Hořící hvězdy: Kieran/Mark

Krátký příběh o Kieranovi a Markovi o první polibek/poprvé. Probíhá před některou z událostí Lady
Midnight, takže žádné spoilery
V noci spali, kroutil se společně pod dekou s Kieranem, deka byla vyrobená z hustě tkaného
materiálu, díky kterému jim bylo vždycky teplo. Jednou v noci se zastavili na kopci, na zeleném
severu. Kde byl mohylový kopec, kteří postavili civilové tisíce let zpět. Mark se opřel na okraji a
vyhlížel ven přes zelené země na stříbřející se tmavé moře. Moře je všude, pomyslel si, stejné moře,
které bylo na poběží, které on stálé pokládal za svůj domov….
Z vrcholu Mynydd Mawr mohl vidět irské moře. Mark myslel na zemi, která bylo přes oceán, místo kde
vyrostl a které bylo daleko na západním pobřeží v Los Angeles, kde žili jeho bratři a sestry.
Vrchol hory byla pokryt nízkou trávou, jenž nahoře úplně zmizela a změnila se kámen. Kiaranův kůň
Windspear postával na hraně hory, zatímco ten Marka odešel někam, kde by mohl najít vzrušení, o
kterém Mark pochyboval, že v tak klidném koutě Walesu najde.
Mraky lítaly na obloze, nízké a šedé a slibovali liják. Mark se podíval na Kierana, který pracoval v na
postavení skrýše pro ně. Měl přehozené oba pláště Divokého hon, pláště byly vyrobeny z tvrdého
materiálu, jenž byl odolný vůči dešti – přes vrchol napůl zřícené mohyly.
Mark ho pozoroval, jak si rozložit jiný plášť uvnitř mohyly na trávu a udusanou zem. Jeho gesta byly
vílí gesta: ekonomické a elegantní.
Stejně jako Markovi měl lněnou košili, na které Mark zahlédl díry, tak nějak ho to dráždilo. Začal se
červenat. Nevěděl proč se najednou díval na Kierana tímhle způsobem:: Kieran byl jeho přítel, to bylo
vše. A zvláštní, nepředvídatelný druh přítele. Často si připomínal, že Kieran je princ, což usnadňuje
život v honu jim obou – kdyby byl sám, nebylo by mu umožněno se odtrhnout od hlavní skupiny a
utábořit se na tomhle kopci. Ale když byl s Kieranem jeho touhu po soukromí respektovali.
Kieran byl náladový, jeho nálada se měnila tak často jako barva jeho vlasů. Někdy byla sladká jako
voda, ve které žila jeho matka rusalka a jindy bouřlivá. Ne že by ho Mark neobviňoval, že je nešťastný
z lovu, nicméně Kieran neopustil milovanou rodinu jako Mark.
"Pojď sem." Kieran natáhl ruku. "Nebo máš v úmyslu zmoknout?“
"Nevadila by mi do sprchy." Markova kůže právě začala píchat díky prvním kapkám deště.
"Jsi dostatečně čistý," řekl Kieran: Mark věděl, že to, byla pravda; koupali se v jezeře Cwellyn. Mark
miloval sledování jak Kieran plave, vílí krev se u něj přestěhovala pod povrch, byl rychlý a elegantní
jako vydra a stříbrné kapky v jeho vlasech vypadala jako růže.
Pak otevřela obloha a Mark se vrhl do mohyly pod střechu pláště. Byl to větší prostor než původně
očekával a Kieran jim zapálil oheň na vzdálenějším konci mělkého obdélníku. Mark cítil vlhkost i přes
deky, ale plášť nepropustil déšť.
"Myslím, že to kdysi pohřenmí místo," řekl Kieran, díval se kolem sebe. "Kde pohřbili mrtvé."
Mark se otřásl. Kieran mu věnoval zvláštní pohled. Víly nepovažovali smert za nic hrozného, protože
zemřeli jen, když byly stovky let staří. Smrt v bitvě byla jiná: respektovaným a ne trapný. Opravdu
neměli koncepci "morbidní."
Mark lehl si na deku a dal si ruce na břicho. Mohl cítit svůj tep v horní části žaludku těsně pod žebry.
Byl to pocit, který připomínal hlad, trýznivý hlad, ale o i Kieran jedli dříve v tenhle den a on měl
dokonce i chleba v sedle Windspear.
