Válečná smršť

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.cooboo.cz

www.albatrosmedia.cz

Victoria Aveyardová

Válečná smršť – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2019

Mým rodičům, mým přátelům, mně i vám
Kapitola 1

Mare

Dlouhou chvíli jsme se topili v tichu.

Všude kolem nás zívalo Corvium plné lidí, ale přesto

jakoby prázdné.

Rozděl a panuj.

Bylo to jednoznačné, naprosto jasné. Farley s

Davidsonem na mě hleděli se stejným odhodláním,
které jsem měla v očích i já.

Cal pravděpodobně netušil, že Šarlatová hlídka ani

Montfort nemá v nejmenším úmyslu ponechat mu
jakoukoli korunu, kterou se mu podaří urvat.

Ale nejspíš mu na ní záleželo víc než na názoru

jakéhokoli Rudého. Nejspíš bych mu už ani neměla
říkat Cal.

Tiberias Calore. Král Tiberias. Tiberias sedmý.

S tím jménem se narodil a také ho nosil, když jsem se
s ním poprvé setkala.

Zlodějka, tak říkal pro změnu on mně. Protože to

bylo zase mé jméno.

Kéž bych jen uměla tu poslední hodinu vymazat z

paměti. Vrátit se zpět, aspoň na chvíli. Trochu
zaváhat, zaškobrtnout, vychutnat si o vteřinu delší
pocit toho zvláštního klidu, kdy jsem necítila nic než
bolest v unavených svalech a napravených kostech.
To prázdno, které člověka zaplaví, když opadne
hladina adrenalinu z boje. Jistotu jeho lásky a
podpory. Přestože mi zlomil srdce, nedokážu ho za
jeho volbu nenávidět. Vztek na něj dostanu až
později.

Farley vypadala ustaraně. Zvláštní. Od Diany

Farleyové jsem byla zvyklá spíš na chladné odhodlání
nebo rudý hněv. Když si všimla, jak se na ni dívám,
ušklíbla se.

„Podám o Calově rozhodnutí zprávu velení,“ přerušila

napjaté ticho. Řekla to tak tiše a opatrně. „ Jenom
velení. Nechám to vzkázat po Adě.“

Premiér Montfortu souhlasně přikývl. „Dobrá.

Myslím, že generálové Buben a Labuť s tímto
vývojem událostí možná předběžně počítali. Sledují
královnu Lerolanovou od té doby, co vstoupila do
hry.“

„Anabel Lerolanová se u Mavenova dvora vyskytuje

docela dlouho, minimálně pár týdnů,“ poznamenala
jsem. Hlas se mi z nějakého důvodu nechvěl. Má
slova zněla klidně a důrazně. Musela jsem působit
silně, přestože jsem se tak necítila.

Přestože to byla lež, dobře posloužila. „Nejspíš vám

bude moct poskytnout daleko víc informací, než kdy
dokážu já.“

„Pravděpodobně,“ přikývl zamyšleně Davidson a

zadíval se do země. Ne proto, že by něco hledal, ale
proto, že se soustředil. Jako by se mu na zemi před
očima rodil nový plán. Trnitá cesta, jíž nebude snadné
projít, to by bylo jasné i děcku.

„Právě proto se tam nahoru budu muset vrátit,“ řekl

téměř omluvně. Jako bych se na něj měla vztekat za
to, že dělá, co musí. „Mějte oči a uši otevřené, platí?“

„Oči a uši otevřené,“ zopakovaly jsme s Farley

jednohlasně, což nás obě překvapilo.

S těmi slovy se vydal uličkou pryč. Od zářivě šedých

vlasů se mu odrážely paprsky slunce. Dal si záležet na
tom, aby se po bitvě pořádně umyl. Smyl ze sebe
všechen prach i pot a zakrvácenou uniformu vyměnil
za novou. Aby vypadal jako obvykle. Klidně,
rozumně a tak nějak zvláštně obyčejně. Moudré
rozhodnutí. Stříbrní obětují tolik času a energie
úpravě zevnějšku kvůli té falešné pýše pramenící z
navenek viditelné moci a síly. A žádní to nedělali tak
moc jako král Samos a jeho rodina ve věži nad námi.
Vedle Vola, Evangeliny, Ptolema a té syčící zmijí
královny si Davidsona člověk skoro ani nevšiml.
Kdyby chtěl, mohl by splynout s prostředím.
Nevšimnou si ho. Nevšimnou si nás.
Rozechvěle jsem se nadechla, polkla a přinutila se vzít
na vědomí i svou následující myšlenku. Nevšimne si
nás ani Cal.

Tiberias, vynadala jsem si tiše, sevřela jednu pěst a

zaryla si nehty do kůže, až to zabolelo. Říkej mu
Tiberias.

Teď po obléhání mi černé zdi Corvia najednou přišly

podivně tiché a holé.

Odtrhla jsem oči od vzdalujícího se Davidsona a

zadívala se na nižší hradby obklopující srdce
opevněného města. Mrazivá sněhová bouře i tma
dávno zmizely. Jako by najednou všechno kolem
vypadalo tak nějak menší. Ne až tak impozantní.
Tímhle městem v minulosti pocházely tisíce Rudých
vojáků, většina z nich na pochod vstříc jisté smrti v
zákopech. A teď to jsou právě oni, kdo střeží hradby,
ulice i brány. Dnes Rudí sedí vedle Stříbrných králů a
společně diskutují o válce. Několik vojáků s rudými
šátky pochodovalo po ulicích sem tam.
Neustále v pozoru, neustále s prsty na spouštích
dávno osvědčených zbraní.

Šarlatovou hlídku nikdo nenachytá nepřipravenou.

Nicméně až k takové nervozitě důvod neměli, aspoň
ne teď. Mavenovy armády se daly na ústup, a
dokonce ani Volo Samos neměl dost kuráže na to,
aby se pokusil napadnout Corvium zevnitř. Ne teď,
když Hlídku potřebuje, když potřebuje Montfort,
když potřebuje nás. A zejména ne dokud je tu Cal –
Tiberias, ty huso! – se všemi těmi svými prázdnými
žvásty o rovnosti. Volo ho potřebuje stejně jako nás.
Potřebuje jeho jméno, jeho korunu a navíc i jeho
zatracenou ruku, aby ho mohl oženit se svou
zatracenou dcerou.

Tváře mi hořely. Styděla jsem se, že žárlím. To, že o

něj přijdu, by mi přece nemělo dělat žádné vrásky.
Nemělo by mě to trápit stejně jako strach ze smrti
nebo z toho, že válku prohrajeme a vše, pro co jsme
pracovali, přijde vniveč.

Jenže to tak je a nemůžu s tím dělat nic jiného, než se

tu bolest pokusit snést.

Proč jsem mu vlastně neřekla ano?

Obrátila jsem se k jeho návrhu zády. Zády k němu.

Vnitřně rozervaná další zradou. Nejen tou jeho, ale i
tou, které jsem se dopustila sama. Když jsme si řekli
miluju tě, učinili jsme slib, který jsme oba porušili.
Protože ta slova mají znamenat: Volím si tě nade
vším. Protože tě chci víc. Potřebuju tě, pořád.

Nemůžu bez tebe žít. A udělám cokoli, aby se naše

životní cesty nerozešly.

Jenže to on nedokázal a nedokážu to ani já.

Znamenám pro něj míň než koruna a on pro mě

znamená míň než mé poslání.

A daleko, daleko míň než strach, který mám z další

klece. Královna, tak to řekl, tak mi nabízel
nedosažitelnou korunu. Udělal by ze mě svou
královnu, kdyby se mu podařilo Evangelinu odsunout
stranou, znovu. Jenže já už dobře vím, jak život z
takové perspektivy vypadá. A nehodlám si tu
zkušenost prožívat znovu. Ačkoli Cal není Maven,
trůn je pořád trůn. Stále lidi mění k horšímu.

Ale byl by to nevšední osud. Cal se svou korunou,

jeho královna z rodu Samosů a já. Nemohla jsem si
pomoct, jedna malá část mého já si přála, abych mu
řekla ano. Bylo by to tak snadné. Dalo by mi to šanci
konečně vydechnout, ustoupit do pozadí, vyhrát. A
užívat si světa, o kterém se mi nikdy ani nesnilo.

Zajistit ten nejlepší možný život i mé rodině. Zajistit

nám všem bezpečí. A zároveň i šanci zůstat s ním.
Stát Calovi po boku. Rudá dívka zavěšená do rámě
Stříbrného krále. S mocí změnit celý svět. Zabít
Mavena. Spát bez nočních můr a žít beze strachu.

Musela jsem se pořádně kousnout do rtu, abych

takové myšlenky zaplašila.

Byly tak svůdné. Téměř jsem chápala, proč se Cal

rozhodl, jak se rozhodl.
Dokonce i rozervaní na kusy se jeden pro druhého
hodíme.

Vtom se ale Farley pohnula a konečně mě z té spirály

vytrhla. Povzdychla si, opřela se o stěnu uličky a
založila si ruce na prsou. Ona se na rozdíl od
Davidsona s převlékáním neobtěžovala. Ovšem její
uniforma na tom nebyla tak špatně jako ta moje,
neměla ji až tak zablácenou a špinavou. Nicméně do
černa zaschlou stříbrnou krev byste na ní samozřejmě
našli. Od narození Clary uběhlo jen pár měsíců a
Farley hrdě nosila zbývající přebytečná kila. Ať už
před chvílí cítila jakýkoli soucit, teď ho nahradil hněv,
který jí sršel z modrých očí. Nemířil ale proti mně.
Dívala se do nebe, k věži tyčící se nad námi. Tam,
kde právě zasedala zvláštní rada Rudých a
Stříbrných, která se snažila rozhodnout o naší
budoucnosti.

„Viděla jsem ho tam.“ Ani nečekala, že se zeptám

koho. „Stříbrný vlasy, tlustej krk, směšná zbroj. A
pořád ještě dýchá, přestože Shadeovi probodl
srdce.“
Když jsem pomyslela na Ptolema Samose, zaryla
jsem si nehty do dlaně ještě silněji. Princ z Riftu. Vrah
mého bratra. Najednou se ve mně probudil stejný
hněv jako ve Farley. A srovnatelné zahanbení.

„Ano.“

„Protože ses dohodla s jeho sestrou. Tvoje svoboda

za jeho život.“

„Za mou pomstu,“ zamumlala jsem. „A ano, dala

jsem Evangelině slovo.“

Farley znechuceně vycenila zuby. „Slib nějaké

Stříbrné. Ten má ještě menší cenu než popel.“

„Ale pořád je to slib.“

Farley zachroptěla jako raněné zvíře, narovnala

široká ramena a obrátila se k věži čelem. Říkala jsem
si, jak strašně se asi musí ovládat, aby tam
nenakráčela a nevyrvala Ptolemovi oči z lebky.
Kdyby se to rozhodla udělat, nebránila bych jí.

Spíš bych se na to běžela podívat.

Nepatrně jsem uvolnila pěst a bolest trochu ustoupila.

Tiše jsem udělala krok směrem k ní. Pak jsem ještě
na zlomek vteřiny zaváhala, ale nakonec jsem jí
položila ruku na rameno. „Slib, který jsem dala já. Ne
ty. Ne nikdo jiný.“

To ji poněkud uklidnilo, přestala se tolik mračit a

naopak se trochu potměšile ušklíbla. Pak se ke mně
obrátila. Její modré oči v záři slunce jasně zářily.

„Myslím, že by ses líp uplatnila v politice než ve válce,

Mare.“

Smutně jsem se pousmála. „Politika a válka jsou

jedno a to samé.“ Těžká lekce, kterou jsem snad už
konečně pochopila. „Myslíš, že to dokážeš? Že ho
můžeš zabít?“

Kdysi bych čekala, že kdybych jen naznačila opak,

odhodlaně a sebejistě si odfrkne. Farley je tvrdá žena
s ještě tvrdší slupkou. Je tím, čím musí být. Ale něco,
nejspíš Shade a rozhodně Clara, to pouto, které
odteď sdílíme, mi dovolovalo pohlédnout i kousek za
její jako skála pevný zevnějšek. Malinko zaváhala.

„Nevím,“ zamumlala. „Ale nikdy se na sebe nebo na

Claru nebudu moct znovu podívat, pokud se o to
aspoň nepokusím.“

„To ani já ne, pokud dopustím, že bys při tom pokusu

měla přijít o život,“ řekla jsem a stiskla jí paži. „Ale
prosím, nedělej žádný hlouposti.“

Farley se znovu ušklíbla, dokonce na mě mrkla.

„Odkdy dělám nějaký hlouposti, Mare?“

Když jsem se na ni podívala, projela mi jizvami na

krku vlna bolesti. Málem jsem na ně už zapomněla.
Utrpení, které mi způsobovaly, bylo ve srovnání se
vším ostatním úplně titěrné. „Jen si říkám, kde to
skončí,“ hlesla jsem. Doufala jsem, že chápe, co tím
myslím.
Farley zavrtěla hlavou. „Neumím ti odpovědět na
otázku, na kterou existuje příliš mnoho odpovědí.“

„Myslím to se Shadem. Ptolemus. Zabiješ ho, ale co

pak? Pak Evangelina zabije tebe? Nebo Claru? A já
za to zabiju ji? A takhle to půjde dál až do
nekonečna?“ Smrt mi rozhodně není cizí, ale tohle
jako by bylo jiné. Předvídané konce. To je něco, v
čem se vyžívá Maven, ne my. Přestože Farley dala
Ptolema na seznam odsouzených už dávno, ještě
když jsem se světem producírovala jako Marina z
rodu Titanosových. To ale bylo pro Hlídku. Pro naši
věc, nejen pro slepou krvavou pomstu.

Vytřeštila na mě své neskutečně modré oči. „Takže ty

po mně chceš, abych ho nechala žít?“

„Samozřejmě že ne,“ skoro jsem vyštěkla. „Já nevím,

co chci. Ani nevím, o čem mluvím.“ Slova se mi
pletla. „Ale pořád ještě snad můžu přemýšlet, ne?

Vím, co s člověkem a s lidmi kolem něj umí udělat

vztek a pomstychtivost. A hlavně nechci, aby Clara
vyrůstala bez matky.“

Farley se ke mně bryskně otočila zády, ale ne dost

rychle, abych si nevšimla, že se jí oči zalily slzami.
Slzami, které nikdy nepřetekly přes okraj. Trochu se
ošila, aby mě odehnala.

Ale já se nedala. Nesměla jsem. Protože tohle musela

slyšet. „Už přišla o Shadea, a kdybych si měla vybrat
mezi pomstěním smrti jejího otce a tím, že bude moct
žít s matkou, vím, co bych zvolila.“

„Když už mluvíme o tom vybírání a rozhodování,“

procedila, aniž by se na mě podívala, „tak jsem na
tebe pyšná za to, jak ses rozhodla.“

„Neodbíhej od tématu, Farley.“

„Copak jsi mě neslyšela, blýskající holčičko?“

Popotáhla, přinutila se k úsměvu a otočila se ke mně.
Měla dost rudou tvář. „Říkala jsem, že jsem na tebe
pyšná. Tak si to někam napiš. Ať si to zapamatuješ.
Protože to už nejspíš nikdy neuslyšíš.“
Temně jsem se uchichtla. „Fajn. A za co že to na mě
vlastně jsi pyšná?“

„No, krom toho, že se mi líbí tvůj styl oblékání,“ řekla

a smetla mi z ramene trochu zaschlé krve, „a
samozřejmě oceňuju i to, jaký jsi kliďas a
pohodář…“

Zase jsem se uchichtla.

„… jsem na tebe pyšná i proto, že vím, jaký je ztratit

člověka, kterýho miluješ.“ Tentokrát stiskla paži ona
mně. Nejspíš proto, abych jí neutekla od rozhovoru,
na který jsem nebyla připravená.

Vyber si mě, Mare. Ta slova nebyla stará ještě ani

hodinu. Neustále mě pronásledovala.

„Bylo to jako zrada,“ zašeptala jsem. Zírala jsem

Farley na bradu, abych se jí nemusela podívat do očí.
Ta jizva táhnoucí se jí u levého koutku úst byla
skutečně hluboká. Trochu jí ho stahovala dolů. Čistý
řez. Nožem. Když jsem se s ní poprvé setkala, tehdy
u Willa Whistlea u plamínku modré svíčky, ještě ji
neměla.

„Z jeho strany. Tak jistě…“

„Ne. Ne z jeho strany.“ Přes Slunce na nebi skryl

mrak, který nás zahalil stíny.

Letní vánek mi najednou připadal zvláštně studený.

Až mi přeběhl mráz po zádech. Úplně instinktivně
jsem zatoužila po Calovi a jeho hřejivé přítomnosti. S
ním mi nikdy nebyla zima. Při myšlence na to, k čemu
jsme se oba otočili zády, se mi zvedl žaludek. „On mi
toho sice spoustu nasliboval,“ řekla jsem, „ale já jemu
taky. A já ty sliby taky porušila. A i on navíc musí
dodržet spoustu dalších slibů. Slib, který dal sobě,
svému mrtvému otci. Korunu miloval dřív než mě, ať
už o tom ví nebo ne. A věří, že nakonec tím dělá
správnou věc pro nás pro všechny. Jak mu to můžu
klást za vinu?“

Přinutila jsem se Farley zadívat do očí. Hledala jsem

v nich, ale neměla pro mě žádnou odpověď.
Minimálně ne žádnou, která by se mi líbila. Sice se
kousla do rtu, aby dokázala udržet jazyk za zuby, ale
nefungovalo to.

Nakonec si odfrkla, přestože se snažila být jemná.

Jenže se neuměla nenaježit.

„Neomlouvej se tu za to, čím je.“

„To ani nedělám.“

„Mně to tak dost zní,“ povzdechla si vyčerpaně. „Jiný

král je pořád král. A Cal je sice trouba, ale tohle ví i
on.“

„Možná by to tak ale bylo správné i pro mě. Pro

Rudé. Kdo ví, čeho by mohla dosáhnout Rudá
královna?“

„Téměř ničeho, pokud vůbec něčeho,“ prohlásila

chladně Farley. „Jakákoli šance na změnu, která by
mohla vzejít z toho, že by sis na hlavu nasadila
korunu, by byla příliš malá a měla by příliš krátkého
trvání. A šla by vzít až příliš snadno zpátky,“ dodala
trochu jemněji. „Brzy by bylo po všem. A vše, čeho
jsme dosáhli, by zemřelo spolu s tebou. Nevykládej si
to špatně, ale svět, který chceme vybojovat, nás musí
přežít.“

Pro ty, kteří přijdou po nás.

Farley se mi zadívala do očí tím svým téměř nadlidsky

intenzivním pohledem.

Clara má Shadeovy oči, ne její. Medové, ne modré.

V čem všem asi bude po Shadeovi a v čem po
Farley?

Vítr se jí prohnal čerstvě zastřiženými vlasy, které při

zatažené obloze nazlátle zářily. Pod všemi těmi jejími
jizvami se skrývalo stále ještě mládě, jen další dítě v
ničivé válce. Viděla horší věci než já. Udělala toho
daleko víc než já. Taky daleko víc trpěla a musela
daleko víc obětovat. Matku, sestru, mého bratra i
jeho lásku. Představu o sobě jako o ženě, kterou si
jako malá vysnila. O to vše přišla.
Jestli dokáže v boji pokračovat ona, musím to
zvládnout taky. Přestože se spolu často hádáme,
věřím jí. A její slova útěchy byla sice nečekaná, ale
pomohla mi.

Už jsem se příliš dlouho hádala sama se sebou. Tak

dlouho, že mi z toho začíná být špatně.

„Máš pravdu,“ řekla jsem a něco ve mně se zlomilo.

A sen o Calovi se konečně rozplynul ve tmě, aby se
už nikdy nevrátil.

Nebudu Rudou královnou.

Farley mi stiskla rameno tak, až mě to skoro

zabolelo. Přestože mě léčitelé dali dohromady, byla
jsem ještě celá polámaná a Farley má velice silný
stisk. „A krom toho,“ poznamenala, „ty by ses na trůn
stejně nedostala. To řekli král Riftu a královna
Lerolanová úplně jasně. Byla by to ona, Evangelina.“

Tomu jsem se málem zasmála. Evangelina Samosová

dala své pocity všem jasně najevo. Divné, že si toho
Farley nevšimla. „Ne, jestli s tím bude moct něco
udělat.“

„Cože?“ nechápala.

„Vidělas přece, co udělala. Jak vás provokovala.“ Ta

vzpomínka byla ještě čerstvá. Přede všemi zavolala
na Rudou služku, pak roztříštila ten pohár a přinutila ji
to uklidit, jen tak ze sportu. Jen aby naštvala každého
Rudého v místnosti. Nebylo těžké uhádnout, proč to
udělala nebo čeho doufala, že tím dosáhne. „Nechce
mít s touhle aliancí nic společného. Ne když to
znamená, že by se musela provdat za… za Tiberiase.“

Farley vypadala pro jednou překvapeně. Zaraženě a

zároveň zvědavě zamrkala.

„Ale takhle se vrátila zpět na začátek. Myslela

jsem… ne že bych chtěla předstírat, že rozumím
tomu, proč se Stříbrní chovají, jak se chovají, ale…“

„Teď už je Evangelina princeznou sama o sobě.

Všechno, co kdy chtěla, už má.
Takže bych neřekla, že se chce vrátit k tomu, že má
někomu patřit. Nic jiného pro ni jejich zasnoubení
neznamenalo. Ani pro něj,“ dodala jsem posmutněle.

„Šlo jen o upevnění moci. Moci, kterou teď už má.

Nebo,“ tady jsem trochu znejistěla, „nebo moci, o
kterou už nestojí.“ Vzpomněla jsem si na čas, který
jsem s ní strávila v Ohnivém paláci. Ulevilo se jí, když
si Maven vzal místo ní Iris Cygnetovou. A nejen
proto, že Maven je zrůda. Myslím, že taky proto…
že existuje někdo, na kom jí záleží daleko víc. Víc než
na ní samotné nebo na Mavenově koruně.

Elane Havenová. Když proti němu jejich rod

povstal, vzpomínám si, že ji Maven nazval její
děvkou. Na zasedání rady jsem Elane sice neviděla,
ale většina Havenů podporuje Samose a spojila se s
nimi. Všichni jsou to stíny, takže když si nepřejí být
viděni, nejsou. A Elane tam tudíž klidně mohla celou
dobu sedět, aniž bych si jí všimla.

„Ty myslíš, že by se mohla pokusit postavit se otcově

vůli? Kdyby mohla?“
Farley se tvářila asi jako kočka, které se právě
podařilo chytit k večeři obzvlášť tlustou myš. „Kdyby
jí třeba někdo… pomohl?“

Cal se koruny pro lásku nevzdal. Ale jestli by to

udělala Evangelina?

Něco mi říkalo, že možná ano. Všechny ty její

pletichy, tichý odpor, balancování na ostří nože.

„Je to možné.“ Ta slova pro nás obě najednou získala

další rozměr. Větší váhu.

„Rozhodně sleduje vlastní cíle. Což by pro nás mohla

být malá výhoda.“

Farley se na tváři objevil stín skutečného úsměvu. A

přes všechny zkušenosti, které jsem už získala, se ve
mně opět zrodila jiskřička naděje. Farley mi
poklepala prsty na paži a usmála se ještě víc.

„No, Barrowová, zapiš si to znova. Jsem na tebe

zatraceně pyšná.“
„Čas od času se hodím.“

Farley se zasmála, pustila mě a pokynula mi, abych

šla za ní. Široká cesta na konci úzké uličky se lákavě
leskla v záři paprsků letního slunce, které rozpouštěly
poslední zbytky sněhu. Ale já zaváhala. Nechtěla
jsem opouštět bezpečí temného rohu. Svět čekající
venku mi stále ještě přišel příliš veliký.

Centrum Corvia i s věží uprostřed už čekalo.

Rozechvěle jsem se nadechla a přinutila se pohnout.
První krok mě úplně bolel. A stejně tak druhý.

„Nemusíš se tam vracet,“ řekla mi Farley, zpomalila a

zadívala se k věži. „Dám ti vědět, jak se to vyvíjí.
Davidson a já to zvládneme.“

Představa, že se tam vrátím, že tam budu tiše sedět,

zatímco mi Tiberias bude vše, čeho jsme kdy dosáhli,
cupovat před očima… Nevím, jestli to unesu. Ale
musím. Protože vidím věci, kterých si ostatní
nevšimnou. Vím věci, které ostatní nevědí. Musím se
tam vrátit. Pro naši věc.
A kvůli němu.

Nemůžu popřít, jak moc se za ním chci vrátit.

„Chci vědět všechno, co víš ty,“ zašeptala jsem

Farley. „Všechno, co Davidson plánuje. Do ničeho už
se nechci vrhnout poslepu.“

Farley okamžitě souhlasila. Snad až příliš rychle.

„Jistě.“

„Jsem vaše. Udělám cokoli, co budeš chtít. Pod

jednou podmínkou.“

„Jakou?“

Znovu jsem zpomalila a Farley taky. „Že zůstane

naživu. Až to všechno skončí.“

Farley se na mě zmateně zadívala.

„Zničte jeho korunu, svrhněte trůn, roztrhejte jeho

monarchii na kusy,“ vysvětlila jsem a zatvářila se co
nejodhodlaněji. Blesky, které mi kolují v žilách, se
hned probudily a chtěly ven. „Ale Tiberias zůstane
žít.“

Farley se zhluboka nadechla a narovnala se do své

plné výšky. Jako by mě měla přečtenou. Jako by mi
viděla až do nedokonalého srdce. Ale stála jsem si za
svým. To právo jsem si vydobyla.

„To ti nemůžu slíbit. Ale pokusím se o to. Rozhodně

se o to budu snažit, Mare.“

Aspoň mi nelhala.

Cítila jsem se rozpolceně. A trápila mě jedna otázka.

Že přesně to možná bude další rozhodnutí, které
budu muset učinit. Jeho život za naše vítězství.
Netuším, pro co se rozhodnu, jestli na to jednou
přijde. Nevím, kterou stranu zradím. A to mě bolí,
hluboko, tam, kde to nikdo nevidí.

Nejspíš o tom ten jasnovidec mluvil. Jon toho moc

neřekl, ale všechna jeho slova měla přesně
vypočítaný význam. A přestože zoufale nechci,
nejspíš se budu muset smířit s osudem, který mi
předpověděl.

Povstat.

A povstat sama.

Dlažební kostky, po nichž jsem kráčela, jako by se

pode mnou vlnily. Znovu se zvedl vítr, tentokrát
západní. Nesl s sebou nezaměnitelný pach krve. A
mně se to najednou všechno znovu vybavilo a chtělo
se mi zvracet. Obléhání. Všechna ta těla. Krev na
obou stranách. Jak mi ten tuháč jediným stiskem ruky
zlomil zápěstí. Sražené vazy, kusy masa odletující z těl
obětí detonátorů, vnitřnosti i odštěpky kostí. V bitevní
vřavě se od toho všeho dá snadno oprostit. Je to
dokonce třeba. Strach by mě akorát zabil. Jenže teď
už ne. Teď se mi srdce rozbušilo třikrát rychleji a
všude na těle mi vyrašil studený pot. Přestože jsme
přežili a navíc zvítězili, hrůznost ztrát mi v duši
způsobila hluboké jizvy.

Pořád je cítím. Cítím smažící se nervy všech, jimž

tělem projely jiskry mých blesků. Mám je před očima
jako úzké zářivé větve, každou jinou a zároveň
všechny stejné. Tolik, že je ani nejde spočítat. V
rudých i modrých uniformách, Norťané i Jezeřané.
Všichni Stříbrní.

Aspoň doufám.

Ta možnost mě zasáhla nečekaně jako rána do

břicha. Maven Rudé využil jako živé štíty nebo
střelivo už vícekrát. Ani jsem na to nepomyslela.
Nikdo z nás.

Nebo ostatní možná ano, ale bylo jim to jedno?

Davidson, Cal, možná dokonce i Farley – pokud
věřila, že výsledek bude stát za to?

„Hej,“ zamumlala Farley a chytila mě za zápěstí.

Jakmile jsem její dotek ucítila, trhla jsem sebou. Její
prsty mě objaly jako pouta. Ihned jsem se jí vytrhla a
varovně zavrčela. Vzápětí jsem ale zrudla hanbou, že
takhle ještě pořád reaguju.
Farley trochu couvla a zvedla obě dlaně do vzduchu.
Tvářila se sice překvapeně, ale ne vyděšeně ani jako
že mě soudí. Ani lítostivě. Že bych v jejích očích
zahlédla porozumění? „Promiň,“ omluvila se rychle.
„Zapomněla jsem.“

Nepatrně jsem přikývla a schovala si ruce do kapes,

abych skryla rudé jiskry, které se mi roztančily kolem
konečků prstů. „To je dobrý, o nic nej…“

„Já vím, Mare. Tohle se stává, když člověk konečně

na chvíli zpomalí. Tělo zase začne vnímat víc. A
někdy je toho pak najednou prostě příliš. Není za co
se stydět,“ řekla a ukázala za věž. „Není ani ostuda jít
si občas trochu odpočinout.

Kasárna jsou tam…“

„Bojovali s námi i Rudí?“ přerušila jsem ji a ukázala

směrem k bitevnímu poli a zborceným vnějším
hradbám Corvia. „Poslali na nás Maven a Jezeřani i
Rudé vojáky?“
Farley zaskočeně zamrkala. „Pokud vím, ne,“
odpověděla nakonec s úzkostí v hlase. Ani ona si
nebyla jistá. Sama to raději nechtěla vědět. Ani já ne.
Nemusela bych pravdu unést.

Otočila jsem se a rychle zamířila k věži, takže Farley

projednou musela dohánět mě. Znovu mezi námi
zavládlo ticho, tentokrát přetékající vztekem a
hanbou. Mučila jsem samu sebe, abych si tu bolest a
znechucení zapamatovala.

Protože přijdou další bitvy. A zemřou další lidé, bez

ohledu na barvu krve.

Taková už je válka. Taková je revoluce. Do našich

bojů se připletou další lidé.

Kdybych na tyhle zapomněla, znovu bych je tím

odsoudila k smrti. Nejen je, ale i ty, kteří se pod
palbou ocitnou příště.

Když jsme stoupaly po schodech vzhůru do věže,

měla jsem stále ještě ruce schované v kapsách a
zaťaté v pěst. A do jedné z nich mě píchala drobná
náušnice s malým rudým kamínkem. Měla bych ji
vyhodit z okna. Jestli je něco, na co bych
zapomenout měla, pak je to on.

Jenže se s ní nedokážu rozloučit.

Do zasedacího sálu jsme se spolu s Farley vrátily bok

po boku. Snažila jsem se ihned přepnout do svého
obvyklého módu, pozorovat, všechno si
zapamatovat, hledat ve vyřčených slovech trhliny,
pátrat po tajemstvích a lžích v tom, co zůstane
nevyřčeno. To byl můj cíl. Něco, na co jsem se mohla
soustředit. Došlo mi, proč jsem se sem tak moc
chtěla vrátit, ačkoli jsem měla plné právo někam
zhrzeně utéct.

Ne proto, že by ta schůzka byla důležitá. Ne proto,

že bych mohla být užitečná.

Ale proto, že jsem sobecká, slabá a vyděšená.

Protože nedokážu být jen sama se sebou. Ještě ne.
A tak jsem se posadila, zaposlouchala a pozorovala.

Ale přesto jsem na sobě cítila pohled jeho očí.

Kapitola 2

Evangelina

Bylo by tak snadné ji zabít.

Mezi černými, rudými a oranžovými drahokamy na

krku Anabel Lerolanové se proplétal řetízek z
růžového zlata. Stačil by jediný pohyb a mohla bych
té detonátorce podříznout hrdlo a nechat ji i celý ten
její plán vykrvácet. Skoncovat s jejím životem i mým
zaslíbením Calovi teď a tady, přede všemi. Před
matkou, před otcem i před Calem. A to se nezmiňuju
o těch Rudých kriminálnících a cizích bláznech, se
kterými jsme nějakým nedopatřením osudu skončili u
jednoho jednacího stolu. Ovšem ne před
Barrowovou. Ta se ještě nevrátila.

Nejspíš někde brečí pro svého ztraceného prince.

Jenže to by samozřejmě znamenalo další válku,

protože naše už tak dost křehká aliance by se tím
okamžitě rozpadla. Dokázala bych to udělat? Vyměnit
loajalitu za štěstí? Stydím se už jen za to, že si
takovou otázku vůbec kladu, dokonce i takhle tiše,
jen sama pro sebe.

Ta stará ženská musela můj pohled vycítit, protože se

na mě na vteřinu zadívala a věnovala mi
nepřehlédnutelný úšklebek. Pohodlně se uvelebila ve
svém křesle, ze kterého přetékaly její
rudočernooranžové šaty.

Oblékla barvy Calorů, ne Lerolanů. Jednoznačně

dávala najevo, komu je loajální.

Zachvěla jsem se, sklopila zrak a soustředila se místo

ní na své ruce. Během bitvy jsem si ošklivě zlomila
nehet. Jemně jsem dýchla na jeden ze svých
titanových prstenů a vytvořila si z něj dráp, který mi
zlomený nehet zakryl. Pak jsem jím zaťukala na
loketní opěrku trůnu, čistě jen abych matku trochu
pozlobila. Koutkem oka po mně vrhla vražedným
pohledem, jinak na sobě nelibost znát nedala.

Fantazírovala jsem o tom, jak vraždím Anabelu, příliš

dlouho, takže jsem ztratila přehled o tom, co se
zrovna probírá. Naše počty se ztenčily. Zůstali jen
vůdci našich spěšně sjednocených frakcí. Generálové,
lordi, kapitáni a členové královských rodů. Nejdřív
mluvil ten vůdce Montfortu, pak něco řekl otec, poté
Anabel a pak zas to samé celé dokola. Všichni
hovořili odměřeně a s falešnými úsměvy na rtech se
oháněli prázdnými sliby.

Kéž by tu byla Elane. Měla jsem ji s sebou vzít. Stála

o to. Vlastně mě o to prosila. Vždycky se snažila
držet u mě, i tváří v tvář smrtelnému nebezpečí.

Musela jsem se snažit, abych nezačala myslet na ty

poslední chvíle, které jsme spolu strávily, na to, jak mi
ležela v náručí. Je sice štíhlejší než já, ale má plnější
křivky. Za dveřmi hlídal Ptolemus, aby nás nikdo
nerušil.

„Dovol mi jít s tebou,“ zašeptala mi do ucha snad

stokrát. Ale můj i její otec to zakázali.

To stačí, Evangelino.

Teď jsem se za to proklínala. Uprostřed toho chaosu

by si jí nikdo ani nevšiml.

Elane je koneckonců stín a propašovat někam

neviditelnou dívku není těžké.

Tolly by mi pomohl. Nebránil by své ženě v tom, aby

nás doprovázela. Ne kdybych ho o to požádala.
Jenže to jsem nemohla. Nejdřív bylo třeba vyhrát
bitvu. Bitvu, o níž jsem si nebyla jistá, že ji vyhrajeme.
A její život jsem riskovat nemohla. Je sice
talentovaná, ale není to žádná válečnice. A uprostřed
boje by mě jen rozptylovala a akorát bych se o ni
bála, což jsem si nemohla dovolit. Ale teď…

Tak dost.

Sevřela jsem prsty kolem opěrek trůnu. Strašně jsem

si přála roztrhat na kusy to železo, z něhož byl. Doma
ve Skalisku máme k dispozici mnoho řekněme
terapeutických kusů kovu. Doma si můžu ničit, jak se
mi zachce. Směřovat jakýkoli vztek do nekonečně se
měnících tvarů soch, aniž bych si musela lámat hlavu s
tím, co si o tom budou myslet ostatní. Jestlipak by se i
tady v Corviu dalo najít nějaké klidné místo, kde
bych mohla vybít frustraci? Jen díky naději, že ano,
jsem si dokázala zachovat chladnou hlavu. Trochu
jsem svým novým drápem škrábla do kovové opěrky
trůnu. Tak tiše, že to zaslechla jen matka. Tady mi za
to ale nemohla vynadat, ne před všemi členy téhle
podivné rady. Pokud už tu musím sedět všem na odiv,
můžu si snad užít těch pár výhod, které to obnáší.

Nakonec se mi podařilo odtrhnout myšlenky od

Anabelina odhaleného hrdla i od nepřítomnosti Elane.
Pokud chci přijít na to, jak se z otcova plánu
vymotat, musím dávat pozor.

„Jejich armáda je na ústupu. Nemůžeme poskytnout

silám krále Mavena čas na to, aby se přeskupily,“
prohlásil chladně otec. Ve vysokých oknech za jeho
zády se leskly paprsky zapadajícího slunce, které
pomalu mizelo v mracích na horizontu. Z krajiny
zničené bojem se stále ještě kouřilo. „Akorát si líže
rány.“

„Ten kluk už je někde v Kotli,“ zareagovala pohotově

královna Anabel. Kluk.

Mluvila o Mavenovi, jako by to nebyl její vnuk. To už

nejspíš nikdy neuzná. Ne po tom, co dopomohl k
vraždě jejího vlastního syna, krále Tiberiase. Maven
není krev její, ale jen a pouze Elařina.

Pak se Anabel opřela o lokty a sepjala vrásčité ruce.

Na prsteníčku se jí leskl zásnubní prsten, starý, ale
stále zářící. Když nás tehdy všechny překvapila doma
v Riftu, aby nám ohlásila, že se chystá podpořit svého
vnuka, nevzala si na sebe kovového vůbec nic. To
aby unikla našim magnetronským smyslům. Zato teď
se celá ověsila, jako by nás chtěla pokoušet,
abychom její korunu nebo šperky použili proti ní.
Všechno na ní bylo dokonale vypočítavé. Navíc sama
nebyla beze zbraně. Dřív než se stala královnou,
bývala válečnicí. Sloužila na frontě.

Její dotek detonátorky je smrtící. Dokáže vyhodit do

vzduchu věci i lidi.

Kdybych ji přestala nenávidět za to, do čeho mě nutí,

obdivovala bych ji minimálně za tu oddanost.

„Touhle dobou už bude většina jeho sil za

Panenskými vodopády a za hranicemi,“ dodala. „V
Zemi jezer.“

„I jejich armáda je zraněná, i ta je stejně zranitelná.

Měli bychom na ně udeřit, dokud můžeme, i
kdybychom tím měli zlikvidovat jen zadní voj.“ Můj
otec pohlédl z Anabel na jednoho z našich Stříbrných
lordů. „Letecká flotila Larisů může do hodiny
vzlétnout, mám pravdu?“
Generál Laris se pod otcovým pohledem celý naježil.
Placatku měl dávno prázdnou a užíval si opojení z
vítězství. Trochu si odkašlal. Z jeho dechu táhl
alkohol přes celý sál. „Ano, Vaše Veličenstvo. Stačí
váš rozkaz.“

Vtom ho přerušil hluboký hlas. „Pokud tak učiníte,

postavím se proti tomu.“

První slova, která vyřkl od té doby, co se sem vrátil z

hádky s Mare Barrowovou, Cal rozhodně nezahodil.
Stejně jako jeho babička na sobě měl černé barvy
lemované rudou. Dávno se převlékl z té vypůjčené
uniformy, kterou oblékl do bitvy. Seděl vedle Anabel,
protože se rozhodl zaujmout místo jejího krále. Po
jeho levici seděl Julian z rodu Jacosů, po pravici
právě královna z rodu Lerolanů. Všichni tři Stříbrní
šlechtici s mocnou krví v žilách sešikovaní do jedné
fronty. Působil jako král hodný naší podpory.

Za což jsem ho nenáviděla.

Cal mohl mé utrpení ukončit, mohl skoncovat s naším

zaslíbením a odmítnout, když mu otec nabídl mou
ruku. Jenže kvůli koruně byl ochotný zahodit i Mare a
mě znovu uvěznit.

„Prosím?“ To bylo to jediné, co otec řekl. Je mužem

mála slov a ještě méně otázek. Už jen slyšet, jak se
ptá, mě znervóznilo.

Cal se tiše narovnal a vypjal široká ramena. Pak si

opřel bradu o sepnuté dlaně a zamyšleně se zamračil.
Vypadal tak nějak větší, starší, moudřejší. Ocitl se na
stejném hřišti jako král Riftu.

„Řekl jsem, že se postavím proti rozkazu vyslat do

akce leteckou flotilu nebo kteroukoli jinou ze složek
naší koalice, aby pronásledovala našeho protivníka na
nepřátelské území,“ zopakoval Cal klidně. Musím
uznat, že i bez koruny vypadal jako král. Budil
pozornost, respekt. Což se dalo čekat, protože
přesně k tomu ho vychovali. A Cal byl v první řadě
poslušným žákem. Jeho babička se sice jen trochu,
ale upřímně pousmála. Byla na něj pyšná. „Kotel je
pořád minovým polem, doslova. A máme absolutní
nedostatek zpravodajských informací, které by nás
mohly dovést až na druhou stranu vodopádů. Mohla
by to být past.

Nebudu riskovat životy vojáků.“

„Celá tahle válka je jedno velké riziko,“ ozval se

vedle otce Ptolemus.

Narovnal se přitom ve svém trůnu úplně stejně jako

předtím Cal. Zapadající slunce dodávalo jeho
naolejovaným stříbrným vlasům nachový nádech,
takže pod korunou doslova zářily. To samé slunce ale
dodávalo na důstojnosti i Calovi, rozžhavovalo jeho
zlaté oči do ruda a prodlužovalo jeho stín. Jeden ze
druhého nespouštěli oči, jako by se navzájem měřili
tak, jak se mezi sebou muži poměřují. Všechno může
být soutěž, pousmála jsem se sama pro sebe.

„Velice poučné, princi Ptoleme,“ odtušila Anabel

suše, „ale Jeho Veličenstvo král Norty si je velice
dobře vědom, co je to válka. A já s jeho hodnocením
situace souhlasím.“
Takže už ho tituluje jako Jeho Veličenstvo. Nebyla
jsem jediná, kdo se pozastavil nad její volbou slov.

Cal zaskočeně sklopil zrak. Brzy se ale ze svého

překvapení vzpamatoval a odhodlaně stiskl čelisti.
Jednou se takhle rozhodl. A teď už nemůžeš
couvnout, Calore.

Premiér Montfortu Davidson, sedící za svým vlastním

stolem, tiše přikývl. Bez té holky z Šarlatové hlídky a
Mare Barrowové ho člověk snadno přehlédl. Skoro
jsem na něj zapomněla.

„Souhlasím,“ řekl. Dokonce i jeho hlas byl dokonale

neurčitý, bez jakéhokoli přízvuku. „I naše armády
potřebují čas, aby se vzpamatovaly. A tato koalice
potřebuje čas…“ odmlčel se a zamyslel. Pořád ještě
nedokážu z jeho výrazu nic vyčíst, což mě neskutečně
vytáčí. Jestlipak by se přes jeho mentální obranu
dostal aspoň nějaký našeptávač? „… čas, aby
dospěla k rovnováze.“

Matka není takový stoik jako otec, takže toho

novokrevného vůdce probodla svým černým
pohledem. Její had ji napodobil a na premiéra
zamrkal. „To skutečně nemáme žádné informace?
Copak za hranicemi nemáme žádné zvědy?

Odpusťte mi, pane, ale žila jsem v domnění, že

Šarlatová hlídka…“ ta slova málem vyprskla, „má jak
v Nortě, tak u Jezeřanů rozvinutou špionážní síť,
které přeci musí jít využít, pokud se Rudí v sobě
samých a ve své síle nemýlí.“ Z jejích slov kapalo
znechucení jako jed z hadích zubů.

„Naši operativci fungují dobře, Vaše Výsosti.“

Rudá generálka, ta blonďatá holka, co se v jednom

kuse posměšně ušklíbala, vpadla dovnitř s Mare
Barrowovou v patách. Obě se ode dveří vydaly
rovnou k Davidsonovi, rychle a tiše, jako by se snad
mohly nějak vyhnout tomu, že si jich všichni přítomní
všimnou.

A zatímco ona si sedala, Mare nespouštěla oči ze mě.

Kupodivu jsem v jejím pohledu vycítila silné emoce.
Že by snad hanba? Ne, to přece není možné.
Přesto se mi ale rozehřály tváře. Mohla jsem jen
doufat, že se nečervenám, vzteky nebo studem, na
tom nezáleželo. Oba ty pocity se ve mně totiž praly,
oba z dobrého důvodu. Raději jsem se podívala
jinam, na Cala, abych se rozptýlila pohledem na
jediného člověka v sále, který na tom byl ještě hůř
než já.

Rozhodně se snažil působit tak, že ho její přítomnost

vůbec nerozrušuje, jenže není jako jeho bratr a na
rozdíl od Mavena své emoce téměř nedokáže skrýt.

Stříbrně se červenal ve tvářích, na krku a dokonce i

na špičkách uší. Teplota v sále najednou trochu
vzrostla vinou vnitřního boje, který se v něm zjevně
odehrával. Blázen, pomyslela jsem si. Sám ses
rozhodl, Calore. A odsoudil jsi nás tím oba. Tak
bys mohl aspoň předstírat, že se umíš ovládnout.
Protože jestli tady má někdo zešílet z toho, jak
bolí zlomené srdce, jsem to já.

Skoro jsem čekala, že začne mňoukat jako ztracené

kotě. Místo toho zuřivě zamrkal, odtrhl od blýskající
holky pohled, zaťal jednu pěst a náramek na zápěstí
se mu ve světle zapadajícího slunce rudě rozzářil. Ale
opanoval se, takže nevzplál ani ten náramek, ani on
sám.

To Mare zachovávala ve srovnání s ním ledový klid.

Strnulá, nepoddajná, bezcitná Mare. Nevydala ani
jiskřičku. Jen na mě bez ustání zírala. Lezlo mi to sice
na nervy, ale v jejím pohledu se neskrývala žádná
výzva. Jako by z jejích věčně vzteklých očí všechen
hněv najednou vyprchal. Rozhodně se netvářila mile,
ale ani ne tak jednoznačně znechuceně jako obvykle.
Nejspíš zrovna teď neměla příliš důvodů mě
nenávidět. Sevřelo se mi srdce. Ví, že tohle všechno
není můj nápad? Určitě.

„Dobře, že jste se vrátila, slečno Barrowová,“ řekla

jsem jí. A myslela jsem to vážně. Mare uměla prince z
rodu Calorů odjakživa bezpečně vyvést z míry.

Neodpověděla mi, jen si založila ruce na prsou.

To její společnice, ta generálka, neměla tak
mlčenlivou náladu. Naneštěstí.

Zamračila se na mou matku, jako by se rozhodla

pokoušet osud. „Naši operativci jsou právě teď v
terénu a mapují ústup armády krále Mavena. Dostali
jsme zprávu, že jeho jednotky pochodují k Detraonu,
a to rychle. Sám Maven s několika svými generály se
pak nalodil na loď na jezeře Eris, která údajně míří
tamtéž. Hovoří se o pohřbu zesnulého krále Jezeřanů.
Navíc mají daleko více léčitelů než my. Všichni jeho
lidé, kteří bitvu přežili, budou bojeschopní dřív než
naši.“

Anabel se na ni zle zamračila. „Ano, rod Skonosů

zůstává i nadále rozdělen, přičemž většina je stále
loajální tomu uzurpátorovi.“ Jako by to byla naše
chyba.

Ale my udělali, co jsme mohli, přesvědčili jsme

všechny, které jsme mohli. „A to se ani nezmiňuji o
tom, že Jezeřané mají vlastní léčitelské rody.“
Davidson se napjatě usmál a naklonil hlavu. V
koutcích očí se mu udělaly vrásky hovořící o jeho
věku. Mohlo mu být kolem čtyřiceti, ale bylo těžké to
odhadnout přesněji.

Pak se prsty dotkl čela, jako by zdravil nebo podivně

něco přisliboval.

„Montfort se o to postará. Mám v plánu požádat o

další léčitele – jak Stříbrné, tak Ardenty.“

„Požádat?“ sykl otec. Ostatní Stříbrní vypadali stejně

zmateně jako on.

Vyhledala jsem očima Tollyho. Zamračil se. Taky

netušil, co tím Davidson myslí. Z toho se mi trochu
zvedl žaludek. Musela jsem se kousnout do rtu. To,
co jeden z nás nepochopí, většinou doplní ten druhý.
Tentokrát jsme ale tápali oba.

A dokonce i otec. Přestože jsem na něj měla pěkný

vztek, to, že sám neví, mě děsilo víc než co jiného.
Protože nás nemůže chránit před něčím, čemu
nerozumí.

Nerozuměla tomu ale ani Mare, která zmateně trochu

ohrnula nos. Tihle cizinci, zaklela jsem sama pro
sebe. Jestlipak alespoň ta zjizvená neustále se šklebící
holka ví, co tím Davidson myslel.

Premiér se tiše pousmál. Ten mizera si to užívá. Pak

sklopil oči a zamrkal dlouhými černými řasami.
Kdyby chtěl, mohl by být krásný. Ale krása se
nejspíš s jeho agendou, ať už byla jakákoli,
neslučovala. „Já nejsem král, jak všichni víte,“ řekl,
načež se zahleděl na otce, na Cala a nakonec na
Anabel. „Sloužím z vůle mého lidu, jehož zájmy hájí i
jiní zvolení politici, s nimiž musím dospět ke shodě.
Až se vrátím do Montfortu, abych požádal o další
vojáky…“

„Vrátíte?!“ vyhrkl Cal. Davidson se zarazil. „Kdy jste

nám to měl v plánu říct?“

„Teď,“ pokrčil po chvíli váhání rameny Davidson.

Mare zacukalo v koutcích úst. Jestli bojovala s
úsměvem nebo s úšklebkem, to jsem nevěděla. Ale
nejspíš s úšklebkem.

Nevšimla jsem si toho jediná. I Cal po ní přejel

pohledem a začal mezi ní a premiérem podezíravě
těkat očima. „A co máme dělat v době vaší
nepřítomnosti, premiére?“ chtěl vědět. „Čekat? Nebo
bojovat s jednou rukou svázanou za zády?“

„Vaše Veličenstvo, jsem polichocen, že považujete

podporu Montfortu za tak nezbytnou,“ zakřenil se
Davidson. „A omlouvám se, ale nemůžu porušit
zákony své země, dokonce ani ve válce ne.
Nezpronevěřím se našim principům. Má moc vychází
z vůle lidu. A právě ten vám koneckonců dopomůže
znovu získat korunu.“ Varování v jeho slovech bylo
stejně očividné jako úsměv, který měl stále ještě
přišpendlený na tváři.

V tomhle byl otec lepší než Cal. Sám se skryl za

prázdný úsměv. „Nikdy bychom po žádném vůdci
nechtěli, aby se postavil proti vlastnímu národu,
pane.“

„Samozřejmě že ne,“ odtušila ta Rudá holka se

zjizvenou tváří. Otec její urážku mlčky přešel, jen
proto, aby udržel koalici. Nebýt našeho spojenectví,
domnívám se, že by ji na místě zabil, aby dal všem
lekci slušného chování.

Cal se trochu uklidnil a snažil se zachovat chladnou

hlavu. „Jak dlouho budete pryč, premiére?“

„To záleží na mé vládě, ale neočekávám, že by mělo

dojít k sáhodlouhým diskuzím,“ odpověděl mu
Davidson.

Královna Anabel pobaveně spráskla ruce a zasmála

se, čímž se vrásky na její tváři ještě prohloubily. „Jak
zajímavé. A co vaše vláda považuje za sáhodlouhou
diskuzi?“

V tu chvíli jsem měla pocit, jako bych sledovala

špatné divadelní představení.
Ani jeden z herců, ani otec, ani Davidson, ani Anabel,
nevěřili tomu druhému ani slovo.

„Debatu trvající mnoho a mnoho let,“ povzdechl si

Davidson. Rozhodl se přistoupit na její pokus o
nucený humor. „V demokracii může být veselo. Ne že
by to tu někdo z vás mohl vědět.“

To poslední rýpnutí mělo zabolet a taky že zabolelo.

Anabele ztuhl úsměv na rtech a poklepala prsty na
stůl. Další varování. Díky svým schopnostem může
jednoduše ničit. Stejně jako my ostatní. Všichni se
smrtícími schopnostmi a vlastní motivací. Nevěděla
jsem, jak dlouho se ještě udržím.

„Jsem nadšená, že to uvidím na vlastní oči.“

V sále se udělalo vedro snad ještě dřív, než to Mare

dořekla. Ona jediná se na Cala ani nepodívala. Zato
on se do ní vpíjel očima a chvěly se mu rty. Mare se
ale tvářila odhodlaně a zcela nečitelně. Myslím, že se
od Davidsona dost učí.
Rychle jsem si zakryla ústa, aby si nikdo nevšiml, že
jsem se samým překvapením uchichtla. Když jde o
to, jak naštvat Calory, má Mare neskutečný talent.
Až jsem si začala říkat, jestli si to dopředu plánuje.
Jestli v noci tajně nepřemýšlí, jak zmást Mavena nebo
vytočit Cala.

Je to možné? Dokázala by něco takového?

Instinktivně jsem se pokusila udusit jiskřičku naděje,

která ve mně vzplála, hned v zárodku, ale nakonec
jsem ji nechala sílit.

S Mavenem se jí to povedlo. Dostatečně ho

zaměstnávala. Vyváděla ho z rovnováhy. Držela
ho dost daleko od tebe. Tak proč by se jí to samé
nemělo podařit s Calem?

„V tom případě budete skvělou nortskou

velvyslankyní.“ Snažila jsem se znít znuděně,
nezaujatě. Zcela bez zájmu. Nechtěla jsem, aby si
někdo uvědomil, že házím kost co nejdál s vědomím,
že štěně za ní poslušně poběží. Mare na mě upřela oči
a maličko zvedla obočí. No tak, Mare. Ještěže nikdo
z přítomných neumí číst moje myšlenky.

„Ne, to nebude, Evangelino,“ procedil rázně Cal skrz

zaťaté zuby. „Nechci vás nijak urazit, premiére, ale
nevíme o vašem národě dost na to…“

Naklonila jsem hlavu a probodla svého zaslíbeného

pohledem. Přes šupinatou zbroj na klíční kosti mi
spadl pramen stříbrných vlasů. A v celém těle mi
pulzovala všechna moc, kterou jsem v tu chvíli měla,
přestože byla malinká. „Je snad lepší způsob, jak se o
něm dozvědět víc? Přijmou ji s veškerými poctami,
jako hrdinku. Montfort je přeci zemí novokrevných.
Její přítomnost naši věc jen podpoří. Nebo se mýlím,
premiére?“

Davidson se na mě zahleděl svýma nečitelnýma

očima. Jako by se mi díval až do srdce. Jen se klidně
dívej, ty Rudý. „Nepochybně.“

„A vy budete věřit jejím zprávám o tom, co tam

uvidí? Věříte, že si nic nepřikrášlí ani nic nevynechá?“
poznamenala nevěřícně Anabel. „Nenechte se splést,
princezno Evangelino, ta dívka není loajální nikomu se
stříbrnou krví.“

Cal i Mare oba sklopili zrak, jako by se bránili

pohledu jeden na druhého.

Pokrčila jsem rameny. „Tak s ní pošlete ještě

nějakého Stříbrného. Například lorda Jacose,“
navrhla jsem. Postaršího muže ve žlutém hábitu zjevně
překvapilo, že se o něm někdo zmínil. Vypadal
unaveně jako nějaký obnošený kus látky. „Pokud mi
paměť slouží, jste učenec, nebo ne?“

„To jsem,“ zamumlal.

Mare trhla hlavou. Tváře měla rudé, jinak ale nadále

působila klidně. „Pošlete se mnou, koho chcete. Ale
já do Montfortu pojedu a žádný král nemá právo mi v
tom bránit. Samozřejmě to ale může zkusit.“

Výborně. Calore ve svém křesle úplně ztuhl. Babička

se k němu trochu přiblížila. Ve srovnání s ním
vypadala menší, ale společnou podobu nezapřeli.

Stejné bronzové oči, stejně široká ramena, rovný nos.

Stejné srdce vojáka. A nakonec i stejná ambice.
Bedlivě pozorovala, jak na její následující slova
zareaguje. „Takže lord Jacos a Mare Barrowová
budou reprezentovat skutečného nortského krále
spolu s…“

To už ale z Calova náramku vyšlehla jiskra a pomalu

mu klouzala po kloubech prstů.

„Skutečný nortský král se bude reprezentovat sám,“

prohlásil Cal s očima upřenýma na plamen.

Mare na druhé straně sálu zaskřípala zuby. Stálo mě

všechny síly zůstat klidná a odměřená, ale uvnitř v
srdci jsem jásala a tančila. Nakonec to bylo tak
snadné.

„Tiberiasi,“ sykla Anabel. Ale Cal se ani neobtěžoval

s odpovědí. A ona na něj neměla jak tlačit.
Způsobila sis to sama, stará hloupá ženo. Udělala
jsi z něj krále. Tak ho teď poslouchej.

„Připouštím, že v sobě mám kus strýčkovy a matčiny

vrozené zvědavosti,“

pokračoval Cal. Kdykoli se zmiňoval o matce,

vždycky hovořil tak nějak něžněji.

Přiznávám, že toho o ní moc nevím. Coriane

Jacosová nebyla tématem hovoru, které by královna
Elara dobře snášela. „Rád bych vaši svobodnou
republiku navštívil, abych se na vlastní oči přesvědčil,
zda je vše, co se o ní vypráví, pravda.“ Pak trochu
ztišil hlas a zadíval se na Mare tak planoucím
pohledem, jako by ji mohl přimět, aby ho opětovala.
Což mu nevyšlo. „Rád si o věcech dělám vlastní
obrázek.“

Davidson přikývl a na vteřinu poodhalil svou masku,

když se mu zablýsklo v oku. „Budete vítán, Vaše
Veličenstvo.“

„Výborně,“ mrkl Cal ohnivě a zaklepal do stolu. „Pak

je vše dojednáno.“

Jeho babička se zatvářila tak, jako by snědla něco

velice hořkého.

„Domluveno?“ odfrkla si. „Nic není domluveno.

Musíš vztyčit svou vlajku nad Delfou, prohlásit ji
hlavním městem, ovládnout další teritoria, zdroje a lid,
musíš na svou stranu získat víc rodů…“

Ale Cal byl neoblomný. „Skutečně potřebujeme

zdroje, babičko. Vojáky. A Montfort je má.“

„V tom máte pravdu,“ promluvil najednou otec

hlubokým silným hlasem, který v mém srdci vyvolal
dávný strach.

Že by se na mě zlobil, že jsem to prosadila? Nebo

je se mnou naopak spokojen?

Už jako dítě jsem se naučila, co znamená pohněvat si

Vola Samose. Stane se z vás přízrak. Ignorovaný.
Nechtěný. Dokud si nevysloužíte omilostnění
výsledky a chytrostí.

Koutkem oka jsem se na otce podívala. Král Riftu

seděl vzpřímeně na trůnu.

Bledý, dokonalý. Pod jeho bezchybně zastřiženým

vousem jsem zahlédla stín úsměvu. Takže jsem si
mohla tiše oddechnout.

„Žádost samotného krále Norty bude mít v

premiérově vládě určitě velkou váhu,“ pokračoval
otec. „A tuto naši alianci jen posílí. I já bych měl
vyslat někoho, kdo bude reprezentovat království
Rift.“

Hlavně ne Tollyho! Jen to ne! chtěla jsem

vykřiknout. Mare Barrowová mi sice slíbila, že ho
nezabije, ale jejímu slovu jsem mohla jen těžko věřit,
zvlášť když by se jí naskytla tak výhodná příležitost.
Úplně jsem to viděla. Narafičila by to jako nehodu,
která by byla všechno jen ne náhoda. Navíc by ho
jakožto jeho manželka musela doprovázet i Elane.
Jestli otec pošle Tollyho, vrátí se nám v rakvi.
„Připojí se k vám i Evangelina.“

Mou úlevu nahradila ve zlomku vteřiny nevolnost.

Nemohla jsem se rozhodnout, jestli se přede všemi

pozvracet, nebo si poručit další pohár vína. V hlavě
na mě křičelo tisíc hlasů a všechny ječely to samé.

Způsobila sis to sama, ty hlupačko.

Kapitola 3

Mare

Ozvěna mého smíchu se odrážela od východních

hradeb a nesla se po temných polích. Úplně jsem se
popadala za břicho a nemohla chytit dech.
Nedokázala jsem se ovládnout. Přemohl mě skutečný
smích vycházející až z hloubi srdce.
Prázdný, ostrý smích, který jsem už dávno nezažila. V
jizvách na krku a na zádech mi z toho cukalo bolestí,
ale nedalo se to zastavit. Smála jsem se, dokud mě
nebolela žebra, dokud jsem se nemusela posadit a
opřít se o chladnou kamennou zeď. A stejně jsem se
smála dál, přestože jsem se kousala do rtů.

Menší výbuchy smíchu se mi draly i ze zavřené pusy.

Neslyšel mě nikdo kromě stráží a pochybuju, že ti by

se nějak zajímali o holku řehtající se dole ve tmě.
Vysloužila jsem si právo smát se, plakat nebo křičet,
kdy se mi zachce. Mé já se rozdělilo na části, které
chtěly dělat tohle všechno naráz. Ale nakonec zvítězil
právě smích.

Zněla jsem dost nepříčetně a možná jsem i byla.

Dnešek by mi každopádně mohl posloužit jako dobrá
výmluva. Z druhé strany Corvia stále ještě ani
neodnesli všechny mrtvé. Cal kvůli koruně zahodil
všechno, o co jsme celou dobu bojovali, aspoň jsem
si to tedy myslela. Z obou ran stále ještě krvácím a
ani jednu z nich nedokáže zacelit žádný léčitel. Obě
musím zatím ignorovat, pokud nechci přijít o rozum.
Můžu si jen schovat obličej v dlaních, stisknout zuby
a snažit se ten vnitřní pekelný hloupý smích nějak
potlačit.

Vždyť je to celé totálně šílené.

Evangelina, Cal a já. Na společné cestě do

Montfortu. Lepší vtip už jsem dlouho neslyšela.

Zprávu v tom smyslu jsem taky poslala Kilornovi,

který zůstal v bezpečí v Pidmontě. Ale určitě ho
zajímalo všechno, co vím. Když už jsem ho
přesvědčila, aby tam zůstal, bylo ostatně jedině fér,
abych ho držela v obraze. Navíc chci, aby byl v
obraze. Potřebuju, aby se tomu všemu se mnou
někdo smál a aby se mnou nadával na to, co nás
teprve čeká.

Znovu jsem se temně rozesmála a opřela se temenem

o kameny. Hvězdy nade mnou připomínaly
špendlíkové hlavičky zastíněné světly města a září
vycházejícího měsíce. Jako by pevnost Corvium z
výšky pozorovaly. Jestlipak se bohové Iris Cygnetové
smějí se mnou? Jestlipak vůbec existují?

Jestlipak se někde směje i Jon?

Při myšlence na něj mi ztuhla krev v žilách a veškerý

manický smích ze mě jak mávnutím kouzelného
proutku vyprchal. Ten zatracený novokrevný
jasnovidec je někde tam venku, protože nám utekl.
Ale proč? Aby se uvelebil někde na kopci a mohl
všechno z výšky a z dálky pozorovat? Aby mohl
sledovat, jak se mezi sebou vraždíme? Je snad pánem
nějaké hry, ve které jsme my ostatní jen figurkami?
Baví ho posouvat nás na různé pozice, a vytvářet tak
budoucnost, kterou si vybral? Kdyby to bylo jen
trochu možné, pokusila bych se ho najít.

Pokusila bych se ho přinutit, aby nás uchránil před

jistou smrtí. Ale to nejde.

Viděl by, že se blížím. Jona najdeme, teprve až si

bude sám přát být nalezen.
Frustrovaně jsem si přejela nehty po tvářích a po
hlavě a pomalu se probudila zpět do reality. Nejen
díky škrábání, ale i díky chladu. S postupující nocí
byly kameny za mými zády studenější a studenější a
já se pod tenkou uniformou rozechvěla. Navíc tvrdé
kamenné zdivo nebylo ani zdaleka pohodlné. Ale
přesto jsem tam zůstala sedět.

Kdybych vstala, znamenalo by to, že se vyspím, ale

zároveň i to, že se budu muset vrátit za ostatními do
kasáren. A i kdybych na cestu nasadila svůj
nejzamračenější výraz a běžela bych, stejně bych
potkala Rudé, Stříbrné i novokrevné. Juliana, toho
rozhodně. Úplně vidím, jak sedí u mojí postele a má
pro mě připravenou další přednášku. Co by mi ale
tak mohl říct, to tedy nevím.

Myslím, že se postaví na stranu Cala. Až tohle

všechno skončí. Až začne být jasné, že Cal si nemůže
trůn udržet. Stříbrní jsou oddaní vlastní krvi. A Julian
je oddaný své mrtvé sestře. Cal je to poslední, co mu
po ní zbylo. Julian se k němu nikdy neotočí zády, bez
ohledu na všechny ty řeči o historii a o revoluci.
Neopustí ho.

Tiberiase. Říkej. Mu. Tiberias.

Už jen pomyslet na jeho jméno mě bolí. Myslím na

jeho pravé jméno. Na jeho budoucnost. Tiberias
Calore sedmý, král Norty, plamen Severu.
Představila jsem si ho na trůnu jeho bratra, v bezpečí
tichého kamene. Nebo si nechá vytáhnout tu hrůzu z
diamantového skla, na které sedával jeho otec, zničí
všechny stopy po Mavenovi a vymaže ho z dějin?
Nechá palác svého otce znovu zbudovat. A věci v
Nortě se vrátí zpět do zaběhnutých starých kolejí. Až
na nové království Samosů se vše přetočí do toho
samého bodu, v němž jsem spadla do arény.

Vše, co se od toho dne seběhlo, ztratí jakýkoli

význam.

A to odmítám připustit.

A naštěstí nejsem sama.

Od černého zdiva se odrážel měsíční svit, který jako
by postříbřil všechny zlaté parapety a kování na
věžích. Pode mnou pochodovala hlídka. Stráže v
rudých a zelených uniformách, z Šarlatové hlídky i z
Montfortu. Stříbrní strážní mezi nimi vůbec nebyli tak
početní a drželi se spolu. Larisové ve žluté, Havenové
v černé, Iralové v červenomodré, Lerolanové v
červenooranžové. Z barev Samosů jsem nezahlédla
ani stín. Ti teď patří ke královskému rodu, díky
Volovým ambicím a oportunismu. Nemusejí se
obtěžovat něčím tak přízemním, jako je noční hlídka.

Co si o tom všem asi myslí Maven? Tolik se upínal na

Tiberiase, že si můžu jen představovat, jakou zátěž
pro něj nejspíš představuje další královský protivník
v podobě Vola. Všechno se vždycky točilo jen kolem
jeho bratra, přestože měl Maven zdánlivě vše, co si
jen mohl přát. Korunu, trůn i mě. Přesto se ale dál
cítil jen jako Tiberiasův stín. Jistě vinou Elary.
Přetvořila si ho k obrazu svému tak, jak se jí to
hodilo, ukrajovala z jeho osobnosti a stejnou měrou
na ni roubovala jinou. Ta jeho obsese v něm
podněcovala touhu po moci, čímž naplňoval tu její.

Rozšíří se i na krále Vola? Nebo se Mavenovy

nejtemnější a nejvražednější choutky upínají jen k
nám? K tomu, aby zabil Tiberiase a získal mě?

To ukáže až čas. Až jeho následující úder, o kterém

vím, že přijde.

Můžu jen doufat, že na něj budeme připraveni.

Že Davidsonova armáda, Šarlatová hlídka a naše

rozšiřující se síť infiltrátorů bude stačit. Musí.

To ovšem neznamená, že se proti němu nepokusím

ještě pojistit.

„Kdy odjíždíme?“

Stálo mě to trochu děsivé společenské interakce, ale

nakonec se mi podařilo proniknout až k Davidsonově
ubikaci. Usídlil se v několika prostorných kancelářích
v administrativním sektoru a umístil tam skupinu
montfortských žesťů. I strážců Šarlatové hlídky,
ačkoli Farley jsem tam nikde neviděla. Když jsem
vešla, nikdo proti tomu nic nenamítl a všichni uvolnili
cestu té, které stále ještě říkali blýskající holka.
Většina z přítomných měla plné ruce práce s balením
všemožných dokumentů, složek a map. Nic z toho tu
samozřejmě nikomu nepatřilo, všechno to byly
informace určené pro povolanější lidi, než jsem já.
Nejspíš tam zůstaly po Stříbrných důstojnících, kteří
ty kanceláře využívali dřív.

A uprostřed všeho toho hemžení stála Ada, jedna z

mých novokrevných rekrutek, která si bedlivě
prohlížela každý kousíček papíru dřív, než ho někdo
sbalil. Využívala své dokonalé paměti k tomu, aby si
je všechny zapamatovala.

Když jsem kolem ní procházela, kývly jsme si na

pozdrav. Až odjedeme do Montfortu, Adu pošle
velení tam, kam určí Farley, takže nepředpokládám,
že bychom se někdy v blízké budoucnosti měly vidět.

Davidson seděl za prázdným stolem. V koutcích očí

se mu udělaly nepatrné vrásky, jediný náznak úsměvu.
I v umělém nelichotivém světle lamp vypadal krásný
jako vždy. Odměřený. Zneklidňující. S královskou
mocí, ačkoli králem nebyl. Když mi pokynul, abych
přišla blíž, ztěžka jsem polkla a vzpomněla si na to,
jak vyhlížel během obléhání. Jak byl zakrvácený,
vyčerpaný, vyděšený. A odhodlaný. Stejně jako my
všichni. To mě trochu uklidňovalo.

„Tam nahoře jste si vedla dobře, Barrowová,“

pochválil mě a kývl směrem k centrální věži.

„Tím myslíte, že jsem držela jazyk za zuby?“ mrkla

jsem.

Někdo u okna se tomu zasmál. Pohlédla jsem tím

směrem a uviděla Tytona, jak se s rukama
založenýma na prsou opírá o sklo. Do čela mu jako
vždy spadal jeden pramen bílých vlasů. I on už dostal
čistou zelenou uniformu. Jen měla trochu krátké
rukávy a nohavice. A nebyl na ní žádný znak, který
by upozorňoval na to, kým je. Elektrikonem jako já.
To proto, že nepatřila jemu.
Když jsem ho naposledy viděla, byl od loktů až po
kotníky od stříbrné krve.

Hravě si poklepal prsty o paže, jako by zamával

zbraněmi, protože přesně tím jeho prsty byly.

„Je něco takového vůbec možné?“ řekl hlubokým

hlasem, aniž by se na mě podíval.

Davidson si mě prohlédl a trochu zavrtěl hlavou.

„Vlastně mě skutečně těší, co jste řekla ostatním,
Mare. O tom, že se mnou pojedete domů.“

„Jak už jsem řekla, jsem zvědavá na…“

Premiér ale jen zvedl ruku a zastavil mě. „Tyhle řeči si

nechte. Myslím, že jediný člověk široko daleko, kdo
dělá věci čistě ze zvědavosti, je lord Jacos.“ Co na to
říct, má pravdu. „Co od Montfortu chcete?
Doopravdy.“

Tyton se na mě konečně podíval. V očích mu

zajiskřilo.
Zvedla jsem odvážně bradu. „Jen to, co jste slíbil.“

„Přesídlení?“ zatvářil se pro jednou skutečně

překvapeně Davidson. „Vy chcete…?“

„Chci, aby byla má rodina v bezpečí.“ Hlas se mi ani

trochu nezachvěl.

Podařilo se mi vystupovat trochu jako ta mrtvá

Stříbrná dívka s dokonalými způsoby. Narovnej
záda, ramena dolů, udržuj oční kontakt.

„Všichni jsme ve válce,“ pokračovala jsem. „Norta,

Pidmonta, Země jezer i vaše republika. Úplně
bezpečno není nikde. Ale Montfort je od toho všeho
nejdál a vypadá nejsilněji. Nebo aspoň nejlépe
bráněný. Myslím, že bude nejlepší, když tam svou
rodinu doprovodím. Dřív než se vrátím dokončit, co
začali lepší, než jsem já.“

„Ten slib se ale týkal novokrevných, slečno

Barrowová,“ řekl Davidson tak tiše, že to v tom
hluku kolem málem nebylo slyšet.
Sevřel se mi žaludek, ale navenek jsem se zatvářila
neústupně. „To bych neřekla, pane premiére.“

To už ale Davidson nasadil svůj obvyklý nečitelný

úsměv a schoval se za svou masku. „To si opravdu
myslíte, že jsem až tak bezcitný?“ Skutečně zvláštní
vtip.

Ale Davidson je všechno, jen ne předvídatelný.

Dokonce se na mě usmál.

„Samozřejmě že vítaná je i vaše rodina. Montfort

bude pyšný, pokud se z nich stanou jeho občané.
Poslal bys o tom zprávu, Ibareme?“ zavolal přes
rameno.

Z jedné z vedlejších kanceláří se ihned vynořil nějaký

muž. Jakmile jsem ho spatřila, trhla jsem sebou.
Vypadal úplně stejně jako novokrevná dvojčata Raj a
Tahir. Kdybych nevěděla, že Tahir zůstal v Pidmontě
a Raj v Archeonu, kde působí jako informátoři,
myslela bych si, že je jedním z nich. Takže trojčata,
uvědomila jsem si najednou s hořkostí. Nemám ráda
překvapení.

Ibarem měl stejnou tmavě hnědou pleť jako jeho

bratři, černé vlasy a pečlivě zastřižené vousy, pod
nimiž jsem na bradě zahlédla téměř neznatelnou bílou
jizvu. I jeho kdysi ocejchoval Stříbrný pán, aby ho
odlišil od jeho identických bratrů.

„Těší mě,“ zamumlala jsem a vrhla po Davidsonovi

nepříjemný pohled.

Samozřejmě vycítil, že jsem zaskočená. „Jistě, ano, to

je bratr Raje a Tahira.“

„Vážně? To bych nikdy nepoznala,“ odtušila jsem.

Ibarem se na mě pousmál a kývl mi hlavou na

pozdrav. „Jsem rád, že se konečně poznáváme,
slečno Barrowová,“ řekl, načež se obrátil k
premiérovi.

„Potřeboval jste něco, pane?“

„Dej vědět Tahirovi,“ řekl Davidson. „Ať informuje
rodinu Barrowových, že je jejich dcera zítra
vyzvedne, aby jim pomohla se stěhováním do
Montfortu.“

„Jistě, pane,“ odpověděl Ibarem. Pak se mu na

okamžik zastřel pohled, zatímco posílal zprávu ze
svého mozku do mozku svého bratra. Přestože od
sebe byli vzdáleni stovky mil, trvalo to jen vteřinu.
Pak znovu kývl. „Zpráva předána, pane. Tahir
vzkazuje, že gratuluje a vítá vás, slečno Barrowová.“

Jen jsem doufala, že rodiče na tu nabídku přistoupí.

Ne že by tam nechtěli.

Gisa se přestěhovat chce a máma půjde s ní. Za ní

zas půjdou Bree a Tramy.

Jediný, kým si nejsem jistá, je táta. Ten tam chtít

nebude, pokud zjistí, že tam s nimi nemám v plánu
zůstat i já. Prosím, jeď. Dovol mi ti jednou pomoct.

„Že děkuju,“ zamumlala jsem pořád ještě trochu

vyvedená z míry.

„Vyřízeno. Tahir říká, že vůbec nemáte zač.“

„Díky vám oběma,“ řekl Davidson, aby je přerušil. Z

dobrých důvodů. Ti tři mezi sebou komunikují
rychlostí blesku. Ačkoli ještě horší to je, když jsou
spolu. Ibarem přikývl a znovu odešel, aby se vrátil ke
své práci.

„Ještě nějací jejich bratři, o kterých byste mi chtěl

říct?“ sykla jsem na premiéra a zaskřípala zuby.

On si mé nelibosti ale vůbec nevšímal. „Ne, ačkoli

bych si přál, abych měl takových k dispozici víc,“
povzdychl si. „Tihle bratři jsou vážně něco. Většinou
mají Ardenti mezi Stříbrnými své ekvivalenty, ovšem
nikoho, kdo by byl jako oni, jsem mimo naši krev
ještě nepoznal.“

„Taky že jeho mozek mi přijde úplně jiný než všechny

ostatní,“ podotkl Tyton.
Sjela jsem ho přísným pohledem. „Tahle formulace
zní velice znepokojivě.“

Ale Tyton jen pokrčil rameny.

Obrátila jsem se zpět k Davidsonovi. Pořád ještě

jsem na něj měla trochu vztek, ale uvědomovala jsem
si, jak velkou laskavost mi prokazuje. „Díky za vaši
pomoc. Vím, že vedete celou zem a možná vám to
přijde jako maličkost, ale pro mě to znamená hodně.“

„Já vím,“ odpověděl. „Doufám, že to samé budu

moct udělat i pro další rodiny, jako je ta vaše, jakmile
to bude možné. V mé vládě se v současné době
diskutuje, jak zvládnout rychle sílící uprchlickou krizi
a kam přesunout již nyní uprchlé Rudé a novokrevné.
Ale vzhledem k tomu, co už jste udělala a co dál
děláte, pro vás lze učinit výjimku.“

„A co jsem vlastně udělala?“ Ta slova mi vyklouzla

dřív, než jsem je mohla vzít zpátky. Okamžitě jsem
zrudla.
„Vytvořila jste praskliny v neprůstřelném krunýři,“
poznamenal Davidson, jako by to bylo zjevné.
„Mezírky v brnění. Pootevřela jste onu příslovečnou
skříňku.

Nám dovolte, abychom ji otevřeli zcela.“ Hleděl na

mě s širokým upřímným úsměvem. Trochu mi
připomínal spokojenou kočku. „Navíc není maličkost,
že jen díky vám se k nám do republiky vydá člověk
nárokující si trůn Norty.“

Trochu ve mně hrklo. Má to být nějaká výhružka?

Ihned jsem se opřela dlaněmi o jeho stůl. „Chci vaše
slovo, že se mu nic nestane,“ zavrčela jsem tiše.

„Máte ho mít,“ řekl bez váhání stejným tónem.

„Nezkřivím mu ani vlásek. Ani nikdo jiný, dokud
bude Calore v mé zemi. Máte můj čestný slib. Já
takhle nepracuju.“

„Dobře. Protože by bylo až směšně hloupé zbavit se

nárazníku, který naši alianci chrání před Mavenem
Calorem. A vy nejste hloupý člověk, že ne?“
Ten jeho kočičí úsměv se ještě rozšířil. Přikývl.

„Nebude navíc pro našeho mladého prince zdravé

vidět jednou taky něco jiného?“ zvedl Davidson
jedno pečlivě udržované obočí. „Třeba stát bez
krále?“

Vidět, že i to může fungovat. Že koruna ani trůn

nejsou jeho povinností. Že nemusí být princem ani
králem. Ne pokud sám nechce.

Jenže se obávám, že chce.

„Ano,“ bylo to jediné, na co jsem se zmohla. A

jediné, v co jsem mohla doufat.

Koneckonců, nepotkala jsem Tiberiase poprvé v

zaplivané putyce, kde se vydával za někoho jiného,
aby zjistil, jak vypadá skutečný svět? Aby zjistil, co
by se v něm mělo změnit?

Davidson se opřel v židli, zjevně se mnou skončil.

Tak jsem udělala to samé.
„Považujte vaši žádost za vyřízenou,“ uzavřel to. „A
považujte sebe samu za dítě štěstěny, protože to
musíme vzít stejně přes Pidmontu. Jinak bych tomu,
že musím cestou nabrat metrák Barrowových, možná
nebyl tak nakloněn.“

Skoro na mě mrkl.

A já se na něj skoro usmála.

Na půli cesty zpět do kasáren jsem si uvědomila, že

mě od pevností někdo sleduje. Nedaleko za mnou se
ozývaly hbité a jisté kroky. I světla lamp vrhala na
zem dva stíny. Ten můj a stín někoho dalšího. Napjala
jsem se, trochu nejistě, ale ne se strachem. Corvium
bylo plné koaličních jednotek, a pokud byl některý z
vojáků tak hloupý, aby se mi pokusil ublížit, prosím.
Já se bránit dokážu. Pod kůží už mi jiskřily blesky
čekající jen na zavolání, na povel.

Pak jsem se nečekaně rychle otočila v naději, že toho

člověka, který mě sleduje, překvapím, ale to se
nestalo.
Evangelina se elegantně zastavila, jako by na to celou
dobu čekala. Ruce měla založené na prsou a zvedla
obě dokonalá tmavá obočí. Pořád ještě na sobě měla
tu svou nablýskanou zbroj, která se líp hodila ke
královskému dvoru než na bitevní pole. Ale koruna jí
na hlavě neseděla. A to dřív trávila volný čas tím, že si
vytvářela různé tiáry a čelenky ze všech kovů, které jí
přišly pod ruku. Přesto si teď, když konečně měla
právo je začít nosit, žádnou nevzala.

„Jdu za tebou už dva sektory pevnosti, Barrowová,“

poznamenala a pohodila hlavou. „Myslela jsem, že
máš být něco jako zlodějka, ne?“

Znovu se o mě pokusil záchvat neovladatelného

smíchu. Neubránila jsem se úsměvu a uchichtnutí. Její
jízlivost dobře znám a vše, co znám, mi v tu chvíli
přišlo uklidňující. „Ty se nikdy nezměníš, Evangelino.“

Její úsměv byl ostrý jako břitva. „Samozřejmě že ne.

Proč měnit dokonalost?“

„Nerada bych vás zdržovala od vašeho dokonalého

života, Vaše Výsosti,“ rýpla jsem si do ní a stále ještě
s úšklebkem na rtech jsem jí uvolnila cestu.
Nenechám se oblafnout. Evangelina Samosová mě
nevyhledala proto, že by se potřebovala s někým
pohádat. Její motivace byla z jejího chování na té
schůzi zcela zřejmá.

Zamrkala a rázem trochu změkla. „Mare,“ hlesla

prosebně. Ale pýcha jí zabránila snížit se k něčemu
víc, než téměř k prošení. Ta její zatracená Stříbrná
páteř se nedovede ohnout. Nikdo ji to nikdy neučil.
Nikdo by jí to nikdy ani nedovolil zkusit.

Přes to všechno, co mezi námi bylo, mi jí přišlo

maličko líto. Evangelina vyrostla u Stříbrného dvora.
Byla zrozena k pletichaření a ke stoupání po
společenském žebříčku, k tomu, aby bojovala se
stejnou vervou, s jakou si chránila mysl. Ale její
maska měla k dokonalosti daleko, zejména v
porovnání s tou Mavenovou. Po měsících strávených
snahou přečíst stíny v jeho očích dovedu vyčíst
myšlenky Evangeliny z těch jejích úplně jasně. Sálala
z ní bolest.
Touha. Jako z predátora zavřeného v kleci, který
nemá naději na útěk. Jedna část mého já si ji tam
přála nechat uvězněnou. Aby si uvědomila, po
jakémže druhu života dřív tolik prahla. Nicméně bych
ráda věřila, že nejsem ani tak krutá, ani tak hloupá. Z
Evangeliny Samosové by byl mocný spojenec, a jestli
existuje něco, čím bych si ji mohla koupit, tak sem s
tím.

„Jestli jsi ke mně přišla hledat soucit, tak můžeš jít

klidně rovnou dál,“ zamumlala jsem a znovu ukázala
na prázdnou ulici. Takové nevinné rýpnutí a stejně se
naježila a její černé oči snad ještě víc potemněly.
Zahnala jsem ji tou poznámkou do kouta, takže
musela s pravdou ven.

„Soucitu od tebe nepotřebuju ani kapku,“ zavrčela

tak vztekle, až se jí ostré hroty na brnění ještě víc
zešpičatěly. „Soucit si ani nezasloužím.“

„To každopádně ne,“ souhlasila jsem. „Takže chceš

pomoc? Potřebuješ nějakou výmluvu, abys nemusela
do Montfortu s naší velkou šťastnou rodinkou?“

„Nejsem přece tak hloupá, abych si u tebe udělala

nějaký dluh,“ usmála se kousavě. „Nabízím ti
obchod.“

Nehnula jsem ani brvou, jen jsem na ni hleděla a

snažila se vyzařovat trochu té Davidsonovy nečitelné
nevýraznosti. „Myslela jsem si to.“

„Ráda slyším, že nejsi tak hloupá, jak si o tobě – zdá

se – ostatní myslí.“

„Tak co navrhuješ?“ snažila jsem se to uspíšit. Vždyť

už zítra odjíždíme do Pidmonty a pak do Montfortu.
Nemáme dost času, abychom se mezi sebou štěkaly
jako obvykle. „Co chceš?“

Slova jako by jí uvízla v krku. Pootevřela ústa. Na

zuby se jí obtiskla trocha fialové rtěnky. V
nemilosrdném světle corvijských ulic působil její
make-up tak tvrdě, jako by byla spíš pomalovaná
válečnými barvami. Nejspíš to tak i bylo. Ve tmě
vypadala s nánosy tvářenky, která jí měla zvýraznit
lícní kosti, úplně nemocně. Dokonce ani bílý pudr na
světle bledé pleti jí nedržel dokonale. Jako by po
něm stékaly slzy. Snažila se to zamaskovat, ale
nepodařilo se jí to.

Jednotlivé vrstvy se špatně kryly a na tváři jí dokonce

zůstalo trochu černé řasenky. Ve stěně její krásy a
smrtící nádhery zely hluboké trhliny.

„Ale to je snadné uhádnout, ne?“ odpověděla jsem si

sama a popošla o krok k ní. Málem sebou trhla.
„Celou dobu jen intrikuješ. Máš Tiberiase. Už třetí
šanci provdat se za krále z rodu Calorů. Stát se
královnou Norty. Dosáhnout všeho, kvůli čemu ses
tak pachtila.“

Evangelina tiše polkla, nejspíš nějakou urážku. Zatím

jsme jedna s druhou nikdy moc slušně nejednaly.

„A přitom z toho chceš pryč,“ zašeptala jsem.

„Nechceš se stát tím, pro co ses zrodila. Ale čím to?
Proč zahazovat vše, po čem jsi vždycky tak prahla?“
To už nevydržela. „Tobě o svých důvodech vyprávět
nemusím.“

„Tvoje důvody mají rudé vlasy a slyší na jméno Elane

Havenová.“

Evangelina ztuhla, zaťala pěsti a šupiny na zbroji se jí

přimkly jedna ke druhé ještě těsněji. To vše v návalu
nečekaných emocí. „Nemluv o ní,“ sykla, a odhalila
tak svou slabost, kterou proti ní budeme moct snadno
využít.

Pak popošla až ke mně. Je o několik centimetrů vyšší

než já. Malá výhoda, které uměla vždycky dobře
využít. Když si s planoucíma očima opřela ruce v bok
a narovnala ramena zády ke světlu, ocitla jsem se celá
v jejím stínu.

Zvedla jsem hlavu a zamrkala na ni. „Takže by ses za

ní ráda vrátila. Myslíš si snad, že dokážu zabránit
tomu, aby se s tebou Tiberias oženil?“

„Nelichoť si tolik,“ zvedla oči v sloup. „Krále z rodu

Calorů umíš hezky rozptýlit, to ano. Ale já si nelžu do
kapsy. Cal naše zaslíbení nezruší. Maven by to možná
udělal. S jeho rozhodnutím odhodit mě stranou jsi
měla rozhodně co do činění.“

„Jako by sis Mavena měla vážně někdy vzít,“ řekla

jsem pomalu. Na jeho dvoře jsem toho viděla víc, než
si uvědomovala. Její rodina se s tou kolosální urážkou
vyrovnala až příliš dobře. Vznik království Rift byl v
plánu daleko dřív, než jsem stačila Mavena popostrčit
jakýmkoli směrem.

Evangelina jen pokrčila rameny. „Po smrti Elary se ze

mě už nikdy nemohla stát jeho královna. Omlouvám
se – potom, cos ji zabila,“ dodala rychle. „Ona ho
aspoň dokázala udržet na uzdě. Dokázala ho ovládat.
Nemyslím si, že by to dokázal kdokoli jiný, ani ty ne.“

Souhlasně jsem přikývla. Mavena Calora nešlo

ovládat.

Přestože jsem se o to pokusila. Při té vzpomínce mi

do jícnu stoupla žluč.
Snažila jsem se toho kluka, který se ocitl na trůnu,
zmanipulovat, využít k tomu slabosti, kterou pro mě
měl. Ale Maven pak obětoval rod Samosů pro mír,
pro zemi Jezeřanů a princeznu stejně smrtící a nejspíš
dvakrát tak nebezpečnou než Evangelina. Jestlipak se
předtím se svou vyvolenou vůbec setkal? S tichou
vypočítavou nymfou Iris Cygnetovou.

Pokusila jsem se představit si ho, jak utíká z Corvia k

Jezeřanům. Bledá tvář vyčnívající z rudočerné
uniformy, modré oči jiskřící tichým vztekem. Na
ústupu do neznámého království, k neznámému
dvoru, bez ochrany jeho tichého kamene. S ničím
jiným než mrtvolou jejich krále. Trochu mě utěšuje, že
až tak neskutečně vybouchl. Možná ho královna
Jezeřanů zabije na místě, aby ho potrestala za to, že
riskoval život jejího muže během obléhání.

„Nemůžeš poroučet ani Calovi. Ne tak, abych tím

dosáhla toho, co chci,“ pokračovala Evangelina. Její
slova jako by do mě řezala. „Kvůli tobě mě nenechá,
ne když na miskách vah leží i koruna. Lituju,
Barrowová, ale Cal není ten typ, co by se vzdal
trůnu.“

„Já vím, jaký je typ,“ sykla jsem. Její útoky mě bolely

stejně jako ji ty moje.

Jestli se můj život nijak radikálně nezmění a skoro

všechno, co budu dělat, mi bude dál jitřit tuhle ránu,
pochybuju, že se někdy zacelí.

„Už se rozhodl,“ dodala Evangelina. Jednak aby mi

ještě víc ublížila, jednak aby dokázala svoji pravdu.
„Až získá Nortu zpět, a on ji získá, provdám se za
něj. Stvrdím tím naše spojenectví a zajistím království
Rift přežití, aby mohlo pokračovat v odkazu Vola
Samose a jeho ocelových králů.“ Během toho
proslovu se dívala kamsi za mě do tmy ulice. Kousek
od nás zrovna procházela po vedlejší ulici hlídka.
Jejich hlasy zněly stejně tiše a pravidelně jako jejich
kroky. Soudě podle rudé barvy uniforem patřili k
Šarlatové hlídce. Většina z jejích vojáků se
momentálně pohybovala v nortských uniformách, ze
kterých odpárali hodnosti. Ale pochybuju, že by si
jich Evangelina všimla. Pohled měla zastřený, jako by
myslela na něco vzdáleného. A vzhledem k tomu, jak
zaskřípala zuby, šlo o něco, co se jí nelíbilo.

„A pokud se za něj neprovdáš?“ probrala jsem ji

znovu.

Taková samozřejmá, jednoduchá otázka, a přece

Evangelinu zaskočila tak, že jí spadla čelist.
„Nemožné,“ odfrkla si. „Nejde se tomu vyhnout.
Nemůžu se skrývat střídavě v Tiraxách nebo v Cironu
nebo v jakémkoli jiném místě, které si otec nemůže
dovolit napadnout,“ zasmála se temně. „A ani to by
mě nezachránilo. Našel by mě všude a pak by mě
sem dotáhl zpět, aby mě využil k původně
zamýšleným účelům. Jediná cesta, kterou vidím,
jediná možnost, kterou mám, je velice snadná.“

To jistě, Evangelino.

Ačkoli se naše motivace liší, cíl máme stejný. Nechala

jsem ji mluvit, aby mi mohla sama říct všechno, co
jsem chtěla slyšet. Bude jednodušší, když uvěří, že to
vše byl jen a jen její nápad.
„Žádná svatba nebude, jen pokud Cal selže.“ Dívala
se kamsi skrz mě. Musela se k těm slovům nutit.
Protože znamenala zradu. Zradu jejího rodu, jejích
barev, jejího otce, její krve. Musela ji řezat až do
morku kostí. „Pokud se nestane králem Norty, můj
otec mnou na něj nebude plýtvat. Navíc když Cal
válku prohraje, když prohrajeme, otec bude mít příliš
plné ruce práce s tím, aby si udržel vlastní trůn, než
aby mě prodal někomu jinému. Nebo aspoň ne nikam
daleko.“

Daleko od Elane. To bylo jasné.

„Takže po mně chceš, abych Calovi zabránila znovu

získat království?“

Evangelina se pousmála a o krok couvla. „Na

Stříbrných dvorech ses toho spoustu naučila, Mare
Barrowová. Jsi chytřejší, než vypadáš. Už nikdy tě
nepodcením a radím ti, abys nepodceňovala ani ty
mě.“ Zatímco hovořila, kovové plíšky na její zbroji se
začaly různě měnit a přetvářet, jako poslušní stříbrní a
černí broučci, kterým vládne její matka. Přeměnily se
na ní v jednodušší, méně zdobnou zbroj. Zbroj k boji
a k ničemu jinému. „Když říkám, že chci, abys Cala
zastavila, mám tím na mysli tebe a ten tvůj malý
okruh.

Ačkoli nevím, jak malý okruh mohou Montfortští a

členové Šarlatové hlídky společně vytvořit. Nemůžou
přece čekat, že se jim povede zmocnit se dalšího
království Stříbrných. Ne bez dalších spojenců.“

„Hm.“ Trochu jsem si povzdechla. Evangelina totiž

uhádla kartu, kterou bych raději ještě nevykládala.

„Člověk nemusí být politický génius, aby věděl, že

aliance mezi Rudými a Stříbrnými bude plná
vzájemných podrazů. Jsem si jistá, že všichni vůdci
mají dostatek rozumu, aby svým protějškům
nedůvěřovali.“ Evangelina, která už se otočila k
odchodu, se za mnou ještě ohlédla. „Snad až na
jednoho aspirujícího krále,“ dodala přes rameno.

To vím moc dobře i sama. Tiberias je stejně důvěřivý

jako malé štěně. Lidmi, které miluje, se nechá
jednoduše vést. Mnou, svou babičkou a především
svým zesnulým otcem. Právě kvůli němu se za
korunou hnal, aby dostál nějakému poutu, které se
ještě nezlomilo. Jeho sebejistota, odvaha a dokonalé
soustředění z něj dělají pána bitevního pole, ale ve
všech jiných oblastech ho oslepují. Dokáže předvídat
pohyby armád, ale ne činy intrikářů. Všechny ty
machinace buď nechce, nebo ani neumí vidět.
Nevšiml si jich dřív, nevšimne si ani teď.

„Rozhodně není jako Maven,“ zamumlala jsem si pro

sebe.

A přesto k mým uším dolehla ozvěna Evangeliných

slov odrážejících se od kamenných stěn Corvia.

„To rozhodně ne.“

V jejím hlase jsem slyšela to samé, co jsem cítila

sama.

Úlevu. I výčitky.
Kapitola 4

Iris

Vody zátoky mi šplouchaly kolem kotníků.

Osvěžující. Obnovující. Před východem slunce bylo
ještě chladno, ale mně zima nebyla. Dokázala jsem
najít útěchu v jednoduchých pocitech. Tyhle vody
jsem znala jako své boty. Vnímala jsem je široko
daleko, cítila jsem i ten nejslabší proud, i tu nejmenší
vlnku na řece ústící do zátoky a ze zátoky do jezera.
Po hladině se začínal pomalu rozlévat příslib dne a
vše, co se v ní odráželo, začalo nabývat světle modrý
nebo narůžovělý nádech. V takovém klidu dokážu
zapomenout na to, kým jsem. Ale ne na dlouho. Jsem
Iris Cygnetová, rozená princezna, ze které udělali
královnu.
Nemůžu si dovolit luxus zapomínat vůbec na nic, bez
ohledu na to, jak moc bych si to přála.

Čekala jsem spolu s matkou a sestrou. Všechny jsme

upíraly zrak k jižnímu horizontu. V úzkém ústí zátoky
se válela mlha, která halila poloostrov posetý
strážními věžemi i jezero Eris za ním. Prostupovalo jí
jen několik světel věží.

Vypadaly jako nízko visící hvězdy. Když se zvedl vítr

a odvál mlhu pryč z jezera, začaly z ní vystupovat
další a další věže. Vysoké kamenné majáky, které
během stovek let prošly už nespočtem přestaveb a
úprav. Byly svědky více hrůz války, než dokázali
doložit i historici. Jejich světla zářila těsně před
úsvitem do daleka. A tak tomu bude po celý den.
Pochodně budou dál hořet a elektrická světla dál
svítit. Vlajky, které se na nich třepotaly ve větru, se
ale od naší klasické standardy lišily. Na každé věži
byl vyvěšen kobaltově modrý prapor protkaný pruhy
černé. K poctě všech těch, kteří padli v Corviu.
Smuteční.
Na rozloučenou s naším králem.

V noci jsem se vyplakala. Myslela jsem, že ve mně už

žádné slzy nezůstaly, ale pořád přicházely. To má
sestra Tiora se ovládala líp. Hlavu držela vztyčenou a
na čele jí zářila koruna ze safírů a černého jantaru.
Přestože i já už jsem královnou, má koruna je
jednodušší, jen taková čelenka z modrých diamantů
osázená rubíny symbolizujícími Nortu.

Máme se sestrou pleť se stejným bronzovým

nádechem, stejný tvar obličeje, stejně vystouplé lícní
kosti a ostře řezaná obočí, ale ona má tmavě
mahagonové oči po matce, kdežto já našedlé po otci.
Tioře je dvacet tři, je o čtyři roky starší než já a je
dědičkou trůnu Země jezer. Říkávala jsem, že se tak
vážná a tichá už snad narodila, neuměla plakat ani se
smát. Taková vážnost se jí jakožto dědičce naší
matky hodila. Dokázala své emoce skrývat daleko líp
než já, ačkoli jsem se snažila zůstat stejně klidná jako
hladina jezer. Zírala odhodlaně před sebe s páteří
vzpřímenou tak, že by ji neohnul ani zármutek z
pohřbu. Ovšem i přes svoji stoickou náturu plakala
pro našeho otce i ona. Její slzy jen nebyly tak dobře
vidět, protože rychle mizely v zátočině vlnící se kolem
našich nohou. Stejně jako zbytek naší rodiny patří i
ona mezi nymfy. Využívala svých schopností k tomu,
aby po jejím pláči nezůstalo ani stopy. Udělala bych
to samé, kdybych na to měla sílu, jenže v tu chvíli
jsem v sobě nedokázala probudit žádnou moc.

Což neplatilo pro naši matku Cenru, vládnoucí

panovnici Země jezer.

Její slzy se chvěly ve vzduchu jako mráčky

křišťálových kapiček, od nichž se odrážely paprsky
vycházejícího slunce. Oba mráčky pomalu rostly a
kapičky slz v nich se začaly pomalu otáčet a házet jí
na tmavou pleť duhu. Jako diamanty zrozené z bolesti
jejího zlomeného srdce.

Stála před námi, po kolena ve vodě. Její smuteční

šaty pluly na hladině kolem ní. Stejně jako já a Tiora
se i ona oblékla do černé s nádechem naší královské
modré. Její šaty byly sešité z několika vrstev jemného
hedvábí, ale neměly žádný tvar. Vlály kolem ní jako
vzpomínka. Tiora se postarala, abychom se my dvě
na pohřeb připravily. Vybrala nám šaty i šperky. To
matka si s ničím takovým hlavu nedělala. Vypadala
zcela přirozeně. I bouřkově prošedivělé havraní vlasy
jí volně splývaly na ramena. Neměla žádné náramky,
žádné náušnice, žádnou korunu. To, že je královna,
dokazovala jen svým vystupováním. A to stačilo.
Byla jsem v pokušení chytit se jí za sukni, jak jsem to
dělávala ještě jako malá. To jsem se jí chtěla vždycky
držet a nikdy nepustit. Už nikdy neopustit domov.
Nikdy se nevrátit ke dvoru, který se štěpil kolem už
zlomeného krále.

Myšlenka na mého manžela ve mně vzbudila chlad. A

odhodlání.

Slzy na mých tvářích oschly.

Maven Calore je jen dítě, které si hraje s nabitou

zbraní. Jestli ví, jak z ní střílet, to se teprve ukáže. Já
ovšem už v hlavě nosím pár cílů. Pár lidí, na které mu
ukážu. Samozřejmě toho Stříbrného, který zavraždil
mého otce. Nějaký Iral.
Podřízl mu hrdlo. Napadl ho zezadu jako bezectný
pes. Ale ten Iral sloužil jinému králi. Samosovi. Volovi
Samosovi. Dalšímu muži bez jakéhokoli nároku na
čest nebo úctu. Povstal proti vlastnímu pánovi, jen
aby získal sám pro sebe korunu, jen aby si mohl říkat
král nějakého malého bezvýznamného koutu světa.

Ale nevzbouřil se sám. Připojily se k němu i další

nortské rody, které chtějí nahradit Mavena tím
druhým Calorem, jeho zapuzeným bratrem. Než otec
zemřel, bylo by mi ani nevadilo, kdyby se Maven
najednou ocitl sesazen nebo třeba i mrtev. Za
předpokladu, že by mír mezi naší zemí a Nortou
přetrval, mi to mohlo být jedno. Ale teď? Orrec
Cygnet je po smrti. Můj otec zemřel kvůli lidem, jako
jsou Volo Samos a Tiberias Calore. Co všechno bych
udělala pro to, abych je mohla utopit v mém hněvu?

Co všechno pro to udělám.

Z mlhy se vynořily lodě. Tři tiše plující známé lodě se

stříbrnomodrými příděmi. Všechny jen s jednou
palubou. Úsvitové lodě neslouží k válečným účelům.
Ty se staví pro rychlost, ticho a k plnění vůle
mocných nymf. Jejich trupy mají speciální tvar, aby
dokázaly zachytit uměle vytvořené proudy, stejně
jako teď.

To byl můj nápad, vypravit lodě. Nemohla jsem snést

myšlenku na to, že otcovo tělo povlečou celý ten
dlouhý pochod z Mouru, kterému v Nortě říkají
Kotel. Cesta vede přes mnoho měst a zvěst o jeho
smrti by jejich smuteční pochod jistě předběhla.
Chtěla jsem, aby ho přivezli domů, abychom se s ním
mohly rozloučit jako první.

Takže se tu teď nezhroutím.

Na palubě vedoucí lodi stáli nymfové v jezeřanské

modré barvě, moji příbuzní z rodu Cygnetů. Tváře
měli zkřivené zármutkem. Všichni truchlili stejně jako
my. Otec byl v našem rodu velice oblíbený, přestože
pocházel z jeho méně významné větve. To matce
koluje v žilách královská krev. To ona pochází z
dlouho nepřerušené linie panovníků. A jakožto
taková nesmí opustit hranice naší země, pokud to není
vysloveně nutné. A Tiora je nesmí opustit už vůbec,
dokonce ani za války ne, aby se zachovala
následnická linie.

Aspoň nebudou muset sdílet otcův osud a nezemřou

v bitvě. A nebudou muset sdílet ani ten můj a žít tak
daleko od domova.

Mého manžela šlo mezi tmavě modrými uniformami

snadno rozeznat. Střežili ho čtyři gardisté, kteří
tentokrát vyměnili plamenné kombinézy za taktickou
výstroj. Masky poseté temnými drahokamy si ale
nechali, krásné a děsivé zároveň. Maven byl jako
obvykle oděný v černé, a přestože neměl žádné
medaile, insignie ani korunu, jasně vyčníval. Žádný
král není tak hloupý, aby se vydal do bitvy s takovým
terčem na čele. Ne že bych si myslela, že Maven
bojoval. Není válečník, aspoň na bitevním poli ne.
Vedle svých a mých vojáků vypadá malý. Slabý.
Přesně to jsem si taky myslela, když jsme se poprvé
setkali v tom pavilonu uprostřed minového pole.
Pořád to je ještě jenom kluk, o rok mladší než já.
Nicméně dobře ví, jak toho využít ve svůj prospěch.
Využívá toho. Na jeho lid to funguje, díky předstírané
nevinnosti jeho lži jen hltá. Rudí i Stříbrní žijící mimo
jeho dvůr si mezi sebou vyprávějí o jeho bratrovi,
zlatém princi, který se nechal svést špionkou a
přesvědčit i k vraždě otce. Pikantní příběh, jakého se
lid vždycky milerád chytí. A když se k tomu přidá
skutečnost, že Maven ukončil stoletou válku mezi
našimi zeměmi, hned to na něj vrhá daleko lepší
světlo. Ale zároveň ho to staví do zvláštní pozice. Je
králem, kterého podporuje lid, ale nikdo z jeho
nejbližších. Ani ti šlechticové, kteří se na něj ještě
věší. Ti u něj zůstávají jen proto, že potřebují, aby
zachoval jejich momentálně křehké království.

A taky proto, ačkoli to připouštím k smrti nerada, že

Maven je skvělým intrikářem. Dokáže šlechtické
rody dobře zvládnout a štvát je proti sobě tak akorát,
zatímco zbytek lidu svírá železnou pěstí.

Královský dvůr Norty je plný hadů, dnes víc než

kdykoli dřív.

Na mě jeho machinace ale nikdy fungovat nebudou.

Nejsem tak hloupá, abych ho podcenila. Zvlášť ne
teď, když ho očividně zcela ovládají jeho obsese.
Jeho mysl je stejně roztříštěná jako jeho země, takže
je o to nebezpečnější.

První loď pomalu přistávala u břehu. Měla tak nízký

ponor, že doplula téměř až k matce. Jako první se
vylodili nymfové. Skočili přímo do vody, která před
nimi ustoupila, takže mohli kráčet po dně suchou
nohou. Ne snad kvůli sobě, ale kvůli Mavenovi.

Ten z lodi vyskočil hned za nimi a snažil se dostat na

pevninu co nejrychleji.

Žháři jako on vodu nemilují. Taky cestou nespouštěl

oči z vodních stěn kolem sebe. Nečekala jsem, že by
mi snad projevil nějakou soustrast. Jen kolem mě se
svou eskortou bez povšimnutí prošel. Ani se na mě
nepodíval. Na to, že se mu říká Plamen severu, má
neskutečně ledové srdce.

Moji bratranci zůstali ve vodě a znovu ji propustili.

Obě vodní stěny vmžiku spěchaly jedna k druhé, než
se konečně zase spojily a vytvořily velkou vlnu, jako
když zvedne hlavu nějaké zvíře. Nebo když se rodič
natahuje k dítěti.

Vojáci pak z paluby zvedli nosítka a mně se naskytl

známý pohled.

Nejsem dítě. Vím, jak vypadá mrtvé tělo. Má zem je

víc než sto let ve válce a jakožto mladší dcera, druhé
dítě, se už dávno pohybuju na frontě. Vycvičili mě
spíš k boji než k vládnutí. Je mou povinností podpořit
sestru tak, jak otec podporoval matku, jakkoli bude
třeba.

Tiora nečekaně polkla vzlyk. Vzala jsem ji za ruku.

„Klidná jako voda, Ti,“ zašeptala jsem. Tiora mi v

odpověď stiskla ruku a znovu si na obličej nasadila
neprostupnou masku. Moji bratranci zvedli paže a
voda jejich pohyb zrcadlila. K nebi se vznesl vodní
sloup, na který vojáci na lodi položili nosítka s tělem
přikrytým bílou plachtou. Voda je pak pomalu a
elegantně snesla dolů.
Matka popošla o pár kroků dál, dokud nestála ve
vodě až po zápěstí. Všimla jsem si, jak jemně
zakroužila prsty. A nosítka s tělem mého otce k ní po
hladině poslušně připlavala, jako by je k sobě táhla
na neviditelném provázku. Moji bratranci dál kráčeli
vedle nich, aby zůstali králi po boku, i když už byl po
smrti.

Dva z nich plakali.

Když se matka dotkla plachty, kterou přes něj

přehodili, musela jsem bojovat s nutkáním zavřít oči.
Chtěla jsem si na něj uchovat vzpomínky, a ne si je
ničit pohledem na jeho mrtvolu. Ale jednoho dne
bych toho litovala. Tak jsem zhluboka dýchala a
soustředila se na to, abych zůstala aspoň trochu v
klidu.

Kolem kotníků mi začala vířit voda. Jemný spirálovitý

proud byl vnějším obrazem nevolnosti, která mi
sevřela žaludek. Soustředila jsem se na něj a myslí
opisovala pravidelné kruhy, abych zabránila své
největší bolesti přetéct. Zaťala jsem zuby a hlavu
držela zdviženou. Slzy mi už do očí nevhrkly.

Jeho obličej vypadal tak zvláštně. Někdo z něj vysál

barvu i život. Jemná snědá pleť, i přes jeho věk téměř
bez vrásek, měla nezdravě bledý nádech. Kéž by byl
jen nemocný – ne mrtvý. Matka mu položila dlaně na
tváře a hleděla na něj s takovou silou, jakou bych v
sobě nikdy nenašla. Její slzy se dál vznášely ve
vzduchu jako hejno lesknoucího se hmyzu. Po dlouhé
chvíli ho políbila na zavřená víčka a prsty mu projela
dlouhými ocelově šedými vlasy. Pak dlaně znovu
zvedla a utvořila mu z nich nad obličejem mističku, do
níž se nashromáždily veškeré její slzy. Pak ho jimi
konečně pokropila.

Skoro jsem čekala, že sebou trhne, ale otec se ani

nehnul. Už nemohl.

Po matce se s ním šla rozloučit Tiora, která rukama

zvedla vodu ze zátoky a přelila mu ji po tváři. Pak si
ho chvíli prohlížela. Vždycky měla blíž k naší matce,
jak to její pozice vyžadovala. Což ovšem nijak
nezmírňovalo její bolest.
Na okamžik se přestala ovládat, otočila se a skryla si
tvář do dlaní.

Když jsem zátokou kráčela já, měla jsem pocit, jako

by se svět nějak smrskl a jako by mi ztěžkly nohy.
Matka u něj stále ještě stála, jednu ruku položenou na
bílé plachtě, která zakrývala zbytek jeho těla.
Podívala se na mě klidným a prázdným pohledem,
který dobře znám. Sama ho používám vždycky, když
potřebuju skrýt bouři emocí, které se ve mně melou.
Využila jsem ho třeba ve svůj svatební den. Ale tehdy
jsem potřebovala skrýt strach, ne bolest.

A ne tak moc.

Následovala jsem Tiořin příklad a skropila mu obličej

vodou ze zátoky.

Kapičky mu stekly po orlím nose a lícních kostech až

na vlasy. Odhrnula jsem mu z tváře zbloudilý šedý
pramínek a najednou jsem zatoužila po tom, abych ho
mohla ustřihnout a schovat. Doma v Archeonu mám
takový malý oltář, jakousi svatyni, se svíčkami a
emblémy bezejmenných bohů. Ačkoli je to jen
stísněný prostor, je to jediný kout paláce, kde se cítím
sama sebou. Byla bych si tam s sebou odnesla i
kousek z něj.

Nesplnitelné přání.

Když jsem se s ním rozloučila, matka znovu zaujala

místo u jeho hlavy a položila dlaně na dřevěná
nosítka. Učinily jsme s Tiorou to samé. Já to ještě
nikdy nedělala. Kéž bych nemusela ani teď. Ale
nezbylo než uposlechnout přání bohů, kteří veleli k
návratu. K návratu k tomu, čím člověk je, k jeho
schopnostem. Floristé se pohřbívají do země, tuháči
do kamenných hrobek z mramoru a žuly a nymfové
na dno pod hladinu.

Pokud budu v době Mavenovy smrti ještě naživu,

dovolí mi spálit jeho tělo?

Pak jsme společně zatlačily, jednak rukama, jednak

silou našich schopností, svalů i vodního proudu,
abychom otcovo tělo potopily pod hladinu. Přestože
jsme stály na mělčině, voda jeho rysy hned rozostřila.
Nad nízké kopce nalevo ode mě se vyhouplo ranní
slunce, jehož paprsky se odrazily od hladiny, až mě
na vteřinu oslepily.

Zavřela jsem oči a vybavila si otce takového, jaký

býval.

Než se vrátil zpět do lůna vod.

Detraon je městem vodních kanálů, které vytvořili

nymfové, když jimi protkali skalnaté podloží na
západním okraji Průzračné zátoky. Prastaré město,
které tu stávalo v minulosti, už dávno neexistuje. To
smetla před více než tisíci lety povodeň. Na dolním
toku řeky po něm dodnes zůstaly hromady trosek
plné suti z jiného věku. Rez z korodujícího železa tam
ještě teď barví zem do červena a magnetroni ji sklízejí
jako farmáři obilí. Když ale vody po dávné povodni
opadly, na faktu, že se jedná o ideální lokalitu pro
hlavní město, se nic nezměnilo. Leží poblíž jezera Eris
a díky kratšímu průplavu nabízí zároveň snadný
přístup k jezeru Neron a dalším jezerům za ním. Z
Detraonu se kvůli přirozeným i uměle vytvořeným
kanálům můžeme rychle dostat téměř do všech koutů
našeho království. Jezerem Hud na severu počínaje,
přes sporné hranice podél toku Velké řeky na západě
až po Ohius na jihu. Tomu nemohl odolat žádný král z
našeho rodu. A tak jsme tu zůstali, abychom mohli
dál těžit z bezpečí i síly, které z vody získáváme.

Jednotlivé čtvrti Detraonu obklopující střed města s

chrámy jsou od sebe také odděleny vodními kanály.
Většina Rudých žije v jihovýchodní čtvrti, nejdál od
vodních břehů, kdežto šlechtická čtvrť a palác
samotný se nachází hned na okraji zátoky, abychom
měli výhled na vodu, kterou tolik milujeme. Na
severovýchodě najdete čtvrť, které se říká Vodní
víry. Tam vedle sebe žijí bohatší Rudí a méně důležití
Stříbrní. Většinou se jedná o obchodníky, nižší
důstojníky, řadové vojáky a chudé studenty univerzity
sídlící v šlechtické čtvrti. Tamní Rudí jsou potřební a
prospěšní. Třeba řemeslníci. Ti jsou většinou
svobodní. Nebo sloužící, kteří jsou buď dost bohatí,
nebo dost důležití na to, aby bydleli v domácnostech
Stříbrných a ne ve vlastním. Správa města nepatří
mezi mé silné stránky a Tiora se v ní vyzná daleko líp,
ale dělám, co můžu, abych se v takových věcech taky
orientovala. Přestože mě nudí, musím o nich aspoň
vědět. Protože nevědomost je břemeno, které
nehodlám nést.

Dnes jsme místní vodní cesty využít nepotřebovali,

protože palác je opravdu dost blízko pobřeží.
Skvělé, říkala jsem si, zatímco jsem kráčela známou
cestou.

Podél tyrkysových a zlatých stěn domů ve šlechtické

čtvrti se táhnou podloubí tak hladká a dokonalá, že
musejí být jedině dílem Stříbrných. A nad nimi
otevřená okna domovů rodin, které důvěrně znám.
Vlajky v barvách jejich dynastií se pyšně třepotaly ve
větru. Krvavě rudá standarta rodu Renardů, nefritově
zelená nedostižné a prastaré linie bouřkonošů
Sielleových – postupně jsem si je v mysli všechny
vyjmenovala. I jejich synové a dcery bojovali za naši
novou alianci. Kolik z nich asi zemřelo otci po
boku? Kolik z těch, které znám?
Zdálo se, že nás čeká krásný den. Slunce stoupalo na
oblohu posetou drobnými mráčky a vítr od jezera
Eris si stále ještě jemně pohrával s mými vlasy.
Čekala jsem, že od východu přinese zápach
rozkladu, destrukce a porážky, ale cítila jsem z něj
jen vůni jezer zelenajících se letní vláhou. Ani stopy
po kulhající armádě, jejíž krev potřísnila hradby
Corvia.

Naše eskorta byla početná, jelikož naše černooké

vojáky doplňoval i Mavenův doprovod. Většina
nortských šlechticů zůstala spolu s armádou a
postupovala tak rychle, jak to jen stav zbytku dovolil.
Ale gardisté byli s ním a nespouštěli ho z očí stejně
jako dva z jeho vysoce postavených generálů, kteří
měli každý ještě svou vlastní osobní stráž. Lord
generál z rodu Greců byl prošedivělý a klamal tělem.
Na lamželeza byl poněkud štíhlý, ale kvůli popelavě
žlutomodrému znaku na rameni si ho nešlo splést.
Tiora se postarala, abych si zapamatovala důležité
nortské rody, takže je znám stejně dobře jako ty
naše. Lord generál Macanthos v šedomodrých
barvách byl ještě mladý, měl plavé vlasy a nervózní
pohled. Příliš mladý na takovou pozici. Nejspíš se do
ní dostal teprve nedávno, poté co nahradil nějakého
svého zemřelého příbuzného.

Maven měl dost rozumu na to, aby dal mé matce v

její vlastní zemi přednost a kráčel několik kroků za ní.
Já se dle všeobecného očekávání držela po jeho
boku.

Ale nedotýkali jsme se. Ani jsme se nedrželi za ruce.

Taková pravidla stanovil on, ne já. Ode dne, kdy mu
ze spárů unikla Mare Barrowová, se mě ani nedotkl.

Naposledy se naše těla spojila v tom polibku tehdy

pod rychle se zatahujícím nebem.

Za což jsem tiše vděčná. Vím, co je mou povinností

coby Stříbrné princezny, královny a mostu mezi
našimi dvěma zeměmi. Je to i jeho povinnost. Břímě,
které musíme oba nést. Ale jestliže se on rozhodl na
téma dědiců netlačit, tak já s tím sama rozhodně
nezačnu. Zaprvé je mi teprve devatenáct. Mám na to
už věk, to ano, ale rozhodně mám ještě spoustu času.
A zadruhé, pokud Maven selže, pokud nortskou
korunu získá jeho bratr, nebudu mít důvod tam zůstat
a bezdětná se budu moct vrátit domů. Nechci se k
Nortě nijak poutat, dokud to nebude naprosto nutné.

Naše pláště se táhly po zemi a zanechávaly po nás na

ulici kopírující břehy mokré stopy. Od bílé dlažby se
odrážely paprsky slunce. Těkala jsem očima sem a
tam a vpíjela se jimi do letního dne v mém bývalém
hlavním městě. Kéž bych se mohla na chvíli zastavit
jako dřív, opřít se o nízkou zídku táhnoucí se po
okrajích pláže a trochu si líně procvičit své
schopnosti. Možná i zkusit vyprovokovat Tioru k
menšímu přátelskému zápasu. Jenže na to není ani
čas, ani příležitost. Nevím, jak dlouho tu zůstaneme,
takže mi nezbývá než maximálně protahovat
jednotlivé okamžiky a zapamatovat si je. Vytetovat si
je do mysli stejně, jako mi kdysi vytetovali vlny na
záda.

„Jsem prvním králem Norty, který sem za sto let

vkročil.“
Maven promluvil tichým chladným hlasem, jako když
se v předjaří ještě ozve dozvuk zimy. Po tolika
týdnech strávených na jeho dvoře pomalu začínám
chápat jeho nálady. Studovala jsem ho stejně pečlivě
jako dějiny a zvyklosti jeho země. Král Norty není
milým stvořením, a ačkoli pro fungování naší aliance
je mé přežití klíčové, mé pohodlí už nikoli. Snažím se
nijak si ho nepohněvat, což mi zatím přišlo snadné.
Nezacházel se mnou špatně. Vlastně se mnou v
podstatě nezacházel vůbec nijak. V Ohnivém paláci
mi nedalo práci jít mu z cesty.

„Víc jak sto let, pokud mi paměť slouží,“ odpověděla

jsem a snažila se skrýt své překvapení z toho, že na
mě promluvil. „Posledním králem z rodu Calorů,
který k nám přijel na státní návštěvu, byl Tiberias
druhý. Ještě před tím, než vaši a moji předkové
vstoupili do války.“

Když jsem to jméno zmínila, znechuceně sykl.

Tiberias. Sourozenecká nevraživost není cizí ani mně.
Závidím Tioře spoustu věcí. Ale nikdy jsem vůči ní
necítila tak všeobjímající zášť, jakou cítí Maven vůči
svému vyhnanému bratrovi. Takovou nenávist až do
morku kostí. Sebemenší zmínka o něm, dokonce i
během formálních příležitostí, ho pokaždé
vyprovokuje jako bodnutí nožem. To jméno po
předcích je nejspíš jednou ze všech věcí, které mu
závidí.

Jedním z dalších znaků skutečného krále, který nikdy

nebude jeho.

Možná proto se tak zarytě žene za Mare

Barrowovou. To, co se traduje, se zdá být pravdivé.
Důkazy jsem viděla na vlastní oči. Mare Barrowová
není jen mocnou novokrevnou, takovým tím zvláštním
druhem Rudých, kteří mají schopnosti podobající se
našim, ale i Tiberiasovou láskou. Zamiloval se do
Rudé holky. Vzhledem k tomu, že jsem měla možnost
se s ní setkat, téměř chápu proč.

Dokonce ani v poutech nepřestávala bojovat.

Odolávat. Je jako zajímavá hádanka, kterou bych
ráda rozluštila. Navíc se zdá, že bratři Calorové se o
ni mezi sebou přetahují jako o nějakou trofej.
Neznamená pro ně tolik co koruna, ale je pro ně dost
důležitá na to, aby se o ni prali jako dva psi o kost.

„Pokud by si to Vaše Veličenstvo přálo, mohu

zorganizovat prohlídku hlavního města,“ nabídla jsem
mu. Přestože po společném čase s Mavenem vůbec
netoužím, znamenalo by to čas strávený ve městě.
„Chrámy v celé naší zemi jsou proslulé svou
nádherou. A vaše přítomnost by bohy zajisté uctila.“

Lichotky na něj nepůsobí tak, jak na většinu šlechticů

a dvořanů. Trochu se ušklíbl. „Snažím se soustředit
pozornost na věci, které skutečně existují, Iris.

Například na tu válku, kterou se oba snažíme vyhrát.“

Jak chceš. Jeho odpověď jsem spolkla s chladnou

odtažitostí. S nevěřícími problém nemám. Jejich oči
otevřít nemůžu a ten úkol mi ani nepřísluší. Jen ať se s
bohy setká až po smrti. Pak uvidí, jak moc se pletl,
než vstoupí do pekla, které si sám zavinil. Bude
tonout až na věky. To je posmrtný trest pro žháře.
Mým posmrtným trestem by byl zas věčný oheň.

„Samozřejmě.“ Sklonila jsem hlavu. Chladné

drahokamy mě studily na čele.

„Až dorazí naše armády, zamíří do Jezerní citadely na

léčení a znovuvyzbrojení.

Měli bychom se tam s nimi setkat.“

Maven přikývl. „To bychom měli.“

„A pak je třeba zvážit, co s Pidmontou,“ dodala

jsem. Když lordi loajální knížeti Brackenovi vyhledali
Mavenovu pomoc, ještě jsem v Nortě nebyla.

Tehdy spolu naše země stále vedly válku. Nicméně

zpravodajské informace hovořily jasně.

Mavenovi trochu zacukalo ve tváři. „Kníže Bracken

se Montfortu nepostaví, dokud ti bastardi drží jako
rukojmí jeho vlastní děti.“ Mluvil se mnou jako s
nějakým prosťáčkěm.
Já se ale ovládla a přikývla. „To jistě ne. Ale pokud
by se podařilo uzavřít dohodu o spojenectví tajně, tak
by Montfort přišel o svou základnu na jihu, spolu s ní
i o všechny zdroje, které jim Bracken přenechal, a
získal by dalšího mocného nepřítele. Další Stříbrné
království, se kterým by musel bojovat.“

Jeho pravidelné kroky se odrážely od cesty. Slyšela

jsem, jak dýchá, jak tiše a pomalu vydechuje,
zatímco mě nechává čekat na odpověď. Přestože
jsme stejně vysocí a máme i srovnatelnou váhu,
pokud dokonce nejsem o něco těžší než on, stejně si
vedle něj připadám malá. Malá a zranitelná. Jako
ptáček, který uzavřel příměří s kočkou. A to se mi
vůbec nelíbí.

„Hnát se za Brackenovými dětmi by mohlo

dopadnout jako honba za přeludem. Nevíme, kde je
drží ani jak moc je hlídají. Můžou být na druhé straně
kontinentu. A taky můžou být dávno mrtvé,“
zamumlal Maven. „Měli bychom se soustředit na
mého bratra. Až nebude, nebudou mít za kým se
sešikovat.“
Snažila jsem se netvářit zklamaně, ale stejně jsem
cítila, jak se mi svěsila ramena. Pidmontu
potřebujeme. Vím, že ano. Nechat ji Montfortu je
chyba, která může skončit naší smrtí a zkázou. Tak
jsem to zkusila znovu.

„Kníže Bracken má svázané ruce. Nemůže se o

záchranu svých dětí pokusit sám, i kdyby věděl, kde
je skrývají,“ opáčila jsem tiše. „Riziko selhání je až
příliš velké. Ale kdyby je vypátral někdo jiný?“

„Chcete se k tomu úkolu snad dobrovolně přihlásit

vy, Iris?“ sjel mě pohledem.

Při pomyšlení na takové bláznovství mi trochu

zatrnulo. „Já jsem královna a princezna, ne nějaký
pes, kterého byste mohl poslat pro aport.“

„Samozřejmě že nejste pes, drahá,“ ušklíbl se na mě,

aniž by zpomalil. „Psi poslouchají.“

Místo abych to vzdala, přešla jsem tu otevřenou

urážku jen povzdechem.

„Nejspíš máte pravdu, můj králi.“ Ale poslední karta,

která mi zůstala, nebyla vůbec špatná. „Koneckonců
co se držení rukojmí týče, máte své vlastní
zkušenosti.“

Vedle mě explodovalo takové horko, že mi po těle

ihned vyskočil pot.

Připomenout Mavenovi Mare a to, jak ji ztratil, je

snadný způsob, jak ho vyvést z míry.

„Pokud by se ty děti našly,“ zavrčel, „pak by snad šlo

něco domluvit.“

Nic víc jsem z něj nedostala, ale považovala jsem to

za úspěšný rozhovor.

Tyrkysové, zlatem zdobené zdi kolem nás postupně

ustoupily zářivému mramoru. Prošli jsme šlechtickou
čtvrtí až k hradbám královského paláce. V jejich
obloucích byly vsazené masivní brány hlídané
strážemi, Jezeřany v modrých uniformách. Další
strážní střežili hradby samotné a pozorovali
procházející královnu. Matka trochu přidala do
kroku. Už se těšila dovnitř, pryč od pátravých
pohledů. Dovnitř, kde bude sama s námi. Tiora
kráčela jen kousek za ní. Ne proto, že by jí snad
chtěla být nablízku, ale proto, aby se držela dál od
Mavena. Zneklidňuje ji, stejně jako většinu lidí. S tím
jeho intenzivním elektrizujícím pohledem je něco
špatně. Na někom tak mladém vypadá nepatřičně.
Skoro uměle. Jako by ho někdo vytvořil.

Což vzhledem k tomu, jakou měl matku, klidně může

být pravda.

Kdyby ještě žila, nesměla by do Detraonu ani vkročit,

natož do blízkosti královské rodiny. Tady u nás
Stříbrným, jako byla ona – mysl ovládajícím
našeptávačům –, nevěříme. V naší zemi už ani nežijí.
Rod Servonů byl dávno vyvražděn. A z dobrých
důvodů. Co se Norty týče, mám takový pocit, že
podobný osud by mohl brzy potkat i rod Merandusů.
Od té doby, co jsem vstoupila do Ohnivého paláce,
jsem s žádným našeptávačem ještě nemluvila. A poté
co jeho bratranec zahynul během naší svatby, Maven
nejspíš drží zbytek rodu své matky někde v ústraní,
pokud je nechal vůbec naživu.

Royelle, náš královský palác, se rozkládá na celém

území palácové čtvrti. Je plný soukromých kanálů a
akvaduktů, jejichž voda ústí ve fontánách a
vodopádech. Některé se klenou nad cestami a
směřují do zátoky, jiné vedou pod zemí. V zimě jich
většina zamrzá a zdobí okraje cest rozličnými
sochami, které by nedovedla vytvořit žádná lidská
ruka. Kněží z chrámů sem o festivalech a slavnostech
chodí, aby četli z ledu budoucnost a mohli ostatním
sdělit vůli bohů.

Ti většinou mluví v hádankách a píší je na zem a na

jezera písmem, které vidí jen požehnaní a kterému
rozumí jen vyvolení.

Žhářského krále ještě nedávno znepřáteleného

národa muselo stát velký kus odvahy do naší pevnosti
vůbec vkročit. A Maven při tom ani nehnul brvou.
Někdo by si možná myslel, že ztratil schopnost se
bát, že jeho matka z něj takovou slabost, jakou je
strach, vykořenila. Ale to není pravda. Já vidím strach
ve všem, co dělá. Především strach z bratra. Strach z
toho, že mu ta holka, Barrowová, utekla a ztratil nad
ní kontrolu. A stejně jako u všech ostatních i smrtelný
strach z toho, že by mohl přijít o svou moc. Kvůli té
tady teď je. Kvůli té se se mnou oženil. Udělá vše,
aby si udržel korunu.

Taková oddanost. Je jeho největší silou a slabostí

zároveň.

Došli jsme až k velkým branám u zátoky střeženým

vojáky a z obou stran ještě vodopády. Když matka
procházela, strážní se jí poklonili, a dokonce i vodní
proudy se trochu rozvířily, svedené její nesmírnou
mocí. Za branami u zátoky na nás čekalo mé
nejoblíbenější nádvoří. Plné širokého pásu pečlivě
udržovaných modrých květin všech druhů. Růží, lilií,
tulipánů, ibišků a hortenzií, na jejichž okvětních
lístcích najdete celou škálu odstínů od nafialověle
světle modré až po temně indigovou barvu. Měly být
modré. Ale stejně jako naše vlajky a má rodina i ony
truchlily.

A jejich okvětní lístky zčernaly.

„Vaše Veličenstvo, mohla bych teď zavést svou dceru

do svatyně? Jak si to žádají naše tradice?“

Bylo to poprvé, co matka toho rána na Mavena

promluvila. Tónem, kterým hovořila u dvora, a navíc
v jazyce Norty, aby se nemohl vymluvit, že její
žádosti snad nerozuměl. Má lepší přízvuk než já,
vlastně zní téměř jako rodilá mluvčí.

Cenra Cygnetová je chytrá žena s nadáním pro

jazyky a diplomacii.

Zastavila se a slušně se k němu obrátila. Nebylo by

zdvořilé, něco od krále žádat a stát k němu přitom
zády. Přestože si žádá mě, svou vlastní dceru,
živou bytost s vlastní vůlí, pomyslela jsem si s
hořkostí. Jenže tak už to není. Maven tě převyšuje.
Teď jsi už jeho poddanou, ne její. A musíš
poslouchat jeho.

Aspoň navenek.

Nemám totiž v nejmenším úmyslu být poslušnou

královnou.

Před matkou se Maven o náboženství naštěstí až tak

opovržlivě nevyjadřuje.

Dokonce se na ni trochu usmál a mírně se uklonil.

Vedle matky, která má prošedivělé vlasy a vrásčitou
tvář, vypadá mladý. Nový. Nezkušený. Ale ve
skutečnosti je všechno, jen ne nezkušený. „Tradice
musíme ctít,“ prohlásil.

„Dokonce i v tak chaotických časech, jako jsou ty

naše. Ani Norta, ani Země jezer nesmí zapomenout
na svou podstatu. Právě to nás může nakonec
zachránit, Vaše Veličenstvo.“

Mluví dobře. Jeho slova jsou sladká jako sirup.

Matka se také pousmála, ale jen ze zdvořilosti. „To
ano. Tak pojď, Iris,“ řekla a pokynula mi.

Kdybych se neuměla ovládat, chytila bych se jí rychle

za ruku a utíkala pryč.

Ale sebeovládání mám na rozdávání, takže jsem

odešla klidným krokem. Možná dokonce až příliš
pomalým. V matčiných a sestřiných stopách skrz
černé záhony a modře zdobené chodby až na svatou
půdu, kde stojí královnina soukromá svatyně.

Přiléhá ke komnatám královny. Vlastně je to

jednoduchý soukromý chrám mezi ložnicemi a
salonky. Jediné, čím se může pyšnit, je tradiční
výzdoba.

Uprostřed stojí asi do pasu vysoká bublající fontánka

a ze stěn a stropů shlížejí zvláštně povědomé tváře s
nečitelnými pohledy. Naši bohové nemají jména ani
žádnou hierarchii. Jejich požehnání jsou vzácná, jejich
slova ještě vzácnější a jejich tresty nepředvídatelné.
Prostupují ale vším. Jsou přítomni ve všem.
Zadívala jsem se na svou oblíbenou, vzdáleně
ženskou tvář s šedýma, prázdnýma očima, která se
nepatrně usmívá, ačkoli to se mi možná jen zdá a
jedná se třeba o nějakou rýhu ve stěně. Jako by se
usmívala i teď. I teď, ve stínu otcova pohřbu, mě
dokázala uklidnit. Všechno bude v pořádku, jako by
říkala.

Matčina svatyně není tak velká jako veřejná palácová

svatyně, ani tak zdobná jako obří chrámy stojící v
srdci Detraonu. Žádné zlaté oltáře, žádné drahokamy
vykládané knihy o nebeských zákonech. K tomu, aby
o sobě naši bohové dali vědět, stačí jen lidská víra.

Opřela jsem se rukou o známé okno a čekala.

Tlustým diamantovým sklem vyfoukaným do podoby
vlnící se vodní hladiny dovnitř stydlivě proudily první
paprsky ranního slunce. Jakmile za námi matka
zavřela dveře a osaměly jsme jen spolu s bohy, tiše
jsem si oddychla. Než se mé oči stačily přizpůsobit
šeru uvnitř, matka si vzala mou tvář do hřejivých
dlaní. Trochu jsem ucukla.
„Nemusíš se tam vracet,“ zašeptala matka.

Ještě nikdy jsem ji neslyšela prosit. Proto mě její

prosba zaskočila.

„Co?“ vyhrkla jsem zaraženě.

„Prosím, má nejdražší.“ Rychle přešla do naší rodné

řeči – její pohled se zostřil a ve stínech malé místnosti
potemněl. Její oči vypadaly jako dvě hluboké studny,
do kterých bych mohla spadnout a už se z nich nikdy
nevynořit. „Naše spojenectví může přetrvat, aniž bys
ho musela držet pohromadě ty.“

Stále držela můj obličej v dlaních. Dlouho jsem tak

zůstala. Ale pak jsem v jejích očích spatřila naději.
Sama jsem je zavřela a pak jsem pomalu zvedla ruce,
chytila ji za ty její a stáhla je zas dolů.

„Obě víme, že to není pravda,“ řekla jsem a přinutila

jsem se na ni znovu podívat.

Matka zaťala zuby a celá se naježila. Žádná královna

nepřiznává ráda sebeklam. „Neříkej mi, co vím nebo
nevím.“

Ale i já už jsem královnou.

„Prozradili ti snad bohové něco víc?“ zeptala jsem se.

„Mluvíš tu teď snad za ně?“ To by bylo rouhání.
Všichni slyší jejich hlas v srdci, ale jejich poselství smí
šířit jen kněží.

A to platí i pro samotnou královnu. Zahanbeně

pohlédla stranou, načež se obrátila k Tioře. Ale má
sestra mlčela a tvářila se vážněji než kdy jindy, což
mluvilo za vše.

„Mluvíš tu teď snad za korunu?“ tlačila jsem na ni dál.

Matka to musí pochopit.

„Pomohlo by to naší zemi?“

Opět jsem se dočkala jen ticha. Matka neodpovídala.

Místo toho se znovu schovala pod masku královny.
Jako by vyrostla a zatvrdila se. Až jsem se chvíli bála,
že mi před očima zkamení. Nebude ti lhát.

„Nebo teď spíš mluvíš sama za sebe, matko? Jako

truchlící žena, která právě přišla o manžela a nechce
přijít i o dceru…?“

„Nemůžu popřít, že bych si přála mít tě u sebe,“

odpověděla sebejistě hlasem panovnice. Tím, kterým
vyhlašovala svá rozhodnutí u dvora. „V bezpečí.
Daleko od takových zrůd, jako je on.“

„Já Mavena zvládnu. Zvládám ho už celé měsíce. To

přece víš.“ Stejně jako ona předtím jsem se teď i já
podívala na Tioru v naději, že u ní najdu nějakou
podporu. Ale její výraz se vůbec nezměnil, nadále si
udržovala neutralitu, tiše vše pozorovala a hodnotila,
přesně tak, jak se od nástupkyně královny očekává.

„Ale ano, tvé dopisy čtu,“ mávla matka rukou. Měla

prsty vždycky tak štíhlé?

Tak vrásčité? Tak staré? Ten pohled mě překvapil.

Tolik zešedivěla, napadlo mě, když jsem ji
pozorovala. Její vlasy ve slabém světle úplně zářily. Je
o tolik šedivější, než si ji pamatuju.

„Dostávám jak tvou oficiální korespondenci, tak

soukromé tajné zprávy, které mi posíláš, Iris. Ale
žádné z nich mi nedávají jistotu. A když ho teď
vidím…“

Hluboce si povzdechla a zamyslela se. Přešla k

protějšímu oknu a přejela prstem po zvlněném
diamantovém skle. „Ten kluk je tvrdý jako kámen a
úplně prázdný.

Nemá žádnou duši. Zabil vlastního otce a totéž se

pokusil udělat i s vyhnaným bratrem. Ať už s ním jeho
démonická matka provedla cokoli, odsoudila ho tím
k životu plnému utrpení. A já tě nechci odsoudit k
tomu samému. Nedovolím, abys svůj život zahodila
po jeho boku. Je jen otázkou času, než jeho dvůr
pohltí jeho nebo on jej.“

Toho se obávám i já, jenže nemá smysl plakat nad již

uskutečněnými rozhodnutími. Nad již otevřenými
dveřmi, nad cestami, na které jsme už vykročili. „Kéž
bys mi to jen řekla dřív,“ odfrkla jsem si. „Byla bych
ho nechala zahynout, když nás tehdy ti Rudí napadli
během svatebních oslav. A otec by teď ještě žil.“

„Ano,“ zamumlala matka a zírala do okna jako do

nějaké cenné malby, aby se nemusela podívat na
vlastní dcery.

„A kdyby byl Maven mrtvý…“ ztišila jsem hlas a

snažila se znít stejně silně jako matka, jako Tiora,
jako rozená královna. Pomalu jsem došla k matce a
položila jí ruce na útlá ramena. Odjakživa byla
drobnější než já. „… tak bychom teď musely válčit na
dvou frontách. Proti novému králi Norty a proti tomu
povstání Rudých, které jako by se přelilo do celého
světa.“ V mé vlastní zemi, nadávala jsem v duchu.
To povstání začalo na našem území, přímo nám pod
nosem. To my dopustili, že se ta choroba začala šířit.

Matce se nad snědými tvářemi zachvěly tmavé řasy.

Chytila mě za ruku. „Ale vy dvě byste mi zůstaly.
Pořád bychom ještě byly spolu.“
„Na jak dlouho?“ ozvala se Tiora.

Je vyšší než já i matka, takže se na nás může dívat

spatra. Založila si ruce na prsou a její modro-černé
hedvábné šaty zašustily. V tom malém stísněném
prostoru vypadala trochu jako nějaká socha tyčící se
vedle bohů samotných.

„Kdo ví, jestli by to pak neskončilo ještě hůř?“

poznamenala. „Jestli by na dně zátoky pak neskončila
všechna naše těla? Myslíš, že Šarlatová hlídka by nás
nechala žít, kdyby dobyla naše království? Já tedy
rozhodně ne.“

„Já taky ne,“ zamumlala jsem a položila matce čelo na

rameno. „Matko?“

Cítila jsem, jak zaťala všechny svaly v těle. „Dá se to

tak udělat. I tenhle uzel se dá rozplést. Pořád ještě s
námi můžeš zůstat. Ale musíš to sama chtít,
monamora.“

Má lásko.
Kdybych mohla po matce chtít jednu jedinou věc,
přála bych si, aby tohle rozhodla za mě. Aby udělala
to, co v minulosti udělala už tisíckrát. Obleč si tohle,
sněz tamto, řekni to, co ti napovím. Tehdy jsem se
její moudrosti vzpírala, vadilo mi, že mi s otcem
určují, co mám dělat. Ale teď bych se odpovědnosti
za své rozhodnutí nejradši vyhnula a vložila svůj osud
do rukou lidí, kterým věřím.

Kdybych jen mohla být zase dítětem, kdyby jen tohle

všechno byla jen ošklivá noční můra.

Ohlédla jsem se přes rameno na sestru, ale ta se na

mě jen smutně zamračila a nijak mi nepomohla.

„Zůstala bych, kdybych mohla.“ Snažila jsem se znít

jako královna, ale hlas se mi chvěl. „To přece víš.
Stejně jako hluboko v srdci musíš vědět, že to, co po
mně chceš, je nemožné. Že by to byla velezrada. Cos
nás vždycky učila?“

Tiora odpověděla za ni a matka si jen povzdechla.

„Povinnost je na prvním místě a čest stojí za každou
cenu.“

Ta vzpomínka mě trochu zahřála u srdce. To, co mě

čeká, není snadné, ale musím to udělat. Dává to
mému životu smysl.

„Mou povinností je chránit naši zem, stejně jako to

děláte vy,“ řekla jsem jim.

„Mé manželství s Mavenem nám sice nakonec válku

vyhrát nemusí, ale dává nám aspoň šanci. Staví zeď
mezi nás a vlky slídící u prahu našich dveří. A co se
mé cti týče, tak žádnou nemám, dokud nepomstím
otce.“

„Souhlasím,“ zavrčela Tiora.

„Souhlasím,“ zašeptala matka neslyšně.

Dívala jsem se jí přes rameno do tváře usmívající se

bohyně. Její úsměv mi dodával sílu a jistotu.
Uklidňoval mě. „Maven a jeho království jsou nejen
štítem, ale i mečem. Musíme jich využít, přestože pro
nás představují nebezpečí.“

„Zvlášť pro tebe,“ poznamenala ustaraně matka.

„Ano, zvlášť pro mě.“

„Nikdy jsem s tím neměla souhlasit,“ sykla. „Celé to

byl nápad tvého otce.“

„Já vím. A byl to dobrý nápad. Nezlobím se za to na

něj.“ Nezlobím se na něj.

Kolik nocí jsem probděla o samotě v Ohnivém paláci

a opakovala si, že necítím žádné výčitky? Žádný
hněv, že mě prodal jako nějaké zvíře nebo kus půdy?
Byla to lež tehdy a je to lež i teď. Ale ten hněv zemřel
spolu s mým otcem.

„Až tohle všechno skončí…“ začala matka.

„Jestli vyhrajeme,“ přerušila ji Tiora.

„Až vyhrajeme,“ opravila ji matka a otočila se na

podpatku. V očích se jí zaleskl záblesk světla a voda
prýštící z fontány uprostřed svatyně najednou
zpomalila. „Až omyjeme tělo vašeho otce krví jeho
vrahů, až vyhubíme Šarlatovou hlídku jako přerostlou
krysí kolonii,“ pokračovala a proud vody se její mocí
zastavil, „tak zbude jen málo důvodů, proč bys měla
v Nortě zůstat. A ještě míň důvodů, proč nechat na
trůnu v Archeonu nevhodného krále. Zvlášť
takového, který s krví svých i našich lidí zachází tak
lehkomyslně.“

„Souhlasím,“ zašeptaly jsme se sestrou současně.

Matka se otočila ke stojícímu proudu vody a začala si

s ním pohrávat, jak se jí zlíbilo. Převalovala ho ve
vzduchu jako složitý skleněný obrazec, od něhož se
odrážely všechny barvy světelného spektra. Matku
ale záblesk žádné z nich neoslepil a ani nemrkla.
„Jezeřané spláchnou všechny ty bezbožné národy z
povrchu země. Dobydeme Nortu. A potom Rift. Ta
království se beztak snaží zničit jedno druhé už teď a
obětují vlastní lidi kvůli malicherným sporům o moc.

Nebude dlouho trvat a ztratí veškerou svou sílu. A

před hněvem rodu Cygnetů nebude úniku.“

Vždycky jsem byla na matku pyšná, dokonce už jako

malá. Je to velká žena, zosobnění povinnosti a cti. Má
jasný pohled a nikdy se nevzdává. Je matkou nejen
nám, ale i celému království. Až teď jsem si
uvědomila, že ji znám vlastně jen způli, že síla jejího
odhodlání je stejně velká jako síla bouře. A jaké
bouře.

„Ať čelí potopě,“ vynesla jsem prastarý soud. Ten,

kterým trestáme zrádce a nepřátele všeho druhu.

„A co uděláme s Rudými? S těmi se schopnostmi, co

žijí v té hornaté zemi?

Jejich špehové se prohánějí i tady u nás,“ zamračila

se Tiora, až se jí na čele udělala hluboká vráska.
Nejraději bych ji spolu se všemi ostatními vyhladila,
jenže měla pravdu.

S lidmi, jako je Mare Barrowová, je třeba počítat.

Protože do toho patří.
Bojujeme i s nimi.

„Proti těm využijeme Mavena,“ řekla jsem. „Ten je

novokrevnými doslova posedlý, zvlášť tou blýskající
holkou. Bude je sledovat až na konec světa, když
bude třeba, a klidně na to vyplýtvá veškeré své síly.“

Matka temně přikývla. „A Pidmonta?“

„Udělala jsem to tak, jak jsi chtěla,“ oznámila jsem jí

a pyšně jsem se narovnala. „Zasela jsem mu do mysli
semínko. Maven Brackena potřebuje stejně jako my.
Pokusí se o záchranu jeho dětí. Pokud se nám podaří
získat Brackena na naši stranu a využít místo naší
armády tu jeho…“

Sestra to dokončila za mě. „Tak naše země zůstane

zachována a budeme moct v klidu šetřit síly.
Brackena by možná proti Mavenovi nakonec šlo i
obrátit.“

„Souhlasím. Když budeme mít štěstí, pozabíjejí se

mezi sebou dávno před tím, než ukážeme naši
skutečnou sílu.“

Tiora zavrtěla hlavou. „Nerada spoléhám na štěstí,

když je v sázce tvůj život, petasorre.“ Malá
sestřičko.

Ačkoli to řekla láskyplně a nechtěla mě tím nijak

urazit, stejně mi to nebylo příjemné. Ne proto, že
dědičkou trůnu je ona, že je starší, že vždy měla
vládnout, ale proto, že to ukazuje, jak moc jí na mně
záleží a kolik by pro mě byla schopná obětovat. Což
od ní ani od matky nechci. Má rodina už dala dost.

„Tím, kdo zachrání Brackenovy děti, musíš být ty,“

prohlásila matka chladně se stejně ledovým
pohledem. „Dcera rodu Cygnetů. Maven pošle své
Stříbrné, ale sám nepůjde. Na takové věci nemá
schopnosti ani žaludek. Ale jestli se s jeho vojáky
vydáš i ty a vrátíš se s Brackenovými dětmi v
náručí…“

Ztěžka jsem polkla. Nejsem pejsek, kterého byste

mohl poslat pro aport. To jsem Mavenovi řekla
teprve před několika minutami a málem jsem to samé
vpálila do očí i matce.

„To je příliš nebezpečné,“ vstoupila do toho rychle

Tiora, div že se mezi mě s matkou nepostavila.

Jenže matka necouvla ani o píď a jako vždy

neustoupila. „Ty hranice naší země opustit nemůžeš,
Ti. A pokud máme Brackena přesvědčit, aby se
postavil jen a jen na naši stranu, musíme být těmi, kdo
mu pomůže. Tak to v Pidmontě chodí,“

zaťala zuby. „Nebo bys byla raději, aby se to

podařilo Mavenovi, a získal tak cenného spojence
sám? Ten kluk je dost nebezpečný už sám o sobě.
Nedávejme mu do rukou další zbraň.“

Přestože to zraňuje mou pýchu i mé odhodlání, je mi

jasné, že matka má pravdu. Pokud by pátrání po
Brackenových dětech nařídil Maven a sám ho vedl,
získal by si tím princovo spojenectví on. A to
nesmíme dopustit.
„Jistě,“ odpověděla jsem pomalu. „Pak to tedy musím
být já. Musím to nějak udělat.“

Nerada s tím souhlasila i Tiora. „Nařídím našim

diplomatům, aby zprostředkovali kontakt. Tak
diskrétně, jak to jen půjde. Co ještě potřebuješ?“

Přikývla jsem. Otupěle jsem přikývla. Zachránit

Brackenovy děti. Vždyť ani nevím, kde začít.

Vteřiny dál ubíhaly a bylo čím dál těžší je ignorovat.

Pokud tady zůstaneme ještě chvíli, Norťané

začnou mít podezření, napadlo mě a kousla jsem se
do rtu. Zvlášť Maven, pokud už nějaké podezření
nepojal. Když jsem od matky odstoupila, nohy jako
by mi zolovnatěly a ruce bez jejího tepla najednou
prochladly.

Když jsem procházela kolem fontány, smočila jsem si

v jejím nehybném proudu prsty a přejela si jimi po
víčkách, abych si trochu rozmazala černou řasenku.
Po tvářích mi stekly falešné slzy, černé jako truchlící
květiny.

„Modli se, Ti,“ řekla jsem sestře. „A jestli nevěříš na

štěstí, důvěřuj bohům.“

„Těm věřím bezmezně,“ ujistila mě automaticky Tiora.

„Budu se modlit za nás za všechny.“

U dveří, s rukou na jednoduché klice, jsem ještě

zaváhala. „Já taky.“ Pak jsem za kliku vzala,
bezpečná bublina kolem nás praskla, a ukončila tak
poslední chvíli bezpečí, kterou jsme si možná v
následujících letech mohly vychutnat.

„Bude to fungovat?“ zamumlala jsem ještě pod vousy,

spíš sama pro sebe.

Ale matka mě nějakým zázrakem slyšela. Zvedla oči,

jejichž pohledu jsem ani na odchodu nedokázala
uniknout.

„To ví jen bohové.“

Kapitola 5

Mare

Letadlo mi ve vzduchu přišlo nějak nezvykle těžké.

Seděla jsem připoutaná na sedadle a trochu jsem se
protáhla. Oči jsem měla zavřené, protože let a
příjemné hučení elektrických přístrojů mě napůl
uspávaly. Motory duněly stejně jako vždycky, i když
jsme byli víc naložení než obvykle. Další kořist, to je
jasné.

Letadlo je od podlahy až po strop napěchované

věcmi, které jsme odvezli z Corvia. Municí, puškami,
výbušninami a zbraněmi všeho druhu. Taky
vojenskými uniformami, palivem, bateriemi a
zásobami. Nepohrdli jsme dokonce ani náhradními
tkaničkami do bot. Polovina celé kořisti teď míří s
námi do Pidmonty a druhá putuje jiným letadlem do
Davidsonových hor.

Montfort ani Šarlatová hlídka ničím neplýtvají. Ten

samý postup proběhl i po útoku na Ohnivý palác.
Tehdy odtamtud odvezli, co se za ten krátký čas dalo
pobrat. Zejména peníze z královské pokladnice,
jakmile začalo být jasné, že Mavenovi se podařilo
dostat se mimo náš dosah. A udělali to tak i v
Pidmontě.

Proto mi ta vojenská základna na jihu přišla tak

vyrabovaná. V ubikacích ani v administrativních
budovách sloužících pro účely důležitých válečných
porad nebyly žádné obrazy, sochy ani nádobí. Žádné
z těch pozlátek, na které si významní Stříbrní tolik
potrpí. Zůstalo jen nezbytně nutné vybavení. To
ostatní bylo demontováno, prodáno nebo využito k
jiným účelům. Války nejsou levná záležitost. Takže si
necháváme jen to, co je skutečně užitečné.

Davidson prosadil názor, že ponechat v Corviu stálou

posádku by bylo bláznovství, plýtvání. Corvium bylo
zbudováno, aby na frontu dodávalo čerstvé vojáky.
Ale jelikož válka s Jezeřany skončila, jeho existence
ztratila smysl. Není už třeba střežit řeku, v okolí
nezůstaly žádné strategické zdroje. Stala se z něj
jedna z mnoha přístupových cest do Země jezer. Není
důvod si ho nechávat. A navíc, ačkoli jsme ho dobyli,
leží příliš hluboko v Mavenově teritoriu a příliš blízko
hranicím. Jezeřané by nás tam mohli napadnout ze
zálohy. Nebo Maven, který by se vrátil v plné síle.
Mohli bychom sice znovu zvítězit, ale padli by při tom
další vojáci. Jen kvůli několika zdem uprostřed
pustiny.

Stříbrní byli samozřejmě proti. Myslím, že jim snad

sama jejich čest velí, aby nesouhlasili s ničím, s čím
přijde nějaký Rudý. Anabel argumentovala potřebou
jiné optiky na celou věc.

„Zemřelo tady tolik vojáků, tolik jich tady prolilo

krev, a vy se chcete pevnosti vzdát? Budeme vypadat
jako blázni!“ hádala se a nenávistně hleděla na
Davidsona, jako by snad měl dvě hlavy. „Calovo
první vítězství, první zapíchnutá vlajka…“
„Já tedy žádnou vlajku nevidím,“ přerušila ji Farley
suše.

Ale Anabel ji ignorovala a tlačila na Davidsona dál.

Vypadala, jako by měla každou chvíli stůl, za kterým
jsme seděli, vyhodit do povětří. Cal vedle ní mlčel a
plamenným pohledem zíral na své ruce. „Když
Corvium opustíme, bude to vypadat jako slabost,“
pokračovala stará královna.

„Mně sejde jen velice málo na tom, jak věci vypadají.

Zajímá mě jen to, jak ve skutečnosti jsou, Vaše
Výsosti,“ odpověděl premiér. „Samozřejmě zde
můžete nechat vlastní posádku, ale žádný voják
Montfortu ani Šarlatové hlídky tu nezůstane.“

Anabel se zamračila, ale zmlkla. Sama neměla v

nejmenším úmyslu plýtvat vlastními lidmi na něco
takového. Tak se opřela v židli a tázavě pohlédla na
Vola Samose, ale ani ten své vojáky k obraně města
nenabídl a také jen mlčel.
„Jestli odsud máme odejít, pak tu nenecháme kámen
na kameni,“ hlesl Cal a zaťal pěsti. Jasně si vybavuju,
jak mu při tom úplně zbělely klouby. Za nehty měl
stále ještě špínu a nejspíš i zaschlou krev. I já se
dívala na jeho ruce, abych se vyhnula pohledu do
jeho tváře. Nikdy neuměl dobře skrývat své emoce a
já o žádné nestála. „Chci speciální jednotky všech
armád,“ pokračoval. „Detonátory z rodu Lerolanů a
novokrevné gravitrony a bombardéry. Všechny, kteří
dokážou ničit. Odvezte odsud, co se dá, a pak to tu
rozdrťte a suť nechte odplavit. Ať tu Mavenovi ani
Jezeřanům nic nezbude.“

Během hovoru nezvedl oči, nebyl by schopen se v tu

chvíli na někoho dívat.

Muselo pro něj být těžké nařídit zničení jednoho z

vlastních měst. Místa, které znal, které dřív chránil
jeho otec a ještě předtím jeho dědeček. Tiberias si na
tradici potrpí stejně jako na plnění povinností. Oba ty
ideály mu hluboce vštípili.

Ale nelitovala jsem ho za to dřív a o to míň teď

cestou do Pidmonty.

Corvium nebylo ničím jiným než bránou na hřbitov

Rudých. Jsem ráda, že je pryč.

Stejně se mi ale svírá žaludek. Pořád ještě jako by mi

hořelo před očima. Jeho hradby se hroutily a lámaly
po silných explozích, díky manipulaci s gravitací se
některé budovy podařilo doslova vyrvat ze země a
veškeré kovové brány zůstaly svinuté do klubek jako
hadi. Ulicemi se valil dým. Ella, elektrikon jako já,
přivolala bouři a běsnící modré blesky, jimiž strhla k
zemi centrální věž. A nymfové z Montfortu,
novokrevní s velikou mocí, pak přivolali poblíž
tekoucí potok, a dokonce i řeku, aby odnesly suť
daleko do vzdáleného jezera. Zničení neunikl ani
kousek města. Některé jeho části se dokonce
propadly do podzemí do změti chodeb. To, co z něj
zůstalo, jsme tam nechali jako varování, jako dávné
monolity bičované živly po tisíce let, nejen po několik
málo hodin.

Kolik dalších měst potká stejný osud?

Nejdřív mě napadly Piloty.

Místo, kde jsem vyrostla, jsem neviděla už téměř rok.

Od té doby, co mi ještě říkali Marina a co jsem stála
na palubě královské lodi a hleděla na břeh řeky s
duchem stojícím mi po boku. Tehdy ještě žila Elara i
starý král. Tehdy mě přinutili dívat se na mou vesnici,
jejíž obyvatelé se pod hrozbou zbičování nebo vězení
museli shromáždit na březích řeky. Stála mezi nimi i
moje rodina. Dívala jsem se tehdy na ně, ne na Piloty.
Ty vlastně nikdy nebyly mým domovem. Mým
jediným domovem je má rodina.

Jestli bych litovala, kdyby mou rodnou ves srovnali se

zemí? Kdyby při tom nebyl nikdo zraněn, ale domy,
trh, naše škola i tamní aréna lehly popelem?

Kdyby je spálili, zaplavili nebo jednoduše vymazali z

povrchu země?

Sama nevím.

Rozhodně ale existovala místa, která by zasloužila

stejný osud jako Corvium.

Tiše jsem je v duchu proklela.

Šedé město, Radostné město, Nové město. A

všechna jim podobná.

Vzpomínka na průmyslové slumy přivedla mou

pozornost ke Cameron. Spala naproti mně schoulená
mezi bezpečnostními pásy. Hlava se jí pohupovala a
chrápání nebylo přes řev motorů skoro slyšet. Zpod
límce jí vyčuhoval kousek tetování. Černý inkoust na
tmavě hnědé kůži. Dávný znak její profese nebo spíš
jejího vězení. Viděla jsem jejich město jen z dálky, ale
stejně se mi pořád chce zvracet, kdykoli si na něj
vzpomenu. Nedokážu si představit, že bych v
nějakém takovém měla vyrůstat s příslibem života
stráveného v kouři.

Slumy Rudých musí zmizet.

I jejich zdi musejí shořet.

Na pidmontské základně jsme přistáli dopoledne.
Zrovna lilo jak z konve. Stačila jsem udělat po ranveji
tři kroky a byla jsem promočená na kost. Spěchali
jsme k přistaveným vozidlům. Farley mě lehce
předešla, jak už spěchala za Clarou.

Nedokázala myslet na nic jiného a plukovníka s jeho

vojáky, kteří nás šli pozdravit, jen obešla. Dalo mi
práci udržet s ní krok, musela jsem celkem rychle
klusat. Snažila jsem se neohlížet na další letadlo, které
dopravilo Stříbrné. Ale slyšela jsem je, jak se vší
parádou nakráčeli ven do deště. V té průtrži jejich
barvy ztmavly, jak oranžová Lerolanů, tak žlutá
Jacosů, rudá Calorů i stříbrná Samosů. Evangelina se
během letu chytře vzdala svého obvyklého brnění.
Mít na sobě kovové prvky není v bouři dvakrát
bezpečné.

Aspoň že sem s námi neletěl král Volo spolu se svými

Stříbrnými lordy. Ti se právě teď vracejí do Riftu,
pokud tam už nedorazili. Do Pidmonty odletěli jen ti
Stříbrní, kteří se chystají do Montfortu. Anabel,
Julian, jejich stráže a poradci, Evangelina a
samozřejmě Tiberias.

Když jsem nastoupila do přistaveného vozu, zahlédla

jsem ho. Vypadal zamyšleně jako dešťový mrak.
Držel se stranou. Jakožto jediný z nich to na základně
už znal. Anabel mu zjevně sbalila na cestu oblečení
vhodné ke dvoru, jinak jsem si ty jeho naleštěné boty,
dlouhý plášť a všechen ten luxus pod ním neuměla
vysvětlit. Byla jsem ale příliš daleko, než abych mohla
vidět, jestli má i korunu. Přestože vypadal jako král, s
Mavenem by si ho nikdo nespletl. Tiberias nosil úplně
jiné barvy. Jeho plášť byl krvavě rudý, stejně jako
zbytek oblečení s černými a stříbrnými švy. V dešti
zářil jasně jako oheň a zamračeně do něj zíral,
zatímco nebe nad námi zuřilo.

První blesk, který rozčísl oblohu, jsem ucítila dřív, než

udeřil. Ella ho zadržovala, abychom mohli přistát, ale
teď už ho musela pustit.

Opřela jsem se o okénko a snažila se také něčeho

pustit.
Řadový domek, v němž ubytovali mou rodinu,
vypadal stejně, jako když jsem se s nimi loučila.
Akorát byl celý mokrý. Déšť bubnoval do oken a
utápěl květiny v truhlících. To se Tramymu líbit
nebude. Dost si na nich zakládá.

Ale v Montfortu si jich bude moct zasadit, kolik

bude chtít. Může si tam založit celou zahradu a
zbytek života strávit pozorováním toho, jak kvete.

Farley z auta vyskočila ještě dřív, než zastavilo. Přímo

do louže. To já z mnoha důvodů trochu zaváhala.

Samozřejmě s rodinou musím probrat to stěhování.

Doufám, že s ním budou souhlasit, přestože já se sem
ještě vrátím. Touhle dobou už bychom měli být na
loučení zvyklí, ale stejně není nikdy snadné říct
sbohem. Nemůžou mi v tom zabránit, jenže ani já je
nemůžu k ničemu nutit, pokud do Montfortu chtít
nebudou. Při té myšlence mi přeběhl mráz po zádech.
Vědomí, že jsou v bezpečí, je tou jedinou útěchou,
která mi ještě zbyla.
Ovšem tenhle nevyhnutelný rozhovor se jeví jako
procházka růžovým sadem ve srovnání s dalšími
věcmi, které si už musím připustit.

Cal si zvolil korunu. Ne mě. Ne nás.

Když se to řekne nahlas, začíná to znít skutečněji.

Louže u auta byla hlubší, než jsem čekala, takže mi

natekla voda až do bot.

Pěkně mě zastudila. Aspoň jsem se ale mohla

soustředit na něco jiného a vyběhla jsem po schodech
za Farley do otevřených dveří.

Dovnitř mě vtáhla změť Barrowových. Máma, Gisa,

Tramy i Bree. Přidal se k nim i Kilorn, který mě
krátce, ale pevně objal. Když jsem ho uviděla, ulevilo
se mi. Nebyl na boj v Corviu připravený a já byla
pořád ještě ráda, že souhlasil, že nepojede.

Táta se držel zpátky a čekal, až mě ostatní nechají,

aby mě mohl sám pořádně obejmout. Hrozilo, že
bude muset čekat dlouho, protože máma mě zjevně
nehodlala jen tak pustit. Chytila mě kolem ramen a
přitiskla k sobě. Její šaty voněly čistotou jako čerstvá
ranní rosa. Úplně jinak než v Pilotách. Mé postavení
v armádě, ať už je jakékoli, přináší mojí rodině luxus,
na který jsme nikdy dřív nebyli zvyklí. Už jen ten
řadový domek, bývalý domov nějakého důstojníka,
je ve srovnání s naším starým domem v Pilotách
honosný. Přestože nepřekypuje dekoracemi, jeho
základní vybavení je poctivě vyrobené a udržované.

Farley měla oči jen pro Claru. Zatímco já skoro ještě

ani neprošla vchodovými dveřmi, ona už ji držela v
náručí a tiskla si její hlavu k rameni. Clara zívla a
uvelebila se, protože nejspíš chtěla znovu usnout,
potom co ji tak nečekaně probudili. A když si Farley
myslela, že se nikdo nedívá, přitiskla si nos k jejím
hnědým vláskům, zavřela oči a vdechovala její vůni.

Máma mě mezitím dál zasypávala polibky. „Vítej

doma,“ usmívala se.

„Takže to vážně udělali,“ ozval se táta. „Corvium už

není.“ Vymanila jsem se z mámina sevření na dost
dlouho, abych ho mohla pevně obejmout. Pořád jsme
si ještě nezvykli, že je to možné, aniž by seděl
zhroucený v kolečkovém křesle.

Přestože strávil už dlouhé měsíce v péči Sary

Skonosové i léčitelů a ošetřovatelek z Montfortu, ty
roky, které si všichni pamatujeme, nemůže nic
vymazat. V mozku stále ještě musí cítit starou známou
bolest. A nejspíš by to tak mělo zůstat. Zapomenout
na to mi nepřijde správné.

Pak se o mě opřel, ne tak silně jako dřív, a nechal se

dovést do obýváku.

Vyměnili jsme si hořký úsměv, soukromý, jen mezi

námi dvěma. I můj otec býval kdysi vojákem, déle
než kdokoli z nás. Dobře ví, jaké to je vidět smrt a
navrátit se z ní. Zkusila jsem si představit, jaký asi
býval, bez vrásek a šedivějících licousů. Doma jsme
mívali pár fotografií. Nevím, kolik z nich se dostalo na
Tuck a následně na tu další jezeřanskou základnu a
pak sem.
Vybavuju si hlavně jednu. Byl to takový kus starého
papíru, už rozmazaný.

Pózovali na ní máma i táta, ještě jako mladí, dřív než

se narodil Bree. Ještě jako dospívající děti z Pilotů,
mezi které jsem se počítala i já. Tátovi na ní nemohlo
být ani osmnáct. Ještě ho nepovolali k odvodu a
máma se teprve zaučovala. Táta tehdy vypadal tak
moc jako Bree, můj nejstarší bratr. Měl stejný úsměv,
taky tu skoro až příliš velkou pusu a ďolíčky ve
tvářích, husté rovné obočí, trochu moc velké uši.
Snažila jsem se nemyslet na to, že mí bratři zestárnou
stejně jako on, že dorostou do stejných bolestí a
starostí. Protože se můžu postarat, aby se to nestalo.
Aby nedopadli jako táta. Nebo jako Shade.

Bree se usadil do vedlejšího křesla, natáhl si nohy a

překřížil si je. Ten puch.

Muži nemají zrovna voňavé nohy.

„Konečně je z něj hromada suti,“ proklel Corvium.

Tramy souhlasně přikývl. Tmavě hnědé vousy mu
neustále dorůstaly. „Chybět mi rozhodně nebude.“
Oba odvedli do armády jako tátu. Oba pevnost znali
dost dobře na to, aby vzpomínku na ni nenáviděli.
Usmáli se na sebe, jako by vyhráli v nějaké loterii.

To táta se tolik neradoval. Sedl si k nám a natáhl si

znovu narostlou nohu.

„Stříbrní si prostě jen postaví další. Vždycky to tak

bylo. Oni se nemění,“

prohlásil a zadíval se mi přímo do očí. Když mi došlo,

co tím myslí, začervenala jsem se a sevřel se mi
žaludek. „Nebo snad ano?“

Zahanbeně jsem se podívala na Gisu. Svěsila ramena,

povzdechla si a téměř neznatelně přikývla.

„Takže se to k vám už doneslo,“ hlesla jsem.

„Všechno ne,“ odpověděla a zabloudila očima ke

Kilornovi. Vsadím se, že to všem vyžvanil a podělil se
s nimi o ty méně bolestné detaily mé zprávy. Gisa si
nervózně omotala pramen vlasů kolem prstu. „Ale
dost na to, abychom si to domysleli. Něco o nějaké
další královně, novém králi a Montfortu, samozřejmě.

Ten stojí vždycky za vším.“

Kilorn se zamračil a projel si rukou plavé vlasy.

Vypadal stejně rozpačitě jako Gisa. Taky vztekle. Ze
zelených očí mu doslova čišel hněv. „Nemůžu uvěřit,
že s tím souhlasil.“

Mohla jsem akorát přikývnout.

„Zbabělec,“ vyštěkl Kilorn a zaťal pěst. „Idiot a

zbabělec. Zkaženej malej parchant. Bastard jeden.
Zasloužil by rozbít hubu!“

„S tím bych ti i pomohla,“ špitla Gisa.

Nikdo je neokřikl. Dokonce ani já, ačkoli Kilorn to

rozhodně čekal. Podíval se na mě úplně zaraženě,
když jsem mu na to nic neřekla. Ale já před jeho
pohledem neuhnula a snažila se mu to vysvětlit beze
slov. Shade pro naši věc položil život a Tiberias se
kvůli ní neumí vzdát ani koruny.

Jestlipak Kilorn ví, že mám zlomené srdce? Určitě

ano.

Jestlipak se cítil stejně, když jsem ho odmítla?

Když jsem mu řekla, že to cítím jinak, že mu
nemůžu dát, co chce?

V jeho pohledu jsem najednou zahlédla lítost.

Doufám, že neví, jaký to je pocit. Doufám, že kvůli
mně tak netrpěl. Ty se do mě jednoduše
nezamiluješ, řekl mi kdysi. Kéž by to jen nebyla
pravda. Kéž bych nám oběma mohla tohle trápení
ušetřit.

Máma mě díkybohu vzala za ruku a něžně mě

odvedla k dlouhému gauči. O

princích z rodu Calorů nic neřekla a pohled, kterým

přejela všechny ostatní v místnosti, mluvil za vše. To
už by stačilo.

„Dostali jsme tvou zprávu,“ řekla trochu příliš nahlas

a vesele, jak se snažila změnit téma hovoru. „Od toho
dalšího novokrevného, toho s těmi vousy…“

„Od Tahira,“ napověděla jí Gisa a posadila se vedle

mě. Kilorn zůstal stát za námi. „Rozhodla ses, že se
máme přestěhovat.“ Přestože přesně to si přála,
neunikl mi její poněkud nabroušený tón. Gisa zvedla
obočí a mrkla na mě.

Zhluboka jsem si povzdechla. „Nejde o to, že bych

chtěla rozhodovat za vás.

Ale pokud tam chcete, mají pro vás všechny místo.

Premiér mi slíbil, že vás přivítají s otevřenou náručí.“

„A co bude se všemi ostatními?“ zeptal se Tramy,

zamračil se a opřel se o opěradlo křesla, na kterém
se rozvaloval Bree. „Nejsme jediní, koho
evakuovali.“
V tu ránu dostal loktem do boku a Bree si ho začal
dobírat. „Myslíš snad na tu úřednici? Jak se jen
jmenuje? Ta s těmi vlnitými vlasy.“

„Ne,“ zabručel Tramy, ale zlaté tváře mu pod vousy

zrudly. Bree se ho do nich pokusil štípnout, ale Tramy
se nenechal. Mí bratři mají neskutečný dar chovat se
jako děti. Dřív mi to vadilo, ale teď už ne. To, že se
chovají jako vždycky, mě uklidňuje.

„To bude chvíli trvat,“ pokrčila jsem rameny. „Ale pro

nás…“

Gisa mě přerušila a nahlas si odfrkla. „Tím myslíš pro

tebe, Mare. Nejsme tak hloupí, abychom věřili, že
premiér republiky chce prokázat laskavost nám. Co
za to získá?“ Zeptala se a chytila mě svými jemnými
prsty pevně za paži. „Co mu za to dáš?“

„Davidson není Stříbrný,“ připomněla jsem jí. „To, co

chce, mu ráda dám.“

„A kdy už konečně přestaneš všem jen dávat?“

Nedala se. „Až umřeš? Až skončíš jako Shade?“

To jméno nám všem hned zavřelo ústa. Farley stojící

u dveří odvrátila tvář a schovala se do stínu.

Nevěřícně jsem pohlédla do sestřiny krásné tváře.

Bylo jí patnáct a pomalu začínala zjišťovat, kým je.
Mívala buclatější obličej a míň pih. A nemívala takové
starosti jako teď. Dřív se trápila jen běžnými věcmi.
Bývala to právě ona, na koho má rodina spoléhala.
Na její um a talent. To její schopnosti měly naši
rodinu zachránit. Ale je jasné, co jí dělá vrásky teď.
Bojí se, aby to samé břímě nepadlo na mě.

Příliš pozdě.

„Giso,“ zastavila ji máma varovně.

Dala jsem se co nejrychleji dohromady a vytrhla se jí.

Páteř jako bych najednou měla z oceli. „Musíme
požádat o další vojáky a jejich vyslání musí nejprve
schválit Davidsonův kabinet. Pomůžu mu představit
naši koalici a ukážu všem, kdo jsme, přesvědčím je,
že vést válku proti Nortě a Zemi jezer je třeba.“

Sestru jsem tím ale zjevně nepřesvědčila. „Vím, že se

umíš hádat, ale ne zas tak dobře.“

„To ne, ale stojím na křižovatce,“ tancovala jsem

kolem pravdy, jak se dalo.

„Mezi Šarlatovou hlídkou, Stříbrnými, novokrevnými

a Rudými.“ To jsem nelhala. „Navíc mám dost praxe
v hraní divadla.“

Farley si dala Claru na ruku a druhou rukou se opřela

v bok a zaťukala si prsty na pouzdro pistole, kterou
nosí neustále přilepenou k opasku. „Mare se snaží
říct, že na sebe dokáže příhodně strhnout pozornost.
Kam se hne ona, jde i Cal.

Dokonce i teď, když se snaží získat zpět svůj trůn.

Letí s námi do Montfortu i se svou novou zaslíbenou.“

Slyšela jsem, jak Kilorn stojící za mnou zalapal po

dechu.
Gisa vypadala úplně stejně znechuceně. „Jen oni si
dokážou uprostřed války najít čas na domlouvání
manželství.“

„To kvůli alianci, viď?“ sykl Kilorn. „Jako to udělal

Maven. Zavázal si Jezeřany. Takže Cal teď musí
udělat to samé. Tak kdo je ta šťastná? Nějaká holka
z Pidmonty? Aby se to, co se tu děje, posvětilo s
konečnou platností?“

„Na tom nesejde.“ Sevřela jsem pěsti, když jsem si

uvědomila, že mám vlastně štěstí, že je to Evangelina.
Někdo, kdo s ním nechce mít vůbec nic společného.

