Návrat z PODZEMÍ

Roderick Gordon a Brian Williams

I. kapitola
Kolem víří vlny bílorudých plamenů. Vlasy se škvaří a kůže se
stahuje. Je slyšet kvílení smrště, která vysává veškerý kyslík, a
pak šplouchnutí vody, když se Druhá Rebecca vrhá se svou sestrou
do tůně. Tělo První Rebeccy je ochablé a bezvládné jako hadrová
panenka. Dívka je omráčená a ani chladná voda ji nepřivádí k vědomí.
Klesají pod hladinu. Z dosahu palčivého žáru.
Druhá Rebecca zakrývá své sestře dlaní ústa i nos, aby do nich
nevnikla voda. Pak se pokouší soustředit. Máme nanejvýš šedesát
vteřin, říká si v duchu a cítí, jak se začínají bouřit její plíce. Co teď?
Zvedá oči k peklu nad hladinou. Od vodních vln se odrážejí šarlatové
jazyky plamenů. Elliottiny nálože podpálily suchou vegetaci,
která teď živí ohnivou bouři a pokrývá hladinu tůně silnou vrstvou
černého popela. A ještě ke všemu nahoře číhá Elliott – ta míšenecká
coura! – s puškou, aby je vyřídila, jakmile se vynoří. Jak to Druhá
Rebecca ví? Protože přesně totéž by v takové situaci udělala ona.
Ne, nahoru nemůžou. Aspoň pokud chtějí přežít.
Loví v kapse košile a vytahuje náhradní zářící kouli. Ztrácí tím
několik dalších vteřin, ale potřebuje vidět, kam plave.
Musím se brzy rozhodnout… vlastně hned…, dokud ještě můžu.
Nemá jinou možnost, a zamíří tedy dolů, do šerého polosvitu
hlubin. Sestru táhne za sebou. Vidí, že její dvojče krvácí ze zranění
na břiše. Kolem ní se vznášejí pramínky krve jako tenké rudé stužky.
Padesát vteřin.
Točí se jí hlava. To bude první příznak, že jí schází kyslík.
Ve víření bublinek a hučení vody Druhá Rebecca slyší sestřin
výkřik. Nedostatek kyslíku ji probral k vědomí. V panice se zmítá a

-10
chabě se snaží vymanit ze sevření Druhé Rebeccy, ale ta jí zarývá

prsty do paže. Její dvojče podle všeho chápe, zklidní se a nechává se

vléct dolů.

Čtyřicet vteřin.

Musí bojovat s nutkáním otevřít ústa a nadechnout se. Ostrůvek

světla vrhaný zářící koulí odhaluje svislou stěnu porostlou vodními
řasami. Před nimi se míhá hejno malých rybek, jejichž kovově modré
šupiny se ve světle koule duhově lesknou.

Třicet vteřin.

Vtom si Druhá Rebecca všímá černého otvoru. Vykopává nohama

a míří i se svou sestrou přímo do něj. Při tom jí před očima probíhají
vzpomínky na dřívější život, na všechny ty hodiny plavání, které
absolvovala nahoře v Highfieldu.

Dvacet vteřin.

Je to opravdu chodba. Snad někam vede, odvažuje se doufat.

Snad. Na prsou cítí stále silnější tlak – o moc déle nevydrží. Přesto
plave hlouběji do tunelu a neustále se rozhlíží kolem sebe.

Deset vteřin.

Ztrácí orientační smysl. Už si není jistá, kde je nahoře a kde

dole. Potom ale vidí odraz. Pár metrů od ní se světlo zářící koule odráží
od proměnlivého, zrcadlového povrchu. S posledním zbytkem sil
se dere k němu i se svým dvojčetem.

Jejich hlavy se vynořují nad hladinu ve vzduchové kapse pod

stropem chodby.

Druhá Rebecca si plní bolavé plíce kyslíkem a uvědomuje si,

jaké mají štěstí, že kapsa není plná metanu nebo jiného jedovatého
plynu. Jen co přestává kašlat a prskat vodu, obrací se ke zraněné
sestře. Ta sice má hlavu nad vodou, ale bezvládně jí padá na prsa.

„No tak! Probuď se!“ křičí Druhá Rebecca a třese s ní.

Nic.

Objímá jí hrudní koš pažemi a několikrát silně stiskne.

Pořád nic.

Svírá jí nos prsty a vdechuje jí vzduch do úst.

„Dělej! Dýchej!“ křičí. Její hlas se dunivě rozléhá stísněným

prostorem. První Rebecca konečně zachraptí a z úst se jí vyřine
proud vody. Nadechuje se, ale jen se začne víc dusit, protože má v

-11
plicích pořád dost vody. Zmítá se ve slepé panice. „Klid, klid,“ konejší
ji Druhá Rebecca. „Už jsme v bezpečí.“

První Rebecca se postupně uklidňuje a začíná dýchat pravidelně,

i když mělce. Svírá si břicho a je zřejmé, že trpí strašnými bolestmi.
Tvář má bílou jako smrt. „Neomdlíš?“ ptá se jí Druhá Rebecca ustaraně.

První Rebecca neodpovídá. Dívají se na sebe. Vědí, že jsou

aspoň prozatím v bezpečí. Vědí, že přežily útok.

„Podívám se o kus dál,“ oznamuje jí Druhá Rebecca.

První Rebecca ji sleduje prázdným pohledem. Pokouší se

promluvit, ale přes veškeré úsilí se jí daří rty vytvořit pouze písmeno
„P“.

„Proč?“ vyslovuje Druhá Rebecca za ni. „Podívej se nad sebe,“

říká a ukazuje na to, čeho se její sestra instinktivně chytila. Ke stropu
tunelu je připevněno několik tlustých kabelů – staré elektrické vedení,
na řadě míst s odloupanou izolací a pokryté mazlavou hnědou
rzí. „Jsme v nějakém dole. Možná tu je jiný východ.“

První Rebecca nepatrně přikyvuje a zavírá oči. Sotva se drží při

vědomí.

-12
2. kapitola
Po více než dvoudenní plavbě po podzemní řece Chester navedl
člun k dlouhé přístavní hrázi.
„Posviť si a podívej se, co tam je!“ vykřikl na Martu, aby ho slyšela
přes rachot přívěsného motoru.
Marta zvedla zářící kouli a namířila její paprsek k tmavým obry-
sům budov na konci mola. Chester ubral plyn a loďka pomalu přirazila
ke břehu. Stálo tu několik domů a jeřáb určený k vykládání a
nakládání plavidel. Tenhle přístav byl rozhodně větší než všechny
ostatní, u kterých se cestou zastavili, aby doplnili palivo a na hodinku
nebo dvě si odpočinuli. Chesterovi se rozbušilo srdce, když si pomyslel,
že už možná dospěli na konec cesty.
Vypnul motor, Marta chytila jeden z úvazných kůlů na břehu a
přehodila přes něj smyčku kotvícího lana. Pak znovu pozvedla světlo
a Chester zahlédl velký, bíle natřený oblouk. Pamatoval si, co mu
Will vyprávěl o zazděném vchodu do přístavu, který je dost široký,
aby jím projel nákladní vůz. To je určitě ono.

Byl sice mokrý jako myš a chvěl se zimou, ale to mu nemohlo

pokazit radost. Dokázal jsem to, u všech hromů! Dokázal jsem to!
provolával v duchu, když vystupoval s Martou na pevnou zem. Nahlas
ovšem neřekl ani slovo.

Jsem zase zpátky na Povrchu!

Přestože se vrátil skoro domů, jeho situace nebyla ani zdaleka

růžová.

Střelil pohledem po Martě, která nemotorně popošla po hrázi.

Boubelatá žena zachumlaná do mnoha vrstev špinavých šatů hekala a
supěla jako divoký kňour chystající se k útoku. To nebylo nic nového,
protože se vždycky chovala dost nevyzpytatelně, ale teď si

-13
Chester všiml, jak Marta prudce otáčí hlavu do tmy. Zaklela, jako
kdyby tam někoho spatřila. Nikdo tam však nebyl.

Chester si přál, aby se s ním vrátil Will. Nebo někdo jiný. Události
se vyvinuly tak, že zůstal sám s touhle bláznivou ženskou. Marta
znovu zabručela, tentokrát ještě hlasitěji, a zívla tak široce, že
Chester zahlédl řadu jejích zažloutlých zubů. Věděl, že jeho
společnice je jistě po dlouhé cestě vyčerpaná, a navíc se museli opět
vypořádat s plnou silou gravitace. I on cítil olověnou tíhu vlastního
těla a těžko si dokázal představit, jaké to asi musí být pro Martu, která
na něco podobného nebyla v posledních letech vůbec zvyklá.

Napadlo ho, jak zvláštní pro ni tahle chvíle určitě je. Marta vyrostla
v Kolonii a na Povrchu nikdy nebyla. Zakrátko poprvé uvidíslunce. Život se s ní
rozhodně nemazlil: Styxové ji i s manželem poslali
do vyhnanství do Hlubin několik kilometrů pod Kolonií. Tam se
Marta s manželem přidala k potulné skupině psanců, kteří měli
stejnou šanci, že se pobijí navzájem, jako že podlehnou četným nástrahám
nehostinného podzemí. Marta překvapivě v Hlubinách porodila
syna Nathaniela, jenže její manžel se je oba pokusil zavraždit:
oba je shodil do Průduchu.

Pád sice přežili, ale Nathaniel později zemřel na horečnaté

onemocnění a Marta zůstala sama. Víc než dva roky žila zcela odříznutá
od ostatních lidí. Zabarikádovala se ve staré chatrči a živila se
lovem zvířat, kterých hluboko v podzemí kupodivu žilo velké množství.

Když se na scéně objevili Chester s Willem a těžce zraněnou Elliott,

Marta si oba chlapce okamžitě oblíbila, jako kdyby v nich viděla
náhradníky za svého milovaného syna. Ta vazba byla dokonce na-
tolik silná, že by klidně nechala Elliott zemřít, jen aby se oba chlapci
nevystavovali nebezpečí. Tajila před nimi, že v ponorce, která se zřítila
do jiného z gigantických průduchů, je zásoba moderních léků.
Když ale Will odhalil pravdu, snažila se to napravit tím, že je k ponorce
zavedla, a tím zachránila Elliott život. Chlapci jí pak odpustili
její předchozí mlčení.

To už byla minulost.

Teď ale Chester netušil, co by měl dělat dál. Kromě neustálé

hrozby v podobě Styxů, kteří po něm půjdou, ať už se na Povrchu

-14
schová kamkoliv, se musel starat ještě o Martu. Neměl kam jít a
nemohl se ani na nikoho obrátit pro pomoc. S výjimkou Drakea. Dra-
ke představoval jeho jedinou naději, jediný záchranný kruh.

Drakeu, prosím, prosím, buď tady! pomyslel si Chester, zatímco

se rozhlížel v kalném šeru a přál si, aby se Drake co nevidět objevil.
Chtěl na něj zavolat, ale neudělal to, protože by Marta bezpochyby
těžce nesla, kdyby zjistila, že se ho potají pokusil kontaktovat. Dobře
věděl, jak majetnicky a ochranářsky se k němu chová, a rozhodně nepotřeboval,
aby upadla do další ze svých nabručených depresí. Navíc
nemohl nijak vědět, jestli Drake obdržel vzkaz, který mu namluvil.
Nebo jestli je vůbec ještě naživu.

Postupovali s Martou mlčky podle Willových pokynů a vytáhli

loďku z vody. Natolik odvykli plné zemské tíži, že brzy oba přerývaně
lapali po dechu. Marta chvíli hekala a nadávala, ale přece jen
se jim podařilo dovléct člun k jedné z opuštěných budov a opřít ho o
ni.

Chester se předklonil a opřel se dlaněmi o kolena, aby se vzpamatoval.

Uvědomil si, že se touží podívat do Londýna na své rodiče.
Bez ohledu na rizika. Třeba se jim nějak podaří tuhle zapeklitou
situaci vyřešit. Třeba ho prostě někam schovají. Bylo mu to jedno,
jen je prostě musel vidět, aby jim mohl říct, že je v pořádku.

Druhá Rebecca rychle doplavala zpátky do vzduchové kapsy. Ulevilo

se jí, když zjistila, že se její zraněná sestra dosud drží elektrických
kabelů vedoucích nad hladinou. Očividně jí ale rychle ubývaly síly.
Hlavu si opírala o zvednutou paži a měla pevně zavřené oči. Druhé
Rebecce trvalo několik vteřin, než ji probudila. Nutně ji potřebovala
přesunout někam do sucha a tepla, než upadne do šoku.

„Nadechni se co nejvíc. Dostanu tě odtud,“ řekla Druhá Rebecca.

„Před námi něco je.“

„A co?“ zamumlala První Rebecca neslyšně.

„Plavala jsem podle úzkorozchodných kolejí na dně chodby,“

odpověděla Druhá Rebecca a sklopila pohled k hladině těsně pod
svou bradou. „Vynořila jsem se v úseku chodby, který není zaplavený.
Byl větší než nějaká vzduchová kap…“

-15
„Tak do toho,“ přerušila ji První Rebecca. Zhluboka se nadechla
a pustila se elektrického vedení.

Druhá Rebecca vlekla sestru za sebou až na místo, které jí popsala.

První Rebecca se obrátila na záda a splývala po hladině. Druhá
Rebecca ji táhla ke břehu.

Zanedlouho se obě ocitly na mělčině, kterou se mohly brodit,

ačkoliv Druhá Rebecca musela svou sestru při každém kroku podpírat.
Doklopýtaly až na suchou zem.

Druhá Rebecca si všimla, že koleje pokračují chodbou dál, a

přestože chtěla co nejdřív zjistit, kam vedou, musela předtím ošetřit
sestru. Položila ji na zem a jemně jí vyhrnula košili, aby prohlédla
její zranění. Na boku těsně nad kyčlí měla sestra malou dírku. Rána
sice na první pohled nevypadala tak vážně, ale vytékalo z ní znepokojivé
množství krve, které vytvářelo na dívčině mokrém břiše
průsvitnou červenou kaluž.

„Jak to vypadá?“ zeptala se První Rebecca.

„Obrátím tě na bok,“ varovala ji Druhá Rebecca a opatrně sestru

zvedla, aby se jí podívala i na záda. „Myslela jsem si to,“ poznamenala
tiše, když spatřila druhý otvor v místě, kudy kulka vyletěla z
těla.

„Jak to vypadá?“ zopakovala První Rebecca s křečovitě stisknutými

čelistmi. „Řekni mi pravdu.“

„Mohlo to být horší. Spatná zpráva je, že hodně krvácíš. Na

druhou stranu tě kulka zasáhla jen do masité části boku…“

„Co tím myslíš, masité části? Chceš říct, že jsem tlustá?“ zavrčela
První Rebecca i přes celkovou slabost rozhořčeně.

„Odjakživa jsi z nás dvou byla ta ješitnější, viď? Nech mě

domluvit,“ odpověděla Druhá Rebecca a pomalu sestru položila zpátky.
„Kulka proletěla skrz, takže ji aspoň nebudeme muset vyndávat.
Ale musím zastavit krvácení. A víš, co to znamená…“

„Ano,“ zahučela První Rebecca. Náhle se jí zmocnil nepříčetný

vztek. Zaťala ruce v pěst. „Pořád nedokážu uvěřit, co mi ten skřet
udělal. Střelil mě! Will mě postřelil!“ běsnila. „Jak si to mohl dovolit!“

-16
„Klid,“ chlácholila ji Druhá Rebecca a svlékla si košili. Zahryzla
se do jejího lemu a táhla, dokud se jí zuby nepodařilo odtrhnout pruh
látky, a pak oddělila ještě několik dalších.

První Rebecca nepřestávala zuřit. „Udělal velkou chybu, že mě

nedorazil, dokud měl šanci, protože já si ho najdu. A postarám se o
to, aby prožil taky takovou bolest, jenže milionkrát, milionkrát
horší.“

„O tom nepochybuji,“ souhlasila Druhá Rebecca, zatímco

svazovala dva pruhy košile a ostatní skládala do podoby malých polštářků.

„Chci toho hajzla podříznout jako podsvinče a nechat ho vykrvácet,

ale pomalu… pomalinku…, aby to trvalo celé dny…, ne…,
týdny,“ mumlala První Rebecca zpola v deliriu. „A sebral nám Dominium.
Za to zapla…“

„Dostaneme Dominium zpátky. Teď už zmlkni, ano? Musíš šetřit

síly,“ napomenula ji Druhá Rebecca. „Přiložím ti k ranám obvazy,
a co nejtěsněji je utáhnu.“

První Rebecca ztuhla, když jí sestra přiložila k otvorům po kulce

složené pruhy látky. Druhá Rebecca pak omotala dlouhý pruh z košile
kolem boku zraněné dívky a prudce zabrala. Tmavým tunelem se
ozvěnou odrazil bolestný výkřik.

„Pospěš si, zlatíčko,“ pobízela Marta Chestera, který se pokoušel

rozhodnout, co si má vzít s sebou. Neodpověděl, ale měl co dělat,
aby nevybuchl.

Nech mě na pokoji, ano?

Marta vážně byla jako nějaká otravná, všetečná tetička. Pořád ho

obletovala a sledovala těma velkýma očima s pohledem raněné laně.
Navíc se od chvíle, kdy vytahovali na břeh člun, potila a Chester by
přísahal, že z ní čpí kyselý zápach.

„Nemá smysl tady otálet, drahoušku,“ zavrkala Marta odporně

sladkým hlasem.

A dost. Už nesnese, aby za ním takhle postávala. Držela se těsně

u něj a Chester z toho byl celý nesvůj. Popadl nazdařbůh několik
věcí, nacpal je na spacák ve svém batohu a zavázal ho.

-17
„Hotovo,“ oznámil a schválně si hodil batoh na záda širokým
obloukem, aby Marta musela ustoupit. Pak rychle vyrazil po molu
pryč od ní.

Během pár vteřin ho ale dohonila, jako nějaký neodbytný

toulavý pes.

„Kde to tedy je?“ zeptala se, zatímco si Chester pokoušel vybavit

Willovy instrukce. Slyšel, jak Marta hlasitě supí, jako kdyby jí
lezl na nervy on nebo vůbec celá situace, v níž se ocitla.

Jakkoliv Martino chování obecně Chestera dráždilo, čas od času

se všechno ještě zhoršilo, když Marta téměř bez varování vybuchla a
říkala odporné věci. Chester byl při takových příležitostech vždycky
docela vyděšený.

„Nevím,“ odpověděl proto co nejklidněji, „ale když Will říkal,

že je to tady, někde to tady bude.“

Nahlíželi mezi přízemní betonové budovy bez oken. Nedalo se

nijak odhadnout, jakému účelu stavby sloužily – kromě velkých bílých
čísel jim chyběla jakákoliv označení. Chesterovi z nich běhal
mráz po zádech. Uvažoval, jestli v nich někdy v minulosti byli ubytováni
vojáci, kteří museli sloužit ve věčné tmě a izolaci podzemí.
Teď však v budovách zbyly jen sutiny a pokřivené kusy kovu.

Marta oddechovala čím dál hlasitěji, což naznačovalo, že co nevidět

začne zase reptat, ale Chesterovo světlo konečně dopadlo na otvor,
který hledali.

„Aha! Tady to je!“ ohlásil rychle v naději, že odvrátí Martin záchvat.

Oba se podívali do chodby za probouranou cihlovou stěnou.

„Hm,“ přikývla Marta chladně.

Chester měl dojem, že je zklamaná. Pozvedla kuši, jako kdyby

očekávala nepřátelský útok, a prolezla otvorem jako první. Chester
zavrtěl hlavou a chvíli počkal, než se vydal za ní. Za zdí se museli
brodit hnijící vodou, jejíž zápach ještě zesílil poté, co ji rozvířily
jejich kroky.

„Fuj,“ odfrkl si. Utěšoval se jenom tím, že už aspoň necítí Martu.

Kolem sebe viděl zpola ponořená prkna a několik zrezivělých
sudů. Jeden z nich byl prázdný a líně se pohupoval na hladině. Narážel
přitom do stěny, takže vydával dutý kovový zvuk, jako když
někde v dálce zvoní zvon.

-18
Ozývalo se tu ale ještě něco jiného – nějaké pravidelné ťukání.
Vzápětí Chester spatřil prázdnou plechovku od koly, která klepala do
boku sudu. Uchváceně zíral na její červené a stříbrné nápisy, tak
jasné, ostré a moderní… Jeho nálada rázem vzlétla do nebeských výšin.
Plechovka nepochybně pocházela z Povrchu a pro Chestera představovala
něco z jeho světa. Uvažoval, jestli ji tu neodhodil Will,
když se s doktorem Burrowsem vracel k podzemnímu přístavu,
odkud pokračoval do hlubin Země. Vychutnával si pomyšlení, že ho
plechovka jakýmsi způsobem spojuje s jeho kamarádem.

Marta si všimla, že se Chester zastavil, a netrpělivě na něj zabručela.

Kola pro ni nic neznamenala. Prošli do následující místnosti s
kovovými skříňkami. Přesně jak Will popsal, v malé sousední
místnůstce našli žebřík, po němž mohli vyšplhat do světa na Povrchu.
Marta vyzkoušela, jestli je žebřík přidělaný ke stěně dostatečně
pevně a neobratně po něm začala stoupat.

Doopravdy jsem tu? Já tomu nemůžu uvěřit! opakoval si v duchu

Chester a šplhal za Martou ke světlu. Ačkoliv si stínil oči, jasná
záře oblohy ho oslepovala. Nemotorně vylezl ven, padl na všechny
čtyři a zalezl za keř, kde se už schovávala Marta. Oba zůstávali v
úkrytu, dokud si Chester postupně nezvykl na denní světlo. Vlastně
ani nebylo nijak silné: blížil se večer a oblohu zakrývala vrstva mraků.

„Tak jsme tady, drahoušku,“ pravila Marta bezvýrazně.

Jestli se mělo jednat o Chesterův velký okamžik, o chvíli triumfálního

návratu ze zemských hlubin po měsících neskutečných
útrap, pak je nutno říct, že Chester cítil jisté rozčarování.

„Kraj proradných Površáků,“ dodala Marta opovržlivě, omotala

si kolem hlavy špinavý šátek a nechala si jen úzkou škvírku pro oči.
Když Chester viděl, jak na něj uslzeně mžourá, uvědomil si, že jí
bude trvat hodně dlouho, než si zvykne na zdejší světlo.

Napadlo ho i něco dalšího.

Můžu jí utéct!

Měl by se o to pokusit? Vzhledem k tomu, jak ji denní světlo zatím

oslepuje, by ho patrně nedokázala chytit. Teď máš šanci, říkal si,
když tu Marta hlasitě popotáhla. Zvedla si šátek z obličeje a začala si

-19
vymačkávat hlen z nosu, úplně stejně, jako kdyby se pokoušela dobýt
poslední zbytek pasty z tuby.

Chester si připomněl okamžik, kdy s Willem a Calem dorazili na

Důlní nádraží v Hlubinách a on udělal něco podobně nechutného.
Nebo to aspoň přišlo nechutné Willovi. Znovu si vzpomněl na svého
kamaráda a na dobré i špatné chvíle, které spolu prožili, a uvědomil
si, že se na něj už nedokáže zlobit. Netušil, jestli Will přežil skok do
propasti zvané Šlukující Jane, kam se předtím vrhl jeho otec. Ani
jestli přežila Elliott, když se je rozhodla následovat.

Zachvěl se.

Všichni zmizeli a dost možná jsou po smrti, takže se s nimi už

nikdy nesetká. Nebo naopak pokračují ve velkém dobrodružství, do
něhož se s Willem pustil toho dne ve sklepení domu Burrowsových,
když společně vyrazili podzemní chodbou do neznáma. Chester
dokonce trochu litoval, že mu možná právě teď uniká nové dějství
neuvěřitelných prožitků.

Představil si, jak ti tři podnikají další mimořádné věci – Will,

doktor Burrows a Elliott… Elliott… Elliott… Zjevila se mu tak jasně,
jako kdyby stála těsně před ním… jako ve chvíli, kdy vypila tekutinu
z vlčího oka. Viděl její rošťácký, uličnický úsměv, když se k němu
otočila a nabídla mu, ať také ochutná. Musel ji obdivovat, protože
její schopnosti jim pomáhaly přežít i ve zdánlivě bezvýchodných
situacích. Především mu ale ve vzpomínkách zůstal její úsměv, který
v něm vyvolával smutek a stesk.

S povzdechem si připomněl, že tady nahoře by na tom měl být

určitě líp. V poslední době unikl tolikrát jisté smrti, že by to normálnímu
člověku vystačilo na několik životů… Musí tu být ve
větším bezpečí.

Přesvědčoval se o tom, než Marta vydolovala z nosní dírky

dlouhé přadeno šedého hlenu a otřela si ho o už tak děsivě špinavý
kabát.

Proboha, pomyslel si.

Nedostal snad na výběr? Nevybral si dobrovolně místo Elliott

tuhle… nechutnou stařenu?

„Ano, jsme tady,“ odpověděl konečně a odvrátil pohled od Marty.

„Jsme na Povrchu.“

-20
Světla s padajícím soumrakem valem ubývalo a Martin zrak se
zlepšoval. Ze svého úkrytu viděli několik hranatých, stroze účelných
budov.

Když se po několika hodinách úplně setmělo, konečně se odhodlali

vylézt z křoví. Opatrně se plížili mezi opuštěnými budovami
starého letiště. Will Chesterovi řekl, že na Povrch vylezou v Norfolku,
dobrých sto padesát kilometrů od Londýna.

Prošli přes betonovou plochu bývalého cvičiště, kde z puklin vyrážel

plevel, a kolem nákladního vozu s otevřenou korbou, který podle
Chesterova odhadu patřil nějakým stavebníkům. Jeho domněnka
se vzápětí potvrdila, když si všiml lešení kolem jedné budovy. Od
poslední návštěvy Willa a doktora Burrowse se tu očividně dost
změnilo. Pak v dálce uviděl obytnou buňku. V jejích oknech se svítilo
a vedle parkoval land rover. Will Chestera varoval, že po letišti
chodí hlídky, a tohle byla jistě jejich centrála. Chester zaslechl vzdálený
smích a lidské hlasy.

„Mohli bychom je požádat o pomoc,“ navrhl.

„Ne,“ odmítla Marta příkře.

Neobtěžoval se tím, aby se s ní dohadoval, ale když se od

obytné buňky trochu vzdálili, najednou ho popadla a zatřásla s ním.

„Nikdy nebudeme žádat o pomoc pohany!“ zasyčela. „Površáci

jsou zlí!“

„Dobře…, jasně, jasně,“ vykoktal, šokovaný její prudkou reakcí.

Martin vztek se rozplynul právě tak rychle, jako se objevil, a po její
baculaté tváři se znovu rozlil podlézavý úsměv. Chester si nedokázal
vybrat, čeho se bojí víc. Rozhodně si odteď bude dávat mnohem
lepší pozor na jazyk.

Druhá Rebecca kráčela stoupající chodbou, sestru nesla na zádech a

v duchu děkovala za zdejší slabou gravitaci. Zraněná dívka sice opět
ztratila vědomí, ale Druhá Rebecca na ni nepřestávala mluvit.

„Na něco přijdeme. Uvidíš, budeš v pořádku,“ říkala. Popravdě

jí ale sestřin stav dělal vážné starosti. Provizorní obvaz splnil svůj
účel a zpomalil krvácení, ale První Rebecca ztratila hodně krve. Nevypadalo
to s ní dobře.

-21
Druhá Rebecca však zatím nepřestávala doufat a vlekla svoje
břemeno kilometr za kilometrem v prachu mezi zrezivělými kolejnicemi
opuštěného dolu. Míjela sice ústí dalších chodeb, ale držela se
tratě v hlavním tunelu, protože předpokládala, že ji dovede ven.

Cestou viděla kusy starých strojů, jež představovaly další památky

po civilizaci, která vytvořila tuhle podzemní síť chodeb. Nezastavovala
se, aby stroje zkoumala, ale podle zběžného pohledu odhadovala,
že to jsou pumpy a generátory. I když vypadaly poněkud zastarale,
podobaly se površácké technice používané v hlubokých
dolech. Čas od času narážela na opřené krumpáče, lopaty a zapomenuté
přilby.

V první řadě se potřebovaly dostat zpátky do otevřeného prostoru,

protože se jí začínala z nedostatku jídla a pití točit hlava. Také
chtěla co nejdřív vyměnit sestřin provizorní obvaz za něco účinnějšího.
V duchu zaklela, když si vzpomněla na obvazy ve vojenské bundě,
kterou musela nechat v té roklině, když je Will s Elliott přepadli.

Několik dalších kilometrů jí dělalo společnost jen pravidelné

křupání kamínků pod podrážkami bot, ale pak postřehla jiný zvuk.

„Slyšíš to?“ zeptala se, aniž by čekala odpověď. Zastavila se a

poslouchala. Zvuk se neozýval souvisle, ale měla dojem, že jde o jakési
vzdálené kvílení. Opět vykročila a za další zatáčkou chodby ucítila
na tváři závan větru. Čerstvý vzduch jí dodal síly, takže přidala
do kroku.

Kvílení sílilo, stejně jako poryvy průvanu, a brzy v dálce před

sebou spatřila matnou záři.

„Denní světlo… To bude určitě ono,“ zamručela. Stoupala mezi

kolejnicemi do ještě příkřejšího svahu a zanedlouho měla zdroj světla
kousek od sebe.

Trať pokračovala dál, ale ze strany tunelu ji zalévala oslepující

záře. Podle dívčina odhadu se nejednalo o umělý zdroj, ale po tolika
hodinách v temnotě potlačované jen nazelenalým světlem zářící
koule tam nemohla pořádně pohledět.

„Na chviličku tě tu nechám,“ řekla a opatrně položila sestru na

zem.

Zastínila si oči dlaní a vydala se ke světlu. Vítr tu vál s takovou

silou, že ji srážel zpátky.

-22
Opakovala si, že musí počkat, dokud si její oči nepřivyknou, a
za chvíli z nich skutečně mohla spustit ruku. Nepravidelným otvorem
ve skále viděla bílé nebe, které v kombinaci s větrem budilo dojem,
že Druhá Rebecca stojí někde hodně vysoko, jen kousek pod mraky,
kdyby tu nějaké byly.

„Copak jsem celou dobu stoupala nitrem hory?“ zeptala se sama

sebe.

Pokrčila rameny a přiblížila se k otvoru.

Užasle vyjekla.

„Tohle musíš vidět! Bude se ti to moc líbit!“ zavolala na svou

bezvládnou sestru.

Hluboko pod nimi se rozkládalo město, jehož středem protékala

řeka, která se vlévala do vodní plochy táhnoucí se až k obzoru.

„Oceán?“ podivila se Druhá Rebecca.

Úžasem ji ale plnilo hlavně město. Nebylo pouze rozlehlé; i

jednotlivé budovy dosahovaly podobně obřích rozměrů. I na takovou
vzdálenost dokázala rozeznat ohromný oblouk, podobný Vítěznému
oblouku v Paříži, od něhož se paprskovitě rozbíhaly široké třídy. Oblouk
sice představoval ústřední prvek města, ale v pravidelných blocích
tu stála řada dalších budov. Dál od centra následovaly menší
domy, o nichž Druhá Rebecca usoudila, že se jedná o rodinná obydlí.

A rozhodně nešlo o žádné opuštěné město duchů.

Když se opravdu soustředila, měla dojem, že vidí, jak se po ulicích

pohybují auta, na tak velkou vzdálenost menší než blechy.

Vtom zaslechla pravidelné tepání motoru a uviděla vrtulník, který

se vznášel nad městem. Nepodobal se však helikoptérám, jaké
znala z Povrchu, protože měl vrtule spíš na bocích trupu než na koncích.
„Co je tohle?“ zahučela.

Upřela pozornost k oceánu za městem. Když si zastínila oči,

rozeznala na hladině všemožné lodě a čluny.

Největší dojem na ni ale udělala atmosféra pořádku a moci, která

z města vyzařovala. Souhlasně přikývla.

„Místo podle mého gusta,“ zašeptala.

3. kapitola
-23
Ikdyž byli Chester s Martou unavení, šli celou noc přes nespočetná
pole a širokými oblouky se vyhýbali všem obydleným domům a
silnicím. Marta trvala na tom, že půjde v čele, ačkoliv Chester věděl,
že nemůže mít sebemenší tušení, kam je vede. On to sice také nevěděl,
ale usoudil, že ji zatím bude následovat. Momentálně stejně ne-
měl žádný jiný plán, zvlášť když musel počítat s Martou.
Cestou myslel na Drakea a rozhodl se, že mu zkusí nechat další
vzkaz. Jestli se mu nepodaří s ním spojit, riskne to a zavolá rodičům.
K tomu ale potřeboval telefon a v duchu se smiřoval s tím, že bude
muset počkat, dokud na nějaký nenarazí. Marta mu určitě bude ze
všech sil bránit v hovoru s „proradnými Površáky“, takže jí nějak
bude muset vyklouznout. Těšil se, až se té ženské zbaví.
Při prvních známkách svítání se zastavili na mýtině uprostřed lesíka
obklopeného ze všech stran poli. V korunách začínali zpívat ptáci
a Chester nedokázal uvěřit, kolik jich tu bylo a jaký dělali randál.
Štěbetání se ozývalo úplně odevšad. Byl to takový rozdíl ve srovnání
s tichem podzemního světa, na nějž si Chester postupně zvykl. V
podzemí platilo, že pokud se člověku ukázalo nějaké zvíře, buď se ho
hned pokusilo sežrat, nebo mohlo samo posloužit jako potrava.
A Chester rozhodně nikdy neviděl tolik ptáků ani v Highfieldu.
Jsem holt městský kluk, pomyslel si, zatímco poslouchal nelibozvučné
hvízdání. Pak se ale v duchu opravil. V Highfieldu žil před
tak dávnou dobou, že už ani nevěděl, kým vlastně je.
Marta na kraji mýtiny zručně lámala větve a stavěla z nich dva
přístřešky po stranách jasanového mlází. Přístřešky byly na Chesterův
vkus příliš blízko u sebe, ale nemohl to nijak ovlivnit. Kromě
toho byl totálně vyčerpaný a jeho jedinou touhou teď bylo zalehnout
a vyspat se. Oba si vzali spací pytle ze zásob proviantu, které byly v
podzemním krytu, a právě když si Chester rozkládal svůj, zaslechl

-24
syknutí. „To jsi byla ty?“ zeptal se unaveně, aniž by se obtěžoval

zvednout pohled.

„Ticho!“ přikázala mu Marta tiše a připlížila se k němu.

„Co jsi říkala?“ podivil se Chester.

Zrovna se otáčel, aby se podíval, co se děje, když ho srazila k

zemi. „Ticho. Ticho. Ticho,“ opakovala, lehla si na něj a pokusila se
mu zakrýt ústa dlaní.

Obličej měla jen pár centimetrů od jeho a Chester ve světle zářící

koule viděl do nejmenších detailů stočené zrzavé chloupky, které jí
vyrůstaly z brady.

„Ne!“ zaječel a podařilo se mu ji ze sebe shodit. Teď leželi vedle

sebe, ale Marta ho pořád odmítala pustit a pokoušela se ho umlčet.

Odstrkoval ji a oba odfukovali námahou. Chestera překvapilo,

jak je silná. Začali se fackovat a převalovali se po lesní půdě, spadaných
větvičkách a rozkládajících se listech.

„Tak už toho nech!“ vykřikl.

Napřáhl pěst, aby ji udeřil, ale jeho panika na zlomek vteřiny

ustoupila. Vzpomněl si na otcova slova.

Nikdy nesmíš uhodit dámu.

Zaváhal.

„Dámu?“ zamumlal. Uvažoval, jestli Marta spadá do takové kategorie.

Musel ale ten směšný zápas nějak zastavit.

Ohnal se a zasáhl ji do čelisti. Úder jí zvrátil hlavu dozadu a

Marta ho okamžitě pustila. Chester se horečně pokoušel vyhrabat na
nohy a vzdálit se z jejího dosahu.

„Co to s tebou sakra je?“ zaječel z okraje mýtiny. Bál se, že se

na něj zase vrhne. Sotva popadal dech a měl co dělat, aby dokázal
promluvit. „Copak ti úplně přeskočilo?“

Začala se k němu plazit, ale pak se zvedla na kolena. Zřejmě se

na něj nezlobila. V očích jí svítila hrůza, držela si bradu a rozhlížela
se po vrcholech stromů kolem mýtiny.

„Slyšel jsi to?“ zašeptala naléhavě.

„A co?“ zeptal se Chester. Byl připravený utéct, pokud se k

němu ještě přiblíží.

-25
„Ten hluk,“ odpověděla.

Chester se zaposlouchal. „Slyším jenom ptáky – těch šmejdů tu

jsou snad miliony. Nic jinýho.“

„To nebyl pták,“ vykoktala Marta ustrašeně a pořád se dívala k

výseku šedého nebe mezi stromy. „Byl to jasoň. Slyšela jsem, jak
pleská křídly. Jeden z nich nás sledoval až sem nahoru. To oni dělají.
Říkala jsem ti, že mě pronásledoval v Hlubinách. Jakmile se na tebe
zaměří, nikdy se nevzdá…“

„Jasoň? To je úplný nesmysl!“ přerušil ji Chester vztekle. „Slyšela

jsi, jak nad námi přeletěl nějaký holub nebo vrabec. Tady nejsou
žádní jasoňové, ty pošuku.“

Měl už těch nesmyslů až po krk. Jasoňové byli velcí dravci

podobní motýlům, kteří měli ve zvláštní oblibě lidské maso. V hlubinách
Země, kde žila Marta, představovali jednu z největších hrozeb.
Chester rozhodně nevěřil takovému nesmyslu, že by je některý z nich
mohl pronásledovat celou cestu až na Povrch. „Je to s tebou čím dál
horší!“ zaječel na ni.

Pořád si mnula bradu, kam ji udeřil. „Jenom jsem se tě snažila

zachránit, Chestere,“ odpověděla pokorně. „Snažila jsem se tě
chránit, aby si vzal mě, a ne tebe.“

Chester nevěděl, co si o tom má myslet.

Litoval té rány, pokud Marta opravdu věřila, že se na ně chystá

vrhnout jasoň. Chápal, proč jednala právě takhle, a měl by jí být
vděčný. Ale jak by tu mohl být jasoň? Marta byla zjevně přesvědčená,
že nějakého slyšela, ale také podle všeho nebyla duševně úplně
v pořádku. Tvář měla staženou úzkostí a chovala se čím dál zvláštněji.
Neustále těkala očima po korunách stromů, jako kdyby tam něco
viděla.

Po chvíli se zvedla na nohy a šla dokončit přístřešky. Pak připravila

jídlo. Chester si ho vzal bez jediného slova. Byl příliš hladový
a utahaný, než aby se s ní dohadoval. Zatímco mlčky jedli,
pořád si v hlavě promítal celý incident. Jasoň sem nebo tam, rozhodně
s Martou nehodlal trávit ani o vteřinu déle, než bude nutné.
Musí se co nejdřív pokusit o útěk.

-26
Druhá Rebecca se vypotácela na sluneční světlo. Neodnesla sem zatím
svou sestru, protože se napřed chtěla rozhlédnout po okolí. Před
ní se táhla úzká kamenitá plošina, vlevo ohraničená řadou rozeklaných
skal. Ty skály byly příliš strmé, než aby se na ně dalo vyšplhat,
ale orientační smysl Druhé Rebecce napovídal, že město leží
právě za nimi.

Koleje pokračovaly ještě několik set metrů a náhle končily u nějaké

nízké budovy, ke které z druhé strany vedla prašná cesta. Druhá
Rebecca uvažovala, jestli to je silnice k městu.

Poryv větru jí zvedl dlouhé vlasy do obličeje a styxská dívka se

otočila doprava. „Opravdu jsem vylezla na horu,“ poznamenala a
rozhlédla se po korunách obřích stromů, které se táhly až k vzdálenému
horizontu. „Jsme na plošině nad pralesem,“ oznámila bezvědomé
sestře, když ji zvedla do náruče.

Nijak zvlášť ji to nepřekvapilo. Od toho velkolepého výhledu na

město pořád stoupala a už tehdy byly hodně vysoko.

„Musíme asi pokračovat po té silnici,“ povzdechla si. Cítila, jak

jí do kůže praží slunce. Vykročila podle tratě z mírného svahu k budově.
Plošina byla plně vystavena slunečním paprskům a nerostla tu
ani žádná vegetace. „Musím tě dostat do stínu,“ řekla sestře.

První Rebecca slabě zasténala.

Budova byla jen obyčejná bouda ze sluncem vybělených prken a

zprohýbaného plechu, ale aspoň poskytovala ochranu před sluncem.
Jakmile Druhá Rebecca položila zraněnou sestru na zem, pustila se
do průzkumu okolí. V koutě stálo několik železničních vozíků a
Druhá Rebecca nabrala plnou hrst materiálu z nejbližšího z nich.
„Hlušina,“ řekla a promnula mezi prsty kousky kamenů. Ve vozících
dřív očividně vyváželi natěženou horninu z útrob hory.

Rychle prohledala zbytek budovy, ale nenašla nic užitečného. U

dveří v zadní části stavby omylem kopla do prázdných lahví od piva,
které se odkutálely pryč. „Stačila by mi voda,“ zahučela, když se lahve
na betonové podlaze konečně zastavily.

Vyšla na otevřené prostranství, kde objevila starý náklaďák se

zpuchřelými pneumatikami, z nichž zbývaly jen černé hromádky prachu
kolem prázdných ojnic. Dotkla se znaku na zprohýbané chladicí
mřížce motoru. Byl sice poškozený, ale pořád se na něm dala roze

-27
znat část jména výrobce a jeho symbol, který připomínal staromódní
vesmírnou raketu.

„BLIT…?“ přečetla nahlas, ale zbytek písmen chyběl. Vedle nákladního

vozu stály velké nádrže s objemem stovek litrů. „Benzin,“
usoudila Druhá Rebecca, když k nim přičichla.

Podívala se k nejbližší zatáčce prašné cesty. „Takže dolů musíme

tudy,“ řekla. Nemýlila se tedy v prvním odhadu: Evidentně šlo o
jedinou silnici, která z hory vedla.

Závan větru k ní donesl sestřino volání. Obě trpěly žízní a

naléhavě se potřebovaly napít, ale První Rebecca navíc bezodkladně
potřebovala lékařskou pomoc. Druhá Rebecca si nedělala žádné iluze:
Jinak bude krajně nejisté, jestli její dvojče vůbec přežije.

Zrovna se otáčela zpátky k budově, když koutkem oka zahlédla

záblesk a znehybněla.

Nad stromy kolmo k nebi stoupala světlice, která protínala

dokonalou bělost oblohy tenkou šarlatovou linkou, připomínající
první řez chirurgova skalpelu do mladičké kůže.

Nešlo pouze o známku toho, že tu jsou další lidé – pro styxskou

dívku byla především zásadně důležitá barva světlice.

„Ano!“ Její popraskané rty se roztáhly do úsměvu. „Tři, dva,“

odpočítávala vteřiny a vzrušením dokázala sotva dýchat.

„Jedna!“ vykřikla.

Světlice pokračovala v letu, ale její linka náhle ztmavla do toho

nejčistšího černého odstínu. Vzápětí světlice vybuchla a vytvořila
kruhový oblak, který se v mžiku rozplynul.

„Červená a černá,“ vydechla Druhá Rebecca a tleskla dlaněmi.

„Díky bohu za manuál.“ Narážela na sbírku Standardních operačních
procedur likvidátorů. Právě zahlédla jedno z jejich znamení.

Široce se usmála.

Někde v pralese se s největší pravděpodobností vyskytoval přinejmenším

jeden z jejích špičkově vycvičených vojáků, který se
pokoušel navázat spojení s dalšími Styxy v oblasti. Likvidátoři obvykle
pracovali diskrétně a nikdy by je ani nenapadlo odhalovat svou
přítomnost, pokud nenastaly naprosto výjimečné okolnosti. A tohle
je určitě ten případ. Druhá Rebecca nepochybovala, že signál byl určen
pro ni a její sestru.

-28
Nějak na něj musí odpovědět. Musí jim oznámit svoji polohu.
Zoufale se rozhlížela, dokud jí zrak nepadl na nádrže s benzinem.
„To je ono,“ zašeptala chraptivě.

Stálo to za pokus. Nad pralesem se zvedalo několik bílých sloupů

dýmu z běžných ohňů, ale ty byly hodně daleko. Pokud se jí podaří
rozdělat oheň, může vyslat vlastní signál.

Pak si však uvědomila, že s sebou nic nemá. I kdyby v nádržích

zbývalo palivo, jak by ho mohla zapálit? „Mysli, mysli, mysli!“ povzbuzovala
se. Vzhlédla ke slunci a něco ji opravdu napadlo. „Sklo!
Ty lahve!“ zvolala.

Vběhla do budovy. „Musím tě dopravit do bezpečí,“ řekla sestře

a spěšně ji odnesla zpátky ke vchodu do štoly. Vrátila se k budově a
zvedla jednu z lahví od piva, které předtím shodila. Vyšla s ní ven a
pozorně si prohlédla nádrže.

K benzinu se mohla dostat jedině přes doplňovací otvory nahoře.

Vybavila se kusem dřeva a vylezla na první nádrž. Kov pod její
váhou zavrzal a sotva ji unesl. Rez prožrala do kovové stěny nepravidelné
otvory a Druhá Rebecca nahlédla dovnitř. Všechen benzin
se už dávno vypařil. Zaklela.

Přeskočila na sousední nádrž. Ta byla v daleko lepším stavu a

po dívčině doskoku zvučně zazvonila. Druhá Rebecca se pokusila
odšroubovat víčko, ale nedokázala s ním pohnout.

„No tak!“ vykřikla. Tlačil ji čas, protože musela vyslat signál co

nejdřív. Několikrát udeřila do víčka, aby ho uvolnila, a zkusila to
znovu. Po usilovné snaze se nakonec pohnulo. Ozvalo se zasyčení
vzduchu, které znamenalo, že v nádrži byl větší tlak než venku.
Ovanuly ji výpary benzinu a nakrčila nos.

„Výborně,“ vydechla a zasunula dřevo dovnitř. Když ho vytáhla,

odkapával z něj benzin. Nádrž byla tedy naštěstí skoro plná. Několikrát
ponořila prkno do nádrže a rozlévala kapalinu kolem otvoru.
Pak rychle seskočila.

Na zemi roztříštila lahev o kámen a vybrala si vhodný střep –

vypouklý úlomek skla ze dna. Očistila ho o košili a klekla si. Touto
provizorní lupou soustředila sluneční paprsky přímo na dřevo nasáklé
benzinem.

-29
Slunce zářilo tak silně, že se benzin zapálil během několika vteřin.
Vyskočila, přesvědčila se, že její pochodeň pořád hoří, a připravila
se k hodu. Nesměla minout. Zamířila a rozmáchla se. Už
když dřevo letělo vzduchem, otočila se a co nejrychleji utíkala pryč.

Neurazila ani dvacet metrů, když benzin s hlasitým zahučením

vzplanul. O zlomek vteřiny později se ozvala ohlušující exploze. Výbuch
odtrhl celou horní polovinu nádrže a katapultoval ji vzhůru.
Tlaková vlna ji srazila na kolena. Cítila na zátylku žhavé horko, ale
lezla pořád dál. Za několik vteřin téměř současně vybuchly i obě sousední
nádrže a plamenné jazyky vyšlehly k náklaďáku a k budově.

Než se Druhá Rebecca stačila vrátit k sestře, nákladní vůz i

dřevěná budova se ocitly v plamenech a k obloze se začínaly valit
sloupce hustého černého dýmu, zcela odlišného od kouře ohňů v
džungli.

První Rebeccu vzbudil hluk explozí.

„Co se děje?“ zeptala se a snažila se soustředit na požár.

„Posily,“ odpověděla Druhá Rebecca.

„Cože?“ zamumlala její sestra.

„Naši lidé vědí, že tu jsme, a poslali nám pomoc,“ vysvětlila

Druhá Rebecca vesele. „Máme nové likvidátory!“

Tři likvidátoři, kteří vyšplhali hlídkovat do korun pralesních stromů,

ihned spatřili kouř stoupající po nebi ze vzdáleného horského hřebene.
Připomínal tmavý šrám, který se nedal přehlédnout, zvlášť s
jejich účinnými dalekohledy. Likvidátoři nezavolali dolů na své
spolubojovníky, ale ještě několik vteřin pozorovali zdroj dýmu, aby
se ujistili, že jde o znamení. Na tak velkou vzdálenost se nedalo určit,
kdo ten oheň zapálil, ale kouře přibývalo, jako kdyby požár teprve
začínal.

Vojáci dali znamení jeden druhému a rychle sklouzli na zem,

kde čekal zbytek jednotky. Nikdo nepromluvil. Odvázali od stromů
na kraji mýtiny stopaře a celý padesátičlenný vojenský oddíl se vydal
přes louku směrem k horám.

Zatím neměli štěstí. Nikde v pralese se jim nepodařilo najít

pachovou stopu dvojčat. Když teď ale zaznamenali odpověď na svůj
signál, půjdou až k horám a ke zdroji dýmu. V případě nutnosti i dál.

-30
Nic je nezastaví.

Kdyby je v tu chvíli někdo viděl, mohl by si je splést s letícím

stínem hrozivého bouřkového mraku, který se rychle přesunoval po
trávě.

4. kapitola
-31
„Kam to zatracené město zmizelo?“ zabručela Druhá Rebecca.
Odhadovala, že urazila nejméně pět kilometrů, ale prašná

cesta vedla po dně rokliny s příkrými stěnami, které jí už dlouho

bránily ve výhledu na prales i v tom, aby mohla zjistit, jak dlouhý sestup
ji ještě čeká a jak blízko je městu. Nepolevující vedro společně s
tíhou její sestry z ní navíc rychle vysávalo poslední zbytky sil.

Zrovna myslela na to, jak zoufale potřebují vodu, když si

všimla, že silnice před ní přestává klesat, a dokonce začíná znovu
stoupat.

„Ale no tak, to nemyslíte vážně!“ vykřikla podrážděně.

Zřejmě tím zahrála na správnou strunu První Rebecce, která

opakovaně upadala do bezvědomí a zase se z něj probírala. „Will,“

zachraptěla. „Uškrtím ho. Zabiju ho.“

„Správně, jen se drž těchhle pozitivních myšlenek,“ pochválila ji

Druhá Rebecca. Obvaz sice krvácení výrazně zpomalil, ale nezastavil
ho úplně. „Už to není daleko. Vedeš si skvěle,“ lhala Druhá Rebecca,
ačkoliv si dobře uvědomovala lepkavou vlhkost, která prosakovala i
její košilí.

Za několika ostrými zatáčkami Druhá Rebecca s nevýslovnou

úlevou spatřila, že silnice opět klesá, a po několika minutách se konečně
vynořily z rokliny. Teď už se mohla rozhlédnout po okolí.

Najednou se zarazila a zamrkala, aby si odstranila pot z očí.

„Podívej se na to!“

Ocitly se na rovině, ale to ji samo o sobě tak nepotěšilo.

Před ní vedla silnice – opravdová silnice, která probíhala podél

vysoké zdi korunované spirálou z ostnatého drátu. A Druhá Rebecca
si všimla ještě něčeho významnějšího. Za zdí se tyčila řada obrovských
továrních komínů, hranatých a velice pravidelných, a
pokračovala poměrně dlouhou dobu. „To musíš vidět,“ naléhala na
svou sestru. „Jsme na dobré cestě!“

První Rebecca se zasténáním zvedla hlavu ze sestřiny hrudi a vší

silou se pokusila soustředit. „Civilizace,“ zašeptala.

„Ano. Ale jaká?“ odpověděla Druhá Rebecca, která pořád žasla

nad rozměry komínů.

„To je jedno… Pospěš si, prosím,“ vydechla její sestra. „Je mi

hrozně.“

-32
„Promiň,“ omluvila se Druhá Rebecca a vykročila po silnici.
Nebyla z asfaltu, protože ten by pod zdejším sluncem změkl nebo se
úplně roztekl, ale ze světlého betonu, který připomínal hladkou křídu
a byl dokonale rovný. Šlo sice asi jen o vedlejší komunikaci po obvodu
průmyslové zóny, ale někdo ji zjevně udržoval s příkladnou pečlivostí.
Někdo byl očividně hrdý na svou práci a měl rád pořádek.

Druhá Rebecca v dálce zpozorovala další komíny a o dvacet minut

později spatřila další továrnu. Sluneční záře se odrážela od baňatých
staveb z nerezové oceli, mezi nimiž se tyčily štíhlejší sloupy a
spleť potrubí ze stejného materiálu. Z řady ventilů s ostrým sykotem
stoupaly obláčky vodní páry nebo bílého kouře.

Po betonové silnici mohla Druhá Rebecca kráčet o něco rychleji

a za chvíli už viděla, že zeď končí těsně před novým továrním
komplexem. Na rohu pak zjistila, že doleva vede mnohem širší silnice.
Byla to dvouproudá vozovka, mezi jejímiž pruhy uprostřed rostla
řada palem.

Přehřátý vzduch těsně nad křídově bílou silnicí připomínal mihotavou

tůni rtuti. Ať napínala zrak sebevíc, nikde neviděla žádné
lidi, jen osamělé vozidlo zaparkované kus před ní. Rychle k němu
vyrazila. Silnice i prostřední pruh s palmami byly udržovány v bezvadném
stavu, což znamenalo, že zanedlouho musejí narazit na nějaké
lidi. A ti poskytnou pomoc její sestře.

„Je to opravdu auto,“ řekla Druhá Rebecca, když dospěla k

vozu. „Ale co to je za model?“

Položila sestru opatrně na chodník a prohlédla si ho. „Vypadá

trochu jako Brouk,“ uvažovala. Vůz byl nicméně větší a hranatější
než všechny volkswageny, jaké kdy viděla na Povrchu, a měl
mnohem širší kola. Byl nalakovaný na bílo, a ačkoliv na něm neviděla
ani kousíček rzi, nevypadal nijak nový. Zastínila si oči a podívala
se tmavými okny dovnitř. Interiér vozu vypadal docela primitivně:
Byla tu kovová palubní deska s obvyklými ukazateli a tachometrem.
Zkusila otevřít dveře, ale byly zamčené. Zastavila se u přední kapoty.
„Přece jenom to je volkswagen,“ poznamenala při pohledu na chromovaný
znak. „Ale tenhle model jsem ještě neviděla.“

Vtom zaslechla hučení a otočila se k silnici před sebou. Přes

vrstvu rozpáleného vzduchu rozeznala velké vozidlo, patrně ná

-33
kladní, jehož řidič právě přeřadil na vyšší rychlostní stupeň a přidal
plyn u nějaké křižovatky.

„Tak pojď,“ povzdychla si a zvedla svou sestru. První Rebecca

zamumlala cosi nesrozumitelného. Bylo jí tak zle, že ji nezajímalo
zvláštní okolí, a v bílém obličeji se jí rýsovaly tmavé kruhy pod očima.
„Už to není daleko. Ještě chvíli vydrž,“ povzbuzovala ji Druhá
Rebecca. Cestou ke křižovatce se modlila, aby našly pomoc. A to co
nejdřív.

Chester pomalu povylezl ze spacího pytle. Už vyšlo slunce, ale netušil,

kolik je hodin. Vyhlédl mezi větvemi svého přístřešku a měl pocit,
že vidí v sousedním spacáku Martin obrys připomínající hromadu
špinavého prádla, což nebylo tak daleko od toho, co si o ní opravdu
myslel. Několik minut ji jen tiše sledoval a čekal na nějaký náznak
pohybu.

Ta praštěná ježibaba je pořád v limbu. Je na čase zdrhnout, řekl

si nakonec. Až příliš živě si pamatoval, jak se na něj vrhla pod záminkou,
že jim hrozí útok jasoně. To byla opravdu poslední kapka a
on nehodlal čekat na další nevyzpytatelné záchvaty.

Nic jí přece nedlužím, zopakoval si několikrát, a co nejtišeji se

vysunul celým tělem ze spacáku. Nepotřebuje mě tady. Postará se
sama o sebe.

Ještě jednou se podíval na Martu. Jeho plán byl jednoduchý.

Vrátí se domů do Londýna, i kdyby měl jít celou cestu pěšky. A
vzhledem k tomu, že neměl peníze, mu nic jiného nezbývalo, jedině
se svézt stopem. Nebo se ohlásit místní policii, což ale vlastně
nemohl, protože ho Will varoval, že Styxové mají svoje zvědy všude.
Budoucnost vypadala docela bezútěšně a nejistě, ale cokoliv bylo
lepší než zůstávat se šílenou Martou.

Hodil si batoh na záda a dolezl po všech čtyřech ke kraji mýtiny.

Měl ztuhlé klouby a podrážděně se zašklebil, když mu pod rukama a
koleny zašustily suché listy.

Už byl pár metrů od přístřešků, když se naposledy ohlédl přes

rameno, aby se ujistil, že se Marta nehýbá.

„Vyspal ses dobře?“ oslovila ho vesele.

-34
Otočil se tak prudce, až mu podjely dlaně a málem padl přímo
na obličej.

Podíval se do stínů nízkých větví bezinkového keře. Na zemi

kolem ní si vánek pohrával s ptačími pírky a o kousek dál ležela tři
oškubaná ptačí těla vyrovnaná do řady. Marta seděla s roztaženýma
nohama a oškubávala čtvrtou ptačí mrtvolku. Připomínala oplzle přerostlé
batole, které si hraje se strašidelnou hračkou. Podle velikosti
těla Chester odhadoval, že se jednalo o holuba.

„Ehm…, ano,“ vykoktal a sledoval, jak Marta vytrhává z

ochablého těla poslední pírka.

„Tahle hloupá površácká zvířata se chytají jako nic,“ poznamenala

dobrosrdečně a položila holuba k ostatním. „Taky jsem našla
pěknou úrodu hub,“ dodala a ukázala na hromádku vedle ptáků.

Když zapálila oheň a začala opékat úlovek, Chester viděl, že

Martě nečiní žádné potíže přizpůsobit se novému prostředí. A uvažoval,
jestli jí došlo, že se jí právě chystal utéct.

Druhá Rebecca pokračovala průmyslovou zónou, dokud nedorazila k

otevřené bráně v další zdi. Dvouproudá vozovka tu nekončila, ale
táhla se pořád dál a Druhá Rebecca si byla jistá, že na jejím konci občas
zahlédne kousky obrovského oblouku, i když kvůli tetelení přehřátého
vzduchu nebylo dobře vidět.

Prošla bránou.

Zaburácel hrom a spustil se déšť. Druhá Rebecca slyšela, jak

kapky po dopadu na rozpálený beton syčí. Její sestra pohnula rukou.
„To je příjemné,“ zašeptala zraněná dívka, zatímco jí déšť omýval
tvář. Otevřela pusu, jako kdyby se snažila zachytávat jednotlivé
kapky.

Druhá Rebecca ale déšť sotva vnímala, ačkoliv se rychle měnil v

prudký liják. Stála uprostřed brány a civěla na scénu před sebou.

Řady domů.

Auta.

Lidé.

„Pane bože,“ vydechla.

-35
Takhle nějak mohlo vypadat jakékoliv evropské město. Sice se
tu nedalo zrovna mluvit o moderní architektuře, ale obytné domy i
obchody po obou stranách ulice byly čisté a dobře udržované. Druhá
Rebecca se vydala i se sestrou v náručí středem široké třídy a rozhlížela
se kolem sebe. Odněkud k ní doléhala operní hudba, která zněla
tence a příliš řezavě, jako kdyby vyhrávaly samé flétny. Podle všeho
vycházela z otevřeného okna o kousek dál.

„Žádná světla,“ řekla polohlasně, když si uvědomila, že lampy

pouličního osvětlení jsou v tomhle světě věčného dne zbytečné.

Přistoupila k nejbližší budově. Podle jejího vzhledu usuzovala,

že jde o nějaký úřad. Ve všech oknech byly zatažené žaluzie. U dveří
visela měděná tabulka se jménem a dalším nápisem. „Schmidts,“
přečetla. „Zahnärzte. Nach Verabredung.“

„To je německy… Zubař,“ zašeptala První Rebecca a pootevřela

oči. „Spraví mi zuby.“

Druhá Rebecca už se chystala odpovědět, ale když se otočila,

přímo před sebou někoho uviděla. Z vedlejšího domu vyšla žena se
dvěma malými chlapci. Couvala ze schodů a snažila se nad dětmi držet
deštník. Na sobě měla smetanovou blůzu, šedou sukni k lýtkům a
klobouk se širokou krempou. Vypadala, jako kdyby vystoupila z půl
století staré zpravodajské relace. To není zrovna současná móda, pomyslela
si Druhá Rebecca. Chlapcům nebylo víc než šest nebo sedm
let a oba byli oblečeni do totožných světle hnědých bund a krátkých
kalhot stejné barvy.

„Ehm…, dobrý den,“ pozdravila Druhá Rebecca mile. „Potřebuji

vaši pomoc.“

Žena se prudce ohlédla. Chvíli na obě dívky zírala s otevřenými

ústy a v očích se jí zračila hrůza. Pak zaječela a upustila deštník, který
hned zachytil poryv větru a odvál ho ulicí pryč. Žena popadla
chlapce za ruce, vyběhla ulicí a vlekla je za sebou. Pořád polekaně
vřískala, ale děti se ohlížely přes rameno s očima vykulenýma úžasem.

„Asi nejsme správně oblečené,“ poznamenala Druhá Rebecca.

Uvědomila si, že musejí se sestrou vypadat dost podivně. Obličeje
jim pokrývala vrstva špíny a popálené, roztrhané šaty měly navíc
umazané od bahna a krve.

-36
„Co se děje? Sháníš mi pomoc?“ zeptala se První Rebecca slabě,
když ji její sestra posadila na dolní schod domu, z něhož před
chvilkou vyšla ta žena.

„Chvilku strpení,“ odpověděla Druhá Rebecca. Opřela sestru o

zábradlí a zastavila se u obrubníku. Podívala se na stružku, kterou
odtékala dešťová voda do kanálu. „Nepotrvá dlouho a někdo nám
bude věnovat pozornost,“ dodala a odhrnula si promoklé vlasy z čela.

A opravdu, za necelých třicet vteřin se městem rozezněly sirény,

jejichž hluboké kvílení se odráželo ozvěnou mezi domy. Na opačném
rohu ulice se shromáždil hlouček lidí. Všichni sledovali obě Rebeccy,
ale drželi se v uctivé vzdálenosti.

Po mokré ulici přisvištěl vojenský nákladní vůz a zastavil

smykem přímo u nich. Otevřela se zadní postranice a z korby na ulici
vyskákal oddíl vojáků s puškami. Druhá Rebecca odhadovala, že jich
je zhruba dvacet. Další voják vystoupil z kabiny a přiblížil se k ní.
Pistolí mířil přímo na ni.

„Wer sind Sie?“ vyštěkl mladý voják.

„Ptá se, kdo jsme,“ zamumlala První Rebecca. „Mluví docela

nervózně.“

„Ano, já vím. Umím německy jako ty,“ odpověděla Druhá Rebecca.

„Wer sind Sie?“ zopakoval voják a tentokrát každé slovo zdůraznil

trhnutím zbraní.

Druhá Rebecca se k němu otočila čelem. Patrně šlo o velitele celého

oddílu. Prohlédla si jeho pískově žlutou uniformu, která postupně
tmavla, jak ji promáčely provazce lijáku. „Meine Schwester
braucht einen Arzt!“ vyslovila bezchybně.

„Ano…, potřebuji doktora,“ zahučela První Rebecca.

Vojáka dívčina slova patrně překvapila a v první chvíli neodpověděl.

Vydal rozkaz svým mužům, kteří se za ním vyrovnali do řady
s puškami namířenými na obě sestry a všichni naráz vykročili kupředu.

Vyšlehl oslepující blesk následovaný dalším zahřměním.

Náhle se vojáci zastavili.

-37
Druhá Rebecca si uvědomila, že už neslyší operní hudbu. Jestliže
už dřív četla z velitelovy tváře obavy, nyní to byl strach. A to platilo
pro všechny vojáky.

Opravdový, ochromující strach.

„Einen Arzt,“ zopakovala a uvažovala, co vojáky tak polekalo.

Zaslechla tiché vrčení a otočila se. Jako kdyby se ti muži zhmotňovali
z deště – jejich šedohnědé maskovací oděvy dokonale splývaly s
průtrží mračen, takže připomínali spíš jen pohyblivé lidské stíny.

„Bezchybné načasování,“ podotkla Druhá Rebecca, když se

rojnice čtyřiceti likvidátorů naráz zastavila. Přehradili celou šířku ulice
a mířili puškami na německé vojáky. V pravidelných rozestupech
stáli psovodi, kteří měli plné ruce práce s tím, aby udrželi své svěřence
pod kontrolou. Stopaři vyluzovali děsivé skučení, které jim vibrovalo
hluboko v hrdlech, cenili tesáky a chvěli se rozrušením.

Mladý velitel a ostatní vojáci se však nedívali na psy. Civěli do

tváří likvidátorů připomínajících lebky, s očima černýma jako otvory
vyvrtané do nejtemnější noci.

Nikdo se nehýbal. S výjimkou deště se zdálo, že celá scéna zamrzla.

Druhá Rebecca vykročila doprostřed ulice a zastavila se mezi

oběma liniemi. „Offizier?“ oslovila německého vojáka. Chovala se
se sebevědomým klidem, jako kdyby se ptala površáckého policisty
na cestu.

Velitel odtrhl pohled od likvidátorů, podíval se na štíhlou dívku

v roztrhaných šatech a němě přikývl.

„Ich…“ začala.

„Já umím anglicky,“ přerušil ji se stopou cizího přízvuku.

„Dobře, v tom případě potřebuji…,“ navázala.

„Řekněte těm vojákům, ať složí zbraně,“ skočil jí do řeči.

Druhá Rebecca hned neodpověděla. Založila si ruce na prsou a

neústupně se dívala na důstojníka. „To neudělám,“ oznámila mu rozhodně.
„Nemáte tušení, proti čemu stojíte. Tihle vojáci jsou likvidátoři.
Poslechnou mě na slovo. A ačkoliv je možná nevidíte, na
okolních střechách jsou rozmístěni odstřelovači. Jestli vás nebo vaše
muže třeba jen napadne vystřelit…“

-38
Neobtěžovala se s dokončením věty, ale postřehla, jak se mladému
důstojníkovi zachvěla ruka s pistolí, kterou jí mířil na hruď. „Povolám
sem dva muže,“ pokračovala. „Jeden je zdravotník. Ošetří
mou sestru, která umírá na průstřel břicha. Nejde o akt agrese, tak
řekněte svým mužům, ať nestřílejí.“

Mladík zaváhal a podíval se na První Rebeccu, která zhrouceně

seděla na schodech. Sám vypadal jako prototyp zdravého muže, měl
plavé vlasy, jasně modré oči a opálenou tvář i předloktí pod vyhrnutými
rukávy košile. „Dobrá,“ zahučel a tlumočil pokyny své jednotce.

„Děkuji,“ usmála se Druhá Rebecca velkodušně, zvedla ruku a

promluvila styxským jazykem.

Z řady vystoupili dva likvidátoři. Jeden se vydal k První Rebecce

a zvedl ji ze schodů, aby ji mohl ošetřit. Druhý se zastavil dva
kroky za Druhou Rebeccou, kde vyčkával na další rozkazy. Byl to
generál, nejstarší a nejvýše postavený likvidátor ze zdejšího oddílu, s
jasně viditelnou jizvou ve tvaru písmene S přes tvář a prošedivělými
vlasy na spáncích.

Druhá Rebecca se na něj ani nepodívala a znovu oslovila německého

důstojníka. „Povězte mi, jak se jmenuje tohle město?“

„Nová Germánie,“ odpověděl mladík a přejel pohledem likvidátorského

generála.

„A v kterém roce jste sem přišli?“ pokračovala Druhá Rebecca

ve vyptávání.

Němec se zamračil. „Poslední z nás se tu usadili v roce… neunzehn…

vierzig…“ zakoktal se a hledal správné anglické číslovky.

Jeden z vojáků jeho oddílu mu pomohl. „Devatenáct set čtyřicet

čtyři,“ řekl.

„Před koncem války. Myslela jsem si to,“ přikývla Druhá Rebecca.

„Víme o expedicích Třetí říše k pólům, kde měly prověřit teorii
duté Země. Netušili jsme, že ty výpravy uspěly.“

„My nejsme Třetí říše,“ prohlásil německý důstojník kategoricky

a přes nebezpečnou situaci se očividně rozhněval.

Druhá Rebecca si toho nevšímala. „Ať už jste kdokoliv, předpokládám,

že v tom autě máte vysílačku nebo nějaký jiný komuni

-39
kační nástroj. A pokud se odsud chcete i se svými muži dostat živí,
jděte si promluvit s nadřízeným. Zeptejte se ho, jestli neví něco o…“

Teprve teď se ohlédla na likvidátorského generála, který za ní

klidně stál s puškou opřenou v dlani. „O dodatku šedesát šest Unternehmen
Seelöwe, operace Lvoun. Šlo o nacistický plán invaze do
Anglie, připravený v letech 1938 až 1940.“

Německý důstojník neodpověděl a zastavil se pohledem na

dlouhé pušce s hledáčkem likvidátorského generála.

„Říká vám něco jméno velkoadmirál Erich Raeder?“ zeptal se

ho generál.

„Ano,“ přikývl Němec.

„Je v tomhle městě někdo z jeho lidí, nebo někdo s přístupem k

záznamům o jeho činnosti ve zmíněném období?“

Německý důstojník si otřel kapky deště z obličeje, jako kdyby

potřeboval získat čas. Začínalo toho na něj být moc.

„Poslouchejte mě pozorně – je to důležité,“ vyštěkl likvidátorský

generál. Mluvil s německým vojákem jako s jedním ze svých
vlastních mužů. „Zeptejte se svých nadřízených na dodatek číslo šedesát
šest v plánu invaze. Bude v něm zmiňováno kódové označení
Mefistofeles.“

„To jsme byli my: Mefistofeles označoval naše lidi, Styxe,“ doplnila
Druhá Rebecca. „Styxské buňky v Anglii a Německu s vámi
spolupracovaly – byli jsme německými spojenci a jsme vašimi spojenci
i teď.“

Likvidátorský generál máchl rukou k nákladnímu vozu. „Tak

pohyb. Najděte někoho, kdo zná operaci Lvoun a její dodatek.“

„Musíme tuhle situaci vyřešit, než vy a vaši muži zbytečně ze-

mřete,“ řekla Druhá Rebecca. Podívala se na svou sestru, kterou likvidátorský
zdravotník právě pokládal na deku rozprostřenou na
chodníku. Už zraněné dívce zavedl kanylu a doplňoval jí krevní plazmu,
ale Druhá Rebecca si dobře uvědomovala, že její sestra po-
třebuje do nemocnice. „Pospěšte si. Kvůli mé sestře.“

Německý důstojník účastně přikývl, znovu promluvil na své

muže a odběhl k autu.

Druhá Rebecca se usmála. „Vždycky je příjemné, když člověk

potká staré přátele, viďte?“ obrátila se k likvidátorskému generálovi.

-40
Chester spal teprve krátce, když ho vzbudily silné křeče v břiše.
Nejdřív zůstal ležet a doufal, že brzy přejdou, jenže bolest se
zhoršovala, až nakonec musel vylézt ze spacáku a odběhnout mezi
stromy. Dávil se a zvracel, dokud neměl úplně prázdný žaludek, ale
křeče neustávaly.

Když se konečně s popelavou tváří a zpocený odpotácel zpátky

k přístřešku, Marta už na něj čekala.

„Žaludeční potíže? Já je mám taky. Chceš na ně něco?“ zeptala

se a hned dodala, aniž by čekala na odpověď: „Uvařím trochu čaje.
Ten by ti měl pomoct.“

Sedli si k ohni a Chester s krajním úsilím srkal vlažnou tekutinu.

Křeče najednou propukly nanovo. Opět vyběhl mezi stromy, ale tentokrát
se ke zvracení přidal ještě průjem.

Z posledních sil se dovlekl zpátky k ohni. Marta u něj pořád se-

děla.

„Je mi fakt mizerně,“ zasténal.

„Jdi se vyspat. Asi jsi jenom chytil nějaký bacil,“ odpověděla.

„Odpočinek a dostatek tekutin tě brzy postaví na nohy.“

Nakonec trvalo skoro dva dny, než se Chester trochu zotavil.

Myšlenky na útěk odsunul stranou – v tomhle stavu by se nedostal
daleko. Střídavě spal horečnatým spánkem a blouznil. Proklínal se za
to, že je zcela odkázaný na Martu, ale neměl na výběr. Jakmile v
sobě dokázal udržet trochu jídla a získal pocit, že se mu začínají vracet
síly, připravili se na další bezcílné putování.

„Marto, nemůžeme jen tak bloudit sem a tam. Co budeme

dělat?“ zeptal se. „A taky už mi lezou krkem ti zatracení ptáci, co
chytáš. Vlastně mám dojem, že mi bylo tak zle právě z nich.“

„Nemůžeme si poroučet,“ pokrčila rameny. „A mně po nich taky

není dobře.“

Chester se po ní pochybovačně ohlédl. Nevybavoval si, že by ji

viděl, jak utíká mezi stromy, nebo že by slyšel, jak si stěžuje na bolesti
břicha. Na druhou stranu toho však v posledních dnech moc nevnímal.

Po západu slunce si sbalili věci a vydali se zase na cestu, ale

Chester byl pořád zesláblý a nedokázal jít celou noc. A tak se utábo

-41
řili v dalším lesíku několik hodin před rozedněním. Necelou půlhodinu
po jídle se však Chesterovi vrátily potíže a žaludeční křeče, tentokrát
ještě horší. Marta mu pomohla od táborového ohně mezi
stromy, kde měl trochu soukromí, aby si znovu bolestně ulevil.

V následujících dnech ho Marta krmila lžící, protože se mu příliš

chvěly ruce, než aby se najedl sám. Ztratil přehled o čase a nedostatkem
výživy čím dál víc malátněl, ale jedné noci ho Marta vzbudila.
Na první pohled byla nervózní a drmolila něco o tom, že musejí jít
dál. Když se jí Chester pokusil zeptat na důvody, žádné mu neřekla.
Možná znovu uslyšela toho údajného jasoně.

Zjistil ovšem, že se vzpamatoval dost na to, aby vydržel několikahodinovou

chůzi. Za mrholení obcházeli jedno pole za druhým,
dokud nenarazili na polorozpadlou stodolu. Ve střeše chybělo pár
tašek a vnitřek byl plný zrezivělých zemědělských strojů, ale Marta
jeden kout vyklidila. Aspoň tu byli chráněni před nepřízní počasí a
mohli se usušit.

Kromě neodbytných žaludečních a střevních problémů měl už

Chester plné zuby i vlhka. Nohavice se mu lepily na stehna a kůže
mezi prsty na nohou mu zbělala a začala se loupat. Oba se potřebovali
převléknout do čistých šatů a pořádně se umýt – Chester si uvědomil,
že v posledních dnech mu Marta tolik nepáchne nejspíš proto, že
jeho vlastní pach přebíjel její.

Seděli v rohu stodoly zachumlaní do spacích pytlů. Chester byl

na konci svých sil.

„Víc toho nezvládnu,“ hlesl dutě. Spacák si přidržoval špinavými

prsty těsně u krku. „Ještě nikdy mi nebylo tak mizerně a bojím se,
že se to ještě zhorší. Marto, už toho moc nevydržím.“ Zajíkl se a polkl
slzy. Nijak nepřeháněl, když říkal, že takhle nemůže dál pokračovat.
„Co když jsem vážně nemocný a potřebuji doktora? Necháš
mě k nějakému zajít? A taky nevíme, kam jdeme, viď? Nemáme
žádný plán.“ Ve skutečnosti měl Chester silné podezření, že chodí v
kruhu, ale nemohl to nijak dokázat.

Marta chvíli mlčela a potom přikývla. Vzhlédla k poškozené

střeše. „Zítra,“ řekla. „Vyřídíme to zítra.“ Tik v jejím oku se zhoršil.