"Jsi v pořádku?" zeptal se Kieran, ve stínu byly jeho oči obě stříbrené, světlo se od nich odráželo jako
od zrcadla. Vlasy měl spletité do délky ramen. Mark toužil dotkout se jich, jestli jsou stejně tak husté a
jemné jak vypadají. Musel zastavit tyhle myšlenky o Kieranovi. Viděl už jak Kieran líbal ženy i muže
pro zábavu. To nebyl ten problém. Kieran byl princ a Mark byl poloviční Lovec stínů. Někdy uvažoval,
jestli se na něho Kieran dívá jako maskota nebo jako na talisman pro štěstí, někdy to bylo užitečné a
zábavné.
Kieran si lehl vedle Marka. Na chvíli jen družně mlčky dýchali. Ale pro Marka bylo těžké odpočívat u
Kierana byl si vědom druhého chlapce, jeho tělesného tepla, jeho přítomnosti, lehkého šimrání vlas§
proti Markovu rámě, když otočil hlavu. Cítil jak neklidný pocit v jeho břiše stoupá.
"Nebudeš schopen vidět hvězdy dnes večer," řekl Kieran. "Mraky je zakryjí."
Kieran znal Marka. Každou noc než usnul, našel šest hvězd, které zářili nejjasněji na obloze a přidělil
jim jména svých bratrů a sester. Helen, Julian, Tiberius, Livia, Drusilla, Octavianus. Různé hvězdy
jasně svítily v různých místech a za různého počasí. Nemyslel si, že si vůbec vybral stejných šest
dvakrát.
Já žiju tady, ve světě stejně jako ty, moje rodina
Jak ubíhal čas, říkal si jestli už: Tavvy si umí zavázat tkaničky u bot? Julian mutuje? Dru stále miluje
světlé barvy? Helen a Aline byli šťastné? Vzpomněl si, když se setkali v Itálii.
Ale byly tu i jiné věci, které rozmazané vzpomínky, které ztráceli svou ostrost. Ty měl rád vážnou
hudbu, ale byla oblíbený Bach? Mark to kdysi věděl. A možná to věděl. Byla to Dru, která milovala
filmy a nebo Livy? Jules malovej olejem nebo vodovkami?
"Moje značko," řekl Kieran. Vztyčil se na loket a díval se na Marka v podivném úhlu. "Řekneš mi, co tě
trápí."
Mark se zachvěl. Vždy, když si Kieran mu tak říkal mě pocit, že je to něžnost, ale měl pozření, že jsou
to vílí řeči. Kieran ho identifikoval jako svou značku jako svého přítele. Víly měli velmi divná jména.
Tak jako tak znát pravé jméno víly bylo velmi intimní.
Mark dal ruce za hlavu. Déšť byl už intenzivnější: slyšel, kapaly na materiál pláště nad nimi.
"Vzpomínky obtěžují mě," řekl, "a přemýšlel o své rodině.“
Kieran putoval prstem přes hruď Marka, zastavil se nad jeho srdce. Mark téměř nemohl dýchat. Nic to
neznamenalo, připomněl si. Víly neznali osobní prostor.
"Nikdo by na tebe nezapomněli," řekl tiše Kieran. "Ale nezapomenou ani ti, kteří milují vás. Pamatuji si
stále tvář své matky. A neexistuje nic víc než milující srdce.“
"A přesto někdy si myslím, že by bylo lepší, pokud bych zapomněl," řekl Mark tichým hlasem. Takové
myšlenky nebylo dosaženo bez viny. "Pro ně, pro mě. Já se nikdy nevrátím."
"Nikdo nemůže vidět do budoucna," řekl Kieran, posadil se s překvapujíc krutě. "Tvůj exil může
skončit. Milost přichází v mnoha formách – velkorysejší a laskavější král by tě s sebou vzal na svůj
dvůr už dávno. Kdybych měl moc prince – "
Mark zvedl do sedu, ale Kieran už přestal mluvit. Měl pěsť v klíně a skloněnou hlavu. Bylo to
neobvyklé, vůbec nemluvili o tom, že se jako princ dostal do exilu a do divokého honu.
"Kierane –" Mark začal, ale bylo jasné, že Kierana to mrzelo, a to bylo dost neobvyklé, že se Mark
zadržet. Málokdy viděl Kierana ukázat hněv a nebo smutek, ani v jeho prvních dnech v honu, zůstával
kontrolovaný, nebylo tu nic z emocí, co by ukázal ostatním lovcům.