Další mezera v jeho planoucí zbroji.

„Copak ty se na to budeš jen dívat?“ vyhrkl Kilorn a

vypochodoval dlouhými pravidelnými kroky zpoza
gauče, aby mohl mě i Farley zpražit pohledem. „Ne,
promiňte, ty mu v tom budeš ještě pomáhat?
Pomáhat mu, aby znovu získal korunu, kterou už by si
nikdy nikdo neměl nasadit? Po tom všem, co jsme
udělali?“ Měl takový vztek, že jsem čekala, že snad
plivne na podlahu. Tvářila jsem se klidně a nezaujatě
a nechala ho soptit. Nepamatuju si, že by se ve mně
někdy tak moc zklamal. Naštvaný už na mě byl
mockrát, to ano, ale ne takhle.

Rychle oddechoval a čekal, co na to řeknu.

Ale Farley mu to vysvětlila za mě. „Ani Montfort, ani

Šarlatová hlídka nemůžou vést dvě války najednou,“
řekla důrazně, aby to Kilorn pochopil.

„Musíme naše nepřátele ničit po jednom. Chápeš?“

Celá moje rodina najednou ztuhla a jejich oči

potemněly. Zvlášť tátovy. Opřel si bradu do dlaní a
zamyšleně se zamračil. To Kilorn nevypadal tak
výmluvně. Z očí mu vyšlehly zelené jiskry. „Aha,“
zamumlal téměř s úsměvem. „Už tomu rozumím.“

Bree zmateně zamrkal. „Já ne.“

„To nikoho nepřekvapuje,“ zabručel Tramy.

„Nenecháme trůn žádnému dalšímu Stříbrnému králi,“
snažila jsem se jim vysvětlit. „Aspoň ne na dlouho.
Bratři Calorové spolu vedou válku a vyčerpávají své
síly navzájem. Až si prach trochu sedne…“

Táta svěsil ruku na koleno. Neuniklo mi, jak se mu

zachvěly prsty. I mně se třásly. „Pak bude snazší
vypořádat se s vítězem.“

„Už žádní další králové,“ hlesla Farley. „Žádná další

království.“

Vůbec netuším, jak by měl takový svět vypadat. Ale

možná to brzy zjistím, pokud je Montfort skutečně
takový, jak slibují.

Kéž bych jen ještě věřila slibům.

Ani jsme se nemuseli snažit proklouznout ven tiše.

Máma s tátou chrápali jako lokomotivy a bráchové
měli dost rozumu na to, aby se mě nepokoušeli
zastavit.
Pořád ještě pršelo, ale to mně ani Kilornovi nevadilo.
Kráčeli jsme po ulici okolo řadových domů a mlčeli.
Ozývalo se jen šplouchání našich bot v kalužích a
bouře doznívající v dáli. Už jsem ji skoro ani necítila,
protože hromy a blesky se přesunuly příliš blízko k
pobřeží. Nebyla moc zima a díky pouličnímu osvětlení
ani tma. Neměli jsme žádný skutečný cíl, žádný směr,
prostě jsme šli kupředu.

„Ale je to zbabělec,“ zamumlal Kilorn a kopl do

nějakého kamínku, který se odkutálel po mokré
silnici.

„To už jsi říkal,“ zahučela jsem. „A ještě pár dalších

věcí.“

„Taky jsem je všechny myslel vážně.“

„Taky že si to zaslouží.“

Pak zavládlo dusivé ticho. Oba jsme našlapovali

opatrně, protože tohle pro nás bylo nejisté území.
Moje romantická dobrodružství nepatří mezi jeho
oblíbená témata a já mu nechci působit ještě větší
bolest, než kterou jsem mu už přivodila.

Vždyť je to můj nejbližší přítel.

„Nemusíme o tom mluvit,“ začala jsem.

Ale Kilorn mě zarazil. Chytil mě za ruku, pevně, ale

přátelsky. Hranice mezi námi jsou jasně dané a on si
mě váží natolik, že je nikdy nepřekračuje. Možná už
ke mně ani necítí to co dřív. Za posledních několik
měsíců jsem se hrozně změnila. Dost možná, že ta
dívka, kterou miloval, už není. I to znám. Vím, jaké to
je milovat někoho, kdo vlastně neexistuje.

„Mrzí mě to,“ řekl mi. „Vím, co pro tebe Cal

znamená.“

„Znamenal,“ zabručela jsem a pokusila se ho setřást.

Jenže on mě sevřel o něco silněji. „Kdepak, nespletl

jsem se. Pořád pro tebe něco znamená, i když si to
nechceš připustit.“
Nestálo mi to za hádku. „Tak fajn, připouštím,“
procedila jsem skrz zaťaté zuby. Byla už dost tma,
tak si snad nevšiml, jak jsem zrudla. „Požádala jsem
premiéra,“ hlesla jsem. Kilorn to pochopí. Musí to
pochopit. „Požádala jsem ho, aby ho nechal žít. Až
na to přijde, až se karta obrátí. Je to slabost?“

Kilorn posmutněl. Stál zády k pouličnímu světlu, které

ho halilo do nadpřirozené záře. Je to krásný kluk,
pokud už se z něj vlastně nestal muž.

Kdybych se jen kdysi zamilovala do něj.

„To si nemyslím,“ odpověděl. „Láska se dá asi dost

dobře využít k manipulaci.

Je to dobrá páka. Ale nikdy bych neřekl, že milovat

někoho je slabost. Myslím, že slabost je žít bez lásky,
bez jakéhokoli jejího druhu. To je ta největší
temnota.“

Ztěžka jsem polkla. Ale už mi nebylo tak moc do

pláče. „Kdys tak zmoudřel?“
Kilorn se zakřenil a strčil si ruce do kapes. „Teď už
čtu knihy.“

„A je v nich hodně obrázků?“

Kilorn se zasmál a dal se znovu do kroku. „Jsi vážně

milá.“

Vydala jsem se za ním. „Taky že se to o mně říká,“

usmála jsem se a prohlédla si jeho vytáhlou postavu.
Vlasy měl úplně promočené. Vlhké vypadaly tmavší,
skoro až hnědé. Kdybych přimhouřila oči, mohl by
přede mnou klidně stát Shade. Najednou se mi po
bratrovi zastesklo tak, až se mi sevřelo srdce.

O nikoho už nepřijdu tak jako o něj. Prázdný slib,

který nelze zaručit. Ale nějakou naději potřebuju.
Jakkoli malou, ale aspoň nějakou.

„Ty do Montfortu pojedeš?“ Ta slova mi vypadla z

úst dřív, než jsem si je mohla rozmyslet. Takové
sobecké přání. Kilorn za mnou nemusí běhat, kamkoli
se hnu. A já nemám právo po něm cokoli chtít. Jenže
nechci odjet znovu bez něj.

Jeho úsměv ale jakékoli mé pochyby smazal. „A

smím? Myslel jsem, že tam máš nějakou misi.“

„Taky že mám. A povoluji ti se jí účastnit.“

„Protože je tam bezpečno,“ prohodil a zkoumavě si

mě prohlédl.

Zamyslela jsem se nad nějakou odpovědí, kterou by

mohl přijmout. Ano, protože je tam bezpečno. Nebo
aspoň tak bezpečno, jak to jde. Nemůže se divit, že
ho chci dostat do bezpečí.

„Chápu,“ řekl a letmo mi položil ruku na rameno.

„Buď v klidu, nehodlám se vydat dobývat města ani
srážet z nebe stíhačky. Znám svoje limity a vím i to,
kolik jich ve srovnání s vámi mám.“

„Jen proto, že neumíš zabíjet lusknutím prstu, ještě

nejsi míň důležitý než všichni ostatní,“ rozčílila jsem se
nečekaně. Kéž bych mu mohla sepsat seznam toho
všeho, proč je úžasný. Toho všeho, proč je důležitý.

Ale v jeho očích se usídlil hořký pohled. „To mi ani

nepřipomínej.“

Popadla jsem ho za paži a zaryla mu nehty do

promočené košile, což ho ale nezastavilo. „Myslím to
vážně, Kilorne. Takže pojedeš?“

„Musím se podívat do diáře.“

Udeřila jsem ho loktem do boku a on uskočil a

naoko se zamračil.

„Nech toho, víš, že se mi dělají strašný modřiny.“

Tak jsem ho pro jistotu šťouchla ještě jednou. Oba

jsme se rozesmáli tak, jak jsme se odvážili.

Dál jsme pak pokračovali sice tiše, ale už veseleji, ne

jako když na nás hodí deku. Dokonce jsem na
dlouhé chvíle pozapomněla na své obvyklé starosti. I
Kilorn je mým domovem. Stejně jako má rodina.
Taková malá časová smyčka, v níž můžeme existovat
bez následků. Bez minulosti, bez budoucnosti.

Vtom jsem na konci ulice spatřila stát v dešti něčí

vytáhlou siluetu, z níž stékaly kapky deště. Poznala
jsem ji dřív, než na to mohlo mé tělo zareagovat.

Julian.

Když nás uviděl, zaváhal, sice jen na vteřinu, ale dost

dlouho na to, aby mi to došlo. On už si svou stranu
zvolil, a není to ta moje.

Přeběhl mi mráz po zádech. Tak i Julian.

„Můžu vás nechat,“ nabídl mi tiše Kilorn.

Letmo jsem se na něj podívala, abych si dodala

trochu odvahy. „Prosím, to nedělej.“

Kilorn se ustaraně zamračil, ale přikývl.

Můj bývalý mentor na sobě měl svůj dlouhý bledě

žlutý plášť, přestože tak pršelo. Musel si z jeho
záhybu vyklepávat vodu, ale ani to nepomáhalo. Déšť
ho bičoval dál a dokonce mu narovnával vlny na
prošedivělých vlasech.

„Doufal jsem, že tě zastihnu doma,“ zavolal. „A

upřímně jsem doufal, že už budeš spát a že tohle budu
moct udělat až ráno, a ne v téhle plískanici,“
poznamenal a zavrtěl hlavou asi jako pes, aby se
oklepal, načež si odhrnul vlasy z očí.

„Řekni, cos mi přišel říct, Juliane,“ vyzvala jsem ho a

založila si ruce na prsou.

S postupující nocí se ochlazovalo. Možná nastydnu,

přestože jsme v parné Pidmontě.

Julian mi neodpověděl. Místo toho zvedl v tiché

otázce jedno obočí a podíval se na Kilorna. „Jen ať
zůstane,“ odpověděla jsem dřív, než se stačil zeptat.
„Tak mluv, než se tu utopíme.“

Můj tón zněl dost nabroušeně a Julian se také trochu

naježil. Není hlupák.
Poznal, jak moc jsem zklamaná. „Vím, že si teď
připadáš opuštěná,“ začal až nesnesitelně obezřetně.

„Drž se historie,“ odsekla jsem. „Nedovolím ti dát mi

přednášku o tom, jak se mám nebo nemám cítit.“

Julian jen zamrkal, ale jinak na můj útok

nezareagoval. Pak se odmlčel, dost dlouho na to, aby
mu po nose stekla další kapka deště. To aby si mě
mohl pečlivě prohlédnout a odhadnout. Bylo to
poprvé, co jsem ho kvůli té jeho zatracené
rozvážnosti měla sto chutí popadnout za ramena a
vytřást z něj nějakou impulzivní reakci.

„Nuže dobrá,“ řekl nakonec trochu dotčeně. „V

zájmu historie nebo toho, co velice brzy vstoupí do
dějin, budu vnuka doprovázet na vaší cestě na západ.
Rád bych tu svobodnou republiku poznal na vlastní
oči a myslím, že tam Calovi budu užitečný.“ S těmi
slovy málem vykročil směrem ke mně, ale nakonec si
to rozmyslel a udržoval si patřičný odstup.

„Že by měl Tiberias nějaký okrajový zájem o dějiny,

o kterém bych nevěděla?“ odfrkla jsem si strožeji než
obvykle.

Julian vypadal rozervaně, to bylo zjevné. Téměř se mi

ani nedokázal dívat do očí. Mokré vlasy se mu lepily
na čelo, na řasách se mu leskly kapičky deště, které
jako by ho droboučkými prsty stahovaly dolů. Jako
by ho uhlazovaly, jako by z něj smývaly nánosy let.
Vypadal mladší, než když jsem ho tehdy téměř před
rokem poznala. Méně sebejistý. Plný starostí a
pochybností.

„To ne,“ připustil. „Ačkoli většinou se synovce snažím

podporovat v získávání vědomostí, existují i věci, od
kterých bych jeho pozornost rád odvedl. Věci, které
nejdou změnit a je zbytečné se o to snažit.“

„Co tím myslíš?“ zvedla jsem obočí.

Julian se zamračil. „Předpokládám, že se ti zmínil o

svých nadějích ohledně Mavena. Předtím.“

Předtím, než si místo mě zvolil korunu. „Ano,“

zašeptala jsem tiše.

„Myslí si, že najde způsob, jak by mohl bratra

zachránit. Něco, co by uzdravilo rány, které mu
způsobila Elara Merandusová,“ zavrtěl hlavou. „Ale
skládačku s chybějícími dílky se už nikdy nepodaří
složit. Je to stejně marné jako snažit se slepit skleněný
talíř, který se roztříštil na tisíc kousků.“

Sevřel se mi žaludek. Já to vím. Přesvědčila jsem se o

tom na vlastní oči. „Je to nemožné.“

Julian přikývl. „Nemožné a beznadějné. Snaha

odsouzená k neúspěchu. Akorát mu to zlomí srdce.“

„A jak jsi přišel na to, že mi na jeho srdci pořád ještě

záleží?“ zavrčela jsem lživě.

Julian se osmělil a opatrně vykročil ke mně. „Nebuď

na něj tak přísná,“ zašeptal.

„Kde bereš tu drzost mi něco takového říkat?!“

vyjela jsem na něj okamžitě.
„Mare, vzpomínáš si, cos našla v těch knihách?“
naléhal a přitáhl si plášť co nejtěsněji k tělu. Jeho hlas
zněl až prosebně. „Vzpomínáš na ta slova?“

Přejel mi mráz po zádech a ne vinou studeného deště.

„Nikoli bohy vyvolení, ale bohy prokletí.“

„Přesně,“ přikývl a doplnil to energickým gestem

ruky. Připomnělo mi to způsob, jakým vyučoval, a v
duchu jsem se připravila na přednášku. „To není
žádný nový koncept, Mare. V určitých ohledech se
tak lidé cítí už tisíce let.

Vyvolení nebo prokletí. Osudem milovaní nebo

osudem štvaní. Obávám se, že od té doby, co vůbec
začali vnímat pocity. Dávno předtím, než se rozdělili
na Rudé a Stříbrné nebo před zrodem jakýchkoli
zvláštních schopností. Vědělas, že králové, politici a
vládci všeho druhu se domnívali, že jejich moc
pochází shůry?

Že jsou panovníky z vůle bohů? Mnozí si díky tomu

připadali jako vyvolení, ale samozřejmě bylo i pár
takových, kteří svou povinnost vnímali jako kletbu.“

Kilorn stojící vedle mě si hlasitě odfrkl a já významně

protočila oči v sloup.

Jakmile jsem pohnula hlavou, zateklo mi trochu deště

pod košili na záda tak nečekaně, že jsem sebou
málem cukla.

„Tím chceš říct, že pro tvého synovce je koruna

prokletí?“ vyštěkla jsem.

To se Juliana očividně dotklo a já maličko zalitovala

své ostré reakce. Zavrtěl hlavou, jako bych byla malé
dítě, které by zasloužilo dostat za vyučenou. „Je
nucený vybrat si mezi ženou, kterou miluje, a tím, o
čem je přesvědčen, že je správné, co věří, že je jeho
povinnost, protože mu to odjakživa vtloukali do
hlavy. Jaký jiný výraz bys pro to použila?“

„Já tomu říkám snadné rozhodnutí,“ poznamenal

Kilorn.
Já se raději kousla do tváří, abych na Juliana
nevychrlila jednu ze spousty sprostých odpovědí,
které bych mu na to nejraději řekla. „To jsi sem vážně
přišel proto, abys obhajoval to, co udělal? Protože na
to tedy opravdu nemám náladu.“

„Ne, to samozřejmě ne, Mare,“ odpověděl Julian.

„Ale proto, abych se to pokusil vysvětlit, pokud to
půjde.“

Při představě, že mi Julian vysvětluje Calovy vnitřní

pohnutky, se mi zvedl žaludek. Vždycky všechno
rozpitvává ze všech možných stran. Chce z toho snad
udělat vědu nebo co? Dospět k nějaké rovnici, která
by matematicky dokázala, že koruna a já si v očích
jeho vnuka nejsme rovny? To bych prostě neunesla.

„Šetři dechem, Juliane,“ vyprskla jsem. „A vrať se ke

svému králi, abys mu mohl stát po boku,“ řekla jsem
a zadívala se mu smrtelně vážně do očí, aby věděl, že
si nedělám legraci. „A postarej se o jeho bezpečí.“
Julian mě pochopil. Pochopil, že víc než to mu
nabídnout nemůžu.

Hluboce se mi uklonil. Dokonce se pokusil dvorně

mávnout promočeným pláštěm. Na vteřinu jsem měla
pocit, jako bychom stáli zpět v Létově, jen on a já v
učebně plné knih. Tehdy jsem ještě žila ve strachu a
musela jsem předstírat, že jsem někdo jiný. A Julian
býval mým jediným útočištěm. Spolu s Calem a
Mavenem. Jedním z mých nejbližších. O bratry
Calory jsem už přišla. A teď nejspíš i o něj.

„Postarám, Mare. Položím za něj život, pokud to

bude třeba.“

„Doufám, že až tak daleko to nezajde.“

„Já také.“

V našich slovech se skrývalo vzájemné varování. A

jeho hlas zněl jako sbohem.

Myslím, že Bree měl oči zavřené celý let. Ne že by

spal, ale proto že létání vážně nesnáší. Tak moc, že se
skoro ani nemůže dívat na nohy, natož z okénka.

Dokonce ani nereagoval na Gisu a Tramyho, kteří ho

popichovali. Seděli oba vedle něj a vychutnávali si ho.
Gisa se třeba přes Breea naklonila k Tramymu, aby
mu nahlas zašeptala něco o leteckých nehodách nebo
selháních motorů. Já se k nim nepřidala. Dobře vím,
jak taková letecká nehoda vypadá, aspoň zhruba.

Ale nechtěla jsem jim ani kazit zábavu. Příležitostí

dělat si legraci je poslední dobou tak málo. Bree se v
sedadle ani nehnul, ruce měl složené na prsou a oči
zavřené. Nakonec mu na hruď klesla i brada a zbytek
cesty prospal.

Což obzvlášť pro něj nemohlo být snadné, protože

let ze základny v Pidmontě do Montfortu byl jedním z
nejdelších, které jsem zatím absolvovala. Trval nejmíň
šest hodin. Menší bojové letouny by ho nezvládly,
takže jsme letěli větším vojenským dopravním
letadlem, které se podobalo Černé vdově. Díky bohu
to ale nebyla ta Černá vdova. Tu minulý rok roztrhal
na kusy oddíl Samosů a Mavenův hněv.

Podívala jsem se přes trup letadla na dva muže, kteří

pilotovali. Oba z Montfortu. Ani jednoho jsem
neznala. Kilorn seděl těsně za nimi a sledoval, jak letí.

Máma létání podobně jako Bree nemusí, zato táta

měl oči přilepené k okénku a sledoval krajinu pod
námi. Zbytek členů posádky z Montfortu, Davidson a
jeho poradci, cestou spali. Určitě chtěli přiletět domů
plní sil. Farley taky spala.

Obličej měla zabořený do sedadla. Vybrala si místo

bez okýnka. Létání jí pořád ještě nedělá dobře.

Je jedinou představitelkou Šarlatové hlídky v naší

delegaci. Dokonce i ve spánku objímala Claru a
mírně ji kolébala. Plukovník zůstal na základně, z
čehož musel být nejspíš dost nadšený. Když Farley
odjela, stal se tam z něj rázem znovu nejvyšší
důstojník Hlídky, takže si mohl v klidu hrát na velitele,
zatímco jeho dcera bude shromažďovat nové
informace.
Dole pod námi začínala čerstvá zeleň Pidmonty
protkaná bahnitými řekami pomalu ustupovat
záplavovému území Velké řeky, okolo jejíchž břehů
se rozkládala sporná teritoria. Jejich hranice se
neustále mění. Nevím toho o nich o moc víc než to, že
o ně mezi sebou bojují Pidmonta, Země jezer, Prérie
a dokonce i Tiraxy. O takový pás bažinatých kopců a
bahnitých lesů. O kontrolu nad řekou, doufám.
Stříbrní se většinu času bijí o zbytečnosti a Rudou
krví plýtvají klidně i na získání zrnka prachu. I tohle
území teď ovládají, ale ne tak pevně jako Nortu nebo
Zemi jezer.

Letěli jsme dál. Západně přes rovinaté pastviny a

nízké kopce Prérie. Tu a tam jsem zahlédla
nekonečná pole plná zlatě se vlnícího obilí nebo
kukuřice, kolem nichž se rozkládaly divoké pastviny a
občas i jezero nebo les. Tady nepanují žádní králové,
nemají žádné princezny ani prince. Vládne ten, kdo
má největší moc, ne ten, kdo se narodil do správné
pokrevní linie. A když zemře, ne nutně v jeho vládě
pokračují jeho potomci. Další zem, o které jsem
nikdy ani nesnila, že bych ji spatřila. A přesto se na ni
teď můžu z výšky dívat.

Ten zvláštní pocit plynoucí z odlišnosti toho, kým

jsem bývala a kým jsem teď, mě nikdy neopouští.
Bývala jsem obyčejnou holkou z vesnice, která
vyrostla v blátě, uvězněná v malém domku až do dne,
kdy na ni čekal osud v podobě odvodu do armády.
Tehdy jsem neměla žádnou budoucnost, ale nemohlo
to být snazší než tohle? Jako bych ten život ani nežila
já, jako by to všechno bylo někdy strašně dávno,
někde strašně daleko.

Julian s námi neletí, jinak bych nejspíš byla v pokušení

začít se ho na země pod námi vyptávat. Cestuje v
druhém letadle, v tom, co patří Larisům, se žlutými
pruhy, spolu se zbytkem delegace Calorů a Samosů a
jejich strážnými. A to se nezmiňuju o jejich
zavazadlech. Budoucí král a princezna nejspíš
potřebují cestovat s dostatečnou zásobou oblečení.
Letí kousek za námi, vidím je z okýnek na levé
straně. Od kovových křídel jejich letadla se odrážejí
paprsky slunce.
Ella mi řekla, že než přesídlila do Montfortu, žila v
Prérii. V Písčinách. V

Území lapků. Všechno jména, kterým vlastně ani

nerozumím. Ale není tu, aby mi je vysvětlila. Zůstala
na pidmontské základně spolu s Rafem. Jediný
elektrikon, který s námi odletěl, je Tyton. Tedy kromě
mě. Ten pochází z Montfortu. Nejspíš tam chce
navštívit rodinu a třeba i přátele. Sedí vzadu,
roztahuje se na dvou volných místech a nos má
zabořený do nějaké staré knihy.

Když jsem se na něj podívala, musel to ucítit, protože

na okamžik zvedl šedé oči, zadíval se na mě a lišácky
zamrkal. Jestlipak cítí všechny elektrické pulzy v mém
mozku? Může vědět, co každý jeden z nich
znamená? Dokáže rozlišovat mezi výbuchy
strachu a nadšení?

Mohla bych se to jednoho dne naučit i já?

Sama hloubku svých schopností vlastně ani neznám.

Totéž platí pro všechny novokrevné, se kterými jsem
se setkala a které jsem pomáhala vycvičit. Ale v
Montfortu možná ne. Tam možná chápou, čím jsme a
co všechno dokážeme.

Pak už si pamatuju jen to, jak mě někdo šťouchl do

ruky a probudil z těžkého spánku. Táta. Ukázal na
oblé okénko mezi našimi sedadly.

„Nikdy jsem si nemyslel, že něco takového uvidím,“

řekl a zaťukal na sklo.

„Co?“ probrala jsem se. Rozepnul mi pás, abych se

mohla pořádně otočit a viděla, co myslí.

Hory mi nejsou úplně cizí. Znám je z Hnízda, odkud

jsme měli výhled na zelené kopce, které později
vzplály barvami podzimu, aby v zimě vybledly
chladem zalézajícím až do morku kostí a holých větví.
Z Riftu, kde se shrbené horské hřebeny vlní až k
obzoru jako listnaté moře. Z Pidmonty, kde jsem z
letadla v hloubi jejího vnitrozemí zahlédla úpatí kopců
oblékat modrofialové odstíny. Všechny ty masivy jsou
součástí jednoho většího horského komplexu zvaného
Allacias, prastarého pohoří táhnoucího se z Norty až
do vnitrozemí Pidmonty. Ale takové hory jako ty,
které se před námi rozkládaly, jsem ještě nikdy v
životě neviděla. Ani nevím, jestli se jim vůbec dá ještě
říkat hory.

Z pohledu na ně mi spadla čelist. Nedokázala jsem

od nich odtrhnout oči.

Letěli jsme dál na sever. Rovinaté pláně Prérie pod

námi měly brzy nečekaně skončit. Jejich západní
okraj ohraničovaly svahy obřích velehor, vyšších a
větších než cokoli, co jsem dosud viděla. Jejich
vrcholy stoupaly k nebi jako ostří nožů. Příliš ostré,
příliš vysoké, jako řady a řady rozeklaných
obrovitých zubů. Některé byly zcela holé, bez
jakéhokoli porostu. Jako by v takových výškách
mohlo něco růst. Několik hor na obzoru mělo bílé
čepičky. Sníh.

Uprostřed léta.
Rozechvěle jsem se nadechla. V jaké zemi jsme se
to ocitli? To jsou Stříbrní a Ardenti tak mocní, tak
silní, že dokázali stvořit takovou krajinu? Ty hory
ve mně vzbudily bázeň, ale i nadšení. V téhle zemi
mají snad i jiný vzduch. Svobodná republika Montfort
jako by promlouvala přímo k mému já.

Táta sedící vedle mě položil na sklo dlaně a prsty

obkreslil obrys jednoho z vrcholků. „Překrásné,“
zašeptal tak potichu, že jsem to slyšela jen já.
„Doufám, že k nám tohle místo bude vlídné.“

Je kruté dávat naději tam, kde by žádná neměla

být.

Tak to kdysi řekl, ve stínu našeho domu v Pilotách.

Tehdy ještě seděl v kolečkovém křesle a měl jen
jednu nohu. Tehdy jsem si ještě myslela, že je
zlomený. Ale teď už vím své. Táta je stejně celý jako
my všichni a vždycky byl.

Jen se nás snažil ochránit před bolestí z touhy po

něčem, co nemůžeme mít. Po budoucnosti, která se
nikdy nestane. Ale naše osudy přesto nabraly úplně
jiný směr. A jako by to změnilo i jeho. Najednou
mohl doufat.

A já si uvědomila, že to samé platí i pro mě. Dokonce

i po dlouhých měsících, kdy jsem byla uvězněna s
Mavenem, po vší té zkáze a smrti, kterou jsem zažila
nebo způsobila. I přesto, že mi stále ještě krvácí
srdce, přes nikdy neutuchající strach o všechny, na
kterých mi záleží a které chci zachránit. Přes
veškerou tu tíhu, kterou mě to vše táhne k zemi, se
tím odmítám nechat utopit.

I já můžu dál doufat.

Kapitola 6

Evangelina
Takový divný vzduch, tak řídký a zvláštně čerstvý,
jako by ani nebyl z tohoto světa.

Cítila jsem ho všude kolem mého železa, stříbra i

chromu. A samozřejmě i všude kolem letadel. Měla
kovovou příchuť a motory stále ještě horké po
dlouhém letu. Pořád ještě jsem jimi byla uchvácená,
dokonce i po těch hodinách strávených v břiše
letounu Larisů. Tolik destiček, trubek a šroubků.
Během letu jsem strávila neskutečně dlouhou dobu
počítáním nýtů a mapováním švů v plášti.

Stačilo trochu zatahat tady nebo tam anebo tamhle a

mohla bych Cala, Anabel nebo kohokoli jiného poslat
dolů k zemi vstříc jisté smrti. Dokonce i sebe
samotnou. Většinu cesty jsem musela sedět vedle
jednoho Havena, který chrápal tak nahlas, jako když
burácí hromy, takže vyskočit z letadla se mi chvílemi
zdálo příjemnější.

Přestože bylo léto, vzduch byl chladnější, než jsem

čekala. Cítila jsem, jak mi pod lehkými hedvábnými
šaty naskakuje na ramenou husí kůže. Dala jsem si
záležet, abych vypadala tak, jak by princezna měla, a
teď jsem kvůli tomu musela trpět zimou. A to jsem
vyjela na svou první oficiální cestu jakožto
představitelka Riftu a budoucí královna Norty. Jestli
se ta prokletá budoucnost má stát skutečností, musím
tak aspoň vypadat. Musím vzbuzovat obdivuhodný
dojem, od hlavy až po špičky nalakovaných nehtů u
nohou. Musím být připravená na vše. Ocitla jsem se
daleko za hranicemi světa, kterému rozumím.

Znovu jsem se nadechla divně řídkého vzduchu.

Dokonce i dýchat se tu muselo jinak.

Slunce sice ještě nezapadalo, ale hory kolem nás byly

tak vysoké, že se kolem po ranveji zakousnuté
hluboko do údolí už začínaly táhnout dlouhé stíny.
Měla jsem pocit, jako bych se mohla dotknout nebe.
Jako bych do něj mohla zarýt drápy šperky
ověšených prstů, aby začalo krvácet rudým
hvězdným svitem.

Místo toho jsem ale ruce nechala svěšené kolem

boků, mé prsteny a náramky skryté v záhybech sukně
a dlouhých rukávů. Ty jsem měla čistě na ozdobu,
vzala jsem si jen krásné, zbytečné, tiché kameny.
Přesně takovou si mě rodiče přáli mít.

Na vzdáleném konci přistávací dráhy padal dolů

vysoký útes a skalnatá úpatí hor v dáli ohraničovala
obzor jako nějaké okno. Cal nehybně stál a hleděl na
východ, kde večer oblékal mlžně purpurovou barvu
stínů. Velehory samotné na něj vrhaly další šero a celý
svět jako by tonul v montfortské tmě.

Cal nebyl sám. Jeho strýc, ten neskutečně divný lord

Jacos, stál hned vedle něj.

Zapisoval si něco do poznámkového bloku a

vyzařovala z něj taková ta nadšená a nervózní energie
malého ptáčka. Za nimi se drželi v uctivé vzdálenosti
jejich strážní, jeden v barvách rodu Lerolanů, v
oranžové a rudé, druhý ve žluté Larisů.

Vyhnaný princ stál jako socha, bez hnutí, zatímco vítr

si pohrával s jeho rudým pláštěm. Změnit variaci
rodové barvy od něj bylo chytré. Distancoval se tak
od všeho, co představuje Maven.

Při vzpomínce na tu sinalou tvář, modré oči a na to,

jak celé jeho já jako by spaloval všepohlcující
plamen, mi přeběhl mráz po zádech. V Mavenovi
nebylo nic než hlad.

Cal se neotočil, dokud z druhého letadla nevystoupila

Mare s rodinou a neodvedli je k už čekajícímu
doprovodu. Od okolních skalních stěn se odrážela
ozvěna jejich hlasů. Ta rodina je celkem… hlasitá. Na
někoho tak malého vzrůstu má Mare překvapivě
vysoké bratry. Jakmile jsem spatřila její mladší sestru,
sevřel se mi žaludek. Ta dívka měla rudé vlasy.
Tmavší než Elane, ani zdaleka ne tak zářivé nebo
lesklé. Ani pleť neměla tak jasnou, nevládla žádnou
schopností ani neměla vnitřní kouzlo, které bych
neuměla vysvětlit. Nebyla ani bledá, ani zářivá. Prostě
měla jen normálně krásnou tvář s trochu zlatavějším
nádechem. Obyčejnou. Rudou. To Elane je
jedinečná jak zjevem, tak duší. V mých očích jí není
rovno. Ale přesto mi ji ta malá Barrowová
připomněla, člověka, kterého nejvíc chci a kterého
nebudu moct nikdy skutečně mít.

Elane ani můj bratr s námi nejeli. Taková byla cena za

jeho bezpečí a život.

Generálka Farley by se ho jistě pokusila zabít, kdyby

k tomu dostala příležitost, a já nemám v úmyslu jí tu
příležitost poskytnout. Ani kdybych pro to měla
obětovat vlastní srdce.

Cal se otočil, aby se podíval, jak Mare i s rodinou

někam odchází. Zíral jí na záda, zatímco někdo z
Montfortu je vedl pryč. Musela jsem se té jeho
tuposti pousmát. Měl ji přímo před sebou, a přesto ji
od sebe vší silou odháněl kvůli něčemu tak nestálému
a ošidnému, jako je koruna. Ale stejně jsem mu
záviděla.

Protože kdyby chtěl, mohl si vybrat jinak. Kéž bych

jen měla možnost udělat to samé.

„Myslíš si, že můj vnuk je blázen, viď?“

Když jsem se otočila, zjistila jsem, že Anabel
Lerolanová si mě měří pohledem. Ve vlasech se jí
skvěl diadém z růžového zlata a vražedné prsty měla
spletené před sebou. Stejně jako my ostatní se i ona
snažila vypadat co nejlíp.

Zaskřípala jsem zuby a vysekla jí nízkou, ale

dokonalou poklonu.

„Nemám nejmenší tušení, co tím myslíte, Vaše

Výsosti.“ Ani jsem se neobtěžovala snahou znít
přesvědčivě. Nemělo by to žádný význam, nemohla
jsem si tím ani pomoct, ani pohoršit. Její názor na mě
bych tím stejně nezměnila, a ať už je jakýkoli, stejně
má můj život v rukách.

„Tobě záleží na té Havenovic holce, že? Na Jeraldově

dceři,“ řekla a vyzývavě ke mně popošla. Měla jsem
sto chutí vyřezat jí Elaninu tvář přímo z hlavy.

„Pokud se nemýlím, provdala se za tvého bratra a

stala se budoucí královnou stejně jako ty.“
Jejími slovy se proplétala výhružka jako jeden z
matčiných hadů.

Přinutila jsem se ke smíchu. „Do mých pomíjivých

zálib vám nic není.“

Anabel si poklepala jedním prstem o vrásčitou ruku,

stiskla rty k sobě a vrásky kolem nich se jí
prohloubily. „Naopak, je mi do nich velice mnoho.
Zvlášť když jsi ochotna tak bleskurychle lhát, jen
abys od Elane Havenové odvedla jakýkoli zájem.
Pomíjivá záliba říkáš? To těžko, Evangelino. Jsi do ní
očividně zamilovaná až po uši.“ Pak přimhouřila oči a
pokračovala: „Myslím, že zjistíš, že toho máme
společného daleko víc, než bys čekala.“

Jedovatě jsem se na ni ušklíbla. „Staré klepy ze dvora

znám stejně dobře jako všichni ostatní. Mluvíte o
milencích. Váš manžel jednoho měl, jmenoval se
Robert, že? Proto si myslíte, že bychom mohly jedna
druhé rozumět?“

„Vdala jsem se krále z rodu Calorů a stála mu po

boku, přestože miloval někoho jiného. Takže se
domnívám, že vím, jak tyhle věci,“ řekla a zamávala
mi před očima dvěma prsty, „fungují. A dovol, abych
tě upozornila, že fungují nejlépe, když se na nich
všechny zúčastněné strany shodnou a vědí o nich. Ať
se ti to líbí nebo ne, je třeba, abyste spolu s mým
vnukem pracovali jako spojenci, ve všem. Je to
nejlepší strategie, jak přežít.“

„Myslíte přežít v jeho stínu,“ neovládla jsem se.

Anabel na mě zamrkala a vzácně se zatvářila

poněkud zmateně. Ale pak se usmála a sklonila hlavu.
„I královny mohou vrhat stín.“

Pak ve vteřině změnila masku a otočila se nalevo k

muži, který se objevil za mnou. „Ach, premiére.“

Udělala jsem to samé. Davidson nám oběma kývl na

pozdrav a přejel po mně i Anabel pronikavým
pohledem. Má tak zvláštně šikmé, zlatavé oči. Jsou
jedinou částí jeho těla, která vypadá živě. Zbytek,
nečitelným výrazem počínaje a nehybnými prsty
konče, je učiněná umírněnost.

„Vaše Veličenstvo, Vaše Výsosti,“ pozdravil nás.

Podívala jsem se mu přes rameno na jeho strážné v
montfortské zelené. Doprovázeli ho i důstojníci a
vojáci různých hodností. Aspoň tucet. Někteří
přicestovali spolu s námi z Pidmonty, ale většina jeho
příjezd očekávala tady na letišti.

To mu vždycky hlídá záda tolik stráží? Tolik

zbraní? Cítila jsem všechny náboje v jejich
zásobnících. Ze zvyku jsem si je spočítala a zpevnila
železné destičky, které mám všité v šatech na ochranu
těch nejdůležitějších orgánů.

„Doufal jsem,“ řekl a pokynul nám jednou rukou, „že

vás budu smět doprovodit do našeho hlavního města
a jako první vás uvítat ve Svobodné republice
Montfort.“ Přestože pořád vypadal téměř nezaujatě,
neunikla mi pýcha znějící v jeho hlase. Byl pyšný na
svůj domov, na svou zem. Aspoň tomu jsem
rozuměla.
Anabel si ho změřila pohledem, který by zpražil
Stříbrné šlechtice i šlechtičny nesmírné moci a ještě
nedozírnější arogance, ale on ani nehnul brvou. „Tohle
má být ta vaše republika?“ odfrkla si Anabel a přejela
pohledem po strmých štítech hor kolem nás.

„Tohle,“ uzemnil ji Davidson, „je soukromá ranvej.“

Musela jsem si začít pohrávat s jedním z prstenů a

soustředit se na pás drahých kamenů, kterými byl
osázený, abych se nezačala smát.

Vtom jsem ale zaznamenala blížící se knoflíky.

Železné, dobře tvarované, ve tvaru plamene, přišité
na oblečení mého zaslíbeného. Zastavil se vedle mě.

Sálalo z něj mírné konstantní teplo.

Nic mi neřekl, za což jsem byla ráda. Nemluvili jsme

spolu už celé měsíce. Od té doby, co unikl smrti v
Kostnici. A předtím, když jsme byli jeden druhému
zaslíbení poprvé, jsme se bavili jen párkrát a bylo to
nudné. Cal myslí jen na bitvy a Mare Barrowovou,
což jsou témata, která mě moc nezajímají.

Koutkem oka jsem si ho prohlédla. Jeho babička se

postarala, aby vypadal, jak se patří. Ty tam jsou
dlouho nezastřižené vlasy a nepěstěné strniště na
tvářích.

Teď je má hladce oholené a dokonale zastřižené

černé vlasy sčesané z čela se mu jen lesknou.
Vypadá, jako by právě vyšel z Ohnivého paláce
připravený na vlastní korunovaci, ne jako těsně po
obléhání a následujícím šestihodinovém letu. Ale v
bronzových očích má takový tupý pohled a na hlavě
mu chybí koruna.

Buď se Anabel nepodařilo žádnou zajistit, nebo si ji

odmítl vzít. Sázela bych na to druhé.

„Soukromá ranvej?“ řekl Cal a pohlédl na

Davidsona.

Premiéra jejich výškový rozdíl zjevně nijak

nevzrušoval. Že by netrpěl tou inherentně mužskou
obsesí týkající se velikosti?

„Ano,“ přikývl Davidson. „Tohle letiště se nachází ve

vyšší nadmořské výšce a do Ascendantu se z něj
cestuje snadněji než z letišť na polích nebo na pláních
hlouběji v horských údolích. Dospěl jsem k závěru, že
bude nejlepší přistát tady, přestože Jestřábí stezka,
která vede do města od východu, skýtá nádherné
výhledy do krajiny.“

„Až válka skončí, rád se po ní projdu,“ odpověděl

Cal ve snaze znít zdvořile, což ovšem jeho zjevný
nezájem zamaskovalo jen chabě.

Ale Davidson si z toho nic nedělal. „Až válka skončí,“

přitakal a v očích se mu zablýsklo.

„Nuže, neradi bychom vás zdržovali od zasedání vaší

vlády,“ prohlásila Anabel a zavěsila se do Cala jako
milující babička. Dokonce se o něj opřela víc, než
potřebovala, aby lépe budila zamýšlený dojem.

„S tím bych si nedělal starosti,“ ubezpečil ji premiér s

mdlým úsměvem.

„Schůze vlády, na které přednesu naše požadavky, se

bude konat až zítra ráno.“

Cal sebou trhl. „Zítra ráno? Pane, víte stejně dobře

jako já, že čas je…“

„Vláda zasedne ráno. A doufám, že dnes večer se ke

mně připojíte na večeři,“

přerušil ho Davidson suše.

„Ale premiére,“ spustil Cal a zaskřípal zuby.

Jenže novokrevný vůdce Montfortu se zatvářil přísně

a neoblomně. Zároveň ale i maximálně omluvně, jak
to šlo. „Moji kolegové už tak souhlasili se zvláštním
zasedáním v době volna. Ujišťuji vás, že dělám vše,
co je v rámci našich zákonů možné.“

Zákonů. Můžou v zemi, jako je tahle, vůbec

existovat nějaké zákony? Bez panovníka, bez
svrchovaného vládce, bez někoho, kdo by
rozhodoval a dohadování se o detailech by nechal na
ostatních? Jak jen může Montfort doufat v přežití?
Jak můžou doufat, že se někam posunou, když svěřují
svůj osud do rukou tolika lidí s tolika různými zájmy?

Ovšem pokud se nikam neposunou a Davidsonovi se

nepodaří pro Cala získat další vojáky, pak by tahle
válka mohla skončit tak, jak chci já. A dokonce dřív,
než si myslím.

„Nuže, do Ascendantu?“ navrhla jsem v naději, že

tam uniknu sílící zimě a zároveň dostanu Cala blíž ke
všem rozptýlením, která tu na něj čekají. Vzhledem k
tomu, že Anabel už se zmocnila Cala, nabídla jsem
svou ruku místo něj Davidsonovi. Trochu se poklonil
a jemně jak pírko mě chytil za zápěstí.

„Tudy, Vaše Výsosti.“

Překvapilo mě, že dotek novokrevného není až tak

odporný jako dotek mého zaslíbeného. Premiér udal
svižné tempo a vedl nás pryč od letadel na cestu
vedoucí do Ascendantu.

Hlavní město leželo vysoko na východním úpatí

majestátního horského masivu a skýtalo výhled na
nižší vrcholky a dál přes hranice. Daleko na horizontu
bledla Prérie, jejíž hraniční pásmo je známé pod
názvem Územím lapků, kde toulavé skupiny
Stříbrných nezávislé na jakémkoli státu napadají
všechny, kteří tamtudy procházejí. Rozkládají se tam
jen pusté pláně, na nichž se nachází akorát tak ruiny
někdejšího města. Ani nevím, jak se jmenovalo.

Ascendant jako by vystupoval přímo ze samotných

hor. Rozkládá se na jejich úpatích, po nichž stéká do
jednotlivých údolí spolu s divokými potoky a jednou
větší řekou, které si hledaly cestu na východ skrz
spletité kaňony. Těch málo cest, které nahoru vedlo,
mizelo v bezpočtu tunelů, v nichž se ztrácely a znovu
se z nich vynořovaly různé dopravní prostředky. Další
silnice musely být zahloubené do podzemí celé, určitě
vedly skrz kamenné srdce celého pohoří.

Mezi budovami se tyčily hrdé borovice, některé vyšší

než věže města. Jejich jehličky měly stejně tmavě
zelenou barvu jako vojenské uniformy Montfortu.

Zapadající slunce koupalo Ascendant v měnících se

vlnách růžovovínových paprsků, ve světle i ve stínech.
A za ním se táhla směrem na západ řada zasněžených
vrcholků hor tyčících se triumfálně k nebi, které jako
by bylo příliš široké a příliš na dosah. Vysvitlo na něm
už několik prvních hvězd, které dohromady skládaly
povědomá souhvězdí.

Ještě nikdy jsem město jako tohle neviděla, což mě

znervózňovalo. Nemám ráda překvapení ani to, když
mě něco ohromí, protože to znamená, že je to lepší
než já, než moje krev nebo má vlast.

Ale Ascendantu, Montfortu i Davidsonovi se to

povedlo.

Nemohla jsem si pomoct, to zvláštní, překrásné místo

mě naplňovalo údivem.

Do města to nebyl ani kilometr, ale kvůli bezpočtu

schodů, po kterých jsme museli vystoupat, se cesta
zdála delší. Myslím, že premiér nás chtěl ohromit, a
proto nás nenaložil do nějakého vozidla, ale přinutil jít
pěšky, abychom viděli celé jeho město.

Kdybych byla na dvoře nějakého Calora a zavěšená

do někoho jiného, s konverzací bych se
neobtěžovala. Sama přítomnost někoho z rodu
Samosů by mluvila za vše. Ale tady? Tady se musím
teprve etablovat. Povzdechla jsem si, zaskřípala zuby
a podívala se na Davidsona.

„Takže vy jste byl do vaší funkce zvolen.“ To slovo

mi znělo úplně cize a chutnalo jako obroušený kámen.

Davidson se neubránil malé trhlině ve své masce a

pousmál se. „Ano, je to opravdu tak. Před dvěma
lety. Hlasoval celý národ. A příští rok na jaře se
budou volby opakovat.“

„A kdo přesně má právo volit?“

Úsměv na rtech mu poněkud ztuhl. „Všechny druhy

lidí, pokud se ptáte na to.

Rudí, Stříbrní i Ardenti. Naše volby jsou barvoslepé.“

„Takže u vás žijí i Stříbrní.“ To už mi říkali, ale pořád

jsem pochybovala, že by nějaký Stříbrný souhlasil s
tím, že bude žít vedle Rudých, natož aby strpěl, že mu
bude nějaký Rudý nebo třeba i novokrevný vládnout.
A pořád mě to šokovalo. Proč žijí tady jako rovní s
rovnými, když by jinde mohli žít jako bohové?

Davidson přikývl. „Žije tu mnoho Stříbrných.“

„A oni s něčím takovým souhlasí?“ neobtěžovala jsem

se držet jazyk za zuby.

To dělám jen v přítomnosti rodičů, kteří s námi nejeli

a předhodili mě těmhle vlkům s rudou krví.

„Tím myslíte, že souhlasí s rovnoprávností pro

všechny?“ sykl premiér ostřeji.

Pak se mi zadíval přímo do očí a jejich zlatá barva se

začala vpíjet do mé uhlově šedé. Oba jsme dál jistě
kráčeli po schodech nahoru. Zjevně čekal, že se
omluvím, ale to jsem nehodlala udělat.

Konečně jsme vystoupali až nahoru na mramorovou

terasu s výhledem do rozlehlé zahrady v plném květu.
Rostly v ní neznámé rostliny, divoké a vonné, s
fialovými, oranžovými a bledě modrými květy. O
několik metrů před námi už zahradou procházela
Mare Barrowová s rodinou a vlastním průvodcem.
Jeden z jejích bratrů si všechny květiny pozorně
prohlížel.

Když členové naší skupiny zastavili, aby si vychutnali

výhled do zahrady, Davidson se ke mně přiblížil
natolik, že se rty málem dotýkal mého ucha. Měla
jsem co dělat, abych ho nerozsekla vejpůl.

„Omluvte mou upřímnost, princezno Evangelino,“

zašeptal, „ale vy máte milenku, že? A nesmíte si ji
vzít, viďte?“

Přísahám, že všem, co jsou tady, jednou vyříznu

jazyk. Copak žádné tajemství není svaté?

„Nevím, o čem to mluvíte,“ procedila jsem skrz

zaťaté zuby.

„Ale jistěže víte. Provdali ji za vašeho bratra. Jako

součást dohody, ne?“

Pevně jsem sevřela v rukou kamenné zábradlí. Jenže

jeho chladivý vyleštěný povrch mě nijak neuklidňoval.
Zabořila jsem do něj prsty, až jsem ho svými
ozdobnými drápy z drahokamů poškrábala. A
Davidson hovořil dál. Jeho slova byla jako přívalová
vlna, již nešlo ignorovat.

„A co kdyby vše bylo tak, jak si přejete? Kdyby vás

neprodávali kvůli koruně a kdyby ona nebyla vdaná?
Souhlasili by Stříbrní v Nortě s vaším přáním?“

Otočila jsem se k němu a malinko vycenila zuby.

Odvážil se až příliš blízko, ale necouvl ani o krok.
Mohla jsem si detailně pohlédnout všechny drobné
nedokonalosti jeho pleti. Vrásky, jizvičky, dokonce i
póry. Mohla bych mu vyškrábat oči z důlků, kdybych
chtěla.

„Manželství nemá s přáními jednotlivců nic

společného,“ sykla jsem. „Má jediný účel, a to zplodit
dědice.“

Jeho pohled najednou z nějakého nepochopitelného

důvodu změkl. Zahlédla jsem v něm lítost. Soucit.
Taková drzost! „Takže kvůli tomu, kým jste, je vám
upřeno to, po čem toužíte. Přestože vy sama jste o
tom nikdy nemohla rozhodnout. Je to kus vašeho
života, který nemůžete změnit. Který byste ani změnit
nechtěla.“

„Já…“

„Jen se na mou zem dívejte spatra, jak chcete,“

zašeptal a já zahlédla stín hněvu, který musel skrývat.
„Jen se pohoršeně vyptávejte na to, jak to u nás
chodí. Třeba se vám naše odpovědi na vaše otázky
zalíbí.“ S těmi slovy ode mě trochu couvl a znovu
nasadil masku politika, obyčejného muže bez
zvláštního osobního kouzla. „Doufám, že vám bude
večer chutnat. Můj manžel Carmadon si dal s
přípravami velkou práci.“

Cože? Jen jsem zamrkala. Musel se přeřeknout.

Musela jsem špatně slyšet.

Tváře mi stříbrně zrudly studem, protože mi srdce

poskočilo a v žilách se mi rozproudil adrenalin, jen
aby z nich hned zas vyprchal. Nemá smysl toužit po
nesplnitelných věcech.

Ale premiér téměř neznatelně přikývl.

Takže jsem slyšela dobře a on se nepřeřekl.

„Jen další maličkost, se kterou tady v Montfortu

souhlasíme, princezno Evangelino.“

S tím mou ruku bez okolků pustil a poodešel. Srdce

mi bušilo jako o závod. Že by mi lhal? Je to, co
tvrdí, vůbec možné? K mému rozčarování se mi do
očí začaly drát slzy a sevřela se mi hruď.
„Diplomacie nikdy nepatřila mezi tvé silné stránky.“

Cal stál najednou za mnou a jeho babička si šeptala

opodál s jedním z Iralů.

Otočila jsem hlavu a na chvíli se skryla pod závojem

stříbrných vlasů, dost dlouho, abych se dokázala
jakžtakž sebrat. Cal měl naštěstí plné ruce práce se
zíráním na Mare, kterou smutně toužebně sledoval.

„Tak proč sis mě vybral?“ vpálila jsem mu tiše s

nadějí, že v mých slovech zaslechne každý gram
mého vzteku a bolesti. „Proč dělat z někoho, jako
jsem já, královnu, když pro tebe budu vždycky jen
osina v zadku?“

„Ani předstírat hloupou ti nikdy nešlo. Dobře víš, jak

tyhle věci chodí.“

„Vím jenom to, že tys měl možnost volby, Calore.

Mohl sis vybrat mezi dvěma směry. A vybral sis ten,
který vede přímo ke mně.“
„Vybral,“ procedil. „Vy holky tohle slovo vážně
milujete!“

Protočila jsem oči. „No, zdá se, že ty vůbec nevíš, co

znamená, protože pořád svaluješ vinu za jen a jen
tvoje vlastní rozhodnutí na všechny kolem!“

„Protože jsem se tak rozhodnout musel!“ probodl mě

plamenným pohledem.

„Nebo si snad myslíš, že by se Anabel, tvůj otec a

ostatní jinak s Rudými spojili, aniž by z toho něco
měli? Myslíš si, že by si nenašli nikoho jiného, koho
by začali podporovat? Někoho horšího? Když jsem
to já, tak aspoň…“

Přikročila jsem elegantně až těsně k němu, s hlavou

vztyčenou, připravena k boji, jako by se ve mně
probudily všechny ty roky tréninku. „Co prosím?
Copak ty snad něco zlepšíš? Myslíš si, že až bude po
boji, budeš moct usednout na svůj nový trůn, začít
mávat těmi svými hloupými plameny a změnit svět?“
Sjela jsem ho od hlavy až k patě vražedným
pohledem. „Nechtěj mě rozesmát, Tiberiasi Calore!
Jsi stejná loutka jako já – s tím rozdílem, že tys měl
možnost se z toho područí vymanit!“

„A ty tu možnost snad nemáš?“

„Kdyby ano, udělala bych to,“ šeptla jsem. Myslím,

že jsem to myslela vážně.

Kdyby tu Elane byla s námi a kdybychom měly

možnost zůstat…

„Až přijde čas, až dojde na naši svatbu…“ Jako by

ani jemu ta slova nešla přes pusu. Koktání se mu tedy
rozhodně nepodobalo. „Budu se ti všechno snažit
maximálně ulehčit. Státní návštěvy, různé schůze.
Můžete si s Elane dělat, co budete chtít.“

Přeběhl mi mráz po zádech. „Pokud splním svou část

dohody.“

Ta představa nás oba pořád ještě znechucovala. Oba

jsme se podívali stranou.
„Bez tvého souhlasu nic neudělám,“ zamumlal.

Ačkoli mě tím nijak nepřekvapil, stejně se mi trochu

ulevilo. „Taky že bych ti něco uřízla, kdybys to
zkusil.“

Cal se neupřímně pousmál, vlastně jen nahlas

vydechl.

„Takovej bordel,“ zašeptal tak tiše, že by ho možná

překvapilo, že jsem to slyšela.

Rozechvěle jsem se nadechla. „Pořád ještě si můžeš

vybrat ji.“

Ta slova mezi námi zůstala viset ve vzduchu. Oba nás

mučila. Cal na ně nic neodpověděl, jen zíral do země.
Mare v zahradě k němu stála pořád zády a držela se
těsně za sestrou. Přestože obě mají jinou barvu vlasů,
viděla jsem tu podobu.

Obě se stejně pohybují. Opatrně a tiše jako myšky.

Její sestra si cestou utrhla nějakou světle zelenou
květinu a dala si ji do vlasů. A ten vysoký Rudý kluk,
kterého s sebou Mare všude tahá, udělal to samé.
Ovšem na něm ta kytka vypadala směšně, takže se
obě Barrowové rozesmály. Jejich smích doléhal až k
nám, jako by nás chtěl pokoušet.

Jsou Rudí. Horší než my. A přesto jsou šťastní. Jak

je to vůbec možné?

„Přestaň fňukat, Calore,“ procedila jsem skrz zaťaté

zuby. „Sám sis tu korunu ukoval. Tak si ji buď nasaď,
nebo zahoď.“

Kapitola 7

Iris

Břehy řeky Ohius jsou vysoké. Jaro bylo bohaté na

srážky a jižně položené farmy několikrát málem čelily
záplavám. Tiora nestabilní pohraniční oblasti sama
navštívila před několika týdny, aby pomohla zachránit
letošní úrodu a aby rozdávala úsměvy na všechny
strany. Její drobný osobitý úsměv nám tu sice získal
nějakou tu podporu, ale ne dostatečnou. Podle
posledních zpráv odtud neustále prchají Rudí na
východ přes hraniční kopce do Riftu. Jestli si myslí, že
tamní Stříbrný král jim poskytne lepší život, jsou to
blázni. Ti moudřejší přecházejí řeku Ohius a vydávají
se do sporných oblastí, které nespadají pod žádného
krále ani královnu. Musejí ovšem počítat se všemi z
toho plynoucími riziky a čelit na území mezi naší jižní
hranicí a severní Pidmontou útokům Rudých i
Stříbrných.

Z valu nad řekou byl vynikající výhled do údolí.

Dobré místo pro vyčkávání.

Dívala jsem se na jih, do lesů, které se v odpoledním

slunci zlatě leskly. Dnešek nebyl těžký. Zaplnila ho
cesta mezi kukuřicí a obilím a Maven byl navíc tak
milý, že jel v jiném voze než já, takže jsem cestou na
jih měla dlouhé hodiny jen sama pro sebe. Byla to
vlastně docela příjemná cesta, přestože znamenala, že
musím opustit matku a sestru, které zůstaly v hlavním
městě. Nevím, kdy je znovu uvidím. Jestli vůbec
ještě někdy.

Ačkoli venku bylo teplo a foukal mírný vítr, Maven

zůstal čekat ve voze.

Prozatím. Jakmile se objeví Pidmonťané, určitě nás

svou přítomností poctí.

„Má zpoždění,“ zamumlala stařena po mém boku.

I přesto že okolnosti nebyly nijak úsměvné, zacukalo

mi v koutcích úst.

„Trpělivost, Jidanso.“

„Jak se ten proud času mění, Vaše Výsosti,“ zasmála

se a vrásky v její hnědé tváři se prohloubily.
„Vzpomínám si, že tu samou radu jsem vám sama
dávala víc než jednou. Většinou když šlo o jídlo.“
Na chvíli jsem odtrhla oči od horizontu a podívala se
na ni. „V tom se nezměnilo vůbec nic.“

Její hlasitý smích se nesl až přes řeku.

Jidansa z rodu Merinů je rodinnou přítelkyní, co

pamatuju. Je mi stejně blízká jako teta nebo chůva.
Když jsme byly s Tiorou ještě malé, využívala svých
telekinetických schopností k přemisťování různých
hraček a věcí, aby nás pobavila. Přestože tvář už má
vrásčitou, vlasy bílé a tělo poněkud rozložité, stále
zůstává obávanou protivnicí. Její talent je nezměrný a
patří mezi nejlepší telekinetiky v zemi.

Požádala bych ji, aby mě doprovázela do Norty, ale

nemám to srdce. Ona by s tím souhlasila, ale nebudu
to po ní chtít. O většinu rodiny přišla ve válce. A život
v Nortě by pro ni byl dalším trestem, který si
nezaslouží.

Její přítomnost mě uklidňuje. Protože ačkoli pořád

jsme v mojí zemi, s Mavenem se stále ještě necítím
dobře.
Zbytek mého doprovodu stál v uctivé vzdálenosti za
mnou. V přítomnosti gardistů bych si měla připadat v
bezpečí, ale pod jejich dohledem nikdy nejsem ve své
kůži. Zabili by mě, kdyby jim to můj drahý choť
nařídil. Nebo by to aspoň zkusili.

Založila jsem si ruce na prsou. Na sobě jsem měla

jednoduché cestovní modré sako. Na setkání s
pidmontským knížetem, s vládnoucím knížetem,
jsem dorazila oblečená velice jednoduše. Snad si na
vzhled nepotrpí tolik jako většina Stříbrných, které
znám.

Ani jsem nemusela čekat o moc déle, abych to

zjistila.

Z místa, kde jsme čekali, jsme brzy zahlédli jeho

konvoj projíždějící přes sporná území. Od lesů
našeho jižního teritoria se nijak nelišila. Nerozdělovaly
je žádné ploty, zdi nebo cesta, které by značily
hranici. Naše jednotky zůstaly pro tuto chvíli dobře
schované a měly za úkol nechat pidmontského
knížete projet.
Jeho konvoj působil skromně i ve srovnání s naší
ubohou výpravou pouhých šesti vozidel a zhruba
padesáti mužů. Viděla jsem přijíždět jen dva vozy.
Jednalo se o rychlé stroje jedoucí podél řídkých krajů
lesa. Měly takovou nemocně zelenou barvu, aby
splynuly s krajinou. Ale jak se blížily, zahlédla jsem na
jejich bocích i žluté, bílé a vínové hvězdy.

Bracken.

To už za mnou zaskřípaly kovové dveře a Maven

vystoupil. Několika rychlými kroky přešel po trávě až
ke mně, kde se zastavil a také si pomalu založil ruce
na prsa. V odpoledním slunci získala jeho mrtvolně
bledá pleť trochu zlatavý nádech, takže vypadal
skoro jako člověk.

„Nečekal jsem, že kníže Bracken bude až tak

důvěřivý. Je to blázen,“

poznamenal na adresu jeho skromné výpravy.

„Zoufalství dělá blázny z většiny lidí,“ odpověděla

jsem chladně.

Maven se zasmál a pomalu, skoro líně si mě prohlédl.

„Z vás nikoli.“

Ne, ze mě ne.

Musím našlapovat opatrně. Zvolila jsem stejný postoj

jako on a soustředila se, aby ze mě vyzařovala síla,
odhodlání a železná vůle.

Brackenovy děti jsou nezvěstné už celé měsíce.

Montforťané je uvěznili a využívají je k jeho vydírání.
Každá další vteřina jejich zmizení znamená pro
Pidmontu další krvácení. Montfort už je beztak přišel
na miliony a miliony.

Sebrali všechno, k čemu se dostali. Zbraně, letadla,

zásoby. Vojenskou základnu v Nížině úplně
vyrabovali a většinu věcí z ní odvezli k sobě do hor.
Montforťané jsou jako kobylky – sežerou, co můžou.
Veškeré zdroje, které Brackenovi mohly zůstat, už
musejí být téměř vyčerpané.
Jeho transporty zastavily několik metrů od nás, aby si
udržely dostatečný odstup. Pak se otevřely a
vyskákal z nich asi tucet mužů v krásných temně
vínových uniformách se zlatými švy. Při sobě měli
meče a pistole, ačkoli několik z nich zjevně dávalo
před ostřím přednost kladivům a sekerám.

Bracken nebyl ozbrojený vůbec.

Byl vysoký, měl tmavou, jemnou pleť, plné rty a oči

černé jako uhel. Zatímco Maven přišel v plášti, s
medailemi i s korunou, Bracken si na svém vzezření
tolik záležet nedal. Jeho oblečení vypadalo sice
honosně, nosil stejné barvy jako jeho stráže, ale jinak
jsem na něm neviděla žádnou korunu, žádné kožešiny
ani žádné drahokamy. Toho muže sem dohnala čirá
nutnost a nehleděl na okázalost.

Oba nás s Mavenem převyšoval. Měl stejně

svalnatou postavu jako lamželeza, ačkoli vím jistě, že
Bracken je mim. Kdyby se mě dotkl, mohl by využít
mých schopností, přestože jen na omezený čas a ne
dokonale. A totéž může udělat s každým jiným
Stříbrným a možná i novokrevným.

„Přál bych si, aby naše první setkání probíhalo za

příznivějších okolností,“ řekl hlubokým hlasem, a jak
bylo zvykem, poklonil se nám, protože máme vyšší
postavení než on, který sice vládne Pidmontě, ale
jeho zem pro ty naše není žádným soupeřem.

„Stejně jako my, Vaše Výsosti,“ přikývla jsem.

I Maven mu kývl na pozdrav, ale tak nějak příliš

rychle, jako by to celé chtěl co nejrychleji vyřídit.
„Tak co pro nás máte?“

Jeho nedostatek taktu mě ohromil. Instinktivně jsem

otevřela ústa a už už jsem se chystala začít jeho slova
uhlazovat, když se k mému překvapení Bracken
usmál.

„I já nerad plýtvám časem,“ odpověděl. Přistoupil k

němu jeden z jeho strážných, který nesl kožené
desky. „Hlavně když se jedná o mé děti,“ dodal a
jeho úsměv potemněl.
„To jsou vaše zpravodajské informace o Montfortu?“
pohlédla jsem na složku, kterou strážný knížeti podal.
„Dali jste je dohromady skutečně rychle.“

„Kníže už po svých dětech pátrá celé měsíce. Stejně

jako po někom, kdo by mu v jeho úsilí pomohl,“
zavrněl Maven. „Vzpomínám si na vaše velvyslance,
prince Alexandreta a Daraea. Je mi líto, že jsem
jim… nemohl pomoct.“

Málem jsem si nahlas odfrkla. Jeden z nich zahynul v

Archeonu během neúspěšného pokusu o svržení
samotného Mavena. A co vím, i ten druhý už je po
smrti.

Ale Bracken na to jen mávl svou velkou rukou. „Znali

rizika, stejně jako všichni ostatní v mých službách.
Během pátrání po mém synovi a mé dceři už padly
desítky lidí.“ V jeho slovech zněl skutečný smutek
skrývající se pod zuřivým hněvem.

„Doufejme, že už o žádné nepřijdeme,“ hlesla jsem a

myslela přitom na sebe a na to, co mi řekla matka.
Musíš to být ty.

Maven přejel pohledem z Brackena na složku v jeho

rukách. Musí být plná informací o Montfortu. O jejich
tajemných městech, horách, armádě. Všechny ty
informace potřebujeme.

„Jsme připraveni udělat to, co vy nemůžete, princi,“

prohlásil Maven. Je to vynikající řečník, který umí do
svých slov vložit přesně to správné množství soucitu.
Pokud mu dám příležitost, mohlo by se mu podařit
strhnout Brackena na svou stranu ještě dřív, než se
vůbec dostanu ke slovu. „Chápu, že dokud
Montforťané drží vaše děti jako rukojmí, nemůžete
proti nim nic podniknout, protože i ta nejtajnější mise
na jejich záchranu by je mohla ohrozit na životě.“

„Ano, přesně tak,“ přikývl horlivě Bracken. Spolkl

Mavenovu návnadu i s navijákem. „I samotný sběr
zpravodajských informací byl téměř až příliš
nebezpečný.“

Nortský král zvedl obočí. „A?“

„Podařilo se nám mé děti vystopovat až do jejich
hlavního města, do Ascendantu,“ oznámil princ a
předal nám složku. „Leží hluboko v horách, chráněné
údolím. Naše mapy jsou sice staré, ale použitelné.“

Popadla jsem tu složku dřív, než se jí stačil chopit

nějaký gardista. Byla těžká a měla cenu své váhy ve
zlatě.

„Podařilo se vám zjistit, kde je drží?“ zeptala jsem se

nedočkavě. Chtěla jsem ji už otevřít a pustit se do
práce.

Bracken sklonil hlavu. „Věřím, že ano. Zaplatil jsem

za to vysokou cenu.“

Přitiskla jsem si těžký svazek k prsům. „Postarám se,

aby nebyla zbytečná.“

Pidmontský kníže si mě s překvapením a respektem

změřil od hlavy k patě. To na Mavenovi nebylo nic
znát. Ani se nehnul, nijak nezměnil výraz. Dokonce
ani teplota nevzrostla o jediný stupínek. Přesto jsem z
něj ale cítila podezření a varování. Nicméně měl dost
rozumu, aby před princem mlčel, takže mi nemohl
zabránit, abych dál spřádala mou síť.

„Pátrací skupinu povedu já sama,“ řekla jsem

Brackenovi a zadívala se mu co nejpřesvědčivěji
přímo do očí. Ani nemrkl, vypadal odhodlaně, jako
socha. Měřil si mě, odhadoval. Dobře že jsem se
oblékla tak jednoduše. Vypadám tak spíš jako
bojovnice než jako královna. „Vezmu si vojáky Norty
i Země jezer. Složíme dost malou skupinu na to,
abychom pronikli do Montfortu bez povšimnutí.

Ujišťuji vás, že na tom už od včerejška usilovně

pracuji.“

Pak, přestože mi z toho naskočila husí kůže, jsem

položila Mavenovi ruku na paži. Kůži pod rukávem
měl úplně ledovou. Nezpozorovala jsem na něm sice
žádnou viditelnou reakci, ale cítila jsem z něj slabé
chvění. Usmála jsem se.

„Maven přišel s geniálním plánem.“

„Ano, ano,“ přitakal Maven a usmál se stejně divoce
jako já.

Bracken viděl jen naši nabídku a možnost na

záchranu svých dětí. Ani se mu nedivím. Můžu se
pouze domnívat, co všechno by byla ochotná udělat
matka, kdyby se jednalo o mě a o Tioru.

Kníže si zhluboka oddechl. „Skvělé,“ poklonil se nám

znovu. „Na oplátku máte mé slovo, že budu ctít
spojenectví mezi našimi národy, které trvalo celá
desetiletí. Dokud ho nepošlapali ti krví posedlí šílenci.
Ale těm dnům už je konec,“ řekl vážně. „Dnes se
karta obrací.“

Jeho slova jsem vnímala stejně intenzivně jako proud

řeky tekoucí pod námi.

Nezastavitelné. Neporazitelné.

„Dnes se karta obrací,“ zopakovala jsem a sevřela

jsem složku s informacemi.
Tentokrát si už Maven nasedl ke mně. Byla jsem v
pokušení vykopnout ho ze dveří zpět na trávu. Ale
místo toho jsem se usadila co nejvíc do rohu a
rozložila si Brackenovu složku na kolenou. Maven ze
mě nespouštěl oči. Z toho jeho klidu jsem se málem
začala potit.

Čekala jsem, až něco řekne, a mezitím opětovala

jeho ledový pohled a v duchu ho proklínala, že mi
nedá pokoj. Chtěla jsem se pustit do čtení, abych si
mohla doplnit potřebné informace a domyslet svůj
plán na záchranu knížecích dětí, ale s tím jsem
nemohla začít, dokud na mě tak zíral. Čehož si byl
dobře vědom.

Užíval si to. Vždycky ho bavilo ostatní otravovat.

Myslím, že tak sám trochu uniká vlastním démonům,
když může působit noční můry všem ostatním.

Promluvil, teprve když se náš transport rozjel plnou

rychlostí pryč.

„Co přesně myslíte, že děláte?“ zeptal se hlasem zcela

prostým jakýchkoli emocí. To je jeho oblíbená
taktika, nedat znát jakou má náladu. Nemělo smysl
pátrat v jeho očích po jakémkoli stínu nějakého
pocitu, snažit se ho trochu přečíst tak, jak bych to
udělala s kýmkoli jiným. Na to byl příliš zkušený.

Tak jsem s hlavou vztyčenou odpověděla jednoduše.

„Získávám Pidmontu na naši stranu.“

Na naši.

Maven na to hluboce zamručel, načež se uvelebil v

sedadle. „Výborně,“ dodal a pak se odmlčel.

Kapitola 8

Mare

Montforťan, který nám dělal doprovod, nás vedl

směrem k palácovému komplexu vystavěnému
vysoko na útesu nad centrálním údolím, na jehož
úbočích se rozkládal zbytek Ascendantu. Temně
zelené vlajky vlály ve sladkém večerním vánku všude
kolem. Na všech svítil bílý trojúhelník. To je symbol
hory, došlo mi a zastyděla jsem se, že jsem si to
nedala dohromady dřív. Stejný znak nosili i na
uniformách.

Já na sobě uniformu neměla, jen jednoduché

oblečení, které pro mě našli ve skladech v Corviu a
Pidmontě. Dřív nejspíš patřilo nějakému Stříbrnému –
soudě podle toho, jak dobře byly sako, kalhoty,
košile i boty ušité. Farley kráčela vedle nás ve své
vlastní verzi uniformy. Claru si nesla opřenou o bok.
Celá v tmavě červené, až na tři kovové čtverečky
přišité na límečku. Znak generálů Šarlatové hlídky.

Stříbrní táhnoucí za námi se rozhodně nastrojili víc.

Od nich jsem ani nic jiného nečekala. Na pozadí
bílých chodníků proplétajících se Ascendentem
vypadali jako jasně zářivá duha. Cala, který se nesl v
plamenně rudém plášti, nebylo snadné přehlédnout,
ale rozhodně jsem se o to snažila. Šel s Evangelinou.

Napůl jsem vyčkávala, jestli ho na jedné ze

zrádnějších teras nebo příkřejších schodišť neshodí
přes zábradlí.

Držela jsem se u táty a poslouchala jeho dýchání.

Schody vedoucí nahoru do Ascendentu byly dlouhé a
on byl přece jen postarší pán s nedávno nově
dorostlou nohou, a to se nezmiňuju o té spravené
plíci. Řídký vzduch mu určitě na kondici dvakrát
nepřidával.

Ale snažil se neklopýtat, a jakou mu to dává práci,

šlo poznat jen z toho, jak měl zarudlé tváře. Máma
šla nalevo těsně za ním a zjevně myslela na to samé
co já, protože byla evidentně připravená ho hned
zachytit, kdyby bylo třeba.

Byla bych požádala někoho o pomoc, možná

nějakého lamželeza nebo třeba i Breea a Tramyho,
kdyby táta chtěl. Ale věděla jsem, že o pomoc
nepožádá.
Kráčel vytrvale dál, jen jednou nebo dvakrát se opřel
o mou ruku. Vděčný za to, že tam jsem, stejně jako
za to, že se nevnucuju.

Nakonec jsme vylezli až nahoru. Schody nás zavedly

k podloubí, do jehož klenby byly vytesané kmeny a
listy stromů. Prošli jsme jím na centrální náměstí
dlážděné zelenou žulou a mléčným vápencem. Před
podloubím táhnoucím se okolo celého náměstí rostly
všechny možné druhy borovic, některé vysoké jako
věže a stejně tak široké. Jakmile jsem uslyšela ten
všudypřítomný zpěv ptáků nesoucí se vínovým nebem
soumraku, úplně jsem oněměla.

Kilorn za mnou potichu hvízdl a zíral skrz koruny

stromů na dlouhou sloupovou budovu, která jako by
byla zapuštěná v samotné skalní stěně. Byla
postavená ze zvláštní směsi různých kamenů – jako
kdybyste se dívali na dno řeky – a její početná křídla
byla poseta balkony, většinou plnými květin.

Všechny vyhlížely doprostřed údolí na Ascendant.

Premiérovo sídlo, tím jsem si byla jistá. Palác ve
všech ohledech krom jména.

Zatímco zbytek mojí rodiny si stavbu obdivně

prohlížel, já znejistěla. Viděla jsem už dost paláců na
to, abych věděla, že není radno věřit tomu, co se
skrývá za jejich nádhernými sochami a vyleštěnými
okny.

Kolem ale nestály žádné zdi, žádné brány. Dokonce

ani na hranicích Ascendentu jsem si nevšimla žádných
hradeb. Samotná jeho geografická poloha bude
patrně jako obrana dost účinná, což nejspíš platí pro
Montfort obecně. Bude tak silný, že žádné hradby
nepotřebuje. Nebo tak hloupý, že je nepostaví.
Ovšem soudě podle Davidsona o tom druhém dost
pochybuju.

Farley musela myslet na to samé. Pozorně si

prohlížela podloubí, borovice i palác. Pak se ohlédla
na skupinu Stříbrných za námi, kteří se všichni snažili
předstírat, že je Davidsonův domov nijak zvlášť
neohromuje.
A premiér nás mezitím vedl hlouběji a hlouběji do
srdce své země.

Stejně jako v Pidmontě se má rodina dočkala daleko

lepšího obydlí, než na jaké byla zvyklá. Pokoje v
Davidsonově paláci byly prostorné a bylo jich tolik,
že všichni moji sourozenci dostali vlastní ložnici.
Kilorn a Gisa se vydali na průzkum okolí, zatímco
Bree se líně rozvalil na jedné ze sametových lenošek
v salonku, odkud jsem ho slyšela chrápat až ven na
terasu, kam jsem se vytratila.

Ale bylo to jen dočasné, dokud jim ve městě

neseženou nějaké stálé ubytování.

Všichni mi nechali čas pro sebe, buď nevědomky,

nebo naschvál. Každopádně jsem za něj byla ráda.
Ascendant zářil pode mnou jako nějaké horské
souhvězdí.

Cítila jsem z něj vzdálený konstantní proud elektřiny,

která na mě přátelsky pomrkávala mihotavým světlem
lamp. Celé město vypadalo jako odraz nebe nad
námi. Hvězdy tu zářily neskutečně jasně a byly snad
na dosah ruky. Zhluboka jsem dýchala a nasávala
divokou čerstvou vůni hor. Nechávám je na dobrém
místě. Na nejlepším, jaké jsem si mohla přát.

Okraje balkonu lemovaly v květináčích zasazené

rostliny všech barev. Ty přímo přede mnou byly
například fialové a jejich květy měly zvláštní tvar
okvětních lístků, které připomínaly podivné ocásky.

„Říkají jim sloní hlava.“

Tramy se opřel o zábradlí vedle mě a vyklonil se, aby

si mohl prohlédnout město pod námi. Přestože je léto,
v noci bývá dost chladno. Musela jsem se asi třást,
protože mi podal pletený šál.

Když jsem si ho vzala a přehodila přes ramena,

zamračil se. „Ani nevím, co slovo slon znamená.“

Mně něco vzdáleně říkalo, ale zavrtěla jsem hlavou a

pokrčila rameny. „Já taky ne. Mohlo by to být nějaké
zvíře, myslím. Julian by věděl.“ Vzpomněla jsem si na
něj úplně bezděky, málem jsem sebou trhla a píchlo
mě u srdce.

„Tak se ho dnes při večeři můžeš zeptat,“ poznamenal

Tramy zamyšleně a promnul si vousy na bradě.

Znovu jsem pokrčila rameny a snažila se na Juliana

Jacose zapomenout. „Měl by ses oholit,“ uchichtla
jsem se, znovu se nadechla svěžího vzduchu a
zadívala se na světla města. „Zeptej se ho na to večer
sám.“

„Ne.“

Něco v jeho hlase mě zarazilo. Řekl to tak rozhodně.

Přesvědčeně. A přitom Tramy nikomu z nás nikdy nic
neodmítl. Byl až příliš zvyklý dělat to co Bree a
vždycky se snažil uklidnit jakoukoli rodinou hádku.
Byl odjakživa mírotvůrce, který by si nikdy nedupl a
netrval na svém.

Překvapeně jsem se na něj podívala a čekala na

vysvětlení.
Tramy se na mě zadíval svýma tmavě hnědýma
očima. Měl máminy oči stejně jako já. „My sem
nepatříme.“

My.

Bylo mi jasné, co tím myslí. My už dál zajít

nemůžeme. Barrowovi nejsou ani politici, ani
válečníci. Nemají důvod žít v centru dění a nebezpečí,
ve kterém žiju já. Ovšem představa, že tomu všemu
budu čelit sama, bez nich, mi nečekaně nahnala
sobecký strach.

„Mohli byste,“ vyhrkla jsem až příliš rychle a chytila

ho za ruku. Tramy mi ji stiskl. „A měli byste. Vy
všichni. Jste moje rodina…“

Vtom za námi zavrzaly dveře a rychle se zas za Gisou

a Kilornem zavřely. Gisa si nás prohlédla zářivýma
očima. „Kolik lidí se dostalo k moci, kterou si
nezasloužili, jen proto, že jim ji zajistila jejich rodina?“
prohodila.
Měla na mysli Stříbrné. Ty se šlechtickou nebo
královskou krví, kteří předávají svou moc potomkům
bez ohledu na to, zda jsou na ni připravení. Právě
obsese krví a původem umožnila Mavenovi zmocnit
se trůnu. A celé zemi teď vládne kluk s pokřivenou
myslí, který není ani pánem vlastních myšlenek.

„To je něco jiného,“ zamumlala jsem. „Vy nejste jako

oni.“

Gisa se ke mně natáhla, aby mi upravila šál. Stará se

o mě, jako by byla moje starší sestra, přestože ta
starší jsem já. Utrženou květinu měla pořád ještě za
uchem, bledou jako úsvit. Pomalu jsem se dotkla
okvětních lístků a pak ji pohladila po vlasech. Ta
květina jí sedla. Bude to tak i s Montfortem?

„Jak říká Tramy,“ odpověděla. „Tvoje schůzky, rady,

ani způsob boje se pro nás nehodí. A ani bychom to
jinak nechtěli.“ Hleděla mi přímo do očí. Teď už jsme
stejně vysoké, ale doufám, že ona ještě povyroste.
Nezaslouží si dívat se na svět tak jako já.
„Já vím,“ vydechla jsem a objala ji. „Já vím.“

„Ostatní souhlasí,“ pošeptala mi.

Máma. A dokonce i táta.

V tu chvíli jako by ze mě něco těžkého spadlo. Ale

jestli to byla kotva, která mě stahovala k zemi, nebo
která držela pohromadě mou duši, to nevím. Mohlo
to být obojí zároveň, půl na půl. Když nebudu muset
brát ohled na rodiče a sourozence, kým se stanu?

Tím, kým musím.

S hlavou položenou na Gisině rameni bylo těžké

nepodívat se na Kilorna stojícího za ní. Prohlížel si
nás a tvářil se temně jako bouřkový mrak. Zadívali
jsme se jeden druhému do očí. Z těch jeho čišelo
odhodlání. K Šarlatové hlídce se přidal už dávno a
nehodlal svou přísahu porušit. Ani kvůli tomu, aby
mohl zůstat tady, v bezpečí, s jedinou rodinou, kterou
poznal.
„A teď,“ řekla Gisa a pustila mě, „bychom tě měly
připravit na tu šílenou večeři.“

Měsíce života strávené na povstaleckých základnách

sestřin smysl pro barvy, látky a módu snad ještě
vytříbily. Nevím jak, ale podařilo se jí v paláci sehnat
několikery šaty, ze kterých mi dala na vybranou.
Všechny příjemné, ale formální, v různých stylech. Ne
jako ty drahokamové monstrozity, co nosí Stříbrní v
Nortě, ale pořád vhodné ke stolu, u něhož mají
zasednout králové a vůdci.

Musím přiznat, že oblékat se takhle by se mi líbilo.

Přejíždět prsty po bavlněných nebo hedvábných
látkách, přemýšlet, jak se učešu, to všechno je
příjemná a potřebná změna.

Tiberias každopádně zasedne u stejného stolu a bude

zářit ve své purpurové barvě a tvářit se důležitě,
protože já se rozhodla držet mých principů, zatímco
on na ně plivl. Jen ať vidí, k čemu přesně se obrátil
zády, ke komu. Ta myšlenka mě naplňovala
zvráceným potěšením.
Ačkoli Gisa mi radila zvolit nákladnější šaty, nakonec
jsme se rozhodly pro jedny, které se líbily nám
oběma. Jednoduché, tmavě vínové s dlouhými rukávy
a sukní. Vzala jsem si k nim jen své náušnice.
Růžovou za Breea, červenou za Tramyho, fialovou za
Shadea a zelenou za Kilorna, jinak žádné šperky. A
poslední červený kamínek, rudý jako krev, jsem
nechala schovaný ve svých věcech. Nemůžu tu
náušnici od Tiberiase nosit, ale ani vyhodit. Tak jsem
ji nezapomenutou nechala stranou.

Gisa bleskurychle ušila ještě složitý zlatý lem na

rukávy. Vůbec nevím, kde vzala šicí náčiní, nebo jestli
jí ho tam záměrně nenechali Davidsonovi lidé. Pak mi
drobnými hbitými prsty šikovně vytvořila složitý účes
podobný koruně, který mi dokonale skryl šednoucí
vlasy, ačkoli už jich mám tolik. Náročnost několika
posledních měsíců si na mně rozhodně vybrala svou
daň, což mi v zrcadle neuniklo. Unavený výraz,
propadlé tváře, černé kruhy pod očima. A po těle
jizvy všeho druhu, od Mavena, od špatně zahojených
ran, od mých vlastních blesků.
Ale pořád nejsem troska, ještě ne.

Premiérův palác je rozlehlý, ale má celkem

jednoduchou dispozici, takže mi netrvalo dlouho najít
cestu do přízemí, kde se rozkládaly prostory pro
veřejnost.

Nakonec už jsem mohla jít za vůní jídla, která mě

vedla skrz sály a galerie.

Prošla jsem i jídelnou velikosti tanečního sálu, které

dominoval obří kamenný krb a stůl nejmíň pro
čtyřicet lidí, ale v krbu nepraskal oheň a ani stůl nebyl
prostřený.

„Slečna Barrowová, nepletu se?“

Otočila jsem se za tím příjemným hlasem a spatřila

ještě příjemnější tvář. V jedněch z mnoha klenutých
dveří vedoucích na další terasu na mě už čekal nějaký
muž. Úplně plešatý, tmavé pleti, která měla místy až
nachový nádech, a jeho úsměv zářil jako bílý
půlměsíc nad ještě bělejším oblekem.
„Ano,“ odpověděla jsem.

Na to se usmál ještě víc. „Výborně. Budeme večeřet

tady, pod hvězdami.

Jelikož se jedná o vaši první návštěvu u nás, zdálo se

mi to nejpříhodnější.“

Pak mi pokynul a já přešla velkou jídelnou až k

němu. Nabídl mi zkušeně rámě a odvedl mě do
chladného nočního vzduchu, kde už jídlo vonělo tak
intenzivně, až se mi začaly sbíhat sliny.

„Jste tak napjatá,“ pousmál se a dal mi o něco víc

prostoru, abych se mohla trochu uvolnit. Působil tak
klidně a důvěryhodně, že jsem měla chuť mu vůbec
nevěřit. „Jmenuji se Carmadon. Tu dnešní večeři jsem
připravoval já, takže pokud budete mít nějaké
stížnosti, nechte si je pro sebe.“

Kousla jsem se do rtu ve snaze skrýt úšklebek.

„Budu se o to snažit ze všech sil.“
Carmadon si v odpověď jen poklepal na nos.

V očích mu zasvítily šedé žilky. Takže on je Stříbrný.

Polkla jsem nečekaně velký knedlík v krku.

„Smím se zeptat, jakou schopností vládnete,

Carmadone?“

Carmadon se pousmál. „Není to zřejmé?“ řekl a

ukázal na bezpočet květin kolem, na terase, na
balkonech i v oknech. „Jsem pouze skromným
floristou, slečno Barrowová.“

V zájmu zachování dekora jsem se přinutila k úsměvu

i já. Skromným. Už jsem viděla těla padlých, jimž
lezly z očních důlků a úst kořínky. Nic takového jako
skromný nebo neškodný Stříbrný neexistuje. Všichni
mají vražedné schopnosti.

Ale koneckonců my asi taky. Stejně jako každý

člověk na téhle planetě.

Kráčeli jsme po terase směrem k místu, odkud se

linula vůně, kde tlumeně svítily lampy a odkud se
nesla tichá konverzace.

Ta část paláce se nacházela přímo nad propastí, takže

skýtala ničím nerušený výhled přes koruny borovic do
údolí a na zasněžené vrcholky hor na obzoru, které
jako by ve světle vycházejícího měsíce celé zářily.

Snažila jsem se netvářit natěšeně ani zaujatě, a

dokonce ani naštvaně, abych neprozradila své
emoce. Ale jakmile jsem spatřila důvěrně známou
siluetu Tiberiase, stejně mi poskočilo srdce a do žil se
mi rozlil adrenalin. Už zas zíral do kraje, aby se
nemusel dívat na nikoho kolem. Cítila jsem, jak se mi
znechucením zkřivily rty. Kdy se z tebe stal takový
zbabělec, Tiberiasi Calore?

O několik metrů dál pochodovala sem a tam Farley,

pořád ještě v uniformě.

Vlasy měla ale už čerstvě umyté a v záři lamp

rozvěšených nad stolem se jí jen leskly. Kývla na mě
a pak zamířila ke stolu.
Evangelina a Anabel už seděly na svých místech,
naproti sobě, každá z jedné strany čela stolu. Nejspíš
si naplánovaly usadit se Calovi po pravici a po levici,
a dát tak všem najevo vlastní důležitost. Zatímco
Anabel si nechala ty zdobené oranžovočervené
hedvábné šaty z odpoledne, Evangelina se zachumlala
do černé lišky. Když jsem se blížila ke stolu,
nespouštěla ze mě oči lesknoucí se jako dvě
ďábelské hvězdy. Poté co jsem se posadila napříč od
ní, co nejdál od jeho vyhnaného veličenstva, jako by
se usmála.

Vypadalo to, že Carmadon si faktu, že jeho hosté se

vzájemně nenávidí, buď nevšiml, nebo mu to je úplně
jedno. Elegantně usedl na židli proti mně, po pravé
straně čela stolu, které už čekalo na Davidsona.
Jakmile usedl, ze stínu ihned vyskočila nějaká
služebná, aby mu naplnila složitě broušenou číši na
víno.

Podezíravě jsem to celé pozorovala. Ta služka musela

být Rudá, soudě podle ruměnce ve tvářích, ve
středních letech. Ale při práci se usmívala. Ještě nikdy
jsem neviděla, že by se Rudý sluha takhle usmíval,
pokud to nedostal rozkazem.

„Jsou za svou práci slušně placení,“ vysvětlila mi

Farley, která se posadila vedle Carmadona. „To už
jsem si zjistila.“

Carmadon se chopil své sklenice a jemně zakroužil

vínem. „Sliďte si a šťourejte se, v čem chcete,
generálko Farley. Pro mě za mě se podívejte i za
všechny závěsy. V mém domě žádné otroky
nenajdete,“ dodal poněkud přísněji.

„Zatím nás nikdo formálně nepředstavil,“ ozvala jsem

se drzeji než obvykle.

„Jmenujete se Carmadon, ale…“

„Ano, jistě, omluvte mé způsoby, slečno Barrowová.

Premiér Davidson je mým manželem a nyní má už
velké zpoždění. Pokud by nám kvůli čekání na něj
měla vystydnout večeře, omluvil bych se,“ pokračoval
a ukázal na poblíž stojící stůl, kde už čekal první
chod, „nicméně jeho nedochvilnost není ani můj
problém, ani má chyba.“

Jeho slova zněla příkře, ale přitom se tvářil přátelsky

a otevřeně. Zatímco přečíst Davidsona bylo obtížné,
jeho partner byl jako otevřená kniha. Stejně jako v tu
chvíli Evangelina.

Ta na Carmadona zírala s tak neskrývanou závistí, až

jsem dostala strach, že snad zezelená. Nebylo divu.
Jeho život, takové manželství, to je v naší zemi
nemožné. Zakázané. Považované za plýtvání
stříbrnou krví. Ale ne tady.

Složila jsem si ruce do klína a snažila se sebou nešít

navzdory tomu, že u stolu zavládla všeobecná
nervozita. Anabel ještě neřekla ani slovo. Buď proto,
že opovrhovala Carmadonem, nebo proto, že
opovrhovala představou večeřet spolu s Rudými,
těžko říct.

Když Carmadon nalil Farley sklenici plného, téměř

černého vína, rychle na něj děkovně kývla a pořádně
se napila.

Já se raději držela ledově vychlazené vody s plátky

citronu. Vzhledem k tomu, že poblíž mě se zdržoval i
Tiberias Calore, to poslední, co jsem potřebovala,
bylo, aby se mi motala hlava i myšlenky. Jakmile
přistoupil ke stolu, přejela jsem pohledem po jeho
širokých ramenou zdvíhajících se pod rudým pláštěm,
který v teplém světle lamp na terase připomínal spíš
hořící plamen než kus oblečení.

Když se pak otočil, rychle jsem oči sklopila, takže

jsem jen slyšela, jak se blíží.

Vzduch ztěžkl jeho přítomností. Pak na kamenné

dlažbě úmyslně a nesnesitelně pomalu zavrzala
železná židle. Málem jsem sebou trhla, když mi došlo,
kam že se to rozhodl posadit.

Dotkl se mé ruky paží, jen na vteřinku, a potom už se

kolem mě rozhostilo hřejivé teplo. Proklínala jsem se
za to, jak mi to bylo příjemné, zvlášť v tom chladném
horském vzduchu.
Když jsem konečně našla odvahu zvednout oči,
zjistila jsem, že Carmadon si opírá bradu o dlaň a
vypadá neuvěřitelně pobaveně, zatímco Farley se
tvářila, jako by se měla každou chvíli pozvracet. A
ani jsem se nemusela dívat na Anabel, abych věděla,
že se mračí.

Sepjala jsem si pod stolem ruce na klíně tak silně, až

mi zbělely klouby. Ne ze strachu, ale vzteky. Tiberias
se opřel loktem o opěrku židle těsně vedle mě a
trochu se naklonil. Mohl by mi šeptat do ouška,
kdyby chtěl. Zaťala jsem zuby a odolala pokušení
plivnout mu do tváře.

Evangelina na druhé straně stolu málem vrněla

blahem. Spokojeně si načechrala kožešinu kolem
krku. Ozdobné drápy se jí přitom jen leskly. „Kolik
chodů nás čeká, lorde Carmadone?“

„Šest,“ odpověděl Davidsonův manžel, aniž by ze mě

spustil oči, přičemž se nepatrně škodolibě pousmál.

Farley se zamračila a kopla do sebe zbytek vína.

Carmadon se s úsměvem obrátil na sloužící
postávající opodál. „Dane a váš lord Julian nás pak
doženou,“ řekl a s lusknutím prstů poručil přinést
první chod.

„Doufám, že vám bude chutnat. Dali jsme si skutečně

záležet a připravili vám několik montfortských
delikates.“

Obsluha probíhala hladce a rychle, sloužící pracovali

stejně efektivně jako ti, které jsem poznala v
královských palácích Stříbrných, jen to celé působilo
míň formálně. Carmadon sledoval, jak nám servírují
malé talířky z pravého kostního porcelánu. Tak přede
mnou přistál plátek růžové ryby velikosti mého palce
obložený nějakým druhem smetanového sýra a
chřestem.

„Čerstvý losos z řeky Calum protékající na západě,“

oznámil nám Carmadon, načež si hodil celý steak do
úst. Farley na nic nečekala a udělala to samé. „Vlévá
se do oceánu na západním pobřeží.“
Pokusila jsem se představit si mapu, jenže mé znalosti
zeměpisu jsou přinejlepším chabé. Že za západním
pobřežím kontinentu leží další oceán, to vím, ale to
bylo asi tak vše, na co jsem si v tu chvíli dokázala
vzpomenout.

„Můj strýc Julian bude určitě nadšený, když se toho o

vaší zemi dozví víc,“ řekl na to Tiberias. Mluvil
pomalu a odhodlaně, až se zdál přinejmenším o deset
let starší. „Obávám se, že za pozdním příchodem jeho
a premiéra vězí právě jeho zvídavost.“

„Možná. Dane svou knihovnu skutečně zbožňuje.“

Stejně jako by ji miloval Julian. Jestlipak nekuje

nějaké vlastní pikle? Třeba se snaží z přátelského
nortského Stříbrného udělat svého spojence. Nebo je
možná jen rád, že si může popovídat s dalším
učencem a povykládat mu o své zemi.

Po lososovi následovala horká zeleninová polévka, z

níž do chladného vzduchu stoupala pára, a pak salát z
čerstvé zeleniny a místních borůvek, které rostou
přímo na téhle hoře. Nezdálo se, že by Carmadonovi
vadilo, že krom něj všichni zarytě mlčí. Zaplňoval
ticho příjemným hovorem plným detailů o každém
chodu večeře, kterou připravil. Popisoval, jak nejlépe
udělat salátový dresink, kdy je nejpříhodnější čas na
sběr plodů, jak dlouho je třeba vařit jednotlivé kusy
zeleniny, jak velká je jeho soukromá zahrada a tak
dále. Pochybuju, že by Evangelina, Tiberias nebo
Anabel kdy v životě vzali do ruky vařečku, stejně
jako že by Farley někdy dřív jedla něco, co by
nebylo kradené nebo na příděl.

Snažila jsem se tvářit zdvořile, přestože jsem neměla

moc co říct. Zvlášť když Tiberias seděl tak blízko a
hltal všechno, co mu předložili. Sem tam jsem se na
něj po očku podívala. Pokaždé žvýkal a polykal.
Nikdy dřív nebyl tak hladce oholený. Nebýt mé
hrdosti a přesvědčení, byla bych ho pohladila, jen
abych se mohla dotknout jemné kůže na jeho tváři.

Zrovna v tu chvíli můj pohled zachytil dřív, než jsem

jím stačila uhnout.
Instinkt mi velel zamrkat a rychle se podívat jinam,
třeba do talíře, nebo se snad i omluvit a odejít od
stolu, ale ani jsem se nehnula. Jestli se jeho takzvané
veličenstvo rozhodlo, že mě znejistí, tak prosím, já
můžu udělat to samé. Stáhla jsem ramena dozadu,
narovnala záda, a co je nejdůležitější, nezapomněla
jsem pravidelně dýchat. Tiberias je jen další Stříbrný,
který nechá můj lid v otroctví, bez ohledu na to, co
hlásá. Je překážkou i štítem zároveň a tyhle jeho dvě
role je třeba opatrně vyvážit.

On zamrkal jako první a obrátil pozornost zpět k

jídlu.

Udělala jsem to samé.

Jeho blízkost mě spalovala. Blízkost člověka,

kterému jsem dřív věřila.

Blízkost těla, které tak důvěrně znám. Jediná volba,

jediné slovo a všechno by bylo úplně jinak. Během té
večeře bychom si vyměňovali spiklenecké pohledy a
povídali si spolu jazykem, kterému rozumíme jen my
dva, o Evangelině, o Anabel nebo o Davidsonově
nepřítomnosti. Nebo by tu ani nebyli a na té terase
bychom seděli jen my dva, pod hvězdami, obklopeni
dočista jinou zemí. Možná nedokonalou, připouštím,
ale každopádně lepší než je ta naše. Carmadon je
Stříbrný a jeho manžel novokrevný Rudý. Sloužící tu
nejsou otroky. Z Montfortu jsem toho zatím neviděla
moc, ale dost na to, abych věděla, že by skutečně
mohl být jiný. A že bychom v něm mohli být jiní i my.
Kdyby nám to jen Tiberias umožnil.

Pořád ještě neměl na hlavě žádnou korunu, ale beztak

jsem ji na něm úplně viděla. V jeho ramenou, v jeho
očích, v jeho sebejistém vystupování. Je skrz naskrz
králem. Na krev. Do morku kostí.

Poté co sloužící sklidili salátové talíře, Carmadon se

ohlédl na dveře, jako by čekal, že se k nám Davidson
už připojí. Když v nich nikoho nespatřil, maličko se
zamračil, ale nechal přinést další chod. „Tohle je naše
zvláštní specialita,“ oznámil nám a přilepil si na tvář
úsměv.
Přistál přede mnou pořádný kus šťavnatého steaku s
dozlatova opečenými bramborami a oblohou z hub a
cibule a s omáčkou zalitými salátovými listy.

Jedním slovem dokonalost sama.

„Steak?“ odfrkla si Anabel a nepříjemně se ušklíbla.

„Můžu vás ubezpečit, lorde Carmadone, že steaky u
nás máme také.“

Ale náš hostitel zavrtěl jedním černým prstem, což

starou královnu popudilo úplně stejně jako jeho
neúcta k titulům. „Kdepak. Vaše steaky jsou z krav.

Kdežto tenhle je z bizona.“

„Co je to bizon?“ zeptala jsem se celá nedočkavá, až

ho ochutnám.

Carmadon si ze svého masa kousek odkrojil. „Jiný

druh blízce příbuzný kravám, které znáte. Ale daleko
větší a chutnější. Je také daleko silnější a odolnější,
má delší bohatší srst a takovou sílu a rohy, že klidně
dokáže převrátit i transport, když si to usmyslí. Pasou
se v Rajském údolí i na kopcích a pláních.

Daří se jim dokonce i v období zimy, která by lidi i

jinou zvěř zabila. Když byste spatřili bizona, nikdy
byste si ho nespletli s krávou, o tom můžu ubezpečit
já vás.“ Jako v transu jsem zírala, jak krájí neznámý
druh masa. Na bílý porcelánový talíř z něj vytékala
červená šťáva. „Zajímavá věc, bizon a kráva.

Jsou si tak podobní. Dvě větve stejného stromu, a

přesto se od sebe tolik liší. A přece, ačkoli jsou tak
různí, jak jen dva druhy zvířete mohou být, dokážou
pokojně žít jeden vedle druhého. Jejich stáda se mísí,
a dokonce se napříč druhy i páří.“

Tiberias se vedle mě zakuckal, jako by mu zaskočilo

sousto v krku.

Mně zrudly tváře.

Evangelina se uchichtla do dlaně.

A Farley pro jistotu dopila lahev vína.

„Řekl jsem snad něco?“ rozhlédl se po nás pobaveně

Carmadon. Přitom přesně věděl, co řekl a co to
znamená.

Aby vnuka zachránila z rozpaků, ozvala se Anabel

dřív než kdokoli z nás.

Prohlédla si přes okraj své číše palác a poznamenala:

„To zpoždění vašeho manžela už je dosti neslušné,
milorde.“

Ale usmívající se Carmadon si to potěšení zkazit

nenechal. „V tom s vámi souhlasím. Postarám se o to,
aby ho stihl spravedlivý trest.“

Steak z bizona byl úplně libový. Carmadon měl

pravdu, lepší než z krávy.

Jelikož sám klidně jedl pečené brambory rukama, ani

já si se způsoby hlavu moc nelámala a milý bizon ve
mně za minutu zmizel i se všemi smaženými cibulkami.
Tolik jsem se soustředila na vyčištění svého talíře a
skládání dokonalých soust, že jsem si skoro ani
nevšimla, že za námi zavrzaly dveře.

„Velice se vám všem omlouvám,“ ozval se Davidson

kráčející vyrovnaným svižným krokem ke stolu. Julian
spěchal těsně za ním. Když jsem je tak spolu viděla,
úplně mě zarazilo, jak moc se jeden druhému
podobají. Myslím aurou, ne vzezřením. Z obou čišel
stejný hlad po vědění. Jinak se od sebe nemohli lišit
víc.

Julian – vychrtlý, s prošedivělými řídnoucími vlasy a

zvlhlýma hnědýma očima.

Davidson – zdraví samo, lesklé šedé vlasy elegantně

zastřižené, a přestože už nebyl nejmladší, stejně všude
samý sval. „O co jsme přišli?“ zeptal se a usedl do
čela stolu vedle svého manžela.

Julian se rozpačitě rozhlédl a posadil se na jediné

místo u stolu, které ještě zůstalo volné. Na to určené
pro Tiberiase, kdyby mě jen Tiberias nechtěl za
každou cenu naštvat.

Carmadon si odfrkl. „Jen o debatu ohledně složení

menu, rozmnožovacích zvyků bizona a tvé
nedochvilnosti.“

Premiér se upřímně rozesmál. Buď necítil potřebu se

doma přetvařovat, nebo se i doma přetvařoval
dokonale. „Takže běžný rozhovor k večeři.“

Julian se na druhé straně stolu trochu naklonil a

nasadil omluvný pohled.

„Obávám se, že za to můžu já.“

„Knihovna?“ pousmál se chápavě jeho synovec. „Už

jsme o ní slyšeli.“

Tiberiasův hlas zněl tak hřejivě, až se mi sevřelo

srdce. Má svého strýce skutečně rád. Jenže jakákoli
připomínka toho, kdo se pod nánosem jeho špatných
rozhodnutí skrývá, mi působila bolest.
I Julian se pousmál. „Nejspíš jsem dobře
předvídatelný.“

„Dokonale předvídatelný,“ zamumlala jsem si pro

sebe, ale dost nahlas, aby to slyšel celý stůl.

Farley se ušklíbla a Tiberias sebou trhl, zamračil se na

mě a otevřel ústa, jako by se chystal říct něco
hloupého a neuváženého.

Ale babička ho zachránila a předběhla ho „A co

konkrétně je na vaší knihovně tak… zajímavého?“
zeptala se se zjevným pohrdáním.

Neudržela jsem se. „Nejspíš asi knihy.“

Farley se rozesmála, zatímco Julian se aspoň pokusil

skrýt úsměv tak, že si otřel ústa ubrouskem. Ostatní
se ovládali víc. Ovšem jakmile jsem zaslechla
Tiberiasův tichý smích, úplně mě to omráčilo. Když
jsem se na něj podívala a zjistila, že se na mě dívá a
směje se očima, uvědomila jsem si, že na chvíli
zapomněl, kde jsme. I kdo jsme. Za vteřinu ale jeho
smích utichl a znovu nasadil vážnější nezaujatý výraz.

„Ach, ano,“ chopil se mojí poznámky Julian, i kdyby

jen proto, aby nás všechny trochu rozptýlil. „Zdejší
sbírka je skutečně rozsáhlá. Nejen sekce týkající se
vědy, ale i dějin. Obávám se, že jsme ztratili pojem o
čase,“ pokýval hlavou a ochutnal víno, načež pozvedl
číši směrem k Davidsonovi. „Nebo mě chtěl premiér
prostě jen potěšit.“

I Davidson pozvedl svou číši. Na jeho zápěstí

odpočítávaly čas hodinky.

„Vždycky si rád popovídám o knížkách. Vědění je

silné jako příliv. Zvedá takříkajíc všechny lodě.“

„Měl byste se zajet podívat do Valeských krypt,“

podotkl Carmadon. „A třeba i na horu Roh.“

„Nemáme v úmyslu se u vás zdržet dost dlouho na to,

abychom stihli výlety po vašich památkách,“ uťala ho
Anabel, načež pomalu odložila stříbrné příbory na
talíř s napůl nedojedeným jídlem, aby dala všem
dostatečně najevo, jak vrchovatě už má toho všeho
dost.

Evangelina zvedla hlavu a prohlédla si starou královnu

jako kočka – jako by něco zvažovala. „Souhlasím,“
řekla pak. „Čím dříve se budeme moct vrátit, tím
lépe.“

Tím myslela vrátit se za někým.

„To ale s prominutím vůbec není na nás,“

poznamenala Farley a natáhla se přes stůl. Anabel
málem vypadly oči z důlků – jen zírala, jak se ta Rudá
krysa sápe po jejím odloženém talíři a shrabává si její
zbytky k sobě. Farley jistými pohyby naporcovala
svou extra porci bizoního steaku. Její nůž nad masem
doslova tancoval. Ovšem s lidským masem jsem ji už
viděla dělat i horší věci. „To závisí na montfortské
vládě a na tom, jestli nám poskytne další vojáky,
nebo ne.

Nemám pravdu, premiére?“

„Máte,“ přitakal Davidson. „Války nevyhrávají jen
dohody a známosti. Bez ohledu na to, jak jasně a
vysoko vlajka vlaje,“ dodal a přejel pohledem z
Tiberiase na mě. Bylo jasné, co tím chce říct.
„Potřebujeme taky armády.“

Tiberias přikývl. „A získáme je. Když ne z Montfortu,

tak kdekoli jinde to půjde. Šlechtické rody Norty se
nechají přesvědčit.“

„Samosové se o to pokusili,“ připomněla mu

Evangelina a líně si lusknutím prstů poručila dolít víno.
„Sjednali jsme spojenectví se všemi, se kterými to
šlo, ale ten zbytek? Na ty bych nespoléhala.“

Tiberias zbledl. „Copak myslíš, že zůstanou loajální

Mavenovi, když…“

„Když by mohli podpořit místo něj tebe?“ odfrkla si

princezna a umlčela svého zaslíbeného povýšeným
pohledem. „Můj drahý Tiberiasi, za tebe se přeci měli
možnost postavit už před mnoha a mnoha měsíci.
Jenže v očích mnohých stále zůstáváš zrádcem.“
Farley se zamračila. „Copak je vaše šlechta vážně tak
hloupá, že stále ještě věří, že Tiberias zabil vlastního
otce?“

S nožem v ruce jsem zavrtěla hlavou. „Ne. Myslí

proto, že se spojil s námi. S

Rudými.“ S těmi slovy jsem zakrojila do zbytku svého

masa, pěkně rychle, abych zahnala hořkost v ústech.
„Že se tak zoufale snaží najít mezi našimi druhy
rovnováhu.“

„Doufám, že se mi právě to podaří,“ řekl Tiberias

nezvykle něžně.

Odtrhla jsem zrak od bizoního steaku a znovu ho

probodla pohledem.

Tentokrát neuhnul. Jako by se mě snažil pohledem

pohladit. Ale já se proti jeho kouzlu zatvrdila.

„To tedy dáváš najevo skutečně pozoruhodným

způsobem,“ sykla jsem.
„To by stačilo, vy dva,“ srovnala nás bleskurychle
Anabel.

Stiskla jsem zuby a podívala se Tiberiasovi přes

rameno na jeho babičku, která na mě nenávistně
zírala. Oplatila jsem jí stejně plamenným pohledem.
„Tohle je Mavenova silná stránka. Jedna z jeho
mnoha silných stránek,“ prohlásila jsem.

„Má tak vyvinutou schopnost lidi rozdělovat, že mu to

ani nedá velkou práci. A dělá to jak svým nepřátelům,
tak i spojencům.“

Davidson sepjal špičky prstů a pozorně se na mě

zadíval, ani nemrkl.

„Pokračujte.“

„Jak už řekla Evangelina, jsou takové rody, které ho

nikdy neopustí právě proto, že on zavedené pořádky
měnit nebude. Navíc umí vládnout, umí si získat srdce
svých poddaných a zároveň uspokojit i šlechtu. Tím,
že ukončil válku s Jezeřany, si mezi lidmi získal velký
respekt,“ podotkla jsem při vzpomínce na to, jak mu
dokonce i Rudí provolávali během jeho cesty po
Nortě slávu. Pořád ještě se mi z toho zvedal žaludek.
„Umí tu úctu využít stejně dobře, jako umí využít
strach. Když mě věznil, postaral se to, aby na jeho
dvoře žili dědicové mnoha šlechtických rodů.
Formálně kvůli prestiži jejich jména, ale ve
skutečnosti čistě jako rukojmí. To je nejjednodušší
způsob, jak někoho ovládat: vzít mu to, co je pro něj
nejdůležitější.“

To vím z vlastní zkušenosti.

„A navíc,“ dodala jsem a polkla knedlík, který jako

by mi najednou uvízl v krku, „Maven Calore je
nepředvídatelný. V hlavě mu stále ještě zní matčin
šepot, pořád ho ovládá, přestože dávno leží v hrobě.“

Vtom jsem vedle sebe ucítila sílící teplo. Tiberias zíral

do stolu, jako by chtěl očima propálit díru v talíři. A
tváře měl bledé jako stěna.

Aniž by ze mě spustila oči, Anabel se ušklíbla a

sledovala, jak dojídám poslední zbytky steaku.
„Kníže Bracken z Pidmonty je v naší moci,“ řekla.

„Udělá všechno, co budeme potřebovat.“

Bracken. Další z intrik Montfortu. Máme vládnoucího

knížete Pidmonty v hrsti, dokud Montfort drží jeho
syna a dceru jako rukojmí. Kde asi jsou? A jací asi
jsou? Mladí? Ještě děti? Jsou v tom všem úplně
nevinně?

Teplota vedle mě začala znovu stoupat, pomalu, ale

stále. Tiberias ztuhl a probodl babičku neústupným
pohledem. „Nestojím o vojáky, kteří pro mě nechtějí
bojovat dobrovolně. Zvlášť ne o Brackenovy
Stříbrné. Nedá se jim věřit. Ani jemu ne.“

„Máme jeho děti,“ připomněla mu Farley. „To by

mělo stačit.“

„Jeho děti drží Montfort,“ odpověděl jí na to

hlubokým hlasem Tiberias.
Dřív, na základně, bylo snadné ignorovat cenu, kterou
musel někdo zaplatit.

Zlo napáchané pro dobrou věc. Podívala jsem se na

Davidsona, který si pohledem právě kontroloval
hodinky. Tohle je válka, řekl jednou ve snaze
ospravedlnit vše, co je třeba udělat.

„Myslíte, že kdybychom mu je vrátili, bylo by možné

Pidmontu přesvědčit, aby zůstala stát stranou? Aby
byla neutrální?“ zeptala jsem se.

Premiér si pohrával s prázdnou sklenkou od vína, od

jejíchž fazet se odráželo světlo luceren. Myslím, že
jsem v jeho tváři zahlédla lítost. „O tom dost
pochybuji.“

„Jsou tady?“ zeptala se Anabel s tak předstíraným

nezájmem, až jsem se bála, že jí praskne žíla na krku.
„Brackenovy děti?“

Davidson neodpověděl a místo toho se natáhl pro

lahev vína.
Staré královně se zablýsklo v očích a poklepala o stůl
prstem. „Takže jsou,“ usmála se. „Dobrá volba.
Můžeme po Brackenovi klidně chtít další vojáky.
Třeba i celou armádu.“

Zadívala jsem se na ubrousek v klíně celý špinavý od

mastných prstů a zbytků rtěnky. Mohly by být v
tomhle paláci. Mohly by se na nás právě teď
odněkud dívat. Dvě děti u okna uvězněné v pokoji
za zamčenými dveřmi. Jsou už dost silné na to, aby
je bylo třeba nechat hlídat tlumiči nebo je dokonce
mučit náramky podobnými těm, které jsem musela
nosit i já? Dobře vím, jaké je to vězení. Dotkla jsem
se pod stolem svých zápěstí, ale nahmatala jsem jen
kůži, ne okovy. Elektřinu, ne ticho.

Tiberias najednou uhodil pěstí do stolu, až sklenky a

talíře nadskočily. I já sebou překvapeně trhla. „Nic
takového neuděláme,“ zavrčel. „Naše zdroje budou
stačit.“

Babička se na něj zamračila a vrásky ve tváři se jí

snad ještě prohloubily. „K tomu, abys vyhrál válku,
potřebuješ těla, Tiberiasi.“

„Diskuze o Brackenovi skončila.“ To bylo to jediné,

co jí na to odpověděl. Pak energicky rozkrojil
poslední kousek masa na dvě části. Anabel sice
vycenila zuby, ale nic už neřekla. Tiberias je nejen
jejím vnukem, ale také králem, kterého sama dosadila
na trůn. A hranici toho, co je slušné probírat se svým
panovníkem, překročila už dávno.

„Takže zítra musíme jít škemrat,“ zamumlala jsem.

„To je to jediné, co nám zbývá.“

Byla jsem z toho tak rozčarovaná, že jsem si taky

nechala nalít sklenici vína, na nic jsem nečekala a
hned jsem ji do sebe obrátila. Sladké červené mě
uklidnilo natolik, že jsem skoro dokázala ignorovat
pohled očí, které se do mě vpíjely.

Bronzové oči.

„Nejspíš byste tomu tak mohla říkat,“ ozval se

Davidson hledící kamsi do daleka. Potom znovu
zkontroloval čas na hodinkách a vyměnil si pohled s
Carmadonem. Řekli si jím toho tolik, čemu jsem
nerozuměla. Záviděla jsem jim a znovu jsem zatoužila,
aby bylo všechno jinak.

„Jakou máme šanci?“ zeptal se Tiberias stroze,

energicky a přímo. Tak, jak ho učili, že má král
jednat.

„Na to, že získáme všechny vojáky našich armád?“

zavrtěl hlavou Davidson.

„Nulovou. Máme vlastní hranice, které musíme

chránit. Ale šanci, že získáme třeba polovinu nebo
ještě o trochu víc? Tam by se misky vah mohly
převážit v náš prospěch. Pokud.“

Pokud. To slovo nesnáším.

Najednou jsem celá ztuhla a znejistěla. Měla jsem

pocit, jako by se terasa pod námi mohla každou chvíli
zřítit hluboko do údolí. Zdálo se, že Farley dostala
stejný strach jako já. Sevřela v dlani svůj nůž a
podezíravě se zadívala na našeho spojence. „Pokud
co?“

Zvony se rozezněly dřív, než stačil Davidson

odpovědět. A zatímco my všichni vyděšeně
nadskočili, on se ani nehnul. Byl na jejich zvuk zvyklý.

Nebo ho čekal.

V tu dobu bylo vyloučené, že by se jednalo o

pravidelné odbíjení hodin. Tyhle zvony zněly hluboce
a dunivě, jejich bití rozechvívalo skalní stěny města a
neslo se celým Ascendentem, v němž se probouzely
další a další zvony. Jejich hlas se zvedl jako vlna
ženoucí se údolím nahoru a dolů. Najednou se v okolí
rozsvítila světla. Ostrá zářivá světla. Reflektory.
Bezpečnostní osvětlení. Alarm, který se rozdrnčel
hned poté, zněl jako mechanické vytí, které ječivě
otřáslo celým údolím.

Tiberias vyskočil na nohy, až se mu plášť rozevlál

kolem ramen. Uvolnil si jednu ruku, roztáhl prsty a
ohnivý náramek pod rukávem mu začal žhnout. Jestli
zavolá oheň, oheň přijde. Evangelina i Anabel se
zachovaly stejně, obě smrtící.

Ani jedna nevypadaly vystrašeně, jen odhodlané

bránit vlastní život.

I já cítila, jak mnou proudí blesky. Pomyslela jsem na

svou rodinu skrývající se v paláci za námi. Takže
nejsou v bezpečí. Ani tady ne. Neměli jsme ale čas
na další z mých srdceryvných výlevů.

Vstala i Farley, která se opřela o stůl rukama a

probodla Davidsona pohledem.

„ Pokud co?! “ vyštěkla na něj znovu, hlasitě, aby

překřičela alarm.

Davidson se na ni i přes okolní chaos podíval

nečekaně klidně. Sloužící ve stínu nahradili vojáci,
kteří obklopili náš stůl. Napnutě jsem zaťala obě
pěsti.

„Pokud za vás má Montfort bojovat,“ řekl premiér a

pak pohlédl na Tiberiase, „pak musíte i vy bojovat za
něj.“

Ani Carmadona ty zvony zjevně nevyvedly z míry.

Akorát se ohlédl na palác a pak si otráveně
povzdychl. „Nájezdníci,“ zamračil se. „Pokaždé když
mám na večeři hosty.“

„Tak to přeci není,“ pousmál se Davidson, aniž by

spustil oči z Tiberiase, na kterého dál vyzývavě hleděl.

„Já mám tedy rozhodně pocit, že je,“ ušklíbl se

Carmadon.

Kolem nás zářila světla reflektorů, Davidsonovi sršely

z očí plameny a Tiberias rudě žhnul.

„Říkají vám Plamen severu, Vaše Veličenstvo. Tak

nám předveďte oheň.“

S těmi slovy se obrátil ke mně.

„Předveďte nám bouři.“

Kapitola 9

Mare

„Říkala jsem žádná další překvapení, Davidsone,“

sykla jsem na premiéra, jemuž jsem šla v patách. Vedl
nás kamsi palácem. Farley pochodovala vedle něj s
rukou položenou na pistoli zavěšené na opasku, jako
by čekala, že nájezdníci začnou vyskakovat ze skříní.

Stříbrní v naší skupině byli úplně stejně nervózní.

Anabel je sešikovala k sobě a opakovaně musela
Tiberiase zpomalovat, aby zůstal za ochrannou
bariérou loajálních stráží z rodu Lerolanů. Evangelina
svůj strach skrývala líp a nasadila obvyklý panovačný
výraz s úšklebkem. Sama měla vlastní dvoučlenný
doprovod.
Nějací její bratranci z rodu Samosů, myslím. Její šaty
se rychle přeměnily na zbroj. Procházeli jsme jedním
sálem za druhým.

Když jsem na něj sykla, premiér se na mě otočil přes

rameno a zpražil mě pohledem. Palácem se nesla
ozvěna alarmu a zvonů, která jeho slova zvláštně
obalovala. „Těžko můžu nějak ovlivnit rozmary
nájezdníků, Mare, ani si neumím naplánovat jejich
útoky, přestože jsou časté.“

Před jeho pohledem jsem neuhnula a přidala jsem do

kroku. Žilami mi koloval spalující vztek. „Vážně?“
Opak by mě ani nepřekvapil. Viděla jsem krále dělat
vlastním lidem daleko horší věci výměnou za moc.

Davidson jako by se zatvrdil a zvážněl. Široké lícní

kosti mu nečekaně zčervenaly. „Dostali jsme
varování, to připouštím. Věděli jsme, že se blíží. A
měli jsme dostatek času na to, abychom zajistili
okrajové části města. Nicméně naznačování, že bych
byl ochoten prolévat krev vlastních lidí a riskovat
život čistě pro dosažení dramatického efektu, se mi
hnusí,“ opáčil hlasem ostrým jako břitva. „Připouštím,
že to dává Šarlatové hlídce a Calorovi příležitost
dokázat, že umí dostát svým závazkům vůči nám, dřív
než půjdeme prosit na vládu,“ zavrčel.

„Ale než tohle, osobně bych se daleko radši nechal

spolu s manželem tam na terase opájet vínem a
sledoval, jak se mezi sebou hádají děti, kterým spadla
do klína příliš velká moc.“

Vlastně mi vynadal, ale ulevilo se mi. Vpíjel se do mě

planoucíma zlatýma očima. Většinou působil tak
klidně, flegmaticky, nečitelně. Jeho síla nespočívá jen
v charismatu nebo schopnostech, ale i v dobře
nacvičeném klidu, za který vidí jen málo lidí. Ale teď
vypadal úplně jinak. Sebemenší náznak, že by snad
mohl zradit svou zem, ho rozpálil doběla. Takový
druh loajality znám.

Respektuji. A můžu mu skoro věřit.

„Tak co budeme dělat?“ zeptala jsem se, pro tu chvíli

uspokojena.
Premiér zpomalil, pak úplně zastavil a postavil se
zády ke stěně, aby na nás na všechny viděl. Všichni
se zastavili a široká chodba se najednou ucpala
Rudými i Stříbrnými. Dokonce i královna Anabel
hleděla na Davidsona vážným pozorným pohledem.

„Před hodinou jsme dostali hlášení od hlídek, že

nájezdníci překročili naše hranice,“ oznámil nám.
„Většinou mají namířeno do měst rozesetých dole na
pláních nebo přímo sem.“

Znovu jsem pomyslela na rodiče, na sourozence a na

Kilorna. Možná je ten rámus neprobudil, ale možná si
taky už dávno říkají, co se to děje. Nechtěla jsem
bojovat. Ne pokud by to znamenalo nechat je
samotné a v nebezpečí. Vyměnila jsem si pohled s
Farley, která mé obavy sdílela. Nahoře byla i Clara,
pěkně zachumlaná v kolíbce.

Davidson se nás všechny snažil uklidnit. „Ten alarm

má jen varovnou funkci a naši občané ho dobře znají.
Ascendant je proti jakémukoli útoku dobře chráněný.
Už díky samotným horám okolo většina nájezdů
nedosáhne dál než na pláně nebo nízko na východní
úpatí. Museli by nám vyšplhat přímo do náruče, aby
se vůbec dostali na dostřel městu.“

„Takže jsou ti nájezdníci úplně hloupí?“ zeptala se

Farley ve snaze zamaskovat svůj strach. Ale ruku z
pistole nesundala.

Davidsonovi se trochu nadzvedl koutek úst a myslím,

že jsem slyšela Carmadona, jak si kýchl do dlaně
tiché ano.

„Ne,“ odpověděl premiér. „Ale záleží jim na tom, aby

udělali dojem. Útoky na hlavní město jsou takový
jejich zvyk. Získávají si tím respekt mezi svými lidmi i
mezi vládnoucími lordy Prérií.“

Tiberias zvedl bradu. Pomalu přešlápl z nohy na nohu

a snažil se protáhnout kolem jednoho ze svých
strážných. Podle toho, jak ztuhlá měl ramena, mi bylo
jasné, že je mu navýsost nepříjemné nechat se takhle
chránit. Stát jinde než v první linii. Tiberias Calore
nemá v povaze chtít po někom, aby udělal to, co on
sám nedělá. Čelit nebezpečí, zatímco on sám se
skrývá. „A kdo přesně tihle nájezdníci jsou?“ chtěl
vědět.

„Všichni jste se vyptávali na Stříbrné z Montfortu,“

řekl Davidson dost nahlas, aby překřičel jekot
alarmu. „Divili jste se, jak dokážou tahle žít. Jak se
nám kdysi podařilo všechno takhle změnit. Někteří
Stříbrní se svobodou souhlasili.

Souhlasili s demokracií. Mnozí, měl bych říct, vlastně

většina,“ zaťal zuby.

„Pochopili, jak by to mělo na světě fungovat. Nebo

viděli, jak to funguje jinde, a rozhodli se, že bude
lepší zůstat tady a přizpůsobit se.“

S těmi slovy se zadíval na Evangelinu, která pod jeho

pohledem z nějakého důvodu zrudla a málem si
skryla tvář.

„Ale někteří ne. Staří Stříbrní, z královských nebo

šlechtických rodů, se s novým uspořádáním naší země
nikdy nesmířili. Uprchli nebo se probojovali k
hranicím. Na sever, na jih i na západ. Na východě, v
opuštěných kopcích mezi našimi horami a Prérií, se
sešikovali do skupin a založili si vlastní vévodství a
panství. Nicméně mezi sebou neustále bojují a
napadají i nás. Jako pijavice.

Parazitují na všem, co najdou. Nic nepěstují, nic

nebudují, pohromadě je nedrží nic než skomírající
pýcha a vztek. Napadají transporty, farmy, města. V
Prérii i tady v Montfortu. Většinou se soustředí
především na města a vesnice Rudých, která se
neumějí účinně bránit útoku Stříbrných. Přiřítí se,
zaútočí a zas zmizí.

Proto jim říkáme nájezdníci.“

Carmadon hlasitě mlaskl jazykem a přejel si dlaní po

purpurově černé holé lebce. „Jak hluboko moji
Stříbrní bratři klesli. Pro nic víc než pýchu.“

„A pro to, co si myslí, že je moc,“ dodal Davidson a

probodl očima Tiberiase.

Ten se narovnal a stiskl zuby. „Pro to, co si myslí, že

jim náleží. Raději o všechno přijdou, než aby žili pod
vládou lidí, kteří jsou podle nich něco míň než oni
sami.“

„Idioti,“ zanadávala jsem.

„V historii se to takovými lidmi jen hemží,“ nechal se

slyšet Julian. „Lidmi, kteří odmítají změnu.“

„Ale právě oni dělají z těch, kteří jsou ochotni se

změnit, hrdiny, ne?“ namítla jsem a nechala svá slova
dostatečně vyznět.

Ale Tiberias se jich nechytil. „Kde udeří?“ zeptal se,

aniž by spustil z Davidsona oči.

Premiér se temně zasmál.

„Dostali jsme hlášení z jednoho z měst dole na

pláních. Nájezdníci jsou už blízko, Vaše Veličenstvo.
Zdá se, že vám tu Jestřábí stezku nakonec přece jen
ukážu.“

Žádný palác by nebyl kompletní, kdyby v něm

chyběla zbrojnice.

Davidsonovi muži už tam byli a oblékali se do

uniforem v protáhlé místnosti plné zbraní a výstroje.
Nesoukali se ale do těch zelených uniforem, na které
jsem byla zvyklá, ale do černých kombinéz a
vysokých bot. Vhodná výstroj pro noční obranu.
Připomínaly mi ty, které jsem sama nosívala na
trénink, až na to, že neměly fialovostříbrné pruhy,
které mě tehdy přiřazovaly k rodu Titanosů. Které ze
mě činily Stříbrnou skrz naskrz. Které lhaly.

U dveří položila Anabel Calovi ruku na paži. Prosila

ho očima, ale on kráčel dál a opatrně, ale rozhodně
odsunul její dlaň stranou. Jeho rudý brokátový plášť
jí proklouzl mezi prsty.

„Musím to udělat,“ slyšela jsem ho zašeptat. „Má

pravdu. Pokud mají bojovat oni za mě, musím i já
bojovat za ně.“

Všichni ostatní mlčeli a uvnitř zavládlo tíživé ticho,

které nás zahalilo jako nízká oblaka krajinu. Slyšela
jsem jen šustění šatů. Nechala jsem ty své spadnout
na zem a rychle jsem si přes spodničku navlékla
kombinézu. Když jsem se oblékala, očima jsem
bezděky zabloudila k dobře známým svalům.

Tiberias stál zády ke mně. Košili zahodil a černá

uniforma mu obepínala pas.

Přejela jsem pohledem po vytrénovaných zádových

svalech, po všech starých jizvách, starších než moje,
získaných během tréninku v paláci nebo na frontě,
která už neexistuje. Přestože dotek léčitele by je
šmahem všechny smazal, Cal si je nechává. Sbírá
jizvy jako jiní medaile nebo odznaky.

Získá dnes v noci další? Dodrží Davidson svůj

slib?

Část mého já si říkala, jestli to není nějaká past na

krále z rodu Calorů. Jestli se ho premiér nechystá
zavraždit a narafičit to jako nešťastnou náhodu. Ale i
kdyby mi Davidson lhal, když říkal, že Tiberiasovi
neublíží, není hlupák. Kdyby nechal Tiberiase teď
odstranit, akorát by nás to oslabilo. Zničilo by to
životně důležitý štít mezi Montfortem a Šarlatovou
hlídkou na jedné straně a Mavenem na druhé.

Dál jsem na něj zírala, nemohla jsem si pomoct. Jizvy

byly všechny staré až na tu, co vypadala jako
nafialovělá odřenina vzadu na šíji. Ta byla nová,
zdobila ho teprve pár dní. Ode mě, pomyslela jsem si
a ztěžka polkla neskutečně vzdálenou a zároveň
blízkou vzpomínku.

Vtom mě někdo šťouchl do ramene a vytáhl mě z

pohyblivého písku myšlenek na Tiberiase Calora.

„Ukaž,“ zavrčela Farley, jako by mě chtěla varovat.

Nechala si na sobě svou červenou uniformu a
probodávala mě modrýma očima. „Já ti pomůžu.“

Rychle mi zapnula zip na zádech a celé mé tělo

obepnula černá kombinéza.

Trochu jsem si ji popotáhla a ohrnula si tlusté vlněné

rukávy, které mi byly příliš dlouhé. Cokoli, jen abych
se nemusela soustředit na vyhnaného prince
soukajícího se do rukávů své kombinézy.

„Nic v tvojí velikosti, Barrowová?“

Tytonův hluboký hlas mi poskytl tolik potřebné

rozptýlení. Opřel se zády o stěnu a natáhl před sebe
jednu dlouhou nohu. Na sobě měl stejnou kombinézu
jako já, až na to, že jeho vytrénované postavě seděla
daleko lépe. Nikde žádný znak blesku. Vlastně nikde
žádný znak. Nic, co by dávalo najevo, jak smrtící
tenhle novokrevný je. Najednou mi došlo, že
Davidson si nepotřebuje dávat práci s aranžováním
nehod, aby se zbavil protivníků. K tomu mu stačí
Tyton. Člověku by při tom pomyšlení tuhla krev v
žilách, ale na mě to fungovalo spíš jako balzám na
duši. Aspoň se neženeme do pasti. Žádná past není
třeba.
Nazula jsem si boty a ušklíbla se. „Až se vrátíme,
hodím řeč s krejčím.“

Tiberias si na druhé straně zbrojnice ohrnul rukávy a

odhalil svůj náramek.

Evangelina postávající vedle něj se tvářila téměř

znuděně. Kožešiny dávno odhodila stranou, a dala
tak vyniknout zbroji, která ji chránila od hlavy k patě.

Všimla si, že se na ni dívám, a můj pohled opětovala.

Nečekám sice, že by byla ochotná riskovat pro

kohokoli jiného než pro Elane Havenovou, ale stejně
jsem se v její přítomnosti cítila tak nějak bezpečněji.

Zachránila mě už dvakrát. A pořád ještě jsem pro ni

důležitá, protože naše dohoda stále platí.

Tiberias nesmí získat trůn.

Ti, co už se oblékli, z šatny postupně mizeli k policím

se zbraněmi. Farley se ověsila zásobníky s municí, z
druhé strany pasu si pověsila další pistoli a přes
rameno si přehodila točnou pušku. Nože už měla
nejspíš dávno někde schované.

Já si žádnou zbraň vzít nechtěla, ale Tyton popadl na

polici opasek s pistolí a vrazil mi ho do rukou.

„Ne, díky,“ zamumlala jsem. Zbraně ani náboje

nemám v oblibě. Nevěřím jim.

Navíc je nepotřebuju. Neumím to s nimi ani zdaleka

tak dobře jako se svými blesky.

„Někteří z nájezdníků jsou tlumiči,“ poučil mě Tyton.

Jeho hlas zněl jako prásknutí bičem. Jen z toho
pomyšlení se mi sevřel žaludek. Tíhu tichého kamene
znám až příliš dobře. A rozhodně nemám v plánu si
ten pocit připomenout – za žádnou cenu.

Tyton mi rychlými šikovnými prsty bez varování

zapnul opasek kolem pasu.

Mít pistoli na boku pro mě byl nezvyk. „Když přijdeš

o schopnosti, je nejlepší mít i plán B,“ dodal.

Vtom se teplota v okolí zvýšila, což mohlo znamenat

jediné. Zvedla jsem oči právě ve chvíli, kdy kolem
nás procházel Tiberias. Držel se stranou a ze všech sil
zíral do země ve snaze mě ignorovat.

Klidně by mohl nosit ceduli s takovým nápisem na

krku.

„Pozor na prsty, Tytone,“ štěkl na něj přes rameno.

„Kouše.“

Tyton se temně zasmál. Nebylo třeba nic odpovídat a

on se o to ani nepokoušel.

Akorát by tím Tiberiase ještě víc popudil.

Pro jednou mi bylo úplně jedno, že mi zrudly tváře.

Nechala jsem Tytona se smát a vyrazila za
Tiberiasem.

Zatímco jsem se k němu blížila, sledoval mě svýma

bronzovýma očima, z nichž tentokrát zářilo ještě něco
víc než jeho obvyklý oheň. Mým tělem zas pulzovala
elektřina. Měla jsem ji ale pod kontrolou a využívala
ji k posilování vlastního odhodlání.

„Nechovej se jako majetnickej blb,“ zavrčela jsem na

něj a šťouchla ho loktem do žeber. Bylo to jako
vrazit do zdi. „Když už musíš trvat na tom, že si říkáš
král, tak by ses aspoň mohl jako král chovat.“

Slyšela jsem, jak za mnou zasyčel něco mezi

chroptěním a frustrovaným povzdechem.

Ale já mu na to už nic neodpověděla, neohlédla jsem

se a ani se nezastavila, dokud jsem spolu s proudem
vojáků nedošla až na centrální náměstí, kde jsme
před několika hodinami vystoupili. Na kamenné
dlažbě už stály v pravidelných řadách černé a tmavě
zelené transporty. Davidson čekal u vedoucího
vozidla s Carmadonem po boku. Rychle se objali,
dotkli se navzájem čely a políbili.

Carmadon pak odešel stranou. Nezdálo se, že by ho

blížící se nevyhnutelný střet nějak stresoval. Ty útoky
musí být běžné. Nebo umí oba velice dobře skrývat
svůj strach. Nebo možná obojí.

U paláce se shromažďovalo čím dál víc vojáků a na

balkonech se také míhaly stíny. Služební i hosté.
Mžourala jsem do tmy ve snaze najít mezi siluetami
svou rodinu. Gisu bych měla poznat podle vlasů, ale
jako první jsem si všimla táty.

Nakláněl se přes zábradlí, aby dobře viděl. Když mě

spatřil, mírně na mě kývl.

Chtěla jsem mu zamávat, ale přišlo mi to směšné. A

když nastartovaly motory okolo stojících transportů a
jejich burácení začalo stoupat ke korunám vzrostlých
borovic, bylo mi jasné, že nemá ani smysl na něj
cokoli volat.

Farley jsem našla u vedoucího vozidla. Čekala hned

vedle Davidsona. Pak se vyšplhala do vysokého
vozu. Tyhle transporty byly jiné než ty, na které jsem
zvyklá. Měly daleko větší kola, skoro stejně vysoké
jako já, s hlubokým vzorkem, aby zvládly těžký
horský terén. Trup měly vyztužený ocelovými
trubkami se spoustou madel na ruce i na nohy, k nimž
byly připevněné popruhy mající zjevný účel.

Tyton naskočil dozadu do prvního vozu a připoutal se

vedle dalšího montfortského vojáka. Háčky na pás
měli kolem pasu, takže jim zůstala dostatečná volnost
pohybu, ale nehrozilo, že vypadnou. Všichni ostatní
vojáci všech možných druhů krve udělali v dalších
transportech to samé. Žádný neměl na uniformě ani
jeden znak, takže jsem si nemohla být jistá, ale
předpokládala jsem, že se jedná o elitní bojovníky
vynikající nad ostatními přesností střelby i
schopnostmi.

Premiér Davidson mi podržel dveře a čekal, až

nasednu dovnitř za ním. Něco divokého a hladového
mě ale přinutilo udělat pravý opak.

Vylezla jsem si dozadu vedle Tytona a připoutala se

napravo vedle něj. Zvedl jeden koutek úst, jinak mi
uznání najevo nedal.
Transport přistavený těsně za námi byl určený pro
Tiberiase, Evangelinu a jejich stráže v
nezaměnitelných barvách. Všimla jsem si, že
Evangelina se na posledním stupátku cestou nahoru
zarazila a ohlédla. Ne na mě, ale na palác. Na
Carmadona postávajícího před hlavní branou. Ruce
měl složené na prsou a jeho sněhobílý oblek zářil do
noci. Anabel stála opodál a držela se přesně na
hranici mezi slušnou a už neslušnou vzdáleností.
Zvedla bradu, když se objevil Tiberias kráčející po
náměstí dlouhými kroky.

Bez svých barev vypadal jako každý druhý kolem.

Jen jako voják s rozkazy, které musí splnit. To mu
sedne. Přesně tím si myslí, že je. Jen dalším člověkem
v moci jeho mrtvého otce, jehož vůli stále ještě plní.
Znovu jsme se jeden na druhého podívali a něco v
nás znovu vzplanulo.

Bez ohledu na všechno, co se stalo, se díky němu

cítím v bezpečí. S ním se sama o sebe nikdy nebojím.

Takže se o to víc můžu strachovat o všechny, na

kterých mi záleží.

O Farley, o svou rodinu.

A samozřejmě jako vždycky i o něj.

V nebezpečí se ocitla malá vesnice na pláních na

druhé straně hory, která volala o pomoc. Na to,
abychom se k ní dostali kolem úpatí hory objížďkou
přes údolí, jsme neměli čas. Takže jsme to vzali přes
vrcholek.

Nad palácem vedly vzhůru do borových hájů silnice.

Vyrazili jsme po příkré cestě nahoru pod
baldachýnem tak hustě propletených větví, že
zakrývaly hvězdnou oblohu. Přitiskla jsem se ke
konstrukci transportu, abych se nepraštila o nějakou
zbloudilou převislou haluz. Brzy jsme ovšem vyjeli až
nad hranici porostu a zem pod našimi koly se změnila
v kamenné moře. Ucítila jsem tlak v hlavě a zalehly mi
uši, přesně jako během startů stíhaček. Na skalnatém
úbočí se pak objevil sněhový poprašek, který později
plynule přešel v souvislou sněhovou pokrývku ležící
na samém vrcholku hory. Obličej mi zčervenal zimou,
ale díky speciálnímu materiálu černých kombinéz mi
jinak bylo teplo. Stejně jsem ale drkotala zuby a
přemýšlela, co mě to popadlo, že jsem nastoupila
dozadu, místo abych si přisedla k Davidsonovi
dovnitř.

Za našimi zády se tyčila špička hory jako bílý nůž

trčící vzhůru k zářícím hvězdám. Vyklonila jsem se
ven tak daleko, jak jsem si troufla. Při tom pohledu
jsem si přišla úplně maličká.

Jak jsme začali klesat, dost to se mnou házelo.

Nejdřív se nám pod koly zvedal sníh a potom oblaka
prachu a kamenů, která se za námi valila dolů po
východní straně hory. Když jsme se opět přiblížili k
hranici, na které začínaly růst stromy, sevřel se mi
žaludek. Dole pod borovým lesem už se rozkládala
zelená pláň, nekonečná jako oceán. Měla jsem pocit,
jako bych viděla tisíce mil do dáli. Jako bych mohla
dohlédnout až na Zemi jezer, až do Norty. Až na
Mavena a na cokoli, co si pro nás připravil. Brzy
přijde další úder kladiva. Ale kde? Na koho dopadne
tentokrát? To zatím nikdo z nás neumí říct.

Vjeli jsme mezi stromy a drncali přes kořeny a

kameny. Po téhle straně hory nevedly žádné silnice,
jen špatně udržované pěšiny klikatící se pod
vzrostlými stromy. Pokaždé když jsme nadskočili,
zacvakaly mi zuby. Boky už jsem měla od
bezpečnostních pásů celé odřené.

„Zavolej je,“ zabručel mi Tyton do ucha, abych ho

slyšela i přes burácení motorů a dunění větru.
„Připrav se.“

Přikývla jsem a obrnila se. Bylo snadné přitáhnout k

sobě proud elektřiny. Dala jsem si ale záležet, abych
ji nečerpala z motorů kolem, ale z blesků, které umím
přivolat jenom já sama. Purpurových divokých
blesků, které mi začaly hřmět pod kůží.

Borový porost postupně řídl a já mezi korunami

stromů zahlédla hvězdy. Nejen nad námi, ale i před
námi.
Vtom jsem vykřikla a přilepila se k nejbližší ocelové
tyči, protože řidič nečekaně strhl náš transport o
devadesát stupňů doleva na pevnou silnici táhnoucí se
po úbočí. Na jednu děsivou vteřinu jsem myslela, že
se z hory zřítíme dolů do tmy. Ale kola se naštěstí
ihned chytila, stejně jako pneumatiky všech ostatních
vozů za námi.

„Klid,“ sykl Tyton a přejel mi očima po těle.

Všude po něm mi totiž tancovaly purpurové jiskry

odrážející můj úlek. Naštěstí nepálily a jen nevinně
praskaly ve tmě.

„Copak to nešlo udělat jinak?“ zamumlala jsem.

Tyton jen trochu pokrčil rameny.

Nad silnicí se v pravidelných intervalech střídaly

kamenné oblouky z mramoru a vápence. Na každém
z nich se skvěl pár křídel vytesaných hluboko do
kamene přímo kolem zářivých světel osvětlujících
cestu.
„Jestřábí stezka,“ vydechla jsem. Dobré jméno pro
silnici vedoucí ve výškách, kde kralují orli a jestřábi.
Za denního světla musí být úžasná.

Klikatila se po příkrém svahu hory dolů, plná ostrých

zatáček. Určitě nejrychlejší a zároveň nejšílenější
způsob, jak se dostat na pláně na druhé straně.

Řidiči byli ale naštěstí tak zkušení, že i tu sebeostřejší

zatáčku pokaždé bezpečně vybrali. Možná všichni
patřili k šelmám nebo nějakému jejich novokrevnému
ekvivalentu a uměli své schopnosti přenést na stroje,
které řídili. Snažila jsem se cestou dolů po Jestřábí
stezce dávat pozor pro případ, že by se mezi točitými
kmeny stromů nebo kameny v okolí skrývali nějací
nepřátelští Stříbrní. Pomalu jsme se blížili ke světlům
na pláni. Vypadala klidně, nedotčeně. A zranitelně.

Zrovna jsme projížděli další ostrou zatáčkou, když se

v tichu noci ozvalo něco jako ječivý výkřik. Byl to
zvuk kovu praskajícího ve švech, trhajícího se na
kusy.
Když jsem se podívala, zjistila jsem, že se přímo na
nás valí jeden z transportů jedoucích původně zhruba
v polovině naší kolony. Jako bych najednou všechno
vnímala zpomaleně. Letěl přímo na nás. Jeho
posádka se ze všech sil snažila přemoct gravitaci a
odpoutat se od pásů. Jeden z nich, lamželezo, se
snažil zachytit se obrubníku u silnice, ale nepodařilo
se mu to, akorát mu zůstal kus v dlani a jeho
transport dál a dál padal a točil se nahoru a dolů.
Jeho trajektorie byla až příliš dokonalá.

Co nevidět nás musí rozmáznout.

Skoro jsem se ani nestihla skrčit, když sebou náš vůz

trhl, jak řidič dupl na brzdy ve snaze zastavit včas.
Zpod kol se kouřilo a brzdy kvílely.

Když do nás padající transport narazil, jako by se

zem zachvěla. Tyton mě chytil za kombinézu a vytáhl
nahoru, zatímco já přejela rukama po pásech a
přesekla je elektrickým paprskem. Vyškrábali jsme
se ven právě ve chvíli, kdy do nás zezadu naboural
transport Evangeliny a Tiberiase, který natlačil náš vůz
přímo na ten, co se na nás původně zřítil.

Všude kolem skřípaly brzdy a smrděla pálící se guma

pneumatik, jak řetězová reakce pokračovala. Srážce
se vyhnul jen poslední transport v řadě, šestý nebo
tak nějak. Jen ten stačil zabrzdit včas, aby nenaboural
do před sebou jedoucího vozidla.

Rozhlížela jsem se kolem dokola, dopředu i dozadu,

nejistá, kam se vydat.

Zřícený transport ležel na střeše jako želva

převrácená na krunýř. Davidson už byl venku a běžel
směrem k vojákům, kteří pod vozem uvízli. Farley
spěchala hned za ním s pistolí v ruce. Najednou
zaklekla a namířila kamsi na útesy nad námi.

„Magnetroni!“ vykřikl Davidson a bleskurychle zvedl

ruku, aby dlaní vytvořil nad smrtícím srázem kolem
silnice jasně modrý ochranný štít.

Nevím, jak se tam dostala, ale Evangelina už stála u

něj a její ruce pilně pracovaly. Když zvedla těžký
transport ze silnice, sykla námahou. Pod ním ležely
zpřelámané končetiny a několik rozdrcených lebek, z
nichž vytékal mozek jako šťáva z hroznů vína.
Davidson nemrhal časem a vrhl se přímo do toho
krveprolití, aby zpod vznášejícího se vozu vytáhl
přeživší.

Evangelina ho pak pomalu zase položila na zem,

luskla prstem a vyrvala z něj jedny dveře, aby se
mohli dostat ven i ti, kteří cestovali v kabině. Všichni
byli zakrvácení a dezorientovaní, ale naživu.

„Jděte mi z cesty!“ křikla Evangelina a mávala na ně,

aby odtamtud zmizeli.

Když zranění vojáci odkulhali dál, hlasitě tleskla a

sepjala dlaně k sobě.

Transport ji ihned poslechl a smáčkl se do velké

kompaktní kovové koule velikosti jedněch z jeho
dveří. Jen sklo a pneumatiky letěly všemi směry,
mimo její kontrolu. Jedno kolo se rozkutálelo dolů po
silnici. Zvláštní pohled.
Uvědomila jsem si, že stojím přímo na kapotě našeho
převráceného transportu.

Evangelina se otočila. Od její zbroje se odrážela

hvězdná zář. Přestože Tyton stál hned vedle mě, cítila
jsem se jako snadný terč, příliš na ráně.

„Pošlete sem léčitele!“ vykřikla jsem a ohlédla se za

sebe na zdemolovanou kolonu vozů pod kamennými
oblouky silnice. „A nějak to tu osvětlete!“

V mžiku se nad námi objevil zářivý paprsek světla.

Bezpochyby práce stínů, kteří umějí manipulovat se
světlem. Kolem nás se rozlilo světlo, které ale ještě
víc zdůraznilo hloubku okolní tmy. Zamžourala jsem,
stiskla pěst a nechala si kolem prstů roztancovat
jiskry. Stejně jako Farley jsem ani já nespouštěla oči
ze skalnatých říms nad námi. Pokud se nám ti
nájezdníci nějak dostali do zad a jsou někde nad
námi, pak jsme přišli o obrovskou výhodu.

Což bylo Tiberiasovi jasné. „Všichni sledujte útesy!“

vykřikl zády ke svému transportu. I on svíral v jedné
ruce pistoli, zatímco druhou už mu olizovaly plameny.
Ne že by vojáci takový rozkaz potřebovali slyšet.
Všichni, kteří měli zbraň, už s ní dávno mířili nad sebe
a prsty měli připravené na spoušti. Jediné, co
scházelo, byl nějaký cíl.

Jestřábí cesta tonula v takovém zvláštním tichu, které

narušovaly jen občasné výkřiky a ozvěna rozkazů
nesoucích se nad naším konvojem.

Zhruba tucet montfortských vojáků se systematicky

posouval dolů od jednoho zničeného vozu k
druhému. Viděla jsem jejich siluety v černých
kombinézách. U každého se zastavili a s pomocí
svých schopností se je snažili roztrhat na kusy.

Magnetroni, lamželeza nebo jejich novokrevné verze.

O něco níž se Evangelina se svými bratranci snažila

nějak oddělit jejich transport od toho našeho.

„Dokážeš je spravit?“ zavolala jsem na ni.

Evangelina jen zasyčela, zatímco posouvala zmačkané
kusy plechu od sebe.

„Jsem magnetron, ne mechanik!“ zavrčela a snažila se

vměstnat mezi vraky.

Najednou jsem zatoužila po Cameron a jejím opasku

s nářadím. Ale ta byla daleko, daleko od nebezpečí,
spolu s bratrem, v Pidmontě. Kousla jsem se do rtu a
zamyslela se. Tohle musí být jednoznačná past, jejímž
účelem je zastavit nás na úpatí hory, kde jsme
zranitelní. Nebo kde aspoň uvízneme, a nájezdníci tak
budou moct vesnici pod námi, nebo dokonce i město
za námi v klidu zpustošit.

Tiberias zjevně myslel na to samé. Doběhl ke kraji

silnice a zadíval se dolů do tmy. „Můžete se s tou
vesnicí spojit vysílačkou? Musíme je varovat.“

„Mám před vámi náskok,“ křikl na něj Davidson,

který se skláněl nad jedním ze zraněných vojáků a
držel ho za ruku, zatímco mu léčitelé napravovali
zlámanou nohu. A vedle něj klečel radista, který něco
zuřivě hlásil do vysílačky.

Tiberias se zamračil, zvedl oči od údolí a obrátil

pozornost zpět k nastalému zmatku. „A dejte vědět i
do Ascendantu. Ať pošlou další konvoj. Nejlíp letku,
pokud by se sem byla schopná dostat včas.“

Davidson přikývl. Měla jsem pocit, že i to už dávno

udělal, ale nic neřekl a jen se dál soustředil na toho
zraněného vojáka. Dalším se věnovalo zbylých šest,
sedm léčitelů, starali se o všechny, kteří utrpěli zranění
v první vážné srážce.

„A co bude s námi? Nemůžeme tady nahoře zůstat

dlouho.“ Ladně jsem seskočila dolů z kapoty na zem,
kde jsem se trochu uklidnila. „Ten transport muselo
něco shodit.“

Tyton stojící stále ještě na střeše si opřel ruce v bok a

zadíval se nahoru na točitou silnici do místa, odkud se
první vozidlo zřítilo. „Mohla to být nějaká malá
pozemní mina. Kdyby ji někdo odpálil v tu pravou
chvíli, mohla ho vyhodit do vzduchu.“
„Je to příliš čistá práce na to, aby ji někdo provedl z
dálky,“ vložil se do toho Tiberias. Přecházel po silnici
sem a tam celý napjatý. Jeho strážní z rodu Lerolanů
se mu až nepříjemně lepili na paty. „Příliš
koordinovaná. Někdo tady nahoře je. Musíme se
dostat dolů, než na nás znovu zaútočí. Nemůžeme tu
čekat jako ovce na porážku.“

„Ovce na porážku čekající na kraji útesu,“ doplnila

Evangelina a naštvaně kopla do svého už tak dost
zdemolovaného transportu. „Mohli bychom ty funkční
dostat dopředu a naložit je, co to dá.“

„To nestačí,“ zavrtěl hlavou Tiberias.

„Ale je to aspoň něco,“ vyjela jsem na něj.

„Jsme už jen pár tisíc metrů nad mořem. Část

posádky může zkusit dolů doběhnout po svých,“ řekl
Davidson, který právě podpíral jednoho ze zraněných
vojáků, aby mohl odkulhat víc dozadu. Radista se
držel těsně za ním a pořád ještě něco hlásil do
vysílačky. „Na základně ve Zlatém háji jsou další
transporty.

Ta už od úpatí hory není daleko.“

Farley se k němu v mžiku otočila a svěsila pistoli.

„Copak vy se chcete rozdělit?“

„Ne na dlouho,“ odpověděl Davidson.

Farley zbělela a vstala na nohy. „Ale na dost dlouho,

jestli…“

„Jestli?“ opáčil Davidson.

„Jestli je to celé past. Léčka. Dostali jste z té vesnice

hlášení, že se k nim blíží nájezdníci. Ale copak na ni
někdo útočí?“ ukázala směrem k temnému horizontu.

„Žádný útok se nekoná, aspoň ne tam.“

Davidson se zamračil. „Zatím se nekoná.“

„Nebo se nebude konat vůbec. Nebo nás chtěli jen

vylákat z města a zaskočit nás tady na útesech. Sám
jste říkal, že bojují kvůli pýše. A že hlavní město je až
příliš dobře chráněné. Tohle je dokonalý způsob, jak
vylákat cenné terče na otevřené prostranství.“

Premiér k ní přistoupil s vážnou a přísnou tváří,

položil jí ruku na rameno a jemně jí ho stiskl.
Přátelsky, omluvně. „Nemůžu obětovat své lidi tam
dole jenom proto, že v nebezpečí bychom mohli být i
my. To prostě nemůžu udělat, generálko Farley. Vím,
že můj postoj chápete,“ povzdechl si.

Čekala jsem, že se s ním Farley bude dohadovat víc,

ale ona místo toho jen sklopila bradu, div že
nepřikývla. Jen se kousla do rtu a dál už ani necekla.

To Davidsonovi stačilo a ohlédl se přes rameno.

„Kapitáne Highcloude, kapitánko Viyaová,“ zavolal a
hned k němu přiskočili dva důstojníci v černých
kombinézách čekající na rozkaz. „Odveďte své
jednotky dolů. Postupujte co nejrychleji. Sejdeme se
na Zlatém háji.“

Důstojníci zasalutovali a hned šli pro své muže. Když

se vpředu obě jednotky formovaly, Tiberias se
zamračil, rychle zamířil k premiérovi a chytil ho za
paži.

Ne, aby mu vyhrožoval, ale aby ho prosil.

Vím, jak Tiberias Calore vypadá, když má strach, a

přesně tak vypadal i teď.

„Nechte tu aspoň gravitrony, pro případ, že by se

rozhodli vyhodit nás tu do povětří…“

Davidson se na chvíli zamyslel a pak přikývl.

„Dobře,“ souhlasil. „A Vaše Výsosti, kdyby vám to
nevadilo,“ dodal směrem k Evangelině, „ty funkční
transporty se přes tuhle hromadu samy nedostanou.
Použijte klidně i gravitrony.

S nimi vám to půjde rychleji.“

Evangelina ho zpražila otráveným pohledem, jelikož

není zvyklá přijímat rozkazy od kohokoli jiného než
od otce. Ale pak si povzdechla a odběhla premiérův
požadavek splnit.

„A co já?“ zeptala jsem se a stoupla si mezi Tiberiase

a Davidsona. Oba sebou trhli, zjevně zapomněli, že
tam vůbec jsem.

„Buďte ve střehu,“ pokrčil rameny Davidson. „Pokud

nemáte dost síly na to, abyste zvedla zničené
transporty ze země holýma rukama, pak stejně jako
my víc pomoct nemůžete.“

Pomoct, zaúpěla jsem v duchu. Měla jsem sama na

sebe vztek. Moje schopnosti dovedou ničit. Takže
teď jsou k ničemu. Pro tuhle chvíli jsem zbytečná.

Stejně jako Tiberias.

Sledoval, jak Davidson odchází spolu s radistou v

patách a nechává nás tam samotné, stojící zády k
vraku mého transportu. Žilami mi stále ještě proudil
adrenalin a elektřina. Musela jsem se o trosky opřít a
sepnout prsty, aby mi v nich necukalo.
„Tohle se mi nelíbí,“ zamumlal Tiberias.

Odfrkla jsem si a kopla do prachu na cestě. „Uvízli

jsme na útesu, přišli o půlku vojáků, o transporty,
každou chvíli nám hrozí útok nájezdníků a já ani
nestihla dojíst večeři. Co přesně se ti na tom nelíbí?“

Přes závažnost naší situace se pousmál tím svým

trochu pokřiveným úsměvem, který tak dobře znám.
Založila jsem si ruce na prsa a doufala, že si v tom
šeru nevšimne, jak se červenám. Začal se mi vpíjet do
obličeje planoucíma bronzovýma očima. A pak se mu
úsměv z tváře zas pomalu vytratil, když si vzpomněl,
jak jsme se rozhodli.

„Nedívej se na mě tak, Tiberiasi.“

„Neříkej mi Tiberiasi,“ řekl a podíval se stranou.

Hořce jsem se zasmála. „To jméno sis sám vybral.“

Na to neměl žádnou odpověď a rozhostilo se mezi

námi tíživé ticho. Černou tmou se neslo jen občasné
zaskřípání kovu.

Evangelina, její bratranci a gravitroni na klikaté silnici

nad námi pomalu přesouvali funkční vozidla dopředu
před nepoužitelné vraky. Davidson jí musel říct, aby
zachovala všechno, co půjde, jinak by mohla zničené
vozy jednoduše rozdrtit na placku a nechat po nich ty
použitelné přejet.

„Omlouvám se za to předtím, ve zbrojnici,“ prohodil

Tiberias po dlouhé odmlce s očima zabořenýma do
země a hlavou skloněnou, ale ne dost na to, aby skryl
stříbrný ruměnec ve tváři. „Neměl jsem to říkat.“

„Je mi úplně jedno, cos řekl. Jde mi jen o to, s jakým

úmyslem,“ zavrtěla jsem hlavou. „Já nejsem tvůj
majetek.“

„Myslím, že to je tu každému jasné.“

„I tobě?“ zavrčela jsem na něj zostra.

Tiberias pomalu vydechl, jako by se připravoval k

boji. Ale místo toho se mi podíval přímo do očí.
Zářivá světla Jestřábí stezky rozehrávala na jeho
obličeji hru stínů a zvýrazňovala jeho lícní kosti, takže
vypadal starší a unavený – jako král, kterého břímě
vlády tíží už mnoho let a ne teprve pár dnů. „Ano,
Mare,“ poznamenal nakonec hlubokým hlasem. „Ale
pamatuj si, že to není jen moje vina.“

Zamrkala jsem. „Co?“

„I ty jsi přede mnou dala něčemu přednost,“

povzdechl si. „Mnoha věcem.“

Šarlatové hlídce. Rudému úsvitu. Naději na lepší

budoucnost pro ty, na kterých mi záleží. Kousla jsem
se do rtu. To nemůžu popřít. Tiberias měl pravdu.

„Jestli jste už skončili,“ zavolal na nás Tyton nahlas a

sklonil se ze své vyhlídky na střeše transportu k nám,
„tak myslím, že by vás oba mohlo zajímat, že nahoře
mezi stromy někdo je.“

Zalapala jsem po dechu a ztuhla. Tiberias mě rychle

chytil za paži, aby mě varoval. „Žádné rychle pohyby.
Nejspíš nás už mají na mušce.“

Vtom nad námi zaskřípal kov a já sebou trhla.

Tiberias mě sevřel ještě pevněji.

Ale to jen Evangelina spolu s ostatními přesouvali

další transport.

„Kolik jich je?“ procedila jsem skrz zaťaté zuby ve

snaze nedat na sobě strach znát.

Tyton na mě pohlédl jasnýma očima. Jeho bílé vlasy

se v umělém světle ozařujícím Jestřábí stezku jen
leskly. „Čtyři, dva na každé straně. Dost daleko, ale
už cítím jejich mozky.“ Tiberias se znechuceně
zamračil. „Tak padesát metrů odsud.“

Já i Tiberias jsme se zahleděli co nejpozorněji do stínů

mezi stromy. Jenže mimo náš osvětlený kruh jsem nic
neviděla. Ani záblesk očí, ani odraz světla od hlavně
pistole. Nic.
Ani jsem je necítila. Moje schopnosti nejsou ani
zdaleka tak silné nebo přesné jako ty Tytonovy.

Farley si všimla, jak pátrám očima, a s pistolí v jedné

ruce a druhou opřenou v bok ke mně přistoupila. „Vy
tři vypadáte, jako byste viděli ducha,“ řekla a těkala
pohledem sem a tam. „Nějací odstřelovači mezi
stromy?“ zeptala se nezaujatě, jako by mluvila o
počasí.

„Vidělas je?“ vydechl Tyton.

„Ne,“ zavrtěla hlavou Farley. „Ale tak bych to udělala

já.“

„Ty je můžeš sundat, ne?“ šťouchla jsem Tytona do

boty. Dobře si pamatuju, co mi o jeho schopnostech
pověděli ostatní elektrikoni. Tyton umí lidem usmažit
mozek v hlavě. Dokáže manipulovat elektrickými
výboji v lidském těle, malými záchvěvy neuronů. Umí
zabíjet, aniž by si toho někdo všiml. Aniž by po sobě
zanechal jakékoli stopy.
Tyton svraštil husté tmavé obočí ostře kontrastující s
odbarvenými vlasy. „Z téhle dálky bych mohl, ale
postupně, ne všechny najednou. A jenom pokud se
skutečně jedná o nájezdníky,“ dodal.

„Kdo jiný by tady nahoře asi byl?“ zamračil se

Tiberias.

„Nerad zabíjím lidi bez příčiny, Calore,“ řekl Tyton.

„A v těchhle horách jsem strávil celý život.“

„Takže hodláš čekat, až na nás začnou pálit?“ opáčil

Cal a trochu popošel, aby mě z jedné strany kryl.

Ale Tyton neustoupil. Když promluvil, zvedl se lehký

vánek, který s sebou nesl sladkou vůni borovic.
„Hodlám počkat, až mi ta vaše magnetronská
princezna potvrdí, jestli mají v rukách zbraně, nebo
ne.“

Na jednu stranu jsem souhlasila s Tiberiasem. Tady

nahoře jsme zranitelní, a kdo jiný by číhal mezi stromy
a pozoroval, jak se odsud snažíme dostat? Ale
chápala jsem i Tytonovo stanovisko. Vím, jaké to je
prohnat někomu tělem blesk, cítit, jak mu postupně
odumírají nervy, jak sám umírá. Máte při tom pocit,
jako by umírala i malá část vašeho já, je to něco, na
co nikdy nezapomenete.

„Zavolejte Evangelinu,“ zamumlala jsem. „A dejte

vědět Davidsonovi. Musíme si být jistí.“

Tiberias si odfrkl, ale nehádal se. Narovnal se a už se

chystal vyrazit za Evangelinou.

Když vtom vítr prohánějící se kolem mojí tváře zesílil

a na kůži mě pohladily borové jehličky. Zkusila jsem
jednu chytit, ale uletěla mi ve zvedajícím se vichru.

A najednou začala pučet a z ničeho nic z ní přímo

před našima očima začal růst malý semenáček, který
probodl jednoho vojáka dřív, než kdokoli z nás stačil
zareagovat.

Útok nepřišel v podobě spršky kulek, ale vánice

jehliček borovice, které zvedl nečekaně silný poryv
větru. Tyton dostal přímý zásah. Svalil se z transportu
dolů na silnici, kde se ošklivě bouchl do hlavy. Pak se
zvedl na kolena, zapotácel a znovu spadl, jak ztratil
rovnováhu. Rychle jsem si zakryla oči paží, abych si
je chránila, a zaklekla. Na kůži mě škrábaly ostré
jehličky. Tam, kde přistály, vyrazily ze země kořeny a
kmeny stromů jako živé výbuchy. Jestřábí cesta
začala praskat a transporty stoupat vzhůru na
korunách stromů nového lesa, který nám vyrůstal
přímo před očima. Jak se mi zem pod nohama
chvěla, málem jsem nemohla ani udržet rovnováhu a
dalo mi dost práce zůstat stát. Musela jsem se opřít o
vrak transportu, který jsem měla za zády.

Tiberias začal bez rozmyšlení jednat. Mrštil po

borovicích, které začaly rašit ze země kolem nás tak
rychle, jak jen uměly, ohnivou koulí. Jejich popel se
vznesl ve větru a zastínil světla nad silnicí. Začaly mi
slzet oči.

Ve vzduchu se rozlehlo řinčení kovu a praskání skla.

Evangelina spolu se svými lidmi přestala ztrácet čas.
Vraky, které ještě nestačili odstranit z cesty,
jednoduše rozdrtili na placky železa a oceli. Vzápětí
zaburácely motory transportů, které zůstaly funkční, a
vozidla začala klopýtat přes cestu plnou nově
rostoucích kmenů a rašících větví. Evangelina
proskočila zakouřeným vzduchem a přistála na
jednom z nich. Vtom se ozvala střelba, ale kulky
dopadly na kraj silnice, zastavené v letu jejími
schopnostmi.

Po obou stranách Jestřábí stezky se zaleskly modré

štíty, vysoké a nadpřirozené, odrážející kouř i popel.
Davidson je ovládal oběma nataženými pěstmi.
Zaslechla jsem další střely, které se od jeho štítů
odrazily. Nedokázaly jimi projít. Takže puškami na
nás nemohou.

„Tytone!“ vykřikla jsem a začala hledat přítele

elektrikona. „Tytone, zabij je!“

Tyton se postavil na nohy, zavrávoral a potřásl hlavou

sem a tam ve snaze se trochu vzpamatovat. Zachytil
se nejbližšího transportu a opřel se o něj.
„Dej mi minutku!“ zavolal na mě a znovu zatřásl
hlavou.

Žádné nájezdníky jsme ještě neviděli, až na jejich

hnízda ve stromech. Museli mezi nimi být minimálně
floristi. Tiberiasovy plameny se šířily podrostem nově
vyrůstajícím ze silnice. Jeho strážní z rodu Lerolanů
bleskurychle kličkovali mezi stromy a dotýkali se jich,
takže jejich kmeny vybuchovaly v oblacích kůry a
ohně.

„Všichni do transportů!“ zařval Davidson do

vzniklého chaosu. Stále ještě držel oba štíty a chránil
nás před smrští kulek. „Musíme se dostat z hory
dolů!“

Zhluboka jsem se nadechla a sebrala se. Soustředila

se. V okolní temnotě jsem kupící se mračna sice
nemohla vidět, ale cítila jsem je. Bouřková mračna.
Plná blesků. Zvětšující se na můj povel, připravená
zasáhnout.

Někdo na blížícím se transportu popadl Tytona a

vytáhl ho nahoru. Tiberias stojící na silnici manévroval
svým infernem skrz vražedný les snažící se nás na
útesech uvěznit nebo z nich svrhnout. A ostatní dělali,
co mohli, aby se nově rostoucím stromům buď
vyhnuli, nebo je rovnou zničili, a vyčistili tak cestu pro
transporty.

Srdce mi bušilo jako o závod a v žilách mi proudil

adrenalin. Jeho hladina stoupala dál a dál, až jsem
měla pocit, že snad exploduju. Naposledy jsem se
nadechla, víc zhluboka než předtím, a pak jsem
zvedla obě dlaně. Na obloze vypukla moje bouře a
zem po obou stranách Jestřábí stezky začaly bičovat
dvojité blesky. V borovicích to zapraskalo, objevily
se mezi nimi žhavé uhlíky a některé kmeny se
rozlomily vejpůl a spadly do hustého podrostu. Jejich
větve olízly plameny, nejdřív zvolna, ale rychle
narostly do obřích rozměrů, živené silou prince z rodu
Calorů.

Z levé strany na nás nikdo nepálil už dost dlouho na

to, aby Davidson přestal udržovat jeden štít a
naskočil do transportu za tím, na němž jela
Evangelina. Šest našich vozidel bylo nacpaných
vojáky až k prasknutí, známými i neznámými. V těch
černých kombinézách vypadali jako brouci tísnící se
na kameni uprostřed rozbouřené řeky.

Tyton se houpal na straně Evangelinina transportu,

jednu ruku propletenou mezi pásy. Když projížděli
kolem Tiberiase, který stále ještě bojoval, Tyton k
němu natáhl ruku. Princ se jí bez rozmýšlení chopil a
nechal se vytáhnout nahoru. Další na řadě jsem byla
já.

Přistála jsem dost tvrdě přímo mezi Tiberiase a

Tytona. Evangelina stála na střeše nad námi. Spojila si
podrážku bot s kapotou transportu, takže mohla jistě
stát, přestože jsme neustále nabírali rychlost. Zaťala
pěst a odstranila nám z cesty poslední překážející
vrak a roztříštila ho o skalní stěnu. Vzduchem se jako
déšť rozlétly skleněné střepy.

Davidson zrušil i druhý štít, jen aby ho mohl ze stromů

přesunout před první z transportů, ovšem v té vteřině
se na náš konvoj snesla další sprška kulek. Některé z
nich dopadly nebezpečně blízko a odrazily se od
kovu nad mou hlavou.

Adrenalin mě zbavil strachu. Soustředila jsem se na

to, abych se udržela transportu. Prsty jsem ze všech
sil svírala držadla a tiskla se k chladné oceli. V závěsu
za námi se hnaly plameny spalující sráz, podél něhož
se řítily naše transporty. Tiberias oheň ovládal a táhl s
námi, aby spálil na prach cokoli, co by se nám
postavilo do cesty. Ujížděli jsme po silnici dolů
zatáčky nezatáčky ohromující rychlostí.

„Další jsou mezi stromy,“ zaskřípal Tyton zuby.

Zamžoural do tmy a přimhouřil oči. Vím, co dělal,
přestože sama nic takového neumím. Tyton se
napojoval na jejich mozky stejně, jako se já
napojovala na bouři. Mrkl jednou, pak podruhé.
Zabíjel každého, na koho dosáhl. Vraždil je
elektrickým výbojem v hlavě. Představila jsem si, jak
se nájezdníci schovaní v lese kácí jeden po druhém na
zem a jejich těla se svíjejí ve smrtelné agonii, než se
přestanou hýbat docela.
Namířila jsem mezi kmeny a větve borovic kolem nás
své blesky, které les na okamžik osvítily, dost dlouho
na to, abych v něm spatřila siluety padajících stromů a
prchajících bojovníků. Byl jich nejmíň tucet.

Klikaté ostré zatáčky Jestřábí stezky jsme konečně

nechali za sebou a silnice se na poslední kilometr
trochu narovnala. Motory transportů duněly a
polykaly metry rovné cesty oslepující rychlostí ve
snaze dostat se konečně dolů do údolí.

Spolu s námi se vzduchem hnal oheň i bouře jako dva

strážci na smrtících křídlech.

Vtom jsem v podvědomí ucítila vrčení dalších motorů.

Ne tak výkonných, jako byly ty naše, ale stejně
rychlých, mířících k nám jako o závod.

Vzápětí se mezi stromy objevil první motocykl. Záře

jeho předního světla mě úplně oslepila. Jezdec na
něm byl malý, samá ruka, samá noha, brnění a
ochranné brýle. Navíc musel být až hloupě odvážný,
protože si to namířil přímo k jednomu velkému
kameni a přeskočil přes silnici.

Evangelina stojící nad námi mávla rukama ve vzduchu

a motorka se začala rozpadat na trubky a dráty.

Jenže tu nebyla jediným magnetronem.

Nájezdník se udržel na sedadle a motorka se pod

jeho tělem začala dávat opět dohromady, takže na ní
nakonec zvládl náš transport přeskočit. A v letu na
nás cosi vrhl. Ve slabém světle jsem viděla záblesk
ocelových čepelí rychlých stejně jako kulky.

Vzduch rozčísly nože ostré jak žiletky. Všichni jsme

se skrčili, Tiberias, Tyton i já. Jeden z nich mě škrábl
do ramene. Odnesla to hlavně má černá kombinéza,
ale musel mě trochu říznout, protože jsem ucítila
palčivou bolest. Abych nevyjekla, kousla jsem se do
rtu.

Motorka tvrdě dopadla na zem na druhé straně

silnice. Její řidič strhl kola do smyku, zatočil a chystal
se k druhému přeskoku. Jenže místo toho narazil do
tenké modré stěny, motorka se pod ním roztříštila a
jeho ten náraz celého zkrvaveného odmrštil dozadu.

Davidson posouval štít podél nás ve snaze zabránit v

přeskocích dalším strojům, které se na nás z lesa
řítily. Někteří z jejich řidičů padli v křečích k zemi
pokaždé, když Tyton mrkl. My ostatní jsme se
soustředili především na to, abychom se dostali dolů
na otevřené pláně. Na základnu, k posilám, do
bezpečí.

Montfortští novokrevní chránili náš konvoj, jak se

dalo. Tiberiasův oheň se valil lesem a nám na skla
jako sníh padala zrnka popela, která naše auta
zahalila do šedobílé barvy. Nechala jsem oblohou
projet blesk. Už jen jeho zvuk a síla stačily k tomu,
aby se jezdci na motorkách hbitě stáhli.

Ve tmě kolem nebylo snadné rozeznat jejich stíny.

Nepodobali se Stříbrným, na které jsem byla zvyklá.
Neměli na sobě ani honosné oděvy, ani naleštěnou
zbroj, ani blýskavé drahokamy. Dokonce na sobě ani
neměli stejné uniformy. Tihle Stříbrní byli jiní. Jejich
oblečení se skládalo z kdečeho, stejně jako jejich
zbraně a vybavení. Víc než kohokoli jiného mi
připomínali Šarlatovou hlídku v rudých hadrech,
kterou dohromady pojí jen barva a společná věc.

Motorky zajely kamsi do doutnajícího podrostu a

jejich světla se nám ztratila z dohledu. Napadlo mě
zkusit ovládnout jejich motory dřív, než mi zmizí z
dosahu, ale vyrušilo mě dunění, které se najednou
rozeznělo kolem. A blízko.

Tak silně, až mi začaly drkotat zuby.

Z popela se najednou vynořila obrovská zvířata s

masivními chlupatými hlavami, mohutnými rohy a
dusajícími kopyty. Desítky zvířat. Funěla a chroptěla
a hnala se přímo na nás. A pak do nás narazila a
převrhla všechna vozidla, přestože jsme po nich
stříleli a vrhali nože a sesílali na ně blesky. Byla příliš
mohutná, příliš podivná, se silnou kůží, ještě silnějšími
svaly a kostmi pevnými jako živé brnění. Viděla jsem,
jak jedno z nich kulka zasáhla přímo mezi oči, ale ono
přesto běželo dál a trhalo svými rohy kovový bok
transportu jako papír.

Skoro jsem ani nestihla vykřiknout.

Transport se pod námi naklonil a my z něho vypadli.