Chester netušil, co tím myslí, ale po dni stráveném ve stodole

večer znovu vyrazili. Tentokrát nepršelo, což mu výrazně zvedlo ná

-42
ladu. Odhadoval, že se blíží k pobřeží, protože ve vzduchu cítil vůni
soli a nad hlavou jim občas s křikem přeletěl racek. Připomínalo mu
to prázdniny s rodiči a čím dál víc myslel na to, že by se měl konečně
odtrhnout od Marty a vrátit se k rodičům.

Kráčeli průzračně čistou nocí. Chester se právě díval na vrchol

kopce a na tisíce hvězd, které visely nad ním jako nějaký překrásný
třpytivý gobelín, když tu narazil přímo do živého plotu. Ztratil Martu
z očí, ale pak ho popadla a protáhla ho plotem na druhou stranu.

Odpotácel se o pár kroků dál, než našel ztracenou rovnováhu.

Okamžitě jej uhodila do očí ta náhlá změna. Už týdny kolem sebe viděl
jen nekonečné lány obilí a pastviny, ale teď stál na udržovaném
trávníku, který v měsíčním světle připomínal koberec z tmavé plsti.
Rozhlédl se po záhonech květin. Marta na něj sykla, ať jde za ní, a
společně se proplížili po okraji zahrady, kolem skleníku a poté kolem
velké kůlny, před níž stály dřevěné židle a stůl. Marta najednou
změnila směr a Chester zjistil, že se ocitli v uličce mezi dvěma řadami
jehličnatých stromů, na jejímž konci spatřil malou branku. Vydali
se k ní. Když Chester procházel brankou, sehnutý pod větvemi smuteční
vrby, zrak mu padl na tmavý obrys budovy.

„To je venkovská chata,“ zašeptal a zastavil se. Zdála se být udržovaná,

ale Chester neviděl žádné známky přítomnosti lidí. Uvnitř se
nesvítilo a závěsy ve všech oknech byly roztažené do stran. Když
stavení obešli z přední strany, objevila se veranda porostlá popínavými
růžemi a štěrková příjezdová cesta, na které neparkovalo žádné
auto.

Chester se nepokoušel odporovat, když mu Marta oznámila, že

se vloupe dovnitř. Chata stála na odlehlém místě a podle všeho tu nebyl
nainstalovaný ani poplašný systém proti zlodějům. Vrátili se dozadu,
kde Marta rozbila okenní tabulku, odsunula petlici a otevřela
okno. Chester vlezl dovnitř hned za ní. Cítil se sice trochu provinile,
ale spaní pod širákem si užil až dost. A ať už si to oba uvědomovali,
nebo ne, pořád na ně působily účinky normální zemské gravitace –
zvlášť na Martu. Potřebovali si najít nějaký úkryt, kde si budou moct
pořádně odpočinout.

Když zjistil, že tu je dobře vybavená spižírna a lednice, odmítl

Martinu nabídku, že mu připraví něco k jídlu. Místo toho si vzal

-43
konzervu pečených fazolí, které zhltl jen tak zastudena. Toužebně se
podíval na ustlané postele s bělostným povlečením v pokojích v
prvním patře, a jakmile se mu podařilo zapnout bojler, rychle se
osprchoval.

Překvapilo ho, jak to bolí, když z něj voda odlupuje vrstvy špíny
nahromaděné za mnoho měsíců. Když pak jeho kůže opět přivykla
čistotě, zůstal stát pod sprchou a vychutnával si proud teplé vody.
Postupně se uvolňoval, jako kdyby voda neodplavila jen špínu, ale
také všechny problémy. Usušil se a z jedné skříně ukořistil džíny a
tričko. Oblečení mu dokonce docela padlo. Přistihl se, jak civí do
spodní zásuvky.

„Ponožky. Jsou to jenom ponožky,“ napomenul se se smíchem.

Když si ale sedl na postel a jedny si natáhl, po rtech se mu rozlil široký
úsměv. Spokojeně zahýbal prsty na nohou. Cítil se o sto procent
líp. Byl připravený čelit jakýmkoliv výzvám. „Jo! Není nad suchý
fusekle!“ zvolal a postavil se.

Sešel dolů, aby oznámil Martě, že si chce zdřímnout. Vstoupil

do obývacího pokoje a okamžitě znehybněl. Na stolku si všiml telefonu.

To je ono. Příležitost, na jakou čekal.

Mohl znovu zavolat Drakeovi, nebo třeba i rodičům. Pomyslel

na tátu a mamku. Musí jim dát vědět, že je naživu a v pořádku. Nemluvil
s nimi celé měsíce od chvíle, kdy se toho osudového večera s
Willem vydal do podzemní chodby pod domem Burrowsových.

Se zatajeným dechem zvedl sluchátko a zaposlouchal se do

oznamovacího tónu. Dokázal sotva potlačit vzrušení, když začal vytáčet
číslo. Nemohl se dočkat, až se ozve rodičům. „Ahoj tati, ahoj
mami,“ zkoušel si potichu a modlil se, aby nebyli někde pryč, nebo
aby se dokonce neodstěhovali.

Ne, napomenul se v duchu.

Mysli pozitivně.

Chesterovi se podařilo vytočit jen několik číslic, než mu sluchátko

vypadlo z prstů a zhroutil se k zemi, omráčený ranou do týla.

-44
5. kapitola
Drake otevřel oči a v mžiku se vymrštil z postele.
Byl v tmavé místnosti, kterou vůbec neznal. Ačkoliv byl zvyklý, že
se každé ráno probouzí v novém prostředí, nedokázal si vzpomenout,
jak se sem u všech všudy dostal. Místnost byla čistá a vzdušná a zaslechl
hučení klimatizace.

Hlava ho bolela jako střep. Sevřel si rukama čelo a odpotácel se

zpátky do postele. Tehdy mu došlo, že je sice oblečený, ale nemá ponožky
ani boty. A pod chodidly vnímal něco jako přepychově tlustý
koberec.

„Kristepane, kde to jsem?“

Vůbec to nepřipomínalo opuštěné domy a chatrče, v nichž obvykle

nocoval.

Vedle postele poslepu narazil do nočního stolku a shodil z něj

lampičku. Klekl si, aby ji zase zvedl, a nahmatal vypínač. Když mu
tvář zalilo světlo, zasténal a několikrát zamrkal.

Will a Elliott by nad jeho vzhledem užasli a možná by ho skoro

ani nepoznali. Týden se neholil, měl opuchlou tvář a tmavé kruhy
pod krvavýma očima. I obvykle nakrátko ostříhané vlasy mu povyrostly
a na jedné straně je měl připlácnuté k hlavě, jak si je přeležel.

S lampičkou v ruce nahmatal okraj postele a ztěžka na něj dosedl.

Přejel si jazykem po vyschlých, okoralých rtech. Ucítil zbytkovou
pachuť alkoholu.

„Vodka?“ zachraptěl a málem se mu zvedl žaludek. „Co jsem

dělal?“ pokračoval další otázkou, zatímco se pokoušel rozpomenout
na události posledního večera. Matně si pamatoval, že šel do baru,
možná v Soho, s cílem vypít všechen alkohol, který tam budou mít.

-45
To dávalo smysl. Hlava mu třeštila, jako kdyby se měla každou chvíli
rozskočit.

Kocovina se ale vůbec nedala srovnávat s prázdnotou, která vyplňovala

jeho nitro, s prázdnotou, kterou se stal jeho život.

Poprvé za velice dlouhou dobu vůbec netušil, jak dál. Neměl cíl
ani plán, na němž by pracoval. Před řadou let ho najala tajná organizace
bojující proti takzvaným Styxům, kteří se skrývali pod Londýnem
v podzemním městě jménem Kolonie. Vliv Styxů ale sahal
daleko za hranice podzemní základny a jejich nekalé úmysly prorůstaly
lidskou společností na Povrchu jako vlákna jedovaté houby
živnou půdou. Celá staletí se Styxové snažili narušit zavedený pořádek,
aby se mohli jednoho dne chopit vlády.

Poslední Drakeova akce proti nim skončila naprostým fiaskem.

Předstíral, že má u sebe jedinou existující lahvičku jejich smrtícího
viru nazývaného Dominium, a hodlal vylákat jednoho z nejvýše postavených
Styxů na schůzku, aby ho mohl unést. Předání viru mělo
proběhnout v highfieldském parku a jako návnada dodávající celé
operaci na důvěryhodnosti posloužila Willova matka, paní Burrowsová.
Styxové se ale nenechali zaskočit a sami připravili past. Zneškodnili
Drakea, jeho pravou ruku Kožeňáka a zbytek najatých mužů
nějakou zvláštní zvukovou zbraní.

Drake silně pochyboval, že zajetí někdo přežil. Styxové neznali

slitování a neodpouštěli těm, kdo se jim odvážili postavit. Zmocnili
se i paní Burrowsové. Drake předpokládal, že bude také po smrti.
Pokud věděl, on sám přežil útok jako jediný, když se dočkal pomoci
z té nejpřekvapivější strany.

„Napít… Potřebuji se napít,“ zamumlal a snažil se vytěsnit

všechny podobné myšlenky z hlavy. Měl pocit, že si nezaslouží žít.
Smrt tolika lidí, za něž byl osobně odpovědný, ho zdrtila. Stiskl rty,
položil lampičku na stolek a přešoural se k oknu neznámého pokoje.

„Co to k čertu je?“ zaláteřil, když vytáhl žaluzie. Zastínil si oči,

protože denní světlo proudící do pokoje zhoršovalo jeho bolest
hlavy. Výhled ho zcela ohromil. Z výšky třetího nebo čtvrtého poschodí
se díval přímo na Temži, zatímco v dálce viselo jasné slunce
nad finančním centrem Canary Wharf v bývalých londýnských docích.

-46
Otočil se, aby si prohlédl místnost. Nacházel se v rozlehlém
pokoji s červenými stěnami ozdobenými reprodukcemi starých
vojenských rytin v pozlacených rámech. Na většině obrazů byli vojáci
z krymské války. Kromě manželské postele tu stál stůl a skříň, vše
z tmavého dřeva, dost možná mahagonu. Celkově vypadala místnost
jako hotelový pokoj, a to docela luxusní.

„Asi jsem umřel a místo do nebe jsem se dostal do Hiltonu,“ zahučel

si pro sebe a uvažoval, jestli tu někde v rohu nenajde minibar.
Potřeboval si dát panáka, aby si umrtvil mozek a zarazil hlodající výčitky
svědomí kvůli tomu, že zklamal svoje lidi. Podíval se na za-
vřené dveře, ale nevykročil k nim. Místo toho se otočil zpátky k oknu
a opřel si čelo o chladné sklo. Zhluboka se nadechl a malátně sledoval
policejní člun, který plul proti proudu směrem k Tower Bridge.

Někdo zaklepal na dveře.

Drake se narovnal.

Dveře se otevřely a se sklenkou v ruce vstoupil dovnitř jeho zachránce

z highfieldského parku. Po úniku před Styxy řekl Drakeovi,
že je bývalý likvidátor, jeden z vojáků elitního styxského oddílu, o
němž kolovaly pověsti, že se jeho členové bez mrknutí dopouštějí nemilosrdných
krutostí.

Bylo zvláštní vidět jednoho z těch šlachovitých, štíhlých zabijáků

v úplně jiném prostředí, oblečeného do šedého sportovního saka,
flanelových kalhot a s hnědými botami na nohách. Drakeovi se podařilo
vykouzlit úsměv. „Á, můj osobní Styx,“ řekl a mávl rukou kolem
sebe. „Máte tu prima bejvák.“

Likvidátor odpověděl nosovým hlasem. „Ano, mám v Londýně

několik domů, ale nejraději trávím své dny zde.“ Mluvil spisovně a s
pečlivou výslovností.

Drake se znovu ohlédl k oknu. „Vsadím se, že ostatní nemají takový

výhled.“ Na vteřinu se odmlčel a otočil se k likvidátorovi.
„Takhle jsem se sem tedy dostal. Odvedl jste mě včera v noci z toho
baru. Považujete se za mého strážného anděla nebo tak něco?“ Likvidátor
beze slova podal Drakeovi sklenici a Drake si k ní přičichl.
„Neředěná pomerančová šťáva?“ zeptal se se stopou zklamání a napil
se. „Ale je dobrá,“ vydechl, když se nápoj přelil přes jeho chuťové
pohárky.

-47
„A čerstvá,“ dodal likvidátor.

Drake si promnul kořen nosu a pokoušel se utřídit svoje myšlenky.

„Já vím, že se považujete za mého dlužníka, protože jsem se
staral o Elliott, ale teď už jsme si vážně kvit. V tom parku jste mi zachránil
život. Splatil jste dluh a jsme vyrovnáni.“

Likvidátor přikývl. „Ano, jsem vám vděčný za to, jak jste pomáhal
mé dceři. Sama by dlouho nepřežila. Hlubiny jsou velice nebezpečné
– vím to až příliš dobře ze svých vlastních výprav,“ řekl a sedl
si na okraj postele. „Jenže…,“ odmlčel se.

„Jenže co?“ zabručel Drake. Vzhledem k neutichající tepavé bolesti

hlavy mu rychle docházela trpělivost.

„Pokud se nedostanete do formy, Drakeu, moji lidé vás brzy najdou

a odstraní vás,“ pokračoval likvidátor nevzrušeně a zhasl
lampičku na nočním stolku, jako kdyby tím symbolicky naznačoval,
co Styxové Drakeovi udělají.

Drake si neklidně odkašlal. „Nemám ve zvyku se tak ztřískat

jako včera v noci. To byla výjimka.“

„Řekl bych, že jste si v poslední době těch výjimek dopřával až

příliš,“ pravil likvidátor tiše. „Když vás barman odmítl obsloužit, začal
jste mu vyhrožovat. Křičel jste na něj, že je Styx. Všichni vás tam
slyšeli.“

Drake se zahanbeně zašklebil, ale pak se začal bránit. „Do toho,

co dělám ve svém volnu, nikomu nic není. Když budu chtít…,“ zarazil
se a přemýšlel, proč se tomu muži vůbec pokouší něco vysvětlovat.
„Proč vás to vlastně zajímá? Nechápu to.“

„Kvůli Elliott. Říkal jste, že se zřítila do Průduchu. Potřebuji

vaši pomoc, abychom ji přivedli zpátky do bezpečí. A na oplátku pomohu
já vám. Mám dojem, že momentálně nejste v situaci, abyste
mohl pohrdnout mou nabídkou.“

Drake se zadíval do likvidátorových pichlavě černých očí nad

propadlými lícemi. Byla to tvář nepřátel, s nimiž tolik let bojoval, a
teď stojí pár metrů od jednoho z nich a popíjí čerstvě vymačkanou
pomerančovou šťávu. A to není všechno – likvidátor ho žádá o pomoc.
To by se snad mělo někam zapsat.

Suše se zasmál. „Proč bych vám sakra měl důvěřovat? Tohle

klidně může být další ze styxských podfuků. Nakonec mě využijete,

-48
a jakmile splním svůj úkol, klidně se mě zbavíte.“ Drake pokýval
hlavou. „Nebylo by to poprvé.“

„Ne, říkal jsem vám, že už se nepodílím na tom, co teď dělají.

Předstíral jsem smrt, abych jim vyklouzl,“ vysvětlil likvidátor.

„To je ale pech. No co, odpočívejte v pokoji,“ odsekl Drake

sarkasticky. „Takže jste přestal sloužit hordě megalomanských zabijáků.
Je mi líto, ale i kdybyste mluvil pravdu, co to dokazuje? Že jste
zrádce a nedá se vám věřit?“

„Jde o Elliott,“ odpověděl likvidátor chladným hlasem, který

prozrazoval, že ho Drake rozzlobil. „Ve chvíli, kdy jsem počal dítě s
kolonistkou, jsem byl označen cejchem. V očích svých lidí jsem mrtvý
muž.“

„Jak to?“

„Od dob, kam až sahají naše historické záznamy, žijeme odděleně

od ostatních. Ještě před Římskou říší jsme pronikali do vládnoucích
tříd a ovlivňovali jsme běh událostí ve svůj prospěch,“ řekl likvidátor
a zastrčil si ruce do kapes. Sice kdysi možná patřil ke
styxské zabijácké elitě, ale teď připomínal spíš nějakého profesora,
který debatuje o svých posledních výzkumech.

„Možná si to neuvědomujete, ale neukrývali jsme se vždycky na

místech, jako je Kolonie. V různých dobách jsme žili rozšířeni po celých
světadílech a nesdružovali jsme se do ghett v počtech, z nichž
by bylo zřejmé, že vůbec existujeme. Pak bychom se mohli stát terčem
pronásledovatelů. Přestože jsme však byli všem na očích, zákon
zněl jasně: Nikdy se nemísit s ostatními a nemít děti s lidmi mimo náš
okruh. Jak uvádí Kniha katastrof, čistotu nelze porušit.“

„Kam tím míříte?“ zeptal se Drake.

„Mísení vede k tomu, co nazýváme ředěním krve. Stírají se

hranice. A přesně toho jsem se dopustil. Porušil jsem jeden z nejposvátnějších
zákonů. Kdyby mě a Molly – to je Elliottina matka – odhalili,
pravděpodobně by nás chtěli lynčovat Kolonisté i Styxové. A
totéž pochopitelně platí i pro Elliott, protože je míšenka. Molly musela
předstírat nemoc, aby zamaskovala těhotenství, a po porodu se
Elliott ujala Mollyina rodina. Jak ale má dcera rostla, začínalo být
stále zjevnější, že je jiná.“

-49
Drake přikývl a likvidátor pokračoval: „Pravdou je, že kdyby
Elliott neutekla do Hlubin, bylo jen otázkou času, než by si někdo
všiml, že jí v žilách koluje styxská krev.“

Likvidátor upíral pohled z okna a sledoval, jak k nebi stoupá dopravní

letadlo. „Musela utéct. Během let se objevila hrstka dětí
vzniklých ze spojení mých lidí a Kolonistů, ale ne mnoho. Říká se
jim strouhaři.“

„Strouhaři,“ zopakoval Drake. „To jsem ještě neslyšel.“

„Takové novorozence lidé totiž často zanechávali opuštěné ve

strouze pod Jižní jeskyní. Jak se tedy rozhodnete?“ Likvidátor se teď
díval na Drakea a čekal na odpověď. „Budeme spolupracovat? Spojíme
síly?“

„Musím přiznat, pane likvidátore, že jsem na dně,“ odpověděl

Drake s nuceným klidem a vyčerpaně svěsil ramena. „Všechny moje
snahy zmařili vaši lidé. A jestli mě chcete zapojit do další vypečené
hry Bílých límců, jenom plýtváte dechem.“

„Záleží na tom, o jaké hře mluvíte,“ řekl Styx. „Jen pomyslete,

čeho byste mohl dosáhnout po boku likvidátora. S člověkem, který
zná všechna styxská tajemství, s někým z jejich středu.“

Na Drakeových rtech pohrával mírný úsměv, jako kdyby nic z

toho nebral vážně. „Chcete tím říct, že se přidáte k boji proti svým
vlastním lidem?“ zeptal se. „Že mi je pomůžete zničit?“

Likvidátor vstal z postele. „Ne, to, že nesouhlasím s tím, jakým

se vydali směrem, neznamená, že chci, aby trpěli. Nebudu podporovat
žádné smrtící útoky proti Styxům. A stejně tak nepřipustím,
aby přišli k úrazu nějací Kolonisté – včetně Molly.“

„To je samozřejmé,“ zavrčel Drake. „Za koho mě máte?“

Likvidátor pokračoval: „Nemusím vám vysvětlovat, že poslední

operace naplánovali lidé na vrcholu styxské hierarchie, včetně těch
dvojčat, které znáte jako Rebeccy, ale my se domníváme, že jde o
krajně těžkopádný a zbytečný způsob.“

„My?“ zopakoval Drake tázavě.

„Jsem jedním z řady Styxů, kteří nesouhlasí s extrémními akcemi

proti Površákům, jako je například vypuštění biologické zbraně
typu Dominia. Věříme, že Površáci se zahubí sami, aniž bychom museli
zasahovat. Tím se uvolní cesta pro nás.“

-50
„Takže si myslíte, že se všichni pobijeme bez vaší pomoci?“ zeptal
se Drake. „Když tak zásadně nesouhlasíte se styxským vedením,
proč jste proti němu jednoduše nevystoupili?“

Z likvidátorovy tváře bylo zřejmé, co si o tom myslí.

„Ne, to by opravdu nebyl dobrý nápad,“ zahučel Drake.

Likvidátor zvedl ruku sevřenou v pěst. „Oba chceme zastavit

jejich plány, takže se naše cíle kupodivu shodují. Můžeme spolupracovat.“

Drake zvažoval likvidátorovu nabídku a do očí se mu pomalu

vracela jiskra. Projel si dlaní vlasy, podíval se na likvidátora a zvolna
přikývl. „Dobře,“ rozhodl se. „Lhal bych, kdybych tvrdil, že mě vaše
nabídka nezaujala. Povězte mi víc.“

„Nejdřív se umyjte. Bude jednodušší, když vám to ukážu,“ odpověděl

likvidátor a vykročil ke dveřím.

Jakmile Drake osaměl, přešel do vedlejší koupelny, kde se umyl

a oholil. Vypil několik sklenic vody a dlouze se na sebe zadíval do
zrcadla. „To by stačilo, je na čase znovu sedlat,“ zamručel a vrátil se
do ložnice pro boty. Nakonec se vydal ze dveří krátkou chodbou k
podstatně většímu pokoji. Velkým stropním oknem dopadalo sluneční
světlo na stůl uprostřed místnosti, který na první pohled připomínal
kulečník. Místo zeleného sukna ale celou desku zaujímal
zmenšený model údolí s rozestavenými armádami malých vojáčků.
Likvidátor právě upravoval polohu jednoho z vojáků na konci řady,
ale po Drakeově příchodu se napřímil a ustoupil od stolu.

Drake rychle přelétl očima celou scénu včetně zářivých uniforem

vojáků, které se jasně odrážely od zeleného pozadí krajiny.
„Hm… Takže tamhle na hoře Mont St. Jean jsou Britové a Holanďané,“
řekl a popocházel kolem stolu, „a tady jsou zase Prusové.“ O
kousek dál se zastavil. „A tady na těch svazích… tihle pěšáci v modrých
kabátech musejí být Francouzi, čili se dívám na rozmístění sil v
předvečer bitvy u Waterloo v březnu 1815, že ano?“

Pokud na likvidátora udělalo dojem, jak rychle Drake poznal, o

jaké válečné tažení se jedná, nedával to na sobě znát. „Správně,“ přikývl
jenom.

-51
Drake si pořád prohlížel bitevní scénu. „Jste asi opravdu znalec,
co? Ale proč se Styx zajímá o to, co se odehrálo tady na Povrchu
skoro před dvěma sty lety?“

„Součástí výcviku bylo probírání vojenských taktik Površáků v

průběhu staletí,“ vysvětlil likvidátor. „A bitva u Waterloo vždycky
patřila mezi mé nejoblíbenější.“

Drake přikývl. „Mezi moje taky, protože výsledek závisel na

spoustě neznámých veličin, na mnoha faktorech, které musely dopadnout
určitým způsobem, aby Napoleon, největší vojenský myslitel
své generace, konečně narazil na sobě rovného soupeře. Jako kdyby
ho konečně dostihla smůla.“

„Smůla?“ zopakoval likvidátor a zavrtěl hlavou. „S tím nesouhlasím.

Wellingtonovým mistrovským tahem bylo získat při přípravě
útoku podporu holandských a pruských sil. Díky tomu vyhrál celoubitvu. Štěstí ani
smůla s tím neměly nic společného. Wellington byl
vojenský génius, který Napoleona jednoznačně překonal.“

Drake se na něj podíval. „Takže vítězství sedmé koalice se dá

připsat tomu, že Wellington byl obratný generál… nebo politik?“

„V čem je rozdíl?“ pokrčil rameny likvidátor.

Drake se zamračil, jako kdyby mu na bitevní scéně něco nedávalo

smysl. „Tamhle vidím Napoleona,“ řekl a ukázal na figurku
mezi generály. „Ale kde je Wellington?“ Přesunul se k britským
jednotkám, aby si je prohlédl zblízka. „Nikde ho nemůžu najít.“

„Protože ho zrovna upravuji,“ řekl likvidátor, přešel ke stolu u

stěny a zvedl z něj jedinou figurku. „Ještě s ním nejsem zcela
spokojený.“

„Smím?“ zeptal se Drake a natáhl ruku.

„Jistě.“ Likvidátor mu figurku podal.

„Železný vévoda,“ zašeptal Drake a díval se na postavičku, která

zřejmě právě něco psala do mapy. Zvedl ji ke světlu a prohlížel si její
dlouhý modrý kabát a červenou šerpu kolem pasu. „Říkáte, že s ním
ještě nejste spokojený, ale je udělaný do úžasných podrobností,“ poznamenal
uznale a přejel očima po malém stolku. Stály tu nádobky s
barvami, hrnek se štětci, velká lupa a řada nedokončených vojáků.
„Vy jste je maloval sám? Vyráběl jste všechny figurky?“

„Krátím si tím čas,“ odpověděl likvidátor.

-52
„Ne, to je něco víc. Je vidět, že to milujete,“ prohlásil Drake.
„Nevadí, když ho…?“ zeptal se a naklonil se nad pozice britské armády
na velkém stole.

„Jen si poslužte,“ řekl likvidátor.

„Tak je to lepší. Je tam, kde by měl být,“ podotkl Drake, když

opatrně umístil Wellingtona před stan k ostatním britským generálům.

Rozhlédl se po místnosti. Byly tu police s knihami a řada

prosklených skříní s přilbami anglické armády z krymského tažení i z
dalších bitev osmnáctého století a s naleštěnými mosaznými odznaky.
Když od nich Drake odtrhl pohled, všiml si, že ho likvidátor
upřeně pozoruje, a zadíval se do jeho černých, neproniknutelných
očí.

„Chtěl byste se na něco zeptat,“ uhodl Styx.

Drake mu ve skutečnosti chtěl položit tisíce otázek, ale rozhodl

se, že ho nebude bombardovat všemi naráz. „Ano, na něco ano. Vy
znáte moje jméno, ale jak mám říkat já vám? Vím, že Styxové nemají
jména…, aspoň ne taková, která by Površák dokázal vyslovit…,“
začal Drake trochu rozpačitě.

Likvidátor se nad tím na okamžik zamyslel. „Tento dům je pronajatý

na jméno Edward James Green,“ odpověděl. „Mám i jiné totožnosti,
jako například…“

„Ne, to postačí,“ přerušil ho Drake. „Edward… James…

Green.“ Promnul si čelo. „Takže vám budu říkat… Eddie… Eddie
Styx.“ Představa, že bude jednoho z likvidátorů – byť ve výslužbě –
oslovovat obyčejným, domáckým jménem, byla tak absurdní, že Dra-
ke nedokázal potlačit smích.

„Jak si přejete,“ odvětil právě pokřtěný Eddie rozpačitě. Mátlo

ho, co Drakea tak pobavilo.

Přesunuli se na druhou stranu místnosti, kde stála řada monitorů

napojených na kamerový systém, zabírající ulici před domem a několik
dalších míst, která vypadala jako vnitřek cihlových chodeb. Eddiemu
Drakeův zájem neušel. „To jsou odpadní stoky pod budovou.
Jde o předběžné opatření. Člověk nemůže být nikdy dost opatrný,“
řekl.

-53
„To je pravda, zvlášť když proti němu stojí Styxové,“ souhlasil
Drake.

Krátká chodba končila těžkými ocelovými dveřmi. Drake a Eddie

jimi prošli a začali sestupovat po schodišti z tepaného železa,
když tu se Drake najednou zastavil. „Co je tohle za místo?“ zeptal se.
Kontrast s přepychovým bytem, který právě opustili, snad ani
nemohl být větší.

Z vyvýšeného stanoviště se rozhlížel po rozlehlém prostoru, připomínajícím

továrnu nebo skladiště. Z jednoho konce na druhý měřila
hala skoro sto metrů a dosahovala poloviční šířky. Vysokými špinavými
okny sem dopadalo pramálo světla, ale i tak bylo vidět, že tu
stojí různé stroje. Drake sestoupil až dolů. Zblízka ze stavu strojů poznal,
že je nikdo desítky let nepoužíval.

„Byla to viktoriánská továrna na lahvové nápoje. Rodinný

podnik,“ odpověděl Eddie. „Když je konkurence připravila o podíl na
trhu, prostě to tu zavřeli. Zakonzervovali celou továrnu a nechali
všechno chátrat.“

„A vy jste si ji pronajal a postavil si pod střechou byt,“ doplnil

Drake. Přejel rukou po pryžovém dopravníkovém pásu. Zpod prstů
se mu odlouplo několik zpuchřelých kousků gumy.

Eddie ho odvedl uličkou mezi těžkými stroji zakrytými potrhanými

plachtami.

„Co je to tam?“ zeptal se Drake a pokoušel se nahlédnout do

stínů u protější stěny. „Motorky?“

„Ano. Používám je jako dopravní prostředek,“ vysvětlil Eddie.

„Teď vám ale chci ukázat něco jiného.“

Zastavil se u rohu skladiště před starým soustruhem pokrytým

oranžovou rzí. „První krok deaktivace,“ řekl Drakeovi a stiskl špinavé
červené tlačítko na ovládacím panelu stroje.

Pak obešel soustruh k nevelké konstrukci v rohu, obklopené lešením

a přikryté silnými polyetylenovými fóliemi. Zvedl fólii a odhalil
kovové dveře zapuštěné do betonové podlahy.

Drake na první pohled viděl, že jsou nové, protože je nepokrývala

ani stopa rzi a okolní beton ještě nezvlhl. Eddie se shýbl a
odklopil kryt elektronického panelu vedle dveří. Začal vyťukávat po

-54
sloupnost čísel, ale v polovině se ještě zarazil a řekl: „Pokud nedodržíte
přesně postup, celá továrna vyletí do povětří.“

„Jste muž podle mého gusta,“ přikývl Drake. Eddie zadal posledních
několik číslic a těžké dveře se s klapnutím uvolnily. Eddie
je otevřel a Drake ho následoval dolů po krátkém schodišti.

„Tohle se vám bude určitě líbit,“ poznamenal likvidátor.

-55
6. kapitola
„Říkám ti, že to bylo letadlo,“ trval na svém doktor Burrows.
„Já jsem nic neslyšel,“ namítl Will a vyšel dál ze stínu obrovských
stromů, aby se rozhlédl po bílém nebi nad hlavou. „Ty ano?“ zeptal
se Elliott, která se k němu připojila. Zavrtěla hlavou.

„Teď nemá smysl ho hledat,“ zabručel doktor Burrows. „Odletělo

někam na východ.“

Will se otočil ke svému otci. „A cože si myslíš, že to bylo?“

„Jak jsem říkal – štuka, německý bombardér z druhé světové

války.“

Will se zamračil. „Víš to jistě?“

„Naprosto,“ odsekl doktor Burrows.

„Tati, třeba sis na té pyramidě zdříml. Nezdálo se ti to? Byl jsi

docela dlouho na slunci a…“

„Nepodceňuj mě, Wille!“ vyštěkl doktor Burrows. „Nejsem unavený

a nemám úžeh. Umím to posoudit sám a vím, co jsem viděl. Viděl
jsem štuku, úplně jasně, necelý kilometr odtud.“

Will pokrčil rameny. Na místě, kde byli, v tomhle „vnitřním

světě“ v centru planety, kterému nechybělo ani jeho vlastní, neustále
planoucí slunce, ho nemohlo nic překvapit.

Vzhledem k tomu, že díky nižší gravitaci získal spolu s Elliott i

doktorem Burrowsem takřka nadlidské schopnosti a dokázal skákat
do neuvěřitelné dálky i výšky a zvedat obrovská břemena, byl
ochotný věřit prakticky čemukoliv. Podstatná část tohoto světa byla
podle všeho lidmi netknutou divočinou, porostlou buď amazonským
deštným lesem se stromy vysokými jako mrakodrapy, nebo loukami,
na nichž se pásla stáda zvířat. Will už tu viděl zebry kvagy, které ve
vnějším světě vyhynuly před více než sto lety, a před pár dny s otcem

-56
narazili na stádo těch největších kusů dobytka, jaké kdy viděl. „Praturové!“
zvolal tehdy doktor Burrows a vysvětlil Willovi, že poslední
z těchto nádherných zvířat vymřela v Polsku někdy v sedmnáctém
století. Ještě úžasnější však bylo, že se tu vyskytovali i šavlozubí
tygři, aspoň pokud se dalo věřit Elliottiným slovům.

Od pravěkých zvířat nicméně bylo pořád dost daleko k nynějšímu

tvrzení doktora Burrowse. Will se zhluboka nadechl a podrbal se
na hlavě. „Ale přece jenom, tati, štuka? Jsi si fakt jistý? Jak vypadala?
Měla nějaké označení nebo maskování?“ zeptal se.

„Letěla moc daleko, abych mohl rozeznat takové detaily,“ odpověděl

doktor Burrows. „Zajímalo by mě, jak se sem ta štuka dostala a
co tu pořád dělá. A taky si musíme uvědomit, že to letadlo je jenom
špičkou velice pozoruhodného ledovce.“

„Ledovce?“ zopakovala Elliott. Celý život strávila v podzemí a

to slovo pro ni nic neznamenalo.

„Ano, ledovce,“ přikývl doktor Burrows, ale neobtěžoval se s

vysvětlováním. „Z jeho přítomnosti plyne, že tady musí být přistávací
plocha, zdroj paliva a technici, kteří ho udržují v provozuschopném
stavu. To je celá řada lidí kromě pilota.“

„Technici?“ zamumlal Will.

„Jistě, Wille. Štuka je víc než šedesát let starý typ letadla!
Všechny stroje potřebují pravidelnou údržbu, zvlášť tak letité.“

„Takže je to letadlo z druhé světové války,“ řekl Will a ohromeně

se pokoušel nějak zpracovat otcova slova. „Z německé armády.“

„Ano, luftwafe je používala jako bombardéry s krátkým doletem

a…“ Doktor Burrows nedokončil větu a zamračil se. Právě ho napadlo
jiné vysvětlení.

„To nezní moc dobře,“ podotkl Will a přes panující tropické

horko se zachvěl.

„Ne, to nezní,“ přitakal jeho otec.

„Co tedy uděláme?“ zeptal se Will. „Přesuneme se někam

jinam? Pryč odtud?“

Elliott si odkašlala. Will s doktorem Burrowsem se na ni podíva

li. „Proč bychom to dělali?“ řekla. „Teď už znám tuhle část pralesa a
-57
kromě toho tu máme i přístřešek.“ Ohlédla se k provizornímu obydlí,
které postavila v nižších větvích jednoho z obřích stromů.

Will otevřel pusu, aby něco namítl, ale Elliott pokračovala: „Už
přece víme, že tady možná nejsme sami. Co ty tři lebky, které jsme
našli na kůlech u pyramidy? Byly sice staré, ale zase ne tolik. A ta
bouda, kterou jsme vyhodili do povětří, když jsme bojovali s Rebeccami
a tím likvidátorem? Tu taky někdo postavil.“

Will pomalu přikývl. Vzpomněl si na chatrč ze zrezivělých

plechů, z níž po Elliottině explozi a následném požáru nic nezbylo.

Elliott přejela Willa a doktora Burrowse rozvážným pohledem.

„Jestli tady dole jsou jiní lidé, dřív nebo později na ně nejspíš stejně
narazíme.“

„To ano,“ připustil doktor Burrows.

„A jakou máme jinou možnost?“ zeptala se Elliott. „Zahrabat se

někam hluboko do džungle?“

„Ne, ještě tu mám plno práce,“ řekl doktor Burrows rozhodně a

ohlédl se k pyramidě. „Zatím jsem s výzkumem sotva začal.“

Elliott ještě nedomluvila. „Nebo se vrátíme přes pás krystalů a

pokusíme se vyšplhat přes Šlukující Jean do Hlubin, abychom se
dostali do vašeho vnějšího světa? Jaké jsou naše šance, že dojdeme
až na Povrch? A co nás tam bude čekat, pokud se nám to podaří?“

„Styxové,“ zašeptal Will.

Doktor Burrows si založil ruce na prsou a výbojně vysunul bradu.

Nikdo se nemusel ptát na jeho názor. On rozhodně nikam nepůjde.

„Takže zůstaneme tady,“ uzavřela Elliott a povytáhla obočí,

jako kdyby se jich ptala, kvůli čemu tedy dělali takové cavyky. „Musíme
ale přijmout bezpečnostní opatření. Nebudeme jen tak nazdařbůh
chodit do neprozkoumaných oblastí pralesa a musíme si
dávat větší pozor. Jestli uvidíme další známky lidské přítomnosti,
možná budeme muset i začít držet hlídky. Taky bychom měli co nejméně
rozdělávat oheň.“ Zamračila se, jako kdyby ji napadlo ještě
něco dalšího. „Pro případ, že dojde k nejhoršímu a budeme nuceni se
někde ukrýt, bych možná měla najít nějaké jiné útočiště a vybavit ho
nějakými potravi…“

-58
„To je výtečný nápad,“ přerušil ji doktor Burrows. Will z jeho
tónu poznal, že jeho otec s radostí dá Elliott ve všem volnou ruku,
jen pokud bude sám moct pokračovat ve své práci.

Přišoural se k nim Bartleby. Kráčel trochu toporně, jako kdyby

se právě probudil. Jedno ucho měl obrácené naruby a k holé kůži se
mu přilepilo několik listů. Očividně si našel někde v pralese pohodlné
místečko a z dřímoty ho probudila jejich hlasitá debata. Zastavil
se vedle Elliott, zatřepal hlavou, aby si narovnal ucho a začenichal,
jako kdyby se pokoušel zjistit, proč ostatní tak najednou zvážněli.
Byl tak veliký, že se Elliott ani nemusela shýbat, aby ho nepřítomně
pohladila po hlavě. „A já budu dál hlídkovat s Bartlebym po okolí.
Jestli se přiblíží nepřátelé, aspoň se o tom dozvíme s předstihem.“

„Nepřátelé,“ zopakoval Will tiše. „Asi máš pravdu. Pokud budeme

dost opatrní, jak by nás mohli objevit?“

Než za nimi Eddie stačil zavřít dveře, Drake už popošel kupředu. Pod
schody se rozkládal velký sklep, pravděpodobně stejně rozlehlý jako
továrna nad ním. Po obou stranách se zvedaly klenuté oblouky ze
špinavě žlutých cihel. Drake přimhouřil oči, aby se pokusil rozeznat,
co je na opačném konci podzemního prostoru. Když tam s Eddiem
vykročili, spatřil v malém ostrůvku záře řadu skříněk a laviček. Než
k nim ale došli, zrak mu padl na něco jiného.

V jednom z bočních výklenků stál stůl. Na mosazných sloupkách

v jeho rozích byly posazené hvězdy vyzařující matné zelené
světlo podobné tomu, jaké vydávaly zářící koule všude v Kolonii, ale
mnohem tlumenější. Drake už takové hvězdy viděl. Styxové je používali
ve svých chrámech a svatyních. Beze slova přistoupil blíž.
Jeho pozornost zaujala kniha, která ležela na stole.

Její název byl vyražen zlatými písmeny do kožené vazby. Drake

ho ani nemusel číst, aby poznal, o co se jedná. Znal ji až příliš dobře.
„Kniha katastrof,“ zahučel tiše a znechuceně zavrtěl hlavou.

Eddie mlčel.

Pro Drakea tato kniha ztělesňovala vše, co bylo na Styxech a

jejich demagogickém systému prohnilého. Právě v ní bylo rozvedeno
učení, které odsuzovalo Kolonisty ke staletím věznění a poníženému

-59
životu služebníků v podzemním městě, s příslibem, že jednoho dne
bude opět zemský povrch patřit jim. Drtivá většina Kolonistů se bezvýhradně
řídila pokyny Knihy katastrof a neochvějně věřila, že Styxové
jsou strážci jejich duchovní čistoty. Skutečností však bylo, že
náboženské dogma bylo pouhým nástrojem, jak přimět Kolonisty k
poslušnosti a vynutit si jejich naprostou a bezpodmínečnou podřízenost.

Drake nakonec promluvil tak příkře, že se dalo jen stěží poznat,

jestli šlo o otázku nebo oznamovací větu. „Odmítl jste jednání Styxů,
ale přesto si necháváte tenhle jedovatý pohár.“

„Nechávám si tu knihu, protože mi ji dala osoba, kterou byste vy

Površáci nazvali mým otcem. Byl to likvidátor jako já, ale v naší
společnosti to chodí tak, že jsem ho sotva znal. Celý život jsem
bojoval za zákony zapsané v Knize katastrof.“

„Nejsou v ní zapsané zákony, ale lži,“ vyštěkl Drake.

„Záleží na výkladu,“ namítl Eddie. „Pokud věříte, že Površáci

jednoho dne přivodí svůj vlastní zánik a že my s Kolonisty znovu
osídlíme Zemi na troskách původní civilizace, pak budeme vlastně
zachránci planety i lidstva.“

„Styxové jako zachránci?“ ušklíbl se Drake a zavrtěl hlavou.

Eddie si povzdychl. „Nepřivedl jsem vás sem, abychom diskutovali

o mé víře. Než mne začnete soudit, co kdybyste se nejprve podíval
na to, co vám nabízím?“

Drake ho následoval na konec sklepa. Ze všeho nejdřív zaznamenal

řadu pověšených uniforem. Poznal šedozelené oděvy vojáků
ze styxské divize a vedle nich dva likvidátorské kabáty s hnědými
pruhy. „Výstavka ničemných převleků,“ poznamenal. Vedle uniforem
visely plynové masky, a dokonce i obleky, jaké nosili Koprolité.
„K čemu je máte? Jako suvenýry?“ zeptal se, ale jeho pozornost už
přilákalo něco dalšího.

„Černé světlo!“ vykřikl a přistoupil k němu. Stálo na jedné lavici

a připomínalo starožitnou stolní lampu s tmavě nachovou žárovkou
na pohyblivém ramenu. Dotkl se tlačítek na základně lampy a
sám pro sebe pokývl. Styxové používali černé světlo k výslechům a
vymývání mozků a Drake se těšil, až si bude moct jejich přístroj
rozebrat a zjistit, jak funguje.

-60
Pak si na podlaze vedle lavice všiml hranatého předmětu o velikosti
pračky, ale na čtyřech kolečkách. „Není to…?“ vyhrkl. Připomínalo
mu to větší verzi zvukové zbraně, kterou Styxové nasadili
proti němu a jeho mužům v highfieldském parku.

„Raný prototyp,“ odpověděl Eddie. „Jak sám vidíte, je větší než

současný model.“

Drake si sedl do dřepu. Zbraň, kterou Styxové použili v parku,

byla původně zamaskována hnědou látkou a on byl tehdy příliš daleko,
než aby rozeznal jakékoliv podrobnosti. Zdejší přístroj nic
nekrylo a z jeho matného povrchu vystupovaly lesklé stříbrné vybouleniny.
„Takže jde o nějaký vysokoenergetický generátor zvuku?“
zeptal se.

Likvidátor přikývl.

„A vysílá vlny o nízké frekvenci nastavené tak, aby narušily

mozkovou činnost?“ pokračoval Drake.

„Velice zjednodušeně řečeno ano,“ potvrdil Eddie. „Je odvozen

od černého světla, s tím rozdílem, že využívá pouze zvukových vln.
Vysílá rozpětí oscilačních frekvencí vyladěné tak, aby omráčilo
většinu živých tvorů.“

„Moc rád bych tyhle věcičky rozebral a zjistil, jak přesně fungují,“
řekl Drake a zvedl oči k černému světlu.

„Jak si přejete,“ odpověděl Eddie.

„Musím si ale nejdřív donést testovací soupravu…“ Drake se

odmlčel, protože mu zrak padl na něco dalšího. Vstal a přistoupil k
polici u stěny. S uznalým zamručením se rozhlédl po rozsáhlé sbírce
střelných zbraní z Povrchu. Najednou se mu zajiskřilo v očích a
ukázal na konec řady. „Hleďme, tohle sem tak úplně nepatří. Styxská
puška s jedním z mých kukátek!“ poznamenal a vykročil k dlouhé
pušce s baňatým hledáčkem z naleštěné mosazi. „Určitě víte, že mě
vaši lidé unesli, abych…“

„Abyste pracoval na vývoji dokonalejší optiky s nočním viděním,“

doplnil za něj Eddie.

„Ano. Propojil jsem zářící kouli se zesilujícím elektronickým

zařízením. Nic hlubokomyslného,“ odpověděl Drake a zálibně pohladil
hledáček. „Kdybych si tady na Povrchu patentoval zářící kouli, ať
už jako zdroj energie nebo světla, stal by se ze mě boháč.“

-61
„Zemřel byste, jakmile byste vykročil z patentového úřadu,“
opravil ho Eddie bezvýrazně. „Ale v oblasti elektroniky jste odborník,
nemýlím se?“

„Ano, na tu jsem se specializoval – hlavně na optickou elektroniku,

ačkoliv mi připadá, jako kdyby se to všechno odehrálo v úplně
jiném životě,“ řekl Drake zamyšleně. „Nejméně před milionem let.“

Eddiemu se v tváři nepohnul ani sval, ale mírně naklonil hlavu

ke straně, což si Drake vyložil jako zmatek.

„Právě proto jsme vás unesli – kvůli vaší odbornosti,“ řekl likvidátor.
„Ale vy sám jste chtěl být unesen, ne?“

„Takový byl plán. Abych během zajetí v Kolonii shromažďoval

informace o Styxech. V tom je totiž ta potíž: do Kolonie se prakticky
nedá proniknout, protože jde o uzavřenou společnost a každý cizinec
je okamžitě odhalen. Jenže zatímco jsem byl v podzemí, vaši lidé
rozprášili moji síť a já jsem skončil v Hlubinách,“ odpověděl Drake a
zhluboka se nadechl.

„Ale dost o mně, Eddie. Povězte mi, jak se sem dostalo všechno
tohle vybavení?“ zeptal se Drake. Nechtěl už o sobě prozrazovat nic
dalšího. Nebyl si jistý, jestli může likvidátorovi opravdu věřit, a nechtěl
zabřednout do rozhovoru o tom, jak jeho původní síť fungovala.
Eddieho nabídka mu připadala podezřele výhodná a nehodlal odhodit
veškerou opatrnost.

„Nikdo o něm neví. Kdykoliv jsem k tomu měl po akcích na Povrchu

příležitost, nezničil jsem je, jak bylo nařízeno, ale schoval jsem
si ho zde,“ vysvětlil Eddie.

„Pro strýčka Příhodu,“ zasmál se Drake a znovu se rozhlížel po

působivé sbírce. Byly tu styxské přístroje, které dosud neviděl zblízka,
a nemohl se dočkat, až je začne podrobně zkoumat. Přistoupil k
sousední lavici a zalistoval rozloženými plány a nákresy. Bezděčně
zatajil dech, když si přečetl nadpis prvního z nich. „Schéma oběhu
vzduchu v Jižní jeskyni,“ řekl a zvedl roh plánu, aby se podíval na
další. „A tady je plánek laboratoří, jedno patro po druhém,“ zašeptal.
Snažil se nedávat najevo své vzrušení. Zamračeně se ohlédl na Eddieho.
„Ještě mám jednu otázku – jak za tohle místo platíte? Pronájem
určitě není za hubičku a říkal jste, že máte i další místa.“

-62
Po kamenné podlaze zaklapaly podpatky, když se likvidátor vydal
přímo k vysoké skříňce a otevřel horní zásuvku. Její obsah zakrýval
čtverec sametové látky. Eddie ho odsunul stranou.

Drake se k němu připojil. V zásuvce ležely stovky malých, třpytivých

kamínků.

„Diamanty,“ řekl.

„Vedlejší příjem z mých výprav do Hlubin,“ odpověděl Eddie.

„Tyhle kamínky ale nevypadají jako surové diamanty, které se

tam dole dají najít,“ namítl Drake.

„V Hatton Garden mám svého člověka, který je pro mě řeže a

brousí. Taky je prodává, když potřebuji hotovost, a na nic se mě přitom
neptá. Vezměte si, jestli chcete. Mám jich mnohem víc, než
mohu kdy spotřebovat.“ Eddie znovu přikryl drahokamy sametem,
ale nechal zásuvku otevřenou. „Půjdu nahoru zkontrolovat monitory,
ale vy můžete zůstat tady, jestli chcete.“

„Opravdu?“ zeptal se Drake. „Necháte mě tady dole o samotě?“

Eddie nedopověděl a vytáhl z kapsy dva klíče, které položil na

lavici. „Ty jsou od továrny a od střešního bytu.“ Vylovil tužku.
„Taky budete potřebovat kód, abyste se odtud dostal.“ Začal psát na
roh plánu, o který se Drake tak zajímal, sérii čísel. „Ale dávejte pozor.
Jestli ho spletete, odpálíte nálože a…“

„Nedělejte si starosti. Zapamatoval jsem si tu posloupnost, když

jste ji zadával vy,“ zarazil ho Drake.

Eddie vykročil pryč. „Myslel jsem si to,“ prohodil ještě, aniž by

se ohlížel.

-63
7. kapitola
Will šplhal po liánách na kolmé skalní stěně za Elliott. Vystoupali
už docela vysoko, ale když jim občas podklouzly ruce,
nedělali si s tím přílišné starosti. Zvykli si na prostředí s nižší
gravitací a věděli, že případný pád by neměl tak drastické následky
jako na Povrchu.
„A jsme tady,“ ohlásila Elliott a zmizela mezi liánami. Will se
protáhl spletí dřevitých stonků za ní.
Rozhlédl se po jeskyni o šířce deseti metrů a několikanásobně
větší délce. Clonou lián u vchodu sem dopadalo nazelenalé světlo a
bylo tu poměrně chladno. „Jak jsi to pro všechno na světě našla? To
je jeskyně!“ zvolal.
„Už to děláš zase. Konstatuješ zjevné,“ řekla s hraným vyčerpáním.
Will si povzdychl. „Po tak dlouhé době s mým otcem začínáš
mluvit jako on.“
Usmáli se na sebe a Will přešel k hromadě ovoce, které si všiml
v zadní části jeskyně. Elliott sem očividně začala snášet zásoby potravin
pro případ nouze. „Pěkně ses tu nadřela,“ podotkl. „A nezapomněla
jsi ani na maso,“ dodal s pohledem na velkou kýtu zavěšenou
ze stropu.
„Ano. Doufám, že ji tady nahoře nenajdou mravenci,“ řekla Elliott.
„Na to se moc nespoléhej. Ti vlezou všude,“ odpověděl Will.
Jeho otec jim říkal bojoví mravenci a představovali neustálou svízel.
Jakmile našli nějaké uskladněné potraviny, vytvořili rezavé proudy
široké několik centimetrů a přes noc dokázali obrat maso z ulovené
mladé gazely nebo jiného malého savce na kost.

-64
„Zbývá ještě zajistit, abychom tu měli dost vody,“ řekla Elliott,
zatímco si Will prohlížel hromadu zvířecích kůží a nasbíraného
dřeva. „A dát dohromady pár lůžek na spaní,“ dodala.

„Víš přece, že mě můžeš kdykoliv požádat o pomoc,“ nabídl se

Will, na kterého udělalo dojem, kolik práce už Elliott odvedla.

Zavrtěla hlavou a sklopila oči k zemi. „Nedělej si starosti. Vím,

že máte s otcem hodně co dělat.“

V hlase jí zazněl slabý náznak zklamání. Will měl jinak

problémy rozpoznávat její emoce, ale tentokrát to poznal okamžitě.

Už mnohokrát váhal, jestli má raději pracovat se svým otcem,

nebo trávit čas s Elliott, ale tyranský doktor Burrows nakonec vždycky
zvítězil. Pokaždé když Will musel obkreslovat tesané nápisy z
pyramidy nebo oprašovat nějaký titěrný artefakt, přihlížel, jak Elliott
odchází na další výpravu do pralesa, a přál si, aby mohl jít s ní. Mezi
prsty mu unikaly příležitosti, které se už nikdy nevrátí, a občas měl
dojem, že snad pukne samou netrpělivostí a podrážděním, které se v
něm střádaly. Nikdy ale nic neřekl a plnil úkoly, jimiž ho doktor
Burrows zahrnoval, ačkoliv se vztekal sám na sebe a byl krajně nespokojený
se svým údělem.

„Tvůj otec má pořád spousty práce,“ dodala Elliott a přejela ho

pohledem.

„To má,“ souhlasil Will ponuře. Pokusil se trochu rozveselit.

Nechtěl, aby mu otec kazil i ty krátké chvíle, které s Elliott tráví.
„Tahle jeskyně je vynikají úkryt. Jsi skvělá.“

Elliott zvedla zvířecí kožešinu, která se svezla z vrcholu hromady,

a vrátila ji na místo. „Díky. A nezapomeň sem chodit vždycky
stejnou cestou, jinak všude zanecháš pachové stopy.“

„Já to věděl. Proto jsi mě vedla tím potokem,“ řekl Will a se začvachtáním
došlápl na zem. „Neměli bychom ale být dál od základního
tábora?“ zamyslel se nahlas, když se vrátil ke vchodu. Rozhrnul
liány, aby vyhlédl na mělký potok pod skálou. „Jsme trochu moc
blízko.“ Zamračil se. „A neříkala jsi mi, že nás čeká dlouhá procházka?
Sem to byl jenom kousek.“

Elliott se k němu připojila u ústí jeskyně. „Úkryt nemůže být

moc daleko pro případ, že bychom se sem museli přesunout co nejrychleji.
A pokud jde o tvou druhou otázku, ještě nejsme u cíle.“

-65
„Že ne?“ Tázavě se na ni podíval.

„Ne,“ potvrdila. „Musím se tě na něco zeptat, Wille.“

Otočil se k ní čelem. „Ano? A na co?“

„Nenapadlo tě něco po tom, co jsme vyřídili Rebeccy?“ zeptala

se Elliott.

Will se na chvíli zamyslel. „Abych řekl pravdu, snažil jsem se

na to celé zapomenout. Bylo to tak příšerné…,“ odpověděl nakonec a
nervózně si pohrával se samopalem, který měl přehozený přes rameno.

„Nic se neděje,“ uklidňovala ho a na chvíli položila ruku na jeho

paži. „Nemluvím o tom, co jsme udělali. Na to opravdu nemusíš
myslet. Ale nepoložil sis nikdy otázku, jak se sem ti tři Styxové
dostali? Jaká je asi pravděpodobnost, že skočili z ponorky a doplachtili
sem jako my?“ Poklepala na hlaveň Willova samopalu.
„Jaký mohli používat pohon při cestě přes ten pás s nulovou gravitací?
Pokud víme, neměli u sebe žádné střelné zbraně.“

Will se zamračil. „No to mě podrž! Máš naprostou pravdu. To

mě nikdy nenapadlo. Jak se sem tedy dostali?“

„Pojď za mnou,“ vyzvala ho. V tu chvíli silně připomínala Drakea.

Hbitě se otočila a vycouvala z ústí jeskyně.

Will ji napodobil, spustil se po liánách do potoka a dobrodil se

za ní ke břehu. Z nedalekého křoví vystrčil hlavu Bartleby. Líce měl
vyboulené jako trumpetista, který se chystá hlasitě zadout na svůj nástroj.

„Fuj. Z huby mu kouká ocas,“ zašklebil se Will. „A ještě se

mrská!“

„Chytil si pralesní krysu,“ řekla Elliott s obdivem. „Je to rozený

lovec.“

Will povytáhl obočí. „To je fakt. Opravdu to je lovec. Teď zase

konstatuješ zjevné ty…“

„Nech toho, Wille,“ zasmála se, a než vyrazila, lehce se o něj

otřela ramenem. Will se sám pro sebe pousmál a vychutnával si
chvilkový dotyk.

Několik kilometrů se brodili potokem – Elliott s Bartlebym šli vpředu

a Will za nimi. Když jim voda dosahovala po pás a Bartlebymu

-66
nad hladinu vyčníval jen čenich, přešli ke břehu a vystoupili na
suchou zem. Elliott je nezavedla zpátky do pralesa, ale kráčela dál po
břehu potoka porostlém hustou vegetací nahosemenných rostlin. To
už se potok rozrostl do takové šíře, že ho Will v duchu překřtil na
řeku.

Elliott několikrát zvedla do vzduchu pěst na znamení, aby se zastavili.

Vždycky se přikrčila a rozhlédla se hledáčkem pušky po okolí.
Největší pozornost věnovala opačnému břehu. Při jedné z těchto
zastávek se Will připlížil těsně k ní.

„Co se děje? Proč pořád zastavujeme?“

„Mám takový pocit,“ zašeptala, aniž by spustila oči z hledáčku,

„že tam někdo je.“

„Já nikoho nevidím,“ namítl Will.

„Je to, jako… jako kdyby nás sledovaly stromy,“ odpověděla

tiše.

Willa to zmátlo. „Stromy?“

Elliott přikývla. „Já vím, že to zní bláznivě. Tenhle dojem už

jsem měla dřív… v jiných částech pralesa.“

Oba ztichli a pozorně zkoumali protější břeh řeky. Hned vedle

vody rostl pás jehličnanů dosahujících výšky několika metrů a za
ním začínala džungle s obřími stromy. Elliott upírala oči právě tam a
občas se letmo ohlédla na Bartlebyho, ale kocoura podle všeho zcela
zaujaly roje duhově zelených vážek poletujících kolem a rozpustile
se je pokoušel chytat do tlap. To Willa utvrzovalo v přesvědčení, že
nemají žádný důvod k obavám. V minulosti se však také opakovaně
přesvědčil, že není radno podceňovat Elliottiny instinkty.

„Nemohlo by nás sledovat třeba nějaké zvíře?“ navrhl. „Kromě

těch starých lebek u pyramidy a toho letadla, které prý zahlédl táta,
podle mě není nikde poblíž ani noha. V téhle části pralesa jsme přece
nenarazili na žádné známky lidské přítomnosti, ne?“

Elliott chvíli neodpovídala a stále napjatě sledovala protější

břeh. „Nic tam není,“ řekla nakonec a znovu vykročila.

O kus dál Will zaslechl vzdálené burácení. Rozhlížel se po obloze,

jestli se neblíží jeden ze zdejších prudkých bouřkových lijáků, ale
nebe zůstávalo bílé jako obvykle a neplul po něm jediný mráček.
Zvuk přesto sílil. Navíc zněl nepřetržitě, což Willovi prozrazovalo,

-67
že to není dunění hromu, jak se zprvu domníval. Za říční zátočinou
se hukot naráz vysvětlil, když se před nimi objevil skalní výchoz,
přes který padaly proudy vody a řítily se do rozčeřené laguny.

„Tomu říkám pořádný vodopád,“ poznamenal Will a vzhlédl k

vrcholu dvě stě nebo tři sta metrů vysoké skalní stěny. Všiml si, že z
laguny odtékají dvě řeky: ta, podle níž sem přišli, a druhá, která vy-
věrala na opačné straně tůně.

Will s Elliott vyšli z husté vegetace na pruh udusaného bahna

kolem laguny. Will si pomyslel, že místo určitě slouží jako napajedlo
pro divoká zvířata ze širokého okolí. Začal se rozhlížet, jestli nenajde
nějaké zajímavé stopy, ale Elliott nezpomalovala a odváděla ho po
břehu přímo k vodopádu. Will netušil, kam mají namířeno, dokud Elliott
nevstoupila na skalní římsu, která mizela za vodní stěnou.
Opatrně postupovali kupředu, s vodopádem po jedné a kolmou skalní
stěnou po druhé straně. Za pár vteřin vstoupili do rozlehlé jeskyně
schované za vodopádem a plné mlžné tříště vodních kapek.

„To je paráda!“ vykřikl Will, okouzlený nádherou toho místa.

Vodní stěnou pronikalo sluneční světlo a vrhalo po stěnách mihotavé
odlesky. Nebýt hlasitého dunění, člověk mohl upadnout do hypnotického
spánku. „Ty máš vážně nos na taková úžasná místa!“ zavolal
na Elliott a otřel si vodní tříšť z obličeje. Když konečně odtrhl pohled
od vodopádu, spatřil, že Elliott mezitím přešla na opačný konec jeskyně
ke schodišti, které bylo vytesané do skály.

Zvědavě se k ní připojil. Za několik vteřin si jeho oči přivykly

šeru a nad schodištěm uviděl oblouk, do jehož prostředního kamene
byl vyrytý symbol tří rozbíhajících se čar, stejných jako na přívěsku,
který dostal od strýčka Tama a nosil ho na krku. Byl to znak dávných
lidí, o nichž hovořil jeho otec, lidí, kteří doputovali z Hlubin do tohoto
světa jako první.

Vzrušeně si sundal batoh ze zad, vytáhl z něj styxskou lucernu a

rozsvítil ji. Vystoupali s Elliott vzhůru a vešli do chodby za obloukem.
Na stěnách kolem nich spatřil neklamné známky toho, že tunel
byl vytesán do skály ručně. Zvuk vodopádu slábl a brzy si mohli povídat,
aniž by museli křičet. „Takže Rebeccy přišly tudy?“ zeptal se
Will.

-68
Elliott přikývla. „Určitě našly druhý konec téhle chodby někde u
ponorky. Ta je přivedla sem bez všeho toho…,“ odmlčela se a zamávala
rukama ve vzduchu, „…toho poletování a plavání.“

„Poletování a plavání?“ zopakoval Will, ale měl plnou hlavu

úvah, co všechno z nového objevu vyplývá. „Takže tohle je cesta
domů,“ řekl. „Jak jsi ji vlastně objevila? Jsme na kilometry daleko od
pyramidy.“

„Sledovala jsem stopy Styxů z té rokliny, kde jsme je přepadli.

Neodvedla bych pořádnou práci, kdybych nezjistila, kudy se sem
dostali.“

Will se pořád mračil. „Takže o tom víš už několik týdnů, ale nic
jsi mi neřekla?“

Elliott se otočila a vydala se zpátky k oblouku. „Bála jsem se,“

pronesla sotva slyšitelně.

„Cože? Že ses bála!“ zeptal se Will a vykročil za ní. „Proč?“

Zastavila se. „Napadlo mě, že když vám o tom povím, třeba se

rozhodnete vrátit se domů. A já odtud nechci odejít. Nemám, kam
bych šla. Kromě toho se mi tu líbí s…“ Zmlkla, když paprsek
Willovy lucerny přejel po zemi u jejích nohou.

„Moment! Posviť mi sem ještě jednou!“ přikázala mu naléhavě

a sedla si do dřepu. „Rychle!“ dodala s jasně patrnou úzkostí v hlase.

Ukázala na tři kamínky ležící v řadě.

Will se znepokojeně zeptal: „Co to je?“

Vytrhla mu lucernu z ruky a seběhla ze schodů. V okamžení našla

na skalní římse za vodopádem to, co hledala. Další tři vyrovnané
kamínky. „Já to věděla! Podívej se!“ vykřikla.

„A co má být?“ nechápal Will.

Elliott zavrtěla hlavou. „Tak postupují likvidátoři, když značí

trasu pro další vojáky.“

„Mohly je tady nechat Rebeccy a ten první likvidátor…,“ začal

Will.

„Ani náhodou! Když jsem to tu našla, prohledala jsem každou

píď jeskyně i okolí. Něco takového bych rozhodně nepřehlédla.“
Strhla si pušku z ramene. „Víš, co to znamená, Wille, že jo?“

Will nechtěl slyšet její další slova, ale opravdu dobře věděl, co
přijde.

-69
„Znamená to, že v tomhle světě jsou s námi další likvidátoři.
Ještě není po všem.“

Eddie došel s tácem v rukách na konec sklepa. Drake seděl na stoličce

a před sebou měl pečlivě rozložené součástky rozmontovaného
černého světla. Po dopoledni, které strávil procházením vybavení ve
sklepě, se plně soustředil na styxský přístroj určený k výslechům.
Donesl si vlastní nářadí a pozorně s ním zkoumal každou součástku.
To mu zatím zabralo většinu odpoledne.

„Napadlo mě, že budete mít hlad,“ poznamenal Eddie a položil

tác na lavici.

„Jasně… Díky,“ zahučel Drake.

„Děláte pokroky?“ zajímal se Eddie.

„Pomalu, ale jistě,“ odpověděl Drake a otřel si čelo. „Tohle je

pěkně komplikovaná mašinka. Některé součástky vidím prvně v
životě.“ Zvedl kovový váleček s oblými podstavami. „Tyhle válce
jsou v černém světle hned čtyři. Netušíte, jakou mají funkci?“

„Ne. Mým úkolem bylo používat černé světlo na vyslýchané

osoby, nic víc,“ řekl Eddie. „Přišel jste s ním někdy do styku i vy?“

Drake neodpověděl. Plně se pohroužil do studia kovových válců

a nevnímal okolí. „Když do nich pustím proud, tyhle ionizační trubice
vyzařují různé vlnové délky. Spektrum každé trubice je neuvěřitelně
úzké a neskutečně specifické. Když pracují všechny čtyři naráz,
kombinace jejich spekter je naprosto unikátní, takže by se mi mohlo
podařit smontovat něco k jejich detekci.“

„K čemu?“ zeptal se Eddie.

„Pokud to nebude v podzemí, měl bych poznat, kdy a kde právě

používají černé světlo.“ Odložil kovový válec, narovnal se a protáhl
si paže.

Eddie postával na opačné straně lavice, jako kdyby se nechystal

odejít. Drake po něm střelil pohledem. „Chcete se mě asi na něco zeptat.“

„Ano, na Elliott. Říkal jste, že do pater pod Hlubinami vede nějaká

cesta. Chtěl bych se o ní dozvědět víc a taky bych rád věděl, jak
budeme postupovat dál.“

-70
„Jistě. Později si o tom promluvíme,“ mávl Drake rukou, vstal
ze stoličky a přešel k vedlejší lavici. „Zatím mi povězte o tomhle,
Eddie. Našel jsem jich tu celou krabici.“ Zvedl hrst lékovek, stejných
jako ty dvě, které Will dostal od styxských dvojčat. Lišily se jen tím,
že neměly stříbrné zátky.

„To jsou lahvičky na viry,“ odpověděl Eddie. „Čirou tekutinu

uvnitř vyvinuli naši vědci. Nazývají ji statik. Udržuje viry v
infekčním stavu i mimo tělo hostitele.“

„Ano, nechal jsem si udělat její rozbor, i když jsme nedokázali

přijít na to, jak to dělají,“ řekl Drake a rychle se přesunul k dalším
předmětům. „A tohle?“ ukázal na řádku větších nádobek se zapečetěnými
zátkami. V každé plaval malý živočich, naložený do žluté tekutiny.
„Nejsem zoolog, ale připomíná mi to plže. Jaký mají význam?“
zeptal se.

„Jsou to opravdu plži – moroví plži. Jejich přirozeným prostředím

je vegetace kolem Věčného města. Často jsem tam chodil s hlídkami
z divize. Několikrát jsme tam taky doprovázeli skupinky vědců.
Tihle plži obsahují řadu různých virových kmenů.“

„Chcete říct, že jsou původním zdrojem Dominia? Že jsou jeho

přenašeči?“ povytáhl Drake obočí.

„Tihle konkrétně ne, protože už jsou příliš dlouho mrtví. Ale

jinak je to tak, živí jedinci hostí řadu virů a vědci z nich získávají ty
nejnebezpečnější kmeny. V laboratořích je izolují a upravují je v
ještě účinnější původce nemocí.“

Drake přikývl. „Úhledně zabalené a připravené k vypuštění na

Povrch…, nebo se pletu?“

„Máte pravdu,“ potvrdil Eddie. „Vědci je mění v biologické

zbraně.“

Drake si prohlížel živočicha v lahvičce s očividným zájmem.

„Takže tyhle potvůrky… tihle moroví plži… můžou za všechno.“
Zajiskřilo se mu v očích. „Pokud všechny vyhubíme, Styxové ztratí
zdroj patogenů.“

Eddie pochybovačně přikývl. „Ale Věčné město je docela velké.

Vyhubit je by bylo zhola nemožné.“

„Nemožné? Ale kdepak,“ odtušil Drake. „Zvlášť když znám

prvotřídního biochemika a odborníka na pesticidy.“

-71
Chester žalostně zakňoural a zatahal za provaz, kterým měl svázané
ruce v zápěstí. Narovnal prsty a zahýbal jimi, aby si trochu rozproudil
krev. Nohama mu proběhly další křeče, jak měl kotníky připoutané
těsně k sobě. Na chvíli ztichl. Nemohl se rozhodnout, jestli
začne křičet o pomoc nebo bude dál spílat Martě. Nakonec se rozhodl
pro druhou možnost. Po ní se aspoň cítil o trošku líp.

„TY PITOMÁ BLÁZNIVÁ BABIZNO!“ zaječel z plných plic.

„UŽ MĚ TU DRŽÍŠ CELÝ TÝDNY! PUSŤ MĚ VEN, SAKRA!“

Ve stísněném prostoru mu z vlastního křiku skoro zvonilo v

uších.

Počkal, jestli se neozve nějaká odpověď, ale všude bylo naprosté

ticho.

„Ach, bože,“ zaúpěl a podíval se ke světlu, které se sem linulo

škvírami kolem dveří. Byl zavřený v jinak zcela tmavé a úzké komůrce
pod schody. „Už vím, čím musel projít Harry Potter,“ vzdychl
si.

Hlavou mu vířily vzpomínky na to, jaký ještě nedávno vedl

život, jak trávil čas s rodiči…, četl si svoje oblíbené knihy…, užíval
si klid báječného domova…, hrál hry na počítači…, samé příjemné,
předvídatelné a bezpečné věci.

V posledním roce urazil stovky, ne-li tisíce kilometrů těmi nejhlubšími

končinami Země a vrátil se zpátky na Povrch, kde se mu
pak stalo tohle. Vzpomněl si, jak s Martou vyráželi ve člunu z toho
podzemního bunkru. Přestože ho její chování naplňovalo obavami,
byl plný naděje a optimizmu.

Proč se všechno tak strašlivě zvrtlo?

Přál si, aby se z téhle noční můry co nejdřív vzbudil.

Proč? Proč? Proč?

Jenže to nebyla noční můra.

Co jsem provedl, že si zasloužím něco takového?

Byla to skutečnost.

Copak mě nikdo nezachrání?

Zoufale zasténal.

Jakmile doktor Burrows, Will a Elliott skočili do Šlukující Jean,

měl předvídat, co se stane. Marta se okamžitě začala chovat nápadně

-72
jinak. Všude ho sledovala jako nějaký přefouknutý balon, obskakovala
ho a pobízela ho, ať jí to, co mu připravila v těch svých nepříliš
hygienických podmínkách. A nejhorší ze všeho bylo, že se ho
neustále snažila dotýkat takovým vyšinutým mateřským způsobem.

„Ta ženská je děsnej psychouš,“ zahučel Chester a zachvěl se. Z

opačné strany dveří k němu dolehl tichý šramot. Až příliš dobře věděl,
že se tam někde skrývá Marta.

Když ho přistihla, jak se pokouší zavolat rodičům, omráčila ho.

Probral se v komůrce pod schody. A tady ho od té doby věznila.
Netušil, kolik týdnů už uběhlo. Každý den ho pouštěla na krátkou
chvíli ven, aby se protáhl. I v takovém případě mu ale nechávala
svázané ruce a mířila na něj nožem.

Ze začátku se s ní pokoušel rozumně dohadovat a prosil ji, ať ho

rozváže. Marta jen vždycky zavrtěla hlavou. „Je to pro tvoje vlastní
dobro,“ opakovala pořád dokola. Nervózní tik v jejím levém oku se
navíc postupně zhoršoval, jako kdyby na něj neustále šibalsky mrkala.
Jenže na situaci, v níž se ocitl, nic zábavného nebylo. Ta ženská
ho vážně děsila a byl přesvědčený, že by do něj klidně zapíchla nůž,
bezpochyby také „pro jeho vlastní dobro“.

Teď ležel ve stísněné komůrce a napínal uši, aby mu neunikly

ani sebenepatrnější zvuky. Za dveřmi zaslechl další pohyb. Rozhodně
tam pořád byla a určitě seděla na zemi s roztaženýma nohama
jako vždycky. Dokázal si ji živě představit, jak sedí s kuší položenou
v klíně a pohrává si s velkým nožem jako nějaká šílená tetka ze
starého hororového filmu. Jenže tohle nebyl žádný film. Jak k tomu
přijde? Chtěl se přece jenom vrátit domů. Vzedmula se v něm vlna
vzteku, takže už se nedokázal udržet a znovu se rozkřičel z plných
plic. Překulil se přitom na bok, aby mohl bouchat hlavou do dveří.
Tloukl do nich takovou silou, až si sám působil bolest.

„HEJ, TY SCHÍZO, JÁ VÍM, ŽE TAM JSI! HNED MĚ PUSŤ

VEN!“

Náhle se dveře s cvaknutím otevřely a Chester zůstal zírat na

dvojici oteklých kotníků. Vzhlédl – stála před ním, baculatá žena s
ohnivě červenými, rozcuchanými vlasy a v obvyklých vrstvách špinavého
oblečení.

-73
„No tak, no tak, zlatíčko, nerozčiluj se tolik,“ pravila. Svaly kolem
oka se jí škubaly v nekoordinovaném tanci svatého Víta.

Chester ale byl tak rozzuřený, že ho nezajímalo, jaké to bude mít

následky. Když si Marta sedla do dřepu vedle něj, začal zase křičet a
pokoušel se ji praštit hlavou do kolena.

„CHCI VIDĚT SVOJE RODIČE,“ ječel. „NECH MĚ JÍT

DOMŮ! TOHLE NENÍ FÉR!“

„Hlupáčku, nemusíš dělat takový povyk. Já jsem teď tvoje rodina,“

odpověděla klidně, chytila ho za hlavu a přitiskla ji k podlaze
komůrky. „To Marta se o tebe stará, žádní zlí Površáci.“

S těmi slovy vytáhla žlutou prachovku a přimáčkla mu ji k ústům.

Nejdřív ho napadlo, že se ho pokouší udusit, a bránil se ještě s

větší vervou. Moc toho ale nesvedl, protože se spoutanýma rukama i
nohama a v omezeném prostoru nemohl dělat skoro nic. A Marta
byla nečekaně silná.

„EE, HY M-CHO!“ vykřikl přes hadr a pokoušel se ho setřást z

obličeje. Bez varování ho pořádně pleskla přes tvář. Vyjekl, ale ne
bolestí, nýbrž protože ho to šokovalo. Připadal si hrozně zranitelný.

„Ty můj hlupáčku,“ řekla bez dechu a pořád mu držela

prachovku na ústech, aby ho umlčela. „Není tu nikdo, kdo by tě slyšel.
Nesmíš se takhle stresovat.“ Znělo to, jako kdyby kárala neposlušné
štěně.

Chester se vysíleně přestal bránit a ztichl. Jakmile se zklidnil,

Marta odtáhla prachovku od jeho úst. Chester s rostoucí hrůzou sledoval,
jak Marta vytahuje dlouhý nůž a mává mu s ním před obličejem.
„A jestli budeš dál používat takové výrazy, budu ti muset vyříznout
jazyk. Opravdu chceš, abych to udělala?“

Chester sevřel rty k sobě a zavrtěl hlavou, aby dal najevo, že ji

bude poslouchat. Na zlomek vteřiny přimhouřila oči a po tváři se jí
rozlil prázdný výraz, jako kdyby čekala na nějaké pokyny. Ale byli
tu jen oni dva. Pak se pohnula a řekla: „Jestli víš, co je pro tebe dobré,
budeš dělat přesně to, co ti stará Marta řekne.“

Vzhlížel k ní, byl ztuhlý děsem a po tvářích mu stékaly slzy.

Odhrnula mu vlasy z čela a pohladila ho svými krátkými, tlustými
prsty po tváři. Neudělal nic, aby se před jejím dotykem odtáhl.

-74
Sklonila se k němu a dobrosrdečně se usmála, ale oko se jí

cukalo, jako kdyby se chystalo vyskočit z důlku.

„Marta se o tebe postará. Marta bude pořád s tebou… až do

úplného konce,“ dodala a otřela mu slzy palcem.