"Měli bychom spát," řekl Kieran, po delší odmlce. "Třeba s úsvitem zítřku získáme vyhovění.“
Mark lehl a Kieran ležel vedle něj. Mark se přitulil, co nejblíže ke Kieranovi jak jen mohl – spali spolu
takhle bezpočet nocí, sdíleli teplo jejich těla. Ale Mark pociťoval Kieranovu úzkost a nechtěl, aby k ní
ještě přidal pozornost k tomu, že to není vhodné. Uvelebil se tak blízko ke Kieranovi jak jen mohl,
jednu ruku si dal pod hlavu a druhou si natáhl jen milimetr od Kieranových vlasů. Nechtěl si připustit,
že doufá, že snad během noci, pomocí větrů by mohl prsty vískat Kierana ve vlasech.
Ale stalo se.
Mark ruce byly svázány a křičel. Temní lovci stáli před ním v čele se Sebastianem Morgensternem,
svět byl v krvi. Jeho rodina byla na kolenou seřazená před Sebastianem - – Helen a Julian, Ty a Livy,
Dru a Tavvy. Sebastian mečem probodl Julianovu hruď. Jeho bratr sklouzl na zem a Mark uviděl jeho
zmučený výraz v očích, který říkal – Pomoz mi, Marku, pomoz mi –
"Marku. Marku! " Mark seděl zpříma v temnotě, a ruce ho objímali kolem. "Marku, to byl jen sen,
očarování mysli, nic víc."
Mark vydechl a ve vzduchu cítil špínu a déšť. Nikde žádná krev, žádní Temní lovci, žádný Sebastian.
Byl v mohyle s Kieranem.. "Moje – rodina –"
Kieran hladil Marka po vlasech s takovou péčí, že by to hon omráčilo. Mark se naklonil pro pohlazení
bez přemýšlení: byl si vědom pouze Kieranových rukou, jemné kůži. Stejně jako všechny víly Kieran
neměl mozoly; stopy jeho prstů byli jako motýlích křídel. Mark se naklonil do kontaktu, i když Kieran
jemně hladit jeho ramena, prsty klouzali po nastřižení v košili.
"Tvoje jizvy se hojí dobře," řekl Kieran; před několika měsíci byl členy honu Mark díky vzteky
potrestán.
Mark mírně ucouvl. "Ale jsou to stále ošklivý –"
"Nic na tobě není ošklivé," řekl Kieran, a protože nemohl lhát, Mark věděl, že to myslí opravdu vážně.
Jeho srdce poskočilo a odeslalo příval krve přes jeho tělo
Za veškerý čas, co byl v honu to byl pouze Kieran, který mu pomohl z jeho zoufalství, smutku a léčil
jeho srdce. Naklonil se ke Kieranovi, nevěděl, tak docela, co chce udělat– nebyl to vůbec rychlý a
elegantní krok, jak by si určitě přál, aby byl; jejich rty do sebe vřele narazily a jeho ruce se uhnízdili
v Kieranových vlasech, které byli přesně tak jemné jak si představoval.
Kieranovi ruce objímali tvrdě Markova ramena – byl překvapený nebo měl zlost, Mark to nedokázal
odhadnout, zděsil se a rychle se odtáhl od Kierana.
"Je mi líto," řekl. "Je mi to tak líto."
Kieran se dotýkat prstů na rtech, natáhl ruku. "Ale Marku –"
Neskončil. Ale Mark díky hořícímu se ponížení se dostal až kolem něj. Odkopl stranou kameny, jenž
byly v ústí mohyly a vylezl do bouře.
Déšť ho bodal jako jehličky a vítr krutě foukal. Mark zavrávoval, uklouzl na mokré trávě.
Cítil se okamžitě pošetile. Obloha byla jako šedivá mlha a on viděl malý okruh kolem něj: špínu,
zelenou trávu, stín Windspear v dálce. Vítr mu přejel po zádech. Uvidí Kieranovu tvář znovu? Byl
lovec stínů, měl moc dobře vědět, že utíkání nikdy nic nevyřeší.
Také, kam by šel spát?
Hodlal být statečný znovu, nechtěl už žádné ponížení, když v dáli uslyšel vzdálené zaržání. Jeho krev
v žilách. Jeho kůň. Nahoře to bylo, nestabilní díky břidlici a suti, která byla díky dešťi teď kluzká. Jeho
kůň poklesl a ležel tam se zlomenou nohou.