Spadla jsem na zem a cítila v ústech krev. Někdo mi
držel rukou krk dole, takže transport, který nám
přeletěl přímo nad hlavou, jsem viděla jen skrz
prameny vlasů. Zahlédla jsem, jak se z něj Evangelina
zhoupla, zaťala pěsti a rozpažila ruce nad hlavu.
Použila vůz jako beranidlo a mrštila jím přímo do
ženoucího se stáda děsivých tvorů. Ale ti ho jen
oběhli a se zuřivým pohledem v očích znovu zaútočili.
Musel je ovládat nějaký Stříbrný animo.

Chytila jsem se Tiberiase za ruku a vyškrábala se

znovu na nohy. Farley o několik metrů před námi už
klečela na koleni a střílela, jenže její kulky neměly na
běžící stádo sebemenší vliv, pořád se k nám blížilo
stejně rychle.

Zaskřípala jsem zuby, zaklonila se, rozepjala paže a

poslala jim přes cestu purpurově bílou síť blesků.
Zvířata zděšeně zabučela, protože instinkty jim
zůstaly, ať už byla v číkoli moci. Pár z nich se
pokusilo blesky proběhnout. Ta se okamžitě zhroutila
k zemi a začala se svíjet v bolestech.

Snažila jsem se ty strašné zvuky ignorovat.

Přimhouřila jsem oči a mžourala do tmy, zatímco
strach předal vládu nad mým tělem instinktům.
Veškeré pohyby, každé mávnutí rukou nebo krok do
strany, jsem prováděla bezděky. Soustředila jsem se
natolik, že jsem si téměř ani nevšimla toho zvláštního
pocitu, jako kdyby mi na ramena začala doléhat tíha
něčeho těžkého. Nejdřív jen zlehka, takže jsem si ji
snadno spletla s vyčerpáním.

Ale pak začaly mé blesky slábnout. Už nezářily tak

jasně, tolik mě neposlouchaly. Když jsem jimi chtěla
zneškodnit dalšího nájezdníka, jen slabě zapraskaly,
takže sice padl k zemi, ale hned zas rychle vstal a
zaťal mým směrem pěst.

Síla jeho schopností mě srazila na kolena a přestala

jsem vnímat jakoukoli elektřinu. Jako když sfouknete
svíčku, takže už nemůže ani hořet, ani jiskřit.

Nemohla jsem dýchat. Nemohla jsem myslet.

Nemohla jsem bojovat.

Ticho, řval hlas v mojí hlavě. Znovu mě zlomil starý

známý strach a stará známá bolest.

Najednou zbytečné ruce jsem si odřela o chladnou

zem. Jako bych měla znovu na zápěstích a kolem
kotníků náramky z tichého kamene, které mě držely v
neviditelném vězení za zamčenými dveřmi, poutaly k
falešnému králi a odsuzovaly k pomalé ubíjející smrti
zaživa.

Ten Stříbrný kráčel ke mně. Jeho kroky mi duněly v

uších. Slyšela jsem, jak vytáhl z pochvy nůž, kterým
mi plánoval rychle rozpárat hrdlo. Zahlédla jsem, jak
se od jeho zářivé čepele odráží rudé plameny. Pak
mě můj kat popadl za vlasy, trhl mi hlavou vzad a
zazubil se. Tvář měl bledou jako stěna. Chtěla jsem
se mu postavit. Měla jsem se natáhnout pro pistoli
čekající v pouzdře za opaskem. Ale nějak jsem se
nedokázala ani hnout. Dokonce i srdce jako by mi
začalo bít pomaleji. Nedokázala jsem ani křičet.

Směs drtivého ticha a strachu mě úplně znehybněla.

Mohla jsem se jen dívat.

Přitiskl mi nůž ke krku. Chlad ostří mě málem spálil.

Zíral na mě svýma divokýma očima. Umaštěné vlasy

mu přepadaly přes šátek omotaný kolem hlavy. Ani
jsem nedokázala rozeznat, jakou má vlastně barvu.

Ne že by mi to k něčemu bylo. Proč jsem v tuhle

chvíli uvažovala nad takovou hloupostí?

A pak jeho obličej explodoval a odlétly z něj úlomky

lebečních kostí a rozcupovaného masa. Jeho tělo se
vzápětí svalilo vedle mě a jako mávnutím kouzelného
proutku se mi do žil znovu vlil zuřivý proud elektřiny.
Instinktivně jsem ze sebe jeho mrtvé tělo svalila a
vstala. Do vlasů se mi při tom zamotaly odštěpky
jeho zubů a slepila mi je horká krev.
Vtom mě někdo popadl v podpaží a táhl mě pryč.
Nechala jsem se, protože jsem pořád ještě byla v
šoku a paralyzovaná strachem, neschopná většího
odporu než slabých kopanců. Farley se na mě zdálky
dívala s vražedným pohledem v očích, pistoli
namířenou na muže, jehož tělo mě před okamžikem
zavalilo.

„To jsem já,“ řekl mi o několik metrů dál hlubokým

hlasem a položil mě na zem. Vlastně mě spíš nechal
upadnout. Pak ode mě Tiberias trochu poodstoupil.

Oči mu ve tmě téměř zářily a zhluboka a rychle

oddechoval, když se díval, jestli jsem celá.

Tak vstávej, říkala jsem si. Okamžitě se postav na

nohy.

Kdyby to jen šlo. Pomalu jsem sepjala dlaně a

přivolala své jiskry. Potřebovala jsem je vidět.
Musela jsem se ujistit, že jsem o ně znovu nepřišla.

Pak jsem si prsty přejela po krku. Ušpinila mi je má

vlastní krev.

Tiberias se na mě jen tiše díval a ani nemrkl.

Zírala jsem na něj, dokud se neotočil a s nevolí zas

neodešel. Když jsem se pak trochu vzpamatovala,
zjistila jsem, že jsem na aspoň částečně chráněném
místě.

Odnesl mě zpět k transportům a využil je jako úkryt.

Kolem mě se znovu sešikovali montfortští vojáci a
uzavřeli řadu. Mezi nimi pochodoval Davidson.

Po tváři mu stékala krev. Vypadal sám sebou i

nájezdníky znechucen.

Roztřeseně jsem se postavila na nohy a opřela se o

jedno z převrácených vozidel. Před našima očima
stále ještě zuřila bitva a ta obří zvířata pořád ještě
funěla a dusala kolem, rozpolcená mezi svou
přirozeností a příkazy Stříbrných pánů.

Přímo před nimi se objevila síť z bílých blesků. Jako

plot, který je měl zadržet.

Když ji uviděla, začala zuřivě pohazovat hlavami,

vyděšená až k smrti. Ten pocit dobře znám.

„Chudáci,“ zamumlal Tyton, který se zastavil vedle

mě. Díval se na ně takovým zvláštním zoufalým
pohledem. Když se nás jedno z nich pokusilo znovu
napadnout, mrkl a ohromné zvíře se okamžitě svalilo
k zemi.

To už k nám ale zase mířili jezdci na motorkách, které

se vyřítily z řídnoucího lesa. Evangelina a její bratranci
se začali s ostatními magnetrony prát o nadvládu nad
kovovými stroji.

Přitiskla jsem si ruku na prsa, sevřela látku

kombinézy a pokusila se zmocnit jedné motorky,
která právě přeskakovala silnici. Zadívala jsem se
přímo na ni a prohnala jí motorem elektrické pulzy.
Sebrala jsem veškeré zbylé síly a nechala je jeden po
druhém vybouchnout. Ozvala se rána a pak už nic.
Jezdec se překvapeně rozhlížel kolem dokola, když
zjistil, že jeho stroj bezvládně padá k zemi. Zhluboka
jsem se nadechla a udělala to samé i s dalšími.

Jeden po druhém začali padat, buď ještě ve vzduchu,

nebo už na zemi.

Pak už se na nájezdníky vrhli i naši vlastní vojáci.

Museli mít rozkazy zajmout, ne zabíjet. Sám
Davidson jednoho uvěznil v kleci z modrých štítů a
nechal ho jen bezmocně bušit do stěn magického
žaláře.

Evangelina pronásledovala jednoho z menších

magnetronů a srazila ho k zemi.

Pokusil se s ní bojovat a vrhl po ní dva nože, které se

vlnily jako biče. Ale ona byla vražednější a rychlejší.
Jeho dýky nemohly soupeřit s jejími noži, které se mu
zabodly do kůže. Byla pro něj příliš silným
protivníkem. Evangelina Samosová premiéru
Davidsonovi nebyla nijak zavázaná a nesdílela jeho
slitování. Takže nebohého magnetrona rozsekala na
kousky a nechala jeho stříbrnou krev vytéct do trávy
pod hvězdami.

Podhůří zalité krví a zasypané prachem páchlo smrtí.

Stejně jsem ale zkažený vzduch lokala plnými doušky
ve snaze popadnout dech.

Zbývající nájezdníci poznali, že prohráli. Hučení

motorů jejich strojů se začalo vzdalovat, jak se
pokoušeli uprchnout zpátky do divočiny. Když
zmizeli, vytratila se i jejich moc nad stádem zvířat,
které se konečně uklidnilo. Mohutná stvoření se
otočila a rozběhla se zpět do lesa, takže po nich zbyly
jen padlé kusy a zdupaný podrost.

„Tak tomuhle říkáte bizon?“ vydechla jsem a pohlédla

na Davidsona.

Temně přikývl a já polkla knedlík ironie. Ten steak

jsem stále ještě cítila v břiše, těžký jako kámen.

Vtom v dálce dole na silnici zablikala světla. Sevřela

jsem pěst a připravila se na další vlnu útoku.
Ale Tyton mi položil ruku na rameno a zadíval se na
mě planoucíma očima.

„To jsou transporty ze Zlatého háje. Posily.“

Zaplavila mě úleva a konečně jsem si oddechla.

Zabolela mě při tom čerstvá rána na zádech. Sykla
jsem bolestí a nahmatala ji, abych zjistila, jak vypadá.

Byla dlouhá, ale nijak hluboká.

Tiberias to, jak si kontroluju zranění, zpovzdálí

pozoroval. Když jsem se na něj podívala, trhl sebou a
otočil se zády. „Seženu ti nějakého léčitele,“ zamumlal
a vydal se pryč.

„Pokud už jsi konečně přestala brečet nad tím

škrábnutím, taky bych uvítala pomoc.“ Farley stále
ještě ležela na zemi. Měla zaťatou pěst i zuby. Její
pistole se povalovala vedle ní, obklopená
nábojnicemi. Jednou z nich mi zachránila život.

Naklonila se na jednu stranu a dávala pozor, aby při

tom ani nehnula pravou nohou.

Protože její koleno bylo… úplně zdeformované.

Na chvíli se mi zatočila hlava. Už jsem viděla spoustu

druhů zranění, ale z toho, jak měla koleno
překroucené a celé lýtko tak nějak úplně vykloubené,
se mi zvedl žaludek. Okamžitě jsem zapomněla na
svoje bolístky a krev na rameni, dokonce i na dotek
ticha, a přiskočila k ní.

„Nehýbej se,“ slyšela jsem samu sebe říkat.

„Neboj,“ sykla Farley a pevně se mě chytila za ruku.

Kapitola 10

Iris
Ty hory jsou příkré a nebezpečné. Bezpečně chrání
města v údolí před útokem jakékoli armády. Husté
borové lesy představují velkou překážku pro jakýkoli
transport, který by se rozhodl zkusit proklouznout
mimo bráněné silnice. A převýšení znamená další
problém, protože by samo o sobě oslabilo kohokoli,
kdo by se chtěl do Ascendantu třeba vyšplhat. Myslí
si, že jsou ve své pevnosti ze skalních útesů tyčících
se až vysoko k nebi v bezpečí. Nepředvídají žádné
ohrožení, jelikož jim před brány nemůže
napochodovat žádná armáda. Často je to ale tak, že
to, co nás na jedné straně posiluje, je na druhé straně
naší slabinou.

A nejinak tomu je v případě Montfortu.

Přistáli jsme u jejich východních hranic, hluboko na

území Prérie. Naše letadlo nebylo nijak označené,
akorát čerstvě natřené zlatou barvou typickou pro
Prérii v zájmu kamufláže. Dobře splývalo se zlatou
trávou pohupující se ve větru jako vlny pod ranním
sluncem. Nikdo si našeho příletu na vzdálené pláně
nevšiml.
Trasu letu jsme zvolili opatrně. Nejdřív jsme přeletěli
přes divočinu v Zemi jezer a pak jsme zamířili nad
otevřenou a prázdnou krajinu. Vládci Prérie žijí
daleko jeden od druhého a jejich území jsou příliš
rozsáhlá na to, aby je mohli dostatečně zabezpečit.
Navíc mají dost vlastních starostí. Ani neví, že jsme
přes jejich území přeletěli. Nikdo neví, že tu jsme.

Samozřejmě až na nájezdníky.

Ty jsme do našeho plánu zapojit potřebovali,

abychom z Ascendantu vylákali co nejvíc bojovníků.
S trochou štěstí se nám z něj podaří dostat i Tiberiase
Calora. Maven tvrdí, že jeho bratr by si nikdy
nenechal ujít příležitost k boji. K tomu, aby se mohl
vytáhnout, dodal zamračeně, když jsme to spolu
probírali.

Osobně vyhnaného prince neznám. Nikdy jsem se s

ním nesetkala. Ale Země jezer má oči i uši všude.
Sbíráme o něm i o celé královské rodině
zpravodajské informace. Koneckonců byli našimi
nepřáteli víc než sto let. Ze zpráv vyplývá, že jejich
princ je zcela předvídatelný. Vychovaný k tomu, aby
se stal armádním vůdcem, stejně jako jeho otec. Jeho
duch je opracovaný povinnostmi a očekáváním.
Udělali z něj člověka, který si koruny cení nade vše
ostatní. To mají s Mavenem společné, řekla bych,
ještě spolu s jednou velice zvláštní Rudou dívkou.

Musím s Mavenovým hodnocením souhlasit. Pokud

sem Tiberias skutečně přijel vyjednávat, aby posílil
křehkou alianci, pak se rozhodně bude snažit ukázat
se v tom nejlepším světle a získat jejich přízeň. A jak
lépe toho dosáhnout než tím, že za ně bude bojovat?

Nájezdníci se s námi setkali na předem domluveném

místě. Na náhorní plošině skýtající dokonalý výhled
do krajiny kolem. Byli maskovaní šátky a přijeli na
starých prskajících motorkách. Dokonce i oči měli
schované za ochrannými brýlemi. Všichni Stříbrní.
Vyhnaní z vlastního území, když horská království
padla. Připraveni o rodová práva na vládu a tituly.
Počtem nás sice převyšovali, ale necítila jsem strach.
Jsem rozenou válečnicí vycvičenou nejsilnějšími
nymfami v království. A stejně tak můj pětičlenný
doprovod. Všichni silní, urození a užiteční.

Stále ještě mě doprovází Jidansa, která mi chtěla

sloužit a chránit mě, připravená postavit se mezi mě a
jakéhokoli nájezdníka, který by se příliš přiblížil.

Držela jsem hlavu skloněnou a sama jsem si taky

zakryla tvář. Nájezdníci žijí sice v izolaci a nejspíš by
princeznu Země jezer a královnu Norty od pohledu
nepoznali, ale je to jistější. Nechala jsem za sebe
mluvit ostatní, kteří si s nájezdníky znovu zopakovali
body naší dohody.

Náš šestičlenný tým bylo snadné přepravit. Každý

jsme se posadili na motorku za jednoho z nájezdníků
a nechali se přes pláně převézt. Znají zdejší kraj lépe
než kdokoli z nás a my nepotřebovali k utajení
našeho přesunu využít ani schopností našeho stínu z
rodu Havenů. Zatím ne.

Vrcholky zvedající se na obzoru se každou vteřinou

blížily. Připomínaly zeď daleko víc než jakékoli hory,
které jsem dosud viděla. Mé odhodlání na okamžik
začal nahlodávat strach, ale zaplašila jsem ho. Místo
toho jsem přimhouřila oči, soustředila se na svůj úkol
a nemyslela na nic jiného.

Hodiny splývaly jedna s druhou a já si krátila čas tím,

že jsem si v hlavě procházela náš plán. Každou
překážku, kterou bude třeba překonat.

Přechod hranic.

To nic nebylo. Nájezdníci se vyznali v krajině i v

montfortských slabinách.

Dlouho jsme jeli podél potůčku hustým borovým

lesem, a až když jsme začali pomalu stoupat do
kopců v podhůří, došlo mi, že už jsme překročili
neviditelnou hranici mezi Prérií a Montfortem.

Platba za převedení.

Ten perlový náhrdelník byl můj. Osázený safíry,

stříbrem a diamanty. Předala jsem jim jej, jakmile na
mě namířili zbraň. Náš stín z rodu Havenů, takový
mladý podsaditý muž, kterého jsem si vypůjčila z
královské gardy mého chotě, jim pak odevzdal tu
cennější část dohodnuté odměny. Jeho rod byl
rozštěpený občanskou válkou, která v Nortě
vypukla. Hlava jeho rodiny bojovala za Tiberiase, ale
většina jeho příbuzných se postavila na stranu
Mavena.

Obdivuhodná věc, zachovat loajalitu králi a zemi

namísto rodiny. Dokonce i když je tím králem Maven
Calore.

Černou, drahokamy osázenou tradiční masku gardistů

nechal doma. Bez ní vypadal jako člověk. Měl modré
oči a jeho rudé vlasy se ve slunci jen leskly.

Gardista Haven sdělil nájezdníkům polohu věcí, které

jsme nechali z letadla svrhnout o několik mil severněji.
Bedny se zásobami, penězi, bateriemi, zbraněmi a
municí, které mohou využít dle svých záměrů. Pak už
nájezdníci na nic nečekali a nechali nás na východním
úpatí hory – tak vysoko, jak jen mohli vyjet.
Nezahlédla jsem ani jejich tváře. Ale minimálně jeden
z nich měl blond vlasy, zpod turbanu mu vyčuhovalo
několik pramenů.

Výstup vzhůru.

Vylézt po vodopádech bylo snadné. Využila jsem je

jako takové pohyblivé žebříky a nechala vodu, aby
nás vynesla přes útesy. Nakonec jsem je raději
přestala počítat. Postupovali jsme proti proudu bez
větších obtíží. Díky mým schopnostem a
schopnostem dalšího nymfa, Laerona z nortského
rodu Osanosů, se nás všech šest dostalo vysoko
nahoru do údolí, než vyšly hvězdy. Ovšem ne že by
cesta dál byla snadná. Vzduch začal pomalu řídnout a
každý krok vzhůru byl náročnější a náročnější.
Naštěstí mi fyzická námaha není cizí. Trénovala jsem
v Jezerní citadele už od dětství.

Haven držel ruce volně před sebou a sem tam pohnul

prsty. Skrýval nás pod rouškou neviditelnosti, takže
jsme se borovými lesy mohli pohybovat nespatřeni.
Je zvláštní podívat se dolů na nohy a vidět místo nich
lesní podrost. Ale aspoň jsem se nemusela dívat na
Rydala, lamželeza z rodu Rhambosů. Cestou nahoru
byl totiž ověšený dvěma těly, která nesl přehozená
přes rameno jako pytle. Další část mého plánu.
Poněkud krvavá.

Znovu jsem zaplašila záchvěv strachu. S výstupem

jsme začali severně od města, takže abychom se
dostali k řece, museli jsme projít víc na jih. Na
spodním toku je přehrazená – v údolí, kde leží i
Ascendant, takže tam vzniklo takové zahnuté jezero.
Když jsme se k němu dostali, cítila jsem, že ze mě
část tíhy spadla. Jeho břehy zely tichou prázdnotou.
Pak jsme společně všichni zmizeli pod hladinou a
nezanechali po sobě ani stopy.

Já obrátila svou pozornost k vodnímu proudu a

vytvořila nám u dna kanál, zatímco Laeron
postupoval podle plánu a vyčaroval nám kolem hlav
vzduchové bubliny, abychom mohli pod vodou
dýchat. Starý trik nymfů, který zvládnou i děti. Tak
jsme se dostali nepozorovaně přes jezero, neseni
proudem, který nás dopravil přes všechny záhyby
údolí. Byla sice už téměř úplná tma, ale věřila jsem
vodě. Poslední kilometr jsme propluli v nuceném tichu
naplněném jen zvukem mého dechu a tlukoucího
srdce.

Jezero pod Ascendantem bylo hluboké a plné ryb.

Jednou nebo dvakrát jsem sebou trhla, když se o mě
ve tmě otřelo šupinaté tělo, zatímco jsme pluli pod
vodou. Ale pokaždé jsem se hned zase soustředila na
další krok mého plánu.

Několik honosných sídel na břehu jezera mělo vlastní

přístavy, které jsme využili k úkrytu. Vynořila jsem se
jako první a zvedla oči těsně nad hladinu. Po
hodinách strávených v divočině a pod vodou mě
oslepovala i tlumená světla v docích, ale ani jsem
nemrkla a přinutila své oči, aby se přizpůsobily tak
rychle, jak to jen šlo. Museli jsme se držet časového
harmonogramu.

Ještě nespustil žádný alarm. Žádné varovné signály.

Výborně.
Cestou z vody nás znovu jistil gardista Haven,
nicméně ani on nedokázal skrýt mokré stopy, které se
za námi táhly údolím. Ten úkol připadl mně a
Laeronovi.

Využili jsme svých schopností a za chvíli jsme byli

úplně suší a já pak veškeré kapky vody, které z nás
spadly, shromáždila do jedné vodní koule a opatrně ji
vylila na nejbližší květinu nebo do škarpy. Takže po
nás nezůstalo vůbec nic.

Let do Prérií jsem strávila memorováním mapy

Ascendantu, kterou nám předal princ Bracken.
Vědomí, že můj plán se z velké části opírá o práci
někoho jiného, mě zneklidňovalo. Musela jsem se
spolehnout na informace, které mi dali, přestože
jediná chybička by mohla znamenat konec. Ačkoli je
hlavní město Montfortu poněkud matoucí a působí
jako spletitá síť ulic a schodů táhnoucí se po obou
stranách horského údolí, podařilo se mi najít
nejrychlejší cestu od jezera až tam, kde drží
Brackenovy děti.
Podle pidmontských špionů je nevězní v paláci, ale v
observatoři.

Z bezpečí temné a tiché uličky jsem se podívala

nahoru na příkrý svah, na němž se vysoko na úbočí
hory tyčila budova s kupolí.

Při pomyšlení na to, že budu muset vystoupat ještě

dalších pár set metrů převýšení, se mi rozklepala
kolena. Ale kráčela jsem dál, aniž bych vydala
hlásku. Soustředila jsem se na pravidelné dýchání
kopírující rytmus mé chůze, nádech nosem, výdech
ústy.

Tomu lamželezovi nečinily schody žádné potíže,

přestože nesl tíhu navíc v podobě svého nákladu.
Haven byl vytrénovaný líp než kdokoli z nás.
Vychovali ho k obraně královské rodiny, takže byl ve
vynikající fyzické kondici. To samé platilo o
Laeronovi. Nechce se mi věřit žádnému Norťanovi,
natož hned třem najednou, ale nedalo se nic dělat,
naší výpravy se z politických důvodů musel účastnit
stejný počet zástupců z obou zemí.
Jidansa je jedinou ze skupiny, která má mou plnou
důvěru. Druhý Jezeřan, který nás doprovází, mě
znervózňuje. Nira z rodu Eskariolů nesnáším, ale
potřebujeme ho. Pro jeho schopnosti. Je to léčitel,
dost zvláštní. Člověk nadaný schopností zachraňovat
životy by si neměl tak užívat to, že je může i brát.

Zatímco jsme stoupali výš a výš, slyšela jsem, jak

rychle oddechuje. Přestože jsem ráda, že nám kryje
záda tak skvělý léčitel jako on, přála bych si, aby
nebyl třeba. Niro se až příliš těší na to, co bude muset
udělat, než tahle noc skončí.

„S trochou štěstí si jich nevšimnou až do poledne,“

zašeptal. „Má práce bude dokonalá.“ Má sametový
hlas. Pochází z dlouhé linie diplomatů, kteří umí
napravovat politické aliance stejně dobře jako
zlomené nohy.

„Mlč,“ sykla jsem na něj tiše. Z jeho přítomnosti mi

tuhla krev v žilách snad víc než z chladného horského
ovzduší.
Ascendant není nechráněný. Cestou jsme narazili na
hlídky i strážnice, ačkoli na daleko míň než jsem
zvyklá z našeho nebo nortského hlavního města. Ti
blázniví montforťané si myslí, že je dostatečně ochrání
jen jejich hory a tajnůstkářství.

Ohlédla jsem se přes rameno na druhou stranu údolí.

Cítila jsem, jak se mi ve vzduchu zhoupl cop, ale
neviděla jsem ho. Palác rozkládající se naproti nám
musel být sídlem premiéra. K němu přiléhaly další
vládní budovy a různá honosná panství. Ve třpytu
hvězd bíle jiskřil a z jeho balkonů, oken i teras zářila
světla.

Někde tam je Mare Barrowová. Blýskající holka s

talentem na přežití.

V Archeonu jsem ji brala jen jako zajímavou

hádanku. Rudá dívka připoutaná ke Stříbrnému králi,
kterého jako by držela v pasti stejně jako on ji.
Nebudu předstírat, že chápu, proč jí je Maven tak
posedlý. Musí to být dílo jeho matky.
Žádný člověk se zdravým rozumem by nepodlehl až
takové obsesi. Protože o lásku tu jít nemůže. Žádný
člověk schopný lásky nejedná tak jako on.

Sama jsem si nikdy nemyslela, že se vdám z lásky.

Nejsem tak naivní, abych v sobě živila bláhové
naděje. Ale moji rodiče se jeden druhého milovat a
respektovat naučili, takže jsem vždycky doufala
aspoň v to. Což je ovšem s Mavenem Calorem zhola
nemožné. Měla jsem sice jen málo příležitostí
nahlédnout mu do srdce, ale dost na to, abych
věděla, že je mrtvé.

Kdybychom nepotřebovali zachránit Brackenovy

děti, kdybych měla vážně v úmyslu udržet si nortskou
korunu, byla bych si pohrávala s myšlenkou na to, že
Mare Barrowovou zabiju. Ne ze zášti, ale aby se
Maven trochu probral z toho šílenství. Ona je jeho
motivací, pomyslnou mrkví, která se mu houpe před
očima a pohání ho, aby šel dál. Ale zároveň je i jeho
slabostí. A já potřebuju, aby byl slabý. Potřebuju,
aby nebyl úplně ve střehu.
Jak řekla matka, i Maven Calore bude čelit potopě.

Všichni budou.

Zásahové jednotky odjely z města před deseti

minutami. Motory jejich transportů burácely vzhůru
po skalních útesech a já pořád ještě slyšela jejich
ozvěnu padající lesy dolů až do ulic montfortského
hlavního města, jimiž se rozléhal jekot alarmů a
poplachů. Přesně podle plánu. Zamrkala jsem,
zahalená do Havenova neprostupného stínu.

Hlídači observatoře opustili svá místa a vydali se

pomáhat dolů do města, takže nahoře zůstala jen část
původní posádky. V noci jejich zelené uniformy
vypadaly černé a na pozadí vyleštěných sloupů z
měsíčního kamene podpírajících třpytivou vitrážovou
kopuli ostře vystupovaly.

Jelikož s sebou nemáme žádného pěvce ani

našeptávače, kteří by oběma zbývajícím strážím uměli
vymazat paměť, nezbývalo nám, než jim
proklouznout.
Nebylo to sice těžké, ale přesto jsem tajila dech,
zatímco jsme se proplétali mezi sloupy.

Strážní stáli u vchodu. Jekot alarmů je nijak

nevzrušoval. Podle mých informací jsou tu útoky
nájezdníků běžné a hlavnímu městu hrozí jen minimální
nebezpečí.

„Na pláních?“ prohodil jeden směrem ke druhé.

Jeho společnice zavrtěla hlavou. „Na úpatích. Pláně

napadli minulý měsíc už dvakrát.“

Ten druhý se zazubil a strčil si ruku do kapsy. „Na

pláních. Vsadím se s tebou o deset měďáků.“

„Copak tebe nikdy neunaví se mnou prohrávat?“

odpověděla mu.

Oba se srdečně zasmáli, zatímco já přitiskla dlaň k

zámku na dveřích. Druhou rukou jsem opatrně
otevřela lahvičku s vodou, kterou jsem měla
připnutou k pasu. Díky Havenovým schopnostem
jsem neviděla, co dělám, a musela se spoléhat na
hmat, což mi celou věc trochu zkomplikovalo, ale jen
mě to trochu zpomalilo.

Voda mi objala zápěstí, zlíbala mi kůži a přejela mi po

prstech přímo do klíčové dírky. Vydechla jsem a
voda celou klíčovou dírku zaplnila. Skrz ni jsem pak
zatlačila na jednotlivé západky v zámku a vytvořila si
vlastní druh klíče.

Pak jsem tiše šťouchla nohou do strany, kde stála

Jidansa, která mi odpověděla dalším šťouchancem.

A vzápětí o několik metrů dál praskla díky jejím

schopnostem větev a spadla na kamennou dlažbu,
což dokonale skrylo zvuk odemykajícího se zámku.

„Že by se nájezdníci dostali až do města?“ hlesla

strážkyně a její smích rychle vystřídala panika.

„Na to bych nesázel,“ odpověděl jí ten druhý.

A hned se společně odběhli podívat, co se stalo,

takže jsme mohli nepozorovaně proniknout dovnitř,
nespatřeni, nehledáni.

Z obavy, že by se uvnitř mohly nacházet bezpečnostní

kamery, nás Haven stále držel pod rouškou stínu.

„Laeron uvnitř,“ zašeptal nortský nymf. Stejně jsme

se ohlásili i my ostatní, protože jsme jeden druhého
neviděli.

„Jidansa.“

„Rydal.“

„Niro.“

„Iris.“

„Delos,“ zašeptal jako poslední gardista Haven.

Usmála jsem se a tiše za námi zase zavřela.

Infiltrovat vězení v observatoři. Hotovo.

Zatím si ale ještě nemohu oddychnout. To budu moct
udělat, teprve až Brackenovi vrátím děti a sama budu
doma. A i to by bylo předčasné. Jak by řekla matka,
nemá smysl spát, když je třeba vyhrát ještě další
války. A kolem nás se válka každopádně rozhořela.

Slyšeli jsme tichou ozvěnu Jidansiných kroků.

Obcházela celou místnost kolem dokola, což trvalo
několik dlouhých minut, které nás všechny
znervóznily.

Napětí v nás stoupalo s každou další vteřinou, dokud

se nevrátila. Z jejího hlasu jsem slyšela úsměv.

„Jsou to vážně blázni,“ poznamenala. „Nemají tu

žádné kamery, ani jedinou.“

„Jak je to možné?“ zašeptal Laeron.

Zaťala jsem zuby. „Možná nechtějí, aby existovaly
nějaké záznamy o tom, že tu Brackenovy děti drží,“
nabídla jsem jim jediné vysvětlení, které mi dávalo
smysl. Mělo by mi to být jedno. Ve válkách se dějí
strašné věci, dokonce i Stříbrným. To vím z první
ruky. „Nebo o tom, co s nimi provedli.“

Ta děsivá možnost na nás všechny dolehla jako těžká

deka.

Zvedla jsem bradu a zastrčila si neviditelné prameny

vlasů za uši. „Gardisto Havene, můžete přestat.“

„Rozumím, Vaše Výsosti.“ Slyšela jsem, jak se mi

uklonil, a pak jsem ostatní zas uviděla.

Zjevili se přede mnou všichni najednou, jako by

někdo nečekaně otevřel v úplně černé místnosti okno.
Většina z nás si pohledem zkontrolovala, že jsme
vážně celí, jen Niro upřeně zíral na mě. Ve slabém
světle prostupujícím skleněnou vitrážovou kupolí
vypadal ještě bledší a místy trochu nazelenalý. Z
jeho pohledu jsem cítila výzvu nebo pobavení. Ani
jedno z toho se mi nelíbilo.

„Tudy,“ řekla jsem a soustředila se na další krok.

Všichni se vydali v řadě za mnou, dokonce i Niro.
Byla jsem ráda, že jako první za mnou jdou Jidansa a
gardista Haven. Jsem přece nortskou královnou a on
přísahal, že mě bude chránit stejně jako Mavena.

Prošli jsme kolem obřího teleskopu z mosazných

trubek a skleněných průhledítek namířeného nahoru
na kupoli. Takové plýtvání, pomyslela jsem si.

Hvězdy jsou mimo dosah jakéhokoli člověka,

dokonce i mimo dosah Stříbrných.

Osvětlují říši bohů, která patří jen jim samým.

Nepřísluší nám je pochopit. Snažit se o to znamená
plýtvat časem, zdroji i energií. Z centrální kruhové
místnosti vedlo několik chodeb, ale těch jsme si
nevšímali. Místo toho jsem přešla po podlaze a začala
v mramorové dlažbě pátrat po nějakých viditelných
škvírách.
Nečekala jsem, že bych nějaké našla, takže jsem
znovu otevřela svou lahvičku a kývla na Laerona, aby
udělal to samé.

Naše voda se nám rozlila kolem nohou po dlaždicích

a začala hledat v těch nejjemnějších štěrbinách, ve
všech spárách.

„Tady,“ hles Laeron a udělal několik kroků směrem

ke stěně. Voda z jeho lahvičky se shlukla do jedné
veliké kapky. Zamířila jsem k němu, zaostřila na ni a
skutečně, spatřila jsem v ní drobné vzduchové
bublinky.

Dole musí být otevřený prostor.

Jidanse stačilo mávnout prsty a mramorová dlaždice

se zvedla a posunula stranou. Pod ní se skrývala tma,
ale ne černočerná. V místnosti pod observatoří se
svítilo, někde dál v chodbě. Dost na to, aby v ní bylo
vidět, ale ne tolik, aby světlo proniklo nepatrnými švy,
které oddělovaly poklop od zbytku mramorové
podlahy.
Vedly do ní schody, které jako by nás lákaly dolů.

Jako první se po nich vydal Rydal, přesně podle

plánu. Niro mu byl v patách s rukou na pistoli pro
případ, že by se Rydal setkal s nějakým odporem.

Následoval je Haven. Všimla jsem si, že jeho ruce

jako by potemněly, jako by splynul se stíny jako
kouř. Držela jsem se spolu s Jidansou hned za ním a
jako poslední šel Laeron.

Tohle je ta snadná část, uklidňovala jsem se. A měla

jsem pravdu.

Chodba se stáčela dolů pod observatoř a dál mimo

její hranice. Nikde žádní strážní ani kamery. Nic než
slabé světlo a ozvěna našich kroků.

Napadlo mě, jestli to tu vybudovali speciálně pro

Brackenovy děti, ale o tom jsem pochybovala.
Kamenné stěny vypadaly staře, přestože byly čerstvě
natřené hřejivou béžovou barvou, která působila
zvláštně uklidňujícím dojmem, což bych ve vězení
nečekala.

Montforťané jsou skutečně podivní.

Zhruba o sto metrů dál se chodba rozšířila do

místnosti připomínající přijímací sál. Ve stěně byla
okna. Opatrně jsem k nim přistoupila a vyhlédla ven
na zářivé město. Muselo v nich být tlusté sklo,
protože jsem skrz ně neslyšela zvuk alarmů, ačkoli
poplašná světla stále ještě blikala.

Vyměnila jsem si zmatený pohled s Jidansou. Tvářila

se stejně zaskočeně jako já. Jen pokrčila rameny a
kývla bradou směrem doprava, kde byly dveře.

Úplně běžné dveře, dokonce snad ani ne

bezpečnostní.

Když jsem na jejich zámek položila dlaň s úmyslem

otevřít ho jako ten předchozí, uvědomila jsem si proč.

„Tichý kámen,“ sykla jsem a ucukla rukou, jako bych

se spálila. Už jen vzdálená představa bolesti
způsobené tou schopnosti vysávající zbraní mi
nahnala husí kůži. „Ti bastardi, mučí je.“

Ostatní mé pocity sdíleli.

Všichni až na jednoho.

„Jejich škoda, ale naše výhoda,“ poznamenal bez

špetky soucitu Niro. Otočila jsem se na něj a
zamračila se.

„Co tím chceš říct?“ zavrčela jsem.

„Kvůli tichému kameni budou určitě letargické a

ospalé. Tudíž se nikdo nebude divit, až se tihle dva
ráno ani nehnou,“ šťouchl do těl přikrytých dekou na
Rydalových ramenou. Jeho prsty klepaly do lidského
masa naprosto bezcitně.

Měl sice pravdu, ale stejně jsem se mračila dál.

„Pojďme je odsud dostat,“

sykla jsem a luskla prsty. „Na okamžik, Havene,

prosím. A ty Niro buď připravený je vyléčit. Budou
to potřebovat.“

Vím, co s člověkem vězení z tichého kamene udělá.

Měla jsem možnost to pozorovat na Mare
Barrowové. Na jejích propadlých tvářích, v jejím
otupělém výrazu. A to je to tvrdohlavý spratek.
Neztratila rozum jen díky tomu, že se nechala
pohánět vnitřním hněvem a že měla cíl, kterého se
mohla držet, jakkoli hloupý nebo předem ztracený.
Ale Brackenovy děti jsou ještě malé. Je jim jen deset
a osm let. Narodily se jako Stříbrní zvyklí spoléhat se
na schopnosti odjakživa. Nemají žádné vzpomínky na
život bez nich. Raději bych ani nevěděla, co s nimi
tichý kámen udělal, ale nemám jinou možnost.

Musím pohlédnout do tváře válečným zločinům a

nehnout při tom brvou.

Stejně jako otec. Stejně jako matka a sestra. Pokud

chci doufat ve vítězství, je třeba mít oči otevřené.

Vyhrát a vrátit se domů.

Tyhle dveře otevřel Laeron s pomocí svého vodního
klíče. Trvalo mu to o něco déle, protože musel svádět
bitvu se slabými účinky tichého kamene.

Nakonec je ale odemkl a odstoupil stranou, abych

mohla dovnitř vejít jako první. Jakmile jsem vkročila
do místnosti, přeběhl mi mráz po zádech a obrnila
jsem se vůči tomu nepřirozenému pocitu. Byl takový
stálejší, než když člověk bojuje s tlumičem. Jejich
schopnosti závisí na jejich soustředění a jejich síla
různě kolísá. Ale tichý kámen drtí konstantním, nikdy
nepolevujícím tlakem.

Ztěžka jsem polkla. Byl to skutečně hnusný pocit.

Přestože jsem měla v zádech celý tým vyčkávající v

bezpečí chodby, cítila jsem se zranitelněji než kdy
dřív. Jako novorozeně odložené u kraje propasti.

Obě děti tvrdě spaly zachumlané v krásně povlečené

posteli. Rozhlédla jsem se kolem, protože jsem
čekala, že někde v rohu se musejí skrývat stráže. Ale
nikde nic než jen siluety dobře vybavené místnosti s
okny skrytými za závěsem. Stejně jako na chodbě i z
těch v pokoji byl výhled na koruny borovic a město
pod nimi.

Další druh mučení, dívat se na svět, který je mimo váš

dosah.

„Pomozte mi je odnést,“ zašeptala jsem nedočkavě,

abych se odtamtud konečně zase dostala.

Natáhla jsem se k tmavovlasé holčičce v posteli a

pohladila ji po tváři připravena zacpat jí ústa dlaní,
kdyby začala křičet. Brackenova dcera se pohnula,
ale neprobudila. V tom šeru mi přišlo, že její pleť má
barvu nablýskaného gagátu.

„Probuď se, Charlotto,“ zašeptala jsem. Srdce se mi

rozbušilo jako o závod.

Bylo načase jít.

Haven s knížetem Michaelem tak v rukavičkách

nejednal. Rovnou mu jednu ruku vsunul pod ramena,
druhou pod kolena a zvedl ho. Ale i on se probouzel
pomalu, stejně jako jeho sestra. Oba byli takoví
malátní a neteční. Tichý kámen jim v těle napáchal
neviditelnou paseku.

„Kdo…?“ zamumlal Michael a začal líně mžourat.

To už se probouzela i Charlotta, když jsem jí opatrně

zatřásla rameny. Zmateně zamrkala a zamračila se.
„To už je čas na procházku?“ zeptala se vysokým
dýchavičným hlasem. „Budeme hodní, slibuju.“

„Ano,“ chopila jsem se rychle příležitosti. „Jdeme na

procházku, pryč od tichého kamene. Ale oba musíte
být jako myšky a na slovo nás poslechnout.“

Nebyla to lež a oba je to probudilo tak, jak to jen

šlo. Charlotta se mě dokonce chytila rukama kolem
krku, abych ji mohla snáz zvednout do náruče. Byl
lehčí, než jsem čekala. Spíš jako ptáče než dítě. Taky
voněla čistotou. Nebýt tichého kamene, myslela bych
si, že s nimi bylo dobře zacházeno.
Michael se stočil Havenovi v náručí. „Vy jste tu noví,“
poznamenal.

Nemohla jsem se dočkat, až z toho pokoje zase

zmizím, a jakmile jsme vyšli na chodbu, zalapala jsem
po čerstvém léčivém vzduchu. Obě děti si viditelně
oddechly a Charlotta se u mě uvelebila.

„Pamatujte si, musíte poslouchat,“ zamumlala jsem a

uhnula pohledem od díla, které mezitím přichystali
Rydal s Nirem.

Michael jen tiše přikývl, ale Charlotta se na mě

podívala tak bystrým pohledem, jaký bych od dítěte
nečekala. „Přišli jste nás zachránit?“ zašeptala.

Neviděla jsem důvod lhát. Ale přesto mi ta slova

nešla úplně přes pusu. Protože pořád ještě můžu
selhat. Pořád ještě je mohou kvůli mně zabít. Pořád
ještě při tomhle pokusu můžu přijít o život i já. „Ano,“
vymáčkla jsem ze sebe.

„Pusťte mě k nim.“
Niro nemrhal časem a posvítil jim oběma do obličeje,
až i mě vyděsil. „Ticho,“

hlesla jsem, když Michael vyjekl. Probodla jsem Nira

vražedným pohledem, ale on si mě vůbec nevšímal a
soustředil se jen na děti. Pečlivě si je prohlížel jako
nějaký stroj, aby si vryl do paměti jejich rysy.

Když se pak opět otočil k tělům na zemi, nestihla

jsem se podívat stranou včas a zahlédla jsem je. Dvě
drobná těla Rudých.

Ještě dýchali. Byli tak zdrogovaní, že je nešlo

probudit bez pomoci. Ale stále ještě dýchali.

Niro potřeboval ke své práci živá těla.

Vyměnila jsem si pohled s Havenem, který se k

Nirovi a Rudým otočil raději stejně jako já zády.
Nemohli jsme dětem ukázat, co pro jejich záchranu
děláme.

A nechtěli jsme, aby to viděly.

Slabost, zašeptal hlásek v mé hlavě, když jsem sebou
trhla ve chvíli, kdy jsem zaslechla Nira vytahovat nůž
z pochvy. Měj oči otevřené, Iris Cygnetová.

„Takové umění,“ mumlal si Niro pro sebe. Jeho hlas

zněl divoce, byl plný vzrušení.

Jeho práce proběhla vesměs tiše.

Vesměs.

Kapitola 11

Mare

Ačkoli jsem byla vyčerpaná, stejně jsem skoro

nespala. Návrat do Ascendantu nám trval málem do
rána, přičemž se u nás celou cestu střídali léčitelé.
Když jsme dojeli, zbývalo do mimořádného zasedání
parlamentu jen několik hodin.

Snažila jsem se spát, ale tou dobou, co mi z žil

konečně vyprchal adrenalin, jsem už měla nervy v háji
z blížící se schůze. Takže zbytek noci jsem strávila
zíráním na okraje záclony a sledováním toho, jak se
venku šíří bledě modré světlo rozbřesku. A když už
jsem čekala na dolní terase, nemohla jsem nervozitou
pomalu ani sedět a neustále si urovnávala šaty. Byly
dost výrazné. Měly třpytivou, temně rudou barvu,
zlatý opasek, nabírané rukávy a hluboký výstřih
odhalující část cejchu od Mavena. Vlasy jsem si
stáhla dozadu, abych mohla hrdě vystavit na odiv
jizvy na krku. To byl můj nápad, ne Gisin. Chtěla
jsem montfortským politikům ukázat, kolik jsem toho
už musela obětovat. A chtěla jsem se co nejvíc
podobat blýskající holce, přestože nebyla skutečná.
Dodávala mi sílu stejně jako Marina. Byť to jsou obě
jen nepravé verze mého já, jsou mou součástí, i
kdyby jen maličko.

Východ slunce v horách je zvláštní. Paprsky se

prodíraly strmými kopci za mými zády jeden po
druhém a tma z údolí pomalu, ale jistě odtékala,
tlačena pryč ranní mlhou. Ascendant jako by se s
přibývajícím světlem probudil a k paláci stoupala
tichá ozvěna vstávajícího města.

Královna Anabel nikdy nechodí pozdě, zvlášť když

se jedná o něco tak důležitého. Brzy se objevila na
schodišti s vnukem a strážnými v patách. Julian za
nimi trochu zaostával a ruce měl založené v záhybech
dlouhého zlatého pláště. Podíval se na mě a kývl na
pozdrav. Oplatila jsem mu to. Nesouhlasím sice s tím,
že se rozhodl podpořit synovce, ale chápu to. Tomu,
že se člověk rozhodne postavit rodinu nade vše, moc
dobře rozumím.

V rudo-oranžových šatech vypadala Anabel

Lerolanová spíš jako členka gardy chránící svého
krále než jako jeho babička. Je však stejně
nebezpečná jako oni.

Tentokrát nezvolila žádnou honosnou róbu, ale

brokátový kabát, s nímž sladila tuniku a černé legíny,
jejichž lemy byly pošité bronzovými plíšky, jako by
měla zbroj. Byla připravená na ten druh boje, který
se neodehrává na bitevním poli.

Sice mi věnovala úsměv až z opačného konce terasy,

ale její oči se přitom nesmály.

„Vaše Veličenstvo,“ pozdravila jsem se skloněnou

hlavou. „Tiberiasi,“ dodala jsem a letmo na něj
pohlédla.

On se jen tiše ušklíbl, zjevně pobaven mým odporem

říkat mu jakkoli jinak, ani ne přezdívkou, dokonce ani
jeho titulem.

„Dobré ráno,“ odpověděl. Slušelo mu to jako

vždycky. Možná ještě víc. Stále ještě na něm bylo
poznat, že noc strávil bojem s nájezdníky. Skoro jsem
z něj cítila popel, který se určitě snažil celé ráno smýt
ve sprše. Teď možná není vhodná chvíle
představovat si, jak se koupe, okřikla jsem samu
sebe.

Východ slunce ohnivému princi v rudém plášti a

černém hedvábném obleku slušel. Na lesklých
černých vlasech se mu skvěla koruna. Vsadím se, že
byla dílem nějakého magnetrona. Dalším z
Evangeliných výtvorů. I ta mu padla jak ulitá. Nebyla
nijak zvlášť zdobená ani vykládaná drahokamy. Jen
jednoduchý kruh ze surového železa vytvarovaný do
spletence plamenů. Přejela jsem po ní očima, po té
malé věci, kterou Tiberias tolik miluje.

Přestože mezi námi stále panovalo napětí, neměla

jsem na něj stejný vztek jako včera. Těch pár slov,
která jsme si vyměnili na úpatí hory, mě trochu
uklidnilo.

Kéž bychom měli víc času, abychom mohli dospět k

nějakému vzájemnému pochopení.

Jak bychom ale mohli jeden druhého líp

pochopit?

Ačkoli se snažím sebevíc, nedokážu úplně udusit tu

jiskřičku naděje, která mi stále doutná v srdci. Stále
toužím, aby si vybral mě. A pořád ještě bych mu
odpustila, kdyby uznal svoje chyby. Jakkoli
beznadějná ta představa je, pořád odmítá umřít.

Nejvíc ze všeho mě ovšem šokovalo, jak vypadala

Farley. Ne proto, že nohu měla zdravou a jako
novou. To jsem čekala. Vyšla ven za jako vždy
dokonale upraveným premiérem Davidsonem a já ji
nejdřív ani nepoznala. Ta tam byla její roztrhaná
uniforma i tmavě rudá vojenská kombinéza zanesená
prachem ze všech možných bitev. Tentokrát oblékla
uniformu, která připomínala šaty a podobala se spíš
těm, které jsem viděla kdysi na Mavenovi nebo
Tiberiasovi.

Ovšem na ní nikdy.

Oněměle jsem zamrkala, když si popotáhla rukávy

přiléhavého karmínového kabátku zjevně ušitého na
míru. K límečku měla připnuté své odznaky
generálky, tři železné čtverečky. A na prsou se jí
skvěly další čestné medaile, kovové i stužkové. O
jejich pravosti pochybuji, ale nutno říct, že v nich
dělala dojem.
Davidson s Carmadonem jí zjevně s volbou oděvu na
zasedání parlamentu pomohli, aby skrze ni mohli
legitimizovat Šarlatovou hlídku. Přidejte k tomu tu její
jizvu u koutku úst a ocelový pohled pomněnkových
očí a nevím, jak by její žádost dokázal nějaký politik
odmítnout.

„Generálko Farley,“ mrkla jsem na ni. „Sluší vám to.“

„Dej si pozor, Barrowová, abych tě taky nenavlíkla

do něčeho podobnýho,“ zavrčela Farley a znovu si
popotáhla rukávy. „Skoro se v tom nemůžu pohnout.“

To sáčko bylo sice opravdu dokonale padnoucí, ale

střižené příliš těsně na to, aby se v něm mohla
pohybovat tak, jak je zvyklá a jak je potřeba v boji.

Přejela jsem očima i po jejích stejně dobře

padnoucích kalhotách s nohavicemi zastrčenými ve
vojenských botách. „Žádná zbraň?“

„Ani mi to nepřipomínej,“ zamračila se Farley.

Nikoho nepřekvapilo, že jako poslední se dostavila
Evangelina Samosová.

Elegantně proplula velkými dubovými vstupními

dveřmi se svými bratranci v ladících šedých kabátech
s černými lemy po boku. Na sobě měla zářivé šaty,
jejichž sněhobílá barva na rukávech a dlouhé sukni
postupně přecházela až do inkoustové černi. Jak se
blížila, došlo mi, že nejsou z barveného hedvábí, ale z
hedvábí dokonale přesně pošitého vyleštěnými
kovovými plíšky. Od perleťových přes ocelově šedé
až po železně černé. Kráčela sebejistě a záměrně
nechávala dlouhou vlečku tichoučce cinkat o
bílozelenou dlažbu.

„Kdyby jen stejné entrée zopakovala na všeobecném

shromáždění,“ zašeptal mně a Farley Davidson a
pozorně ji sledoval. Evangelina ještě víc narovnala
ramena, aby z každého jejího kroku čišelo opravdu
nezlomné odhodlání.

Davidson se oblékl jako vždy jednoduše, a přesto

perfektně. Tentokrát sáhl po temně zeleném obleku s
bílými smaltovanými knoflíčky. Lesklé šedé vlasy měl
opět sčesané dozadu.

„Půjdeme?“ navrhl a pokynul směrem k podloubím

vedoucím od paláce.

Poslušně jsme ho následovali v našich různých

oděvech rozličné zářivosti dolů po točitých schodech
do města.

Byla bych si přála, aby se náš cíl nacházel dál, ale

budova všeobecného shromáždění, kde při
podobných příležitostech zasedá vláda Montfortu,
nestojí daleko. Jen o pár set metrů níž, na terasách
rozprostírajících se pod premiérovým palácem. A
opět ani v okolí tak důležitého místa jsem neviděla
žádné zdi.

Budovu s kupolí shlížející z výšin na Ascendant a na

údolí obklopovaly jen bílé kolonády a rozlehlé
verandy. Paprsky vycházejícího slunce se odrážely od
obří kupole ze zeleného skla. Bylo příliš nedokonalé,
aby se jednalo o dílo Stříbrných, ale právě
nedokonalosti ho dělaly snad ještě krásnějším,
protože odrážela světlo daleko zajímavěji než
bezchybné skleněné desky. Kolem dokola se jako
sloupy tyčily v pravidelných intervalech osiky se
stříbrnou kůrou a zlatými listy. Ty už byly dílem
Stříbrné ruky. Určitě floristů.

U každého z nich držel stráž jeden voják v temně

zelené uniformě. Všichni vypadali tak hrdě a
nezlomně. Prošli jsme dlouhou mramorovou chodbou
až k otevřeným dveřím vedoucím dovnitř.

Nadechla jsem se a připravila se na to, co mě čeká.

Nemělo by to být těžké. Montfort přece není naším

nepřítelem. I náš cíl je zřejmý. Získat armádu, tak
velkou, jak to jen půjde. Přemoci s ní šíleného krále i
jeho spojence, kteří jsou odhodlaní udržet si moc za
cenu životů Rudých i novokrevných. Souhlasit s
něčím takovým by mělo být pro Svobodnou
republiku Montfort samozřejmé. Nehájí snad
rovnoprávnost?
Tak nám to aspoň řekli.

Zaťala jsem zuby, chytila Farley za ruku a na vteřinu jí

stiskla mozolovité prsty.

Bez zaváhání stisk opětovala.

V prvním sále nás přivítalo sloupořadí ověšené

bílozelenými girlandami spojenými stříbrnými a rudými
provazy. Barvy Montfortu a barvy obou typů krve.
Skleněnou střechou dovnitř proudilo světlo a
naplňovalo celý prostor téměř nadpozemskou září. Ze
vstupního sálu vybíhalo mnoho chodeb zakončených
zamčenými vyleštěnými dubovými dveřmi, které
držely stráž pod jednotlivými sloupy. Jak se dalo
čekat, uvnitř už bylo mnoho lidí. Postávali v hloučcích
a všichni na nás upírali oči. Muži i ženy, Rudí i
Stříbrní, všech možných odstínů barvy pleti, od
porcelánové až k půlnočně černé. Snažila jsem se ve
své kůži cítit před jejich pohledy nějak chráněná, jako
bych na sobě měla zbroj.

Tiberias kráčel přede mnou s hlavou vztyčenou, s

babičkou po pravici a s Evangelinou po levici. Ta si
dala záležet, aby jeho dlouhým krokům stačila.

Žádná dcera rodu Samosů nekráčí v něčím stínu.

Dlouhá vlečka jejích šatů udržovala mě a Farley v
uctivé vzdálenosti za nimi. Ne že by mi to vadilo.

Julian šel až za námi. Slyšela jsem, jak se rozhlíží

kolem dokola a něco si tiše mumlá. Překvapovalo
mě, že si rovnou nedělá poznámky.

Všeobecné shromáždění je trefný název. Jak jsme se

blížili ke vchodu do zasedací místnosti, dolehla ke
mně tlumená ozvěna stovek hlasů. Zněla stále hlasitěji,
až přehlušila všechno krom zvuku bušení krve v mých
uších.

Masivní bílozelené smaltované dveře zavěšené na

dobře promazaných pantech se před námi otevřely,
jako by je rozrazila sama vůle premiéra Davidsona.
Prošel jimi do ohlušujícího aplausu, který ještě zesílil,
když jsme do sálu ve tvaru amfiteátru nakráčeli my.
Na židlích vyrovnaných v řadách kolem dokola
seděly stovky lidí. Většina z nich byla oblečená
podobně jako Davidson, v různých odstínech zelené
a bílé.

Někteří z nich museli být vojáci. Ti byli v uniformách s

různými hodnostmi.

Jakmile jsme vstoupili, všichni povstali a začali tleskat,

aby uvítali… nás? Nebo premiéra?

Nevím.

Někteří netleskali, ale jen vstali. Z úcty k tradici.

Schody vedoucí do středu amfiteátru nebyly nijak

vysoké. Mohla bych po nich klidně seběhnout i se
zavřenýma očima. Ale přesto jsem si raději hlídala
každý krok a dávala pozor, abych nezakopla o lem
svých blyštivých šatů.

Davidson zamířil ke svému místu uprostřed dolního

pódia kolem stále ještě stojících politiků. Pro nás
nechali přichystat židle, které označili pruhy
barevných látek. Oranžovou pro Anabel, stříbrnou
pro Evangelinu, červenou pro mě, šarlatovou pro
Farley a tak dále. Zatímco Davidson, s
charismatickým úsměvem na tváři jako vždy, se šel
pozdravit a potřást si rukou s nejblíže stojícími muži a
ženami, my se rozešli na svá místa.

I kdyby mě přinutili producírovat se před ostatními

sebevíckrát, nikdy si na to nezvyknu.

Na rozdíl od Evangeliny. Usadila se vedle mě a

mávnutím ruky si uhladila záhyby šatů, načež lehce
zdvihla jedno obočí, svrchovaná jako živoucí obraz.
Pro chvíle jako tahle se zrodila, a i kdyby se jich bála,
nikdy by to na sobě nedala znát.

„Seber se, blýskající holčičko,“ zašeptala a zpražila

mě elektrickým pohledem.

„Tohle už přece znáš.“

„Znám,“ zašeptala jsem a vzpomněla si na Mavena,

na jeho trůn a všechny ty strašné věci, které jsem po
jeho boku řekla. Tohle bude ve srovnání s tím hračka.

Tohle mi nerozerve srdce na kusy.

Davidson sledoval, jak všichni jako jeden muž usedli

na svá místa, ale sám zůstal stát.

Pak sepjal ruce a sklonil hlavu. Přes oči mu spadl

pramen šedých vlasů. „Ještě než začneme, rád bych
vás požádal o minutu ticha za ty, kteří včera v noci
padli při obraně našeho lidu před útokem nájezdníků.
Nikdy nezapomeneme.“

Všichni napříč celým sálem, politici i důstojníci,

souhlasně přikývli a taky sklonili hlavy. Někteří i
zavřeli oči. Vzhledem k tomu, že jsem si nebyla jistá,
co přesně se sluší, řídila jsem se příkladem premiéra a
sama sepjala ruce a svěsila bradu.

Po chvíli, která mi přišla jako věčnost, Davidson

hlavu opět zvedl.
„Mí drazí spoluobčané,“ začal a jeho hlas se nesl
celým kruhovým sálem, který měl dokonalou
akustiku. „Rád bych vám všem poděkoval. Jednak za
to, že jste se zvláštním zasedáním parlamentu
souhlasili, a jednak za to, že jste se na něj dostavili.“

Pak se odmlčel, aby mohl na vlnu zdvořilého smíchu

odpovědět zdvořilým úsměvem. Neškodný vtip se
vždycky hodí. Přesně jsem odhadla, kdo ho
podporuje. Podle toho, jak moc se zasmáli nebo
usmáli. Několik přítomných zachovalo stoický klid. K
mému překvapení jak Stříbrní, tak Rudí, soudě podle
odstínů jejich pleti.

„Jak všichni víte,“ pokračoval Davidson a začal

přecházet po pódiu, „náš národ je mladý. Budujeme
ho vlastníma rukama po dvě desetiletí. Já sám jsem
jeho teprve třetím premiérem a mnozí z vás zažívají
první volební období ve funkci.

Společně reprezentujeme vůli a zájmy našeho

rozmanitého lidu a samozřejmě děláme vše, abychom
mu zajistili bezpečí. V posledních měsících jsem v
tomto smyslu podle svého nejlepšího přesvědčení
jednal, aby naše zem zůstala zachována taková, jaká
je, a aby se mohla dál rozvíjet směrem, jímž chce v
budoucnu směřovat.“ V tomhle bodě zpřísnil výraz a
vrásky na čele se mu prohloubily. „Majákem
svobody. Majákem naděje. Světlem v temnotě kolem
nás. Montfort je jedinou zemí na tomto kontinentu,
kde nezáleží na barvě krve.

Kde Rudí, Stříbrní a Ardenti pracují bok po boku a

ruku v ruce, aby společně vybudovali lepší zítřek pro
děti nás všech.“

Sepjala jsem ruce v klíně tak silně, až mi zbělaly

klouby. Tahle zem, o níž Davidson mluví, to, co
představuje, může být skutečná? Ještě před rokem
by tomu Mare Barrowová zabořená až po kolena v
bahně ulic v Pilotách nikdy nevěřila. Ani by nemohla.
Tehdy jsem byla svázaná jak tím, co mě odjakživa
učili, tak tím, co jsem viděla kolem sebe. Můj život
mohl mít jen dvojí směr.

Práci, nebo odvod. A oba vedly do záhuby. Oba

prožité tisíci a miliony lidí přede mnou. Tehdy nemělo
smysl snít o tom, že život by mohl vypadat i jinak.
Akorát by mi to dál lámalo už tak zlomené srdce.

Je kruté dávat naději tam, kde by žádná neměla

být. To mi řekl táta. Ale ani on sám by to už nikdy
nezopakoval. Ne teď, když jsme se na vlastní oči
přesvědčili, že naděje je skutečná.

A že tohle místo, o krok napřed směrem k lepšímu

světu, je skutečné taky.

Viděla jsem to všude před sebou. Rudí zastupitelé s

typickými ruměnci ve tvářích seděli vedle Stříbrných.
A ke všem mluvil novokrevný vůdce národa.

Farley s krví rudou jako úsvit sedící tak blízko

Stříbrnému králi. A mezi těmi všemi dokonce i já. I já
mezi nimi mám místo. I na mém hlase záleží. I na
mých nadějích.

Podívala jsem se přes Evangelinu na právoplatného

krále Norty. Následoval mě sem, protože mě pořád
miluje. Mě, Rudou dívku. A protože se opravdu snaží
dělat si o věcech vlastní obrázek.

Doufám, že tady uvidí to, co vidím já. A že pokud

nakonec skutečně usedne na trůn, pokud se nám
nepodaří mu v tom zabránit, že dopřeje sluchu
premiérovým slovům.

Zatím zíral do země, svíral opěrky své židle a klouby

na prstech měl stejně bílé jako já.

„Nemůžeme si ale dovolit tvrdit, že jsme svobodní, že

jsme majákem naděje, pokud dopustíme, aby se na
našich hranicích děla zvěrstva,“ pokračoval Davidson,
popošel k sedadlům nejbližších politiků a významně
se na ně podíval.

„Pokud se díváme do dáli s jasným vědomím toho, že

Rudí tam žijí jako otroci, že Ardenty tam masakrují a
že lidské životy hynou pod nohama Stříbrných
mocipánů.“

Stříbrní z královského rodu, kteří nás doprovázeli, při

jeho slovech ani nehnuli brvou. Neudělali nic, aby
jeho slova popřeli. Anabel, Tiberias i Evangelina
hleděli hrdě před sebe a jejich výraz nedoznal
žádných změn.

Davidson celé pódium obešel kolem dokola. „Před

rokem jsem vás požádal o svolení se v této věci víc
angažovat. Využít zlomek našich sil k tomu, abychom
pomohli Šarlatové hlídce infiltrovat Nortu, Zemi jezer
i Pidmontu, všechna království stojící na tyranii. Bylo
to riziko. Krok, který náš mladý národ, jenž sílil v
tajnosti, odhalil světu. Přesto jste s ním ale souhlasili,“
řekl a napůl se uklonil. „A dnes vás žádám znovu. O
další vojáky, o další finanční zdroje. O

možnost svrhnout tyranské režimy, o právo moct se

sám sobě podívat v zrcadle do očí, pro nás pro
všechny. Abychom jednou mohli našim dětem říct, že
jsme jen nestáli a nepřihlíželi, když byly stejné děti
jako ony vražděny a usmrcovány.

Je naší povinností nezavírat před tím oči a postavit se

tomu teď, dokud můžeme.“
Jeden z politiků na galerii se postavil. Stříbrný s
jemnými plavými vlasy, pletí bledou jako stěna a
smaragdově zelenou tógou. Měl zvláštně dlouhé
nehty, vyleštěné do vysokého lesku. „Mluvíte tu o
svrhávání režimů, premiére,“ řekl.

„A přitom vedle vás sedí mladý muž se stříbrnou krví

a korunou na hlavě. Přitom tu žádné jiné koruny
široko daleko nevidím. Přitom sám víte stejně dobře
jako já, kolik korun jsme museli sami zničit, aby
mohla naše zem vzniknout. Kolik jsme toho museli
spálit, abychom mohli z popela znovu povstat.“

S těmi slovy si sáhl na čelo. Bylo zřejmé proč. Jedna

z těch korun, které musely být zničeny, očividně
patřila jemu. Stiskla jsem zuby a bojovala s nutkáním
probodnout Tiberiase pohledem. Vidíš? Všechno
jde, když se chce, chtělo se mi na něj zařvat.

Davidson se tomu politikovi hluboce poklonil. „V tom

máte pravdu, poslanče Radisi. Naše republika
povstala z války, z obětí, ovšem především z
příležitosti.
Než jsme se spojili, byly hory plné malých království,
která mezi sebou soupeřila o dominanci. Všechna
mezi sebou měla rozbroje. Bylo snadné využít mezer
v jejich systémech a rozbít to, co už se samo
hroutilo,“ odmlčel se s planoucím pohledem v očích.
„A dnes vidím podobnou příležitost ve Stříbrných
královstvích na východě. Prostor pro změnu řádu
věcí v Nortě. Prostor k napravení mnohých křivd.“

V tu chvíli povstala na galerii nějaká Rudá žena s

hladkou měděnou pletí, krátce zastřiženými vlasy a v
bílé róbě přepásané olivovým pásem. „Vaše
Veličenstvo s premiérem souhlasí?“ zeptala se a
upřela pohled přímo na Tiberiase.

Tiberias zaváhal. Její přímost ho zaskočila. Ve

slovních přestřelkách bohužel není tak pohotový jako
jeho prokletý bratr. „Norta se nachází ve stavu
občanské války,“ odpověděl nejistě. „Víc jak třetina
jejích obyvatel se odtrhla, z nichž někteří přísahali
věrnost království Rift, kde vládne otec mé
zaslíbené.“ S těmi slovy stiskl zuby a ukázal na
Evangelinu, která se ale ani nehnula. „Ostatní zůstávají
věrni mně. Usilují o to, abych znovu získal trůn svého
otce a svrhl bratra,“ zaškubalo mu ve tváři. „Bratra,
který si cestu ke koruně vyvraždil.“

V tu chvíli pomalu sklopil zrak. Viděla jsem, jak se

mu hruď pod rudým pláštěm rychle zdvihá. Myšlenka
na Mavena nás oba stále zraňuje, jeho ještě víc než
mě. Byla jsem u toho, když ho Maven s Elarou
přinutili zavraždit vlastního otce, bývalého krále. Má
tu chvíli vepsanou ve vážné tváři stejně jasně jako
písmena v knize.

Jeho odpověď nicméně paní poslankyni neuspokojila.

Naklonila hlavu a sepjala k sobě dlouhé prsty. „Podle
našich zpráv je ale král Maven mezi lidem oblíbený.

Mezi těmi, kteří mu zachovávají věrnost,“ dodala. „Je

skutečně s podivem, že se mezi ně řadí i velká část
Rudé populace Norty.“

Na kůži mě pohladil hřejivý proud vzduchu. Ne

horký, ale dost teplý na to, abych věděla, že je
Tiberias v úzkých. Sevřela jsem dlaně v pěst a
promluvila dřív, než musel on.

„Král Maven je nedostižný manipulátor,“ řekla jsem

jí. „Dokonale využívá svého obrazu mladého muže,
který se musel ujmout trůnu, takže oklame každého,
kdo ho dobře nezná.“

A občas i ty, kteří ho znají. Zejména Tiberiase.

Jednou mi prozradil, že pátrá po nějakém
novokrevném našeptávači, který by byl silnější než
královna Elara a mohl by být schopný napravit škody,
které mu v hlavě napáchala. Nesplnitelné přání.
Zhoubný sen. Zažila jsem Mavena už bez jejích
machinací. Je dávno mrtvá a on zůstal stejnou zrůdou,
jakou z něj udělala.

Politička se zadívala na mě a já pokračovala.

„Vyjednal spojenectví s Jezeřany a ukončil tak válku,
do které byly posílány tisíce lidí. Zrušil restriktivní
opatření, kterými jim jeho otec znepříjemnil život. Je
snadné pochopit, proč má jejich podporu. Je snadné
získat si přízeň lidí, které živíte.“ Zatímco jsem
mluvila, myslela jsem na sebe a na svou rodinu. Na
Piloty. Na Cameron a slumová města plná Rudých,
kteří v nich jsou nuceni prožít celý život. Kde bychom
byli, kdyby se někdo neprobojoval skrz zeď kolem
nás? Kdyby nám někdo neukázal, jaký by měl svět
skutečně být? „Zvlášť když máte moc nad tím, co se
jim ocitne jak na stole, tak na obrazovce.“

Ta politička se na mě usmála svým nekompletním

chrupem. „Vy jste pro něj byla odjakživa pohromou i
požehnáním, Mare Barrowová. Všichni jsme viděli
záznamy z dob vašeho věznění. Sama jste mu
pomáhala podporu lidu získat.“

Žár, který se ve mně v tu chvíli rozhořel, nevycházel

od Tiberiase, ale přímo z mého nitra. Tak silný, až mi
zrudly tváře. „Ano. A dodnes se za to stydím,“

připustila jsem.

Farley sedící nalevo ode mě zaťala pěsti a naklonila

se ve své židli trochu dopředu. „Nemůžete jí klást za
vinu, co řekla tváří tvář ocelové hlavni pistole.“
„To samozřejmě ne. Nicméně váš hlas i vaše tvář byly
zneužity už tolikrát, slečno Barrowová, že nám již
nepomůžete přesvědčit obyvatele Norty o opaku.

A omluvte mou upřímnost, ale ze stejného důvodu

není snadné věřit vašim slovům tady a teď, věřit tomu,
za čím stojíte.“

„Pak tedy mluvte se mnou,“ vyštěkla Farley ostře.

Trochu se mi ulevilo a přestala jsem se červenat.
Diskrétně jsem Farley poděkovala pohledem,
vděčnější než kdy dřív. Dobře se ovládala a hněv jí
jen dodával energii. „Jsem generálka Šarlatové hlídky,
vysoká důstojnice Velení. Moje organizace pracuje
ve stínu už mnoho let, a to na území táhnoucím se od
zamrzlých břehů Hudu po pidmontské nížiny. S
minimem jsme dosáhli mnohého. Představte si, čeho
bychom mohli dosáhnout s větší podporou.“

Na protější straně sálu zvedl ruku ověnčenou zlatými

prsteny další Montforťan.

Rudý. S ostrým a úlisným úsměvem. „Mnohého

říkáte? Promiňte mi, generálko, ale než jste začali
spolupracovat s námi, byla Šarlatová hlídka v
podstatě jen sítí kriminálníků, pašeráků, zlodějíčků, a
dokonce i vrahů.“

Farley si jen odfrkla. „Dělali jsme, co bylo třeba. Pan

premiér tu hovořil o využití mezer v systémech. Ty
mezery jsme vytvořili my. A dostali jsme tisíce lidí z
nebezpečí. Rudé, kteří potřebovali naši pomoc, i
novokrevné. Sám váš premiér se narodil v Nortě,
ne?“ kývla na Davidsona. „I jeho málem popravili
čistě jen za to, jaký se narodil. Lidi jako on jsme
zachraňovali každý den.“

Na to ten slizký muž jen pokrčil rameny. „Chci tím

říct, generálko, že to nedokážete sami. A ačkoli vaše
úmysly jsou spravedlivé, musíme si nalít čistého vína.
Jste skupina, která se nezodpovídá žádnému národu
ani lidu. Vaše metody se vymykají běžnému způsobu
vedení války. A my musíme myslet na tu, kterou
máme za dveřmi.“

„My skládáme účty všem, pane,“ nenechala se vyvést

z míry Farley. Trochu pootočila hlavu, aby se od jizvy
na její tváři mohlo lépe odrazit dovnitř dopadající
světlo. „Zvlášť těm, kteří si myslí, že je nikdo
neposlouchá. My je posloucháme. Konáme a
budeme bojovat dál. Šarlatová hlídka se bude do
posledního dechu posledního muže snažit napravit, co
je v jejích silách. S vaší pomocí i bez ní.“

Davidson, který stále ještě přecházel sem a tam,

prošel kolem ní a přejel ji pohledem, který jsem
nedokázala rozluštit, nedokázala jsem říct, jestli je s ní
spokojen, nebo jestli ho naštvala.

Ten Stříbrný poslanec, Radis, znovu vstal. Nevypadal

víc než na pětatřicet, a přesto byl dost starý, aby si
pamatoval, jak to tu vypadalo dřív. Všechny si nás
změřil pohledem. „Takže vy nám tu chcete navrhnout,
abychom podpořili nějakého jiného Stříbrného
monarchu a dopomohli mu na trůn.“

Evangelina sedící po mé pravici se usmála. Všimla

jsem si, že si na špičáky nasadila špičaté stříbrné
ozdoby. Příšerné, pomyslela jsem si. A výmluvné,
stejně jako zbytek jejího vzezření. Prokousne srdce
komukoli, kdo se jí postaví do cesty. Včetně nás
všech.

„Přesněji řečeno dva,“ promluvila nahlas do sálu. „I

můj otec, král Riftu, musí být uznaný právoplatným
panovníkem.“

Tiberiasovi zaškubalo v koutku úst a Anabel pevně

stiskla rty. Stejně jako předtím v Corviu i tady dělala
Evangelina vše, co bylo v jejích silách, aby zhatila
svému zaslíbenému jakýkoli pokrok, kterého by mohl
dosáhnout.

Radisovi vzplály šedé oči. „Vždyť jste nám sám řekl,

premiére, že naše Svobodná republika se zrodila
právě z takových království. Víme, jaká jsou, jak to s
nimi končí,“ řekl a přejel pohledem z Evangeliny na
Tiberiase. „Bez ohledu na to, jak šlechetní, vznešení či
ctihodní jejich králové a královny jsou.“

Na okamžik se zdálo, že premiér neudrží svou masku

nezaujatosti a zamračí se.
Mírně přikývl na znamení, že uznává, že Radisův
argument je pádný. Ostatní poslanci si mezi sebou
začali šeptat o tom samém. Samozřejmě že Hlídka i
Davidson mají jiné plány, že nemáme v plánu
pomáhat žádným dalším králům ani královnám, ale to
tady před Stříbrnými, kteří s námi přijeli, vykládat
nemůžeme.

Ta lež mě napadla tak snadno, protože se zakládala

na pravdě.

„Ale premiér říkal i něco jiného,“ vyhrkla jsem rychle

a zvedla se ze židle.

„Ještě před druhou bitvou o Corvium, když jsme stále

byli v Pidmontě.“

Davidson se ke mně otočil a zvedl obočí.

„ Centimetrová oběť, za kterou získáme celé

kilometry, “ prohlásila jsem důrazně.

Když na mě upřeli oči všichni shromáždění, málem

jsem si začala zoufat.

Musejí souhlasit. Potřebujeme jejich pomoc, jestli

chceme ukončit Mavenovu vládu a zabránit
Tiberiasovi, aby si nasadil korunu, která po jeho
bratrovi osiří.

„Změna může být rychlá nebo může být pomalá,

důležité je ale posouvat se stále kupředu. Vím, že
někteří z vás se díváte na Tiberiase, na královnu
Anabel, na princeznu Evangelinu a říkáte si, v čem se
od Mavena liší? Proč je lepší prolévat za ně krev než
zůstat naživu a nechat Mavena u moci?“

Radis na mě pohlédl přes svůj dlouhý nos. „Protože

tvrdíte, že Maven Calore je zrůda. Nevypočitatelný
kluk, nad nímž nemá nikdo kontrolu.“

Pohodila jsem hlavou a přehodila si cop přes rameno.

Stejně jako Farley jsem dovolila svým jizvám, aby
vyprávěly svůj vlastní příběh. M na mé klíční kosti se
škvařilo pod pohledem stovek párů očí. „Protože
Maven Calore je zcela jednoznačně a nadevší
pochybnost horší možností,“ řekla jsem všem.
„Nejenom že svou zemi nikdy nepovede kupředu, on
ji strhne zpátky. Nechová v sebemenší úctě ani život
Rudých, ani život Stříbrných. Nezná slovo
rovnoprávnost. Nezná nic než bludný kruh pomsty a
touhy být milován. A na rozdíl od Tiberiase, na rozdíl
od krále Vola z Riftu, možná na rozdíl od jakéhokoli
jiného v současnosti žijícího Stříbrného panovníka je
ochoten udělat naprosto cokoli, aby si korunu
udržel.“

Radis se pomalu posadil a pokynul mi svou bílou

rukou, abych pokračovala.

Ne že bych potřebovala jeho svolení. Přesto se ve

mně ale vzedmula pýcha.

„Ano. Za většiny okolností byste měli nejlepší důvod

zůstat tady, chráněni horami, odstřiženi od zbytku
světa. Samozřejmě jen za předpokladu, že byste měli
žaludek na to ignorovat, jaká zvěrstva Norta a její
spojenci páchají.“
Někteří si trochu poposedli. „Ale teď ne. Ne když
má na své straně Jezeřany.

Můžete tu klidně sáhodlouze rokovat o tom, zda nám

poskytovanou pomoc rozšířit, ale v podstatě je to už
hotová věc. Protože jste se nám rozhodli pomoct již
dřív. Vaši vojáci se účastnili operace na mou záchranu
z Ohnivého paláce.

Vaše armáda nám pomáhala udržet hradby Corvia. A

to vám Maven Calore nikdy nezapomene. Nikdy vám
nezapomene, že jste mu mě ukradli.“

Jsi pro mě jako Thomas, řekl mi jednou Maven.

Stále ještě jsem slyšela v hlavě šeptat jeho hlas. Jsi
jediný člověk, na kterém mi záleží, který mi
připomíná, že jsem naživu. Že nejsem prázdný. Že
nejsem sám.

Už tehdy byl monstrem, které mě drželo ve svém

paláci uvězněnou ve vlastní kůži. Jaké zvíře se z něj
asi stalo teď, když nemá nikoho a nic jiného než
roztříštěné kousky své osobnosti?
Stiskla jsem zuby a pokusila se odhadnout jeho další
kroky. Ne v následujících dnech, ale měsících a
letech. „Jednoho dne vám na prahu stanou jeho
armády.

Norťané i Jezeřané.“ Před očima mi probleskla

vzpomínka na různé rody v rozmanitých barvách a na
Jezeřany v královské modři. „Přivede všechny. Plné
hněvu. Budou pochodovat za živým štítem Rudých,
které budete nuceni pozabíjet. Možná tu bitvu
vyhrajete, ale spolu s nepřáteli zahyne i mnoho vašich
lidí. Kolik přesně, to si netroufám odhadnout. Můžu
vás ale ujistit, že mnoho.“

O slovo se přihlásila ta Rudá poslankyně s černými

vlasy. „Souhlasíte, generálko?“ zeptala se a pak
ukázala na Tiberiase. „Bude zrovna tenhle Stříbrný
král lepší než ti, kteří mu na trůně předcházeli?“

Farley si odfrkla a málem protočila panenky.

„Madam, ujišťuji vás, že na Tiberiasovi mi vůbec
nezáleží.“ Zatrnulo mi. Farley!
Ale ona ještě neskončila. „Takže mi můžete věřit,
když říkám, že bude.“

Poslankyně přikývla, zjevně uspokojena odpovědí. A

nebyla jediná. Mnoho z přítomných politiků Rudých i
Stříbrných, si začalo šeptat. „Máte k tomu co říct,
Vaše Veličenstvo?“ dodala nakonec a obrátila svou
pozornost k Tiberiasovi.

Tiberias si poposedl na židli a Anabel se letmo dotkla

jeho paže. Mám dostatečnou zkušenost se Stříbrnými
matkami, abych věděla, že její gesto by mezi nimi
bylo považováno za přespříliš ochranitelské, něžné a
milující.

Posadila jsem se a uvolnila prostor Tiberiasovi, který

vstal. I Davidson couvl a konečně usedl na své místo.
Tiberias zůstal stát sám. Na pozadí bílého mramoru a
žuly působil v zelenkavém světle proudícím dovnitř
kupolí vskutku majestátně.

Jeho rudý plášť vypadal jako živý plamen, jako kaluž

čerstvé krve.
Zvedl bradu. „Strávil jsem téměř rok v exilu, zrazen
vlastním bratrem. Ale byl jsem zrazen i…“ zarazil se,
protože následující slova mu nešla snadno přes pusu.

„I vlastním otcem. Vychoval mě k tomu, aby se ze mě

stal stejný král jako všichni králové přede mnou.
Neústupný. Zkostnatělý. Žijící v minulosti.

Uvězněný v nekonečné válce, provdaný za tradici.“ V

tu chvíli sebou Evangelina poprvé trochu škubla a
zaryla své ostré nehty do opěrek židle.

Ale právoplatný král pokračoval. „Pravda je taková,

že Norta byla rozdělena vedví už dávno předtím, než
byl můj otec zavražděn. Na Stříbrné pány a Rudé
sluhy. Věděl jsem, že by to tak nemělo být. Stejně
jako to v hloubi srdce víme my všichni. Ale moc krále
má své hranice. A já se domníval, že pokusit se o
nápravu samých základů společnosti je jednou z nich.
Domníval jsem se, že tehdejší rovnováha, byť stojící
na nespravedlnosti, je lepší než riziko, že zem upadne
do chaosu.“ Z jeho hlasu čišelo odhodlání. „Ale mýlil
jsem se. Tolik lidí mi to už dokázalo.
Vy jste byl jedním z nich, premiére,“ dodal a pohlédl
na Davidsona. „Vy všichni jste toho důkazem. Vaše
zem, ačkoli se nám jeví tak zvláštní, je důkazem toho,
že se dají nastavit jiná pravidla. Že lze nastolit jiný
druh rovnováhy.

Jakožto král Norty mám v úmyslu vidět to, co jsem

dřív neviděl. A udělat vše, co bude v mých silách, aby
překlenul propast mezi Rudými a Stříbrnými. Abych
napravil staré křivdy a změnil to, co je třeba změnit.“

Takhle výřečně mluvit jsem ho slyšela už dřív.

Naposledy v Corviu, kde říkal v podstatě to samé.
Přísahal, že s námi změní svět. Že vymaže rozdíly
mezi Rudými a Stříbrnými. Tehdy to ve mně
probudilo pýchu, ale teď ne. Ne když už vím, co vše
je schopen naslibovat, zvlášť když je ve hře koruna.

Přesto jsem ale i já zalapala po dechu, když

uprostřed pódia poklekl a jeho krvavě rudý plášť se
rozlil po mramorové podlaze.

Když sklonil hlavu, všichni si začali šeptat.

„Nežádám vás, abyste bojovali místo mě, ale po mém
boku,“ řekl pomalu.

Jako první promluvila ta černovlasá žena. „Už jsme se

přesvědčili, že nepatříte mezi ty, kteří za sebe
nechávají bojovat jiné, Vaše Veličenstvo. To jste nám
dokázal včera v noci. Má dcera, kapitánka Viyaiová,
bojovala na Jestřábí stezce s vámi.“

Tiberias dál klečel a nic na to neřekl, jen mlčky

přikývl a ve tváři mu zaškubal sval.

Radis na opačné straně sálu mávl na Davidsona

rukou. Kolem se ihned prohnal závan větru. Takže
větrolam, uvědomila jsem si. „Dejte o tom hlasovat,
premiére,“ prohlásil.

Davidson přikývl a zahleděl se na všechny

shromážděné. Co asi vyčetl z jejich tváří? Po dlouhé
odmlce vydechl. „Jak si přejete, poslanče Radisi.“

„Já hlasuji pro,“ řekl rychle a rozhodně Radis a

posadil se.
Tiberias jen zamrkal a snažil se zamaskovat své
překvapení. Stejně jako já. A náš šok narůstal s
každým dalším pro, které se rozlehlo sálem. Počítala
jsem je.

Třicet. Třicet pět. Čtyřicet.

Samozřejmě někteří byli proti. Ze začátku jich bylo

dost na to, aby zadupali veškeré moje naděje. Jejich
nesouhlas se ale brzy utopil v souhlasných
odpovědích, které jsme tolik potřebovali.

Až se Davidson konečně usmál a znovu povstal. Pak

došel k Tiberiasovi položil mu ruku na rameno, aby
mu dal najevo, že může vstát.

„Máte svou armádu.“

Kapitola 12

Evangelina

Přestože Montfort je krásný, byla jsem ráda, že

odjíždíme téměř vzápětí po příjezdu. A navíc jsme
měli namířeno domů. Do paláce Skalisko, za
Ptolemem, za Elane. Měla jsem z toho takovou
radost, že jsem si skoro ani nevšimla, že si musím
sama sbalit věci.

Je to chytrý tah, to vědí i Rudí. Rift je Montfortu blíž

než pidmontská základna, a to se ani nezmiňuju, že
není obklopený kolem dokola Brackenovým územím.
Navíc je naše království silné a dobře chráněné.
Maven útok na naše državy nenařídí, takže budeme
mít čas shromáždit zdroje i armády.

Stejně jsem ale měla celé odpoledne trochu husí kůži.

Málem jsem ani nestrávila ten Calův úsměv, když
jsme vyšli na nádvoří Davidsonova paláce.

Občas si přeju, aby měl aspoň kousek Mavenovy

vychytralosti nebo mazanosti.

Pak by mu možná došlo, k čemu přesně dnes ráno na

tom všeobecném shromáždění došlo. Ale ne, na to je
příliš důvěřivý, příliš hodný a hlavně příliš spokojený
s tím svým malým proslovem, takže si neuvědomuje,
jak skvěle to Davidson sehrál.

Hlasování bylo předem rozhodnuté. Muselo být.

Tamní politici dopředu věděli, o co je Davidson
požádá, a věděli, jak odpoví. O poskytnutí armády
bylo rozhodnuto už před naším příjezdem. A všechno
ostatní, procházka městem a tak, to bylo jen divadlo,
které nás mělo svést.

Udělala bych to úplně stejně.

Stejně jako ta Davidsonova slova mi měla nasadit

brouka do hlavy. Jen další maličkost, kterou tady
tolerujeme, pověděl mi po příjezdu. Ví o Elane a
přesně ví, co říct, aby mě znejistil. Aby mě zaujal.
Aby mě přiměl začít přemýšlet, i kdyby jen na
chviličku, nad tím, že bych mohla zahodit celý svůj
dosavadní život a vyměnit ho za místo u nich.

Premiér je každopádně vynikající prodavač.

Přinejmenším.

Cal pak přešel po nádvoří, aby se rozloučil s

Davidsonem a jeho manželem Carmadonem. Když
jsem se na ty dva podívala, vzplanuly ve mně jako
obvykle žárlivost a znechucení. Rychle jsem se
otočila, abych se na ně nemusela dívat.

Jenže můj pohled spočinul na dalším odporném

výlevu emocí. Na další loučící se skupině, ze které se
mi zvedal žaludek. Dávali si sbohem předtím, než
naše partička cvičených opic odcestuje do Riftu.

Nechápu, proč se Mare se svou rodinou nemohla

rozloučit někde v soukromí, aby nás všechny ušetřila
toho divadýlka. Jako by byl její smutek něčím
výjimečný. Jako by byla Mare Barrowová jediným
žijícím člověkem, který se někdy musel rozloučit s
někým blízkým.
Členy své rodiny jednoho po druhém objala a
každého držela snad ještě déle než toho před ním.
Matka brečela, otec brečel, bratři brečeli, sestra
brečela. Mare se snažila nebrečet, ale marně. Po
horské ranveji se rozléhala ozvěna jejich tlumených
vzlyků a my ostatní museli dělat, že nám nevadí čekat
na ubrečenou rodinu.

Bylo to všechno velice rudé, nejspíš. Rudí si nemusejí

lámat hlavu s tím, co se stane, když na sobě dají znát
slabost, protože většina je jich beztak slabá. Někdo
by si o tom měl s Barrowovou promluvit. Měla by
vědět, jak je důležité udržet určité zdání.

Ten vysoký kluk, její opálený blonďatý pejsek, jí byl

v patách a objímal se s její rodinou, jako by byla jeho
vlastní. Asi za ní chodí všude.

Cal se pak s Davidsonem konečně rozloučil a ukončil

jejich tichý rozhovor.

Premiér s námi neletí. Prozatím zůstává doma.

Vzhledem k tomu, že se nás jeho vláda rozhodla
podpořit, čeká ho spousta organizační práce, takže
slíbil, že za námi dorazí zhruba za týden. Ale
nemyslím, že by se s Calem bavil o tom. Na to
vypadal můj drahý zaslíbený příliš rozohněně, příliš
nervózně a příliš silně držel premiéra za paži. V očích
měl ale takový něžný pohled. Určitě Davidsona o
něco žádal. O nějakou maličkost, na které nesejde
nikomu jinému než jemu.

Když pak princ odešel, kolem Mare se prohnal

rychlými dlouhými kroky. Její bratři se dívali, jak se
vzdaluje. Kdyby byli žháři jako Calorové, myslím, že
by ho nechali na místě shořet. Sestra se netvářila až
tak nepřátelsky, spíš zklamaně.

Jenom se zamračila a trochu se kousla do rtu. V tu

chvíli vypadala jako Mare, zvlášť když se její mračení
změnilo ve zlomyslný úšklebek.

Cal se zastavil napravo ode mě a zaujal postoj s

rozkročenýma nohama a rukama založenýma na
černé uniformě.
„Měl by sis sehnat nějakou lepší masku, Calore,“
zamumlala jsem na něj. Jen si odfrkl. „A ona by se
měla držet domluveného časového harmonogramu.“

„Nechává tady rodinu, Evangelino,“ zabručel.

„Myslím, že těch deset minut můžeme oželet.“

Povzdechla jsem si a prohlédla si nehty. Dnes jsem si

nevzala svoje okrasné drápy. Na cestu domů nebyly
třeba. „Když jde o Barrowovou, všichni jsou ochotní
dělat tolik ústupků. Zajímalo by mě, kde leží hranice
míry únosnosti a co se stane, až ji jednou
nevyhnutelně překročí.“

Čekala jsem, že za to na mě Cal vyjede, ale on se

místo toho tiše zasmál. „Pro mě za mě se klidně
snažte šířit své utrpení všude kolem, princezno. Je to
to jediné, co vám zbylo.“

Zaskřípala jsem zuby a sevřela pěst. Kéž bych si byla

ty drápy vzala.

„Nedělej, že jsem jediná, kdo tady trpí,“ sykla jsem

na něj.

To mu srazilo hřebínek, zmlkl a uši mu stříbrně zrudly.

Konečně došlo na poslední objetí a Mare skoncovala

s tou hysterickou šaškárnou. Odhodlaně se otočila a
zamířila od své rodiny pryč. Každý z nich vypadá
trochu jinak, ale všichni si jsou podobní. Jejich pleť
má podobně zlatavý nádech, všichni mají tmavé oči a
až na její sestru a prošedivělé rodiče mají tmavé
vlasy. Všichni jsou tak nějak podobně hrubí, to bude
tou jejich krví. Jako by oni byli uplácaní z hlíny,
kdežto my vytesaní z kamene.

Ten kluk držel krok s Mare, která kráčela naším

směrem – jako by ho za sebou táhla na neviditelném
vodítku. Ještě se ohlédl, aby jim zamával, ale Mare
ne.

Aspoň za to ji můžu trochu respektovat. Za ten její

zarytý a občas naprosto zcestný zvyk mířit za každou
cenu vpřed.
Když procházela kolem nás do letadla, Cal se na ni
podíval, trochu pohnul rukou a prsty jí přejel po paži.
Jeho ruka působila na jejím rukávu barvy rzi úplně
bíle. Ale nezastavila se a ani on se ji nepokusil zarazit.
Jen zíral, jak mizí uvnitř v letadle, a v krku mu bublala
všechna ta slova, která nedokázal vyřknout.

Část mého já ho za ní chtěla postrčit špičkou ostrého

nože. Ale zbytek by mu nejraději vyřízl srdce z těla,
protože jeho hlas tvrdohlavě ignoruje a já kvůli tomu
musím trpět úplně stejně.

„Můžeme, můj budoucí choti?“ zavrčela jsem a

nabídla mu rámě. Ostny na mém kovovém kabátě
zatím splývaly s látkou a jen se leskly, jako by ho
vybízely.

Cal mě probodl temným pohledem, zaťal zuby a

přinutil se k předstíranému úsměvu. Dostál svým
povinnostem, mou ruku přijal a položil mi svou pod
zápěstí. Z jeho kůže sálal takový žár, že jsem se o ni
téměř spálila. Na zátylku mi vyrašil pot a měla jsem
co dělat, abych se znechuceně neoklepala.
„Samozřejmě, má budoucí choti.“

Jak jsem po tomhle jen mohla dřív toužit, to nevím.

Jakmile jsme ale nastoupili sladěným krokem do

letadla, veškerý odpor ze mě spadl a nahradilo ho
nadšení. Jediné, co stálo mezi mnou a shledáním s
mými milovanými, bylo pár krátkých hodin letu. Sice
budou patrně naplněné dramatickými povzdechy a
významnými pohledy Cala a Mare, ale to zvládnu.

Ptolemus na mě už čeká.

Elane na mě už čeká.

Dokonce i teď, když byla tisíce mil daleko, jsem cítila

chladivé pohlazení její přítomnosti, které svlažilo mou
horkou kůži. Bělostná pleť, rudé vlasy, hvězdný třpyt
v očích, měsíčně bílý úsměv.

Když mi bylo třináct, strašně jsem Elane na tréninku

pořezala. Kvůli otci, kvůli tomu, abych získala třeba
jen šanci na to, že na mě bude pyšný. Celý týden
potom jsem proplakala a celý měsíc se jí omlouvala.
Samozřejmě mě pochopila.

Obě víme, jaké naše rodiny jsou, co od nás žádají a

co pro ně musíme obětovat.

Jak roky ubíhaly, naučily jsme se s podobnými

nepříjemnostmi počítat. Vnímat je jako běžnou
součást života. Každý den jsme spolu bojovaly,
každý den jsme jedna druhou zraňovaly. Při výcviku,
s léčiteli po ruce. Vypěstovaly jsme si vůči naší násilné
době imunitu. Ale dnes už bych jí neublížila.
Neudělala bych to pro nikoho na světě, ani kdybych
věděla, že se o ni pak ihned postarají ti nejlepší
léčitelé. Ani pro otce, ani pro mou korunu. Kdyby
jen Cal miloval Mare stejně silně. Kdyby ji jen
miloval tak moc jako já Elane.

Jakmile jsme zmizeli v bezpečí letadla s pohodlnými

sedadly a pásy lemujícími jeho stěny, k nimž byly pod
okýnky přišroubované stolky z tvrzeného skla, Cal
mě pustil, posadil se vedle své babičky a přivlastnil si
prostor s jedním z mála stolků.
„Nanabel,“ slyšela jsem ho ji pozdravit. Proč jí musí
říkat tou směšnou a zcela nemístnou přezdívkou,
vhodnou leda tak pro nějakého mazlíčka?

Tehdy poprvé se mi zdálo, že bývalá královna vypadá

unaveně. Když se k ní vnuk posadil, věnovala mu
soukromý úsměv.

Já si našla vlastní místo u okénka, taky se stolkem,

daleko v rohu, kde jsem chtěla nerušeně odpočívat.
Tohle letadlo bylo sice pohodlnější než vojenské
transporty, ale také patřilo Pidmontě. Uvnitř
převládaly bílé a vesele žluté tóny podtržené shluky
fialových hvězdiček. Barvy a symboly knížete
Brackena.

S ním jsem se nikdy nesetkala, jen s jeho různými

diplomaty a samozřejmě i s jeho vyslanci, princem
Alexandretem a princem Daraeem. Ti už jsou oba
mrtví.

Byla jsem u toho, když Alexandretovi v Archeonu

proletěla hlavou kulka během prvního pokusu o
Mavenovu vraždu. Při té vzpomínce se mi zvedal
žaludek.

Jeden Iral tehdy vstal, namířil a vystřelil přímo na

krále sedícího jen pár centimetrů ode mě. Vystřelil a
minul, rozumějte, čímž nás všechny přinutil hrát si na
spojence, jimiž nejsme.

Měl tehdy umřít. Kéž by jen tehdy umřel.

Pořád ještě cítím železnou pachuť jeho krve, která se

mi tehdy rozlila pod nohama jako řeka rtuti.

Pokus o jeho vraždu selhal a rody, které se mu

postavily, musely utéct na svá území, do svých
pevností. Elane není žádná válečnice, takže zmizela
dávno před tím útokem. Ale rod Samosů musel
všechny krýt. Musela jsem stát Mavenovi po boku,
stát, protože mi ten mizera odmítl poskytnout takovou
samozřejmost, jako je židle, a sledovat, jak vyslýchá
její sestru. Sledovat, jak z ní ten jeho bratranec
Merandus vytahuje všechny vzpomínky, než ji
popravili za velezradu.
Elane o tom nikdy nemluví a já ji do toho nebudu
tlačit. Neumím si ani představit, co bych udělala,
kdyby Ptolema potkal stejný osud. Ne, to není
pravda. Umím si představit tisíc věcí. Milion odlišných
druhů mučení a bolesti.

Ale ani jedním z nich bych nikdy neumlčela to

prázdno. Pouta stříbrné krve, pokud jsou pevná, jsou
nezpřetrhatelná. Naše oddanost těm několika málo
lidem, jež skutečně milujeme, je bezmezná.

Co tedy pro své děti asi udělá Bracken?

Neptala jsem se po nich. Ani po tom, jak s nimi v

Montfortu zacházejí. Je to tak snazší. O starost míň
ve světě plném starostí.

Mou touhu po klidu a soukromí zhatilo dupání

svalnatých nohou a smršť krátkých blond vlasů.
Generálka Šarlatové hlídky se posadila naproti mně a
zhroutila se na sedadlo tak prudce, až se mi zatřásla
podlaha pod nohama.
„Pohybuješ se s ladností jednoho z těch jejich
bizonů,“ poznamenala jsem v naději, že ji z protějšího
místa vyženu.

Jenže ona ani nehnula brvou, ani neodpověděla.

Prostě mě jen sjela naštvaným pohledem. Má
vesmírně modré oči. Pak se otočila k okénku, opřela
si o něj čelo a vydechla. Nebrečela. Na rozdíl od
Barrowové, která nastoupila do letadla vzlykající a se
zarudlýma očima.

Na generálce Farley byste takovou vnější oslavu

smutku nenašli. Přesto jsem ale vnímala, jak z ní čiší
agonie. Její tvář byla prosta jakéhokoli výrazu, ten
tam byl ten její znechucený úšklebek, s nímž shlížela
na všechny Stříbrné, zejména pak na mě.

Vím, že má někde schovanou dceru, ještě dítě.

Tady ne. Ne na palubě tohohle letadla.

Barrowová si to namířila přímo za ní a obsadila

vedlejší sedadlo, tiše jsem si pro sebe zaklela. Cestou
sem jsme letěli dvěma letadly, takže bylo možné Rudé
a Stříbrné oddělit a zároveň dovézt válečnou kořist z
Corvia. Kéž by tomu tak bylo i teď, kéž bychom se
tu cestou do Riftu nemuseli společně mačkat jako
sardinky.

„V tomhle letadle je přibližně šedesát jiných míst,“

zamumlala jsem.

Mare mě taky probodla pohledem, částečně

vzteklým, částečně zničeným.

„Tak se na jedno z nich klidně přesuň. Ale

pochybuju, že najdeš nějaké lepší,“

řekla a kývla směrem ke zbytku letounu, který se

pomalu zaplňoval různými stoupenci Cala a Šarlatové
hlídky.

Zhroutila jsem se do své sedačky a málem jsem

frustrovaně zafuněla. Měla pravdu. Vůbec se mi
nechtělo strávit následující hodiny se zdvořilou
maskou na tváři a ohánět se kolem sebe úsměvy jako
štítem, abych si spolu s ostatními Stříbrnými mohla
vyměňovat informace a skryté výhružky. Ani jsem
nehodlala zavřít oči někde mezi Rudými, kteří by mi
nejradši podřízli krk. Ne. Je to zvláštní, ale vedle
Mare Barrowové to pro mě teď je nejbezpečnější.
Naše dohoda nás chrání obě.

Pak Mare obrátila svou pozornost k Farley a

poposedla si, aby jí viděla do očí.

Nemluvily. A Diana Farleyová se na Mare ani

nepodívala. Prostě jen dál zírala do skla, tak
soustředěně, až jsem se bála, aby neprasklo. A jako
by si ani nevšimla, když ji Mare vzala za ruku.

Když se letadlo probralo k životu a jeho motory

začaly hučet, ani se nehnula.

Jen stiskla zuby. Tak silně, až jí zacukalo ve svalech

na tvářích.

Až když jsme vzlétli, vystoupali vysoko do mraků a

hory nechali v dáli za sebou, zavřela oči.
Myslím, že jsem ji slyšela zašeptat tiché sbohem.

Na schůdky z letadla jsem vyběhla jako první a

začala plnými doušky nasávat čerstvou vůni riftského
léta. Cítila jsem prach a řeku a listy a vlhké parno
podbarvené vzdálenou vůní železa spícího hluboko v
útrobách zdejších kopců.

Slunce zářilo a vzduch na nebi se chvěl. Všechno tak

zvláštně kontrastovalo.

Hřebeny vrchoviny kolem nás se táhly do daleka, na

rozdíl od černého asfaltu přistávací ranveje celé
šťavnatě zelené. Kdybych položila dlaň na zem,
spálila bych si ji. Stoupaly z ní vlny horkého vzduchu,
které rozmazávaly okolní svět.

Nebo to je tím, že už se nemůžu dočkat? Snažila jsem

se neběžet. Snažila jsem se chovat aspoň trochu
důstojně.

Můj vztah s Elane Havenovou se stal veřejným

tajemstvím. Ovšem ve srovnání s bezpočtem různých
aliancí a zrad, které jako by se proplétaly našimi
životy jako nějaká obří pavučina, to je drobnost.

Drobnost, ale ostuda. Překážka. Hendikep.

V Nortě. V Riftu, zašeptal hlas v mé hlavě. Ale jinde

ne.

Určitě tu na mě nebude čekat všem na očích. Elane

taková není. Ale srdce mi stejně bušilo jako o závod
už teď.

Ptolemus to neměl tak těžké. Stál na ranveji a

tvrdohlavě se potil v šedivé lněné letní uniformě
poseté skromnou sbírkou královských odznaků.
Jediný kov, který na sobě měl, na mě mrkl z jeho
zápěstí. Železné náramky v podobě spletených lan.
Spíš zbraně než šperky. Jen z opatrnosti, zvlášť když
kolem postával zhruba tucet stráží v našich barvách.
Někteří z nich byli naši bratranci. Ty šlo poznat podle
stříbrných vlasů a černých očí. Ostatní přísahali
věrnost našemu rodu, koruně mého otce. Stejně jako
gardisté Mavenovi. Ani jsem se neobtěžovala s
pozorováním jejich barev. Nezáleželo na nich.

„Eve,“ pozdravil mě Ptolemus a rozevřel náruč.

Objala jsem ho kolem pasu a v jeho objetí jsem se
konečně celá uvolnila. Ptolemus je v bezpečí. Celý.
Skutečný.

Živý.

Což už vůbec nepovažuju za samozřejmé, zejména

poslední dobou ne.

„Tolly,“ vydechla jsem, pustila ho a pohlédla mu do

temně šedých očí, v nichž se zrcadlila stejná úleva.
Nesnášíme, když nás rozdělí. Jako když oddělíte meč
od jeho pochvy. „Mrzí mě, že jsem odjela.“

Ale tys ho přece neopustila. Opuštění předpokládá

volbu. A tu jsi ty vůbec neměla. Pevně jsem ho
chytila za paži. Do Montfortu mě poslal otec. Aby
vyslal všem jasný vzkaz. A to nejenom našim
spojencům, ale i mně. Je mým králem a hlavou mého
rodu. A mou povinností je ho poslouchat. Jít, kam mě
pošle, dělat, co chce a vzít si, koho poručí. Žít podle
jeho vůle.

Ale sama nevidím jiný způsob, jinou cestu než tu,

kterou vytyčil.

„Smutná, žes přišla o ten zmatek?“ řekl Ptolemus a

trochu do mě šťouchl.

„Otec se trochu utrhl ze řetězu a ustanovil si vlastní

dvůr. Stříbrní, kam se podíváš. Ale pořád se nemůže
rozhodnout, jaký zvolit trůn.“

„A co matka?“ zeptala jsem se opatrně.

Přestože bylo vedro, Ptolemus mi nabídl rámě a vedl

mě od letadla pryč.

Ostatní se rozešli za námi, ale to mě nezajímalo.

„Asi jako vždycky,“ odpověděl. „Pořád se vyptává

na vnoučata. Vodí mi Elane každý večer do ložnice.
A myslím, že pak snad i drží stráž u dveří.“
Do krku mi stoupla žluč, ale polkla jsem ji.

„A?“ snažila jsem se znít nezaujatě. Ptolemus mě

chytil pevněji.

„A postupujeme tak, jak jsme se všichni domluvili,“

zatajil dech. „Děláme, co musíme, aby to celé
fungovalo.“

V srdci mi vzplála zelená závist.

Myslela jsem, že nebudu žárlit. Tehdy, před všemi

těmi měsíci, kdy jsme všichni tři společně dospěli k
tomuhle závěru. Když jsme se rozhodli, že Elane
zasnoubíme s mým bratrem. Nejdřív proto, aby byla
pod ochranou. Aby nepřicházela v úvahu pro žádný
jiný rod, dokud nevymyslíme lepší plán. Byla by
hrůza, kdyby se měla provdat za nějakého přihlouple
se culícího floristu z rodu Welleů nebo hrubého
neotesaného lamželeza z rodu Rhambosů. To by
skončila mimo můj dosah i kontrolu. Je to nádherná
dívka a velice talentovaný stín. Její rod se těší velké
úctě. A Ptolemus je dědicem rodu Samosů. Jejich
spojení bylo rovnocenné, pochopitelné,
předvídatelné. A po nějaký čas užitečné. V době,
kdy jsme si všichni tři ještě mysleli, že nemáme jinou
možnost. Kdy já stále ještě byla zaslíbená Mavenovi
a odsouzená k tomu stát se jeho královnou. Ptolemus
býval jeho pravá ruka a měl k dvoru blízko, takže
Elane by mi zůstala nablízku i po sňatku.

Tehdy jsme netušili, jaké machinace se zrodily v hlavě

otci. Ne zcela, neznali jsme detaily.

Kdybych tehdy věděla to, co vím teď… jaká

rozhodnutí bych asi učinila jinak?

Ptolemus by teď byl svobodný princ k mání. A

Elane by tě mohla, svou princeznu, doprovázet
všude, kam bys šla. Mohla by se provdat za
jakéhokoli dvořana, na kterého bys ukázala.
Nebyla by do konce života spoutána s tvým
bratrem. V jiném království, jiné zemi, jiné
ložnici.

Otec nám v tom mohl zabránit, ale neudělal to. Jen se

díval, jak děláme chybu.

Vsadím se, že si užíval pohled na to, jak se vzdávám

jediného člověka, po kterém toužím víc než po
jakékoli koruně.

„Eve?“ zašeptal Ptolemus a trochu se ke mně sehnul.

Je nejmíň o patnáct centimetrů vyšší než já. Taky
statnější. Prvorozený. O čtyři roky starší než já.

Syn Vola Samose, dědic království Rift. Bratra miluju,

ale vždycky bude mít snazší život než já. A aspoň za
to ho můžu nesnášet, aspoň maličko.

„Nic se neděje,“ procedila jsem skrz zaťaté zuby.

Dobře, že jsem na sobě neměla žádné své obvyklé
kovové ozdoby, jinak by se v té chvíli mohly všechny
rozpadnout na prach. Koutkem oka jsem si všimla, že
Tolly si pootočil náramky, které se mu najednou
zařízly do kůže. „Sami jsme se tak rozhodli. A teď s
tím musíme žít.“

Ten zvláštní vzdálený hlásek se mi ozval v hlavě

znovu.

Vážně musíš?

Myslí mi probleskl obraz bílého a zeleného obleku,

dvou mužů odlišné barvy pleti s propletenými prsty.
Na chvíli mi zatemnily zrak a musela jsem se
spolehnout na Tollyho, že mě převede přes pár
posledních metrů. Málem mě musel do přistaveného
vozu zvednout.

Obraz Davidsona a Carmadona v mé hlavě nahradil

jiný. Tentokrát obraz mého bratra a Elane v jeho
ložnici. V ložnici, před jejímiž dveřmi postává má
prokletá matka. Existuje jen jediný způsob, kterým se
mohou obě ty dvě představy vymazat z mysli dřív, než
se mi do ní vryjí tak nesmazatelně, že už nikdy
neuvidím nic jiného.

Takže zatímco ostatní zamířili do nově vybaveného

trůnního sálu, aby pozdravili mého otce a krále, jak se
sluší a patří, já udělala pravý opak. Naše sídlo znám
jako své boty, takže jsem snadno proklouzla na
vstupní nádvoří a zmizela mezi hustým porostem keřů
a květin. Zahrady pro služebnictvo ústí v kuchyni.
Rudých, které jsem míjela cestou, jsem si nevšímala.
Sami přede mnou couvali stranou, dobře obeznámeni
s mými náladami. Momentálně jsem se cítila jako
bouřkový mrak, jako těžký černý mrak, který musí
každou chvíli rozpoutat smršť.

Elane čekala v mojí komnatě. V naší komnatě.

Komnatě plné oken s roztaženými závěsy. Ví, že mám
ráda slunce, především na ní. Uvelebila se na jednom
z lehátek pod oknem, záda si opírala o polštářek a
ležérně pohupovala jednou nohou, která skoro celá
vyčuhovala nahá zpod rozparku černých šatů.

Když jsem vešla, neohlédla se na mě, aby mi dala čas

zvyknout si na její přítomnost.

Nejdřív jsem očima přejela po její nožce a pak po

vlasech, rudých a zářivých, které jí volně splývaly na
bělostná ramena. Tohle je její schopnost, její umění.

Manipuluje světlem tak, aby dala vyniknout své

jedinečnosti, takže nepotřebuje žádný make-up nebo
zbytečné ozdoby. Jen zřídka si sama připadám
ošklivá.

Jsem krásná, s líčením i bez něj. Ale teď, po dlouhém

letu, bez své obvyklé zbroje složitých šatů a bez
make-upu, jsem si vedle ní připadala jako ošklivé
kačátko. Nehodná její vznešenosti. Pocítila jsem
nutkání vběhnout ze všeho nejdřív do koupelny a
aspoň trochu se nalíčit.

Konečně se na mě otočila a já mohla spatřit její tvář.

Znovu jsem se trochu zastyděla, že sama vypadám
tak neupraveně. Ale jakýkoli můj pocit rychle
zaplašila touha. Zasmála se, když jsem za sebou
přikopla dveře a rychle došla až k ní, abych mohla
vzít její obličej do dlaní. Dotek její pleti byl tak hebký
a chladivý jako dokonale vyleštěný alabastr. Nic
neříkala a nechala mě, abych si ji mohla dosytosti
prohlédnout.

„Žádná koruna,“ poznamenala a dotkla se mého

spánku.
„Koruna není třeba. Všichni vědí, kdo jsem.“

Když mě něžně pohladila po tváři, aby mi z ní smyla

veškeré starosti, jako by po ní přejela pírkem.
„Spalas vůbec cestou domů?“

Odfrkla jsem si a přejela jí palcem zespodu po bradě.

„To je tvůj způsob, jak mi naznačit, že vypadám
unaveně?“

Její prsty se přesunuly z tváře na šíji. „Jen říkám, že

můžeš jít spát, jestli chceš.“

„Spala jsem už dost.“

V tom zlomku vteřiny, než jsem ji políbila, se ještě

stačila pousmát.

Vědomí, že ve skutečnosti není celá moje, mi láme

srdce.

Někdo mi začal bušit pěstí přímo na dveře ložnice.

Ano, ložnice, ne na dveře přijímacího salónku, kde
mají hosté čekat. Přímo na dveře mé ložnice, naší
ložnice. Vyskočila jsem z postele a vztekle se
pokusila vymotat z prostěradla.

Pak jsem mávla rukou a přivolala si z truhly na druhé

straně ložnice nůž, abych se mohla snadno vysvobodit
z hedvábí, které se mi motalo kolem nohou.

Elane ani nemrkla, když jí čepel projela jen kousíček

od obnažené kůže. Jenom zívla, líně jako kočka a
schoulila se kolem jednoho polštáře. „Tak hrubé,“

zamumlala. Myslela tím jednak moje jednání a jednak

počínání toho idiota, který se nás rozhodl vyrušit.

„Cvičím se na tu příšernou osobu,“ odpověděla jsem

a rozřízla poslední kus prostěradla. „Bude z něj
skutečně nešťastný posel.“

Aniž bych se pustila nože, přehodila jsem si přes nahé

tělo lehký župánek.

To bušení stále pokračovalo. Zaslechla jsem dokonce

i něčí tlumený hlas.

Poznala jsem ho a část mého spravedlivého sladkého

hněvu ze mě ihned vyprchala. Naštvaně jsem mrštila
nožem o stěnu. Zabodl se do dřevěného obložení.

Otevřela jsem a vyhrkla: „Co je, Ptoleme?“ Vypadal

podobně neupraveně jako já, na hlavě měl vrabčí
hnízdo a oči celé rudé. Zjevně ho někdo vyrušil stejně
jako on mě. S Wren Skonosovou si potrpí na
odpolední dostaveníčka.

„Volají nás do trůnního sálu,“ oznámil mi vážně.

„Okamžitě.“

„To se otec tak vzteká, že jsem mu ještě nepřišla

políbit špičky palců u nohou?

Vždyť jsem pryč teprve pár minut.“

„Spíš dvě hodiny,“ zavolala Elane, aniž by se

obtěžovala zvednout hlavu.
„Zdravím, mužíčku,“ dodala a mávla na něj svou
krásnou ručkou.

Naštvaně jsem si župan zavázala. „Tak fajn. Co mě

čeká? Veřejné bičování? To se konečně rozhodl
dostát slibu a nabodnout nám hlavy na kůl?“ zasmála
jsem se temně.

„Tentokrát to kupodivu není o tobě,“ odtušil suše

bratr. „Došlo k útoku.“

Rychle jsem se ohlédla přes rameno. Elane se napůl

odkrytá ještě rozvalovala na posteli. Nezářila, klidně
usínala, neměla důvod se soustředit. Tak bezbranná.

Tak zranitelná. Dokonce i vůči slovům. „Pojď ven,“

zašeptala jsem a vystrčila bratra do přilehlé místnosti.
Aspoň před tímhle ji ochránit můžu, kdyby před ničím
jiným.

Odvedla jsem ho na jednu z pohovek chladné zelené

barvy, která dobře ladila se zelenými kopci za oknem.
Podlaha byla dlážděná neopracovanými říčními
kameny zateplenými modrými koberci. „Co se stalo?
K jakému útoku?“ Z

nějakého důvodu jsem si představila Montfort a

srdce mi vyskočilo až do krku.

Ptolemus se neposadil a místo toho začal s rukama v

bok přecházet po pokoji sem a tam. Ve šlachách na
pažích mu škubalo. „K útoku na Pidmontu.“

Musela jsem si odfrknout. „Maven je vážně blázen.

Vždyť tím ublíží akorát Brackenovi, ne nám.
Nemyslela jsem si, že je až tak hloupý…“

„Maven nezaútočil na Brackena,“ přerušil mě bratr.

„To Bracken zaútočil na nás. Na pidmontskou
základnu. Už před dvěma hodinami, ale volání o
pomoc se k nám dostalo až teď.“

„Cože?“ zamrkala jsem zmateně a přitiskla si límec

županu těsně k tělu. Jako by mě hedvábí mohlo před
něčím zachránit.
„Odřízl ji, aby ji mohl napadnout s vlastní armádou a
se spojeneckými armádami dalších pidmontských
knížat. Chce ji dobýt zpátky. Zabíjejí každého, kdo
jim padne do rukou. Rudé z Norty, Stříbrné z
Montfortu, novokrevné.“

Ptolemus došel až k oknu a opřel se o sklo. Zahleděl

se na východ, do žáru parného odpoledne. „Máme
podezření, že jim tajně pomáhají i Maven a
Jezeřané.“

Podívala jsem se na zem, na své nahé nohy na

koberci. „Ale co jeho děti?

Montfort je bude muset zabít.“ Jaká výměna.

Obětovat pro korunu i vlastní děti.

Jestlipak by se stejně rozhodl i náš otec?

Ale Ptolemus pomalu zavrtěl hlavou. „Dostali jsme i

zprávy z Montfortu.

Brackenovy děti zmizely. Někdo je nahradil dvěma

těly Rudých, které nějaký léčitel nějak připodobnil
kněžně Charlottě a knížeti Michaelovi. Někdo se k
nim dostal a unesl je pryč,“ zavrčel. „Ti idioti z
Montfortu vůbec netuší, jak se to stalo. Jak se
někomu mohlo podařit proklouznout do jejich
milovaných hor a dostat se z nich.“

Na to jsem jen mávla rukou, protože v danou chvíli

bylo zrovna tohle úplně jedno. „Takže Pidmonta je
odepsaná?“

Ptolemus zaskřípal zuby. „Pidmonta je teď s

Mavenem.“

„A co budeme dělat?“ zalapala jsem po dechu a

zamotala se mi hlava. V

Pidmontě jsme nechali vojenskou posádku, vojáky

Montfortu i Šarlatové hlídky.

Rudé, novokrevné i Stříbrné, které potřebujeme do

naší armády. Zaťala jsem zuby. Kolik jich mohlo
přežít?
Aspoň že otcova vlastní armáda se po dobytí Corvia
vrátila sem, do Riftu. To samé se dá říct o lidech
Anabel. Naše Stříbrná síla zůstala zachována, ale
ztráta základny a celé Pidmonty bude mít
katastrofické důsledky.

Ztěžka jsem polkla, a když jsem pak znovu

promluvila, hlas se mi chvěl. „Co zmůžeme proti
Jezeřanům, Mavenově Nortě a Pidmontě?“

Bratr se tvářil velice vážně. Přeběhl mi mráz po

zádech.

„To brzy zjistíme.“

Kapitola 13

Iris
Ještě nikdy jsem tak daleko na jihu nebyla.

Základna v Pidmontě leží v tak vlhkém pásmu, až

mám pocit, že bych dokázala udělat zbraň ze
samotného zdejšího vzduchu. Na nahých pažích mě
polechtal tanec mikroskopických, okem neviditelných
kapiček vody. Trochu jsem se protáhla a zakroužila
prsty, abych rozehnala to dusné vedro, které viselo
nad balkonem hlavního štábu celé základny.

Po horizontu se proháněly bouřkové mraky, z nichž

se táhly šedé stíny deště bičujícího tamní bažiny.
Jednou nebo dvakrát oblohu v dáli rozčísl i blesk a
vzdálený hukot hromu k nám doputoval až za čtyři
nebo pět vteřin. Lehký vánek byl nasycený kouřem z
deštěm uhašených ohňů a poblíž hlavní vstupní brány
se povalovala oblaka dýmu. Brackenovo vojsko
nakráčelo dovnitř a až pak spustili bleskovou ofenzivu
agilů a lamželez. Až pak dali jasně najevo, komu patří
jejich koupená loajalita. Mavenovi. A mně.

Král Norty se opřel svou bledou rukou o balkonové

zábradlí a trochu se přes něj naklonil.
Nestáli jsme nijak vysoko. Jen dvě patra nad zemí.
Kdybych ho shodila, přežil by to, i když s pár
zlomeninami. Trochu zamžoural a svraštil tmavé obočí
pod jednoduchou železnou korunou osázenou rubíny.
Dnes si nevzal plášť. Na to je příliš vedro. Místo toho
zvolil jako obvykle černou uniformu. Košili si nechal u
krku rozepnutou a límeček se mu mírně třepotal ve
vlhkém větru. Na krku se mu leskl pot. Ne z vedra.
Ohnivý král se vyrovnává se zdejšími teplotami líp než
kdokoli jiný. Nepotil se ani kvůli fyzické námaze.
Útoku na základnu se neúčastnil. To ani já ne, ačkoli
oba naše národy poskytly Brackenovi Stříbrné.

My počkali, až bude dobojováno, až bude vítězství

jisté. Až pak jsme sem vkročili.

Myslím, že Maven se zpotil nervozitou. Nejistotou. A

vzteky.

Ona tu není.

Tiše jsem ho pozorovala a čekala, až něco řekne. Ale

on jen polykal naprázdno a přes náš triumf vypadal
tak nějak zvláštně zranitelně.

„Kolik jich uteklo?“ zeptal se, aniž by se na mě

podíval. Očima totiž nepřestával sledovat onu bouři v
dáli.

Musela jsem sama polknout nával hněvu. Nejsem

nějaký důstojník nebo poslíček, který má za úkol jen
poslušně stát a odpovídat na dotazy. Stejně jsem mu
ale řekla, co chtěl, a navíc s malým úsměvem.

„Stovka jich uprchla do bažin,“ odpověděla jsem a

přejela rukou po květinách, které už kvetly v
truhlících na balkoně. Hlína v nich byla po bouřce a
obchůzce jednoho zvlášť pečlivého zahradníka ještě
nasáklá vodou. Po cihlové stěně a sloupech
administrativní budovy za našimi zády už se plazily
popínavé rostliny.

Pidmonťané květiny vážně milují. Všude rašily rostliny

rozličných barev, kterým se ve zdejším klimatu zvlášť
daří. Bílé, žluté, vínové, růžové a tu a tam i nějaké
modré. Slunce nad našimi hlavami pálilo čím dál víc.
Kéž bych si oblékla něco bílého, a ne naši královskou
temnou modř. Ale aspoň že jsem si vzala lněné šaty,
skrz které profukoval větřík.

Maven utrhl z květináče před sebou jeden indigový

květ. „A další dvě stovky zahynuly.“ To nebyla
otázka. O počtu mrtvých byl dobře zpraven.

„Momentálně se je snažíme co nejpřesněji

identifikovat.“

Na to jen pokrčil rameny. „Využijte vězně. Možná že

pár jich pro nás bude ochotných pracovat.“

„O tom pochybuju,” odpověděla jsem. „Lidé z

Šarlatové hlídky a Montforťané jsou příliš loajální.
Neudělají nic, čím by nám mohli pomoct.“

Maven se s dlouhým povzdechem napřímil a odstrčil

se od zábradlí. Oblohu rozčísl další blesk, tentokrát
blíž, a on zamrkal. Když se pak za okamžik ozval
hrom, z jeho obličeje vyprchaly poslední zbytky
barvy. Že by myslel na blýskající dívku?
„Mám pár bratranců z rodu Merandusů, kteří by to
mohli posoudit líp.“

Zaskřípala jsem zuby. „Víš, co si myslím o

našeptávačích,“ vyhrkla jsem příliš rychle a příliš
stroze. Vždyť jeho matka byla jednou z nich,
vzpomněla jsem si vzápětí a připravila se na nějaký
druh trestu.

Ale Maven dál mlčel. Modrý květ položil na zábradlí

okvětními lístky nahoru a začal si ničit krátké
okousané nehty. Očekávala bych, že král si bude
pěstovat dokonalou manikúru hodnou trůnu. Nebo
snad že bude mít nehty přirozeně ztvrdlé díky
hodinám stráveným na tréninku nebo v boji, jako má
určitě jeho bratr. Ne že bude mít ruce zničené vinou
nervozity a zlozvyku, který člověk vídá jen u dětí.

„A myslím, že vím, co si o nich myslíš ty, Mavene,“

pokračovala jsem.

Odvážila jsem se vynést na stůl jednu z mých mnoha

karet.
Opět neodpověděl, čímž mi potvrdil, že mám pravdu.
Ať už mu jeho matka udělala cokoli, ať už jeho mysl
ovládal její šepot jakkoli, zanechalo to na něm stopy.
A neměl v úmyslu riskovat další.

Vycítila jsem mezeru v jeho zbroji, dírku ve zdi,

kterou kolem sebe vystavěl.

Co kdyby se mi skrz ni podařilo nějak

proklouznout? Co kdyby se mi povedlo zmocnit se
kousíčku jeho já tak, jak se to povedlo Mare
Barrowové? Mohla bych pak mladého krále
udržet na uzdě?

„Můžeme je odvolat od dvora, pokud chceš,“

zašeptala jsem pomalu, zatvářila se o něco jemněji a
starostlivěji a poposunula jsem se blíž k němu. Pak
jsem se maličko naklonila, abych dala vyniknout
klíčním kostem, a nechala si šaty maličko sklouznout
z ramen, tak akorát. „Sveď to na mě. Na mou
jezeřanskou pověrčivost. Řekni třeba, že to bude jen
na chvilku, abys potěšil svou novomanželku.“
Bylo to jako plavat ve vodním víru a snažit se
nepřehoupnout přes okraj, z něhož už není cesty zpět.
Zůstat dostatečně při kraji, abych se neutopila.

Mavenovi trochu zaškubalo v koutku úst. Z profilu

vypadaly jeho rysy ještě ostřeji. Obočí, lícní kosti i
nos. „Tobě je devatenáct, že, Iris?“

Zmateně jsem zamrkala. „No a?“

Ušklíbl se a položil mi dlaň na tvář, rychleji, než jsem

čekala. Pak jsem ucítila za uchem jeho prsty a pod
bradou jeho palec, který mi přitlačil na krk. Jeho
kůže se rozehřála, ale ještě mě nespálil. Jsme
podobně vysocí, ale on je o tři, čtyři centimetry vyšší,
takže jsem mu byla nucená pohlédnout nahoru do očí
modrých jako nebe nad tundrou. Mrazivých,
nelítostných, nekonečných. Kdokoli by se na nás v tu
chvíli díval, viděl by jen dvojici zamilovaných
novomanželů.

„Už jsi v tom vážně dobrá,“ řekl a mně kolem tváře

zavanul jeho zvláštně chladný dech. „Ale já taky.“
Couvla jsem s úmyslem se mu vytrhnout, ale on mě
pustil ještě dřív. Vypadal pobaveně, z čehož se mi
zvedl žaludek. Což jsem na sobě nedala nijak znát a
dál jsem se tvářila chladně nezaujatě. Jen jsem zvedla
obočí, uhladila si za rameno zářivě černé a hedvábně
jemné vlasy a snažila se vyzařovat trochu z té vždy
důstojné a neohrožené povahy mé matky.

„Ještě jednou se mě dotkneš bez mého svolení a

zjistíme, jak dlouho dokážeš zadržet dech.“

Maven pomalu zdvihl ten modrý květ a sevřel ho v

dlani. Okvětní lístky z něj začaly jeden po druhém
odpadávat. Pak jemně švihl zápěstím, jeho náramek
zajiskřil a lístky shořely ve vzduchu dřív, než stačily
dopadnout na zem. Všechny spálil rudý plamínek na
prach, aby mi dal jasnou výhružku.

„Odpusťte mi, má královno,“ usmíval se lživě.

„Občas všechen ten stres z války špatně nesu.
Doufám, že bratra nakonec přiměju dostat rozum a že
jeho a všechny ostatní zrádce stihne spravedlnost,
aby v našich zemích mohl konečně zavládnout mír.“
„Jistě.“ Má slova byla stejně falešná jako ta jeho.
Sklonila jsem před ním hlavu, ignorujíc všechen stud,
který jsem kvůli tomu cítila. „Dosáhnout míru je cílem
nás všech.“

Potom co se má matka prožene tvojí zemí jako

povodeň a odmrští tvůj trůn daleko do oceánu.
Potom co z krále Samose vyždímáme poslední
kapičku krve, stejně jako ze všech ostatních, kteří
nesou vinu za smrt mého otce.

Potom co ti sebereme tvou korunu, Mavene

Calore, a tebe i tvého bratra jednou pro vždy
utopíme.

„Vaše Veličenstvo?“

Oba jsme se otočili na jednoho z Mavenových

gardistů stojícího ve dveřích na balkon. Jeho černá
maska se jen leskla. Hluboce se uklonil a jeho plášť
se kolem něj rozevlál jako ohnivé jazyky. Ani jsem si
neuměla představit, jak strašlivě se asi musejí v té své
zbroji a pláštích právě teď potit.
Maven rozpřáhl ruce. Jeho hlas zněl jak ledová
sprcha. „Co je?“

„Našli jsme, co jste chtěl.“ Jediné, co jsem z jeho

maskovaného obličeje viděla, byly oči, a ty měl plné
strachu.

„Jste si jistí?“ sykl Maven a znovu se s předstíraným

nezájmem začal šťourat pod nehty, čímž akorát
vzbudil ten můj.

Gardista přikývl. „Ano, pane.“

Maven se ďábelsky usmál a znovu se otočil a opřel o

zábradlí. „Nuže, máte můj dík. Rád bych se na to
podíval osobně.“

„Jistě, pane,“ přikývl opět gardista.

„Máš chuť jít se mnou, Iris?“ zeptal se mě Maven a

vztáhl ke mně ruku. Jeho prsty se zastavily jen
kousíček od mé paže, jako by mě chtěl škádlit.
Všechny mé instinkty válečnice na mě křičely, abych
odmítla. Tím bych ale dala otevřeně najevo, že mám z
Mavena Calora strach, a dala bych mu tak nade
mnou moc. Což nemohu dopustit. Navíc cokoli, po
čem pátral na pidmontské základně on, by mohlo mít
význam i pro Jezeřany. Možná objevil nějakou zbraň.

Nebo odkryl nějaké důležité informace. „Proč ne?“

pokrčila jsem až přehnaně rameny.

Jeho ruky jsem si nevšímala a vydala jsem se rovnou

za gardistou. Sukně šatů se za mnou jen zatočila.
Vzadu jsem měla hluboký výstřih, abych dala
vyniknout vodním vírům, které mám vytetované na
zádech.

Pidmontská základna není nijak malá, ačkoli oproti

našim základnám a dokům v Zemi jezer je zhruba jen
poloviční. Nemohli jsme mít namířeno daleko,
protože Mavenovi gardisté nám nenechali přistavit
transport a vyrazili jsme pěšky. Škoda. Přestože ulice
na základně lemovaly stromové aleje, ve stínu nebylo
o moc chladněji než na slunci. Cestou jsem si,
obklopena jednotkou gardistů, přejela rukou po šíji a
nechala si po potetovaných zádech skanout několik
chladivých kapek vody.

Maven kráčel v závěsu za vedoucím jednotky s

rukama v kapsách sevřenýma v pěst. Nemohl se
dočkat. Ať už na nás čekalo cokoli, on to chtěl.

Zabočili jsme do ulice s řadovými domky. Červené

cihly, černé okenice, dlážděné chodníky, květiny v
předzahrádkách, alej vzrostlých stromů. Panovalo v
ní zneklidňující prázdno, jako když z obytného
městského bloku vyženete všechny obyvatele. Jako
domeček pro panenky, jenže bez panenek. Lidé,
kteří tu žili, skončili buďto v hrobě, nebo v zajetí,
nebo utekli do zapáchajících zrádných bažin. Možná
tu po sobě nechali něco cenného.

„V těchto domech žili důstojníci,“ vysvětlil mi jeden z

gardistů. „Před okupací.“

Zvedla jsem obočí. „A po ní?“

„Pak je využíval nepřítel. Rudé krysy, krvezrádci a ti
novokrevní šílenci,“ sykl zpoza masky další gardista.

Maven zastavil tak rychle, že podrážkami kožených

bot udělal na chodníku černé šmouhy, a s rukama
stále ještě skrytýma v kapsách se na něj otočil.

Přestože onen gardista byl daleko vyšší než on,

nezdálo se, že by to Mavena znervózňovalo. Vlastně
se tvářil zcela nečitelně, jen na něj zíral.

„Co to mělo být, gardisto Rhambosi?“

Takže lamželezo. Mohl by Mavenovi klidně urvat

ruku, kdyby chtěl. Ale místo toho se mu světle hnědé
oči zalily hrůzou.

„Nic důležitého, Vaše Veličenstvo.“

„Já určuji, co je a co není důležité,“ uťal ho Maven.

„Tak co jste to řekl?“

„Odpověděl jsem její Výsosti královně,“ vyhrkl a

podíval se na mě s tichou prosbou o nějakou
ochranu, ale já mu neměla jak pomoct. Gardisty má
na povel jen Maven. „Řekl jsem jí, že během
montfortské okupace tu žili Rudí, Stříbrní a
novokrevní.“

„Krysy, zrádci a šílenci,“ doplnil Maven. Stále ještě

na sobě nedal znát žádné emoce. Skoro jsem si přála,
aby vybuchl vzteky. Protože to, jak se tvářil, bylo
daleko děsivější. Král, jehož nelze odhadnout, král,
jenž je uvnitř prázdný. „To byla vaše přesná slova,
nebo se pletu?“

„Byla, Vaše Veličenstvo.“

Maven škubl krkem a zadíval se na dalšího gardistu.

„Gardistko Osanosová, umíte vysvětlit, v čem se
gardista Rhambos dopustil chyby?“

Modrooká nymfa stojící vedle mě se zarazila, že se jí

Maven vůbec na něco ptá. Snažila se dát co
nejrychleji dohromady a odpovědět správně. „V tom,
že…“ zakoktala se a začala si nervózně mnout prsty.
„Já nevím, můj pane.“

„Hmmm,“ zabručel Maven hlubokým hlasem, který

rozechvěl vlhký vzduch kolem. „Nikdo z vás?“

Jak já jím opovrhuju.

„V tom, že gardista Rhambos urazil ve vaší

přítomnosti Mare Barrowovou,“ řekla jsem.

Hned jsem zalitovala, že jsem si předtím přála, aby na

sobě dal Maven znát třeba aspoň hněv. Jeho oči
úplně zčernaly a zorničky mu vzteky snad vybuchly.

Trochu pootevřel ústa a poodhalil zuby, ačkoli jsem

čekala, že uvidím spíš tesáky. Gardisté kolem nás
ztuhli. Jestlipak by se ho pokusili zastavit, kdyby na
mě zaútočil? Patrně ne. Mají mě sice chránit stejně
jako jeho, ale na prvním místě je on. V tomhle
manželství bude vždycky na prvním místě on.

„Má žena má tak bujnou fantazii,“ sykl. Strefila jsem

se do pravdy. Do nepříjemné pravdy. Věděla jsem,
že je jí posedlý, že ji nějakým zvráceným způsobem
miluje, ale jeho reakce dávala tušit ještě hlubší
pohnutky. Dávala tušit nějakou vnitřní chybu, kterou
způsobil někdo jiný. Tohle mu udělala jeho matka.

Vůbec netuším proč. Protkala mu mučivou agonii

lásky k Mare celým srdcem i celou myslí.

Ačkoli bych měla mít rozum, maličko jsem ho

zalitovala. On není sám sebou.

Ne docela. Někdo jiný ho odborně rozřezal na

kousky, které pak pospojoval k sobě jen lajdácky.

Ale jeho hněv se přehnal jako bouřková mračna, po

nichž zůstane ve vzduchu viset pouze ozvěna hromu.
Gardisté se konečně trochu uvolnili. Maven si protáhl
ramena a rukou uhladil vlasy.

„Vaše chyba, gardisto Rhambosi, spočívá v tom, že

jste se o nich vyjádřil s takovým despektem,“
prohlásil tím přezíravým klukovským tónem, kterým
lidi klamal. Pak znovu vykročil a my se opět rozešli,
ale myslím, že gardisté si od něj raději drželi trochu
odstup. „Jsme ve válce, ano, a tito lidé jsou našimi
nepřáteli.

Ale pořád jsou to lidé. Mnozí z nich moji poddaní a

vaši spoluobčané. Až zvítězíme, přijmeme je v Nortě
opět s otevřenou náručí. Samozřejmě s pár
výjimkami,“ dodal se spikleneckým úsměvem.

Lhal tak snadno a tak přesvědčivě, že mi i v tom

vedru přeběhl mráz po zádech.

„Tady, pane,“ ukázal konečně jeden z gardistů na

řadový domek, který na první pohled vypadal stejně
jako ostatní. Ale při bližším pohledu jsem zjistila, že u
něj rostou lépe udržované květiny. Z okenních
truhlíků proudily husté vodopády bohaté čerstvé
zeleně.

Maven si ho prohlédl, jako by zkoumal nějakou

mrtvolu. Pak pomalu vyšel do schodů a zeptal se: „A
který že šílenec bydlel tady?“
Gardisté zprvu mlčeli. Báli se, že to je jasná past.

Jen gardistka Osanosová v sobě našla dost odvahy,

aby odpověděla. Odkašlala si a pak pronesla:

„Mare Barrowová.“

Maven přikývl a na okamžik ztuhl. Pak zvedl nohu,

dřevěné dveře vší silou vykopl, vešel a obrysy jeho
postavy postupně mizely jako stín, jak se nořil
hlouběji do útrob domu.

Já zůstala chvíli stát na chodníku. Zůstaň tu. Gardisté

váhali stejně jako já, ani jim se nechtělo následovat
krále dovnitř. Ačkoli osobně by mě nic nepotěšilo
víc, než kdyby na Mavena z nějaké skříně v rohu
vyskočil vrah a podřízl mu krk, vím, že by tím zničil
všechny naděje na to, že Země jezer bude ochráněna
před Mavenovým bratrem a tím jeho pejskem z Riftu.

„Za mnou,“ zavelela jsem a vyšla po schodech za

svým odporným manželem.
Gardisté se vydali za mnou. Pod ohnivými plášti jim
cinkala zbroj.

Soustředila jsem se na ten zvuk a vešla do šera uvnitř

prázdného, tichého, opuštěného domu. Stěny byly tak
zvláštně holé. Bracken nám říkal, že ze základny a z
mnoha jeho vlastních sídel odvezli veškeré cennosti.
Všechno co se dalo prodat. Při pomyšlení, že by můj
vlastní domov měl čelit drancování těch supů, se mi
zvedl žaludek. Že naše svatyně a chrámy by měly být
znesvěceny kvůli financování války. Ne dokud žiju a
dýchám. Ne dokud na trůnu sedí matka.

Ani jsem se neobtěžovala prohlídkou obýváku a

kuchyně. Mavenovy kroky se ozývaly seshora, tak
jsem vytáhla gardisty po schodech. Jestli si král přeje
být sám, neřekl to nahlas.

Vykopl všechny dveře v patře a zvědavě nakoukl do

všech pokojů, světlíků i koupelen. Jednou nebo
dvakrát zavrčel jako predátor, kterému unikla kořist.

Před posledními rohovými dveřmi se na chvíli zastavil

a zaváhal.

Nakonec je otevřel, jemně, opatrně, jako by vcházel

na nějaké svaté místo.

Vyčkala jsem a nechala ho vejít prvního. Uvnitř se

nacházela ložnice se dvěma postelemi pod oknem.
Všimla jsem si toho jako první. Záclony v tomhle
pokoji byly zastřižené a přešité.

„Její sestra,“ zamumlal Maven a přejel rukou po

jejich lemu. „Ta švadlena.“

Zatímco se jich dotýkal, ze zápěstí mu vyskočily

jiskry, které látku rychle zažehly a začaly do ní
vypalovat díry, jako by se jimi šířila nějaká nemoc.
Do nosu mi vnikl štiplavý kouř.

To samé udělal s tapetou na zdi. Nechal ji pod svým

dotekem shořet a sloupnout se. Pak s oknem, na něž
přiložil svou planoucí dlaň. Žhnula tolik, až okenní
tabulky praskly a vysypaly se ven do sluneční záře.
Celý pokoj jako by bublal a vařil se, jako by ho
někdo hodil do hrnce. Měla jsem chuť odejít, ale
chtěla jsem se dívat. Na Mavena. Protože pokud ho
chci někdy porazit, musím přesně vědět, kým je.

Jednu postel přešel zcela bez povšimnutí. Nějak

poznal, že v ní nespala ona.

Zato na druhou se posadil, jako by chtěl vyzkoušet

tvrdost matrace. Přejel rukou po dece, pak po
polštáři, na kterém spočívala její hlava. Skoro jsem
čekala, že si do ní lehne a začne vdechovat zbytky
vůně, které tam po ní snad mohly zůstat.

Ale místo toho kolem něj vzplály ohnivé jazyky, které

pohltily vše. Látku i peří, dřevěný rošt. Přeskočily i na
druhou postel, kterou lačně spolykaly.

„Nechali byste mě na minutu o samotě?“ zašeptal

přes hučení kontrolovaného ohně téměř neslyšně.

Poslechli jsme a všichni jsme prchli před spalujícím

žárem ven.
Opravdu mu stačila minuta. Skoro jsme ještě ani
nedošli na silnici a on už vycházel ze dveří. Za ním
zuřilo ohnivé peklo.

Když jsme od hroutícího se domu odcházeli,

uvědomila jsem si, že se potím strachy.

Co spálí Maven příště?

Před bunkrem, v němž jsme drželi zajatce, se rozlehl

řev motorů vojenských transportů. Vojáci se vrátili.
Jestlipak se jim podařilo v bažinách někoho
vystopovat? Rachot se k nám dolů nesl skrz vysoká
okna vsazená do stěn z betonových desek. Panoval
tu příjemný chládek, jelikož jsme se nacházeli
částečně pod zemí, v prostoru rozděleném dlouhou
uličkou, která se táhla mezi zamřížovanými celami.
Podle oficiální zprávy tu mělo být čtyřicet sedm
zajatců v celách po dvou až třech. Všichni Rudí,
nicméně pod silným dozorem Stříbrných. Někteří z
nich by totiž mohli být novokrevní tiše čekající na
příležitost využít svých schopností a utéct. Stříbrní z
Montfortu, krvezrádci, jak je označil gardista
Rhambos, jsou drženi jinde, pod dohledem tlumičů a
nejsilnějších bojovníků.

Když jsme procházeli kolem cel, Maven bezděky

ťukal do jejich mříží. Vězni před ním buď couvali,
nebo hrdě stáli. Tváří v tvář králi Norty buď podlehli
strachu, nebo mu dál vzdorovali. Zvláštní. Připadalo
mi, že Maven se obklopen vězením cítí jako doma.
Jako by si vězňů v celách ani nevšímal.

Já zaujala opačný přístup. Jak jsme kolem nich

procházeli, přepočítávala jsem je, abych se ujistila, že
čísla sedí, že nám od nich nehrozí žádný odpor, který
by mohl přerůst v nějakou nepříjemnost. Kéž bych
jen uměla rozpoznat Rudé od novokrevných. Každá
cela, kolem níž jsem prošla, mě naplňovala nejistotou,
protože v každé z nich se mohla skrývat nějaká zmije.

Z druhé strany bunkru se k nám blížila jednotka

vysoce postavených Stříbrných ve žlutých, bílých a
purpurových uniformách. Všichni ve zlaté zbroji a se
zbraněmi, které by se víc vyjímaly na stěně nějakého
sálu, kde se pořádají hostiny. Kníže Bracken se na
nás usmíval od ucha k uchu, ale jeho děti, které se ho
držely za ruku, se snažily někam schovat. Michael i
Charlotta se buď pokoušeli zabořit hlavu do otcova
honosného pláště, nebo zírali do země na své nohy ve
zlatých botách.

Ačkoli mi jich bylo líto, že museli v zajetí přežít

zrůdnosti Montforťanů, ráda jsem viděla, že teď už
jsou na tom natolik dobře, že mohou doprovázet
otce.

Když jsme je unesli z hornatého království, nemohli

skoro ani mluvit, přestože ten prokletý léčitel s nimi
udělal divy. Ale žádný léčitel nedokáže vyléčit mysl.

Kéž by, pomyslela jsem si a po očku si změřila

pohledem manžela.

„Kníže Brackene,“ pozdravil ho Maven a sklonil

hlavu tak šarmantně, jak jen uměl. Pak se dokonce
sklonil, aby se snížil na úroveň jeho dětí. „Michaeli,
Charlotto, jste ti nejstatečnější sourozenci, které jsem
kdy viděl.“
Michael znovu skryl tvář, ale Charlotta se na něj
maličko usmála. Bezpochyby ze slušnosti, kterou do
ní vtloukl nějaký profesor etikety.

„Velice odvážní,“ dodala jsem a mrkla na ně.

Bracken došel s úsměvem až k nám, kde se spolu se

svými strážnými a vazaly zastavil. Zahlédla jsem mezi
nimi nějakého dalšího pidmontského knížete. Na
hlavě měl korunu posetou smaragdy, ale nevěděla
jsem přesně, o kterého se jedná.

„Vaše Veličenstva,“ pozdravil nás Bracken a co

nejhlouběji se nám uklonil.

Jeho děti, které se ho neustále držely za ruce, udělaly

s nacvičenou grácií to samé. Dokonce i malý nesmělý
Michael. „Neexistují slova ani bohatství, kterým bych
vám mohl vyjádřit svoji vděčnost, ale mohu vás ujistit,
že ji máte.“ S těmi slovy zabloudil pohledem ke mně a
já zvedla bradu. Zachránila jsem jeho děti vlastníma
rukama. To nebude zapomenuto. „Stejně jako máte k
dispozici tuto základnu a veškeré zdroje, které vám
Pidmonta může v této válce proti samé podstatě
našeho světa nabídnout.“

Maven mu pokynul, aby vstal.

„I vám patří můj vděk za váš štědrý příslib,“ hrál

Maven své představení.

„Společně můžeme skončit, co můj bratr začal.“

V tu chvíli se Brackenovi zablýsklo v očích. Možná

ho to pobavilo, nevím. Ví, jaká je to lež? Tiberias
Calore tuhle válku nezačal ani v tom nejdivočejším
snu.

Tuhle válku začali Rudí povstalci. Polkla jsem

naprázdno. Najednou mi vyschlo v krku. Šarlatová
hlídka se zrodila u nás doma, vznikla jako reakce na
nutné kroky, k nimž musel přistoupit můj otec. Tahle
válka je sice jejich vina, ale my jsme jim umožnili
existovat a rozšířit se. Proto část viny spočívá i na
našich bedrech.
„Společně s Jezeřany,“ dodal Bracken.

V jeho očích jsem znovu zahlédla stín pobavení. Do

tváří mi stoupla horkost.

„Samozřejmě. Podporujeme Mavena Calora do

posledního muže.“ Tak málo, jak si jen můžeme
dovolit. Co nejmenším počtem vojáků, co
nejmenším počtem zbraní, co nejmenším objemem
peněz. Zbytek si žárlivě střežíme a
shromažďujeme pro okamžik, kdy to budeme
nejvíc potřebovat.

Tváře mi začaly rudě žhnout, když mi na jednu z nich

Maven vlepil letmý cudný polibek. „Dobře se k sobě
hodíme, nemyslíte?“ řekl a obrátil se k princi.

Měla jsem vážně co dělat, abych neučinila za dost

svému prohlášení, nepřitiskla Mavena k zemi a k
svému nehynoucímu potěšení ho neutopila.

„Vskutku ano,“ zamumlal Bracken a přejel nás

pohledem svých černých očí.
„Bohužel se zdá, že zatím jsme se nikam moc
neposunuli. Dal jsem poslat pro našeptávače a pěvce
žijící na území knížete Denniardea,“ ukázal na muže v
lesklém zeleném hedvábí se smaragdovou korunou,
který stál za ním. „Ale ti ještě nedorazili a já se
obávám, že nechci riskovat další poškození vězňů,
než je bude možné řádně vyslechnout.“

Obrátila jsem se k nejbližší cele v naději, že se mi tam

podaří skrýt znechucení z představy, že sem dorazí
našeptávači a pěvci. Ani jedněm není radno věřit, ale
držela jsem jazyk za zuby.

Muž uvnitř té cely na mě neohroženě zíral. Jeho oči

zářily v šeru věznice jako dva žhavé uhlíky. Pleť měl
stejně hnědou jako já, jen s takovým rudým
podtónem. A černé vlasy měl vlnité, stejně jako
dobře udržované naolejované vousy. Na sobě měl
uniformu tmavě zelené barvy, barvy Montfortu. Na
ramenou a na prsou mu v ní zely díry po stržených
odznacích a hodnostech, z nichž čouhaly nitě.
Přimhouřila jsem oči a on udělal to samé.
„Jakou máte hodnost, vojáku?“ sykla jsem na něj
přes mříže.

Bracken a Maven stojící za mnou ztichli.

Ale ten vousáč mlčel. Když jsem k němu přišla blíž,

všimla jsem si, že má pod okem jizvu. Příliš
pravidelnou na to, aby se jednalo o nehodu. Dobře
zhojený, dokonale rovný šrám.

„Takhle vás někdo označil, nebo ne?“ kývla jsem na

ni.

„Mluvíte, jako bych měl být rád, že mě nějaký

Stříbrný přitlačil k zemi a pořezal mi obličej,“
odpověděl pomalu. Jeho slova zněla tak zvláštně
trhaně.

Jako by si každé z nich nejdřív pečlivě promyslel.

Znovu jsem si prohlédla jeho jizvu. Co asi udělal

nebo neudělal, že si vysloužil takový trest?
„Až ti vaši našeptávači dorazí,“ řekla jsem a ohlédla
se na Brackena, „ať začnou s tímhle. Má vyšší
hodnost. Bude toho vědět víc než většina ostatních.“

Mavenovi zacukaly koutky a málem se usmál.

„Jak si přejete,“ odpověděl Bracken. „Začneme s tím

hloupým Rudým, viďte?“

zabroukal svým dětem, když je odváděl pryč. Oba

nadšeně přikývli. Vypadali daleko mladší než na deset
a na osm. „Pak uvidíte, že se jich vůbec nemáte proč
bát. Teď už ne. Že vám nic neudělají. Vůbec nic. “

Michael si znovu skryl obličej otci pod paži.

Ale Charlotta udělala pravý opak a zvedla pyšně

bradu. Měla na hnědé kůži pihy. V Montfortu jí vlasy
česali do jednoduchého pevného uzlu. Ale tady ji
oblékli jako malou kněžnu, jak si zaslouží. Do
vzorovaného bílého hedvábí. A do spousty copánků
jí zapletli ametysty. Dívala jsem se, jak kráčí za
otcem. Krátká vlečka jejích šatů se táhla po zemi za
ní. Připomínala mi v těch šatech družičku.

Komu ji asi prodají, jako prodali mě, až přijde čas?

Pokračovali jsme v obhlídce cel a já se vrátila k

přepočítávání. Maven potěšeně mával rukama, jako
by měl snad radost. Takže to vítězství na něj přece
jen mělo nějaký dopad.

„Netušila jsem, že jsi schopen cítit něco jako štěstí,“

zamumlala jsem. Hned se zasmál. Jeho smích řezal
jako skleněný střep.

Nevlídně se na mě zazubil a v očích mu divoce a

manicky zablesklo. „Hraješ Mare Barrowovou
opravdu dobře.“

„Říkala jsem si,“ rozhodla jsem se balancovat na ostří

nože, „že když už by sis přál, aby byla tvou královnou
ona, mohla bych aspoň hrát její roli.“

Následovala další salva smíchu. Maven na mě

zamrkal a začal si mě prohlížet jako nějaký obraz.
„Jde tady snad o žárlivost, Iris?“ Pod jeho
pronikavým pohledem se mi všechny svaly napjaly
jako pružina. „Ne, nejde,“ povzdechl si stále ještě s
úsměvem. „Jak už jsem řekl, my dva se k sobě skvěle
hodíme.“

To těžko.

„Zaslechla jsem snad někoho říkat mé jméno?“

Maven se zarazil a zmateně zamračil. Pak trochu

naklonil hlavu a ohlédl se přes rameno na muže
stojícího v cele za námi.

Ten hlas patřil tomu vousatému muži. Opíral se o

mříže s rukama svěšenýma uličky. A potměšile se na
nás díval, jedno obočí zvednuté jako nijak
neskrývaná výzva.

„Slyšel jsi dobře, Mavene,“ řekl, ale jeho hlas zněl

nějak jinak, než když předtím mluvil se mnou. Patřil
sice jemu, to ano, ale zněl tak nějak silněji, rychleji,
energičtěji. Jako když brousíte nůž o kámen.
Nechápavě jsme na něj zírali, tedy aspoň já.

Maven vypadal rozervaně mezi vražedným

vztekem… a nadějí?

Ten muž se zakřenil.

„Chyběla jsem ti? Myslím, že ano.“

Maven zaskřípal zuby a z hrdla se mu vydralo jediné

slovo.

„Mare.“

Kapitola 14

Mare
„Už ví, že to jste vy.“

Jako bychom se všichni ve stejnou chvíli nadechli, já

dost přerývaně. Ta malá místnost skrytá hluboko v
srdci Samosovic paláce mi najednou přišla příliš
těsná.

Instinktivně jsem se podívala na Farley. Ta na mě jen

zírala a ztěžka polkla. A pak se mi před očima
změnila v oázu oceli a odhodlání.

Kousla jsem se do rtu. Kéž bych si jen tohle mohla

odbýt v soukromí. Ale Farley se rozhodně neměla k
odchodu a dál stála hned u Ibarema. Dost blízko, aby
mohla zakročit, kdyby se mi to vymklo kontrole.
Ibarem se do mě vpíjel neskutečně intenzivním
pohledem, zatímco jeho mysl přemosťovala
vzdálenost mezi Skaliskem a Pidmontou. Už nám
vyžvanil úplně všechny informace o tamním žaláři,
bunkru napůl zakopaném pod zemí s okny
směřujícími na východ. Řekl nám, jaké vězně jeho
bratr vidí, s kým přesně ho drží, koho viděl padnout i
koho viděl utéct. K mé úlevě byli mezi přeživšími,
kterým se podařilo uprchnout do bažin, i Ella a Rafe.
Už tyhle zprávy samy o sobě jsou životně důležité, ale
tohle, Maven, přímo před našima očima… tak
blízko, až jsem měla téměř pocit, že bych mohla
natáhnout ruku a dotknout se ho.

Chtěla jsem vidět, co vidí Ibarem. Chtěla jsem se k

němu sklonit, vrhnout se do hlubin jeho
červenohnědých očí a vynořit se v identických očí
pobývajících toho času v cele tisíce mil daleko.
Pohlédnout Mavenovi znovu do tváře. Přečíst ho tak,
jak vím, že umím. Číst z každého záškubu svalů pod
kůží. Z nejjemnějších stínů, které mu přecházejí přes
ledově modré oči. Ze stínů, které šeptají o
tajemstvích a slabostech, jež se snaží pohřbít.

Ale musela jsem se spokojit s Ibaremovým poutem s

jeho bratrem. Bylo i přes tu vzdálenost silné a téměř
okamžité. Ibarem nám popisoval všechno tak, jak to
viděl a cítil skrze Raje.

„Maven se blíží k mřížím, naklání se k němu, je jen

kousíček od něho. Na krku mu raší pot. V Pidmontě
je vedro. Je zrovna po bouřce.“ Ibarem přede mnou
ztuhl a položil si dlaně na stehna. Pak se stáhl do sebe
a já si představila, že Maven stojí tady s námi, v téhle
místnosti, že se nějak vsakuje Ibaremovi do tváře.
Ibarem znechuceně zkřivil rty. „Prohlíží si nás. Naše
oči.“

Trhla jsem sebou, protože jsem na tváři ucítila

chladnou ozvěnu známého závanu dechu.

Přestože do pokoje proudilo oknem slunce, měla

jsem pocit, jako by se v té malé zapomenuté místnosti
královského paláce začala roztahovat temnota. Kéž
by mě to celé nikdy nenapadlo. Kéž bych si sem
nezavolala Ibarema a nikdy bychom se do toho
nepustili. Měl být naším spojením s Tahirem a
Davidsonem, přímou linkou do Montfortu. Ne do
Pidmonty, kde zajali jeho druhého bratra. Ne
spojením s Mavenem.

Přinutila jsem se zachovat klid a zaujala jednotvárný

výraz i postoj. Srdce mi ale v hrudi bušilo jako o
závod.
Farley se snažila nechodit po pokoji sem a tam. To,
že seděla bez hnutí, mě snad znervóznělo ještě víc.
Ani jedna se tu necítíme dobře. Palác Skalisko mi
připomíná tak akorát past, která jen čeká, až
sklapne. V každé místnosti byste nalezli kov v té či
oné podobě. V trámech nebo sloupořadí nebo
dokonce v podlaze. Ten dům je jako zbraň, kterou
umí použít jen pár vyvolených. Jenže ti nás tu bohužel
obklopují na každém kroku.

Dokonce i židle, na níž jsem seděla, byla z chladné

oceli a studila mě na kůži.

Když se ozvalo zaklepání, obě jsme s Farley

vyděšeně nadskočily. Otočila jsem se a zaťala zuby,
protože klika se pohnula, ale narazila na zámek.
Farley byla dvěma dlouhými kroky u dveří,
připravená odehnat jakéhokoli sloužícího nebo
vlezlého šlechtice, který mohl čekat na druhé straně.

Ovšem k mému zklamání otevřela a ustoupila, aby

dovnitř mohla projít důvěrně známá postava s
širokými rameny.
Sevřela jsem dlaně v pěsti a málem jsem na ni vyjela.

„Co tady děláš?“ sykla jsem tiše.

Tiberias přejížděl pohledem z Farley na mě, jako by

si nás měřil, jako by přemýšlel, která z nás ho děsí
víc. „Byl jsem pozvaný,“ vyhrkl. „Budeme mít hrozné
zpoždění. To setkání bezpečnostní rady…“

„Tak si tam jdi!“ odmávla jsem ho pryč a obrátila se

k Farley. „Co to má být?“

procedila jsem skrz zaťaté zuby.

Farley za Tiberiasem zabouchla dveře. „Ty Mavena

znáš, ale on taky,“

prohlásila chladně. „Tak ať si to poslechne.“

Ibarem zamrkal. „Slečno Barrowová?“ podíval se

tázavě, zda budeme pokračovat.

Jako bych už tak nebyla pod dost velkým tlakem.

„Fajn,“ zavrčela jsem a obrátila se zpět k
montfortskému novokrevnému.

Druhého Calora jsem ignorovala, jak to jen šlo.

Opřel se o protější stěnu, aby mi ponechal co nejvíc
prostoru. Jen koutkem oka jsem viděla, jak si
nervózně podupává nohou.

„Maven něco říká,“ zamumlal Ibarem svým přirozeně

jemným hlasem. Ten se ale rychle změnil v co nejlepší
imitaci Mavena. „Jakým způsobem se to teď spolu
bavíme?“ řekl najednou ostře a krutě. Dokonce ze
sebe vydral i chladný smích. Vážně dobře ho
napodoboval. „Nebo se tu jen snažíš pohrávat si s
králem, ty Rudá holko? To by nebylo moudré,
obávám se.“

Ibarem si trochu poposedl a očima těkal přes tisíce

mil. „Má s sebou stráž.

Gardisty. Šest. Kníže Bracken spolu s dětmi prošli

kolem před chvílí, sami měli čtyři strážné.“
Tiberias něco Farley pošeptal do ucha a ona přikývla.
Nejspíš oficiálně rozšířili seznam našich nepřátel.
„Pevná aliance s Brackenem,“ slyšela jsem Tiberiase
šeptat. „Udeří znovu. A brzy.“

„Je s ním i královna,“ pokračoval Ibarem. „Princezna

ze Země jezer. Nic neříká, jen tam stojí. Celé to
sleduje.“ Ibarem vypadal maximálně soustředěně.

„Má takový nečitelný výraz, téměř strnulý.“

„Pověz Iris…“ zamyslela jsem se a sepjala prsty.

Musím je přesvědčit. Musí si být naprosto jisti, že
skrz toho muže k nim mluvím já. „Pověz jí, že všichni
psi koušou.“

„Všichni psi koušou, Iris,“ zopakoval po mně Ibarem

a naklonil hlavu stejně jako já. Teď napodoboval mě.
Obyčejnou holku s neobyčejným životem. Mavena
nejvíc ze všeho znejišťuje slyšet pravdu. A já ho
potřebuju znejistit, jestli se nám ta výměna má povést.

„Královna se ušklíbla. Přikyvuje,“ hlesl Ibarem a

přeměnil se v podobiznu Iris.

Dokonce i hlas si posadil o oktávu výš. „Všichni psi

koušou, ale někteří si dávají načas, Mare
Barrowová.“

„Co to má znamenat?“ zamumlala zmateně Farley.

Ale já to věděla.

Jsem jen dobře oblečený psík na krátkém vodítku,

řekla jsem jí jednou během svého zajetí. I tehdy se na
to jen ušklíbla. Dokonce i psíci umí kousnout,
odpověděla mi na to. Přemýšlíš o tom?

Konečně jsem měla svobodu jí odpovědět. Stejně

jako ona mně.

Iris Cygnetová čekala na svou vlastní příležitost

udeřit. Byl v tom jen její vlastní hněv, nebo i podpora
Jezeřanů?

Ohlédla jsem se přes rameno na Farley. „Jde o něco,

co mi řekla v Archeonu.

Než jsem se vrátila.“

„Je to každopádně ona, ale jak, to si neumím

vysvětlit,“ pokračoval Ibarem hlasem co
nejpodobnějším Irisinu. „Musí v tom být nějaká
novokrevná schopnost, o které ještě nevíme.“

„To, o čem nevíte, by vydalo na celý román,“

odpověděla jsem. „O Montfortu, o Šarlatové hlídce.“
Takové až trapně levné vějičky, ale co. „O jeho
bratrovi.

Právě stojí hned vedle mě, kdyby to někoho

zajímalo.“

Ibarem se zašklebil jako Maven. „Mělo to snad mít

nějaký hlubší význam?“

Zdálo se mi, jako bych v těch slovech zaslechla

vzdálenou ozvěnu strachu. „Je mi úplně jedno, vedle
koho se rozhodneš stát,“ dodal a zlomyslně se
pousmál.

„Nicméně je mi jasné, že vedle něj už nebudeš stát

dlouho.“

Přinutila jsem se k úsměvu, abych zamaskovala, že

trefil do černého. „Jsem ráda, že vím, že máš uvnitř
naší koalice své špehy,“ zariskovala jsem. „Ačkoli
jich nemáte ani zdaleka tolik jako my v té vaší.“

Ibaremovi se vydral z hrdla smích tahající za uši stejně

jako škrábání nehtů po skle. „Ty si vážně myslíš, že
bych plýtval zdroji na to, abych si udržoval přehled o
tvých citech, Mare? Kdepak, zlatíčko, jen tě znám líp
než kdokoli jiný.“ Znovu se zasmál, tentokrát odhalil i
bílé zuby. Soustředila jsem se na jizvu na Ibaremově
bradě, abych nemyslela na Mavenovu krásnou,
ztrápenou, jedovatou tvář. „Věděl jsem, že to
nestrávíš, až Cal ukáže, jaký doopravdy je.“

Tiberias se ani nehnul. Ani nedutal. Zíral do země tak

soustředěně, jako by do ní chtěl očima vypálit díru.
„I on byl vytvořený někým jiným, úplně stejně jako
já. To náš otec z něj stvořil tu tvárnou, vnitřně
rozervanou chodící a mluvící horu svalů, kterou sis
myslela, že tolik miluješ,“ tlačil na mě skrze Ibarema
Maven dál. „Schovává se za štítem, kterému říká
povinnost, ale pravda tak ušlechtilá není. Cala pohání
touha, stejně jako nás všechny. Jenže on touží po
koruně. Touží po trůnu. Žádná jeho cena pro něj není
příliš vysoká. Žádná krev příliš cenná na to, aby ji
prolil.“

V pokoji se ozvalo křupnutí. To si Cal hrál s prsty.

„My vždycky nakonec skončíme u toho samého

rozhovoru, Mavene,“

zabručela jsem a s přehnaně předstíraným nezájmem

se trochu protáhla. Ibarem mé pohyby zrcadlil. „Tak
mě napadá, Iris, brečí kvůli Tiberiasovi pořád dokola
i tobě, nebo jsem vážně jediná, kdo všechny ty
bláboly musí poslouchat?“

Ibarem pootočil hlavou, jako by se zadíval na Iris.

„Zacukalo jí v koutcích úst.

Možná náznak úsměvu,“ hlásil nám. „Maven se

jednou rukou opřel o mříže.

Uvnitř začíná stoupat teplota.“

„Ale ale, že bych ti trochu pocuchala nějaký nerv?“

zažertovala jsem. „Promiň, já zapomněla, že ty ani
nevíš, které nervy v hlavě máš původní a které tam
přidala ona.“

Ibarem se zašklebil a plácl se dlaněmi do stehen.

„Maven praštil do mříží.

Uvnitř je čím dál větší vedro. Ostatní vězni tomu

všemu přihlížejí.“ Pak zamrkal a začal zhluboka
dýchat. „Snaží se uklidnit.“

„Není moudré pohněvat si někoho, kdo má na dosah

ruky tolik rukojmích.

Klidně bych je tu mohl nechat všechny shořet,“

procedil Maven skrz zaťaté zuby.

Úplně jsem cítila, jak se třese vzteky, přestože jsme

od sebe byli stovky mil daleko. „Klidně bych mohl
říct, že slavnou ofenzivu knížete Brackena, při níž
dobyl zpět svá území, nikdo z jeho protivníků
nepřežil.“

V tom měl pravdu. Nikdo mu nemůže zabránit v tom,

aby povraždil všechny rukojmí. Jejich životy závisí
čistě na jeho momentálním rozmaru.

Jedna z nitek v příběhu, kterou bych mohla zkusit

obratně zaplést.

„Nebo bys je taky mohl třeba propustit.“

Maven se překvapeně zasmál. „Vážně myslím, že bys

měla začít víc spát, Mare.“

„Samozřejmě výměnou.“ Podívala jsem se na Farley,

abych viděla, na co myslí. Zamyšleně se mračila.
I Tiberias zbledl. Náš poslední obchod s Mavenem
skončil mým nekonečným vězněním.

„Určitě proto, že ta poslední dopadla tak skvěle,“

pousmál se Maven skrze Ibarema. „Ale jestli se
chceš vrátit a potřebuješ to zamaskovat tím, že se
jakože vyměníš za nějaké řadové vojáky, pak tě rád s
otevřenou náručí přivítám.“

„A já myslela, že Elara ti vzala schopnost snít,“

odfrkla jsem si. „Kdepak, Mavene. Možná bys rád
věděl, co na Brackenově základně zůstalo po
Šarlatové hlídce.“

Ibaremovi trochu spadla čelist, stejně jako Mavenovi.

„Cože?“

Farley se zakřenila, skrčila se vedle mě a promluvila k

Ibaremovi a tudíž k Mavenovi. „Šarlatová hlídka má s
důvěrou ve Stříbrné nemalé potíže. Zvlášť s důvěrou
v ty, kteří jsou držení v šachu tak, jako byl Bracken.
Bylo jen otázkou času, než se něco stane a on se
rozhodne přestat poslouchat příkazy únosců jeho
dětí.“

„S kým mám tu čest teď?“ chtěl vědět Maven.

„Zraňuje mě, žes na mě zapomněl. Ale teď už jsem

generálka Farley, takže možná zním jinak.“

„No ano, jistě,“ mlaskl Ibarem. „Jak jsem jen mohl

zapomenout na dívku, která si do stáda svých až
pozoruhodně tupých oveček pustila vlka, jako jsem
já.“

Farley se usmála, jako by jí někdo naservíroval

nějakou delikatesu. „Tyhle až pozoruhodně tupé
ovečky ti prošpikovaly základnu výbušninami.“

V pokoji se na vteřinu rozhostilo mrtvolné ticho.

Tiberias zvedl poplašeně hlavu. „Máš vůbec tušení,
jak nebezpečné to bylo?!“

„Mám,“ odsekla, aniž by spustila oči z Ibarema.

„Tohle mu neopakuj.“
Ibarem přikývl.

„Tak co, Mavene?“ přilepila jsem si na obličej sladký

úsměv. „Můžeš buď odvolat všechny pátrací
jednotky, které jsi poslal za našimi lidmi do bažin, a
pokusit se prohledat celou základnu dřív, než ji
vyhodíme do povětří, nebo můžeš propustit všechna
rukojmí a my ti za to řekneme, jak moc blízko bombě
teď stojíš.“

„Z výbušnin strach nemám.“

„Měl bys, kdyby ti aspoň trochu záleželo na vojácích,

kteří přísahali věrnost tvé koruně,“ zavrčel Tiberias a
popošel ke mně. Na chvíli se mě dotkl předloktím a
tělem mi ihned projela vlna žáru.

Když Ibarem přeposílal jeho slova a výraz, jako by

mu po tváři přeběhl stín.

„No sláva, že se taky ozveš, bratříčku,“ zašeptal

Maven. „Už jsem se bál, že v sobě nikdy nenajdeš
dost odvahy se mnou promluvit.“
„Řekni místo a čas a můžeme přesně zjistit, kdo z nás
má víc odvahy,“ vyjel na něj Tiberias, aniž by se snažil
ovládat.

Ibarem mu v odpověď jen zamával prstem před

očima. „Nech si trapné pózy na ten nevyhnutelný den,
kdy se mi budeš muset vzdát, Cale. Kdy budeš muset
pokleknout před Nortou, Zemí jezer a Pidmontou.“
Jak postupně jmenoval všechny státy, jeho úsměv se
rozšiřoval. Sama jsem cítila skutečnou tíhu jeho slov.
Zeď, kterou musíme přelézt, jako by se neustále jen
zvyšovala.

Farley mi položila ruku na rameno a přitlačila mě

trochu zpět k židli, abych ještě počkala.

Pak se Ibarem konečně pohnul, zkřížil si ruce na

prsou a trochu si poposedl.

Řeč Mavenova těla. Podřízená vždy jen jedinému cíli.

Vyvolat konkrétní dojem.

V tuhle chvíli na sobě neměl tu falešnou masku

mladíka, který se čistě z povinnosti musel ujmout
vlády. Teď si nasadil masku bezcitného
neodhadnutelného syna Elary Merandusové.
Člověka, kterému nezáleží na ničem jiném než na
moci.

Ta postava je smyšlená, hraje ji stejně jako já kdysi

Marinu.

„Kolik bomb jste říkala, že tu je, generálko?“

Záměrně využil její hodnost k tomu, aby ji ponížil, ale

Farley se jen tak snadno shodit nenechá. „Neříkala.“

„Hmmm,“ zamumlal Maven. „No, Bracken by asi

neviděl úplně rád, kdyby jeho základna utrpěla další
škody. Ačkoli jeho dobrou vůli jsme si myslím získali
dostatečně, když jsme mu vrátili děti, takže by se s
tím nejspíš smířil.“

Sama přesně nevím, kde ty bomby jsou. Jenom to, že

je tam Šarlatová hlídka před časem nastražila.
Zakopali je pod silnice, pod ranveje a pod většinu
administrativních budov. Tam, kde mohou napáchat
největší škody, nejen nepřátelským vojákům, ale na
základně samotné. Jsou nastavené na speciální
frekvenci, stačí jen stisknout knoflík. Dokonalý a
smrtící příklad naší předvídavosti.

„Záleží jen na tobě, Mavene,“ řekla jsem. „Rukojmí

výměnou za tvou základnu.“

Ibarem napodobil Mavenovu grimasu. „A

samozřejmě i tenhle novokrevný.

Ačkoli toho bych si tu moc rád nechal, kdyby ti to

nevadilo. Tohle je daleko snazší než posílat dopisy.“

„Bohužel, ten předmětem obchodu není.“

Ibarem si neskutečně oddychl. „Občas mi to děláš

vážně strašně těžké.“

„To je moje specialita.“

Tiberias se vedle mě tiše pousmál. Určitě s Mavenem

souhlasil.

Následovalo nekonečné čekání. Všichni jsme očima

viseli na Ibaremovi a snažili se z něj něco vyčíst.
Pootočil se a rozhlédl sem a tam, aby napodobil, jak
Maven přechází po věznici.

Farley se nad ním skláněla jako bouřkový mrak,

stejně jako já.

„A jak byste si to s tou výměnou představovali?“ řekl

nakonec Maven.

Farley tiše mávla triumfálně pěstí do vzduchu.

Připomnělo mi to, že je vlastně strašně mladá, že jí je
jen dvaadvacet, že je pouze o pár let starší než já.

„Propusť je východní branou,“ odpověděla mu. Já

sama měla co dělat, abych své nadšení trochu
ovládla. „Do bažin, za soumraku.“

„To má být vše?“ slyšela jsem zmatení v Mavenově

hlase.
Tiberias vypadal stejně zaskočeně jako on a zaraženě
na Farley pohlédl. „To přece není žádná záchrana,“
zašeptal a naznačil Ibaremovi, aby ho teď netlumočil.
„Musíme pro ně poslat letadla, generálko. Potřebují
volnou cestu.

Potřebujeme příměří, abychom stačili všechny zajatce

a uprchlíky zachránit.“

Ale Farley jen mávla rukou. „Kdepak, Calore. Pořád

zapomínáš, že Šarlatová hlídka není ten druh armády,
na který jsi zvyklý,“ opřela si pyšně ruce v bok.

„Veškerá potřebná infrastruktura je na místě, v

bažinách máme lidi už dávno. V přemisťování Rudých
jsme tak trochu jedničky.“

„To rád slyším,“ procedil Tiberias. „Ale nelíbí se mi,

když mě vynecháváte.

Funguje to líp, když jsme na tom stejně.“

„Tomuhle ty říkáš, že jsme na tom stejně?“ vyhrkla

Farley a ukázala na něj a na nás. Na jeho krev a na
naši krev. Na jeho postavení a na naše postavení. Na
tu propast mezi Stříbrným, který se zrodil pro trůn, a
mezi Rudými, které se nezrodili pro žádnou
budoucnost.

Přejel očima z ní ke mně. Vzhledem k tomu, že já

seděla na židli a on stál nade mnou, vypadal snad
ještě vyšší. Byli jsme od sebe tak daleko, a přesto
tak blízko.

Přestože se musel dost přemáhat, nakonec se kousl

do rtu a uhnul před mým pohledem. Viděla jsem, jak
to v něm vře, a čekala, že se s námi začne hádat. Ale
k mému překvapení couvl a pokynul nám, abychom
pokračovali.

Ibarem si znovu oddychl. Přejel si prsty po bílé jizvě

na hnědé bradě zarostlé černými vousy a pak pod
očima, tam, kde mají jizvy jeho bratři. „Král přemýšlí.