8. kapitola
-75
Lékař si tiše bručel nějakou melodii. Kromě tikání pendlovek v
koutě to byl jediný zvuk v místnosti. Skláněl se k paní Burrowsové
a svítil jí do oka malou zářící koulí zasazenou do trubičky z
chromované oceli. Z jeho postoje se dalo vyčíst, že pacientce nedává
naději. V jednu chvíli, když jí zakýval světlem před očima, si přestal
pobrukovat a zpozorněl. „Hm, ano…, nebylo to…?“ zašeptal si, ale
po několika dalších vteřinách zavrtěl hlavou.
„Měl jsem dojem, že jsem zahlédl reakci oka na světlo, ale asi
jsem se spletl,“ usoudil nakonec a pustil víčko paní Burrowsové, které
se okamžitě znovu zavřelo. Pak vytáhl špendlík a chytil ji za zápěstí.
Otočil její ruku k sobě a několikrát ji bodl špendlíkem do
dlaně. Následně to zopakoval i u špiček prstů. Po celou dobu se pozorně
díval pacientce do obličeje, aby zjistil, jestli nějak reaguje na
jeho podněty. „Nic,“ zamumlal a na závěr jí zabodl špendlík hluboko
do hřbetu ruky a nechal jej tam. Druhému důstojníkovi to připadalo
trochu nadbytečné a otevřel ústa, aby něco řekl, ale pak si to rozmyslel.
Doktor ustoupil od pacientky a potřásl hlavou. „Je na tom tak,
jak jsem očekával – žádná známka zlepšení.“
Byl to seschlý stařík se šedivým plnovousem, který nosil černý
dlouhý kabát a vestu skoro stejné barvy, jako byly jeho vousy. Na
oblečení měl přehršli různých cákanců, které klidně mohly pocházet
od krve. S pomlaskáváním uložil baterku, teploměr a kladívka určená
ke studiu reflexů do kufříku. Bylo jasné, že vyšetření už skončilo.
Druhý důstojník se za ním rozpačitě pohupoval na špičkách.
Prkenná podlaha zavrzala pod jeho nemalou váhou. Sledoval lékaře
při práci beze stopy porozumění, asi jako když pes sleduje kouzlo s
kartami. „Ale nedá se pro ni udělat něco víc?“ zeptal se a podíval se
na nehybné tělo paní Burrowsové. Místnost, původně obývací pokoj,
byla přestavěna tak, aby vyhovovala pacientčiným potřebám. V rohu

-76
stála její postel a ona momentálně seděla opřená v prastarém prou-
těném invalidním vozíku na třech kolečkách.

Za pravidelného tikání pendlovek v rohu lékař zvolna stočil stetoskop

a uložil ho do kufříku. Pak kufřík pečlivě zavřel a beze slova
zaklapl obě západky. Teprve potom si zastrčil ruce do kapes kabátu a
narovnal se, jako kdyby se chystal promluvit před skupinkou kolegů.

„Jestli se dá pro pacientku udělat ještě něco dalšího?“ pronesl a

ohlédl se po paní Burrowsové. Přesně v tom okamžiku jí z mírně vysunutého
spodního rtu skápla slina a pomalu se spustila k její hrudi.

„Můžeme jí zajistit pohodlí a pokračovat dvakrát denně v podávání

Pinkhama,“ pokračoval lékař a sledoval, jak se sliny vsakují
do bavlněné blůzy, která byla paní Burrowsové příliš velká. Zhluboka
se nadechl a obrátil se k druhému důstojníkovi. „Jestli po-
třebujete další léky, můžu vám napsat recept.“

„Ne, ještě máme pár lahviček,“ odpověděl druhý důstojník.

„Dobře. Tady je účet za mé služby. Zaplaťte, až budete moct,“

řekl doktor a podal druhému důstojníkovi přeložený papír.

Druhý důstojník už se chtěl na účet podívat, ale od dveří se

ozvalo významné zakašlání. Stály tam jeho matka a sestra, sledovaly
celý průběh vyšetření a teď začaly na druhého důstojníka
gestikulovat, aby položil lékaři otázku, které se dosud vyhýbal.
Druhý důstojník si odkašlal. „Pane doktore, přežila tak dlouho
navzdory veškeré pravděpodobnosti, není to tak? Nemyslíte, že se
její stav může časem trochu zlepšit?“

Lékař si zamyšleně pohladil vousy. „Máte pravdu. Vždyť je to

zázrak, že vůbec ještě žije,“ odpověděl. „Ale nesmíme zavírat oči
před fakty. Pacientka sice sama dýchá, ale neexistuje sebemenší na-
děje, že se u ní opět rozvinou poznávací funkce. Nevykazuje naprosto
žádnou reakci na podněty. Její zorničky nereagují na světlo
ani v nejmenším.“ Doktor přimhouřil oko, jako kdyby se chystal říct
něco nepříjemného. „Zřejmě jste se domníval, že jí prokazujete laskavost,
když ji berete sem. Možná by však bylo laskavější, kdybyste
ji nechal po výslechu v klidu odejít.“

„Nemohl jsem ji nechat zemřít v šatlavě,“ namítl druhý důstojník.

„Už nám tam zemřelo příliš mnoho lidí.“

-77
Lékař ponuře přikývl. „Někdy bychom ale neměli přírodě bránit
v normálním běhu událostí. Říkal jste mi, že její utrpení bylo jedno z
nejhorších, jaká jste kdy viděl?“

„To bylo,“ potvrdil druhý důstojník. „Použili na ni šest nebo

sedm černých světel.“

„Ve svém postavení chápete líp než většina ostatních lidí, jaké
poškození ta zařízení umějí způsobit. Černá světla si u ní očividně
vybrala svou daň. Je to jako…, jak to jenom zformulovat?“ Lékař se
odmlčel a hledal vhodný příměr. Po chvilce vztyčil ukazovák. „Jako
když vyberete všechny hrášky z lusku.“

Druhý důstojník se zmateně zamračil.

„Ano,“ pokračoval doktor, spokojený sám se sebou. „Z pacientky

zůstal jen lusk, prázdná skořápka. A hrášky taky nenarostou
podruhé, viďte? Nezáleží na tom, jak silná byla dřív. Teď pro ni není
cesty zpátky.“

„Žádné nové hrášky,“ zahučel druhý důstojník. Pochopil, co mu

lékař říká, a smutně se podíval na paní Burrowsovou. „Měla opravdu
hodně silnou vůli. Kladla neskutečný odpor,“ dodal a položil lékaři
dlaň na paži. „Ale pane doktore, prosím, potřebuji vaši pomoc. Jsem
v koncích. Co byste dělal na mém místě vy?“

„Vrátil bych ji Styxům,“ odvětil lékař stručně a odtáhl se. Zvedl

kufřík i měkký plstěný klobouk a s přehnaným spěchem zamířil do
chodby. Kývl na starou dámu i mladší ženu ve dveřích, nasadil si
klobouk na hlavu a vyběhl z domu, jak nejrychleji ho jeho hubené
nohy dokázaly unést. Obě ženy se za ním beze slova dívaly.

„Vypadnul odsud jako cukrář,“ poznamenala stařena a zavřela

vchodové dveře. „Podle něj to má ta Površačka spočítaný.“

Druhý důstojník vyšel do chodby. „Mami, ona…,“ začal odpovídat,

ale stařena se na něj tak nepřívětivě zamračila, že se obrátil pro
podporu k sestře. „Elizo, jenom chci…“

„Co?“ skočila mu sestra do řeči. „Je to od nepaměti náš rodinný

lékař, dokonce nás oba odrodil. Jenže teď si nad námi myje ruce,“
pokračovala stroze. „A můžeš mu to vyčítat? Stydí se za nás, pro
Kristovy drahé rány! Jsme mu pro smích!“

Zvuk kleteb ze sestřiných úst měl na druhého důstojníka stejný

účinek jako políček do tváře. Zalapal po dechu.

-78
Eliza se ale nehodlala omlouvat. Se svýma bledě modrýma očima,
širokou tváří a téměř bílými vlasy staženými do ohonu představovala
typickou ženu z Kolonie. A druhý důstojník s prořídlými
vlasy a podsaditou postavou byl zase typickým zástupcem mužského
pohlaví. Oba byli nesmírně hrdí na svůj původ ze skupiny
„pravověrných“ – loajálních zaměstnanců, které sir Gabriel Martine-
au před třemi staletími pozval, aby s ním žili v jeho novém
podzemním království.

Druhý důstojník a jeho rodina patřili k vysoce respektovaným

členům zdejší komunity a na slovo poslouchali Styxe. Díky svému
zaměstnání v šatlavě navíc druhý důstojník jednal se Styxy takřka
denně a vykonával i jejich sebenechutnější pokyny. Teď ale důstojníkova
zarputilá snaha pomoct téhle površácké ženě ohrožovala jejich
postavení a odcizila je ostatním Kolonistům. A všichni tři to dobře
věděli.

„Elizo, pan doktor má plné ruce práce,“ namítl druhý důstojník.

„Možná jenom pospíchal za dalším pacientem.“

„Jistě, a moje nejlepší kamarádka je houba,“ odfrkla si jeho sestra

pohrdavě.

„Dostal jsi nás do pěkný polízanice, synku,“ vyhrkla stařena.

Obě ženy rozzlobeně vykročily k druhému důstojníkovi, který udělal
jediné, co mohl, ustoupil do obývacího pokoje. „Tak se na ni podívej.
Ta Površačka ujídá z našich zásob a nikdy jí nebude líp. Ve svým
věku jí nemůžu dělat služku a snažit se do ní cpát drahý jídlo, který si
sotva můžem dovolit. A teď musíme zaplatit zase další účet. Kam jsi
dal rozum, synku?“

Eliza se připojila k matčině útoku. „Lidé si o nás už povídají.

Všichni chtějí vědět, proč jsi přivlekl do našeho domu napůl mrtvou
neznabožku, nějakou zlou Površačku, o které ani nic nevíme. Co tě
to popadlo?“

„Elizo…,“ pípl druhý důstojník, ale jeho sestra ještě nedomluvila.

„Včera v obchodě si mě paní Cayzerová a paní Jempsonová vůbec

nevšímaly. Dokonce přešly na druhou stranu ulice, aby se mi vyhnuly,“
rozhořčovala se.

-79
Druhý důstojník už neměl kam ustoupit, protože obě ženy ho zatlačily
k vozíku paní Burrowsové. A připravovaly se mu zasadit smrtící
ránu, jako lovečtí psi dorážející zraněnou lišku.

„Kdo podle tebe jsme? Strážní andělé površáckých chcípáků?“

křičela na něj Eliza. „Ve skutečnosti jsme akorát pro smích celé Jižní
jeskyni!“

Druhý důstojník slabě zasténal. Poškrábal se na krátkém krku,

který spojoval jeho širokou hlavu se širokými rameny, ale nepokusil
se o žádné vysvětlení.

Stařena si všimla kaluže slin na blůze paní Burrowsové a protáhla

se kolem svého syna. Vytáhla kapesník a začala nemocnou ženu
hrubě otírat. Do rytmu s každým pohybem přitom ze sebe vyrážela:
„Na trhu se taky povídá, že se o nás začínají zajímat Styxové. Kvůli
tomu, cos udělal.“ Odhodila kapesník na stolek a zvýšeným hlasem
vykřikla: „Přitahuješ je k našemu prahu!“

Od dveří se ozvalo mňouknutí.

„Sazina,“ řekla Eliza a ohlédla se.

Kočka se přišla podívat, kvůli čemu tu vypukl takový povyk.

Patřila k lovcům, obřímu kočičímu plemenu, které Kolonisté vyšlechtili
tak, aby dokázalo co nejlíp chytat krysy. Sazina přeletěla
očima tři stojící lidské postavy, hlasitě začenichala směrem k paní
Burrowsové a odšourala se ke krbu. V teple od žhnoucích uhlíků zaťala
drápy do koberečku a blaženě se protáhla.

Když stařena viděla, že se kočka ukládá ke spánku, ukázala

pokřiveným artritickým prstem ke dveřím. „Ne, Sazino! Běž pryč!“

„Nech ji být, mami,“ napomenula ji Eliza jemně. Pendlovky v

rohu začaly odbíjet celou hodinu a ještě zvýšily napětí v místnosti.
„My jsme sice skončily ve vyhnanství v kuchyni, ale proč by si
aspoň Sazina nemohla užít tepla od ohně jako ta površácká lemra?“

Kočka byla jen nepatrně menší než Bartleby, který se momentálně

pohyboval po středu Země s Willem a Elliott, ale lišila se
od něj tím, že její lysá kůže měla barvu té nejčernější černi.

Uvelebila se po boku paní Burrowsové a se spokojeným zívnutím

se stočila do klubíčka.

„Sazino,“ vyjela na ni stařena znovu, ale kočka jí nevěnovala sebemenší

pozornost.

-80
Druhý důstojník využil chvilkového rozptýlení pozornosti.
„Mami, nech ji tady. Já ti zatím uvařím hrnek čaje, co ty na to?“ zeptal
se jí, objal ji paží kolem ohnutých ramen a odváděl ji pryč.
„Tohle vzrušení ti nedělá dobře na srdce.“

Eliza se ještě zdržela a propalovala pohledem sedící paní

Burrowsovou. Nemohla pochopit, co to do jejího bratra vjelo. Površáci
jsou přece nepřátelé a tahle žena něco skrývala před Styxy.
Proto ji vyslýchali. Eliza nebyla vůbec zlá, ale teď se v ní vzedmula
taková vlna hořkosti, že ji v sobě nedokázala udržet.

Předklonila se a vrazila paní Burrowsové takovou facku, až jí

zanechala červený otisk na tváři. Sazina při hlasitém plesknutí překvapeně
nadskočila. Pak si Eliza vztekle odfrkla a vyběhla z
místnosti.

Z kuchyně sem doléhaly zvýšené hlasy pokračující hádky, ve vzduchu

dosud visel dvanáctý a poslední úder hodin a paní Burrowsová
otevřela oči.

„Chcípák ještě žije,“ pronesla vzdorovitě, pohnula spodní čelistí

ze strany na stranu a dotkla se zarudlé tváře. „Trochu se ovládej,
Elizo,“ pokárala nepřítomnou ženu. Otřela si sliny ze rtů a uvědomila
si, že má ve hřbetu ruky dosud zaražený špendlík. Usmála se, zvedla
ruku před obličej a upřela na špendlík oči. Nepokusila se ho odstranit.

Pak přejela prsty vlhkou skvrnu na hrudi. „Viděla jsi to moje

představení se slintáním, Sazino?“ oslovila kočku, která ji pozorně
sledovala. „Myslím, že se mi vážně moc povedlo.“

Výslech s černými světly způsobil v mozku paní Burrowsové

obrovské škody a její tělo málem podlehlo. Nezemřela jen díky
tomu, že jí dál fungovala autonomní nervová soustava, takže jí pořád
tlouklo srdce a plíce nabíraly vzduch. A ačkoliv upadla do kómatu a
potácela se na prahu smrti, druhý důstojník a jeho rodina se o ni starali,
krmili ji a ošetřovali. Tím jí poskytli čas, aby se začalo odehrávat
cosi výjimečného.

Týden za týdnem se nervové cesty v jejím mozku, tak násilně

zpřetrhané, postupně obnovovaly a propojovaly, jako když v počítači
běží program umožňující obnovu smazaných a poškozených soubo

-81
rů. Jakési maličké zákoutí jejích čelních laloků – sídlo vzpomínek a
vědomé vůle – se pustilo do mamutího úkolu opět zorganizovat i
zbytek šedé mozkové hmoty paní Burrowsové.

Nervové spoje se však nevytvořily stejně jako před poškozením.

Očima nevnímala víc než rozdíl mezi světlem a tmou. Jinak ale
dostala do vínku nové, překvapivé schopnosti.

Zjistila, že dokáže ovládat svoje tělo způsobem, o jakém se jí

dřív ani nesnilo. Cítila sice každé píchnutí špendlíku, ale uměla bolest
uzavřít do izolované klece a nedat najevo žádnou reakci. To
ovšem představovalo pouhý zlomek jejích dovedností: dokázala zpomalit
veškeré tělní pochody, včetně srdečního tepu, na úroveň, při níž
skoro ani nepotřebovala dýchat. Navíc ještě uměla vůlí ovládat tělesnou
teplotu, takže se jí na čele perlil pot, nebo se jí naopak u úst
srážela vodní pára. Jako kdyby se naučila ovládat svoje tělo v míře
obvyklé jen u těch největších mistrů jógy.

Ani to ještě nebylo všechno. Další věc si skutečně neuměla vysvětlit.

Sice neviděla skoro nic, ale místo toho získala jiný smysl.
Netušila, jestli spočívá v ostřejším sluchu, či zda se jí v mozku zapnulo
nějaké dávno zapomenuté centrum po zvířecích předcích. Uvědomila
si však, že má v sobě obdobu systému časné výstrahy zaměřenou
na lidi. Doslova je cítila.

Dokázala rozlišit mezi známými a cizími lidmi, i když třeba jen

kráčeli po ulici před domem. A poznala i jejich náladu – jestli jsou
rozezlení, smutní, znudění nebo šťastní. Vnímala zkrátka celou paletu
lidských emocí. Biolog by mohl spekulovat o tom, že se u ní vyvinula
schopnost vnímat lidské feromony – chemické signály uvolňované
do vzduchu a hrající zásadní roli v komunikaci jiných živočišných
druhů. Paní Burrowsová ale neměla biologické vzdělání a
spokojila se s tím, že získala nový smysl, který podle všeho den za
dnem sílil. Byla si jistá, že jí nakonec pomůže utéct z Kolonie. A
vzhledem k vývoji situace v domě druhého důstojníka den útěku
možná nebyl tak daleko.

Teď tedy nepotřebovala hádku v kuchyni slyšet, aby poznala, že

dosud neutichla. Vnímala vyčerpání a vztek sálající z matky a sestry
druhého důstojníka. Byly dokonce tak silné, až sebou paní Burrowsová
trhla. A vnímala i rozhořčení druhého důstojníka, doplněné o

-82
něco slabším strachem, když se pokoušel bránit před výčitkami obou
žen.

Paní Burrowsová vstala z vozíku a s povzdechem se protáhla.

„Tak je to lepší,“ řekla a dodala: „Ke mně, Sazino.“

Kočka se okamžitě zvedla a přešla k ní. Paní Burrowsová s ní

trávila hodně času a Sazina si podle všeho uvědomovala, že
schopnosti tohoto člověka přesahují i její vlastní. Možná právě proto,
nebo snad na základě něčeho mnohem primitivnějšího, mezi nimi
vzniklo pevné pouto. Sazina poslouchala paní Burrowsovou na
slovo.

Paní Burrowsová natáhla ruku a nahmatala kočičí hlavu.

„Projdeme se po pokoji. Potřebuji se procvičovat,“ řekla.

Se Sazinou si obešla místnost, aniž by do něčeho vrazila. Neustále

na kočku mluvila, protože si připadala čím dál osamělejší. Musela
předstírat, že je v kómatu, kdykoliv se k ní přiblížili nějací Kolonisté.

A kočka samozřejmě nemůže nikomu prozradit, jaká úžasná

proměna se s touto novou obyvatelkou domu odehrála.

9. kapitola
-83
Ch
Ch
ester se pohnul, aby se protáhl. Byl si jistý, že mu Marta
brzy donese jídlo a pití. Netušil, jak je to dlouho, co naposledy
otevřela dveře, aby ho zkontrolovala. Hodiny se tu vlekly a jednu
od druhé neodlišovalo nic kromě jeho občasných záchvatů zoufalství
a pláče.

Tentokrát však zaslechl něco jiného.

Zvuky, které nedokázal zařadit, křupání štěrku před domem,

jako kdyby na příjezdové cestě zastavilo auto, a následné rány.
Všechno ale brzy utichlo a zvuky byly tak tlumené, že se z nich nedozvěděl
nic určitého o událostech za stěnami stísněného vězení.
Předpokládal, že jeho šílená věznitelka provádí věci, které dávají
smysl leda v jejím vyšinutém světě. Zasténal hladem a žízní, pustil
neznámé zvuky z hlavy a pokusil se znovu usnout.

Drake vpadl do střešního bytu a vběhl do své ložnice, odkud se o pár

vteřin později vynořil s batohem a plnou polní. Eddie si všiml jeho
spěchu a vstal.

Drake vysypal obsah batohu na podlahu a začal si z něj vybírat

věci.

„Stalo se něco?“ oslovil ho Eddie.

„Ano, musím do Norfolku. Právě jsem se připojil ke své schránce

na serveru, abych si poslechl vzkazy. Může se do ní volat přes površácké
číslo, které jsem dal Elliott, aby mě kontaktovala v případě
nouze,“ odpověděl.

„Má Elliott potíže?“ zeptal se ho Eddie rychle.

„Ne, ten vzkaz byl od Chestera a o Elliott v něm nepadla ani

zmínka,“ řekl Drake a naházel část vybavení zpátky do batohu.
„Zpráva není moc jasná, ale pochopil jsem z ní, že Chester je už

-84
možná zase tady nahoře.“ Zavrtěl hlavou. „Jsem takový pitomec!
Měl jsem tu schránku kontrolovat pravidelně! Ten vzkaz je už pár
týdnů starý.“ Zvedl několik zásobníků, jedním nabil pistoli a zastrčil
si ji za opasek. Podíval se na Eddieho. „Jenom doufám, že ten kluk
měl dost rozumu, aby se tam někde schoval a nesnažil se jít domů.
Jestli se objevil v Highfieldu, vaši kamarádíčkové už ho sebrali.“

„Pořád mám naději, že s ním přišla Elliott,“ poznamenal Eddie a

oblékl si bundu. „A v tom případě jdu s vámi.“

„Parkuji o pár bloků dál,“ řekl Drake, když s Eddiem vyšli na ulici, a
pohlédl směrem ke svému Range Roveru.

„Můžeme jet mým vozem,“ navrhl Eddie a vykročil na opačnou

stranu.

Drake si upravil popruh těžkého batohu, aby mu seděl pohodlně

na rameni. Eddie zatím stiskl tlačítko dálkového ovládání a o kousek
dál na ulici zablikala světla zbrusu nového auta značky Aston Martin.

„Nóbl bourák,“ podotkl Drake a uznale přejel očima leskle

černou metalízu vozu. Eddie otevřel dvířka řidiče a vyčkával, protože
Drake vypadal nerozhodně. „Není trochu nápadný?“ zeptal se.
„Pokud tedy nejste James Bond. Možná by bylo lepší použít můj
Range Rover.“

Eddie neodpověděl.

Drake ustoupil. „Dobře, pojedeme vaším, ale já budu řídit,“ řekl.

Byl už pozdní večer, takže neměli problémy s dopravní zácpou.

Drake vyjel nejkratší cestou z Londýna a namířil do Norfolku. Nezpomalil
ani v okamžiku, kdy se čtyřproudá dálnice zúžila na obyčejnou
vozovku. Chvíli poslouchali rozhlasové zprávy, ale jakmile
skončily, zavládlo ticho. Ani jeden z nich nepromluvil. Pohasly poslední
sluneční paprsky a na krajinu padla bezměsíčná noc. Zvedl se
silný vítr a v reflektorech vozu se každou chvíli objevily srnky, které
se pásly na travnatém okraji silnice.

Když se k nim blížilo protijedoucí auto, Drake ztlumil dálková

světla. Druhý řidič podle očekávání udělal totéž, ale ve chvíli, kdy už
skoro Drakea míjel, je znovu zapnul a dlouze zatroubil. Do boku astonu
narazila prázdná plechovka od piva.

-85
„Zatracený idiot!“ zaklel Drake, kterého světla na okamžik skoro
oslepila.

Smykem vůz otočil, sešlápl plynový pedál k podlaze a vyrazil za

druhým autem.

„Co to děláte?“ zeptal se Eddie docela klidně.

„Někdo musí dát tomu frajírkovi za vyučenou!“ procedil Drake

mezi zuby. Předjel stíhaný vůz a zařadil se tak těsně před něj, že
druhý řidič musel honem zastavit s jedním kolem na travnaté krajni

ci.
„Myslím, že to není dobrý…,“ začal Eddie, ale to už Drake vyskočil
z vozu. Druhý řidič vystoupil taky a vyzývavě si ho prohlížel.
Opřel se o otevřené dveře a potáhl z cigarety. Byl to asi tak dvacetiletý
mladík, měl dlouhé vlasy a černé tričko bez rukávů s vybledlým
obrázkem bílého pentagramu. Jeho přítelkyně na vedlejším sedadle
srkala jablečné víno a přiopile se hihňala.

„Kdo si myslíte, že jste? Policajt?“ zeptal se ho mladík drze,

když se Drake zastavil kousek před ním. „Co uděláte teď?“ Odcvrnkl
cigaretu proti Drakeovi, který před ní uhnul. Z nedopalku na zemi
odletělo několik drobných jisker a Drake ho uhasil podrážkou.

Vzadu seděli další dva mladíci přibližně stejného věku jako řidič
a trumfovali se v nepřetržitém opileckém chvástání. Každou chvíli se
rozhýkali smíchy jako párek oslů. Drake zaslechl, jak říkají: „To je
nějakej kretén,“ a „Odprejskni, halamo.“

Když řidič ve tmě rozeznal, že ho zastavil nejnovější model astonu,

prudce se napřímil a opovržlivě se ušklíbl. „Ty zazobanej
šmejde!“ vykřikl. „Vrať se do města, kam takový neřádi jako ty patřej.“
Zůstal za otevřenými dveřmi svého auta jako za štítem a ohnal
se proti Drakeovi pěstí.

Drake jediným skokem překonal vzdálenost, která je dělila, popadl

mladíka za paži a zkroutil mu ji za zády. Přitom ho přirazil k
boku vozu. Mladík se pokoušel bránit loktem volné paže, ale Drake
mu tvrdě práskl hlavou o střechu karoserie. Ozvalo se uspokojivé zadunění
a mladíkova přítelkyně se přestala hihňat. Místo toho vyjekla
a vzápětí i zaječela, protože si vylila láhev jablečného vína do klína.

„Hele, kámo, to nesmíš dělat!“ protestoval řidič v Drakeově

sevření. „To je ubližování a obtěžování!“

-86
Znovu se zkusil ohnat volnou rukou, tentokrát pěstí. Drake udeřil
jeho hlavou o auto ještě silněji než poprvé. Ostatní pasažéři teď
byli zticha jako myšky a nakláněli hlavy, aby viděli, co se děje. Dra-
ke se sklonil k mladíkovi a se rty u jeho ucha výhrůžně zašeptal:
„Chceš ještě?“

„Ale co jsem udělal?“ zakňoural mladík.

„Ty to dobře víš. Odteď tě budu sledovat, a jestli si ještě někdy

zkusíš něco podobného, zabiju tě,“ zavrčel Drake. Mladíkova už tak
bledá tvář pobledla ještě víc. „A teď zmiz!“ S těmi slovy jím Drake
smýkl zpátky za volant a sledoval, jak auto pomalu a opatrně odjíždí.

Sám se vrátil k astonu a sedl si. Sevřel volant tak silně, až mu

zbělaly klouby prstů. Zíral přímo před sebe na větve stromů, které se
divoce kymácely a klátily ve větru.

Eddie jasně viděl, že se Drake celý chvěje zlostí. Oba mlčeli.

Nakonec Eddie porušil ticho tím, že si odkašlal.

Drake nespouštěl pohled ze stromů před sebou. „Tak do toho,

Eddie. Řekněte mi, že jsem zatracený blázen, že jsem to neměl dělat
a že nás můžou nahlásit na policii. Řidič nejnovějšího modelu Aston
Martina nezvládl záchvat vzteku,“ zadeklamoval, jako kdyby citoval
novinový titulek.

Eddie zavrtěl hlavou. „Ne, toho se nebojím. Chtěl jsem jenom

říct, že máme společného víc, než jste si ochotný připustit.“

„A když vám řeknu, že si nepřeju vědět co, zabrání vám to v

tom, abyste mi to pověděl?“ odsekl Drake příkře.

Eddie pokračoval: „Oba nás pohání stejná emoce – jsme krajně

rozčilení. Ta zlost je pořád v nás a užírá nás zaživa.“

„Ještě jsem neviděl, že byste vybuchl,“ namítl Drake.

„Každý svůj vztek ovládáme jiným způsobem. Nebo se o to

aspoň snažíme,“ odpověděl Eddie. „A ironií je, že nás ta zlost sice
ničí, ale zároveň jsme díky ní tím, kým jsme.“ Na chvíli se odmlčel,
aby si rozmyslel další správná slova. „Jako kdybychom se pořád pohybovali
na ostří nože. Pořád se někam ženeme a o něco usilujeme,
ale to ostří se do nás zařezává stále hlouběji.“ Zhluboka se nadechl.
„Vy už víte, proč jsem skončil tam, kde jsem, ale neřekl jste mi skoro
nic o sobě. Co vás tak změnilo?“

„Vy,“ řekl Drake. „Styxové.“

-87
Odněkud z podrostu se ozvalo štěknutí lišky, které znělo skoro
jako lidský výkřik, ale Drake se stále díval upřeně před sebe. „V
úplně jiném životě,“ začal a polkl, „jsem studoval na Imperial
College. Byli jsme tři: Fiona, Luke a já. S dalšími studenty jsme se
moc nestýkali. Neměli jsme na ně čas a oni nás považovali za šprty.“
Na okamžik zavřel oči. „Bydleli jsme ve společném podnájmu, ale
skoro všechen čas jsme trávili na univerzitě. Fakulta nám dala volnouruku – měli
jsme všechno, o co jsme si řekli. Škola nám nezasahovala
do výzkumných projektů, protože měla prospěch z výsledků naší
práce.“

„V oblasti optické elektroniky?“ zeptal se Eddie.

„V mém případě. Luke byl matematik a Fiona zase skvělá

programátorka. Výborně jsme se doplňovali. Jen jeden z nás ale byl
opravdu génius – Fiona. Uměla vytvářet počítačové kódy jako nikdo
jiný. A ve druhém ročníku napsala program, který zpracovával novinové
zprávy a analyzoval je jedinečným algoritmem. Jakmile se o
její práci doslechly bezpečnostní služby a obchodní kruhy, snažily se
ji přetáhnout na svou stranu. Chtěly ten program získat za každou
cenu. Fiona ale všechny odmítla a pokračovala v práci. Jakmile
program nasbíral kritické množství dat, začal pracovat líp, než Fiona
vůbec čekala. Všimli jsme si ale něčeho zvláštního – určité anomálie.
Program označoval události, které nezapadaly do ostatních. Události,
které se nedaly vysvětlit ani matematickými teoriemi náhody.“ Drake
spustil na volantu ruce o něco níž. „A předpokládám, že dokážete odhadnout
důvod.“

„To jsme byli my, Styxové. Ty události souvisely s našimi zásahy,“

řekl Eddie.

„Správně,“ odpověděl Drake. „Týden před promocí se s námi

Fiona jednou ráno rozloučila, nasedla na kolo jako vždycky a odjela
do univerzitní laboratoře. Tehdy jsme ji viděli naposled. Nikdy nenašli
ji ani její kolo. A nikdo nedokázal vysvětlit, jak s ní mohla zmizet
i veškerá její práce: laptop, záložní diskety a všechna data ze serveru
univerzity. Všechno, co jakkoliv vzdáleně souviselo s tím programem,
se prostě vypařilo.“ Drake polkl. „Můj kamarád se nervově
zhroutil.“

„Luke?“ zeptal se Eddie.

-88
„Ano, byl to neskutečně chytrý, ale zároveň křehký mladík a po
Fionině zmizení se úplně sesypal. Odešel z univerzity a vrátil se
domů k matce. Do roka se upil k smrti.“ Teprve teď se Drake otočil k
Eddiemu. „Klidně jste mohl být v úderném komandu. Možná jste byl
jeden z likvidátorů, kteří unesli Fionu.“

Eddie zvolna zavrtěl hlavou. Z jeho tváře se jako obvykle nedalo

vyčíst, co si myslí. „Ne, a nevím, co mám říct. Mohl bych vás požádat
o odpuštění za činy svých lidí, ale to by pro vás nemělo žádný
význam, že?“

„Naprosto žádný,“ zabručel Drake, nastartoval motor a otočil aston

původním směrem.

Dveře mého pokoje jsou zavřené a visí z nich můj župan. Je tmavě
modrý a tak tlustý, že v něm mám vždycky pocit, jako kdybych si oblékl
kus koberce, ale báječně hřeje. Mamka mi ho koupila před
Vánoci, protože mi ten starý začínal být malý. Chester nepatrně pohnul
hlavou. Vedle dveří jsou na stěně přilepené plakáty…, vidím
je…, všechny jsou na svém místě. Znám je nazpaměť, protože občas,
když nemůžu spát, ležím na posteli a dívám se na ně. Nejradši mám
obrázek lesa s borovicemi. Některé plakáty jsou trochu zkroucené,
protože jsem je lepil, když jsem byl malý. Většinu mám už od nepaměti
a v poslední době přemýšlím o tom, že si pořídím pár nových.
Chester otočil hlavu ještě o kousek dál. A ano, tamhle je lampička,
kterou mi dal táta. Je natřená na oranžovo. Táta ji dostal zase od
svého otce, ale tenkrát byla černá a otlučená, a tak ji táta natřel,
když byl zhruba v mém věku. Vidím místo, kde nanesl moc barvy a ta
stekla, ale nevadí mi to, protože lampička patřila tátovi a protože se
stínidlo může nastavit libovolným směrem. Když přimhouřím oči, stíny
vrhané lampičkou trochu připomínají výsadkový modul Apolla –
jednou jsem se v televizi díval na skvělý pořad o přistání Apolla na
Měsíci. Chester naklonil hlavu úplně ke straně a usmál se. No jistě,
tamhle jsou moje knihy. Vidím jejich různobarevné hřbety. Mám je
moc rád a nikdy je nikomu nepůjčuji, aby mi je někdo nezničil. Většinu
jsem četl víckrát. Vždycky chci mít celou sérii a vždycky je ukládám
do knihovny ve správném poř…

-89
„Nesu ti jídlo, zlatíčko moje,“ oznámila Marta ohavně nasládlým
hlasem a otevřela dveře do komůrky. Chestera její příchod vytrhl
ze zasnění. Stále delší chvíle trávil tím, že si představoval, jak je
zpátky doma v Highfieldu. Utloukal tak dlouhé hodiny ve tmě a
unikal před hrůzou situace, v níž se nacházel. Dokázal si vysnít
místnosti domu do nejmenších podrobností. Ze svého pokoje taky
často scházel po schodech dolů nebo šel na sluncem zalitou zahradu,
kde všechno zůstávalo dokonalé a tak, jak to mělo být.

„Chceš ještě trochu jídla, nebo ne?“ naléhala Marta, když jí neodpověděl.

Pořád trochu omámený Chester zašeptal: „Ano.“ Martinu siluetu

rámovala mihotavá záře, která se linula z obývacího pokoje. Chestera
nejdřív napadlo, že Marta asi našla nějaké svíčky, ale bylo tu příliš
mnoho kouře. Vypadalo to spíš, jako kdyby někde opodál hořel táborák.
Musel si připomínat, že jsou v docela dobře vybavené, moderní
chatě, protože pohyblivé stíny a převalující se kouř vyvolával dojem
primitivní pastoušky. Kromě kouře cítil i vůni pečeného masa.

„Marto, můžu, prosím, na chvíli ven? Nemohla bys mě rozvázat

aspoň na jídlo?“ škemral pokorně. „Mám úplně dřevěné nohy. Slibuji,
že tě ve všem na slovo poslechnu.“

Podívala se na něj se ztuhlým úsměvem na rtech. V levém oku jí

poškubávalo čím dál víc. Chester tajil dech a počítal vteřiny. Pak sebou
Marta trhla a ohlédla se. „Teď ne… Uklidit… Musím napřed
uklidit,“ zamumlala a otočila se zpátky k němu. „Najez se,“ přikázala
mu nepříjemným tónem.

„Ano, ano, už mám velký hlad, ano,“ zadrmolil Chester. Nechtěl

vyprovokovat další z jejích šílených záchvatů. Navíc nechtěl odmítat
jídlo, přestože ho uklohnila ona.

Podepřela mu hlavu a začala ho krmit lžící.

„Mňam,“ řekl a polykal zpola syrové maso. „Je to výborné.

Děku…“ Než ale mohl dokončit slovo, vrazila mu do pusy další kus.

„A je to,“ řekla, když dojedl, a položila mu hlavu zpátky na podlahu.

„Hodný chlapec.“ Hodila talíř a lžíci za sebe, otřela si ruce do
sukně a s heknutím vstala.

Chester horečně přemýšlel. Musí něco udělat. Musí se pokusit

zkontaktovat někoho venku.

-90
Jenže jak?

Vtom dostal nápad.

„Marto,“ začal.

Škubající oko se zahledělo přímo na něj, ale Chester se tím nedal

odradit.

„Marto, nemohla bys mi, prosím, podat můj batoh?“

Oko se podezřívavě přimhouřilo.

„Proč?“ zasykla téměř neslyšně. Vzápětí to zopakovala hlasitěji.

„Ehm…, jsem zvyklý, že si ho dávám pod hlavu…, a takhle

ležet na holé podlaze je vážně nepohodlné,“ vysvětloval Chester.
Marta neodpovídala a Chester v sobě sebral odvahu na další slova.
„Matko…, mami, můžeš mi ho podat, prosím?“ škemral.

To na ni mělo okamžitý účinek.

„Ale jistě, samozřejmě,“ řekla skoro normálním hlasem. „Zůstaň

tady, drahoušku, já ti pro něj dojdu.“ Odbelhala se pryč a Chester se
pokusil vysunout z komůrky natolik, aby viděl, co je venku. Byl si
jistý, že v obývacím pokoji zahlédl oheň – ne v krbu, ale uprostřed
místnosti. A na hnědém koberci v chodbě byly tmavé šmouhy, jako
kdyby tudy Marta něco vlekla. Jsou od bahna? ptal se sám sebe.

Zaslechl, jak se vrací, a rychle se zašoupnul do svého vězení.

„Děkuji ti, mami,“ řekl.

Dala mu batoh pod hlavu a narovnala se.

„Udělám pro tebe cokoliv, synáčku můj nejdražší,“ zavrkala a

přibouchla dveře.

Počkal, dokud všechno neztichlo. Pak se velice pomalu překulil

na bok, zvedl ruce nad hlavu a zalovil v batohu. Se spoutanými zápěstími
to bylo obtížné, ale za chvíli našel to, v co doufal, že tam stále
je.

„Mám to!“ vydechl a v matném světle, které sem pronikalo škvírou

pode dveřmi, pohlédl na malou plastovou krabičku o velikosti
balíčku karet, z níž na jedné straně vystupoval drát sloužící jako anténa.
Přitiskl si krabičku k ústům, nahmatal miniaturní spínač a stiskl
ho. Pak rychle vložil krabičku zpátky do batohu a zasunul ji až úplně
na dno, pod hromadu špinavého oblečení.

Překulil se na záda, opřel si hlavu o batoh a sepjaté ruce si přitiskl

k hrudi. „Prosím, bože, zatím jsem tě skoro o nic nežádal, ale teď

-91
tě prosím, ať si někdo všimne mého signálu,“ modlil se šeptem.

„Prosím!“

Když projeli vesnicí s obchůdkem, který současně sloužil jako pošta,

Drake zpomalil a začal se rozhlížet po vhodném místě, kde by mohli
zaparkovat. Narazil na lesní cestu a zastavil pod stromy, které skryly
aston před pohledy ze silnice.

„Dál půjdeme pěšky,“ řekl Eddiemu. V nočním tichu si vybrali

vybavení, které si hodlali vzít s sebou. Eddie si zvolil dvě poloautomatické
zbraně, z nichž jedna měla tlumič, jako kdyby očekával potíže.
Drake netušil, proč to Eddie považuje za nutné, ale neptal se.

Sám si nasadil svoje kukátko s nočním viděním, sklopil čočku

před oko a zapnul baterii, kterou měl zastrčenou za opaskem. V
kukátku se na chvilku objevilo oranžové sněžení, ale vzápětí se
projasnilo a za okamžik viděl kolem sebe skoro jako za denního světla.

Hodil si batoh přes rameno a vyrazili vlhkou trávou. Drake přemítal,

co asi najdou, až dorazí k podzemnímu přístavu pod letištěm.
Naposledy tam byl vyprovodit Willa a doktora Burrowse, když se
pouštěli ve člunu na mnohasetkilometrovou pouť do hlubinného krytu.
A právě odtamtud mu Chester volal, když mu nechal namluvený
vzkaz. Vzkaz byl sice víc než dva týdny starý, ale nedalo se vyloučit,
že se chlapec dosud ukrývá někde v blízkosti letiště, nebo že na něj
dokonce čeká přímo v přístavu.

Pospíchali s Eddiem k úzké venkovské cestě podél pole s ječmenem,

které v kukátku připomínalo zvlněnou jezerní hladinu. Dra-
ke si ho však skoro nevšímal a místo toho přemýšlel, kdo asi přijel s
Chesterem. Cesta proti proudu řeky vyžadovala dvoučlennou posádku:
jednoho člověka jako obsluhu přívěsného motoru a druhého,
aby doplňoval palivo a hlídal směr. Chester ve vzkazu nic nenaznačil,
ale jeho hlas zněl docela zoufale.

Když přešli úzkou cestu k protějšímu travnatému okraji, začalo

jemně mrholit.

-92
„Norfolk,“ pousmál se Drake. „Déšť a zase déšť – v tomhle kraji
pořád jenom prší.“ Eddie sice neodpověděl, ale čišel z něj nesouhlas
s tím, že Drake promluvil nahlas.

Zakrátko dorazili k mezeře v plotu kolem letiště a protáhli se

dovnitř. Drake si v dálce všiml obytné buňky, ve které se svítilo. Proplížili
se za několika budovami postavenými ve stylu šedesátých let,
jež podle Drakeova odhadu původně využívali vojáci se svými rodinami.
Teď ale byly neobydlené a z hromad stavebního materiálu se
dalo soudit, že procházejí postupnou rekonstrukcí.

Zamířili s Eddiem k jednomu z větších domů. Drake se přistihl,

že si neustále ověřuje, jestli ho Styx ještě doprovází. I když bývalý likvidátor
tvrdil, že už roky neslouží v terénu, přesto se pořád dokázal
pohybovat naprosto nehlučně. Drake skoro nabyl dojmu, že má něco
se sluchem: Viděl, jak Eddie šlape na suché kapradí nebo se prodírá
podrostem, ale vůbec nic neslyšel. S Elliott to bylo stejné.

Prolezli spletí ostružiníků a Drake zvedl ze země několik prohnilých

prken zakrývajících betonovou šachtu o průsvitu dvou metrů
čtverečních. Oba se spustili po zrezivělých příčkách na dno a přebrodili
se přes místnost se zamykacími skříňkami, zaplavenou páchnoucí
hnědou vodou, která jim dosahovala až nad boty.

Drake otevřel dveře na konci místnosti. Rychle prošli chodbou,

v níž se na hladině houpaly prázdné sudy a plesnivá prkna, a ocitli se
u cihlové stěny, do které Will při svém výstupu z podzemí prorazil
otvor.

Eddie vytáhl jednu pistoli a prolezl za Drakem nepravidelnou dírou.

Oba se přikrčili, pozorně naslouchali a rozhlíželi se po přístavu.
Nikoho nebylo nikde vidět. Drake dal Eddiemu znamení, ať prohledá
jednu stranu hráze, zatímco on sám se vydal ke druhé.

Za chvíli narazil na opřený člun vytažený z vody a v jeho blízkosti

našel vojenský batoh a dvě velké sportovní tašky. Právě se probíral
jejich obsahem, v němž nechyběly nádoby se sprejem, které dal
Willovi na obranu proti opičím pavoukům, vojenské potravinové příděly
a několik světlic, když si uvědomil, že vedle něj stojí Eddie.

„Nikde nic,“ oznámil likvidátor a ohlédl se přes rameno na rychlý

vodní proud. „Tudy vede cesta dolů za Elliott?“

-93
Drake mu neodpověděl a místo toho zvedl tašku, aby ji ukázal
Eddiemu. „Ať už sem z hlubinného krytu připlul kdokoliv, nechal tu
spoustu vybavení. Ale kde je Chester?“ pronesl zamyšleně.

„Na místě, kde se cítí v bezpečí,“ pokrčil Eddie rameny. „Napadlo

vás, že se vydal do Londýna, takže může být někde na cestě.“

„Možná, ale určitě ví, že vaši lidé čekají, jestli se neukáže. A se

mnou se může spojit jenom prostřednictvím vzkazů na serveru.“

„Vy ho znáte, já ne,“ poznamenal Eddie.

„To ano, ale jeho rozhodování závisí na tom, kdo je s ním.

Pokud se vrátil s Willem, můžou se pokusit o společný návrat do
Highfieldu. Samotný Chester by postupoval mnohem opatrněji. Řekl
bych, že se schoval někde nedaleko odtud.“

Eddie ukázal štíhlým bílým prstem vzhůru. „Takže bychom měli

prohledat letištní budovy,“ navrhl. „A dávat pozor, jestli neobjevíme
stopy.“

Drake ustaraně přikývl. „Jestli odtud odešel už před jedním nebo

dvěma týdny, všechny stopy zahladilo počasí,“ řekl.

10. kapitola
-94
„Á
„Á
tady jsi. Pojď se podívat na tohle,“ zavolal doktor
Burrows. ,Will se vynořil ze stínu stromů a doloudal se k otci,
pracujícímu za provizorním stolem u základny pyramidy.

„O co jde, tati?“

Doktor Burrows zvedl oči od lebky, kterou držel v ruce, a teprve

teď si pořádně všiml svého syna. „Co se ti stalo s vlasy?“ zeptal se.
„Někdo se tě snažil skalpovat?“

„Elliott mi je zkrátila,“ odpověděl Will dotčeně a podrbal se na

hlavě. V prstech mu zůstalo několik chomáčů vlasů. „Docela to bolelo,
protože nemá moc ostrý nůž.“ Ohlédl se mezi stromy. „Právě si
zkracuje svoje. Určitě je to tímhle místem, zdejším sluncem nebo něčím
podobným, ale vlasy jí rostou mnohem rychleji než mně. Přísahám,
že je má každý den o centimetr delší. Možná to souvisí s tím,
že je napůl Sty…“

„To je zajímavé,“ přerušil ho doktor Burrows, jako kdyby neposlouchal

ani slovo z toho, co jeho syn říkal, a položil lebku na vyklizený
kousek stolu. Will si všiml, že tu má vyrovnané celkem tři
lebky.

„Kde jsi je našel?“ zeptal se.

Doktor Burrows roztáhl prsty, aby se mohl zároveň dotknout temene

lebky, kterou právě zkoumal, i temene její sousedky. „Tyhle
dvě ležely v malém výklenku u vrcholu pyramidy. Odtáhl jsem krycí
kámen s nápisem, který lze zhruba přeložit jako původ nebo počátek.
Obě byly uvnitř.“

„V malém výklenku?“ zopakoval Will. „O tom jsi mi nic neřekl.

Kde jsem byl, když jsi je našel?“

„Někde ses toulal se svou kadeřnicí,“ odtušil doktor Burrows

jízlivě.

„Vážně?“ zamračil se Will. Měl jasnou představu, o který den se

jednalo, ale vůbec se mu nelíbilo, že se v něm otec pokouší probudit

-95
výčitky svědomí. Pomáhání otci věnoval skoro veškerý čas a měl pocit,
že si tu a tam zaslouží pauzu.

„Ano, ukazovala ti tu skrýš nebo tak něco. Vzpomínáš? Byla to

ta pamětihodná chvíle, kdy tvrdila, že ji sledují stromy,“ dodal doktor
Burrows lhostejně, ale pak se jeho výraz naráz změnil. Položil dlaň
na třetí lebku, vybělenou sluncem. „A tahle kráska pochází z té trojice
nabodnuté na kůly.“

„Tati! Neměl jsi s ní hýbat!“ vykřikl Will. „Ty lebky tam nejsou
jen tak pro nic za nic. Není správné, že je přemísťuješ.“

„Nechoď na mě s takovými pověrami,“ odsekl doktor Burrows.

Will viděl, jak se otci blýskají oči vzrušením, a usoudil, že nemá
smysl se s ním nějak dohadovat. Otec se očividně domníval, že na
něco přišel, a Will věděl, že se velice brzy dozví, oč se jedná. Nemýlil
se. „Není pochyb, že lebka z kůlu patří člověku druhu Homo sapiens,
jako jsme my dva,“ oznámil doktor Burrows. „A totéž platí o
téhle lebce z výklenku v pyramidě.“

„Je tmavší,“ poznamenal Will.

„Na tom nezáleží. Soustřeď se na menší lebku vedle ní, kterou

dávní lidé považovali za dostatečně významnou, aby ji taky uchovali.
Pověz mi, co vidíš,“ pobídl Willa, zvedl lebku a vtiskl mu ji do
dlaně.

„Je těžká. Rozhodně jde o zkamenělinu,“ řekl Will a potěžkal

lebku v ruce. „Taky vypadá jinak než lidská leb…“

„To bych prosil,“ skočil mu doktor Burrows do řeči. „Co ty

nadočnicové oblouky a to, jak čelisti trčí dopředu daleko víc než u
zbylých dvou?“

„Není lidská?“ zeptal se Will.

„Absolvoval jsem jenom pár přednášek z antropologie, takže

nejsem žádný velký odborník, ale mám pocit, že není lidská a nepatří
ani opici nebo současným lidoopům,“ vyhrkl doktor Burrows
nadšeně.

„A komu tedy?“

„Podle mého názoru…,“ Doktor Burrows se odmlčel a rozmáchl

se pažemi. „Pamatuješ si, jak jsem ti ještě v Highfieldu, když jsi byl
malý, vyprávěl o chybějících článcích a manželích Leakeyových?“

-96
„Pohádky na dobrou noc o pralidech,“ vzpomněl si Will s úsměvem.
„A Leakeyovi, ano, vzpomínám si… Vykopali v nějaké africké
řece lebku.“

„Přesně tak! Byl to věrohodný doklad o jednom z dávných předků

člověka. I když se sice našly lebky druhu Homo erectus a několika
dalších stadií před ním, nikdo neobjevil žádný přechodný článek
mezi lidoopem a člověkem. Vůbec nic. Žádné zkameněliny, které by
překonaly mezeru ve fosilních záznamech, širokou miliony let. Nemyslíš,
že je to zvláštní?“

„Jo, je – a hodně,“ odpověděl Will.

„To bych řekl. Tahle nevysvětlitelná záhada v evoluční historii

lidstva trápí vědce už pěknou řádku let.“

„A dál?“ pobídl Will svého otce.

Doktor Burrows si vzal menší lebku zpátky od svého syna a

položil ji na stůl. „Možná to bude znít trochu divně…, ale co když se
zkameněliny nikdy nenašly, protože…“ Zvedl ukazováček a pokynul
Willovi, ať dokončí větu za něj.

Když Will nezareagoval dostatečně pohotově, doktor Burrows

netrpělivě dopověděl: „Protože je hledali na Povrchu a tahle fáze
evoluce proběhla tady dole.“

„Aha,“ vydechl Will, ale jeho otec se nenechal zastavit.

„Co když je tenhle vnitřní svět tyglíkem lidské evoluce a možná

i evoluce spousty dalších živočišných druhů?“ Doktor Burrows rozpřáhl
ruce, jako kdyby chtěl obejmout okolní prales. „Všechny zdejší
rostliny i zvířata se přizpůsobily životu bez noci – veškerá vegetace
na Povrchu potřebuje noc kvůli fotosyntéze a spouštění fotoperiodických
změn.“

„Foto – čeho?“ zeptal se Will.

Doktor Burrows si jeho otázky nevšímal a drmolil dál: „Podle

mé teorie nepřetržité světlo v tomhle uzavřeném ekosystému podporuje
zrychlenou evoluci. A urychlilo i evoluci našeho druhu.“

„Chceš říct, že se lidé vyvinuli v tomhle vnitřním světě a pak se

nějak vrátili na Povrch,“ shrnul to Will.

„Přesně tak!“ vykřikl doktor Burrows znovu. „Což je úžasné pomyšlení…

A dávní lidé, ti, kteří tady žili, měli dost inteligence, aby
se o to zajímali taky. Podle nápisů na pyramidě skoro přišli na

-97
správnou odpověď.“ Nadechl se. „Navíc to znamená, že jsem pravděpodobně
právě učinil nejdůležitější objev století.“

„Už zase?“ zamumlal Will potichu a zavrtěl hlavou nad starou

lebkou.

Drake se podíval na hodinky a sedl si do podřepu vedle člunu na přístavní

hrázi. „Slunce vyjde kolem šesté hodiny,“ řekl. Díky svému
kukátku sice mohl na opuštěném letišti hledat Chesterovy stopy
rovnou, ale usoudili s Eddiem, že bude lepší, když počkají do rána.
Zatím procházel obsah tašek. Pod balíčky s vojenskými příděly potravin
něco našel. Velice pomalu předmět vytáhl.

Na první pohled připomínal hodně primitivní pistoli.

„Zbraň?“ zeptal se Eddie se zájmem.

Drake zavrtěl hlavou. „Ne, to je prototyp detektoru nízkofrekvenčních

vln. Ještě nebyl pořádně otestován, ale jestli se nemýlíme,
měl by fungovat jako sledovací zařízení, a to i na velké
vzdálenosti pod zemí.“

Eddieho to zaujalo. „Přes zemskou kůru?“ podivil se.

Drake si prohlížel číselník na svrchní straně detektoru. „Ano,

skrz horninu, bez ohledu na její tloušťku.“

„To je užitečné,“ poznamenal Eddie.

„Jo. Dal jsem Willovi dva detektory a několik rádiových majáčků,

aby dokázal najít cestu zpát…“ Drake zmlkl. Vstal a zapnul detektor.

Když jej namířil po proudu řeky, ozvalo se velice tiché klapání a

jehla na číselníku se nepatrně pohnula. „To je určitě hlubinný kryt.
Ledaže by označili i nějakou čerpací stanici cestou.“

Pak se náhodou otočil druhým směrem, proti proudu podzemní

řeky. Detektor zacvakal mnohem hlasitěji a ručička se divoce zakymácela.
„To je zvláštní,“ zabručel Drake. Signál přicházel z otvoru
v cihlové stěně. „Tady je ještě silnější,“ poznamenal zamyšleně. „Zajímalo
by mě…“

-98
Druhá Rebecca a likvidátorský generál jeli ve velké černé limuzíně
doprovázené vojenskými auty a vedené eskortou dvou motocyklů.

„Za koho mě mají?“ reptala Druhá Rebecca a nespokojeně si

prohlížela sukni čistě bílých bavlněných šatů, které jí tu dali, a které
byly dokonce ozdobeny smetanovými volánky. „Aspoň že vy nevypadáte
jako cukrkandlová víla,“ poznamenala směrem k mlčenlivému
generálovi vedle sebe. Mnohem líp by se cítila v tmavošedé
vojenské uniformě, jakou dostal on.

Cestou několikrát zahlédli oceán, ale pak jejich kolona zatočila

k centru města. Druhá Rebecca se rozhlížela po lidech na ulici a po
jednotlivých budovách. Když míjeli školu, z jejích bran právě vycházely
houfy malých dětí. Všechny měly klobouky se širokou
krempou proti slunci. Jak projížděli kolem nekonečných řad
obytných domů a bulvárů s obchody, druhou Rebeccu velikost města
ohromovala. Nakonec dorazili do čtvrti s budovami velkými jako letecké
hangáry. Jednalo se o působivé ukázky neoklasicistní architektury
ze žuly nebo světlejšího křídového kamene, označené výraznými
nápisy, jako například Institut der Geologie nebo Zentrum für Medizinische
Forschung.

Kolona se na chvíli zanořila do podjezdu a na povrch opět vyjela

v ulici lemované stromy. Druhá Rebecca viděla, že na konci aleje se
před nimi rozkládá obrovské náměstí, ke kterému se paprskovitě sbíhala
řada silnic s hustým provozem. Její pozornost ale upoutaly sochy
na kraji ulice – hrdé postavy mužů na žulových podstavcích.
„Fridrich Veliký,“ přečetla si pod jedním z nich.

„A na čestném místě Albert Speer,“ doplnil likvidátorský generál.

Styxská dívka se naklonila, aby se podívala na velkou postavu v
obleku a s rozevřenými plány v rukou. Byla to poslední socha v řadě
a na rozdíl od ostatních se nedívala ke svému protějšku na opačné
straně ulice, nýbrž k obřímu oblouku uprostřed náměstí. Po celém
obvodu prostranství stála obrněná vozidla. Likvidátorského generála
nejvíc ze všeho zaujala dlouhá řada tanků. Některé byly natřeny
neutrální šedí a ostatní měly zelené maskování. „Panzery?“ zeptal se
sám sebe potichu.

-99
„Hele, tenhle oblouk znám – viděla jsem ho z hory,“ poznamenala
Druhá Rebecca, když jí došlo, proč jí ta stavba připadá tak
povědomá.

Kolona zastavila u jednoho ze dvou opěrných pilířů mamutího

oblouku a vojáci otevřeli Rebecce a generálovi dveře limuzíny.
Jejich vojenský doprovod se rychle rozestoupil do ochranného
kordonu. Kolem nich vedl hlavní kruhový objezd a vojáci se rozmístili
tak, aby Styxe co nejvíc kryli před zvědavými pohledy obyvatel.

Druhá Rebecca vystoupila na chodník. Všimla si, že v jejich doprovodu

je i mladý důstojník, který velel oddílu vojáků u městských
bran. Důstojník zkontroloval, že jeho muži zaujali správné pozice.
Vypadal mnohem klidněji než při prvním setkání.

„Takže se znovu setkáváme,“ oslovila ho Druhá Rebecca.

Mladík se na ni letmo pousmál a přikývl. Očividně chtěl, aby

Styxové pokračovali směrem k oblouku, ale Druhá Rebecca zůstala
stát.

„Chtěla bych vám poděkovat za to, že jste jednal uvážlivě,“ řekla

mu. „Celé se to mohlo snadno zvrhnout v přestřelku jako na
Divokém západě, ale vy jste si zachoval chladnou hlavu a zachránil
jste životy svých mužů. A, což je nejdůležitější, pomohl jste zachránit
život mé sestře. Na to nikdy nezapomenu.“

Mladík znovu přikývl a naznačil, aby Druhá Rebecca a likvidátorský

generál šli ke vchodu v široké základně oblouku. Druhá Rebecca
nad ním viděla jednotlivá patra s tmavými okny. Vykročila
požadovaným směrem, ale ještě se zarazila.

„Co je to za místo?“ zeptala se důstojníka.

„Das Kanzleramt… Myslím, že v angličtině se tomu říká kancléřství,“

odpověděl mladík.

„Aha,“ řekla.

Jakmile Druhá Rebecca a likvidátorský generál prošli prosklenými

otočnými dveřmi s mosaznými rámy, odvedli je vojáci mramorovou
chodbou k výtahu. Vojenský doprovod zůstal dole a oba Styxové
vystoupali přibližně třicet pater sami. Nahoře už na ně čekala
mladá žena v tmavém obleku. Druhá Rebecca mimoděk nakrčila nos,
když k ní zavanul její výrazný parfém. Žena byla silně nalíčená a pla

-100
tinově plavé vlasy měla vyčesané do tak pevného účesu, jako kdyby
si ho polila tunou laku.

„Vítejte,“ oslovila je přátelsky a usmála se na Druhou Rebeccu.

„Vypadáš moc krásně v těch nádherných šatičkách,“ zavrkala, jako
kdyby skládala poklonu dcerce nějakého potentáta, který přijel na návštěvu.
Rozhodně se ale nedočkala odpovědi, jakou čekala.

„Jsou ohavné,“ zavrčela Druhá Rebecca a nespokojeně škubla

rameny. „Jak to jenom půjde, rozervu je na cáry a spálím je.“

„Ach!“ vydechla žena a vykulila oči. „T-tudy, prosím,“ vykoktala

a spěšně je odvedla další chodbou. Její vysoké podpatky zvonivě
klapaly po naleštěné kamenné podlaze. Dávala si pozor, aby se nepodívala
na Druhou Rebeccu, a zaklepala na velké dřevěné dveře. Pak
je otevřela dokořán.

„Pojďte dál,“ zavolal hlas z nitra.

Druhá Rebecca vešla do místnosti a likvidátorský generál ji s

odstupem několika kroků následoval. Dívka se podívala na dlouhý
stůl z nalakovaného tmavého dřeva, kolem něhož stála řada židlí.
Uprostřed spočíval zamračený orel, který vystupoval z roztříštěné
bronzové koule, jež při bližším pohledu měla patrně představovat
svět.

„Buďte pozdraveni.“ Muž na opačném konci stolu vstal a přistoupil

k nim. Druhá Rebecca se pokoušela nezírat na jeho úzký knírek.
Nedokázala určit mužův věk, ale odhadovala, že mu táhne na šedesátku.
Byl hodně otylý a za chůze dýchavičně odfukoval. Černé
vlasy měl uhlazené k temeni a byl oblečený do béžové uniformy ozdobené
nárameníky se zlatými prýmky.

„Jsem Herr Fridrich, kancléř Nové Germánie,“ představil se.

Jeho hlas zněl přátelsky a až na slabý přízvuk mluvil bezchybnou
angličtinou. Potřásl si rukou s Druhou Rebeccou i s likvidátorským
generálem a ukázal ke konci stolu. Druhá Rebecca ale zpomalila u
dlouhého okna. Vyvýšené stanoviště nabízelo úžasný výhled na
město a oba Styxové se na chvíli zastavili, aby si ho náležitě vychutnali.

„Pozoruhodné, viďte?“ podotkl kancléř hrdě. Ukázal k černobílé

fotografii připevněné ke stěně vedle okna. „Když jsme před šedesáti
lety přišli do tohoto nového světa, bylo tu jen tohle – pás země mezi

-101
mořem a horami, zarostlý stromy a s pár rozvalinami.“ Snímek zachycoval
část pralesa, kterou právě kácely pracovní čety mužů svlečených
do půli těla. Oháněli se sekerami a odklízeli poražené kmeny.
Kolem plálo několik ohňů. Rebecca si v pozadí všimla stanů, za nimiž
stálo několik z těch neobvyklých vrtulníků.

„Před šedesáti lety,“ zopakovala a obrátila svůj pohled k metropoli

za oknem.

„Všechno začalo ve třicátých letech, když Himmler vyslal expedice

do odlehlých oblastí světa, do Tibetu a k oběma pólům. Pátral
po dávných vědomostech, které by pomohly nacistické straně
vládnout. Himmler mimo jiné věřil i v teorii duté Země. Skutečnost,
že dnes stojíme ve městě s téměř pěti sty tisíci obyvatel, je důsledkem
Hitlerovy snahy zajistit, aby Třetí říše vydržela tisíc let, jak
slíbil národu. Nová Germánie měla být jeho posledním útočištěm pro
případ, že prohraje válku.“

„Jenže se sem nedostal,“ řekla Druhá Rebecca. „Spáchal sebevraždu

ve svém bunkru.“

Kancléř už se nadechoval k odpovědi, když malými dveřmi v

rohu místnosti vstoupil sluha. Kancléř se usmál a tleskl dlaněmi.
„Napadlo mě, že bychom spolu mohli poobědvat. A vzhledem k
tomu, že jde o tak výjimečné setkání, budeme mít plesiosaura,“ oznámil
a ukázal ke stolu, kde sluha právě prostíral tři místa.

„Plesiosaura?“ zamračila se Druhá Rebecca. Jakmile to vyslovila,

uvědomila si, proč jí tenhle výraz připadá tak povědomý: Will s
doktorem Burrowsem v jednom kuse blábolili o zkamenělinách, které
by rádi našli na svých společných výletech, a mimo jiné se často
zmiňovali o plesiosaurech a ichtyosaurech. „To je vyhynulý dinosaurus.
Takový velký ještěr s dlouhým krkem, ne?“

„Výborně. Máte naprostou pravdu,“ pochválil ji kancléř. „Až na

jednu drobnost. Plesiosaurové v našich oceánech nevyhynuli. Nejlahodnější
kousky masa jsou ze zadní kýty. Mám nejlepšího kuchaře
ve městě. Každý steak jemně osmahne a podává ho na mangové
rýži.“ Kancléř si olízl plné rty. „Ujišťuji vás, že se máte nač těšit.“

Všichni si sedli a sluha naplnil jejich sklenky chlazenou vodou

ze stříbrného džbánku. „Člověk rychle pochopí, že vzhledem k vysokým
teplotám v tomto světě musí přijímat dostatek tekutin a vy

-102
datně jíst,“ prohodil kancléř, zvedl jeden chlebový dalamánek a nad
svým talířem ho rozlomil. „Nejsme zvyklí hostit návštěvníky z vnější
zemské kůry, ale věřím, že se o vás dobře starají. Jste doufám se
vším spokojeni?“ zeptal se. Očividně mu sdělili, že hlavní slovo má
ta mladá dívka, ale možná tomu tak úplně nevěřil, protože směřoval
otázku i na likvidátorského generála.

„Jsme spokojeni, děkujeme,“ odpověděla Druhá Rebecca zdvořile.

„Ačkoliv musím podotknout, že všechny ty sprchy, které musím
podle vašich lékařů absolvovat, a ty nekonečné dávky jódu, které
musím polykat, začnou být po chvíli docela otravné.“

Kancléř soucitně přikývl. „To chápu. Je škoda, že jste k našemu

městu přišly přes uranové doly, ale byl jsem informován, že jste nebyly
vystaveny nadměrné dávce záření. Obávám se, že sprchy i jód
jsou preventivní, ale naprosto nezbytná opatření. Jistě vám vysvětlili,
že se v horách a jistých oblastech pralesa zdržujeme vzhledem k
tamější vysoké radioaktivitě co nejméně.“

Druhá Rebecca přikývla.

„Sestra se zotavuje dobře?“ zeptal se kancléř.

„Vaši lékaři dokázali zázraky,“ usmála se Druhá Rebecca.

„Ztratila mnoho krve, takže jsem si nebyla jistá, jestli to zvládne, ale
nakonec přežila. Každým dnem je na tom líp a za to jsem vám velice
vděčná. Udělalo jí ohromnou radost, když jste k ní poslali odborníka,
který jí spravil zuby.“

Kancléř mávl rukou. „Taková pomoc je mezi starými spojenci to

nejmenší,“ řekl. Podíval se na složku, ležící na psacím stole za ním.
„Takže Mefistofeles. Četl jsem si dokumenty, které se vás týkaly.
Máme uložené jejich fotokopie a jejich hledání chvíli trvalo, ale už
jsem obeznámen s celým plánem. A omlouvám se, že jsem se s vámi
nesetkal dřív, ale byl jsem v kontaktu se svými lidmi po celou dobu,
co jste našimi hosty.“

„Hosty?“ zareagovala Druhá Rebecca ostře zrovna v okamžiku,

kdy se kancléř napil vody ze sklenice.

Tlouštík hlasitě polkl – nebyl zvyklý na to, že s ním někdo

hovoří takovým tónem. Velice zvolna postavil sklenici na stůl a opřel
se na své židli. Vyčkávavě se zadíval na Druhou Rebeccu.

-103
„Hosty, nebo vězni? Nesmíme opustit vymezený prostor, kde
nás hlídají ozbrojenci. Kromě této návštěvy jste nám nedovolili
nikam chodit,“ vyčetla mu dívka.

Kancléř propojil špičky prstů. „Ta opatření jsou pro vaše vlastní
dobro. Nechceme plašit obyvatele města, kteří nejsou na cizince
zvyklí. Můžete opustit město, kdykoliv si budete přát, ale dokud jste
tady, musíme trvat na tom, abyste zůstali pod naším dohledem.“

„Takže nás propustíte? Necháte nás odejít? Nebojíte se, že po

návratu prozradíme vaši existenci vnějšímu světu?“ zeptala se Druhá
Rebecca.

„Nevěřím, že byste to udělali,“ odvětil kancléř bez váhání.

„Mám dojern, že Styxové si cení soukromí tak jako my. V každém
případě jsme zavalili antarktickou puklinu, kterou jsme se sem dosta

li. Nevíme sice, kudy jste sem přišli vy, ale pokud budeme chtít, můžeme
tuto alternativní trasu najít a rovněž uzavřít.“
„To není třeba,“ pokrčila Druhá Rebecca rameny. „Vaše tajemství
je u nás v bezpečí.“ Bez odmlky dodala: „Ale potřebuji od vás
pomoc.“

„Záleží…,“ začal kancléř.

„Ne, nezáleží to na ničem,“ skočila mu ostře do řeči. „Ještě před

invazí do Polska jsme uzavřeli dohodu s německým vrchním velitelstvím.
Dodali jsme vám informace nevyčíslitelné hodnoty, které jste
potřebovali k dosahování řady vojenských cílů během evropského tažení.
Ty informace jsme nezískali zadarmo a mnozí Styxové za ně
zaplatili životem. Ale dohoda byla oboustranná. My jsme svou část
splnili a na oplátku jste nám slíbili podíl na moci, až zvítězíte ve válce.
Válku jste sice nevyhráli, ale já nyní žádám o splacení dluhu.“

Kancléř se pokoušel něco vyčíst z jejích neproniknutelných,

černých očí. „Musíte mi prominout, ale tohle všechno se odehrálo
dávno před mou érou a ostatně, nikdo z vrchního velení se do tohoto
světa nedostal,“ namítl.

V tom okamžiku vstoupil do místnosti sluha s vozíkem

naloženým jídlem, ale kancléř na něj mávl, ať odejde.

Druhá Rebecca ho propalovala chladným pohledem. „Nesnažte

se z dohody vykroutit. Nežádám o mnoho. Chci jen, abyste nám pomohli
v pátrání po něčem, co chceme získat nazpátek…, po něčem,

-104
co nám ukradli. Jste našimi dlužníky. A pokud jde o splácení dluhů,
Styxové nemají rádi odmítnutí. Nesnížím se k tomu, abych vám vyhrožovala,
ale určitě byste si nepřáli nás rozzlobit.“

Kancléř povytáhl obočí. „Obávám se, že generálové, s nimiž jste

uzavřeli zmíněnou dohodu, jsou již dávno po smrti,“ odpověděl. „Zahynuli
ve válce nebo byli odsouzeni v Norimberském procesu. A ačkoliv
se držíme tradic pruské armády, abychom udrželi v Nové Germánii
pořádek, změnili jsme se. Nepronásledujeme národy, které
jsme pronásledovali dřív. Nejsme váleční štváči. Nejsme nacisté.“

Druhá Rebecca kývla na bronzového orla vystupujícího z roztříštěného

glóbu. „A co je tedy tohle? Bezvýznamná ozdůbka? Našli
jste si pohodlné, útulné místečko, kam jste se mohli zašít po porážce
své vlasti, a změkli jste tu?“ zeptala se pohrdavě.

V místnosti se rozhostilo několikavteřinové ticho.

„Ano, pokud se na to chcete dívat takhle,“ připustil pak kancléř.

„Slyšeli jsme, co se stalo naší rodné zemi, a nezajímáme se o události
ve vnějším světě. V prvních měsících se členové nacistické strany,
kteří doprovázeli konvoje vrtulníků z Antarktidy…, jak to říkáte…,
ztratili v akci. Důstojníci SS i veškerý technický personál, který sem
byl dopraven i s rodinami, chtěli zapomenout na minulost a vybudovat
si nové životy. Mnozí z nich bojovali u Stalingradu a na východní
frontě a po pěti letech zbytečných masakrů jim jejich podíl na
smrti a ničení stačil.“

„Lev, který přestal řvát,“ ušklíbla se Druhá Rebecca nasupeně.

„Takže to je všechno? Zalezli jste a nechali jste svůj národ napospas
osudu? Jste slaboši a ubožáci. Můžete se klidně přejmenovat na
Novou Jelimánii.“ Znechuceně pohodila hlavou.

Kancléř si na své židli poposedl, jako kdyby ho nenapadala

žádná odpověď.

„My jsme se ovšem nevzdali. A jestli nesplatíte svůj dluh, ponesete

důsledky,“ navázala Druhá Rebecca.

Likvidátorský generál klidně promluvil, jako kdyby konverzoval

o počasí: „Splňte naši žádost, nebo sem budou vyslány tisíce likvidátorů,
jako jsem já, aby zabili všechny muže, ženy i děti v tomhle
městě.“
-105
Kancléř měl obočí vytažené tak vysoko, jako kdyby už nikdy
nemělo klesnout zpátky.

Druhá Rebecca zaťala ruku v pěst a pomalu ji položila na stůl.

Pak se zadívala svým uhrančivým pohledem na kancléře. „Poskytnete
nám muže ze svého nejlepšího oddílu a půjčíte nám dopravní
prostředky. Jakmile získáme, pro co jsme sem přišli, necháme vás na
pokoji. Rozumíte?“

Po chvilkovém váhání kancléř přikývl.

Styxové se naráz zvedli ze židlí.

„Vy už odcházíte? A co společný oběd?“ zeptal se kancléř tiše.

„Vrátíme se ke svým mužům. Najím se raději s nimi,“ odsekla

Druhá Rebecca. Podívala se na opuštěný vozík s jídlem, který tu nechal
sluha, a ušklíbla se. „Nebudeme vás zdržovat od vaší ještěří
zadnice.“

-106
II. kapitola
„Mám něco z toho odnést do úkrytu?“ nabídla se Elliott, když si
zavazovala batoh, který si hodlala vzít z jejich stromového
příbytku. „Možná to tam bude ve větším bezpečí.“
Přihlížela, jak Will bezcílně probírá svoje věci. Nemusel tu být –
jenom chtěl strávit trochu času s Elliott.
Když neodpověděl, vstala a přistoupila k němu. „Měl by sis tu
nechat pár zbraní a nějaké náboje, ale zbytek věcí tady jenom zabírá
místo,“ dodala.
„Ano, jasně, dobře,“ odpověděl. Zvedl několik věcí, ale zarazil
se a podíval se na ni. „Tátovi jsem o té chodbě neřekl ani slovo,“
prohodil.
„Ne?“ zeptala se.
Doktor Burrows sice nejevil sebemenší zájem o úkryt ve skalní
stěně, ale chodbu za vodopádem by si určitě ujít nenechal. Podle vytesaného
znaku nad vstupem ji vyhloubili dávní lidé a doktor
Burrows by ji bezpochyby chtěl prozkoumat.

„Měl bys mu o ní povědět,“ řekla Elliott. Klekla si vedle Willa a

vybrala několik věcí, jako kdyby to nezvládl udělat sám. „Jestli vede
až k Martině patru, což je klidně možné, mohli byste se tudy vrátit
domů. A to je důležité.“

Will přikývl. „Jo, ale já odsud taky nechci odejít. Táta se brzy
bude chtít vydat na Povrch a říct všem o svých objevech. Touží po
uznání. Pořád o tom mluví.“ Will se zamračil. Bylo zřejmé, že se v
jeho nitru odehrává tuhý boj. „A přinutí mě, abych šel s ním, protože
bude potřebovat odnést všechny ty lebky, kameny a další artefakty,
kterými chce podpořit svá tvrzení.“

-107
„Třeba bude chtít, abys ho doprovázel, protože tě bude mít na
očích a bude vědět, že jsi v pořádku,“ upozornila ho Elliott.

Tentokrát Will odpověděl okamžitě: „Ne, víš dobře, že takhle

neuvažuje.“ Přejel si dlaní po tváři a povzdychl si. „Některé pravdy
jsou příliš velké a důležité, než aby jim stáli v cestě jednotliví lidé,“
ocitoval slova, která jeho otec pronesl těsně před tím, než skočil doŠlukující
Jean. Právě tento skok, založený na čisté víře, je nakonec
zavedl do tohoto tajného světa. Will se podíval na Elliott. „Nedá se
pochybovat o tom, že je pro něj nejdůležitější práce. Má přednost i
přede mnou.“

Elliott přikývla. Will předstíral, že si prohlíží ulomený nehet. „A

já tě tu nenechám samotnou,“ dodal rozechvěle.

„Uvidíme,“ odpověděla Elliott vyhýbavě. Posbírala několik

Willových věcí a vstala s nimi. „Dívej se na to z lepší stránky: třeba
nás něco zabije, než se budeme muset rozhodnout,“ poznamenala a
vrátila se ke svému batohu.

Will se za ní zmateně díval. Snažil se Elliott naznačit, co k ní

cítí, jediným způsobem, který ho napadal, aniž by ji nebo sebe přivedl
do rozpaků. Jenže nezareagovala tak, jak doufal. Will měl dokonce
dojem, že se její odpověď rovnala odmítnutí.