Zapomínal na svoje osobní bezpečí na okamžik. Vydal se na okraj rokle a podíval se dolů. Viděl jen
déšť a stíny, ale zdálo se mu, že zaslechl další zaržání; padl na ruce a kolena, sunul dolů úzkou cestu,
kterou zřejmě vytvořili kozy.
Nic nenašel. Zastavil se, aby popadl dech. Možná kdyby spadl z hory zachránil by se před rozpaky,
jak bude Kieranovi vysvětlovat proč ho políbil.
Vstal a přitiskl se k útesu. Stál na široké římse, pod ním byla mlha a zelený poloostrov Lleyn. V dálce
viděl vodu z Afon Menai, vířící a šedou. Pohled na mořské vodu pro něj vždycky znamenal bolest,
protože ji neviděl z Institutu v Los Angeles.
Chyběla mu jeho rodina a Mark cítil divoce i novou bolest: Co když nebude mít ani Kierana? Už dávno
zjistil, že potřebuje Kierana jako přítele, i v případě, že k němu Mark cítí něco hlubšího. Kieran byl
jediný kdo mu v honu ukázal laskavost. Kieran držel Marka dál od bičování nebo zranění. Dal mu vodu
a nebo okolo jeho ramen přehodil deku. Zachránil pro něj porci jídla. A co znamenalo daleko víc než
všechny tyhle gesta Kieran s Markem mluvil a poslouchal ho; jeden si neuvědomil, kolik toho lze
ztratit, když s vámi nikdo nemluví jako byste byli stejně hodnotní, dokud neuplyne tolik času a vy
nezačnete mluvit s balvany a stromy. Kieran vrátil Markovi lidství skrze obyčejné náklonosti a Mark teď
nevěděl jak by měl žít bez ní. Musel jít za Kieranem a omluvit se mu. To byla správná věc, jediná věc,
jediný způsob, jak to zachránit.
Vydrápal se cestu a uklouzl na mokré zemi; spadl a odsunul několik stop, tvrdě spadl na kámen. Stál,
podíval se na své oblečení od bláta a uvědomil si dvě věci i: jedna, že jen idiot mohl vidět koně,
padajíc několik stop daleko. Druhá byla, že pár metrů od něj stál Kieran: nějak se vrátil na mohylu,
ačkoli nevěděl jak.
"Marku!" Kieran řekl. Jeho hlas zněl chraptivě, pravděpodobně kvůli větru. Třeštil, jeho nově krátké
tmavé vlasy hluboké černé barvy, které ukazoval, když byl rozčilený. "Marku, kde jsi byl?"
"Šel jsem se podívat na koně," řekl Mark. "Myslím, Ach, zpočátku. Jsem odešel, protože – "povzdechl
si, nechat ruce klesnout." Je mi líto, Kierane. Nechtěl jsem udělat to, co jsem udělal."
Kieranovi oči se mu zúžily. "Nechtěl jsi udělat co?"
Mark si otřel slzy z očí. "Já bych o tom raději nemluvil."
"Lidé," řekl Kieran, s překvapující prudkostí, "myslí si, že pokud nemluví, mohou zrušit minulost. Řekni
mi, Mark. Řekni mi čeho lituješ.“
"Být s tebou," řekl Mark. "Kdyby to bylo něco, co nechceš, pak budu litovat."
Kieran stál jako socha a při pohledu na něj. Byl už promočený.
"A kdyby to bylo něco, co chci ?"
Mark zvedl hlavu. Ty slova pro něj byly jako plameny, které rozehřáli všechny nervová zakončení.
"Pak ho nelituji," řekl pevným hlasem. "Je to nejlepší, co se mi stalo, co jsem se připojil k honu a já
nevím za kolik let jsem byl šťastný.“
Zdálo se, že slova elektrizovaly Kierana. On téměř spadl, když šel k Markovi. Když k němu došel
vytáhl Marka do náruče, jeho prsty ho vískali v mokrých vlasech. "U všech bohů, Marku," řekl
roztřeseným hlasem. "Jak jsi mohl nevědět?"
Mark neříkal nic.; příliš ho to překvapilo. Kieran projížděl rukama Markovy vlasy, tvář, jako by Mark byl
poklad, který se mu zmizel a Kieran teď zjišťoval, jestli je stále celý. "Jsi v pořádku," řekl konečně,
podle hlasu se mu ulevilo. „Nezraněný“
"Samozřejmě," řekl Mark konejšivě, jak jen mohl.
