Přeložila:

RENATA HEITELOVÁ

Jennifer L. Armentrout: Navždy a věčně

Vydání první
Copyright © 2016 by Jennifer L.
Armentrout
This edition published by arrangement with
Harlequin Books S.A.
All rights reserved
Vydalo nakladatelství Baronet a.s.,
Květnového vítězství 332/31, Praha 4,
www.baronet.cz v roce 2016 jako svou
2040. publikaci
Přeloženo z anglického originálu The
Problem with Forever, vydaného
nakladatelstvím Harlequin Books S. A., New
York v roce 2016
Český překlad © 2016 Renata Heitelová
Odpovědná redaktorka Marie Kejvalová
Korektorka Daniela Čermáková
Ilustrace na přebalu © 2016 Ricardo
Přebal a vazba © 2016 Ricardo a Baronet
Sazba a grafická úprava Ricardo, Sázavská
19, Praha 2
Veškerá práva vyhrazena.
Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být
přetiskována, kopírována
či jiným způsobem rozšiřována bez
výslovného povolení.

Název a logo BARONET® jsou ochranné

známky zapsané
Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly
zápisu 216133 a 216134.
ISBN 978-80-269-0449-6 (Formát ePub)
ISBN 978-80-269-0450-2 (Formát
MobiPocket)
BARONET
Praha 2016
Jennifer L.
Armentrout
NAVŽDY
A
VĚČNĚ
 Pro každého, kdo stále
ještě hledá svůj hlas,
a pro ty, kdo už ten svůj
našli.
 Prolog
Zaprášené prázdné krabice od bot
stály v komíncích vyšších a širších
než dívka. Jakmile se o ně opřela
zády a přitáhla si hubená kolena
k štíhlému tělu, zakymácely se.
Dýchej. Prostě dýchej. Dýchej.
Zaklíněná v zadním koutě
zanedbaného šatníku se
neodvažovala ani pípnout a vtáhla
spodní ret mezi zuby. Soustředila se
na dýchání, na to, aby každý
špinavý nádech dostala do plic,
a cítila, jak se jí do očí derou slzy.
Bože, udělala velkou chybu
a slečna Becky měla pravdu. Je zlá
holčička.
Neměla se po té špinavé
a flekaté dóze sladkostí natahovat.
Vypadala trochu jako medvídek
a skrývaly se v ní zvláštně chutnající
bonbony. Sama si sladkosti ani nic
k jídlu brát nesměla, ale měla
zkrátka takový hlad, až ji bolelo
bříško, a slečna Becky spala
na pohovce, protože jí bylo zase
špatně. Rozhodně nechtěla shodit
z kuchyňské desky ten popelník.
Rozbil se na kusy. Některé střepy jí
připomínaly rampouchy, které
v zimě visí ze střechy. Jiné nebyly
větší než lupínky.
Chtěla si jenom vzít bonbon.
 Když na opačné straně šatníku
zapraskala stěna, škubla štíhlými
rameny. Kousla se tvrději do rtu, až
v puse ucítila kovovou pachuť. Zítra
bude v omítce díra velká jako ruka
pana Henryho, slečna Becky bude
brečet a znovu jí bude špatně.
Tiché zavrzání dveří šatníku znělo
jejím uším jako úder hromu.
Ach, ne, ne, ne…
Tady ji přece neměl najít. Tohle
je její bezpečná skrýš, kdykoli se
pan Henry zlobí nebo je…
Napjala se a doširoka rozevřela
oči. Dovnitř vklouzla postava
s vyšším a mohutnějším tělem, než
bylo to její, a pak si před ní klekla.
Ve tmě jeho rysy moc dobře
neviděla, ale cítila v kostech, kdo to
je.
„Je mi to líto,“ vydechla.
„Já vím.“ Na rameno jí dopadla
ruka a její váha ji uklidňovala. On
byl jediný, kdo se jí mohl dotýkat,
aniž by jí to vadilo. „Musíš zůstat
tady, jasný?“
Slečna Becky jí jednou řekla, že
je ten kluk jenom o šest měsíců
starší než ona, ale vždycky jí
připadal mnohem větší a starší,
protože v jejích očích zabíral celý
svět.
Šestiletá holčička přikývla.
„Nevycházej ven,“ přikázal jí
a pak jí vtiskl do rukou rusovlasou
panenku, kterou upustila v kuchyni,
poté co rozbila ten popelník
a utekla do šatníku. Byla moc
vyděšená, než aby se pro ni vrátila,
proto nechala Sametku tam, kde
dopadla. Rozrušilo ji to, protože jí
tu panenku před mnoha a mnoha
měsíci daroval právě on. Neměla
tušení, jak ji získal, ale jednoho dne
se tu s ní prostě objevil a od té
doby byla její, jenom její.
„Zůstaň tady. V žádným případě
nevylízej ven.“
Přitáhla si panenku mezi kolena
a hrudník a znovu přikývla.
Hoch se otočil a ztuhl, protože
stěny kolem nich se rozechvěly silou
rozzlobeného řevu. Z jejího jména,
které se ozývalo v tom křiku, jí
přeběhl mráz po zádech, z jejího
jména, které se neslo v tom
vzteklém řevu.
Ze rtů jí uniklo tiché zafňukání
a zašeptala: „Chtěla jsem jenom
bonbon.“
„Je to v pohodě, jasný? Slíbil
jsem ti, že se navždycky postarám
o tvoje bezpečí. Jenom nevydej ani
hlásku.“ Sevřel jí rameno. „Prostě
zůstaň potichu, a až… až se vrátím,
budu ti číst, jo? Třeba o tom
pitomém králíkovi.“
Nezvládla nic víc než jen zase
přikývnout, protože několikrát
potichu nezůstala a pak jí pan
Henry musel ukázat, jak má být
zticha. Přinutil ji sedět venku, i když
byla taková zima, až ji pálila kůže.
Ale jestli zůstane zticha, věděla, co
se stane. Chlapec jí nebude
schopen dnes večer číst, zítra
nepůjde do školy a nebude
v pořádku, přestože jí bude tvrdit,
že je.
Ještě chvíli s ní zůstal, než
z šatníku vyklouzl. Dveře pokoje se
zabouchly. Dívka zvedla panenku
a přitiskla k ní slzami zmáčený
obličej. Knoflík na Sametčině hrudi
ji dloubal do tváře.
 Nevydej ani hlásku.
Pan Henry začal řvát.
Nevydej ani hlásku.
Z chodby sem doléhaly těžké
kroky.
Nevydej ani hlásku.
Uslyšela ránu, jak někdo někoho
praštil, něco se svalilo na podlahu
a slečně Becky už muselo být líp,
protože najednou křičela. Jediný
zvuk, na kterém však dívce
v šatníku záleželo, byly ty hlasité
dopady ran, které se zdály
nekonečné. Otevřela ústa a tiše
zakřičela do tělíčka panenky.
Nevydej ani hlásku.
 1. kapitola
Už čtyři roky jsem nevkročila
do státní školy. Když o tom tak
přemýšlím, jsou to už čtyři roky, co
jsem až na velice malou skupinku
svých blízkých s nikým jiným
nepromluvila. Čtyři roky jsem se
připravovala na tuhle chvíli, kdy
půjdu do školy a určitě budu muset
mluvit s neznámými lidmi. Těch pár
lžic cereálií, co jsem do sebe byla
schopna nacpat, velmi
pravděpodobně vyzvracím
na kuchyňskou linku.
Carl Rivas se mezitím pokusil
do své kávy nenápadně nasypat už
třetí lžičku cukru. Když si myslel, že
se nikdo nedívá, snažil se přidat
ještě další dvě. Na chlapa něco
málo přes padesát byl štíhlý
a v dobré kondici, ale vypěstoval si
úděsnou závislost na cukru. Ve své
studovně, domácí kanceláři plné
lékařských bichlí, měl v pracovním
stole šuplík, který vypadal, jako by
se do něj vydávilo cukrářství.
Zůstal stát poblíž cukřenky, znovu
sáhl po lžičce a ohlédl se přes
rameno. Ruka mu ztuhla.
Seděla jsem před plnou miskou
cereálií u obrovského kuchyňského
ostrůvku a malinko se na něj
zakřenila.
 Povzdychl si a otočil se ke mně.
Opřel se o mramorovou desku
a pozoroval mě přes okraj hrnku,
zatímco upíjel kávu. Tmavé černé
vlasy vyčesané z čela mu nedávno
na spáncích začaly šedivět a spolu
s tmavou olivovou pokožkou mu to
dodalo na pěkně elegantním
vzhledu, aspoň mně to tak
připadalo. Byl to hezký chlap a jeho
žena Rosa byla také hezká. No,
hezká pro ni asi není to správné
slovo. S tmavou pokožkou
a hustými vlnitými vlasy, v kterých
byste šediny zatím hledali marně,
byla velice krásná. Opravdu
omračující, obzvlášť když se hrdě
nesla.
Rosa se nikdy nebála mluvit
nahlas ani někoho hlasitě podpořit.
Odložila jsem lžíci do misky tak,
aby necinkla o keramiku. Nerada
jsem dělala nadbytečné zvuky.
Starý zvyk, kterého jsem se
nedokázala zbavit,
a pravděpodobně si ho s sebou
ponesu navždy.
Vzhlédla jsem od misky a přistihla
Carla, jak mě pozoruje. „Jsi si jistá,
že jsi na tohle připravená, Mallory?“
Jako v odpověď na tu v podstatě
nevinnou otázku, která však
ve skutečnosti byla nebezpečná
jako nabitá puška, mi srdce náhle
poskočilo. Byla jsem připravená
všemi způsoby, jakými jsem jenom
mohla. Dokonce jsem si vytiskla
rozvrh a mapu střední školy Lands
High a Carl tam zavolal, aby mi
zajistil uzamykací skříňku, takže
jsem přesně věděla, kde všechno
je. Tu mapu jsem si prostudovala.
Vážně. Jako by na tom závisel můj
život. Nebudu se muset nikoho ptát,
kde je která učebna, a nebudu tam
bezcílně bloudit. Rosa se mnou
dokonce včera ke škole zajela,
abych dobře znala cestu a věděla,
jak dlouho mi jízda bude trvat.
Myslela jsem, že tu Rosa dnes
ráno se mnou bude, když šlo
o takovou velkou událost, na kterou
jsme se připravovali celý rok.
Snídaně vždycky znamenala
společně strávený čas. Jenže jak
Carl, tak Rosa byli lékaři, Rosa
kardiochiruržka. Dřív než jsem dnes
vstala z postele, ji zavolali
k neplánované operaci. To jsem jí
prostě musela odpustit.
„Mallory?“
Přikývla jsem, stiskla rty
a spustila ruce do klína.
Carl sklonil hrnek a odložil ho
vedle sebe na linku. „Jsi
připravená?“ zeptal se ještě jednou.
Vnitřnosti se mi malinko kroutily
a opravdu se mi chtělo zvracet.
Jakžtakž jsem se však držela
pohromadě. Dnešek bude obtížný,
ale musím to zvládnout. Zadívala
jsem se na Carla a přikývla.
Hruď se mu zvedla, jak se
zhluboka nadechl. „Cestu do školy
znáš?“
Zase jsem přikývla, seskočila ze
stoličky a popadla misku. Když teď
vyjedu, budu tam o patnáct minut
dřív. Asi je to dobrý nápad, napadlo
mě, zatímco jsem shrabovala
zbytky cereálií do odpadkového
koše. Pak jsem misku i lžíci odložila
do myčky.
Carl nebyl moc vysoký, možná tak
metr pětasedmdesát. Když ke mně
však přistoupil, sahala jsem mu
jenom po ramena. „Používej slova,
Mallory. Vím, že jsi nervózní a že ti
hlavou běží na sto věcí, ale musíš
používat slova, nejen kývat hlavou
ano nebo ne.“
Používej slova.
Pevně jsem zavřela oči. Doktor
Taft, psychoterapeut, k němuž jsem
docházela, opakoval tuhle větu
snad milionkrát, stejně jako
logopedka, která se mnou
pracovala třikrát týdně už dva roky.
Používej slova.
Ta mantra popírala všechno, co
jsem se naučila za téměř třináct let,
protože slova znamenala zvuk
a zvuk byl odměňován strachem
a násilím. Kdysi to tak bylo, ale teď
už ne. Nestrávila jsem skoro čtyři
roky intenzivní terapií, abych pak
nakonec slova nepoužívala, a Rosa
s Carlem nevěnovali každou volnou
chvíli vymazávání mojí minulosti
plné nočních můr, jen aby jejich
úsilí nakonec přišlo nazmar.
Slova neznamenala problém.
Hlavou mi poletovala jako hejna
ptáků stěhujících se na zimu na jih.
Slova mi nikdy problém nedělala.
Znala jsem je, vždycky jsem je
v sobě měla, ale vypustit ta slova
ze sebe, říct je nahlas, v tom tkvěl
ten největší kámen úrazu.
 Nadechla jsem se a nasucho
polkla. „Jo. Ano. Jsem…
připravená.“
Carlovy rty se malinko povytáhly
do úsměvu. Zastrčil mi dlouhý
pramen vlasů za ucho. Vlasy jsem
měla spíš hnědé než rusé, tedy
dokud jsem nevyšla na slunce. To
se pak proměnily v živoucí rudý
plamen. „Zvládneš to. Stoprocentně
tomu věřím. I Rosa tomu věří. Tak
tomu zkrátka musíš věřit i ty,
Mallory.“
Dech se mi v krku zadrhl. „Děkuju
ti.“
Dvě slova.
Která nebyla dost silná. Jak by
taky mohla být, když mi Carl
s Rosou zachránili život? Přeneseně
i doslova. Co se jich dvou týká,
ocitla jsem se ve správnou chvíli
na správném místě, i když ze všech
myslitelných špatných důvodů. Náš
příběh jako by vystřihli z rodinného
filmu na stanici ABC Family nebo ze
speciálního dílu talkshow Oprah
Winfreyové. Neuvěřitelný. Říct
„děkuju ti“ po tom všem, co pro mě
udělali, nikdy nebude stačit.
A právě kvůli tomu všemu, co pro
mě udělali, za každou příležitost,
kterou mi poskytli, jsem pro ně
chtěla být tak dokonalá, jak jenom
dokážu. Dlužila jsem jim to. A to
bylo na dnešním dni to
nejdůležitější.
Pospíšila jsem si k ostrůvku
a popadla batoh s učebnicemi
a klíče, než se sesypu a začnu
brečet jako malá holka, která právě
zjistila, že Santa není skutečný.
Jako by mi Carl četl myšlenky,
zastavil mě u dveří. „Neděkuj mi,“
řekl. „Předveď se nám.“
Začala jsem přikyvovat, ale
zarazila jsem je. „Jasně,“ zašeptala
jsem.
Usmál se a pokožka kolem očí se
mu zvrásnila. „Hodně štěstí.“
Otevřela jsem hlavní dveře,
vystoupila na úzkou verandu,
do teplého ranního vzduchu
a slunečních paprsků pozdního
srpna. Sklouzla jsem pohledem přes
upravený trávník, stejný jako
u domu naproti přes ulici a podobný
jako u každého domu na pozemcích
v Pointe.
U každého domu v Pointe.
Občas mě pořád ještě
překvapovalo, že bydlím
na takovémto místě – ve velkém
domě se zahradou a úhledně
rozesazenými květinami.
Na nedávno vyasfaltované
příjezdové cestě stálo auto, které
patřilo mně. Někdy mi to připadalo
neskutečné. Jako bych se měla
probudit a ocitnout se zpátky…
Potřásla jsem hlavou, zahnala ty
myšlenky do kouta a došla k deset
let staré Hondě Civic. Auto kdysi
patřilo pravé dceři Rosy a Carla –
byl to dárek pro Marquette
za úspěšně zvládnutou maturitu,
než se měla odstěhovat na kolej,
aby se stala lékařkou jako její
rodiče.
Pravá dcera.
Doktor Taft mě vždycky, když
jsem tak o Marquette mluvila,
opravil, protože věřil, že tím nějak
zlehčuju to, co pro Rosu a Carla
znamenám. Doufala jsem, že má
pravdu, protože někdy jsem se cítila
jako ten velký dům s upraveným
trávníkem.
Neskutečně.
Marquette se na univerzitu nikdy
nedostala. Praskla jí aorta. V jedné
minutě tu byla a v další se ocitla
na onom světě, a nikdo s tím
nemohl nic nadělat. Myslím, že
Rosa a Carl s tím budou zápolit
věčně. Zachránili tolik životů, ale
nedokázali zachránit vlastní dceru.
Připadalo mi trochu divné, že teď
to auto patří mně, jako bych byla
něco jako náhradní dítě. Nikdy
neudělali nic, abych se tak cítila,
a já jsem to nikdy neřekla nahlas,
přesto když jsem se posadila
za volant, nemohla jsem si pomoct,
abych na Marquette nepomyslela.
Odložila jsem batoh na sedadlo
spolujezdce. Rozhlédla jsem se
po interiéru. Ve zpětném zrcátku
jsem zahlédla odraz svých očí.
Velice vytřeštěných očí. Vypadala
jsem jako vyplašená srna, kterou
má právě srazit náklaďák, až na to,
že mám modré oči, ale to je
vedlejší. Pokožku kolem očí jsem
měla bledou, obočí stažené.
Vyděšený pohled.
Povzdechla jsme si.
Tak jsem první den ve škole
rozhodně vypadat netoužila.
Už jsem chtěla stočit pohled
stranou, když mou pozornost
upoutal stříbrný řetízek
s medailonkem, který se houpal
na zrcátku. Nebyl o moc větší než
čtvrťák. Ve vystupujícím oválku byl
vyrytý vousatý muž, jak píše knihu
ptačím brkem. Nad ním stála slova
SVATÝ LUKÁŠI a pod ním ORODUJ
ZA NÁS.
Svatý Lukáš je patronem lékařů.
Řetízek kdysi patřil Rose.
Věnovala jí ho její matka, když
nastoupila na medicínu, a Rosa ho
darovala mně, když jsem jí
oznámila, že jsem připravená začít
chodit ve čtvrtém ročníku na státní
školu. Předpokládala jsem, že ho
původně věnovala Marquette, ale
nezeptala jsem se jí na to.
Myslím, že jak Rosa, tak Carl oba
zčásti doufali, že je budu
následovat v jejich šlépějích, stejně
jako to měla v plánu Marquette. Ale
stát se chirurgem vyžaduje
sebedůvěru, umění se prosadit
a skoro nebojácnou osobnost, což
byly tři vlastnosti, které by při
popisu mého charakteru nikdo nikdy
nepoužil.
Carl i Rosa to věděli, takže mě
od chvíle, kdy jsem během let
domácího vzdělávání podle nich
projevila stejné nadání pro přírodní
vědy jako Marquette, tlačili spíš
směrem k výzkumu. Jejich pobízení
jsem se nevzpírala, přestože mi
představa, že strávím věčnost
zkoumáním mikrobů a buněk, zněla
asi stejně zajímavě jako doživotně
přemalovávat stěny v pokoji
na bílo. Neměla jsem však tušení,
co sama vlastně přesně chci, tedy
kromě toho, že chci jít na vysokou.
Dokud se totiž Rosa a Carl
neobjevili v mém životě, univerzita
vůbec nepřicházela v úvahu.
Cesta k Lands High mi trvala asi
dvacet osm minut, přesně jak jsem
čekala. Ve chvíli, kdy se mi
dvoupatrová cihlová budova
za baseballovým a fotbalovým
hřištěm objevila na očích, napjala
jsem se, jako by se mi přímo
k obličeji řítil baseballový míč a já
jsem zapomněla rukavice.
Vnitřnosti se mi kroutily a rukama
jsem pevněji svírala volant. Škola
byla obrovská a relativně nová.
Na jejím webu psali, že byla
postavena v devadesátých letech.
Ve srovnání s jinými školami ještě
zářila novotou.
Zářivá a obrovská.
Projela jsem kolem autobusů,
které zatáčely k točně,
a následovala nějaké auto kolem
rozlehlé budovy až na parkoviště
velké asi tak, jako bývají ta
u obchodních center. Najít prázdné
místo a zaparkovat nebyl problém.
Přijela jsem sem o trochu dřív, a tak
jsem využila těch patnáct minut
navíc k tomu, abych provedla něco
jako každodenní prohlášení,
klišovité a trapné.
Ty to zvládneš. Ty to zvládneš.
Opakovala jsem si to pořád
dokola, ještě když jsem vysedala
z hondy a přehazovala si batoh přes
rameno. Zatímco jsem se rozhlížela,
srdce mi bušilo a mlátilo sebou tak
rychle, až jsem se bála, že se
pozvracím. Po chodníku, který vedl
k zadnímu vchodu Lands High, se
valilo nekonečné moře těl. Přivítaly
mě různé rysy, barvy, tvary
a velikosti. Na chvíli jsem měla
pocit, jako by se můj mozek ocitl
na pokraji zkratu. Zadržovala jsem
dech. Občas ke mně sklouzl něčí
pohled, některý na mně prodlel, jiný
uhnul tak rychle, jako by si ani
nevšiml, že tu stojím. Což bylo
určitým způsobem v pořádku,
protože jsem byla zvyklá na to, že
nejsem víc než duch.
Ruka na popruhu batohu se mi
třásla, v ústech jsem měla sucho,
ale donutila jsem nohy k pohybu.
Připojila jsem se k vlně lidí, vklouzla
vedle nich. Soustředila jsem se
na blonďatou holku s culíkem před
sebou. Sklopila jsem oči. Měla
džínovou sukni a na nohou sandály.
Jasně oranžové, s řemínky.
Roztomilé. Mohla bych jí to říct.
Zapříst hovor. I ten culík byl úžasný.
U hlavy měla z vlasů udělanou
takovou bouli, kterou jsem nikdy
nedokázala napodobit, dokonce ani
když jsem sledovala tucet návodů
na YouTube, jak to udělat. Kdykoli
jsem to zkusila, skončila jsem
nerovnoměrným výrůstkem
na hlavě.
Nic jsem jí však neřekla.
Jakmile jsem zvedla oči, střetla
jsem se pohledem s klukem, co šel
vedle mě. Měl ospalý výraz.
Neusmíval se, ani se nemračil, ani
neudělal nic jiného, než upřel
pozornost zpátky k mobilu v ruce.
Nevím, jestli mě vůbec viděl.
Ráno bylo teplé, ale v okamžiku,
kdy jsem vstoupila do skoro
mrazivé školy, jsem ocenila svetřík,
který jsem pečlivě spárovala
s džínami a tričkem bez rukávů.
Od vchodu se všichni rozcházeli
do různých směrů. Menší studenti
asi mé výšky, ale rozhodně
mnohem mladší, šli rychlým krokem
přes červeno-modrého vikinga
nakresleného na podlaze, batohy
s učebnicemi jim poskakovaly
na zádech, jak se vyhýbali vyšším
a mohutnějším tělům. Jiní se vlekli
jako zombie, pomalu a jakoby
bezcílně. Já jsem byla něco mezi
tím, kráčela jsem běžným tempem,
které jsem si nacvičovala.
A pak tu byli takoví, co utíkali
za jinými studenty, objímali se
a smáli se. Asi kamarádi, kteří se
přes prázdniny neviděli, nebo
opravdu veselí lidi. Tak či tak jsem
na ně zírala, jak jsem kolem nich
šla. Připomněli mi moji kamarádku
Ainsley. Stejně jako já měla domácí
učitele – ještě pořád – ale kdyby
chodila do školy, představovala
jsem si, že bychom se chovaly jako
tihle studenti, přiskočily jedna
k druhé, usmívaly se a objímaly.
Jako normální holky.
Ainsley byla asi ještě v posteli.
Ne že by se celý den flákala, ale
protože v našem rozvrhu domácího
vzdělávání byly letní prázdniny
trochu jinak než u státních škol.
Měla teď ještě prázdniny, až jí však
školní rok znovu začne, její denní
rozvrh bude stejně pevný
a vysilující, jako býval můj.
Probrala jsem se ze vzpomínek
a na konci široké chodby se vydala
nahoru po schodišti, vedle nějž byly
dveře do jídelny. Dokonce i jen
blízkost jídelny způsobila, že se mi
zrychlil tep a zvedl se mi žaludek.
 Oběd.
Ach, bože, jak zvládnu oběd?
Nikoho tu neznám, ani jednoho
človíčka, a budu…
Zarazila jsem se, protože právě
teď jsem o tom opravdu nesměla
přemýšlet. Kdybych to udělala,
reálně hrozilo, že bych se mohla
otočit a utéct zpátky do bezpečí
svého auta.
Skříňku jsem měla v prvním
patře, uprostřed chodby, číslo 234.
Bez potíží jsem ji našla a otevřela
na první pokus. Sehnula jsem se,
vytáhla z batohu kroužkový blok,
který jsem měla pro odpolední
vyučování, a odložila ho na horní
polici. Věděla jsem, že dnes budu
potřebovat tlusté učebnice.
Skříňka vedle mě hlasitě bouchla,
až jsem poskočila a ztuhla. Prudce
jsem zvedla bradu. Vysoká holka
s tmavou pokožkou a malými
copánky po celé hlavě mi věnovala
rychlý úsměv. „Ahoj.“
Jazyk se mi zauzloval a nemohla
jsem dostat to jedno blbé slovo
z pusy dřív, než se ta dívka
s krátkými vlasy otočila a odešla.
Selhala jsem.
Připadala jsem si strašně hloupě,
protočila jsem panenky a zamkla
skříňku. Otočila jsem se a pohledem
přistála na zádech kluka, který mířil
opačným směrem. Jak jsem na něj
hleděla, svaly mi zase ztuhly.
Ani nevím, jak nebo proč jsem se
na něj zadívala. Možná proto, že byl
o dobrou hlavu vyšší než všichni
kolem. Jako dokonalý blázen jsem
od něj nedokázala odlepit oči. Měl
vlnité vlasy, něco mezi hnědými
a černými, na zátylku nad opáleným
krkem je měl sestříhané nakrátko,
ale vepředu delší. Napadlo mě,
jestli mu padají do čela. Na hrudi
mě píchlo, protože jsem si
vzpomněla na kluka, kterého jsem
kdysi dávno znala, jehož vlasy to
vždycky dělaly – pořád mu padaly
do čela bez ohledu na to, kolikrát si
je z obličeje odhrnul. Vzpomínka
na toho kluka mě trochu zabolela.
Pod černým tričkem se mu
rýsovala široká ramena a bicepsy
vypracované tak, že musel buď
sportovat, nebo často manuálně
pracovat. Džíny měl obnošené, ale
ne tím úmyslným způsobem
od výrobce. Poznám rozdíl mezi
značkovými džínami, které mají
vypadat jako obnošené, a džínami,
které jsou zkrátka staré
a opotřebované. V ruce si nesl
jediný zápisník, a dokonce i zdálky
jsem viděla, že vypadá stejně staře
jako ty kalhoty.
Něco se ve mně pohnulo, nějaký
zvláštní povědomý pocit, a jak jsem
tam tak stála před svou skříňkou,
přistihla jsem se, že myslím na ten
jediný světlý bod ve své minulosti
plné stínů a temnoty.
Přemýšlela jsem o tom klukovi,
kvůli němuž mě píchlo na hrudi,
o tom, který mi slíbil věčnost.
Od okamžiku, kdy jsem ho
naposledy viděla nebo s ním
mluvila, uplynuly už čtyři roky. Čtyři
roky, po které jsem se snažila
vymazat všechno, co mělo s tou
částí mého dětství cokoli
společného, ale jeho jsem si
pamatovala. Myslela jsem na něj.
Jak bych nemohla? Vždycky budu.
 On byl jediný, díky komu jsem
přežila v domě, v němž jsme
vyrůstali.
 2. kapitola
Po první hodině jsem rychle zjistila,
že zadní řada židlí ve třídě je
nejžádanějším majetkem.
A to mi vyhovovalo, protože jsem
se do každé třídy dostala dřív než
všichni ostatní, zabrala si židli vzadu
a zapadla tak mezi ostatní dřív, než
si mě někdo všiml. Nikdo se mnou
nemluvil. Tedy až do hodiny před
obědem, což byla zrovna angličtina,
kdy se na volné místo vedle mě
posadila holka s tmavě hnědou
pokožkou a červenohnědýma
očima.
„Ahoj,“ řekla a praštila tlustým
zápisníkem o rovnou desku
přidělanou k židli. „Slyšela jsem, že
pan Newberry je fakt pitomec.
Podívej se na ty fotky.“
Střelila jsem pohledem k přední
části učebny. Náš učitel ještě
nepřišel, ale tabuli pokrývaly
fotografie slavných spisovatelů.
Shakespeare, Voltaire, Hemingway,
Emerson a Thoreau byli ti, které
jsem rozpoznala, i když bych to asi
nezvládla, kdybych na to neměla
spoustu času.
„Samí chlapi, že jo?“ pokračovala.
Když jsem se na ni zadívala, černé
kudrny jí poskakovaly, jak vrtěla
hlavou. „Moji ségru učil před dvěma
roky. Varovala mě, že si v podstatě
myslí, že musíš mít koule, abys
stvořila něco literárně hodnotnýho.“
Vytřeštila jsem oči.
„Tak si myslím, že tenhle
předmět bude fakt velká švanda.“
Zakřenila se a oslnila mě rovnými
bílými zuby. „Jo, já jsem Keira
Hartová. Nevzpomínám si na tebe
z loňska. Ne že bych znala každýho,
ale myslím, že bych tě tady aspoň
zahlídla.“
Dlaně se mi potily, jak na mě dál
hleděla. Otázka, kterou po mně
hodila, byla snadná. Odpověď na ni
jednoduchá. V krku mi vyschlo,
a jak ubíhaly vteřiny, cítila jsem, jak
rudnu.
Používej slova.
Palce na nohou se mi v měkkých
kožených sandálech kroutily a krk
jako by mi zevnitř někdo přetáhl
smirkovým papírem, když jsem ze
sebe vydolovala slova: „Já… jsem
tu nová.“
Jo! Zvládla jsem to. Promluvila
jsem.
Zírejte, všichni! Slova mám
v malíku.
No fajn, tak jsem asi trochu
přeháněla, protože technicky vzato
jsem řekla jenom čtyři krátká slova.
Ale nebudu se vysmívat vlastnímu
nadšení, protože mluvit s novými
lidmi pro mě bylo obtížné. Stejně
obtížné, jako by bylo pro někoho
jiného vejít do třídy nahá.
Zdálo se, že si Keira mé vnitřní
zabedněnosti nevšimla. „To jsem si
myslela.“ Pak čekala a mně chvíli
nedocházelo, proč se na mě tak
vyčkávavě dívá. Až posléze.
Moje jméno. Čeká na moje
jméno. Vydechla jsem mezi zuby.
„Jsem Mallory… Mallory Dodgová.“
„Fajn.“ Přikývla a opřela se
do židle. „Ach. Už přichází.“ Dál
jsme si nepovídaly, ale díky těm
celkem sedmi slovům jsem se cítila
dost dobře a rozhodla jsem se
započítat i ta zopakovaná. Rosa
a Carl by to taky udělali.
Pan Newberry mluvil tak
domýšlivě, že dokonce i zelenáč
jako já si toho všiml, ale netrápilo
mě to. Plula jsem na vysokém
obláčku úspěchu.
Potom přišel čas na oběd.
Vejít do rozlehlé halasné
místnosti bylo jako ocitnout se
mimo své tělo. Můj mozek na mě
křičel, ať si najdu tišší, snadnější
a bezpečnější místo, kam jít, ale
přinutila jsem se postoupit vpřed
a klást jednu nohu před druhou.
Jak jsem stála v řadě na oběd,
nervy mi zkroutily vnitřnosti
do uzlíků. Popadla jsem jenom
banán a láhev vody. Kolem mě
stálo tolik lidí a byl tu takový hluk –
smích, křik a neustálé bzučení
hovoru. Byla jsem úplně vykolejená.
Všichni seděli ve skupinkách
u dlouhé řady čtvercových stolů. Co
jsem mohla vidět, nikdo neseděl
sám a já jsem tu nikoho neznala.
Jako jediná budu sedět sama.
Vyděšená tou představou jsem
prsty pevně zatínala do banánu.
Obklopil mě pach dezinfekce
a připáleného jídla. Na hrudi jsem
cítila tlak, svíralo se mi hrdlo.
Nadechla jsem se vzduchu, ale jako
by mi nenaplnil plíce. Celá jsem se
zachvěla.
 Tohle nezvládnu.
Příliš velký hluk a velké množství
lidí. Navíc mi to teď připadalo jako
malý a stísněný prostor. Doma
nikdy takový hluk nebyl. Nikdy.
Přelétla jsem pohledem po jídelně,
ale ve skutečnosti jsem nic
neviděla. Ruka se mi třásla tak
moc, až jsem se bála, že ten banán
upustím. Ovládl mě instinkt a nohy
se začaly hýbat.
Vyběhla jsem ven do o něco tišší
chodby a šla dál, minula jsem
několik studentů, kteří stáli
u skříněk. Vznášel se kolem nich
mírný pach cigaret. Zhluboka jsem
se nadechovala, ale ve skutečnosti
mě to nijak neuklidňovalo.
Utěšovalo mě jenom to, že jsem se
vzdalovala od jídelny, ne to hloupé
dýchání. Jak jsem odbočila za roh,
prudce jsem se zastavila a jen
taktak se vyhnula čelnímu střetu
s klukem, který nebyl o moc vyšší
než já.
Uskočil stranou a zarudlé oči
vytřeštil překvapením. Vinul se
od něj zápach. Nejdřív jsem si
myslela, že je to kouř, ale když
jsem se nadechla, bylo to něco
hustšího, zemitějšího a silnějšího.
„Promiň, chula,“ zamumlal a sjel
mě pomalu očima od špiček prstů
až k mým očím. Začal se usmívat.
 Vyšší kluk na konci chodby
zrychlil. „Jaydene, kam jsi sakra
utekl, kámo? Musíme si promluvit.“
Ten kluk, zřejmě tedy Jayden, se
otočil, přejel si rukou po nakrátko
ostříhaných tmavých vlasech
a zamumlal: „Mierda, hombre.“
Otevřely se dveře a z nich vyšel
učitel. Střelil pohledem mezi těmi
dvěma a zamračil se. „Už teď, pane
Luno? Takhle začínáte nový školní
rok?“
Došlo mi, že je nejvyšší čas
z chodby zmizet, protože nic
na výrazu toho vyššího kluka
nenaznačovalo, že je šťastný nebo
kamarádský. A z hluboce
zamračeného pohledu na učitelově
obličeji, když se Jayden vydal dál,
jsem měla pocit, jako by chtěl
někoho podříznout. Se sklopenou
bradou jsem si pospíšila kolem
Jaydena, nikomu jsem se
nepodívala do očí.
Skončila jsem v knihovně a hrála
v telefonu Candy Crush, dokud
nezazvonilo. Během příští hodiny –
dějepisu – jsem na sebe byla
naštvaná, protože jsem se o nic ani
nepokusila. Taková byla pravda.
Místo toho jsem se jako ubožák
schovávala v knihovně a hrála blbou
hru, kterou mohl vymyslet jedině
ďábel, protože jsem v ní fakt stála
za prd.
Začala jsem o sobě silně
pochybovat. Za ty čtyři roky jsem
pokročila tak daleko. Vůbec jsem se
nepodobala té holce, jakou jsem
bývala dřív. Přestože jsem pořád
měla mindráky, byla jsem silnější
než ta prázdná lidská schránka,
jakou jsem byla kdysi, nebo ne?
Rosa by byla zklamaná.
Jak jsem mířila na poslední
hodinu, byla jsem nervózní
a srdeční tep se zřejmě blížil
k oblasti infarktu, protože moje
poslední hodina byl ten nejhorší
předmět na světě.
Rétorika.
 Jinak známá jako komunikace.
Když jsem se na jaře na školu
přihlásila, připadala jsem si jako
velká hrdinka, zatímco Carl s Rosou
na mě zírali, jako bych upadla
na hlavu. Řekli mi, že by mě mohli
z toho předmětu omluvit, přestože
byl na Lands High povinný, ale já
jsem si toužila něco dokázat.
Nechtěla jsem, aby se do toho
míchali. Chtěla jsem – ne,
potřebovala jsem to udělat.
Uf.
Teď jsem si přála, abych tenkrát
měla rozum a nechala je udělat,
cokoli mohli, aby mě z tohohle
předmětu omluvili, protože z něj
budu mít noční můru. Dveře do třídy
ve druhém patře byly otevřené
a zívaly na mě. Vycházelo z nich
jasné světlo.
Nohy mi zdřevěněly. Obešla mě
nějaká holka a našpulila rty, když si
mě prohlédla. Měla jsem nutkání se
otočit a utéct. Dostat se do auta,
domů, do bezpečí.
Nechat vše při starém.
Ne.
Sevřela jsem prsty kolem
popruhu tašky a přinutila se jít dál.
Jako bych se brodila po kolena
hlubokým bahnem. Každý krok byl
zdlouhavý, při každém nádechu
jsem sípala. Světla nad hlavou
bzučela a uši jsem měla přecitlivělé
na okolní konverzaci, ale zvládla
jsem to.
Došla jsem do zadní řady
a z otupělých prstů s bílými klouby
jsem upustila batoh na podlahu
vedle stolku a vklouzla do židle.
Vytáhla jsem poznámkový blok
a pevně sevřela okraj desky.
Sedím na hodině komunikace,
jsem tady.
Zvládla jsem to.
Až se dostanu domů, uspořádám
si zatracenou párty. Párty typu
„sním karamelovou polevu přímo
z plechovky“. Bude to drsná akce.
Klouby na prstech mě začínaly
bolet, tak jsem uvolnila smrtící
sevření, položila vlhké dlaně na stůl
a pohlédla ke dveřím. První, co
jsem uviděla, byl široký hrudník
v černém tričku a potom ty
vypracované bicepsy. A ten
opotřebovaný zápisník, který
vypadal, že se každou chvíli
rozpadne a odrazí se od stehen
v obnošených džínách. Byl to ten
kluk, kterého jsem zahlédla ráno
na chodbě.
Hodně zvědavá na to, jak vypadá
zepředu, jsem zvedla řasy, ale on
se zrovna otočil ke dveřím. Prošla
jimi ta holka, která mě obcházela
na chodbě. Teď, když jsem seděla
a líp dýchala, jsem měla čas si ji
prohlédnout. Byla hezká. Opravdu
pěkná, jako Ainsley. Měla rovné
vlasy karamelové barvy, dlouhé asi
jako já, kousek pod prsa. Byla
vysoká a krátké tričko zdůrazňovalo
ploché břicho. Tmavě hnědý pohled
tentokrát neupírala na mě, ale
na toho kluka před sebou.
Výraz na její tváři prozrazoval, že
zepředu ten kluk vypadá skvěle,
a když se zasmál, její růžové rty se
roztáhly do širokého úsměvu, díky
němuž nebyla jen pěkná, ale přímo
krásná. Přestala jsem jí však
věnovat pozornost, protože mi
vstaly chloupky všude po těle. Ten
smích… hluboký, sytý, nějak
povědomý. Zatřásla se mi ramena.
Ten smích…
Šel pozadu jako rak a docela mě
překvapilo, že o nic nezakopl.
Trochu jsem mu tu schopnost
záviděla. Potom jsem si uvědomila,
že míří do poslední řady. Směrem
ke mně. Rozhlédla jsem se. Bylo tu
volných jenom pár míst, dvě po mé
levé ruce. Ta holka šla za ním
a dotýkala se ho při tom.
Dotýkala se ho, jako by to
dělávala často.
Nataženou rukou mu bloudila
po břiše, jen kousek pod
hrudníkem. Kousla se do rtu
a sjížděla rukou níž. Zlaté náramky
visící jí na zápěstí se dostaly
proklatě blízko k odřenému
koženému opasku. Do tváří mi
stoupla horkost. Kluk jí ustoupil
z dosahu. Jeho pohyby byly hravé,
jako by pro ně byl tenhle druh tance
denní rutinou.
Na konci uličky se otočil
a procházel za obsazenými židlemi.
Stoupala jsem pohledem od jeho
úzkých boků přes břicho, kterého se
ta holka před chvílí dotýkala, pořád
výš, až jsem uviděla jeho obličej.
Přestala jsem dýchat.
Můj mozek nedokázal zpracovat,
co vidí. Nedávalo to smysl. Hleděla
jsem na něj a opravdu ho viděla.
Tvář, kterou jsem znala, a přesto
byla jiná, dospělejší, než jsem si
pamatovala, ale pořád nádherná.
Poznala jsem ho. Bože, poznala
bych ho kdekoli, přestože od chvíle,
kdy jsem ho naposledy viděla,
od toho posledního strašlivého
večera, kdy se navždy změnil můj
život, uplynuly už čtyři roky.
Nemohla jsem tomu uvěřit.
Teď už mi dávalo smysl, proč
jsem si na něj ráno vzpomněla –
protože jsem ho viděla, jen jsem si
neuvědomila, že je to skutečně on.
Nemohla jsem se pohnout,
nedokázala jsem se pořádně
nadechnout a nemohla uvěřit, co se
to děje. Ruce mi sklouzly ze stolu
a ochable mi spadly do klína, když
se posadil přímo vedle mě. Pohled
upíral na tu holku, která se
uvelebila vedle něj. Pak otočil hlavu
dopředu, k černé tabuli na stěně.
Z profilu jsem viděla silnou čelist,
která se před lety teprve začínala
rýsovat. Vypadal hodně jako
tenkrát, jenom byl větší a všechno
na něm bylo… výraznější.
Od tmavého obočí – o něco
tmavšího než hnědočerné vlasy –
hustých řas až po široké lícní kosti
a nepatrné strniště na čelisti.
Bože, on vyrostl v takového
chlapa, jakého jsem si ho
představovala, když mi bylo
dvanáct a začala jsem si ho
opravdu prohlížet a vnímat ho jako
kluka.
Nemohla jsem uvěřit, že je tady.
Srdce se mi snažilo vydrápat z hrudi
a břicho se mi sevřelo, když zkroutil
rty – plnější, než jsem si je
pamatovala – a na pravé tváři se
mu objevil dolíček. Jediný dolíček,
který měl. Ne dva, ale jeden.
V myšlenkách jsem se o několik let
vrátila a vzpomněla si na těch
několik málo okamžiků, kdy jsem ho
viděla uvolněného. Opřel se v židli,
která se mi pro něj zdála malá,
a pomalu otočil hlavu ke mně.
Hnědé oči s malými zlatými flíčky se
setkaly s mými.
Na ty oči nikdy nezapomenu.
Uvolněný, skoro líný úsměv, který
jsem na jeho obličeji nikdy dřív
neviděla, mu ztuhl. Pootevřel ústa
a pod opálenou pokožkou zbledl.
Vytřeštil oči a ty zlaté flíčky se jako
by rozšířily. Poznal mě. Změnila
jsem se za tu dobu hodně, přesto
se v jeho výrazu objevilo poznání.
Znovu se pohnul, nahnul se v židli
ke mně. Z minulosti se ozvala tři
slova a opakovala se mi v hlavě.
Nevydej ani hlásku.
„Myško?“ vydechl.
 3. kapitola
Myško.
Nikdo jiný než on mi tak neříkal.
Neslyšela jsem tu přezdívku tak
dlouho, až jsem si myslela, že už ji
nikdy neuslyším.
A ani za milion let bych se
neodvážila doufat, že ho někdy
znovu uvidím. Teď však seděl vedle
mě a já jsem na něj nedokázala
přestat zírat. Z toho třináctiletého
kluka v něm moc nezůstalo, ale byl
to on. Stejné vřelé hnědé oči se
zlatými flíčky a stejná opálená
pokožka, již zdědil po otci, který byl
zřejmě napůl běloch a napůl
hispánského původu. Nevěděl,
odkud pochází jeho matka ani její
rodina. Jeden z našich sociálních
pracovníků si myslel, že by jeho
matka mohla být napůl bílá a napůl
Jihoameričanka, možná Brazilka,
ale to se s velkou pravděpodobností
nikdy nedozví.
Najednou jsem ho viděla – toho
kluka, jakým býval dřív, když jsme
byli malí a kdy byl jedinou mou
konstantou v chaotickém světě.
V devíti letech – větší než já, ale
pořád ještě malý – se postavil mezi
mě a pana Henryho, jako to udělal
už mnohokrát předtím. Svírala jsem
v rukou rusovlasou panenku, kterou
pro mě právě zachránil. Držela jsem
ji u sebe a třásla se, zatímco on
nafoukl hrudník, rozkročil se
a s rukama sbalenýma do pěstí
zavrčel: „Nech ji na pokoji. Drž se
od ní dál.“
Vytrhla jsem se ze vzpomínky.
Zachraňoval mě tolikrát, z mnoha
různých důvodů, ale naposledy
nemohl, a slib o „navždy“ se
roztříštil a všechno… všechno se
rozpadlo.
Hrudník se mu nadzvedl, a když
promluvil, měl hluboký, drsný hlas.
„Jsi to opravdu ty, Myško?“
Nejasně jsem si uvědomovala, že
nás ta holka po jeho levé ruce
pozoruje. Všimla jsem si, že se jí oči
rozšířily, asi stejně jako ty moje.
Nemohla jsem rozvázat jazyk, což
bylo docela zvláštní, protože on byl
jediný, s kým jsem nikdy neměla
problém mluvit, ale to bylo v jiném
světě a v jiné době.
Tak dávno.
„Mallory?“ zašeptal. Otočil se
ke mně celým tělem a na vteřinu
jsem si myslela, že se zvedne ze
židle. Což by bylo pro něj typické,
protože on se nebál udělat vůbec
nic. Nikdy se ničeho nebál. Takhle
zblízka jsem viděla nad jeho
pravým obočím nevýraznou jizvu,
o odstín nebo dva bledší než barva
jeho kůže. Vzpomínala jsem si, jak
k ní přišel, a na hrudi mě znovu
zabolelo, protože ta jizva
symbolizovala ukradený bonbon
a rozbitý popelník.
V řadě před námi se na židli otočil
nějaký kluk. „Ty.“ Luskl prsty, když
nikdo nezareagoval. „Hej, kámo?
Slyšíš?“
Nevšímal si ho a pořád na mě
zíral, jako by se před ním zjevil
duch.
„Tak nic,“ zamumlal ten kluk před
námi a otočil se k té holce vedle,
ale ani ona si ho nevšímala,
soustředila se totiž na nás. Ozvalo
se zvonění a věděla jsem, že učitel
vešel do třídy, protože konverzace
v učebně utichla.
„Poznáváš mě?“ zašeptal sotva
slyšitelně.
Pořád se mi díval do očí a já jsem
odpověděla tím nejsnadnějším
slovem v životě: „Ano.“
Opřel se do židle, narovnal se
a ztuhla mu ramena. Zavřel oči.
„Ježíši,“ zamumlal a promnul si
hrudník.
Poskočila jsem v židli, protože
učitel praštil do hromady učebnic
na rohovém stole a přilákal tak mou
pozornost. Moje srdce se stále
chovalo, jako by mi do něj někdo
bušil sbíječkou.
 „Tak dobrá, všichni byste měli
vědět, kdo jsem, když jste na mé
hodině, ale jen pro případ, že se
někteří z vás ztratili, jsem pan
Santos.“ Opřel se o katedru a založil
si paže. „A tohle je rétorika. Tak
jestli tu nemáte co dělat, měli byste
asi být někde jinde.“
Pan Santos mluvil dál, ale hučící
krev v uších pohlcovala jeho slova
a moje myšlenky byly uchváceny
tím, že vedle mě sedí on. Byl tady,
po všech těch letech seděl přímo
vedle mě, jako sedával
od okamžiku, kdy nám byly tři roky.
Nezdálo se však, že by byl rád, že
mě vidí. Ani já jsem nevěděla, co si
mám myslet. Vířily ve mně naděje
i zoufalství v kombinaci s hořkými
a sladkými vzpomínkami, ke kterým
jsem se upínala, i se na ně snažila
zapomenout.
On byl… Pevně jsem zavřela oči
a polkla přes knedlík, který se mi
usadil v krku.
Učitel nám rozdal učebnice
a osnovy. Oboje leželo na mém
stole netknuté. Pan Santos nám
povídal, jaké typy projevů budeme
psát a přednášet během školního
roku, vše od informativních proslovů
až po takový, který bude vycházet
z rozhovoru se spolužákem.
Přestože jsem se před vstupem
do třídy ocitla na pokraji záchvatu
paniky, představa, že budu muset
přednést několik projevů před třiceti
lidmi, byla nyní na hony vzdálená
od toho, nad čím jsem právě
přemýšlela.
Hleděla jsem přímo před sebe
a uvědomila si, že Keira chodí
i na tenhle předmět. Seděla před
tím klukem, který se na začátku
hodiny snažil upoutat jeho
pozornost. Nebyla jsem si jistá,
jestli si mě všimla, když vešla
do třídy. Možná ano, ale nebylo to
pro ni důležité. Proč by mělo? Jen
to, že se mnou v jedné hodině
promluvila, ještě neznamenalo, že
se hlásila o místo nejlepší
kamarádky.
Selhání u oběda mi teď
připadalo, jako by se odehrálo před
mnoha lety. Uvědomovala jsem si
každé nadechnutí. Neschopna se
zarazit jsem si odhrnula vlasy
na záda a pohlédla doleva.
Moje oči se střetly s jeho
a roztřeseně jsem se nadechla.
Když jsme byli mladší, vždycky jsem
dokázala v jeho výrazu číst. Ale
teď? Tvářil se úplně bezvýrazně. Byl
šťastný? Naštvaný? Smutný? Nebo
stejně zmatený jako já? Nevěděla
jsem to. Nesnažil se však skrýt to,
že na mě zírá.
 Do tváří mi stoupla horkost.
Sklopila jsem oči a skončila tak
pohledem na dívce vedle něj.
Hleděla přímo před sebe, rty
stisknuté do pevné tenké linky.
Na stole jsem viděla její ruce,
sbalené do pěstí. Zase jsem
pohledem uhnula.
Uplynulo možná pět minut, než
jsem to vzdala a znovu po něm
koukla. Nedíval se mým směrem,
ale zatínal čelist, až se mu chvěl
sval na tváři. Nebyla jsem schopna
nic než na něj zírat. Jako dokonalý
blázen.
Když byl mladší, kdokoli mohl
poznat, že až dospěje, bude z něj
fakt pěkný kus chlapa. Měl pro to
předpoklady – velké oči, výrazné
rty, stavbu kostí. Občas to pro něj
znamenalo… něco opravdu zlého.
Dostávalo se mu všelijaké nechtěné
pozornosti. Připadalo mi to, jako by
se ho pan Henry snažil rozbít, jako
by byl pěkný porcelán. Pak tu byli ti
muži, kteří se potulovali po domě.
Někteří z nich byli… Moc se o něj
zajímali.
V ústech mi vyschlo a ty
myšlenky jsem uťala. Nemělo by
mě tak překvapovat, jaký z něj
vyrostl atraktivní kluk, ale jak by
poznamenala Ainsley, byl zkrátka
pastva pro oči.
 Zatímco nám pan Santos
z nějakého důvodu, který mi ušel,
rozdával kartičky, ten kluk před
námi se znovu otočil a zadíval se
na něj korálovýma očima. „Máš
po škole volno?“
Nemohla jsem si pomoct a koukla
se na něj. Se stisknutými rty
a založenými pažemi krátce přikývl.
Ten kluk před ním zvedl tmavé
obočí, než se zadíval směrem
k panu Santosovi. „Musíme hodit
slovo s Jaydenem.“
S Jaydenem? Pomyslela jsem
na toho kluka, do něhož jsem
málem vrazila na chodbě.
Ta holka po jeho levé ruce se
rozhlédla a naklonila hlavu
na stranu.
„Jasně, Hectore,“ odpověděl
odměřeně. Překvapilo mě, jak má
teď hluboký hlas. Po chvíli pootočil
hlavu ke mně.
Zrudla jsem a zadívala se
stranou, ale nejdřív jsem zachytila
Hectorův zvědavý zelený pohled,
jímž po mně střelil. Zbytek hodiny
probíhal jako cvičení v kradmých
pohledech na něj, jako bych ho
potřebovala vidět, abych si
připomněla, že tu vážně sedí.
Opravdu jsem v tom tajném
pokukování nebyla moc dobrá,
protože vím docela určitě, že ta
holka vedle něj, ta, která se ho
předtím cestou do třídy tak
familiárně dotýkala, mě snad
pětkrát přistihla.
Jak minuty utíkaly, vnitřnosti se
mi kolem zvětšujících se uzlíků
začaly kroutit. Úzkost se stáčela
jako jedovatá zmije, která vyčkává,
než zaútočí.
Svíralo se mi hrdlo, stahovala ho
ocelová obruč tak, až jsem nemohla
dýchat. Po zádech mi běhal mráz.
Lapala jsem po dechu a cítila, že
nad sebou každou chvíli ztratím
kontrolu.
Dýchej.
Potřebovala jsem dýchat.
 Zaťala jsem nehty do dlaní,
přinutila hrudník, aby se pravidelně
zvedal a klesal, a uklidňovala
splašené srdce. Když jsem
docházela k terapeutovi, doktor
Taft do mě hustil, že když se tohle
děje, neztrácím kontrolu nad svým
tělem. Všechno se to v podstatě
odehrává v mé hlavě. Občas to
spustí nějaký zvuk nebo vůně, která
mě přesune do minulosti. Někdy
jsem si nebyla jistá, co to spouští.
Dnes jsem to věděla.
Spouštěč seděl přímo vedle mě.
Panika byla skutečná, stejně jako
byl skutečný on. Minulost, kterou
symbolizoval, nebyla výplodem
mého mozku.
Co mu řeknu, až zazvoní a skončí
vyučování? Od té noci uplynuly už
čtyři roky. Bude se mnou vůbec
chtít mluvit? A co když se mnou
mluvit nechce?
Kristepane.
Co když to, že jsem tady, nebylo
něco, v co doufal nebo o čem vůbec
uvažoval? Kvůli mně si vytrpěl
hodně. I když jsme během těch
našich deseti společných let prožili
i hezké chvíle, špatných okamžiků
bylo hodně. Spousta.
A to by… Jo, mrzelo by mě, kdyby
vstal a vyšel ze třídy, aniž by mi
něco dalšího řekl. Svým způsobem
by to ale bylo lepší. Alespoň teď už
vím, že žije a nevypadá fyzicky
zraněný. Taky se zdá, že si je blízký
s tou holkou vedle sebe. Možná je
to jeho přítelkyně. To znamená, že
je šťastný, ne? Šťastný a v pořádku.
To vědomí, že je v pořádku, pro mě
znamenalo, že bych mohla tuhle
svou životní kapitolu oficiálně
uzavřít.
Až na to, že jsem si myslela, že
jsem ji už uzavřela. Teď se však
znovu otevřela a ocitla jsem se zase
na začátku.
Když zazvonilo, přepnula jsem
do ochranářského režimu, jako se
to stalo v minulosti už mnohokrát.
Ani jsem si neuvědomovala, co
dělám. Starý instinkt zvedl hlavu
jako spící drak, ten instinkt, který
jsem se poslední čtyři roky snažila
potlačovat, ale už jednou jsem mu
dnes podlehla.
Vstala jsem, popadla knihu
a zvedla z podlahy batoh. Srdce mi
naráželo do hrudi, jak jsem
proletěla kolem židlí. Neohlížela
jsem se, nedala jsem mu šanci, aby
odešel jako první. Pospíchala jsem
po chodbě a sandály mi pleskaly
o podlahu. Proběhla jsem kolem
pomalu jdoucích studentů
a zastrčila si učebnici do tašky.
Pravděpodobně jsem vypadala jako
blázen. No, určitě jsem se tak cítila.
Vyběhla jsem ven do horkého
slunečného dne. Se sklopenou
hlavou jsem mířila k parkovišti.
Ruce se mi třásly. Otvírala
a zavírala jsem je, protože jsem
měla pocit, jako by se mi krev
zastavila u zápěstí. Konečky prstů
mě brněly.
Stříbrná honda se přede mnou
leskla. Roztřeseně jsem se
nadechla. Pojedu domů a budu…
„Mallory.“
Při zvuku mého jména mi vyskočil
tep a zapotácela jsem se. Byla jsem
půl metru od svého auta,
od možnosti úniku, ale pomalu jsem
se otočila.
Stál vedle červeného pick-upu,
který tu ráno, když jsem parkovala,
ještě nebyl a jehož jsem si při svém
zběsilém úprku k autu ani nevšimla.
Na slunci měl vlasy spíš hnědé než
černé, pokožku tmavší a rysy
ostřejší. Najednou mě napadalo
tolik otázek, které bych mu ráda
položila. Co dělal celé čtyři roky?
Adoptoval ho konečně někdo? Nebo
se stěhoval od jedněch pěstounů
ke druhým?
A to nejhlavnější – je teď
v bezpečí?
Ne všechny děcáky jsou špatné
a ne všichni pěstouni jsou strašní.
Vezměte si Carla a Rosu. Oba jsou
přímo úžasní. Adoptovali mě, ale
předtím jsme já ani tenhle kluk
přede mnou štěstí neměli. Našimi
pěstouny se stal ten nejhorší druh
lidí, kteří nějak dokázali projít
kontrolou. Sociální pracovníci byli
špatně placení a byl jich nedostatek
a většinou dělali to nejlepší, co
mohli, ale existovala spousta
mezer, kudy se dalo proklouznout,
a nám se to přihodilo tím nejhorším
možným způsobem. Většina dětí
nezůstane v systému pěstounské
péče nebo v jednom domě déle než
dva roky, většina z nich se znovu
vrátí k rodičům nebo je někdo
adoptuje. Jenže nás nikdo kromě
pana Henryho a slečny Becky
nechtěl. Naši sociální pracovníci se
střídali jako roční období. Učitelé
ve škole museli vědět, čím si doma
procházíme, ale nijak nezasáhli.
Pořád jsem byla zahořklá kvůli
tomu, že jsme byli tak dlouho
přehlíženi a pošlapáváni přetíženým
a nefungujícím systémem, a ta
hořkost na mně ulpívala jako druhá
kůže. Věděla jsem, že bude trvat
ještě mnoho let, než ji ze sebe
setřesu.
Všechno však má svou dobrou
a špatnou stránku. Našel už i on tu
dobrou?
 „To jako fakt?“ řekl a pevněji
sevřel v ruce svůj starý zápisník.
„Po to všem, po čtyřech letech, kdy
jsem nevěděl, co se s tebou sakra
stalo, se prostě objevíš
na zatracené rétorice a pak utečeš?
Přede mnou?“
Prudce jsem se nadechla
a spustila paže. Batoh mi sklouzl
z ramene a dopadl na horký asfalt.
Byla jsem v šoku, ale vzadu v mysli
mě vůbec nepřekvapilo, že mě
dostihl. On nikdy neutíkal. Před
ničím se neskrýval. To byla vždycky
moje parketa. Byli jsme jako
protipóly. Já zbabělá, on odvážný.
Já slabá, on silný.
 Už ale taková nejsem.
Nejsem Myška.
Nejsem zbabělec.
Nejsem slabá.
Přistoupil o krok blíž a pak se
zastavil, potřásl hlavou a hrudník se
mu nepravidelně zvedal. „Řekni
něco.“
Dostala jsem ze sebe jediné
slovo. „Co?“
„Moje jméno.“
Nebyla jsem si jistá, proč chce,
abych ho řekla, a nevěděla jsem,
jaký to bude pocit ho po takové
době znovu říct, ale zhluboka jsem
se nadechla. „Rider.“ Další
roztřesený nádech. „Rider Stark.“
 Poskočil mu ohryzek a na zlomek
vteřiny se ani jeden z nás nepohnul.
Horký vánek mi vehnal prameny
vlasů do obličeje. Potom Rider
upustil svůj zápisník na chodník.
Překvapilo mě, že se nerozpadl
na prach. Dlouhým krokem překonal
vzdálenost mezi námi. Ještě před
vteřinou nás dělilo několik kroků,
a náhle stál přímo přede mnou. Byl
teď o tolik vyšší. Sahala jsem mu
sotva po ramena.
Vzápětí mě objal.
Jakmile si mě těmi silnými
pažemi přitáhl k hrudi, srdce mi
vybuchlo. Na okamžik jsem ztuhla
a pak jsem mu hodila ruce kolem
krku. Držela jsem se ho, pevně
zavřela oči a nadechla se čisté vůně
a slabé stopy vody po holení. Tohle
je on. Jeho objetí teď bylo jiné,
silnější a pevnější. Zvedl mě ze
země, jednu paži kolem mého pasu,
druhou zabořenou ve vlasech,
a moje prsa se tlačila na jeho
překvapivě tvrdou hruď.
Panečku.
Rozhodně je teď jeho objetí jiné,
než když nám bylo dvanáct.
„Ježíši, Myško, ani nevíš…“ Hlas
měl hrubý a drsný, když mě postavil
zpátky na nohy, ale nepustil mě.
Pořád mě držel kolem pasu. Druhou
rukou sevřel v pěsti moje vlasy.
Bradou se mi opíral o temeno,
zatímco já jsem sklouzla rukama
po jeho hrudi. „Myslel jsem, že už
tě nikdy neuvidím.“
Opřela jsem se čelem o svoje
ruce a cítila, jak rychle mu buší
srdce. Slyšela jsem okolo nás lidi
a bylo mi jasné, že někteří na nás
asi zírají, ale bylo mi to fuk. Rider
byl jako pevná skála a sálalo z něj
teplo. Byl skutečný a naživu.
„Kruci, a to jsem dnes ani neměl
v plánu jít do školy. Kdybych
nepřišel…“ Pustil moje vlasy a cítila
jsem, jak chytil jeden pramen.
„Tvoje vlasy. Už nevypadáš jako
mrkev.“
 Vyprskla jsem smíchy. Když jsem
byla mladší, měla jsem
oranžovočervené chomáče
nezkrotných vln. Díkybohu se ta
barva nějak utlumila. Pomohla mi
návštěva u kadeřnice. Pořád se
však vlnily a zacuchávaly, když byly
na vlhkém vzduchu.
Rider trochu ustoupil, a když jsem
otevřela oči, všimla jsem si, že si
mě prohlíží. „Podívejme se
na tebe,“ zamumlal. „Docela jsi
vyrostla.“ Vytáhl ruku z vlasů,
a když mě palcem pohladil
po spodním rtu, mírně jsem se
zachvěla. Ten dotyk mě překvapil.
„A pořád jsi tichá jako myška.“
 Ztuhla mi páteř. Myška.
„Nejsem…“ Cokoli jsem chtěla říct,
okamžitě odumřelo, protože mě
palcem pohladil po tváři – bříško
palce měl drsné a mozolnaté, ale
jeho dotyk byl něžný.
Zvedla jsem pohled k jeho očím,
o nichž jsem si myslela, že už nikdy
neuvidím, ale skutečně tu stál.
Proboha, Rider byl tady a mně
hlavou vířilo tolik myšlenek.
Dokázala jsem zachytit jen několik
z nich, vzpomínky se však vynořily,
jako když slunce vystoupá na vrchol
hory.
Jednou v noci jsem se probudila,
vyděšená hlučnými hlasy
přicházejícími z temnoty v přízemí.
Proplížila jsem se do vedlejšího
pokoje, kde spával Rider, a on mi
dovolil, abych si vlezla k němu
do postele. Potom mi četl z knížky,
kterou jsem milovala, ale Rider ji
nazýval „příběh o pitomém
králíkovi“. Vždycky jsem se při ní
rozplakala. Četl mi z ní, aby
odpoutal mou pozornost od toho
křiku, který naplňoval malý,
rozpadající se řadový dům. Bylo mi
pět a od té chvíle pro mě Rider
znamenal celý svět.
Rider najednou přistoupil blíž
a popadl moji pravou paži. Když ji
zvedl, otočil ji a vyhrnul rukáv
tenkého svetru. Stáhl obočí.
„Nechápu to.“
Zadívala jsem se tam, kam on,
kde jeho ruka svírala moje zápěstí.
Pokožka poblíž vnitřní části lokte
byla tmavě růžová, stejně jako obě
moje dlaně a vnitřní strany paží, ale
nebylo to patrné na první pohled.
„Říkali, že jsi byla těžce
popálená.“ Zvedl zrak a zadíval se
mi do obličeje. „Viděl jsem, jak tě
odnášejí na nosítkách, Myško.
Vzpomínám si na to, jako by se to
stalo včera.“
„Já… Carl…“ Zavrtěla jsem hlavou
a on se ještě víc zamračil.
Uvědomila jsem si, že nemá tušení,
kdo je Carl. Pár vteřin jsem se
soustředila a pak to zkusila znovu.
„Doktoři v nemocnici Johna
Hopkinse mi udělali transplantaci
kůže.“
„Transplantaci kůže?“
Přikývla jsem. „Měla jsem…
nejlepší doktory. Nemám… skoro
žádné jizvy.“ No, moje záda, kde
kůži také transplantovali, měla jiný
odstín růžové, ale pochybovala
jsem, že to kdokoli někdy brzy
uvidí.
Pomalu přejel palcem po mém
zápěstí a vyslal mi výboj do celé
paže. Dlouho mlčel a jenom mi
hleděl do očí. Zlaté flíčky v očích
teď zářily jasněji, zdály se mi spíš
oříškové než hnědé. „Řekli mi, že tě
nemůžu vidět. Ptal jsem se po tobě.
Dokonce jsem šel do okresní
nemocnice.“
Srdce mi žuchlo. „Opravdu?“
Rider přikývl a napětí kolem jeho
úst polevilo. „Nebyla jsi tam. Nebo
tak mi to aspoň řekli. Jedna ze
sester zavolala policii. Skončil
jsem…“ Zavrtěl hlavou. „Na tom
nezáleží.“
„Skončil jsi… jak?“ zeptala jsem
se, protože mně na tom záleželo.
Na všem, co se stalo Riderovi, mi
záleželo, přestože to vypadalo, že
celému světu je to úplně ukradené.
 Husté řasy se na okamžik
sklopily. „Policie a lidi z úřadu
na ochranu dětí si mysleli, že jsem
utekl, ale to byla zatracená kravina.
Proč bych asi utíkal do nemocnice?“
Pravděpodobně proto, že úřad
na ochranu dětí si o nás vedl pěkně
tlustou složku. A zřejmě taky proto,
že už jsme s Riderem předtím
utekli. Víc než jednou. Bylo mi osm
a jemu právě devět, když jsme se
rozhodli, že samotným nám bude
líp.
Doběhli jsme k McDonald’s o dva
bloky dál v ulici, než nás pan Henry
našel.
Pokusili jsme se utéct tolikrát, že
bych to ani nespočítala.
Rider se najednou zasmál a mě
bodlo na hrudi, protože když jsem
k němu vzhlédla, na jeho krásném
obličeji jsem nespatřila úsměv. „Tu
noc…“ Polkl. „Omlouvám se,
Myško.“
Cukla jsem sebou a ustoupila, on
mě však dál držel za paži.
„Zastavil bych ho, ale neudělal
jsem to.“ Oči mu potemněly.
„Neměl jsem se pokoušet…“
„Nebyla to tvoje vina,“ zašeptala
jsem. Bylo mi špatně z toho, co
říkal. Pohlédla jsem na něj. Vážně
věřil tomu, že nějak může za to, co
se přihodilo?
 Naklonil hlavu na stranu. „Jo,
slíbil jsem ti to. Nedodržel jsem ten
slib, ne v okamžiku, kdy na tom
nejvíc záleželo.“
„Ne,“ prohlásila jsem pevně,
a když začal něco namítat,
vysmekla jsem mu ruku. Zatvářil se
překvapeně. „To… nebyl slib…
Takový slib jsi mi nemusel dávat.
Nikomu bys takový slib neměl
dávat.“ Slíbil mi, že tu pro mě
vždycky bude, a udělal všechno, co
mohl, aby ho dodržel. Jenže některé
věci nemá člověk pod kontrolou,
zejména dítě.
Obočí mu vyskočilo vzhůru a zvlnil
rty. „Myslím, že jsi mi ještě nikdy
neřekla ne.“
Otevřela jsem pusu, abych
podotkla, že jsem k tomu nikdy
neměla důvod, ale přerušilo mě
dunění hudby. To zvláštní probuzení
nám připomnělo, že se
nenacházíme ve své vlastní malé
bublině. Kolem nás je svět. Ta
hudba se přibližovala, hluboké basy
otřásaly okny pick-upu vedle nás
a Rider střelil pohledem za mě. Pak
přistoupil blíž, tak blízko, až se jeho
ošoupané tenisky dotýkaly mých
sandálů.
Sklonil bradu a sáhl dozadu. Ze
zadní kapsy vytáhl mobil. „Jaké máš
číslo, Myško?“
 Zjevně se chystal odejít, a to
jsem nechtěla. Měla jsem tolik
otázek, asi milion, ale dala jsem mu
svoje číslo a otřela si vlhké dlaně
do džín.
„Hej, Ridere, jedeš?“ ozval se
hlas z dunícího auta. Poznala jsem
ho z rétoriky. Hector. „Musíme už
vyrazit.“
Rider se znovu zadíval za mě
a povzdychl si. Ustoupil, zvedl
zápisník a potom popadl z chodníku
můj batoh. Přikročil blíž, usadil mi
ho na rameno a hbitými prsty
vyprostil prameny mých vlasů zpod
popruhu.
Zadíval se mi do tváře a pousmál
se. „Myško.“
„Někdo ti brzo nakope prdel,“
zavolal Hector. Srdce mi poskočilo
v hrudi, ale uvolnila jsem se, když
jsem si uvědomila, že to pronesl
lehkým tónem. Jenom si z něj
utahoval.
Rider spustil ruku a obešel mě.
Otočila jsem se za ním, jako by měl
v sobě nějakou gravitační sílu.
Za mnou stálo nastartované auto,
starší Ford Escort s modrými
závodními pruhy. Hector seděl
za volantem, s jednou rukou v okně
se široce křenil a dlaní poklepával
do dveří.
„Hej, mami,“ zavolal Hector,
ještě víc se zazubil a kousl se
do rtu. „Que cuerpo tan brutal.“
Neměla jsem tušení, co právě
řekl, ale zdálo se, že mluví ke mně.
„Drž hubu,“ okřikl ho Rider, strčil
velkou rukou do Hectorova obličeje
a zatlačil ho zpátky do sedadla
řidiče. „No la mires.“
Pořád jsem nevěděla, co cokoli
z toho znamená, ale něco na těch
slovech, jež s Hectorem používali,
neznělo jako typická španělština,
kterou jsem slyšela doma od Rosy
a Carla. Na druhou stranu to
španělsky být mohlo, protože se mě
přestali pokoušet naučit španělštinu
už před dlouhou dobou.
 Jak se Hector praštil hlavou
o opěradlo sedadla, z auta se ozval
hluboký mužský smích. O vteřinu
později jsem uviděla mladší obličej,
který jsem poznala.
Jayden.
Nakláněl se přes Hectora ze
sedadla spolujezdce. „Hej,“ zavolal,
„myslím, že tě znám.“
„Neznáš,“ odsekl Rider a prudce
otevřel zadní dveře auta. Otočil se
na sedadle a ještě jednou se na mě
zadíval. Naše pohledy se
na okamžik střetly, potom se dveře
zavřely a zaclonila mi ho tónovaná
skla.
Escort se rozjel.
 Stála jsem tam a jen nejasně si
uvědomovala, že někdo nastupuje
do pick-upu, který parkoval vedle
mého auta. Jako v mrákotách jsem
nasedla za volant a odložila si
batoh na vedlejší sedadlo.
„Kriste,“ zašeptala jsem a hleděla
ven přes čelní sklo. „Kristepane.“
 4. kapitola
Ani jsem si nevzpomínala, jak jsem
se dostala domů, což zřejmě nebylo
dobře. Celou cestu jsem jela jako
omráčená. Jak jsem přicházela
domů, už mi to, že jsem viděla
Ridera, ani nepřipadalo skutečné.
Spíš jako bych si ho vysnila.
Zhluboka jsem se nadechla,
abych se uklidnila.
Čtyři roky. Čtyři roky, kdy jsem ze
sebe odlupovala rozedřené
a zničené vrstvy. Čtyři roky, kdy
jsem smývala deset let svinstva,
kdy jsem se ze všech sil snažila
na všechno zapomenout.
Na všechno kromě Ridera, protože
on si zasloužil, abych na něj
nezapomněla. Patřil však
do minulosti – do dobré části mé
minulosti, ale stejně do minulosti,
na kterou jsem nechtěla vzpomínat.
Proběhla jsem domem a zabrzdila
v kuchyni. Rosa ve světle modré
lékařské kombinéze ozdobené
kočičími tlapkami a s vlasy
svázanými do culíku se ke mně
otočila a povytáhla obočí.
„Páni, ty závodnice, kam letíš?“
zeptala se a odložila mísu na pult.
Ucítila jsem italskou omáčku.
Bublalo ve mně tolik slov a měla
jsem silné nutkání Rose o Riderovi
říct, protože jsem potřebovala cítit,
že se to skutečně stalo, ale hrdlo se
mi stáhlo. Jestli jí povím o Riderovi,
je téměř stoprocentní šance, že se
rozzlobí.
Protože Rosa byla u toho, když se
ze mě ty rozedrané a zničené vrstvy
odlupovaly. Doktor Taft zastával
názor, že bychom se se svou
minulostí měli vyrovnat, a přestože
s ním Carl a Rosa prakticky vždy
souhlasili, byli spíš pro to, aby moje
minulost zůstala minulostí. Pevně
věřili tomu, že všechny aspekty té
minulosti by měly zůstat tam, kam
patří. A Rider rozhodně patřil
do minulosti.
 Tak jsem jenom pokrčila rameny,
přesunula se k ledničce a popadla
z ní kolu.
„Jaký byl první den ve škole?“
zajímala se a zamračila se nad
mým výběrem nápoje.
Otočila jsem se k ní a usmála se,
přestože jsem měla pocit, jako by
se mi v žaludku vrtělo klubko hadů.
Bylo tam od té chvíle, co jsem
nasedla do auta.
Rosa naklonila hlavu na stranu
a čekala.
Povzdychla jsem si a otáčela
plechovkou v dlaních. „V pohodě.“
Zkroutila rty do úsměvu a kolem
očí se jí utvořily malé vrásky. „To je
dobře. Vlastně je to ohromné.
Takže žádné problémy?“
Zavrtěla jsem hlavou.
„Seznámila ses s někým?“
Vteřinu předtím, než jsem chtěla
podruhé zavrtět hlavou, jsem se
zarazila. „Já… Na angličtině je se
mnou jedna holka.“
Obličejem se jí mihl údiv. „Mluvila
jsi s ní?“
Pokrčila jsem ramenem. „Tak
trochu.“
Rosa vypadala, jako by mi
vyrašila třetí paže a právě na ni
mávala. „Co myslíš tím ‚tak trochu‘,
Mallory?“
Otevřela jsem si plechovku. „Je
se mnou ve třídě a představila se
mi. Řekla jsem jí asi tak… sedm
slov.“
Po překvapeném výrazu
následoval široký úsměv a já jsem
se trochu napřímila a na okamžik
zapomněla na Riderovo nečekané
zjevení. Hrdě se usmívala a já se
vyhřívala v teple toho úsměvu.
Předveď se nám, řekl mi Carl
dnes ráno, a tenhle úsměv mi
potvrdil, že jsem se předvedla. Rosa
věděla z první ruky, jak dalekou
cestu jsem ušla a jak moc pro mě
znamenalo, že jsem byla schopná
mluvit s někým cizím, i když to bylo
jenom sedm slov.
 „To je moc dobře.“ Přišla ke mně,
objala mě a pevně sevřela.
Zhluboka jsem se nadechla,
přivítala podivný pach
antibakteriálního mýdla a mírnou
vůni jablek z pleťového mléka,
které používala. Otřela se mi rty
o čelo a odtáhla se, poplácala mě
po pažích. „Co jsem ti říkala?“
„Že… že to nebude obtížné,“
odpověděla jsem.
„A proč?“
Hrála jsem si s víčkem plechovky.
„Protože jsem už… odvedla tvrdou
práci.“
Mrkla na mě. „To je moje holka.“
Znovu mě sevřela. „Omlouvám se,
že jsem tu dnes ráno s tebou
nemohla být. Opravdu jsem chtěla.“
„Já… to chápu.“ Široce jsem se
usmála, až tak, že mě skoro bolela
tvář. Rosa sice nebyla moje matka
podle krve, ale byla vším, čím by
matka být měla. Měla jsem
zatracené štěstí.
Otevřela ústa, ale zazvonil jí
mobil. Zvedla ruku, popadla ho
z kuchyňské linky a rychle hovor
přijala. Pootočila se stranou a její
postoj ztuhl. „Kruci,“ vydechla.
„Vydržíte vteřinku?“ Stiskla tlačítko
tlumící hovor. „Musím odjet
do nemocnice. Nastaly nějaké
komplikace po té ranní operaci.“
 „Ach, ne,“ zašeptala jsem
a doufala, že nepřijde o pacienta.
Kdybyste si vygooglili slovo „silná“,
přísahám, že by se pod ním objevila
Rosa Rivasová, ale ztrátu každého
pacienta vnímala, jako by přišla
o člena rodiny. Jedině tehdy jsem ji
viděla pít alkohol. Popadla láhev
vína, zmizela ve studovně a zůstala
za zavřenými dveřmi, dokud ji Carl
nepřemluvil, aby vyšla ven.
Přemýšlela jsem, jestli je to kvůli
Marquette, nebo jestli to tak cítí
každý doktor. Marquette je navždy
opustila pět let předtím, než jsem
jim vstoupila tehdy v noci do života,
takže od její smrti uplynulo už skoro
deset let, věděla jsem však, že
uplynulý čas neznamená, že je
jejich břemeno lehčí.
„To se stává,“ povzdychla si
Rosa. „Carl přijede pozdě. Jídlo
najdeš v ledničce.“
Přikývla jsem. Oba dva pracovali
v nemocnici Johna Hopkinse, kde
byla kardiochirurgie prakticky
stvořena – jak jsem se od nich
dozvěděla. Byla to jedna
z nejlepších nemocnic na světě.
A když zrovna neoperovali, hodně
často vyučovali.
Rosa zaváhala a pohlédla
na stále ztlumený telefon.
„Promluvíme si ráno, ano?“
Na okamžik se mi zadívala do očí,
pak se na mě letmo usmála
a otočila se.
„Počkej,“ vyhrkla jsem
a překvapila tím sama sebe. Rosa
vykulila oči a mně zčervenaly tváře.
„Co… znamená… ‚no la mires‘?“
Docela jsem ta slova masakrovala,
jako typická bílá holka, která se
nedokáže naučit ani slovo
španělsky.
Obočí jí znovu vyletělo vzhůru.
„Proč se mě na to ptáš?“
Pokrčila jsem rameny.
„Někdo ti to řekl?“ Když jsem
neodpověděla, protože jsem si už
nebyla jistá, jestli chci vědět, co to
znamená, Rosa si povzdechla.
„Prakticky to znamená: ‚nedívej se
na ni‘.“
Ach.
Aha.
Přimhouřila na mě oči a měla
jsem tušení, že si o tom se mnou
ještě zítra ráno promluví. Mávla
jsem jí, vyběhla z kuchyně a schody
nahoru brala po dvou.
Můj pokoj se nacházel na konci
chodby s výhledem na ulici a hned
vedle něj byly dveře do koupelny,
kterou jsem používala. Rosa to
jednou nazvala slušně velkým
prostorem, ale já jsem to
považovala za palác. Vešla se sem
veliká postel, široká komoda a psací
stůl. Nejradši jsem seděla
v okenním výklenku. Byl odtamtud
skvělý výhled na lidi.
Nejlepší na tomhle pokoji bylo –
a vždycky jsem si připadala špatná,
že to tak vnímám – že nepatřil dřív
Marquette. Než jsem se sem
přistěhovala, byl to pokoj pro hosty.
Marquettin starý pokoj se stal
oficiálně pokojem pro hosty minulý
rok. Ulevilo se mi, když jsem se
dozvěděla, že nespím v jejím
pokoji. Že tu nežiju místo ní.
Odhodila jsem batoh na postel,
popadla ze stolu notebook
a zavrtala se do kouta na lavičce
u okna. Kolu jsem odložila
na parapet. Jakmile se počítač
probudil z režimu spánku, cinkla mi
příchozí zpráva.
Od Ainsley.
Její profilový obrázek byl z léta –
měla na něm blond vlasy s prameny
vybledlými od sluníčka a obrovské
sluneční brýle jí zakrývaly polovinu
obličeje. Pěkně se do objektivu
šklebila. Napsala mi: Přežila jsi to?
Usmála jsem se a poslala jí
krátkou zprávu. Jo.
Jaké to bylo?
Kousla jsem se do rtu,
na okamžik zavřela oči a potom
napsala, co jsem toužila zakřičet
z plných plic. Do mé školy chodí
Rider.
Notebook mi okamžitě zaplavila
dlouhá vlákna různých variací na „to
není možný“, po nichž následoval
nekonečný proud typu „ach,
božeee“. Ainsley o Riderovi věděla.
Věděla, jak jsem vyrostla. Teda ne
úplně všechno, protože o něčem
není o nic snazší psát než mluvit.
Taky rozuměla tomu, že někdy
nejsem zrovna upovídaný člověk.
Ale chápala, že tohle je pro mě
velká věc.
Ainsley: Nevidělas ho 4 roky. Asi
se počurám, Mal!!! To je epický.
Všechno mi vyklop!
 Stále jsem se kousala do rtu
a napsala jí rekapitulaci dnešního
dne, kterou Ainsley pravidelně
přerušovala svými „ach, bože“ a „to
není možný“. Když jsem skončila,
poslala mi zprávu: Řekla sis mu
o číslo?
Ou. Nemám jeho číslo, odepsala
jsem. Dala jsem mu svoje.
To se jí zdálo v pořádku a psaly
jsme si ještě dlouho, než toho
musela nechat. Ainsleyina
internetová činnost po večerech se
utlumila poté, co její máma
objevila, jaké obrázky posílala
v červenci svému příteli Toddovi.
Nebyly nijak strašné, pózovala
na nich v plavkách, ale o její mámu
se pokoušel infarkt s velkým
I a přinutila Ainsley – k mému
pobavení a hrůze – sledovat video
o porodu jako formu sexuálního
vzdělávání.
Není nutné říkat, že se Ainsley
rozhodla, že nikdy děti mít nebude,
ale pořád se intenzivně zajímala
o sex.
Odhlásila se, ale předtím mě
přiměla slíbit, že se o víkendu
sejdeme. Zbytek večera jsem
strávila bezcílným bloumáním
po domě. Byla jsem moc
podrážděná, než abych snědla
velkou porci kuřete, které mi Rosa
nechala, přestože bylo upečené
s plátky pomeranče a limetky.
Snažila jsem se nemyslet na školu
a na Ridera a nezírat na mobil,
protože nezazvonil celé odpoledne
ani večer, ale bylo skoro nemožné
na to nemyslet, protože dnešek
rozhodně neproběhl tak, jak jsem
předpokládala.
Chci tím říct, že jsem neskončila
den v slzách a neschoulila se někde
v koutě, a přestože jsem nezvládla
oběd v jídelně, dokázala jsem
promluvit s Keirou. Sedm slov bylo
lepších než nic. Překonala jsem
první den bez velkých selhání. Kvůli
tomu jsem se mohla cítit dobře
a taky že cítila, jenže…
Nevěděla jsem, co si mám myslet
o Riderovi.
Přecházela jsem před postelí
a nevědomky si třela mírně
vystouplou pokožku na paži. Cítila
jsem zoufalství i příjemné
očekávání zároveň. Potěšilo mě, že
jsem ho viděla, že jsem s ním
mluvila, ale… Bože, bylo fakt těžké
o tom vůbec přemýšlet, protože
když jsem pomyslela na Ridera,
vystrčila růžky jiná emoce.
Provinilost.
Zastavila jsem se před lavicí
u okna a pevně zavřela oči. Rider
dostával… dostával výprasky místo
mě. Znovu a znovu se stavěl mezi
silné pěsti a mě a tehdy, kdy to
nemohl zastavit, jsem skončila tak,
že jsem tomu životu unikla. Dostala
jsem druhou šanci, získala jsem
domov u lékařského páru, krucinál,
a měla jsem prakticky všechno, co
jsem chtěla. A Rider? Neměla jsem
tušení.
V kostech jsem věděla, že nemá
takovýhle život, a to přece není fér.
Pálení v žaludku sílilo. Jak se na mě
dnes vůbec mohl podívat
a nepomyslet na všechno, co kvůli
mně obětoval?
Bože.
Zatřásla jsem rukama a začala
znovu přecházet po pokoji. Fajn,
musím se uklidnit a podívat se na to
z té lepší stránky. Rider je naživu.
Chodí do školy, a dokonce má
možná vztah s pěknou holkou, která
s ním byla na rétorice. I když jsem
věděla, že nejhorší rány můžou být
skryté, nevšimla jsem si na něm
žádných čerstvých podlitin.
Nepřipadalo mi, že by mě
nenáviděl. To všechno budu počítat
jako výhry – a tou nejdůležitější je,
že jsem úspěšně dokončila první
den ve škole.
To je to nejdůležitější.
Když jsem na to pomyslela,
vzpomněla jsem si, že si musím
přečíst jednu kapitolu do dějepisu.
Četla jsem si, dokud jsem
neslyšela, jak se dole otevřela vrata
od garáže. Zavřela jsem učebnici,
přetočila se a zhasla světlo. Věděla
jsem, že sem Carl ani Rosa
nepřijdou, pokud si budou myslet,
že spím. Mnoho měsíců, kdy jsem
nemohla spát, je přimělo
k opatrnosti, aby mě náhodou
neprobudili.
Zrovna když jsem začínala usínat,
na nočním stolku mi zapípal mobil.
Ruka mi vystřelila jako projektil. Se
srdcem až v krku jsem ho popadla.
Z neznámého místního čísla mi
přišla krátká textovka.
Dobrou noc, Myško.
 5. kapitola
Následující ráno jsem prakticky
mohla vidět, jak se Rose v hlavě
otáčejí kolečka, zatímco mě
vyslýchala, proč jsem se jí včera
zeptala na ta španělská slova.
Měla jsem držet pusu zavřenou.
Rosa byla chytrá a všímavá jako
kočka na lovu a to, že jsem se jí
zeptala na něco, o čem mě dnes
ráno informovala, že zní jako
portorická španělština, jí nedalo
spát.
Zírala jsem na tu esemesku –
na ta tři slova – až směšně dlouho.
Nekonečné množství odpovědí,
které jsem mohla poslat zpátky, mě
dokonale paralyzovalo, a než jsem
se rozhodla pro podobnou odpověď,
bylo už po jedné v noci a bála jsem
se, že ho svou zprávou probudím.
Jsem husa. Vážně.
Teď jsem byla ospalá a zjistila
jsem docela rychle, že pokoušet se
procházet zaplněnými chodbami
střední školy polomrtvá by se klidně
mohlo stát zápletkou jednoho
z dystopických románů, co jsem
četla.
Odhodila jsem učebnici rétoriky
do šedé ocelové skříňky a popadla
knížky do prvních dvou hodin.
Věděla jsem, že později budu mít
čas se tu zastavit a knihy si
vyměnit. Zavřela jsem dvířka
a dělala jsem všechno, co bylo
v mých silách, abych nemyslela
na Ridera, a nabádala se, abych
Keiře, jestli se mnou dnes promluví,
odpovídala jako normální lidská
bytost. Dvířka se zasekla.
Povzdechla jsem si, otevřela je
a zabouchla je větší silou. Tentokrát
zaskočila na místo. Spokojeně jsem
zvedla batoh a začala se obracet.
„Ty?“
Otočila jsem se, hledala majitele
hlasu a pak ji spatřila. Tu holku
z rétoriky. Tu, která se dotýkala
Ridera způsobem, z nějž bylo jasné,
že se to stává často a že to Riderovi
nevadí.
„Jsi to ty.“ Přimhouřila hnědé oči.
„Nejradši bych to popřela, ale
skutečně jsi to ty.“
Koutkem oka jsem zahlédla tu
holku s malými copánky, která mě
včera pozdravila. Zastavila se pár
kroků od nás a pozorovala skříňku,
před kterou stála tahle Riderova
kamarádka. Vycouvala a vydala se
opačným směrem.
Kruci, to není dobré znamení.
Ta holka přede mnou našpulila
lesklé růžové rty. „Nemáš tušení,
kdo jsem, co?“
Pomalu jsem zavrtěla hlavou.
 „Já vím, kdo jsi ty, a ne proto, že
s námi chodíš na rétoriku. Jenom
nemůžu uvěřit tomu, že jsi to právě
ty,“ pokračovala. „Myslela jsem, že
teď už budeš po smrti nebo tak.“
Srdce mi spadlo až k nohám.
Druhý den ve škole, a už mi někdo
vyhrožuje smrtí?
Popruh její ošuntělé olivově
zelené tašky jí sklouzl o kousek
z ramene. „Jsem Riderova holka,“
oznámila klidně.
Ach.
Aha.
No, tím by se vysvětlovaly ty
doteky.
V hrudi jsem měla podivný pocit.
Nebylo to ani tak zklamání jako spíš
smíření. Samozřejmě mě to napadlo
už včera, když jsem je viděla
vcházet do třídy. Rider byl hezký
a ta holka krásná. Dávalo to smysl
i někomu jako já, kdo neměl se
vztahy mezi klukem a holkou žádné
zkušenosti. Ovšem sledovala jsem
televizi. Četla jsem knihy. Měla
jsem Ainsley. Věděla jsem, že vztah
Ridera a téhle holky dává smysl.
Podezřívavě mě pozorovala, jako
by se snažila na něco přijít. „Povídal
mi o…“
„O co tu jde?“ Vedle té holky se
objevil Jayden. Úplně zničehonic,
jako by spadl z nebe.
 Takhle zblízka jsem si uvědomila,
že je pravděpodobně mladší než ta
dívka a já. Možná prvák nebo
druhák. Oči měl podobně zelené
jako Hector a neměl je tak zarudlé
jako včera, když jsem ho potkala
na chodbě.
Holka se na něj podívala stejně
překvapeně jako já. „Co chceš?“
„Nebuď puta, Paige.“ Zelené oči
se protočily, rty zkroutil v úsměšku,
natáhl ruku a zatahal ji za tlustý
cop. „Za koho jsi dneska? Katniss
z ghetta?“
Vytrhla mu cop. „Ani nevíš, kdo
Katniss je, ty malej zmetku. Nejspíš
si myslíš, že Hunger Games jsou
něco, co se stane, když se sjedeš.“
Hm.
„To zní dobře.“ Jayden na mě
mrkl a uličnicky se usmál. „Tebe
znám. Narazili jsme na sebe včera
na chodbě.“ Odmlčel se. „A po škole
jsem tě viděl mluvit s Riderem
venku na parkovišti.“
Střelila jsem pohledem po té
holce – Paige. Sledovala mě
ledovýma očima. „Jsi němá, nebo
co? Neřekla jsi ještě ani slovo,“
prohlásila.
Rozhodně jsem nebyla němá.
Jayden stáhl obočí a pohlédl
na ni. „To je blbá otázka, Paige.
Právě jsem řekl, že jsem ji viděl
mluvit s Riderem.“
„Víš ty co?“ Zkřivila obličej, přesto
stále vypadala krásně. Otočila se
k němu a položila si ruce v bok.
„Kámo, ty máš tolik vlastních
problémů, že nemáš důvod starat
se o moje.“
Naklonil hlavu na stranu.
„Odvážná slova od kočky, co mi
pořád do všeho strká nos.“
Očividně se spolu zabavili.
Zatímco se ti dva dohadovali
způsobem, z nějž bylo jasné, že se
to neděje poprvé ani naposledy,
odvrátila jsem se od nich a zapadla
mezi dav studentů mířících do tříd.
Jsi němá?
 Než jsem došla do třídy, tváře mi
hořely a rozpaky se rychle
přeměnily v zlost – především jsem
se zlobila sama na sebe. Mohla
jsem jí něco říct, cokoli, místo
abych tam stála, jako bych přišla
o jazyk.
Proboha. Byla to Riderova holka.
Doopravdy. Ta holka, co se mě
zeptala, jestli nejsem němá, a před
kterou jsem stála jako
budižkničemu, byla jeho přítelkyně.
Odolávala jsem nutkání praštit
hlavou do stolu.
Němá.
To slovo jsem vášnivě
nenáviděla.
 Všichni věřili, že jsem němá –
slečna Becky a pan Henry, sociální
pracovníci z děcáku i lidi z úřadu
na ochranu dětí. Carl si to taky
myslel, když se s Rosou se mnou
poprvé setkali. Jenom Rider věděl,
že to není pravda. Že umím mluvit.
Dnes jsem však nepromluvila.
Doktor Taft měl pro to, když jsem
tak dlouho nemluvila, takové pěkné
označení. Říkal tomu
posttraumatická stresová porucha,
protože… Bylo to kvůli tomu, co
jsem prožila jako malé dítě.
Polovina našich sezení spočívala
v práci na zvládání stresu
a způsobech, jak s ním bojovat.
 Stálo mě hodně úsilí, než jsem se
propracovala tam, kde jsem dnes,
do bodu, kdy jsem měla pocit, že už
terapii nepotřebuju. Ale pár minut
stačilo k tomu, abych se cítila, jako
bych se ocitla o dvacet kroků
zpátky. Jako bych byla zase ta
pětiletá Mallory a potom desetiletá
a třináctiletá – ta Mallory, která nic
neudělala a neřekla. Ta, co jen tiše
stála, protože jí to připadalo jako
nejbezpečnější způsob přežití.
Nesnášela jsem ten pocit.
Pevně jsem sevřela tužku v ruce
a nevšímala si toho, jak mě bolí
klouby na prstech. V krku mě pálily
zoufalé slzy a měla jsem potíže
soustředit se na dějepis. Ještě těžší
bylo nepoddat se tomu
zašmodrchanému klubku emocí,
zejména když mi docvaklo, že zase
sedím v učebně až vzadu.
Abych k sobě nepřitahovala
pozornost.
Jakmile se Keira v učebně angličtiny
posadila, okamžitě se ke mně
otočila. „Hele, mám na tebe fakt
zvláštní otázku.“
Přistihla mě nepřipravenou.
Zamrkala jsem a žaludek mi
poklesl. Zeptá se mě, jestli jsem
němá?
Usmála se a zastrčila si
uvolněnou kudrnu zpátky za ucho.
Vyskočila jí zase ven. Z drobných
ušních lalůčků jí visely jasně modré
náušnice. „Přemýšlela jsi někdy
o tom, že bys zkusila dělat
roztleskávačku?“
Zírala jsem na ni. To si dělá
srandu, že jo? Potom jsem se
rozhlédla po třídě. Nikdo se na nás
nedíval ani neměl zvednutý telefon,
aby zaznamenal tento okamžik pro
příští generace.
„Chci říct, že vypadáš, že máš
pěkně statnou postavu. Mohla bys
být v pozici base,“ pokračovala
a pokrčila rameny, jako by právě
neřekla, že vypadám statně. „Hele,
jsme docela zoufalé. Moc holek se
tu do toho nehrne a jedna z mých
spoluhráček si včera na tréninku
zlomila zápěstí, tak jsi mě napadla
ty.“ Přejela si dlaní po štíhlé paži
a otočila modrým náramkem
na zápěstí. „Tak co myslíš?“
Uf.
„Jsi fakt pěkná a modro-červená
kombinéza se bude skvěle hodit
k tvým vlasům,“ navrhla a pak se
zadívala ke dveřím.
Jako by mi otekl jazyk a stáhlo se
mi hrdlo, když jsem sáhla hluboko
do své mysli a přinutila se předvést
všechnu tu práci, kterou mi to dalo,
abych se dostala do tohohle bodu.
„Hm, já… fakt nejsem moc velký
pohybový nadšenec.“
Elegantně povytáhla jedno tmavé
obočí. „Copak já na to vypadám?“
Zavrtěla jsem hlavou, nejistá,
jaká je na to správná odpověď.
S roztleskávačkami jsem neměla nic
společného. Jsou hlasité,
upovídané, populární, pěkné a tisíc
dalších věcí, se kterými nemám
vůbec žádné zkušenosti. Na druhou
stranu jsem si nebyla opravdu jistá,
jestli jsou všechny roztleskávačky
hlasité, upovídané, populární
a pěkné. Keira byla první, se kterou
jsem se setkala, takže mé
domněnky vycházely z filmů a knih.
A bůh ví, že filmy a knihy stojí
za nic, co se týká stereotypů.
Trhla jsem sebou a uvědomila si,
že ji moje odpověď mohla urazit.
Pohybový nadšenec? Někdy je lepší
nemluvit.
Tiše se zasmála. „Je to fakt
sranda. Aspoň si to nech projít
hlavou, jo?“
Pero, které jsem svírala v ruce,
dělily vteřiny od exploze modrého
inkoustu na moje prsty. „Dobře.“
Po tváři se jí rozlil úsměv. „Super.
Máš oběd B, že? Během další
hodiny? Myslím, že jsem tě včera
zahlídla, ale odešla jsi z jídelny.
A taky jsi byla na rétorice, že jo?
Ovšem je těžký si všimnout někoho
jinýho, když tam sedí sexy Hector.“
Přikývla jsem a netušila, kam tím
míří.
„No, kdyby ses během oběda
nudila nebo něco, tak mě najdi.“
Stočila pohled k zápisníku
a do pravého horního rohu si
zapsala datum. „Sedávám obvykle
vpředu – u hodně hlasitého stolu.
Těžko ho přehlídneš.“
To mě zve na oběd? Proboha,
Paige se svým Katnissiným copem
se může jít vycpat. Tohle je pecka.
Jako velký krok správným směrem.
A jak by řekla Ainsley, jestli
nepromluvím, rovnou si můžu zašít
pusu.
 „Dobře,“ vydechla jsem a cítila se
trochu hloupě, ale tohle bylo jako
mít Štědrý den čtyřikrát za sebou.
Keira se na mě letmo usmála.
Když po dlouhých čtyřiceti minutách
poslechu poetického výkladu pana
Newberryho o mrtvých autorech
zazvonilo, zamávala na mě prsty
a zmizela na chodbě.
Stavila jsem se u své skříňky
a vyměnila si učebnice. Ulevilo se
mi, že z některých dveří nevyběhla
Paige. Nebudu myslet na ni ani
na to, co znamená pro Ridera.
Zatímco jsem scházela
do přízemí, kolem výkladní skříňky
přecpané trofejemi, pořád jsem se
v duchu hloupě povzbuzovala.
Zvládnu to. Zvládnu to. Jakmile
jsem vstoupila do zalidněné jídelny,
hrdlo se mi stáhlo. Rozhodla jsem
se, že bych si nejdřív asi měla dojít
pro oběd.
Nemohla jsem si však pomoct
a podívala se ke stolu, u kterého
jsem předtím viděla Keiru. Seděla
vedle nějaké holky, ale místo po její
druhé ruce bylo volné. Zadrhl se mi
dech. Zvládnu to. Zamířila jsem
na konec fronty.
„Zlomilas mi srdce.“
Riderův hlas mě přinutil prudce se
otočit, batoh jsem si přitiskla
k boku. Nejprve jsem si všimla
vybledlého znaku baltimorských
Ravens, který se mu rozpínal přes
široký hrudník, a pak se přiměla
zvednout oči. Náznak strniště kolem
jeho čelisti zmizel. Dnes nic než
hladká pokožka.
Nedržel ani zápisník. Ruce měl
zastrčené do kapes džín a na rtech
se mu objevil povědomý zvlněný
úšklebek, takže mu na pravé tváři
vyskočil dolíček. Přistoupil blíž,
a když sklonil bradu, srdce mi
skočilo salto. Jakmile promluvil,
ucítila jsem na tváři jeho teplý
dech.
„Neodpověděla jsi mi včera večer
na textovku,“ dodal. V hlase se mu
ozýval lehký škádlivý tón, který
jsem z dřívějška neznala. „Napadlo
mě, že sis možná neuvědomila, že
je ode mě, ale to by znamenalo, že
ti někdo jinej přeje dobrou noc
a říká ti Myško. Nejsem si jistej,
jestli se mi to líbí.“
Tak rychle jsem zakroutila
hlavou, až mě překvapilo, že ho
moje vlasy neplácly do obličeje.
Tiše se zasmál. „Dělám si srandu.
Dáš si něco k jídlu nebo…?“
Pohlédla jsem ke stolu, kde
seděla Keira. Hleděla na nás. A ta
blondýnka vedle ní taky. Keira
na mě pozvedla obočí a její tmavé
oči se pohybovaly mezi mnou
a Riderem.
Rider mě vzal za ruku. Ten dotyk
mě rozechvěl a znovu jsem se
zadívala na něj. „Půjdeš se mnou?“
zeptal se.
Rozhozená jeho blízkostí
a dotykem jsem se nechala odvést
do kratší fronty na pizzu. Divoce
jsem se rozhlížela po všech
obličejích v řadě a u stolů. Potom
mi docvaklo, proč na nás Keira
a polovina lidí u jejího stolu tak
zírá.
Žaludek se mi sevřel.
Držela jsem se za ruku s Riderem
– a on měl přítelkyni.
Vyschlo mi v ústech a vyprostila
jsem ruku z Riderova sevření.
Přestože mě držel za ruku
v minulosti snad tisíckrát, po tom,
co jsem se dozvěděla o něm
a Paige, se to nezdálo správné.
Všechno teď bylo… jiné.
Rider na mě koukl a tvářil se
zvědavě. Uhnula jsem pohledem.
Naložil na jeden tác dva kousky
pizzy. Ruka se mi chvěla, když
popadl láhev vody a jednu krabičku
mléka.
„Pořád ke všemu piješ mlíko?“
zajímal se a hleděl na nápoje
s lehce nakloněnou hlavou, než se
podíval na mě. Naše pohledy se
střetly. „Jako bys ho potřebovala
k přežití?“
Přikývla jsem a srdce mi roztálo.
Opravdu si pamatoval, že piju
mléko, kdykoli dostanu příležitost –
mléko a kolu, když mi to Rosa
a Carl dovolí.
Ještě chvíli mi hleděl do očí
a potom, než jsem stihla vytáhnout
peněženku, podal pokladní několik
pokrčených bankovek. Začala jsem
protestovat, ale vyslal ke mně
takový ten pohled se zamračeným
obočím, kterým se na mě koukal
často, když jsme byli mladší. Pohled
typu „nedohaduj se se mnou“. Vidět
jeho osmnáctiletou verzi bylo
zvláštní. Přemítala jsem nad tím,
zatímco Rider nesl v rukou tác
a obě láhve. Kývl ke dveřím jídelny
a já jsem se zadívala Keiřiným
směrem. Hlavu měla skloněnou k té
blondýnce a kudrny jí trčely
do všech stran. Zdálo se, že je
ponořená do hovoru. Nevzhlédla.
Zítra, slíbila jsem si.
Následovala jsem Ridera ven
z jídelny. Byla jsem zvědavá, kam
mě vede. Minuli jsme tělocvičnu.
Dveře byly otevřené a myslím, že
jsem zahlédla běžet Hectora
s basketbalovým míčem v rukou.
Něco křičel. Znělo to jako
španělština, ale trochu jinak. Rosa
říkala, že tak mluví Portoričané,
a asi bych jí měla věřit.
„Mám oběd A, ale slyšel jsem, že
ty máš B,“ promluvil Rider
a zpomalil, abych mu stačila.
„Pamatuješ na toho kluka, co včera
seděl před námi na rétorice?
Na toho pitomce v autě? To je
Hector a má mladšího bráchu
Jaydena, na kterého jsi včera
evidentně narazila. Taky seděl
v tom autě. Každopádně Jayden mi
řekl, že tě viděl na chodbě během
obědu B.“
Přestože jsem to už věděla, nic
jsem na to neřekla. Celou dobu, co
mluvil, zatímco jsme procházeli
po chodbě, jsem na něj po očku
koukala. Tak často, až mě
překvapilo, že jsem do něčeho
nevrazila.
„Tak kdyby ses divila…,“ odmlčel
se a otevřel dveře do venkovního
pavilonu, „… tak jsem se právě teď
vykašlal na vyučování.“
Otevřela jsem pusu. „Ridere.“
Držel mi dveře a naklonil hlavu,
jak jsem jimi procházela. Zastavila
jsem se… no, protože tam prostě
stál s naším tácem a pitím. Zadíval
se mi do očí. „Víš, nemyslel jsem,
že ještě někdy uslyším, jak říkáš
moje jméno. Seru na to, že
zmeškám hodinu, pokud to
znamená, že trochu doženeme
ztracenej čas.“
Když se vydal k prázdnému
kamennému stolku a lavičkám,
jazyk se mi konečně odlepil
od patra. „Ty… nebudeš mít
potíže?“
Ohlédl se a pokrčil rameny. „Stojí
to za to.“
Tím mě moc neuchlácholil, ale
lhala bych, kdybych řekla, že mi
srdce radostně neposkakovalo.
Položil naše jídlo na stůl a posadil
se obkročmo na lavičku. Poplácal
místo vedle sebe a zakřenil se.
Odhodila jsem batoh na hnědé
dlažební kostky, přehoupla nohu
přes lavičku a podívala se na něj.
Pozoroval mě skrz husté řasy, hlavu
pořád nakloněnou, a usmíval se tak,
že ten osamělý dolíček žadonil,
abych se ho dotkla. Uvědomila jsem
si, že jsme s Riderem poprvé sami.
Bez sledujících pohledů, bez dozoru
dospělých. Nikdo kolem nás
neprocházel jako včera na tom
parkovišti. Byli jsme tu sami, jenom
já a on, jako mnohokrát v minulosti.
Nevím, proč jsem provedla to, co
jsem provedla, ale zavířila mnou
desítka emocí. Možná za to mohlo
všechno, co pro mě udělal
v minulosti. Možná to bylo proto, že
seděl přímo tady, právě teď.
A nikdy jsem nežila přítomností
víc než právě v tom okamžiku.
Sehnula jsem se, objala pažemi
jeho široká ramena a stiskla ho.
Zřejmě šlo o nejubožejší objetí
v dějinách, ale cítila jsem se
příjemně. Ještě ohromnější bylo,
když se trochu zvedl a objal mě
kolem pasu. Jeho objetí bylo
mnohem lepší.
Když jsem se odtáhla, sklouzl
rukama z mého pasu na boky
a chvíli je tam nechal. V břiše se mi
probudil zvláštní pocit. Pustil mě,
ale ten pocit nezmizel. „Za co to
bylo?“
Pokrčila jsem rameny, posadila se
a zasunula obě nohy pod stůl. Tváře
mi hořely. „Já… jsem prostě chtěla.“
„No, můžeš to udělat, kdykoli
budeš chtít. Rozhodně mi to
nevadí.“
Uculila jsem se na něj, a když se
uchechtl, stala se další zvláštní věc.
Zachvěla jsem se. Ne jako by mi
byla zima, právě naopak.
„Myško…“
Naše pohledy se střetly a kruci,
jako by nám náhle znovu bylo
třináct a vyplížili jsme se s jídlem
ven ve světě, kde jsme existovali
jenom Rider a já, akorát že teď už
jsme byli starší a nestáli jsme sami
dva proti celému světu. Nejsem
malá holka a on není malý kluk.
A tenkrát byl… no, byl můj. Teď už
není. Má holku, která si myslí, že
jsem němá, a není už můj.
To vědomí mě zasáhlo jako rána
do žaludku.
Takže bych asi měla přestat s tím
objímáním. A zastavit ty podivné
pocity v břiše. Hlavně to chvění. To
všechno musí přestat. Ovšem to,
jak se mi kroutily rty v koutcích,
nikam nezmizelo.
„Musíš mi říct, co jsi celou tu
dobu dělala.“ Přisunul ke mně jeden
klínek pizzy a podal mi ubrousek.
Ani jsem si nevšimla, že ho vzal.
Můj hloupý úsměv se ještě víc
roztáhl, když udělal, co jsem čekala.
Posbíral kolečka salámu a snědl je
dřív, než si vzal klínek pizzy.
Úkosem na mě pohlédl, a jak
dojídal salám, trpělivým hlasem
jako vždycky mě pobídl. „Myško.“
Střelila jsem očima na jizvu nad
jeho obočím a můj úsměv trochu
povadl. Soustředila jsem se
na plátek pizzy a zhluboka se
nadechla. „Tehdy v noci… Tu
poslední noc jsem se seznámila
s někým v nemocnici. S Carlosem
Rivasem, s Carlem. Byl… specialista
na popáleniny.“
Popadl mléko a dlouhými prsty ho
otevřel. Všimla jsem si, že
na vnitřní straně ukazováčku má
skvrnu jako od červeného inkoustu.
Podal mi krabičku a já jsem
pokračovala: „Jeho manželka se
jmenuje Rosa a je kardiochiruržka.
Oba pracují v nemocnici a myslím,
že úřad na ochranu dětí jim sdělil,
že jsem… němá nebo že je se mnou
něco špatně.“
Rider se zamračil a zvedl svůj
kousek pizzy. „Ty nejsi němá. A nic
s tebou špatně není. Jsi zatraceně
chytrá. Co to je za blbost?“
Pokrčila jsem ramenem. „Hodně
mě navštěvovali, poté co… jsem
s nimi mluvila.“ Stiskla jsem rty
a zvedla velké kolečko salámu.
„Když jsem se po operaci probudila,
já… jsem se ptala na tebe. Zeptala
jsem se Carla.“
Bylo to tehdy poprvé, co jsem
po letech promluvila na někoho
jiného než na lidi v našem domově.