Možná je to celé velice jednoduché – prostě ho nemá až tak

ráda. Možná podle ní není tak zvláštní. Znala ho snad až příliš dobře.
Nepředstavoval pro ni žádné tajemství, protože žili v těsné blízkosti.
A také ji neměl čím oslnit. To ona se pyšnila všemi těmi neuvěřitelnými
schopnostmi, díky nimž ve zdejším prostředí jen kvetla. Will
nedokázal udělat nic, co by Elliott sama neuměla desetkrát líp.

Dohromady je svedla pouze nepříznivá situace, do které se

dostali souhrou mimořádných okolností, a to bylo asi tak všechno.
Kdyby si mohla vybrat, možná by raději trávila čas s někým jiný. „S
Chesterem,“ povzdychl si Will potichu.

A i když to nebyla pravda, Will se nedokázal zbavit dojmu, že

mu všechno kazí doktor Burrows svou sobeckou a umanutou honbou
za věděním. Otočil se k pyramidě. Mezi listovím viděl otce, jak studuje
vyryté nápisy a přesunuje se po jednom ze stupňů vysoké stavby
jako nějaký podivný pavouk. Pavouk, který kolem Willa splétá síť, z
níž není úniku.

-108
Když se Jižní jeskyní rozneslo první hluboké, tísnivé zazvonění, paní
Burrowsová se pomalu vynořila z temného zákoutí své mysli, v němž
trávila dny. Navracela se do svého těla, jako když ruka vklouzává do
rukavice, ale nepohnula přitom jediným svalem. Místo toho jen poslouchala
zvuky z chodby, kde si Eliza a její matka právě nasazovaly
klobouky a oblékaly se do kabátů.

„Ta je v pohodě,“ řekla Eliza stroze své matce, když se

otevřenými dveřmi podívala na paní Burrowsovou. Pak obě ženy
spěšně vyšly z domu. Brebentily spolu jako párek starých slepic.

Nadešla hodina večerních bohoslužeb – náboženského obřadu,

který se odehrával každý den po celé Kolonii a na nějž se nesmělo
přijít pozdě. Druhý důstojník měl dnes ještě službu ve Čtvrti, takže se
nepřipojí k sestře s matkou a místo toho zajde do kostela, který je
blíž policejní stanici. Pokud tedy nemusí hlídat nějakého chudáka v
šatlavě.

Při sedmém a posledním zvonění ještě někdo ztěžka produsal po

chodníku před domem a rozhostilo se úplné ticho. Kromě nemohoucích
či příliš nemocných lidí a těch, kteří plnili nějaké neodkladné
pracovní úkoly, se bohoslužeb museli povinně účastnit všichni. Obřad
tlumočil obyvatelům Kolonie pravidla a pokyny z Knihy katastrof
a zároveň představoval vynikající záminku pro Styxe, aby si
udržovali přehled o svém stádečku. Říkalo se, že dvojice Styxů u
vchodu do každého kostela přesně ví, kdo by měl být přítomen, a za-
měřuje se obzvlášť na potenciální potížisty.

Když druhý důstojník převezl paní Burrowsovou do svého

domova, Eliza zprvu trvala na tom, že splní svoji povinnost, a odtlačila
nemocnou ženu na vozíku do kostela. U svatostánku se ale na
chodníku srotil dav rozzlobených Kolonistů, kteří se jí snažili zahradit
cestu. Eliza nedbala na šeptem pronášené nadávky jako „mizerná
površačka“ nebo „bezbožnice“ a pokusila se pokračovat přímo po silnici.
U vchodu do kostela jí ale ve vstupu zabránil narychlo vytvořený
kordon Kolonistů. Oba Styxové se dívali jinam a nijak jí nepomohli.

Mozek paní Burrowsové byl tehdy pořád těžce poškozen

černým světlem a podle všech vnějších známek zůstávala v kómatu,

-109
ale dokázala vnímat vlny čiré nenávisti, které se šířily od vzteklého
davu. Měla pocit, že se jí rozskočí hlava, a o chvíli později se jí
spustila krev z nosu. A ne jen tak trochu, ale teklo z ní tolik krve,
jako kdyby jí praskla hlavní tepna.

Eliza se pokoušela krvácení zastavit za skandování okolního

davu: „Chcípni, površačko, chcípni!“ a „Vykrvte tu svini, vykrvte tu
svini!“ Nakonec se vzdala účasti na bohoslužbě a odtlačila paní
Burrowsovou zpátky domů. Ulicí se za ní neslo radostné halekání
shromážděných Kolonistů.

Po téhle příhodě Elize nechávala paní Burrowsovou bez dozoru

v prázdném domě. V následujících dnech se citlivost paní Burrowsové
k emocím okolních lidí stále zvyšovala, takže si nebyla jistá,
jestli by znovu vydržela stádní nenávist zdejších obyvatel. A to by
mohlo vést ke katastrofě. Paní Burrowsová věděla, že kdyby jen na
chvíli polevila v ostražitosti a dala najevo sebemenší reakci, hra by
skončila. V mžiku by se vrátila do šatlavy a se vší pravděpodobností
by ji Styxové okamžitě podrobili dalším kolům výslechů s černým
světlem.

Když nyní osaměla a nikdo ji neviděl, otevřela oči a posadila se.

Strhla si ručník, který měla položený přes prsa, aby zachycoval
pramínky slin, a postavila se na nohy. „To je lepší,“ vydechla, protáhla
si paže v nadměrně velkých rukávech a zazívala, jako kdyby se
vzbudila z hlubokého spánku.

Lehla si na podlahu a v rychlosti si zacvičila krátkou sestavu

jógy, aby si uvolnila zatuhlé končetiny. Pak znovu vyskočila.

„Sazino,“ zavolala potichu. „Kde jsi?“

Kočka vběhla do pokoje a paní Burrowsová ji pohladila po

hladké kůži na hlavě. „Hodná holka,“ pochválila ji a s kočkou po
boku se vydala do chodby.

Přestože měla paní Burrowsová pořád silně poškozený zrak, už

se nemusela spoléhat na Sazinu jako na průvodkyni. Během
dlouhých hodin, kdy ostatní obyvatelé domu spali, si zvykala na svůj
zvláštní nový smysl a testovala jeho stále větší dosah. Rozhodně se
zdálo, že její vnímavost se s každým dnem zostřuje.

Paní Burrowsová viděla, ale jinak než ostatní lidé.

-110
Vykročila k předním dveřím a otevřela je. Pak zapojila své nové
schopnosti. Jako by vysílala neviditelná tykadla, která jí zprostředkovávala
informace o okolním světě, jako kdyby se ho přímo dotýkala.
Tykadla se natahovala všemi směry, k protějšímu domu i na konec
ulice a za roh. V nejbližším okolí nebyli žádní lidé – to poznala –
a teprve dost daleko zaznamenala budovu, v níž právě probíhaly večerní
bohoslužby. Ze shromážděného davu vnímala směs emocí:
únavu, znuděnost a mrazivý strach – styxské kázání bylo zřejmě jako
obvykle plné ohně a pekelné síry. Když ale paní Burrowsová
stahovala tykadlo zpátky, postřehla něco dalšího.

„Ne!“ vykřikla a s pozvednutým nosem vyšla z domu na zahradní

cestičku. Nemohla si pomoct – ta vůně ji k sobě lákala jako
plamen můru. Sazina žalostně mňoukla, jako kdyby chtěla dát
najevo, že paní Burrowsová dělá chybu, když opouští dům.

„Neboj se,“ uklidňovala ji paní Burrowsová. „Podívej, nikdo tu

není.“

Zatočila za roh a minula několik dalších ulic, dokud nedorazila

na místo. Byl to prostřední řadový domek. Paní Burrowsová začichala,
aby se ujistila, že je tu správně, přistoupila k předním dveřím a
vzala za kliku. Bylo zamčeno, a tak zkusila otevřít okna po obou
stranách. Jedno okenní křídlo se dalo vysunout nahoru.

Posadila se na parapet a přehodila nohy dovnitř. Ocitla se v

obývacím pokoji, kde v krbu žhnuly poslední uhlíky ohně a na stole
zůstaly talíře s nedojedeným jídlem. Ničeho z toho si nevšímala a
zvedla hlavu, aby opět nabrala vzduch. Vykročila rovnou do zadní
části domu, kde byl o stěnu u zadních dveří opřený předmět, který ji
sem přivábil.

„Will,“ zašeptala a dotkla se synovy oblíbené lopaty. Nedokázala

pochopit, jak se sem ten nástroj dostal, ale musela ho mít. Vzala
lopatu do ruky a přejela dlaní po nerezové oceli. Pamatovala si, s jakou
péčí se o ni Will staral. Každý večer ji po vykopávkách v Highfieldu
ještě před spaním očistil a naleštil.

Sem ji však nepřilákal samotný nástroj. I po tolika měsících v

Kolonii na něm ulpíval pach, který v její mysli vyvolával živý obrázek
jejího syna. Krátce se usmála. Její mozek se postupně hojil a
obnovoval přerušená spojení a paní Burrowsová si uvědomovala, že

-111
se hodně vzdálila skutečnému důvodu, proč vůbec skončila v Kolonii.
Snažila se pomoct Willovi v jeho boji se Styxy, ale momentálně
vůbec netušila, kde se její syn nalézá, ani jestli je dosud naživu. Naposledy
ho viděla v bufetu cestou do Norfolku a teď uvažovala, jak
asi hluboko v útrobách Země plní Drakeovo poslání.

„Nemůžu se tu zdržet o moc déle. Musím utéct z Kolonie,“ řekla

Sazině, která ji následovala dovnitř a nepřestávala ji pozorovat. „Ale
teď musíme hlavně zmizet z tohohle domu!“ dodala naléhavě, protože
ji její nový smysl varoval před náhlou aktivitou u kostela o
několik ulic dál. Paní Burrowsová přeběhla zpátky k oknu a vylezla
ven. Přitom jí upadla lopata. „Kruci!“ zaklela, když ji zvedala, a dala
se do běhu.

„Pospěš si, Sazino!“ zasykla. Cítila všude kolem sebe přítomnost

lidí, kteří začali vycházet z kostela. Už byla skoro doma, když si
uvědomila, že se někdo příliš rychle blíží z opačného směru a brzy jí
odřízne cestu. Cítila dvojici Kolonistů. Nikdo ji nesmí vidět. Strhla
Sazinu za sebou a vmáčkla se do mezery mezi dvěma domy. Kvůli
špatnému zraku si tím nemohla být jistá, ale doufala, že je ve stínu,
kam nedopadá světlo pouličních zářících koulí. Blížily se jenom dvě
malé děti – chlapec a dívka – a ty vzápětí se smíchem proběhly okolo,
aniž by si jí všimly.

Jakmile zmizely, paní Burrowsová vyklouzla na ulici, sprintem

doběhla do domu druhého důstojníka a lopatu schovala za kredenc ve
svém pokoji. Sazina poskakovala vzrušeně kolem. Divoký běh ulicemi
ji nadchl. „Uklidni se,“ napomenula ji paní Burrowsová. „Jdi na
místo.“ Kočka poslušně vyšla z pokoje a paní Burrowsová zaujala
místo na invalidním vozíku. Vtom zaslechla, jak se otvírají přední
dveře. Vzpomněla si na ručník, který měla na prsou. Sakra, ulevila
si. Ty pitomá náno! Shýbla se, aby ho zvedla z podlahy, položila si
ho přes hruď a znehybněla přesně v okamžiku, kdy do místnosti
vstoupila Eliza s matkou.

Obě ženy si ji několik vteřin prohlížely. Paní Burrowsová vnímala,

jak z nich sálají vlny nesouhlasu.

„Pořád seš tady, co? Jako mizerná koule na noze,“ povzdychla si

nakonec stařena zlostně.

-112
„Jistěže je tady. Nikdy nikam nepůjde,“ odpověděla Eliza. Na
chvilku se odmlčela. „Ale nevypadá moc dobře. Mám dojem, že je
trochu zarudlá. Třeba dostala horečku,“ dodala nadějně, přistoupila k
paní Burrowsové a sáhla jí na čelo.

Paní Burrowsová okamžitě začala dýchat pomaleji a snížila svou

tělesnou teplotu. Nesměla prozradit, jak je po poslední námaze udýchaná
a zahřátá.

„Ne, teplotu nemá,“ pronesla Eliza s jasně patrným zklamáním.

Stařena ztišila hlas. „Možná jí budeme muset krapet pomoct,“

navrhla. „Nikdy se neuzdraví, takže to bude jako sfouknout skomírající
plamínek na kusu loje.“

„Takhle to nemůže jít dál,“ souhlasila Eliza.

„Svatá pravda. A zoufalý časy si žádaj zoufalý opatření,“ zašeptala

stařena. „Můžeme ji přestat krmit nebo tak něco, ne? Nebo jí přimícháme
do jídla jed na slimáky.“

Eliza pořád stála před paní Burrowsovou a neodpovídala, ale její

mlčení bylo dostatečně výmluvné.

To se ještě uvidí, pomyslela si paní Burrowsová, když se

stahovala zpátky do temných zákoutí svého mozku. Pořád se přitom
těšila vzpomínkou na Willa, kterou v ní vyvolala jeho lopata. Jen si
něco zkuste, vy ježibaby!

-113
12. kapitola
Tentokrát řídil Eddie. Projížděli norfolskou krajinou a Drake s detektorem
v ruce sledoval signál rádiového majáčku. Zároveň na
satelitní navigaci vozu hledal nejpřímější trasu k cíli.
„Zatočte doleva,“ pokynul Eddiemu, ale pak znovu projel mapu
silniček a dodal: „Ne, jeďte rovně a doleva zahněte až na druhé odbočce.“
Zvedl oči k silnici a zahlédl ještě ceduli, kterou právě míjeli.
„Walsingham,“ přečetl. „Tímhle tempem budeme brzy na pobřeží.“
Za deset minut signál natolik zesílil, že detektor skoro nepřestával
klapat, a Drake ztlumil zvuk. „Dobrá, už jsme dost blízko. Necháme
auto tady a rozhlédneme se pěšky.“
Eddie našel místo k zaparkování a oba vystoupili, aby si vzali
potřebné věci ze zavazadlového prostoru. Drake si naposledy ověřil
směr, z něhož přicházel signál, nasadil si kukátko a zapnul je. Potom
přešli silnici a svižným krokem vyrazili po pěšince kolem řepkového
pole.
Přes čočku kukátka se lán řepky Drakeovi jevil jako moře z bílého
zlata, které vítr čeřil drobnými vlnkami. Eddie kráčel vedle něj,
naprosto nehlučně jako obvykle. Na jeho tmavé postavě v likvidátorských
maskáčích a se styxskou puškou v ruce bylo cosi nadčasového.
Připomínal hrdinského válečníka z rozsáhlého eposu. Vždycky
být nejlepší a vyvýšen nad ostatní, vzpomněl si Drake v duchu
na jeden verš z Homéra.
Uvědomil si, že je za likvidátorovu přítomnost vděčný. Strávil
dlouhý čas osamělým, marným zápasem se zdánlivě všemocnými
protivníky, a teď měl spojence, či snad dokonce přítele. Spojení s
člověkem, který jestě nedávno stál na straně nepřátel, mu pořád při

-114
padalo zvláštní, ale musel připustit, že Eddie měl v mnohém z toho,
co řekl v autě, pravdu. Skutečně si jsou v řadě ohledů podobní.

Urazili zhruba kilometr, když se před nimi vynořil malý pahorek.

Připlížili se k živému plotu na konci travnaté louky a Eddie zvedl
sevřenou pěst na znamení, že se Drake má zastavit. Oba si přidřepli
za živým plotem.

Drake se rozhlížel kukátkem po živém plotě a snažil se zjistit, co

působí Eddiemu takové starosti, ale pak si všiml, že bývalý likvidátor
věnuje daleko větší pozornost zemi. Drake vytáhl pistoli a přihlížel,
jak Eddie zvedá spadané větvičky a drny uschlé trávy. Zprvu jeho
počínání nechápal. Pak spatřil odpověď. Když Eddie odstranil značné
množství větviček a trávy, objevila se pod nimi vrstva větví
položených křížem přes sebe, maskující úzký zákop. Na dně zákopu
Drake spatřil řadu přiostřených kolíků zabodnutých do čerstvě vykopané
země.

Podíval se Eddiemu do očí. Byla to past, jakou by člověk rozhodně

nečekal na norfolském venkově. Ani jeden z nich nepromluvil,
ale napadla je stejná otázka: Je ta past namířena proti zvířatům – a
podle rozměrů zákopu docela velkým – nebo proti lidem? Velikost a
umístění pasti svědčily spíš pro druhou možnost.

Zvedli se a vydali se kolem zákopu. Opatrně našlapovali a dávali

si pozor na každou píď půdy. Drake našel v živém plotu místo s
řidší vegetací a opatrně do něj sáhl rukou. Zhruba ve výši ramen nahmatal
napjatý provázek a dal si záležet, aby ho nepřetrhl. Mohl být
zcela neškodný, ale Drake nehodlal riskovat.

Pokračovali podél živého plotu doleva. Na ohraničeném pozemku

uviděli střechu nějaké chaty, když tu živý plot zatočil v
pravém úhlu a přímo před nimi se objevil kopeček, který spatřili už
před chvílí. Eddie ukázal na svou pušku a poté k pahorku. Drake pochopil,
že likvidátor hodlá vystoupat na vyvýšené místo, odkud bude
moct využít hledáček s nočním viděním.

Drake postupoval dál kolem plotu, dokud neobjevil další místo,

kudy se mohl dostat snadno dovnitř. Vynořil se u záhonu květin. Zůstal
přikrčený a rozhlížel se po zahradě. Vypadala zcela nevinně –
byly tu stromy, židle a lavička i krmítko pro ptáky. Nic nepatřičného

-115
a všechno poněkud vyumělkované. Takhle si venkovskou zahradu
představují měšťáci.

Ten, kdo vykopal příkop s kůly, chtěl však odradit všechny návštěvníky
a nevadilo mu, že někoho může zabít. Past pravděpodobně
nenastražili Styxové – na to byla příliš primitivní. Drakeovi v hlavě
vířily různé možnosti. Podobně by si počínali psanci v Hlubinách, ale
to byl jen hodně divoký odhad. Začínal také uvažovat, jestli tu vůbec
Chestera najde. Třeba někdo ukradl rádiový majáček a umístil ho
sem.

Opatrně se vydal kupředu. Do nosu ho udeřil nepříjemný zápach,

který zesílil, když se přiblížil ke kůlničce. Zastavil se, naslouchal
a rozhlížel se, jestli v zahradě nespatří nějaký pohyb. Pak pomalu
jedním prstem otevřel dveře.

Ozvalo se rozzlobené bzučení much a nepopsatelný zápach ještě

zesílil.

Drake zděšeně zalapal po dechu.

Na podlaze kůlny napočítal čtyři napůl svlečená těla. Nějaká

žena a tři muži. Podle tmavě modrých kalhot a světle modré košile
mohlo nejvrchnější a nejčerstvější tělo patřit listonoši. Na těla vojáků
zabitých v boji si Drake zvykl. Ale tohle byli civilisté a navíc v
pokročilém stupni rozkladu.

Pak si všiml něčeho dalšího.

„Kristepane,“ zachraptěl.

Přitiskl si dlaň k ústům a snažil se nevydat žádný zvuk, ačkoliv

se mu zvedal žaludek.

Nešlo jen o puch rozkladu a pohled na zmasakrované lidi.

Mrtvolám chyběly části těl, protože někdo odřezal od kostí kusy

masa.

Rychle ustoupil, zavřel dveře a vydal se k uličce mezi stromy

hned za zahradním nábytkem. Postupoval možná příliš rychle, ale nechtěl
se tu zdržovat ani o vteřinu déle.

Teď už nebylo pochyb, že mají co do činění s nějakým zcela vyšinutým

člověkem. Aspoň že mezi těly nebyl Chester, ale kdoví v jakém
nebezpečí je? Jestli ještě žije, Drake ho musí neprodleně osvobodit.

-116
Silou vůle se přinutil klidněji dýchat a soustředil se. I když skrz
kukátko viděl chatu docela jasně. Průchodem mezi stromy však nevykročil.
Ta ulička i malá zahradní branka na jejím konci představovaly
další příhodná místa k nastražení dalších pastí.

Přesunul se doleva, aby chatu obešel. Držel se mimo stezku a

opatrně našlapoval do měkké hlíny. Nakonec přelezl nízký dřevěný
plot. Na příjezdové cestě parkoval vůz, který vypadal, jako kdyby ho
někdo ve spěchu opustil. U zadního kola stály dva kufry. Jeden z
nich byl otevřený a trčely z něj cípy oblečení. Drake se neodvažoval
blíž, nechtěl, aby ho prozradilo křupání štěrku pod botami.

Připlížil se ke stěně chaty a přikrčil se pod okno. Pomaličku zvedl

hlavu a vyhlédl přes parapet. V místnosti planul oheň, ale neviděl,
že by se tam někdo pohyboval. Zalitoval, že s Eddiem nemají vysílačky.
Váhal, jestli má vstoupit dovnitř, nebo se vrátit pro Eddieho,
který patrně dosud sleduje celou oblast z pahorku. Ačkoliv si dělal
velké starosti o Chestera a měl sto chutí vpadnout do chaty, věděl, že
nejlepší bude přivést Eddieho a zaútočit předními i zadními dveřmi
zároveň. Vrátil se proto zpátky do zahrady a vydal se k mezeře v
živém plotě.

Vtom někoho zahlédl – byl to člověk, dokonce žena. Měla rozcuchané

vlasy, v odulé tváři se jí leskl pot a v rukách držela zbraň.

Zaslechl svist.

Neměl čas reagovat. Něco zasáhlo čočku v jeho kukátku a síla

úderu ho srazila na záda. Překulil se a zvedl se o dva metry dál. Vytrhl
zpoza opasku pistoli, ale přes kukátko viděl jen oslnivou
oranžovou záři a vzápětí obraz pohasl úplně. Na tvář mu dopadly
skleněné střepy. Ať už ho zasáhlo cokoliv, střela roztříštila čočku
kukátka.

Bez nočního vidění nemá šanci rozeznat tu ženu v tmavých

stínech zahrady.

V křoví po své levici zaslechl cvaknutí.

Kuše?

Zasáhl ho šíp? Vzpomněl si, co mu Will vyprávěl o bývalé psankyni,

která vzala Elliott a oba chlapce pod svá ochranná křídla. Will
mluvil o tom, že používala kuši.

„Marto?“ zavolal.

-117
Z pahorku k němu dolehlo hlasité prásknutí a žena v křoví
chraptivě zaklela. Následoval další výstřel, jehož ozvěna se rozlehla
po okolí.

Drake sprintem vyběhl k chatě. Utíkal poslepu tmou, aby měl co

nejdřív kolem sebe pevné stěny, které by ho chránily před útokem ze
zálohy. Přitiskl se k chatě a pozorně se zaposlouchal. Tehdy zevnitř
zaslechl vyděšený jekot. Nahmatal kliku zadních dveří, ale byly za-
mčené.

Zazněly další výkřiky. Tentokrát ten hlas poznal.

„Chestere!“ vyhrkl.

Rozkopl dveře a vpadl dovnitř. Chlapec ležel na podlaze chodby.

„STYX! POMOC!“ ječel Chester. Byl spoutaný a divoce se

zmítal na koberci. Díval se na Eddieho, který právě vbíhal dovnitř
předními dveřmi.

„Povězte mu, že jsem přítel,“ řekl Eddie.

„Chestere, to je v pořádku. Ten je na naší straně. A díky bohu,

že jsi živý,“ vykřikl Drake.

Chester na něm visel vyděšeným pohledem. Oči se mu zalily

slzami a rozvzlykal se.

„Už jsi v bezpečí,“ uklidňoval ho Drake a přeřízl mu nožem

pouta.

Chester mu tiskl paži a nechtěl ho pustit. Pořád plakal a snažil se

mluvit, ale jeho slova nedávala žádný smysl.

„Co ta žena?“ zeptal se Drake Eddieho.

„Zranil jsem ji, ale nepodařilo se mi ji dorazit. Utekla kolem

domu k silnici. Když jsem sem doběhl, nebyla tady po ní ani stopa,
jen tohle,“ odpověděl Eddie a zvedl kuši. Drake si všiml, že je celá
od krve. Eddie přešel k otevřeným předním dveřím, aby vyhlédl na
příjezdovou cestu. „Není pochyb o tom, že předtím žila dole jako
psanec. Viděl jsem těla těch lidí v kůlně, které jedla. Už jsem se u
nich s kanibalizmem setkal dřív…“

„Ne! Mlčte!“ vykřikl Drake, ale příliš pozdě.

Chesterovi zvolna došel význam Eddieho slov. Ztuhl a rozhlédl

se po špinavých talířích a lžících, které Marta rozházela po koberci
na chodbě – k některým byly dosud přischlé kousky masa. „Těla…

-118
lidí…?“ zopakoval a roztřásl se od hlavy k patě. „Ne ptáci? To nebyli
ptáci?“ Pochopil, čím ho Marta krmila. Celým tělem mu projela křeč
a zvedl se mu žaludek.

„Ach, Chestere, je mi to moc líto,“ snažil se ho utišit Drake.

„Tohle jsem ti chtěl ukázat,“ řekl doktor Burrows, jakmile se k němu

jeho syn připojil na pyramidě. Pod malým převisem byla ve výšce
hlavy řada deseti kamenů, všechny zhruba o velikosti pěti čtverečních
centimetrů a s vyrytými znaky. Když doktor Burrows zatlačil
na ohlazený povrch nejbližšího z nich, kámen se posunul dovnitř.

„Páni!“ vyhrkl Will. „Možná je za nimi něco schovaného, jako

ty lebky, co jsi našel.“

„To jsem si nejdřív taky myslel, ale tyhle kameny něco drží na
místě.“ Doktor Burrows Willovi předvedl, že se kámen dá vysunout
jen kousek nad okolní povrch pyramidy. „Takhle je to se všemi.“
Přesunul se k dalšímu kamenu v řadě a pohnul s ním o kousek
dovnitř i ven.

„Co je na nich napsáno?“ zeptal se Will a zamžoural na nejbližší

symbol. „Písmena?“

„Ano, na každém je jedno písmeno, a pokud se čtou zprava

doleva jako všechny ostatní písemné záznamy dávných lidí, výsledkem
je nesmyslný blábol. Zkoušel jsem písmena zpřeházet,
abych zjistil, jestli to není anagram, ale pořád nic,“ odpověděl doktor
Burrows. „Nic to neznamená.“ Odmlčel se, aby vytáhl deník, a s nemelodickým
pohvizdováním nalistoval stránku, na kterou si zapsal
všechna písmena.

„Budeš si muset pořídit další notes,“ poznamenal Will, když si

všiml, jak málo prázdných listů otci zbývá.

„S tím si začnu dělat starosti, až budu muset,“ zamumlal doktor

Burrows netrpělivě a nespouštěl oči z posloupnosti deseti písmen.
„Ne, prostě to nechápu. Všechno, co jsem zatím na pyramidě viděl,
svědčí o tom, že tihle dávní lidé byli vysoce inteligentní a především
logicky myslící národ. Zanechali po sobě souhrn znalostí na poli filozofie,
lékařství i matematiky a můžu ti říct, že se v nich dostali

-119
mnohem dál než Řekové, kteří se na scéně objevili až staletí po

nich.“

„A co astronomie?“ ozval se Will.

„Ano, ta je velice významná, neboť dokazuje, že pobývali na

vnějším povrchu natolik dlouho, aby důkladně prostudovali noční
oblohu. A pokud se dokázali dostat na Povrch a zase zpátky, myslím,
že měli k dispozici lepší trasu než ten náš nahodilý výlet přes pás
krystalů.“

Will provinile sklopil oči k zemi. Ještě pořád otci neřekl o chodbě,
kterou objevila Elliott. Cítil se hrozně, že zatajuje informaci, jež
mohla být klíčová pro otcův výzkum. Zhluboka se nadechl a už se
chystal otci o té chodbě říct, když doktor Burrows najednou zvedl
hlavu k bílé obloze a po obličeji se mu rozlil nepřítomný výraz.
„Wille, kdybys chtěl zanechat nějaký záznam pro příští generace, jak
bys postupoval?“

„Co tím myslíš?“ zeptal se Will. Ulevilo se mu, že otec změnil

téma a že se potřeba povědět mu o existenci podzemního tunelu už
nezdá tak naléhavá. Měl pocit, jako kdyby tím zrazoval Elliott.

„Hle, před mou stavbou jsou i velcí malí!“ zarecitoval doktor

Burrows dramaticky a teatrálně se rozmáchl paží.

„Cože?“ vyjevil se Will a zauvažoval, jestli jeho otec nezůstal

příliš dlouho na slunci.

„To je ze Shelleyho básně Ozymandias“ vysvětlil doktor

Burrows. „Mluvím o ješitnosti mocných,“ dodal. Díval se na syna,
ale patrně ho zcela nevnímal. „Jak můžeš zanechat nějaký odkaz, záznam,
který přečká co nejdéle? Papír je k ničemu, protože kromě
několika výjimek, jako jsou svitky od Mrtvého moře, nevydrží.
Knihovny často postihují požáry. Dokonce ani domy nestojí věčně,
že? Ničí je přírodní katastrofy nebo nájezdníci. I obyčejný zub času.“

Will pokrčil rameny. „Nevím. Co bys udělal ty?“

„Odpověď máme přímo před sebou, Wille,“ řekl doktor

Burrows. „Postavíš tak velkou a pevnou budovu, že ji ze zemského
povrchu nic nesmete.“ Zavrtěl hlavou a opravil se. „Ani ze zemských
útrob, jako v tomhle případě. Tahle pyramida vydrží celé věky, stejně
jako ty v Egyptě, které jsou z hlediska stáří v porovnání s ní pouhá
nedochůdčata.“

-120
Doktor Burrows se náhle zamračil a podrážděně pokračoval: „A
já jsem zatím viděl jen třetinu celkového obrazu. Ještě jsem se vůbec
nepodíval na další dvě pyramidy. Kdoví co na nich může být? Snad
tam najdu řešení,“ kývl k řadě kamenů. „Třeba je to nějaký kód a klíč
je na další…“

Will mu skočil do řeči: „Nemůžeme jít k dalším pyramidám,

když se tu pohybují likvidátoři. Elliott říkala, že by to bylo…“

Doktor Burrows se otočil ke svému synovi. „Neposlouchej ji.

Nevěřím, že uprostřed pralesa náhodou narazila na ty svoje likvidátorské
značky. Ne, tohle je mnohem důležitější. Je neomluvitelné, že
jsme se zatím nepokusili prozkoumat druhé dvě pyramidy.“ Zaklapl
deník. „A co můžeš udělat dnes… Jdi zabalit potřebné věci z tábora a
vyrazíme – hned teď!“

Will zaváhal. O váhání však doktor Burrows nestál.

„No tak, ta bližší není nijak daleko. Bude to hračka,“ dodal.

„Dobře,“ přikývl Will. Neměl sice chuť na dlouhou cestu pralesem,

ale věděl, že dohadování nemá smysl. Vydal se dolů z pyramidy,
když na něj doktor Burrows ještě zavolal: „A nezapomeň na můj
kompas!“

„Jo, jasně,“ zamručel si Will sám pro sebe a neochotně vykročil

přes otevřené prostranství k jejich stromovému příbytku.

„Musíme tě odtud dostat,“ řekl Drake. Provedl Chestera předními

dveřmi a po příjezdové cestě směrem k silnici.

Chlapcův vzhled ho vyděsil. Otřel mu z tváře vrstvy nahromaděné

špíny, ale polekalo ho, o kolik Chester zhubl a jak se mu zhoršila
jeho kožní vyrážka. Ještě nikdy neviděl jeho pleť tak rudou a zanícenou.

„Pomalu a opatrně,“ dodal povzbudivě, zatímco mu pomáhal v

chůzi. Přes ramena mu přehodil přikrývku z jedné ložnice. Chlapec
se o něj ztěžka opíral.

„Je mi zima,“ zajektal Chester zuby. Utrpěl vážný otřes a celý se

chvěl. Drake na něj nepřestával mluvit a jemně ho pobízel, ať se nezastavuje.
Chester však jako by si to příliš neuvědomoval. „Víte, než
jsme přišli sem, byl jsem několik týdnů nemocný… vážně nemocný,“

-121
řekl a zastavil se, aby se ohlédl na chatu. „Hodně jsem o tom přemýšlel,
když jsem byl zavřený v té komoře pod schody, a myslím, že mě
otrávila nějakými muchomůrkami. Abych jí nemohl utéct.“

„Snaž se na to teď nemyslet,“ odpověděl Drake a podařilo se mu

Chestera přimět k další chůzi.

O kousek dál chlapec zaklonil hlavu a nabral vzduch do nosu.

„To je moře? Slyším vlny.“

„Ano, jsme kousek od pláže,“ přikývl Drake. Začali stoupat po

travnaté krajnici vedle silnice.

„Takže vy teď máte v týmu Styxe?“ zeptal se Chester. Měl co

dělat, aby si nějak utřídil v hlavě poslední události.

„Je to bývalý likvidátor,“ odpověděl Drake. „A taky Elliottin

otec.“

„Vážně?“ zamumlal Chester, zatímco scházeli k oblázkové pláži.

Nad Severním mořem se dosud převalovala mlha, ale rychle ji
rozháněly první sluneční paprsky.

„Už jsme dost daleko,“ řekl Drake a posadil se s Chesterem na

břehu moře.

Chlapec mdle zíral na vlny. „Občas mi něco připomene, jaké to

bývalo dřív, v mém starém životě, a já zkouším předstírat, že se nic
nezměnilo,“ pronesl. „Jenže se změnilo úplně všechno včetně mě,
nebo ne? To, čím jsem prošel, ze mě udělalo jiného člověka.
Jsem…,“ Zakryl si rukou ústa, takže Drake skoro neslyšel, co
Chester říká. „Jsem monstrum, co jedlo…“ Zmlkl a svěsil hlavu ke
kolenům.

„Vidím ji,“ řekl Eddie. Chester sebou trhl. Vůbec neslyšel, jak
se Styx blíží. Bývalý likvidátor na něco mířil puškou a díval se do
hledáčku. „Je tady na pláži, kousek od mysu,“ dodal Eddie.

„Ukažte,“ požádal Chester, odhodil deku a zvedl se na nohy. Eddie

mu podal pušku a Chester našel teleskopickým hledáčkem
drobnou postavičku.

„Ano, je to opravdu ona… a zdá se, že je zraněná,“ souhlasil

Chester. Sledoval, jak se postava za běhu kymácí ze strany na stranu
a kličkuje. Pevně sevřel rty a promluvil beze stopy po soucitu. „Zasluhuje
si smrt. Myslíte, že ji dokážu trefit?“ zeptal se a zasunul náboj
do komory.

-122
„Ne, je moc daleko,“ odpověděl Eddie. „Vítr střelu vychýlí.“

„To je fuk. Já to risknu,“ zachraptěl Chester. Na chvíli ztichl a

potom se začal tlumeně smát.

„Co se děje, Chestere?“ zeptal se Drake. Bál se, jestli chlapce

nevykolejily jeho poslední zkušenosti.

„To se mi snad zdá!“ vyprsknul Chester. Nad Martou, která prchala

jako vyděšený králík, zahlédl něco dalšího. „Ona nebyla úplně
šílená. Fakticky ji sem nahoru sledoval jasoň.“ Viděl, jak jí nad
hlavou poletuje obrovský tvor připomínající motýla. Tady nahoře se
díky podstatně vyšší gravitaci pohyboval mnohem pomaleji než ve
svém běžném prostředí.

Jasoň roztáhl křídla, která se zaleskla odraženým slunečním

světlem. Byla oslnivě bílá a tvor teď připomínal velkou letící labuť.
Pak jasoň složil křídla k tělu a vrhl se střemhlav rovnou na Martu.
Marta padla na oblázkovou pláž a v poslední vteřině se jí podařilo
útoku vyhnout. Zvedla se a opět vyběhla. „Přišla o svoji kuši. Má to
spočítané,“ řekl Chester a s pochmurným zadostiučiněním pozoroval,
jak jasoň znovu útočí na svou kořist. „Pronásleduje ji, protože Marta
krvácí. Zná pach její krve. Nepřestane, dokud ji nechytí.“

„Jestli chceš, můžu tam jít a zařídit, že opravdu nevyvázne

živá,“ poznamenal Eddie věcně, jako kdyby nabízel Chesterovi šálek
čaje.

Chester spustil pušku a otočil se ke Styxovi. „Díky,“ odmítl

zdvořile jeho nabídku. S ocelově chladným pohledem dodal: „Marta
se bojí jasoňů víc než čehokoliv jiného… a já nechci, aby měla rychlý
konec. Chci, aby umírala hodně pomalu.“

„Dobře, Chestere, ale co kdybys teď vrátil pušku Eddiemu a

zase si sedl?“ naléhal Drake jemně.

Chester se podíval z Drakea na Eddieho a zase zpátky. „Vážně

nevím, co mě znervózňuje víc, jestli to, čím jsem si prošel s tou starou
čarodějnicí, nebo to, že se kamarádíte se Styxem, a navíc mu
říkáte Eddie.“

13. kapitola
-123
Will nabral ve stromovém přístřešku vodu a nějaké zásoby a
právě se chystal vrátit k otci, když se objevila Elliott. V náručí
nesla palivové dřevo a za ní poskakoval Bartleby.
„Ty někam jdeš?“ zeptala se, když uviděla, že má Will na zádech
batoh a v ruce drží samopal.
Will se na ni podíval. Jeho odevzdaný pohled vydal za všechny
dlouhé proslovy. „Nechal jsem ti tu vzkaz. Táta si myslí, že tady u té
pyramidy už nic nového nezjistí, a chce se podívat k další. Znáš ho –
rozhodl se a musí tam jít hned teď.“
Elliott mlaskla jazykem. „Po všem, co jsem se mu snažila říct.“
„Jo, já vím,“ povzdychl si Will.
Elliott hodila dřevo na podlahu. „Dobře, jdu s vámi.“
Willa to rozradostnilo. „Vážně?“

Doktor Burrows nebyl z jejího doprovodu ani zdaleka tak nadšený,

ale neřekl ani slovo, protože věděl, že nedbá na její radu, aby se nevzdaloval
od základního tábora.

Bylo neobvyklé, že všichni tři vyšli na společný výlet. Doktor

Burrows vlastně kromě jediné vycházky k rozvalinám města v pralese
už nějakou dobu nikam nechodil a soustředil veškerou energii výhradně
na nejbližší pyramidu.

Vydali se přímou čarou směrem, který doktor Burrows určil, a v

řadě za sebou postupovali pralesem. Jak se dalo čekat, doktor
Burrows se ujal úlohy vůdce výpravy a kráčel v čele. Následoval ho
Will a nakonec Elliott s Bartlebym. Willovi to silně připomínalo
chvíli, kdy se poprvé dostali do tohoto skrytého světa. Tehdy neměli
ani tušení, co tady najdou nebo kam jdou. Připadalo mu to jako celá
věčnost.

Kromě občasného ptačího křiku nebo prasknutí suché větvičky

pod nohama všude panovalo ticho. Postupovali po rozkládajícím se

-124
listí a všichni tři byli brzy pokrytí potem kvůli vysoké vlhkosti vzduchu,
protože baldachýn listoví v korunách stromů pod sebou zachycoval
vrstvu nehybného vzduchu, který nečeřil ani ten nejslabší
vánek.

Za nějakou chvíli postřehli, že mají pod nohama stále vlhčí půdu

a obří stromy už jim neposkytují takovou ochranu před sluncem.
Ocitli se v řídkém lese zavalitých stromů připomínajících cypřiše, s
nepřiměřeně silnými spodními částmi kmenů, které vypadaly jako
oteklé. Všechno do výšky čtyř metrů bylo špinavé od bláta a pokryté
vrstvou uschlého plevele.

„Záplavová kotlina,“ poznamenal doktor Burrows a rozhlédl se

kolem sebe.

„Co je to tamhle?“ ukázala Elliott dopředu na vodní hladinu,

zvlněnou a jasně zelenou od řas.

„Bažina?“ usoudil Will.

„Pojďme to zjistit,“ řekl doktor Burrows a vykročil přímo k ní.

„Já věděl, že řekneš právě tohle,“ zasténal Will.

Brodili se vodou, která jim dosahovala po stehna, a přitom dávali

pozor na hady a krokodýly. Zdálo se však, že mokřad obývají pouze
ještěrky velikosti od malých gekonů po metrové leguány, ale nic
nebezpečnějšího. Duhově lesklé šupiny ještěrů zářily na slunci jasně
modrými, červenými a zelenými odstíny. Zvířata se skoro nehýbala,
jen otvírala tlamy a vydávala syčivé zvuky, když se k nim někdo příliš
přiblížil, nebo vystřelovala dlouhé jazyky po okolních vážkách.
Bartlebyho zřejmě ještěři silně zneklidňovali, takže se držel těsně u
Elliott.

Doktor Burrows čvachtal se zasněným výrazem vodou. „Člověk

si dokáže snadno představit, že v nějaké takové bažině vznikl život.“
Mávl rukou kolem sebe. „Je tu celodenní zdroj ultrafialového záření,
dostatek vody a přesně ta správná teplota. Jen si pomyslete, že třeba
právě tahle bažina představovala primordiální polévku, ze které povstaly
první jednobuněčné organizmy a kde se začal vyvíjet život.“

„Já bych se tady vyvíjel zatraceně rychle, kdyby mi to mělo pomoct,

abych se odtud dostal pryč,“ zabručel Will a zaplácl dlaní
moskyta na zátylku.

-125
Po průchodu močálem se dostali do lesa trnitých akácií, mezi nimiž
rostly husté křoviny, které výrazně ztěžovaly další postup. Konečně
se však prodrali na udusaný pruh země připomínající cestu.

Stezka byla dost široká, aby tudy mohlo projet auto, a také nepřirozeně
rovná. Will si zamračeně prohlížel trávu, která na ní rostla.
„Tohle není lidský výtvor. Že by šlo o staré říční koryto?“ přemítal
nahlas a obezřetně se rozhlížel. Připojila se k němu Elliott.

„Myslím, že to není ani jedno,“ odpověděl doktor Burrows.

Willovi se cesta zamlouvala čím dál méně. Podíval se na Elliott,

ale ta vypadala klidně a uvolněně.

„Ha!“ vykřikl doktor Burrows, když si o kousek dál něčeho

všiml, a hnal se ke svému objevu. Will s Elliott šli zvolna za ním.
Willův otec se skláněl nad obrovskou hromadou zvířecího trusu.
Podle páry, která z ní stoupala, byla poměrně čerstvá. „Tohle je
očividně hlavní trasa místní fauny,“ řekl doktor Burrows. „Prošlapaná
stezka zvěře.“

„Ano. Vidíte ty škrábance na kmeni?“ ukázala Elliott. „Někdo

tam strhl kůru.“

Will s doktorem Burrowsem zvedli oči od hromady trusu k vedlejšímu

stromu. Úhlopříčný škrábanec zasahoval až k bílému dřevu
pod kůrou. Ze stromu prýštila míza a ztuhla do několika kapek jantaru.
Doktora Burrowse ale víc zaujal trus a znovu se k němu sklonil.

„Čí to může být?“ zeptal se Will, když si jeho otec sedl do dřepu
a zašťoural v hromadě klacíkem. „Hodně velké krávy? Pratura?“

„Masožravce ne. Vidím tady pecky z nějakého ovoce a vlákninu…,

kousky nestrávené rostlinné potravy,“ odpověděl doktor
Burrows. „Musíme pokračovat v průzkumu.“

„Co? Chceš, abychom hledali další obří lejna?“ zeptal se Will

nejapně.

Elliott se musela přemáhat, aby si zachovala vážnou tvář.

„Nemluv hlouposti. Chtěl jsem tím říct, že bychom se měli

pokusit najít přímo to zvíře,“ poznamenal doktor Burrows úsečně.
Vstal, zbytečně příkře odklopil víčko kompasu a zkontroloval směr.
„Máme štěstí. Stezka vede přibližně správným směrem,“ oznámil.
Will a Elliott se na sebe usmáli. Doktor Burrows se schválně vyhnul
jejich pohledům a vykročil po cestě.

-126
Bartleby si pomalu se pohybujícího tvora kus před nimi všiml
jako první. Se znepokojeným mňouknutím se zastavil a přikrčil se.
Will, doktor Burrows i Elliott se odplížili do podrostu u cesty.

Ozvalo se hlasité zatroubení a velké šedé zvíře se pohnulo jejich

směrem. Vzhledem k jeho sloupovitým končetinám a pomalé chůzi
Will předpokládal, že jde o nějakého slona. A za prvním zvířetem
kráčelo několik dalších.

Will si vyměnil užaslý pohled s doktorem Burrowsem.

„Zřejmě rodinka,“ zašeptal doktor Burrows. „Ta zvířata vzadu

budou určitě mladší.“

„Vždyť mají divné uši! A co se jim stalo s choboty?“ zeptal se

Will. „Jsou sotva poloviční ve srovnání s normálními slony.“

„Nic se s nimi nestalo. Přesně takhle mají vypadat. Nevidíš ty

dva páry klů?“ ukázal doktor Burrows vzrušeně. „Wille, copak nechápeš,
co je to za zvířata a jak je tenhle objev důležitý? Jsou buď
rodu Gomphotheriidae nebo Palaeomastodon. Ano, myslím, že to
jsou Palaeomastodon, předkové slonů z raného oligocénu. Další živé
fosilie!“

„Ale nejsou nebezpeční?“ zeptal se Will, když se k nim první a

zároveň největší zvíře nepřestávalo blížit. Za chůze zvedlo krátký
chobot nad hlavu a nabralo do něj vzduch.

„Cítí nás,“ zašeptala Elliott a připravila si pušku k výstřelu.

Obrovský kolos se dovalil na vzdálenost dvaceti metrů, kde si

vybral pahýl stromu, aby na něm předvedl svoji sílu. S mocným zařváním
škubl hlavou ke straně a udeřil delšími horními kly do
ztrouchnivělého kmene, který se s dutým žuchnutím převrátil na
zem.

Bartleby vyhlédl zpoza Elliott a z hrdla se mu vydralo hluboké

zavrčení.

„Psst!“ napomenula ho.

Lovce však zřejmě pohled na zvíře tak vyděsil, že najednou udělal

něco zcela nečekaného. Vyskočil z podrostu přímo doprostřed
cesty, nahrbil se a hlasitě na paleomastodonta zasyčel.

„Bartleby!“ vykřikl Will.

-127
Během následujících několika vteřin se na sebe Bartleby a
mnohonásobně větší tlustokožec upřeně dívali. Pak paleomastodont
zatroubil, otočil se a rychle se začal vzdalovat.

„Pud sebezáchovy,“ zasmál se doktor Burrows. „Vsadím se, že

mu Bartleby připomněl jaguára nebo šavlozubého tygra a nechtělo se
mu s ním bojovat. Považoval ho za příliš velkou hrozbu.“

Willa to nepobavilo. „Hned se vrať, ty natvrdlej kocoure!“ vykřikl.

Zbytek cesty proběhl bez zvláštních událostí. Když se propocení a

vyčerpaní vynořili na otevřeném prostranství před vysokou pyramidou,
chvíli si mlčky prohlíželi obrovskou stavbu, která vypadala
úplně stejně jako ta u jejich základního tábora.

Will si otřel kapky potu z čela. „Takže jsme u cíle. Já myslel, že

cesta sem podle tebe bude hračka,“ zabrblal směrem k otci.

Doktor Burrows se ale nehodlal podvolit únavě. V očích se mu

usadil nepřítomný pohled – vnímal jediné. Vyběhl k pyramidě, vytáhl
z kapsy deník a hned začal zkoumat první stupeň.

„Je ve svém živlu,“ poznamenala Elliott, když se sesula na zem

vedle Willa. Otevřela batoh. „Vzala jsem trochu jídla, jestli máš
hlad.“

„Jako vlk,“ přikývl Will.

Elliott mu podala balíček omotaný několika vrstvami látky, které

měly zakrýt pach potravy před všetečnými zvířaty. „To je takový
můj experiment,“ řekla a rozbalila látku, pod níž se objevilo několik
zelených uzlíků. „Uvařila jsem maso v palmových listech a myslím,
že to dopadlo docela dobře.“ Will si vzal jeden zelený svazeček, ale
zrovna když ho začal dychtivě rozbalovat, donesl se k nim mezi
stromy hlasitý výkřik.

„Wille! Pojď sem! Potřebuji tě tady!“ řičel jeho otec. „Hned!“

Will předstíral, že neslyší, a zahryzl se do kousku masa.

„Hmmm! To je lahůdka,“ rozplýval se.

„Wille! Wille!“ ozvalo se další povykování.

„To je z antilopy, ne? Tentokrát ses vážně překonala,“ pochvaloval

si a pomalu žvýkal, aby si vychutnal každé sousto.

-128
„Volá tě otec,“ upozornila ho Elliott, pobavená tím, jak Will
ignoruje volání doktora Burrowse.

„Něco ti řeknu,“ zamumlal Will a s přehnaně vážným výrazem

potřásl hlavou.

„Co?“ zeptala se. Nedokázala udržet vážnou tvář, protože doktor

Burrows na pyramidě pořád ječel, jako kdyby měl každou chvíli nastat
konec světa.

„Za starých časů v Highfieldu jsem se nezajímal o nic jiného než

o otcovy vykopávky. Na nic jiného jsem skoro nemyslel.“

„A dál?“ pobídla ho, když si ukousl další sousto.

„Asi jsem tehdy byl docela magor. Není divu, že jsem neměl
žádné kamarády.“ S heknutím vstal a s plnými ústy vykročil k pyramidě.
Viděl, jak jeho otec vzrušeně poskakuje na jednom z nejvyšších
stupňů.

„Co je?“ zeptal se Will lhostejně, když za ním vystoupal.

„Podívej se sám!“ Doktor Burrows jen zářil a nadšeně přejel

dlaní po stěně před sebou.

Do kamenů byly vyryty obvyklé vlysy a nápisy, ale tyhle vypadaly

nějak jinak. Will v první chvíli nedokázal poznat, čím se liší.

Doktor Burrows trhl ukazováčkem k nápisu u základny stěny.

„Do zahrady druhého slunce přišel válečný národ s…“ Zde se trochu
zakoktal. „Tomuhle slovu nerozumím, ale pak to pokračuje:…
jako létající ptáci a…“ Znovu zaváhal, ale po vteřince pokračoval:
„…vozy – nebo vozíky –, které se pohybují samy od sebe. Tito lidé
udusili v naší zemi život a nahradili ho ohněm a kouřem.“ Doktor

Burrows se ohlédl na Willa. „Podívej se na to! Podívej se na ty rytiny!“

Will si vyšťoural kousek masa, který mu uvízl mezi zuby, a

pokrčil rameny. „Takže ti tvoji dávní lidé utekli, protože se někdo
jiný, asi nějaký další kmen, usadil na jejich území?“

„Ne, ty tupče,“ vyštěkl doktor Burrows. „Řekl jsem, aby ses podíval
na ty rytiny. Všimni si, že kameny skoro nenesou stopy
ohlazení povětrnostními vlivy.“

Will pořád nechápal, proč je to tak významné. „Takže tyhle nápisy

nejsou staré? Nevznikly před tisíci lety?“

-129
„Ne, spíš před desítkami let,“ odpověděl doktor Burrows.
„Možná si čteme o chvíli, kdy se tu objevila první letadla a další typy
dopravních prostředků.“ Začal si nemelodicky pohvizdovat, ale
vzápětí přestal, protože si ještě na něco vzpomněl. „Je toho tady víc.
Pověz mi, co si myslíš o tomhle.“ Odspěchal po stejném stupni o kus
dál a ukázal na stěnu.

Will si prohlédl obrázky a zaměřil se zejména na jeden z nich.

„Tohle má být rozhodně letadlo,“ konstatoval.

„Ano, a pozoruhodně se podobá štuce,“ pronesl doktor Burrows

významně, jako kdyby chtěl říct: Já ti to říkal.

Will se přesunul k další rytině – hrubému náčrtu zvláštního létajícího

stroje se dvěma vrtulemi. „Helikoptéry?“ podivil se.

„Přesně to si myslím taky. A podívej se o jeden stupeň výš,“ pobídl

ho doktor Burrows.

„Páni!“ vyhrkl Will. „Ten je úplně prázdný!“

Část kamenů popraskala staletým působením horka a deště, ale

nebyly na nich žádné rytiny.

„Takže lze předpokládat, že tahle pyramida ještě není dokončená,

podobně jako prázdné listy v mém zápisníku, které teprve musím
zaplnit,“ rozvíjel doktor Burrows svoji teorii. „Což znamená, že
tihle lidé tu byli ještě v době, kdy se do jejich světa dostala moderní
technika z Povrchu, a zdokumentovali to na své pyramidě. Možná
dosud stále žijí!“

„To je bomba!“ řekl Will. „Ale jestli máš pravdu, kde teď jsou?
A hlavně, kde jsou ti další lidé se štukami a vrtulníky?“

Ačkoliv si paní Burrowsová nemohla přečíst nápis „U holé zadnice“

ani ocenit znak nad ním – zvláštní karikaturu rudého dábla, který se
zubil z kabinky parní lokomotivy – vůbec nepochybovala o tom, kde
se ocitla. Prázdný hostinec čpěl zatuchlým pivem a starou močí a
chodník před jeho černě natřenými okny byl nepříjemně lepkavý.

„Drž se u mě, Sazino!“ napomenula kočku, která se zastavila u

dveří, aby si je očichala. „Nemáme moc času.“

Od chvíle, kdy paní Burrowsová poprvé vykročila z domu

druhého důstojníka a sžila se se svým neuvěřitelně posíleným či

-130
chem, se do ulic Kolonie odvážila jen několikrát. Na samotné hranici
dosahu svého nového smyslu však vycítila místo, které ji mátlo. A
obrázek, který se jí utvořil v mysli, když se na něj zaměřila, ji vyděsil.
Bylo to sice poměrně daleko a paní Burrowsová věděla, že bude
mít co dělat, aby se stihla vrátit před koncem večerních bohoslužeb,
ale něco ji nutilo k tomu, aby ho prozkoumala.

Bylo to velké, to poznala.

A páchlo to jako brána do pekel.

Teď klusala po širokých ulicích, neomylně se vyhýbala kalužím

vody i občasným vodopádům padajícím ze stropu jeskyně vysoko
nad ní a rychle se blížila k cíli.

Přešla ulici a zastavila se před vysokou zdí. Podle pachu vápencové

malty poznala, že ji postavili teprve nedávno. Přejela po ní
dlaněmi. „Je moc vysoká na to, aby se dala přelézt,“ zamumlala a vydala
se podél ní. Když vzápětí narazila na úsek, kde zed ještě nebyla
dostavěná, shýbla se pod dřevěným zátarasem a překročila úzký
příkop pro budoucí základy. Nezastavovala se a pokračovala do oblasti
uvolněných trosek, dokud neucítila pod nohama dlažební
kostky.

Znehybněla a vyslala do širokého okolí tykadla svého nového

smyslu. Ve směsi pachů převládal popel ze spálených trámů i prken a
pod ním cítila i ohořelé kameny. Ještě hlouběji však vnímala pach
smrti a nezměrné krutosti. Když se soustředila, měla dojem, že na ni
z velké dálky volají slabé hlásky, které se dožadují její pozornosti.
Natáčela hlavu ze strany na stranu, aby určila, kde leží kostry mladých
i starých lidí, ponechané na místě, kde těla zavalily trosky
domů a sežehl je následný požár.

„Ach, bože,“ vydechla. Počet obětí na ni doléhal jako drtivá

tíha. Jako kdyby tohle místo bylo obří hrobkou pro všechny zemřelé,
kteří zde byli upáleni zaživa. Paní Burrowsová v duchu slyšela děsuplné
skřeky obětí, které neměly kam jít a neměly jak utéct.

Náhle věděla přesně, kde je.

Drake se před ní letmo zmínil o tom, co viděl cestou z Hlubin na

Povrch. Nijak svou vzpomínku nerozváděl, jako kdyby pro něj byla
dosud příliš bolestná. Navíc s ním strávila jen několik dní před neú

-131
spěšnou akcí v highfieldském parku, kde hodlali zajmout toho
starého Styxe.

Paní Burrowsová ale věděla, že se dostala do čtvrti, o které Dra-

ke mluvil jako o Havranově. Byla to přelidněná chudinská čtvrť, kam
se soustředily drsnější skupiny Kolonistů, ti z úplného dna téhle mikrokosmické
společnosti. Zde se Drake stal svědkem promyšleného
masakru.

„Havranov,“ zašeptala, jako kdyby ji mrtví mohli slyšet, a popošla

o krok kupředu. Nohou vrazila do nějakého předmětu v hromádce
popela. Shýbla se a ohmatala ho prsty. Byla to porcelánová hlava
malé panenky. Zbytek – látkové tělo a šaty – nepřečkal ohnivé peklo.
Paní Burrowsová oklepala z hlavičky prach, přičichla k ní a ucítilanepatrný náznak
vůně po generacích dětí, které si s ní hrály. Žili tu
chudí lidé. Tahle panenka se pravděpodobně předávala z rodiče na
potomka po celá staletí, až nakonec její poslední majitel přišel o
život v tak krutých jatkách.

A viníci odpovědní za tento zločin právě teď na bohoslužbách

po celé Kolonii kážou Kolonistům o tom, jak mají žít. Styxové.

Paní Burrowsová jemně položila hlavu panenky na hromadu

rozbitého zdiva a vrátila se k mezeře ve zdi.

Po několikahodinovém průzkumu druhé pyramidy se vraceli k základnímu

táboru travnatou pralesní stezkou. Doktor Burrows zaostával
za Willem a Elliott. Pohvizdoval si mezi zuby a pokoušel se za
chůze číst ve svém zápisníku. Will s Elliott viděli, jak šlápl do výmolu
a několik kroků popoběhl, aby udržel rovnováhu. Hned se ale
znovu začetl do deníku, jako kdyby se nic nestalo.

„Podívej se na něj. Mohl by nakráčet přímo do tlamy šavlozubého

tygra a ani by si ničeho nevšiml,“ poznamenala Elliott nesouhlasně.
„Vůbec nevnímá okolí.“

„Máš pravdu,“ souhlasil Will a otočil se k ní. „Jenže v tomhle je

nejlepší. Je nejspokojenější, když se pokouší vyřešit nějaký
problém.“

Nad hlavami jim líně přeletělo hejno ptáků a usadilo se na stromech

vedle stezky.

-132
„Fuj!“ ušklíbla se Elliott.

Ptáci měli ochablá a měkká těla jako starci s vypouklými pivními

břichy. Holé hlavy a krky tento dojem ještě zvýrazňovaly. Vrásčitou
kůži pokrývalo jemné chmýří. Upírali svá korálkovitá očka na
Willa s Elliott a až na občasné zaskřehotání je jen mlčky pozorovali,
jako kdyby nevěděli, co si mají myslet o lidských vetřelcích na svém
území.

„Ti jsou ale oškliví. Co to je?“ zeptala se Elliott.

„Asi nějaký druh supa,“ odhadl Will.

Když se na stezku z okolního podrostu vyplížil Bartleby, ptáci

začali pleskat kostnatými křídly a skřehotat ještě hlasitěji, ale neodletěli.
Ostražitě sledovali lovce, který se přikrčil a hltal je svýma velkýma
jantarovýma očima. Nakonec podrážděně zamňoukal, protože
ptáci seděli ve větvích příliš vysoko, než aby se k nim mohl dostat.

„Vypadají fakt strašně,“ řekl Will, ale když opět s Elliott vykročili
po stezce, brzy pustil ptáky z hlavy. Uvědomil si, že momentálně
není šťastný pouze doktor Burrows. Týdny strávené v tomhle
vnitřním světě patřily k nejlepším i v jeho životě. Podíval se na Elliott.
I ona se podle všeho cítila v pralese jako doma a působila
spokojeně.

V Hlubinách měla neustále utrápený, znepokojený výraz a se

svou bledou pletí, která nesla jizvy z doby strávené v tom nejkrutějším
prostředí, připomínala nějaký ztracený přízrak. Teď ale, s výjimkou
staré rány na paži, jizvy skoro zmizely a díky opálení a
dlouhým černým vlasům vypadala, jako kdyby prošla zásadní proměnou.
V tu chvíli Willovi došlo, jak neuvěřitelně krásná Elliott je a jak
může být rád, že je jeho kamarádka.

Právě mu něco vyprávěla, ale on ji neposlouchal. „Dneska to

bylo prostě skvělé,“ vyhrkl zničehonic.

„Cože?“ zarazila se překvapeně.

„Chci říct, že to byl příjemný výlet… Když budeme chodit s tátou

oba, aspoň strávíme víc času spolu, ne?“ Will se zajíkl. „Chápeš…,
aniž by nás každých deset minut vyrušoval,“ dodal. Uvědomoval
si, jak se mu do tváře hrne barva.

Odvrátil se na druhou stranu a zašklebil se, zklamaný sám ze

sebe. Nebyl schopen vyjádřit to, co jí opravdu chtěl říct, to, co k ní

-133
cítí. Měl slovní zásobu patnáctiletého kluka a v té prostě chyběly
správné výrazy. Zmlkl. Neodvažoval se pokračovat pro případ, že by
jeho city nebyly opětovány. Pro případ, že by ze sebe jenom dělal
úplného blázna.

Elliott však přikývla a široce se na něj usmála. Willovi spadl ze

srdce obrovský kámen. Zdálo se, že Elliott chápe, co jí chtěl říct. Dívali
se jeden druhému do očí, ale jen krátkou chvíli, protože je vyrušil
doktor Burrows.

„K čertu!“ vykřikl. „Zatracenej, mizernej sajrajt!“

Will s Elliott se prudce otočili. Doktor Burrows poskakoval po

jedné noze. Očividně šlápl do hromady zvířecího trusu. Když Will s
Elliott sledovali, jak si doktor Burrows vztekle otírá botu o trávu, nedokázali
potlačit smích.

„Nabral jsi hezký vzorek paleomastodontí koblihy?“ uchechtl se

Will a vykročil otci naproti. Doktor Burrows ale najednou ztichl,
protože něco odlákalo jeho pozornost zase jiným směrem.

„Zajímalo by mě…,“ začal, rozevřel naditý zápisník a zalistoval

několika posledními stránkami. „Ty kameny… ty kameny…,“
brumlal si.

Will netušil, o čem to mluví. „Jaké kameny, tati?“ zeptal se.

„Našel jsem tam další řadu těch pohyblivých kamenů, jako na

naší pyramidě.“

„Nic jsi mi o nich neřekl,“ postěžoval si Will.

„Zkoušel jsem to, ale ty ses jako obvykle věnoval své kamarádce,“
odpověděl doktor Burrows a zamyšleně se poškrábal na bradě.
„Tahle druhá řada je zjevně novější a jsou na ní jiná písmena. Snažím
se zjistit, jestli se nedá zkombinovat s první posloupností písmen do
něčeho smysluplného.“

„Další je možná na třetí pyramidě,“ poznamenal Will. „Až se k

ní dostaneme, třeba najdeme odpověď.“

„To je možné,“ zopakoval doktor Burrows několikrát nepřítomně.

Pohroužil se do jiné stránky ve svém deníku a při tom šlápl do
ještě větší hromady trusu, která mu tentokrát dosahovala až do
poloviny lýtka. Přes mlaskavý zvuk a pronikavý zápach si to podle
všeho vůbec neuvědomoval.

-134
„Tati! Dneska večer se k našemu stromu nepřibližuj,“ zasmál se
Will. „Elliott ti udělá…“ Uprostřed věty se zarazil, protože mu došlo,
že se k nim Elliott ještě nepřipojila. Ohlédl se. Stála pořád na stejném
místě a mířila puškou na stromy o kus dál. „Něco zahlédla,“ zašeptal
Will a rychle se k ní vrátil.

Umlčela ho pohledem a dál si pozorně prohlížela stromy hledáčkem

pušky.

To už k nim dorazil i doktor Burrows a mžoural do podrostu,

který podle všeho tak zaujal Elliott. „Zase nás sledují nějaké
stromy?“ zeptal se posměšně.

„Nechápu to… Mám pocit, jako by tam něco bylo,“ řekla Elliott
pomalu a zamračila se. „Ale přitom nic nevidím… vůbec nic.“

„Teď jsou tady akorát ti šerední mrchožrouti,“ řekl doktor

Burrows a mávl rukou na supy. „A opravte mě, jestli se pletu, ale zatím
ještě žijeme, takže pro nás nepředstavují žádnou hrozbu.“ Shýbl
se pro klacek a mrštil jím směrem k ptákům. Kus dřeva je zdaleka
minul a zřítil se do podrostu pod větvemi.

Jako jediný si toho všiml Bartleby.

V šeru se poplašeně zableskly oči a to, co vypadalo jako malý

strom, se rychle vyhnulo dopadajícímu klacku. Bartleby však nijak
nereagoval, protože mu to nedávalo smysl. Viděl sice pohyb, ale nedokázal
rozeznat žádný pach. Necítil nic, co by byť jen vzdáleně
páchlo jako zvíře – nebo jako člověk.

DRUHÁ ČÁST

-135
Střetnutí

14. kapitola
-136
Poryvy větru zvedaly prašné víry kolem nízkého stanu na kraji
přistávací dráhy, kam právě přijel konvoj hranatých vozů se za

černěnými okny. Z něj vystoupil oddíl likvidátorů. Styxové si položili

batohy a výbavu u vchodu do stanu a začali vcházet dovnitř.
Psovodi zadržovali vrčící stopaře, kteří po tak dlouhé době, kdy byli
zavřeni v budově, jednoznačně dávali přednost výhledu na otevřené
prostranství.

Aniž by likvidátoři dostali jakékoliv rozkazy od nadřízených,

rozsadili se na židle u jedné strany stanu. Protější místa už před nimi
obsadili vojáci Nové Germánie. Pod pleskající plachtou stanu se rozhostilo
napjaté ticho, v němž si mladíci s plavými, nakrátko přistřiženými
vlasy a panensky čistými uniformami prohlíželi své protějšky.
Likvidátoři, mnozí, z nichž byli ostřílení veteráni řady bojů, ve
kterých získali nejednu jizvu, se naopak dívali přímo před sebe a nehybně
očekávali začátek instruktáže.

Před stanem se skřípěním brzd zastavila černá limuzína s

vojenským doprovodem. Vystoupily z ní obě Rebeccy ve vojenských
uniformách. Následoval je likvidátorský generál, který se na chvíli
zastavil, aby se rozhlédl po řadě vrtulníků na přistávací dráze. „Focke-
Achgelis Fa 223, známý taky jako Drache,“ řekl při pohledu na
nejbližší z nich. Vrtulník měl zvláštně umístěné vrtule po obou
stranách kabiny, která připomínala obyčejný trup letadla.

Poté se likvidátorský generál zadíval k hangáru, v němž stálo

několik jiných strojů. Mnoho z nich nepoznal, ale pak mu padl zrak
na dva světlehnědé, pahýlovité letouny. „Me 263!“ zvolal, když si
uvědomil, na co se dívá.

Kancléř, který právě dorazil v druhé limuzíně, Styxe zaslechl.

„Ano, naše stíhačky s tryskovými motory,“ přikývl hrdě. „Pokračovali
jsme v jejich vývoji i po příchodu sem. Jsou to ta nejrychlejší
letadla s nejlepší manévrovací schopností,“ naparoval se.

„Možná tady dole. Ve skutečném světě se vývoj taky

nezastavil,“ podotkl likvidátorský generál. Vykročil ke stanu a nechal
zaraženého kancléře za sebou.

Sedl si do řady vedle svých mužů, zatímco obě Rebeccy zůstaly

v čele stanu, kde byl připravený stůl a stojan.

-137
Dovnitř se váhavě vkolébal kancléř. Přejel letmým pohledem sedící
likvidátory a zastavil se před oběma dívkami. Nedokázal rozlišit,
se kterou z nich už se setkal a popleteně kývl na každou zvlášť. Pak,
aby nevypadal před diváky jako úplný idiot, se rozhodl zariskovat a
náhodou si vybral správně, když oslovil První Rebeccu. „Jsem moc
rád, že vás poznávám, mladá dámo. Jakpak se dnes cítíte?“ zeptal se
s nucenou bodrostí.

Dívka nepatrně zavrtěla hlavou. Takové oslovení se jí ani v nejmenším

nezamlouvalo.

„Musím říct, že jste naše lékaře ohromila,“ pokračoval kancléř

rychle, když usoudil, že začal špatně. „Uzdravila jste se mnohem
rychleji, než čekali, mnohem rychleji než většina lidí.“

První Rebecca se ušklíbla. „Jsem Styx,“ řekla. „My nejsme jako

většina lidí.“

„Ne, ne, to samozřejmě nejste,“ koktal kancléř. Celá situace mu

byla očividně krajně nepříjemná a hodlal se z ní při první příležitosti
vyvléknout. „Rád bych vám představil…,“ začal.

Náhle se ze zadní části stanu ozvaly zvuky potyčky a objevili se

čtyři vojáci Nové Germánie, kteří mezi sebou vlekli černou postavu
svázanou provazy, jako kdyby to bylo divoké zvíře.

„Ach ano, bezpečnostní hlídka chytila tohoto… tohoto…,“

kancléř se na chvíli zarazil, ale pak přece jen pokračoval, „tohoto…,
ehm, muže. Schovával se na periferii města a kradl jídlo.“

Postava se v provazech zazmítala a najednou se vrhla kupředu,

až vojáci měli co dělat, aby ji udrželi. Vtom se z pláště vynořila hubená,
pokroucená ruka a odhrnula převis špinavé látky, která zakrývala
těžce znetvořený obličej pokrytý výrůstky o velikosti grepů a
s očima připomínajícíma oloupaná, natvrdo vařená vejce.

„Tvrdí, že vás zná,“ dodal kancléř.

„Coxi!“ zvolala První Rebecca. „Co sakra děláš tady dole?“

Tom Cox hlasitě popotáhl a stiskl k sobě svoje pokřivené rty,

než odpověděl. „A, moje drahé přítelkyně, já věděl, že jste naživu.
Poslali mě, abych vás chránil.“

„Abys nás chránil?“ zopakovala Druhá Rebecca nevěřícně.

První Rebecca se zamračila. „Ty jsi dobrovolně skočil do Průduchu

a urazil jsi několik tisíc kilometrů až sem?“

-138
„Jistě. Sledoval jsem likvidátory,“ odpověděl Cox.

Druhá Rebecca zavrtěla hlavou. Mužova slova ji ani v nejmenším

nepřesvědčila. „Celou cestu k městu jsi ušel sám bez pomoci?“

„A neroztekl ses na slunci?“ přisadila si její sestra.

„Jo…, ale nelíbilo se mi tady. Nemám rád slunce,“ zamumlal

Cox. „Je to jako na Povr…“

„Takže jestli to chápu správně, skutečně tuhle osobu znáte,“ přerušil

je kancléř a otřel si dlaně do kapesníku, jako kdyby se po
pouhém pohledu na Coxe potřeboval očistit.

„Svým způsobem ano,“ připustila Druhá Rebecca. „A nepotřebuje

eskortu. Můžete ho pustit.“

Cox vyškubl svým věznitelům z rukou konce provazů a čile vykročil

uličkou mezi sedícími vojáky. Provazy táhl po zemi za sebou.

„Noví kámoši?“ zachraptěl a začenichal znetvořenými nosními

dírkami směrem k mladým vojákům Nové Germánie. Přikradl se až k
dvojčatům a obrátil své nevidomé oči ke kancléři, který ho stále sledoval
s jasným znechucením. Kancléř se chystal pokračovat v započaté
schůzi a už otvíral ústa, aby Rebeccám něco řekl, když Cox zakrákal:
„Nazdárek, velkej kluku.“ Našpulil zčernalé rty pokryté kapičkami
slin a poslal mu vzdušný polibek.

„Tohle… tohle… tohle je plukovník Bismarck,“ vykoktal kancléř.

Všechny hlavy se otočily k muži, který vstal v první řadě vojáků
Nové Germánie. Byl vysoký, měl pečlivě upravený knír a vysoké
čelo. Nesl se rovně jako pravítko. Formálně kývl na obě Rebeccy a
klapl podpatky naleštěných bot. „Tímto vás svěřuji do jeho rukou. Je
to velice zdatný a schopný voják,“ zamumlal kancléř a co nejrychleji
se vybatolil ze stanu.

„Budu váš styčný důstojník,“ promluvil plukovník Bismarck a

rázně přikročil ke stojanu. Počkal, až na něj jeden z jeho vojáků připevní
rozvinutou mapu. „Než si promluvíme o vojenském protokolu
a o tom, jak s vámi naši muži budou spolupracovat při pátrací operaci,
chtěl bych vás seznámit se zdejším terénem.“ Poklepal prstem na
mapu a obrátil se k Rebeccám. „Tohle je ústí bývalého uranového
dolu, kde vás přepadli.“ Přejel prstem po mapě a chystal se pokračovat,
ale ozvala se Druhá Rebecca.

-139
„Co jsou tyhle značky?“ zeptala se a ukázala na tři zlaté trojúhelníky.

„To jsou velké kamenné monumenty, viditelné z velké vzdálenosti,“

odpověděl plukovník. „Jsou to staré pyramidy, ale my k nim
ne…“

„Pyramidy!“ vykřikla Druhá Rebecca a vyměnila si pohled se

sestrou. „Jsou v džungli ještě nějaké další velké monumenty?“

„Nic, co by vyčnívalo nad koruny stromů,“ zavrtěl hlavou plukovník

Bismarck.

„Kdybychom si jich všimly, šly bychom rovnou k nim, protože

pyramidy přivábí doktora Burrowse jako sýr jeskynní myš,“ poznamenala
První Rebecca.

„Tam najdeme to, co hledáme,“ oznámila Druhá Rebecca plukovníkovi

s nezvratnou jistotou. „A právě tam bychom taky měli začít
s pátráním.“

Vojáci Nové Germánie se neklidně ošili.

Plukovník Bismarck se podíval na mapu. „Jak jsem se chystal

říct, do této oblasti obvykle nechodíme. Naměřili jsme tam vysokou
úroveň radiace a nenachází se v ní nic se strategickým významem.“
Plukovník se nadechl. „A je tu ještě něco dalšího.“

„Co?“ zeptaly se obě Rebeccy jednohlasně.

Plukovník si přejel prstem po kníru a zdálo se, že se mu do odpovědi

moc nechce. „Ztratili jsme tam mnoho mužů. Nikdy jsme sice
nikoho přímo nezahlédli, ale obecně se má za to, že se tam dosud
někde v úkrytu zdržují domorodci.“

„Hm, takže záhada. Já mám záhady moc rád,“ zachechtal se Cox

a promnul si zdeformované ruce.

Plukovník Bismarck se zamračil. „To není k smíchu. Vzhledem

k tomu, o kolik mužů jsme tam v průběhu let přišli, a jednalo se o
muže s bojovým výcvikem a veškerým potřebným vybavením, je třeba
ty domorodce považovat za vysoce nebezpečnou hrozbu. Čas od
času nad oblast vyšleme průzkumné letadlo, ale nikdy jsme nic neviděli.“
Zadíval se svýma Šedýma očima na Druhou Rebeccu. „Je tedy
velice pravděpodobné, že vaše cíle už nežijí.“

„Co jsou ale zač ti domorodci, jak jim říkáte?“ zeptala se První
Rebecca. „Nějací partyzánští bojovníci?“

-140
„Ne, naopak, jestli mají zbraně, pak jen ty nejprimitivnější. Naši
archeologové se domnívají, že jde o potomky národa, který před
mnoha staletími žil v obrovských městech na všech hlavních kontinentech
tohoto světa. Dokonce jsou přesvědčeni, že jejich civilizace
poskytla předlohu k mýtům o Atlantidě.“

První Rebecca si přezíravě odfrkla. „Jestli narazil starý nudný

doktor Morous na něco takového, bude v sedmém nebi.“

„V sedmém nebi?“ zopakoval plukovník Bismarck zmateně.

Tenhle obrat očividně neznal.