Slečno Barrowová, řekněte mu, že takhle spolu

mluvíte naposled,“ prosil. „Jinak si ten blázen nechá
bratra jako vězně, jako přímou linku k vám a Jeho
Veličenstvu.“

„Samozřejmě,“ uklidnila jsem ho. Nikdy bych

nechtěla, aby se z Raje stal další novokrevný
mazlíček. „Kdyby sis toho novokrevného přece jen
zkusil nechat, hned se to dozvíme, a dohoda bude tím
pádem neplatná.“

Jeho odpověď zněla hořce, ale nepřekvapeně. „Když

mně se po těch našich rozhovorech tak stýskalo,
Mare. Jen s tebou si dokážu zachovat zdravý rozum,“
pokoušel se o černý humor. Dost chabě.

„Oba víme, že to je lež. Skrze něj už se mnou nikdy

mluvit nebudeš.“

Maven se zamračil. „Tak to si nejspíš budeme muset

najít nějaký jiný způsob, jak se s tebou spojit.“

Tiberias se nade mnou přihlásil o Ibaremovu

pozornost. „Jestli si chceš promluvit, Mavene, nikdo
ti v tom bránit nebude,“ řekl a Ibarem jeho zprávu
přeposlal. „Války se odehrávají nejen na bitevním
poli, ale i na tom diplomatickém. Sejdi se s námi na
neutrálním území, tváří v tvář.“

„To se až tak nemůžeš dočkat, až si budeš moct

vyjednat podmínky vaší kapitulace, Cale?“ smetl jeho
nabídku ze stolu Maven. „Takže, generálko, k těm
výbušninám.“

Farley přikývla. „Poskytneme ti jejich souřadnice, až

si ověříme, že naši lidé jsou v bažinách a nehrozí jim
žádné nebezpečí.“

„Nepoženete mě ale k odpovědnosti za to, co s nimi

udělají aligátoři.“

Tomu se Farley zasmála upřímně. „Škoda, že nemáš

duši, Mavene Calore. Byl bys mohl být někým, koho
by stálo za to zachránit.“

To Tiberiase zasáhlo. A kdyby mu přece jen mohl

někdo pomoct, nestálo by za to aspoň to zkusit?
Na to se mě zeptal před několika týdny, když jsme
leželi tělo na tělo. Jako by se to odehrálo v jiném
životě. Už mi na tom nezáleží. Mavenovi není pomoci.
Mladého krále nejde zachránit, tu falešnou osobu,
kterou jsme oba milovali, nejde spasit. Nemůžeme ho
ochránit před ním samým.

Ale nemyslím, že někdy budu mít to srdce to

Tiberiasovi říct.

Jako by Mavenova neschopnost milovat ještě posílila

tu Tiberiasovu. Možná až příliš. Kvůli tomu na všem
tak lpí.

„Nejdřív jste spálili Corvium a teď hrozíte vyhodit do

povětří i základnu v Pidmontě?“ sykl Maven.
„Šarlatová hlídka má neskutečné nadání věci ničit. Asi
proto, že je snadné ničit to, co jiní postavili.“

„Zvlášť když jsou ty jejich stavby skrz naskrz

prohnilé,“ vpálila mu Farley.

„Východní branou, do bažin, za soumraku,“

zopakovala jsem. „Nebo ti ta základna shoří pod
nohama.“

Při těch slovech se mi trochu podlomila kolena. Kolik

lidí tam teď asi je? Kolik vojáků věrných
Mavenovi, Brackenovi a Iris? Stříbrní a určitě i
Rudí. Nevinný lidský štít poslouchající rozkazy.

Nejdřív jsem se na to snažila nemyslet. Válka je sama

o sobě dost těžká. Ještě abych myslela na to, kolik
životů leží na misce vah. Ale ani zavírat před tím oči
není správné. Musím je mít otevřené, bez ohledu na
to, jak těžké je dívat se. I když dělám těžká
rozhodnutí, musím je dělat s otevřenýma očima.
Nesmím se už snažit někam odsouvat bolest nebo
pocit viny. Jestli to chci přežít, musím se jim přestat
tak bránit.

„Výborně,“ zavrčel Maven. Znovu jsem si

představila, jak tam stojí před vězeňskou celou. Jak
jeho bledá tvář vystupuje z přítmí, jak se mu pod
očima válejí obvyklé stíny vyčerpání a pochybností.
„Já své slovo držím.“
Ta známá věta mě štípla stejně jako můj cejch.
Vyvolala tolik vzpomínek na jeho dopisy a jeho sliby.

Pomalu jsem přikývla.

„Ty své slovo držíš.“

Zanechali jsme Ibarema s instrukcemi, aby nás

vyhledal, kdyby jeho bratra neosvobodili spolu s
ostatními, a pak jsme se rychle vydali neznámými
chodbami sídla Samosů a snažili se co nejrychleji najít
trůnní sál. Tiberias nám nepomáhal tak, jak měl.
Zjevně byl myšlenkami úplně mimo. Nejspíš s
bratrem v Pidmontě.

Snažila jsem se udržet krok s jeho a Farleyiným

tempem, ale jelikož on občas nečekaně zpomalil,
ztracen v myšlenkách, v jednom kuse jsem do něj
narážela.

„Už tak jdeme pozdě,“ zabručela jsem a instinktivně

ho popostrčila dopředu.
Jakmile jsem se ho dotkla, trhl sebou, jako bych ho
spálila. Když se vzpamatoval, chytil mě za ruku a
odstrčil, načež se zastavil a otočil ke mně.

Farley šla dál. „Hádejte se spolu, až na to bude čas,“

zaúpěla zoufale a snažila se nás popohnat.

Ale Tiberias si jí nevšímal. „Tys s ním chtěla mluvit

beze mě,“ probodl mě pohledem.

„Odkdy potřebuju tvoje svolení, abych s ním mohla

mluvit?“

„Je to můj bratr, Mare. Víš, co pro mě pořád

znamená,“ zašeptal téměř prosebně. Snažila jsem se
nenechat se obměkčit něhou v jeho očích. Skoro se
mi to podařilo.

„Musíš už jednou provždy zapomenout na člověka,

kterým sis myslel, že je.“

To v něm rozdmýchalo hluboko doutnající hněv.

Zoufalství. „Neříkej mi, jak se mám cítit. Neříkej mi,
že se k němu mám otočit zády.“ Pak se narovnal do
plné výšky, takže jsem musela trochu zaklonit hlavu,
abych mu viděla do očí. „Krom toho, postavit se mu
samy, jen vy dvě?“ řekl a ohlédl se na Farley. „To by
nebylo moudré.“

„A právě proto jsem pro tebe nechala poslat,“

odsekla Farley. „Teď musíme jít.

Už tak jsme tím ztratili spoustu času. Ta válečná

porada začala před dvaceti minutami. Jestli Samos a
tvoje babička něco plánují, chci u toho být.“

„A co to mělo být s Iris?“ zeptal se Tiberias a opřel si

ruce v bok, aby mi znemožnil se kolem něj snadno
protáhnout, kdybych to chtěla zkusit. Až příliš dobře
mě zná. „Co mělo být to s těmi psíky?“

Zaváhala jsem a zvážila možnosti. Vždycky můžu lhát.

Možná by to tak bylo i lepší.

„Šlo o něco, co jsem Iris řekla, když mě ještě věznil v

Ohnivém paláci,“
přiznala jsem. „Věděla, že Maven mě má jako
domácí zvířátko. Jako pejska. A jednou mi řekla, že
všichni psi koušou. Chtěla mi tím naznačit, že ví, že
bych se proti němu postavila, kdybych mohla.“
Následující slova mi trochu uvízla v krku, ale
vymáčkla jsem je ze sebe. Ani nevím proč. „Stejně
jako ona.“

Místo aby mi poděkoval, Tiberias snad ještě víc

zvážněl. „A ty si myslíš, že Mavenovi by něco
takového ušlo?“

Na to jsem mohla jen pokrčit rameny. „Myslím, že v

tuhle chvíli je mu to jedno. Potřebuje ji. Její
spojenectví. V jeho očích existuje jen dnešek a
zítřek.“

„Tomu rozumím,“ zabručel si Tiberias pod fousy,

abych to slyšela jen já.

„To jistě.“

Znovu si povzdechl a projel si rukou krátce

zastřiženými vlasy. Škoda, že si je nechce nechat zas
dorůst do tmavých vln. Byl by hezčí, nevypadal by
tak upjatě, míň jako král.

„Povíme ostatním, co se právě odehrálo?“ hlesl a

ukázal palcem směrem k trůnnímu sálu.

Zamračila jsem se. Nechtělo se mi svěřovat s naším

rozhovorem širšímu publiku, zvlášť ne takovému, v
němž seděli i Samosové. „Pokud jim to řekneme,
riskujeme Raje a Ibarema. Volo by takové výhody
určitě rád využil, kdyby mohl.“

„Souhlasím. Ale výhoda to je. Moct s ním mluvit,

moct ho sledovat,“ dodal tišeji a odmlčel se.
Nechával mi prostor, abych to mohla rozhodnout já.

„Nechme to být. Takhle se budeme moct spojit s

Šarlatovou hlídkou na místě a dostat naše lidi zpátky.“

Přikývl. „Dobře.“

„Ani slovo o Cameron,“ hlesla jsem ještě ztrápeně.

Poté co jsme odjeli do Montfortu, ona se vrátila do
Pidmonty za bratrem. Hledala mír, ne válku. Ale
válka si ji znovu našla.

Tiberias se zatvářil skoro soucitně. Nejen naoko, ale

doopravdy. Snažila jsem se nevpíjet do jeho krásných
rysů, když se nade mnou skláněl. „Bude v pořádku,“
řekl mi. „Neumím si představit, že zrovna ji by mohl
někdo dostat.“

Ibarem se nezmínil o tom, že by ji viděl mezi

rukojmími, ale ani o tom, že by byla mezi padlými.
Takže můžu jen doufat, že je mezi těmi, kterým se
podařilo utéct a kteří se schovávají v bažinách a
pomalu postupují směrem k nám. Krom toho
Cameron dokáže zabít stejně dobře jako já.
Dokonce ještě líp. I kdyby za ní poslali jakéhokoli
Stříbrného lovce, zjistil by, že je nebezpečnou kořistí,
protože má schopnost utišit i ty nejsilnější schopnosti.
Musela utéct. Raději si nebudu připouštět nic jiného.
Nemůžu.

Zvlášť proto, že ji potřebuju k tomu, co jsem si

naplánovala.

„Jestli tu budeme stát ještě o chvilku déle, Farley by

mohla prasknout nějaká cévka.“

„Tak to bych raději neviděl,“ zamručel za mnou

Tiberias.

Kapitola 15

Evangelina

Zatímco jsme všichni čekali na jejího chronicky

nedochvilného vnuka, Anabel přecházela po místnosti
s neskutečnou grácií. Nemohla jsem se rozhodnout,
jestli ji požádat o krátkou lekci, nebo ji přišpendlit ke
stěně ocelí z mého trůnu.

V trůnním sále čekal zhruba tucet lidí, jen ti, kteří jsou
dost důležití na to, aby se účastnili válečné porady.
Rudí i Stříbrní, agenti Šarlatové hlídky i Montfortu
spolu s hlavami povstaleckých rodů Riftu a Norty. I
kdyby se mi ten pohled naskytl nevím kolikrát, stejně
si na něj nezvyknu.

Stejně jako moji rodiče. Matka se svíjela na svém

smaragdovém trůnu jako jeden z jejích hadů. Oblékla
černé hedvábí a surové drahokamy, ale bez nějakého
nebezpečného predátora u nohou vypadala tak nějak
neúplně. Její panter byl dnes zjevně indisponován.
Zlomyslně sledovala, jak Anabel přechází sem a tam.

To otec jen seděl a bedlivě ji pozoroval, jako by

kolem neexistoval nikdo jiný.

Snažil se ji přimět k tomu, aby se začala omlouvat. K

čemuž hlava rodu Lerolanů, klobouk dolů, neklesla.
Jsem magnetron. Poznám ocel, když ji vidím.

A Anabel má ocelovou páteř.

„Tiberias sedmý potřebuje hlavní město. Místo, kde

by mohl vztyčit svou vlajku.“

S těmi slovy se odmlčela a znovu obešla trůnní sál,

aby je nechala dostatečně vyznít. Tak už se
vymáčkni, ženská! chtělo se mi zařvat.

Teď by měla spíš někde hledat Cala, ať už je kdekoli,

a dovléct ho sem třeba za uši. Právě jsme přišli o
základnu v Pidmontě a tohle je setkání jeho válečné
rady a zároveň otcova dvora. Nechat nás čekat je
nejen neslušné. Je to i politická sebevražda. A
plýtvání mým drahocenným časem.

Nejspíš se teď někde dohaduje s Mare a dělá, že jí

přitom nezírá na rty. Jeho Veličenstvo je neskutečně
předvídatelné. Doufám, že ti dva se nějak domluví a
začnou zas tvořit oficiálnější pár. Bude se ode mě
čekat, že jim budu hlídat u dveří? ušklíbla jsem se
sama pro sebe.

Představila jsem si život, který pro nás Cal všechny

chce. Život, kterému nás chce podrobit. Na mojí
hlavě koruna a v jejích rukou jeho srdce. Moje děti v
neustálém ohrožení dítětem, které by mu mohla
porodit ona. Mé dny strávené přizpůsobováním se
jeho vůli, byť možná snesitelné. Byť by mě nechal
trávit dny i s Elane, pokud by on mohl trávit ty své s
Mare.

Kdyby jen po ní víc toužil. Kdyby se mi ho k tomu

jen podařilo přimět. Ale jak už jsem řekla Mare v
Corviu, Cal není ten typ krále, který by se vzdal
trůnu. Tys taky nebyla, vzpomněla jsem si, dokud jsi
neochutnala, jak to vypadá na druhé straně.

Při tom pomyšlení se mi sevřel žaludek. Vzrušením,

nadějí… a vyčerpáním.

Už mě unavovala představa, že se mezi Cala a Mare

pletu víc než teď. I kdybych to měla dělat pro své
vlastní štěstí.

Přestaň fňukat, Samosová.

Když konečně Mare a Farley spolu s Calem v patách

dorazily, povzdychla jsem si. Mare Barrowová není
sice tak úplně ošklivá, ale ani žádná dáma. Což se
Calovi musí líbit. Musí mít rád drsňačky, co z nich
sálá teplo, mají špínu za nehty a nevymáchanou pusu.
Osobně nevím, co na tom vidí, ale co nadělám.

„Ach,“ oddychla si Anabel a elegantně se otočila na

podpatku. „Vaše Veličenstvo,“ řekla a celá se
uvolnila, když Calovi pokynula, aby spolu s ní
předstoupil před trůny Samosů. Ostatní jen přihlíželi.

„Je od vás milé, že jste se k nám uráčil přidat, králi

Tiberiasi,“ procedil můj otec a pohladil si stříbrný
vous. „Jsem si jist, že jste byl zpraven o závažnosti
situace.“

Cal se mu k překvapení nás všech poklonil, přestože

králové a královny se neklaní, ani jeden druhému. Ale
on to udělal. „Omlouvám se. Něco mě zdrželo.“

Nijak blíž nám to nevysvětlil. A ani nám nedal

možnost se v tom začít šťourat, protože k sobě hned
pozval Farley. „Myslím, že aspoň generálka Farley
má dobré zprávy.“
„Ve srovnání se ztrátou naší základny v Pidmontě?“
podivil se otec. „Ve srovnání s tím, že jsme ztratili
veškerou moc nad knížetem Brackenem? To tedy
musí být vskutku vynikající zprávy.“

„Já víc jak stovku zachráněných lidí z pidmontské

základny za vynikající zprávu považuji, pane,“
prohlásila Farley a taky se mu rychle a špatně
poklonila.

„Šarlatová hlídka a Montforťané nechali v Pidmontě

jen kostru posádky. Když Bracken udeřil, bylo tam
jen pár set vojáků. A podle našich informací se
minimálně třetině z nich podařilo uprchnout do bažin.
Šarlatová hlídka má dostatečné zázemí v celém
regionu, takže bez obtíží všechny vyzvedneme a
přepravíme do bezpečí.“

„Jaké máte odhady počtu mrtvých?“ zeptala se

Anabel, která popošla stranou a sepjala ruce.

„Myslíme, že tak stovka,“ vyhrkla, jako by tomu

moha utéct, když to řekne rychle. Jenže ji to dohnalo.
„Zhruba sto mrtvých,“ zopakovala pomaleji.

„V Corviu jsme ztratili víc,“ řekla jsem. „Těžký

obchod, to jistě,“ dodala jsem honem chápavě, abych
Farley úplně nevytočila.

„Pokračovat bez tamní základny bude složité,“ vyřkl

Ptolemus bolestnou pravdu, která byla všem okolo
dávno jasná. Myslím, že se prostě jen moc rád
poslouchá. Dokonce i v situacích, jako je tato.

„Ano, to je fakt,“ poznamenal Cal. „Pořád ještě

máme Rift a vše s ním spojené, ale v krátké době
jsme přišli o dvě dobyté pevnosti. Nejdřív o
Corvium…“

„Corvium jsme přece dobrovolně zničili, nepřišli jsme

o něj,“ sjela ho jedovatě Mare. Vsadím se, že se toho
města mile ráda zbavila.

Cal neochotně přikývl. „A teď Pidmonta,“

pokračoval. „To nevysílá dvakrát přesvědčivý obraz
o síle, zvlášť ne rodům, které bychom od Mavena
mohli přetáhnout na naši stranu.“

Matka si trochu poposedla na svém trůnu a zelené

šperky na prstech se jí jen zaleskly. „A co Montfort?“
zvedla obočí a rozhlédla se po sále. „Bylo mi řečeno,
že vaše mise získat novou armádu byla úspěšná.“

„Nepočítám své muže, dokud nestojí přede mnou,“

odpověděl jí Cal ostřeji, než se sluší. „Věřím, že
premiér Davidson slib daný jeho vládou splní, ale
nebudu se rozhodovat na základě zdrojů, které ještě
nemáme k dispozici.“

„To, co potřebuješ, je hlavní město,“ vrátila se ke

svému původnímu konverzačnímu tanečku Anabel a
začala znovu kroužit po místnosti. V rudooranžových
šatech se podobala blížícímu se západu slunce. „Delfa
se o to postará. Sídlo rodu Lerolanů podpoří
právoplatného krále.“

Cal se jejímu pohledu vyhnul. „To je pravda, ale…“

„Ale co?“ sykla a zastavila se.

Cal sebejistě rozhodil ruce. „Je to příliš snadné.“

Anabel ho jako správná babička poplácala po rameni

a usmála se jako někdo, kdo dává batoleti sladkou
životní lekci. „V životě není nic doopravdy snadné,
ale člověk se musí chopit těch šancí, které se mu
nabídnou, Tiberiasi.“

„Já tím myslím, že to nic neříká,“ vymanil se jí. „Není

to žádné poselství lidem Norty, našim spojencům a
rozhodně ani našim nepřátelům. Je to zbytečný tah.

Očekávaný. Delfa je neoficiálně celá moje už dávno,

ne? Stačí, když tam přijedu a vztyčím vlajku.“

„Správně,“ zamrkala Anabel. „Proč takové příležitosti

nevyužít?“

Cal si trochu frustrovaně povzdechl. Ani se mu

nedivím. „Já ji nechci zahodit, ale vlastně je dávno
využitá. A máš pravdu. Potřebujeme další pevnost.
Pokud možno v Nortě. Další vítězství, které by
dokázalo naši sílu. Aby se nás Jezeřané a
Pidmonťané začali bát tak, jako se nás už bojí
Maven.“

„Co navrhuješ?“ zeptala jsem se ho, i kdyby jen

proto, abychom celou věc trochu uspíšili a mohli s
tímhle příšerným představením skoncovat.

„Přístavní zátoka,“ prohlásil Cal.

„Oblíbené město tvé matky,“ zapomněla se Anabel.

Na to Cal nic neřekl, jako by ji neslyšel. „Spravované
rody loajálními Mavenovi.“

„Je to strategické místo,“ argumentoval Cal.

Generálka Farley trochu přimhouřila oči. „Ale

znamená další obléhání a další bitvu, v níž můžou
stovky z nás přijít o život.“

„Leží tam Fort Patriot,“ nedal se Cal. „Která slouží

armádě, letectvu i flotile,“ vypočítával na prstech.
Jeho zapálení bylo hmatatelné a téměř nakažlivé.
Chápu, že ho povýšili na generála v už tak mladém
věku. Možná že kdybych byla řadovým vojákem,
kdybych nevěděla své, dobrovolně bych takového
muže následovala do chřtánu smrti. „Mohli bychom
tak odříznout Mavena od podstatné části jeho sil a
některé z nich třeba i přetáhnout k nám. A kdyby nic
jiného, vynahradilo by nám to ztrátu vojenské
základny v Pidmontě. Zbraně, pozemní transporty i
letadla. To všechno tam je, stačí si to jen vzít. Navíc
tam sídlí jedna z centrál Šarlatové hlídky.“

Otec zvedl jedno špičaté obočí. Málem se usmíval,

trochu děsivý pohled.

„Moudrá volba,“ řekl. Zdálo se, že souhlas krále Vola

Cala překvapil, ale neměl by. Znám otce. V očích mu
plál neukojitelný hlad po moci. Vsadím se, že už si
začal představovat Přístavní zátoku v troskách, nad
nimiž vlaje vlajka Samosů.

„Maven nám sebral základnu, my jemu sebereme

město.“

„Přesně,“ přikývl Cal.

„Pokud se vám mu ho podaří sebrat,“ opravila ho
Mare a ohlédla se na něj přes rameno. Šedohnědé
vlasy se jí v záři zapadajícího slunce rudě zaleskly.

„Co tím chceš říct?“ zeptal se obezřetně Cal.

„Zaútočme na Přístavní zátoku. Pokusme se získat

město. To riziko stojí za to a měli bychom do toho jít.
A i kdyby se nám to nepodařilo, můžeme
Mavenovým silám pořád ještě uštědřit vážný zásah.“

Nerada to připouštím, ale tím mě zaujala. Uhladila

jsem si sukni z bílého hedvábí pošitou stříbrnými
plíšky a naklonila se k ní. „Jak, Barrowová?“

Zatvářila se skoro vděčně a neochotně se na mě

usmála. „Vezměme to přes Nové město, slum
techniků poblíž Přístavní zátoky. Propusťme tamní
Rudé na svobodu. Je to důležitý výrobní uzel, který je
pro Nortu stejně podstatný jako kterákoli Stříbrná
pevnost. Kdybychom zaútočili na Nové město, na
Šedé město, na Radostné město…“
Opět se jí podařilo otce překvapit. „Vy se chcete
zbavit průmyslových center?“ vyprskl a zamrkal na ni,
jako by mu právě řekla, že si má vyříznout vlastní
tlukoucí srdce.

Ale Mare Barrowová pod jeho zmateným pohledem

ani nehnula brvou. „Ano.“

Anabel na ni nevěřícně, téměř s úsměvem pohlédla.

„A co až tahle válka skončí, slečno Barrowová?
Budete to snad vy, kdo zaplatí jejich
znovuvybudování?“

Mare si málem ukousla kus jazyku, aby jí nevpálila

nějakou nevhodnou odpověď. Ale nadechla se a
přiměla se zachovat aspoň určitou míru klidu.

„Pokud jejich zničení znamená vítězství?“ řekla

pomalu a ignorovala Anabelinu poznámku. „Pokud to
znamená znovu získat celou zemi?“

Cal rozvážně pokýval hlavou. Souhlasil s ní, protože

měla pravdu. Nebo proto, že do ní je pořád ještě
zamilovaný jako štěně. „Kdybychom zničili byť jen
jedno průmyslové centrum, výrazně bychom tím
narušili Mavenovu bojeschopnost a zneklidnili jeho
spojence. A kdyby nás díky tomu Rudí vnímali jako
zachránce, akorát by nám to pomohlo,“ řekl. „A
kdyby se nám k tomu ještě podařilo dobýt Fort
Patriot, mohl by Maven ztratit kontrolu nad celým
územím severně od zátoky až k hranicím se Zemí
jezer.“ Pak se zamyšleně podíval na babičku.

„Odřízli bychom celý region. A skřípli Mavena mezi

už tak loajální Delfu, Rift a naše nově získané území.“

Představila jsem si mapu Norty, tak jak vypadala

před rokem. Pak jsem ji rozporcovala na jednotlivé
kusy koláče. Jeden pro nás, dva další pro Cala. A
zbytek? Očima jsem spočinula na Farley a
Barrowové. A vzpomněla si na toho nesnesitelného
premiéra číhajícího tisíce mil daleko. Který kus si asi
vezmou oni?

Vím, co chtějí.
Nejradši by ten koláč spolkli celý.

Ptolemus dělal, že si ten můj návrh potřebuje

promyslet. Přejížděl prstem po okraji křišťálové
sklenice a poslouchal, jak zpívá. Ten zvuk mě pěkně
štval. Jeho ozvěna podbarvila celou naši večeři. Nebe
za jeho zády už mělo temně rudou barvu. Můj bratr
má ostře řezané čelisti, široká ramena, otcův dlouhý
nos a matčina drobná ústa. V tomhle světle mi
připomínal spíš ji, jak se mu pod očima prodlužovaly
stíny, které mu padaly do tváří a dolů na šíji. Na svůj
vkus se oblékl dost jednoduše a ležérně. Měl na sobě
čistě bílý lněný oblek, lehký, vhodný na letní sezonu.

Elane znechuceně sledovala, jak si pohrává se

sklenkou. Jeden koutek úst se jí začínal zvedat do
pohrdlivého úsměvu. Od vlasů se jí odrážely paprsky
zapadajícího slunce, které ji halily do rubínové záře,
krásnější než jakákoli koruna. Sama svou číši vypila a
na rtech jí zůstala kapka vína vonícího po lesních
plodech a švestkách.

Já se prozatím alkoholu zdržela a můj pohár zůstával

nedotčený. Taková tichá večeře bez přítomnosti
rodičů a dalších zvědavých párů očí pro mě obyčejně
bývá příležitostí napít se, jak se mi zlíbí, ale dnes jsme
se potřebovali domluvit na dalším postupu.

„Ten plán nemůže vyjít, Evangelino. Nemáme dost

času, abychom si hráli na dohazovače,“ zamumlal
Ptolemus a jeho prst na sklenici se zastavil. „Přístavní
zátoka může být náš konec.“

„Nebuď zbabělec. Víš, že otec by tebe ani mě

neriskoval na předem ztracený podnik.“ Patříme
mezi ty jeho investice, o které se pečlivě stará,
Tolly. Jeho odkaz závisí na našem přežití. „Jestli
Cal Přístavní zátoku získá nebo ne, to mě nezajímá.“

„A nějaký čas máme,“ podpořila mě Elane a pohlédla

na mě tmavýma očima, které se třpytily jako hvězdný
roj na temně modré obloze. „Bez montfortské
armády se nikam nehnou. A taky ještě musíme
vybavit naše vlastní vojáky a připravit se na
obléhání.“
Schovala jsem ruku pod stůl a pohladila ji po hladké
hedvábné sukni na kolenou. „To je pravda. Navíc
neříkám, že máme válku úplně ignorovat, Tolly.

Říkám jen, že bychom měli naši pozornost zaměřit i

jiným směrem. Mít oči otevřené, dokud můžeme.
Maličko popostrkovat figurky na šachovnici.“

„Tím myslíš popostrčit je do postele,“ zasmál se suše

Ptolemus a pustil pohár vodou, aby mohl sáhnout po
skleničce hořkého průzračného likéru s ledem.

„Copak si myslíš, že můžu Mare Barrowovou nějak

ovlivnit, aniž by se mi pokusila podříznout krk?“
poznamenal, kopl do sebe jeden lok a hlasitě
labužnicky vydechl. „Myslím, že bude nejlepší, když
se od ní budu držet dál.“

„S tím souhlasím,“ přikývla jsem. Barrowová mi

slíbila, že nechá bratra naživu. Slib, kterému věřím
den ode dne míň. „Ale můžeš trochu dohlídnout na
Cala. Myslela jsem, že s ním nejde hnout, že je zcela
oddaný tomu, aby znovu získal Nortu, ale… myslím,
že máme možnost tomu zabránit.“

Bratr do sebe kopl další hrdlo spalující lok. „Nejsme

s Calem zrovna kamarádi.“

„Ale skoro,“ pokrčila jsem rameny. „Aspoň před

rokem tomu tak bylo.“

„A co všechno se za ten rok událo,“ zabručel a

prohlédl si svůj odraz v jídelním noži. Jeho tvář se
nezměnila, jeho krásu válka nijak nepoznamenala, a
přesto je tolik věcí úplně jinak. Máme nového krále,
novou zemi, každý z nás vlastní novou korunu. A
spolu s ní i horu nových problémů.

Nicméně ten rok plný zvratů stál za to, aspoň podle

mě. Ještě před rokem jsem trénovala víc než kdy v
životě a připravovala se na Boj o trůn. Ze strachu, že
prohraju, jsem téměř nespala, přestože jsem měla
vítězství v podstatě jisté.

Tehdy byl můj život pevně nalinkovaný a já si užívala,

že vím, co mě čeká.
Přitom zpětně vidím, jak jsem byla hloupá, jak jsem
sebou nechala manipulovat.

Byla jsem jen něčí loutka. Tlačená do náruče kluka,

kterého nebudu nikdy milovat. A teď? Teď jsem tady,
uvízlá v tom samém bodě jako vždycky, jenže už
jsem jiná. Můžu s tím zkusit bojovat. A možná se mi
i podaří přimět Cala, aby dostal rozum tak, jak
jsem ho dostala já. Aby naše světy konečně spatřil
v pravém světle, aby si uvědomil, jak kdo tahá za
nitky.

Ptolemus se pošťoural ve svém talíři se zvlášť pro něj

připravenou porcí téměř neochucených kuřecích
prsou, povadlé zeleniny a nějakého bílého kusu ryby.

Skoro se ho nedotkl. Většinou svá zdravá jídla zhltl

co nejrychleji, jako by to mohlo nějak zamaskovat
nedostatek jakékoli chuti.

Elane na tom byla úplně opačně. Její talíř se skvěl

čistotou, jako by na něm ta jehněčí kýta na víně, o
kterou jsme se podělily, ani nikdy ani nebyla.
„Pravda,“ poznamenala tichým vyrovnaným hlasem.
Pokusila jsem se z její tváře vyčíst, na co myslí.
Vypadala zamyšleně. Že by právě vzpomínala na to,
jak jsme na tom před rokem byly my dvě? Tehdy
jsme si ještě myslely, že budeme moct pod nortským
trůnem obě spokojeně žít život založený na
tajnostech. Jako by náš vztah byl někdy
tajemstvím pro kohokoli, kdo má oči.

„A co mám dělat já?“ zeptala se a chytila mě za ruku.

Její dlaň tak dokonale příjemně hřála. „Jakou roli
mám v tom všem sehrát já?“

„Ty toho ani moc dělat nemusíš,“ odpověděla jsem

skoro příliš rychle.

Elane mě chytila za ruku. „Nebuď hloupá, Eve.“

„Jak chceš,“ zaskřípala jsem zuby. „Tak v tom

případě asi pokračuj v tom, co jsi dělala doteď.“
Stíny jsou vynikající špehové, kteří umí dokonale
proniknout do intrik u dvora. Poslouchají a dívají se,
skryti za štítem neviditelnosti. Sice se mi nelíbilo
pomyšlení, že bychom ji využili k čemukoli třeba jen
trochu nebezpečnému, ale jak sama řekla, máme čas.
Jsme doma, ve Skalisku. Nebyla by víc v bezpečí,
kdybych si ji zamkla v mých komnatách.

Což ale jinak vůbec není špatný nápad…

Elane se pousmála a napůl žertem od sebe odsunula

svůj talíř. „Mám rovnou vyrazit?“ Pevně jsem jí stiskla
ruku a usmála se. „Můžeš si aspoň dopít víno.

Nejsem až tak úplně bez srdce.“

Elane se o mě opřela, líně mi přejela pohledem po

rtech a usmála se na mě tak, až se mi zrychlil tep i
dýchání. „Vždyť já tvoje srdce dobře znám.“

Ptolemus sedící u stolu proti nám dopil svůj drink a

zarachtal kostkami ledu ve sklenici. „Sedím tady, jestli
jste si nevšimly,“ zabručel a podíval se stranou.

Do příjezdu Davidsona a jeho armády nám zbývá

minimálně týden, možná dva.
Což znamená dostatek prostoru, abych udělala, co
můžu. V můj prospěch navíc hraje výhoda domácího
hřiště. Cal a Mare jeden druhého chtějí bez ohledu na
to, kolik překážek jim stojí v cestě. Cala bude stačit
jen maličko popostrčit. Stačilo by říct jediné slovo a
hned by za ní uháněl do ložnice. S Mare to bude
daleko složitější. Ta je provdaná za svou pýchu,
přesvědčení a ten nikdy neutuchající hněv, který v ní
věčně plane. Ale dostat ty dva znovu k sobě, to je jen
první polovina celého plánu. Tou druhou je přimět
Cala, aby si stejně jako já uvědomil skutečný význam
srdce. A to, o kolik je důležitější než koruna.

Je to vůbec možné? Cal možná nikdy neprocitne tak

jako já. Jeho rozhodnutí je možná pevné jako skála.
Ale to nemůže být pravda. Vidím, jak se na ni dívá, a
jen tak snadno se nevzdám. Jen si přeju, abych to
mohla řešit nožem a pěstmi.

Tak bych si nejspíš i víc užívala.

Po pravdě řečeno, cokoli bych si užívala víc než

večerní pátrání po Mare Barrowové. To je pěkně
otravná a nudná práce.

Elane zmizela kamsi na druhou stranu našeho sídla,

aby dohlédla na Farley, zatímco Ptolemus si kroutil v
tělocvičně své tréninkové kolečko, které náhodou
probíhalo ve stejnou dobu, kdy trénoval Cal. Jeho
rádoby Veličenstvo je na svých trénincích závislé.
Zvlášť teď, když nemůže vybíjet přebytečnou energii
s jistou blýskající holčičkou.
Cestou přes obrazárny jsem prsty pohladila sochy z
lesklé oceli a leštěného chromu. Všechny se pod
mým dotekem zavlnily jako ještě před chvílí klidná
vodní hladina. Nebe venku už obléklo vínovou barvu
a daleko na západě se rozsvítily první hvězdy. V dáli
zářilo město Pitarus. Připomnělo mi, že svět se točí
dál. Že Rudí i řadoví Stříbrní teď žijí pod neustále se
rozšiřujícím stínem války. Jaké to asi je, číst o bitvách
a zničených městech a vědět, že vy v tom nehrajte
žádnou roli? Že na to nemáte absolutně žádný vliv?
Že vůbec nemůžete ovlivnit, jestli zítra válka
nezaklepe na dveře i vám?

Jakože určitě zaklepe.

V téhle válce proti sobě stojí tolik stran. Už ji nejde

zastavit. Z Norty zbude jednoho dne jen hnijící
mrtvola a Jezeřané, Montforťané, Pidmonťané i
kdokoli další, kdo přežije, ji ohlodají až na kost.

Vyšla jsem ven na jednu z horních teras a zadívala se

do tmy na východě. Ve vzduchu visel chlad. Možná
že letní počasí brzy vystřídá nějaká studená fronta.
Když jsem Mare našla, k mému znechucení měla
společnost. Zírala na hvězdnou oblohu, zatímco ten
rudý kluk se opíral vedle ní. Dlouhé nohy měl
roztažené zcela bez ohledu na to, jak to vypadá.
Připomínal mi spíš takovou změť plavých vlasů a
sluncem spálené kůže.

Kilorn se na mě podíval jako první. Kývl na mě

bradou a zafuněl. „Máme publikum.“

„Zdravím, Evangelino,“ poznamenala Mare. Kolena

měla přitisknutá k hrudi, ani se nehnula a dál zírala na
postupně se rozsvěcující hvězdy. „Čemu vděčíme za
tu čest, Vaše Výsosti?“ zavrněla.

Pousmála jsem se a opřela se o zábradlí těsně u

stěny. Ta si snad nikdy nedá pokoj. „Hledám nějaké
rozptýlení.“

Mare pobaveně zavrtěla hlavou. „Myslela jsem, že

právě pro tyhle účely máš Elane.“

„Ta má taky svůj vlastní život,“ přinutila jsem se

pokrčit rameny jako by nic.

„Nemůžu od ní čekat, že přiběhne na zavolání.“

„Celou dobu sis dala takovou práci s předstíráním, že

se ti po ní nestýská, a teď jste obě tady, konečně
spolu, a ty jdeš stejně otravovat mě.“ S těmi slovy mě
zpražila naštvaným pohledem. Její hnědé oči vypadaly
na pozadí temné oblohy skoro černě. Pak obrátila
svou pozornost zpět ke hvězdám. „Tak co chceš
vědět?“

„Vůbec nic. Nezajímá mě, kam jste se to dnes Calem

vypařili nebo proč jste oba přišli tak neskutečně
pozdě na schůzi, kde se projednávala budoucnost
našeho lidu.“

Kilorn trochu ztuhl a zamračil hustá obočí.

Zato Mare se mi na to pokoušela neskočit. Ani na to,

co moje slova naznačovala. „Nešlo o nic důležitého,“
mávla rukou.
„Kdybys někdy potřebovala s těmi tvými nedůležitými
záskoky pomoct, mohla bych ti tu ukázat pár chodeb,
kterými se dá chodit, aby tě nikdo neviděl,“ naklonila
jsem hlavu trochu na stranu a sledovala, jak předstírá
nezájem. „Cal spí ve východním křídle, poblíž mých
komnat, kdyby tě to zajímalo.“

To už sebou trochu trhla. „Jenže nezajímá.“

„Jak jinak,“ usmála jsem se.

Kilorn se zamračil ještě víc. Jeho tmavě zelené oči

měly barvy matčiných nejtemnějších smaragdů.
„Tomuhle ty říkáš rozptýlení? Strefovat se do Mare?“

„Kdepak. Spíš jsem si říkala, jestli by si se mnou

Mare nechtěla dát přátelský zápas.“

„Co prosím?“ probrala se Mare.

„Z úcty ke starým časům.“

Naoko si znuděně odfrkla, ale já v ní viděla tu starou

dobrou touhu, potřebu, kterou měla zakořeněnou
hluboko v srdci a která prosila o to, aby jí zas jednou
dala volný průchod. Podívala se na nohy a pomalu
zamrkala. Pak si otřela dlaně o sebe a natáhla prsty.
Určitě už si představovala blesk.

Využívání našich schopností pro zábavu jen tak ze

sportu, a ne pro přežití, v nás vzbuzuje určitý druh
rozkoše.

„Už dvakrát jsem tě málem porazila,“ zahučela.

„Tak do třetice všeho dobrého i zlého?“ ušklíbla jsem

se.

Vztekle se na mě podívala, naštvaná sama na sebe.

„Fajn,“ procedila skrz zaťaté zuby. „Jeden zápas.“

Cal byl právě taky v tréninkové aréně. Ne že by o

tom Mare s Kilornem věděli.

Ten Rudý kluk se za námi naštvaně vlekl, ale beze

slova, aniž by se pokusil Barrowovou zastavit, když
jsem ji vedla do speciálně konstruované haly.

Má skleněné stěny, stejně jako většina pokojů v

našem domě. Je z ní dokonalý výhled na východ
slunce. Je jako stvořená pro ranní cvičení. Teď jsme z
ní viděli akorát do tmy, do temně modré tmy pomalu
přecházející v černotu. Ptolemus a Cal se nacházeli v
různých koutech a jeden druhého si jako správní
chlapi vůbec nevšímali. Můj bratr se soustředil na
kliky. Udržoval si při nich krásně rovná záda. Na
vyvýšené pozorovatelně poblíž seděla Wren. Musela
mít zrovna službu.

Během tréninků je v sále vždy přítomen léčitel, aby

mohl v případě potřeby ihned poskytnout pomoc.
Jenže Wren zasněně zírala na bratra a jeho napínající
se svaly. Nejspíš bych mohla Cala klidně probodnout
kopím a ona by si toho ani nevšimla.

Jeho rádoby Veličenstvo k nám nejdřív stálo otočeno

zády a utíralo si do ručníku zpocené vlasy a obličej.
Jakmile si ho Mare všimla, úplně ztuhla, jako by
zkameněla. Přejela mu pohledem po těle a div že jí
při tom nevypadly oči z důlků. Já tedy jen ohrnula
nos, zvlášť když jsem viděla, jak se mu na záda a
ramena lepí propocené tričko. Ale možná že kdyby
mě aspoň trochu přitahoval, kdyby mě aspoň nějaký
muž někdy přitahoval, třeba bych pochopila, proč
Mare v tu chvíli vypadala, jako že každou chvíli
omdlí.

Tahle část plánu bude fungovat. Aspoň vůči Calovu

tělu Mare zjevně nemá žádné výhrady.

„Tudy,“ řekla jsem a chytila ji za paži.

Jakmile mě Cal uslyšel, otočil se, stále ještě s

ručníkem v ruce. Když nás uviděl, tedy spíš ji, tak
taky úplně zkoprněl. „Už budeme končit,“ vykoktal.

„Jen nikam nespěchejte, mně je to úplně jedno,“

odpověděla mu Mare s předstíraným nezájmem a
nechala mě odvést ji stranou, ale přitom mě taky
rychle chytila za paži a zaryla mi do ní varovně nehty.

„Kilorne,“ pozdravil Cal toho Rudého kluka a patrně

mu i podal ruku.

Ptolemus ve svém rohu jen zvedl hlavu, aniž by

zpomalil kliky. Co nejnenápadněji jsem na něj kývla
na znamení, že to prozatím jde dobře. Ale on se
zadíval na Mare.

Ta se na něj ohlédla a probodla ho vražedným

pohledem, který mi nahnal hrůzu až do morku kostí.

Měla jsem co dělat, abych se nerozechvěla. Abych si

nezačala představovat Ptolema, jak krvácí stejně,
jako krvácel její bratr, jak ve zlomku vteřiny umírá
úplně pro nic.

Dej se trochu dohromady, Samosová.

Kapitola 16
Mare

„Já nejsem idiot, Evangelino,“ zavrčela jsem na ni,

jakmile za námi zapadly dveře od šatny.

Evangelina si jen povzdychla a hodila po mně

tréninkovou kombinézu. Pak se sama rychlými
nacvičenými pohyby svlékla ze svých střídmých
hedvábných šatů a kopla je do rohu, jako by to byly
odpadky, načež si přes spodní prádlo navlékla vlastní
overal. Zjevně šitý na míru, posetý černými a
stříbrnými plíšky.

Můj tmavě modrý už tak zdobně nevypadal. Měla

jsem na ni sice pěkný vztek, ale taky jsem se svlékla
a nasoukala se do overalu.

„Tos nás mohla rovnou zavřít do nějaké komory a

zamknout dveře,“ sykla jsem na ni, když si zaplétala
stříbrné vlasy do copu, aby jí nepadaly do čela.
Pracovala rychle, jakoby mimoděk, a za chvíli už
měla kolem hlavy novou korunu.
Jenom se pousmála. „Věř mi, že kdybych si myslela,
že by to na tebe mohlo zabrat, udělala bych to. Na
něj by to zafungovalo, tomu by komora stačila. Ale
tobě?“ rozhodila teatrálně rukama. „S tebou není
nikdy nic jednoduché.“

„Takže ze mě zkusíš vymlátit duši a budeš doufat, že

to v něm probudí trochu soucitu? Že o mě začne
pečovat, abych se dala zase dohromady?“ zavrtěla
jsem znechuceně hlavou.

„Zdá se, že v Montfortu to tak zafungovalo,“ zadívala

se na mě. „Ti tlumiči tě tam pořádně zřídili.“

„Pro to existuje dobrý důvod,“ odsekla jsem

defenzivně. Ta vzpomínka mě zabolela jako facka,
jako kopanec do břicha. Zaryla jsem si nehty do
dlaně a snažila se ubránit pocitu, že mě někdo dusí.
Ať už na úpatí hor nebo v palácové ložnici, ať už
Stříbrní nebo náramky z tichého kamene.
Automaticky jsem si stiskla zápěstí. Málem jsem jim
tam z toho pozvracela tu krásně nablýskanou
dlážděnou podlahu.
„Já vím,“ odpověděla Evangelina tak nějak jemněji.
Kdyby to nebyla ona, skoro bych si myslela, že jsem
v jejím hlase zaslechla stín starostlivosti. Ale něco
takového je v případě Evangeliny Samosové
nemožné. Ona nemá schopnost soucítit s Rudými.

Odkašlala jsem si a znovu nabyla trochu klidu. „I

kdyby se ti nakonec nějak podařilo nás dát znovu
dohromady, nic bys tím nezískala. Sama jsi řekla, že
Cal není ten typ krále, který by se vzdal trůnu. Je to
vážně hloupý plán, Evangelino,“ dodala jsem kvůli
nám oběma.

Evangelina si mě změřila pohledem a připnula si ke

stehnu opasek s dýkami.

Zvedla jeden koutek úst. Nemohla jsem se

rozhodnout, jestli to má být náznak úsměvu, nebo
škodolibého úšklebku. „Uvidíme.“

Pak se se vší ladností odebrala zpět ke dveřím a

pokynula mi, abych ji následovala ven na naleštěné
parkety.
Stáhla jsem si vlasy do ohonu a jen nerada ji
poslechla. Jedna část mého já tajně doufala, že
Tiberias už odešel. Rozhodla jsem se soustředit na
bod uprostřed jejích lopatek.

„Je to hloupý plán. Nejen proto, že Tiberias se už

rozhodl,“ pokračovala jsem a obešla ji. Instinktivně
jsem přenesla váhu na špičky a začala místo chůze
skoro poskakovat. „Ale taky proto, že se ti mě
nepodaří ani dotknout,“ zazubila jsem se na ni.

Evangelina si jakože zraněně přitiskla ruku na prsa a

zabouchla za sebou dveře od šatny. „Tedy, Mare,
myslela jsem, že to já hraju roli té s přehnaným
sebevědomým.“

Dál jsem se na ni jízlivě usmívala a couvala, abych z ní

nemusela spustit oči, protože jsem nevěřila, že by mě
čekal fér zápas, zvlášť ne s ní. „Možná ti pak Elane
bude moct olízat rány.“

Na to Evangelina hrdě zvedla bradu a přezíravě mě

usadila: „Určitě, ostatně to dělává často. Žárlíš?“
Okamžitě jsem zrudla, nejen na tvářích, ale i na krku.
„Ne.“

Teď byla řada na ní, aby se na mě ušklíbla. Potom mě

rychle předešla a cestou do mě významně šťouchla
ramenem. Otočila jsem se, ale to už přede mnou
couvala ona, aby mě měla neustále na očích. Spíš než
jako dvě soupeřky jsme musely vypadat jako tančící
pár. Nebo jako dvě vlčice, které kolem sebe
obezřetně krouží, jako dva predátoři, kteří v tom
druhém hledají slabá místa, příležitosti.

Musím připustit, že možnost vypustit trochu páry a

přitom si snad i celkem slušně zatrénovat se mi dost
líbila. V žilách se mi už rozproudil adrenalin.

Vyhlídka na dobrý zápas, při kterém nehrozí žádné

následky ani vážné nebezpečí, mi zněla dost lákavě.
Přestože to znamenalo přiznat, že Evangelina měla
pravdu.

Když jsem se po očku rozhlédla kolem, zjistila jsem,

že Kilorn s Tiberiasem zůstali uvnitř, stejně jako
Ptolemus, který se od nich jen držel dál. Ale rozhodla
jsem se na ně neplýtvat pozorností, přestože
Evangelinu by to bylo určitě potěšilo. Jakmile bych
přestala být ve střehu, nejspíš by mi rozřízla obličej
vejpůl.

„Měla bys trénovat víc,“ poznamenala poněkud

hlasitěji, takže to bylo slyšet v celém tréninkovém
sále. Je možné, že by se ta holka narodila bez špetky
studu v těle? „Aby ses trochu zbavila stresu, když to
nejde jinak. Nebo s někým jiným.“

Zaskočeně jsem zamrkala a polilo mě vedro, přičemž

to pro jednou nebyla Calova vina. Když viděla, že mě
dostala do rozpaků, rozhodla se dokonce kývnout
směrem ke Calovi a Kilornovi. Oba nás zjevně ze
všech sil poslouchali, přičemž se snažili předstírat
opak. Evangelina zvedla na Kilorna obočí a pozorně
si ho prohlédla.

„Ne, on není můj…“ začala jsem koktat, když mi

došlo, co tím pohledem myslí.
„Nechtěj mě rozesmát,“ zaculila se. „Mluvila jsem o
tom dalším novokrevném.

O tom z Montfortu, s těmi bílými vlasy a hlubokým

hlasem. Vysoký, štíhlý.“

Horkost mi z těla rázem vyhnal mráz, který mi

přeběhl po zádech, a na krku mi naskočila husí kůže.
Cal se odstrčil od protější stěny, o kterou se opíral,
přejel mě pohledem, otočil se a pustil se do své
závěrečné tréninkové série. Kliky.

Rychlé, ve vyrovnaném tempu. Nahoru, dolů, nahoru,

dolů. V tom tichu kolem jsem slyšela jen jeho dech a
trapné bušení vlastního srdce.

Proč se mi najednou začaly potit ruce?

Evangelina se víc než spokojeně usmála, sklopila

zrak, aby ho na mě mohla vzápětí spiklenecky
zvednout a pobízela mě dál. Udělej to, vyřkla
neslyšně.
„Jmenuje se Tyton. A není tady,“ zavrčela jsem.
Jakmile jsem to řekla, nenáviděla jsem se. A Cal ještě
zrychlil tempo. „Tohle je snad ještě hloupější plán,“
dodala jsem jí šeptem.

„Opravdu?“ pohodila hlavou Evangelina.

A rozbila mi přitom čelem nos dřív, než jsem stačila

odpovědět.

Udělaly se mi mžitky před očima, zatočila se mi hlava,

zapotácela jsem se a klesla na kolena. Z nosu mi
stékala na rty a na bradu rudá krev. Její pachuť ve
mně něco probudila. Místo abych se zhroutila na zem,
sebrala jsem všechny své síly a vyskočila na nohy.

Hlavou jsem jí přitom vrazila do prsou a slyšela jsem,

jak jsem jí vyrazila dech.

I ona se zapotácela, rozhodila ruce a přistála jak

dlouhá tak široká na zemi.

Otřela jsem si obličej rukou. Zůstala mi na ní lepivá

krev. Málem jsem sykla bolestí.

Cal už byl na kolenou a zjevně se chystal vstát úplně

a jít mě zachránit. Ale já zavrtěla hlavou a odplivla na
zem krev. Koukej zůstat, kde jsi, Calore.

Poslechl.

To už mi ale kolem ucha prolétla první dýka. Jako

varování. Té druhé jsem se vyhnula a překulila se
přes hladkou, téměř kluzkou dřevěnou podlahu. V
uších mi zněl Evangelinin smích, který jsem rychle
utišila, když jsem se na ni znovu vrhla a popadla ji
kolem krku. Vyškubla se mi dřív, než se mi podařilo ji
pevně chytit a prohnat jejím tělem pořádný elektrický
šok. Stačilo se jí dotknout jen několik jisker, než se
po hladké podlaze sklouzla pryč. Ale rozhodně
nebyly něžné. Když přede mnou couvala, škubala
sebou, jako by se snažila ze sebe setřást nějaký
zvlášť otravný hmyz.

„Jsi lepší, než pamatuju,“ ztěžka oddychovala o pár

metrů dál.
Sevřela jsem jednu ruku v pěst a druhou si přitiskla k
nosu v naději, že se mi podaří zmírnit krvácení.
Každopádně na mě nebyl pěkný pohled. Podlaha už
byla špinavá od rudé krve. „Mohla bych tě klidně na
místě zneškodnit,“ pohrozila jsem jí při vzpomínce na
to, co jsem se naučila s ostatními elektrikony.

Na síťový blesk, bouřkový blesk. Jen ten Tytonův

zásah přímo do mozku se stále nemůžu naučit.

Evangelina s úsměvem zavrtěla hlavou. Vážně si to

užívala. „Jen si to klidně zkus.“

Oplatila jsem jí stejným úsměvem. Tak fajn.

Vzápětí se sálem prohnal můj blesk. Purpurový, bílý,

oslepující, zářící, syčící potem nasáklým vzduchem.
Evangelina zareagovala s téměř nadlidskou rychlostí.
Okamžitě všechny své nože roztavila do jedné
celistvé dlouhé ocelové desky, která se zabodla do
země přímo před místem dopadu mého blesku a
svedla ho do sebe, takže svůj původní cíl minul s tak
kolosálním zábleskem, že to oslepilo i mě.
Pak mi vrazila loktem do brady, srazila mě k zemi a
mně se před očima znovu roztančily hvězdičky.

„Dobrej trik,“ zabručela jsem a polkla krev v ústech.

Když jsem si odplivla tentokrát, myslím, že jsem
zaslechla, jak se od podlahy odrazil zub. A když jsem
si pak jazykem sáhla na novou díru v dolním chrupu,
moje podezření se potvrdilo.

Evangelina nepravidelně oddechovala. „Musela jsem

trochu vyrovnat skóre.“

Pak trochu zachroptěla, vytrhla ocelovou desku ze

země a obtočila si ji kolem zápěstí. „Takže už ses
rozehřála?“

Pomalu jsem se zasmála.

„Jo, rozehřála.“

Čekala jsem, až na mě přijde řada, a dívala se, jak

Wren spravuje Evangelině obličej. Jedno oko měla
tak oteklé, že ho ani nemohla otevřít. Mělo ošklivou
černošedovínovou barvu, která s každou další
minutou tmavla. V druhém očním víčku jí pro změnu
každých pár vteřin zaškubalo. Nejspíš nějaký
pocuchaný nerv. Ztěžka oddychovala, mračila se, pak
sykla bolestí a přitiskla si zkrvavenou ruku k boku.

„Nehýbej se,“ napomenula ji Wren už potřetí. Přejela

Evangelině po tváři dlaní a otok na oku jí začal hned
mizet. „Máš zlomené jedno žebro.“

Evangelina mě probodla pohledem svého zdravého

oka, jak to jen šlo, a zabručela: „Prima trénink,
Barrowová.“

„Prima trénink, Samosová,“ odpověděla jsem s

menšími obtížemi. Vzhledem k tomu, že jsem měla
rozseknutý ret, zlomený nos a pohmožděnou čelist,
mě bolelo i mluvení. Taky jsem se musela opírat jen o
pravou nohu, abych nezatěžovala levý kotník, který
jsem měla rozříznutý až na kost a tekl mi z něj proud
krve.

Všichni tři pánové stáli v uctivé vzdálenosti stranou,

abychom měly dostatek prostoru.

Kilorn na mě a na Evangelinu nevěřícně hleděl.

Možná i trochu vyděšeně.

„Holky jsou fakt divný,“ zamumlal si pro sebe.

Tiberias s Ptolemem souhlasně přikývli.

Myslím, že Evangelina se na mě pokusila mrknout.

Nebo to s tím tikem ve víčku bylo horší, než jsem
odhadla. Možná to bylo vyčerpáním z boje, ale
málem jsem se rozesmála. Jakmile jsem si to
uvědomila, vystřízlivěla jsem a pulzující elektrizující
adrenalin mi začal pomalu vyprchávat z žil. Nesmím
zapomenout, kým Evangelina je a co její rodina
udělala té mojí. Její bratr, který seděl jen kousek od
nás, zabil Shadea. Připravil Claru o otce, Farley o
partnera, mou matku a otce o syna, mě o bratra.

A já se jí pokusila udělat to samé.

Evangelině neušlo, že se ve mně odehrála změna,

rychle sklopila zrak a nasadila si svou pečlivě
vytvořenou ledovou masku.

Wren Skonosová je šikovná. Její léčitelské

schopnosti navrátily Evangelinu do původního stavu
během několika málo minut. Ty dvě se od sebe ale
strašně liší.

Evangelina má stříbrné vlasy a bledou pleť, kdežto

Wren měla přes holé modročerné rameno přehozený
cop z dlouhých lesklých inkoustově černých vlasů.
Neušlo mi, jak si ji Ptolemus zálibně prohlíží. Očima
spočinul na její šíji, na tváři, na klíční kosti. Její
šikovné prsty ho zjevně vzrušovaly. Bylo by snadné
zapomenout, že je ženatý s Elane. Aspoň na papíře.
Jeho sestra s jeho manželkou nejspíš tráví daleko víc
času, zatímco on si ho krátí s Wren. Taková matoucí
rodina.

„Teď ty,“ pokynula mi Wren, abych zaujala

Evangelinino místo. Samosová vstala a s kočičí
ladností si protáhla teď už zas zdravý trup.
Já se opatrně posadila a sykla při tom bolestí.

„Jsi jako velký dítě,“ pousmál se Kilorn.

Místo odpovědi jsem na něj agresivně vycenila zuby a

dala vyniknout nové díře v chrupu. Předstíral, že se
celý oklepal.

Tomu se Ptolemus zasmál, čímž si vysloužil vražedný

pohled od nás obou.

„Něco k smíchu?“ Zavrčel na něj Kilorn a popošel k

němu blíž. Můj kamarád je až příliš odvážný, jako by
si neuvědomoval, že ten stříbrnovlasý magnetron ho
může klidně rozseknout vejpůl.

„Já hned přijdu, Kilorne,“ skočila jsem jim do toho

nahlas v naději, že jakýkoli jejich případný spor
zažehnám dřív, než se rozhoří. Nechtělo se mi z
podlahy tréninkového sálu utírat Kilornovu krev.
Zpražil mě otráveným pohledem, který říkal, že má té
mé starostlivosti dost, ale já neustoupila. „Vážně,
klidně běž.“
„Fajn,“ procedil a probodl Ptolema posledním
vražedným pohledem.

Jakmile odezněla ozvěna jeho kroků, Evangelina

vstala. Její úmysly byly zřejmé. Spokojeně se na mě
usmála, když spolu s bratrem odcházela opačným
směrem než Kilorn, aby mě nechala s Calem o
samotě. Jen se ještě otočila, aby si nás prohlédla.
Tiberias dál zarytě mlčel, ale k odchodu se neměl,
takže jí v očích vzplála naděje. Která mě jen
rozesmutněla.

Je to hloupý plán, chtělo se mi zopakovat.

Z Wreniných prstů mi do těla sálala úleva, která

uklidňovala každý bolavý sval a oteklou modřinu.
Zavřela jsem oči a nechala ji mě různě vyspravit.
Wren je sestřenice Sary Skonosové, dcera váženého
rodu rozštěpeného kvůli dvěma Calorům. Dřív
sloužila Mavenovi, v Archeonu pracovala jako moje
léčitelka.

Celé ty dny mě bedlivě pozorovala a držela při životě

ve chvílích, kdy by mě tíha tichého kamene jinak
zabila. Udržovala mou tvář i tělo schopné prezentací
v Mavenových videoposelstvích. Ani jedna z nás
tehdy nemohla tušit, že dnes skončíme tady.

Najednou jsem si všechnu tu bolest přála ponechat.

Jen díky ní jsem nemusela myslet na touhu v srdci.
Zatímco mě prsty hladila po čelisti, aby mi stimulovala
růst kostí a nahradila vyražený zub, snažila jsem se
nepředstavovat si Tiberiase.

Jenže to nešlo. Stál dost blízko na to, abych ho cítila.

Vnímala jsem to dobře známé příjemné teplo
vyzařující z jeho těla.

Evangelina předtím řekla, že ta problémová jsem já.

Myslím, že se plete.

Kdyby mě zamkla s Tiberiasem v komoře, nejspíš

bych podlehla.

Copak by to bylo tak hrozné?

„Hrozně se červenáš.“

Otevřela jsem oči a zjistila, že Wren na mě zamyšleně

hledí. Její oči měly stejně bouřkově šedou barvu jako
Sařiny.

„Je tady horko.“

To už zrudl i Tiberias.

Šli jsme mlčky. Za skleněnými zdmi Skaliska se válela

černá tma, od níž se odrážela světla lamp na chodbě.
Viděla jsem v nich kráčet naše postavy, jednu vedle
druhé, a úplně mě to zarazilo. Ne proto, že mi to
znovu připomnělo, jak je vysoký, ale proto, že jsem
si uvědomila, jak moc se k sobě nehodíme. Přestože
se právě vracel z tréninku a oblečení se mu lepilo na
zpocené tělo, vypadal Tiberias jako rozený princ
pocházející z generace králů s třísetletou tradicí.

Vychovali ho k tomu, aby byl lepší než všichni ostatní,

a bylo to znát.
Připadala jsem si vedle něj ještě menší než obvykle.
Jako malý špinavý uzlíček jizev a zlomeného srdce.

Vycítil, že se na něj dívám, a sklopil zrak. „Takže

Nové město.“

Povzdychla jsem si a připravila se na rozhovor.

„Musíme to udělat,“ řekla jsem. „Nejen kvůli válce,
ale kvůli nám – Rudým. Ta průmyslová města jsou
založena v podstatě na otrokářství.“ Nikdy jsem v
žádném nebyla, ale viděla jsem Šedé město,
aglomeraci z kouře a popela tísnící se na březích
otrávené řeky.

Viděla jsem Cameroninu šíji i tu jejího bratra, obě

jasně potetované kódem, který označoval jejich
místo, jejich profesi, jejich vězení.

Měla jsem v úmyslu srovnat Nové město i ostatní

slumy se zemí. Zanechat je mrtvé, prázdné,
odsouzené k pomalému zániku a zapomnění.

„Já vím,“ poznamenal Tiberias tiše hlasem plným

lítosti. Oči mu potemněly.

Přesně věděl, o čem mluvím. Kdyby mezi námi

nevisela žádná koruna, vzala bych ho za ruku, dala
mu pusu na rameno a poděkovala mu za jakoukoli
formu podpory.

Musela jsem se kousnout do rtu, abych odolala

pokušení ho pohladit. „Budu potřebovat Cameron.“

Zmínka o ní ho probrala. „A je…“

„Jestli je naživu?“ doplnila jsem jeho otázku a nechala

její ozvěnu odrazit od kamenné dlažby, jen aby pak
zůstala viset ve vzduchu. Jako otázka, jako naděje.

„Musí být.“

Tiberias zpomalil. „Farley o ní pořád nemá žádné

zprávy?“

„Brzy bude mít.“

Kontingent Šarlatové hlídky v Pidmontě, který v

současné chvíli evakuuje z bažin všechny uprchlíky ze
základny, by jí měl do několika hodin podat hlášení.

I Ibarem by nám toho měl říct víc, až se jeho bratr

Raj dostane k ostatním přeživším. Pro mě neexistuje
ani ta sebemenší možnost, že by mezi nimi mohla
Cameron chybět. Na to je příliš silná, příliš chytrá a
příliš tvrdohlavá. Nenechala se zabít.

Nemohla. A já na to nemůžu ani pomyslet.

Ne proto, že ji potřebuju, aby mi pomohla zničit její

prokletý domov, ale i proto, že by se z ní stala další
oběť tížící moje svědomí. Další přítel, kterého jsem
dovedla na smrt.

Pevně jsem zavřela oči a snažila se nemyslet na ty,

kteří se nacházeli v Pidmontě v době, kdy Bracken
zaútočil na základnu. Třeba na Cameronina bratra
Morreyho. Nebo na ty malé kluky z dětské legie,
které jsme zachránili z jednoho obléhání zjevně jen
proto, aby uvízli uprostřed dalšího.
Nic se sice nedá srovnat s agonií ze smrti Shadea, ale
ztráta ostatních by mě mohla zničit stejně tak snadno.
Jak dlouho to bude ještě trvat? Kolik životů ještě
budeme muset riskovat?

Tohle je válka, Mare Barrowová. Riskuješ úplně

všechny, úplně každý den.

Zvlášť člověka, který kráčí vedle mě.

Znovu jsem se kousla do rtu, tentokrát ještě silněji,

abych zaplašila myšlenku na to, že přijdu o Tiberiase,
o Cala, že zemře, že mi navěky zmizí.

„Nikdy to už nebude snazší,“ prohodil zamyšleně.

Když jsem otevřela oči, zjistila jsem, že zírá před

sebe s takovým tím zarytým pohledem, který si
většinou schovává na bitevní pole nebo na válečné
porady.

„Co?“
„Ztrácení lidí,“ zabručel. „Chvíle, kdy by tě ta bolest
přešla, prostě nikdy nepřijde, i kdyby se ti to stalo
tisíckrát. Je to něco, na co si člověk nikdy nezvykne.“

Bude to snad už věčnost, kdy jsem ještě jako Marina

Titanosová stála uprostřed princovy ložnice. Měl ji
celou zarovnanou knihami. Manuály, válečnými pakty,
učebnicemi strategie i diplomacie, početními
rozvahami ztrát a zisků. Výpočty toho, kolik vojáků
může ztratit, a přitom ještě zvítězit. Tehdy mi akorát
připomínaly, kým je a na čí straně stojí.

Znechucovalo mě vědomí, že by dokázal tak

bezstarostně obchodovat s lidskými životy. Že by byl
ochoten prolít lidskou krev, jen aby o kousek posunul
zákopovou linii. Jenže teď vím, že jsem udělala to
samé. Stejně jako Farley nebo Davidson. Že nikdo z
nás není bez viny.

Že nikdo z nás už nikdy nezapomene na to, čeho se v

těchhle dnech dopouštíme.

„Jestli ta bolest nikdy nezmizí,“ zamumlala jsem s

pocitem, jako bych se měla každou chvíli utopit, „tak
se jednoho dne stane nesnesitelnou.“

„Ano,“ zachroptěl.

Jak moc se asi blíží on svojí hranici a já té své?

Překročíme ji ve stejný den? Je to jediná odpověď?

Odejdeme tak zlomení, že naše srdce už nikdy

nepůjdou vyléčit? A společně, nebo každý zvlášť?

Zabořil do mě svůj doutnající pohled. Myslím, že se

sám sebe právě ptal na to samé.

Trochu jsem se oklepala a přidala do kroku, abych

nám oběma vyslala jasný vzkaz. „Jaký je plán na
Přístavní zátoku?“ zeptala jsem se a pohlédla do
dlouhé chodby před námi. Spojovala tohle křídlo
domu s dalším a tyčila se nad zahradou plnou stromů
a fontán, které ve tmě venku skoro ani nebyly vidět.

Tiberias mě snadno došel. „Nic není rozhodnuté,

dokud se nevrátí Davidson.
Ale Farley má pár nápadů a její kontakty ve městě se
nám určitě budou hodit.“

Souhlasně jsem přikývla. Přístavní zátoka je nejstarší

město v Nortě. Plná Rudých živlů a jejich gangů.
Před několika měsíci se nás jeden z nich, Mariňáci,
pokusil prodat Mavenovi, zatímco jsme pátrali po
novokrevných. Ale časy se pomalu mění. Nortští
Rudí se mění s tím, jak roste povědomí o Šarlatové
hlídce a sílí její vliv. Naše vítězství mají dopad aspoň
na některé z nich.

„Budou tam civilní oběti,“ poznamenal Tiberias věcně.

„Přístavní zátoka není jako Corvium nebo vojenská
základna v Pidmontě. Je to město, nejen pevnost.

Uprostřed palebné zóny se ocitnou jak Rudí, tak

Stříbrní, nevinní civilisté.“ S

těmi slovy si protáhl paže a napjal dlouhé ztuhlé prsty,

načež si je pořádně prokřupal. „Začneme ve Fort
Patriot. Pokud se nám ji podaří dobýt, zbytek města
tím padne.“
Základnu Fort Patriot jsem viděla jen zdálky a
vybavuju si ji pouze matně. Je menší než základna v
Pidmontě, ale líp vybavená a pro Mavenovu armádu
daleko důležitější.

„Guvernér Rhambos a jeho rod je věrný Mavenovi,“

zabručela jsem. „Jsou pořád jeho věrnými spojenci.“
Na čemž nesu nemalý podíl viny, jelikož jsem to byla
právě já, kdo guvernérovi zabil syna během toho
pokusu o naši popravu.

Protože on se snažil zabít mě. „Nevzdají se snadno.“

„Nikdo se nevzdává snadno,“ odfrkl si Tiberias.

„A když se ti město podaří získat?“ zajímala jsem se.

Když to přežiješ?

„Pak si myslím, že se nám Mavena povede dostat k

jednacímu stolu.“

Při zmínce o něm mi přeběhl mráz po zádech a cejch

na klíční kosti mě začal štiplavě pálit a dožadovat se
pozornosti.

„On nebude vyjednávat. Nikdy se nevzdá.“ Při

představě Mavenových prázdných očí a zlého
úsměvu se mi zvedl žaludek. Při představě té sžíravé
posedlosti, která nás oba mučila. „Nemá to žádný
smysl, Tiberiasi.“

Jakmile jsem ho oslovila jeho pravým jménem, trhl

sebou a na vteřinu zavřel oči. „Proto se s ním vidět
nechci.“

Bylo jasné, co tím myslí. „Aha.“

„Musím si být jistý,“ procedil skrz zaťaté zuby.

„Vyptával jsem se premiéra na našeptávače z jeho
země. Jestli tam mají i novokrevné jako Elara.
Někoho, kdo by mu mohl být schopný pomoct.“

„A?“

Když jsem Tiberiase nechala stát v Corviu, vypadal

úplně zlomeně a zničeně.
Asi jako teď. Láska nás umí zraňovat víc než cokoli
jiného. „Zněl dost skepticky,“ připustil tiše. „Ale slíbil
mi, že bude hledat dál.“

Položila jsem mu na stále ještě zpocenou paži ruku.

Mé prsty znají jeho kůži stejně důvěrně jako tu mou.
Je jako pohyblivý písek. Věděla jsem, že jestli se ho
nepustím brzy, nejspíš se mi to už nikdy nepodaří.

Pokusila jsem se být něžná. „Bojím se, že v tomhle

stavu by ho už nedokázala dát dohromady ani Elara. I
kdyby jí to dovolil zkusit.“

Jeho kůže mi vzplála pod prsty a já se ho rychle

pustila a vzpamatovala se. On na to nijak nereagoval.
Nebylo co říct. A ani neměl co říct mně. Vím, jaké to
je, snažit se nechat být Mavena Calora.

Chodba před námi vyústila do jiné kolmé chodby

směřující doprava i doleva.

Na jednom jejím konci čekaly jeho komnaty, na

druhém ty moje. Tiše jsme zírali do stěny, která se
před námi objevila. Ani jeden z nás si netroufal se
pohnout.

Mluvit s ním mi připadalo jako sen, dost bolestivý

sen. Ale přesto jsem se z něj nechtěla probudit.

„Kolik máme času?“ zašeptala jsem.

Ani se na mě nepodíval. „Davidson tu bude do týdne.

Pak máme ještě jeden týden na dotažení plánů,“
polkl. „Takže ne moc dlouho.“

Když jsme posledně vkročili do Přístavní zátoky, byli

jsme na útěku. Ale můj bratr ještě žil. Kéž bych se
jen mohla do těch dnů vrátit, i když byly těžké.

„Vím, o co se Evangelina snaží,“ řekl Tiberias

najednou hlasem přesyceným směsí všemožných
emocí.

Opatrně jsem se na něj podívala. „Taky že se tím

zrovna netají.“
On mi můj pohled neoplatil a dál zarytě zíral do zdi
před námi, aniž by se přiklonil na kteroukoli stranu.
„Přál bych si, abychom se spolu mohli sejít na
nějakém neutrálním území.“

Na místě, kde by nezáleželo ani na našich jménech,

ani na barvě naší krve, ani na naší minulosti. Na místě
bez tíže. Jinými slovy na místě, které nikdy
neexistovalo a ani nikdy existovat nebude.

„Dobrou noc, Tiberiasi.“

Sykl a zaťal pěst. „Vážně potřebuju, abys mi tak

přestala říkat.“

A já vážně potřebuju tebe.

Otočila jsem se a zamířila do svého pokoje,

doprovázena jen ozvěnou svých osamocených kroků.
Kapitola 17

Iris

V Archeonu se nikdy nebudu cítit jako doma.

Ne kvůli jeho umístění, velikosti, nedostatku chrámů a

svatyní, a dokonce ani ne kvůli mému vrozenému
opovržení vůči Norťanům. Nic z toho nemá takovou
váhu jako ta vnitřní prázdnota, kterou cítím bez svojí
rodiny.

Prázdnota, kterou se snažím zaplnit tréninky,

modlitbami a dalšími královskými povinnostmi,
přestože některé jsou dost nudné. Všechny jsou
důležité. A nejdůležitější ze všeho je zůstat v
bojeschopné formě. V mých komnatách plných
hedvábí, sametu a Rudých sloužících čekajících třeba
jen na můj pohled, aby mi přinesli, cokoli si zamanu,
by bylo snadné zpohodlnět.

Stejně tak tomu bývalo i doma, ale tam jsem nikdy

neměla takovou chuť hledat útěchu v jídle nebo v
alkoholu jako tady. Pravidelné tréninky mi pomáhají
zachovat si zdravý rozum a nepadnout do pasti, ve
které se ocitlo už tolik šlechticů. Do pasti, kterou
Maven umí skvěle nastražit. Mnoho ze zdejších
dvořanů, kteří ho stále ještě podporují na trůně, si
zjevně dělá daleko víc starostí s jeho hostinami a
oslavami než s vlky, kteří nám slídí přede dveřmi.
Idioti.

S modlením je to v téhle bezbožné zemi ještě horší. V

Archeonu nejsou žádné chrámy, o kterých bych
věděla. A ta soukromá svatyně, jejíž stavbu jsem si tu
vydupala, je maličká, je to spíš taková hezčí komora
krčící se vzadu v mých komnatách. Ne že bych ke
komunikaci se svými bezejmennými bohy potřebovala
nějak moc místa. Ovšem v parném vrcholu léta mi ten
kamrlík plný unavených tváří opravdu nepřijde
pohodlný, a to dokonce i přes mé schopnosti nechat
vzduchem kolovat vlhkost. Snažím se modlit jinde,
nebo aspoň během dní cítit božskou přítomnost, ale
čím déle jsem pryč z domova, tím je to těžší. Když já
neslyším je, můžou oni slyšet mě?

Nebo jsem zůstala úplně sama?

Tak je to ale asi jednodušší. Nechci mít s Nortou nic

společného. Nic, co by mě k ní poutalo, až bratr
Mavena porazí, pokud se to dřív nepodaří mojí
matce.

Jediné, co mě zachraňuje od úplné izolace, jsou právě

královské povinnosti.

Dnes mě můj rozvrh zavedl přes ten velký most

klenoucí se nad Velkou řekou až na druhou stranu
města. Tak daleko od Mavena, jak jen je v rámci
archeonských zdí z diamantového skla možné. On
sám z paláce vystrkuje nos čím dál méně a věčně
vysedává na nějakých válečných poradách. Nebo
tráví dlouhé hodiny o samotě.
Slyším sloužící, jak si mezi sebou šeptají. Jeho šaty
skončí většinu dní spálené tak moc, že už se nedají
opravit. Buď to znamená, že se mu to celé začíná
vymykat z rukou, nebo že je mu jedno, že ostatní
vědí, že se neovládá. Osobně bych sázela na
kombinaci obojího.

Východní čtvrť Archeonu se stejně jako ta západní

rozkládá na vysokých, útesům podobných březích
řeky. V tuhle roční dobu je vše kolem zelené. Aspoň
to mi připomíná domov, když už skoro nic jiného.
Dokonce i vodu tu mají špatnou. Slanou, ne sladkou,
navíc znečištěnou chemickým odpadem z
průmyslových center na horním toku. Lidé si tu myslí,
že stromové hráze většinu znečištění zachytí, ale
jakékoli nymfě by si k té řece stačilo čichnout a hned
by věděla, jak se věci ve skutečnosti mají.

Zdejší budovy jsou vysoké a děsivé. Všude samé

mramorové a žulové sloupy zdobené sochami ptáků s
nataženými krky a roztaženými křídly. Labutí, sokolů i
orlů. Peří mají z mědi a oceli vyleštěných do
nejvyššího lesku.
V hlavním městě běží život dál jako by nic dokonce i
uprostřed války. Ulicemi kráčejí Rudí označení
rudými náramky nebo oblečení do barev rodů, jimž
slouží, zatímco Stříbrní cestují v transportech na různá
místa. Muzea, galerie, divadlo, všechno funguje beze
změny, bez zpoždění.

Zřejmě tu jsou všichni na válku zvyklí stejně jako u

nás doma. Dokonce i na válku zuřící v samém srdci
jejich státu.

Dnes jsem absolvovala vystoupení na nějakém

vzpomínkovém obědě pořádaném k uctění památky
vojáků, kteří padli, když Mavenův bratr spolu s
rebely dobyl Corvium. Jako vždy mě následovali moji
gardisté oblečení do těch křiklavých uniforem.
Přestože já se oblékla do svých rodových barev,
abych vzdala hold domovu, okraje blůzy i saka jsem
měla zakončené lemem v Mavenově černočervené
barvě. Cítím se jimi poskvrněná, ale na první pohled
by si jich nikdo nevšiml.
Snažila jsem se rozdávat zdvořilé úsměvy na všechny
strany a konverzovala se všemi lordy a dámami, kteří
si chtěli udělat oko u nové královny. Nikdo nemluvil o
ničem skutečně zajímavém. Celé to bylo jen naoko,
dokonce i příjezd rodin zemřelých. Nikdo z nich tam
zjevně nechtěl být, všichni by raději čelili svému
zármutku v soukromí. A místo toho je sem nahnali
jako herce na jeviště, jako výstavní exponáty, aby
jeden po druhém vyprávěli, jak konkrétně jejich
milovaný člen rodiny zemřel. Poselstvím je, že všichni
byli zavražděni Rudými teroristy nebo montforstkými
šílenci. Někteří z truchlících smutkem málem ani
nedokončili své proslovy.

Chytrá taktika, za níž určitě stojí můj manžel.

Kdokoli, kdo by s válkou nesouhlasil, nebo dokonce
nepodporoval Mavena, ale jeho bratra, by si po
takové besedě své přesvědčení udržel jen těžko. I já
se v ní své role zhostila skvěle.

„Sešli jsme se tu dnes, nejen abychom společně

truchlili, ale také abychom všem vyslali jasný vzkaz.
Vzkaz, že my se strachem ovládnout nenecháme,“
prohlásila jsem co nejodhodlaněji a zadívala se do
sálu plného mužů a žen, kteří mě pozorně sledovali a
poslouchali. Buď ze slušnosti, nebo aby ve mně našli
nějakou slabinu. Mnozí z nich by Mavenovu Nortu
klidně opustili, kdyby dospěli k závěru, že to pro
jejich rody tak bude výhodnější.

Mým úkolem bylo přesvědčit je o opaku. Aby tu

zůstali. Aby bojovali. Aby třeba i položili svůj život.

„Že my se jen tak nevzdáme teroristům a po moci

lačnícím zločincům, kteří se skrývají za falešné sliby.
Že my jen tak nezahodíme vše, čím tato země je,
nezahodíme naše ideály ani hodnoty, na nichž Norta
stojí, na nichž stojí naše životy.“ Vzpomněla jsem si
na hodiny rétoriky. Přestože jsem nikdy nebyla tak
talentovaná řečnice jako Tiora, dělala jsem, co šlo.
Poutala jsem na sebe pozornost desítek pohledů, aniž
bych zaváhala, aniž bych škobrtla. Jen jsem dlaň,
kterou jsem si zakrývala sukní, zatínala v pěst. „Norta
je země Stříbrných, zrozená z naší síly, z naší moci, z
našich úspěchů a našich obětí. Žádní Rudí nám
nevezmou to, čeho jsme dosáhli, ani nezmění to, kým
jsme. Zůstanou pro nás nadále jen tím, čím jsou, bez
ohledu na to, s kým se spolčili.

Maven Calore zvítězí. Ta pravá Norta zvítězí. Síla a

moc.“ Musela jsem se ovládnout, abych se neusmála,
když jsem na samý závěr předem schváleného
proslovu propašovala ta známá slova. „Ať čelí naší
potopě.“

Ale nakonec, když se můj jezeřanský soud dočkal

tak bouřlivého potlesku, jsem se úsměvu přes
veškerou snahu neubránila. Vždyť tleskali slovům mé
matky. Jen si pěkně zvykejte, Norťané. Už brzy se
budete klanět mým barvám.

Odpoledne vlna veder konečně polevila, díky čemuž

byla cesta zpět k mému konvoji příjemná. Chtěla
jsem si čerstvého vzduchu, jemného slunečního svitu a
městské atmosféry užít co nejvíc, proto jsem šla co
nejpomaleji. Moji gardisté v maskách a rukavicích mě
neustále obklopovali ze všech stran v předem
nacvičené formaci. Podle mých propočtů jsme
skončili o něco dřív, než se předpokládalo, a já už se
akorát musela vrátit do paláce a připravit se na
večeři.

Ale stejně jsme k otevřeným dveřím přistaveného

vozu dorazili až příliš rychle.

Povzdychla jsem si, sklopila oči, nastoupila a dveře

se za mnou hned zavřely.

„Dobré odpoledne, Vaše Výsosti.“

Z protějšího sedadla na mě zíraly dvě tváře. Jedna

povědomá. A komu patřila ta druhá, to jsem si
zvládla domyslet. Obě nepřátelům.

Vyjekla jsem a instinktivně sáhla po lahvičce s vodou,

kterou nosím vždy při sobě, přičemž druhou rukou
jsem se snažila nahmatat revolver ukrytý pod
sedačkou.

Jenže to už mi hrdlo sevřely silné prsty, zvedly mi

bradu a přinutily mě se podívat jejich majiteli do očí.
Myslela jsem, že budou patřit tomu pěvci, princovu
strýci, který by mi svým sladkým hlasem uměl
vymazat mozek a dostat ze mě, cokoli by si zamanul.

Jenže místo toho mě držela pod krkem princova

babička. V bronzových očích jí planulo odhodlání.
Ihned jsem ztuhla, jelikož moc dobře vím, co může
dotek Anabel Lerolanové způsobit. Představila jsem
si, jak trochu změní stisk a mně vzápětí exploduje
celá lebka a zbytky mého mozku ohodí interiér vozu.

„Jednu radu od královny královně, drahoušku,“ řekla,

aniž by mě pustila.

„Nedělej žádné hlouposti.“

„Dobře,“ zašeptala jsem a ukázala jí prázdné dlaně.

Žádný revolver, žádná lahvička. Žádné zbraně, jen
vzduch uvnitř vozu. Podívala jsem se jí přes rameno
na siluety mého řidiče a gardisty. Oba seděli za
skleněnou přepážkou.

Julian Jacos můj pohled sledoval a povzdychl si,

načež na přepážku zaklepal.
Ani jeden z mých strážců se nepohnul. „Obávám se,
že ti nás nějaký čas neuslyší,“ oznámil mi. „Dostali
instrukce vrátit se do paláce vyhlídkovou trasou.“
Pak jsme se rozjeli do mně neznámých uliček. Julian
Jacos se díval ven z okénka s prázdným úsměvem na
rtech. „Nepřišli jsme ti ublížit, Iris.“

„Skvělé. Ani jsem si nemyslela, že byste byli až tak

hloupí a něco podobného zkusili,“ odsekla jsem
trochu přiškrcena Anabeliným smrtícím stiskem.
„Ehm, nestačilo to už?“ sykla jsem na ni.

Anabel blahosklonně kývla hlavou a pustila mě, ale

zůstala ke mně nakloněná, aby mě měla nadále na
dosah. Pokusila jsem se pod šaty začít shromažďovat
vlhkost ze vzduchu a z ledového potu, který mi začal
rašit po celém těle. Možná by se mi podařilo připravit
nějaký štít pro případ, že by se mi rozhodla třeba
nechat vybuchnout prsty, říkala jsem si.

„Pokud chcete poslat vzkaz Mavenovi, využijte k

tomu prosím příslušné kanály,“ procedila jsem a místo
za ochranný štít jsem se schovala za stěnu sebejistého
postoje.

Anabel si znechuceně odfrkla. „Tohle není zpráva pro

toho prokletého spratka.“

„Tím myslíte vašeho vnuka?“ připomněla jsem jí.

Zamračila se, ale pokračovala. „Chci, abys dala

zprávu své matce. Tak jako obvykle.“

Tentokrát jsem si odfrkl já a založila ruce na prsa.

„Nevím, o čem mluvíte.“

Anabel protočila panenky a vyměnila si pohled s

Julianem. Ten byl daleko nečitelnější než ona, tvářil se
pořád tak strnule zamyšleně.

„Nepotřebuju si z tebe vyzpívat přiznání, ale dobře

víš, že kdyby na to přišlo, mohl bych.“

Na to jsem nic neřekla. Ani jsem nic neudělala. Taky

jsem zkusila nasadit výraz klidné vodní hladiny.
Abych nedala nic najevo.
Jenže Anabel Lerolanová se na mě dál dívala spatra a
pokračovala. „Vyřiď královně Země jezer, že
právoplatný dědic nortského trůnu s ní nechce mít
žádný spor a že hodlá zachovat mír, který ten zrádce
vyjednal. Samozřejmě v případě, že dostane patřičné
záruky.“

„Vy chcete, abychom se vzdali jen tak?“ vyhrkla jsem

s despektem. Dívala se na mě stejně přezíravě. „To je
nemožné.“

„Ne, nechceme, abyste se jen tak vzdali. Samozřejmě

je třeba udržet určité zdání,“ ujistila mě Anabel a
protáhla si přitom své prokleté prsty, načež si jimi
začala rytmicky ťukat do nohy. „Jsem si nicméně
jistá, že se nám podaří najít nějaký kompromis a že
mezi našimi dvěma panovníky nemusí propuknout
otevřený konflikt.“

Znovu jsem pohledem zabloudila k mým očarovaným

strážným, kteří nás vesele ignorovali. Za oknem se
táhla neznámá ulice, tedy aspoň mně neznámá.
„On není žádný panovník,“ procedila jsem. „Země
jezer se nespojila s Tiberiasem Calorem, který zradil
své království i svůj lid.“

Julian trochu naklonil hlavu na stranu a začal si mě

prohlížet jako nějakou nástěnnou malbu. Pak pomalu
zamrkal. „Tvůj manžel tu lež umí prodat lépe než ty.“

Manžel. Připomenout mi mou pozici tady a u

Mavenova dvora je snadný úder, ale stejně mě
zabolel. „Lež nebo ne, lidé přesně tomu věří,“ sykla
jsem na něj.

„Rudí i Stříbrní v celé téhle zemi věří tomu, co jim

Maven říká. A budou za toho člověka, kterým si
myslí, že je, i bojovat.“

Anabel k mému překvapení přikývla a zatvářila se

skutečně ustaraně. „Toho se taky obáváme. A právě
proto jsme tady. Abychom zabránili hrozícímu
krveprolití, jak to jen jde.“

„Anabel Lerolanová, vy jste rozhodně měla být

herečkou,“ zasmála jsem se suše.

Jen mávla rukou a podívala se z okénka, načež se i jí

na tváři objevil stín úsměvu. „Bývala jsem významnou
patronkou umění, ale to už je tak dávno, že to snad
ani není pravda.“ Julian se na ni z nějakého důvodu
něžně podíval, přitom ona mu věnovala poněkud
rezervovaný pohled. Něco mezi nimi proběhlo.

Nevyřčené slovo nebo možná nějaká společná

vzpomínka.

Anabel se vzpamatovala jako první a znovu obrátila

svou pozornost ke mně.

Její hlas zněl přísně a já měla pocit, jako by mě

seřvala, aniž by mi stihla cokoli vyčíst. „Až Tiberias
získá zpět svůj trůn, je připraven Jezeřanům zaplatit
za spolupráci jak penězi, tak územím.“

Jedinou známkou toho, že vzbudila můj zájem, bylo

mé zvednuté obočí.
Koneckonců kdo ví, jak tohle všechno dopadne. Je
rozumné nechat si otevřených co nejvíc možností.

Přesně věděla, na co myslím, a rovnou pokračovala.

„Nabízíme vám postoupení celého území Kotle.“

To mě znovu rozesmálo. Na tvářích jsem cítila

vzdušnou vlhkost, skoro jako štít. „Kus země k
ničemu. Jedno velké minové pole. Chcete nás
podarovat nepříjemnou prací?“

Ale stará královna dělala, jako by mě neslyšela. „A

ruku Tiberiasova dědice, dědice rodu Calorů i
Samosů, dědice dvou korun a dvou království.“

Abych udržela zdání, smála jsem se dál. Ale ve

skutečnosti se mi z toho pěkně zvedl žaludek. Snaží
se tu obchodovat s ještě nenarozeným dítětem. Ať
mým nebo Tiořiným. S naším vlastním masem a krví.
Bez sebemenšího ohledu na jeho nebo její přání. Já
se svou situací aspoň předem souhlasila. Ale udělat to
samé dítěti? To je odporné.
„A co ti vaši Rudí psi?“ zeptala jsem se. Přišla řada
na mě, abych se naklonila k ní, do jejího osobního
prostoru, a trochu na ni zatlačila. „Co Šarlatová
hlídka a ti šílenci z Montfortu? Co Mare Barrowová a
jí podobní?“

Julian mi odpověděl dřív než Anabel. Což ji

každopádně nepotěšilo. Buď proto, že jí bez zeptání
vzal slovo, nebo kvůli tomu, co řekl. „Máte na mysli
další krok v našem vývoji? Bát se budoucnosti není
moudré, Vaše Veličenstvo. To nikdy nekončí dobře.“

„Budoucnosti se dá zabránit, lorde Jacosi.“

Vzpomněla jsem si na toho dalšího novokrevného
mazlíčka, který Mavenovi utekl, na toho, který viděl
do daleké budoucnosti. Znala jsem ho jen z
vyprávění, ale i to mi stačilo. Viděl před očima
všechny osudy i to, jak se průběžně mění. Dokonce i
ty, které se nikdy nenaplní.

„Téhle ne,“ zavrtěl hlavou Julian. Nevím, jestli toho

litoval, nebo za to byl rád.
Je to podivín se smutnou duší. Mučený láskou k
nějaké ženě, bezpochyby, jak už to s jemu
podobnými muži bývá. „Teď už ne.“

Podívala jsem se na ně a musím říct, že se mi nelíbilo,

co jsem viděla. Oba by mě mohli zabít, kdyby chtěli.
A bez ohledu na všechny ty tréninkem strávené roky
bych byla snadnou kořistí. Ale kdyby se mě přišli
zbavit, už by to dávno udělali.

„Přišli jste o Pidmontu, tak teď chcete Zemi jezer,“

zamumlala jsem. „Víte, že nemůžete vyhrát, aniž by za
vás jeden z nás neodvedl špinavou práci.“

„Nemějte obavy, princezno, my si špiníme ruce dost

a dost,“ odtušila Anabel otráveně. Naschvál přitom
zdůraznila můj rodný titul. Neuznávala Mavena jako
krále, a tudíž ani mě jako královnu.

„Tolik sázíte na ten váš montforstký štít. Jsou ti

novokrevní vážně natolik dobří, aby mohli skutečně
vzdorovat moci tří národů?“
Julian si zamyšleně složil ruce do klína. Nenechá se
tak jednoduše rozházet.

„Myslím, že všichni víme, že Jezeřané Mavenovi

Calorovi nikdy nepřijdou tak úplně na pomoc.“

To mě trochu zamrzelo. Byla jsem pitomá, že jsem

Mare přes toho pidmontského novokrevného poslala
ten vzkaz jen proto, abych si dokázala, že můžu.
Zjevně ho předala dál. Nebo že bychom byli až tak
průhlední? „Stejně jako všichni dobře víme, že to
vaše spojenectví s Rudými nemůže vydržet,“ naježila
jsem se. „Že to je jen další soudek s prachem, který
musí každou chvíli vybuchnout.“

Tím jsem Juliana znejistila. Trochu si poposedl a tváře

mu maličko zešedivěly.

Ne tak Anabel. Ta se usmála, jako bych jí právě

naservírovala ten nejsladší dezert. Netuším proč, ale
dostala jsem pocit, že jsem tím udělala nějakou
chybu.
Stará královna ke mně vztáhla ruku. Ihned jsem
sebou trhla a couvla, což ji zjevně pobavilo. „Přišli
jsme nabídnout ještě něco.“

To už se Julian začervenal víc, zamračil se a sklopil

zrak, aby se na mě nemusel dívat. V podstatě složil
svou jedinou zbraň. Teď už bych ho mohla napadnout
a přemoct. Ale na to byla Anabel pořád moc blízko a
moc nebezpečná.

A musím připustit, že jsem chtěla vědět, co je

poslední součástí nabídky.

„Pokračujte,“ vydechla jsem téměř neslyšně.

Usmívala se široce a cíleně. A přestože Maven je

synem své matky, viděla jsem kousek z něj i v jeho
babičce. V tom ostrém úsměvu a mysli plné intrik.
„To Salin Iral vrazil tvému otci nůž do zad,“ řekla.
Trhla jsem sebou.

„Předpokládám, že by sis s ním možná ráda

promluvila?“
Odpověděla jsem bez přemýšlení. Chyba. „Napadá
mě pár věcí, které bych mu ráda řekla, to ano,“
zašeptala jsem rychle. V ústech jsem ucítila
vzpomínku na chuť krve.

„Jsem si jistá, že víte, proč to udělal.“

Srdce mi začala svírat bolest. Smrt otce je pro mě

stále ještě otevřenou ranou.

„Protože jsme ve válce. A ve válce lidé umírají.“

V bronzových očích se jí trochu zablýsklo. „Protože

Salin Iral jen plnil rozkazy.“

Veškerý smutek, který jsem z otcovy ztráty cítila, se

tavil ve vztek, který ve mně začal doutnat jako žhavé
uhlíky.

„Volo,“ procedila jsem skrz zaťaté zuby. Po tom

jménu mi zůstala hořká pachuť v ústech.

Anabel dobře věděla, jak na mě. „Chtěla by sis snad

promluvit i s ním?“ naservírovala mi svůdnou nabídku.
Julian se na mě znovu zadíval. Vypadal ještě vážněji a
všechny vrásky jako by se mu ještě prohloubily.

Přerývaně jsem se nadechla.

„Rozhodně, moc ráda,“ vydechla jsem pak. „Co za

to?“

Anabel se usmála a pokračovala.

Pak zmizeli ve městě jako duchové. Prostě na

jednom rušném rohu vystoupili a ztratili se mezi
Rudými sloužícími a prostými Stříbrnými. Moji strážní
si toho ani nevšimli a pokračovali v cestě zpět jako by
nic. Julian Jacos odvedl svou práci dobře. Když jsme
se vrátili do paláce, všechno vypadalo v pořádku.
Nikdo z mého doprovodu si zjevně neuvědomoval,
že v propasti Julianova svůdného šarmu se nenávratně
utopilo dvacet minut času.

Rychle jsem zamířila do svých komnat. Chtěla jsem

se zavřít ve své malé svatyni, protože jsem
potřebovala chvíli klidu a soukromí, abych si trochu
urovnala myšlenky.

Musím o tom všem, co se událo, informovat matku.

A to co nejrychleji.

Nemohu ale spoléhat, že má zpráva nebude

zachycena, i kdybych ji poslala těmi nejtajnějšími
kanály. Za Anabelinu nabídku by mi mohli dát srazit
hlavu nebo mě spálit, zohavit a zavraždit. Tohle jí
můžu vyprávět jen tváří v tvář.

Podařilo se mi rychle zmizet v mých komnatách.

Gardisty jsem nechala držet stráž u dveří jako
obvykle. Až když jsem úplně osaměla, došlo mi, co
jsem to vlastně udělala, co se vlastně stalo.

Když jsem kráčela přijímacím salonkem, celá jsem se

roztřásla a rozbušilo se mi srdce. Představila jsem si,
jak držím Salina Irala a Vola Samose v rukách, jak se
topí, jak umírají. Jak za to, co provedli mému otci,
platí nejvyšší cenu.
„Copak na mostě byla zácpa?“

Okamžitě jsem ztuhla. Jeho hlas ve mně vzbuzuje

strach. Zvlášť když se ozývá z mojí ložnice.

Instinkty mi velely se rozběhnout. K čertu s nimi.

Místo toho jsem se přinutila vejít skrz dvoukřídlé
dveře do své ložnice. Do místa, které by se mohlo
stát mou rakví.

Maven se rozvaloval na mých hedvábných

poduškách a jednou rukou si podpíral hlavu, druhou
měl položenou na prsou a mrtvolně bílými prsty si
ťukal na jednu z tisíce černých košil. Vypadal
znuděně a naštvaně. Špatná kombinace.

„Dobré odpoledne, ženuško,“ pozdravil mě.

Rozhlédla jsem se po místnosti po všech fontánkách,

které jsem si nechala dovnitř instalovat. Ne na
ozdobu, ale pro své vlastní bezpečí. Vnímala jsem
jejich proud, měla jsem jich tam dost pro případ, že
by se tenhle rozhovor nějak ošklivě zvrhl. Pokud ví,
co jsem udělala, co jsem si vyslechla a s čím jsem
souhlasila.

„Co tady děláš?“ Nemá smysl hrát si na milující

manželku. Ne když jsme sami.

To by mu hned došlo, že se něco děje, jestli o tom už

dávno neví.

Nebo, uvědomila jsem si zděšeně, neví vůbec nic a

přišel si sem čistě jen vymoct manželské povinnosti,
které jsme až dosud tak nějak přehlíželi. Nevím,
která z těch dvou možností mě děsí víc. Přestože
jsem s tím sama souhlasila.

Přestože jsem dopředu věděla, že to bude součástí

obchodu. Věděla jsem, že součástí našeho
spojenectví bude i on. Možná jsem přecenila jeho
posedlost Mare. Nebo ho už prostě unavila.

Pootočil hlavu a podíval se na mě. Tvář měl

položenou na peřině. Do čela mu spadl pramen
černých vlasů. Vypadal tak nějak mladší. A ještě
šílenější. Pomalu ani nešlo rozpoznat, že má modré
oči, jak moc měl černé zorničky rozšířené.

„Potřebuju, abys poslala zprávu domů,“ oznámil mi.

„Své matce.“

Ani krok. Ani se nehni, říkám. Ne abys na sobě

dala znát nějakou úlevu!

opakovala jsem si, ačkoli jsem se obávala, že mi

kolena musejí každou chvíli vypovědět službu.

„Co přesně mám vyřídit?“ zeptala jsem se s

předstíranou lhostejností.

Maven se elegantně zvedl. Z těch dvou je sice

válečníkem Tiberias, ale Maven taky disponuje
dobrou fyzickou kondicí. „Pojďme se projít, Iris,“
usmál se příkře.

Nezbylo mi, než ho poslechnout. Nicméně rámě,

které mi nabídl, jsem důstojně ignorovala a udržovala
mezi námi bezpečný odstup.
Nic neříkal, takže mé komnaty jsme opustili mlčky.
Měla jsem pocit, jako bych visela přivázaná na laně
nad hlubokou propastí. Srdce mi bušilo jako o závod
a musela jsem se snažit ze všech sil, abych si udržela
svou masku i během dlouhých minut tiché chůze.
Otočil se ke mně, až když jsme došli do trůnního sálu,
který byl v tuhle denní dobu prázdný.

Připravila jsem se na úder a na to, že mu ho vrátím.

„Vyřiď matce, aby dala rozkaz připravit loďstvo a

armádu,“ řekl jako by nic, jako by jen komentoval
moje šaty.

Můj strach nahradilo překvapení.

Maven pokračoval v chůzi dál, vyběhl několik

schůdků na pódium s trůnem a prošel kolem něj. Já tu
past z tichého kamene obešla co největším obloukem.

Ještě to není skoro ani týden, co se Bracken znovu

zmocnil Pidmonty. Tiberias a jeho spojenci se přeci
ještě nemohli stihnout přeskupit. „Copak na nás
někdo útočí?“

„V současné chvíli ne,“ pokrčil rameny a kráčel dál.

Neustále mě táhl za sebou.

„Ale brzy bude.“

Přimhouřila jsem oči. Tohle se mi vůbec nelíbilo.

Maven došel až k jedněm ze dveří za trůnem a vydal

se směrem, kterým se mají nacházet veřejné komnaty
královny. Já je nepoužívám, dávám přednost své
svatyni.

Ale on těmi dveřmi prošel, a já ho tak musela

následovat.

„Jak to víš?“ chtěla jsem vědět. Žaludek se mi už zas

svíral strachy.

Maven jen znovu pokrčil rameny. Ta místnost byla

temná, protože okna se skrývala za zataženými
závěsy. Skoro jsem ani nerozeznala bílomodré
proužky na zdech, barvy patřící královně, která tyhle
komnaty využívala jako poslední.

Uvnitř se válel stojatý vzduch prosycený prachem.

Nikdo tu už dlouho nebyl.

„Znám bratra,“ řekl Maven. „A co víc, vím, co

potřebuje i co tahle zem potřebuje od něj.“

„A to je co?“

Zazubil se na mě a otevřel další dveře. V šeru se

zableskly jeho zuby. Vážně dělal, co mohl, aby
vypadal jako predátor.

Něco na té další místnosti mě přimělo zůstat stát.

Kvůli něčemu uvnitř se hluboko v mých kostech
probudila nepříjemná tupá bolest.

Nedala jsem na sobě nic znát, ale stála jsem na místě

a srdce se mi rozbušilo snad ještě rychleji.
„Mavene?“
„Cal má spojence, ale málo a ne tady v Nortě.“
Sepjal ruce, začal si ťukat prsty o sebe a začal
přemýšlet nahlas. Zastavil se na prahu dveří. Zatím
jimi neprošel.

„Potřebuje přetáhnout víc mých poddaných na svou

stranu, ale není žádný diplomat. Cal je válečník, takže
bude bojovat, aby získal na svou stranu další
vznešené rody. Aby jim ukázal, že si mou korunu umí
zasloužit. Potřebuje si napravit reputaci. Dokázat
šlechtě, že není ztracený případ.“

Maven není hlupák. Schopnost předvídat kroky jeho

protivníků patří mezi jeho silné stránky. Jen díky ní
dokázal takhle dlouho přežít a vyhrávat.

Nemohla jsem spustit oči z těch dveří, zvědavá na to,

co se za nimi v té černočerné tmě skrývá. „Takže
napadne další město, možná dokonce hlavní.“

Maven zavrtěl hlavou, jako bych byla nějaký jeho

hloupý žák. Měla jsem co dělat, abych mu nestrčila
hlavu pod hladinu nejbližší fontány.
„Můj bratr a jeho spojenci se chystají zaútočit na
Přístavní zátoku.“

„Jak si tím můžeš být tak jistý?“

Maven našpulil rty. „Je to ta nejlepší volba. Je tam

pevnost, loďstvo. A to se nezmiňuju o sentimentální
hodnotě, kterou pro něj to město má,“ dodal
znechuceně. „Jeho matka to tam milovala.“ Začal si
pohrávat s otevřenou západkou ode dveří. Zámek
vypadal dost pevně. Daleko složitěji, než by měl.

Ztěžka jsem polkla. Jestli si Maven myslí, že Cal

zaútočí na Přístavní zátoku, pak mu věřím. A tudíž
nechci, aby se matka nebo naše armáda dostala tak
blízko konfliktu.

„Naše loďstvo stále ještě kotví na jezerech,“

prohlásila jsem omluvně.

„Příprava nějakou dobu potrvá.“

To Mavena zjevně nijak nepřekvapilo. Ani se

nezdálo, že by mu to dělalo sebemenší starosti. Vrátil
se až těsně ke mně, tak blízko, že jsem cítila ten
odporný žár sálající z jeho kůže. „S tím jsem počítal,
takže jsem se rozhodl tvou královskou matku trochu
motivovat.“

Udělalo se mi na zvracení. „Cože?“

„Ty už jsi někdy v Přístavní zátoce byla, Iris?“

„Ne, Mavene.“ Nebýt mého tréninku a postavení,

rozechvěl by se mi hlas. Ne strachy z toho, co po
mně chce, ale vzteky. Celé mé srdce vzplanulo
děsivou zuřivostí.

Čehož si Maven zjevně nevšiml. Nebo ho to

nezajímalo. „Upřímně doufám, že si jeho návštěvu
užiješ,“ zazubil se na mě znovu.

„To mám být jako návnada?“ sykla jsem.

„Nikdy bych si nedovolil nazvat tě návnadou. Řekl

bych, že budeš taková motivace,“ povzdechl si. „To
ano.“

„Jak se opovažuješ…“

Ale on mě přerušil silným hlasem. „Pokud odjedeš do

města velet našim vojskům ty, pak jsem si jistý, že tvá
matka udělá vše, co bude v jejích silách, aby svou
část dohody dodržela. Nebo nesouhlasíš?“ Ani
nečekal, až mu odpovím, a hovořil dál. Jeho hlas
začal znít přerývaně a sevřel jednu ruku v pěst.
„Potřebuju armádu, kterou jste mi slíbily. Potřebuju
posily. Potřebuju, aby nymfy v přístavu celé město a
všechny v něm utopily.“

Rychle jsem přikývla, i kdyby jen proto, abych ho

trochu uklidnila. „Vyřídím jí to. Ale nemůžu zaručit…“

Maven se přitiskl až ke mně a já ztuhla. Pevně mě

chytil za zápěstí, stiskl a začal mě táhnout kupředu.
Instinkt mi velel bojovat, ale ještě jsem se ovládla.

Skončilo by to akorát bolestí. „Stejně jako já tam

nemůžu garantovat tvoje bezpečí,“ odsekl a zastavil
se těsně u prahu do černé místnosti, načež se
pobaveně usmál. „To ti ostatně nemůžu garantovat ani
tady.“

Musel vydat nějaký tajný signál, protože dveře se

ihned zaplnily jednotkou gardistů. Všichni silní,
maskovaní, v pláštích, lesknoucích se drahokamech a
planoucím hedvábí. Moji gardisté. Moji věznitelé.

Najednou mi došlo, co v tom pokoji je. Co má být ta

tmavá místnost, kde Maven s takovým klidem stojí.

Takže jeho trůn není jedinou věcí z tichého kamene v

tomhle rozlehlém paláci.

Ta výhružka visela ve vzduchu jako ostří pomyslného

nože na mém hrdle.

Maven mě sevřel ještě pevněji. Prsty měl jako led.

Před jeho rozkazy nikdo utíkat nebude.

„A kde budete vy, můj odvážný a spravedlivý králi?“

zavrčela jsem s pohledem upřeným do tmy přede
mnou. Do tmy, z níž na mě už už doléhala tíha tichého
kamene.

Škoda, že se nedal nachytat. Na to je příliš chytrý.

„Obleč zbroj, Iris. Očekávej bouři. A doufej, že tvá

matka se dokáže přesunout stejně rychle jako můj
bratr.“

Kapitola 18

Mare

Takhle blízko Nového města nejsou vidět žádné

hvězdy. Nebe nad slumem je permanentně zahalené
do dusivého oparu znečištění, do smradlavého
štiplavého dýmu, dokonce i na okrajích, kde je
jedovatá mlha nejřidší. Přetáhla jsem si šátek přes
obličej a začala raději dýchat přes látku.

Ostatní vojáci mě napodobili. Toxický vzduch dělal

všem potíže. Jen Cameron ne. Ta je na něj zvyklá.

Pokaždé když jsem na ni podívala, se mi ulevilo. Její

atletická tmavá silueta se šikovně pohybovala černou
tmou lesa. Jelikož je tak vysoká, bylo snadné ji spatřit
mezi desítkami ostatních. Kilorn se držel poblíž ní. I
jeho postavu jsem dokázala rozeznat. Ale jak jsem se
na ně tak dívala, má úleva se brzy změnila ve stud.

Cameron uprchla z pidmontské základny spolu s

bratrem a několika dalšími desítkami přeživších do
bažin. Tam, kde ona nezemřela, mnozí padli. Rudí
vojáci z dětské legie, děti, o nichž jsme přísahali, že je
udržíme v bezpečí. Novokrevní z Montfortu.
Novokrevní z Hnízda. Stříbrní. Rudí. Tolik už jich
zemřelo, až se mi z toho točí hlava. A přitom ji teď
znovu posílám do nebezpečí.

„Díky, že jdeš s námi, Cam,“ zamumlala jsem na ni

téměř neslyšně. Jako by jednoduché díky mohlo něco
znamenat.

Ohlédla se na mě přes rameno a usmála se. Slabé

světlo našich baterek se odrazilo od jejích bílých
zubů. Přes to, v jaké situaci jsme se ocitli, jsem ji
ještě nikdy neviděla se usmívat tak jako teď.

„Jako byste si mohli nechat zdát o tom, že tohle

dokážete beze mě,“ zašeptala téměř žertovně. „Ale za
tohle mi neděkuj, Barrowová. O tomhle sním od tý
doby, co jsem byla malá holčička. Nový město ani
nebude vědět, co se mu přesně stalo.“

„Ne, to nebude,“ zabručela jsem si pro sebe a

pomyslela na ráno, které nás čekalo.

Začal mě sžírat strach a nervozita, stejně jako během

letu z Riftu. Chystáme se zaútočit na průmyslový
slum, v němž se narodila, na místo obehnané zdmi a
strážemi a desetiletími utlačování.

A to nejsme jediná jednotka, která se dala do

pohybu. O mnoho kilometrů východněji směřuje
zbytek našich sil do Přístavní zátoky.

Vojáci Riftu na ni mají zaútočit z moře spolu s

vzdušnou flotilou Larisů připravenou k vzletu. A
Tiberias spolu s Farley jsou touhle dobou kdesi v
tunelech, připraveni vést hlavní úder na město.
Pokusila jsem se nějak si ten útok na třech frontách
představit. Ani trochu se nepodobá žádné z bitev,
které jsem dosud přežila. Všechno je úplně jinak.
Nestojím po boku ani Farley, ani ohnivému princi.
Jsem tak daleko od tolika lidí, na nichž mi záleží.
Aspoň že Kilorn se mnou věrně a odhodlaně kráčí
dál. Nejspíš v tom je určitá rovnováha.

Jako bychom se všichni vraceli k tomu, čím jsme

bývali dřív. Slídíme uličkami oblečení ve špinavých
hadrech, tváře zahalené, nerozpoznatelné. Opět se z
nás staly stíny. Krysy.

Krysy s ostřejšími zuby a delšími drápy.

„Tyhle stromy uhnívají,“ odfrkla si Cameron nahlas a

přejela dlaní po černé kůře jednoho ze stromů v
bariérovém lese. Jednoho z tisíce stromů v téhle
prokleté žumpě. Vysadili je floristi. Jejich účelem má
být zachytávat a filtrovat znečišťující látky přitékající
do řeky ze slumu. Podobné lesy se tyčí kolem všech
průmyslových center. Táhnou se až k jejich vysokým
hradbám. „Ať už je vysadil kdokoli, dál se o ně
zjevně nestaral. Nevím, co přesně měly dělat, ale
rozhodně to už dávno nedělají.

Myslí si, že tráví jenom nás,“ pokračovala hlasem

plným nenávisti. „Ale dávno už pomalu tráví i sebe.“

Postupovali jsme skryti pod rouškou stínů Havenů a

Farrah, jedné z mých novokrevných rekrutek z
Hnízda, která umí ovládat zvuk. Místo aby náš zhruba
padesátičlenný oddíl rozdělili na menší skupiny, které
by maskoval vždycky jeden jednotlivec, rozhodli se
nás krýt společně jako celek. Všichni jsme se skrývali
pod dekou jejich schopností. Nikdo vně jejich okruh
vlivu nás ani neviděl, ani neslyšel, takže jsme se mohli
pohybovat klidně všem na očích. My okolí viděli i
slyšeli, kdežto okolí neslyšelo ani nevidělo nás.
Premiér Davidson kráčel tiše za mnou spolu se svými
strážemi. Valná většina montfortské armády byla
vyslána do útoku na Přístavní zátoku, ale pár
klíčových novokrevných přidělili společně s ním do
naší skupiny. Neměli na sobě obvyklé zelené
uniformy. Dokonce i Ella, Tyton a Rafe měli vlasy
schované pod kloboukem nebo pod šátkem. V
nahonem spíchnutých košilích ze všeho možného a
otrhaných kalhotách s námi dokonale splývali.
Všechno oblečení určené pro dělníky, pozornost od
místního gangu pašeráků Willa Whistlea.

Jestlipak nám je předal nějaký zlodějíček? Třeba

nějaká dívka, která nemá jinou šanci než krást. Která
by jinak nepřežila.

Čím víc jsme se blížili, tím víc vzduch kolem nás

houstl. Větší část skupiny se vinou kouře a výparů
rozkašlala a začala dávit. Obklopila nás odporně
nasládlá vůně benzínu, jako by jím byl prach pod
našima nohama nasáklý.

Mastné červené listy bariérových stromů nám v

jemném větru šustily nad hlavami. Dokonce i v noční
tmě vypadaly jako kapky krve.

„Mare,“ šťouchl do mě Kilorn. „Blížíme se ke zdi,“

varoval mě.

S díky jsem přikývla a zamžourala mezi stromy. A

opravdu. Před námi se už začínaly tyčit silné hradby
města. Nevypadaly sice tak impozantně jako ty z
diamantového skla chránící královský palác v
Archeonu nebo vysoké kamenné zdi kolem měst
Stříbrných, ale každopádně představovaly překážku,
kterou je třeba překonat.

Přestože by to Cameron nikdy nepřipustila, role

vůdce jí slušela. Když jsme se k hradbám přiblížili
ještě víc, narovnala ramena a vytáhla se do své plné
výšky.

Bylo jí už vůbec šestnáct? Žádný puberťák by neměl

být tak klidný, soustředěný a neohrožený jako ona.

„Pozor na nohy,“ sykla mi nad hlavou, aby to všichni

slyšeli. Pak rozsvítila svou slabou červenou baterku,
stejně jako my ostatní, až na Haveny. Ti se museli
začít koncentrovat ještě víc, aby zamaskovali tu
temně rudou záři. „Tunely ústí hned někde za linií
stromů. Radši šoupejte nohama a hledejte hustý
podrost.“

Všichni jsme ji poslechli, ale třeba Kilorn dokázal

svými chodidly zmapovat daleko širší prostor než já.
Šoupal dlouhýma nohama skrz hnijící spadané listí a
hledal nějakou tvrdou podložku, která by značila
padací dveře. „Nejspíš si nepamatuješ, kde přesně
by to mělo být, co?“ zabručel směrem ke Cameron.

Cameron se zrovna krčila při zemi a šátrala po ní

rukama. „Ještě nikdy jsem v tunelech nebyla,“
odpověděla mu. „Nebyla jsem dost stará, aby mě
nechali pašovat zboží. Krom toho by s tím moje
rodina ani nesouhlasila,“ dodala. „Drž hlavu pěkně
skloněnou, toho hesla jsme se drželi my. A podívej,
jak jsem dopadla.“

„Hrabeš se tu v hlíně a hledáš díru,“ odpověděl

Kilorn s úšklebkem v hlase.

„Velíš armádě,“ ozvala jsem se. „A dopracovala ses k

tomu úplně sama.“

Zvážněla, ale přece jen se maličko pousmála.

Smutně. Chápu ji. Už v Corviu mi řekla, že se
zabíjením skončila. Že chce to břímě schopnosti
umlčet a udusit nechat jednou provždy spát. Že jejím
cílem odteď bude životy chránit. Bránit.

Přestože má ke vzteku a k prahnutí po pomstě víc

důvodů než většina ostatních, našla v sobě tu
neskutečnou sílu nechat minulost minulostí a jít dál.

Ne jako já.

V tunelu zářilo rudé světlo našich baterek. Všichni

jako bychom se koupali v krvi. Dokonce i Stříbrní,
kteří přísahali věrnost Calovi nebo Riftu. Haveni i
Iralové. Šlo jich s námi nějakých deset, dvanáct. Pro
jednou byli i oni rudí jako úsvit.
Pro jistotu jsem na ně cestou pod hradbami města
dohlížela. Měli rozkazy od svých králů a pánů.
Nevěřila jsem jim, to ani náhodou. Ale věřila jsem
pevnosti jejich aliance. Stříbrní jsou loajální krvi.
Dělají to, co si krev žádá.

A ani my sami jsme nebyli bezbranní.

Na samém chvostu naší skupiny šli Ella a Rafe. Oba

jako by nová mise nakopla, jako by po porážce v
Pidmontě prahli po odvetě. Tyton šel zhruba
uprostřed a já hned na začátku, takže elektrikoni byli
rovnoměrně rozmístění.

Jeho oči jako by ve slabém světle zářily.

Cameron si klepala rukou o bok. Počítala kroky a

bystrýma očima soustředěně pozorovala stěny. V
místech, kde hlína přecházela v beton, přejela po
stěně prstem. Její duše jako by přitom potemněla.

„Já vím, jaké to je,“ zašeptala jsem jí. „Vrátit se jako

někdo jiný.“
Podívala se na mě a zvedla jedno obočí. „O čem to
mluvíš?“

„Potom co jsem zjistila, kým doopravdy jsem, jsem

se domů vrátila jenom jednou,“ vysvětlila jsem jí. Jen
na pár hodin. Ale rozhodně stačily k tomu, aby se
mi život zase obrátil vzhůru nohama. Vzpomínka
na mou poslední návštěvu rodné vesnice je pro mě
téměř bolestná. Shade ještě nebyl mrtvý, přestože
jsem si myslela, že je. Tehdy jsem se přidala k
Šarlatové hlídce, abych ho pomstila. To všechno jsem
stihla, zatímco Tiberias se venku opíral o svou
přestavěnou motorku. Tehdy ještě jako princ.
Vždycky jako princ. Pokusila jsem se z té
vzpomínky oklepat jako ze špatného snu. „Nebude
snadné vidět povědomé věci a přitom je vlastně
nepoznávat.“

Cameron zaťala zuby. „Tohle není můj domov,

Barrowová. Žádný vězení nemůže být zároveň
domov. A tyhle slumy nejsou nic jinýho.“

„Tak proč jste neodešli?“ Chtěla jsem Kilorna praštit

za nedostatek taktu a zjevnou pitomost. Všiml si
toho, tak honem vykoktal: „Chci říct, když tady máte
tyhle tunely a tak…“

Překvapilo mě, když se na něj Cameron v odpověď

zazubila. „Tomu bys nerozuměl, Kilorne,“ zavrtěla
hlavou a protočila panenky. „Ty si myslíš, žes měl
těžký dětství, ale tady je to daleko těžší. Myslíš si, žes
byl k tý vesnici u řeky připoutanej, že tě tam drží co?
Trocha peněz? Práce? Strážní, co se na tebe
podezíravě koukaj?“ Kilorn s každým jejím slovem
čím dál tím víc rudl. „Ale my, my tady měli tohle.“

Sáhla si na límec a stáhla si ho dolů, aby odhalila

tetování na krku. Svou práci, své místo, své vězení
vytetované na věky věků do kůže. NT – ARSM –
188907.

„Tam nahoře jsme každej jenom číslo,“ pokračovala

a ukázala prstem do stropu. „Zmizí jedno a další v
řadě zmizí hned za ním. A vůbec ne hezky. Takže
musejí utíkat celé rodiny. Ale kam mají jít? Kam
můžou jít?“
Pak se odmlčela a ozvěna jejích slov utonula v rudých
stínech.

„Doufám, že ode dneška už to bude jinak,“ zabručela

si pro sebe.

„Slibuju, že bude,“ ozval se Davidson z uctivé

vzdálenosti. Kolem šikmých očí se mu vytvořily
vrásky, když se na ni hořce pousmál. Kdyby už nic
jiného, tak sám premiér byl nepřehlédnutelnou
připomínkou toho, co může být. Toho, jak vysoko se
může někdo jako my dostat.

Vyměnily jsme si s Cameron pohled. Chtěly jsme mu

věřit.

Musíme mu věřit.

Uvázala jsem si šátek pevněji a zamrkala, aby mi z

očí stekly palčivé slzy. Jako by hořel samotný vzduch.
Pálilo mě celé tělo. Jako by bylo sucho a vlhko
zároveň. Ovzduší bylo nepřirozené a jedním slovem
prostě strašlivé.
Ještě nesvítalo, ale kouřová obloha už nevypadala tak
tmavě jako před chvílí, jelikož slunce začalo svou
cestu k východu. Na konci uličky někdo hlasitě
zapískal na píšťalku, jejíž hlas se nesl celým slumem
od jedné továrny k druhé.

Předznamenával masivní migraci neboli střídání směn.

„Ranní procházka,“ zamumlala Cameron.

Ten pohled mi vyrazil dech. Ulice Nového města

zaplavily stovky Rudých dělníků. Muži, ženy i děti,
všichni s tmavou pletí a bledými obličeji, mladí, staří,
všichni se jeden vedle druhého vlekli otráveným
vzduchem. Vypadalo to jako nějaká dost vážná
přehlídka. Většina jejích účastníků zírala do země,
vyčerpaní prací, zlomení hrůzností toho místa.

Ten pohled akorát rozdmýchal onen vnitřní hněv,

který mě neustále pohání dál.

Cameron se vmísila mezi ně. Byla jsem jí s Kilornem

v patách. I zbytek naší skupiny snadno splynul s
bezpočtem špinavých tváří. Když jsem se ohlédla,
ujistila jsem se, že Davidson se drží v rozumné
vzdálenosti za námi. Jeho obličej jako by se v
rostoucím světle napnul, takže na něm byly zřetelné
vrásky, které mu do něj vryl čas a starosti. Zaťal
jednu ruku v pěst, přiložil si ji k srdci a lehce na mě
kývl.

Náš pomalý průvod se vlil do další ulice. Širší než

ostatní, lemovanou jednoduchými paneláky
vyrovnanými v řadě jak vojáci. Z opačné strany se k
nám blížili dělníci z jiné směny, kteří se každou chvíli
museli zamíchat mezi nás.

Cameron mě jemně přistrčila ke straně, abych se

udržela s ostatními Rudými technickými pracovníky,
kteří všichni rychle uhnuli stranou, aby mohla nová
směna projít. Když kolem nás procházeli, Cameron si
přiložila pěst k srdci stejně jako předtím Davidson.

A já taky.

To bylo naše znamení.

Průvodci nepatřili k Šarlatové hlídce. Nebo aspoň
dřív ne, dokud tohle celé nezačalo. Byli loajální jen
jeden k druhému, jejich slumu. Malým skupinkám
hnutí odporu, které jediné tu bylo možné
zorganizovat.

Tím naším byl vysoký muž s tmavou pletí, štíhlý jako

Cameron. Jemně prošedivělé vlasy spletené v
copáncích měl na týle zamotané do pevného uzlu.

Když se k nám blížil, Cameron si začala nervózně

podupávat nohou. Z jejího těla čišela energie. Ten
muž se k ní pak natáhl a pevně ji chytil za paže.

„Tati,“ vydechla Cameron, když ji objal. „Kde je

máma?“

Otec jí sevřel ruku v dlaních. „Právě odchází ze

směny. Řekl jsem jí, ať má hlavu skloněnou, ale oči
otevřené. Jakmile uvidí první blesk, dá se na útěk.“

Cameron si trochu oddechla a přikývla. Tma kolem

se neustále zvedala a bledla, jak se neúprosně blížil
úsvit. „Dobře.“

„Doufám, že jsi sem nepřivedla Morreyho,“ dodal její

otec málem káravě. Jeho tón mi zněl povědomě, jako
tón mých vlastních rodičů, když mě hubovali třeba za
rozbitý talíř.

Cameron se otci zadívala do hlubokých černých očí.

„Samozřejmě že ne.“

Přestože jsem nechtěla jejich shledání přerušovat,

musela jsem. „Ehm, co ta elektrárna?“ zeptala jsem
se tiše pana Colea.

Cameronin otec se na mě podíval. Měl milou tvář,

což vzhledem k místu, kde žil, považuju trochu za
zázrak. „Máme jich tu šest, jednu pro každý sektor.
Ale když vyřadíme z provozu tu centrální, bude to
stačit.“

Zmínka o našem plánu jako by Cameron znovu

probrala. Zas se narovnala a začala se plně
soustředit. „Tudy,“ zavelela.
Všude kolem nás se tísnilo daleko víc lidí, než jsem
kdy viděla na trhu v Pilotách i v těch nejrušnějších
dnech. Na jejich plynulý přesun dohlíželi Stříbrní
vojáci v černých uniformách. Ne ze země, ne ze
špinavých ulic, ale z různých ochozů a oken strážních
věží. To dobře znám. Když jsme kolem nich
procházeli, sledovala jsem jejich čirý nezájem.
Nedívali se na nás tak přezíravě, jako Stříbrní u
dvora, kteří mají potřebu v Rudých budit pocit, že
jsou snad ještě míň, než si myslí. Těmhle koukala z
očí nuda. Marnost. Stříbrné neposílají do slumů za
zásluhy v boji nebo proto, že by byli členy nějakého
mocného rodu. Tahle místa by jim nikdo nezáviděl.

Místní strážní byli daleko slabší než protivníci než ti,

na které jsem zvyklá.

Navíc o nás neměli ani tušení.

Pan Cole si v chůzi zamyšleně prohlédl dceru, pak mě

a poté se vrátil pohledem zpět k dceři. Přeběhl mi z
toho mráz po zádech. „Takže je to pravda.
Jsi… jiná.“

Co se k němu asi doneslo? Co asi Šarlatová hlídka

svým místním kontaktům prozradila? Z Mavenovy
jedovaté propagandy bylo jasné, že novokrevní
skutečně existují. Jestlipak ví, jakou schopností
vládne jeho dcera?

Cameron se na něj hrdě podívala a odpověděla:

„Jsem.“

„A přidala ses k blýskající dívce.“

„Ano.“

„A tohle bude…?“ dodal pan Cole a pohlédl na

Kilorna.

Kilorn se zakřenil, zasalutoval, trochu se uklonil a

prohlásil: „Svalovec.“

Pan Cole se při pohledu na jeho vysokou štíhlou

postavu málem rozesmál. „To určitě.“
Kráčeli jsme podél čím dál vyšších a na sebe
natěsnanějších budov. Ve zdech i oknech měly
praskliny a všechny potřebovaly novou omítku, nebo
aspoň aby přišla pořádná bouřka, která by je umyla.
Dělníci se začali pomalu oddělovat a směřovat do
svých ubytoven. Všichni na sebe volali nebo mávali
na pozdrav, nic nevypadalo neobvykle.

„Jsme vám vděční za pomoc, pane Cole,“ zašeptala

jsem s pohledem upřeným neustále před sebe. Na
blížícím se oblouku stálo několik strážných. Když
jsme pod ním procházeli, sklonila jsem hlavu.

„Za to poděkujte starším, ne mně,“ odpověděl mi pan

Cole. Ten se před strážemi nijak neschovával. Věděl,
že pro ně jako by ani neexistoval. „Ti jsou na tohle
připravení už dávno.“

Hrdlo se mi sevřelo studem. „Protože někdo měl

něco takového udělat už dávno,“ hlesla jsem. Někdo
jako ty, Tiberiasi. Dobře jsi věděl, že tahle místa
existují. Dobře jsi věděl, pro koho jsou a k čemu
slouží.
„Aspoň že něco děláme teď,“ procedila Cameron a
zaťala pěst. Klidně by mohla ty dva stráže nad námi
na místě zabít, teď a tady.

Ale prošli jsme pod nimi bez povšimnutí a zmizeli do

stínu šedého paneláku hrbícího se na konci rezidenční
zóny. Vypadal, jako by ho tam z velkých kostiček
postavilo nějaké obří dítě. Jedna jeho část byla vyšší
než zbytek. A v té byla malá špinavá okna.

Tam jsme se potřebovali dostat. Pan Cole se podíval

na mě a pak na tu ubytovnu. „Až tam nahoru,
blýskající dívko,“ řekl jemně. „Ať jste pořádně
vysoko a pořádně slyšet. Takový je plán, ne?“

„Ano, pane,“ zamumlala jsem a tiše zavolala na

blesky, které se mi hned ozvaly. Cítila jsem je
hluboko v kostech.

Když jsme došli až ke vchodu do budovy, zůstali

jsme na ulici už téměř sami, krom nás venku zbývali
už jen opozdilci, kteří šli pozdě na směnu. Cameron
se otočila k otci. „Kolik máme času?“
Pan Cole se podíval na hodinky na zápěstí a zamračil
se, až se mu na čele udělaly hluboké vrásky. „Vůbec
žádný. Už musíte jít.“

Cameron zamrkala a zatajila dech. „Dobře.“

„Myslím, že tahle je vaše,“ řekl mu ještě Kilorn a

vytáhl z kapsy malou pistoli a krabičku s náhradními
náboji.

Pan Cole na ni vytřeštil oči jak na nějakého

jedovatého hada. Zaváhal, ale Cameron ji Kilornovi
vytrhla z ruky a přitiskla mu ji s prosebným pohledem
k hrudi.

„Namířit a zmáčknout, tati. A neváhej. Stříbrní váhat

nebudou,“ zašeptala co nejdůrazněji.

Pan Cole si zbraň pomalu vzal a opatrně uložil do

váčku na opasku. Když se sehnul, zahlédla jsem
tetování na jeho krku.

„Dobře,“ hlesl trochu omámeně. Nejspíš mu to

všechno začínalo teprve docházet. Pak si odkašlal.
„Nová směna v centrální elektrárně všechno ví. S
vaším prvním úderem odpojí celé město. Zkoordinují
postupné odpojení všech zařízení s vaší bouří, takže
Stříbrní nebudou tušit, že v tom jedem taky. Tím
získáme trochu času.“

Tak zněla oboustranná dohoda mezi Šarlatovou

hlídkou a jejími kontakty ve městě.

„A o těch výbušninách taky všichni vědí?“ chtěla jsem

se ujistit. Členové Hlídky, kteří sem proklouzli spolu s
námi, je právě rozmisťovali po celém městě, jak bylo
domluveno.

Pan Cole se temně zamračil. „Všichni, kterým se dá

věřit. Máme sice vlastní buňky odporu, ale
informátoři jsou úplně všude.“

Ztěžka jsem polkla při představě, že by se o našem

plánu dozvěděla špatná osoba. To by se sem taky
klidně mohl přihnat sám Maven, aby to povstání
osobně rozprášil. Aby nás pohřbil zaživa v tomhle
odporném znečištěném jedovatém slumu. A pokud
bychom selhali tady, jak by skončily ostatní slumy?

Čeho by to bylo důkazem?

Že se skutečně nedá absolutně nic dělat a že tyhle

lidi nejde zachránit.

Kilorn si nějak všiml, že je mi těžko, a trochu do mě

šťouchl, aby mě probral.

Cameron se samozřejmě soustředila mnohem víc na

svého otce.

„Dobře. Tak se sakra hlavně dívej, kam šlapeš!“

„Neklej, Cameron,“ pokáral ji otec.

A Cameron se najednou usmála, padla mu kolem

ramen a co nejpevněji ho objala. „Dej za mě pusu
mámě,“ slyšela jsem ji zašeptat.

„Brzo jí budeš moct dát pusu sama,“ ujistil ji otec a

trochu jí zvedl ze země do náručí. Oba zavřeli oči,
aby si mohli plně vychutnat jeden druhého a tu
křehkou, prchavou chvíli.

Vzpomněla jsem si přitom na svou rodinu, tak

daleko. V bezpečí. Vysoko v horách, chráněná tisíci
kilometry další země, která proti nám vede válku. Na
svou rodinu, která poprvé po až příliš dlouhé době
žije s nadějí. Není to fér, zvlášť ne vůči Cameron,
která musela přečkat daleko horší věci než já. Přesto
jsem ale byla vděčná, že nemusím nést navrch se vším
ostatním ještě tíhu strachu z toho, co se jim během
boje stane. Už tak jsem skoro nemohla unést obavy o
ty, kteří se zapojili do bojů.

Cameron otce pustila jako první, čímž dokázala svou

neskutečnou sílu. Stejně jako pan Cole, který ji byl
ochoten nechat jít. Jen popotáhl a zabořil oči do
země, aby před námi skryl, že mu zvlhly oči. I
Cameron do nich vyhrkly slzy, tak kopla do prachu
na zemi, aby se nějak rozptýlila.

„Půjdeme?“ obrátila se ke mně s mokrýma očima.

„Do toho.“

Všichni jsme se postavili k oknu s výhledem na jinou

stranu a sledovali město pod námi ostřížím zrakem.
Zkusila jsem otřít sklo rukávem, ale akorát jsem po
něm rozmazala mastnou špínu a zůstaly na něm hnědé
šmouhy. Pokaždé když jsme se tam nahoře na půdě
pohnuli, zvedl se oblak prachu. Kilorn dusivě kašlal.

„Tamhle mezi těmi továrnami vidím stoupat nějaký

kouř,“ ohlásil nám.

Cameron stojící u dalšího okna se ani nepodívala a

jen pokrčila rameny. „To je z autodílen. Výrobní linka
se tak před půlhodinou zasekla, což znamená, že
novou směnu poslali domů, takže ti tam teď
vysedávají a chtějí si vyhádat denní mzdu. Kterou
samozřejmě nedostanou, takže dozorci budou muset
zavolat posily, aby nějak udrželi pořádek. Bude tam
pěknej bordel,“ usmála se sama pro sebe.

„Jakou barvu ten kouř má, Kilorne?“ zeptala jsem se

pro jistotu, aniž bych spustila z očí svou část města. Z
té výšky vypadalo menší. Ale pořád stejně
depresivně. Šedivé, plné smogu, dusící se v oparu
jedovatých výparů.

„No asi normální,“ zavrčel Kilorn. „Prostě šedivou.“

Zklamaně jsem si odfrkla. Chtěla jsem, aby to už

začalo.

„Tak to je normální kouř z komínů, a ne náš signál,“

přikývla Cameron.

Kilorn zase zakašlal. Znělo to příšerně. „A na cože to

přesně čekáme?“

„Na cokoli, co nebude normální,“ procedila jsem skrz

zaťaté zuby.

„Aha, jasně,“ zabručel. Cameron začala na druhé

straně půdy klepat na mastné okénko prsty. „Víš,
celý tohle povstání by se možná dalo do pohybu
rychlejc, kdyby ho neměli na starosti puberťáci,“
ušklíbla se na Kilorna. „Zvlášť takový, co neuměj
číst.“

Kilorn se samozřejmě chytil a štěkavě se rozesmál.

„Ale já umím číst!“

„Ale poznávat barvy ses očividně ještě nenaučil,“

setřela ho s rychlostí blesku.

Kilorn jen pokrčil rameny a zvedl ruce, jako by se

vzdával. „Jen se snažím o konverzaci.“

„Protože to je přesně to, co teď všichni potřebujeme,

viď?“ zvedla Cameron oči v sloup.

Málem jsem se jim začala smát. „To s Tiberiasem

zníme stejně, když se hádáme?“ zvedla jsem obočí.
„Protože jestli jo, tak se vám upřímně omlouvám.“

Kilorn okamžitě zrudl jak rajče a Cameron se hned

obrátila zpět ke svému oknu, div že se na něj
nenalepila.

Pouto mezi Shadem a Farley mi uniklo. Že bych si

nevšimla ještě něčeho?

„Vy dva jste zhruba desetkrát horší,“ zabručel

nakonec Kilorn dotčeně.

„Chtěl jsi snad říct stokrát,“ odfrkla si na druhé straně

Cameron.

Usmála jsem se a přejela pohledem z jednoho na

druhého. Oba vypadali dost nervózně, a to i když
vezmu v úvahu okolnosti. Pokusila jsem se něco
vyčíst z Kilornových napjatých ramenou, ale červené
tváře ho usvědčovaly spíš. „Pěkně jsem do toho
šlápla, co?“ zamumlala jsem a taky se otočila ke
svému oknu.

„Pořádně,“ zasmál se za mnou Kilorn.

Vtom ale Cameron bouchla dlaní do skla. „Zelenej

kouř. Továrna na zbraně. Sakra.“

Kilorn k ní hned přiskočil a vytasil zbraň. „Proč to

sakra?“ zeptal se ustaraně.
„Protože továrna na zbraně je nejvíc hlídaná,“
vysvětlila rychle Cameron a vysvlékla se ze saka, aby
měla volný přístup ke svojí vlastní zbrani a ošklivě
rozeklanému noži, který snad nebude muset použít.
„Z logickejch důvodů.“

Ztěžka jsem vydechla. V srdci mi zapraskaly blesky.

„Taky proto, že by mohla nejsnadněji vybuchnout.“

Kilorn se zamračil, chytil Cameron za paži a odsunul

ji od okna. „Tak se pojďme postarat o to, aby se to
nestalo,“ řekl a vykopl z rámu sklo.

Ven i dovnitř se z něj vysypaly střepy. Pak si Kilorn

stáhl rukáv přes zápěstí a odstranil z něj všechny,
které v něm zbyly, načež mi udělal místo. Když jsem
se vyklonila ven, do obličeje mě praštil vítr páchnoucí
zplodinami a vzdáleným kouřem. Chytila jsem se za
rám a bez váhání vystrčila ven na římsu nejdřív jednu
a vzápětí druhou nohu. Kilorn mě zezadu pevně chytil
za košili, aby mě jistil.

Zadívala jsem se nahoru do světle modrého nebe,

které začínalo pomalu růžovět. Přestože se na něm
válely mraky jedovatých výparů, úsvit měl stejně
krásné barvy. Srdce se mi rozbušilo rychleji a v žilách
mi začaly pulzovat blesky nasávající energii z okolní
elektřiny. Zaťala jsem pěst a vzpomněla si, jak mě to
Ella učila.

Bouřkový blesk je nejsilnější a nejničivější druh

blesku, který můžeme seslat na zem. Kumuluje v
sobě energii tak dlouho, dokud nevybuchne. Ranní
červánky začaly pomalu mizet v černých mracích,
které jsem svou mocí přivolala a které začaly splývat
s identickými mraky pomalu halícími dvě zbylé části
města. Ella a Rafe. Společně jsme vytvářeli
trojúhelník, jehož středem byla centrální elektrárna.
Město se rozprostíralo dole pod námi jako bitevní
pole. Pole, na kterém se někde pohyboval Tyton,
nebezpečnější než kdokoli z nás, připravený smést
svými elektrickými pulzy kohokoli, kdo by se mohl
dostat příliš blízko.

Jako první udeřil modrý blesk, který osvítil

houstnoucí černý mrak po mé levici. Vzápětí potom
se rozlehlo ohlušující dunění blízkého hromu. Cítila
jsem, jak sebou Kilorn trhl, protože mě zatahal za
košili. Ale já pevně stála a držela se okenního rámu.

K modrému blesku se v mžiku přidal purpurový a

zelený. Naše bouře se spojily a na elektrárnu začaly
pršet blesky. Jednalo se o velkou budovu s kupolí
uprostřed města, snadno rozpoznatelnou, jelikož z ní
vedly dráty do všech směrů po celém městě.
Napájela elektrárny ve všech dalších sektorech a
skrze ně všechny továrny. Byla živoucím srdcem
slumu. I z dálky jsem cítila její tiché vrnění.

„Ať začne pršet,“ sykl Kilorn.

Málem jsem si povzdechla. „Víš, že to tak

nefunguje,“ sykla jsem na něj zpátky a rozčísla oblohu
dalším bleskem stejně jako ostatní elektrikoni, jejichž
modré a zelené výboje se připojily k mému
purpurovému.

Trefili jsme se přímo do cíle, těsně nad kupoli

elektrárny. Město rozsvítil oslepující záblesk a její
vrnění vzápětí ustalo, jak ji naši spojenci uvnitř
vypnuli.

Naše bouře zuřila dál, jako trojhlavá saň bičující zem

blesky na všechny strany.

Já se ty své prozatím snažila udržet ve vzduchu,

protože z takové dálky jsem nemohla přesně mířit a
nechtěla jsem riskovat nevinné životy. A to se ani
nezmiňuju o těch výbušninách, které naši lidé nastražili
po celém městě. Jediná moje jiskra by mohla spustit
smrtící řetězovou reakci.

„Všechno se zastaví,“ zamumlala Cameron. Stála

vedle mě a udiveně zírala na své město. „Žádná
elektřina znamená žádná práce. Všude budou muset
zrušit směny, takže se dělníci po celém městě začnou
dožadovat denní mzdy, takže strážní nebudou vědět
kam dřív a dozorci to neuhlídaj.“

Ani si nevšimnou, že je jednoho po druhém někdo

podřezává, že mezi nimi řádí cizí vojáci a že co
nevidět stoupnou na nějakou bombu.
„Jak dlouho, než…“

Zbytek Kilornovy otázky přehlušila první detonace,

která otřásla městem poněkud dost blízko nám. O
dvě ulice dál začal k nebi vzápětí stoupat hustý dým.
U jedné z městských bran. Do vzduchu vylétla sprška
hlíny a kamení.

Další exploze rozmetala na kusy další bránu,

následovaná dvěma dalšími. Pak začaly vybuchovat
nálože ve vnitřním okruhu města. Pod strážními
věžemi, stanovišti, kasárnami Stříbrných a ubikacemi
dozorců. Všechno Stříbrné cíle. S

každým dalším výbuchem jsem sebou cukla a snažila

se nemyslet na to, kolik krve dnes prolijeme. Na
obou stranách. Kdo všechno se připlete do
přestřelek?

Všichni jsme to jen mlčky a vyděšeně pozorovali.

Další a další oblaka kouře, dýmu a popela. Cameron
začala ztěžka oddechovat. Její černé oči těkaly sem a
tam, přičemž se vždycky vrátily k továrnám na zbraně
a munici. Tam zatím nic nevybuchlo.

„Šarlatová hlídka není tak hloupá, aby podminovala i

sklady munice,“ snažila jsem se jí trochu uklidnit.

Jenže pak to přišlo.

Tlaková vlna nás všechny odhodila dozadu na střepy

rozeseté po prašné půdě.

Jako první se vyškrábala na nohy Cameron. Z čela jí

tekla krev. „Takže to nebyla Hlídka!“ vyjekla a
vytáhla mě na nohy.

V uších mi pořád ještě dunělo. Musela jsem zatřást

hlavou, abych se trochu vzpamatovala. Ale pak mě
Cameron chytila za zápěstí, čímž mě ihned probrala.

„Ne,“ vyjekla jsem a vytrhla se jí.

Což se jí zjevně nedotklo, protože rovnou přiskočila

ke Kilornovi, hodila si jednu jeho paži kolem ramen a
zvedla ho. Měl rozseknutý ret a rozříznutou dlaň,
jinak se ale zdál být celý.

„Myslím, že je načase vrátit se zpátky na zem,“ řekl s

pohledem na prasklinu ve stropě nad námi.

„Souhlas.“ Hlas mi zněl stále ještě divně. Všichni jsme

vystřelili zpátky ke dveřím.

Dolů vedlo dlouhé úzké točité schodiště, které dalo

práci vyběhnout, natož teď seběhnout. Kolena mě
bolela s každým krokem víc a víc. Přivolala jsem si k
prstům jiskry, abych byla připravená ihned zneškodnit
kohokoli, kdo by nám chtěl zkřížit cestu.

Jenže Kilorn mě najednou předběhl, protože to bral

po dvou. To nesnáším a on to ví. Měl dokonce tu
drzost, aby se na mě ohlédl přes rameno, ušklíbl se a
mrkl.

A přesně v tu chvíli Cameron vykřikla, protože si

toho Stříbrného všimla dřív než my.

Vrazil přímo do Kilorna a silou telekinetických

schopností ho svrhl přes zábradlí dolů. Když jsem
viděla, jak Kilorn ve vzduchu rozhodil ruce a začal
padat, jako by najednou vše zpomalilo, jako by mi
někdo zabodl nůž do břicha a začal jím otáčet.
Zvonění v mých uších stále sílilo, až se z něj stal jekot
a žárovky podél celého dlouhatánského schodiště
popraskaly mým zděšením, takže se kolem rozhostila
tma.

Ten strážný padl k zemi dřív, než se mohl stačit

zaměřit na nás. Jenom se chytil za krk, protočil
panenky a klesl na kolena. Cameron zaťala pěst a
zaryla si do dlaně prsty jako drápy, zatímco ho dusila
svou mocí. Zpomalila mu srdce, zakryla zrak a zabila
ho.

Z toho tvrdého žuchnutí a křupnutí, když Kilorn

dopadl na zábradlí úplně dole, se mi udělalo zle.
Rozběhly jsme se co nejrychleji dolů za ním, jen
abychom vrazily do dalších dvou Stříbrných, kteří se
k nám zespodu hnali. První z nich nám schody pod
nohama pokryl ledem. Jedna noha mi uklouzla a
málem jsem sama spadla. Stihla jsem ho ale
rozseknout bleskem vejpůl, zatímco druhý, tuháč,
padl za oběť Cameroninu hněvu. Prorazily jsme jimi
jako nůž papírem.

Já doběhla ke Kilornovi první. Jeho pád se zastavil o

dvě patra níž, kde teď celý polámaný ležel na
schodech. Ze všeho nejdřív jsem si všimla, že mu
střídavě stoupá a klesá hruď. Jen slabě, ale přece.
Dýchal. Dusil se vlastní krví.

Šarlatově rudou horkou krví. Tak křiklavě červenou,

až jsem měla chuť zavřít oči. Kašlal tak, až nás jí s
Cameron poplival a mně na tváři zůstaly kapky jako
poprašek rubínového sněhu.

„Zvedni ho… musíme ho zvednout,“ zamumlala jsem

a pokusila se ho nějak dobře chytit. Cameron se
mlčky pokusila o to samé. To mně se chtělo křičet.

Kilorn nemohl ani mluvit, ale přesto se pokusil vstát

sám. Málem jsem ho za to praštila. „Nech to na nás,“
sjela jsem ho a hodila si jeho paži přes rameno. „Ty
druhou, Cam!“
Ale ta už ho zvedala. Byl úplně hadrový, jako mrtvá
váha. Trhal sebou a škubal, zatímco kašlal všude
kolem sebe krev. Ani jsem se nepokoušela zjistit, jak
na tom je. Věděla jsem akorát, že ho odtamtud
musím dostat, že ho musím dostat ven k jakémukoli
léčiteli, kterého se mi podaří najít. Potřebuju
Davidsona! Potřebuju kohokoli! Srdce se mi
sevřelo, ale já se odmítla poddat fyzické i psychické
agonii. Nohy mě pálily s každým krokem. Dolů, dolů,
dolů a dolů.

„Mare…“ začala vzlykat Cameron.

„PŘESTAŇ!“ seřvala jsem ji.

Pořád ještě mu tlouklo srdce, dýchal a kašlal všude

kolem sebe krev. To mi stačilo. Nejspíš měl zlomená
žebra a rozdrcené kosti, jejichž úlomky mu roztrhaly
vnitřní orgány. Žaludek, plíce, játra. Jen netlačte na
srdce! modlila jsem se. Neměli jsme čas přežít
probodnuté srdce.

V ústech jsem ucítila pachuť soli a došlo mi, že

brečím, že mé vlastní slzy mi smývají z obličeje jeho
krev.

Ani nevím, kolik podlaží jsme seběhli. Kilorn

přerývaně roztřeseně dýchal.

Tvář i ruce měl s každou vteřinou popelavější.

Nezbývalo nám než běžet.

Do schodů proti nám utíkali další strážní, jako psi,

kteří zavětřili pach krve.

Skoro jsem je ani neviděla, skoro jsem ani necítila

jejich nervy, když jsem je začala jednoho po druhém
smažit blesky. Jiní padli rovnou mrtví k zemi, krváceli
z očí, uší a nosu, převálcovaní Cameroninými
schopnostmi. Jenže se jich k nám hrnulo tak moc.

„Tudy!“ vyštěkla Cameron uplakaně a vší silou

vyrazila dveře únikového východu v dalším patře.

Vůbec jsem nepřemýšlela a hnala se za ní skrz malý

přelidněný byt. Kam utíkala, to jsem neměla tušení,
držela jsem se jen Kilorna a svých blesků, jediných
dvou věcí v mém světě.

„Vydrž,“ zašeptala jsem mu tak tiše, aby to nikdo jiný

neslyšel.

Cameron mířila k dalšímu umazanému okénku. Ale

tohle ústilo u střechy přilehlého domu. Jednou
dlouhou nohou z něj vykopla sklo, zatímco já nám
blesky kryla záda, abychom se stačili ve zdraví
protáhnout ven.

Jenže strážní se nám drželi v patách a i oni protáhli

své širší a silnější postavy ven na popelem zasypanou
střechu. Ven pod bouřící, hromy a blesky sršící
oblohu.

Jakmile se nám podařilo jim aspoň trochu utéct, co

nejopatrněji jsme Kilorna položily na betonové desky.
Řasy se mu zachvěly nad skelným pohledem, když se
nad něj Cameron odhodlaně rozkročila. Postavila
jsem se zády k ní a čelem k dalším a dalším Stříbrným
rojícím se na střechu. Venku už jich bylo šest.
Nevěděla jsem, jaké mají schopnosti nebo jestli patří
k nějakému rodu, který znám. A bylo mi to jedno.

Na nic jsem nečekala a jednala.

Bouře nade mnou se rozevřela a vypustila přímo ze

svého srdce zuřivý oslepující blesk. Ječela jsem při
tom, ale jeho síla přehlušila jakýkoli okolní zvuk,
jakékoli myšlenky. Spolkl těla našich
pronásledovatelů tak rychle, že jsem to ani nevnímala.
Necítila jsem ani jejich nervy, ani jejich kosti, nic.

Když vyprchal do vzduchu, první věc, kterou jsem

začala vnímat, byl ten puch.

Kilornova krev, popel, spálené vlasy, škvířící se

maso. Cameron za mnou lapala po dechu a snažila se
nepozvracet. Ani já se na ty zčernalé ostatky
nedokázala dívat. Zbyly z nich jen knoflíky a pušky.
A i z těch se kouřilo.

Téměř jsem se ani nestačila nadechnout, když se

ozval ohlušující praskot a střecha pod našima nohama
se zachvěla. Cameron zakryla Kilorna vlastním tělem,
když se s námi celá budova začala naklánět. Nejdřív
pomalu, ale pak čím dál rychleji.

Padla jsem na kolena a chytila Kilorna i Cameron,

když se dům pod námi celý roztřásl. Nebyl dobře
postavený, moje bouře na něj byla příliš. Jeho zdi
začaly jedna po druhé praskat a střecha se ruku v
ruce s tím nakláněla víc a víc. A já s tím nedovedla
dělat vůbec nic, mohla jsem jen sledovat, jak praská
a naklání se.

Začali jsme po ní zvolna klouzat dolů. Marně jsem se

snažila něčeho zachytit.

Popadla jsem Kilorna za límec promočený čerstvou

horkou krví. Dýchal čím dál povrchněji a střecha pod
námi se propadala dál.

Pomalu jsme se blížili dolů k zemi, která na nás už

čekala jako betonová pěst.

Opodál už číhali další strážní, připraveni zabít cokoli,

co by z nás náhodou zbylo. Zaťala jsem zuby a
připravila se na náraz. Ještě nikdy v životě jsem si
nepřipadala tak bezmocná a ještě nikdy jsem neměla
takový strach.

Takže když jsem před námi najednou spatřila

průzračnou, světle modrou záři, jen jsem překvapeně
zamrkala. Jako by podepřela okraj padající střechy a
zbrzdila její pád. Ale ne ten náš. My po ní klouzali dál
a dál, dokud jsme do toho štítu nenarazili. Pod námi
se ozývala střelba a já se instinktivně schoulila do
klubíčka a zavřela oči.

Všechny kulky se ale od našeho modrého štítu

zespodu jen neškodně odrazily.

Davidson.

Když jsem pak jedno oko otevřela, spatřila jsem

masakr dole pod námi, modrozelenobílé blesky
klestící si cestu mezi všemi našimi pronásledovateli.

Tyton svým bílým zabil čtyři najednou, zatímco Ella a

Rafe se postarali o zbytek. A modrý štít nás tři zatím
celou dobu bezpečnou rychlostí sunul k zemi.

Když jsme na ni s tichým žuchnutím dosedli, zvedl se

oblak prachu.

Kilorn je sice vysoký a štíhlý, nicméně pořádně těžký.

Ale díky adrenalinu mi přišel jako pírko. Ani jsem si
jeho váhy nevšimla, když jsem si znovu přehodila
přes rameno jeho ruku a zvedla ho. Ještě dýchá,
ještě dýchá. Cameron ho držela z druhé strany a
společně jsme se rozběhly skrz dým a popel, aniž
bychom vůbec pomyslely na boj, který před námi
stále ještě zuřil.

„Léčitele!“ vykřikla jsem tak hlasitě, jak jsem jen

uměla. „Potřebujeme léčitele!“

Cameron volala spolu se mnou ještě silněji. Je vyšší a

vůbec celá silnější, takže většinu Kilornovy váhy vzala
na sebe. Vůbec ji ale nezpomaloval.

Premiér k nám co nejrychleji doběhl, obklopen vlastní

soukromou stráží. Po tváři mu stékal pramínek krve.
Rudé krve. Ale neměla jsem čas zjišťovat, komu
patří.

„Potřebujeme…“ vydechla jsem, ale v tu chvíli sebou

Kilorn znovu zaškubal tak, že se nám málem vytrhl, a
začal se dusit krví, kterou mi poplival boty.

Málem jsem omdlela úlevou, když z řad

Davidsonových mužů vystřelil rudovlasý novokrevný
léčitel. Připadal mi povědomý, ale neměla jsem sílu
pokoušet se vybavit si jeho jméno.

„Položte ho,“ vyštěkl na nás a my ho rády poslechly.

Dál už jsem Kilorna mohla jen držet za ruku, za

ledově studenou ruku. Pořád ještě žil. Stihly jsme to!
Dokázaly jsme to!

Cameron si k němu klekla, nic neříkala a pouze si

složila ruce do klína, protože se ho skoro bála
dotknout.
„Vnitřní krvácení,“ zamumlal si pro sebe léčitel a
roztrhl Kilornovi košili. Celý trup měl téměř černý od
modřin. Ale když po nich začaly tancovat léčitelovy
prsty, daly se pomalu, ale přece zas na ústup. Kilorn
při tom jen skřípal zuby.

„Jako by vás někdo praštil do žeber obřím

kladivem.“

„Mám takový pocit,“ procedil Kilorn.

Jeho hlas zněl nepřirozeně, ale mluvil! Pevně jsem

zavřela oči a přála si mít nějaké bohy, kterým bych
mohla poděkovat za jeho život. Kilorn mi sevřel ruku
a přinutil mě se na něj podívat.

Zíral na mě svýma lahvově zelenýma očima. Očima,

které mě následovaly téměř po celý můj život. Očima,
které se před okamžikem málem naposledy zavřely.

„Bude to dobrý, Mare. Budu v pořádku,“ zašeptal.

„Ještě se nikam nechystám.“
Zůstaly jsme s Cam u něj jako tichá stráž, zatímco
léčitel pracoval. Pokaždé když ke mně dolehla
ozvěna nějakého vzdáleného výbuchu nebo střelby,
trhla jsem sebou. Některé zněly tlumeněji, protože se
nenesly z Nového města, ale z větší dálky. Útok na
Přístavní zátoku začal. Útok ze tří stran, který nám
měl získat město. Zvítězí i tam? Zvítězíme?

Ostatní elektrikoni se k nám pomalu blížili skrz

bludiště padlých těl povalujících se na silnici. Tyton se
u několika z nich zastavil a obrátil je nohou, zatímco
Rafe jen přihlížel.

Ella mi trochu mávla na pozdrav. Její šátek byl ten

tam a modré vlasy měla plné pruhů šedého popela,
takže vypadala starší. Jednu ruku měla svěšenou u
pasu a pomalu jí kroužila. Černé bouřkové, pro tuhle
chvíli tiché mraky nad námi se otáčely podle ní. Ve
snaze vypadat statečně na mě odhodlaně mrkla.

To Rafe a Tyton nijak neskrývali svou vážnost a měli

obě ruce připravené odvrátit jakýkoli další případný
útok.
Ale zdálo se, že už nikdo nepřichází. Buď se boje
odehrávaly jinde, nebo už skončily.

„Díky,“ zašeptala jsem a zlomil se mi hlas.

Tyton s odpovědí nijak neváhal. „My svoje lidi

bráníme.“

Když jsem se ohlédla, zjistila jsem, že léčitel už

Kilornovi pomohl do sedu.

Cameron mu při tom opatrně asistovala a podepřela

Kilornovi nahá záda vlastní dlaní. Najednou jsem
měla pocit, že bych je neměla rušit. Hřbetem ruky
jsem si rychle z obličeje setřela krev, pot i slzy.

„Půjdu zjistit, jak to vypadá,“ zamumlala jsem a

zvedla se, než stačili něco namítnout.

Pod nohama se mi drolily trosky. Namířila jsem si to

rovnou k elektrikonům.

Rafe se na mě trochu pousmál, strhl si z hlavy šátek a

prohrábl si krátce zastřižené zelené vlasy.

„Vypadá to, že bude v pořádku?“ kývl směrem ke

Kilornovi.

Pomalu jsem vydechla. „Vypadá to tak. A co vy?“

Ella mi položila ruku přes rameno s ladností safírové

kočky. „My to měli rozhodně snazší než ty. Myslím,
že jsme sem přišli v daleko silnější sestavě, než by
kdokoli od takového místa čekal.“

„Zdejší Norťané byli nepřipravení a čelili převaze,“

odplivl si Tyton na ulici.

„Stříbrní králové zjevně nečekali, že by se kdokoli

zajímal o nějaké Rudé slumy, natož aby za ně
bojoval.“

„Takže jsme vyhráli?“ zamrkala jsem překvapeně.

„Rozhodně se tak chovají,“ podotkl Tyton a ukázal

na vojáky Montfortu a Hlídky, kteří už patrolovali v
ulicích. Klidně by se mohli vydávat za Rudé dělníky,
nebýt těch pušek, které měli všichni přehozené přes
ramena. Několik z nich se snad dokonce smálo a
vyměňovalo si zdvořilosti s premiérem, který je šel
pozdravit.

Sklopila jsem zrak. Srdce mi stále ještě bušilo jako o

závod a pumpovalo mi do žil adrenalin, takže nebylo
snadné soustředit se na cokoli krom téhle ulice, krom
lidí, na kterých mi záleží a kteří teď o pár kilometrů
dál bojují a možná umírají.

Na vteřinu jsem se na to pokusila zapomenout,

pokusila jsem se dát se trochu dohromady, uklidnit
se. Nádech, výdech. Ale nezabralo to.

„Premiére,“ zavolala jsem a odhodlaně k němu

zamířila.

Davidson se na mě ohlédl, usmál se a mávl, abych se

k němu připojila. Jako bych k tomu potřebovala
vyzvat. „Barrowová,“ pozdravil mě. „Gratuluji ke
skvěle odvedené práci.“
Vzhledem k tomu, že jen kousek od nás seděl Kilorn
stále ještě na zemi, neměla jsem zrovna náladu na
oslavy, přestože už byl v rukách léčitele. Bylo to až
příliš těsné.

„Jak to vypadá ve městě? Nějaké zprávy od Farley?“

Úsměv mu ztuhl na rtech. „Nějaké ano.“

Hned se mi sevřelo srdce. „Co tím chcete říct? Je

naživu?“

Davidson mi ukázal na jednu vojačku z jeho

doprovodu ověšenou dráty a rádiem. „Ještě před pár
minutami byla. Sám jsem s ní mluvil.“

A Tiberias? zeptala jsem se málem. „A šlo všechno

podle plánu?“ vysoukala jsem ze sebe místo toho a v
mysli si projela všechny detaily plánu útoku na
Přístavní zátoku.

Premiér zvážněl. „Copak jste to čekala?“ zamumlal.

Málem jsem na něj frustrovaně vyjela. Odněkud z
dálky se ozvalo dunění další střelby.

Jak mi adrenalin pomalu vyprchával z žil, začal ho

nahrazovat ledový chlad.

Chlad, který mě málem paralyzoval. Na okamžik

jsem se ohlédla na Cameron klečící u Kilorna.
Nemluvili. Oba jen unaveně zírali před sebe,
přemoženi vyčerpáním a pachutí strachu. Pak jsem se
podívala na elektrikony. Ti na mě všichni hleděli plní
odhodlání.

Připravení mě následovat. Připravení bránit vlastní

lidi.

Rozhodla jsem se ve zlomku vteřiny.

„Sežeňte mi nějaký transport.“

Kapitola 19

Evangelina

Přístavní zátoku jsem nikdy neměla v oblibě.

Páchne to tam rybami a slanou vodou, dokonce i ve
čtvrtích, kde žijí Stříbrní. Ale brzy to tu bude cítit už
jen po krvi.

Dva týdny odpočinku doma v Riftu uběhly jako voda.

Každá minuta rychleji než ta přecházející. Ještě včera
v noci jsem byla doma, pěkně uvelebená s Elane a
šeptala jí sbohem. Tehdy jsem se nebála. Byla jsem
přesvědčená, že otec by své dědice nikam poblíž
skutečného nebezpečí nepustil. Že s Ptolemem
budeme obléhání pozorovat odněkud z dáli a vmísíme
se mezi vojáky až ve chvíli, kdy boje začnou
slábnout.

Jenže jsem se spletla.

Otcův hlad po moci je zjevně daleko větší, než jsem

si myslela.

Bez mrknutí oka nás nechal postavit do první linie.

A tak jsme se octli na lodích ženoucích se po temně

modrých mořských vlnách s čepičkami z bílé pěny.
Musela jsem mhouřit oči dokonce i v ochranných
brýlích, aby mi do nich nestříkala vodní tříšť, zatímco
vlasy mi svými nenechavými mokrými prsty divoce
cuchal studený slaný vítr. Vanul tak silně, že by mě
strhl z ocelové paluby, kdybych si z ní nevytvořila
kovovou podrážku bot.

V žilách mi proudila síla mých schopností v

pravidelném rytmu nárazů naší přídě o vodní hladinu.

Vypluli jsme schovaní v mlze. Montfortští bouřkonoši

jsou silní a nadaní.
Koutkem oka jsem si prohlédla dívku, kterou přidělili
na loď nám. Vysoká a štíhlá, v zelené uniformě a
balistické zbroji. Měla i helmu, jen ruce si nechala
volné, aby mohla roztáhnout prsty a táhnout mlžnou
deku spolu s námi. Nikdo na sobě už neměl
tréninkovou výstroj ani kombinézy. Protože tohle se
skutečně dělo.

Rod Samosů vedl útok od moře a hnal naše kovové

čluny plnou parou vpřed.

Otec byl pro vítězství ochoten riskovat zachování

celého našeho rodu.

V čele naší diamantové útočné formace letěly po

hladině lodě našich tří bratranců. My pluli s Ptolemem
spolu. Stál za mnou, tělo obtěžkané zbraněmi a
výzbrojí. I já měla boky a stehna těsně obepnuté pásy
se zbraněmi. Vzala jsem si i pistoli, ačkoli když je
třeba, radši vysílám proti nepřátelům kulky sama.
Moji bratranci se vybavili různě, puškami i tříštivými
granáty. Představila jsem si hradby Fort Patriot tyčící
se vysoko nad vlnobitím. Naše první překážka. Čím
víc jsme se blížili, tím víc jsem se soustředila jen na
tohle místo a na náš cíl.

Dobýt město.

Přežít.

Vrátit se domů.

Uvidí, jak se blížíme. Minimálně si všimnou té valící se

mlhy. Na druhou stranu, vyrazili jsme brzy z rána,
ještě za šera, takže mlha působí zcela přirozeně.

Mohla by nás chránit déle než cokoli jiného. A

jakmile Cal udeří s pěchotou a rod Larisů ze vzduchu,
stráže a posádka pevnosti nebudou vědět, kam utíkat
nebo na jaké frontě začít bojovat.

Všechno bylo dobře zkoordinované. Od

všeobecného plánu útoku po jednotlivé lodi. Každá
měla skvěle zorganizovanou posádku. Běžné mužstvo
skládající se z Rudých vojáků nebo dalších
montfortských novokrevných doplňovali vždy aspoň
dva magnetroni, jeden bouřkonoš a jeden gravitron,
přičemž v každém oddílu bylo navíc rozeseto několik
léčitelů.

Každý dostal vlastní úkol. A všem bylo jasné, že

pokud chceme přežít, je třeba, aby je všichni plnili
bezezbytku.

Vtom jsem před námi zahlédla zdi základny Fort

Patriot. Skrz mlhu mi přišla jen jako rozmazaná temná
skvrna. Její hradby jako by vyrůstaly z bílé pěny
mořských vln. Jako by neměly žádné základy, žádné
upevnění, nic, co by je drželo na místě.

Přestože jsem na něj měla neskutečný vztek, přála

jsem si, aby tu otec byl s námi. Protože nikde není
bezpečněji než po jeho boku.

Moje soustředění na chvíli polevilo, protože jsem

upřela pozornost na bratra.

Cítila jsem za zády jeho přítomnost a jednoduše si v

mysli osahala tvar jeho zbroje. Oba jsme si s sebou
vzali malý, ale pevný měděný plíšek, který jsme si
nechali vsadit do opasků. Ne že by se snad měď
hodila k útoku. Ale je snadno vycítitelná a
vystopovatelná. Vryla jsem si do paměti specifický
charakter té jeho a té mojí. Pokud by se něco zvrtlo,
chtěla jsem mít možnost ho najít co nejrychleji.

Mlha nás pomalu předběhla a začala olizovat rychle

se blížící hradby. Ať už mi v srdci tikaly jakékoli
hodinky, zněly čím tím hlasitěji a neodbytněji. Nastal
čas.

Roztřásla jsem se, otočila se a padla Tollymu kolem

krku. Nebylo to něžné objetí a trvalo jen chvilku.
Přes burácející vlny a ohlušující tlukot mého srdce ani
nebylo slyšet, jak o sebe zvoní naše kovová brnění.

„Přežij,“ zašeptal mi. Přikývla jsem a otočila se znovu

dopředu.

Na hradbách se nic ani nehnulo. Ani na nich, ani pod

nimi. Akorát se o ně dál lámaly vlny. Třeba ta mlha
opravdu zafungovala.
„Připraveni?“ podívala jsem se na svalnatého
montfortského gravitrona.

Přikývl, načež se trochu skrčil a pevně k lodi přitiskl

dlaně, připravený ji zvednout.

Ostatní gravitroni v dalších lodích udělali to samé.

Vojáci stojící za mnou zaklekli. Bouřkonoška, naši

dva detonátoři z rodu Lerolanů i Ptolemus se
připravili na skok. V mé lodi nepluli žádní Rudí.
Chtěla jsem to přežít, aniž bych se musela spoléhat na
slabost rudé krve, byť sebevytrénovanější.

Taky jsem se přikrčila. Všechny svaly v těle se mi

napjaly ze strachu, že do té zdi narazíme, jestli náš
gravitron není dost šikovný, protože v téhle rychlosti
by se tomu těžko podařilo zabránit.

Ocelově šedé vlny se v mlze začaly sápat nahoru po

hradbách. Výš než obvykle. Výš než vedla tenká
čárka soli, která se na kamenné zdi usadila a která
označovala hranici toho nejvyššího přílivu. Daleko
výš.

Srdce se mi sevřelo hrůzou.

„Nymfové!“ vykřikla jsem, když do zdi před námi

narazila další obrovitá vlna.

Jenže ta už se nezlomila. Ta se překlopila zpátky,

směrem k nám.

Tak začala bitva o Přístavní zátoku.

Zcela nečekaná a nevyhnutelná stěna rozbouřené

vody rozmetala naše první lodě, jako by to byly jen
hračky, a smetla vojáky Riftu i Montfortu do zuřícího
vlnobití. Uniknout se podařilo jen gravitronům, ti
vyskočili do vzduchu a přeskočili zpěněný okraj vlny.
Stačila jsem si všimnout, že bratranci se pokusili
využít své zbroje, aby se nějak udrželi na hladině
nebo po vlnách nějak klouzali, ale na to je stahovala
příliš ke dnu a oni neměli dost sil, aby se udrželi nad
vodou. A co se stalo s ostatními, to už vůbec nevím.
Měli jsme s sebou vlastní nymfy, Stříbrné z
Montfortu. Ale mnohem míň a daleko slabších než ty,
které zjevně bránily hradby Fort Patriot. Přestože se
naši snažili běsnící oceán kolem nás uklidnit ze všech
sil, nestačilo to.

Vtom se zvedla další vlna vysoká do půli kamenné

stěny, která nám zakryla slabé ranní světlo a zahalila
naši řadu lodí stínem. Ta už dopadne na nás, utopíme
se, přišpendlí nás k samému dnu moře.

„Musíme skrz!“ poručila jsem a sevřela v dlaních příď

našeho plavidla, do kterého jsem vlila veškeré své
schopnosti i srdce. Mohla jsem jen doufat, že mě náš
gravitron slyšel. Ptolemus určitě ano.

Loď se pod našimi doteky zavlnila a maximálně

protáhla tak, aby byla špička ostrá jak čepel nože.
Zrychlovali jsme. Přitiskla jsem se k palubě, co nejvíc
to šlo. Mířili jsme přímo do vodní stěny, jako letící
kulka s pasažéry.

Jako bych dostala do obou tváří tvrdou studenou

facku. Nezbývalo mi než se snažit udržet zavřená
ústa, když svět kolem nás na okamžik utonul v
oceánu. Ale za okamžik jsme vlnu nechali za sebou a
ocitli se ve vzduchu na její druhé straně, řítící se
směrem ke hradbám.

„Připravte se!“ stačil ještě zařvat Ptolemus.

Stiskla jsem zuby a prsty zaryla do kovu přídě, abych

nás mohla tlačit dál.

Jenom jsem doufala, že nespadneme nebo

nenarazíme.

Naštěstí nám gravitron dal ten správný impulz, který

jsme potřebovali, abychom zůstali v letu. Náraz byl
sice tvrdý, ale navzdory gravitaci jsme začali klouzat
po zdi vzhůru.

Ostatní plavidla nás v poněkud zmatené formaci

následovala.

Takže většina naší flotily to dokázala.

Kovové lodě skřípaly po kamenných hradbách a
dařilo se jim unikat dole zuřícímu vlnobití, přestože
olizovalo zeď čím dál tím výš a nás bičovala
všudypřítomná vodní tříšť. Prskala jsem a mrkala,
velmi vděčná za ochranné brýle. Nakonec jsme se ale
přehoupli přes okraj.

Hradby byly zevnitř obsazené nymfy v tmavě šedých

nebo černých uniformách s modrými pruhy.
Trénovanými Stříbrnými vojáky z posádky Fort
Patriot doplněnými o posily ze Země jezer.

Co nejrychleji jsme z našich člunů vyskákali na

ochozy. Já musela využít vlastní zbroje, abych se
nezřítila dolů, jak rychle jsem vystoupila, zatímco
Ptolemus celou naši loď roztříštil na střepiny, které
poslal do nepřátelských řad všemi směry a naši
gravitroni jich co nejvíc svrhli svými schopnostmi do
moře.

To už přes okraj hradeb přetekla do pevnosti i naše

mlha, která nám znovu začala poskytovat aspoň malé
krytí. Několik bouřkonošů se od nás mělo
nepozorovaně oddělit, protože dostali za úkol přivolat
hromy a blesky. Vyděsit celou posádku pevnosti k
smrti, aby se sama rozutekla ze strachu, že je tu i
Mare Barrowová.

Na některých místech začal z hradeb stoupat kouř a

plameny. Detonátoři kolem sebe mávali rukama a
nechávali za sebou cestu plnou spálených mrtvol.
Jeden vykřikl, když se ho někomu podařilo zaskočit a
shodit dolů do rozbouřených vln oceánu.

V pevnosti se to jen hemžilo lamželezy z rodu Rhabů,

Carrosů a Greců. Jedna z nich, ženská, co vypadala
jako hora, mi přímo před očima roztrhla jednoho
montfortského bouřkonoše vejpůl, jako by nebyl z
masa a kostí, ale z papíru.

Já nicméně dál držela hlavu vztyčenou. Viděla jsem už

i horší věci. Aspoň myslím.

Vtom vzduch rozčísl zvuk střelby. Když smícháte

kulky se schopnostmi, vznikne smrtelně nebezpečný
koktejl.
Bleskurychle jsem zvedla do vzduchu zaťatou pěst,
abych je odrazila. Pár se mi jich podařilo dokonce
zachytit a poslat zpět do mlhy směrem k ostřelovacím
věžím, z nichž přiletěly.

Musíme nějak otevřít brány a získat pevnost.

Náš úkol a cíl byl dost jasný, ale ne jednoduchý. Fort

Patriot rozděluje vody slavné Přístavní zátoky na
civilní marinu a vojenský přístav. Ale mě v tuhle chvíli
zajímalo jen to druhé.

Vtom jsem zaslechla hluboké dunění připomínající

bubnování. Mohlo jít jen o těžkou dělostřeleckou
palbu z válečných lodí. Pokusila jsem se
dělostřelecké hlavice vystopovat a odhadnout i takhle
na dálku trajektorii jejich letu. Sice jsem dospěla k
závěru, že na to jsou příliš daleko, ale pořád jsem
mohla hádat. Jsem Stříbrná. Vím, jak moji lidé
uvažují.

„Vytvořte štít!“ křikla jsem na naše magnetrony a

povolala spolu s nimi znovu do služby kov z našich
lodí a zbraní.

Ptolemus před sebou stejně jako já co nejrychleji

utkal pevnou ocelovou stěnu.

To už se svištění střel neslo jasně vzduchem.

Zamžourala jsem do mlžné oblohy, ale ten oblouk
kouře jsem uviděla, teprve když jsem si strhla z
obličeje ochranné brýle.

První střela dopadla nějakých pětačtyřicet metrů od

nás a rozmetala kus hradeb na prach. Ve vzduchu
ihned explodovala stříbrná i rudá krev. Přežili to jen
detonátoři. Někteří vyběhli z dýmu nazí, protože
uniformy i zbroj jim v tom infernu shořely na popel.

My se přikrčili za našimi ocelovými štíty, aby nás

nesmetla tlaková vlna.