Prudce ke mně otočil hlavu,
na slunci měl oči spíš zlaté než
hnědé. „Opravdu jsem po tobě
pátral, Mallory. Jak jsem ti říkal,
zašel jsem do okresní nemocnice.
Nikdo mi nechtěl říct, kde jsi. Jenom
že…“ Ochraptěle vydechl. „Jenom
že už se nevrátíš.“
„Ptala jsem se na tebe několikrát,
ale…“ Ale všechno bylo děsivé
a bylo toho na mě moc. „Co se stalo
s tebou?“
 Rider stáhl obočí. „Přesunuli mě
do děcáku.“ Přeložil zbytek pizzy
a zadíval se na ni. „Ten tvůj příběh
má ještě pokračování. Povídej.“
Zabolelo mě na hrudi a nabídla
jsem mu kolečko salámu. Rider
zkroutil rty do úsměvu. „Strávila
jsem nějakou dobu v nemocnici
a potom… mě taky přesunuli
do dětského domova.“
„Kam?“
Mluvit… mluvit s ním byla úleva.
Chybělo mi to. S každou další
vteřinou to bylo snazší. „Do toho
poblíž Přístavu… nedaleko od té
nemocnice. Carl a Rosa… mě
navštěvovali a nakonec se stali
mými pěstouny.“
Vytřeštil oči a zarazil se
s kouskem pizzy na půl cesty
k ústům. „Vzali si tě doktoři?“
Napjala jsem se. Napadlo mě,
jestli se bude rozčilovat, že to sakra
není fér. Nevěděla jsem nic o tom,
co se stalo s ním. Co když je pořád
ještě v děcáku… nebo hůř, protože
existují ještě horší možnosti. Nebyla
jsem schopna zarazit pocit viny.
Přikývla jsem.
Odložil pizzu na tácek, ramena se
mu uvolnila a napětí kolem úst
taky. „Kruci, Mallory, jsem tak… Jo,
doktoři? To je skvělý.“ Když se
na mě podíval, viděla jsem v jeho
očích úlevu. Uvažovala jsem, kde si
myslel, že jsem celou tu dobu byla.
„Opravdu se o tebe postarali, že
jo?“
Přikývla jsem a odloupla další
kolečko salámu. Natáhl ruku, a když
si ho ode mě vzal, naše prsty se
o sebe otřely. Znovu jsem ucítila
výboj. Nevzpomínala jsem si, že by
ve mně dřív jeho doteky vyvolávaly
takové reakce, ale teď to rozhodně
bylo příjemné.
„Včera jsi stála u auta. Ta honda
je tvoje?“
„Patřila jejich dceři.“
Povytáhl obočí. „Patřila?“
„Zemřela, než jsem je poznala.
Skoro před deseti lety. Myslím, že
kvůli tomu si mě vzali,“ vysvětlila
jsem a pomalu kousala.
Obočí mu vyletělo vzhůru.
„Chci říct, že nikdy neměli… další
děti.“ Odmlčela jsem se a pak
dodala: „Chovají se ke mně opravdu
pěkně, Ridere. Mám velké štěstí.“
„Kéž bys je nikdy nemusela
poznat.“ Dojedl plátek, utřel si ruce
do ubrousku a natočil se tělem
ke mně. „Myslím tím, že jsem rád,
že jsi je poznala, protože ty si
takovej život zasloužíš, Myško,
ale…“
„Vím, co… myslíš.“ Ulevilo se mi.
V jeho tónu nezazněla ani kapka
závisti, ani se neodrazila v jeho
očích. Napila jsem se mléka. „Když
si mě vzali do péče, zařídili mi
domácí vzdělávání,“ pokračovala
jsem. „Potom… jsem se rozhodla,
že chci chodit do státní školy.“
Zase povytáhl obočí. „Proč ses
tak rozhodla?“
„Chci jít na univerzitu,“
odpověděla jsem a vzhlédla k čisté
obloze. Vysoká škola byla
ambiciózní plán, vzhledem k tomu,
že se mi dělalo zle při představě, že
mám mluvit s učitelem, ale
univerzita pro mě znamenala
hodně. Znamenala naději, že
nakonec získám práci a povedu
život, kdy se nebudu muset bát,
jestli budu mít co k jídlu, a spoléhat
se na to, že se o mě postará někdo
jiný. Vysoká škola pro mě
znamenala svobodu. „Rosa a Carl…
to chtějí taky. Chci říct, že bych
pořád mohla mít domácí vzdělávání
a pak jít na univerzitu, ale…“
Rider čekal.
„Ale víš, jaká jsem… jaká jsem
byla.“ Tváře mi zčervenaly
a sklopila jsem oči ke krabičce
mléka. „Nejsem… dobrá v kontaktu
s lidmi… a oni si mysleli, že bych
nejprve měla zkusit střední školu.“
Rider chvíli mlčel, cítila jsem však
na sobě jeho oči. „No, jsem rád, že
ses tak rozhodla. Kdyby ne…“
Kdyby ne, naše cesty by se
pravděpodobně nikdy neprotnuly.
Při tom pomyšlení se mi stáhly
vnitřnosti. Zadívala jsem se na něj
a zadrhl se mi dech. Hleděl na mě
způsobem, na který jsem nebyla
zrovna zvyklá, ale už jsem takový
pohled viděla. Stejně tak se díval
na Ainsley její přítel. Možná ne
úplně podobně a ne se stejnými
úmysly, ovšem rozhodně tak
intenzivně.
Zavrtěla jsem se. Ne že by mi to
nebylo příjemné, najednou jsem si
však víc uvědomovala jeho blízkost.
„A co ty?“
 Opřel se loktem o stůl a položil
bradu do dlaně. „Už nejsem
v děcáku.“ Když jsem se k němu
začala otáčet, ukázal významně
na mou pizzu. „Musíš to sníst.
Hned.“
Přimhouřila jsem na něj oči.
Blýskl po mně úsměvem. „Jsem
u pěstounský rodiny.“ Přisunul se
blíž a já jsem si ukousla velké
sousto pizzy. „Je to vlastně
Hectorova rodina. Jeho babička má
děti v pěstounské péči už hodně let.
Pomáhá jí to platit účty a tak.“
Vzpomněla jsem si na jeho
ošuntělý zápisník a na otrhané
nohavice jeho džín.
 „Ne že by to dělala jenom kvůli
tomu, víš? Je opravdu skvělá.
Proklatě dobrá ženská. Tak jsem se
seznámil s Hectorem a Jaydenem.
Bydlím s nimi už několik let.“ Natáhl
ruku a koneček prstu mi položil
na tvář. Musela jsem se prudce
nadechnout. „Kam zmizely tvoje
pihy?“
„Nevím,“ zašeptala jsem
přiškrceně. „Utekly pryč.“
Znovu se zhluboka zasmál, jeho
dech mi ovanul pokožku. „Mívala jsi
tři přímo tady.“ Mírně mě poklepal
po tváři. „A další dvě tadyhle.“
Přejel prstem na můj nos a pak
ruku stáhl. „Můžu ti něco říct?“
 „Jo.“ Přála jsem si, abych mu
mohla povědět, že mi nevadí, když
se mě bude dál dotýkat, jenže to by
bylo asi dost divné. Rozhodně to
znělo divně v mé hlavě. A ani by se
to nehodilo. Vůbec by se to
nehodilo.
Rider sklonil řasy a ušklíbl se.
„Vždycky jsem věděl, že z tebe
jednoho dne vyroste krásná holka.“
Zajíkla jsem se a napřímila se. Co
zůstalo z pizzy, jenom kůrka, bylo
zapomenuto. Z uší mi musel
vycházet dým a musela jsem asi
špatně slyšet.
Trochu se začervenal a povytáhl
koutky rtů. „Jenom by mě ani
ve snu nenapadlo, že budu moct
vidět, jaká kráska se z tebe
vyklube.“
Páni. On to fakt řekl. Kráska.
Rider řekl, že jsem krásná.
Podlomila se mi z toho kolena
a nedokázala jsem na něj nic než
zírat. Věděla jsem, že nevypadám
úplně nejhůř. Ainsley se líbily moje
vlasy a oči. Všichni si mysleli, že
mám irské předky. Já jsem si však
připadala průměrná. Průměrný
obličej, průměrné tělo, nic moc
velké ani moc malé. Možnost, že
jsem krásná, mi vůbec nepřišla
na mysl.
„Ty jsi taky krásný. Chci říct, že
jsi sexy,“ vyhrkla jsem. „Ale vždycky
jsem věděla, že budeš.“ Vykulila
jsem oči, když jsem si uvědomila,
co mi to právě vyletělo z pusy.
Rider se usmíval od ucha k uchu.
„Proboha, že jsem to právě…
neřekla nahlas.“
„Řekla.“
„Bože.“
Zaklonil hlavu a zhluboka se
zasmál. Smál se jako při těch
vzácných příležitostech, kdy ho něco
skutečně pobavilo. Dělal to tak
bezstarostně, až jsem mu záviděla.
Začala jsem si rukama zakrývat
zarudlé tváře, jenže mě chytil
za zápěstí a držel je mezi námi.
V očích mu tančily veselé jiskřičky.
„Můžu předstírat, žes to neřekla,
jestli se pak budeš cítit líp,“ navrhl.
Jo, to by bylo báječné. Přikývla
jsem.
„Ovšem nezapomenu na to.“
Zaplavily mě rozpaky. Rider se
zazubil, přisedl si blíž a přitáhl si mě
k sobě. Než jsem se vzpamatovala,
co dělá, seděla jsem mezi jeho
stehny, objímal mě pažemi a tiskl si
mě k hrudi.
K opravdu pevné hrudi.
Ten dotyk mě zabrněl, jako bych
se dotkla elektrického drátu. Pár
vteřin mi trvalo, než jsem se
uvolnila.
 Mlčky se mi opíral bradou
o hlavu. Nic jsem neřekla, jen jsem
proti narůstající vlně emocí pevně
zavřela oči. Když jsem mu byla
znovu takhle nablízku, vyzařovala
z toho síla, která byla skoro
hmatatelná, jako třetí bytost.
Rukou mi pomalu vyjel nahoru
po zádech až pod vlasy. Sevřel mi
prsty zátylek. Pohnul bradou a otřel
se mi o čelo. Intimita těch pohybů
se hodně lišila od toho, když se mě
takhle dotýkal dřív. Do svalů se mi
šířilo teplo, jako bych poprvé
po dlouhé zimě vstoupila
do slunečních paprsků. Chvíli jsem
si nebyla jistá, jestli dýchá, protože
jsem pod rukama necítila, že by se
mu zvedala hruď.
Někde vzadu v mysli jsem se
podivila, jak… jestli je to v pořádku.
Nechtěla jsem se odtáhnout
a prolomit ten kontakt, ale tušila
jsem, že bych asi měla. Bylo to
nevinné, muselo být, zároveň to
však bylo jiné než kdysi.
„Máš někoho, s kým bys
normálně jinak seděla u oběda?“
zeptal se trochu zastřeným hlasem.
Hlubším.
Pořád jsem měla zavřené oči
a nevěděla jsem, jak na to
odpovědět. Neodtáhla jsem se.
Nevím, co to o mně vypovídalo,
nebo jestli to vůbec něco
vypovídalo.
„Myško?“
„Jedna holka, co se mnou chodí
na angličtinu, mě… pozvala, abych
si k ní u oběda přisedla.“
Připadalo mi, že mě sevřel kolem
pasu ještě pevněji. „Kdo?“
„Keira… Nepamatuju si její
příjmení.“
Vteřina ticha, než promluvil:
„Znám ji. Chodí s námi na rétoriku.
Docela fajn holka. Přijmeš její
pozvání? Jestli ne, můžu s tebou
chodit na oběd já.“
Jenže on měl teď hodinu, kde
chyběl.
 Potom mi to docvaklo. Rider…
Páni, on se fakt nezměnil. Dokonce
i po čtyřech letech, i když měl být
na hodině a i když měl holku, by to
pro mě udělal, kdybych mu řekla, že
ho potřebuju. V očích mě pálily slzy.
„Nemusíš to dělat. Příště si sednu
s ní.“
Prsty mě hladil po krku, masíroval
mi svaly. „Určitě?“
Srdce mi roztálo. „Jo. Pozvala
mě… Zeptala se mě, jestli nechci
zkusit dělat roztleskávačku.“
Riderova ruka ztuhla: „Myško…“
Uculila jsem se.
„Neuvažuješ o tom, že ne?“
zeptal se po chvíli. Pak se odmlčel
a najednou se odtáhl, paže i celé
tělo.
Náhlá ztráta jeho blízkosti mě
přiměla otevřít oči. Byl ke mně
otočený z profilu, čelist měl
napjatou a hleděl přes pavilon
k parkovišti. Mezi řadami stojících
vozidel bylo nastartované auto,
nějaký sedan. Odsud šlo poznat, že
má tónovaná skla, tak moc tmavá,
že nebylo možné vidět, kdo sedí
uvnitř.
Bouchly dveře a moje pozornost
se přesunula k východu, odkud jsme
předtím vyšli. Uviděla jsem
Jaydena, jak si povytahuje kalhoty
a jde přes pavilon směrem
k ocelové bráně.
„Sakra,“ zamumlal Rider tiše.
Ztuhla jsem, protože jsem ucítila,
jak je napjatý. „Je všechno
v pořádku?“
„Jo.“ Pozoroval Jaydena, který
proklouzl bránou a zamířil k tomu
autu. Mladý kluk se sehnul a okénko
řidiče sjelo dolů. Rider mě poplácal
po noze a přitáhl tak můj pohled.
„Za chvíli bude zvonit. Co kdybys už
šla do školy?“
Ve tváři měl něco studeného
a tvrdého. Nelíbilo se mi to.
„Ridere…“
„Všechno je v pořádku. Slibuju,“
prohlásil, znovu mě plácl po noze
a potom vstal, zrovna když se dveře
školy znovu otevřely. Tentokrát
vyšel ven Hector a výraz v jeho
obličeji prozrazoval, že není zrovna
nejšťastnějším klukem pod
sluncem. Rider mě vzal za ruku
a vytáhl mě na nohy. „Uvidíme se
ve třídě.“
Přikývla jsem, posbírala svoje
věci a překročila lavičku. Hector se
na mě nepodíval. Mlčky se připojil
k Riderovi a oba zamířili k bráně.
Sledovala jsem je. Hluboko uvnitř
jsem věděla, že se něco děje a že
ať už je to cokoli, není to
v pořádku.
 6. kapitola
Ridera jsem na rétorice neviděla.
Jeho židle byla prázdná a nebyla
jsem si jistá, co to znamená, ale
nemohla jsem si pomoct, abych
nepřemýšlela o tom, že to má něco
společného s tím autem
na parkovišti. Přestože jsme nějaký
čas strávili povídáním o tom, co se
s námi poslední čtyři roky dělo,
nevěděla jsem o Riderovi nic víc,
než že bydlí u Hectorovy babičky.
Někdo by se mnou možná
nesouhlasil, ale nebyla jsem úplně
naivní a nežila jsem ve skleníku.
Vyrůstala jsem v domě, kde jsem
toho viděla hodně. Měsíc v děcáku
mě taky lecčemu naučil. Chlapi se
potulovali kolem budovy a verbovali
mladé lidi na prodej drog. Viděla
jsem starší děti v domově, jak
omdlely uprostřed hovoru. Během
měsíce jsem věděla o hodně
dětech, které prostě zmizely,
ztratily se na ulicích. Taky jsem
tušila, proč měl včera Jayden
zarudlé oči, a bylo mi jasné, že
v autě s tmavými skly na parkovišti
nesedí dobráci, co prodávají
sladkosti.
Ani Paige do třídy nepřišla.
Nebyla jsem hloupá. Rider odešel
ze školy a Paige taky. Ať už se dělo
cokoli, pravděpodobně teď byli
spolu a dělali to, co páry obvykle
dělávají. Jako muchlují se, líbají
a další věci. Na hrudi mě trochu
píchlo. Namlouvala jsem si, že mám
zažívací potíže a že to nemá nic
společného s tím, jak mě Rider
držel za ruku a říkal mi, že jsem
krásná, když jsem věděla, že musí
totéž říkat Paige a myslet to tak,
jak to nemyslel se mnou.
Jak jsem uvažovala nad tím, co
by Rider mohl právě teď dělat, pod
tím pichlavým pocitem, který se
hodně podobal žárlivosti, se ve mně
probouzel neklid a obavy. Možná
přeháním, asi určitě, ale stálo mě
spoustu sil, abych se soustředila
na výklad pana Santose o různých
typech projevů. Santos přecházel
po třídě, mluvil a divoce máchal
rukama. Prakticky z něj sálalo
nadšení. Shlédla jsem na svůj
zápisník a viděla, že mám jen půl
stránky poznámek. To není dobré.
Zaposlouchala jsem se do výkladu
a zapsala si, co nejvíc jsem
dokázala.
Než zazvonilo, měla jsem už ze
svých zápisků trochu lepší pocit.
Zamířila jsem do chodby,
zastrkávala zápisník do tašky
a neuvědomila jsem si, že na mě
čeká Keira, dokud ke mně
nepřikročila.
„Tak co, přemýšlela jsi o tom, že
by ses dala k roztleskávačkám?“
zajímala se.
Zaklapla jsem batoh a trhla
sebou. Opravdu jsem o jejím
návrhu neuvažovala. Zavrtěla jsem
hlavou.
Povzdychla si a omotala prsty
kolem popruhu své tašky. „Jo, došlo
mi, že to asi nevyjde, ale, no,
musela jsem to zkusit, ničemu to
neublíží.“
Jo, zkusit to ničemu neublíží.
Přesně tahle teorie teď v podstatě
shrnovala můj současný život.
„Každopádně,“ pokračovala,
zachytila dveře ke schodišti
a podržela je, „jsem tě dnes viděla
v jídelně.“ Vecpaly jsme se
na schodiště. „Bylas tam s Riderem
Starkem.“
V hlavě se mi rozezněly poplašné
zvony a ostře jsem se na ni
zadívala.
Dál se usmívala, zcela otevřeně
a přátelsky. „Znáš ho?“
Přikývla jsem a přešla podestu
do prvního patra. Napadlo mě, že
mě bude následovat k mé skříňce.
„Když jsi tu nová,“ řekla,
nadzvedla rameno a pohlédla
na mě, „jak ho teda znáš?“
Částečně jsem měla pocit, že
do toho nikomu nic není, byla však
prostě zvědavá a já na jejím místě
bych asi byla taky. Rozhovor s ní
mě znervózňoval, ale překonala
jsem to. „My… my se známe z doby,
kdy jsme byli mladší.“
„Opravdu? To je super.“ Keira se
vedle mě opřela o skříňky, vytáhla
mobil a zadívala se na displej.
„Myslela jsem si, že se musíte znát.
On… se tě hodně dotýkal, což je
divný.“
Strčila jsem do skříňky učebnici
dějepisu a popadla angličtinu,
protože jsme měli domácí úkol.
Zavírala jsem skříňku a hleděla
na Keiru. „Proč je to divný?“
 „Chodíme do stejný školy už
od prváku a myslím, že jsem ho
ještě nikdy neviděla, že by držel
nějakou holku za ruku, a to ani
Paige,“ vysvětlila a usmála se.
„A přitom jsou spolu.“
Proč jen mě to vnitřně rozehřálo
a cítila jsem se šťastná?
„Nebo tak něco,“ dodala.
Co to znamená? A když už jsem
u toho, proč jsem se ho během
oběda nezeptala na Paige? To by
byla normální otázka. Zaměstnával
mě však tím, že jsem odpovídala
na všechny jeho dotazy.
Keira se zasmála. Moje myšlenky
se mi určitě musely odrážet
v obličeji. „Jenom říkám, že mám
pocit, že to něco mezi ním a Paige
není nijak vážný.“
Ten vřelý a šťastný pocit začal
sílit, ale zadupala jsem ho.
V tomhle hovoru pro něj nebylo
místo.
„Každopádně se mnou loni chodil
na jeden předmět a prostě se tam
ukázal, kdykoli se mu zachtělo. Já
a Maggie – tu neznáš – jsme
říkávaly, že nás poctil svou
rajcovností. Nedělal si poznámky
ani se nijak nezapojoval. Někdy
bych přísahala, že spal,“
pokračovala. „Jenže kdykoli ho
učitelka vyvolala, znal odpověď.
Nikomu nebylo jasné, jak to dělá,
zejména té učitelce. Přivádělo ji to
k šílenství a my ostatní se tím
ohromně bavili. Jeden můj
kamarád, Benny, s ním byl loni
ve třídě, když jsme psali
marylandské srovnávací školní
testy, a zaslechl učitele, jak říká, že
Rider v počtu dosažených bodů
úplně převálcoval ostatní studenty.
Pravděpodobně měl jedno
z nejvyšších skóre ze všech
třeťáků.“
To by na Ridera sedělo.
„Je to divný, když si vezmeš, že
je z pěstounské rodiny a…“
„Já jsem taky z pěstounské
rodiny.“ Ta slova ze mě přímo
vytryskla.
Keira vytřeštila oči a zvedla ruku.
„Počkej, nic špatného jsem tím
nemyslela. Jsem ten poslední, kdo
by někoho soudil. Hele, prostě on…“
Rozhlédla se, než pokračovala:
„Poflakoval se s pochybnými lidmi
a já takové typy znám, víš? Můj
brácha Trevor zrovna teď bručí
právě kvůli těm pochybným lidem
v tomhle prokletém městě. Můj
bratranec je mrtvý, protože se
s nimi dal dohromady.“ Odmlčela se
a nakrčila nos. „No, můj bratranec
byl taky pochybný, takže…“
Pomyslela jsem na to auto
na parkovišti a napadlo mě, jestli
Hector a Jayden taky spadají pod
její definici pochybných lidí.
„Každopádně musím jít
na trénink.“ Nadějně se na mě
zadívala. „Nemohla bych tě
přesvědčit, aby ses tam stavila
a rozmyslela si to?“
Zavrtěla jsem hlavou a měla co
dělat, abych se nezasmála Keiřinu
dramatickému povzdechnutí.
Zamávala na mě prsty a začala se
otáčet, když jsem přinutila jazyk
a rty k práci. „Uvidíme se… zítra při
obědě?“
Fajn, to byla hloupost, protože ji
zítra před obědem uvidím
na angličtině, přesto přikývla.
„Jasně. Klidně přiveď Ridera
s sebou. Rajcovní chlap u stolu je
vždycky vítanej.“
Rider snad bude zítra během
oběda ve třídě, ale po tom, co mi
Keira prozradila, jsem o tom
pochybovala. Ani mě moc
nepřekvapovalo, že si dělá, co chce
a kdy chce. Typický on, ale stejně
jako když jsme byli mladší, tahle
jeho svévolná stránka ho vždycky
dostala do hromady potíží.
Odpojila jsem se od hovoru přes
internet s Ainsley, zrovna když
na stole přistála večeře. Před čtyřmi
lety? To jsem večeři u jídelního
stolu nejedla. Ani jednou. Tenhle
stůl s vyleštěným dřevěným
povrchem byl vůbec první,
u kterého jsem jedla, pokud
nepočítám obědy ve školní jídelně.
Usadila jsem se a dlaněmi přejela
po hladkém povrchu. Když jsem
přišla s Rivasovými poprvé domů,
připadala jsem si jako… jako zvíře.
Divoké, v kleci, nejisté. Necítila
jsem se tady příjemně. Měli určitá
očekávání a pravidelný rozvrh.
Mluvili spolu, místo aby na sebe
hulákali. V domě pana Henryho
neexistoval žádný čas večeře, ani
na mě a Ridera nečekal talíř
s jídlem. Jedli jsme zbytky, co
zůstaly. Pokud vůbec něco zůstalo.
Mnohem častěji jsme nejedli nic.
Sedět každý večer u stolu
a poslouchat Carla a Rosu, jak si
spolu povídají, místo aby na sebe
křičeli a nadávali, byla pro mě zcela
nová zkušenost. Kuchyňský stůl
v mém posledním domově
pokrývaly skvrny od cigaret
a nečtené noviny. Pan Henry
s sebou každý večer po práci
v místním velkoskladě jedny přinesl,
nikdy jsem ho však nezahlédla, že
by je četl.
Tenhle stůl byl však skoro pořád
uklizený a uprostřed stála váza,
jejíž obsah se měnil podle ročního
období. Teď v ní byly umělé modré
a bílé květiny. Dekoraci na stole
doplňovala ještě svíce ve skle.
Během týdne se jen zřídka
stávalo, že byli doma u večeře Rosa
i Carl. Věděla jsem, že brzy budou
muset oba zase odejít. Soboty
a neděle ale mívali volné, pokud je
nepřivolali k nenadálé operaci.
„Napadlo mě, že bychom si
v sobotu mohli zajít do Přístavu.“
Carl rozřezal vepřovou kotletu,
skoro jako by ji pitval. Rád trávil čas
v baltimorském Přístavu. „Mám
za to, že se tam tenhle víkend koná
nějaký jarmark.“
Rosa upila ze sklenice vodu.
„Nebo bychom mohli zajet
do Catoctinu. Má být hezké počasí
a trochu chladněji.“ Usmála se
na manžela. „A když se budeme
procházet po parku, utratíme míň
peněz, než když půjdeme někam,
kam lidi chodí, aby něco prodali.“
Měla opravdu moc ráda venkovní
aktivity – pěší turistiku, lezení
po horách, zkrátka se pořádně
zapotit. Jinými slovy zažít nějakou
bolest. Já jsem naopak ráda četla,
posedávala a nesnášela pocení se
na místech, kde by se člověk vůbec
potit neměl. Carl na mě pohlédl
a přiložil si prsty na ústa, aby zakryl
úsměv.
 „Co myslíš, Mallory?“ zeptala se
Rosa.
Pokrčila jsem rameny a vidličkou
nabodla kousek brokolice. Jestli
pojedeme do Catoctinu,
pravděpodobně den zakončím tím,
že mě budou bolet svaly, o kterých
ani nevím, že je mám. „O víkendu
se se mnou chce sejít Ainsley.“
„Takže zajdeme jen do Přístavu.“
Carl sklonil ruku a ani se už nesnažil
úsměv skrývat. „Jsem si jistý, že
když jsme ji posledně vzali
do parku, bylo to poprvé
a naposledy, kdy v nějakém byla.“
Rty se mi zkroutily do úsměvu
a Rosa převrátila oči v sloup.
Naplánovali jsme si, že strávíme
odpoledne v Přístavu, což určitě
udělá Ainsley radost.
„Ještě pořád vyřezáváš?“ zajímala
se Rosa a hrála si se sklenicí.
„Poslední dobou jsi mě nežádala, ať
ti koupím mýdlo.“
Střelila jsem po ní pohledem.
Od července jsem nic nevyřezávala,
v podstatě od doby, co jsem se
duševně připravovala na školu –
rozumějte vyšilovala.
Carl mě pozoroval. „Opravdu bys
měla cvičit. Abys neztratila talent.“
Skoro jsem se zasmála.
Vyřezávat věci z kostek mýdla
tužkou nebo špejlí jsem fakt
nepovažovala za kdovíjaký talent.
Prostě jsem to dělávala… no, tak
dlouho, co si pamatuju, kdykoli
jsem byla sama. Dokonce ani Rider
nevěděl, že jsem tím zabíjela čas.
Jakmile jsem něco dotvořila,
pokaždé jsem to pak zničila.
Carl a Rosa si nyní moje výtvory
nechávali, měli jich už skoro
čtyřicet. Byly vystavené spolu
s porcelánem v prosklené skříňce,
která celá voněla mýdlem.
Vtipné na tom bylo, že právě
tenhle divný koníček – vyřezávání
věcí z mýdla – byl tím, co upoutalo
Carlovu pozornost, když jsem ležela
v nemocnici Johna Hopkinse. Viděl
nespočet obětí požárů, příliš mnoho
popálených dětí, než aby ho ke mně
přitáhla moje okouzlující osobnost.
Dokonce i s popálenými, bolavými
a obvázanými prsty jsem si
z koupelny tajně přinesla mýdlo,
jedné ze sestřiček sebrala dřevěnou
špachtli a během několika dní
vyřezala spící kočku.
Nevím, co jsem na tom
vyřezávání viděla, ale vždycky bylo
zdrojem… klidu. Myslím, že to byl
ubohý talent, a Rosa s Carlem se
mě snad celou věčnost snažili
přesvědčit, ať to zkusím se dřevem.
Bezúspěšně.
„Když mluvíme o velkých
úspěších, přežila jsi první dva dny
ve škole,“ prohodil Carl. Zřejmě
vycítil, že s tím mýdlem se nikam
dál nedostane. „Nechceš nám
prozradit, jak to jde?“
Srdce mi ztěžklo a upřela jsem
oči do talíře. Najednou jsem
pomyslela na Ridera. Teď by byla
vhodná doba o něm promluvit.
Chtěla jsem. Nerada bych to před
nimi tajila a chtěla jsem… o něm
mluvit. Toužila jsem se podělit
o své nadšení, že jsem ho znovu
potkala.
Mohla by to být velká chyba.
Obrovská. Přesto jsem chtěla, aby
to věděli. Po tom všem, co pro mě
udělali, by bylo špatné jim lhát.
Složila jsem ruce do klína. „No…
ve škole jsem narazila na někoho…“
Odmlčela jsem se, protože když
jsem vzhlédla, oba dva na mě zírali.
Přestali jíst a tak vůbec. Věnovali
mi moc pozornosti. Jazyk mi přestal
pracovat. Mozek křičel: Přestaň,
přestaň!
Carl se ozval jako první. „Na koho
jsi narazila?“
Pravděpodobně jsem měla držet
jazyk za zuby.
Rosa se naklonila a odložila
sklenici s vodou na stůl. „Na koho
jsi narazila, zlatíčko?“
Když jsem neodpovídala, čekali
a já jsem věděla, že by čekali
věčně. „Narazila jsem… na Ridera.“
Ticho.
Jediný zvuk vydávaly oválné
hodiny na stěně.
Carl odložil vidličku na stůl.
„Na Ridera? Na toho kluka, s kterým
jsi bydlela?“
Přikývla jsem.
„Chodí s tebou do školy?“ Rosa
ztuhla.
Znovu jsem přikývla.
„To je… nečekané,“ pronesl Carl,
a než pokračoval, pohlédl na Rosu.
„Mluvili jste spolu?“
Neměla jsem proč lhát. Přikývla
jsem. „Je teď… v lepší pěstounské
rodině.“
Tentokrát si vyměnili dlouhé
pohledy a mohla jsem si jenom
představovat, co si myslí. „Jsem
trochu v šoku,“ přiznal konečně
Carl. „Nikdy mě nenapadlo, že by
Rider chodil na Lands High.“
Vyslovil Riderovo jméno tak, že
mi z toho vstaly chloupky na pažích.
Ne že by v jeho hlase zněla zášť,
ale to slovo v sobě neslo hlubší
význam.
Po chvíli se Rosa zeptala: „Jak
ses přitom cítila? Asi se ti ulevilo, že
ano?“ Zase se zadívala na Carla.
Její ztuhlý postoj se trochu uvolnil.
„Znamenal pro tebe hodně.“
 Upřela jsem pozornost na ni.
„Ano, ulevilo se mi. Jsem ráda, že
vím, že je… v pořádku. Dnes jsme si
chvíli povídali u oběda.“ Přejela
jsem si rukama po stehnech. „Bylo
fajn… si popovídat.“
Carl pomalu přikývl a napil se
vody. Pořád jsem neměla tušení, co
si myslí. „Je dobře, že víš, že je
v pořádku.“
Přinutila jsem se k úsměvu
a střelila očima po Rose. Pozorně
mě sledovala. Po krátké chvíli ticha
Carl změnil téma, ale já jsem si
připadala jak v podivné pasti.
Věděla jsem, že je to nepotěšilo,
a nesnášela jsem pomyšlení, že to
tak vnímají. Zklamat je by bylo to
poslední, co bych chtěla. Snažila
jsem se vymyslet něco, jak jim to
vynahradit, tak jsem po večeři
uklidila nádobí. Nic moc, ale aspoň
něco. Když jsem odcházela
z kuchyně, byli ve studovně
za zavřenými dveřmi. Tížil mě pocit,
že vím, o čem asi diskutují.
Zamířila jsem nahoru a otevřela
notebook. Chtěla jsem se podělit
s Ainsley o to, jak Rosa s Carlem
reagovali na zprávu o Riderovi, ale
nebyla on-line. Zřejmě byla
s Toddem. Zaklapla jsem počítač
a otevřela batoh, když jsem
uslyšela zaklepání na svoje
otevřené dveře. Vzhlédla jsem
a uviděla Rosu.
„Můžeme si promluvit?“ zeptala
se.
Ramena se mi napjala. „Jasně.“
Vešla dovnitř a já jsem se
posadila na postel a zkřížila nohy.
„Rider.“
Nic víc neřekla, tak jsem přikývla.
Rosa si přisedla na mou postel
a pootočila se ke mně. „Jak se kvůli
tomu setkání s ním opravdu cítíš,
Mallory? Rider pro tebe znamenal
skutečně moc. Když jsi s námi
začala bydlet, několik měsíců ses
po něm pořád ptala. Velice dlouho
to bylo to jediné, cos vyslovila.
Proto vím, že to je pro tebe hodně
důležité.“
Kousala jsem se zevnitř do tváře
a uvažovala, jestli mám celou tu
věc zahrát do autu, ale jediný rychlý
pohled na Rosu mi prozradil, že by
mi to neprošlo. Na to mě moc dobře
znala. „Jsem… nadšená,“ přiznala
jsem. „Jsem šťastná. Hlavně díky
tomu, že vím, že je v pořádku a že
ho můžu zase vidět.“
Rosa přikývla. „Tomu rozumím.
Chápu, proč se tak cítíš.“
Pomalu jsem vydechla, popadla
jsem tlustou sponku z nočního
stolku a vytočila si vlasy nahoru.
Věděla jsem, že to není všechno.
Nespletla jsem se.
„Mě i Carla to u večeře trochu
překvapilo,“ pokračovala laskavým
tónem. „Proč ses o něm nezmínila
včera?“
Dobrá otázka. „Nevěděla jsem…
Nevím. Myslela jsem si, že by vám
to… mohlo dělat starosti.“
Tmavýma očima pozorovala mou
tvář. „Proč myslíš?“
Pokrčila jsem rameny.
Rosa shlédla na mé ruce, které
jsem svírala mezi překříženýma
nohama. „Myslíš si, že máme důvod
si kvůli něčemu dělat starosti?“
No, to rozhodně nebyla
jednoduchá otázka.
 Natáhla ruku a poplácala mě
po noze. „Budu k tobě upřímná,
jako jsem vždycky byla, ano?“
Přikývla jsem. Teď to přijde.
„Děláme si starosti. Trošku. Nikdy
by nás ani nenapadlo, že budeš
chodit do stejné školy jako Rider.
Začít chodit do školy je pro tebe
dost velká změna. A když k tomu
přidáme ještě toho chlapce?
Nechceme, aby toho na tebe bylo
moc.“
„Není,“ odpověděla jsem
a sevřela ruce.
Malinko se usmála. „Škola je
velká zátěž. S Riderem to bude
ještě těžší. Možná to tak nevnímáš
právě teď, jenže on je součástí tvé
minulosti, ke které nechceme, aby
ses upínala, zlato.“
„Já… se neupínám k minulosti.“
Rosa mlčela.
Srdce mi začalo bušit rychleji.
„Rider je sice z mé minulosti, ale
setkání s ním není… Nevím. Necítím
se přitom zle.“
„To jsem si ani nemyslela.“
Odmlčela se a zdálo se, že opatrně
volí další slova. „Jenom se
obáváme, jak to ovlivní pokrok,
kterého jsi dosáhla. Nikdo nepopírá,
že tvoje minulost je důležitou
součástí toho, kým jsi. Nemám
problém přiznat, že jsem velice
vděčná Riderovi za všechno, co
tenkrát dělal, aby tě ochránil,
zejména když byl sám teprve dítě.
Jenže ty jsi od chvíle, kdy jsme tě
poprvé poznali jako vystrašenou
holčičku, ušla dlouhou cestu. Tvrdě
jsi pracovala na tom, aby ses stala
vyrovnanou mladou ženou, jakou jsi
teď. Zkrátka bychom byli neradi,
aby to Riderova přítomnost… nějak
narušila.“
Otevřela jsem ústa, ale fakt jsem
neměla páru, co na to říct.
„Možná to nebude nic znamenat,“
dodala. „Možná si děláme starosti
zbytečně.“ Po chvíli se usmála. „Tak
či tak jsme rádi, že jsi nám o něm
řekla.“
Já jsem ráda nebyla.
„A chceme, abys nám o něm dál
povídala,“ doplnila Rosa, poplácala
mě po noze, potom vstala
a vykročila ke dveřím. „Nedáš si
zmrzlinu? Myslím, že tam ještě
zůstala nějaká s karamelovou
polevou, co koupil Carl. Co říkáš?“
Zmrzlina s karamelovou polevou
zněla vždycky dobře, proto jsem
přikývla.
Jakmile Rosa za sebou tiše
zavřela dveře, pevně jsem zavřela
oči a svalila se na záda. Hleděla
jsem do stropu a pomyslela na ten
malý pokojíček, ve kterém jsem
bydlela s Riderem. Strop tu byl
hladký jako sníh. V mém starém
domově byl popraskaný a barva
oloupaná, připomínal mi pavučinu.
Kousla jsem se do rtu.
Povědět jim o Riderovi bylo
správné. Byli na mě hrdí. Ret mi
unikl ze zubů. Ovšem zároveň to
nebyl právě nejchytřejší nápad, co
jsem kdy měla, protože i kdyby
Rosa byla v pohodě s tím, že je
Rider zpátky v mém životě, věděla
jsem, že Carl rád není.
Carl s tím rozhodně v pohodě
není.
 7. kapitola
Ve čtvrtek ráno u mé skříňky Paige
nečíhala, ale když jsem si
vyměňovala učebnice, objevil se
tam Jayden. Široké džíny mu
na bocích držely jen z boží vůle.
Na tričku se znakem Ravens mu
zase ulpívala ta lehká zemitá vůně.
S ospalýma očima se opíral
o skříňku vedle té mojí. „Ahoj.“
Překvapena jeho náhlým
zjevením jsem se na něj usmála.
„Jenom jsem ti chtěl říct, že vím,
co jsou Hunger Games,“ oznámil
a na chlapecký obličej se mu vloudil
úšklebek. „Nejsem estúpido, i když
ze mě Paige ráda dělá blbce.“ Strčil
si ruce do kapes džín a nakrčil nos.
„Taky jsem slyšel, že ty a Rider
máte… zajímavou minulost.“
Pohlédla jsem na něj
s pozdviženým obočím a zavřela
skříňku. Nebyla jsem si jistá, co mu
na to mám říct, protože jsem
nevěděla, jak moc toho Jayden
opravdu ví. Protože jeho babička
byla Riderovou pěstounkou,
domnívala jsem se, že on i Hector
toho vědí docela dost, ale řekl jim
Rider všechno?
„Myslím, že je super, že ses
z toho svinstva dostala. Že tě
adoptovali. Moje abuelita – moje
babička – by ho adoptovala, jenže
za to stát neplatí, víš?“ Zadíval se
do stropu a zhoupl se na patách.
„Ale slyšel jsem a viděl nějaký
hororový příběhy. Nevím, jak je
možný, že je Rider takovej, jakej
je.“
Ztuhla jsem. Takové horory jsem
znala, pár z nich zažila na vlastní
kůži.
„Chci říct, že Rider… je děsně
v pohodě.“ Jayden pokrčil rameny
a sklopil pohled. „Je mnohem lepší
než všichni, co měla moje abuelita
doma dřív. Rider má tuhej kořínek
a nikdy ničeho nezneužil. Je něco
jako další starší brácha, o kterýho
jsem nežádal.“ Ušklíbl se.
„On dokáže být…“ Tváře mi
začaly hořet. „Chrání lidi kolem
sebe.“
Jayden vykulil oči a mírně
pootevřel ústa. Začervenala jsem se
ještě víc a stiskla rty.
„Kruci, to je poprvý, co tě slyším
mluvit.“ Odstrčil se od skříňky
a připojil se ke mně. Přestože byl
menší než jeho brácha a Rider,
pořád na mě měl několik centimetrů
k dobru, můj krk tak ocenil, že
k němu nemusím vzhlížet, abych ho
viděla. „Super. Já jsem taky tichej
kluk.“
Povytáhla jsem obočí.
 Jayden se zasmál. „Fajn, tak
nejsem tichej. Jsem si jistej, že
kdyby sis mě vygooglila, vyskočil
bych jako pravej opak tichýho
člověka. Ale to je v pohodě. My dva
k sobě pasujeme jako citron
k tequile. Můžeš vynahrazovat moje
neustálý blábolení a já můžu
vynahrazovat tvoje věčný mlčení.“
Šťouchl mě do paže. „Jsme
dokonalej tým!“
Znovu jsem se usmála. Moc jsem
ho neznala, ale měla jsem ho ráda.
Byl rozkošný a okouzlující a taky
milý, což byl obrovský bonus.
Vykládal mi o nějakém víkendovém
fotbalovém zápase a potom jsme se
u schodiště rozdělili. Zbytek
dopoledne jsem ho už nezahlédla.
Dokonce ani při obědě. Jayden byl
ovšem mým myšlenkám hodně
vzdálen, když jsem vcházela
otevřenými dveřmi do jídelny.
Keira seděla u svého stolu
a místo vedle ní bylo prázdné stejně
jako včera. Na hodinu angličtiny
přišla později, vklouzla na svoje
místo, zrovna když zvonilo,
a po skončení rychle vyběhla ze
třídy, vůbec jsme tak neměly šanci
si promluvit.
Ridera jsem neviděla, ani se mi
neozval, a nevěděla jsem, jestli se
tu zčistajasna neobjeví a znovu mě
neodvede pryč.
Co když si to Keira rozmyslela?
Co když půjdu k jejímu stolu
a ona se mi vysměje?
Znělo to totálně šíleně, zároveň
by se to ale mohlo stát, a já jsem
navíc měla pocit, že stát se může
cokoli.
Jak jsem mířila do fronty
na oběd, snažila jsem se zjistit, co
je v nabídce, protože to, co jsem
viděla na talíři jednoho kluka,
rozhodně nevypadalo jako pečené
kuře.
Keira vzhlédla a mávla na mě.
Úlevou se mi málem podlomily
nohy. Když na mě mává, určitě se
mi nevysměje, až přijdu k jejímu
stolu. Usmála jsem se na ni –
zřejmě dost divně – a zařadila se
do fronty. Už mě dál netrápilo, že
to, co mi přistálo na talíři, voní spíš
jako ryba než jako kuře. Přesto se
mi ruce třásly, když jsem tác
sevřela.
Otočila jsem se čelem k jídelně
a přála si, aby se tu zjevil Rider
a odvedl mě pryč.
Sotva mi ta myšlenka v hlavě
uzrála, svitla ve mně naděje. Zadrhl
se mi dech. To nebylo dobré – bylo
to úplně špatné, ta naděje i touha,
které mě naplnily. Spoléhat se
na něj, že mě zachrání, místo abych
to zvládla sama, nebylo zrovna to,
co bych chtěla nebo potřebovala.
Pevněji jsem sevřela tác
a narovnala ramena. Stáhly se mi
vnitřnosti a nenechaly ani kousek
prostoru pro chuť k jídlu.
Zvládnu to.
Zhluboka jsem se nadechla
a přinutila nohy, aby mě přenesly
ke stolu. Udělala jsem dva kroky.
Budu stůl muset obejít, abych se
dostala na Keiřinu stranu, a to bude
jedna z nejtěžších věcí, co jsem kdy
musela udělat. Páry očí se zvedaly
od mobilů a přistávaly na mně.
Zmatené a zvědavé pohledy mi
ztěžovaly každý krok. Hruď mi
stahovala panika, pak jsem uslyšela
holku u stolu šeptat a Keira ke mně
vzhlédla.
Jako by se zastavil čas.
Potom se po Keiřině obličeji rozlil
široký úsměv. „Ahoj, člověče, držím
ti místo.“ Poklepala na židli vedle
sebe.
V hlavě mi bzučelo, jako by se
v ní probudil roj včel. Stálo mě
všechnu kuráž a úsilí, abych položila
tác na stůl, nic přitom nerozlila
a posadila se, aniž bych upadla.
Když se můj zadek konečně
seznámil s tvrdou plastovou židlí,
připadala jsem si, jako bych právě
zdolala vysokou skálu.
 „Tohle je Mallory Dodgová –
jmenuješ se Dodgová, že jo?“
ujistila se. Tmavé oči se jí pod
jasnými stropními svítidly zaleskly.
Přikývla jsem a snažila se přimět
rty k úsměvu, po kterém by lidi
neměli nutkání utéct a skrývat
přede mnou své děti nebo tak něco.
„Mallory se mnou chodí
na angličtinu a do rétoriky. Je tu
prvním rokem,“ pokračovala Keira
a opřela se v židli. Ukázala na holku
se zelenýma očima vedle sebe.
„Tohle je Rachel.“
Pěkná blondýnka na mě zakývala
prsty.
„Tohle je Jo.“ Keira kývla naproti
na holku s tmavou pokožkou
a stejně kudrnatými vlasy, jako
měla sama. „A tohle je Anna. To
ona si zlomila zápěstí. Normálně je
v týmu na pozici base, ale
předváděla se. Všichni víme, jak to
skončilo.“
Brunetka vedle Jo zvedla levou
paži a ukázala mi tmavě růžovou
sádru, která jí zakrývala předloktí
a půlku ruky. „Pravděpodobně jsem
měla raději spadnout na hubu.“
Au.
„Jo, kdyby sis zlomila nos, pořád
bys mohla cvičit,“ zakřenila se na ni
Jo.
Keira se zasmála.
 Otřela jsem si vlhké dlaně
do stehen. Fakt jsem doufala, že mi
nikdo nebude chtít potřást rukou.
Třesou si lidi ještě vůbec rukou?
Nemyslím. Alespoň ne ve škole,
protože to by prostě bylo divné.
„Myslíš?“ odpověděla suše Anna
a pozvedla hnědé obočí.
„Každopádně,“ Keira to slovo
protáhla a pak pokračovala
v představování dalších lidí u stolu.
Každý se usmál nebo mávl a já
jsem se přesvědčovala, že grimasa
na mém obličeji vypadá jako
úsměv. Ruce jsem na klíně svírala
tak silně, že se mi neprokrvovaly
prsty. Během představovacího
kolečka si ke stolu přisedli dva kluci.
Věděla jsem, že jeden z nich se
mnou chodí na nějaký předmět.
Myslím, že se jmenoval Peter. Objal
Annu kolem ramen. Ten druhý se
posadil vedle Jo.
„Chodíš se mnou na děják, že
jo?“ zeptal se kluk, který se asi
jmenoval Peter, a zamyšleně na mě
přimhouřil oči.
Jazyk jsem měla v ústech jako
z olova, tak jsem jenom přikývla.
„Bezva,“ řekl a sebral z Annina
talíře hrozny. Naklonil se a vytáhl
mobil. „Myslel jsem si, že jsem tě
tam viděl, než jsem usnul.“
Druhý kluk si odfrkl.
 Anna se zahihňala. „Vážně
nemám tušení, jak těmi předměty
proplouváš.“
Mrkl na ni. „Za to může moje
kouzlo.“
„O tom pochybuju,“ podotkla suše
Keira a zadívala se na Petera.
„Viděla jsem dnes ráno tvoji fotku
na Instagramu. To ti ve vhodný
okamžik upadla košile?“
Peter vzhlédl od telefonu. „Tohle
tělo?“ Mávl volnou rukou před svou
hrudí. „To musí být sdíleno se
světem. Vidíš? Už mám dvě stovky
lajků.“
Jo protočila panenky. „Dvě stě
lajků není nic, čím by ses měl
chlubit.“
Neměla jsem účet na Instagramu.
Hlavně jsem neměla tušení, co bych
asi tak fotila. Vyřezávaná mýdla? To
by bylo ubohé. Teď jsem však měla
pocit, jako že si ten účet musím
pořídit.
Skupinka se ponořila
do uvolněného hovoru, což jsem jim
až směšně záviděla. Kamarádství
a vtipkování, nefalšovaná
náklonnost jednoho k druhému, to
všechno bylo něco, s čím jsem měla
minimální zkušenosti. Sledovala
jsem je jako vědec pozorující
neznámý druh. Sice jsem se
kamarádila s Ainsley, ale nechodily
jsme spolu do školy.
Proplula jsem obědem,
uždibovala z takzvaného kuřete
a něčeho, co mohly být gratinované
brambory. Obklopovala mě
konverzace. Tu a tam se mě někdo
na něco zeptal a já jsem buď
přikývla, nebo zavrtěla hlavou.
Jestli si někdo myslel, že je to
divné, nikdo nic neřekl ani se
nechoval jinak, museli si však
všimnout, že jsem ze sebe
nevydolovala ani slovo.
Byla jsem čím dál rozladěnější,
protože jsem věděla, že umím
mluvit, ale kdykoli se naskytl ideální
okamžik, abych promluvila, moc
jsem přemýšlela nad tím, co bych
měla říct. Zůstala jsem zticha, jako
bych měla v puse roubík, přes který
se dostává jen minimální množství
vzduchu.
Slova nebyla mým nepřítelem ani
příšerou pod postelí, ale měla nade
mnou velkou moc. Jako duch
někoho milovaného, který vás
navěky pronásleduje.
Oběd skončil, aniž bych
promluvila, ale také bez velké
katastrofy. Měla jsem chuť vyplout
z jídelny za zvuků hudby s doširoka
roztaženými pažemi. Jako dokonalý
blázen. Když jsme se s Keirou
rozloučily a každá jsme šly svou
cestou, celé tělo mi štěstím
bzučelo.
Dnešek byl významný den.
Sice jsem nepromluvila, ale nikdy
v životě jsem ještě neseděla
u oběda s několika holkami u stolu.
Před mnoha lety, když jsem chodila
do školy s Riderem, jsem s ním
obědvala. Občas si k našemu stolu
přisedly další děti, ale nikdy to
nebylo takové jako dnes, kdy jsem
to zvládla sama.
Nikdy jsem neseděla u stolu bez
někoho, kdo by mluvil za mě.
Důležitý pokrok. Jak jsem mířila
do třídy, asi jsem se mírně
pohupovala a na obličeji jsem měla
malý, skoro triumfální úsměv.
Dnešek znamenal zatracený
úspěch. Paráda. Když jsem vkročila
do učebny rétoriky, uviděla jsem
Paige, jak sedí na svém místě, a to
veselí ze mě trochu opadlo. Mlčky
jsem si sedla na židli, a zatímco
jsem si vytahovala učebnici, ucítila
jsem na sobě její pohled. Jakmile
jsem si věci položila na stůl,
zhluboka jsem se nadechla
a vzhlédla.
Po chvíli Paige prohodila:
„Nepřijde ani on, ani Hector.“
Při zvuku jejího hlasu jsem
zamrkala a střelila po ní pohledem.
Paige se opírala v židli, dlouhé
nohy měla natažené pod stolem
a v kotnících překřížené. Upřela
na mě tmavé oči. „Takže můžeš
přestat zírat ke dveřím.“
Prudce jsem se nadechla
a otevřela ústa, abych jí řekla, že se
nedívám po Riderovi, ale to… by
byla lež. Do tváří mi vystoupalo
horko.
Povytáhla koutek rtů, přitáhla si
nohy, opřela se o stůl a položila
ruku na Riderovu prázdnou židli.
Tiše promluvila: „Nejsem si jistá,
jestli si to uvědomuješ, ale Rider
není k mání.“
Dech se mi zadrhl a ztuhla jsem.
„Jak už jsem ti říkala, jsem jeho
holka,“ pokračovala. „A musím říct,
že není nijak příjemný tady sedět
a sledovat tě, jak čekáš, až přijde.“
Měla pravdu.
Ani mně to nebylo příjemné.
„A pozorovat vás dva, jak jste
první den ve škole prožili opětovné
setkání století, se taky nedostane
na seznam první stovky věcí, co
bych si v životě chtěla zopakovat,“
dodala Paige. Chápala jsem to.
Tenhle hovor by se zase nedostal
na můj seznam. „Takže jen
zopakuju to, co jsem ti už říkala,
aby nedošlo k nějakému
nedorozumění. Rider je můj kluk.
Přestaň se chovat, jako by ti patřil.“
 Zazvonilo.
Paige se napřímila, otevřela si
poznámkový blok a pan Santos
začal hodinu. Pohledem jsem
přejela po židlích před námi.
Nezdálo se, že by někdo slyšel, co
mi řekla, ale já jsem to slyšela
nahlas a zřetelně.
Byla jsem varována.
Každý čtvrtek večer jsem si chystala
večeři sama, protože se Rosa a Carl
obvykle v úterý a ve čtvrtek
nedostali domů před devátou,
někdy dokonce i později. Záleželo
na tom, co se zrovna dělo
v nemocnici. Neměla jsem dnes
moc chuť k jídlu. V úterý Rosa
udělala výjimku, aby byla doma, až
přijdu první den domů ze školy.
U snídaně ani Rosa, ani Carl téma
Rider nenanesli, já jsem ho však
nemohla vyhnat z hlavy. To, co mi
Paige řekla ve třídě, mi nedopřálo
klidu, a kdykoli mi její slova
vyvstala na mysli, ošila jsem se, ale
nepřestala jsem si o něj dělat
starosti.
Kam zmizel? Není zraněný nebo
nemá potíže? Samozřejmě že si
moje mysl přehrávala nejhorší
možné scénáře, přestože jsem si
uvědomovala, že by Paige věděla,
kdyby se mu stalo něco zlého,
a netrávila by čas tím, aby mě
varovala, ať nekoukám po jejím
klukovi.
Rýže ohřáté v mikrovlnce jsem se
sotva dotkla, přestože jsem si ji tak
moc ochutila, že by mi Rosa vytrhla
láhev se sójovou omáčkou přímo
z ruky.
Jídlo jsem vzdala, strčila misku
do ledničky a zamířila nahoru.
Vytáhla jsem si z batohu mobil
a ťukla na displej. Žádné zprávy.
Otevřela jsem poslední a jedinou
esemesku od Ridera. Mám mu
napsat? Není to divné?
Bože.
Odhodila jsem telefon na postel
a vyčesala si vlasy do volného uzlu.
Na dělání domácích úkolů jsem byla
moc neklidná. Došla jsem
k prádelníku na chodbě a popadla
kostku mýdla. Ze skříně jsem si
vzala svazek špátlí, které tam pro
mě uložila Rosa, a odnesla si je
zpátky do pokoje.
Budu muset mýdlo změkčit teplou
vodou. Taky budu potřebovat
igelitový sáček nebo něco, do čeho
bych zachytávala odřezky, abych
po sobě nenechala moc velký
nepořádek.
Hleděla jsem na zabalený kousek
mýdla a snažila se vymyslet, co
vyřežu. Už jsem dělala stromy,
hvězdy, fotbalové míče, kačeny,
loďky a kdovíco ještě. Některé věci
byly docela jednoduché, zabraly mi
asi hodinu. Složitější tvary mi trvaly
i několik dní.
Začala jsem mýdlo vybalovat, ale
zarazila jsem se. Nechtěla jsem si
od odřezků ušpinit oblečení
do školy, což by se mi určitě
povedlo. Odložila jsem mýdlo
a dřívka na stůl a převlékla se
do šortek na spaní a tílka. Z šatníku
jsem si vzala staré tričko a přetáhla
si ho přes hlavu. Měla jsem ho moc
velké a klouzalo mi z ramene.
Otočila jsem se ke stolu
a v zrcadle zavěšeném na vnitřní
straně dveří od šatníku jsem
zahlédla svůj odraz. Vypadala jsem
pěkně neupraveně. Přistoupila jsem
k zrcadlu blíž, vydechla a natočila
se k němu bokem. Přitiskla jsem si
dlaň na břicho a zamračila se. Bylo
měkké. Sklopila jsem pohled
a cukla sebou.
Šortky asi nebyly dobrý nápad.
Sice mi byly volné, ale nohy jsem
rozhodně měla… statné. Silná
stehna. Chytila jsem lem trička
a nadzvedla ho. Tílko mělo všitou
podprsenku, látka však byla tenká
stejně jako to tričko. Neskrývalo
žádné vybouleniny. Rozhodně jsem
nebyla drobná. Byla jsem statná.
Mýdlo leželo nedotčené na stole.
 Kolik lidí v mém věku vyřezává
mýdla? Keira se právě teď asi
vrátila z tréninku roztleskávaček,
a kdyby Ainsley nebyla s Toddem,
něco by si psala – pořád psala
nějaké povídky. Nebo by
nakupovala. Na někoho, kdo nemá
práci, nakupovala opravdu často,
díky pořádnému kapesnému. Jestli
je s Toddem, nejspíš se mazlí. Další
činnost, kterou dělala často.
Trochu jsem jí to záviděla.
Zahanbovalo mě a nerada jsem
myslela na to, že jsem se ještě
nikdy s nikým nelíbala. Kruci, ani
jsem si nikdy nepovídala s klukem
po telefonu a rozhodně nikdy
nebyla na rande. Ainsley se to
pokusila napravit a dohodit mi
Toddova kamaráda, ale vzala jsem
do zaječích. Z představy, že bych se
s ním měla sejít, se mi dělalo zle.
Za pár měsíců mi bude osmnáct
a nevěděla jsem, jaké to je, když
vás kluk líbá nebo po vás touží…
jaké to je, když vás miluje.
Mám nějaký nedostatek?
Shlédla jsem na sebe, zahýbala
prsty u nohou a přimhouřila oči.
Statná. Tvar mého těla byl statný,
Rider však říkal, že jsem krásná.
Bez varování se mi v mysli zjevil.
Hnědé oči se zlatými flíčky, široké
lícní kosti a neskutečné rty – rty,
které určitě dávají fakt úžasné
polibky, na to bych si vsadila.
Proboha.
Nemůžu… neměla bych na to
myslet.
Vytřásla jsem ty představy
z hlavy a otevřela oči. Můj
nedostatek nespočíval v tom, že
nevlastním štíhlejší stehna nebo
plošší břicho. Chyběla mi kuráž.
Byla jsem jak vyděšený králíček.
Jak jsem mohla myslet na chlapské
rty, když jsem nedokázala přimět
svoje vlastní, aby z nich vyšla
slova?
Pohledem jsem zabloudila
k mýdlu. Vyřezávání mýdla je asi
koníček, ale tichý koníček, který
nevyžaduje žádná slova ani
myšlenky. Typické. Nemusela jsem
se před nikým předvádět. Na rozdíl
od Keiry a jejího týmu
roztleskávaček. Nakupování sice
není koníček a psaní nevyžadovalo
vycházení z domu, ale Ainsley byla
otevřená, přátelská a upovídaná.
Nejenže vystoupila ze své ulity,
šťastně mimo ni žila. Ale já?
Vyřezávala jsem mýdla. Možná bych
měla…
Na stolku mi pípl mobil. Napadlo
mě, jestli to není Ainsley, když
nejsem právě připojená k netu,
a zvedla jsem ho.
 Nebylo to od Ainsley.
Seš doma?
Psal mi Rider.
Zadrhl se mi dech.
Než jsem přiměla mozek
k odpovědi, přišla další esemeska:
Sama?
Vykulila jsem oči a zírala
na telefon. Tentokrát se nebudu
rozhodovat půl dne. Rychle jsem
odepsala: Ano.
Uběhlo několik vteřin. Minuta,
pak pět, až jsem se začala divit,
jestli jsem si něco nepředstavovala,
ale přišla mi nová zpráva a mně se
zastavilo srdce.
Dvě slova.
Stojím venku.
 8. kapitola
Proboha.
Na vteřinu jsem stála jako solný
sloup a hleděla na zprávu. Stojí
venku? Ne, přece nemohl myslet, že
opravdu stojí před…
Z přízemí se ozval zvonek, prudce
jsem se otočila a plíce mi jely
na plný plyn.
Ježíši.
Můj mozek jako by se odpojil,
vyrazila jsem z pokoje do chodby
a bosýma nohama sbíhala schody.
Halou jsem skoro proletěla
a zastavila se až těsně přede
dveřmi.
 Nebyla jsem hloupá.
Stoupla jsem si na špičky,
vyhlédla ven kukátkem a kousla se
do rtu. Viděla jsem jen jeho zátylek
a kus ramen.
Rider byl skutečně tady.
Stále jsem svírala mobil a neměla
tušení, jak je tohle možné. Ztěžka
jsem polkla, odemkla a otevřela
dveře.
Rider se otočil a mně se před
očima ocitla jeho hruď. „Začínal
jsem si myslet, že nepřijdeš.“
Vzhlédla jsem k němu
a přiškrceně vydechla. Natáhla jsem
ruku, popadla ho za paži a prakticky
ho vtáhla dovnitř. Druhou rukou
chytil dveře a zavřel je za námi.
„Tvůj obličej.“ Sevřela jsem mu
předloktí. „Co se ti stalo?“
Zamračil se, zvedl ruku a dotkl se
kůže okolo třícentimetrové řezné
rány nad levým obočím. Krev kolem
rány zaschla a začala se mu
vybarvovat modrofialová podlitina.
„Tohle? To nic není.“
Zírala jsem na něj. „Nevypadá to
jako nic.“
„Nic vážnýho.“ Rozhlédl se
po vstupní hale a mou ruku, kterou
jsem ho svírala tak, až mi zbělely
klouby, odlepil od své paže. Místo
aby ji pustil, propletl se mnou prsty.
„Myslel jsem, že se zeptáš, jak jsem
přišel na to, kde bydlíš. I na mě
moje rafinovanost udělala dojem.“
Jo, zajímalo mě to, jenže on teď
měl skončit s jizvou nad levým
obočím, která by pasovala k té
staré nad pravým. „Ridere, tvoje
čelo…“
Pohlédl na mě, sevřel mi ruku
a usmál se. „Povídala jsi mi, že
bydlíš v Pointe, tak jsem zajel
metrem do centra a zbytek cesty
sem došel. Nebylo tak těžké na to
přijít.“ Konečky prstů druhé ruky
přejel po umělých kopretinách
ve váze na stolku u dveří. „Prostě
jsem se rozhlížel po tvém autě.
Naštěstí stálo na příjezdové cestě.
Takže to možná nebylo až tak
rafinované.“
Rafinované, nebo ne, byl zraněný
a mně se z toho dělalo zle. Začala
jsem ho tahat do obývacího pokoje.
„Co to máš na sobě?“ zeptal se
a nechal se vést.
Vytřeštila jsem oči. Úplně jsem
zapomněla, že jsem byla
přichystaná do postele a že moje
oblečení na spaní ukazuje, jak jsem
statná. „Chystala jsem se…
do postele.“
Povytáhl obočí a pak sebou škubl.
„Kolik je hodin? Sedm?“
„Půl osmé,“ zamumlala jsem
a dovedla ho do obýváku.
 Rozhlédl se po prostorné
místnosti. Očima prodlel
na rostlinách v květináčích před
okenním výklenkem, pak se zadíval
na televizní set a na vestavěnou
knihovnu. Nakonec se otočil
ke mně. Sklopil oči a pomalu si mě
prohlížel od hlavy až k patě. Cítila
jsem, je se mi na dřevěné podlaze
kroutí prsty u nohou. Jeho pohled
doprovázelo omamující teplo
a chvění, což mi v určitých partiích
způsobovalo cosi podivného.
Naše oči se střetly.
Jeho pohled byl stejně intenzivní
jako včera. Teplota v místnosti
povyskočila o několik stupňů
a najednou jsem nemohla dýchat.
Rider přistoupil blíž, pořád mě
držel za ruku. „Asi jsem sem neměl
chodit.“
„Neměl?“
Naklonil hlavu na stranu a tehdy
jsem si všimla, že má natržený
límec trička. Srdce se mi sevřelo
a on zavrtěl hlavou a pustil moji
ruku. Myslela jsem, že se chystá
odejít, proto jsem k němu
přistoupila a prostor mezi námi
prakticky vymazala. „Posaď se.“
Rider na mě shlédl, tvářil se
nerozhodně.
„Posaď se,“ zopakovala jsem.
„Prosím.“
 Zadíval se za mě. Zdálo se mi, že
se zachvěl, a pak odsunul polštář,
než se posadil. „A teď co?“ zeptal
se a vzhlédl ke mně známýma
a zároveň cizíma očima.
„Zůstaň tady.“ Když se opřel
na pohovce a upřel pozornost
zpátky ke knihovně, vyběhla jsem
z pokoje.
V koupelně v přízemí jsem
popadla peroxid a několik vatových
polštářků a nedovolila si moc
přemýšlet ani si dělat starosti kvůli
Carlovi a Rose. Věděla jsem, že
kdyby přišli dřív, měla bych takový
problém, že by to ani nebylo
legrační, zejména po tom včerejším
rozhovoru. A i když by je rozhodilo
hlavně to, že je tu právě Rider,
upřímně jsem nevěděla, jak by
reagovali, kdyby přišli domů a našli
tady jakéhokoli kluka. Jsem si jistá,
že to byla jedna z věcí, co jim nikdy
nepřišla na mysl.
Nebo mně.
Rider zůstal tam, kde jsem ho
nechala. Obešla jsem konferenční
stolek a tiše vydechla. Zadíval se,
co to nesu, a ušklíbl se. „Jsem
v pohodě, Myško. Vážně.“
Pokrčila jsem rameny, došla
k němu a zastavila se mezi jeho
koleny a stolkem. „Co se stalo?“
„Jenom… nějaký trable,“
odpověděl a protřel si dlaní čelist.
„Nechci, aby sis kvůli tomu dělala
starosti.“
Otevřela jsem lahvičku peroxidu,
navlhčila vatový polštářek a odložila
lahvičku na stůl. Ostrý pach mi vnikl
přímo do nosu. „Vždycky… jsi
nechával všechno vyznít, jako by
o nic nešlo. Děláš to i teď.“
Povytáhl pravý koutek rtů, až se
mu na tváři ukázal dolíček. Pak si
povzdechl, poposedl si dopředu
a roztáhl nohy. Jeho ruce mi
najednou přistály na bocích a já
jsem při tom nečekaném doteku
málem upustila ten polštářek.
Zadrhl se mi dech, když mě stáhl
dolů tak, že jsem seděla na okraji
konferenčního stolku. Přisedl si
ještě blíž, až se vnitřními stranami
stehen otíral o vnější stranu mých
nohou. Když se mě drsná látka džín
dotkla na holé kůži, do žil se mi vlila
syrová záplava pocitů.
„Lepší?“ vydechl a koukl na mě
skrz sklopené řasy.
Zamrkala jsem. Neměla jsem
tušení, o čem mluví, a vzápětí si
uvědomila, že v téhle pozici bude
pro mě snadnější mu na čelo
dosáhnout. Sundal ruce z mých
boků a položil si je na stehna, blízko
těch mých.
Nahnula jsem se k němu, jemně
otřela ránu, a když zalapal
po dechu, rukou jsem ucukla.
„Je to v pohodě,“ řekl.
Zkusila jsem to znovu a tentokrát
se nepohnul ani nevydal žádný
zvuk. „Řekneš mi, co se ti stalo?“
Po krátké chvíli jsem na něj
shlédla. „Připomíná mi to staré
časy,“ poznamenal a zvedl řasy.
Přejel po mně pohledem, upíral
na mě oči, rychle se však zadíval
stranou a sval na čelisti mu zacukal.
„Tak trochu.“
Tváře mi zčervenaly a vyměnila
jsem polštářek za druhý. Měl pravdu
– bylo to podobné jako vždycky,
když jsem ho omývala a ošetřovala.
No, když jsem byla moc malá,
snažila jsem se o to, ale neměla
jsem tušení, co dělám. Jak jsme
však stárli a on se pořád dostával
do rvaček, když mě bránil nebo
z kdovíjakého jiného důvodu, stalo
se to pro nás rutinou.
Akorát jsem si byla docela jistá,
že když po mně přejížděl pohledem
teď, hleděl na moje prsa, což se
rozhodně dřív nestávalo.
Pochybovala jsem, že si tehdy
vůbec uvědomoval, že nějaká prsa
mám.
Pravděpodobně proto, že začala
být vidět až tak před dvěma roky.
Zatímco jsem čistila ránu,
myšlenky mi uletěly k tomu autu
na parkovišti a k tomu, co mi včera
říkala Keira. Byl tohle důsledek jeho
poflakování s pochybnými lidmi?
Bude teď mít podobné jizvy nad
oběma obočími? Ta představa se mi
nelíbila. „Proč jsi nebyl ve škole?“
„Musel jsem něco zařídit.“
„To není odpověď.“ Když mlčel,
zkusila jsem to znovu: „Jsi… jsi
v bezpečí, Ridere?“
Otočil se čelem ke mně a já jsem
ho málem zasáhla do oka. „To by
pálilo,“ zamumlal a zachytil moje
zápěstí. Vytrhl mi polštářek z ruky
a odhodil ho na stůl. „Jsem
v bezpečí. Vždycky jsem v bezpečí.“
 Zavrtěla jsem hlavou. „Pokaždé
ses vystavoval…“
„Myško…“
„Vystavoval ses kvůli mně
nebezpečí. Dělal jsi to pořád
dokola.“ Znepokojení rašící mi
doposud v hrudi nahradila zlost.
„Nikdy ses nezarazil a nepřemýšlel,
co… by se ti mohlo stát.“
Zaklonil hlavu a zadíval se mi
do očí. „Věděl jsem, co dělám.“
„Tys…“ Jak se ve mně vzpomínky
probouzely jako odporná, zamořená
vlna, hrdlo se mi stáhlo. „Tys
schytával rány místo mě. Tys…“
„Myško,“ přerušil mě jemně.
„Věděl jsem už tehdy, co dělám,
a vím to i teď.“
To mi tu jako chce říct, že zase
schytává rány za někoho jiného?
Aniž by mi prozradil cokoli dalšího,
byla jsem si tím jistá. Věděla jsem,
že ta krvácející rána na jeho čele
není důsledkem něčeho, co udělal
on, ale co provedl někdo menší
a slabší. „Jsi snad masochista?“
Okamžik na mě zíral a potom se
zasmál – hlubokým smíchem, z nějž
jsem se zachvěla. „To je dobrá
otázka.“
„Není to legrační.“ Začala jsem
odtahovat ruku, jenže mi svíral
zápěstí. Naše pohledy se zase
střetly a slova mi vybublala z krku
jako šampaňské. „Nerada tě vidím
zraněného teď, stejně jako jsem tě
tak nerada viděla předtím.“
„Ale já nejsem zraněnej,“
promluvil tiše. „Vidíš? Postarala ses
o mě.“
Znovu jsem ucítila ten tíživý pocit
na hrudi, tentokrát to však bylo
jiné. Jako by se nafukoval balon.
„Proto jsi sem přišel?“
Neodpověděl mi okamžitě.
„Nevím. Myslím, žes mi prostě
chyběla. Jako když jsem tě neviděl
tak dlouhou dobu po tom, co jsem
s tebou trávil každý den, kruci, celé
desetiletí, a pak… pak jsem tě
ztratil. Ale teď jsi zpátky.“ Pohladil
mě po ruce. „Připadá mi to
neuvěřitelné. Pravděpodobnost, že
se naše cesty zase zkříží, musela
být proti nám, přesto jsme teď zase
spolu.“
Jsme teď zase spolu.
„Tak kolik mám času, než – jak
že se jmenují? Carl a Rosa? Jo, to
jsou oni. Kolik mám času, než
přijedou domů?“
„Nevím. Možná… asi hodinu nebo
tak.“ Moje ruce v jeho vypadaly
neuvěřitelně malé.
Zase se pousmál. „Pochybuju, že
by mě tu rádi viděli.“
„Proč?“
Povytáhl obočí. „Možná se pletu.
Jsou zvyklí, že tu při návratu domů
najdou cizího kluka, jak sedí
na jejich pohovce?“
Protočila jsem panenky.
„Je to tak, že jo?“ Rider mě
zatahal za ruce a já jsem se zvedla
a dovolila mu, aby mě stáhl
na pohovku vedle sebe. Opřel se,
jednou paží mě objal kolem ramen
a přitáhl si mě k sobě. „To je pro
tebe typický, že?“
Nevěděla jsem, co mám dělat
s rukama, když je pustil, tak jsem si
je složila do klína. „Nikdy… jsem tu
kluka neměla.“
Rider ztuhl a pak pootočil krk, aby
se na mě podíval.
 Zavřela jsem oči a povzdechla si.
„Asi už… radši zmlknu.“
Uchechtl se. „To nedělej. Rád tě
poslouchám.“
Jak jsme tak seděli vedle sebe,
přitisknutí boky jeden k druhému,
s jeho paží kolem mých ramen, jako
bych se ocitla jednou nohou
v minulosti a druhou stála
v současnosti. Být mu teď tak
nablízku byl zcela jiný pocit než
dřív. Kdyby ještě běžela televize,
dokázala jsem si představit, že
bychom kráčeli ve šlépějích všech
párů po celém světě, když jsme se
tak k sobě tulili.
Až na to, že jsme nebyli pár.
 Opravdu musím dostat tu
myšlenku z hlavy. „O moc jsi
v rétorice nepřišel. Musíme si
přečíst ukázky… informativních
proslovů.“
„To teda bude zábava.“
Naše oči se letmo střetly a já se
zadívala stranou. „Kde jsi byl,
Ridere?“
Rider mlčel a hladil mě po paži.
Prsty mi klouzal po holém rameni
a pak mi na něj položil ruku. Zdálo
se to jako bezprostřední dotyk, ale
kůže mi pod jeho prsty mravenčila.
„S Hectorem jsme si museli
promluvit s jistými lidmi.“
Znovu jsem k němu stočila
pohled. „A mluvili jste i pomocí
pěstí?“
Pousmál se. „Občas.“ Zvedl ruku
a zakroutil uzlem z mých vlasů,
které jsem měla vyčesané
na temeni. „Hectorův brácha… je
mladej. Jaydenovi je teprve
patnáct, ale někdy mi připadá ještě
mladší. Myslím jako mentálně, a tak
se dostává do problémů.“
Zírala jsem na něj a znovu mě
překvapilo, že některé věci se
zkrátka nemění. Nebo možná jde
o určité lidské vlastnosti. „Takže mu
pomáháš, aby se z těch problémů
dostal?“
„Snažím se,“ zamumlal a opřel se
hlavou dozadu o pohovku. Líně
přimhouřil oči a dál si pohrával
s mými vlasy. Neměla jsem tušení,
co dělá. „Každopádně jsme si včera
promluvili. Ujistili jsme se, že dnes
půjde Jayden do školy. Jenže dnes
večer ten rozhovor tak hladce
neprobíhal.“
Proboha, měla jsem chuť ho
obejmout i praštit. „Ridere…“
„Napadlo tě někdy, že tady
budeme sedět?“ zeptal se.
„Měníš téma,“ podotkla jsem.
„Jo.“ Rošťácky se na mě usmál.
„Tak napadlo?“
„Ne,“ přiznala jsem a polkla náhle
vytvořený knedlík v krku. „Nikdy
jsem si nepomyslela, že… tě zase
uvidím. Ale doufala jsem, že ano.“
„Jenže doufat v cokoliv nám nikdy
k ničemu nebylo, co?“
Zavrtěla jsem hlavou. Vzhledem
k tomu, jak jsme vyrůstali, rychle
jsme se naučili pochopit realitu.
Věci jako naděje a touhy se zdály
jako sny a fantazie.
Rider si dál hrál prsty s uzlem,
a než jsem se nadála, rozvázal ho.
Vlasy mi spadly až pod ramena
v zacuchaných vlnách. „Mám je rád
rozpuštěné,“ poznamenal a tváře
mu malinko zrůžověly, když ruku
stáhl. Znovu mě začal hladit
po paži. „I když mi trochu chybí ta
oranžová barva. Bylo pak snadný
najít tě v davu.“
„Dík.“
Zasmál se. „Kecám. Pořád je
snadný si tě všimnout. Na kilák
daleko,“ dodal skoro bez
rozmýšlení.
„Protože jsem menší… než všichni
ostatní,“ podotkla jsem suše.
Blýskl očima po mém obličeji tím
zvláštním soustředěným způsobem.
„Ne, tím to vůbec není.“ Sklouzl
pohledem na mé ruce a stáhl obočí.
„Tak co říkáš na první tři dny
ve škole? Jaký to pro tebe bylo?“
Pouze tři dny? Připadalo mi to
jako delší doba. Pokrčila jsem
ramenem. „Fajn.“
„To nezní moc přesvědčivě.“
Zvedla jsem k němu oči
a najednou pomyslela na Paige.
Odtáhla jsem se a udělala tak mezi
námi trochu místa. Jak jsem na ni
mohla zapomenout? To, že se tady
Rider tak zničehonic zjevil
a v takovém stavu, mě zastihlo
nepřipravenou, to však nebyla
dostatečně dobrá omluva.
Pohlédla jsem na něj a v hlavě se
mi vyrojilo na sto otázek. Jedna
z nich byla, proč přišel ke mně
místo k Paige.
Srdce mi začalo bušit. Na jednu
stranu jsem se o ní nechtěla
zmiňovat, protože když to neudělal
on, mohla jsem pořád… Co? Co
jsem mohla dělat? I kdybychom
o Paige nikdy nemluvili, nezměnila
by se tím skutečnost. A to, že má
holku, nijak nemění to, co jsme my
dva. Tedy kamarádi.
Zhluboka jsem se nadechla. „Ty…
máš… holku, že jo?“
„Cože?“ Rider na mě okamžik
zíral a pak zavrtěl hlavou. „To je jak
blesk z čistýho nebe.“
Měl pravdu, ale nenechala jsem
se odradit. „Ta holka, co… s námi
chodí na rétoriku.“
Rider na mě chvíli hleděl. „Mluvíš
o Paige. Jo, vídáme se.“
 Sevřela jsem ruce v klíně
a nervózně se usmála. „To je…
dobře.“
Zadíval se stranou a našpulil rty.
„Znám se s ní už nějakou dobu.
S Hectorem se kamarádí už
od základky, takže se motá pořád
kolem, chápeš?“
Vlastně jsem to nechápala, ale
dokázala jsem si to představit.
„A je to fakt fajn holka. Není
upjatá,“ pokračoval a mě napadlo,
jestli si myslí, že já jsem upjatá.
„Můžu… se s ní prostě uvolnit,
nedělat si s ničím starosti. Začali
jsme spolu chodit letos na jaře.“
Odmlčel se a zadíval se na mě. „Jak
ses to dozvěděla? Mluvila s tebou?“
Kristepane. Nechtěla jsem, aby
o tom dnešním rozhovoru věděl.
Sevřela jsem ruce a namlouvala si,
že mi do jejich vztahu nic není. „Ne.
Prostě… jsem viděla, jak se k sobě
chováte… hm, ten první den
ve škole.“
Povytáhl obočí. „Jak jsme se
chovali?“
Uhnula jsem pohledem a tak
trochu si přála, abych raději držela
jazyk za zuby. „Hodně se tě…
dotýkala.“
„Panejo.“ Chvíli mlčel. „Já se tě
taky dotýkám, a to ještě
neznamená, že spolu chodíme.“
 Když jsem vzala jeho slova
na vědomí, bodlo mě na hrudi.
Proboha. Měl pravdu, strašnou
pravdu, a i když jsem se
nedomnívala, že tím Rider myslel
něco zlého, stejně mě to bolelo.
„Chtěl jsem říct,“ pokračoval
a šťouchl do mě ramenem, „že ty
a já jsme se tak chovali vždycky.“
„Máš pravdu,“ zamumlala jsem,
znovu se usmála a vzhlédla k němu.
Chvíli jsme si hleděli navzájem
do očí a on ty své přimhouřil.
„Neřekla ti něco, čím tě rozhodila,
že ne?“
„Proč… proč si to myslíš?“
Povytáhl koutek rtů. „Ona…
Řekněme, že Paige je drsná holka.“
Bolest na hrudi zesílila. Ovšem že
se Riderovi líbí drsná holka. Sám byl
drsňák a Paige dnes neměla
problém mi ukázat, kde je moje
místo. Já bych na jejím místě
seděla a neřekla nic.
„Když ji člověk dobře nezná, umí
být k lidem trochu tvrdá,“ dokončil.
Pokrčila jsem rameny.
Ostře se na mě zadíval. „Řekla ti
něco? Můžu s ní promluvit. Aby
pochopila, jak…“
„Ne.“ Škubla jsem sebou a sama
sebe tím překvapila. To slovo jsem
vyhrkla hlasitěji, než jsem měla
v úmyslu. Prakticky jsem ho
vykřikla. „Nemusíš s ní o tom
mluvit.“
Zatvářil se pochybovačně.
„Mallory…“
„Nic se neděje.“ Odsunula jsem
se k okraji gauče a odcvrnkla jeden
nepoužitý vatový polštářek přes
stůl. „Prostě… mi nic neřekla. Takže
s ní nemusíš mluvit.“
Přes rameno jsem se na něj
zadívala. Myslela jsem to vážně.
I když se mi moc líbilo, že své
ochranitelské instinkty neztratil,
nemůžu se na něj pořád spoléhat,
že mi bude hlídat záda. Poslední
čtyři roky tu se mnou nebyl
a nemohli jsme se vracet. Nesmím
to dovolit, přestože by to bylo tak
snadné. „Nechci to… tak.“
„A jak to chceš?“ zeptal se
a zvedl prsty k obočí, přejel si
po rance. Zkroutil rty v drsné
napodobenině smíchu.
„Neodpovídej.“
Nebyla jsem si jistá, co to
znamená. Zmateně jsem na něj
hleděla a měla pocit, že mi uniklo
něco opravdu důležitého.
„Měl bych už jít. Nechci, abys
kvůli mně měla problémy.“ Odsedl
si na okraj pohovky.
Než jsem mohla něco namítnout
– což by nebylo moudré, i když
jsem chtěla, aby tu zůstal déle –
položil mi ruce na tváře. Dech se mi
zadrhl někde mezi hrudí a hrdlem.
Naklonil se ke mně a přitiskl mi rty
na čelo. Z toho polibku se mi
sevřelo srdce. Jeho rty ulpěly na mé
kůži a já jsem zavřela oči. Zcela
omámená jsem se nedokázala
pohnout, ani když se odtáhl a vstal.
Možná uběhla věčnost, než jsem
oči otevřela a zjistila, že na mě zírá
jasnýma zlatohnědýma očima
a s rozevřenými rty. Odkašlala jsem
si. „Já… tě můžu odvézt.“
Sklopil zrak a pak povytáhl obočí.
„Není třeba. Postaral jsem se o to.“
Vytáhla jsem se na nohy
a doprovodila ho do haly. Natáhl se
ke dveřím a potom se ke mně
otočil. „Jsem rád, žes mi otevřela.“
Nejistě jsem se usmála. „A já
jsem ráda, žes… mi napsal.“
Rider naklonil hlavu na stranu.
„Jo?“
Přikývla jsem, asi trochu moc
dychtivě, ale když se mu na pravé
tváři objevil dolíček, jako by mě tím
odměnil. Naše pohledy se
na okamžik střetly. Nechtěla jsem,
aby odešel. Přemohlo mě nutkání
stejně jako včera u oběda
a prakticky jsem k němu přiskočila.
Popadla jsem ho za paže, stoupla si
na špičky a políbila ho na tvář. Byla
to jenom pusa, proto jsem si
myslela, že jsem nepřekročila žádné
hranice, ale dotek jeho pokožky pod
mými rty mě přesto nečekaně
zmátl.
„Buď opatrný,“ zašeptala jsem
a odtáhla se.
Úsměv na Riderově hezkém
obličeji pohasl. Uplynulo pár vteřin,
než promluvil: „Vždycky, Myško.“
 9. kapitola
Našlapovala jsem po rozvrzaných
schodech a škubla sebou, kdykoli mi
pod nohama zaskřípala prkna.
Musela jsem být zticha, jinak by mě
pan Henry chytil. To by bylo zlé.
Moc zlé.
Plížila jsem se temnou chodbou.
Slečně Becky bylo zase špatně,
ležela v posteli, ale kdybych ji
dokázala přimět vstát, pomohla by
Riderovi. Pomalu jsem otevřela
dveře a pokoj zalilo slabé žluté
světlo. Na komodě stálo několik
prázdných hnědých láhví. V pokoji
to divně páchlo. Jako hnilobou.
Přikročila jsem k posteli a sevřela
ruce do pěstí. Slečna Becky tu
ležela, ale nevypadala dobře.
Podobala se manekýnám
v obchodech, byla bledá a ztuhlá.
„Slečno Becky,“ zašeptala jsem
a porušila pravidlo. Nesměla jsem ji
nikdy budit, jenže Rider potřeboval
pomoct. Ani se nepohnula. Přišla
jsem k ní blíž. „Slečno Becky?“
U postele jsem celá vyděšená
zaváhala. Pokoj jsem najednou
neviděla jasně. V očích mě pálily
slzy a přešlápla jsem z nohy
na nohu. Pokusila jsem se znovu
říct její jméno, ale nevydala jsem
ani hlásku. Ramínko tílka jí sklouzlo
po paži a hruď se jí ani nepohnula.
Začala jsem se otáčet, chtěla
jsem se schovat, protože něco bylo
hodně špatně, jenže Rider byl
venku a byla tam taková zima, že
mě prsty – neměla jsem rukavice –
bolely, když jsem byla předtím
na hřišti u školy. Povytáhla jsem
kostnatá ramena a pospíšila si
zpátky k posteli. Natáhla jsem ruku
a chytila slečnu Becky za paži. Její
kůže byla studená a… jakoby
umělá. Strhla jsem ruku zpátky,
prudce se otočila a vyběhla
z pokoje. Slečna Becky… nebude
schopná Riderovi pomoct. Bylo to
na mně a já Ridera nezklamu.
Našlapovala jsem opatrně
po schodišti zpátky dolů do přízemí
a tiše se šinula podél plesnivinou
páchnoucí koupelny.
Z obýváku zakřičel pan Henry
něco sprostého a mně poskočilo
srdce, ale pokračovala jsem
k zadním dveřím. Natáhla jsem se,
odemkla a ten zvuk zaburácel
kuchyní jako hrom. Zmáčkla jsem
kliku.
„Co tu k čertu děláš, děvče?“
Trhla jsem sebou, schoulila se
a ztuhla. Připravila jsem se, že
přijde rána pěstí, a otevřela ústa.
Vzduch proťal výkřik, nesl se
domem a…
 „Mallory! Probuď se!“ Ruce mi
svíraly ramena a třásly mnou.
„Probuď se.“
Prudce jsem sebou škubla,
vytrhla se ze sevření a odsunula se
přes postel. Pravou ruku jsem
vymrštila do vzduchu. Ztratila jsem
rovnováhu a balancovala na okraji
postele. Ruka na mé levé paži se
sevřela pevněji. V hrdle se mi rodil
další výkřik. Divokým pohledem
jsem přejížděla jasně osvětlený
pokoj. Minulost se pozvolna
rozplynula, jako když se smývá
skvrna od kolomazi a kouře. Žádné
láhve od piva. Žádný novinami
pokrytý kuchyňský stůl. Hleděla
jsem do Carlových tmavých očí.
Ve vyčerpaném obličeji se mu
zračily obavy. Vlasy mu trčely
do všech stran a šedou košili měl
zmuchlanou.
„Jsi v pořádku?“ vyptával se,
zatímco jsem zhluboka dýchala.
„Bože, Mallory, neslyšel jsem tě tak
křičet už…“
Roky.
Nemusel tu větu dokončit.
Třesoucí se rukou jsem si shrnula
vlasy z obličeje a polkla. V hrdle mě
pálilo. Teprve tehdy jsem si
uvědomila, že Rosa stojí ve dveřích
a zavazuje si pásek županu. Něco
řekla, ale nerozuměla jsem jí. Srdce
mi v hrudi divoce bušilo.
„To nic.“ Carl mě poplácal po paži
a ohlédl se přes rameno ke dveřím.
„Byla to jen noční můra, cariño. Jdi
zpátky do postele.“
Jak to mohla být jenom noční
můra? Noční můry nejsou skutečné.
Tohle… bylo.
Ráno se přiřítilo moc brzy a měla
jsem co dělat, abych přežila den.
Když se přiblížila hodina rétoriky,
zamířila jsem do třídy a okamžitě se
střetla pohledem s Paige. Dnes
měla vlasy uhlazené dozadu
do takového toho uzlu, co nosívají
baletky, a v uších se jí houpaly
velké zlaté kruhy. Vypadala
báječně. Nicméně přepadlý výraz
v obličeji, když mě zahlédla, pěkný
nebyl.
Levou nohou jsem zakopla
a zaskřípání mého sandálu znělo
jako zahřmění. Neupadla jsem, ale
praštila se bokem do prázdného
stolu.
Paige povytáhla koutky rtů
a nadzvedla obočí.
Celá vyděšená jsem na okamžik
ztuhla a pak se probrala. Pospíšila
jsem si na své místo a posadila se.
Tváře mi hořely. To, jak na mě
zírala, než jsem zakopla jako husa,
mě přimělo se zamyslet, jestli jí
Rider něco neřekl, jak mi to včera
nabídl.
Neudělal by to, namlouvala jsem
si. Otevřela jsem si sešit a uviděla
poznámky, které jsem si včera
zapsala. Přimhouřila jsem oči –
nemohla jsem přijít na to, co jedna
věta znamenala a…
„Myško.“
Zadrhl se mi dech a vzhlédla
jsem. Rider musel být napůl duch,
protože jsem neslyšela, že by se
posadil nebo něco řekl Paige, přesto
byl tady. Ve starém tričku
s vybledlým znakem a s pažemi
překříženými přes široký hrudník byl
obrázkem líné arogance.
Vidět ho po včerejším večeru mi
způsobovalo podivný pocit
v žaludku. Nikomu jsem neřekla, že
se za mnou včera Rider zastavil,
a neměla jsem to ani v plánu.
Myško.
Na jednu stranu jsem tu
přezdívku nenáviděla kvůli tomu, co
symbolizovala. Na druhou stranu
jsem ji milovala, protože mi ji dal
on. Nebyla jsem si jistá, který
z těch pocitů převažuje.
Srdce se mi v hrudi mohlo
zbláznit. „Ridere.“
Plné rty zkroutil do úsměšku
a přitáhl k nim můj pohled. Jak
může mít chlap tak dokonalé rty?
Není to fér. A proč mu zírám
na pusu? Červeň mi přeměnila
obličej v jahodu a on se široce
usmál, až mu na tváři vyskočil
dolíček. „Chyběl jsem ti?“
Připlácla jsem ruce na otevřený
sešit a střelila pohledem k Paige.
Dívala se na něco, co jí Hector
ukazoval v telefonu, ale nemohla
jsem uvěřit, že mi položil takovou
otázku před ní. Nebo možná o nic
nešlo a já jsem z toho dělala velkou
vědu?
Donutila jsem se pokrčit rameny,
vzhlédla a uviděla, že rána nad jeho
levým okem není tak ošklivá jako
včera. „Co tvoje hlava?“ zeptala
jsem se potichu.
 „Dokonale jsem na ni zapomněl.“
Na okamžik sklopil zrak. „Jak ses
dnes měla?“
Zahřálo mě na srdci a uslyšela
jsem vzdálené vyzvánění
výstražných zvonů. „Dnes jsem
obědvala s Keirou. Druhý den
za sebou,“ pochlubila jsem se
a cukla sebou, protože to vyznělo
hloupě.
Riderův úšklebek se proměnil
v nefalšovaný úsměv a jeho hezký
obličej získal mužnou krásu, která
mě připravila o dech. „To je fakt
skvělý, Mallory.“ Ztišil hlas, natáhl
ruku a chytil mě za paži. Jeho dotek
fungoval skoro jako elektrický
výboj. „Jsem na tebe hrdej.
Opravdu.“
Jímala mě závrať. Hleděla jsem
na jeho velkou ruku, tmavší, než
jsem měla já. Věděl, jak velký krok
to pro mě je, proto jsem se necítila
tak hloupě. Chápal to. Rozuměl mi.
A to pro mě znamenalo celý svět.
Mezi naše stoly dopadl stín.
Hector si právě sedal, v polovině
pohybu se však zastavil a naklonil
hlavu na stranu. Díval se
na Riderovu ruku a vypadal, jako by
uviděl ducha.
Rider mě pustil a založil si paže.
„Všechno v pohodě, kámo?“
Hector po něm střelil zelenýma
očima. „A co ty?“
Nikdo neodpověděl a já jsem
neměla tušení, o co tu kruci jde,
když se však Hector posadil,
uvědomila jsem si, že nás pozoruje
i Keira, která seděla kousek od nás.
Usmála jsem se na ni a modlila se,
že snad neslyšela, co jsem řekla
o tom obědě. Cítila bych se trapně.
„Ahoj, zlato,“ promluvila Paige
a upoutala Riderovu pozornost.
„Ten dnešní večer pořád platí?“
Kousla jsem se zevnitř do tváře.
Rider zvedl ruku a zaklonil se
na židli. Viděla jsem ho jen
z profilu. „Dnešní večer?“
„Jo.“ Široce a vřele se na něj
usmívala, stejně jako poprvé, když
jsem ji s ním viděla. „Bavili jsme se
o tom, že bychom zašli
na Ramonovu párty.“
Neměla jsem tušení, kdo je
Ramon, ale probudila se ve mně
závist. Nikdy jsem nebyla na večírku
kromě těch, co organizovali dospělí.
Nevěděla jsem, jak by taková párty
vypadala, a až doteď jsem o tom
fakt nepřemýšlela. Hleděla jsem
z jednoho na druhého a uvědomila
se, že i když mi Rider rozumí jako
nikdo jiný, naše světy neobíhají
kolem sebe.
Teď Rider chodil za školu, kdykoli
se mu to hodilo.
 Teď měl Rider holku.
Rider dostával pozvání na párty.
A já? Já jsem byla pořád stejná
a budu taková navždy.
Nikdy nepůjdu za školu.
Neměla jsem kluka.
Nechodila jsem na večírky a až
na Ainsleyinu loňskou
narozeninovou párty mě nikdo
na žádné nezval.
„Nevím,“ odpověděl Rider.
„Musím zajít do dílny. Možná tam
zůstanu dlouho do noci.“
Do dílny? Chtěla jsem se ho na to
zeptat, ale došlo mi, že teď není
vhodná doba, abych vystoupila ze
své ulity a promluvila.
 Paige přimrzl úsměv na rtech.
„Fakt jsem se těšila, že tam
půjdeme.“
„Tak jdi,“ pobídl ji a usmál se
na ni. Nemohla jsem to vidět, ale
věděla jsem, že má na pravé tváři
dolíček. „Jestli se z dílny dostanu
dřív, dojdu tam, dobře?“
Paige se chvíli ani nehnula,
potom přikývla. „Dobře.“ Natáhla se
k němu a položila mu ruku
na zátylek. „Ale budeš mi chybět.“
Opravdu se musím začít dívat
jinam.
„Fakt?“ prohodil Rider vřelým
tónem.
Neuhnula jsem pohledem.
 Paige sevřela prsty a on se
naklonil k ní. Potom jsem se
zadívala stranou… asi na pět vteřin,
než jsem zase střelila pohledem
k nim. Rider seděl rovně a Paige
byla celým tělem na své židli.
Za okamžik se Rider rozhlédl
a všiml si, že je pozoruju
a poslouchám. Široce se usmál
a zase jsem uviděla ten dolíček.
Sklopila jsem oči a zadívala se
na vlastní stůl a… hleděla si svého.
Pan Santos se zjevil před tabulí,
jako by ve stropě byla padací
dvířka, ze kterých seskočil. To si
žádalo talent. „Tak dobrá, lidi.
Začneme hodinu menším cvičením.“
Tleskl rukama a vyplašil tím kluka
vepředu, který už napůl usnul. „Co
se týká mluvení na veřejnosti,
trénink je klíčový. Čím častěji to
děláte, tím je to snadnější. Věřte
mi.“
Začaly mi mravenčit prsty
a napřímila jsem se v židli.
„Když jsem byl ve vašem věku…“
„Před sto lety…,“ zašeptal někdo.
Pan Santos střelil po tom
studentovi komickým pohledem.
„Milé. Nicméně, když jsem byl
ve vašem věku před pár
desetiletími, z představy, že mám
mluvit před skupinou lidí, se mi
chtělo zvracet.“
 „Fuj,“ zamumlala nějaká holka.
Reálně hrozilo, že se taky
pozvracím.
„Takže jsem na tom musel
zapracovat. Všichni musíme. A to
znamená, že začneme krátkým
představováním.“
„Ach, kruci,“ zamumlal tiše Rider.
Santos pokračoval, nevšímal si
toho, že na něj zírám očima
vytřeštěnýma tak, jako bych ani
neměla víčka. „Každý z vás vstane,
otočí se ke třídě, řekne své jméno
a poví nám jednu věc, kterou má
rád – žádné blbosti, lidi – a jednu
věc, kterou rád nemá. Znovu
připomínám, mládeži přístupnou
verzi.“
Ozval se smích, krev se mi však
vytrácela z hlavy tak rychle, že se
mi dělalo mdlo. Ne. Na tohle jsem
se měla týdny připravovat. Mluvení
před třídou se nemělo odehrát dnes
nebo zítra ani příští týden.
„Mallory,“ Rider zašeptal moje
jméno.
Pevně jsem sevřela desku stolu
a můj tep duněl jako na diskotéce.
Hrdlo se mi stáhlo a očima jsem
střelila jeho směrem. Hectorův
a Paigin obličej jsem viděla jako
v mlze. Po podlaze zaskřípala židle
a já jsem stočila pohled k tomu
zvuku.
 Nějaký kluk vstal a povytáhl si
kalhoty. Jak bylo řečeno, obrátil se
ke třídě. „Jmenuju se Leon
Washington.“ Široce se usmál.
„Nemám rád sýr. A mám rád kočky
na videu.“
Ozval se chechot a hihňání
a Santos se po něm ošklivě zadíval.
Leon se posadil a vstala nějaká
holka. Prudce jsem vydechovala.
Paige seděla na konci první řady,
Rider ve druhé a já na konci třetí.
Přede mnou bylo sedmnáct židlí,
dvě z nich prázdné.
Proboha.
Vytřeštěnýma očima jsem střelila
po Riderovi. V obličeji se mu usadil
chápavý výraz. Zadíval se na holku,
která teď stála.
„Jsem Laura Kayová.“ Odhrnula si
po ramena dlouhé hnědé vlasy
z obličeje a otočila se ke třídě. „Já…
hm… ráda řídím při hlasité hudbě.
A nemám ráda…“ Tváře jí
zrůžověly. „Nemám ráda
pomlouvačné mrchy.“
Pan Santos si povzdechl.
Studenti propukli v smích.
Laura se se spokojeným
úsměvem posadila.
Hrozilo vysoké riziko, že budu mít
infarkt. Mezitím vstal další kluk a už
teď měl tváře rudé jako rajče.
„Mallory,“ zašeptal Rider a já
jsem k němu stočila vyplašený
pohled. Uvědomovala jsem si, že
nás Paige přes jeho rameno
sleduje. „Zvládneš to,“ promluvil
tiše. „Zvládneš.“
Díval se mi přímo do očí, hleděl
na mě, jako by jeho slova měla sílu
mě přesvědčit, ale pletl se. Já tohle
nezvládnu. Knedlík mi neprodyšně
uzavřel hrdlo. Neexistoval způsob,
jak bych ze sebe dostala jakákoli
slova. Hrudník se mi svíral, jako by
mi někdo zcela odřízl příchod
vzduchu. Po zádech mi přeběhl
mráz, tak známý to pocit.
Nezvládnu to.
 10. kapitola
Nepamatuju si, že jsem si sbalila
učebnici nebo že jsem ji strčila
do tašky. Ani jsem si nevzpomínala,
že bych popadla batoh a vstala.
Ocitla jsem se v temném tunelu
a jediným světlem byly dveře.
Další holka stála a představovala
se, ale neslyšela jsem nic z toho, co
říkala, jak se moje nohy hýbaly.
Jako v mlze jsem zmizela ze třídy
a ocitla se v tiché chodbě. V hrudi
mě pálilo, jak jsem šla dál, napůl
běžela. Nezastavila jsem se, dokud
jsem nebyla venku. Utíkala jsem
k autu. Tmavá obloha vypadala, že
se z ní brzy spustí déšť.
Bože, nemohla jsem tomu uvěřit.
Zastavila jsem se vedle auta,
odhodila tašku, ohnula se a opřela
se o kolena.
Utekla jsem ze třídy.
Ztěžka jsem dýchala. Pevně jsem
zavřela oči, svírala jsem je tak moc,
až jsem viděla maličké tečky světla.
Jsem tak zatraceně slabá a hloupá.
Vždyť jsem měla jenom vstát a říct
své jméno. Říct jednu věc, kterou
mám ráda, a jednu, kterou nemám.
Nic obtížného, ale můj mozek…
prostě nepracoval správně. Uzavřel
se a vzdal to se mnou v okamžiku,
kdy mě zachvátila panika.
 „Mallory?“
Prudce jsem se napřímila, otočila
se a málem ztratila rovnováhu, když
se můj pohled střetl s oříškovýma
očima. Přede mnou stál Rider
a svíral v ruce svůj křehký zápisník.
Samozřejmě že odešel ze třídy
a vydal se za mnou.
Nic se nezměnilo.
Tváře mi hořely ponížením.
Odvrátila jsem se od něj a zadívala
se na prázdné fotbalové hřiště. Oči
mi zaplavily slzy.
„Řekl jsem, že se ti udělalo zle,“
promluvil po chvíli. „Nikdo si
nemyslí nic divnýho. Kruci, vždyť jsi
jedla školní oběd, takže se tomu dá
věřit. Santos mi dovolil odejít ze
třídy, abych tě zkontroloval. Myslí
si, že se vrátím, ale…“
Ale nemá to v plánu.
Zavřela jsem oči a potřásla
hlavou. Kůže mi mravenčila, jako by
mi po pažích a zádech pochodovalo
na tisíc rozhněvaných červených
mravenců. Čtyři dny ve škole, a já
uteču. Udělala jsem to, čeho se
Rosa a Carl obávali. Udělala jsem
přesně…
„Myško, jsi v pohodě?“ Po chvíli
se mě dotkl na paži.
Myško.
Už přece nejsem ona.
Odtáhla jsem se a otočila se
k němu právě včas, abych si všimla
překvapení, které se mu mihlo
v obličeji. Spustil ruku a pozorně mi
hleděl do očí. Jediné, co jsem
chtěla… Chtěla jsem být zkrátka
normální, to je všechno.
Bože, když jste měli mozek jako
já, být normální nebylo
přeceňované.
„Neměl… neměl jsi za mnou
chodit,“ vykoktala jsem po chvíli.
„Proč ne?“ zeptal se, jako by fakt
neměl tušení proč.
„Kvůli Paige, to za prvé.“
„Ona to chápe.“
O tom jsem vážně pochybovala,
protože kdybych byla na jejím
místě, nechápala bych to. Ani
za milion let. „A neměl jsi za mnou
chodit, protože… už nejsem tvůj
problém.“
Zvedl bradu, dlouze vydechl
a poklesla mu ramena. „Chci ti něco
ukázat.“
Zamračila jsem se.
Natáhl ruku a zakýval prsty. „Dáš
mi klíčky od auta?“
Zamračila jsem se ještě víc.
Hodlá odejít ze školy? Vyučování
potrvá ještě nejmíň půl hodiny a…
Počkejte minutku. Pochybovala
jsem, že si dělá starosti, že odchází
dřív, a já jsem se rozhodně zpátky
vrátit nemínila.
 „Mám řidičák,“ pokračoval, když
jsem neodpověděla. „Přísahám.
Umím řídit auto. A nechystám se ho
ukrást ani nic takového.“
Obočí mi vylétlo vzhůru. „Já…
jsem si nemyslela, že bys to
udělal.“
Rider naklonil hlavu na stranu.
Fakt si myslel, že něčemu takovému
věřím? Sehnula jsem se, zvedla
batoh, vytáhla z něj klíčky a podala
mu je. Sevřel kolem nich dlouhé
prsty. Beze slova jsem obešla auto,
nasedla na místo spolujezdce
a hodila batoh na zadní sedadlo.
Rider vměstnal své dlouhé tělo
za volant. S rozpačitým úsměvem si
poupravil sedadlo. Otočil klíčkem
v zapalování a vycouval. Zadíval se
na mě, zatímco projížděl mezi
řadami aut, ale mlčel.
Ruce jsem měla sbalené do pěstí
a myšlenky mi vířily hlavou rychlostí
hurikánu. Odejít ze školy takhle
bylo šílené z mnoha důvodů. Stejně
jako když se včera večer ukázal
u mě doma, Carl a Rosa by se
zlobili, kdyby se o tomhle dozvěděli.
Právě teď však na ničem z toho
nezáleželo.
Jak se vůbec v pondělí budu moct
objevit ve škole? Opřela jsem se
do sedadla, klouby na prstech mě
bolely. Pomalu jsem se přinutila
uvolnit pěsti.
Hleděla jsem z okna a nejprve
neměla páru, kam Rider míří, ale
doprava v ulicích se rychle přeplnila
a poznala jsem, že míříme pryč
z města po jedné ze starších silnic,
která byla pořád ucpaná.
„Budeš mít problémy, jestli
nepřijedeš domů hned po škole?“
zeptal se.
No, kdyby Rosa a Carl věděli, co
dělám a kde jsem, měla bych
obrovský problém, ale nedozvědí se
to. „Nevrátí se domů tak brzy.“
„Super.“ Když jsem po něm
koukla, zjistila jsem, že se soustředí
na cestu. „Nechci tě dostat
do potíží.“
Zvedla jsem ruce za hlavu, chytila
si vlasy a začala je splétat
do tlustého copu. „Proč bys mě měl
dostat do potíží?“
Střelil po mně prázdným
pohledem, kterému jsem
nerozuměla. Chvíli bylo ticho
a Rider se zase soustředil na cestu.
„Vědí ti lidi, co si tě vzali, že jsme
na sebe narazili?“
Přikývla jsem. „Řekla jsem jim
o tom.“
Rider povytáhl obočí. Asi jsem ho
překvapila. „A vědí o mně?
Z dřívějška?“
Začala jsem přikyvovat, ale
přiměla jsem se promluvit. „Vědí.“
„Všechno?“ zajímal se.
„Skoro všechno,“ zašeptala jsem.
Pomalu přikývl. „Co říkají na to,
že jsme my dva zase spolu?“ Tváře
mu zrůžověly. „Myslím na to, že
chodíme do stejné školy?“
Připadalo mi to od něj jako
podivná otázka, pak mi však došlo,
kam tím míří. Asi si myslel, že Rosa
a Carl nebudou rádi, že je zpátky,
kvůli tomu, kdo je, ale to se pletl.
Bylo to kvůli tomu, co
reprezentoval.
Aspoň jsem v to doufala.
„Oni… se o mě prostě bojí,
abych… zapadla,“ odpověděla jsem
po pravdě, „abych to zvládla, což…
očividně nedokážu.“
Sval na čelisti mu zacukal, než
jsem však mohla něco říct, pronesl:
„Jmenuju se Rider Stark.“
Hm.
„Rád pracuju rukama,“
pokračoval, zatímco zpomaloval
a na stopce zabrzdil. „A nemám rád
školní učebny.“ Pohlédl na mě
a sklopil řasy. „Říct, že nemám rád
školní učebny, by asi nebylo
nejlepší, ale mohl bych třeba říct,
že nemám rád banány.“
„Banány?“
S úsměvem přikývl. „Asi před
třema lety jsem zjistil, že ty
zatracený věci absolutně
nesnáším.“
„Ale jsou to prostě banány.“
„Ovoce z pekla.“
Překvapeně jsem se zasmála. „To
je k smíchu.“
Usmál se ještě víc, až na mě
vykoukl dolíček. „Je to pravda.
A teď ty.“
Věděla jsem, proč to dělá. Snažil
se dokázat, že to, co po nás učitel
v rétorice žádal, je něco, co
zvládnu, ale očividně to tak nebylo.
Jaký mělo smysl, abych to dělala
teď? Nebylo to totéž.
„Myško?“ pobídl mě jemně, já
jsem však zavrtěla hlavou.
Odpověděl až po chvíli. „Dobře.“
Pustila jsem vlasy a vyhlédla
z okna, když vnitřek auta zalila tma.
Projížděli jsme podjezdem. Za pár
okamžiků Rider odbočil doprava
a zastavil na malém parkovišti před
dlouhou obdélníkovou budovou,
která měla víc rozbitých oken než
zasklených. „Kde to jsme?“
Rider vypnul motor a odjistil si
bezpečnostní pás. „Je to stará
továrna. Vypadá hrozně, ale je to
bezpečný. Slibuju.“
Pohlédla jsem na zlověstně
působící barák, který jako by
vyskočil z duchařských hororů, jež
jsem ráda sledovala v televizi.
Vidíte? Duchařské horory. To jsem
mohla ve třídě říct, že mám ráda.
Kdyby mi tvrdil kdokoli jiný, že je
ten barák bezpečný, zůstala bych
sedět v autě, ale i po čtyřech letech
odloučení jsem Riderovi pořád
důvěřovala. Odepnula jsem si pás
a vystoupila z auta.
Připojil se ke mně a strčil si klíčky
od auta do kapsy. Šli jsme
po rozpraskaném chodníku, z něhož
puklinami vyrůstal plevel. Velké
kusy chodníku úplně chyběly.