„To je fuk.“ Druhá Rebecca přistoupila k mapě, aby se zblízka

podívala na oblast kolem pyramid. „Bez ohledu na rizika je třeba zahájit
pátrání právě tady,“ řekla. „Tady najdeme lidi, kteří ukradli náš
virus.“

„A jestli Will Burrows není mrtvý, brzy bude,“ dodala První Rebecca
a položila si dlaň na břicho, když si vzpomněla na bolest po
střelném poranění. „Vykuchám ho zaživa.“

Eliza nabrala na lžíci řídkou ovesnou kaši a druhou rukou vzala paní
Burrowsovou za bradu, aby jí otevřela ústa. Podívala se na lžíci a na
několik okamžiků zaváhala, ale pak sama pro sebe přikývla a vyklopila
obsah lžíce ke kořeni pacientčina jazyka.

„Jsi sice slabomyslná jako Koprolit, ale to ti nebrání v tom, abys

nám užírala jídlo, co?“ zasyčela Eliza.

Paní Burrowsové však zřejmě přestal fungovat polykací reflex,

protože se jí sevřelo hrdlo a ovesná kaše jí vyletěla ven z pusy.

„No tak, ty pitomá špindíro!“ vypěnila Eliza. „Celou jsi mě po-

stříkala!“ Vyskočila a rychle otřela kapky, které jí přistály na obličeji
a na blůze.

„Tak to zkusíme podruhé,“ řekla Eliza, posadila se zpátky na

židli a pokusila se vnutit paní Burrowsové další sousto. I to ale pacientka
odmítla. Eliza to zkoušela znova a znova, ale se stále stejným
výsledkem – paní Burrowsová vždycky kaši křečovitým pohybem,
který jako by vycházel z její hrudi, vyprskla. Eliza nakonec bezradně
vrazila lžíci do misky a položila ji na stolek.

-141
„Jestli nebudeš jíst, dostaneš se do vážných problémů,“ prohlásila
a hleděla přitom do ochablé tváře paní Burrowsové. Zběžně jí otřela
bradu, zvedla misku a vykročila ke dveřím.

„Ona to ví,“ zašeptala její matka, která se objevila ve dveřích a

rozrušeně si mnula svoje zkroucené ruce.

„Nemluv nesmysly. Podívej se na ni. Jak by to mohla vědět?“

odsekla Eliza.

„Předtím vždycky polykala, tak proč ne teď? Ona to ví…,

určitě,“ trvala stařena s nezlomným přesvědčením na svém.

„Pitomost! Má prostě kašel. Možná chytila nějakou nemoc a to

je všechno,“ řekla Eliza. „Ale jestli přestane jíst, nevydrží dlouho a
my dosáhneme svého tak jako tak.“ Podívala se na misku se zbytkem
jídla. „Radši se toho rychle zbavím, aby to někdo omylem nesnědl.
Spláchnu to do dřezu.“ Vydala se do kuchyně s kaší štědře poprášenou
jedem na slimáky. Stařena ještě chvíli otálela ve dveřích.

„Ty nejsi tak bezmocná, jak se tváříš,“ oslovila zhroucenou postavu

paní Burrowsové v invalidním vozíku vyčítavě. Matka druhého
důstojníka byla sice stará, ale její intuice věkem nijak neutrpěla. Ve
vrásčité tváři se jí zračil strach. Vždyť mnoho nechybělo a stala by se
spoluviníkem zločinu, který se příčil všemu, v co dosud věřila. „Ty
víš, co jsme chtěly udělat…, víš, že jsme se tě snažily otrávit, viď?“
vyjekla a odběhla pryč.

Jistěže to vím, pomyslela si paní Burrowsová, když se stahovala

do bezpečného útočiště svého mozku. A jestli to zkusíte znovu, budu
na vás zase připravená.

Navzdory očekávání přežila nečekaně dlouho a nehodlala dopustit,

aby jí tyhle dvě ženské zabránily v návratu na Povrch.

Drake měl v tichém sklepě pod starou továrnou na jedné z lavic

položený počítač. Jeho prsty se nepřestávaly míhat nad klávesnicí a
ani nezvedl pohled od obrazovky, když se zeptal: „Jak je na tom?“

Do ostrůvku světla vstoupil Eddie. „Je trochu rozrušený, jak se

dalo čekat,“ odpověděl a zastavil se u lavice. „Musel jsem mu dát
něco na spaní.“

-142
„To mě nepřekvapuje. Chudák kluk, v poslední době neměl
chvíli klidu,“ povzdychl si Drake s očima stále upřenýma na obrazovku.
„Nemuselo to pro něj být tak těžké, kdybyste mu neříkal o
Martině zásobě masa v zahradní kůlně.“

Eddie pokrčil rameny.

„Je to zvláštní, ale pověst kanibalů mají ve skutečnosti vaši

bývalí kamarádi z Hobbovy jednotky,“ poznamenal Drake bezvýrazně.
„Jak se na vás vlastně dívá? Čekal jsem, že po svých zkušenostech
se Styxy si na vás bude zvykat daleko hůř.“

„Roztál, když jsem mu slíbil, že mu koupím PlayStation a že

dostane cheesburger a hranolky, až se vzbudí.“

„Aspoň že úplně nezanevřel na jídlo,“ zamumlal Drake nepřítomně.

„Nevadí, když se podívám?“ zeptal se Eddie a obešel lavici, aby

viděl na obrazovku.

„Vůbec ne,“ odpověděl Drake. „Jenom spouštím poslední spojení…

a je to!“ vydechl, když s teatrálním gestem stiskl enter. Na obrazovce
se otevřelo okno s rychle naskakujícími řádky textu, které
ale vzápětí nahradil kurzor a jediná poznámka, podle níž právě
program „prováděl lokalizaci“.

„Už je to nějaký pátek, co jsem psal takové prográmky, ale uvidíme,

jak to bude fungovat,“ zašeptal Drake, zatímco čekal na výsledek.
„Á, tady to máme.“ V dalším okně se otevřela mapa. „To je
severní Londýn – někde v Highgate,“ řekl. Nad první mapou se
otevřela druhá. „Centrum Londýna – West End. Na tohle se podíváme
zblízka, ano?“ zabručel, zvětšil okno a najel na blikající červenou
tečku. „Mám tě!“ vykřikl, když se objevilo jméno ulice. Tečka jednoznačně
pulzovala v jedné konkrétní budově. „No vida, je to ve Wigmore
Street.“

„Smím se zeptat, co děláte?“ ozval se Eddie.

„Vzpomínáte, co jsem říkal o těch trubicích, které jsem našel v

černém světle? Že každá vyzařuje konkrétní vlnovou délku a že
jejich kombinace poskytuje jedinečný vzor? Dnes ráno jsem se bezdrátově
připojil k několika anténám na okolních budovách, abych
mohl zaměrit místo, odkud se tyto konkrétní frekvence vysílají.“

-143
Drake poklepal ze strany na počítačovou obrazovku. „S touhle hračkou
je dokážu najít kdekoliv v Londýně.“

„Takže chcete říct, že někdo právě teď používá černé světlo?“

zeptal se Eddie a ukázal na blikající tečku.

„Ano, a zajímalo by mě, na koho,“ řekl Drake zamyšleně.

Vůz zastavil na dvojité žluté čáře přímo před dopravním policistou,

ale řidič si s tím nedělal těžkou hlavu. Pasažér na zadním sedadle byl
totiž příliš důležitý a vlivný, než aby se musel bát něčeho tak nicotného,
jako je pokuta.

„Jdeme na to,“ zamumlal podsaditý důstojník ochranky vedle řidiče,

když vystupoval z auta. Rozhlédl se na obě strany, ukázal řidiči
vztyčený palec a otevřel zadní dveře.

„Ehm…, jsme tu, pane,“ oznámil opatrně.

Předseda vlády zvedl hlavu od svých listin. „Tak brzy? Ano,

máte pravdu,“ přikývl. „Zabral jsem se do papírování.“ Zavřel složku
s dokumenty, přesunul se po zadní sedačce ke dveřím a vystoupil.
Narovnal si sako a zatáhl za jeden rukáv. Byl to mohutný muž a vždycky
vypadal v obleku trochu divně, jako kdyby si zapomněl vyndat
ramínko. „Na tohle prostě nemám čas,“ zabručel a uhladil si vlasy
dlaní.

Bodyguard doprovodil premiéra přes chodník a nahoru po

schodech do budovy.

„Omlouvám se za zpoždění. Zdržel jsem se v parlamentu,“

oznámil ministerský předseda dívce v recepci. Jeho hlas ovšem nezněl
nijak omluvně.

„Dobré ráno, pane,“ pozdravila recepční a věnovala mu ten

nejzářivější úsměv. Nijak ji nepřekvapilo, že se předseda vlády zdržel.
Zatím se opozdil pokaždé a ona nechávala další termín neobsazený,
aby si žádný pacient nemohl stěžovat na to, že musí čekat.

„Tudy?“ kývl premiér ke dveřím čekárny.

„Ne, to není třeba, pane. Doktor Christopher vás hned přijme.“

Stiskla tlačítko na telefonu a asistent doktora Christophera sešel po
georgiánském schodišti snad ještě dřív, než recepční stihla položit
sluchátko.

-144
„Následujte mě, prosím, pane,“ řekl asistent a vykročil do schodů.
Tělesný strážce svého svěřence nedoprovázel. Zůstal ve vstupní
hale, aby mohl sledovat, kdo přichází a odchází. Vytáhl vysílačku a
spojil se s řidičem ve voze před domem. „Velký šéf šel právě nahoru
na vyšetření. Odhadovaný čas odjezdu bude…“

Zarazil se, když za sebou zaslechl zvuk otvíraných dveří. Otočil

se a spatřil, jak z místnosti na konci haly vychází nějaká žena. Byla
extrémně štíhlá a měla na sobě elegantní černý oblek a bílou košili se
širokým límcem.

„Pokračuj, Dvacet trojko,“ zapraskal hlas z vysílačky, ale bodyguard

nevnímal. Neznámá žena ho uhranula a on sotva dýchal. Její
tvář, zejména neobvyklý tvar lícních kostí, vypadala skoro, jako kdyby
nepatřila člověku. Připomínala dokonce kočku, ale zároveň na ní
bylo něco ženského a okouzlujícího. Když se na něj upřely její černé
a neskutečně krásné oči, vnímal z nich nadpozemskou sílu a autoritu.
Po těle se mu rozšířil chlad. Zachvěl se. Síla její osobnosti ho úplně
přemohla.

A ačkoliv to nemohl tušit, zařadil se právě mezi těch pár Površáků,

jimž se poštěstilo spatřit dospělou Styxku.

„Co jsi říkal, Dvacet trojko?“ ozvalo se znovu z vysílačky.

Styxská žena začala stoupat po schodech a bodyguard se konečně

nadechl.

„Dvacet trojko,“ naléhal řidič. „Máš nějaký problém?“

„Ne, všechno je v pořádku… Jenom jsem právě viděl jednu…,

ehm, dámu,“ odpověděl důstojník bez rozmyslu.

„Takže dámu, jo? Pěkně si tam užíváme, co?“ zasmál se řidič šibalsky.

Asistent v prvním patře zaklepal na dveře ordinace, otevřel je a

ustoupil stranou, aby premiér mohl vejít.

„Jak se daří, Gordy?“ zeptal se doktor Christopher zpoza stolu.

Vstal, aby přivítal svého návštěvníka.

„Jde to, jde to. Pořád stejné opičárny,“ odpověděl předseda vlády
a podal lékaři ruku. „Moc rád tě zase vidím, Edwarde. Doufám, že
je rodina v pořádku.“

-145
„V naprostém, díky. Vím, že máš nabitý program, nevadilo by
ti, kdybychom šli rovnou do vyšetřovny?“

„Vůbec ne,“ hekl premiér. Už se chystal usednout, ale na poslední

chvíli se zarazil a znovu se napřímil.

„Nějaké potíže se zrakem?“ zeptal se doktor Christopher.

„Pozdě večer už nevidím tak dobře jako dřív, ale to bude asi
jenom únavou. Musím číst fůry dokumentů při svíčkách,“ zasmál se
premiér a následoval lékaře po chodbě do velké místnosti plné přístrojů.

„Tak se na to podíváme. Posad se sem, prosím,“ ukázal doktor

Christopher na židli u přístroje na vyšetření sítnice. „Vyndej si
kontaktní čočku. Tady vlevo je na ni nádobka. Opři si bradu o polštářek
a já se hned podívám, jak jsi na tom s okem.“

„Ano, není třeba si dělat starosti s tím druhým, že?“ poznamenal

ministerský předseda. Mluvil o svém levém oku, na které byl zcela
slepý. Doktor Christopher se připravil na obvyklý žert a ten vzápětí
skutečně přišel. „Měl bys mi účtovat poloviční taxu, zvlášť vzhledem
k tomu, jak všichni pořád kritizují nadměrné vládní výdaje,“ dodal
premiér.

„To určitě, to určitě,“ zasmál se doktor Christopher, jak se od

něj čekalo. „Teď se dívej přímo před sebe, prosím.“ Sedl si proti pacientovi
a podíval se mu do oka přístrojem, který připomínal mikroskop.

„Dneska jsou všude samá nejmodemější fidlátka,“ podotkl předseda

vlády, když si doktor Christopher začal pohrávat s přístrojem.

„Ano, chci mít pro svoje pacienty jen to nejlepší vybavení,“ odpověděl
lékař. „Teď zapnu světlo. Zpočátku ti možná bude připadat
trochu ostré.“ Stiskl vypínač a premiérovo oko zalila tmavě červená
záře. Předseda vlády ztuhl.

Doktor Christopher ho chvíli pozorně sledoval a pak se zvedl ze

židle. „Jsi mimo, co, tlusťochu?“ zavrčel nepřívětivě, přistoupil k pacientovi
a štípl ho do tváře, aby se ujistil, že skutečně nevnímá.
„Aspoň mám chvíli pokoj od toho tvého stupidního žvanění.“

Do místnosti vklouzla Styxka.

„Už jsem ho osvítil. Je úžasné, jak rychle na něj černé světlo působí,“
podotkl doktor Christopher. „Neklade mu sebemenší odpor.“

-146
„V tom je krása opakovaných sezení,“ odpověděla žena a oba se
zadívali na nehybného premiéra.

Doktor Christopher sepjal ruce a vykročil ke dveřím. „Takže je

to na vás. Budu u sebe. Zavolejte mě, až ho bude potřeba probudit.“

„Já vím, kde budete,“ řekla žena se svůdným úsměvem, zavřela

za lékařem dveře a otočila klíčem v zámku.

„Pokud se tedy nemýlíte a moji lidé právě na někoho používají černé

světlo, co budeme dělat? Vyrazíme do Wigmore Street a chytíme je
při činu?“ zeptal se Eddie. „A co dál?“

Drake se zamyslel. „Než tam dojedeme, patrně bude po všem.

Ne, musíme prostě doufat, že ten chudák, co mu vymývají mozek, se
jim nesloží pod rukama. Slyšel jsem, že to není tak výjimečné, zvlášť
pokud má oběť slabé srdce nebo nějakou vážnou nemoc, o které Styxové
nevědí.“

„Nebo je těhotný jako vaše kamarádka z univerzity,“ doplnil Eddie.

Drake smutně zavrtěl hlavou. „Ano, Fiona,“ pravil tiše. Chvíli

nehybně zíral na červenou tečku, která blikala na otevřené mapě
Londýna, ale pak rychle okno zavřel. „Na tohle teď není čas. Už tak
máme plno jiných starostí. Stejně jde asi jenom o nějakého nižšího
pracovníka, kterého Styxové programují, aby jim sloužil.“

Rebeccy seděly proti sobě na holých hliníkových lavicích, které se

táhly po obou stranách vrtulníku. Doprovázel je likvidátorský generál
a dalších osm styxských vojáků. V koutku se krčil Tom Cox. Vzhledem
k počtu mužů i jejich vybavení už tu nezbývalo příliš volného
prostoru.

„Palubní střelec,“ poznamenal likvidátorský generál, když viděl,

jak voják Nové Germánie zaujímá místo za velkorážní zbraní u
hlavních dveří. „Zřejmě očekávají potíže.“

„Jsou zatraceně opatrní,“ přitakala První Rebecca. „Myslela

jsem, že ta schůze snad nikdy neskončí.“

-147
„Připoutejte se,“ zavolal pilot z kokpitu a postupně přepnul řadu
páček. Všichni si zacvakli bezpečnostní pásy, než pilot dospěl k poslednímu
tlačítku. Vrtule se pomalu roztočily a postupně zrychlily.
Celý stroj se rozechvěl jako stará pračka.

„Tak vzhůru,“ řekla Druhá Rebecca, ale po minutě se ještě

pořád neodlepili od země. Když vyhlédla z okénka, všimla si, že zatím
nevzlétla ani jediná z dalších dvanácti helikoptér připravených ke
startu. „Máme nějaký problém?“ zeptala se nakonec. Musela křičet,
aby ji likvidátorský generál přes hluk stroje slyšel.

„Chvíli trvá, než se motor zahřeje,“ odpověděl.

„To je ale starý křáp!“ zasmála se.

Motor Bramo se konečně ohřál na provozní teplotu a vrtulník se

s trhnutím vznesl do vzduchu. Dvojčata sledovala, jak o kousek dál
vzlétají ostatní stroje.

„Letíme,“ řekl likvidátorský generál. Vrtulník se naklonil dopředu

a zamířil nad rozlehlé město.

Druhá Rebecca právě ukazovala sestře, že přelétají nad kancléřstvím,

když kolem nich z opačného směru prosvištělo letadlo připomínající
elegantního černého netopýra.

„Podívej!“ vykřikla První Rebecca.

Něco podobného na letišti neviděly. Letadlo tvořilo jediné velké

křídlo bez trupu či ocasu a podle plamenů, které šlehaly ze zařízení
pro přídavné spalování, letoun zjevně poháněly dva tryskové motory.
Ze strojů, které Rebeccy znaly, se tento letoun nejvíc podobal špionážním
letadlům americké armády, těm nejmodernějším, jaká se na
Povrchu používala. Letadlo se pohybovalo takovou rychlostí, že se
za necelou vteřinu změnilo v malou tečku nad oceánem.

„Co to sakra bylo?“ zeptala se Druhá Rebecca.

Obě sestry se podívaly na likvidátorského generála, který si sám

pro sebe pokyvoval hlavou. „Myslím, že to byl Horten 229. Ve třicátých
letech ho pro nacisty sestrojili bratři Hortenové, nejméně třicet
let před tím, než podobné stroje začali vyvíjet Američani,“ odpověděl.
Neusmál se, ale prohloubily se mu vrásky kolem očí, jako kdyby
ho něco pobavilo. „Asi jsem ranil kancléřovu pýchu na vlastní letectvo,
takže se nás snaží ohromit praktickou ukázkou.“

-148
Za neustálého hukotu motorů opustili vzdušný prostor nad
městem a vznesli se nad horský hřbet.

Druhá Rebecca pozorovala ostatní vrtulníky, které je sledovaly v

úhledné formaci, kdežto její sestra se zajímala víc o to, co leželo před
nimi. Pilot zatlačil na řídicí páku, stroj se naklonil ke straně a vyrazil
novým směrem. Za velkým plexisklovým oknem v přední části kokpitu
se jí otevřel neuvěřitelný výhled na celou rozlohu džungle, která
připomínala zelené moře, táhnoucí se do nekonečné dálky.
„Panenský svět,“ zašeptala si sama pro sebe. „Co bychom s ním
dokázali my…“

Druhá Rebecca si začala všímat navigátora na protější straně

kokpitu. Seděl za pilotem, s nímž zjevně byl v trvalém kontaktu
prostřednictvím vysílačky, a nespouštěl oči z kruhové obrazovky zasazené
do palubní desky. Druhá Rebecca si rozepnula pás a s rukou
na madle přešla k němu.

Poklepala mu na rameno, aby přilákala jeho pozornost, a ukázala

na monitor. „Co jsou ty tmavé skvrny?“ zeptala se hlasitě.

Její přítomnost ho evidentně překvapila, ale stáhl si z uší sluchátka,

aby ji slyšel.

„Co jsou ty tmavé skvrny?“ zopakovala.

„Ein Sturm ist im Kommen,“ zavolal v odpověď.

Pokrčila rameny. Německy sice uměla dobře, ale přes hluk

motoru mu pořádně nerozuměla.

„Bouřková fronta,“ zavolal, když si vzpomněl na správná anglická

slova. „Musíme ji obletět, protože jsou tam příliš silné větrné
proudy a elektrické výboje. Tohle je systém ke sledování…“

„Je to radarový systém, který sleduje počasí,“ předběhla ho

Druhá Rebecca a přikývla. „Ale co je potom tohle?“ ukázala na malé,
nezřetelné světélko na černobílém monitoru, které se pomalu rozjasnilo
a vzápětí právě tak pozvolna vybledlo.

První Rebecca se k nim připojila a poslouchala jejich rozhovor.

„Wir wissen nicht – nevíme. Před pár týdny jsme do oblasti vyslali
průzkumné letadlo, ale nic nenašlo. Mohlo by to způsobovat
magnetické pole…, jak se to řekne…, eine Abweichung von der…“

„Odchylka,“ přeložila První Rebecca a vyměnila si pohled se

svým dvojčetem.

-149
Druhá Rebecca se zamračila. „Možná…, ale co když je to jedno
z Drakeových udělátek?“ zeptala se a otočila se znovu k navigátorovi.
„Je to blízko nějakého význačného krajinného prvku?“

Navigátor se v sedadle naklonil, aby se podíval na mapu připevněnou

ke kovové polici vedle monitoru. Přiložil k ní úhloměr a
odpověděl: „Nejblíž je jedna pyramida – ta, která je od nás momentálně
nejdál.“

„Je to blízko pyramidy? Proč nám o tom nikdo neřekl?“ vyštěkla

První Rebecca.

Navigátor pokrčil rameny. „V každém případě se tam nakonec

dostaneme, protože je to poslední místo, kde máme v rámci téhle
operace přistát.“

Tentokrát se na sebe Rebeccy ani nemusely podívat, protože obě

si myslely přesně totéž.

„Ne, to není,“ řekla Druhá Rebecca hlasem, který nepřipouštěl

odpor.

„Bude to naopak první místo přistání,“ přikázala její sestra.

„Řekněte pilotovi, ať změní kurz! Hned!“

15. kapitola
„K
„K
dybys mě potřeboval, budu venku v autě. Mluv do toho mikrofonu,“
řekl Drake a ujistil se, že Chester má mikrofon připojený
k vnitřní straně rukávu. Chlapec seděl s Drakem na zadním
sedadle, zatímco Eddie řídil. „Eddie zaujme pozici za domem,“
pokračoval Drake.

-150
„Cože… v naší zahradě?“ zeptal se Chester nevěřícně. Z postranního
okénka Range Roveru sledoval dům, který stál o kus dál v
ulici. Neochotně od něj odtrhl pohled a podíval se na mikrofon i na
pistoli v Drakeově klíně. „Opravdu je tohle všechno nutné?“

Eddie se k němu otočil. „Ano, je. Buď připravený na cokoliv,“

pravil zlověstně. Zkontroloval situaci za nimi pohledem do zpětného
zrcátka. „A nemůžeme se tu zdržovat moc dlouho. Není to bezpečné.“

„Podívej, Chestere, naprosto chápu, co tě k tomu vede,“ začal

Drake a povzdychl si. „Chceš uklidnit svoje rodiče, aby věděli, že jsi
v pořádku. Ale jak se ti snažím pořád vysvětlit, není to ten nejlepší
nápad.“

Chester stiskl rty, ale neodpověděl.

Drake byl očividně neklidný, protože sevřel prsty v pěst a zase

je uvolnil. „Máš maximálně deset minut. Ani náhodou s nimi nemůžeš
zůstat déle, jinak přijdou Styxové a neunesou jenom tebe, ale
taky tvoje rodiče. Každý, a myslím tím opravdu každého, s kým se
dostaneš do kontaktu, bude v nebezpečí.“

„To chápu,“ zahučel Chester. „A vysvětlím to i jim.“

Drake zavrtěl hlavou a naposledy se mu pokusil jeho úmysl rozmluvit.

„Musíš si uvědomit, jak to asi bude probíhat. Rodiče tě nenechají
jen tak vejít, jako by se nechumelilo, a za chvilku zase zmizet.
Budou chtít vědět, kde jsi celou tu dobu byl a s kým, budou požadovat
vysvětlení. Jenže to jim nesmíš říct. Až se pak pokusíš odejít,
určitě ztropí povyk a pravděpodobně i zavolají na policii, což se v
podstatě rovná přímému telefonátu Styxům.“

Chester otevřel ústa, aby něco řekl, ale Drake ho nenechal

promluvit.

„Až potom tvoji rodiče spustí poplach a my zmizíme, Styxové je

zadrží a budou je vyslýchat, aby zjistili, co vědí.“

„Ne, já mamku a tátu přinutím, aby mě poslouchali,“ odpověděl

Chester chraptivě. „Udělají, o co je požádám, protože mi důvěřují.“

„Na tohle bude potřeba o hodně víc než důvěra,“ upozornil ho

Drake. „Mluvíme přece o tvých rodičích. Budou se ti ze všech sil
snažit zabránit v odchodu.“

-151
Chester rozechvěle vydechl. „Musím jim dát vědět, že jsem v
pořádku. Aspoň tolik jim dlužím, ne?“ Podíval se prosebně na Drakea,
který však znovu zavrtěl hlavou.

„Některé věci je lepší nechat tak, jak jsou,“ řekl Drake, ale
Chester už se zase díval ke svému domovu.

„Vsadím se, že táta právě teď pije kafe před večerními televizními
zprávami. Mamka v kuchyni poslouchá rádio a připravuje večeři.
Ať ale dělají cokoliv, nejspíš myslí na mě. Chápejte, jsem jejich jediné
dítě. Moje sestra Anne zahynula při nehodě, když byla ještě malá,
takže jsem jim zbyl jenom já. Nemůžu je nechat trpět a věřit, že i
mně se stalo něco hrozného. Nic není horší než… než nevědomost.“

Drake odjistil svoji pistoli. „Hlavně pak neříkej, že jsem ti to nevymlouval.“

Eddie nastartoval vůz a pomalu vyjel po ulici. Pár domů před

Chesterovým domovem zastavil.

„Tak jdeme,“ řekl a všichni naráz vystoupili. Drake zaujal Eddieho

místo za volantem a Styx doprovodil Chestera po chodníku.

„Jsme tady,“ hlesl Chester, když došli k jeho domu.

„Hodně štěstí,“ zašeptal Eddie a odpojil se od chlapce, aby obešel

dům zezadu.

Chester se zastavil několik kroků před předními dveřmi a zadíval

se na ně. Pak si všiml zatažených žaluzií v okně do kuchyně a postřehl
za nimi nějaký pohyb. „Mamka,“ řekl a rozzářil se.

Zvolna přešel po krátké cestičce ke dveřím. Všechno vypadaloúplně stejně, jako když
odtud před časem odešel. Úzké trávníky podél
cesty byly čerstvě posekané. Během letních měsíců jeho otec vytahoval
sekačku každou neděli, vždycky večer, když se trochu ochladilo.

Chester se podíval na zavalitou kamennou žábu na hranici pozemku,

která s povytaženým jazykem jako by číhala, až kolem probzučí
betonová moucha. Šedivá žába, porostlá skvrnkami suchých lišejníků,
svou matnou šedí kontrastovala s jasnými květy okolo. Květiny
pěstovala Chesterova matka. Pravidelně chodila do místního zahradnictví,
každých pár měsíců vysazovala úplně nové rostliny, ať už
to bylo potřeba, nebo ne, a vždycky vybírala ty s nejzářivějšími a
nejveselejšími květy. „Dělají mi radost,“ odpovídala manželovi, když

-152
se podivoval nad cenou. Na to už neříkal nic, protože když byla
spokojená jeho žena, byl spokojený i on.

Život se nezastavil. Všechno beze mě pokračuje normálně dál,

došlo najednou Chesterovi. Všechny rodinné rituály, které znal z dětství,
se nezměnily ani v jeho nepřítomnosti. Základy jeho života nezmizely,
ačkoliv tam nebyl. Tak trochu si přál, aby zvyky s jeho odchodem
zanikly, nebo aspoň byly odloženy do jeho návratu, protože
všechny rituály přece patřily i jemu.

Stále víc toužil konečně spatřit svoje rodiče. Chtěl jim dát vědět,
že je pořád členem rodiny, i když se tu nějaký čas nevyskytoval.

Vystoupal po schodech na verandu a projel si dlaní vlasy, aby je

neměl tak rozcuchané. Pak stiskl tlačítko zvonku.

Při jeho zvuku se mu rozbušilo srdce. To zvonění znal až příliš

dobře.

Zaslechl hlasy.

„Jsem doma!“ řekl nahlas a široce se usmál. „Jsem opravdu

doma,“ zopakoval ještě hlasitěji.

Viděl někoho za skvrnitým sklem předních dveří – pohybující se

lidskou postavu.

Měl pocit, že každou chvíli omdlí.

Dveře se otevřely a v nich stála jeho matka. Právě si osušovala

ruce do utěrky.

Chester na ni zůstal civět. Přemohly ho emoce, takže nedokázal

promluvit.

„Ano? Co si přejete?“ zeptala se paní Rawlsová a věnovala mu

jediný zběžný pohled.

„Ma…,“ podařilo se mu vypravit z chvějících se rtů. Oči se mu

zalily slzami. Vypadala pořád stejně. Tmavě hnědé vlasy měla přistřižené
nakrátko a na temeni se jí kývaly brýle na čtení, které každou
chvíli někam založila. „Ma…,“ zkusil to znovu a vpíjel se do její
tváře, kterou si představoval během týdnů a měsíců trávených v
podzemí. Možná o trochu zestárla a kolem očí jí přibyly ustarané
vrásky, ale on si jich nevšímal, protože tohle byla tvář člověka, kterého
miloval jako nikoho jiného. Zvedl ruce, aby se k ní vrhl a objal
ji.

-153
Paní Rawlsová ale nijak nereagovala, jen se trochu zamračila.
„Ano?“ zopakovala a sjela ho příkrým pohledem, který ji dřív viděl
vrhat na lidi, jež ji na ulici žádali o peníze. Pak, což bylo ještě
neuvěřitelnější,
ustoupila o krok ode dveří. „Ach, už vím. Vy jste přišel pro
ty šaty, že ano?“ zeptala se odměřeně. „Už je mám pro vás připravené.“
Ukázala na bílý plastový pytel za lahvemi s mlékem v rohu
verandy. Pytel byl plný a stálo na něm nějaké jméno, ale Chester si
ho nemohl přečíst, protože přes slzy skoro neviděl.

„Kdo je to?“ zavolal z domu pan Rawls.

„Táta,“ polkl Chester.

Paní Rawlsová ho nevnímala. „Jenom někdo z charity, aby

odnesl naše staré oblečení,“ zavolala za sebe do chodby.

„Doufám, že ses mi nepokusila zase potají vyhodit moji nejoblíbenější

vestu,“ ozvala se odpověď následovaná smíchem, který však
přerušila hlasitá hudba. Chester se nemýlil, jeho otec se držel svých
zvyků a právě se díval na televizi. Ironií osudu se zdálo, že nějaká
vojenská kapela hraje nabubřelou písničku o návratu domů.

To už si ale paní Rawlsová všimla, že Chester pláče. Chlapec k

ní vykročil, ale jeho matka polekaně ustoupila za přední dveře a zpola
je zavřela.

„Jsi z charity, ne?“ zeptala se podezřívavě.

Chester konečně našel hlas. „Mami!“ To slovo z něj vyšlo jako

ošklivé zakrákání. „To jsem já!“

Paní Rawlsová ho ale podle všeho ani teď nepoznávala. Naopak

se tvářila stále znepokojeněji.

„Ty jsi vůbec nepřišel pro šaty, že ne?“ vyhrkla a začala zavírat
dveře.

Chestera nenapadlo, co by měl udělat jiného, a tak strčil nohu

přes práh, aby se dveře nedaly dovřít. „Co se děje, mami? Copak mě
nepoznáváš?“ zeptal se.

„Jeffe,“ zachraptěla paní Rawlsová tiše, hlasem staženým hrůzou.

„Ale vždyť to jsem já, Chester!“ vykřikl na ni.

Strach na chvíli nahradila zlost a paní Rawlsová zbrunátněla ve

tváři. „Jdi pryč!“ vyštěkla a opřela se do dveří, ale Chester zatlačil z
druhé strany a nenechal se odstrčit.

-154
„Mami, přece jsem se nemohl tolik změnit,“ řekl plačtivě.
„Copak nevidíš, kdo jsem? To jsem já – tvůj syn.“

Paní Rawlsová ho nepřestávala vztekle odstrkovat. V Chesterovi

se pod tíhou šílené absurdity celé situace něco zlomilo. „Pusť mě
dál,“ zvolal a rozrazil ramenem dveře. Matku jejich úder odhodil až
ke kuchyni, kde se musela chytit dveřního sloupku, aby neupadla.

Chester vpochodoval do chodby a ukázal prstem na velkou fotografii

na stěně. Ještě ji neviděl, protože byla pořízena na úplně posledním
rodinném výletu několik týdnů před jeho zmizením.

Na snímku stáli všichni tři společně v kabince Londýnského oka

a v pozadí bylo vidět Big Ben. Vzpomínal si, že je fotografoval jeden
japonský turista otcovým foťákem. Kvůli tomu výletu rodiče vyzvedli
Chestera rovnou ve škole, takže na fotce měl pořád školní uniformu.

„Podívej, to jsem já! S tebou a s tátou!“ vykřikl Chester. „Co se

to s tebou děje?“

„Vypadni… z mého… domu!“ řekla paní Rawlsová tiše, s dů

razem na každém slovu. Vyrazila ze sebe podivný, přiškrcený smích.

„Ty nejsi můj syn!“ Znovu zavolala pana Rawlse, ale teď zavřeštěla
jeho jméno z plných plic. Chester ji tak ještě nikdy nezažil. Nedokázal
vůbec pochopit, co se děje.

Ozvala se hlasitá rána a pan Rawls se vyřítil z obýváku. Na bílé

košili měl tmavou skvrnu v místě, kde se polil kávou. Tentokrát
manželku slyšel i přes zvuk televize.

„O co tady jde?“ vyštěkl.

„Ten mladík je asi narušený, nebo co! Tvrdí, že je Chester!“ vyhrkla

Paní Rawlsová.

„Cože tvrdí?“ zvolal pan Rawls a podíval se na svou ženu.

Pořád držela utěrku a nervózně ji muchlala v prstech. „Tvrdí, že je
náš syn,“ zopakovala.

Pan Rawls se obrátil k Chesterovi. Normálně šlo o velice

plachého muže, který se jen málokdy díval neznámým lidem přímo
do očí, ale teď byl evidentně rozzuřený a propaloval Chestera pohledem.
„Jak se odvažuješ? Ty…, je mi z tebe zle!“ soptil. „Jak se opovažuješ
přijít sem a říkat takové věci? Náš syn je nezvěstný a ty vůbec
nevypadáš jako on.“

-155
„Ale tati,“ řekl Chester prosebně. Otcův vztek ho lekal, ale
znovu ukázal na nástěnnou fotografii. „Jsem to já! Copak nevidíš,
kdo jsem?“

„Okamžitě zmiz, nebo zavolám na policii. Nebo víš co? Emily,

jdi jim zavolat rovnou a pověz jim, že se po našem sousedství potuluje
blázen.“ Chesterova matka odspěchala do kuchyně a pan
Rawls popadl deštník, který stál opřený o zeď. Výhrůžně s ním zašermoval.
„Ty darebáku!“ zavrčel. „Máš zálusk na peníze, aby sis
koupil drogy, co?“

„Počkej, tati,“ pípl Chester a vztáhl k němu ruce.

„Vypadni, nebo tě poženu svinským krokem!“ zařval pan

Rawls.

Chester se ani nepohnul.

„Dobře, sám sis o to řekl!“ Ve chvíli, kdy se pan Rawls rozmachoval

k úderu, se objevil Drake. Odstrčil Chestera stranou, chytil
pana Rawlse za zápěstí a zkroutil mu ruku tak, že si pan Rawls musel
kleknout.

„Tohle si vezmu,“ řekl Drake a vytrhl Chesterovu otci deštník z

ruky. Pak se otočil k Chesterovi. Chlapec tupě zíral na svého otce,
který mu nepřestával spílat, ale nemohl se zvednout, protože ho Dra-
ke nepouštěl. „Prober se, Chestere,“ oslovil ho Drake. Když Chester
nezareagoval, zvýšil hlas. „Vrať se do auta – hned!“ přikázal.

Najednou se vynořil Eddie a odvedl Chestera před dům.

Drake položil pana Rawlse na záda a odhodil deštník na opačný

konec chodby. „Promiňte, že jsme vás obtěžovali. Spletli jsme si
dům,“ prohodil na odchodu a zabouchl za sebou dveře.

Za pár vteřin už rychle odjížděli pryč. Chester se zhrouceně opíral

o dveře, chvěl se a pořád dokola opakoval: „Já to nechápu.“

Drake mu položil ruku na rameno. Chlapec sebou trhl.

„Nevědí, co dělají, Chestere. Styxové ozářili tvoje rodiče

černým světlem, a proto tě nepoznali. Nemám pravdu, Eddie?“

„Přesně tak,“ potvrdil likvidátor bez sebemenšího zaváhání.

„Změnili jejich chování. Můžeš si to představit tak, že jim přeprogramovali

mozky. Vsadím se, že dostali pokyny, aby se spojili s
agentem Styxů, jakmile se ukážeš,“ vysvětloval Drake. „Tvoji rodiče
si nejspíš myslí, že volají na policii, ale ve skutečnosti vytočí jiné

-156
číslo. Nemůžou si pomoct. Ztratili kontrolu nad tím, co dělají. Takže
se obávám, že už je Styxové dostali do spárů, Chestere.“

„Což znamená, že se musíme co nejrychleji ztratit,“ dodal Eddie

a projel křižovatkou na červenou.

16. kapitola
Will i přes zavřená víčka viděl zášleh blesku. Probudilo ho
takřka nepřetržité hromobití, které rozechvělo celý strom. Vedle
něj se pohnul jeho otec.
„To byla pořádná šlupka,“ poznamenal doktor Burrows, vstal a
protáhl se.
„Jo, další velká bouřka,“ přikývl Will. Očekával, že mezi větvemi
uvidí temná mračna, ale místo toho s překvapením zjistil, že se

-157
dívá na jasnou oblohu. „Ale už se přehnala. To nejhorší jsme zřejmě
zaspali.“

Přes husté listoví obřího stromu nad jejich základnou tu a tam až

na jejich plošinu proniklo pár kapek, které se rozprskly na dřevěné
podlaze kolem Willa a zanechaly po sobě jen tmavší vlhké skvrnky.

„Nejvyšší čas pustit se zase do práce,“ oznámil doktor Burrows.

„Ale nejdřív si dáme něco k snídani.“

Will by si klidně ještě chvíli přispal, ale uvědomil si, že má hlad

jako vlk, a tak následoval otce k batohu, který Elliott zavěsila na větev,
aby se do něj tak snadno nedostali všudypřítomní mravenci. Will
i doktor Burrows si každý vzal jedno mango ze zásoby ovoce, kterou
Elliott natrhala předešlého dne. Po Elliott ani Bartlebym nebylo
nikde ani stopy, takže Will předpokládal, že asi šli na lov.

Doktor Burrows seděl se zkříženýma nohama u stolu, nepřítomně

žvýkal a čmáral něco do zápisníku. Will tušil, že by patrně nedostal
odpověď, kdyby se zeptal, na čem jeho otec právě pracuje, a
proto si sedl na okraj plošiny a díval se mezi větvemi na mohutnou
pyramidu. Stavba i okolní louka se v jasném slunečním světle vlhce
leskla, ale horko rychle měnilo dešťové kapky v páru, kterou rozháněl
mírný vánek.

„To je legrační, jak se tu nic nemění, co?“ zívl Will rozespale.

Ještě se úplně neprobudil a z vedra se mu už na čele perlil pot.
„Pořád tady svítí slunce, je tu pořád stejné počasí až na ty bouřky,
nestřídají se tu roční období… Jako kdyby se tady zastavil čas.“

Doktor Burrows zahučel s plnými ústy nějakou nesrozumitelnou

odpověď.

Will začal komíhat nohama. Připomínalo mu to dávné výlety do

poměrně jednoduše zařízeného highfieldského parku. Vždycky
rovnou zamířil k houpačkám v naději, že je tentokrát neponičili vandalové.
Ale i když fungovaly, paní Burrowsová ho jen zřídkakdy
houpala a raději listovala televizními a filmovými časopisy na nedaleké
lavičce. A tak neměl na vybranou: Buď se naučit houpat sám,
nebo jen tak sedět a dívat se, jak ostatní děti houpají jejich otcové či
matky.

-158
„Zajímalo by mě, jak je na tom mamka,“ povzdychl si Will a
vrátil se ve vzpomínkách k poslednímu setkání v bufetu u dálnice.
„Jak si asi vedou s Drakem. Doufám, že je…“

„Ale no tak, buď už zticha,“ okřikl ho doktor Burrows. Will si

všiml, že zbrunátněl ve tváři a rozmáčkl v zaťaté pěsti kousek
manga. Když vyskočil od stolu, štáva mu odkapávala z prstů. „Copak
neumíš žít v přítomnosti? Vychutnávat tuhle neuvěřitelnou příležitost,
kterou jsi tu dostal? Pořád se ohlížíš do minulosti a to není
zdravé, zvlášť u někoho ve tvém věku!“ Doktor Burrows oddusal ke
kmeni stromu, po němž šplhali do svého příbytku, ale ještě se zarazil.
„V tomhle světě nikdo z nás nemá stín,“ dodal a začal slézat dolů.

„Co to znamená?“ zeptal se Will směrem k místu, kde před

chvilkou stál jeho otec, ale dobře věděl, že doktoru Burrowsovi šlápl
na kuří oko, když se zmínil o jeho manželce, která ho odmítla, když
se s Willem vrátil na Povrch. Pro doktora Burrowse šlo o citlivé a
bolestné téma, ale Will se k ní rozhodně nehodlal otočit zády. Viděl
ji jako úplně nového člověka a každou chvíli na ni myslel. Během té
krátké doby, kterou s ní strávil, si uvědomil, jak moc ji má rád.

Ačkoliv tam v poslední době nechodil tak často, jak by chtěl,

před časem si našel odlehlé místo u malého potůčku, kde postavil
malé křížky na památku členů rodiny, o které přišel. A když je
navštívil a ležel u nich v trávě, nevzpomínal jen na strýčka Sama,
Sáru Jeromeovou a Cala, ale také na svou matku a modlil se, aby
byla někde v bezpečí před Styxy. Jako trvalou připomínku hrozby ze
strany Styxů zakopal na protějším břehu potůčku lahvičky s Dominiem
a vakcínou proti viru.

Potůček tak pro něj symbolizoval životní protiklady: Na jedné

straně to dobré, na druhé straně smrtící virus, s jehož pomocí chtěli
Styxové rozpoutat vražednou genocidu a zdecimovat lidstvo na Povrchu.

Na rozdíl od svého otce nechtěl Will vytěsnit minulost z mysli.

Měl pocit, že mrtvým něco dluží. Vždyť všichni dost možná zemřeli
v důsledku událostí, které uvedl do pohybu, když poprvé s Chesterem
vstoupili do Kolonie. Přemítal, jestli nezajít k potůčku hned teď,
ale pak se rozhodl, že raději půjde pomoct otci. Potřeboval se s ním
zase udobřit a nabídka pomoci představovala jistý způsob, jak toho

-159
dosáhnout. Opláchl si tedy obličej vodou z lahve, hodil si přes rameno
samopal a vykročil ke kmeni, aby slezl dolů.

Když přešel travnatou plochu a začal stoupat po jednotlivých

stupních pyramidy, zaslechl zvuk, z něhož se mu zježily všechny
chloupky na zátylku. Byl si jistý, že slyší vzdálené tepání motoru.
Zastavil se a chvíli napínal uši, ale pak zavrtěl hlavou. Jestli se předtím
něco opravdu ozývalo, teď zvuk ztichl. Přesto přidal do kroku a
horečně skákal z jednoho stupně na druhý, aby co nejdřív našel otce.
V polovině pyramidy zaběhl za roh a konečně ho spatřil. Doktor
Burrows zase zkoumal pohyblivé kameny na opačné straně stavby.

Zřejmě ho už přešla zlost. „Á, tady jsi,“ zavolal na svého syna.

V ruce držel jeden z kamenů a snažil se ho vytáhnout co nejdál.
„Jenom zkouším, jestli…“

„Tati! Slyšel jsi to?“ vykřikl na něj Will a naléhavě ukázal k

nebi.

„Minutku,“ odpověděl doktor Burrows. Mylně si vyložil synův

posunek jako pozdrav a zamával mu v odpověď. Než k němu Will
doběhl, doktor Burrows už chytil další kámen v řadě a upravoval
jeho polohu. „Napadl mě nový přís…“

V tu chvíli k nim poryv větru na několik vteřin zavál tentýž

zvuk jako předtím. Tentokrát Will vůbec nepochyboval o tom, co
slyší, ačkoliv doktor Burrows podle všeho nevnímal nic než pohyblivé
kameny.

„Pro Kristovy drahé rány, nech je být! Copak jsi to neslyšel?“

zeptal se Will.

„Co jsem měl slyšet?“ zabručel doktor Burrows roztržitě, spustil

ruku z kamene a naklonil hlavu ke straně.

Nemusel se nijak zvlášť soustředit.

Objevil se vrtulník, který letěl tak nízko, že vír od vrtulí rozháněl

kapky deště z vrcholků stromů. Vzápětí stroj vystoupal do výšky
a zastavil se přímo nad pyramidou. Tepání vrtulí vytvářelo maličké
tornádo, které bičovalo Willovu tvář a zvedalo provlhlý prach z
boků pyramidy. Otec se synem se přikrčili, aby je vichr nesrazil dolů.

„Kdo to je?“ zajímal se doktor Burrows a pokusil se odtáhnout

od stěny, aby líp viděl.

-160
„Ne, ty blázne!“ vykřikl Will a strhl zmateného otce zpátky.
Takhle byli aspoň trochu schovaní.

„Ale kdo je v tom vrtulníku?“ zeptal se doktor Burrows znovu.

„Teď buď zticha!“ přikázal mu Will. Byli nyní ukrytí za

stupněm pyramidy a vrtulník neviděli. Willovi bylo celkem jedno,
kdo je uvnitř. Nepochyboval o tom, že jde o vojenský stroj. A jelikož
doktor Burrows před časem zahlédl štuku, nechtěl nic riskovat.

Přesto se odvážil poodstoupit od stěny. Přimhouřil oči před zvířeným

prachem a zahlédl pilota s helmou a tmavými brýlemi. Stroj
se pomalu otočil a Will spatřil, že postranní dveře vrtulníku jsou
otevřené. Těsně za nimi stál voják, který obsluhoval nějakou velkorážní
zbraň.

Z obou boků vrtulníku se rozvinula lana.

Pak si všiml něčeho dalšího a srdce mu vyskočilo až do krku. Za

vojákem u dveří viděl vychrtlé tváře likvidátorů oblečených do obvyklých
maskovacích úborů. Jeden z nich namířil pušku Willovým
směrem.

„Styxové! Jsou tam Styxové!“ vyhrkl zděšeně a přitiskl se zpátky

ke stěně. Strhl z ramene samopal a odjistil ho.

Musíme se odtud nějak dostat!

Rychle se rozhlédl po okolním pralese a snažil se odhadnout,

jestli mají naději přeběhnout otevřené prostranství. Měl dojem, že na
zlomek vteřiny zahlédl Elliott, jak se vynořila zpoza jednoho obřího
kmenu.

Neměl čas věnovat se dalšímu sledování pralesa.

Nad džunglí se vynořila celá letka vrtulníků a zastavila se v

kruhu kolem prvního stroje. Všechny helikoptéry se vznášely nízko
nad zemí a ve vichru od jejich vrtulí se divoce kymácely větve stromů.

V tu chvíli přes burácení motorů Will zaslechl nezaměnitelný

zvuk výstřelu a zasáhlo ho několik úlomků kamene. Chtějí, aby se
nehnuli z místa. Věděl, že je Styxové hodlají zajmout živé, protože
likvidátoři by ho neminuli omylem.

Ohlédl se k pralesu. Nemohli k němu doběhnout včas, ani kdyby

s otcem využili nízké gravitace a odrazili se z boku pyramidy.

-161
Stromy rostly příliš daleko a styxští střelci by měli plno času zasáhnout
každého, kdo by se pokusil o útěk. Ocitli se v pasti.

Doktor Burrows podle všeho vůbec netušil, co má dělat. Krčil se

u stěny a tiskl si k hrudi deník, jako kdyby chránil svůj nejcennější
majetek. Will znovu vyhlédl na vrtulník, který se vznášel přímo nad
nimi. Hned vzápětí toho zalitoval, protože uviděl, jak se na pozadí
bílého nebe odrážejí temné postavy likvidátorů, kteří slaňovali po
provazech na vrcholek pyramidy.

Will z okamžitého popudu namířil samopal na styxské vojáky,

ale kolem něj se snesla sprška kulek od likvidátorů v ostatních strojích.
Zase zbraň sklonil a skrčil se u zdi. Jaký má smysl střílet proti
takové přesile?

„Jsme namydlení,“ sdělil otci.

Nemohli uniknout. Na Willa padla těžká melancholie, jako kdyby

z něj někdo naráz vysál veškerou energii.

Seshora zaslechl výkřik. Jeden ze Styxů organizoval ostatní

vojáky a posílal je k místu, kde se ukrýval Will s doktorem Burrowsem.

Likvidátoři přistáli.

Jsou těsně nad nimi.

„Je po všem, tati.“

Zakryl si tvář dlaní a zavřel oči. Čekal na nevyhnutelné.

Co nevidět je zajmou.

Vtom se stalo cosi nevysvětlitelného.

Stěna, o kterou se opírali, stejně jako kameny pod nimi, naráz

povolily.

„Jejda!“ vykřikl doktor Burrows.

Oba se zřítili do černé tmy.

„Hele!“ zvolala Druhá Rebecca ve vrtulníku nad pyramidou. „Kam

zmizeli?“

„Cože?“ vyštěkla První Rebecca. Stála za svou sestrou a neměla

tak jasný výhled. Teď se ale vmáčkla mezi střelce u dveří a Druhou
Rebeccu. „Neříkej mi, že jsme je ztratili! Jak se to mohlo stát?“

-162
První vlna likvidátorů, která se dostala na plochý vrchol pyramidy,
už prohledávala stupeň, na němž se ještě před pár vteřinami krčili

Will a doktor Burrows. Ostatní vrtulníky přistávaly na otevřeném

prostranství a vyskakovali z nich další vojáci. Mezi stromy se ozvěnou

převalovalo štěkání psů, kteří začali zachytávat pachové stopy.
„Daleko se nedostanou,“ řekla Druhá Rebecca.

Will se v černočerné temnotě kutálel z příkrého svahu. Snažil se ne-

křičet, když lokty a koleny narážel na řadu výčnělků. Uvědomoval si,
že jde o hrany schodů, ale jejich stupínky byly poměrně nízké, jinak
by trpěl mnohem víc.

Konečně se zastavil na tvrdé kamenné podlaze. Prudký náraz

mu vyrazil dech. Pokoušel se nadechnout a hmatal kolem sebe po
samopalu, který mu cestou vypadl z rukou. Pořád měl před očima likvidátory
spouštějící se po lanech k pyramidě a věděl, že je životně
důležité, aby zbraň co nejrychleji našel.

Ale co se stalo?

Styxští vojáci už je skoro měli, ale nějakým neuvěřitelným zásahem

štěstěny se mu podařilo uniknout.

Ale kde teď je? A kde je jeho otec?

Jakmile se dokázal opět nadechnout, překulil se na bok a zavolal:

„Tati, tati, jsi tady?“

Ozvalo se zasténání a něco udeřilo Willa do hlavy. Natáhl se a

chytil tu věc do ruky. Byla to noha doktora Burrowse. „Pozor, tati,“
řekl a přitáhl se k otci, který ležel na zádech. Pád ho zjevně omráčil.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se Will a zatřásl mu paží.

„Jau!“ vyjekl doktor Burrows po chvilce a dodal nabručeně:

„Pusť mě, prosím tě. Ta ruka mě bolí jako čert.“

Willa uklidnilo, že jeho otec podle všeho nebyl vážně zraněný, a

poslechl. Pokoušel se nějak pochopit, co se stalo. „To bylo o fous.
Už jsem myslel, že nás mají.“

Pořád si nedokázal srovnat v hlavě, jak mohli tak zázračně

uniknout.

„Dostal jsi nás do pyramidy, tati! Jak jsi rozluštil ty kameny?“

-163
„Já jsem nic neudělal,“ přiznal doktor Burrows, posadil se a
opatrně si ohmatal nohu. „A na tohle začínám být moc starý. Chudáci
moje kolena.“

„Jestli jsi to nebyl ty, jak jsme se sem dostali?“ zeptal se Will a
pokoušel se proniknout očima okolní temnotu.

„Nemám zdání,“ odpověděl doktor Burrows, se zasténáním se

zvedl na nohy a začal si prohrabovat kapsy.

Willovi se rychle vracely instinkty vycvičené během měsíců

strávených hluboko v podzemí. Tleskl rukama a zaposlouchal se do
ozvěny. „Je to tady docela velké,“ usoudil.

Doktor Burrows pořád něco hledal po kapsách. „Ano, ale musíme

se pořádně podívat, kde jsme, a k tomu potřebujeme světlo. Máš
u sebe něco?“

„Ehm…, myslím, že ne,“ řekl Will a také se zvedl, aby si prohmatal

kapsy. Nevěřil, že něco najde. Ve světě, kde slunce nikdy nezapadalo,
bylo zbytečné nosit u sebe nějakou zářící kouli.

„Ha!“ vykřikl doktor Burrows, když narazil na malou krabičku

zápalek, které si vzal ze zásob v podzemním krytu. „Sirky odolné
vůči větru. Stará dobrá armádní šarže. Tak to tu omrkneme,“ dodal,
vytáhl jednu zápalku a škrtl s ní.

Stáli v místnosti se stropem ve výšce nějakých deset metrů. V

blikavém světélku zápalky dohlédli jen na dvě stěny. Přímo za nimi
byly kamenné schody, z nichž se zřítili.

„Podívej se na podlahu,“ zašeptal doktor Burrows.

Do podlahových kamenů byly vyryty různé tvary, na rozdíl od

reliéfů na vnější straně pyramidy však byly barevné.

Doktor Burrows se pustil do jejich zkoumání a vykročil se zápalkou

těsně nad zemí do strany. „Myslím, že jde o mapu. Jsou tu
řeky a hory a tohle budou určitě města. Podívej! Určitě je to mapa!
Mapa vnějšího světa! Tady je Asie a tady Evropa.“ Snažil se co nejrychleji
obsáhnout co největší kus mapy a šel tak rychle, až málem
zakopl. „Všechny světadíly jsou zachyceny naprosto přesně! Jak je to
možné?“ Přesunul se ještě o kus dál. „A tady máme Severní Ameriku!“
Dlouze hvízdl. „No ne! Takže tihle dávní lidé navštívili Ameriku
tisíce let před Kolumbem!“

-164
„Před Kolumbem?“ zopakoval Will, pořád natolik zaměstnaný
hledáním samopalu, že nedokázal plně vnímat, co jeho otec říká.
„Ano, a do všech světadílů se dostali, protože se nemuseli plavit

po oceánech. Vystoupali do nich z nitra Země. Celý svět měli doslova

u nohou!“

„Tati, hodilo by se mi trochu světla i tady,“ řekl Will, jemuž

valem docházela trpělivost s otcovým vzrušeným tlacháním. Především
potřeboval získat zpátky svou zbraň, ale pořád ji nikde neviděl.

„Sakra!“ zaklel doktor Burrows, když mu sirka popálila prsty a

zhasla. Opět zavládla tma a Will slyšel, jak jeho otec šátrá v krabičce
po druhé zápalce.

S novým plamínkem se doktor Burrows přesunul k protější stěně

místnosti s barevnými rytinami, které okamžitě zaujaly jeho pozornost.
Tentokrát nešlo o mapu.

Obraz zachycoval dlouhý průvod. Postavy v nadživotní velikosti

na sobě měly parádní roucha a koruny, takže se patrně jednalo o
panovníky. Za králem, byl-li to opravdu král, nesli nosiči na trůnu
královnu. Následovalo několik vojáků, snad z královské stráže, někteří
z nich na válečných vozech tažených čtyřspřežími bílých hřebců.

Will na vteřinu zapomněl, že musí najít samopal, a rozhlížel se

po krásném díle. Vtom si něčeho všiml. „Tati,“ zašeptal. „Tamhle je
zase ten znak z mého přívěsku.“

„Ano, na panovnické kartuši,“ přikývl doktor Burrows a ukázal

na desku pod královskou postavou, na níž byl nakreslený trojzubý
symbol vyvedený ve zlatě spolu s dalšími piktogramy.

„Nejen tady, je všude,“ opravil ho Will. Znak se skvěl na korunách

královského páru i na žezle v králových rukách.

Trojzubec byl dokonce vyrytý i do štítů a hrudních plátů královské

stráže, jejichž pozlacení odráželo poslední světelné paprsky
skomírající zápalky. „Dokonalé!“ vydechl doktor Burrows, ale když
se přesunul podél stěny ke straně, plamínek zaprskal a zhasl.

„K čertu! Musím vidět víc!“ zabručel a sáhl po další sirce.

Když se znovu ponořili do tmy, Will si uvědomil, v jaké jsou

vlastně situaci. „Tati, tohle je šílené. Nemáme čas obdivovat obrazy.

-165
Venku jsou likvidátoři a určitě se snaží zjistit, kam jsme zmizeli. Jen
tak se nevzdají. Vyzkouší všechno, jen aby se sem za námi dostali. A
Elliott je někde sama v pralese. Musíme se s ní spojit.“ Will se ohlédl
do tmy za sebou. „Taky musím najít samopal. Je to naše jediná
zbraň.“

„Ušetři mě těch přednášek, Wille,“ odsekl doktor Burrows.

„Mám celou krabičku zápalek a nijak neuškodí, když se tu ještě v

rychlosti porozhlédnu. Pak zkusíme najít cestu ven, ano?“

Will nic neříkal a jeho otec se pokusil zapálit další sirku. Při
prvním ani druhém pokusu se však nerozzářila. „No tak,“ zavrčel.

Nakonec přece jen uspěl. Místnost však zalilo víc světla, než
mohlo pocházet z jediné zápalky.

Willa i doktora Burrowse obklopily hořící pochodně. A za nimi

se tyčily postavy, které na první pohled připomínaly stromy pokryté
drsnou kůrou.

Aspoň dokud si Will nevšiml jejich končetin, které se podobaly

lidským rukám a nohám. A ačkoliv postavy pokrývala dřevitá, popraskaná
kůra, daly se pod ní rozeznat tváře. Will viděl jejich ústa i
malé oči s hnědými zorničkami, jež se leskly ve světle pochodní.

Postavy je se šelestivým zvukem obklíčily.

„E-E-Elliottiny stromy,“ vykoktal Will, vyděšený až do morku

kostí.

Hlídky likvidátorů zaujaly pozice na všech čtyřech stranách plochého

vrcholu pyramidy. Obě Rebeccy přecházely sem tam za nimi a sledovaly
aktivitu na otevřeném prostranství okolo. Na vrcholovou
plošinu vystoupal likvidátorský generál a krátce si promluvil s
jedním ze svých mužů, který mu něco podal.

Pak vykročil k čekajícím dívkám, aby jim ukázal malou černou

krabičku. „Tohle je vysílačka rádiových vln, kterou jsme detekovali
na radarovém systému. Byla schovaná v puklině na povrchu pyramidy,“
oznámil.

Druhá Rebecca vzala krabičku do ruky a prohlédla si drát, který

se z ní kýval.

-166
„Nerozebrali jsme ji, abychom zhodnotili použitou technologii,
protože jsme nechtěli narušit signál,“ dodal likvidátorský generál.

„Správně, nechte ji vysílat,“ přitakala První Rebecca. „Pravděpodobně

za tím stojí Drake. Udělal ji pro něj asi jeden z jeho kamarádů.“

„Co dál?“ obrátila se Druhá Rebecca na generála.

„Prozkoumali jsme stopy v bezprostředním okolí. Jsou tu

celkem čtyři: Tři lidské, z nichž jedna patří dospělému člověku a dvě
jsou o něco menší. Občas je doprovází zvíře, s největší pravděpodobností
lovec,“ odpověděl.

„To souhlasí, takže máme co do činění s doktorem Morousem,

Willem a Elliott,“ poznamenala Druhá Rebecca.

Likvidátorský generál přikývl a pokračoval: „Stopaři nacházejí

řadu pachových stop všude kolem.“ Mávl rukou k pralesu. „Na
stromě u kraje otevřeného prostranství jsme našli i jejich přístřešek.“
Pootočil se a ukázal příslušným směrem. „Na jih odtud.“

„Bylo tam něco?“ zeptala se Druhá Rebecca.

„Zatím jsme objevili potraviny, vodu, náhradní oblečení a menší

množství munice, ale ještě jsme neskončili. Na hlavní přístupovou
cestu někdo nastražil drát připojený k provizorní bombě s trhavinou
C4 používanou na Povrchu. Oboje jsme zneškodnili.“

„To taky sedí. I tohle jim určitě dal Drake,“ odhadla První Rebecca.

„A Elliott evidentně pokračuje ve svých starých tricích,“ dodala

její sestra. „Je tak předvídatelná.“

Likvidátorský generál navázal: „Byla tam i řada předmětů, které

pravděpodobně někdo nedávno vykopal ze země – kosti, mince, keramické
a skleněné střepy.“

„Doktor Morous,“ odfrkla si První Rebecca. „Některé věci se

nikdy nezmění.“

„Taky jsme objevili lidské lebky. Tři z nich vypadaly docela

čerstvě. Zřejmě byly naraženy na kůlech a jedna z nich má otvor ve
spánku, způsobený patrně střelnou ránu zblízka.“ Likvidátorský
generál se podíval na plukovníka Bismarcka, který byl mimo doslech.
„Možná patří vojákům Nové Germánie, kteří se tu ztratili.“

-167
„Jen ať si je naši přátelé najdou sami. To není naše starost,“ zavrtěla
První Rebecca netrpělivě hlavou. „Ale co doktor Morous a
Will? Kde teď jsou?“ zeptala se.

„Pojďte, prosím, se mnou,“ požádal je generál a odvedl je o stupeň

níž. „Cíle byly naposledy spatřeny zde, na téhle plošině. Zvířený
prach snižoval viditelnost, ale zahlédli jsme nějaký rychlý pohyb a
poté oba zmizeli,“ pokračoval. „Psům se nepodařilo zachytit žádnou
stopu, která by odtud vedla pryč.“

Rebeccy pomalu vstřebávaly informace z generálova hlášení.

„Takže jsme je měli jako na talíři, v pasti na otevřeném

prostranství, ale přesto se nějak ztratili,“ zasyčela První Rebecca nevraživě.

Její sestra našpulila rty a káravě zavrtěla hlavou. „Zaveďte nás

tam, kde byli,“ přikázala. „Přesně na to místo.“

Likvidátorský generál ukázal na konkrétní část plošiny.

Čtyřčlenná hlídka vojáků přidělených na ochranu styxských dívek
jim rychle ustoupila z cesty.

Druhá Rebecca zkoumala stěnu, zatímco její sestra si klekla a

přejížděla prsty po úzké štěrbině mezi dvěma kamennými bloky na
plošině. Lusknutím prstů přivolala nejbližšího likvidátora a pokynula
mu, že chce jeho nůž. Styx si ho okamžitě odepjal od opasku a podal
jí ho. „Myslíte, že by vašim mužům mohlo uniknout, jak naši přátelé
utíkají dolů z pyramidy?“ zeptala se První Rebecca a pokusila se na
několika místech zašťourat ostřím nože do štěrbiny. Ani jednou se jí
ho však nepodařilo zasunout nijak hluboko. „Nižší gravitace by jim v
útěku významně pomohla.“

„Na téhle staré hromadě šutrů není ani stopy po nějakém tajném
vchodu,“ dodala Druhá Rebecca a pohlédla na svou sestru.

Likvidátorský generál neklidně přešlápl z nohy na nohu. Nelíbilo

se mu, že někdo zpochybňuje spolehlivost jeho hlášení.

„Tak co říkáte?“ zeptala se ho znovu První Rebecca. Svou nespokojenost

dávala najevo tím, že ho oslovila, aniž by se na něj dívala.

Generál se narovnal do pozoru. Měl ve své informace plnou důvěru.

„Moji muži je měli na mušce ze tří různých směrů, ze tří různých
vrtulníků. Jak víte, spustili kolem nich palbu, aby jim zabránili

-168
v útěku. Nikdo nezahlédl, že by utíkali do pralesa,“ zopakoval. „A já
naprosto nepochybuji o tom, že právě na tomto místě byli naposled.“

Zničehonic se objevil Cox a přišoural se ke stěně. Zvedl si šálu z

tváře, naklonil znetvořenou hlavu ke straně a začal si dlaní přihánět
vzduch k nosu. Hlasitě začenichal, odkulhal o pár kroků dál a znovu
nabral vzduch do nozder. Tak to opakoval, dokud se neocitl přímo
před pohyblivými kameny doktora Burrowse. Kameny ho však nezajímaly.
Ještě jednou se zhluboka nadechl, jako kdyby si chtěl být něčím
stoprocentně jistý. „Přímo tady, děvčátka moje,“ řekl a zahrabal
nohama jako kuře, které se chystá sezobnout nějakého smolařského
červa.

Stál přesně na místě, kde se Will s doktorem Burrowsem tiskli

ke stěně, aby se schovali před vrtulníkem. „Cejtím tady strach…
Tady se naše kořist zahrabala pod zem.“

„Představuji vám Toma Coxe,“ zvolala První Rebecca teatrálně

a rozmáchlým gestem ukázala na pokřivenou postavu. „Muže, který
je lepší než slídící pes.“

Její sestra se otočila k likvidátorskému generálovi, který na

dívčin nevyslovený rozkaz přikývl. „Přineseme si trhaviny,“ řekl.
„Vykouříme je, i kdybychom museli celou tuhle pyramidu vyhodit
do povětří.“

Zvláštní tvorové Willa a doktora Burrowse obklíčili ze všech stran.

„Tati, ty stromy…, mají zbraně… a netváří se moc přátelsky,“

šeptal Will nevěřícně otci. Postavy se k nim blížily s tasenými meči advě z nich
byly ozbrojeny oštěpy. Železné zbraně se matně leskly.
Tvorové se pohybovali tak pomalu, že si je Will měl čas pořádně
prohlédnout. Kůže se jim odchlipovala z prstů ve zvrásněných lemech,
díky kterým jejich prsty připomínaly obří, nemotorné
bambule.

„Nepropadej panice a nedělej nic, co by mohlo poplašit tyhle…,

ehm…,“ odpověděl mu doktor Burrows tiše. Zaváhal, jak by měl ty
zvláštní bytosti nazvat. „Tyhle lesní lidi.“

„Já že bych mohl poplašit je?“ zeptal se Will, ale pak si všiml
něčeho dalšího a trhl sebou. „Tati, tamhleten má můj samopal a vy

-169
padá to, že ví, jak se používá!“ Will se nemýlil. Jedna z postav držela
samopal a mířila jím přímo na zajatce.

„Hmm,“ protáhl doktor Burrows a snažil se před synem předstírat

klid. „Ano, zdá se, že jde o nějaké humanoidy. Takhle vypadají
třeba jenom kvůli nějaké kožní mutaci. A souhlasím s tebou, že se
rozhodně zdají být inteligentní. Pokusím se s nimi dorozumět.“

Otevřel deník – zvolna, aby je nepolekal – a po několika vteřinách

promluvil chraptivě znějícím, hrdelním jazykem, jaký Will ještě
nikdy neslyšel.

Tvorové zašuměli, ale jinak nereagovali.

„Možná mám špatnou výslovnost, pokud tedy skutečně hovoří

tímhle jazykem,“ poznamenal doktor Burrows.

„Ať už chceš vyzkoušet cokoliv, pospěš si s tím!“ pobízel ho

Will.

Doktor Burrows učinil druhý pokus. Tentokrát se místo šumění

odněkud z kruhu lesních lidí ozvala odpověď ve stejné řeči.

„Ano, ano, ano!“ Doktor Burrows byl bez sebe vzrušením. Vytáhl
špaček tužky a začal si zuřivě něco čmárat do notesu. „Všiml sis,
kdo z nich promluvil?“ zašeptal Willovi, zatímco se pokoušel přeložit
odpověď. „On nebo ona řekli, že jsme… vstoupili na zakázané
území a že jestli neopustíme chrám…, stráže…, nebo přesněji strážci…,
nás…“ Doktor Burrows nervózně pohlédl na Willa. „Zabijí.
Kristepane, Wille, oni nás zabijí.“

Postavy se znovu daly do pohybu a přibližovaly se ze všech

stran k oběma Burrowsům.

„Teď už smím panikařit?“ zeptal se Will a horečně se rozhlížel

po kruhu lesních lidí, jestli se mu s otcem někudy nepodaří prorazit z
obklíčení.

Doktor Burrows neodpověděl, jen slyšitelně polkl.

Willa osvítil náhlý nápad. „Ty znaky na stěně… Něco zkusím,“

zašeptal naléhavě. Sáhl rukou pod košili a vytáhl přívěsek od strýčka
Tama, který měl pověšený na krku. Zvedl ho k lesním lidem a ukázal
ho co největšímu počtu z nich, jako kdyby zastavoval tlupu krvežíznivých
upírů křížem potřeným česnekem. „Rychle – řekni jim něco,
tati. Řekni jim, že jsem jejich vůdce, jejich král nebo něco takového a
že mě musejí poslechnout a nechat nás tady uvnitř.“

-170
Doktor Burrows se nehýbal. „Ehm,“ dostal ze sebe, když tu se
jeden z lesních lidí ohnal proti Willovi a vyrazil mu přívěsek z ruky.
Další pronesl několik slov, která i v jejich nelibozvučném jazyce zněla
příkře a odměřeně.

„Ach,“ vydechl Will. Viděl, že se na ně lesní lidé dívají ještě ne-

přátelštěji. Někteří z nich dokonce výhrůžně pozvedli zbraně.

„To nám moc nepomohlo,“ zašeptal doktor Burrows. „Jenom ti

řekl, že jsi zloděj. Teď už nás tu nenechají tuplem.“

„Mockrát děkuji, strýčku Tame,“ zamumlal Will.

Jeden ze stromů postoupil kupředu a pozvedl meč, ale vtom se

ozvalo mohutné zadunění, z něhož Willovi zacvakaly zuby. Celá
místnost se otřásla a ze stropu se na ně snesly sloupce prachu.

„Co to sakra bylo?“ zeptal se doktor Burrows.

Na podlahu dopadlo několik kousků kamenů. Pak se ze stropu

oddělil větší kámen a zasáhl jednoho o trochu menšího lesního muže
do hlavy. Tvor se zhroutil na záda. Ostatní se na něj podívali, ale
nikdo mu nepřiskočil na pomoc.

„Svalil se jako špalek,“ zavtipkoval Will. Beznadějnost jejich

situace mu začínala lézt na mozek. Pořád nedokázal uvěřit, že se jim
s otcem podařilo zachránit před likvidátory a vyhnout se téměř jisté
smrti jen proto, aby uvízli v podobně nebezpečné pasti. A i když
lesní lidé o kousek ustoupili a dali se do řeči mezi sebou, Will neviděl
žádnou únikovou cestu, natož možnost nějak se spojit s Elliott.

„Co to bylo?“ zopakoval doktor Burrows a zamžoural ke stropu.

„Něco bouchlo?“

„Ano, tati,“ odpověděl Will odevzdaně. „To byli likvidátoři.

Snaží se prorazit do boku pyramidy otvor, aby se dostali za námi.“
Povzdychl si. „Takže jestli nás nestihnou odrovnat tyhle hororový
stromy, zabijou nás Styxové. Super. To prostě nemá chybu.“

Exploze za snížené gravitace vymrštila kusy pyramidy tak vysoko do

vzduchu, až se zdálo, že snad nikdy nedopadnou zpátky na zem.
Ještě se ani nestačil usadit prach a obě Rebeccy vyběhly po jednotlivých
stupních nahoru. Likvidátorský generál je bezprostředně následoval.
Pod vrcholem si všichni tři prohlédli poškození způsobené

-171
použitými náložemi. Povrchové kameny s vyrytými obrázky a symboly
výbuch rozdrtil, ale nitro stavby zůstalo nenarušené.

Generála to nevyvedlo z rovnováhy. „Je tu obrys vchodu,“

ukázal. „Tom Cox se nemýlil. Když teď víme, kde je, můžeme do něj
vyvrtat několik otvorů a napěchovat do nich další trhavinu.“ Mávl na
své muže. „Ještě jeden výbuch a dostaneme se dovnitř za doktorem
Burrowsem a tím chlapcem.“

Elliott z okraje lesa sledovala vrtulník, který se vznášel nad pyramidou.

Zvuk motoru zaslechla ještě v džungli a okamžitě vyběhla zpátky
k táboru. Hned po návratu spatřila Willa a doktora Burrowse, skrčené
kousek pod vrcholem pyramidy.

„Ne, to ne,“ vydechla. Nemohli snad ani být na horším místě,

bez možnosti někam se ukrýt. A ona jim na dálku nedokázala pomoct.
Kdyby se odvážila na otevřené prostranství, posádka vrtulníku
by si okamžitě všimla i jí.

Viděla, že se Will dívá jejím směrem, a vystoupila zpoza stromu.

Energicky zamávala, aby upoutala jeho pozornost, ale Willa rozptyloval
dunící stroj nad hlavou a zřejmě si jí nevšiml. Stáhla se zase
za rozložitý kmen a zkontrolovala, že Bartleby zůstává tam, kde mu
přikázala čekat. Nesměla dopustit, aby se jen tak vrhl na louku. Zamňoukáním
ji upozornil, že se k ní chce připojit, ale Elliott zavrtěla
hlavou.

„Musíme tu věc sestřelit z oblohy,“ řekla, strhla si pušku z ramene

a omotala si popruh kolem ruky, aby měla jistější ránu. Namířila
teleskopický hledáček na vrtulník. Nikdy sice takový létající stroj
neviděla, ale uvnitř si všimla pilota. Netušila, jestli tu věc opravdu
řídí, ale aspoň se jí nabídl lidský cíl. A nemohla minout, protože ho
teď měla přesně na průsečíku rysek vlasového kříže.

Nadechla se a zatajila dech. Právě se chystala stisknout spoušť,

když se vrtulník otočil, a Elliott v hledáčku zahlédla likvidátora, který
stál uvnitř. Po zádech jí přejel mráz. S úšklebkem se rozhodla, že
vyřídí raději styxského vojáka. Pak však spatřila něco dalšího, co ji
šokovalo ještě víc. Za likvidátorem vyhlížela drobná dívčí postava.
Elliott ji viděla tak jasně, že se nedalo pochybovat o její totožnosti.

-172
„Rebecca,“ zašeptala. Nedokázala pochopit, jak mohla přežít.
„To přece není možné!“ Pořád se snažila nějak porozumět tomu, co
vidí, když se nad otevřeným prostranstvím zastavily další burácející
stroje. Během několika vteřin kolem Willa a doktora Burrowse dopadla
první sprška střel, která jim měla zabránit v pokusu o útěk. Z
vrtulníku přímo nad pyramidou se rozvinula lana a dolů po nich začali
sjíždět likvidátoři.

„Všechny zastřelit nestihnu! Co budu dělat?“ zeptala se sama

sebe a spustila zbraň.

Věděla, že naděje na vysvobození Willa a doktora Burrowse je

prakticky nulová a že ona sama se musí schovat někam do bezpečí,
aby naplánovala svůj další tah. Sykla na Bartlebyho, ať jde za ní, a
pohybovala se po okraji pralesa poblíž prostranství směrem k jejich
přístřešku.