Přihnala se i spolu s dusivým kouřem plným kostní

moučky, která štiplavě pálila v nose.

Přímý úder jako tenhle bychom nepřežili. Ne s tím, co

tu máme k dispozici.

Můžeme sice střely posílat co nejvíc jinam, ale bude

jen otázkou času, kdy nás jedna nakonec přece jen
dohoní. „Musíme se dostat z hradeb!“ vyprskla jsem
s pachutí krve v ústech. „Musíme do pevnosti!“

To bylo ještě všechno podle plánu.

Jen ať vás bitevní křižníky začnou ostřelovat a

zdemolují si při tom vlastní hradby. Ať je pod
těžkou palbou pevnost, a ne město nebo letecká
flotila.

Cal říkal, že to tak udělají, a z nějakého důvodu

přesně to ti idioti dělali.

Vzápětí dopadla na ochozy další vlna střel, zatímco

my už slézali po hradbách dolů a stékali z nich do
pevnosti jako krev. Rychle jsem se ohlédla, abych nás
zběžně přepočítala. Zbylo nás zhruba šedesát z
původně pětasedmdesátičlenné skupiny, z
pětasedmdesáti smrtelně nebezpečných Stříbrných a
v boji zocelených, po zuby ozbrojených Rudých s
přesnou muškou.

Ti ovšem pálili jen do Stříbrných, všimla jsem si. S

vojáky v rudých uniformách, kteří sem byli přiděleni
rozkazem, se vůbec neobtěžovali. Někteří z nich sice
následovali své velitele a chystali se nám bránit v
postupu, ale míň, než jsem čekala. Jak nás Farley
ujistila, informace o útoku do města bezpečnými
kanály doputovala a Rudí dostali varování. Až to
přijde, otočte se a vezměte nohy na ramena, nebo
tu zůstaňte a pomozte nám, pokud možno.

Mnozí z nich se k našemu smrtícímu proudu skutečně

přidali.

Obloha nad našimi hlavami už mezitím černala

temnými bouřkovými mraky.

Jejich blesky byly nepředvídatelné a slabší než ty,

které vysílá Mare, jako symbol ale posloužily
dostatečně.
Nepřátelští vojáci vyděšeně zvedali oči a sledovali to,
co mohlo být jedině dílem blýskající holky.

Ta tady není, vy idioti, smála jsem se jim v duchu.

Zbabělci, bojíte se pár světelných záblesků.

Uvnitř pevnosti jako by probíhal nějaký experiment

zkoumající jevy chaosu. V tuhle chvíli už určitě začal i
pozemní útok a Cal vyvedl pěchotu z tunelového
systému, na němž město stojí, nahoru do ulic. Do ulic
starého, dobře zachovalého města, které tu stojí už
celá staletí díky svým spletitým hlubokým kořenům.
Jenže Šarlatová hlídka se v nich dokonale vyzná.

Co nejrychleji jsme pronikli na hlavní cestu, každý

kudy a jak mohl. Jako návnada pro palbu bitevních
lodí, která nás následovala a ničila vše, co jí stálo v
cestě, místo aby těžká palba směřovala na město
samotné. Cal se tak strašně snaží chránit nevinné
civilisty. Nejspíš jen proto, aby Mare ukázal, že
může. A mě přitom klidně nechá v rejži!

Proklestila jsem si cestu další vlnou nepřátel za použití

kombinace kulek a nožů, které muže a ženy přede
mnou spolehlivě poslaly k zemi. Jejich tváře pro mě
byly jen jako stíny, nelidské, nehodné zapamatování.
Jinak to ani nešlo.

Tou dobou už jsem rytmus dunění děl důvěrně

poznala. Uhýbala jsem stejně rychle, jako jsem
rozdávala rány, pěkně pravidelně. S naší mlhou se
dávno smísil kouř a oblaka dýmu, takže nikdo neviděl
ani na krok. Posádka pevnosti byla zoufale ztracená.
Na tenhle druh útoku nebyli připravení. Zato my ano.

Poprvé jsem dostala strach až ve chvíli, kdy jsem si

uvědomila, že Ptolemus už neběží vedle mě,
uprostřed ochranného kruhu našich bratranců. Znovu
jsem si je prohlédla, známé bledé tváře se stříbrnými
vlasy. Ale prostě mezi nimi nebyl.

„Tolly!“ vykřikla jsem, když dopadla další střela,

tentokrát blíž.

Skrčila jsem se a chytila se země, aby mě nesmetla

tlaková vlna. O zbroj se mi tříštily kusy kamenů a
trosek, takže celá levá strana těla mi skončila pod
nánosem prachu. Hned jsem ale zamrkala a vstala
rychleji než ostatní.

Rozhlížela jsem se kolem dokola, jako bych byla na

lovu. Po zádech mi přeběhl hrozivý mráz, po kterém
jako by mi v nich zůstaly ledové otevřené rány.

„PTOLEME!“

Jakékoli soustředění, které se mi až dosud dařilo jakž

takž udržovat, se v mžiku vypařilo a svět kolem jako
by se začal točit dokolečka. Kde je můj bratr? Kde
je? Kde je? Utekli jsme mu, nebo nás naopak on
předběhl? Je zraněný? Umírá?

Je už mrtvý?

Jenže to už mi kolem uší prosvištěla střelba a vrátila

mě do reality. Bez váhání jsem se otočila a rozběhla
se proti našim vojákům zpět. Jeden z nich do mě
vrazil, až jsem se zapotácela a zalapala po dechu.
Rozhodila jsem kolem sebe všechny své schopnosti a
začala pátrat po tom měděném plíšku, po tom
kousíčku bledě oranžového kovu se specifickou
vahou a specifickou charakteristikou. Ale jako by se
po něm zem slehla. Nikde jsem ho necítila.

Tvrdila jsem mu, že budeme v bezpečí, že dokonce

ani v první bojové linii nám nic nehrozí. Otec by nás
tak nevyplýtval. Nepustil by nás nikam poblíž
takového nebezpečí, které by mohlo ohrozit jeho
odkaz. Nadechla jsem se kouřem otráveného
vzduchu a začala se znovu rozhlížet kolem dokola po
siluetách vojáků, na něž dopadal bílý popílek jako
letní sníh. Všichni jsme jím byli zasypaní, bez ohledu
na naše barvy. Všichni jsme začínali vypadat úplně
stejně.

Ačkoli nás otec nemiluje tak, jak by měl, pořád si

nás cení. Neobětoval by naše životy pro nic za nic.
Nenechal by nás kvůli své koruně umřít.

Jenže jsme tu.

Do očí mi vyhrkly slzy. To ten kouř, nalhávala jsem

si. To ten popel.

Vtom jsem ale odněkud zdálky uslyšela volání mědi.

Tak nepatrné, že jsem si ho skoro ani nevšimla.
Prudce jsem se otočila jeho směrem a začala znovu
pátrat po bratrovi. Bezmyšlenkovitě jsem srazila z
cesty několik vojáků a hnala se vřavou dál. Rychle
jsem se skrčila pod rukou nějakého blížícího se
lamželeza a poslala za ním kulku. Ještě jsem vnímala,
jak mu čistým průstřelem prorazila hrdlo, jak se za
mnou s rukama na krvácejícím krku svezl k zemi.

S každým krokem se kolem mě zhmotňovaly další a

další postavy. V dokonale pravidelně uspořádaných
ulicích uvnitř v pevnosti se nešlo ztratit. Držela jsem
se pořád vpravo, jako pes jdoucí za pachem kosti.

Nade mnou vedly různé ochozy a můstky spojující

jednotlivé budovy, po nichž pobíhali vojáci s puškami
v červených uniformách. Zvedla jsem předloktí,
abych se kryla před přímou palbou Rudých vojáků
mířících z bezpečné vzdálenosti.
Nechala jsem všechny jejich kulky spadnout k zemi.
Nemělo smysl plýtvat energií na to, abych se je
snažila všechny zabít.

Za rohem jsem konečně zahlédla Ptolema. Sprintoval

jako o závod, naštěstí celý. Úlevou jsem málem
omdlela. Za jeho zády stoupal kouř svědčící o další
vlně těžké dělostřelecké palby. Taky že nám nad
hlavami vzápětí proletělo několik střel, které
následovala série ohlušujících výbuchů.

„Co tady děláš, ty pitomče?“ zařvala jsem a zastavila

se.

„Nezastavuj, utíkej!“ vykřikl ale on a popadl mě pod

paží takovou silou, že mě málem strhl k zemi.

Nehodlala jsem se s ním hádat, když vypadal tak

zděšeně. Rychle jsem se zorientovala a rozběhla co
nejrychleji za ním, aby mi neutekl.

„Hradby!“ vyrazil ze sebe mezi zběsilými nádechy a

výdechy.
Nebylo složité dát si dvě a dvě dohromady.

A stejně jsem udělala tu strašlivou chybu, že jsem se

ohlédla. Že jsem se zadívala skrz kouř, mlhu a temná
mračna až na pukliny ve zdi, ze které se už drolily
kameny, protože nedokázala vzdorovat síle moře,
které po ní stoupalo výš a výš a pomalu začínalo
přetékat dovnitř.

A přímo na balkoně nad nimi stála osoba, která to

celé ovládala. Ruce měla rozpažené a uniformu tak
temně modrou, že vypadala spíš jako černá.

Náš úprk nesledoval nikdo jiný než Iris Cygnetová.

Záchvat paniky mě málem přišpendlil na místě, ale

Tolly mě táhl dál, držel mě za biceps tak pevně, až to
bolelo. Vyběhli jsme postranními uličkami zpět na
hlavní cestu a hnali se za naším oddílem, ale zjistili
jsme, že dole v přízemí pevnosti je už úplně pusto.
Naši vojáci byli kdesi daleko před námi, zatímco naši
nepřátelé vylezli nahoru. Do pater budov, na střechy,
kamkoli, odkud se dalo střílet, takže nemělo smysl,
abychom se pokoušeli někam vyšplhat i my. Jediné,
co nám zbývalo, bylo dostat se ven.

Proletěli jsme střelbou snášející se na nás ze všech

stran. Většině se nám dařilo snadno vyhnout, některé
jsem poslala vší silou zpět, ale bez jednoznačného
cíle.

Tiše jsem nadávala. Na Cala, na Davidsona, na

Farley, na otce, dokonce i sama sobě. Náš plán s
přítomností nymfů počítal, ale rozhodně ne s někým
tak silným jako Iris. Kromě té by dokázala oceán
vpustit do pevnosti snad jen hrstka dalších, nicméně
žádný z nich by Fort Patriot nezničil s takovou vášní.
To Iris, cizí princezna, která nechová k Nortě žádnou
loajalitu, to tady klidně roztrhá na kusy a ani nehne
brvou. Pořád to pro ni bude znamenat vítězství.

Vtom to daleko za našimi zády zadunělo a hradby se

konečně zhroutily.

Následoval ohlušující příboj, který konečně pronikl

vší svou silou do ulic a zaplavil budovy v pevnosti
bílou pěnou. Představila jsem si, jaký to je asi pohled.

Nejspíš vypadal jako stěna modrého ohně pohlcující

vše, co jí stojí v cestě.

Hnali jsme se tak rychle, že jsme doběhli naše.

Ptolemus na ně zařval, aby běželi dál. A oni poslechli.
Dokonce i ti montfortští novokrevní. Nebyl čas na
pózy.

Brány Fort Patriot se neotevírají do města, ale na

dlouhý most, který vede přes celý přístav a spojuje
umělý ostrov, na němž pevnost stojí, s pevninou. Což
znamenalo, že po něm ten necelý kilometr budeme
muset přeběhnout. S nymfami v zádech a stoupajícím
oceánem všude kolem nás. To nebyla dvakrát slibná
kombinace vzhledem k tomu, že naším cílem bylo
neutopit se.

S branami si naši detonátoři rychle poradili a vyhodili

je do povětří. Na most a do vody kolem se rozlétly
dřevěné třísky i ocelové výztuže, ale přesto jsem ten
výbuch skoro neslyšela přes hukot blížící se přívalové
vlny. Iris nad ní stále ještě musela triumfálně stát a
usmívat se při pohledu na to, jak se snažíme utéct
jako krysy před deštěm.

Zrovna jsme vybíhali ven, když nás dohnala první

vlna. Nesla s sebou hromadu trosek. Všude kolem
plavaly kusy dřeva, vojenské transporty, zbraně i
mrtvoly.

Utíkala jsem tak rychle, jak to jen šlo. Kéž bych byla
dostatečně silná na to, abych nás dokázala zvednout
do vzduchu do bezpečí. Ale umění magnetroního letu
ještě nikdo z nás neovládl. Jediný, kdo to dokáže na
delší dobu, je otec.

Gravitroni nám hlídali záda a tlačili proti vlně svými

schopnostmi, čímž pro nás získali trochu času. Jenže
tahle vlna byla jen předehra, dosahovala jen do výše
původní brány.

Za ní se ovšem přihnala druhá, skutečně přívalová

vlna, která byla vyšší než samotné kamenné hradby
chránící pevnost. Proti takové síle ani gravitroni vůbec
nic nezmohli. Zbývalo jim jen zachránit si vlastní krk a
přeskočit ji sami. Nejmíň jeden z nich v ní ale uvízl a
víckrát už se nevynořil.

Nemyslela jsem na něj. Nešlo to.

Most má sloužit k obraně pevnosti. Je dlouhý a úzký,

aby pevnost nemohla z pevniny napadnout žádná
početní převaha. Taky je plný jednotlivých bran,
které nás všechny zpomalovaly. Detonátoři dělali, co
mohli, a prováděli nás skrz pravidelný rytmus
výbuchů a explozí srovnávajících se zemí jednu
překážku za druhou. I já s Ptolemem jsme našimi
schopnostmi v zoufalství vylamovali jejich panty a
trhali ocelové pláty.

Už jsme byli v půlce. Přístavní zátoku jsme měli před

očima. A přesto tak nekonečně daleko. Stačil mi
jediný pohled, abych zjistila, že i vlny pod mostem
začínají stoupat, vřít a růst stejně jako ta tsunami,
která nás stále dál neúnavně pronásledovala jako
hurikán. Do obličeje mě praštila slaná vodní tříšť,
která mě pálila v očích. Jako slepec jsem nahmatala
límec Tollyho zbroje, frustrovaně zařvala a mocí
svých schopností nás nějak přetáhla přes následující
bránu. K čertu se zbytkem naší jednotky. Jestli budou
moct, doženou nás. A jestli ne, tak jsou stejně
odsouzeni k záhubě.

Kolik všechna tahle výstroj asi váží? zamyslel se

zbytečný hlásek v mé hlavě.

Stáhne mě dolů dřív, než ji stačím odhodit?

Skončím na dně zátoky?

Nebo hůř, budu se muset dívat do vln, jak v nich

mizí Ptolemus, aby se už nikdy nevrátil?

Voda mi šplouchala kolem kotníků. Uklouzla jsem na

mokré dlažbě a byla bych se zřítila do nenasytných
hlubin, nebýt Ptolema, který mě popadl kolem pasu a
přitiskl k sobě. Pokud se utopíme, tak společně.

Skoro jsem cítila Irisinu lačnost po pomstě, zatímco

její vlna nás štvala dál. Nic na světě by ji nepotěšilo
víc, než kdyby nás utopila. Kdyby srazila Rift, dalšího
nepřítele jejího lidu, na kolena. Kdyby nás zabila tak,
jako naše armáda zabila jejího otce.

Ale já takhle zemřít odmítám!

Jenže nemám žádný plán. Sama ji napadnout nemůžu.

Nymfové ovládající vlny kolem by nás zabili dřív, než
bychom jim vůbec stihli pohlédnout do tváří.

Pokud se nám je nějak nepodaří zneškodnit jako

první.

Potřebuju gravitrona.

Potřebuju nějakého novokrevného.

Potřebuju Mare a její blesky, kterými by ty parchanty

všechny usmažila.

Za námi rozčísl oblohu jeden blesk doprovázený

duněním hromu. Ale to nestačilo.

Nezbývalo nám než utíkat dál a doufat, že nás

zachrání někdo jiný.
Z té bezmoci mi bylo na zvracení.

Vtom se přes nás přehnala další vlna, tentokrát

zprava. Sice menší než ta, kterou jsme měli v patách,
ale pořád dost silná, aby nás s Tollym od sebe
odtrhla.

Mávala jsem rukama nejdřív ve vzduchu, a pak jsem

jimi vrazila do mořské hladiny, jak jsem rovnou po
hlavě spadla do vod přístavu.

Na hladině jsem spatřila odraz nějakých výbuchů.

Nevím, jestli od detonátorů nebo od dělostřelecké
palby. Rychle jsem ze sebe začala odhazovat kousky
zbroje dřív, než mě stáhnou ještě hlouběji. Zároveň
jsem se snažila neztratit přehled o tom, kde se právě
pohybuje Ptolemův měděný plíšek. I on byl ve vodě.

I on se topil.

Zuřivě jsem kopala a snažila se vyplavat na hladinu.

Jenže právě ve chvíli, kdy jsem ji konečně hlavou
prorazila, mě do hlubin poslala další vlna, aniž by mi
dovolila se jednou jedinkrát nadechnout.

Slaná voda mě štípala v očích a plíce mě pálily, ale

přesto jsem se snažila plavat, uniknout těm nymfům
na povrchu. Nicméně čím déle jsem byla pod vodou,
tím mrtvější a ztracenější jsem si připadala.

Tentokrát bylo na Tollym, aby našel mě.

Najednou mě za košili popadla jeho ruka a táhla mě

kupředu. Skrz kalnou vodu v přístavu jsem viděla jen
jeho siluetu. Jednou rukou svíral mě a druhou nějaký
kus kovu ve tvaru veliké hladké kulky, která nás táhla
dál, poháněná Tollyho schopnostmi jako motor.

Sebrala jsem poslední zbytky sil a chytila se. Ale

moje plíce křičely po vzduchu tak dlouho, až jsem to
už nevydržela. Vypustila jsem z úst pár bublinek a
reflexivně se nadechla vody, která mě začala topit.

Tolly do toho musel dát všechno, protože v tom

okamžiku s námi kov vystřelil kupředu ještě rychleji
směrem k hladině. Před očima už se mi dělaly mžitky
a svět kolem mi začal mizet v temnotě, když vtom mě
Tolly vyhodil na břeh na mokrý písek.

Vydrápala jsem se na všechny čtyři a snažila se co

nejtišeji vykašlat z plic všechnu slanou vodu. Tolly mě
několikrát udeřil pěstí do zad, aby mi pomohl.

Nebyla jsem téměř ani schopná myslet, ale stejně

jsem se rozhlédla kolem, abych zjistila, kde jsme se
to ocitli. I vteřina nepozornosti nás mohla stát život.

Nacházeli jsme se pod jedním z mol civilního přístavu,

zhruba v patnácti centimetrech šplouchající vody. Z
obou stran nás kryly lodě, mezi nimiž se krom nás
povalovala jen odhozená lana, mušle a hnijící řasy.

Měli jsme dobrý výhled. Ptolemus se podíval přes

molo na most a pevnost na jeho konci. Ve vodách
přístavu to vřelo jako v kotli, jak se v něm pral příliv s
odlivem a oceán se zvedal a klesal. Vtom jedna vlna
unikla a doběhla až ke břehu, takže nám voda
okamžitě stoupla až ke krku. Začala jsem prskat a
chytila se prohnilých dřevěných planěk nad našimi
hlavami. Na okamžik jsem dostala strach, že se snad
utopíme i tady na pevnině. Ale vzápětí voda zase
ustoupila, jak ji nepřirozená síla vtáhla zpět do moře.

A nás táhla s ní přímo na dřevěné kůly, které molo

podpíraly. Teď už mi zůstaly jen nože a zásobníky.
Zbytek mojí zbroje ležel kdesi na dně oceánu. Ne že
by mi to vadilo. Kov se najde kdekoli na souši.

Most před námi dál neúnavně bičovalo vlnobití, které

házelo zbytkem našich lidí sem a tam. Naše jednotka
byla v troskách, pokud už nebyla zdecimovaná
kompletně. Za dnešní den bude rod Samosů platit
krví. Útok z oceánu selhal.

Najednou jsem někde v černých oblacích

rozplývajících se nad pevností zaslechla hukot motorů
stíhačky. Dvě další ji pronásledovaly. Křídla měly
natřená žlutými pruhy rodu Larisů. Viděla jsem, jak
pronásledovaný letoun vzplál, vybuchl a zřítil se do
vzdálených vln. Pak už se nad přístavem rozfoukal
silný vítr a nízko na nebi se objevily další stíhačky.
Dělaly takový rámus, až jsem se bála, že se mi
rozskočí hlava. Ale kdybych mohla, začala bych je
hlasitě vítat.

Letecká flotila měla být naší velkou výhodou.

Zvlášť když se pevnost ocitla napůl pod vodou.

Většina vnitřních prostor byla zaplavená, a to včetně

lodních můstků. Jediné, co zůstalo netknuté, byly
námořní lodě. Ty byly stále ještě schopny provozu.

Taky že začaly po našich stíhačkách ostře pálit. Jedné

urvaly křídla a vzápětí poslaly k zemi další dvě.

„Musíme zneškodnit ty křižníky,“ vydechla jsem,

vyčerpaná už jen tou představou.

Tolly se na mě podíval, jako bych se zbláznila.

Taky že jsem už možná zešílela.

Co nejrychleji jsme se rozběhli podél přístavu, podél

bitevní vřavy. Pozemní útok, který vedl Cal, byl ze
všech tří našich plánovaných útoků největší.
Účastnily se ho stovky vojáků z celé naší koalice. A
to se nezmiňuju o agentech Šarlatové hlídky a jejích
kontaktech ve městě. Vycvičení vojáci se mísili se
zloději a kriminálníky. Prýštili do Přístavní zátoky
snad z každého kanálu a temné uličky a město
zaplavily gerilové boje. Domy z bílých kamenů s
modrými střechami začaly černat a rudnout kouřem a
plameny. Barvy rodu Calorů, napadlo mě. Ale pro
kterého z bratrů? pomyslela jsem si hořce.

Nortští Stříbrní a povinně odvedení Rudí jako by

uvízli v uličkách, čímž jsme vyrovnali jejich početní
převahu, pořád ale zůstávali nebezpeční. Tolly i já
jsme cestou riskovali vlastní životy. Snažili jsme se dát
znovu dohromady nějaké brnění. Z čehokoli, co jsme
našli. I ze zrezivělých kousků kovu. Kdybych na to
měla čas, byla bych svou mizerně odvedenou prací
znechucená.

Zhruba o kilometr a půl dál se spolu nad mořem

střetly naše stíhačky s těmi nortskými a
pidmontskými. Opět na Calův rozkaz. Ať jsou jejich i
naše nejničivější zbraně co nejdál od města. I na tu
dálku jsem slyšela řev jejich motorů. Kličkovaly
vzduchem oslepující rychlostí a mezi horizontem a
oblaky brzy začaly šlehat do nebe plameny z četných
výbuchů. Pilotům jsem rozhodně nezáviděla. Zvlášť
ne těm, kteří se museli potýkat i s větrolamy z rodu
Larisů.

Jako by nebylo pilotování už tak dost náročné.

Iris se musela dál zdržovat někde poblíž vojenského

přístavu a chránit bitevní lodě před vlnobitím, protože
když jsme běželi kolem, všimla jsem si, že hladina
kolem čtyř obřích ocelových křižníků je hladká a
klidná, zatímco ve zbytku zátoky to vře tak, že
veškeré pokusy dostat na vodu lodě z přístavu
selhávaly.

Nebude to dlouho trvat a milá jezeřanská princezna

obrátí děla proti naší letce a samotnému městu, které
zničí se stejnou chladnokrevností jako předtím Fort
Patriot, takže z něj zbudou jen ruiny, které budou
oběma bratrům Calorům k ničemu.
Vtom se mi před očima mihl rudý záblesk a na cestu
před nás vyběhli z nějaké postranní uličky vojáci.
Nikdy bych nevěřila, že se mi jednou tak strašně
uleví, že vidím ozbrojenou jednotku Šarlatové hlídky.
Zvlášť takovou, kterou vede generálka Farley.

Její banda kriminálníků nás hned se zbraněmi v

rukách obestoupila. Rychle, ač s nevolí, jsem zvedla
ruce nad hlavu a zadívala se jí do očí. „To jsme jen
my,“

lapala jsem po dechu a naznačila gesty Ptolemovi,

aby taky zvedl ruce.

Farley těkala pohledem mezi mnou a jím jako

kyvadlo, jako by srovnávala misky vah. Moje
počáteční úleva se ihned změnila ve zděšení, když mi
došlo, co možná zvažuje.

Život mého bratra.

Klidně by se mohla pokusit zabít ho, nás oba, teď a

tady. A nikdo by se to nikdy nedozvěděl. Naše těla
by mohli považovat za oběti bitvy a ona by se
dočkala své pomsty.

Já bych to tak udělala, kdyby mě někdo připravil o

Tollyho.

Rukou zabloudila k pistoli v pouzdře zavěšeném na

pase spolu s napůl prázdným náhradním zásobníkem
munice. Zjevně nezahálela. Skoro jsem se ani
neodvažovala dýchat, jen jsem jí dál hleděla do
ledově modrých očí a snažila se nedat jí žádnou
záminku.

V duchu jsem ale nastražila všechny smysly a

mobilizovala poslední zbytky vyčerpaných sil, abych
se svými schopnostmi zmocnila její zbraně a všech
zbývajících nábojů i všech nožů, které měla po těle
poschovávané. To abych ji dokázala zastavit, kdyby
se rozhodla zaútočit.

„Cal je tady,“ procedila nakonec, a přetrhla tak

nebezpečně napjatou šňůru mlčení, které se mezi
námi rozhostilo. „Musíme jim nějak sebrat ty lodě.“
„Samozřejmě,“ vyhrkl Ptolemus. Div že jsem mu
nevrazila jednu do zubů.

Drž hubu, chtěla jsem na něj syknout.

Místo toho jsem si ale stoupla trochu před něj, abych

kryla jeho tělo před jejím hněvem. Farley sebou
naštěstí jen trhla a probodla ho dalším vražedným
pohledem. „Zařaďte se, vojáci,“ zavrčela na nás a
znovu vyrazila.

Vojáci. Žádné Vaše Výsosti, žádné tituly.

Jestli to je to nejhorší, co svede, tak to mileráda

přijmu, rozhodla jsem se.

Bez řečí jsme ji poslechli a zařadili se mezi zbytek

jejích vojáků. Žádného z nich jsem neznala, členové
Hlídky se odlišují jen rudými páskami kolem paží,
pasů nebo zápěstí. Vypadali jako lůza, jako by si na
sebe oblékli první věc, kterou někde našli. Mohli to
být sloužící nebo dělníci, loďaři, drobní obchodníci,
kuchaři, řidiči. Ale všichni byli stejně neohrožení a
stejně odhodlaní jako ona. A stejně jako ona
ozbrojení až po zuby. Kolik Stříbrných si asi doma
chová na prsou takové hady.

A kolik takových si asi stále ještě doma chováme my.

Naše koalice ovládla Přístavní ulici, která se táhla

podél celé zátoky s výhledem na bitevní křižníky,
které blokovaly vojenský přístav. Za námi ležela
kasárna a další vojenské budovy, které jsme všechny
dobyli. Mnoho z našich vojáků na nich zaujalo
obranná postavení u dveří a oken, zatímco ostatní se
shromáždili u zátoky a čekali na další rozkazy.

Takže město jsme získali?

Cal pochodoval mezi svými strážnými a poručíky.

Vypadal hůř, než jak jsem ho kdy viděla. Vlasy měl
celé zpocené a uniformu schovanou pod nánosy
prachu a krve. Skoro jsem pod nimi ani nedokázala
rozeznat jeho zbroj. Mezi špinavými fleky její tmavě
rubínová barva probleskovala opravdu jen
sporadicky. Kráčel sem a tam podél vody, vyčerpaný
a rozladěný, přičemž si dával velice dobrý pozor, aby
ho ani jedna vlnka sebeméně neolízla.

Princové Calorové vodu nijak nemilují. Znervózňuje

je.

V tu chvíli se zdálo, že Cal by nejraději vyskočil z

vlastní kůže. Zpovzdálí ho sledovala babička.
Hedvábné šaty vyměnila za jednoduchou uniformu
bez jakýchkoli odznaků, které by dávaly tušit její
postavení. Dokonce ani neoblékla rodové barvy.
Člověk by si ji klidně mohl splést s nějakou zmatenou
stařenou, která se připletla do špatné společnosti. Ale
kdokoli měl oči, musel vědět své.

Anabel Lerolanovou není radno podceňovat. Vedle ní

postával Julian Jacos, tichý a soustředěný jako
obvykle, s očima upřenýma na bitevní lodě. Čekal, až
bude k užitku.

Prodrali jsme se s Tollym až Calovi na oči. Jakmile

nás uviděl, zvedl obočí.
Možná pocítil stejnou úlevu jako já, což ho nejspíš i
stejně překvapilo.

„Jsem rád, že vás vidím,“ kývl nám na pozdrav. „Co

vaši vojáci?“

Opřela jsem si ruce v bok. „Netuším. Iris nás dva

smetla do vody, zrovna když se náš tým pokoušel
přeběhnout most. Museli jsme odtamtud uplavat,
jinak bychom se utopili.“ Pozorně a přísně mě
sledoval, téměř jako by mě chtěl začít obviňovat.
Jako bych se měla stydět, že jsem to přežila, zatímco
ostatní ne. Ale toho jsem si nevšímala. „Podařilo se
do města dostat ještě někomu?“

„Těžko říct. Snažil jsem se všem jednotkám poslat

zprávu, aby se sešly tady.

Uvidíme, ke komu všemu se dostala a kdo se sem

probojuje.“ Pak se zamračil a znovu se zadíval na
bitevní lodě, které se líně pohupovaly na hladině.
Nemířily ani zpět do přístavu, ani na moře. Místo
toho se chystaly začít ostřelovat nás. „V tuhle chvíli
jste jediní magnetroni, které máme.“

Takže nezůstal nikdo z našich bratranců. Nikdo, jen

my dva.

Ptolemus se taky zamračil. „Uděláme s těmi střelami,

co půjde.“

Cal se na bratra prudce otočil. „Nehodlám vámi

plýtvat na chytání střel. Na to, abychom zničili, co
půjde, máme dost montfortských bombardérů,“ řekl
a ukázal prstem na zátoku. „Vás dva chci mít na těch
lodích.“

Věděla jsem, že je musíme nějak zastavit, ale

abychom se dostali na ně?

Zbledla jsem tak rychle, že jsem to cítila. Cítila jsem,

jak mi tváře polil studený pot, přestože jinak jsem
byla celá rozehřátá.
„Nerada bych takhle po ránu páchala sebevraždu,
Calore,“ vyštěkla jsem na něj a kývla směrem ke
křižníkům spokojeně usazeným na moři.

„Iris nás pošle ke dnu jako balvany ještě dřív, než se

k nim stačíme vůbec přiblížit. Dokonce i gravitroni…“

„Arezzo, až získáme město, připomeň mi, abych dal

všem Stříbrným důstojníkům rychlokurz ve
schopnostech novokrevných,“ sykl frustrovaně přes
rameno.

V odpověď se k němu rozešla nějaká žena v temně

zelené montfortské uniformě plné neznámých
odznaků. „Pane?“ oslovila ho.

„Připravte vaše teleportéry,“ poručil Cal. Když viděl,

jak tiše zuřím, jako by ho to snad pobavilo. Měla
jsem na něj neskutečný vztek. I na sebe, že jsem se
opovážila zapomenout, s jakým druhem armády to
vlastně spolupracujeme.

Copak těm novokrevným zvláštnostem nebude

nikdy konec? „Připravte se přeskočit na ty lodě.“

„Ano, pane,“ kývla briskně Arezzo a mávla na

skupinu dalších montfortských vojáků. Na další
teleportéry, předpokládala jsem.

Nenápadně jsem se podívala na Tollyho, abych

odhadla jeho reakci, ale tomu dělala zjevně větší
starosti Farley. Nespouštěl z ní oči. Jako by ho mohla
zabít ve vteřině, kdy přestane dávat pozor. Ne že by
k tomu strachu neměl dobrý důvod.

„A co až budeme na palubě?“ zavrčela jsem a

postavila se tváří v tvář svému prokletému
zaslíbenému. „K tomu, abys zničil bitevní křižník, jsou
potřeba víc než jen dva magnetroni. A víc než jen pár
minut. My dva jsme sice dobří, ale ne až tak moc.“

Cal sebou trhl a uskočil před jednou větší vlnou, aby

mu nenamočila prsty. Pak rychle zamrkal a ztěžka
polkl. „Nechci, abyste je ničili. Chci ty lodě celé.

Potřebuju je celé. Zvlášť proto, že je tu Iris,“ olízl si

rty a v očích se mu mihl stín hrůzy. „Její matka ji tu
nenechá dlouho na suchu.“

Uf. Dělá takhle debilní vtipy záměrně?

„Jestli se sem flotila Jezeřanů dostane dřív, než

přístavu zajistíme solidní obranu, tak jsme skončili,“
dodal a podíval se mi přes rameno na vodu.

Zvedla jsem ruku a ukázala za zaplavenou pevnost na

širý oceán zahalený kouřem, kterým se tu a tam stále
ještě proháněly stíhačky. „Copak si myslíš, že čtyřem
lodím se může podařit zadržet celou jezeřanskou
armádu?“

„Bude muset.“

„Jenže to není možné. Sám to dobře víš.“

Cal stiskl zuby tak silně, až mu zaškubalo ve svalu na

tváři. Budeš si muset ještě pěkně ušpinit ruce,
Calore. Daleko víc než doteď.
Znovu jsem popošla až k němu a zadívala se mu
přímo do očí. „Sám jsi řekl, že královna Země jezer
svou dceru neopustí. Tak ji pojďme vyměnit.“

Teď Cal zbledl jako já předtím. Ten šok jako by mu z

obličeje vysál všechnu barvu.

„Za město,“ pokračovala jsem. Musí to pochopit.

„Můžeme na ni s Ptolemem nechat pálit všechna děla.
Zahnat ji do kouta. Pak by pro ohnivého krále
nemělo být tak těžké ji přemoct, nebo snad ano?“

Opět jsem se nedočkala žádné reakce. Ani nemrkl.

Vypadal jako socha.

Zbabělče, pomyslela jsem si. Tak on se jí nechce

postavit. Plamen severu se bojí trochy deště.

„A až budeme Iris mít, vyměníme ji. Její život za

zachování města.“

To už se přestal ovládat. „Já tohle nedělám!“ vykřikl

ostře. Jeho nečekaný výbuch hněvu mě tak zaskočil,
skoro vyděsil, že jsem o krok couvla. „Já nejsem
jako on, Evangelino!“

Tomu jsem se ovšem musela zasmát. „Jenže on právě

vyhrává!“

„Tohle neudělám,“ zopakoval. Jeho slova se chvěla

vzteky. Princové se neradi opakují. „Já neberu
rukojmí.“

Tím myslíš, že nechceš dávat Mavenovi záminku,

pomyslela jsem si v duchu hořce. Bojíš se mu dát
záminku, aby ti ji znovu nevzal. Aby neinvestoval
všechno, co má, do jednoho jediného konkrétního
člověka.

Nevím, kde vzal tu neskutečnou drzost, ale dokonce

mi ukázal prstem do obličeje. „Obsaďte ty lodě,
získejte ty děla. A vyžeňte Iris ze zátoky. To je
rozkaz.“

„Nejsem tvůj voják a ještě nejsem ani tvoje žena,

Calore. Mě jen tak komandovat nebudeš,“ zavrčela
jsem. Měla jsem sto chutí mu ublížit. „Její matka tohle
město utopí i s námi, pokud jí to dovolíš.“

Rozzuřeně na mě zíral. Ruce se mu třásly vzteky. Byl

tak strašně naštvaný, že asi ani nevšiml, že mu kotník
olízla voda. Jakmile si to uvědomil, nadskočil a zaklel
tak, že jsem se mu málem vysmála přímo do toho
jeho směšného ksichtu.

„Její matka nechá tohle město na pokoji, pokud z něj

její dcera bude moct uprchnout,“ ozval se mu za zády
hlas. Že by ti babička přišla na pomoc, Calore?

Jeho Veličenstvo se zmateně zamračilo.

„Je to tak,“ potvrdil mu strýc daleko jemnějším

hlasem, než má Anabel.

Calovi překvapením málem spadla čelist. „Juliane?“

vydechl téměř neslyšně.

Jacos jen pokrčil kostnatými rameny a založil si ruce

na prsou. „Na bojišti toho moc nezmůžu, ale to ještě
neznamená, že jsem bezmocný. Je to dobrý plán,
Cale.

Vyžeň Iris na otevřené moře.“ S těmi slovy se zadíval

na mě. „A ty se přesuň na tu loď, Evangelino,“ řekl
pomalu svým normálním hlasem.

Tu jasnou výhružku jsem v něm ale slyšela stejně. Dal

mi zřetelně najevo, že tady nerozhoduji, ne s nabitou
pistolí u spánku v podobě pěvce, který na mě zírá.

Buď poslechnu dobrovolně, nebo mě k tomu přiměje.

„Fajn,“ procedila jsem.

I když má Cal spoustu špatných vlastností, je

každopádně snad až příliš obětavý.

Většinou ho za to o to víc nesnáším. Ale ne teď.

Přesně jak tvrdil v Montfortu, nehodlal nikoho posílat
do boje, na který by si netroufl sám. Takže když se
teleportéři seřadili a napřáhli k nám ruce, hned se
postavil vedle mě, ozbrojený a připravený dobýt
bitevní loď.

„Poprvé to není nic moc,“ upozornil mě můj

teleportér. Měl vážnou vrásčitou tvář. Určitě veterán z
mnohých bitev.

Nezbývalo mi než stisknout zuby a chytit ho za ruku.

Bylo to podobné, jako by mě někdo rozmáčkl na

placku, zamotal mi všechny orgány, postavil všechny
smysly na hlavu. Když jsem se pokusila nadechnout,
zjistila jsem, že to nejde. Že nic nevidím, že nejsem
schopná myslet a vlastně ani neexistuju. Dokud ten
šílený pocit nezmizel stejně rychle, jako mě přepadl.

Ocitla jsem se na kolenou na palubě z ocelových

plátů. Můj teleportér stál nade mnou. Začala jsem
lapat po dechu a on se ke mně hned sehnul, aby mi
zakryl ústa, ale já ho s vražedným pohledem
odstrčila.

Stáli jsme za přední dělostřeleckou věží, přikrčení u

válcovitých dělových hlavní z chladné lesklé oceli,
rozžhavených do ruda. Ještě z nich stoupal kouř z
palby na pevnost a už byly namířené na město. Hned
jsem si je svými schopnostmi ochočila, osahala si jimi
všechny jejich nýty a šroubky, až po muniční sklad –
téměř plný – a dělostřelecké granáty připravené k
odpálení – víc jak deset u každého děla. Dospěla
jsem k závěru, že dost podobně na tom budou i zbylé
dvě dělostřelecké věže na přídi i na zádi.

„Je tady dostatek munice k tomu, aby celá Přístavní

zátoka lehla popelem,“ zamumlala jsem si pro sebe.

Jedinou odpovědí mého teleportéra byl vztekle

planoucí pohled. Připomínal mi otce. To ty
soustředěním přimhouřené oči.

Udělala jsem, co jsem musela. Objala jsem dělovou

hlavici rukama a ze všech sil zatáhla.

Nechtěla se pohnout z už nastavené pozice. Ale

jakmile se mi s ní podařilo trochu pootočit, dál to šlo
už snadno a nakonec se poslušně otočila směrem k
jinému cíli.
Irisinu vlastnímu bojovému křižníku.

Kráčela po palubě nejvzdálenější lodi sem a tam.

Vypadala jako pohybující se vzdálená tmavě modrá
tečka. Obklopovali ji její vojáci ze Země jezer, jejichž
uniformy šlo také snadno rozpoznat. Když vtom se na
zádi objevila nějaká postava v červené. Teleportér,
který tam právě přemístil naše vojáky.

„Skoro,“ sykla jsem a dotočila věží tak, že všechny

zbraně momentálně mířily přímo na bok její lodi. Pak
jsem stiskla ruku v pěst a svařila k sobě ocelové a
železné pláty jejích základů, aby se s ní už nedalo
nijak pohnout. Tyhle zbraně už nenamíří jinak nikdo
jiný než magnetron nebo člověk s letlampou. „Další.“

Následoval opět nepříjemný skok a v mžiku jsme

přistáli u druhé dělostřelecké věže, s níž jsem udělala
to samé. Tentokrát nás vyrušili dva Rudí vojáci. Vrhli
se na mě, jenže teleportér je oba popadl a zmizel. Jen
periferním viděním jsem zahlédla, jak se za okamžik
znovu objevil daleko nad hladinou moře, kde oba
zahodil a vrátil se za mnou dřív, než žbluňkli do vody.
Třetí dělostřelecká věž mi kladla větší odpor než ty
předcházející, vůbec se nechtěla hnout a dost mým
schopnostem vzdorovala. „Museli na nás přijít,“
zavrčela jsem a na čele mi vyrašil pot. „Dělostřelec se
snaží udržet zbraně v pozici.“

„Jsi magnetron, nebo ne?“ sykl na mě můj společník.

Doufám, že Ptolemus nedostal takového drzouna,

pomyslela jsem si. Pak jsem znovu zatlačila ze všech
sil. A věž se konečně pohnula. Nakonec jsem ji
přivařila na místo silněji, než bylo nutno. Pásy se
zasekly a základy trochu propadly.

„Hotovo. Můžeme dát signál.“

Vypálit z děl bylo snazší, než jsem čekala. Asi jako

stisknout obří spoušť.

Při výstřelu byť jen jediného dělostřeleckého granátu

se ozvala taková rána, že mě to odhodilo stranou.
Chytila jsem se za uši, ve kterých mi neskutečně
zvonilo. Ale hned jsem se vyškrábala znovu na nohy,
abych mohla sledovat, jak zasáhl cíl a vyhodil do
povětří palubu Irisiny lodi.

Po celé její délce ihned vyšlehly plameny, jako by se

na ní probudil nějaký děsivý, zuřivě syčící ohnivý had.
Jediný granát by sám o sobě takovou explozi
způsobit nemohl. Několik vojáků naskákalo do vody,
aby unikli jeho hněvu.

Calovu hněvu.

Jezeřané se ale tak snadno odradit nenechali. Místo

toho nechali přes palubu přehoupnout jednu velkou
vlnu, která všechen oheň uhasila.

Vzápětí se ovšem znovu rozhořel, když loď zasáhl z

druhého křižníku Ptolemus. Při tom pohledu jsem se
neubránila vítězoslavnému úsměvu. Div že jsem mu
nezačala tleskat.

Cal znovu prohnal plameny po celé lodi. A někteří

před nimi zase utekli a jiní zase skočili do moře, načež
se přes palubu přelila další vlna. A tak pořád dokola.
Další výbuch, další plameny, další vlna.

Můj teleportér mě přemisťoval od věže k věži,

přičemž pokaždé jsme narazili na víc vojáků.
Většinou na Rudé. Stříbrní se v posádkách lodí příliš
nevyskytují, maximálně na důstojnických pozicích.
Takže když jsem se svým Montforťanem spojila síly,
snadno jsme veškerý odpor potlačili.

Kdybych mohla, poručila bych mu, aby mě přemístil

za Calem. Ten neměl žaludek, aby jezeřanskou
princeznu zabil, zatímco já rozhodně ano. Její zem na
nás už beztak má příšerný vztek kvůli smrti jejich
krále. Bylo by fuk, kdybychom zabili ještě ji. Vlastně
by se před námi mohli rozprchnout zpátky na jezera a
farmy, aby si znovu pořádně promysleli, jestli se
postavit moci rodu Samosů a Calorů.

Jenže mým úkolem bylo akorát obsluhovat zbraně.

Vzhledem k tomu, že Cal Iris dostatečně
zaměstnával, naši vojáci mohli začít s přesunem. Když
jsme začali třetí kolečko palby, přemístili se na naši
palubu další teleportéři a každý z nich s sebou přinesl
šest vojáků, přičemž další posily za námi připlouvaly v
rychle se blížících menších lodích z přístavu.

Když jsem na Irisinu loď poslala další dělostřeleckou

salvu, zadívala jsem se, kam ji trefí. Tentokrát jí
udělala obří díru v trupu jen kousek nad vodou. Ale
na palubě dál zuřila hrůzostrašná podívaná. Na
obloze se kupila černá mračna a dole pod nimi se o
naklánějící křižník rvala voda s ohněm, síla ničivého
inferna i tsunami, síla dvou Stříbrných z královských
rodů. Dvou stejně silných válečníků na nerovném
bitevním poli.

V tu chvíli jsem se prvně v životě opravdu zamyslela,

co se stane, pokud Tiberias Calor zemře.

Protože se začínalo zdát, že Iris ho zabije.

Kapitola 20

Mare

Z Nového města to bylo do Přístavní zátoky jen

pár kilometrů, ale připadalo mi, jako by ta cesta
trvala věčnost. Celou dobu jsem se držela za kliku,
připravena vyskočit ven ve vteřině, kdy dojedeme na
Přístavní ulici. V našem voze jel jen řidič, já a ostatní
elektrikoni. Dokonce i Ella tentokrát mlčela a zírala z
okénka na černající oblohu. Kouř stoupající ze slumu
postupně pohlcovala temná oblaka, která čím dál víc
houstla. Nejdřív jsem byla ráda, že si nemusím s
nikým povídat, ale s dalšími a dalšími minutami na mě
začalo protahující se nepříjemné ticho tíživě dopadat.
Nemohla jsem kvůli němu myslet na nic jiného než na
město před námi a na bitvu, která v něm zuřila.
Horizont v dálce jako by hořel.

V mysli se mi začaly tvořit scénáře toho, co tam

nejspíš najdeme. Jeden horší než druhý. Porazili nás?
Museli jsme se vzdát? Co když to nepřežila Farley?
Nebo co když právě teď v kaluži stříbrně zářící krve
leží Tiberias?

Když jsem byla v Přístavní zátoce posledně, musela

jsem se plížit tunely a zapadlými uličkami. Rozhodně
jsem se nehnala hlavní třídou ve vojenském transportu
jako nějaká honorace. Skoro jsem to tam
nepoznávala.

Čekala jsem, že jakmile dojedeme do města,

narazíme na nějaký druh odporu, jenže bojová linie
byla zjevně mnohem dál, než jsem myslela. Ulice
povětšinou zely prázdnotou – až na vojáky. A všichni
patřili k nám. Buď pochodovali na určená místa, nebo
už byli na obchůzce. Jednou nebo dvakrát jsem
zahlédla nějakou naši jednotku doprovázet vězně.
Stříbrné spoutané železnými řetězy.

Ani nevím, kam je vedli. Ale patrně tak činili na

Davidsonův rozkaz. Ten umí rukojmí využít nejlíp.

Konečně jsme začali pomalu sjíždět dolů do přístavu.

„Koaliční jednotky se scházejí na březích a opevňují
naše pozice, než se znovu pokusí proniknout do
pevnosti,“ houkl na nás náš řidič přes rameno. Ve
vysílačce na palubní desce většinu času jen nejasně
šumělo, ale pár slov se k nám přece jen dostalo a on
nám podával kusé zprávy. „Naše letadla zřejmě drží
nortské stíhačky nad mořem a ostatní se snaží převzít
kontrolu nad válečnými křižníky v přístavu, ale na
horizontu se objevila flotila Jezeřanů.“

Rafe sedící proti mně tiše zaklel. „Takže mimo

dostřel.“

„To nech posoudit mě,“ odpověděla Ella, aniž by

přestala koukat z okna.

Tyton si opřel záda o sedačku a trochu se zamračil.

„Takže prozatím ovládáme město.“

„Vypadá to tak,“ zamumlala jsem nedůvěřivě jako

obvykle.

Náš transport jel dál, teď už jsme projížděli kolem

větších budov a důležitěji vypadajících paláců.
Všechny svaly v těle jsem měla napjaté, připravené
okamžitě reagovat, kdyby to celé byla past. Jen lstivý
pokus ukolébat Tiberiase a ostatní falešným pocitem
bezpečí. Zuby jsem měla dál zaťaté a blesky na
dosah ruky. Stejně jako ostatní elektrikoni, všichni
připraveni k okamžitému boji.

Na konci ulice už jsem zahlédla rozbouřené vody

přístavu, u nichž se seběhl dav vojáků. Jako by tudy
právě prošla bouře. Všude bylo mokro a na nebi se
honily temné mraky, které rozháněl silný vítr.

Na pobřeží dotíraly vlny zpěněné tak, jako by se

voda v zátoce vařila. Odsud už jsem viděla, že Fort
Patriot je v troskách, půlka pod vodou a druhá půlka
v plamenech. Kouř z toho požáru se nesl přes zátoku
až k nám. Ani most, který k pevnosti vede, na tom
nebyl líp, částečně zhroucený, částečně zaplavený.

Přitiskla jsem si k okénku čelo, abych co nejlíp

viděla. Naši vojáci měli plné ruce práce s odklízením
trosek, stavbou provizorního opevnění a
sestavováním kulometů. Cestou po dlážděném
náměstí před pobřežím jsem mezi nimi pátrala po
známých tvářích. Ale všichni mi připadali stejní, ačkoli
měli odlišné uniformy. Všichni špinaví, od krve obou
barev, vyčerpaní k padnutí, ale živí.

Když jsme zatočili k vodě, udělali nám místo,

abychom mohli projet směrem ke zničeným branám
původně vedoucím na most do pevnosti.

„Ty lodě do sebe pálí navzájem,“ vydechla najednou

Ella a ukázala na bitevní křižníky dál v přístavu.
„Podívejte! Tři na jednu.“

Zmateně jsem se kousla do rtu. V dálce se na vlnách

zmítaly ocelové lodě.

Pokaždé když vypálily, rozhoupaly se ještě víc. A

opravdu, vypadalo to, že tři střílejí do čtvrté. Kdo je
na tom asi líp? My, nebo Maven? Postupně k nim
odvážně připlouvaly menší loďky převážející další
vojáky.
Transport ještě ani úplně nezabrzdil a já už stála na
mokré kluzké zemi a začala se opatrně prodírat
shromážděným davem. Ostatní elektrikoni mi byli v
patách.

Zamířili jsme k hloučku důstojníků postávajících těsně

u vody, kteří zjevně celou operaci koordinovali. Ta
čtvrtá loď v dálce, která byla pod přímou palbou, se
dál zuřivě houpala na vlnách. Ale skoro jsem se na ni
ani nepodívala, spíš jsem se rozhlížela kolem a pátrala
po známých tvářích.

Nejdřív jsem si všimla Farley. Její plavé vlasy v

šedém oparu bitvy jasně zářily.

Na krku se jí houpal dalekohled. Neustále štěkala na

své důstojníky nějaké rozkazy. Mužů, kteří před ní
jako myšky stavěli provizorní barikádu z beden, jako
by si ani nevšimla. Jakmile jsem ji uviděla, trochu se
mi ulevilo a mohla jsem si oddychnout.

Jako dalšího jsem zahlédla Juliana, další úleva. Držel

se spolu s královnou Anabel poblíž. Oba zírali na boj
zuřící na válečných lodích. Ani nedutali a Anabel
svírala Julianovu paži tak silně, až jí zbělely klouby na
prstech.

To mě trochu zneklidnilo, ani nevím proč.

„Kde se vám budeme hodit?“ skočila jsem Farley do

řeči a vecpala jsem se do jejího nejbližšího okruhu,
co nejklidněji jsem uměla.

Farley na mě překvapeně vytřeštila oči a já se

připravila na nevyhnutelnou výtku. „Co tady děláte?“
sykla na nás. „Stalo se snad něco v Novém
městě…?“

„Nové město je naše,“ ujistila ji Ella, postavila se

vedle mě a založila si ruce na prsa.

Rafe přikývl. „Chceme pomoct i tady, generálko.“

„Tamhle to je Iris Cygnetová,“ zavrčela Farley a

ukázala na kymácející se loď.
Pak z nějakého důvodu napjatě zaváhala, což mi na
klidu ještě ubralo.

Chytila jsem ji za ruku. Mavenova královna je sice

vážně velkolepá, ale ne neporazitelná. „Já z Iris strach
nemám. Nech nás pomoct, Farley…“

Vtom se ale na čtvrté lodi, na té pod palbou, vzepjaly

rudé plameny, které tak nějak zvláštně přejely po celé
její délce. Ihned je ovšem uhasila nepřirozeně
obrovská vlna, která spláchla celou palubu. Vzápětí
se ohnivé jazyky znovu rozhořely, ale hned už zase
syčely pod náporem vln a vodní tříště. Oba ty
protikladné elementy jako by spolu tančily. Nemohl je
ovládat nikdo jiný než dva jedineční lidé.

Strachy se mi málem zastavilo srdce. A vzteky.

Šedá mračna, která nad přístavem rozfoukával vichr,

ihned zase zhoustla a zčernala a hluboko v jejich srdci
vyšlehl purpurový blesk.

„Co tam sakra dělá?“ vyjekla jsem a udělala krok k

vodě. Něco v mém nitru jako by se zlomilo. Jakékoli
moje cíle nebo myšlenky na město se mi okamžitě
vykouřily z hlavy.

„Jenom klid, Mare,“ slyšela jsem Ellin hlas. Pokusila

se mě chytit za ruku, ale já ji odstrčila. Musím se
dostat na tu loď! Musím ho zastavit! „Odsud
nedokážeš zamířit dost dobře na to, abys mu mohla
pomoct!“ vykřikla, ale já už ji nevnímala. V davu se
umím pohybovat rychleji a šikovněji. Ostatní mi
nemohli stačit.

Prodrala jsem se až k vlnám. Měla jsem pocit, že mě

celou spolkne zoufalství.

Cal bojuje s nymfou. S mocnou nymfou. Voda je jeho

největší slabinou. Ta představa mě neskutečně
vyděsila.

Přístavem křižovaly menší lodě. Prázdné se vracely k

nám, aby nabraly další vojáky. Zaťala jsem zuby
takovou silou, že jsem si je málem sama rozdrtila. To
je moc pomalé.
„Teleportéři!“ začala jsem marně zoufale křičet. Můj
hlas přehlušovala pokračující rytmická dělostřelecká
salva. „Teleportéři!“ Ale nikde nikdo.

Lodě sice pluly pomalu, ale byly nejlepší řešením. Už

jsem v jedné napůl stála, když mě doběhla Farley.
Popadla mě za ramena a odvlekla mělkou vodou
zpátky na břeh. Ale i tu se mi nakonec podařilo
setřást díky pohybům, které jsem znala ještě z Pilot.
Když jsem ji konečně odstrčila, zavrávorala, ale
ustála to. Tváře měla celé brunátné.

„Dostaň mě na tu loď, Farley!“ hlas se mi chvěl

takovým vztekem, až jsem se bála, že vybuchnu.
„Nežádám tě o svolení!“

„Tak dobře,“ souhlasila. Sama měla v očích strach.

„Dobře…“

V tu chvíli ale oblohu rozčísl tak jasný záblesk, že

nám to oběma vyrazilo dech a Farley ani nedořekla,
co chtěla. Obě jsme omráčeně zíraly, jak na lodi
vybuchla série granátů, které ji příšerně rozhoupaly.
Iris hned zvedla vlny, aby ji stabilizovala, zatímco
plameny z výbuchů se rudě a vztekle rozletěly po celé
palubě směrem k obloze. Vzápětí se přes ně ale
přehnala další obří vlna, takže z ohně zůstala jen
oblaka hustého černého syčícího dýmu. Ten náraz byl
však tak silný, že z lodi strhl několik vojáků dolů do
rozbouřeného moře. Z té dálky jsem nedokázala
rozeznat jejich uniformy, nevěděla jsem, jestli byly
rudé, zelené nebo modré.

Ovšem jeho zbroj zářila tak jasně jako žhnoucí uhlíky,

takže si jí nešlo nevšimnout.

Bez přemýšlení jsem strhla Farley dalekohled z krku

a přitiskla si ho k očím.

To, co jsem viděla, mě přimrazilo. Nemohla jsem se

ani hnout. Jako bych zkameněla.

Iris se obratně vyhnula jeho ohnivé kouli, rychleji, než

by kdy uměl on, a jednoduše odtancovala z jeho
dosahu, zatímco kymácející se loď pod nimi uháněla
k ústí přístavu směrem ven na otevřené moře. A ten
statečnej pitomec se rozběhl za ní!

Jenže vtom ho přímo zasáhla další zpěněná mocná

vlna hnaná vší mocí Iris Cygnetové. Srdce se mi
zastavilo při představě, že ho přišpendlí na ocelovou
palubu a utopí přímo před mýma očima.

Ale Cal spadl do moře. Zbroj měl už celou

roztříštěnou a rudý plášť roztrhaný na cáry. Na to,
jak velký je to kus chlapa, to ani moc nešplouchlo,
když zmizel pod hladinou.

Zaplavilo mě tolik emocí najednou, až se mi z toho

udělaly mžitky před očima.

Všechno kolem mi začalo černat, až jsem už ani nic

neslyšela. Dokonce ani Farley, která dál štěkala
rozkazy na všechny strany. Chtěla jsem křičet, ale
jako bych k sobě měla zuby snad přivařené.
Kdybych se pohnula, kdybych promluvila, totálně
bych se zhroutila a přestala ovládat. A mé blesky by
nikoho nešetřily. Takže jsem na to mohla jen zírat dál
a modlit se ke komukoli, kdo snad poslouchal.
Za ramena mě chytily hřejivé ruce elektrikonů,
připravených zasáhnout, kdyby se mi to vymklo.
Modrý, zelený, bílý. Ella, Rafe, Tyton.

Cale, Cale, Cale!

Nesmíš umřít!

Nezáleželo na ničem jiném než na vodě. Na těch

modrých zpěněných vlnách rozběsněných bitvou.
Většina z těch vojáků, kteří spadli, byla naživu. Viděla
jsem jejich pohupující se hlavy na hladině. Jenže ti na
sobě neměli při pádu zbroj. A nemají z vody
smrtelnou hrůzu. Nemuseli čelit Iris Cygnetové a
prohrát s ní. Slunce mi svítilo do očí tak, že jsem
skoro nic neviděla, stejně jsem do něj ale mžourala,
dokud jsem to už nemohla vydržet. Dokud jsem
nemohla otevřít oči. V tu chvíli jsem dalekohled
upustila a roztříštil se o zem.

Chaos kolem rostl, dokud těsně u břehu nestál úplně

každý. Všichni bez dechu čekali, co se stane princi
Calorovi. Když pak všichni jako jeden muž zalapali
po dechu, přinutila jsem se oči zas otevřít. Tyton mi
pevně přitiskl dlaň ke krku, připravený mě omráčit,
pokud to bude třeba, aby před mým smutkem
uchránil všechny ostatní.

Ani nevím, kdo Tiberiase vytáhl z vody nebo který

teleportér ho přemístil zpátky na břeh. Nedívala jsem
se na tu léčitelku, která se k němu bleskurychle
zděšeně sehnula, aby se mu pokusila zachránit život.
Bylo mi jedno, že Iris je pořád na lodi a úspěšně nám
uniká. Dívala jsem se jenom na něj, přestože už ho
takhle nikdy nechci vidět. S každou další vteřinou
jsem byla víc na dně. Už mě postřelili, pobodali,
vykuchali mi mozek zaživa, ale tohle bylo ještě
tisíckrát horší.

Stříbrná kůže má chladnější barvu než ta naše, jako

by v ní chybělo jakékoli teplo. Ale ještě nikdy jsem
žádného Stříbrného neviděla tak, jak vypadal on. Rty
měl celé modré a tváře bledé jako měsíční svit. Byl
promočený na kost a snad odevšad krvácel. Oči měl
zavřené. Nedýchal. Vypadal jako mrtvola. Možná už
byl mrtvola.
Čas se vlekl dál. Já ale jako bych uvízla v té vteřině, v
té prokleté vteřině, odsouzená bezmocně sledovat,
jak z něj vyprchávají poslední kousky života.

Kilorn v Novém městě přežil. Přijdu teď v Přístavní

zátoce o Tiberiase?

Léčitelka mu položila dlaň na prsa. Z čela jí stékal

pot.

Modlila jsem se k jakémukoli bohu, který může

existovat. Ke komukoli, kdo by mě poslouchal.

Pak už jsem i škemrala.

Začal prskat vodu, když se dusivě rozkašlal a

konečně otevřel oči. Málem jsem omdlela. Na zem
jsem se nezhroutila jen díky tomu, že mě podrželi
ostatní elektrikoni. Musela jsem si rukou zakrýt ústa,
abych nevykřikla. Přitom jsem zjistila, že mám tváře
celé mokré od slz.
Dav kolem se k němu ještě víc navalil. Anabel vedle
něj padla na kolena.

Nechyběl ani Julian. Oba se skláněli nad svým

chlapečkem, hladili ho po vlasech a tišili, aby léčitelka
mohla pokračovat v práci.

On jen slabě přikývl, pořád ještě byl mimo.

A já se otočila k odchodu dřív, než si mě všimne a

dojde mu, jak moc toužím zůstat.

Palác Oceánská vyhlídka byl oblíbeným sídlem

Coriane, mrtvé královny, kterou jsem nikdy
nepoznala. A její syn ho má taky rád.

Byl postavený z bílého leštěného kamene a jeho

kopulovité modré střechy byly zdobené stříbrnými
plameny, které stále ještě impozantně zářily, přestože
všude kolem stoupal kouř a poletoval prach. Přejeli
jsme po náměstí před palácem.

Obvykle tam bývá dost rušno, ale teď se něco dělo

zjevně jen na zdejší stanici bezpečnostní kontroly,
kterou už obsadili naši vojáci. Když jsme projížděli
kolem, zrovna strhávali rudé, černé i stříbrné vlajky
spolu se všemi obrazy Mavena Calora, aby mohli
všechny ty symboly jeden po druhém spálit. Dívala
jsem se, jak mu ohnivé jazyky sžírají tvář. Nespouštěl
ze mě své ledově modré oči.

Jinak bylo v ulicích pusto a ta fontána, kterou jsem si

pamatovala, ta krásná kašna s křišťálovou pergolou,
vyschla. Po kamenné dlažbě Přístavní zátoky kráčela
válka.

Palácové brány už na mě a na Farley čekaly s

otevřenou náručí. Nevcházely jsme jimi poprvé. Ale
tehdy jsme byly na útěku, proklouzly jsme dovnitř
tajně.

Na rozdíl ode dneška.

Jakmile náš transport zpomalil, Farley rychle

vystoupila a mávla na mě, abych ji následovala. Já ale
trochu zaváhala. Pořád jsem nemohla dostat z hlavy
ranní události. Od chvíle, kdy mi Tiberias málem
zemřel před očima, uběhlo teprve pár hodin. Jako
bych ten pohled měla pořád před sebou.

„Mare,“ zavolala na mě tiše, ale dost nahlas, aby mě

probrala.

Blankytně modré vstupní dveře do paláce se otevřely

a poskytly nám pohled na dva členy Šarlatové hlídky,
kteří u nich zrovna drželi stráž. Jejich potrhané a
vytahané rudé šátky působily jako znamení.

Vrátili jsme se sem jako vítězové.

Z Oceánské vyhlídky ale pořád čišelo opuštění a

nepoužívanost. Nemyslím, že by do něj Maven od té
doby, co se stal králem, vkročil. Klenutý strop i stěny
zdobila Corianina zašlá zlatá barva. Její palác zůstával
hrobkou zapomenuté královny, prázdný kromě
vzpomínky na její památku nebo možná jejího ducha.

Při pohledu na tváře, které jsme cestou míjely, jsem si

všimla nečekaného zvratu. Několik málo Rudých a
členů Šarlatové hlídky drželo se zbraněmi v rukách
stráž, ale zdálo se, že většina z nich nemá přímé
rozkazy. Spíš se vzpamatovávali z bitvy o město,
opírali se o honosné sloupy nebo líně zkoumali
salonky a komnaty navazující na centrální chodbu.
Zatímco všem těm druhořadým pracím se věnovali
Stříbrní. Patrně na Anabelin rozkaz. Dávali do pucu
Tiberiasovo nové sídlo, jeho nový palác, který by
podtrhl skutečnost, že je právoplatným vládcem a
králem. Otevírali okna, strhávali z nábytku bílé
přehozy, dokonce utírali prach z parapetů a soch.
Stříbrní se věnují domácím pracím. To je teda
něco. Místní sloužící odtud museli utéct a Rudí, kteří
je nahradili, se rozhodně nechystali pomoct s úklidem.

Cestou jsem nikoho nepoznala. Nevšimla jsem si ani

Juliana, ani Anabel, že by dohlížela na své vojáky,
jestli připravují palác dobře. To mi dělalo starosti,
protože existovalo jen jedno další místo, kde by mohli
být. A navíc tam zjevně být museli.

Málem jsem už utíkala, když najednou zpoza rohu

vyskočila Evangelina a chytila mě za ruku. Její zbroj
byla ta tam, vyměnila ji za lehčí oblečení. Jestli pro ni
bitva nebyla snadná, pak to na ní rozhodně nebylo
znát. Všichni ostatní byli pořád špinaví, neřkuli
zakrvácení, ale Evangelina Samosová vypadala tak
čerstvě, jako by právě vylezla ze sprchy.

„Jdi mi z cesty,“ procedila jsem a pokusila se ji obejít.

Farley se zastavila a probodla ji pohledem.

„Pusť ji, Samosová,“ zavrčela na ni.

Ale Evangelina ji ignorovala. Místo toho mě chytila za

ramena a přinutila mě podívat se jí do očí. Odolala
jsem známému pokušení nějak se jí vyhnout a pro
jednou ji nechala, aby se tedy podívala. K mému
překvapení si mě skutečně prohlédla a očima přejela
po všech mých škrábancích a modřinách.

„Nejdřív by ses měla stavit u nějakého léčitele, je jich

tu dost,“ poznamenala.

„Vypadáš strašně.“
„Evangelino…“

„Je v pořádku. To ti můžu slíbit,“ uťala mě.

„To vím taky,“ sykla jsem a zpražila ji naštvaným

pohledem. „Viděla jsem ho na vlastní oči.“ A přesto
jsem při té vzpomínce zaskřípala zuby. Byla příliš
čerstvá a příliš bolestná.

Je naživu. Přežil to, ten střet s princeznou nymfů

přežil, musela jsem si připomenout. Se smrtící
královnou jeho bratra. Nejradši bych mu za to
zakroutila krkem. Vyzvat na souboj nymfu, a to
přímo uprostřed mořské zátoky?

Vždyť jsem Tiberiase Calora viděla couvat, už i když

měl překonat potok. Vodu nesnáší a bojí se jí víc než
čeho jiného. Byla by to pro něj ta nejhorší a zároveň
nejsnazší smrt.

Evangelina se kousla do rtu a dál mě pozorovala.

Něco na tom, co viděla, se jí očividně líbilo. Když
pak znovu promluvila, její hlas zněl o poznání jemněji,
jako pírko. „Já na to nemůžu zapomenout. Šel ke dnu
jako kámen. To ta jeho zbroj,“ zašeptala mi do ucha.
„Jak dlouho vůbec trvalo, než se ho léčitelům
podařilo rozdýchat?“

Zavřela jsem oči a snažila se nevybavovat si to.

Dobře vím, o co ti jde, Evangelino. A bohužel to
funguje. Tiberias. Bledý, mrtvý, jeho tělo
promočené, ústa pootevřená, oči otevřené a prázdné.
Nevidoucí. Shadeovo tělo vypadalo stejně a
vzpomínka na něj mě stále ještě pronásleduje. Když
jsem pak oči znovu otevřela, jako bych před nimi
pořád viděla Tiberiasovu mrtvolu. Nedokázala jsem
se z toho oklepat.

„To už stačí,“ zavrčela Farley a odvážně se postavila

mezi nás, načež mě popadla a odvlekla pryč.
Evangelina se jen potutelně usmívala.

Namířila si to hned za námi a pobízela mě správným

směrem, jako by vedla husu na pastvu. Nebo na
porážku.
Vyhlídku na oceán jsem neznala, ale s paláci
Stříbrných už jsem měla dostatečnou zkušenost na to,
abych věděla, po čem se dívat. Vyšly jsme po
výstředních točitých schodech do rezidenčního
podlaží, kde se nacházejí královské komnaty. Tady
nahoře to bylo s prachem ještě horší než v dolních
podlažích pro veřejnost. Zvedal se za námi z koberce
v oblacích. Všude zářily Corianiny barvy. Zlatá a
žlutá, vybledlé a zašlé. Zapomenuté všude až na tohle
místo. Jestlipak probouzejí v jejím synovi bolest? V
jejím synovi, který se k ní dnes málem připojil na
věčnosti.

Královské komnaty byly rozlehlé. Dveře vedoucí do

nich střežili vojáci z rodu Lerolanů, kteří s Anabel
sdílejí barvy i rysy. Černé vlasy, bronzové oči.

Tiberiasovy oči. Nikdo nás ale nezastavil, když jsme

vešly do snížené místnosti za nimi, která momentálně
sloužila jako přijímací sál. Poněkud zaplněný přijímací
sál.

Nejdřív jsem uviděla Juliana. Stál zády k oknům

vyhlížejícím na teď už zas jasně modře zářící hladinu
zátoky v odpoledním slunci. Podíval se na mě s
výrazem, který jsem neuměla rozklíčovat. Sara
Skonosová stála vedle něj, rovná jak prkno, s
rukama sepnutýma před sebou. Přestože ruce měla
umyté a čisté, rukávy jednoduché uniformy měla až
po lokty zbrocené stříbrnou i rudou krví.

Až mi z toho přeběhl mráz po zádech. Zpočátku si

mě vůbec nevšimla, protože se soustředila na
obrovitého muže uprostřed sálu, který klesl na
kolena.

Farley se tiše posadila mezi dvojici důstojníků

Šarlatové hlídky. Mávla na mě, abych se k ní přidala,
ale já se ani nehnula. V tomhle davu jsem se raději
držela při kraji.

S hlavou rodu Rhambosů jsem se nikdy oficiálně

nesetkala, ale jeho zavalitou postavu jsem poznala
ihned, přestože klečel. Ani jeho barvy si nešlo splést,
čokoládovou s karmínovým nádechem s drahokamy
pošitými lemy. Jejich vůdce a guvernér města i celého
regionu. Jeho popelavě světlé vlasy už pomalu šedly,
ale spletené je měl ve složitých copech.
Rozcuchaných z bitvy nebo z toho, jak si později
musel rvát vlasy zoufalstvím. Nebo spíš z obojího.

Stříbrní nejsou zvyklí se vzdávat.

Vydechla jsem a přiměla se zvednout oči z

Rhambosových ramenou a pohlédnout do tváře
právoplatnému králi stojícímu nad ním. S mečem v
ruce.

Jakmile jsem ho uviděla, ihned jsem zapomněla na tu

mrtvolu, kterou ještě nedávno připomínal.

Jeho ruce svíraly zdobný jílec ceremoniálního ostří

pevně a s jistotou. Kde ho vzal, jsem neměla ani
ponětí. Nebyl to ten meč, kterým ho Elara přinutila
setnout hlavu jeho otci, ale vypadal dost podobně.
Určitě si na to taky vzpomněl, když se tam skláněl
nad dalším mužem prosícím o holý život. Muselo ho
drásat dělat to někomu dalšímu. A tentokrát navíc z
vlastní vůle.
Tiberias působil pobledleji než obvykle. Jako by mu z
obličeje něco vysálo všechnu barvu. Těžko říct, jestli
stud, nebo strach. Možná vyčerpání. Nebo bolest.
Přes to všechno ale vypadal každým coulem jako
král. Zbraň měl vyčištěnou, korunu nablýskanou. I
jeho už tak ostře řezané rysy mi připadaly tak nějak
ostřejší, stažené nečekanou tíhou, která mu spadla na
bedra. Všechno to byla jen maska. Jen odvážná tvář,
kterou musel nosit. Druhou ruku měl prázdnou, prsty
chladné, bez plamenů. Tentokrát mu oheň hořel jen v
očích.

„Město je vaše,“ řekl Rhambos s hlavou skloněnou a

rukama zdviženýma.

Královna Anabel popošla k vnukovi. Prsty měla

sevřené jako pařáty. Ona je snad jediná na světě,
kdo dokáže budit dojem královny bez jakýchkoli
vnějších příkras. „Oslovujte ho, jak se patří, lorde
Rhambosi.“

Lord Rhambos rychle přikývl a snížil se ještě víc, div

že nelízal koberec. „Vaše Veličenstvo, králi Tiberiasi,“
opravil se bez váhání a rozpřáhl paže. „Přístavní
zátoka je vaše, jakožto i celý Kraj majáků. Patří
plným právem vám. Vrací se pod záštitu
právoplatného krále Norty.“

Tiberias na něj spatra pohlédl a pootočil mečem, od

jehož čepele se odrazily paprsky odpoledního slunce,
které Rhambose trochu oslepily, až zamžoural. „A co
rod Rhambosů?“ tázal se Tiberias.

Evangelina stojící vedle mě se tiše uchichtla do dlaně.

„To je tedy komedie.“

„I ten je váš, aby plnil vaši vůli a přání,“ vzdechl lord

zlomeným hlasem. Jistý si mohl být jen tím, že
Tiberias by klidně mohl nechat popravit celou jeho
rodinu a vymazat jejich jméno, krev i historii z
povrchu zemského. Stříbrní králové už udělali horší
věci pro míň. „Naši vojáci, naše peníze, veškeré naše
zdroje, vše je vám k dispozici,“ dodal výčet všeho,
co může jeho rod nabídnout. Všeho, co mohou pro
Tiberiase dosud žijící členové jeho rodu udělat.
Nato se v místnosti rozhostilo ticho, napjaté jako
struna, která musí každou chvíli prasknout. Tiberias
na lorda Rhambose upíral nečitelný pohled. A pak se
usmál. Z jeho úsměvu čišelo hřejivé teplo a
porozumění. Ani já nepoznala, jestli je upřímný.

„Za což vám děkuji,“ kývl nepatrně hlavou a lord

Rhambos se úlevou málem zhroutil. „Stejně jako
poděkuji každému členu vaší rodiny, až budou
následovat vašeho příkladu a přísahají mi věrnost, až
se zřeknou falešného krále, který si uzurpuje trůn
mého otce.“

Anabel stojící po jeho boku celá zářila. Jestli ho na

tohle představení nějak připravovala, povedlo se jí to
skvěle.

„Ano, ano, jistě,“ koktal Rhambos překotně. Všimla

jsem si, že Tiberias od něj maličko couvl, jinak by mu
nejspíš vděčný lord začal líbat nohy. „To samozřejmě
zařídíme co nejdřív. Naše síla patří vám.“

Tiberias se zatvářil přísněji. „Do zítřka, milorde,“

prohlásil s konečnou platností.

„Jistě, do zítřka, Vaše Veličenstvo,“ přikyvoval

Rhambos, načež stále ještě na kolenou stiskl obě
pěsti. „Vzdejte hold Tiberiasi sedmému, králi Norty a
pravému Plameni severu!“ vykřikl. Jeho hlas s každou
vteřinou sílil.

Dav vojáků a poradců, Rudých i Stříbrných, po něm

ty jeho odporné tituly nadšeně zopakoval. Tiberias
trochu zčervenal a do tváří se mu vrátila aspoň nějaká
barva. Očima těkal sem a tam ve snaze všimnout si,
kdo mu provolává slávu a kdo snad ne. Očima
zabloudil i k mým nehybným rtům. Neuhnula jsem
pohledem a zarytě mlčela dál.

Stejně jako Farley, která si místo toho znuděně

prohlížela nehty.

Zato Anabel se ve vší té pozornosti celá vyhřívala.

Pravou rukou držela vnuka za rameno a levou měla
volně svěšenou u pasu. Na prsteníčku se jí skvěl starý
zásnubní prsten s černým drahokamem. Žádný jiný
šperk neměla a jiný nikdy ani nepotřebovala.

„Vzdejte mu hold,“ zašeptala a rozzářeně na Tiberiase

pohlédla. Pak jako by si v jeho tváři najednou něčeho
všimla a hned začala jednat. Stoupla si před něj,
sepjala ruce, na nichž vynikl její prsten, a prohlásila:
„Král vám děkuje za vaši loajalitu. Stejně jako já. V
následujících hodinách musíme probrat mnoho
důležitých otázek.“

Tím dala všem jednoznačně najevo, že oficiální

audience skončila. Tiberias se otočil zády ke
shromáždění a mně došlo, co to znamená. Je
unavený. Je zraněný.

Možná ne na těle, ale někde hluboko, hluboko na

duchu, kde si toho nikdo nemůže všimnout. Pak svěsil
ramena překrytá rudým pláštěm a zbrojí. Jako by z
něj něco spadlo, nebo jako by naopak už nevydržel
nést tíhu toho všeho.

A mně se z nějakého důvodu znovu vrátily živé

vzpomínky na jeho polomrtvé tělo a srdce se mi
naplnilo takovou hrůzou, až jsem se bála, že mě celou
pohltí a stáhne do nenávratna.

Vykročila jsem kupředu, protože jsem tam chtěla

zůstat, ale dav postupoval proti mně a ke dveřím mě
navíc vlekla i Evangelina, která mě popadla za ruku.

Prsty jí stále ještě zdobily ty dekorativní kovové

drápy, které mi jemně zaryla do kůže. Stiskla jsem
zuby a nechala se odvléct ven, protože jsem nechtěla
způsobit žádný zbytečný rozruch. Julian kolem nás
prošel, a když viděl, že zrovna my dvě jdeme takhle
spolu, udiveně zvedl jedno obočí. Snažila jsem se mu
pohledem vysvětlit, že potřebuju nějakou pomoc
nebo radu, jenže on se otočil dřív, než mohl pochopit,
co po něm chci. Nebo se prostě jen rozhodl do toho
nezasahovat.

Znovu jsme prošly dveřmi střeženými vojáky z rodu

Lerolanů. V té oranžovočervené barvě mi připomínali
gardisty. Možná že uniformy gardistů se původně
inspirovaly právě jejich šatem. Ohlédla jsem se na
proud Stříbrných lordů a Rudých důstojníků za námi.
Někde mezi všemi těmi hlavami probleskly Farleyiny
blond vlasy, od nichž si Ptolemus dál držel bezpečný
odstup. Anabel to celé pozorovala ostřížím zrakem.
Pak se postavila před dveře do Tiberiasovy ložnice,
za nimiž on bez jediného ohlédnutí zmizel.

„Nehádej se,“ sykla mi Evangelina do ucha.

Instinktivně jsem otevřela pusu, abych přesně s tím

začala, ale nakonec jsem si to rozmyslela a nechala ji,
aby mě odtáhla pryč od davu do postranní chodby.

Přestože za daných okolností jsme v tu chvíli byly v

maximálním možném bezpečí, srdce mi bušilo jako o
závod. „Sama jsi říkala, že zamknout nás spolu do
nějakýho kamrlíku nepomůže.“

„Já nikoho nikam zamykat nechci,“ zašeptala.

„Hodlám ti jen ukázat dveře.“

Motaly jsme se v různých chodbách a braly to po

schodech pro služebnictvo, na můj vkus příliš pomalu
a příliš rychle zároveň. Můj vnitřní kompas se točil
sem a tam, a když Evangelina zastavila v jedné spoře
osvětlené chodbičce, téměř příliš úzké na to,
abychom se do ní obě vešly, měla jsem pocit, jako
bychom se v podstatě vrátily tam, odkud jsme vyšly.

Najednou jsem si s úzkostí vzpomněla na tu náušnici,

kterou už nenosím. Na tu s krvavě rudým kamínkem,
schovanou před celým světem v krabičce daleko v
Montfortu.

Evangelina položila dlaň na prastaré zrezivělé dveře.

Zámek i panty už měly celé červené, jako by na nich
zůstala vrstva zaschlé krve. Pak mávla prsty a kov
pod nimi se zavlnil a veškerou rez ze sebe ihned
oklepal jako kapičky vody.

„Tyhle dveře tě dovedou…“

„Já vím, kam mě dovedou,“ vyhrkla jsem skoro až

příliš rychle. Najednou jsem měla pocit, jako bych
právě uběhla kilometr a půl.

Její potutelný úsměv mě ještě víc znervóznil. Málem

jsem se otočila a odešla.

Málem.

„Výborně,“ pokrčila rameny, trochu couvla a oběma

rukama na dveře ukázala, jako mi právě věnovala dar
nevyčíslitelné ceny – a ne jako by mě zrovna otevřeně
vmanipulovala přesně tam, kde mě chtěla mít. „Tak si
dělej, co chceš, blýskající holčičko. Jdi si, kam se ti
zachce. Nikdo ti nebude bránit.“

Neměla jsem takhle nahonem po ruce žádnou vtipnou

odpověď. Mohla jsem se za ní jen dívat, když
odcházela, celá nadšená, že se mě konečně zbaví.
Elane už byla nejspíš na cestě do města, aby se
připojila k oslavám vítězství. Zjistila jsem, že jim
závidím. Aspoň mohou říct, že jsou na stejné straně,
že přes to všechno, co proti nim stojí, drží při sobě.
Obě Stříbrné, obě vychované jako šlechtičny.

Znají se tak, jak se s Tiberiasem nikdy znát

nebudeme. Jsou stejné, jsou si rovny.
Já a on ne.

Měla bych se otočit.

Jenže v tu chvíli už jsem byla jednou nohou v šeru

zapomenuté chodby. Prsty jsem přejížděla po jejích
chladných kamenných stěnách. Před sebou jsem
zahlédla světlo, blíž, než jsem čekala. Vycházelo zpod
dalších dveří.

Otoč se.

Položila jsem dlaně na hladké dveře vyřezané z

jediného kusu dřeva. Chvíli jsem po nich jen nervózně
přejížděla prsty. Věděla jsem, kam vedou i kdo za
nimi čeká. Najednou jsem za nimi zaslechla kroky,
tak blízko, až jsem sebou trhla. Pak zavrzala židle, na
kterou se zhroutila nějaká těžká váha. Následovaly
dvě další tiché rány, jak si skopl z nohou na stole
boty. A pak dlouhé, tíživé povzdechnutí. Rozhodně
ne spokojené. Spíš plné frustrace, plné bolesti.

Otoč se.
Jenže klika jako by se mi sama zmáčkla pod rukama.
Vešla jsem dovnitř a zamžourala do příjemného
odpoledního světla. Tiberiasova ložnice byla velká a
vzdušná. Klenutý strop měl modrobílou výmalbu,
skoro jako by se na něm povalovaly mráčky. Okna
vyhlížela na zátoku, do daleko slunečnějšího dne, než
by se slušelo. Vítr nad oceánem už dávno rozfoukal
poslední zbytky kouře.

Zdálo se, že král dělal, co mohl, aby pokoj zaplnil

svým obvyklým nepořádkem, přestože v něm strávil
teprve pár hodin. Seděl u stolu uprostřed místnosti
kousek od postele, na kterou jsem se raději odmítala
byť jen podívat.

Všude kolem něj se povalovaly papíry a knihy. Jedna

otevřená, plná ručně naškrábaného textu.

Když jsem konečně sebrala odvahu podívat se na

něj, dávno už stál. Jednu pěst mu olizovaly plameny a
celé tělo měl napjaté jako had připravený k útoku.

Přejel po mně očima, dlaň stále ještě v ohni, přestože

jsem nepředstavovala hrozbu. Plameny nechal
uhasnout až za dlouhou chvíli.

„Dostala ses sem rychle,“ vyhrkl Tiberias skoro bez

dechu.

Oba nás to zaskočilo a on se podíval stranou, znovu

se posadil zády ke mně a jednou rukou otevřenou
knihu rychle zavřel, až se z ní zaprášilo. Zašlou zlatou
obálku už měla dost poškozenou, vazba se
rozpadala. Neviděla jsem na ní žádný titulek. Tiberias
ji pak odhodil do jednoho ze šuplíků.

Načež začal dělat, že má plné ruce práce s nějakými

zprávami. Dokonce se nad nimi sehnul a velice okatě
zamrkal. Ušklíbla jsem se a popošla k němu o krok
blíž.

Otoč se.

Další krok blíž. Vzduch kolem mě jako by se chvěl.

„Potom co…“ zakoktala jsem. Ani jsem nevěděla,

jak to říct. „ Potom jsem se potřebovala ujistit na
vlastní oči,“ řekla jsem nakonec a sledovala, jak se
mu zvedl jeden koutek úst. Jeho oči se ale ani nehnuly
a dál vypalovaly díru do papíru.

„A?“

Pokrčila jsem rameny a opřela si ruce v bok. „Nic ti

není. Neměla jsem se obtěžovat.“

Tomu se upřímně zasmál, načež se jednou rukou

opřel o opěradlo a pootočil se, aby se na mě podíval.
Jeho oči v denním světle zářily jako roztavený bronz.

Znovu po mně přejel pohledem, po všech mých

škrábancích a modřinách. Jako by se mě dotýkal
prsty. „A co ty?“ zeptal se tiše.

Trochu jsem zaváhala. Moje zranění mi přišla jako nic

ve srovnání s tím, co se stalo jemu nebo Kilornovi,
který se málem udusil vlastní krví. „Nic, co by nešlo
spravit.“
„Na to jsem se neptal.“

„Nic srovnatelného,“ řekla jsem a zamířila ke stolu.

Nespouštěl ze mě oči, sledoval mě jako lovec, jako
by mě pronásledoval nebo se mnou tančil. „Ne
všichni můžeme prohlásit, že jsme dnes málem
umřeli.“

„Aha, tohle,“ zabručel a projel si rukou vlasy. Jeho

krátké vlnité lokny vypadaly jako vrabčí hnízdo a
poněkud mu kazily jinak královské vzezření.

„Všechno šlo podle plánu.“

„Fakt vtipný,“ ušklíbla jsem se. „Nevzpomínám si, že

souboj se zabijáckou nymfou přímo uprostřed oceánu
by byl součástí plánu.“

Cal si poposedl. Zjevně mu bylo nepohodlně, tak ze

sebe začal zvolna odhazovat kusy zbroje a odhalovat
mi lehké těsné triko obepínající jeho svalnaté tělo.
Byla to výzva, ale ovládla jsem se. Pokaždé když z
něj spadl další kus kovu, zacinkal o zem. „Potřebovali
jsme ty lodě, potřebovali jsme získat přístav.“

Pořád jsem kroužila pomalu kolem a on ze sebe dál

odhazoval jednotlivé části brnění. Rukavice si
dokonce rozepnul zuby, aby ze mě nemusel spustit
oči.

„A vážně bylo nutné, aby ses jí postavil tváří v tvář?

Kdo tam měl výhodu, Tiberiasi?“

Král se jen ušklíbl.

„Pořád žiju.“

„To není sranda!“ Sevřela se mi hruď. Přejela jsem

prstem po zdobeném okraji stolu a setřela z něj
prach. Zůstala mi po něm šedá šmouha na prstu, jako
by mi z něj zmizelo veškeré teplo. Jako když jsem se
musela vydávat za Stříbrnou, schovaná pod nánosy
make-upu, abych si zachovala holý život. „Málem
jsme dnes ztratili Kilorna.“

Tiberias okamžitě zvážněl a na chvíli zapomněl i na

svou zbroj. Jeho oči potemněly. „Myslel jsem, že
Nové město padlo bez problémů. Nečekali, že by…“
ale nedořekl to. Když se na mě zadíval, uhnula jsem
pohledem. Nestála jsem o jeho lítost. „Co se stalo?“

Jako by se mi udělal knedlík v krku. Ten zážitek byl

pořád příliš čerstvý, to nebezpečí pořád ještě blízko.
„Stříbrní strážní,“ zamumlala jsem. „Telkáč. Shodil ho
ze schodů. Vnitřní zranění.“ Slova se mi při té
vzpomínce zadrhávala v krku.

Můj nejstarší přítel, celý bledý, každou vteřinou víc a

víc v hrobě. Rudá krev na jeho bradě, hrudi,
oblečení, všude na mých rukách.

Král mlčel. Stálo mě všechny síly znovu se na něj

podívat. Hleděl na mě s vážnou, ustaraně zamračenou
tváří.

Přinutila jsem se znovu do kroku. Teď už mě cesta

kolem stolu pomalu vedla zpět. Blíž k jeho židli, do
okruhu dobře známého tepla.
„Dostali jsme ho k léčiteli včas,“ doplnila jsem. „Bude
v pořádku, stejně jako ty.“

Když jsem prošla zezadu kolem něj, měla jsem co

dělat, abych mu nepoložila ruce na ramena,
nepohladila ho z obou stran po šíji, nenaklonila se k
němu a neopřela se o něj. Nenechala se od něj držet.
Víc než kdy dřív jsem potřebovala zastavit, dovolit
někomu, aby mi pomohl nést má břemena. Tak moc,
že té touze šlo odolat jen stěží.

„Ale teď jsi tady se mnou,“ zašeptal tak tiše, že jsem

ho málem neslyšela.

Jeho slova mezi námi zůstala viset ve vzduchu jako

kouř.

Neměla jsem pro něj žádnou odpověď. Žádnou,

kterou bych byla ochotná říct nahlas nebo vůbec
připustit. Stud mi rozhodně není cizí. Cítila jsem ho i
teď, když jsem stála uprostřed jeho ložnice, zatímco
Kilorn se zotavoval někde úplně jinde. Kilorn, který
by tu s námi nebyl, nebýt mě.
„Nemůžeš za to,“ řekl Tiberias. Znal mě dost dobře,
aby uhádl, na co myslím.

„Neneseš odpovědnost za to, co se mu stane.

Rozhoduje se sám za sebe. A nebýt tebe, nebýt toho,
cos pro něj udělala…“ odmlčel se. „Dobře víš, jak by
jinak skončil.“

Na odvodu. Odsouzený k životu v zákopech a

kasárnách. Nejspíš by zahynul v poslední hodince
války s Jezeřany. Jen další jméno na seznamu, jen
další Rudý, který padl za oběť Stříbrné nenasytnosti.
Další zapomenutý člověk. Kvůli lidem, jako jsi ty,
připomněla jsem si a zhluboka se nadechla.
Otevřenými okny do ložnice proudil slaný mořský
vzduch.

Snažila jsem se z jeho slov odnést nějakou útěchu, ale

prostě to nešlo.

Neomlouvala nic z toho, co jsem udělala nebo čím se

kvůli mně Kilorn stal.
Ale od loňského roku jsme se nejspíš všichni dost
změnili. Od toho dne, kdy jeho mistr nečekaně umřel
a on stál ve tmě pod naším domem a snažil se
nebědovat nad svým životem, který mu osud sebral.
Ztěžka jsem polkla, když jsem si vzpomněla, co jsem
mu tehdy řekla. Nech to všechno na mně.

Jestlipak jsme vyrostli v takové lidi, kterými jsme se

měli stát? Nebo ti lidé navždy zmizeli? To ví nejspíš
jen Jon a ten je dávno pryč, mimo náš dosah.

Odkašlala jsem si a raději změnila téma. „Slyšela

jsem, že na horizontu se objevila flotila Jezeřanů.“ S
těmi slovy jsem se k němu otočila zády a podívala se
na dveře vedoucí zpět do přijímacího sálu. Mohla
bych jimi klidně projít ven, kdybych chtěla. On by se
mě nepokoušel zastavit.

Jenže s každým dalším nádechem jsem se k tomu

nemohla odhodlat.

„Taky jsem slyšel,“ odpověděl Tiberias. A pak jeho

hlas ztichl a potemněl.
„Vybavuju si černou tmu. Prázdnotu. Nic.“

Jen nerada jsem se podívala přes rameno, jak vstal a

shodil ze sebe poslední zbytky zbroje. Mému pohledu
se vyhnul. Pořád byl vysoký a pořád měl široká
ramena, ale oproštěný od váhy bitvou zašlé oceli
působil trochu drobněji. A mladší. Prostě jen jako
dvacetiletý kluk. Na pokraji dospělosti, kdy se části
jeho já stále ještě nechtěly tak docela pustit dětství a
držely se něčeho, co pomalu mizí. Stejně jako my
ostatní.

„Když jsem spadl do vody, nemohl jsem vyplavat,“

řekl a kopl do hromady kovu před sebou. „Nemohl
jsem ani plavat, ani dýchat, ani myslet.“

Taky jsem měla pocit, jako bych nemohla dýchat.

Viděla jsem, jak se mu rozechvěly prsty a postupně

se celý roztřásl. Jeho strach mě děsil. Pak se přinutil
na mě znovu podívat. Ale nehnul se z místa. Stál s
rukama v bok, jako by zapustil kořeny. Jeho milost
král se odmítal pohnout, dokud neudělám první krok
já. Dokud se mu nevzdám. Tak by to udělal každý
dobrý voják. Nebo mi možná jen dával na vybranou.
Nechával mě rozhodnout za nás za oba. Nejspíš si
dokonce myslel, že to je chvályhodné.

„Před koncem jsem na tebe myslel,“ vydechl. „Viděl

jsem ve vodě tvoji tvář.“

A já jako bych znovu viděla jeho polomrtvé tělo na

vlnách rozbouřeného moře, vydané na milost a
nemilost neznámým proudům.

Ani jeden z nás se nemohl hnout.

„Já nemůžu,“ sykla jsem a podívala se stranou.

„Ani já ne,“ odpověděl rychle a stroze.

„Ale ani nemůžu…“

Ani se od tebe nemůžu držet dál. Ani nemůžu

pokračovat v tomhle. Nemůžu dál popírat sama
sebe tváří v tvář smrti, která nás může kdykoli
rozdělit.

Tiberias rozechvěle vydechl.

„Ani já ne.“

Když jsme se k sobě oba rozešli ve stejnou chvíli,

oba jsme se zasmáli. Málem jsme tím zničili to kouzlo.
Ale kráčeli jsme dál, stejnou rychlostí, se stejným
úmyslem. Pomalu, metodicky, propočítaně. On zíral
na mě, já na něho. A prostor mezi námi se zmenšoval.
Dotkla jsem se ho jako první. Položila jsem mu dlaň
přímo na rozbušené srdce. Pomalu se nadechl a jeho
hruď mi stoupala pod rukama. Kolem pasu mě objala
hřejivá paže a sevřela rozpálená dlaň. Věděla jsem,
že pod mou košilí cítí mé staré jizvy, pruhy tvrdší
kůže, které oba tak dobře známe. V odpověď jsem
ho druhou rukou objala kolem krku a jemně mu
zaryla nehty do černých vlasů.

„Tohle nic nemění,“ zašeptala jsem s hlavou opřenou

o jeho klíční kost.
Jeho odpověď mi rozvibrovala celý hrudník. „Ne.“

„Neznamená to, že by se naše rozhodnutí změnila.“

Sevřel mě v pevném objetí. „Ne.“

„Tak co to znamená, Cale?“

To jméno mělo účinek na nás na oba. On se

rozechvěl a já se k němu přitiskla co nejblíže. Jako
bychom se jeden druhému vzdali, přestože už jsme se
neměli čeho vzdát.

„Rozhodli jsme se, že se nerozhodneme.“

„To zní dost nereálně.“

„Možná to ani skutečné není.“

V tom se pletl. Nenapadalo mě nic skutečnějšího než

dotek jeho kůže, její žár, její vůně, její chuť. Jako by
to byly jediné skutečné věci v mém světě.

„Tohle je naposled,“ zašeptala jsem ještě, než jsem

ho hladově políbila.

Během následujících hodin jsem to zopakovala

tolikrát, že bych to ani nespočítala.

Kapitola 21

Maven

Nesnáším vlny. Urážejí mě.

Pokaždé když náš kýl prorazil další modrou vodní

stěnou, sevřel se mi žaludek a přišlo mi až neskutečně
těžké zachovat klid a působit dál dojmem tiché síly,
kterým působit potřebuju. Možná Iris nebo její matka
oceán rozhoupaly naschvál. Aby mě potrestaly za to,
že jsem v Přístavní zátoce riskoval Irisin život. Ačkoli
to přežila a unikla dost snadno. Přežila, unikla a
prohrála s mým dokonalým bratříčkem celé město.
Od královny Jezeřanů by mě taková msta ani
nepřekvapila. Ta je ještě mocnější než její dcera a
rozhodně umí ovládat pohyb oceánu pod námi. V dáli
jsem viděl její lodě. Celých šest. Malé, přesto
dechberoucí válečné lodě. Míň, než jsme čekali.

To vážně nikdo nemůže prostě udělat, co mu

řeknu? Dokonce i když obranu města vedla její
vlastní dcera, královna Cenra stejně neposlala
všechny své síly.

V srdci se mi rozhořel horký plamen vzteku, který

jsem raději rychle zadusil.

Vzhledem k tomu, že loď se houpe nahoru a dolů,

není snadné udržet se zábradlí na palubě, což unavuje
mou pozornost. A když se nesoustředím, moje
hlava… řekněme zneklidní.

Přístavní zátoka je dobyta.

Další věc, kterou ti Cal sebral, zašeptal mi v hlavě

starý známý hlas. Další tvé selhání, Mavene.

S postupem času slyším matčin hlas stále slaběji, ale

nikdy úplně neumlkne.

Občas si říkám, jestli mi do hlavy nezasadila semínko,

které mělo vzklíčit až po její smrti. Ani nevím, jestli
našeptávači něco takového dovedou. Ale aspoň by
to vysvětlovalo všechen ten šepot a šramot, který
neustále slyším.

Občas jsem za něj rád. Jsem rád, že mi radí a vede

mě i ze záhrobí. Vždycky jen trochu. Občas skrze to,
že mě napadne pár slov, která před smrtí říkávala.

Občas jen skrze vzpomínky. Nicméně v noci spím tak

špatně a budím se s doznívající ozvěnou jejího hlasu
tak často, že nemůže být čistě výplodem mé fantazie.
Pořád tu se mnou je, ať chci, nebo ne. Říkám tomu
úleva, přestože to je všechno jen ne úleva.

Jediné, na čem záleží, je trůn, zašeptala mi znovu,

jak mi šeptala celé roky.
Přes bouření vln jsem ji ale skoro ani neslyšel. Jedna
část mého já natahovala uši, zatímco druhá se snažila
si je zacpat. A to, co všechno už jsi musel
obětovat, abys ho získal.

Tak zní dnešní písnička. Písničku v hlavě slyším pořád

dokola, zatímco má vlajková loď pluje směrem k
čekající flotile a žene se vlnami proti rudý paprskům
zapadajícího slunce.

Aspoň že dnes na mě její hlas nekřičí. Vždycky když

zaváhám nebo zpomalím, začne znít spíš jako ostrý
jekot, jako když dřete ocel o ocel, jako když žárem
pukne sklo. Občas je to tak šílené, že se musím jít
ujistit, že nekrvácím z očí a uší. Ale to se mi zatím
nikdy nepotvrdilo. Její slova mimo vězení mé hlavy
neexistují.

Zíral jsem do vln před námi, na jejich zpěněné

čepičky, a myslel na cestu, kterou jsem si vytyčil. Ne
na tu, která mě čeká, ale na tu, kterou jsem už prošel.

Na to, jak jsem se ocitl na palubě lodi s korunou

naraženou hluboko do čela a slanou vodní tříští
zasychající na rukách. Na to, co jsem musel
obětovat, abych tu mohl stát. Na lidi, které jsem
musel chtě nechtě nechat za zády. Mrtvé, opuštěné
nebo zrazené. Na strašlivé věci, které jsem spáchal a
které jsem nechal ve vlastním zájmu spáchat. Na to,
co všechno přijde vniveč, pokud selžu. Na to, že teď
se ženu vstříc flotile Jezeřanů. Nepřátel, z nichž jsem
udělal několika lstivými manévry spojence.

Stejně jako zbytek občanů Norty i mě učili, abych

Jezeřany nenáviděl, abych proklínal jejich nenasytnou
chamtivost. Učili mě jimi opovrhovat možná víc než
kohokoli jiného. Koneckonců můj vlastní otec a jeho
otec strávili celý život válkou s našimi severními
sousedy. Za jejich vlády padly v boji proti modrým
uniformám tisíce vojáků. Utopili se v jejich jezerech
nebo zemřeli na minových polích či pod
dělostřeleckou palbou. Oba ale samozřejmě věděli,
jakému skutečnému účelu ta válka sloužila. Nevím,
jestli si dvě a dvě dohromady uměl dát Cal, ten
prosťáček, nicméně já rozhodně ano.
Naše válka se Zemí jezer měla dobrý důvod. Rudí
nás početně převyšují.

Mohli by nás svrhnout. Což ovšem nehrozí, pokud

umírají ve větší míře než my.

A pokud se něčeho bojí ještě víc než Stříbrných pánů

a jejich železné vlády.

Třeba smrti ve válce nebo Jezeřanů, to je jedno.

Kohokoli je za určitých okolností možné
zmanipulovat proti jeho vlastním zájmům. To moji
předkové hluboko v srdci dobře věděli. Aby se
udrželi u moci, lhali, manipulovali, prolévali krev. Jen
ne tu svou. Obětovali životy, jen ne životy svých
blízkých.

Já to samé říct nemůžu.

Myšlenky na matku nejsou nikdy příliš daleko. Nejen

proto, že slyším její hlas, ale i proto, že mi jednoduše
chybí. Je to taková nikdy neutuchající tupá bolest,
která mě doprovází na každém kroku. Jako by mi
chyběl jeden prst nebo jako bych trpěl dýchavičností.
Od té doby, co zemřela, už nebude nikdy nic stejné.

Vybavuju si pohled na její zohavené tělo v rukách té

Rudé dívky. Ta vzpomínka je jako rána pěstí do
břicha.

S otcem je to jiné. Viděl jsem i jeho mrtvolu, ale nic

jsem necítil. Ani vztek, ani smutek, prostě jen
prázdno. Jestli jsem ho někdy měl vůbec rád, tak si
na to nepamatuju. Když se snažím vzpomenout si,
rozbolí mě hlava. Matka to musela odstranit. Aby mě
chránila – jak sama říkala – před mužem, který mě
nikdy nemiloval stejně, jako miloval syna její sokyně,
jako mého staršího bratra. Jako pana dokonalého.

I lásku k němu mi vyřízla z mysli, ale občas cítím

jejího ducha. Občas si vybavím útržky vzpomínek.
Vždycky v těch nejmíň očekávaných chvílích.

Připomene mi je třeba nějaký pach nebo zvuk nebo

slovo vyřčené určitým tónem. Cal mě rád má, to
samozřejmě vím. Za ty roky to mnohokrát dokázal. V
jeho případě musela matka našlapovat velice opatrně,
ale nakonec to nebyla ona, kdo mezi mě a bratra
zasadil poslední klín.

To se povedlo až Mare Barrowové.

Mému povedenému bratříčkovi už nestačil pohled na

to všechno, co pařilo jemu, musel se dívat i po té
troše, která říkala pane mně.

Vzpomínám si na chvíli, kdy jsem poprvé viděl

záznam bezpečnostních kamer, na kterém byli spolu.
Tančili v zapomenutém sále našeho letního sídla. Byl
to Calův nápad, ta jejich dostaveníčka. Ty hodiny
tance. Matka tehdy seděla vedle mě, dost blízko,
kdybych ji potřeboval. Zareagoval jsem na ten
pohled tak, jak mě vycvičila. Bez emocí, aniž bych
hnul brvou. Cal ji políbil, jako by nevěděl, co Mare
znamená pro kohokoli jiného než pro něj. Nebo jako
by mu to bylo jedno.

Protože Cal je sobec, šeptá mi matka v té

vzpomínce. Její hlas zní jako pohlazení hedvábí a ostří
žiletky zároveň. I ta její slova dobře znám, další
ohraná písnička. Cal vidí jen to, co může vyhrát a
uzmout si pro sebe. Myslí si, že mu patří celý svět.
A jednoho dne to tak i bude, jestli to dovolíš. A co
myslíš, že nechá tobě, Mavene Calore? Drobky,
nějaké zbytečky? Nebo spíš vůbec nic?

Aspoň jednu věc máme s bratrem společnou. Oba

toužíme po koruně a oba jsme ochotni obětovat
cokoli, abychom ji získali. Já za to můžu v těch
nejhorších chvílích, kdy mám strach, že mě přemůže
zoufalství, aspoň na někoho svalit vinu, můžu říct, že
to je dílo mé matky.

Na koho to ale může svést on?

A stejně říkají zrůdo z nějakého důvodu mně.

Což mě ani nepřekvapuje. Cal kráčí ve světle, které

já nikdy nenajdu.

Iris v jednom kuse mele o těch svých božstvech. Až

občas věřím, že musejí být vážně skutečná. Jak jinak
je možné, že můj bratr stále žije, stále se usmívá a
stále pro mě představuje takovou hrozbu? Někdo
nebo něco shůry nad ním musí držet ochrannou ruku.
Mou jedinou útěchou je jistota, že se v něm nepletu a
že se nikdy nezmění. Ani v Mare se nepletu. Tu jsem
stačil otrávit a poznamenat dostatečně. Už nikdy
nesnese žádného krále, i kdyby ho milovala sebevíc.
O čemž už se měl Cal příležitost sám přesvědčit.
Další dárek, který jsem mu takhle na dálku poslal.

Byl bych jen rád, kdy se mi bylo podařilo vymyslet,

jak si nechat toho novokrevného, který umí
vzdálenost mezi mnou a Mare překlenout. Jenže
riziko je příliš velké a odměna příliš malá.
Zdevastovaná základna za možnost moct s ní znovu
mluvit? To by byl bláznivý obchod, který bych
neuzavřel dokonce ani kvůli ní.

Ale je to škoda.

Je někde tam v dáli, za vlnami moře, ve městě na

pobřeží tonoucím v karmínové záři soumraku. Zjevně
naživu. Jinak bych se o tom už dozvěděl.
Přestože od bitvy uběhlo teprve pár hodin, zpráva o
smrti blýskající holčičky by se rozletěla rychle. To
samé platí i pro bratra. Přežili. Z toho pomyšlení se mi
zatočila hlava.

Přístavní zátoka byla pro Cala logickou volbou, ale

ten Rudý slum, s tím musela přijít Mare. Jen ta je tak
zarytě oddaná své Rudé pýše a své věci. Měl jsem
předvídat, že se pokusí osvobodit Nové město. Ale
je vážně smutné, že se při plnění svých cílů opírá o
lidi, jako jsou Cal, jeho bestiální babička a zrádci
Samosové. Nikdo z nich jí nedá, co chce. Celé to
skončí akorát krveprolitím. A nejspíš i její smrtí, až
bude konec.

Kdybych ji byl jen hlídal líp, držel na kratším vodítku.

Kde bychom asi byli teď? A kde bych mohl být teď
já, kdyby se matce bylo podařilo odstranit mi ji z
hlavy stejně, jako mi z ní vyřízla otce a Cala? To si
netroufám ani odhadnout.

Když nad tím přemýšlím, akorát mě z toho bolí hlava.

Rozhlédl jsem se po vojácích sloužících na lodi.
Nebýt několika přešlapů, třeba by teď stála vedle
mě. S větrem ve vlasech a propadlýma temnýma
očima, vysávaná tíhou náramků z tichého kamene,
kterými jsem ji k sobě poutal. Nebyl by to hezký
pohled, ona by byla ale stejně krásná.

Aspoň že je ještě naživu, že její srdce stále tluče.

Ne jako to Thomasovo.

Jakmile jsem si na něj vzpomněl, zaškubalo mi v tváři.

Ani toho se matce nepodařilo odstranit. Ani agonii z
jeho ztráty, ani vzpomínku na jeho lásku.

Ta budoucnost je ztracena, zabita, je jí upřeno se

odehrát.

Mrtvá budoucnost, tak tomu říkal ten příšerný

novokrevný jasnovidec. Myslím, že Jon byl mým
trapičem víc než já jeho věznitelem. Očividně mohl
utéct, kdykoli se mu zachtělo. A všechno, čeho v
mém paláci dosáhl, stále ještě nese ovoce. Znovu
jsem se zahleděl na moře, tentokrát na východ, na
širý nekonečný oceán. Jeho prázdnota by mě měla
uklidňovat, jenže nad ním už zasvítily dvě slabé
hvězdy a jejich jasná veselá záře mě dopalovala.
Jakmile jsme připluli blíž, bylo snadné rozeznat loď
královny Cenry. Hladina u ní byla téměř úplně klidná
a loď se na ní skoro ani nehnula, přestože jsme byli
tak daleko na otevřeném moři.

Lodě Jezeřanů nejsou tak dokonalé jako ty naše.

Náš průmysl je rozvinutější než ten jejich, značnou
měrou díky technologickým centrům a slumům okolo
nich, které se Mare zjevně rozhodla zničit.

Nicméně i kdybychom naše lodě spojili dohromady,

neměli bychom příliš mnoho zbraní. A cokoli bychom
se na město pokusili použít, jistě by se setkalo s
odporem novokrevných i magnetronů, a možná
dokonce i mého zvráceného bratra. Jen bitevní
křižník z Přístavní zátoky, na němž doplula Iris, nese
střely, které by šly použít i na takovou dálku.

Dobře jsem si ho prohlédl. Kotvil z boku Cenařiny

lodi a vrhal na hladinu dlouhý zubatý stín. Iris ho
zastavila přímo mezi lodí své matky a pobřežím. Má
důmyslná královna ho využívala v podstatě jako štít.
Jako velice drahý štít.

Když jsem přecházel po můstku na její loď, vrčel

jsem si sám pro sebe. Moji gardisté kráčeli neustále
vedle mě, až příliš blízko na to, aby mi to bylo
příjemné. Ruce jsem držel svěšené u pasu. Nevzal
jsem si rukavice a prsty nechal obnažené jako
jednoznačnou hrozbu.

„Tudy, Vaše Veličenstvo,“ oslovil mě jeden Jezeřan

stojící v otevřených zanýtovaných dveří s velkým
kruhovým lodním zámkem. „Královny vás už
očekávají.“

„Tak jim vyřiďte, že král na ně čeká na palubě,“ sykl

jsem a otočil se na druhou stranu.

Tohle není žádný zaoceánský parník. Není tu mnoho

míst, kde stát, natož kde se sejít. Ale raději zůstat na
palubě než se nechat zavřít za ocelovými dveřmi v
kajutě se dvěma nymfami. Moji gardisté kráčeli v
pečlivě udržované formaci se mnou. Vylezli jsme po
schodech až na menší horní palubu s výhledem na
příď.

Netrvalo dlouho a obě královny se dostavily.

Cenra na sobě měla splývavou uniformu temně modré

barvy zdobenou zlatem a stříbrem. Z ramene jí kolem
pasu visela černá šerpa pošitá safíry. Ještě truchlí.

Nemyslím, že matka by nosila smuteční šat víc než

pár dnů. Možná že jezeřanské královně na jejím
manželovi záleželo. Zvláštní. Nespouštěla ze mě své
bouřkově šedé oči. Její pleť chladně bronzové barvy
smáčela zlatá záře zapadajícího slunce.

Zato když jsem viděl Iris, měl jsem dojem, že bych z

jejího vzezření dokázal popsat průběh celé bitvy.
Modré rukávy měla ohořelé až k loktům a na
vyčuhujících nitích zůstala zaschlá krev obou barev. I
dlouhé černé vlasy měla rozcuchané a jen ledabyle
přehozené přes rameno. V těsné blízkosti za ní se
držel léčitel, který opatrně pracoval na jejích pažích,
aby z nich smazal všechny rány a popáleniny.

Držet si ji od těla bylo moudré rozhodnutí. S

manželkou, která by mě nejspíš nejraději sama zabila,
toho chci mít společného co nejmíň. Ovšem stejně
jako Rudé i ji lze ovládat pomocí strachu. A potřeby.
Obojího se jí dostává stejnou měrou.

Což platí i pro Cenru. Jen proto se odhodlala opustit

hranice své země. Protože ví, že mám její dceru v
hrsti. Nepochybuju, že by ji z našeho manželství
nejraději nějak vysekala. Jenže ona naše spojenectví
potřebuje úplně stejně jako já. Beze mě by čelila
Calovi a té jeho bandě zrádců a kriminálníků. Všichni
by se proti ní spikli. Jsem jejím štítem stejně jako ona
mým.

„Mé královny,“ pozdravil jsem je a lehce se jim

poklonil.

Její dcera vypadala spíš jako voják než jako něčí

královna a rozená princezna.
Cenra mi oplatila stejně mělkou poklonou, lemy jejích
rukávů se přesto dotkly paluby. „Vaše Veličenstvo.“

Otočil jsem se čelem k horizontu. „Přístavní zátoka

padla.“

„Pro tuto chvíli,“ pronesla Cenra až urážlivě klidným

hlasem.

„Co prosím?“ sykl jsem a zvedl jedno obočí. „Myslíte

si snad, že město můžeme získat zpět? Třeba dnes v
noci?“

Znovu jen přikývla. „Časem.“

„Myslíte, až dorazí zbytek vaší armády?“ dokončil

jsem za ni.

„Ano, samozřejmě,“ zaskřípala zuby, „ale…“

„Ale?“ tlačil jsem na ni. Chladný slaný mořský vzduch

mě studil na zubech.

„Musíme bránit i naše vlastní hranice,“ odpověděla.

Iris stojící vedle ní se tvářila pyšně, ráda, že tuhle
bitvu za ni vybojuje její matka. „Musíme bránit jezera,
zejména před Montforťany, kteří by mohli snadno
přejít přes Prérii a udeřit na nás ze západu. Stejně
jako by to mohlo udělat království Rift z východu.“

Tomu jsem se musel zasmát, načež jsem s úšklebkem

mávl rukou směrem k pobřeží plnému zrádných
Samosů a montfortských uzurpátorů poslouchajících
mého idiotského bratra na slovo. „Udeřit na vaše
hranice? A jak prosím vás? S tou armádou, která v
současné době okupuje mé město?“

Cenra se zhluboka nadechla a její jako útesy ostře

tesané lícní kosti maličko stříbrně zrudly. „Samosové
velí nortským vzdušným silám, které patří mezi
největší na celém kontinentu. A to se nezmiňuji o
schopnostech Montforťanů, ať už jsou jakékoli. Váš
bratr má výhodu ve vzduchu i v rychlosti.
Momentálně hrozí riziko útoku v podstatě kdekoli.“
Mluvila pomalu, jako bych byl nějaké děcko, které
musíte válkou provést za ručičku. Až mě z toho
svrběly prsty. „To nemůžeme přehlížet, Vaše
Veličenstvo.“

V tu chvíli proletěla jako na zavolanou nad pobřežím

zatracená letka stíhaček v bojové formaci. Vzdálený
řev jejich motorů dolehl až k nám. Musel jsem si
zkřížit ruce na prsou a schovat si prsty do podpaží,
jinak by mi vzplály.

„K jejich odražení by měla postačit Brackenova

letecká flotila,“ zamumlal jsem a sledoval stíhačky
kroužící nad městem klasické obrané manévry.

V tu chvíli konečně našla hlas Iris. „Většinu jeho

letadel spolkl během okupace Montfort. Tomu, proti
čemu stojíme, se nemůžou rovnat.“ Zjevně se vyžívala
v tom, že mě může opravit, tak jsem jí to potěšení
nechal, místo abych ztratil nervy.

Vypadat mocný znamená mocným být. To mi

matka řekla tolikrát, že bych to ani nespočítal. Musíš
vypadat klidně, silný, nad věcí. Jistý sám sebou a
vítězstvím.
„A právě proto se musíme vrátit na nějaké bezpečné
místo,“ pokračovala Cenra. „Tady na otevřeném moři
nejsme k ničemu, jen čekáme, až se do nás pustí ze
vzduchu. Dokonce ani nymfy z rodu Cygnetů nejsou
neporazitelné.“

Jistěže ne, ty namyšlená krávo.

Místo toho jsem na ni zamrkal a pokusil se jí vypálit

díru do srdce očima. „Vy navrhujete ústup?“

„Už jsme ustoupili,“ zavrčela Iris tak naštvaně, že od

ní ten léčitel radši poodstoupil. „Přístavní zátoka je
jen jedno město…“

Zaťal jsem pěst a vzduch kolem se ihned zatetelil

žárem. „Přístavní zátoka je jedním, ale ne jediným
kusem mé země, který mi můj bratr už vzal,“
upozornil jsem ji pomalu, tak tiše, že obě musely
našpicovat uši, aby mě slyšely. „Patří mu už celý jih,
Rift i Delfy. Sebral mi Corvium. A teď i Fort Patriot.“

Mou posměvačnou královnu ale můj otevřený hněv

nijak nezastrašil. „Fort Patriot mu bude ještě hodně
dlouho k ničemu,“ poznamenala s výrazem zvlášť
spokojené kočky, která právě slupla obří večeři.

„Skutečně?“ podivil jsem se. „A smím se zeptat jak

to?“

Iris si vyměnila letmý pohled s matkou, kterému jsem

nerozuměl. „Když začalo bát jasné, že město ztratíme
a že Tiberias dnes zvítězí, zaplavila jsem pevnost tak,
jak to jen šlo,“ vysvětlila mi Iris pyšně a klidně.
„Ochranné hradby ze strany moře jsou zhroucené.
Polovina pevnosti je zatopená a zbytek je odříznutý
od pevniny. Byla bych potopila i ty válečné lodě, ale
útěk mi vzal příliš sil. Nutné opravy je nicméně dost
zpomalí. Připravila jsem je o značnou část cenných
zdrojů.“

A mě tím pádem taky. I kdyby se nám podařilo

město dobýt zpět, pevnost je zničená. Taková
škoda. Stíhačky, doky ve vojenském přístavu,
zbraně, munice, místní infrastruktura.
Zabodl jsem do ní pohled a nechal ji trochu
nahlédnout za mou masku, aby věděla, že si dobře
uvědomuju, co dělá. Chce mě spolu s matkou krůček
po krůčku zneschopnit a odříznout od mých vlastních
zdrojů.

Královny nymfy jsou lstivé. Nepotřebují mě strčit do

vody, aby mě utopily.

Otázkou zůstává jen to, jak dlouho to bude trvat a

jak nejlíp proti mně postupovat. Chtějí nás s Calem
nechat, abychom se vyčerpali jeden na druhém, v
naději, že později tak budou čelit už zesláblému vítězi
našeho klání.

Iris pohledem neuhnula, její oči se nakláněly jako

misky vah. Tvářila se chladně vypočítavě, jako klidná
voda skrývající pod hladinou silný zpětný proud.

„Takže teď odjedeme do Archeonu,“ řekla. „Tam

shromáždíme celou naši armádu, všechny, které
budeme moci. A vrátíme se sem v plné síle, abychom
jim dali ochutnat skutečnou moc našeho hněvu.“
Opřel jsem se o zábradlí lodě a nasadil masku klidné
lhostejnosti. Pak jsem si povzdechl a zahleděl se do
vln rudých od zapadajícího slunce jako krev. „Zítra
vyjedeme.“

„Zítra?“ vyhrkla Cenra. „Měli bychom vyrazit hned.“

Pomalu jsem se usmál. Dal jsem si záležet, abych

odhalil i řezáky, což všechny vždycky znervóznilo.
„Mám takový pocit, že můj bratr nám brzy pošle
zprávu.“

„O čem to mluvíte?“ zamumlala Cenra.

Já ale mlčel a zadíval se na východ směrem

tmavnoucímu horizontu, z nějž vystupovalo několik
černých teček. „Ostrovy poslouží jako neutrální
půda,“ zamyslel jsem se nahlas.

„Neutrální půda,“ zopakovala Cenra nechápavě.

Iris na to nic neřekla, ale podezíravě přimhouřila oči.

Zabubnoval jsem si prsty na prsa a hlasitě vydechl.
„Bude to radostné shledání.“

Jako bych to už viděl. Před námi bude sedět duhová

paleta zrádců a podrazáků připravených mi kázat a
naparovat se. Evangelina s těmi svými okrasnými
drápy a falešnou arogancí. Ta Rudá generálka,
Farley, která bude krvácet za všechno, co mému
království udělala. Ufňukaný metodický Julian
táhnoucí se za bratrem jako zapomenutý stín. Naše
babička Anabel, další člověk, který mě měl milovat a
nikdy nemiloval. Ten montfortrstký premiér, který pro
mě zůstává nebezpečím a záhadou.

Samozřejmě tam bude i Mare, které bude těsně pod

kůží zuřit bouře.

A můj bratr. Je to už dlouho, co jsem naposled

pohlédl Calovi do očí. Jestlipak se změnily?

Protože já rozhodně ano.

Třeba se domluvíme, ale o tom dost vážně

pochybuju. Stejně je chci ale vidět, oba dva. Aspoň
ještě jednou, než tahle válka skončí, ať už skončí
jakkoli. Jejich smrtí, nebo tou mou.

Ani jedna z těch budoucností mě neděsí.

Strach mám jen z toho, že přijdu o trůn, o korunu, o

jediný důvod pro všechno tohle utrpení. Nehodlám se
zničit zbytečně. Nedopustím, aby to všechno přišlo
vniveč.

Kapitola 22

Iris

Bála jsem se, že až se Maven vrátí na svou loď,

přinutí mě se k němu připojit a odepře mi těch pár
dalších hodin s matkou. K mému překvapení ale jeho
malicherný vztek a politická vychytralost takových
výšin nedosahovaly, takže jsem znovu osaměla na
matčině vlajkové lodi a mohla se těšit určitému
soukromí. Získala jsem možnost s ní pohovořit a čas
něco naplánovat. Došla jsem k závěru, že buď nás
Maven nevnímá jako hrozbu, nebo se nás zrovna teď
chvíli nebojí. Osobně bych si vsadila na to druhé.
Momentálně musí čelit tolika zjevnějším nepřátelům,
že mu nejspíš ani nezbývá čas vzpomenout si na
vlastní ženu.

Labuť je válečná loď konstruovaná tak, aby vynikala

bojeschopností a rychlostí. Královské kajuty by
považovali za malé a spoře vybavené dokonce i Rudí
sloužící, ale matka v nich přesto vypadá jako doma.
Úzká, ke stěně přišroubovaná postel jí sluší stejně
jako drahokamy osázený trůn. Není to marnivá žena
a navíc netrpí tou zvrácenou materialistickou pýchou
jako většina ostatních Stříbrných. To bývala otcova
parketa. Ten si dával záležet na luxusu dokonce i na
bitevním poli. Zabolelo mě u srdce, když jsem si
vzpomněla na tu chvíli, kdy jsem ho viděla naposledy
živého. Ve své zbroji z modré oceli osázené safíry a s
šedými vlasy staženými dozadu vypadal neodolatelně.
Salin Iral v jeho brnění musel najít nějakou mezírku a
bezezbytku ji využít.

Začala jsem po kajutě kráčet sem a tam, abych se

trochu uklidnila, přičemž jsem se občas zastavila u
malého kulatého okénka a vyhlédla z něj ven. Moře
se obléklo do krvavě rudé barvy. Špatné znamení.
Pocítila jsem známou úzkost a usmyslela si, že se
později musím zajít pomodlit do malé lodní svatyně.
Třeba mi to vnese do srdce trochu klidu.

„Přestaň tu pochodovat a šetři síly,“ napomenula mě

matka naší melodickou rodnou řečí. Seděla s nohama
u sebe, kabát s dlouhými rukávy odložený stranou,
takže sice vypadala menší než obvykle, ale na její
důstojnost ani na sílu jejího autoritativního pohledu to
nemělo sebemenší vliv.

I já už jsem královnou, takže jsem na okamžik

zaváhala, zda se jejímu rozkazu nevzepřít, i kdyby jen
proto, abych mohla vzdorovat. Jenže měla pravdu.
Proto jsem se nakonec posadila na lavici podél
protější stěny. Dost nepohodlnou, jen tence
čalouněnou a přinýtovanou ke kovové podlaze. Prsty
jsem se chytila jejích okrajů vibrujících tichým
bzučením lodního motoru. Chvíli jsem se na něj
soustředila, a získala tak zpět aspoň trochu klidu.

„Ve zprávě jsi psala, že došlo k něčemu, co mi

nemůžeš říct jinak než tváří v tvář,“ začala matka.

Dodala jsem si odvahy a podívala se jí do očí. „Ano.“

„Teď máš konečně příležitost,“ řekla a otevřela náruč.

Výraz ve tváři jsem nezměnila, ale srdce se mi samou

nervozitou rozbušilo.

Musela jsem znovu vstát a jít se z okénka podívat na

rudý oceán. Přestože bych nikde nemohla být víc v
bezpečí než v matčině kajutě, stejně jsem se bála
nahlas zopakovat, co jsem zjistila. Někdo by nás
mohl poslouchat a předat pak zprávu Mavenovi.
Otočila jsem se k ní zády a vymáčkla ze sebe: „Zatím
jednáme na základě předpokladu, že Maven
vyhraje.“

„Tím myslíš na základě předpokladu, že tuhle válku

vyhraje, ale tu příští už ne,“ opravila mě matka.

„Ano,“ přikývla jsem. „Jenže myslím, že jsme začali

prohrávat. Koalice jeho bratra a montfortské
armády…“

„… ti nahání strach,“ dokončila za mě matka věcným

tónem.

Otočila jsem se k ní a zamračila se. „Samozřejmě že

mi nahání strach. Stejně jako Šarlatová hlídka.“

„Rudí?“ odfrkla si matka a zvedla oči v sloup.

Frustrovaně jsem zaskřípala zuby. „Ti přece nehrají
žádnou skutečnou roli.“

„Tenhle postoj bude znamenat náš konec, mami,“

řekla jsem jí co nejpřísněji.
Jako královna královně. Aby mě konečně začala
poslouchat.

Jenže ona jen mávla rukou, jako bych pořád ještě

byla dítě, které ji tahá za sukni. „O tom pochybuju,“
prohlásila. „To Stříbrní válčí, ne Rudí. Ti nemají
sebemenší naději proti nám zvítězit.“

„A přesto se jim právě to pořád daří,“ oponovala

jsem. Sama jsem v Přístavní zátoce čelila oddílu
Samosů. Skládal se sice především ze Stříbrných a
novokrevných, ale byli v něm i Rudí. Zkušení
ostřelovači a trénovaní bojovníci.

A to se ani nezmiňuju o Rudých vojácích z Norty,

kteří se přidali na jejich stranu. Jednou z Mavenových
nejsilnějších zbraní je loajalita jeho lidu. Ale pokud
vyprchá? Jeho Stříbrní vezmou nohy na ramena a
nechají ho na holičkách.

Ale matka jen zavrtěla hlavou. Nejraději bych

nevěřila vlastním očím. „Rudí pořád vyhrávají jen díky
tomu, že se spojili se Stříbrnými. A tomu spojenectví
bude konec v okamžiku, kdy jeden nebo oba z bratří
Calorů zemřou.“

Povzdychla jsem si a zkusila na to jít jinak. Hrdě

vzpřímený postoj jsem vzdala a místo toho před ni
padla na kolena a chytila ji za ruce jako prosící dítě,
abych ji trochu vyburcovala. „Já znám Mare
Barrowovou, mami,“ řekla jsem v naději, že mě
konečně začne poslouchat. „Rudí jsou silnější, než si
uvědomujeme. Ano, necháváme je sice žít v domnění,
že jsou horší než my, že jsou bezvýznamní, abychom
je mohli dál ovládat. Ale jestli se jich zapomeneme
bát, riskujeme, že se chytíme do své vlastní pasti.“

Jenže moje slova zjevně nebyla vyslyšena. Matka

uvolnila z mého sevření jednu ruku a odhrnula mi s ní
vlasy z čela. „Mare Barrowová ale není Rudá, Iris.“

Její krev tedy rozhodně ano, pomyslela jsem si tiše

pro sebe.

Matka mě dál hladila po vlasech. „Všechno bude

dobré. O všechno je postaráno,“ uklidňovala mě,
jako bych byla miminko. „Utopíme všechny naše
nepřátele a vrátíme se do míru a bezpečí našeho
domu. Sláva Země jezer se přelije přes tohle pobřeží i
přes celou Prérii až do těch prokletých hor. Přelije se
přes hranice Cironu, Tiraxů i Pidmonty. Tvá sestra
bude vládnout celému impériu. A ty budeš stát po
jejím boku.“

Zkusila jsem si představit, o čem to matka sní. O

mapě světa zalité modrou barvou, o naší dynastii
pevně svírající moc. Zkusila jsem si představit Tioru,
jak jako císařovna hledí majestátně vstříc novým
zítřkům s nádhernou, safíry a diamanty osázenou
korunou na hlavě. Nejmocnější osoba od pobřeží k
pobřeží, jíž leží u nohou celý známý svět. Tu
budoucnost bych jí tolik přála. Toužila jsem po ní tak
moc, až se mi sevřelo srdce.

Stane se někdy skutečností?

„Anabel Lerolanová a Julian Jacos mi předali

zprávu,“ zašeptala jsem jí do ucha. Jestli nás v tu
chvíli někdo poslouchal za dveřmi, nemohl nic moc
slyšet.

„Cože?“ sykla překvapeně matka, přestala mě hladit

ve vlasech a druhou rukou mě pevně stiskla.

„Přišli za mnou až do Archeonu.“

„Dostali se až do hlavního města? Jak?“

„Jak jsem řekla, mami,“ zašeptala jsem, „myslím si, že

Maven tuhle válku prohraje a že ji prohraje mnohem
rychleji, než si myslíme. Podařilo se jim dát
dohromady víc než silnou alianci. I s Pidmontou na
naší straně jsou pořád silnější než my.“

Zaskočeně se na mě zadívala a já v jejích očích

konečně zahlédla záchvěv strachu, což mě na jednu
stranu vyděsilo, ale na druhou stranu jsem za to byla
vděčná. Jestli to chceme přežít, měly bychom se bát.

„Co po tobě chtěli?“ hlesla.

„Nabídli mi obchod.“
Matka se zatvářila trochu kysele a nedočkavě. „Na
přehnanou dramatičnost nemáme čas, Iris. Prostě mi
řekni, co se stalo.“

„Čekali na mě v mém transportu,“ řekla jsem jí. „Ten

Jacos je šikovný pěvec, dokonale moje strážné
očaroval. A k moci královny z rodu Lerolanů snad
netřeba nic dodávat.“

Matčin hlas ihned stoupl o oktávu výš, když vyděšeně

zvolala: „A ví o tom někdo? Ví Maven…“

Zakryla jsem jí ústa dlaní a rychle ji umlčela.

Pochopila a zbytek raději nedořekla.

„Kdyby to věděl, byla bych už mrtvá.“ Její kůže mě

hřála do ruky, tak jemná a vrásčitější než kdy dřív.
Kvůli všem těm starostem tolik zestárla. „Anabel i
Julian odvedli dobrou práci. Potřebují mě živou a nic
neriskovali.“

Matka si s úlevou oddychla.

„Salin Iral,“ vyprskla jsem. Jméno otcova vraha jsem
málem nedokázala ani vyřknout. Obě nás bodlo jako
čepel dýky. Matka se znechuceně otřásla. „Předají
nám ho. A nechají nás s ním naložit, jak budeme
chtít.“

Její oči potemněly a po chvíli se ode mě jemně

odtáhla. „Salin Iral je nikdo.

Jen zneuctěný lord, který přišel o svou moc a jeho

život zůstane už navěky osamělou pustinou.“

Vzteky jsem málem vyprskla, celá jsem zčervenala a

do tváří mi stoupla horkost.

„Vždyť zabil otce.“

„Díky za vysvětlení,“ odpověděla matka ledově

chladným hlasem. Vypadala úplně prázdně. To byl její
štít, kterým se bránila proti agonii ze ztráty otce. „To
jsem nevěděla.“

„Chtěla jsem tím říct…“

„Zabil tvého otce na rozkaz jiného krále,“ přerušila
mě matka odměřeně. „Je to nikdo, Iris.“

„Možná,“ připustila jsem a roztřeseně vstala, aby ke

mně pro jednou musela vzhlížet ona. Zvláštní
postavení, zvláštní pocit, mít nad matkou třeba jen
tuhle malou výhodu. Zhluboka jsem se nadechla.
„Anabel mi krom něj nabídla i Vola Samose.“

Matka jen zamrkala. Její pohled se v mžiku úplně

změnil a v očích jí zajiskřilo.

„To už zní daleko zajímavěji. A pravděpodobně dost

nemožně.“

Vzpomněla jsem si, jak se ke mně toho odpoledne

Anabel Lerolanová s planoucíma očima naklonila.
Nebyla v nich žádná faleš. Jen hlad. Jen potřeba.

„To si nemyslím.“

„A co chtějí na oplátku?“
Roztřeseně jsem jí pověděla zbytek. Aby rozhodla za
mě, protože já tohle rozhodnout nedokázala.

„Tiberias sedmý, právoplatný král Norty, Plamen

severu, spolu se svými spojenci Svobodnou
republikou Montfort, Šarlatovou hlídkou a nezávislým
královstvím Rift, posílá zprávu ze svého dočasného
hlavního města Přístavní zátoky,“ přečetl nám gardista
z krasopisně vyvedené zprávy hlasem trochu
tlumeným maskou. Ve světlech na palubě jeho rudo-
oranžová uniforma jen zářila. Za ním jako by byla jen
temnota. Žádné hvězdy ani měsíc. Jako by byl celý
svět prázdný.

„Dočasného, taková drzost,“ odfrkla si matka v

chladném větru vanoucím po černé hladině oceánu.
Vyměnily jsme si spolu znechucený pohled. Plamen
severu. Takový nesmysl.

„To je celý Cal,“ poznamenal Maven z bezpečí kruhu

svých stráží. Nechal nás zavolat na svou loď,
abychom si to mohly poslechnout osobně. „Chce
pořád víc a víc.“
Pak pokynul silnému gardistovi, že může pokračovat.
Poznala jsem jeho hlas i ty oči skrývající se pod
maskou. Hluboké modré oči, které ve světle lodních
reflektorů jen zářily. Haven. Ten gardista, který mě
doprovázel na misi do Montfortu.

„Ovládl jsem město na pobřeží,“ četl dál. Představila

jsem si Mavenova staršího bratra, válečníka oděného
v plameny. „Ovládám jižní hranice od Delfy až po
území mých spojenců z Riftu. Ovládám tisíce
kilometrů pobřeží. Celý Kraj majáků spravovaný
guvernérem Rhambosem, jehož rod přísahal věrnost
právoplatnému vládci. Držím tohle království v hrsti,
Mavene, a mám tě na dosah.“

To o Rhambosovi jsme věděli, nebo ne? Podívala

jsem se přes palubu na svého zvráceného manžela.
Jeho podmračený výraz mluvil za vše. Tahle zrada je
pro něj novinkou. Ale nijak na ni nereagoval. Jen
vydechl a myslím, že jsem ho slyšela zamumlat:
„Zrádce.“

Gardista Haven četl dál.

„Máš sice spojence za hranicemi, Mavene, ale jen
málo uvnitř. Žádného, který tě s mými přibývajícími
vítězstvími neopustí. Karta se obrátila a začal vát
čerstvý vítr. Norta už nemůže fungovat tak, jak
fungovala za našich předků. A já nebudu mít klid,
dokud znovu nezískám rodové právo, které jsi mi
ukradl i za cenu života našeho otce.“

Strážní se maličko ošili, ale žádný z nich nepromluvil.

Ta slova by jim měla znít jako slova člověka, kterého
se Maven snažil vykreslit. Jako nepodložené obvinění
zrádce, který se nechal svést Rudou šílenkyní, který
se nechal zmanipulovat až k vraždě. Daleko spíš v
nich ale slyšeli potvrzení toho, co všichni dávno víme.
Totiž že Tiberias Calore svého otce nezabil. Ne
dobrovolně.

Ne tak, jak Maven všem tvrdí.

Matka stojící vedle mě ho probodla pohledem, od

nějž se odráželo ostré světlo.

Ale ani to s Mavenem nepohnulo. Zůstával dál klidný

a nehybný. Jeho tělo v černé uniformě jako by
splývalo s okolní tmou, ze které vystupovala jen
mrtvolně bledá tvář a dlaně s dlouhými prsty.
Přestože se ho bratr svými slovy určitě ze všech sil
snažil vyvést z míry, nepodařilo se mu Mavena dohnat
k záchvatu vzteku.

„Jsme připraveni nabídnout podmínky všem členům

tvé aliance.“ Gardista Haven listem trochu zašustil.
„Jejímu Veličenstvu královně Cenře ze Země jezer i
Jeho Výsosti knížeti Brackenovi z Pidmonty.
Dokonce i tobě, Mavene, přestože jsi pouhý
uzurpátor a vrah. V téhle naší válce už nemusí být
prolita žádná krev.

Zachovejme z našeho království, kterému jsme byli

zrozeni sloužit, co ještě jde.“

Tak krásná slova. Jestlipak je psal sám, nebo pod

dozorem skupiny poradců?

Minimálně Anabel v té zprávě musela mít prsty. Byla

plná jejích otisků.
„Sejdeme se na ostrově, který zvolíš.“

Gardista Haven si trochu odkašlal a letmo se na mě

podíval, načež pohlédl na svého krále. Na člověka
žijícího čas na dluh na ukradeném trůnu.

„Za úsvitu.“

Pak jsme všichni mlčky čekali, zatímco Maven

zvažoval možnosti. Věděl, že to přijde, takže ho to
nijak nepřekvapilo. Přesto zaťal pěst a začal točit
ohnivým náramkem na kostnatém zápěstí. Nejdřív
pomalu, a pak stále rychleji a rychleji, až z něj sršely
jiskry, které se zvětšily až do doběla rozžhavené a v
jádru ledově modře žhnoucí ohnivé koule, kterou pak
s manickým úsměvem mrštil nad vodní hladinu. Zářila
nad vlnami jako kometa z pekla, než ji nechal za
hlasitého syčení utonout v černých hlubinách.

„Takže za úsvitu,“ řekl.

Z jeho postoje mi bylo jasné, že nemá ani v

nejmenším úmyslu vyjednávat.
Jaké má pro to setkání důvody, to jsem se mohla jen
domnívat, ale hádala jsem, že mají co dělat s jistým
Stříbrným princem a Rudou blýskající holčičkou.

Kapitola 23

Cal

Minuty ubíhaly a já si neklidně poposedl. Půlnoc už

dávno odbila. Jediné, co se hýbalo, byly její oči,
které létaly po stránce s oslepující rychlostí. Nejspíš
už si to celé vryla do paměti. Mare se nechtěla na
zprávě pro Mavena vůbec podílet, a zatímco jsme ji
dávali dohromady, zůstala v mém pokoji. Když jsem
se tam vrátil, myslel jsem, že už bude pryč. Ale ona
zůstala.

Pořád ještě nemůžu uvěřit tomu, co se stalo. A ani

nemůžu uvěřit, že sedí tady, na mojí posteli, uprostřed
noci. Po tom všem, k čemu mezi námi došlo.

Zůstala.

Snahu soustředit se na papíry ležící přede mnou už

jsem vzdal. Stejně se většinou jednalo o čísla. Počtu
vojáků, civilistů, obětí nebo zdrojů. Bylo jich tolik, až
se mi z toho motala hlava. Bude lepší, když se jimi
prokouše Julian a shrne mi to všechno do těch
nejdůležitějších bodů, abych si mohl utvořit ucelený
obrázek. Ale rozptýlení potřebuju, i kdyby jen proto,
abych se dokázal držet dál od té malé knížky
odpočívající v šuplíku stolu. Mám skoro chuť
Julianovi říct, aby si ji vzal zpátky. Aby si ten
takzvaný dárek nechal na dobu, kdy už bude po
válce a já budu mít dost sil, abych se postavil tomu,
čemu chce, abych čelil.

V tuhle chvíli musím pozornost věnovat ne té knize,

ale situaci Norty, která je velice vážná. Přístavní
zátoka už je sice naše, ale jako hlavní město může
posloužit jen chabě. Je to staré město, zranitelné ze
všech stran. A vzhledem k tomu, že základna Fort
Patriot je zralá na generální opravu, budeme muset
postavit nějaký provizorní obranný systém. Ale aspoň
že je naše, i kdyby jen na papíře. Rhambos se vzdal a
Rudí z města dobrovolně poslouchají své vůdce,
Rudou stráž, která je pevně spjatá s Šarlatovou
hlídkou. V mysli si postupně odškrtávám nekonečný
seznam zainteresovaných skupin, který mi neustále
víří hlavou. Myslím, že se mi o něm už i zdá.

Povzdychl jsem si a pokusil se trochu si vyčistit hlavu.

Místo všeho ostatního jsem se soustředil na ni.
Zvláštní, že je pro mě přístavem v téhle bouři a
zároveň tou bouří samotnou.

Seděla na posteli v tureckém sedu a s hlavou

skloněnou, takže jí do obličeje padaly čokoládově
hnědé vlasy, po kterých se jí od klíční kosti plazily
šediny.

Měla kolem sebe těsně utažený můj župan a límec si

držela tak vysoko, že skrýval cejch na její kůži.
Vždycky když ho vidím a uvědomím si, že jí ho udělal
můj bratr, přeběhne mi mráz po zádech. V mihotavém
světle svic vypadala jako plamen. Jako zlatorudý
plamen s černými stíny u okrajů. Mlčky jsem ji ze
židle sledoval, jednu bosou nohu na zemi a druhou na
stole. Zaškubalo mi v lýtkovém svalu. Pořád ještě mě
bolel z bitvy. Zkusil jsem si ho trochu promnout prsty,
abych se té bolesti aspoň částečně zbavil. Kéž bych
neposlal pryč toho léčitele.

Teď už je příliš pozdě někoho volat. Budu to s tou

nohou muset vydržet do rána, stejně jako se všemi
dalšími menšími bolestmi, které se do mě zakusují při
každém pohybu.

„Kolik času už uběhlo?“ zeptala se Mare znovu, aniž

by spustila oči ze stránky před očima.

Trochu jsem se v židli opřel, zaklonil hlavu ke stropu

a vydechl. Elektrický lustr nade mnou nesvítil. Mare
ho zkratovala už asi před hodinou, když se rozhodla
začít vztekle přecházet po pokoji. Její nálady mívají
nedozírné dopady.
„Dvacet minut od chvíle, kdy ses mě ptala posledně,“
odpověděl jsem. „Říkal jsem ti, že Maven si dá s
odpovědí na čas. Chce, abychom se trochu zapotili.“

„Ale nemůže to už trvat o moc dýl,“ řekla nehybně.

„Až tak moc se ovládat neumí. Ne pokud jde o nás.
Nebude schopný odolat možnosti setkat se s námi
tváří v tvář.“

„Zvlášť s tebou,“ zabručel jsem.

„I s tebou,“ odpověděla stejně zapáleně. „Jeho matka

mu v mysli otrávila obraz nás obou. To kvůli ní je
námi teď tak posedlý,“ povzdychla si znechuceně.
„Ta schůzka bude k ničemu. Bude to ztráta času.“

Pomalu jsem zamrkal. Zneklidňuje mě, jak dobře

bratra zná a jak dobře chápe jeho uvažování. Zvlášť
proto, že vím, jak vysokou cenu za to musela zaplatit.
A kdybych měl být upřímný, tak i proto, že vím, že to
pochopení vychází z pocitů, které ani nechci
stopovat. Ale kdo jsem já, abych soudil, jak se cítí? I
já mám Mavena pořád rád. Nebo mám rád toho
člověka, jímž jsem se domníval, že je.

Jsme tak strašně mimo, oba dva.

Když jsem pohnul nohou, hlasitě mi křuplo v koleni.

Sykl jsem a začal si ho masírovat dlaněmi rozehřátými
na příjemnou teplotu. Teplo zafungovalo a trochu mi
uvolnilo napjaté svaly a šlachy.

Mare konečně zvedla hlavu, pohodila vlasy a

podívala se na mě. „Zníš jako vrzající dveře,“ ušklíbla
se.

Navzdory bolesti jsem se zasmál. „Taky se tak nějak

cítím.“

„Tak si ráno zajdi k léčiteli.“ Přestože se tvářila

vesele, slyšel jsem v jejím hlase starost. Pak trochu
přimhouřila oči. „Nebo dej poslat pro Saru. Ta by
určitě přišla i teď, kdybys chtěl. Nemyslím si, že ona
nebo Julian usnou, dokud nedorazí nějaká odpověď.“

Zavrtěl jsem hlavou a zvedl se ze židle. „Budu je

otravovat až ráno,“ rozhodl jsem a zamířil k posteli. S
každým krokem jako by mě začala bolet nová část
těla.

Mare mě sledovala jako kočka, zatímco jsem si lehl

vedle ní a opřel se o lokty.

Vtom zlaté závěsy u okna odhrnuly neviditelné ruce

větru vanoucího od moře.

Oba jsme se zachvěli. Pomalu jsem jí vzal dopis z

rukou a odložil ho stranou, aniž bych z ní spustil oči.

Tyhle chvíle ticha mě děsí. Myslím, že ji taky. Když se

na chvíli zastavíme a ztišíme, je nemožné nemyslet na
to, co děláme. Nebo v tuhle chvíli spíš neděláme.

Ani jeden z nás názor nezměnil. Naše přesvědčení

zůstala stejná. Nic jsme nevzali zpět. Ale to
rozhodnutí mi přišlo těžší a těžší s každou další
vteřinou, která mi připomínala, co vlastně ztratím, až
nadejde čas. Co už jsem na tolik týdnů ztratil.
Nejenom její lásku, ale i její hlas. Její přímost.
Člověka, kterému nezáleží ani na barvě mé krve, ani
na mojí koruně. Člověka, který mě vidí takového,
jaký jsem.

Člověka, který mi říká Cale, a ne Tiberiasi.

Mare mi položila ruku na tvář. Opatrněji, jakoby

nejistěji než předtím. Asi jako léčitel, který zkoumá
zranění. Trochu jsem se o ni opřel a zahnal z její kůže
chlad.

„Chceš mi snad zase říct, že tohle už bude vážně

naposled?“ podíval jsem se na ni.

Zatvářila se trochu uvolněněji, ale pořád ze mě

nespouštěla oči. „Už zase?“

Přikývl jsem.

„Tohle bude už vážně naposled,“ řekla suše.

Hluboko v srdci se mi rozhořel oheň, který se z něj

začal drát na povrch.
„Nelžeš?“

„Už zase?“

Když jsem jí přejel dlaní po noze od kotníku až k

boku, zacukala jí ústa a začala mě hladit po tváři.
Krev se mi rozpalovala víc a víc.

Odpověděla tiše, téměř neslyšně. „To doufám.“

A pak už mi zabránila v tom, abych řekl cokoli

dalšího.

Její polibek je tak pohlcující.

Žádné rozhodování.

Už zase.

Když mě probudilo klepání na dveře, Mare seděla

oblečená na parapetu otevřeného okna. Už jsem si
myslel, že se jím protáhne ven a zmizí do tmy, ale
místo toho z něj seskočila zpět do pokoje.
Začervenala se a hodila po mně hedvábný župan.
„Chceš tady zůstat?“ zeptal jsem se tak tiše, aby nás
člověk čekající za dveřmi nemohl slyšet. „Nemusíš.“

Jen mě zpražila pohledem. „Proč ne? Stejně se to

všichni brzo dozvědí.“

Co přesně se dozvědí? chtěl jsem se zeptat, ale

raději jsem držel jazyk za zuby.

Protáhl jsem se, vstal a oblékl se do županu. Celou

dobu mě sledovala. „Co?“

zašeptal jsem trochu s úsměvem.

Ale ona se na mě spíš zamračila. „Nechal sis odstranit

nějaké jizvy.“

Nezbývalo mi než pokrčit rameny. Od té doby, co

jsem požádal léčitele, aby mi odstranil ze zad a z
žeber starší jizvy, uplynulo už několik týdnů. Nechal
jsem ho, aby mi z těla ty bílé šrámy vymazal, protože
ke králi se nehodí. Nicméně mi zalichotilo, že si mě
pamatuje dost dobře na to, aby jí to neušlo.
„Některých věcí není potřeba se tak úporně držet.“

„A některých ano, Cale,“ zatvářila se přísně.

Raději jsem jen tiše přikývl, než abych se nechal

zlákat zrovna k tomuhle rozhovoru. Stejně bychom
nedospěli k žádnému kloudnému závěru.

Mare se usadila na stole čelem ke dveřím. Pak se mi

před očima proměnila v jiného člověka. V kombinaci
Mariny, Stříbrné, na kterou si musela hrát, blýskající
holky plné jiskření a nemilosrdného hněvu, a jejího
pravého já, které pořád ještě tak docela neznám. Pak
na mě kývla.

Když jsem otevíral dveře, slyšel jsem, jak se

zhluboka nadechla.

„Juliane,“ pozdravil jsem strýce a pustil ho dovnitř.

Julian vešel a dal se hned do řeči. Přes pyžamo měl

přehozený nějaký zašlý svetr. V rukou držel list
papíru s krátkým textem. „Přišla Mavenova
odpověď,“ oznámil. Když si všiml Mare, zarazil se
jen na okamžik a pak už se zas soustředil na svůj
úkol. Jen si trochu odkašlal a přinutil se k drobnému
úsměvu.

„Dobrý večer, Mare.“

„Spíš dobré ráno, Juliane,“ přivítala ho Mare.

Neřekla mu nic víc ani nic míň.

Nicméně to, že jsme spolu v jednom pokoji, mluvilo

stejně za všechno. Ona ještě s rozcuchanými vlasy a
já jen v županu. Julian nás měl přečtené stejně rychle
jako své oblíbené knihy. Aspoň měl dost rozumu, aby
to nijak nekomentoval a ani jinak nedal najevo, co si
o tom myslí.

„A co?“ zeptal jsem se, když jsem ho vedl dál ode

dveří.

„Jak jsme předpokládali,“ odpověděl. „Souhlasil se

schůzkou. Za úsvitu.“
Hned jsem se proklel za to, že jsem navrhl sejít se tak
brzy. Daleko rozumnější by bylo setkat se s ním po
pořádném odpočinku. Ale na druhou stranu bude
nejlepší mít to co nejdřív z krku.

„Kde?“ zeptala se Mare rozechvěle.

Julian nás oba přejel pohledem. „Zvolil ostrov

Provincie. Ten sice není oficiálně neutrální, ale většina
jeho obyvatel z něj před válkou dávno prchla.“

Založil jsem si ruce na prsou a pokusil se ten ostrov si

představit. Vybavil jsem si ho rychle. Ostrov
Provincie je nejsevernější výspou souostroví Bahrn,
které obepíná pobřeží jako obří háček na ryby.
Podobá se tak trochu Tucku, základně Šarlatové
hlídky. Není tam o mnoho víc než proměnlivé duny a
mořská tráva.

„Územně spadá pod pravomoc rodu Rhambosů. A je

dostatečně malý. I kdyby nic jiného, aspoň tohle
hraje v náš prospěch.“
Mare si od stolu odfrkla. Dívala se na mě a na
Juliana, jako bychom byli děti.

„Za předpokladu, že se tě rod Rhambosů nerozhodne

zradit.“

„Toho bych se možná taky obával, kdyby na misce

vah neležel osud celého jejich rodu i s životem
samotného lorda Rhambose. A ten nebude riskovat
ani jedno,“ řekl jsem jí. „Takže ostrov Provincie by
šel.“

Nevypadala sice přesvědčeně, ale přikývla. Pak se

podívala na Juliana a potom už sjela pohledem k listu
papíru, který držel. Ke kopii Mavenovy zprávy. „Měl
ještě nějaké další požadavky?“

„Žádný,“ zavrtěl hlavou Julian.

„Můžu se podívat?“ zeptala se a natáhla otevřenou

dlaň. Julian jí rád vyhověl.

Mare na vteřinu zaváhala a sevřela papír mezi palcem

a ukazováčkem jako kus nějakého odpadu. Ještě
když jsme řídili naše operace z Hnízda a pátrali po
novokrevných, Maven jí psával dopisy. Nechával jí je
na tělech těch, ke kterým se dostal jako první. V
každém z nich ji prosil, aby se k němu vrátila, s tím,
že pokud to udělá, on to krveprolití ukončí. Nakonec
se dočkal. Byl bych jí ten papír vzal a chránil ji před
bolestí, kterou jí jeho slova působí, ale ona to
nepotřebuje. Musela už sama čelit daleko horším
věcem.

Nakonec zamrkala a připravila se přečíst si

Mavenovu odpověď. Zatímco si ji četla znovu a
znovu, mračila se čím dál víc.

„Dal jsi už zprávu Anabel?“ podíval jsem se na

Juliana.

„Ano,“ přitakal.

„A chce se k ní nějak vyjádřit?“

„Kdy se k něčemu vyjádřit nechce?“

„To je pravda,“ usmál jsem se. Julian a má babička
nejsou zrovna blízcí přátelé, ale rozhodně jsou
spojenci, aspoň co se mě týče. Váže je společná
historie a moje matka, to jim stačí. Při té myšlence mi
přeběhl mráz po zádech a neubránil jsem se pohledu
k zavřenému šuplíku ve stole, který skrývá tu knihu
před mým pohledem.

Ale z mysli mi ji vyhnat nedokázal.

Oceánská vyhlídka byla oblíbeným místem mé matky.

Vidím ji tu úplně všude, přestože si ani nepamatuju,
jak vypadala. Její tvář znám jen z maleb a obrazů.

Požádal jsem, aby některé z nich znovu pověsili

aspoň do salonku před mým pokojem. Její barvou
byla zlatá. Sytější než ta zašlá žlutá, kterou nosívá
Julian.

Vhodná pro královnu zrozenou z prastarého rodu,

přestože jinak dost vybočovala.

Tady spávala. Dýchala zdejší vzduch. Tady žila.

Z tekutého písku myšlenek na matku mě naštěstí
vytrhl Julianův hlas.

„Královna Anabel je toho názoru, že bys tam za sebe

měl vyslat zástupce.“

Tomu jsem se musel pousmát. „Jsem si jistý, že se

nabídla jako dobrovolník.“

I Julian se pousmál. „Vskutku.“

„Budu jí tedy muset slušně poděkovat a zdvořile

odmítnout. Pokud se s ním má vůbec někdo setkat,
pak jsem to já. Přednesu mu naše podmínky…“

„Ale Maven nebude vyjednávat,“ hlesla Mare a

sevřela roh stránky v pěsti. Její pohled mi připomněl
její polibek. Stejně pohlcující.

„Souhlasil přece se schůzkou…“ spustil Julian, ale

Mare ho přerušila.

„Což je taky to jediné, s čím bude souhlasit. Ale ne

proto, aby s námi vyjednával. Rozhodně nemá v
úmyslu se vzdát, ani náhodou.“ Hleděl jsem do bouře
v jejích očích a napůl čekal, že někde v dáli uhodí
blesk. „Chce nás jen vidět. A udělat to po svém.“

K mému překvapení udělal Julian krok k ní a úplně

zbledl. „Přesto bychom to ale měli zkusit,“
poznamenal trochu popuzeně.

„A nechat se mučit?“ vpálila mu do očí Mare.

„Dopřát mu tu radost?“

Odpověděl jsem dřív než Julian. „Samozřejmě že se s

ním setkáme,“ prohlásil jsem hlubokým hlasem. „A
samozřejmě že on s námi nebude vyjednávat.“

„Tak proč to chceš vůbec dělat?“ prskla na mě tak,

až mi připomněla jednu z Larentiiných zmijí.

„Protože,“ zahuhlal jsem ve snaze na ni nevyjet a

zachovat si aspoň nějaké zdání sebeovládání a
důstojnosti, „i já ho chci vidět. Musím se mu podívat
do očí, abych si mohl být jistý, že můj bratr zmizel v
nenávratnu.“

Na to neměli odpověď ani Julian, ani Mare, a to jsou

ti dva ti nejupovídanější lidé, co znám. Mare se
zadívala na zem, zamračila se a trochu se začervenala.

Studem nebo zlostí nebo obojím. A Julian snad ještě

víc zbledl, zbělel doslova jako stěna, a mému pohledu
se vyhnul.

„Musím si být jistý, že to, co mu jeho matka

provedla, vážně nejde nijak zvrátit. Musím si tím být
jistý,“ zašeptal jsem a popošel blíž k Mare, abych se
trochu uklidnil. Najednou jsem si uvědomil, jak velké
je v pokoji vinou mého rozpoložení horko. „Díky,
Juliane,“ dodal jsem ve snaze odeslat ho pryč co
nejtaktněji.

Ale on ani nepotřeboval dvakrát pobízet.

„Samozřejmě,“ uklonil se, přestože jsem ho už
opakovaně žádal, aby se mi neklaněl. „A četl…“
zakoktal se trochu, „četl jsi už to, co jsem ti dal?“
V srdci mi vzplála bolest ze ztráty dalšího člověka a
očima jsem znovu zabloudil k psacímu stolu. Mare
můj pohled sledovala, přestože netušila, o čem
mluvíme.

Povím jí o tom později. Až na to bude vhodnější

doba.

„Něco málo,“ vymáčkl jsem ze sebe.

Julian se zatvářil skoro zklamaně. „Není to lehké.“

„Ne, to není.“ O tomhle si teď povídat nebudu.

„Kdybys mohl,“ zamumlal jsem a ukázal na sebe a na
Mare, abych změnil téma. „Ty víš.“

Mare se trochu uchichtla, ale Julian mi milerád

vyhověl. „Ani nevím, o čem to mluvíš,“ řekl a usmál
se.

Když odcházel, díval jsem se za ním. Cestou kolem

matčina portrétu, prozatím opřeného o jednu ze židlí,
zpomalil, ale nezastavil se. Jen přejel po rámu prsty,
neschopný ubránit se pohledu na sestru.

Soudě podle toho obrazu si museli být dost podobní.

Spojovaly je oříškově hnědé vlasy a bystré zvědavé
oči. Matka nebyla prvoplánová krasavice. Byla plná
toho druhu krásy, kterého si většina lidí ani nevšimne.
Já se jí moc nepodobám, pokud vůbec.

Kéž by ano.

Pak už se ale dveře do salonku zavřely a ona i strýc

mi zmizeli z očí.

Mými prsty se zvolna propletly jiné a chytily mě za

ruku.

„Jeho už nejde zachránit,“ zašeptala Mare a opřela se

mi bradou o rameno. Ne úplně seshora, tak vysoko
by se při své výšce nikdy nevyškrábala, ale teď
nebyla vhodná chvíle si z ní utahovat. Místo toho jsem
se trochu přikrčil a oběma nám to usnadnil.

„Musím se přesvědčit na vlastní oči. Jestli nad ním

mám zlomit hůl…“

Mare mě pevně sevřela. „Tváří v tvář nemožnému

přece ani nemůžeš mluvit o lámání hole.“

Nemožnému. Jedna část mého já tomu stále ještě

odmítala uvěřit. Můj bratr není ztracený případ.
Nemůže být. Nedopustím to. „Davidson se snažil,“
zašeptal jsem. Vůbec se mi to nechtělo přiznávat
nahlas. Ale musel jsem. Musel jsem se té realitě
postavit. „Hledal. Ale žádného novokrevného
našeptávače nenašel.“

Mare se dlouze nadechla. „Nejspíš je to tak nejlepší,“

řekla po chvíli. „Nejlepší pro zbytek světa.“

Vědomí, že má pravdu, mě bodalo u srdce.

Pak mě chytila za ramena a odtáhla od stolu. Od

vzpomínek číhajících v zavřeném šuplíku. „Měl by ses
vyspat,“ řekla a vedla mě směrem k posteli.

„Maven umí vyčerpání nosit líp než ty.“

Tiše jsem zívl a těšil se, až ji poslechnu. Pak jsem se
svalil do peřin, a jakmile jsem přistál hlavou na
polštáři, téměř okamžitě jsem začal usínat.
„Zůstaneš?“ zamumlal jsem a přivírajícíma se očima
na ni pohlédl.

Místo odpovědi si lehla vedle mě, skopla z nohou

boty a vklouzla pod peřinu.

Pousmál jsem se na ni. „Stejně to všichni zjistí,“

pokrčila rameny.

Aniž bych o tom přemýšlel, objal jsem ji a chytil ji za

ruku. „Julian umí držet tajemství.“

„Zato Evangelina ne,“ zasmála se Mare. „Ne s tím, co

má v plánu.“

Taky jsem se musel zasmát, ačkoli dost vyčerpaně.

„Koho by napadlo, že to bude právě ona, kdo se nás
bude snažit dát dohromady?“

Mare se vedle mě zkoušela uvelebit. Nakonec se ke

mně přitulila a nechala přes okraj postele spadnout
jednu nohu. „Ačkoli Maven se už nikdy nezmění, jiní
můžou,“ zašeptala mi do prsou. Vibrace jejího hlasu
mi projely celým tělem, až mi z toho přeběhl mráz po
zádech.

Zhasit plameny všech svíček v pokoji a ukrýt nás v

jemně modré tmě mi nedalo skoro žádnou práci.

„Nechci se s ní oženit.“

„O to mi nikdy nešlo.“

„Já vím,“ zašeptal jsem.

Nemohu jí dát, co chce. Ne když to znamená zradit

otce, rodové právo a jakoukoli naději na to, že by se
mi mohlo podařit něco změnit. Ona s tím sice
nesouhlasí, ale já vím, že na trůnu a s korunou toho
můžu dokázat víc než bez nich.

„Myslím, že po tom jednání,“ vydechl jsem váhavě,

„až zabezpečíme Přístavní zátoku, bychom měli udeřit
na Šedé město. Vší silou. Další průmyslové centrum
se nám už nepodaří zastihnout nepřipravené, ne po
tom, co se stalo v Novém městě.“

Byla tma, takže jsem její polibek nečekal. Když se

její rty dotkly mých, trhl jsem sebou. Cítil jsem, jak se
na mě usmívá.

„Díky,“ zašeptala a znovu se uvelebila.

„Je to správná věc.“

Ale neodhodlal jsem se k ní náhodou ze špatného

důvodu? Jenom kvůli ní?

Záleží na tom vůbec?

„Co ti to Julian vlastně dal?“ zašeptala ještě v

polospánku. Byla stejně unavená jako já, pokud ne
víc. Ten den byl příliš dlouhý a příliš krvavý.

Zamrkal jsem a zadíval se do prázdna tmy. Rytmus

jejího dechu zpomaloval, jak usínala.
A spala už docela, když jsem jí konečně odpověděl.

„Kopii matčina deníku.“

Kapitola 24

Mare

Venku byla ještě tma, když jsem se vzbudila.

Probral mě nějaký pohyb v pokoji.

Instinktivně jsem ztuhla, připravená k boji. Na chvíli

mě zmátlo zjištění, že Cal se nachází ve stejné
místnosti jako já. Pak jsem si vybavila, co se včera
seběhlo.

Jak málem umřel a jak nás to oba zlomilo, stejně jako

se rozplynula naše rozhodnutí.
Byl už oblečený. V měkkém světle několika svic
působil vznešeně. Chvíli jsem se dívala, jak vypadá
bez jakékoli masky i bez zbroje. Navzdory vysoké
vypracované postavě se v elegantním oděvu zdál být
mladší. Zvolil krvavě rudé sako s černými lemy a
stříbrnými manžetovými knoflíčky a ladící kalhoty
zastrčené do naleštěných kožených vysokých bot.
Plášť i korunu zatím nechal ležet na stole. Pomalými
pohyby si zapnul knoflíčky u krku. Všimla jsem si, že
má kruhy pod očima. Vypadal unaveněji než včera,
pokud je to vůbec možné.

Blesklo mi hlavou, jestli vůbec spal, nebo se celou

noc mučil vyhlídkou na opětovné setkání s Mavenem.

Když si všiml, že jsem vzhůru, narovnal se a otočil se

ke mně. Hbitě přepnul do královského vystupování.
Šlo o malou, ale nepřehlédnutelnou změnu. Nosí tu
svoji masku dokonce i přede mnou. Přála bych si,
aby to nedělal, ale chápu to. Já to dělám taky.

„Za hodinu vyrážíme,“ řekl a dopnul si poslední

knoflíček. „Nechal jsem pro tebe do salonku přinést
několikero šatů. Vyber si, které se ti budou líbit.

Nebo…“ Zarazil se, jako by řekl něco špatně.

„Nebo si vezmi cokoli z vlastního šatníku.“

„Do té bitvy jsem si žádný šatník nepřivezla a tvoje

uniforma mi asi sedět nebude,“ odpověděla jsem
pobaveně. Zdráhavě jsem se vyhrabala zpod
přikrývky a zachvěla se v chladném vzduchu.
Posadila jsem se, vědoma si svého rozcuchaného
copu. „Něco si najdu. Máš nějaké přání?“

Stiskl rty k sobě. „Nechám to na tobě,“ odpověděl

podivně strnulým hlasem.

„Měla bych ho rozptylovat?“ zeptala jsem se a

pokusila se rozplést si vlasy.

Díval se na mé prsty, ne na mě.

„Myslím, že ho budeš rozptylovat za každých

okolností.“
V břiše se mi rozlilo teplo. „Lichotky ti nijak
nepomůžou, Cale.“

Ovšem on se nemýlil. Naposledy jsem Mavena viděla

před několika měsíci.

Tehdy mi zmizel v panikařícím davu. Iris utíkala s ním

a bránila svého novomanžela před útokem při jejich
svatbě v hlavním městě. Šlo o záchrannou misi, nejen
kvůli mně, ale také kvůli desítkám novokrevných
přinucených mu sloužit.

Zazívala jsem a zamířila do koupelny dát si rychlou

horkou sprchu. Tiše jsem si přála, aby se ke mně Cal
přidal, on ale zůstal v ložnici, takže jsem si
rozbolavělé tělo drhla sama. Poté jsem se přesunula
do salonku, kde na mě v přítmí čekala celá duha.
Stačila mi chvilka soustředění a lampy u stropu se
rozsvítily. Jejich záře dopadla na hromadu různého
šatstva. Široký výběr mě potěšil, ale ještě větší radost
mi udělal fakt, že je místnost prázdná. Bez
služebných, které by mi upravovaly vlasy a líčení, bez
léčitelů, kteří by si pokoušeli probrat mé potlučené
tělo. Dostala jsem jen to, co jsem potřebovala, a
přesně to, co jsem chtěla.

Kéž by se tak Cal dokázal chovat vždycky.

Snažila jsem se nemyslet na budoucnost. On se pořád

nevzdal koruny a já jsem stále stejně zapálená pro
svou věc, pokud ne ještě víc. Stále ještě nemůžu
milovat krále, když veškeré své snažení směřuju ke
zničení jeho trůnu. Ke zničení všech králů a královen
a království vydaných jim napospas. Jenže láska jen
tak nezmizí. Stejně jako ta potřeba.

Zajímalo by mě, kdo po židlích a křesílkách v salonku

rozložil všechny ty šaty, kostýmky, blůzky, sukně a
kalhoty a nejméně šest párů bot na podlaze. Mnohé
kousky byly zlaté a zdobené buď zašlou žlutou, nebo
barvami Calovy matky.

Podle úzkého pasu všech šatů to musela být štíhlá

žena. Menší, než bych čekala od matky muže ve
vedlejším pokoji. Co nejpečlivěji jsem vyřazovala
veškeré její oblečení a pátrala po něčem, co nepatřilo
dnes už mrtvé ženě.

Rozhodla jsem se pro sytě modré vypasované šaty.

Barva matky někoho jiného.

Byly sametové a já si byla jistá, že se v nich později

budu příšerně potit, ale jejich výstřih dokonale
odhaloval můj cejch. Ať Maven vidí, co mi provedl,
ať nikdy nezapomene na to, jaká se z něj stala zrůda.
Cítila jsem se v těch šatech silnější, jako by byly
součástí zbroje.

Mohla jsem si jen představovat, jakou elegantní

šílenost si na setkání oblékne Evangelina. Možná šaty
ze žiletek. Doufala jsem v to. Evangelina Samosová v
takových chvílích exceluje. Už jsem se nemohla
dočkat, až se vrhne na svého někdejšího zaslíbeného,
nespoutaná etiketou nebo plány.

Oblékla jsem se a rozčesala si schnoucí vlasy.

Nechala jsem je volně spadat k ramenům. Šedivé
konečky v umělém světle ostře kontrastovaly s
hnědým zbytkem. Jsem zvláštní osoba, pomyslela
jsem si při pohledu do zrcadla. Rudá dívka ve
Stříbrné parádě mě nikdy nepřestane překvapovat.
Kůže mi v slabém osvětlení zlatě žhnula, tvrdošíjně
živá a tvrdošíjně Rudá. Vypadala jsem méně
vyčerpaně, než jsem čekala, a v hnědých očích mi
probleskoval strach i odhodlání.

Trochu jsem se utěšovala vědomím, že Calova matka,

ačkoli Stříbrná, se pro tento život taky nehodila. V
tom jejím portrétu opřeném o stěnu hned vedle
dvojice zdobených křesílek to bylo jasně vepsáno.

Napadlo mě, kam ji asi Cal pověsí. Někam do kouta,

nebo tak, aby byla vždycky na očích?

Coriane Jacosová měla bleděmodré oči, pokud se

tomu obrazu dá věřit. Jako nebe před úsvitem,
namodralý opar na obzoru. Skoro bezbarvé.
Podobala se mnohem víc Julianovi než svému synovi.
Měla stejné kaštanové vlasy, natočené do elegantních
vln zdobených perličkami a zlatou stužkou, přehozené
přes jedno rameno. Podobala se mu i zasmušilým
výrazem, stejně jako on vypadala starší než ve
skutečnosti. Ovšem zatímco Julian působil vždy
příjemně, jako učenec řešící nějakou záhadu,
Corianin pohled mě odrazoval. Slyšela jsem o ní, že
to byla smutná žena, a totéž bylo patrné i z jejího
portrétu.

„Elara ji zabila,“ ozval se Cal od dveří do ložnice.

Upravil si plášť přehozený přes jedno rameno
upevněný stříbrnou sponou zdobenou úlomky
černých drahokamů. V druhé ruce držel černou
korunu, částečně ji skrýval, jako by si ji vzal až na
poslední chvíli. U pasu mu visel meč ukrytý v pochvě
vykládané rubíny a gagáty. Ten mu měl sloužit
především jako doplněk. Nikdo by si nevybral meč k
boji. „Utápěla matku hlouběji a hlouběji v jejích
smutcích, šeptala jí v hlavě, až neměla kam utéct. Teď
už to vím.“

Svěsil koutky úst, zamračil se a zahleděl se někam do

dálky. V tom jeho smutku jsem zahlédla i kousek
jeho matky. Což byla jediná podobnost, kterou jsem
mezi nimi vypozorovala.
„Přála bych si mít možnost ji poznat,“ řekla jsem.

„Já taky.“

Calovy komnaty jsme opustili společně. Společně

jsme kráčeli chodbami Oceánské vyhlídky do
veřejněji přístupného křídla. Včera jsem všechny
myšlenky na drby odvážně zaplašila. Dnes mě
dohnaly. Čekala jsem, že vstoupíme do
mnohohlasého šumu doprovázeného úšklebky
Stříbrných a odsuzujícími pohledy Rudých a
novokrevných. Bude se mi Farley vysmívat, že jsem
neodolala? Otočí se ke mně úplně zády?

To bych neunesla.

Cal vycítil můj neklid. Zlehka mě pohladil po ruce,

přičemž si dával dobrý pozor, aby se nedotkl citlivých
míst na mých zápěstích.

„Nemusíme tam přijít společně,“ zamumlal cestou

dolů po schodech, zatímco jsme se rychle blížili k
bodu, odkud už není návratu.
„Na tom teď nesejde,“ odpověděla jsem.

Před námi čekali jeho strážní. Členové rodu Lerolanů,

bratranců rodové větve jeho matky. Na rozdíl od
gardistů nenosí masky, jsou ale stejně nebezpeční a
tiší.

Vedle nich stála Anabel, ruce sepjaté u opasku

zdobeného rubíny a žlutými citríny. Na hlavě hrdě
nesla svou korunu, jednoduchý kroužek táhnoucí se
přes čelo a hladké šedivé vlasy. Jako první se
podívala na mě.

„Dobré ráno,“ pozdravila a krátce Cala objala. On

její objetí spěšně opětoval, ačkoli byl výrazně vyšší
než ona.

„Dobré ráno,“ odpověděl. „Jsou všichni připravení?“

„Měli by být,“ odvětila a mávla vrásčitou rukou.

„Předpokládám ale, že budeme muset počkat, než si
ta princeznička z Riftu posbírá všechny kousky kovu,
na které tady přijde. Pak musíme zkontrolovat, jestli
neukradla i kliky ze dveří.“

Vynervovaný Cal se jen pousmál. „Jsem si jistý, že se

obejdeme i bez nich,“ podotkl.

„Sluší vám to, slečno Barrowová,“ dodala Anabel a

šlehla po mně pohledem.

Nezdá se mi, pomyslela jsem si. „Jak jen jeden může

při podobné příležitosti očekávat.“ Dala jsem si
záležet, abych nepoužila žádný titul ani jiné oslovení,
ona si ale buď nevšimla, nebo jí to nevadilo.

Vzhledem k tomu, že se hned zatvářila příjemněji,

nejspíš jsem odpověděla správně. K mému údivu to
vypadalo, že Anabel ke mně tentokrát necítí žádnou
zášť. Pak se pomalu nadechla. „Připravení, nebo ne,“
vydechla a otočila se, „už jdeme, Mavene.“

Přijímací hala dole pod schody je opravdu rozlehlá a

vedou z ní dveře do mnoha tanečních sálů, do
trůnního sálu, do jídelny i do takové skromnější verze
zasedacích místností rady, které znám z Ohnivého
paláce. Oceánská vyhlídka byla postavena, aby
vyhovovala účelům Stříbrného dvora a kapacitně
dostačovala potřebám vznikajícím během stěhování
nortské vlády. Teď všude kolem kmitali Rudí, vytížení
jako sloužící, přestože se evidentně o žádné sloužící
nejednalo. Zelená barva montfortských uniforem
ostře kontrastovala s bílým mramorem, modrými
lištami a zlatými standartami zavěšenými na stěnách a
stropech. Všimla jsem si, že se mezi nimi tu a tam
vyskytují i nějaké karmínově rudé. Stejně jako
Calova uniforma. Vysílaly poselství, že jen on je
právoplatným králem a že dobyl zpět už téměř
polovinu ztraceného území.