Vzhlédla jsem k obloze. Ve vzduchu
byl cítit déšť. Přiblížili jsme se
k dvoukřídlým dveřím s vybledlou
červenou barvou.
 „Nepůjdeme dovnitř. Ne dnes.“
Bude nějaké později? V hrudi mi
zapustila kořeny zvláštní nervozita.
Nevšímala jsem si toho a pomyslela
si, že je dobře, že nejdeme dovnitř.
Hlavně proto, že jsem čtvrtý den
ve škole opravdu nepotřebovala
k útěku z vyučování přidat ještě
vloupání.
Navíc jsem si byla jistá, že tu
straší.
Sklonil ruku a teplými prsty našel
tu mou. Když mě chytil, překvapilo
mě to a snažila jsem se
nezakopnout. Vedl mě podél
budovy. Staré cihlové zdi zatuchle
páchly. Nemluvil, jen mě vedl dál
za zapomenuté popelnice. Potom
zamířil doleva. Uviděla jsem několik
starých kamenných piknikových
stolů a pak i zadní část budovy.
Zastavila jsem se na místě.
Překvapením jsem otevřela pusu.
Nevěděla jsem, kam se dřív dívat –
tolik tu bylo barev. Někdo proměnil
starou šedivou zeď v živoucí
kaleidoskop barev. Žluté, zelené,
fialové, modré, černé, bílé. Nechala
jsem oči bloudit a uviděla velká
písmena – iniciály a slova, která
nevypadala anglicky. Byly tu
nástěnné malby lidí a vozidel,
budov a vlaků. Všechno bylo
namalováno sprejem. Většina
z toho by zahanbovala moje
mýdlové výtvory. Talent vyjádřený
ve spletitých písmenech
a v detailech obličejů byl úžasný.
Zvládnout tohle všechno pouhým
sprejem? Nedokázala bych to ani
štětcem, ani kdyby mi ruku vedl
sám Diego Rivera.
Vzpomněla jsem si na červené
skvrny, které jsem viděla
na Riderových prstech, a otočila se
k němu. Malinko se pousmál, pustil
mou ruku a šel k pomalované
stěně. Dlouhé nohy ho odnesly až
do poloviny délky budovy. Zastavil
se před namalovaným mladým
klukem. Přišla jsem k němu blíž
a objala se kolem pasu, zatímco on
přejel rukou po rameni toho
tmavovlasého chlapce. Detaily té
postavy mě přiváděly k úžasu –
od rukou zastrčených v kapsách
obnošených džín po bílé tričko,
které vypadalo tak skutečné, tak
tenké, jako by mělo z jeho útlého
těla odletět. Kluk vzhlížel ke graffiti
nad sebou, byl to však hlavně výraz
v jeho obličeji, co mě zasáhlo.
Beznaděj.
Odrážela se v jeho světlých
hnědozelených očích. Zkáza byla
zachycena i v linii chlapeckých úst,
v jeho zamračeném, pozdviženém
obočí. Bezútěšnost z toho
vyzařovala tak silně, až byste si
na ni skoro mohli sáhnout.
Zatemňovala vzduch. Znala jsem
ten výraz. Viděla jsem ho. Cítila
jsem ho.
Říkal tím: Bude takový můj život
navždy? Nebude budoucnost jiná,
než je dnešní den?
„Párkrát mě přistihli při tagování,“
promluvil Rider a ustoupil od zdi.
Strčil si ruce do kapes obnošených
džín, stejně jako ten kluk na stěně.
„Ale tohle je jedno z míst, kde
máme dovoleno malovat
a nedostaneme se do problémů.
Pomáhá mi to pročistit si hlavu.
Když tvořím obraz, ve skutečnosti
nepřemýšlím.“
„Tohle… to jsi udělal ty?“
„Jo.“
Jako omráčená jsem zírala
na toho chlapce. Vytvořil tohle jen
sprejem? Zcela ohromená jsem
pomalu potřásla hlavou. Rider měl
vždycky talent. Jako dítě si kreslil
na každý volný kousek papíru, ale
tohle bylo neuvěřitelné. Nemohla
jsem na to přestat zírat.
A nedokázala jsem zastavit tlak,
jenž mi svíral hrudník, a pálení slz,
které mi ucpávaly hrdlo. Věděla
jsem, že ty slzy nevyhrknou ven,
nikdy se to nestalo. Už ne. Jak jsem
ho však pozorovala, chtěla jsem
brečet, protože hluboko uvnitř jsem
věděla, i když jsem si to nechtěla
přiznat, že ten smutný, zničený kluk
na zdi je Rider.
„Viděla jsi Graffiti Alley nebo to
další skladiště?“ zeptal se Rider.
Myslel tím místa v Baltimoru, kde se
umělci mohli vyřádit v graffiti, aniž
by je město potrestalo.
Přikývla jsem. „Jednou jsem se
v Graffiti Alley byla podívat.“ Přejela
jsem pohledem z něj na zeď. „Jsou
krásné… jako tohle místo. Je to
úžasné. Že jsi to udělal ty.“
Rider pokrčil ramenem. „Nic to
není.“
„Je to neuvěřitelné.“ Pomyslela
jsem na své vyřezávání z mýdla
a skoro se zasmála. „Já… nic
takového nedokážu.“
Naklonil hlavu na stranu. „Mohl
bych ti to ukázat.“
Přiškrceně jsem se zasmála. Byla
jsem si téměř jistá, že by to
dopadlo stejně, jako když dáte
rozzuřenému batoleti do ruky
pastelku a řeknete mu, aby
vybarvovalo omalovánky
a nepřetahovalo linie.
Rider se ke mně otočil a vzhlédl
k těžkým tmavým mrakům.
„Myslím, kdybys chtěla. Existují
další místa, kde můžeš malovat
a nedostat se do problémů.“
 Pohlédla jsem zpátky na zeď
a snažila se představit si, že
vytvářím něco tak úžasného.
Skončila bych u hůlkové postavičky
jako dítě z mateřské školy. „Nerada
bych něco zničila.“
Napůl se ušklíbl. „Nic bys
nezničila. Slibuju.“
Tím jsem si nebyla jistá.
Neodpověděla jsem a zadívala se
na toho namalovaného kluka.
Napadlo mě, jestli sem Rider někdy
přivedl Paige. Okamžitě jsem
věděla, že to je hloupá myšlenka.
Ovšem že ano. Pravděpodobně
tohle dělali společně.
„Je Paige… Taguje Paige taky?“
zajímala jsem se a tváře mi
zahořely.
„Jestli maluje nebo taguje?“ Rider
se usmál a zavrtěl hlavou.
„Na začátku možná. Sice sem se
mnou chodívala a sledovala mě, ale
upřímně si nemyslím, že by ji to
bavilo.“
Pohlédla jsem zase na zeď.
„Nebude jí vadit, že… mi ukážeš,
jak to děláš?“
„Ne,“ odpověděl okamžitě.
„Nebude. Proč by mělo?“
Fakt jsem neměla páru, co na to
říct.
„Ona ví, že jsi pro mě důležitá,
Myško.“ Přistoupil ke mně blíž.
„A jak už jsem ti říkal, je to drsná
holka. Neskamarádí se s lidmi
snadno, ale s tebou jo, nakonec.“
Odmlčel se. „Nebude jí vadit, že
s tebou trávím čas.“
Pomalu jsem se na něj zadívala.
Myslela jsem, že bych mu měla
vysvětlit, že to jeho holce může
vadit, a nemohla bych se jí divit, ale
musela jsem vzít v úvahu, co mi
řekl. Znal ji mnohem líp než já
a včera ve třídě Paige nebyla zlá.
Jenom mě upozornila na to, jak se
věci mají. To jsem mohla
respektovat. Rider a já můžeme být
kamarádi – vždycky jsme byli
kamarádi. Možná se časem s Paige
spřátelíme.
Alespoň tahle část mého života,
mého života s touhle novou verzí
Ridera, by mohla fungovat.
Otočila jsem se k pomalované
zdi. Nebylo možné, abych byla
v tomhle dobrá, ale co se tím může
pokazit? V břiše mi malinko zavířilo.
„Dobře.“
Usmál se i s dolíčkem a mně vír
v břiše zesílil. Naše pohledy se
střetly a já jsem se rychle zadívala
stranou. Najednou mi bylo horko.
Měla jsem chuť se zatahat za límec
trička, ale to by bylo moc divné,
abych o tom i vážně uvažovala.
„Chceš už jet zpátky?“ zeptal se.
Když jsem vzhlédla, stál blíž. Vůbec
jsem ho neslyšela se pohnout.
„Myško?“
Vyučování už skončilo a já bych
měla opravdu jet domů, ale…
nechtěla jsem. Ještě ne. Na tomhle
místě bylo cosi mírumilovného
navzdory vzdálenému hučení
dopravy a houkajícím klaksonům.
Zavrtěla jsem hlavou.
Okamžik mě pozoroval a pak
přešel ke starému kamennému
piknikovému stolu a posadil se.
Za minutku jsem se k němu
připojila. Dlouho ani jeden z nás
nepromluvil. Jako bych propadla
králičí norou. Kolikrát v minulosti
jsme seděli takhle vedle sebe?
Odlepila jsem jazyk od patra.
„Není to divné?“
„Co?“ zeptal se a opřel se lokty
o stůl za sebou. Zaklonil se a sklopil
řasy.
„Tohle. Sedět tady, jako… jako by
neuplynul žádný čas.“ Do tváří mi
stoupla horkost. „Prostě je to
divné.“
Po chvíli mlčení promluvil: „Jo, je
to divný, ale dobrý. Nebo ne?“
„Jo,“ zamumlala jsem.
Rider do mě šťouchl kolenem.
„Jsem ale rád, že tu jsme a užíváme
si tuhle divnost.“
Tváře mi zahořely a usmála jsem
se. „Já taky.“ Chvíli mi hleděl do očí
a pak přesunul pozornost ke zdi
pokryté graffiti. Krátce jsem se
nadechla. Byla to dokonalá
příležitost se ho zeptat, jak žil
poslední čtyři roky. Měla jsem tolik
otázek. „Jak dlouho… žiješ
u Hectorovy babičky?“
Rider stáhl obočí. „Asi tři roky.“
„A ten domov… předtím?“
„Nebylo to tam zlý,“ odpověděl
a natáhl nohy. „Nebylo tam moc
děcek.“ Tiše se zasmál. „Vlastně mě
to překvapilo, když mě poslali
k paní Lunové. Bylo mi skoro
patnáct. Napadlo mě, jaký to má
smysl?“
 Chápala jsem, co tím myslí, ale
měl štěstí, protože moc lidí
puberťáky, kteří strávili v systému
pěstounské péče celý život, nechce.
Rozhodně bylo překvapující, že si ho
někdo vzal. „Jsi… u paní Lunové…
šťastný?“
„Jo…“ Přimhouřil oči a pohnul
prsty, roztáhl je a zase sevřel
do pěsti. Na stůl dopadla dešťová
kapka. „Je to hodná ženská.“
Čekala jsem, že mi poví víc, že se
rozpovídá, ale ztichl tak, že jsem
uvažovala nad tím, co mi dosud
řekl. Otevřela jsem pusu, zadíval se
však na mě a slova mi na jazyku
odumřela.
 Promluvil tak tiše, že jsem ho
sotva slyšela: „Myslíš někdy…
myslíš někdy na tu noc?“
Vnitřnosti se mi stáhly a zavrtěla
jsem hlavou „ne“, což nebyla lež.
Dělala jsem, co bylo v mých silách,
abych na tu noc nemyslela.
Jenomže včera v noci se můj mozek
rozhodl, že mi to přehraje znovu.
„A ty?“ zašeptala jsem a nebyla
jsem schopná se na něj podívat.
„Někdy.“ Odmlčel se a sklouzl
rukama po džínách. „Někdy myslím
na jiné večery, víš, kdy se ten hajzl
opil a přišli za ním jeho kamarádi.“
Každá část mého těla se napjala
a neodvažovala jsem se ani
hlesnout, protože jsem věděla,
o jakých jiných večerech mluví.
„A někdy doufám, že jsou všichni
včetně Henryho mrtví.“ Zasmál se
bez špetky humoru. „To znamená,
že jsem strašnej člověk, co?“
„Ne,“ odpověděla jsem okamžitě.
„Neznamená to, že jsi strašný
člověk.“ V ústech mi vyschlo
a v myšlenkách jsem se vrátila
k těm večerům, kdy Henryho
kamarádi byli v našem domě.
Někteří se na mě dívali tak, jak by
se žádný chlap na malou holku
dívat neměl. A byli tam i jiní, kteří
úplně stejně hleděli na Ridera –
někteří po něm vystartovali. Ti druzí
by se ke mně dostali, kdyby nebylo
Ridera. „Udělali ti někdy…?“
Rider zavrtěl hlavou. „Ne.
Vždycky jsem byl rychlejší a oni byli
pokaždý moc opilí. Měl jsem štěstí.“
Nebyla jsem si jistá, jestli se dalo
mluvit o štěstí.
„Měli bychom už jet,“ řekl a vstal,
když na rozpraskaný asfalt dopadla
další dešťová kapka. „Brzy začne lít
jak z konve.“
Vstala jsem a následovala ho
k hondě. Pohybovala jsem se ztuha.
Když Rider nasedl do auta
a zabouchl dveře, otočila jsem se
a zadívala se na pomalovanou
cihlovou zeď. Graffiti můžou být
jenom písmena, jasná květina,
ženská tvář nebo malý kluk
vzhlížející k obloze bez naděje
na lepší zítřek, ale za každým
kouskem umění se skrýval příběh.
Každý z nich vyprávěl beze slov. Já
jsem snažila o totéž, jenže jsem
nebyla obrazem na zdi.
„Jmenuju se Mallory… Dodgová.“
Zhluboka jsem se nadechla
a nemluvila k nikomu. „Ráda… ráda
čtu. A nemám ráda… nemám ráda,
kdo jsem.“
 11. kapitola
V sobotu chtěl Carl připravit snídani
a popovídat si jako vždycky, proto
jsme nestihli dorazit do Přístavu
a sejít se s Ainsley dřív než
v poledne. Byla to sobotní rutina,
pokud jeho nebo Rosu nezavolali
do nemocnice.
Carl připravil svoje slavné vafle –
slavné v jeho vlastní hlavě – ale pro
mě byly speciální, protože jsem je
nikdy dřív neměla, až u nich. Vafle
s borůvkami a jahodami každé
sobotní ráno. Byly speciální, protože
jsem věděla, že na světě žije
mnoho dětí, které tohle nezažívají
a nikdy nezažily.
V polovině snídaně se lehký hovor
proměnil ve vážný a mířil na mě.
Rosa promluvila jako první
po druhém hrnku kafe. „Víš, včera
nám volali ze školy.“
Ztuhla jsem s vidličkou jahod
na půl cesty k otevřeným ústům.
A to jsem slíbila Riderovi, že se
nedostanu do problémů.
Rosa odložila svou vidličku
na talíř vedle drobečků z vaflí. Jinak
už měla talíř čistý. Můj vypadal jako
sirupové jezero. „Vlastně nám volal
pan Santos.“
Zavřela jsem oči.
„Mluvili jsme s ním oba,“ dodal
Carl. Vafle, které jsem nedávno
polkla, mi v žaludku zhořkly.
„Vysvětlil nám, že jsi včera ve třídě
měla potíže během cvičení
v mluvení před třídou.“
Otevřela jsem oči a odložila
vidličku. Už jsem neměla hlad.
A cítila jsem se tak – zavrtěla jsem
se na židli – nepříjemně.
„Pověděl nám, že tě tvůj spolužák
omluvil, že se ti udělalo zle a že
kvůli tomu jsi odešla,“ pokračoval
Carl. „Taky nám sdělil, že šlo
o Ridera.“
Proboha.
Měla jsem chuť si zalézt pod stůl.
„O tom si promluvíme
za okamžik.“ Rosa zvedla ruku
a Carla umlčela. „Nebylo ti včera
zle, že ne?“
Lhát by bylo asi lepší než jim
předhodit svoje selhání, ale zavrtěla
jsem hlavou. Ticho se protahovalo,
já jsem k sobě tiskla rty a hleděla
do talíře. Musejí být tak moc
zklamaní. První týden ve škole, a už
jim kvůli mně volali.
„To je v pořádku.“ Rosa mi
položila ruku na paži. Vzhlédla
jsem. „Carl i já jsme očekávali, že
se na tvé cestě vyskytne pár
karambolů. Věděli jsme, že rétorika
nebude nic snadného. Tys to věděla
taky.“
 Měla pravdu. Přiznat selhání tím
však nebylo o nic snazší.
„Škola o tom ví,“ promluvil Carl
a přilákal mou pozornost.
„Co… co vědí?“
Založil si paže na stole
a předklonil se. „Mluvili jsme se
školou, když tě přijali, a řekli jim, že
můžeš mít občas nějaké obtíže.“
Brada mi málem spadla až
na podlahu. „Vy… jste… Cože?“
„Nerozebírali jsme to
do podrobností, Mallory, a setkali
jsme se jen s tvými učiteli,
ředitelem a s paní Dehavenovou,
jednou z poradkyň,“ vysvětlila Rosa.
„Jenom aby na tebe dohlídli pro
případ, že by se stalo něco, o čem
bychom měli vědět.“
Jenom asi se všemi! Proboha.
Kůže mi mravenčila a opřela jsem
se v židli. Hleděla jsem na ně, aniž
bych je skutečně viděla. Nedokázala
jsem vidět víc než to, že všichni ti
lidi věděli o mých obtížích celý
týden, kdy jsem přesvědčovala
samu sebe, že je to pro mě nový
začátek.
„Museli to vědět,“ dodal Carl.
Oznámil to jako fakt, ale já jsem
s tím nesouhlasila. Jazyk se mi
v ústech odlepil.
„Během včerejšího rozhovoru
s panem Santosem jsme se
na něčem dohodli,“ pokračoval
a mně se jazyk zase na patro
přilepil. „Úplně to chápe, Mallory.
Chci, abys to věděla. Rozumí tomu,
jak je pro tebe obtížné předstoupit
před třídu a mluvit.“
Možná jsem přestala dýchat.
„Rétorika je podmínkou k získání
maturity, ale už i dříve udělala
škola studentům ústupky,“
promluvila tiše Rosa. „Pan Santos
byl velice ochotný to udělat i v tvém
případě.“
Ztuhla jsem. „Ale…“
„Souhlasil, že místo proslovu před
třídou jako ostatní studenti se s ním
můžeš domluvit na čase a přednést
proslov jen před ním,“ vysvětlil Carl
a já jsem si náhle připadala duchem
nepřítomná, jako by mluvili
o někom jiném. „Tak budeš
schopná plnit zadané úkoly, ale
za jiných podmínek.“
Rosa mě poplácala po paži. „To
je dobrá zpráva.“
„To…“ Zavrtěla jsem hlavou,
úplně rozhozená. „Všichni… to
budou vědět.“
Carl se zamračil.
„Moji spolužáci budou vědět, že…
to nedokážu udělat a že mám něco,
co… oni nemají. Všichni budou
muset… mluvit ve třídě, a já ne?
Musím… to udělat.“
 Carl naklonil hlavu na stranu.
„Zlato, hlavně potřebuješ tím
předmětem projít.“
„Potřebuju mnohem víc… Být
normální. A mít proslov jenom před
panem Santosem není totéž,“
protestovala jsem a zadívala se
z jednoho na druhého. „Já to
zvládnu.“
„Víme, že ano. Nakonec,“ řekla
Rosa a já sebou cukla. Nakonec.
Jako by nevěřili, že bych to zvládla
teď. „Ale nyní to musíš brát
po malých krůčcích. Za čtyři roky jsi
udělala obrovský pokrok. Je
v pořádku být po tolika změnách
opatrná, chápeš?“
 Nechápala jsem to, avšak vůle se
hádat ze mě pomalu vyprchávala
a spustila jsem ruce do klína. „Nikdy
jste nemuseli takhle… zasáhnout
kvůli Marquette, že ne?“
Rosa a Carl na mě zírali.
Nevím, proč jsem ta slova
vypustila z úst. Neměla jsem tušení
a chtěla jsem je vzít zpět.
Carl se zhluboka nadechl.
„Nemuseli.“
Propletla jsem prsty.
Rosa vstala a sebrala svůj
a Carlův talíř. „Dojedla jsi?“ zeptala
se, a když jsem přikývla, vzala i můj
talíř.
„Od toho chlapce bylo hezké, že
tě omluvil,“ prohlásil Carl. Sklouzla
jsem k němu očima.
„Od chlapce?“ zeptala jsem se.
„Od Ridera,“ opravil se a ramena
se mi napjala. „Pan Santos nám
sdělil, že odešel ze třídy, aby tě
zkontroloval. A že se už nevrátil.“
Bože, mohl by dnešní den začít
znovu? Nevylezla bych z postele.
Nebo bych zůstala nahoře
a dokončila tu sovu, kterou jsem
začala vyřezávat včera večer. Nic
mě neuklidnilo rychleji než práce
s mýdlem. Pomohlo mi to po tom
všem, co se stalo na rétorice
a s Riderem. Vyřezala jsem malé
tělíčko, vyrývala peříčka a malé
rovné uši.
Vrátila jsem se myšlenkami
zpátky k tématu. „On… přišel
za mnou, aby se ujistil, že jsem
v pořádku.“
Carl mě pozoroval. „Trávíš s ním
hodně času?“
„Máme… spolu jen rétoriku,“
odpověděla jsem a cítila se trochu
provinile, že neříkám celou pravdu.
Přikryla jsem to jen částečnou
pravdou. „U oběda… sedávám
s holkou, se kterou chodím
na angličtinu a rétoriku. Jmenuje se
Keira.“
„To moc ráda slyším.“ Rosa
k nám stála zády a odstraňovala
zbytky z talířů do odpadků. „Rider
s tebou nemá oběd ve stejnou
dobu?“
„Ne.“ Pochybovala jsem, že by
ocenili, kdyby věděli, že Rider
začátkem týdne zmeškal hodinu,
aby se mnou mohl být na obědě.
Carl na mě pořád hleděl, jako by
se mi snažil číst myšlenky. „Má
o tebe zájem, Mallory?“
„Cože?“ zamrkala jsem.
Rosa se prudce otočila a upřela
na něj pohled.
„Zajímá se o tebe víc než jen jako
o kamarádku?“ zopakoval.
Bože…
Ach, bože…
 Tváře mi zrudly. „Chodí s jednou
holkou!“
Teď zamrkala Rosa.
„Opravdu?“ V Carlově hlase
zazněla úleva. „No, tedy…“ Odmlčel
se a s úsměvem se opřel v židli.
„Myslím, že je čas uklidit a vydat se
na cestu.“
Hleděla jsem na něj.
Rosa na něj taky zírala.
Potom jsme vstali, uklidili
a odjeli. O škole ani o Riderovi už
se nezmínili, ale jakmile jsme přijeli
do Přístavu a zahlédla jsem Ainsley,
stalo se to tématem hovoru, hned
jak byli z doslechu.
Seděly jsme na jedné z mnoha
laviček otočených k Přístavu,
zatímco Rosa a Carl si prohlíželi věci
na trhu o několik metrů dál. Ze
zálivu vanul studený vítr a házel
Ainsley dlouhé blond vlasy
do obličeje.
Ainsley byla krásná holka. Jako
jedna z těch univerzálně krásných
holek, které by nikdo jinak
nepopsal. Měla modré oči, dokonalé
lícní kosti a pěkný nos. Krásnější
než její vzhled byla už jen její
osobnost. Vážně. Ainsley byla
možná kurážná a drzá, ale v jádru
milá holka. Pokud ji tedy někdo
nevytočil. Pak to byl jiný příběh.
Na začátku, když jsme se poprvé
poznaly díky domácímu vzdělávání,
se mnou měla neuvěřitelnou
trpělivost, vtahovala mě do hovorů,
zatímco ostatní to už dávno vzdali.
Snažila se o to každý týden, kdy se
všechny děti sešly, abychom se učili
společně.
Mít kamarádku bylo nejprve
zvláštní. Dlouhou dobu jsem se
nekamarádila s nikým jiným než
s Riderem a od té doby… s nikým
jiným. Někdy pro mě bylo povídání
obtížné, protože jsme se viděly jen
jednou týdně, někdy dvakrát.
Ovšem vedle Rivasových byla
zřejmě to nejlepší, co mě potkalo.
Navíc mohla nosit overal, aniž by
v tom vypadala jako přerostlé
batole. Dnes měla na sobě světle
modrý s tmavším modrým
rozpínacím svetrem. Moc jí to
slušelo. Kdybych si to na sebe vzala
já, asi bych se dobrovolně zamkla
v pokoji.
„Jsem ráda, žes jim o Riderovi
řekla,“ prohlásila, ale já jsem fakt
moc nechápala, proč se jí ulevilo,
protože jsem se cítila přesně
opačně. Seděla pootočená ke mně,
jednu nohu skrčenou pod sebou,
druhá jí visela z lavičky. Mluvila
tiše, aby nás nikdo neslyšel.
„Protože co bys pak dělala, kdyby
přišli do školy a uviděli ho?“
 Opravdu jsem pochybovala, že by
se bezdůvodně ukázali v Lands
High. Protože už ale do školy volali,
aby se ujistili, že na mě učitelé
dohlédnou, existovala možnost, že
by je jeden z jejich špehů o Riderovi
informoval. Když jsem o tom
Ainsley řekla a taky o tom, co pro
mě domluvili s panem Santosem,
dokonale rozuměla tomu, proč mě
to zahanbuje.
„Trochu si… přeju, abych jim to
neřekla,“ přiznala jsem.
Ainsley se necítila nesvá, když
jsem se nadlouho odmlčela.
„Povědět jim o tom je lepší!“
vykřikla tiše. Zakřenila jsem se.
„Hele, ty víš, že nejsem vzorem
upřímnosti, ale jenom říkám, že si
myslím, že je rozumné být k nim
upřímná.“
Rozumné to bylo z mnoha
očividných důvodů. Jenže jedna věc
je být rozumná a něco jiného mít
důvtip a to druhé znamená, že jsem
si ještě měla nechat Ridera jako
tajemství.
„Ale asi bych jim být tebou
neříkala, že byl u vás doma,“
prohlásila.
Protočila jsem panenky
a zakřenila se.
„Když jsi jim však o něm řekla,
tak ho můžeš, víš, pozvat domů,
aniž bys o něm musela lhát,“
dumala nahlas. Modré oči se
skrývaly za velikými slunečními
brýlemi. Venku nebylo tak jasno,
poslední dobou si však Ainsley
stěžovala, že má oči moc citlivé
na světlo. Vtipkovaly jsme o tom,
že se proměňuje v upírku. „A je mi
jasné, že s ním chceš trávit víc
času.“
Kousla jsem se do rtu a zadívala
se k zálivu. Voda se mírně vlnila.
O kus dál vítr unášel čluny. Chtěla
jsem se s Riderem vídat častěji,
zejména mimo školu. Ještě tolik
jsme si toho neřekli a já… No,
prostě jsem chtěla být s ním.
 „Mallory?“ šťouchla mě do paže.
Zadívala jsem se na ni, nejistá,
jak své pocity vložit do slov.
Vyžadovalo by to úsilí a právě teď
také hlas stejně tak pronikavý, jako
měly ty vřeštící divoké kachny
ve vodě.
Po chvíli se Ainsley zeptala:
„Chceš ho znovu líp poznat?“
Znovu ho poznat. Takové zvláštní
spojení. Přimhouřila jsem oči.
„Chci.“
Zachytila pramen svých vlasů
a odhodila si ho z obličeje. „Ale?“
„Ale… je to divné.“ Otřela jsem si
ruce o stehna. „Myslím tím, že je to
mezi námi stejné, ale zároveň jiné.
Jako by se on… pohnul dál, a já…“
„Tys ušla taky dlouhou cestu,“
namítla tiše Ainsley.
Skutečně? Někdy jsem měla
pocit, že jsem od života plného
strachu a beznaděje ušla daleko,
ale jindy jsem si připadala, jako
bych se pořád ještě choulila v koutě
v šatníku a poslouchala zvuk pěstí,
jak buší do těla.
Na okamžik jsem se zamyslela
nad tím klukem namalovaným
na zdi továrny a nad Riderovými
slovy. Možná jsem nebyla jediná,
kdo stále ještě bojuje s minulostí.
Zavrtěla jsem hlavou a pročistila
si ji. „On… má holku.“
 Obočí jí vyskočila až nad
obroučky slunečních brýlí. „Aha.“
Po chvíli dodala: „Neber to špatně,
prosím tě, ale co to s tím má
společného? Chci říct, že jste se
přece teprve potkali a tak.“
„Já vím a neříkám, že je problém,
že má holku,“ vysvětlila jsem. Nebyl
to problém. No, očividně jsem si
všímala Ridera i jinak než jen jako
kamarádka, ale kdo by se mi divil?
A věděla jsem, že on mě tak
nevnímá. Nikdy to tak nebylo
a nikdy nebude, ať už má holku,
nebo ne. Nedokázala jsem ani
uvažovat nad tím, že by opětoval
i jen krapet těch víc než
kamarádských citů. „Ale myslím si,
že se jí nelíbí, že se z nás
s Riderem… zase stávají kamarádi.“
„Proč myslíš?“
Pověděla jsem Ainsley o tom, jak
se mnou Paige mluvila u mé skříňky
a co mi řekla ve třídě, když se Rider
neukázal na hodině.
„Kruci.“ Stáhla obočí. „Částečně
chápu, proč není tvoje fanynka.
Zjevila ses odnikud a on je
nadšený, že tě znovu potkal. Musí
být pro ni těžké se s tím srovnat.“
„Já vím.“
„Ale vy dva jste staří kamarádi,
tak se s tím vyrovnat musí. A zní to,
že tě Rider ve svém životě chce. Co
udělal jako první, když měl
příležitost? Objal tě, že jo?“ Přikývla
jsem a ona pokračovala: „A taky se
u tebe jednoho dne ukázal a pak
za tebou vyběhl, když jsi ve třídě
zpanikařila.“
Ainsley mluvila bez obalu.
„Potom tě odvezl na skvělé místo
a ukázal ti svou práci – opravdu
super úžasné umělecké dílo,
doplním jen tak na okraj. Takže
skutečně chce, aby ses stala
součástí jeho života. Ona se s tím
zkrátka musí smířit.“
Pomalu jsem přikývla.
Po chvíli se tiše zeptala: „Jak to
zvládáš, že je zase s tebou? Vím, že
byl pro tebe v minulosti hodně
důležitý.“
Mluvila skoro jako Rosa. „Jsem
v pohodě.“
„Určitě?“
Znovu jsem přikývla. Okamžik
na mě hleděla a pak to nechala být.
Byly jsme kamarádky dost dlouho
na to, aby poznala, když jsem
nechtěla něco víc rozebírat.
Ainsley to respektovala.
Zadívala jsem se k tržišti a viděla
Rosu, jak si prohlíží stánek
s použitými knihami. Carl držel Rosu
za ruku a v druhé ruce svíral knihu.
Usmála jsem se a zadívala se
zpátky na Ainsley. „A co ty a Todd?“
 Měli docela vážný vztah. Teda
aspoň jsem si to myslela, protože
se spolu vyspali. Podle mě sex
znamená, že je vztah vážnější.
Řekla mi, že to bylo docela
neohrabané, ale ne špatné. Neznělo
to právě povzbudivě, ale když jsem
teď já pomyslela na sex, vybavil se
mi Rider. Přišlo to jako blesk
z čistého nebe.
Sice jsem neměla žádné
zkušenosti, ale Ainsley mi všechno
řekla a měla jsem bujnou
představivost. A taky internetové
připojení, takže…
Teď jsem si představovala ta
široká ramena, ale bez trička.
Z jeho objetí jsem věděla, že je
ve formě. V žilách mi proudil žár
a najednou jsem si přála, abych si
vzala jen tílko a šortky. Bylo mi
horko a napadlo mě, jestli on…
Proboha, fakt s tím musím
okamžitě přestat. Tváře mi hořely.
Ainsley naštěstí sledovala chlapa,
který běžel kolem. Chlapa bez
trička. Taky byl ve formě.
„V pohodě. Od začátku školy jsem
ho moc neviděla.“ Pokrčila rameny,
neznělo to však nijak zvlášť
zklamaně. „Je teď posedlý
vysokými školami. O ničem jiném
ani nemluví.“
Věděla jsem, že Ainsley stejně
jako já plánuje, že půjde
na Marylandskou univerzitu, protože
tam studovali její rodiče. Mě už tam
předběžně přijali, ale nebyla jsem si
jistá, co má v plánu Todd. „Jakými…
školami?“
„Ach, asi tak milionem.“ I když
jsem jí neviděla do očí, poznala
jsem, že protočila panenky. „Zřejmě
chce jít někam na sever. Myslí si, že
se dostane na jednu ze škol, co
patří do Ivy League. Vím, že to
nezní hezky, ale on zkrátka tak
chytrý není.“
S Toddem jsem se setkala jenom
jednou. Nebyla jsem si jistá, jak
moc je chytrý, ale připadal mi jako
fajn kluk. Taky jsem se domnívala,
že on si o mně pravděpodobně
myslí, že jsem podivínka.
„Uf,“ vydechla Ainsley a natáhla
si nohy. „Chce, abych s ním a jeho
kamarády šla zítra do kina.“
Kruci. Slyšela jsem od Ainsley
dost, abych věděla, že z toho není
nadšená.
„A nedokážu vymyslet dostatečně
dobrou výmluvu, jak z toho
vycouvat, protože on ví, že sáhnu
po jakékoli příležitosti, abych
vypadla z domu.“ Odmlčela se
a podívala se na mě. „Můžeme
předstírat, že máš neštovice a že se
o tebe musím postarat?“
 Zasmála jsem se.
Ainsley si povzdechla. „Asi ne.
Prostě… nesnáším jeho kamarády.
Všichni si myslí, že jsou něco víc
než já, protože mám domácí
vzdělávání. Neustále mají kecy
o tom, jak těžké pro mě musí být
stýkat se s ‚normálními‘ lidmi. A víš
co?“
Povytáhla jsem obočí.
„Není pro mě snadné se s nimi
stýkat, protože si jsem docela jistá,
že většina z nich opravdu věří, že
první dodatek k ústavě o svobodě
projevu znamená, že můžou říct
cokoli bez následků. Jenže je
neochrání, když napíšou něco
primitivního na Facebooku a vyhodí
je z fotbalového týmu nebo tak
něco!“
Pousmála jsem se.
Ainsley rozhodila ruce a já jsem
potlačila úsměv. „Tak to přece
nefunguje, že ne? Nedává ti to
volnost. Si představ, že jeden z jeho
kamarádů se se mnou o tom minulý
týden dohadoval! Machroval
a snažil se mi – úplně nesprávně –
první dodatek vysvětlovat. Pokusil
se mi namluvit, že to znamená, že
si může říkat, cokoli chce, protože
je to jeho názor, a ten je chráněný.
Svoboda projevu, křičel. No, možná
tě to chrání před státními orgány,
ale ne před čímkoli jiným, když
na to dojde. Nemohla jsem uvěřit,
že to myslí vážně.“
Alespoň jsem už nemyslela
na sex.
„Kromě toho všechny projevy ani
chráněné nejsou, jsem si jistá, že to
zakladatelé ústavy ustanovili hned
na začátku docela jasně.“ Prudce se
nadechla. „Proboha, jsem jako
z reklamy na pojištění. Chce se mi
řvát: ‚Takhle to nefunguje! Takhle
to vůbec nefunguje!‘ Hele, křič si
své názory ze střechy, ale proboha,
přestaň si myslet, že tě první
dodatek ochrání před ztrátou
zaměstnání nebo před vyhazovem
z domu bratrstva. Nebo… nebo!
Před tím, že někdo jiný bude mít
odlišný názor.“
Ainsley uvažovala, že se dá
na práva.
„A jo, umím plynně mluvit třemi
jazyky,“ pokračovala. „Jenže oni se
ke mně chovají, jako bych byla
nějaká blbka jen proto, že se místo
ve škole učím doma.“ Ramena jí
poklesla. „Nerada to říkám, ale…
nesnáším je.“
„To mě mrzí,“ poznamenala jsem.
Ainsley zavrtěla hlavou a dlouhé
prameny rovných vlasů se jí rozlétly
ve větru. „To nic. Zvládnu to.“
Ainsley ano. Vždycky všechno
nějak zvládla.
Po chvíli zasténala: „Bože, bolí
mě hlava.“ Zvedla ruku a protřela si
obočí nad levým okem. „Nevím,
jestli je to nervozitou ze zítřka nebo
jestli mám zánět dutin nebo jestli
jde o moje oči nebo co.“
Zamračila jsem se. „Tvoje oči… tě
poslední dobou trápí často.“
„Opravdu?“ Našpulila rty. „Asi jo.
Prostě mám špatný zrak. Však víš.“
Věděla jsem to moc dobře.
Ainsley by asi měla nosit brýle
častěji, protože jsem neměla
tušení, jak bez nich vůbec něco vidí.
Kdysi jsem si je zkusila a bylo to
jako vidět svět skrz legrační zrcadla,
jaká mívají v zrcadlových bludištích.
Jednou jsem se jí zeptala, proč je
nenosí, ale přísahala, že bez nich
vidí, co vidět potřebuje, aspoň tak
to tvrdila.
Přehodila mi paži okolo ramen,
přisunula se blíž a opřela se mi
hlavou o rameno. „Nezlob se
na mě, ale z čistě sobeckých
důvodů se vrátím ještě k Riderovi.
Doufám, že vy dva spolu budete
trávit hodně času a že pak bychom
mohli zajít na dvojité rande. Ne že
by to bylo jako skutečné rande, ale
skoro. Víš, proč chci jít s vámi
na dvojité rande?“
Povytáhla jsem koutky rtů.
 „Protože jsi báječná,“ odpověděla
se smíchem. „A někdo báječný by
se mi hodil, když jsem s Toddem.“
Něco mě napadlo. „Máš… Todda
opravdu ráda?“
Ainsley si povzdechla. „Dobrá
otázka. Nevím. Myslím, že ho mám
ráda právě teď, ale asi to nevydrží
navždy.“
Mohla bych Ainsley říct, že „právě
teď“ je zatraceně dobré. Že nikdo
z nás neví, co nám budoucnost
přinese. Že nám může být
budoucnost vyrvána z rukou. Místo
toho jsem se usmála a snažila se
nepředstavovat si všechna ta
„rande“, která plánovala pro mě
a Ridera a která se nikdy
neuskuteční.
Rozhodla jsem se „právě teď“
vyzkoušet sama.
 12. kapitola
V pondělí ráno jsem cestou do školy
tak pevně svírala volant, až mi
zbělely klouby na rukou. Vnitřnosti
se mi celou dobu kroutily. Nechtělo
se mi tam ani ukázat, protože jaký
to mělo smysl? Dohoda, kterou Carl
s panem Santosem udělal,
znamenala, že se ve skutečnosti
nikam neposunuju.
Ale musela jsem jít do třídy.
I když budu říkat proslovy jen před
jednou osobou, musím se tam
ukázat. Kdybych to neudělala, byla
bych ta samá holka, která se
na sebe sotva dokázala podívat
do zrcadla, natož s někým
promluvila.
Pomyslela jsem na Ainsley
a na to, jak je pro mě pořád obtížné
s ní mluvit, i když je to má nejbližší
kamarádka. Nenáviděla jsem, že
jsem pozvedla stydlivost na zcela
novou stravující úroveň. Stydlivost
pro to podle doktora Tafta ani
nebylo to správné označení. Jenže
přesně tak o mně lidé smýšleli.
Mallory je zkrátka stydlivá.
Mallory musí vylézt ze své ulity.
Jestli jsem skutečně v ulitě, je
nějaká titanová a zatraceně odolná.
Když jsem odbočila za roh
do chodby vedoucí k mé skříňce,
klopýtla jsem, protože jsem uviděla
Paige, jak se o ni opírá.
Bože, to ne.
Měla jsem tušení, že od ní
nemůžu očekávat nic podobného,
jako když tu na mě čekal Jayden.
Probudil se ve mně instinkt
a dožadoval se, abych se otočila
a odešla do třídy. Sice jsem u sebe
neměla učebnice na dopoledne, ale
mohla bych se pro ně zastavit
později. Nebo to možná neskončí
špatně. To bych fakt byla moc ráda.
Chtěla jsem, aby se vztah mezi
mnou a Paige urovnal, protože byla
pro Ridera důležitá.
Paige otočila hlavu a spatřila mě.
Na útěk už bylo pozdě. Nebo ne.
Pořád jsem ještě mohla vzít nohy
na ramena. Červené rty se zkroutily
do úsměšku. „Čau, Myško.“
Výsměšně vypustila Riderovu
přezdívku, odtáhla se od skříňky
a zůstala stát pár kroků před ní.
„Docela mě překvapuje, žes
do školy po tom svém malém
pátečním incidentu vůbec dorazila.“
Zpomalila jsem a táhla nohy
za sebou, jako bych se brodila
tuhnoucím betonem. Moje původní
podezření se ukázalo jako správné.
Tohle neskončí dobře.
Založila si paže a pozorovala mě.
Nevšímala si studentů, kteří se
kolem nás zastavovali a koukali
na nás. Nebo si jich možná všímala.
Možná věděla, že přitahuje
pozornost ostatních. V ústech mi
vyschlo.
„Ani se nebudu ptát, proč ti ruplo
v bedně,“ promluvila a pozvedla
medové obočí. „Vím proč. Chudinka
malá Myška nerada mluví.“
Nějaká holka se zasmála a ozvalo
se i klukovské uchechtnutí.
Vnitřnosti se mi dál kroutily. Cítila
jsem, jak se mi svírá hrdlo.
Uteč, zařval ten hlásek v mé
hlavě. Uteč pryč.
Sevřela jsem čelisti takovou silou,
až jsem v líci ucítila ostrou bolest.
Se srdcem bušícím jak ocelový
buben jsem začala Paige obcházet.
Možná mě nechá projít k mé
skříňce. Jestli po mně chce jenom
házet urážky, ať si poslouží. Už
jsem zažila horší věci. Protáhla
jsem se kolem ní a došla ke své
skříňce z opačné strany. Nemůže mi
říct nic, co bych už někdy dřív
neslyšela.
„Vím, o co ti jde,“ pokračovala
a otočila se ke mně. „Jedeš
po Riderovi. A to je ubohý. Fakt
ubohý.“
Sahala jsem po skříňce a cukla
sebou. Nejela jsem po Riderovi. Ne
tak, jak to myslela. Kdyby mě
nechala na pokoji, nakonec by to
viděla sama.
Nemohla by prostě odejít? To
po ní vážně chci tak moc?
Paige však nikam nešla.
Studenými prsty mi sevřela
předloktí, pevně, ale ne bolestivě.
Zvedla jsem bradu a naše pohledy
se střetly. Paige sklonila hlavu. „Ty
jsi to poslední, co teď Rider
potřebuje. Copak? Myslíš si, že
o tobě a o něm nevím? Myslíš si, že
nevím, že pro Ridera jsi pořád ta
ubohá malá myška, kterou musí
chránit?“
Sevřela jsem naprázdno prsty
a svaly na zádech se mi napjaly.
 Krutý úsměšek na její tváři
povadl a pak už na mě nezírala,
jako bych nebyla hodna ani
vzduchu, který dýchá. Hleděla
na mě vážnýma očima. „Mluvil
o tobě – o holce, která nikdy
nemluvila a které mu bylo líto.
Hodně mi toho o tobě napovídal.“
Ochraptěle vydechla. „Na začátku –
když začal bydlet u Hectora – mluvil
daleko víc o tobě než o sobě. Řekl
mi, co se stalo.“
Zírala jsem na ni se staženým
žaludkem. Z jejího hlasu
odkapávalo znechucení. Hruď se mi
stáhla. Svěřila jsem se se svou
minulostí Ainsley, ale ta by to nikdy
nezneužila proti mně. Tahle holka
by však mohla. Mohla by to vykecat
každému. Jak jí o mně mohl Rider
všechno říct? Uzrálo ve mně
zklamání a zahltilo už tak
roztříštěné myšlenky. Vůbec jsem
tuhle holku neznala, a ona o mně
věděla věci, se kterými jsem se
svěřila Ainsley až po několika
měsících kamarádství.
„Nesnažím se být mrcha,“ dodala
a mě napadlo, že na někoho, kdo se
nesnaží, jí to jde moc dobře. „Jenže
Rider žil s pocitem viny, co ho
znám, a teprve letos se mi zdá, že
se přes to přenesl. A teď ses
vrátila. To je to poslední, co teď
potřebuje.“
Pocit viny? Pomalu jsem zamrkala
a hruď mi naplnil zvláštní prázdný
pocit. Jak mi začala docházet
Paigina slova, otupěla jsem. Rider
se jí svěřoval se svými problémy.
S věcmi o nás dvou, o kterých se
nemluví. A cítil se provinile – kvůli
tomu, co se mi stalo. Jeho soucit se
na mě přilepil tak, že ho nebude
snadné smýt.
Paige přimhouřila oči, potom
zavrtěla hlavou a pustila mě. V tom
okamžiku jsem si uvědomila, že
máme publikum. Nemyslím, že nás
slyšeli, ale rozhodně nás pozorovali.
Byla jsem však moc rozhozená
na to, abych se cítila poníženě.
„Bože, seš fakt blbá,“ vyštěkla
Paige. „Zíráš na mě, jako bys
neměla páru, o čem mluvím. Proč
jinak bys…?“
Slova ze mě vyhrkla, vytryskla
přes knedlík, který mi uzavíral
hrdlo. „Nejsem blbá.“
Paige překvapením spadla brada.
Po chvíli mumlání studentů okolo
nás utichlo. „To jsi právě promluvila
ke mně?“
Přerušil nás hlas: „Nebuď
cabrona. Vím, že je to těžký a že asi
nic jinýho na tomhle světě nemáš,
ale Ježíši, už toho nech.“
Střelila jsem pohledem
po Jaydenovi. Zhluboka jsem se
nadechla a přivítala tu vůni, která
na tom klukovi ulpívala zřejmě
neustále.
Paige zrůžověly tváře a otočila se
k němu. „Jak jsi mě to právě
nazval?“
Naklonil hlavu na stranu a zadíval
se na ni. „Víš, co jsem řekl. A víš, že
je to pravda, jestli teda nejseš
estupido.“
Paige přimhouřila oči, ale Jayden
ji vystrnadil z cesty, abych se
dostala ke své skříňce. Nerozhlížela
jsem se po malém davu, co se
kolem nás utvořil, otevřela jsem
dvířka a rychle si vyměnila
učebnice. Sotva jsem si
uvědomovala, co dělám. Hlavu
jsem měla ponořenou v minulosti,
a když jsem se otočila, Paige už
zmizela a Jayden tu stál s typickým
ospalým úsměvem na obličeji.
„Doprovodím tě do třídy,
muñeca?“
Už jsem slovo muñeca slyšela.
Carl tak občas říkal Rose a ona se
usmívala, když to uslyšela.
S třesoucíma se rukama jsem
přikývla a zvedla popruh batohu.
„Mám skříňku kousek dál na týhle
chodbě,“ vysvětlil. „Mám důvod tu
být, na rozdíl od Paige.“
Vnitřnosti se mi zkroutily ještě
víc, protože to znamenalo, že mě
Paige úmyslně vyhledávala.
Jayden kráčel vedle mě, já jsem
šla přeplněnou chodbou se
skloněnou hlavou a oči upírala
do země. Napadlo mě, jestli kvůli
mně přijde pozdě do své třídy, ale
pochybovala jsem, že by mu to
vadilo.
„Můžu se tě na něco zeptat?“
Přikývla jsem.
Projel rukou přes svoje nakrátko
zastřižené kudrny. „Proč nemluvíš?
Myslím jako, když to přece umíš.
Slyšel jsem tě. Tak proč nemluvíš
jako pořád, víš?“
Nevydej ani hlásku.
 Ta tři slova se mi ozývala v hlavě,
jak jsem se ze všech sil snažila
rozvázat jazyk. Dávalo by slovo
„přizpůsobení“ Jaydenovi smysl,
kdybych mu to vysvětlila, nebo by si
myslel, že jsem zkrátka divná? Spíš
to druhé. Doktor Taft vysvětlil Rose
a Carlovi, že tak málo mluvím kvůli
posttraumatické stresové poruše
a že jsem se přizpůsobila
podmínkám, ve kterých jsem žila,
a proto se chovala co nejtišeji.
Celou tu věc jsem si prostudovala,
včetně části o Pavlovových
podmíněných reflexech. Alespoň
jsem neslintala, když zazvonilo.
Byla jsem jen negativními
podmínkami vytrénována, abych
nezpůsobovala zvuk a nedovolila,
aby mě někdo viděl nebo slyšel.
„Hele, to je v pohodě. Nedělej si
s tím starosti. Jak už jsem ti jednou
říkal, mluvit budu já. Prostě mi to
jde. Víš, co o mně říkají, muñeca?
Že dokážu prodat led Eskymákovi.
Jsem prostě tak dobrej
a okouzlující.“ Protože se usmíval,
nedokázala jsem říct, jestli mluví
vážně, nebo ne. „Myslím, že to
jednou budu dělat, až vypadnu
z tohohle prokletýho místa. Dám se
na obchod. Vydělám balík.“ Odmlčel
se. „Na rozdíl od Paige. Ta kdyby se
snažila někomu něco prodat, jenom
by toho člověka nasrala.“
Roztřeseně jsem se nadechla.
„Jak ji může… mít Rider rád?“
Zastavil se a zadíval se na mě.
„Paige?“
„Promiň,“ vyhrkla jsem okamžitě,
když jsem si uvědomila, že mi Rider
říkal, že se Paige zná s Hectorem
a Jaydenem už od dětství. „Je to
tvoje kamarádka a…“
„Jo, je moje kamarádka, ale
nechová se k tobě dobře, takže se
nemusíš omlouvat. K Riderovi se
tak nechová. A pochybuju, že by se
takhle předváděla, kdyby byl poblíž.
Ne že by měla co skrývat. Jen by si
před ním dávala pozor.“
 Jayden vytáhl z kapsy velký mobil
– ještě se leskl novotou. Ťukl
do displeje a rychle zkontroloval
zprávy. Zamračil se. „Každopádně
prostě Paige ignoruj. Asi jsi už
stejně…“ Odmlčel se.
Když jsem vzhlédla, k mojí třídě
už to bylo jen pár kroků, ale na ni
se nedíval. Před námi se objevil fakt
velký kluk a přicházel chodbou
k nám. Musel chodit do čtvrťáku
a navíc si poslední ročník tak jednou
nebo třikrát zopakovat. Zíral
na Jaydena tak jako ten druhý
chlápek tenkrát, když jsem Jaydena
viděla poprvé.
„Mierda,“ zamumlal Jayden
a začal couvat. Zadíval se na mě.
„Tak zatím, muñeca.“
Neměla jsem čas odpovědět.
Prudce se otočil a rychle vyrazil
po chodbě opačným směrem, rukou
si vzadu povytáhl opasek kalhot.
„Hej! Jaydene!“ zavolal ten starší
kluk a zrychlil. „Kam se ženeš,
hochu?“
Ohlédla jsem se a spatřila
Jaydena, jak zatáčí za roh. Když
jsem se obrátila, odnikud se tu
zjevil jeho starší bratr a přibližoval
se k tomu staršímu klukovi zezadu.
Hector zatínal čelisti a položil tomu
klukovi ruku na rameno.
„Co se děje, Bradene?“ chtěl
vědět Hector.
Braden se prudce otočil a setřásl
z ramene Hectorovu ruku. Jeho hlas
zněl rozhněvaně. „Víš moc dobře, co
se děje. Jerome je napruženej kvůli
tvýmu stupidnímu bráchovi a valí se
na nás zasraný problémy.
A nedovolím, aby mě spláchly. Musí
napravit…“
Zapadla jsem do třídy, zrovna
když se náš třídní vyloudal
na chodbu a zavolal na oba kluky
jménem. Skousla jsem spodní ret
a pospíšila si na volnou židli vzadu.
Kdykoli jsem Jaydena viděla, skoro
pokaždé se objevily problémy. To
nemohlo znamenat nic dobrého.
 Poté co jsem se usadila
a zazvonilo, srazilo mě to silou
rozjetého náklaďáku. Myšlenky
na Jaydena odpluly a uvědomila
jsem si, že jsem provedla něco, co
jsem nikdy dřív neudělala.
Postavila jsem se Paige.
Byla to jenom dvě slova.
Ale dokázala jsem to. Postavila
jsem se jí.
 13. kapitola
Můj vítězný pocit byl silný, plál
jasným světlem až do oběda
a odpoledního vyučování. Seděla
jsem zase s Keirou. Sice jsem
nemluvila, ale nezdálo se, že by
moje mlčení někomu vadilo.
Postavit se Paige byl obrovský
krok. Jako bych vystoupala
na Mount Everest a neumřela při
tom, tak obrovský. Dvakrát se mezi
nás vložil Jayden, ale tentokrát
jsem to byla já. Možná o nic moc
nešlo, ale pro mě to znamenalo
hodně.
Teprve když jsem měla jít
na poslední hodinu, začal sebou
můj žaludek zase házet. Rétorika.
Ráno a moje malé vítězství jako by
se odehrálo před dávnou dobou.
Nejenže se tam musím znovu
ukázat, ale taky budu muset znovu
vidět Paige.
Vzala jsem si učebnici, strčila si ji
do batohu a vstala. Jestli jsem se
domnívala, že jsem ráno měla
pocit, jako bych nohy vláčela
betonem, teď jako bych se brodila
tekutým pískem i betonem
dohromady.
Ale když jsem vyšla ze třídy
a rozhlédla se po chodbě, srdce mi
v hrudi poskočilo. Špatná reakce,
moc špatná, ale nedokázala jsem ji
potlačit.
Rider na mě čekal před učebnou,
opíral se o skříňky naproti ní, ruce
měl zastrčené v kapsách
obnošených džín s roztřepenými
nohavicemi.
Zadrhl se mi dech a vnitřnosti se
mi zkroutily ze zcela jiného důvodu
než dřív. Když zvedl řasy a zadíval
se na mě zlatohnědýma očima,
žilami mi kolovalo hřejivé teplo.
Rider vypadal… Bože, vypadal
k nakousnutí.
Tak nádherně, jak jsem ani
netušila, že může kluk v pubertě
vypadat. Jako středoškoláci
v televizi, když je hrají
pětadvacetiletí herci.
Hnědočerné vlasy měl
rozcuchané, jako by se probudil,
umyl si vlasy a nechal je uschnout,
jak se jim chtělo. Od vysokých
lícních kostí se mu odráželo jasně
žluté světlo. Plné rty měl v jednom
koutku mírně povytažené. Obrázek
na jeho modrém tričku, které mu
obepínalo široká ramena, byl tak
vybledlý, že nešlo poznat, co
na něm je.
Když se napřímil, zvedl ruku
a odhodil si vlasy z čela. Nová jizva
nad jeho obočím vybledla, sotva
byste si jí všimli. To mě potěšilo.
Šla jsem k němu a snažila se
neusmívat jako blázen.
„Ahoj, Myško,“ řekl. Slovo Myško
znělo z jeho úst zcela jinak, než
když ho vyplivla Paige. Hebce, sytě,
ohromně. „Co máš v plánu?“
Tehdy mi došlo, zatímco jsem
uhýbala z cesty proudu studentů, že
mě vyhlíží tady před třídou, protože
ví, co mě čeká. Chtěl znát můj plán
předem. Jestli půjdu na hodinu,
nebo to zabalím. Hluboko uvnitř
jsem věděla, že by mě podpořil, ať
už si vyberu jakkoli.
Srdce mi roztálo a namlouvala
jsem si, že takhle by se cítil každý,
ale kolem toho vřelého pocitu se
obtočil pramínek viny. Kvůli Riderovi
mi srdce nemělo co roztávat. Ne
z jeho blízkosti.
A došlo mi i něco dalšího. Paige
mi řekla, že mě Rider vždycky
ochraňoval a že ho nějak ovlivňuju,
že to dělá zase. Věřila, že
po Riderovi jedu. Vědomě jsem nic
nedělala, ale určitým způsobem
měla pravdu. Rider mě omluvil,
když jsem utekla ze třídy,
následoval mě ven a teď byl tady,
ochotný udělat cokoli, co budu
potřebovat.
Pořád mě ochraňoval.
Cítila jsem se uboze.
„Půjdeš tam, nebo ne?“ zeptal se
a vzhlédl, když mi někdo lehce
narazil do ramene. Přimhouřil oči.
Odkašlala jsem si. Měla jsem
nutkání uprchnout, protože tak by
to bylo nejjednodušší, ale taky
krátkozraké. Věděla jsem to.
Kdybych se nevrátila na rétoriku,
nikdy bych si to neodpustila.
Narovnala jsem ramena a přikývla.
„Půjdu.“
Tvářil se netečně, jen koutek úst
mu povyskočil a na tváři se objevil
dolíček, který prozářil chodbu. „Tak
pojďme na to.“
„Počkej.“ Popadla jsem ho
za paži.
Vypadal překvapeně. Nebyl
zvyklý, že bych po něm chňapala.
Otevřela jsem ústa, připravená se
ho zeptat, co pověděl Paige. Chtěla
jsem vědět, co všechno o mně ví.
Taky bych ráda věděla, jestli se
ke mně chová tak, jak se chová, ze
soucitu. Začala jsem mluvit, ale
obklopili nás studenti. Nebyli jsme
sami a tohle mi připadalo spíš jako
soukromý rozhovor. Takový, který
bychom neměli vést během volné
minuty nebo dvou mezi hodinami.
„Myško?“
Usmála jsem se a pustila ho.
Rider zvedl ruku a promnul si bradu.
Tentokrát měl na prstech modré
skvrny.
 „Ty… jsi zase maloval?“ zvolila
jsem raději bezpečné téma.
Přesunul ošoupaný zápisník
do druhé ruky. „Tak trochu.“
Čekala jsem na podrobnější
odpověď, zatímco jsme se vydali
ke schodišti a scházeli dolů. Rider
šel vedle mě a zabíral většinu
prostoru. Studenti se kolem něj
museli provlékat bokem, ale on si
toho nevšímal.
Nebo mu to bylo jedno.
Jenže k tomu nic víc nedodal.
Proto jsem se, jak jsem sunula ruku
po studeném kovovém zábradlí,
přiměla zeptat: „Co znamená… tak
trochu?“
 Na podestě jsme se otočili.
„Po večerech pracuju. Někdy.“
To mě překvapilo. „Pracuješ?“
„Po škole, párkrát v týdnu.“
Pohlédl na mě a tiše se zasmál.
„Vypadáš, jako bych ti řekl, že
přemýšlím, že se chystám na výlov
krabů.“
Jak jsme scházeli poslední
schody, zamrkala jsem. „Jenom…
jsem to nevěděla. Kde pracuješ?“
„Nedaleko od místa, kde
zůstávám,“ vysvětlil.
„Zůstáváš?“ zopakovala jsem,
protože mi přišlo divné, že tak mluví
o místě, kde žije s Hectorovou
a Jaydenovou babičkou.
 Přikývl. „V autodílně ve stejné
ulici, kde bydlí paní Lunová. Dělám
pro majitele nějaký drobnosti.
Nástřiky na zakázku a takový věci.“
„Páni,“ zamumlala jsem
a vzpomněla si, že se o dílně zmínil
v pátek před Paige. Rider otevřel
dveře a podržel mi je – prošla jsem
pod jeho nataženou paží. „To je
skvělé. Chci říct, že ti musí
opravdu… důvěřovat, když tě to
nechá dělat.“
Rider pokrčil ramenem, jako by
o nic nešlo, ale tváře mu mírně
zčervenaly. Moc jsem toho
o nástřicích aut na zakázku
nevěděla, ale tušila jsem, že to
musí být těžká práce, kde si
nemůžete moc dovolit chybovat.
To, že s něčím takovým někdo
důvěřoval klukovi v pubertě, bylo
úžasné. Chtěla jsem se ho zeptat,
jak tu práci získal, ale než jsem se
nadála, vcházeli jsme do třídy.
Šel po mém boku, a jak jsem
mířila dozadu, Keira zvedla ruku
a mávla na mě. Oplatila jsem jí to.
Během oběda si Keira většinu času
povídala s Jo o nové sestavě,
kterou nacvičovaly, což rozladilo
Annu.
Posadila jsem se a okamžitě si
otevřela učebnici. Slova se mi
rozpíjela. Hector dosedl na židli
před Riderem a zeptal se: „Jak se
cítíš, bebita?“
Nejdřív mi nedošlo, proč se ptá,
a vzpomněla jsem si, jak dohonil
toho kluka na chodbě, Bradena, ale
pak jsem si uvědomila, že jsem
odsud v pátek utekla jak šílená a že
mě Rider omluvil. Přikývla jsem
a pohlédla na Ridera. Opíral se se
založenými pažemi na židli, nohy si
natáhl pod stůl a přimhouřenýma
očima mě sledoval.
V krku mi vyschlo hned ze dvou
důvodů. Chtěla jsem se na něco
zeptat, ale Rider na mě zíral tak, že
jsem si toho byla příliš vědoma.
S pohledem upřeným na něj jsem
rozvázala jazyk. „Co znamená…
bebita?“
Rider zamrkal a pomalu rozevřel
rty. Zatvářil se překvapeně. Jo,
promluvila jsem před Hectorem.
Zatočila se mi z toho hlava. Sice to
bylo jen pár slov, bylo to však
poprvé, co jsem mu něco řekla.
Od chvíle, co jsme se s Riderem
znovu setkali, jsem před ním poprvé
na někoho promluvila. Nikdy nebyl
poblíž, když jsem mluvila
s Jaydenem.
Kousla jsem se do rtu, abych se
nezačala křenit, a koukla jsem
na Hectora.
Kulil na mě světle zelené oči
a pak se široce usmál. „Hm,
znamená to holčička.“
„Aha,“ zašeptala jsem a tváře mi
zahořely. Bylo to docela milé.
„Taky to znamená něco, jak by ti
říkat neměl,“ dodal Rider. Střelila
jsem pohledem zpátky na něj.
Hector se uchechtl, a když jsem
očima zalétla k němu, usmíval se.
Jednu paži měl přehozenou přes
opěradlo židle. „Moje chyba,“
zamumlal, ale nevypadal, že by se
cítil provinile.
Zkroutila jsem rty do malého
úsměvu.
Rider naklonil hlavu. „Hmm.“
V té chvíli jsem uviděla do třídy
vcházet Paige. Dlouhýma nohama
ukrajovala vzdálenost k nám. Jak
obcházela svůj stolek, usmála se
na Hectora, ale hned se neposadila.
Položila ruku Riderovi na rameno
a sklonila se k němu obličejem.
„Ahoj, zlato,“ řekla.
Upřela jsem pohled k tabuli.
Nepotřebovala jsem vidět, jak se
líbají, abych věděla, že to dělají.
Nepodívala jsem se jejich směrem,
ani když jsem uslyšela vrznout židli
po podlaze a Paige se posadila.
Cítila jsem v sobě divné pálení
a v ústech hořkou pachuť.
Hector mě pozoroval.
Usmála jsem se.
 Povytáhl koutek rtů.
O několik vteřin později pan
Santos vešel do třídy a zatleskal
rukama. Napjala jsem se a pohlédla
jeho směrem. Zčásti jsem čekala,
že se na mě zadívá, kývne na mě
nebo něco takového, čím by dal
najevo, že bude postupovat podle
dohody, co uzavřel s Carlem.
Ale neudělal to.
Pan Santos otevřel svoje skripta
a přešel před tabuli. Mluvil o našem
prvním projevu, který jsme měli
přednést za tři týdny. Informativní
proslov trvající tři minuty. Srdce mi
spadlo až do kalhot. Tři minuty?
První proslov bude trvat tři minuty?
To je věčnost. Přestože ho budu
moct přednést jenom před panem
Santosem, rozbušilo se mi srdce.
Snažila jsem se však myšlenky
zpomalit. Mám tři týdny na to, než
začnu vyšilovat, takže se musím
uklidnit a právě teď dávat pozor.
Zvládla jsem dostat myšlenky pod
kontrolu tak, abych si mohla rychle
dělat poznámky. Kdykoli jsem se
podívala na Ridera, vypadal, že
napůl spí. Rozhodně si nic nepsal.
Paige si poznámky dělala. Hector
hleděl do mobilu, co mu ležel
na stehně. Myslím, že jsem
na displeji v jednu chvíli viděla
výbuch bonbonů.
 Jakmile na konci hodiny
zazvonilo, chtěla jsem vyskočit
a vítězně zamávat pěstí ve vzduchu.
Dokázala jsem se ovládnout,
díkybohu, a místo toho jsem si
klidně sbalila věci.
Když jsem vstala, Hector už ze
třídy zmizel. Keira stála vpředu
a mluvila s panem Santosem. Rider
dlouhými prsty svíral zápisník
a čekal.
Na mě.
Jak jsem si přehodila popruh
batohu přes rameno, ucítila jsem
zase ten podivný pocit v žaludku
a tehdy jsem si uvědomila, že Paige
taky čeká.
 Na Ridera.
„Hej.“ Paige k němu přistoupila,
chytila ho za ruku a opřela se o něj.
Stejně jako předtím jsem se
usmála a odešla odtamtud, než
mohl kdokoli něco říct. Nebo jsem
se o to alespoň pokusila.
„Mallory.“ U dveří mě zastavil pan
Santos. „Můžeme si na okamžik
promluvit?“
Se ztuhlými rameny jsem ho
následovala ke katedře. Pozorovala
jsem ho, jak si zavírá skripta.
„Nezdržím vás dlouho. Jsem si
jistý, že byste už ráda byla pryč
odsud,“ pokračoval. Tmavá pokožka
kolem očí se mu zvrásnila, když se
usmál. „Jenom jsem vám chtěl říct,
že stoprocentně stojím za tím,
abyste své proslovy přednášela jen
přede mnou.“
Teď jsem měla promluvit, sdělit
mu, že chci říkat své proslovy jako
všichni ostatní. Mlčela jsem.
Pan Santos mluvil dál: „Také
jsem vám chtěl říct, že tomu
rozumím. Veřejný proslov je obtížný
pro kohokoli a pro někoho téměř
nemožný. Nebudu nikoho ze svých
studentů nutit, aby vstali a udělali
něco, co by jim způsobilo újmu.“
To bylo od něj… laskavé.
Přesto jsem mohla panu
Santosovi říct, že bych mohla
přednést proslov před třídou, že mi
to žádnou újmu nezpůsobí. Že
v sobě najdu kuráž a sílu a zvládnu
to.
Jenže jsem mlčela.
„Souhlasíte?“ zeptal se.
Přikývla jsem.
Pan Santos se usmál a taky
přikývl. „Tak vám přeji pěkný den,
Mallory.“
Otočila jsem se, vyšla ze třídy,
a než jsem mohla zapřemýšlet nad
tím, co mi pan Santos řekl, uviděla
jsem Ridera bez jeho holky.
Rozhlédla jsem se. „Kde je…
Paige?“
„Šla ven. Nemohla se mnou
čekat,“ odpověděl, jako by bylo
úplně normální, že ho tu nechala,
aby čekal na mě.
Otevřela jsem ústa a chystala se
mu říct o tom, co se stalo dnes
ráno, ale zase jsem je zaklapla.
„Musíš do své skříňky?“ zeptal se.
Přemýšlela jsem, jaké mám úkoly,
a zavrtěla jsem hlavou. Rider kývl
hlavou ke konci chodby.
„Doprovodím tě k autu?“
A přesně to udělal.
Zařadili jsme se do tenčícího se
proudu studentů, kteří mířili ven,
obklopovaly nás jejich vzrušené
hlasy. Teprve když jsem zahlédla
střechu svého auta, jak se leskne
na odpoledním slunci, Rider
promluvil: „Jsem rád, že dnešek
proběhl v klidu.“
Okamžitě jsem se usmála.
Od ucha k uchu. „Já… já taky.“
Zvedla jsem bradu a mírně se
nadechla. Rider na mě shlížel,
na rtech křivý úsměv. Ihned jsem se
ocitla o deset let zpátky.
Byla jsem menší, seděla jsem
na okraji hrbolaté úzké matrace.
Měla jsem prázdný žaludek, kroutil
se mi a kručel hladem. Uprostřed
léta bez klimatizace v domě se mi
vlasy lepily k tvářím a pot se mi
shromažďoval na místech, kde
neměl co dělat, když jste klidně
seděli.
Rider byl pryč celý den.
Slečna Becky v jednom ze svých
vzácných střízlivých okamžiků vzala
Ridera s sebou do obchodního domu
– do pěkného, klimatizovaného
nákupního střediska. Rider byl její
oblíbenec. Vzpomínám si, že jsem
brečela, protože jsem chtěla jít
taky, ale ona mi vyhubovala a řekla
mi, ať se přestanu chovat jako malé
děcko. Zůstala jsem v dusném
vzduchu pokoje celý den, protože
pan Henry byl doma a nechtěla
jsem přitahovat jeho pozornost.
Tehdy večer, když se Rider vrátil
domů, mi přinesl tu panenku.
 „Cítil jsem se špatně,“ prohlásil
a podal mi ji. Usmíval se tenkrát
stejně jako teď, se zvláštní
a okouzlující kombinací nejistoty
a sebedůvěry.
To, co mi Paige řekla předtím,
vyplulo na povrch ještě silněji.
Cítil jsem se špatně.
Tvrdila mi, že se Rider poslední
čtyři roky cítil provinile, a teď jsem
to zcela jasně viděla. Dávalo to
smysl. Rider v tom domě trpěl, ale
určitým způsobem se k němu
chovali líp než ke mně. Jeho pocit
viny podnítil bláznivou potřebu
odevzdat se osudu a postavit se
mezi mě a pěsti pana Henryho.
Když jsem se v jeho životě objevila
znovu, okamžitě se zase ujal role
mého ochránce. Cítila jsem…
Najednou jsem se cítila odporně.
Jako bych byla celý den venku
za dusného počasí. Měla jsem chuť
jít domů, svléknout se, spálit
oblečení a několik dní se sprchovat.
Soucit, který se mnou musel mít,
a velikost viny, kterou v sobě nosil,
mě dusily. V krku mě pálily hloupé
slzy.
Bože, tohle je tak ponižující.
Ustoupila jsem a pevněji sevřela
popruh batohu. Teď byla vhodná
doba si o tom promluvit. „Cítíš se
provinile?“
 Rider zamrkal. „Cože?“
„Cítil ses… někdy… kvůli mně…
provinile?“ zeptala jsem se a tlačila
ze sebe ta slova, i když mi to
ubližovalo.
Chvíli pohyboval ústy, dával
dohromady odpověď, a pak ztuhl,
jako by měl páteř z oceli. „Proč se
na to ptáš?“
„Proč mi neodpovíš?“ vrátila jsem
mu otázku.
„Ani nevím, co to je za otázku,
Myško. Nebo proč by sis něco
takového vůbec měla myslet.“
Povytáhla jsem obočí. „Ty…
opravdu nevíš?“
Ticho se táhlo a on pevněji sevřel
svůj zápisník. Neodpověděl a já
jsem se zhluboka nadechla. „Řekl
jsi… řekl jsi o mně Paige.“
„Ježíši.“ Uhnul pohledem a svěsil
hlavu. Sval na čelisti mu zacukal.
„Tohle ti namluvila ona, Myško? To
jako fakt?“
Pokrčila jsem ramenem. Neviděl
to, protože se na mě nedíval.
Pozoroval jasně žlutého
Volkswagena Brouka, jak couvá
z nedalekého parkovacího místa.
„Ne,“ zalhala jsem. „Neřekla mi to,
ale… přimělo mě to přemýšlet
o některých věcech.“
„Kdy? Vůbec jsem neviděl, že
byste vy dvě spolu mluvily.“
 „Narazila jsem na ni dnes ráno.“
Což byla částečně pravda a znělo to
líp, než kdybych mu řekla, že na mě
čekala.
„Myško…“
Vyčkávala jsem.
„Pověděl jsem jí něco z toho, co
se nám stalo. Když o tom
přemýšlím, asi jsem to dělat neměl.
Sakra. Nečekal jsem, že se znovu
setkáme nebo že vůbec někdy
nastane možnost, že by s tebou
Paige mluvila.“
Nebyla jsem si jistá, co si o tom
myslet, protože ani já jsem
nečekala, že ho ještě někdy uvidím.
Jenže ten pocit zrady nevymizel,
ležel mi v žaludku. Dokonce i v té
chvíli jsem si uvědomovala, že se
chovám nerozumně. To, že se Rider
s něčím svěřil Paige, neznamenalo,
že mě zradil, protože neměl
ke komu být loajální, přesto mě to
hodně bolelo.
„Neřekl jsem jí všechno.“
Ostře jsem se nadechla. „Ví… že
jsem moc nemluvila.“
„To jsem nebyl já, to jsem jí
nikdy neřekl.“ Zadíval se na mě
tvrdýma očima. „Minulé úterý přišla
za Hectorem a on se mě na tebe
ptal. Prozradil jsem mu, že jsi byla
tichá a málomluvná. Paige mě
musela zaslechnout, protože přímo
jí jsem to nikdy neřekl.“ Odmlčel se.
„Namluvila ti Paige, že jsem to
udělal?“
Zavrtěla jsem hlavou, přestože to
nebyla pravda.
Zhluboka se nadechl a pozvedl
ramena. Potom mi prsty zastrčil
za ucho pramen vlasů, který se mi
během dne uvolnil. Tvář mi mírně
zahořela a pak se žár přesunul
po páteři dolů, když mě Rider chytil
za zátylek.
Zírali jsme jeden na druhého
a nevěděla jsem, co říct. Vířily
ve mně protichůdné pocity a byla
jsem si jistá, že i kdybych neměla
problém používat svůj hlas, stejně
bych v téhle situaci nevěděla, co
říct.
Rider se na mě chvíli díval
a potom si mě tou rukou na mém
zátylku přitáhl blíž. Druhou paží mě
objal kolem zad. Objímal mě
srdečně a pevně.
Pak ustoupil, ale rukama se mě
pořád držel. „Promluvíme si
později?“
Usmála jsem se a přikývla.
Přestože mi byl jeho dotek příjemný
a to objetí ještě lepší, nemohla
jsem si nevšimnout, že mi Rider
neodpověděl na otázku.
 14. kapitola
V pondělí večer mi Rider poslal
zprávu. Jenom krátkou – popřál mi
dobrou noc a řekl mi Myško.
Tentokrát jsem se nezachovala jako
tupá husa a popřála mu taky
dobrou noc.
Druhý týden ve škole se docela
podobal tomu prvnímu. No, tak
trochu. Neutekla jsem z žádné
hodiny. Bod. Po pondělku už mě
víckrát návštěvou u mé skříňky
Paige nepřekvapila. Druhý bod.
Zřejmě pomohlo to, že jsem se jí
v pondělí postavila. Třetí bod.
Na hodině rétoriky mě v podstatě
ignorovala a otevřeně flirtovala
s Riderem. Od pondělí do čtvrtka
jsem při obědě seděla u Keiřina
stolu, a včera jsem dokonce
dokázala odpovědět na otázku. Ne
na jednu, ale rovnou na dvě! To
byla obrovská nadílka bodů.
Otázku mi položila Anna. Zvedla
zlomené zápěstí a zeptala se.
„Mělas někdy něco zlomeného,
Mallory?“
Špagety, které jsem naháněla
po talíři, mi ztěžka ulehly v žaludku,
jako by každá nudle byla zatížena
olovem. Vysoukala jsem ze sebe
ochraptělé: „Ano.“
„Kterou?“ zajímala se Keira
a přimhouřila tmavé oči.
Další dvě slova ze mě vypadla
jednodušeji: „Svůj nos.“
Naštěstí se nikdo nezeptal, jak se
mi to stalo, pravděpodobně proto,
že nám Join přítel začal vyprávět,
jak si jeho mladší brácha zlomil nos
dětskou plastovou baseballovou
pálkou, a to už chtělo talent. Sice
jsem toho během čtvrtečního oběda
neřekla moc, celkem tři slova, ale
byla to tři slova před mnoha lidmi
u stolu. I když šlo o banalitu, byla
jsem… no, tak na sebe hrdá, že
jsem se pochlubila Carlovi a Rose,
jakmile se večer vrátili z práce.
Byli taky hrdí.
 A ulevilo se jim.
Ten mlčenlivý pohled, který si
vyměnili, jsem si nemohla s ničím
splést. Snažila jsem se tím netrápit.
Nebylo to tak, že by nevěřili, že
střední školu zvládnu. Ovšem
věděla jsem, že si dělají starosti
a že se obávají, že to pro mě bude
moc velká zátěž, ale zvládala jsem
to a vydržela jsem déle než
na základní škole.
V pátek postával u vchodu
do jídelny Rider s rukama
v kapsách. Očividně se rozhodl, že
vynechá hodinu, a přestože bych
něco takového neměla podporovat,
byla jsem ráda, že ho vidím. Neměli
jsme moc čas si popovídat před
nebo po rétorice a už mě znovu
spontánně nenavštívil. Vystáli jsme
spolu řadu na oběd a Rider vzal
totéž, co poprvé – pizzu a mléko.
„Chceš si sednout tady, nebo
venku?“ zeptala jsem se.
Rider zkroutil rty a pohlédl
ke Keiřinu stolu. „Cokoli chceš. Máš
otevřené možnosti.“
Usmála jsem se. Měla jsem pocit,
že když půjdeme ke stolu v jídelně,
nebudeme mít šanci si skutečně
promluvit. Navíc se venku ochladilo,
jako by se léto rozhodlo utéct dřív,
než mělo skončit. „Ven?“
Jak jsme mířili ke starým
piknikovým stolům, nikdo nás
nezastavil. U několika z nich
posedávali studenti, ale našli jsme
si jeden volný. Rider se posadil
vedle mě, a ne naproti, jako seděli
někteří jiní studenti. Byl blízko,
lehce se mě dotýkal stehnem. Já…
Líbilo se mi to.
Díky tomu jsem si byla příliš
vědoma, že je vedle mě. Položil
přede mě tác. Všímala jsem si
každého jeho nádechu, jak otvíral
krabici s mlékem. Potom ji postavil
přede mě na tác. Když se opřel
levým loktem o stůl, cítila jsem
každé pohnutí lavičky.
Napila jsem se mléka. „Nebudeš
mít problém, když zameškáš tuhle
hodinu?“
Rider pokrčil rameny a otřel se
tak paží o tu mou. Líbilo se mi to,
ale nelíbila se mi ta vyhýbavá
odpověď. „Ridere?“
Vzal si plátek pizzy a pohlédl
na mě. „Nezáleží na tom.“
Zamračila jsem se. „Proč ne?“
Kousl si, a když dožvýkal,
vysvětlil: „Nakonec z toho předmětu
projdu. Takže na tom nezáleží.“
Rider byl chytrý. Dokonce i Keira
to poznala. Jako dítě na všechno
přišel rychleji než ostatní, ale
na docházce do školy záleželo. Vím,
že zní hloupě, že si něco takového
myslím, ale jak je možné, že
nebude mít problémy? Tak jsem se
ho na to zeptala, zatímco jsem
odlupovala salám z pizzy.
Neodpověděl ihned. „Upřímně? Je
jim to fuk.“
„Komu?“ Chtěla jsem odhodit
kolečko salámu na jeho talíř, ale
vzal mi ho a strčil si ho do pusy.
„Učitelům?“
„Jo. Myslím, že ode mě očekávají
úplné minimum.“ Napil se vody ze
své láhve a zakřenil se na mě.
„Jako že jim stačí, že se vůbec
ve třídě ukážu.“
Pomalu jsem zavrtěla hlavou.
„Nemyslím si, že je to pravda.“
 „Ze školy už ani nevolají paní
Lunové. Přestali s tím, když…
k čertu, když si uvědomili, že jsem
z pěstounské rodiny.“ Odfrkl si.
Nemohla jsem tomu uvěřit. „Stejně
tak to platí pro Paige, a ta ani
u pěstounů není. Je to tím, kde
bydlí. Fůra lidí to má stejně. Uvidí
tvou adresu a nezajímáš je.“
Zmateně jsem potřásla hlavou.
„Mou adresu?“
Rider zavrtěl hlavou. „Tvoji ne.
Tvoje adresa na ně udělá dojem.
Ale poloviny děcek z týhle školy?
Rozhodně ne.“ Zarazil se a pohlédl
na můj talíř. „Jíš?“
Protočila jsem panenky. „Nejsem
dítě. Umím… jíst sama.“
Rider povytáhl obočí a nemohla
jsem si nevšimnout, jak si mě začal
prohlížet od hlavy až k patě. Tváře
mi zrůžověly. „Věř mi,“ prohodil
chraplavým hlasem. Hlubokým.
„Vím to. Snažím se tomu
porozumět, ale vím to.“
Překvapením jsem otevřela pusu.
Vůbec jsem neměla páru, co na to
říct.
Rider pozoroval mou pizzu.
Tak jsem si ji teda vzala
a zakousla se. Lepší než tu sedět
a zírat na něj jako blázen.
„Každopádně nebudu mít
problém,“ dokončil, sebral ubrousek
a očistil si prsty.
Přemýšlela jsem nad tím, zatímco
jsem si podruhé ukousla a pak pizzu
znovu odložila na talíř. „Nebudeš
mít problémy, protože…“ Odloupla
jsem další kolečko salámu a podala
mu ho. Jeho prsty se otřely o moje
a ucítila jsem teplo. „… od tebe nic
neočekávají? Tak to myslíš?“
Rider znovu pozvedl rameno
a neodpověděl.
Kruci, tak takhle to myslel.
Znepokojilo mě to. Zadívala jsem se
na napůl snědenou pizzu. „Je to
pravda?“
Pohlédl na mě, sklopil řasy
a schoval tak své oči. „Myslím, že je
vlastně… fajn, že se na to vůbec
musíš ptát.“
Složila jsem si ruce v klíně. „Jak…
to myslíš?“
Dojedl vlastní kousek pizzy
a otočil se ke mně. Napřímila jsem
se, ale moc prostoru mezi námi
nebylo. Takhle jsem zblízka mohla
vidět zlaté flíčky v jeho očích, když
zvedl řasy. Maličko se usmál, ale
nijak vesele. „Jsi na dobrém místě,“
řekl. „Už čtyři roky. Vzali si tě dobří
lidi. Doktoři. Už nevedeš takový
život jako dřív.“
„Ale… říkal jsi, že paní Lunová je
hodná?“ Začala jsem si dělat
starosti. Lhal mi?
 Sáhl mezi nás a klepl mi
ukazováčkem po ruce. Dnes mu
ruce nepokrývaly skvrny od barvy.
„Taky že je. Je skvělá, ale… Hele,
na tom nezáleží.“ Přejel mi prstem
po dlani až k zápěstí. „Nemám
potíže a ani mi nic nehrozí.“
Jenže na tom záleželo, protože
mě to přimělo zamyslet se nad tím,
že je škole a učitelům Rider
ukradený. A ještě horší bylo, že ani
on sám si nemyslel, že by jim
na něm záležet mělo. Ale mělo by.
Chystala jsem se mu to říct, on mi
však obrátil ruku a propletl se mnou
prsty. Myšlenky se mi okamžitě
rozutekly.
 Rider mě držel za ruku.
Když jsme byli malí, dělával to
často, jenže teď to bylo tak jiné.
Tak moc, že jsem si nemohla
pomoct a zírala jsem na jeho ruku,
na to, o kolik je větší než moje,
drsnější a tvrdší.
Už nevedeš takový život jako
dřív.
Ale on ano, i když jsem měla
pocit, že nemusel.
Věděla jsem, že bych měla ruku
odtáhnout, a v duchu jsem se
napomenula, když jsem to
neudělala. Že mě držel, se zdálo
jako nevinné gesto, pochybovala
jsem však, že by to tak posuzovala
Paige. Ani bych se jí nemohla divit.
Rider mi ruku sevřel. „Co si myslíš
o tom proslovu, který musíme
přednést?“ zeptal se a změnil tak
téma. „Tvoje téma je tři větve
státní moci, je to tak?“
Přikývla jsem. Pověděla jsem mu
o té dohodě, kterou udělal Carl
s panem Santosem, a Rider si
myslel, že je to skvělé. Všichni se
pravděpodobně domnívali, že je to
skvělé, protože si nemysleli, že
bych to dokázala zvládnout jinak.
Santos nám pro první proslov
nedovolil, abychom si vybrali vlastní
téma, což mě nepřekvapilo. Rider
měl mluvit o různých druzích
výtvarného umění. Hleděla jsem
na naše spojené ruce. „To téma…
by mělo být snadné.“
„Bude.“ Pustil mou ruku, přejel mi
prsty po dlani a rozechvěl ji.
„Zvládneš to.“
Vzhledem k tomu, že jsem měla
na přípravu proslovu dva týdny
a několik dní, než ho budu muset
říct – navíc ne před třídou –, jsem si
myslela taky, že to zvládnu.
„Chceš si to nacvičit?“ zeptal se
a zvedl svou láhev s vodou.
„Vážně?“ podivila jsem se. Měla
jsem v plánu požádat Ainsley, aby
mi s tím pomohla, protože i když
budu říkat proslov jenom před
panem Santosem, ani tak to pro mě
nebude snadné. Dokonce se mi
i jen z toho, že jsem na to teď
pomyslela, stáhl žaludek. V žádném
případě bych nemohla požádat
Keiru. Moc bych se před ní styděla.
Rider přikývl. „Jo. Kdykoli se
budeš chtít sejít, sejdeme se.“
Srdce mi poskočilo. „A co tvoje
práce?“
„Ta je flexibilní.“ Pohlédl na talíř.
Věděla jsem, co řekne, ještě než se
zeptal.
„Jo,“ předběhla jsem ho. „Dojím
to.“
Usmál se a dolíček na mě
zamrkal. „To je moje holka.“
 Dech se mi zadrhl a připadala
jsem si hloupě, ale prostě se to
stalo. Dojedla jsem kousek pizzy
a pak vypila mléko. „Bude… Paige
nacvičovat s námi?“ zajímala jsem
se. Napadlo mě, že je to správná
otázka, protože si to musela
nacvičit taky.
Šťouchl do mě paží a málem
jsem to mléko upustila. „No, to si
nemyslím.“
Ostře jsem se na něj zadívala.
„Proč?“
Rider pokrčil rameny.
„Já… jsem s ní nemluvila,“
vyslovila jsem pomalu. Nebyla jsem
si jistá, co mu říct, protože jsem
Riderovi nepověděla o všem, co mi
Paige řekla.
„Já vím,“ přikývl.
„Ty…“ Tehdy mi to docvaklo
a přimhouřila jsem oči. Zaplavily mě
pochyby a podráždění. „Tys jí něco
řekl.“
Rider povytáhl obočí.
„Já… To nemůžeš,“ prohlásila
jsem a odtáhla se, zatímco mi slabý
větřík vmetl pramen vlasů
do obličeje. Rider se mi zadíval
do očí. Postavila jsem se jí, když mi
řekla, že jsem blbá, a já jsem
věřila, že díky tomu mě od té doby
neobtěžuje. Spletla jsem se. „Cos jí
řekl?“
 Dál mi hleděl do očí. „Prostě jsem
jí řekl, že jsi pro mě důležitá a že
jsem si nikdy nemyslel, že se vrátíš
do mého života. A když se to stalo,
nechci, aby mi to cokoli zhatilo
nebo kdokoli pokazil. Chápe to.“
„Co chápe?“ zašeptala jsem.
Rider se mi pořád díval do očí.
„Chápe, že jestli si budu muset
vybrat mezi ní a tebou, nevyberu si
ji.“
Celá jsem se rozechvěla,
od žaludku až k hrudi, protože to
bylo opravdu moc milé a trochu
bláznivé, přesto jsem nechtěla, aby
tohle dělal – aby za mě bojoval
bitvy. A nechtěla jsem, aby si mezi
námi musel vybírat. „To… Ani
nevím, co na to říct. Neměl bys být
nucen si mezi námi vybrat a já… už
nepotřebuju, aby ses mě zastával.“
„Opravdu?“ zamumlal.
„Ano!“ skoro jsem to vykřikla
a vysloužila si pohled od blízkého
stolu. Překvapilo mě, že jsem vůbec
zvedla hlas, ale byla jsem naštvaná.
Opravdu naštvaná. Myslela jsem si,
že jsem se sama dokázala zbavit
Paige, ale nebyla jsem to já.
„Nepotřebuju… ničí… ochranu,“
dodala jsem mnohem tišeji.
Rider se usmál, široce a vesele,
ale bylo mi to jedno.
Praštila jsem ho do paže. „Neměl
by ses usmívat.“ Napřáhla jsem
ruku a chystala se ho praštit znovu,
když mě chytil za zápěstí.
„Myško!“ Rider se zhluboka
zasmál. „Fakt jsi mě právě
praštila?“
Nevšímala jsem si toho.
„Nepotřebuju, aby ses… mě
zastával. Musím…“ Odmlčela jsem
se, protože si přitáhl mou sevřenou
ruku k hrudi. Cítila jsem, jak pod ní
silně tluče jeho srdce.
Přimhouřil na mě oči. „Co musíš,
Mallory?“
Mluvit bylo najednou těžké
z úplně jiného důvodu. „Musím…
musím zvládat věci sama.“
 Rider stáhl obočí a hleděl na mě,
jako bych nemluvila anglicky.
„Proč?“
„Proč?“ vyprskla jsem. „Protože to
potřebuju udělat pro sebe.
Nemůžeš… zasahovat pokaždé,
když si myslíš, že se mi něco stane.
Nemůžeš mě pořád… chránit.“
„Ale já chci,“ prohlásil tiše
a klidně.
Srdce mi v hrudi poskakovalo.
„Nemůžeš.“
Povytáhl koutek rtů a mou ruku si
stále držel u hrudníku. „Je to starej
zvyk, kterýho není snadný se
zbavit.“
Znovu zvedl řasy a zabodl oči
do mých. „Musíš… musíš se o to
pokusit.“
„Fajn.“ Sklonil naše ruce na svoje
koleno. Druhou rukou mi zastrčil
pramen vlasů za ucho. „Můžu se
o to pokusit.“
Hleděli jsme na sebe a nevěděla
jsem, co říct. Ani jsem neměla
tušení, co si kdokoli myslí, jestli se
na nás dívá. Pořád jsem se na něj
zlobila. Ne že bych neocenila, že si
o mě dělá starosti, ale nebyla jsem
dáma v nesnázích, kterou by musel
zachraňovat.
Nebo jsem se aspoň snažila,
abych taková nebyla.
Mallory, jakou jsem chtěla být,
nebyla slabá ani ubohá. Nebyla to
holka, které by se musel zastávat
Paigin přítel.
Mírně jsem se nadechla. „Jestli
budu potřebovat tvou pomoc,
požádám tě o ni, dobře?“
Naklonil hlavu a, bože, naše ústa
se dostala do skoro dokonalé linie.
„Dobře.“
„Dobře,“ zašeptala jsem.
Rider pomalu sklonil ruku, ale
ještě několik vteřin v té druhé držel
tu mou. Ani když mou ruku pustil,
neuhnul očima. „Jsi teď jiná,
Mallory.“
Napřímila jsem se. „Jsem.“
„Dobře,“ zašeptal.
 15. kapitola
Paige kráčela po chodbě, jako by
šlo o její osobní přehlídkové molo.
Sebedůvěra odkapávala z každého
jejího kroku. Záviděla jsem jí. Nikdy
jsem neměla takové sebevědomí,
nikdy jsem nezažila na vlastní kůži,
jaký je to pocit. Vlasy měla stažené
do copu a doprovázela ji holka
s tmavou pokožkou, kterou jsem
zatím neviděla.
Popadla jsem popruh batohu
a šla vpřed, po očku jsem na ni
koukala. Zčásti jsem měla nutkání
uskočit doleva a jít blíž podél
skříněk, ale mnoho dvířek bouchalo,
bylo kolem nich moc lidí.
A připadala bych si jako zbabělec.
Nemohla jsem to udělat, zejména
poté, co jsem v pátek sdělila
Riderovi, že nepotřebuju, aby mě
chránil. Dnes bylo pondělí a bylo
na čase dokázat, že to, co jsem mu
řekla, myslím vážně.
Jak jsem procházela kolem ní,
moje srdce přeskočilo z klidného
stepování přímo do skotačení jako
z Riverdance. Paige nepromluvila,
ale zvedla bledou štíhlou paži
a vystrčila prostředníček.
Přímo proti mně.
Ta holka, co šla s ní, se zasmála.
A potom jsem odněkud z opačné
strany uslyšela slovo, které jsem
do morku kostí nenáviděla.
„Dement.“
Tváře mi zahořely. Věděla jsem,
že ta holka nemluví o Paige, ale ani
jsem nemrkla. Nepodívala jsem se
jejím směrem a nedarovala nikomu
radost z toho, že získal mou
pozornost. Šla jsem dál s bradou
vzhůru až ke své skříňce.
Skoro poslepu jsem posbírala
svoje knihy a doufala, že mám ty
správné. To poslední, co jsem
chtěla, bylo dostat se mezi Paige
a Ridera, ale jestli to mám
posuzovat podle toho prostředníčku,
už se tak stalo. Ať už jí řekl cokoli,
neměla z toho radost.
Jenže ani to nebylo to, co se mě
dotklo.
To slovo, to strašné slovo do mě
propálilo do chvíle, než jsem si
přisedla ke Keiře u oběda, díru
velkou jako pěst. V dětském
domově a na základní škole jsem to
slovo slyšela často. Tak často, že
jsem ho vnímala jako cedulku,
kterou mi někdo přilepil na čelo,
a možná jsem tomu částečně začala
věřit. Možná to byl důvod, proč
jsem nemluvila. I když jsem i tehdy
věděla, že to není správné ani
laskavé slovo. Bylo to to úplně
první, co jsem řekla doktoru Taftovi.
Zeptala jsem se ho, jestli je to
pravda, zatímco vedle mě seděl
Carl.
Později toho dne si se mnou Carl
a Rosa sedli a řekli mi, že to není
pravda, ale že dokonce i kdybych
měla vývojovou poruchu, nezáleželo
by na tom. Pořád jsem to byla já
a oni mě stále milovali.
Už uběhly roky, co mě tak někdo
nazval.
Očividně si někdo pustil pusu
na špacír. Proč by to jinak prohlásila
na chodbě nějaká holka, kterou
jsem sotva poznávala? Nechtěla
jsem si myslet, že to byla Paige,
protože patřila k Riderovi, ale kdo
jiný by to mohl udělat?
Polkla jsem povzdechnutí
a nimrala se ve steaku, zatímco
jsem sledovala Annu a Keiru, jak
jedna druhé kontrolují náramky.
Zlaté a stříbrné náramky s přívěsky.
Možná za to mohlo to, co jsem
slyšela ráno. Nevím. Ale přinutila
jsem se odlepit jazyk od patra.
„Jsou moc… hezké.“
Anna rychle pohlédla na Jo a pak
se na mě zakřenila a skryla tak své
překvapení. „Jsou to náramky
z klenotnictví Alex a Ani. Mám jich
pár doma,“ řekla. „Jsou nejlepší.“
Jo natáhla ruku a ukázala mi
zápěstí. Měla na něm tři náramky.
„Za to, že jsme na nich závislé,
může Vilma.“
Soustředila jsem se na řezání
steaku. „Vilma?“
„Odmaturovala minulý rok,“
vysvětlila Keira. „Bývala naší
kapitánkou. Teď dělá
roztleskávačku na Západovirginské
univerzitě.“
Anna přikývla a sebrala mi z talíře
zvlněný hranolek. „Přísahám, že by
tyhle náramky rozdávala.“
Přisunula jsem svůj talíř blíž k ní
a ona mi sebrala pár hranolků.
Hovor se rychle přesunul na jiné
téma a já jsem začala přemýšlet
o rétorice. Nemohla jsem si
vzpomenout, o čem bude mít Keira
informativní proslov, ale napadlo
mě, jestli má v plánu si ho
nacvičovat.
Pootevřela jsem rty a měla
na jazyku nějaké samohlásky
a slabiky, jenže dokázala bych
vůbec trénovat svůj proslov před ní?
Trvalo by mi věčnost, než bych
k tomu sebrala odvahu. Myslela by
si o mně, že jsem divná? Asi jo.
Nakonec bych skončila u toho, že
bych musela obědvat v knihovně
nebo něco takového. Zbaběle jsem
couvla dřív, než jsem ze sebe
dostala jediné slovo.
Povzdechla jsem si.
 Už jsem skoro dojedla to, co jsem
doufala, že není klokaní maso, když
jsem ucítila, jak se někdo posadil
na prázdné místo vedle mě. Poznala
jsem zemitou vůni a vzhlédla.
Keira se uculila. „Ahoj, Jaydene.“
„Čau,“ řekl. Seděl na židli bokem
a loktem se opíral o stůl. „Vypadaly
jste osaměle, krásky. Napadlo mě,
že se zastavím a požehnám vás
svou blízkostí.“
Jo si odfrkla. „Vypadáš, jako bys
právě vstal a přišel do školy.“
„Možná že jo.“ Jayden se pustil
do mých hranolků a nevšímal si
Annina přimhouřeného pohledu.
„Díky, kotě.“
 „Vy dva se znáte?“ Jo ukázala
vidličkou mezi Jaydenem a mnou.
Než jsem mohla přikývnout, objal
mě kolem ramen. „Je to můj
bobek.“
Zakřenila jsem se.
„Bobek?“ Keira si povzdechla. „To
slovo nesnáším. Víš, co to
ve skutečnosti znamená?“
„Hovínko,“ odpověděla jsem
bezmyšlenkovitě.
Vykulila jsem oči. Krucipísek.
Promluvila jsem bez váhání
u oběda! Pane jo! Nikdo si mého
vnitřního zděšení nevšiml, ale
nemohla jsem tomu uvěřit. Seděla
jsem tady a bez problému
promluvila.
Musím si dopřát sušenku.
Anna se zahihňala. „Ježíši, já vím.
Vím to. Ale stejně je to tak
roztomilý slovo.“
Keira naproti ní obrátila oči
v sloup. „Doslova to znamená
lejno.“
„Jenže z Mallory jsem posranej,“
vysvětloval Jayden a spustil paži.
Povytáhla jsem obočí.
„Kde je tvůj brácha?“ zeptala se
Jo. „Budu jeho bobek.“
Jayden si odfrkl. „Proč? Je to
ubožák. Zato já? Jsem úplně
čerstvej a svěží. On je starej
a okoralej.“
 Zasmála jsem se a odhodila si
vlasy přes rameno, zatímco Jo
nakrčila nos. „Okoralej?“
zopakovala. „Tak bych teda Hectora
normálně nepopsala.“
„Měla bys.“
Jayden si povídal s holkami
po zbytek přestávky na oběd. Byl…
mimořádný. Rozpustilý. Zvláštně
okouzlující. Vsadila bych se, že
za pár let bude tak těžko
zvladatelný, jako jsem usuzovala,
že je Hector. Zatímco jsem ho
poslouchala, usmívala jsem se tak
moc, až mě napadlo, jestli nebudu
mít předčasné vrásky.
Úsměv mi z tváře neopadl, ani
když jsem na schodišti narazila
na Ridera, zatímco jsem mířila
na rétoriku. Dnes jsem ho viděla
poprvé. Měl na sobě další vybledlé
tričko a ošoupané džíny, trochu
rozcuchané vlasy. Vypadal, jako by
na předchozí hodině spal.
Líně se na mě usmál. „Zrovna
jsem pro tebe šel.“
Bylo to neuvěřitelné, ale usmála
jsem se ještě víc a připojila se
na podestě k němu. Otočil se a šel
vedle mě.
„Přemýšlel jsem o tom
nacvičování proslovu,“ oznámil mi.
„Pořád chceš, abych ti s tím
pomohl, že jo?“
 V břiše se mi probudila nervozita.
Ráda bych to nacvičovala
s Riderem, ale po tom, co se dnes
ráno přihodilo, by to nebylo
moudré. Zhluboka jsem se
nadechla. „Nemusíš to dělat.
Myslím, že máš určitě… lepší věci
na práci.“
„Ale já ti chci pomoct.“ Chytil
lítací dveře, držel je otevřené
a mračil se u toho. „Kdybych
nechtěl, nenabídl bych to.“
Prošla jsem na chodbu
a vysoukala ze sebe: „Já vím, ale…“
„Chci ti pomoct to nacvičit,“
zopakoval bez váhání a to chvění
v žaludku vystoupalo až do mé
hrudi, jak jsme scházeli
po schodech. „Proč bys nechtěla
nacvičovat?“ Odmlčel se. „Se
mnou?“
Vzhlédla jsem k němu, jak jsme
přecházeli podestu, a v oříškových
očích jsem zahlédla zmatek. Kousla
jsem se do rtu. Zatraceně. „Jen
jsem se chtěla ujistit, že… nemáš
pocit, že to musíš udělat.“
Rider se zakřenil. „Mám volno
ve čtvrtek.“
Ve čtvrtek? Tento týden?
Vytřeštila jsem oči. Napsala jsem si
koncept proslovu přes víkend, takže
bych to mohla procvičovat, ale
čtvrtek byl nedaleko.
 „Alespoň si to procvičíš, než
budeš muset příští týden tu řeč
přednést před panem Santosem.“
Šťouchl mě do paže. „Mohl bych
přijít po škole.“
Čtvrtek by byl ideální, protože
Carl i Rosa budou v nemocnici
a šance, že by se kterýkoli z nich
zastavil doma, byla skoro nulová.
Nebo bych se jich mohla zeptat,
jestli jim nebude vadit, že za mnou
Rider přijde, aby mi pomohl
s úkolem. Uvědomila jsem si, že mu
přikyvuju.
Během hodiny jsme se rozdělili
do malých skupin po čtyřech,
abychom si procvičovali projevy,
a mně bylo na zvracení. Naštěstí
jsem byla ve skupině s Hectorem
a Riderem. Naneštěstí také s Paige.
To nebyla velká úleva…
Ani velké procvičování.
Ani jeden z kluků ještě neměl řeč
připravenou. Já jsem měla hrubý
koncept, který jsem opravdu
nepotřebovala číst nahlas. Paige
měla řeč napsanou, aspoň myslím,
ale taky měla v jedné ruce mobil,
schovaný na klíně, a druhou ruku
měla položenou na Riderově noze.
Kdykoli se podívala mým směrem,
usmála se, což byl obrovský rozdíl
oproti dnešnímu ránu.
Zatímco si Hector psal řeč,
pozorovala jsem Ridera a Paige, ale
hlavně Ridera, protože jsem…
Zkrátka jsem si nemohla pomoct.
Vtáhl spodní ret mezi zuby a…
kreslil si. Nepsal si řeč. Nahnula
jsem se blíž. Obočí měl stažené
soustředěním. Zápěstí mu kmitalo,
jak vytvářel krátké tahy tužkou.
Během pár vteřin nakreslil celý
svazek květin a začal pracovat
na něčem, co vypadalo jako
nevěstin závoj.
„Měla bys pracovat na svém
proslovu, místo abys zírala
na tohle,“ promluvil Rider, aniž by
na vteřinu odtrhl oči od papíru.
Paige zalétla tmavým pohledem
ke mně a přimhouřila oči.
Tváře mi zahořely.
„A neměl bys taky ty pracovat, já
nevím, na své řeči?“ Hector se
usmál a ukázal na svůj papír,
na kterém měl opravdu pár vět.
„A Mallory, prosím tě, nezírej
na něj. Jako by už díky Paige neměl
dost nafouklé ego. Není třeba ho
ještě víc podporovat.“
„Pendejo,“ zamumlal si Rider pro
sebe.
Hector natáhl paži dozadu
a ukázal mu prostředník.
„Nápodobně.“
Neměla jsem páru, o co šlo.
Paige zvedla ruku z Riderovy
nohy a opřela se loktem o stůl.
Bradu si položila do dlaně. „Tak co,
Mallory, těšíš se na to, až budeme
příští týden přednášet projevy?“
Ztuhla jsem. Předpokládala jsem,
že spolužáci nevědí, že nemusím
přednášet svoje řeči jako oni,
a hrozila jsem se toho, až to zjistí.
„Kdo by se na to asi těšil?“ zeptal
se Hector.
Paige pokrčila štíhlým ramenem
a sledovala mě. „Tak těšíš?“
Rider vedle ní zvedl hlavu.
Otevřel ústa a věděla jsem, že se
buď chystá něco říct, aby odpoutal
Paiginu pozornost, nebo odpoví
na otázku za mě. Po tom rozhovoru,
co jsme spolu vedli, jsem to
nemohla dovolit.
Rozvázala jsem jazyk. „Já…
nebudu říkat projev… ve třídě.“
Do tváří mi vstoupila horkost, když
jsem pokračovala: „Musím… ji říct
učiteli… o obědové přestávce.“
„Cože?“ zasmála se.
Rider na mě překvapeně hleděl.
Ramena mi ztuhla. „Nemusím… ji
říkat… jako všichni ostatní.“
„Opravdu?“ Vykulila oči
a pohlédla z jednoho kluka
na druhého. „To mi nepřipadá fér.“
Srdce mi spadlo až do žaludku.
„Komu na tom záleží?“ pronesl
Hector a pokrčil rameny. „Mně je to
fuk.“
Paige se opřela v židli. „Jenže to
není správný. Všichni ostatní to
musí říct tady, ale ona ne? Proč?“
„Na důvodu nezáleží,“ odpověděl
Rider s očima upřenýma na mě.
„A Hector má pravdu, že na ostatní
to nemá vliv.“
Chtěla jsem k tomu něco říct.
Paige k němu pomalu otočila
hlavu a přimhouřila oči. „A kdyby
proslov nemuseli přednést třeba
Laura nebo Leon, taky by sis
myslel, že je to v pohodě?“
Rider se zadíval jinam. „Jo.
Protože na mě by to nemělo žádnej
vliv a nezáleželo by mi na tom.“
 „Ale tobě na tom záleží,“ odsekla.
Měla jsem chuť zalézt pod stůl,
protože si každý musel všimnout
tónu, jakým to řekla.
„Paige,“ povzdychl si Rider
a potřásl hlavou. „Nech toho.“
Naklonila se na stranu a natáhla
krk. „Čeho mám nechat, Ridere?“
„Proboha,“ zamumlal Hector tiše.
Najednou se u nás objevil pan
Santos a umlčel nás. Zadíval se
na Riderovu práci. Napjala jsem se.
Čekala jsem, že se rozzlobí, že
Rider nepracuje na svém projevu.
Naklonil se a za brýlemi
s drátěnými obroučkami mhouřil
oči, roztržitý úsměv mu však z tváře
nezmizel. „Detaily a stínovaní jsou
úžasné. Jako by ta kytice přímo
vystupovala ze stránky.“
Brada mi asi spadla až
na podlahu.
Riderovi malinko zrůžověly tváře
a sklonil tužku, kterou pořád držel.
„To mě ale nepřekvapuje.“ Pan
Santos plácl Ridera po rameni.
„Vaše práce je vždycky perfektní.“
Povytáhla jsem obočí. Santos už
viděl Riderovu práci někdy dřív?
A proč ho kruci nenapomene?
Rider mlčel a Santos mu sevřel
rameno. „Ale teď zkuste pracovat
na svém projevu a kreslení nechte
na později, ano?“
 „Jistě,“ zamumlal Rider a odhodil
tužku na stůl.
Pan Santos obrátil pozornost
k mému papíru a prohlédl si ho.
„Zajímavé,“ zamumlal a já sebou
cukla. Úsměv mu nezakolísal, když
přistoupil blíž k mému stolu.
Nervózně jsem si olízla ret
a přinutila se vyřknout slova, která
se mi honila hlavou: „Já… neumím
moc dobře psát projevy.“ Odmlčela
jsem se a zhluboka se nadechla.
„Ani je… říkat.“
Hele! Promluvila jsem na pana
Santose, aniž by to někdo musel
udělat za mě. Trochu jsem
narovnala záda.
 „Veřejné projevy se podobají
umění. Posouzení, co je dobré, je
velice subjektivní, Mallory.“
Stiskla jsem rty a zvedla k němu
oči. Neměla jsem tušení, kam tím
míří.
„Ale je třeba se snažit.“ Pan
Santos kývl na můj papír a mě
najednou napadlo, jestli nemluví
o mém šíleném úprku ze třídy první
týden ve škole a následujícím
hovoru s Carlem a Rosou. Tehdy
jsem se nesnažila. „Nejde o to
zvládnout to napoprvé správně,
a rozhodně nejde ani o dokonalost,
ale jestli se o to pokusíte, uspějete.
Stejně jako v umění. Nebo v životě,
když už jsme u toho.“ Poplácal mě
po rameni. „A podle toho, co vidím,
se snažíte.“
Pomalu jsem zamrkala.
Pan Santos se odšoural zpátky
k tabuli.
„Co to sakra bylo?“ zamumlala
Paige.
Pohlédla jsem na Ridera. Pomalu
se usmíval, ale dolíček na jeho
pravé tváři vykoukl. „Hluboké
myšlenky,“ zašeptal.
Pomalu jsem přikývla. „Jak to…
že ses právě nedostal do potíží?“
„Mám dar.“
Přimhouřila jsem na něj oči.
„A jak… ví o tvém umění?“
 Hector si odfrkl, vzhlédl od papíru
a odpověděl mi dřív než Rider.
„Protože když byl Rider v druháku,
rozhodl se udělat na škole nějakou
vnější dekoraci.“
Rider obrátil oči v sloup.