Celou cestu mezi mohutnými kmeny utíkala. Od pyramidy k ní

doléhaly výkřiky, ale nezastavovala se, aby se podívala, co se děje.
Popadla pár nejnutnějších věcí, narychlo nastražila past a znovu vyrazila.
Opakovala si, že se rozhodla správně, když nezůstala na místě,
a veškeré pochybnosti, které snad mohla mít, se rychle rozptýlily se
zavytím smečky stopařských psů. Několikrát se vrátila, aby po sobě
zanechala falešné stopy, a pak sprintem vyběhla přímo k potoku.
Brodila se prostředkem koryta, kde ji psi pravděpodobně nebudou
moct sledovat.

Z úkrytu ve skalní stěně si rychle vzala dva browningy a náhradní

náboje, které tu měla uskladněné. Do batohu si dala i zbytek
Drakeových výbušnin, spolu se zásobou jídla a vody na celý den. Věděla,
že jestli bude muset strávit nějaký čas v poli, nesmí zeslábnout.

Spustila se po liánách zpátky do potoka. Bartleby čekal na břehu

a tvářil se krajně nespokojeně. Elliott ho zavedla do podrostu o kus
dál.

„Promiň,“ omluvila se mu. „Ale ty zůstaneš tady.“ Několikrát

ještě pokyn zopakovala a ukazovala přitom prstem na zem. Lovec se
neochotně posadil a netrpělivě zamrskal ocasem. Věděl, že se dostali
do potíží, a nechápal, proč nemůže jít s Elliott. Sklonila se k němu a
podrbala ho. „Nemůžu dopustit, aby ses začal rvát se stopařem. A

-173
pořád nevím, jestli ti můžu důvěřovat, když jsou kolem Styxové.
Ozářili tě černým světlem a pamatuješ, co se stalo minule?“

Vrátila se do potoka. Za ní se ozvalo naříkavé zamňoukání, ale

neotočila se. Připadala si zoufale sama. Ještě včera byla šťastná a teď
stojí před takřka nemožným úkolem, aby zachránila kamaráda. Ta
situace jí připadala bezvýchodná.

Rozhlédla se po vysokých stromech na obou březích vodního

toku. Nic se nezměnilo, prales byl stejný jako včera a bujná vegetace
bzučela životem, ale ona ho vnímala úplně jinak. Džungle se změnila
v bojiště, kde musí zápasit na život a na smrt.

Představila si, čím asi Will zrovna prochází: zajetí…, mučení…,

smrt.

„Wille,“ zachraptěla a snažila se neplakat, když pomyslela na to,

jak ho dostali do spárů likvidátoři. „Ne,“ napomenula se. „Teď se ne-
můžu sesypat. Určitě existuje nějaký způsob.“ Narovnala se. „Musím
myslet jako ty, Drakeu.“

17. kapitola
tějí, abychom někam šli,“ řekl doktor Burrows s pohledem

„Ch

na postavy kolem nich. „Vědí, jak to vypadá venku, a odvádějí

nás někam do bezpečí!“

Will slyšel v otcově hlase optimistickou naději. Podíval se na

lesní lidi, kteří k nim vykročili jako oživlý plot. Druhá polovina
kruhu se naopak vydala od nich. Oba Burrowsové uprostřed měli
očividně jít s nimi.

-174
„Ano, někam nás vedou“ zašeptal Will. „Ale kam?“

Dospěli k protějšímu rohu místnosti, stále v obklíčení. Ve světle

hořících pochodní spatřili chodbu a za ní schody vedoucí do podzemí.

Doktor Burrows po chvilce poznamenal: „Ty schody snad nemají

konce. Řekl bych, že skončíme hluboko pod pyramidou,“ dodal
užasle. Will netušil, jestli má jeho otec pravdu, ale za pár minut sestoupili
z několika posledních schodů a ocitli se znovu na rovné
zemi.

Will rozeznal, že stojí na nějaké křižovatce. Nezastavili se tu ale

nadlouho. Lesní lidé je nasměrovali do dalšího tunelu se stěnami ozdobenými
jasně zbarvenými reliéfy. Will a jeho otec mezi nimi zahlédl
obraz pobřežního města, v jehož středu se tyčil majestátní
palác, matně připomínající Tádž Mahal s velkou klenutou střechou a
úzkými věžičkami ve všech čtyřech rozích. Z moře čněla obří socha
muže, který byl obrácen tváří k oceánu a v rukou držel předmět, který
vypadal jako dalekohled.

„Podívej se na rozměry toho místa. Je natolik pozoruhodné, že

by se mohlo stát osmým divem světa. Jednu věc ti můžu říct s jistotou,
Wille,“ prohlásil doktor Burrows a otočil se ke svému synovi.

„Jakou?“

„Jen co tohle skončí a my budeme mimo nebezpečí,“ řekl doktor

Burrows, „musíme se sem určitě vrátit.“

„Jasně, tati,“ odpověděl Will beze stopy nadšení. Nepřemýšlel

na víc než několik vteřin dopředu a z celé situace měl mimořádně
špatný pocit. Jeho strach ještě zesílil, když pochodně bez varování
pohasly a opět je pohltila neproniknutelná tma. „Proč jsme se tu zastavili?“
zeptal se šeptem otce. „Nepohybují se.“

Kolem nich už neznělo žádné ševelení. Lesní lidé stáli naprosto

tiše.

„Nic se nám nestane, uvidíš,“ ubezpečoval ho doktor Burrows.

„Jsme mezi potomky velkolepé civilizace. Poznali, kdo jsme a že
nám jde o hledání nových vědomostí, stejně jako jim. Budou se k
nám chovat s respektem. Nepředstavujeme pro ně žádnou hrozbu a
nijak jsme jim neublížili.“ Opravdu se zdálo, že si nedělá přílišné starosti.
Po chvilkové odmlce pokračoval: „Víš…, když tady tak čeká

-175
me, na něco jsem si vzpomněl. Chtěl jsem se tě na to zeptat už docela
dlouho.“

„Na co, tati?“ odpověděl Will nepřítomně. Vnímal otce jen na

půl ucha.

„Když jste byli v Hlubinách, na Velké pláni, nenarazili jste náhodou

na loď se třemi Koprolity v tom jejich systému průplavů?“

„Cože? Vážně si nemyslím, že je vhodná doba na takové…,“ začal

Will.

„Ne, poslouchej. Na začátku jste chodili ve třech, ne? Ty,

Chester a…, jak se jmenoval…, Col… Colin?“

„Cal,“ opravil ho Will stroze. Připadalo mu neomluvitelné, že si

otec ani nedokázal zapamatovat jméno jeho mrtvého bratra. „Ano,
byli jsme ještě tři, když jsme viděli tu loď s Koprolity,“ řekl nakonec
s povzdechem.

„Já to věděl! Věděl jsem to!“ vykřikl doktor Burrows vzrušeně.

„Na té lodi jsem byl já, v koprolitím obleku. A jsem si jistý, že jsem
vás tenkrát zahlédl! Viděl jsem tě!“

„Jak to?“ podivil se Will. Cal se tehdy opravdu zmínil, že se jeden

z trojice Koprolitů choval zvláštně. „Já tomu nemůžu uvěřit!
Byli jsme tak blízko a nic jsme netušili. To je tak divné! Kdybychom
to jenom věděli…“

Doktor Burrows se zasmál. „Ano, ale hlavně že jsme spolu teď,

to je hlavní. Wille, můžu se vší vážností prohlásit, že spolupráce s te

bou v tomhle neuvěřitelném světě je bezpochyby jedním z nejšťastnějších

období v mém životě. Pokud ne úplně tím nejšťastnějším.
Jsem na tebe moc hrdý.“

„Tati,“ podařilo se ze sebe vypravit Willovi. Pomalu vstřebával

otcova slova a zvedala se v něm vlna emocí. Nevěděl, jak by měl na
tento neobvykle otevřený projev náklonnosti zareagovat. „Ano, je
to… tak…,“ začal, ale zmlkl, protože se kolem nich najednou ozvalo
hlasité šustění. Will úplně zapomněl, o čem se zrovna bavili, a s
obavami se rozhlédl. „Co dělají?“ zeptal se naléhavým šepotem.
„Měl bys zapálit sirku, abychom viděli.“

„Radši ne. Ještě bych někoho z nich podpálil. Zachovej klid,

Wille,“ odpověděl doktor Burrows. „Vsadím svou pověst na to, že

-176
mají vybudovaný podzemní systém, který propojuje jejich pyramidy,
a teď nás odvádějí daleko od Styxů.“

Will s rostoucím znepokojením poslouchal, jak ševelení kolem

nich dosahuje horečné intenzity. „Já tady nebudu jen tak stát. Půjč mi
ty sirky, tati, honem,“ trval na svém.

Jeho otec nestačil odpovědět. Ozvalo se skřípění a zalilo je

oslnivé světlo. Lesní lidé je oba současně postrčili takovou silou
kupředu, že Will i doktor Burrows ztratili rovnováhu a zakopli. Nedopadli
však na tvrdé kameny, jak Will očekával, ale na měkkou
půdu. Pod rukama nahmatal trávu.

„Moc světla,“ zasténal a pokusil se otevřít oči. Kousek od sebe

zahlédl okraj pralesa.

„Pyramida!“ vydechl jeho otec. „Jsme zase před pyramidou!“

Will se ohlédl. Doktor Burrows se nemýlil. Ocitli se pod

spodním stupněm pyramidy. Dokázal na ní rozeznat postavy, které se
k nim rychle blížily. Pak uslyšel dobře známý hlas a úděsem se mu
málem zastavilo srdce.

Hlas na ně zavolal: „Odkud jste se vy dva vynořili?“

„Rebecca!“ zalapal Will po dechu.

Pak k němu dolehl stejný hlas, ale z jiného místa. „A to se podívejme,

koho to tu máme? Není to naše komické duo?“

„NE!“ zavřískl Will, když mu došlo, že naživu není jen jedna

Rebecca, ale obě.

Když se pokusil odlézt pryč, narazil v trávě na svůj samopal,

který lesní lidé vyhodili za nimi. Popadl ho, otočil se a stiskl spoušť.
Podařilo se mu vypálit dávku směrem k pyramidě, v naději, že zasáhne
aspoň jednu Rebeccu. Kulky se odrážely od kamenů všemi směry.

Nestihl však vyprázdnit ani polovinu zásobníku, když ho zezadu

do hlavy udeřil likvidátor pistolí.

Oslnivé světlo pohaslo.

„Musím postupovat opatrně,“ zašeptala Elliott a přinutila se zvolnit

krok. Všude kolem ní se ozývalo vytí stopařů. Potřebovala se vyhnout
bojovým psům i likvidátorským hlídkám. Na bedrech jí spočívala
příliš velká odpovědnost. Z úkrytu se nevydala přímo k pyrami

-177
dě, protože chtěla nejdřív vyřídit ještě pár věcí. Teď už ale mířila k
ní. Najednou zaslechla krátkou dávku ze samopalu.

Zastavila se. „Samopal? Willův samopal?“ zeptala se nahlas.

Přemítala, jestli to byla skutečně jeho zbraň, nebo jestli některý z likvidátorů
nepoužívá podobnou, což by nebylo nijak neobvyklé. Nešlo
jí do hlavy, jak by z něj mohl střílet Will. Jestli ho i s doktorem
Burrowsem zajali, co znamenala ta náhlá přestřelka? Musí se dostat
blíž, aby zhodnotila situaci. Jak to ale má udělat, když je v oblasti tolik
styxských vojáků? Právě v tu chvíli se podívala ke korunám stromů.

„Stromy! Využij stromy!“ přikázala sama sobě. Zvolila si

vhodný kmen a začala šplhat vzhůru.

Po chvíli se zastavila a skákala z větve na větev směrem k pyramidě.

Její taktika zabrala. Bylo krajně nepravděpodobné, aby ji
takhle vysoko vyčenichali likvidátorští psi, přestože měli vynikající
čich.

Když doskočila na pokroucenou větev jednoho ze stromových

obrů, vydala se opět vzhůru a šplhala tak dlouho, dokud na ni mezi
listovím nedopadaly sluneční paprsky. S úžasem se rozhlédla. Kolem
sebe viděla motýly s jasně zbarvenými křídly, velkými jako otevřená
kniha, i housenky, které vypadaly jako půlka oloupaného banánu a
pásly se na množství nejrůznějších plodů.

V jednu chvíli narazila na zvíře s rozcuchaným hnědým kožíškem.

Zamrkaly na ni tři oči a zvíře, překvapené stejně jako ona, pomalu
otevřelo ústa. Doktor Burrows by ho podle dlouhých hákovitých
drápů, jimiž se živočich přidržoval větví, když se pomalu
vydal od Elliott, určil jako nějaký druh lenochoda.

Elliott sice neměla čas obdivovat okolní přírodu, ale uvědomila

si, že pohybem po zemi se ochuzovala o obrovskou část zdejšího
ekosystému. V korunách se jí otvíral úplně jiný svět.

Po dalších dvaceti minutách šplhání se ocitla tak vysoko, že

měla výhled nad okolní džunglí. Opřela se o větev a namířila hledáček
pušky k pyramidě.

To, co uviděla, se jí pranic nelíbilo.

Will se zvolna probral a zvedl hlavu. Zjistil, že ho za paže drží dva
likvidátoři.

-178
„Nazdárek, ubožáku,“ řekla protáhle První Rebecca a houpavou

chůzí došla až k němu.

„Tati?“ zamumlal nejistě.

„Taťku máš tamhle,“ odpověděla styxská dívka a mávla neurčitě

rukou. Will se pokusil zaostřit na svého otce. Likvidátoři ho odvedli
na vrchol pyramidy a Will mlhavě rozeznával skupinu postav na
opačném konci plošiny. Bolela ho hlava a také si uvědomil, že na pažích
i ramenou cítí palčivé paprsky slunce. Sklopil oči.

„Ano, napadlo mě, že by ses rád trošku opálil,“ ušklíbla se První

Rebecca. „Nechala jsem ti sundat košili. Sejrovatá kůže se už dávno
nenosí.“

Will cítil, jak rudne. Rebecca moc dobře věděla, že Willovi chybí
přirozená ochrana před ultrafialovým světlem.

„Ty mrňavá mrcho,“ zavrčel.

„Dejme tomu,“ přikývla. „Ale myslím, že než s tebou skončím,

budu u tebe spíš velká mrcha. Když jsi mě postřelil, pekelně to bolelo.“
Willovi přejel po zádech mráz. Lépe než kdokoliv jiný si uvědomoval,
jak je Rebecca mstivá. Má pro něj určitě připravenou nějakou
lahůdku. Nehodlal ale na sobě dávat znát, jak moc se bojí.

„Co chceš dělat? Unudit mě k smrti?“ zeptal se a předstíral

mohutné zívnutí.

První Rebecca si jeho posměšného tónu nevšímala. „Wille, jak

už jsi možná pochopil, my Styxové rádi splácíme dluhy v duchu
Starého zákona.“ Pokrčila kolena v takřka dokonalé baletní figuře a
zase se narovnala. Willovi to připomnělo, jak celé hodiny cvičívala
na zahradě jejich domu v Highfieldu, protože uvnitř neměla dostatek
prostoru. „Jsme pro oko za oko, zub za zub a tak dál,“ dodala a prudce
se nadechla, jako kdyby na něco byla celá natěšená, ale nechtěla
to uspěchat.

„O čem to tu blábolíš?“ zavrčel Will a pokoušel se vymanit ruku

z likvidátorova sevření, aby si to vyřídil s Rebeccou.

„Já jen abys nebyl překvapený tím, co ti brzy s radostí udělám,“

pokračovala.

„Jak jsem říkal, co to bude? Unudíš mě k smrti?“ zahučel Will.

-179
„Pojď sem, Coxi,“ zavolala najednou První Rebecca a široce se
na Willa usmála.

Vynořila se za ní druhá postava. To znetvořené tělo a tvář s

mléčně bílýma očima a řadou výrůstků už Will viděl v Hlubinách.
„Tom Cox?“ zalapal po dechu.

„V celý kráse,“ přitakal Cox sípavě. Pak vykročil k Willovi a

sekl ho srpem po obnaženém boku.

Byla to sice jen povrchová rána, způsobená schválně tak, aby

nezasáhla důležité orgány, ale bolest se i tak skoro nedala vydržet.
Will zaúpěl, dokud mu nedošel dech.

„Malá ochutnávka toho, co tě teprve čeká, bratříčku,“ zasmála

se První Rebecca a naklonila se k němu. „Bolí? Doufám, že ano. Vynásob
to milionkrát a zjistíš, čím jsem prošla já, když jsi mě postřelil.“

Willovi stékaly po tvářích pramínky potu, ale nemohl si je otřít.

„Ty… ty…,“ zasípal, ale nedokázal najít výraz, který by dostatečně
vyjádřil hloubku jeho nenávisti, a tak jí místo toho plivl do tváře.

„Ten má ale temperament, co?“ řekl Cox a olízl krev z

naleštěného ostří srpu. Ze zčernalých a popraskaných rtů mu vyteklo
několik šarlatových kapek a zalesklo se na slunci. „Chcete, abych mu
za to vyřízl jazyk?“ nabídl se.

První Rebecca si setřela rukávem Willův plivanec z tváře a zamračila

se. „Ne, možná později. Nejdřív musí promluvit,“ odpověděla
a zamávala na svou sestru, aby sem přivedla doktora Burrowse.

„Wille, ty krvácíš! Co ti udělali?“ vyhrkl doktor Burrows, když

se přiblížil k synovi. Na rozdíl od Willa ho nikdo nedržel, ale druhá
styxská dívka na něj mířila pistolí.

Will si všiml, že si jeho otec pořád tiskne k hrudi deník, jako

kdyby na tom závisel jeho život. „Jsem v pořádku, tati,“ řekl ponuře.

„Nazdar, brácho,“ pozdravila ho Druhá Rebecca a obešla doktora

Burrowse. „Nechceš nám všem usnadnit život a prozradit mi
rovnou, co jsi udělal s těmi lahvičkami s Dominiem? Tady doktor
Morous přísahá, že o nich nic neví, a je to tak mizerný lhář, že mu v
tomhle případě vážně věřím. Má je u sebe Elliott?“

„Jaká Elliott?“ zavrčel na ni Will.

-180
„Vrať nám ty lahvičky a my vás tu necháme s těmi starými šutráky
a stromovými příšerami, které o vás mimochodem nejspíš taky
nemají zájem.“

Doktor Burrows otevřel ústa, jako by se chystal promluvit, ale

Will ho předešel.

„Jasně. Takže nás necháte jít? To si vážně myslíš, že ti to zbaštím?

Zase další lež?“ zavrtěl hlavou a obrátil oči v sloup.

„Dobrá, takže to z tebe dostaneme po zlém. To mi vyhovuje,“

řekla První Rebecca studeně. „Užiju si každou minutku.“

Cox zamával srpem ve svraštělé ruce a přistoupil k Willovi.

„Ještě ne, Coxi,“ zarazila ho První Rebecca. „Abych nezapomněla,

mám pro vás pár novinek. Váš kámoš Drake se nás pokusil
vlákat do pasti v highfieldském parku, tak jsme zlikvidovali celý jeho
tým.“

„Drake je mrtvý?“ zeptal se Will tiše. „Ne, zase jenom lžeš.“

„Říká ti něco jméno Kožeňák?“ odsekla První Rebecca a zamrkala

na Willa. „Taky jsme se dozvěděly, že Kolonie má nový přírůstek
– Površačku s IQ tykve.“

„Celii Dýňovou,“ doplnila Druhá Rebecca.

„Mamku?“ řekl Will.

„Mou ženu?“ zahučel doktor Burrows, jemuž nějakou chvíli

trvalo, než si v hlavě utřídil dívčina slova. „Co se jí stalo?“

„Jako kdyby ti na tom záleželo,“ odtušila Druhá Rebecca

chladně. „Prý se pokoušela vzdorovat výslechu. Černé světlo jí ošklivě
pochroumalo mozek.“

„Opravdu hodně ošklivě,“ zahihňala se První Rebecca. „S tou

tykví jsme jí vlastně ještě lichotily. Spíš jsme ji měly přirovnat k nakrájené
kapustě. Vzpomínáš si, Wille, na náplň těch hrozných
kebabů, které jsme pro tebe kupovaly a dávaly jsme ti je k večeři za
starých dobrých časů v Highfieldu?“

„Nebo ke kyselému zelí,“ navrhla Druhá Rebecca po chvilkovém

přemýšlení.

„O kyselém zelí moc nemluv,“ napomenula ji její sestra. „Ještě

si ti chachaři z Nové Jelimánie budou myslet, že se jim posmíváme.“

-181
„Nové Jelimánie?“ zopakoval doktor Burrows a podíval se ke
stojícím vrtulníkům i vojákům, kteří se hemžili kolem nich. „Kdo to
je? To nejsou Styxové, že ne?“

Obě dívky zmlkly, když si všimly, že k nim přichází likvidátorský

generál. Doprovázel ho plukovník Bismarck a jeden z jeho
mužů, který nesl nějaké objemné zařízení.

„Myslím, že se budeme muset na vteřinku vzdálit,“ poznamenala

První Rebecca. „Zatím bav naše vězně, Coxi.“

„Nebojte se, děvčátka, já je zabavím,“ uchechtl se Tom Cox, zamžoural

ke slunci a nedočkavě přešlápl z nohy na nohu.

Plukovník Bismarck a jeho podřízený zůstali stát opodál, zatímco likvidátorský

generál seznamoval Rebeccy s nejnovějšími informacemi.

„Tohle byste měly vidět,“ řekl tiše, aby ho nezaslechl Will ani
doktor Burrows. Zvedl váček a vysypal si na dlaň rukavice jeho obsah.
Byly v něm střepy malé lahvičky a větší lékovky z hnědého skla
spolu s několika stébly uschlé trávy.

„Bílé víčko,“ podotkla Druhá Rebecca a vyměnila si pohled se

sestrou. „Ale co je tohle?“ Opatrně zvedla střep hnědého skla s kouskem
štítku.

„Nápis je rusky, takže určitě pochází z lékárny té ponorky, na

kterou jste narazily,“ odpověděl generál. „Podle mého odhadu byly
obě lahvičky uložené ve větší lékovce vystlané suchou trávou.“

První Rebecca se nad tím zamyslela. „Jestli z té lahvičky zbývá

jenom bílé víčko, přišly jsme o vakcínu. Po viru nikde ani stopy?“

Likvidátorský generál pokračoval v hlášení. „Ne. Psi snadno našli

tenhle váček pohřbený v zemi. Někdo tam byl velice nedávno, odhadujeme,
že během poslední hodiny nebo dvou. Hlína byla čerstvě
udusaná a zakrytá drny, abychom to nenašli.“

„Takže můžeme předpokládat, že se Elliott pokusila vyzvednout

obě lahvičky a přitom jednu z nich rozbila. Buď omylem, nebo
schválně. Teď má Dominium pravděpodobně u sebe,“ shrnula První
Rebecca. Zamyšleně se podívala na bílé víčko na likvidátorově dlani.
„Je to škoda, ale v zásadě na tom tolik nezáleží. Až získáme virus,
vždycky můžeme vyrobit další vakcínu.“ Ohlédla se po vojákovi

-182
Nové Germánie, který montoval velký zelený reproduktor na třínohý
podstavec. Jeho kolega ho právě připojoval k baterii. „Už jsou ty
ampliony připravené?“

„Skoro,“ odpověděl plukovník Bismarck. „Rozmísťujeme zbytek

reproduktorů.“

Elliott pozorovala celou scénu z vrcholu stromu.

Z tlampačů se k ní donesl zesílený hlas: „Ať už nás vidíš, nebo

ne, Elliott, víme, že tohle uslyšíš.“

Hlasitý zvuk poplašil hejno ptáků, kteří se vznesli do vzduchu z

nedalekého stromu. Elliott namířila hledáček na jedno z dvojčat, které
drželo mikrofon. Na vrcholu pyramidy, nedaleko od místa, kde drželi
Willa a doktora Burrowse, stálo několik reproduktorů.

Před chvílí viděla, jak Cox zranil Willa srpem, a napjala prst na
spoušti. Nakonec ale nevystřelila. Věděla, že by měla ještě chvíli počkat,
jak se situace vyvine. Třeba se jí naskytne lepší příležitost.
Pokud se Willa a doktora Burrowse chystali někam převézt, možná
by je během transportu mohla osvobodit. Tušila, že je Styxové nenechají
nastoupit do vrtulníku, dokud nedostanou do ruky virus. A do té
doby nebylo pravděpodobné, že by jim opravdu ublížili. Rebeccy se
pokusí použít zajatce jako páku k vyjednávání. A instinkt Elliott napovídal,
že se za chvíli dozví podmínky obchodu. Rebeccy vždycky
hrají nějaké záludné hry.

Sama pro sebe si přikývla, když Rebecca pokračovala: „Přines

nám virus a všechny tři vás ušetříme. Máš pět minut na to, abys nám
dala znamení, že souhlasíš. Stačí dvakrát vystřelit. Během další hodiny
chceme mít Dominium tady u pyramidy. Je to velice jednoduché.“

„To jistě,“ zahučela Elliott.

„A abychom ti dokázaly, že to myslíme vážně, tvůj přítel s

okouzlujícím opálením ti předvede menší vystoupení karaoke – speciálně
pro tebe,“ dodalo jedno z dvojčat.

Rebecca zakryla dlaní mikrofon a něco řekla Coxovi. Pak oba

přistoupili k Willovi. Rebecca znovu promluvila do mikrofonu:
„Tohle si musíš poslechnout, Elliott. Hit se jmenuje Rap devíti prstů.“
Dívka se zahihňala a podržela mikrofon Willovi před ústy.

-183
„Drž se odtud co nejdál, E…,“ podařilo se mu zachraptět, než
mu jeden z likvidátorů stiskl paží krk.

„Co mají za lubem?“ zeptala se Elliott sama sebe. Viděla, jak

doktor Burrows divoce gestikuluje a o něco obě Rebeccy žádá, ale ty

si ho nevšímaly. Jeden z likvidátorů chytil Willa za ruku a natáhl ji
dopředu. Will se mu pokoušel vysmeknout, ale neměl naději, protože
voják byl na něj příliš silný.

„Jestli jsi to ještě nepochopila, usekneme mu jeden prstík,“

oznámila Rebecca. „A dokud se tady neukážeš, každých deset minut
ho bude stát další prst.“

„Ach, bože,“ vydechla Elliott. Nemohla jen tak přihlížet, jak

Will trpí. Věděla, že Rebeccy rozhodně nemají v úmyslu někoho z
nich propustit. Styxové se tak nechovali. Vybavila si ten okamžik na
Velké pláni v Hlubinách, kdy se s Willem domnívali, že zbavují Drakea
utrpení. Tehdy vystřelit nedokázala, ale nyní musí. Namířila
Willovi na hlavu a napjala prst na spoušti.

Cox vzal Willa za ruku a přiložil mu srp k ukazováčku.

„Ne, to nedokážu!“ vykřikla Elliott. Viděla, jak se Willova tvář

stahuje strachem.

Když otevřel ústa k výkřiku, namířila hledáčkem o kousek vedle

a vystřelila.

-184
18. kapitola
šichni na pyramidě slyšeli vzdálenou ozvěnu rány z pušky. OVzlomek vteřiny později
kulka našla svůj cíl.

Coxovi vybuchla tvář se zvukem připomínajícím puknutí přezrálého

melounu. Špinavá šála, kterou měl omotanou kolem hlavy, se
vydula, jako kdyby do ní zafoukal vítr. Zakymácel se a zhroutil se na
záda. Srp mu vypadl z rukou.

Všichni vojáci se vrhli na zem nebo se aspoň přikrčili, takže stát

zůstali jen obě Rebeccy a popletený doktor Burrows.

„To je prima, že ses ozvala, Elliott,“ řekla Druhá Rebecca do

mikrofonu a podívala se na ležící tělo několik metrů od sebe. Klidně
k němu přešla a zvedla srp. „Chudák starý Cox. To sis mohla odpustit.
A taky jsi mě trochu zklamala, Elliott, protože jsem čekala, že
se dokážeme domluvit. Obě chceme to…“

Přerušil ji druhý výstřel z pralesa. Vojáci se znovu přikrčili a

několik likvidátorů kolem pyramidy vykřiklo.

„Je někdo zraněný? Zasáhla někoho?“ zavolal likvidátorský

generál, ale nikdo se neozval.

Dvojčata si vyměnila pohledy a První Rebecca se zasmála. „To

byl asi ten druhý výstřel, o který jsme si řekly. Elliott nám právě
signalizovala, že souhlasí s naším návrhem.“

Druhá Rebecca se připojila ke své sestře. „Asi ano. Je to docela

zábavné, ale špatné způsoby je třeba potrestat.“ Sundala dlaň z mikrofonu
a promluvila do něj.

„Dobře. Dohodly jsme se, ale zachovala ses hodně hrubě. Zabila
jsi jednoho z našich přátel, a to bez našeho svolení… Tím jsi změnila
podmínky dohody. Jestli snad uvažuješ o tom, že zastřelíš někoho
dalšího, popravíme Willa i doktora Morouse.“ Nadechla se. „Takže

-185
nová dohoda zní tak, že uskutečníme výměnu za jednoho z našich zajatců
– opakuji, za jednoho z nich. Vsadím se, že si vybereš tady toho
krtčího kluka, pokud jsi v sobě nenašla slabost pro starší pány. Dáváme
ti svoje slovo, že novou dohodu dodržíme. Jen sem přijď s tím virem,
ano?“

Zdálo se, že se doktor Burrows konečně trochu vzpamatoval z

Coxovy smrti. „Nic z toho přece vůbec není nutné,“ pokáral obě Rebeccy.
„Nemůžeme si o tom promluvit, než přijde o život někdo
další?“ Podíval se na svého syna, který byl přinucen klečet a oči měl
rozšířené strachem.

„Ty si chceš promluvit?“ zeptala se První Rebecca tenkým hláskem,

jakým hovoří kreslené postavičky v televizi, a několikrát zaklapala
prsty, aby naznačila pohybující se ústa. Pak ruku spustila a
vrátila se k normálnímu hlasu, chladnému a beze stopy pobavení.
„Mně se ale s tebou mluvit nechce,“ řekla, „protože jsi starý a
nudný.“

„Já to myslím vážně. Určitě se dokážeme domluvit. Dejte mi ten

mikrofon a já přesvědčím Elliott, aby vám přinesla tu lahvičku,“ nabídl
se doktor Burrows.

Ozval se Will: „Nedělej to, tati. Prosím. Nemáš tušení, s kým

jednáš.“

Doktor Burrows rozhodně přistoupil k Willovi a položil před něj

na trávu svůj deník. „Pohlídej mi to.“ Pak si vzal od Druhé Rebeccy
mikrofon a promluvil do něj: „Je to zapnuté?“ zeptal se. Jeho hlas zaduněl
nad pralesem.

„Je,“ potvrdila Druhá Rebecca otráveně.

Doktor Burrows přikývl: „Dobře, Elliott, to jsem já. Chci, abys

udělala přesně to, co ti řeknu.“ Odmlčel se. Nebyl si jistý, jak by měl
pokračovat.

„Zopakuj jí, že popravíme jednoho z vás,“ napovídala mu První

Rebecca a prohlížela si přitom nehty.

„Něco takového mě ani nenapadne!“ odsekl doktor Burrows přímo

do mikrofonu. „To je úplná hloupost. Čeho tím chcete dosáhnout?“

„Pomsty. Pomstíme se za to, co udělala ona. Jestli sis toho nevšiml,

Elliott zastřelila chudáka Coxe. Zabila jednoho z našich kama

-186
rádů a nám se to vůbec nelíbí,“ odpověděla První Rebecca stroze.
„Jen do toho. Zopakuj jí, co jsem ti právě řekla.“

Doktor Burrows netrpělivě vydechl. „Jo, jasně. Jestli někoho

chcete zavraždit, ať to jsem já,“ nabídl se. Očividně nebral dívčinu
výhrůžku vážně.

Will viděl, jak Druhá Rebecca zvedá ruku s pistolí, a zaječel na

otce: „Tati, prokristapána, vrať jim ten mikrofon a přestaň…“

„Ne, Wille, už mám dost těchhle hrátek. Nemyslí to vážně. Elliott

sem přinese ten virus a všichni se můžeme rozejít. Práce, kterou
tu děláme, je daleko důležitější než všechny tyhle skopičiny.“ Zvedl
si mikrofon k ústům. „Elliott, právě jsem jim řekl, že můžou zabít
mě, jestli jeden z nás musí zemřít. Vím, že blufují, takže…“

„My neblufujeme,“ řekla Druhá Rebecca.

Namířila pistoli a bez zaváhání ji vyprázdnila doktoru Burrowsovi

do zad.

Výstřely se rozlehly z reproduktorů po širokém okolí, jako kdyby

nějaký obr bušil do bubnu.

Doktor Burrows několik vteřin jen stál a kymácel se ze strany na

stranu.

„Wille?“ vydechl přerývaně.

Pak se pod ním podlomily nohy a on se zhroutil na zem.

„Ne! Tati! TATI!“ vykřikl Will, vyškubl se likvidátorovi a padl

na otcův deník. Natáhl ruku k mrtvole doktora Burrowse. „NE!“

-187
19. kapitola
Will nebyl ve stavu, aby si uvědomoval, co se kolem něj děje.
Shrbeně seděl nad otcovým tělem, které vojáci i likvidátoři
ponechali na místě. Byl stále bez košile, ale nevšímal si slunečních
paprsků, jež mu sežehovaly ramena. Po otcově smrti vlastně jen zvedl
jeho brýle, které odletěly kousek stranou. Teď je svíral v jedné
ruce, zatímco v druhé držel otcův milovaný deník.
Čas od času zavrtěl hlavou. Nedokázal se smířit s tím, co se odehrálo.
Před necelou hodinou byli uvnitř pyramidy a jeho otec překypoval
nadšením z toho, že se sem vrátí, aby prozkoumali objevené
nástěnné malby.
Jejich budoucnost sice nevyhlížela růžově a byla značně nejistá,
ale aspoň nějakou měli a doktor Burrows v ní hrál významnou roli.
To všechno s jeho smrtí skončilo. Veškerá náruživost, vášeň a energie,
kterou otec věnoval soustředěnému bádání, často s minimálními
ohledy na vlastní bezpečnost, zanikly v jediné milisekundě, kdy Rebecca
stiskla spoušť.
Will se koutkem oka podíval k nebi a užasl, že všechno pokračuje
jako dřív. Čas dál neochvějně plynul kupředu, i když už tu doktor
Burrows nebyl, aby ho sledoval.
Nic se nezměnilo.
Zároveň se však změnilo úplně všechno.
Nejdřív plakal, ale teď už mu nezbývaly žádné slzy. Bylo mu
jedno, co se stane dál. Hlídal ho jediný likvidátor a obě Rebeccy přešly
na nižší stupeň pyramidy.
Za sebou zaslechl někoho přicházet, ale neohlédl se. Jestli se
Rebeccy vracely, aby ho mučily nebo zabily, stejně s tím nemohl nic

-188
dělat. Vůbec nepochyboval, že se k němu vrátí, až se jim to bude
hodit.

„Měl by sis vzít tohle,“ pravil cizí mužský hlas a na Willových

ramenou se ocitl zelený ručník. „Jinak dostaneš úžeh.“ Vedle něj dopadl
na zem druhý ručník s hliníkovou polní lahví, která zašplíchala,
jako kdyby byla plná vody. „Pořád krvácíš. Asi by sis měl vyčistit a
obvázat ránu, jinak se ti do ní dostanou die Fliegen… mouchy.“

Muž se vyjadřoval stručně a jeho angličtina zněla trochu příliš

dokonale a starobyle, jako archivní nahrávky stanice BBC, které doktor
Burrows poslouchával v Highfieldu. Willovi prostě nezněla
správně. Teprve teď se otočil, aby se podíval, kdo za ním stojí. Zakryl
si oči a vzhlédl do tváře plukovníka Bismarcka, na jeho
vojenský knír a laskavé šedé oči.

„Taky jsem viděl zemřít svého otce,“ dodal plukovník Bismarck

a s hlubokým povzdechem se narovnal. „Byl jsem přibližně stejně
starý jako ty. Stalo se to v osadě s palisádovými hradbami za oceánem,
když na nás zaútočili piráti. Většinu osadníků pobili a já jsem
přežil jen díky tomu, že jsem se schoval v krokevních trámech našeho
domu.“ Zarazil se, jako kdyby toho řekl příliš, a s malou úklonou
hlavy klapl podpatky kožených jezdeckých bot. „Přijmi mou
upřímnou soustrast.“

Will sledoval, jak plukovník odchází na opačný konec vrcholové

plošiny, a pak se otočil zpátky k otci.

Na naléhání likvidátorského generála se Rebeccy schovaly o jeden

stupeň níž. Generál si dělal starosti o jejich bezpečnost, když se zdržovaly
na vrcholu pyramidy, kde je Elliott mohla mít na mušce.

Postupně se vracely pátrací skupinky Styxů. Čtyřčlenné oddíly,

většinou se psy, prohledávaly okolní prales, ale vracely se s
prázdnou. Po Elliott jako by se slehla zem.

Rebeccy na půl ucha poslouchaly jednotlivá hlášení, když k nim

přišel plukovník Bismarck.

„Mé jednotky jsou připravené. Přejete-li si je použít, stačí vydat

rozkaz,“ oznámil První Rebecce a kývl k vojákům na travnatém
prostranství pod nimi. Doposud veškeré úkoly plnili likvidátoři, zatímco
vojáci Nové Germánie stáli nečinně stranou. První Rebecca se

-189
podívala naznačeným směrem. Část vojáků dostala za úkol hlídat vrtulníky,
ale ostatní posedávali, hráli karty a kouřili ve stínu stromů na
kraji džungle.

„Děkuji. Uvidíme, jak se to vyvine,“ odpověděla styxská dívka,

ale neodvracela se od plukovníka, protože vycítila, že si přeje říct
ještě něco dalšího.

Plukovník se zamračil. „Vadilo by vám, kdybych si s vámi

promluvil ještě o něčem?“

„Pokračujte,“ vybídla ho.

„Podle mého názoru jste jednaly unáhleně, když jste zastřelily

chlapcova otce. Daly jste své slovo, že uskutečníte výměnu, a pak
jste ho nedodržely.“

První Rebecca si rukou uhladila lesklé černé vlasy. Cítila k plukovníkovi

respekt a byla ochotná mu svoje kroky vysvětlit. „Ne,
buďme přesní, podmínky dohody změnila Elliott, když zastřelila
jednoho z našich lidí. To, co provedla Coxovi, nemohlo projít bez
trestu.“

Plukovník pokračoval vážným tónem – zcela jistě mu šlo o princip.

„My bychom takto nejednali. Patříme k Bayardskému řádu a
jsme hrdí na své pruské kořeny. Držíme se přísných morálních
pravidel, ať už v poli, nebo mimo něj. Ehre vor Allem – čest nade
vše. Když ta dívka v pralese zastřelila vašeho druha, bylo to proto, že
jste se chystali zmrzačit jejího společníka. Poskytli jste jí k jejímu
činu řádný důvod.“ Kolem tváře mu probzučela moucha a plukovník
Bismarck ji odehnal. „Proč se nyní domníváte, že bude věřit tomu, co
jí řeknete?“

První Rebecca přikývla. „Elliott bychom neměli podceňovat.

Žila v jedné z nejnebezpečnějších končin, jaké si můžeme představit.
Je mladá, ale má tuhý kořínek a je zkušená bojovnice. Pokud ji
máme dostat tam, kde ji chceme mít, musíme na ni vyvíjet co největší
tlak, to znamená vyhrožovat člověku, na kterém jí opravdu záleží.
Musíme ji zahnat do kouta jako hladovou krysu, protože potom
začne jednat předvídatelně. Když si bude myslet, že nemá na výběr,
buď se schová do pralesa, nebo přijde s nějakým plánem. V prvním
případě ji chytíme, v druhém se s námi spojí a pak si s ní pohrajeme.
V každém případě zvítězíme,“ uzavřela První Rebecca. Plukovník se

-190
chystal znovu promluvit, ale dívka se otočila k likvidátorskému
generálovi. „Neblíží se magická hodina?“ zeptala se. „Lhůta už určitě
skoro vypršela.“

„Zbývá pět minut,“ odpověděl generál s pohledem na hodinky.

„Pak vyřídíme Willa Burrowse,“ zamnula si První Rebecca ruce

a obrátila se zpátky k plukovníkovi. „Pokud jde o naše protivníky, řídíme
se nulovou tolerancí. Neustupujeme jim, pro…“

Z pralesa na druhé straně pyramidy se ozval výbuch připomínající

zahřmění. K nebi se vzneslo listí a roztříštěné větve.

„Co se děje?“ vykřikla Druhá Rebecca. „Sakra! Odsud nic nevidíme.“

„Přesuňte se k severní straně,“ zavolal generál na dvě hlídky likvidátorů,

které se objevily mezi stromy.

„Pojďte s námi. Shora uvidíme líp,“ řekla První Rebecca plukovníkovi.

Obě dvojčata se otočila, jako kdyby se chystala vystoupit
zpátky na vrchol pyramidy.

„To není dobrý nápad,“ zarazil je likvidátorský generál. „Možná

jde o léčku, jak vás opět dostat na mušku. Raději zůstaňte tady.“

Dívky poslechly, ale vyběhly podél stupně za roh. Když byly v

polovině boku pyramidy, doneslo se k nim zaburácení druhé exploze.
Do vzduchu vyletělo další listí a na otevřené prostranství se zřítil
strom. Tentokrát k výbuchu došlo podstatně blíž, na jih od pyramidy

– na straně, kterou obě Rebeccy právě opustily.

„To je jako Škatule, hejbejte se,“ zamračila se První Rebecca.
Obě dívky se zastavily a otočily se.
Pod nimi se hemžili likvidátoři a Rebeccy se pomalu vrátily.
Generál stál pořád na stejném místě.

„Není pochyb, že to je Elliott,“ oslovil je. „Odpaluje nálože C4.“

„Chlubilka. Čeho tím chce dosáhnout?“ zeptala se První Rebecca.

„Proč se nezeptáš přímo jí?“ odpověděla Druhá Rebecca a

ukázala prstem na malou postavu, která z jihu rázně vykročila k
pyramidě. „Strouhařka přichází.“

Vypadalo to, že Elliott není ozbrojená. Na zádech měla batoh a

jednu ruku držela před sebou. Něco v ní očividně svírala.

-191
„To je milé, že ses k nám připojila!“ zavolala První Rebecca výsměšně,
ale hned na to chladně dodala: „Teď už stůj!“

„Neříkej mi, co mám dělat!“ odsekla Elliott. Likvidátoři na

otevřeném prostranství se začali srocovat kolem ní a mířili na ni puškami.
„A pověz těm svým šaškům, že jestli se ke mně některý z nich
přiblíží, pustím tohle a pak…,“ zvedla zaťatou pěst do výšky hlavy.
„Bum!“ dodala s jízlivým úsměškem. „Nálož v batohu vybuchne a
můžete se rozloučit se svým virem. Je u něj dobrých osm kilo trhaviny.“

„Co doporučujete?“ zeptala se Druhá Rebecca koutkem úst likvidátorského

generála. „Vyřídit ji ránou do hlavy?“

„Pokud má spínač mrtvého muže, stačí, když uvolní ruku, a nálož

vybuchne. A jak říká, virus se tím zničí,“ odvětil generál.

„Spínač mrtvého muže?“ zopakovala První Rebecca.

„Mechanizmus, který se spustí, pokud zemře,“ vysvětlil generál.

„Jestli ztratí motorickou kontrolu třeba jen na vteřinu, spustí ruku ze
spínače a dojde k explozi. Jde o nejoblíbenější zařízení sebevražedných
pumových atentátníků.“

„Takže zjistíme, co chce,“ rozhodla se Druhá Rebecca. „Pojď k

nám!“ vykřikla na dívku.

Elliott líně dokráčela k východní straně pyramidy a pomalu vykročila

do schodů. Neskákala z jednoho stupně na druhý, aby náhodou
neuklouzla a nepustila spínač.

Rebeccy, likvidátorský generál a plukovník Bismarck na ni čekali

na vrcholu pyramidy. Věnovala jim sotva jediný pohled a přešla
rovnou k Willovi.

„Je mi to moc líto,“ pronesla tlumeně.

Prudce se k ní otočil a zamrkal, jako kdyby se probral z hlubokého

spánku. „Elliott! Co tady děláš? Měla ses pokusit o útěk,“
řekl chraptivě. „Víš, že nemůžeme vyhrát.“

Elliott neodpověděla. Will pokrčil rameny a zase se odvrátil.

Chvilku zůstala stát vedle něj a dívala se na tělo doktora

Burrowse v rozšiřující se kaluži krve. Pak se s rozhodným výrazem
otočila, přejela očima Rebeccy i likvidátorského generála a nakonec
se zahleděla na plukovníka Bismarcka. „Kdo sakra jste?“ vyštěkla.

„Jsem plukovník armády Nové Germánie,“ odpověděl.

-192
„Takže tohle jsou vaše létající stroje. Jak jste se zapletli s těmihle
řezníky… s těmihle vrahy?“ zeptala se, ale nedala mu čas na
odpověď a pokračovala: „Chci, abyste zavolal jednoho ze svých
mužů, ať sem přinese obvazy a ošetří jeho zranění,“ řekla a trhla
hlavou k Willovi.

„Zavolám zdravotníka,“ souhlasil plukovník Bismarck a vykročil

k okraji vrcholové plošiny.

„Ani nápad!“ ozvala se První Rebecca. „Zůstaňte stát, plukovníku.“

„Vážně?“ ušklíbla se Elliott. „Nejsi zrovna v pozici, abys…“

„Nikdo nic neudělá, dokud se nedohodneme na dalším postupu,“

přerušila ji První Rebecca.

Elliott se podívala na dvě desítky likvidátorů po obvodu plošiny,

kteří jen čekali na rozkaz, aby na ni mohli zaútočit. Připomínali natažené
pružiny, připravené se vymrštit. Neustále jich přibývalo, protože
po bocích pyramidy stoupali další styxští vojáci. Přestože z
jejich vychrtlých obličejů čišelo násilí a působily hrozivě, Elliott zavrtěla
hlavou a pobaveně se zasmála.

„Ha! Jen se na sebe podívejte! Všichni toužíte po tom mě zabít,

co? Jenže trumfy mám v ruce já! Držím vás všechny doslova v hrsti,“
prohlásila a znovu zvedla pěst. „Jestli otevřu ruku, všechny nás to
vyhodí do vzduchu.“ Začala se v bezpečné vzdálenosti promenovat
před řadou vojáků a mávala jim zaťatou pěstí před obličejem.

„Až moc si to užíváš,“ poznamenala Druhá Rebecca. „Styxská

krev se v tobě nezapře. Mimochodem, říkala jsi, že tvůj otec byl likvidátor,
ale nevíme, jestli ti máme věřit. Kdo to přesně byl?“

„Když se tak ptáte, byl to Klíšťák,“ odpověděla Elliott a zlomyslně

se jí zablesklo v očích.

„Ne, to nemohl…,“ začala Druhá Rebecca.

„Můj otec je mrtvý a nesnaž se mě rozptýlit,“ skočila jí Elliott

do řeči a výhrůžně vykročila proti dvojčatům.

„Nemáš na to, aby ses vyhodila do povětří,“ ušklíbla se První

Rebecca.

„Že ne?“ zeptala se Elliott. Bez sebemenšího zaváhání natáhla

malíček. „Ale tenhle prstík ano. Nudí se a chtěl by si trochu pohrát.“

-193
Rozhostilo se naprosté ticho. Slunce pražilo do pyramidy a
všichni jako hypnotizovaní sledovali, jak Elliott narovnává další prst.
„No páni, tak se na to podívejte – tenhle prstík se připojil ke svému
bráškovi,“ řekla nevzrušeně. „Už vidíte ten spínač?“ Podívala se na
černý předmět, který byl nyní vidět v její dlani. „A mám dojem, že
zapomínáte, co se stalo u té ponorky, když jsme se potkali posledně.
Vzpomínáte, jak jsem odpálila Drakeovy nálože? Tenkrát jsem neváhala
a určitě nebudu vá…“

V tu chvíli promluvil Will. „Udělej to, Elliott!“ vykřikl, aniž by

se vůbec obtěžoval otáčet. „Usmaž ty svině!“

Elliott a První Rebecca se chvíli propalovaly pohledy. „Jak jsem

říkala, nejsi v pozici, abys mi něco diktovala,“ ušklíbla se nakonec
Elliott.

První Rebecca neodpověděla.

„Copak? Žádná jízlivá poznámka?“ popichovala ji Elliott. „Snad

ti nesežral jazyk stopař?“

Druhá Rebecca zpoza své sestry hleděla na drát, který se stáčel

kolem Elliottiny paže a vedl do jejího batohu. Přikývla. „Všichni se
uklidníme. Můžeš Willovi zavolat zdravotníka,“ řekla směrem k Elliott.

-194
20. kapitola
Drake vyšel z ložnice do hlavní místnosti. Eddie právě u stolu
pracoval na jednom ze svých vojáčků. Díval se do velké lupy
na sklápěcím rameni a pečlivě nanášel barvu, ale přestal, jakmile
uslyšel Drakea.
„Jak je Chesterovi?“ zeptal se.
„Moc dobře ne,“ odpověděl Drake. „Varoval jsem ho, aby se se
svými rodiči nepokoušel spojit. Nemohlo to skončit šťastně.“
Eddie přikývl a odsunul lupu stranou. „Nastal už vhodný čas,
abychom si promluvili o dalším postupu? Chesterův příchod přesunul
na druhou kolej naše plány a moji lidé se nás budou snažit ze
všech sil najít, takže jsme pod ještě větším tlakem.“ Položil štěteček
na tácek, který používal místo palety, a otřel si ruce od barvy. „Chci
splnit svou část dohody a pomoct vám ve vašich záměrech. Pak vyrazíme
za Elliott.“
„To je prima, že o tom mluvíte. Už vím, co je potřeba udělat dál,
a právě mám zpoždění na jednu schůzku, která s tím souvisí,“ řekl
Drake a podíval se na hodinky. „Jdu za jedním chlapíkem kvůli slimákům.“
Eddie se na něj pochybovačně podíval. „Cože?“ zeptal se.
„Můj pesticidový kouzelník pro mě připravuje speciální dáreček,“
odpověděl Drake, vyndal z kapsy klíčky od auta a zacinkal
jimi. „Do dvou hodin jsem zpátky.“ Obrátil se k odchodu, ale ještě se
zarazil. „Večer by se mi hodilo, kdybyste mi ukázal tu cestu do
Věčného města, o které jste se zmínil. V blízkosti katedrály.“
„Svatého Pavla nebo Westminsteru?“
„Osobně dávám přednost Westminsteru,“ řekl Drake.

-195
„Jaký bude její další tah?“ zeptala se První Rebecca potichu likvidátorského
generála.

Elliott na opačné straně plošiny klečela vedle Willa, který si

skoro ani nevšiml mladého zdravotníka, jenž mu vyčistil ránu a obvázal
ji. Podřídil se jeho pokynům a na Elliottino naléhání si oblékl
košili a čepici s kšiltem, ale sám vůbec nemluvil.

„Dobře ví, že má omezené možnosti,“ odpověděl likvidátorský

generál První Rebecce. „Jakmile nám předá lahvičku, přijde o svoje
eso, pokud nemá v úmyslu vzít rukojmí, aby se odtud dostala.“

„Jako třeba některou z nás?“ řekla Druhá Rebecca a vyměnila si

pohled se sestrou. Usmála se. „Jestli si vybere jednu z nás, víte
přesně, co máte dělat. Zabijte ji i Willa, bez ohledu na to, kdo další
přijde k úhoně. Všichni jsme ve srovnání s Dominiem postradatelní.“

„Já vím,“ přikývl generál.

„A, něco se děje,“ poznamenala První Rebecca.

Elliott se pokoušela postavit Willa na nohy, ale chlapec se potácivě

zvedl až na druhý nebo třetí pokus. V jedné ruce svírala rozbušku
a druhou ho vedla přes plošinu.

Zastavili se před Rebeccami a likvidátorským generálem. Will

se nepřítomně díval do dálky, tiskl si k hrudi otcův deník a otáčel se
k tělu doktora Burrowse. Jako by z něj vyprchala veškerá bojovnost,
a nedokázal v sobě zmobilizovat dokonce ani nenávist vůči styxským
dvojčatům.

„Tohle čekání nás začíná unavovat,“ řekla První Rebecca. „Pověz

nám, jak si představuješ dohodu.“

„Dohodu?“ zopakovala Elliott a suše se zasmála. „Nikomu z vás

Styxů nevěřím, ani co by se za nehet vlezlo,“ odsekla. „Hej, vy!
Pojďte sem!“ zavolala náhle na plukovníka Bismarcka.

Německý důstojník poslechl.

„Nevím nic o vás ani o tom, odkud pocházíte, ale chci vás za
svědka,“ řekla mu.

Plukovník přikývl.

„Jsem připravená se domluvit, ale za určitých podmínek,“

pokračovala Elliott. „Dám vám vaše Dominium…“

-196
„Nejdřív nám řekni, co se stalo s vakcínou – s tou lahvičkou s
bílým víčkem,“ skočila jí První Rebecca do řeči.

„Nemohla jsem sundat víčko z větší lékovky. Pospíchala jsem, a

tak jsem ji rozbila kamenem. Uhodila jsem trochu moc, ale naštěstí
pro nás všechny se poškodila jenom lahvička s vakcínou,“ vysvětlila
Elliott. „Jak jsem říkala, než jsi mě přerušila, jsem připravená vám
dát Dominium, pokud…“

„Ne!“ vykřikl najednou Will. „To tedy sakra ne!“ Poprvé od otcovy
smrti začínal vnímat, co se děje kolem něj. „Vezmou ho na Povrch
a použijí ho!“

„Nech to na mně, Wille,“ uklidňovala ho Elliott.

„To nemůžeš myslet vážně! Přece jim to nedáš?“ obořil se na ni

Will vztekle, jako kdyby skutečným nepřítelem byla Elliott, a ne Rebeccy.
Upustil otcův deník a vykročil proti ní.

Elliott před ním ustoupila, ohromená prudkostí jeho výbuchu.

„Wille…“

Will se ale nezastavoval. „Pusť tu spoušť, Elliott! Znič Dominium!

Nezapomeň, co podle Drakea musíme udělat.“ Trhl palcem ke
styxským dvojčatům. „Nesmějí ho dostat do těch svých špinavých
pracek. Tolik lidí – Drake i moje mamka – zahynulo, když se je
pokoušeli zastavit,“ drmolil. „A my se k nim připojíme!“

Ustoupila o další krok, ale Will na ni skočil a strhl ji k zemi. Zalehl

ji a popadl ji za paži. „Pomozte mi!“ vykřikla Elliott. Will se
okamžitě zaměřil na její ruku a pokoušel se jí rozevřít prsty, aby aktivoval
rozbušku.

„Nesmíš jim dát ten virus!“ soptil. „Jsi mizerná zrádkyně!“

Elliott ho udeřila do obličeje loktem, ale to ho ani zdaleka

nemohlo zastavit. Plukovník Bismarck u nich stál nejblíž a zareagoval
dřív než kdokoliv další. Chytil Willa za paži a za krk a snažil
se ho odtáhnout od Elliott. První Rebecce i generálovi došlo, že se
jim nabízí dokonalá příležitost odzbrojit protivníka, a zapojili se do
potyčky. Kdyby se jednomu z nich podařilo chytit Elliott za ruku a
udržet ji zavřenou, získali by znovu kontrolu nad situací.

Zatímco ale plukovník Bismarck odtahoval vzpouzejícího se

Willa pryč, Elliott se dařilo odrážet oba Styxe kopanci a údery
volnou rukou. Na poslední chvíli se vymrštila na nohy a uskočila.

-197
„Ne tak rychle,“ vykřikla udýchaně.

První Rebecca i likvidátorský generál se stáhli.

„Někdy příště!“ ušklíbla se na ně.

Willem cloumala slepá zuřivost. „No tak, Elliott, udělej to! Zlikviduj
ten zatracený virus!“ Plukovník však držel běsnícího chlapce
pevně.

„To bylo o fous.“ Elliott se před dalšími slovy zhluboka nadechla.

„Dobrá, takže k mým podmínkám: Naložíte mě a Willa na jeden
z těch létajících strojů…“

„Říká se jim vrtulníky,“ ozvala se První Rebecca.

„Na jeden z vrtulníků, a až vzlétneme do vzduchu, předám vám

Dominium. Ve vrtulníku s námi poletí plukovník a jeho muži, ale
žádní Styxové.“

„A kdy přesně nám…?“ začala Druhá Rebecca, ale obrátila oči v

sloup a otočila se na plukovníka Bismarcka.

„Plukovníku, byl byste tak laskav a utišil toho pitomce? Není

slyšet vlastního slova,“ řekla. Dva likvidátoři přispěchali plukovníku
Bismarckovi na pomoc.

„Ne, tihle ne! Zavolejte sem dva svoje muže!“ vyštěkla na plukovníka
Elliott. „Nechci, aby se ho dotýkali likvidátoři. A taky zůstane
pořád po mém boku. Ani na vteřinu ho nesmím spustit z očí.
To platí i pro vás, plukovníku. Chci vás mít pořád u sebe.“

„Takže, jak jsem říkala, kdy přesně dostaneme ten virus?“ zeptala
se Druhá Rebecca.

„Dám vám ho, jakmile budeme ve vzduchu. Já s Willem pak odletíme

a necháme se vysadit na jiném místě v pralese. Je to úplně
jednoduché,“ dokončila Elliott.

„Fajn,“ souhlasila Druhá Rebecca. „Takže můžeme začít.“

Zmítajícího se Willa odvedli z pyramidy dva vojáci Nové Germánie.

Plukovník Bismarck a Elliott následovali hned za nimi. Elliott kráčela
obzvlášť opatrně, aby jí nepodjela noha a neuvolnil se spínač. Oba
dostihli Willa se dvěma vojáky u prvního vrtulníku. Vojáci předali
Willa, který nepřestával nadávat a křičet, svým kolegům uvnitř
stroje.

-198
„Držte ho,“ přikázala jim Elliott. „Jestli bude třeba, klidně ho
svažte.“

Plukovník Bismarck podal Elliott deník doktora Burrowse. „Ten

chlapec by později mohl litovat, že ho tu nechal. Patřil jeho otci.“

„Děkuji,“ řekla Elliott. „Určitě bude rád, že ho má, jakmile se

uklidní… Jestli se vůbec někdy uklidní.“

Plukovník nastoupil do vrtulníku a Elliott hned za ním.

„Tak kde je naše lahvička?“ zeptala se Druhá Rebecca. Její sestra

a likvidátorský generál stáli vedle ní.

„Nastartujte,“ pokynula Elliott plukovníkovi a otočila se ke třem

Styxům, kteří čekali jako rozlučková delegace u vrtulníku. Ukázala
na travnaté prostranství vedle pyramidy. „Chci, aby se všichni likvidátoři
odsunuli z téhle oblasti. Včetně psů.“

„Máme vyklidit západní stranu?“ zeptal se likvidátorský generál.

„Proč po nás najednou chceš něco takového?“ ozvala se Druhá

Rebecca podrážděně. „To nebyla součást dohody.“

Elliott zvedla ruku se spínačem. „Udělejte to, jestli chcete dostat

tu lahvičku neporušenou.“

Generál vydal pokyny a likvidátoři se rychle stáhli. Pilot nastartoval.

Motor vrtulníku se se zakašláním probudil k životu a obě Rebeccy
i generál ustoupili do bezpečné vzdálenosti. Elliott si vložila
do úst prsty volné ruky a pronikavě zahvízdala.

Druhá Rebecca se prudce otočila. „Co máš za lubem?“ vykřikla.

„Dej už nám ten virus.“

První Rebecca se k ní znepokojeně připojila. „Jestli se nás

pokoušíš nějak obala…“

Na otevřené prostranství, odkud před chvílí ustoupili likvidátoři,

vyběhl Bartleby. Smykem se zastavil a rozhlížel se po Elliott. Jeho
pozornost rozptýlil jeden ze stopařů na protější straně pyramidy, který
si ho všiml a začal zuřivě štěkat.

Vrtule se otáčely stále rychleji a Elliott znovu zapískala. Bartle-

by našpicoval uši a okamžitě k ní sprintem vyběhl.

„Co tu dělá ten lovec?“ vyhrkla Druhá Rebecca. „Na co ho po-

třebuješ? Něco tu nehraje.“

-199
„To je sakra pravda,“ souhlasila její sestra a zaječela z plných
plic: „Sem, Bartleby!“

Kocour zaváhal a zamířil ke styxské dívce.

„No tak, ty kluku! Pojď ke mně!“ vykřikla Elliott.

První Rebecca se ustaraně zamračila. Vůbec se jí to nezamlouvalo.

Proč by se Elliott zdržovala s kocourem, když potřebovala především
uniknout s Willem do bezpečí? To zvíře bylo z nějakého důvodu
zásadně důležité pro úspěch Elliottina plánu a První Rebecca
pořád nedokázala přijít na to proč. Začala křičet styxským jazykem,
který neznalým posluchačům zněl jen jako série nesrozumitelných
vrzavých a skřípavých zvuků. Pokoušela se Bartlebyho ovládnout
podle pokynů vložených do jeho mozku černým světem, kterému byl
vystaven ještě v Kolonii, a očekávala naprostou poslušnost. Dočkala
se ale zklamání.

Elliott, která také uměla styxsky, její slova zopakovala a dodala:

„Bartleby, říkám ti, abys šel ke mně.“

Kocour se zastavil.

Všechno záleželo na tom, koho poslechne.

První Rebecca se ho znovu pokusila přivolat styxským heslem.

Elliott na něj zavolala rovněž a Bartleby se konečně rozhodl.

Vyrazil k ní, ale u dveří vrtulníku zaváhal a přikrčil se před průvanem
od vrtulí.

„Naskoč, Bartleby!“ přikázala mu Elliott. Kocour jediným

skokem přistál na palubě a Elliott ho popadla do náruče. „Odlétáme!“
vykřikla na plukovníka Bismarcka.

Až příliš pozdě si obě Rebeccy všimly provázku, který měl Bartleby

omotaný kolem krku. Mohly jen přihlížet, jak z něj Elliott odtrhuje
malý balíček.

„Ona ten virus vůbec neměla u sebe!“ uvědomila si Druhá Rebecca.

„Měl ho ten kocour,“ dodala její sestra.

Vrtulník už byl deset metrů nad zemí a stále stoupal.

„Hoď nám to!“ zaječela Druhá Rebecca a pokročila kupředu.

„Nebo se dohoda ruší!“

Zpoza stromů se vynořovali likvidátoři. Další styxští vojáci zůstávali

na pyramidě. Všichni mířili zbraněmi na Elliott a vrtulník.

-200
Elliott před sebou provokativně zahoupala balíčkem. „Dobře,
tady ho máte… Dejte pozor, ať ho neupustíte,“ řekla a hodila balíček
dvojčatům.

Druhá Rebecca ho obratně chytila. Vrtulník pořád nabíral výšku.

„Willova smradlavá ponožka,“ ušklíbla se Druhá Rebecca znechuceně,
ale neztrácela čas a roztrhla ji. Uvnitř se skrývala jediná lahvička
s černým víčkem. Styxská dívka ji zvedla a prozkoumala ji proti
světlu. Po tváři se jí rozlil široký úsměv. Ukázala sestře a likvidátorskému
generálovi vztyčený palec. „Máme to!“ zavýskla vítězoslavně.

Vrtulník byl už nějakých padesát metrů nad zemí a První Rebecca

se otočila k čekajícím likvidátorům, aby jim dala rozkaz k palbě.

„To bych nedoporučoval,“ zarazil ji generál a položil jí ruku na

paži. „Podívejte.“

Vojáci Nové Germánie od zbývajících vrtulníků sledovali průběh

celé operace. Vytušili, že jejich velicí důstojník by mohl mít potíže,
a mnozí z nich vytáhli zbraně a poklidně jimi mířili ve směru
obou styxských dvojčat.

„Nebojte se,“ dodal generál. „Tyhle staré stroje mají obrovskou

spotřebu paliva, takže i pokud plukovník nedopraví Elliott a mladého
Burrowse zpátky do města, neodletí s nimi moc daleko.“

První Rebecca přikývla a pokynula likvidátorům, aby sklonili

zbraně.

„Je po všem,“ zašeptala Elliott. Postávala u dveří vrtulníku a sledovala,

jak pyramida mizí v dálce a likvidátoři kolem ní se mění v
neškodné malé tečky. Vydechla úlevou a sedla si na podlahu.

„Byl to opravdu ten virus, který chtěli?“ zeptal se plukovník.

„Zdáli se s ním být spokojeni, ale musím to vědět, jinak by mi čest
velela, abych vás odvezl zpátky.“

„Byl to ten virus,“ potvrdila Elliott. „Dodržela jsem svou stranu

dohody.“

Plukovník kývl na navigátora a ten oznámil pilotovi, že může

pokračovat v kurzu. Elliott rozevřela zaťatou pěst a položila něco na
podlahu. Pak si tou samou rukou otřela kapky potu z čela.

-201
„Cože?“ zvolal plukovník Bismarck a naklonil se nad černý
kovový předmět. „Já myslel, že to je rozbuška.“

„Není,“ zavrtěla Elliott hlavou, zvedla kompas doktora Burrowse

a otevřela ho, aby se plukovník mohl podívat. „Neměla jsem
spoušť mrtvého muže, takže jsem musela blufovat.“

Plukovník Bismarck se rozesmál.

Elliott se na něj unaveně usmála. „A taky jsem neměla v batohu

žádné výbušniny. Všechno, co mi zbylo, jsem použila při vstupu na
scénu.“ Odmotala si drát z paže a shodila batoh z ramene. „Kromě
dvou pistolí jsou v něm samé špinavé hadry.“

Plukovník se rozesmál ještě hlasitěji, ale Willa to nijak nepobavilo.

Pokoušel se vyskočit na nohy, ale dva vojáci, kteří seděli z
obou stran vedle něj, ho zadrželi. Oba byli silnější než on a Will měl
navíc spoutaná zápěstí, takže proti nim neměl šanci.

„Prokristapána,“ vyhrkl a propaloval Elliott pohledem. „Dala jsi

jim Dominium. Proč, po tom, co jsme všichni udělali, aby ho nedostali?
Buď ses úplně zbláznila, nebo jsi zrádkyně! Nebo oboje!“

-202
TŘETÍ ČÁST

Návrat

-203
21. kapitola
„E
„E
ddie, vezmu Chestera na projížďku,“ řekl Drake. „Je pořád u
sebe v ložnici a hraje střílečky na tom PlayStationu, co jste mu
koupil.“

Eddie odložil štětec a odsunul stranou zvětšovací sklo. „Změna

prostředí by mu mohla prospět,“ souhlasil. „Chcete, abych jel s
vámi?“

„Ne, to je dobré,“ odpověděl Drake.

Za chvíli už Drake přejížděl Temži přes London Bridge. Chester seděl

vedle něj, užíval si čerstvý vánek ze staženého okénka a díval se
na řeku. Když se ale přiblížili k bezpečnostním kamerám kolem City,
londýnské finanční čtvrti, Drake všechna okna zavřel. Chester sledoval,
jak vyjíždí kouřové sklo a uzavírá je v autě.

„Tady moc nevystrkuj hlavu,“ radil mu Drake. „Ty zatracené

bezpečnostní kamery jsou dneska všude a mají programy na rozpoznávání
obličejů. Člověk by si myslel, že celou zemi řídí Styxové.“

„Začínám věřit, že to tak opravdu je,“ zamumlal Chester žalostně.

Drake se na něj ostře podíval. „Už můžeš přestat hrát. Pokud

Eddie nenamontoval do vozu štěnice, což neudělal, nemusíme v téhle
šarádě pokračovat.“

„Dobře,“ řekl Chester podstatně živěji. „Ale k čemu všechno to

předstírání? O co jde?“

„Všechno se časem vyjasní,“ odpověděl Drake a zamračil se na

černý taxík, který udělal myšku před jejich Range Roverem.

Mířili na severozápad, do nekonečných předměstí Londýna.

Chester se rozhlížel po lidech na ulicích. Po tolika měsících v podzemí
si dosud nezvykl na zdejší davy. Začínala ho bolet hlava, protože

-204
se snažil všechny sledovat, a přemítal, kolik z nich jsou přestrojení
Styxové, kolik je tu jejich agentů a kolik lidí bylo přeprogramováno
černým světlem. Možná začínal být paranoidní, ale sám pro sebe si
říkal, že to je asi dobře.

Na konci řady omšelých obchůdků Drake zatočil do zchátralé

průmyslové zóny, jejíž jednu stranu lemovaly staré železniční oblouky
z viktoriánských cihel, pokryté vrstvou černých sazí a zplodin.
Oblouky byly buď zabedněné prkny, nebo do nich byla vsazena
levná prosklená a hliníková průčelí s cedulemi, které hlásaly: „Borovicový
nábytek – levnější nikde nenajdete!“ nebo „Kancelářské po-
třeby – nejlepší ceny v Londýně“. Drake dojel až k oblouku, kde
zřejmě prodávali automobilové součástky, a zastavil.

„Tudy,“ řekl a Chester ho následoval dveřmi v kovové roletě.

Vnitřek byl posetý automobilovými plechy a uprostřed stála na heveru
dodávka, které právě nějaký muž rázně odděloval kladivem výfuk.

„Dobré ráno,“ pozdravil Drake hlasitě. Muž přestal tlouct a vynořil

se zpod vozu. Měl na sobě modrou kombinézu, byl podsaditý a
úplně holohlavý.

„Pane Smithi,“ kývl na Drakea a zastrčil si kladivo do opasku s

nářadím.

„Je všechno připraveno?“ zeptal se Drake.

Muž neodpověděl a krátce přejel pohledem Chestera.

„To je v pořádku. Patří ke mně,“ ujistil ho Drake a vytáhl z

peněženky dva třpytivé kamínky, které vložil muži do dlaně umazané
od motorového oleje a prachu. Chester si všiml, že to jsou velké diamanty.
„Jak jsem vám říkal, musíte se jich zbavit opatrně.“

„Zbavit se jich? Ani nápad, kámo. Tyhle macíky si nechám,“

usmál se muž. V ústech se mu zaleskl zlatý přední zub. „Budeme je
mít s paničkou na penzi.“ Vydal se k zadní části dílny a Chester s
Drakem ho následovali do hlubin klenutého prostoru.

„Jestli všechno půjde podle plánu, brzy budu možná potřebovat

další vůz,“ poznamenal Drake, když vešli do kanceláře spojené se
skladištěm, s krabicemi automobilových součástek vyrovnaných do
výšky kolem stolu s telefonem.

„Tentokrát nějakej sporťák?“ zeptal se muž. „Pořádný žihadlo s

výkonem jako bejk?“

-205
„Ne, obyčejný kombík mi úplně postačí. Rodinný vůz s velkou
životností – BMW nebo mercedes. A samozřejmě takový, aby se nedal
vystopovat, stejně jako ten Range Rover,“ odpověděl Drake.

„Maličkost. Nechte to na mně, kámo,“ přikývl muž, když vstoupili

do místnosti osvětlené jen skomírajícími zářivkami a s řadou železných
skříněk.

Na jedné bedně si Chester všiml povědomé zmačkané

hromádky. „Moje školní uniforma!“ vyhrkl. „Co tady dělá?“

Muž odemkl další dveře na opačném konci místnosti a otevřel

je. Podle ozvěny se zdálo, že je za nimi podstatně větší prostor. Podal
Drakeovi klíč a řekl: „Nechám vás tady, abyste si vyřídil všechno po-
třebný, pane Jonesi.“

„Smith,“ opravil ho Drake. „Jmenuji se Smith.“

„Pardon, jasně, pane Smithi,“ zasmál se muž a znovu na ně blýskl

svým zlatým řezákem. „Já budu mít zatím oči na stopkách, a kdyby
přišel někdo cizí, zazvoním, jo?“

„Výborně. Díky,“ přikývl Drake. Jakmile muž odešel, obrátil se

k Chesterovi, který postával nad svou školní uniformou. „Oblíkni si
to a pak za mnou přijď.“

„Ale proč?“ zeptal se Chester. Zvedl sako, aby se podíval na

šedé kalhoty pod ním, a na zem vyklouzlo několik velkých fotografií.
Úplně navrchu byla kopie rodinného snímku pořízeného z kabinky
Londýnského oka, kterou poprvé viděl při nevydařené návštěvě
svých rodičů. Další ho zachycovala ve školním fotbalovém mužstvu.
Na téhle fotografii byl o něco mladší a měl na sobě brankářskou
uniformu. „Proč jsou tady ty fotky, Drakeu?“ podivil se.

„Ano, ty si taky vezmi s sebou,“ odvětil Drake.

Chesterovi se to celé přestávalo zamlouvat. „Nemůžete mi prozradit,

o co tady jde? Moje školní šaty…, ty fotky…, připadá mi to
kapku praštěný.“

„Hlavně zachovej klid a dělej přesně to, co ti řeknu,“ řekl mu

Drake. „Slibuji, že všechno bude dobré.“

„Tak jo,“ souhlasil Chester nejistě. Když zvedl modrošedou

proužkovanou kravatu, měl pocit, že bere do ruky věc z úplně jiného
života.

Drake vyšel dveřmi a zavřel je za sebou.

-206
„To je úplná pakárna,“ protestoval Chester, ale pustil se do
převlékání. Když teď osaměl, uvědomoval si tlak v žaludku. Netušil,
co na něj Drake chystá, protože v další místnosti panovala zlověstná
tma. Během převlékání nijak nepomohlo, když k němu občas dolehly
zvláštní zvuky – nějaký křik a pak hluk, jako když se vleče po podlaze
něco těžkého. Od doby, kdy naposledy nosil uniformu, o něco
vyrostl. Kalhoty mu byly směšně krátké a nedokázal je pořádně dopnout
přes boky a do saka zase jen sotva vměstnal ramena. Pohyboval
se v obleku toporně jako Frankensteinovo monstrum, ale
přesto přešel ke dveřím, zaklepal a opatrně je otevřel. Pak vstoupil.

„Pojď dál,“ pobídl ho Drake ze tmy.

Místnost byla obrovská. Chestera překvapilo, jak daleko dozadu

sahá, a to ani nemohl obsáhnout její celou hloubku, protože ji osvětlovala
jediná žárovka vrhající ostrůvek světla nějakých dvacet metrů
od něj. A přímo pod ní seděl člověk, přivázaný k židli. Měl svěšenou
hlavu, ale trhavě s ní vrtěl ze strany na stranu.

Ze stínů vystoupil Drake a uvolnil postavě roubík.

Pak si Chester uvědomil, kdo to je.

„Tati,“ zachraptěl a narazil do druhé židle, které si v šeru nevšiml.

Ocitl se v polostínu na okraji dosvitu žárovky. Jeho otci chvilku

trvalo, než si uvědomil, že přišel někdo další, ale pak zvedl hlavu a
podíval se přímo na svého syna.

Chester pokročil kupředu.

„Ah…,“ zmlkl. Pan Rawls po něm vrhl tak nenávistný pohled,

že Chester zavřel pusu. Představovalo to pro něj o to větší šok, že
jeho otec býval jedním z nejjemnějších a nejzdrženlivějších lidí, jaké
znal.

Teď měl ale Chester dojem, že je to naprostý cizinec, a zoufale

se ptal sám sebe, jak je možné, že se otcovy city rozplynuly v tak
dokonalou nicotu.

„Co jste udělali s Emily, vy dobytkové?“ zahřímal pan Rawls.

Zacloumal pouty, která mu svazovala ruce za zády, a pokusil se vykopnout
nohama, ale neuspěl.

„Nevzpírej se, Jeffe, nebo to tvoje žena schytá,“ pohrozil mu

Drake.

-207
„Moje mamka! Kde je moje mamka?“ zeptal se Chester.

Drake přešel k Chesterovi a naklonil se k jeho uchu. Neztišil ale

hlas, jako kdyby chtěl, aby pan Rawls slyšel každé slovo. „Je v kabině
tamhle vzadu. Nic se jí nestane, aspoň dokud bude tady Jeff
spolupracovat. Přistrč si tu židli a sedni si.“

Chester zaváhal.

„Dělej, co ti říkám,“ zavrčel Drake.