Davidson si na sebe vzal skvěle padnoucí tmavě

zelený oblek. Jako na zasedání parlamentu v
Ascendantu. I Farley zvolila stejné oblečení jako
tehdy a zdálo se, že je jí v něm i stejně nepohodlně.
Ještě že já měla na výběr. Dlouhá sukně mě při chůzi
něžně hladila po nohách obutých v jemných modrých
kozačkách.

Anabel pak odešla za Julianem, zatímco Farley jen

pozorně sledovala, jak se k ní s Calem blížíme.
Mračila se a já se připravila na to, že mě čeká
pořádné kázání a možná i něco horšího. Ale ona
místo toho jen zamyšleně zamrkala, téměř chápavě.

„Calore,“ pozdravila Cala.

Cal se jejímu záměrně neformálnímu pozdravu usmál.

„Generálko Farley,“

oslovil ji záměrně její hodností. „Jsem rád, že jste

souhlasila, že se k nám přidáte.“

Farley si trochu popotáhla těsný límec. „Šarlatová

hlídka je důležitým členem této koalice, takže její
velení by mělo být zastoupeno i během vyjednávání
podmínek Mavenovy kapitulace.“

Zatímco Cal souhlasně přikývl, já si povzdechla. „Já

bych s žádnou dohodou nepočítala,“ varovala jsem ji
tiše. Už mě nebavilo pořád se opakovat.

Farley si jen odfrkla. „No jistě, vím, že život není tak

jednoduchý. Ale copak se holka nesmí trochu
zasnít?“

Podívala jsem se jí přes rameno na několik

pobočníků, kteří ji doprovázeli.

Žádného z nich jsem neznala. „Jak je na tom Kilorn?“

zeptala jsem se zahanbeně a stiskla ruce k sobě,
abych si s nimi nezačala nervózně hrát. I Cal stojící
vedle mě si přešlápl. Jedna ruka mu visela podél
pasu. Kéž bych ho za ni mohla chytit.

Jenže oba jsme se tak otevřeným veřejným projevům

náklonnosti vyhýbali.

Farley se zatvářila, jako by mě skoro litovala. „Už

včera byl úplně v pořádku, ale chce si chvíli
odpočinout,“ odpověděla mi. Zkusila jsem si ho
představit živého a zdravého, ne balancujícího na
pokraji smrti tak, jak jsem ho opustila.

Ale nedařilo se mi to. „Nastěhovali jsme se do

kasáren tamních bezpečnostních složek a on tam
zůstal spolu se zbytkem raněných.“

„To je dobře,“ řekla jsem. Na nic lepšího jsem se

nezmohla. Farley ze mě ani nic víc netahala. Přesto
jsem se ale strašlivě styděla za to, jak jsem se
rozhodla.

Kilorn málem zemřel. Cal málem zemřel. A já se

rozběhla za Calem.

I jeho právoplatné Veličenstvo stojící vedle mě se

podívalo stranou, aby skrylo menší ruměnec. Ačkoli
jsme se oba rozhodli, že nebudeme činit žádná
rozhodnutí, oba víme, že se nám jim stejně nepodařilo
vyhnout.

„A Cameron?“ dodala jsem, abych se zkusila trochu

bránit sebetrýznivým myšlenkám.

Farley se trochu podrbala na bradě. „Ta je v Novém

městě a pomáhá nám s organizací. Je tam k
nezaplacení, stejně jako její táta. Dělnické slumy mají
své vlastní tajné informační kanály, kterými posílají
zprávy i ostatním, takže na možné další útoky se
nepřipravují jen Mavenovi Stříbrní, ale i technici z
různých průmyslových center.“

To mě naplnilo pýchou i úzkostí. Maven se nám za

Nové město bude rozhodně chtít pomstít a bude se
snažit zabránit dalšímu podobnému útoku. Ale pokud
by slumy povstaly, průmyslová centra by to ochromilo
a celá jeho slavná válečná mašinérie by se zastavila.
Přišel by o zdroje a všechno ostatní a my bychom ho
mohli snadno přitlačit ke zdi a vynutit si kapitulaci.

„Neuniklo mi, že opět čekáme už jen na princeznu

Evagelinu,“ poznamenal Davidson, který se k nám
rozhodl připojit. Jeho poradci se dál drželi stranou a
nechávali nám dostatek soukromí.

Zaklonila jsem hlavu a povzdechla si. „To, že se bude

čekat na Evangelinu, je poslední jistota, která mi na
tomhle světě zbyla.“

Premiér si založil ruce. Pokud byl nervózní, nedával

to na sobě nijak znát. „Páv potřebuje čas, aby si mohl
pořádně načechrat peří, i když je to peří z oceli.“

„Včera jsme přišli o mnoho magnetronů,“ poznamenal

Cal tichým přísným hlasem. Téměř vyčítavým. „Rod
Samosů zaplatil za Přístavní zátoku vysokou cenu.“

Farley trochu ztuhla. „Pochybuju, že nás na to nechají

zapomenout. Nebo že nás nedonutí jim tu oběť nějak
vynahradit.“

„Tomu se nejspíš nevyhneme,“ přikývl Cal.

Přes to všechno, co jsem s Evangelinou zažila, jsem

najednou pocítila zvláštní potřebu ji bránit. „Pokud to
vůbec bude třeba,“ ozvala jsem se. „Ale to můžeme
probrat někdy později,“ dodala jsem a kývla směrem
ke dveřím, v nichž se právě objevila Evangelina s
Ptolemem po boku.

Oba se sladili do perlově bílé a zářivě stříbrné barvy.

Ptolemus si vzal přiléhavé sako s knoflíčky, které měl
zapnuté až těsně ke krku, kalhoty, černé boty
podobající se těm Calovým a přes rameno si přehodil
šedou šerpu se zvláštním vzorem. Ovšem když přišel
blíž, uvědomila jsem si, že ty černé, diamantově
tvarované obrazce na ní nejsou žádný vzor, ale nože.
Pro případ nouze měl zbraně po ruce.

Stejně tak Evangelina v dlouhé volné sukni, pod níž

prosvítaly bílé kožené legíny. Kdyby ta schůzka měla
skončit krvavě, rozhodně ji nebude omezovat těsné
oblečení. Proč jsem na to nepomyslela sama? Vlasy
měla stažené dozadu a ozdobené broušenými,
perlově zářícími sponkami, jejichž hrany byly stejně
ostré jako žiletky. Tak ostré, že by se jimi klidně dalo
krájet maso. Paže měla holé, bez rukávů, které by jí
bránily v pohybu nebo se motaly do šperků, jimiž se
ověsila.

Na každém prstu se jí skvěl prsten s bílým nebo

černým kamenem a okolo zápěstí měla omotané
tenké kovové řetízky. V podstatě garoty na škrcení a
řezání. Dokonce i její náušnice vypadaly jako smrtící
zbraně, dlouhé a nabroušené až hrůza.

Zjistila jsem, že jsem ráda, že si Evangelina dala tolik

načas. Vlastně si oblékla celý arzenál.

„Mám ve vašich komnatách nechat seřídit hodiny,

Vaše Výsosti?“ zeptala se jí Anabel stojící vedle
Juliana.

Evangelina jí věnovala úsměv ostrý stejně jako její

dýky. „Hodiny v našich komnatách jdou zcela přesně,
děkuji.“ Když proházela kolem staré královny
směrem k nám, sukně jí jen vlála. A když ten samý
úsměv namířila ke mně, přeběhl mi mráz po zádech.
„Dobré ráno, Mare. Vypadáš odpočatě,“ řekla,
načež obrátila svou pozornost ke Calovi. „Za to ty
ne.“

„Díky,“ procedila jsem a rychle litovala, že jsem s ní

ještě před chvílí byla připravená trochu soucítit.

Evangelina si mou strohou odpověď a ruměnec v

Calově tváři labužnicky vychutnávala. Ptolemus stojící
za ní sepjal ruce za zády a hlasitě vydechl, jako by
chtěl pořádně předvést dýky na svých prsou. Farley
si každou z nich prohlédla pohledem plným vzteku a
nenávisti.

„Škoda, že ta schůzka nemohla počkat na večer,“

zamumlal Ptolemus. Měl hlubší a daleko nelítostnější
hlas než Cal. Musel posbírat dost odvahy, když si
troufl promluvit, zvlášť k Farley a ke mně.

Jestlipak viděla Shadea stejně jako já? Jak padá k

zemi zasažen Ptolemem Samosem? Už jenom to, že
tu teď stojím v jeho přítomnosti, mi přišlo jako zrada.

Farley se ale umí ovládat líp než já. Zatímco já se

nezmohla na víc než udržet jazyk za zuby, ona
pohodila hlavou a zašklebila se na něj. „Aby tvá
sestra měla víc času na malování?“ sykla a ukázala na
Evangelinin propracovaný make-up.

Evangelina se maličko poposunula, aby se dostala

mezi nás a svého bratra.

Odhodlaná ho chránit opravdu za každých okolností.

Skoro jsem čekala, že ho radši pošle někam pryč,
abychom mu s Farley nemohly nijak ublížit.
„Aby se jí mohl zúčastnit i náš otec,“ vysvětlila nám a
pyšně pohodila hlavou.

„Král Volo dorazí za soumraku.“

Cal podezíravě přimhouřil oči. Cítil z toho hrozbu

stejně jako já. „S posilami?“

„Aby za tebe mohli položit život další Samosové? To

těžko,“ zavrčela Evangelina. „Přijede, aby osobně
dohlédl na závěr tažení proti Mavenovi.“

Dohlédl. Její bouřkově šedé oči na okamžik

výmluvně potemněly. Nebylo těžké si domyslet, co
chce ve skutečnosti říct.

Přijede, aby to tu dal do pořádku.

Přeběhl mi mráz po zádech. Potomci krále Vola jsou

mocní, krvelační a nebezpeční, ale v podstatě jsou jen
nástroji. Zbraněmi, které ovládá někdo ještě daleko
silnější.
„Výborně, aspoň ho sem nebudu muset nechat
povolat,“ prohlásil Cal a položil si ruku na drahokamy
osázený jílec meče u boku. Dokonce se usmál, jako
by příjezd Vola byl jeho nápad. „Jsem si jistý, že ho
tu patřičně přivítáš, Evangelino.“

Pohled, kterým ho zpražila, by otrávil celé řeky.

„Pojďme s tím nesmyslem už skoncovat,“ zavrčela.

Na vlnách moře už se pohupoval úsvit. Horizont jako

by krvácel směsí růžové a bledě modré barvy.
Opírala jsem si čelo o chladné okénko letadla a
sledovala, jak klesáme. S každou další vteřinou jako
bych byla ztuhlejší. Srdce mi bušilo čím dál rychleji,
až jsem se začala bát, že snad exploduju. Udržet
blesky na uzdě a uchránit letadlo před mými
elektrickými záškuby mě stálo veškeré síly. Farley
sedící naproti na mě zírala. Ruce měla připravené na
pásech, aby se mohla co nejrychleji rozepnout a
vyskočit ven, kdybych se přestala ovládat.

Cal mi věřil víc. Dělal, že je úplně v pohodě. Jednu

nohu měl nataženou před sebe a levou stranou těla se
mě jemně dotýkal, aby mě mohl uklidňovat
příjemným teplem. Každou chvíli se mě taky letmo
dotkl, aby mi připomněl, že je tu se mnou.

Jestli byla Anabel naší blízkostí nějak překvapena

nebo znechucena, nedávala to na sobě znát. Seděla
tiše vedle Juliana, který se tvářil snad ještě vážněji než
kdy dřív.

Jako poslední s námi cestoval Davidson. Evangelina s

bratrem letěli naštěstí v doprovodném letounu. Viděla
jsem jeho odraz na hladině. Jen malý rozpitý stín
plynoucí po vlnách. Motory našich letadel jsou
hlasité, šíleně, ale pro jednou jsem za to byla vděčná.
Aspoň nikdo nemohl mluvit, kout pikle ani na sebe
štěkat. Pokusila jsem se v jejich hučení ztratit.

Ale to už se před námi objevil ostrov Provincie.

Vypadal jako malá zelená kulička ovázaná světlou
mašlí z písku. Ze vzduchu působil skoro jako jedna z
Julianových map. Jako jednoduchá skica, na pobřeží
malá vesnice s několika ulicemi. Jeho přístav zel
prázdnotou, zato zhruba půl míle od pobřeží kotvilo
snad deset válečných lodí. Maven by nás klidně
mohl nechat sestřelit v letu, kdyby chtěl, pomyslela
jsem si a představila si vzdálené bouchnutí děla.

Ale přistáli jsme bez úhony. Moje srdce přesto svírala

čím dál větší úzkost, taková, že už jsem ji nemohla
vydržet. Stiskla jsem zuby tak silně, že jsem se chvíli
bála, abych si je tím neroztříštila o sebe navzájem. Co
nejrychleji jsem vysedla ven a nadechla se čerstvého
vzduchu.

Co kdybych se vrhla do moře a zkusila uplavat?

Místo toho jsem poodešla od stále ještě rotujících

vrtulí. Jednou rukou jsem si držela vlasy, aby mi je
proud vzduchu úplně nerozcuchal. Farley vyskočila z
letadla těsně za mnou.

„V pohodě?“ zamumlala, abych to slyšela jen já.

Trochu jsem zavrtěla hlavou. Ne.

Očima jsem pátrala ve vysoké trávě lemující písečné
duny na pláži. Napůl jsem čekala, že z nich nečekaně
vyskočí gardisté, kteří nás obklíčí, přinutí se vzdát a
mně znovu nasadí náramky. Do krku mi stoupla žluč a
málem jsem se pozvracela, když mě s nelítostnou
krvelačností přepadla vzpomínka na to, jaké to je cítit
na kůži tichý kámen. To už se nesmí stát. Rychle
jsem se otočila stranou a skryla tvář v poletujících
vlasech. Snažila jsem se dýchat a využít několika
drahocenných vteřin k tomu, abych se uklidnila.

Farley mě pevně a zároveň opatrně chytila za

rameno. „Nebudu ti říkat, aby ses přes to přenesla,“
zašeptala mi do ucha. „Ale musíš se tím prokousat.
Aspoň pro teď.“

Prokousat se tím.

Zaskřípala jsem zuby a podívala se na ni. „Aspoň pro

teď,“ zopakovala jsem.

Zhroutím se později. Až tohle celé skončí.

Cal zůstal stát kousek stranou a pozoroval nás,
nechtěl nás ale vyrušit. Zadívala jsem se na něj Farley
přes rameno a maličko kývla. Že to zvládnu. Že to
musím zvládnout.

Působili jsme dost zvláštně. Skupina složená ze

Stříbrných šlechticů, Rudé generálky a dvou
novokrevných hlídaná strážnými v různých barvách.
Nikoho z nás by ani nenapadlo, že se Maven bude
řídit pravidly války, nicméně jsme si byli téměř jistí, že
královna Země jezer ano. Přesto jsem se držela co
nejblíže Farley a jejích dvou mužů. Věřila jsem jejich
zbraním i jejich loajalitě.

Pak už vysedli z druhého letadla i Evangelina s

Ptolemem. Tvářili se, jako by je ta schůzka poněkud
obtěžovala. Jako by měli něco důležitějšího na práci.
Což bylo samozřejmě jen divadýlko. Evangelina po
setkání s Mavenem prahla stejně, jako jsem se ho já
děsila. Ani za nic by si nenechala ujít příležitost moct
se mu zašklebit přímo do tváře. I jí vlál ve vlasech vítr
z rotujících vrtulí a i ona bedlivě pozorovala travnatou
plochu kolem nás.
Souhlasili jsme se setkáním ve vnitrozemí. Aby měly
jezeřanské nymfy možnost ukázat dobrou vůli.
Jednalo se o krátkou vzdálenost. Kráčeli jsme mlčky
dunami směrem k lesíku plnému pokroucených
tvrdošíjných stromů.

Připomínalo mi to tam Tuck, který jsme opustili.

Shade tam zůstal pohřbený, úplně sám.

Vedl nás Cal s Farley a Davidsonem po boku.

Abychom dali jasně najevo, že naše spojenectví je
pevné. Rudá krev spolu se stříbrnou. Evangelina s
Ptolemem šli za nimi. Překvapivě jim nevadilo, že jsou
až druzí.

Já byla vděčná, že přede mnou jde tolik lidí. Poskytlo

mi to aspoň cenné vteřinky, abych mohla posbírat
veškerou odvahu, kterou jsem měla. Mou největší
útěchou byly blesky, které mi kolovaly v žilách a
dávaly se poznat jenom mně.

Představila jsem si, jak vypadají. Vidlicovité, oslnivě

zářící purpurově bílé jazyky. Nikdy mě neopustí a
nikdo mi je nemůže vzít, dokonce ani on ne. Kdyby
to zkusil, zabiju ho.

Před několika měsíci jsem sledovala, jak Maven

uzavírá mír s Jezeřany za podobných okolností.
Ačkoli prostředí nekonečných minových polí Kotle se
od travnatého ostrůvku mezi klidným blankytným
mořem a rozjasňující se oblohou dost lišilo, jako
celek mi to přišlo stejné. Pochodovali jsme do
neznáma, směrem k lidem vládnoucím velkou a
strašlivou mocí. Aspoň že tentokrát už nebudu sedět
na Mavenově straně stolu. Už nejsem jeho hračka.

Stejně jako v případě setkání s Jezeřany nechal

Maven i tady vystavět malé dřevěné pódium
uprostřed pole. Dřevěné plaňky k sobě těsně
přiléhaly. Na nich stál kruh židlí, z poloviny
obsazených. Málem jsem si pozvracela nohy.

Člověk, který kráčel nejblíže, mě chytil za ruku.

Julian.
Pohlédla jsem se na něj s tichou prosbou v očích. Ani
nevím, o co jsem vlastně chtěla škemrat. Nemohla
jsem se otočit. Nemohla jsem utéct. Nemohla jsem
udělat nic z toho, co mi celé moje tělo velelo udělat.
Nezbývalo mu nic jiného, než se na mě přívětivě
podívat a chápavě kývnout.

Prokousej se tím.

Vtom nám cestu zastoupili dva gardisté v maskách. S

jejich plamennými plášti si pohrával mořský vánek.

„Žádáme vás, abyste odložili zbraně, než předstoupíte

před Jeho Veličenstvo krále Norty,“ řekl jeden a
ukázal na Farley a její dva pobočníky. Ani jeden z
nich se nehnul. Vlastně ani nemrkli.

Královna Anabel stála za Calem a přes rameno mu

skoro ani nebyla vidět.

Přesto drze pohodila hlavou a prohlásila: „Jeho

Veličenstvo král Norty stojí tady, přímo před vámi. A
zbraní Rudých se nebojí.“
Farley se zasmála a probodla gardistu pohrdlivým
pohledem. „Co je vám po našich zbraních? Tihle jsou
daleko nebezpečnější než cokoli, co jsme si mohli
přinést,“ poznamenala a jednou rukou ukázala na nás,
Stříbrné a novokrevné. Se schopnostmi daleko
ničivějšími než jakékoli zbraně. „Netvrďte mi, že se
ten váš zakrslý král bojí několika Rudých s puškami!“

Její pobočníci si trochu přešlápli, jako by tím snad

mohli odvést pozornost od zbraní, které svírali v
rukou.

Jen Cal se ani nesmál, ani neusmíval. Cítil, že něco

není v pořádku, což mě vyděsilo. „Předpokládám,“
řekl pomalu a rozhodně, „že nás čeká vstup do kruhu
z tichého kamene. Je to tak, gardisto Blonosi?“

Krev jako by mi ztuhla v žilách, jako by mi někdo

vyrazil dech. Ne!

Julian mi diskrétně podal ruku, abych se měla čeho

chytit.
Když gardista slyšel, že ho Cal oslovil jménem, trhl
sebou. Snažila jsem se na něj soustředit, abych nad
sebou neztratila kontrolu, ale nepomáhalo to. Srdce
mi bušilo a vzduch mě pálil v plicích. Kruh z tichého
kamene. Měla jsem pocit, že snad vyskočím z kůže.
Sevřela jsem Julianovi ruku tak, že ho to muselo
bolet, až mi zbělely klouby.

Překryl mi ji svou druhou rukou ve snaze zbavit mě

aspoň trochy strachu.

Cal stál před námi a nemohl se dost dobře otočit, ale

trochu naklonil bradu a šlehl očima dozadu, jako by
se na mě snažil podívat. S lítostí? Rozladěně? Nebo
chápavě?

„Máte pravdu,“ odpověděl gardista zastřeným

hlasem. „Král Maven nechal přivézt tichý kámen, aby
zajistil, že toto setkání proběhne bez vážnějších
neshod.“

Calovi zaškubalo ve tváři. „Ale v protokolu žádný

takový precedent není,“ zavrčel, až se okolní vzduch
rozvibroval. Jako divoké zvíře vysílající varovný
signál. Jedna část mého já zatoužila, aby se přestal
ovládat a vybuchl, aby spálil gardisty, celý ostrov,
Mavena i Iris a její matku. Aby všechny překážky v
naší cestě pohltil všespalující oheň.

Gardista se narovnal a zaťal pěsti. Byl sice vyšší než

Cal, ale nepůsobil ani trochu tak autoritativně. Ten
druhý se zachoval stejně a postavil se těsně vedle něj,
aby nám společně blokovali cestu. „Král si to tak
přeje. Není to žádost, pane,“ dodal poněkud
přiškrceně. Dřív on i ostatní bránili Cala. Stejně jako
předtím jeho otce. Stejně jako teď Mavena. Střet s
někdejším velitelem byla patrně jedna z mála věcí, na
kterou je nikdo nikdy netrénoval.

Cal se rozhlédl zleva doprava. Na Farley i na

Davidsona. Zaskřípala jsem zuby a snažila se dýchat
aspoň přerývaně nosem. Jako bych tichý kámen už
skoro cítila. Jako bych se už topila v jeho objetí. Ne
pokud to odmítneme. Ne pokud se otočíme. Nebo
pokud nám Maven ustoupí a svolí k tomu, aby to
celé proběhlo bez utrpení.
Což by samozřejmě nikdy neudělal. Právě kvůli tomu
si sem tichý kámen nechal dovézt. Ne aby se chránil.
Pravidla války mu poskytují dostatečnou ochranu,
zvlášť když proti němu stojí jeho až příliš šlechetný
bratr. Udělal to, aby nám ublížil. Aby ublížil mně.
Dobře ví, v jakém vězení mě šest měsíců života držel.
Jak jsem se každý den ztrácela před očima víc a víc,
jak jsem děsivě pomalu umírala, odříznutá od
podstatného kusu svého já. Uvězněná za sklem, které
bych nikdy neprorazila, ani kdybych se snažila
sebevíc.

Když Farley nerada, ale přece jen přikývla, sevřel se

mi žaludek. Ta to aspoň neucítí. Na Rudé bez
schopností tichý kámen nijak neúčinkuje.

Davidson se zdráhal rozhodně víc. Když na Cala

pohlédl, stál úplně rovně a ramena měl napjatá, ale i
on nakonec přikývl a souhlasil s podmínkami.

„Výborně.“ Málem jsem ani neslyšela, jak to Cal

říká. Tak moc mi začalo bušit v uších.
Zatočila se mi hlava, všechno kolem jako by se
točilo. Jediné, co mě drželo na nohou, byly Julianovy
ruce. Farley a její lidé vpředu začali odhazovat zbraně
a nože, jako by se chtěli předvést. Pokaždé když v
trávě na dunách zmizel další kus jejich obrany, jsem
sebou cukla.

„No tak,“ zašeptal Julian tak tiše, abych to slyšela jen

já, když nastal čas vykročit kupředu.

Přinutil mě udělat krok. Kolena se mi třásla tak, až

jsem si myslela, že se mi podlomí. Diskrétně jsem se
o něj opřela, jak to jen šlo, a nechala se jím vést dál.

Prokousej se tím.

Zvedla jsem oči od země a snažila se ani netřást, ani

nevzít nohy na ramena, ani neomdlít.

Iris jsem viděla už zdálky. Její šaty měly zářivě

modrou barvu jako chrpy.

Rozprostíraly se kolem ní téměř umělecky. Skrývala v

sobě dokonale vyváženou kombinaci válečnice a
královny, dokonce i ve srovnání s Evangelinou.
Zatímco jsme se blížili, nespouštěla z nás své šedé
oči, které nás sledovaly pohledem smrtícího
predátora. Nikdy se mnou nejednala zle, když vezmu
v potaz její původ. Přesto ji ale nenávidím za to, co
udělala. Vzhledem k tomu, že tíha tichého kamene se
už blížila, potřebovala jsem se posilnit vztekem. Jinak
bych strach nikdy nepřemohla.

Jakmile jsem vkročila do kruhu, ten nepřirozený pocit

na mě padl jako tíživá deka. Musela jsem se
kousnout do rtu, abych nevykřikla. Když mi na
ramena tvrdě dopadla stará známá tíha bolesti, znovu
se mi zvedl žaludek. Trochu jsem zaváhala a
zamrkala, jinak jsem na sobě to intenzivní rozrušení
znát nedala. Ale uvnitř jako by bolestí křičelo celé
moje tělo, každičký nerv. Instinkty mi napovídaly,
abych z toho mučivého kruhu utekla. A přesto jsem
kráčela dál a snažila se udržet tempo s ostatními,
ačkoli po zádech mi stékal pot. Nebýt tichého
kamene, explodovala bych tak silným elektrickým
pulzem, že by všechny moje dosavadní bouře jistě
zbledly závistí. Blesky nemají slitování.

Stejně jako já.

Očima jsem mžourala před sebe a snažila se

nerozplakat.

Dívala jsem se kamkoli, jen ne na Mavena. Irisina

matka Cenra se zdála být tak nějak nenápadnější a
menší než její dcera. Měla stejnou barvu pleti, ale
jinak obyčejnou tvář. Stejně jako Iris si oblékla
modré šaty přepásané zlatou stuhou ladící s korunou
na její hlavě. Seděly co nejblíže jedna druhé. Bylo
vidět, že si důvěřují tak, jak může jen matka s dcerou.
Byla bych je nejraději roztrhala.

Čtvrtý šlechtic usazený před námi nebyl sice nikdo,

koho bych kdy v životě viděla, ale jeho totožnost
jsem snadno uhádla. Kníže Bracken se při své výšce
do židle málem nevešel. Jeho pleť měla modročernou
barvu dokonale vyleštěného drahokamu. Plášť ušitý z
ametystové látky s vínovými lemy měl elegantně
připevněný k brnění z jednolitého kusu zlata.
Temnýma očima se nevpíjel ani do Cala, ani do mě,
nýbrž do Davidsona. Díval se na něj tak, jako by mu
nejradši na místě vyrval vnitřnosti. Zjevně prahl po
pomstě za své děti.

Spolu s Iris seděl po boku Mavenovi.

Nejdřív jsem se na něj snažila nedívat, ale nešlo si ho

vůbec nevšímat. Přestože při jediném pohledu na něj
jsem měla pocit, jako by mnou projel bezpočet
rozžhavených dýk, tak ostrých, že jsem myslela, že
začnu krvácet.

Prokousej se tím. Drž se svého vzteku.

Když jsem se na něj konečně podívala, zjistila jsem,

že on už na mě dávno zírá.

V tu chvíli se mi snad zastavilo srdce. Bledé rty měl

zkroucené tím prokletým úšklebkem, který tak dobře
znám.
Když jsme se posadili, kývl hlavou. Očima těkal mezi
mnou a Calem, jako by nikdo jiný na světě ani
neexistoval. Mezi námi seděl premiér Davidson. Jako
bariéra. Což si Maven zjevně strašně užíval, jako by
se na překážku mezi mnou a svým vlastním bratrem
nemohl vynadívat. S jeho vlasy si pohrával mořský
vánek. Pořád je nosil delší než Cal. Dokonce se mu
pod tíhou té prokleté černé železné koruny trochu
vlnily.

Nejradši bych ho zabila.

I jeho uniformu černou jak havraní peří jsem dobře

poznávala. Měl ji ověšenou všemi těmi řády a
hodnostmi získanými lstí a podvodem. Po bratrově
saku s opačnými barvami přejel jedním významným
pohledem, načež se zakřenil.

Nejspíš ho těšilo, že mu ukradl i všechny symboly.

Vůbec nás všechny sledoval s chladným a otevřeným

potěšením, zjevně odhodlaný postarat se, aby to pro
nás celé proběhlo co nejbolestněji. Masku krutého
krále měl pevně nasazenou.

A mým úkolem bylo trochu ji uvolnit.

Naklonila jsem se k Davidsonovi, opřela se jednou

paží o loketní opěrku a dala vyniknout své klíční
kosti. Aby si všichni mohli pořádně prohlédnout
cejch, který mi vypálil do kůže. M jako Maven. M
jako monstrum. I on se na okamžik zastavil
pohledem na kusu mé zjizvené kůže a zaváhal. Jako
by jeho ledově modré oči na chvíli zabloudily někam
daleko. Jako bych ho svedla z cesty nebo ho poslala
pryč dlouhou temnou chodbou.

Sice se z toho rychle vzpamatoval a zamrkal na

zbytek členů naší aliance, ale byl to dobrý začátek.

Zasedací pořádek byl předem daný, takže nedošlo k

žádným zmatkům. K mému překvapení a zděšení
zároveň se rozhodl posadit Farley vedle Ptolema.

Stáhlo se mi hrdlo. Takže pokud se generálka

ovládne a nepokusí se uškrtit přímo Mavena, mohla
by se pokusit zabít jednoho z našich spojenců.

Farley na toho kluka, který si říkal král, hleděla stejně

plamenným pohledem, jako by patřila do rodu
Calorů. Už se spolu setkali, dávno, ještě v Létově,
když nás Maven všechny přelstil tak jednoduchou lží,
které jsme všichni chtěli věřit.

Podvedl ji úplně stejně jako mě.

„Je vskutku fascinující vidět, jak vysoko se člověk

může dostat, generálko Farley,“ oslovil Maven jako
první ji. Bylo mi jasné, o co se snaží. Měl v úmyslu
nás rozeštvat ještě dřív, než se stačíme posadit.
„Zajímalo by mě, jak byste mi asi odpověděla před
rokem na otázku, kde si myslíte, že touhle dobou
budete. Vaše cesta je vskutku pozoruhodná.“ S těmi
slovy pohlédl na Ptolema a hned zase na ni, aby jí dal
jasně najevo skutečný význam svých slov.

Ještě když mě věznil, prohrabal se mi s pomocí svého

bratrance Meranduse hlavou a všemi vzpomínkami.
Takže viděl, jak Shade padl Ptolemovou rukou. A
věděl, co pro Farley znamenal. Co všechno tu po
sobě můj bratr zanechal. Bylo pro něj snadné sypat jí
sůl do otevřené rány.

Farley na něj vycenila zuby. I bez drápů působila jako

predátor. Ale Cal odpověděl za ni, dřív než se s
Mavenem stihla začít dohadovat. „Myslím, že všichni
jsme se ocitli v prazvláštní pozici,“ řekl přísným a
vyrovnaným hlasem.

Diplomat každým coulem. Ani si neumím představit,

jaké úsilí ho to asi muselo stát. „Nestává se každý
den, že by nortský král seděl vedle jezeřanských
královen.“

Tomu se Maven jen jedovatě pousmál. V tomhle je

daleko lepší, než kdy bude Cal. „Stejně jako se
nestává každý den, aby prvorozený syn seděl někde
jinde než na trůně, co, bratře?“ vmetl mu do tváře a
zavřel mu tím ústa. „A co si o tom všem myslíš ty,
babi?“ prohodil jako by nic a vrhl po Anabel
jedovatým pohledem. „Tvoje vlastní tělo a krev spolu
vedou takovou válku.“
Anabel dovedla být ovšem stejně jedovatá jako on.
„Ty nejsi moje krev, chlapečku. Přestals jí být v
okamžiku, kdy jsi pomáhal zavraždit mého syna.“

Maven jen zavrtěl hlavou, jako by ji litoval. „To Cal

pozvedl ten meč, ne já,“ poznamenal a kývl bradou
směrem na podobný meč, který se Calovi houpal u
boku i teď. „Trpíš příliš divokou představivostí. Staré
báby tak rády věří, čemu chtějí.“

Nato zvedla královna Cenra jedno dokonale

upravené obočí. Ale nic neříkala.

Nechala Mavena dál spřádat sítě. Nebo si plést

vlastní oprátku.

„Nuže,“ prohlásil a sepjal dlaně. „Já tuhle schůzku

neinicioval. Proto se domnívám, že se mi chystáte
přednést nějaký návrh. Že byste přišli s nabídkou na
kapitulaci?“

„Ano, na tvou kapitulaci,“ oznámil mu Cal.

Mavenův smích zní opravdu zvláštně. Tak nuceně.
Vypočítavě. Uměle. Jako imitace toho, jak se
domnívá, že by měl znít skutečný smích. Calem to
dost otřáslo a nepohodlně si poposedl v židli.

Ani Bracken se neusmíval. Jen na nás dál nenávistně

zíral, bradu podepřenou zaťatou pěstí. Zatím jsem
nezjistila, jakými schopnostmi vládne, ale nejspíš byl
velice silný a při zdi ho držel jen tichý kámen, který
nás všechny pomalu dusil.

„Nehnal jsem se sem tak spěšně jen proto, abych se

tu bavil o takových pitomostech, Tiberiasi Calore,“
vyštěkl Maven.

„Nepřišli jsme s žádnými pitomostmi, Vaše

Veličenstvo,“ odpověděl Cal a jemně kývl hlavou,
uctivě, s respektem.

Ale Maven se naparoval dál. „Vidíš snad moje

spojence,“ rozhodil bílé paže.

„Stříbrné šlechtice z královských rodů, kteří jsou

oddáni mému boji. Patří mi hlavní město, nejbohatší
kraje Norty…“

„Ale Rift ne,“ skočila mu do řeči Evangelina. Přestože

seděla v kruhu z tichého kamene, všechny kovové
prvky, které si vzala na sebe, držely na svých místech.

Dobře udělané a připevněné, aby je nemusela ovládat

čistě jen svými schopnostmi. Byla na tenhle vývoj
událostí připravená. Stejně jako jsem ho měla
předvídat já. „Neovládáš Delfu. Včera jsi přišel o
Přístavní zátoku. A postupně budeš přicházet o další
a další území, až ti nezbude nic než právě ti lidé, kteří
tu vedle sebe sedí. A kterým už nebudeš mít vůbec
co nabídnout.“ Usmála se a ukázala ozdobné stříbrné
tesáky a korunky, které si nasadila na zuby. Myslím,
že kdyby mohla, klidně by si pochutnala na jeho
srdci. „Zanedlouho budeš králem bez trůnu a bez
koruny, Mavene. Radím ti vyjednávat, dokud máš
ještě možnost.“

Maven jen zvedl nos, takže vypadal jako uražené

dítě. „Nebudu s vámi jednat vůbec o ničem.“
„Ani o vlastním životě?“ zašeptala jsem sice tiše, ale
přesto dost hlasitě na to, aby mě všichni slyšeli. Když
ke mně obrátil své ledové oči, ani jsem se nehnula.

Necouvej, neustupuj, prokousej se tím.

Akorát se mi znovu vysmál. „To vaše blafování je
vážně k popukání. Vidím, s čím jsi přišel. Koho se ti
podařilo získat na svou stranu. Tak mi ty svoje
podmínky přednes, Cale. Nebo se vrať do Přístavní
zátoky a přinuť nás, abychom vás všechny zabili.“

„Jak si přeješ,“ odpověděl Cal a zaťal pěst. Nebýt

tichého kamene, nejspíš by dávno žhnul. „Vzdej se
trůnu, Mavene. Vzdej se a nechám tě žít.“

„To je směšné,“ povzdechl si Maven, obrátil oči v

sloup a pohlédl na Iris. Ta ho ale nijak nepodpořila.

A Cal hovořil dál. „Mír se Zemí jezer a Pidmontou

zachovám. Budeme žít v pokoji. Od zamrzlého
pobřeží na severu po ostrovy na jihu. Budeme mít čas
znovu vybudovat a vzkřísit to, co tahle válka zničila.
Čas zhojit rány a napravit křivdy, které přehlížíme už
celá staletí.“

„Mluvíte o rovnoprávnosti Rudých?“ zeptala se Iris.

Její hlas zněl stejně, jak jsem si ho pamatovala.
Klidně, odměřeně. Zosobnění sebeovládání.
„Ano,“ odpověděl Cal sebejistě.

Bracken se rozesmál tak, až se popadal za zlatý

krunýř na břiše. Za jiných okolností bych jeho smích
považovala za příjemný a srdečný. Cenra a Iris dál
mlčely. Ty své záměry ani myšlenky tak jednoduše
prozradit nechtěly.

„Jste ambiciózní, to se vám musí nechat,“ řekl

Bracken a ukázal na Cala prstem. „A mladý. A
rozptýlený,“ dodal, načež sjel očima na mě, aby bylo
jasné, co tím myslí. Jeho pohled byl strašně
nepříjemný. „Ani nevíte, co po nás vlastně žádáte.“

Farley se tak snadno zastrašit nenechala. Zaryla nehty

do loketních opěrek své židle a zrudla. „To se těch
lidí, na které plivete, ve skutečnosti bojíte tolik, že jim
nechcete dát ani základní svobodu?“ zasyčela a
změřila si Brackena, Iris i Cenru pohledem. „To máte
ve svou moc vážně tak chabou důvěru?“

Královně Země jezer div že nevypadly oči z důlků.

Vypadala skutečně zaskočeně. Pochybuju, že by s ní
kdy takhle mluvil kdokoli Rudý. Taky to bylo vidět.
„Jak se opovažuješ s námi mluvit jako…“ vyhrkla.

Ale Julian už na nic nečekal a skočil královně do řeči

dřív, než mohla Farley strhnout k nějaké ještě
dramatičtější slovní výměně. „Dějiny favorizují slabé a
utlačované, Vaše Veličenstvo,“ prohlásil klidným,
okouzlujícím, melodickým hlasem plným moudrosti,
kterou nemohl zastínit ani tichý kámen. Královna se
sice zprvu zdráhala, ale nakonec zavřela pusu a
začala ho poslouchat. „Trvá to sice dlouho, ale karta
se nakonec vždycky obrátí. Lidé povstanou. Tak už
to chodí. Buď tu změnu dobrovolně přijmete a
podpoříte ji, nebo budete muset čelit náporu její síly.
Možná to nebude vaším osudem. Možná to nepotká
ani vaše děti.

Ale jednou přijde den, kdy Rudí prolomí brány vašich

paláců, roztaví vaše koruny a podřežou hrdla vašim
potomkům, kteří budou prosit o milost, jakou teď vy
nechcete Rudým poskytnout.“

Jeho slova nad námi visela ještě dlouho potom, co

domluvil. Jako by se pohupovala ve větru. Obě
Jezeřanky i Bracken jako by po nich vystřízlivěli a
vyměnili si nejistý pohled.

Jen s Mavenem ani trochu nehnul. Ten lorda Jacose

probodl nenávistným pohledem. „A to sis předem
nacvičil, Juliane? Vždycky jsem si říkal, proč trávíš
tolik času zavřený sám v knihovně.“

Vrátit mu tenhle úder bylo snad až příliš snadné.

„Pochybuju, že je někdo víc sám než ty,“ vpálila jsem
mu do tváře a znovu se naklonila, aby vynikl můj
cejch.

Zbledl a maličko pootevřel ústa. Sípavě oddechoval.

Vypadal, jako by mě chtěl políbit, nebo mi zakroutit
krkem. Nejspíš ani sám nevěděl, co z toho si vybrat.

„Opatrně, Mavene,“ tlačila jsem ho dál na hranice

jeho sebeovládání. „Aby ti ta tvoje maska nespadla.“

V očích se mu zaleskl ledový strach. Pak se zamračil,

stáhl koutky úst dolů a vycenil zuby. Pod očima a
lícními kostmi měl tak černé stíny, že jeho obličej
vypadal spíš jen jako lebka, bílá jako měsíční svit.
„Mohl bych tě zabít, ty Rudá špíno,“ zavrčel na mě
otevřenou hrozbu.

„Zvláštní, měl jsi k tomu příležitost celých těch šest

dlouhých měsíců,“ připomněla jsem mu a osahala si
trochu paže a cejch. „A přesto tady teď sedím.“

Pak jsem se rychle zadívala na jeho spojence a

nedala mu příležitost nic říct.

„Maven Calore je přinejmenším labilní.“ Zatímco

jsem hovořila, doléhala na mě nejen tíha tichého
kamene, ale i tíha a tlak pohledu, který na mě upírali
tři králové. Kéž bych jen cítila své blesky aspoň
trochu a mohla z nich načerpat nějakou sílu. Musela
jsem si ale vystačit s mým jinak slabým a unaveným
já.

Nedalo se nic dělat.

„To víte všichni. Víte, že výhody jeho vlády nikdy

nepřevýší všechna rizika s tím spojená. Víte, že
prohraje. Buď ho porazíme my, nebo padne za oběť
hroutícímu se království. Rozhlédněte se kolem. Kolik
představitelů významných rodů vidíte sedět po jeho
boku? Kdepak jsou?“ poznamenala jsem a ukázala
na jejich stráže a na Mavenovy gardisty, krom
kterých tam nikdo z Norty nebyl. Ani hlava rodu
Welleů, ani lord Osanos, ani nikdo jiný. Nevěděla
jsem sice, kde jim je konec, ale sama jejich
nepřítomnost hovořila za vše.

„Jste jen jeho štíty. Využívá vás i vaše země. A

jednoho dne vás zradí, jakmile bude mít dostatek sil
na to, aby se vás obou zbavil. Maven není loajální
nikomu.

V srdci mu nezbyla žádná láska. Ten kluk, který si

nechá říkat král, je jen prázdná skořápka nebezpečná
všemu a všem.“ Maven si mezitím prohlížel nehty a
upravoval manžetové knoflíčky. Cokoli, jen aby
vzbudil zdání, že se ho moje slova vůbec nedotkla.
Hrál to ale dost mizerně, zvlášť když vezmu v úvahu,
jakým velkým hereckým talentem disponuje.
Držela jsem hlavu vztyčenou. „Proč v tom šílenství
pokračovat? Kvůli čemu?“

Farley si vlevo ode mě poposedla v židli, která pod ní

zavrzala, a tentokrát probodla všechny Mavenovy
spojence tak plamenným pohledem, že by se na něj
ani žádný z Calorů nezmohl. „Protože radši sami
vykrvácejí, než aby dali stejná práva lidem s krví, co
nemá tu správnou barvu,“ zasyčela.

„Farley,“ zamumlal tiše Cal.

K mému překvapení se to ale jala urovnávat

Evangelina, která se přihlásila o pozornost. Stiskla rty
a uhladila si sukni na nohách.

„Vždyť je naprosto jasné, jak se věci mají. Ty říkáš,

že Maven využívá jako štít je?“ málem se zasmála.
„Kde jsou tedy vaše legie, královno Cenro? A co
vaše armáda, kníže Brackene? Kdo v téhle válce ve
skutečnosti krvácí? Pokud tu je někdo využívaný
jako štít, pak právě Maven. Využívají toho mladšího
chudáčka proti staršímu bratrovi. Nechají je se spolu
rvát tak dlouho, dokud si nebudou jistí, že zvládnou
porazit toho z nich, který vyhraje. Nemám pravdu?“

Nikdo z nich to nepopřel. Nebo se o něčem takovém

vůbec odmítali bavit. Iris se na to v tu chvíli rozhodla
jít jinak a s předstíraným úsměvem se k princezně z
rodu Samosů naklonila. „To samé by se dalo
předpokládat i od vás, Evangelino.

Nebo snad Tiberias Calore není zbraní Riftu?“

Maven ji ale přerušil, načež se podíval na Cala a pak

na Farley. Ona tu byla nejslabší, nebo si to aspoň
myslel. Hodně štěstí. „Ne, Cal ne,“ zavrněl. „Ale
Rudí. Oni a ti montfortští bastardi. Já Vola a ty ostatní
Stříbrné, kteří se mi otevřeně postavili, znám. Ti se
nikdy s něčím, jako je rovnoprávnost Rudých,
nesmíří, jakmile je už nebudou potřebovat. Nebo
snad ano, Anabel?“ dodal a ušklíbl se na babičku.

Ta ale uhnula pohledem, aby se na něj nemusela ani

dívat. A i přes veškerou jeho snahu mu to maličko
smazalo úsměv z tváře.

Ani Farley se mu tentokrát nepodařilo vyprovokovat.

Zůstala v klidu sedět.

Davidson pak pomalu sepjal dlaně a trochu se k

falešnému králi naklonil.

„Musím vám zatleskat, Mavene,“ poznamenal. Jeho

vnitřní klid byl nejlepší možnou reakcí na všechen ten
jed, který kolem sebe Maven prskal. „Připouštím, že
od někoho tak mladého bych tak bravurní
manipulativní řeči nečekal. Ale předpokládám, že
takového vás stvořila vaše matka, nebo ne?“ dodal s
tázavým pohledem na mě.

To Mavena naštvalo víc než cokoli jiného. Věděl, že

to znamená, že jsem jim o něm řekla všechno, co vím.
I o tom, co mu provedla jeho vlastní matka.

„Ano. Je tím, co z něj udělala,“ řekla jsem. Bylo to

jako zabodnout mu do břicha nůž. „Ať už se měl stát
kýmkoli, ten člověk je navždy pryč.“
Poslední ránu mu zasadil tlumeným hlasem Cal. „A už
se nikdy nevrátí.“

Nebýt tichého kamene, Maven by vzplanul zuřivostí.

Sevřel pěst, až mu zbělely klouby, a vztekle s ní
uhodil. „Tenhle rozhovor nemá vůbec smysl,“ vyštěkl.

„Pokud jste nepřišli s žádnými skutečnými

podmínkami, pak odejděte, opevněte svá města,
posbírejte své mrtvé a připravte se na skutečnou
válku!“

Cala ale neznejistěl. Už se Mavena neměl proč bát.

Jeho srdce prošlo tragickou transformací a on vklouzl
do role, která mu slušela nejvíc. Do role generála a
válečníka. Začal čelit nepříteli, kterého může porazit.
Ne bratrovi, kterého chce zachránit. Nezbylo mezi
nimi už žádné pokrevní pouto. Zbyla jen krev, kterou
ho Maven zatím donutil prolít.

„Tohle už je skutečná válka,“ odpověděl. Jeho klid

ostře kontrastoval s Mavenovým výbuchem. „Bouře
dávno začala, Mavene, ať už si to chceš připustit,
nebo ne.“

Snažila jsem se o to, co dokázal Cal. Nechat tu

představu jít. Konečně se vzdát falešné víry v milého
kluka žijícího ve stínu, který dávno zmizel. Po kterém
už nezůstal ani duch. Jediné, co zbylo, byl člověk
sedící přede mnou. Plný nenávisti, obsesí a
zvrácených představ o lásce. Prokousej se tím, sykla
jsem na sebe v duchu. Maven je zrůda. Ocejchoval
tě, uvěznil tě, mučil tě tím nejhorším způsobem. Aby
si tě udržel blízko, aby nasytil to zvíře, které ovládá
jeho mysl.

Ale i když jsem se snažila sebevíc, nemohla jsem si

pomoct. Stejně jsem v jeho odrazu viděla i kousek
sebe. Uvězněné v bouři. Neschopné se z ní vymanit,
neschopné udělat čáru za tím vším, co už jsem udělala
a co budu dělat dál.

Tenhle svět je jednou velkou bouří, kterou jsem

pomáhala stvořit. My všichni, více či méně. Přivolali
jsme ji na sebe kroky, jejichž důsledky jsme
nedokázali odhadnout, cestami, o nichž jsme ani
nevěděli, že jsme se jimi vydali.

Jen Jon to všechno viděl. Která vteřina asi dala tohle

celé do pohybu? Která volba? Byla to Elara, když se
mi nabourala do hlavy, aby našla nějaký způsob, jak
poškodit Šarlatovou hlídku? Byla to Evangelina, když
mě strhla dolů do arény při Boji o trůn? Byl to Cal,
který mě chytil za ruku tehdy, když jsem ještě byla
jen obyčejnou Rudou zlodějkou? Nebo Kilorn, jemuž
umřel mistr, čímž ho bezděky odsoudil k
nevyhnutelnému odvodu na frontu? Možná že to ani
nezačalo námi. Možná se to celé dalo do pohybu,
když král Země jezer utopil Farleyinu matku a sestru,
a pobídl tak jejího otce, plukovníka, aby začal jednat.

Nebo když Davidson utekl před jistou smrtí v legiích

do Montfortu, aby si vybudoval jinou budoucnost.
Nebo to celé začalo ještě dřív. Před sto, před tisíci
lety. Někým prokletým či vyvoleným nějakým
zapomenutým bohem, který mu požehnal a zároveň
ho odsoudil k tomu, že se tohle všechno uskuteční.

Nejspíš se to nikdy nedozvím.

Kapitola 25

Evangelina

Konstantní tlak tichého kamene jako by mi rozdíral

kůži. Nebylo snadné to přehlížet, dokonce ani po
mnoha letech výcviku. Bojovala jsem s nutkáním
zarýt si nehty do rukou jen proto, abych ucítila jinou
bolest než ten odporný ničivý tlak. Napadlo mě, kde
jsou ty kameny asi ukryté. Pod jednacím pódiem?
Pod lavicemi? Dusily mě tak, že musely být skutečně
blízko.

Všichni ostatní vypadali, že na ně to nepřirozené

omezení nejniternějších částí našich osobností nijak
nedoléhá. Dokonce i Mare, navzdory tomu, co si
prožila.
Držela hlavu vztyčenou, záda rovná. Nedala na sobě
znát nepohodlí ani bolest.

Což znamenalo, že to musím zamaskovat stejně

dobře jako ona. Ach jo.

Bracken znechuceně ohrnul rty. Účinky tichého

kamene mu vadily stejně jako nám ostatním. Doufala
jsem, že díky tomu bude třeba víc nakloněn našemu
návrhu. Ano, Montfort nenávidí a má k tomu důvod.
Ale prohru snad nesnáší ještě víc. A pokud Calovo
žvanění zafunguje, dlouho už Mavenovi věřit nebude.

Maven se mračil na Cala, jako by se snad svému

bratru válečníkovi mohl nějak vyrovnat. Pokud čekal,
že z toho vytříská nějaký soucit, o tuto naději přišel,
když Cal i nadále zachoval klid.

„Takové jsou mé podmínky, Mavene,“ pronesl.

Působil při tom víc královsky, než se kdy podařilo
jeho otci. „Vzdej se a přežiješ.“

Maven by si nezasloužil o nic víc než kulku do hlavy

nebo nůž do břicha.

Představuje nebezpečí, které si nikdo z nás nemůže

dovolit nechat naživu.

Chraplavá odpověď vyšla z jeho nejhlubšího nitra.

„Vypadněte z mého ostrova.“

Nikoho tím nepřekvapil. Ptolemus tiše vydechl.

Zacukalo mu v prstech lačnících po nožích připnutých
k jeho hrudi. Aspoň že gardisty nenapadlo odzbrojit
nás. Nebo jim to bylo jedno. Nejspíš si myslí, že
magnetroni jsou bez svých schopností bezbranní. To
se pletou. Kdyby to okolnosti dovolily, můj bratr by
dokázal Mavenovi ten nůž do břicha zabodnout.

Můj zaslíbený se předklonil a pomalu vstal. „Tak

dobrá,“ řekl sklíčeně.

„Vzpomeň si na tento den, Mavene, až zůstaneš

opuštěný a sám a nebudeš za to moci nadávat nikomu
jinému než sám sobě.“
Maven se místo odpovědi ušklíbl a uchechtl. Umně
hrál svoji pečlivě vybudovanou roli otloukánka
povolaného ke slávě. Roli druhého syna, který nikdy
neměl vládnout. Tady to je k ničemu. Všichni víme,
co je zač.

Královna Cenra, stále sedící, se na něj podívala přes

svoji dceru. „Naše podmínky, Vaše Veličenstvo?“

Neodpověděl. Tolik se soustředil na Cala a Mare, že

si ani nevšiml, že na něj někdo mluví. Iris do něj
strčila.

„Jedině kapitulace,“ prohlásil rychle. „Žádné milosti,

žádné odpouštění,“ dodal a podíval se na Mare. Ta
sebou cukla. „Pro nikoho z vás.“

Anabel sedící po Calově druhé straně vstala. Otřela si

ruce, jako by se chtěla očistit od této situace a svého
odporného vnuka. „Tím je jednání u konce,“
povzdechla si. „Všichni jsme ve shodě.“

Z nějakého zvláštního důvodu se dívala na Iris. Ne na

Mavena, a dokonce ani na Cenru nebo Brakena.
Zaměřila se na mladou královnu, která v této
společnosti neměla mnoho co říct.

Mavenova manželka přikývla a v šedých očích jí

významně zablesklo. „Ano, to jsme,“ přitakala.
Královna Cenra vedle ní udělala totéž. Nejspíš
jezeřanská tradice. Hloupá a zbytečná jako ti jejich
ničemní bohové.

Dvě královny povstaly na Mavenově straně pódia

jako první. Bracken je rychle následoval. Uklonil se
mým směrem a já mu pokývla hlavou. On se však
vzápětí zlostně zahleděl na Davidsona. Žádná z mých
póz nedovede plně odvést jeho pozornost od
nenávisti k tomuhle novokrevnému.

Premiéra to nijak nerozrušilo. Zachoval si svůj klidný,

nečitelný výraz. „Bylo to přinejmenším zajímavé,“
utrousil s prázdným úsměvem.

„Přesně tak,“ odvětila jsem.

V moři barev a odlesků zbrojí se postupně zvedli
všichni, až zůstal sedět jen Maven. Seděl a zíral.

Mare se zkušeně vyhnula jeho pohledu, propletla se

okolo Farley a zavěsila se do Cala. Ten pohled
falešného krále rozzuřil. Skoro jsem čekala, že
vzplane.

Nebýt tichého kamene, nejspíš by k tomu došlo.

„Ještě se uvidíme,“ houkl Cal přes rameno.

Něco v těch slovech Mavena rozlítilo. Praštil do

područky svého trůnu a oddusal pryč od nás všech.
Jeho temně černý plášť za ním jen vlál. Připomnělo mi
to záchvat vzteku u nějakého batolete. Velmi
nebezpečného batolete.

Jezeřanské královny a pidmontský kníže ho skoro

zdráhavě následovali. Cal měl pravdu. Pokud se
jazýček vah vychýlí v Mavenův neprospěch, pokud
se ukáže, že válku vyhrát nedokáže, zavrhnou ho. Ale
přidají se na naši stranu? To si nemyslím. Stáhnou se
a budou čekat na příležitost k úderu.

Skoro bych Montfortu a Šarlatové hlídce začala

závidět. Jejich spojenectví je aspoň podloženo
skutečnou loajalitou a společným cílem. Ne jako u
nás Stříbrných. Sice pořád mluvíme o míru, jenže
jsme k míru nebyli stvořeni. Pořád válčíme, v trůnních
sálech, na bitevních polích, a dokonce i u rodinného
stolu.

Jako bychom byli prokletí.

Už jsem se nemohla dočkat, až se dostanu z vlivu

tichého kamene a zase se svobodně nadechnu. Táhla
jsem Ptolema za sebou zpátky směrem k našim
letadlům. Držela jsem se u něj co nejblíže, abych ho
ochránila před generálkou Farley. Chodí za ním jako
krysa pronásledující vlka a čekající na sebemenší
příležitost.

Jakmile jsme se vymanili z moci tichého kamene,

ucítila jsem, jak se mi vracejí mé schopnosti.
Kousíčky kovu v mých špercích, vlasech, na zubech i
po celém těle zazvonily. Zapátrala jsem po
Mavenových metálech a poznala jsem, že se vzdalují.
Opravdu odešel a opouští ostrov stejně jako my.

Válka ještě zdaleka není vyhraná, a pokud mohu

soudit, obě strany jsou na tom zrovna teď stejně.
Dokonale vyrovnané síly. Tenhle spor se může
táhnout ještě dlouhá léta. A já zůstanu neprovdaná,
pouhá princezna, svobodná bez vodítka určeného pro
královnu. Až sem otec dorazí, mohla bych se na
pár týdnů vrátit domů. Ať se s tím zmatkem
vypořádá sám. A možná bychom s Elane mohly
zmizet na nějaké klidné místo.

Jak jsem byla zamyšlená, skoro jsem si ani nevšimla,

že mi pod nohama vyvěrá voda.

Současně mi došlo, že Mavenovy metály se přestaly

pohybovat.

„Tolly,“ špitla jsem a chytila ho za paži.

Bratr s vytřeštěnýma očima pozoroval stoupající

vodu.

Stejně tak i zbytek naší skupiny. Brodili se jeden k

druhému. Farley a její důstojníci si rychle posbírali
zbraně. Některé už byly utopené. Spěšně zaujali
obranné pozice a zaměřili se na stromy a pódium v
dálce.

Mare se přesunula před Cala, který se vyděšeně

rozhlížel kolem sebe, zaskočený vodou vzlínající
všude kolem nás. Mezi prsty jedné ruky jí vyskočily
jiskry.

„Opatrně,“ vyštěkla jsem, uskočila a současně strhla

Tollyho s sebou na sušší kus půdy. „Všechny nás
usmažíš.“

Ona se na mě ledově podívala. „Jenom když budu

chtít.“

„To ty nymfy?“ zavrčela Farley. Zbraň měla opřenou

o lícní kost a jedním okem se dívala skrz mířidlo.
„Vidím z jejich směru pohyb. Jejich modré šaty,
gardisty…“ odmlčela se.

Vytáhla jsem z Tollyho šerpy nůž a zatočila s ním v

ruce. „A?“

„A nejde o nic, čím bychom se teď měli zabývat,“

prohlásila Anabel lehkovážně. „Co kdybychom se
vrátili k letadlům?“

Nebyla jsem jediná, kdo na ni zůstal zírat s otevřenou

pusou.

Farley, pořád v bojovém postoji, promluvila jako

první. „Buď se celý tenhle ostrov potápí, nebo se
musíme připravit na útok…“

„Nesmysl,“ odsekla Anabel. „Tak to není.“

„Tak co se to děje?“ procedil Cal. „Co jste udělali?“

Anabel dala prostor Julianovi Jacosovi. Starší muž se

klidně pousmál.

„Ukončili jsme to,“ odpověděl jednoduše.

Mare zareagovala jako první. „Co…“

Vtom se odněkud zpoza stromů ozvalo burácení

mohutné vlny valící se směrem od pláže. Klečící
Farley vyskočila na nohy a znovu pohlédla do mířidla.

Její pobočníci vystrašeně ustupovali.

Začala jsem šplhat na písečnou dunu. Zoufale jsem se

chtěla dostat výš a současně získat lepší výhled.

Najednou se nad travnatou plání rozlehla střelba.

Mare sebou trhla. Zaťala jsem ruku v pěst a počítala
kulky. Létaly proti sobě, jedna salva proti druhé.

„Oni s něčím… bojují,“ hlásila jsem.

Cal se brodil vodou vpřed a na rukou mu tančily

plamínky. „Maven,“ zabručel tiše. Mare skočila před
něj a pokusila se ho zastavit, aniž by mu dala ránu
nebo se o něj popálila. Jeho babička se ani nehnula.

Voda střídavě ustupovala a zase se vracela jako malý

příliv a odliv, jako by ji někdo ovládal jako loutku. Ze
své vyvýšené pozorovatelny jsem za pokroucenými
stromy zahlédla barevné záblesky. Modrá zbroj,
červený plamen, ohnivé pláště gardistů. Někdo
zařval. Vzduch zbělal mlhou, jako by někdo přes svět
přehodil šedivou oponu.

Mé šperky se daly do pohybu a začaly utvářet zbroj,

která se mi rozběhla z prstů přes zápěstí až k pažím.
„Dej mi zbraň, Farley,“ vyštěkla jsem.

Ona se na mě ani nepodívala, jen si odplivla.

„Mám odtud lepší výhled i dostřel,“ zavrčela

jsem.Farley se zbraně odmítla pustit. „Jestli si myslíš,
že bych ti já cokoli dala…“

„Jestli si myslíš, že se ptám,“ odsekla jsem a luskla

prsty. Zbraň jí vyskočila z rukou a přilétla ke mně.

„Dámy, tohle skutečně nebude nutné,“ nechala se

slyšet Anabel, pořád podivně klidná. „Vidíte, už je po
všem.“ Postavila se mezi nás a ukázal vrásčitým
prstem ke stromům.

Voda se znovu rozeběhla po louce a pohybovala se

společně s blížícími se postavami. V mlze vypadaly
jen jako stíny.

Jako první voda přinesla mrtvá těla, okolo nichž se

vlnily pláště gardistů. Jejich tváře už nebyly zahalené
pod maskami. Některé jsem poznala, jiné ne.

Pak se blížící se stíny konečně zhmotnily. Jeden z nich

zvedl ruku a odehnal mlhu pryč. Ta ihned
zkondenzovala a spadla v kapičkách vody na zem
jako nečekaná dešťová přeháňka, z níž vystoupily
Cenra a Iris následovány svými strážnými. Zaujaly
dost zvláštní postoj, jako by nám chtěly bránit v
pohledu na modrý kruh uniforem za nimi co nejdéle.
Zastavily se nějakých deset metrů od nás a veškerá
voda se jim shromáždila u nohou. Všichni jsme na ně
zaskočeně a zaraženě zírali. Dokonce i Davidson se
zmateně mračil.

Jen Anabel s Julianem vypadali naprosto v klidu.

„Buď tak hodný a připrav tu výměnu,“ požádala
Anabel Juliana přes rameno.

Byl skoro mrtvolně bledý, ale přikývl, otočil se a

spolu se dvěma strážnými z rodu Lerolanů někam
odešel.

Výměnu, tak to řekla.

Podívala jsem se na Mare. Všimla si toho a zahleděla

se na mě očima plnýma strachu a nejistoty.

Co se tady bude měnit? měla jsem sto chutí se

zeptat.

Nebo kdo?

Uprostřed kruhu jezeřanských stráží sebou někdo

házel. Zahlédla jsem ho skrz mezeru mezi Cenrou a
Iris. Bojoval předem prohraný zápas s daleko
silnějšími, než byl sám.

Mavenovi tekla krev ze rtu a koruna mu ve změti

rozcuchaných černých vlasů držela už jen tak tak.
Vztekle kopal kolem sebe, takže ho Jezeřané museli
táhnout za paže. Celé tělo mu olizovaly prameny vody
připravené kdykoli zakročit. Iris si vesele
pohvizdovala a točila si na prstu s jeho náramky. S
jeho ohnivými náramky, s klíčem k jeho
schopnostem, uvědomila jsem si najednou šokovaně.
Byl zcela bezbranný, vydaný na milost lidem, jimž by
milost sám nikdy neprokázal.

Vtom Iris přeběhl po tváři divoký úsměv, což mě od

ní, která je jinak vždycky bez výrazu a odměřená,
úplně zarazilo. Maven na ni plivl, ale dost minul.

„Ty mořská děvko!“ sykl a znovu začal kopat.

„Dneska jsi udělala velkou chybu!“

Cenra se na něj zle zamračila, ale nechala dceru, aby

si s ním poradila sama.

„Skutečně?“ podivila se Iris, načež mu pomalu

sundala z hlavy korunu a hodila ji do vody. „Nebo jsi
udělal chybu ty? Spoustu, spoustu chyb, v neposlední
řadě tu, žes mě pustil do svého království?“

Nemohla jsem uvěřit vlastním očím. Maven, zrádce,

sám zrazený. Podvodník, sám podvedený.

Válka.

Tímhle skončila.

Chtělo se mi zvracet.

S přerývaným dechem jsem odtrhla oči od Mavena a

upřela je na jeho bratra.

Cal zbledl jako stěna. Zjevně o ničem z toho neměl

ani tušení, ať už Anabel s Julianem domluvili cokoli.
Ať už se rozhodli jeho jménem vyměnit kohokoli.

Koho jim za Mavena vydají?

Nastal nejvyšší čas zmizet. Popadnout Tollyho a

vrhnout se přímo do moře.

Rychle jsem slezla z duny a vrátila se k bratrovi.

Falešný král by je měl všechny na chvíli dostatečně
zaměstnat. Nesmíš to těm nymfám nijak usnadnit.

Rychle k letadlu. Rychle domů.

„Tolik si o sobě nemysli, Evangelino!“ vyštěkl Maven

a trhl hlavou, aby si odhodil vlasy z čela, ale stejně mu
pořád padaly až do očí. „Tebe by za mě nikdy nikdo
nevyměnil, takovou cenu nemáš, ať už si o sobě
myslíš, co chceš!“

Jakmile na mě zavolal, obrátila se ke mně i pozornost

ostatních. A to už jsem pomalu couvala a držela
Ptolema pevně za ruku. Začala jsem mezi nimi pátrat
aspoň po jediném příteli a zjistila jsem, že nejblíže
tomu je paradoxně Mare Barrowová. Přelétla mě
očima a sjela jimi i na mou ruku, kterou jsem svírala
Tollyho. V jejím pohledu jsem zahlédla cosi jako
lítost, až jsem dostala chuť vypíchnout jí oči.

„Tak za koho?“ zvedla jsem bradu a rozhodla se

spolehnout na hrdost jako na brnění. „Chystáš se
snad znovu obětovat ty, Barrowová?“
Mare zamrkala a lítost v jejích očích se hned přetavila
na vztek. To už bylo lepší.

„Ne,“ ozval se Julian vracející se spolu s Lerolany.

Stejně jako Jezeřané s sebou i oni někoho vlekli.

Když jsem posledně viděla Salina Irala, přišel o

veškeré své tituly a otec ho vlastnoručně málem
uškrtil za jeho bláznovství a pýchu. Salin Iral zabil
před hradbami Corvia krále Země jezer proti všem
příkazům jen proto, aby si vysloužil poplácání po
ramenou. Byl příliš krátkozraký na to, aby si
uvědomil, že tím alianci Jezeřanů s Mavenem akorát
posílí, stejně jako odhodlání obou královen. Teď za
tu chybu zaplatí životem.

Salin tam jen tak postával s úplně prázdným výrazem.

Zíral do země, a přestože ho strážní nijak zvlášť
nedrželi, ani se nepokusil utéct. Vzhledem k tomu, že
poblíž stál Julian Jacos, bylo jasné proč. Pochybuji,
že by od něj dostal svolení utéct.

„Co to má znamenat? Neodsouhlasil jsem žádnou…“

vyprskl Cal na babičku.

Ta mu ale jen položila ruku na prsa a jemně ho

zatlačila zpátky.

„Ale uděláš to, že ano, Cale?“ řekla sladce, načež si s

mateřskou láskou vzala jeho tvář do dlaní. „Můžeme
s touhle válkou skoncovat teď a tady. Tohle je cena.

Jeden život za tisíce jiných.“

Snadné rozhodování.

„Přesně tak, Cale. Děláš to přece, abys zachránil

další životy, nebo ne?“ vyprskl na něj sarkasticky
Maven. Slova byla jedinou zbraní, která mu zůstala.

„Jsi přece šlechetnost sama.“

Cal pomalu zvedl oči a probodl svého bratra

pohledem. To zavřelo ústa dokonce i Mavenovi,
takže se ta chvíle palčivě táhla. Ani jeden z nich ani
nemrkl. Ani jeden nezaváhal. Mladší Calore se na
staršího dál šklebil a snažil se ho vyprovokovat k
nějaké reakci. Ale Calův výraz se nezměnil. Neřekl
jediné slovo. Když však trochu svěsil ramena a uhnul
babičce z cesty, vyjádřil se zcela jednoznačně.

Julian pohybem prstu přiměl Salina zvednout obličej,

aby se mu mohl podívat do očí. „Jdi ke královnám,“
poručil mu melodickým hlasem schopného pěvce.

Tak nadaného, že by nás tu klidně mohl všechny

očarovat a vyzpívat si cestu až k trůnu. Naštěstí pro
nás všechny ale Juliana moc nikdy nezajímala.

Přestože byl omámený, kráčel Salin Iral s grácií šelmy

a ladnými pohyby překonal krátkou vzdálenost mezi
námi a skupinou s Mavenem. Jezeřanské královny
vypadaly jako dvě vyhladovělé ženy sledující blížící se
jídlo. Iris ho popadla kolem krku, podkopla mu
kolena a přinutila ho pokleknout ve vodě, která mu
tak sahala až nad zápěstí.

„Pošlete ho na druhou stranu,“ řekla tiše Cenra a

ukázala na Mavena.
Celá ta situace mi přišla úplně špatně, jako bych se
na ni dívala přes nějaké hodně tlusté a hodně špinavé
sklo, jako by se to celé odehrávalo příliš zpomaleně
na to, aby to byla pravda. Jenže byla. Strážní táhli
klopýtajícího Mavena vpřed směrem k jeho bratrovi.
Pořád ještě se sice šklebil a prskal krev, ale v očích
už se mu leskly slzy. Přestával se ovládat, ztrácel nad
sebou kontrolu.

Poznal, že tohle je konec. Maven Calore prohrál.

Strážní ho vlekli nemilosrdně dál. Byl na něj žalostný

pohled. Mezi záchvaty manického smíchu si začal
mumlat přerývaná slova.

„Udělal jsem, cos řekla,“ šeptal sám sobě. „Udělal

jsem, cos řekla.“

Ještě než ho mohli strhnout před Cala na kolena,

Anabel jim zastoupila cestu a postavila se mezi dva
bratry jako ochranitelská tygřice.

„Ani o krok blíž k právoplatnému králi,“ zavrčela.

Bylo rozumné, že mu nedůvěřovala dokonce ani teď,
když už mu nic nezbylo.

Maven klesl na kolena a projel si rukou černé mokré

lokny, načež vrhl po bratrovi pohled plný ohně, jímž
už nevládl. „Bojíš se malýho kluka, Cale? A já myslel,
že si říkáš válečník.“

Mare stojící Calovi po boku se napjala a dotkla se

jeho paže. Nevím, jestli proto, aby ho zastavila, nebo
naopak popostrčila. Cal jen mlčky ztěžka polkl a
rozhodoval se, co dál.

Pak poslední zbylý král bolestně pomalu položil ruku

na jílec meče. „Kdyby to bylo opačně, zabil bys mě.“

Maven vydechl a zaváhal dost dlouho na to, aby dal

prostor lži. Nebo aspoň naději na lež. Byl zcela
nepředvídatelný, nedalo se odhadnout, jak zareaguje.

„Ano, zabil,“ zamumlal a znovu vyprskl krev. „Jsi na

to pyšný?“
Cal neodpověděl.

Mavenovy ledově modré oči se pak zaměřily na

Mare, která se pod jeho pohledem zatvrdila jako
temperovaná ocel. Měla všechny důvody se ho bát,
ale dokonale je skrývala.

„Máš radost?“ zeptal se Maven téměř šeptem. Ani si

nejsem jistá, kterému z nich byla ta otázka určená.

Ale žádný z nich neřekl ani slovo.

Vtom mou pozornost upoutal sípot dusícího se

člověka, a když jsem zvedla oči od Mavena, spatřila
jsem dvě královny kroužící kolem své kořisti. Nešlo o
žádný tanec ani rituál, nemělo to žádný předem daný
řád. Celé to bylo podřízeno chladnokrevnému
soustředěnému hněvu. Dokonce i Brackena ten
pohled zneklidnil a trochu couvl, aby jim nechal
dostatek prostoru k tomu, co musely vykonat. Salin
Iral klečel mezi nimi na kolenou a svíjel se s ústy
plnými slané vody. Lily mu ji do nich na střídačku.
Dokonalé mučení. Vždycky jen tolik, aby se ještě
stačil trochu nadechnout. Jeho tvář postupně bledla,
pak brunátněla a nakonec černala. Nakonec padl k
zemi, škubal se a topil v pouhých pár centimetrech
vody, neschopen se posadit, neschopen se zachránit.
Obě královny se nad jeho tělem ještě naposledy
sklonily a popadly ho za ramena, aby se ujistily, že to
poslední, co na tomhle světě uvidí, budou jejich
obličeje.

Mučení už jsem viděla. Viděla jsem ho provádět lidi,

kteří se v něm vyžívají.

To člověka vždycky trochu rozhodí. Ale brutalita

Jezeřanek pro mě byla příliš dokonale vypočítaná,
než abych ji mohla pochopit. Děsila mě.

Iris si mého pohledu všimla a já se musela odvrátit,

protože už jsem se na to nevydržela dál dívat.

Měla každopádně pravdu. Maven udělal velkou

chybu, když ji vpustil do svého království a svého
paláce.
„Máš radost?“ vycenil Maven znovu zuby, tentokrát
ještě zuřivěji a zoufaleji.

„Buď zticha, Mavene,“ zazpíval Julian a přinutil ho,

aby se na něj podíval. A Maven Calore poprvé v
životě zavřel svou vychytralou pusu.

Ohlédla jsem se přes rameno na Ptolema a zjistila

jsem, že je stejně bledý jako já. Půda pod našima
nohama jako by se otřásala. Spojenectví byla zrazena
a došlo ke zrodu nových aliancí. Vznikla potřeba
stanovit nové hranice a domluvit nové sňatky.

Pak se mi sevřelo srdce. Došlo mi totiž, co je další

součástí tohohle obchodu.

Musí to tak být.

Mírně jsem se naklonila k bratrovi a zašeptala mu do

ucha, aby to neslyšel nikdo jiný:

„Tohle nemůže být jen o Salinovi.“

Vždyť Iral byl jen zneuctěný lord, bez titulu, bez
území, bez jakékoli moci ať už v Nortě nebo Riftu. S
výjimkou toho, co provedl, neměl sebemenší cenu.

Dokonce ani jezeřanské královny by nevyměnily

Mavena jen z pomstychtivosti.

Jsou zvláštní, ale ne hloupé. Anabel sice tvrdila, že

cenou je život Salina Irala, ale to nemohlo být vše.
Musela jim nabídnout víc. Ještě někoho.

Tvářila jsem se klidně a nehybně jako socha,

přestože jsem uvnitř celá vřela.

Nikdo nesměl mou masku prohlédnout.

Nebyla jsem daleko od pravdy, když jsem zprvu

dostala strach, že by mohli chtít vyměnit nás.

Ale Maven měl pravdu. Princ a princezna za krále?

To by byl nesmysl. My jeho ceny nedosahujeme.

Zato náš otec rozhodně ano.

Volo Samos, král Riftu. Salin vrazil jezeřanskému
králi dýku do zad, aby si získal pozornost a přízeň
našeho otce. Takže králova smrt by se vlastně dala
připsat na vrub jemu. Došlo k ní jeho jménem.

Navíc pro Zemi jezer představuje rivala stejně jako

pro Cala.

Anabel by ho určitě vyměnila hned. Obětovat jeho

život byl další logický krok.

Zapletla jsem si prsty do sebe, abych skryla, jak se

mi roztřásly. S tváří dál zcela prostou jakéhokoli
výrazu jsem se pokusila zvážit možnosti.

Jestliže otec zemře, království Rift zanikne, bez něj za

současné situace nemůže vydržet. Já už nebudu
princeznou, nebudu jeho poddanou, jeho cvičeným
zvířátkem, jeho hračkou, se kterou může
obchodovat, jeho mečem, který může poslat, kam se
mu zlíbí.

Nebudu se muset provdat za nikoho, koho nemiluju.

Nebudu muset prožít zbytek svých dní v jedné velké
lži.

Jenže přes to všechno mám otce ráda. Nemůžu si

pomoct. Je to k zbláznění.

Co jen budu dělat?

Kapitola 26

Mare

Odmítla jsem letět stejným letadlem jako Maven.

Cal taky. Přestože byl stále očarovaný, nemohli jsme
se na něj ani podívat. Takže se za nás obětovali
Julian, Davidson a Anabel, kteří ho eskortovali do
druhého letadla, abychom my ostatní měli trochu
klidu.
Přesto jsme spolu nedokázali promluvit. Let zpět do
Přístavní zátoky proběhl v naprostém tichu. Dokonce
i Evangelina s Ptolemem jen zaraženě mlčky seděli.

Ten obchod nás všechny zaskočil. Osobně tomu

pořád nemůžu uvěřit. Julian a Anabel vyjednávající s
Jezeřany za našimi zády? Nám všem pod nosem? Bez
Calova požehnání? Aniž by o tom věděl Davidson?
To nedává smysl. Dokonce ani Farley s celou svou
sítí špiónů něco takového ani ve snu nečekala. Jako
jediná ovšem vypadala spokojeně. Usmívala se a
nadšením celá zářila.

Neměl by to být takový pocit. Zvítězili jsme. Vyhráli

jsme válku. Už žádné další boje, žádné umírání.
Maven přišel o svou korunu na ostrově Provincie.

Nikdo se pro ni ani neobtěžoval sehnout. Všichni

nechali chladný kruh železa napospas písečným
dunám. Iris mu sebrala jeho náramky. Nemůže s námi
bojovat, ani kdyby chtěl. Je po všem. Ten kluk, který
si říkal král, skončil.
Nemůže mi už ubližovat ani o vteřinu déle.

Tak proč se jen cítím tak hrozně? Proč se mi žaludek

svírá hrůzou? Jako bych v něm měla veliký těžký
kámen, kterého si prostě nejde nevšímat. Co bude
dál?

Nejdřív jsem se ten strach pokusila svalit na Iris, její

matku a Brackena.

Přestože Cal se zavázal mírové smlouvy dodržet,

pochybuju, že je budou držet oni. Na to ztratili příliš a
ani jeden z nich mi nepřipadá jako člověk, který bude
ochotný odejít domů s prázdnýma rukama. Všichni
mají osobní důvody se dál mstít. A Norta je pořád
ještě rozdělená a ochromená občanskou válkou. Pro
silnější hráče představuje snadnou kořist. Ať už jsme
uzavřeli jakýkoli mír, existuje jen na dluh. Skoro
slyším, jak hodiny odpočítávají čas, kdy dojde na
konečné zúčtování.

Ale kvůli tomu strach nemáš, Mare Barrowová.

Minulou noc jsme se s Calem dohodli, že se
nebudeme nijak rozhodovat a ani nebudeme měnit
naše dřívější rozhodnutí. Ve válce jde od některých
věcí řekněme odhlédnout. Ale myslela jsem, že
budeme mít víc času. Nevěděla jsem, že to celé tak
rychle skončí. Nevěděla jsem, že na okraji propasti
jsme ve skutečnosti stáli už včera.

Teď když byl Maven svržen, se Cal stal

právoplatným vládcem Norty. Nechá se
korunovat a ujme se svého rodového práva. Ožení
se s Evangelinou. Na ničem z toho, co bylo
předtím, nebude záležet.

Stanou se z nás znovu nepřátelé.

Montfort ani Šarlatová hlídka nepodpoří dalšího

Stříbrného krále.

Ani já nemůžu, bez ohledu na to, jak moc slibuje, že

všechno změní. Historie se bude jednoduše
opakovat, i kdyby třeba až v jeho dětech nebo
vnoučatech, dávno po něm. Cal odmítá vidět, co je
třeba udělat. Nemá žaludek obětovat to, co je třeba,
aby byl svět lepší.

Po očku jsem se na něj podívala. Nevšiml si mě.

Soustředil se na vlastní myšlenky. Myslel na bratra.
Princ Maven Calore musí zaplatit za krveprolití, které
způsobil, a za zranění, která nám po něm všem
zůstala.

Kdysi, před útokem na věznici Corros, když si Cal

myslel, že tam na nás Maven bude čekat, řekl, že v
tom případě se neovládne. Že se za ním rozběhne a
vší silou se do něj pustí. Vyděsilo ho, jak málo se
vlastně dokáže ovládat. Tehdy jsem mu slíbila, že
kdyby přece jen Mavena nedokázal zabít, že to
udělám za něj. Přišlo mi to snadné. Jenže když jsem k
tomu konečně dostala příležitost, tehdy, když na mě
Maven upřel oči z vany ve svých komnatách,
zranitelný jak novorozeně, nedokázala jsem to.

Chci, aby umřel. Kvůli tomu všemu, co mi udělal.

Kvůli vší bolesti, kterou mi způsobil. Kvůli Shadeovi.
Kvůli všem těm Rudým, kteří pro něj vždycky byli jen
figurkami v jeho zvrácené hře. A stejně nevím, jestli
bych ho dokázala zabít sama. Jestli bych ho dokázala
vlastnoručně jednou provždy sprovodit ze světa. A
nevím, jestli toho je schopen Cal.

Ale bude. Bude muset. Tahle cesta má jen jeden cíl.

Zpáteční let do Přístavní zátoky se mi zdál o něco

kratší. Přistáli jsme na okraji civilního přístavu na
místě někdejšího hlavního tržiště, hned u vody. Všude
kolem stáli naši vojáci. Zvedl se mi z toho žaludek.
Tolik párů očí.

Pro jednou nebudu hlavní atrakcí já. Přestože mi on

to samé udělal mnohokrát, stejně mě nijak netěšilo
sledovat, jak Mavena vyvádějí z letadla. Klopýtal,
omámený Julianovými schopnostmi. Vypadal víc jako
malý kluk než kdykoli dřív. Někdo mu za zády
spoutal ruce. Nic na to neřekl, protože stále ještě
nemohl mluvit.

Farley se postavila těsně vedle něj, pyšně se usmála a

triumfálně zdvihla do vzduchu jednu pěst. Pak ho
popadla za límec.

„Povstaňme! Rudí jak úsvit!“ vykřikla. Potom

Mavenovi nohou podkopla nohy stejně jako předtím
Iris Salinovi, aby musel padnout na kolena. Král,
který se musel ponížit. „Vítězství!“

Šokované ticho na náměstí rychle vystřídal jásot,

když si všichni uvědomili, co přesně to znamená. Sílil
jako bouře, dokud výkřiky radosti a hněvu nezněly
všude kolem tak hlasitě, až jsem si začala myslet, že
už o tom musí vědět vážně celé město.

Po boku mě hřálo Calovo teplo. Celé to jen

nezaujatě pozoroval. Nijak si to neužíval.

„Odveďte ho do paláce,“ zašeptal Anabel, jakmile se

k němu přiblížila. „Tak rychle, jak to jen jde.“

Anabel si popuzeně povzdychla. „Lidé ho musejí

vidět, Cale. Dovol jim, aby si naše vítězství
vychutnali. Dovol jim, aby tě pro něj milovali.“
„Tohle není o lásce,“ škubl sebou Cal a kývl směrem
na shromážděný dav.

Rudí a novokrevní v něm dalece převyšovali počty

Stříbrných, ale všichni do jednoho na Mavena hleděli
s neskrývanou záští a zdviženými pěstmi. Celým
náměstím otřásala nenávist. „Tohle je začátek lynče.
Odveďte ho odsud pryč do paláce.“

Bylo to správné rozhodnutí. A snadné. Přikývla jsem

a jemně mu stiskla paži.

Abych se ho pokusila aspoň trochu potěšit. Dokud

ještě můžu. Jsme na tom jako vzniklá aliance, žijeme
ve vypůjčeném čase.

Anabel se trochu naježila. „Mohli bychom ho ale

nechat provést…“

„Ne,“ sykl na ni Cal hlubokým výhružným hlasem,

načež přeskočil pohledem z ní na mě. Trochu jsem
ztuhla. „Já nehodlám opakovat jeho chyby.“
„Fajn,“ procedila Anabel skrz zaťaté zuby. Na okraji
náměstí už se řadily transporty, které nás měly odvézt
zpět do paláce. Cal zamířil přímo k nejbližšímu a já se
vydala v uctivé vzdálenosti za ním.

„Musíme ale ještě rozeslat zprávy a připravit televizní

vysílání,“ pokračovala Anabel. „Dát lidu Norty vědět,
že skutečný král se vrátil. Musíme nechat svolat
představitele šlechtických rodů, aby přísahali věrnost,
a potrestat ty, kteří by se snad zdráhali…“

„Já vím,“ odsekl Cal.

Někde za zády jsem slyšela kohosi klopýtat. Farley

tlačila Mavena k autům a z druhé strany ho hlídal
Julian. Několik vojáků jí na oslavu vítězství hodilo za
hlasitého jásotu a řevu k nohám své rudé šátky.

Byl to děsivý zvuk, dokonce i od mých vlastních lidí.

Zanesl mě zpátky do Archeonu, kdy jsem byla
přinucena projít městem spoutaná v řetězech. Jako
zajatec, trofej. Maven mě přiměl pokleknout před
celým světem. Tehdy se mi chtělo zvracet a stejně se
mi chce zvracet i teď. Neměli bychom být lepší než
oni?

Přes to všechno jsem pociťovala tentýž zvrácený

hlad. Touhu po pomstě a spravedlnosti. Ozývala se
stále hlasitěji. Zaháněla jsem ji a snažila se přehlížet
zrůdu, kterou si nosím v sobě, zrozenou ze všech
zlých činů, které jsem napáchala a které jiní napáchali
na mně.

Anabel celou cestu k transportům něco mlela. Cal se

na ni zamračeně díval.

Před nástupem do našeho vozu jsem se ani neohlédla.

Nedokázala bych se dívat, jak někdo jiný trpí
podobně, jako jsem já trpěla v Archeonu. Dokonce
ani v Mavenově případě.

Cal za sebou zavřel dveře a v přítmí vozidla sebou

praštil do sedačky. Přepážka oddělující nás od řidiče
byla zvednutá. Zůstali jsme sami, takže jsme se
nemuseli nijak přetvařovat. Uvnitř panovalo skoro
úplné ticho, hluk z náměstí sem doléhal jen jako tichý
šum.

Cal se předklonil, opřel se lokty o kolena a zabořil

tvář do dlaní. Konečně se poddal všem emocím.
Strachu, lítosti, hanbě a úlevě. A to všechno
podtrhovala hrůza z toho, co přijde. Opřela jsem se a
zakryla si oči dlaněmi.

„Je po všem,“ řekla jsem, ačkoli jsem tušila, že to je

lež. On rychle dýchal do dlaní, jako by právě skončil
s výcvikem.

„Není,“ řekl. „Ani zdaleka ne.“

Moje komnaty v Oceánské vyhlídce se nacházejí na

druhé straně rezidenčního patra než ty Calovy. Na
moji žádost. Jsou příjemné, světlé a vzdušné, ale
koupelna je hodně malá a v danou chvíli v ní bylo až
příliš těsno. Chvěla jsem se v teplé vodě plné
mýdlových bublin. Příjemná horkost zaháněla bolesti
v těle a odnášela napětí ze svalů. Farley se zády ke
mně opírala o vanu a Davidson seděl u dveří. Na
vůdce celého národa působil až překvapivě
neformálně. Elegantní oblek, který si vzal na jednání,
měl rozepnutý až na bílé triko. Mnul si oči a zíval,
unavený, ačkoli bylo pořád ještě dopoledne.

Znovu jsem si vydrhla obličej a zatoužila po

schopnosti spláchnout pocit marnosti stejně snadno
jako pot a špínu. Nemůžu mít ani vteřinu jen pro
sebe.

„A když odmítne?“ zabručela jsem k nim oběma. Náš

plán, poslední šance udržet všechno pohromadě, byl
děravý jako ementál.

Davidson spojil ruce na pokrčeném koleni. „ Jestli

odmítne…“

„Odmítne,“ odpověděly jsme já i Farley jednohlasně.

„Pak uděláme to, na čem jsme se domluvili,“ pokrčil

premiér rameny.

Vyčerpaně se na mě podíval. „Pokud nedostojíme

svému slovu, skončili jsme. A já dal své zemi řadu
slibů.“

Farley souhlasně přikývla. Otočila hlavu ke mně.

Obličej měla jen pár centimetrů od mého. Takhle
zblízka bych mohla spočítat všechny pihy, které se jí v
postupujícím létě množily na nose. Ostře
kontrastovaly se zjizvenými ústy. „Já taky,“ řekla.
„Ostatní generálové se vyjádřili jasně.“

„Rád bych se s nimi setkal,“ podotkl Davidson tiše.

Ona se zahořkle ušklíbla. „Jestli to tady dopadne, jak

si myslíme, budou na nás při našem návratu čekat.“

„Výborně,“ odpověděl.

Položila jsem dlaň na hladinu a přejížděla s ní po

mléčné, parfémované vodě.

„Kolik máme času?“ zeptala jsem se na to, o čem se

nám nikomu nechtělo mluvit. „Než se Jezeřani vrátí?“

Farley si opřela bradu o koleno. Nervózně

zamlaskala. Takhle obvykle nevypadá. „Zvědové v
Pidmontě a Zemi jezer hlásí pohyb v pevnostech i
citadelách. Svolávají armádu.“ Hlas se jí změnil,
ztěžkl. „Nebude to dlouho trvat.“

„Zaměří se na hlavní město,“ konstatovala jsem suše.

Nebyla to otázka.

„Nejspíš,“ souhlasil Davidson a zamyšleně si

poklepával prstem o ret.

„Přinejmenším jim půjde o symbolické vítězství. A v

tom nejlepším případě, pokud se jim podvolí ostatní
města a regiony, to je také cesta, jak rychle dobýt
celou zemi.“

Farley při té představě ztuhla. „Pokud Cal při tom

útoku zemře…“ raději se odmlčela. Sjela jsem
pohledem z její siluety k oknu. Na nebi se líně
povalovaly nadýchané bílé obláčky. Na takový
rozhovor bylo venku až příliš krásně.

Davidson navázal na Farleyinu myšlenku a možná

nevědomky ještě otočil tím nožem, který jako by mi
už dlouho trčel z břicha. „Bez obou Calorů nezůstane
žádný král. A v celé zemi zavládne chaos.“

Říkal to, jako kdyby to byla jedna z možností. Rychle

jsem se ve vodě otočila a zamračila se na něj.
Položila jsem jednu ruku na porcelánový okraj vany a
nechala si po prstech přeběhnout varovnou jiskru. On
raději o kousek couvl.

„Výsledkem bude další Rudé krveprolití, Mare,“

vysvětlil. Znělo to jako omluva.

„A já o nic takového nestojím. My musíme Archeon

získat dřív než oni.“

Farley přikývla a zaťala ruku v pěst. Odhodlaně. „A

přinutit Cala vzdát se trůnu. Přesvědčit ho, že nemá
jinou možnost.“

Já bez hnutí dál zírala na premiéra. „A co Rift?“

Davidson přimhouřil oči. „Volo Samos nikdy nepřijme

svět, jemuž by nemohl vládnout, ale Evangelina…“
Převracel její jméno v ústech. „Třeba by se nechala
přesvědčit. Nebo přinejhorším podplatit.“

„Čím?“ vyštěkla jsem. Vím, že Evangelina by udělala

cokoli, aby se vykroutila ze sňatku s Calem, ale zradit
rodinu a zahodit korunu? To těžko. Radši by snesla
utrpení. „Je bohatší než my všichni. A příliš hrdá.“

Davidson povýšeně zvedl bradu. Jako kdyby věděl

něco, co my ne. „Vlastní budoucností,“ odvětil.
„Svobodou.“

Pochybovačně jsem nakrčila nos. „Nejsem si jistá, co

byste od ní mohl žádat.

Ona se vlastního otce nezbaví.“

Premiér souhlasně přikývl. „To ne, ale může rozbít

alianci. Odmítnout se vdát.

Odtrhnout Rift od Norty. Zbavit Cala lidí, o které se

může opřít. Pomoci nám vést jeho kroky. Bez
spojenců nepřežije.“

V tom se neplete, ovšem tenhle plán je poněkud

ošidný. Spoléhat se na Evangelininu motivaci je jedna
věc, ale co její loajalita k vlastní krvi? K rodině?

To se mi zdá nemožné. Sama říkala, že zasnoubení

nemůže odmítnout, že nedokáže jít proti otcovým
přáním.

Z vany stoupala do ticha pára.

Z druhé strany dveří se ozval rozčilený hlas. „Jaká je

šance, že něco takovýho opravdu vyjde?“ zavolal
Kilorn z mé ložnice.

Musela jsem se zasmát. „Co myslíš?“

Odpovědí mi byl dlouhý, rozladěný povzdech. Dveře

se zachvěly, jak do nich narazila jeho hlava.

Kilorn s Davidsonem měli dost důstojnosti, aby mě

nechali obléknout se v klidu, ale Farley bez okolků
zůstala rozvalená na tyrkysovém přehozu mé postele.

Nejdřív jsem ji chtěla vyhodit, abych si ukradla aspoň

chvilku pro sebe, ale nakonec jsem za její přítomnost
byla ráda. Kdybych zůstala sama, možná bych se tím
vším nechala převálcovat a už nikdy neotevřela dveře.
S Farley nemám jinou možnost než se co nejrychleji
připravit. Doufám, že tenhle zajímavý den přečkám
ve zdraví.

Když jsem se soukala do formální uniformy Šarlatové

gardy, čisté a přešité mi na míru, Farley se trochu
uchechtla. Přísahu jsem složila už před více než
rokem, ale nikdy mi to nepřišlo oficiální. Ta uniforma
má sloužit jako symbol, měla mě řádně oddělit od
Cala a jeho Stříbrných spojenců, ve skutečnosti si ale
myslím, že Farley prostě chce, abych trpěla s ní.
Krvavě rudá látka je těsná a tuhá a knoflíčky saka
sahají až vysoko ke krku. Kroutila jsem se v ní a
snažila se ji aspoň trochu uvolnit.

„Není to sranda, co?“ zahihňala se Farley. Sama měla

knoflíčky u krku rozepnuté.
Podívala jsem se na sebe do zrcadla a všimla si, jak
na míru šitý oděv mění křivky mého těla. Vycpávky v
ramenou, kalhoty s puky a vysoké boty dodávaly mé
postavě poněkud hranatý vzhled. Tak tohle rozhodně
není plesová róba.

Kromě naleštěných knoflíčků mou uniformu nezdobily

žádné další štítky ani odznaky. Přejela jsem dlaní po
látce na hrudi.

„Dostanu někdy nějakou hodnost?“ zeptala jsem se

Farley. Stejně jako na všeobecném shromáždění měla
na límci tři generálské čtverečky, ale jinak se většiny
falešných medailí zbavila. Před Calem ta paráda nemá
cenu, protože on ví své.

Položila se na záda a zahleděla se ke stropu.

Přehodila si nohu přes nohu a pohupovala chodidlem.
„Vojín nezní tak špatně.“

Chytila jsem se za srdce a předstírala, že se mě to

dotklo. „Jsem u vás už rok.“
„Možná bych mohla zatahat za pár nitek,“ řekla.
„Doporučím tě k povýšení na desátníka.“

„Jak velkorysé.“

„Tvým nadřízeným je Kilorn.“

Navzdory nervozitě, která mi trhala vnitřnosti, jsem se

hlasitě rozesmála. „Tak mu to hlavně za žádnou cenu
neříkej.“ Dovedu si představit, jak by si mě
vychutnal. Provokace, falešné rozkazy. To bych
nepřežila.

Farley se zasmála se mnou. Krátké světlé vlasy jí

tvořily okolo hlavy zlatavou svatozář. Úsměvy ani
smíchem sice nikdy zrovna nešetří, ale teď to bylo
jiné, čisté, beze stopy sarkasmu. Krátký záchvěv
opravdového štěstí. V poslední době jsou pro nás
všechny takové chvíle velmi vzácné.

Smích jí postupně odumřel v hrdle. Rychle jsem

uhnula pohledem, jako bych viděla něco, co jsem
neměla.
„V noci jsi u něj zůstala,“ prohlásila s jistotou. Ví to
stejně jako všichni ostatní.

S diskrétností jsme si s Calem hlavu zrovna nelámali.

Beze studu a otevřeně jsem odpověděla: „Ano.“

Posadila se a úsměv ji přešel. Sledovala jsem v

zrcadle, jak se její výraz mění.

Svěsila koutky úst a do očí jí vstoupil smutek, snad i

lítost. A možná i špetka podezření.

„Nic se tím nemění,“ vyhrkla jsem a naježila se. „Ani

pro jednoho z nás.“

Farley rychle zvedla ruku. „To já vím,“ odpověděla,

jako by uklidňovala nějaké zvíře. Olízla si rty a v
duchu pečlivě volila slova. „Shade mi moc chybí.
Udělala bych cokoli, abych ho přivedla zpátky.
Abych získala aspoň ještě den s ním.

Abych Claře ukázala jejího otce.“

Zaťala jsem pěsti a svěsila hlavu. Cítila jsem, jak mi
do tváří stoupá krev.

Studem, protože mi nevěřila. A zlostí, hlubokým

zármutkem, lítostí pro bratra, kterého jsme všichni
ztratili. „Já ne…“

Vstala z postele a několika ráznými kroky překonala

vzdálenost mezi námi.

Popadla mě za ramena a přinutila mě pohlédnout do

její zjizvené tváře. „Říkám jen, že jsi silnější než já,
Mare,“ vydechla. Docela dlouho trvalo, než mi její
slova došla. „Co se jeho týče. Nic víc,“ dodala
rychle, aby přerušila napětí.

„Nic víc,“ přitakala jsem s krátkým nuceným

smíchem. „Až na to, že dokážu usmažit lidi
elektřinou.“

Farley pokrčila širokými rameny. „Kdo ví? Sama

jsem to ještě nezkoušela.“
Z trůnního sálu v Oceánské vyhlídce je výhled přes
modré střechy a bílé zdi města až dolů do přístavu.
Samotný trůn je umístěný před velkými klenutými
okny, skrz která dovnitř tekla záplava zlatých paprsků
odpoledního slunce.

Uvnitř tak panovala téměř snová atmosféra, jako

kdyby tahle chvíle ani nebyla skutečná. Až jsem si
skoro myslela, že bych se mohla najednou probudit
do temnoty dnešního rána, ještě před letem na ostrov
Provincie. Ještě před ten okamžik, kdy jsme tuhle
válku tak nečekaně snadno vyhráli, kdy jsme s
takovou lehkostí vyměnili lidský život za vítězství.

Cal se později o Salinu Iralovi ani slovem nezmínil,

jenže to ani nemusel.

Znám ho dost dobře, abych si dovedla domyslet, jak

moc ho vzpomínka na něj tíží. Ten člověk sice přišel o
veškeré pocty a tituly, ale přesto se jednalo o
šlechtice, o lorda, jehož nechal utopit a zavraždit
výměnou za bratra. Muselo to pro něj být těžké. Ale
to by nikoho, kdo se na krále Tiberiase sedmého
podíval, ani nenapadlo.

Seděl na otcově trůnu, statná záda opřená o

diamantové sklo opěradla. V karmínověčerném
oblečení vypadal jako plamen. Díky světlu z oken v
pozadí jako by celý zářil. Dokonce mě napadlo, jestli
některý z jeho strážných náhodou není stín z rodu
Havenů, který by mu pomáhal vytvářet obraz moci a
síly.

Každopádně to fungovalo. Působil jako král. Stejně

jako kdysi jeho otec. Tak, jak se to Mavenovi nikdy
nepodařilo.

Z toho pohledu se mi zvedal žaludek. Lesknoucí se

trůn, jednoduchá koruna na hlavě. Z růžového zlata.
Stejně jako ta na hlavě jeho babičky. Jemnější než
železná. Elegantnější. Míň násilná. Koruna do časů
míru, ne války.

Seděla jsem spolu s Farley, Davidsonem a jeho

montfortskými pobočníky po Calově levici. Po jeho
pravici, těsně vedle něj, blíž než kdokoli jiný, měla
místo Anabel. A členové rodu Samosů usedli kousek
od ní, shromážděni okolo dalšího krále.

Kolik času asi Volo Samos věnoval tvorbě vlastního

trůnu z oceli a perleťově zářícího kovu? Oba ty
materiály se v něm střídaly ve spletitých stříbrnobílých
copech, z nichž tu a tam jasně svítil nějaký černý
drahokam. Zaškubalo mi v koutcích úst, když jsem si
představila, jak král Samos mrhá drahocennými
hodinami na výrobu židle. Snobství Stříbrných mě
nikdy nepřestane udivovat.

Hned vedle Vola seděla Evangelina. Vypadala dost

nervózně. Většinou se v podobných příležitostech
vyžívá. Ráda se dívá a ráda se vystavuje na odiv. Teď
se ale v jednom kuse ošívala, neuroticky si pohrávala
s prsty a podupávala nohou. Co se asi dozvěděla,
čeho se obává? Davidsonova nabídka zatím nemůže
být ve hře, protože ji ještě neučinil. Chtěl s tím počkat
až na chvíli, kdy si bude jist, že ji skutečně
potřebujeme. Přesto těkala temně šedýma očima sem
a tam, pátravě se rozhlížela po sálu a vždycky
nakonec pohledem spočinula na vysokých a širokých
vstupních dveřích otevírajících se do přijímacího sálu.
Za nimi postával dav shromážděných Stříbrných i
Rudých, kteří doufali, že se jim podaří nakouknout
dovnitř. Najednou jsem dostala trochu strach.
Evangelinu totiž nic tak snadno nevyděsí.

Brzy jsem ale na všechno zapomněla, protože do sálu

vstoupil Julian s rukou položenou na dobře známé
paži a vedl královského vězně před trůn. Doprovázel
je odvážný šepot, který utichl, až když se za nimi s
hlasitým bouchnutím dveře zavřely a oddělily nás od
zbytku paláce. Cal nemá rád publikum a měl dost
rozumu, aby věděl, že žádné nepotřebuje, když se
chystá rozhodnout o bratrově osudu.

Tentokrát už Maven neklopýtal. Ačkoli byl spoutaný,

kráčel s hlavou zdviženou. Připomínal mi nějakého
dravce, jestřába nebo možná orla, jak si nás měří
ostrým zrakem a ještě ostřejšími spáry.
Nepředstavoval pro nás ale žádnou hrozbu. Neměl
své náramky ani nikoho, kdo by tu poslouchal jeho
rozkazy.
Strážní kráčející po jeho boku patřili k Lerolanům a
byli loajální Anabel a Calovi. Ne jemu.

Už není úniku, dokonce ani pro někoho jako Maven.

Zastavili se několik metrů před Calem. Anabel vstala.

Její tělo házelo dlouhý stín. Pak po Mavenovi přejela
dlouhým pohledem, jako by ho noži stahovala z kůže.
„Poklekni před svým králem, Mavene,“ poručila mu
do smrtelného ticha v sále.

Maven trochu naklonil hlavu. „Obávám se, že

nepokleknu.“

Najednou jako bych se ocitla v úplně jiném paláci a

zírala na úplně jiného krále Calora. Na kolenou,
spoutaná, klečící vedle Mavena, který se postavil a
odhalil nám, komu jeho srdce ve skutečnosti patří.

Mavene, pomoz mi.

Obávám se, že nepomůžu.

Maven Calore vždy volil svá slova pečlivě a nejinak
je tomu i teď. I když na nich už nezáleží, i když už
nemá žádnou moc, pořád nás dokáže zranit.

Cal sedící na trůně se zamračil a jednu ruku sevřel v

pěst. Cítila jsem, jak se ve mně budí zvíře toužící
Mavena roztrhat na kusy. Zničit. Bylo těžké se té
touze ubránit, ale musela jsem. Abych si zachovala
zdravý rozum. Aby ve mně zůstala špetka lidskosti.

„Klidně stůj, když si přeješ,“ prohlásil nakonec Cal,

mávl rukou a zase se trochu uvolnil. „Nezmění to nic
na tom, kde stojíš. A kde v současné době já sedím.“

„V současné době,“ zopakoval po něm Maven

důrazně a zajiskřilo mu v očích chladných jako kus
ledu a rozžhavených jako plamen. „Pochybuju, že
tam budeš sedět dlouho.“

„To tebe nemusí trápit,“ opáčil Cal. „Spáchal jsi

vraždu, Mavene Calore.

Dopustil ses velezrady a tolika dalších zločinů, že by

je nešlo vyjmenovat, takže se o to ani nebudu snažit.“

Maven si jen odfrkl a protočil oči v sloup. „Aby ses

nenamáhal.“

Jeho starší bratr měl ale dost rozumu, aby se nenechal

jen tak vyprovokovat, takže si té urážky nevšímal.
Místo toho se naklonil k Davidsonovi, jako by se
chtěl poradit s poradcem, nebo možná dokonce s
přítelem.

„Jak byste ho potrestali ve vaší zemi, premiére?“

zeptal se upřímně. Dokonalá ukázka solidarity.
Součást image, kterou se Cal snaží vybudovat. Obraz
Stříbrného, který se radí s Rudými a na barvě krve
mu nesejde.

Hned za to sklidil první následky.

Volo se na svém trůnu zatvářil znechuceně a mírně se

otřásl v černém hábitu.

Trochu jako čepýřící se pták. Maven si toho hned

všiml.

„Copak ty tohle dovolíš, Volo?“ poznamenal.

„Dovolíš, aby před tebou dostal přednost nějaký
Rudý?“ Sálem se rozezněl jeho smích ostrý jak břitva.
„Jak hluboko může ještě rod Samosů klesnout?“

Volo se naštěstí stejně jako Cal neměl v úmyslu

nechat vyprovokovat. Jen ztuhl a složil si chromem
pokryté paže na prsou. „Já svou korunu pořád ještě
mám, Mavene. Co ty?“

Na to se Maven jen jedovatě zašklebil.

„Poprava,“ odpověděl premiér sebejistě, naklonil se

trochu kupředu a opřel se lokty o opěrky, aby měl na
padlého, falešného krále lepší výhled. „U nás
trestáme velezradu smrtí.“

Cal ani nemrkl a obrátil se k Volovi. „A jak byste ho

potrestali v Riftu, Vaše Veličenstvo?“

Volo s odpovědí neváhal. Zacvakaly mu zuby. Stejně

jako Evangelina si na ně totiž nasadil stříbrné
korunky. „Poprava.“

Cal přikývl. „Generálko Farley?“

„Poprava,“ odpověděla Farley se zdviženou hlavou.

Mavenovi jejich rozsudek ale zjevně žádné vrásky

nedělal. Očividně ho ani nepřekvapil. Nevěnoval
sebemenší pozornost premiérovi, Farley, Volovi,
dokonce ani mně. Had chystající se k útoku
schoulený v jeho mozku měl oči pro jediného
člověka. Soustředěně zíral na bratra a klidně dýchal.
Zapomněla jsem, jak moc si jsou s Calem podobní,
přestože jsou jen nevlastní bratři. Nejen zevnějškem,
ale i vnitřně. Jejich vnitřní oheň je tak odhodlaný a
nezdolný. To mají na svědomí jejich rodiče. Calova
osobnost se skládá ze snů jeho otce, zatímco ta
Mavenova z nočních můr jeho matky.

„A co uděláš ty, Cale?“ zeptal se tak tiše, že jsem ho

skoro ani neslyšela.
Cal nezaváhal ani na okamžik. „Přesně to, co ses
snažil udělat ty se mnou.“

Maven se málem znovu rozesmál, ale nakonec jen

vyhrkl: „Takže zemřu v aréně?“

„Ne,“ zavrtěl hlavou král. „Nemám v úmyslu

sledovat, jak trávíš své poslední chvíle života tím, že
se zesměšňuješ.“ Nemyslel to jako vtip. Maven není
žádný bojovník. V aréně by nepřežil ani minutu. Ale
nezasloužil si ani to, co mu Cal nabízel, malý kousek
milosti v jinak odhodlaném rozhodnutí. „Bude to
rychlé, to pro tebe udělám.“

„To je od tebe vskutku šlechetné, Tiberiasi,“ zamračil

se Maven, načež si svůj postup zjevně rozmyslel a
podíval se na Cala jako pes žadonící o zbytky ze
stolu.

Jako štěně, které přesně ví, co dělá. „A můžu mít

aspoň poslední přání?“

Cal jen protočil oči v sloup a výsměšně se na Mavena

zadíval. „Zkus to.“

„Nechte mě pohřbít vedle matky.“

Jeho požadavek jako by mi udělal díru do srdce.

Myslím, že někdo na druhé straně sálu dokonce

zalapal po dechu, možná Anabel. Když jsem se na ni
podívala, zakrývala si rukou ústa, ale v očích měla
stoicky klidný pohled. Cal úplně zbledl a sevřel v
rukách opěrky trůnu.

Odhodlání z jeho tváře na malinkou chvíli trochu

vyprchalo, pak se ale znovu přiměl na Mavena
zadívat.

Ani nevím, kde Elařino tělo skončilo. Naposledy jsem

ho viděla v rukách Šarlatové hlídky na Tucku, na
ostrově, který jsme opustili.

Na ostrově mrtvol. Mého bratra a té její.

„To se dá zařídit,“ odpověděl nakonec Cal.

Tím ale Maven neskončil. Udělal krok. Ne kupředu,
ale stranou. Směrem ke mně. Když se mi zadíval
přímo do očí, málem jsem spadla ze židle. „Taky
bych chtěl zemřít stejně, jako zemřela ona,“ prohodil,
jako by žádal o deku navíc.

Znovu mě šokoval příliš na to, abych dokázala

myslet. Zmohla jsem se jen na to, že jsem udržela rty
u sebe a nespadla mi čelist.

„Chtěl bych, aby mě roztrhal tvůj hněv,“ tlačil na mě

dál a vpíjel se do mě svýma odpornýma
nezapomenutelnýma očima. Cejch na klíční kosti jako
by mi začaly olizovat plameny. „Tvá nenávist.“

Zvíře v mém nitru se snažilo urvat ze řetězu. Udělám

to hned. Pomáhala jsem to celé začít. Bude jedině
správně, když to taky ukončím. Stejně jako Cal
jsem zaryla nehty do opěrek židle. Snažila jsem se
nějak uklidnit, stáhnout do sebe, udržet blesky na
uzdě, ale měla jsem pocit, že co nevidět vybuchnu.
Nedopřeju mu ale přece to uspokojení z toho, že
jsem mu i naposled skočila na lep. O nic jiného mu
nešlo. Chtěl do mě jen dostat poslední kapičku jedu,
naposledy mě pošpinit a zničit dívku, kterou jsem
bývala, než jsem se mu dostala do rukou.

Dobře věděl, že část mého já, velká část mého já, po

něčem takovém prahne. A stejně tak dobře věděl, že
jestli to udělám, ztratím i to málo ze svého já, co se mi
podařilo donést z vězení a mučení jeho lásky.

Zabij ho, Mare Barrowová. Jednou provždy to s

ním skoncuj!

Zíral na mě a čekal, jak se rozhodnu. Stejně jako

ostatní. Dokonce i Cal, samotný král, mlčel. Už zas
mě nechával, abych si sama zvolila, jakou cestou se
vydat.

Z nějakého důvodu jsem si vzpomněla na Jona. Na

toho věštce, který mi předpověděl osud. Povstat, a
povstat sama. Zajímalo by mě, jestli se tenhle můj
osud už změnil, nebo jestli právě tohle je ta chvíle,
kdy ho můžu změnit.
Pomalu jsem zavrtěla hlavou.

„Já nebudu tvým koncem, Mavene. A ty nebudeš tím

mým.“

Maven jako by trochu ztuhl. Přejel mi pohledem po

celém obličeji a ještě dobrou minutu v tichosti čekal,
jestli si to přece jen nerozmyslím. Ale já zaťala zuby a
nezaváhala. Blesky neznají slitování, řekla jsem
jednou. Ale blesky jsou jen jednou z mnoha částí
mého já. Neovládají mě.

Já ovládám je.

„Fajn,“ vydralo se z Mavena naštvaně. V tu chvíli mi

srdce rozehřál malý triumf, který působil jako
protiváha zvířete ve mně. Pak se Maven obrátil znovu
na Cala. „Tak kulku. Meč. Klidně mi usekni hlavu,
jestli chceš. Je mi jedno, co si vybereš.“

Cal se pomalu, ale jistě přestával ovládat. Čím déle

se to utrpení vleklo, tím víc mu sklouzávala z tváře
maska krále. Skoro jsem čekala, že se raději zvedne
a odkráčí středem. Ale to by se mu nepodobalo. Cal
se nevzdává. Nedává na sobě znát slabost. To do něj
vtloukali už od útlého dětství. „Bude to rychlé,“ hlesl
váhavě.

„To už jsi říkal,“ vyjel na něj Maven jako naštvané

dítě. Na tvářích mu vzplály stříbrné ruměnce, které
začaly pomalu tmavnout.

V tu chvíli Anabel sepjala dlaně a zadívala se na oba

bratry, jako by je poměřovala. Zdálo se, že napětí
mezi nimi musí co nevidět vybuchnout. Napadlo mě,
jestli se Maven prostě jen nesnaží dohnat Cala k
tomu, aby ho zabil teď a tady, když se mu to
nepovedlo se mnou.

„Stráže, s tím zrádcem jsme skončili,“ prohlásila

nakonec svrchovaně Anabel.

Čímž Calovi vzala rozhodnutí z rukou.

Snažila jsem se odolat, ale nakonec jsem se na

Mavena ještě jednou podívala.
Jen abych zjistila, že on na mě dávno zírá.

Cal se neumí rozhodovat.

To mi řekl už tolikrát. A tolikrát jsem se o tom už i

sama bolestně přesvědčila.

Přestože měl Mavena z cesty, Cal se pořád ještě

nechtěl nebo neuměl rozhodnout. Maven mi taky řekl,
že právě proto bude Cal špatný král. Buď to, nebo se
stane jen něčí figurkou, bude se spoléhat na pomoc
druhých. Nezbývalo mi, než s ním souhlasit. Mladší z
bratrů Calorů je sice zrůda, ale ne blázen.

Lerolanové ho popadli za ramena a násilím vyvedli

ven. Čekala jsem, že Julian půjde s nimi, ale on zůstal
stát na svém místě, za trůnem. Akorát si mlčky a
zamyšleně založil ruce na prsa. Jediné, co se v
místnosti ozývalo, byly kroky strážných a Mavena,
kroky, které zněly jako poslední sbohem. Uvidím ho
ještě někdy? Budu mít žaludek sledovat, jak umírá?

Když se za nimi masivní dveře znovu zavřely, trochu

jsem se v židli zhroutila a dlouze vydechla. Po ničem
jsem netoužila víc než utéct nahoru a jít spát.

A myslím, že Cal se cítil stejně. Vypadalo to, že se

chystá z trůnu vstát.

„Domnívám se, že tím jsme všechny záležitosti

vyřešili,“ řekl unaveně, načež se po nás po všech
rozhlédl, jako by se chtěl poradit se sborem věrných
poradců, a ne s místností plnou lidí s různými zájmy
spojenými křehkým spojenectvím.

Možná si myslel, že když si na to bude hrát, stane se

to pravdou.

Hodně štěstí přeju.

Královna Anabel mu jemně, ale rychle položila ruku

na předloktí a zastavila ho. Cal pod jejím dotekem
zaraženě ztuhl. „Ještě musíme probrat tvou
korunovaci,“ připomněla mu s mírným úsměvem.
Zdálo se, že ho znechucuje buď ta představa, nebo
to, že se ho babička snaží vodit za ručičku. „Musí k ní
dojít co nejrychleji. Třeba hned zítra. Nemusíme
kolem toho moc nadělat, stačí jen nějaký oficiální
akt.“

Aby se náhodou nenechal předběhnout, opřel si Volo

zarostlou bradu o ruku, čímž si jednoznačně řekl o
pozornost. „Taky je potřeba dořešit situaci v Novém
městě. A to nemluvím o vaší svatbě,“ dodal a podíval
se na Cala a na Evangelinu. Nebýt jejich dobře
trénovaného sebeovládání, myslím, že by se v tu chvíli
oba aspoň zašklebili, možná dokonce pozvraceli.
„Přípravy zaberou několik týdnů…“

Já se ho ale rozhodla chytit za slovo. „Vysvětlil byste

nám prosím, jak jste to s tou situací v Novém městě
myslel?“ přerušila jsem ho a zadívala se mu přímo do
očí. Šedé panenky mu znechucením málem zčernaly.
Farley zacukaly koutky úst, rychle se ale sebrala a
znovu nasadila neutrální výraz.

Anabel odpověděla dřív, než stačil Volo cokoli říct

nebo než se na mě stačil rozzuřit. „To nemusíme řešit
teď,“ prohlásila s rukou stále ještě položenou na
Calově paži.

Cal se na mě podíval. S obavou, co asi řeknu dál

nebo k čemu doženu krále Samose. Stiskl rty a
zamračil se, aby se mě od toho tématu pokusil
odradit.

Ani náhodou, Calore.

„Myslím, že bychom měli,“ oponovala jsem. Můj hlas

zněl chladně, jasně a silně. Jako ozvěna Mariny
Titanosové. „Kromě dalších věcí.“

„Jako například?“ zvedl Cal obočí.

Premiér si odkašlal a začal spřádat síť špatně

nacvičeného rozhovoru, který jsme si pokusili
naplánovat. Naštěstí to je zkušený politik a diplomat.
Žádné z jeho slov neznělo předem promyšleně. Hrál
to dobře a hovořil s velkou výmluvností.

„Je zjevné, že Jezeřané ani kníže Bracken a jeho

spojenci v Pidmontě nemají v nejmenším úmyslu
nechat Nortu na pokoji,“ sdělil všem Stříbrným v
sále.

Mluvil ale především ke Calovi, kterého jsme

potřebovali přesvědčit. „Sice je opět sjednocena, ale
oslabena těžkou válkou. Dvě z vašich největších
pevností jsou zničené nebo nepoužitelné. Stále ještě
čekáte, zda vás podpoří zbytek šlechtických rodin. A
můžete si na jejich podporu jenom vsadit. Královna
Cenra mi nepřipadá jako někdo, kdo by si takovou
příležitost nechal ujít.“

Cal se maličko uvolnil a z ramenou mu vyprchala

trocha napětí. Jezeřané nejsou tak ožehavé téma jako
utlačování Rudých. Koutkem oka se na mě podíval,
div že na mě nemrkl, jako by tohle celé byla jen hra,
jako by se mnou chtěl flirtovat. A přitom se ho snažili
zahnat do kouta tři lovci.

„Ano, v tom s vámi souhlasím,“ přikývl. „Ale naše

aliance je silná a společně dokážeme Nortu před
vpádem cizích vojsk ubránit, ať už by došlo k invazi z
jihu nebo ze severu.“
Davidson nehnul brvou a dál se tvářil zcela upřímně.
Jen trochu pohnul ukazováčkem. „Co se toho
týče…“

Celá jsem se napjala a rozbušilo se mi srdce.

Opakovala jsem si, že nemám nic čekat. Znám Cala
dost dobře, abych dokázala odhadnout, co řekne.
Přesto ale existovala malá naděje, že se změnil, že
jsem ho změnila. Nebo že už je prostě jen příliš
unavený věčným bojem, že má dost krveprolití, plné
zuby všech zvěrstev, která jeho lidé páchají.

Cal nechápal, kam tím premiér míří, zato Anabel ho

měla hned přečteného.

Přivřela oči jako podrážděný had. A Volo vypadal,

jako by se nás všechny chystal probodnout několika
dobře mířenými hroty.

Davidson svěsil jednu ruku a schoval si ji za mě, aby

ji ostatní neviděli.

Rozzářila se slaboučkou modrou barvou, připravena

nás krýt před jakýmkoli útokem. Ale jeho výraz ani
hlas se nezměnil. „Teď, když je váš bratr sesazen a vy
máte možnost zaujmout místo na trůnu, rád bych vám
nabídl jinou možnost.“

„Premiére?“ zeptal se Cal, stále ještě neschopný

uvěřit nebo odhodlaný nevěřit vlastním uším.

To, s jak neskrývanou záští na nás hleděli Anabel a

Volo, mě trochu vyděsilo.

Raději jsem taky svěsila jednu ruku a zavolala své

jiskry.

Davidson se jejich vražednými pohledy ale nenechal

zastrašit a pokračoval.

„Před mnoha lety nevypadala Svobodná republika

Montfort jako dnes. Tehdy bylo její území rozděleno
na mnoho malých království a vévodství, jako je
Norta teď. V našich horách zuřila občanská válka.“
Přestože už jsem slyšela, co se chystal říct, stejně mi
přeběhl mráz po zádech. „O míru tam už věky nikdo
neslyšel. A Rudí umírali ve Stříbrných válkách, kvůli
Stříbrné pýše, kvůli Stříbrné moci.“

„To mi zní povědomě,“ zamumlala jsem a probodla

Cala pohledem. Pokoušela jsem se odhadnout, jak
asi zareaguje, neunikl mi ani jediný záchvěv v jeho
tváři.

Jak stiskl rty, jak se zamračil, jak zaťal zuby, jak

vydechl. Bylo to jako snažit se přečíst obrázek nebo
očichat písničku. Frustrující a nemožné.

Premiér zatím hovořil dál. Řečnění si užívá a vyniká v

něm. „Teprve když došlo k povstání,“ pokračoval,
„teprve když se Rudí spojili, podpořeni rostoucím
počtem Ardentů i Stříbrných, kteří byli jejich snaze
nakloněni, jsme se dokázali transformovat v
demokratický národ, kterým jsme dnes. Stálo to
oběti. Stálo to mnoho životů. Ale po víc než deseti
letech jsme díky tomu mnohem lepší. A lepšíme se dál
každým dnem.“ S těmi slovy se spokojeně odmlčel a
nadále ignoroval vážně vražedné pohledy Anabel i
Vola. „Doufám, že o to samé byste se snažil i vy,
Cale.“

Cale.

To familiární oslovení, přestože seděl v trůnním sále s

korunou na hlavě, mělo jasný význam. Dokonce i
Calovi to zjevně došlo. Překvapeně zamrkal a musel
se dát znovu dohromady.

Ale než mohl cokoli říct, stoupla si před něj Farley,

která už se nemohla dočkat, až odříká svou část.

Od jejích generálských odznaků se odráželo světlo,

které dopadalo Calovi do tváře. „Dostali jsme
příležitost, která už se nebude opakovat. Norta je v
troskách a bude třeba ji od základů znovu vystavět,“
prohlásila. Farley sice není tak skvělý řečník jako
Davidson, ale ani není žádný amatér. Šarlatová hlídka
si ji vybrala, aby jim dělala mluvčí, a měli k tomu
dobrý důvod. Hovořila s takovým zápalem a
nadšením, že dokázala oslovit i ta nejchladnější srdce.
„Tak ji pojďme postavit společně, pojďme společně
vybudovat něco nového.“
Anabel se chopila slova dřív, než stačil Cal.
„Například něco, co by se podobalo zemi vaší,
premiére?“ téměř sykla. „Domnívám se správně, že
samozřejmě přispěcháte s nabídkou pomoci při
budování tohoto úžasného nového národa?“ dodala.
Jako by po něm vrhla dokonale mířenou dýkou,
zasadila Calovi do hlavy semínko pochybnosti.
Přesně jak potřebovala. Viděla jsem, jak mu začalo
klíčit v mysli a zastřelo mu pohled. Zakoření?
„Možná se i nabídnete, že byste jí mohl pomoct
vládnout?“

Davidsonova sebekázeň na okamžik nepatrně

zakolísala. Málem se na Anabel ušklíbl. „Já musím
sloužit jiné zemi, Vaše Výsosti. Dokud mi to její lid
dovolí.“

Volo se kousavě rozesmál. Jeho smích zněl téměř

ještě strašidelněji než ten Mavenův. „Vy chcete,
abychom se vzdali našich trůnů? Všeho, pro co jsme
se tolik snažili? Abychom zapřeli vlastní krev a zradili
vlastní rody, naše otce i jejich dědy?“
Anabel se zamračila. „I jejich báby,“ zabručela si pro
sebe, myslím.

Přestože jsem chtěla vyskočit na nohy, zůstala jsem

sedět. Nebylo moudré napětí dál eskalovat.

„A o co jsme se tolik snažili my, Volo?“ hlesla jsem.

Volo se na mě skoro ani nepodíval. Což akorát
posilovalo můj hněv, který umím dobře použít. „Pro
co jsme krváceli my? Pro to, aby nám zas někdo
vládl? Aby nás zase pozavíral do slumů, podrobil
odvodům do armády a přinutil žít přesně ty životy,
kterým jsme unikli? V jakém světě by to bylo
správné? V jakém vesmíru je tohle spravedlnost?“

Cítila jsem, jak se pomalu přestávám ovládat, ale

snažila jsem se mluvit dál a ignorovat, jak se mi začíná
svírat hrdlo. Říkat to všechno nahlas lidem, kvůli nimž
je tenhle svět krutý, kteří ho chtějí takový udržet, na
mě mělo zvláštní účinek. Měla jsem pocit, že buď
exploduju, nebo se rozpláču, jen jsem nevěděla, co z
toho. Měla jsem chuť popadnout Anabel za ramena a
chytit Vola pod krkem, nějak je přinutit, aby mě
poslouchali, aby si uvědomili, co už udělali a v čem
chtějí dál pokračovat. Ale co když před tím zavřou
oči? Nebo co když se podívají a shledají, že všechno
je v pořádku? Co budu dělat pak?

„Tenhle svět není ani správný, ani spravedlivý,

holčičko,“ odfrkl si znechuceně Samos. „Očekával
bych, že kdokoli, kdo se narodil jako Rudý, to dávno
ví,“

zavrčel. Evangelina sedící vedle něj zarytě mlčela a

zírala do země. „Nebudete nám rovni, i kdybyste se o
to snažili sebevíc. Tak už to prostě je.“

V tu chvíli Cal jako by konečně našel hlas. Zablýsklo

se mu v očích. „Ticho, Volo,“ sjel ho příkře. Bez
titulu, bez obalu, ale i bez popření. Ať už balancoval
na jakémkoli ledě, byl čím dál tím tenčí. „Co přesně
po mně žádáte, premiére?“ dodal. Chtěl, abychom
vyložili karty na stůl.

„Není to jen má žádost,“ odpověděl mu premiér

Davidson a podíval se na mě.
Pak se do mě začal svýma bronzovýma očima vpíjet i
Cal. Zdráhavě jsem si ho prohlédla, jeho paže i
korunu na jeho hlavě. Vše, čím je.

Ale nezaváhala jsem. Na to už jsem toho přežila

příliš. A navíc po tom, čím jsme si prošli, by to pro
Cala ani nemělo být žádné překvapení.

„Odstup,“ řekla jsem. „Nebo odstoupíme my.“

Jeho hlas byl prost jakýchkoli emocí. Neslyšela jsem

z něj žádný šok.

Čekal to.

„Odstoupíte od naší spojenecké dohody.“

Davidson přikývl. „Svobodná republika Montfort

nemá žádný zájem na budování království podobného
tomu, z nějž jsme unikli.“

Pak se sálem rozlehl i Farleyin hrdý hlas. „Ani

Šarlatová hlídka se za něj nepostaví.“
Ucítila jsem žár přicházející z Calova směru. Špatné
znamení. S povzdechem jsem zahodila zbytky naděje,
že bychom se mohli dočkat rozumného rozhodnutí.

Upoutalo to jeho pozornost, i kdyby jen na chviličku.

Vycítila jsem, že se uvnitř cítí raněně, což vyvolalo
tentýž pocit i ve mně. Nicméně zůstala po něm jen
malá jizvička, nic ve srovnání s tím, co všechno už mi
oba Calorové provedli.

Cal se podíval na Davidsona, aby svůj sílící hněv

namířil na někoho jiného.

„Takže nás necháte napospas Jezeřanům a Pidmontě.

Královnám a knížatům, kteří jsou mnohem krutější
než já?“ vysoukal ze sebe vyčerpaně. Bylo jasné, že
se snaží zachránit situaci a udělat všechno pro to, aby
nás udržel na své straně.

„Sám jste teď řekl, že jsme slabí. Snadná kořist. Bez

vašich armád…“

„Rudých armád,“ připomněl mu premiér chladně.

„Novokrevných armád.“

„Nejde to,“ odpověděl Cal otupěle. Položil si ruce na

kolena dlaněmi vzhůru.

Na znamení, že nemá co nabídnout. „Prostě to nejde.

Ne teď. Možná časem, ale šlechtici bez krále
nepokleknou. Celá země se rozpadne. Nemáme čas
kompletně měnit státní zřízení a současně se
připravovat na nevyhnutelnou invazi…“

Farley ho umlčela. „Tak si ten čas udělejte.“

Navzdory své výšce, širokým ramenům, koruně,

uniformě, znakům válečníka a krále Cal ještě nikdy
nevypadal víc jako malý kluk. Nejistě se díval chvíli
na nás, pak na babičku a nakonec na Vola. Ti dva mu
to nijak neulehčili, zírali na něj oba stejně zamračeně.
Pokud nám vyjde vstříc, oni se mu postaví. A on tak
přijde o druhou část své aliance.

Julian schovaný za Calem sklonil hlavu. Dosud

nikomu nic neřekl a dál mlčel.
Volo si jednou smrtící rukou prohrábl stříbrný
plnovous. V očích se mu rozhořely plamínky. „Stříbrní
šlechtici z Norty se svých rodových práv nevzdají.“

Farley jako blesk vyskočila ze židle a mistrně plivla

Volovi pod nohy. „Přesně tohle si myslím o vašich
rodových právech.“

Králi Samosovi k mému překvapení došla slova.

Hleděl na ni s otevřenými ústy. Takhle v koncích jsem
ještě žádného Samose neviděla.

„Krysy se nikdy nezmění,“ zavrčela Anabel. Jednou

rukou poklepala na područku svého křesla – zjevně
to měla být výhrůžka. S Farley to nijak nehnulo.

„Nejde to,“ zamumlal znovu Cal, zjevně zatlačený do

kouta.

Davidson pomalu, ale nekompromisně vstal. Já

udělala totéž. „Pak je mi líto, že vás musíme takto
opustit,“ řekl. „Skutečně. Považoval jsem vás za
přítele.“
Cal kmital pohledem mezi námi. Viděla jsem v něm
smutek, stejný, jaký jsem cítila i já sama. A taky
prozření. Tuto cestu jsme si zvolili už dávno.

„To já vím,“ odvětil Cal. Jeho hlas se proměnil,

zhrubl. „A vy byste měl vědět, že nereaguji dobře na
ultimáta, ať už od přátel či někoho jiného.“

Varování.

A nejen pro nás.

Společně jsme se vydali k odchodu, Rudí sjednocení

svým přesvědčením a cíli.

Rudé a zelené uniformy, naše kůže zabarvená

stejnými odstíny růžové a šarlatové. Šli jsme okolo
Stříbrných, chladných a nehybných, jako by byli
vytesáni z kamene, sochy s živoucíma očima a
mrtvými srdci.

„Hodně štěstí,“ houkla jsem přes rameno a naposled

se ohlédla.
Cal se za mnou díval, jak odcházím, a odpověděl mi
stejně. „Hodně štěstí.“

Když si v Corviu zvolil korunu, měla jsem pocit, jako

bych ztratila pevnou půdu pod nohama a padala do
jakési propasti. Tentokrát to bylo jiné. Srdce mi
zlomil už dřív a jedna noc to nemohla spravit. Tuhle
bolest jsem poznala již dřív.

Cal je přesně takový, jak mi sám sebe popsal. Nic a

nikdo ho nezmění. Můžu ho milovat, a možná i
vždycky budu, ale nemůžu s ním hnout, pokud se
rozhodne, že zůstane stát na místě. Totéž by se dalo
říct o mně.

Farley do mě v chůzi strčila. Připomněla mi, že jsme

ještě nevznesli poslední požadavek.

Znovu jsem se otočila a podívala se na něj. Snažila

jsem se vypadat tak, jak je třeba – odhodlaná,
smrtící, nevyhnutelná hrozba pro Stříbrného krále.
Ale současně pořád Mare, dívka, do které se
zamiloval. Rudá, která se ho pokusila změnit.
„Necháš aspoň Rudé odejít ze slumů?“

A Farley vedle mě vyštěkla zbytek. „A zrušíš brannou

povinnost?“

Nečekali jsme nic. Možná smutnou pantomimu nebo

další tragické vysvětlení, jak je něco takového
nemožné. Možná dokonce že nás Anabel vyžene ze
sálu.

Namísto toho Cal promluvil, aniž by se na okolní

Stříbrné podíval. Rozhodl bez porady s nimi. Netušila
jsem, že na to má. „Můžu přislíbit spravedlivé mzdy.“

Málem jsem si hlasitě odfrkla, ale on mluvil dál.

„Spravedlivé mzdy,“ pokračoval. Znechucený Volo

zbledl. „Žádné omezování svobody pohybu. Ať si žijí
a pracují, kde chtějí. Totéž pro armádu. Spravedlivé
mzdy, spravedlivé vstupní podmínky. Žádná branná
povinnost.“

Tentokrát jsem zůstala zaskočená já. Musela jsem

zamrkat a sklonit hlavu. On po mně to gesto
zopakoval. „Děkujeme,“ vysoukala jsem ze sebe.

Jeho babička pobouřeně plácla do područky křesla.

„Čeká nás další válka,“ zavrčela, jako by kdokoli
potřeboval připomínat jezeřanskou hrozbu.

Otočila jsem se, abych skryla úsměv. Farley vedle mě

udělala totéž. Podívaly jsme se na sebe, příjemně
překvapené. Vlastně šlo jen o maličkost. A klidně to
mohl být planý slib. Ale aspoň jedné věci tím Cal
prospěl.

Vrazil klín mezi Stříbrné, rozklížil už tak křehké

spojenectví. Jediné, které Calovi zbylo.

Cal babičku umlčel výhrůžným hlasem. „Já jsem král.

A tak zní moje rozkazy,“ oznámil jí.

Ona jen něco zašeptala, její slova však přehlušilo

zavrzání dveří. Přijímací hala před námi byla stejně
zalidněná jako předtím, plná šlechticů a vojáků, kteří
toužili zahlédnout nového krále a jeho nejednotný
poradní sbor. Procházeli jsme mezi nimi mlčky a s
nečitelnými výrazy. Farley a Davidson tiše sdělili svým
důstojníkům naše rozhodnutí. Je čas opustit Přístavní
zátoku i Nortu. Rozepnula jsem si těsné sako od
uniformy, aby se mi snáz dýchalo.

Jediný, kdo na mě čekal, byl Kilorn. Rychle zaujal

místo vedle mě. Ani se neptal, jak schůzka dopadla.
Náš odchod i naše mlčení mu posloužily jako
dostatečná odpověď.

„Do háje,“ zabručel, zatímco jsme ráznými kroky

mířili pryč.

Ani jsem si nepotřebovala nic zabalit. Všechno moje

oblečení bylo půjčené nebo snadno nahraditelné,
dokonce i to, v němž jsem do Přístavní zátoky přijela.

Nemám žádné osobní věci kromě těch náušnic v

uchu. A ještě jedné náušnice, která zůstala v krabičce
v Montfortu. Té s červeným kamínkem, se kterou
bych se nedokázala rozloučit. Až doteď.
Kéž bych ji měla s sebou. Nechala bych mu ji v
ložnici, na svém polštáři.

To by bylo příhodné rozloučení. A snazší než to,

které mě čekalo.

Oddělila jsem se od Farley a Davidsona, kteří zamířili

do vlastních pokojů v přízemí pod hlavním
schodištěm. „Sejdu se s váma za pár minut venku,“
oznámila jsem jim. Ani jeden z nich mi nic
nevymlouval, jen na mě mávli a pokývli hlavami.

Kilorn zaváhal na prvním schodě, čekal, jestli ho

vezmu s sebou. Nevzala jsem.

„S tebou taky,“ zamumlala jsem. „Nebude to trvat

dlouho.“

On přimhouřil smaragdové oči. „Nenech se od něj

zničit.“

„Už toho na mně napáchal dost, Kilorne,“ poučila

jsem ho. „Maven už mi nijak neublíží.“
Ta lež ho uklidnila a spokojeně se otočil.

Ale bolesti není nikdy dost.

Strážní hlídající u vstupu do jeho pokoje mi uvolnili

cestu a nechali mě vzít za kliku. Rychle jsem otevřela,
abych neztratila nervy nebo si to třeba nerozmyslela.
Jeho cela vlastně ani nebyla žádná cela, ale luxusní
pokoj s výhledem na oceán schovaný v jednom z
horních podlaží. Žádná postel, jen pár židlí a dlouhá
pohovka. Buď měl zemřít ještě během odpoledne, a
nebylo tudíž třeba, aby měl na čem přespat, nebo mu
postel zatím nestačili připravit.

Stál zády ke mně u okna a v jedné ruce držel záclony,

jako by se je chystal zatáhnout.

„Stejně je to na nic,“ zamumlal, když jsem za sebou

zase zavřela. „To světlo by nezastínily.“

„Myslela jsem, že přesně to jsi vždycky chtěl,“ hlesla

jsem. „Vystoupit ze stínu do záře pozornosti.“
Vybavila jsem si, co mi řekl před všemi těmi měsíci,
když jsem ještě bývala jeho vězeňkyní, když jsem
byla zamčená v podobné místnosti, odsouzená k
zírání z okna a pomalému umírání.

„V našem vztahu panuje zvláštní symetrie, nezdá se

ti?“ prohodil a s líným úsměvem se rozhlédl kolem
sebe. Málem jsem se tomu zasmála. Ale místo toho
jsem si sedla do jednoho z křesel. Ruce jsem si
nechala volné a jiskry těsně pod kůží.

Pak jsem se na něj zadívala. Zůstal stát u okna,

nehybný jako socha.

„Nebo jde spíš o to, že králové Calorové mají při

volbě vězeňských cel podobný vkus.“

„Pochybuju,“ odpověděl. „Ale zdá se, že krásnými

celami se oba snažíme dát najevo přízeň. Malý projev
milosti vězni, kterého chtě nechtě prostě milujeme.“

Jeho prohlášení pro mě už nic neznamenají. Možná

mě jen kdesi hluboko maličko píchlo u srdce, pokud
vůbec.

„To, co cítí Cal k tobě, a to, co cítíš ty ke mně, se

dost liší.“

Maven se temně zasmál. „No to doufám,“

poznamenal a znovu přejel rukou po zácloně. Pak se
na mě ohlédl, podíval se mi na sako a pak na klíční
kost, momentálně skrytou pod košilí. Můj cejch vidět
nebyl. „Kdy to proběhne?“ zeptal se najednou
jemněji.

Jeho poprava. „Nevím.“

Znovu se jedovatě rozesmál. Pak si založil ruce za

zády a začal po pokoji přecházet sem a tam. „Tím
chceš říct, že velerada nedokázala dospět k žádnému
rozhodnutí? Jak předvídatelné. Nejspíš umřu na stáří,
než se ta vaše sebranka dokáže vůbec na něčem
shodnout. Zvlášť když v ní má tak důležité místo
Samos.“

„A tvoje babička.“
„Já žádnou babičku nemám,“ sykl ostře. „Slyšelas to
sama. Ona není moje krev.“ Ta vzpomínka ho
naštvala. Dál pochodoval sem a tam, ale přidal do
kroku.

Přestože v takových chvílích nosí ve tváři zdánlivě

klidný výraz, působil jako maniak chytající se čím dál
tenčího stébla. Snažila jsem se mu nedívat do očí.

Zářily a jiskřily tak, že byl div, že mu z nich nesršel

oheň. „Co tady vůbec děláš?

Musím říct, že já jsem se v tom, že bych si tě dobíral,

ani z poloviny tak nevyžíval, když jsi byla mým
vězněm ty.“

„Ale ty nejsi mým vězněm,“ pokrčila jsem rameny.

„Calovým, tvým,“ mávl rukou. „Jaký je v tom rozdíl?“

V tom je veliký rozdíl. Ucítila jsem, jak se ve mně

pomalu začíná hromadit dobře známý smutek.
Skrývala jsem ho pod vlastní maskou nezájmu, ale
Maven si ho všiml.

„Aha,“ zamumlal a zastavil se uprostřed místnosti.

Pak se na mě pátravě zadíval, jako by mi chtěl
nahlédnout přímo do mysli. Tak jak to uměla jeho
matka. Jenže on mi nepotřebuje přečíst myšlenky,
aby dokázal odhadnout, na co myslím nebo co jeho
bratr asi udělal. „Takže k nějakému rozhodnutí jste
přece jen dospěli.“

„Jen k jednomu,“ zašeptala jsem.

Udělal jeden krok vpřed. Já tady byla tou

nebezpečnou, ne on, takže si ode mě obezřetně držel
dostatečný odstup. „Nech mě hádat. Vy Rudí jste mu
dali na vybranou. Stejně jako před všemi těmi
měsíci.“

„Tak nějak.“

Maličko pootevřel ústa, ale neusmál se. Byl sice

všelijaký, ale pohled na moje psychické nebo fyzické
utrpení si neužíval. „A on vás nepřekvapil, že ne?“
„Ne.“

„Dobře. Říkal jsem ti to. Cal jen plní rozkazy. Bude

plnit otcovu vůli až do smrti.“ Když to říkal, tvářil se
téměř omluvně. Skoro jako by mu to bylo dokonce
líto. Jako by mu bylo líto, co se z jeho bratra stalo.
Stejně jako Cal lituje toho, co se stalo z něj.
„Nikdy se nezmění. Ani kvůli tobě, ani kvůli nikomu
jinému.“

Stejně jako Maven ani já nepotřebuju zbraně, abych

někomu dokázala ublížit.

Umím si vystačit se slovy.

„To není pravda,“ prohlásila jsem a zadívala se mu

přímo do očí.

Maven naklonil hlavu trochu na stranu a zavrtěl s ní,

jako bych byla nějaké malé dítě, které potřebuje
dostat přednášku. „Myslel jsem, že po tom všem už
ses poučila, Mare. Každý může zradit. A on už tě
zase zradil.“ S tím udělal další krok ke mně. Už stál
docela blízko. Tak blízko, že jsem slyšela jeho dech.
Jako by chtěl ochutnat vzduch, který koloval v plicích
mně. „Copak si nedokážeš připustit, co je ve
skutečnosti zač?“ zašeptal. Znělo to jako prosba.
Jako poslední přání mrtvého muže.

Zvedla jsem bradu a dál na něj zírala. „Má svoje

chyby, stejně jako my ostatní.“

Ozvěna jeho syrové odpovědi mi dolehla až hluboko

do srdce. „Je to Stříbrný král. Surovec. Zbabělec.
Kus kamene, který se nikdy nehne a nikdy nezmění.“

To není pravda, zopakovala jsem si v duchu sama

pro sebe. Všechny ty měsíce jsou toho důkazem. Ale
nic to nedokládá víc než to, co udělal teprve před pár
minutami. Rozhodl se. Dokonce přes to, že Anabel
stála hned vedle něj.

Spravedlivá mzda. Žádné povinné odvody do

armády. To obojí může vypadat jako malé krůčky, ale
zároveň to jsou obří změny. Centimetrová oběť, za
kterou získáme celé kilometry.
„Ale mění se,“ prohlásila jsem klidným hlasem.
Pohrávala jsem si s ním.

Maven zbledl a nezmohl se ani na slovo. „Pomaleji,

než potřebujeme, ale přece.

Vidím v něm záblesky toho, kým by mohl být.

Postupně se stává jiným člověkem.“ Až teď, když už
byly trhliny v Mavenově masce jasně zřetelné, jsem
uhnula pohledem. „Ale nečekám, že bys to pochopil.“

Maven rozzuřeně vycenil zuby. Vypadal vlastně i

docela zmateně. „A pročpak?“

„Protože za tím, jak ses měnil a změnil ty, stál někdo

jiný.“ Ta slova byla ostrá jako břitva a taky že ťala do
živého. Maven sebou trhl a zamrkal.

„Díky za připomenutí,“ odpověděl. „Určitě bych se

bez něj neobešel.“

Nakonec jsem vytasila svou poslední zbraň, abych

mu ji zabodla přímo do srdce. Možná i proto, abych
mu dala pocítit kousíček z toho, o co přišel, i kdyby
jen na okamžik. „Věděl jsi, že Cal pátral po někom,
kdo by tě dokázal vyléčit?“

Maven otevřel a zase zavřel pusu. Hledal nějakou

kousavou nebo aspoň chytrou odpověď. Ale
nakonec dokázal vykoktat pouhé: „C-cože?“

„V Montfortu,“ vysvětlila jsem mu. „Požádal

premiéra, aby se pokusil najít nějakého
novokrevného, nějakého Ardenta, neznámého
našeptávače, který by byl tak mocný, že by dokázal
napravit škody, které v tobě napáchala tvá matka.“

Skoro mě bolelo sledovat záblesky emocí v jeho

tváři. To už nebyl ani vztek, ani lačnost. Jako by se ze
všech sil snažily vydrat na povrch, ale ať už s ním
Elara udělala cokoli, provedla to dobře. Takže
nakonec jeho bledá tvář jen jakoby zkameněla.
„Jenže nikdo takový není. A i kdyby přece jen, tebe
už změnit nejde.

To jsem si uvědomila už dávno, ještě když jsi mě

věznil. Ale tvůj bratr nevěřil, že je to vážně nemožné.
Až do dneška. Až do chvíle, kdy se ti podíval do
očí.“

Padlý král se pomalu posadil do křesla naproti mně.

Nohy natáhl před sebe a shrbil jinak věčně rovná
záda. Pak si otupěle projel rukou vlasy. Černé vlnité
vlasy. Tolik podobné Calovým. Tolik podobné
vlasům jejich otce. Mlčky zíral do stropu, neschopen
slova. Představila jsem si, jak stoupl do tekutého
písku a teď se z něj snaží mermomocí vyhrabat. Jak
se snaží bojovat s tou nelidskou povahou, kterou mu
matka vtiskla. Marně. Po chvíli jeho tvář opět
zkameněla a oči zamrzly, aby umlčely pocity, které se
jeho srdce tolik snažilo cítit.

„Skládačku, jíž chybějí dílky, už nikdy nikdo nesloží.

Stejně jako už nikdy nikdo nemůže dokonale slepit
dohromady roztříštěné sklo,“ zamumlala jsem si pro
sebe to, co mi před několika týdny řekl Julian.

Maven se v židli zase narovnal. Jednou rukou si přejel

po zápěstí, kde míval své náramky. Bez nich zůstal
bezmocný. K ničemu. Dokonce ani není třeba, aby
ho střežili strážní z rodu Arvenů.

„Cenra a Iris vás všechny utopí,“ sykl. „Aspoň že já

umřu dřív, než se ke mně dostanou.“

„Jaká útěcha.“

„Nerad bych se musel dívat na to, jak umíráš ty.“

Řekl to tak věcně. Bez jakýchkoli vedlejších úmyslů.
Byla to prostě jen ošklivá holá pravda. „Ty si pohled
na to, jak umírám já, vychutnáš?“

Aspoň že jsem mu mohla odpovědět po pravdě i já.

„Jedna část mého já ano.“

„A zbytek?“

„Ne,“ zašeptala jsem. „Nebudu si to užívat.“

Usmál se. „To mi stačí. Je to hezčí rozloučení, než

jaké si zasloužím.“

„A co si zasloužím já, Mavene?“

„Mnohem víc, než jsme ti kdy dali.“

Vtom se dveře do jeho pokoje rozlétly. Dřív než jsem

se stačila zeptat, co tím myslí. Začala jsem se zvedat s
tím, že teď, když už nejsem součástí koalice, mě
odsud strážní chtějí vyvést. Jenže místo toho dovnitř
vtrhli Davidson a Farley. Ta probodla Mavena ještě
plamennějším pohledem, než na který se zmohl Cal.

Skoro jsem myslela, že ho na místě a zaživa stáhne z

kůže.

„Generálko Farley,“ usmál se na ni Maven. Možná se

ji snažil vyprovokovat, aby ho zabila dřív, než se k
tomu dostane jeho bratr. Ale Farley na něj jen
zavrčela jako nějaké zvíře.

Davidson se tvářil poněkud zdvořileji. A přivedl

dovnitř ještě někoho. Všimla jsem si, že chodba
venku zeje prázdnotou. Hlídači zmizeli. „Velice nerad
vás vyrušuji,“ řekl premiér a pokynul ženě, která
přišla s ním, aby šla dál. Arezzo, novokrevná
Montforťanka. Zmateně jsem na ni zamrkala.
Arezzo je přece teleportér. Jako Shade. Proč k nám
natahuje ruce?

„Je čas vyrazit,“ podíval se na nás Davidson a

povzdechl si.

Když mě Arezzo chytila za zápěstí, trhla jsem sebou.

Jenže ona nechytila jen mě.

Ještě než se mi pokoj rozplynul do prázdna, jako by

se vypařil, zahlédla jsem Mavena. Jeho bílý a každou
chvíli ještě bledší obličej. V modrých očích se mu
vzácně zrcadlil naprostý šok. Protože Arezzo chytila
za ruku i jeho.

Kapitola 27

Evangelina
Trůnní sál jako by bez Rudých osaměl, jako by celý
ochladl.

Anabel je pitomá, jestli si myslí, že Cala může

korunovat už zítra. Bláznivá nedočkavá ženská.
Žádný král Norty nemůže být korunovaný jinde než v
hlavním městě. A do Archeonu můžeme odjet nejdřív
za pár dní, teprve až se trochu stabilizuje situace v
Přístavní zátoce. Navíc tu jsou ještě šlechtické rody
loajální Mavenovi. Bude třeba, aby jejich
představitelé před Calem poklekli, přísahali mu
věrnost a aby se zúčastnili jeho korunovace. Pokud
se má tahle země ještě někdy postavit na nohy. To
všechno jsem si samozřejmě nechala pro sebe. Jen ať
si na to přijdou sami. Nestabilní král Tiberias aspoň
nebude mít čas pomýšlet na svatbu.

Naneštěstí při něm stojí Julian Jacos, který se v

politice zjevně vyzná daleko líp, než dal kdy najevo.
Anabelin návrh smetl ze stolu a navrhl, aby se s
korunovací počkalo ještě aspoň týden. Cal ho v téhle
a v mnoha dalších věcech rád poslechl.
Seděl zhrouceně na trůnu a pořád vypadal naprosto
vyčerpaný bitvou a tím, co následovalo. Hlavně tím,
co následovalo. V jednom kuse po očku sledoval
dveře, protože pořád tajně doufal, že se Mare vrátí.
Jenže byla ta tam už skoro hodinu.

Ona i její společníci jsou touhle dobou nejspíš už

dávno pryč. Určitě utekli do vzdálených
montfortských hor. Má tam rodinu. Zajisté už na ni
čekají. Ráda se za nimi vrátí. Kéž bych mohla udělat
to samé a utéct zpátky do Riftu.

Nebo taky do Montfortu, zašeptal nějaký hlásek v

mé hlavě a před očima mi vytanul obraz dvou postav.
Premiéra a jeho manžela, jak sedí v čele stolu a
sebejistě se drží za ruce. Jak mohou být tím, čím jsou.
Položila jsem si ruku na spánek a pokusila se tu tupou
bolest rozmasírovat. V tu chvíli se mi zdálo všechno
zhola nemožné.

Elane sice v trůnním sále neseděla, ale nebyla daleko.

Přežila cestu s mými rodiči a dorazila spolu s nimi
dnes odpoledne. Už abych z téhle rady mohla
vypadnout a ukrást si pro nás dvě aspoň pár hodin.
Nevím, kolik mi jich vůbec zbývá.

„Rozešlu zprávu,“ řekl Julian stojící se založenýma

rukama hned vedle Cala.

Bez Rudých působilo vyvýšené pódium až směšně

nevyrovnaně. „Na svolání všech lordů a ostatních
představitelů šlechtických rodů do hlavního města by
týden měl stačit. Budeš tam na ně čekat, připravený
je přijmout. A pak tě můžeme korunovat.“ Nezněl
dvakrát nadšeně.

Cal mlčky přikývl. Taky už to chce mít všechno z

krku. Ani si nevšiml, jak Anabel probodává Juliana
svýma bronzovýma očima. Oba doufali, že si získají
královu přízeň, a snažili se stát jeho pravou rukou.
Jako děti přetahující se o pozornost rodičů. Osobně
bych si vsadila, že vyhraje Anabel. Ta má žaludek na
to, aby přežila u dvora. I na to, aby se zbavila všech,
kteří by mohli ohrozit vliv, který na vnuka má.

Povzdechla jsem si. Myšlenka na to, že připoutaná k

němu strávím celý život, mě vyčerpává už teď. Kdysi
mi přišla vzrušující. Lákalo mě mít moc královny.

Ráda bych si myslela, že mě změnila Elane, ale tu

miluju dávno, milovala jsem ji už tehdy, kdy jsem si
ještě nalhávala, že je jen mojí figurkou jako Soňa
Iralová, Stříbrná lady, která mě poslechne na slovo a
pomůže mi s intrikami. Ale myslím, že se mnou něco
provedla spíš válka.

To kvůli ní mi v srdci vzklíčil nový strach. Ne o sebe,

ale o Ptolema a o Elane.

O ty, které miluju nejvíc. O ty, kvůli jejichž ochraně

bych i zabíjela. Obětovala bych všechno, abych je
udržela v bezpečí a blízko. Korunu jsem ochutnala a
vím, že jim dvěma se nevyrovná.

Jenže otec to tak rozhodně necítí a ani mi nedovolí

vykašlat se na moje povinnosti.

Ještě jsem se mu nezmínila o podezření, že Anabel s

Julianem nabídli Jezeřanům někoho dalšího. Třeba se
pletu. Třeba se královna Cenra a Iris spokojily se
Salinem Iralem. Třeba vyměnily krále za kapku
pomsty.

Víš, že to není pravda.

Ani jedna z nich není blázen. Nezaplatily by tak

vysokou cenu za tak malou výhru.

Protože skutečnou výhrou je tvůj otec.

Podívala jsem se na něj. Seděl s hrdě vypjatými

rameny a chromovou zbroj měl vyleštěnou tak, že
jsem v ní viděla svůj odraz. Vypadala jsem vyděšeně,
roztěkané oči namalované silným make-upem, který
maskoval kruhy pod nimi.

Včera jsem bojovala dobře. Tak dobře, že se mi

podařilo udržet sebe i bratra naživu, zatímco tolik
našich příbuzných zemřelo. Otec se o tom nezmínil ani
slovem. Vůbec nijak nenaznačil, že je rád, že jeho
děti, jeho odkaz, přežily. Volo Samos je stejně tvrdý
jako ocel, z níž pocházíme. Má jenom samé ostré
hrany.

Dokonce i vousy má zastřižené do špičky s

matematickou přesností. Zdědila jsem jeho barvy,
jeho povahu i jeho lačnost. Jenže jsme začali
prahnout po odlišných věcech. On chce moc, tolik
moci, kolik jen jde. A já chci svobodu.

Chci být paní vlastního osudu.

Chci nemožné.

„Co se královské svatby týče,“ začala Anabel, ale já

ji přerušila tím, že jsem se zvedla.

„Omluvte mě,“ zavrčela jsem, aniž bych se cestou

pryč na kohokoli z nich podívala. Jako bych se jim
tím vzdala. Ale nikdo se mě nepokusil zastavit.

Dokonce ani otec ne. Nikdo neřekl jediné slovo.

Akorát jsem vyběhla nahoru do schodů, když mi

cestu zkřížila matka. Div že vzteky nezasyčela jako
jeden z jejích hadů. Jak dokáže tak malá žena zaplnit
svou přítomností tolik prostoru, to nikdy nepochopím.

„Ahoj, mami. Neboj, jsem v pořádku. Nemám ani

škrábnutí,“ zamumlala jsem.

Ona jen mávla rukou. Stejně jako otci jí je očividně

jedno, že jsem včera čelila smrti. Zjevně jí to ani
nevadí.

„No tedy, Evangelino,“ zamračila se a opřela si ruce

samý šperk v bok. Pro tento den zvolila bledě zelené
šaty. Nepatrně ohrnula nos, takže mi bylo hned jasné,
že se netěším její plné pozornosti. Myslí byla částečně
pořád ještě s myškou, která tiše pozorovala dění na
radě. „Dokážeš překonat hradby Fort Patriot, ale
vydržet sedět na schůzce je na tebe moc?“

Pokusila jsem se setřást ze sebe vzpomínky na

včerejší bitvu a s trochou snahy se mi to povedlo.
„Nerada mrhám časem,“ ušklíbla jsem se.

Protočila oči v sloup tak, jak to umí jen matky.

„Rozhovor týkající se tvé vlastní svatby ti přijde jako
mrhání časem?“

„To není žádný rozhovor,“ odfrkla jsem si. „Nemám v

té věci sebemenší slovo, tak proč by mělo záležet na
tom, jestli tam sedím, nebo ne? Kromě toho, Tolly mi
pak stejně všechno poví. Sdělí mi všechny otcovy
rozkazy,“ dodala jsem. To poslední slovo jsem
vyplivla jako hořké sousto.

Matka se napružila jako had, nebezpečná a

připravená uštknout. „Děláš, jako by to byl nějaký
trest.“

Zvedla jsem bradu a ocelové šaty se mi na těle

napjaly vzteky. „Copak není?“

Jako bych jí tím dala facku a urazila její rod. „Já ti

vůbec nerozumím!“ rozhodila ruce. „Vždyť tohle
přece chceš, pro tohle jsi celý život tolik dřela.“

Musela jsem se jejímu nepochopení zasmát. Bez

ohledu na to, kolika páry očí se může matka dívat, do
těch mých nikdy neuvidí. Můj smích ji viditelně
zneklidnil. Prohlédla jsem si její čelo a zářivý složitý
cop posetý drahokamy.

Nikdo by nemohl říct, že Larentia Viperová neumí

sehrát roli královny. Tohle všechno, a kvůli čemu?
„Koruna ti sluší, matko,“ povzdychla jsem si.

„Neodbíhej od tématu, Evangelino,“ vydechla

unaveně a došla až ke mně, načež v sobě sebrala
veškerou mateřskou lásku, kterou našla, a chytila mě
za obě paže, jako by mě chtěla obejmout. Ale já se
ani nehnula. Tak mě po nich začala pomalu hladit.
Potřebovala, aby to vypadalo daleko víc mateřsky,
než jak jsem zvyklá. „Už je skoro po všem, zlatíčko.“

Kdepak, není.

Odhodlaně jsem se jí vytrhla a couvla. I okolní

vzduch byl hřejivější než její ruce. Ty jsou studené
tak, jako by patřily nějakému druhu plaza. Zdálo se,
že jsem ji tím ranila, ale pustila mě. „Jdu si dát
koupel,“ oznámila jsem jí. „Pokud možno, ušetři mě
při tom tvých očí a uší.“

Stiskla rty, ale nic mi neslíbila. „Všechno, co děláme,

děláme jen a jen pro tvoje dobro.“

Otočila jsem se na podpatku, až moje šaty zavlály, a

zamířila pryč. „Klidně si to dál opakujte.“

Když jsem konečně dorazila do svých komnat, měla

jsem chuť něco rozbít.

Třeba vázu, okno nebo zrcadlo. Něco skleněného, ne

kovového. Něco, co už bych pak neuměla nikdy
složit. Nakonec jsem tomu nutkání ale odolala, zvlášť
proto, že bych to pak byla líná uklízet. V paláci sice
zůstali nějací sloužící, ale jen málo. Jen ti, kteří si přáli
pokračovat v práci v případě, že bude lépe placená.

A to samé odteď platí pro všechny Stříbrné

domácnosti.

Jak daleko se asi to Calovo rozhodnutí roznese?

Kolik se toho změní?
Rovnoprávnost Rudých bude mít dalekosáhlé
dopady. A to nejen pro stav mojí ložnice.

Vešla jsem dál a cestou otevřela všechna okna. V

pozdním odpoledni vypadá zátoka kouzelně. Je plná
zlatého světla a voňavého mořského vzduchu.
Pokusila jsem se v tom najít nějakou útěchu, ale místo
toho mě to akorát ještě víc dopálilo. Racci hlasitě
křičeli, jako by si mě dobírali. Napadlo mě, že bych
mohla jednoho probodnout, jen tak cvičně. Ale místo
toho jsem stáhla z postele přehoz a lehla si. Trochu se
vyspat bude lepší než dát si vanu. Hlavně když tenhle
den už skončí.

Když jsem prsty narazila na papírek schovaný v

hedvábných poduškách, ztuhla jsem.

Ta zpráva byla krátká a stručná, naškrábaná těsným

písmem. Ani trochu se nepodobalo Elanině pečlivé
kurzívě. Rukopis jsem sice nepoznala, ale to ani
nebylo třeba. Jen hrstka lidí by mi mohla chtít nechat
tajný vzkaz a ještě míň by se jich dokázalo skutečně
dostat až ke mně do postele. Rozbušilo se mi srdce a
zatajila jsem dech.

Máme pravdu, když lidem z Šarlatové hlídky

nadáváme do krys. Oni snad vážně žijí v průchodech
mezi stěnami.

Lituji, že jsem vám toto pozvání nemohl předat

osobně, ale vzhledem k okolnostem to jinak nejde.
Opusťte Nortu. Opusťte Rift. A pojďte žít do
Montfortu. Zohledníme potřeby vaše i potřeby
lady Elane. V horách budete vítané a budete si
moct žít po svém. Vzdejte se téhle prázdné
schránky, které říkáte život. Nezahazujte skutečný
život. Rozhodnutí je jen a jen ve vašich rukách.
Nic po vás za to nechceme.

Tak neskrývaná neupřímnost! Málem jsem tu

Davidsonovu zprávu hned zmuchlala. Nic za to
nechceme. Jako by jim nepomohla už samotná moje
přítomnost. Beze mě by Calova aliance s Riftem byla
v ohrožení. Jeho jediný zbývající spojenec by si to
mohl rozmyslet. Davidson a Šarlatová hlídka by ho
pak mohli snáz znovu ovládnout.
Pokud souhlasíte, nechte si do pokoje přinést čaj.
O zbytek se už postaráme.

D.

Jako by se mi ta slova vpálila do paměti. Měla jsem

pocit, že na ně zírám několik hodin, přitom ve
skutečnosti uběhlo jen pár minut.

Rozhodnutí je jen a jen ve vašich rukách. Žádné

jiné tvrzení by snad nemohlo být dál od pravdy. Otec
by mě pronásledoval až na konec světa bez ohledu na
to, kdo by se mu během toho snad postavil do cesty.
Jsem jeho investice, část jeho odkazu.

„Co chceš dělat?“ zeptal se mě známý hlas, sladší než

jakákoli píseň.

A na druhé straně místnosti se jak mávnutím

kouzelného proutku zjevila Elane, hned u okna.
Pořád nádherná, ale bez své obvyklé záře. Při
pohledu na ni mě píchlo u srdce.
Podívala jsem se na lístek ve své ruce. „Nemůžu s tím
dělat vůbec nic,“ zamumlala jsem. „Kdyby…“ Ani
jsem to nedokázala vyslovit nahlas. Dokonce ani před
ní ne. „Všechno bych tím akorát ještě zhoršila. Pro
sebe i pro tebe.“

Elane se nepohnula, přestože jsem si strašně přála,

aby zamířila ke mně.

Zůstala stát na místě a nespouštěla oči z města a z

oceánu. „Vážně si myslíš, že pro mě to není horší už
dávno?“

Její šepot, křehký a tichý, mi lámal srdce.

„Otec by tě zabil, Elane. Zabil by tě, kdyby si

myslel… kdyby věděl, jak moc nás tohle obě láká,“
řekla jsem a sevřela zprávu od premiéra v dlani.

A co by bylo s Tollym? Nemůžu ho přece opustit.

Nemůžu ho nechat samotného, jediného dědice trůnu
malého království v prekérní pozici. Písmena přede
mnou jako by se začala rozmazávat.
Vždyť já pláču, uvědomila jsem si znechuceně.

Na papír dopadaly velké slzy, jedna za druhou. A

inkoust se na něm začal pomalu rozpíjet.

„Nevím, jak dlouho ještě dokážu takhle žít,

Evangelino.“ Řekla to tak tiše. Tak věcně. Pak se
taky rozplakala a já se musela podívat stranou.
Pomalu jsem vstala a prošla kolem ní. V periferním
zorném poli se mi mihl záblesk jejích rudých vlasů.
Nešla za mnou do koupelny a nechala mě v klidu
přemýšlet.

S roztřesenýma rukama a uplakanýma očima jsem

udělala přesně to, co jsem tvrdila matce, že udělám.
Napustila jsem si vanu a vklouzla do horké vody i s
tajným vzkazem. Nechala jsem jeho slova a v nich
zobrazenou nabídku rozpustit spolu s naší svobodou.

Pak jsem tam jen tak ležela, znechucená sama sebou

a svou zbabělostí, každým aspektem svého
prohnilého života. Zaklonila jsem hlavu a potopila se.
Nechala jsem vodu, aby mi smyla stále ještě palčivé
slzy z tváří. A pak jsem otevřela oči a podívala se na
ten zvláštní svět pod hladinou. Začala jsem pomalu
vydechovat a pozorovala přitom bublinky kyslíku, jak
stoupají vzhůru a mizí. A rozhodla jsem se, že s tím
vším můžu udělat jednu jedinou věc.

Můžu držet jazyk za zuby.

A nechat Juliana a Anabel hrát jejich hru.

Vlasy jsem měla mokré ještě při večeři. Stočila jsem

si je do jednoduchého nízkého drdolu. Ani jsem si
neudělala žádný make-up. Nenanesla jsem si na tvář
žádné válečné barvy. V rodinném kruhu není žádných
obvyklých atributů třeba.

Což si matka zjevně neuvědomuje. Ta se oblékla jak

na státní večeři, přestože se v jídelně otcových
komnat sešlo jen nás pět. Zářila jako vždycky,
navlečená do šatů s dlouhými rukávy a vysokým
límcem z nějaké lesklé látky házející purpurově
zelenkavé odlesky. Korunu měla pořád ještě
vpletenou do vlasů. To otci by byla koruna
momentálně k ničemu. Ten v nás všech vzbuzuje
bázeň bez ohledu na to, co si vzal nebo nevzal na
sebe. Stejně jako Ptolemus sáhl po jednoduchém
obleku našich barev, stříbrném a černém. Elane
seděla vedle něj, vypadala klidně a v dávno suchých
očích měla prázdný pohled.

Rýpala jsem se mlčky v jídle, jako už předešlé dva

chody. Rodiče toho namluvili dost za nás za všechny,
ačkoli Ptolemovi se tu a tam podařilo něco
poznamenat. Pořád ještě se mi dělalo ze všeho zle a
žaludek se mi svíral úzkostí.

Kvůli našim, kvůli tomu, co po mně chtěli, kvůli tomu,

jak ubližuju Elane, i kvůli svému rozhodnutí. Vždyť
mé mlčení možná odsoudí otce k smrti. A jeho
království taky. Jenže jsem to prostě nedokázala říct
nahlas.

„Myslím, že zdejší kuchyně už pocítila přímé důsledky

prohlášení mladého krále,“ poznamenala matka
šťourající se v jídle na talíři. Zpravidla vynikající
chody nahradily jednoduché prosté porce. Jen lehce
kořeněné kuřecí plátky se zeleninou, vařenými
bramborami a nějakou vodnatou omáčkou.
Jednoduchý recept, který by dokázal připravit
kdokoli. Dokonce i já. Zdejší kuchaři se nejspíš
rozhodli odejít.

Otec rozkrojil rychlým pohybem své kuře vedví.

„Nebude to mít dlouhého trvání.“ Nic víc neřekl.

„Proč myslíš?“ Tolly, milovaný dědic, se těší

zvláštnímu privilegiu. Smí klást otci otázky, aniž by se
musel obávat následků.

Což ovšem neznamená, že mu na ně otec vždy

odpoví. Tentokrát nic neřekl, jen dál otráveně
přežvykoval jídlo bez chuti.

Rozhodla jsem se odpovědět za něj, a pokusit se tak

dát bratrovi najevo, co vím. „Bude k tomu Cala nutit
všemi dostupnými prostředky,“ řekla jsem a ukázala
na otce. „Dokáže mu, že Norta práci Rudých
potřebuje.“
Drahoušek Tolly se zamračeně zamyslel. „Vždyť o ni
nepřijde. I Rudí musejí jíst. Se spravedlivou
mzdou…“

„A kdo tu mzdu bude platit?“ vyjela na něj matka a

zpražila ho takovým pohledem, jako by byl naprostý
imbecil. To se jí vůbec nepodobalo. Většinu času
Tollyho zbožňuje, daleko víc než mě. „My tedy
rozhodně ne,“ pokračovala a vztekle krájela jídlo
před sebou rychlostí uhánějícího králíka. „Není to
správné.

Není to přirozené.“

Tiše jsem se nad tím Calovým chabým prohlášením

zamyslela. Spravedlivá mzda, svoboda pohybu,
stejné tresty i stejná práva a… „A co povinné
odvody?“ zeptala jsem se nahlas.

Matka bouchla dlaní do stolu. „To je další šílenství.

Povinné odvody jsou skvělá motivace. Pracuj, nebo
služ. Kdo by si zvolil jedno bez druhého?“
A tak to bylo pořád dokola. Zhluboka jsem vydechla
nosem. Elane po mně z druhé strany stolu vrhla
varovný pohled. Ani já nemám z nedostatku
sloužících radost. Ten nový svět, který chce Cal
vystavět, skončí šíleným zmatkem. Hlavně pro
Stříbrné, kteří jsou zvyklí na tradice a postavení.
Nebude mít dlouhého trvání. Nemůže mít. Stříbrní to
nepřipustí. Ale v Montfortu ano. Jak to Davidson
říkal. Jejich země vznikla z podobné, jako je ta
naše.

A vzpomněla jsem si ještě na něco, co mi tehdy v

horách řekl. Slyšela jsem to jenom já, protože stál tak
blízko a zašeptal mi to do ucha tak rychle. Jeho slova
ale zasáhla cíl naprosto přesně. Takže kvůli tomu,
kým jste, je vám upřeno to, po čem toužíte.
Přestože vy sama jste o tom nikdy nemohla
rozhodnout. Je to kus vašeho života, který
nemůžete změnit. Který byste ani změnit nechtěla.

Nikdy by mě ani nenapadlo, že bych se Rudým v

čemkoli podobala. Jsem Stříbrná šlechtična, která se
stala díky úsilí mocného otce princeznou. Měla jsem
se stát dokonce královnou. A nebýt té zvláštní touhy
v srdci a těch zvláštních změn, které se ve mně
odehrály a kterým teprve začínám rozumět, bych se jí
i stala. Davidson měl tehdy v Montfortu pravdu.
Stejně jako Rudí jsem i já jiná, než po mně tenhle
svět chce. Ale nejsem kvůli tomu horší.

Ptolemus mě pod stolem chytil za ruku, jen jemně a

letmo. Najednou jsem k němu pocítila velikou lásku a
zároveň se znovu zastyděla.

Dobře, zkusím to ještě naposledy.

„Předpokládám, že Elane pojede do Archeonu s

námi,“ řekla jsem a podívala se na rodiče. Vyměnili si
mezi sebou ostrý pohled, který jsem dobře znala a
který nevěstil nic dobrého. Elane sklopila zrak a zírala
na své ruce pod stolem.

„Bude muset se zbytkem svého rodu přísahat věrnost

králi,“ dodala jsem chladně. Dobrý důvod.

Ale pro matku zjevně ne. Odložila vidličku na talíř

takovou silou, až kov cinkl o porcelán. „Princezna
Elane je manželkou tvého bratra,“ zdůraznila mi. Ta
slova zněla jako škrábání nehtů na skle. Mluvila, jako
by tam Elane ani neseděla. To mě dopalovalo. „A tvůj
bratr už králi Tiberiasovi svou věrnost dokázal, stejně
jako zbytek naší rodiny. Takže Elane se tou dlouhou
cestou nemusí obtěžovat a vrátí se domů do Riftu.“

Elane se ve tváři objevil slabý ruměnec. Ale držela

jazyk za zuby, protože dobře věděla, že tuhle bitvu
sama vést nemůže.

Frustrovaně jsem vydechla. Dlouhou cestou.

Taková snůška nes…

„Ale jako princezna z Riftu by se měla účastnit

korunovace. Aby celé království vidělo, kdo jsme.
Fotografie i videozáznam proletí celým Riftem i
Nortou. Naše království si zaslouží poznat svou
budoucí královnu, ne?“ To už byl přinejlepším
pochybný argument, který zněl stejně zoufale, jako
jsem se cítila. Strašně nerada Elanin titul komukoli
připomínám. Ze všeho nejvíc sama sobě. Protože se
odvozuje od bratra, a ne ode mě.

„Ty o tom nerozhoduješ.“

Otcův pohled mě jako malou vždycky umlčel. Někdy

mě dokonce vyděsil tak, že jsem před ním utekla, ale
za to byly vždycky nepříjemné tresty. Tak jsem se
naučila jeho pohledy opětovat, přestože mi dál
naháněly strach. Čelit tomu, co mě děsí, tváří v tvář.

„Nepatří ani jemu, ani vám,“ zavrčela jsem podobně

jako jedna z matčiných šelem.

Nevím, jak dlouho takhle ještě dokážu žít, řekla mi

předtím.

Ani já nevím, jak dlouho to ještě vydržím.

Vztekle zaťala zuby, protože stejně nesměla ani

ceknout.

Tolly se ke mně trochu naklonil, jako by mě před

našimi rodiči snad mohl ochránit. „Eve…“ zamumlal,
aby se to pokusil ukončit dřív, než se to ještě ošklivěji
zvrhne.

Matka zaklonila hlavu a rozesmála se. Její smích zněl

úplně děsivě. Měla jsem pocit, jako by mě právě
zesměšnil, znemožnil a strašlivě ponížil někdo, kdo by
mě měl mít rád. „Copak snad patří tobě,
Evangelino?“ zašklebila se na mě. Měla jsem sto chutí
dát jí pár facek.

Můj strach se přetavil ve vztek jako železo v ocel.

„Patříme jedna druhé,“ odpověděla jsem a přinutila se

vypít trochu vína.

Elane mě probodla pohledem, který mě propálil skrz

na skrz.

„Ještě nikdy v životě jsem neslyšela nic tak

směšného,“ odfrkla si matka a odsunula od sebe talíř.
„To se nedá jíst.“

Otec se na mě znovu zadíval. „Nebude to mít

dlouhého trvání,“ zopakoval.

Myslím, že tím chtěl odpovědět nám oběma.

Napodobila jsem matku a odstrčila od sebe netknuté
jídlo. „To se uvidí,“ zamumlala jsem. Měla jsem toho
právě dost. Všeho.