„Pomaloval vchod a další den ho
chytili, protože ten pitomec přišel
do školy ve stejném tričku, co měl
na sobě, když sprejoval,“ skočila
do hovoru Paige a ušklíbla se, když
se střetla s mým pohledem. Něco
v jejích očích mi prozradilo, že mě
moc ráda upozorní na to, že o tom
všechno ví, zatímco já ne. „Pan
Santos byl asi jedinej z učitelů, kdo
to ocenil.“
 Sklouzla jsem očima zpátky
na Ridera. Tváře mu zase zrůžověly.
„Neměl jsem moc velkej problém,“
dodal, nepodíval se však na mě.
„Byl to přestupek. Musel jsem to ale
pomoct umýt, to stálo za hovno.“
„Přestupek?“ Zírala jsem na něj.
„A to není problém?“
Hector se zasmál a otočil se zpět
ke svému konceptu. „Přestupek
neznamená obvinění, takže si s tím
nemusíš dělat starosti.“
Vůbec jsem tomu nerozuměla.
Po chvíli ke mně Rider sklouzl
pohledem. Rozpačitě se usmíval.
„No, měl jsem problém, ale nic
velkýho. Santos se za mě dokonce
postavil, takže jsem nemusel platit
za způsobenou škodu. Musel jsem
to jenom vyčistit.“
„Vsadím se, že nevíš, že Santos
nechal jednu z Riderových kreseb
umístit v galerii ve městě, že ne?“
zeptal se Hector. „Byl to jeden
z důvodů, proč se za něj Santos
postavil. Řekl mu, že potřebuje
vytvořit něco, co by mohlo být
na výstavě. Chápeš, jako ne
na nějaké zdi.“
Už podruhé mi překvapením
spadla brada. „Cože?“
„Cállate, brácho.“ Rider se
naklonil k Hectorovi a zamračil se
na něj. „Vážně.“
 Hector zaklonil hlavu a zasmál se.
„Kde?“ zajímala jsem se.
Paige si povzdechla. „O nic nejde.
Je to jenom graffiti na plátně.“
„To je ale úžasný,“ vyhrkla jsem.
Bez zakoktání.
Paige protočila panenky.
Rider potřásl hlavou a vrátil se
ke kresbě. „Nezáleží na tom.“
Mně to připadalo důležité. „Zní to
báječně.“
Něco v mém hlase přitáhlo jeho
pohled ke mně a uběhla dlouhá
chvíle, než odpověděl. „Je to
v galerii City Arts. Nebo bylo.
Nemám tušení, jestli to pořád ještě
vystavují.“
 Jestli jo, chtěla jsem to vidět,
protože to bylo… něco
mimořádného.
Rider byl z velké části stejný jako
dřív. Jeho laskavost a neotřesitelný
ochranitelský instinkt. Ale zároveň
toho bylo tolik, co jsem o tomhle
starším, novějším Riderovi
nevěděla.
Zavrtěla jsem hlavou a zadívala
se zpátky na svůj proslov, slova
jsem však neviděla. Přemýšlela
jsem o tom, co mi řekl pan Santos.
Dávalo to smysl. Život byl jako říct
tenhle proslov. Nešlo nezbytně
o konečný výsledek, ale spíš o to,
aby se člověk snažil.
 To… S tím jsem mohla souhlasit.
Jakmile hodina skončila, Hector
oznámil: „Mám hlad.“
„Fajn,“ vydechl Rider, zatímco
jsem si schovávala zápisník
do batohu. „A co přesně chceš,
abych s tím udělal?“
Hector se zakřenil, pohlédl na mě
a mrkl. „Chci, abys mě někam vzal
a nakrmil mě.“
Rider si odfrkl.
„Můžeme se stavit ve Firehousu.
Mám chuť na jejich hranolky
a smažený hamburgery.“
Rider vstal, zvedl paže a protáhl
se. Tričko mu povyjelo a odhalilo
proužek jeho břicha. Oči mi sklouzly
a zíraly. Břicho měl neuvěřitelně
pevné a zřetelně vyrýsované.
Pěkné.
Moc pěkné.
Se zarudlými tvářemi jsem uhnula
očima a všimla si Hectorova
významného pohledu. Kruci. Musím
se v pokukování po chlapech
zlepšit. Dělat to víc nenápadně. Ani
jsem se radši nepodívala Paiginým
směrem, jestli mě nenachytala
taky.
„Měla bys jít s námi,“ navrhl
Hector.
Zamrkala jsem. Mluvil se mnou?
Jo, mluvil. Protože Rider spustil
ruce a pohlédl na mě. Pořád ještě
jsem seděla na židli. „Chceš jít
s námi něco zakousnout?“
„Jasně že chce,“ odpověděl
Hector. „Naši společnost by
neodmítla. Kdo by to udělal?“
Kristepane, on a Jayden byli fakt
skoro jeden jak druhý.
Rider se líně usmál. „Tak co
říkáš?“
Hlavou mi prolétly možnosti. Až
na Ainsley nebo své rodiče jsem
nikdy nešla na jídlo s nikým jiným.
Rozhodně jsem nikdy nikam nešla
s klukem, natož se dvěma. Carl
a Rosa by šli asi do vývrtky.
No, teda spíš určitě.
Ale chtěla jsem jít.
 S bušícím srdcem jsem přikývla.
Rider se široce usmál a svět ještě
jednou obdařil svým dolíčkem.
„Super. Svezeš se s námi?“ zeptal
se. „Protože my víme, kam
jedeme?“
„To by šlo,“ odpověděl Hector.
„Později tě můžu zase vysadit
u školy.“
To dávalo smysl, proto jsem
znovu přikývla.
„Fajn.“ Rider se odmlčel
a usmíval se i očima. „Ale nejdřív
ještě musíš udělat jednu věc.“
Zvedla jsem obočí.
„Musíš vstát ze židle.“
Vstala jsem.
 Paige taky vstala a řekla: „Já
s vámi nemůžu. Víš, že v pondělí
musím hlídat Penny.“
„Kruci.“ Rider si zajel prsty
do vlasů. Přemýšlela jsem, kdo je
Penny. „Chceš, abych pro tebe
a tvou sestru vzal něco k jídlu? Mohl
bych se s tím později zastavit.“
Paige naklonila hlavu. „To jako
vážně? Stejně půjdeš?“
Ach, ne.
Ustoupila jsem a hodila si batoh
přes rameno. Tohle neskončí dobře.
Vůbec ne.
Rider se obrátil ke své holce, ale
promluvil k nám. „Doženu vás
venku, dobře?“
 „Jasně,“ zamumlal Hector, a když
jsem se nepohnula, jemně mě chytil
za loket. „Pojďme.“
Nechala jsem Hectora, aby mě
vyvedl ze třídy. Mlčeli jsme po celou
cestu ven. Chtěla jsem si promluvit
o tom, co se právě stalo, ale jako
obvykle jsem neřekla ani slovo,
zatímco jsme se blížili k parkovišti.
Nebylo to těžké. Mohla jsem mluvit.
Už jsem s ním přece mluvila. Mohla
bych to udělat i teď. Bylo to
snadné.
Sevřela jsem ruce a soustředila
se na záda lidí před námi –
a předstírala, že mluvím s Carlem
nebo Rosou. Nebo dokonce
s Riderem. Slova ze mě vyšla
pomalu. Skoro bolestivě. „Možná…
bych s vámi neměla chodit.“
Vidíte?
Řekla jsem to.
Díkybohu.
A všem božím děťátkům.
Jestli ho překvapilo, že jsem
promluvila, nedal to najevo. „Není
důvod, abys nešla.“
Zastavila jsem se u jeho escortu
a vzhlédla k němu. V břiše jsem
cítila slabou nervozitu. Stát tady
a povídat si s ním pro mě nebylo
snadné bez ohledu na to, jaké lži
jsem si právě namlouvala. „Napadá
mě… jeden… velký důvod.“
 Maličko se usmál, přešel k zadním
dveřím auta a hodil na sedadlo svůj
batoh. „Paige?“
Přikývla jsem.
Uchechtl se, ale já jsem si
nemyslela, že je to legrační. Hector
se vrátil zpátky ke mně a opřel se
o dveře u řidiče. Po chvíli řekl:
„Myslím si, že Rider neví, co dělá.
Myslím, že nikdy vlastně neví, co
dělá.“
Zamračila jsem se. „Co… tím
myslíš?“
Hector mě pár vteřin pozoroval
a teď se zasmál spíš pro sebe.
„Jenom přemýšlím nahlas.“ Odmlčel
se a poškrábal se na bradě. „Víš,
touhle dobou v jakémkoli jiném
školním roce by byl Rider už nejmíň
dvakrát dočasně vyloučenej… Letos
zatím nic.“
Vůbec se mi nelíbilo, co z toho
vyplývá, ale byla jsem ráda, že už
je to minulost.
„Taky míval ve zvyku každej
večer, kdy nešel do práce, tagovat,“
pokračoval a sledoval chodník, kde
by se měl Rider ukázat. „Opravdu
netrávil zas tak moc volného času
s Paige, chápeš?“
Nechápala jsem, ani co by se
za nehet vešlo.
„Chová se k mojí abuelita
zdvořile, nechápej mě špatně, ale
Rider byl vždycky…“
„Vždycky byl… co?“ zajímala jsem
se a odhrnula si větrem uvolněný
pramen vlasů z obličeje.
Zelenýma očima sklouzl ke mně.
„Vždycky byl tak trochu vzdálenej.
Byl tu, ale zároveň nebyl.“
Věděla jsem, co to znamená.
Hruď se mi sevřela a zadívala
jsem se na asfalt zamazaný
od oleje. Byl tu, ale zároveň nebyl.
Existoval, ale nežil. Znala jsem ten
pocit. Několik let jsem ho sama
prožívala. Někdy jsem se cítila, jako
bych si ho pořád v sobě nosila jako
těžké závaží. Nevěděla jsem, že se
Rider cítí stejně nebo že si toho
na něm jiní lidi všimli.
A… no, rozesmutnilo mě to.
„Už jde.“ Hector se odlepil
od auta.
Vzhlédla jsem a uviděla, jak
k nám po chodníku klusá Rider. Jak
se přiblížil k autu, zpomalil. Paige
s ním nebyla. Zadívala jsem se mu
do tváře, jestli nenajdu vodítko
k tomu, co se stalo. Hector mezitím
nasedl do auta. Rider pevně svíral
čelisti.
V krku mi vyschlo. „Je… všechno
v pořádku?“
Rider se zamračil. „Jo.“
„Možná bych…“
„Přestaň.“ Přistoupil ke mně
a sklonil bradu. „Vím, co se chystáš
říct. Neříkej to. To, co se tam stalo,
nemělo s tebou nic společnýho.“
Nepohnula jsem se. „To… mělo
se mnou společného úplně
všechno.“
Rider se zadíval stranou a sval
na čelisti mu zacukal. Po chvíli
promluvil: „Máš pravdu. Svým
způsobem máš pravdu. Ale to nic
nemění na tom, že tě Hector pozval
nebo že chci, abys s námi šla.“
Okýnko sjelo a Hector vyklonil
hlavu. „Tak jedete, vy dva?“
Zadívala jsem se na Ridera,
pořád jsem si nebyla jistá.
Prosím.
 Neřekl to nahlas. Vyčetla jsem to
z jeho rtů.
Tak jsem jela.
O dvacet minut později jsem se
ocitla v malém bistru jen několik
kilometrů od školy. Podle toho, jak
to tu vypadalo, bývalo bistro dřív
skutečnou hasičskou zbrojnicí, čímž
se vysvětloval ten název. Z toho
místa dýchalo stáří – poznali jste to
podle starých fotek na stěnách
i podle červených koženkových
sedaček v boxech. Vládla tu
domácká atmosféra, jako byste
každou chvíli měli slyšet, jak ta
starší paní za pokladnou zakřičí
na syna, který připravuje jídlo.
Neměla jsem tušení, jestli to tady
tak funguje, jestli jde o rodinný
podnik nebo zda ta smutně
vypadající žena na stoličce má
vůbec nějaké děti, ale takový jsem
z tohohle místa měla pocit.
Líbilo se mi tu.
Každý z nás si objednal prakticky
totéž – hamburger a hranolky. Rider
a já se sýrem. Hector si přidal
všechny možné přísady pod
sluncem. Jídlo bylo parádní,
mnohem lepší než to tajemné
maso, které jsem se přinutila sníst
u oběda.
Byla jsem ráda, že jsem se
rozhodla sem jít.
 Skoro jako bych neměla důvod,
proč sem s nimi nejít. Dobře jsem
se bavila, zatímco jsem
poslouchala, jak si kluci jeden
druhého dobírají. Někdy Hector
sklouzl do portorické španělštiny
a Rider mu stejnou řečí odpověděl.
Měla jsem dojem, že se navzájem
urážejí. Zjistila jsem, že cállate
znamená drž hubu, což jeden
druhému říkali dost často.
Telefon jsem si nechala v tašce.
V autě jsem Rose napsala docela
běžnou zprávu – svou úplně první
normální zprávu – že si jdu
s kamarády něco zakousnout a že
pak budu doma. Kvůli té zprávě se
mi trošičku zatočila hlava, proto
jsem mobil přepnula do tichého
režimu, abych se nestresovala,
kdyby mi začali volat. Telefon mi
zavibroval asi o patnáct minut
později cestou sem. Ani jsem se
na něj nemusela dívat, abych
věděla, že mi volá buď ona, nebo
Carl. Až přijedu domů, povím jim,
že jsem řídila a nemohla to
zvednout.
Necítila jsem se dobře – kvůli té
lži.
Ovšem nezabránilo mi to v tom,
abych si to teď užívala.
Hector se opřel do sedačky
a poplácal se po plochém břiše.
„Ach, člověče, tohle jsem
potřeboval. Na jejich hambáčích
bych mohl přežívat.“
Rider vedle mě si odfrkl. „Podle
toho, jak často tu jíš, už na nich
přežíváš.“
„Když myslíš,“ řekl, zakřenil se
a naklonil se blíž, předloktím se
opřel o stůl. „Jím tu všelijaká jídla.“
„Jako co?“
Hector obrátil oči v sloup. „Tak
třeba jejich hamburgerové
sendviče.“
Uculila jsem se.
„To je v podstatě to samý, co
běžnej hamburger,“ namítl Rider,
opřel se a položil ruku na opěradlo
naší sedačky. „Máš druhej pokus.“
Hector přimhouřil oči.
„Objednávám si jejich smažený
cibulový kolečka.“
„To se nepočítá.“ Rider mi prsty
zaťukal na rameno. „Nebo jo?“
Zavrtěla jsem hlavou.
„Nepomáháš mi,“ obvinil mě
Hector a sebral mi z talíře hranolek.
Fakt je jak dvojče svého bráchy.
Rider se uchechtl a pohnul se
na sedačce. „Musíš dnes večer
do práce?“
Hector zavrtěl hlavou. „Ne, až
zítra.“
„Kde… pracuješ?“ zajímala jsem
se.
 „Na fakt úžasným místě,“
odpověděl bez zaváhání. Vzhlédla
jsem k němu a on se usmál.
„U McDonalda.“
„A právě proto by si člověk
myslel, že bude jíst něco jinýho než
burgery,“ ozval se Rider.
„Jenže hambáče z Firehousu jsou
jiný než ty z McDonalda. Nemůžu
uvěřit, že se o tomhle vůbec
bavíme.“ Hector se zadíval na mě.
„Každopádně jsem začal asi před
rokem. Byla to práce, kterou jsem
mohl nejrychleji a nejsnadněji
získat. Moje abuelita bere sociální
dávky, ale nestačí to.“
Cítila jsem Riderovy prsty
ve vlasech, když dodal: „Paní
Lunová taky pracuje. Na plný
úvazek.“
„Pokouším se přimět Jaydena,
aby o tu práci taky zažádal.“ Hector
zvedl ruku a zajel si prsty do vlasů.
„Od patnácti už tam může pracovat,
když dostane povolení.“ Odmlčel se
a zadíval se na Ridera. „Moc se mi
to nedaří. Chce všechno snadno
a hned, jenže co se zdá snadný,
snadný vůbec není.“
Rider mlčel, měla jsem však
pocit, že mnoho slov zůstalo
nevyřčeno. Domlouvali se, že se
sejdou s nějakými kluky
na basketbal, takže jsme se
za chvíli zvedli a Hector mě odvezl
zpátky k mému autu. Na parkovišti
jich ještě několik stálo. Probíhal
fotbalový trénink a taky trénovaly
roztleskávačky, jejich výkřiky byly
v dálce slyšet.
Rider vystoupil z auta, zezadu ho
obešel a připojil se ke mně. Čekal,
zatímco jsem otevírala svoje dveře.
„Díky, žes šla s námi. Bylo to… bylo
to fajn.“
Vzhlédla jsem a překvapilo mě,
že má zarudlé tváře. Zase se
červenal, ale já jsem tak docela
nechápala proč. Začala jsem si
všímat, že se to stává, když ho
někdo chválí nebo upozorní na jeho
uměleckou práci. Nebylo mu to
příjemné, ale nerozuměla jsem
tomu, co mu není příjemné teď.
Sevřel v prstech okraj dveří auta
a já jsem odhodila batoh na přední
sedadlo. „Takže, no, díky.“
Uculila jsem se na něj, zatímco
Hector klepal prsty do boku svého
auta. „Díky… že jsem se k vám
mohla připojit.“
Sklonil bradu. „Jakýpak připojit?
Prostě jsi tam byla s námi.“
Široce jsem se usmála. Líbilo se
mi, jak to zní, ale pak jsem si
vzpomněla, co předtím Hector řekl.
„Ty taky.“
Rider zamrkal a potom tiše
vydechl: „Jo.“
Pohlédla jsem za jeho rameno.
„Já… To s Paige je mi líto.“
„Já…“ Naše pohledy se střetly
a dlouho neuhýbaly, než se zadíval
jinam. „Mně taky.“
Neměla jsem tušení, co ještě říct,
tak jsem se posadila za volant.
„Hej,“ vykřikl Hector a ze sedadla
řidiče praštil ze strany do dveří.
„Začnou bez nás.“
Rider začal zavírat moje dveře,
místo toho se však sehnul. Naše
pohledy se zase střetly. Chvíle se
prodlužovala a pak se naklonil
dovnitř. Srdce mi poskočilo, když se
mi rty otřel o čelo a na vteřinu tak
zůstal.
„To jsem asi neměl,“ zašeptal tak
tiše, až jsem váhala, jestli to řekl,
nebo jestli šlo o mou představivost.
Potom promluvil hlasitěji: „Ahoj
zítra, Myško.“
 16. kapitola
„Mallory, mohla bys sejít dolů?“
Když jsem uslyšela Carlův hlas,
žaludek se mi převrátil. Přijel
z nemocnice dřív než Rosa
a nemarnil čas. Zavolal moje jméno
hned, jak prošel hlavními dveřmi.
Pohlédla jsem na noční stolek
a zjistila, že je skoro devět hodin.
Zčásti jsem chtěla předstírat, že
spím. Věděla jsem, že kdyby přišel
nahoru a myslel si, že spím, nebudil
by mě. Jenže by to bylo zbabělé,
zejména když jsem se sama
rozhodla, že půjdu na jídlo
s Riderem a Hectorem.
 Vyletěla jsem z postele a seběhla
dolů, v prstech jsem si kroutila
vlasy. Srdce mi v hrudi divoce
uhánělo. Nebudu lhát, rozhodla
jsem se. Jestli se Carl zeptá, s kým
jsem byla, povím mu pravdu.
Protože i když to znělo otřepaně,
zasloužili si ode mě pravdu.
Byla jsem však ztuhlá jako socha.
Carl stál v kuchyni a z ledničky
vytahoval láhev džusu. Měl na sobě
lékařský plášť a kalhoty. „Nebudu
chodit kolem horké kaše, Mallory.
Když mi Rosa napsala, že jsi šla
po škole s kamarády na jídlo,
překvapilo mě to.“
Založila jsem si paže na hrudi
a pozorovala ho, jak si bere ze
skříňky sklenici. „Připadá ti tak
divné, že… jsem to udělala?“
Ohlédl se na mě přes rameno
a povytáhl tmavé obočí. „Kdybys šla
s Ainsley? Ne. Jenže za čtyři roky,
co žiješ s námi, byla Ainsley jediná,
s kým ses cítila natolik příjemně,
abys s ní trávila čas.“ Odmlčel se
a nalil si červený džus do sklenice.
„A nezvedla jsi mi telefon, když
jsem ti volal.“
„Já… jsem zrovna řídila.“ Byla
jsem děsná lhářka. „Potom jsem
na to prostě zapomněla. Když jsem
přišla domů, začala jsem si dělat
úkoly.“ To už nebyla úplná lež, a jak
Carl zašroubovával víko na láhvi,
nezdálo se, že by o mých slovech
pochyboval.
„S kým jsi byla?“ zeptal se.
Chtěla jsem lhát, ale zároveň
nechtěla. Divné. Kousla jsem se
zevnitř do tváře a připravila se.
„Byla jsem… s Riderem.“
Carl ke mně otočil hlavu tak
prudce, že mi to připomnělo scénu
z Vymítače ďábla.
Celá jsem ztuhla a sotva jsem
dokázala kývnout hlavou, jak jsem
se snažila nadechnout. Jako bych
měla ucpané hrdlo. „S Riderem
a jeho kamarádem… Hectorem. Jeli
jsme do Firehousu…“
 „Do Firehousu?“ zopakoval
a zamračil se. „To není zrovna
nejlepší část města, Mallory.“
Nemyslela jsem si, že ta část
města byla až tak špatná. „Jenom
jsme snědli burgery a… potom jsem
jela domů. Bylo to… fajn.“
Carl se napil džusu a pozoroval
mě přes okraj sklenice. „Kdo je
Hector?“
Jak jsem vysvětlovala, kdo je
Hector, čím dál víc jsem si
uvědomovala Carlovo rozladění. „Je
opravdu milý. Pracuje u McDonalda
a má mladšího bráchu Jaydena,
se kterým je fakt sranda. Jejich
babička paní Lunová je Riderova
pěstounka,“ vykládala jsem jedno
přes druhé a přešlapovala z nohy
na nohu. „Všichni společně chodíme
na rétoriku. Rider mi pomůže s…“
„Rider ti pomůže s tvým
proslovem?“ zeptal se s pochybami
v hlase.
Přikývla jsem a dodala: „Ano.
On… ví, jak s těmihle věcmi bojuju.
A i když nemusím říct proslov před
třídou, pořád… si to musím nacvičit.
Budeme nacvičovat ve čtvrtek
po škole.“
Zdálo se, že přestal dýchat.
„Domluvila ses s ním, aniž ses nás
zeptala?“
Kruci. Znovu jsem přešlápla. „Já…
jsem si nemyslela, že je to tak
důležité. Potřebuju, aby mi
pomohl.“
„Nemůže ti pomoct Ainsley?“
Kruci, kruci. „Rider se mnou chodí
na rétoriku, takže… dává smysl, že
budu nacvičovat s ním.“
„A co ta holka Keira?“ vyhrkl
okamžitě. „Ona s tebou na hodinu
nechodí?“
Zatraceně.
Vzpomínal si, že jsem to řekla.
Ovšem že ano, ale měla jsem
pádný důvod, proč jsem nepožádala
Keiru. „To… Moc bych se styděla,
kdybych si to cvičila před ní, a Rider
ví, jak… jaká jsem.“
 Carl otevřel ústa, zase je zavřel
a odložil sklenici na pult. Pochopil
to. „Nejsem z toho zrovna nadšený.
Neviděla jsi toho kluka celé roky,
přesto s ním chodíš ven na jídlo
a teď ti bude pomáhat se studiem.“
Ztěžka jsem polkla. „Ale… je to
můj kamarád… a je to normální.“
„Pro tebe ne.“
Škubla jsem sebou a o krok
ustoupila. Pro tebe ne. Nikdy pro
mě. Euforie, kterou jsem cítila, poté
co jsem jim poslala tak běžnou
zprávu, se vypařila. Ten pocit
nevydržel, protože nic z toho nebylo
pro mě.
„Tak jsem to nemyslel,“ dodal
rychle, natáhl ruku a položil mi ji
na rameno. „A omlouvám se, jestli
to vyznělo zle, ale neznáš ho,
Mallory. Už ne.“
„Znám ho,“ trvala jsem na svém,
vzhlédla a zadívala se mu do očí,
zatímco jsem odstrčila momentální
bolest stranou. „Je to dobrý…
člověk.“
„Neříkám, že není.“ Carl spustil
ruku, povzdechl si, otočil se ke mně
bokem a odepnul si z opasku pager.
„Alespoň doufám, že je. Nikdy
nikoho doopravdy neznáš, někdy
ani člověka z rodiny. Lidé se ti
ukazují tak, jak chtějí, abys je
viděla. To si musíš pamatovat.“
 Nechápala jsem, co tím myslí.
Teda, chápala jsem to. Sociální
pracovníci nepoznali, jací pan Henry
a slečna Becky skutečně jsou.
Skrývali to moc dobře, ale co Carl
skutečně věděl?
„Chci, abys byla opatrná,
Mallory,“ pokračoval.
Koutky mých rtů se začaly zvedat.
„Budu.“
Carl si mě chvíli prohlížel a pak
přikývl. „Kde se budete ve čtvrtek
učit?“
Pokrčila jsem ramenem. „Třeba
tady?“
Znovu povytáhl obočí. „Myslím, že
se mi tak úplně nezamlouvá
představa, že bys tu s ním měla být
sama,“ odpověděl a já jsem si
v tichosti poděkovala, že jsem mu
neprozradila, že už tu Rider jednou
byl, když nebyli doma. „Na druhou
stranu se mi nelíbí, že bys měla být
kdekoli jinde.“
„S ním?“ ztuhla jsem.
Zavrtěl hlavou a slabě se usmál.
„S jakýmkoli klukem, Mallory.“
Tváře mi zrudly. „Jenom… se
budeme učit. A on má přece holku,
pamatuješ?“ Jakmile jsem to
vyslovila, na hrudi mě zabolelo,
protože jsem pomyslela na to, jak
mě dnes Rider políbil na čelo
a potom řekl, že to neměl udělat.
 A opravdu neměl. I když polibek
na čelo byl tak cudný, jak jen mohl
být, stejně to nebylo správné.
„Já vím.“ Carl si sevřel kořen
nosu.
Vteřiny ubíhaly a já jsem začala
být podrážděná. „Ještě si musím
udělat něco do školy,“ řekla jsem.
Carl sklonil ruku. „Nezůstávej
vzhůru moc dlouho.“ Když jsem se
chtěla otočit, zarazil mě. „Děkuju,
žes mi pověděla pravdu o tom,
s kým jsi dnes byla.“
Můj mozek sebou cukl, protože
jsem lhala o tom, proč jsem
nezvedala telefon, ale přinutila
jsem se usmát. Potom jsem
v podstatě utekla do svého pokoje.
Carl mi sice poděkoval, ale bylo
zřejmé, že není rád, že trávím čas
s Riderem. Nebo šlo možná jenom
o to, že je Rider kluk.
Doufala jsem, že je to kvůli tomu,
že je kluk, a ne proto, že by Carl
měl něco proti Riderovi. Nedokázala
jsem pochopit, proč by proti němu
něco měl, ale pravda byla, že jsem
toho současného Ridera skutečně
dost dobře neznala. V tom měl Carl
pravdu, ale přece se tenhle Rider
nemohl tak moc lišit od toho Ridera,
kterého jsem jako dítě měla ráda.
Tím jsem si byla jistá.
Další den po rétorice mě Rider
doprovázel k autu. Byl docela tichý
a moc toho nenamluvil. Otevřela
jsem zadní dveře auta a hodila
batoh na sedadlo. Dělala jsem si
starosti, že jeho chování má něco
společného s tím, co se stalo mezi
ním a Paige, a s letmým polibkem
na moje čelo, kterého zřejmě musel
litovat. Nebo to možná souviselo
s tím, že se dnes Paige neukázala
ve třídě.
S klíčky v ruce jsem zabouchla
dveře a otočila se čelem k němu.
Ustoupil stranou a otevřel mi dveře
řidiče. Zamumlala jsem díky
a nasedla.
„Hele,“ vydechl s pohledem
upřeným na skvrnitý asfalt.
„Přemýšlel jsem o tom čtvrtku.“
Zvedl řasy a mně pomalu unikl dech
z plic. „Pořád to platí, Myško?“
Odpověděla jsem okamžitě,
přestože se mi žaludek přetočil.
Přikývla jsem. „Jo.“
Pousmál se. „Opravdu?“ Zněl
překvapeně a já jsem nechápala
proč. Nedovolila jsem si myslet
na včerejší rozhovor s Carlem.
„Super. Tak to se těším.“
Taky jsem se těšila, ale moje
slova zmrzla mezi vlnou očekávání
a vzrušení. Rider se mnou chtěl
trávit čas. Kruci, to bylo jako
červený signál. Musím si okamžitě
promluvit s Ainsley.
Rider se zakřenil a zastrčil si ruku
do kapsy džín. „Tak fajn.“
„Fajn,“ zašeptala jsem.
Sklopil bradu a začal se otáčet,
ale pak se zarazil. Jako včera se
sehnul a přitiskl mi rty na čelo.
A stejně jako včera jsem cítila ten
letmý dotek jeho rtů až v prstech
u nohou. Srdce se připojilo k mému
žaludku a točilo se ve mně.
Rider se narovnal, ustoupil a plácl
se zápisníkem do stehna. „Tak teda
zítra.“
A na rozdíl od včerejška neřekl,
že to neměl udělat.
Když jsem přijela domů, kořeněná
vůně mě přilákala do kuchyně.
V žaludku mi zakručelo a možná
jsem začala slintat ve chvíli, když
jsem spatřila, jak se na pultu chladí
sýrové enchiladas.
Koupaly se v domácím sýru.
V mém oblíbeném.
Upustila jsem tašku na podlahu
a přiblížila se k Rose, která
pokládala talíře na stůl. Objala jsem
ji zezadu pažemi a stiskla.
Rosa se zasmála a otočila se. „To
je za ten sýr, že jo?“
Přikývla jsem, spustila paže
a ustoupila. V žaludku mi zase
zakručelo. Carl odnesl zapékací
pánev doprostřed jídelního stolu.
Měla jsem chuť do ní namočit
obličej a zakousnout se.
„Ahoj,“ prohodil Carl, když vzhlédl
a odhodil chňapku do otevřeného
šuplíku. „Jak bylo ve škole?“
„Dobře.“ Umyla jsem si ruce
a z ledničky si vzala kolu. Carl se
na výběr mého pití zamračil, ale
mlčel. Jedině dobře, protože by mi
musel tu kolu vykroutit ze
studených polomrtvých prstů.
Rosa se zakřenila a zastrčila si
neposedný pramen vlasů za ucho.
„Máme i salát. Vezmi si i ten.“
Salát? Kdo by chtěl salát, když
měl hovězí enchiladas zalité sýrem?
No tak, lidi. Výraz na mém obličeji
jim musel prozradit, co si myslím,
protože mísa se salátem magicky
skončila blíž k místu, kde jsem se
posadila.
Jakmile jsem ke stolu usedla,
napadlo mě něco hrozného. Má
Rider doma připravenou teplou
večeři, když přijde domů ze školy
nebo z autodílny? Hector říkal, že
jejich babička ještě pořád pracuje.
Musejí se kluci starat sami o sebe?
Rosa rozřízla dvě enchiladas
a položila mi je na talíř. Dostává
jídlo takhle? Že mu ho někdo nandá
na talíř? Neměla jsem takové
potěšení z enchiladas jako obvykle
a povídání mezi Rosou a Carlem,
vřelé a pohodové, jako by posílilo
vědomí, že mám neuvěřitelné
štěstí. Ne že bych si to
neuvědomovala každý den od doby,
co Carl vešel do mého
nemocničního pokoje, ale dnes
jsem měla pocit, jako bych si to
musela uvědomovat častěji.
Měla jsem štěstí.
„Podívala ses na ty papíry, které
jsem ti ráno nechal v pokoji?“
zeptal se Carl.
Papíry? Myšlenky mi uháněly, než
mi došlo, že mluví o těch letácích
z katedry biotechnologie a biologie
Marylandské univerzity. Nepodívala
jsem se na ně, zavrtěla jsem proto
hlavou.
Carl přimhouřil oči a zvedl
sklenici. „Už tě na univerzitu
předčasně přijali, takže máš čas,
ale vybrat si obor je důležité.
Opravdu to musíš brát vážně.“
Vzhledem k tomu, že jsem měla
několik let, než to skutečně budu
muset udělat, myslím, že jsem to
brala docela vážně.
„Musíš se soustředit na svůj
konečný cíl,“ pokračoval. „Výběr
oboru rozhodne o celé tvé
budoucnosti.“
Vytřeštila jsem oči. Vykládal to
tak horlivě.
„První dva roky na vysoké škole
jsou důležité k získání předčasného
příslibu k přijetí do lékařských
a výzkumných programů Univerzity
George Washingtona.“ Rosa se
usmála jako vždycky, když o té
univerzitě mluvila. Byla její
absolventkou, stejně jako Carl. Tak
to měla v plánu Marquette. Jít
na Marylandskou univerzitu a pak
získat předčasné přijetí
na Univerzitu George Washingtona.
„Dostat se do jakéhokoli lékařského
nebo výzkumného magisterského
programu nebude snadné. Člověk to
musí plánovat dřív, než nastoupí
do prvního ročníku.“
Zavrtěla jsem se, protože jsem se
necítila příjemně, a soustředila se
na svůj talíř. Pokusila jsem se
představit si sebe, jak studuju
biotechnologii nebo chemii, a skoro
mi naskakovala kopřivka. Ne že
bych to nemohla dělat. Ráda jsem
si o sobě myslela, že jsem na to
dost chytrá, ale… neskákala jsem
z toho nadšením.
Po chvíli ticha promluvila Rosa:
„Můžu se tě na něco zeptat, zlato?“
Přikývla jsem.
Opřela se paží o stůl a nahnula se
ke mně. „Je tohle to, co chceš
dělat?“
Srdce se mi ztěžka převrátilo. To
bylo poprvé, co se mě na to zeptali.
Opřela jsem se v židli, nejistá, jak
odpovědět, protože jsem odpověď
neznala. Jestli se nebudu držet
tohoto plánu, jaký plán budu mít?
Co bych chtěla dělat? Věděla jsem,
že chci dělat něco, čím budu
pomáhat druhým. Ráda bych měla
práci, která něco znamená. Věděla
jsem, že po tom toužím proto, že
jsem dostala obrovskou druhou
šanci. Chtěla jsem, aby to něco
znamenalo. Ale strávit život
v laboratoři nebyl jediný způsob, jak
pomáhat lidem. Byli tu třeba
policisté, psychologové, sociální
pracovníci, učitelé a…
Sociální pracovníci.
 Žaludek mi poskočil vzrušením.
Sociální práce? Zamrkala jsem
jednou, podruhé. Něco na tom mi
znělo dobře. Jako by mi to dávalo
smysl. Jako by to byla logická volba
pro někoho, kdo vyrostl v systému
pěstounské péče, že to chce jiným
oplatit. Je to super těžká práce –
vidět všechny ty věci, s kterými se
musí sociální pracovníci potýkat, ale
co kdybych mohla zabránit, aby to,
co se stalo Riderovi a mně, potkalo
další děti, co kdybych jim pomohla
porozumět, že jsou skuteční, chtění
a milovaní? To by něco znamenalo.
Ovlivnilo by to celý jejich život.
Zhluboka jsem se nadechla
a otevřela ústa.
„Samozřejmě že to je to, co chce
dělat.“ Carl se zasmál. „Vždyť jsme
nikdy o ničem jiném nemluvili.“
Rosa povytáhla obočí. „Kdyby to
bylo to, co chce, asi by se podívala
na ty letáky.“
Carl znovu přimhouřil oči.
Ošila jsem se. „Já… mám o to
zájem, ale existuje několik… dalších
věcí, které zvažuju.“
Carl se ještě víc zamračil. „Jako
co, Mallory?“
Sevřela jsem v prstech vidličku.
„Možná sociální práci?“
„Sociální práci?“ Carl se zase
zasmál. „Nikdy nebudeš schopná
splatit studentskou půjčku, kterou
budeš na studium potřebovat.“
Stiskla jsem rty a Rosa po něm
střelila pohledem.
„Co je?“ Carl zavrtěl hlavou. „To
přece nemohla myslet vážně.
A musíme si promluvit ještě
o něčem jiném.“
Ukrojila jsem si velký kus
enchiladas, jak se hovor
od vysokoškolských studií přesouval
k něčemu jinému, o čem jsem moc
nechtěla mluvit.
„Carl mi pověděl o tom zítřku,“
oznámila Rosa, když jsem si chtěla
strčit sousto na vidličce do pusy.
Ztuhla jsem a vykulila oči. Druhé
kolo právě začalo. „Myslím, že je
to… dobrý nápad.“
Páni.
Střelila jsem pohledem
ke Carlovi. Krájel si enchiladas
krátkými pohyby vidličky.
„Ale chci tě o něco požádat,“
pokračovala a opřela se v židli.
Stále jsem držela vidličku na půl
cesty k ústům. „Pokus se domluvit
společné učení na tehdy, kdy
budeme doma.“
Krucipísek.
Rosa se na mě usmála. Carl dál
vraždil jídlo. A já jsem si konečně
vložila sousto do úst. Fajn. Druhé
kolo se nekoná.
 Po večeři jsem uklidila nádobí
a zbytky dala do ledničky. Budou se
hodit na zítra, až tu budu – proboha
– s Riderem. Potom jsem popadla
batoh a zamířila nahoru. Carl
a Rosa se přesunuli do obýváku
a uslyšela jsem znělku televizního
pořadu Jeopardy. V pokoji jsem si
otevřela notebook a přihlásila se
do aplikace Messenger. Ainsley byla
online.
Klikla jsem na její ikonku
a poslala jí zprávu: Jsi tam?
Objevila se bublina s její
odpovědí: Vždycky.
Přenesla jsem si notebook
do postele, posadila se a položila si
ho na klín. Potřebuju radu.
Jsem tu pro tebe.
Rider přijde zítra po škole ke mně
domů a bude mi pomáhat
s nacvičováním proslovu. Nejsem si
jistá, jestli bych pro něj měla mít
pití a jídlo. Pak jsem ještě dopsala:
A další věci.
Okamžitě se objevila bublina.
Počkej vteřinku. Zpomal. Rider
přijde zítra k vám domů?
Uculila jsem se, protože jsem si
dokázala představit její obličej. Jo.
Carl a Rosa to vědí?
Úsměv mi pohasl a žaludek se mi
zkroutil. Jo. Dopsala jsem ještě:
Carl moc rád nebyl, ale Rosa je
v pohodě.
Mallory Dodgová!!! Jsem na tebe
tak hrdá! Už nejsi rebelka.:-D
Prsty mi po klávesnici letěly. Měla
bych pro něj mít pití a něco k jídlu?
Takové věci máte doma přece
běžně. Takže asi jo.
Ainsley měla pravdu. Jasně že
jsme to měli doma a chovala jsem
se hloupě, ale jak jsem hleděla
na její zprávu, napadlo mě, jestli je
rozumné ho sem přivést. Možná že
učit se u mě doma je… moc osobní,
a ne právě nejchytřejší nápad.
Přestože se ke mně Paige chovala
hnusně, měla pro to pádný důvod.
Jestli sem Rider přijde, jen jí
poskytnu další munici, aby mě
neměla ráda.
Promýšlela jsem možnosti. Mohli
bychom zajít do knihovny. Mají tam
oddělené studovny. A když tam
půjdeme, nebudu muset řešit, co
mu nabídnout k jídlu. Nebudu si
upravovat make-up, což je asi další
bod k dobru. V dělání make-upu
jsem nebyla moc dobrá a můj
obličej ho moc nesnesl. Naopak
Ainsley by mohla radit blogerkám,
které se specializují na krásu.
Spokojená se svým rozhodnutím
jsem se uklidnila. Myslím, že se ho
zeptám, jestli nepůjdeme
do knihovny.
 Chvíli trvalo, než odpověděla.
Hm, proč?
Myslím, že je to rozumnější,
poslala jsem jí za pár vteřin. Jeho
holka by nebyla ráda, kdyby byl
u mě doma.
Kdo se stará o jeho holku?
Ainsley!!!
Dělám si srandu, odepsala.
Ovšem kdyby v tom byl problém,
asi by ti rovnou řekl, že k tobě
domů nepůjde.
Dobrá připomínka. Jít
do knihovny je zkrátka jednodušší.
Objevila se bublina. Jsi divná, ale
stejně tě mám ráda. Mám na tebe
otázku. Vážnou otázku. Super
vážnou.
Povytáhla jsem obočí. Dobře.
Máš Ridera ráda, jako fakt ráda?
Žaludek se mi zase zauzloval, ale
z úplně jiného důvodu. Měla jsem
ho doopravdy ráda? Ty uzly
na žaludku mluvily za všechno,
jenže kdybych to vyslovila nahlas,
bylo by to skutečnější a nemohla
bych to vzít zpátky.
A nemohla jsem to udělat
skutečným.
Měla jsem Ridera ráda,
doopravdy ráda, způsobem zcela
jiným, než když jsme byli děti. Jako
by mi bylo znovu dvanáct, ale
tentokrát jsem se jím nechala
pobláznit mnohem silněji. Věděla
jsem, že není správné tyhle pocity
mít. Měl holku, a i když jsem ho
měla moc ráda, nic se na tom
nezmění. Rozuměla jsem tomu.
Musela jsem. To, co jsem si
začínala uvědomovat, že k němu
cítím, jsem si musela nechat pro
sebe.
Nechám si to pro sebe. Nikdo jiný
o tom nemusí vědět.
Pomalu jsem vydechla.
Neodpověděla jsem, ale přišla mi
zpráva od Ainsley: To jsem si
myslela.
Čekala jsem, že napíše víc. Když
k tomu nedošlo, napsala jsem: Jsi
tam ještě?
Uplynula minuta nebo dvě
a potom se ukázala bublina.
Promiň. Byla tu máma a chtěla se
ujistit, že si přes Facebook
nedomlouvám rande s nějakým
třicátníkem.
Věděla jsem, že si dělá legraci,
a zasmála jsem se.
Objevila se další zpráva: Napiš mi
a dej mi vědět, jak zítřek proběhne.
Budu se potřebovat něčím bavit,
zatímco budu sedět v čekárně
u doktora.
Zamračila jsem se a rychle
odepsala. Jakého doktora?
Máma mě bere na oční, abych
dostala předpis na nové brýle.
Copak jsi nedostala nové brýle
minulý rok? zeptala jsem se.
Jo, ale myslím, že už mi
nevyhovují. Mám hrozné oči,
odpověděla. Navíc asi potřebuju
předpis na sluneční brýle. Sluníčko
je strááášně ostré. Každopádně se
budu v čekárně nudit, takže od tebe
očekávám zprávy.
Natáhla jsem si nohy. Nevím,
jestli budu mít nějaké vzrušující
novinky.
No, to bys měla mít. Přidala
usmívajícího se smajlíka. Radši jo.
Když jsme skončily, odložila jsem
notebook stranou, sklouzla
z postele a přešla ke stolu, kde
jsem nechala batoh. Vytáhla jsem
z něj mobil a otevřela si zprávy.
Kousla jsem se do rtu a poslala
Riderovi krátký vzkaz, že se
budeme učit v knihovně.
Jakmile jsem to odeslala, odložila
jsem telefon na noční stolek, vzala
si učebnici dějepisu a začala se učit.
Teprve kolem deváté mi mobil
zapípal. Zvedla jsem ho a uviděla
textovku od Ridera.
V pohodě, odpověděl.
Kdovíproč mě napadlo, jestli to
tak fakt je.
 17. kapitola
Zdálo se, že čtvrtek nikdy neskončí.
Hodiny se pomalu táhly, a než jsem
před rétorikou odcházela ze třídy,
proměnila jsem se v uzlíček nervů.
Rider na mě nečekal a můj mozek
okamžitě zvažoval nejhorší možné
scénáře.
Co když Rider není ve škole? Co
když mi s mým proslovem opravdu
nechce pomoct? Třeba to zabalil?
Co jestli nechce ohrozit svůj vztah
s Paige? Všechno mi to připadalo
jako velice reálné možnosti.
Pospíšila jsem si do třídy
a posadila se na své místo vzadu.
Oči jsem přilepila ke dveřím.
Paige vešla do třídy, ale skoro
jsem ji nepoznávala. Měla na sobě
volné černé sportovní kalhoty
a o číslo větší tričko. Vlasy měla
stažené do vysokého culíku, ne tak
úhledného jako obvykle. Jak se
blížila, všimla jsem si, že má mírně
opuchlé oči.
Posadila se, a když odhodila
batoh na podlahu, obrátila se
ke mně. „Na co sakra tak zíráš?“
Začervenala jsem se a znovu
stočila pohled do přední části třídy.
„Pitomá čubka,“ zamumlala a já
jsem sebou škubla.
Na jazyku se mi formovala ostrá
odpověď. Stiskla jsem rty
a nadechla se nosem.
Jako další vešel do třídy Hector.
Nakráčel dovnitř a usmíval se
na Keiru, která mu něco říkala.
Mluvila s ním a smála se tak
uvolněně, až se mi sevřela hruď.
Bože, to bych taky chtěla umět.
Hrdlo se mi stáhlo a namlouvala
jsem si, že i když se Rider neukáže,
nebude v tom nic osobního,
přestože jsem věděla, že si to
osobně brát budu. Zrovna když
jsem se chystala opřít se tváří
o stůl, Rider vplul do třídy se
zápisníkem v ruce a ospalým
úsměvem na rtech. Samozřejmě že
to nezabalil.
Napětí mi sklouzlo z ramen
a snažila jsem se vzchopit.
„Zdar.“ Hector na něj kývl, jak
procházel kolem jeho stolu.
Rider zamumlal nějakou odpověď
a posadil se. Naklonil se k Paige
a něco jí říkal tak tiše, že jsem to
neslyšela. Viděla jsem, že zavrtěla
hlavou. Položil jí ruku na paži, ale
ona ucukla, což mě překvapilo.
Praštila zápisníkem o stůl. Slyšela
jsem, jak si Rider povzdychl.
Zadíval se na mě. „Ahoj, Myško.“
„Ahoj,“ zašeptala jsem.
A to bylo všechno, co jsem mu
za celou hodinu řekla, což zřejmě
nevěstilo nic dobrého. Jak jsme si
na konci hodiny sbírali věci a Rider
na mě čekal, najednou jsem byla
neuvěřitelně nervózní.
„Zajedeme tam rovnou?“ zeptal
se.
Přikývla jsem a všimla si, že se
Paige už ze třídy vytratila. Rider
povytáhl obočí, ale mlčel. Jak jsme
odcházeli ze třídy, mávnutím jsme
se rozloučili s Hectorem a Keirou.
Bylo dobře, že jsem seděla
za volantem, protože jsem se
mohla soustředit na řízení, místo
abych přišla o rozum, což mi reálně
hrozilo.
Knihovna byla asi pětadvacet
minut jízdy od školy, a sotva jsme
vyjeli z parkoviště, svírala jsem
volant tak, že mi zbělely klouby.
Rider si toho všiml. Samozřejmě.
„Jsi v pořádku?“ zajímal se.
Přikývla jsem a odkašlala si.
Chtěla jsem se ho zeptat na Paige,
ale měla jsem stažené hrdlo.
Taková hloupost. Nikdy jsem s ním
neměla problém, jenže prostě jsem
se někde v hlavě zasekla. Musím
otevřít pusu a promluvit.
„Je… všechno v pořádku… mezi
tebou a Paige?“ Bolelo to, ale
dokázala jsem ta slova ze sebe
dostat.
Po chvíli odpověděl. „Ani ne.“
 „Chceš… si o tom promluvit?“
zeptala jsem se.
„Ne.“
„Fajn,“ vydechla jsem.
„Chci mluvit o čemkoli jiném než
právě o tomhle,“ dodal. „Dobře?“
Zatímco na semaforu svítila
červená, sevřela jsem volant
pevněji. I když jsem teď byla
na situaci okolo Paige ještě
zvědavější, mohla jsem mu
vyhovět. Chtěla jsem se však toho
o něm dozvědět tolik.
„Jak… jsi…?“ Vzhlédla jsem
k semaforu a v duchu si nadávala,
dokud jsem nerozvázala jazyk. Byla
jsem tak nervózní, jako bych se
vrátila o dva roky zpátky. „Jak jsi
získal práci… v té autodílně?“
Ihned mi neodpověděl, asi jsem
ho tou náhodnou otázku zastihla
nepřipraveného.
Začervenala jsem se a sevřela
volant. „Já… jsem jenom zvědavá.
Tak jsem si myslela, že se zeptám.
Promiň.“
„Ne. Ne, to je v pohodě.“ Když
jsem po něm koukla, hleděl ven
z okna. „Autoservis Kanec stojí asi
blok od místa, kde bydlím. Takže
jsem potkával Drewa, majitele
servisu, často. Zapovídali jsme se,
kdykoli jsme se setkali, chápeš?
Někdy jsem zůstal v dílně, protože
tam měli lakýrníka, co dělal
úžasnou práci. No a asi před rokem
nebo tak mě chytili, jak kreslím
graffiti – nemělo to nic společnýho
s tou věcí ve škole.“
„Ty… ses nechal chytit často,“
poznamenala jsem a odbočila
doprava.
„Cha, no jo. Každopádně se
o tom Drew doslechl. A když jsem
ho zase potkal, požádal mě, abych
mu ukázal, co dělám. Tak jsem to
udělal a jemu se to líbilo. Zdálo se
mu to dost dobrý. A zbytek už
znáš.“
Zpomalila jsem před dalším
semaforem. „To je fakt… skvělý.“
 „Mám štěstí,“ odpověděl
a zakřenil se. „Drew mi platí docela
hodně.“
„Protože jsi dobrý v tom, co
děláš,“ prohlásila jsem.
Na tváři se mu objevil dolíček.
„Mohl bych ti, hm, ukázat, jakou
práci dělám v autodílně, jestli
chceš. Není to teda nic tak
zvláštního a asi budeš radši dělat
něco jinýho, ale…“
„Moc ráda.“ Srdce mi udělalo
salto.
Dolíček mu na tváři zůstal.
„Šetříš si… peníze, co vyděláš?“
zeptala jsem se.
„Nee. Utratím všecko za chlast
a holky.“
Střelila jsem po něm pohledem.
Rider se uchechtl. „Jo, šetřím si.
Je mi osmnáct a v květnu budu
maturovat. Musím myslet
na budoucnost. Sehnat si místo, kde
budu bydlet. Dávky přestanou
chodit, a i když vím, že by mě paní
Lunová nevykopla, není správný
u ní zůstat. Bude si muset vzít
do péče jiný děcko.“
U knihovny jsem vjela
na parkoviště a hledala prázdné
místo. „A co vysoká škola?“
„No, tu na svém seznamu, co
mám v plánu dělat, nemám.“
„Proč?“ Nerozuměla jsem tomu.
„Jsi… vážně chytrý. Vysokou školu
bys pravděpodobně zvládl levou
zadní.“
Zavrtěl se na sedadle. „Nevím.
Stojí to prachy, Myško, a tolik si
nenašetřím.“
„Existují přece stipendia
a granty.“ Našla jsem volné místo
vzadu, zajela na něj a zastavila.
Pohlédla jsem na něj. „Co myslíš?“
Sval na čelisti mu zacukal. „Jo, já
vím, ale… Prostě tak svou
budoucnost nevidím. Kruci, lidi by
se asi šokem skáceli k zemi,
kdybych začal chodit na vejšku.“
Zamračila jsem se. „Já ne.“
Zadíval se na mě, zatímco si
odepínal pás, a široce se usmál.
„Změnila ses. Hodně. Ale v určitých
věcech jsi zůstala pořád stejná.“
Nebyla jsem si jistá, jestli je to
dobře, nebo špatně.
Rider se ke mně naklonil
a odepnul mi pás. „Když dojde
na mě, nikdy nevidíš to, co všichni
ostatní,“ vysvětlil.
Teď mě skutečně zmátl. „Co to
má znamenat?“
„Myslíš si… Já nevím. Že jsem
něco, co nejsem.“ Natáhl se dozadu
a popadl ze zadního sedadla můj
batoh. „Jako bys ve mně viděla
rytíře na bílém koni.“
Co to kruci mele?
 Sledovala jsem ho, jak otevírá
dveře auta a vylézá ven s mým
batohem v ruce. Na okamžik jsem
ztuhla, pak jsem vytrhla klíčky ze
zapalování a pospíšila si za ním.
„Nemyslím si, že jsi rytíř na bílém
koni.“
Rider se na mě úkosem podíval.
„Jsi asi jedinej člověk na světě, kdo
si myslí, že moje jméno a vejška
pasujou do jedný věty.“
Musela jsem zrychlit, abych
stačila jeho dlouhým nohám. „To je
blbost.“
Ostražitě na mě koukl a otevřel
dveře. „To je fuk.“
„Ne, není.“ Zastavila jsem se
ve dveřích a vzhlédla k němu.
Zarazila jsem ho v pohybu, jak mířil
k hlavnímu vchodu. „Mohl bys
chodit na vysokou, kdybys chtěl.
Tvoje jméno a vysoká… dohromady
rozhodně dávají smysl.“
Zadíval se do stropu a stiskl rty.
Uběhla asi věčnost, než vydechl:
„Hm.“
To bylo jako všechno?
Rider vstoupil do knihovny a já
jsem ho po chvíli následovala. Šel
přímo k pultu. Měli jsme štěstí,
protože jenom jedna studovna byla
prázdná. Jak jsme procházeli okolo
vysokých regálů zaplněných
knihami, zhluboka jsem se
nadechla. Milovala jsem vůni knih.
V mysli mi vytanula vzpomínka.
Obrátila jsem se na bok a přitáhla
si kolena k hrudi. Slzy na tvářích mi
oschly. Dnes to bylo zlé. Pan Henry
pozval své kamarády a věděla
jsem, že hned tak brzy neodejdou.
V pokoji bylo chladno a tma
a ošuntělá přikrývka byla moc
tenká. Schoulila jsem se a zastrčila
si ruce mezi stehna, abych je
udržela teplé.
Dveře se se skřípotem otevřely
a dovnitř vklouzla štíhlá postava.
Vypustila jsem dech, který jsem
zadržovala. Rider se šoural
k posteli. Posunula jsem se ke zdi.
Matrace se zhoupla, když si lehl
vedle mě. O vteřinu později bliklo
slabé žluté světlo. Malá baterka
neupoutá pozornost.
Rider si přitáhl kolena, opřel je
proti mým a zhluboka se nadechl.
„Byl jednou jeden sametový
králíček a zpočátku byl opravdu
nádherný.“1
1 WILLIAMS, Margery. Králíček Sameťáček
aneb Jak hračky ožívají. Přeložila Martina
Joujová. Praha: Pragma, 2007. ISBN 978-
80-7349-069-0.
Prudce jsem se nadechla,
vzhlédla k Riderovi a na okamžik
jsem ho viděla v minulosti.
„Vzpomínáš si, jak jsi mi četl?“
Přikývl a roztáhl rty.
„Samozřejmě.“
Cestou do studovny jsem mlčela.
Uvnitř bylo chladno a byla jsem
ráda, že mám tričko s dlouhým
rukávem.
Rider rozsvítil a potom položil můj
batoh na stůl. „Proč sis to
rozmyslela a šli jsme do knihovny?“
zeptal se, než jsem na něj mohla
znovu naléhat kvůli vysoké škole.
Vybavila se mi včerejší Ainsleyina
otázka, a zahnala jsem ji pryč.
Mohla jsem mu říct, že to bylo kvůli
Paige, ale došlo mi, že to by teď
slyšet nechtěl. „Tak… mě napadlo,
že to bude… jednodušší.“
Přikývl.
 Chvíli jsem ho pozorovala, pak
jsem přikročila k batohu a otevřela
ho. Tichý zvuk se v chladné
místnosti s bílými stěnami rozléhal.
Kromě kulatého stolu a čtyř židlí tu
nic nebylo. Uprostřed stolu ležela
osamocená černá tužka.
Rider se posadil a opřel, ruku
položil na opěradlo vedlejší židle.
Zadíval se na mě a maličko se
pousmál. Naše pohledy se střetly
a neuhýbaly. Na hrudi jsem ucítila
chvění. Usmál se víc a chvění
zesílilo.
„Proč na mě… tak zíráš?“ Sotva
jsem to vyslovila, chtěla jsem to tak
trochu vzít zpátky. Hloupá otázka.
 Na tváři mu vyskočil dolíček. „Rád
na tebe zírám.“
Povytáhla jsem obočí.
Rider se uchechtl. „To zní dost
divně, co? Chtěl jsem říct, že… no,
jo, rád na tebe zírám. Takže je to
tak divný, jak to zní.“
Usmála jsem se a zavrtěla
hlavou. „Není to… divný. Jenom
prostě…“
„Co?“ zeptal se, když jsem se
odmlčela.
Co mu mám říct? Že nechápu,
proč se na mě rád dívá? Že má
venku mnohem lepší možnosti? To
by znělo hrozně. Nemyslela jsem si,
že jsem nejošklivější osoba
na světě. Byla jsem… asi docela
hezká. Jenže jsem byla ohledně
svého vzhledu realistická
a nevypadala jsem jako Paige nebo
Keira nebo Ainsley.
Potřásla jsem hlavou
a soustředila se na něco jiného.
„Chceš… to zkusit první?“ nabídla
jsem a vytáhla svůj sešit. Otevřela
jsem ho a vylovila složený papír
s proslovem.
„Rád bych.“ Rider se s úsměvem
opřel na židli. „Ale ještě jsem svůj
proslov nenapsal.“
Spadla mi brada. „Cože?“
„Dostanu se k tomu.“ Lhostejně
mávl rukou. „Jdi na to.“
 „To sis vážně ve třídě jenom
kreslil? Nepsal jsi…“
„Udělám to, Myško. Slibuju.“
Zvedl ruku a zakýval na mě
malíčkem. „Přísahám.“
Povzdechla jsem si.
„Nepotřebuju, abys přísahal.“
Rider se jenom uculil, zase se
opřel a překřížil paže. Zhluboka
jsem se nadechla a zírala na svou
řeč. Slova se mi trochu zamlžila,
jako bych měla něco s očima. Srdce
mi začalo bít rychleji. Znovu jsem
se nadechla, ale dech se mi zadrhl.
„Zvládneš to,“ pobídl mě tiše.
Na okamžik jsem zavřela oči.
Zvládnu to. „Spojené státy americké
mají tři větve státní…“
Dokázala jsem to.
No, sice jsem s tím bojovala
a byla jsem si docela jistá, že můj
první pokus trval déle než tři
minuty. Asi tak deset, jak jsem se
zasekla na slově a pak začala
koktat, protože moje oči četly dál
dopředu, což mi nijak nepomáhalo.
Na Riderův návrh jsem to zkusila
vsedě. Pak znovu vestoje.
Zopakovala jsem to tolikrát, že bylo
docela možné, že si to zapamatuju
a odříkám z hlavy.
Rider byl celou dobu trpělivý, což
ho v podstatě vyzvedlo
do postavení světce, protože vážně
– kdo by mě chtěl poslouchat asi
desetkrát za sebou, jak dělám
pauzy a koktám během
informativního proslovu? Někdo by
to mohl nahrát a Satan by to mohl
přehrávat pořád dokola
v nekonečné smyčce, aby týral lidi
v pekle.
„Já… nesnáším, že musím
přemýšlet nad každým jednotlivým
slovem.“ Posadila jsem se
a odhodila papír na stůl, ruce mi
spadly do klína. „Je to trapné. Lidi
se mi budou… smát.“
„Lidi jsou pitomci, Myško. To
přece už víš.“ Odmlčel se, chytil
pramen mých vlasů a jemně mi je
přehodil přes rameno. „A nemáš
proč se cítit trapně.“
Pohlédla jsem na něj. Jeho přímý
pohled a vážný stisk rtů vyzařovaly
upřímnost, ale mýlil se. „Je to…
trapné.“
„Ne, když to nedovolíš.“ Jak se
obrátil na židli, aby seděl čelem
ke mně, otřel se o mě nohou. Naše
pohledy se střetly. „Máš nad tím
moc. Lidi můžou kecat kraviny.
Můžou si myslet, co chtějí, ale
kontrolu nad tím, jak se cítíš, máš
ty.“
Kruci.
V tom se skrývala hluboká
pravda.
 „Mluvíš jako doktor Taft,“ vyhrkla
jsem.
Rider zvedl obočí. „Kdo je to?“
„Byl…“ Ach, bože. Rider neví, že
jsem chodila k terapeutovi.
Naklonil hlavu na stranu a čekal.
„Kdo to byl?“
Ach, ne. Měla jsem držet jazyk
za zuby. Hluboko uvnitř jsem
věděla, že chození na terapii není
nic, za co bych se měla stydět.
Vzhledem k mé minulosti – nebo
naší minulosti – se to dalo přímo
čekat. Ale stejně jako mlčení,
i terapie na sobě měla ošklivý
a často nemilosrdný cejch.
A Rider? Zdálo se, že vyšel
z dětství relativně bez újmy
na zdraví. Nebo ne? Nechodil
k terapeutovi. Mluvil normálně.
Skutečně ho to však
nepoznamenalo? Přemýšlela jsem
o všech těch hodinách ve škole,
které zameškal, a jak říkal, že je to
všem fuk. Rider tomu věřil. Proto
pro sebe nic neočekával?
„Myško?“ Zatahal mě za pramen
vlasů. „Kdo je doktor Taft?“
Zadívala jsem se stranou,
na vytištěný proslov. Záleželo vůbec
na tom? Věděla jsem, že se Rider
kvůli tomu se mnou nepřestane
kamarádit. Krátce jsem se
nadechla. „Doktor Taft byl můj…
psychoterapeut. Chodila jsem
k němu asi tři roky. Před nějakou
dobou jsem přestala, protože
jsem… měla pocit, že jsem
připravená.“
„Aha. Skvělý.“
Skvělý? Fajn. Jak často asi slyšel
sedmnáctiletou holku přiznat, že
chodí k cvokaři, že jeho jedinou
odpovědí je skvělý? Koukla jsem
na něj a on se na mě jen
s upřímným výrazem díval. „Fakt?“
Rider pokrčil ramenem. „Je to
logický. Prožila sis nějaký… no,
hnusný svinstvo. Musela ses
vyrovnat s hroznými šílenostmi.
Vlastně se mi docela ulevilo, žes
k někomu chodila.“
Chvíli jsem ho pozorovala. „Ty…
tomu opravdu věříš?“
Přikývl.
„A co ty?“ zeptala jsem se, a když
zamrkal, tvářil se zmateně.
„Vyrůstal jsi… se mnou. Taky sis
prožil svinstvo.“
„Jsem v pohodě,“ odpověděl
a sklopil oči k botám.
Zírala jsem na jeho tvář z profilu.
„Byla jsem u toho, Ridere.
Vzpomínám si na…“
„Jsem v pohodě,“ přerušil mě
a zvedl ke mně oči. „Slibuju.
Přísahám.“
Stiskla jsem rty a pomalu zavrtěla
hlavou. „Říkal jsi, že myslíš… na tu
noc.“
Rider ztuhl a zvolna vydechl.
„Někdy,“ zopakoval tiše a pak
hlasitěji, „když na to myslím,
přemýšlím o tom, co se ti stalo.“
Vnitřnosti se mi zkroutily a pro
jednou jsem byla vděčná, že jsem
od oběda nic nejedla. „Ridere…“
„Měl jsem tam být,“ prohlásil
a oči mu ztmavly. „Měl jsem se
nějak dostat zpátky do domu. Věděl
jsem, že ten hajzl jednou s tou
panenkou něco provede.“
Otevřela jsem pusu. Zatraceně,
Sametku jsem milovala. Kromě
toho, že mi ji Rider přinesl ten den,
kdy ho slečna Becky vzala
do obchoďáku, to byla za mnoho let
jediná věc, co mi patřila. Ta
panenka nebyla z blešáku. Přede
mnou nikomu nepatřila a nemusela
jsem se o ni s nikým dělit. Byla
jenom moje a krásná.
Bývala. Kdysi.
Ve dvanácti letech jsem tu
panenku s sebou všude nenosila,
na to už jsem byla moc velká, ale
pan Henry a slečna Becky věděli, co
všechno pro mě ta panenka
znamená. Pan Henry se jí zmocnil
a… no, neskončilo to dobře.
Rider si zajel rukou do vlasů
a připlácl si dlaň na zátylek.
„Kdybych se s ním ten večer
nehádal, nestalo by se to.
Nezůstala bys tam sama. Neviděla
bys to, cos viděla.“ Spustil ruku
a zaklonil hlavu. „Je to jedna
z nejhorších věcí, kterých lituju.“
„Cože?“ zaskřehotala jsem.
„Nebyla to… tvoje vina.“
To, co se stalo, nebyla Riderova
vina.
„Hodil tu panenku do toho
proklatýho ohniště,“ pronesl
mrzutě.
A já, zoufalá a hloupá, jsem se ji
pokusila zachránit. Kdybych tehdy
večer neviděla, co jsem viděla,
možná bych to neudělala. To, co
provedl s panenkou, mě zlomilo.
Zpanikařila jsem, když jsem uviděla
svůj jediný majetek, dárek
od Ridera, v plamenech. Proběhla
jsem kolem pana Henryho a sáhla
do ohně. Matně si pamatuju, že se
pan Henry smál a pak následoval
strašný vřískot a hrozný puch.
Vřískala jsem já.
Rider mlčky natáhl ruku a zvedl
mou levou paži. Chladnými prsty mi
vyhrnul rukáv trička až k lokti.
Otáčel mou paží jako ten první den
na parkovišti.
„Pořád nemůžu uvěřit, že nemáš
skoro žádnou jizvu.“ Pohladil mě
palcem těsně pod zápěstím a já tiše
zalapala po dechu. To pohlazení
jsem ucítila až na páteři. „Jenom
o trochu růžovější než zbytek paže.
Úžasný.“
V ústech mi vyschlo. Dál klouzal
palcem po mé kůži, přejel jím až
k lokti.
„Kéž by se to nikdy nestalo.“
Polkl. „Neztratil bych…“ Odmlčel se,
koukl na mě skrz řasy a usmál se.
„Ale dopadlo to dobře. Je divný, jak
něco dobrýho může vzejít z něčeho
tak strašnýho.“
„Nemohl jsi za to,“ trvala jsem
pevně na svém. „Nemohl jsi mě
chránit čtyřiadvacet hodin denně.
Nebyl jsi za mě zodpovědný.“
 Díval se mi do očí a uběhla
chvíle, kdy zřejmě zvažoval, co chce
říct. „Každopádně,“ protáhl to slovo,
„na ničem z toho opravdu nezáleží,
je to tak? Nemusíš se za nic stydět.
To, že málo mluvíš, není žádná
hrůza. A když se lidi chovají jako
pitomci, nejsou důležití. Jenom ty
rozhoduješ o tom, kdo je pro tebe
důležitej.“
„A co když to nebude fungovat?“
zeptala jsem se.
Rider povytáhl koutek rtů. „Tak
prostě ty lidi zkopu do kuličky.“
Obočí mi vyletělo vzhůru.
„Opravdu.“
Zaklonila jsem hlavu a zasmála
se. Smála jsem se dlouho
a zhluboka. Když jsem se na něj
zadívala, vážně na mě hleděl.
„Co je?“ zajímala jsem se
a úsměv mi pomalu uvadal.
Rider mírně potřásl hlavou. „Nic.“
Pak dodal: „Jenom jsem tě prostě
neslyšel se tak smát už… no, hodně
dlouho. Je to hezký.“
Zase jsem se usmála.
„Fakt hezký,“ zopakoval a naše
pohledy se znovu střetly. Pořád mi
svíral paži a pohyboval palcem
v pomalých hladkých kruzích.
„Doufám, že to děláš častěji.“
 18. kapitola
Věděla jsem, že se to neděje.
Ve vzdáleném koutě mysli jsem
věděla, že to, co vidím a co slyším,
se neděje právě teď. Věděla jsem
to, přesto jsem se odtamtud
nedokázala dostat. Ne když začaly
ty zvuky. Hlasité. Ostré. Výbuchy.
Explodovala bomba hrůzy.
Připlácla jsem si ruce na uši
a couvala pryč, přitiskla jsem se
ke stěně. Toužila jsem zavřít oči,
ale nedokázala jsem to. Jako by mi
je někdo násilím držel doširoka
otevřené. Na bolest vycházející ze
středu mého obličeje jsem
zapomněla.
Pan Henry s červenými tvářemi
a krvavě zarudlýma očima táhl
Ridera za paži přes špinavé
potrhané linoleum. Rider už byl teď
skoro tak vysoký jako pan Henry,
ale ten byl o dobrých padesát kilo
těžší. Ječel tak hlasitě, že jsem
nerozuměla, co říká, ale Rider
nebojoval. Jednou rukou si zakrýval
nos, mezi prsty mu tekla krev. Zvedl
se mi žaludek.
Pan Henry prudce otevřel zadní
dveře. Dovnitř vrazil studený vzduch
a na zažloutlé lino dopadaly drobné
sněhové vločky. Venkovní dveře
byly rozbité a kývaly se ve větru.
„Mám už tě po krk, kluku. Myslíš, že
se máš zle? Možná ti dojde, jaký
máš štěstí, když zůstaneš pár hodin
venku.“
Pan Henry vystrčil Ridera
za okamžik ven, na sněhem
pokrytou verandu. Vykřikla jsem
a odlepila se od zdi. Rider nemůže
zůstat venku. Měl jenom tričko
a džíny. Byla moc velká zima.
Dveře se zabouchly. Příliš pozdě.
Pan Henry se otočil ke mně
a srdce se mi sevřelo úzkostí.
Na dveře zvenčí zabušily pěsti
a já jsem začala couvat. Mezi mnou
a nesoustředěným pohledem pana
Henryho nic nezůstalo.
 „Ztrať se mi z očí, holka,“ zakřičel
a z úst mu vyletěly sliny. „Nebo
toho budeš rychle litovat!“
Prudce jsem se otočila a odběhla
z kuchyně do chodby. Přitiskla jsem
se ke stěně, zvedla paži a přitlačila
si prsty na nos. Zabolelo to, ale
když jsem ruku odtáhla, moc krve
na ní nebylo.
Prosím, probuď se. Prosím,
probuď se. Probuď se.
S bušícím srdcem jsem
poslouchala, jak pan Henry vešel
do obýváku. O vteřinu později
hlasitě zařvala televize. On vážně
nechá Ridera venku. Proboha, vždyť
tam venku v zimě a ve sněhu
nepřežije. Musím něco udělat.
Čekala jsem několik minut, pak
jsem se otočila a plížila se podél
zdi. Po špičkách jsem stoupala
po schodech nahoru, opatrně, aby
mě neslyšel, a pak šla po chodbě.
Nechoď do toho pokoje. Nechoď
do toho pokoje.
Otevřela jsem dveře. Pokoj
zalévalo slabé žluté světlo.
Na posteli ležela slečna Becky.
Zavolala jsem na ni, přikročila
k posteli a dotkla se jí. Její kůže
byla na dotek divná a poznala jsem
to. Hluboko uvnitř jsem věděla, že
je něco špatně. V hrdle mi bublal
křik.
 Nevydej ani hlásku.
Zaječela jsem. Vřískala jsem,
nedokázala jsem být zticha.
Vycouvala jsem z pokoje. Pan
Henry z přízemí řval, jak jsem
sbíhala schody. Musela jsem
za Riderem. Musíme se odtud
dostat pryč. Srdce mi bušilo tak
rychle. Věděla jsem, co se stane,
a nechtěla jsem to vidět, ale už
jsem to viděla.
Prosím, probuď se. Prosím,
probuď se. Probuď se.
Doběhla jsem do kuchyně. Pan
Henry tam byl, křičel a chrchlal.
Nedokázala jsem ze sebe dostat ani
slovo. Popadl mě za paži a táhl mě
do obýváku. V krbu zapraskal oheň,
když se zastavil před pohovkou.
Pořád mě držel za paži, sehnul se
a sáhl za gauč.
Je to jenom sen. Jenom sen.
Probuď se.
Narovnal se a v pěsti svíral
Sametku. Věděla jsem, že tam ta
panenka je. Vzal mi ji před třemi
měsíci z pokoje, protože jsem
nezatáhla láhev mléka tak, jak
chtěl. Věděla jsem přesně, kde
panenka je, ale taky jsem věděla,
že se jí nesmím dotknout.
Strčil mi ji před obličej a pustil
mou ruku. Zavrávorala jsem
a zezadu narazila nohama do hrany
konferenčního stolu.
Probuď se, probuď se.
Pan Henry zaklel. „Je mi z vás
na blití. Musím se starat o malýho
chytráka a zatracenýho dementa.“
Sevřel panenku v pěsti a přikročil
ke krbu.
Vytřeštila jsem oči a…
„Mallory!“
Probudila jsem se a zalapala
po dechu. Nebyla jsem sama.
Někdo mě držel za paže. Znovu
jsem zaječela ochraptělým hlasem
a vytrhla se ze sevření.
„Uklidni se,“ ozval se hlas znovu
a já jsem si pomalu uvědomovala,
že to mluví Carl. „Je to v pořádku,
Mallory. Měla jsi noční můru…
zase.“
„Tma,“ dokázala jsem
vydechnout a přitiskla se k čelu
postele. „Je tu…“ Lampa na nočním
stolku se rozsvítila a pokoj zaplavilo
tlumené světlo. Carl seděl na okraji
postele, vlasy měl rozcuchané, oči
ospalé a bílé tričko zmuchlané.
Položil mi ruku na čelo.
Na hrudi mě bolelo.
„Už je to v pořádku, Mallory.“ Carl
mě pohladil po zvlhlých vlasech.
„Jenom noční můra. Všechno je
v pořádku. Teď jsi v bezpečí.“
Bezpečí.
Pevně jsem zavřela oči. Teď jsem
byla v bezpečí, ale v minulosti…
jsem nebyla. Moje minulost je
nebezpečná a bude mě strašit
věčně.
Carl se zvedl z postele a za pár
minut se vrátil s láhví studené vody.
Podal mi ji. „Napij se pomalu.“
Roztřesenými prsty jsem
odšroubovala víčko a zvedla láhev
ke rtům. Trochu jsem si usrkla
a ještě jednou, zchladila jsem si
vyprahlé hrdlo.
Čekal, dokud jsem láhev
nesklonila, a pak řekl: „Děláme si
starosti, Mallory.“
Dech se mi zadrhl. Carl nemluvil
do větru. Nikdy.
 „Neměla jsi noční můru už skoro
dva roky, ale co jsi začala chodit
do školy, míváš je docela
pravidelně,“ prohlásil a bedlivě mě
sledoval. „Děláme si starosti.“
„Kvůli čemu?“
Naklonil hlavu na stranu. „Kvůli
tobě a škole, kvůli tomu, že se
Rider vrátil do tvého života. Možná
je toho na tebe moc, Mallory.
Máš…“
„Není toho na mě moc,“ přerušila
jsem ho. „Byla to jenom…“
„Máš zase noční můry,“
pokračoval, jako bych to nevěděla
sama. „Bojíme se o tebe.
Nechceme, aby ses přetěžovala.“
 Přetěžovala. Jako bych byla
křehké stvoření, které se pod
tlakem roztříští. V hrudi mi zajiskřila
zlost. Bylo zvláštní, že jsem ji cítila
ke Carlovi. „Jsem v pohodě,“
vymáčkla jsem ze sebe. „Nejsem
přetížená. Byla to jen… noční můra.
O nic nejde. A nemá to nic
společného se školou ani
s Riderem.“
„S tím ohledně Ridera nemůžu
souhlasit.“ Zvedl ruku, když jsem
otevřela ústa. „Protože dává smysl,
že jeho návrat do tvého života
způsobil…“ Zhluboka se nadechl.
„Způsobil, že v tobě ožily staré
pocity. Pocity hrůzy a strachu.“
 To sice dávalo smysl, ale zavrtěla
jsem hlavou. „Jsem v pohodě.“
Carl na mě chvíli hleděl, potom
přikývl a povzdechl si. „Dobrá.“
Zvedl se. „Nezapomeň, že kdyby sis
chtěla kdykoli promluvit, můžeš
za námi přijít.“
Promluvit si o čem? Neměla jsem
tušení, ale přikývla jsem. Ještě
okamžik na mě zíral, potom vyšel
z pokoje a tiše za sebou zavřel
dveře. Řekla jsem mu, že nejsem
přetížená a že jsem v pohodě,
věděla jsem však, že mi Carl nevěří.
Ani jsem si nebyla jistá, jestli
jsem říkala pravdu.
Rider se v pátek ve škole neukázal.
 Ani Paige na hodinu nepřišla.
Došlo mi, že jsou spolu, a v žaludku
jsem ucítila zrnka znepokojení. Až
na ten den na začátku školního roku
do školy vždycky přišel.
Po hodině jsem si posbírala věci
a zadívala se na Hectorova záda.
Zeptat se ho na Ridera by bylo
nejrozumnější a nejsnadnější.
Určitě bude vědět, co s ním je.
Sevřela jsem popruhy batohu
do dlaně a přinutila se promluvit.
„Hectore?“
Otočil se ke mně a zkroutil rty.
„Jo?“
Obešla jsem svůj stůl. „Je Rider…
v pořádku? Myslím, když nepřišel
do školy,“ řekla jsem, co bylo
očividné. „Asi je… s Paige, ale jen
jsem se chtěla ujistit… že je
v pořádku.“
Úsměv mu trochu pohasl a střelil
pohledem k prázdné židli. „Není
s Paige. Dnes ne.“ Zadíval se na mě
zelenýma očima. „Aspoň si myslím,
že není.“
„Aha.“ Kousla jsem se do rtu.
Ohlédl se přes rameno
a povzdechl si. „Včera večer se
do sebe docela tvrdě pustili, takže
mě nepřekvapuje, že Paige taky
nepřišla, ale…“
Za jeho ramenem jsem uviděla,
že se k nám otočil pan Santos. „Ale
co?“
„Ale včera v noci byl na šrot.“
Hector si hodil batoh přes rameno.
„Nepřicházelo v úvahu, aby dnes
ráno vstal a šel do školy.“
„Na šrot?“ zopakovala jsem
hloupě a pak mi to docvaklo.
Na šrot jako že opilý.
„Musím už jít. Valím do práce,“
dodal Hector. „Tak se měj, bebé.“
Jako v mrákotách jsem přikývla
a dlouho se ani nehnula, zatímco
Hector odcházel ze třídy. Rider se
včera večer pohádal s Paige a pak
se hodně opil. Vnitřnosti se mi
zkroutily a zamířila jsem ven.
„Mallory, můžu s vámi
na moment mluvit?“ zavolal na mě
pan Santos. Zastavila jsem se s ním
u dveří. „Co říkáte na to, kdybyste
mi svůj proslov přednesla
ve středu?“
Myšlenkami na hony vzdálená
jsem přikývla.
„Skvělé.“ Poplácal mě po paži „Už
se na to těším.“
Když mě propustil, odešla jsem
ze třídy a zastavila se u skříňky,
abych si vyzvedla učebnice, které
budu přes víkend potřebovat.
Cestou k autu jsem se moc
nesoustředila. Pálení, jež jsem cítila
v žaludku, hodně připomínalo pocit
provinění.
 V pátek večer jsem neuvěřitelně
dlouhou dobu strávila zíráním
do mobilu. S prsty nad displejem
jsem váhala. Odpoledne jsem si
povídala s Ainsley. Řekla mi, abych
prostě Riderovi napsala, a přiměla
mě slíbit, že se s ní zítra sejdu.
Prostě Riderovi napiš.
Jako by to bylo tak jednoduché.
Je to jednoduché. Co si to
namlouvám?
Přesto mi to připadalo jako velký
krok, protože jsem nikdy jeho ani
žádného jiného kluka
nekontaktovala jako první. Jako
obvykle jsem nad tím přemýšlela až
moc, protože Rider byl můj
kamarád a zkontrolovat, jak se mu
vede, bylo normální.
Byla jsem nervózní tak, až mi
bylo horko, a necítila jsem se
příjemně. Přimhouřila jsem oči
na mobil, ťukla na Riderovo jméno
a otevřela pole pro psaní zpráv.
Jsi v pohodě? Zamyslela jsem se
a vzápětí to smazala. Potom jsem
napsala: Je všechno v pořádku? To
znělo míň dramaticky, tak jsem
klikla na ODESLAT. Pak jsem
odhodila telefon do nohou postele.
Už bylo skoro deset, když
od Ridera přišla odpověď. Jo.
Uvidíme se v pondělí.
Ohromně se mi ulevilo, ale
hlavou mi vířilo na tisíc myšlenek
a nemohla jsem usnout. Aspoň
jsem neměla další noční můru. To
poslední, co jsem potřebovala, bylo,
aby Carl a Rosa zjančili a vytáhli mě
ze školy.
Kdyby si mysleli, že to pro mě
bude lepší, udělali by to.
Přes víkend ozdobily chodby Lands
High transparenty ke školnímu
plesu. Visely všude. Stěny i skříňky
pokrývaly plakáty. Jak jsem mířila
na druhou hodinu, zadívala jsem se
na datum. Ples se měl konat
poslední víkend v říjnu, tedy za dva
týdny.
Nemohla jsem uvěřit, že chodím
do školy už skoro dva měsíce. Čas
ubíhal rychle, dokonce i když se
zdálo, že se vleče.
Rider v pondělí do školy přišel
a stejně tak Paige. Počkal na mě
před třídou a doprovodil mě
na rétoriku. Nezeptala jsem se, co
se mezi ním a Paige stalo, a mlčela
jsem o tom, co mi Hector řekl. Sám
to téma nenadnesl. Všimla jsem si,
že Paige vešla do třídy pár vteřin
před zazvoněním. Zadívala se
Riderovým směrem, ale on na ni
nepohlédl. Nevěděla jsem, co se
děje.
Během rétoriky mi myšlenky
odběhly k něčemu mnohem
důležitějšímu. Když jsme
poslouchali první proslov, došlo mi,
že se to skutečně děje. Každý
ve třídě bude pronášet proslov a já
musím ve středu o obědové
přestávce přednést svůj.
Panika ve mně narůstala jako
odporný plevel, pronikala mi do žil.
Všichni se dozví, že já… to nebudu
dělat tak jako oni. Zatímco jsem
poslouchala studenty, jak pronášeli
své projevy, soustředila jsem se
na to, nad čím jsem měla kontrolu,
a vzpomněla si, co mi Rider řekl
v knihovně.
Lidi se budou chovat jako pitomci
a nic s tím nenadělám.
 Já jsem mohla pouze udělat vše
pro to, abych dokázala přednést
svou řeč před panem Santosem,
takže jsem si ji nacvičovala, kdykoli
jsem měla příležitost, a využívala
k tomu i Carla a Rosu, když jsem si
ji neopakovala pro sebe. Uvědomila
jsem si, že Rider zatím svůj proslov
nenapsal. Zdálo se, že ho nesplněný
úkol vůbec nevyvádí z konceptu.
Kdykoli jsem to nadhodila, stočil
hovor ke mně a řekl: „Až předneseš
svou řeč, vezmu tě do autodílny.“
Rozpačitě jsem po něm
pokukovala, ale na autodílnu jsem
byla zvědavá. Chtěla jsem vidět, co
dělá v práci. A i když to nebylo
správné, chtěla jsem být s ním.
Nebyla jsem však pejsek, co čeká,
až mu někdo hodí pamlsek.
Tedy pokud ten pamlsek nebyla
domácí sýrová omáčka. Pak ano,
sem s ním.
V úterý u oběda byl školní ples
hlavním tématem. Zdálo se, jako by
polovina školy uvažovala o tom, že
se plesu zúčastní. Druhé polovině to
bylo zcela ukradené. Stůl, u kterého
jsem seděla, spadal do té první
skupiny. Po pravdě jsem o školním
plesu nepřemýšlela, dokud jsem
dnes ráno neuviděla transparenty
a plakáty. Nepřišlo mi to vůbec
na mysl. Ne že bych nad ně byla
povznesená nebo že bych
středoškolské plesy neměla ráda.
Prostě to jen nebylo nic, nad čím
bych uvažovala, a teď, když to bylo
na pořadu dne, mě napadlo, že by
to mohla být fajn zábava. Byl by to
zážitek.
Jenže jsem neměla šaty.
Ani doprovod.
„Kdy máš přednést svůj proslov?“
zeptala se mě Keira u oběda. Ona
ho měla říkat ve středu – ve třídě,
jako normální student.
To bylo poprvé, co se mě na to
někdo zeptal. Nechtěla jsem
odpovědět, jenže to by bylo divné
a už tak jsem byla dost divná,
abych k tomu ještě přidávala něco
navrch. „Zítra,“ vydechla jsem
s pohledem upřeným do talíře.
„Zítra… během oběda.“
Keira ihned nezareagovala a já
jsem na ni po očku koukla. Stáhla
tmavé obočí. „Takže musíš přednést
proslov před panem Santosem?“
Přikývla jsem a doufala, že si
nebude myslet to, co Paige.
„Super,“ řekla a zvedla ubrousek.
Naproti nám seděly Jo a Anna.
„Jsem strašně nervózní, když musím
mluvit před lidmi.“
„Fakt?“ Povytáhla jsem obočí.
„Jo.“
„Bože, doufám, že se
nepozvracíš,“ pronesla Jo a opřela
si bradu do dlaně. „Viděla jsi film
Ladíme?“
Přikývla jsem.
„Před dvěma roky si Keira zahrála
na Aubrey, když musela přednést
referát v laborkách,“ pokračovala
Jo.
Keira se zamračila. „Doběhla
jsem na záchod.“
„I tak to bylo fakt nechutný,“
dodala Jo a nabodla omáčkou zalité
špagety.
Nerozuměla jsem tomu. „Ale
vždyť jsi… roztleskávačka.“
Keira se rozhlédla kolem stolu
a nakonec se zadívala na mě. „No
a co?“
Do tváří mi stoupla horkost. „Ty…
stojíš před lidmi pořád a…
poskakuješ.“
„Jo, ale to jsem s celou skupinou
lidí,“ odpověděla a odhodila si husté
kudrny přes rameno. „Když nejsi
sama, je to jednodušší. A rozhodně
je to něco jiného než předstoupit
před třídu a mluvit o něčem, čemu
sotva rozumíš.“
„Má pravdu,“ zamumlala Anna
s pohledem upřeným na svou sádru.
Dívala jsem se na Keiru
a nemohla tomu uvěřit. Byla
nervózní. Stejně jako já se nedotkla
jídla, ale byla upovídaná
a nezakoktávala se. Přesto byla
nervózní.
„Fakt jsi… zvracela?“ zeptala
jsem se.
Jo vyprskla smíchy, tím hlubokým
nakažlivým smíchem, který přilákal
pozornost všech okolo. „Slovo
zvracela to zdaleka nevystihuje.“
„Tak hrozný to zas nebylo,“
namítla Keira a ošklivě pohlédla
na Jo. „Každopádně,“ pokračovala
a zadívala se na mě, „jsem taky
nervózní, takže spolu uzavřeme
dohodu.“
„Dohodu?“ zašeptala jsem.
Najednou jsem byla za Keiru a její
kamarádky – svoje kamarádky –
vděčná. Tak moc jsem se v nich
mýlila. Ne že bych si to
za posledních pár týdnů už
neuvědomila, ale vážně bych se
měla stydět za to, jak snadno jsem
věřila stereotypům
o roztleskávačkách.
Keira přikývla. „Jestli začnu
vypadat, jako bych se chystala
zvracet, přisuneš mi koš. A jestli se
tobě udělá zle při proslovu před
panem Santosem, můžeš mi o tom
říct, a slibuju, že se ti nebudu
smát.“
Pootevřela jsem ústa.
„Platí?“ zeptala se.
Bezmyšlenkovitě jsem se
rozesmála a nemohla přestat. To
byla asi ta nejdivnější dohoda,
jakou jsem kdy s někým uzavřela.
„Platí.“
Ve středu ráno – v den, kdy jsem
měla přednést proslov – jsem se
probudila se zauzlovanými
vnitřnostmi, s hořícím knedlíkem
v hrdle a bolestí hlavy.
Rosa čekala v kuchyni. Na pultu
ležela miska cereálií, na něž jsem
neměla ani pomyšlení. Mlčela, když
jsem popadla láhev mléka
z lednice. Netlačila na mě, když
jsem se nemohla cereálií ani
dotknout. Pouze mě před odjezdem
do školy objala a řekla: „Zvládneš
to na jedničku, Mallory.“
Celý den jsem si ta slova
opakovala.
Se zápisníkem v ruce jsem šla
po chodbě k učebně rétoriky
a nevšímala si bušícího srdce.
Zatočila jsem za roh a prudce se
zastavila.
Rider mě uviděl a odlepil se
od stěny. Zastrčil si ruce do kapes
džín a pousmál se. „Ahoj, Myško.“
„Co… co tady děláš?“ zajímala
jsem se. „Máš hodinu.“
Úsměv se mu rozšířil, až se
objevil dolíček. „Proč myslíš, že
na tom záleží?“
Zastavila jsem se před ním
a povytáhla obočí.
Rider naklonil hlavu. „Musel jsem
tady být. Musel jsem ti říct, že to
zvládneš.“
Srdce se mi v hrudi nadmulo tak
rychle, že mě napadlo, že vyletím
ke stropu. Musel tady být kvůli mně.
Nešlo o potřebu mě chránit. Byl
tady, protože je můj přítel a záleží
mu na mně. Toužila jsem ho
obejmout.
Pohledem jsem sjela na jeho plné
rty.
Jaké jsou? Odřízla jsem ty
myšlenky. Musím se soustředit. Ta
slova způsobila, že mi páteř ztuhla,
jako by byla z ocele. Má pravdu.
Zvládnu to.
Usmála jsem se na něj, otočila se
a otevřela dveře. Pan Santos seděl
u stolu s otevřeným papírovým
sáčkem. Ucítila jsem vůni rajské
polévky. Když jsem za sebou
zavřela dveře, otřel si ruce a vstal.
„Omlouvám se, přinesl jsem si
něco k jídlu.“ Usmál se a odsunul
židli. „Vy máte určitě taky hlad,
takže jakmile budete připravená,
začněte.“
Odložila jsem si batoh
na prázdnou židli a se zápisníkem
přešla ke stupínku. Zvedl se mi
žaludek. Oběd pro mě nepřicházel
v úvahu.
 Pan Santos se posadil na jednu
ze židlí a na stole si založil ruce.
„Máte tolik času, kolik potřebujete.“
Co třeba věčnost?
Třesoucíma rukama jsem
otevřela zápisník tam, kde jsem
zastrčila vytištěný proslov. Papír byl
rovný a bez poskvrnky. Slova se mi
zamlžila. Kolena se mi chvěla. Stála
jsem jen před jednou osobou, ne
před celou třídou. Měla to být celá
třída, ale nebyla.
Zvládneš to.
Ramena se mi napjala, jak jsem
se nadechla, a dech se mi zadrhl.
Tohle není těžké. Zvládnu to. Musím
to zvládnout. Papír slabě chrastil,
jako suché kosti.
Dokážu to. Dokážu to.
Slova se mi zase zamlžila, jako by
mi podivně selhal zrak. Srdce mi
v hrudi začalo bušit tak rychle, že
jsem cítila slabost v kolenou. Ruce
se mi chvěly.
Dokážu to. Dokážu to.
„Spojené státy americké… mají tři
větve státní moci. Tou první… je…“
Zarazila jsem se, když jsem si
uvědomila, že jsem se dostala moc
daleko a přeskočila větu.
Zpanikařila jsem, vzhlédla
a uviděla, že pan Santos na mě
čeká.
S trpělivým výrazem na mě kývl.
 Začala jsem znovu. „Spojené
státy americké mají tři větve státní
moci: zákonodárnou, výkonnou
a soudní,“ vyrazila jsem ze sebe
a přiměla se mluvit dál.
„Zákonodárná moc dohlíží…“
Stála jsem za starou bačkoru.
Bože, ten proslov stál za dvě věci.
Tisíce profesionálních řečníků se
musely obracet v hrobě, tak hrozné
to bylo, ale zvládla jsem to.
Dokončila jsem svou řeč pár vteřin
před tím, než by pan Santos
oznámil, že mi vypršel čas.
Dokončila jsem svůj proslov, svůj
úplně první proslov.
Zvládla jsem to.
 A nepozvracela se u toho.
To Keira ráda uslyší.
Pan Santos se usmál a vstal ze
židle. „Dobrá práce, Mallory.
Na začátku jste se trochu zasekla,
ale začala jste znovu a pokračovala
dál. Z vašeho proslovu lze poznat,
že jste si téma dobře nastudovala.“
Třesoucíma rukama jsem mu
odevzdala svůj napsaný proslov.
„Děkuji… vám.“
„Dostanete známku společně se
všemi ostatními,“ vysvětlil a já jsem
přikývla. „Blahopřeji. Zvládla jste
svůj první proslov.“
Došla jsem ke svému batohu
a zastrčila do něj zápisník. Můj první
proslov. Zvládla jsem to. Jasně,
řekla jsem ho jenom před panem
Santosem, ale dokázala jsem to.
Rider na mě čekal před třídou.
Hleděl do mobilu, ale strčil ho
do kapsy a otočil se tělem ke mně.
„Tak jak?“
Zvedla jsem koutky rtů. „Zvládla
jsem to.“
Jeho úsměv prozářil celou
chodbu. „Věděl jsem, že to
dokážeš.“
„Jo, věděl.“
Naše pohledy se střetly. Tvářil se
laskavě. Zase se mi nadmulo srdce
a tentokrát jsem mu dovolila, aby
mě vyneslo až ke stropu.
 Dokázala jsem něco, co jsem si
myslela, že nikdy nedokážu.
 19. kapitola
„Chceš zajít na něco rychlého
k jídlu?“ navrhl Rider, když jsme se
vzdalovali od učebny rétoriky. „Máš
čas.“
Žaludek jsem měla pořád jako
na vodě, ale když jsem měla
proslov za sebou, věděla jsem, že
bych mohla sníst aspoň kousek
pizzy. Přikývla jsem.
„Super.“
Zamířili jsme do jídelny a čím víc
jsme se k ní blížili, tím víc jsem si
uvědomovala, že šumění hovoru
a smích už mi nedrásají uši tak jako
první týden. Dnes bylo na tom hluku
a vůni neidentifikovatelného jídla
cosi přívětivého. Kroky jako bych
měla lehčí. Byla jsem…
„Pane Starku,“ ozval se hluboký
hlas. „Proč mě nepřekvapuje, že vás
vidím na chodbě, když jsem si
na devětadevadesát procent jistý,
že byste teď měl být ve třídě?“
Zastavila jsem se a otočila se,
Rider udělal totéž. U otevřených
dveří stál ředitel Washington, paže
měl překřížené na hrudi. Od jeho
hladké plešaté hlavy se odráželo
světlo.
Kruci.
„Nejste si jistý na sto procent?“
zareagoval k mému překvapení
Rider. „Nemyslíte, že byste si měl
být vždycky jistý na sto procent?“
Ředitel Washington se usmál.
„Chytré, pane Starku. Škoda že ten
důvtip nevyužíváte při studiu, ale to
bych od vás očekával asi příliš, že
ano?“
Riderovi zacukal sval na čelisti.
„Asi jo.“
Falešný úsměv se vytratil. „Běžte
do třídy, pane Starku.“
Na okamžik jsem si myslela, že
Rider neposlechne. Hleděl
na ředitele s vyzývavým úsměvem.
Za vteřinu ale ustoupil stranou.
„Uvidíme se později, Myško.“
„Snad ne na chodbě v době, kdy
máte být ve třídě,“ dodal ředitel
Washington.
Rider se tiše zasmál a otočil se
k němu. „Nevím, člověče. To byste
ode mě možná čekal moc.“
Ředitelova hruď se zvedla, jak se
trpělivě zhluboka nadechoval, a pak
se zadíval na mě. Přimhouřil oči.
„On není typ kluka, s kterým byste
chtěla trávit čas,“ poradil mi a já
sebou při jeho bezhlavém odhadu
škubla. Nemyslela jsem si, že vůbec
od pohledu ví, kdo jsem, i kdyby
s ním o mně Carl a Rosa mluvili.
„Cesta, po níž se ten kluk ubírá,
není z těch, po níž byste chtěla jít
s ním. Raději jděte tam, kde teď
máte být.“
Než jsem na to mohla
zareagovat, ředitel Washington
odešel po chodbě ke kancelářím
vedení školy. Jak jsem si v hlavě
přehrávala ředitelova slova, tón,
chování k Riderovi, šťastné nadšení
ze zvládnutí proslovu uvadalo.
Žádné očekávání.
Žádný respekt.
Keira pronesla ve třídě svou řeč bez
výstřelu tělních tekutin, dobrý pocit
se mi proto vrátil a roztržka
u jídelny mi připadala, jako by se
odehrála před dávnou dobou.
Dokonce jsem byla šťastná
za Paige, když nakráčela před třídu
a pronesla svou řeč o prvních pěti
prezidentech Spojených států.
Byla opět sama sebou. Tak nějak.
Široké tepláky a neupravený culík
zmizely. Zase nosila těsné modré
džíny a svetr, vlasy uhlazené
a rovné. Posledních několik dní si
mě nevšímala, proto mě ani
nepřekvapilo, když se nepodívala
mým směrem, jak usedala na židli.
Poslední dobou jsem neměla moc
prostoru přemýšlet o Paige
a Riderovi, ale všimla jsem si, že už
se nedotýkali ani nelíbali. Mluvili
spolu. Usmívali se na sebe. No,
Paige se na něj usmívala a jeho
reakci jsem nemohla vidět, ale to
bylo zkrátka všechno.
Když zazvonilo, slyšela jsem, jak
Paige požádala Ridera, aby jí
zavolal. Potom odešla ze třídy
a k mému stolu zamířila Keira. „Jak
jsi to o obědové pauze zvládla?
Žádný zvratky?“
„Dobře… asi. Nezvracela jsem.“
Odmlčela jsem se a pevně sevřela
u stehna pravou ruku. „Tys byla
skvělá.“
„Že jo!“ vykřikla. „Bože, jsem tak
ráda, že to mám za sebou.“
Rider vstal, natáhl se k mému
stolu, zvedl můj zápisník a papír
a povytáhl obočí. „Jeden proslov
za námi. A další milion nás čeká.“
 No, to stálo za prd.
Keira se zasmála. „Jo, ale nikdo
z nás se nepozvracel!“ Zatleskala.
„Jo, super!“
Musela jsem se usmát.
„I když pár vteřin bylo dost
drsných a myslela jsem si, že to
nezvládnu a hodím šavli,“ přiznala
a sledovala Ridera, jak se sehnul
a zvedl můj batoh. „Ale ovládla
jsem se.“
„Za to jsme ti všichni vděční,“
utahoval si z ní Rider. Strčil můj
zápisník do batohu.
„To se vsadím,“ odpověděla.
„A co tvůj proslov? Vím určitě, že
budeš skvělej.“
 „Tak nějak,“ přikývl.
Vstala jsem a napřáhla se
po svém batohu. Naše prsty se
o sebe otřely, ten letmý dotek mi
vyslal do těla podivné brnění
a ucukla jsem. Oči mi vylétly
k němu a naše pohledy se střetly.
Rider se se zrůžovělými tvářemi
zadíval stranou a soustředil se
na něco, co vypadalo jako zapeklitý
úkol – hledal dokonalé místo v mém
batohu, kam by ten zápisník dal.
Pulz mi poskakoval a srdce taky.
„Tak, no…,“ mumlala Keira
s očima upřenýma na Ridera.
Uculila se a začala se otáčet. „Tak
zítra, lidi.“
 Rider jí kývl a zatáhl zip
na batohu.
Já jsem na ni mávla.
„Připravená?“ zeptal se.
Znovu jsem přikývla
a následovala ho ke dveřím, ale než
jsme mohli odejít, zastavil nás pan
Santos.
„Ridere,“ promluvil a sundal si
brýle. „Máte chvilku?“
Rider pohlédl na mě a zpátky
na učitele. „Jo.“
Pan Santos se na mě usmál,
položil ruku Riderovi na rameno
a odvedl ho k tabuli. I když jsem
stála u dveří a na chodbě nebyl
zrovna klid, stejně jsem je slyšela.
 „Jste připraven na svou řeč?“
zeptal se pan Santos.
„Samozřejmě,“ odpověděl Rider.
Učitel se zatvářil, jako by o tom
pochyboval. „Víte to jistě?“
Rider povytáhl koutek rtů, ale
mlčel.
„Dávám vám hodně volnosti. Vím,
že se nudíte, že byste raději
používal ruce a něco vytvářel, ale
musíte brát tenhle předmět vážně.“
Rider neodpověděl a já jsem se
ošila, protože mi to nebylo
příjemné.
„Víte, kde mě najdete, jestli si
potřebujete promluvit,“ pokračoval
pan Santos a úsměv z Riderovy
tváře sklouzl. Tělo mu ztuhlo.
„Nezahazujte svůj talent, ano?“
Rider mlčel a pak ho pan Santos
propustil. Přilepila jsem k němu
pohled. Sval na čelisti mu cukal, jak
šel ke mně. Proč by si Rider
potřeboval promluvit s panem
Santosem? Co pan Santos
o Riderovi ví a já ne?
Znala jsem odpověď na tu
otázku, ani jsem se nemusela ptát.
Všechno.
Vstoupili jsme do zaplněné
chodby. „Je… všechno v pořádku?“
„Jo, je.“ Pohlédl na mě a rysy se
mu mírně uvolnily. „Podívej se
na sebe.“
 „Na sebe?“
Rider mě vzal za ruku a zase jako
bych dostala ránu proudem.
Pokračoval v chůzi s mou rukou
ve své. „Celou hodinu ses široce
usmívala. Chci ten úsměv vidět
znovu.“
„Jsem… zkrátka šťastná. Zvládla
jsem to, i když to nestálo za nic.“
„Vím určitě, žes to zvládla
skvěle.“
S tím jsem rozhodně
nesouhlasila. Pan Santos byl asi
stejného názoru, ale byl moc milý
a trpělivý. Sklouzla jsem očima
na naše spojené ruce. Tohle… bylo
něco nového a hluboko v srdci se mi
ten pocit, že mě drží za ruku, líbil,
nebylo to však správné. Někteří
přátelé se možná drží za ruce, ale
věděla jsem dost, abych chápala, že
lidé to tak vnímat nebudou.
Vyhnula jsem se jeho pohledu,
vyprostila svou ruku a založila si
paže na hrudi.
„Potřebuješ se zastavit u své
skříňky?“ zeptal se za chvíli.
Zamyslela jsem se nad tím
a potom zavrtěla hlavou. Vyšli jsme
ven. Obloha byla zatažená.
Teprve když jsme se zastavili
u mého auta, dovolila jsem si
na něj pohlédnout.
S nečitelným výrazem se opřel
o zadní dveře. „Už dřív jsem se tě
chtěl na něco zeptat. Rád bych ti
ukázal autodílnu Kanec.“ Zvedl ruku
a odhrnul si vlasy z čela. „Napadlo
mě, že bys mohla chtít vidět,
na čem pracuju. Co máš v plánu
na sobotu?“
Srdce mi začalo bušit, jako by mě
naháněl sériový vrah s motorovou
pilou. „Hm…“ Odmlčela jsem se
vteřinu předtím, než bych z plných
plic vykřikla „nic“, ale to nebyla
pravda. Ainsley se se mnou chtěla
v sobotu sejít, a i kdyby to tak
nebylo, ještě pořád tu byla ta věc
s Paige.
Rider povytáhl obočí.
 Cítila jsem, jak mi rudnou tváře.
Kdoví, co si myslel, zatímco jsem tu
stála a zírala na něj. „Na oběd jsme
domluvené s Ainsley a potom…
prostě budeme spolu.“
Chvíli mlčel a pak si zastrčil ruce
do kapes. „Super.“ Zvedl oči
a zadíval se za mě. Pootočila jsem
se a uviděla, jak se hlavní uličkou
přibližuje Hectorovo auto. „Rád
bych se s ní seznámil.“
Počkat.
Cože?
Chce se seznámit s Ainsley?
Rider se kousl do rtu. „Takže, víš,
tak trochu jsem se pozval.“
Opravdu se chce seznámit s mou
nejlepší kamarádkou?
Naklonil hlavu na stranu. „A jestli
si myslíš, že to není dobrej nápad,
tak je to fakt trapas.“
Zamrkala jsem a uvědomila si, že
musím něco říct. Cokoli. Hectorovo
auto zastavilo pár kroků od mého.
Je to dobrý nápad? Na tohle jsem
neznala pravidla. Nebude to poprvé,
co budeme spolu někde jinde než
ve škole. Už jsme si byli společně
sednout na něco k jídlu a taky jsme
se spolu učili v knihovně. Byl i u mě
doma, ale to jsem nezapočítávala.
Kamarádi se scházívají.
Jenže jsem Ridera nevnímala
a nepřemýšlela o něm jenom jako
o kamarádovi. I když to nevěděl. Já
jsem to však věděla.
Byla jsem tak zmatená.
„Bude to… v pohodě, když
budeme spolu?“ zeptala jsem se.
Rider stáhl obočí. „Jo, bude to
v pohodě.“
Nebyla jsem si jistá, jestli chápe,
na co se ptám. Zhluboka jsem se
nadechla. Chtěla jsem, aby se
seznámil s Ainsley, protože pro mě
hodně znamenala. Rozhodla jsem
se. „Já… bych moc ráda.“
Riderova reakce byla okamžitá –
usmál se a na tváři se objevil
dolíček. Zadrhl se mi dech.
Skutečně jsem pozvala Ridera, aby
se seznámil s Ainsley. Chtěla jsem
to. Opravdu moc, ale neměla jsem
tušení, co si s tím počít.
Nicméně jsem sršela nadšením.
Trávit čas s Riderem a Ainsley je
normální. Miliony lidí to
pravděpodobně dělají denně,
protože život skutečně prožívají, ale
pro mě to bylo poprvé – ohromné
poprvé. Moje nejlepší kamarádka
a kluk… kluk, který byl dřív můj
nejlepší kamarád a teď je navzdory
všemu někým ještě důležitějším
a komplikovanějším, k němuž cítím
cosi hlubšího, poznají jeden
druhého.
Připadalo mi to důležité.
 „Super,“ řekl a odtáhl se od mého
auta. „Jsem rád, že se z toho nestal
trapas.“
„Hej,“ zavolal Hector a vytáhl
ruku z okna. „Připravenej, kámo?
Musím už jet.“
„Jo, hned jsem tam.“ Rider mi
podal batoh a sklonil ke mně hlavu.
Dech mi unikl z plic a ztuhla jsem.
Rty se mi otřel o tvář a mě zabrnělo
na páteři. „Později ti napíšu
a domluvíme se ohledně té soboty.“
Myslím, že jsem souhlasila.
Nebyla jsem si úplně jistá. Možná
jsem tam jenom stála a zírala
na něj. Rider se však usmál tak, že
mě to zasáhlo hluboko v hrudi
a sevřelo se mi srdce. Sledovala
jsem ho, jak naskočil do auta,
zamávala jsem na Hectora, když se
odlepil od chodníku, a pak jsem se
posadila za volant vlastního auta.
Nenastartovala jsem.
Co jsem si myslela? Co jsem
cítila?
Nezáleželo na tom.
Hleděla jsem na rychle se
vyprazdňující parkoviště
a uvědomila si něco velice
důležitého. Jednoduchého, ale
ohromujícího. Tak jsem se
na sobotu těšila, že jsem zcela
zapomněla na pana Henryho
a slečnu Becky, na to, že Carl
a Rosa volali do školy, na rétoriku
i na své mlčení. Zapomněla jsem
zkrátka úplně na všechno.
Protože nic z toho nebylo
důležité.
Důležité bylo něco jiného.
Prožívat vlastní život.
Byl to večer stvořený pro zmrzlinu,
nebo aspoň to mi Rosa tvrdila, když
později večer přišla do mého pokoje
a nesla dvě misky.
Čokoládová zmrzlina.
Se spoustou čokoládové polevy.
Oslava mého úspěšně
zvládnutého proslovu může začít.
Carl musel zůstat v nemocnici
déle, takže jsme slavily jenom
ve dvou. Vidět ji v teplácích
a bavlněném tričku bylo dost
nezvyklé, protože skoro vždycky
jsem ji viděla v zelené lékařské
kombinéze.
Rosa se posadila vedle mě
a podala mi misku. „Doufám, že
máš ještě dost místa v žaludku pro
zákusek.“
Uculila jsem se. „Pro zákusek…
mám vždycky místo.“
Rosa se usmála. „Víš určitě, že
nejsme stejné krve?“
Zasmála jsem se a nabrala si
trochu té studené, měkké, polevou
pokryté dobroty. Rosa se rozhlédla
po pokoji a zastavila se očima
na komodě. „To je tvoje poslední
dílo?“
Přikývla jsem. „Je to… sova.“
Rosa vstala s miskou v ruce
a přešla ke komodě. Zvedla
vyřezané mýdlo, ohlédla se na mě
přes rameno a tmavé oči se jí
zatřpytily. „Mallory, tohle je
opravdu dobrá práce.“
„Děkuju.“
„Všechny tvoje řezby jsou dobré,
ale detaily na tomhle?“ Opatrně
mýdlo odložila zpátky na komodu.