Kieranovi černé a stříbrné oči zářily. "Když jsi vyběhl do bouře, myslel jsem jen na to jak nebezpečná
je Mynydd Mawr, kolik smrtí už tu bylo a kdyby se ti něco stalo Marku, sám bych zemřel. Jsi pro ně
nesnesitelně drahý.“
"Jako přítel?" Mark řekl, zcela omámený – Kieran ho držel a napůl šíleně a napůl zbožňujíce se ho
dotýkal. To přece nemohlo být možné, aby tohle Kieran k němu cítil.
"Marku." Kieranův hlas vzplál. "Prosím tě přestaň být tupý nebo můžu skočit z hory sám.“
"Ale —" Mark protestoval a než řekl cokoliv víc, Kieran ho políbil.
Tentokrát se Mark poddal polibku, jako kdyby vážně padaly z hor do moře. Kieranovi rty byly pevné a
sladké a chutnaly jako kouř a dešťová voda. Začervenal se. Mark rozdělil své rty a horko jejich úst
splynulo.
Mark nikdy nelíbal nikoho předtím, ne ve skutečnosti – byly to rychlé kradmé doteky během tance, v
některé části jeho mysli, si pomyslel, že tohle je jeho první polibek. A on byl rád, neboť jeho hlava
nebyla už bolavá a srdce mělo radost, už nebylo hladové, konečně měl sílu.
Byl to Kieran, který odjel první, ačkoli jen do dostatečně vzdálenosti do poháru Mark čelí ve svých
rukou a řekl překvapeně, "na můj povel. Srdce mého ohledu. Jak jste nevěděl?"
"Jsi princ," řekl Mark. "Já jsem – nic. Ani teď nemohu věřit, že bys o mě skutečně mohl pečovat – i
když, "dodal spěšně, "je-li to jen touha, co mi chceš nabídnout, já to beru.“
"Přeji si tebe," řekl Kieran a jeho očích se objevila tma, která Marka vyděsila. "Ale touha není všechno,
co cítím. Kdyby to tak bylo jednal bych už dávno.“
"Proč jsi to neudělal?" Mark řekl. " Mohl jsi mě požádat - kdykoliv. Já jsem ten, co vzhlíží víš, ne ty.“
Kieran zavrtěl hlavou. "Marku, jsi vílí vězeň," řekl a bylo tu zoufalství v jeho hlase. „Připoutali jsme tě
k honu. Máš důvod mě nenávidět a všechny jako já. Nedokázal jsem si představit, že bys cítil byť stín
toho, co cítím já k tobě.“
" Ty nejsi ten, kdo mě sem hodil a nechal,“ řekl Mark "To je Spolek, moje vlastní lidi, kteří mě tady
nechali. Já vím, kdo mě zradil, Kierane; Vím, že kdo mi nedůvěřuje a oni nikdy nenosili tvojí tvář.“
"Mnozí by nebyli schopní udělat tenhle správný úsudek," řekl Kieran.
Mark pohladil Kierana po tváři. Princ se zachvěl „Mnozí by ve mně viděli pouze Lovce stínů a
vymahače studeného míru.“
"Podívám se na tebe a vidím společníka ve svých dnech a nocích,“ mluvil Kieran šeptem; jeho mokré
modročerné vlasy se lepili na jeho tváře a krk. " Což bych i rád, pokud mě nemiluješ, protože když
jsem tě potkal. Miloval jsem tě celou tu dobu, domníval jsem se, že bys mě někdy mohl taky milovat.
Miloval jsem tě bez naděje a očekávání.“
Mark chytil přední díl Kieranovi košile. "Miluj mě," pronesl, drsným hlasem. "Ukaž mi to."
Temný oheň vzplanul v Kieranových očích; přiložil ruce kolem Marka hlavy a držel ho v místě, zatímco
on se sklonil k důkladnému prozkoumání ús, takže Mark vyjekl: vysál Markův spodní ret, škádlil v
koutcích jeho úst přejel Markova ústa dlouhými tahy jeho jazyka, který nakonec Marka opustil, jeho
tělo šlo bezmocně proti Kieranovi a chtělo víc. Byl promočený na kost, ale o to se nestaral. Necítil nic
jiného než Kierana a teplo jho tělo a mučení smyslnými rty.
Byl to Kieran, kdo je, konečně, vymotal a vzal Marka za zápěstí a vytáhl ho zpět směrem k mohyle.