Chlapec si omámeně sedl proti svému otci, který po něm pořád

loupal očima. „O co ti jde, ty mrňavej bandito? Chceš ze mě vyždímat
nějaký prachy?“ vyjel na něj pan Rawls. V hlase mu zaznívala
hysterie. „Podívejte, copak nechápete, že jsem obyčejný pojišťovák?
Dělám pro malou pojišťovnu a nevydělávám bůhvíkolik. Kápli jste
na nepravého!“

V tu chvíli mu Drake skočil do řeči. „Pokud se vyznáš v pojištěních,

Jeffe, určitě umíš logicky a analyticky myslet. A já chci,
abys tuhle schopnost použil, pro svoje i Emilyino dobro.“

Chester měl sto chutí zacpat si uši před proudem nadávek, který
se vyřinul otci z úst. Pan Rawls se pokusil natočit hlavu tak, aby viděl
na Drakea, ale ten ho za ni chytil a přiměl ho dívat se přímo před
sebe. „Zvedni první fotografii, aby ji Jeff viděl,“ přikázal Drake
Chesterovi. Sám se přesunul za pana Rawlse, který civěl na snímek z
Londýnského oka. „Pověz mi, kdo je to tam s tebou a s tvou
manželkou?“

Pan Rawls se opovržlivě ušklíbl a odpověděl: „Můj syn. To je

můj syn a…“

„A kdo je tohle?“ Drake zapnul baterku a posvítil Chesterovi do

obličeje. Chlapec před silnou září přimhouřil oči.

„NEMÁM ŠAJNA!“ zařval pan Rawls. „JAK TO MÁM SAKRA

VĚDĚT?“

Chester tomu pořád nedokázal uvěřit. Byl ve školní uniformě,

kterou měl na sobě i na tom obrázku, ale jeho otec ho stále nepoznával.

„Prohlédni si ho pořádně, Jeffe, protože ty víš, kdo to je, a jestli

mi to neřekneš, zabiju Emily. Je v místnosti hned za námi, já jí tam
půjdu podříznout hrdlo a ještě tě přinutím, aby ses na to díval…“

„Ne, Drakeu!“ vybuchl Chester zděšeně. „To byste neudělal!“

-208
Drake zhasl baterku a přešel k němu. „Sklapni,“ zavrčel na něj.
Chester poslechl. Rozhodně se s ním nechtěl dohadovat.

„Co jste zač?“ zeptal se pan Rawls. „Sháníte nové voliče pro
nácky nebo tak něco?“ Jízlivě se zasmál.

„Mám dojem, že pořád nechápeš vážnost situace,“ řekl mu Dra-

ke a vytáhl z opasku nůž. Byla to hrozivá zbraň se zoubkovaným
ostřím. Drake ji naklonil tak, aby se od ní odráželo světlo žárovky
přímo panu Rawlsovi do očí. „Jestli nezačneš rychle spolupracovat,
ani ty ani tvoje žena odsud neodejdete s vnitřnostmi v břiše.“

Pan Rawls zamrkal, jako kdyby se chtěl probudit ze zlého snu, a

začal z plných plic volat o pomoc.

Drake k němu přiskočil, vrazil mu tvrdý políček a přiložil mu

špičku nože ke krku. Chester vyskočil, ale nic neříkal.

„Můžeš si řvát, dokud nezmodráš, ale nikdo tě neuslyší. Nikdo ti

nepřijde na pomoc. Tak jen do toho, jen si posluž, Jeffe,“ vyzval ho
Drake. Pan Rawls zmlkl a Drake uklidil nůž zpátky do pouzdra.

Pak přikázal Chesterovi, aby se zase posadil a ukázal otci další

fotografie. Přinutil pana Rawlse popisovat chlapce na snímcích a pak
Chestera. Nutil ho k tomu pořád dokola. Pokud pan Rawls odmítl,
pohrozil mu nožem nebo ho fackoval tak dlouho, dokud panu Rawlsovi
nezrudla tvář.

Chester začínal chápat, o co se Drake snaží. Pokoušel se odblokovat

otcovo myšlení, zrušit spoje, které mu Styxové vtiskli s pomocí
černého světla. A protože chápal, že Drake musí postupovat tvrdě,
už mu tolik nevadilo fyzické násilí používané proti jeho otci.

Když ale Drake znovu pleskl zajatce přes tvář, v panu Rawlsovi
se najednou něco zlomilo.

„Táhněte k čertu!“ zařval pan Rawls. Očividně mu došla trpělivost.

„Můžete si se mnou dělat, co chcete, ale já už ty vaše pitomosti
nebudu poslouchat!“ Zarytě sklopil oči do klína a odmítal odpovídat
na další otázky.

„Takhle se nikam nedostaneme,“ vyštěkl Drake. Přistoupil k

Chesterovi a stiskl mu paží krk tak tvrdě, že chlapec nemohl ani dýchat,
natož protestovat.

„Uškrtím tvého syna, Jeffe. Tohle je Chester, přímo před tebou.“

-209
Podpatky Chesterových školních bot zaškrábaly po betonovépodlaze a fotografie z
klína se mu sesypaly na zem. Židle se překotila
a Chester se zoufale pokoušel vysvobodit z Drakeova sevření.

„Zardousím ho,“ sliboval Drake tak chladně a věcně, že mu

Chester věřil.

Pan Rawls si pořád zíral do klína a vrtěl hlavou. Pak zvedl hlavu
a vykulil oči.

„Chestere!“ řekl, zprvu sotva slyšitelně.

Chesterovi modrala tvář.

„Promiň, ale neslyším tě, Jeffe,“ popíchl ho Drake nevzrušeně.

Chesterovi vylézaly oči z důlků. Už neměl ani sílu, aby kopal

nohama.

„Zbývá ti pár vteřin, než zemře, Jeffe,“ řekl Drake. „Můžeš ho

zachránit. Jenom mi řekni, kdo to je. Pověz mi, koho vidíš.“

„CHESTERE!“ zaječel pan Rawls.

Drake uvolnil sevření, narovnal židli a pomohl chlapci, který se

pokoušel popadnout dech, aby si znovu sedl.

„Chestere! To jsi ty!“ Panu Rawlsovi po tváři stékaly slzy.

Chester, který se pořád úplně nevzpamatoval z nedostatku kyslíku, se
sípavě smál a kašlal, ale potácivě přešel ke svému otci a objal ho.

„Už je po všem, tati…, jsme zase spolu…, o tomhle jsem tak

dlouho snil,“ chraptěl, zatímco Drake přeřezával panu Rawlsovi pouta.
„Vrátil jste mi tátu. Jak vám za to můžu poděkovat?“ obrátil se na
něj šťastný chlapec.

„Ne tak zhurta,“ odpověděl Drake a zvedl z podlahy rozházené

fotografie. „Ještě musíme zvládnout tvou matku, a tentokrát tě možná
vážně budu muset zabít.“

Elliott si všimla, že vrtulník změnil směr letu a víc s nimi hází.

Okamžitě se podívala na plukovníka Bismarcka, který mluvil s
navigátorem v kokpitu. Plukovník přešel k ní a zavrtěl hlavou.

„Máme problém,“ oznámil. „Vyrazili jsme do pralesa na východ

od pyramidy, jak jste chtěli, ale navigátor na radaru zaznamenal
velkou bouřkovou frontu, která se k nám rychle blíží. Upravili jsme
trochu kurz, abychom se jí vyhnuli, ale ani tak nebudeme moct

-210
pokračovat tímto směrem příliš dlouho. Nemůžeme riskovat, že nás

dostihne.“

„Jaké jsou možnosti?“ zeptala se Elliott.

„Mohli bychom vás vzít do města. Proč nechcete, abychom vás

dopravili tam, kde budete v bezpečí?“

„To nejde, plukovníku,“ odpověděla Elliott. „Musíme na východ

od pyramidy.“

Plukovník Bismarck odešel na další poradu s navigátorem a pilotem.

Vrtulník se ve vzduchu zmítal čím dál víc a otevřenými dveřmi
začaly dovnitř bušit provazce deště. Plukovník se při návratu k
Elliott musel přidržovat madel.

„Pilot se poohlédne po nějakém místě v oblasti, kde nedávno došlo

k pralesnímu požáru. Tam vás můžeme vysadit,“ řekl jí. „Zbytek
cesty bohužel budete muset urazit pěšky.“

Po dopadu prvních kapek deště se obě Rebeccy pokradmu podívaly

směrem k vojákům Nové Germánie, kteří se připravovali nastoupit
do vrtulníků. Dívky se nenuceně doloudaly k likvidátorskému generálovi.

„Předal jste rozkazy?“ zeptala se První Rebecca zády k oddílům

Nové Germánie. Ani jedna nechtěla, aby vojáci vytušili, co se chystá.

„Ano. Moji muži mají pokyny, aby ušetřili posádky vrtulníků,

ale zbytek jednotek mají odstranit, pokud se budou bránit,“ odpověděl
generál potichu.

„Ušetřete i toho mladého důstojníka, který nám pomohl,“ ozvala

se Druhá Rebecca. „Nechci, aby se mu něco stalo.“

Likvidátorský generál se podíval na stahující se mračna. „Rozumím.

Jestli se blíží bouře, usnadní nám to operaci. Tyhle zastaralé
stroje nemohou odstartovat za špatného počasí a kdoví, třeba se nám
podaří ovládnout jednotky Nové Germánie bez krveprolití.“

Druhá Rebecca si spokojeně zamnula ruce. „To by bylo dobře.

Aspoň bychom do první fáze ofenzivy měli víc čerstvých branců.“

Její sestra se široce usmála. „Ano, po několika malých, ale důležitých

změnách se nám v našem novém domově bude jistě moc líbit.“

-211
Plukovník Bismarck musel zvýšit hlas, aby byl slyšet přes hučení
vichru. „Tamhle! Vidíte?“

Elliott stála vedle něj a držela se bezpečnostního madla u

otevřených dveří. Pod nimi ubíhala džungle. „Ano, vidím,“ přikývla,
jakmile zahlédla část pralesa, kterou se nedávno přehnal požár. Spáleniště
připomínalo uhlově tmavou jizvu uprostřed bujné zeleně.

Pilot zamířil plnou rychlostí k požářišti. Dočasně tím unikli z

dosahu bouře a stroj se přestal tolik zmítat.

„Plukovníku,“ začala Elliott, když oba ustoupili od dveří,

„jednal jste se mnou naprosto férově a já bych vám ráda oplatila
stejnou mincí.“

Plukovník Bismarck se zamračil.

„Řeknu vám jenom jedno: Dávejte si pozor na Styxe a nepodceňujte

je. Nemáte představu, čeho jsou schopní. Nijak je nepotěší, že
jste nás nechal jít. A podle toho, co jsem slyšela o vašem městě, se
jim tady může zalíbit,“ varovala ho Elliott.

„Děkuji, ale vzhledem k jejich malému počtu nemyslím, že pro

nás představují vážnou hrozbu,“ odpověděl plukovník. Po tváři mu
však přeběhl výraz, podle něhož Elliott poznala, že si její slova bere
k srdci.

Vrtulník zahájil sestup k pralesní půdě a Elliott se ohlédla. Will

pořád seděl se svěšenou hlavou. Pak se podívala z otevřených dveří.
Požár změnil okrsek džungle ve vrstvu popela, kterou nyní vrtule helikoptéry
zvedaly do vzduchu, jako kdyby se ocitli v oku šedočerného
tornáda, jehož stěny skoro zakryly záři slunce.

Stroj konečně dosedl, ale pilot nevypínal motor, protože plukovník

zjevně neměl v úmyslu zdržet se tu příliš dlouho. Elliott seskočila
z vrtulníku s Bartlebym v patách. Vojáci rozvázali Willa a

přivedli ho ke dveřím.

„Co když s ní nechci jít?“ zeptal se Will plukovníka a mnul si

při tom zápěstí, aby obnovil krevní oběh. „Radši bych se podíval na
to vaše město. Všichni jste Němci z druhé světové války, ne?“

„Ano, přišli jsme sem krátce před jejím koncem,“ odpověděl

plukovník. „Jak to víš?“

-212
Will kývl na plukovníkovu pistoli. „To je luger.“ Otočil se k
ostatním vojákům. „A vaši muži mají schmeissery, nebo se pletu?
Chtěl bych se podívat, co máte ve městě dalšího. Mého tátu by to
taky zajímalo.“

Dosud se odmítal podívat na Elliott, ale teď po ní vrhl chladný

pohled. „A nechci být s ní.“

Elliott věděla, že je Will pořád v šoku po otcově smrti, ale už

měla jeho poznámek dost.

„Wille Burrowsi, dokážeš být neskutečně otravný,“ vyjela na

něj. „Ano, dala jsem jim Dominium. Musela jsem, ale jenom proto,
že jste se nechali chytit. Přinutili jste mě k tomu. Taky podle všeho
zapomínáš, že jsem tě zachránila před těmi tvými povedenými
sestřičkami. A ne poprvé.“

„Jasně, ale za jakou cenu?“ vykřikl Will.

„Ještě není po všem,“ odpověděla tiše. Její hlas bylo přes burácení
rotoru sotva slyšet.

„Co tím myslíš?“ zeptal se. Seskočil z vrtulníku a bojovně vykročil

proti ní. „Asi máš nějaký super plán, jak se k nim přikrademe a
čmajzneme jim virus pod nosem, ne? Jako kdyby to mohlo fungovat!
Teď ho nespustí ani na vteřinku z očí a navíc proti sobě máme asi tak
tisíc likvidátorů.“ Uhodil pěstí do otevřené dlaně druhé ruky. „Já to
nechápu. Zrovna ty jim naservíruješ Dominium na stříbrném
podnose. Drake by se za tebe styděl!“

Elliott ztuhla, jako kdyby měla na krajíčku slzy, ale pak vrazila
Willovi facku.

Will ohromeně zalapal po dechu a Bartleby, poplašený jejich

hádkou, bázlivě zamňoukal.

„Jak se odvažuješ říkat něco takového?“ řekla Elliott rozechvěle.

„Mluvíš, jako kdyby byl Drake po smrti, a nemáš ani ponětí o tom,
co by udělal ve stejné situaci on. Co kdybys mě pro změnu poslouchal?
Řekla jsem ti, že jsme ještě neskončili. Ještě není po všem.“

„Polib mi šos!“ vykřikl na ni Will. „Je mi to fuk.“

„Chápu, že hledáš, na koho bys svalil vinu za to, co se stalo tvému

tátovi, ale mě vynech! Dělala jsem, co jsem mohla, abych ho zachránila!“
zvýšila hlas i Elliott. „Stejně tak bych mohla vinit já tebe

-213
za Drakeovu smrt. Kdyby ses neobjevil na Velké pláni, nic z tohohle
by se nestalo. Mohl být pořád naživu.“

Will si odplivl do popela. „Věř si tomu, jestli chceš. Stejně jsi

mě nikdy neměla ráda. Od začátku jsi chodila s Chesterem, pořád
jenom s Chesterem… Na všechny hlídky, jako ti nejlepší parťáci,“
ječel na ni. Byl tak vzteklý, že si už ani neuvědomoval, co říká.

„Možná to bylo proto, že se Chester potřeboval víc učit než ty,“

odsekla neméně vztekle.

„Nebo jsi ho možná jenom měla radši než mě,“ obvinil ji.

„Velice se omlouvám, že vstupuji do tvé – jak tomu říkáte – rozmíšky

s přítelkyní, ale…,“ začal plukovník Bismarck, než ho přerušil
další Willův výbuch.

„Pche! Vy si snad děláte srandu!“ vyprskl Will a dotkl se zrůžovělé

tváře, kam ho před chvílí Elliott udeřila. „Tohle není moje přítelkyně
a nikdy nebude!“

To vyprovokovalo mezi vojáky ve vrtulníku smích, ale plukovník

je zpražil přísným pohledem.

„Jako kdybych o to stála! Chester má pravdu. Jsi blázen!“ nedala

se Elliott.

„Je mi líto, že vás musím popohánět, ale musíme odletět,“

navázal plukovník Bismarck. „Blíží se sem bouře a v náhradních nádržích
nemáme příliš mnoho paliva.“

Will zasupěl jako rozzuřený býk a oddusal suchým popelem o

kus dál. Neodešel ale příliš daleko, zastavil se a s rukama opřenýma
v bok se rozhlížel po obzoru. Plukovník podal Elliott několik
vojenských přídělů potravin a nabídl jí zbraně.

„Mám v batohu dvě pistole,“ odmítla Elliott.

Plukovník ale trval na tom, aby si vzala dva lugery a jednoho ze

schmeisserů, které tolik obdivoval Will, spolu s náhradní municí.
„Pro případ, že narazíte na nepřátelská zvířata,“ poznamenal s významným
mrknutím.

„Děkuji. Nikdy vám to nezapomenu,“ řekla Elliott a zavolala na

Willa. „Tak se rozhodni! Zůstáváš, nebo se vracíš s nimi do města?“

Will k ní zůstával otočený zády, ale zavrtěl hlavou. „Ne,“ zavrčel

v odpověď.

-214
Plukovník popřál Elliott hodně štěstí a zasalutoval jí, zatímco se
vrtulník zvedal do vzduchu. Sledovala, jak odlétá, a stínila si oči před
zvířeným popelem. Teprve když odeznělo hučení motoru a všechno
až na kvílení větru ztichlo, Will se konečně obrátil. Zdálo se, že se
trochu uklidnil, a pomalu vykročil k Elliott. „Tak mi pověz…, proč
jsi říkala, že ještě není po všem? Co máš tedy za geniální plán?“

Elliott si ho nevšímala a místo toho začala hladit Bartlebyho a

smetat mu z hlavy jemný popel. „Tam u té pyramidy jsi byl moc
hodný kluk. Udělal jsi přesně to, co jsem chtěla, viď?“ chválila ho a
láskyplně mu hnětla spánky.

Will poslouchal, jak kocour hluboce přede, a jeho podráždění z

toho, že ho Elliott ignoruje, rychle rostlo. „Proč mi neodpovídáš? To
je to nejmenší, co si zasloužím!“ stěžoval si popuzeně. „Mám sakra
právo vědět, co chceš dělat. Jestli Rebeccy říkaly pravdu, přišel jsem
o oba rodiče. Mamka je pravděpodobně po smrti a ta mrňavá svině
mi právě zavraždila tátu.“

„Já vím. Viděla jsem to,“ odpověděla Elliott a podívala se na

něj. „A musíš vědět, jak moc je mi to líto, ale teď není čas na to myslet.
Truchlit můžeš později.“

„Máš něco v rukávu, co?“ zeptal se Will. „Řekni mi, o co jde.“

Elliott krátce přikývla. „Dobře. Půjdu na Povrch, tím tunelem,

který jsem našla za vodopádem.“

„Na Povrch? Proč?“ zamračil se Will a pokoušel se pochopit její

záměry. „To nedává smysl. Dominium je přece tady – v tomhle světě.“

„Jdu na Povrch, protože ať už Drake žije, nebo ne, musím někomu

předat vakcínu.“

„Ale… ale… já to nechápu.“ Will popošel o několik kroků k ní,

zmateně zaváhal a pak ušel ještě několik dalších. „Vždyť jsi lahvičku
s vakcínou rozbila, ne? Tu s bílým víčkem.“

„To ano,“ přitakala Elliott a podívala se na kompas doktora

Burrowse, aby se zorientovala. Rázně vykročila pryč od Willa, který
musel popoběhnout, aby ji dohonil. „Ale teprve potom, co jsem vypila
její obsah,“ dodala, jako kdyby si na to vzpomněla až teď.

Will se zarazil. Vtom mu to došlo. „Takže… takže máme vakcínu!“

vykřikl. „Je v tobě!“

-215
22. kapitola
Ch
Ch
ester byl zcela vyčerpaný a nevěnoval pozornost okolí. Když
ale odjížděl s Drakem londýnskými ulicemi zpátky ke staré
továrně, měl pocit, že se samým štěstím vznáší. Už má zase rodiče.
„Mamka a táta,“ zamumlal si sám pro sebe a začal si pobrukovat melodii
písničky z rádia.

Matčino vyléčení nakonec nebylo tak náročné i díky tomu, že

při něm pomohl pan Rawls. Chester se pořád musel usmívat při
vzpomínce na okamžik, kdy se jeho matce rozsvítilo v očích a konečně
ho poznala.

Pak si sedl ke svým rodičům a vyprávěl jim, jak s Willem narazili

na Kolonii, i o událostech, které následovaly. Nejdřív se na něj
dívali zděšeně a nedůvěřivě, ale jejich vlastní zkušenosti napomohly
tomu, že posléze dospěli k přesvědčení, že Chester mluví pravdu.
Oba si to sice vybavovali jen mlhavě, ale pamatovali si, jak je nějací
strašidelní muži přemohli a pak jim posvítili do tváře jasným purpurovým
světlem. Ani následné vzpomínky neměli příliš jasné, jako
kdyby nedokázali rozeznat skutečnost od snu.

Oba ale měli obrovskou radost, že je jejich syn naživu, a byli

připraveni věřit prakticky čemukoliv. Navíc se oba pořád hrozně báli
Drakea a netroufli by si nahlas vyjádřit pochybnosti o jeho slovech.

Když teď zlomili účinky černého světla, Drake nehodlal nic riskovat.
Chtěl mít pana i paní Rawlsovy aspoň nejbližších čtyřicet osm
hodin někde pod zámkem a ten holohlavý mechanik nakonec souhlasil,
že je nechá přespat ve své dílně, aby je měl na očích. Když mu
Drake nabídl další diamant, řekl, že sem přestěhuje i svoji „paničku“,
aby se o Chesterovy rodiče starala.

-216
„Je to divné,“ řekl Chester Drakeovi. „Celou dobu v podzemí
jsem myslel na to, jak se vrátím k rodičům, ale skoro jsem v to přestal
doufat.“ Pak mu znovu poděkoval.

Drake přikývl. „Nemluv o tom. Nemohl jsem je nechat pod

styxskou kontrolou.“

„Ale budou opravdu v pořádku? Překonali to černé světlo

úplně?“ zeptal se Chester.

„Léčba účinků černého světla není žádná věda. Nikdy nevíš, co

dalšího v lidské mysli se narušilo. Ale Styxové v tomhle případě
zřejmě nezasahovali nijak do hloubky a my jsme se rozhodně postarali
o viditelné příznaky.“

„Stejně jste pomohl i Willovi, viďte?“ řekl Chester.

„Ano, tomu naprogramovali sebevražedné nutkání vyprovokované

velkými výškami, takže bylo docela šikovné, že jsme na to
přišli, když jsme byli na střeše domů kolem Martineau Square. Přinutil
jsem ho, aby si představil, jak dopadne, a tím čelil svému vnitřnímu
démonovi a nakonec to zabralo,“ odpověděl Drake. „Překonal
svoje nutkání. Je to silná osobnost.“

„To je,“ souhlasil Chester. „A taky ten nejtvrdohlavější člověk,

jakého jsem kdy poznal.“ Přes jeho únavu mu došla další věc. „Ale
co se stane s mamkou a tátou?“ zeptal se. Jeho rodiče byli momentálně
v bezpečí, ale nemohli zůstat v autodílně navždy.

„Zítra je přesunu jinam. Teď jsou na jedné lodi s námi ostatními.

Už nikdy se nebudou moct vrátit domů,“ řekl Drake a podíval se na
Chestera. „Myslíš, že dokážou vést takový život jako my?“

„Nemají zrovna na výběr, že?“ pokrčil Chester rameny. „Aspoň

dokud neporazíme Styxe.“

Drake přikývl. „Když už o nich mluvíme, před Eddiem ani muk.

Co dělá tvůj krk? Snažil jsem se, abych ti neudělal modřiny. Ukaž mi
ho.“

Chester si rozhalil límec u košile.

„V pořádku,“ oddechl si Drake. „Nechci, aby Eddie zjistil, co

jsme podnikali.“

„Takže mu tak úplně nedůvěřujete?“ zeptal se Chester.

„Já úplně nedůvěřuji nikomu,“ odtušil Drake. „A musíme si připravit

uvěřitelnou historku pro případ, že se zeptá. Chvíli jsme se jen

-217
tak projížděli po okolí, tím se vysvětlí najeté kilometry, kdyby se na
ně podíval. Pak jsme se šli projít do Regents Parku, kde sis dal oběd
a zmrzlinu.“ Drake se naklonil a otevřel před Chesterem přihrádku v
palubní desce. „Vezmi si zevnitř ten obal a pokapej si trochu košili
zmrzlinou – tak, aby to bylo vidět.“

Drake se dál věnoval řízení a Chester vyplnil jeho pokyny a

otřel si obal od jídla do šatů, které si zase oblékl místo školní uniformy.

„Říkal jste, že jsme se naobědvali?“ zeptal se pak významně.

Uvědomil si, že už hodiny nic nejedl.

Drake ukázal k palubní přihrádce. „Najdeš tam i nějaké sendviče.

Najez se, ale nezapomeň, že až se vrátíme k Eddiemu, musíš zase
hrát depresi, jako by byl konec světa. Je to jasné?“

„Nebojte, budu jako šíleně smutnej princ,“ zazubil se Chester a

sáhl pro sendviče.

Will s Elliott už měli lepší představu o tom, jak rozsáhlý pralesní

požár tu zuřil. Pořád kráčeli po holé pustině. Tu a tam vítr navál popel
a zuhelnatělé kousky dřeva na vysoké hromady, přes které se jim
šlo velice obtížně, protože se do nich bořili po kolena.

Každou chvíli také naráželi na zbytky obřích kmenů. Bez větví

připomínaly gigantické černé tyče, které někdo zabodl do země.

Lehký vánek se rychle měnil v silný vichr. Navíc začaly padat

obrovské kapky deště, které vytvářely ve vrstvě popela drobné krátery
jako po zásahu nějakých liliputánských bomb.

Chvíli na to se rozhostilo příšeří, protože slunce zakryla oblaka.

Není divu, že si plukovník Bismarck dělal takové starosti; valila se k
nim černá bouřková mračna. Několik set metrů od nich zasáhla jednu
kostru obřího stromu klikatá vidlice blesku a ohořelý zbytek kmenu
se jako ve zpomaleném záběru s tichým vrzáním skácel k zemi.
Téměř současně zaduněl hrom tak hlasitě, že měli pocit, jako kdyby

na ně působila tlakem fyzická síla.

„Poběž!“ pobízela ho Elliott.
„Vždyť běžím!“ odpověděl Will.

-218
Bartlebyho sice zřejmě dunění hromu znervózňovalo, ale jinak
si cestu užíval. Poskakoval v dešti a válel se v popelu, jako kdyby šlo

o nějakou hru.
Vydrápali se na vrchol příkrého svahu a vydali se z druhé strany
dolů. Déšť se změnil v přívalový liják a mokrý popel představoval
velice zrádnou oporu. Každou chvíli uklouzli a měli co dělat, aby se
nezřítili.

Ocitli se v proláklině, kde stála řada dalších zuhelnatělých

kmenů. Probíhali mezi nimi, dokud nezaslechli zavřeštění.

„Bartleby!“ vykřikl Will a oba se zastavili. „Kde je?“

Když se rozhlíželi kolem sebe, liják je bičoval takovou silou, že

si museli chránit tváře.

Ozvalo se další kočičí zavřeštění.

„Asi má potíže,“ řekl Will a ukázal směrem, odkud podle něj

zvuk přišel.

Vrátili se o pár kroků mezi stromy, když tu postřehli nějaký pohyb.

Přikrčili se.

Po těle mrtvého bizona pomalu lezli tvorové o trochu větší než

ragbyové míče. Bizon měl rozpárané břicho a na zem vyhřezla
střeva. Tvorové se jimi živili. Zapichovali do smyček střev a dalších
tělesných orgánů bodcovitá ústní ústrojí a vysávali je.

„Blechy? Nebo spíš megablechy?“ zahučel Will.

Tvorové se skutečně podobali zvětšené verzi blech. Měli pod zadečky

pokrčené dlouhé zadní končetiny a článkované krunýře, které
se v šeru matně leskly. Spíš to však byli mrchožřouti než paraziti.
Will odhadoval, že jich po mrtvém bizonovi leze nejméně třicet. Vyluzovali
tiché hučení, jako kdyby spolu komunikovali. Zvuk podle
všeho vytvářeli tím, že třeli o sebe předníma nohama.

Zaznělo další vyjeknutí.

Bartleby se deset metrů od bizona válel na zádech a mezi packami

svíral jednu z těch obřích blech, která proti němu útočně vysunovala
sosák, aby ho bodla. I další blechy pomalu opouštěly mrtvé
tělo bizona a vydaly se k zmítajícímu se kocourovi. Očividně se tedy
nejednalo jen o mrchožrouty, ale i o predátory.

-219
Elliott si uvědomila, že Will není ozbrojený, protože po jejich
hádce si nechala všechny zbraně u sebe. Ještě horší bylo, že browningy
zůstaly na dně batohu, takže měla bezprostředně k dispozici
pouze pistole z Nové Germánie.

„Tumáš!“ zasykla, vytáhla zpoza opasku jednu zbraň a hodila

mu ji.

Will se otočil právě včas, aby ji chytil.

Namířil ji na blechu mezi Bartlebyho tlapami a stiskl spoušť.

Nic se nestalo.

„Bezpečnostní pojistka!“ zavrčel přes zaťaté zuby a začal se potýkat

s pojistkou u neznámé zbraně. Elliott mezitím vypálila.

Kulka blechu smetla, jako kdyby ji zasáhla neviditelná baseballová

pálka.

Ostatní tvorové natočili tykadla jejím směrem a zvolna se k ní

obrátili. Jejich přední končetiny se chvěly a tiše hučely. V dalším
okamžiku se daly do pohybu.

Will proběhl mezi zčernalými kmeny stromů a kolem mrtvého

bizona k Bartlebymu. Kocour byl otřesený přestálým zápasem a nejistě
se sbíral na nohy, jinak ovšem neutrpěl žádné zranění. Will ho
popadl za zátylek a pomohl mu vstát, jenže to už si jich všimla jedna
krajní blecha.

„Pojď rychle, Barte!“ pobízel Will kocoura.

Bartleby už sice stál, ale ještě se nevzpamatoval natolik, aby

dokázal utíkat.

Blecha se bleskurychle odrazila a doskočila těsně před Willa.

Will zareagoval čistě instinktivně a z bezprostřední blízkosti po ní
střelil. Tvrdý krunýř členovce pukl a odhalil bílou tkáň, z níž vystříkla
mléčná tekutina. Willovi to připomnělo kokosový ořech, který
jednou vyhrál na cestovním trhu v Highfieldu a potom ho rozbil kladivem.

Pokoušel se odtáhnout Bartlebyho pryč, ale vtom uslyšel, jak na

něj Elliott volá. Ozvala se střelba. Elliott vyměnila pistoli za schmeisser
a pálila do blížícího se hejna krátké dávky. Každou chvíli se
proti ní vymrštila jedna z blech, ale Elliott ji vždycky ještě ve vzduchu
sestřelila.

-220
„Utíkejte!“ vykřikla, když si všimla Willa s Bartlebym. Kocour
už se pohyboval sám, i když pořád trochu omámeně. Prudce se otočila
a všichni vyběhli. Během pár minut se vydrápali do svahu na pro-
tější straně prolákliny a znovu se ocitli na spáleništi pokrytém popelem.
Okraj pralesa byl jen kousek před nimi.

„Dohánějí nás!“ zasupěl Will, když se ohlédl přes rameno.

Blechy se nevzdaly lákavé vyhlídky na čerstvou kořist. Když je

teď v pohybu neomezovaly zuhelnatělé stromy, začaly jednotlivými
skoky překonávat neuvěřitelné vzdálenosti.

I přes hučení deště a kvílení větru je Will slyšel. Odrážely se k

vysokým skokům a dopadaly z oblohy všude kolem nich.

Will s Elliott uběhli pokaždé zhruba deset metrů, zastavili se a

vyřídili nejbližší pronásledovatele. Museli to opakovat pořád dokola,
takže se k hradbě stromů blížili zoufale pomalu. Doufali, že se jim v
džungli podaří krvežíznivé blechy setřást.

Elliott zasahovala většinu blech schmeisserem a Will dorážel

zbytek lugerem. Už si říkal, že mají situaci pod kontrolou, když mu
jedna z blech dopadla na záda a okamžitě se chytila jeho košile
pinzetkovými klepítky. Will se ji pokusil shodit, ale ztratil rovnováhu
a padl obličejem do popela.

Kocourovo mňouknutí upozornilo Elliott, že se něco děje. Will

se převaloval na zemi a pokoušel se zasáhnout útočníka pažbou pistole,
ale blecha se nepouštěla. Navíc se přesunovala k jeho obnaženému
zátylku.

Pak pomalu vysunula sosák. Chystala se ho bodnout.

Elliott neměla čas vyměnit schmeisser za pistoli, která by jí

umožňovala přesněji mířit.

„Zůstaň ležet!“ vykřikla na Willa. „Nemel sebou tolik!“

Přikrčila se, zamířila a vypálila.

Will nad sebou uslyšel hlasité puknutí a zalila ho bílá hmota.

Vymrštil se na nohy, oklepal se a vyběhl. Elliott vyřídila ještě několik
blech, ale zdálo se, že už je ostatní přestávají pronásledovat. Když
Will za běhu otočil hlavu, uviděl, jak skáčou zpátky, patrně aby se
vrátily k hostině na mrtvém bizonovi.

Za dvacet minut se zastavili pod korunami stromů, aby se vydýchali.

-221
„Díky,“ zasípal Will a utrhl několik listů, aby si z vlasů a krku
otřel zbytky bleší tkáně.

„Není zač,“ odpověděla Elliott a poklepala na pažbu schmeissera.

„Byla to trochu sázka do loterie, protože tyhle věcičky nejsou
moc přesné.“

„Ty jsi střílela z tohohle?“ lekl se Will udýchaně.

„Zabralo to,“ pokrčila rameny.

„To ano,“ připustil a povytáhl obočí. „Ale… ještě jedna věc.“

„Ano?“ zeptala se.

Will se podezřívavě rozhlédl po okolním pralese. „Jestli na tebe

některý strom zlomyslně zamrká…, prostě to do něj taky naper,
ano?“

„Cože?“ Povytáhla obočí.

Will kopl do kořene nejbližšího stromu. „Těm lesním lidem záleželo

jenom na té jejich zatracené pyramidě. Nepomohli nám… a já
jim nikdy neodpustím to, co nám provedli.“

„Nemám tušení, o čem to mluvíš,“ řekla Elliott a otevřela

kompas. „Ale určitě mi to cestou povíš,“ dodala.

Po další hodině dorazili k úkrytu ve skalní stěně.

„Díky bohu, že se Styxům nedostalo do rukou nic z téhle výbavy,“

pravil Will vděčně. Byl utahaný, ale trochu mu vylepšilo náladu,
když zjistil, co všechno v uplynulých dnech Elliott odnesla do
bezpečí. „Myslím, že máme dost zásob, abychom se vypořádali se
vším, na co cestou možná ještě narazíme,“ pronesl a pustil se do
balení svého batohu. Zvedl sledovací zařízení od Drakea, které připomínalo
tvarem pistoli. „A tohle je nejdůležitější ze všeho – je to naše
jízdenka domů,“ poznamenal.

„To doufám,“ odpověděla Elliott a zaklapla do samopalu čerstvý

zásobník. „To vážně doufám.“

Plukovníka Bismarcka uvedla do místnosti kancléřova osobní sekretářka

na neuvěřitelně vysokých podpatcích.

„Á, Bismarcku, doufám, že je to s těmi hroznými lidmi už

všechno vyřízené. Byl výsledek uspokojivý, abychom si nad nimi

-222
mohli umýt ruce?“ zeptal se kancléř. Hověl si v pohodlném křesle,
zatímco mu kadeřník dokončoval sestřih a žena v šedém plášti mu
dělala manikúru.

„Ano, Styxové získali zpátky svůj virus. Došlo k menší přestřelce,

a ačkoliv jsme neutrpěli žádné ztráty, Styxové přišli o jednoho
muže. Jeden ze tří lidí, které hledali, byl nicméně během operace
zcela zbytečně zabit. Šlo o civilistu z vnějšího světa.“

„Hlavně že to nebyl nikdo z nás,“ vydechl kancléř.

„To ne. A i když jsme domorodce nezahlédli, ti cizinci se s nimi

patrně nějak spojili. Domorodci dva z nich pustili do nitra své pyramidy
a pak je zase vykázali ven.“

Bylo jasné, že to kancléře vůbec nezaujalo. Jen si lhostejně odfrkl.

„Tihle domorodci nás nikdy příliš neohrožovali, na rozdíl od pirátů
a inkvizice. Ostatně ta oblast je stejně bezcenná. Ale akademiky
bude určitě zajímat, co se stalo. Budou mít aspoň o čem žvatlat,“ řekl
kancléř a ušklíbl se. „Je to všechno?“

„Sestavuji pro vás podrobnou zprávu, pane,“ odpověděl plukovník

Bismarck. „Ale měl byste vědět…“

„Okamžik,“ zarazil ho kancléř pozvednutou rukou, zatímco mu

kadeřník opatrně upravoval knírek. Jakmile kadeřník skončil, kancléř
znovu promluvil: „Pokračujte.“

Plukovník Bismarck si odkašlal. „Styxové souhlasili s tím, že

výměnou za navrácení viru budou smět odejít dva lidé – mladý
chlapec s dívkou. Obávám se, že Styxové podle všeho nejsou příliš
zvyklí dodržovat dané slovo, a tak jsem neměl jinou možnost, než
odvézt toho chlapce s dívkou v jednom vrtulníku a vysadit je v odlehlé
lokalitě v pralese. Ostatní vojáci i vrtulníky zůstali u pyramidy
s pokyny vrátit se po mém odletu na základnu.“

Kadeřník zvedl před kancléře zrcadlo a kancléř si zálibně prohlédl

knírek i nagelované vlasy. „Velmi uspokojivé. Děkuji,“ přikývl.
Kadeřník mu ladným pohybem sejmul z ramen ručník a kancléř
stočil oči k plukovníkovi. „To všechno zní… AU!“

Manikérka sebou trhla.

„Opatrně, ženská, to bolelo,“ postěžoval si kancléř a netrpělivě

se obrátil k plukovníkovi. „To už je určitě všechno, ne?“

-223
„Ano, až na poslední věc, kterou jsem se právě dozvěděl: Ztratili
jsme kontakt s našimi stroji,“ řekl plukovník Bismarck. „Mám pode-
zření, že za tím stojí Styxové. Chtěl jsem…“

„To mi připadá nepravděpodobné. Dostali přece, kvůli čemu

sem přišli,“ přerušil ho kancléř. „Ne, buď to je tou silnou bouřkou,
která se sem prý žene, nebo zase selhala technika.“ Na okamžik za-
vřel oči, jako kdyby ho rozhovor vyčerpal. „Předpokládám, že mě
hodláte přesvědčovat, že je nutno navýšit vojenský rozpočet, abyste
si mohli pořídit nový komunikační systém. Napište to všechno do své
zprávy, plukovníku.“

„Ale na Styxy bychom si měli dávat pozor,“ trval na svém plukovník.

Manikérka vstala a hlučně přetáhla stoličku na opačnou
stranu křesla, aby se mohla věnovat kancléřově druhé ruce.

„Ano, ano, jak jsem říkal, jsou to hrozní lidé. Ale teď mám jiný
program. Děkuji, Bismarcku. Odvedl jste vynikající práci,“ řekl
kancléř a rozevřel před sebou noviny.

-224
23. kapitola
Kolem Tower Bridge proletěli dva motorkáři v kožených bundách,
kteří hnali své silné stroje prázdnými ulicemi Londýna,
míjeli další mosty přes řeku a závodili spolu.
Na Parliament Square museli zastavit na semaforech. Drake zvedl
průzor helmy a ukázal na budovu parlamentu, zalitou světlem reflektorů.
„V Kolonii se povídá, že do ní vedou chodby přímo ze
styxské pevnosti. Prý máte přístup do zdejších podzemních krypt.“
Eddie také zvedl průzor. „Po tom, co Guido Fawkes přijal odpovědnost
za naši nepodařenou tajnou operaci, už ne.“
„Cože? Myslíte ten plán vyhodit do povětří parlament?“ zeptal
se Drake. „Určitě žertujete!“
„Pak byly chodby zasypány,“ odpověděl Eddie a zase průzor
spustil. Na semaforu blikla zelená. Eddie vyrazil jako první, zatímco
Drake vzadu ještě vstřebával jeho slova. Big Ben začal odbíjet pátou
hodinu. Drake nevěřícně zavrtěl hlavou, přidal plyn a prudce vyjel za
svým likvidátorským společníkem.
Zaparkovali na St. Anne’s Street a dál se vydali pěšky do nedaleké
Victoria Street, kde se před nimi tyčilo západní průčelí Westminsterského
opatství. Drake netušil, kam ho Eddie odvádí. Styx
došel skoro k opatství, ale na poslední chvíli zatočil, zvolnil krok a
zamířil k řadě pískovcových budov, podle vzhledu stejně starých
jako samotné opatství. Mezi nimi vedla úzká ulička, na jejímž konci
Drake zahlédl nějaké náměstí. Do svítání sice zbývala ještě hodina,
ale lampy pouličního osvětlení na něm ozařovaly stromy a zaparkovaná
auta. Pak si všiml cedule nad vstupem do uličky. „Dean’s
Yard,“ přečetl nahlas. „Děkanský dvůr. Tady jsem asi ještě nebyl.“

-225
„Držte se za mnou a nemluvte,“ napomenul ho Eddie šeptem,
když se před nimi v polovině uličky vynořila uniformovaná postava.
Drake ztuhl. Domníval se, že jde o policistu, ale pak uviděl, že
uniforma patří nějakému vrátnému, který stál vedle malého červenobílého
zátarasu proti volnému vjezdu vozidel.

„Dobré ráno, pánové,“ pozdravil vrátný. Podíval se na ně a podle

toho, jak se narovnal s vysílačkou připravenou v ruce, Drake hned
poznal, že muž očekává, že nastanou potíže. Ani náhodou nehodlal
pustit dva motorkáře v kožených bundách takhle časně ráno, aspoň
pokud pořádně nevysvětlí účel návštěvy.

Eddie k němu bez váhání přistoupil a zašeptal mu do ucha několik

slov. Vrátný neodpověděl, ale zdálo se, že okamžitě polevil v ostražitosti.
Uklidil vysílačku do kapsy, zamnul si ruce a dýchl na ně,
jako kdyby mu bylo zima. Pak se k Drakeově překvapení otočil
znovu k Victoria Street a podíval se přímo skrz něj i Eddieho, jako
kdyby byli neviditelní. K dovršení všeho si beznadějně falešně zanotoval
Sinatrovu „I did it my way“, vrátil se do své kabinky a zavřel
za sebou dveře.

Drake srovnal krok s Eddiem a na náměstí vstoupili společně.

„Ozářili jste ho černým světlem, že ano? Zašeptal jste mu heslo, aby
nás pustil. Co to bylo za heslo – Frank Sinatra?“

„Ne, ta slova byste nedokázal vyslovit. Možná jste si toho nevšiml,

ale dělal jsem si starosti, jestli je náhodou nezměnili. Naštěstí
nikoliv,“ odpověděl Eddie a ubíral se přímo přes trávník uprostřed
náměstí.

„Myslím, že už jsem o tomhle místě slyšel,“ uvažoval Drake a

rozhlížel se po dveřích okolních georgiánských domů. „Kousek odtud
je slavná škola, kterou jednu dobu řídil otec skutečné Alenky v
říši divů, ne?“

Eddie neodpověděl, přistoupil k jedněm dveřím a vzal za kliku.

Za nimi byla tmavá chodba s podlahou z hrbolatých dlaždic. Prošli
až na konec k dalším dveřím a Eddie vytáhl zářící kouli, aby mohl
použít klíč. Po odemčení se dveře se zavrzáním otevřely a na Drakea
dýchl plesnivý pach vlhkého sklepa. Sestoupili po kamenném
schodišti do místnosti plné beden s plesnivými školními učebnicemi.

-226
Eddie se mezi nimi protáhl ke zdi, kde zatáhl za zrezivělý hák ve
výšce hlavy. Drake si právě prohlížel starodávnou pivní lahev postavenou
na jedné z beden, když tu se Eddiemu u nohou ve stěně otevřel
panel zhruba o ploše jednoho čtverečního metru.

Drake se sám pro sebe zasmál. „To je jako za krále Klacka,“ zahučel
a postavil lahev zpátky na bednu.

Eddie po něm vrhl tázavý pohled. „Prosím?“

„To nic,“ zavrtěl Drake hlavou. „Jenom jsem si říkal, jak je ten
vstup primitivní. Není tu nic navíc, žádný zvonek ani něco podobného.“

Eddie souhlasně přikývl. „Když jsme ho na počátku devatenáctého

století kopali, měli jsme poměrně málo prostředků, protože naší
prioritou tehdy byly události v Rusku.“

Vlezli do otvoru po čtyřech, ale strop chodby se hned zvýšil,

takže se Drake mohl opět postavit. Ocitli se v bíle natřeném tunelu,
který po několika metrech pokračoval dalším schodištěm z drolících
se červených cihel.

Drake začal sestupovat, ale postřehl, že ho Eddie nedoprovází.

Styx čekal na vrcholu schodů a nedával najevo, že by hodlal pokračovat
v cestě.

Ve světle zářící koule se mezi zdí a rozpadajícím se stropním

trámovím leskly kapky vlhkosti na velké pavoučí síti jako miniaturní
diamanty. Drake si všiml, že mu jedna pavučina visí těsně nad
hlavou, a zlehka do ní foukl. Z pukliny ve stěně se vynořil velký
pavouk se širokým zadečkem a vydal se k němu mezi prázdnými
skořápkami dávno mrtvých much.

„Předpokládám, že dál nepůjdeme,“ poznamenal Drake a sledoval

pavouka, který už zklamaně zjistil, že se do pasti nechytila
žádná nová oběť a vrátil se zpátky do svého úkrytu.

„Nemělo by to smysl. Už víme, že je tato cesta přístupná. A

takhle vede až dolů. Střídají se na ní další a další chodby a
schodiště.“

„Dobře. Hlavně že nás to i s pěkně naditými batohy dostane do

Věčného města,“ pokrčil rameny Drake.

Eddie přikývl. „Tady jsme prozatím skončili,“ řekl.

-227
Will s Elliott kráčeli podél řeky, dokud před sebou nespatřili vodopád.
Will se najednou zastavil. „Tak a jsme tady,“ poznamenal a
znělo to nevratně.

Rozhlédl se po křišťálově čisté vodě a exotických vážkách, které

poletovaly nad hladinou. „Je tady krásně, co?“ řekl a zvedl pohled ke
spodním větvím obřích stromů, kde štěbetalo hejno smaragdově zelených
ptáků. „A víckrát to tu nejspíš neuvidíme,“ dodal.

Ohlédl se po vodopádu. Ve stínech za vodní stěnou na ně čekala

tajná chodba, která, jak doufali, je dovede na vnější zemskou kůru.

Shýbl se, utrhl stéblo trávy a zamyšleně ho ohnul mezi prsty.

„Víš, nikdy jsem tátovi neřekl, že tu ta chodba je,“ hlesl sklíčeně.

Elliott strčila botou do kamínku, který se skulil do řeky, ale

jinak zůstala zticha.

„Myslíš, že kdybych mu to řekl, dopadlo by to jinak? Kdyby využil

možnosti vrátit se na Povrch, byl by ještě naživu,“ povzdychl si
Will provinile.

„Ne, ten určitě ne,“ odpověděla bez váhání Elliott. „Nikam by

nešel, dokud by tady nedodělal svoji práci. To přece víš.“

Will se na ni unaveně usmál. „Ano, to je pravda.“ Zhluboka se

nadechl. „Dobře, slečinko Vakcínová, musíme vás dopravit do
nemocnice na Povrchu, aby vám doktoři mohli odebrat krev.“ Shodil
ze zad batoh, vylovil z něj kukátko pro noční vidění a nasadil si ho
na hlavu. Připravil si čočku nad oko, aby ji mohl kdykoliv sklopit.
„A vzhledem k tomu, že jsi teď tak veledůležitá, půjdu první. Takže
pokud se mě něco pokusí sežrat, budeš aspoň v bezpečí.“

Elliott povytáhla v přehnaně vážném výrazu obočí. „To zní jako

dobrý plán,“ pronesla a vyprskla smíchy.

„Počkat! Zapomněl jsem na Bartlebyho!“ vykřikl Will. Oba se

rozhlédli po lovci. Kocour se zdržel o kus dál u vody, kde se pokoušel
chytit tlapou jednu z malých stříbřitých rybiček, které plavaly kolem.
„Když o tom tak přemýšlím, měli bychom nechat jít v čele
jeho,“ zasmál se Will.

„To je divné,“ poznamenal Chester a olízl zmrzlinu, kterou mu Dra-

ke koupil u stánku kousek od Royal Festival Hall. Procházeli se s
Drakem mezi davy lidí kolem Temže. „Připadá mi to tak normální,

-228
jako kdybych nikdy neodešel,“ dodal s pohledem na hladinu řeky čeřenou
vánkem a odrážející paprsky poledního slunce.

O kus dál se přesunuli do stínu Waterloo Bridge, kde si svoje

stánky rozložili prodejci antikvariátních knih.

„Tolik lidí ze všech různých koutů…,“ mudroval Chester a poslouchal

útržky rozhovorů kolemjdoucích. „A nikdo z nich nemá ani
ponětí, co je pod nimi.“ Podíval se na chodník pod svýma nohama.

„Možná je to tak lepší,“ pokrčil Drake rameny. „Pro většinu lidí

je svět už tak dost komplikovaný.“

Kolem se prohnala na skateboardech skupinka dětí, které se proplétaly

mezi turisty, jako kdyby závodily ve slalomu. Chester se za
nimi chvíli díval a sledoval, jak vysoký kluk v baseballové čepici s
velkým písmenem D obratně zastavuje. Dupl na zadní část skateboardu
a ten vyletěl do vzduchu a několikrát se otočil, než ho chlapec
chytil do ruky.

„To bylo super. Víte, těsně před tím, než jsme s Willem objevili
Kolonii, jsem si k Vánocům napsal o skateboard,“ řekl Chester zádumčivě.
„Nikdy jsem se na něm nenaučil jezdit.“

„Já taky ne,“ přiznal Drake. Přistoupil k vyvýšené zídce nad řekou
a opřel se o ni. Sundal si tmavé brýle, aby se mu teplé sluneční
paprsky rozlily po celém obličeji. „Ale zase si uvědom, co ses naučil
jiného.“

Chester se k němu připojil. „Jsou tedy mamka s tátou v

pořádku?“ změnil téma.

„A v přepychu. Ubytoval jsem je v hotelu s pokojovou službou.

Dokud v něm zůstanou, nemáš se čeho bát, jsou v bezpečí,“ ujistil ho
Drake. „Já vím, že je chceš zase vidět, ale musíš být trpělivý. Potřebujeme
zařídit pár věcí a pak je přesunu na nové místo, kde budeš
moct být s nimi.“

„I s Eddiem?“ zeptal se Chester. „Bude součástí týmu i po té

operaci ve Věčném městě?“

„To záleží na něm,“ odpověděl Drake a naklonil hlavu, aby si

slunil i druhou stranu tváře.

Chester se zamračil, ale zůstal zticha.

„Předpokládám, že tvoje mlčení znamená, že se chceš zeptat

ještě na něco?“ obrátil se k němu Drake.

-229
„Ehm…, ano,“ připustil Chester. Všiml si, že mu zmrzlina ukápla
na bradu a otřel si ji dlaní. „Nikdy jsem nepochopil, proč jste zůstal
tak dlouho v podzemí. Mohl jste se přece kdykoliv vrátit na Povrch,
ne?“

„Podle původního plánu jsem měl proniknout do Kolonie a získat

co nejvíc informací o našich drahých přátelích,“ vysvětlil Drake.

„Ano, to vím,“ přikývl Chester.

„Dozvěděl jsem se, že celá síť na Povrchu se zhroutila, když mi

jeden z vědců oznámil, že Styxové chytili a zabili člena mé buňky.
To znamenalo, že jsme prohráli, a neexistoval vlastně žádný důvod,
proč bych se sem vracel. Styxové už ode mě získali skoro všechno,
čím jsem jim mohl prospět při vývoji hledáčků k jejich puškám, takže
jsem pro ně přestal být užitečný a věděl jsem, že moje dny jsou sečteny.
Bylo pro mě příliš nebezpečné, abych se dál potloukal po Kolonii.“
Drake si vyčistil skla slunečních brýlí a nasadil si je. „Po
zkoušce zbraní v Hlubinách jsem utekl. Rozhodl jsem se, že tam nějakou
dobu zůstanu a budu nadále shromažďovat informace. A taky,
abych byl upřímný, s příchodem Elliott se objevil další důvod, abych
tam zůstal. Nemohl jsem ji nechat samotnou.“

Na chodníku několik metrů od nich se najednou zastavil vysoký

hubený muž s řídkým plnovousem a zahleděl se na Drakea s
Chesterem.

Chester se okamžitě znepokojeně zeptal: „Není to Styx? Nelíbí

se mi.“

Drake se zasmál. „Ne, to není Styx. Je až moc nápadný. Navíc si

všimni výtisku Strážní věže, co má pod paží. Snaží se odhadnout,
jestli jsme potenciální zájemci.“

Chester přesto vousáče po očku sledoval, dokud neodešel. Zakousl

se do oplatky kornoutu. „Ještě mi není jasná jedna věc.“

„Jaká?“ zeptal se Drake.

„Dokážete sehnat výbušniny, kdykoliv je potřebujete,“ řekl

Chester.

Drake přikývl.

„Tak mě napadlo…, s Eddieho mapami… Proč se prostě nepřiplížíme

tam dolů a nevyhodíme do povětří jejich pevnost?“ navrhl
Chester. „Mohl byste vyřídit všechny Styxe najednou.“

-230
Drake znovu přikývl. „Dobrá otázka, jenže to není tak jednoduché.
Už jsi někdy vešel do místnosti plné švábů a rozsvítil jsi?“

„Ne, ještě ne,“ řekl Chester.

„Já ano, mnohokrát. I když se jimi podlahy doslova hemží, stihneš

jich zašlápnout jenom pár, protože zmizí, než řekneš švec.“ Dra-
ke luskl prsty. „Vrátí se do svých úkrytů, kde nemáš šanci je najít.“

„Hm,“ zabručel Chester a v duchu si představoval popisovanou

scénu.

„Se Styxy by to bylo úplně stejné. Mohlo by se ti jich podařit

pár zabít, ale zbytek by se prostě vypařil. Jak víš, poměrně dost jich
neustále působí na Povrchu.“

„Takže by to nefungovalo,“ povzdychl si Chester.

„Není lepší, když víme, kde jsou? Pěkně pohromadě dole v Kolonii,
než aby se rozlezli po celé zemi a ještě zvýšili svou aktivitu,
pokud je to vůbec možné? A navíc, jak bys mohl žít s vědomím, že
se do tvého útoku připletli třeba i nějací Kolonisté? Při tak rozsáhlé
explozi, o jaké mluvíš, by určitě přišel o život nejméně jeden civilista.“

Chester schroupal špičku kornoutu. „To jo, ale nevyplatilo by se

to i tak?“

„Takže bys dokázal žít s tím, čemu politici říkají vedlejší škody?
Se smrtí nevinných lidí?“ zeptal se ho Drake.

Chester zamyšleně žvýkal. Chápal přesně, co se Drake snaží

říct, ale nevěděl, jestli s ním tak úplně souhlasí. „Jestli předejdeme
smrti milionů Površáků, protože zabráníme Styxům použít Dominium,
asi bych neměl moc velké výčitky svědomí. Jistě, bylo by hrozné,
kdyby zahynuli nějací Kolonisté, ale celkově vzato by to byla
dobrá věc. Správná věc.“

„Správná věc,“ zopakoval Drake a podíval se na Chestera. „Dřív

bych s tebou možná souhlasil. Ale teď už ne.“

„Hm,“ zahučel Chester, zneklidněný naléhavostí v Drakeově

hlase.

„Tohle je pro tebe.“ Drake vytáhl z kapsy mobil a podal ho

chlapci. „Schovej ho a v žádném případě ho neukazuj Eddiemu. Teď
se vrátíme do továrny a cestou ti povím, co musíš udělat.“

-231
24. kapitola
řední dveře se otřásaly v pantech. Hlasité bušení nemohl nikdo Ppřeslechnout,
dokonce ani v zadních místnostech.

„Kdo je to?“ zavolala matka druhého důstojníka z kuchyně.

Paní Burrowsová na svém vozíku už věděla, že takhle brzy v ne-

děli ráno nejde o obyčejnou sousedskou návštěvu.

Bušení se ozvalo znovu, tentokrát ještě netrpělivěji.

„Mám tady plný ruce práce! Otevřete někdo! Možná to je paní

Evansová s tím vyšíváním, co po mně chce,“ dodala stařena. Každé
ráno vstávala jako první, ale v neděli bývala vzhůru ještě dřív, protože
v celé Kolonii šlo o zvláštní den, kdy si lidé často k obědu do-
přávali kousek masa místo obvyklých slizkých hub.

Paní Burrowsová už opravdu cítila vůni čerstvé pečínky. Eliza

včera koupila na trhu potkany. Pravděpodobně nešlo o slepý
podzemní druh, ale o levnějšího potkana z kanálů. I paní Burrowsová
se mohla těšit na něco lepšího, protože místo obvyklé houbové kaše
dostane řídký vývar z kostí.

„Už jdu…, už jdu,“ hudrala Eliza a hlučně dusala ze schodů. Podráždilo

ji, že ji někdo vytrhuje od česání. Když otevřela dveře, ještě
si upravovala poslední neposlušné prameny vlasů.

„Ach!“ vydechla.

Před domem stál starý Styx a s pozvednutou hlavou se rozhlížel

po ostatních domech v ulici. Těsně za ním přešlapoval jeho mladý
pobočník a vedle něj čekalo celkem deset dalších Styxů. Všichni si
byli tak podobní, že je Eliza nedokázala od sebe rozeznat. Jak trhavými
pohyby sledovali okolí, připomínali hejno ptáků, v jejich případě
ovšem hrozivých dravců. Eliza si zároveň všimla, jak se naproti přes

-232
ulici pohybují v oknech záclony. Sousedé vyhlíželi, co se to u nich
děje.

Starý Styx se pomalu otočil, aby se podíval na Elizu, která sklonila

hlavu a ustoupila. Nebylo zdvořilé dívat se Styxovi zpříma do
očí, obzvlášť někomu tak vysoce postavenému, jako byl tento stařec.
V Kolonii se jednalo o nejbližší obdobu královské návštěvy. Mezi
lidmi kolovaly zvěsti, že tento starý Styx je nyní nejvýznamnějším
členem hierarchie, ale nikdo to nevěděl jistě.

Styx se zavrzáním dlouhého černého koženého pláště překročil

práh a vstoupil do chodby.

Jeho mladý pobočník ho následoval. „Váš bratr je doma,“ pronesl

stroze.

Eliza nevěděla, jak na to má reagovat. Nebyla si jistá, zda šlo o

otázku či oznamovací větu. Začala cosi nerozhodně blekotat, ale zachránila
ji její matka, která právě vyšla z kuchyně a kulhala k nim
chodbou.

„Jestli je to paní Evansová s tím šitím, pověz jí, že jde o den

dřív,“ zavolala na svou dceru. „Domluvily jsme se, že přijde až
zejt…“

Když její uslzené oči konečně padly na starého Styxe, z hrdla se

jí vydralo zachraptění, za jaké by se nemusela stydět astmatická
žába. I ona hned sklopila pohled a sepjala ruce u pasu.

„Přišli jsme se podívat na tu Burrowsovou. Je tady,“ řekl mladý

pobočník a rovnou vykročil do obývacího pokoje. Znovu se nedalo
rozeznat, jestli se ptá, kde pacientka je, nebo jestli už to ví, ale obě
ženy se přikláněly k druhé možnosti. Zdálo se, že Styxové vždycky
vědí, co se kde děje, a to do nejmenších detailů, ačkoliv si udržovali
od Kolonistů odstup.

Pobočník otevřel dveře a ustoupil stranou, aby mohl starý Styx

vejít, Eliza vrhla na starce kradmý pohled. Jeho bledá kůže byla vrásčitá
jako zmuchlaný list papíru a obsidiánově černé vlasy mu na
spáncích prokvétaly stříbrnými nitkami. Když mu ale na tvář dopadla
matná záře z místnosti, největší úlek jí způsobily vpadlé líce a oční
důlky, kterými připomínal spíš chodícího kostlivce než živého
člověka.

-233
Stařec sice vešel do obývacího pokoje první, ale zastavil se a ne

chal pobočníka, aby přistoupil k paní Burrowsové a zvedl její bezvládné

zápěstí. Pobočník ho chvíli držel ve vzduchu a pak ho nechal
jednoduše znovu spadnout. Podíval se na starého Styxe, který na něj
krátce kývl.

V tu chvíli se pod schody objevil druhý důstojník. Okamžitě si

všiml Styxů na chodníku před domem i toho, jak jeho matka i sestra
stojí tiše a se sklopenými hlavami na chodbě. Bez váhání vykročil
chodbou a vstoupil do obývacího pokoje.

Uviděl starého Styxe i jeho pobočníka, ale neupozorňoval na

sebe a čekal těsně za prahem. Při policejní práci ve Čtvrti se setkával
se Styxy téměř denně, takže nedával najevo takové ohromení a úžas
jako obyčejní Kolonisté.

Mladý pobočník mu věnoval letmý pohled. „Vůbec jsme nečekali,

že tahle žena přežije první den, natož několik týdnů. Vyhlídky
na zlepšení jejího vegetativního stavu jsou nicméně nulové.“

Druhý důstojník si odkašlal. „Ano, to nám lékař říkal, ale já

myslím, že se trošku…“

Pobočník pokračoval, jako kdyby neslyšel jediné důstojníkovo

slovo: „Samozřejmě je pozoruhodné, že dokázala odolávat celé sestavě
černých světel. Museli jsme jich použít o mnoho víc a po
mnohem delší dobu, než jsme použili na kohokoliv jiného, ale ještě
pozoruhodnější je skutečnost, že dosud žije,“ řekl mladý Styx. „Musíte
ji předat vědcům,“ dodal náhle.

„Vědcům?“ zopakoval druhý důstojník a udělal další krok do

místnosti.

„Prozkoumají jí mozek. Mají zájem prostudovat fyziologii její

nervové soustavy a určit příčiny takové odolnosti vůči metodám výslechu.
Jakmile budou připraveni, odvezou ji na pitvu,“ zakončil pobočník.
„Odvedl jste dobrou práci.“

Druhý důstojník si nemohl pomoct. Zahučel slůvko „ale“, málem

následované odmítnutím, což by mu pravděpodobně vyneslo
vlastní celu, nebo dokonce vyhnání do Hlubin.

Starý Styx si možná povšiml citů, které se ve druhém důstojníkovi

svářely, protože se na něj zahleděl a poprvé promluvil: „Když

-234
jste nabídl, že se o tu ženu postaráte, naložil jste na bedra vlastní i
své rodiny příliš náročný úkol. Dívejte se na to jako na požehnání.“

Stařec i jeho pobočník vyšli ke dveřím a druhému důstojníkovi

se podařilo zamumlat: „Děkuji,“ ale učinil to jen proto, že se to od
něj očekávalo. Ve svém nitru křičel z plna hrdla: „Dejte od ní pracky
pryč, vy zatracený límčouři! Copak jste jí už neublížili dost? Nechte
ji aspoň v klidu dožít!“

Několik vteřin zhluboka dýchal, aby se uklidnil, a teprve pak

vykročil do chodby. Starý Styx i jeho pobočník už opustili dům a odcházeli
se zbytkem doprovodu pryč. Po obou stranách ulice se v
oknech chvěly záclonky.

Eliza zavřela přední dveře a udeřila do nich hlavou, jako kdyby

se jí zhroutil celý svět.

„Co jsi to provedl? Přivedl jsi je do našeho domu! Do našeho

domu!“ vyčetla druhému důstojníkovi matka. „Ach,“ zasténala,
ztěžka dosedla na spodní stupínek schodiště a ovívala se rukou.
„Jdou na mě mdloby a horkost. Asi mi puklo srdce.“

„Doufám, že jsi spokojený! Matce je kvůli tobě špatně!“ vyjela

na něj Eliza a prudce se otočila od dveří. I ona zasténala, jako kdyby
ji postihly bolesti. „Taková ostuda! Styxové v našem domě, jako
kdybychom byli obyčejní zločinci nebo buřiči. Co řeknou lidé?“ Zavrtěla
hlavou. „Všichni se to dozvědí. Dovedu si představit, o čem si
budou zítra na trhu všichni povídat.“

Stará dáma hlasitě vydechla a tázavě se podívala na svého syna.

„Co ti vlastně řekli?“ zeptala se.

Druhý důstojník hned neodpověděl. Z jeho tváře se dalo vyčíst

zoufalství. „Odvezou Celii na lékařské experimenty,“ řekl nakonec.

„Na jaké exkrementy?“ chtěla vědět jeho matka.

Druhý důstojník už se vůbec nesnažil skrývat smutek. „Dají ji na

stůl a rozřežou ji!“

Nastala chvíle ticha, během níž Eliza s matkou vstřebávaly jeho

slova. Pak se jim rozzářily oči a stařena, která zjevně zapomněla na
„puklé srdce“, čiperně vyskočila na nohy. Obě začaly radostí tančit a
hlasitě prozpěvovat: „Půjde z domu, půjde z domu!“ Jako dvě děti,
kterým řekli, že zítra odpadá vyučování.

-235
Když se druhý důstojník posadil v obývacím pokoji k paní

Burrowsové, z chodby k němu pořád doléhaly zvuky oslavy. „Je mi

to moc líto, Celie,“ hlesl. „Ale nic s tím nenadělám.“

„Tady je další,“ ukázal Will na symbol trojzubce vyrytý do stěny kamenné

chodby. Mimoděk si sáhl rukou ke krku, přestože přívěšek od
strýčka Tama zůstal v pyramidě.

Ohlédl se na Elliott. „Hloubení téhle podzemní chodby museli

věnovat neskutečné množství energie. Dávní lidé chtěli mít patrně
nějaké spojení mezi Zahradou druhého slunce a vnějším povrchem,
možná jako obchodní trasu mezi oběma světy.“

„Když takhle mluvíš, nemáš ponětí, jak moc se podobáš svému

otci,“ odpověděla Elliott.

„Vážně?“ zeptal se Will. Její poznámka ho potěšila. Povytáhl si

batoh na rameni. „Aspoň že mám tátův deník – díky tobě. Zachránila
jsi ho. Když ho Rebeccy zastřelily, nedokázal jsem vnímat věci
jasně…, vlastně…“

Will si byl neustále vědom, že se stal strážcem deníku doktora

Burrowse, jediného záznamu o otcových výzkumech. Pokud ho dopraví
ke správným lidem na Povrch, zajistí otci místo mezi největšími
badateli všech dob a svým způsobem mu zařídí nesmrtelnost. To
pomyšlení pomáhalo otupit ostří smutku a žalu nad smrtí člověka,
který byl nejdůležitější osobou v jeho životě.

„Vlastně jsem vůbec nedokázal přemýšlet,“ dokončil tiše.

„Nikdo ti to nevyčítá,“ uklidňovala ho Elliott.

Will se vytrhl ze zasnění a zamračil se. „Ještě něco. Zatím jsme

neurazili nijak velkou vzdálenost a já už se cítím lehčí. Je tu podstatně
nižší gravitace.“

„To rozhodně,“ souhlasila. „Můžeme už pokračovat? Zbývá

nám ještě tak daleká cesta, že na to ani nechci myslet.“

-236
25. kapitola
Likvidátorský generál vše načasoval dokonale. Hned po bouři
přiletěla letka vrtulníků nízko nad zemí a přistála uprostřed stadionu.
Mohutný komplex byl postaven před několika desítkami let
mimo hranice města jako okázalé dějiště oslavných shromáždění.
Teď areál zarůstal plevelem, ale nyní posloužil jako vynikající místo
pro přistání vrtulníků, aniž by je spatřil někdo z města.
Likvidátorský generál dohlížel na svoje muže, kteří odváděli zajaté
vojáky Nové Germánie z helikoptér k okraji stadionu, kde se v
utichajícím větru pohupovaly tři dlouhé, svisle zavěšené vlajky. Každá
vlajka kdysi hrdě zachycovala národní znak Nové Germánie –
orla na červenočerném pozadí. Během let je však postupně vybělilo
slunce a potrhal vítr, takže orel i syté barvy vybledly téměř do nicoty.
Vězni s rukama v týlech a sklopenými zraky trpně čekali na
další pokyny.
„Tlupa strašpytlů,“ poznamenala Druhá Rebecca.
U pyramidy nedošlo k žádným ztrátám na životech, protože likvidátoři
celý oddíl vojáků zaskočili a bleskurychle ho přemohli. Na
Rebeccy neudělala ochota vojáků Nové Germánie složit zbraně a
vzdát se žádný dojem.
„Špatné vedení,“ souhlasila První Rebecca a opovržlivě ohrnula
ret. „To dokážeme napravit.“
„Vedení? Myslíš toho tlustého páprdu s nagelovanými vlasy,
který bydlí v oblouku a stará se hlavně o vlastní pohodlí?“ zeptala se
Druhá Rebecca a povytáhla obočí.
První Rebecca se jízlivě zahihňala. „Ano, kancléře. Ačkoliv Cox
pro něj měl zřejmě slabost.“

-237
„Chudák starý Cox. Přivezli jsme nakonec s sebou jeho tělo?“
zajímala se Druhá Rebecca.

„Ano. Proč?“

Druhá Rebecca se na okamžik zamyslela. „Myslím, že první oficiální

oslava, které bude tlustý kancléř předsedat, jako naše loutka,
samozřejmě, by měl být státní pohřeb vystrojený pro Coxe. Však víš,
s vojenskou kapelou, poctami, přeletem stíhaček a…“

„A odhalí mu sochu. V nadživotní velikosti a zatraceně věrnou

předloze. Postaví ji na tom náměstí před kancléřstvím,“ dodala První
Rebecca se smíchem. „Měla by stát hned pod okny toho tlustého
kancléře, aby ji ten pitomec měl každý den na očích. To by se Coxovi
moc líbilo.“

Náhle ale zvážněla a podrážděně zabručela.

„Copak?“ zeptala se její sestra.

„Ale – Will a Elliott. Nedokážu uvěřit, že nám zase proklouzli

mezi prsty. Je sice prima, že jsme se zbavily doktora Morouse, ale
zrovna jsme se dostávaly do tempa, když Elliott vyměkla a vrátila
nám virus. Škoda. Měly jsme Willa v hrsti.“ Podívala se na svou
ruku a sevřela ji v pěst. „Měly jsme ho v hrsti a nechaly jsme ho jít.“

Druhá Rebecca se optimisticky usmála. „Nenech si tím kazit náladu.

Dosáhly jsme hlavního cíle a bude ještě dost času, abychom vyřídily
tyhle vedlejší nepříjemnosti. Člověk se potřebuje na něco těšit.
Díky tomu stojí za to žít.“ Odmlčela se, když si všimla, jak z vrtulníku
odvádějí toho mladého plavovlasého důstojníka. Kráčel mezi
dvěma likvidátory a třetí šel těsně za ním s malou skříňkou v rukách.

„Takže výuka začíná,“ podotkla První Rebecca.

Její sestra kývla k mladému důstojníkovi. „To je ten voják, se

kterým jsme se setkaly, když jsme poprvé přišly do města. Je to muž
na svém místě. Zachoval se rozumně, když jsem mu vyhrožovala, a
tím ti zachránil život.“

„Jasně,“ prohodila První Rebecca a s úsměvem na rtech se po

očku podívala na své dvojče.

„Doufám, že na něj nebudou moc tvrdí a nezlomí ho,“ dodala

Druhá Rebecca vážně a pořád sledovala, jak skupinka odchází k
jednomu z oblouků vsazených do teras se sedadly. „Vlastně, jestli by

-238
ti to nevadilo, ráda bych byla přítomná u jeho přeškolení…, abych
zajistila, že to udělají správně.“

První Rebecca se významně zasmála a dloubla do své sestry.

„Nesnaž se mě obalamutit a předstírat, že to je čistě pracovní věc.
Vážně se ti líbí, co? Zakoukala ses nám do kapitánečka Zlatovláska.“

„Kapitána Franze,“ opravila ji Druhá Rebecca a hned toho zalitovala.

„Ha! Ty dokonce znáš jeho jméno!“ vyprskla První Rebecca a

prohnula se smíchy.

„Nebuď směšná,“ zamumlala její sestra a zahanbeně mlaskla

jazykem. Vzápětí vykročila za trojicí likvidátorů a mladým důstojníkem.

Will s Elliott se díky rostoucímu stavu beztíže pohybovali chodbou

dávných lidí čím dál rychleji.

Stačilo, aby se čas od času odrazili od země a doslova letěli

kupředu. Většinu cesty vedla chodba rovně, jen s mírnými zatáčkami,
které vybírali odrážením od stěn. Když se před nimi objevila
nějaká ostrá zákruta, Will si jí v kukátku všiml jako první a varovně
vykřikl na Elliott, aby zpomalili.

Trochu to připomínalo kontrolovaný pád, jenže padali ke straně,

nebo možná dokonce nahoru. Will si už nebyl jistý, kde je tady
vlastně nahoře a kde dole.

Pomáhalo jim, že si oba zvykli na podobný způsob pohybu během

měsíců strávených v Hlubinách u Marty.

Jediné riziko spočívalo v tom, že mohli vletět do oblaku prachu

nebo drobných kamínků, které se volně vznášely ve vzduchu. Takové
oblaky se sice nevyskytovaly nijak často, ale při rychlosti, jakou se
pohybovali, byl takový náraz hodně bolestivý.

Will se zabavoval tím, že se pokoušel odhadnout, jak rychle

vlastně postupují. Podle něj letěli možná i rychlostí padesáti kilometrů
za hodinu.

„Poloměr Země je… šest tisíc tři sta kilometrů, ale… tahle
chodba bude kratší…, protože vnitřní svět zabírá nějaký prostor…,
takže… musíme urazit celkovou vzdálenost…, já nevím, dejme

-239
tomu… pět tisíc kilometrů,“ přemýšlel nahlas přerývaně. „Tímhle

tempem budeme doma co by dup,“ vykřikl na Elliott.

„Neříkej hop, dokud nepřeskočíš,“ opáčila Elliott.

O chvíli později si Will všiml, že se Bartleby vepředu zastavil.

„BRZDI!“ zaječel z plných plic varovně a sáhl po stěně chodby,

aby zpomalil.

Úmysl mu však nevyšel a začal se divoce točit kolem své osy.

Naštěstí se za pár vteřin opět přiblížil ke stěně a tentokrát se o ni
dokázal zastavit.

Za sebou zaslechl Elliottin výkřik a vymrštil ruku, aby ji zachytil.

Její setrvačnost je znovu uvedla do pohybu.

„Copak jsi mě neslyšela?“ zeptal se jí, když se konečně zastavi

li.
„Ne, neslyšela. Příště křič víc nahlas, ano?“ vyjela na něj.
Oba byli tak unavení, že čas od času podrážděně vybuchovali
kvůli úplným malichernostem, ale tentokrát jejich pozornost
upoutalo něco jiného.

Kousek před Bartlebym, který se pomalu otáčel ve vzduchu,

byla chodba něčím přehrazená.

Will se k zábraně přiblížil a zjistil, že ji netvoří kameny, ale silná,

lesklá vlákna, vycházející z postranních stěn. Síť nebyla nijak
hustá, ale podle Willa pokračovala v dalším úseku chodby stále dál.

Dloubl do nich pažbou samopalu. Vlákna byla pružná a pod jeho

tlakem se zhoupla.

„Vůbec netuším, co to je,“ přiznal a zatáhl za jedno vlákno, aby

ho odtrhl od stěny. Bylo šedivé a silné asi jako tužka. „Možná nějaká
rostlina? Nebo nějaký nerost, který se tu vytvořil v podmínkách nízké
gravitace?“ Začal si pohvizdovat a pozorně si vlákno prohlížel.
„Ať už je to ale cokoliv, může nás to zpomalit,“ dodal.