„Je to úžasné.“ Vrátila se k posteli
a posadila se. „Opravdu bych ráda,
kdybys to zkusila se dřevem. Carl
má pořád v garáži nářadí.“
 Po pravdě jsem nebyla právě
fanouškem elektrického nářadí.
Rosa polkla zmrzlinu. „Carl nás
chce v sobotu večer vzít někam
na večeři, abychom to pořádně
oslavili.“
Najednou mi zmrzlina v žaludku
zhořkla. „Jsem na sobotu
domluvená s… Ainsley.“
Ainsley byla z toho, že se má
setkat s Riderem, bez sebe
nadšením. Když jsem jí po škole tu
dobrou zprávu oznámila, začala mě
přes počítač bombardovat otázkami
a zřejmě mi ještě teď, zatímco
jsem se nacpávala, posílala zprávy
typu „ach, bože“.
 „Aha! To je fajn.“ Nabrala si další
lžičku. „Tak třeba v neděli?“
Přikývla jsem, ale vnitřnosti se mi
pořád kroutily. „Hm, Rider…“
V ústech mi vyschlo a Rosa zvedla
bradu. „Rider se chce v sobotu
s Ainsley seznámit.“
Její lžíce zacinkala o misku.
„Opravdu?“
Přikývla jsem. „Ráda bych… Byla
bych ráda, kdyby se setkali.“ Kůže
kolem úst se jí napjala. Když
neodpovídala, začala jsem si dělat
starosti. „Nevadí ti to?“
Povytáhla ramena. „Ne, myslím,
že ne.“
Myslí?
 „A co budete v sobotu dělat?“
zajímala se.
„Půjdeme s Ainsley na oběd
a Rider se tam… s ní seznámí.
Potom máme s Ainsley v plánu jít
večer… do kina.“
„To vypadá na dlouhý a náročný
den.“ Vyškrabovala lžičkou vnitřek
misky. „Myslíš, že nebudeš mít
na víkend žádné úkoly?“
Zavrtěla jsem hlavou a odložila
misku na noční stolek. Z vnitřností
jsem teď měla preclík.
„Carl nebude moc rád, že se
s Riderem o víkendu uvidíš,“
oznámila a já jsem možná přestala
dýchat. „Choval se stejně
i s Marquette,“ dodala se smutným
úsměvem. „Já si myslím, že je
dobrý nápad, že se tví kamarádi
seznámí, protože jsou pro tebe oba
důležití, ale taky je důležité,
abychom se s ním seznámili my.“
Ach, ne.
„Takže si myslím, že bys nám ho
měla představit ještě před sobotou.
Carl si pak pravděpodobně přestane
dělat tak velké starosti a já, no, já
taky.“ Zadívala se mi do očí. „Takže
se asi takhle dohodneme. Jestli se
chceš o víkendu sejít s Ainsley
a Riderem, tak ať ten hoch přijde
v pátek k nám na večeři. Carl i já si
to v práci zařídíme, abychom byli
doma.“
Proboha.
Kristepane.
„Domluveno?“ zeptala se.
Přikývla jsem na souhlas, protože
co jsem na to asi mohla říct?
Neměla jsem nejmenší tušení, jestli
s tím bude Rider souhlasit,
a napadlo mě, že jsem jí o svých
plánech na sobotu neměla vůbec
říkat.
Z kapsy jejích tepláků se ozvalo
pípnutí. Nahnula se a vytáhla svůj
pager. Neviděla jsem nikoho kromě
Rosy a Carla, že by je ještě
používal. Připadalo mi zvláštní, že
doktoři používají takovou
překonanou technologii. Vytáhla
z kapsy mobil a vytočila číslo.
„Dios,“ zamumlala a okamžitě
vstala, jak dokončila rychlý hovor.
„Můžeme to probrat jindy?“ zeptala
se a zamračila se. „Nerada to
dělám, ale musím jít. Přivezou mi
pacienta se střelným zraněním.
Nějaké dítě.“
Přikývla jsem. „Jasně.“
Rosa se naklonila a políbila mě
na čelo. Zmizela z pokoje a do dvou
minut byla pryč z domu. Doufala
jsem, že se jí operace podaří. Přijít
o pacienta pro ni nebylo nikdy
snadné a v tomhle městě se to dělo
až moc často.
 Jakmile se hlavní dveře
zabouchly, zvedla jsem telefon.
Napsala jsem zprávu, z které jsem
se cítila stejně, jako když jsem
měla těsně před dnešním
proslovem. Carl a Rosa by se
s tebou rádi seznámili. V pátek
u večeře.
Tak. Nebylo jak jinak to podat,
tak jsem esemesku odeslala.
Odnesla jsem svou misku
do přízemí a našla tu Rosinu
na kuchyňské lince. Obě jsem
vypláchla a pak je uložila do myčky.
Když jsem se vrátila nahoru, už
na mě od Ridera čekala odpověď.
V pohodě. Dej mi vědět v kolik.
 Krucipísek.
V pohodě? Po tváři se mi rozlil
úsměv a odepsala jsem OK. Šla
jsem si umýt obličej a po návratu
našla zprávu, která mě v hloubi
duše rozechvěla.
Těším se.
Já jsem si tím tak jistá nebyla.
Někdy uprostřed noci jsem
slyšela, že se Rosa vrátila domů.
Vyplížila jsem se ke schodišti
a poslouchala, jak se Rosa a Carl
baví o jejím pacientovi. Tomu dítěti
bylo třináct. Střelili ho dvakrát –
do hrudi a do zad. Rosa mu
dokázala pomoct se zraněním
v hrudníku, ale páteř to odnesla.
Vytratila se do knihovny. Věděla
jsem, že tam zůstane až do rána
s láhví vína. Se ztrátou pacientů se
vyrovnávala těžce, a přestože
tenhle nezemřel, to, jak to s ním
dopadlo, ji zasáhlo.
Třináct let, a už nikdy nebude
chodit.
 20. kapitola
Při sledování Ridera, jak v pátek
pronáší svůj proslov, jsem se cítila,
jako bych sledovala oblíbený
televizní pořad. Vešel do třídy
na poslední chvíli a pak odvykládal
svou řeč o různých typech umění,
jako by o nic nešlo. Mluvil plynule,
skoro až bezstarostně, sem tam se
usmál a vypadal přitom šťastně.
Rider se v umění vyznal a v tomhle
byl dobrý – stát před třídou mu
nedělalo problém.
Celou dobu, co mluvil, Paige
létala prsty po displeji mobilu, který
skrývala v klíně. Ve třídě se spolu
nebavili. Napadlo mě, jestli Paige
ví, že dnes večer přijde k nám.
Nebo jestli spolu vůbec mluví.
Zítra to zjistím.
Jenom musíme přežít dnešní
večer.
Riderovi večeře s Carlem a Rosou
starosti nedělala. Na druhou stranu
já jsem den taktak přežila
a po návratu ze školy se
osprchovala, jen abych ze sebe
smyla nervózní energii.
Neměla jsem tušení, jak večer
proběhne.
V domě to však nádherně vonělo.
Rosa dala pomalu péct hovězí
pečínku, a přestože jsem byla jako
na jehlách, měla jsem chuť do ní
ponořit celý obličej a všechno
zhltnout.
To by asi nebyl nejlepší nápad.
Osušila jsem si vlasy, ale
neoblékla jsem si zpátky oblečení,
co jsem měla ve škole. Nevím, jestli
to bylo divné, nebo ne, ale vnímala
jsem dnešní večer jako… něco
zvláštního. Tři ze čtyř
nejdůležitějších lidí v mém životě se
konečně setkají. Oblékla jsem si
džíny a měkký krémový svetřík
s krátkými rukávky, který mi Ainsley
darovala loni k narozeninám. Kolem
hrudi a pasu mě obepínal a podél
boků se mírně rozšiřoval. Otočila
jsem se bokem k zrcadlu
a zkontrolovala se, jak vypadám.
Stiskla jsem rty a přejela rukama
po svých bocích. Najednou mě něco
napadlo a tváře mi zrudly. Nebyla
to přímo myšlenka, spíš…
představa… pocit… jak Rider dělá
totéž. Že to jsou jeho ruce.
Zachvěla jsem se.
Špatný nápad – moc špatný
nápad.
Rider byl jenom kamarád. Takové
bylo jeho místo v mém životě.
Poodešla jsem od zrcadla
a spustila ruce. Několikrát jsem se
zhluboka nadechla, vyšla z pokoje
a vydala se dolů. Zkontrolovala
jsem nástěnné hodiny na chodbě
a srdce mi poskočilo. Rider tu brzy
bude.
Rosa byla v kuchyni a chystala
stůl pro čtyři. Pro Ridera. Proboha.
Vzhlédla a usmála se. Tmavé vlasy
měla stažené do nízkého culíku.
Zapípal časovač. „Můžeš vytáhnout
hrnec z trouby? Buď opatrná. Je
horký.“
Ráda, že se můžu něčím
zaměstnat, jsem vytáhla z šuplíku
chňapku a přešla k troubě, abych
vyndala hrnec s horkou zeleninou.
„Jsi nervózní?“ zeptala se
a přesunula se zpět k lince.
Usmála jsem se a přikývla.
 „Nebuď.“ Začala vytahovat
sklenice. „Je to vzrušující okamžik
pro nás pro všechny.“
To rozhodně.
Jakmile stály sklenice na stole,
docvaklo mi, že Rider a já… že jsme
spolu takhle nikdy nevečeřeli. Ani
jednou. Jedli jsme spolu, ale
obvykle na podlaze nebo…
„Než Carl přijde dolů, chci se tě
na něco zeptat.“ Položila mi ruce
na ramena. Usmála se, tmavé oči
však měla vážné. „Co k Riderovi
cítíš?“
Vykulila jsem oči. Na to jsem
mohla odpovědět tolika způsoby.
Mohla jsem říct plno věcí nebo si je
vymyslet, ale jako první mi přišlo
na mysl to, co jsem cítila, když jsem
stála před tím zrcadlem.
„Ach, to jsem si myslela.“
Vzhlédla jsem k ní. „Já…“
„Nemusíš nic říkat.“ Položila mi
ruku na zrudlou tvář. „Je to všechno
přímo tady.“
„On má holku,“ vyhrkla jsem.
„Zlato, to neznamená, že
nebudeš k někomu něco cítit, i když
bys neměla.“
Och.
„Dospíváš.“ Zvedla pohled
ke stropu. „A já na to opět nejsem
připravená.“
Hm.
 „Ale budu, dobře?“
Uf.
Rosa se mi zadívala do očí.
„Budu…“
„Co tu vy dvě děláte?“ Přes
obývák k nám kráčel Carl. „Máte
speciální schůzku beze mě?“
„Jen holčičí povídání.“ Rosa
spustila ruku a chytila mě
za ramena. Právě jsem se vyhnula
kulce, která měla na sobě nápis
trapas. „Neopovažuj se zvednout tu
poklici…“
Carl se zastavil u pultu, kde se
pečeně chladila na tácu. Předstíral
nevinnost. „To bych se neodvážil.“
„No jasně. Na to tě obě moc
dobře známe, že jo, Mallory?“
Přikývla jsem. Znaly jsme ho.
Najednou se ozval zvonek a já
jsem poskočila. Zadívala jsem se
na hodiny. Rider tu byl o pět minut
dřív.
Carl se otočil ke dveřím.
„Doběhnu tam.“ Proletěla jsem
kolem něj.
Zabrzdila jsem u dveří a prudce je
otevřela, aniž bych se nejdřív
podívala, kdo za nimi je. Ale stál
tam on.
Rider stál na verandě a on… se
taky převlékl do jiného oblečení.
Ohromně se mi ulevilo a vzápětí
jsem ho intenzivně vnímala, protože
vypadal… rajcovně. Neměla bych si
něčeho takového všímat, ale
nedokázala jsem se tomu ubránit.
Měl na sobě šedou formální košili
a tmavé džíny. Pohled mi utkvěl
na jeho rukou.
Zkroutil plné rty do poloúsměšku.
„Můžu dál?“
Zamrkala jsem.
Usmál se naplno. „Myško?“
„Aha. Jasně.“ Ukročila jsem
stranou. „Ano.“
Rider vstoupil dovnitř a prohlédl
si mě. Nadechla jsem se a ucítila
vůni jeho parfému. Naše pohledy se
na okamžik střetly a potom se
zadíval do obývacího pokoje. Tváře
mu mírně zčervenaly. „Večeře voní
úžasně.“
„Je to… hovězí pečeně.“ Už jsem
neměla hlad. Zadívala jsem se
na jeho ústa a rychle sklopila
pohled stranou. „No, Rosa je…
báječná kuchařka.“
Příliš vědomá si jeho přítomnosti
jsem ho odváděla do kuchyně.
Procházeli jsme obývákem a Rider
se najednou zastavil před
prosklenou skříňkou s porcelánem.
„Co je tohle?“ zeptal se.
Otočila jsem se a sledovala, kam
se dívá. Vytřeštila jsem oči. Hleděl
na mé mýdlové řezby, kterých si
zřejmě nevšiml ten den, kdy se tu
zastavil po škole. „Hm…“
Naklonil se blíž s hlavou na stranu
a prohlížel si spící kočku. „Je to
z kostek mýdla?“
„Jo,“ zašeptala jsem.
„Páni,“ zamumlal a přejížděl
očima přes vyřezané srdce a slunce,
které jsem vyrobila před pár lety.
„Udělali to Carl nebo Rosa?“
Zavrtěla jsem hlavou. „Ne. Hm,
já… jsem je vyřezala.“
„Cože?“ Napřímil se a pohlédl
na mě s překvapeným výrazem.
„Tos udělala ty? Proč jsi mi nic
neřekla?“
Tváře mi hořely. „Nikdo… o tom
neví, jenom Carl a Rosa.“
 Hleděl na mě a potom se zadíval
zpátky za sklo. „Mallory, jsou úplně
dokonalý.“
Pokrčila jsem ramenem. „Je to
jen… mýdlo.“
„Mýdlo, které jsi vyřezala
do dokonale rozpoznatelných věcí,“
dodal. „Já tohle neumím.“
„Jenže ty umíš sprejovat a kreslit
a…“
„Ale neumím tohle,“ zdůraznil
Rider. „Tyhle řezby vyžadují stejnou
dovednost jako malování sprejem.“
S tím jsem nemohla souhlasit. Ta
pozornost mi nebyla příjemná,
proto jsem ukázala ke kuchyni.
„Můžeme?“
 Ještě chvíli na mě zíral, než
přikývl.
Carl a Rosa na nás čekali u stolu.
„Tohle… je Rider,“ oznámila jsem
a sevřela ruce. „A tohle… jsou Carl
a Rosa.“
Rosa povytáhla obočí a malinko
vykulila oči.
Carl si prohlédl Ridera
od ošoupaných špiček bot až
po rozcuchané hnědočerné vlasy
a zamračil se.
A v tom okamžiku jsem si
uvědomila, že atmosféra při večeři
bude dost rozpačitá.
Začali jsme jíst.
A potom přišly otázky.
 Obě věci spolu souvisely. Jakmile
jsme se usadili, Carl začal Ridera
zasypávat dotazy. Překvapena tou
taktikou jsem dokázala jen říznout
do svého plátku pečeně a sníst
kousek bramboru.
Ani Rider se jídla skoro nedotkl,
protože Carl ho evidentně vyslýchal.
Když si dala španělská inkvizice
pauzu, Rider se otočil ke mně.
„Budeš jíst?“
Přikývla jsem a nabodla brambor.
Rider mě sledoval, než jsem ten
kousek snědla, a já jsem se ovládla
a neprotočila panenky, protože
jsem věděla, co ho pohání. Stejně
jako u oběda, vždycky dohlížel
na to, abych jedla. Po letech hladu
a dojídání zbytků bylo obtížné se
toho starého zvyku zbavit. Snědla
jsem další brambor a Rider si nabral
cizrnu.
Zakrojila jsem do masa
a pohlédla přes stůl. Carl a Rosa
nás sledovali. Vědomá si toho, že
zřejmě nechápali naši slovní
výměnu, jsem se začervenala.
„Prý pracuješ v nějakém
autoservisu?“ Carl si odkašlal.
Na vidličce měl nabodnutý dokonalý
kousek hovězí pečínky. „Brigáda?“
Zavřela jsem oči.
„Ano, pane. V autodílně Kanec.
Majitel mi zavolá, když zákazník
potřebuje speciální nástřik auta,“
odpověděl trpělivě Rider. Byl
trpělivý během celého… celého toho
martyria.
Zodpověděl každou otázku,
kterou mu Carl položil. Jak dlouho
byl v dětském domově? V jaké čtvrti
bydlí? Který předmět ve škole ho
nejvíc zajímá? Nepřekvapilo mě, že
se jednalo o umění. Otázky se
sypaly tak rychle, že se Rosa ani
nedostala ke slovu.
Bylo mi strašně trapně.
A taky jsem byla neskutečně
zklamaná.
„Čím se živí tví pěstouni?“ zeptal
se Carl.
 Sevřela jsem prsty vidličku
a nadechla se nosem. Tohle… se
vymyká z rukou.
Ridera to nezaskočilo. „Mám jen
jednoho pěstouna. Manžel paní
Lunové zemřel dřív, než jsem u nich
začal žít. Ona pracuje v telefonní
společnosti.“
„A co máš v plánu dělat, až
odmaturuješ?“ střílel Carl dál.
„Systém pěstounské péče pro tebe
vzhledem k věku skončí
a předpokládám, že nemáš v plánu
zůstat s paní Lunovou. Chystáš se
na vysokou školu?“
„Momentálně vysokou
neplánuju,“ odpověděl Rider,
zatímco koulel cizrnu po talíři. „Stojí
to hromadu peněz a paní Lunová už
pro mě i tak udělala dost. Nemůžu
čekat, že mi bude platit studium.“
„Existují granty a stipendia,“
poznamenal Carl a řízl do masa.
„Mám dojem, že ti to dobře myslí.“
„To je pravda,“ ozvala jsem se.
„A taky je hodně talentovaný.
Jeho… dílo je ve městě na výstavě.“
Rider se na mě usmál.
„Opravdu?“ zajímala se Rosa.
„V umělecké galerii?“
Zatímco jí Rider odpovídal,
modlila jsem se, aby Carl přestal
s tím mučením.
Rider se zadíval na mě a už
podruhé se zeptal: „Proč nejíš?“
Polovina vynikající pečínky mi
ležela nedotčená na talíři. Byla
jsem moc rozladěná na to, abych
kousala a nevyplivla jídlo na talíř.
Šťouchl mě do paže a tiše mě
pobídl: „Jez.“
Povzdychla jsem si, zvedla
vidličku a nabodla maso.
„Šťastnej?“
Na tváři se mu objevil dolíček.
„Naprosto.“
Carlův neustávající zachmuřený
výraz se v tom okamžiku trošku
uvolnil. Maličko. Když se zeptal, co
máme zítra v plánu, odpověděla
jsem mu já, ale on pořád střílel
otázky po Riderovi. Půl hodiny
po večeři už jsem měla chuť
převrátit stůl.
Už velice dlouho jsem se takhle
necítila.
„Mallory mi řekla, že máš dívku,“
oznámil Carl a já jsem se málem
zadusila a vytřeštila oči. „Co říká
na to, že jsi šel dnes k nám
na večeři?“
Rosa se zadívala na manžela
a povytáhla obočí. Otevřela jsem
ústa, abych Carla upozornila na to,
že to rozhodně není jeho starost,
když mě Rider šokoval.
„Nemám dívku, pane.“
Trhla jsem sebou na židli
a prudce se k němu otočila. „Cože?“
„Chci říct, měl jsem.“ Riderovi
zrůžověly tváře, když na mě
pohlédl. „Paige a já… no, rozešli
jsme se.“
Srdce mi spadlo až do žaludku,
zatímco jsem na něj zírala. Hlavou
se mi honilo na tisíc myšlenek. Víc
šokovat už mě skutečně nemohl.
Vůbec se o tom nezmínil. Na druhou
stranu jsem se ho na Paige
od minulého týdne nezeptala, ale
proč mi o tom neřekl?
„No, zdá se, že to překvapilo nás
všechny,“ oznámil s klidem Carl.
Pokračoval v hovoru a Rider dál
odpovídal na jeho otázky, ale já
jsem nedávala pozor a hleděla
na Riderův obličej. Poslední dobou
se objevovaly náznaky, že mezi
nimi není všechno, jak má být.
V podstatě spolu nemluvili. A Paige
mě nevyhledala. Hector mi
prozradil, že se pohádali a že proto
Rider nepřišel v pátek do školy. Že
byl na šrot. Možná že nepil. Třeba
byl na šrot, protože se rozešli?
Možná měla Paige našeho
kamarádství po krk. Rider mi už dřív
řekl, že kdyby si musel mezi námi
vybrat… Proboha, opravdu jsem
doufala, že to nemá nic společného
s naším kamarádstvím. Nechtěla
jsem být někdo, kdo se objeví
a prostě… zničí někomu jinému
život.
Když jsme všechno dojedli
a Rider se chystal k odchodu, ještě
pořád jsem byla jako omráčená.
„Děkuju za večeři,“ řekl Rivasovým
zdvořile. „Bylo to vynikající.“
Vzpamatovala jsem se a vstala
spolu s ním. „Chceš… odvézt?“
Rider zavrtěl hlavou a zasunul
židli.
„Moc ráda jsem tě poznala.“ Rosa
se zvedla ze židle a odložila
ubrousek na stůl. „Nebuď jako cizí,“
prohodila a rychle Ridera objala.
Carl mu pokývl, když jsme
obcházeli stůl. Rider se zastavil
a natáhl ruku a Carl vstal. „Ještě
jednou děkuju, pane.“
Ztuha se usmál a potřásl Riderovi
rukou. Nic neřekl a já jsem
vyprovodila Ridera ven. Pouliční
lampy zaplavily měkkým žlutým
světlem hladké betonové chodníky.
„Určitě nechceš, abych… tě
odvezla?“ zopakovala jsem.
Zavrtěl hlavou, zastavil se
na schodech a otočil se ke mně.
Naše pohledy se střetly a znovu
jsem ucítila to omamné teplo. „Bylo
to fajn.“
Povytáhla jsem obočí. „Fakt?“
Zasmál se a zastrčil ruce
do kapes džín. „Jo. Jsou to hodně
fajn lidi.“
„Carl nebyl… moc milý. Zasypal tě
tolika otázkami a… nechoval se moc
hezky.“ Zaplavila mě zlost, až mě
brněla kůže. „Za to se omlouvám.“
„Nemusíš se omlouvat, Myško.“
Objala jsem se okolo pasu
a uvědomila si, že se naše role dnes
trochu vyměnily. Místo aby on bránil
mě, bylo to přesně naopak, a měla
jsem z toho zvláštní pocit. „Myslím…
že musím.“
Pokrčil ramenem. „Jenom tě
chrání a jsem rád, že máš lidi, kteří
na tebe chtějí dávat pozor.“
Odmlčel se. „O mě si nedělej
starosti. Je to v pohodě.“
 Na tom, jak se Carl choval, mi nic
v pohodě nepřipadalo.
„Nedám se tak snadno zastrašit,“
dodal po chvíli.
Zahnala jsem svou zlost na Carla
a zeptala se na to, co jsem chtěla
zoufale vědět. „Opravdu jste se
s Paige rozešli?“
Rider přikývl. „Jo, minulej tejden.
Ve čtvrtek večer.“
Pomalu jsem potřásla hlavou.
„Ty… jsi mi nic neřekl.“
„Fakt to není nic, o čem bych se
chtěl bavit,“ vysvětlil a upřel na mě
oči. „S Paige jsme byli přátelé
od chvíle, co jsem se přistěhoval
k Hectorovi a Jaydenovi. Nejsem si
jistej, jestli… jestli je to ještě
pravda.“
„To je mi líto.“ Myslela jsem to
vážně. Navzdory tomu, co jsem
k němu cítila a jak jsem na jeho
blízkost reagovala, mi bylo líto, že
ho to bolelo.
Mírně se pousmál. „Mně taky. Ale
být s ní… nebylo správný. Už ne.“
No, tím jsem získala odpověď
na to, kdo se rozešel s kým. Ohlédla
jsem se přes rameno a napadlo mě,
proč už to nebylo správné. Toužila
jsem se zeptat, proč se rozešli, ale
nemohla jsem najít odvahu to
vyslovit. „Minulý týden jsi nepřišel
do školy… kvůli tomu?“
 Stáhl obočí. „Ten rozchod stál
za hovno, Myško. Nechtěl jsem jí
ublížit, ale vím, že jsem to udělal.
Ublížit jí bylo to poslední, co jsem
chtěl.“ Zhluboka se nadechl
a povytáhl ramena. „Promluvíme si
o tom, zítra, jo?“
Zítra.
„Dobře,“ vydechla jsem.
Stál a pozoroval mě. Potom sjel
pohledem za moje rameno a zdálo
se, že dospěl k nějakému
rozhodnutí, protože v další vteřině
vystoupal po schodech a zastavil se
přímo pode mnou. „Ta vyřezaná
mýdla jsou fakt úžasná a doufám,
že jich uvidím ještě víc,“ prohlásil,
pak se naklonil a políbil mě na tvář.
Zadrhl se mi dech.
Rider se odtáhl a vážně se na mě
zadíval. „Tak zítra, Myško.“
Na tváři mi mravenčilo, když jsem
ho sledovala, jak schází schody
a jde dál po chodníku. Ohlédl se
přes rameno, uviděl mě a usmál se,
než pokračoval v chůzi. Stála jsem
tam, dokud se mi neztratil
z dohledu, v hlavě si přehrávala
jeho slova na rozloučenou a pak se
připravila.
Šok z rozchodu Paige a Ridera
spolu s Riderovou prosbou, že chce
vidět víc mýdel, trochu zeslábl
a dovolila jsem, aby mě znovu
zaplavily zlost a rozčarování.
Když jsem se vrátila do domu,
Carl se opíral o linku a Rosa
ukládala nádobí do myčky. Pro
jednou v životě jsem nepřemýšlela
o tisících různých slovech, která
bych mohla říct. Věděla jsem
přesně, co chci říct.
Zastavila jsem se před
ostrůvkem. „Nechovali jste se
k Riderovi moc hezky.“
Carl se ke mně otočil a jeho výraz
se uzavřel. „Co prosím?“
„Nechoval ses k Riderovi moc
hezky,“ zopakovala jsem. „Jednal jsi
s ním, jako by byl… podezřelý ze
zločinu.“
 Rosa rozevřela rty.
Carl se napřímil a vykulil oči.
„Mallory…“
„Rider nežije tak jako my,“
pokračovala jsem a oči a hrdlo mě
pálily. „Jeho pěstounka není
doktorka a on si nemyslí, že si může
dovolit jít na vysokou. Nic z toho
z něj nedělá… špatného člověka.“
„Neřekli jsme, že je špatný
člověk.“ Rosa obešla Carla,
v obličeji upřímný výraz. „A jestli
jsme působili dojmem…“
„Ty ano,“ promluvila jsem přímo
na Carla, hlas se mi třásl. „Celou
dobu jsi ho vyslýchal a bez ohledu…
na to, co odpověděl, ti to pořád
nestačilo.“
Kolem očí se mu objevily vrásky.
„Jestli se chceš bavit o Riderovi,
promluvme si o tom, že nechodí
s žádnou holkou.“
„Ale chodil. Rozešli se.“
„Jak příhodné,“ zamumlal Carl.
„Vidíš!“ Rozhodila jsem paže.
„Myslíš si… že je to příhodné. Jako
bych o tom lhala nebo jako by lhal
Rider. Chci, aby patřil do mého
života… našeho života. A byla jsem
z dnešku tak nadšená – těšila jsem
se, že se s ním konečně seznámíte.“
Spodní ret se mi chvěl. „On… mi
mnohokrát zachránil život a myslela
jsem si, že… ho za to budete
respektovat.“
„Mallory,“ vydechl Carl.
Otočila jsem se a udělala něco,
co jsem nikdy dřív neudělala.
Ignorovala jsem Carla a vydala se
po schodech nahoru. Ten rozhovor
pro mě skončil.
 21. kapitola
Stolní lampa v knihovně svítila
a vrhala do prostoru měkké žluté
světlo. Pokoj jemně voněl
po broskvích. Procházela jsem
kolem regálů s knihami, přejížděla
prsty po hřbetech. Zastavila jsem se
u hlavní knihovny a spustila ruku.
Následující ráno, po špatném
spánku, jsem se nějak ocitla
v domácí knihovně.
Probudila jsem se brzy a bloudila
po domě, zatímco Carl a Rosa spali.
Byla jsem neklidná a nebyla se
schopna vrátit do postele. Zčásti to
souviselo s tím, že jsem se dnes
měla setkat s Riderem a Ainsley.
A taky za to mohlo to, že jsem se
dozvěděla, že Rider a Paige už
spolu nechodí.
Když jsem s Ainsley probírala
včerejší katastrofální večeři,
kamarádka na mě vychrlila svá
moudra. Sdělila mi, že Carlova
reakce byla normální, že když
poprvé přivedla Todda domů, byla
přesvědčená, že ho její táta vyhodí
ze dveří.
Nebyla jsem si jistá, jestli šlo
u nás o stejný případ.
Potom přeskočila na rozchod
Paige a Ridera, přesvědčená, že ten
rozchod pro mě něco znamená.
Nemohla jsem si dovolit, abych se
k tomu v myšlenkách upnula,
protože jsem nevěděla, co si s tím
vším počít.
Pomyslela jsem na knihu,
ze které mi Rider čítával, když jsme
byli malí – příběh, jenž mě vždycky
rozplakal, ale také mě naplnil
nadějí, že jednoho dne i my
budeme skuteční a milovaní.
Protože tak mi to, když jsme
vyrůstali, připadalo. Jako bychom
s Riderem nebyli skuteční. Nikdo
na nás nemyslel, nikdo se o nás
nestaral. Nikomu na nás nezáleželo,
museli jsme se v podstatě postarat
sami o sebe.
 Teď jsem měla dva lidi, kteří
na mě mysleli, starali se o mě
a záleželo jim na mně. Měla bych
za to být vděčná, jak mi Rider včera
večer připomenul, ale právě teď
jsem byla jen naštvaná.
Carl a Rosa věděli o Riderovi
všechno, vše o tom, co pro mě
udělal, když jsme vyrůstali. Myslela
jsem, že si tím vysloužil Carlův
respekt, ale on se k němu choval
pochybovačně a nedůvěřivě.
Kriticky.
Pořád jsem nemohla uvěřit tomu,
že jsem Carlovi řekla to, co jsem
řekla. I teď se mi z toho rozbušilo
srdce a udělalo se mi zle. Věděla
jsem, že jsem Carla naštvala, že se
na mě dokonce zlobí kvůli tomu, co
jsem řekla. Chtěla jsem… chtěla
jsem být pro něj dokonalá – pro ně
oba, a včera jsem dokonalá nebyla.
Oběma jsem se večer vyhýbala
a pro dnešek jsem měla v plánu
totéž.
Povzdychla jsem si a dál
procházela kolem knih. Na dvou
policích uprostřed stály zarámované
fotografie, od šťastně vypadajícího
miminka až po krásnou veselou
mladou holku s dlouhými tmavými
vlasy a zářivýma hnědýma očima.
Hleděla jsem na fotky Marquette
a musela pomyslet na to, jak je
nespravedlivé, že už mezi námi
není. A stejně tak nebylo fér, že
dítě, které Rosa operovala, už
nebude nikdy chodit. A všechny ty
strašné věci, jichž byl Rider
svědkem a které prožil, ani ty
nebyly fér. Nebylo spravedlivé, že
jsem…
Zavřela jsem oči a uťala ty
myšlenky. Kdybych se tím směrem
ve své hlavě vydala, skončila bych
špatně. Na některé věci jsem prostě
myslet nechtěla.
Když jsem zase otevřela oči,
Marquette na mě hleděla z fotky,
kterou pořídili pár měsíců před její
smrtí. Stála na pláži v pěkných
černých bikinách, které bych si já
asi nikdy nevzala, protože jsem
neměla takové sebevědomí,
a pochybuju, že někdy mít budu.
Oči schovávala za tmavými
růžovými slunečními brýlemi
a široce se usmívala. Pod nohama
se jí třpytil bílý písek a oceán za ní
se leskl.
Marquette chodila se
svým klukem od třeťáku. Nevěděla
jsem, jak se jmenoval, jenom z těch
několika útržků hovoru, co jsem
zaslechla během let, že existoval.
Taky měla spoustu kamarádek, byla
oblíbená a chytrá. Na všech fotkách
vypadala jako milá holka. Jako
třeba Keira.
Pomyslela jsem na toho kluka,
který už nikdy nebude chodit. Jaký
měl život? Nezáleželo na tom,
uvědomila jsem si rychle, jestli byl
darebák, neoblíbený nebo naopak
nejoblíbenější kluk ve škole. Nebylo
to fér.
Poodstoupila jsem od fotek
a napadlo mě něco, o čem jsem
přemýšlela asi milionkrát. Nebylo
správné nad něčím tak hrozným
uvažovat, ale nemohla jsem si
pomoct. Kdyby byla Marquette dnes
ještě naživu, co by bylo se mnou?
Byla bych, kde teď jsem? Bojovali
by Carl a Rosa za to, aby si mě
přivedli domů? Poskytli by mi
všechny ty možnosti, které mnozí
jiní nemají?
Neznala jsem na to odpovědi
a vrtalo mi to hlavou, ale dvě věci
jsem věděla.
Její život skončil brzy.
A já jsem dostala druhou šanci.
Dál jsem hleděla na její fotku.
Dostala jsem druhou šanci, zatímco
mnoho lidí má pouze jednu,
a nemůžu ji promrhat.
Co to pan Santos říkal na hodině
rétoriky o snaze a o životě? Jde o to
se snažit, a to musím dělat.
Budu se snažit.
„Ach, bože,“ vyjekla Ainsley, když
jsem se přiblížila k lavičce, kde
seděla. Vyskočila a upravila si brýle,
které jí začaly klouzat z nosu.
„Vypadáš super rozkošně!“
Zpomalila jsem a s úlevou
na sebe shlédla. Vybrat si, co si
dnes vezmu na sebe, bylo docela
stresující úsilí. Nakonec jsem se
rozhodla pro černé legíny, bílou
krajkovou halenku a světle modrý
rozpínací svetr. Vlasy jsem si
nechala rozpuštěné a uhladila je
Rosinou žehličkou. Překvapilo mě,
že jsem si při tom vlasy nespálila.
Asi třikrát jsem si smyla make-up
z obličeje, než jsem se rozhodla pro
„svěží“ vzhled, jak to nazývali
ve videu na YouTube, což mi
zabralo asi půl hodiny.
Ainsley mě popadla za ruku
a začala mě táhnout ke dveřím
restaurace, kterou vybrala. „Fajn,
jsi tu asi o pět minut dřív a on tu
bude každou minutu a já chci začít
vyšilovat.“
Zakřenila jsem se. Chce začít
vyšilovat? Mě dělily vteřiny
od hyperventilace.
Dovedla nás do restaurace.
Nebylo tu moc plno a okamžitě
jsme našly volný stůl, dost velký pro
čtyři. Posadila se naproti mně
a nechala tak místo vedle mě
prázdné. Srdce mi poskočilo.
 Posunula si sluneční brýle
do vlasů a škubla sebou, když
pohlédla vlevo, na prosklenou
stěnu. Do místnosti proudilo jasné
světlo. Otočila si židli, aby neseděla
přímo ve světle.
„Tvoje oči… tě pořád trápí?“
zajímala jsem se.
Protočila panenky a povzdychla
si. „Jo. Nevím, co s nimi mám. Očař,
ke kterému jsem šla kvůli novým
brýlím, řekl mámě, že musím zajít
k nějakému specialistovi.“
To mě trochu znepokojilo. „Proč?“
Pokrčila ramenem. „Když se mi
díval do očí, viděl něco divného
a myslí si, že mě musí vyšetřit
specialista na oční sítnice.
Nepředpokládá, že to bude něco
vážného.“
Jít ke specialistovi podle mě něco
vážného znamenalo. „Domnívá se,
že je něco špatně?“
Zavrtěla hlavou. „Nejsem si jistá.
Do podrobností nezacházel.“
„Kdy… tam máš jít?“ zeptala jsem
se a odmlčela se, když se objevila
servírka a nalila nám tři sklenice
vody.
„Za dva týdny. Ale už dost o mně.
Jsi nervózní?“ zajímala se a sevřela
v prstech menu.
Přikývla jsem, i když jsem si
nebyla jistá, jestli mi Ainsley říká
všechno o tom, co se děje s jejíma
očima. „Jo.“
„Víš, co tohle v podstatě je, že
jo?“ Přitiskla si menu k hrudi. „Tohle
je jako rande.“
Srdce mi spadlo až do žaludku.
Zavrtěla jsem hlavou.
„Jo, jo,“ trvala na svém. „Je to
jako rande, nebo tréninkové rande.“
Tréninkové rande? Něco takového
existuje? Chtěla jsem se jí zeptat,
ale pokračovala: „Tak fajn,
projděme si důkazy. Od chvíle, co
jste se potkali, dělal, co mohl, aby
byl s tebou, ne? Zameškal
vyučování, aby s tebou mohl
obědvat. Když jsi ve třídě
zpanikařila, odešel odtamtud, aby
se ujistil, že jsi v pořádku, a pak ti
ukázal to svoje graffiti. Pomohl ti
s tvým proslovem, a dokonce přišel
k vám, aby se seznámil s Carlem
a Rosou. To znamená, že má o tebe
zájem.“
Taky to mohlo znamenat, že chtěl
být součástí mého života, ale než
jsem to mohla zmínit, uviděla jsem
ho. Rider přišel. Otočil se a rozhlížel
se po restauraci.
Ztuhla jsem. Jeho oči se střetly
s mýma a pousmál se. Nevypadal
jako včera, spíš jako když chodil
do školy. Obnošené džíny, černé
tričko místo košile a okopané
tenisky, ale bože, nedokázala jsem
myslet.
No, to nebyla tak úplně pravda,
ale myslela jsem na věci, na které
bych myslet neměla. Přemýšlela
jsem o těch plných, mírně zvlněných
rtech a o tom, jaký to asi je pocit,
když se dotýkají… jinde než
na mém čele nebo tváři. Přemýšlela
jsem o jeho rukou, o tom, jak jsou
silné, a o podivně příjemných
mozolech na jeho dlaních.
Přemýšlela jsem o… o spoustě věcí,
které mi teď nepřipadaly zakázané,
když už neměl holku.
Ainsley si všimla, jak se
nakláním, a ohlédla se přes
rameno. „Můj ty bože,“ zamumlala.
„To je on?“
„Jo,“ zašeptala jsem. On osobně.
Otočila se rychle zpátky a vykulila
modré oči. „Mallory. Panečku.“
Nemohla jsem odpovědět,
protože jsem se soustředila
na Ridera. Prošel středem
restaurace se sebejistotou, která
z něj přímo sálala. Starší žena,
která tu seděla s manželem,
vzhlédla, když prošel kolem jejich
stolu. Usmála se a zadívala se
za ním.
Vzápětí už stál u našeho stolu.
Možná jsem přestala dýchat, když
ho obešel, odtáhl si židli vedle mě
a posadil se. „Promiň,“ řekl
a zadíval se na mě. „Mám pár minut
zpoždění.“
Měl?
„Hector mě sem hodil,“
pokračoval. „Zařizoval něco někde
poblíž. Nechtěl nám ale nabourat
oběd.“
Rider ho pozval? Jestli jo, měnilo
se tím nějak to, co si Ainsley
myslela, že je tréninkové rande?
Fakt to existuje? A záleží na tom?
Ainsley se nahnula dopředu
a usmála se na Ridera. „Ahoj, já
jsem Ainsley.“
Rider naklonil hlavu a zakřenil se
na ni. „Já jsem Rider.“
 „Já vím,“ řekla. „Ty jsi rozhodně
Rider.“
Přimhouřila jsem na ni oči.
Nevšímala si mě. „Jsem moc
ráda, že tě konečně poznávám. Moc
jsem toho o tobě slyšela.“
„Fakt?“ Povytáhl obočí a zadíval
se na mě. „Copak jsi jí napovídala,
Myško?“
Otevřela jsem ústa, ale
nedostávalo se mi slov. Riderovi
poskočil koutek rtů a ukázal se
dolíček. Panebože.
„Mallory mi prozradila, že jsi
skvělej kluk,“ odpověděla Ainsley.
Nebyla jsem si jistá, jestli jsem jí
někdy něco takového řekla. „A že
jste spolu vyrůstali. Nejlepší
kamarádi?“
„Jo,“ zamumlal a pořád mě
sledoval… s tím zatraceným
úšklebkem. „Byli jsme nejlepší
kamarádi.“ Odmlčel se a konečně
pohlédl na Ainsley. „Jenže myslím,
že mě někdo nahradil.“
„Jo,“ přikývla. „Máš štěstí, že se
ráda dělím.“
Uchechtl se. „Asi jo.“
Srdce mi rychle bušilo a věděla
jsem, že musím něco říct. Cokoliv.
„Jedl… jedl jsi už tady někdy?“
To znělo docela uboze.
Rider zavrtěl hlavou, moje otázka
ho nevyvedla z konceptu. „Ne.“
Zadíval se na menu. „Ale
hamburgery tu vypadají dobře.“
Najednou jsem si vzpomněla
na Firehouse. To malé bistro se
k němu víc hodilo, omšelý prostor,
uvolněná atmosféra. Tohle místo se
vším tím sklem a zářivými bílými
stoly… bylo toho typu, kde jsme teď
vždycky jedly s Ainsley, ale kam
bych nikdy nevkročila v době, než
jsem žila s Carlem a Rosou.
Cítil se tu Rider nepříjemně?
Záleželo mu na tom vůbec? Nebo se
jenom já chovám hloupě?
Pravděpodobně to poslední.
„Hamburgery tu mají výborné,“
doporučovala mu Ainsley. „A taky
hummus.“
„Hummus?“ Rider zaklonil hlavu
a zasmál se. „To není nic pro mě.
Potřebuju maso.“
„Ochutnal jsi hummus?“ zeptala
se. „S masem?“
Nakrčila jsem nos.
„Ne.“ Zase se zasmál. „Nikdy
jsem to nezkusil.“
„Měl bys,“ navrhla.
„Neměl,“ prohlásila jsem.
Když přišla servírka, Rider si
objednal hamburger bez hummusu.
Dala jsem si totéž a ještě kolu.
Ainsley si objednala jednohubky
z hummusu jenom pro sebe.
Rider a Ainsley si spolu uvolněně
povídali. Ptala se ho na školu, on se
jí zeptal na domácí vyučování, a než
jsme snědli oběd, mluvili spolu,
jako by se znali už roky. Přikyvovala
jsem, ale zůstávala zticha, což
nebylo překvapení. Uvolnila jsem
se, zároveň jsem si však
uvědomovala každý Riderův pohyb
a každý jeho pohled mým směrem.
„Co máte v plánu po obědě,
holky?“ zeptal se a přehodil paži
přes moje opěradlo. „Kino nebo
něco?“
„Vlastně do kina nemůžu.
Musím… Rodiče mě na dnešní večer
trochu zaúkolovali, takže Mallory je
zcela volná,“ drmolila Ainsley
rychle.
Ztuhla jsem. Cože? Vůbec se
nezmínila, že se náš plán změnil.
Rider mezi námi těkal pohledem.
„Jsem si myslel, že spolu strávíte
celej den?“
„Ne,“ vyhrkla okamžitě Ainsley.
„Jenom pár hodin. Na zbytek dne je
celá jenom tvoje. A co vím, doma
musí být asi až v jedenáct.“
Vytřeštila jsem oči. Proboha. Co
se to děje? Zadívala jsem se na ni
a ona se nevinně usmála. Bylo by
milé, kdyby mě varovala předem.
Rider se pousmál a zvedl svoje
pití. „To zní dobře.“ Poklepal mi
prsty zezadu na rameno. „Chceš se
zajít podívat do autodílny?“
Hluboké dunění jeho hlasu mi
rozbušilo srdce. Ainsley zírala
do prázdného talíře. Než jsem se
zmohla na odpověď, ozvalo se
zvonění telefonu.
Rider se pohnul a vytáhl z kapsy
mobil. Zadíval se na něj a vstal.
„Hned jsem zpátky.“
Jakmile se Rider vzdálil, Ainsley
se ke mně otočila. „Mal, on je fakt
sexy.“
Začervenala jsem se a napila se.
Rider byl sexy s dvěma X. O tom
nebylo pochyb, ale šlo o víc než jen
jeho fyzický vzhled. Pod tím
nádherným zevnějškem byl
opravdu… opravdu skvělý kluk.
S vřelým srdcem.
„Nekecala jsi, když jsi ho
popisovala.“ Ainsley se uculila
a opřela se v židli. „Půjdeš s ním?
Myslím, že zkrátka musíš, protože
jsem mu tě přímo předhodila. Ale
předhodila jsem tě, protože jsi
chtěla být předhozena. Musela jsem
to udělat.“
Zamrkala jsem a málem upustila
sklenici, jak jsem na ni zírala. „Ale…
měla jsem strávit den s tebou.“
„A nějakou dobu jsme spolu
pobyly a pokecaly. I když jsem tě
nedokázala přesvědčit, abys zkusila
hummus. Teď máš příležitost strávit
den s někým jiným. S někým velice
rajcovním.“
Zkroutil se mi žaludek, tak moc
známý pocit. „Ale…“
„Rosa a Carl si myslí, že jsi se
mnou. Takže pokud se vrátíš domů
včas, nikdy se to nedozvědí. Určitě
nebudou mluvit s mými rodiči.“
Uličnicky se usmála. „Zejména když
uvážím, že mají na dnešek svůj
vlastní program. Rande nebo tak
něco.“ Nakrčila nos. „Takže žádný
problém.“
Vzhlédla jsem k Riderovi a to
kroucení žaludku zesílilo. Hlavou mi
vířily myšlenky. Nemohla jsem
uvěřit, že nad tím skutečně uvažuju.
Sice jsem jednou odešla ze školy,
aniž by o tom Rosa a Carl věděli,
a Rider byl u nás doma, což taky
nevěděli, ale tohle… tohle bude
jiné. Jako nějaká neviditelná
hranice, kterou překročím. Rivasovi
si mysleli, že jsem s Ainsley, ale já
nebudu s ní.
Budu s Riderem.
Celé sobotní odpoledne a možná
i večer. To tréninkové rande
najednou vypadalo jako skutečné.
Připadalo mi to jako obrovský
krok.
Kdyby na to Rivasovi přišli, obviní
z toho Ridera, řeknou, že má na mě
špatný vliv, ale on ve skutečnosti
nevěděl, že to dělám bez dovolení.
Kruci, dokonce jsem ani nevěděla,
jestli by mi to nedovolili, ale
rozhodně jsem se nehodlala ptát.
Nebyla jsem si ani jistá, jestli
dělám něco špatného, ale nechtěla
jsem se ptát, protože to znělo jako
fakt hloupá otázka.
Rider sklonil telefon a zastrčil si
ho do kapsy. Zvládnu to? Dokážu
být s ním? Rychle jsem zvedla svoje
pití a pořádně se napila. Proč jsem
z toho tak nesvá? S Riderem jsme
vyrůstali. Jasně, pár let jsme se
neviděli, ale byli jsme kamarádi
a on právě ukončil vztah s holkou.
Nešlo o tréninkové rande.
 A já to zvládnu.
„Ty… myslíš, že bych měla jít?“
Ainsley nadšením vytřeštila
modré oči. „Jo! Proboha, jasně že
jo!“ Praštila mě do paže. „Tohle je
pro vás dva dokonalá příležitost, jak
být spolu sami.“
Zamračila jsem se. „Ale… my
spolu jsme občas sami.“
Chvíli na mě zírala a potom
protočila panenky. „Tohle je jiná
příležitost, Mallory. Tohle je sobota,
kdy můžete být spolu sami.“
Povytáhla jsem obočí.
Zavrtěla hlavou a napila se. „Věř
mi. Je to něco jiného.“
Nezbývalo mi než jí věřit.
 „Máš o něj zájem, tak tě jen
upozorním, že si myslím, že on má
o tebe zájem taky. Chci říct, kdo by
neměl? Ale kluci jsou někdy pitomci,
takže to pravděpodobně bude hrát,
jako že o nic nejde a jako že nemá
zájem.“
Otevřela jsem pusu.
„Todd to taky dělal. Choval se,
jako by neměl zájem, dokud jsme
nebyli sami. Potom po mně vyjel.“
Vyjede po mně Rider? Srdce se
mi začalo rozpínat s rýsujícími se
možnostmi a pak se mi zase
zkroutily vnitřnosti.
Ainsley na židli prakticky
nadskakovala. „Vím, že je to pro
tebe všechno nové, ale prostě se
párkrát zhluboka nadechni a dobře
se bav. Možná tě nebude jenom
držet za ruku.“
Proboha, to už na mě bylo moc.
Nikdy jsem jí o tom, že mě Rider
držel za ruku, neměla říkat.
Potřebovala jsem někoho
dospělého.
„Hele,“ pokračovala tišším
hlasem a přikryla mi ruku svou
dlaní. „Jdi s ním, jenom jestli je ti to
příjemné. Jestli je to něco, co
chceš. Jestli ne, o nic nejde. Prostě
jen vím, že ho máš ráda víc než
jako kamaráda. Poznám to z toho,
jak se na něj díváš…“ Odmlčela se
a ohlédla se přes rameno. „Kruci,
kdo je tohle?“
Stáhla jsem obočí a sledovala,
kam se dívá. Rider už nebyl sám.
Vedle něj stál u vchodu
do restaurace Hector. Skláněli
k sobě hlavy a Riderova ztuhlá
čelist mi prozradila, že se nebaví
o ničem veselém.
Vyhlédla jsem oknem ven
a čekala, že uvidím Jaydena, ale
nebyl tam. Když o tom tak
přemýšlím, už jsem Jaydena
neviděla ve škole několik dní.
„Víš, kdo to je?“ zeptala se
Ainsley.
Polkla jsem, odložila sklenici
a přikývla. „Jmenuje se… Hector. Je
to Riderův kamarád.“
Zkroutila rty do úsměvu. „Vypadá
k nakousnutí.“
Zrovna v tom okamžiku se Hector
zasmál něčemu, co Rider řekl. Šlo
o hluboký zvuk, který se nesl
okolím, a několik hlav v restauraci
se za ním otočilo. Hector vypadal
dobře, o tom nebylo pochyb, ale
můj pohled zabloudil k Riderovi.
Mírně se usmíval a na pravé tváři
mu vykukoval dolíček. Pohyboval rty
a Hector se zadíval k našemu stolu.
Tváří se mu mihlo překvapení
a pak roztáhl plné rty, když jeho
zrak padl na Ainsley a zůstal tam.
 „Líbí se mi,“ zašeptala. „Má
holku?“
Pokrčila jsem rameny a napadlo
mě, jestli ona má pořád kluka.
Nebyla jsem si jistá, jestli Hector
má s někým vážnější vztah. Viděla
jsem ho s několika holkami ze
školy, ale nemyslela jsem si, že
s některou chodí.
Rider a Hector se vraceli
k našemu stolu společně. Rider se
opět posadil vedle mě a Hector si
sedl vedle Ainsley.
„Esa chica esta bien caliente.“
Hector se zasmál a Rider zavrtěl
hlavou. Ainsley naproti mně ztuhla.
Španělsky mluvila docela plynně,
a i když byl Hector Portorikánec,
měla jsem tušení, že docela rozumí
tomu, co říká, a nelíbí se jí to. „Me
gustaria a llevarla a mi casa y
comermela.“
Ainsley naklonila hlavu a odhodila
si dlouhé blond vlasy přes rameno.
„Gracias! Pero no hay ni una parte
de mi que tu te vas a comer.“
Hector vytřeštil oči.
Rider zaklonil hlavu a vybuchl
smíchy. „Do prdele. K nezaplacení.“
„Copak?“ Ainsley zamrkala
velkýma očima na ohromeného
Hectora. „Myslíš si snad, že bílá
holka nemůže rozumět jiné řeči,
takže tu prostě přede mnou sedíš
a mluvíš o mně, jako bych tu
nebyla?“ Falešně se na něj usmála.
„Co si to dovoluješ, ty zmetku?“
„Bože…“ Hector se napřímil,
pomalu vrtěl hlavou a díval se
na ni. „Jsi… drsná.“
„To si piš,“ odsekla s očima jako
modré kousky ledu. Jestli se jí
předtím Hector líbil, teď to zalíbení
vyletělo komínem. „A ty jsi mal
criado.“
Hector přimhouřil oči.
„Tvoje kamarádka je dokonalá,
Myško.“ Rider na mě s úsměvem
mrkl. „V podstatě ho nazvala
bezcharakterním zmetkem a já
musím souhlasit.“
 Ach, bože.
Ainsley povytáhla obočí
a zadívala se na Hectorovo
obnošené tričko. „Když to na něj
pasuje…“
„Que carajo…,“ zamumlal Hector.
„Nena, vůbec mě neznáš.“
Pokrčila ramenem. „A ani nechci.“
Ou. Aha, páni. Tohle se řítilo
z kopce, ačkoli Rider vypadal, jako
by si k tomu rád dal mísu popcornu.
Ainsley se otočila na židli ke mně,
tváře měla mírně zarudlé. „Půjdeš
s Riderem?“ zeptala se tiše, ale
pořád dost nahlas, aby to kluci
slyšeli.
„Kam hodláte jít?“ zajímal se
Hector a stále na ni upíral pohled.
Nevšímala si ho a mně se zase
kroutily vnitřnosti. „Měl jsem
v plánu vzít ji do dílny,“ odpověděl
Rider.
Hector zkroutil rty. „To zní
dobře.“ Uculil se a Rider zvedl ruku
a ukázal mu dlouhý prostředník.
„Nepůjdeš dnes k Ramonovi? Velká
párty.“
Rider se střetl s mýma očima
a mně se stáhlo hrdlo. „Jestli se
mnou půjde Mallory do dílny, tak
ne.“
„Můžeš ji přivést,“ navrhl a pak se
ušklíbl na Ainsley. „Pozval bych tě,
mami, ale pro tebe by to asi nebylo
dost nóbl.“
„Jestli tam budeš ty, tak asi ne,“
pronesla suše. „Ale stejně nemám
zájem, takže je to fuk.“
Sotva jsem si uvědomila, že se
v tom okamžiku začali Hector
s Ainsley dohadovat, většinou
španělsky. Párty? I když to znělo
uboze, nikdy dřív jsem na párty
nebyla. Ani vzdáleně. Pulz mi
v hrdle zabublal jako vyplašený
ptáček. Sklonila jsem ruce na nohy
a dlaně si otřela do stehen.
Co bych tam dělala? Omotala
bych se okolo Ridera jako
pavoučice. Čekalo by se ode mě, že
se budu bavit a vmísím se do davu.
Že budu pít. Alkohol jsem ochutnala
jenom jednou, když mi bylo devět,
a vydávila jsem ho. Stěží jsem
právě teď dokázala mluvit před pár
lidmi, natož se účastnit večírku.
Rider se mi zadíval do očí
a věděla jsem, že musí vidět, jak
jsem nervózní. Prakticky jsem
mohla cítit, jak mi krev vyprchala
z obličeje. „Ne, na párty dnes
nemám náladu,“ odpověděl, když se
ti dva na chvíli přestali dohadovat.
„Co myslíš, Mallory?“
Zčásti jsem věděla, že to řekl
kvůli mně, protože jsem si byla
jistá, že na večírku musí být větší
zábava, než když se mě bude snažit
naučit, jak nastříkat barvu. Ale
nemohla jsem popřít, že jsem
v žilách pocítila sladkou úlevu.
Dělala jsem kroky – dětské
krůčky – ale jít na večírek by pro
mě znamenalo obrovský skok –
z útesu a bez záchranného lana.
Polkla jsem a přikývla. „Jo,
v pohodě.“
„Super,“ zamumlal a opřel se
v židli. „Tak půjdeme do autodílny.“
Snažila jsem se působit klidně
a sklopila jsem pohled, ale nemohla
jsem se neusmát. Byl to rozhodně
široký úsměv, moc velký
a nekontrolovaný, protože jsem
byla nadšená. A nervózní. Nadšená
však mnohem víc.
Ať už se dnes večer stane cokoli
– bude to jedno velké poprvé.
 22. kapitola
Cestou do autoservisu Rider řídil
moje auto. Bylo to logické řešení,
protože věděl, kam má jet, a já
jsem se proměnila v klubko nervů.
Po dobu, co jsme se vymotávali
z parkovacích garáží, jsme
nemluvili.
Využila jsem ten čas k tomu,
abych přišla na to, o čem mám
hovořit. „Jak… se ti líbila ta
restaurace?“ zeptala jsem se. „Vím,
že je… jiná.“ Jakmile jsem to
vyslovila, škubla jsem sebou. Nic
ubožejšího jsem vymyslet nemohla?
Třeba co říkáš na počasí?
 Uf.
Rider se kousl do spodního rtu
a zadíval se na mě. „Hezká. Co
myslíš tím jiná?“
„Jenom mě… napadlo, že dřív…
bych do takového podniku
nevkročila.“ Odmlčela jsem se
a přemýšlela, kam tím mířím. „My
dva bychom tam dřív nešli.“
Sklouzl rukou po volantu, snadno
projížděl zatáčky. „Takže
ve skutečnosti se mě ptáš na to,
jestli jsem se na takovém místě cítil
příjemně?“
Otevřela jsem ústa, ale slova
nechtěla ven. Jako obvykle. Do tváří
mi vstoupila horkost. Na to jsem se
ptala, je to tak?
„Myško?“
Zavrtěla jsem hlavou a hrála si
s bezpečnostním pásem. „Tak jsem
to nemyslela.“
Mlčky vyjel na silnici. „Ne?“
Nevěděla jsem, co říct.
„Připadá mi to ovšem jako docela
logická otázka. Naše životy už přece
nejsou stejné, je to tak?“ zeptal se.
Koukla jsem na něj. Hleděl přímo
před sebe s jednou rukou
na volantu a druhou položenou
na stehně. Mojí přirozenou reakcí
bylo zůstat zticha. Kdybych to
udělala, vím, že by Rider změnil
téma hovoru, ale to já s tím začala.
Tak to musím zvládnout, nemůžu
zůstat potichu věčně.
Mírně jsem se nadechla
a soustředila se na červený
náklaďák před námi. „Nejsou, ale
já… o tom opravdu nepřemýšlím.
Proto jsem ani dvakrát
nepřemýšlela o… té restauraci.“
„Cítím se na takovém místě
stejně příjemně jako kdekoli jinde,“
odpověděl po chvíli klidně, ale bez
jakékoli emoce v hlase.
Zadívala jsem se na něj a cítila se
jako pitomá husa.
„Pravděpodobně… jsem tě urazila.
Omlouvám se.“
„Neurazila,“ prohlásil a úkosem
na mě pohlédl. „Opravdu.“
Přikývla jsem a stiskla rty. Prožili
jsme toho s Riderem v minulosti
tolik, ale občas mi to připadalo,
jako by mezi námi zela propast.
Můžu tu sedět a přemýšlet o tom,
nebo se můžu pokusit přes tu
propast postavit most.
Přinutila jsem se uvolnit prsty
na pásu a spustila ruce do klína.
„Včera… ve třídě to znělo, jako
byste se s panem Santosem znali.“
„Pomohl mi, když mě chytili při
tom sprejování ve škole,“ vysvětlil.
„Myslím, že jsem ti o tom už
vyprávěl.“
„Zdálo se mi, že jde o víc.“
Pohlédla jsem na něj. „Nechal…
tvou práci vystavit v galerii.“
Rider chvíli mlčel. „Tak trochu
na mě od toho incidentu dohlížel.
Už je prostě takovej. Všímavej.“
Pokrčil ramenem. „Má o lidi zájem.
A přehlíží to, co vidí jiní.“
„Co… tím myslíš?“
Klepal prsty do volantu. „Nestará
se, kde kdo bydlí, a o podobný
voloviny.“ Odmlčel se a pohlédl
na mě, když zastavil na červenou.
„Snaží se mě postrčit, abych svou
budoucnost hledal v umělecké
oblasti. Mluvil se mnou
o Marylandské akademii umění.“
Zasmál se a zavrtěl hlavou. „Má
vznešené cíle.“
Marylandská akademie umění
(MICA) je slavná umělecká škola
ve městě. Jedna z nejlepších. „Jestli
si Santos myslí, že máš v sobě… to,
co k tomu potřebuješ, proč to
nezkusit?“
Obočí mu vyletělo vzhůru. „Jsem
si jistej, že semestr tam stojí víc
než fungl novej auťák.“
„A co stipendium?“
Neodpověděl.
A já jsem toho nenechala.
Z jiných důvodů, než měl včera
večer Carl – protože Rider měl
skutečný talent. „Jestli nechceš
zkusit MICA, existují i levnější…
školy. Kam by ses dostal snáz.“
„Já vím,“ odpověděl, nijak to však
nerozvedl.
Zamračeně jsem ho pozorovala.
„Když jsme byli mladší, mluvil jsi
o univerzitě. Ty jo a já… ne.“
Sevřel volant pevněji. „Byl jsem
tenkrát malý děcko, Myško.“
„A co?“
„Teď jsem jinde.“
„Teď se máš líp,“ namítla jsem.
„Nebo ne?“
Zpomalil a odbočil do úzké ulice.
„Všimla sis, že když mluvíš
o něčem, na čem ti hodně záleží,
nezasekáváš se?“
Věděla jsem to a byla jsem
docela nadšená, že mi věnuje
takovou pozornost, že si toho všiml.
Jenže o tom jsme právě teď
nemluvili. „Máš se líp, nebo ne?“
„Jo, Myško,“ vydechl.
Přimhouřila jsem oči. „Říkáš to
tak, že nevím, jestli ti věřím.“
Pozorovala jsem ho a rozhodla se,
že mu rovnou můžu položit další
otázky. „Co se stalo… mezi tebou
a Paige?“
„Na co ten výslech?“ zajímal se
a vjel na parkovací místo před
autoservisem.
„Protože mi na tobě záleží,“
vyhrkla jsem. S tím výslechem měl
pravdu. Dělala jsem skoro totéž co
včera Carl, ale já jsem aspoň měla
dobré úmysly.
Rider se ke mně prudce otočil
a naše pohledy se střetly.
Nelitovala jsem těch slov, protože
byla pravdivá. Záleželo mi na něm.
Vždycky mi na něm záleželo. Aniž
by ze mě spustil oči, vypnul motor
a vytáhl klíč ze zapalování. Složil
ruce do klína a dál na mě hleděl.
„Nebylo to k Paige fér,“
odpověděl. „Ten vztah.“
„Jak to?“
Okamžik na mě zíral a potom
povytáhl koutek rtů. „Myslím, že
jsme spolu ani neměli začít chodit.
Fungovalo to líp, když jsme byli
jenom kamarádi, a to…“ Pohledem
sklouzl na šedou cihlovou budovu.
„Prostě mi na ní skutečně záleželo.
Pořád mi na ní záleží. A možná jsem
na začátku částečně věřil… že je to
mezi námi hlubší, chápeš? Jenže
nebylo.“ Zhluboka se nadechl
a povytáhl ramena. „Myslím, že
jsem to už nějakou dobu tušil. A asi
jsem sám sebe přesvědčil, že to tak
Paige cítí taky. Nelituju toho vztahu,
ale lituju, že jsem ho neukončil dřív.
Ublížilo jí to a to, kruci, to stojí
za hovno. Je pro mě důležitá…“
Zavrtěl hlavou. „Jakmile jsme se my
dva rozloučili v té knihovně, stavil
jsem se za ní. Ukončil jsem to mezi
námi, jak jsem to měl udělat už
dřív. Taky jsem minulej čtvrtek pil –
vypil jsem toho trochu moc.“
Odmlčel se, natáhl ruku a otřel se
o mě prsty, jak mi rozepínal pás.
„Být s ní zkrátka nebylo správný,
chápeš?“ Stáhl mi pás z ramene.
„Měl jsem pocit, jako bych ji tahal
za nos. Obzvlášť teď.“
„Teď?“
„Jo.“ Zadíval se mi do očí.
„Obzvlášť teď.“
Pootevřela jsem rty a nadechla
se.
Chvíli jsme oba mlčeli, než se
zeptal: „Připravená jít dovnitř?“
Stiskla jsem rty a přikývla.
Otevřela jsem dveře a počkala, než
Rider obejde auto. Projel kolem nás
náklaďák, z nějž se linulo těžké
dunění hudby. Rozhlédla jsem se,
když jsme přecházeli ulici. Nešlo
o špatnou čtvrť. Byla tu spousta
obchodů s výlohou do ulice a dál
jsem viděla cihlové řadové domy.
„Bydlíš někde poblíž?“ zajímala
jsem se.
Rider přikývl a zastavil se před
šedými vraty bez oken. „Jo, zhruba
o tři bloky dál.“ Vytáhl z kapsy klíč
a odemkl dveře. „Je tam trochu
binec, promiň.“
„To nevadí.“ Šlo o autodílnu,
binec jsem čekala.
 Otevřel vrata, vstoupil dovnitř
a podržel mi je. Následovala jsem
ho. Okamžitě do mě udeřil těžký
pach, kombinace barvy, benzinu
a nafty. Prostě odér tvrdé práce.
Stiskl vypínač na stěně a budovou
se rozlehlo tiché hučení. Světla
visící ze stropu co pár metrů se
probudila k životu a jejich svit
postupně zesiloval.
Rider zamířil dopředu s rukama
v kapsách. „Pojď za mnou.“
Objala jsem se kolem pasu
a vydala se za ním. Obcházel auto,
které bylo vyzvednuté do vzduchu.
Chyběly mu pneumatiky, mělo tak
odhalené podběhy.
 Všude kolem stály pracovní stoly
a bedny s nářadím. Betonovou
podlahu pokrývaly skvrny
od benzinu a oleje. Čím dál jsme
do té dlouhé a široké budovy
zacházeli, tím víc aut zakrytých
silnými plachtami jsme viděli a tím
silněji tu voněla barva. Dozadu
nedosahovalo tolik světla.
Když se Rider ohlédl přes
rameno, tvář se mu pod žlutým
světlem mírně zaleskla. Zastavil se
u přikrytého auta. „Nemám tu
pravidelnou pracovní dobu. Drew mi
zavolá, když pro mě má práci.
Posledních pár měsíců jsem měl
štěstí, práce bylo dost.“
 Natáhl se a uchopil řetěz. Jak
za něj zatáhl, svaly na zádech se
mu napjaly a tričko se mu
na ramenou a bicepsech napnulo.
Znovu se mi krev v žilách rozehřála.
Prostor zalévalo světlo. Jako první
jsem si všimla velkého plátna
na stěně. Pokrývala ho barva. Jako
by někdo na plátno vrhl stovku
různých barev, aniž by se snažil
vytvořit nějaký obrazec.
Rider si všiml, kam se dívám.
„Tam zkouším barvy. Někdy je
musím namíchat, než je naliju
do stříkací pistole.“
„Pistole?“
Přikývl a otočil se k pracovnímu
stolu. Leželo na něm několik
stříbrných kanystrů s hubicemi.
Přešel k ponku a jeden zvedl.
„Barva se nalije sem.“ Přejel prstem
po kanystru pasujícím ke stříkací
pistoli. „Spodní část se připojí
k hadici od kompresoru.“ Zasmál se
a znělo to trochu zvláštně, pak
odložil pistoli zpátky na stůl. „Ne že
bys stála o lekci ohledně stříkací
pistole.“
„V pohodě.“ Přistoupila jsem blíž.
„Zní to zajímavě.
Rider se zase zasmál, jak
odcházel od ponku. Prošel kolem
mě a zastavil se před přikrytým
autem. „Minulej týden jsem
pracoval na tomhle autě.“ Popadl
plachtu na kapotě auta a odtáhl ji.
„Je to skoro hotový.“
Spadla mi brada.
Nevěděla jsem, co je to za auto.
Bílé, pro dva lidi. Asi kupé. Na tom
nezáleželo. Co upoutalo mou
pozornost, bylo to, co bylo
nastříkané na kapotě a předním
nárazníku.
Americká vlajka. To sice neznělo
nijak zvláštně, ale detaily vlajky to
pozvedaly na vyšší úroveň. Ani
jedna červená linka nezasahovala
do bílé linky. Hvězdy dokonale bílé
mezi temnou námořnickou modří.
Vlajka netvořila pevný obdélník.
Vlnila se jako opravdická látka
přehozená přes kapotu a nárazník,
jako by do ní foukal vítr. Vypadalo
to, jako by se auto pohybovalo.
Jak to mohl dokázat s barvou,
kterou nastříkal na povrch?
„Ten chlápek chtěl něco
amerického.“ Rider přistoupil blíž,
přejel prsty po nárazníku a otřel
pomyslné smítko. „Nakonec jsme se
rozhodli pro vlajku.“
V úžasu jsem vrtěla hlavou
a položila si ruku na hruď. Nemohla
jsem tomu uvěřit. Viděla jsem, co
namaloval na zeď staré továrny,
a bylo to ohromné, ale tohle bylo
něco neskutečného. „Je to úžasné.“
 „Fakt?“
„Jo.“ S rozšířenýma očima jsem
se na něj podívala. „Jak to, že
nevidíš, jak je to dokonalé?“
Rider pokrčil rameny a obrátil
pozornost zpátky k autu. „Je to
jenom vlajka.“
„Vypadá jako skutečná!“ Poskočil
mi hlas, ale bylo mi to fuk. Rider se
vypracoval z ničeho. Z ničeho.
Vyrůstal na temném drsném místě
plném násilí, ale celou dobu měl
tuhle schopnost. To, co zažil,
neuhasilo jeho talent. „Jako bych ji
mohla chytit a… zvednout.“
„Hmm,“ zamumlal. „Děkuju.“
„Vedeš si záznamy… jakou práci
jsi dělal?“
Zavrtěl hlavou. „Ne, nevedu.“
„Měl by sis dělat fotky,“ navrhla
jsem. „Všeho, co děláš.“
Sklopil bradu. „Nějaký mám
doma. Nijak uspořádaný, ani nic
takovýho. Drew si to obvykle fotí
a dává na webovky.“
„Portfolio!“ Nadšením jsem skoro
poskočila. „To přesně potřebuješ.“
Povytáhl koutky rtů, pak se
sklonil a zvedl plachtu. Sledovala
jsem ho, jak ji přetahuje zpátky
přes auto, obchází ho kolem dokola
a narovnává ji.
Tiše jsem se nadechla. „Já… bych
ráda viděla víc toho, co jsi udělal.“
 „Později ti můžu něco ukázat.
Dám dohromady ty fotky,“ řekl
a trhl za látku na kufru auta.
Usmála jsem se a spustila paže.
Něco mě napadlo, zatímco
upravoval plachtu na opačné straně
a pak se vracel ke mně. Rider si
neudělá z fotek portfolio.
Z nějakého důvodu sám nevidí svůj
talent, ale to neznamená, že mu
nemůžu pomoct.
„Chceš to zkusit?“ zeptal se.
Vytřeštila jsem oči. „Zkusit
nastříkat auto?“
V oříškových očích se zajiskřilo
a Rider se zasmál. „Ne, auto ne,
Myško.“ Přišel blíž a ukázal
na plátno na stěně. „Tamhle.“
Otočila jsem se a zadívala se
na plátno. Byla tam ještě čistá
místa bez barvy. Většinou ve spodní
polovině.
Rider došel k ponku, otevřel
šuplík a vytáhl dvě bílé masky.
„Výpary můžou být někdy silný.“
Vrátil se ke mně. „Tak co říkáš?“
Usmála jsem se a přikývla.
Koutky rtů mu vyskočily výš.
Přetáhl mi masku přes hlavu, nechal
mi ji viset pod bradou. Zadíval se
mi do očí a přetáhl mi vlasy přes
pásek. Zaváhal a shlédl na mě.
Otevřel ústa, jako by chtěl něco říct,
ale rozmyslel si to. Nasadil si vlastní
masku a nechal ji viset, pak se
obrátil a přešel k vysoké plastové
skříňce poblíž ponku. Otevřel ji
a vytáhl běžně vypadají sprejové
barvy v plechovce.
„Napadlo mě, že začneme
s tímhle, než se přesuneme
k tamtomu,“ vysvětlil klidně a podal
mi plechovku s červeným vrškem.
„Ta barva k tobě pasuje.“
Cítila jsem, jak mu rudnou tváře,
když jsem plechovku sevřela. Rider
mě vedl k plátnu a při chůzi
plechovkou třepal. Dělala jsem
totéž a vypadala u toho asi trochu
šíleně.
„Co třeba začít jen s písmenem –
písmenem M.“ Přetáhl si masku
přes ústa, a když promluvil, jeho
hlas zněl zastřeně. „Pojď sem.“
Zastrčil si plechovku pod paži,
otočil se ke mně a zvedl mi masku
přes pusu. Jeho ruce na řemínku
zůstaly o něco déle, až jsem cítila
mrazení na páteři. „Tak, a je to.“
Otevřel plechovku a vršek dopadl
s tichým cinknutím na podlahu.
S jasným pohledem v očích si klekl
a pár pohyby vytvořil černou barvou
tučné písmeno R. „Teď ty.“
Nejdřív jsem tam jen stála, ztuhlá
a nerozhodná. Nevěděla jsem, co
dělám. Ne že by udělat sprejem
písmeno bylo tak obtížné, ale děsila
mě představa, že to vůbec zkusím,
protože… protože co? Protože
selžu? Jak můžu selhat při stříkání
písmena sprejem? No tak.
A i kdybych se dokázala tak
zesměšnit, Riderovi by to bylo
jedno. Neměla bych si dělat
starosti.
Přesto jsem se bála to zkusit.
Zachvěla se mi ruka a přestala
jsem myslet a stresovat se.
Otevřela jsem plechovku a přiblížila
se k plátnu. Klekla jsem si
a nastříkala červenou barvou
obrovské rozmáchlé M.
A je to.
Žádná věda.
 Nikdo kvůli mému ubohému M
nezemřel ani nebyl zraněn. Zadívala
jsem se na Ridera, a přestože jsem
nemohla vidět jeho ústa, tušila
jsem, že se usmívá.
„Takže…“ Vedle R nastříkal I.
„Rozmýšlíš se, na jakou půjdeš
vysokou, jo?“
Začala jsem přikyvovat, zatímco
jsem tvořila A, ale přiměla jsem se
promluvit. „Jo. Chci… jít do College
Parku na Marylandskou univerzitu,
ale…“
„Copak?“
Stáhla jsem obočí a soustředila
se na kresbu. „Carl a Rosa chtějí,
abych studovala… jeden ze
zdravotních oborů a zaměřila se
na výzkum. Marquette – jejich
dcera – se chtěla stát lékařkou jako
oni.“
Rider tiše pracoval kousek nalevo
nade mnou. „A je to to, co chceš
dělat ty?“
„Já…“ Zarazila jsem se, sklonila
plechovku a hleděla na první tři
písmena svého jména. Odpověď už
jsem znala, ale vzpomněla jsem si,
jak se Carl smál a rovnou zavrhl
můj nápad, že bych se věnovala
sociální práci. Nechtěla jsem, aby
Rider zareagoval stejně. „Já…
nevím.“ Pohlédla jsem na něj.
„Myslíš, že to není to, co chci?“
 Přestal s nástřikem a zadíval se
na mě. „Na to já odpověď neznám,
Myško. Nejsi stejná holka, jakou
jsem znal před čtyřmi lety.“
Občas jsem se cítila, jako bych
byla přesně tatáž holka.
Znovu začal sprejovat a těžký
pach barvy zamořil vzduch. „Jestli je
to něco, po čem toužíš, tak do toho
jdi.“
Rozhodně jsem po výzkumu
netoužila, ale měla jsem pocit, že
pro sociální práci bych zapálení mít
mohla. Jenom jsem nechtěla
zklamat Carla a Rosu a věděla
jsem, že když se pro něco takového
rozhodnu, přesně to se stane. Ale
co jiného by mě bavilo?
Rider mi vykládal o různých
pracích, co už dělal, o tvarech, které
musel vytvořit. Smála jsem se, když
mi řekl, že jednou kreslil
na dodávku klauna. To bylo docela
šílené. Vyplnili jsme naše písmena.
Rider se v tom vyžíval, přes
písmena vytvářel jakési klikyháky.
Zkusila jsem to a moje vypadaly
jako cákance krve.
Přemýšlela jsem dál o tom, co mě
baví, co by mě lákalo dělat,
a uvědomila jsem si, jak jsem
dokončovala písmeno Y, že
odpověď neznám. Všechno na mně
bylo povrchní, sotva se mi něco
dostalo pod kůži. Ráda jsem četla.
Ráda jsem vyřezávala mýdla. Bavilo
mě sledovat reality show Svět
modelingu. Ale nic z toho jsem
nemilovala.
Nechtěla jsem psát, jako po tom
toužila Ainsley. Vyřezávání mýdla
byl spíš zvláštní koníček – můj
způsob meditace. A nedokázala
bych navrhnout ani bílé bavlněné
tričko, kdyby na tom závisel můj
život.
Bože, byla jsem… jak nepopsaný
list. Jako ta místa na plátně, jež
pokrývaly jen ty nejmenší kapičky
barvy. To byly věci, co jsem dělala
ráda, které v životě upoutaly mou
pozornost, ale z větší části jsem
byla prázdná.
Posledních pár let jsem pomalu
rozbalovala emoční břemeno, které
jsem si nesla z minulosti, všechen
ten strach a trauma, ale moje
útrapy způsobily víc než jen to, že
jsem mlčela a zůstávala v pozadí.
Drželo mě to zpátky… před
skutečným životem. A není skutečný
život tou pravou vášní, tím, po čem
jsem toužila? Jenomže strach mě
pořád ještě neopustil a kvůli němu
jsem byla prázdná.
Bylo to zvláštní, ale jako by se mi
z ramen zvedla tíha. Necítila jsem
se kvůli tomu špatně. V podstatě
jsem byla nepopsaná stránka, ale
to nebylo nutně něco špatného.
Rozhodla jsem se tak v tom
okamžiku, protože to znamenalo…
že bych mohla být čímkoli.
Napřímila jsem se.
Můžu se stát, čímkoli budu chtít.
Jenom to musím udělat.
Moje jméno vypadalo jako
zakrvácený pěnový bonbon.
Za maskou jsem se zazubila.
„Líbí se mi to.“ Rider si sundal
masku, přešel k ponku a odložil tam
plechovku i masku. „Co myslíš?“
Stáhla jsem si masku přes hlavu
a usmála se na něj. „Mně se to taky
líbí.“ Pohlédla jsem zpátky na naše
jména. „Díky, že jsi mě sem přivedl.
Jsem si jistá, že ta párty… by asi
byla zábavnější…“
„To není pravda. Nenapadá mě
místo, kde bych byl raději,“ namítl
a obrátil své vysoké a štíhlé tělo
ke mně. „Opravdu.“
Obočí mi vyletělo vzhůru.
Nevěděla jsem, jestli mu mám
věřit, nebo ne.
Sebral kus hadru. „Ukaž mi ruce.“
Zvedla jsem ruce. Na dvou
prstech jsem měla červené skvrny,
podobné jako míval skoro vždycky
on. Vzal mou ruku do své a jemně
mi otíral barvu. „Myslím to vážně,
Mallory. Jsem šťastnej, že tu jsi.
Párty je mi ukradená.“
Hleděla jsem na něj, zatímco mi
svědomitě čistil ruku, a rozhodla se,
že mu budu věřit. Že ho vezmu
za slovo. Odtáhl hadr a prohlížel si
mou ruku. „Nevidíš, co vidím já.“
„Cože?“
Rider stáhl obočí a ještě jednou
mi hadrem přejel přes ukazováček.
Pak odhodil hadr dozadu a sebral
červenou plechovku.
„Chci se vrátit k tomu, jak jsi
říkala, že ti na mně záleží,“ řekl
a překvapil mě, když šel zpátky
k plátnu. „Já vím, že ti na mně
záleží, Mallory.“
Srdce mi začalo bušit rychleji,
zatímco třepal tou plechovkou.
„A mně záleží na tobě.“ Poklekl.
Za okamžik pohnul rukou a nastříkal
barvu na látku. „Myslím, že tomu
něco chybělo.“
Neměla jsem tušení, co dělá nebo
kam tím míří. Čekala jsem, dokud
nevstal a neustoupil stranou.
Pootevřela jsem rty a prudce se
nadechla. Rider mezi naše jména
nakreslil srdce. Viděla jsem to
na vlastní oči.
Rider ♥ Mallory
Otočil se ke mně a nesměle se
usmál. Klukovsky. „To je asi docela
ubohý, co?“
Moje srdce běželo sprint, uhánělo
tak rychle, až jsem se bála, abych
neměla infarkt.
„Nebo jsem to přehnal?“ Odhodil
plechovku do nedalekého koše
a pomalu se ke mně přiblížil. Tváře
měl sytě růžové. „Rozhodně jsem to
přehnal.“
Netušila jsem, co říct nebo
udělat.
Rider nedělal nic z toho, co
Ainsley tvrdila, že udělá.
Nepředstíral, že o nic nejde, že
nemá zájem nebo že je
nedostupný. V podstatě mi podával
srdce na dlani a já… já byla…
„Mám tě rád, Mallory. A bůh ví, že
si zasloužíš někoho zatraceně
lepšího než já.“ Sklonil bradu,
zasmál se a zanořil mi ruku
do vlasů. „Bože, tohle mi fakt
nejde. Můžeme prostě
zapomenout…?“
Probrala jsem se. „Máš mě rád?“
Zadíval se na mě. „Jo, mám.
A vím, že jsem byl s Paige a mám ji
rád, ale je to jiný než to, co cítím
k tobě. Nedá se to s tím vůbec
srovnat. A není to kvůli naší
minulosti, kvůli tomu, že jsme spolu
byli tak dlouho,“ vysvětloval, slova
z něho rychle padala. „Nejdřív jsem
si myslel, že to je ten důvod – proč
se mi tak líbíš. Myslel jsem, že je to
kvůli tomu, co všechno jsme spolu
prožili. A ten večer, kdy jsem přišel
za tebou domů a tys mě ošetřovala,
mě napadlo, že jde jen o fyzickou
přitažlivost.“ Tváře mu zase
zrůžověly. „Rozhodně tu jde
o fyzickou přitažlivost, ale to není
všechno. Myslím, že jsem to věděl
od prvního okamžiku, kdy jsi
vyslovila moje jméno.“
Můj pulz se mohl zbláznit. Má mě
rád, jako opravdu rád. Proboha,
tohle jsem teda nečekala. Tohle
nebylo v plánu. Najednou jsem se
ocitla na nekonečném ohromném
neznámém moři.
„Vím, že si zasloužíš někoho
lepšího, ale já chci být lepší. Chci
být lepší pro tebe.“ Ztišil hlas, když
se přede mnou zastavil. „Proto se
nejdřív zeptám, než to udělám.“
Cítila jsem chvění na hrudi
i v břiše. Hleděla jsem mu do očí
a ani nedýchala. „Na co se zeptáš?“
Sval na čelisti mu zacukal
a hrudník se mu prudce zvedl.
„Můžu tě políbit?“
 23. kapitola
Moje mysl neanalyzovala každý
malý detail, než jsem učinila
rozhodnutí.
Nepřemýšlela jsem nad tím.
Okamžitě jsem zareagovala.
„Ano,“ zašeptala jsem.
Riderovi se z hrdla vydral
přidušený zvuk. Hluboký a mužný,
něco mezi zavrčením a zasténáním.
Rozechvělo mě to. Položil mi dlaň
na tvář a sklonil ke mně hlavu, ale
nepolíbil mě.
Čelo mi ovanul jeho teplý dech,
přejel rukou přes mou tvář a zabořil
mi prsty do vlasů na zátylku.
Druhou ruku mi položil níž na záda
a její tíha mi působila v těle
bláznivé věci. Vyjel tou rukou
nahoru po zádech a zanechával
na nich horkou stopu. Zatřepotala
se mi víčka, když se mi rty otřel
o tvář. Nejslastnější utrpení. Celé
tělo se mi napjalo, připravilo se
na okamžik, kdy se jeho rty
střetnou s mými.
Následoval ten nejsladší tlak,
jemný jako peříčko, když se jeho
ústa dotkla mých. Jednou. Podruhé.
Cítila jsem ten dotyk všude jako
šok, který prosvištěl mými žilami.
Potom ten tlak zesílil.
Rider mě políbil.
 Opravdově mě políbil, jemně
a nádherně, a když polibek
prohloubil, už se neostýchal. Věděl,
co dělá, a přestože jsem to já
nevěděla, něco mi říkalo, že na tom
nezáleží. Jeho rty mapovaly moje
a vnitřnosti se mi stáhly.
Líbání je ohromné. Úžasné,
omračující. Zřejmě bych mohla
vymyslet ještě pár slov, jak to
popsat. Z líbání se mi podlamovaly
nohy, a když ústa odtáhl, oba dva
jsme sotva popadali dech. Opřel se
o mě čelem. Nějakou dobu ani
jeden z nás nepromluvil.
Ještě pořád jsem o ničem
nepřemýšlela. Neměla jsem tušení,
jak se moje ruce dostaly na Riderův
hrudník, jeho srdce však pod mou
dlaní bušilo stejně rychle jako moje.
Mysl se mi nádherně vyprázdnila,
zatímco jsem se nadechovala jeho
vůně, kombinace citrusového
parfému a slabé stopy barvy.
„Líbilo se ti to?“ zeptal se,
vyprostil prsty z mých vlasů
a pohladil mě po čelisti.
Kdybych zakřičela: Jo, ach, bože,
jo, asi bych to docela přehnala, tak
jsem se trochu mírnila. „Jo.“
Rider se zakřenil a otřel se rty
o moje ústa. „Skvělý, protože mně
fakt jo.“
Opřela jsem se tváří do jeho
dlaně. Připadalo mi to celé
neskutečné, jako bych snila
a každou chvíli se měla probudit
zpátky do reality, do světa, kde
existuje jen minulost a současnost,
v níž sotva přežívám. Ne do této
reality, kde mě někdo poprvé
políbil, kde jsem prožívala každou
vteřinu, která nastala, místo abych
se hnala vpřed a pak se musela
ohlédnout.
„Opravdu bychom si měli
promluvit o tom, co děláme, ale já
chci…“ Rider se zhluboka nadechl
a jeho hlas se znovu prohloubil
a zdrsněl. „Chci to zopakovat.“
Hruď se mi zase nadmula
a přísahala bych, že mě to
vyzvedne přímo ke stropu.
Promluvit si by bylo rozumné, ale
unavovalo mě být pořád rozumná.
„Já… to… chci taky.“
Rider nezaváhal.
Malinko naklonil hlavu a jemně
přitiskl rty na moje ústa. Druhý
polibek byl stejně úžasný jako
první, ale za pár vteřin se změnil.
Trval déle, jako by se Rider snažil
seznámit s mými rty, dobře je
poznat a zapsat si je do paměti.
Toužila jsem udělat totéž.
Přitiskla jsem se k němu, vyjela
mu rukou na rameno. On pohnul
rukou na mých zádech a chytil mě
kolem pasu. Přitáhl si mě blíž, až se
naše hrudníky dotýkaly. Zaplavila
mě vlna pocitů, a přestože se naše
těla dotýkala, chtěla jsem mu být
ještě blíž. Potřebovala jsem to.
Ucítila jsem špičku jeho jazyka.
Vedl mě instinkt. Pootevřela jsem
rty a…
Zepředu dílny se ozvala hlasitá
rána. Odtrhli jsme se od sebe. Rider
prudce vzhlédl a zamračil se. „Co to
sakra je?“
Rty mě pořád brněly, když odtáhl
ruku z mého pasu. „Budeme… mít
potíže?“
„Ne. Ale nikdo by tu být neměl.“
Zadíval se na mě a zatnul čelisti.
„Zůstaň tady, dobře?“
„Ale…“
„Jsem si jistej, že o nic nejde,
chci to však zkontrolovat.“ Pustil
mou ruku. „Jenom prostě teď
zůstaň tady vzadu, jo?“
Založila jsem si paže a přikývla.
Okamžik na mě hleděl, jako by
nevěděl jistě, jestli mi může věřit,
a pak se otočil. Přešel k ponku
a zvedl dlouhou úzkou kovovou tyč.
Montážní páka na kola
nesignalizovala „nic“.
Rider procházel kolem přikrytých
aut a zkrátka nepřicházelo v úvahu,
abych tady zůstala stát. Ta situace
nevypadala dobře. Vydala jsem se
za ním, zrovna když se zepředu
ozval hlas.
„Hej! Ri! Si tam?“
„Ježíši,“ zamumlal Rider a pak
zakřičel: „Jaydene, jsi to ty?“
Po chvíli odpověděl: „Jo. De si?“
Rider se po mně ohlédl a já jsem
ho doběhla. „Jeho… hlas zní divně,“
poznamenala jsem. Znělo to, jako
by odsekával slabiky.
Rider přikývl, natáhl ruku a našel
tu mou. Páku cestou k vratům
nepustil. „Kdes sakra byl, Jaydene?“
zavolal Rider, zatímco mě vedl
kolem auta, které mi připadalo
rozmontované na kusy. „Hector
a tvoje babička tě hledají a jsou
strachy bez sebe. Proč…?“
Zalapala jsem po dechu
a připlácla si ruku na pusu.
Jayden stál vepředu zády k nám.
Bez trička. Záda mu pokrývaly
modřiny, hrozivá kombinace
červené a modré. Jayden se otočil.
Rider ztuhl a pustil mou ruku.
„Zatraceně.“
Jayden zvedl bradu a viděla jsem,
že je to ještě horší. Jedno oko měl
ošklivě fialové, opuchlé a zavřené
a spodní ret rozseknutý a zanícený.
Přistoupil blíž. „Mám velkej
problém, kámo.“
 24. kapitola
Rider odvedl Jaydena do svačinárny
v zadní části autoservisu. Šlo
o malou, jasně osvětlenou místnost
s poškrábaným stolem a ledničkou,
která hučela, jako by byla
v posledním tažení. Nabral
v mrazáku led a zabalil ho
do nejčistšího hadru, jaký se mu
podařilo najít.
„Kámo, omlvám se.“ Jayden
mumlal slova, zatímco si tiskl led
k oku. „Nevěděl sem, že ji tu máš.
Jenom mě napadlo, že tu budeš
a že by sem se tu moh umejt.“
Odmlčel se a pomalu otočil hlavu
ke mně. Přinutila jsem se nedat
najevo, jak hrozně vypadá.
Pomohlo mi mnoho let zkušeností
s Riderem, když se dostal pod ruku
panu Henrymu. „Fakt, bebé.
Nezatáhl bych tě do toho schválně.“
„Já vím,“ zašeptala jsem.
„Ale udělals to,“ štěkl po něm
Rider a překvapil mě. „Zatáhls
do toho mě i ji. Tos podělal,
hochu.“
Střelila jsem pohledem
po Riderovi.
Sval na Riderově čelisti zacukal,
když sklonil mobil. „Hector je
na cestě. A varuju tě, je nasranej.“
Posadila jsem se vedle Jaydena.
Nevěděla jsem, jak mu pomoct, tak
jsem tam jenom seděla a nepletla
se mezi ně.
„Nemusels mu volat.“ Jayden
sklonil hadr s ledem. „Jeho se to
netýká. No te preocupes.“
„Nemusím si dělat starosti? Si ze
mě děláš prdel? Viděl ses, jak
vypadáš? A dej si ten zatracenej led
zpátky na oko.“ Rider zavrtěl
hlavou. „Byl to Braden, že jo?“
Poznala jsem to jméno. Ten
starší kluk ze školy.
Jayden mlčel.
„Říkal jsem ti, ať se od něj sakra
držíš dál. Hector ti říkal to samý.
Na pár dní jsi zmizel a dělal pro
toho hajzla bůhvíco, a podívej se,
jak teď vypadáš.“
Mladší kluk sklopil bradu a přiložil
si hadr zpátky na oko. „Jsem
myslel, že bych mohl vyrovnat, o co
jsem přišel.“
Zvedla jsem zrak k Riderovi a on
si v mých očích přečetl otázku.
Nečekala jsem, že odpoví, ale
udělal to.
„Tady Jayden je výjimečně
bystrej…“
„Kámo,“ zamumlal tiše Jayden.
„A myslel si, že může dělat pro
Bradena. Rozprodávat,“ pokračoval
Rider. Člověk nemusel být génius,
aby mu došlo, o rozprodej čeho šlo.
„Až na to, že to svinstvo prodal
a nevrátil přesně ty prachy, jaký
měl.“
„Lidi to dělají pořád,“ namítl
Jayden. „Udělals to taky!“
Udělals to taky.
Ztuhla jsem a možná přestala
dýchat. Zadívala jsem se na Ridera.
Věděla jsem, co znamená
rozprodej. Musíš prodávat to, co ti
dají, a odevzdat peníze, které za to
dostaneš. A věděla jsem, že
nemluví o prodeji slunečních brýlí.
Bavili se o prodeji drog.
Dělalo se mi zle.
Rider nespouštěl oči z Jaydena.
„Kdysi. Kdysi, Jaydene. Pak jsem
vzal rozum do hrsti a uvědomil si,
že nechci skončit jako mrtvola
pohozená v tmavé uličce, jen abych
si vydělal sto babek.“
Rider kdysi prodával drogy. Někdy
v minulosti. Nevěděla jsem, jestli by
se mi mělo ulevit, nebo ne, jen
jsem na ně hleděla. Cítila jsem
narůstající hrůzu.
„Neskončím jako mrtvola.“
Rider vypadal, jako by měl
nutkání pár modřin Jaydenovi
přidělat. „Fakt? Co se stalo tvýmu
bratranci? Naposledy, co vím, se
rozloučil se svým pulzem.“
„Kámo,“ vydechl Jayden znovu
a sklonil bradu.
 Rider si založil paže. „Proč tohle
děláš? Hector říkal, že ti může
sehnat práci…“
„U McDonalda? Makat
za minimální mzdu a smrdět jako
přepálenej olej?“ Jayden sebou
škubl a zavrtěl hlavou. „Víš, že
těma prachama pomáhám babičce,
aby nemusela tolik pracovat.“ Zvedl
hadr s ledem. „Nevystačí
s prachama, co má, to přece víš,
a stát na tebe přestane posílat
dávky.“
„Vím to, Jaydene.“
„Nechci, aby si musela brát další
děcka, jen aby zaplatila
zpropadenej účet za elektřinu.
Všichni nebyli takoví jako ty,“
vysvětloval.
Rider zavřel oči. „A to vím taky,
sakra, ale ty… se necháš zabít.“
Vnitřnosti se mi dál kroutily
a zadrhl se mi dech. Po zádech mi
běhal mráz, jak jsem je
poslouchala. Tohle… bylo vážné.
Mnohem vážnější než cokoli, co se
dělo v mém životě.
„Ne, kámo, přeháníš,“ odpověděl
Jayden a znovu začal sklápět hadr
s ledem, ale jediný Riderův pohled
ho zastavil. „Se o sebe postarám.“
Rider si odfrkl. „Jo, přesně tak to
vypadá.“
Jayden se zadíval stranou,
na ledničku.
Po chvíli Rider znovu tiše
promluvil. „Jsi pro mě jako brácha,
Jaydene. Ty i Hector jste tu pro mě
byli, vzali jste mě k sobě domů.
Nechci se dívat, jak se ti tohle
děje.“
„Nic se neděje,“ zamumlal.
Rider pokračoval: „Myslíš, že tě
tvoje babička potřebuje vidět
takhle? Co myslíš, že by to s ní
udělalo? Myslíš, že stojí o prachy,
pro který krvácíš?“
Zatímco jsem je poslouchala,
kousky skládačky do sebe začaly
zapadat a nelíbily se mi obrazce,
jež z nich moje mysl vytvářela.
Vzpomněla jsem si na ten den, kdy
se Rider a Hector vydali za staršími
kluky na školním parkovišti.
A na ten večer, kdy se ukázal u mě
doma s ránou na čele. Na tajemné
domlouvání mezi ním a Hectorem.
Ať už se s Jaydenem dělo cokoli,
Rider byl do toho zapletený.
„Jsem v pohodě,“ prohlásil
Jayden pevně. „Nic se mi nestane.
Jsem v pohodě.“
Když se Hector ukázal, na okamžik
jsem se bála, že Braden nebude
největší Jaydenův problém. Hector
vypadal, jako by se chystal Jaydena
zavraždit. Řval na mladšího bratra
kombinací portorické španělštiny
a angličtiny v rychlých střizích.
Dokonce se na mě ani jednou
nepodíval, což mi vyhovovalo.
Potom odtáhl bráchu z autodílny
a zanechal mě a Ridera znovu
o samotě.
Rider za nimi zavřel vrata a chvíli
stál ke mně zády. Ramena se mu
zvedla, jak se zhluboka nadechl,
a pak se ke mně pomalu otočil.
„Omlouvám se za to.“
„To není… tvoje vina,“ namítla
jsem.
Stiskl čelisti a sklonil bradu. „Jo,
ale tohle…“
„Tohle co?“ zeptala jsem se, když
nepokračoval.
 Zvedl ruku a podrbal se na bradě.
„Takovýhle svinstvo nepotřebuješ
vidět. Neměla bys tomu být
vystavená.“
„Přece jsi… nevěděl, že se to
stane,“ domlouvala jsem mu. Měla
jsem nutkání se k němu přiblížit,
dotknout se ho, ale držela jsem se
zpátky. „Doufám, že… Jayden bude
v pořádku.“
Neodpověděl okamžitě. „Bude,
jestli vytáhne hlavu ze zadku.“
„Jak… zlé to je?“
Opět chvíli mlčel. „Zlý. Vždycky je
to zlý, Myško. Zapletl se s fakt
hroznýma parchantama, a jak
do toho jednou spadneš, není
snadný dostat se ven.“
Založila jsem si paže na hrudi.
„A ty… jsi kdysi dělal to co on?“
Ztuhl a zvedl hlavu. „Nechtěl
jsem, abys o tom věděla.“
Hruď se mi stáhla. „Teď už to
vím,“ zašeptala jsem.
„Byl jsem blbej. Tak blbej. Zdálo
se to snadný, víš? Oběhnout pár
míst, vydělat si pár dolarů.“ Rider
se opřel o zavřená vrata a zavřel
oči. Najednou vypadal zranitelně
a jako kluk jeho věku místo jako
někdo, kdo zažil trojnásobek.
„Nepropadl jsem se moc hluboko,
ne jako Jayden. Dostal jsem se
ven.“
 Měla jsem pocit, že si musím
sednout. „Jak… ses dostal ven?“
„Jejich bratranec zaplatil životem,
střelili ho do hlavy,“ řekl klidně a já
sebou škubla. „Když k tomu došlo,
skončil jsem. Měl jsem štěstí.
A mám štěstí. Nezapletl jsem se
s nikým dalším, kdo by se staral
o to, co jsem dělal, nebo nedělal.
To je celý.“
„A co… Hector?“
„Ten je chytřejší. Nikdy do toho
nezabředl. Proto má práci. Šetří si
každej zatracenej pětník. Chtěl by
jít na technickou univerzitu a najít si
práci, kde nebude obracet
hambáče. Jayden je ještě děcko,“
dodal, jako by ve srovnání s ním byl
starý dědek.
„Vypadá to, že chce pomoct paní
Lunové.“
„To chce, a tím je to ještě horší.
Nechápej mě špatně. Nějaký prachy
utratí i sám za sebe. Tak se
tentokrát dostal do maléru. Ale taky
nakupuje potraviny a strká prachy
paní Lunové do peněženky.“ Rider si
znovu povzdechl. „Děláme to
všichni.“
V tom okamžiku jsem věděla, že
mu to, co kdysi dělal, nemůžu mít
za zlé. Rider… Jayden… a tolik
dalších lidí byli jen výplodem
prostředí, v němž žili. Někteří z toho
unikli. Jiným se to nepodařilo. Rider
měl pravdu. Hodně záleží na štěstí.
Někdy na úsilí. Ale hlavně na štěstí
a já jsem byla jednou
z nejšťastnějších.
Přistoupila jsem k němu blíž
a spustila ruce. „Jenže jsi do toho…
zatažený.“ Když otevřel ústa,
pokračovala jsem. „Ten den, kdy
jste s Hectorem odešli ze školy
za Jaydenem. Pak… jsi za mnou
přišel se zraněnou hlavou. Proč?“
Rider se odtáhl od vrat a zvedl
ruku. Odhrnul mi vlasy z tváře,
prameny mi zastrčil za ucho.
„Jayden měl problém.“
Čekala jsem.
 Hladil mě prsty po tváři,
po bradě, chytil mě za zátylek. „Měl
se sejít s Bradenem a my jsme ho
zastavili.“
Když palcem přejel přes místo,
kde mi bubnoval pulz, cítila jsem
ten dotyk v celém těle. Nesměla
jsem ale dovolit, aby mě rozptýlil.
„Zastavil jsi ho svým obličejem?“
Rider povytáhl koutky rtů.
„Bradenovým hochům se nelíbilo, že
jsme Jaydena odvedli.“
Srdce mi ztěžklo. „Kdo je
Braden?“
„Nikdo, s kým by sis ty měla dělat
starosti,“ odpověděl okamžitě.
Přišpendlila jsem ho pohledem.
„Vážně. Není důvod, aby sis s ním
někdy zkřížila cestu.“
„Ale ty jo?“
Povytáhl obočí. „Ne, jestli tomu
budu moct zabránit. Snad se Jayden
po dnešku poučí.“
„A jestli ne?“ Žaludek se mi
převracel. „Chci vědět, co je zač.“
Na okamžik jsem si myslela, že
mi neodpoví. Potom si povzdechl.
„Braden chodí do stejné školy jako
my. Maká pro Jeroma, kterej je
o dost starší. Když Jayden neměl
prachy, Braden a jeho banda se
za to museli zodpovídat Jeromovi,
protože Braden byl ten, kdo
Jaydena naverboval. Samozřejmě je
Jayden nasral, a když jsou nasraní,
nejednají v rukavičkách.“
Jednají pomocí pěstí. „A ty
a Hector jste zaujali Jaydenovo
místo nebo tak něco? Tak jsi přišel
k tomu zranění?“
„Ne. Přesvědčovali jsme je, aby
dali Jaydenovi víc času,“ vysvětlil.
„Přesvědčit je nějakou chvíli
zabralo, a ne všechno to
přesvědčování bylo mluvení.“
Proboha. Nedokázala jsem si tu
situaci ani představit. „Zapleteš se
do toho… znovu? Podle toho, jak
o nich mluvíš, to jsou fakt děsiví
lidi. Nechci…“ Zhluboka jsem se
nadechla a vyslovila něco opravdu
sobeckého. „Nechci, aby ses
do něčeho takového zapletl.“
„Protože ti na mně záleží?“
„Samozřejmě.“ Přimhouřila jsem
oči. „Nechci si dělat starosti, že
přijdeš k úrazu.“
Přistoupil blíž a položil mi ruku
kousek nad boky. „Protože chceš
být se mnou?“
„Jo.“ To bylo snadné vyslovit.
Rider se vzápětí usmál a na tváři
se mu objevil dolíček. „Chceš být
moje holka.“
Otevřela jsem pusu a pak se
zasmála. Po tak vážném rozhovoru
to znělo zvláštně, ale to prohlášení
bylo sladké a hloupé.
 Tváře mu zrůžověly. „Nejsem si
jistej, co si o tom smíchu myslet,“
škádlil mě. „Ale miluju, když se
směješ.“
Při tom slově se mi zadrhl dech.
Miluju. Proboha, co se to tady děje?
„Tak co? Chceš být moje holka?“
zeptal se a nato se uchechtl.
„Pravděpodobně jsem se tě měl
zeptat dřív, než jsem tě políbil, ale
chci… chci vidět, kam tohle povede,
Mallory. Mám pocit, jako bychom
dostali druhou šanci, chápeš?
Přemýšlím o tom od té doby, co
jsem tě uviděl sedět na hodině
rétoriky. Máme druhou šanci. A kdo
dostane druhou šanci?“
 Pozorovala jsem jeho tvář
a hluboko v hrudi cítila, že je to
pravda. Už předtím mě napadlo
totéž, že máme druhou šanci.
„Nechci ji promarnit.“
„Ani já ne.“ Pomalu jsem mu
položila ruku na hrudník. Carlovi
a Rose se to nebude líbit. A Paige
taky ne. Možná to bylo trochu
bláznivé, ale chtěla jsem to – chtěla
jsem ho. „Ano.“
Zeširoka se usmál a chystal se
něco říct, ale zřejmě si to rozmyslel.
Beze slova sklonil hlavu a políbil mě
– můj třetí polibek v životě. Bylo to
stejně správné a dokonalé jako ty
první dva.
 Když odtáhl ústa, přitiskl si mě
na hruď, objal mě a já ho objímala
stejně pevně, jako mě držel on.
Položila jsem mu tvář nad srdce
a na chvíli zapomněla na všechno,
co se týkalo Jaydena. Soustředila
jsem se na nás dva, na to, co se
teď děje a co to znamená.
Protože tohle… tohle byl začátek.
 25. kapitola
Ainsley si tiskla k hrudi misku
popcornu a hleděla na mě z mé
postele. V míse už zbyla jenom
tvrdá zrnka, ale ona se v nich ráda
přehrabovala, jestli mezi nimi
nejsou nějaká napůl vypuklá.
Neměla jsem tušení, jak to, že si
na nich nevyláme zuby.
Byla neděle večer, ani ne
čtyřiadvacet hodin poté, co jsme se
s Riderem líbali, co se objevil
Jayden a co se ze znovu shledaných
kamarádů stalo něco víc.
Přítel.
A přítelkyně.
 I když jsem u toho byla přítomna,
neměla jsem tušení, jak se to
všechno seběhlo. V hrdle mi bublal
bláznivý smích a odolala jsem
nutkání zabořit obličej do polštáře,
který mi ležel na klíně.
„Vrať se o kus zpátky,“ pobídla
mě Ainsley. „Pověděla jsi mi hodně.
Všechno. Jenže se musíme
k něčemu vrátit. Nakreslil mezi
vašimi jmény srdíčko?“
Přikývla jsem.
„Fakt? Proboha, Mal. To je
otřepané, ale tak roztomilé, že to
převáží tu otřepanost. Podlamují se
mi z toho kolena.“
To mně taky.
 „Říkala jsem ti, že mi připadá, že
tě má fakticky rád. A dokonce
neudělal ani to, co jiní kluci,
nepředstíral, že o tebe nemá zájem.
Řekl ti to na rovinu,“ pokračovala,
když vylovila napůl vypuklé zrnko
a chroupala ho. „To je jak
z pohádky.“
Povytáhla jsem obočí.
„No fakt!“ trvala na svém
a odmlčela se, aby rozkřupla zrnko
kukuřice. „Vždyť jste spolu vyrostli
a on byl jako tvůj rytíř na bílém
koni. Pak vás rozdělili, ale vaše
cesty se zase spojily. To je úplně
neuvěřitelné.“
„To jo.“ Přitiskla jsem si polštář
k hrudi. „Skoro nevím… co si o tom
myslet.“
„Mysli si, že je to úžasné. Protože
je.“ Zastrčila si pramen vlasů
za ucho. „Na nic jiného nemusíš
myslet.“
Vrátila jsem se trochu zpátky
do reality. „Jenže Paige…“
„Rozešli se už před týdnem, takže
to není tak, jako bys je rozeštvala
ty.“ Odmlčela se a nakrčila nos.
„No, asi trochu za jejich rozchod
můžeš, neudělala jsi však nic
úmyslně. Pochybuju, že to ta Paige
bude vidět stejně, ale co už. To
není tvůj problém.“
Hrozila jsem se toho okamžiku,
kdy si Paige uvědomí, že spolu
s Riderem, no, chodíme. „Dnes ráno
jsem řekla Rose, že… s Riderem
chodím. Že je můj kluk a já jeho
holka.“ Začervenala jsem se.
„Myslím, že ji to nerozrušilo, ale ani
z toho neměla radost. Carl mlčel,
jenže…“
„Jenže asi něco řekne
a pravděpodobně to nebude nic
příjemného. Prostě jim musíš dát
čas,“ pronesla docela uvážlivě. „Je
to tvůj první opravdový vztah.“
„Prostě… nevím. Mám pocit, jako
by šlo… o víc,“ prohlásila jsem.
Ainsley mě chvíli pozorovala.
„Kvůli Carlovi a Rose si nedělej
starosti.“
„Nejsem…“
„A neříkej, že kvůli tomu nejsi
vystresovaná. Ty vyšiluješ kvůli
každé maličkosti.“ Usmála se a já
jsem zaklapla pusu. „Někdy se tak
ponoříš do sebe, že nejsi… no
zkrátka, že skutečně nežiješ.“
Poskočilo mi obočí.
Shlédla do misky popcornu.
„Prosím, neber to špatně. Jenom si
prostě někdy myslím, že ti uniká, co
se kolem tebe děje, protože se moc
bojíš, co si budou ostatní myslet
o tobě a tvých rozhodnutích.“
Chtěla jsem to popřít, ale
nemohla jsem. „Máš pravdu.“
Rozhodně měla pravdu, protože
jsem se neustále strachovala, co si
Carl a Rosa myslí, dokonce co si
Ainsley myslí, a taky Rider a Keira,
Jo a pan Santos… Ten seznam
neměl konce.
„Já vím,“ pípla a pak zvážněla.