Ale než jsem stačila podruhé toho dne naštvaně

odkráčet středem, vešla dovnitř Anabel Lerolanová
se strážnými v patách. Dokonce ani ona neměla tu
drzost, aby se postavila rodu Samosů bez ochrany.

„Velice se omlouvám,“ řekla rychle. Na čele jí zářila

koruna, od níž se odráželo slabé hřejivé světlo. „Za to
vyrušení.“

Jakmile matka královnu Anabel spatřila, okamžitě se

vžila do role královny Larentie. Ještě víc narovnala už
tak dokonale rovná záda a spustila ramena, načež
zpražila Calovu babičku povýšeným pohledem.
„Předpokládám, že k němu máte nějaký důvod.“

Anabel přikývla. „Maven Calore je pryč.“

Ptolemus sedící vedle mě si oddechl. Skoro se usmál.
Stejně jako naši rodiče.

Oba byli rádi, že se Mavena konečně zbavili. Jen mě

mrzelo, že jsem to neviděla na vlastní oči, abych si
mohla být vážně jistá, že ta zrůda, která nás všechny
tak dlouho trápila, je konečně pryč.

První promluvil Ptolemus. Zadíval se Anabel přímo

do očí. „A udělal to Cal sám?“

Anabel jako by zkameněla. „Mám tím na mysli, že

zmizel.“

Ucítila jsem slabý tlak na zápěstích. Mé náramky mi

najednou byly těsné. A příbory na stole se začaly
chvět. Ne mým hněvem. Ani vinou Ptolema. To otec.

Volo zaťal na stole jednu pěst a všechny nože a

vidličky se zkroutily spolu s ní.

„On unikl?“ sykl.

Nepravděpodobné, nikoli nemožné. Mnozí Stříbrní
jsou stále ještě věrní jemu. I část rodu Havenů. Ti
by mohli snadno proklouznout do paláce a vyvést
ho ven.

Myslí mi začaly vířit všechny možnosti. Kdyby za tím

stáli Havenové, bylo by to nejhorší. Protože by to
mohlo zničit Elane.

Anabel zavrtěla hlavou. Jako by se s každou další

vteřinou mračila víc a víc.

„Nevypadá to tak,“ procedila.

Matka se překvapeně nadechla. „Takže…“

„Takže ho někdo unesl,“ dokončila jsem její

myšlenku za ni.

Stará královna znechuceně přikývla. „Ano.“

„Rudí,“ zamumlala jsem.

Na jednu prchavou chvíli jsem měla pocit, že Anabel

snad vybuchne. Vycenila zuby.

„Ano.“

Když jsme došli do Calových komnat, slunce už

zapadlo. Setkali jsme se v tom velkém sále, ve
kterém se s námi sešel den předtím. Rozzuřeně
přecházel sem a tam, pořád ještě oblečený jako král.
Dokonce i korunu si nechal. Pochodoval kolem
Juliana usazeného v jednom z křesel, nohu přes nohu
a ruce složené v klíně. Těsně za ním stála nějaká
žena, světlé ruce položené na jeho úzkých ramenou.
Sara Skonosová, léčitelka. Nic neříkala, nechala
mluvit ty dva a jen přemýšlela o jejich slovech.

„Jejich záměr je zcela jasný…“ říkal zrovna, když

jsme vešli. „Dvě schůze rady v jediný den, jaká slast,“
odtušil suše. „Královno Larentie, je zajímavé vidět tu i
vás.“

Místo aby matka zpražila Jacose pohledem, nasadila

ten nejfalešnější úsměv, jaký dovedla. Měl úplně
stejný efekt. „Lorde Jacosi,“ zavrněla a držela si od
něj uctivý odstup.

Byla jsem tiše ráda, že Elane s námi nešla a vrátila se

do mých komnat. Kdyby nás doprovázela, tahle
vypjatá situace by byla ještě vypjatější.

Otec neplýtval časem a usadil se do nejbližší volné

židle jako dravec na bidýlko a odtamtud zíral na
Cala, který stále ještě pochodoval sem tam. „Takže
váš bratr je v rukou nepřátel.“

Julian stiskl zuby. „ Nepřátel je velice silné slovo.“

„Už tady s námi nesedí,“ odpověděl otec, aniž by se

obtěžoval aspoň trochu změnit tón. „Unesli cenné
rukojmí. To z Montfortu a Šarlatové hlídky činí naše
nepřátele.“

Cal, stále v pohybu, si promnul bradu. Podíval se otci

do očí. „A co navrhujete, králi Volo?“ zeptal se.
„Chcete, abych vzal naši stále se zotavující armádu,
svolal flotilu a udeřil na vzdálenou zemi jenom proto,
abych získal zpátky jednoho bezcenného a
zvráceného puberťáka? To sotva.“

Skoro jsem viděla, jak se otci naježily chloupky na

krku. Zaskřípal zuby.

„Dokud Maven dýchá, představuje pro Nortu

nebezpečí.“

Cal rychle přikývl a zvedl otevřenou dlaň. „Na tom se

shodneme.“

Jakákoli destabilizace Calovy čerstvé vlády by

obvykle byla důvodem k oslavě, tentokrát mě celá ta
situace ale nijak netěšila. Našla jsem si volné křeslo a
unaveně si sedla. „Většina šlechtických rodů ti stejně
slíbí svoji věrnost,“ podotkla jsem nahlas, hlavně pro
sebe. „Vědí, že Maven je ze hry.“

Cal otráveně mlaskl. „To nestačí. Pokud máme

odrazit útok Jezeřanů a Pidmonty, potřebujeme zemi
jednotnou.“

Za námi Anabel zavřela dveře, došla ke svému

vnukovi a postavila se mu po boku. Ty její věčné
pózy mi začínají lézt krkem. „Ty zatracené krysy už se
nemůžou dočkat, až se všichni navzájem povraždíme,
aby se mohli vrhnout na naše mrtvoly.“

Ušklíbla jsem se na ni. Vzpomněla jsem si, jak

poprvé přijela do Riftu. Tehdy prohlásila, že jakákoli
aliance s Rudými rychle skončí a Norta, jak jsme ji
znali, se vrátí ke svým tradicím. „Pokud se nemýlím,“
začala jsem tak nevinně, jak jen dovedu, „neplánovali
jsme to udělat stejně?“

Ona po mně vrhla znechuceným pohledem. Cal dál

pochodoval. Prošel mezi námi a na chvíli mě ukryl do
svého stínu. Na okamžik jsme se setkali pohledy.

Nemohla jsem mluvit, ale pokusila jsem se sdělit mu

toho co nejvíc. Nevěří mi, nezáleží mu na mně a já to
cítím stejně. Ale právě teď jeden druhého
potřebujeme bez ohledu na to, jak moc se nám to
nelíbí.

Otočil se opět k mým rodičům. „Teď si nemůžeme

dovolit ztratit z očí skutečnou hrozbu. Jezeřané se
vrátí v plné síle, a navíc s podporou Pidmonty.“

„Kdo ví, co Brackenovi za jeho pomoc slíbili,“

odfrkla si Anabel.

Matka se bezděky ušklíbla. „Tak přinejmenším se

nespojili s lidmi, kteří unesli jeho děti,“ prohlásila
chladně, přičemž si prohlížela nehty.

Skoro jsem čekala, že po nás stará královna skočí,

ale nic se nestalo.

Otec nasadil sladký hlas a zkoušel to dál. „Dokážeme

se přece věnovat dvěma věcem současně, králi
Tiberiasi.“

Cal odpověděl svým obvyklým ohnivým způsobem.

„Já dvě války nepovedu, Volo. A vy taky ne.“

Ten neústupný rozkaz nás všechny překvapil.

Dokonce i matka se stáhla a s obavami se podívala
na otce. Bála se, co udělá, jak na takovou
opovážlivost zareaguje.

Oba králové se vzájemně měřili pohledy. Jsou tak

odlišní. Cal je mladý, zkušený válečník, ale
neschopný politik. Žene ho láska, vášeň, jakýsi
neuhasitelný žár v jeho nitru. Otec je nebezpečný v
mnoha ohledech, ubližuje slovy i zbraněmi. A je
nekonečně chladný, jako vypočítavá socha se srdcem
z kamene.

Tímhle by mohlo všechno skončit. Oddělit Rift od

Norty a s ním i mě. Ale ne, otec by nikdy nic
takového neudělal. Má vlastní plány, do kterých já
nevidím. A k nim potřebuje, aby Cal zůstal na trůně.

Otec hovořil pomalu, jako by se držel zpátky. „Já

nemluvím o válce s Montfortem nebo těmi Rudými
kriminálníky.“ Položil si ruce na kolena, aby předvedl
všechny své prsteny a náramky. Šperky a smrtící
zbraně v jednom.

„Udeřte tam, kde to nejvíc ublíží. Odvolejte to jejich

chatrné vítězství. Zachovejte se jako Stříbrný král,
jako král vlastního lidu.“

Jako první promluvil Calův strýc pěvec. Ten jeho hlas

mi vždycky naháněl hrůzu. „Co navrhujete?“

Otec se neobtěžoval na Juliana podívat. „Vaše

rozhodnutí tuhle zemi zničí,“ mluvil dál ke Calovi.
„Zrušte je.“

K mému překvapení se Julian jeho slovům otevřeně

vysmál. Byl to podivně milý a klidný smích. Takový
neznám. „Je mi líto, Vaše Veličenstvo, ale můj
synovec v žádném případě nemůže svá dnešní
rozhodnutí odvolat. To není projev síly. Takto král
nejedná.“

Teprve teď se otec otočil a zamračil se na Juliana. „Je

to odpovídající trest za tu zradu Rudých.“

„V Nortě vládnu já, ne vy,“ pronesl Cal rozvážně.

„Ani nikdo jiný,“ dodal a významně pohlédl na svého
strýce i babičku. „Rozhodnutí zůstávají v platnosti.“
Otec rychle zareagoval. „Ne v mém království.“

Cal vykročil směrem k otci. Já i matka jsme se

zachvěly strachem. Vypadalo to skoro jako útok.
„Dobrá,“ procedil a pohlédl na krále Riftu.

Znovu se neústupně dívali jeden na druhého. Kéž

bych mohla do obou strčit a tohle všechno jednou
provždy zničit.

Anabel se do situace vložila dřív, než se jazýček vah

vychýlí jedním nebo druhým směrem. Elegantně
vstoupila mezi oba krále a položila Calovi ruku na
rameno. „Vrátíme se k tomuto rozhovoru zítra ráno,
až si všechno v klidu promyslíme.“

Julian vstal a urovnal si plášť. „Souhlasím, Vaše

Výsosti.“

Matka se také postavila na stranu rozumu a pokynula

Ptolemovi, aby šel s ní. I já vyčerpaně vstala. Jen
otec zůstával sedět. Odmítal se vzdát jako první.
Cal podobné hry tolik neprožívá. Odvrátil se a
všechny nás propustil lhostejným mávnutím ruky.
„Dobrá tedy, sejdeme se tady ráno.“ Pak se zastavil a
ohlédl se. Ne k otci. Ke mně. „Evangelino, můžeš na
slovíčko?“ Překvapeně jsem na něj zamrkala. Calova
slova všechny v sále velmi překvapila. „V soukromí.“

Pomalu jsem se znovu posadila, zatímco ostatní

odcházeli. Dokonce i otec, který se plížil se zbytkem
rodiny v zádech. Jen Ptolemus se ohlédl a na chvíli se
mi podíval do očí. Naznačila jsem mu, ať jde dál, že
se nemusí ničeho bát.

Julian synovcovu přání bez okolků vyhověl, ale

Anabel zůstala. „Můžu vám tady s něčím pomoci?“
zeptala se a podívala se na nás oba.

„Ne, Nanabel,“ odpověděl Cal. Šikovně ji

vyprovázel ze sálu. Královna prohlédla jeho záměr a
znechuceně ohrnula rty, ale sklonila hlavu. Cal je její
král a ona je povinna ho poslouchat.

Jakmile se za ní dveře zavřely, trochu jsem se

uvolnila. Cal stojící zády ke mně krátce zaváhal.
Slyšela jsem, jak se zhluboka nadechl.

„Koruna je těžká, co?“ oslovila jsem ho.

„To tedy ano.“ Váhavě se otočil ke mně. V

nepřítomnosti rady a příbuzných také zaujal uvolněný
postoj. Poslední dny ho hodně vyčerpaly.

Zvedla jsem obočí. „Stálo ti to za to?“

Neodpověděl a mlčky došel ke křeslu vedle mě.

Opřel se, jednu nohu pokrčenou, druhou nataženou.
Myslím, že jsem slyšela, jak mu luplo v koleni.

„A tobě?“ řekl nakonec a ukázal na mé prázdné čelo.

Nezněl tak nepřátelsky, jak jsem čekala. Byl příliš
unavený, aby se se mnou hádal.

A já neměla potřebu hádat se s ním.

„Ne, to bych neřekla,“ odpověděla jsem.

To přiznání ho překvapilo. „A máš v plánu s tím něco

udělat?“ V té jeho otázce jsem zaslechla slabou
ozvěnu naděje.

Já mám v plánu nedělat nic, pomyslela jsem si.

„Moc toho dělat nemůžu,“ řekla jsem nahlas. „Ne

dokud mě drží na vodítku.“

Věděl, koho mám na mysli.

„Evangelina Samosová na vodítku,“ odpověděl s

nuceným úšklebkem. „To snad není možné.“

Neměla jsem dost energie na to nějak reagovat.

„Přála bych si, aby to tak nebylo,“ vydechla jsem.

Cal si otřel dlaní čelo a na chvíli pevně zavřel oči. „Já

taky.“

Musela jsem se zasmát. Skučení mužů mě nikdy

nepřestane udivovat. „Kdopak by mohl držet
nortského krále na vodítku?“ popíchla jsem ho.

„Není jich málo.“

„Sám ses zahnal do kouta,“ pokrčila jsem rameny,
neschopná s ním soucítit.

„Dali ti na výběr, než odešli, dostal jsi šanci všechno

změnit.“

On se naježil, předklonil se a opřel se o lokty. „A co

by se stalo, kdybych jim vyhověl? Kdybych tuhle
prokletou věc zahodil?“ Pro lepší názornost si sundal
korunu z hlavy a odhodil ji. Na divadle by mu to šlo.
„Vyvolalo by to chaos.

Povstání. Možná dokonce další občanskou válku. A

rozhodně válku s tvým otcem. Možná dokonce i s
mou vlastní babičkou.“

„Možná.“

„Přestaň mi kázat, Evangelino,“ vyštěkl. Už vážně

začínal ztrácet nervy.

„Klidně tady seď a dávej mi všechny svoje problémy

za vinu, jestli chceš, ale nechovej se, jako bys ty
sama za nic nemohla.“

Ucítila jsem horkost ve tvářích. „Co prosím?“

„Taky jsi dostala na výběr a rozhodla ses zůstat tady.“

„Protože mám strach, Cale.“ Snažila jsem se zavrčet,

ale znělo to jako šepot.

To ho trochu zklidnilo. Jako ledový obklad na

čerstvou popáleninu. „Já taky,“ přiznal.

Bez rozmyslu jsem vyřkla, co jsem měla skutečně na

mysli. „Chybí mi.“

On odpověděl stejně. „Mně taky.“

Mluvili jsme o dvou různých lidech, ale cítili jsme to

stejně. Cal sklonil hlavu a podíval se na své ruce,
jako by se styděl za lásku k člověku, jehož nemůže
mít.

Vím, jakou to dovede vyvolat agonii. Jaké je to

břemeno. Jak nás to oba nakonec utopí.
„Když ti něco řeknu, slíbíš mi, že to udržíš v tajnosti?“
zeptala jsem se tiše.

Stejně jako on jsem se předklonila, abych ho mohla

chytit za ruce, kdybych chtěla. „Dokonce i před
Julianem a Anabel. Hlavně před nimi.“

Cal znovu vzhlédl. Pátral v mých očích po nějaké

zradě. Čekal ode mě nějakou další past Samosových.
„Ano.“

Olízla jsem si rty a promluvila dřív, než mě můj mozek

dokáže zastavit.

„Myslím, že se chystají mého otce zabít.“

On nechápavě zamrkal. „To nedává žádný smysl.“

„No, oni to neudělají, ale…“ Poprvé v životě jsem

vzala Tiberiase Calora za ruce a nebyla z toho
znechucená. Pevně jsem stiskla jeho prsty a snažila
se, aby pochopil. „Vážně si myslíš, že Cenra a Iris by
Mavena vyměnily za někoho, jako byl Salin Iral?“
„Ne, nemyslím,“ vydechl Cal. Stiskl mi ruku, silněji
než já jemu. „A kdyby tvůj otec zemřel…“

Přikývla jsem. Už to začínal chápat. „Rift by zemřel s

ním. Znovu by připadl Nortě,“ řekla jsem. „Ptolemus
by se bez otce neodvážil jít do války. Bez ohledu na
to, jak dobrý je v boji, nebyl k němu stvořen.“

„Nechce se mi tomu věřit,“ odfrkl si Cal. Na chvíli

svraštil čelo a pak vytřeštil oči. „Neřekla jsi o tom
rodičům, že ne?“

Zavrtěla jsem hlavou.

Hleděl na mě s otevřenou pusou. „Evangelino, jestli

máš pravdu…“

„Nechám ho zemřít, já vím,“ sykla jsem tiše. Vytrhla

jsem se mu, neschopná dál snášet jeho dotek nebo
pohled, a vztekle zírala do vzorovaného koberce,
který jistě vyrobil nějaký zručný Rudý. „Vždycky sis
myslel, že jsem odporná.
Není hezké zjistit, že ses nepletl?“

Ucítila jsem na bradě jeho žhavé prsty. Přinutil mě

podívat se mu do očí.

„Evangelino,“ řekl, ale já o jeho lítost nestála.

Odstrčila jsem ho.

„Doufám, že bohové Iris Cygnetové nejsou skuteční.

Nedokážu si představit, jaký trest by měli nachystaný
pro mě.“

Cal si podepřel bradu dlaní a bezmyšlenkovitě si

přejížděl prsty po rtech. S

pohledem upřeným do prázdna souhlasně přikývl.

„Pro nás pro všechny.“

Kapitola 28

Iris

Jezerní citadela je tím nejbezpečnějším místem na

světě, a přesto jsem byla pořád jako na trní a
neustále se ohlížela přes rameno. Vždycky jsem
spatřila jen známé tváře strážných, kteří v modrých
uniformách téměř splývali s mlhou deštivého letního
rána. Kráčela s námi i Jidansa, náš věrný telkáč. Šla
za mnou a za matkou po ochozech táhnoucích se nad
zdejším rozlehlým výcvikovým areálem. Její
přítomnost mě uklidňovala stejně jako přítomnost
matky. Snažila jsem se trochu uvolnit. Hluboko pod
námi se jednotky naší armády připravovaly na válku.
Kromě legií, které jsme musely zapůjčit Mavenovi,
když jsme ještě byli spojenci. Ty si dopřávaly
zasloužený odpočinek. Vojáci, kteří se tu shromáždili,
byli čerství a připravení k boji. Natěšení získat pro
slávu Jezeřanů další teritorium. Kopce, řeky i pláže
Norty. Její výkonná průmyslová centra přetékající
elektřinou a ekonomickým potenciálem. Jednoduše
zlatý důl, který jen čeká, až se ho někdo zmocní.
V dešti cvičily tisíce a tisíce vojáků. Sychravé počasí
jim vůbec nevadilo. A stejně to určitě vypadá i na
dalších místech našeho království. Poslaly jsme
zprávy do Sněžné citadely i do Říční citadely.
Mobilizujeme veškeré naše síly, Rudé i Stříbrné.
Armáda Země jezer bude brzy kompletní a
připravená zaútočit.

Máme početní převahu, máme všechny schopnosti,

náš nepřítel už klečí na kolenou a nám zbývá akorát
ukončit jeho trápení.

Tak proč jen hluboko v srdci cítím takový neklid?

Na inspekci vojska není třeba oblékat se jako

královna. Já i matka jsme si vzaly uniformy podobné
těm našich vojáků. Modré se zlatými a stříbrnými
lemy.

Matka se dokonce rozloučila se smuteční černou. Ale

ani na otce, ani na naši pomstu jsme nezapomněly.
Tíží nás jako těžký balvan. Mě osobně na každém
kroku.

Přešly jsme přes poslední můstek a ocitly se na

jednom z mnoha balkonů vystupujících z hlavní
budovy citadely. Její okna jen zářila a zevnitř sálalo
teplo.

Přestože mě déšť uklidňuje, už jsem se těšila, až mu

uniknu. Matka přidala do kroku a zavedla nás
dovnitř. Měly jsme se sejít s Tiorou na oběd, ale když
jsme došly až do připravené jídelny, ještě tam nebyla.

To se jí nepodobalo, obvykle chodí všude včas.

Podívala jsem se na matku v naději, že mi dá nějaké

vysvětlení, ale ona zaujala své místo v čele stolu
jakoby nic. Pokud Tiořina nepřítomnost netrápila ji,
nebyl důvod dělat si starosti.

Taky jsem se posadila a čekaly jsme. Strážní zůstali u

dveří, jen Jidansa si taky sedla. Zatímco matka se
natáhla pro kousek nadýchaného pečiva, já si
prohlížela stříbrné příbory. Vidličky, lžíce a zejména
nože. Ze zvyku jsem si spočítala, kolik mám po ruce
použitelných zbraní. Samozřejmě do nich počítám i
skleničky s vodou. Jejich obsah je v mých rukách tak
jako tak smrtelnější než jakékoli ostří.

Zírala jsem do vody a nechala se jí zcela naplnit. Tak

jako okolní skleničky.

Vodu znám stejně dobře jako samu sebe. Ale můj

vztah k ní se změnil. Po tom, co jsem pomohla udělat
matce.

Od té výměny uběhlo už několik dní, ale já to pořád

nemůžu dostat z hlavy.

Hlavně ten zvuk. Jak se Iral v samém závěru dusil,

aniž by s námi mohl jakkoli bojovat. Calorův strýc,
jistý lord Jacos, je pěvec a zakázal tomu muži, aby se
bránil, než nám ho předali. Možná že kdyby s námi
mohl Iral bojovat, necítila bych se teď tak divně.
Zasloužil si zemřít. Zasloužil si horší smrt, než jakou
jsme mu dopřály. Jenže ta vzpomínka mě pořád
naplňuje podivným pocitem hanby.
Jako kdybych určitým způsobem zradila bohy. Jako
bych se provinila proti jejich vůli a principům.

Musím se večer pořádně pomodlit. Snad v jejich

moudrosti najdu nějakou odpověď.

„Jezte, než to vystydne,“ rozkázala matka a ukázala

na talíře před námi. „Tiora za chvíli dorazí.“

Přikývla jsem a začala si mechanicky nabírat jídlo.

Musely jsme učinit jistá bezpečnostní opatření, takže
jsme neměly k dispozici žádné Rudé sluhy. Ne když
jsme potřebovaly probrat směr, kterým se dál ubírat.
Šarlatová hlídka má oči a uši všude. Musíme se mít
na pozoru.

Většina hostiny se skládala z ryb. Filety z pstruha s

citronem smažené na másle, okoun s pepřovou
krustičkou, hřejivé ragú z úhořů, jejichž useknuté
hlavy posloužily jako centrální dekorace celé tabule.
Od řad jejich ostrých zubů se odrážela jemná záře
světel. Na zbylých tácech se skvěly kukuřičné klasy,
zelenina smažená na pikantním oleji a zaplétané
pečivo, naše nejběžnější produkty. Naše farmy jsou
rozlehlé a prosperují tak, že by dokázaly nakrmit
třeba i další stejně velkou zemi. Jezeřané nikdy
nehladoví, dokonce ani ti nejubožejší Rudí ne.

Nabrala jsem si trochu od všeho, jen úhoře jsem

nechala Tioře. Ten chutná hlavně vyhlášeným
labužníkům a Tiora ho má nejradši.

Další minuta uběhla v naprostém tichu přerušovaném

jen tikáním hodin na zdi.

Venku pršelo čím dál víc a okna nemilosrdně bičoval

silný déšť.

„Vojáci by se měli rozejít, dokud se to nepřežene,“

poznamenala jsem. „Takhle se akorát nastydnou a
nakonec celou armádu schvátí epidemie chřipky.“

„Máš pravdu,“ přikývla matka a pokynula Jidanse,

která hned vstala.

„Zařídím to, Vaše Veličenstvo,“ řekla, uklonila se a

vyrazila předat rozkaz.

„Vy ostatní počkejte venku,“ pokračovala matka a

podívala se na všechny strážné. Žádný nezaváhal ani
na vteřinu a všichni hned splnili její rozkaz.

Nervózně jsem sledovala, jak se jídelna vyprazdňuje.

Ať už se mi matka chystala říct cokoli, bylo to
míněno jen pro mé uši. Když se dveře zavřely a my
osaměly, matka sepjala dlaně a naklonila se blíž ke
mně.

„Tebe netrápí jen ten déšť, monamora.“

Na okamžik mě napadlo, že bych mohla zapírat. Že

bych si mohla na tvář přilepit úsměv, falešně se
zasmát a mávnout nad tím rukou. Ale nerada jednám
s matkou neupřímně. Nebylo by to čestné. A navíc
mě stejně má přečtenou.

Povzdechla jsem si a odložila vidličku. „Pořád před

sebou vidím jeho obličej.“
Matka se zatvářila něžněji. Ne jako královna, ale
jako rodič. „I mně tvůj otec chybí.“

„Ne.“ Vyhrkla jsem to tak nečekaně, až to matku

zaskočilo. Trochu na mě vykulila oči, které ve slabém
světle lamp vypadaly temněji než obvykle. „Na toho
taky myslím, pořád…“ Přemýšlela jsem, jak to
vysvětlit nějak přijatelně, ale nakonec jsem se to
rozhodla říct bez obalu. „Mluvím o muži, který ho
zavraždil.“

„O tom, kterého jsme následně zabily my,“

připomněla mi matka klidným hlasem. Nechtěla mě
tím z ničeho obvinit, prostě jen konstatovala fakt. „Na
tvůj návrh.“

Znovu se do mě zakousla ta zvláštní hanba a do tváří

mi stoupl ruměnec. Ano, byl můj nápad přijmout
nabídku královny Anabel. Vyměnit Mavena za
člověka, který mi zabil otce. A později i za toho, na
jehož popud ho zabil. Tak daleko jsme se zatím ale
nedostali.
„Udělala bych to znovu,“ zamumlala jsem a
pošťourala se v jídle na talíři.

Připadala jsem si pod jejím pohledem strašně

obnažená. „Zasloužil by si zemřít třeba stokrát za
sebou, ale…“

Matka trochu ztuhla, jako by ji něco zabolelo.

„Nebylo to poprvé, cos někoho zabila. V obraně jsi
zabíjela už dřív.“ Otevřela jsem pusu, abych jí
vysvětlila, jak to myslím, ale ona mluvila dál. „Ale
ještě nikdy jsi nezabila takhle,“ dodala a vzala mě za
ruku. Z jejích očí čišelo pochopení.

„Ne,“ přikývla jsem hořce, zklamaná sama sebou.

Zabila jsem ho právem.

Zavraždil otce. Neměla bych se kvůli tomu cítit vinna.

Matka mi ruku pevně stiskla. „Jistě že to je jiný pocit.

Jako bys udělala něco špatného.“

Zírala jsem na naše držící se ruce a zatajila dech.

„Přejde to?“ zamumlala jsem nakonec a přinutila se
na ni znovu podívat.

Ale ona se nedívala na mě. Hleděla ven z okna do

šedého deště a v očích jako by jí tancovaly jeho
kapky. Kolik lidí už asi zabila ona? napadlo mě. To
nemůžu vědět a ani to nemám jak zjistit. „Někdy
ano,“ odpověděla mi po chvíli, „někdy ne.“

Než jsem se jí stačila zeptat, jak přesně to myslí,

vešla do sálu Tiora. I její strážní zůstali venku v hale.
Spolu s těmi našimi. Zatímco matka porušila veškeré
naše tradice a na krátkou dobu odcestovala do
Norty, Tiora zůstala doma, aby střežila hranice a
připravila armády k dalšímu kroku na naší cestě. Pro
takový úkol se hodila skvěle a zjevně ji práce těšila,
přestože jsme spadly z války do války.

Dědička jezeřanského trůnu vypadala jako řadový

voják. Na sobě měla jen jednoduchou obnošenou
uniformu, bez odznaků, bez medailí. Jeden by si ji
spletl s obyčejným poslíčkem, nebýt té naší rodové
podoby, vysokých lícních kostí a ještě vyššího mínění
o vlastní osobě.

Usadila se s grácií našeho otce a stočila dlouhé nohy

pod židli naproti mně.

„Nádhera, umírám hlady,“ prohlásila a začala si

nabírat jídlo na talíř oběma rukama. Postrčila jsem k
ní úhoře i jejich hlavy. Když jsme byly malé, házely
jsme jimi po sobě. Tiora si to samozřejmě
pamatovala, a když je uviděla, spiklenecky se na mě
usmála.
Pak už ale pohlédla na matku s vážnou tváří generála.
„Dostali jsme zprávy ze Sněžné, Horské, Lesní, Říční
i z Plání,“ vyjmenovala všechny vojenské citadely
rozeseté na našem území. „Všichni jsou připraveni.“

Královna Cenra potěšeně přikývla. „To je dobře.

Čas úderu se blíží, a to rychle.“

Čas úderu. Od návratu do vlasti o ničem jiném

nemluvíme. Neměla jsem dokonce ani čas užít si
trochu svobody od Mavenova království a našeho
manželství. Matka mě tahá po všemožných schůzích a
poradách. Jsem přece jediná, kdo čelil Tiberiasovi a
jeho prazvláštnímu uskupení neznámých Rudých
vojáků. A to se nezmiňuju o jeho spojencích z Riftu.

Teď je na naší straně Bracken a Pidmonta, ano. Ale

bude lepším spojencem než Maven? Lepším štítem
před Calorem, který momentálně uchvátil trůn? Má
vůbec smysl o tom uvažovat? Stejně už jsme se
dávno rozhodly. A Maven je karta, kterou už jsme
vynesly a vyměnily.
Tiora pokračovala. „A co je důležitější, zdá se, že
mladé království Tiberiase Calora se dál štěpí.“

Překvapeně jsem k ní vzhlédla a hned zapomněla na

všechno jídlo. „Jak to?“

„Ti Rudí s ním už nejsou,“ odpověděla. Zaskočeně

jsem sebou trhla. „Podle našich zpravodajců všichni z
Šarlatové hlídky, ta divná novokrevná i montfortská
armáda někam zmizeli.“

Matka si v čele stolu hlasitě povzdechla a jednou

rukou si začala masírovat spánek. „Kdy už se lidé
poučí a uvědomí si, že mladí králové jsou blázni?“

Tiora se matčinu feministickému výstupu pobaveně

ušklíbla.

Mě ale daleko víc zajímalo, jaké má Tiořina zpráva

praktické důsledky. Jestliže Tiberias Calore přišel o
Montfort, novokrevné, špehy z Šarlatové hlídky i o
Mare Barrowovou, tak se každopádně dostal do
úzkých. Důvod je nasnadě.
„Rudí ho na trůnu nepodpoří,“ prohlásila jsem. Ne že
bych měla prostor Mare lépe poznat, ale strávily jsme
spolu dost času, abych ji dokázala odhadnout. S

Mavenem bojovala úplně o všechno, dokonce i jako

jeho vězeňkyně. Ta by rozhodně dalšího krále na
trůnu nepřekousla. „Museli spolu mít dohodu, že
Nortu znovu získají a od základů ji změní. A Tiberias
to zjevně odmítl. Nortě pořád vládnou Stříbrní.“

Tiora polkla kousek ragú a zavrtěla hlavou. „Ne tak

docela. Učinil jistá prohlášení. Slíbil Rudým v Nortě
daleko víc práv. Spravedlivou mzdu, konec nucených
prací, a dokonce i konec povinných odvodů do
armády.“

Málem mi vypadly oči z důlků. Převážně

překvapením, ale taky trochu ze strachu. Jestliže se
Rudí za hranicemi najednou těší takovým výhodám,
jak na to zareagují Rudí u nás? Nastane exodus.
Budou odsud chtít utéct.

„Musíme nechat zavřít hranice,“ vyhrkla jsem.

„Musíme Rudým zakázat cestovat do Norty.“

Matka si znovu povzdechla. „To je vážně idiot.

Samozřejmě že zdvojnásobíme pohraniční hlídky. Ten
Calore nám snad vážně chce akorát přidělávat
starosti.“

„Sobě tím ale taky přidělal spoustu starostí,“

poznamenala Tiora. „Zatímco si tady povídáme,
nortská průmyslová centra se pomalu vylidňují. Tím
pádem brzy přijdou o veškerou ekonomickou sílu.“

Když to matka slyšela, málem se rozesmála. Byla

bych se k ní přidala, kdybych mohla. Jenže jsem
nedokázala myslet na nic jiného než na tu
neskutečnou debilitu, kterou Tiberias Calore
prokázal. Akorát se mu podařilo dobýt zpět trůn a už
se snaží připravit vlastní zem o její nejsilnější stránky?

Kvůli komu? Pro nějaké rudokrevné nuly? Zavrtěla

jsem hlavou. Jestlipak se teď, když zůstal sám, milý
Calore obtížený korunou neutopí sám i bez naší
pomoci?
Nebo ho pohltí král Riftu, který určitě dělá, co je v
jeho silách, aby takzvaný Plamen severu připravil o
co nejvíc.

A určitě nebude jediným nortským Stříbrným, který

bude těmi prohlášeními znechucený. Cítila jsem, jak
se mi po tváři rozlévá úsměv. „Pochybuju, že něco
takového se bude nortským Stříbrným líbit,“
poznamenala jsem a zatočila nad svou sklenkou vody
prstem, čímž jsem v ní ihned vytvořila vír.

Matka se na mě zadívala a snažila se pochopit, kam

tím mířím. „To určitě ne.“

„Mohla bych se s několika z nich spojit,“

pokračovala jsem. Ten plán se mi akorát čerstvě rodil
v hlavě. „Nabídnout jim soustrast. Nebo pobídky.“

„Kdyby se jich pár podařilo přesvědčit, stačilo by jen

několik klíčových regionů…“ rozzářila se matka.

„Tak by celá tahle válka mohla skončit jedinou

bitvou,“ přikývla jsem. „Když padne Archeon, Norta
padne s ním.“

Tiora od sebe odstrčila oblíbené jídlo. „A co ti Rudí?“

Jen jsem mávla rukou. „Sama jsi řekla, že zalezli do

podzemí, ustoupili a nechali Nortu napospas
dravcům,“ usmála jsem se a pohlédla ze sestry na
matku.

Všechny myšlenky na Irala a jeho smrt jako by se mi

vypařily z hlavy. Bylo načase řešit důležitější věci. „A
my se jí musíme zmocnit.“

„Získat ji pro naše bohy,“ vydechla Tiora a mírně

uhodila pěstí do stolu.

Musela jsem se hlídat, abych ji neopravila. Místo

toho jsem souhlasně kývla a dodala: „A pro naši
vlastní ochranu.“

Tiora zmateně zamrkala. „Naši ochranu?“

„Už teď tady sedíme a obsluhujeme se samy ze

strachu před Šarlatovou hlídkou. Uvnitř i vně našeho
národa nás obklopují Rudí. Jestli se jejich povstání
bude šířit dál jak rakovina, co s námi bude?“
rozhlédla jsem se po prázdném sále.

Déšť venku pomalu ustával, už jen krápalo. V dálce

na západě se dokonce skrz černé mraky prodíraly
první sluneční paprsky. „A co Montfort? To je celá
zem plná Rudých a těch podivných novokrevných,
která stojí proti nám. Musíme se bránit. Musíme se
stát příliš velkými a příliš silnými na to, aby si nás
někdo troufl vyzvat na souboj.“

Ani jedna z vás tam nebyla. Neviděly jste jejich

město vysoko v horách, kde se Rudí, Stříbrní i
novokrevní spojili. A stali se tak silnějšími.
Proklouznout v malém počtu do Ascendantu a
zachránit Brackenovy děti bylo snadné, ale nedokážu
si představit, že by se to povedlo celé armádě.
Kdyby došlo k válce s Montfortem, tekly by potoky
krve na obou stranách. Musíme jí zabránit, musíme ji
úplně znemožnit. Ještě dřív, než vůbec stačí
vypuknout.
„Nesmíme jim dát sebemenší šanci proti nám
povstat,“ prohlásila jsem odhodlaně.

„Souhlasím,“ odpověděla matka rychle.

„Souhlasím,“ řekla Tiora téměř současně s ní. A pak

pozvedla broušenou číši s čirým nápojem.

Venku už skoro nepršelo a já se cítila o něco klidněji.

Pořád ještě jsem měla strach z toho, co nás čeká, ale
byla jsem i spokojená, že máme konkrétní plán.

Pokud by se nám podařilo získat na naši stranu pár

nortských šlechtických rodů, Tiberiase by to
významně poškodilo. Ztratil by další cenné spojence.
Osamocený se na trůnu neudrží nikdo.

I Maven byl sám bez ohledu na to, kolika poradci a

šlechtici se obklopoval.

Jsem vděčná, že po mně nikdy nechtěl, abych mu

dělala společnost v osamělých hodinách, aspoň ne
víc, než bylo nutné. Když byl naživu, děsil mě. Vůbec
ho nešlo předvídat. Nikdy jsem nevěděla, co řekne
nebo co udělá, takže jsem žila v neustálém stresu.
Teprve začínám dospávat všechny ty noci probdělé v
jeho paláci, strávené příliš blízko zrůdnému králi na
to, abych dokázala usnout.

„Překvapuje mě, že mu neuspořádali veřejnou

popravu,“ prohodila jsem nahlas. „Jak asi zemřel?“

Představila jsem si, jak se marně brání svým

strážcům. Tohle nečekal. I já jsem totiž
nepředvídatelná.

Sestra ponořila lžíci do ragú, ale nezačala jíst. Místo

toho se v něm jen tak šťourala, což byl jediný zvuk
narušující ticho, které u stolu zavládlo.

„O co jde, Tioro?“ chtěla vědět matka, která ji hned

prokoukla.

Tiora zaváhala, ale jen na chvíli. „Ohledně toho panují

jisté pochyby. Od doby, co ho zavřeli v paláci v
Přístavní zátoce, ho nikdo neviděl ani o něm neslyšel.“

„Protože je už mrtvý,“ pokrčila jsem rameny.

Tiora se na mě nepodívala. Nemohla se mi podívat

do očí. „Naši špehové si myslí něco jiného.“

Přestože uvnitř bylo příjemně teplo, najednou mi

přeběhl mráz po zádech.

Ztěžka jsem polkla a snažila se to pochopit. A

zároveň potlačit ten strach, který se ve mně už zas
probouzel. Nebuď zbabělec. Je daleko, někde ve
vězení, pokud už není mrtvý. Ten už tě trápit
nemusí.

Matka nic z mého strachu necítila. Jen nechápavě

vyhrkla: „Proč by ho nechávali žít? Přísahám, že ti
dva bratři Calorové se snad snaží světu dokázat,
který z nich je větší idiot.“

Já se nad tím zkusila zamyslet víc. Možná jsem se

dala do řeči jen proto, abych zamaskovala rostoucí
úzkost. „Možná že to jeho starší bratr prostě
nedokáže.

Působil na mě jako měkkota.“ Taky že musí být

pořádná měkkota, když sebou nechá manipulovat
nějakou Rudou holkou.

„Kolují jisté zvěsti, že Maven tam už není,“ objasnila

nám Tiora.

Královna Země jezer zbledla. „A kde jinde by byl?“

Existuje jenom pár možností a já je v duchu rychle

projela. Nicméně jedna se zdála pravděpodobnější
než ostatní. Chudák blýskající holka. Aspoň že já
Mavenovi Calorovi utekla. Jí se to zjevně
nepoštěstilo. „Řekla bych, že v Montfortu,“ vydechla
jsem. „S novokrevnými a se Šarlatovou hlídkou. S
Mare Barrowovou.“

Tiora zamyšleně přikývla. „Takže když se ti Rudí

spakovali…“
„Maven je cenným rukojmím,“ řekla jsem. „Jestli je
pořád naživu, Tiberias je zranitelný. Někteří šlechtici
jsou možná stále ještě loajální jeho bratrovi.“

Matka se na mě už dívala jako na poradce, ne jako

na dceru. Potěšilo mě to tak, že jsem se celá
narovnala a vytáhla se co nejvýš. „Myslíš si, že je to
možné?“ zeptala se mě.

Poslední odpověď jsem si dobře rozmyslela. Zvážila

jsem vše, co vím o Nortě a jejích Stříbrných.
„Myslím, že tamní šlechtické rody touží najít nějaký
důvod, proč Tiberiase nepodpořit, aby v jejich zemi
zůstalo všechno při starém.“ Matka s Tiorou mě tiše
sledovaly. Královna a budoucí královna. Zvedla jsem
hrdě hlavu.

„Měly bychom jim v tom hledání pomoct.“

Kapitola 29

Mare

Když jsme dorazili do Ascendantu, slunce už bylo

za obzorem a mezi horami jsme se proplétali téměř
naprostou tmou. Snažila jsem se nemyslet na to, že
každou chvíli musíme narazit do nějaké černé skalní
stěny. Naštěstí letadlo pilotovali zkušení letci, kteří
přistáli na horskou ranvej naprosto s přehledem.

Zbytek montfortského letectva i vojenský konvoj, v

němž seděli vojáci, zůstaly dole na pláni. A odtamtud
vyrazí buď po Jestřábí stezce nahoru do města, nebo
se rozjedou na svá stanoviště ve zbytku Montfortu,
kde zaujmou obranné pozice.

Montfort začne střežit vlastní hranice, kdyby se

Jezeřané náhodou pokusili o útok nebo kdyby k té
špinavé práci přemluvili obyvatele Prérie.

Farley, Davidson, jejich pobočníci a já jsme se mlčky

vydali do města cestou osvětlenou zářivým svitem
hvězd na obloze. Cestou jsem se na ně dívala a
snažila se rozpoznat jednotlivá souhvězdí. Odmítám
přemýšlet o bratrech Calorech. Nechtěla jsem myslet
ani na toho, který zůstal v Nortě, ani na toho, který
pochodoval s námi, v řetězech a s hlavní u spánku.
Občas něco prohodil, hlavně otázky týkající se
Montfortu. Ale když mu nikdo neodpovídal, nakonec
zmlkl a po jeho hlase nezůstala ani ozvěna. Než jsme
dorazili k premiérovi domů, Mavena odvedli pryč,
dolů po nějakém schodišti, kde se k němu připojili
další strážní. Maven se nedočká stejně jemného
zacházení jako Brackenovy děti.

Odvedou ho hluboko do srdce města, do vězení pod

hlavními kasárny. Snažila jsem se nedívat za jeho
vzdalující se siluetou. Ani jednou se neohlédl.

Farley nás pak všechny předešla, dokonce i

dlouhonohého Kilorna. Ani jsem nepotřebovala umět
číst myšlenky, abych věděla, že už se nemůže dočkat
dcery, kterou nechala s mou rodinou.
Davidson byl tak hodný, že dal o našem příjezdu
dopředu vědět, takže na balkonech a v oknech jeho
paláce zářila tlumená světla svic a lamp. U dveří nás
už čekaly dobře známé postavy. Na nic jsme nečekali
a zamířili k nim. Máma Farley podala rozespalou, ale
usmívající se Claru. Koutkem oka jsem zahlédla, jak
se Davidson objal se svým manželem Carmadonem,
ale pak už máma pevně objala mě. Přitiskla si mě co
nejtěsněji k hrudi a povzdychla si. A já se uvolnila
tak, jak to dokážu jen s nimi. Pak mě zavedli dovnitř
a nahoru do našich pokojů.

Naše shledání proběhlo stejně dojemně jako vždy,

přestože už jsme si na ten cyklus mohli všichni
zvyknout. Odjedu, čelím smrti a navzdory veškerému
očekávání se vrátím živá a zdravá. Vím, že kdyby si
naši mysleli, že by mi mohli zabránit v dalším odjezdu
tím, že mě třeba přivážou k židli, udělali by to. Ale
důvěřují mi a nechávají mě rozhodovat se podle
svého. A krom toho jsem novokrevná. Jsem
blýskající holka. Existuje jen velice málo pout, která
bych neuměla zpřetrhat. Bez ohledu na to, jak moc
toužím s nimi zůstat, potřeba jít vpřed a bojovat dál
nakonec vždycky zvítězí.

Farley zmizela s Clarou na boku a vyčerpaným

úsměvem na tváři ve své ložnici. Nikdo jí v tom
nebránil. Potřebovala být s dcerou chvíli sama a my jí
to rádi umožnili.

Já a moje rodina jsme zamířili na jednu z

vydlážděných teras, na které od posledně přibyla
spousta květin. Tramy nelenil. „Jsou překrásné,“
pochválila jsem mu nádherné bílé květy pnoucí se po
zábradlí. Tramy zapadl do jednoho z křesílek a
stydlivě se usmál. Gisa se posadila na jeho loketní
opěrku. Já si sedla vedle nich na velký sedací vak.

„Máma mi pomáhala,“ řekl Tramy a ukázal na

mamku.

Ta na druhé straně terasy jen mávla rukou. Měla

rozpuštěné vlasy. Jsem zvyklá, že nosí copy nebo že
si váže vlasy do uzlu, aby jí nepřekážely. Ale přestože
je měla prošedivělé, vypadala takhle mladší. „Jen
jsem za tebou chodila s konví,“ poznamenala.

Nikdy mě ani nenapadlo, že by Ruth Barrowová

mohla být krásná. Jak byste mohli považovat za
krásného kohokoli, natož chudou Rudou, když
existují Stříbrní? V Montfortu ale máma úplně
rozkvetla. Její zlatá pleť zářila zdravím.

Dokonce i vrásek jako by v tom tlumeném světle

měla míň. Že táta vypadá líp než kdy dřív, to mě ani
nepřekvapuje. Daleko statněji, než jak si ho pamatuju
z Pilotů. Přibral na těch správných místech. Svaly na
pažích i na nohách mu narostly, zatímco pas se mu jen
zpevnil. Připisuju to zdravé výživě a samozřejmě i
nové noze a plíci. Potom co mě pozdravil, zase zmlkl
jako obvykle a usadil se na své místo vedle Breeho.
Týdny strávené v Montfortu jim všem viditelně
prospěly. Zvlášť Gise. Její temně rudé vlasy zářily ve
světle svic jako olej. Na sobě měla přešitou
montfortskou uniformu, jejíž manžety a límeček zdobil
složitý vyšívaný vzor barevných květin a purpurových
blesků. Natáhla jsem se k ní a přejela po jejím umění
rukou.
„Taky ti můžu takovou udělat, jestli chceš,“ nabídla
se, když viděla mou uniformu. Nad tou zářivě
červenou barvou Šarlatové hlídky dokonce ohrnula
nos. „Něco, co by tohle všechno trochu shodilo,“
zamumlala a mávla svou drobnou rukou. „Bude to
vypadat líp než všechny medaile.“

Kilorn se uvelebil vedle mě do tureckého sedu,

trochu se zaklonil a opřel o dlaně. „A co mně, taky mi
nějakou ušiješ?“

„Jestli budu mít náladu,“ odfrkla Gisa jako obvykle.

„Ale tobě by víc než kytky slušela ryba.“

Když se na ni Kilorn až přehnaně zašklebil, musela

jsem se tiše usmát.

„Tak jak dlouho tady zůstaneš tentokrát?“ Tátův hlas

zněl pořád hluboce a vyčítavě. Podívala jsem se do
jeho tmavě hnědých očí. Ty po něm zdědili Bree a
Tramy, já mám světlejší.
Máma mu položila ruku na rameno, jako by ho mohla
od toho tématu odradit.

„Vždyť se teprve před chvílí vrátila, Danieli.“

Ale táta se na ni ani nepodíval. „No právě.“

„To nevadí,“ zamumlala jsem. Byla to upřímná

otázka. A dobrá, zvlášť když vezmu v potaz nedávné
události. „Abych řekla pravdu, tak nevím. Možná
dny.

Možná týdny. Možná měsíce.“ Jejich oči jako by s

každým prodloužením odhadu zářily o něco víc.
Mrzelo mě, že jim možná dávám jen falešnou naději,
přestože i já bych si přála, aby to byla pravda.
„Pořád ještě nevíme, jak se budou věci vyvíjet.“

„V Nortě,“ stiskl rty táta.

Zavrtěla jsem hlavou. „Hlavně v Zemi jezer.“ Ostatní

jen se zájmem poslouchali, jak vysvětluju dál, až na
Kilorna. Ten se vztekle mračil. „V tuhle chvíli mají v
rukách všechny karty. Cal se snaží nějak sjednotit
rozštěpený národ a my čekáme, jak to všechno
dopadne. Jestli Jezeřané zaútočí…“

Můj nejstarší bratr se naštvaně nadechl a zafuněl. A

pak se na mě taky zamračil, protože neměl na koho
jiného se mračit. „Vyrazíte jim pomoct útok odrazit?“
I v jeho hlase jsem slyšela obvinění.

Mohla jsem jen pokrčit rameny. Nezlobil se na mě.

Akorát ho strašně frustrovalo, v jaké situaci se pořád
nacházím. Jak mě něco pořád táhne do nebezpečí,
jak stojím rozkročená mezi dvěma Stříbrnými králi.
Že jsem jen určitým druhem zbraně, že využívají mou
známou tvář. „Nevím,“ odpověděla jsem. „Už nejsme
spojenci.“

Kilorn si vedle mě nervózně poposedl. Buď mu bylo

nepříjemné to slovo, nebo celé téma. „A co ten
druhý?“ zahučel.

Ostatní se zatvářili do různé míry zmateně. Máma si

založila ruce na prsou a probodla mě pronikavým
pohledem, který znám až příliš dobře. „Který?“
zeptala se, přestože si to už domyslela. Jen mě chtěla
přinutit říct to nahlas.

„Myslí Mavena,“ procedila jsem skrz zaťaté zuby.

„Ten by měl být touhle dobou už mrtvý,“ řekl táta tak

vražedným hlasem, jaký jsem od něj ještě nikdy dřív
neslyšela.

I všemi ostatními projela vlna vzteku, všichni buď

zrudli, vycenili zuby nebo se vztekle zamračili.

„Nezačínej s tím, Kilorne,“ sykla jsem a stiskla mu

zápěstí. Jenže už bylo pozdě. Zavládlo mezi námi
ticho tak plné zuřivého hněvu, že jsem si na něj mohla
téměř sáhnout.

„Měli bychom ho zabít,“ řekla nakonec Gisa hlasem

stejně vražedným jako předtím táta.

Sestra není žádný násilník. Daleko víc než dýka jí

sluší jehla a nit. Přesto v tu chvíli vypadala, že by
Mavenovi vyškrábala oči, kdyby k tomu dostala
příležitost. Nejspíš bych se cítila provinile, že jsem v
ní probudila takový vztek, kdybych na ni najednou
nebyla strašně pyšná.

Bree a Tramy pomalu přikývli. Možná už vymýšleli

nějaký ztřeštěný plán, jak se dostat do Mavenovy
cely.

„Má daleko větší cenu živý,“ řekla jsem rychle, abych

jim to rovnou zarazila.

„Mně je u prdele, jakou má nebo nemá cenu,“

zavrčel Bree.

Čekala jsem, že mu máma vynadá, že nemá mluvit

sprostě, ale jako by jí to najednou vůbec nevadilo.
Sama měla naprosto vražedný výraz. Dokonce jsem
v její tváři na okamžik zahlédla záblesk té vášnivé
lásky, kterou znám z očí Anabel Lerolanové, Larentie
Viperové, a dokonce i Elary Merandusové. „Ta zrůda
mi vzala syna. Vzal mi i tebe.“
„Vždyť já jsem tady, mami,“ zašeptala jsem a tiše
polkla nenadálou bolestnou vzpomínku na Shadea.

„Ty dobře víš, jak to myslím,“ sykla. „Podříznu mu

krk.“

Nejvíc šokující ale bylo, že na to nic neřekl táta. Je to

sice muž mála slov, ale ne když dojde na nadávky na
Stříbrné. Až když jsem se na něj podívala, došlo mi,
proč nic neříká. On prostě nemohl. Obličej měl úplně
brunátný, plný neustále rostoucí nenávisti. Kdyby
otevřel pusu, kdo ví, co všechno by z ní mohlo
vypadnout.

„Nemohli bychom mluvit o něčem jiném?“ rozhlédla

jsem se po nich prosebně.

„Ano, prosím,“ procedil táta skrz zaťaté zuby.

„Všichni vypadáte moc dobře,“ změnila jsem rychle

téma. „Je to v Montfortu…?“

Máma sice vypadala otráveně, ale přikývla a přerušila

mě, aby odpověděla za všechny. „Je to tu jako ve
snu, Mare.“

Okamžitě ve mně vzplála má přirozená podezíravost,

přestože Davidsona znám osobně. Ale jeho zem ani
město ne. Ani politiky, kterým slouží, ani lidi, které
zastupují.

„A není tu třeba až příliš krásně?“ zeptala jsem se.

„Myslíte, že nehrozí, že se jednoho dne probudíme v
nějakém maléru? Že zjistíme, že je něco strašně
špatně?“

Máma si povzdechla a rozhlédla se po světlech

Ascendantu. „Nejspíš bychom se měli mít raději na
pozoru, ale…“

„To si nemyslím,“ dokončil za ni myšlenku táta.

Neřekl toho moc, ale stačilo to. „Tohle místo je jiné.“

Gisa taky přikyvovala. „Nikdy jsem neviděla, že by

Stříbrní a Rudí dokázali žít takhle vedle sebe. Když
jsem v Nortě chodívala s paní mistrovou na trh,
Stříbrní se na nás nikdy ani nepodívali. Ani se nás
nedotkli.“ Pohled ve stejně hnědých očích, jako mám
já, se jí na okamžik zastřel, jako by se snažila
rozpomenout na hrozně vzdálenou minulost, na dobu
před tím, než jí ten Stříbrný strážník rozdrtil dlaň. „Ale
tady ne.“

I Tramy se uvelebil v křesle a trochu se uvolnil. Asi

jako kočka lízající si zacelenou ránu. „Připadáme si tu
rovnocenně.“

Nemohla jsem se ubránit obavám, že je to tak možná

jen díky mně. Jsou moje rodina. Rodina blýskající
dívky, která je pro Montfort i premiéra cenným
spojencem. Jistěže s nimi jednají dobře. Nic z toho
jsem ale neřekla nahlas, i kdyby jen proto, aby jinak
pohnutý večer proběhl aspoň trochu v klidu. Potom
se náš hovor stočil k daleko příjemnějším věcem.

Milí a usměvaví sloužící přinesli bohatou večeři. Menu

bylo sice jednoduché, ale pestré a chutné. Smaženým
kuřetem počínaje a sladkými, tmavě červenými
lesními plody na topinkách konče. Nejvíc jsem toho
snědla asi já a Kilorn, ale ani Bree s Tramym se nijak
neostýchali a brali si, co hrdlo ráčí. Gisa si naložila
talíř ovoce a sýrů, zatímco táta si pro sebe s mámou
nabral na velký talíř několik druhů studeného masa a
sucharů. Pak jsme pomalu jedli, ale možná jsme toho
ještě víc napovídali. Já většinu času jen poslouchala a
nechala sourozence, aby mi vyprávěli o svém
objevování Ascendantu. Bree si chodí každé ráno
zaplavat do jezera. Občas vzbudí i Tramyho, aby šel
s ním, tak, že mu vylije kýbl s ledovou vodou na
hlavu. Z Gisy se za tu chvíli stal už téměř odborník na
zdejší trhy a krámky a stejně dobře se vyzná i v
premiérově paláci. Ráda se chodívá projít s Tramym
nahoru na louky. To máma dává přednost městským
zahradám, které se terasovitě táhnou po úbočích.
Táta zapracoval na své chůzi. Každý den vyráží na
delší a delší procházky hlouběji do údolí, aby si posílil
svaly a znovu se naučil chodit s jistotou.

Kilorn je mezitím co nejdetailněji informoval o tom,

čeho všeho jsme od našeho odjezdu z Montfortu
dosáhli my. Nebylo toho zas tolik a naštěstí měl dost
rozumu na to, aby nejtrapnější a nejcitlivější části
vynechal. Včetně jakékoli zmínky o Cameron
Coleové. To především kvůli Gise, ale soudě podle
toho, jak mluvila o jedné mladé dívce a zlatnictví, ve
kterém pracuje, si myslím, že už ji její někdejší
posedlost mým starým přítelem přešla.

Nakonec se mi začaly klížit oči. Měla jsem za sebou

těžký dlouhý den. Snažila jsem se nemyslet na to, že
ještě ráno jsem se probudila v Calově ložnici
zachumlaná do jeho peřin, zatímco dnes už budu spát
v posteli sama. Ale ne sama v pokoji. Gisa bude hned
na druhé straně. Pořád ještě potřebuju spát poblíž
někoho, jinak bych neusnula. Aspoň jsem to od té
doby, co jsem unikla z Mavenova zajetí, ještě
nezkoušela.

Nemysli na něj.

To jsem si opakovala pořád dokola, zatímco jsem se

chystala do postele.

Jenže z vnitřní strany víček jako bych měla

vytetovanou Calovu tvář a Maven mě pronásleduje i
v těch nejprchavějších snech. Ti dva pitomci. Nikdy
mi nedají pokoj.

Ráno jsem se probudila plná energie. Jako by mě

něco obtočilo kolem pasu a neodolatelně táhlo.
Dobře vím kam. Dolů do města, směrem k hlavním
městským kasárnům. K budově posazené na městské
věznici zahloubené hluboko do skalního masivu.
Snažila jsem se vyhnout se představám, jak trčí sám
za mřížemi a pochoduje v cele jako umírající zvíře.
Sama nechápu, proč jsem ho chtěla vidět. Možná že
nějaká část mého já věděla, že ještě pořád může být
užitečný. Nebo jsem se mu chtěla pokusit aspoň
trochu víc porozumět, než vyprší čas. V určitých
směrech se jeden druhému podobáme. V mnoha
směrech.

I já už ochutnala temnotu, on v ní žije. Představuje to,

čím bych se mohla stát, kdybych neměla rodinu,
kdybych ztratila všechno a zřítila se do propasti.

Jenže Maven je tou propastí. Nemůžu se mu postavit.

Ještě ne. Ještě na to nemám dost sil. Akorát by se mi
vysmál, dobíral si mě a mučil mě. Znovu by začal
otáčet hroty dýk, které ve mně ještě vězí příliš
hluboko. Musím se nejdřív trochu zahojit, než mu
dám znovu šanci jitřit mé staré rány.

Takže místo toho, abych se vydala dolů do centra,

zamířila jsem nahoru. A nahoru. A ještě výš.

Nejdřív jsem se vydala po cestě, kterou jsme tehdy

při tom útoku nájezdníků jeli do hor. Teď už víme, že
se jednalo o dobře připravený útok, který měl
upoutat naši pozornost, aby mohli Jezeřané zachránit
Brackenovy děti.

Nájezdníci za to dostali zaplaceno, a to dobře.

Cestou jsem kopala do kamenů a přehrávala si v
hlavě tu bitvu. Jak se celého mého těla zmocnilo
ticho. Jako by se mi pod kůži dostalo něco
nepřirozeného, co nahradilo mé blesky tupou
prázdnotou. Zaklela jsem, všechny takové myšlenky
od sebe odehnala a sešla z cesty mezi stromy a skály.
Čas ubíhal a vzduch jako by mě pálil v plicích a v
krku. Stejné pálení jsem cítila i ve svalech. S každým
dalším krokem jako by křičely, zatímco jsem je hnala
výš a výš po balvanech. Ve stínu se začal povalovat
jasně bílý sníh, přestože jsme uprostřed léta. Čím výš
jsem lezla, tím větší byla zima. Nohy mi klouzaly po
hlíně a borovém jehličí a štěrku i po kamenech. Ale
přestože mě už všechno bolelo, šplhala jsem dál.

Kolem mě tekly potůčky napájející jezero dole v

údolí. Občas jsem se skrz borovice ohlédla. Okolní
hory se nad Ascendantem tyčily jako obři a neznámé
hlavní město mi z té dálky už připadalo jen jako jejich
hračka. Všude bílé čepičky kopců poseté uzounkými
cestičkami a točitými schody. Horský masiv jako by
neměl konce, jako bych stála před nekonečnou
stěnou rozeklaných zasněžených skal, které musí
rozdělovat svět na půl. A nad nimi jen jasně modré
nebe, které jako by mě vybízelo, abych stoupala dál.
Snažila jsem se. Jen občas jsem se zastavila u
nějakého potůčku, abych se napila a opláchla si rudý
zpocený obličej.
Tu a tam jsem si taky z batohu vyndala nějaký suchar
nebo kus slaného sušeného masa. Napadlo mě, jestli
ke mně jeho pach nemůže přilákat třeba medvěda
nebo vlka.

A blesky jsem si raději držela co nejblíže na dosah,

abych je vnímala stejně dobře jako vzduch v plicích.
Ale žádný predátor se ke mně ani jednou nepřiblížil.
Nejspíš vytušili, že jsem stejně nebezpečná jako oni.

Všichni až na jednoho.

Nejdřív jsem si ho spletla s kusem skály stojícím na

pozadí dokonale modré oblohy. Měl šedé oblečení a
stál tak nehybně. V té výšce už nerostly skoro ani
borovice, takže nebylo kam se schovat před září
poledního slunce. Musela jsem zamrkat a promnout si
oči, než mi došlo, na co se to vlastně dívám.

Nebo spíš na koho.

Můj blesk ihned rozčísl žulový balvan, na kterém stál.

Ale on z něj stačil seskočit ještě dřív, než k tomu
došlo.

„Ty parchante!“ zavrčela jsem a rozběhla se za ním.

Hnal mě čerstvý příval adrenalinu i frustrace z
vědomí, že i kdybych za ním vyrazila seberychleji, i
kdyby mé blesky byly sebesilnější, stejně ho nikdy
nechytím.

Jon bude vždycky připravený.

Jeho smích se odrážel od skalních stěn, odněkud z

výšky. Sama pro sebe jsem znovu zavrčela a vydala
se nahoru za ním. Nechala jsem se jím vést. A on se
smál dál a dál, zatímco já šplhala a šplhala. Když
jsem vylezla až do výšky, kde už nic nerostlo, vzduch
se pomalu nedal dýchat. Dusila jsem se vzteky a snad
i plíce se mi tetelily zimou. Už jsem nemohla dál.
Zastavila jsem a svezla se k zemi. Nechtěla jsem
dovolit Jonovi nebo komukoli jinému, aby
rozhodovali o tom, kam půjdu nebo co udělám.

Ale hlavně jsem už byla totálně vyčerpaná.

Opřela jsem se o veliký kámen ohlazený stovkami let
nemilosrdného bičování větrem a sněhem.

Ztěžka jsem oddechovala. Měla jsem pocit, že se mi

už nikdy nepodaří popadnout dech, stejně jako se mi
nikdy nepodaří chytit toho zatraceného věštce.

„To ta nadmořská výška,“ ozval se jeho hlas. „Když

na ni člověk není zvyklý, má v ní potíže úplně se vším.
Dokonce i ten tvůj ohnivý princ by měl co dělat, aby
vylezl na svou první horu.“

Byla jsem příliš unavená, a tak jsem ho akorát pod

přivřenými víčky sjela pohledem. Seděl nade mnou a
pohupoval nohama. Na sobě měl oblečení do hor.

Teplý kabát a dobře prošlápnuté boty. Jak dlouho už

tudy asi putuje? Nebo jak dlouho tu na mě čekal?

„Víš stejně dobře jako já, že už není jen princ,“

odpověděla jsem po pečlivé úvaze. Doufala jsem, že
se mi z něj podaří něco dostat, aspoň kousíček
budoucnosti, která nás všechny čeká. „A taky přesně
víš, jak dlouho zůstane králem.“

„Ano,“ ušklíbl se trochu. Samozřejmě mu došlo, o co

se pokouším, a řekne mi stejně jen to, co sám uzná za
vhodné.

Znovu jsem se přerývaně nadechla a nasála vzduch

do hladovějících plic. „Co tady vůbec děláš?“

„Kochám se výhledem.“

Jon se na mě pořád ještě ani nepodíval. Rudé oči měl

přilepené k horizontu.

Naskýtal se nám skutečně úžasný pohled, ještě

nádhernější než z Ascendantu hluboko pod námi. Jak
jsem tam tak seděla na samém kraji světa, vážně jsem
si připadala malá i velká zároveň, jako všechno a nic.
Od úst mi stoupala pára svědčící o okolním chladu.
Věděla jsem, že tam nemůžu zůstat dlouho. Ne
pokud se chci dostat dolů před setměním.

Kéž bych tam s sebou mohla přinést i jeho hlavu.

„Říkal jsem ti, že k tomu dojde.“

„Neřekl jsi mi vůbec nic,“ sykla jsem. „Kdyby ano,

můj bratr by ještě žil.

Tisíce dalších by…“

„A napadlo tě vůbec někdy, jak by vypadala ta druhá

možnost?“ vyjel na mě.

„Napadlo tě někdy, že co jsem udělal nebo neudělal,

řekl nebo neřekl, nakonec zachránilo daleko víc
životů?“

Zaťala jsem pěst a kopla do země. Po skalní stěně se

rozkutálela hrstka štěrku.

„A napadlo někdy tebe, že by ses nemusel do všeho

plést? “

Jon se zasmál. „Mnohokrát. Ale ať se zapojím, nebo

ne, stejně před sebou vidím cestu. A vidím i to, kam
vede. A někdy to prostě nemůžu dovolit.“
„To je bezva, že o tom můžeš rozhodovat,“ zavrčela
jsem. Cítila jsem takovou hořkost. Jako vždycky,
když jsem v jeho společnosti.

„Chtěla by sis to břemeno se mnou snad vyměnit,

Mare Barrowová?“ zeptal se a seskočil ke mně. Pak
se smutně usmál. „Nejspíš ne.“

Když se na mě zadíval svýma rudýma očima, přeběhl

mi mráz po zádech.

„Řekls mi, že mým osudem je povstat, a povstat

sama,“ zopakovala jsem mu slova, která vyřkl už tak
dávno, v opuštěném těžařském městě napůl
zahaleném deštěm. Od té doby jsem jen každý den
sledovala, jak se jeho proroctví naplňuje.

Když jsem ztratila Shadea. Když jsem ztratila Cala.

Ale i ve chvílích, kdy ve mně rostl onen pocit
odcizení, který mě jako čísi ledová ruka odsouvá dál
a dál od všech, které mám ráda. I když se na to
snažím nemyslet, stejně si připadám jiná. Zlomená a
naštvaná. A proto úplně sama. Tak sama, že mi
skutečně rozumí už jen jeden jediný člověk. A ten je
zrůda.

I Mavena jsem ztratila. Člověka, za něhož se pouze

vydával. Přítele, kterého jsem milovala a potřebovala,
zvlášť když jsem se cítila tak sama a měla takový
strach. Ztratila jsem už tolik lidí.

Ale na druhou stranu jsem jich i mnoho získala.

Farley, Claru. I moje rodina je v bezpečí, až na
Shadea. Kilorn mě nikdy nenechal ani na vteřinu
zapochybovat o své loajalitě a přátelství. Setkala
jsem se s dalšími elektrikony, novokrevnými jako já,
kteří jsou důkazem, že nejsem sama. Potkala jsem
Davidsona a všechny jeho naděje. Počet těch, které
jsem získala, převyšuje počet těch, o které jsem
přišla.

„Myslím, že ses spletl,“ zamumlala jsem, přestože

jsem tomu sama věřila jen napůl. Jon sebou trhl a
otočil se na mě tak rychle, až mu luplo v krku. „Nebo
se trochu změnila cesta?“
Přestože jeho oči nenávidím, přinutila jsem se do nich
zadívat. Hledat v nich pravdu nebo lež.

„Změnila jsem ji?“

Jon pomalu zamrkal. „Nezměnila jsi vůbec nic.“

Měla jsem sto chutí ho uškrtit, nebo mu rozpárat

břicho, nebo mu roztříštit lebku. Místo toho jsem ale
jen zaklonila hlavu a zadívala se na nebe. Jon mě
pobaveně pozoroval.

„Co?“ zavrčela jsem a zpražila ho dalším pohledem.

„Povstaň,“ zamumlal a ukázal na údolí hluboko,

hluboko pod námi, načež ukázal na mě. „A povstaň
sama.“

Tentokrát jsem ho jen plácla do ramene. Kéž bych

mu jen mohla ublížit víc.

„Vím, žes tím nemyslel, že vylezu na nějakou horu.

Už nejen blesk, ale bouře.
Bouře, která spolkne celý svět. “

Jon jen pokrčil rameny a zadíval se na obzor. I jemu

stoupala od úst pára. „Kdo ví, o čem jsem tehdy
mluvil.“

„Ty to víš.“

„A nechám si to břemeno pro sebe, díky. Nikdo jiný

se s ním vláčet nepotřebuje.“

„Děláš, jako by sis to, že jsi pánem našich osudů,

neužíval,“ odfrkla jsem si.

Pak jsem se kousla do rtu a znovu zvážila možnosti.

Jakýkoli náznak, který by se mi z něj podařilo vyrazit,
by mohl mít nevyčíslitelnou cenu. Nebo by mě mohl
popostrčit na cestu, kterou pro mě sám vybral, a
poslat mě do zatracení.

Nezbývalo mi, než to zkusit – a až pak se zamyslet

nad tím, zda se v jeho slovech dá vůbec něčeho
chytit. „Nějaké další indicie nebo malé náznaky, které
bys nám snad byl ochotný ještě poskytnout?“

Pousmál se, ale v očích měl téměř smutný pohled.

„Tvůj přítel umí rybařit líp než ty.“

Zprudka jsem se nadechla a hrdlem mi projel ledový

vzduch. „Co víš o Kilornovi?“ vyhrkla jsem polekaně.
Kilorn pro něj měl být jen nula, nikdo. Na něm přece
vzestupy a pády království nezáleží. Jon by si ho
vůbec neměl pamatovat, nějaký Kilorn by se mezi ty
tisíce a tisíce nebezpečných a strašných věcí, na které
Jon myslí, neměl vůbec dostat. Už jsem se natáhla, že
ho popadnu, ale on si poposedl vteřinu před tím, než
jsem ho chytila.

Jeho rudé oči vypadaly jako dvě kapky krve. „Vždyť

právě on je katalyzátorem toho všeho, ne? Aspoň co
se tvojí role týče. Nebohý přítel odsouzený k odvodu
do armády, kterého můžeš zachránit jedině ty.“

Mluvil pomalu a metodicky, pečlivě volil slova. Dával

mi dost času, abych k sobě poskládala aspoň kousky
téhle části hádanky. Snažila jsem se tomu odolat.
Snažila jsem se nechápat, co se mi tím snaží říct.
Měla jsem sto chutí ho zabít.

Rozmlátit mu hlavu o skály. Jenže jsem se nedokázala

ani hnout.

„Protože přišel o svého mistra,“ hlesla jsem

roztřeseně. „Protože jeho mistr zemřel.“

„Protože jeho mistr padl.“ To nebyla otázka. Jon

věděl úplně přesně, co se stalo starému Cullymu,
rybáři, kterému můj nejlepší přítel dřív sloužil. Byl to
jen prostý muž, příliš starý na svůj věk, jako my
všichni.

Oči se mi zalily slzami. Jsem jenom loutka. Už tak

dlouho. Ještě déle, než jsem si kdy myslela. „To tys
ho k tomu dostrkal.“

„Dělám to tak s mnoha lidmi mnoha různými

způsoby.“

„Tys způsobil smrt nevinného člověka?“ soptila jsem.

V Jonovi jako by se něco přepnulo. Jako když
zhasnete a zase rozsvítíte lampu.

Jako by se jeho pozornost zaměřila na něco jiného.

Jako by najednou mluvil k celému vojsku, a nejen ke
mně. „Jezeřané napadnou Archeon, a to brzy,“ řekl.

„Za několik týdnů. Zatímco tady spolu mluvíme, cvičí

celou svou armádu, aby byla dokonalejší než
dokonalost sama. Tiberias Calore je slabý a oni to
dobře vědí.“ Neměla jsem sílu ani chuť se s ním
hádat. Jednak měl pravdu a jednak jsem stále ještě
čekala, co z něj vypadne. „Jestli se města zmocní,
Tiberias Nortu už nikdy nezíská. Ani letos, ani příští
rok, ani za sto let.“

„Co když lžeš?“ zaskřípala jsem zuby.

Ale on mou poznámku ignoroval a pokračoval dál.

„Jestli hlavní město padne do rukou královny Země
jezer, cesta se stočí dlouhou a krvavou oklikou, která
bude daleko horší než všechno, co jste dosud zažili.“
S těmi slovy sepjal ruce v klíně tak silně, až mu
zbělely klouby na prstech. „Dokonce ani já téměř
nedohlédnu na její konec. Ale vím, že je strašlivý.“

„Nelíbí se mi být jen tvou šachovou figurkou.“

„Všichni jsme něčími loutkami, Mare, ať už o tom

víme, nebo ne.“

„A čí hračkou jsi ty?“

Na to mi neodpověděl a zvedl oči k jasnému

studenému nebi. Pak si naposledy povzdechl a zvedl
se, přičemž uvolnil pár kamínků z podloží. „Měla bys
už jít,“

prohodil a ukázal dolů do údolí.

„Abych mohla vyřídit tvůj vzkaz?“ vyštěkla jsem

hořce. Začít plnit Jonovy rozkazy bylo to poslední, na
co jsem v tu chvíli měla chuť. I kdyby měl pravdu.

Myslím, že bych radši zmrzla, než abych mu dopřála

to potěšení.
„Aby ses vyhnula tomuhle,“ řekl a kývl směrem k
severu, kde se v dáli sbíhala mračna. „Tady nahoře
postupují bouře rychle.“

„Bouřku zvládnu.“

„Jak myslíš,“ pokrčil Jon rameny a přitáhl si kabát

těsněji k tělu. „Už se neuvidíme, Mare Barrowová.“

Pak už nic neřekl, otočil se a začal stoupat dál, pryč

ode mě.

Dívala jsem se za jeho zmenšující se postavou. Šedý

muž na pozadí šedých skal. Dokud mi nezmizel.

Mým úkolem je povstat. A povstat sama.

Na vrcholku hory se rozpoutala bouře ve chvíli, kdy

jsem sestoupila mezi stromy, které mě trochu chránily
před dujícím větrem a mrznoucím deštěm.

Sestup dolů mi připadal skoro stejně náročný jako

výstup nahoru. Ty nárazy do kolen byly strašné.
Musela jsem dávat dobrý pozor, kam šlapu, abych si
nevyvrtla kotník mezi kameny nebo neuklouzla na
jehličí. Vysoko nade mnou duněly hromy. Stejně živé
jako mé tlukoucí srdce.

Do Ascendantu jsem se vrátila až poté, co slunko

zapadlo za vrcholky hor na druhé straně údolí.
Jakmile jsem vešla do premiérova sídla, přidala jsem
do kroku, přestože jsem byla pochodem i tím
rozhovorem dost vyčerpaná. Kráčela jsem okolo
montfortských vojáků, důstojníků i politiků v
elegantních oblecích, jimiž se to ve spodních patrech
paláce vždy jen hemží. Všichni buď na nějakou
schůzku spěchali, nebo z ní odcházeli. Dívali se na mě
sice se zájmem, ale ne se strachem. Tady nejsem
šílenec.

Z davu zelených obleků a uniforem vyčnívaly jen dvě

neskutečně barevné hlavy, jedna s modrými vlasy a
druhá se sněhobílými. Ella a Tyton. Mí přátelé
elektrikoni postávali v soukromí u jednoho z oken.

„Čekáte snad na mě? To jste nemuseli,“ usmála jsem

se. Pořád ještě jsem tak docela nepopadla dech.

Tyton si mě prohlédl od hlavy k patě. Do čela mu při

tom spadl pramen bílých vlasů. Pak si pohodlně opřel
jednu dlouhou nohu o židli stojící naproti němu.

„Do hor bys neměla chodit sama,“ poznamenal.

„Zvlášť když nemáš kondičku.“

„Vážně bys měl strávit víc času s mými bratry,

Tytone,“ pousmála jsem se. „Ti si mě umí dobírat
daleko líp než ty.“ Tyton se sice usmál, ale v očích
měl vážný pohled. Ella jen zavrtěla hlavou. „Všichni
už jsou u Davidsona v knihovně.

Generálka Farley i ostatní.“

Při představě další schůzky se mi sevřel žaludek. „Jak

vypadám?“ procedila jsem.

Ella si olízla rty a přejela mě očima.

To Tyton se nezachoval tak diplomaticky. „Její váhání

by ti jako odpověď mělo stačit. Jenže už jaksi nemáš
čas, aby ses pomalovala válečnými barvami,
Barrowová.“

„No jasně, bezva,“ zamumlala jsem a zamířila do

knihovny.

Rychle jsem si aspoň uhladila vlasy, pokusila se

rozmotat konečky, které mi zacuchal vítr, a zaplést si
nějaký jednoduchý cop. I ostatní. Kdo by ještě mohl
s Farley a premiérem být?

Najít knihovnu bylo snadné. Nachází se o patro výš a

zabírá velkou část východního křídla paláce. U jejích
dvoukřídlých dveří stáli strážní, ale ti mě v tichosti
nechali projít dál. Stejně jako zbytek rezidence i
knihovna měla příjemný světlý interiér a stěny
obložené lakovanými dubovými panely, kolem nichž
stály dvě řady vysokých polic, v druhém patře
ohraničené bronzovým zábradlím. O něj se opírali
ozbrojení vojáci Šarlatové hlídky v zářivých rudých
uniformách.
Když jsem vešla, trochu zpozorněli, připraveni bránit
své důstojníky, kdybych se je rozhodla nějak ohrozit.

Připraveni bránit Rudé generály, velitele Šarlatové

hlídky.

Farley seděla spolu s nimi uprostřed sálu na zelených

kožených pohovkách uspořádaných do půlkruhu. I s
Adou, která se po dlouhých týdnech konečně vrátila.
Postávala trochu stranou s rukama založenýma na
prsou a jako vždy všechno tiše pozorovala. Jakmile si
mě všimla, trochu se pousmála.

Naproti nejvýše postaveným členům Šarlatové hlídky

seděli důstojníci a politici z Montfortu, s Davidsonem
uprostřed. Všichni mezi sebou dál tiše hovořili a
nenechali se mým příchodem nijak vyrušit. Nebo ho
možná čekali.

Zase jednou jsem si připadala příliš špinavá na to,

abych tu byla. Přinesla jsem s sebou zimu a vůni hor.
Ale nejspíš na tom vůbec nezáleželo. Generálové
vypadali stejně nedbale jako já, možná ještě o trochu
víc. Museli zrovna dorazit ze svých stanovišť, ať už
byla kdekoli. Připomínali mi Farley. Ne vzhledem, ale
postojem. Akorát byli tak o třicet let starší než ona a
měli za sebou dlouhý život plný těžkého boje o
přežití. Ti tři muži a tři ženy byli všichni prošedivělí a
vlasy měli střižené stejně nakrátko jako ona. Napadlo
mě, že se jim možná snaží podobat. Ačkoli jistá
podoba by tu nepochybně byla, Farley mezi nimi
působila jako zjevení. Pořád ještě mladá, s celým
životem před sebou. Jejich planoucí pochodeň.

Její otec postával spolu s mnoha dalšími na ochozu ve

druhém patře a se sepjatýma rukama se opíral o
zábradlí. Jestli dceři její postavení záviděl, nedal to na
sobě znát. Podíval se na mě a dokonce mi pokývl na
pozdrav. V krví podlitém oku se mu zablýsklo.

Ostatní si dál tiše povídali, akorát Farley se trochu

poposunula, aby mi udělala místo. Ale já přece
nejsem generál ani člen velení. Nemám právo se
vedle ní posadit. Tak jsem zůstala stát za ní jako tichá
stráž.
„Ráda vás poznávám, slečno Barrowová,“ řekla
jedna kudrnatá generálka a ohlédla se na mě přes
rameno přísně jako učitelka. Jako bych právě vyrušila
nějakou zvlášť důležitou hodinu. Mlčky jsem
přikývla, abych nevyrušovala dál.

Přitom se zjevně nebavili o ničem extrémně důležitém,

protože všichni poradci si mezi sebou něco špitali a
také z druhého patra k nám doléhal živý hovor.

„Právě jsme skončili s představováním,“ vysvětlila mi

Ada a postavila se vedle mě.

Farley všechny ostražitě pozorovala. Pak se ke mně

naklonila a zašeptala mým směrem: „Generálky
Labutě si nevšímej, jen ti to chce trochu osladit,“
načež do generálky trochu šťouchla.

K mému překvapení se ta starší žena jen šibalsky

ušklíbla. Zjevně se s Farley dobře znala, vypadaly
jako staré přítelkyně nebo dokonce příbuzné. Jinak si
ale nebyly podobné ani trochu. Labuť byla malá a
štíhlá a měla světlou pihovatou pleť, takže ve tváři
vypadala skoro jako malá holka, přestože ji už měla
vrásčitou.

„Také mě těší, generálko Labuti,“ zamumlala jsem ve

snaze o slušné vychování a kývla na pozdrav. Ona mi
oplatila stejně, přičemž tentokrát se na mě usmála.

Ada mi pak tiše pošeptala jména ostatních generálů

sedících na pohovkách. Po té době, kterou strávila na
velitelství, je už dobře znala. Zbylé dvě generálky se
jmenovaly Půlnoc a Stráž a vedle nich seděli
generálové Buben, Karmín a Jižan.

Zjevně používali svá krycí jména dokonce i tady.

„Generálka Archa je stále ještě v Nortě a dohlíží tam

na naše operace,“ dodala Ada. „Dá nám vědět o
čemkoli, co se jí podaří na území Norty nebo na
hranicích zjistit.“

„A co Jezeřané?“ vyhrkla jsem. „Iris plánuje invazi.

Potřebujeme vědět, kdy k ní dojde.“ Za pár týdnů,
řekl Jon. Jenže jeho určení času je příliš vágní.
Labuť si odkašlala. „Jezeřané uzavřeli hranice. Ani
jsem si nebyla jistá, že se mně a mým lidem podaří
odtamtud vůbec dostat. Zmizeli jsme co nejrychleji.“

Pak se zamračila. „Stálo nás to dost práce, jestli mi

rozumíte.“

Vážně jsem přikývla a snažila se nemyslet na to, kolik

mrtvých přátel za sebou musela při ústupu nechat.

Přejela jsem pohledem po všech shromážděných.

Většinou se jednalo o Rudé.

S Davidsonem sedělo pár montfortských Stříbrných,

ti ale byli ve výrazné menšině. Poznala jsem mezi nimi
Radise, toho blonďatého poslance. Když můj pohled
zachytil, téměř neznatelně na mě kývl.

Davidson udělal totéž a zadíval se mi do očí.

Trochu jsem zrudla, odkašlala si a vystoupila maličko

vpřed. Podívali se na mě ale jen poblíž sedící
generálové. Umlčet jejich vojáky bylo už náročnější,
takže jsem musela udělat ještě jeden velký krok. To
už se v sále pomalu rozhostilo ticho a všichni na mě
upřeli pozornost. Necouvej. Nečervenej se.
Neváhej.

„Jmenuju se Mare Barrowová,“ pověděla jsem jim.

Někdo na galerii si tiše odfrkl. Nejspíš už jsem se ani
nemusela představovat. „Díky, že jste dnes přišli,“
pokračovala jsem a přemýšlela, jak nejlíp jim to všem
sdělit. Mám pár tipů od člověka, který vidí celou
budoucnost, to mi nějak nešlo přes pusu.
„Omlouvám se, že jsem sama přišla pozdě, ale byla
jsem… v horách. A potkala jsem tam jednoho
muže.“

„Má to být nějaká metafora?“ zamumlal generál

Karmín, ale vzápětí ho umlčel generál Buben, který
dělal svému krycímu jménu čest. Byl neskutečně
kulatý.

Podívala jsem se na Adu a pak na Farley. „Jona,“

vysvětlila jsem a Farley na mě vytřeštila oči. Její šok
byl pro všechny v sále jasným signálem. „To je jeden
novokrevný věštec, se kterým už jsme měli co do
činění.“

„A stejně tak Maven,“ zvedl bradu Davidson.

„Pokud se nemýlím, tenhle Jon sehrál klíčovou roli ve
vašem únosu.“

„Ano,“ zahuhňala jsem téměř stydlivě.

„A nějaký čas pak Mavenovi sloužil,“ stiskl rty

premiér.

Znovu jsem přikývla. „Ano. Měl k tomu své vlastní

důvody.“

Přestože několik jeho krajanů se tvářilo skepticky,

Davidson se naklonil dopředu, opřel se lokty o
kolena a probodl mě nečitelným, ale pevným
pohledem. „A co říkal, Mare?“

„Že nesmíme nechat nortské hlavní město padnout do

rukou Jezeřanů,“ odpověděla jsem. „Že pokud
bychom to dopustili, cesta by se stočila dlouhou a
krvavou oklikou. Horší než cokoli předtím. Že jestli
Jezeřané dobijí Archeon, zmocní se Norty aspoň na
sto let.“

Radis si odfrkl a začal si prohlížet své vyleštěné nehty.

A nebyl jediný, kdo se po mém prohlášení zadíval ke
stropu. Generálka Labuť to shrnula za všechny, když
řekla: „Že se invaze chystá, to víme. Jedinou otázkou
zůstává kdy.“

„Za pár týdnů.“ V duchu jako bych už slyšela tikat

hodiny. „Tak mi to Jon řekl.“

Labuť se na mě podívala, jako by mě litovala. „A vy

mu věříte? Po tom všem, co vám udělal?“

Hlavou mi probleskly vzpomínky na mé zajetí. Na

vězení, do kterého mě Jon uvrhl, aby se mohla dát do
pohybu ona budoucnost, kterou vybral. Přestože
jsem mu pověděla, že už nechci být jeho loutkou,
stejně jsem jí i dál.

„Nevím proč, ale myslím, že ano,“ odpověděla jsem

co nejpřesvědčivěji.

To vyvolalo v sále další šepot, a ozvalo se dokonce i

pár výkřiků. Mezi generály, poslanci i vojáky nahoře
na ochozu.

Jen my tři zůstali tiše a vyměnili si pohledy.

Farley, Davidson a já.

Jeden měl zlaté a druhý modré oči, ale viděla jsem v

nich stejné odhodlání, které jsem cítila já sama.

Budeme bojovat dál. Jen musíme vymyslet jak.

Jako obvykle se slova první chopila Farley.

Vstala, rozpřáhla ruce a vyžádala si klid. Trochu to

zafungovalo. Její vojáci i generálové zmlkli, jen
někteří zástupci Montfortu si dál něco tiše šeptali.

„Potřebujeme plán,“ zavrčela. „Bez ohledu na to, co

říkal ten jasnovidec, tu všichni dobře víme, že tahle
cesta vede do Archeonu. Montfort spolu s
Šarlatovou hlídkou jednoduše musí nějakým
způsobem dobýt hlavní město, pokud si chceme
zachovat naději na osvobození Norty. Nezávisle na
tom, kdo zrovna sedí na jejím trůnu.“

Labuť přikývla. „Až do našeho náhlého odjezdu jsem

působila v Zemi jezer.

Viděla jsem víc z jejich síly než kdokoli z vás. Jestli se

královny z rodu Cygnetů zmocní Archeonu před
námi, pak bude téměř nemožné ho dobýt. Je v našem
nejlepším zájmu bojovat se slabším nepřítelem.“

S Calem. Nikdy mě nenapadlo uvažovat o něm jako

o slabším článku, ale je to pravda. Rozhodně se
nachází v dost prekérní situaci. Snažila jsem se
nepředstavovat si ho osamělého na trůně, jak se snaží
nějak zachránit svět, který jeho otec a bratr zničili.

„Šarlatová hlídka v Archeonu stále ještě je, nebo

ne?“ zeptal se Davidson, čímž umlčel i poslední šepot.

„Archa má stanoviště hned u města,“ potvrdila mu

Farley. „A její lidé nadále fungují po celé zemi, jak
nejlíp to jde. V Přístavní zátoce, v Delfě i na
předměstí Archeonu.“

Buben, ten zavalitý generál, si od ní vzal slovo.

„Archa má rozkazy přesunout se do města,
samozřejmě v tichosti. Nový král není jako jeho bratr
a jeho režim zatím není vůči Šarlatové hlídce tak
otevřeně nepřátelský, takže si to můžeme dovolit
riskovat.“

„Tak aspoň budeme mít ve městě nějaké oči,“

přemýšlel nahlas Davidson.

„Vaše i naše. Zajistíme, aby spolupracovaly.“

„Šarlatová hlídka se do Archeonu infiltrovala už dřív,“

nadmul Buben svou širokánskou hruď. „Podaří se to
znovu.“

Premiér ale vypadal pesimisticky. „Ale ne stejným

způsobem,“ upozornil generála. „Když má teď Cal k
dispozici celé letectvo, je to ze vzduchu už příliš
nebezpečné. Nepodaří se nám tam přistát a ani se
nemůžeme spoléhat na moment překvapení jako
během Mavenovy svatby.“

„Ani na tunely,“ vzpomněla si Farley na převrat, který

skončil ještě dřív, než začal. „Maven nechal všechny
podzemní chodby pod městem uzavřít.“

„Všechny ne,“ vyhrkla jsem. Ostatní na mě

překvapeně zamrkali „Viděla jsem jeho vlak. Jeho
únikovou cestu. Táhne se přímo pod státní pokladnicí
a pod palácem do něj vedou i další vchody. Využíval
je k tomu, aby se mohl z města nepozorovaně dostat.
A klidně se vsadím, že některé z nich nechal
nedotčené, i kdyby jen proto, aby je mohl ještě
někdy v budoucnu využít.“

Buben energicky vyskočil na nohy. Na člověka svého

věku a velikosti byl pozoruhodně hbitý. „Můžu dát
Arše zprávu, aby začala pátrat. Ado, vy máte plány
města v hlavě, viďte?“

„Ano, pane,“ odpověděla rychle Ada. Ani si neumím

představit, co Ada ve své dokonalé mysli uložené
nemá.

Buben spokojeně přikývl. „Tak se s Archou spojte a

pomozte jí řídit lidi v terénu.“

Ada bez váhání přikývla. „Ano, pane,“ řekla už

cestou ke dveřím z knihovny.

Farley stiskla zuby a dívala se, jak naše kamarádka

mizí z místnosti pryč. Pak se podívala kradmo na mě.
„Máme na něco takového čas?“ zeptala se a čekala,
co jí odpovím.

„Nejspíš ne,“ zamumlala jsem. Kdyby se jen Jon

vyjádřil nějak přesněji. Ale to bychom to měli až příliš
snadné. A to by se mu nelíbilo.

„Tak co můžeme dělat?“ naléhala.

Vtom jsem dostala strašnou migrénu a začala si

mnout kořen nosu, mezi očima. Dnes ráno jsem
utekla do hor, abych se před Mavenem skryla.
Ale jak jinak, veškerá moje snaha jen oddálila
nevyhnutelné. A nutné.

„No, asi by stačilo se zeptat.“

Vzhledem k tomu, že jsme neměli k dispozici ani

Juliana, který by z něj vymámil doznání, ani žádné
našeptávače, ať už novokrevné nebo jiné, bylo jisté,
že výslech Mavena Calora bude bojem síly ducha a
lží. Ačkoli Montfort je Stříbrných plný, žádný z nich
nedovede z člověka vytáhnout pravdu čistě jen na
základě schopností.

Ovšem za využití bolesti ano.

Ještě než přivedli Mavena, jeden z důstojníků se vrátil

do místnosti s Tytonem v patách. Když můj bělovlasý
přítel vcházel, tvářil se mrzutě. Posadil se poblíž
Davidsona a rychle si zaťukal prsty o stehna. Jeho
blesky, které možná bude muset použít na Mavena,
umějí udeřit stejně hbitě. Dokáže s nimi zacházet
daleko přesněji než já. Může lidské tělo dohnat na
samou hranu propasti, aniž by nenávratně poškodil,
co už nelze nikdy spravit.

Uvnitř panovalo ticho jako v hrobě. Nikde ani stopy

po vojácích nebo představitelích montfortské vlády.
Davidson a generálové Hlídky měli dost rozumu, aby
Mavenovi nedopřáli publikum. Na to je až příliš
dobrý herec a příliš dobrý lhář.

Posadila jsem se na okraj pohovky těsně vedle

Farley. Je trochu rozložitější než já, ale byla jsem
ráda, že ji mám tak blízko. Zatím mi pořád tuhne krev
v žilách třeba jen při myšlence na Mavena. V
Archeonu mohl aspoň část své pozornosti, obsese a
zuřivosti namířit na Cala. Teď jsem tu zbyla jen já.

Hlídalo ho minimálně půl tuctu strážných.

Montfortských i členů Šarlatové hlídky, po zuby
ozbrojených zbraněmi a schopnostmi.

Maven se v takové pozornosti vyžíval, liboval si, že

jeho maličkost se těší tolika bezpečnostním
opatřením, a cestou do knihovny se trochu usmíval.
Rychle ji přehlédl svýma ledovýma očima. Všiml si
všech oken, knih i lidí, kteří na něj už čekali. Já před
jeho pohledem neuhnula.

„Musím připustit, že jsem nečekal, že se ještě někdy

uvidíme, premiére,“ poznamenal, když se konečně
obrátil k Davidsonovi a přestal zírat na mě. Ten na něj
nijak nereagoval a zachoval si zcela kamennou tvář.
„Stejně jako jsem nikdy nemyslel, že se dostanu do
tajuplné divočiny Montfortu. Ale není to tu zas až tak
divoké, nebo snad ano? Aspoň ne tak, jak byste si
přál, abychom věřili.“

Divoké je to tu rozhodně dost, pomyslela jsem si při

vzpomínce na boj s tím stádem bizonů.

„Učili mě, že vaše zem je vlast Stříbrných podobná té

mé, jen rozdělená na menší království a vévodství.
Jak se moji učitelé pletli.“ Zatímco Maven mluvil,
maličko se pootočil. Možná si nás chtěl spočítat.
Sedm našich generálů plus Davidson a stejný počet
zástupců jeho vlády a armády. Když si všiml Radise,
jehož chladný tón kůže jednoznačně prozrazoval jeho
Stříbrný původ, zarazil se.

„Velice zajímavé,“ zamumlal. „Nevěřím, že jsme spolu

už měli tu čest, pane?“

Postarší Stříbrný jen mávl rukou. Od jeho dlouhých

naleštěných nehtů se odrazilo odpolední slunce a
slabý vánek Mavenovi pocuchal vlasy. Jako varování.
„Šetři s dechem, princátko, máme si o čem povídat.“

Maven se zakřenil. „Jen jsem nečekal, že v téhle…

šarlatové společnosti spatřím i někoho Stříbrného.“

Otráveně jsem si odfrkla, znechucena jeho zdržovací

taktikou. „Sám jsi už říkal, že o tomhle místě vlastně
nic nevíš.“ Maven mě znovu zpražil pohledem, ale já
si toho nevšímala. „A ani vědět nemusíš.“

Vycenil na mě zuby. „Protože mě co nevidět

popravíte? Myslíš tím snad to, Mare?“ Já jen stiskla
zuby a rozhodla se mu neodpovídat. „To jsou jen
plané výhružky. Kdybyste mě chtěli zabít, tak byste
to už udělali. Ale mám větší cenu živý. Tak vaší věci i
vám prospěju víc.“

Nikdo v místnosti na něj pořád ještě nereagoval.

„Jen se nedělejte,“ syčel Maven. „Dokud dýchám,

představuju pro bratra hrozbu. Stejně jako on dřív
pro mě. Předpokládám, že momentálně se snaží
získat na svou stranu nortskou šlechtu, že chce od
všech přísahu věrnosti. Že se snaží přesvědčit ty, kteří
přísahali věrnost mně. U některých určitě uspěje, ale
u všech?“ zavrtěl pomalu hlavou a zamlaskal jazykem
jako matka kárající neposlušné dítě. „Kdepak. Ne,
mnozí se budou držet v ústraní a vyčkávat, jak to celé
nakonec dopadne. Nebo se mu otevřeně postaví.“

„Kvůli tobě?“ vyštěkla jsem. „To pochybuju.“

Maven hrdelně zamručel, spíš jako zvíře než člověk.

„Tak co přesně po mně chcete?“ zavrčel, odtrhl

pohled ode mě, ladně se zhoupl na špičkách a
rozhlédl se po ostatních v místnosti. Sice jsme
padlého krále nedrželi v žádné kleci, evidentně byl ale
v pasti. Z nějakého důvodu spočinul očima na
Tytonovi. Prohlédl si mého přítele elektrikona s bílými
vlasy a klidně vražedným pohledem od hlavy až k
patě. „A kdo je tohle?“

K svému překvapení jsem v hlase Mavena Calora

zaslechla strach.

Farley jako správný predátor zavětřila krev a začala

na něj dorážet. „Řekneš nám, cos udělal se systémem
archeonských podzemních tunelů. Které jsi zavřel a
které jsi nechal otevřené. A které jsi nechal postavit,
když jsi ukradl trůn.“

Navzdory tomu, v jaké situaci se nacházel, Maven

zvedl oči ke stropu a rozesmál se. „Vy a ty vaše
tunely.“

Ale mladá generálka se nenechala odradit. „Takže?“

„A co z toho budu mít já?“ zadíval se na ni. „Celu s

lepším výhledem? To by nemělo být těžké. Ta, kde
mě držíte teď, je bez oken.“ A pak začal vypočítávat
na škubajících se prstech další možnosti. „Lepší
stravu? Nebo mi snad povolíte návštěvy?“ To už
trochu zaváhal. Jako by tančil na tenkém ledě, jako
by se celý roztřásl. Zjevně se pomalu přestával
ovládat. „Bezbolestnou smrt?“

Málem jsem ho popadla, aby sebou aspoň na chvíli

přestal škubat. Připomínal mi krysu chycenou v pasti,
která se z ní snaží nějak vykroutit a zachránit si život.

„Budeš se muset spokojit s pocitem zadostiučinění,

Mavene.“

Měla bych už být zvyklá, jaké to je, když po mně

přejede pohledem. Jenže proti tomu pořád ještě
nejsem imunní a přeběhl mi z toho mráz po zádech,
jako kdyby mě očima polechtal jako pírkem. „Z
čeho?“ zamumlal.

Přestože ode mě byl několik metrů, stejně jsem měla

pocit, že stojí příliš blízko.

Ta slova měla tak hořkou pachuť. „Ty víš z čeho.“

Maven se rozzářil a jeho bílé zuby se v pokoji
zaleskly jako ostří nože. „Když nemůžu mít trůn já,
nemůže ho mít ani on,“ poznamenal. „To je sice aspoň
něco,“ řekl a znovu zvážněl, „ale ne dost.“

Davidson se podíval na Tytona a vyměnil si s ním

přísný pohled. Po dlouhé chvíli se můj přítel
elektrikon zvedl ze židle. Pomalu, s rozmyslem a s
rukama podél pasu. Maven sebou ostře trhl a vytřeštil
oči.

„Kdo to je?“ zeptal se znovu. Snažila jsem se

nevšímat si chvění v jeho hlase.

„Někdo jako já,“ zvedla jsem pyšně bradu.

Tyton si znovu zaťukal prsty o nohu a nechal si kolem

nich přeběhnout jednu bílou jiskru.

„Jen silnější.“

Maven zamrkal temnými řasami, zbledl a polkl

naprázdno.
Jeho následující slova zněla skoro neslyšně, jako
koktání, jako by mu ani nešla přes pusu. „Potřebuju z
toho taky něco mít,“ zasyčel.

Frustrovaně jsem stiskla zuby. „Už jsem ti přece

řekla, že…“

Ale padlý král mě přerušil, když odtrhl své oči od

Tytona a upřel plnou sílu jejich černě planoucího ohně
na mě. „Až Archeon napadnete, jak máte v plánu,“
zavrčel, „zavedu vás, kam potřebujete. Ukážu vám,
kterými tunely a jakou cestou se vydat. Sám dovedu
celou vaši armádu přímo do města a pustím vás na
svého prokletého bratra.“

„Předpokládám, že rovnou do pasti,“ odfrkla si

Farley. „Přímo do spárů té tvojí nymfí ženušky.“

„Ta tam určitě bude,“ odpověděl Maven a mávl na ni

prstem, až Farley vzteky zrudla. „Ta zmije a její
matka plánovaly Nortu ukrást od chvíle, kdy do
mého království vkročily.“
„Myslíš od chvíle, kdys je tam pustil.“

Maven se ale nenechal vyvést z míry. „To bylo jen

dobře zvážené riziko podnikání. Stejně jako tohle.“

Nepůsobil moc přesvědčivě, dokonce ani na ty, kteří

ho ještě neznali.

Generálové Hlídky se tvářili ještě znechuceněji, než

když vešel, a to už je co říct, zatímco novokrevní z
Montfortu vypadali, že by ho nejraději zaživa stáhli z
kůže. I premiér, který si zpravidla zachovává ledově
klidný výraz, se vzácně nepokrytě zamračil. Pak
znovu kývl na Tytona a elektrikon k Mavenovi
popošel o další výstražný krok.

Maven sebou okamžitě trhl a uskočil dozadu, co

nejdál od nás ode všech. Celý sebou škubal, jen oči
mu dál ohnivě planuly. Ale ne ze strachu.

„Myslíte si, že nedokážu lhát, když ucítím bolest?“

rozlehlo se místností jeho dunivé vrčení. „Myslíte si,
že jsem to nedokázal už tisíckrát?“
Na to mu nikdo z nás nedokázal odpovědět a nejmíň
ze všech já. Snažila jsem se na to nijak nereagovat,
abych mu nedopřála to potěšení, že ve mně dokázal
vzbudit nějakou emoci. Ale dost mi to nešlo.
Nedokázala jsem ani nechat otevřené oči. Na
okamžik jsem před sebou neviděla nic než tmu.
Snažila jsem se na něj nemyslet. Nemyslet na jeho
slova. Na to, jaký jeho život býval a nadále je.

Ani na to, jak jsme kvůli tomu už všichni trpěli.

Nečekala jsem, že by se od ostatních dočkal

nějakého slitování. Čekala jsem, že z něj mučením
dostanou, co potřebujeme. Že to z něj vytáhnou
blesky a bolestí. Budu dost silná na to, abych se na to
vydržela dívat?

Ale dokonce i Farley zaváhala.

Zírala na něj a snažila se ho nějak přečíst. Zvážit

všechna rizika a cenu. A on jí přitom celou dobu
neústupně hleděl do očí.
Až nakonec tiše zaklela.

Projednou mluvil pravdu.

Maven Calore je naší jedinou šancí.

Kapitola 30

Cal

Na korunovaci mě celý život připravovali. Slavnostní

korunu dobře znám.

Převracel jsem ji v rukou a potěžkával tu impozantní

masu železa, stříbra a zlata.

Za necelou hodinu mi babička položí tu hrůznost na

hlavu. Otec ji měl na hlavě také. Když jsem se
narodil, už byl králem, jen královna byla jiná, než
jakou si pamatuju já.

Kéž bych na ni měl nějaké vlastní vzpomínky. Kéž by

jejich jediným zdrojem nebylo Julianovo vyprávění.
Pouhá olejomalba namísto živého člověka.

Kopie jejího deníku je pořád zamčená v nočním

stolku mé archeonské ložnice.

Brzy ji budu muset přestěhovat, jakmile sloužící zbaví

královské komnaty všech stop Mavenovy
přítomnosti. Při té představě jsem se zachvěl. Nevím,
proč z něj mám takový strach. Je to jenom knížečka.
Jenom hromada slov. Zažil jsem popravy i krvavé
boje. Válčil jsem s hromy a blesky. Vyhýbal se
kulkám.

A přesto mě matčin deník děsí víc než co jiného.

Prošel jsem sotva pár stránek a i při jejich čtení jsem
musel své ohnivé náramky schovat hodně daleko. Její
slova mě tak rozrušují, že jsem nechtěl riskovat, že se
mi deník v rukou promění v hromádku popela.
Poslední památka na Coriane Jacosovou, pečlivě
opečovávaná mým strýcem. Originál se dávno ztratil,
ale aspoň tohle mi zůstalo.

Ani nevím, jak zněl její hlas. Kdybych opravdu chtěl,

mohl bych si to zjistit.

Existuje spousta zvukových záznamů i fotografií. Ale

já se jim stejně jako otec vyhýbám. Nechci se setkat
s duchem, jehož jsem nikdy nepoznal.

Jedna moje část nechce od stolu v této místnosti

vstát. Je tady ticho a klid jako v bublině, která za
chvíli praskne. Mám pocit, jako bych stál na nějakém
prahu.

Okna skýtají výhled na chaos na Caesarově náměstí.

Stříbrní v rodových barvách pobíhají sem a tam a
většina z nich míří ke Královskému soudnímu dvoru.
Mám problém se na tu budovu, jednu z mnoha staveb
okolo náměstí, podívat.

Pod její třpytivou kupolí byl korunován otec. A

Maven se tady před pár měsíci oženil.
Mare tehdy byla s ním.

Teď tady nebude.

Její ztráta mě pořád bolí, jako hluboká rána, ale už ne

tak silně jako dřív. Oba jsme věděli, co děláme a jak
se rozhodneme, až to bude nutné. Jen bych si přál,
abychom dostali k dispozici víc dní, nebo aspoň
hodin.

Teď je Mare pryč. Zase s Mavenem.

Měl bych být pořádně naštvaný. Její čin nelze nazvat

jinak než zradou. Ukradla mi cenného zajatce. Jeho
poprava by posloužila jako snadná a téměř nenásilná
cesta ke sjednocení mého království. Jenže nedokážu
cítit víc než mrzutost.

Částečně proto, že mě to nepřekvapilo. A hlavně

proto, že mě Mavena zbavila.

Ať se s ním trápí sama.

Aspoň ho nebudu muset zabít já.

Jsou to myšlenky zbabělce. Tím jsem nikdy nesměl

být. A přesto mi běží hlavou.

Snad zemře bez bolesti.

Zaklepání na dveře mě přinutilo vyskočit rychleji, než

bych chtěl. Rozrazil jsem je dřív, než Julian nebo
Nanabel vejdou dovnitř – poslední věc, kterou
udělám o své vlastní vůli. Nejsem blázen. Vím, že ti
dva nejsou jen poslední žijící příbuzní. Kromě toho
jsou to mí poradci, mentoři. A také vzájemní rivalové.
Jen jsem doufal, že nepřišli společně, aby otrávili můj
klid svým soupeřením.

K mé úlevě za dveřmi čekal jenom Julian.

Pousmál se a rozpřáhl ruce, aby mi předvedl svůj

nový oděv ušitý speciálně pro korunovaci. Jeho
barevný základ tvořila bledě žlutá barva rodu Jacosů,
ale klopy byly krvavě rudé. Dával tím na odiv svou
přízeň nejen rodu Calorů, ale i mně samotnému.
Přinutilo mě to pomyslet na všechno, co v mém jménu
udělal. Vyměnil za mého bratra život jiného člověka, a
možná ne jednoho. Nezapomněl jsem na to.

Na jeho a babiččiny intriky nejde jen tak

zapomenout. Díky tomu jsem ostražitý dokonce i
před ním.

Je to snad úděl krále? Nevěřit vůbec nikomu?

Přinutil jsem se zasmát, abych skryl svůj neklid.

„Vypadáš dobře,“ pochválil jsem strýce. Julian si
obvykle na oblečení příliš nezakládá. Tentokrát
působil skoro přitažlivě.

Vešel do pokoje. „Tahle stará struktura?“ opáčil suše.

„A co ty? Jsi připravený?“

Ukázal jsem na svůj už dobře známý krvavě rudý

oblek s černými lemy, ověšený tolika stříbrnými
metály, že by potopily i jezeřanskou loď. Plášť jsem
si ještě neoblékl. Je příliš těžký a vypadá trochu
hloupě.
„Já nemluvím o oblečení, Cale,“ poznamenal Julian.

Začervenal jsem se a rychle se odvrátil, abych skryl

jakoukoli známku slabosti nebo úzkosti. „To jsem
pochopil.“

„Nuže?“ naléhal a přistoupil o krok blíž.

Udělal jsem to, co mě vždycky učili. Nenechal jsem

se zaskočit. „Otec mi kdysi řekl, že člověk nikdy
nemůže být připraven. A pokud si myslí, že je, pak
není.“

„Tak v tom případě je asi v pořádku, když vypadáš,

že bys nejradši vyskočil z okna.“

„Díky za útěchu.“

„Tvůj otec byl taky nervózní,“ opáčil Julian tiše.

Trochu váhavě mi položil ruku na rameno.

Jazyk jako by mi zcepeněl v ústech, nedokázal

zformovat slova, která se mi drala z hrdla.
Ale Julian je dost chytrý na to, aby si domyslel, na co
se chci zeptat.

„Vyprávěla mi to tvoje matka,“ vysvětlil. „Prý si přál

mít víc času.“

Víc času.

Jako by mě Julian praštil kladivem do prsou.

„Nepřejeme si totéž všichni?“

On jen pokrčil rameny, jak to dělá často. Jako by

věděl víc než já, což je nejspíš pravda. „Z různých
důvodů, řekl bych,“ odpověděl. „Zvláštní, co? Ačkoli
jsme každý úplně jiný, nakonec si všichni přejeme
totéž.“ Podíval se na mě, ale já před jeho očima
uhnul. Až příliš mi připomínaly ty oči z matčina
portrétu.

„Ale přes všechno chtění, všechny naděje, všechny

sny, možná…“
Já jen přikývl a skočil mu do řeči. „To už si nemůžu
dovolit.“

„Snít?“ zamrkal zaskočeně. Ale také zaujatě. Můj

strýc Julian se vyžívá v hádankách a v tu chvíli se na
mě díval právě jako na zosobněný rébus. „Vždyť jsi
král, Cale. Můžeš snít s otevřenýma očima a
vybudovat všechno, co si budeš přát.“

Jako by mě tím kladivem praštil znovu. Ze síly jeho

slov i soudu, který se za nimi skrýval, mě rozbolelo
srdce. Určitě proto, že to samé mi řekl už tolikrát.

„Už mě unavuje všem opakovat, že tak to není.“

Julian přimhouřil oči a já si hned instinktivně založil

ruce na prsou, abych se kryl. „A jsi si tím jistý?“
zeptal se.

„Jestli mluvíš o Mare, tak… tak ta už je na druhé

straně kontinentu a nevrá…“

Julian se skoro usmál a zvedl dlaň s dlouhými štíhlými

prsty, aby mě zastavil.

Má tak jemné ruce, zvyklé číst v knihách. Nikdy je

nevyužil ve válce. Nikdy je nepotřeboval v bitvě.
Strašně mu jeho ruce závidím.

„Cale, já sice jsem romantik, ale je mi líto, že musím

říct, že tu teď nemluvím o tvém zlomeném srdci. To je
na mém seznamu starostí až zoufale hluboko. Cítím s
tebou, ale v tuhle chvíli je třeba se zabývat mnoha a
mnoha jinými věcmi.“

Znovu mi zrudly tváře a tentokrát i špičky uší. Ale

Julian naštěstí dělal jako by nic a podíval se stranou.

„Až budeš připravený vyrazit, najdeš mě za dveřmi.“

Ale čas vypršel. Nemohl jsem se už déle schovávat.

„Jak říkal otec,“ zamumlal jsem a silou vůle si připnul

kolem ramen těžký plášť. „Připravený nebudu nikdy.“

S těmi slovy jsem okolo něj prošel a otevřel dveře.

Vystoupit z klidu a bezpečí mých soukromých komnat
mě stálo tolik námahy jako uběhnout míli. Na zádech
mi vyrašil pot a jeho krůpěje mi začaly stékat dolů po
páteři. Musel jsem zapojit všechny síly, abych neutekl
nebo se nevrátil nebo nezůstal stát na místě jako
zařezaný.

Julian ale kráčel vedle mě a pomáhal mi držet tempo.

„Hlavu vzhůru,“ varoval mě. „Za rohem už na tebe

čeká babička.“

Věnoval jsem mu ten nejsebejistější úsměv, jaký jsem

ze sebe dostal. Ale přišel mi slabý a falešný. Jako
tolik jiných věcí poslední dobou.

Křišťálová kupole Královského soudního dvora je

vrcholným dílem Stříbrných uměleckých řemeslníků.
Jako kluk jsem si myslel, že ji vyrobili z hvězd, které
ukradli z noční oblohy a následně svařili k sobě, aby
vytvořili dokonalý jas.

Zářila i dnes, ale ne tak jasně, jak by měla. Rudých

sluhů máme pomálu. Mnozí z nich si místo lepšího
platu a zacházení zvolili odchod. Takže nezbylo
mnoho těch, kteří by hlavní město vyleštili tak, jak by
se na korunovaci slušelo. Neumím ani předstírat, že
je vše v pořádku, pomyslel jsem si hořce. Moje
vláda začíná v prachu a popelu.

To dokládá nejen stav hlavního města, ale i celého

mého nového království.

Rudí si v něm hledají nové místo a Stříbrní se snaží ze

všech sil pochopit, co přesně to pro nás všechny
bude znamenat. Průmyslová centra se téměř vylidnila
a mnoho měst se potýká s výpadky proudu, Archeon
nevyjímaje. Stejně to brzy bude s naší výrobou, a to
zásoby pomalu nedostačují už teď. Vlastně si ani moc
nedokážu představit, jaký dopad to všechno bude mít
na naši vojenskou sílu a bojeschopnost. Ale
samozřejmě jsem podobný scénář očekával. Věděl
jsem, že přesně k tomu dojde.

Aspoň že válka s Jezeřany skončila. Nebo bych spíš

měl říct první válka s Jezeřany. Protože nová určitě
co nevidět začne. Je jen otázkou času, než se Iris a
její matka vrátí spolu s jejich armádou.

Dlouhou uličkou mě doprovázel tichý šepot až do

středu sálu, pod kupoli, od níž se odrážela ozvěna,
jako by si všude kolem šuškali duchové. O mém
selhání, mojí zradě, mojí slabosti.

Ale snažil jsem se si nic z toho nepřipouštět, když

jsem před očima všech shromážděných poklekl,
sklonil hlavu a odhalil zranitelnou šíji. Mavena jsme
napadli těsně po obřadu, který se odehrál přímo tady.
Kdo může tvrdit, že si pro mě někdo nepřichystal
něco podobného?

Na to se radši taky snaž nemyslet.

Místo toho jsem se soustředil na podlahu pod koleny.

Tvoří ji bílé mramorové desky protkané šedými
žílami. Celý sál je záměrně barevně nevýrazný, aby v
něm mohly dostatečně vyniknout všechny barvy
šlechtických rodů. Bílá a šedá vytvářejí dobré pozadí
pro duhu. Je tak velký, že se do něj pohodlně vejde i
tisíc lidí, dnes se jich tu ovšem shromáždilo míň než
sto. Mnoho rodů občanská válka zcela zdecimovala a
jejich členové zahynuli na obou stranách barikád,
kvůli oběma synům rodu Calorů. Členové rodu mé
babičky pyšně stáli ve svých planoucích barvách,
stejně jako přeživší členové Evangelininy rodiny,
Samosové i Viperové. Výrazné zastoupení tu měly i
spojenecké rodiny Larisů a Iralů. Všiml jsem si i
zástupců dalších rodů, které bývaly věrné Mavenovi,
ale rozmyslely si to. Rhambosovi, Welleovi i
Macanthosovi v jejich nezaměnitelných barvách. Z

dalších rodů ale nepřišel vůbec nikdo. Nikde ani

stopy po nymfách z rodu Osanosů. Totéž platilo pro
rod Eagriů, Provosů a k mému velkému zklamání i
pro valnou většinu rodu Skonosů a celý rod Arvenů.
A to nemluvím o dalších.

Julian i Nanabel si určitě všechny pozorně

zapamatovali, aby věděli, kdo je náš spojenec a kdo
zůstává nepřítelem.

Příliš málo jedněch a příliš mnoho druhých.

Nanabel stála hned za mnou a dala si záležet, aby na
sobě nedala nic znát.

Tvářila se klidně a hrdě, a když vzala do rukou

otcovu korunu, její bronzové oči málem vzplály.

„Ať žije právoplatný král, Tiberias sedmý!“ zvolala

odhodlaným hlasem, který se rozlehl sálem.

Přestože mě železná koruna na čele zastudila, ani

jsem se nehnul. Ovšem když pak shromáždění
Stříbrní její zvolání zopakovali, roztřásl jsem se.
Začali to provolávat znovu a znovu. Právoplatný
král. Znělo to jako tlukot srdce. Protože to bylo
skutečné. Opravdu k tomu došlo.

Stal jsem se králem. Králem Norty. Konečně jsem se

dostal na místo, pro které jsem byl zrozen.

Na jednu stranu se cítím stejně jako ráno. Pořád jsem

to já. Pořád mě bolí staré i nové šrámy, na těle i na
duši. Pořád se děsím, co přijde a co všechno budu
muset udělat, abych své slabé království ubránil.
Pořád se děsím toho, v koho mě tahle koruna asi
promění.

Že by ta metamorfóza už začala?

Možná. Možná že kdesi hluboko v srdci, v jeho

zapomenutých zákoutích, jsem se měnit začal.
Protože už teď si připadám rozervaný a osamělý.
Dokonce i v té chvíli, kdy Nanabel i Julian stáli hned
vedle mě, mé tělo a má krev. Tolik ostatních mi tam
ale scházelo.

Matka.

Otec.

Mare.

I Maven. Bratr, kterého jsem si myslel, že mám,

člověk, který možná ve skutečnosti téměř neexistoval.

Nikdy neexistoval.

Vyrostli jsme v tom, že já budu králem a on bude stát

po mém boku. Bude mým nejvěrnějším spojencem,
mým nejspolehlivějším zastáncem. Mým nejlepším
rádcem, mým štítem, mou oporou. Druhým názorem,
svatyní.

Samotného mě nikdy nenapadlo to zpochybnit, stejně

jako mě nenapadlo, že by to kdy mohl zpochybnit on.
Jak moc jsem se mýlil.

Jeho ztráta mě bolela už dávno, ale teď, s korunou na

hlavě, bez nikoho, kdo by ho mohl zastoupit?

Najednou jsem nemohl dýchat.

Zvedl jsem oči k Nanabel. Doufal jsem, že v babičce

najdu aspoň nějakou útěchu.

Usmála se na mě a položila mi ruce na ramena.

Pokusil jsem se v ní rozpoznat otce. Chybujícího
krále, chybujícího rodiče. Začalo se mi po něm
strašně stýskat, zvlášť teď.

Kdyby mi to dovolila, objal bych ji, ale ona si mě

pevně držela od těla, nutila mě stát s hlavou
vztyčenou všem na očích, všem na odiv, abych se
mohl stát vizí pro shromážděnou šlechtu, abych vyslal
jasný signál.

Tiberias Calore je odteď králem a už nikdy ho

neuvidíte klečet.

Dokonce ani před Volem Samosem.

K tomu jsme přistoupili jako k prvnímu. Já s Nanabel

zavěšenou do mého rámě. Podíval jsem se mu do očí,
jako král králi. Kývl jsem hlavou a stejně tak on.

Pak po mně přejel přísným, nicneříkajícím pohledem.

„Gratuluji, Vaše Veličenstvo,“ řekl, když očima

spočinul na mé koruně.

Udělal jsem to samé a upřel oči na ocelovou korunu

na jeho čele. „Děkuji, Vaše Veličenstvo.“

Jeho královna stojící mu po boku trochu ztuhla a

stiskla mu paži, do níž byla zavěšená. Jako by ho
chtěla držet trochu zpátky. Ale Volo mi nic neudělal –
ani já jemu. Podařilo se mi kolem něj projít bez úhony
a spolu s babičkou jsme pokračovali dál okolo
ostatních členů jeho královské rodiny.

Vyměnil jsem si pohled s Evangelinou. Vedle svého

bratra vypadala malá a celkově daleko nevýraznější
než obvykle. Ve srovnání se zbytkem rodiny zvolila
velice umírněné šperky i šaty. Z tak temně stříbrného
hedvábí, až se zdály být černé, a tudíž vhodnější spíš
na pohřeb než na korunovaci. Ovšem podle toho, s
čím se mi před týdnem svěřila, by ji pohřeb mohl v
brzké době skutečně čekat.

Jestli je její domněnka správná, pak jejímu otci už

nezbývá mnoho času a ona je rozhodnutá do toho
nijak nezasahovat.

Oběma jako by nám přeběhl mráz po zádech. To

kvůli sdílenému tajemství a vědomí toho, že si ani
jeden nepřejeme to, co má následovat.
Teď když jsem se oficiálně stal králem Norty, nestojí
mé svatbě s Evangelinou nic v cestě. Víme to už
dlouho, a přesto na to nejsme ani zdaleka připraveni.

Ani jeden z nás si o našem zaslíbení nedělá žádné

iluze. Evangelinin výraz se změnil z apatického ve
znechucený. Odvrátila tvář a využila bratrova těla
jako štítu.

Následující hodiny mi tak nějak splynuly dohromady

v jednu velkou změť barev a poklon. Na poli
královských oslav nejsem žádným nováčkem, takže
jsem snadno vklouzl do rytmu zdvořilostních
konverzací, kdy se toho spousta napovídá, aniž by se
vlastně cokoli řeklo. Nanabel i Julian mi zůstali celou
dobu po boku. Jsme dokonale sehraný tým. Ale kéž
by ti dva nedávali tak otevřeně najevo rivalitu, která
mezi nimi panuje. Maven byl poražen a válka je
momentálně u konce, takže kromě mojí osoby je
nedrží pohromadě vůbec nic.

Připadám si jako kost, o kterou se přetahují dva psi.

Babička je zákeřnější, troufalejší, protřelá stará
královna, která ví, jak se chovat u dvora i na bojišti.

Ale Julian zná moje srdce líp.

Snažil jsem se vychutnat si jídlo na hostině, které bylo

sice poživatelné, ale s někdejšími Stříbrnými bankety
se nemohlo vůbec srovnávat. Najednou jsem si
uvědomil, že bych se nejradši vrátil na večeři k
premiéru Davidsonovi a Carmadonovi. Atmosféra
tam sice panovala dost divná, ale jídlo připravili
úžasně.

Nebyl jsem jediný, komu neunikla změna v kvalitě.

Evangelina se nedotkla ani jednoho chodu a její
matka se nesnížila dokonce ani k tomu, že by své
maso hodila panterovi stočenému u jejích nohou.

Dobrého jídla jako by se najednou nedostávalo.

Stejně jako elektřiny, sloužících a dělníků. Továrny po
celé Nortě pomalu zastavují výrobu, pole leží ladem,
zásobování vázne a vsadil bych se, že odešla i většina
palácových kuchařů.
Nanabel ovšem snědla vše do posledního sousta jako
by nic.

„Tuhle válku prohrajeme,“ pošeptal jsem Julianovi,

aby to nikdo jiný neslyšel.

Už jsem si nemohl pomoct.

Trochu mu zacukalo ve tváři a bleskurychle dopil své

víno. „Tady ne, Cale,“

zašeptal rty schovanými za okraj sklenice. „Přeje si

král už odejít?“

„Přeje.“

„Výborně,“ zamumlal strýc a položil sklenici na stůl.

Na vteřinu jsem nevěděl, co mám dělat. Uvědomil

jsem si, že čekám, až mi někdo dá svolení k
odchodu, jenže to si nemohl nikdo dovolit. Trůn i
palác patří mně, stačilo se jen postavit.

Jakmile mi to došlo, rychle jsem vstal a odkašlal si,

abych se omluvil. Nanabel to ihned pochopila. Už
jsem odtamtud potřeboval zmizet.

„Děkujeme vám za to, že jste dnes přišli, a za vaši

věrnost,“ řekla a rozpřáhla ruce, aby si líp získala
pozornost celého sálu. Šlechticové kolem nás ve vší
slušnosti utichli. „Všichni jsme prošli bouří a mluvím
za celou královskou rodinu, když vám říkám, že jsme
opravdu vděční, že vás máme. A že je Norta zase
celá.“

Ta lež byla stejně do očí bijící jako jídlo ponechané

na tolika talířích nebo poloprázdný jídelní sál.
Přestože nechci být stejným králem jako Maven a
postavit království na lži a klamu, v tuhle chvíli jsem
neviděl jinou možnost.

Potřebujeme působit silně, i kdyby jen naoko.

Opatrně jsem položil Nanabel dlaň na rameno.

Rychle poslechla a stáhla se, abych mohl promluvit
sám. „Jednu bouři máme za sebou, to je pravda. Ale
byl bych blázen, kdybych předstíral, že na obzoru už
se opět nestahují mračna,“ prohlásil jsem. Sledovalo
mě tolik očí. Barva jejich oděvů se lišila, ale všichni
měli stejnou barvu krve. Všichni přítomní byli Stříbrní
a mně při pomyšlení na to, co to znamená, přeběhl
mráz po zádech. Naši Rudí spojenci jsou nenávratně
pryč. Až nám válka znovu zaklepe na dveře, budeme
ji muset vybojovat sami.

„Jezeřané nezůstanou čekat za svými hranicemi. Ne

když už měli Nortu díky princezně, s níž si Maven
oženil, na dosah ruky.“

Někteří si mezi sebou začali znovu šeptat. Volo se ani

nehnul, jen na mě dál zíral ze svého místa. Měl jsem
pocit, jako by se mě snažil vážně probodnout
pohledem.

„Až se rozpoutá další bouře, budu připraven, to vám

slibuji.“

Připraven bojovat, prohrát a pravděpodobně zemřít.

„Síla a moc!“ zvolal někdo z davu starý známý pokřik

z dob mého otce a jeho praotců. Na památku
Stříbrné Norty. Ostatní to po něm zopakovali. Taky
jsem měl.

Jenže jsem nemohl. Dobře vím, co ta slova

znamenají. Nad kým přesně tu moc a sílu máme. A
nedokázal jsem otevřít pusu.

Poté co jsem odtamtud utekl, mi Julian kráčel v

patách. Vydal jsem se průchody pro sloužící, ne
hlavními chodbami. V závěsu za námi se držela
babička a její strážní z rodu Lerolanů, kteří uzavírali
náš pestrobarevný průvod.

Pořád ještě nemám vlastní gardisty, jak by se na

správného krále slušelo. Jak jsem jako princ míval,
když ještě všechno fungovalo. Jenže máme dobré
důvody nedůvěřovat gardistům, kteří v minulosti
přísahali věrnost Mavenovi, ačkoli mnozí z nich se
připojili ke svým rodinám a přísahali věrnost mně.
Najít si vlastní stráže, lidi, kterým bych mohl věřit, je
prostě jen dalším bodem na neustále se prodlužujícím
seznamu věcí, které je třeba udělat. Už jen ta
myšlenka mě vyčerpává.

Když jsem došel ke dveřím svých současných

komnat, zíval jsem, ačkoli bylo teprve po půlnoci.
Aspoň že jsem měl k únavě dobrý důvod. Člověk se
nestává králem každý den. To mi koruna na hlavě
neustále připomínala. Nanabel s Julianem mě
následovali do přilehlého salonku. Strážní zůstali na
chodbě.

Podíval jsem se na babičku a zastavil ji pohledem.

„Kdyby ti to nevadilo, rád bych si teď promluvil s

Julianem.“ Snažil jsem se, aby to vyznělo jako rozkaz.
Neměl bych se přece nikoho doprošovat, aby mě s
jedním z mých nejbližších poradců nechal chvíli o
samotě. Stejně jsem to ale řekl nejistě a znělo to ještě
nejistěji.

Nanabel se zklamaně zamračila. Skoro zraněně. Jako

bych jí ublížil.

„Jen krátce,“ dodal jsem ve snaze napáchané škody

nějak odčinit. Julian stojící vedle ní sepjal ruce a dál
se tvářil zcela neutrálně.

„Jistě, Vaše Veličenstvo,“ zamumlala schlíple a se

skloněnou hlavou. Světla lamp se od jejích šedých
vlasů odrážela jako od oceli. „Nechám vás tedy o
samotě.“

Bez dalšího slova se otočila na podpatku, až se jí

rozevlály ohnivě oranžové šaty. Zaťal jsem pěst,
abych se ji nepokusil zastavit. Je těžké vyvážit lásku k
rodině a potřeby království.

Dveře za sebou přibouchla poněkud silněji, než bylo

nutné. Povzdechl jsem si.

Julian neplýtval časem, a ještě než se stačil posadit na

měkkou pohovku, už se pustil do řeči. A já se
připravil na nevyhnutelnou přednášku.

„Takhle bys na veřejnosti mluvit neměl, Cale.“

Tuhle válku prohrajeme.

V tom měl pravdu. Stejně jsem se ale zamračil a
přešel až ke klenutému oknu s výhledem na
archeonský most, řeku a hvězdy na obzoru. Z té
dálky mi i lodě na vodě připomínaly hvězdy. Stejně
jako dorazilo málo lidí na korunovaci, i na řece pluje
míň lodí, než by mělo. Míň se obchoduje, míň cestuje.
Jsem králem teprve den a moje království už teď žije
jen ve vypůjčeném čase. Můžu pouze hádat, co se
nejspíš stane s mým lidem, když všechno selže.

Položil jsem dlaň na okno a sklo se pod mým

dotekem hned zapotilo.

„Nemáme dostatek mužů, abychom dokázali čelit

invazi.“

„Tvé dekrety snížily bojeschopnost naší armády o

šedesát procent, pokud jsou poslední zprávy přesné.
Většina Rudých z armády odešla nebo má v úmyslu
tak v nejbližší době učinit. Hlavně noví rekruti. Ti,
kteří zůstali, se už aspoň osvědčili v bitvě.“

„Jenže jich je příliš málo,“ zabručel jsem. „Hranice se

Zemí jezer je už zase nepřátelská. A jakou asi
můžeme s blížícím se podzimem očekávat úrodu,
když ji nikdo nesklidí? Jak můžeme střílet z pušek,
když už ani nikdo nevyrábí náboje?“

Julian si opřel bradu o ruku a pozorně se na mě

zadíval. „Takže lituješ, že jsi ty dekrety vydal.“

Je jedním ze dvou lidí, v jejichž přítomnosti bych něco

takového vůbec připustil. „Ano.“

„Ale bylo to správné rozhodnutí.“

„Jenže na jak dlouho?“ vyjel jsem na něj, protože

jsem si už nemohl pomoct.

Celý rozehřátý jsem se otočil a rozepnul si vrchní

knoflíčky saka. Rozpálenou kůži mi hned příjemně
ochladil studenější vzduch. „Až se Jezeřané vrátí,
smetou všechno, o co jsem se chtěl pokusit.“

„Tak už to na světě chodí, Cale.“ Jeho klidný tón mě

akorát vytáčel ještě víc.
„Kdykoli v minulosti došlo k velkým změnám nebo
sociálním převratům, nějakou dobu pak trvalo, než se
věci vrátily do rovnováhy. Rudí se do práce vrátí.
Akorát s lepším platem a podmínkami. I oni musí živit
a chránit své rodiny.“

„Ale my žádný čas nemáme, Juliane,“ vyhrkl jsem

zoufale. „Myslím, že někdo bude muset velice brzy
překreslit všechny tvoje mapy. Protože království
Norta padne.“

On mě jen dál pozoroval, jak chodím sem a tam, aniž

by se zvedl ze svého místa. „Nejspíš jsem se tě na
tohle měl zeptat už dávno, ale existuje nějaký důvod,
proč ti na tomhle království a na té koruně tak
záleží?“

Místo toho, abych mu hned začal vypočítávat tisíc

důvodů, jsem trochu zpomalil. Jako by mi ztěžkl
jazyk, jako by vše, co bych se chtěl pokusit říct, táhl
ke dnu těžký kámen. Mého mlčení využil Julian.

„Říkáš, že si myslíš, že prohrajeme, že ty prohraješ,

kvůli dekretům a změnám, které ses rozhodl uvést v
platnost. Kvůli tomu, že nemáš žádné spojence,“

pokračoval, trochu se protáhl a významně ukázal na

okno. „Přitom jsi udělal skoro všechno, co po tobě
zástupci Šarlatové hlídky a Montfortu chtěli. Vzdal
ses všeho podle jejich přání. Až na tohle,“ řekl a
ukázal na korunu pořád ještě naraženou na mém čele.
„Proč, když jsi věděl, že se ti ji nikdy nepodaří
udržet?“

Moje odpověď zněla hloupě. Jako odpověď dítěte.

Přesto jsem mu ji ale dal.

„Protože ta koruna patřila otci.“

„Ale ta koruna není tvůj otec,“ řekl, rázně vstal,

dvěma kroky stál u mě a chytil mě za ramena. „Není
ani tvoje matka,“ řekl smutněji. „A ani jednoho z nich
ti nevrátí.“

Nedokázal jsem se mu dívat do očí. Na to se jí příliš

podobal, příliš se podobal stínu matky, který si nosím
v srdci. Nejspíš jen tichému přání a snu, ne skutečné
vzpomínce. Nemožnému. Mavena mučila matka,
která žila a dýchala, ale i já prožívám muka. Mučí mě
žena, kterou mi vzali.

„Jenže já už prostě takový jsem, Juliane.“ Snažil jsem

se vyrovnaně dýchat.

Snažil jsem se znít jako král. V hlavě mi to dávalo

smysl, ale když jsem to vyslovil nahlas, znělo to tak
nějak špatně, nejistě. „Nic jiného neumím, nic jiného
jsem nikdy nechtěl, nic jiného mě ani nikdy neučili
chtít.“

Julian mi pevně stiskl ramena. „To samé by mohl říct i

Maven. A kam ho to přivedlo?“

Tím se mě strašně dotkl. „My nejsme stejní!“

„Ne, to nejste,“ uznal honem. Najednou jako by

změnil postoj, zvážněl a podmračeně se na mě
zadíval. „Tys ten deník ještě nečetl, že ne?“
Znovu jsem se mu nedokázal dívat do očí. Styděl
jsem se, jak moc se bojím obyčejné malé knížky.
„Myslím, že to nezvládnu,“ zašeptal jsem téměř
neslyšně.

Jenže on se mě rozhodně nechystal nijak utěšovat.

Místo toho ode mě poodstoupil a založil si ruce na
prsou. Nepotřebuje moc slov k tomu, aby mi vyčinil.

„Bohužel budeš muset,“ poznamenal jednoduše. Jako

by se zas převtělil do učitele. „Nejen kvůli sobě, ale i
kvůli nám. Kvůli nám všem.“

„Nechápu, jak by mohl deník nějaké mrtvé ženy v

tuhle chvíli pomoct něco změnit.“

„Tak to doufám, že sebereš odvahu to zjistit.“

Číst ho mi přišlo stejně těžké jako tlačit bahnem

nějaký velký kámen. Úmorné, vyčerpávající,
bláznivé. Slova jako by se mě snažila svými
inkoustovými prsty lapit do spárů a držet zpátky.
Prokousat se každou další stránkou bylo náročnější a
náročnější. Až se něco zlomilo. Až se ten pomyslný
balvan převalil přes okraj kopce a začal se z něj
samospádem kutálet dolů, až mi v hlavě začal znít
hlas, který jsem matce v duchu přiřkl, tak rychle, jak
to jen má mysl dovolila. Občas mi slzy zastřely oči.
Ale nezastavoval jsem, abych je ze stránek setřel,
nechal jsem je na ně padat a odečítat čas postupující
noci. Občas jsem se při četbě i usmíval. Matka byla
zjevně hračička jako já. I ona ráda opravovala a
stavěla.

Párkrát jsem se dokonce rozesmál. Třeba když jsem

četl, jak popisuje Juliana a jejich roztomilou rivalitu
nebo jak jí nosí knihy, které nikdy ani neotevřela.

Skoro jsem přesvědčil sám sebe, že je ještě naživu.

Že sedí vedle mě, a ne že s ní mluvím jen skrze její
odkaz v deníku.

Většinu toho času mi ale bylo hrozně těžko. Strašně

jsem po ní toužil, truchlil jsem pro ni a litoval. Mou
matku pronásledovali démoni stejně jako nás
všechny.
Její bolest začala dávno předtím, než se stala
královnou, než se s ní otec oženil a přišpendlil jí na
záda pomyslný terč.

S postupujícími roky začaly být její zápisy

sporadičtější. Ruku v ruce s tím, jak se její život
měnil. Jen pár stránek bylo věnovaných mně.

On nebude voják. Aspoň to mu dlužím. Už příliš

dlouho dcery a synové rodu Calorů bojují, už
příliš dlouho vládne téhle zemi král válečník. Už
příliš dlouho jsme ve válce, na frontě i mezi sebou.
Možná je zločin takové věci psát, ale jsem
královna. Jsem královna. A můžu si myslet a psát,
co chci.

Calorové jsou dětmi ohně, stejně silní a ničiví

jako jejich plameny. Ale Cal nebude jako všichni
před ním. Oheň může ničit, může zabíjet, ale může
i tvořit. Lesy, které v létě sežehl požár, se na jaře
opět zazelenají, jasněji a silněji než dřív. Calův
plamen bude stavět a probudí v popelu války k
životu nové kořeny. Zbraně utichnou, kouř se
rozptýlí a vojáci, Rudí i Stříbrní, se vrátí domů. Po
sto letech války můj syn konečně přinese naší
zemi mír.

Nezemře v boji. Nezemře. NEZEMŘE.

Přejel jsem po písmenech prstem. Nahmatal jsem

rýhy po peru. Ten rukopis nepatřil jí, ale Julianovi. Její
pravé deníky zničila Elara Merandusová, Julian však
byl dost duchapřítomný na to, aby zachránil aspoň
něco. Dal si tu práci, že opsal každý její záznam,
dokonce i tenhle. Když ta slova psal, málem udělal ve
stránce díru.

Aby mi její slova teď mohla udělat díru v srdci.

Coriane Jacosová si pro svého syna přála jiný život,

úplně odlišný od toho, jak mě nakonec vychovali, od
toho, koho ze mě otec udělal.

Existuje mezi odlišnými přáními mých rodičů vůbec

nějaký osud, který by patřil jen a jen mně? Nějaká
cesta, kterou bych se mohl vydat z vlastní vůle?
Nebo je prostě už příliš pozdě?

Kapitola 31

Maven

Nedopřáli mi dokonce ani to okno. Já Mare tenkrát

jedno povolil. Samozřejmě jen proto, aby ji jako
všechno ostatní mučilo. Aby mohla sledovat, jak život
běží dál, jak se mění roční období, to vše zpoza mříží
její opulentní klece. Myslím, že se mnou to zdaleka
neberou tak osobně. Zjevně nechtějí vůbec nic
riskovat. Moje náramky jsou dávno ty tam, patrně
zničené. V podlaze je tichý kámen, který otupuje
veškeré zbytky schopností, které bych snad mohl
cítit. A dnem i nocí mě na druhé straně mříží hlídá
dvanáct vojáků, každý připravený okamžitě
zasáhnout.
Navíc jsem tady jediný vězeň. Nikdo se mnou
nepromluví jediné slovo, dokonce ani strážní ne.

Jen matka mi stále něco šeptá, ale i její slova pomalu

odeznívají a nechávají mě jen s mými vlastními
myšlenkami. To je jediná výhoda tichého kamene.
Ačkoli mě oslabuje, oslabuje i ji v mé hlavě. Podobně
jsem se cítil na svém trůnu. Byl zároveň štítem i
balvanem táhnoucím mě ke dnu. Trpěl jsem na něm,
ale zároveň mě chránil před cizími vlivy, jak zvenčí,
tak zevnitř. Veškerá rozhodnutí, která jsem na něm
učinil, patřila jen a jen mně.

Stejně tomu je i tady.

Většinu času volím spánek.

Ale dokonce ani v prostorách z tichého kamene

nedokážu snít. Nedokážu zlomit to, co se mnou
provedla. Schopnost snít mi vzala už strašně dávno a
nikdy se mi nevrátila.

Občas jen zírám do stěn. Na dotek jsou chladivé,

takže myslím, že se musím nacházet částečně v
podzemí. Když mě vedli do města i před tu
prazvláštní radu, zavázali mi oči. Hodiny a hodiny
trávím zíráním do spár mezi kameny ve stěně a
přejíždím prsty po jejich střídavě hrubém a hladkém
povrchu. Za běžných okolností bych si povídal sám
se sebou, jenže vojáci mě neustále hlídají, neustále
poslouchají. Bylo by víc než hloupé dovolit jim třeba
jen trochu nahlédnout do mé mysli.

Cal je sám, odříznutý od svých nejsilnějších

spojenců. Může si za to sám, blázen jeden. Iris a
její matka nebudou mrhat časem a nedají mu
možnost pokusit se Nortu nějak stabilizovat.
Získal sice korunu, po které tolik prahl, ale ne na
dlouho.

Když pomyslím na to, jak dokonale si můj dokonalý

bratr všechno komplikuje, neubráním se úsměvu.
Jediné, co musel udělat, bylo říct ne. Odmítnout trůn.
A měl by své armády, měl by reálnou šanci, měl by
Mare. Ale ani ta mu nestačila.
Tomu nejspíš rozumím.

Ani mně nestačila. Ani já se kvůli ní nezměnil. Ani mě

nesvedla z cesty, kterou jsem si vědomě zvolil.

Jestlipak by mi stačil Thomas?

Okamžitě jsem dostal příšernou migrénu, jako

vždycky, když si vzpomenu na jeho jméno, na jeho
tvář, na dotek jeho rukou. Lehl jsem si na postel v
rohu a přitiskl si k očím pěsti ve snaze ulevit jim od
bolestných vzpomínek a tíhy toho místa.

O Montfortu toho vím míň, než bych měl. A to

nemluvím o hlavním městě, o Ascendantu. Dokonce i
pouhá snaha naplánovat nějaký útěk by byla
plýtváním času a omezenými zdroji energie.
Samozřejmě že v Archeonu se o něco pokusím.
Zkusím jim zmizet v tunelech poté, co na bratra
pustím jejich armádu.

Poslední pomsta Mavena Calora, než zmizí. Kam, to

ještě nevím. Přemýšlet tak daleko by bylo taky
marnění času. Nad tím začnu přemýšlet až v
Archeonu.

Mare bude určitě čekat, že něco zkusím. Na to mě už

zná dost dobře. Možná ji nakonec budu muset zabít.

Možná to bude kdo s koho, její život, nebo ten můj.

Těžká volba, ale zvolím sebe.

Jako pokaždé.

„Potřebujeme vědět, kudy vede cesta do tunelů.“

Nejdřív jsem měl podezření, jestli se mi to přece jen

nezdá. Jestli se má mysl konečně nezbavila toho
kousku mé matky.

Ale to není nemožné.

Když jsem otevřel oči, zjistil jsem, že z druhé stany

mříží stojí Mare, dost daleko na to, abych se k ní
nedostal. Všichni vojáci byli pryč, nebo aspoň mimo
dohled. Nejspíš jen čekali po obou stranách chodby,
připraveni na zavolání ihned zasáhnout.

Od toho dne, kdy mě předvedli před premiéra a jeho

radu, uběhlo už čtyřicet osm hodin, a zdálo se, že
Mare od té doby vůbec nespala. Blýskající holčička
působila unaveně a pod očima a lícními kostmi měla
černé stíny. Přesto ale vypadala líp, než když bývala
mou vězeňkyní. Tady její oči zářily. Tady nebyla
vnitřně prázdná a celá rozbolavělá. Ten pocit dobře
znám. Cítím ho tady a teď, stejně jako když jsem
ještě seděl na svém trůnu z tichého kamene.

Pomalu jsem se podepřel lokty a zadíval se na ni přes

špičky bot.

„Trvalo vám dva dny, než jste se shodli na mých

podmínkách,“ počítal jsem na prstech. „Museli jste se
o to servat do krve.“

„Dej si pozor, Mavene,“ vyštěkla na mě podrážděně.

„Jestli něco zkusíš, mileráda sem přivolám Tytona.“

Toho dalšího novokrevného, který má mít stejné

schopnosti jako ona, toho s bílými vlasy a
neproniknutelnýma očima. Je silnější než já, řekla mi
během výslechu. A přitom jsem u Mare Barrowové
viděl takovou moc. Jeho blesky by mě tedy musely
rozervat nerv po nervu. Ne že by si tím měli nějak
pomoct.

Mučení bych snesl. Vím, jak zachovat mlčení, i když

to znamená smrt.

Stejně ale nemám tak docela chuť nechat ze sebe

udělat hned takhle z rána žárovku.

„Budu raději, když s tím počkáš,“ odpověděl jsem.

„Tolik si cením času, který máme jen a jen pro sebe.“

Podezíravě přimhouřila oči a prohlédla si mě od hlavy

k patě. Dokonce i z dálky jsem slyšel, jak prudce se
nadechla. Trochu jsem se pousmál. Těšilo mě, že z ní
stále ještě dovedu dostat nějakou reakci. Přestože se
mi to povedlo v podstatě jen díky jejímu strachu. Ale
aspoň něco. Lepší než apatie. Lepší než vůbec žádná
reakce.
„Předpokládám, že tohle je už vážně konec,“
pokračoval jsem a přehodil nohy přes okraj postele
na podlahu. Pak jsem došel až ke kovovým mřížím a
opřel se o ně. Příjemně mě chladily do čela. „Maven
a Mare už si nebudou nic špitat.“

Mare se celá naježila a já se připravil na

nevyhnutelné, totiž že na mě plivne.

Ale nestalo se.

„Už jsem se přestala snažit ti porozumět,“ sykla z

uctivé vzdálenosti. Ale když jsem si ji prohlédl od
hlavy k patě já, neuhnula. Ani se nerozechvěla, když
jsem k ní vztáhl ruku a prsty natáhl skoro až k jejímu
obličeji.

Protože ve skutečnosti neměla takový strach ze mě.

Sjela pohledem na podlahu mé cely. Na tichý kámen,
který v ní byl zabetonovaný.

Zasmál jsem se tak hlasitě, že se to odrazilo od

okolních stěn.
„Já v tobě vážně něco zlomil, viď?“

Stáhla se, jako bych ji udeřil. Skoro jsem viděl, jak

se jí dělá na srdci další modřina. Pak zaskřípala zuby
a narovnala záda. „Nic, co bych nemohla dát zase do
pořádku,“ vysoukala ze sebe.

Cítil jsem, jak úsměv na mé tváři hořkne, jako by ho

něco zkazilo a otrávilo.

Stejně jako zbytek mého já. „Kdybych jen mohl říct

já to samé.“

Z mých slov zůstala jen tichá ozvěna, která brzy

zmizela docela.

Mare si založila ruce na prsou a podívala se do země,

zatímco já z ní nespouštěl oči, abych si ji zapamatoval
co nejlíp. „Ty tunely, Mavene.“

„Slyšelas moje podmínky,“ opáčil jsem. „Půjdu s

vámi a povedu vaši armádu…“
V tu chvíli trhla hlavou. Nebýt tichého kamene,
nejspíš bych ve vzduchu ucítil statickou elektřinu. „To
nám nestačí,“ zavrčela.

Je načase dát jí najevo, že vím, že blafují. „Tak mě

zabijte. Zavolej sem toho mučitele a riskujte to, že
postavíte vaši válku na slovech, která vykoupíte mou
krví. Riskujte, že nebudou pravdivá. To se vám líbí
víc?“

Vyčerpaně rozhodila rukama. Jako bych byl nějaké

dítě, a ne král. To trochu ranilo moje ego.
„Potřebujeme aspoň nějaký kompromis. Řekni nám,
kde ty tunely začínají.“

Chladně jsem zvedl jedno obočí. „A kde končí

taky?“

„Tuhle informaci si můžeš nechat, dokud ji nebudeme

potřebovat.“

„Hmmm,“ zamyslel jsem se a zaťukal si prstem o

bradu. Dokonce jsem začal i pochodovat sem a tam,
abych mému zaujatému publiku předvedl představení
se vším všudy. Mare mě nespouštěla z očí. Trochu mi
připomínala toho pantera, kterého si s sebou všude
vodí Evangelinina máti. „Předpokládám, že ty jedeš
taky?“

Na to skoro ani neodpověděla. Místo toho stáhla rty

do překrásného úšklebku.

„Klást zbytečné a hloupé otázky se ti nepodobá.“

„Cokoli, jen abys tu ještě chvíli zůstala,“ pokrčil jsem

rameny.

Na to neměla co říct. Ať už se jí na jazyk drala

jakákoli slova, nakonec si je nechala pro sebe a
zůstala jí viset na rtech. Kéž bych se jich jen mohl
dotknout.

Cítit pod rukama její kůži, její hladká plná ústa

pulzující horkou rudou krví.

Jedna část mého já se diví, proč mě pořád tak

fascinuje, ačkoli vím, že je mým zarytým nepřítelem.
Ačkoli bych ji zabil a ona by zabila mě. Další záhada
mé mysli, která nebude nikdy odhalena.

Zůstala stát a nechala mě si ji prohlížet. Ani jednou

před mým pohledem neucukla. Nechala mě
nahlédnout až za masku, kterou jsem jí pomáhal
vytvořit.

Viděl jsem vyčerpání, naději a samozřejmě i smutek.

Smutek z tolika věcí.

Mým bratrem počínaje.

„On ti zlomil srdce, viď?“

Mare jen unaveně vydechla.

„Takový blázen,“ zašeptal jsem tu pravdu nahlas.

Ale nijak to s ní neotřáslo. Jen pohodila hlavou a

přehodila si přes rameno hnědé prošedivělé vlasy,
aby odhalila kůži pod nimi a na ní cejch pořád ještě
jasný jako den. M jako Maven. M jako má. M jako
monstrum. M jako Mare.

„To ty taky.“

Najednou jsem na jazyku ucítil hořkou pachuť. Čekal

jsem, že jako první uhne pohledem ona, ale nakonec
jsem to byl já, kdo se musel podívat stranou. „Aspoň
jsem k tomu měl dobré důvody,“ zamumlal jsem.

Zasmála se, krátce a ostře, jako když švihne bičem.

„On to udělal jen kvůli koruně,“ sykl jsem.

Mare na mě dál zírala, ale jinak se ani nehnula. Ani o

krok blíž, abych se jí mohl dotknout. „Copak ty ne,
Mavene?“

„Já to udělal kvůli ní.“ Snažil jsem se znít nezaujatě,

věcně. Jako chladný, zlomený, zatracený Maven. „A
kvůli tomu, co ze mě udělala.“

„Pořád svaluješ vinu na matku. Tak je to asi snazší.“

Srdce mi poskočilo radostí, když pohnula nohou. Ale
popošla stranou. Ani blíž, ani dál. Teď přišla její
chvíle, teď se do mě mohla pustit ona. „Vážně si
myslíš, že Cala nezformoval k obrazu svému váš
otec? Vážně si myslíš, že nás všechny někdo
neformuje a nepřetváří?“ Přestože jen pomalu
kráčela, připadalo mi, jako by tančila. Zrcadlil jsem
všechny její pohyby, krok za krokem. Pohybovala se
ladněji než já, jako rozená zlodějka vytrénovaná lety
praxe a mnoha zlomy osudu. „Nakonec máme ale
všichni možnost si vybrat. A ty sis vybral mít dál na
rukou krev.“

Zaťal jsem pěst a zatoužil po jiskře. Po plamenech.

Po tom, aby aspoň něco vzplálo. Čehož si byla dobře
vědoma. Usmála se a z druhé strany mříží zamávala
prstem ve vzduchu. Hned se kolem něj roztančily bílé
a purpurové jiskry.

Přinejmenším mě tím chtěla popíchnout. Ukázala mi

elektřinu, která byla mimo můj dosah, vně kruhu z
tichého kamene. Zatoužil jsem po svých
schopnostech stejně moc jako po ní, po Thomasovi,
po tom člověku, kterým jsem se měl původně stát.

„Já aspoň umím připustit, když se zmýlím,“

pokračovala. „Když udělám chybu. Když jsou ty
strašné věci, které jsem udělala a ještě udělám, jen a
jen moje vina.“ Jiskry se jí odrážely v očích. Jako by
je už neměla hnědé, ale purpurové. Jako nějaký
přízrak. Jako by mě jimi mohla usmažit. Část mého já
si přála, aby to tak skutečně bylo. „To jsi mě nejspíš
naučil ty.“

Taky jsem se na ni ušklíbl. „Tak to bys mi měla nějak

slušně poděkovat.“

Tentokrát už na nic nečekala a plivla mi k nohám.

Ještě že aspoň na některé věci se člověk může
spolehnout.

„Nikdy mě nezklameš,“ sykl jsem a setřel její

plivanec z podlahy podrážkou boty.

Jenže ona se ne a ne nechat odradit. „Ty tunely.“

S povzdechem jsem předstíral, jak se cítím zneužitý.
Nechal jsem ji čekat, protahoval jsem ticho po
několik dlouhých, jiskřivých chvil. Mezitím jsem si ji
prohlížel. Díval jsem se na Mare Barrowovou, jaká je
teď. Ne na takovou, jakou jsem si ji pamatoval. Ani
na takovou, jakou bych si ji přál mít.

Moji.

Ona ale nepatří nikomu, ani mému bratrovi. Aspoň to

je mi malou útěchou.

Jsme společně osamělí, já i ona. Naše cesty jsou

možná děsivé, ale jsou to cesty, které jsme si zvolili
sami.

Zlatavá záře její kůže dovede hřát, dokonce i tady

dole, pod umělým osvětlením. Je tak tvrdohlavě živá,
pořád hoří jako svíčka v dešti.

„Dobře.“

Dám jí, co chce.

Myslím, že to chci i já.

Od začátku měli v plánu mě zabít. Až jim přestanu

být užitečný. Nepřekvapuje mě to. Udělal bych to
stejně. A přesto když mi z hlavy strhli kuklu a otevřel
se mi pohled na okolní hory, neubránil jsem se
strachu. Pokud mi umožnili spatřit tohle místo,
Montfort a jeho hlavní město, znamená to, že jsem
doopravdy odsouzený k smrti. Je to jen otázka času.

Studený vzduch mě štípal do tváří. Zachvěl jsem se

strachem i chladem.

Zamžoural jsem k fialové ranní obloze a prvním

paprskům slunce probouzejícího se za vrcholky hor.
Byly pokryté sněhem, dokonce i v létě. Rychle jsem
se pokusil trochu se sebrat.

V údolí pod námi, na svazích nad horským jezerem,

se rozkládal Ascendant.

Nebyl podobný žádnému městu, jaké jsem dosud

viděl v Nortě nebo v Zemi jezer. Tohle místo je příliš
nové, ale jistým způsobem současně i staré. Vklíněné
mezi stromy a skalami, jako by sem odjakživa patřilo.
Ale na městě nezáleží. Už nikdy se sem nevrátím. Ani
když uteču, ani když mě popraví. Jednoduše
neexistuje realita, v níž bych se do Montfortu ještě
někdy podíval.

Stáli jsme poblíž ranveje táhnoucí se mezi dvěma

horami. V jinak čerstvém vzduchu visel palčivý pach
leteckého benzínu. Na vzletové dráze bylo připraveno
několik letadel. Přes hlavy strážců okolo mě jsem v
dálce zahlédl bílý palác nad městem. Tam mě museli
držet předtím, než mě odvlekli před tu podivnou radu
Rudých, Stříbrných a novokrevných.

Tváře ve svém okolí jsem nepoznával. Napočítal

jsem stejný počet zelených montfortských a pekelně
rudých uniforem Šarlatové hlídky. Drželi mě na místě,
takže jsem neměl jinou možnost, než se vytahovat na
špičkách a rozhlížet se po nedalekém davu.

Protože tomu jinak než dav říct nešlo. Desítky vojáků

a jejich velitelů stojících v úhledných řadách trpělivě
čekaly na letadla. Ale pořád mnohem méně, než bych
očekával. Opravdu si myslí, že v tomhle počtu
dokážou Archeon dobýt?

Dokonce i s novokrevnými s neznámými a hrozivými

schopnostmi je to šílenství.

Sebevražda. Jak jsem mohl prohrát s takovouhle

bandou idiotů?

Někdo se uchechtl a mě přepadl ten známý pocit, že

se smějí mně. Prudce jsem se otočil a spatřil jsem, že
na mě mezi hlídači hledí sám montfortský premiér.

Naznačil dvěma vojákům, aby ustoupili a nechali ho

projít. K mému překvapení byl oblečený jako voják,
v obyčejné tmavě zelené uniformě. Žádné medaile ani
vyznamenání na hrudi, nic, co by naznačovalo, že se
jedná o vůdce celého národa. Není divu, že si s
Calem tak rozuměli. Oba jsou dost hloupí na to,
aby bojovali v první linii.

„Něco k smíchu?“ ušklíbl jsem se na něj.

Premiér jen zavrtěl hlavou. Stejně jako při té schůzi si
zachovával nečitelný výraz, který ostatním nedával
jinou možnost než promítat si do něj vlastní
očekávání.

Málem bych mu i poblahopřál k jeho nadání.

Davidson je stejně jako já schopný herec. Ale já ho

prohlédl.

„Co se stane, až tohle skončí a nadejde čas rozdělit si

kořist?“ Vycenil jsem zuby do ledového vzduchu.
„Kdo se ujme bratrovy koruny, Davidsone?“

On nehnul ani brvou. Tvářil se, že se ho to nijak

nedotklo. Ale mně neušlo, jak téměř neznatelně
přimhouřil oči. „Rozhlédni se kolem sebe, Calore.
Nikdo v mé zemi korunu nenosí.“

„Jak chytré,“ podotkl jsem. „Ne všechny koruny se

nosí před lidmi.“

Davidson se jen pousmál. Nezabral na návnadu. Ten

chlap má buď nervy ze železa, nebo skutečně
nedychtí po moci. Samozřejmě jde o první možnost.

Žádný člověk na zemi se neubrání touze po trůnu.

„Dodrž svoji část dohody a bude to rychlé,“ rozloučil

se a otočil se k odchodu.

„Naložte ho,“ dodal rozhodným hlasem.

Strážní se pohybovali jako jeden muž. Byli dobře

vycvičení. Kdybych zavřel oči, mohl bych předstírat,
že jsou to moji gardisté. Mí vlastní Stříbrní ochránci,
kteří se zavázali střežit mé bezpečí, namísto těchhle
krys a zrádců, co mě drží v řetězech.

Aspoň že se neobtěžovali s pouty. Zápěstí mi nechali

volná, i když prázdná.

Bez náramků není ohně.

Nevykřešu bez nich ani jiskřičku.

Ještě štěstí, že nás doprovází blýskající holčička.

Když mě vedli přes ranvej k čekajícímu letounu, na
okamžik jsem ji zahlédl.

Držela se ve společnosti svých přátel, té holky Farley,

co se před rokem nechala tak snadno oklamat, a
toho bělovlasého elektrikona. Nezvyklé barvy vlasů
jsou v Montfortu nejspíš moderní, protože jsem tam
viděl i ženu s modrými kudrnami a muže s krátce
střiženými zelenými vlasy.

Mare se na ně usmívala, vysloveně cenila zuby. Když

se pootočila, všiml jsem si, že i její vlasy jsou jiné.
Zbavila se šedivých konečků, které nahradila krásnou
fialovou barvou. Nádhera.

Trochu mě píchlo u srdce. Poletí v mém letadle.

Nejspíš aby na mě dohlédla.

Nechá nade mnou po celou dobu letu stát toho svého

krutého kamaráda. To nevadí. Vydržím to.

Pár hodin strachu za tu trochu společného času stojí.

Naše letadlo mělo tmavě zelená křídla, která ho řadila
k montfortské flotile.

Dovedli mě na palubu lemovanou sedačkami, pod níž

se nacházel ještě rozlehlý nákladní prostor. Pro další
vojáky nebo zbraně. Možná pro obojí. Zahořkle jsem
si uvědomil, že tohle letadlo vyrobili tady v Montfortu
a že určitě není jediné.

Tahle podivná horská země je o dost lépe vybavená,

než jsme si mysleli, dokonce i po Corviu a Přístavní
zátoce. A vyhlásila mobilizaci.

Když mě připoutali k sedačce a utáhli pásy o chlup

těsněji, než by mi bylo příjemné, došlo mi, proč se
Davidson smál.

Všechna ta letadla na ranveji, všichni ti vojáci venku –

to je jenom začátek.

„Kolik tisíců mužů posíláte do Archeonu?“ zeptal

jsem se hlasitě do změti hlasů v kabině.
Nikdo mi neodpověděl a to mi jako odpověď stačilo.

Mare se usadila na druhé straně letadla vedle Farley.

Obě mě probodly pohledy.

Měl jsem sto chutí jim zamávat.

Pak mi výhled zaclonilo něčí tělo. S povzdechem

jsem zvedl hlavu.

Tak předvídatelné.

„Něco zkus a uvidíš,“ varoval mě bělovlasý

elektrikon.

Já jen zavřel oči a opřel se. „Nestarej se,“ odsekl

jsem a dělal, co mohl, aby si nikdo nevšiml, jak se mi
v těch pásech těžce dýchá.

Elektrikon se ani nehnul, dokonce ani poté, co se

letadlo vzneslo.

A tak jsem nechal oči zavřené a opakoval si v hlavě

svůj nejistý plán.
Znovu a znovu a znovu.

Kapitola 32

Evangelina

Od odjezdu Barrowové uběhly už nejmíň dva týdny.

Týden od té doby, co byl můj zaslíbený korunován. A
pár dní od chvíle, co jsem Elane viděla naposledy.

Pořád ji cítím, mé prsty si pamatují dotek její

alabastrově jemné pleti. Teď už je ale daleko mimo
můj dosah. Odjela zpět do Riftu, pryč od nebezpečí.

Cal by mi dovolil si ji tady nechat, kdyby s tím

souhlasil i otec. Přes to všechno, co se stalo, mezi
námi vznikla tichá dohoda. Zvláštní. Dřív jsem přesně
o něčem takovém snila. O králi, který by mě
ponechal mým vlastním zájmům a mé koruně. Teď to
je to nejlepší, v co můžu doufat, a přesto mi to
připadá jako vězení, ve kterém jsme uvízli oba. Ani
jeden z nás nemůže uniknout za tím, kdo nám je
skutečně drahý. Cal si nemůže přivést zpátky Mare a
já tady nechci držet Elane. Ne s jezeřanskými
královnami na obzoru a perspektivou brzkého
pokusu o invazi. Nechci riskovat její život jen pro pár
dalších příjemných dnů.

Mé nové komnaty v Ohnivém paláci jsou určeny pro

královnu a pořád ještě v nich straší duch Iris
Cygnetové. Všechno je modré, modré, modré.
Závěsy, koberec, dokonce i květiny uvadající v až
obscénním množství váz. Vzhledem k tomu, že v
paláci zavládl nedostatek sloužících, proces
generálního úklidu se poněkud zpomalil. Nakonec
jsem musela většinu těch kobaltově modrých
hedvábných závěsů strhnout sama. Pořád ještě se
povalují v salonku před mou ložnicí a padá na ně
prach.

Ozvěně princezny, která se sem vrátí, aby nás

všechny pozabíjela, mohu uniknout akorát na dlouhý
balkon s výhledem na řeku. Ale dokonce ani tam, s
tváří obrácenou k slunci, se myšlenkám na nymfu z
rodu Cygnetů nemůžu ubránit. Hluboko pode mnou
teče řeka rozdělující na své cestě k moři Archeon na
dvě části. Snažím se si jejích klidných vod nevšímat.
Místo toho se soustředím na zaplétání vlasů do copu.
Stáhla jsem si z čela všechny stříbrné prameny. Čím
pevněji a přísněji je svážu, tím odhodlaněji se cítím.

Mám v plánu si ráno trochu zatrénovat. Procvičit si

základní pohyby, dát si pár koleček na běžecké dráze
a možná i souboj s Ptolemem, jestli bude mít chuť.

Zjišťuji, že mi chybí Barrowová. Ta je dobrou

soupeřkou a slušnou výzvou. A člověk se s ní
vypořádá snadněji než s mou matkou.

Překvapuje mě, že dnes mě dosud nepoctila svou

návštěvou, jak to poslední dobou dělává. Snaží se mě
dostrkat k aktivitám hodným královny, jak tomu říká.

Dnes ale nemám žaludek, abych se podbízela nebo

naopak zneklidňovala ostatní šlechtice, zvlášť ne
jenom kvůli ní. Rodiče by si přáli získat na naši stranu
více Stříbrných, přebrat jejich věrnost Calovi,
kterému ji přislíbili. Postupně ho okrást o spojence.
Jako když zachraňujete krysy z potápějící se lodi.

Matka a otec po mně chtějí, abych mu byla stejnou

partnerkou jako Iris Mavenovi. Hadem hřejícím se v
jeho posteli, vlkem číhajícím po jeho boku.

Abych získávala sílu a čekala, až přijde ta správná

chvíle na něj udeřit. A ačkoli mě Cal nezajímá a nikdy
mi na něm záležet nebude, přijde mi to tak nějak
špatně.

Ovšem jestli se Anabel a Julianovi podaří uskutečnit

jejich plán…

Tak netuším, jak to dopadne se mnou.

Tak se ocitnu na mostě, jehož oba konce hoří.

Na mostě.
Ruce mi klesly podél těla, ačkoli jsem vlasy ještě
neměla úplně spletené.

Zamžourala jsem na obří stavbu klenoucí se nad

řekou. Čtvrť na druhém břehu Archeonu zářila v
paprscích vycházejícího slunce, které se odrážely od
ocelových střech a bronzových soch dravých ptáků.
Všechno vypadalo jako vždycky, ulice byly plné
transportů a řeka lodí. I na všech třech podlažích
mostu už panoval čilý ruch. Sice klidnější než
obvykle, ale to se dalo čekat.

Jenže starosti mi nedělal most samotný, ale jeho pilíře,

a hlavně voda, která se o ně tříštila. Pořád klidně
plynula. Ale její proud, směr letu bílé vodní tříště
cákající od každého pilíře…

Řeka teče obráceně.

A stoupá.

Proletěla jsem svými komnatami a na nic se

neohlížela. Běžela jsem rovnou k Ptolemovi. Bez
rozmýšlení jsem odemkla kovovou západku dveří a
vrazila dovnitř s takovou vervou, až jsem trochu
zkroutila dveřní panty. Skoro jsem ani neslyšela, jak
volám jeho jméno, protože v hlavě mi hučelo tak, že
to přehlušovalo všechno krom přívalu chladného
adrenalinu.

Ptolemus se vypotácel z ložnice do salonku jen napůl

oblečený. Za ním jsem zahlédla zmačkané peřiny a
černomodrou paži mizející z dohledu, jak se Wren
Skonosová začala oblékat.

„Co je?“ zeptal se bratr vyděšeně.

Chci utíkat. Chci křičet. Chci bojovat.

„Invaze.“

„Jak se jim to jen mohlo podařit? Jak mohly

zvládnout přesunout celou armádu, aniž bychom si
toho všimli?“ Ptolemus se hnal za mnou palácem. Měl
co dělat, aby mi stačil. Spěchali jsme galeriemi,
salonky, přijímacími halami i tanečními sály. Skoro
jsem je nevnímala. Za pár hodin budou možná
všechny zničené.

Spálené, zaplavené nebo prostě přestanou existovat.

Na chvíli jsem si představila bratrovo bezvládné tělo
ležící v kaluži krve na jedné z těch překrásných
mramorových podlah. Zamrkala jsem a rychle tu
představu zaplašila. Stejně mi ale do úst stoupla žluč.

Ohlédla jsem se na něj, jen abych se ujistila, že je

pořád ještě se mnou. Živý, zdravý, hrdě se tyčící ve
své zbroji. Hned za námi kráčela Wren v jasně
označené uniformě léčitele. Doufám, že následujících
pár hodin se od sebe nehnou. Nejraději bych ji k
němu přivázala.

„Protože jsme sledovali jejich citadely,“ zamumlala

jsem soustředěně. „Věděli jsme, že se něco chystá,
ale nevěděli jsme kdy.“

„Museli jít ze severu a vzít to přes pevninu,“

poznamenala Wren pomalu a klidně, ale ne nijak
konejšivě.
„Bez Šarlatové hlídky nesledovalo Zemi jezer příliš
mnoho očí,“ podotkl naštvaně Ptolemus, poté co
jsme zahnuli za další roh a pokračovali směrem k
trůnnímu sálu.

Naši se po nás ještě nesháněli, což mohlo znamenat

jediné. Byli už u krále s jeho dalšími poradci. Už se o
tom museli dozvědět.

Lerolanové, kteří drželi stráž u dveří, se svýma

smrtícíma rukama dotkli lakovaných křídel dveří a
pustili nás dál. Prošli jsme kolem nich společně, v
těsné formaci pro případ, že by se Jezeřanům už
podařilo dostat do města. V

žilách už mi pulzovaly mé schopnosti a šestým

smyslem jsem neustále pátrala po jakýchkoli
zbloudilých kulkách. Ještě v chůzi jsem si v duchu
spočítala i všechny náboje v zásobnících Lerolanů,
abych je měla po ruce pro případ nutnosti.

Na vyvýšeném pódiu s Calovým trůnem a křesly pro

jeho strýce a babičku už se sešla královská
společnost. Viděla jsem tam matku i otce, který na
sobě měl stejnou zbroj jako obvykle. S každým
sebemenším pohybem odrážel sluneční paprsky,
takže byl pohled na něj téměř oslepující. Matka
vypadala umírněněji.

Neměla zbroj, ale nezůstala beze zbraní. Larentia

Viperová se pro tuto chvíli vzdala svého milovaného
černého pantera, přestože to je vynikající lovec.
Místo toho vedle ní seděli dva huňatí vlci, kteří
neustále větřili a těkali očima i ušima sem a tam. Oba
budili respekt. Šikovní lovci vynikající navíc
nevídanou ostražitostí. S nimi matku nikdo a nic
nepřekvapí.

Julian Jacos a královna Anabel stáli po boku Calovi.

Zdálo se, že Anabel je do bitvy připravená líp než
jeho zpívající strýc. Malé statné tělo navlékla do
oranžové uniformy a brnění. Ruce měla holé. Nevzala
si dokonce ani svůj zásnubní prsten. Julian tak vhodně
oděný nebyl a pod očima se mu skvěly temné kruhy
naznačující probdělou noc. Stál těsně u Cala, jen
kousek od něj. Nevím, kdo se snažil koho chránit víc.
Král Norty si naleštil rudostříbrnou zbroj a k pasu si z
jedné strany připnul pistoli a z druhé zářivý meč.
Tentokrát neměl přes ramena žádný plášť. Akorát by
mu překážel v pohybu. Cal je sice sotva plnoletý, ale
jako by přes noc strašně zestárl. A ne kvůli blížící se
bitvě. Válku i krveprolití dobře zná. Jeho srdce musí
tížit něco jiného, něco, od čeho nedokáže jeho mysl
odvést ani tak závažná věc jako invaze. Když jsem se
blížila, pohlédl na mě očima plnýma stínů.

„Kolik máme času?“ zeptala jsem se nahlas, aniž

bych se předtím obtěžovala se zdvořilostními
pozdravy.

„Letectvo už je ve vzduchu,“ odpověděl mi hned Cal

a podíval se k jihu. „Na moři zuří bouře, která se
pohybuje příliš rychle. Vsadil bych se, že v ní cestuje
jezeřanská armáda.“

Stejnou taktiku jsme použili v Přístavní zátoce, ale

tam nás bylo mnohem míň a měli jsme daleko menší
sílu. Při představě, jak asi bude vypadat nymfí útok
vedený samotnou královnou Země jezer, mi přeběhl
mráz po zádech. Stejně jako v Zátoce jsem si i teď
představila sama sebe tonoucí v ocelové uniformě,
která mě stahuje dolů do hlubokých černých vod,
abych se už nikdy nedostala nad hladinu.

Ale snažila jsem se ten strach skrýt. „Co mají v

plánu?“ To je nejlepší způsob, jak bojovat a jak útok
odrazit. Identifikovat, o co se váš protivník snaží, a
spočítat si, jak nejlépe byste mu v tom mohli zabránit.
Julian stojící hned za Calem se neklidně ošil, sklopil
zrak a položil synovci ruku na rameno. „Nejspíš
dostat tebe, chlapče. Kdyby se dostali k tobě,
všechno by skončilo ještě dřív, než by to začalo.“

Otec mlčel a zvažoval možnosti. Co by pro něj

znamenalo, kdyby byl Cal zajat, nebo dokonce zabit.
Pořád ještě nejsme svoji. Království Rift stále není k
Nortě nenávratně připoutáno, stejně jako nebylo
připoutáno k Mavenovi. Když posledně Archeon
napadly nepřátelské síly, rod Samosů byl připraven.
Utekli jsme. Zvolí stejnou strategii i tentokrát?
Zaskřípala jsem zuby. Už teď mě z toho všeho
začínala bolet hlava.

„Mavenova úniková železnice je pořád

provozuschopná,“ pokračoval Julian.

Cal se mu jako odpověď opatrně vyškubl. „Mohli

bychom tě aspoň dostat z města.“

Mladý král zbledl jako sluncem vysušená kost. Už jen

z toho nápadu se mu udělalo zle. „Aby se mohlo celé
město vzdát?“

„To samozřejmě ne,“ odpověděl mu Julian rychle.