Zelzli pod jejich úkryt, kde oheň zničil záblesk deště. Poklekl ve špíně a horečně se líbali, rvali ze
sebe navzájem oblečení. Mokré textilie roztrhli a zahodili a když byli oba nazí, spadli mezi změt pláštů
a tkanin a líbali se, dokud se Mark z toho necítil opile. Nemluvili, jen jednou:
"Měl jsi?" zeptal se Kieran, napůl ve stínu.
"Ne," řekl Mark. "S nikým."
Kieran se odmlčel, jeho ruka byla rozevřená na nahé Markově hrudi. Byl úžasný, v záři ohně, bledá
pleť a tmavé vlasy jako Michelangelovi skici. "Při lovu, nám naše těla přinesou jen bolest," řekl.
"Utrpení hladu a bolesti z únavy a biče. Dovol mi teď ukázat, co za zázrak může tělo být.“
Mark přikývl a Kieran se dal do práce s rukama a ústy. Postupoval pomalu zato s intezitou; Mark
neuvědomil, že cokoliv ůže být tak tvrdé a zároveň jemné ve stejnou dobu. Kieran se dotýkal
s takovou péči, že si představoval, že tam, kde měl Kieranovi ruce prošli nesou léčivé runy,
vyhlazovali mu jizvy, vymazávání bolest v paměti.
Kreslil potěšení do hloubi Markova těla- Markův dech byl stále rychlejší. Sáhl na Kierana, aby mu vrátil
něco z toho, co bylo tak příjemné. Kieran ostře vyjekl rozkoší. Pocit Kieranovi kůže pod rukama, jeho
kůže byla tak hladká a jemná jako hedvábí, Kieran navíc reagoval intenzivně na Marka při
sebemenším doteku. Třásl už, jako Mark pohladil ho po jeho těle, olízl a konečně vykřikl. byl nucen se
opřít na loktech.
Jeho oči byly prosklené, nezaostřené: Mark cítil pocit intenzivní hrdosti, že mohl udělat Prince víl,
nebo to tak vypadalo to tak vypadalo. Chlouba trvala jen okamžik: Kieran se zlomyslně zašklebil a
jeho otřásly jeho boky tak, aby se přitiskl a vytvořili oheň v žilách Marka a vše ostatní zmizelo. Mark
sevřel Kierana: byly přitisknutí hrudník k hrudníku a stehno na stehno a když princ vsunul ruku mezi
jejich těla a začal hladit je oba dohromady, bylo to nejčistší fyzické potěšení, které Mark znal od doby,
kdy se připojil se k honu. Všechno ostatní bylo vyhnáno u jeho mysli, všechny komplikace a všechny
ztráty byly pryč s úžasnou realizací. Jeho tělo bylo víc než nástroj, který mu přinášelo bolest nebo aby
vydrželo strádání. Dokázalo i zázraky.
Kieranovi prsty byly jak požár, který způsobil nevyslovitelnou radost. Mark zavřel oči, jeho tělo se
bezmocně tisklo k prnci. Kieran lapal po dechu, jeho tělo se třáslo a každé zachvění přineslo větší
tření a větší potěšení než by si Mark kdy pomyslel. Natáhl se k zachycení Kieranovi tváře a políbil ho,
hluboce a procítěně. Zdálo se, že polibek rozbil poslední ovládání prince: Kieran byl bez sebe stejně
jako Mark, oba se třásli a křičeli v náručí.
V pozdějších dobách si nepamatoval, že plakal nebo co šeptal, ale nezapomněl na Kieranova slova
než klesl do jeho náručí: "Nikdy nebudeš nic pro mě, Mark Blackthorne," řekl Kieran. "Protože jsi
všechno na této zemi a pod tímto nebem, co mám rád."
Později leželi v náručí, Mark s hlavou na Kieranově rameni. A Mark řekl Kieranovi, že měl pravdu, že
hvězdy nebyly vidět.
"Rozehřáté uhlíky v krbu," řekl Kieran, prsty vískal ve vlasech Marka. "Dej jim jména, svého pokladu."
A Mark to udělal, i když na konci, byl jeho hlas byl nezřetelný spánek; zavřel oči a poprvé po mnoha
letech putování byla jeho poslední myšlenka beze smutku a bolesti, ale pouze plná lásky, která
zastínila hvězdy.
* V Lady Midnight je uvedeno, že Kieran políbil Mark první, tadysi Mark myslí, že políbil Kierana první.
Není to rozpor jen vrtkavá paměť