„To s Jaydenem je opravdu
smutný.“
Typická Ainsley, přeskakuje
z jednoho tématu na druhé. Hrála
jsem si s lemem kalhot. „Byl tak…
zmlácený.“
„Zdá se, že Rider do toho není
nijak moc zapletený.“ Odložila
misku stranou, vedle svého batohu
s knížkami. Přišla sem v neděli
odpoledne pod záminkou, že se
spolu budeme učit. Ještě jsme
učebnice ani neotevřely. „I tak je to
ale smutné a děsivé.“
Nebyla jsem si jistá, jestli
souhlasím s tím, že do toho Rider
není zapletený. Sice to nemělo nic
společného se mnou, ale Rider se
do toho zamíchal a pochybovala
jsem, že by zůstal stát stranou,
kdyby to s Jaydenem špatně
pokračovalo. Něco takového prostě
neměl Rider v povaze. Měl skoro
sebevražedný hrdinský komplex.
Žaludek se mi převrátil.
Taky jsem měla ráda Jaydena.
Vždycky se ke mně choval pěkně,
dokonce i když ještě neměl tušení,
kdo jsem. Nevěděla jsem, jak bych
mu mohla pomoct, nebo jestli je to
vůbec v mé moci.
„Tak mi něco pověz o Hectorovi.
Chci o něm vědět úplně všechno.“
Naklonila jsem hlavu na stranu.
„Myslela jsem, že ho nemáš ráda?“
„Nemusím ho mít ráda, aby mě
všechno o něm zpovzdálí zajímalo.“
Ainsley se uculila.
Usmála jsem se. „Moc toho
o něm nevím. Pracuje na brigádě
u McDonalda a je… milý.“
„Milý?“ Zasmála se a odhodila
vlasy dozadu. „Měla bys slyšet, co
o mně říkal, a to přímo přede mnou.
Je to pitomec – sprostý, perverzní
idiot.“
Hleděla jsem na ni.
„Ale je rajcovní,“ dodala
s potutelným úsměvem. „To je to.“
Přikývla jsem na souhlas. „A co
Todd?“
Protočila panenky. „Nudný snob.
Nechci se o něm bavit, protože si
musíme promluvit o něčem úplně
jiném.“ Ainsley pohlédla na zavřené
dveře. Carl a Rosa byli někde
v přízemí. „Teď chodíš s Riderem,
je to tak? Jsi jeho holka. A nemáte
ve škole brzy ples? Tvůj první ples!“
Cukla jsem sebou. „O tom… jsme
spolu vůbec nemluvili.“
 „Teď o tom mluvit můžete.“
„Já nevím,“ odpověděla jsem.
Povytáhla obočí. „Měla by ses ho
aspoň zeptat, jestli chce jít. Je to
úplně normální věc,“ navrhla tichým
hlasem.
Přikyvovala jsem, znělo to dobře.
„Chci být normální.“
Otevřela ústa a nakrčila nos.
„Poslouchej, být normální je
subjektivní, a ty jsi normální, Mal.“
Zamračila jsem se.
„Co je? Moc toho nenamluvíš
a občas zpanikaříš. Copak kvůli
tomu nejsi normální? Takových lidí
jsou tisíce.“ Rozhodila ruce. „Takže
co? Vyšla jsi ze systému pěstounské
péče a měla jsi strašné pěstouny,
ale bohužel ani to není až tak
neobvyklé. Kvůli tomu nejsi divná.“
Začala jsem vysvětlovat, proč
jsem divná, ale zarazila jsem se.
Ainsley měla pravdu. Neměla jsem
dětství jako každý druhý a moc
jsem nemluvila, ale jen proto
nejsem nějaké podivné záhadné
stvoření.
Ainsley věděla o mém dětství
hodně – jak jsme to s Riderem měli
těžké, že jsem byla popálená, ale
všechno jsem jí neprozradila.
O něčem jsem mluvila jenom
s doktorem Taftem. Carl a Rosa
o tom věděli, protože četli policejní
hlášení a složku o mém případě.
Rozhlédla jsem se po pokoji
a zadívala se na sovu vyřezanou
z mýdla, potom na uklizený stůl
a na lavičku u okna s vysokým
čalouněním. Tenhle pokoj se tak
moc lišil od těch v tamtom domě.
Čistý, projasněný, vzdušný. Byla
radost do něj vstoupit.
V krku mi vyschlo, když jsem se
vrátila pohledem k Ainsley. Nikdy
dřív jsem jí nechtěla říct o věcech,
o kterých jsem nikdy nemluvila, ale
ta potřeba ve mně sílila,
propalovala se skrz moje břicho
a hrudník ven.
Přinutila jsem se odlepit jazyk
od patra. „Mám… problém se
zvukem a mluvením.“ Tváře mi
zaplály a sklopila jsem pohled
k polštáři, který jsem držela. Nebylo
snadné vysvětlit, proč by na mě
mohl být ples příliš. „Musela jsem
bývat zticha, protože pan Henry
nemíval rád… hluk. Neměl rád
spoustu věcí, ale když jsem byla
zticha, většinou mě to udrželo dál…
od potíží.“
Ainsley mlčky poslouchala.
Zhluboka jsem se nadechla
a pokračovala. „Rider mi pořád
opakoval, abych… ‚nevydala ani
hlásku‘, aby… mě pan Henry
nenašel, když byl opilý nebo když…
jsem něco vyvedla. Někdy se
rozzlobil, protože jsem snědla
sušenky nebo… šla po schodech
moc hlasitě. Neměl rád, když jsem
mluvila. A já… asi… já vím, že to je
ten důvod, proč nerada mluvím
a nemám ráda hluk. Terapeut,
k němuž jsem chodívala, říkal, že
jde o posttraumatickou stresovou
poruchu… a přizpůsobení.“ Horkost
mi z tváří pomalu vyprchala, jak
jsem pokračovala. „Každopádně
tehdy v noci, kdy… jsem se
popálila, se stalo ještě něco.“
Nevěděla, jak jsem se popálila,
tak jsem jí to řekla. Nebylo snadné
to ze sebe dostat, bolelo to.
V pokoji se rozléhalo takové ticho,
dokonce i s televizí puštěnou tiše
v pozadí jsem mohla slyšet
spadnout špendlík. Pověděla jsem jí
o Sametce, panence, kterou pro mě
Rider ukradl, když jsem byla mladší,
jak jsem ji opatrovala jako oko
v hlavě, i když jsem vyrostla.
Vysvětlila jsem jí, že pár týdnů
předtím se pan Henry naštval kvůli
nějaké maličkosti a panenku mi
zabavil, odložil ji všem na očích, jen
aby se mi vysmíval. Pověděla jsem
jí, jak pan Henry vyhodil Ridera
na mráz, poté co se zeptal, jestli
dostaneme večeři.
„On… hodil tu panenku
do ohniště,“ pokračovala jsem
a hladila rukama polštář.
„Nepřemýšlela jsem. Natáhla jsem
se po ní… snažila jsem se ji
vytáhnout. Tak jsem přišla k těm
popáleninám… na pažích.“
„Proboha,“ vydechla.
„Vím, že to zní hloupě, ale
Sametka byla to jediné, co… bylo
moje. Nikdy nikomu jinému
nepatřila, jenom mně. Zkrátka jsem
zpanikařila.“ Zavrtěla jsem hlavou.
„Ale ještě předtím jsem… se
pokusila probudit slečnu Becky.
Vždycky… měla Ridera ráda.
Napadlo mě, že… zasáhne.“
„Neudělala to?“ zašeptala.
 Polkla jsem přes náhlé pálení
v hrdle. „Šla jsem… do její ložnice,
i když jsem tam nesměla. Slečna
Becky hodně pila. Když jsem byla
mladší, myslela jsem si, že je
nemocná. Vešla jsem… do toho
pokoje a ona ležela na posteli…“
Dech se mi zadrhl, když jsem si
to představila. Prázdné láhve.
Špinavá podlaha. Slečna Becky
na posteli, hrudník se jí nehýbal
a kůže měla divnou, voskovou
barvu. „Myslela jsem si… že spí.
Spávala často. Zavolala jsem na ni
jejím jménem, a když se
neprobrala, přišla jsem k posteli.
Zkusila jsem s ní zatřást.“ Při té
vzpomínce jsem sebou škubla
a sotva zaslechla, jak se Ainsley
prudce nadechla. „Nespala. Ona…
někdy během dne zemřela. Později
jsem se doslechla, že se
předávkovala. Prášky a alkoholem.
Pan Henry to dokonce ani nevěděl.
Asi… omdlívala tak běžně, že… se
ani neobtěžoval ji zkontrolovat.“
„Proboha,“ zopakovala Ainsley.
„O té noci se mi zdává, jak se jí
dotýkám. Nevím proč. Nějakou
dobu jsem na ni nemyslela, ale…
hrabe mi z toho.“
„To se ti nedivím, Mal, hráblo by
z toho každému. Já bych se
pomátla, kdybych uviděla mrtvolu
zdálky, natož zblízka.“ Zastrčila si
dlouhé blond prameny za uši. „Co
se stalo po tom, co ses popálila?“
„Já… křičela jsem. Asi.
Nepamatuju si to… přesně. Jenom
jsem si to poskládala z toho, co
jsem se později dozvěděla, ale
Rider slyšel, jak vřískám a… šel pro
pomoc k sousedům. Obešel několik
domů, než… mu někdo otevřel.
Zavolali pak policii.“ Přinutila jsem
se mluvit dál. „Když policajti přijeli,
pan Henry otevřel dveře, jako by…
se nic nestalo. Je to šílené. Pan
Henry skončil ve vězení za to, co
provedl Riderovi a mně. Pochybuju,
že… tam pořád ještě je. Nemyslím
na to,“ řekla jsem po pravdě.
„Nevím, proč na to nemyslím, ale…
ne.“
Zvedla jsem zrak právě včas,
abych viděla Ainsley, jak se na mě
vrhla. Objala mě pažemi, málem
mě přitom povalila. Ztuhla jsem,
na tohle jsem nebyla zvyklá.
Objímání jsem neměla ve zvyku.
Většinou jsem neměla ráda, když se
mě někdo dotýkal, ale rychle jsem
se přes to přenesla, protože to
objetí mě zahřálo na duši a bylo mi
v něm příjemně. Bylo to jiné, než
když mě objímali Carl nebo Rosa,
nebo dokonce Rider, ale stejně
příjemné.
 Oplatila jsem jí objetí. Ani nevím,
proč jsem jí to vyprávěla, ale byla
jsem za to ráda. Do očí mi vhrkly
slzy. Ne smutné slzy, spíš slzy
úlevy. Jakmile jsem se Ainsley
svěřila, měla jsem pocit, jako bych
ze sebe sloupla jednu vrstvu
nepěkného oblečení.
Ainsley se odtáhla, oči se jí
leskly. „Děkuju, že ses mi s tím
svěřila.“
Nevěděla jsem, co na to říct, ale
pro jednou to nevadilo. Právě teď
nebyla slova třeba a to mi
vyhovovalo.
V pondělí ráno mi srdce uhánělo tak
rychle, že mě napadlo, jestli mi
nevyskočí z hrudi a nebude kolem
mě běhat kolečka. Dnešek se zdál
jako každé předchozí pondělí,
přesto to bude jiné. Byl to první
školní den, kdy jsme s Riderem
spolu, a nevěděla jsem, co čekat.
Pochybovala jsem, že se něco
výrazně změní. Nenosila jsem přece
žádnou cedulku, která by mě
označovala za Riderovu přítelkyni,
přesto jsem si ráno cestou ke své
skříňce připadala jinak, a nemohla
za to Jaydenova nepřítomnost.
Během oběda jsem o něm
přemýšlela a dělala si o něj starosti.
Pokrývala ho krev a byl samá
modřina. Z předchozích zkušeností
jsem věděla, že kosti může být
někdy obtížné zlomit, jako by byly
vyztužené titanem, ale že jindy
prasknou jako suché větvičky, velmi
snadno. Utrpěl Jayden nějakou
zlomeninu? Jeho nos moc dobře
nevypadal.
Vrtala jsem se v salátu, dokud
nebyla obědová přestávka u konce.
Dokonce jsem ani saláty neměla
ráda, ale nebyla jsem si jistá, co
ten druhý oběd vůbec je.
Na konci oběda se mnou zůstala
Keira, zatímco Jo a Anna šly před
námi. „Takže.“ To slovo protáhla.
„Tenhle týden je párty doma
u Petera. Bude to fakt skvělá
zábava. Pořádá to každoročně
týden před školním plesem. Jenom
jsem chtěla, abys věděla, že jsi
zvaná a že doufám, že přijdeš.“
Klopýtla jsem.
Anna se ohlédla přes rameno.
„Jasně že přijde. Viď, Mallory?“
Přikývla jsem. Skoro jsem se
bála, že kdybych promluvila, zničila
bych ten okamžik, a šlo o významný
okamžik, protože jsem byla
pozvána na večírek. Opravdový
večírek.
„Skvělý.“ Keira do mě šťouchla
boky. „Můžeš s sebou přivést, koho
chceš. Není žádnej limit.“
Vzdáleně jsem vnímala, jak
přikyvuju. Obyčejně bych při takové
pozvánce zpanikařila, ale můj
žaludek sebou začal házet z úplně
jiných důvodů a ten závratný pocit
pokračoval i v matematice. Neměla
jsem tušení, co se v hodině
probíralo, a když zazvonilo, kousla
jsem se do rtu, abych se přestala
křenit jako blázen. Zastrčila jsem si
učebnici do batohu, vyšla ze třídy
a nedokázala se přestat usmívat.
Rider už na mě čekal.
Odtáhl se od skříněk, jež byly
naproti učebně, natáhl své dlouhé
tělo. Rozdělil moře pohybujících se
studentů a s polorozpadlým
zápisníkem pod levou paží se
přiblížil ke mně. Zastavila jsem se,
zvedla bradu a s úsměvem od ucha
k uchu se na něj zadívala. Vlasy se
mu kroutily, jako by do nich
několikrát zajel prsty, a nedbale mu
padaly do čela.
„Ahoj,“ promluvila jsem jako
první.
Na pravé tváři mu vykoukl
dolíček. Pak mě chytil kolem ramen
a sklonil hlavu. Obklopovali nás lidi,
ale v té chvíli, když přitiskl ústa
na moji tvář a políbil mě, jako
bychom se ocitli na soukromém
ostrově. Na tom pocitu bylo cosi
sladkého a povědomého.
Stiskl mi ramena. „Ahoj.“
 Usmála jsem se ještě víc.
„Připravená?“ zamumlal.
Připravená na cokoli.
Spustil paži z mých ramen
a místo toho mě chytil za ruku.
Nedržel mě za ni poprvé, ale dřív
jsem u toho nevnímala takovou
intimitu. A když mi začal palcem
přejíždět po dlani, zatímco jsme
mířili do třídy, po zádech mi
přebíhali mravenci.
Tohle dřív nedělal.
Jakmile jsme vešli do učebny
rétoriky, Rider mou ruku pustil a já
jsem před ním kráčela ke svému
místu. Odhodila jsem batoh
na podlahu a chystala se posadit,
když se Rider přiblížil a políbil mě
na tvář ještě jednou.
Začervenala jsem se a ohlédla se
na něj.
Zakřenil se a posadil se. „Nemohl
jsem si pomoct. Tvoje tvář
vypadala, jako by jí můj polibek
chyběl.“
Na obličeji se mi rozlil široký
úsměv a konečně jsem se posadila.
Chtěla jsem mu poděkovat, ale
pronést to nahlas mi připadalo
divné. Toužila jsem něco říct,
nemohla jsem však polapit slova,
která mi poletovala hlavou.
Rider se zubil čím dál víc, až ten
dolíček zase vykoukl.
 A já jsem si uvědomila, že moje
mlčení… je v pořádku. V té chvíli to
bylo správné. Víc než to.
Ozvalo se zvonění a přimělo mě
pohlédnout do přední části třídy.
Zrovna v té chvíli vešla Paige a můj
úsměv pomalu uvadal. Dlouhé nohy
ji nesly až dozadu.
„Ahoj,“ pozdravila Ridera.
Rider jí kývl. „Ahoj.“
Mně nic neřekla, což bylo
v podstatě normální, a jak hodina
začala, pomyslela jsem na to, že
jsme s Riderem spolu. Stáhly se mi
vnitřnosti. I když mi Paige k srdci
nepřirostla, cítila jsem se kvůli ní
špatně, protože jsem věřila, že ho
má opravdu ráda a že to musí
bolet. Lidé se rozcházejí neustále,
ale tím to není o nic snadnější.
Nevěděla jsem, co si s tím pocitem
počít.
Pan Santos nám dal na vědomí,
že náš příští proslov bude
přesvědčivá řeč. Čekala jsem, jestli
ho někdo neupozorní, že jsem já
ještě projev nepřednesla. Buď si
toho nikdo nevšiml, nebo to
každému bylo jedno. Doufala jsem,
že to tak zůstane.
Poté co hodina skončila, rychle
jsem si posbírala věci a Hector vstal
a otočil se k nám. Chystal se něco
říct, když k nám došla Keira, ale
Paige se ozvala jako první.
„Můžeme si promluvit?“
Nemusela jsem se dívat, abych
věděla, že otázku směřovala
na Ridera. Stiskla jsem rty
a soustředila se na zapínání batohu,
zatímco mi srdce v hrudi uhánělo.
Promluví si s ní Rider? Je to
v pořádku? Mělo by to být
v pořádku?
„Co se děje?“ zeptal se Rider
po chvíli. Vzhlédla jsem a on stál
vedle mého stolku.
Paige přikročila blíž a Hector se
otočil, ale všimla jsem si, jak vykulil
oči Keiřiným směrem. Zastavila se.
Zřejmě věděla, že nemá chodit blíž.
„Myslela jsem, že bychom si mohli
promluvit někde víc v soukromí. Co
třeba dnes večer?“ navrhla Paige.
„Mám práci,“ odpověděl Rider.
Vstala jsem a hodila si batoh přes
rameno. Paige si obkroužila
jazykem ústa. „A co potom?“
Rider se zadíval stranou
a promnul si rukou hrudník.
„Paige…“
„Co je? To už se mnou teď ani
nemůžeš mluvit? Myslela jsem, že
jsme pořád kamarádi, nebo ne?“
Založila si paže na hrudi. „Kamarádi
spolu mluví.“
Rider otevřel ústa a zase je
zavřel. Uplynula chvíle. „Jsme
kamarádi, Paige. To víš.“
„Hele,“ ozval se Hector
a přistoupil k ní, „co kdyby ses se
mnou prošla?“
Paige si odfrkla. „Ne, nechci.“
„Myslím, že bys fakt měla,“ trval
na svém Hector. „Protože tohle teď
opravdu dělat nechceš.“
„Co dělám?“ vyštěkla po něm.
„Jenom si chci promluvit
s Riderem.“
„To nevadí,“ vyhrkla jsem
a všichni se na mě podívali. Ztěžka
jsem polkla. „Chci říct… klidně si
spolu promluvte. Půjdu už… k autu.“
„Nechoď.“ Rider mě chytil za ruku
a propletl se mnou prsty.
 Paige na mě přimhouřila pohled
a vzápětí střelila očima po našich
spojených rukách. Pootevřela lesklé
růžové rty, jakmile jí to docvaklo.
Zvedla bradu a povytáhla obočí.
„Vážně?“ Otázku mířila na Ridera.
„Ty… ses se mnou rozešel, abys
mohl být s ní?“
Proboha.
Keira našpulila rty a začala
couvat. Hector zavřel oči.
„Nikdy jsem neřekl, že ne,“
odpověděl Rider tak tiše, že jsem
ho skoro neslyšela. Sevřel mi ruku.
Paige spustila paže a já jsem se
napjala, protože jsem si na okamžik
myslela, že by mohla přeskočit stůl
a uškrtit mě nebo nás oba. Potom
ale zkroutila rty do jízlivého
úsměšku a zasmála se. „Jo. Když
myslíš. Jako bych to nečekala, hned
jak se tu objevila.“
Chtěla jsem se schovat, ale to by
bylo tak zbabělé, že by se styděla
i krysa, tak jsem se přiměla zůstat
stát na místě.
„Nevím, co říct,“ poznamenal
Rider a znovu sevřel mou ruku.
„Fakt ne.“
„To nevadí, protože já vím.“
Paige znovu zvedla bradu. „Neplaz
se za mnou, až tě nechá. Vím, že to
přijde.“
Přimhouřila jsem oči a vybuchla:
„K tomu nedojde.“
Paige se na mě zadívala a zase
se zasmála. „Když to říkáš. Ty i já
víme, jak tohle dopadne.“ Zamávala
prsty a otočila se. „Sbohem.“
Stála jsem tam a sledovala Paige,
jak vychází ze třídy. Hector se
k nám otočil. „Kruci,“ vydechl. „Fakt
není hezký být toho svědkem.“
„To musím potvrdit,“ zamumlala
Keira.
„Zkus si stát na mém místě,“ řekl
Rider s povzdechem. Přitáhl mě
k sobě. „Jsi v pohodě?“
„Jo,“ zamrkala jsem. „Proč… bych
nebyla?“
Rider jen pokrčil ramenem.
Chtěla jsem se zeptat, jestli je
v pohodě on, ale Paigina slova mi
zanechala kámen na hrudi, protože
je pronesla s velkou jistotou.
Jako by věděla, že nám to
s Riderem nevydrží.
Že náš vztah nevydrží věčně.
 26. kapitola
„Ahoj, bebé.“
Hlas se ozval za mnou, zatímco
jsem se v úterý ráno přehrabovala
ve skříňce. Poznala jsem ho
a ohlédla se přes rameno.
Za mnou stál Jayden, pod okem
měl monokl a tvář napuchlou.
Zastrčila jsem si učebnici dějepisu
do batohu vedle složky. „Jak… ti
je?“
„Za všecky prachy.“ Zasmál se
mému pochybovačnému výrazu.
„No dobrá, spíš za všecky drobný.“
Zkroutila jsem rty do úsměvu
a zavřela dvířka.
 „Ještě jednou se chci omluvit
za tu sobotu.“ Jaydenův krví podlitý
pohled se zatoulal k ošoupané
podlaze. „Nevěděl jsem, že budeš
s Riderem.“
„To… nic.“ Odtáhla jsem se
od skříňky. „Jsi v pořádku?“
„Jo, jsem.“ Zastrčil si ruce
do kapes širokých džín. „Takže teď
jste s Riderem spolu, jo?“
Kousla jsem se do spodního rtu
a přikývla. Rider včera večer
pracoval v autodílně, dodělával
nástřik toho auta, co mi ukazoval.
„Jsme… domluvení na dnešní
odpoledne.“
„To je fakt skvělý.“ Usmál se
a nadzvedl tak opuchlou tvář.
Vypadalo to bolestivě. „Rider je fajn
kluk.“
Společně jsme šli po chodbě.
„Dělá si o tebe starosti.“
„Jako vždycky.“ Odmlčel se. „Já…
hm, vzhlížel jsem k nim, chápeš?
K Hectorovi a Riderovi. Oni si myslí,
že jsou mi ukradení, ale já je fakt
poslouchám. A poslechnu je. Mám
teď nový plány.“ Když jsme došli
ke dveřím, vzhlédl. Pohled měl
vzdálený. Jako by byl někde jinde.
„Musím jít ještě dál. Napadlo mě, že
se za tebou zastavím. Tak zatím,
cariño.“
Jayden na odchodu uhýbal vyšším
studentům, byl pryč dřív, než jsem
měla šanci cokoli říct. Chvíli jsem se
za ním dívala a pak vklouzla
do otevřených dveří. Doufala jsem,
že Jayden nejen Hectora a Ridera
poslouchá, ale že také vnímá, co
mu říkají.
„Klíčky?“ prohodil Rider, když jsme
po vyučování kráčeli k mému autu.
Zvědavá, co má za lubem, jsem je
vytáhla z batohu a podala mu je.
Odhodila jsem tašku na zadní
sedadlo a Rider vedle ní položil svůj
zápisník. „Kam pojedeme?“
„Nech se překvapit.“ Otevřel
dveře u řidiče.
Jak jsem přecházela na stranu
spolujezdce, na tváři se mi usadil
radostný, pravděpodobně hloupý
úsměv. Ta věc se vztahem pro mě
byla zcela nová a opravdu jsem
neměla tušení, co očekávat, ale
bylo mi jasné, že překvapení
znamenají něco dobrého.
Rider otočil klíčkem v zapalování
a zadíval se na mě. Vlasy mu sjely
po obočí, když se uculil. „V kolik
musíš být doma?“
„V osm,“ odpověděla jsem,
protože jsem věděla, že Carl i Rosa
budou dnes v nemocnici až
do večera.
„Dokonalý,“ poznamenal
a vycouval. Zatímco jsme projížděli
parkovištěm, prsty hladil volant.
„Šetřím si peníze na auto. Tohle se
mi líbí. Ale asi je mimo moje
finanční možnosti.“
Natáhla jsem nohy, pohlédla
na něj a na okamžik jsem byla jako
u vytržení z toho, že jsme oba tady
a že se to děje. Pak jsem se
vzpamatovala. Taktak. „Po čem…
se ohlížíš?“
Pokrčil ramenem a vyjel
z parkoviště. „Ještě nevím. Uvažuju
o menším pick-upu. Nechci nic
velkýho a Drew má kvůli mně oči
na stopkách. Starší kusy se určitě
do mýho rozpočtu vejdou.“
Na chvíli jsem se nad tím
zamyslela. „To se mi líbí.“
„Co? Pick-upy?“
„Jo, ale líbí se mi, že plánuješ
dopředu,“ vysvětlila jsem
a pozorovala ho.
Povytáhl obočí a vzápětí se
uchechtl. „Nejsem si jistej, jak si to
přebrat.“
Malinko jsem se usmála. Vysvětlit
to nebylo snadné. Rider se na sebe
moc neohlížel. Doslova měl malé
nebo téměř žádné očekávání, ale
plánoval dopředu. Nákup auta
nemusí znamenat nic vážného, ale
je to aspoň něco.
Jak řídil a povídali jsme si, skoro
jsem od něj neodtrhla pohled. No,
mluvil hlavně Rider a já jsem
poslouchala. Bylo to zvláštní. Stejné
jako minulý týden, přesto jiné.
Kdykoli se zadíval mým směrem,
síla v jeho pohledu, jakkoli letmém,
byla rozhodně intenzivnější. Takový
vážný a vřelý pohled.
„Keira mě pozvala… na sobotní
večírek,“ oznámila jsem mu
a vzpomněla si na rozhovor ze
včerejška.
„K Peterovi?“
Přikývla jsem. „Jo. Ty půjdeš?“
Zavrtěl hlavou. „Ty uvažuješ, že
bys šla?“
„Nevím,“ vydechla jsem
po pravdě. Nadhodila jsem to včera
večer Ainsley přes telefon a ona si
myslela, že jít tam je báječný
nápad. Pak se nabídla, že půjde se
mnou. „Ty… bys šel?“
„Jestli to chceš,“ usmál se na mě
rychle. „Jeho párty bývají ohromný.
Chodí tam fůra lidí.“
Žaludek se mi scvrkl. „Myslím… že
by to mohlo být fajn.“
„Asi bude.“ Odmlčel se. „Co na to
řeknou Carl a Rosa?“
Té představě jsem se skoro
zasmála. „Já… nevím. Myslím, že
nebudou úplně proti. Chci říct, že
chtějí, abych… chodila víc mezi lidi.“
„Hm, aha,“ zamumlal. Nebyla
jsem si jistá, co to znamená. Potom
se dal zase do řeči. „Přemýšlela jsi
o školním plese?“
„Já…“ Jazyk se mi zauzloval.
Uběhlo několik vteřin, než jsem ho
dokázala rozmotat a sladit krok
s mozkem. „Ne, dokud jsem
neviděla minulý týden transparent.
Já… nevím. Na jednu stranu bych
chtěla, ale…“
Ale bylo by to na mě asi moc
a spousta věcí se změnila. Pro
některé to byl jen tanec, šlo však
i o tanec v davu lidí a o hlasitou
hudbu. Zamračila jsem se. Večírek
bude asi něco podobného, ale
s o něco menším množstvím lidí.
Najednou mi zvlhly dlaně. Otřela
jsem je do kalhot.
Částečně mě nadchla představa,
že si budu vybírat pěkné šaty a že
uvidím nastrojeného Ridera,
protože jen to samotné by bylo
úžasné, jenže ta škola byla pro mě
nová a náš vztah taky. Jít na párty
je jedna věc, ale ples?
„Prostě… nevím. Nikdy jsem
na plese nebyla. Některé programy
domácího vzdělávání zahrnují
i taneční, ale já jsem tam nikdy
nechodila.“
Trpělivě mě poslouchal, zatímco
jsem ze sebe soukala slova. „Tak co
kdybychom vynechali tenhle školní
ples a plánovali, že půjdeme na ten
maturitní?“
Maturitní ples?
Panebože, to se mi zdálo jako
hrozně daleko, a navíc to
znamenalo, že Rider plánuje život
tak daleko se mnou. Nemohla jsem
se neusmát.
„Já… to bych mohla,“ vykoktala
jsem.
Natáhl se, vzal mě za ruku
a sevřel ji. „Dobrá.“
Usmívala jsem se jako dokonalý
blázen, pohlédla z okna a zamrkala.
Poznala jsem ulici, kde jsme byli
o víkendu, tu úzkou s autoservisem,
ale když kolem něj projel, srdce mi
začalo v hrudi bušit. „Ty mě… vezeš
k vám domů?“
Potutelně na mě koukl. „No,
takže už to není překvapení.“
Bušení v hrudi se přesunulo
do hrdla.
„I když to asi nijak velký
překvapení není. Prostě… je to jen
dům. Nic vzrušujícího,“ dodal
a sklouzl očima před sebe, když
zastavil na červenou. Motor běžel.
„Nikdo není doma. Hector je v práci
a paní Lunová se vrátí až kolem
sedmé nebo tak. Nemám tušení,
kde je Jayden, ale pravděpodobně
někde venku vyvádí něco, kvůli
čemu ho pozdějc budu chtít praštit.“
Byla jsem napjatá očekáváním.
Uvidím, kde bydlí, možná dokonce
nahlédnu do jeho pokoje, a kromě
toho, že mi to připadalo
neuvěřitelně soukromé, konečně se
budu moct ujistit, že má pěkný
domov. Hluboko uvnitř jsem věděla,
že se má u Hectorovy a Jaydenovy
babičky dobře, ale vidět na vlastní
oči, že je po škole, když není se
mnou, někde v bezpečí, je něco
zcela jiného.
Mnoho lidí si s tím nikdy
nemuselo dělat starosti, ale já ano
– my ano – protože jsme věděli, že
střecha nad hlavou neznamená
bezpečí.
Někdy to může být to
nejnebezpečnější místo ze všech.
Parkování v bloku, kde bydlel,
bylo vyhrazeno pro místní
obyvatele, takže našel volné místo
docela rychle a nemusel ani
parkovat podél silnice. Když jsme
vystoupili do chladného
odpoledního vzduchu, stáhla jsem si
rukávy lehkého svetříku. Brzy budu
muset nosit bundu.
Rider popadl ze zadního sedadla
můj batoh a hodil si ho přes
rameno. „Tak jsme tady.“
Natáhl se, chytil mě za ruku
a srdce mi malinko poskočilo. Šli
jsme po ulici a ostrý vítr cuchal
moje vlasy, prameny mi vlály
do obličeje. Ulice vypadala pěkně,
lemovaly ji holé stromy. Nepáchlo
to tady jako před dětským
domovem a domem pana Henryho.
Prostě normální ulice, a ne
kombinace moči, splašků
a výfukových plynů.
Vedl mě po popraskaných
betonových schodech ke staršímu
úzkému cihlovému domu. Červené
cihly a zelené okenice byly pro ten
styl typické, stejně jako arkýřové
okno. Na dveřích visel podzimní
věnec, oranžovo-červený s malými
plastovými dýněmi.
Zatímco Rider vytahoval klíče,
vzplála ve mně naděje. Tohle bylo
dobré, skutečně dobré. Věnce se
sice nerovnají bezpečí, ale všechna
okna byla zasklená a někdo, zřejmě
paní Lunová, projevuje dostatečný
zájem o dům, aby ho zdobila podle
ročního období.
Rider pustil mou ruku, otevřel
dveře a držel je pro mě, abych
mohla vstoupit dovnitř. Nadechla
jsem se a okamžitě ucítila vůni
jablek a skořice. Zatímco za námi
zavíral dveře, pečlivě jsem se
rozhlížela.
Cihlový řadový dům se podobal
domu Rivasových, jenom byl starší
a menší. Naproti hlavním dveřím
vedlo schodiště do patra. Na dvou
spodních schodech byly u zdi
vyrovnány několikatery tenisky.
U dveří stál starý stůl zakrytý
neotevřenými dopisy.
Rider mě obešel. „Dáš si něco
k pití?“
Přikývla jsem a následovala ho
skrz zakulacený průchod
do obýváku. Konferenční stolek
pokrývaly časopisy. Naproti
pohodlně vypadajícímu gauči
a křeslu stála na podstavci
přiměřeně velká televize. Stěnu
za pohovkou zdobily zarámované
fotografie Jaydena a Hectora. Bylo
mezi nimi i několik fotek staršího
muže, který mi hodně připomínal
Hectora. Zřejmě to byl pan Luna.
Vedle obýváku byl malý jídelní
kout a potom jsme vešli
do překvapivě velké kuchyně, která
vypadala, že má pořád původní
spotřebiče od doby, co byl dům
postaven. Skříňky měly tmavou
barvu a kuchyňská deska hladký
žlutohnědý povrch.
„Myslím, že je tu nějaká kola.
Může být?“ zeptal se Rider a ohlédl
se přes rameno. „Mlíko už asi bude
prošlé.“
„Kola je v pohodě.“ Sledovala
jsem ho, jak otevírá lednici,
a proboha, málem jsem se
rozbrečela. Lednice byla plná jídla –
uzavíratelné nádoby se zbytky,
vajíčka, plechovky limonády,
konzervy s vepřovým masem,
a dokonce i nějaká zelenina by se
tam našla.
Zdání může klamat. Byla jsem
dost chytrá, abych to věděla. Někdy
ani čisté podlahy a dobře zásobená
lednice nejsou ničím víc než
přetvářkou.
Nicméně naděje ve mně sílila.
Rider popadl z lednice dvě
plechovky. „Nevadí, když půjdeme
nahoru do mého pokoje?“ Tváře mu
zrůžověly. „Jestli jo, můžeme si jít
sednout do podkroví.“
Bylo milé, že se zeptal, a ještě
sladší, že se začervenal. Přikývla
jsem a cítila, že i já rudnu. „Tvůj
pokoj… je v pohodě.“
Povytáhl koutky rtů a podal mi
kolu.
V patře bylo stejně útulno jako
v přízemí. Prošli jsme kolem dvou
zavřených dveří a koupelny. Riderův
pokoj byl vedle ní, a když otevřel
dveře, rozsvítil.
Světlo sem proudilo i malým
oknem. V pokoji bylo překvapivě
uklizeno. Až neuvěřitelný pořádek.
Jak jsem se rozhlížela, jen jsem
kulila oči. Úzká postel byla ustlaná,
nebo v ní nikdo nikdy nespal. Vedle
komody stál uklizený malý psací
stůl.
Rider mě obešel, zatímco jsem se
pomalu otáčela, a položil svoje pití
na noční stolek a můj batoh vedle
postele. Stěny byly holé – bez
plakátů a obrazů. V koutě pokoje se
vyjímala knihovna. Přiblížila jsem se
k ní s plechovkou v ruce. Klekla
jsem si a začala číst názvy
na hřbetech. Měl tu kompletní sadu
Harryho Pottera v pevné vazbě
a sbírku thrillerů od známých
autorů.
„Jsou tvoje?“
Rider se posadil na postel.
„Většina z nich. Ten Harry Potter tu
byl, už když jsem sem přišel.“
Pousmál se. „Ale přečetl jsem
všechny díly.“
Usmála jsem se a obrátila se zpět
ke knihám. Měl tu několik románů
od Stephena Kinga, které jsem
nečetla. Vlastně jsem od něj
nečetla nic. Nejsem moc velký
fanoušek hororu. Jedna z tenčích
knih upoutala mou pozornost. Byla
menší, spíš čtvercového formátu.
Škubla jsem rukou, když mi to
došlo.
Proboha.
Vytáhla jsem ji a vstala, odložila
kolu na stůl a otočila se k posteli.
Uviděl, co držím, a začal se
usmívat, ale pak jako by se zarazil
a jeho obličej se rozpil. Rychle jsem
zamrkala.
„Ach, kruci,“ vydechl mrzutě
a začal vstávat. „Pořád brečíš, když
vidíš tu knihu.“
Zasmála jsem se, trochu
přiškrceně. „Ne, opravdu ne.“
Zadívala jsem se na obálku. Šlo
o staré vydání. Bože, vypadalo
přesně jako to z mého dětství. Žlutá
obálka vybledla a kresba malého
chlapce svírajícího vycpaného
králíčka se skoro ztrácela. Kniha
voněla jako kniha – tím starým
zatuchlým pachem, jenž lpěl
na vybledlých stránkách. „Je
tohle…?“
 Rider se zhluboka nadechl. „Jo, je
to ona.“
Pomalu jsem k němu zvedla
pohled a naše oči se střetly.
„Byla tvoje oblíbená,“ pronesl
po chvíli. „Nemám tušení proč, když
tě vždycky rozplakala.“
Spodní ret se mi začal chvět.
„Bylo to smutné.“
„Ten králík se na konci stane
skutečným.“ Zasmál se, chraplavě
a drsně. „Nevím, kolikrát jsem ti to
vysvětloval.“
„Ale byl starý a vetchý a…“ Polkla
jsem knedlík v krku, přikročila
k posteli a posadila se vedle něj.
Hleděla jsem na starou obálku.
„Jediné, co ten králík chtěl… bylo
být skutečný a milovaný.“ To
poslední slovo jsem zašeptala
a znovu k němu zvedla oči.
Vcítila jsem se do toho chudáka
králíčka. Byla jsem moc malá, než
abych si to uvědomila, ale chtěla
jsem být milovaná a skutečná,
protože jsem se tak v tom domě,
kde jsem vyrůstala, necítila.
„Vzal jsem tu knihu s sebou, když
mě z toho domu přestěhovali, a já…
no, nechal jsem si ji.“
Zajíkla jsem se. „To je… Ani
nevím, co říct.“
„Nikdy jsem na tebe nepřestal
myslet,“ promluvil tiše. „Ani
na jedinej den, Mallory. Ta kniha…
Nevím, bylo to zkrátka něco, co mě
poutá k tobě.“
Bože. Hrudník se mi stáhl a paže
se mi chvěly. Kniha mi vyklouzla
z prstů a přistála na koberci. Natáhl
se po ní ve stejnou chvíli jako já
a oba jsme ztuhli, ohnutí v pase,
naše obličeje dělily jen centimetry.
Sebral knihu dřív než já. Narovnali
jsme se a zaklesli se do sebe
pohledy.
Nechal si tu knihu, přestože jsem
si myslela, že ji nesnáší, protože mu
připomínala mě. Srdce mi
v podstatě vybuchlo v hrudi
a proměnilo se v želé. Nakreslit
mezi naše jména srdíčko mohlo být
otřepané gesto, ale tohle? Tohle
pro mě znamenalo celý svět.
„Potom co jsi zmizela,“ dodal,
ztěžka polkl a odložil knížku
stranou, „to bylo to jediný, co mi
po tobě zbylo.“
Rozlepila jsem rty a ani
nepřemýšlela. Vrhla jsem se
na Ridera celou horní polovinou
těla. Bylo to nemotorné a zřejmě
nijak atraktivní, ale na tom mi
nezáleželo. Objal mě pažemi
ve stejném okamžiku, kdy jsem mu
obemkla ruce kolem krku. Nic jsem
neřekla. Nebylo třeba. Zabořila
jsem mu hlavu do křivky mezi
krkem a ramenem a navzájem jsme
se drželi.
Rozdělili nás.
Ale nikdy jsme nebyli skutečně
oddělení.
Nevím, jak dlouho jsme tak
zůstali, ale nakonec se to objetí
změnilo. Leželi jsme na pečlivě
ustlané posteli, Rider na zádech
a já na boku, hlavou jsem se
opírala o jeho rameno. Mezi našimi
těly zůstal prostor, ale když jsme
spolu takhle leželi, můj srdeční pulz
vyletěl až do nebes.
Rider byl přímo tady. Mohla bych
se natáhnout a dotknout se ho.
Kdekoli. A toužila jsem se ho
dotýkat. Držela jsem však ruce
sevřené v prostoru mezi námi a on
měl jednu ruku položenou na mém
pasu a druhou na svém břiše.
Staré vydání Králíčka Sameťáčka
odpočívalo mezi námi.
Povídali jsme si a naslouchali
jeden druhému. Řekla jsem mu, jak
jsem se v neděli svěřila Ainsley.
„To muselo být fakt těžký.“
Kroužil palcem podél mého pasu.
„Jsem na tebe hrdej.“
Uculila jsem se a přisunula se
blíž, když jsem s ním mluvila
o Jaydenovi, že věřím, že konečně
poslouchá, co mu Rider a Hector
říkají. Centimetr po centimetru jsem
se k němu přibližovala, až nás
oddělovala jenom ta knížka. On
nechal ruce tam, kde byly, i když
jsem toužila po jeho doteku.
A zároveň jsem nechtěla, aby se
mě dotýkal.
Nedávalo to smysl, neměla jsem
však tušení, co… si s tím vším počít.
Chtěla jsem se učit, opravdu chtěla,
ale neměla jsem páru, co dělám.
Zvedla jsem bradu a sledovala, jak
se pohybují jeho rty, když tiše
mluvil o tom okamžiku, kdy ho
zatkli za sprejování školy. Provedl
to jako výzvu.
Poslouchala jsem ho, ale
fascinovalo mě i to, jak se jeho rty
kolem každého slova kroutily.
Pamatovala jsem si, jaký to byl
pocit cítit je na svých. V noci, když
jsem ležela v posteli, jsem na nic
jiného nemyslela. Tyhle vzpomínky
mě vzrušovaly.
Chtěla jsem to cítit zase.
Bylo příliš brzy na další polibek?
Od soboty už mě tak nepolíbil.
Jasně, poslední dva dny jsme se
viděli jenom ve škole a několikrát
mě políbil na tvář, jenže já jsem
chtěla víc.
Přestal mluvit a zavřel oči.
Zhluboka jsem se nadechla,
nadzvedla se a opřela se o loket.
Otevřel oči, když mi vlasy sklouzly
přes ramena a zaclonily mi obličej.
Očima zkoumal mou tvář a zvedl
ruku z břicha. S prsty u mé tváře
zaváhal a pak mi zastrčil vlasy
za ucho.
„Myško?“ zašeptal.
Hrozilo, že začnu ztěžka dýchat,
a to by rozhodně nebylo atraktivní.
„Chci…“ Olízla jsem si rty a všimla
si, jak k nim sklopil pohled. „Chci
tě…“
Ticho se mezi námi prodlužovalo.
„Chceš mě políbit?“ zeptal se,
sklopil husté řasy a schoval tak
za ně oči. „Tohle chceš?“
Teď jsem chtěla strčit hlavu
do písku. Mohla bych umřít, ale
zahnala jsem tu vlnu rozpaků. Rider
musel vědět, že v tomhle nemám
žádné zkušenosti, i když bych se
vsadila, že on jich má hromadu.
„Jo,“ vydechla jsem sotva
šeptem.
„Opravdu to chceš? Můžeš to mít.
Kdykoli.“ Hlas měl hluboký a drsný.
„Ani se nemusíš ptát. Nikdy.“
To je dobré vědět. „Fajn.“
Nepohnula jsem se. „Nevím, co…
mám dělat.“
Zadíval se mi do očí, pak zvedl
ruku a prsty mi sevřel zátylek.
„Ukážu ti to.“
Srdce mi poskočilo a přikývla
jsem.
 Jemným tlakem mi přitlačil hlavu
k sobě. Naše rty se střetly a mně
jako by zajiskřilo v žilách. Pomalu
pohyboval rty proti mým a já jsem
ho napodobovala.
Po chvíli jsem si uvědomila, že
kdybych naklonila hlavu na stranu,
tlak by zesílil, a to se mi líbilo,
opravdu líbilo. Riderovi se to asi
taky líbilo, protože mě prsty sevřel
pevněji. Přesunula jsem horní
polovinu těla blíž k němu a natáhla
ruku, abych udržela rovnováhu,
položila jsem ji na jeho hruď.
Jeho rty se pod mými rozevřely
a ucítila jsem špičku jeho jazyka.
Krev mi rychle proudila žilami,
a když se naše jazyky dotkly,
zaplavily mě pocity a vzrušení.
Polibek se změnil. Chutnal
po limonádě a něčem dobrém, co
jsem nedokázala pojmenovat, ale
věděla jsem, že toho chci víc.
Nevím, jak dlouho jsme se tak
líbali. Vteřiny? Minuty? Když jsme
nakonec přestali, pokožku jsem
měla zarudlou a svaly v podbřišku
pevně zatnuté. Bože.
Zamrkala jsem a otevřela oči. Co
jsem to cítila, to omamné teplo
ve svalech a sladké tepání v jistých
částech těla? Vzrušovalo mě to
a děsilo zároveň. Bylo to nádherné
a matoucí.
 Rider tiše vydechl. Opět jsem mu
položila hlavu na rameno. Hruď se
mu ztěžka zvedala a zase klesala,
jako by se namáhal. Můj hrudník se
pohyboval stejně. Znovu jsme leželi
mlčky, s rukama spojenýma na jeho
břiše.
„Jo.“ Odkašlal si. „Jestli si to
budeš chtít kdykoli zopakovat,
prostě to udělej.“
Zavřela jsem oči a zahihňala se.
Možná ho vezmu za slovo, napadlo
mě.
Ještě nějakou dobu jsme tak
leželi, a když se přiblížil čas, kdy
jsem musela zamířit domů, Rider
mě poklepal po boku. Popadla jsem
batoh, a než jsem odešla z jeho
pokoje, naposledy jsem se zadívala
na Králíčka Sameťáčka.
Srdce mi roztálo.
„Můžu jet s tebou,“ navrhl, když
jsme byli dole. „Chytím si…“
„Není třeba.“ Milé, že to nabídl,
ale to už by si to hodně
zkomplikoval. Natáhla jsem ruku,
aby mi dal klíče. „Vím, kudy jet
domů.“
Povytáhl koutek úst. „Já vím.“
Hleděla jsem na něj a on mi vložil
klíčky do dlaně. Potom sklonil hlavu
a jemně a až moc rychle mě políbil.
„Doprovodím tě k autu,“ nabídl
se.
 Přikývla jsem a oba jsme
procházeli obývákem, zrovna když
se otevřely hlavní dveře. Dovnitř
vešla starší žena, v jedné ruce
držela modrou tašku s potravinami,
na druhém zápěstí jí visela černá
kabela. V černých vlasech jí
prokvétaly šediny, měla je stažené
do nízkého culíku. Tipovala jsem, že
to je paní Lunová, ale nepřipadala
mi moc stará. Když se dveře za ní
zabouchly a otočila se naším
směrem, ztuhla jsem.
Zastavila se na místě a vykulila
tmavé oči. Celé tělo mi mravenčilo,
jak se dívala ze mě na Ridera
a zpátky.
 „Dobrej, paní Lunová.“ Rider
vykročil vpřed, kousek přede mě.
„Tohle je Mallory. Po škole se tu
zastavila.“
Paní Lunová dvakrát zamrkala.
„Mallory?“ zopakovala. Zaostřila
na mě jasný pohled. „Tak tohle je
Mallory.“
Proboha.
„Jo, to je ona,“ přitakal.
„Ach.“ Žena zavrtěla hlavou
a vstoupila do obýváku. „Moc ráda
tě poznávám. Nevěděla jsem, že
přijdeš. Jinak bych přišla domů
dřív.“ Kůže kolem očí se jí zvrásnila,
když je přimhouřila na Ridera.
„Tenhle mladík mi o tom měl říct.
Mohla jsem připravit…“
„Nemusíte nic chystat,“ přerušil ji
Rider. „Mallory už stejně musí jet
domů.“
Paní Lunová vstoupila do obýváku
a odložila kabelu na křeslo.
Pohlédla na Ridera, zatímco jsem ji
pozorovala. Slova kolem mě
kroužila a já je sevřela. Vyklouzla
mi však z prstů a ticho se mezi
námi protahovalo.
Sundala si lehkou bundu
a přehodila ji přes opěradlo křesla.
„No, doufám, že tě znovu uvidím.
Příště u večeře. Jsem proslavená
svými arroz con gandules.“ Vřela se
usmála. „Zamiluješ si je.“
 „V podstatě je to šunka, žlutá
rýže a kajan,“ vysvětlil Rider
s úsměvem. „Portorický tradiční
jídlo a fakt dobrý.“
Přikývla jsem.
„A uvidíte ji zase.“ Rider do mě
šťouchl. „Je to tak?“
Ještě jednou jsem přikývla.
Rider mi položil ruku na bedra.
„No, Mallory musí už jít…“
Tváře mi hořely a sílilo a kroutilo
se ve mně podráždění. Tentokrát to
mělo jiný efekt, vydolovala jsem ze
sebe slova: „Ráda… jsem vás…
poznala.“ Tváře mi zrudly ještě víc,
protože jsem se zakoktala, ale
vyslovila jsem to.
 Paní Lunová přikývla a ustoupila
stranou. Hlavní dveře se otevřely
a o vteřinu později se v nich objevil
Jayden. Když nás zahlédl
v obýváku, líně se pousmál. Monokl
o odstín nebo dva vybledl. Dumala
jsem, co si o tom asi paní Lunová
myslela, když to poprvé viděla.
„Hej, ty mě ještě nemáš dost?
Teď mě sleduješ až domů?“ Jayden
si vyzul tenisky, odložil je poblíž
dveří a usmál se na mě. „Zůstaneš
tu na večeři?“
„Ne, Mallory musí jet domů,“
odpověděl Rider.
„Fajn.“ Jayden šel za babičkou.
„Vezmu ti to,“ řekl a sebral jí tašku
s nákupem. „Dneska ti udělám
večeři já.“
Rider povytáhl obočí.
„Opravdu?“ Paní Lunová se
na Jaydena usmála. „Jsi na mě tak
hodnej,“ dodala a dovolila
Jaydenovi, aby ji odvedl
do kuchyně. „Co bych si jen bez
tebe počala, mi nene hermoso?“
„Byla bys ztracená,“ škádlil ji
a objal ji kolem pasu. „Stejně jako
Mallory.“
Usmívala jsem se a Rider mě vedl
ven. Soumrak přecházel rychle
v noc. Na chodník tlumeně svítily
pouliční lampy. Rider mě chytil
za ruku.
 „Můžu se tě zeptat na něco
docela osobního?“ zeptala jsem se.
„Jasně,“ hlesl.
„Co se stalo s… rodiči Hectora
a Jaydena?“
„Jejich táta byl syn paní Lunové.
Zemřel na rakovinu, když byli ještě
malí.“ Sevřel mi ruku, jak jsme
minuli strom a zastavili se u mého
auta. „A jejich matka se z toho asi
nevzpamatovala. Nebo to možná
nikdy neměla v hlavě v pořádku?
Nevím. Je to silná feťačka. Zastaví
se tu tak jednou do roka.
Naposledy, co jsem slyšel, žila
ve Washingtonu.“
„To je… smutné,“ poznamenala
jsem a přála si, abych mohla říct
víc.
„Jo,“ zamumlal Rider. „Víš určitě,
že nepotřebuješ, abych jel zpátky
s tebou?“
Přikývla jsem a vzhlédla k němu.
Vyhledala jsem jeho oči. „Můžu se
tě zeptat… ještě na něco?“
Rider se uculil. „Můžeš se mě
zeptat na cokoli.“
„Jsi tam šťastný?“
„Tam? Myslíš v domě paní
Lunové?“ Když jsem přikývla, položil
mi obě ruce na ramena a sklonil
hlavu, takže jsme měli oči ve stejné
úrovni. „Jsem tak šťastnej, jak jen
můžu být. Mám střechu nad hlavou
a jídlo na stole. Až skončím školu,
je můj cíl to tak udržet.“
„Ale… ale domov by měl přece
znamenat víc,“ namítla jsem.
„Život… by měl být víc než to.“
Otřel se mi rty o tvář. „Měl by, ale
ne pro každýho. To ty přece víš.“
 27. kapitola
Rosa a Carl seděli ve středu
u večeře a ohromeně na mě beze
slova zírali. Brokolice, kterou jsem
se přinutila spolknout, začala
zapouštět kořeny a píchat mě
v žaludku.
Jakmile se Carl zadíval na Rosu,
napjala jsem se. Jejich pohledy se
střetly a já jsem znovu žasla, jak
dovedli celou tu tichou komunikaci
k dokonalosti.
Carl si odkašlal a odložil vidličku
na stůl. „Pozvali tě na večírek?“
Pomalu jsem přikývla. „Povídala
jsem vám… o Keiře. Pozvala mě.“
 „A ten večírek se koná v domě
nějakého kluka?“ zeptal se.
Tu část jsem si asi měla nechat
pro sebe „Je to… kamarád.“ To
nebyla tak docela pravda, ale ani
lež. Ve skutečnosti jsme se znali.
„Kamarád?“ Rose povyskočil hlas.
„Jiný kamarád než Rider?“
„Kamarádím se i… s kluky,“ hlesla
jsem a pomyslela na Hectora
a Jaydena. Rosa zamrkala. „Ainsley
půjde s námi.“ To byla pravda,
Ainsley půjde taky. Dokonce jsem
dnes u oběda řekla Keiře, že jsem ji
pozvala, a ona se těšila, že pozná
mou kamarádku. „Já… bych
opravdu ráda šla.“
 Ticho.
Opět se mezi těmi dvěma
rozehrála telepatie.
Začala jsem se v židli ošívat
a zírala na napůl snědenou
vepřovou kotletu. Jestli mi tu
sobotní párty Rosa a Carl povolí,
nejdříve vyzvednu Ainsley a pak
Ridera. Všichni tři tam půjdeme
společně.
Opravdická párty.
Sevřel se mi žaludek.
Carl upil vody a promluvil: „Budou
rodiče toho kluka doma?“
Neměla jsem páru.
Pravděpodobně nebudou, ale to
jsem jim říct nechtěla. „Asi jo.“
 Proběhla další výměna pohledů.
Možná jsem to měla říct jistěji.
„Rádi bychom si promluvili s jeho
rodiči,“ prohlásil Carl.
Vytřeštila jsem oči. „Cože? To
bude… trapas.“
„Mallory…“
„Ničí rodiče to nedělají,“ trvala
jsem na svém, zděšená představou,
jak zasedá rodičovská rada, stejně
jako když mluvili za mými zády
s mými učiteli. „Jestli s nimi
musíte… mluvit, neměla bych jít.
Jenom jsem chtěla…“
„Myslím, že to bude v pohodě,“
ozvala se Rosa a vysloužila si tím
Carlův ostrý pohled. „Myslím si to,“
zopakovala a zadívala se na něj.
„Taky si myslím, že je báječné, že
jsi byla pozvaná a že chceš jít.
A nedomnívám se, že si
potřebujeme s někým promluvit.“
Málem jsem spadla ze židle.
Carl povytáhl obočí.
Rosa se na mě dlouze
a významně zadívala. „Myslím, že
jsi na to připravená.“
Vyskočila jsem ze židle a objala
ji.
„A myslím, že je to skvělé,“
pokračovala a její pohled
nezakolísal, ale usmála se. Poznala
jsem, že si opravdu myslí, že je to
skvělé. „Musíš být ale v jedenáct
doma, Mallory. Budeme tě v tu
dobu čekat, a ne pět minut potom.“
Stiskla jsem rty a přikývla.
„Pravděpodobně se tam
vyskytnou věci, ke kterým musíš
přistupovat zodpovědně,“
prohlásila. Carl pevně zavřel oči.
„Buď zodpovědná s Riderem.“
Zrudla jsem a pomyslela
na všechny způsoby, jak bych s ním
mohla být nezodpovědná.
„Žádný alkohol, žádné drogy,“
dodala.
„Samozřejmě,“ vyhrkla jsem
okamžitě a myslela jsem to vážně.
Neměla jsem v úmyslu účastnit se
čehokoli nelegálního na svém
prvním večírku. Bože, už tak jsem
se většinu času chovala divně.
Nepotřebovala jsem ještě k tomu
být opilá nebo sjetá.
Carl otevřel oči, ale pořád
vypadal, jako by se o něj pokoušel
infarkt.
„Budeme ti v tom důvěřovat,
Mallory.“ Rosa se usmála a já jsem
měla chuť se usmát taky. „A důvěra
je vážná věc. Tak nás nezklamej.“
„Nezklamu,“ slíbila jsem a usmála
se. Pohlédla jsem na Carla. Jako by
zestárl o dvacet let. „Děkuju.“
„Mně neděkuj,“ odpověděl.
„Tohle padá na Rosinu hlavu.“
„No tak,“ tišila ho s úsměvem
a mrkla na mě.
Úsměv na tváři se mi rozšířil
a nemohla jsem se dočkat, až tu
novinu, že můžu jít na večírek,
povím Ainsley a Riderovi, ale… ale
uvnitř mě se vytvořil malý ostrůvek
obav. Zčásti jsem nečekala, že
budou souhlasit, a když jsem teď
dostala svolení, pořád jsem si
maličko přála, aby si to rozmysleli.
V pátek před obědem jsem si
zapínala batoh a usmívala se. Rider
to vzal mezi hodinami jinudy, aby
mě mohl odchytit před mou
skříňkou a políbit mě.
Minuty poté, co líně odkráčel
do třídy, mě rty pořád ještě brněly.
Možná jsem byla stále trochu
v rozpacích z líbání na veřejnosti,
ale zatímco jsem si přehazovala
knihy z dopoledne, došlo mi, že to,
co mě na začátku školního roku
znervózňovalo – jako představa, že
přijdu pozdě do třídy, že si při
obědě nebudu mít kam sednout
nebo že nebudu mít nikoho, s kým
si promluvit – už nebylo tím, čeho
jsem se skutečně obávala.
Teď mi dělala starosti písemka
z matematiky, která nás čeká příští
týden, a co si vezmu v sobotu
na sebe. Přehodila jsem si už o dost
lehčí batoh přes rameno a otočila
se. Zarazila jsem se, když jsem
uviděla po chodbě naproti sobě jít
Paige s nějakou holkou. Když mě
zahlédla, úsměv jí sklouzl z tváře.
Kruci.
Šla jsem dál a předstírala, že ji
nevidím. Jak se blížila, zpomalila.
Vzápětí se zastavila přímo přede
mnou.
Napjala se mi ramena.
„Sejdu se s tebou později,“ řekla
kamarádce, zatímco hleděla na mě.
„My dvě si musíme promluvit.“
Stiskla jsem rty a nadechla se
nosem. Tohle jsem čekala. Věděla
jsem, že to jednoho dne přijde. Ale
čím déle mi Paige nic neřekla, tím
víc jsem doufala, že to neudělá.
Doufala jsem marně.
Zkřížila si paže na hrudi
a pozorovala mě. Neměla tašku.
Přemítala jsem, jestli by neměla být
ve třídě. „Vsadím se, že jsi teď
šťastná, že jo? Vtančíš si mu zpátky
do života a staneš se centrem jeho
vesmíru jako dřív. Ubohá malá
Myška ho potřebovala a on mě
obratem pustil k vodě.“
Nebyla jsem centrem jeho
vesmíru.
A už jsem nebyla ubohá malá
Myška.
A „pustit ji k vodě“ pro něj nebylo
snadné. Copak mi neříkal, jak moc
nerad jí ublížil?
 Nic z toho jsem však nahlas
neřekla, protože jsem měla ucpané
hrdlo a nedokázala dosáhnout
na slova.
Paige se pro sebe zasmála
a zavrtěla hlavou. „Víš, je to
neuvěřitelný. Nechal mě kvůli tobě.“
Znovu se zasmála. „To je fuk.
Nejradši bych ti nakopala prdel
přímo tady.“
Srdce mi spadlo až do žaludku.
„A mohla bych. Co by se mi stalo?
Vyloučili by mě. No bóže. Nebylo by
to poprvý. Jenže to neudělám. Víš
proč?“
Nevěděla jsem proč, ale byla
jsem ráda, že to slyším.
 „Kdybych ti něco provedla, Rider
by se mnou už nikdy nepromluvil.
Nikdy by…“ Hlas se jí zlomil. Oči se
jí zaleskly. „Nikdy by mi neodpustil.
Sice mě pustil k vodě, ale mně
na něm pořád záleží. Neudělala
bych mu to.“
To… to v jejích očích byly slzy.
Proboha.
„Ale víš ty co?“ řekla. „Jsi teď pro
něho moc dobrá.“
Ucpávka v krku zmizela
a nepřemýšlela jsem o tom, že má
slzy v očích. „Nejsem pro něj moc
dobrá.“
Paiginou tváří se mihlo
překvapení.
 „Protože nejsem lepší než on,“
pokračovala jsem. „Není… pode
mnou nebo kýmkoli jiným.“
„Ne, ty mě nechápeš,“ pronesla
šeptem. „Znala jsi Ridera. Znala jsi
ho kdysi. Před hodně dlouhou
dobou. Dřív nebo později si to
uvědomíš, pravděpodobně když
budeš sedět ve svém pěkném domě
v dokonalém malém sousedství.
Nebo možná až budeš na vysoký
a on si bude hledat bydlení.
Jednoho dne ti dojde, že jediný, co
vy dva máte společnýho, je vaše
minulost, a až se to stane, zlomíš
mu srdce.“
Přistoupila jsem k ní blíž.
„Nemáš… pravdu.“
Zamrkala.
„Nikdy… bych mu to neudělala,“
přísahala jsem. „Nikdy bych
Riderovi neublížila.“
„Fakt?“ Obočí jí vyletělo vzhůru.
„Že mu neublížíš? Prozatím se ti to
moc nedaří.“
Neměla jsem páru, co tím myslí.
Nejasně jsem slyšela poslední
zvonění, které oznamovalo, že
začíná další hodina, ale ani jedna
z nás se nepohnula.
„Kvůli tobě ho roky tíží vina,“
vyštěkla a tváře jí hořely zlostí.
„Neměl tušení, co se s tebou stalo,
a obviňoval se z toho všeho.“
 „To…“
„Si myslíš, že jsi jediná, kdo měl
těžkej život?“
To jsem si ani omylem
nemyslela.
„Zamysli se znovu, Myško. Starám
se o mladší sestru od narození,
protože můj fotr je neschopnej
ožrala a máma pracuje od nevidím
do nevidím, jen abychom měli jídlo
na stole. A co si myslíš, že se stane,
když se můj fotr naštve?“
pokračovala, tváře zrudlé vzteky.
„Proměním se ve fackovacího
panáka, jen aby nesáhl na Penny.
Ale copak mě vidíš, jak jsem kvůli
tomu zhroucená jako hromádka
neštěstí? Jak čekám, až se o mě
někdo postará?“
Kristepane.
„Protože ty ses o sebe nikdy
nedokázala postarat a vůbec se to
nezměnilo, sakra. Ježíši, nedokážeš
ani předstoupit před třídu a pronést
zpropadenou řeč!“ Hlas se jí
nebezpečně zklidnil, když zasadila
tu dobře mířenou ránu. „Proč si
myslíš, že ti to nikdo ve třídě nedal
sežrat? Každýho jinýho by sežrali
zaživa, ale ne v přítomnosti Ridera.
Ne, vidí ho s tebou a vědí, že tě
nemají otravovat. Ale on s tebou
pořád nebude. A přijde něco
dalšího, co nedokážeš zvládnout,
kdy se nebudeš umět postavit
něčemu čelem, a on tam nebude.
Zhroutíš se a on bude sbírat rozbitý
kousky a obviňovat se. Tak to
chodí. Tak to mezi váma dvěma
bude navždycky.“
Brada mi spadla a ustoupila jsem.
„Dokonce i teď,“ zašeptala.
„Nedokážeš se mi ani postavit. Víš
ty co? Máš pravdu. Nejsi pro něho
dost dobrá. On si zaslouží někoho
lepšího.“
Paige odmašírovala pryč
a nechala mě stát uprostřed
prázdné chodby, samotnou se svými
pravdivými slovy.
V sobotu ráno jsem se probudila
brzy a posbírala svoje vykrajovací
nástroje. Za několik hodin jsem
vyřezala několik mýdel. Můj pokoj
voněl jako Irish Spring. Po obědě při
třetím balíčku mýdla se na pravé
straně a potom i na levé rýsovala
křídla, spojená uprostřed jen asi
jako můj palec širokým špalíkem.
V noci jsem moc dobře nespala.
Každých pár hodin mě budily
noční můry a s dnešním večírkem
neměly nic společného. Moje nervy
zaznamenaly obrat k horšímu.
Teď mě strašila Paigina slova.
Byla zlá a nenávistná, ale taky
pravdivá. Ušla jsem velký kus cesty,
ale… pořád jsem byla Myška.
Nedokázala jsem ani stát před
třídou a mluvit. A dovolila jsem
Paige, aby mě protáhla bahnem.
Nevzepřela jsem se.
Nejenom včera.
Nevzepřela jsem se, ani když Carl
zamítl můj nápad se sociální prací.
Ani když Rosa s Carlem učinili tu
dohodu s panem Santosem.
S Paige jsme měly víc
společného, než by mě vůbec kdy
napadlo. Vyrůstala ve špatném
domově, pořád v něm žila, ale
nebyla jako já. Čelila tomu. Zatímco
já jsem se schovávala.
Ušla jsem velkou dálku, ale
pořád… jsem se cítila slabá. Jako
skleněné nádobí. Kdybych upadla,
roztříštila bych se a Rider by…
posbíral moje kousky a obviňoval
se. Věděla jsem to. Paige měla
pravdu. To bylo to, co jsme mezi
sebou měli.
Nemohla jsem však dovolit, aby
to bylo to jediné.
Když nastal čas, abych se
přichystala na Peterův večírek, měla
jsem skoro hotového motýlka.
Nikdy jsem žádného neudělala.
Ještě musím dodělat detaily,
pomyslela jsem si a opatrně ho
odložila na stůl a obrátila se
k šatníku.
Jít na párty bylo ohromné, ale
moje nadšení povadlo. Vklouzla
jsem do šatů, které jsem si vybrala
večer poté, co mi Rosa a Carl
dovolili na večírek jít. Královsky
modré s tříčtvrtečními rukávy. Vzala
jsem si k nim černé punčochy
a baleríny. Nebyla jsem přehnaně
načančaná, ale vypadala jsem
v nich roztomile, aspoň myslím.
Několik vteřin jsem se prohlížela
v zrcadle. To stačilo, abych v hlavě
znovu slyšela Paigina slova.
Přemýšlela jsem nad rétorikou
a proč nikdo ze studentů nic neřekl
na to, že jsem ve třídě nepronesla
řeč. Jakmile se ta myšlenka urodila,
vybavila se mi vzpomínka.
 „Už můžeš vylézt,“ řekl Rider.
Hrbil se přede dveřmi šatníku.
V pokoji za ním se slabě svítilo, ale
nebyl víc než stín.
Přitiskla jsem si Sametku k hrudi
a zavrtěla hlavou. Slzy na tvářích mi
oschly. Nikdy odsud nevylezu.
„Je to v pohodě, Myško. Slibuju.“
Rider zvedl ruce. „On je pryč. Jsme
tu jenom my a slečna Becky. Už
můžeš vylézt.“
Sklonila jsem panenku. Jestli je
pan Henry pryč, je to bezpečné.
Zvedla jsem se na kolena a plazila
se vpřed. Jakmile jsem se ocitla
u dveří, Rider mě chytil za volnou
ruku a vytáhl mě na nohy. Vzhlédla
jsem a uviděla jeho obličej. Měl
roztržený ret, ošklivě zarudlý.
Čerstvá rána od pěsti pana
Henryho. Schovávala jsem se,
zatímco Rider ode mě odvracel jeho
pozornost.
„Co jsem ti slíbil?“ zeptal se
Rider. „Řekl jsem, že tě navždy
ochráním.“
Navždy.
Byla jsem toho názoru, že existují
dva typy „navždy“.
Dobrý.
A špatný.
Zjistila jsem velice brzy, že ten
dobrý typ byl, no, lež. Tenhle typ
navždy doslova i přeneseně končil
v plamenech, protože bez ohledu
na to, jak pevně jste se toho chtěli
držet, tenhle typ navždy vám
vyklouzl z rukou.
Špatný typ navždy vás provázel
jako stín nebo duch. Bez ohledu
na cokoli. Zůstal s vámi, navždy
v pozadí.
Zavřela jsem oči a soustředila se
na dýchání, abych zahnala tu
bolest. Na to právě teď nemůžu
myslet. Ani jindy. Navždy by bylo
krásné. Ucítila jsem v hrdle slzy, ale
věděla jsem, že nebudu brečet.
Neplakala jsem od chvíle, co jsem
vypadla z toho domu.
Panebože, vážně jsem od té noci
nebrečela. Když jsem si to právě
teď uvědomila, jako bych v žaludku
cítila klubko zmijí. Ne že bych měla
porouchané slzné kanálky. V hlavě
jsem uvízla na místě. Všechno bylo
ve mně uvězněné. Musím se
prokopat ven.
A začnu dnes večer.
Cestou k Ainsley jsem se o to
snažila. Bydlela v Otterbeinu,
v jednom z historických řadových
domů dost blízko Přístavu. Neměla
jsem tušení, za kolik se tu domy
prodávaly, ale věděla jsem, že musí
stát pěkný balík.
„Můžeš sedět… vpředu,“
poznamenala jsem, když si nasedla
dozadu. V úzkých černých džínách
a volné halence, která jí klouzala
z ramene, vypadala úžasně jako
vždycky.
„To sedadlo je rezervováno pro
pana Rajcovního,“ odpověděla
a připoutala se. Potom se nahnula
dopředu a chytila se mého
opěradla. „Navíc se mi líbí, že mě
někdo bude vozit, zatímco sedím
vzadu. Budeš jako můj šofér.“
Odfrkla jsem si. „V deset let staré
hondě.“
„To je fuk.“ Plácla do sedadla.
„Musím přiznat, že mě překvapuje,
že ti to Carl a Rosa dovolili.“
„Mě taky,“ přikývla jsem. Než
jsem odjela, znovu mi zopakovali
základní pravidla. Připadalo mi, že
s tím Carl ještě pořád není smířený.
Doprava stála za starou bačkoru,
proto chvíli trvalo, než jsem Ridera
vyzvedla. Když nasedl na místo
spolujezdce, usmál se na Ainsley
a potom se nahnul a políbil mě
na tvář.
„Myško.“ Odtáhl se a prohlédl si
mě, a přestože jsem seděla, měla
jsem pocit, jako by viděl všechno.
„Vypadáš nádherně.“
Začervenala jsem se.
„Znáš někoho jako ty, koho můžu
ukrást?“ zeptala se Ainsley a já
jsem se snažila neusmívat. Pro
Todda zřejmě situace nevypadala
moc dobře.
Rider se otočil v sedadle a já
jsem se odpíchla od chodníku. „Jo,
znám. Jmenuje se Hector.“
Zkroutila jsem rty.
„Hector? Cože? To je pitomec,“
namítla a opřela se dozadu.
Po chvíli se zeptala: „Bude na té
párty taky?“
Tentokrát jsem už s úsměvem
nebojovala.
„Ne, musí dnes večer do práce.“
Rider se otočil zpátky, natáhl ruku
a prsty přejel po mé paži. „Opravdu
vypadáš překrásně.“
Široce jsem se usmála. „Ty
vypadáš taky dobře.“
„Jinými slovy říká, že vypadáš
zatraceně sexy,“ dodala zezadu
Ainsley.
Měla pravdu. Rider vypadal sexy
vždycky, ale dnes měl na sobě
tmavé džíny a obnošenou bílou
košili a pekelně mu to slušelo.
Nevím, co se mi vlastně na té košili
tak líbilo, možná že byla ta látka
tak tenká, až jsem si představovala,
že kdyby mě držel, cítila bych teplo
jeho těla. Nebo to možná bylo tím,
že měl rukávy vyhrnuté k loktům
a odhalil tak opálená silná
předloktí.
Nebo to prostě bylo jím
samotným.
Zřejmě jo.
Peterův večírek se konal v domě
jeho prarodičů, kteří odjeli v září
na Floridu. Dům se nacházel
na opačném konci města, na jeho
okraji, kde stály větší domy se
zahradami. Keira mi vysvětlila, že
tam bude Peterův starší brácha, ale
tomu bylo jen jednadvacet, takže
nebyl až tak dospělý.
„Páni,“ zamumlala Ainsley, když
uviděla do úzké, stromy hustě
lemované ulice a spatřila dům.
Spíš to byla farma – velký starý
farmářský dům. Auta stála úplně
všude, parkovala na nemožných
místech. Když jsem viděla to
množství vozidel a moře lidí
procházejících kolem červenobílého
domu, vnitřnosti se mi zkroutily.
Byla tu… velká spousta lidí.
„Asi bude nejlepší zaparkovat
někde dál,“ radil mi Rider. „Podél
cesty a nechat si prostor za autem.
Chápeš, kdyby někdo…“
Proboha, to byla fakt fůra lidí.
Čelo se mi orosilo. Krev mi hučela
v uších. Bylo mi takové horko, že
jsem poslepu plácala po dveřích,
dokud jsem nezmáčkla knoflík.
Okno sjíždělo dolů a do auta pronikl
studený vzduch. A to nebylo
všechno. Vyschlo mi v krku.
V žaludku mi vířily kyselé šťávy.
Dusil mě pach páleného dřeva.
Z dunící hudby, bzučení hlasů
a smíchu mi zaléhalo v uších.
Poskočila jsem, když mi přistála
ruka na paži. Otočila jsem se
k Riderovi. Pohybovala se mu ústa
a na vteřinu jsem nedokázala
rozpoznat, co říká. Neslyšela jsem
nic než ten hluk – ječivý smích
a hlasitou konverzaci. Snažila jsem
se zaměřit na to, co se děje v autě.
„Mallory?“ řekl.
Polkla jsem. „Co je?“
Svraštil obočí a pozoroval mě.
„Ztratila ses nám.“
„Jsi v pořádku?“ zeptala se
Ainsley. Svírala opěradlo mého
sedadla. „Jsi strašně bledá.“
„Má pravdu.“ Rider mě pohladil
po tváři. „Krucinál, máš vlhkou
pokožku.“
Naše pohledy se střetly. „Je to…
na mě moc.“
Stáhl rty do ustarané linky
a naklonil se ke mně. „Nemusíme
tam jít.“
„Nemusíme,“ přidala se Ainsley
zezadu. Natáhla ruku a sevřela mi
paži. „Vlastně bych šla radši někam
jinam. Tohle je jenom blbá párty
na farmě a vsadím se, že tam ani
nemají koně nebo krávy. To by bylo
super.“
 Rider ze mě nespouštěl oči
a přikývl. „Ainsley má pravdu. Je to
jenom blbá párty.“
Ale bylo to… důležité.
Znamenalo to, že se snažím.
A kdybych odešla, ani bych se
nesnažila.
„Nechci být… taková,“ zašeptala
jsem a stočila pohled stranou.
Jakmile jsem to řekla, ani jsem
nechtěla vzít ta slova zpátky.
Zaplavil mě divný pocit, skoro
jako… úleva. Nedávalo to smysl.
Nebo dávalo? „Nelíbí se mi, kdo
jsem.“
Vrátila jsem se pohledem k němu
a Rider se pořád tvářil starostlivě,
obavy se mu odrážely v oříškových
očích a stisknutých rtech. V hrdle
jsem ucítila slzy. Bylo potupné
přiznat něco tak osobního, ale
nebyla jsem teď jediná, kdo to
o mně věděl. Nebylo to moje
tajemství.
„Nic se neděje. Nebudeš se tak
cítit věčně.“ Rider mě pohladil
palcem po bradě. Zavřela jsem oči,
chtěla jsem mu věřit. Potřebovala
jsem to. Mluvil tichým hlasem. „Nic
netrvá věčně, Myško.“
Stejně jako jeho slib, když jsme
byli děti.
Na večírek jsme nešli.
Nakonec jsme si zajeli do kina.
 Cestou tam jsem dokonce ani
neřídila. Za volant si sedl Rider.
Potom vyložil doma Ainsley, a když
jsem ho přesvědčila, že jsem
v pořádku, vysadila jsem já jeho.
Dnes se událo další poprvé –
poprvé jsem byla s klukem v kině,
ale jako bych tam ani nebyla.
Myšlenky se mi točily kolem toho,
že jsem dnes večer absolutně
selhala.
Jestli na mě Carl a Rosa čekali,
neskočili po mně hned, jak jsem
vešla do domu. Potichu jsem
vystoupala po schodech do patra.
Mobil mi zazvonil asi pět minut
poté, co jsem za sebou zavřela
dveře pokoje. Bylo to poprvé, co mi
na ten telefon zavolal, no,
z očividných důvodů.
„Slyšíš mě, Myško?“ zeptal se.
„Jo.“ Přitiskla jsem si mobil
k uchu.
Promluvil až po chvíli. „Musím ti
něco říct a chci, abys mě
poslouchala, dobře?“
Žaludek se mi stáhl. Seděla jsem
na okraji postele, nohy skrčené pod
sebou. Ještě jsem se nepřevlékla,
jenom si sundala rozpínací svetr,
protože páchl trochu po popcornu.
Obrnila jsem se – aspoň jsem se
o to pokusila – proti tomu, že Rider
řekne, že tenhle vztah byl hloupý
nápad. Hlavou mi proběhlo
na milion věcí, než se znovu ozval.
„Dnes jsi řekla něco, co mě
opravdu trápí,“ pronesl a slyšela
jsem přes telefon, jak se zavřely
dveře. „Řeklas, že se ti nelíbí, kdo
jsi.“
Pozorovala jsem nedokončeného
motýla na stole a otevřela ústa.
Neměla jsem slov.
„To jsem fakt nerad slyšel,
Myško. Nelíbí se mi, že tak o sobě
přemýšlíš,“ pokračoval. Zavřela
jsem oči. Zase mě začalo pálit
v hrdle. „Je toho tolik, co bys
na sobě měla mít ráda. Jsi chytrá.
Vždycky jsi byla chytrá. Máš v plánu
jít na vysokou, a možná dokonce
dělat něco souvisejícího
s medicínou.“
Pevně jsem sevřela víčka,
protože… jsem si nemyslela, že to
opravdu chci dělat, a ta myšlenka
způsobila, že jsem se cítila, jako
bych volně létala a neměla se jak
zachytit.
„Jsi laskavá,“ pokračoval, zatímco
jsem si přikrývala rukou obličej. „Jsi
milá holka, která má před sebou
celou budoucnost. A to ani
nezmiňuju, jak skvěle líbáš. I když
graffiti ti moc nejde, to je pravda.“
Přiškrceně jsem se zasmála.
„Ale na tom můžeme
zapracovat,“ dodal Rider. „A ta
mýdla, co vyřezáváš? Jsou úžasná,
Mallory. Jsi talentovaná. Jenom moc
nemluvíš, Myško. To je všechno. Jsi
ostýchavá. Není důvod, aby ses
neměla ráda taková, jaká jsi,
protože jsi báječná. Jsi svým
vlastním způsobem dokonalá.“
„To není všechno,“ vyhrkla jsem.
„Cože?“
Nadechla jsem se a… vychrlila to
ze sebe: „Nejde jenom o to, že
nemluvím. Jsem uvízlá na místě.“
„Nejsi uvízlá, Mallory.“
„Jsem.“ Zvedla jsem se z postele
a začala přecházet po pokoji.
„Uvízla jsem na místě a nedokážu
se přes to dostat.“ Hlas se mi zlomil
a vzápětí jsem mluvila rychleji,
vychrlila ze sebe víc slov za minutu,
než jsem řekla jindy za pět hodin.
„Dnešní večer byl pro mě další
poprvé. Mělo to být ohromné, měla
jsem se bavit, ale mně se to
nelíbilo. Přišla jsem o zážitek.
Nezkusila jsem to. Ani jsem se o nic
nepokusila. Jsem tak ubohá.“
„Mallory…“
„A my dva jsme pořád stejní. Já
potřebuju pomoct a ty… ty jsi tu,
abys mi pomohl. Já se zhroutím a ty
mě složíš dohromady. Ani se to
nesnažím změnit.“
„Cože? Kdes na to sakra přišla?“
zeptal se. „To je volovina.“
Zavrtěla jsem hlavou.
„Snažíš se. Chodíš do školy. Děláš
si kamarády. Mluvíš s lidmi,“
vyjmenovával. „Tohle byl jen malý
zádrhel, nic víc.“
Šlo o víc než malý zádrhel.
„Všeho se bojím,“ přiznala jsem
tichým hlasem. „Všeho. Můj největší
strach je, že taková budu navždy.“
Rider zaklel. „To ti udělal ten
hajzl. Jak se k tobě choval…“
„K tobě se choval stejně, a nejsi
takový jako já.“
„Nejsem dokonalej, Myško. Nikdo
z nás není, ale sakra, nesnáším,
když tohle říkáš, protože já…“
Povzdechl si do telefonu, znělo to
unaveně. „Protože nevím, jak to
zlepšit a pomoct ti.“
Ani já jsem to nevěděla.
Možná… možná se to nezlepší.
Rider říkal, že nic netrvá věčně, ale
některé věci, některé jizvy jsou
příliš hluboké, než aby kdy vybledly.
 28. kapitola
Ve středu večer mi Ainsley přes
internet poslala zprávu: Jsi tam,
cizinko?
Odepsala jsem okamžitě: Ano.
Od mého sobotního krachu jsem
s ní sotva promluvila, příliš
myšlenkami soustředěná na sebe,
než abych ocenila sílící proud
šokujících zpráv, které mi posílala
v následujících dnech. Od toho
večera jsem se cítila jako
na jehlách a nepříjemně. Chtěla
jsem se zbavit svých vrstev, ale
nevěděla jsem, jak a kde vůbec
začít.
 Ten pocit přetrvával i na začátku
týdne. Nevzpomínala jsem si, co
jsme probírali ve škole. V pondělí se
mě Keira zeptala na ten večírek a já
jsem jí zalhala. Řekla jsem, že mi
nebylo dobře. Věděla jsem, že si
Rider dělá starosti. Ve středu
odpoledne jsme po škole strávili pár
hodin spolu. Měla jsem pocit, jako
bych se vrátila o několik kroků
zpátky. Moc jsem přemýšlela nad
vším, co jsem dělala a říkala, což
znamenalo, že zatímco jsme se
pocházeli v Přístavu, nedělala jsem
a neříkala skoro nic. Rider mě
sledoval, jako by se bál, že se
každou chvíli zhroutím. Zřejmě to
očekával. Jenom mě držel za ruku,
a než odešel pracovat
do autoservisu, políbil mě na tvář.
Od té doby co jsem přišla domů,
jsem zůstala ve svém pokoji
a vyřezávala nový kus mýdla. Toho
motýla jsem se nedokázala
dotknout. Ležel na mém stole,
napůl dodělaný. Nic, co jsem
vytvořila z nových kousků,
nevypadalo dobře. Na rozkvetlé růži
se mi nedařilo správně vyřezat
okvětní lístky. Neúmyslně jsem
ulomila ucho zajícovi, na němž jsem
pracovala, a kočka vypadala jako
něco z filmu Tima Burtona, ale ne
tak zajímavě.
 Dostatečně jsem se
nesoustředila. Nedokázala jsem to.
Možná se Ainsley podaří mě
rozptýlit.
Objevil se nový vzkaz: Můžu ti
zavolat? Vím, že nerada mluvíš
po telefonu, ale chci ti zavolat.
Napřímila jsem se a zamračila.
Jestli mi Ainsley chtěla zavolat,
znamenalo to, že se stalo něco
důležitého. Něco důležitějšího než
to, že celý týden nemám náladu si
ani s někým posílat zprávy. Ovšem,
odepsala jsem a telefon mi o pár
vteřin později zazvonil.
„Vím, že nerada telefonuješ, ale
prostě… potřebuju si s někým
promluvit,“ pronesla sotva šeptem.
„Jsi moje nejlepší kamaráda a já
jsem…“ Zadrhl se jí hlas a mně se
sevřela hruď. „Fakt začínám
bláznit.“
„Jde… o Todda?“ zeptala jsem se,
zvedla notebook z klína a odložila
ho na polštář.
Ostře se zasmála. „Ne. Kéž by šlo
jenom o něj.“
Přitiskla jsem si paži na břicho.
„Co… se děje?“
Slyšela jsem, jak se Ainsley
hlasitě nadechla. „Vzpomínáš si, jak
jsem měla jít k tomu očnímu
specialistovi – ke specialistovi
na sítnice? Kvůli tomu, co doktor
viděl, když jsem byla na kontrole,
abych si koupila nové brýle?“
„Jo… vzpomínám si.“
„No, dnes odpoledne jsem byla
u toho specialisty a já… Ani tomu
nerozumím. Opravdu jsem si
myslela, že mi jen poví něco jako:
Blbě vidíte a máte znamínko v oku.
Věděla jsi, že můžeš mít mateřské
znamínko v oku? No, tak můžeš.“
„To jsem nevěděla.“ Kousla jsem
se do rtu. „Co ti ten… specialista
řekl?“
„Rozevřeli mi oči a zkontrolovali
v nich tlak. Je trochu vyšší, než je
normální, ale nic vážného. Potom
mi oči vyfotili – víš, jako když musíš
zírat na X na obrazovce? A pak
udělali další sérii testů, asi
rentgenové snímky, myslím. Podali
mi jód a mířili mi do očí všemi těmi
světly, zatímco dělali snímky. Bylo
to fakt zvláštní a na pár vteřin mi to
změnilo vidění na červené a potom
na modré.“ Znovu se zhluboka
nadechla. „Pak přišel konečně ten
specialista a vyšetřil mi oči.“
Ainsley si odkašlala, než
pokračovala: „Posadil se
na stoličku, sundal si z hlavy ten
vynález, který mi připomínal něco,
co nosí horníci, a řekl… že si je
docela jistý, že mám něco, čemu se
říká retinitis pig – něco – tosa, ale
musel naplánovat test zorného
pole, aby si byl zcela jistý. Taky mi
řekl, že mi oči otékají. No a já jsem
se ho zeptala, co s tím teda
budeme dělat.“
„Fajn.“ Pevně jsem svírala
telefon.
„A on mi odpověděl, že na to
otékání mi předepíše oční kapky.
Nějaké steroidy. Říkal to tak, jako
by to otékání bylo dost vážné.
Nazývá se to otok sítnice nebo tak
nějak, a kdyby se ty žíly nebo něco
protrhly, bylo by to fakt špatné.“
Proboha. „Ale ty… kapky ti na to
pomůžou?“
„Jo.“ Ainsleyin hlas zněl napjatě.
„Zeptala jsem se, co s tím retinitis
cosi, a on mi řekl, že se s tím nedá
nic dělat. Neexistuje na to žádná
léčba. A já si řekla fajn, nic
vážného, protože můj zrak nikdy
nestál za nic, ale on se na mě díval,
jako by mu mě bylo líto, a já jsem
to nechápala.“
Měla jsem z toho fakt špatný
pocit.
„Potom mi oznámil, že budu asi…
že asi určitě oslepnu nebo budu
skoro slepá.“
„Ainsley,“ šokovaně jsem
zalapala po dechu.
„Dokonce ani nevědí, kdy se to
stane, ale stane se to. Musejí
udělat ještě víc testů, ale začal mi
povídat, že můžu buď přijít
o periferní vidění, říká se tomu
tunelové vidění, a…“ Zarazila se
a zhluboka se nadechla. „Fajn.
Nesmím z toho začít vyšilovat.“
„To… je v pořádku vyšilovat
z něčeho takového,“ ujistila jsem ji.
Tohle byla rozhodně situace hodná
zbláznění. „Jsou si jistí, že máš fakt
tohle?“
„Myslím si to, Mal, opravdu jo.
Dokonce i asistentka se na mě
dívala, jako by mě chtěla obejmout.
A já jsem tam jen seděla a nijak
nereagovala. Přišla jsem domů
a ještě pořád… pořád mi to
nedošlo. Probudím se jako třeba
zítra slepá? Mám pár týdnů nebo
několik let? Ani nevím, co si myslet.
Ještě před několika hodinami bylo
všechno normální.“
Přitiskla jsem si ruku na hrudník.
„Ainsley, já… Je mi to moc líto.
Nevím, co ti mám říct.“ A pro
jednou to nebylo proto, že bych
uvízla ve své hlavě, ale protože
jsem upřímně nevěděla, co říct. Šlo
o vážnou věc. Změní jí to život.
„Doufám… doufám, že se mýlí.“
„Já taky,“ zamumlala. „Ještě je
šance, víš? Musejí udělat testy
zorného pole a mluvili o nějakém
genetickém testu, kterým se to
potvrdí, ale nikdo v mé rodině slepý
není. Nevím.“
„Můžu… pro tebe něco udělat?“
„Sehnat mi nové oči?“ Zasmála se
a na chvíli to znělo jako její běžné
já.
Když jsme si po půl hodině
popřály dobrou noc, pořád jsem se
z těch novinek nemohla
vzpamatovat. Odhodila jsem mobil
na postel vedle sebe a zírala
do počítače. Zavřela jsem ho,
sundala z polštáře a odtlačila dál
od sebe. Klouzal až doprostřed
postele a zastavil se o školní batoh.
„Proboha,“ zašeptala jsem
a na chvíli pevně zavřela oči.
 Shodila jsem nohy z postele,
vstala a otočila se ke dveřím, ale
zarazila jsem se. Netušila jsem,
kam vůbec jdu.
Ainsley oslepne?
Jak je to vůbec možné? Jak se
můžete jednoho dne probudit
a myslet si, že je všechno
v pořádku, že dnešek bude stejný
jako jakýkoli jiný den, a pak se
dozvědět něco takového?
Nevěděla jsem, co si myslet.
Posadila jsem se na okraj postele
a pomalu zavrtěla hlavou. Neměla
jsem páru, čím si musí Ainsley
procházet, co si musí myslet. Zrak,
jakkoli slabý, bereme za něco
samozřejmého. Nikdo nikdy
nezvažuje možnost, že by ho
neměl. Že by nevěděl, jak vypadá
červená barva nebo jak se mění
obloha při stmívání. Kdybych byla
na jejím místě, zachvátila by mě
panika. Ležela bych někde
schoulená do klubíčka, třásla se…
Asi nikdy nebudu vědět, co bych
dělala.
Protože já nepřijdu o zrak. Aspoň
co vím.
Položila jsem ruce na kolena
a ztuhla.
Pravděpodobně mě ani nikdy
nikdo nestřelí do zad a neztratím
možnost chodit. A zřejmě, doufám,
nikdy znovu nezažiju, jaké to je jít
večer spát hladová, s tak prázdným
žaludkem, až to bolí. Nemusela
jsem si už dělat starosti, že mají
všichni ohledně mě nízká
očekávání. Měla jsem Carla a Rosu,
kterým na mně hodně záleželo.
Měla jsem skvělé kamarádky,
jednu, co si prochází něčím
závažným, něčím, co jí změní celý
život. Měla jsem Ridera. Měla jsem
to všechno, protože jsem dostala
druhou šanci.
Pomyslela jsem na všechny ty
lidi, kteří možnost druhé šance
v čemkoli nikdy mít nebudou.
Měla jsem štěstí.
 Můj život nebyl snadný a moje
minulost… byla mou součástí, ale
nebyla jsem to já. Měla jsem
budoucnost, možná nádhernou, kdy
nebudu… obětí, a přesto, když jsem
se ztratila ve vlastní hlavě nebo
dovolila, aby zlé činy pana Henryho
ovlivňovaly moje rozhodnutí, tu
budoucnost jsem neviděla
a nepřijímala.
Nedoceňovala jsem všechno, co
mám.
To… to se musí změnit.
Pomyslela jsem si, že jen tím, že
jsem si to jasně uvědomila, se
měním.
 29. kapitola
Rider z lavičky u okna sledoval
otevřené dveře mého pokoje a zubil
se u toho. Já jsem seděla uprostřed
postele s otevřenou učebnicí
rétoriky před sebou. Měli jsme
pracovat na svém dalším proslovu,
který se měl týkat někoho, kdo je
pro nás důležitý. Svou přesvědčivou
řeč jsem přednesla minulý týden
během obědové přestávky. Nebylo
těžké ji napsat, i když nebylo
snadné ji učiteli říct, ale tahle mi
dávala zabrat.
Existovalo tolik lidí, o nichž bych
mohla psát. Jak bych si mohla
vybrat jenom jednoho? Zhluboka
jsem se nadechla a začala zase
psát.
V mém životě je několik
důležitých lidí, kteří se podíleli
na tom, jak jsem se změnila.
Zarazila jsem se a povzdechla si.
Zdálo se očividné, že budu psát
o Carlovi nebo Rose, ale sepsat
na papír, proč jsou pro mě důležití,
bylo obtížnější, než jsem si
uvědomovala. Nechtěla jsem zajít
moc do hloubky, abych vysvětlila,
proč jsou tak moc důležití, i když
pan Santos asi pravdu částečně
znal.
Rider vytrhl z bloku list papíru,
zmuchlal ho a hodil ho po mně.
Neměla jsem tušení, o kom svou
řeč píše. Když jsem se ho zeptala,
řekl mi, že bude psát o Peterovi
Griffinovi z Family Guy, a já jsem
doufala, že nemluví vážně, protože
jsem pochybovala o tom, že by to
pan Santos ocenil.
Uculila jsem se, když koule
přistála mezi kusy papíru, které
jsem důkladně narovnala. Věděla
jsem, aniž bych ji rozbalila, že tam
bude nějaká kresba. Za poslední
měsíc, kdykoli jsme se spolu učili,
se to stalo jeho zvykem.
Já jsem se učila.
On si kreslil.
 Já jsem mu řekla, aby si dělal
úkoly.
On mě rozptyloval těmi
nejlepšími možnými způsoby.
Od toho Peterova večírku,
na který jsme nešli, se to mezi námi
trochu změnilo, ale zároveň to
zůstalo stejné. Ainsleyiny testy
potvrdily doktorovu diagnózu.
Ztrácela periferní zrak – už teď
přišla o třicet procent, aniž by si to
uvědomila. Doktor jí oznámil, že
ještě několik let uvidí a že se všemi
pokroky v medicíně se možná najde
léčba.
Možná.
Ainsley se o tom moc nebavila.
Kéž by ano. Věděla jsem líp než
kdokoli jiný, že mlčení není vždycky
nejlepší řešení. O něčem si zkrátka
potřebujete promluvit a tohle byla
jedna z těch věcí.
Carlovy city k Riderovi moc
nepookřály, dokonce ani když
s námi večeřel nejmíň jednou
týdně, aspoň však už Ridera znovu
nevyslýchal. Prostě se během té
večeře tiše nacpával, zatímco si
s námi Rosa povídala. Aspoň nějaké
plus.
Vztah s Riderem byl na dobré
cestě.
Všechno s ním bylo… nové
a vzrušující a příjemné. Zábavné.
A když jsem před dvěma týdny
provedla něco mírně bláznivého,
nenaštval se a necítil se nesvůj.
Jako maturanti jsme se museli
sejít s výchovným poradcem
ve škole a probrat s ním plány
ohledně vysoké školy a své
budoucnosti. Zatímco jsem seděla
v té kanceláři, vzala jsem přihlášku
k SAT zkoušce. Ne pro sebe. Svou
už jsem měla. Vzala jsem ji pro
Ridera. Toho dne po škole jsem se
zastavila v prodejně s uměleckými
potřebami a koupila levné
univerzální portfolio. Po večeři jsem
oboje dala Riderovi a on na to zíral
tak dlouho, až jsem se nejdřív bála,
že jsem udělala chybu. Potom se
však usmál a poděkoval mi.
Jenom jsem chtěla, aby věděl, že
má různé možnosti a že by měl být
na svou práci hrdý. Vysoká škola by
pro něj neměla být smetená ze
stolu, jestli na ni chce jít.
Další den mě vzal do umělecké
galerie v centru, kde pořád viselo
jeho dílo. A stejně jako ten den, kdy
mě poprvé zavezl k té opuštěné
továrně, jsem se ocitla někde jinde.
Metr a půl vysoký a skoro stejně
široký obraz mi připomínal ten
první, co mi ukázal. Zase na něm
byl kluk, tentokrát však nevzhlížel
k obloze. Díval se přímo z obrazu
ven, hleděl do tváře každému, kdo
prošel kolem, vyzýval je, aby se
na něj nejen podívali, ale aby ho
viděli. Znovu jsem žasla nad tím, že
tohle dokázal vytvořit sprejem.
Stejně jako poprvé nebylo snadné
od výjevu odtrhnout zrak a i poté,
co jsme odešli z galerie, jsem
nemohla zapomenout na ten
pohled… trvalé beznaděje. Ten
pohled, který říká, že nikdo nečeká,
že se něco změní.
Nesla jsem si ho v sobě, dokonce
i když jsem zvedla tu kouli papíru,
kterou po mně teď Rider hodil.
Na první kresbě, kterou vytvořil,
zatímco jsem se učila, bylo
panorama Baltimoru. Přesvědčovala
jsem ho, aby ho přidal ke svému
portfoliu, a on se celou dobu
červenal. Bylo to roztomilé. Teď
na mojí posteli ležely nejmíň dva
další obrázky, které by se do toho
alba hodily – skica spícího zlatého
retrívra a kresba mustanga.
Opatrně jsem rozbalila tu další
kouli. Otevřela jsem úžasem ústa
a zadívala se na něj. „To jsi
namaloval za pár minut?“
Pokrčil ramenem a otáčel perem.
„Spíš asi tak za deset.“
„Za deset minut? To je pořád
neuvěřitelné.“
V úžasu jsem zvedla list papíru.
Za dobu, co jsem já sepsala jednu
větu, on nakreslil mě, jak jsem
vypadala v téhle chvíli.
Zachytil rozcuchaný uzel na mé
hlavě a nakreslil mě z profilu, jak
zírám na ten proslov, který jsem
psala. Obočí stažené soustředěním.
Musela jsem se kousat do rtu.
Dokonce namaloval i pihu pod mým
pravým okem. Všechny detaily
zachycené modrým perem. Byla
jsem to já, ale mně to tak
nepřipadalo. Ta holka vypadala
starší, mnohem vyzrálejší.
S dokonalým sklonem ramen. Znělo
to divně, ale jak jsem na tu skicu
hleděla, jako bych viděla svou jinou
verzi. Lepší verzi.
Opravdu mě viděl takhle?
Na rameni mi seděl motýl.
Napadlo mě, že jde o zvláštní
doplněk, dokud jsem pohledem
nezalétla ke stolu. Motýl z mýdla,
kterého jsem začala vyřezávat už
asi před měsícem, ještě pořád ležel
na stole nedokončený.
Na jeho obrázku však dokončený
byl.
Položila jsem list papíru na svou
učebnici a opatrně narovnala
všechny přehyby. Tenhle nepůjde
do jeho portfolia. Tenhle si nechám
navěky.
„Líbí se ti to?“ zajímal se.
 „Miluju to.“
Uchechtl se, a když jsem na něj
pohlédla, pohyboval perem
po notesu. „Napsal jsi něco ze
svého proslovu?“
„Samozřejmě.“
„Lžeš.“
„Možná.“
„Ridere,“ povzdechla jsem si.
Zadíval se na mě skrz řasy.
„Nebude mi moc dlouho trvat něco
napsat. Kromě toho takhle líp
využívám čas.“
„Jak to?“
„Obrázky tě rozveselují,“
odpověděl s úsměvem. „Psaní
proslovu s tebou nedělá nic.“
 To bylo tak milé, že jsem ho
toužila pevně obejmout a taky
políbit. „Kdybys napsal svůj projev,
rozveselilo by mě to taky.“
Povytáhl obočí a pak zápisník
zavřel. „A vím, co dalšího tě
rozveselí.“
„Copak? Že bys konečně napsal
svoje úkoly?“
„Ne.“ Pohlédl ke dveřím a potom
vstal. „Myslím, že když u tebe budu
sedět blíž, usměješ se.“
Ten kluk mě moc dobře znal.
Přistoupil blíž. „A když tě budu
držet za ruku, budeš se usmívat
ještě víc.“
Napřímila jsem se a sledovala ho.
 „A myslím…“ Posadil se na okraj
postele a naklonil se tělem ke mně.
„Myslím, že kdybych tě políbil,
rozveselil bych tě dokonale.“Bože.
Úplně jsem ztratila vládu nad tímhle
hovorem, ale líbilo se mi to.
Povytáhla jsem koutky rtů. „Myslím,
že máš pravdu.“
„Já vím, ale…“ Položil ruku
na mou a ztišil hlas. „Kdyby sem
Rosa přišla a nachytala mě, jak tě
takovým způsobem rozveseluju,
skončilo by to se mnou špatně.“
„Nebojíš se, že sem nahoru přijde
Carl?“
Jak vrtěl hlavou, na tváři mu
vyskočil dolíček. „Rosa mě děsí víc.“
 Zasmála jsem se a šťouchla
do něj.
„No co? Je pěkně děsivá. Mám
z ní strach,“ vysvětloval. „Vypadá,
jako by mi dokázala nakopat prdel
v ninja stylu.“
„V ninja stylu?“ Zase jsem se
zasmála. „Můžu potvrdit, že… neumí
ani karate.“
„To jsem si oddechl.“ Naklonil se
a políbil mě na tvář. „Už je čas.“
Scvrkl se mi žaludek. Párty –
druhé kolo. Tentokrát to bude
hodně jiný večírek, ne tak velký
jako u Petera. Jen se sejde pár lidí
v domě jednoho kluka ze školy,
se kterým Hector a Rider hrávají
basketbal. Ainsley s námi nepůjde,
ale pořád jsem byla nervózní. Co
když znovu selžu a zabalím to dřív,
než tam vejdeme? Co když nebudu
s nikým mluvit? Co když se tak
bojím, že udělám něco špatně, že
to ani nezkusím?
Naklonil hlavu a zadíval se mi
do očí. „Nemusíme tam jít. Můžeme
zůstat tady. Nebo jít do kina.“
Zůstat tady by se mi líbilo. Kino
by bylo dokonalé, ale čeho bych tím
dosáhla? Zavrtěla jsem hlavou. „Ne.
Chci jít.“
„Myško…“
„Myslím to vážně.“ Sklonila jsem
bradu, zvedla kresbu a zavřela
zápisník. Sklouzla jsem z postele,
vstala a přešla ke stolu. „Chci na tu
párty jít.“
„Není to opravdová párty,“ řekl.
„Prostě se sejde jen pár lidí
v jednom domě. Nic se nestane,
když tam nebudem. Budou další
příležitosti.“
Otevřela jsem šuplík u stolu
a přehrabovala se v něm, dokud
jsem nenašla roličku lepicí pásky.
„Půjdeme.“
Po chvíli se ozval. „Jasně,
madam.“
Usmála jsem se a přilepila
obrázek páskou na stěnu nad svým
stolem. „Počkáš tady?“
 Díval se na kresbu. „Nikam
nejdu.“
Vzala jsem si s sebou taštičku
s make-upem a vyrazila
do koupelny na chodbě dřív, než
ztratím nervy a začnu si stlát postel.
Vytáhla jsem si sponku a rozčesala
vlasy. Rychle jsem si poupravila
make-up – rtěnku, tvářenku
a přidala řasenku. Usoudila jsem, že
se na takovou akci hodí dlouhý
svetr – spíš šaty – a tenké
punčocháče.
Rider na mě čekal, jak slíbil,
a když jsem vešla do pokoje,
pomalu po mně sklouzl pohledem,
což mě rozechvělo. „Fakt miluju,
když máš rozpuštěný vlasy.“
Srdce mi při slově „miluju“
poskočilo a já jsem mu domlouvala,
aby se vzpamatovalo. „Děkuju.“
Vstal, třemi kroky byl u mě
a zvedl mi těžký pramen vlasů.
„Mají teď tak nádhernou barvu.
Neber mě špatně, ta oranžová byla
roztomilá…“
Protočila jsem panenky.
„Oranžová rozhodně roztomilá
nebyla.“
Nevšímal si toho. „Nemám tušení,
co bych musel smíchat, jaké barvy,
abych získal tenhle odstín, ale
přijdu na to.“ Vzápětí sklonil hlavu
a políbil mě na pihu pod okem.
 Začala jsem se k němu naklánět,
ale domem se rozlehl Carlův hlas,
a mně došlo, že by to nebyl nejlepší
nápad. „Tak pojďme.“
Cestou ven jsem popadla mobil
a malou kabelku. Sešli jsme dolů
do kuchyně, kde jsem z linky vzala
svoje klíče.
„Jdete ven?“
Otočili jsme se ke Carlovi. „Jo.“
Carl překřížil paže a zadíval se
na Ridera. „A kam jdete?“
Odpověděla jsem dřív než Rider.
„K jednomu kamarádovi domů.“
„Myslel jsem, že se spolu učíte.“
V Carlově hlase zaznívaly pochyby.
„Učili jsme se a už jsme skončili.“
Nelhala jsem.
Netvářil se, jako by nám věřil, ale
než mohl dodat něco dalšího,
do obýváku vešla Rosa. „Neberete
si bundy?“
„Nebudeme moc dlouho venku.“
Pohlédla jsem na Ridera. Pod košilí
měl jen termotričko. Moje šaty byly
aspoň teplé.
Rider si zastrčil ruce do kapes
džín. „Ještě jednou děkuju za ten
sendvič, paní Rivasová.“
Rider poděkoval Rose za ten
šunkovo-sýrový sendvič, který nám
připravila, když za mnou přišel, už
tolikrát, že jsem vážně začínala
věřit, že se jí opravdu bojí.
 Carl sledoval Ridera s kamennou
tváří. „Musí být doma v osm.“
„Cože?“ Vytřeštila jsem oči
a pevněji sevřela klíče. „Vždycky
jsem musela být doma
do jedenácti.“
Rosa přistoupila blíž a položila
ruku Carlovi na rameno. „Dohlédni
na to, aby byla doma před
jedenáctou.“
„Bude zpátky v osm,“ prohlásil
Rider a mně spadla brada. Než jsem
mohla něco říct, dodal: „Slibuju.“
Carl stiskl rty do tenké linky.
Čekala jsem, že Riderovi poděkuje
nebo něco, ale jen mírně kývl
hlavou. Bublala ve mně zlost. Rosa
se snažila, aspoň trochu, Carl však
ne. Ani omylem.
Chytila jsem Ridera za ruku.
Carlovi zacukalo na spánku a já
jsem Riderovu ruku pevně sevřela.
Mlčela jsem, dokud jsme nebyli
venku, na jasném slunci.
„Omlouvám se za Carla,“ řekla
jsem. „On mě zkrátka… moc
chrání.“
„V pohodě.“ Rider pustil mou
ruku, když jsme se přiblížili k mému
autu. Věděla jsem, že to vůbec
v pohodě není. „Chápu to.“
Zamračila jsem se. „Co chápeš?“
Pokrčil ramenem a vzal mi klíčky
z ruky. „Všechno.“
Velká sešlá průmyslová budova
naproti starým řadovým domům mi
trochu připomínala Riderovu
opuštěnou továrnu. Okna byla
zabedněná a vybledlé červené cihly
pokrývaly od země po střechu
graffiti. Věděla jsem, že je nestříkal
Rider, protože nebyly vůbec tak
krásné, ale vytvářely zvláštní
kombinaci nevýrazných a jasných
barev.
Rider zastavil na parkovišti, které
bylo částečně uzavřené vysokým
pletivem. Polovina plotu ležela
na zemi a někdo nakupil ty spadané
části v koutě parkoviště. Jak jsme
vystoupili, kdysi bílé dláždění
hrozilo, že se nám rozdrobí pod
nohama.
„Je v pořádku tady to auto
nechat?“ zeptala jsem se. Nikdy
jsem v téhle čtvrti nebyla, ale
věděla jsem, že nejsme daleko
od místa, kde bydlí on.
Rider přikývl a já jsem schovala
klíče do kabelky. „Nikdo s ním nic
neprovede.“
O to jsem si ani tak starosti
nedělala. Spíš jsem se obávala, aby
ho někdo neodvlekl, protože tu
všude visely cedule SOUKROMÝ
POZEMEK – ZÁKAZ VSTUPU.
Rider mě vzal za ruku a přešli
jsme úzkou silnici. „Tohle je Ricův
dům. Není z nejhezčích, ale když
budeme tady, aspoň nebudeme
dělat starosti paní Lunové, až se
vrátí domů z práce.“
Jak jsme stoupali po schodech,
v krku mi vyschlo. Rider ani
neklepal. Prostě otevřel dveře
a vešli jsme přímo dovnitř. Tmavou
místností se rozléhal smích a ucítila
jsem ten hutný, zemitý pach.
„Zdar, kámo,“ prohodil starší kluk.
Seděl v křesle, vysokou láhev
v ruce. „Co je novýho?“
„Nic moc,“ odpověděl Rider
a sevřel mi ruku. Obývák byl
zaplněný lidmi. Nervózně jsem
těkala pohledem, zatímco mě Rider
začal představovat klukům v pokoji.
Poznala jsem Rica, ale nikoho
jiného jsem nikdy dřív neviděla.
„Tohle je…“
„Mallory,“ přerušil ho známý hlas
za námi. Paige.
Ztuhla jsem a Rider se pootočil.
„Čau,“ řekl a ona mu podala
kelímek. Mně ne. Jenom jemu.