„Hlavní město budeme bránit, zatímco ty už budeš od
nebezpečí dost daleko a nebudou se tě moct
zmocnit.“

Cal mu odpověděl stejně rychle a dvakrát tak

odhodlaně. Jak se dalo čekat. „Já nehodlám utíkat.“

To jeho strýce očividně nepřekvapilo. Přesto se mu

to pokusil rozmluvit.
Marně. „Cale…“

„Nedovolím, aby za mě ostatní bojovali, zatímco já se

budu někde schovávat.“

Stará královna to už nevydržela a chytila ho za

zápěstí. Měla jsem toho jejich rodinného štěkání dost,
ale nebylo kam se před ním schovat. Čas už hrál proti
nám. „Už nejsi ani princ, ani generál,“ prosila ho
Anabel. „Teď jsi král a tvoje bezpečí je nezbytně
nut…“

Stejně jako to udělal se strýcem, i jí se Cal jemně

vymanil ze sevření. V očích mu planuly žhavé uhlíky.
„Jestli teď dám sbohem Archeonu, můžu dát rovnou
sbohem i jakékoli naději na to, že kdy budu králem.
Nenech se zaslepit strachem natolik, aby sis to
neuvědomila.“

Měla jsem toho nesmyslu už vážně dost, tak jsem se

rozhodla říct nahlas, co bylo zjevné, abych aspoň
ušetřila drahocenný čas. „Zbývající šlechtické rody
nikdy nepokleknou před králem, který utíká z boje,“
řekla jsem se zdviženou hlavou. Využila jsem veškeré
své letité zkušenosti u dvora, abych působila jako
obraz síly. „A ty, které by tak snad učinily, ho nikdy
nebudou respektovat.“

„Díky,“ ocenil můj příspěvek Cal.

Ukázala jsem do okna směrem ke kopcům na

obzoru. „V řece se obrátil směr proudu. A hladina se
zvedla. Dost na to, aby se až sem dostaly i jejich
největší bitevní lodě.“

Cal přikývl, rád, že jsme se konečně vrátili k

původnímu tématu. Pak trochu popošel od svých
příbuzných směrem ke mně.

„Budou chtít město rozdělit na dvě části,“ řekl a

podíval se z babičky na mého stále ještě mlčícího
otce. „Už jsem vydal rozkazy, aby se počet strážných
na obou březích vyrovnal a aby se rovněž zbývající
vojáci rozdělili mezi ně rovným dílem.“

Ptolemus ohrnul nos. „Nebylo by lepší koncentrovat

síly a opevnit se na náměstí před palácem? Zůstat
pohromadě?“

Bratr je válečník stejně jako Cal, ale strategie není

jeho silnou stránkou.

Rozumí jen síle. A Cal mu rychle vysvětlil, v čem

spočívá jeho omyl.

„To by Jezeřané hned vycítili, která ze stran je slabší.

Pokud budou síly na obou březích vyrovnané,
nebudou se moct rovnou vrhnout na tu slabší a my je
dokážeme držet v šachu na řece.“

„Soustředíme celé letectvo nad městem.“ To nebyl

návrh, ale rozkaz. A nikdo mě neumlčel. Přestože se
pravděpodobně blížil náš konec, cítila jsem hrdost.
„Ať cílí na jejich lodě. Kdyby se nám třeba už cestou
podařilo nějakou potopit, zpomalilo by to jejich
postup,“ pousmála jsem se ponuře. „Dokonce ani
nymfy nedokážou udržet na vodě loď plnou děr.“

Když pak Tiberias Calore promluvil znovu, z jeho

slov nečišela sebemenší radost. A naopak z očí mu
sálalo vnitřní utrpení. „Uděláme z říčního koryta
hřbitov.“

Hřbitov pro lidi obou druhů krve, Stříbrné i Rudé.

Pro Jezeřany, Pidmonťany, nepřátele. Ničím jiným ti
vojáci nejsou. Nemají ani tváře, ani jména. Poslali je
sem, aby nás zabili. Ta rovnice má snadné řešení,
zvlášť když na jedné její straně jsou ti, na nichž mi
záleží. Stejně se mi ale maličko zvedl žaludek, ačkoli
bych to nikdy nikomu nepřiznala. Dokonce ani Elane
ne. Jakou barvu asi bude voda v řece mít, až tohle
všechno skončí?

„Na zemi budeme v početní nevýhodě,“ řekl Cal a

začal pochodovat sem a tam trochu jako maniak.
Skoro jako by si povídal sám se sebou, když nám
předestíral svůj plán bitvy. „Navíc cokoli, co jejich
bouřkonoši rozpoutají, pravděpodobně zabrání
většině našich letadel vzlétnout.“

Otec pořád ještě neřekl ani slovo.

„Mezi jejich vojáky budou Stříbrní i Rudí,“
poznamenal Julian téměř omluvně.

Znovu se mi zvedl žaludek a tentokrát nejspíš i

Calovi. Maličko zpomalil.

Ale Anabel si jen odfrkla. „Tak to máme aspoň jednu

výhodu. Jejich řady budou zranitelnější. A ne tak
nebezpečné.“

Propast mezi Calovými nejbližšími poradci se mezi

nimi táhla jako hluboký kaňon. Julian se vzácně
přestal ovládat a málem na ni zavrčel. „Tak jsem to
nemyslel,“ procedil.

Zranitelnější. Ne tak nebezpečné. To měla Anabel

pravdu, ale ne tak, jak myslela. „Jezeřané zacházení
se svými Rudými nijak nezměnili,“ ozvala jsem se.

„Zatímco Norta ano.“

Ten vražedný pohled, kterým mě stará královna

zpražila, byl vskutku nádherný. „Takže?“
Hovořila jsem pomalu, jako bych vysvětlovala teorii
války malému dítěti, což ji krásně dopalovalo. „Takže
jejich Rudí se možná tolik do boje nepohrnou.

Možná by se dokonce mohli chtít vzdát zemi, kde s

nimi budou zacházet líp.“

„Jako bychom se na to mohli spolehnout,“ sykla

Anabel.

S nacvičeným úsměvem jsem jen pokrčila rameny, až

se mi zvedly ocelové chrániče. „V Přístavní zátoce to
tak bylo. Je dobré mít to aspoň na paměti.“

Pochopit vytřeštěné pohledy Stříbrných okolo mě

nebylo těžké. Dokonce i Ptolemus se tvářil, jako by
ho má slova šokovala. Jen Cal a Julian byli takovému
nápadu otevřeni. Vypadali nezaujatě, ale poněkud
zamyšleně. Zabloudila jsem pohledem ke Calovi.
Zadíval se mi do očí a téměř neznatelně přikývl.

Pak si olízl rty a vrhl se do dalšího plánování.

„Nemáme k dispozici žádné novokrevné teleportéry,
ale kdyby se nám nějak podařilo dostat vás dva,“
ukázal na mě a na Ptolema, „znovu na jejich plavidla
a neutralizovat jejich palebnou sílu…“

„Moje děti nic takového dělat nebudou.“

Volův hlas zněl tiše, ale zvučně. Skoro jako by

rozvibroval okolní vzduch.

Cítila jsem ho až hluboko v srdci a najednou jako

bych byla zase malá holka utíkající před panovačným
otcem. Ochotná udělat cokoli, co bude třeba, aby se
mnou byl spokojený, abych z něj vydolovala vzácný
úsměv nebo jiný náznak lásky, jakkoli malý.

To ne, Evangelino. Nedovol mu to.

Zaťala jsem ruku v pěst a zaryla si nehty do dlaně. To

mě trochu uklidnilo.

Ostrá bolest mi připomněla, kým jsem a na jakém

útesu jsme se právě všichni ocitli.
Cal se na mého otce nenávistně zahleděl. Začali spolu
vést tichou válku. Matka zůstala nehybně stát, dlaň
položenou na hlavě jednoho z vlků, který na mladého
krále lačně upíral žluté oči.

Moji rodiče nemají ani v nejmenším úmyslu sami

bojovat nebo nechat bojovat nás. V Přístavní zátoce
nás ještě byli ochotni poslat do bitevní vřavy a oba
nás riskovat. Pro vítězství.

Takže si myslí, že tahle bitva už je prohraná.

Chtějí utéct.

Pak otec přerušil napjaté ticho. „Mí vojáci, mí strážní

i mí přeživší příbuzní jsou tvoji, Tiberiasi. Ale s mými
dědici hazardovat nebudeš.“

Cal zaskřípal zuby, opřel si ruce v bok a zaťukal

prsty. „A vy budete kde, králi Volo? Taky se budete
skrývat v ústraní?“

Ohromeně jsem zamrkala. Cal v podstatě nazval

krále Riftu zbabělcem. Matčin vlk se celý zachvěl, jak
zrcadlil její vztek.

Otec má určitě už nějaké vlastní plány. Rozhodně.

Jinak by tu urážku tak snadno nepřešel. Jen nad ní
mávl rukou. „Já si ničí věrnost vlastní krví kupovat
nemusím,“ vrátil Calovi úder. „My zůstaneme tady a
budeme bránit náměstí.

Pokud Jezeřané zaútočí na palác, narazí na slušný

odpor.“

Cal znovu zaskřípal zuby. Toho zlozvyku se bude

muset vzdát, jestli si chce uchovat naději, že se mu
podaří udržet na trůnu. Král by neměl být tak jasně
čitelný.

Strýc mu stál věrně po boku. V očích mu jiskřilo a

upřeně zíral.

Na otce.

Téměř s úsměvem otevřel ústa, aby se dlouze

výhružně nadechl. Myslela jsem, že otec uhne
pohledem, přeruší oční kontakt, sebere pěvci jeho
největší zbraň.

Tím by ale dal najevo strach. Což by nikdy neudělal,

dokonce ani ne kvůli tomu, aby ochránil svou mysl.

Bylo to nerozhodně.

„Je to podle vás moudré, Jacosi?“ zavrněla matka a

vlci u jejích nohou zavrčeli.

Julian se jen usmál a ostré napětí se konečně zlomilo.

„Nevím, co máte na mysli, Vaše Veličenstvo,“
prohlásil dokonale neutrálním tónem. Prostým
jakékoli melodie nebo kouzelné moci. „Chtěl jsem jen
říct, Cale, že kdybych se nějak dostal k jezeřanské
královně, mohl bych se hodit,“ dodal. Neřekl to jen
tak.

Myslel to vážně. Byl to skutečný návrh.

A Calovi z něj přejela po tváři skutečná bolest. Otočil

se ke strýci a na moje rodiče hned zapomněl.

„To by byla sebevražda, Juliane,“ sykl. „Nikdy by se

ti k ní nepodařilo dostat dost blízko.“

Starý pěvec jen zvedl obočí. „Ale kdyby ano, mohl

bych to celé skončit.“

„Neskončilo by tím vůbec nic.“ Cal jeho návrh smetl

ze stolu a přísahám, že jsem málem zaslechla škvíření
vzduchu. V očích se mu zračilo čiré zoufalství a
strach, protože mu z tváře sklouzly všechny masky.
„Nedokážeš tuhle válku vyzpívat z hlavy Cenře i Iris
zároveň. I kdyby se ti je podařilo přesvědčit, aby
jedna druhou utopily nebo aby se i s celou armádou
otočily zpátky domů, stejně by se vrátily. V Zemi
jezer čeká další Cygnetová.“

„Ale získali bychom tak cenný čas.“

Julian měl pravdu, ale Cal o tom nechtěl ani slyšet. „A

přišli bychom tak o cenného člověka.“
Julian sklopil zrak a ustoupil. „Jak myslíš.“

„Jak dojemné,“ zašeptala jsem, protože jsem se

neudržela. Tolly to vnímal stejně jako já, div že mu
nevypadly oči, jak je protočil v sloup. „A víme vůbec,
co přesně nás čeká?“

Matka si hlasitě odfrkla. Zjevně byla stejně jako otec

toho názoru, že tahle bitva je předem prohraná. Že
město už je ztracené. „Myslíš kromě plné jezeřanské
síly? Kromě Rudých legií posílených o co největší
počet Stříbrných, které se jim povedlo sehnat? A to
se ani nezmiňuji o mocných nymfách, kteří tu budou
mít při ruce širokou řeku.“

„A možná i část moci Norty,“ zaťukala jsem si prstem

o rty. Nemůžu být jediná, koho to napadlo. Prostě
nemůžu. Na to to bylo až příliš zjevné. Soudě podle
stříbrných ruměnců ve tvářích ostatních si všichni
uvědomovali, o čem mluvím, jelikož se obávali toho
samého. „Co všechny ty šlechtické rody, které se
nezúčastnily tvé korunovace? Nikdo z nich ti nepřišel
přísahat věrnost. Nikdo z nich neuposlechl tvých
rozkazů.“

Cal polkl naprázdno a stříbrně zbledl. „Ne dokud

Maven žije. Pořád ještě slouží jinému králi.“

„Poklekli ale i před jinou královnou,“ naznačila jsem.

Cal se zamračil a zvážněl. „Ty myslíš, že Iris získala

na svou stranu i Norťany?“

„Myslím, že by byla hloupá, kdyby to nezkusila,“

pokrčila jsem rameny. „A Iris Cygnetová je všechno,
jen ne hloupá.“

Možné důsledky mých slov se mezi námi rozhostily

jako hustá mlha, které si nejde nevšímat. Dokonce i
otec vypadal znepokojen představou, že by v Nortě
mělo dojít k dalšímu štěpení, na území, které chce
jednoho dne určitě ovládnout.

Anabel nervózně přešlápla z nohy na nohu, načež si

dlaní uhladila přísně stažené šedé vlasy. A pak
potichu zamumlala:
„Nevěřila bych, že to je možné, ale myslím, že se mi
po těch špinavých Rudých stýská.“

„Na to je už trochu pozdě,“ zavrčel Cal hlasem

dunivým jako hrom.

A otci zacukalo v jednom koutku úst. Ještě nikdy na

sobě nedal víc znát, že se cítí nesvůj.

Samozřejmě že Archeon je na případnou invazi

připraven. Existuje spousta plánů, jak hlavní město
bránit. Po sto letech války s Jezeřany by bylo šílené
myslet si opak. Ovšem ať už Calorové vymysleli
cokoli, jejich strategie pro boj s nymfami z rodu
Cygnetů se opíraly o skutečnosti, které už nejsou
pravdivé.

Například o nortskou armádu v plné síle. O

sjednocenou zemi. O továrny vyrábějící naplno
elektřinu i munici. Na nic z toho se Cal ale spolehnout
nemůže.

Kasárna a vojenské budovy přiléhající k náměstí jsou

tím nejbezpečnějším místem mimo dlouhé podzemní
chodby Státní pokladnice, ale mně se nechtělo
schovávat se v podzemí, kde bych se mohla spoléhat
jen na rozvrzaný vlak.

Rodiče se odebrali do hlavního štábu, aby dohlédli na

nekonečný příval zpráv valících se na nás od
leteckých sil. Vsadila bych se, že král Volo si užívá,
že mu najednou spadla do rukou taková moc, zvlášť
když Cal se mezitím připravuje na to, že povede
vojsko do bitvy.

Nemám radost z představy, že bych měla boje

sledovat jen zdálky, na zrnící obrazovce. Jsem radši,
když se můžu o všem přesvědčit na vlastní oči a z
první ruky. Navíc teď nemůžu být s rodiči. Nevím
proč, ale blížící se armáda a lodě skryté v oblacích na
obzoru mi najednou rozhodování značně usnadňovaly.

Ptolemus seděl vedle mě na schodech vedoucích do

hlavního štábu. Zbroj se mu pořád ještě jemně vlnila
na těle ve snaze najít si dokonalé místo na jeho
svalech. Zaklonil hlavu a podíval se na nebe na honící
se mračna, houstnoucí s každou minutou. Wren
seděla hned vedle něj. Ruce měla volné, připravené
okamžitě léčit.

„Bude pršet,“ poznamenal. „Každou chvíli.“

Wren se zadívala na druhou stranu náměstí směrem k

mostu, jehož pilíře a oblouky se pomalu topily v mlze
ženoucí se do města. „Jak vysoko už je asi hladina
řeky teď?“ prohodila.

Napjala jsem své schopnosti a pokusila se jimi

dosáhnout až k rychle se blížící armádě. Ale její lodě
musely být stále ještě příliš daleko. Nebo jsem se jen
nedokázala dostatečně soustředit.

Otec se chystá znovu utéct. Rod Samosů prchne.

Nechá Nortu padnout, takže zůstane jen Rift,
osamělý ostrov ve šplouchajícím moři Cygnetů.

Nakonec pohltí i nás.

Královna Cenra nemá žádného syna. Nikoho, komu

by mě mohli prodat. Volo Samos už mě nemá komu
nabídnout. Nakonec se bude muset jezeřanské
královně vzdát.

A nejspíš i zemřít její rukou, stejně jako Salin Iral.

Pokud vůbec přežije dnešní den.

Co potom bude se mnou?

Když můj otec bude muset čelit smrti stejně jako můj
zaslíbený?

Myslím, že pak budu svobodná.

„Máš mě rád, Tolly?“

Wren i můj bratr sebou trhli a podívali se na mě.

„Samozřejmě že ano,“ vyhrkl Ptolemus překvapeně,
svraštil stříbrné obočí a po tváři mu přeběhl stín
hněvu.

„Jak se mě na to vůbec můžeš ptát?“

Už jenom ta otázka samotná ho urazila a zranila.
Cítila bych se stejně, kdyby se mě na to samé zeptal
on.

Vzala jsem ho za ruku a pevně stiskla kosti v jeho

nově narostlé dlani, která nahradila tu, o niž před
několika měsíci přišel. „Poslala jsem Elane pryč. Až
se vrátíš domů, nenajdeš ji tam.“

Rudé vlasy, horský vítr. Jako by to byl sen. Mohl by

být skutečný? Je tohle moje šance?

„O čem to mluvíš, Eve? Kam jsi…?“

„To ti neřeknu, abys později nemusel lhát.“

Pak jsem se přinutila pomalu postavit na podivně

roztřesených nohách. Jako bych byla dítě, které se
teprve učí chodit a má za sebou jen prvních pár
krůčků.

Celá jsem se chvěla od hlavy až k patě.

Ptolemus vyskočil se mnou a trochu se sehnul, aby se
mi mohl podívat přímo do očí. Jeho obličej se zastavil
jen pár centimetrů před tím mým. Chytil mě pevně za
ramena, ale ne až tak moc, abych se mu nemohla
vytrhnout, kdybych chtěla.

„Jdu dovnitř. Musím se ho na něco zeptat,“

zamumlala jsem. „Ačkoli myslím, že jeho odpověď už
znám.“

„Eve…“

Zadívala jsem se mu do očí, do stejných očí, jako

mám já. Jako má náš otec.

Byla bych ho požádala o pomoc, ale copak ho můžu

takhle rozervat? Můžu po něm snad chtít, aby si
zvolil, na čí stranu se postaví? Bratra miluju a on
miluje mě, ale má rád i naše rodiče. Je lepším
dědicem, než jsem kdy byla já.

„Nechoď za mnou.“
Stále ještě roztřesená jsem ho co nejpevněji objala.
Reflexivně mě sevřel v náručí, ale nezmohl se ani na
slovo, vůbec nechápal, co tím vším chci říct.

Pak už jsem se neohlédla, ani z toho důvodu, abych,

možná naposledy, zahlédla bratrovu tvář. Bylo to
příliš těžké. Může zemřít dnes nebo zítra nebo třeba
za měsíc, až královny z rodu Cygnetů vtrhnou do
mého rodného domu, aby vyhladily celou mou rodinu.
Chtěla jsem si pamatovat jeho úsměv, ne zmatení.

Hlavní štáb byl vzhůru nohama. Panoval tam naprostý

chaos. Na chodbách a v kancelářích se to jen hemžilo
Stříbrnými důstojníky křičícími nejnovější zprávy o
pohybu nepřátelských armád. O lodích Jezeřanů, o
vzdušné letce Pidmonťanů.

Všechno mi splývalo dohromady.

Najít rodiče bylo snadné. Matčini vlci střežili z obou

stran dveře do jedné z místností svýma jasnýma
bystrýma očima. Když jsem okolo nich procházela,
oba se ke mně otočili najednou, ani přátelsky, ani
nepřátelsky.

Uvnitř bylo plno zrnících obrazovek. Fungovalo jich

už jen pár. To není dobré znamení. Naše vzdušné síly
musejí být už hluboko v bouři. Pokud z nich vůbec
ještě něco zbylo.

Volo a Larentia stáli nehybně, jako by jeden byl

zrcadlovým obrazem toho druhého. Až neskutečně
rovně. Mlčky sledovali zoufale se vyvíjející situaci,
bez jediného mrknutí oka. Na jedné z obrazovek se
pomalu zhmotnila první válečná galéra, její obří stín
obestřený mlhou. Za ní se postupně začaly objevovat
další a další. Už jich bylo jasně zřetelných aspoň
dvanáct a další přibývaly.

V téhle místnosti jsem už byla dřív, ale ještě nikdy

jsem ji neviděla tak pustou.

Vysílačky a obrazovky obsluhovala jen hrstka

Stříbrných, kteří se pokoušeli držet krok s přívalem
informací, aby mohli předávat nejnovější zprávy
poslíčkům pobíhajícím sem a tam. Nejspíš je pak
nosili Calovi, ať už byl teď kdekoli.

„Otče?“ zakňourala jsem jako dítě.

A on se mě chtěl taky jako dítěte zbavit. „Teď ne,

Evangelino.“

„Co bude, až se vrátíme domů?“

Podíval se na mě přes rameno a zamračil se. Nechal

si stříbrné vlasy ostříhat víc než obvykle, až těsně k
hlavě, takže vypadala skoro jako lebka kostlivce.
„Až tuhle válku vyhrajeme.“

Nechala jsem ho tu lež odpapouškovat. Zatímco ze

sebe sypal nesmysly, ve mně rostlo napětí. Budeš
královnou, zavládne mír, život se zas vrátí do
starých kolejí. Všechno to byla jedna velká snůška
lží.
„A co bude se mnou? Jaký máš se mnou plán?“
zeptala jsem se ze dveří.

Zůstala jsem stát přímo na prahu, protože jsem

potřebovala mít možnost rychle utéct. „Kým budeš
chtít, abych se stala příště?“

Oba věděli, na co se jich ptám, ale ani jeden z nich

nemohl odpovědět. Ne když nás poslouchali cizí, byť
jich bylo málo. Museli zachovat iluzi naší věrnosti až
do poslední vteřiny.

„Jestli utečete, tak já taky,“ zamumlala jsem.

Král Riftu zaťal pěst a vše kovové v místnosti se

zachvělo. Pár obrazovek dokonce popraskalo,
protože jim silou svého hněvu ohnul rámy. „My se
nikam nechystáme, Evangelino,“ zalhal.

Matka se rozhodla zkusit jinou taktiku, rychle došla

až ke mně a vytřeštila na mě prosebně oči. Zjevně se
snažila napodobit štěně nebo kotě. Pak mě dokonce
jako milující matka pohladila po tváři. „Potřebujeme
tě,“ zašeptala. „Naše rodina tě potřebuje, tvůj bratr
tě…“

Ale já couvla směrem do chodby. Lákala jsem je oba

za sebou. Jen dvakrát doprava a pak ven, na
náměstí…

„Nech mě jít.“

To už se ke mně přihnal otec. Málem cestou matku

srazil. Jeho chromová zbroj se v umělém světle
přízračně leskla.

Dobře věděl, o čem mluvím, co po nich ve

skutečnosti žádám.

„Nikdy,“ zasyčel. „Jsi moje, Evangelino. Má vlastní

dcera. Patříš k nám. Máš vůči nám své povinnosti.“

Další krok zpět. Vlci u dveří vstali.

„Nemám.“

Otec se pohyboval se mnou. Jako obří stín kopíroval

mé kroky. „Co tedy jsi, když ne Samosová?“ zavrčel.
„Bez nás nejsi nic.“

Věděla jsem, že to bude jeho odpověď. A v tu chvíli

se ve mně přetrhla poslední tenoučká nit. I když jsem
se snažila sebevíc, stejně mi do očí vyhrkly slzy. Jestli
mi i skanuly po tvářích, to už nevím. Necítila jsem nic
jiného než palčivý zuřivý vztek.

„Už mě nepotřebuješ. Ani pro moc, ani čistě z

chamtivosti,“ vpálila jsem mu do tváře. „A stejně mě
nechceš propustit na svobodu.“

Zamrkal a na krátký okamžik jako by z něj všechen

hněv vyprchal. Skoro to zafungovalo. Je to můj otec,
a ať dělám, co dělám, mám ho ráda. Přestože se
mnou jedná tak, jak se mnou jedná. Přestože chce
mojí lásky zneužít k tomu, aby mě zotročil, abych se
stala vězněm vlastní krve.

Vychovali mě, abych si rodiny cenila nade vše.

Vychovali mě k věrnosti k vlastní rodině.
A přesně to je Elane. Moje rodina, má krev.

„Už se vás nebudu doprošovat,“ zašeptala jsem a

zaťala pěst.

V tu chvíli se ze stropu urvala všechna světla a spadla

dolů tak rychle a nečekaně, že to zaskočilo i mého
otce. Z řezných ran na hlavě se mu začala řinout krev
a zavrávoral. Ale nebyl mrtvý. Dokonce ani
omráčený. Na něco takového nemám žaludek.

Ještě nikdy v životě jsem tak rychle neběžela, ani v

boji ne. Protože jsem ještě nikdy v životě neměla
takový strach.

Jenže matčini vlci byli rychlejší než já. Chňapali mi po

nohách a snažili se mě strhnout k zemi. Mrštila jsem
po nich kovem ze svých paží, který jsem přetavila na
nože. Jeden bolestně zavyl, když mu jedno z ostří
rozseklo břicho. Ten druhý byl ale silnější a větší a
skočil po mně.

Pokusila jsem se mu vyhnout, ale dopadlo to tak, že

jsem zakopla a spadla na záda, zatímco on už se mi
hnal po krku. Na hrudi mi přistálo skoro devadesát
kilo masa. Zalapala jsem po dechu, který jsem si tím
pádem vyrazila.

To už mi hrdlo sevřely ostré zuby, ale nestiskly. Zaryly

se mi do kůže jen tak, aby mě poškrábaly. Aby mě
přitiskly k zemi.

Všude nade mnou i kolem mě skřípaly žárovky v

lampách a panty ve dveřích.

Nemohla jsem skoro ani dýchat, natož abych se

mohla pohnout.

Podařilo se mi uběhnout celých deset metrů.

„Ani se nehni,“ zaskřehotala matka a stoupla si do

mého velice omezeného zorného pole. Vlk nade
mnou se chvěl vzteky a vpíjel se do mě svýma
žlutýma očima.

Otec zuřil hned vedle něj. Vypadal jako rozzuřený

černý mrak. Jednou rukou si držel hlavu a snažil se
zastavit krvácení. Pohled v jeho očích byl ještě
děsivější než ten vlčí.

„Ty hlupačko,“ vydechl. „Po tom všem, co jsme pro

tebe udělali. Po tom, kam až jsme tě dostali.“

„Nebýt té jedné vady,“ zasyčela matka a zavrtěla

nade mnou hlavou, jako bych byla jedním z jejích
vzácných zvířat, které chová jen k osobnímu využití.
Nejspíš jsem pro ni přesně tím byla. „Nebýt jedné
závažné, nepřirozené vady.“

Snažila jsem se nějak popadnout dech, abych mohla

aspoň vzlyknout. Žaludek se mi svíral vzteky a
zoufalstvím. Pusť mě, byla bych škemrala.

Ale on mě nikdy nepustí. Neví jak.

A za to možná může jeho otec a otec jeho otce.

Nevím proč, ale vzpomněla jsem si na Mare

Barrowovou. Na to, jak pevně ji její rodiče objímali,
když se s ní v Montfortu loučili. Vůbec nic
neznamenají, jsou to zcela bezvýznamní lidé, ani nijak
zvlášť krásní, moudří nebo mocní. A přesto jim
závidím tak strašně moc, až se mi z toho chce
zvracet.

„Prosím,“ vydralo se ze mě.

Ale vlk se ani nehnul.

Otec udělal další krok ke mně. Prsty měl zbrocené

tekutým stříbrem. Mrskl jimi a ohodil mě sprškou
vlastní krve. Tím, co jsem udělala.

„Vlastnoručně tě odtáhnu zpět do Riftu.“

O tom vůbec nepochybuju.

Zírala jsem na něj, bojovala o každý nádech a prsty

šátrala po zemi. Dokonce i má vlastní zbroj mě
zradila a na jeho rozkaz se mi svezla z těla. Zůstala
jsem obnažená, bezbranná. Zranitelná. Vězeňkyně,
stále a napořád.
Když vtom ode mě otec najednou odletěl kamsi
dozadu. Ve tváři se mu vzácně objevilo naprosté
překvapení. Táhla ho chromová zbroj, v níž byl od
hlavy až k patě navlečený, až vrazil do nejbližší stěny
a praštil se o ni do hlavy. Když se mu pak protočily
panenky a zhroutil se k zemi, matka vykřikla.

Vlka nade mnou potkal jiný osud.

Lesklé ostří mu sťalo hlavu, která odlétla a spadla o

kus dál. Jeho horká rudá krev mi vytryskla přímo do
tváře.

Ale se mnou to ani nehnulo. Kolem zápěstí mě chytila

známá chladivá dlaň, aby mě vytáhla na nohy.

„Vytrénovali jste nás příliš dobře,“ vydechl Ptolemus

a pomohl mi vstát.

Matka doběhla k otci, sklonila se nad ním a přejela

mu rukama po těle. Pokusil se zvednout, ale
Ptolemův úder ho příliš ochromil. Ještě pořád byl ale
naživu.
„Sbohem, Evangelino,“ ozval se další mužský hlas.

A z přilehlé chodby vyšel Julian Jacos spolu s Anabel,

která už si ťukala prsty o sebe. Neplýtvala na mě ani
jediným pohledem, jen postupovala kupředu se
zvednutýma rukama. Tak smrtící moc ukrytá v tak
malé ženě.

„Uteč, Larentie.“ Chtěla jsem si instinktivně zacpat

uši, přestože Julianův melodický hlas nebyl
směřovaný ke mně. Jeho mocí se přesto chvěl vzduch
všude kolem, byla stejně hmatatelná jako sladká chuť
v ústech. „Zapomeň na své děti.“

Okamžitě se rozběhla pryč. Jako jedna z jejích

špehujících krys.

„Larentie!“ huhňal otec, tak omráčený, že skoro ani

nemohl mluvit.

Rozhodně ale mohl křičet.

Ponechala jsem ho Anabel a Julianovi. Jakémukoli

osudu, který pro krále Riftu zvolili.

Venku už mezitím padla hustá mlha, která zahalila

náměstí do tak šedého oparu, že se nemohlo jednat o
přirozený jev. Wren na nás čekala, doprovázená
dalšími stíny uskupenými do formace. Calovi vojáci,
soudě podle toho počtu možná dokonce celá legie.

Jakmile nás zahlédla, pokynula nám. „Tudy,“ zavolala

a otočila se k mlze a vojákům.

Zaznamenala jsem něco těžkého, tak těžkého, že

jsem to ucítila i na velkou vzdálenost. Jezeřanské
lodě. Musely to být ony. Nad hlavami nám hučely
stíhačky zahalené v mlze. Odněkud se ozývalo
hvízdání a bouchání střel. Cítila jsem se v mlze
uvězněná, oslepená. Zaměřila jsem se na Wren a
Ptolema a proplétala se za nimi skrz legii pochodující
namísto. Několik vojáků se za námi překvapeně
podívalo, ale žádný se nepokusil nás zastavit. A
budova hlavního štábu za chviličku zmizela v mlze.

Vzali jsme to rovnou přes náměstí směrem k

pokladnici. S trochu nepříjemným pocitem jsem si
vybavila Mavenovu svatbu. I tehdy se náměstí
proměnilo v bojiště a on utíkal k vlaku, svému
drahému únikovému prostředku. Nikdy jsem ten
vynález neměla ráda, ale na to teď musím
zapomenout. Je to nejrychlejší cesta ven. A
nejbezpečnější. Než bitva skončí, budeme už daleko
za městem.

A pak…

Neměla jsem čas ani energii myslet na to, co bude

potom.

S mlhou se přihnal i déšť. Najednou se spustil takový

liják, že jsem byla v mžiku promočená. Na mokré
dlažbě to klouzalo, a tak jsme museli zpomalit,
abychom si nezlámali nohy. Dole na řece se ozývalo
rytmické dunění, až se nám země třásla pod nohama.

Lodě spustily palbu na oba břehy Archeonu.

Natáhla jsem ruku po Ptolemovi, ale prsty mi sklouzly

po jeho mokré zbroji.

Bylo mi jasné, že palba každou chvíli zasáhne i tuhle

část města.

Nemýlila jsem se.

Nad bránou zavyla první střela a vzápětí vylétla z

mlhy. Neviděla jsem, kde přistála, ale podle výbuchu
za námi jsem odhadovala, že Ohnivý palác právě
utrpěl přímý zásah. Rázová vlna srazila několik
vojáků k zemi a i my měli co dělat, abychom se
udrželi na nohou. Ptolemovi a mně pomohla naše
zbroj a Tolly pevně chytil Wren dřív, než stačila
upadnout.

„Postupujte dál!“ zakřičela jsem do jekotu další

střely, která tentokrát dopadla někde poblíž hlavního
štábu.

Někdo další nedaleko štěkal sotva slyšitelné rozkazy.

Jeho hlas doprovázely plameny žhnoucí v čele
shromážděné legie. Blesklo mi hlavou, že ať si Cal
pro tuhle příležitost připravil jakoukoli řeč, dozajista
se mine účinkem. V ulicích bylo hlučno a mokro a
vojáky rozptylovala flotila řádící na řece. Přesto se
dali na pochod, připraveni vykonat jakékoli jeho
rozkazy. Patrně se rozvinout podél útesů a zaútočit na
řeku pod nimi.

Najednou byli všude kolem nás.

Legie se valila vpřed jako vlna a nesla nás s sebou.

Snažila jsem se proklestit si cestu mezi
uniformovanými těly a pátrala mezi tvářemi Stříbrných
po Ptolemovi a Wren. Pořád byli blízko, ale
vzdálenost mezi námi rostla. Zapátrala jsem po
měděném plíšku v bratrově opasku a zuby nehty se
ho držela.

„Uhněte,“ zavrčela jsem a pokusila se znovu prodrat

davem. Bratrova zbroj mě vedla jako maják. „Uhněte
z cesty!“

Další střela dopadla blíž, přesně na cíl. Spadla z

oblohy jako kladivo. Byl to granát. Menší, neřízený,
ale pořád smrtící. Já i Ptolemus, ačkoli jsme byli
daleko od sebe, jsme oba najednou zvedli ruce nad
hlavu a zapojili veškerou svou sílu.

Napojila jsem se na ocelovou schránku a se zaťatými

zuby se pokusila zastavit rychle letící střelu. Povedlo
se a oba společně jsme odhodili granát zpět do mlhy,
snad někam blízko jezeřanské flotily. Několik telkáčů
v Calově legii nás napodobilo a začali odrážet granáty
a rakety. Jenže jich z mlhy přilétalo tak moc, že nás za
pár okamžiků málem zasypaly.

Piloti našich letadel kličkovali mezi mraky a stříleli po

nepřátelích, co to jen šlo. Nebyli však ve vzduchu
sami. Jezeřané mají vlastní vzdušné síly a Pidmonta
také. Ve všem tom zmatku jsem se ani nemohla
soustředit na přemýšlení. A nortské zbraně také
nezahálely. Ze střílen nad námi létaly jiskry a žhavé
projektily. Obvykle bývají maskované za obyčejné
hradby nebo podpěry mostu, ale teď ne. Střílny
obsadilo několik telkáčů, kteří se smrtící přesností
vrhali k řece výbušniny.
Tohle město bylo vybudováno, aby přežilo, a přesně
o to se teď pokoušelo.

Zvedl se vítr, nejspíš probuzený našimi větrolamy.

Rod Larisů byl očividně stále věrný Calovi a používal
své schopnosti v plném rozsahu. Nad náměstím se
proháněl hurikán, který odrazil několik granátů a
raket. Pár jich skončilo v řece, jiné odlétly někam do
mlhy. Mžourala jsem do vichru a snažila se neztratit z
očí Ptolema a Wren, jenže síla hurikánu nutila vojáky
semknout se k sobě ještě blíž, takže jsme mezi nimi
zůstali uvěznění.

Se zaťatými zuby jsem si klestila cestu mezi

ozbrojenými těly. Každý krok proti hučícímu větru,
prudkému dešti a postupující legii byl těžší a těžší.
Dav se vlnil jako řeka pod námi, na níž se teď bělaly
zpěněné hřbety vln.

Chytila jsem Tollyho za ledovou zbroj na zápěstí. Vší

silou si mě přitáhl k sobě, až jsem mu bezpečně stála
po boku. Objal mě okolo ramen, stejně jako držel
Wren.
Co teď?

Potřebovali jsme se nějak dostat na okraj davu, jenže

zdi a budovy na náměstí tiskly legii těsně k sobě a
postupně nás všechny tlačily směrem k mostu.

Dokonce i zdálky jsem viděla Cala. Tyčil se nad

ostatními a jeho rudá zbroj vypadala na pozadí bouře,
která se okolo rozpoutala, jako krůpěj krve. Stál na
jedné z nižších kamenných věžiček u otevřené brány.

Jako dokonalý cíl, idiot.

Jakýkoli slušný ostřelovač by ho musel sundat i na sto

metrů, kdyby se jen trochu snažil.

On to byl ale ochoten riskovat, aby trochu pozvedl

odvahu ostatním, kteří spěchali bránit most. Jeho
směrem se rozletěly další granáty, on ale jen mávl
rukou a nechal je vybuchnout ve vzduchu dřív, než
stačily napáchat nějaké škody.

Na mostě mezitím už Stříbrní vojáci mizeli v husté

mlze. Dokázala jsem si živě představit, kam jdou.
Dokonce už teď byl rytmus střelby jezeřanských lodí
trochu nepravidelný. Snažila jsem se nepředstavovat
si naše vojáky, jak musejí na jejich palubách čelit
koncentrované síle vojsk královny Cenry a knížete
Brackena.

Kdyby se nám podařilo dostat vás dva zase na

lodě… zazněla mi v hlavě ozvěna Calových slov.
Zaskřípala jsem zuby, protože jsem se najednou
příšerně zastyděla. Ale já se nenechám zaplést do
téhle bitvy, nenechám se zatáhnout na řeku. Ne když
na ní čekají ty dvě.

Tohle je naše šance a musíme se jí chopit.

„Musíme dál!“ vykřikla jsem v naději, že mě přes

všechen ten hluk Tolly zaslechne. Státní pokladnici už
jsme měli za zády a s každým dalším krokem se nám
vzdalovala. Být takhle tlačena kupředu proti své vůli
bylo téměř nesnesitelné.

Moc zbroje mi na těle nezůstalo, otec mi jí většinu

sundal, ale to málo, co mi zbylo, jsem využila k
vytvoření kulatého štítu. Ptolemus udělal totéž a na
jeho paži se vmžiku zaleskl široký plochý disk. Použili
jsme je jako beranidla a vší silou se s jejich pomocí
tlačili proti davu. Šlo to pomalu, ale jistě. Vytvořili
jsme si kolem sebe dostatek prostoru, abychom
mohli postupovat.

Až do chvíle, než nám cestu zastoupila rudá zbroj s

ohnivou koulí v jedné ruce.

Cal nás probodl pohledem. Čekala jsem, že se do

nás pustí. Jeho plameny neochvějně plápolaly dál, ani
v dešti se nevzdávaly. Vojáci kolem něj vytvořili
ochrannou formaci.

Po tvářích mu stékaly kapky deště a z rozpálené kůže

mu stoupala pára.

„Kolik lidí si s sebou berete?“ řekl téměř neslyšně.

Zamrkala jsem, aby mi z řas stekly kapky deště, a

ukázala na Wren a na Ptolema.
„Tvůj otec, Evangelino. S kolika lidmi se chytá
utéct?“ řekl a udělal krok ke mně, aniž by ze mě
spustil oči. „Musím vědět, s kým už nemůžu počítat.“

V mém nitru jako by se v tu chvíli něco zlomilo.

„To by mi stejně neřekl,“ zamumlala jsem.

Výraz nezměnil, ale ohnivá koule v jeho dlani jako by

se na okamžik ještě víc rozzářila. Znovu se zadíval na
mě i na Ptolema, jako by si nás měřil. Nechala jsem
po sobě jeho pohled stéct stejně jako všudypřítomný
déšť a mlhu a kouř.

Tiberias Calore už není mou budoucností.

Pak bez jediného dalšího slova ustoupil a jeho vojáci

s ním. Nechal nám po kluzké dlažbě na náměstí volný
průchod.

Když jsem ho míjela, ucítila jsem teplo sálající z jeho

dlaně, která se zastavila těsně vedle mé paže. Myslím,
že mě skoro objal. Cal byl odjakživa zvláštní, jiný než
ostatní Stříbrní. Takový jemnější, téměř něžný,
zatímco my ostatní jsme díky výchově ostří a tvrdí
jako břitva.

Místo objetí jsem ho jen na chvíli chytila za ruku a

přitáhla si ho k sobě blíž – poslední pozdrav od
Evangeliny Samosové, než navždy zmizí. Bez koruny,
bez rodu, bez barev. Aby se mohla stát docela novým
člověkem.

„Když není příliš pozdě pro mě, není příliš pozdě ani
pro tebe.“

Teprve poté, co jsme se usadili ve vlaku, rozsvítili v

něm světla a nastartovali motory, jsem se aspoň
vzdáleně zamyslela nad tím, kde koleje asi končí.

Do Montfortu bude ještě dlouhá cesta.

Kapitola 33

Mare

Ještě pořád jsem si nezvykla na tu purpurovou

barvu vlasů.

Aspoň není tak výrazná jako Ellina. Dovolila jsem

Gise, aby mi nabarvila jen šedé konečky. Na kořínky
mi nesahala. V chůzi jsem si omotala pramen okolo
prstu a nevěřícně zírala na svou novou barvu.
Přestože vypadala zvláštně, byla jsem na ni z
nějakého důvodu pyšná. Jsem elektrikon. A nejsem
sama.

Po prvním útoku na Archeon se Maven se svými

věrnými poradci pustil do ničení a zaplavování široké
sítě podzemních tunelů pod městem. Nejvíc se
soustředili na jeho jižní okraje, kde je síť nejširší.
Všechny tunely odtamtud vedou do ruin Naercey a k
ústí řeky. Davidson původně navrhoval zahájit útok
právě z rozvalin opuštěného města, ale Farley i já
jsme věděly své. I to totiž Maven zničil. Zdevastoval
pevnost Šarlatové hlídky a vyhodil do vzduchu vše,
co po ní zbylo. Nechal se však Hlídkou inspirovat a
vybudoval vlastní síť tunelů pro únikový vlak. Takhle
hluboko pod zemí a po tak dlouhé době, po kterou
jsme v něm už pochodovali, jsem si nemohla být jistá,
ale odhadovala jsem, že nakonec se napojíme právě
někde u kolejí.

Můj vnitřní kompas rotoval kolem dokola a marně se

pokoušel určit sever.

Nezbývalo nám než se spoléhat na zpravodajské

informace Hlídky a na Mavena.

Přestože to zní šíleně, právě on byl naší největší

nadějí, jak se dostat co nejdál do středu města.
Spojené síly Montfortu a Šarlatové hlídky jsou příliš
početné na to, abychom mohli vést útok jen ze
vzduchu nebo jen z řeky nebo jen ze země.

Museli jsme zkombinovat všechny tři možnosti.

A samozřejmě že já uvízla ve tmě a musela se

plahočit hodiny a hodiny pod několika tunami půdy a
kamení.

Mavenova silueta kráčela před námi, jasně osvětlená

našimi baterkami. Pořád ještě na sobě měl
jednoduchou šedou košili a šedé kalhoty, které mu
dali ve vězení v Montfortu. Z tenké látky, příliš veliké,
takže vypadal mladší, hubenější a ještě protáhlejší než
jindy.

Držela jsem se trochu zpátky a využívala Farley jako

lidský štít. V těsné blízkosti u něj se drželi i jeho
hlídači, vyrovnaná skupina Rudých i novokrevných.
Všichni s odhodlanými výrazy a rukama na zbraních u
opasku.

Tyton šel poblíž a neustále se na Mavena soustředil.

Všichni připraveni jednat v první vteřině, kdy něco
zkusí.

Stejně jako já. Byla jsem napjatá jako drát, ne díky

elektřině, ale z nervozity.
Byla jsem na nervy od té chvíle, co nás Maven zavedl
do podzemí servisním poklopem několik kilometrů
severně od okrajů města.

Naše armáda se vlekla podzemím za námi. Tisíce

vojáků pochodovaly tmou a jejich vyrovnaný
rytmický krok se odrážel od stěn tunelu jako tlukot
srdce, které mi bušilo v hrudi.

Napravo ode mě šel Kilorn. Musel trochu zkrátit

krok, aby mi neutíkal. Když si všiml, jak na něj zírám,
nervózně se na mě usmál.

Pokusila jsem se mu to vrátit. V Novém městě skoro

umřel. Doteď cítím na rtech jeho horkou krev. Ta
vzpomínka mě naplnila tupým strachem.

Můj starý přítel mi to vyčetl z tváře dokonce i v tom

šeru a trochu do mě šťouchl. „Musíš přiznat, že na
přežití mám talent.“

„Tak doufejme, že vydrží,“ zamumlala jsem.

Stejně tak jsem se bála i o Farley, přestože byla
zkušená a protřelá. Ale to bych nikdy nahlas
nepřiznala.

Farley velela polovině našich pozemních sil. Všem

vojákům Šarlatové hlídky i Rudým z Norty, které
jsme za ty měsíce nashromáždili. Druhé polovině velel
Davidson, který se ale rozhodl jít spolu s námi
ostatními a dát Farley přednost.

Vtom se tunel před námi náhle rozdvojil. Užší chodba

se stáčela ostře nahoru po několika prastarých
schodech zanesených prachem, zatímco druhá
pokračovala dál, stejně široká a rovná, a stoupala jen
minimálně.

Maven na rozcestí zastavil a opřel si ruce v bok.

Vypadal pobaveně tím, jak se všech šest jeho strážců
jako jeden muž zastavilo spolu s ním.

„Kudy?“ vyštěkla Farley.

Maven se na ni ohlédl s povědomým úšklebkem. Pod

lícními kostmi mu hrály temné stíny, takže mu ledově
chladné modré oči vystupovaly z obličeje ještě
výrazněji. Neodpověděl jí.

Na nic nečekala a dala mu jednu pěstí. Podlahu v

tunelu orosila jeho stříbrná krev lesknoucí se ve světle
baterek.

Zaťala jsem ruku v pěst. Za všech jiných okolností

bych Farley nechala zmlátit Mavena víc než ráda, ale
právě teď jsme ho potřebovali.

„Farley,“ sykla jsem a okamžitě zatoužila, abych to

mohla vzít zpět. Strašně se na mě zamračila, zatímco
Maven se zakřenil stříbrem potřísněnými zuby.

„Nahoru,“ řekl a ukázal na příkře stoupající tunel.

Nebyla jsem jediná, kdo v tu chvíli tiše zaklel.

Ne že by se jednalo o těžký výstup, ale každopádně

nás zpomalil. Což Mavena evidentně těšilo, jelikož se
na nás každou chvíli ohlížel se škodolibým úsměvem.
Dál jsme museli pokračovat ve trojicích, už se nás
rozhodně nevešlo dvanáct vedle sebe jako předtím.
V tunelu se brzy udělalo vedro, jak v něm bylo
přecpáno a jak byli všichni nervózní. Po krku mi
stekla krůpěj potu. Nejraději bych se na hlavní město
vrhla ze země a frontálním útokem, ale takhle to
nejspíš bude muset stačit.

Některé schody byly vyšší než jiné, takže jsem tu a

tam musela lézt po čtyřech.

Kilorn to sledoval téměř se smíchem. Umím přivolat

hromy a blesky, ale zdolat nějak důstojně vysoké
schody je zjevně nad mé síly.

Výstup nahoru netrval víc než půl hodiny, ale v tom

šeru se mi to zdálo jako celé dny. Postupovali jsme
relativně v tichosti. Dokonce i Kilorn mlčel. Celý
dlouhý zástup vojáků zahalila nejistota jako mrak a
všichni jsme vystřízlivěli. Co asi najdeme, až se
konečně vyškrábeme na povrch?

Sice jsem se na Mavena snažila nedívat, ale tak nějak

jsem z něj nemohla spustit oči. Instinktivně. Ani
trochu jsem mu nevěřila. Čekala jsem, že každou
chvíli skočí do nějaké mezery a někam nám zmizí. On
ale kráčel dál a ani na chvíli nezpomalil.

Pak se cesta konečně zase vyrovnala a napojila na

další širší tunel s kulatými stěnami a kamennými
podpěrami. Vzduch v něm byl už chladnější a mně
přeběhl po zpocených zádech mráz.

„Myslím, že víš, kde jsme,“ donesl se ke mně

Mavenův hlas. Jednou rukou ukázal na střed podlahy
tunelu.

Na ní ležely nové koleje, od nichž se odrážela světla

našich baterek.

Došli jsme až k jeho únikovému vlaku.

Ztěžka jsem polkla nečekaný strach, který mě

zachvátil. Už to nebude trvat dlouho. Soudě podle
toho, jak si všichni začali upravovat a kontrolovat
výstroj, si to uvědomili i ostatní. Odtud se Farleyina
polovina mužstva jednoduše dostane až na náměstí
před Ohnivým palácem a k útesům, na nichž leží
západní Archeon.

Zbytek pod vedením premiéra Davidsona a generálky

Labutě projde pod řekou a spojí se s generálkou
Archou, poslední členkou velení, která ještě zůstala
ve městě. Pokud všechno půjde podle plánu, podaří
se nám dobýt obě poloviny města dřív, než si nás
někdo vůbec všimne. A Jezeřany pěkně obklíčíme.

Bude s námi ale Cal ochotný bojovat?

Musí, opakovala jsem si. Nemá na výběr.

Naším oficiálním cílem je ubránit Archeon před

Jezeřany. A aspoň toho dosáhnout můžeme. Toho
dosáhnout můžeme.

Kilorn vycítil můj neklid a trochu se mi otřel o paži.

Jenže z doteku jeho rozehřáté ruky mi akorát znovu
přeběhl mráz po zádech.
Najednou jsem si všimla něčeho neobvyklého.
Odněkud zdáli to dunělo a hučelo pulzující elektřinou.
Zvláštní bylo, že to nepřicházelo seshora, ale přímo z
tunelu. A postupně se to k nám přibližovalo.

„Něco sem jede,“ vykřikla jsem.

Tytonovi se stejně jako mně napjaly všechny svaly v

těle. „Ustupte!“ zvolal a přitiskl Mavena ke stěně.
Všichni ostatní se zachovali stejně a vzápětí jsme to
uslyšeli.

Řev motoru řítícího se k nám po kolejích rychleji a

rychleji. Pak už se v zatáčce rozsvítila oslepující
světla. Musela jsem si zastínit oči.

Zjistila jsem, že už zas hledím na Mavena, který se ani

nehnul. Dokonce ani nemrkal.

Pak už se okolo nás prohnal dobře známý šedý vlak,

příliš rychle na to, abychom mohli zahlédnout, kdo v
něm prchá. Maven se ale přesto díval do okének
letících kolem a třeštil na ně své modré oči. Potom
zbledl, až měl tváře bělejší než Tytonovy vlasy, polkl a
rty stiskl k sobě tak silně, že nebyly skoro vidět. To
všechno se seběhlo strašně rychle a za vteřinu už své
emoce zas dostal pod kontrolu, ale to, co jsem
viděla, mi stačilo.

Vím, jak Maven Calore vypadá, když má strach, a

právě teď byl hrůzou bez sebe. Z velice dobrého
důvodu.

Ať už měl jakýkoli plán, jakoukoli naději na útěk,

právě mu odjela spolu s tím vlakem.

Všiml si, že na něj zírám a že jsem pochopila, na co

myslí. Zaťal zuby a pomalu po mně přejel pohledem,
jako by mě hladil.

Od toho, cos způsobil, nemůžeš utéct, měla jsem

sto chutí mu říct.

Ale on mě pochopil i beze slov.

Když mi vlak zmizel z dosahu smyslů, Maven zavřel

oči.

Myslím, že mi tak chtěl dát sbohem.

Stejně jako reflektory vlaku byly i bílé chodby státní

pokladnice oslepující.

Tyton držel Mavena za krk, aby zrychlil náš postup

kupředu, a tlačil ho nahoru rychleji a rychleji. Znovu
jsem zaslechla, jak si všichni kontrolují zbraně a
výstroj. Nabíjeli pistole, tasili meče, upevňovali si
opasky, zapínali poslední knoflíky. Sama jsem měla u
pasu pistoli. Nejsem na to zvyklá, takže jsem se
mírně nakláněla na opačnou stranu. Pochybovala
jsem, že ji nahoře budu potřebovat. Na rozdíl od
Farley. Ta odhodila rudé sako na zem a nechala ho
napospas stovkám podrážek, takže se mi naskytl
pohled na změť opasků a pouzder, kterými měla
ověšené boky i trup. Měla minimálně šest pistolí,
příslušnou munici a vysílačku. Nezapomněla ani na
nože, které si už mohli všichni jasně prohlédnout.
Diana Farleyová byla na válku připravená.
Někde daleko za námi vykřikla jedna z členek
Hlídky. Sice jsem jí tak úplně nerozuměla, ale ostatní
ano a začali po ní její pokřik opakovat, takže brzy už
se odrážel do stěn tunelu jako dunění hromu. Už jsem
rozuměla.

„Povstaňte, rudí jak úsvit!“

Přestože jsem měla strach, vykouzlilo mi to na rtech

zlomyslný úsměv.

„Povstaňte, rudí jak úsvit!“

Náš bojový pokřik se nesl točitou chodbou.

Skoro jsme běželi. Maven měl co dělat, aby udržel s

Tytonem krok. Ale Farley jako by po mramorové
dlažbě letěla.

„Povstaňte, rudí jak úsvit!“

I Kilorn se k pokřiku přidal.

„Povstaňte, rudí jak úsvit!“

Světla nad našimi hlavami blikala v rytmu tlukotu
mého srdce.

Ohlédla jsem se za sebe na záplavu rudé a zelené,

vojáků Šarlatové hlídky a Montfortu. Na jejich tváře,
v nichž proudí krev obou barev. Všichni provolávali
to samé, někteří se zdviženou pěstí či zbraní. Nikdo
nemlčel. Jejich hlasy zněly tak silně, že jsem v nich
téměř neslyšela ten svůj.

„Povstaňte, rudí jak úsvit! “

Zavolala jsem hromy a blesky a veškeré síly, které mi

ještě zbyly. Uvědomila jsem si, že nejsem ani generál,
ani velitel, takže se můžu starat jen sama o sebe a o
Kilorna a o Farley, když mi to dovolí. Na nic víc už
mi nezbyla kapacita.

A ještě o Cala, ať už je kdekoli. O Cala, který určitě

vede svou armádu a marně se snaží vzdorovat přesile,
brání město před téměř nevyhnutelnou zkázou.

Tyton velkými dveřmi pokladnice vyběhl s Mavenem

do deště na náměstí jako první. Mladý princ uklouzl
na mokré dlažbě, ale Tyton ho držel pevně. Běžela
jsem za nimi. Skoro jsem čekala, že Mavena, který
už se chvěl v dešti, zabije teď a tady. Neměli jsme v
plánu nechat ho přežít bitvu. A už ho ani
nepotřebujeme.

Takže to můžeme skončit tady.

Sama jsem se ale nějak nedokázala rozhodnout, co

dělat. Jako by to bylo na mně.

Tyton Mavena dál pevně držel a trochu tlačil k zemi.

Není tak vznětlivý jako my ostatní, a dokonce ani
teď, s Mavenem v rukách, se nenechal ovládnout
hněvem. Je dobrým žalářníkem pro někoho, kým
všichni ostatní tak moc opovrhují.

„Udělej to,“ slyšela jsem Mavena procedit skrz

zaťaté zuby, s hlavou skloněnou. Rozpřáhl bílé paže.
Prsty se mu třásly v dešti. Věděl stejně dobře jako já,
kam tahle cesta vede.
Za námi proudili na náměstí další a další Farleyini
vojáci, stále ještě s bojovým pokřikem na rtech.
Zaplnili náměstí rudou a zelenou změtí uniforem, které
jasně vystupovaly i z husté mlhy kolem. Soustředila
jsem se na padlého krále, který se chvěl na kolenou
jen nějakých sto metrů od svého někdejšího paláce.
Dokonce ani rytmické výbuchy granátů a zvuk střelby
téměř nenarušovaly mou pozornost.

„Řekl jsem udělej to,“ zavrčel Maven znovu ve snaze

Tytona vyprovokovat.

Nebo mě.

Nad námi se honila temná mračna. Ucítila jsem svůj

blesk ještě dřív, než rozčísl oblohu. Purpurový a bílý,
symbol naší přítomnosti. Ať Cal ví, že jsme tady.

„Už mě k ničemu nepotřebujete.“ Po obličeji mu

stékaly kapky deště. „Tak už to skoncuj!“

Pak pomalu zvedl oči a zadíval se na mě. Čekala

jsem, že v nich spatřím smutek, porážku.
Ne zuřivý vztek.

„Ty…“ začala jsem, ale neměla jsem čas to doříct,

když těsně u jednoho ze sloupů pokladnice, jen
kousek od nás, vybuchl nějaký dobře mířený granát.

Vzápětí nás tlaková vlna smetla po kluzké dlažbě.

Praštila jsem se o zem do hlavy a na chvíli mi před
očima začaly tancovat hvězdičky. Když jsem se
pokusila vstát, znovu jsem spadla, protože mě srazil
stejně dezorientovaný Tyton, který mě zalehl, načež
se nám těsně nad hlavami prohnal ohnivý jazyk
exploze.

„Maven!“ zařvala jsem, ale můj hlas nebyl v bitevní

vřavě vůbec slyšet. Všude se střílelo, létaly granáty a
vybuchovaly bomby, vyl vítr a hučel déšť, takže ve
výsledku byl můj křik asi stejně tak slyšitelný jako
šepot.

Tyton se podepřel lokty a začal se rozhlížet kolem

dokola. I on pátral po šedé košili a černých vlasech.
Vyškrábala jsem se na kolena a zachvěla se. Vlasy už
jsem měla zase rozcuchané a kolem tváře mi vlály
nezvykle purpurové pramínky. Vtom se těsně vedle
mého ramene zastavil Kilorn. Tvář už měl zrudlou
námahou a potem.

„Je pryč?“ vydechl a snažil se mi pomoct na nohy.

Jakmile se mi přestala motat hlava, mohla jsem se

konečně postavit, všechny svaly v těle napjaté,
připravena bleskurychle se vyhnout dalšímu
případnému náporu plamenů. Ne že by to bylo třeba.
Takový on není. Maven není žádný bojovník.

„Je pryč,“ zasyčela jsem.

Můžu se ho vydat hledat. Nebo se můžu postarat o

to, že dokončíme, co jsme začali. Můžu se postarat,
aby mí přátelé zůstali naživu.

Silou vůle jsem se odhodlala otočit se a pohlédnout

na brány náměstí a most za nimi. „Máme práci.“
Přestože most byl stále ještě zahalený hustou mlhou,
rozeznávala jsem na něm siluety stovek vojáků. Po
celé jeho délce. A pod ním i velké stíny jezeřanských
lodí. Na nebi se navzájem pronásledovaly stíhačky s
rudými, žlutými, vínovými, modrými i zelenými křídly
jako hejno nebezpečných dravců. Dál za řeku už
jsem neviděla. Druhou část města zakrývala
neprostupná mlha. Aspoň že Farley a její důstojníci
mají vysílačky, takže mohou s Davidsonem a druhou
stranou Archeonu komunikovat.

Natáhla jsem ruku, chytila Tytona za zápěstí a

postavila ho na nohy. Temně se zamračil, znechucen
sám sebou.

„Omlouvám se,“ myslím, že jsem ho slyšela zašeptat.

„Měl jsem ho zabít, když jsem k tomu dostal
příležitost.“

Otočila jsem se na podpatku a zamířila k Farley.

„Vítej do klubu,“ zamumlala jsem a poslala k zemi
nebe další vzteklý blesk.
V odpověď mlhu rozčísly i zelený a modrý blesk.

„Dostali se na druhou stranu,“ poznamenal Kilorn a

ukázal na vzdálená světla.

„Rafe a Ella, Davidsonovi muži.“

Přestože Maven utekl, zacukalo mi v koutcích úst a

na rty se mi dral úsměv, protože hluboko v srdci jsem
cítila triumf. „No tak aspoň něco.“

Víc než jen něco.

Na náměstí je koncentrovaná veškerá vláda Norty. Je

tam palác, soudní dvůr, státní pokladnice i hlavní štáb,
jenže větší část hlavního města se rozkládá na druhém
břehu řeky. Ta naše je sice možná důležitější, ale
východní Archeon je rozlehlejší a žije tam daleko víc
lidí. Rudých i Stříbrných. Nezůstanou stát proti
Jezeřanům sami, zatímco Cal se bude moct plně
soustředit na jejich armádu.

Farley se zadívala dolů z mostu. Jako vysoká stoická

socha na pozadí pobíhajících vojáků. Její důstojníci
štěkali rozkazy a organizovali své muže do předem
nacvičených formací. Polovina z nich vytvořila lidský
štít proti Ohnivému paláci, kde se mohli stále ještě
nacházet nějací Calovi Stříbrní.

Ostatní zaujali pozice na útesech a zatarasili naši

stranu mostu.

V podstatě jsme uvěznili Cala mezi oběma břehy na

mostě klenoucím se nad nepřátelským loďstvem.

K tomu jsme rychle zamířili i my. Vojáci Montfortu i

Hlídky nám dělali místo, abychom mohli projít. Tyton
se dal hned do práce a začal po lodích Jezeřanů
metat své oslnivě bílé elektrické blesky. Ocelové
kolosy vypadaly neprostupně dokonce i pro
magnetrony. Mraky na nebi se zbarvily modře a
vzápětí do přídě jedné z lodí udeřil vší silou Ellin
modrý blesk, až kov zaskřípal a roztrhal se.

Zamžourala jsem skrz mlhu dolů k vodě. Řeka měla

být hluboko pod námi, ale voda vystoupala daleko
výš, než jsem si pamatovala. Úplně mi vyschlo v
ústech, když jsem si uvědomila, jak moc Jezeřané
zvedli její hladinu, aby i jejich největší lodě mohly
doplout tak hluboko do vnitrozemí.

„Pořád stoupá,“ poznamenala Farley a posunula se,

aby mi udělala na svém stupínku místu. „Tunely,
kterými jsme sem přišli, se už pryč nedostaneme.“

Kousla jsem se do rtu a vzpomněla si na síť tunelů

pod námi. „Zaplavené?“

Přikývla. „Téměř jistě.“ Pak se taky zadívala do mlhy

na siluety na mostě a na řeku. Šedobílou mlhou se
valila oblaka černého kouře. „Vylezli jsme z nich
právě včas.“

Kilorn se zastavil hned vedle nás. On svou pozornost

upíral na most, ne na řeku. Z naší pozorovatelny jsem
viděla, že Calovi lidé most nebrání, ale vedou z něj
útok. Na lodních palubách pod námi se mlhou míhali
agilové spolu s lamželezy, Anabelinými detonátory a
dalšími Stříbrnými nejlépe vybavenými k boji zblízka.
Největší díl práce patrně odváděli mrazové z rodu
Gliaconů.

Všechny své schopnosti zaměřili proti flotile, takže

jedna z menších bitevních lodí už byla úplně přimrzlá
k jednomu z mostních pilířů.

S úlevou jsem si oddychla, když jsem nikde mezi

loďmi neviděla tancovat ohnivé plameny. Nic kromě
běžných výbuchů. Takže Cal dole není. Zatím.

„Myslíš, že ví, že jsme tady?“ zamyslel se Kilorn dál

zírající na most.

Farley zaťala zuby a sáhla si k opasku. Ne po zbrani,

ale po vysílačce, kterou k němu měla taky připnutou.
„Nejspíš nemá čas o tom přemýšlet.“

„Ví to,“ zamumlala jsem a vyslala z oblohy další

purpurový blesk. Vzduch zhoustl tak, jako by se
bitevní vřavu rozhodla zahalit černá oblaka. Když na
náměstí dopadla další dělostřelecká salva a jedno z
křídel paláce poškodily výbuchy granátů, trhla jsem
sebou.

„Nevidím tu Mavena,“ poznamenala Farley a popošla

blíž ke mně. Zjistila jsem, že musím čelit přímému
pohledu jejích blankytně modrých očí, které zářily
pořád stejně jasně, dokonce i v tom šeru. „Je po
všem?“

Kousla jsem se do rtu málem do krve. Raději cítím

palčivou bolest než stud.

Jenže Farley si mé zaváhání vyložila správně a

zamračila se na mě rychleji, než bych věřila, že je
možné.

„Mare Barrowová…“

V tu chvíli jí ale naštěstí zapraskalo ve vysílačce,

takže jsem byla jejího hněvu dočasně ušetřena.
Popadla ji a zavrčela do ní: „Tady generálka Farley.“

Hlas na druhé straně nepatřil ani Davidsonovi, ani

žádnému jinému generálovi nebo montfortskému
důstojníkovi.

„Myslel jsem, že už se nevrátíte,“ ozval se Cal slabě a

zdaleka. Měli jsme dost špatný signál. Všechna
elektřina ve vzduchu musela radiové vlny rušit.

Bez dechu jsem odtrhla oči od Farley a zadívala se na

most. A jeden ze stínů na něm se mi začal zhmotňovat
před očima. Jeho široká postava dobře známým
sebejistým krokem zamířila k nám. Ani jsem se
nehnula. Jako bych do toho vyvýšeného místa nad
vším tím zmatkem zapustila kořeny.

„Je od tebe vážně milé, že sis na nás udělal čas,“

ušklíbla se Farley do vysílačky.

„Obyčejná slušnost,“ odpověděl.

Farley si povzdechla a naklonila se směrem k postavě

na mostě, která už od nás byla vzdálená jen nějakých
padesát metrů. Cal stál obklopen svými muži. Když
se zastavil, zastavili se spolu s ním. Vypadali dost
napjatě, v rukou svírali zbraně a čekali jen na rozkaz.
Cal nám kývl na pozdrav, ale Farley se trochu
zamračila a vyčkávala.

„Hádám, že si uvědomuješ, jak se věci mají, Cale,“

řekla.

„Ano,“ odpověděl skoro příliš rychle.

„A?“ kousla se Farley do rtu.

Ve vysílačce dlouze zapraskalo, než znovu promluvil.

„Mare?“

Farley mi ji vrazila do dlaně dřív, než jsem ji o to

stačila poprosit.

„Jsem tady,“ řekla jsem a zadívala se mu přes tu

propast mezi námi přímo do očí.

„Je příliš pozdě?“

Ta otázka toho říkala víc, než bylo možné spočítat.

Vtom nebe rozčísly purpurové, bílé, zelené a modré

blesky tak jasné, že prostoupily i nepřirozenou mlhou
a všechny nás na moment oslepily. Zavřela jsem oči,
usmála se a nechala se celá prostoupit proudem
energie.

Když odezněl, odpověděla jsem mu. Na všechno, na

co se ptal.

„Ne, není,“ řekla jsem.

Vzápětí jsem vrazila vysílačku zpátky Farley. Nechala

mě seběhnout po schodech, abych se mohla vydat
skrz zřícené brány zdevastovaného náměstí ke
Calovi. Jeho vojáci se rozestoupili.

On sám zůstal stát na mostě a ani se nehnul. Stejně

jako předtím chtěl, abych došla já k němu. Chtěl mě
nechat zvolit rychlost i směr. Dát mi možnost sama se
rozhodnout. Svěřit všechno do mých rukou.

Navzdory probíhající bitvě na řece jsem udržovala

stejnoměrné tempo. Pak se ozvala příšerná rána a
skřípání kovu. Možná do sebe narazily dvě lodě.
Nevím, skoro jsem to nevnímala.

Objali jsme se krátce, příliš krátce, ale stačilo to.

Padla jsem mu do náruče a přitulila se k němu na tak
dlouho, jak jsem se jen odvažovala. Vnímala jsem
teplo sálající z jeho svalnatého těla. Cítila jsem z něj
kouř, krev a pot. Zkřížil mi ruce na zádech a co
nejpevněji mě k sobě přitiskl.

„S korunami jsem skončil,“ zašeptal mi.

„No konečně,“ vydechla jsem.

Pak jsme se oba zároveň pustili a obrátili svou

pozornost zpět k nastalé situaci.

Na nic víc nebyl čas a rozhodně jsem neměla mentální

kapacitu na něco víc myslet.

Cal se jednou rukou znovu chopil vysílačky a druhou

mě pořád ještě držel kolem ramen. „Věřím, že Volo
Samos a někteří jeho lidé se stále ještě nacházejí v
hlavním štábu, generálko,“ prohlásil. Zadívala jsem se
skrz mlhu na velkou budovu na kraji náměstí. „Raději
si dávejte pozor a hlídejte si záda.“

„Rozumím, zařízeno,“ odpověděla Farley. „Ještě

něco?“

Už znovu byla v pohybu a vydávala rozkazy všem

kolem sebe, aby se ihned zařídila podle Calovy rady.
Kilorn a Tyton jí kráčeli po boku jako osobní stráž.

„Pracujeme na úplném zatarasení řeky. Pokud se lodě

nebudou moct otočit…“

„Nebudou moct ani uniknout,“ dokončila jsem za něj

a rozhlédla se po ruinách na obou březích města. Nad
hlavami nám prolétaly dělostřelecké granáty, za nimiž
se táhla černá kouřová stopa připomínající inkoust
vylitý na papíře.

Přes veškerou snahu Calových mužů i vzdušných sil

se nezdálo, že by armáda Jezeřanů musela řešit
nějaké výraznější ztráty. Sledovala jsem, jak Ella k
jejich lodi vyslala další ze svých blesků, jenže proti
němu se bleskurychle zvedla obří vlna, která do sebe
pohltila většinu jeho ničivé síly. Na okamžik zazářila
nadpřirozeným světlem, ale pak pohaslo a vlna se
neškodně přelila zase dolů do řeky. Musela to být
práce královny Cenry, možná jí v tom pomáhala i její
dcera.

Ještě nikdy v životě jsem neviděla takovou ukázku

moci, dokonce ani od lidí, kteří se v takových věcech
vyžívají.

Cal to s vážným výrazem sledoval spolu se mnou.

„Musíme jim začít potápět lodi, jenže na řece mají
veškerou obranu, kterou budou kdy potřebovat.

Momentálně je jediným výsledkem našeho snažení

minimalizace škod ve městě.

„Když pak další vlna smetla další rakety, zaklel.

„Nakonec jim musí dojít munice, ne?“

Přejela jsem nepřátelskou ocelovou loď nenávistným

pohledem. „Povolej nějaké teleportéry. Ať dostanou
na palubu Lerolany a Evangelinu, aby jim do nich
udělali pár děr.“

„Evangelina je pryč.“

„Vždyť jsi teď říkal, že její otec…“

Nevím proč, ale Cal se na chvíli zatvářil téměř pyšně.

„Naskytla se jí příležitost a ona se ji rozhodla využít.“

Příležitost utéct a nechat tohle všechno za sebou.

Nepotřebovala jsem žádnou zvláštní dávku fantazie,
abych dokázala uhádnout, kam asi utekla. Nebo s
kým.

Stejně jako Cal i já najednou pocítila zvláštní směs

pýchy a překvapení.

„Ten vlak,“ řekla jsem a málem jsem se sama pro

sebe škodolibě usmála. No výborně, pomyslela jsem
si.

Cal zvedl jedno obočí. „Cože?“

„Cestou v tunelu jsme potkali ten Mavenův vlak.
Uháněl odsud pryč. To musela být ona,“ vysvětlila
jsem mu. Jeho jméno mě ale zaštípalo v ústech a
zůstala mi v nich po něm hořká pachuť.
„Mimochodem ten je tu taky,“ vyhrkla jsem.

Teplota okolo nás ihned vzrostla o několik stupňů. „

Maven? “ Calovi samým šokem spadla čelist.

Přikývla jsem. A zrudla jak rajče. „Provedl nás tunely

až do města. Aby nás na tebe poštval.“

Cal si stále ještě nevěřícně přejel rukou po bradě.

„Tak to je škoda, že mu za to nemůžu poděkovat,“
zamumlal nakonec a pokusil se o úsměv. Jenže já se
usmát nedokázala, mohla jsem se akorát tak znovu
kousnout do rtu. „Co je?“ nechápal.

Nemělo smysl lhát. „On nám utekl.“

Cal na mě zamrkal. Nad hlavami nám prosvištěl další

granát. „Teď vážně není čas na špatné vtipy, Mare.“
Smutně jsem sklopila zrak. Já nežertuju.

Jeho náramek zajiskřil a Cal z jisker vytvořil ohnivou

kouli, kterou vzteky, překvapením a vyčerpáním hodil
přes okraj mostu a nechal ji spálit trochu mlhy, než
vyhasla.

„Takže teď je někde tady ve městě?“ vyštěkl. „No

skvěle.“

„Dohlídni na Farley a na Kilorna, já ho půjdu najít,“

navrhla jsem rychle a chytila ho za paži. Jeho zbroj
byla tak rozpálená, jako by ji právě vytáhli z pece.

Cal se mi vytrhl, ohlédl se k náměstí a zaťal zuby.

„Ne, půjdu já.“

Vždycky jsem byla rychlejší než on. Obratně jsem se

mu vyhnula a pevně se rozkročila mezi ním a
náměstím. Pak jsem mu položila dlaň na prsa a držela
ho na místě. „Zdá se, že na to máš trochu moc
práce,“ poznamenala jsem a kývla k armádě pod
námi.
„Trochu,“ procedil.

„Já to dokážu skončit.“

„Já vím, že ano.“

Jeho zbroj se pod mým dotekem rozehřála a pak mě

chytil za ruku.

Jenže přesně v tu chvíli se most pod námi otřásl,

protože do něj něco vrazilo. A ne jen na jednom
místě, ale všude, ze všech stran. Seshora, zespodu,
rakety, granáty. Následovala přívalová vlna, která se
vší silou opřela do pilířů a spláchla i místo, kde jsme
právě stáli. Cal byl v těžké uniformě míň obratný a
spadl, zatímco já se nějak udržela na nohou.

Až na to, že už nebylo moc kde stát.

Celý archeonský most stojící na třech masivních

pilířích z kamene a z oceli se začal naklánět ke svému
středu a dolů. Nebylo těžké uhádnout proč. Vzápětí
jím otřásla další exploze, která rozmetala do širokého
okolí hromadu trosek, stejně jako celý středový pilíř.

Cal se ze všech sil snažil vyškrábat na nohy. Popadla

jsem ho za ruku. Byla bych ho táhla, kdybych mohla,
jenže jeho zbroj byla příliš těžká.

„Pomoc!“ vykřikla jsem a rozhlédla se kolem po jeho

strážích.

Lerolanové, sami pokrevní příbuzní jeho babičky, na

nic nečekali a zvedli ho, jenže most pracoval proti
nám a s děsivým hučením se hroutil čím dál rychleji.

Chodník pod námi povolil a zřítil se o deset metrů níž

na další patro. Tvrdě jsem přistála na boku a ucítila
jsem, jak mi povolila žebra. Celým tělem mi projela
silná bolest. Sykla jsem a pokusila se vstát. Vypadni z
toho mostu, vypadni z toho mostu, znělo mi v
hlavě.

Cal už klečel na kolenou a natahoval ruku před sebe.

Jenže ne aby mě chytil.
Aby mě zastavil.

„Nehýbej se!“ zařval.

S rukama na žebrech jsem ztuhla uprostřed kroku.

Cal se vyjeveně rozhlížel kolem sebe.

Namísto střelby jezeřanské armády, která po nás dál

pálila hlava nehlava, jsem slyšela jen jedinou věc.
Znělo to jako šepot, ale šlo o něco horšího.

Skřípání. Praskání.

„Cale…“

Vtom se celý most zřítil.

Kapitola 34

Cal

Padal jsem jako kámen.

Ta zbytečná načančaná zbroj, která mě vždycky

jenom zpomalovala, mě nemůže před třicetimetrovým
pádem do rozbouřené vody ochránit. Nezachrání mě
a já nezachráním ji. Máchal jsem kolem sebe rukama
a snažil se něčeho zachytit, ale nenahmatal jsem nic
než mlhu. Ani křičet jsem nemohl.

Spolu s námi padaly i trosky mostu a já se chystal na

srážku s tvrdým betonem.

Třeba mě rozdrtí ještě dřív, než se utopím. Štěstí v

neštěstí.

Hladina se blížila a já se snažil zahlédnout Mare.

Vtom mě někdo chytil za pas a zmáčkl mě tak silně,

že mi vyrazil dech.
Udělaly se mi mžitky před očima. Měl jsem pocit, že
omdlím.

Anebo taky ne.

Zavyl jsem a řeka, mlha i rozpadající se most zmizely

v temnotě. Celé tělo se mi napjalo, a když jsem
narazil do něčeho tvrdého, čekal jsem, že se mi kosti
rozsypou na prach.

Ale nic se nestalo.

„Nevěděl jsem, že králové dokážou takhle vřískat.“

Otevřel jsem oči a zjistil, že nade mnou s přátelským

úsměvem stojí pobledlý Kilorn Warren. Podal mi ruku
a já ji s povděkem přijal a nechal se zvednout.

Montfortská teleportérka v zelené uniformě nás

trochu udýchaně pozorovala.

Byla drobná, skoro tak drobná jako Mare, a zdvořile

mi pokývla na pozdrav.
„Díky,“ vydechl jsem, stále ještě překvapený, že jsem
to přežil.

Ona pokrčila rameny. „Jenom jsem splnila rozkaz,

pane.“

„Zvykneme si na to někdy?“ ozvala se Mare pár

kroků ode mě. Klečela na kolenou a byla celá zelená.

Její teleportérka, montfortská důstojnice Arezzo, se

na ni s úsměvem podívala.

„Dala bys snad přednost té druhé variantě?“

Mare jen zakoulela očima. Otočila se ke mně a

natáhla ruku. Kilorn ji podepřel z jedné strany, já z
druhé a vytáhli jsme ji na nohy. Začala si oklepávat
prach z krvavě rudé uniformy Šarlatové hlídky, aby se
aspoň na chvilku něčím zaměstnala. Byla stejně
rozhozená jako já, ačkoli to odmítala přiznat. Řekl
bych, že na blízké setkání se smrtí si nezvyknete
nikdy, nehledě na to, kolikrát se vám to stane.
„Kolik se jich zřítilo?“ zeptala se pořád ještě se
skloněnou hlavou.

Kousl jsem se do rtu a rozhlédl se kolem sebe.

Spatřil jsem pár zotavujících se Lerolanů. Víc
teleportéři nezvládli a já měl stovky vojáků na mostě
a další pod ním. Při tom pomyšlení se mi stáhl
žaludek. Se zaťatými zuby jsem se zvedl a zjistil, že
jsme zpátky na okraji náměstí, obklopení Farleyinými
vojáky, kteří hbitě opevňovali útes. Pod námi trčely
nad rozbouřenou řekou zbytky zříceného mostu.
Jedna z podpěr se skácela jako strom ve větru přímo
na ocelový trup jezeřanské lodi. S takovou tíhou si
neporadily ani ty jejich královny, takže se plavidlo
pomalu potápělo.

Druhý konec mostu se ztrácel v mlze, takže jsem

mohl jen doufat, že aspoň části mých vojáků se
podařilo doběhnout na protější břeh. Nezačali jsme s
moc početnou armádou, ale každý ztracený život mi
nakládal další tíhu na ramena. Už teď mě to břemeno
drtí, a to bitva ještě zdaleka neskončila.
Mare se zastavila vedle mě a podívala se stejným
směrem. Na okamžik si propletla prsty s mými, ale
pak zdráhavě ucukla. „Musím ho najít,“ zašeptala.

Jakkoli bych jí chtěl s tímhle úkolem pomoct, nemůžu.

Ne pokud nechci přenechat velení Nanabel nebo –
při mých barvách – Julianovi. Ani jeden z nich
nedovede Archeon pořádně bránit, zvlášť ve spojení
s Dianou Farleyovou.

„Běž,“ řekl jsem Mare a položil jí svou ruku na

bedra. S těžkým povzdechem jsem ji mírně postrčil.
K mému bratrovi. Aby ho zabila. „Zbav nás ho.“

Tohle bych měl udělat já. To já bych na to měl mít

dost odvahy.

Jenže to nedokážu. Nedokážu ho zabít. Svého

brášku.

Jakmile odešla s Kilornem v patách, zhluboka,

přerývaně jsem se nadechl.
Kolikrát mu budu muset říkat sbohem?

Kolikrát už jsem ho ztratil?

„Řeka!“ vyštěkl někdo.

Zahodil jsem všechny myšlenky a nechal se vést

instinkty. Roky jsem se cvičil na válečníka a generála,
abych se dokázal v každé bitvě hned zorientovat.
Ihned jsem si v hlavě vybavil město rozdělené Velkou
řekou, teď obsazenou jezeřanskou armádou. Zůstali
jsme odříznutí od druhé části Archeonu a jedinou
možností, jak se tam dostat, jsou teleportéři. Ani
nevím kolik. Rozhodně jich ale nebude dost, pokud
se Jezeřané rozhodnou obrátit svoji pozornost k
útesům a lidem okolo nich.

Farley se stále nehnula ze svého místa. Na rameni

měla pověšenou pušku.

Držela si u očí dalekohled namířený dolů. Seděla bez

hnutí, jako socha zahalená mlhou a dýmem.
„Pořád stoupá?“ zeptal jsem se a došel vedle ní,
abych lépe viděl. Aniž by se sama přestala dívat,
podala mi dalekohled.

„A rychleji. Podívej se po proudu,“ dodala a ukázala

k jihu.

Nebylo těžké uhodnout, co má na mysli. Po hladině

se hnaly zpěněné vlny, jak Jezeřané přivolávali další
vodu z oceánu. Řeka utvářela vodní stěnu vysokou
nejméně šest metrů. Vsadil bych se, že hladina
stoupla už nejméně o deset metrů a chystala se
vystoupat ještě mnohem výš.

Navzdory všem opevněním vybudovaným Šarlatovou

hlídkou odletovaly z útesů pod další dělostřeleckou
salvou kusy kamene. Přikrčil jsem se a zvedl ruku,
abych nás ochránil před padající sutí. Farley
jednoduše otočila hlavu.

„Julian se Sárou Skonosovou zřídili v kasárnách

marodku. Radši bychom měli sehnat pár nosičů,“
napadlo mě, když jsem se díval, jak se někteří vojáci
potácejí od útesů se zkrvavenými tvářemi.

„A Anabel?“ odpověděla nuceně neutrálním tónem.

„Ve štábu.“

„Se Samosem?“

Zaváhal jsem a vzpomněl si, co mi Evangelina řekla

před korunovací. Že Julian a Anabel mají v plánu ho
zabít. Vymazat Rift z rovnice. A možná nám za jeho
mrtvolu koupit trochu klidu. Pokud je tohle cena za
mír, nebudu jí bránit.

„Asi,“ dostal jsem ze sebe a rychle změnil téma. „Co

máte v plánu?“ zeptal jsem se jí. Nikdy jsem nezažil,
že by Diana Farleyová udeřila bez nějakého nápadu,
nebo dokonce esa v rukávu. Zvlášť když má v
zádech Davidsona a navíc celou Šarlatovou hlídku.
„Máte nějaký, ne?“

„Možná máme,“ odpověděla. „A ty?“

„Pokoušeli jsme se celou flotilu obklíčit, dostat ji do
pasti a podpálit, jenže ty nymfí královny jsou na vodě
neporazitelné.“

„Opravdu?“ Farley přimhouřila oči. „Myslím, že Iris

tě tehdy v Přístavní zátoce pořádně vyděsila.“

Snažil jsem se na to nemyslet. Drtivá tíha vody,

stahující mě dolů rychleji, než by mě kdy napadlo.
„Možná.“

„Tak to bychom jí to měli vrátit.“

„Dobře. Vezmu si pár detonátorů a teleportérů a

zkusím, jestli bychom…“

K mému překvapení mě gestem umlčela, až jsem celý

zrudl. „To nebude nutné,“ řekla a otočila se ke mně
zády. Sáhla po vysílačce a přeladila na jiný kanál.
„Premiére, jak to u vás vypadá?“

Ozval se Davidsonův hlas doprovázený ozvěnou

střelby. „Situace je stabilizovaná. Nějací Pidmonťané
se pokusili obsadit útesy, ale nečekali, že tady na nás
narazí. Poslali jsme je zpátky.“

Představil jsem si pidmontské vojáky ve

fialovozlatých uniformách, jak pod náporem
novokrevných protivníků padají z břehu.

„A co u vás, generálko?“ chtěl vědět Davidson.

Farley se zazubila. „Mám tady toho rozumnějšího

Calora a Barrowová pronásleduje toho druhého.“

„Premiére,“ řekl jsem do vysílačky. „Mám v troskách

mostu a dole na lodích několik stovek Stříbrných.
Dokážete je krýt?“

„Uděláme to jinak. Musejí se dostat z vody, posílám

pro ně své teleportéry,“

odpověděl.

„Já taky,“ přidala se Farley. „Vytáhneme jich co

nejvíc, než se to tam dole pořádně rozjede.“
Nechápavě jsem se na ni podíval. „Další vlna lodí?“

Ona se usmála ještě víc. „Něco takovýho.“

„Teď opravdu není čas na překvapení.“

„Jako bys zapomněl, co dovedeme,“ uchechtla se.

Bylo zvláštní dívat se, jak se směje tváří v tvář válce a
zkáze. „Museli jsme počkat, až bude hladina hodně
vysoko. A ty nymfí královny nám naštěstí s radostí
vyhověly.“

Znovu jsem se podíval k řece, jejíž hladina už vynesla

lodě na úroveň nejnižších útesů. Ještě chvíli a budeme
se dívat přímo do hlavní jejich děl. Pořád nechápu,
proč bychom se měli chtít octnout zrovna v takové
pozici.

Farley se mým zmatením upřímně bavila. „Jsem ráda,

že ses rozhodl zaujmout stejné stanovisko jako my,
Cale.“

„ Správné stanovisko,“ odpověděl jsem. „Tak by to

mělo být.“

Její úsměv povadl, ale ne z rozladění. Možná spíš

překvapením. Poprvé se na mě podívala s trochou
soucitu. Zlehka se dotkla mého ramene.

„Už žádní králové, Calore.“

„Žádní králové,“ přitakal jsem.

Namísto Farley, střelby, lodí, vody a řevu raněných

vojáků jsem uslyšel matčin hlas. Ten, který jsem jí
přiřkl.

Cal nebude jako všichni před ním.

Vytyčila mi určitou cestu, stejně jako otec. Chtěla,

abych byl jiný, ale stejně chtěla, aby ze mě byl král.

Doufám, že by na moje rozhodnutí byla pyšná.

Farley najednou úplně změnila postoj „Když už

mluvíme o králích,“ řekla a ukázala na postavu
kráčející přes náměstí. „Je tamhleto…“
Černý plášť za ním vlál ve větru a odhaloval
končetiny chráněné dokonalou zrcadlovou zbrojí.
Jistým a rychlým krokem pochodoval skrz vojsko, až
mu vojáci uskakovali z cesty. Bez jediného zaváhání
šel dál až na hroutící se most.

„Volo Samos,“ procedil jsem skrz zaťaté zuby. Ať se

chystá udělat cokoli, nebude to pro nás dobré.

On však nezpomalil, ani když se pod ním zbytky

mostu houpaly víc a víc.

Lodě na stoupající hladině už byly téměř pod ním. A

přesto se nezastavil.

Ani na samém kraji.

Farley se zatajeným dechem sledovala, jak jeho tělo

pomalu padá mlhou.

Já se otočil – nedokázal jsem se dívat, jak se rozbije

o ocelový trup lodě.
Na druhé straně náměstí odhodlaně stála moje
babička ve své zářící rudooranžové válečné uniformě.
Hleděla na mě skrz zástup vojáků.

Po boku se jí držel Julian se svěšenou hlavou.

Myslím, že dosud ještě nikdy nikoho nezabil.

Kapitola 35

Iris

„Ještě jedna přílivová vlna a budeme moct začít s

přesunem vojáků na břeh přímo z lodí,“ prohlásila
matka a sešla z lodního můstku na palubu. Po tváři
bičované deštěm jí stékaly velké kapky. Držela jsem
se těsně u ní stejně jako její stráže. Celé tělo měla
chráněné brněním z černého a kobaltově modrého
kovu.

Nechtěly jsme nic riskovat. Každou chvíli by ji mohla

zasáhnout nějaká zbloudilá kulka a celé téhle invazi
by byl konec.

„Buď trpělivá, mami,“ zašeptala jsem. Stály jsme

těsně u sebe, skoro jako bych k ní byla přilepená.
„Dlouho už nám vzdorovat nedokážou.“

Nezbývá mi než doufat. Tiberias Calore svou zemi

tak dokonale zneschopnil.

Zradil své vlastní lidi i Rudé. Zahodil jakoukoli šanci

udržet si trůn, který se mu podařilo vyrvat ze spárů
svého prokletého bratra.

Archeon padne. A to brzy.

Podívala jsem se nahoru na útesy po obou stranách

řeky. Jejich okraje halil kouř a mlha. Po nebi se
proháněly blesky. Měly takovou divnou barvu, až mi
připomněly mou svatbu. Toho dne město napadli ti
šílení Rudí a krvezrádci z hor, byť s menším
úspěchem, než jakého jsme dnes dosáhli my. Všude
kolem náš hučel mocný proud řeky a laskal trupy
našich válečných lodí. Dokonale jsem ho vnímala,
cítila jsem každou vlnku až tak daleko, kam sahají mé
schopnosti.

Nad námi čněly zbytky zříceného archeonského

mostu, z nichž se stále ještě drolily kusy kamení a
zdiva. Trosky ale padaly bezpečně do vody. Zvedla
jsem ruku a poslala proti jednomu zvlášť velikému
kusu betonu vlnu. A všimla jsem si, že hned za ním
padá další, ale jaksi podivně. V letu se točil kolem
dokola a kovově se leskl. Řítil se přímo na palubu
naší lodi.

Už jsem chtěla zvednout prsty a utopit i ten v další

vlně, ale matka mě chytila za zápěstí.

„Nech ho spadnout,“ hlesla s očima upřenýma na

postavu.

Že to je lidské tělo, mi došlo až ve chvíli, kdy

dopadlo jen pár metrů od nás.

Zůstala z něj jen hromada zlámaných končetin a

rozražená lebka, z níž se na palubu řinula bílostříbrná
mozková hmota. Jeho dokonale lesklá zbroj se
roztříštila stejně jako jeho kosti, přičemž část se
dokonce silou dopadu rozdrtila na prach. Jednalo se
o vysokého muže – staršího, soudě podle zbytků
vousů na jeho rozdrceném obličeji. Vítr si pohrával se
záhyby jeho černého pláště. Se stříbrnými lemy na
švech.

Ty barvy znám.

Najednou jsem měla pocit, jako by bitva zuřila někde

daleko, jako by se mi jen zdála. Na okamžik jako
bych zapomněla na celý svět. Jako bych před sebou
viděla jen ostatky toho muže před námi. Na hlavě
neměl žádnou korunu. Vlastně už ani moc neměl
hlavu.

„Tak skončil Volo Samos a království Rift,“ prohlásila

matka a postavila se nad jeho zlámané kosti. Pak
nohou odsunula jeho plášť, a aniž by hnula brvou,
pootočila zbytky jeho obličeje na stranu.

Já se musela podívat jinam, nedokázala jsem ten

pohled ustát. Zvedl se mi z něj žaludek. „Takže
královna Anabel splnila i druhou část naší dohody.“

Matka, která si stále ještě prohlížela Samosovo tělo,

zavrtěla hlavou a hlasitě zamlaskala. Přejela mrtvého
krále pohledem od hlavy až k patě, její temné oči
jako by si ten pohled vychutnávaly plnými doušky.
„Myslí si, že tím zachrání město a svého vnuka.“

Obrnila jsem se a přinutila se na něj taky podívat.

Pohled na krev mi není vůbec cizí. Neměla by mi
nahánět strach jen nějaká další mrtvola. To kvůli
tomuhle muži otec zemřel. Kvůli němu naše zem
přišla o krále a matka o manžela. Takový konec si
plně zasloužil. A to to byl opravdu strašný konec.

„Bláznivá ženská,“ sykla jsem, když jsem se

myšlenkami vrátila zpět k Anabel Lerolanové a jejímu
chabému pokusu zabránit invazi. Nikdy neuspěješ.
Cena už byla zaplacena.

Pak matka od Samose spokojeně poodešla a

pokynula dvěma strážným, kteří se hned ujali
nepříjemného úkolu odstranit jeho zbytky z paluby.
Když ho táhli pryč, tělo za sebou nechávalo stříbrnou
stopu, jako by prkna někdo natíral.

„Všichni dokážeme bláznit kvůli těm, které milujeme,

zlatíčko,“ prohodila matka a sepjala před tělem ruce.
Pak pohlédla na jednoho z důstojníků.

„Rozdělte pozornost rovnoměrně mezi oba břehy,

soustřeďte se na šikující se jednotky.“

Důstojník rychle přikývl a vyběhl na velitelský

můstek, aby mohl její rozkazy předat ostatním. Naše i
pidmontské lodě ho vzápětí splnily a začaly oba břehy
ostřelovat. Následovala série ohlušujících výbuchů,
které otřásly jak budovami ve městě, tak útesy
samotnými, z nichž urvaly kusy skal. Po chvíli naši
nepřátelé palbu opětovali, ale jen slabě. Většina jejich
střel se odrazila od ocelových plášťů lodí nebo
zahučela do vody.

Matka to celé sledovala s vážným úsměvem. „Když

prorazíme jejich řady, bude vylodění o to snazší, až
voda stoupne dostatečně vysoko.“ Měla na mysli
tisíce našich vojáků v podpalubí čekajících na rozkaz
vyrazit ven a přemoct kohokoli, kdo tam na ně bude
čekat.

Vtom se zvedl silný vítr, který s sebou přinesl jekot

stíhaček. Zaskřípala jsem zuby. Vzdušné síly jsou tím
jediným, čím nás Norta převyšuje. Naše jsou ve
srovnání s nimi nepatrné a ty pidmontské utrpěly
během okupace vážné ztráty.

Takže nám nezbylo než snažit se je zahnat bouří a

pomocí našich několika letadel odvádět jejich
pozornost od bitevních lodí. Zdálo se, že to funguje,
aspoň prozatím.

Co se týče těch vojáků, které Tiberias bláhově poslal

na paluby mezi nás, s těmi naše posádky problém
neměly. Přestože útok vedli převážně lamželeza a
agilové, nymfové z rodu Osanosů využívali řeku ke
svému prospěchu. K našemu prospěchu.

Takže jejich počty bezpečně řídly dál. „Teleportéři,“

zavrčela jsem, když jsem si všimla těch montfortských
kreatur, které se nám začaly míhat před očima.

Odnášeli z lodí poslední nortské vojáky zpět do

relativního bezpečí na útesech.

„Stahují se,“ poznamenala jsem a pohlédla na matku.

Nevěděla jsem, jestli se dmout pýchou, nebo
opovržením. Báli se nás natolik, že se před námi dali
na útěk. „Ti, co zbyli.“

Královna Země jezer s hrdostí císařovny zvedla

bradu. „Snaží se přeskupit k poslednímu odporu.
Dobře.“

Před očima se mi mihla vidina matky, jak kráčí po

archonském náměstí a vzhůru po schodech paláce,
který kdysi býval mou zlatou klecí, aby usedla na
trůn, jejž Calorové konečně ztratili. Stane se z ní
císařovna, až tohle všechno skončí? Stane se
panovnicí všeho světa mezi jezery a mořem? Od
zamrzlé tundry až k ozářené pustině Brázdy?
Nepředbíhej, Iris. Tu bitvu jsme ještě nevyhráli.

Pokusila jsem se znovu soustředit na přítomnost.

Štiplavý pach kouře a Samosovy krve mi v tom dost
pomohl. Zhluboka jsem se nadechla a nechala se tím
zápachem probrat. Zvláštní. Myslela jsem, že ten
vnitřní hněv ve mně zemře spolu s králem z rodu
Samosů. Ale pořád ještě mi kdesi hluboko v hrudi
nahlodával srdce. Otec je mrtvý. A to nemůže změnit
žádný nový trůn nebo koruna. Bolest z jeho ztráty
nelze zmenšit žádnou pomstou.

Znovu jsem se nadechla a tentokrát se zaměřila na

vodu pod námi. Vyslankyni našich bohů, dárkyni
požehnání i zkázy. Za běžných okolností by mě to
uklidnilo. Stát tak blízko takové síle dokáže dokonce
i ve mně vzbudit pokoru.

Jenže tentokrát jsem v ní necítila žádné bohy, které

bych poznávala.
Ale něco přece.

„Cítíš to taky?“ vyhrkla jsem a otočila se k matce.

Najednou mi bylo v brnění příliš těsno a měla jsem
pocit, že mě rozmačká, jak mě celou naplnil strach.
Co to jen je? Ta věc ve vodě?

Když z mého výrazu vyčetla, že se něco děje,

zamrkala a v očích se jí na chvíli objevil zastřený
pohled. To jak se svými nemalými schopnostmi sama
soustředila na vlny, aby v nich vypátrala to, co mě tak
znervóznilo. Ani jsem nedutala, jen jsem ji sledovala a
doufala, že mi řekne, že to nic není. Že mám jen
přílišnou představivost, jsem zmatená a prostě jsem
se spletla.

Jenže ona se celá naježila a zlověstně přimhouřila oči.

Najednou jsem měla pocit, že mě na zádech místo
dešťových kapek mrazí rampouchy.

„Nějaký další proud?“ sykla a luskla prsty na

jednoho z poblíž stojících důstojníků. Jednoho z těch,
které se nám podařilo přetáhnout na naši stranu z
Norty. Rychle k ní přiskočil, bledý jako stěna. Jako
by se v modré jezeřanské uniformě stále ještě necítil.
„Osanosi,“ štěkla na něj. „Zvyšují vaši nymfové snad
dál hladinu?“

Osanos se roztřásl a hluboce se jí poklonil. On a jeho

široká rodina sice nejsou tak nadaní jako my, ale
přesto vládnou velkou mocí a pro naše snažení byla i
jejich pomoc klíčová. „Ne na můj rozkaz, Vaše
Výsosti.“

Kousla jsem se do rtu. Ta věc se pořád hnala vodou

k nám. Pokusila jsem se změnit její směr, jenže byla
prostě příliš těžká. „Že by nějaká velryba?“
zamumlala jsem nevěřícně.

Matka zavrtěla hlavou. „Tohle je větší. A ještě těžší.

A je toho mnohem víc.“

Důstojníci na velitelském můstku za námi najednou

začali panikařit, protože se kolem nás rozječely
poplachy a začala blikat výstražná světla.
„Připravit na náraz!“ vykřikl jeden z nich a mával na
nás, abychom se něčeho chytily.

Matka mě pevně chytila kolem pasu a přitiskla k

sobě. Pak už jsme jen s hrůzou sledovaly, jak se
proudem pod námi žene vstříc našim lodím spousta
záhadných předmětů. Musely to být nějaké stroje,
nějaký nový typ válečné zbraně.

K prvnímu zásahu došlo zhruba uprostřed naší flotily.

Jeden z křižníků se najednou rozhoupal, když mu trup
pod hladinou explodoval. Všude kolem se rozlétla
sprška kovových šrapnelů. Pidmontská loď vzplála.
Oheň bohužel zachvátil muniční sklad, který vzápětí
vybuchl, a vyhodil tak do povětří celou jednu
polovinu lodi. Okolní vzduch jako by začal žhnout, já
ale nedokázala odtrhnout zděšené oči od inferna
přede mnou. Celá loď zmizela pod hladinou ani ne za
minutu. Jen bohové vědí, kolik vojáků utonulo v jejím
břiše.

Vtom se pod námi zachvěla i naše vlajková loď, jak

do ní něco pod vodou narazilo.
„Zatlač, Iris!“ zvolala matka, pustila mě a sama se
rozběhla ke kraji paluby, kde se předklonila, roztáhla
paže a poručila vodám, aby tu věc odnesly pryč.

Vlny jí poslechly a rozběhly se opačným směrem.

Přidala jsem se k ní a vší svou mocí se jí snažila

pomoct odtlačit od naší lodi tu věc, co do ní vrazila.
Jenže byla strašně těžká, strašně velká a měla vlastní
motor.

Snaha zachránit vlajkovou loď nás pohltila natolik, že

jsem si skoro ani nevšimla, jaký zmatek vznikl všude
kolem. Několik lodí se bez rozkazů snažilo otočit se
ve zpěněných vodách rostoucího labyrintu
potápějících se křižníků. Na čele mi vyrašil pot, který
mi začal stékat po tvářích stejně jako kapky
neutuchajícího deště až na rty. V ústech jsem ucítila
pachuť soli. Palčivou tak, až jsem musela zamrkat a
ztratila jsem koncentraci.

„Mami!“ vydralo se ze mě.

Ale ona neodpovídala. Rukama jako by se držela
všudypřítomné mlhy, jako by doufala, že se jí ten
nový typ zbraně podaří zvednout nad hladinu. Tiše
zavrčela, ale dunění větru ji přehlušilo.

Vtom nebe opět rozčísl modrý blesk. Tentokrát už

jsem nebyla dost rychlá na to, abych ho svedla dolů
do vln, takže udeřil přímo do vedlejší lodi. Na palubě
zasyčela voda i maso, vojáci křičeli a bezhlavě se
vrhali do řeky, aby unikli rozpálenému elektrickému
peklu. Jenže je rychle spolykaly rozbouřené vlny.

„Mami!“ vykřikla jsem.

Matka zaklela a zaskřípala zuby. „Ti Rudí parchanti

mají nějaké podvodní lodě a zbraně.“

„Nezastavíme je, že ne?“

Její oči zářily dokonce i přes bouři a nečekaný zvrat v

situaci. Pak bez varování spustila ruce k tělu. „Ne bez
velkých ztrát. A i tak ne zaručeně,“ zamumlala jakoby
omámeně.
Musím ji nějak probrat. „Tak se vylodíme na útesy.
Na pevnině je přemůžeme…“

Naši strážci se okolo nás semkli, celí napjatí a

připravení splnit jakýkoli matčin rozkaz.

Ona je ale ignorovala a dívala se jen na mě. „Myslíš?“

zeptala se tiše a lhostejně. Jako by spala a probudila
se teprve před chvílí.

Potom mě pohladila studenou mokrou rukou po tváři

a zadívala se kamsi za mě na palubu. Když jsem se
otočila, abych zjistila, na co zírá, spatřila jsem na
ocelové podlaze na přídi temnou zasychající skvrnu
po Samosově krvi. Poslední kousek naší pomsty
nedokázal smýt ani déšť. Ani bohové nedovedou
vyléčit tenhle druh bolesti.

Když se v řece potopila další loď, trhla jsem sebou.

„Takže je konečně konec?“

zamyslela jsem se nahlas.

Matka mě chytila za ruku.

„Konec?“ vydechla a stiskla mi ji. „Nikdy není

skutečně konec. Ale prozatím odtud chci dostat svou
dceru živou.“

V tu chvíli jsem se toho dne poprvé podívala zpět,

směrem k dolnímu toku řeky, směrem k ústupu.
Ztěžka jsem polkla. Ten nepředvídaný zvrat mě
zaskočil.

Měla jsem pocit, jako by mě někdo probodl.

Jenže mezi smrtí a porážkou zbývala jediná volba.

„Vyrážíme domů.“

Kapitola 36
Maven

Po tolika dnech strávených v zajetí pod tíhou

tichého kamene a bez mých náramků ve mně výbuch
plamenů probudil ještě větší rozkoš než voda v
žíznivém člověku. Nechal jsem se jimi pohladit a
zlíbat po celé kůži. Byly dost silné na to, aby odhodily
stranou i toho prokletého elektrikona. Spadl a Mare
taky, oba se praštili do hlavy o tvrdou dlažbu na
náměstí.

Ani jsem se za nimi neohlédl a rozběhl se pryč. Záda

jsem si kryl stěnou z plamenů. Pár jsem si jich odnesl
s sebou v dlani. Veškeré síly jsem upnul k tomu,
abych je udržel při životě. Běžel jsem přes náměstí,
rychleji než kdy dřív.

Nejsem sice Cal, nevynikám ani silou, ani rychlostí,

ale strach mi vyostřuje všechny smysly a činí mě
troufalým. Chaos, který v Archeonu zavládl, mi hrál
do karet stejně jako důvěrná znalost paláce. Býval to
můj domov. A na to jsem nezapomněl.
Nečekaný příchod stovek vojáků Šarlatové hlídky
Calovy jednotky dostatečně zaměstnal. Pořád ještě
se snažili nějak přeskupit, aby mohli líp čelit útoku
Jezeřanů. Přesto jsem ale raději utíkal s hlavou
skloněnou a nechal si do až příliš notoricky známého
obličeje spadat černé vlasy.

Ti vojáci bývali moji. Pořád ještě by měli být

moji.

Hlas v mé hlavě se změnil z toho mého na její.

Blázni, všichni, do jednoho, syčela mi v mysli

matka. Skoro jsem ucítil dotek jejích rukou na
ramenou. Jako by se mi je snažila napřímit i v běhu.
Nahradili tě tím zatraceným bezpáteřním klukem.
On bude znamenat konec naší dynastie.

Konec jednoho věku.

V tom měla pravdu. Vlastně se nikdy skutečně

nezmýlila.
Kdyby tě jen teď mohl vidět otec, Cale. Kdyby se
mohl podívat, co se z tebe stalo a cos udělal s jeho
královstvím.

Z mých mnoha přání a smutků mě tenhle bolí nejvíce.

Otec je mrtvý, jenže umíral s tím, že Cala miluje, že
mu věří, že věří v jeho velikost a dokonalost.

Nebylo by nejlepší nechat věcem volný průběh?

Kdyby jen existoval způsob, jakým mu otevřít oči,
aby viděl, kolik má jeho dokonalý synáček chyb.

Ale matka měla své důvody a nejlíp věděla, co dělat.

Takže z té možnosti zůstala jen nevyužitá cesta, jen

mrtvá budoucnost, jak by řekl Jon.

Poblíž vybuchl nějaký další granát a já jeho explozi

stejně jako předtím využil a bezpečně jí proběhl. Do
tunelů pod pokladnicí se vrátit nemůžu. Ne dokud se
jimi pořád ještě prohánějí ty Rudé krysy. Ale ke
kolejím vedou i další cesty, možností dostat se z
Archeonu nepozorovaně je víc. Nejjistější jsem si byl
těmi vedoucími z paláce, kam jsem se taky co
nejrychleji rozběhl.

Zatracený vlak. Proklínám toho ničemu, který mi ho

ukradl, ať už to byl kdokoli, kdo se v něm teď v klidu
a bezpečí veze. Ale aspoň se můžu po kolejích pořád
ještě vydat pěšky. Na tmu už jsem si beztak dávno
zvykl. Co je pár kilometrů navíc?

Vůbec nic. Odjakživa jsem v nitru cítil tmu.

Poskvrňovala mi ho jako nevypratelná skvrna, kterou
jsem si stále nosil s sebou.

Kam půjdu? Kam vůbec můžu jít?

Jsem padlý král, vrah, zrádce. Každý, kdo má oči a

aspoň špetku zdravého rozumu, mě považuje za
zrůdu. Zabili by mě v Zemi jezer, v Montfortu i v mé
rodné zemi. Taky si to zasloužím, napadlo mě v
běhu. Měl jsem umřít už tisíckrát, měli mě
popravit na sto různých způsobů, každý
bolestivější než ten předchozí.
Pomyslel jsem na Mare, kterou tlaková vlna omráčila
na náměstí. Představil jsem si, jak se sbírá ze země a
začíná mě pronásledovat. Představil jsem si i bratra,
jak vede pošetile statečný pokus o obranu města a
nespravedlivě získaného trůnu. Zatímco jsem se hnal
do známých schodů Ohnivého paláce, musel jsem se
té představě pousmát. Plameny v mé dlani už
skomíraly a málem se udusily docela, ale já je znovu
přiměl k životu a nechal si jimi olizovat celou dlaň.

Uvnitř panovalo naprosté prázdno. Všichni dvořané

nebo sluhové, kteří zrovna nebojují venku, se museli
ukrýt hluboko v paláci a zabarikádovat se ve svých
komnatách. Nebo možná taky utekli. Tak či tak moje
kroky byly to jediné, co se vstupním sálem rozléhalo.
Cestu jsem znal stejně dobře jako rytmus tlukotu
svého srdce.

Přestože bylo poledne, chodby zely prázdnotou, ze

stěn sálal chlad a za okny se honily kouř a mlha.
Světla v reakci na bitevní vřavu venku jen různě
problikávala. Výborně, pomyslel jsem si. Díky
šedému oblečení můžu se stíny v paláci splynout ještě
líp. Dělával jsem to už jako kluk, kdy jsem se
schovával v různých výklencích nebo za závěsy. Už
tehdy jsem tajně špehoval a poslouchal.

Jen ještě ne pro matku, ale čistě z vlastní zvědavosti.

Cal chodíval občas se mnou, když měl čas. Nebo mě

omlouval z hodin, kde tvrdil učitelům, že je mi
nevolno nebo jsem jinak indisponován. Zvláštní, že to
všechno si pamatuju, ale emoce, které bych s tím měl
mít spojené, to pouto, které jsme mezi sebou museli
mít, téměř zcela vymizelo. Matka mi ho vyřízla s
přesností chirurga. A nikdo už mi ho nedokáže nikdy
vrátit.

Přestože se snažil. Pátral. Chtěl tě zachránit. Z té

myšlenky jsem se málem pozvracel, tak jsem ji raději
rychle zaplašil.

Dveře do trůnního sálu byly těžší, než jsem

odhadoval. Vlastně to bylo poprvé, co jsem je musel
otevírat sám. Dřív jsem měl vždycky k ruce nějakého
strážného nebo gardistu, zpravidla telkáče. Přišel
jsem si slabý, když se mi jejich křídlo podařilo
odtlačit teprve ramenem, abych mohl proklouznout
dovnitř.

Můj trůn zmizel, jen Cal ví, kam ho nechal dotáhnout.

Nahradila ho ta příšernost našeho otce z
diamantového skla. Musel jsem se na tu lesklou
ohavnost zamračit. Byla symbolem našeho otce, jeho
koruny a všeho, čeho se mu nedostávalo. Hned vedle
ní stála dvě další křesla. Jedno pro Juliana Jacose a
druhé pro naši drahou babičku. I při pomyšlení na ně
se mi zvedl žaludek. Bez nich by se Cal nikdy tak
daleko nedostal. A ta potvora Iris by mě nikdy
nevyměnila.

Doufám, že se v té řece utopí pod tíhou vlastních

schopností.

Nebo ještě lepší, že shoří. Není právě to trest jejích

bohů? Muset navěky trpět opačným živlem, než je ten
váš? Možná že se jim s Calem podaří zabít se
navzájem. Minule k tomu už moc nechybělo.
Naděje umírá poslední.

Dveře nalevo od trůnu už byly menší. Vedou do

soukromých komnat krále včetně jeho pracovny,
jednacích salonků a zasedacího sálu rady. Když jsem
vešel do dlouhé místnosti s policemi podél stěn, světla
znovu nečekaně zhasla a místnost se ponořila do šera.
Z vysokých oken se mi naskytl výhled na šedé
liduprázdné nádvoří. Rychle jsem okolo nich prošel a
počítal. Jedna, dvě, tři…

Když jsem minul i čtvrté okno, zastavil jsem a začal

počítat police. Tři nahoru…

Štěstí že Cal ještě neměl čas nechat přeskládat zdejší

knihy. Jinak by určitě objevil skrytý mechanismus
napojený na jeden tlustý, v kůži vázaný svazek o
ekonomických fluktuacích posledního desetiletí.

Stačilo ji jen trochu povytáhnout a dobře promazaná

kolečka za lakovaným dřevem se začala točit.
Vzápětí se celý policový regál otevřel jako dveře, za
nimiž se skrývalo úzké schodiště vytesané do jedné z
vnějších zdí.

Plameny v dlani jsem využil jako pochodeň, zamířil

jsem dolů a pečlivě za sebou zase zavřel. Uvnitř se
povaloval stojatý vzduch, tma a vlhko. Stejně jsem
ale zhluboka dýchal, zatímco jsem opatrně sestupoval
dolů. Kráčel jsem níž a níž a začal dýchat trochu
pomaleji. Venku sice zuří bitva, ale já dávno zmizel a
jediní lidé, kteří o existenci těchhle tunelů vědí, mají
úplně jiné starosti.

Vážně bych to nakonec mohl přežít.

Když vtom se přede mnou něco zalesklo. Mihotavý

odraz mého ohně.

Zpomalil jsem a začal našlapovat co nejtišeji. Ale

když jsem se pak znovu zhluboka nadechl, ucítil jsem
vodu.

Zatracení Jezeřani!

Cesta se ztrácela v černé vodě. To od její hladiny se

můj oheň odrážel. Měl jsem sto chutí praštit do zdi.
Místo toho jsem jen tiše zaklel. Pak jsem se přiměl
udělat ještě pár dalších kroků, takže mi voda sahala
až po kotníky a mrazila mě až do morku kostí. Dál to
bylo jen hlubší a hlubší. Vztekle jsem vylezl ven a
kopl do prachu na zemi. Akorát zahučel v
neproniknutelné potopě. Spolkl jsem další kletbu a
rychle spěchal zpátky, odkud jsem přišel.

Celé tělo mi hořelo zlostí a do tváří mi stoupla

horkost. Tak další schodiště, zkusíš další tunel,
říkal jsem si, ačkoli jsem přesně věděl, jak to skončí.

Bude taky zaplavený. Další zatarasená úniková

cesta.

Jako by se na mě najednou začaly stěny chodby tlačit

ze všech stran. Zrychlil jsem a oheň v dlani mi začal
skomírat. Řídil jsem se hmatem a prsty přejížděl po
nerovných kamenných zdech. Pak jsem konečně zas
našel schody, a když jsem jimi vyběhl nahoru na
čerstvý vzduch do přilehlé chodby, uháněl jsem už
jako o závod.
Když nemůžu zmizet tunely, budu se muset dostat
přes hradby. Budu na ně muset nějak vylézt a pak
zase slézt. Dát se na západ, vyhnout se slumům na
horním toku řeky i rozlehlým panstvím v okolí města.
Budu se muset nějak přestrojit. Místo abych se
soustředil, mysl se mi rozběhla tisíci různými směry
najednou, paralyzovaná strachem. Bylo třeba
soustředit se na momentální problém, na to, jak se
dostat z města, ale všechno jako by se mi zamlžilo.
Budu potřebovat jídlo, mapu, nějaké zásoby. Každý
krok tady nahoře je krokem k nebezpečí. Doženou
mě a zabijí. Mare a můj bratr, pokud se jim podaří
přežít.

Nejdřív jsem prohrabal pracovnu. Hledal jsem

cokoli, co by se dalo nějak využít. Zvlášť náramky.
Ohnivé náramky. Napadlo mě, že má Cal třeba
někde schovaný náhradní pár, jenže ani v jednom ze
spousty šuplat toho krásného stolu, který mi kdysi
říkával pane, jsem nic nenašel. Pak jsem spočinul
očima na velice ostrém nožíku na otevírání dopisů.
Zvedl jsem ho do slabých paprsků světla, abych si ho
mohl prohlédnout, a potom jsem jím rozřízl otcův
portrét. Jeho planoucí oči jako by si mě dobíraly i ze
zohavené tváře na rozříznutém plátně.

Jejich upřený pohled jsem dlouho neunesl. Sevřel

jsem nůž na dopisy v dlani pevněji a zamířil dál.

Do královské ložnice, která byla hned vedle. Ani

jsem nemrkl a byl jsem tam.

Málem jsem vykopl dveře z pantů. Ale ještě v nich

jsem se rozčarovaně zarazil.

Místo luxusního apartmánu vyhovujícímu potřebám

nortského krále jsem našel akorát prázdné pokoje,
bez nábytku a dokonce i se seškrábanou omítkou.
Žádné záclony ani koberce. Nic kromě rozmanité
hromady čisticích prostředků.

Takže Cal tady nebydlí. Ne dokud nevymýtí i ozvěnu

mého ducha. Zbabělec.

Tentokrát už jsem do stěny praštil a odřel si klouby

na rukách.

Neměl jsem jak zjistit, který z pokojů je jeho. V

rezidenčním křídle se nachází desítky ložnic a já
neměl čas je všechny prohledávat. Takže mi
nezbývalo než se spokojit s tím, co se mi podaří
ukrást za městem. Z křesacího kamene a oceli se dají
jiskry vyrobit stejně jednoduše jako jakýmkoli
náramkem. To někde seženu.

Nějak.

Znovu se mi zamlžil zrak a rozbušilo srdce. Zavrtěl

jsem hlavou ve snaze ze sebe ten divný pocit nějak
setřást, ale nepovedlo se. Vzápětí mě neskutečně
rozbolela hlava. Přinutil jsem se zhluboka dýchat v
naději, že aspoň to mě trochu uklidní. Stejně jako
předtím v tunelu jsem i teď měl najednou pocit, jako
by na mě padaly stěny. Napadlo mě, jestli se brzy
neroztříští okna a jejich střepy mě nerozřežou na
kousky.

Cestou zpět do trůnního sálu jsem zakopl na

schodech. Nemáš na výběr, Mavene, zašeptala mi v
mysli matka, když mi znovu podjela noha. Ničeho víc
bych se stejně nedočkal. Ona nebyla z těch, kteří by
kdy zvolili ústup nebo kapitulaci. Elara Merandusová
neustupovala zaživa a to samé vštípila mně. Ta bolest
hlavy byla čím dál horší, jako by mi někdo celou
lebku omotal sítí bolesti.

Vtom se světla nade mnou znovu rozsvítila, tak jasně,

až zabzučela. Nápor proudu byl příliš silný.

Jedno po druhém začala praskat a na leštěnou

podlahu pod mýma nohama padaly střepy. Když
praskla žárovka těsně nade mnou, podařilo se mi
uskočit stranou. Ale cívky v ní dál žhnuly. Bíle.

A purpurově.

Stoická, klidná a smrtící Mare Barrowová stála

neochvějně ve dveřích. Ani nemrkla, proklouzla
dovnitř a zabouchla za sebou. Zavřela nás uvnitř.
Spolu.
„Je po všem, Mavene,“ zašeptala.

Tentokrát jsem se rozběhl na druhou stranu sálu a

vrazil do komnat určených pro královnu. I tam jsem
nechal provést určité změny. Změny, které by se
většině lidí nezamlouvaly.

Mare je rychlejší než já, ale následovala mě jen

pomalu. Jako by mě lovila.

Jako by si mě dobírala. Jinak by mě mohla ve vteřině

doběhnout. Nebo mě usmažit jediným dobře mířeným
bleskem.

Výborně, pomyslel jsem si, jen si dej pěkně na čas,

Barrowová.

V dáli před sebou už jsem ucítil ten průvodní pocit.

Tu tupou bolest, která ničí všechny Stříbrné i
novokrevné. Stačí otevřít už jen jedny dveře.
Poslední šance přežít tam, kde by tolik jiných
zemřelo.
Já nezklamu, matko.

Otočil jsem se na ni a zazubil se, zatímco jsem couval

hlouběji a hlouběji do tmavé komnaty. Uvnitř bylo jen
jedno malé okno, kterým dovnitř proudilo jen málo
světla. Přesto dost na to, aby mohl vyniknout vzor na
stěnách. Jako šedo-černá šachovnice. Šedými
kameny se táhly žíly tekutého stříbra. Krev Arvenů,
krev Ticha.

Mare zaváhala na prahu. Tíha tichého kamene na ni

plně dolehla. A já sledoval, jak ji ničí.

Z tváře jí vyprchala veškerá barva, takže v tom šeru

vypadala téměř jako Stříbrná. Couval jsem dál a dál.
Směrem k dalším dveřím. K další chodbě. K mojí
šanci.

Nezastavila mě.

Ztěžka polkla strach, který jí sevřel hrdlo. To jsem jí

způsobil já. Nechal jsem ji zavřít v okovech z tichého
kamene, které z ní vysály veškeré schopnosti a
donutily ji žít jako pomalu se vytrácející přízrak.
Pokud vejde dovnitř, nebude se mít jak bránit.
Nebude mít žádný štít ani jistotu.

Nůž na dopisy mi najednou ztěžkl v dlani.

Mohl bych ho upustit. Nechat ho tam a vzít nohy na

ramena.

Mohl bych ji nechat žít.

Nebo bych ji mohl zabít.

Ta volba je tak jednoduchá a tak těžká zároveň.

Nehodlám ustupovat.

Sevřel jsem železný nožík ještě pevněji.

Kapitola 37

Mare

Ten pokoj byl jako rakev. Jako kamenný chřtán,

který se mě chystal spolknout zaživa. Dokonce i na
jeho prahu jsem se cítila mrtvá a váhala jsem, zda se
poddat tomu místu a člověku, který ho nechal
zbudovat.

Srdce mi bušilo tak nahlas, že ho jistě musel slyšet i

Maven.

Podíval se na mě způsobem, který jsem znala až příliš

dobře. Najednou jako by stál jen kousek ode mě,
přestože byl na druhé straně sálu. Pak upřel oči na
můj krk, na tepnu, v níž pulzoval můj strach. Skoro
jsem čekala, že si olízne rty.

Marně jsem napjala ruku a pokusila se zavolat blesk.

Jediné, co se mi podařilo vzbudit k životu, bylo pár
slabých jisker, které pod tak velkou tíhou tichého
kamene rychle zmizely.
V Mavenově ruce se ve slabém světle něco
zablýsklo. Nějaký nůž, sice malý, ale ostrý.

Sáhla jsem si k pasu v domnění, že nahmatám pistoli,

kterou mi Tyton připnul.

Ale nenašla jsem ani pouzdro, muselo mi i s ní

upadnout ještě na hroutícím se mostě. Znovu jsem
polkla. Takže nemám žádnou zbraň.

A Maven to moc dobře věděl.

Vycenil na mě své zlověstné bílé zuby. „Nepokusíš se

mě zastavit?“ zeptal se a naklonil hlavu na stranu jako
nějaké zvědavé štěně.

„Nenuť mě k tomu, Mavene.“ Když jsem to říkala,

měla jsem sucho v ústech.

Maven jen pokrčil rameny. Nevím, jak to dělal, ale

přestože na sobě měl pouze jednoduché šedé
oblečení, působilo na něm spíš jako hedvábí,
kožešina a ocel.
Sice už není král, ale zjevně mu to nikdo neřekl.

„Já tě k ničemu nenutím,“ prohlásil panovačně.

„Nemusíš takhle trpět. Můžeš zůstat stát. Nebo se
můžeš dokonce otočit. Mně je to jedno.“

Přinutila jsem se znovu nadechnout, tentokrát silněji.

Nechutně známá vzpomínka na tichý kámen mi svírala
vnitřnosti. „Nenuť mě zabít tě takhle,“ zavrčela jsem
nebezpečně a smrtelně vážně.

„A co máš v plánu? Dál na mě jen tak zírat?“ odtušil.

„Už se strachy třesu.“

Ta jeho nucená nonšalance byla vrcholem drzosti.

Znala jsem ho dost dobře na to, abych z jeho slov
vycítila pravdu a z jeho dobře nacvičené arogance
skutečný strach. Očima těkal sem a tam, ale ne po
mé tváři, nýbrž po mých nohách. Aby se mohl
pohnout, jakmile se pohnu já. Aby mohl utéct, až se
na něj vrhnu.

Přestože měl ten malý nůž, i on byl jinak beze zbraní.

Nechvěla jsem se, když jsem udělala první pomalý
krok do vězení z tichého kamene.

„To bys měl.“

Maven překvapeně couvl. Málem přitom zakopl. Ale

rychle se vzpamatoval a sevřel nůž v dlani, a zatímco
já pokračovala směrem k němu, zrcadlil moje pohyby
a krok za krokem ustupoval. Ani jsme nemrkali.
Měla jsem pocit, jako bych šla po laně nad propastí
plnou vlků. Jako bych ztrácela rovnováhu. Jako by
stačil jediný chybný krok a mohla bych jim spadnout
do chřtánů.

Nebo jsem možná já sama tím vlkem.

Viděla jsem v jeho očích svůj odraz. A odraz jeho

matky. Odraz Cala. Odraz toho všeho, co jsme
udělali, abychom dospěli až sem, doprostřed konce
tohohle světa. Lhala jsem a spoustu mi toho bylo
nalháno. Zradila jsem a byla zrazena.

Ubližovala jsem lidem a spousta lidí ublížila mně.

Zajímalo by mě, co Maven vidí v mých očích.

„Tady to neskončí,“ pronesl tichým sametovým

hlasem. Připomněl mi Juliana a jeho melodickou
výslovnost. „Klidně si vláčej moji mrtvolu celým
světem, ale stejně tím nic z tohohle neukončíš.“

„Nápodobně,“ odpověděla jsem a vycenila zuby.

Navzdory veškeré jeho snaze se vzdálenost mezi
námi pomalu zmenšovala. Jsem rychlejší než on.
„Rudý úsvit se mnou nezhasne.“

On se zvráceně zašklebil. „Tak to vypadá, že jsme

oba postradatelní. Že už nejsme důležití.“

Na to jsem se jen zasmála. Já nikdy nebyla tak

důležitá, jak je pořád ještě on.

„Já jsem na to zvyklá.“

„Líbí se mi ty tvoje vlasy,“ zamumlal Maven, aby

nějak narušil nastalé ticho.
Přejel očima po záplavě hnědých a purpurových
pramenů přehozených přes jedno rameno. Nic jsem
na to neřekla.

Poslední karta, kterou vytáhl, se dala čekat, ale

přesto mě píchlo u srdce. Ne protože bych chtěla to,
co mi nabídl, ale protože si ještě vzpomínám na
dívku, která by tohle přijala. Teď už je chytřejší.

„Pořád můžeme utéct.“ Chvíli tu nabídku nechal viset

ve vzduchu. „Spolu.“

Měla bych se mu vysmát. Otočit tím nožem v ráně.

Nechat ho v těchto posledních chvílích trpět co
nejvíc. Namísto toho mě zabolela vzpomínka na toho
nenávratně ztraceného člověka. A v duchu jsem
politovala jeho bratra, který se ho snažil přivést zpět,
ale bez úspěchu. Který si nikdy nezasloužil, aby to
všechno došlo až sem.

„Mavene,“ povzdechla jsem si a zakroutila hlavou

nad jeho slepotou. „Poslední člověk, který tě má rád,
nestojí v tomhle pokoji. Je tam venku. A tys ten most
spálil na popel.“

On úplně ztuhl, bílý jako stěna. Dokonce ani jeho

ledové oči se nehýbaly.

Udělala jsem další krok, jímž jsem se k němu

přiblížila na délku paže, ale on jako by si toho ani
nevšiml. Zaťala jsem ruku v pěst a připravila se k
úderu.

On pomalu zamrkal. A já v něm neviděla vůbec nic.

Maven Calore je prázdný.

„Tak dobrá.“

Nůž se s oslepující rychlostí mihl vzduchem směrem k

mému krku. Bez rozmýšlení jsem se zaklonila a
vyhnula se mu. On útočil dál, máchal rukou bez
jediného slova. Nechala jsem se vést instinkty a moje
tělo hladce odráželo jeho výpady. Jsem rychlejší než
on, takže jsem máchala rukama společně s ním a
chytala ho za zápěstí dřív, než mi tím odporným
kousíčkem nabroušeného kovu něco mohl udělat.

Nezbyly mi jiné zbraně než pěsti a nohy. Soustředila

jsem se na to, abych uchránila svou kůži před ostřím
jeho nože, a téměř mi nezbýval prostor rozdávat
vlastní rány. Otočila jsem se kolem své osy a pokusila
se mu podkopnout nohu, ale on moji snahu jen klidně
překročil. Udělala jsem první chybu, odhalila mu
záda. Schytala jsem za to dlouhý, i když nijak
hluboký šrám na boku. Vyřinula se z něj rudá krev a
vzduch se naplnil jejím měděným pachem.

Skoro jsem čekala, že se omluví. Moje bolest

Mavena nikdy zvlášť netěšila.

Ale teď se nenechal soucitem zpomalit. Já taky ne.

Navzdory sílící bolesti jsem ho tvrdě praštila pěstí do

krku. Maven zasípal, zapotácel se a klesl na koleno.
Na nic jsem nečekala a pokračovala v útoku.

Kopla jsem ho brady. Síla úderu ho srazila na bok.

Padlý král s vytřeštěnýma očima plival stříbrnou krev
všude kolem sebe. Nebýt toho nože, využila bych
příležitosti, sevřela mu krk pažemi a držela ho, dokud
nevychladne.

Místo toho jsem po něm skočila, přimáčkla ho vahou

vlastního těla k zemi a snažila se vypáčit mu zbraň z
prstů. On pode mnou chrčel a pokoušel se mě zbavit.

Musela jsem použít zuby.

Zahryzla jsem se mu do prstů až na kost a ústa mi

zaplavila odporná chuť stříbrné krve. Jeho chrčení
přerostlo v jekot. Ten zvuk rezonoval celým mým
tělem, posílen účinky tichého kamene. V jeho vlivu
bolí všechno víc než za normálních okolností.

Nenechala jsem se zastavit a kousala dál, až se mi

povedlo mu nůž sebrat. Byl ulepený od krve, jeho i
mojí, rudé i stříbrné, která s každým okamžikem
tmavla.

Vtom mě Maven druhou rukou popadl za krk a vší

silou stiskl. Je těžší než já a teď využil své hmotnosti,
aby mě převalil na záda. Zaryl mi jedno koleno do
ramene, a přišpendlil mi tak ruku držící nůž k zemi.
Druhým kolenem mi zatlačil na klíční kost, těsně pod
cejch, který mi udělal. Neskutečně to bolelo, až se
kost až děsivě pomalu zlomila.

Tentokrát jsem zaječela já.

„Snažil jsem se, Mare,“ zasyčel mi do tváře. Ucítila

jsem jeho ledový dech.

Zato mně se dechu nedostávalo, protože mě pořád

dusil. Obklopila mě tma, zůstaly jen jeho oči. Až příliš
modré, až příliš ledové, téměř nelidské. Tohle nejsou
oči ohnivého prince. Tohle není Maven Calore. Ten
kluk navždy zmizel.

Ať se v jeho těle narodil kdokoli, nebude v něm i

pohřben.

Krk mě pod jeho rukou pálil, úplně jsem cítila, jak mi

naskakují modřiny.
Skoro už jsem ani nemyslela, soustředila jsem se jen
na dýku ve své dlani.

Znovu jsem se pokusila zvednout ruku, ale Mavenova

tíha mi to nedovolila.

Když mi došlo, že tohle je konec, vhrkly mi do očí

slzy. Žádný hrom, žádný blesk. Zemřu jako obyčejná
Rudá holka, jedna z tisíců ušlapaných Stříbrnou
korunou.

Maven svůj stisk ani na chvilku nepovolil. Naopak

ještě zesílil, až jsem se bála, že mi zlomí vaz. Zatmělo
se mi před očima.

Ale pak Maven přece jen přesunul váhu. Maličko,

skoro neznatelně. Zatlačil víc na klíční kost a trochu
povolil na rameni.

Dost na to, abych si uvolnila ruku.

O ničem jsem nepřemýšlela. Jen jsem divoce máchala

nožem sem a tam, zatímco jeho oči pohasínaly.
Vypadaly smutně a…

Spokojeně.

Ještě než jsem otevřela oči, uvědomila jsem si, jak

mám oteklý jazyk. Zvláštní, že jsem se zaměřila
zrovna na ten. Pokusila jsem se polknout, což pálení
v krku ještě zesílilo. Všechny svaly v těle jako by mi
žhnuly odporem a bolestí. Celá jsem ztuhla a pak mi
došlo, že ležím pod dekou. Kde to vlastně jsem?

„Dej Sáře chvilku,“ uslyšela jsem Kilornův hlas. Páchl

potem a kouřem.

„Nehýbej se, jestli to zvládneš.“

„Dobře,“ zasípala jsem a zakusila díky tomu dosud

nepoznanou úroveň bolesti.

On se trochu zasmál. „A nemluv. To pro tebe možná

bude těžší.“

Normálně bych ho praštila nebo mu řekla, že smrdí.

Ale vzhledem ke svému stavu jsem radši zůstala ležet
se zavřenýma očima a útrpně snášela bolest. Sára se
přesunula k mému levému boku.

Položila své úžasné ruce na můj krk. Pochopila jsem,

že necítím ránu na boku – už mě jí musela zbavit.

Vzala mě za bradu a přinutila mě navzdory bolesti

mírně zaklonit hlavu. Se zasyčením jsem sebou trhla a
Kilorn mi položil ruku na zápěstí. Sářiny léčitelské
schopnosti rychle zmírňovaly mé nepohodlí a
vyhlazovaly všechny modřiny a opuchliny.

„Tvoje hlasivky na tom nejsou tak zle, jak jsem se

bála,“ přemítala. Sára Skonosová má nádherný hlas,
lehký jako zvon. Jeden by čekal, že po tolika letech
bez jazyka bude chtít ty ztracené roky dohnat, ona
ale přesto mluví jen zřídka a pečlivě volí každé slovo.
„Nebude to těžké.“

„Není kam spěchat, Sáro,“ zamumlal Kilorn.

Otevřela jsem oči a zamračila se na něj, zatímco on

se na mě rošťácky zubil.

Světla u stropu byla silná, ale ne tak ostrá, jak by

člověk očekával od marodky.

Zamrkala jsem a rozhlédla se kolem sebe. K mému

překvapení jsem zjistila, že nejsem na marodce v
kasárnech, ale v jedné z palácových ložnic. Není
divu, že je ta postel tak měkká a okolo panuje takové
ticho.

Kilorn mi v rozhlížení nebránil. Otočila jsem zápěstím

tak, abych ho mohla vzít za ruku. „Tak tys to přežil.“
Bolest v krku už zeslábla natolik, že jsem se odvážila
promluvit.

„Ani nevím, jak se mi to povedlo,“ odpověděl a stiskl

mi dlaň. Všimla jsem si, že se snažil setřít si z obličeje
špínu a krev. Jinak byl pořád špinavý, takže v
elegantní ložnici působil jako pěst na oko. „Hlavně
jsem si dával pozor, abych se nikomu nepletl do
cesty.“
„Konečně,“ odtušila jsem. Sářiny prsty mi nadále
tančily po krku a vnášely do něj uklidňující teplo.
„Zdá se, žes dostal rozum.“

Kilorn se zasmál. „Že mi to ale trvalo.“

Jeho úsměv, pohoda, uvolněné držení těla – to může

znamenat jen jediné.

„Takže to vypadá, že jsme zvítězili,“ vydechla jsem,

příliš překvapená na to, abych dokázala pojmout, co
to vlastně znamená. Ani nevím, co se dá počítat za
skutečné vítězství.

„Ne úplně.“ Kilorn se podrbal na špinavé tváři, čímž

si po ní mastnou špínu rozetřel ještě víc. Idiot,
pomyslela jsem si láskyplně. „Ty ponorky jejich
armádu tak vyděsily, že se obrátili k ústupu a podařilo
se jim doplout až zpátky na moře.

Myslím, že všichni hlavouni ještě teď vyjednávají o

příměří.“
Pokusila jsem se trochu posadit, ale Sára mě jemně
přitlačila k posteli. „Ale ne o kapitulaci?“ zeptala jsem
se a nezbylo mi než se spokojit s tím, že Kilorna
vidím jen koutkem oka.

Kilorn jen pokrčil rameny. „Třeba to kapitulací

skončí. Ale to se ke mně hned zčerstva nedonese,“
mrkl na mě dobrácky.

„Příměří není konečný stav,“ zaskřípala jsem zuby a

představila si, jak se k nám Jezeřané za rok touhle
dobou zase vracejí. „Nemůže trvat věč…“

„Nemohla by sis aspoň na jednu zatracenou vteřinu

prostě jen užívat, že jsi naživu?“ zasmál se Kilorn a
zavrtěl hlavou. „Snad tě aspoň potěší, že
organizujeme společný úklid města. Budou pomáhat
jak Rudí, tak Stříbrní,“

nadmul se pýchou. „A že sem jede i Cameron s

otcem. Aby s Calem domluvili všechno okolo mezd
pro dělníky.“
Mzdy pro dělníky. Spravedlivé. Hezké symbolické
gesto. Přestože Cal už není králem, a nemá tak nad
Nortou žádnou moc. Do toho, co se stane se státní
pokladnicí, bude těžko mít možnost vůbec co mluvit.
Což mi bylo v tu chvíli upřímně jedno.

A Kilorn to věděl. Přesto ale kolem toho, co jsem se

od něj chtěla dozvědět, tancoval, jak mohl, a snažil se
odvést mou pozornost jinam.

Zadívala jsem se na Sáru, jak pracuje. Její vůně je

zblízka stejně tišivá jako její dotek. Připomíná mi
čistě vyprané prádlo. Ocelově šedýma očima se
soustředila na můj krk, z nějž mazala poslední
modřiny.

„Ví se, kolik lidí padlo?“ zeptala jsem se jí tiše.

Kilorn si v židli vedle mojí postele nervózně poposedl

a trochu si odkašlal.

Ačkoli moje otázka nebyla překvapivá.

Sára se jí zaskočit nenechala a pracovala dál. „Tím se
teď netrap,“ odpověděla mi.

„Všichni jsou naživu,“ dodal Kilorn rychle. „Farley,

Davidson, Cal.“

To mi bylo jasné. Kdyby kterýkoli z těch tří zemřel,

Kilorn by se tak neusmíval a já bych se probudila do
daleko většího chaosu. Ne ne, přesně věděl, na co se
ptám. Na koho se ptám.

„Tak a je to,“ prohlásila Sára, která mou otázku zcela

ignorovala. Akorát se na mě pousmála a vstala. „Teď
bys měla odpočívat. Potřebuješ to, Mare.“

Přikývla jsem a vyprovodila její postavu ve stříbřitých

šatech pohledem. Na rozdíl od jiných léčitelů, které si
pamatuju, na sobě neměla žádnou uniformu.

Nejspíš o ni přišla v bitvě, když se musela starat o

tolik zraněných a umírajících.

Dveře se za ní tiše zavřely a my s Kilornem osaměli v

tíživém tichu.

„Kilorne,“ zamumlala jsem nakonec a opatrně do něj

šťouchla.

Podíval se na mě a starostlivě sledoval, jak se snažím

na polštáři trochu nadzvednout. Pak zabloudil
pohledem k mému už uzdravenému boku. Přestože
mé zranění Sára dávno zacelila, vypadal smutně.

A stejně tak i zněl. „Než jsme tě našli, skoro jsi už

vykrvácela,“ zašeptal, jako by ta vzpomínka byla
příliš strašná na to, aby o ní mluvil nahlas. „Nevěděli
jsme, jestli to… jestli tě Sára dokáže ještě…“ S tím
se odmlčel. Jeho slova byla protkaná bolestí, kterou
moc dobře znám. I on skoro vykrvácel, i já ho viděla
málem zemřít v Novém městě. Teď jsme si kvit.
Ztěžka jsem polkla a dotkla se svých žeber. Cítila
jsem jen hladkou kůži a záhyby čisté košile. Ta rána
musela být nejspíš horší, než jsem myslela. Ne že by
na tom teď ještě nějak záleželo.

„A Maven…?“ Skoro jsem ani nedokázala vyslovit

jeho jméno.

Kilorn se na mě zadíval a na jednu mučivou chvíli na

sobě nedal nic znát. Dost dlouhou na to, abych se
stačila zamyslet nad tím, co doufám, že mi odpoví. V
jaké budoucnosti doufám, že budu žít.

Když pak ale sklopil zrak, aby se mi nemusel dívat

do očí, došlo mi, co se mi snaží říct. Stiskl zuby a
zacukalo mu ve tváři.

A ve mně jako by se v ten okamžik něco zlomilo.

Jako by ve mně konečně prasklo nějaké napjaté
pérko. Povzdychla jsem si, znovu si lehla, zavřela oči
a nechala sebou projít vlnu bouřlivých emocí.

Maven je mrtvý.

Cítila jsem pýchu stejně jako stud, úlevu stejně jako

zármutek. Na vteřinu jsem měla pocit, že se snad
pozvracím. Ale přešlo mě to, a když jsem pak
otevřela oči, zjistila jsem, že všechno je, jak má být.
Kilorn jen tiše čekal. Vidět u něj takovou trpělivost je
zvláštní. Nebo by to bylo zvláštní před rokem. Dokud
býval jen rybářským učněm, jen dalším klukem z
Pilotů, který nemá žádnou jinou budoucnost než tu,
co mu zítřek přinese. I já bývala stejná.

„Kde je jeho tělo?“

„Nevím,“ přiznal popravdě Kilorn. Neměl důvod o

tom lhát.

Budu se na jeho tělo muset podívat na vlastní oči,

jako jsem to potřebovala v případě Elary, abych
věděla, že už je vážně po všem. Ze zřejmých důvodů
se toho ale děsím víc než u ní. Smrt je jako zrcadlo.
A vidět ho tak… Bojím se, že v něm uvidím samu
sebe. Anebo hůř, že uvidím jeho, takového jakým
jsem myslela, že je.

„Ví Cal, co jsem udělala?“ hlas se mi zlomil pod tíhou

emocí. Zakryla jsem si ústa dlaní a snažila se trochu
uklidnit. Odmítala jsem pro něj plakat. Prostě
odmítala.
Kilorn se na mě dál jen díval. Kéž by mě objal nebo
mě aspoň chytil za ruku nebo mi donesl nějakou
sladkost, kterou bych si mohla zacpat pusu. Místo
toho se pomalu zvedl a podíval se na mě tak soucitně,
že se mi chtělo křičet. Nečekala jsem, že mě
pochopí, ani jsem to nechtěla.

Pak se stejně jako Sára vydal ke dveřím a já si

najednou přišla hrozně opuštěná.

„Kilorne…“ protestovala jsem, ale on vzal za kliku.

A v tu samou chvíli dovnitř vešel někdo jiný.

Cal naplnil pokoj příjemným teplem. Jako by někdo

zapálil oheň v krbu. Jeho zářivě rudá zbroj byla ta
tam. Nahradil ji jednoduchým oblečením různých
barev.

Jen černé a šarlatové se vyhnul. Protože to už nejsou

jeho barvy. Kilorn proklouzl ven a nechal nás o
samotě.
Ještě než jsem se stačila zamyslet nad tím, jestli Cal
mou otázku vůbec slyšel, odpověděl mi na ni.

„Udělalas jen to, cos musela,“ řekl a pomalu se

posadil na židli po Kilornovi.

Ale držel si ode mě trochu odstup a dovolil, aby

centimetry mezi námi vytvořily hlubokou propast.

Nebylo těžké uhodnout proč.

„Je mi to líto,“ vhrkly mi slzy do očí. Zabila jsem mu

bratra. Připravila jsem ho o něj. Zabila jsem vraha
a mučitele. Zlého, pokřiveného a zlomeného člověka.

Člověka, který by mě zabil, kdybych se neubránila.

Který by zabil všechny, na nichž mi záleží. Kluka, ze
kterého udělali zrůdu. Kluka bez šancí a bez naděje.

„Omlouvám se, Cale.“

Naklonil se ke mně a položil ruku na peřinu. Ale

pořád se mě ani nedotkl.
Hedvábí pod našimi prsty bylo jemné a chladné jako
dlouhá, šedomodře vyšívaná cesta. Zíral na vzor na
přikrývce a přejížděl po něm mlčky prstem.

Měla jsem co dělat, abych se neposadila, nechytila ho

za tvář a nepřinutila ho podívat se mi do očí a říct, co
má na srdci.

Oba jsme věděli, že se to stane. Oba jsme věděli, že

Mavenovi už nedokážeme pomoct. To ovšem naši
bolest nijak nezmenšuje. A ta jeho musí být o tolik
hlubší než ta má.

„Co teď?“ zašeptal, jako by jen nahlas přemýšlel.

Možná jsme se spletli. Možná jsme ho mohli nějak

zachránit. Ta myšlenka mi probodla srdce a po tváři
mi skanula první slza. Možná taky nejsem nic víc
než vražedkyně.

Jisté je jen jedno. To už se nikdy nedozvíme.

„Co teď,“ hlesla jsem a otočila se stranou.

Zírala jsem ven z okna. Na nebe poseté několika
slabě zářícími hvězdami.

Minuty se protahovaly jedna za druhou. Mlčeli jsme.

Nikdo se na mě nepřišel podívat, nikdo nepřišel Cala
odvést pryč. Skoro jsem si přála, aby to někdo
udělal.

Dokud konečně nehnul prsty a nedotkl se mě. Sice

jen lehounce.

Ale stačilo to.

Epilog

Mare

„Jsi si vážně jistá, že se tam nechceš vrátit, aby ses

podívala?“
Zírala jsem na Kilorna s takovým výrazem, jako by
mu právě narostla druhá hlava. Jeho návrh zněl tak
absurdně, že jsem mu málem ani neodpověděla.
Jenže on se na mě díval plný očekávání, nevinný jako
dítě. Nebo aspoň tak nevinný, jak může být. Kilorn
totiž nikdy nijak zvlášť nevinný nebyl, dokonce ani
když jsme ještě byli děti.

Strčil si ruce do kapes své montfortské uniformy a

čekal, co řeknu.

„A na co?“ pokrčila jsem rameny a kráčela dál po

archeonském letišti. Na obzoru se válely nízké mraky
stínící zapadající slunce stejně jako kouř stále ještě
stoupající z různých částí města. Od bojů uběhl už
týden a pořád ještě se nepodařilo uhasit všechny
požáry. „Na dům na rozpadajících se kůlech? Nejspíš
ho dávno někdo vydrancoval, pokud si ho někdo
nepřivlastnil,“ zamumlala jsem při vzpomínce na svůj
bývalý domov v Pilotách. Ještě jsem se tam nevrátila
a myslím, že po tom nikdy ani nezatoužím. Ani by mě
nepřekvapilo, kdyby se už zřítil. Dokážu si živě
představit, jak ho Maven natruc ničí. Když byl ještě
naživu.

Ať tak či tak, nemám chuť to zjišťovat.

„Proč, copak ty se tam snad chceš vrátit?“

Kilorn hned zavrtěl hlavou a málem si poskočil. „Ani

za nic. To, na čem mi záleželo, tam už stejně není.“

„Lichotky ti nepomůžou,“ usmála jsem se. Zvláštní,

jak moc se zdálo, že se těší do Montfortu. „A co
Cameron?“ zeptala jsem se tiše. Cameron spolu s
rodiči pomáhá koordinovat spolupráci s
průmyslovými centry. Očividně tamní podmínky znají
nejlíp a doufají, že se jim je podaří zlepšit.

„Co by?“ ušklíbl se na mě Kilorn a taky pokrčil

rameny. Nesnažil se mě ale jen tak odbýt. Dokonce
mu maličko zrudly tváře. „Vrátí se do Montfortu
zhruba za měsíc, spolu s nortským kontingentem a
nějakými novokrevnými. Jakmile se všechno trochu
zaběhne.“
„Aby trénovala?“

Začervenal se víc. „No jasně.“

Neubránila jsem se úsměvu. Nesmím si ho

zapomenout vychutnat trochu později, usmyslela
jsem si. To už se k nám blížila Farley s několika
dalšími generály. Labuť mi přátelsky kývla na
pozdrav.

Potřásla jsem si s ní rukou. „Díky, generálko Labuti.“

„Říkej mi Addison,“ odpověděla a oplatila mi úsměv.

„Myslím, že teď si nějaký čas snad vystačíme i bez
krycích jmen.“

Farley se na nás dívala a předstírala, že ji akorát

zdržujeme. „Páni, to je vřelosti, že by to snad stačilo i
k nastartování tohohle letadla,“ posteskla si, ale z
jejího pohledu bylo jasné, že se nachází ve vzácně
dobrém rozpoložení.

Usmála jsem se, zavěsila se do ní a ona se ke mně

vesele přitiskla. To se jí vůbec nepodobá. „Ty děláš,
jako bych to letadlo vážně neuměla dobít, Farley.“

Jen zvedla oči v sloup. Stejně jako já a Kilorn je

připravená vrátit se do Montfortu. Můžu si jen
představovat, jak asi musí být nadšená, že může dát
Nortě konečně sbohem a vrátit se za dcerou. Clara
roste jako z vody. Nezatížená vzpomínkami na to, co
bylo před ní.

Nepamatuje si dokonce ani na otce.

Myšlenka na Shadea mi vždycky dokáže zkazit i ten

nejkrásnější den. Teď tomu nebylo jinak. Ale už mě
tolik nebolí. Pořád mě sice zraňuje, ale už ne až do
morku kostí, ne tak ostře. Už mi nevyráží dech.

„Tak pojď,“ popoháněla mě Farley, abych stačila

jejímu rychlému tempu. „Čím dřív nasedneme, tím
dřív budeme ve vzduchu.“

„Vážně?“ popíchla jsem ji.

U letadla na ranveji postávalo několik lidí, kteří se s
námi a zbytkem skupiny mířící do Montfortu přišli
rozloučit. Davidson už do své vlasti odletěl před
několika dny. Nechal tu jen pár důstojníků. Všimla
jsem si mezi nimi Tahira.

Určitě předává veškeré informace svým bratrům, aby

premiér mohl sledovat celý proces restrukturalizace
státu v reálném čase.

Julian ze skupiny čekajících vyčníval. Snad poprvé v

životě si na sebe vzal nový oděv. V pozdně
odpoledním slunci zlatě zářil stejně jako jeho někdejší
rodové barvy. Sára stála po jeho boku. Stejně jako
Anabel. Stará královna vypadala bez své koruny tak
nějak neúplně a sledovala mě s čirým nezájmem.

„Ať ti to moc netrvá, Barrowová,“ prohlásila Farley a

kývla na Kilorna, aby spolu s ní nastoupil. Oba
zamířili do letadla a přihlížejícím Stříbrným jen kývli
na pozdrav. Nechali mi prostor, abych se mohla v
klidu rozloučit.
Cala jsem neviděla ani se strýcem, ani s babičkou, ale
nečekala jsem, že by stál s ostatními v řadě. Postával
až o kus dál, sám.

Julian rozpřáhl ruce a já mu padla kolem krku, abych

se mohla nadýchat té vůně starého pergamenu, která
jako by se ho nikdy nepouštěla.

Po dlouhé minutě mě jemně trochu odstrčil. „Ale no

tak, vždyť se za měsíc zase uvidíme.“

Julian má stejně jako Cameron přiletět do Montfortu

za několik týdnů. Jako velvyslanec nortských
Stříbrných. Obávám se ale, že až dorazí, nevystrčí
nos z archivů, které mu Davidson zpřístupní, a využije
veškerý čas, aby se pokusil vystopovat vznik
novokrevné rasy.

Usmála jsem se na mého starého učitele a poplácala

ho po rameni. „Pochybuju, že se odtrhneš od
montfortské knihovny byť jen na chvilku, abys mě
pozdravil.“
Sára stojící vedle něj zvedla hlavu. „Já to zařídím,“
ujistila mě tiše a chytila Juliana za ruku.

Anabel už tolik pochopení neprojevovala. Naposledy

mě probodla pohledem, pak si znechuceně odfrkla a
rychle odkráčela. Nedivím se jí. Koneckonců v jejích
očích zůstávám důvodem, proč se její vnuk zřekl
dynastie a zahodil korunu pro něco tak pošetilého,
jako je láska nějaké Rudé holky.

Nenávidí mě za to. Přestože to není pravda.

„Anabel Lerolanová sice možná ještě nedostala

rozum, ale umí si dát dvě a dvě dohromady. Otevřela
jsi dveře, které se už nedají zavřít,“ poznamenal Julian
tiše a sledoval někdejší královnu, jak vztekle nasedá
do přistaveného transportu.

„Teď už by Cala na trůn nedostala, ani kdyby po tom

on sám zatoužil.“

„A co Rift? Co Země jezer a Pidmonta?“

Julian jen zavrtěl hlavou. „Myslím, že sis vysloužila
právo si s podobnými věcmi aspoň na chvíli nelámat
hlavu,“ řekl a něžně mě poplácal po rameni.

„Rostou nepokoje, roste pohyb obyvatel, Rudí

překračují naše hranice po tisících. Věz, že tenhle
vlak se rozjel naplno, Mare.“

Na okamžik mě to celou pohltilo. Pocit strachu i

štěstí, stejnou měrou. To nemůže vydržet, pomyslela
jsem si znovu. Věděla jsem, že mám pravdu. Ale
povzdechla jsem si a nechala to na chvíli být. Sice
není všemu konec, ale pro mě pro tuhle chvíli ano.

Musela jsem Juliana znovu obejmout. „Díky,“

zašeptala jsem.

Znovu mě od sebe jemně odstrčil, tentokrát už s

lesknoucíma se očima.

„Dobře, dobře, to stačí. Už teď mám ego větší, než je

zdrávo,“ vykoktal. „A už ses se mnou zdržovala dost
dlouho,“ dodal a popostrčil mě směrem ke svému
synovci. „Tak už běž.“

Víc pošťouchnout jsem ani nepotřebovala, přestože

se mi svíral žaludek úzkostí a nervozitou. Trochu jsem
zalapala po dechu a okolo ostatních členů delegace
jen s úsměvem prošla. Nikdo mě nezastavil, nechali
mě dojít až k bývalému králi.

Cal už na mě čekal. „Pojďme se projít,“ řekl a hned

vykročil. Následovala jsem ho pod jedno z křídel
letadla, kde jsme zmizeli ve stínu. Kus od nás
nastartoval motor, dost blízko na to, aby náš
rozhovor nikdo neslyšel, ani kdyby ho chtěl
vyslechnout tajně.

„Jel bych s tebou, kdyby to šlo,“ řekl najednou a

pohladil mě svýma planoucíma bronzovýma očima.

„Ani to po tobě nechci,“ odpověděla jsem. Ta slova

mi zněla tak povědomě.

Podobný rozhovor jsme už spolu vedli tolikrát.

„Musíš být tady a dát to tu trochu do pořádku. Navíc
je třeba zapracovat i na západě. V Cironu, v
Tiraxách. Pokud tam něco zmůžeme…“ odmlčela
jsem se a představila si ty vzdálené, rozlehlé, neznámé
země. „Myslím, že je to takhle lepší.“

„Lepší?“ zavrčel Cal a vzduch kolem něj se trochu

rozpálil. Jemně jsem ho chytila za zápěstí. „Ty si
myslíš, že dát si jednoduše sbohem je lepší? Proč?

Vždyť už nejsem král. Nejsem už ani z královského

rodu. Nejsem…“

„Neříkej, že nejsi nic, Cale. Nikdy nebudeš nikdo.“

V jeho očích jsem zahlédla stín výčitky a jeho kůže

mě pálila do dlaně. Bolelo mě se na něj dívat, dívat se
na bolest, kterou jsem mu působila.

„Jsem tím, kým chceš, abych byl,“ vymáčkl ze

sevřeného hrdla.

Najednou mi došlo, že vlastně ani nevím, kdy se zas

uvidíme. Ale nedokázala jsem se na něj podívat. Pak
by to bylo ještě těžší.

„Nedělej, že ses toho všeho vzdal jenom proto, že

jsem to chtěla. Oba víme, že tak to nebylo.“ Udělal
jsi to kvůli své matce, kvůli tomu, co je správné.
Sám kvůli sobě. „A jsem za to ráda,“ zamumlala
jsem a dál zarytě zírala na naše propletené ruce.

Pokusil se mě k sobě přitáhnout blíž, ale já stála

pevně.

„Potřebuju čas, Cale. A ty taky.“

„O tom, co chci nebo potřebuju, rozhodnu sám,“

zašeptal tak hlubokým hlasem, až mi z toho přeběhl
mráz po zádech.

„Tak mi dopřej stejný luxus,“ řekla jsem a bez

přemýšlení se mu zadívala přímo do očí. To ho
překvapilo. Ačkoli jsem se cítila všelijak, jen ne silná,
hrála jsem odhodlanou dobře. „Nech mě zjistit, kým
jsem.“
Nejsem ani Marina, ani blýskající holka, a dokonce
ani Mare Barrowová. Jsem někdo, kdo z tohohle
všeho vyšel živý. I Cal potřebuje trochu prostoru, ať
už si to připustit chce, nebo ne. Oba se potřebujeme
uzdravit. Přehodnotit, kým jsme.

Stejně jako Norta a další země, které ji snad budou

následovat.

A co na tom je nejlepší a nejhorší zároveň, musíme to

udělat sami, jeden bez druhého.

Pořád ještě mezi námi zeje propast. Dokonce i po

smrti nás Maven rozděluje.

Cal to nikdy nepřipustí, ale dnes v jeho očích vidím

hněv, bolest i výčitky. Zabila jsem mu bratra a to ho
pořád ještě tíží. Mě tedy rozhodně.

Hleděl mi do očí. Zapadající slunce nad námi už

zrudlo a v Calových očích se třpytily jeho paprsky.
Jako by mu v nich hořel oheň.
Ať už v těch mých hledal cokoli, nějakou slabost,
nějakou trhlinu v odhodlání, nenašel to.

Pohladil mě jednou rozpálenou rukou zezadu po šíji a

zvedl mi ruku do dlaní.

Jeho kůže ale nežhnula tak jako Mavenova, která mě

navždy poznamenala. To by mi Cal nikdy neudělal,
ani kdybych ho o to prosila.

„Jak dlouho?“ zašeptal.

„To nevím.“ Přišlo mi snadné připustit pravdu.

Nemám nejmenší tušení, kdy se zas budu cítit sama
sebou. Nebo jako kdokoli, kým jsem se stala. Ale je
mi teprve osmnáct. Nemám kam spěchat.

Říct tu další věc bylo daleko těžší. Slova se mi málem

zadrhla v krku. „Nebudu po tobě chtít, abys na mě
čekal.“

Když mě něžně políbil, jen letmo, připadalo mi to

jako sbohem.
Na tak dlouhou dobu, jak bude potřeba.

Rajské údolí má vážně příznačné jméno. Táhne se

klínem vysokých hor celé kilometry. Zdejší řeky a
jezírka jsou průzračně čistá. Vůbec je to tu jedinečné,
jiné než kdekoli jinde. A to se ani nezmiňuju o
přírodě. Žádný div, že Davidson nás poslal načerpat
nové síly právě sem. Je to tu úplně nedotčené,
izolované od zbytku světa.

Za úsvitu jsme se vydaly na cestu. Dávaly jsme dobrý

pozor, abychom se vyhnuly všem rozpáleným
gejzírům lemujícím celou mýtinu. Hladina většiny z
nich byla klidná a nehybná, ale člověk si nikdy
nemůže být jistý. Měly rozličné barvy a některé by
vás do několika vteřin uvařily. Tak mi to aspoň řekli.
V dáli začal jeden z nich prskat do červánků na nebi
vroucí vodu. Hvězdy jedna za druhou pohasínaly.
Byla zima, a tak jsem si přitáhla teplou vlněnou šálu
těsněji kolem ramen. Kráčely jsme po dřevěných
lávkách vedoucích přes celé gejzírové pole.

Podívala jsem se po očku na Gisu. Držela se mého

tempa. Poslední dobou zeštíhlela. Temně rudé vlasy
měla spletené do dlouhého copu. V ruce si
pohupovala proutěným košíkem se snídaní. Chtěla se
jít podívat na východ slunce nad velkým vřídlem. A
kdo jsem já, abych své malé sestřičce cokoli
odepřela?

„Sleduj ty barvy,“ vydechla, když jsme dorazily na

místo. Měla pravdu.

Největší místní gejzír vypadal spíš jako z říše snů.

Obklopoval ho rudý, pak žlutý, pak jasně zelený a
nakonec temně modrý pás horniny, takže vypadal
opravdu neskutečně.

Byly jsme dobře poučeny, a přestože se nám chtělo,

ani jedna z nás si ve vodě pod našima nohama
nesmočila ani špičku prstu. Nehodlám si nechat uvařit
kůži až na kost. Gisa se posadila na lávku, vytáhla
skicák a začala si okolní krajinu kreslit. Tu a tam si k
obrázku i něco připsala.

Co v ní tohle místo asi probouzí?

Já už měla hlad, takže jsem prohledala piknikový koš
a vytáhla z něj dva ještě teplé rohlíky. Máma se
postarala, abychom měly na ranní cestu dostatek
zásob.

„Chybí ti?“ zeptala se najednou, aniž by zvedla oči od

kreslení.

Její otázka mě zaskočila. Zvlášť tím, jak všeobecně ji

formulovala. Mohla tím myslet kohokoli. „Kilorn se
má dobře. Teď už je zpátky v Ascendantu a
Cameron za ním dorazí za pár dní.“

Gise už představa Kilorna s někým jiným nevadila.

Poslední dobou jí daleko víc záleželo na té krásné
prodavačce z města.

„Já nemyslím Kilorna,“ řekla napruženě, dotčená, že

se její otázce snažím vyhnout.

„Ne?“ podivila jsem se a dramaticky zvedla jedno

obočí.
Ji to ale zjevně nepobavilo.

„Jasně že mi chybí.“

Myslím Cal. Shade. A tak trochu, trošičku, dokonce i

Maven.

Gisa už na mě víc netlačila.

Ticho, které se mezi námi rozhostilo, mě nasytilo

stejně jako snídaně. Tady v údolí je snadné
zapomenout. Nabýt dojmu, že žijete v jiném čase. To
jsem si užívala, přestože okrajově jsem si pořád
dělala obvyklé starosti. Co bude dál? Na to jsem
pořád ještě nepřišla.

A ještě chvíli ani nemusím.

„Bizon,“ hlesla najednou Gisa a ukázala na kraj pláně

s gejzíry.

Ihned jsem ztuhla a připravila se na boj. Pokud se k

nám jedno z těch zvířat dostane příliš blízko, bude na
mně, abych odsud Gisu v bezpečí dostala. Pod kůží
mě zašimraly blesky, připravené udeřit. Skoro
nezvyklý pocit, protože od návratu do Montfortu
jsem netrénovala ani s nikým nezápasila. Pořád si
opakuju, že si potřebuju odpočinout. Ale Bree a
Tramy mi tvrdí, že jsem prostě jen líná.

Stádo bizonů se od nás drželo v uctivé vzdálenosti

minimálně padesáti metrů.

Nebylo veliké, ale nějakých deset kusů čítalo. Všichni

chlupatí a tmavě hnědí.

Na tak těžké zvíře se pohybovali s překvapivou

ladností. Vzpomněla jsem si na své poslední setkání s
jejich druhem. To neproběhlo zrovna v klidu.

Gisa se zamyšleně vrátila k malování. „Ta

Davidsonova průvodkyně mi prozradila jednu
zajímavost.“ Premiér byl tak hodný, že s námi do
údolí poslal i doprovod.

„A jakou?“ zeptala jsem se, aniž bych spustila oči ze

stáda. Jestli zaútočí, budu připravená.

Sestra mi ale dál nezaujatě povídala a možnou hrozbu

hledající si cestu plání jako by ani nevnímala. V duchu
jsem byla ráda, že toho o nich neví dost na to, aby se
jich bála. „Řekla mi, že v minulosti bizoni téměř
vyhynuli. Že jich lidé pozabíjeli tisíce a tisíce, možná
dokonce miliony, až jich na celém kontinentu zůstala
jen hrstka.“

„To není možné,“ odfrkla jsem si. „Vždyť Rajské

údolí je jich plné. A pláně taky.“

„Tak mi to řekla,“ odpověděla Gisa trochu

podrážděně, že se mi nechce jí věřit.

„Vědět to je její práce.“

„Fajn,“ povzdechla jsem si. „Tak co se stalo?“

„Vrátili se. Pomalu, ale nakonec se znovu rozmnožili.“

Zamračila jsem se, trochu zmatená jednoduchostí její

odpovědi. „Jak?“

„Díky lidem,“ řekla prostě.

„Já myslela, že lidé je zabíjeli…“

„To ano, ale pak se něco změnilo,“ odpověděla

trochu ostřeji. Myslím, že si už zoufala nad mou
strašlivou nechápavostí. „Něco dost důležitého na to,
aby… aby to změnilo běh událostí.“

Nevím proč, ale vzpomněla jsem si na jednu věc,

kterou mi dávno řekl Julian.

Ničíme, taková už je povaha lidstva.

Měla jsem příležitost přesvědčit se o tom z první

ruky. V Archeonu, v Přístavní zátoce, na každém
bitevním poli. Všude jsem byla a jsem svědkem toho,
jak je s Rudými napříč kontinentem nakládáno.

Ale svět se mění.

Ničíme, ale dokážeme i znovu budovat.

Stádo bizonů pak zamířilo pryč a pomalu se
rozplynulo mezi stromy na obzoru. Hledali novou
pastvu a nějakých dvou holek sedících u vody si
nevšímali.

Přežili masové vybíjení a podařilo se jim začít znovu.

A stejně tak se to podaří i nám.

Cestou zpátky do chaty jsme se už v žáru slunečních

paprsků dost potily a Gisa mi vykládala o všem, co
se za posledních pár týdnů dozvěděla. Naše
průvodkyně se jí líbila a myslím, že Breeovi taky, ve
více ohledech.

V takových prchavých chvílích klidu se moje mysl

ubírá vlastním směrem.

Vrací se ve vzpomínkách nebo přemýšlí o

budoucnosti. Za pár týdnů nás čeká návrat do
montfortského hlavního města. Jak se asi svět do té
doby změní?

Nepoznávala jsem ho, už když jsme sem odjížděli.

Protože podle mých posledních informací tou dobou
v Ascendantu nezakotvil nikdo jiný než Evangelina
Samosová, jako čestný host premiéra. Jedna část
mého já ji i její rodinu dál nenávidí za to všechno, co
nám vzali. Ale učím se s tím hněvem žít, snášet ho,
aniž bych se jím nechala pohltit.

Pomalu jsem si přejela prsty po kamínkách

zasazených v náušnicích na uchu.

Připomínaly mi, kdo jsem. Růžový, červený,

purpurový, zelený. Bree, Tramy, Shade a Kilorn.

Nemohla jsem tam zůstat, přesvědčovala jsem

samu sebe už po tisící. Pořád ještě nevím, jestli na mě
počká.

Ale možná, že až se vrátím…

Pohladila jsem poslední, nejnovější náušničku. Další

rudý drahokam, rudý jak oheň, rudý jak moje krev.

Já se vrátím.
Poděkování

Lidé se mě ptají, jaký je to pocit, dokončit knižní

sérii, a já jim odpovídám, že na něj pořád čekám.
Myslela jsem, že to vlastně nijak neprožívám, ale
něco se pomalu objevuje. Úleva, to jistě. Obavy.
Strach. Ale ze všeho nejsilněji vděčnost.

Tolik vděčnosti, že skoro nevím, jak s ní naložit.

Mé nejhlubší a nejupřímnější poděkování patří rodině

– za to, že mi umožnili tohle všechno začít,
pokračovat v tom a dokončit to. Je snadné se
ohlédnout a spatřit chvíle, kdy se můj život měnil, a vy
jste byli pevnou součástí každého takového
momentu. Díky mámě, tátovi a Andymu,
Aveyardovým a Coyleovým za všechno, co pro mě
udělali a dál dělají.

Odmítám se příliš rozněžnit při děkování svým

přátelům, hlavně proto, že by mi to nedovolili. Děkuji
Morgan, Jen a Tori, které se postaraly, že jsem nikdy
nezabředla příliš hluboko. Další poděkování si
zaslouží Bayan a Angela, Natalie, Lauren, Alex.
Děkuji i všem ostatním, kterých je příliš mnoho na to,
abych je jmenovala. Paříme spolu už sedm let a není
to vůbec špatné.

Indy je pes, takže je to trochu zbytečné, ale i jí

děkuji. Jsi nejlepší. Mám tě ráda víc, než je
společensky přijatelné nebo psychologicky zdravé.

S touto sérií jsem strávila skoro šest let života a

získala jsem díky ní povolání svých snů. A žádná z
těch knih by nevznikla bez spousty báječných lidí,
kteří nás tlačili kupředu. Děkuji Christopheru
Cosmosovi, Pouye Shahbazianové a Suzie
Townsendové za to, že všemu dávali jiskru a táhli tu
káru vpřed, jak jen dovedli.
Děkuji Jo Volpeové, Kathleen Ortizové, Veronice
Grijalvaové, Saře Strickerové, Mie Romanové,
Danielle Barthelové, Jackie Lindertové, Cassandře
Baimové, Hilary Pecheoneové a zbytku
bombastického týmu v New Leaf Literary. Děkuji
Saře Scottové, Maxu Handelmanovi, Elizabeth
Banksové, Alison Smallové a všem hrdinům z
Universal Pictures a Brownstone Productions. Díky,
že tyhle knihy milujete stejně jako já. Z celého srdce
zdravím armádu HarperCollins a HarperTeen, která
tak dlouho válčí za Rudou královnu. Děkuji svým
nebojácným, obrovsky nadaným editorkám Kristen
Pettitové a Alice Jermanové a dále Jen Klonskyové,
Kate Morgan Jacksonové, Erice Sussmanové a všem
dalším osobám, které zanechaly otisky prstů na
některém z mých rukopisů. Dali jste těmhle knihám
život. Děkuji Gině Rizzové, která mě už čtyři roky
bezpečně provází všemi festivaly, turné, rozhovory a
nespočtem letišť. Děkuji Elizabeth Wardové, Margot
Woodové, Eleně Yipové, partě z Epic Reads a všem
géniům, co stáli za propagací Rudé královny. Nikdy
by mě nenapadlo, že budu mít pěnový meč s
vyobrazením mé knihy, ale je to tak. A samozřejmě
děkuji Sarah Kaufmanové za to, že proměnila mé
představy v ty nejkrásnější a nejikoničtější obálky,
jaké si spisovatel může přát.

Mezi všemi těmi kolegy jsem si našla i pár přátel.

Všichni jste mi v téhle zvláštní kariéře skvělou
podporou. Mé poděkování a lásku si zaslouží Patties,
Susan Dennardová, Alex Brackenová a Leigh
Bardugo za to, že se se mnou dělí o přátelství, talent a
rady. Renee Ahdiehová a Sabaa Tahirová, hvězdy od
samého začátku. Veronica Rothová, maják ve tmě.
Brendan Reichs a Soman Chainani, kteří to se mnou
vydrželi. Jenny Hanová, která mi nebojácně
ukazovala cestu.

Emma Theriaultová, která přispěla k vzniku této série.

Adam Silvera, který čtyři hodiny trpěl u koktejlů
mimosa a neutekl. Nicola Yoonová, za nezlomnou
dobrotu. Sarah Enniová a Maurene Gooová, má
jasná světla východně od silnice 405. Morgan
Matsonová, za ‘bux. Margaret Stohlová a Melissa de
la Cruzová, drahé matky nás všech. A všichni ostatní,
které jsem nedopatřením vynechala, ale mám je ráda
úplně stejně.

Tam, kde jsem, bych nebyla bez svých učitelů. A to

myslím doslova, protože mí rodiče jsou učitelé.
Děkuji školskému systému, který mě vynesl z malého
městečka do velkoměsta. Děkuji Univerzitě v jižní
Kalifornii a profesorům katedry Psaní pro film a
televizi na Škole filmových studií, kteří v té
sedmnáctileté nicce odnikud odhalili potenciál. Jeden
z mých oblíbených profesorů mi jednou řekl, že štěstí
je příležitost, na kterou jste připraveni, a smůla je
příležitost, na kterou připraveni nejste. Děkuji, že
jsem od vás dostala tolik štěstí.

Mimo moji bublinku úžasných lidí mám i pár dalších,

kterým bych chtěla poděkovat. Děkuji svým
senátorkám Kamale Harrisové a Dianne Feinsteinové
i svému zástupci v kongresu Tedu Lieuovi. Bojujete
víc než kterýkoli válečník v mé knize a bojujete za
nás za všechny. Děkuji panu prezidentovi Baracku
Obamovi a Michelle Obamové za jejich důstojnost a
sílu. Děkuji zářící Hillary Rodham Clintonové. Děkuji
Sierra Clubu a domorodým kmenům, které chrání
krásnou a posvátnou divočinu Spojených států.
Děkuji členům naší vlády, kteří slouží svým voličům, a
ne korporacím. Děkuji všem vojákům a jejich
rodinám za nepopsatelnou oběť a oddanost své
vlasti. Děkuji všem, kteří říkají mocným pravdu.

Děkuji přeživším studentům Střední školy Marjory

Stonemanové Douglasové.

Vaše hlasy a odhodlání dělají víc, než si kdokoli

představoval.

Ještě jednou děkuji Morgan, Jen a Tori. Suzie

Townsendové. Mámě a tátovi.

Mám vás moc ráda a bez vás bych tu nebyla.

Svým čtenářům dokážu jen těžko popsat hloubku

svého obdivu a vděčnosti.

Abych citovala mnohem slavnější spisovatelku, než

jsem já, žádný příběh neožije, dokud nenajde svého
posluchače. Děkuji, že posloucháte. Děkuji, že se
staráte, aby tato cesta ještě neskončila.
Z anglického originálu Warstorm vydaného
nakladatelstvím HarperTeen, New York 2018,
přeložila Alžběta Kalinová Vydalo nakladatelství
CooBoo v Praze roku 2019 ve společnosti

Albatros Media a. s. se sídlem Na Pankráci 30,

Praha 4, číslo publikace 35 416

Odpovědná redaktorka Adéla Rufferová E-book

konverzi provedlo Grafické a DTP studio Albatros
Media, Karel Petrů 1. vydání Copyright © 2018 by
Victoria Aveyard Translation © Alžběta Kalinová,
2019

E-book konverze © Grafické a DTP studio Albatros

Media, Karel Petrů, 2019

ISBN tištěné verze 978-80-7544-735-7

ISBN e-knihy 978-80-7544-819-4 (1. zveřejnění,

2019) Cena uvedená výrobcem představuje
nezávaznou

doporučenou spotřebitelskou cenu.

www.cooboo.cz

www.albatrosmedia.cz

www.facebook.com/cooboo

Kompletní nabídku titulů naleznete na

www.albatrosmedia.cz