„Díky.“
„Nemáš zač.“ Přejela mě
pohledem. „Pěkný šaty.“
Vytušila jsem, že to nebyl zrovna
kompliment. Ona vypadala úžasně
jako obvykle – měla na sobě těsné
džíny a tílko s úzkými ramínky
v blyštivé stříbřité barvě. To jí není
zima? Možná pochází z pekla.
Ďáblice, co říká pravdu.
„Díky,“ zamumlala jsem nicméně.
Bylo to v podstatě poprvé, co na mě
promluvila od toho dne na chodbě,
kdy mi oznámila, že jednou zlomím
Riderovi srdce. Věděla jsem, že
spolu pořád mluví. Nevadilo mi to,
pokud jsem s ní nebyla zatažena
do hovoru já sama.
Paige povytáhla obočí. Neprošla
kolem nás do obýváku jen tak.
Vykračovala si, pohupovala boky
a to všechno. Posadila se na gauč
mezi dva starší kluky, kteří kývli
na Ridera. Dívali se na televizi
a prsty jim poletovaly po nějaké
herní konzoli.
„Pití je v kuchyni.“ Rico kývl mým
směrem. „Jestli něco chce.“
„Jasný.“ Rider mě táhl s sebou
a prošli jsme chodbou do prořídlé
kuchyně. Vedle přetékajícího
odpadkového koše se hromadily
prázdné přepravky od piva. Rider
odložil kelímek, který mu dala
Paige, na linku a přešel k lednici.
Když otevřel dvířka, zavanul
do vzduchu ostrý pach. „Mají tu
ovocnou limonádu. Může být?“
Přikývla jsem. „Bývá tu Paige
často?“
Pokrčil rameny, podal mi
plechovku a vzal si jednu i pro sebe.
„Někdy. S Ricem vyrostla.“
„Nebudeš pít to, co… ti dala
Paige?“
„Ne.“
Z nějakého hloupého a určitě
dětinského důvodu jsem to ráda
slyšela. Rider mě chytil za zátylek
a sklonil hlavu. Když promluvil, jeho
teplý dech mi tančil po rtech. „Jak ti
je?“
„Dobře,“ zamumlala jsem. „Vždyť
jsme sotva přišli.“
„Jenom se ptám.“ Mírně naklonil
hlavu a já jsem se zachvěla. „Budu
to dělat často, a až budeš chtít
odejít, stačí říct. Dobrá?“
„Dobrá.“
 Jemně mě políbil a pak se odtáhl.
Když jsme se vraceli do obýváku,
cítila jsem, jak mi rudnou tváře.
Rider se zastavil ve dveřích. „Kde je
Hector?“
„Nahoře.“ Carlos upil z láhve.
Rider na mě shlédl. „Podíváme
se, co vyvádí?“
„Jasně,“ hlesla jsem. Snažila jsem
se promluvit nahlas, ale vyšel ze
mě jen šepot.
I tak se usmál a vedl mě
ke schodům. Nahoře bylo trochu
chladněji než v přízemí. Zdálo se, že
Rider ví, kam jde, protože zamířil
přímo ke druhým dveřím a zaklepal
na ně.
 „Jo,“ ozvalo se.
„To jsem já? Můžu dál? Mám
s sebou Mallory.“
„Jo, dej mi vteřinu.“
Slyšeli jsme nějaké skřípání
a dívčí smích. Obočí mi vyletělo
vzhůru a Rider sebou cukl. „Hej,
můžem se stavit pozdějc,“ zavolal
a zakřenil se na mě. „Nechceme…“
Dveře se prudce otevřely. Hector
si rukou upravoval tričko. Rozhodně
jsme něco přerušili. „Ne. Žádnej
problém. Pojďte dál.“
„Určitě?“
Hector přikývl a otevřel dveře
dokořán. Na okraji futonu seděla
holka s tmavou pokožkou. Když
jsme vešli, usmála se a lehce
na nás mávla.
Na komodě hořela svíčka,
připomínala mi cukroví. Uvažovala
jsem, čí je to asi pokoj. Na druhou
stranu místnost nevypadala jako
ložnice.
„Znáš Ridera?“ zeptal se Hector
té holky a ona přikývla. „Fajn. Hm,
tohle je Sheila a tohle Mallory.“
Sheila se usmála. „Ahoj.“
„Ahoj,“ zamumlala jsem.
Hector přešel k tmavě červenému
sedacímu vaku a svalil se do něj.
„Kdy jste sem vy dva dorazili?“
prohodil, když jsme usedli na futon
vedle Sheily.
 „Před chvilkou,“ odpověděl Rider.
Hector na mě pohlédl, než
pokračoval: „Dole jsou pořád
všichni?“
Rider přikývl. „Rico a kluci hrají
Assassin’s Creed. Berou to docela
vážně.“
Hector se uchechtl a sebral čistou
sklenici z malého příručního stolku.
„Jako obvykle. Zdržíte se tu chvíli?“
„Možná.“ Rider mě šťouchl
do kolene. „Možná zajdem do kina
nebo tak. Ještě nevím.“
„To zní dobře. Stihl jsi předtím
zápas?“ zeptal se Hector a kluci se
začali bavit o basketbalu. Pohlédla
jsem na Sheilu. Dívala se do mobilu
a zřejmě projížděla Facebook.
Mohla bych toho teď tolik říct,
položit tolik otázek. Neomezené
možnosti, ale jazyk jako by mi
ztěžkl. Začala jsem stáčet pohled
stranou, ale zarazila jsem se. To
přece nepotřebuju. Musím mluvit.
Potřebuju nedělat to, co dělám
normálně, to znamená neuzavřít se.
Přiměla jsem rty a jazyk
k pohybu. „Taky… chodíš na Lands
High?“ Tak. Zvládla jsem to.
A neusmívala jsem se u toho jako
blázen.
Sheila vzhlédla. „Ne.“ Uculila se.
„Vlastně chodím na Howardovu
univerzitu. Přijela jsem domů jenom
na víkend.“
„Aha.“ Překvapilo mě to. Pohlédla
jsem na Hectora, ale ani jeden
z kluků nám nevěnoval pozornost.
„Hm, a co… co studuješ?“
Přehodila si jednu dlouhou nohu
přes druhou. „Pedagogiku. Jsem
v prváku.“
„To je… skvělé. Vždycky… jsi
chtěla studovat pedagogiku?“
„V podstatě jo,“ odpověděla.
Záviděla jsem jí, protože já jsem si
nebyla jistá, co chci dělat. Nebo
jsem možná byla, ale Carl ani Rosa
nebyli tím nápadem nijak nadšení.
„A co ty? Plánuješ jít na vysokou?“
Přikývla jsem a odložila svoje pití
na podlahu. „Na Marylandskou
univerzitu. Ještě… si nejsem jistá,
co budu studovat.“
„Na to přijdeš. Někteří studenti
ještě ani ve třeťáku na vysoké
nevědí, co chtějí dělat.“ Cinkl jí
telefon. „Takže vy všichni chodíte
do stejné školy?“
Přikývla jsem. Hovor mezi námi
zpomalil a soustředila jsem se
na to, o čem se baví kluci.
Od basketbalu se přesunuli
k fotbalu a já jsem ztratila přehled
o čase. Uplynula možná hodina, než
Hector vstal a Sheila s ním.
„Půjdeme dolů,“ oznámil Hector
a poodešel ke dveřím.
 „Budeme tam za minutku.“
Hector se potutelně ušklíbl, jak
za sebou zavíral dveře. „Jasně.
Jasně. Máte čas.“
Obrátila jsem se k Riderovi.
„Proč…?“
Nedostala jsem šanci to doříct.
Jeho ústa přistála na mých
ve sladkém, příliš rychlém polibku.
„Jsem na tebe hrdej,“ zamumlal
mi do rtů. Usmála jsem se, protože
jsem věděla, o čem mluví. Ten
krátký rozhovor se Sheilou nebyl nic
velkého, ale pro mě přesto byl. Sice
jsem se cítila nesvá, ale neseděla
jsem tady úplně paralyzovaná.
Položila jsem mu ruce na hrudník
a usmála se proti jeho rtům.
„Připadá mi fakt milá.“
„Jo.“ Políbil mě do koutku rtů.
„Jsem si docela jistej, že jsme je
přerušili.“
Zahihňala jsem se. „Jo, taky si to
myslím.“
„Jsme vážně hrozní kamarádi.“
Položil mi ruku na tvář. „Ale víš ty
co?“
„Copak?“
„Hodlám využít toho, že jsme tu
teď sami.“ Odmlčel se a mně se
stáhl žaludek jako při jízdě
na horské dráze. „Co na to říkáš?“
Položila jsem mu ruku na koleno.
„Myslím… myslím, že se mi to
zamlouvá.“
„Skvělý.“ Naklonil hlavu. „Protože
mně se to bude určitě, ale určitě
líbit.“
Rider mě políbil, pomalu a jemně,
až mi to rozproudilo krev. Nevím,
jak dlouho ten sametový, vláčný
polibek trval, po několika
okamžicích se však změnil,
prohloubil. Rider pohyboval jazykem
proti mému a já… já jsem se nikdy
takhle nelíbala. Nikdy jsem nic
takového necítila.
Z hloubi hrdla se mu vydral zvuk,
a když se do mě opřel, srdce mi
dunělo v hrudi. Nějak jsem skončila
na zádech na futonu a Rider
na boku vedle mě. Klouzal mi rukou
po paži a bylo to, jako bychom
existovali jen on a já. Nevnímala
jsem zvláštní pokoj ani lidi dole.
Nemyslela jsem na nic jiného, než
jak se s ním cítím, jak mě líbá
a dotýká se mě, jako bych pro něj
byla něco cenného
a neocenitelného.
Moje ruce měly svůj vlastní rozum
a dotýkaly se ho způsobem jako
nikdy dřív. Zatahala jsem ho
za tričko a Rider okamžitě
zareagoval. Zvedl se a chytil se
za okraj límce. Plynulým pohybem
si stáhl termotričko i košili
najednou.
 Jakmile jsem spatřila polonahého
Ridera, zalapala jsem po dechu.
Byl… Páni. Když nepočítám televizi
a filmy, byl první chlap s nahým
hrudníkem, kterého jsem
ve skutečnosti viděla. Carl se
nepočítal, protože to by bylo divné,
fakt divné.
„Můžeš se mě dotknout, jestli
chceš,“ nabídl.
Chtěla jsem.
Kousla jsem se zevnitř do tváře
a položila mu ruku doprostřed hrudi.
Do dlaně mě zalechtaly pružné
chloupky. Cítila jsem, jak mu buší
srdce. Pomalu jsem sjížděla rukou
dolů, přes pevné svaly jeho břicha.
Cukl sebou, když jsem se dotkla
okraje džín. Stáhla jsem ruku
a koukla mu do obličeje.
„Je to v pohodě,“ vydechl drsným
hlasem. „Víc než v pohodě.“
Znovu jsem se ho dotkla, klouzala
rukou přes jeho břicho, tentokrát
jsem se vyhýbala džínám. Líbilo se
mi dotýkat se ho. Tolik síly pod
jemnou kůží.
Rider si lehl zpátky na bok
a položil mi ruku na pas. Znovu mě
políbil a rychle mě rozptýlil. Ztratila
jsem se v jeho polibcích a v tom,
jak na něj moje tělo reagovalo.
Svaly v podbřišku se mi stahovaly.
Hlava se mi točila, když mě hladil
po krku a hrudníku, na jistých
místech se zdržoval tak, až jsem
prohýbala záda a zrychlil se mi
dech. Pak sjel rukou níž, vklouzl pod
lem svetru a po tenkých
punčocháčích stoupal výš.
Sjel rukou ze stehna mezi moje
nohy. Celé tělo jsem měla jako
v ohni. Pnutí ve mně sílilo. Bylo mi
horko, svaly se mi svíraly
a nerozuměla jsem tomu. Najednou
jsem se cítila nesvá a chytila jsem
ho za paži. Jak jsem otevřela oči, to
horko trochu polevilo.
„Ridere,“ hlesla jsem. Zase mě
políbil a na okamžik jsem se v tom
polibku ztratila, i v tom, co
prováděla jeho ruka. Líbilo se mi to,
ale já…
Proboha, nejsem na to
připravená.
„Můžeme… zpomalit?“ zašeptala
jsem a sevřela ruku kolem jeho
zápěstí.
Okamžitě s ní přestal hýbat
a zvedl hlavu. „Jo. Jo.“ Odkašlal si,
uvolnil se a odtáhl ode mě ruku.
Pevně jsem zavřela oči, protože
hrozilo, že mi do nich vhrknou slzy.
Bože. Ani jsem nevěděla, proč
nejsem připravená nebo jestli bych
měla být. Neměla jsem tušení a teď
jsem se bála…
„Ublížil jsem ti?“
 Ihned jsem otevřela oči. „Cože?“
Upřeně se na mě díval. „Udělal
jsem něco špatně?“
Nemohla jsem odpovědět. Nic, co
udělal, nebylo špatné. Právě
naopak.
„Jestli jo, opravdu to chci vědět.
Slibuju, že…“
„Neublížil jsi mi,“ přerušila jsem
ho. „Prostě… Jak tě to vůbec
napadlo?“
Rider sklopil pohled. „Já… nemám
v tomhle zas tak moc zkušeností.“
Tváře mu zrůžověly a já jsem
vykulila oči. „Chci říct, něco jsem
sice dělal, ale ne moc. Neměl
jsem… sex.“
 Velice dlouho jsem nenacházela
slova. Nedokázala jsem nic víc než
na něj zírat. „Jsi… panic?“
Povytáhl koutek rtů. „Jo. Vypadáš
překvapeně.“
„Protože jsem překvapená.
Myslela jsem… Nevím. Chodil jsi…
s Paige. Prostě jsem předpokládala,
že už jsi sex měl.“
„Předpokládala jsi špatně,“
odpověděl a vzal mě za ruku.
„Díváš se na mě, jako bys
nechápala, jak je to možný.“
Asi fakt umí číst myšlenky.
„Byl jsem blízko, ale prostě
nikdy… nikdy jsem nechtěl zajít tak
daleko.“ Pokrčil nahým ramenem.
 „Já jsem taky ještě neměla sex,“
vyhrkla jsem. „Chci říct, to je přece
úplně jasné, protože… jsi první kluk,
s kterým jsem se líbala, ale no, ani
nevím… co říkám, takže… radši
zmlknu.“
Rider se uchechtl. „Nedělej to.
Miluju, když říkáš, co tě zrovna
napadne.“
„Něco takového se může líbit
jenom tobě.“ Propletla jsem s ním
prsty. „Chceš… zajít tak daleko se
mnou?“ Prudce zvedl řasy a jeho oči
se zelenými flíčky se střetly s mými.
„Jo. Jo, chci. Někdy.“
Zahořely mi tváře, když jsem
zašeptala. „Já… já to chci taky.
Někdy.“
Na tváři mu vyskočil dolíček.
„Takže jsme domluvení.“
„Jo.“ Zvedla jsem hlavu a políbila
ho. „Omlouvám se, že jsem tě
zastavila. Líbilo se mi to, ale…“
„Mallory, prosím tě, neomlouvej
se.“ Rider se posadil a přitáhl si mě
k sobě. „Můžeme dělat, co chceš,
zajít tak daleko, jak budeš chtít,
a přestaneme, kdykoli budeš chtít,
bez ohledu na cokoli. Rozumíš?
Nemáš se za co omlouvat a platí to
navždycky.“
Bože.
Rider nebyl dokonalý, ale hodně
se tomu blížil. Vlastně byl dokonale
nedokonalý. Způsobilo mi to závrať
a uculila jsem se na něj.
„Půjdeme dolů, ne?“ zeptal se
a já jsem přikývla. Rider zvedl tričko
a přetáhl si ho přes hlavu. Zazubil
se přitom na mě. „Promiň. Musím se
zakrýt. Vím, že to není fér.“
Zasmála jsem se, když si přes
tričko oblékal košili. „To opravdu
není.“
Vytáhl z kapsy telefon a zakřenil
se na mě. „Kruci. Brzy mi zdechne
baterie.“
„Mám svůj.“
„Super. Můžeme se pak podívat,
jestli někde nepromítají nějakej
dobrej film.“ Nabídl mi ruku a já se
ho chytila. Lehkou závrať jsem cítila
ještě i cestou do přízemí.
V obýváku se Rider usadil
do jedné z plastových židlí v koutě
vedle gauče, stáhl si mě na klín
a omotal mi ruce kolem pasu.
Neviděla jsem tu Sheilu ani Rica.
Teprve tehdy jsem si uvědomila, že
jsme svoje pití zapomněli nahoře.
„Milý, že jste se k nám připojili,“
komentovala to Paige, když se
ohlédla přes rameno.
Rider mě objal pevněji a Hector
se uchechtl. „Metete en tus
asuntos.“
Střelila po něm ošklivým
pohledem, zrovna když jsem
zaslechla, jak se otevřely hlavní
dveře. O pár vteřin později dovnitř
vešel Jayden. Uviděl nás a široce se
usmál. „Jo! Nevěděl jsem, že tu vy
dva budete.“ Přišoural se blíž.
„Úžasný.“
„Ahoj,“ řekla jsem a usmála se
na něj. Modřiny mu už dávno
vybledly a vypadal, jako když jsem
ho potkala ten první den.
„Asi se brzy zvedneme,“ ozval se
Rider. „Možná zajdeme do kina.“
Jayden se opřel o zeď a rozhlédl
se po pokoji. „Chápu, jak je to.
Teď, když jsem tady, abych Mallory
ukázal, jak vypadá skutečnej chlap,
ti docvaklo, že u ní nemáš šanci.“
Mrkl na mě a Rider jenom zavrtěl
hlavou. „Fajn, jen si jděte, ale
žádnej blbej film nemůže bejt tak
zábavnej jako Jayden. A neúčtuju si
vstupný.“
Rider se uchechtl. „Když myslíš,
kámo.“
„Je tu Rico?“ zeptal se Jayden.
„Byl tady. Nejsem si jistej, kde je
teď.“
Pomalu přikývl a strčil si ruce
do kapes. „Na jakej film to vlastně
jdete, lidi?“
„Ještě… nevím,“ odpověděla
jsem, když Rider mlčel. Něco mě
napadlo. „Chceš jít taky?“
Jayden zamrkal, jako bych ho
překvapila. „No, to je od tebe
roztomilý, ale na sezení v kině mě
neužije.“
Stáhla jsem obočí. „Proč?“
„Protože celou dobu nezavře
klapačku,“ skočila nám do hovoru
Paige. „Doslova prokecá celej film.“
„Má pravdu,“ dodal jeden
z dalších kluků.
Uculila jsem se.
„Je to tak. Víš, rád film tu a tam
komentuju,“ vysvětlil Jayden. „Ale
lidi kvůli tomu bývají kdovíproč
naštvaní.“
„To si umím představit,“
poznamenal suše Rider.
„Rád si myslím, že moje
poznámky v podstatě objasňují ten
děj,“ dodal Jayden.
Paige si odfrkla. „Nemyslím, že
objasňují je to správný slovo.“
„Celá moje bytost je poučná,“
namítl.
Hector se ohlédl přes rameno
a povytáhl obočí. „Přišel bych
na pár slov, jak tvou bytost popsat,
ale poučná by mezi nimi nebylo.“
Jayden se na bráchu zakřenil.
„Víš, co se říká.“
„Co?“ Hector čekal na odpověď.
Úšklebek se proměnil v úsměv.
„Odsuzuj hru, ne hráče.“
Hector zavrtěl hlavou a úkosem
se na něj podíval. „V tomhle hovoru
to ani nedává smysl.“
„Protože je to na tebe moc
intelektuálský,“ namítl Jayden.
Jeho brácha obrátil oči v sloup.
„Když to říkáš. Vyplnil jsi tu
žádost?“
Jayden přikývl. „Ano, tati. Leží
doma na stole v obýváku, abys ji
zítra mohl vzít s sebou.“
„Žádost?“ zopakovala jsem
s nadějí v hlase.
„Hector beze mě nemůže vydržet
ani minutu, takže s ním budu makat
u Mickeyho,“ vysvětlil Jayden.
„Musel jsem dostat povolení a tak.“
„Jo.“ Hector se zasmál. „To je
přesně ten důvod, proč chci, abys
se mnou pracoval.“
Ráda jsem slyšela, že dělá něco,
o co ho jeho brácha žádal. Usmála
jsem se na Jaydena. „To je úžasný.“
Zadíval se na mě. „Opravdu,“
ujistila jsem ho.
„Jo.“ Jayden sklonil bradu a tváře
mu zrudly. „Musím někde začít,
víš?“
„Jo, je to dobré místo… pro
začátek,“ prohlásila jsem upřímně.
Zůstali jsme tam ještě hodinu
a díky Jaydenovi, který si ze sebe
dělal legraci a mezi pohráváním
s telefonem vyprávěl vtipy, ze mě
vyprchala dřívější nervozita. Psal
zprávy jako šílený, a než jsme se
rozloučili a vyšli ven, přísahala
bych, že jich odeslal tak přes
dvacet. Jayden nás vyprovodil ven,
prsty mu pořád létaly po klávesnici.
Rider mě objal kolem ramen
a vydali jsme se přes silnici. „Máš
tušení, jakej film – Pozor!“
Přitáhl mě zpátky
k zaparkovanému náklaďáku,
protože se jakoby odnikud na silnici
vyřítilo auto. Ozval se skřípavý zvuk
brzd a všimla jsem si, jak okénko
na straně spolujezdce sjelo dolů.
Rozlehlo se třesknutí, jako když
hodíte na zem petardy. Akorát že to
nebyly petardy. Ten zvuk. Byly to…
Dopadla jsem na zem, z plic mi
vyletěl vzduch a na mě se svalila
těžká váha. Třásla jsem se strachy,
protože můj mozek zaregistroval, co
to bylo za zvuk.
Výstřely.
 30. kapitola
Pneumatiky zahvízdaly, odletoval
od nich štěrk. Maličké kamínky se
rozprskly vzduchem, dopadaly mi
na obličej. V dlaních mě píchalo, jak
jsem sklouzla po asfaltu, ale sotva
jsem tu bolest vnímala. Začala jsem
zvedat hlavu.
„Ridere?“ zašeptala jsem.
„Jsem tady.“ Váha se ze mě
zvedla a řekl ještě něco, ale přes
hučení krve v uších jsem jeho hlas
pořádně neslyšela. „Jsi v pořádku?“
„Jo.“ Žilami mi proudil adrenalin
a zahnal pochyby do kouta.
Rozhlížela jsem se po parkovišti
a zrak se mi zastavil na osobě ležící
na boku. „Proboha…“
Rider hbitě vstal. „Ne. Ne.“
Uháněl přes parkoviště.
Ztuhla jsem. Nemohla jsem uvěřit
tomu, co jsem viděla. Nemohla
jsem si dovolit tomu uvěřit. Srdce
se mi zastavilo, žaludek se mi
bolestivě zkroutil. Kristepane, to se
nemohlo stát. Nestalo se to. Tohle
se přece nestává za denního světla.
Ne přímo přede mnou. Nestává se
to někomu, koho znám. Nestává…
Hloupé myšlenky. Stalo se to.
Byl to Jayden.
Na boku tam ležel Jayden.
Na boku tam ležel Jayden a pod
ním na zemi se vytvářela tmavá
louže.
„Ach, sakra, ach, sakra.“ Rider
dopadl na kolena vedle Jaydena.
„Do hajzlu. Jaydene? Ne. Zatraceně.
Ne!“ Při posledním slově se mu hlas
zlomil a zařval to znovu, to slovo
z něj vytrysklo, protrhlo veškerý
zvuk. „NE!“
S roztřesenýma rukama jsem se
vydrápala na nohy a vstala.
Zavrávorala jsem a klopýtala vpřed.
Ústa se mi pohybovala, ale
nevycházela z nich žádná slova.
Rider ke mně vzhlédl, oči
vytřeštěné. Zvedl ruce. Pokrývala
mu je stejná tmavá tekutina.
Zakymácela jsem se a přitiskla si
dlaň na pusu. Hrůza do mě napálila
silou splašeného vlaku a srazila mě.
Hlavou mi vířilo na tisíc myšlenek,
zatímco jsem se rozhlížela. Lidé se
shromažďovali, vycházeli z blízkých
domů. Někdo brečel. Studený
vzduch pořád protínaly výkřiky.
Všechno se kolem nás řítilo, ale
zároveň všechno ztuhlo.
Musela jsem sehnat pomoc.
Potřebovali jsme pomoc. Věděla
jsem, co mám dělat. Sáhla jsem
po telefonu, když jsem uslyšela
houkat sirény. Pomoc už byla
na cestě. Otočila jsem se zpátky
a Jayden teď ležel na zádech.
Věděla jsem, že se nepohnul sám,
protože jsem spatřila jeho oči. Už
jsem jednou takové oči viděla.
Zíraly do prázdna, kalné a slepé.
Rider se dotýkal Jaydenova krku
a vrtěl hlavou. Ti dva se mi
rozmlžili. Prošla jsem trhaným
krokem kolem Jaydenových
nepohyblivých nohou. Klekla jsem si
– spadla na kolena vedle Ridera.
Položila jsem mu třesoucí se ruku
na paži. Škubl sebou a zadíval se
na mě.
Někdo zařval a malý hlouček lidí
se rozdělil, jak se jím prodírala
vysoká postava. Rider vyskočil
na nohy, když Hector klopýtl
a zastavil se.
O krok ustoupil a pak se sehnul,
rukama se zapřel o kolena. „Ne. Ne.
Ne. To není můj… Ne.“
Vzápětí Hector vyrazil vpřed.
Rider ho objal kolem pasu.
„Nechceš to vidět, kámo.
Nechceš…“
„To je můj brácha?“ Mlátil sebou,
aby se dostal kolem Ridera, a hlas
mu přeskakoval. „Člověče, je to můj
brácha?“
Rider se zapřel a držel Hectora
zpátky, zatímco ten dál řval. „Je to
můj bráška?“ Pořád dokola se ptal
a pokaždé to bylo jako slyšet
třesknout ty výstřely. „Ach, kámo,
ne. Ne. NE! To není Jayden. Není to
on. To na zemi není on!“
Srdce se mi sevřelo. Houkání
sirén se blížilo a pohltilo všechno
kromě Hectorova zlomeného,
zoufalého hlasu, zvuku absolutně
zlomeného srdce.
Červená. Modrá. Červená. Modrá.
O pár hodin později jsem pořád
viděla to modro-červené blýskání,
točící se světla. Nezáleželo na tom,
jestli mám oči otevřené, nebo
zavřené. Pořád jsem je mohla vidět
a stejně tak moře modrých
uniforem, které zaplavilo ulici
a parkoviště.
Všechno splynulo ve změť otázek
a obličejů a nevím, kolik času
uplynulo. Policie mi pokládala
otázky, na něž jsem nedokázala
odpovědět. Potom se mě na totéž
ptali dva muži v oblecích. Oddělili
mě od Ridera, nejdřív záchranáři,
pak policajti. Dav zhoustl a trvalo
mi věčnost, než jsem se dostala
zpátky ke svému autu a našla svou
tašku. Snažila jsem se zavolat
Riderovi, ale ruce se mi strašně
třásly.
On mě však našel, vypletl se
z davu. Vykřikla jsem, když jsem ho
uviděla, a on se přiblížil, aby se mě
dotkl. Zvedl ruce k mému obličeji,
ale zarazil se.
 „Musím zůstat s Hectorem,“ řekl.
„Jeď domů a zůstaň tam.“
„Ale…“
„Prosím, prostě se dostaň odsud.
Prosím,“ zopakoval. Z obličeje mu
vyprchala všechna barva. „Ztrať se
odsud. Jeď domů a zůstaň tam,
dobrá? Zavolám ti, až budu moct.“
Srdce mi v hrudi silně bušilo.
„Nechci tě opustit. Ne právě teď…“
Začala jsem se dívat doleva, kde
roztáhli žlutou pásku. „Já…“
„Nedívej se. Bože, stejně už je
na to pozdě, ale nedívej se tam.“
Posunul se, aby mi bránil
ve výhledu. „Prosím, Mallory.
Prosím, odjeď odsud.“
 To bylo to poslední, co bych
chtěla udělat, ale on žadonil, a já
jsem nikdy dřív neslyšela Ridera
žadonit, dokonce ani když se
zhroutil pod pěstmi pana Henryho.
Tak jsem přikývla a Rider mě
políbil. Byl to tvrdý, skoro hrubý
polibek, chutnal po zlosti a strachu.
Když odešel, toužila jsem jít za ním.
Místo toho jsem nasedla do auta
a jela domů, jak mě prosil. Otupělá
jsem zaparkovala a popadla svou
tašku. Připadala jsem si, jako bych
se brodila pískem. Vešla jsem
do domu a cukla sebou, když jsem
uslyšela povědomé, obyčejné
zvuky.
 Carl ve studovně po mé levé ruce
telefonoval. Tu a tam se uchechtl.
Žil. V kuchyni jsem slyšela téct
vodu.
„Mallory?“ zavolala Rosa.
„Neodepsala jsi mi na zprávu. Přijde
Rider na večeři?“
Z hrdla se mi vydral suchý, sotva
slyšitelný smích. Rosa se snažila.
Opravdu ano, ale Rider na večeři
nepřijde. Neodpověděla jsem.
Vlekla jsem se po schodech nahoru.
Slyšela jsem, jak na mě Rosa znovu
volá, ale šla jsem dál.
Zastavila jsem se uprostřed
svého pokoje a pomalu se otáčela.
Viděla jsem všechno, ale
ve skutečnosti jsem neviděla nic.
Posadila jsem se na okraj postele,
přinutila se zhluboka dýchat
a otírala ruce o stehna.
Přitiskla jsem si dlaně k obličeji,
zakryla si oči a otevřela ústa.
Křičela jsem, ale žádný zvuk ze mě
nevycházel. Přesto to bolelo,
drásalo mi to hrdlo.
Snažila jsem se pochopit, co se to
právě stalo, ale nedokázala jsem
myslet na nic jiného, než jak druhý
den ve škole za mnou přišel Jayden
k mé skříňce. Jak zatahal Paige
za cop a nazval ji Katniss z ghetta
a jak se mnou mluvil, jako bychom
se znali už roky. Říkal, že má teď
jiné cíle a že konečně začal
poslouchat svého bráchu a Ridera.
Myslela jsem na Jaydena, jak seděl
v autě ten první den ve škole.
Mohla jsem slyšet jeho smích,
a kdybych se zhluboka nadechla,
byla jsem si jistá, že bych dokázala
zachytit ten zemitý pach, který
na něm ulpíval.
Nic z toho už nikdy neuvidím,
neuslyším a neucítím.
Byl pryč. Navždy.
Nerozuměla jsem tomu.
„Ježíši,“ zašeptala jsem.
„Mallory?“ Rosin hlas se ozval
blíž, na vrcholu schodiště.
„Neodpověděla jsi mi…“ Objevila se
ve dveřích a vykulila oči. „Mallory!“
Vběhla do pokoje. „Proboha, co se
stalo?“
Okamžik jsem na ni zírala, než
jsem odvrátila pohled. Odtrhla jsem
ruce od nohou. Punčocháče jsem
měla špinavé, nasáklé něčím tmavě
červeným. „Ach, bože…“ Musela
jsem klečet v Jaydenově… Převrátil
se mi žaludek.
„Mallory.“ Studenými prsty mě
chytila za bradu a zvedla mi hlavu.
„Co se ti stalo? Co máš s obličejem?
Jsi v pořádku?“
Někde ve vzdáleném koutě mysli
jsem si uvědomila, že takhle
vyděšenou jsem Rosu ještě
neslyšela. Vždycky bývala tak klidná
a soustředěná. Vždycky nad věcí.
Teď se mě dotýkala, uhlazovala mi
vlasy z obličeje a její hlas zněl tak,
jak jsem se já cítila uvnitř.
Vymknutá kontrole.
„Mluv se mnou, zlato.“ Klekla si,
popadla mě za ruce a otočila je.
Pokožku jsem měla rozedranou
a zarudlou. „Pověz mi, co se stalo.“
Zavrtěla jsem hlavou. Fyzická
bolest nebyla ničím. „Já… Jayden je
mrtvý.“
„Cože?“ Rosa zamrkala a teprve
tehdy jsem si uvědomila, že
Jaydena neznala, ne podle jména.
„Co to říkáš?“
 Zadívala jsem se do jejích
tmavých očí a slova ze mě
vytryskla. „Zastřelili ho. Šel
po parkovišti a oni zastavili v autě
a prostě… prostě na něj vystřelili…
Zastřelili ho. Stál tam a vzápětí byl
mrtvý.“ Zavrtěla jsem hlavou.
„Nechápu to. Prostě přijeli a začali
střílet. Je mu… bylo mu teprve
patnáct, Roso. Byl to…“
„Proboha.“ Pohladila mě
po pažích. Uplynula chvíle, než
znovu promluvila. „Jak jsi přišla
k tomuhle?“ zeptala se a zvedla
moje ruce.
„Rider. On… mě srazil k zemi.“
Zadívala jsem se na odřené dlaně.
„Sklouzla jsem rukama po asfaltu.“
Polkla jsem a zírala na jasně
červené škrábance. „Kolem létaly
kousky štěrku.“
„Byla jsi s Riderem? Kde je teď
on?“
Zavrtěla jsem hlavou. „Je
s Hectorem. To je… Jaydenův
bratr.“
Rosa mě jemně vytáhla na nohy.
„Kde jste byli?“
Když jsem jí to řekla, sevřela
čelist. Odvedla mě do koupelny
a pustila kohoutek. Přiměla mě se
posadit a tiše mi čistila ruce
a tváře, podobně jako jsem já
ošetřovala Riderovy rány ten den,
kdy přišel poprvé k nám domů.
Stejní lidi, kteří tenkrát ublížili
Riderovi, teď s největší
pravděpodobností spáchali i tohle…
Zabili Jaydena.
Peroxid štípal, ale seděla jsem
a nehýbala se. V jednu chvíli strčil
hlavu do koupelny Carl, Rosa na něj
však mávla, ať jde pryč. Když byla
hotová, posbírala vatové polštářky
a vyhodila je do koše.
Znovu si přede mě klekla. „Co
kdyby ses umyla? Punčocháče hoď
na chodbu. Vyhodím je.“
Přikývla jsem.
Zadívala se mi do očí a pevně mě
objala. „Je mi líto tvého kamaráda
a že sis tím musela projít.“ Odtáhla
se, ale nechala ruce na mých
ramenou. „Je mi to opravdu moc
líto.“
Spodní ret se mi zachvěl.
Rosa ze mě nespouštěla oči, ani
když se zvedla. Poprvé jsem slyšela,
jak se jí třese hlas. „Tohle… tohle je
důvod, proč Carl nechtěl, aby ses
dala dohromady s Riderem. Tohle
je ten důvod.“
 31. kapitola
Zatímco jsem se sprchovala a rychle
se převlékala, Rosina slova se mi
honila hlavou. Tepláky mi odíraly
kůži na levém koleni, ale nevšímala
jsem si toho a vešla do svého
pokoje. Rozepnula jsem boční
kapsu na batohu a snažila se
zavolat Riderovi.
Nezvedl to.
Tak jsem mu napsala zprávu: Jsi
v pořádku? Esemeska odešla
a přišlo mi potvrzení, že byla
doručena. Čekala jsem. Žádná
odpověď. Pootočila jsem se
a odhrnula si vlhké vlasy z obličeje.
Neměla jsem Ridera opouštět. Měla
jsem s ním zůstat – i s Hectorem.
Nemohla jsem ani jednomu z nich
pomoct, ale mohla jsem tam být
pro ně.
Místo toho jsem odjela.
Udělala jsem, co mi řekl, jako
vždycky. Odjela jsem. Nebyla jsem
si jistá, jestli to bylo správné, nebo
špatné. Pohlédla jsem na telefon
a začala volat Ainsley, ale zarazila
jsem se. Nevěděla jsem, jak jí říct,
co se stalo, zejména vzhledem
k tomu všemu, čím si sama
prochází.
Posadila jsem se na postel
a nehýbala se. Minuty přecházely
v hodiny. Obloha za oknem
ztmavla. Ležela jsem s telefonem
nablízku. Hlavu jsem měla zvláštně
prázdnou až na tiché bzučení,
podobně jako když bývám
nachlazená. Musela jsem usnout,
protože když jsem zamrkala,
žaluziemi do pokoje pronikaly
sluneční paprsky. Tančily v nich
malé částečky prachu. V ústech
jsem měla sucho. Posadila jsem se
a odvrátila pohled. Hleděla jsem
na zavřené dveře. Věděla jsem, že
jsem je včera nechala otevřené. Pár
minut jsem si nemohla přesně
vzpomenout, proč mám tak strašně
sevřený žaludek.
 Jayden.
Trhla jsem sebou, otočila se
a prohledávala postel, abych našla
telefon. Tady! Mezi polštáři. Vytáhla
jsem ho a klepla na displej. Žádné
zmeškané hovory ani zprávy.
Hleděla jsem na mobil
a namlouvala si, že mi Rider
nenapsal ani nezavolal, protože byl
s Hectorem. Starat se o mě není
teď jeho priorita. Rozuměla jsem
tomu, ale vnitřnosti mi stahoval
strach a dělalo se mi zle. Rider je
v pořádku. Není důvod, aby nebyl.
Strach se však proměnil
v nesnesitelnou hrůzu.
Shodila jsem nohy z postele
a utíkala do chodby a do koupelny.
Zavřela jsem za sebou dveře,
dopadla na kolena a dávila. Jenže
ze mě nic nevyšlo. Dávila jsem
jenom na sucho, dokud mě nebolela
žebra. Seděla jsem tam a ztěžka
dýchala.
Pomalu a v bolestech jsem vstala
a popadla zubní kartáček. Pustila
jsem vodu, vyčistila si zuby a omyla
obličej. Jakmile mi dopadly mýdlo
a horká voda na tváře, cukla jsem
sebou. Když jsem vzhlédla, uviděla
jsem svůj odraz. Obličej mi
pokrývaly malé jizvičky. Pod očima
se mi udělaly tmavé stíny. Vlasy
byly pořád ještě trochu vlhké, jak
jsem na nich spala, a v té chvíli
měly barvu vína a trčely všemi
směry. Odtáhla jsem se
od umyvadla a vrátila se do svého
pokoje. Každý krok mi trval
neuvěřitelně dlouho.
Nic… nic jako by nebylo skutečné.
Znovu jsem zvedla telefon.
„Mallory?“ zavolal na mě Carl
z přízemí. „Můžeš sejít dolů?“
Sevřela jsem mobil v ruce
a pospíšila si do přízemí. Oba seděli
v kuchyni u stolu. Zpomalila jsem
a přikročila k ostrůvku. Vypadali,
jako by v noci moc nespali. Carl měl
na sobě zmačkané šedé tričko, Rose
uniklo z culíku několik pramenů
a rámovaly její tvář jako drobné
prsty.
„Proč se neposadíš?“ navrhl Carl
laskavě. Před nimi stály hrnky
s kávou a její aroma provonělo
vzduch.
Cítila jsem, že tohle nebude
rozhovor, o který bych stála, raději
jsem proto zůstala stát.
Carl pohlédl na Rosu, než
pokračoval: „Jak se cítíš?“
Pomyslela jsem si… že to je
neuvěřitelně hloupá otázka.
„Vím, že není snadné vyrovnat se
s tím, cos viděla. Je to těžké a já
i Rosa jsme si přáli, abys nikdy nic
takového nemusela znovu zažít.“
 Znovu?
Pak mi to došlo. Jak jsem mohla
zapomenout? Mluvil o slečně Becky.
Ovšem až na ty prázdné oči se tohle
vůbec nepodobalo tomu, když jsem
našla slečnu Becky v posteli, dlouho
mrtvou a studenou na dotek.
Neznala jsem podrobnosti, ale její
smrt byla ve srovnání s Jaydenovou
klidná. Její smrt se té Jaydenově
ani omylem nepodobala.
„Víme, že zrovna teď na to není
nejvhodnější doba,“ pokračoval Carl
a já jsem zamrkala. Napadlo mě,
jestli mi neušla půlka toho, co řekl.
„Ale tenhle rozhovor nemůže
počkat.“
 „Cože?“ Zadívala jsem se
z jednoho na druhého a odložila
mobil na kuchyňský ostrůvek. „Co
nemůže počkat?“
„Rider.“ Rosa zvedla hrnek.
„Musíme si promluvit o Riderovi.“
Obočí mi vyletělo vzhůru. „Proč?“
„Myslím, že je to docela
očividné,“ konstatoval Carl
laskavým, ale pevným tónem. „Co
se stalo včera…“
„Nemělo s Riderem nic
společného,“ přerušila jsem ho.
Carl se zatvářil překvapeně, ale
zvážněl tak rychle, že jsem si
nebyla jistá, jestli jsem to fakt
viděla. „S tím nemůžu souhlasit.“
 „My oba,“ připojila se Rosa.
„Kdyby nebylo Ridera, nikdy by ses
v takové čtvrti neocitla.“
„Co je na té čtvrti špatného?“
dožadovala jsem se. Carl zvedl
obočí. „No, není nejlepší – není to
Pointe nebo čtvrť, kde bydlí Ainsley,
ale není to ani nejhorší část města.“
„Není to dobré místo, Mallory.“
Carl sevřel v dlaních hrnek. „Vím,
žes neviděla moc velký kus tohoto
města, ale my ano. My…“
„Viděla jsem, co nejhoršího může
tohle město nabídnout, a nemá to
sakra nic společného s tím, kde kdo
bydlí.“ Projela mnou zlost, jasná
jako slunce, a jen neurčitě jsem si
uvědomovala, že jsem se ani
jednou nezakoktala, zatímco jsem
mluvila. Byla jsem – moc naštvaná,
než aby mi na tom záleželo.
„Mallory,“ varovala mě Rosa. „Jak
to mluvíš?“
„Jak mluvím? Viděla jsem, jak
někoho zastřelili…“ Hlas se mi
zlomil. „Včera jsem viděla umřít
kamaráda a vy z toho obviňujete
Ridera?“
„Neobviňujeme Ridera,“ bránil se
Carl. „Zkrátka si myslíme, že právě
teď není pro tebe nejlepší se s ním
kamarádit.“
„Nejsem jeho kamarádka.“
Sbalila jsem ruce do pěstí. „On je
můj kluk.“
Carl si pro sebe něco tiše
zamumlal a sevřel si kořen nosu.
„Mallory…“
„Co je? Víš, že je můj kluk.“
„Ano, ale…“ Podíval se bezmocně
na Rosu.
„Hele, zlatíčko, ze všech lidí
zrovna my nejsme ti, co by někoho
soudili, ale Rider není z toho okruhu
lidí, s kterými bys měla být
zapletená.“ Rosa odložila hrnek
stranou. „To se ti snažíme
vysvětlit.“
Ohromeně jsem na ni zírala.
„O jakém ‚okruhu lidí‘ to mluvíš?“
„O lidech, co nemají budoucnost.
O takových, kterým ani nezáleží
na tom, že žádnou budoucnost
neplánují.“ Carlův hlas ztvrdl a já
sebou trhla. Tak tohle si o Riderovi
myslí? „O takových, kteří tě vezmou
do zatracené čtvrti, kde se střílí
patnáctileté děti na ulici.“
Spadla mi brada.
„Carle.“ Rosa natáhla ruku
a položila mu ji na paži.
„Ne. Důvěřujeme tobě, že se
rozhoduješ rozumně, ale
nedůvěřujeme jemu. Byli jsme
ohledně téhle věci s Riderem dost
tolerantní, protože víme, co pro
tebe znamenal, ale je třeba za vším
udělat tlustou čáru.“ Tváře měl
temně rudé. „Mohla jsi včera přijít
k úrazu, nebo i hůř. To nemůžeme
připustit a já si tímhle nebudu
procházet znovu.“
„Není to jeho vina!“ zařvala jsem.
Rosa zamrkala, překvapila jsem
ji. Za čtyři roky, co s nimi žiju, jsem
nikdy nezvedla hlas, ani jim
neodmlouvala. „Víme, že to není
jeho chyba, Mallory, ale tím se
nemění, co se stalo.“
„Fajn, tak si promluvme o panu
Starkovi.“ Carlovi se zablýsklo
v očích. „Co má v plánu dělat
po maturitě – jestli teda
odmaturuje? Stříkat auta po zbytek
života?“
 Tváře mi hořely. „Co je na tom
špatného, kdyby si to vybral? Je
dobrý v tom, co dělá. A je chytrý.“
Měla jsem chuť něco vzít a hodit
tím. Nejenom kvůli tomu, co jsem
slyšela, ale protože Rider opravdu
působil na lidi takovým dojmem.
Na každého. Že se o nic nestará.
Jenže to nebyla pravda. Teď jsem
byla… naštvaná na ně i na něho.
„Rider má budoucnost.“
„Poflakuje se s lidmi, kteří…“
Rosa mu sevřela paži a zastavila
ho. Carl větu nedokončil a vypadal,
jako by chtěl rozhodit rukama.
„Nesnažím se tě naštvat, Mallory,
ale není dobrý…“
 „Neříkej to.“ Zvedla jsem ruku
a prst se mi třásl, když jsem jím
na ně ukázala. „Dohlédl včera
na to, abych byla v bezpečí, a byl
tady pro mě, než jste věděli, že
vůbec existuju. Byl jediný, koho
jsem měla, a jen proto, že je Rider
přesvědčený, že vysoká škola není
pro něj, si myslíte, že není dost
dobrý?“
„Mallory.“ Carl vytřeštil oči. „Vím,
že se Rider o tebe staral. Vím, co
pro tebe udělal, a neshazuju to, ale
tím se nemění, co se včera stalo.
Tady nejde jen o vaši společnou
minulost nebo o vysokou školu.
Znám ten typ lidí, se kterými tráví
čas. Vím, jak ty příběhy končí.“
Nedokázala jsem teď přestat.
Odletělo mi víko a potlačované
emoce se ze mě řítily. Všechno, co
se seběhlo včera, všechno, co se
odehrálo za posledních pár měsíců,
za poslední čtyři roky – za celý
život. V očích mě pálily slzy. „Rider
je dobrý člověk. A Hector taky.
A taky – Jayden taky byl. To, že
nemají dost peněz nebo nebydlí
v domě jako tenhle, z nich nedělá
špatné lidi.“
„To my víme.“ Rosa vstala
a potřásla hlavou. „Ani já, ani Carl
nepocházíme z bohatých rodin. To
dobře víš. S penězi to nemá nic
společného.“
„Tak s čím?“
„Není pro tebe dobrý,“ zopakoval
Carl.
„Proč?“ Můj hlas zněl ostře i mým
vlastním uším. „Protože
nesouhlasím se vším, co říkáte?
Z toho ho obviňujete?“
„Protože když jsi byla s ním,
viděla jsi, jak někoho zastřelili,
viděla jsi někoho umřít!“ Carlův hlas
byl ostrý jako břitva.
„To není jeho vina!“
„Dokážeš udělat lepší rozhodnutí,
Mallory. Rozumnější rozhodnutí,“
dohadoval se se mnou. „Máš před
sebou celý život, dokonalé
příležitosti ti leží u nohou.
Nezahazuj to. Nezahazuj všechno,
protože děláš chybu.“
Ztuhla jsem. V žádném případě
jsem nepovažovala Ridera
za chybu, ale bože, bylo jasné, že
budu dělat chyby. Stane se to.
Nejsem dokonalá.
Nejsem dokonalá.
Něco hluboko uvnitř mě se
sepnulo. Rosa a Carl věděli, že
mám do dokonalosti daleko. Museli
vědět, že budu dělat chyby. Že je
potřebuju dělat. Být pro ně
dokonalá už pro mě nebylo tak
důležité, protože jsem taková
nemohla být. Narovnala jsem
ramena. „Jestli se z toho stane
chyba, potom… potom se s tím
musím smířit.“
Carl se zadíval stranou a promnul
si dlaní obličej. „S Marquette
bychom takovýhle rozhovor nikdy
vést nemuseli.“
Ohromeně jsem otevřela ústa
a prudce ustoupila. Zaplavila mě
bolest a zadusila můj hněv, jako
když vítr uhasí plamen. Za čtyři roky
jsem ani jednou neslyšela, že by
řekli něco takového, alespoň ne
mně do tváře.
„Carle,“ vydechla Rosa.
„Nežádala jsem…“ Krátce jsem se
nadechla. „Nejsem ona. A nikdy
nebudu.“
Sklonil ruku a pak stočil hlavu
k místu, kde jsem stála. Barva se
mu vytratila z tváře. V okamžiku mu
oči zaplavila lítost. „Mallory…“
„Nebudu dělat stejná rozhodnutí
jako ona,“ prohlásila jsem
s třesoucíma se rukama. Všechno
ze mě muselo ven. „Nechci strávit
zbytek života v laboratoři. Nechci
dělat nic společného s medicínou.
Nejsem dokonalá jako ona. A ani
nechci být.“
Rosa si přitiskla ruku na hrudník.
„Zlatíčko, my…“
Skončila jsem.
Ten rozhovor pro mě skončil a ani
jsem neměla slova, abych jim to
oznámila. Nestála jsem teď o další
lekci. Nepotřebovala jsem od nich
slyšet nic dalšího. Potřebovala jsem
být s Riderem – být s ním kvůli
němu, jako on byl tolikrát
v minulosti se mnou, když jsem ho
potřebovala. Tak to bylo správné.
Teď bylo na mně, abych se
postarala o něj a byla pro něj silná.
Musím být silná, aby se on mohl
trochu zhroutit. Já se nesesypu
a nebudu se spoléhat na nikoho, že
mě dá zase dohromady.
Byla jsem rozhodnutá.
Otočila jsem se, vyběhla
z kuchyně a po schodech nahoru.
Zabouchla jsem za sebou dveře
od pokoje a shodila ze sebe volné
tričko. Otevřela jsem šatník
a přehrabovala se v něm, dokud
jsem nenašla podprsenku a tílko.
Popadla jsem mikinu a hodila si ji
přes hlavu. Vlasy jsem stáhla
do volného uzlu a přešla k posteli.
Mobil jsem strčila do tašky, hodila si
ji přes rameno a otočila se. Cestou
z pokoje jsem vytahovala klíčky
od auta.
Schody jsem brala po dvou,
a když jsem seběhla do chodby,
objevila se Rosa. „Nemyslel to tak.“
„Na tom nezáleží.“ Šla jsem
přímo ke dveřím.
 Následovala mě. „Kam jdeš?“
„Ven,“ odsekla jsem s bušícím
srdcem.
„Mallory…“
Otevřela jsem dveře, zastavila se
v nich a otočila se k ní. „Musím teď
být s ním. Hector a Jayden jsou
po něj jako bratři.“ Zavanul kolem
mě studený vzduch a vlétl až
do domu. „Musím jít.“
„Nemůžeš…“
„Musím jít.“ Sevřela jsem kliku,
když jsem zahlédla Carla. „Jedu
za ním.“
A přesně to jsem udělala.
Odešla jsem z domu, i když jsem
věděla, že s tím Carl a Rosa
nesouhlasí a že budu mít malér.
Věděla jsem, že je zklamu.
Že už jsem je zklamala.
Znovu jsem zkusila Riderovi zavolat,
ale hovor spadl přímo do hlasové
schránky a zpráva, kterou jsem
odeslala, zůstala nedoručená.
Věděla jsem, že to pravděpodobně
znamená, že má vypnutý telefon.
Snažila jsem se kvůli tomu moc
nevyšilovat, protože už tak jsem
byla dost nervózní vinou Carla
a Rosy. S Marquette bychom
takovýhle rozhovor nikdy vést
nemuseli.
Bože.
Ježíši, to zabolelo. Hodně. Ale
také mě bolelo, jak pohlíží
na Ridera, a dokonce i Hectora
a Jaydena. Nikdy bych to do nich
neřekla, že budou takoví. Byla jsem
tak rozzlobená, tak zklamaná, že
mě bolely klouby na prstech, jak
pevně jsem svírala volant.
Teď nemůžu myslet na Carla
a Rosu. S tím se vypořádám, až se
vrátím domů, a bude to hodně
obtížné, protože jsem věděla, že to,
co dělám, je správné.
A taky špatné.
Jako první jsem zajela k paní
Lunové. Našla jsem volné místo asi
o dva bloky dál a běžela k domu
proti ostrému větru, který se hnal
ulicí. Uviděla jsem Hectorův Escort.
Na schodech domů, kolem kterých
jsem probíhala, seděli lidé v teplých
bundách a čepicích. Vydala jsem se
k hlavním dveřím. Podzimní věnec
na dveřích byl vyměněn za zelené
jmelí.
Zaplavila mě nová vlna zlosti,
když jsem si vzpomněla, co mi Rider
říkal o zaměstnancích školy. Že když
uvidí určitou adresu, ani se
o žádnou vstřícnost nesnaží. Nikdy
mě nenapadlo, že Carl a Rosa
budou stejní.
Zatímco jsem klepala na dveře,
uslyšela jsem v dálce sirény, což mi
připomnělo včerejší události.
Po zádech mi přeběhl mráz.
Uslyšela jsem zevnitř těžké kroky
a napjala se. Dveře se prudce
otevřely a v nich stál vysoký starší
muž. Prohlédl si mě a zamračil se.
„Kdo jsi?“
„Hledám…“
Za ním se objevil další chlápek.
Poznala jsem ho ze včerejška. Byl
v tom domě, ale neznala jsem jeho
jméno. „Ty jsi Riderova holka.“
Odstrčil toho druhého muže
stranou. „Hledáš ho?“
Přikývla jsem. „Je… tady?“
„Jo. Nahoře. Naposledy jsem ho
viděl v podkroví.“ Ustoupil stranou
a pustil mě dovnitř. Ztěžka jsem
polkla a rozhlédla se. V obýváku
bylo plno lidí. Podívala jsem se
zpátky na toho chlápka. „Jaydena je
mi líto. Já…“
Zavřel dveře a oči se mu zaleskly.
„To jim jen tak neprojde. Ach, ne.
Rozhodně jim neprojde, že prolili
naši krev,“ slíbil a já jsem se
zachvěla. Druhý muž zavrtěl hlavou.
Ten, který byl zřejmě z rodiny,
ukázal ke schodišti. „Je tam trochu
narváno.“
Napadlo mě, že to je zvláštní,
protože i když jsem v podkroví
nebyla, měla jsem dojem, že je tam
dost místa. Otočila jsem se
a zamířila nahoru. Minula jsem
vysokou tmavovlasou ženu, která si
otírala tváře. Paní Lunovou jsem
neviděla, ale pomyslela jsem na to,
co jí Jayden povídal tehdy, když
jsem tu byla poprvé. Že bez něj
nebude vědět, co si počít, že bez
něj bude ztracená. Sevřela se mi
hruď. V prvním patře jsem prošla
kolem několika otevřených dveří.
Nedívala jsem se dovnitř, protože
jsem nechtěla vědět, jestli některý
z těch pokojů nepatřil Jaydenovi.
Nemohla bych to vidět – vidět jeho
věci. Prošla jsem kolem Riderovy
ložnice.
Na konci chodby jsem otevřela
dveře. Úzké schodiště bylo matně
osvětlené a cítila jsem zatuchlý
zemitý pach, který jsem si
spojovala s Jaydenem. Držela jsem
se zábradlí a vystoupala nahoru,
na vrchol schodiště.
Zaprášenými okny podkroví se
dovnitř probojovaly sluneční
paprsky a osvětlovaly místnost
natolik, že i bez rozsvícených lamp
jsem mohla dobře vidět.
A viděla jsem.
Viděla jsem matrace
a nahromaděné polštáře.
Viděla jsem kartový stolek plný
láhví a plechovek od koly. A na tom
stolku Riderův mobil.
Byla tu i televize, ale nebyla
zapnutá.
A spatřila jsem pohovku.
Srdce se mi zastavilo a sletělo
k zemi. Sletělo jako hvězdy padající
z oblohy. Pootevřela jsem rty a tiše
se nadechla. Našla jsem Ridera.
Spal s hlavou na opěradle pohovky.
Nebyl sám.
Batoh mi sklouzl z ramene a se
zaduněním dopadl na podlahu.
Byla s ním Paige, schoulená
na gauči vedle něj.
 32. kapitola
Pád mého batohu je sice
neprobudil, Paige se ale zavrtěla.
Schoulila se ještě víc a přitiskla se
k Riderovi. Jako by mě někdo praštil
do žaludku.
Nemohla jsem uvěřit tomu, co
jsem viděla.
Snad posté za posledních
čtyřiadvacet hodin jsem byla
absolutně ohromená a můj mozek
měl obtíže pochopit, co se to děje.
Otevřela jsem ústa, ale jak jsem
na ty dva zírala, zaplavil mě
sklíčený pocit. Pohledem jsem
střelila ke stolku, kde ležel Riderův
telefon. Neodpověděl na mé volání
ani na zprávy. Věřila jsem, že je to
kvůli tomu, že je s Hectorem. Bolest
v žaludku sílila.
Vzpomněla jsem si na slova toho
chlapa v přízemí. Je tam trochu
narváno. Teď jsem chápala, co tím
myslel. Proboha. Píchlo mě
na hrudi, ta bolest byla tak
skutečná. Jako by mi hrudník praskl.
Asi jsem hrozná, ale v té chvíli
jsem na Jaydena nemyslela.
Vzpomínala jsem na ten čas, který
jsme s Riderem strávili sami, než
jsme vyšli ven z toho domu. Jak mě
držel. Jak mě líbal. Dotýkal se mě.
A teď je tady s ní? Usnuli spolu?
 Musím odsud vypadnout.
Zvedla jsem batoh a rychle se
otočila. Lezla jsem po schodech
dolů a škubla sebou, kdykoli prkna
zavrzala. Musím se odsud dostat,
než se Rider probudí, protože… Teď
jsem tomu nemohla čelit.
Tiše jsem za sebou zavřela dveře
od podkroví a myslela jen na to,
abych odsud vypadla ven. A co pak?
Nevěděla jsem. Nemohla jsem jet
domů. Ještě ne. Nevěděla jsem, co
mám dělat. Byla jsem v půlce
chodby, když se otevřely dveře.
Vyšel z nich Hector a prohraboval
si vlasy. Trhl sebou, když mě uviděl.
„Ahoj,“ vydechl zastřeným hlasem
a spustil ruku. „Nevěděl jsem, že jsi
tady.“
Ohlédla jsem se a pak se
soustředila na Hectora. Uzavřela
jsem v sobě vír syrových emocí.
„Já… hm, stavila jsem se… Chtěla
jsem vědět, jak na tom Rider a ty
jste. Je mi to moc líto… Jaydena.“
„Mně taky.“ Na okamžik zavřel
krví podlité oči. „Víš, co je strašný?
Nejsem… Nepřekvapilo mě to, víš?
Dokonce ani potom, co se stalo
s naším bratrancem, mě to
nepřekvapilo. Snažil se změnit.
Najít si práci, ale… bylo už moc
pozdě. Zabředl moc hluboko.
Zapletl se s lidma, s kterejma si
nemůžeš zahrávat. Myslel jsem…
Ani nevím, co jsem si myslel.“
Nevěděla jsem, co říct, a myslím,
že na to ani nebylo co říct.
„On…“ Hector svěsil ramena.
„Nezasloužil si to. Je mi fuk, kolik
prachů dlužil.“
„Ne,“ zašeptala jsem. Pomyslela
jsem na ten den v autodílně, na to,
co Rider Jaydenovi řekl. Necháš se
zabít. Proboha, Rider měl pravdu.
„Nezasloužil.“
Zvedl ruku a podrbal se prsty
ve vlasech. „Nevěřím… ani nevěřím,
že je poldové dostanou – ty chlapy,
co střelili Jaydena.“
„Musí.“ Sevřela se mi hruď.
Odmítala jsem věřit čemukoli
jinému. „Dostanou je.“
Hector přikývl a vypadalo to, jako
by ho to stálo hodně úsilí. „Moje
abuela spí. Ona… Dali jí sedativa.“
Pořád jsem nenacházela správná
slova, ale instinktivně jsem věděla,
že tohle je jeden z těch okamžiků,
kdy žádná nejsou. V takových
chvílích záleží jen na činech,
uvědomila jsem si. Proto jsem přišla
utěšovat Ridera. Zkrátka tu pro něj
být.
Akorát že na to už měl očividně
někoho jiného.
Přistoupila jsem blíž a udělala to
jediné, co jsem opravdu mohla.
Objala jsem Hectora a sevřela ho.
Nejdřív ztuhl a pak si hlasitě
vydechl. Objal mě taky.
„Děkuju,“ zašeptal ochraptělým
hlasem.
Přikývla jsem a odtáhla se.
Hector rychle několikrát zamrkal.
„Takže jsi, hm…“ Odkašlal si. „Našla
jsi Ridera?“
Hrudník se mi sevřel tak, že
hrozilo, že ztratím dech. „On spí.
Já… jsem ho nechtěla probudit.“
„Cože? Můžeme ho probudit.
Přijela jsi sem…“
„Ne. To nevadí.“ Začala jsem ho
obcházet. „Později mu zavolám.“
„Ale…“
 „Nedělej si starosti.“ Přiměla
jsem se na něj usmát, zastavila
jsem se a otočila se k němu. „Já…
na tebe budu myslet.“
Pousmál se a přikývl, než se
obrátil ke dveřím do podkroví.
Potom jsem vyběhla z domu, jak
nejrychleji jsem mohla, aniž by to
vypadalo jako úprk.
Nastartovala jsem auto, rozjela
se a… prostě jela dál. Asi o tři bloky
později mi začal zvonit telefon, ale
nepodívala jsem se na něj. Pevně
jsem sevřela volant.
Mobil zase zazvonil.
Když přestal, o pár vteřin později
zacinkal a oznámil tak příchozí
zprávu. Nepodívala jsem se na ni.
Jenom jsem jela pořád dál.
Nejezdila jsem bezcílně. O půl
hodiny později jsem se ocitla před
Ainsleyiným domem. Naštěstí mi
otevřela ona… v bavlněných
šortkách, podkolenkách a nadměrné
mikině.
Přesto v tom dokázala vypadat
roztomile.
„Ahoj, co tady…?“ Ainsley se
zarazila a prohlédla si mě. Vrhla se
vpřed, chytila mě za ruku a vtáhla
mě dovnitř. Hřejivé teplo mou
ledovou kůži sotva zasáhlo. Táhla
mě ke schodišti a zavolala: „Mami!
Je tu Mallory. Jdeme nahoru.“
 „Dobře.“ Po chvíli televize
v obýváku ztichla. „Chcete, abych
vám připravila horkou čokoládu?“
Horkou čokoládu, zopakovala
tichým pohybem úst Ainsley
a protočila panenky. „Ne, mami.
Není nám deset!“
Právě teď zněla horká čokoláda
dobře.
„Určitě?“ Hlas její mámy se ozval
blíž, když jsme byly v polovině
schodiště. „Mám ty malé
marshmallowy, které máte vy dvě
tak rády.“
„Můj bože.“ Potom hlasitěji: „Ano,
mami. Určitě nechceme.“
„Jen se ujišťuju,“ odpověděla její
máma.
„Spíš by se hodila tequila,“
zamumlala Ainsley na vrcholu
schodiště.
Její máma se objevila dole. „Co
to bylo?“
„Nic!“ Ainsley vykouzlila rychlý
úsměv, odtáhla mě do svého pokoje
a zavřela za námi dveře. „Ježíši, ta
ženská má sluch jak netopýr.
A nevím, jestli mají netopýři dobrý
sluch, ale myslím, že jo.“ Poodešla
od dveří. „Co se děje? Vypadáš,
jako bys měla chřipku nebo tak
něco.“
„Nemám chřipku.“ Upustila jsem
batoh na podlahu, přešla k její
posteli a svalila se na ni tváří dolů.
Ainsley se šourala k posteli. „Víš
to určitě? Doufám, že jo, protože
fakt nechci muset dezinfikovat svůj
přehoz na posteli.“
Zakřenila jsem se a otočila se
na bok. „Jo, jsem si jistá.“
Rozběhla se a skočila na postel,
až jsem se zhoupla. „Co se děje?
A vím, že se něco stalo, protože co
tě znám, ještě ses tu nikdy
neohlášeně neobjevila.“ Vytřeštila
oči. „Ach! Počkat. Pohádali jste se
s Riderem? Budu ho muset zmlátit?“
Hruď se mi sevřela. „Ne. Vlastně
ne.“
„Vlastně ne?“ Šťouchla mě
do nohy, když jsem neodpovídala.
„To mi nic neřekne.“
Posadila jsem se, popadla polštář
a přitáhla si ho k sobě. „Já… jsem ti
chtěla včera zavolat, ale je toho
teď na tebe moc.“
Ainsley povytáhla obočí. „Možná
oslepnu, nebo možná neoslepnu,
Mallory. To neznamená, že je toho
na mě moc.“
Pochybovačně jsem se na ni
zadívala. Mohla předstírat, jako že
je ohledně své diagnózy nad věcí,
ale pevná linka jejích rtů a pohled
v jejích očích ukazovaly něco zcela
jiného.
„Mluv se mnou,“ pobídla mě.
 Zhluboka jsem se nadechla
a všechno jí vyklopila. Začala jsem
u toho, co se včera stalo Jaydenovi,
pokračovala ranní hádkou s Carlem
a Rosou a skončila u toho, jak jsem
našla Ridera a Paige, jak spolu spí
na pohovce.
Z Ainsley tryskaly emoce skoro
stejně jako ze mě. S Jaydenem se
nikdy nesetkala, ale oči jí zaplavily
slzy. „Ježíši, bylo mu jenom… Ani
nevím, co na to říct.“ Přitiskla si
ruku na hrudník. „Jak je Hectorovi?
No, to je hloupá otázka. Jak je
tobě? Viděla jsi… No, to je taky blbá
otázka.“ Skočila ke mně a praštila
mě do paže.
 Ucukla jsem a odtáhla se. „Za co
to bylo?“
„Měla jsi mi včera zavolat!“
zakřičela šeptem. „Prožila jsi
traumatickou událost. Viděla jsi
někoho… Bože, nedokážu to ani
říct. Po tom všem, čím sis prošla, jsi
ještě viděla něco takového?“
„Nic… nic, čím jsem si prošla, se
nedá srovnat s tím, co se stalo
Jaydenovi.“ Hrdlo mě pálilo. „Je to
tak… tak nesmyslné, víš? Je mi fuk,
co udělal, nebo neudělal, nestálo to
za ztrátu života.“
„Ne,“ uznala a hřbetem ruky si
otřela slzy. „Víš, jestli policajti
zabásli toho chlapa, co to provedl?“
 Zavrtěla jsem hlavou. „Nevím.
Hector… si myslí, že to neudělají,
ale to přece musí. Všichni věděli,
že… že Braden a nějaký Jerome
po něm… šli.“
Ainsley se zachvěla. „To je
strašné.“
Pálení v krku nezesláblo, ale slzy,
které jsem měla na krajíčku,
nevyklouzly. Neplakala jsem. Bez
ohledu na cokoli. Moje slzné
kanálky byly vadné.
Já jsem byla vadná.
„Chudák Jayden.“ Objala se
pažemi kolem těla. „Chudák Hector.
Bože, nedokážu si představit, jaké
to je. Ani nechci. Víš, kdy se koná
pohřeb? Nebo je ještě moc brzy?“
„Asi je moc brzy,“ hlesla jsem
a odstrčila si pramen vlasů
z obličeje. „Nezeptala jsem se na to
Hectora, když jsem ho viděla. Určitě
to zjistím a dám ti vědět.“
Dlouho jsme ani jedna
nepromluvily. Potom si Ainsley
povzdechla. „Tak fajn. Teď ta věc
s Riderem.“
Sevření na hrudi zesílilo, jako
bych se ocitla v kleštích.
„Ani nevím, co k tomu říct.“
Zavrtěla hlavou. „Mohlo to být totiž
úplně nevinné.“
Povytáhla jsem obočí.
Ainsley sebou škubla. „Hele,
podívejme se na to na okamžik
logicky. Měli na sobě oblečení, že
jo?“
Proboha. Okamžitě jsem si
představila Paige a Ridera nahé
a chtělo se mi zvracet. „Jo, byli
oblečení.“
„To však nemusí nic znamenat.
Když jsem to dělala s Toddem,
úplně jsme se nesvlékli, takže to
mohlo být tak, že se ti dva hned
potom oblékli.“
Pomyslela jsem na to, co jsme
včera dělali s Riderem, zatímco
jsme byli oblečení. Z větší části.
Počkat. Vrátila jsem se k tomu, co
řekla Ainsley. „Ty si myslíš, že se
spolu vyspali?“
„Cože? Ne. Jen je to ten nejhorší
možný scénář. Že se v tom svém
žalu s ní vyspal.“ Hleděla na mě.
„Copak to nebylo to, co sis
myslela?“
„Já…“ Po pravdě jsem nevěděla,
co jsem si myslela. Vzhledem
k tomu, co mi Rider včera řekl, jsem
nevěřila, že spolu spali. Klesla mi
ramena. „Uviděla jsem je a zkrátka
zpanikařila. Nevím.“ Sevřela jsem
polštář. „Prostě… Obhajovala jsem
ho před Rosou a Carlem. Odešla
jsem z domu za ním – abych byla
s ním, ale on mě ani nepotřeboval.
Měl…“ Zadrhl se mi dech. „Měl
Paige a neodpovídal mi na volání
ani na zprávy. Byl s Paige, Ainsley,
a včera jsme… zašli docela daleko
a já…“ Stiskla jsem rty a odmlčela
se.
„Co?“ zašeptala.
Nechtěla jsem to říct, protože se
tím bolest na mé hrudi ještě
zhoršovala, a to mě dost vyplašilo.
Děsilo mě to, protože jsem věděla,
že to, co cítím, je dost závažné,
a kdybych to pronesla nahlas, stala
by se z toho pravda.
„Ty ho miluješ, že jo?“ zeptala se.
Pevně jsem zavřela oči a krátce
se nadechla. Včera byla pouhá
myšlenka, že se zamiluju a že jsem
zamilovaná, stejně děsivá jako
radostná. Teď byla jen jedno
z toho.
„Jo, myslím, že jo.“ Otevřela jsem
oči a setkala se s Ainsleyiným
pohledem. „Ne, nemyslím si, že ho
miluju. Vím to. Jsem do něj
zamilovaná. Myslím, že jsem do něj
zamilovaná celý život. A miluju
dospělého Ridera stejně, jako jsem
ho milovala, když jsme byli mladší.“
Pulz mi uháněl. „A to mě děsí.“
„Ani se ti nedivím,“ uznala
a povytáhla koutek rtů. „Proto jsem
úplně v pohodě s čímkoli, co se
stane s Toddem. Nemiluju ho. Ani
nevím, jaký to je pocit, ale je mi
jasné, že to musí být děsivé.“
Chvíli jsem ji pozorovala a svíravý
pocit se ve mně šířil. „Myslela jsem,
že to Rider cítí stejně.“
„Hele, moc nevyšiluj, dobře?
Nevíme, co se tam dělo. Spali
na pohovce, netulili se k sobě…“
„Ona se k němu tiskla.“ Jak jsem
to vyslovila, bylo mi z toho zle, ale
musela jsem to ze sebe dostat ven
na vzduch. „On ji nedržel ani nic
takového, ale nebyl mezi nimi volný
prostor. Žádný.“
„To pořád ještě nic neznamená.“
Povytáhla jsem obočí.
„No dobrá, bude pro to muset mít
sakra dobré vysvětlení, ale opravdu
nevíme, co se tam dělo. Paige se
kamarádí s ním i s Hectorem, je to
tak? Znala Hectorova bráchu?“
Přikývla jsem.
„Mohlo to být nevinné.“
Chtěla jsem, aby to bylo nevinné.
A částečně i nechtěla. No, nejsem
blázen? Jestli to nevinné nebylo, tak
mě to bude bolet a bude to stát
za prd, ale můj život by se vrátil
zpět k normálu. Nemusela bych si
s ničím takovým dělat starosti. Ani
s tím, co si Carl a Rosa o Riderovi
myslí. Nemusela bych za něj
bojovat.
Nemusela bych bojovat o nic.
Zkroutila jsem se, protože mi
nebylo příjemné, kam se moje
myšlenky ubírají.
Ainsley mi položila ruku na paži.
„Pokusil se ti od té doby, cos odjela,
zavolat?“
Pohlédla jsem na batoh. „Telefon
mi párkrát zvonil, ale… nepodívala
jsem se.“
Hleděla na mě, jako bych neměla
plně funkční mozek. „Měla ses
podívat, to rozhodně.“
„Pravděpodobně mi volala Rosa
nebo Carl.“ Přesto jsem sklouzla
z postele, popadla batoh a přinesla
ho zpátky na postel. Posadila jsem
se a otevřela kapsu. Klepla jsem
do displeje a zaplavilo mě zklamání.
„Není to Rider. Je to nějaké
neznámé číslo.“
„Aha.“ Ztěžka si povzdechla.
„Ať je to kdokoli, nechal mi
vzkaz. Zjistím, kdo to je.“
„Možná Carl a Rosa najali
soukromého detektiva, aby tě
našel.“
Navzdory všemu jsem se zasmála
a stiskla tlačítko do hlasové
schránky. „To by bylo přehnané…
Ach!“ Přestala jsem mluvit, protože
jsem hlas poznala.
„Co je?“ Ainsley vykulila oči
a poskakovala. „Co?“
Zavrtěla jsem hlavou, zvedla ruku
a stiskla na telefonu hlasitý
odposlech. Obě jsme jen zíraly,
když pokoj naplnil Riderův hluboký
hlas.
„Mallory, tady Rider. Volám
z Hectorova telefonu. Zapomněl
jsem, že mám skoro vybitou
baterku, tak mám zdechlej mobil.
To jsem si ani neuvědomil. Už ho
nabíjím. Sakra. Na tom nezáleží.
Řekl mi, žes tady byla. Žes byla
v podkroví. Proč jsi mě
neprobudila?“
Chvíli byla pauza a Ainsley
zamumlala: „Dobrá otázka.“
Střelila jsem po ní pohledem,
zatímco Rider pokračoval: „Kruci.
Vím proč. Mallory, zavolej mi. Zkus
tohle číslo nebo moje. Zavolej mi.“
Ozvalo se bouchnutí dveří a potom
zopakoval: „Prosím, Mallory, zavolej
mi.“
Vzkaz skončil. Obě jsme tam
seděly a hleděly na telefon.
Ainsley promluvila jako první.
„Zavoláš mu?“
„Já…“ Naděje vzrostla, sladká
a radostná ve srovnání s tím
hořkým zklamáním a rozčarováním.
„Řekl, že měl vybitý mobil. Tím se
vysvětluje, proč ti neodpovídal,“
domlouvala mi. „A nikdy dřív ti
nelhal, ne?“
Zavrtěla jsem hlavou. Měl slabou
baterku, vzpomněla jsem si teď
na to.
„A zavolal ti, očividně hned, jak
jsi odešla,“ pokračovala. „To musí
něco znamenat.“
Taky jsem si to myslela, ale
upřímně jsem nevěděla co dál.
„Zavolej mu,“ pobízela mě
Ainsley. „Dej mu šanci, aby ti to
vysvětlil.“ Když jsem se na ni
podívala, mírně se na mě usmála.
„Nejsem sice expert na lásku, ale
jestli ho miluješ, dáš mu možnost ti
to vysvětlit. A ty ho přece miluješ,
ne?“
Moje srdce křičelo ano.
„Zavolej mu.“
 33. kapitola
Nevěděla jsem, co mám dělat.
No, věděla jsem, že musím jet
domů a čelit následkům, ale co se
týkalo Ridera, neměla jsem tušení.
Chtěla jsem s ním mluvit, a zároveň
nechtěla.
Právě teď jsem neměla zájem
řešit… vztahové drama. Kluk,
kterého považoval za bratra, byl
po smrti. Nepotřeboval se zaobírat
ještě mnou a tím, co se s námi
děje.
Taky jsem se bála toho, co mi
řekne.
Děsila jsem se, co to se mnou
udělá.
Očividně mě nepotřeboval.
Trhla jsem sebou. Nenáviděla
jsem to pomyšlení, protože bylo
zlomyslné a bolelo. Zarývalo mi
drápy do hrudi, protože když nastal
čas, aby se obrátily pozice, abych tu
byla já pro něj, někdo jiný mě
předběhl. Ten pocit byl k smíchu,
ale přesně tak jsem se cítila. Tak
jsem se skutečně cítila.
Měla jsem pocit, jako bych nějak
selhala.
Když jsem se vrátila domů těsně
před večeří, předpokládala jsem, že
najdu Rosu a Carla v kuchyni
připravené se na mě vrhnout, sotva
vejdu do dveří.
Nedošlo k tomu.
Dveře knihovny byly zavřené
a slyšela jsem někoho se pohybovat
v kuchyni, zřejmě Rosu. Zastavila
jsem se u schodiště. Věděla jsem,
že bych měla jít do kuchyně,
postavit se situaci čelem a mít to už
za sebou.
Místo toho jsem vyběhla schody
a zavřela za sebou dveře od pokoje.
Vytáhla jsem telefon a odhodila
batoh na lavici u okna. Cestou
domů mi mobil zvonil. Volal mi
Rider, tentokrát ze svého telefonu.
Znovu mi zanechal vzkaz.
Vnitřnosti se mi zkroutily. Zvedla
jsem přístroj k uchu a poslouchala.
Chvíli bylo ticho a pak: „Zatraceně.“
Nic dalšího neřekl. Vzkaz skončil.
Posadila jsem se na lavici u okna
a zírala na telefon. S převracejícím
se žaludkem jsem se kousala
do rtu.
Milovala jsem Ridera.
Bože můj.
Byla jsem do něj zamilovaná.
Věděla jsem, že je to pravda. Ten
sílící nadějný pocit v mé hrudi,
kdykoli jsem ho viděla, byla láska.
Když jsem byla s ním, díky lásce
jsem dokázala zapomenout
na všechno ostatní. Kvůli lásce se
mi zadrhával dech, kdykoli se
na mě upřeně zadíval, kvůli lásce
jsem zalapala po dechu, kdykoli se
mě jen letmo dotkl. Díky lásce jsem
s ním dokázala být sama sebou,
věděla jsem, že nemusím být
dokonalá nebo že se nemusím
strachovat, co si myslí, protože mě
bral takovou, jaká jsem. A co ještě?
Láska mě děsila k smrti.
Nechtěla jsem mít zlomené srdce.
Věděla jsem, že Riderovi na mně
záleží, že mě dokonce má rád
po způsobu dětských kamarádů, ale
nevěděla jsem, jestli ke mně cítí to,
co já k němu. Protože mezi mít rád
a milovat je rozdíl. A on mi neřekl,
že je do mě zamilovaný. Řekl mi
hodně a udělal pro mě moc, ale
tahle slova neřekl nikdy. Vidět ho
s Paige mě zabolelo tak, že jsem to
sotva dokázala popsat slovy, ten
pocit byl pro mě něco nového. Bylo
mi z toho zle a cítila jsem úzkost,
jako bych zapomněla něco udělat,
ale nebylo co udělat.
Zlomené srdce musí být ještě
horší.
Nechtěla jsem ho jednoho dne
ztratit, ale, bože, existovalo tolik
způsobů, jak o někoho přijít.
Nechtěla jsem ho zklamat. Nechtěla
jsem, aby on zklamal mě.
Celá neklidná jsem vstala
od okna a přešla ke dveřím.
Zastavila jsem se před nimi. Kam
jdu? Jestli půjdu dolů, budu muset
čelit Carlovi a Rose. Tak jsem se
vrátila k posteli a…
Nečelila jsem jim.
Nezavolala jsem Riderovi.
Stejně jako ta Mallory, když jí
bylo dvanáct, jsem udělala, co jsem
uměla nejlíp.
Schovala jsem se.
Dnešek bude stát za prd.
Na nic jiného jsem nedokázala
myslet, zatímco jsem se vlekla
zadním vchodem do školy. U skříňky
mě tentokrát nepřekvapí Jayden.
Neobjeví se u oběda a nebude
flirtovat s holkami a krást jim
hranolky. Čekala jsem, že všichni
budou mluvit o tom, co se v sobotu
stalo.
Jak jsem cestou ke skříňce
stoupala po schodech, každá buňka
v těle mě bolela. Teplý svetr, co
jsem měla na sobě, nijak
nepomáhal proti chladu, který se mi
usadil hluboko v kostech. V noci
jsem skoro nezamhouřila oko
a Rosa to musela vycítit, protože
u snídaně mi jen řekla, abych se
teple oblékla, protože má sněžit.
To, že kolem událostí včerejšího
dne chodila po špičkách, místo aby
mě konfrontovala, mi tak nějak
připadalo ještě děsivější. S pocitem,
že bych potřebovala šlofíka, jsem
začala otvírat skříňku.
„Myško.“
Trhla jsem sebou a hned se
prudce otočila. Vzhlédla jsem
k Riderovi a myšlenky se mi
roztříštily.
Vypadal… vyčerpaně, jak tam tak
stál. Pod očima tmavé stíny,
rozcuchané vlasy, jako by do nich
několikrát zajel rukama. Na čelisti
mu rašilo strniště. Měla jsem
nutkání se k němu rozběhnout
a obejmout ho. Chtěla jsem ho
držet, protože když se ty oříškové
oči setkaly s mými, v jejich
hlubinách se odrážel smutek.
 Stála jsem na místě.
Rider přišel blíž a nevšímal si lidí,
kterým zkřížil cestu. „Můžeme si
promluvit?“
Srdce mi v hrudi bušilo. „Musím…“
„Musíš do třídy, já vím,“ přerušil
mě a přistoupil ještě blíž. Tak
blízko, že se naše boty dotýkaly.
„Nemohl jsem čekat do oběda.
Teda počkám, ale dej mi šanci si
s tebou promluvit.“
Otevřela jsem ústa a ani jsem
netušila, co jsem chtěla říct, jenom
mě překvapilo, co ze mě nakonec
vyšlo: „Můžeme si promluvit teď.“
„Teď?“ Obličejem se mu mihla
úleva. „Půjdeš za školu?“
 Přikývla jsem, zavřela skříňku
a otočila se k němu. Neměla jsem
páru, co dělám. Včera večer jsem
na rozhovor s ním nebyla
připravená. Nevěděla jsem jistě,
jestli jsem připravená teď, a jít
za školu byl fakt špatný nápad.
Ale udělala jsem to.
Rider mě chvíli pozoroval, jako by
mi nevěřil. Dokonce jsem nevěřila
ani sama sobě, ale vydali jsme se
ven. Šli jsme dál, chladným
vzduchem proti proudu studentů až
k mému autu. Nikdo nás nezastavil.
Nikdo se ani neohlédl. Nasedli jsme
do auta a já jsem nastartovala
a otočila vytápění naplno.
Nedovolila jsem si přemýšlet nad
tím, co dělám nebo do jakých
problémů se dostanu, kdyby škola
kontaktovala Carla nebo Rosu.
Zadívala jsem se na Ridera
a uvědomila si teprve teď, že má
na sobě jenom černé tričko
s dlouhým rukávem a džíny. Neměl
bundu. „Není ti zima?“
Prohlížel si mou tvář. „Zimu teď
vůbec nevnímám.“
Uhnula jsem pohledem, zařadila
zpátečku a vycouvala z parkovacího
místa. „Kam?“
„Můžeme jít do Hectorova domu,“
nabídl. „Nikdo tam teď není. Jsou
u jeho tety.“
 Zamyslela jsem se nad jeho
slovy. „Proč tomu nikdy neříkáš…
tvůj domov?“
Neodpověděl, a když jsem na něj
pohlédla, zíral ven z okna, čelist
stisknutou.
„Ridere,“ nedala jsem se odbýt.
„Ty… sis chtěl promluvit. Tak mluv.“
„Chtěl jsem mluvit o tom, cos
viděla včera,“ odpověděl.
Vnitřnosti se mi zauzlovaly. „Chci
nejdřív mluvit o tomhle.“
Rider hodil hlavou proti opěradlu
a uplynulo několik vteřin, než
promluvil: „Necítím… necítím se
tam jako doma, Mallory. Není to
můj domov.“
 Soustředila jsem se na cestu. „Co
to znamená? U tebe doma to
vypadá jako domov.“
„U tebe doma se můžeš cítit jako
ve svém domově. Jsi tam doma
v každé místnosti, v obýváku,
v kuchyni, ve svém pokoji,“
vysvětloval. „Já jenom spím
v jednom pokoji.“
Najednou jsem z toho měla
špatný pocit. „Paní Lunová… To
kvůli ní se tam tak cítíš?“
„Ne,“ vydechl. „Ovšem že ne –
ale jsem jenom kluk z pěstounské
péče, jeden z mnoha, které si paní
Lunová k sobě vzala. Nejsem její
vnuk. Bůh ví, že nejsem náhradou
za Jaydena. A přestože se snaží,
abych se tam cítil vítaný, budu
muset vypadnout, jakmile
odmaturuju. Nejsem její krev. Jsem
jenom další ústa, co potřebují
nasytit. Na to nesmím zapomínat.
Na to nesmím nikdy zapomenout.“
Pomyslela jsem na to, co Carl
včera řekl, a rozuměla jsem tomu
pocitu, ale nebyla jsem si jistá,
jestli Rider paní Lunovou
nepodceňuje. Nebo jestli
nepodceňuje sebe.
„O nic nejde,“ dodal.
„To není pravda.“ Zpomalila jsem
v houstnoucí dopravě a ohlédla se
na něj. Pořád hleděl z okna, prsty
jezdil po skle. Nadechla jsem se
a pak vyslovila nahlas myšlenky,
které jsem si nechávala pro sebe.
„Myslím, že si… neuvědomuješ, jak
moc na tobě Hectorovi a paní
Lunové záleží – jak moc na tobě
záleželo Jaydenovi. Myslím, že
nevěříš, že si to zasloužíš. Stejně
tak je to s tvou uměleckou prací
a s uměleckou školou – s vysokou
školou.“ Sevřela jsem volant
pevněji, protože mě naplnila jistota.
„Vzdal ses sám, než to kdokoli stihl
vzdát s tebou.“
Následovalo ticho.
Cítila jsem, že na mě Rider zírá.
Uběhla chvíle. „To je blbost a navíc
to zní k smíchu zrovna od tebe,
když jsi to se mnou vzdala včera.“
Chtěla jsem se obhajovat, ale
nemohla jsem. Ztěžka jsem polkla.
„Já vím. V tom máš pravdu, ale já
mám pravdu taky.“
„Jak je to možný?“ zeptal se
tvrdě, s výzvou v hlase.
„Protože já se vzdávám
pravidelně,“ přiznala jsem. Tváře mi
hořely, ale pokračovala jsem.
„Takže to znám.“
Hlasitě se nadechl. „Mallory…“
Zavrtěla jsem hlavou
a přemýšlela nad všemi těmi
protichůdnými emocemi, touhami
a potřebami. „Je to pravda. Dělám
to pravidelně. Ne úmyslně. Nebo
možná jo. Je… jednodušší být ze
všeho vyděšená.“
„Jak… je to možný?“ Hlas mu
změkl. „Jak to může být
jednodušší?“
Nepatrně jsem se usmála.
Najednou jsem si opravdu přála,
abych byla doma, s hlavou pod
přikrývkou. „Nemůžeš selhat, pokud
se o něco skutečně nepokusíš, ne?
To přece víš.“
Rider tiše zaklel a potom už nic
neřekl. Když jsem zastavila
na parkovišti o několik domů dál,
došlo mi, že jít si promluvit je
špatný nápad, proto jsem motor
nezhasla.
Rozlehlo se cvaknutí, jak si Rider
odepnul pás. Zadívala jsem se
na něj. „Možná bychom si měli…
promluvit později.“
„Cože?“ Zastavil se s rukou
na dveřích. „Ne. Ne potom, cos
právě řekla. Nevzdáš to, aniž by sis
se mnou vůbec promluvila. Zejména
když jsi mě v podstatě z toho
samého obvinila.“
No, sice měl pravdu, ale zaváhala
jsem.
„Jsme tady, ne? Tak si
promluvme.“
Ovládalo mě nutkání ujet zpátky
do školy nebo domů. Opravdu jsem
nemohla uvěřit, že jsem šla
za školu a seděla jsem v autě před
Riderovým domem – domem, kde
se ani necítil jako doma.
„Fajn,“ zašeptala jsem.
Rider počkal, dokud jsem
nezvedla svůj batoh a nevystoupila,
než mě následoval, skoro jako by
očekával, že mu ujedu ve chvíli, kdy
vypadne z auta. Šla jsem s ním
po chodníku a chvěla se ve větru,
který mi zvedal vlasy z ramen.
Vstoupili jsme do tichého domu
a tentokrát to tu vonělo spíš
po dýních než po jablkách. Než
jsem se mohla zastavit, ohlédla
jsem se na stěnu za pohovkou. Mezi
všemi těmi zarámovanými fotkami
jsem okamžitě uviděla Jaydena.
Byla to fotografie z Vánoc, zřejmě
loňských. Stál před stromkem
a široce se usmíval do objektivu,
zatímco před hrudí držel portorickou
vlajku.
Hrudník se mi stáhl, svíral mě, až
jsem si myslela, že se mi zastaví
srdce. Nemohla jsem uvěřit tomu,
že už není mezi námi.
Bloudila jsem pohledem
po obrázcích na stěně a uviděla je –
fotky Ridera mezi fotkami Hectora
a Jaydena, jako by patřil do rodiny.
Protože on do té rodiny patřil.
Proč to nevidí?
 Rider nezamířil do kuchyně. Šel
po schodech nahoru a já jsem ho
následovala do pokoje, kde trávil
tak málo času.
Rozsvítil. Jako první jsem
zahlédla knihu Králíček Sameťáček.
Ležela na nočním stolku. Odhodila
jsem batoh na podlahu.
Rider se posadil na židli před
uklizeným, pravděpodobně nikdy
nepoužitým stolem. „Někdy během
sobotního večera mi zdechl mobil,“
začal a já jsem se k němu pomalu
otočila. „Vzpomínáš, že jsem ti
o tom předtím říkal? Baterie byla už
jen na deseti procentech, než… než
se to seběhlo.“
 Posadila jsem se na okraj
postele.
„Neignoroval jsem tvoje volání
a měl jsem v úmyslu si půjčit něčí
telefon a zavolat ti, ale kolem mě
vládlo šílenství. Někteří kluci se
snažili všechny sehnat a jít
po Bradenovi a Jeromovi, ale já
jsem se snažil udržet Hectora
doma, protože bych nemohl…“
Odkašlal si. „Nemohl bych ztratit
i jeho.“
„Věděla jsem, že asi něco děláš.
Nevyšilovala jsem z toho, že mi
nebereš telefon. Já… jsem se tu
stavila, protože jsem tu chtěla být
pro tebe. Musela… jsem tu být pro
tebe. Proto jsem přijela.“
„Nevěděl jsem, že tu Paige
bude.“ Zadíval se mi do očí
a neuhnul. „Neměl jsem o tom
tušení. Přísahám, že jsem neměl ani
ponětí o tom, že tu bude.“ Odmlčel
se a pokrčil rameny. „Byla fakt
zničená. Paige znala Jaydena
a Hectora celý roky. Sice si lezli
s Jaydenem na nervy, ale záleželo
jim na tom druhém.“
Zavřela jsem oči. Chápala jsem
to. Opravdu jo. Představovala jsem
si, že sourozenci se dohadují přesně
jako oni. Jayden a Paige si byli
daleko bližší než Jayden a já,
a navzdory všemu mi jí bylo líto. To
však neměnilo nic na tom, jak jsem
se cítila, když jsem ji uviděla
s Riderem.
„Musela usnout až po mně,“
vysvětloval. „Předtím jsme tak
neleželi.“
„Ona… byla u tebe schoulená.
Jako byste si tak na začátku lehli,“
promluvila jsem tiše. „Vyplašilo mě
to a prostě jsem odešla. Nemohla
jsem tam zůstat.“
„Ublížilo ti to,“ konstatoval.
Sklopila jsem pohled a přikývla.
„Nečekala jsem to. Jenom jsem tu
chtěla být pro tebe.“
„Chtěl jsem tě u sebe. Opravdu,“
dodal a vstal. Sledovala jsem ho,
jak si zajel rukou do vlasů. „Chtěl
jsem tě u sebe, ale zároveň jsem
nechtěl, abys byla nablízku tomu,
co se dělo – co se mohlo stát.
Stačilo, že jsi viděla, co se stalo
Jaydenovi.“
„Tys to taky viděl.“
„Jo, ale já…“
„Žádné ale. Nebylo… Vidět to
nebylo snadné pro nikoho. Zejména
pro někoho, pro koho byl jako
bratr.“ Odstrčila jsem si vlasy
z obličeje a Rider se zastavil pár
kroků přede mnou. Nepřipadalo mi
správné se teď o tomhle bavit.
„Nechci, aby sis teď dělal starosti
kvůli nám. Jayden…“
 „By pochopil, že si to musíme
mezi sebou vyjasnit,“ přerušil mě.
„Znamenáš pro mě všechno. Hector
mě probudil a řekl mi, žes tu byla.
Kruci, zastavilo se mi srdce.
Omlouvám se. Zatraceně, Mallory,
je mi to moc líto. Než jsem usnul,
povídali jsme si o Jaydenovi. Nespal
jsem celou noc, proto jsem usnul.
Nemohl jsem spát dlouho, když jsi
dorazila. Neplánoval jsem to.
A přísahám ti, že se mezi námi nic
nestalo. Neudělal bych ti to a Paige
není hloupá.“ Přišel blíž, posadil se
na postel a natočil se tělem
ke mně. „Ví, co k tobě cítím. Asi
nám v nejbližší době nebude
blahopřát, ale ví to.“ Pousmál se
a vzápětí zase zvážněl.
Srdce se mi rozběhlo. „Co… co
ke mně cítíš?“
„Myslím, že je to docela jasný.“
„No tak řekněme, že potřebuju
podrobnější výklad.“
Zvedl řasy a zadíval se mi do očí.
„To pro tebe můžu udělat.“
„Dobře.“ Naklonila jsem se
k němu.
„Od chvíle, co jsi zmizela, jsem
na tebe nikdy nepřestal myslet.
Čtyři roky. Aspoň jsem doufal, že jsi
v dobrých rukou. Nikdy jsem
nečekal, že bys začala chodit
do stejný školy. Ani jsem si
nedovolil o tom snít. A pak k tomu
došlo a mě to smetlo. Byla jsi
stejná, jakou jsem si tě pamatoval,
ale zároveň jiná. Náznaky dívky,
kterou jsem v tobě viděl, když jsme
byli mladší, byly najednou přímo
přede mnou. Ve chvíli, kdy jsi
vyslovila moje jméno, kdy jsi mě
objala, jsem to věděl.“ Rider natáhl
ruku a sevřel mou. „Věděl jsem, že
se do tebe zamiluju, a přesně
k tomu došlo. Miluju tě, Mallory.“
Pootevřela jsem rty a nadechla
se. „Cože?“
„Miluju tě, a ne tím druhem lásky,
jakou jsme jeden k druhému cítili
jako malé děti, chápeš? Paige to ví.
Hector to taky ví. I Jayden to věděl.
Miluju tě.“
Proboha.
Ztuhla jsem, když do mě jeho
slova narazila, absorbovala jsem je,
jak cestovala dál, skrz mé
popletené myšlenky, skrz kůži
a svaly až do morku kostí.
Rider Stark mě miluje.
Zareagovala jsem bez rozmýšlení.
Vrhla jsem se na něj, pevně jsem
kolem něj omotala paže. Ani nevím,
jak jsem se ocitla na jeho klíně,
koleny obkročmo přes jeho stehna.
Nejdřív jsem ho jenom držela a on
držel mě. Chtěla jsem brečet, chtěla
jsem se smát. Toužila jsem dělat
milion různých věcí.
Toužila jsem ho políbit.
A to jsem taky udělala.
Když jsem zvedla hlavu
a naklonila se k němu, věděl, co
chci, a dopřál mi to. Jeho rty se
dotkly mých a znovu jsem se
ztratila v něm, v nás. Náš dech
splynul, naše ruce se pohybovaly.
Chtěla jsem to, toužila jsem
po ještě něčem víc.
Připadalo mi to tak správné.
V sobotu jsem nebyla připravená,
ale teď ano. Nevím, co způsobilo,
že jsem si byla tak jistá, tak
nebojácná, když jsem ještě před
dvěma dny váhala, ale ty dva dny
mi připadaly jako věčnost. Možná
za to mohly události uplynulého
víkendu – že jsem viděla, co se
stalo Jaydenovi. Že jsem spatřila
na vlastní oči, jak život vyhasne.
Něco na tom mě přimělo k chuti
do života, k prožívání. Nebo za to
mohlo to, co se stalo potom –
hádka s Carlem a Rosou, kdy jsem
akceptovala, že budu dělat chyby,
že nejsem dokonalá – že jsem ani
nemohla být. Něco na tom mě
osvobozovalo. Když jsem našla
Ridera s Paige, přinutilo mě to
uvědomit si, jak hluboké mé city
k němu jsou, místo abych se tomu
vyhýbala. Teď jsem si s ním
otevřeně o všem promluvila. Slyšet
ho říct, že mě miluje, mi rozhodně
pomohlo.
Ať už mě k tomu přivedlo cokoli,
věděla jsem v každé buňce svého
těla, že tohle právě teď, právě
tady, je to, co chci.
Políbila jsem ho a nemyslela
na to, jestli to dělám špatně, nebo
správně. Ochutnala jsem jeho rty,
dotýkala se jeho jazyka a klouzala
mu rukama po hrudi. Cítila jsem,
jak mu buší srdce. Pohnula jsem se
na něm a po kůži se mi rozběhlo
bláznivé mravenčení. Vklouzla jsem
mu rukou pod tričko, užasle jsem
bloudila dlaní po holém břiše a on
sebou celý škubl. Chtěla jsem ho
cítit, toužila jsem cítit víc.
Odtáhla jsem se a popadla lem
svého svetru. Sledoval
přimhouřenýma očima moje ruce,
a když jsem si přetáhla svetr přes
hlavu a odhodila ho, pootevřel rty.
„Kruci…“ Hlas mu zdrsněl.
„Mallory, jsi…“
„Co?“ zašeptala jsem a cítila, jak
mi tělo hoří ze dvou zcela různých
důvodů.
„Jsi nádherná.“ Sklonil pohled,
sledoval krajkový okraj podprsenky.
„Nikdy mě nenapadlo, že tě takhle
uvidím. Jsem tak zatraceně rád. Jsi
tak nádherná, Mallory.“
 Srdce se mi nadouvalo tak rychle,
až mě napadlo, že mě vynese
ke stropu.
„Ale myslím…“ Sevřel mi boky
pevněji. „Myslím, že bysme měli
přestat.“
To bylo to poslední, co bych
chtěla. Žilami mi proudila odvaha.
Přitiskla jsem se k němu boky,
a když zasténal, celá jsem se
v odpověď zachvěla. „Nechci
přestat.“
„Mallory.“ Moje jméno znělo
z jeho rtů jako modlitba i zaklení
zároveň. Vyjel mi rukama po bocích
vzhůru. „Oba toho máme za sebou
hodně. Nechci, abys toho litovala.“
 „Nebudu litovat.“ Opřela jsem se
čelem o to jeho. „Jsem připravená –
jsem připravená pro tebe.“ Sevřela
jsem v prstech jeho triko. „Chci tě.
Miluju tě. Jsem do tebe
zamilovaná.“
Nevím, co přesně z toho, co jsem
řekla, ho přesvědčilo, ale sevřel mě
v pase a vzápětí jsem ležela
na zádech pod ním a on ke mně
přilepil ústa. Tvrdě mě líbal,
omamně, a věděla jsem, co ty
polibky vyjadřují.
Rider byl taky připravený.
 34. kapitola
Všechno se zrychlilo a pak
zpomalilo.
Sundal si tričko, a i když už jsem
ho polonahého viděla, nepřipravilo
mě to na to vidět ho tak znovu. Pod
prsty jsem cítila jeho hladkou
tvrdou kůži. Jeho tělo se tak moc
lišilo od toho mého. Já jsem byla
pod jeho rukama měkká, ale zdálo
se, že je stejně v úžasu jako já.
Objevovali jsme jeden druhého.
Prohodili jsme jen pár slov, než si
stáhl džíny a já ty svoje. Z paží mi
sklouzla podprsenka.
Byla jsem nervózní a třásly se mi
ruce. Ještě nikdo ze mě tolik
neviděl, skoro všechno. Stěží jsem
potlačila nutkání se zakrýt, ale když
se svou hrudí přitiskl na mou a nic
nás neoddělovalo, přestala jsem
přemýšlet.
Pocity, nic než pocity. Na rozdíl
od minula se ve stínu báječného
žáru a nezvyklého napětí neskrývalo
hořké zrnko paniky. Sice jsem byla
nervózní a nevěděla jsem, co čekat,
ale neutopilo to vášeň ani jsem
neměla nutkání utéct. Překonala
jsem to a klouzala jsem rukama níž
spolu s těmi jeho. Naše těla se
pohybovala proti sobě, neklidná,
nedočkavá. Pohladil mě po boku,
prsty přejel po lemu kalhotek.
Zachvěla jsem se a prohnula záda.
Rider vydal zvuk, ze kterého se mi
kroutily palce u nohou.
Nalehl nade mě a opřel se
o lokty. Jak se ke mně skláněl,
hluboce a důkladně mě líbal.
Omotala jsem nohu kolem jeho.
Prsty jsem mu vjela do vlasů.
Z mých úst přesunul rty na bradu
a pak na hrdlo. Hlava se mi
zatočila, jak se dostával níž
a zanechával za sebou spalující
cestičku.
„Sakra,“ zasténal a zvedl hlavu.
Otevřela jsem oči. Cítila jsem, jak
mám báječně opuchlé rty. „Copak?“
 „My… musíme přestat.“ Zvedl se
výš a sevřel můj obličej do dlaní.
Přestat? Nechtěla jsem přestat.
Vyšel z něj drsný zvuk, očividně si
myslel totéž. „Nemám kondom.“
„Nemáš?“ Překvapilo mě to.
Opřel se čelem o moje. „Hádám,
že ty taky ne.“
Málem jsem se zasmála. „Copak
nenosí… všichni kluci kondomy
v peněžence nebo tak?“ Tváře mi
hořely, když jsem to vyslovila.
Rider se uchechtl. „Bože. Kéž by
to byla pravda. Prostě jsem neměl…
No, chápeš. Nikdy jsem tak daleko
nezašel.“
„Já vím.“ Pohladila jsem ho
po hrudi a snažila se dostat pod
kontrolu svůj dech. „Ty sis je
nekoupil, když jsi… byl s Paige?“
Zadíval se mi do očí. „Koupil.
Jednou. Nepoužili jsme je.“ Pootočil
hlavu a políbil mě do dlaně. „Fakt
jsem neplánoval, že k tomu dojde
dnes.“
„Ani já ne.“ Kousla jsem se
do rtu. Tak trochu jsem měla chuť
zapomenout na to, že nemáme
ochranu, ale to by bylo neskutečně
nezodpovědné. A taky hloupé. Být
zodpovědný stálo za prd, ale jestli
nemůžeme dělat tohle… „Můžeme…
dělat jiné věci.“
Rider zkroutil rty. „No jasně,
rozhodně můžeme dělat něco
jinýho.“
A tak jsme se vrhli na něco
jiného. Na to, co jsme začali
v sobotu. Když tentokrát vklouzl
rukou mezi moje stehna,
nezpanikařila jsem. Jak ty neznámé
a skoro zahlcující pocity ve mně
sílily, přivítala jsem je, přijala jsem
to všechno. Dotýkala jsem se ho
bez obav, že nevím, co dělat, rychle
jsem se učila, v podstatě jsem
s ním nemohla udělat nic špatně.
Jediným zvukem v pokoji, který
jsem slyšela přes bušení svého
srdce, bylo naše sténání, moje
zadýchané a jeho hlubší, drsnější.
 Když bylo po všem, byla jsem tak
nádherně a úžasně roztřesená, jak
jsem si to nikdy nedokázala
představit. Sotva bych uměla své
pocity popsat. Jako bych byla moc
těsně utažená, ale hodně dobrým
způsobem, a když se všechno to
zvláštní, omamné pnutí prolomilo,
zasáhlo mě to ve vlnách. Zdálo se,
že Rider to prožíval podobně,
protože když se svalil vedle mě,
dýchal stejně rychle a ztěžka.
Uplynula věčnost, než jsem
dokázala promluvit.
„To bylo…“ Přetočila jsem se
na bok, čelem k němu a překřížila si
paže na hrudi.
 „Dokonalý?“ zamumlal a chytil
mě za zátylek. „Bylo to dokonalý.“
„Jo.“ Přisunula jsem se blíž,
strčila jsem mu hlavu pod bradu
a on sklouzl rukou z mého krku níž
a objal mě. Nedokázala jsem si ani
představit, jak se budu cítit při
sexu, když i jen to, co jsme dělali
teď, bylo tak úžasné. Na druhou
stranu jsem věděla, že sex, alespoň
poprvé, bude asi trochu bolet. Byla
jsem proto ráda, že jsem něco
takového poprvé prožila, aniž by to
bylo poznamenáno bolestí.
„Děkuju,“ řekl po chvíli.
Zvedla jsem hlavu. „Za co?“
Malinko se zazubil. „Žes mi
s tímhle důvěřovala. Za všechno?“
Po obličeji mi přelétl úsměv.
Přitulila jsem se k němu a zavřela
oči. Každá buňka v těle se mi
uvolnila a věděla jsem, že bych
mohla usnout. Rider se uchechtl.
Zvedla jsem bradu a zadívala se
na něj. „Co je?“
„Jenom jsem přemýšlel.“ Tváře
mu zrůžověly. „Bože, bude to znít
lacině, ale napadlo mě, že je to
poprvé, co mám pocit, že je tenhle
pokoj… můj.“
„Ne,“ zašeptala jsem. „Vůbec to
nezní lacině.“
Rider se mi rty otřel o tvář
a zvedl se na loket. „Co uděláme?“
 „Teď?“
„Jo. Měla bys jet zpátky do školy.
Bude asi zrovna přestávka
na oběd.“
„A co ty?“
„Myslím, že zajdu k jejich tetě.
Chci tam dnes být. Vím, že budou
plánovat pohřeb.“
Zaplavil mě zase smutek. Nebylo
to tak, že bych na Jaydena
zapomněla, ale během té krátké
chvíle ta bolest polevila. Měla jsem
pocit, jako bych se probudila ze
snu. Přikývla jsem. „Snad budu mít
štěstí a ze školy ještě nikdo nevolal
domů. Carl a Rosa jsou na mě i bez
toho dost naštvaní.“
 Rider stáhl obočí. „Proč?“
Měla jsem problém udržet zrak
na jeho obličeji, když byl tak nějak
nahý. Sice jsem se na něj už
vynadívala dost, ale pořád mi to
nestačilo.
„Mallory?“ Rider se uchechtl.
Prohlížela jsem si ho
a potřebovala se soustředit. Tváře
mi zahořely. „Docela vyšilovali, když
jsem jim řekla, co se stalo
v sobotu.“
Úsměv mu pomalu sklouzl
z obličeje. „To se dá pochopit.“
„No, vlastně ne,“ namítla jsem.
„Oni… chtějí, abych se s tebou
přestala vídat.“
 Povytáhl obočí, posadil se
a shodil nohy z postele. Zaťal čelisti
a zadíval se na dveře. „Fakt?“
„Jo, pohádala jsem se s Carlem
i Rosou,“ vysvětlovala jsem, když
vstal a natáhl si boxerky. Na chvíli
mě rozptýlily ztuhlé svaly podél
jeho páteře. „To, co se stalo
Jaydenovi, nebyla tvoje vina.“
„Ale byla jsi toho svědkem,
protože jsem tě do toho domu
přivedl.“ Zvedl z podlahy džíny
a oblékl si je. „To je pravda.“
Nesouhlasila jsem. „Nevěděl jsi,
že se to stane.“
Rider se ke mně otočil.
Uvědomila jsem si, že drží moji
podprsenku, a začervenala jsem se,
když mi ji podával. „Tím se nemění
nic na tom, co se stalo.“ Jak jsem si
ji oblékala, uhnul pohledem. „Jak
moc jste se pohádali?“
„Odešla jsem z domu. Pak jsem
jela za tebou.“ Přelezla jsem
na okraj postele, našla svetr
a přetáhla si ho přes hlavu. Když
jsem vstala, sklouzl mi až
na stehna. „Oni… jenom přehnaně
zareagovali.“
Rider se na mě znovu zadíval
a pomalu si mě prohlížel, až se mi
palce na tenkém koberci zase
kroutily. Zvedla jsem svoje džíny
a natáhla si je, zatímco mě mlčky
pozoroval. Posadila jsem se
na okraj postele a kousala se
do rtu. Rider se dooblékl. „Zkrátka
mi nerozumí. Jako by čekali, že
udělám stejné rozhodnutí, jaké by
udělali oni nebo jaké by udělala
Marquette, ale já nejsem oni.
A nejsem ona.“
„Oni vědí, že nejsi ona.“ Rider
přišel k posteli a zastavil se.
Zakřenila jsem se, když jsem si
všimla bosých chodidel, které mu
vykukovaly z džín. „Jenom chtějí to,
co je pro tebe nejlepší.“
„Já vím.“ Vzhlédla jsem k němu.
„Carl… řekl něco, co mě opravdu
nenapadlo, že by někdy vyslovil.
Řekl Rose, že s Marquette by si
takové starosti – myslel tím tu
hádku – dělat nemusel.“
„Kruci,“ zamumlal Rider
a prohrábl si vlasy. „Nemyslel to
tak, Myško.“
Pokrčila jsem rameny. Možná jo.
Poslední čtyři roky mě ovládali
celkem snadno. „Nikdy… nikdy jsem
s nimi nebyla ohledně ničeho
ve sporu, víš. Dlužím jim toho tolik,
proto jsem vždycky souhlasila se
vším, co chtěli. S čímkoli, co si
mysleli, že je nejlepší. Tlačili mě
do té vysoké školy, k výzkumu, ale
já to nechci dělat. Přesto jsem
souhlasila, že se podívám na ty
letáky. Ani nevím proč. Myslím, že
chci…“
„Co chceš?“
„Myslím, že chci dělat sociální
práci.“ Čekala jsem, že se zasměje.
Neudělal to. Napřímila jsem se. „Je
to něco, co mi dává smysl. Mohla
bych pomáhat lidem, jako jsem já
nebo ty, ale Carl se mi vysmál
a zeptal se, jestli to myslím vážně.
Tvrdil, že si tak nevydělám dost
peněz.“
„Nezáleží jenom na penězích.“
„Přesně tak.“
„Ale mít dost peněz se hodí.“
Odmlčel se. „Carl mi připadá jako
dobrej chlap. Byl rozzlobenej. Lidi
říkaj blbosti, když jsou naštvaní.“
Sval na čelisti mu zacukal. „Ale já…“
„Co?“ zeptala jsem se, když větu
nedokončil.
Rider otevřel ústa a potom
zavrtěl hlavou. „Měli bychom se
vrátit zpátky do školy. Nechci, abys
měla ještě další problémy.“
Sklouzla jsem z postele a našla
svoje ponožky. Když jsem byla
hotová, Rider si narazil na hlavu
čepici. Prameny vlasů se mu
kroutily kolem okrajů. Jak jsme
scházeli dolů a šli ven k autu, mlčel.
V žaludku se mi začal probouzet
nepříjemný pocit. Nastartovala jsem
a zadívala se na něj. „Děje se
něco?“
„Ne, všechno je v pohodě.“
Pohlédl na mě. „Můžeš mě vysadit
u jejich tety? Je to cestou ke škole.“
Okamžik jsem ho pozorovala
a potom jsem přikývla. Musím
přestat být paranoidní, namlouvala
jsem si, jak jsem poslouchala jeho
pokyny, kudy mám jet k jejich tetě.
Jakmile jsem zastavila, vystoupila
jsem z auta a Rider ke mně došel.
Položil mi dlaně na tváře a pohladil
mě palci po čelisti. Sklonil hlavu
a jemně, něžně mě políbil – tak
dlouze, až jsem lapala po dechu.
Nevím, čím to bylo, ale ten
polibek byl jiný než ty, které jsme si
vyměnili předtím. Cítila jsem v něm
trochu smutek.
 35. kapitola
Jakmile jsem vešla do dveří, Rosa
se na mě vrhla. „Posaď se.“
V podstatě mě dotáhla do kuchyně
a ukázala na židli. Na stole čekaly
dva hrnky. Cítila jsem vůni skořice,
kterou si ráda přidávala do čaje.
Zhluboka jsem se nadechla.
Nemyslela jsem si, že jí ze školy
volali, protože jsem byla na většině
hodin, ale nebyla jsem si jistá. Jak
jsem čekala, o čem začne, nemohla
jsem si nepomyslet, že mi to
dopoledne s Riderem připadalo jako
velmi dávno. Těšila jsem se, až si
to celé do detailu promítnu znovu,
až o tom povím Ainsley – už jsem jí
poslala textovku a byl zázrak, že
můj telefon přežil její záplavu
nadšených esemesek.
„Jako první ti chci říct, že já i Carl
tě milujeme,“ promluvila Rosa.
„Milujeme tě tak moc, jako jsme
milovali Marquette, a doufám, že si
to uvědomuješ. To, co Carl včera
řekl, nebylo správné. Byl rozzlobený
a dělal si o tebe starosti. To ale
neomlouvá jeho slova. Dluží ti
velkou omluvu.“
Zvedla jsem nohu na židli,
přitáhla si koleno k hrudi a objala
ho. Ze školy tedy asi nevolali, aspoň
že tak. „Nechci, aby… se omlouval.“
 „Musí.“
Zavrtěla jsem hlavou. „Jenom
chci… aby se všechno vrátilo
do starých…“ Odmlčela jsem se, jak
jsem si uvědomila, co jsem se
chystala říct. Chci, aby se všechno
vrátilo do starých kolejí. Jenže to
nebyla pravda.
Nechtěla jsem, aby všechno bylo
jako dřív.
„Máš pravdu,“ vyhrkla jsem
a zvedla bradu. „Musí se omluvit.“
„A taky to udělá.“ Pozorovala mě.
„Měla bys o Carlovi něco vědět.
Není však na mně, abych ti jeho
příběh vyprávěla. Jenom doufám, že
mu dáš šanci.“
 Přemýšlela jsem o něčem z toho,
co Carl včera řekl, o věcech, z nichž
se zdálo, že má zkušenosti s tím, co
se o víkendu stalo. Sevřela jsem
koleno. „Dám.“
„Dobře.“ Upila čaje. „Zatímco jsi
byla včera pryč, hodně jsme toho
s Carlem probrali, mluvili jsme
zejména o tobě a Riderovi.“
Kruci, nelíbilo se mi, kam tohle
spěje. Natáhla jsem se pro svůj
hrnek a napila se. Horká tekutina
mi narazila do hrdla, ale neuvolnila
uzly na mých vnitřnostech.
„Za čtyři roky, co s námi žiješ, jsi
na nás nikdy nezvedla hlas. Vždycky
jsi souhlasila se vším, co jsme
chtěli, ať už to bylo cokoli.“
Odmlčela se. Střelila jsem po ní
očima. Klouby na prstech jí zbělely.
Odložila hrnek na stůl. „Nechceš jít
do výzkumu, že ne?“
To jsem nečekala.
Instinktivně jsem okamžitě chtěla
uchlácholit její obavy, říct jí, že tam
chci jít, protože jsem věděla, že by
to ráda slyšela, ale já… už jsem tak
dál nemohla.
„Ne,“ přiznala jsem tiše. „Nechci
tam jít.“
Rosa na vteřinu zavřela oči
a přikývla. „V pořádku.“
„Je to… opravdu v pořádku?“
zeptala jsem se. Přitáhla jsem si
k hrudi i druhé koleno a objala je
obě. „Vím, žes tohle slyšet
nechtěla.“
„Vždycky jsem k tobě byla
upřímná, Mallory, a budu i teď. Není
to to, co chci slyšet. Práce
v lékařském výzkumu by tě
do budoucna zajistila, ale je to
tvoje budoucnost.“ Ztěžka vydechla.
„A nejdůležitější je, abys byla
šťastná. Carl to cítí stejně.“
O tom jsem docela pochybovala.
Zvedla hrnek. „Opravdu jsi
uvažovala o sociální práci?“
Někde v hloubi ve mně zakořenila
semínka nadšení. „Ano.“
„Protože je to pro tebe důležité?“
 Přikývla jsem.
„Dává to smysl.“ Přiložila hrnek
ke rtům. „Vzhledem k tvé minulosti
dává smysl, že máš zájem dělat
něco, co může lidem v podobné
situaci pomoct, a jsem hrdá, že ses
tak rozhodla. Jenže to pro tebe
nebude snadné.“
Nadšení rychle sílilo, i když měla
Rosa pravdu. Práce ve službách
sociální péče pro mě nebude
snadná. Věděla jsem, že budu
pracovat na případech, které se
budou bolestně podobat tomu
mému. Věděla jsem, že to bude
práce, kterou si s sebou na konci
každého dne ponesu domů, ale
bude to práce na níž mi bude
záležet.
„Podpoříme tě, Mallory. Chci,
abys to věděla. Jestli to bude
medicína, sociální práce nebo let
na Měsíc, podpoříme tě.“
Spadl mi kámen ze srdce.
„Děkuju.“
Rosa chvíli mlčela, než znovu
promluvila. „Ta situace
s Riderem…“
„Miluju ho,“ skočila jsem jí
do řeči. Ostře se na mě podívala,
ale jakmile jsem ta slova vypustila,
nechtěla jsem je vzít zpátky. „Miluju
ho. Nepřestanu se s ním vídat.“
„Zlato, já…“ Nahnula se a položila
mi ruku na ohnuté koleno. „Chápu,
že si myslíš, že jsi zamilovaná, ale
spojuje vás minulost, kde jste stáli
jenom ty a on proti zbytku světa.
Rozumím tomu, proč si po to všem,
co jste spolu prožili, můžeš myslet,
že k němu něco takového cítíš.“
To, co řekla, neznělo vůbec
šíleně. Částečně jsem tomu
dokonce rozuměla. „Jak poznáš,
jestli někoho opravdu miluješ?“
Rosa otevřela ústa, ale
nepromluvila, jenom stáhla ruku.
„Jak jsi věděla, že opravdu
miluješ Carla? Jak to kdokoli
pozná?“ Zavrtěla jsem hlavou.
„Myslím, že nemůžeš… Ale vím, co
cítím právě teď. Možná se to změní.
Nevím to, ale ne…“ Narovnala jsem
ramena. „Neříkej mi, že nevím, co
cítím nebo co mám cítit.“
Posadila se rovněji.
„Protože vím, že moje city
k němu jsou silné. Vím, že to je
láska. On… on mě má rád takovou,
jaká jsem, vždycky to tak bylo, ale
nepředpokládá, že zůstanu stejná,
a když něco podělám, nevyvolává
ve mně pocit, že bych si měla kvůli
tomu připadat hůř,“ vysvětlovala
jsem, snažila jsem se vložit do slov
své pocity. „Díky němu mám ze
sebe dobrý pocit a mám ho i z něj.“
Rosa vykulila oči, zatímco jsem
mluvila. „Dobře,“ řekla po chvíli.
„Nebudu ti říkat, jak se máš cítit.“
Jak jsem byla rozjetá, jen tak
něco mě nemohlo zastavit. „Vím, že
by udělal cokoli, abych byla šťastná
a v bezpečí, a věř mi, že není rád,
že jsem viděla, co se v sobotu stalo.
Carl ho za to nemusí obviňovat. On
se obviňuje sám. Jenže to nebyla
jeho vina. A já nenávidím –
absolutně nenávidím, že se
Jaydenova smrt nějak stala příčinou
tohohle sporu ohledně mě a Ridera.
To není správné. Zastiňuje se tím
to, co se Jaydenovi stalo, a to je
špatně.“
Rosa povytáhla obočí.
 Ještě jsem neskončila. „Vím, že
vy dva ve skutečnosti Riderovi
nedůvěřujete a že si myslíte, že
nemá žádnou budoucnost, ale vy
nevíte, že se snaží. Opravdu se
snaží. A i kdyby se rozhodl, že
na vysokou nepůjde, nedělá to z něj
horšího člověka. Neznamená to, že
si nezaslouží váš respekt. Je chytrý
a zatraceně talentovaný. To
poslední, co potřebuje, je další
člověk, který věří, že za nic nestojí.“
Zadívala se stranou a stiskla rty.
„Já si nemyslím, že za nic nestojí,
Mallory. Jenom… prostě nevím, co
si mám myslet.“
Srdce mi v hrudi divoce bušilo.
„Já jenom chci, abyste se opravdu
snažili – abyste se pokusili v něm
vidět to, co v něm vidím já.“
Rosa se slabě usmála. „Jenom
pro tebe chceme to nejlepší
a občas, když to chceme moc, něco
pokazíme.“ Ještě jednou se ke mně
nahnula, položila ruku na moji
a sevřela ji. „Můžeme se o to
pokusit, zlato. Uděláme to.“
Zavřela jsem oči. „Děkuju.“
Když znovu promluvila, v jejím
hlase se odrážel úsměv. „Nevím,
jestli si to uvědomuješ, nebo ne,
Mallory, ale nejsi už stejná dívka,
kterou jsme si poprvé přivedli
domů. To je dobrá zpráva.“ Zase mi
sevřela ruku. „To je opravdu dobrá
zpráva.“
Měla pravdu.
Nedokázala jsem přesně
odhadnout, ve kterém okamžiku
jsem se změnila. Možná proto, že
nešlo o jediný okamžik, ale spíš
o kombinaci stovek, dokonce tisíců
různých momentů. Nemohlo za to
jen chození do státní školy nebo
sezení s Keirou u oběda. Ani
vědomé rozhodnutí, že podstoupím
tu nepříjemnost jménem rétorika,
ani to, že jsem se konečně svěřila
se svou minulostí Ainsley. Nestalo
se to ani toho dne, kdy jsem stála
na chodbě a spatřila pravdu
za Paiginými ostrými slovy.
Nezpůsobilo to ani to, co se stalo
Jaydenovi – že jsem viděla, jak
skončil lidský život.
Za mou změnou nestálo ani
shledání s Riderem, ani to, že jsem
se do něj zamilovala.
Způsobilo to všechno to
dohromady: moje rozhodnutí, že
budu dělat věci, kterých se bojím.
Nalezení odvahy zajít třetí den
ve škole ke Keiřinu stolu.
Přednesení proslovu během
obědové přestávky, i když jen před
jedinou osobou – učitelem. Panický
útěk před Peterovým večírkem,
po němž jsem si ale uvědomila, že
je to v pohodě. Akceptace toho, že
moje minulost bude navždy mou
součástí a součástí těch, kdo mi
jsou blízcí. Nalezení něčeho, co by
mě bavilo, co mě dělá šťastnou.
Vědomí, že nedlužím Carlovi a Rose
svůj život. Že moje láska k nim je
dost sama o sobě. Že se nemusím
stát přesnou kopií jejich dcery.
A vědomí, že Jayden mě změnil
způsobem, na který se budu snažit
přijít ještě hodně dlouho. Shledání
s Riderem a moje láska k němu.
Za mou změnu mohlo i to, že
jsem si uvědomila, že pořád… pořád
se můžu všeho bát, ale že nesmím
tomu strachu dovolit, aby mi
zamezil žít.
Za tohle moje uvědomění
nemohlo žádné zázračné zjevení.
Přišlo to pozvolna v kombinaci tisíce
okamžiků spojených v jedno, ale jak
jsem seděla s Rosou u stolu
v kuchyni, věděla jsem, že je to
pravda.
Změnila jsem se.
Keira hleděla na svůj nedotčený
talíř. „Pořád tomu nemůžu uvěřit,“
opakovala. U stolu bylo ticho. „Byl
přímo tady, chápeš? Minulý týden
vešel do jídelny a pozval mě
na rande.“
„Zatímco mi kradl hranolky
z talíře,“ dodala Jo. „A pak se zeptal
mě, jestli bych s ním nešla
na rande.“
„Dělal něco takového pořád.“
Keira se přiškrceně zasmála. „Je to
na hovno. Jinak se to říct nedá.“
Měla pravdu.
„Slyšela jsem, že policajti včera
po škole sebrali Bradena,“ ozvala se
Anna tiše. „Neznala jsem Bradena
dobře, ale bylo mu jako kolik?
Osmnáct? Jak můžeš někoho zabít,
když je ti osmnáct? To je prostě
šílený.“
„A proč tě někdo zabije
v patnácti?“ zamumlala Jo.
Keira a holky nevěděly, že jsme
s Riderem byli u toho, když byl
Jayden zastřelen. Překvapivě se to
nerozneslo a nebylo to nic, o čem
bych se chtěla bavit s kýmkoli
kromě Ainsley.
Bylo zvláštní vidět lidi, jejichž
životy Jayden ovlivnil, když on si
přitom pravděpodobně ani
neuvědomoval, jak na ně zapůsobil.
A pak tu byla ta odvrácená stránka:
lidé, kteří se dozvěděli jenom to, že
nějaký kluk zemřel, ale kteří neznali
jeho tvář, nebo ji nedokázali
přiřadit ke jménu. Nebylo to tak, že
by nebrali tu ztrátu mladého života
na vědomí, ale zkrátka
neovlivňovala jejich životy. Dnešek
pro ně byl jen běžné úterý. Středa
se nebude o moc víc lišit. V sobotu
nepůjdou na pohřeb patnáctiletého
kluka. Ve své mysli před sebou
pořád měli věčnost.
Ale my ostatní jsme věděli svoje.
Blízkost smrti si nikdo
nepřipouští, ale problém je, že
nikdo z nás tu nebude navždy
a věčně.
Jayden nevěřil, že jeho dny jsou
sečteny. Dělal si plány, měl cíle
a pravděpodobně věřil, že tu bude
navěky. Ainsley předpokládala,
plným právem, že bude vždycky
vidět. Jenže to, co většina z nás
pokládá za samozřejmé, nebude
mít věčně. A pak jsem tu já. Myslela
jsem si, že zůstanu ve své mysli
uvízlá navždy – věčně vyděšená,
navždy nucená mít po boku někoho,
kdo by za mě mluvil. Naučila jsem
se se svým strachem vypořádat,
našla jsem svůj hlas a uvědomila si,
že Carl a Rosa mě budou mít rádi,
i když nebudu dokonalá.
Nic netrvá věčně.
A domnívala jsem se, že pro mě
je to štěstí. Ale pro jiné – kéž by to
bylo jinak, kéž by tu byli věčně.
Když jsem se odpoledne usadila
vzadu na hodině rétoriky,
uvědomila jsem si, že zírám
na Hectorovu prázdnou židli. Kdy se
asi vrátí? Nedokázala jsem si ani
představit, čím si musí procházet.
V době, kdy jsme byli od sebe
s Riderem odděleni, jsem měla
pocit, jako by umřel. Ty měsíce, co
potom následovaly, mi připadaly
nekonečné a cítila jsem se osaměle,
ale věděla jsem, že je Rider pořád
někde naživu. Moje vlastní bolest
a ztráta se s tímhle nedaly srovnat.
Překvapilo mě, když jsem uviděla
Ridera vejít do třídy. Včera večer
jsme si posílali zprávy a psal mi, že
dnes přijde do školy, ale opravdu
jsem si nemyslela, že se tu ukáže,
protože jsem věděla, že chce být
s Hectorem.
Rider se pořád ještě neoholil
a měl na sobě stejné oblečení jako
včera. Probudil se ve mně stejný
strach, který jsem vnímala, když
jsem ho vysadila u domu Hectorovy
tety. Rider vypadal zničeně.
„Ahoj,“ řekla jsem, když se
posadil vedle mě. Starý zápisník
dopadl na stůl. „Jsi… Bože, to je
fakt hloupá otázka, ale jsi
v pořádku?“
Pomalu přikývl a zadíval se
na mě. „Jo, jenom unavenej.“
Věděla jsem, že jde o víc.
„Můžeme se po škole sejít?“
zeptal se, když zazvonilo.
„Na chvíli?“
„Jasně. Samozřejmě,“ přikývla
jsem a usmála se, i když smutně.
Strach ve mně během hodiny sílil
a pana Santose, který nás
seznamoval s rozvrhem na příští
projev, jsem vnímala jen vzdáleně.
Svou řeč budu muset přednést příští
úterý. Rider ve středu.
Ještě jsem svůj proslov neměla
napsaný.
Na příklady projevů, které pan
Santos uváděl, jsem se však moc
nesoustředila. Až moc jsem vnímala
to, že se mi Rider nepodíval do očí.
Ani když se posadil, ani když se
ohlédl mým směrem, ani jednou
během hodiny.
Když konečně zazvonilo,
překvapením jsem poskočila
na židli. Pobízela jsem se ke klidu,
zatímco jsem si balila věci
do batohu. Rider na mě čekal
u stolu a díval se do přední části
učebny.
„Připravená?“ zeptal se podivně
prázdným hlasem.
S žaludkem jako na vodě jsem
přikývla a dokázala jen slabě
mávnout na Keiru cestou ze třídy.
Nepromluvili jsme spolu, dokud
jsme nevyšli bok po boku ven, pod
zataženou oblohu.
„Rosa a Carl se ještě nějakou
dobu nevrátí domů,“ oznámila jsem
a sevřela v prstech klíče. „Můžeme
jet třeba tam?“
Stáhl obočí a na chvíli jsem si
myslela, že to odmítne. „Jo, fajn.“
Cestou domů jsme nemluvili,
a než jsme vešli dovnitř, měla jsem
nervy napnuté k prasknutí. Odhodila
jsem batoh u schodiště. „Dáš si
něco k pití?“ zeptala jsem se a šla
do obýváku.
„Ne.“ Pomalu mě následoval
a zastavil se u vitríny s mými
vyřezanými mýdly. „Díky.“
Odhodila jsem klíče na ostrůvek
a vydala se k lednici pro kolu. Jak
jsem se vracela do obýváku, chvěla
jsem se. Posadila jsem se
na pohovku a natáhla se
po dálkovém ovladači. „Můžeme si
pustit film nebo…“
„Vlastně si chci s tebou
promluvit.“
„Aha.“ Hrála jsem si s nálepkou
na kole. „Fajn.“
Obešel konferenční stolek
a posadil se na gauč – až na třetí
polštář, takže byl jeden celý volný
mezi námi. Prsty na kole mi ztuhly.
„Nevím, jak to říct,“ začal a opřel se
lokty o kolena. Pomalu zavrtěl
hlavou. „Opravdu mi na tobě záleží,
Mallory, fakt jo.“
Proboha.
Odložila jsem limonádu na stolek,
než ji upustím. „Mně na tobě taky
opravdu záleží. Já… tě miluju,
Ridere.“
Čelist se mu napjala. „Včera jsme
udělali chybu.“
Pootevřela jsem rty a prudce se
nadechla. Špatně jsem mu
rozuměla. Nebylo možné, abych mu
rozuměla správně.
„Ne že by se mi nelíbilo, co… co
jsme dělali. Líbilo – opravdu jo –
ale nemůžeme v tom pokračovat.
Nemůžeme být spolu. Takhle ne,“
dodal stejně věcným tónem. „Je mi
to líto.“
Několik vteřin jsem nedokázala
nic jiného než na něj zírat. Snažila
jsem se nějak pochopit, co mi řekl,
ale hučící krev v mé hlavě mi to
znemožňovala. „Já… ti nerozumím.“
„Nemůžeme být spolu,“
zopakoval, aniž by na mě pohlédl.
V hrudi mi cosi puklo a zalapala
jsem po vzduchu, protože to bylo
tak skutečné, tak ostře to bolelo.
„Můžeme být kamarádi, ale to je…
to je všechno.“
„Nechci, abychom byli jenom
kamarádi,“ vyhrkla jsem a přisedla
si blíž. „Říkal jsi, že mě miluješ.
Ještě včera.“ Hlas se mi zadrhl, jak
mi v krku rostl knedlík. „Je to teprve
něco přes čtyřiadvacet hodin.
Nechápu to.“
Položil si dlaň na čelo. „Já tě
miluju.“
„Tak proč mi říkáš, že se mnou
nechceš být?“ Opřela jsem se rukou
o gauč, protože jsem měla pocit,
jako by se se mnou hýbal, jako by
se točil celý svět. „To nedává…
vůbec smysl.“
„Prostě s tebou být nemůžu. Je
konec.“
Pak se stala ta nejpodivnější věc.
Zaplavil mě zvláštní, skoro dusivý
pocit úlevy. Je konec. Mohla bych se
vrátit zpátky k tomu…
Zarazila jsem se.
Všechno se zastavilo.
To už nejsem já. Nevzdávám se
jenom proto, že je to snadné. Už
taková nejsem.
„Takhle to bude nejlepší, Myško.“
„Neříkej mi Myško,“ vyštěkla
jsem, jak mě zachvátila zuřivost
a odplavila ze mě tu sílící bolest.
„Nejsem Myška. Ta holka už
neexistuje.“
Rider sebou cukl, jako bych ho
praštila. „Mallory…“
„Ne. Nedívej se na mě, jako bych
ti ublížila.“ Vstala jsem z pohovky
a sbalila ruce do pěstí. „Musíš mi to
vysvětlit líp než jenom takhle.
Dlužíš mi to.“
Zvedl bradu a konečně se na mě
zadíval bystrýma očima. Stíny pod
nimi byly hlubší a temnější. „Copak
to nechápeš?“
„Ne, očividně ne.“
Rider na mě chvíli zíral. „Zasloužíš
si někoho lepšího, než jsem já.“
Spadla mi brada.
„A neměla by ses kvůli mně hádat
s Rosou a Carlem. Vzali tě k sobě,
dali ti celej svět, a já nechci mezi
vás vrazit klín,“ vysvětloval
a myslím, že mluvil dál, ale fakt
jsem ho neposlouchala.
Že si zasloužím někoho lepšího?
Nebylo to totéž, co mi řekla
Paige, než vyslovila přesný opak?
Jo, bylo.
„To myslíš vážně?“ uťala jsem ho.
„To opravdu myslíš vážně?“
 Polkl. „Jo. Myš… Mallory. Myslím
to vážně.“
Zasmála jsem se, ale v tom
smíchu byste žádný humor
neslyšeli. „Tak si to vyjasněme.
Rozcházíš se se mnou, protože tak
je to pro mě nejlepší. Protože se
nechceš plést mezi mě a Carla
s Rosou?“ Teď jsem se vůbec
nezadrhávala. „A kvůli tomu, co se
stalo o víkendu.“
Narovnal se a zvedl ruce. „Jde
o víc, Mallory. Ty a já – už nejsme
stejní. Bývali jsme, jenže to už
neplatí. Ty jdeš nějakým směrem,
ale já zůstávám stát. A tak to
bude.“
 Uvolnila jsem dlaně. Fakt
legrační. Tak dlouho jsem měla
pocit, jako by všichni kolem mě
někam šli, zatímco já jsem seděla
na místě, nepohyblivá, uvízlá, ale
přitom to já jsem se celou dobu
posunovala dál, a Rider byl tím, kdo
zůstal stát.
„To je taková blbost.“
Povyskočilo mu obočí. „To jako
vážně?“
„Jo, vážně.“
Tváře mu zrůžověly. „Víš, co jsme
bývali? Jenom odhozený smetí. Tak
se k nám chovali. Není třeba to
svinstvo malovat na růžovo. Naši
zasraní rodičové o nás nestáli. Nebo
možná jenom zahynuli při nějaké
tragické automobilové nehodě,
nebo si nás nemohli nechat. Kdoví?
Víš to ty? Nevíš. Nikdo se nestaral,
aby to zjistil. A slečna Becky a pan
Henry? O tom snad ani nemusím
mluvit,“ pokračoval a v očích mu
blýskalo. „A ten děcák, kam mě
šoupli potom? Snažili se – ti
zaměstnanci. Opravdu se snažili,
ale nemohli mít oči všude. Než jsem
se dostal k paní Lunové, už to
k čertu ani nemělo smysl.“
Zbledla jsem. Páni. Tohle jsem
nečekala.
Ještě ale neskončil. „Ty ses
z toho všeho dostala. Já ne. To, co
máš, je skutečné. Já to nemám.
Jenom to předstírám.“
Trhla jsem sebou. „Nerozumím
tomu. Hectorova rodina jsou dobří
lidi. Jak můžeš říct, že jsem se
z toho dostala, ale ty ne?“
„Není to to samý. Je to jenom
dočasný. Nedá se to srovnat s tím,
co máš ty s Carlem a Rosou.“
Hleděla jsem na něj a vrtěla
hlavou. „To je blbost, do prdele.“
Rider zamrkal. „Ty nadáváš?“
„Jo, nadávám, protože to je
blbost,“ zopakovala jsem.
„Hectorově rodině na tobě záleží.
Neznám paní Lunovou tak dobře,
ale stačily mi s ní dvě minuty, abych
věděla, že tě pokládá za jednoho ze
svých. Všichni tě mají rádi.
Nechovají se k tobě jinak než
k ostatním nebo jako bys byl jejich
břemeno.“
Rider mlčel.
„Nebo jo?“ dožadovala jsem se
odpovědi. „Chovají se k tobě, jako
bys byl břemeno?“
Sval na čelisti mu zacukal.
„Nechovají, ale…“
„Žádný ale!“ zařvala jsem a on
sebou znovu trhl. Pravděpodobně
jsem vydala svůj nejhlasitější zvuk
v životě, ale zatraceně, nevíra
a rozčarování mi dávaly zabrat. „Oni
tě mají rádi, Ridere. A teď tě
potřebují víc než kdy dřív. Hector
právě ztratil svého bratra. Paní
Lunová pohřbívá svého mladšího
vnuka – kluka, který mi jednou řekl,
že jsi pro něj jako druhý brácha.
Včera jsi tvrdil, že s nimi chceš být,
být tam pro ně, ale jak můžeš, když
odmítáš uznat, že jsi součástí jejich
rodiny a že oni jsou tvá rodina?“
Nadechla jsem se, jenže to
nepomohlo. „Víš, co jsem ti řekla
včera? Je to pravda. Zatracená
pravda. Vzdals to sám se sebou
dřív, než oni vůbec dostali šanci!“
„Mallory…“
„A děláš to i nám! Vzdáváš to
s námi, než jsme vůbec začali.
A ještě horší je, že mě využíváš
jako výmluvu. Děláš to, cos dělal
vždycky – chráníš mě, když bys to
dělat neměl.“
„Tohle není jako dřív,“
poznamenal tiše.
„Ale je. Je to přesně tak. Nemáš
žádný pud sebezáchovy.“ Přistoupila
jsem o krok blíž, zastavila jsem se
však. Kdybych k němu přišla moc
blízko, mohla bych ho umlátit
polštářem. „Vždycky jsem si
myslela, žes na sebe vzal tuhle roli
rytíře na bílém koni, ale spletla
jsem se. Jsi jenom mučedník.“
Vypadal, jako bych ho právě tím
polštářem zmlátila.
 „Co to s tebou je, Ridere? Jsi tak
zatraceně chytrej a talentovanej,
ale ty… ty,“ zvedla jsem ruku
a ukázala na něj, „ty se nesnažíš,
a když nastane něco obtížného,
utečeš. Vzdáváš se. Tohle není ten
Rider, kterého jsem znávala. Tehdy
jsi byl bojovník, ale když na tom
nejvíc záleží, když na tom závisí
tvůj zpropadenej život, prostě to
vzdáš.“
„Já ne…“
„Ale jo.“ Jak jsem na něj zírala,
ucítila jsem v očích slzy. Bože, to
nebylo fér. Bylo to tak strašně
nefér. „Včera jsem seděla v téhle
kuchyni a řekla Rose, že tě miluju.
Povídala jsem jí, ať mi neříká, jak
se cítím, a prosila ji, ať ti dá šanci.
A ona mi slíbila, že ti šanci dá. A ty
tu teď stojíš a říkáš mi, že to, co
máš, není skutečné. A netvrdíš to
jenom o svém pěstounském
domově. Jde tu taky o mě – o nás.
Tvrdíš, že to, co jsme měli, nikdy
nebylo skutečné.“
Rider se zašklebil a zavřel oči.
Roztřeseně jsem se nadechla.
„Vyplnil jsi vůbec tu přihlášku
ke zkoušce, co jsem ti přinesla?“
Neodpověděl.
„Tak vyplnil?“
„Ne,“ zašeptal.
Srdce se mi rozletělo na kusy.
„Ten kluk, kterého pořád maluješ –
ten na zdi staré továrny a ten
v umělecké galerii? Ten kluk jsi ty,
je to tak?“
Rider mlčel.
„Není to kluk z tvé minulosti,“
zašeptala jsem. Jeho pěkná tvář se
mi rozpila. „Jsi to ty, jsi pořád
stejný.“
Rider zavřel oči.
„A víš ty co? Celou tu dobu jsem
si myslela, že to já jsem ta
pomatená. Že to já jsem odešla
z toho zatracenýho baráku zničená
a zlomená. Myslela jsem, že to já.“
Hlas se mi zlomil a ustoupila jsem
dál. „Ale nebyla jsem to já. Byls to
ty. Vždycky jsi to byl ty.“
Zvedl ke mně oči a bolest v nich
mě udeřila do žaludku, protože si
tohle způsobil sám. Kriste, to bolelo
víc než cokoli jiného. Mohl si za to
sám, ne já.
Vždycky to tak bylo.
To on si naložil to břemeno
na ramena, našel si vinu
a zodpovědnost, kdekoli mohl,
a přitáhl si ji pevně k sobě. Nebylo
to tak, že bych to s ním vzdala. On
to vzdával sám se sebou. Tehdy mi
to docvaklo a měla jsem co dělat,
abych polkla vzlyk.
„Uvízl jsi na místě,“ zašeptala
jsem.
 Rider ztuhl.
„Je to pravda.“ Otřela jsem si
ruce do kalhot. „Máš za sebou roky
– osmnáct let se cítíš takhle. Žádný
rozhovor nesmaže roky, kdy ses cítil
jako nula, kdy sis nevšímal lidí
kolem sebe, kteří ti tvrdili, že jim
na tobě záleží. Lunovi to nemohli
napravit. Proboha, ani já to
nedokážu napravit. Nemůžu to
napravit. Pokusila bych se…“ Zase
se mi zadrhl dech. „Pokusila bych
se, protože tě miluju, miluju tě tak
moc, ale ty musíš být ten, kdo to
změní. Ne já.“
„Mallory.“ Rider vstal a přistoupil
ke mně.
 „Ne.“ Natáhla jsem ruku a snažila
se nevidět, jak se třese. „Musíš…
musíš odejít.“
Rider zbledl. „Je mi…“
„Prosím, prostě odejdi. Běž.“
Cítila jsem, jak mi posmutněl
obličej. „Už ti nemám co víc říct.
Běž.“
Rider zaváhal a jednu sladkou,
nadějnou vteřinu jsem si myslela,
že mou žádost bude ignorovat.
Napadlo mě, že něco z toho, co
jsem řekla, ho zasáhlo, zažehlo to
něco v něm a že bude za nás
i za sebe bojovat.
Ale neudělal to.
Otočil se a šel ke dveřím a já
jsem ho jako v mrákotách
následovala. Chtěla jsem ho
následovat. Toužila jsem na něj
křičet. Chtěla jsem, aby viděl to, co
v něm vidím já, co jsem věděla, že
by viděli i Rosa a Carl, kdyby dostali
příležitost. Ale neudělala jsem to,
protože jak asi za něj pro všechno
na světě můžu bojovat, když on
sám za sebe bojovat nebude?
A tak jsem udělala, co by mě
nikdy nenapadlo.
Zavřela jsem za Riderem dveře.
 36. kapitola
Moje hruď byla dutá, prázdná
schránka.
Tak fajn, možná malinko
přeháním, pomyslela jsem si,
zatímco jsem zírala do stropu
ve svém pokoji. Přesně tak jsem se
však cítila od chvíle, co jsem včera
za Riderem zavřela dveře.
Nevylézala jsem z pokoje
a ve středu nešla do školy. Je to
sice ubohé, ale zkrátka bych to
nezvládla.
Posledních pár dní mi dalo zabrat.
Zažila jsem to nejlepší, i to
nejhorší. Lásku, ztrátu, lásku
a znovu ztrátu.
Potřebovala jsem přestávku.
Dobu klidu. Tak jsem si ji udělala.
To jsem se naučila na schůzkách
s doktorem Taftem. Když na vás
všechno padá, když jste ve stresu
a příliš napjatí, je čas vzít si
přestávku. Říkal tomu dny
duševního zdraví a podporoval je.
Vzpomínám si, jak jednou
vykřikoval, že když někdo zakašle,
dostane volno v práci, ale když je
někdo duševně vyčerpaný, očekává
se od něj, že se vzchopí.
Rose jsem řekla, že mi není
dobře. Vzhledem k tomu, že mi
neměřila teplotu ani mě nenutila
polykat léky, došlo mi, že dobře ví,
že to, co mě drží v posteli, není nic,
co by mohla léčit.
Bolelo mě na hrudi. Připadala mi
prázdná, ale ta prázdnota bolela.
Nenáviděla jsem Ridera za to, že to
udělal právě teď, kdy musí cítit
hlubokou bolest ze ztráty Jaydena,
a že tak s ním nemůžu v těžké chvíli
být.
Přitiskla jsem si polštář k hrudi,
přetočila se na bok a pevně zavřela
oči. Konečně jsem si uvědomila, že
jsem se změnila, a zároveň zjistila,
že se Rider nezměnil.
Přitáhla jsem k polštáři kolena
a vzpomínala na první den ve škole,
kdy jsem poprvé uviděla Ridera.
Přehrávala jsem si všechny chvíle,
kdy jsme byli spolu, a vše, co jsme
si řekli. Náznaky tu byly. Všímala
jsem si jich, ale nevěděla jsem, jak
moc hluboké ty Riderovy jizvy jsou.
Byla jsem tak soustředěná na sebe,
na svoje problémy a na to, co
k Riderovi cítím. Mohla jsem něco
udělat už týdny či měsíce zpátky?
Nebyla jsem si jistá.
Mně trvalo čtyři roky, než jsem
začala proces změn, a i když jsem
už nebyla stejná holka jako dřív,
zatím jsem byla… v procesu. Rider
ještě neudělal ani první krok.
Keira mi odpoledne poslala
zprávu, ptala se, jestli jsem
v pořádku. Odpověděla jsem jí, že
mi není dobře, a odhodila telefon
na postel vedle sebe.
Zítra.
Zítra vstanu a půjdu do školy.
Nemůžu zůstat v posteli věčně.
V sobotu půjdu na Jaydenův pohřeb
a budu tam pro Ridera, kdyby si
potřeboval s někým promluvit.
Nemůžu to neudělat, ale dál
nezajdu. Byla jsem ochotná bojovat
za to, abychom byli spolu, ale
nemůžu bojovat jenom já. Rider se
musí zapojit taky.
A zatím to neudělal.
Oči jsem měla vlhké, zatímco
jsem zabíjela celý den v posteli, ale
slzy se z nich nekutálely. Slunce už
začalo zapadat, když se ozvalo tiché
zaťukání na dveře, než se otevřely.
Posadila jsem se a Carl vešel
dovnitř v bledě modré doktorské
kombinéze.
„Jak ti je?“ zeptal se a zastavil se
pár kroků od postele.
Měla jsem tak trochu nutkání
lhát, protože jsem si nebyla jistá,
jestli mám v sobě sílu mluvit
s Carlem, pokud to tedy bylo to, co
měl v úmyslu. Ale nezalhala jsem.
„Už je mi líp.“
„Stojíš o menší společnost?“
Přikývla jsem, zvedla se a opřela
se o čelo postele. Polštář jsem si
přitáhla k hrudi.
Carl se posadil na okraj postele
a pootočil se ke mně. „Dlouhý
týden, co?“
Zase jsem přikývla.
„A to je za námi teprve půlka,“
dodal a slabě se usmál. Zadíval se
stranou a všimla jsem si, že se mu
šediny kolem spánku rozšiřují.
„Půjdeš zítra do školy?“
„Jo.“ Odkašlala jsem si. „Mám to
v plánu.“
„To je dobře. Blíží se svátky, tak
ať nejsi moc pozadu,“ řekl
a přehodil nohu přes nohu. „Vím,
žes v pondělí mluvila s Rosou, a já
bych si s tebou promluvil dřív, ale
v nemocnici je teď trochu blázinec.
Kvůli studenému počasí
a nesprávně používaným
petrolejovým ohřívačům jsem měl
jednu operaci za druhou.“ Zadíval
se na mě a po chvíli pokračoval:
„Ale chtěl jsem si s tebou promluvit.
Musím se ti omluvit za to, co jsem
řekl.“
Sotva jsem dokázala potlačit
potřebu mu říct, že se nic nestalo,
že je to v pořádku. Zvládla jsem to
a čekala.
„Rosa i já víme, že nejsi
Marquette. Neadoptovali jsme tě,
abychom ji nahradili,“ vysvětloval.
„Ve chvíli, kdy jsme se rozhodli tě
adoptovat, ses stala naším dítětem,
stejně důležitým jako Marquette
a stejně tak báječným.“
Hruď se mi stáhla, proto jsem si
držela polštář nablízku.
„Jsme tvoji rodiče a rodiče…
občas dělají chyby. Vím to, dělali je
i moji rodiče. Je to nevyhnutelné.
A já jsem to v sobotu podělal. Řekl
jsem ze zlosti a frustrace něco, co
jsem říct neměl. Omlouvám se
za to. Vím, že tě to ranilo
a rozhodilo, a to je mi opravdu moc
líto.“
Stiskla jsem rty a přikývla.
Snažila jsem se uvolnit ten tlak
na hrudi, místo toho se však spíš
rozpínal. „Odpouštím ti,“ řekla jsem
a taky to udělala.
„To rád slyším.“ Zadíval se mi
do očí a usmál se. „Rosa mi
pověděla, cos jí řekla o Riderovi.
Chci ti říct, že máš pravdu.
Skutečně jsem mu nedal šanci.“
Rider byl ten poslední, o kom
bych chtěla teď mluvit.
„Nemusíme…“
„Ne. Musíme. Vyslechni mě, ano?“
Nefalšovaná prosba v jeho hlase mě
přiměla zmlknout. „Byl jsem
k Riderovi naprosto kritický. Dovolil
jsem svým vlastním předsudkům
a zkušenostem, aby mě ovládly,
a to není správné.“
Přemýšlela jsem o tom, co mi
Rosa řekla – že Carl mi svůj příběh
musí povyprávět sám.
„Měl jsem bratra,“ začal
a překvapil mě. „Jmenoval se
Adrian. Byl jenom o dva roky starší
než já. Tohle město nebylo takové
jako dnes, ale i tehdy tu byly
problémy. Násilí v ulicích není nic
nového a stejně jako teď se dotýká
životů všech. Někoho víc než
jiných.“ Podrbal se prsty ve vlasech.
„Vždycky neměli pušky a pistole,
někdy měli jenom nože nebo
baseballové pálky, cokoli, co
sehnali, někdy jen holé ruce.
Dokonce i pěsti můžou být smrtící
zbraně.“
Ach, Ježíši, měla jsem tušení,
kam tenhle příběh spěje, a bylo mi
z toho zle.
„Adrian měl pořád nějaké
problémy. Vyhodili ho ze školy, když
jsem já byl v prváku. Abych byl
upřímný, ani nevím, co provedl. Byli
jsme hodně rozdílní. Vždycky se
však zdálo, že má peníze, a já jsem
věděl, že nepochází z ničeho
dobrého. V sedmdesátých letech se
práce sháněla těžko a moc
příležitostí, jak získat peníze, tady
nebylo,“ pokračoval. „Vzpomínám
si, že Adrian byl ve středu doma.
Vzpomínám si, jak byla máma
rozrušená a plakala. A taky si
pamatuju, jak náš táta bratrovi řekl,
aby odešel. Nevím, co přesně se
stalo, a moji rodiče o tom vlastně
nikdy nemluvili. Myslím, že se kvůli
tomu obviňovali. Kdyby ho
nepožádali, aby odešel, asi by byl
ještě naživu.“
Carl zaklonil hlavu a povzdechl si.
„Zabili ho asi o týden později.
Praštili ho baseballovou pálkou
do hlavy. Nešlo o špatné místo
nebo špatný čas. Nevíme, kvůli
čemu ho zabili. Policie měla
podezření, že šlo o drogy, ale
ve skutečnosti se jeho smrtí moc
nezabývali. Adrian byl zkrátka další
kluk, kterého seškrábli z ulice.“
„To… to je hrozné.“ Mysleli si to
policajti, když jim zavolali kvůli
Jaydenovi? Odpověď jsem už znala.
Jen jsem o ní nechtěla přemýšlet,
což o mně nic dobrého
nevypovídalo.
Tmavé oči se mu zaleskly.
„Adrian udělal pár špatných
rozhodnutí. Stejně jako jich asi pár
udělal tvůj mladý kamarád. Není
tak však o nic jednodušší se s tím
srovnat. A každého napadne, co by
mohlo být, kdyby nebyl promarněn
lidský život.“
„Proboha,“ zašeptala jsem
a zírala na něj. „Nevěděla jsem to.“
„Ani jsi nemohla. Nemám moc
důvodů o tom mluvit.“ Odmlčel se
a zatvářil se zamyšleně. „Nebo jsem
si možná ten důvod měl najít.“
Během let jsem však nějaké
náznaky pozorovala, najednou
některé věci, co občas poznamenal,
dávaly smysl. „Je mi to líto.“
„Už je to dávno, ale děkuju.“
Natáhl se a poplácal mě po noze
přikryté dekou. „Když se tu Rider
ukázal, nemohl jsem si
nevzpomenout na Adriana.
Připomínal mi ho – tu jeho
bezstarostnost, s níž přistupoval
k životu, jako by mu všechno bylo
ukradené.“
Sklopila jsem pohled a nesnášela
pravdu v jeho slovech. Nebyla jsem
si jistá, jestli je Riderovi všechno,
co se ho týká, ukradené, nebo není.
Dřív jsem si myslela, že není.
„A s tím, co se stalo tomu
mladému klukovi – zkrátka mi to
všechno připomnělo a moje
zkušenosti ovlivnily můj úsudek.
Neznám Ridera. Možná se v něm
pletu. Doufám, že jo, a podle toho,
co mi řekla Rosa, to tak
pravděpodobně je.“
Zadívala jsem se mu do očí.
Chápala jsem, co mi říká, ale
neměla jsem srdce mu říct, že
na tom už nezáleží.
Neuhnul pohledem. „Budu se
snažit. Možná se občas bude zdát,
že to nedělám, ale budu. Chci, abys
byla v bezpečí a abys byla šťastná.
Jsi dost chytrá na to, aby ses
rozhodovala rozumně. Zapomněl
jsem na to.“
Ach, bože, ach, ne. Slzy mi zase
vstoupily do očí.
„A chci ti říct ještě něco. Vím, že
jsem na tebe ohledně lékařského
výzkumu dost tlačil. Udělal jsem
chybu. Rosa mi říkala, že se
opravdu chceš zaměřit na sociální
práci, a měl jsem ti naslouchat,
když ses o tom poprvé zmínila,“
prohlásil. Pustila jsem polštář, který
jsem teď svírala, jako by mi šlo
o život. „Myslím, že to je
obdivuhodná životní dráha a právě
tím jsi dokázala, že děláš rozumná
rozhodnutí. Už to chápu.“
Na několik vteřin jsem ztuhla
a jen jsem pořád dokola slyšela
jeho slova.
Pak něco uvnitř mě puklo
a otřáslo mnou – dobrým
způsobem. Vyskočila jsem, objala
Carla kolem ramen a málem ho
srazila z postele.
Chytil mě a objetí mi oplatil.
Poprvé za mnoho let ve mně emoce
neuvízly a slzy se nevypařily, ale
vytryskly ven.
 37. kapitola
Motýl se mi poškleboval.
Hleděla jsem na skicu své tváře,
kterou Rider nakreslil ten den, kdy
byl Jayden zabit – ne, nebyl zabit,
byl zavražděn. Něco na tom slově
bylo, že se to těžce vyslovovalo
a myslelo na to, ale přiměla jsem
se pojmenovat to, co se Jaydenovi
stalo, správně. Nezemřel jako
Marquette z krutého rozhodnutí
přírody, ani nezahynul při nečekané
autonehodě. Nesmyslně ho
zavraždili, stejně jako Carlova
bratra.
Zabloudila jsem očima na toho
mýdlového motýla a zpátky
na kresbu. Jedno bylo hotové,
druhé ne. Zavřela jsem oči
a pootočila se stranou, jak mi myslí
proudily události dnešního dlouhého
školního dne.
Rider ve třídě vypadal strašně
a sotva mě pozdravil, ale jako by
nás dělilo na tisíc mil. Na konci
hodiny se mi zdálo, že mi chce něco
říct, ale asi si to rozmyslel. Jenom
se rozloučil a potom odešel.
Keira si okamžitě všimla našeho
podivného chování a nedalo jí moc
práce si uvědomit, že Rider a já…
že už nejsme. Zeptala se mě, jestli
si myslím, že to je nastálo, a já
jsem jí odpověděla upřímně. Že
netuším. Zřejmě si myslela, že jde
jen o stres z toho, co se stalo
Jaydenovi, protože mi navrhla,
abych si s ním za pár dní
promluvila.
Věděla jsem, že Jaydenova
vražda se na Riderovi tvrdě
podepsala, ale to nebylo to jediné,
s čím se potýkal, a věděla jsem, že
několik dní na tom nic nezmění.
To, co se s Riderem dělo, bylo
nejenže zaryto hluboko v něm,
zažralo se to do jeho kostí
a zakořenilo do každého vlákna
jeho svalů.
Nevěděla jsem, co by mohlo
změnit způsob, jakým nahlíží sám
na sebe, nebo jestli vůbec něco
takového existuje. Dobře jsem
věděla, že mně trvalo roky, než
jsem se dostala tam, kde jsem
dnes, a že mám před sebou ještě
spoustu práce.
I když jsem moc chtěla doufat, že
je možné, že se změní i Rider,
věděla jsem, že k tomu nedojde,
dokud na to nebude připravený.
A zatím nebyl.
„Musíme si promluvit.“
V pátek před obědem jsem stála
před skříňkou, a když jsem poznala
Paigin hlas, záda mi ztuhla. Neměla
jsem tušení, proč si myslí, že si
musíme promluvit, ale zavřela jsem
skříňku a otočila se k ní s učebnicí
rétoriky, kterou jsem si chystala
strčit do batohu. Jakmile jsem ji
uviděla, zarazila jsem se.
Paige měla opuchlé zarudlé oči,
vlasy v nízkém culíku a svetr dobře
o dvě čísla větší. Zhluboka se
nadechla a zvedla ramena, jak
na mě shlížela. „My dvě spolu fakt
dobře nevycházíme a existuje
jediná věc, která nás spojuje,“
konstatovala známou pravdu, ale
v jejím hlase nezazníval ani nádech
nepřátelství. „A to je Rider.“
Napjala jsem se.
„Nevím, co se sakra mezi váma
dvěma děje, ale myslím, že je
pěkně hnusný, žes provedla takový
svinstvo po tom, co se stalo
s Jaydenem.“
Spadla mi brada. „Já že jsem
provedla svinstvo?“
Obličejem se jí mihlo překvapení.
Pravděpodobně proto, že jsem
vyhrkla ta slova bez zaváhání.
Rychle to ovšem skryla. „Nehraj tu
hloupou. Dalas Riderovi kopačky
zrovna potom, co viděl svýho
kámoše – kterýho měl za bratra –
umřít.“
Copak žiju v jiném vesmíru?
„Nedala jsem Riderovi kopačky.“
„Kecy.“ Sklonila bradu
a přimhouřila oči. „Už tak na tom
byl kvůli Jaydenovi mizerně, a teď
je v sakra těžký depresi.“
Tak mě zmátla, že jsem jen
vrtěla hlavou. „Nevím, co ti Rider
napovídal, ale já… jsem se s ním
nerozešla.“
Paige se mi vysmála. „Vím, že mi
lžeš, protože těžko můžu uvěřit, že
by pustil k vodě svoji drahocennou
Myšku. To je to poslední, co by
udělal.“
Povytáhla jsem obočí.
„Kruci, víš, jak často o tobě za ty
roky mluvil? Jak jsi dokonalá,
laskavá, sladká a chytrá? Víš, že mi
to říkal do očí? Holce, se kterou
chodil, než ses tu zjevila?“
Napadlo mě, jak moc surové by
bylo, kdybych ji praštila po hlavě
tou učebnicí, kterou jsem držela.
„Takže vím, že to jsou kecy.
Nikdy by to neudělal. Odkopla jsi
ho, když jsi nás v neděli našla, jak
spíme na gauči,“ obvinila mě. „Nic
se mezi náma nestalo. Ne že bych
nebyla nadšená, kdyby jo.“
Přimhouřila jsem oči a sevřela
prsty kolem knihy. Byla opravdu
těžká.
„Věděla jsem, že mu zlomíš
srdce. On tě miluje a…“
„Jestli ti řekl, že jsem se s ním
rozešla, nejsem to já, kdo ti lže.“
Celá rozzlobená jsem zastrčila knihu
do tašky a zapnula ji. „Nerozešla
jsem se s ním kvůli té neděli… ani
kvůli ničemu jinému, protože jsem
to zkrátka neudělala. Hele, je mi
líto, jestli tomu věříš. Poslední, co
bych kdy chtěla, je ublížit Riderovi.
Neudělala jsem to. To on se rozešel
se mnou.“
Nevíra jí zkroutila tvář. Zírala
na mě. „Neřekl mi, že ses s ním
rozešla. Jenom jsem to
předpokládala, protože jsem věděla
– nebo si myslela – že on by to
neudělal.“
„No tak jsi předpokládala
špatně.“ Vykročila jsem pryč od ní,
protože přiznat před Riderovou
bývalkou, že mě odkopl, mi zrovna
den nerozjasnilo.
Samozřejmě mi zastoupila cestu.
„Proč to ukončil?“
Pohnula jsem čelistí a zadívala se
na konec chodby. Opravdu jí
do toho nic nebylo, ale byla jsem
tak rozladěná, že jsem jí to
vyklopila: „Protože si myslí, že je to
tak lepší – pro mě. Že si zasloužím
někoho lepšího.“
„To je… blbost.“
„S tím souhlasím,“ zamumlala
jsem.
„To je ale fakt děsná blbost.“
Paige se odmlčela, než dodala:
„A ty ho necháš, aby tomu věřil?“
„Že ho nechám? Snažila jsem se,
ale nedokážu změnit, co si sám
o sobě myslí.“
„Tak se snaž víc,“ vyštěkla
po mně.
„Není to tak snadné,“ vysvětlila
jsem. „Víš… ty víš, čím si prošel, že
jo? Něco ti… řekl. Ta blbost, co má
v hlavě, je hodně hluboko
zakořeněná. Můžu mu opakovat
milionkrát, že si zaslouží celý svět,
ale on tomu musí začít věřit. Ne já.“
Paige zamrkala.
Ze třídy vyšel učitel a zamračil se,
když nás u mé skříňky uviděl. „Vy
dvě musíte jít tam, kam jdete,
a nestát tady na chodbě.“
Paige obrátila oči v sloup
a odvrátila se od něj. „Musíš se
snažit víc,“ zopakovala a odstoupila.
„Jestli ti na něm fakt záleží, uděláš
to pro něj.“
Mlčela jsem. Paige se otočila
na patě a vydala se opačným
směrem. Snažit se víc? Jako by to
bylo tak jednoduché.
Byl naprosto překrásný den.
Nevěděla jsem, jestli to je fér, nebo
není, když se koná pohřeb.
Tak trochu jsem si myslela, že to
dopoledne by nemělo být tak
nádherné. Nebyla jsem si jistá,
jestli Hector nebo paní Lunová
chtějí, aby slunce tak jasně zářilo.
Nebo jim možná pěkný den pomůže
připomenout krásu světa. Možná že
obloha bez mráčku v sobě nese
nějaký skrytý význam. Netušila
jsem.
Byl to první pohřeb, kterého jsem
se kdy účastnila.
Ainsley se se mnou setkala před
kostelem a stály jsme nějakou dobu
ve foyer, než začal smuteční obřad.
Prsty na nohou, hlavně palce, jsem
měla sevřené v černých
polobotkách. Nikdy dřív jsem ty
boty neměla na nohou. Půjčila jsem
si je od Ainsley, když jsem si
uvědomila na poslední chvíli, že
nemám vhodné boty k bavlněným
kalhotám a černé halence.
Hectora ani Ridera jsem neviděla,
dokud se neotevřely dveře. Jako
první jsem si všimla lavic, a i když
jsem se nechtěla dívat, oči mi
zabloudily do široké uličky,
ke kaštanovému koberci, vázám
s květinami a rakvi.
Rakev byla otevřená.
Mohla jsem vidět jen špičku
Jaydenova nosu a hladkou křivku
jeho čela. S Ainsley jsme zamířily
do zadní části místnosti. Nemohla
jsem jít blíž. Nechtěla jsem Jaydena
takhle vidět, protože jsem věděla,
že bych ho tak pak viděla navždy.
 Jak lidé začali zaplňovat lavice,
spatřila jsem Hectora a Ridera. Stáli
vepředu, oba bledí. Hectorova
babička už seděla zády k nám,
skloněná.
Rider byl oblečen podobně jako
Hector – oba kluci měli do kalhot
zastrčenou klasickou bílou košili.
Nevím, jak dlouho jsem na ně
zírala, ale Rider se najednou otočil
a se znervózňující přesností se jeho
oči střetly s mými.
Jak jsme tak přes kostel na sebe
zírali, prudce jsem se nadechla. Ani
jeden z nás nějakou chvíli neuhýbal
pohledem, než na něj Hector
promluvil. Rider se otočil. Zavřela
jsem oči a ztěžka vydechla.
„Půjdeš si s ním promluvit?“
zeptala se mě Ainsley tiše.
„Ne.“ Sevřela jsem v prstech
řemen kabelky. „Teda jestli se
mnou bude chtít mluvit, tak s ním
promluvím, ale… nechci způsobit
scénu. To teď nikdo nepotřebuje.“
Ainsley se ke mně naklonila.
„Myslíš, že byste způsobili scénu?“
Zavrtěla jsem hlavou. „Nevím, ale
nejsem ochotná… to riskovat.“
Kostel se rychle zaplnil a viděla
jsem, že Keira a Jo sedí na lavici
přes uličku naproti nám. Nemohly
nás vidět a ne že byste mohli
v kostele na někoho zakřičet.
 Obřad začal tím, že farář
odrecitoval verše z bible, a když
mluvil o smrti, moje pozornost
zabloudila k rakvi. Zvedla jsem ruku
a dlaní si otřela tvář pod očima.
Nerozuměla jsem tomu, jak se to
mohlo stát. Jak může někdo
chladnokrevně zabít někoho jiného,
a kvůli čemu vlastně? Kvůli pár
stovkám dolarů? Skutečnost, že
jsem nedokázala takový čin
pochopit, ukazovala, že navzdory
tomu, jak jsem vyrůstala, patřím
mezi privilegované. Neuvěřitelné.
S těmihle věcmi jsem si nemusela
dělat starosti, ne tak jako jiní.
Zabloudila jsem pohledem
k prvním třem řadám, kde se
usadila Jaydenova rodina. Rider
seděl vedle Hectora. Nebyla jsem
sama, kdo ho pozoroval. Ainsley se
na něj taky dívala. Ve chvíli, kdy
jsem spatřila, jak se Hectorův
obličej zkroutil, jsem měla chuť
vstát a obejmout ho. Neuměla jsem
lidi moc objímat, ale v tom
okamžiku jsem po tom toužila,
protože se mu chvěla ramena
a smutek ho zlomil.
Když se obřad přiblížil k závěru,
čekala jsem, dokud většina lidí
rodině nevyjádřila soustrast, než
jsem přistoupila k Hectorovi. Když
se sklonil, aby mi oplatil moje
neobratné objetí, připadalo mi, že
mě ani nevidí. Stál tu jakoby
nepřítomen, a když jsem k němu
promluvila, zamumlal na oplátku
slova, kterým jsem nerozuměla.
Zarmoucená jsem se otočila
a ocitla se tváří v tvář Riderovi.
Překvapeně jsem ustoupila
a chystala se ho obejít, než jsem se
zarazila.
To by rozhodně nebylo správné.
Rider mlčel, když jsem se k němu
obrátila. Zvedla jsem se na špičky
a objala ho. Pevně jsem ho pažemi
sevřela a dala do toho vše, co jsem
mohla. On mi však objetí neoplatil.
Možná jsem se pohnula moc rychle.
Možná jsem ho šokovala. Možná mě
prostě obejmout nechtěl.
Dopadla jsem zpátky na paty
a vzhlédla k němu. V tom okamžiku
jsem mu mohla říct na tisíc různých
věcí. Nevěděla jsem, proč jsem si
z těch všech vybrala zrovna tohle:
„Jayden mi jednou řekl, po tom dni
v autodílně, že k tobě a Hectorovi
vzhlížel. Já… Jen jsem si myslela, že
bys měl vědět, že to bylo skutečné.“
Pokožka kolem očí a úst se mu
napjala. Udělala jsem něco dalšího,
o čem jsem vůbec nepřemýšlela.
Ještě jednou jsem se vytáhla
na špičky a políbila ho na tvář. Cítila
jsem, jak se prudce nadechl,
a s posledním pohledem na něj
jsem se otočila.
Ainsley na mě čekala v půlce
uličky. Nešla dopředu se mnou, ale
dívala se na Hectora, který stál
vedle své babičky.
„Chci si promluvit s Hectorem.“
Ainsley mě rychle objala. „Zavolám
ti později, jo?“
Taky jsem ji objala. „Dobře.“
Jak jsem vycházela z kostela,
nezahlédla jsem mezi davem lidí
Keiru ani Jo. Nebyla jsem si jistá,
jestli Riderovi to, co jsem mu řekla,
pomohlo, nebo ho to zabolelo. Jak
jsem šla k autu, věděla jsem jediné
– že slunce pořád jasně svítí a že
temně modrá obloha je stále
nekonečná a bez mráčku.
Jakmile jsem se vrátila domů
a vešla do svého pokoje, pohled mi
přistál na nedokončeném motýlovi
na stole. Jak jsem pozorovala to
zpola hotové dílo, přemýšlela jsem
o všem, co jsem Riderovi řekla,
o tom, co mi říkala Paige, a věděla
jsem, že musím udělat ještě něco,
že si musím sama sobě něco
dokázat.
Popadla jsem ze stolu zápisník
a pero a došla k posteli. Byl čas
napsat proslov a tentokrát jsem
věděla, co chci říct.
 38. kapitola
Nehodím šavli, nehodím šavli.
Jestli si to budu opakovat pořád
dokola, možná se to vyplní. V úterý
jsem byla celý den na pokraji
zvracení, ale aspoň jsem v tom
nebyla sama. Keiřin oběd ležel
netknutě vedle mého, v obličeji byla
celá bledá, jak četla svou řeč
potichu pořád dokola. Papír se jí
v rozechvělých rukou třásl.
Na rétorice jsem se posadila, aniž
bych věděla, jak jsem se do třídy
dostala. Jakoby v tunelu jsem
viděla, jak dovnitř vešla Paige.
Včera chyběla, a stejně tak Rider
i Hector.
Vytáhla jsem svůj papír
a uhlazovala ho rukama, zatímco
jsem se soustředila na nádechy
a výdechy, abych neomdlela.
Riziko, že omdlím, bylo dost
vysoké.
Právě když zazvonilo, nakráčel
do třídy Rider. Srdce se mi v hrudi
zakymácelo. Nečekala jsem, že tu
bude.
Kristepane, rozhodně jsem
nečekala, že u toho bude.
Ruce se mi třásly. Spustila jsem
je do klína. Paige Ridera sledovala,
jak mířil na židli mezi nás. Smutně
se na něj usmála. Nevím, jestli jí to
oplatil, ale potom se posadil
a pohlédl na mě. Oholil se a vzal si
čisté oblečení. Vlasy měl však
rozcuchané jako vždycky.
Neviděla jsem ho od toho
sobotního pohřbu.
Ani se mi neozval.
Na to teď nemůžu myslet.
Rider přejížděl očima mou tvář.
„Ahoj.“
„Ahoj,“ zašeptala jsem.
Sklopil řasy a ramena se mu
napjala. „Myslíš…?“
„Dobrá, studenti.“ Pan Santos
zatleskal rukama a uťal náš hovor.
„Dneska nás čeká mnoho proslovů,
tak musíme brzy začít. Vítám vás
tedy u proslovu číslo tři na téma Pro
mě nejdůležitější osoba, což je
jedno z mých nejoblíbenějších.
Doufám, že jste se při psaní
o někom, kdo vás ovlivnil, dozvěděli
i něco málo o sobě. A taky doufám,
že když dnes svou řeč přednesete,
vzpomenete si, že máte ctít tu
osobu, o které nám povíte. Protože
jak jsme si nedávno připomenuli…,“
letmo střelil pohledem k Hectorově
prázdné židli, „život může být velice
krátký.“
Cokoli se mi Rider chystal říct, se
vytratilo, jak pan Santos zavolal
prvního studenta před třídu. Po něm
následoval další. A pak Keira, která
při přednesu pevně svírala řečnický
pultík. V té chvíli jsem se už
neklidně vrtěla, připravená buď
uprchnout jako šílenec ke dveřím,
nebo spadnout ze židle.
Cestou zpátky na své místo mi
ukázala zdvižený palec. Pokusila
jsem se usmát, šťastná, že to má
úspěšně za sebou, ale měla jsem
v tom okamžiku co dělat sama se
sebou, abych nevzala nohy
na ramena. Rider vedle mě taky
seděl na okraji vlastní židle, jeho
držení těla bylo podivným odrazem
toho mého.
„Leone Washingtone, místo je
vaše,“ oznámil pan Santos. „Jsem si
jist, že všichni umíráme touhou
dozvědět se, kdo vás formoval.“
Neslyšela jsem jediné slovo, co
Leon řekl. Studenti se však smáli
a pan Santos vypadal, jako by
zvažoval dřívější odchod
do důchodu, proto jsem si přála,
abych pozor dávala.
„Mallory Dodgová?“ zavolal pan
Santos, zatímco se opíral o hranu
svého stolu. Laskavě se na mě
zadíval, stejně laskavě, jako když
jsem za ním včera odpoledne
po hodině přišla se svou zvláštní
žádostí. „Jste na řadě.“
Slyšela jsem, jak se Paige
překvapeně zasmála.
 Nepamatovala jsem si, že jsem
vstala, ale všimla jsem si šoku
v Riderově obličeji, když jsem
obešla svůj stůl. V půli cesty jsem si
uvědomila, že nemám svůj papír,
a musela jsem se pro něj vrátit.
Tváře mi hořely. Nějaký kluk se
uchechtl. Seděl před Paige.
Paige kopla do jeho židle.
Možná jsem omdlela a praštila se
do hlavy, protože jsem nemohla
uvěřit, že to udělala, ale nikdo další
se nezasmál – nebo jestli jo,
neslyšela jsem je přes hučení krve
v uších. Došla jsem před třídu
a otočila se, postavila jsem se před
tabuli a za řečnický stupínek.
 Pohledem jsem přejela
spolužáky. Polovina z nich se na mě
ani nedívala. Hleděli na svůj stůl či
do klína nebo měli zavřené oči. Ta
druhá půlka, ta mě ovšem
sledovala.
Zadívala jsem se na Keiru.
Usmála se na mě a ukázala mi
palcem vzhůru.
„Můžete kdykoli začít,“ pobídl mě
pan Santos.
Přikývla jsem a pokusila se
polknout. Viděla jsem moře
obličejů, které mě sledovaly.
V hrdle se mi začal tvořit knedlík.
Někdo zakašlal.
Tohle je… naprosto strašné.
Ucítila jsem v krku slzy. Zadívala
jsem se na pana Santose, abych…
Ani nevím proč, a potom jsem
pohlédla zpátky na třídu.
Ze všech možných obličejů mi
pohled ulpěl na Riderovi a on… on
na mě kývl. Skoro jsem mohla
slyšet jeho hlas ve své hlavě.
Zvládneš to. A pak totéž tvrdil můj
hlásek. Měl pravdu. I já jsem měla
pravdu. Bude to bolestivé
a pravděpodobně trapné – ne,
trapné ne, protože jenom já určuju,
jestli se cítím, nebo necítím
v rozpacích. Zvládnu to. A nebudu
cítit rozpaky. A i kdyby jo, jenom
trošku, z širšího pohledu na tom
nezáleží. Tenhle proslov nepotrvá
věčně. Nebudu v rozpacích navždy.
Nic z tohohle nepotrvá navždy.
Ale snaha ano.
Život ano.
Zadívala jsem se na papír
a knedlík v krku se rozplynul.
Někdo může mít jenom jednu osobu, která je
pro něj důležitá, která ho ovlivnila víc než
kdokoli jiný. Naším úkolem bylo napsat o té
jedné osobě, ale jakmile jsem začala svůj
projev psát, uvědomila jsem si, že nemůžu
vybrat pouze jednu. A až skončím, doufám,
že pochopíte proč. Aby však moje vyprávění
dávalo smysl, musím začít úplně od začátku.

V ústech mi vyschlo, ale

nevzhlédla jsem na třídu, když jsem
začala znovu se třemi nejtěžšími
větami, které jsem kdy napsala
nebo musela pronést nahlas.
Když jsem byla malá holka, měla jsem
ve zvyku schovávat se v šatníku. Býval tam
prach a tma a páchlo to tam naftalínem.
Bylo to však moje útočiště před netvory
zvenčí. Jak jsem vyrůstala a musela se
skrývat, snila jsem o tom, že žiju v domě,
kde jsou nestvůry zamčené ve skříni a kde
jsem v bezpečí ve vlastní posteli. Snila jsem
o tom, že žiju v domě s rodiči, k nimž můžu
vzhlížet a obdivovat je, a že jednoho dne se
stanou tématem mého proslovu, který
napíšu o tom, jak změnili můj život
k lepšímu. Jenže jsem v takovém domě
nežila a nestvůry, před nimiž jsem se
skrývala, formovaly to, kým jsem se stala.
Naučily mě, že laskavost a láska by se měly
rozdávat bez omezení. Naučily mě, kým se
nikdy nechci stát. Proto jsou dnes pro mě
důležité.
Když mi bylo skoro třináct, adoptovali mě
dva lidé. Neviděli vyděšenou dívku, která
nemluvila. Viděli dceru, svou dceru. Zasvětili
každou volnou chvíli tomu, aby vymazali
moje špatné vzpomínky a porazili moje
noční můry. Otevřeli mi dveře, k nimž jsem
nikdy dřív neměla přístup, a věřili ve mně.
Dokázali mi, že láska a laskavost mohou být
darovány volně a bezpodmínečně. Naučili
mě důvěře a tomu, že už se nemusím bát.
Během domácího vzdělávání jsem se
seznámila s dívkou, která nikdy neměla
problém mluvit nebo poznávat nové lidi.
Nejdříve jsem jí její otevřenost a přátelskost
záviděla. Mně nikdy seznamování
a získávání přátel dobře nešlo. Jsme každá
zcela jiná a nečekala jsem, že se z nás
jednoho dne stanou nejlepší kamarádky.
Dokázala mi, že nejlepšího přítele můžete
najít, když to nejméně čekáte. A nedávno
mě přesvědčila, že nemám brát to, co mám,
za samozřejmé.

Přicházela ta nejobtížnější část,

na okamžik jsem se proto odmlčela
a nadechla se, než jsem
pokračovala.
Před pár měsíci jsem se seznámila
s klukem, který byl ke mně laskavý, přestože
mě neznal. Vždycky se usmíval a měl
v plánu využít svůj šarm v obchodě. Neznala
jsem ho moc dobře, ale jeho vliv je možná
jeden z největších, protože mě naučil, že nic
se nemá brát za samozřejmé, ale především
že se má věnovat úsměv i neznámému
člověku. Ovlivnil mě tím, že mi připomněl, že
člověk má být laskavý.
Poslední nejdůležitější člověk v mém životě
byl se mnou, co si jen pamatuju. Žil v domě,
kde se nestvůry procházely po chodbě.
Udržel mě v bezpečí, když se dostaly moc
blízko. Četl mi, když jsem se bála usnout.
Díky němu a všemu, co obětoval, aby mi
zajistil bezpečí, můžu každé ráno vstát
z postele. Díky němu jsem dostala druhou
šanci na život.

Zastavila jsem se, nadechla se

a vzhlédla, napůl jsem čekala, že
většina třídy bude spát. Někteří
spali, ale to bylo jenom pár lidí.
Zbytek třídy na mě hleděl, jejich
obličeje se mi rozpíjely. Viděla jsme
Paige. V hezkém obličeji se jí zračilo
překvapení. Viděla jsem Ridera. Měl
pootevřené rty a seděl ztuhle
na židli s rukama svěšenýma podél
boků.
 Přiměla jsem se pokračovat.
Je pro mě důležitý, protože mi ukázal, že
pomáhat potřebným, i když si myslí, že
pomoc nepotřebují, stojí za to riziko.
Formoval to, kým jsem dnes, protože byl
první, kdo pochopil, že mám hlas, který má
smysl poslouchat a slyšet.
Někdo má jenom jednu osobu, která na něj
měla větší vliv než kdokoli jiný. Jak jsem
psala tento proslov, zjistila jsem, jaké mám
štěstí, že jich mám několik. Že několik lidí
a událostí ovlivnilo, kým jsem se stala.
Naučila jsem se, že dokonce i nestvůry
můžou mít pozitivní vliv. Zjistila jsem, že
existují lidé, kteří otevřou své domovy a svá
srdce, aniž by za to něco čekali na oplátku.
Naučila jsem se, že i neznámí lidé mohou
být tolerantní a laskaví. Poznala jsem, že ti,
co vždy pomáhají druhým, se o sebe starají
až na posledním místě. Díky všem těm lidem
jsem se naučila to nejdůležitější – že můžu
dělat to, co jsem pokládala za nemožné, že
tu dnes můžu stát.

V učebně se rozléhalo ticho

a nebyla jsem si jistá, jestli je to
dobře, nebo špatně.
Pan Santos si odkašlal. „Děkuji
vám, Mallory.“
Jak jsem se vracela ke své židli,
spolužáci se za mnou ohlíželi. Keira
vypadala, jako by se měla každou
chvíli rozbrečet, a hodila po mně
širokým úsměvem. Dokonce i Paige
na mě zírala, když jsem se posadila.
Zadívala jsem se na Ridera.
Tvářil se stejně jako po celou
dobu mého proslovu. Věděl, co si
nikdo jiný – možná jen Paige –
neuvědomoval, a sice že můj
proslov byl o něm. Vypadal, jako by
do něj uhodil blesk.
A já… já jsem mohla vzlétnout až
ke stropu.
Dokázala jsem to.
Stiskla jsem rty, abych skryla
hloupý úsměv, a otočila se k tabuli.
Zvládla jsem to. Krucipísek,
skutečně jsem stála před třídou
a řekla svůj proslov. Občas jsem se
zakoktala a dělala spoustu trapných
přestávek, ale zvládla jsem to. Slzy,
dobré slzy, mě pálily v krku. Měla
jsem chuť tančit a řvát radostí.
Měla jsem co dělat, abych se
ovládla a neposkakovala během
proslovu Laury Kayové na židli.
Když zazvonilo, pan Santos na mě
zavolal. Odvážila jsem se rychle
pohlédnout na Ridera, jak jsem si
sbírala věci, a pak jsem šla k tabuli.
Pan Santos se usmál a poplácal
mě po rameni. „Zvládla jste to
skutečně dobře, Mallory.“
Srdce mi prudce bušilo. „Já… Ano,
zvládla.“
Přikývl. „Jenom jsem vám chtěl
říct, že vím, jak obtížné to pro vás
bylo, obzvlášť při tak osobním
tématu. Jsem na vás hrdý.“
Ztěžka jsem polkla. „Děkuju
vám.“
 „Teď očekávám, že tu budete
i při dalších projevech,“ pokračoval.
„Myslíte, že to zvládnete?“
Zvládnu to? Nevím, ale vím, že se
o to pokusím. Přikývla jsem.
„Dobrá.“ Poplácal mě po rameni.
„Přeji vám pěkný večer.“
Zamumlala jsem něco jako „vám
taky“ a otočila jsem se. Rider už byl
pryč a navzdory všemu, co se mezi
námi událo, mě to překvapilo.
Hodně. Myslela jsem, že tu zůstane
a poblahopřeje mi, protože ze všech
lidí právě on věděl, jak moc obtížné
pro mě tohle bylo. Ale byl fuč.
Vyšla jsem ze třídy a namlouvala
si, že nedovolím, aby jeho zmizení
narušilo mou šťastnou bublinu
úspěchu. Stálo za prd, že tu nebyl,
ale… ale to, co jsem dnes udělala,
bylo důležitější a věděla jsem, jak
to chci oslavit.
Jakmile jsem přijela domů ze
školy, šla jsem přímo do svého
pokoje a odhodila batoh na podlahu
vedle postele. Otevřela jsem šuplík
ve stole a vytáhla zásoby. Popadla
jsem napůl vyřazené mýdlo a vzala
si ho k lavici u okna. Posadila jsem
se a konečně toho motýla
dokončila.
Naprosto se proměnil. Na každé
straně drobného tělíčka měl jemná
křídla. Dokonce jsem mu pod důlky
očí přidala malý úsměv.
Odložila jsem ho na stůl, přesně
pod poslední skicu – tu se mnou –
kterou Rider nakreslil. Pak jsem
zvedla učebnici dějepisu. Musela
jsem se učit na písemku.
„Mallory?“ zavolal Carl. „Můžeš sejít
dolů?“
Zastrčila jsem papírek
do učebnice, abych věděla, kde
jsem skončila, zavřela ji a slezla
z postele. Na nohou jsem měla jen
ponožky. Na večeři bylo ještě brzy,
neměla jsem proto tušení, proč
na mě Carl volá.
Zastrčila jsem si uvolněný
pramen vlasů za ucho a vydala se
dolů ze schodů. Carl stál v obýváku
a Rosa vedle něj, ale můj pohled
přilákalo to, co držel v rukou. Malý
balík v hnědém papíru.
Zpomalila jsem kroky. „Co je to?“
„To je pro tebe.“ Podal mi
balíček.
Chvíli jsem na něj zírala, než
jsem se natáhla, abych si ho vzala.
„Hm, proč?“
Rosa se opřela o Carla. „Není to
od nás, zlato.“
„Aha.“ Otočila jsem lehkým
balíčkem. Napsáno na něm nic
nebylo a hnědý papír mi připomínal
nákupní tašky. „Od koho to je?“
„Proč ten balík neotevřeš?“ navrhl
Carl.
Hm. Dobrý nápad. Zastrčila jsem
prst pod okraj a odlepila pásku.
Papír se okamžitě uvolnil a ve chvíli,
kdy jsem uviděla, co je pod ním, mi
srdce vyskočilo do krku.
Králíček Sameťáček.2
2 WILLIAMS, Margery. Králíček Sameťáček
aneb Jak hračky ožívají. Přeložila Martina
Joujová. Praha: Pragma, 2007. ISBN 978-
80-7349-069-0.
Ne ten starý výtisk, ze kterého mi
Rider kdysi četl, ale nové vydání.
V pevné vazbě s modrou obálkou,
na níž stál králík na malém
travnatém kopečku.
Hnědý obal mi vyklouzl z prstů
a dopadl tiše na podlahu. Ze
stránek čouhal papír. Třesoucíma se
rukama jsem knihu opatrně
otevřela. Tenký papír byl pouhý list
vytržený ze zápisníku, ale velká část
tištěného textu byla modře
vyznačena.
„Co to znamená být SKUTEČNÝ?“
zeptal se jednoho dne králíček.
„Znamená to, že máš zvenku
držátko a uvnitř v těle věci, které
vrčí?“
„Být skutečný nespočívá v tom,
jak jsi vyrobený,“ odpověděl koník
Plyšák. „Tím se staneš. Když tě
nějaké dítě hodně dlouho miluje,
ale SKUTEČNĚ miluje, tak se staneš
skutečným.“
 „A bolí to?“ zeptal se králíček.
„Někdy ano,“ přiznal koník Plyšák,
protože vždycky říkal pravdu. „Ale
když jsi skutečný, bolest ti nevadí.“
„Nestane se to najednou,“ řekl
koník. „Děje se to postupně. Trvá to
dlouho. Proto se to nestává těm,
kteří se snadno rozbijí nebo mají
ostré hrany nebo se s nimi musí
zacházet opatrně. Obvykle v době,
kdy se staneš skutečným, většina
tvého kožíšku je dávno samým
mazlením ošoupaná, oči ti vypadají,
klouby máš uvolněné a jsi celý
potrhaný. Ale na těchhle věcech ani
trochu nezáleží, protože když jsi
jednou skutečný, tak už nemůžeš
být ošklivý. Jedině pro lidi, kteří to
nechápou. Ale když už jsi jednou
skutečným, nemůžeš se znovu stát
neskutečným. To vydrží napořád.“
Rider udělal od poslední věty čáru
k okraji, kde napsal: To vydrží
navždy.
„Proboha,“ zašeptala jsem
ochraptěle. Pevně jsem zavřela oči
a přitiskla si knihu k hrudi. Ty
podbarvené věty znamenaly
všechno. Shrnovaly, jak se cítím,
jak jsem se změnila. Nic z toho se
nestalo najednou, ale jakmile
k tomu došlo, už to nemohlo být
vráceno. A stalo se to, protože jsem
byla milována. Carlem a Rosou
a Ainsley, a dokonce i Riderem, ale
co bylo nejdůležitější, i sama sebou.
Carl si odkašlal. „Myslím, že bys
měla otevřít dveře.“
Prudce jsem otevřela oči
a zadívala se na něj. „Cože?“
Rosa kývla ke dveřím a malinko
povytáhla rty. „Do toho, zlato.“
Chvíli jsem tam stála a vzápětí se
prudce otočila. Doběhla jsem
ke dveřím, stiskla kliku a otevřela.
Zalapala jsem po dechu.
Na prahu stál Rider. Pomalu se
otočil. Na sobě měl totéž co dnes
ve třídě. Ruce zastrčené v kapsách
džín. Dokonce měl na sobě svetr,
vlněný, tmavě modrý.
 Díval se mi do obličeje a pak
sklouzl pohledem na knihu, kterou
jsem pořád tiskla k hrudi. „Jsem
skutečný.“
Ta dvě slova. Jsem skutečný.
Nikdo jiný by nemusel pochopit
jejich význam, ale já jsem věděla,
že znamenají celý svět. Do očí mi
vhrkly slzy, jak jsem ustoupila
a podržela pro něj otevřené dveře.
Obličejem se mu mihla úleva
a vešel dovnitř. Zavřela jsem,
neschopná promluvit, a ne
z obvyklých důvodů.
„Nechte dveře nahoře otevřené,“
ozval se Carl, nato se otočil na patě
a vešel do kuchyně.
 Rosa se na mě usmála.
Rider se na mě díval a čekal a já
jsem přikývla. Následoval mě
po schodišti nahoru a do mého
pokoje. Nechala jsem dveře
otevřené, tak trochu. Mezi dveřmi
a zárubněmi zůstala asi
třícentimetrová škvíra.
Rider se vydal k lavici u okna
a posadil se. Sledoval mě
znavenýma očima. Přešla jsem
na tu stranu postele naproti němu
a posadila se na okraj. Na rtech se
mu objevil unavený úsměv. „Ani
nevím, kde začít,“ promluvil.
„Kdekoli,“ zašeptala jsem
a svírala knihu, jak ve mně zápasily
naděje a ostražitost.
Sklonil bradu. „Myslím, že začnu
u toho proslovu. Bylo to… moc
krásné. Ta slova, cos řekla a co
znamenala. Ale to nejkrásnější ze
všeho bylo, že jsi tam šla a zvládla
to. Myslím to vážně, Mallory.“
„Děkuju,“ zašeptala jsem.
„Já… Chtěl jsem s tebou před
hodinou mluvit, ale jsem rád, že
jsem nejdřív slyšel tvou řeč. Protože
jsem věděl, že jsi měla předtím
pravdu, ale teď si to uvědomuju
ještě víc.“
Nadechla jsem se. Dvakrát.
„Měla jsi pravdu v tom, co jsi
o mně řekla, jak vidím sebe
a ostatní. Měla jsi pravdu. Nedávám
lidem příležitost, aby to se mnou
vzdali. Nikdy jsem o tom tak
nepřemýšlel, ale měla jsi pravdu.“
Opřel se rukama o kolena. „Je to
divný. Víš, to, cos mi řekla
na pohřbu o Jaydenovi, že je to
skutečný? Já… Bože, tohle můžu říct
jenom tobě, protože ty to pochopíš,
ale já jsem se skutečný necítil.
Určitým způsobem se tak pořád
necítím.“
„Chápu to.“ Přitiskla jsem si knihu
blíž. „Dokonale tomu rozumím.“
Zvedl řasy a zadíval se mi do očí.
„Já vím. Oba dva jsme byli jako ten
zatracenej králík.“ Drsně se zasmál.
„V sobotu jsem seděl na tom
pohřbu a já… O všem jsem
přemýšlel. Myslel jsem na to, jak je
to do prdele nefér, že Jayden leží
v tý zpropadený rakvi, a něco mi
v tu chvíli docvaklo. Žil jsem, jako
bych nic neměl. Žádnou rodinu,
žádný možnosti. Nikoho, komu by
záleželo na tom, jestli tu jsem,
nebo nejsem. Díval jsem se
na Jaydena, seděl vedle jeho bratra
a babičky a já…“ Odmlčel se a mně
se sevřela hruď. „Jayden měl
rodinu. Měl možnosti. Chápeš? Měl
mnoho lidí, kterým na něm
záleželo, a přesto skončil jako
mrtvola na proklaté ulici.“
 Rider si zajel rukama do vlasů.
„A já jsem tady. Mám zatracený
štěstí, protože jsem nebyl opatrnej.
Henry mě mohl snadno zabít.“
Prudce jsem se nadechla. Měl
pravdu. Mnohokrát mě napadlo, že
ho Henry umlátí k smrti.
„Když po mně Henryho kámoši…
vystartovali, myslel jsem si, že jsem
něco provedl, chápeš? Že to byla
nějak moje vina…“
„Cože? To nebyla tvoje vina,
Ridere. Nic z toho nebyla tvoje
vina.“
„Já vím, ale někdy… se mi to
v hlavě zamotá.“ Odmlčel se.
„A když jsem byl v tom děcáku,
všechno mi bylo ukradený.
Provokoval jsem starší, větší děcka.
Mockrát jsem dostal nakládačku,
ale bylo mi to fuk. Než se objevila
paní Lunová, měl jsem pocit, že je
pro mě moc pozdě. Snažila se.
Opravdu se snažila a pořád se
snaží. A já jsem nadělal tolik kravin,
který mě měly připravit o život.“
Nerada jsem to slyšela. K smrti
mě to děsilo.
„Jayden udělal jednu nebo dvě
blbý chyby a je po něm, zatímco já
jsem pořád ještě tady.“ Zaklonil
hlavu a povzdychl si. „Dostal jsem
příležitosti, který jiní nemají,
a promarnil jsem je. A teď se
musím skutečně ptát, jestli už není
moc pozdě.“
„Není,“ zašeptala jsem, opravdu
jsem tomu věřila.
Ztěžka polkl. „Po pohřbu jsem šel
domů, sebral tu knihu a… začal ji
číst. Ani nevím proč, ale dostal jsem
se k té části a já… Bože, došlo mi
to, chápeš. Ta pravda ve slovech
toho Plyšáka. Že být skutečnej
může bolet. Že když tě někdo
miluje, může to bolet. To… O tom
všem život je. Opak je
nemyslitelný.“
Sklonila jsem knihu do klína
a uhladila dlaní tvrdý lesklý povrch.
Přemýšlela jsem o Plyšákových
slovech. Můžou být interpretována
tolika způsoby. Pro mě znamenala,
že se má člověk zbavit strachu
z toho, že není dokonalý. Že má
akceptovat, že je v pořádku, když
o vás lidé stojí, potřebují vás
a milují, když vás slyší a vidí.
Rider i já jsme se hodně podobali
tomu malému klukovi a králíkovi,
který chtěl být skutečný. Oba dva
jsme se velice dlouho spoléhali
jenom jeden na druhého. Byli jsme
odhozeni stranou, nechtění.
A netoužili jsme po ničem jiném,
než aby se o nás někdo staral, aby
nás někdo miloval. Chtěli jsme se
cítit skuteční. Oba jsme se báli
toho, kdyby to bylo naopak. Pro
některé protipól znamenal smrt, ale
pro mě – pro nás – to znamenalo
uvíznout na místě. Nikdy se
nezměnit, nikdy nevidět sami sebe
a ostatní jinak.
„Chci,“ pokračoval chraplavým
hlasem. „Chci se změnit. Nechci být
takovej navždy.“
Zvedla jsem k němu oči.
„Rozešel jsem se s tebou, protože
jsem si myslel, že to tak bude lepší.
Že si jednou najdeš někoho, kdo
není na sračky, kdo má budoucnost
a není uvízlej v minulosti. Měl jsem
– Mám to v hlavě pomotaný.
Snažím se, opravdu se snažím to
změnit.“
Ztuhla jsem.
„Vím, že mi možná nikdy
neodpustíš, že jsem ti ublížil.
Rozumím tomu. Taky pochopím,
jestli se se mnou nechceš
otravovat, zatímco se budu snažit
dát dohromady, budu se pokoušet
být lepší, ale chci… chci se stát tou
osobou, kterou si myslím, že si
zasloužíš.“
Ježíši…
„Chci být ten chlap, co má
budoucnost, kterej není na sračky,
kterej má naději,“ přiznal
a přesunul se k okraji lavice.
Zadíval se mi do očí a v těch jeho
jsem spatřila lesk, který mi rval
srdce. „Chci být hoden tvojí lásky
a přísahám, jestli mi to umožníš,
udělám všechno, co budu moct,
abych se takovým člověkem stal.
Nikdy se nepřestanu snažit. Nikdy.“
Ježíši Kriste…
„A chci, abys věděla, že jsem
slyšel, cos dnes řekla ve svém
proslovu,“ pokračoval Rider
nakřáplým hlasem. „Možná jsem tě
před všemi těmi lety zachránil, ale
teď jsi ty zachránila mě.“
Srdce se mi zachvělo a vzápětí
uhánělo o sto šest.
Bezmyšlenkovitě jsem zareagovala.
Odložila jsem knihu na postel
a vrhla se na Ridera, zrovna když se
zvedl z té lavice. Srazili jsme se,
objala jsem ho a společně jsem
dopadli na podlahu, já částečně
na jeho klíně, on s rukama kolem
mého pasu a s tváří zabořenou
do mého krku. Cítila jsem, jak se
celý chvěje, a pak se mi v náručí
roztřásl. Držela jsem ho pevněji,
zatímco se rozletěl na kousíčky.
Držela jsem ho a nepouštěla.
Potom jsem to byla já, kdo
kousky posbíral a dal Ridera zase
dohromady.
 Epilog
Ze svého místa na vysokém polštáři
pohovky se mi vysmíval dálkový
ovladač. Ležel hned vedle tácu se
dvěma sklenicemi a mísou téměř
nedotčených preclíků. Stačilo, abych
se posadila a trochu se natáhla.
Mohla bych ho popadnout
a nemuset tak už sledovat ani
vteřinu toho basketbalového
zápasu.
Právě v tom okamžiku se však
posadit a natáhnout nebylo dost
dobře možné.
Kolem pasu mi ležela těžká paže,
a kdybych se moc pohnula,
probudila bych Ridera. To bylo to
poslední, co bych chtěla, protože
byl za několik posledních dnů
neuvěřitelně vyčerpaný. Už dva
týdny měl hluboké stíny pod očima
a to mě trápilo.
Makal hodně hodin v autodílně
na zakázce, kterou dokončil
ve čtvrtek. Včera po škole jsem to
šla zkontrolovat a stejně jako
jakýkoli jiný Riderův nástřik auta to
vypadalo úžasně. Zcela mě to
ohromilo. Pořád jsem nechápala,
jak může vzít sprej a nastříkat ho
na jakýkoli povrch a vytvořit něco
tak obdivuhodného
a komplikovaného.
 Tuhle práci dělal na autě, jehož
majitel jezdil na jednom ze
závodních okruhů poblíž Fredericka.
Na kapotu Rider nastříkal draka
včetně detailních zelených
a fialových šupin. Z drakovy tlamy
sršely rudooranžové plameny
a plazily se podél předních blatníků.
Vyfotila jsem to opravdovým
foťákem, aby si to Rider mohl
doplnit do stále se rozšiřujícího
portfolia svých hotových prací.
Stejně jako dřív se u toho pořád
choval zvláštně, jako by stále
nevěděl, jak se vypořádat
s vlastním talentem.
Já jsem naopak nechápala, proč
si to neuvědomuje, ale zlepšoval se
v tom. Stejně jako řada jiných věcí,
stejně jako já – jednalo se
o proces.
Před pár týdny se mi Rider
přiznal, že někdy otevře to
fotoalbum, co jsme společně
koupili, a jen listuje fotografiemi
vlastní práce. Když o tom mluvil,
červenal se. Připadalo mi to
roztomilé. Někdy jsme se na fotky
jeho umění dívali společně,
a i tehdy měl zarudlé tváře.
Ale ta práce na zakázku nebyla
tím, co Ridera vyčerpalo tak, že
usnul v minutě, kdy se jeho hlava
dotkla polštáře.
 Dnešní dopoledne pro něj bylo
obzvlášť důležité.
Během posledních několika týdnů
se každou volnou chvíli připravoval
na SAT zkoušku, kterou dělal dnes
dopoledne. Po tváři se mi rozlil
úsměv. Učit se na tu zkoušku pro
něj bylo něco nového – nikdy si
nemyslel, že ji bude skládat. To, že
ji podstoupil, pravděpodobně
šokovalo a umlčelo všechny
zaměstnance školy. No, kromě pana
Santose.
Padl gól a dav v televizi
skandoval. Nebo to byl bod? Nebo
koš? Fakt jsem neměla tušení. Proč
nemůžu ovládat telekinezi? Kdybych
uměla pohybovat věcmi silou vůle,
bylo by to úžasné.
Pohlédla jsem na Riderovu ruku
na svém břiše a přivítala ten
bláznivý pocit. To chvění, které
jsem s Riderem nablízku cítila skoro
pořád, postupem času nijak
nesláblo. Myslím, že to nikdy
nezmizí.
Na vnitřní straně prostředníčku
měl modré šmouhy. Připadalo mi,
že barvu z prstů nikdy pořádně
nedostane.
Zaklonila jsem hlavu a zadívala
se napravo. Jak jsem bloudila
pohledem po Riderově překrásném
obličeji, to chvění se proměnilo
v hejno tisíce motýlků, kteří mi
naráželi do žeber. Jako šílený
šmírák jsem ho dál pozorovala.
Kadeř tmavých hnědých vlasů barvy
kávy mu spadla do čela. Husté řasy,
mnohem tmavší než vlasy, mu
rámovaly tváře. Plné rty měl
maličko pootevřené.
Teď mi připadalo zvláštní, že
jsem v jednom okamžiku v životě –
v okamžiku, který trval několik let –
vážně věřila, že už nikdy Ridera
neuvidím. Ležet v jeho náručí jako
teď byla tehdy jen fantazie, o níž
jsem si ani nedovolila snít. A nyní to
byla skutečnost.
Život je podivný.
 „Kdyby sis mě vyfotila, vydrželo
by ti to dýl,“ zamumlal.
Vykulila jsem oči a zahořely mi
tváře. „Cože?“
Pomalu zvedl řasy a odhalil oči.
Nebyly ani zcela hnědé, ani zelené.
„Fotka ti vydrží dýl, než když na mě
zíráš. Pak budeš mít obrázek,
ke kterýmu se můžeš v noci tulit,
když s tebou nebudu. Můžeš si ho
držet u těla a svírat.“
Protočila jsem panenky
a povytáhla koutky rtů. „Když
myslíš.“
„Hmm.“ Zvedl ruku, protáhl si
paži nad hlavou a zívl. „Kdy přijdou
Rosa a Carl?“
 Pohlédla jsem na světle šedé
hodiny na zdi. „Asi za hodinu.“
„Tak to je dobře, že jsem vzhůru,
místo abych na tebe slintal, až
projdou dveřmi.“
„To jo,“ uznala jsem vážně.
„Dobrá připomínka.“
Rider se ušklíbl, ale vtípky
stranou – ani Rosa, ani Carl by
nebyli nadšení, kdyby dorazili domů
a našli nás, jak se k sobě tulíme
na gauči. Ne že by nečekali, že se
s Riderem, no, sblížíme. Ale pořád
si ještě na můj vztah s Riderem
zvykali. Šlo o další proces
a zlepšovali se. Snažili se a to bylo
mnohem lepší, než když se báli
toho, co si mysleli, že Rider
symbolizuje.
Všemu také pomáhalo, že Rider
vážněji uvažoval o své budoucnosti
a učil se na zkoušku, čímž získal
plusové bodíky u Carla. Získat si ho
úplně bude obtížnější, ale poznala
jsem, že ho Carl začal respektovat.
Začal v něm vidět víc než jen kluka
bez budoucnosti, který mě svede
na špatnou stezku jako nějaký
rajcovní Krysař, ale kdyby nás
nachytali s propletenými údy, asi by
to ničemu nepomohlo. Začala jsem
si sedat.
Rider mě pevněji sevřel kolem
pasu, lehce se přetočil a přesunul
mě pod sebe. Zvedla jsem ruce
k jeho ramenům, a když jsem
vzhlédla, srdce mi při pohledu
na jeho úsměv poskočilo. „Kampak,
kampak?“ zeptal se.
„Nahoru.“ Sevřela jsem v prstech
jeho tričko. „Carl tě… vykopne
z domu, jestli… nás tu takhle najde,
a ani nechtěj vědět, co by ti
provedla Rosa.“
„Máš pravdu.“ Sklonil hlavu
a otřel se nosem o můj. „Rosa je
děsivá.“
Zahihňala jsem se.
„Myslíš si, že je to vtipný, ale ona
fakt děsivá je.“ Nahnul hlavu
a políbil mě na tvář. „Jsem
přesvědčenej, že by způsobila
strašnou škodu i jedinou ranou. Je
doktorka. Ta se vyzná.“
Zase jsem se zasmála a pokusila
se představit si Rosu, jak někoho
praští, jenže mi to nešlo. Poplácala
jsem ho po rameni. „Budeš
v pohodě.“
„Můžu tě potřebovat, abys mě
chránila.“ Políbil mě na druhou tvář.
Povytáhla jsem koutky rtů. „To…
bych mohla.“
Tentokrát se mi otřel rty
o spánek. „Promiň, že jsem usnul,
sotva jsem sem přišel. Poslední
dobou jsme na sebe neměli moc
času, a když ho poprvé máme, a já
se zrovna neučím nebo nepracuju
na autě, tak na tobě usnu.“
Docela se mi líbilo, že na mně
usnul. „To nic. Pracoval jsi… tvrdě.
Jak myslíš, žes to zvládl?“
Rider zvedl hlavu. „Myslím, že
docela dobře. Dalo mi zabrat jen
pár otázek.“
Radostně jsem se usmála. „Jsi
natěšenej?“
„Asi jo. Chci říct…“ Odmlčel se
a zamračil. „Ještě je třeba hodně
věcí zařídit. Do června musím podat
žádost o stipendium, ale s mými
známkami bude těžké na něj takhle
na poslední chvíli dosáhnout. Musel
bych v té SAT zkoušce zaválet.“
 „Ještě máš jaro. I kdyby ses
nedostal do podzimního semestru,
není… po všem,“ upozornila jsem
ho. „Než se naděješ, budeš se
mnou v College Parku a studovat
výtvarné umění.“
„Máš pravdu.“ Poťouchle se
ušklíbl. „Myslím, že bychom to měli
oslavit.“ Odmlčel se a zakýval
na mě obočím. „Máme ještě
padesát minut. Já potřebuju asi jen
tak pět.“
„Ježíši.“ Zasmála jsem se
a šťouchla ho do ramen. „Jsi
hroznej.“
„Nejsem hroznej.“ Zadíval se mi
do očí a to chvění se vrátilo, hlubší
a omamnější. „Jsem zamilovanej.“
Bože. Srdce se mi nadmulo jako
balon a nedokázala jsem na něj pár
vteřin nic než zírat, než jsem
zašeptala. „Taky tě miluju.“
„Já vím.“ Rider ke mně sklonil
ústa a ten polibek mi roztříštil
myšlenky. Pořád mě překvapovalo,
že polibek má takovou sílu, ale když
se jazykem dotkl toho mého, mohla
jsem zapomenout na celý svět.
Polibek skončil moc brzy. Rider se
odtáhl a posadil se. Zvedl si moje
nohy do klína, takže jsem tak
trochu ležela s rukama volně podél
těla a zírala na něj. Na tváři se mi
usadil hloupý úsměv, ale bylo mi to
fuk. Přemýšlela jsem, jak můžeme
využít těch padesát minut.
„Jak to šlo s doktorem Taftem?“
zajímal se. Posunul nohy a trochu je
roztáhl. „Včera jsem neměl
příležitost se tě na to zeptat.“
Cože? Začala jsem se mračit. Já
tady myslím na líbání a další věci,
opravdu pěkné věci, a on se mě
zeptá na mého terapeuta?
Rider mě slabě plácl po noze
a uchechtl se. „Soustřeď se.“
Přimhouřila jsem na něj oči.
Soustředit se nebylo snadné, když
jsem měla pocit, jako by se moje
tělo vyhřívalo na sluníčku. „Šlo to
dobře. Mluvili jsme o mých pocitech
a o tom, jak zvládám stres.“
Znovu jsem začala docházet
k doktoru Taftovi, jednou za čtrnáct
dní. Hlavně proto, že jsem měla
pocit, že potřebuju někoho, kdo
není součástí mého každodenního
života, abych… Prostě abych si
o některých věcech promluvila.
Pořád jsem ještě na sobě musela
pracovat. Ze začátku to sice bylo
depresivní, protože už to byly dva
roky, co jsem k němu chodila. Jako
bych se nějak vrátila do minulosti,
místo abych postupovala kupředu,
doktor mi však natloukl do hlavy
něco, co bylo důležité. Něco, co už
jsem věděla, ale potřebovala to
plně pochopit.
Vaše minulost nikdy nezmizí,
jenže to ani není záměrem.
Vždycky s vámi bude a měli byste
se s tím smířit a přijmout to. Doktor
Taft trval na tom, že snaha vymazat
minulost jenom povede ke krizi
v budoucnosti, a měl pravdu. Moje
minulost ze mě nemohla být
operativně vyříznuta. Nemohla být
vyříznuta ani z Ridera. To, co se
stalo Jaydenovi, nemůže být
zapomenuto.
Moje minulost byla mou součástí
a utvářela, kým jsem dnes, ale
nebyla souhrnem toho, kým jsem se
stala. Neovládala mě.
 Rider se naklonil a chytil mě
za ruku. Propletl se mnou prsty
a sevřel je. „Nechci tě ztratit.“
Ucítila jsem tlak na hrudi a stiskla
mu ruku. Jaydenova smrt držela
Ridera v pozoru. Už to tak asi bývá,
když vás smrtelnost udeří do tváře.
„Neztratíš.“
„Dobře.“ Rider se usmál a vytáhl
mě do sedu. Druhou rukou mi
sevřel tvář a ještě jednou mě
políbil, jemně a sladce. Odtáhl se
jen tak, že mi jeho teplý dech tančil
na rtech. „Myslím, že tě chci znovu
políbit.“
„Mně to rozhodně nevadí,“
poznamenala jsem a usmála se.
 Po pravdě jsem byla v pohodě…
v pohodě se sebou, že nejsem
stoprocentní, protože to bylo
v pořádku, pořád jsem byla
uprostřed procesu. Občas nastaly
chvíle, kdy mě něco přemáhalo,
třeba když jsem musela nedávno
zase přednést proslov. Nebo když
jsem pomyslela na to, že ani ne
za rok budu chodit na vysokou,
nebo když jsem v myšlenkách
zabloudila k Jaydenovi. Smrt byla
děsivá a zdrcující. Někdy jsem
pomyslela na to, co čeká
v budoucnosti Ainsley, a vyšilovala
jsem kvůli tomu.
Pořád jsem měla před sebou
spoustu práce a musela jsem ji
dodělat. Musí být slyšet můj hlas,
když potřebuju promluvit, ničí jiný.
To já sama musím překonat cílovou
čáru, a když se mi nechtělo
pokračovat, stačilo si vzpomenout
na to, že tenhle pocit nepotrvá
věčně.
Věčně.
Kdysi jsem věřila, že navždy
a věčně neexistuje, ale teď jsem
věděla, že ano, mnoha malými
způsoby. Ta malá dívka se neukrývá
v šatníku věčně. Stín vzadu ve třídě
nesedí věčně. Ani jsem věčně
nedělala to, co jsem si myslela, že
Carl a Rosa chtějí, místo abych se
svým životem provedla to, co
potřebuju sama. Ani jsem navždy
nevěřila, že jsem nějaká náhradní
dcera a že je zklamu. A ani jsem
navždy nepotřebovala, aby mě
někdo chránil.
Navždy není bolest ani smutek.
Věčnost není problém.
Věčnost se ukrývá v mém srdci
a je to naděje zítřejšího dne.
Věčnost najdete v každé lesknoucí
se stříbřité linii temného mraku, bez
ohledu na to, jak je těžký a hustý.
Navždy jsem věděla, že chvíle
slabosti neznamenají, že potrvají
věčně. Navždy jsem věděla, že jsem
silná. Navždy, to je Carl a Rosa,
Ainsley a Keira, Hector a Rider.
Jayden bude navždy součástí mého
života. Věčně se ve mně skrývá
oheň chrlící drak, který odhodil
strach, jako když had shazuje kůži.
Navždy je zkrátka příslib něčeho
dalšího.
Navždy je proces.
A já jsem nemohla čekat věčně.
 Poděkování
Napsat román o zanedbávání
a zneužívání dětí
a o dlouhotrvajících následcích
takového jednání znamenalo, že se
ponořím do světa, na nějž může mít
mnoho lidí problém pohlédnout
zblízka. Někteří lidé chtějí věřit, že
to, co si Mallory a Rider protrpěli, je
pouhá fikce. Nebylo snadné
ve stejné míře představit všechno
dobré, co organizace pověřené
ochranou dětí dělají, a zároveň
poukázat na to, že některé děti
stále propadají jejich sítem kvůli
nedostatečně financovanému,
přetíženému systému, jenž trpí
i podstavem zaměstnanců.
Ptali se mě, proč jsem se
rozhodla umístit román Navždy
a věčně do Baltimoru. Nedaleko
tohoto velkoměsta jsem vyrůstala
a téměř vždy se snažím zasadit své
příběhy do míst, která znám.
Baltimore jsem navštívila víckrát,
než bych dokázala spočítat. Věřím
však, že město samotné je více než
jen pozadím příběhu, je jeho
důležitou součástí – jednou z postav
v románu, stejně jako Rider,
Mallory, Jayden, Ainsley, Hector,
Keira a další, plné krásy a naděje.
Román Navždy a věčně se mi
nepsal snadno. Mallory se lišila
od všech hrdinek, o nichž jsem
doposud psala, ale na konci knihy
jsem si uvědomila, že kousek
„Myšky“ se najde v každém z nás.
Chci poděkovat lidem, kteří
tomuto příběhu věřili a pomohli mi
dát knihu dohromady.
Děkuji své agentce Kevan
Lyonové, že román Navždy a věčně
podporovala a že byla tou
nejúžasnější agentkou jako vždy.
Tato kniha by nespatřila světlo
světa, kdyby nebylo Margo
Lipschultzové a celého týmu
v Harlequin TEEN. Děkuji Mallory
Dodgové a Rose, jež mi dovolily,
abych použila jejich jména.
Pár lidí mi s Navždy a věčně
obzvlášť pomohlo. Děkuji Ashlynn
Kingové, která četla velmi ranou
část konceptu a nechtěla si u toho
vydloubat oči rezavou vidličkou.
Myslím, že bych měla v této chvíli
poděkovat i její mámě Tiffany
Kingové, protože obratně tuto knihu
nazvala jedním z mých viteálů,
i když pokud vím, žádné velké zlo
jsem nespáchala. Aspoň myslím.
Další velké díky patří Vilmě
Gonzalezové za to, že také čela můj
raný koncept, nevysmála se mi
do očí a přišla s mnoha nápady, jak
knihu vylepšit. Nemůžu zapomenout
na Damaris Cardinaliovou, která mi
pomohla se vším portorickým
a neztratila se mnou trpělivost,
když jsem já ztrácela trpělivost
kvůli tomu, že jednu věc je možné
v portorické španělštině vyjádřit
třemi různými způsoby. Děkuji Jen
Fisherové, jež mi pomohla
s informacemi ohledně systému
domácího vzdělávání. Velké díky
patří Danielle Ellisonové, jež mi
na Twitteru pomohla vymyslet
dokonalý název.
Zejména děkuji čtenářům. Bez
vás by nic z toho nebylo možné.
Děkuji za vaši podporu.
Děkuji Margery Williamsové
za napsání Králíčka Sameťáčka,
knihy, kterou jsem jako dítě jak
milovala, tak i nenáviděla. Myslím,
že nakonec my všichni toužíme být
skuteční a být milovaní.
 Překlad španělských
slov vyskytujících se
v textu:
chula – pěkná holka, kráska
mierda – sakra, kruci
hombre – chlap, člověk
mami – zlato, drahoušku, mami
Que cuerpo tan brutal. – Dokonalý
tělo.
No la mires. – Nedívej se na ni.
puta – mrcha, děvka
abuelita – babička
estúpido – hloupý/á
cariño – drahoušku
cabrón – kretén, pitomec
muñeca – panenka
bebita – holčička
pendejo – pitomec, hajzl
cállate – zmlkni, drž hubu
bebé – bejby, kotě
Esa chica esta bien caliente. – Ta
holka je k nakousnutí.
Me gustaria a llevarla a mi casa y
comermela. – Nejradši bych si ji
vzal domů a ochutnal ji.
Gracias! Pero no hay ni una parte
de mi que tu te vas a comer. –
Díky! Ale na mně nic ochutnávat
nebudeš.
mal criado – nevychovaný
que carajo – do hajzlu
nena – zlato, drahoušku
No te preocupes. – Nedělej si
starosti.
mi nene hermoso – mé krásné dítě
Metete en tus asuntos. – Starej se
o sebe.