„Rebeccy to moc nezpomalilo, když tudy šly,“ namítla Elliott.

Připlula k vláknům a vytrhla ze skály jiné. Pak si sundala batoh a
zkusila je podpálit. Nakonec spokojeně zavolala na Willa: „Krásně
hoří! A budeme mít teplé jídlo!“

„Výborně, taky bych si dal,“ odpověděl Will, vytáhl sledovací

zařízení, zapnul ho a namířil ho několika různými směry. Přístroj vydával
tiché, pomalé klapání. Will chvíli studoval pohyblivou ručičku

-240
ciferníku na jeho horní straně. „Signál je slabý, ale postupujeme
správně,“ usoudil nakonec.

Cestou minuli několik vedlejších tunelů, ale ty byly většinou

menší, takže nemuseli příliš řešit, kudy mají pokračovat. A ačkoliv
Willa lákalo zjišťovat, kam odbočky vedou, věděl, že musejí dorazit
k cíli dřív, než jim dojdou zásoby vody a jídla. Navíc bylo třeba počítat
s tím, že mají v patách Styxe, kteří se také budou chtít vrátit k Povrchu,
aby vypustili Dominium. Willovi se vůbec nezamlouvalo pomyšlení,
že na ně narazí, a chápal nutnost dopravit Elliott na Povrch
co nejrychleji.

Vtom kolem něj proplachtil Bartleby směrem k Elliott a nechával

za sebou stopu z třpytivých kapiček slin. Will ucítil vůni pečeného
masa.

„Bože, padám hlady. Ať mou porci nezhltne ten kocour,“ řekl a

uložil Drakeovo sledovací zařízení.

Druhý den Will postřehl záblesky světla. Nejdřív se bál, že se mu porouchalo

kukátko, ale když čočku zvedl a zpomalil, viděl, jak mu po
hlavni samopalu poletují drobounké modré jiskřičky.

Elliott zastavila vedle něj. Když přiblížila svoji zbraň k Willově

samopalu, přeskočil mezi nimi krátký modravý výboj.

„Co to je?“ podivila se.

„Zhasni svítilnu,“ pokynul jí.

Elliott sundala styxskou lucernu z ramenního popruhu batohu a

zaklapla stínidlo.

Všechny kovové předměty, včetně samotné lucerny, zářily bledě

modrými vlnkami světla, které se po nich přelévaly sem a tam.

„To je nějaký typ elektrického náboje. Možná statická

elektřina,“ uvažoval Will nahlas. „A slyšíš to?“

Zaposlouchali se. Celou chodbu vyplňovaly vibrace tichého dunění.

„Ano, slyším,“ přikývla Elliott a zase rozsvítila.

„Zajímalo by mě…“

„Co?“ pobídla ho, když se Will s nepřítomným pohledem odmlčel.

-241
„Jenom jsem přemýšlel, jestli náhodou nejsme zrovna na úrovni
toho krystalového pásu. Statická elektřina může nějak souviset s triboluminiscencí
– s těmi záblesky, které jsme minuli cestou do
vnitřního světa,“ vysvětlil. „Takže jsme možná u té velké dutiny.“
Podíval se na skalní stěnu chodby.

„Čili jsme podle tebe v polovině cesty?“ zeptala se Elliott.

„Možná,“ přikývl.

-242
ČTVRTÁ ČÁST

Útok

-243
20. kapitola
Na podlaze ležely dvě sady vybavení a Drake pečlivě kontroloval
všechny položky ze seznamu, zatímco Eddie ho zpovzdálí pozoroval.
„Každý jich budeme mít patnáct,“ řekl Drake a ukázal perem na
stříbrné nádoby o velikosti termosek. „Obsahují natlakovaný pesticid
v hodně velké koncentraci,“ dodal. „Rozmístíme je v pravidelných
rozestupech kolem Věčného města a připojíme k nim rozbušky. Až je
vysílačkou odpálíme, pesticid se uvolní ve formě aerosolu a vzdušné
proudy ho roznesou po celém městě. Podle mých výpočtů by na oblast
měla spadnout dostatečně vysoká dávka.“
„Pesticidové bomby,“ došlo Eddiemu.
„Přesně tak,“ souhlasil Drake. „Zničíme slimáky i jejich sbírku
virů, ze kterých si vědci můžou vybírat ty nejlepší kousky.“
Do pokoje se přišoural Chester. Jeden cíp košile mu visel z džínů,
jako kdyby se oblékal ve spěchu. Drake se na něj podíval, ale ne-
přestával mluvit. Šťouchl botou do objemné cívky provazu. „Říkal
jste, že bychom si měli vzít tohle, Eddie. Je ho patrně víc, než budeme
potřebovat, ale radši jsem opatrnější.“ Potom kývl ke dvěma
černým krabičkám a perem zvedl dráty, které vycházely z bližší z
nich. „Hrdelní mikrofony. Během operace budeme v neustálém spojení.
Tyhle hračky jsou z nejmodernější výbavy Zelených baretů.“
„Zelených baretů?“ zopakoval Eddie.
„Speciálních sil,“ ozval se Chester.
Drake s Eddiem se na něj překvapeně ohlédli. Chester trhl palcem
ke své ložnici. „To jsem pochytil z jedné hry na PlayStationu,
kterou jsem zkoušel zrovna dneska ráno,“ vysvětlil.
„Dobře,“ řekl Drake. „Tyhle vysílačky jsou v každém případě
spolehlivější a méně těžkopádné než tradiční verze.“

-244
„A tohle?“ zeptal se Eddie s pohledem na dvě složené zelené
uniformy, na něž Drake položil plynové masky. „Mám likvidátorský
dýchací přístroj i uniformu.“

„Moje jsou lepší. Pocházejí z nejnovější výbavy JBCh,“ odpověděl

Drake.

„Tenhle výraz už neznám,“ poznamenal Chester.

„To je zkratka pro jadernou, biologickou a chemickou výbavu,

ale vojáci jim přezdívají blbuvzdorné obleky,“ řekl Drake s úsměvem.
„Ve Věčném městě se bez nich neobejdeme. Víš přece, co se
stalo Willovi, když poprvé procházel městem bez dýchací masky?“

„Měli s Calem obrovskou kliku, že je neroztrhal stopař,“ opáčil

Chester mrzutě. „Nebo máte na mysli to, jak je málem zajali hrdlořezové
z Divize?“

Drake ho zpražil pohledem.

„Jo, já vím…, vážně onemocněl,“ zabručel nakonec Chester.

„Ve městě se vznášejí nepříjemné zárodky, což je koneckonců

smysl celé akce,“ řekl Drake. „A abych byl upřímný, pokud budete
mít na sobě tenhle oblek a někdo si nás všimne, není tak pravděpodobné,
že ve vás pozná Styxe. Mimochodem, když už o tom mluvíme…,“
Drake ukázal na dvě pistole a pušku. „Tyhle zbraně střílejí
uspávací šipky. Máme je pro případ, že narazíme na někoho z
Divize. Dávka v šipce by měla každého vyřídit na dobrých patnáct
hodin.“ Podíval se na Eddieho. „Takže nikdo nezemře, jak jsme se
dohodli. Vaše bývalé kamarády bude přinejhorším pekelně bolet
hlava.“

„Děkuji,“ přikývl Eddie.

„Já to nechápu, Drakeu,“ zavrčel Chester a probodl Eddieho pohledem.

„Jenom proto, že pracujete se Styxem, se budete ke všem
chovat v rukavičkách?“

„Tak moment,“ namítl Drake.

„Ne, jen ať řekne, co má na srdci,“ ozval se Eddie se svým obvyklým

neotřesitelným klidem. „Vidím, že ze sebe něco potřebuje
dostat.“

Chester s brunátnou tváří spustil: „Styxové by se nijak nerozmýšleli

zabít někoho z nás nebo třeba moje rodiče, a vy je klidně necháte
jít, protože jste si za nového nejlepšího kámoše vybral jednoho

-245
z nich.“ Trhl bradou k jedné pistoli na uspávací šipky, která ležela na
zemi. „Měli byste používat opravdické kulky, ne tyhle dětské hračky.“

Eddie přikývl. „Nevím, co říct, abych změnil tvůj názor po tom,

čím jsi prošel,“ poznamenal.

„Správně, co byste mohl asi tak říct?“ zamračil se Chester.

Eddie přešel k prosklené stěně s výhledem na Temži a na budovy

za řekou. „Řeknu ti ale tohle: Svět, který jste si vytvořili, je odsouzený
k záhubě. Takhle se nedá pokračovat. Snažíte se o růst za
každou cenu. Chcete víc technologií, víc lidí i víc svobody, a celou
dobu přitom škrtíte planetu, na které veškerý život stojí.“

„Vždyť se přece snažíme chránit…,“ začal protestovat Chester.

„Chránit životní prostředí?“ skočil mu Eddie do řeči a hlasitě se

zasmál. Chestera i Drakea to ohromilo, protože ani jeden z nich od
bývalého likvidátora zatím neslyšel ani malé uchichtnutí. „Politici
jsou slaboši a chybí jim vůle i odvaha ke včasnému prosazení po-
třebných změn, protože i jejich voliči jsou slabí a nehodlají se vzdát
přepychu. Moji lidé, Styxové, by naproti tomu okamžitě převzali vládu
nad průmyslem, snížili by míru znečištění a zřídili by feudální
systém, v němž by každý člověk věděl přesně, kde je jeho místo.“

Chester se zachmuřil. „Feudální systém?“

„Ano, takový, jaký existoval v minulosti. Všichni by pracovali

pro společné dobro. Zmizela by nezaměstnanost, protože ti, kteří by
odmítali pracovat, by byli odsunuti do ghett a vyřazeni ze
společnosti. Všechno změníme. Zachráníme svět. Potřebujete zachránit
sami před sebou. A my to dokážeme.“

Chestera to úplně rozhodilo. Podíval se na Drakea, ale ten mlčel.

„To je přece blbost. Jestli opravdu chcete zachraňovat lidi, proč je
potom na každém kroku mordujete?“

„Protože to je jediný způsob, jak můžeme dosáhnout svých cílů.

Dávám ti za pravdu v tom, že použití Dominia není správný postup,
což je taky důvod, proč jsem tady, ale nezapomeň…,“ Eddie se otočil
od okna k Chesterovi a zadíval se mu do očí. „Musíme s vámi sdílet
tento svět, takže ničíte i náš domov. Proč bychom měli stát stranou a
nechávat vás, ať si v tom vesele pokračujete? Jsme-li nuceni obětovat

-246
několik životů, abychom zachránili před hrozící smrtí celou planetu,
neřekl bys, že vlastně jednáme v sebeobraně?“

Chester důrazně zavrtěl hlavou. „Ne, to, co říkáte, je šílené a

zvrhlé. Všechno se může dát do pořádku i bez toho, co navrhujete.

Nikdo nemusí zemřít.“

Eddie máchl rukou k vyhlídce za oknem. „Za dvacet let, až

stoupnou hladiny oceánů a tohle všechno zatopí třicetimetrová vrstva
vody, budeš mluvit jinak. Nebo až začne hladomor a ty budeš muset
zabíjet, aby ses najedl.“

„Povězte mu, že nemá pravdu,“ obrátil se Chester na Drakea.

„Ty sis s tím začal,“ pokrčil Drake rameny.

Eddie odstoupil od okna, přešel ke své bitevní scéně a zvedl

něco z rohu stolu. „Chestere, koupil jsem ti tyhle filmy, aby ses na ně
podíval.“ Pohlédl na vrchní DVD. „Tenhle vypadá zajímavě. Je o nějakých
obřích robotech, kteří přiletí na Zemi z vesmíru a musejí
bojovat s místním obyvatelstvem, aby ho zachránili…, aby odvrátili
ekologickou katastrofu.“

Chester netušil, jak by měl reagovat, a tak jen přistoupil k Eddiemu

a vzal si od něj filmy. „Ehm… Super…, díky,“ zamumlal. Zaraženě
se otočil k Drakeovi. „Tahle operace… Víte jistě, že nechcete,
abych šel s vámi? Mohl bych třeba hlídkovat. Nebo vám aspoň pomoct
s výbavou…“

„Není třeba, Chestere, to zvládneme,“ odpověděl Drake. „Dva

budeme stačit. Jenom seběhneme dolů a odvedeme svoji práci. Akce
na místě by neměla trvat víc než dvě hodiny.“

„Tak to se asi půjdu koukat ty filmy,“ řekl Chester a vyšoural se

z místnosti.

„Halelujá!“ zavýskla Eliza, když na dlážděné ulici před domem zaslechla

klapot kopyt. Přeběhla k oknu a vyhlédla ven. „Ano, už jsou
tady!“ vykřikla nadšeně, jakmile kočár zastavil u jejich domu.

„Den, za který jsme se modlily, konečně nadešel,“ prohlásila

slavnostně její matka, která právě vyšla z kuchyně a otírala si ruce do
zástěry.

-247
Z kozlíku vedle kočího seskočil podsaditý Kolonista v šedém
pracovním kabátě. Kočár se zakymácel ze strany na stranu. Muž ledabyle
vykročil k domu druhého důstojníka. Po několika krocích se
ale zastavil, zaklel, jako kdyby na něco zapomněl, a otočil se zpátky
ke kočáru.

Eliza ho pořád sledovala zpoza okna. „Ne…, co to děláš? Nevracej

se! Copak to nemůžeme vyřídit, ať už je to celé za námi?“ pobízela
muže, který přistoupil k zadní části vozu, vytáhl z ní psací desku
a znovu se vydal k domu. Zvedl masitou pěst, aby zabušil na dveře,
ale Eliza už je mezitím otevřela.

„Ha,“ zajíkl se. Eliza musela civět na mužovo obočí. Měl ho tak
široké, bílé a huňaté, že jí připomínalo pohromu v podobě obřích bílých
housenek, které sužovaly venkovské oblasti Severní jeskyně
před několika lety. Muže otevřené dveře natolik překvapily, že se
nyní jeho obočí pohybovala jakoby nezávisle na sobě, a Eliza měla
co dělat, aby je nepraštila plácačkou.

„Brýráno,“ zahučel nakonec s rukou pořád zvednutou nad

hlavou. Zvolna ji spustil a obě housenky se pomalu snesly zpátky
nad jeho oči. Muž zamžoural na list papíru připnutý k psací desce.
„Je tohle dům druhého důstojníka?“ zeptal se.

„Je,“ přikývla Eliza dychtivě. „Ale druhý důstojník tady není. Je

v práci.“

„To nevadí. Můžu tohle oznámení přečíst i vám,“ řekl muž,

odkašlal si a pustil se do čtení: „Podle nařízení číslo 336 z výnosu 23
na podporu vědeckého výzkumu jste tímto povinni poskytnout…“

Matka druhého důstojníka vyhlédla zpoza své dcery. „Přijeli jste

pro tu Površačku,“ skočila mu do řeči.

„Ehm…, ano,“ potvrdil muž.

„Tak se nezdržujte s touhle ouřednickou hatmatilkou. Je tady

vevnitř,“ řekla stařena. Byla sice scvrklá a shrbená věkem, ale popadla
muže překvapivou silou za paži a odtáhla ho do obývacího
pokoje, kde paní Burrowsová seděla na svém vozíku. „Hlavně nás jí
zbavte.“

„Tohle je ta osoba?“ ujistil se muž.

-248
„To není žádná osoba, ale Površačka. A teď už si ji, prosím vás,
odvezte,“ odpověděla Eliza netrpělivě. „Ten vozík tu ale nechte, protože
není náš a musíme ho vrátit.“

Muž odložil psací desku na příborník a vyhrnul si rukávy kabátu.

Několikrát mlaskl jazykem a prohlížel si paní Burrowsovou, aby
odhadl, kolik váží, jako kdyby šlo o kus neskladného nábytku.
Nadměrně velké šaty, do nichž byla navlečena, ale odhad znesnadňovaly.
S posledním mlasknutím k ní přistoupil a váhavě jí zvedl
paži v rozevlátém rukávu šatů.

„A taky nechceme přijít o to oblečení a spodní prádlo,“ oznámila

mu Eliza.

Muž se k ní překvapeně otočil. Jedné z housenek se podařilo

téměř udělat stojku. „Jak to mám podle vás udělat? To ji mám
svlíknout? To přece nejde…“

„Ne, teď ne,“ zasmála se Eliza. „Můj bratr si šaty může později
vyzvednout.“

Muž se s úlevou obrátil k paní Burrowsové. „Ona nechodí?“

„Ne,“ ušklíbla se Eliza hořce. „Je mrtvější než slimák v korbelu

piva a není naděje, že by se to zlepšilo. Takže ji prostě vyneste a
hoďte si ji do vozu!“

Muž přikývl, popadl paní Burrowsovou za pas a zvedl její

ochablé tělo z vozíku.

Z rohu místnosti se ozvalo výhrůžné zavrčení a vzápětí odtud

vystartovala Sazina s vyceněnými tesáky.

Muž otočil paní Burrowsovou tak, aby se jejím tělem chránil

před útočící kočkou. Matka druhého důstojníka ohromeně přihlížela.
„Co je to s tebou, Sazino?“

„Copak se zrovna mrouská nebo tak něco?“ zeptal se muž ustaraně.

„Na místo! Hned!“ pokárala stařena kočku.

Sazininy svaly se pod záhyby volné kůže napínaly jako provazy.

Šelma se připravovala ke skoku.

„Sazino!“ vykřikla Eliza a napřáhla ruku, aby kočce uštědřila

políček. Sazina však pořád nedávala najevo, že by chtěla ustoupit, a
tak ji Eliza popadla za zátylek a začala ji vléct do chodby. Kočičí
drápy se zatínaly do prošoupaného perského koberce na podlaze, ale

-249
Elize se nakonec přece jen podařilo vzpouzející se Sazinu dopravit
do kuchyně, kde ji zavřela.

„Nevím, co ji to popadlo,“ omlouvala se matka druhého důstojníka.

„Normálně je hodná jako andílek. Ještě nikdy nikoho nenapadla.“

„To je fuk,“ řekl muž a přehodil si paní Burrowsovou přes rameno,

jako kdyby nesl pytel brambor. Spěšně vyrazil ke dveřím, ale
ještě se zarazil a polohlasně zaklel. „Málem jsem zase zapomněl.
Podejte mi, prosím vás, moje lejstra.“

Stařena mu zasunula psací desku do podpaží a sledovala se svou

dcerou, jak muž pokládá paní Burrowsovou na vůz. Po celou dobu k
nim z kuchyně doléhalo horečné škrábání, doprovázené tichým,
zlověstným kvílením.

„Co to do toho zvířete vjelo?“ divila se stařena. „Já to nechápu.“

„Možná si Sazina tu Površačku oblíbila stejně jako můj praštěný

bratr,“ odtušila Eliza zlomyslně. „Ten bude úplně zničený, že se
nemohl se svým předrahým kusem nábytku ani pořádně rozloučit. Za
chvíli už jí vědci rozlousknou hlavu jako ústřicouna.“

„Ústřicouna?“ zopakovala stařena zmateně.

„Ano, však víš, KŘUP!“ řekla Eliza a naznačila rukama, jak přikládá
dlátko k tvrdému krunýři korýše a bouchá do něj kladivem.

Obě ženy se sotva udržely na nohou, když je přepadl záchvat

hysterického smíchu. Hýkaly tak hlasitě, že sousedé ze širokého okolí
přispěchali k oknům, aby se podívali po důvodu takového veselí.

„KŘUP! KŘUP! KŘUP!“ křičela Eliza a po tváři jí stékaly slzy

smíchu.

-250
27. kapitola
Will s Elliott se zastavili u postranní chodby. Sledovací zařízení
se hlasitě a o překot rozklapalo. Elliott se na něj tázavě podívala
a Will jí v odpověď věnoval široký úsměv.
„Tudy bychom se dostali k ponorce,“ řekl. „Připevnil jsem jí na
velitelskou věž majáček.“ Celý se rozzářil, když ho napadlo něco
dalšího. „Nechceš se tam podívat? Mohli bychom zjistit, jak se Rebeccy
dostaly do téhle chod…“
„To tedy rozhodně NECHCI,“ vyštěkla Elliott zvýšeným hlasem.
„Tak dobře,“ podřídil se Will krotce.
Elliott ho propalovala neústupným pohledem. „No tak, Wille, co
když jeden z nás uklouzne a zase uvízneme uprostřed nicoty jako posledně?“
Will se ji už chystal upozornit, že by mohli po otcově vzoru začít
střílet ze zbraní, aby se dostali zpátky ke skalní stěně, ale pak si to
radši rozmyslel. „Tak půjdeme dál,“ zahučel.
Gravitace se postupně vracela, jejich skoky se zkracovaly a
rychlost klesala.
V jednom místě skála pukla a posunula se, takže se museli protáhnout
úzkou štěrbinou, než mohli pokračovat zase dál. Krátce na to
narazili na puklinu, která obkružovala celou chodbu. Kolem nich nebylo
nic než rozlehlá, černá propast. Ačkoliv puklina měřila zhruba
třicet metrů, podařilo se jim přeskočit na druhou stranu a pokračovat
dál chodbou.
„V téhle oblasti je víc tektonických pohybů,“ poznamenal Will k
Elliott. Dál to nerozváděl, ale uvažoval, jestli Elliott také napadlo, že
mohou narazit na slepý konec. Jestli se nemýlil a už minuli ruskou
ponorku, Rebeccy tímhle úsekem tunelu vůbec nešly. A změny v

-251
zemském plášti klidně mohly během staletí zcela zablokovat cestu na
Povrch.

O mnoho hodin později gravitace zesílila natolik, že se museli pohybovat

stále kratšími a namáhavějšími skoky. Občas bylo dokonce po-
třeba, aby prolezli sérií několika po sobě následujících ostrých zatáček.

„K čertu,“ ulevil si Will, když se vynořili zpoza jedné zákruty.

Narazili na to, čeho se bál.

Cesta před nimi byla úplně zablokovaná závalem.

Vytáhl sledovací zařízení a zkontroloval signál vycházející z

dalšího majáčku. „Už jsme tak blízko,“ řekl.

„A já jsem tak unavená,“ zašeptala Elliott. Zhroutila se do sedu

a svěsila hlavu. Bartleby se udýchaně posadil vedle ní.

„Ale ten signál…,“ začal Will.

„Nic mi neříkej. Nechci to vědět,“ zamručela Elliott a zavřela

oči.

„Elliott,“ řekl Will, ale nedočkal se žádné reakce. Tvrdě usnula.

Will se zamyslel nad jejich možnostmi. Klopýtavě došel k hromadě

kamenů, aby ji prozkoumal. Mohli by se pokusit zával obejít
jednou z vedlejších odboček, ale pokud si vzpomínal, poslední takovou
chodbu minuli před řadou kilometrů. A i kdyby se zával dal
skutečně takhle obejít, pomyšlení na to, že se vracejí, když jsou tak
blízko cíle, se mu vůbec nelíbilo.

Nebo by se mohli zkusit prokopat na druhou stranu, ačkoliv Will

neměl jak odhadnout, jak je zával široký.

„Obnovit chodbu,“ zamumlal Will sám pro sebe. Rozhodl se

zjistit, jak daleko se dokáže dostat. Znovu se podíval na spící Elliott.
Nechtěl ji budit. Shodil batoh z ramene, vykasal si rukávy a začal postupně
odhazovat kameny. Díky snížené gravitaci mohl pohnout i
těmi největšími balvany, což by na Povrchu bylo nemyslitelné.

Po několika hodinách se koupal ve vlastním potu a ještě pořád

nepronikl na druhou stranu. Byl tak unavený, že se mu nohy chvěly
jako sulc. Zhroutil se na zem a zavřel oči. Připadalo mu, že se řítí stále
hlouběji, a věděl, že za takový pocit může chronická únava. „Na
pár minut si odpočiň,“ řekl si tiše, „a pak se zase pusť do práce.“

-252
„Tohle je jeden z těch rozhodujících okamžiků. Jestli zůstaneš
sedět, už se možná nikdy nezvedneš,“ ozval se hluboký hlas. „Ty a
Elliott jste v poslední době pořádně nejedli ani nespali. Ani jeden z
vás nejste v moc dobré kondici. Za chvíli už třeba nebudete mít dost
energie.“

„Buď zticha, Tame,“ zašeptal Will. Ze všech sil se snažil udržet

otevřené oči a rozeznával matné obrysy postavy, která seděla vedle
něj. „Nejsi skutečný… Já vím…, že nejsi… skutečný.“

„Jsem tak skutečný, jakého mě chceš,“ odpověděl strýček Tam

poněkud rozhořčeně a vydechl tabákový dým. Oblak doletěl k
Willově tváři a Will se rozkašlal.

„To vážně smrdí,“ postěžoval si. „A kouření pro tebe není

zdravé.“

Strýček Tam místo odpovědi vyfoukl na chlapce další kouř.

„Jsem mrtvý, Wille. Těžko mi něco může ještě ublížit,“ zasmál se.
„A jestli se teď vzdáš, brzy se ke mně připojíš. Nesmíš to zabalit,
Wille. Závisí na tobě spousta Površáků.“

Will si náhle na něco vzpomněl a rozhorleně se na svého strýce

zamračil. „Jo, ten přívěsek, co jsi mi dal, mi vůbec nepomohl. Lesní
lidé…“

Prudce se narovnal. Měl dojem, že slyší slabou ozvěnu smíchu,

ale strýček Tam zmizel. Teď už byl Will zcela vzhůru a v hlavě mu
zněla Tamova slova.

Závisí na tobě spousta Površáků.

„Tak do toho,“ pobízel se Will, zvedl se na kolena a nejistě se

vyhrabal do stoje. S obnoveným úsilím se pustil do odstraňování závalu.
Pískal si a občas počítal kameny, které bral do ruky, dokud se
nedostal ke stovce. Pak začal znova od jedničky.

O hodinu později byl opravdu na konci sil. Vypáčením velké kamenné

desky uvolnil lavinu drobnějších kamínků a uskočil, aby ho
nezasypaly. Když pak opět popolezl kupředu, aby pokračoval v práci,
spatřil před sebou otvor. „Ty se mi zdáš, že jo?“ oslovil ho. „Nejsi
skutečný, jako Tam.“

Když ale zvedl k otvoru ruku a roztáhl odřené a špinavé prsty,

nic nenahmatal. A kukátkem viděl, že se za hromadou kamení rozkládá
rozsáhlejší prostor.

-253
„ANO! Konečně výsledek!“ zajásal a vítězoslavně zašermoval
pěstí.

Opatrně prolezl otvorem, aby nenarušil rovnováhu okolních kamenů,

a vydrápal se na vodorovnou chodbu, pokrytou houbovým
pletivem. Klekl si a přejel po houbě dlaní. Připomněla mu týdny, které
strávili s Martou. Vůbec nepochyboval, že se jedná o stejný druh
houby. Je ale možné, že jsou tak blízko Povrchu?

Vytáhl z kapsy sledovací zařízení a zjistil, že přijímá silný

signál. Dokonce velice silný.

Věděl, že by se měl vrátit a říct Elliott, co má v úmyslu, ale

místo toho se vydal ke zdroji signálu. Nebylo to rozumné, protože s
sebou neměl batoh ani samopal, ale byl nyní pevně rozhodnutý, že
půjde dál a zjistí, kde jsou.

Zpocené čelo mu ochladil poryv větru.

Pak se před ním otevřel povědomý prostor.

A vysoký balvan, který znal až příliš dobře. Přistoupil k němu a

našel znak trojzubce.

Obešel ho a zastavil se na okraji skalní římsy, z níž nahlédl doobrovské propasti,

kterou pojmenoval Šlukující Jean. U stěn se řítily
proudy vody a foukal tu silný vítr.

Stál přesně na místě, kde se jeho otec odhodlal ke skoku do hlubiny

a kde jej pak s Elliott následovali.

„Tati,“ hlesl Will pod tíhou vzpomínek.

Doktor Burrows se rozhodl správně, když skočil. Jak tehdy řekl

Willovi, člověk musí věřit vlastnímu přesvědčení. A v důsledku toho
uskutečnil objev, jakému není rovno: Nalezl další svět ve středu
Země.

Jenže jaké se za to dočkal odměny?

Chladnokrevně ho zavraždila dvojice šílených holek, které se

kdysi vydávaly za jeho dceru.

Ve Willovi se vzedmul vztek a oči se mu zalily slzami.

Zamrkal a zvedl pohled k vrcholu průduchu.

V dálce zahlédl pohyb čehosi bílého a všechen vztek se okamžitě

vytratil. Neprodleně vyrazil zpátky k odklizenému otvoru. Úplně
zapomněl na jasoně. Tohle je jejich území.

-254
„Ach, bože!“ vydechl, když si uvědomil, že nemá zbraň ani
žádný sprej s aerosolem od Drakea.

Postupně přidával do kroku, až úplně utíkal. Nechtěl, aby ho po

tolika útrapách a pracném návratu ze středu Země jednoduše sežral
jasoň.

Spěšně se protáhl otvorem do chodby, kde nechal Elliott. Dívka

pořád tvrdě spala, stejně jako Bartleby, který jí ležel u nohou
schoulený do klubíčka.

Will vyčerpaně klesl na zem vedle Elliott a šťouchl do ní.

„Co…?“ zamumlala po chvilce.

„Našel jsem Šlukující Jean,“ zazíval Will. Nedokázal už ani

mluvit v souvislých větách. „A ten balvan…, odkud jsme skočili…“

„Cože?“ zopakovala ospale, ale pak prudce zvedla hlavu. „Jak?“

„Byl tu Tam… Pročistil jsem cestu…,“ odpověděl Will.

„Tam?“ zeptala se Elliott s doširoka otevřenýma očima. „Ale

jestli ses dostal ke Šlukující Jean…, tak jsi to dokázal! Jsi sakra hrdina!
Vzhůru na cestu!“

„Ano…, ale… jasoňové,“ zašeptal Will. „Postříkej… nás…

těmi… spr…“

Nedokončil ani slovo, opřel si hlavu o tvrdý kámen a okamžitě

usnul.

Zatímco Drake čekal, až se Eddie připraví, náhodou mu padl zrak na

bitevní scénu na stole. Přešel k ní a pokoušel se zjistit, co je tu jiného.
„Rozložení sil se změnilo. Tohle je určitě později, po porážce
Napoleonových jednotek, že?“

„Ano, jde o poslední den bitvy,“ odpověděl Eddie.

Drake se zamračil. „Ale Wellington zase vzal roha. Kam

zmizel?“

„Je zpátky u mě na stole. Pořád s ním nejsem spokojený,“ řekl

Eddie a hodil si batoh přes rameno.

„Mně připadal dobrý,“ pokrčil Drake rameny. „Tak je na čase

vyrazit.“ Přistoupil k chodbě, která vedla k ložnicím, a tlumeně zavolal:
„Chestere, my odcházíme. Vrátíme se později dopoledne.“ Chvíli
čekal na odpověď, ale žádná se neozvala. „Typický teenager – určitě

-255
spí jako zabitý. Nebudu ho rušit,“ poznamenal Drake k Eddiemu,
když se otočil zády ke dveřím a společně vyšli z bytu.

Rozhodně nepotřebovali, aby je zastavil nějaký nadměrně horlivý

policista, a tak tentokrát jeli mnohem pomaleji než posledně.
Těžké batohy jim ostatně jízdu na motorkách nijak neulehčovaly.

Zaparkovali na stejném místě jako minule, na St. Anne’s Street.

„Takže vzhůru a dolů,“ pravil Drake, když si vzal z motorky pouzdro
s puškou. Ušli krátkou vzdálenost do uličky vedoucí na Dean’s Yard.
Oba na sobě měli armádní obleky s kabáty doplněnými o široké
kapuce a kalhotami stejné barvy. Vypadali jako dvojice horolezců,
která se vyrazila zdolat osmitisícovku, a k tomuto dojmu ještě přispíval
kotouč smotaného provazu. V každém případě nešlo o typické
návštěvníky, jaké by člověk čekal u Westminsterského opatství v
kteroukoliv denní dobu, natož takhle brzy ráno.

Nebylo tedy nijak překvapivé, že proti nim vykročil hlídač,

jakmile je zahlédl. „Stůjte!“ zavolal na ně a přispěchal k nim s pozvednutými
dlaněmi. Právě se chystal položit ruku Eddiemu na rameno,
když Styx zopakoval svůj včerejší trik. Zašeptal muži heslo a
hlídači z tváře okamžitě zmizela veškerá podezřívavost. Hřmotný
muž se otočil na podpatku, zastrčil si ruce do kapes a klidně se vrátil
na svoje místo.

„To je klika, že měl dneska zase službu starý Frankie,“ zašeptal

Drake. Spustil ruku z pistole, ale pořád hleděl za proměněným hlídačem.

Sešli k nízkému tajnému vchodu ve sklepě a oba se připravili na

dlouhou cestu dolů, k zapomenutému městu hluboko pod Londýnem.
Za chvíli už sestupovali po řadě cihlových schodišť a klusali dlouhými
kilometry chodeb. Ani jeden z nich nemluvil. Ozývalo se tak pouze
pravidelné dusání bot odrážející se ozvěnou od vlhkých stěn.

Nad spirálovým schodištěm, po jehož zrádně kluzkých stupních

stékala voda, se zastavili a zahájili obvyklý rituál všech vojáků chystajících
se do boje. Navzájem se prohlédli, jestli se na někom z nich
neleskne nějaký reflexní povrch, a několikrát poskočili na místě, aby
se ujistili, že mají batohy i opasky náležitě sbalené a utažené a že na
nich nic nechrastí.

-256
Drake vytáhl z pouzdra dvě pušky a jednu podal Eddiemu. Obě
zbraně, stejně jako jejich pistole, střílely jen uspávací šipky, a Drake
k oběma přidělal hledáčky pro noční vidění. Nakonec si nasadili plynové
masky a zapnuli hrdelní mikrofony.

„Do útoku, drahý příteli, do útoku,“ zašeptal Drake, aby vyzkoušel

spojení.

Eddie se k němu otočil. Jeho tmavé panenky byly za skly plynové

masky sotva viditelné. „Slyším vás jasně a zřetelně,“ odpověděl.

Navzdory Drakeovým slovům Chester vůbec nespal. Jakmile Drake s

Eddiem opustili byt, vyšel do hlavní místnosti a přistoupil k řadě monitorů
připojených k bezpečnostním kamerám. Sledoval, jak oba
muži tlačí motorky na ulici, nasedají a odjíždějí do noci.

„Dobrá…, takže do práce,“ řekl si sám pro sebe. Sedl si na pohovku

a zvedl mobil, který mu dal Drake. Ruce se mu chvěly vzrušením,
když hledal v paměti správné číslo. Jeho otec se ohlásil po
prvním zazvonění.

„Chestere! Díky bohu!“ vyhrkl pan Rawls.

Chester se prudce narovnal. Něco se očividně stalo. „Co se děje,

tati? Drake ti řekl, že máš čekat můj hovor, ne…“

„Ano, ano,“ přerušil ho otec. „Ale tvoje matka je pryč.“

„Co tím myslíš, že je pryč?“ zeptal se Chester. „Odešla z

pokoje?“

„Je to ještě horší! Není ani v hotelu!“

„Víš to jistě?“ naléhal Chester.

„Ano, byl jsem si to ověřit dole u recepce. Já vím, že nám Drake

říkal, abychom za žádných okolností nevycházeli z pokoje, ale musel
jsem… Mluvil jsem s recepční a ta říkala, že viděla, jak Emily vychází
hlavním vchodem z hotelu. Prostě vyšla ven.“

„Ale proč by to mamka dělala?“ zeptal se Chester. „Věděla přece,

jak je důležité, aby zůstala schovaná.“

„Jistě, samozřejmě, to jsme věděli oba. Ale včera se chovala

divně, vůbec nebyla ve své kůži. A když se tu odpoledne stavil Dra-
ke, podle všeho jí nijak nevadilo, že se mnou chce Drake mluvit v

-257
soukromí… a že jí nesmím prozradit, o co šlo… Bylo to…, no…, jak
to Drake říkal?“

„Nezbytné minimum vědomostí,“ pomohl mu Chester. „Neboj,

se mnou to dělá stejně. To je pro případ, že vás dostanou do rukou
Styxové a…“

„Včera večer zmlkla,“ pokračoval pan Rawls, „jako kdyby jí

něco vrtalo hlavou a dělalo jí to starosti. A dneska ráno, jakmile jsem
ji spustil z očí, zmizela.“

„Proboha,“ zašeptal Chester.

Následoval okamžik ticha, kdy ani jeden nepromluvil.

„Tati, nesmíš tam zůstat,“ řekl Chester rozhodně. „Máš od Drakea

klíčky k autu, tak jdi k němu a počkej na mě na místě, kde se
máme setkat. Nikde se kvůli ničemu nezastavuj.“

„Ale… já nemůžu odejít…, když nevím, kde je Emily,“ protestoval

pan Rawls rozechvěle. „Co můžeme udělat?“

„Nic, tati. Nemůžeme udělat vůbec nic. Buď ji jenom něco

urazilo a vrátí se, až bude chtít, nebo…“ Chester ani nedokázal
dokončit větu. Slova mu odumřela na rtech. „Hlavně tam odtud zmiz
a udělej, co ti říkal Drake. Vyzvedni mě podle plánu.“

Pan Rawls se zachoval podle pokynů a o půl hodiny později zastavil

pár bloků od opuštěné továrny ve starém kombíku, který Drake nedávno
koupil. Když uviděl svého syna, podařilo se mu dokonce na
zachmuřené tváři vykouzlit chabý úsměv.

„Takže jaký je plán?“ zeptal se, jakmile k němu Chester přisedl.

„Pořád stejný. Nic se nezměnilo. Musíme udělat přesně to, co po

nás Drake chtěl,“ odpověděl Chester.

Pan Rawls otevřel ústa, aby něco namítl, ale zase je zavřel a zavrtěl
hlavou, jako kdyby toho na něj bylo moc.

„Vlastně tu je jedna věc,“ uvědomil si Chester. „Až mě vysadíš,

nesmíš se už přiblížit ke svému hotelu.“

„Ale já… já…, co když se Emily vrátí?“ řekl pan Rawls nervózně.

„Poslouchej, tati, jestli je všechno v pořádku, prostě na tebe počká.

Jestli se ale něco děje a Styxové ji zase dostali, rozhodně se tam

-258
nesmíš ukázat.“ Chester se snažil mluvit co nejklidněji, ačkoliv mu v
nitru bouřil stejný vír emocí jako jeho otci.

Také však věděl, že jim může pomoct jedině Drake, a rozhodně

ho teď nemohl nechat na holičkách. „Měli bychom vyrazit. Tady zatoč
doprava, abych ti ukázal továrnu. Až budeme hotoví, musíš přijít
sem. Tady budeš v bezpečí. Tumáš,“ dodal Chester a podal otci klíče.

„Tenhle případ bychom mohli vystavovat,“ poznamenal jeden z vědců

směrem k druhému. Oba stáli nad chirurgickým stolem s ležící
paní Burrowsovou. Měli na sobě jasně červené laboratorní pláště s
černým lemováním a na náprsních kapsičkách cedulky s čísly, jimiž
se navzájem oslovovali.

Jedna-šest-čtyřka, který právě promluvil, byl nahrbený muž s

protáhlou růžolící tváří a truchlivým hlasem. „Tahle Površačka je
opravdu menší zázrak. Rožnili ji celou baterií černých světel, a
přesto jí pořád tluče srdce… Pořád se nadechuje… Vážně pozoruhodné.“

Posunul si brýle na nose a podíval se na svého kolegu. Dvě-třiosmička

byl zhruba o dvacet let mladší, malý mužík s temperamentnějším
projevem. Kdykoliv promluvil, slova se z něj řinula v
překotných poryvech, jako kdyby vyjadřoval myšlenky ve stejném
okamžiku, kdy ho napadají. A obecně se mělo za to, že se jedná o vycházející
hvězdu Laboratoří.

„Překvapivé,“ souhlasil Dvě-tři-osmička a prohlížel si paní

Burrowsovou malýma očima, kterým uniklo jen máloco.

Paní Burrowsová byla svlečená a její šaty ležely na hromádce

vedle. Přes tělo měla přehozené jen šedé prostěradlo. Dvě-tři-osmička
se naklonil, aby prozkoumal její paži, a pak se přesunul k jejímu
stehnu. S nelibozvučným pobrukováním ji hrubě dloubal prsty do
kůže, až po sobě nechával červené otlačeniny.

„Na někoho, kdo byl údajně tak dlouho v kómatu, náš subjekt
vykazuje minimální degeneraci svalové tkáně. Čekal bych daleko
větší svalovou atrofii, vy ne?“ vypustil Dvě-tři-osmička v jediném
nepřerušovaném proudu. Když se nadechoval, vzhlédl k Jednašest-
čtyřce a nakrčil znechuceně svůj prasečí nos, jako kdyby se mu

-259
nelíbilo, co vidí. „Ti Kolonisté, kteří ji vzali k sobě, s ní museli cvičit
nebo ji léčit, protože podle mě v takovém stavu může být jedině díky
fyzioterapii nebo něčemu podobnému.“

Jedna-šest-čtyřka o krok ustoupil a v duchu zauvažoval, jestli se

slovní průjem jeho společníka zastavil, nebo bude ještě pokračovat.
Dvě-tři-osmička si zase pobrukoval a starší vědec to bral jako
známku toho, že mladík prozatím řekl všechno, co měl na srdci. „O
tom velice pochybuji,“ pravil unyle. „Koneckonců jsou to jenom Kolonisté…,
policista ze Čtvrti a jeho rodina… Co ti by věděli o takových
procedurách?“

„To je fakt, to je fakt,“ souhlasil Dvě-tři-osmička tak rychle, že

jeho slova připomínala spíš kýchnutí. „Možná ji Styxové zajali, když
byla ve vrcholné fyzické kondici, takže postupná degradace je u ní
méně výrazná než u normálního subjektu.“

Jedna-šest-čtyřka si promnul čelo, jako kdyby se o něj pokoušela

bolest hlavy. „Přestaňte! Takové spekulace jsou čistě akademické
a jenom mrhají mým časem,“ pokáral Dvě-tři-osmičku. Ten člověk
mu začínal jít na nervy, mimo jiné i tím, že neustále zapomínal na
svou podřízenou pozici. Dvě-tři-osmička neměl v popisu práce spekulovat
o takových záležitostech. Zbývaly mu ještě roky učednického
studia. „Jak víte, ráno jí otevřeme mozkovnu a povedeme řezy
mozkem, abychom analyzovali nervovou tkáň. Bude zajímavé zjistit,
které oblasti mozku byly přednostně zničeny nebo poškozeny tak intenzivní
expozicí černému světlu.“

„Vsadím se, že ze zadních laloků je jenom kaše,“ nedal se umlčet

Dvě-tři-osmička. „Jakmile do ní zakrojíme, mozek se nám rozteče
po stole, takže bychom si možná měli připravit nějaký tác,
abychom nemuseli sbírat nervovou hmotu po podlaze nebo aby nám
nevytekla do odpadu, než ji stačíme prozkoumat.“

To byla poslední kapka. Dva-tři-osmička skutečně tentokrát zašel

příliš daleko. Nervová fyziologie a technologie výslechů byly oblastmi,
v nichž si Jedna-šest-čtyřka zakládal na své odbornosti, a vůbec
se mu nezamlouvalo, že se nějaký zbrklý mladý náfuka pokouší
podrýt jeho autoritu. Zvlášť když mohl mít klidně pravdu.

„Tak dost. Připravte ji na pitvu,“ přikázal Jedna-šest-čtyřka

chladně. „Oholte jí hlavu a připojte ji ke kapačce. Nechci, aby do zí

-260
třka zemřela. Rád pitvám těla, dokud jsou čerstvá a ještě jim tluče
srdce.“

Dvě-tři-osmička zahanbeně přikývl a přeběhl ke skříňkám s nástroji.

Nelíbilo se mu, jak se nad něj Jedna-šest-čtyřka povyšuje, ale
byl odhodlaný čekat na svou příležitost. Jednoho dne se všechno
změní. Sám bude uznávaný odborník, bude mít vlastní žáky, na které
bude moct pouštět hrůzu, a dostane vlastní čerstvá těla k rozřezání.

Paní Burrowsová si dobře uvědomovala, kde je. Vynořila se z temného

zákoutí vlastního mozku natolik, aby vyslechla rozhovor obou
vědců. Nemohla sice vědět, jak vypadají, ale z nějakého důvodu si je
představovala jako dvojici doktorů Burrowsů, kteří se o ní baví jako

o kusu masa připraveného k naporcování. Tihle akademici se zdáli

být zcela ponoření do svého světa a paní Burrowsové živě připomínali
jejího manžela s všestravující, sobeckou vášní pro tu zatracenou
archeologii.
Vnímala, jak jí Dvě-tři-osmička hrubě manipuluje s hlavou a od-
střihuje z ní nůžkami náhodné prameny vlasů. Pak ji polil vodou z
misky, namydlil jí zbývající vlasy a začal je holit ostrou břitvou.
Další potupa – ztráta všech vlasů. Nechystala se však dosud nic udělat.
Zatím ne.

Drake sbíhal po točitých schodech za Eddiem. V těžkém obleku se

potil tolik, že se mu každou chvíli zamlžovaly průzory masky. Maska
ho navíc dost omezovala v dýchání. Když se Styx bez varování zastavil,
Drake do něj málem vrazil.

„Co je?“ zeptal se do vysílačky a napínal zrak do tmy před sebou.

„Podívejte se sám,“ odpověděl Eddie a rozhrnul několik šlahounů

vegetace, která připomínala břečťan, ale četné laločnaté listy na
stoncích vydávaly matně zelenou záři. „Představuji vám bývalé království
Brutů,“ oznámil Styx, „nejobávanějšího národa v celé Eurasii
dvanáctého století před naším letopočtem.“

Drake si stoupl vedle něj, odsunul další rostliny a zatajil dech,

aby se mu projasnily průzory.

-261
„Dobrý bože!“ vyhrkl, když spatřil, kde s Eddiem stojí.

Vyhlíželi z otvoru v kolmé skalní stěně zhruba sto metrů nad

zemí. Na první pohled mohl člověk jen stěží obsáhnout celou jeskyni,
tak byla obrovská. Drakeovi to připomínalo výhled na Londýn z
jedné z nejvyšších budov za úsvitu nebo za letního večerního oparu.
Vyklonil se ještě víc a díval se na obrovitánské, pokroucené skalní
pilíře, které čněly ze země a nořily se do baldachýnu nad jejich
hlavami jako nějaké opilé opory.

Vegetace, kterou museli rozhrnout, aby se podívali na jeskyni,

rostla všude. Nepokrývala jen stěny, ale i bahnité okrsky po celém
městě. Všude také vydávala zelenkavou záři, jejíž celková intenzita
byla tak velká, že Drake ani nepotřeboval svítilnu, kterou si s sebou
přinesl.

Z této kolosální svatozáře se vynořovala tmavá hmota samotného

Věčného města. Drake do Kolonie chodil jinými trasami a nikdy
nepotřeboval zkoumat stezky vedoucí tudy. Až do nynějška tak
Věčné město na vlastní oči neviděl. Will mu o něm sice podrobně
vyprávěl, ale i pouhý letmý pohled překonával veškerá slova.

Přiložil si k líci pušku a rozhlédl se po městě hledáčkem. Všude

se zvedaly fantastické, velkolepé budovy. „Úžasné,“ zašeptal.
Kamkoliv se podíval, všude stály mamutí chrámy se sloupořadími a
budovy s věžemi připomínající ilustrace k pohádkám, ovšem k takovým
pohádkám, které by každé dítě vyděsily k smrti. Viděl řady
soch i strouhy, klikatící se městem jako líní černí hadi. Mezi budovami
vedly široké třídy, na něž se právě soustředil Eddie. I on se díval
přes hledáček zbraně.

„Nevidím žádné hlídky divize, ale to neznamená, že tady

nejsou,“ řekl. „Většinou tu hlídkují jen rutinně, jestli nedošlo k narušení
hranic, ale čas od času taky…“

„Doprovázejí skupinky vědců při sběratelských výletech,“ doplnil

za něj Drake. Pamatoval si, co mu Eddie vyprávěl před časem.
„V Kolonii se šuškalo, že vaši lidé plánovali přestěhovat všechny
sem,“ dodal. „Vypadalo to jako docela důvěryhodná zpráva. Bylo na
tom něco pravdy?“

„Vedení tuto myšlenku nikdy zcela neopustilo. Je to jedna z

možností, pokud by došlo k objevení.“

-262
„Myslíte ten osudový den, kdy do Kolonie vtrhnou Površáci?“
zeptal se Drake.

Eddie přikývl. „Dřív či později se to musí přihodit. Skutečnost

je ale taková, že Kolonie nemá dostatek pracovních sil, aby mohla
tuto jeskyni předělat a učinit ji obyvatelnou.“ Spustil pušku a podíval
se na strop čtyři sta nebo pět set metrů nad nimi. „Strop je tvořen zátkou
z mimořádně husté žuly, což je taky důvod, proč vaši geologové
doposud neodhalili přítomnost této dutiny. Navíc to znamená, že
větší seismický pohyb může jednoho dne zátku narušit a způsobit její
zhroucení, což by byla katastrofa pro Věčné město i pro Londýn nad
ním.“

„Radši na to nemyslet,“ souhlasil Drake. Sklopil oči a všiml si

pod sebou silného kruhu ze zrezivělého kovu zapuštěného do kamene.
Ačkoliv ho téměř úplně zakrývala světélkující zeleň, rozeznal,
že z kruhu vychází těžký řetěz, který vede přes okraj otvoru a pokračuje
po stěně jeskyně dolů. Klekl si, aby za něj zatáhl, ale nedokázal
s ním ani pohnout. Ruka v rukavici mu klouzala po pevných,
masivních článcích.

„Řetěz už není funkční, a proto jsme si přinesli tohle,“ řekl Eddie,

sundal z ramene smotané lano a přivázal jeden konec k železnému
kruhu. Zbytek vyhodil z otvoru. „Půjdu první,“ dodal a připravil
se ke slanění.

Drake počkal, dokud se lano neuvolnilo, a následoval Eddieho.

Jakmile se dotkl nohou země, uvědomil si, že na něj shora dopadá
jemné mrholení, které se měnilo s tím, jak příležitostné poryvy větru
strhávaly proudy vody hned jedním, hned zase druhým směrem. Rozhlédl
se, aby se zorientoval, a všiml si všude kolem sebe hranatých
tvarů, porostlých světélkující vegetací a dalším temnějším plevelem,
který nezářil. Přistoupil k jednomu hranolu, jenž nebyl zcela utopený
v listoví. Zvedal se ze země na čtyřech kamenných nohách a byl
velký přibližně jako telefonní budka. Další ležel překocený na zemi.
Když Drake přejel rukavicí po matovém povrchu jeho nejdelší stěny,
připadalo mu, že z něj vychází slabé světlo.

V uchu mu zapraskal Eddieho hlas. „Slídová deska,“ řekl bývalý

likvidátor.

-263
Drake za sebou zaslechl čvachtavý zvuk a do jeho zorného pole
zčistajasna vstoupil Eddie. Drakea jeho nečekaný příchod tak polekal,
že instinktivně zvedl pušku.

„Klid,“ řekl Eddie.

„Pardon,“ omluvil se Drake. „Ale jestli se ke mně budete takhle

krást…“

„Nikam jsem se nekradl,“ ohradil se Eddie.

Drake si uvědomil, že Eddie ho opravdu patrně neměl v úmyslu

překvapit. Styx zde byl ve svém živlu. Byl vycvičen k pohybu v
podobném prostředí, a tak kradmá chůze pro něj byla jako druhá přirozenost.
„Říkal jste něco o slídě?“ zeptal se ho Drake.

„Ano, to je průsvitný nerost,“ odpověděl Eddie. „Tohle jsou hroby.

Brutové ukládali mrtvé válečníky k věčnému odpočinku za nejdokonalejší
napodobeninu skla, jakou měli k dispozici, zřejmě aby
jejich truchlící pozůstalí mohli chodit sledovat, jak se těla rozkládají.“

„To je originální myšlenka… něco jako Krchov show,“ poznamenal

Drake a rozhlédl se po okolních hrobech, které mu skutečně
připomínaly širokoúhlé televizní obrazovky natočené různými směry.
Zasmál se. „Rozhodně by to byla vítaná změna proti Big Brotherovi,
ale mám dojem, že by se to moc neuchytilo. Jedině že by se diváci
mohli nějak víc zapojit.“ Ohlédl se na město. „Ale k věci – nějaký
náznak aktivity divize?“

„Nic. Zdá se, že vzduch je čistý,“ řekl Eddie a shýbl se, aby utrhl
hrst tmavého plevele z bažinaté prohlubně v zemi. „Rozetřete si to
po sobě, ať zakryjete svůj pach. Pomůže to zmást stopaře.“

„Dobře,“ přikývl Drake a následoval Eddieho příkladu. Jakmile

byl hotový, vytáhl z kapsy dva přístroje, které vypadaly jako náramkové
hodinky. „Tady jsou lokátory, abychom našli jeden druhého,“
řekl a podal jeden Eddiemu, který si jej připevnil na zápěstí.

Drake se podíval na malý displej svého přístroje. „Vidím vaši

tečku.“

„Souhlasí – já vaši taky,“ potvrdil Eddie.

„Výborně. Takže máme jistotu, že se na opačné straně města potkáme,“

řekl Drake. „Jak jsme probírali, snažte se rozmísťovat pesticidové
bomby v pravidelných intervalech, i když by zas tak moc ne

-264
vadilo, kdybychom ty rozestupy odhadli špatně a položili jich víc do
jednoho místa.“ Otřel si zamlžené průzory a zadíval se do vířících
stínů nad sebou. „Vzdušné proudy jsou tady silnější, než jsem čekal.
Ty náš pesticid krásně rozptýlí.“ Podíval se na Eddieho. „A jestli to
nezabere a nějací moroví slimáci budou mít kliku, dá se vždycky vyzkoušet
ještě něco jiného.“

„Zabere to,“ pravil Eddie s jistotou. „Hodně štěstí, Drakeu. Uvidíme

se na druhé straně.“

„Jo, pokud někdo z vašich bývalých kámošů nevtrhne na náš večírek

a nepokazí ho,“ zasmál se Drake.

Naposledy na sebe kývli a rozešli se opačnými směry.

28. kapitola
-265
ester vstoupil s otcem do uličky vedoucí k Dean’s Yardu. ChSpolečně vlekli kufr.

„Dobré ráno,“ pozdravil hlídač a postavil se jim do cesty.

„Dobré ráno i vám,“ odpověděl pan Rawls s nucenou bodrostí.

„Jenom doprovázím syna do školy. Náš charterový let ze Švýcarska
bohužel postihly problémy s motorem, takže jsme museli oproti
plánu přistát na pařížském Orly kvůli nutným opravám. Sem jsme se
dostali teprve před hodinou a můj syn má hrozné zpoždění, nemám
pravdu, Ruperte?“

„Ano, tati,“ odpověděl Chester a snažil se o přízvuk, jako kdyby

měl ústa plná cvrnkacích kuliček.

„Hrozné zpoždění,“ zopakoval hlídač. Přejel pohledem pana

Rawlse a Chestera v pruhované ragbyové košili a džínech. Zdálo se,
že ho nepřesvědčili.

Pan Rawls si odkašlal a netrpělivě trhl hlavou k malému náměstí

před sebou.

„Smím se zeptat na vaše příjmení, pane?“ řekl hlídač.

„Prentiss,“ odpověděl pan Rawls.

Hlídač si už dříve všiml na zavazadle iniciál RP, takže tato

informace uklidnila jeho podezření. „Jistě, pánové, musíte být unaveni.
Pojďte dál, prosím,“ usmál se na ně. „Mohu vám s tím pomoct,
pane? Vypadá, že je těžký.“

„Ne,“ odmítl pan Rawls trochu příliš rychle, ale pak se zarazil a
zpomalil. „Děkujeme, je to od vás moc milé…, ale my si s tím poradíme.“

„Jak si přejete, pane,“ řekl hlídač a ustoupil ke straně, aby mohli

projít. Když Chester s otcem zašli za roh a ocitli se mimo doslech,
hlídač si sám pro sebe zamručel: „Soukromé lety, pařížské Orly… taková
snobárna. Zatracení milostpáni. Někdo si může jít pěkně do teplíčka,
zatímco já tu musím čučet celou noc, až mi mrznou vejložky.“

-266
Chester se ohlédl na svého otce. „To jsi zvládl pěkně, tati, ale
Rupert? Rupert? Proč sis vybral zrovna tohle jméno?“ zašeptal.

„Muselo začínat na R a tak jsem tě koneckonců chtěl pojmenovat,

když ses narodil. Vždycky jsem si říkal, že Rupert Rawls
zní docela dobře,“ odpověděl pan Rawls a zavrtěl hlavou. „Ale tvoje
matka o tom nechtěla ani slyšet.“

„Jsem fakt rád, že ti v tom mamka zabránila,“ řekl Chester.

„Jenom doufám, že je v pořádku,“ dodal ustaraně.

Snadno poznal vchod, který mu Drake popsal. Odnesli kufr

dovnitř a zastavili se až před druhými dveřmi, které vedly dolů do
sklepa.

„Nepotřebujeme k nim klíč?“ zeptal se pan Rawls s pohledem

na zámek.

„Ne, Drake slíbil, že se o to postará,“ odpověděl Chester, opřel

se do starých dřevěných dveří dlaní, zatlačil a ony se otevřely. Podíval
se na zámek ve dveřním rámu, do něhož měla zaklapnout západka.
„Nejjednodušší řešení bývá někdy nejlepší,“ připomněl si
slova, která Drake použil, když mu vysvětloval, co po něm chce. Vypáčil
malý kovový klínek, který Drake vložil do mezery v upínací
desce, a zasunul si ho do kapsy.

Pan Rawls přikývl. „Byl tu před námi a zajistil ho?“

Chester na něj zamrkal. „Jenom dávej pozor, ať se za námi nezavřou,

jinak se odtud nikdy nedostaneš,“ varoval ho.

Odtáhli kufr ze schodů ke konci sklepa, kde ho schovali za bedny.

Chester se obrátil k otci. „To je všechno, tati. Drake nechce, abys
viděl víc, čistě pro případ, že…“

„Ano, já vím, já vím, pro případ, že mě zase zajmou,“ uhodl pan

Rawls a sklíčeně se podíval na syna. „Chestere, na tohle nejsem
stavěný. Většinu života jsem strávil za stolem při práci na pojistných
zprávách. A dělám si takové starosti o tvou matku, že sotva dokážu
myslet na něco jiného.“ Nešťastně si povzdychl. „Já vím, že v těchhle
špionážních věcech nebudu nikdy dobrý. A nevím, jak to můžeš
dělat ty.“

„Dobře, tati, nemůžeme si o tom promluvit později?“ zeptal se

Chester. Cítil se hrozně, že takhle vyhání vlastního otce, ale nic jiného
mu nezbývalo. „Nesmím se opozdit.“

-267
„Jistě, samozřejmě,“ odpověděl pan Rawls rezignovaně. „Víš
naprosto jistě, že ti nemůžu ještě nějak pomoct? Připadám si jako
páté kolo u vozu.“

„Už jsi toho udělal víc než dost, tati. Pomůžeš mi, když se vrátíš
do té továrny a počkáš tam na nás,“ řekl Chester. „Jen co uvidím
Drakea, povím mu o mamce.“

„Tak dobře, synku,“ zamumlal pan Rawls.

Chester sledoval, jak se jeho otec obrací k odchodu a se svěšenou

hlavou se loudá mezi stohy beden pryč. Vypadal křehce a
zranitelně a Chester si uvědomil, jak silný ochranitelský pocit vůči
němu má. Jako kdyby se vztah mezi rodičem a potomkem úplně otočil.
Chester se teď musel starat o otce a říkat mu, co má dělat.

Přál si, aby ho mohl nějak rozveselit, ale neměl jak, a kvůli
tomu, co se stalo s matkou, nesměl ztratit ze zřetele bezprostřední
úkol. Teď ne.

Otevřel zavazadlo, vytáhl z něj pušku, opasek s výbavou i dva

těžké batohy a odložil všechno stranou. „Ty váží snad tunu. To by
mě zajímalo, co do nich Drake nacpal,“ zahudral si sám pro sebe a
zavrtěl hlavou. „Nezbytné minimum informací,“ zopakoval několikrát
podrážděně. „Nikdy jsem neměl rád blbuvzdorné obleky,“
oznámil prázdnému sklepu, když sáhl pro ochranný oděv na dně kufru.

Drakeovi a Eddiemu trvalo dobré dvě hodiny, než obešli plevelem

zarostlé okraje města. Oba položili poslední nádobu s pesticidem a
setkali se na předem domluveném místě.

„Tohle je náš vchod,“ řekl Eddie do vysílačky, když se s Drakem

přiblížili k silné hradbě kolem města. Drake viděl, co má jeho
společník na mysli. Mohutné bloky zdiva se tu zhroutily k zemi a vytvořily
díru, za níž bylo vidět rozlehlou budovu bez oken o rozměrech
leteckého hangáru. Drake by se bez Eddieho jako průvodce
zdráhal procházet přímo městem, ale Styx tuto oblast znal a šlo o
nejpřímější trasu zpátky k výchozímu bodu, kde vstoupili do jeskyně.

Za otvorem v hradbách se ocitli ve vodním kanálu. Vykročili

jím kupředu a Drake zvedl oči ke stěně vedlejší budovy o výšce tří

-268
patrového domu. Celé průčelí pokrýval obrovský reliéf zachycující
průvod divoce vyhlížejících vousáčů. Dlouhé vlasy za nimi vlály
jako vzpurní hadi, měli na sobě bederní roušky a v rukách třímali
oštěpy. „Jsem rád, že nemáme co do činění s těmihle chlapíky,“
podotkl Drake, když vystoupili na břeh kanálu. Sám se držel zpátky,
zatímco se Eddie připlížil k rohu budovy. Bývalý likvidátor se přikrčil,
aby se rozhlédl hledáčkem pušky.

„Čistý vzduch,“ oznámil nakonec a oba vyšli na jednu ze širokých

tříd, které Drake zahlédl již z dálky. Když ale teď procházel
přímo městem, plně si uvědomil jeho velikost.

„Páni, to je jako říše obrů!“ vydechl. Nedokázal uvěřit, jak je

město obrovské. Dveře budov měřily na výšku několikanásobně víc
než normální člověk. Všechny chrámy i paláce vypadaly, jako kdyby
je vybudovaly neuvěřitelně vysoké bytosti. V chráněných, závětrných
oblastech při okrajích ulic se nízko nad zemí převalovala oblaka
mlhy jako dávno ztracení duchové původních obyvatel.

Drake s Eddiem se proplížili podél stěn několika ulic za sebou.

Přitom museli přelézat hromady rozdroleného zdiva, Eddie každou
chvíli zastavoval a kontroloval další úsek cesty. Při jedné takové příležitosti
si Drake povšiml čehosi na otevřeném prostranství několik
set metrů před nimi.

„Je tohle Tribuna vězňů, o které mi Will vyprávěl?“ zeptal se a

ukázal na pódium vysoko nad zemí na kamenných sloupech. Na něm
bylo nejasně vidět řadu lidských postav v různě zkroucených polohách,
vytesaných ze světlého kamene. „Říkal, že to byli opravdoví
lidé, kteří zkameněli,“ dodal Drake a prohlížel si hledáčkem zbytky
okovů a zrezivělých řetězů, které dosud visely z postav.

Eddie místo odpovědi pobídl Drakea k další chůzi. Vstoupili do

budovy s mramorovou podlahou, kde se každý zvuk odrážel ozvěnou
od klenutých stěn a vyšli po několika schodištích, dokud jim cestu
nezablokoval zával. Eddie zatočil do sousední chodby a vyvedl Drakea
na balkon. „Tohle je nejoblíbenější pozorovatelna vojáků divize.
Často tu nechávají na hlídce dva muže. Rozhlédněte se sám,“ vybídl
Drakea.

„Chápu, proč to dělají,“ přikývl Drake. Odtud měl přehled po

celém městě. Znovu ho zarazilo, jak je obrovské. Podíval se na

-269
velkou kupoli, o níž se mu Will také zmínil. Skutečně se podobala
chrámu svatého Pavla, ačkoliv tato budova byla o mnoho století starší
než její protějšek na Povrchu.

„Dovolíte?“ zeptal se Eddie a Drake ustoupil, aby se Styx mohl

rozhlédnout po ulicích pod nimi. Když se ujistil, že nikoho není vidět,
vrátili se dolů po schodech a vyšli z domu na ulici. V další chvíli
Eddie zavedl Drakea do zaplaveného podchodu. „Dávejte pozor,“ varoval
ho a vytáhl styxskou lucernu.

Drake se neptal proč, ale zapnul svítilnu a držel ji vedle pušky.

Přál si, aby mohl používat jedno ze svých kukátek, ale pod plynovou
maskou by to bylo nepraktické. Urazili několik set metrů, když se k
nim cosi vrhlo vodou uprostřed gejzíru bublinek. Eddie bleskurychle
zareagoval, uskočil a dupl na útočícího tvora botou.

Tvor pukl a vyhřezla z něj kašovitá tkáň, jako když člověk rozdrtí
slimáka o velikosti tykve. Pod silnou černou kůží bylo vidět tělesné
orgány, ze kterých vytékala tmavě červená tekutina, jež se mísila
se stojatou vodou.

„Kristepane! Co to sakra bylo?“ vykřikl Drake.

Eddie překulil tvora botou, aby si prohlédli jeho ostré zuby.

„Vědci se domnívají, že jde o nějakou unikátní houbu, která se vyvinula
v tomhle městě. Živí se masem a je schopná pohybu.“

„Neříkejte,“ zasupěl Drake. „Ještě něco, o čem bych měl vědět?

Třeba o létajících houbách?“

„Ne, houby neumějí létat,“ odpověděl Eddie suše, jako kdyby si

myslel, že se ho Drake ptá vážně.

Pokračovali v cestě, dokud nedorazili k městským hradbám, kde

se Drake zastavil. „Tohle je asi stejně dobré místo jako kterékoliv
jiné. Je na čase zjistit, jestli moje bezdrátová rozbuška dělá to, co by
měla.“ Odepnul si od pasu váček, vyndal z něj krabičku a vytáhl z ní
anténu. Zvedl kryt na přední straně, pod nímž se objevilo několik
ovládacích tlačítek, a stiskl jedno z nich. Rozzářila se zelená dioda.
„Je nabito. Nechcete si to odpálit sám?“ zeptal se Eddieho a podal
mu krabičku. „Jak asi uhádnete, je to ten červený knoflík.“

Eddie vzal krabičku do ruky a bez váhání stiskl tlačítko.

-270
Ozvala se série tlumených explozí a všude po obvodu jeskyně
vyšlehly záblesky. Ze všech třiceti nádob se zvedla oblaka dýmu, na
okamžik osvětlená žhavou září, a rychle se rozptýlila.

Drake pokrčil rameny a otočil se k Eddiemu. „Nebylo to moc

působivé, co? Za svoje peníze by člověk čekal větší ohňostroj.“

„Hlavně jestli splní účel,“ odpověděl Eddie. „Teď se musíme

vrátit. Jestli tu je někdo z divize, bude chtít vědět, kdo za tím stojí.“

„To se vsadím,“ souhlasil Drake. Rychle vyšli obloukem v městské

hradbě a vydali se směrem k zavěšenému provazu.

Když byli u slídových hrobek, náhle zazněl výstřel. „Pozor!“ vykřikl

Drake.

Kulka proletěla mezi nimi a zakousla se do slídového panelu

jedné z hrobek. Slídu rozbrázdily pavučinkové pukliny a vzápětí
deska pukla na tisíc drobných střípků. Pod ní se objevilo cosi tmavého
a zetlelého.

Drake s Eddiem se vrhli každý na opačnou stranu a překulili se

za hrobku, aby se kryli. „Odkud to přišlo?“ zeptal se Drake naléhavě
do vysílačky. Eddie odpověděl zcela bez emocí.

„Čelem k městu, čtyřčlenná hlídka na dvou hodinách. Budu…“

Jeho hlas náhle umlkl a Drake ho nikde neviděl, ani když se podíval
do hledáčku pro noční vidění. Chvilku mu trvalo, než si otřel
průzor masky. Tady nestojí proti amatérům, takže se musí spolehnout
na všechny svoje smysly. Potíž spočívala v tom, že kvůli kapuci
ochranného oděvu hůř slyšel, proto si ji strhl. Plynová maska by ho
měla i tak ochránit před všemi patogeny ve vzduchu.

Napínal uši a čekal. Vteřiny mu připadaly jako hodiny. Pokoušel

se zachytit sebetišší zvuk, ale slyšel pouze hučení větru a pravidelné
kapání vody.

Vtom se ozvalo něco jiného.

Byl to sotva slyšitelný zvuk nádechu. Drake se otočil právě

včas, aby viděl, jak se na něj vrhá mohutný psí stopař. V očích se mu
odrážela přízračná zelená záře okolních rostlin.

Drake uskočil. Na kluzké zemi málem ztratil rovnováhu, ale neváhal

a vystřelil od boku. Uspávací šipka se zabodla zvířeti do slabin.
Zdálo se, že má na psa okamžitý účinek, protože stopař sklouzl
stranou a omámeně zahrabal tlapami. Podle všeho ho ale ani tak ne

-271
zarazila uspávací látka, jako ho spíš překvapil zásah šipkou. Drake si
uvědomil, že ještě nemá vyhráno. Viděl, jak pekelný pes odfrkává a
potřásá hlavou jako býk na koridě. Pak se stopař otočil a vyběhl
znovu proti své kořisti.

Po krátkém rozběhu se odrazil ke skoku. Drake ale už byl připravený.

Vypálil podruhé a tentokrát zasáhl útočící zvíře do oka.
Druhý zásah měl větší účinek. Tělo psa okamžitě ochablo, ale
setrvačností přece jen smetlo Drakea na vlhkou zem a vyrazilo mu
dech.

Drake nebyl zraněný, ale zůstal přikrčený u země a schoval se

za nejbližší hrobku porostlou vegetací. „O jednoho stopaře méně,“
zafuněl do vysílačky, jakmile znovu popadl dech.

Přestože měl ke zbrani přimontovaný tlumič, výstřel svou intenzitou

připomínal zvuk, jaký vydává probodnutý fotbalový míč, a
Drake se obával, že ho podle něj styxští vojáci snadno najdou. Potřeboval
se přesunout někam jinam, a to rychle. Vyhlédl zpoza druhého
rohu hrobky. Nikoho neviděl, a tak se vyplížil na otevřené prostranství.
Pomyslel si, jaké měli s Eddiem štěstí, že styxská hlídka nestihla
připravit pořádné přepadení. Pořád mají šanci uniknout.

Když se rozhlížel po bezprostředním okolí, zahlédl necelých

patnáct metrů od sebe letmý pohyb, jako kdyby se pohnul stín. Rychle
se podíval na lokátor na zápěstí, protože nechtěl omylem trefit Eddieho.
Viděl, že bývalý likvidátor není nikde nablízku, a zašeptal do
hrdelního mikrofonu: „Myslím, že mám před sebou cíl, poloha sedm
hodin od města,“ oznámil. „Je za naší pozicí. Snaží se nás odříznout
od východu.“

Díval se směrem, kde zahlédl pohyb.

Odtikávaly další vteřiny.

Zpoza hrobky se vynořil styxský voják a Drake okamžitě zareagoval.

V další vteřině se muži zabodla do paže uspávací šipka. Voják
ji vytrhl a odpotácel se o pár kroků dál, ale pak se zhroutil k zemi.
Drake k němu přiběhl a odkopl mu pušku z dosahu.

Voják měl na sobě dlouhý plášť a Drake okamžitě poznal

typický šedozelený maskovací vzor divize. Styxovy oči zakrývaly
velké brýle s kruhovými obroučkami a spodní polovinu obličeje zase
styxská dýchací maska.

-272
„Na pěkných pár hodin si zdřímneš,“ zašeptal Drake a z bezprostřední
blízkosti vypálil muži druhou šipku do nohy. Nechtěl riskovat,
že by voják třeba nedostal celou dávku uspávacího prostředku.
„O jednoho vojáka divize méně,“ oznámil Eddiemu přes hrdelní mikrofon.
Uvažoval, proč se mu bývalý likvidátor ještě neozval.

Znovu přikrčen vyběhl ke stěně, kde s Eddiem slanili do jeskyně

a kde, jak doufal, najde lano. Závisel na něm celý plán. „Prověřuji
oblast mezi šesti a devíti hodinami,“ informoval Eddieho vysílačkou.
Když se podíval na lokátor, překvapeně si všiml, že Eddieho značka
bliká těsně vedle jeho.

„Vyřídil jsem ostatní,“ řekl Eddie. Vynořil se před Drakem a

položil na zem tři dlouhé styxské pušky. „Ale…“

Ozval se výstřel a oba se přikrčili.

„To zaznělo odněkud shora,“ poznamenal Eddie a vzhlédl ke

stropu jeskyně.

Nemusel se rozhlížet dlouho, protože vzápětí oba spatřili postavu

necelých dvacet metrů od nich. Muž ležel kousek od zavěšeného
provazu a čekal na ně. Rukou se chytil za rameno, zvedl se na kolena
a znovu padl na tvář.

„To je likvidátor. Kryjte mi záda,“ řekl Eddie a oba se přikradli

k ležícímu tělu.

Drake viděl, že se Eddie nemýlí. Voják měl na sobě plášť, jaký

nenosili členové divize – se skvrnami různých odstínů hnědé barvy.
Hruď měl celou od krve, která mu vytékala ze zraněného ramene.
„Byl zasažen normální kulkou. Tohle neudělala uspávací šipka. A
toho muže znám. Je to likvidátorský důstojník.“ Eddie se ohlédl po
Drakeovi. „Obvykle sem hlídky divize nedoprovázejí.“

„Vy jste sem s nimi taky chodil,“ upozornil ho Drake.

Eddie ho ale neposlouchal a sáhl důstojníkovi na krk, aby mu

zkontroloval tep. „Ještě žije,“ řekl a okamžitě namířil zbraň na otvor
ve skalní stěně, kde byl upevněný provaz. „Ale kdo je tam nahoře?“

Než stačil zareagovat, Drake k němu přiskočil a sevřel mu paži

kolem krku.

Eddie se zazmítal a ohnal se loktem proti Drakeovu obličeji.

-273
„Na to zapomeň!“ zavrčel Drake a přitlačil silněji, aby bývalému
likvidátorovi ještě víc omezil přívod vzduchu do plic. Navíc mu
zkroutil krk ke straně, div mu nezlomil vaz.

„Z tohohle chvatu se nedostaneš. Odhod zbraň, nebo tě zabiju,“

řekl Drake smrtelně vážně. „Pak zvedni ruce, abych na ně viděl.“

Eddie věděl, že nemá jinou možnost než poslechnout.

„Proč? Co se děje?“ zasípal.

Drake mu zašeptal do ucha: „Dvakrát ses podřekl. Nikdo, opravdu

nikdo, netušil, že Fiona je těhotná. Bylo moc brzy, aby to někomu
říkala. Tak jak je možné, že jsi to věděl ty? Snad bych usoudil, že jsi
to zjistil od svých zdrojů na Povrchu, ale tobě uklouzlo ještě něco
dalšího. Mluvil jsi o mém kamarádovi z univerzity jako o Lukym.“

Eddie se pokusil něco říct, ale Drake zesílil stisk.

„Ne, zavři zobák a poslouchej mě!“ vyjel na něj vztekle. „Luky

mu říkala Fiona. Tuhle zdrobnělinu používala jedině ona. Já sám
jsem o tom věděl jenom proto, že jsem je párkrát nechtěně zaslechl v
jejich pokoji,“ zasykl Drake vztekle a chladně. „Jenže ty ses to dozvěděl
při Fionině výslechu, nemám pravdu? Což znamená, že jsi
musel být u toho, když ji ozařovali černým světlem a když zemřela
na vnitřní krvácení. Ta přezdívka je taková nevýznamná, triviální
drobnost, kterou byste se vy Styxové neobtěžovali sdělovat svým kolegům.“

Drake vydechl a na okamžik se odmlčel, jako kdyby se potřeboval

ovládnout.

„Je to vážně legrační. Kdysi jsi byl můj nepřítel, ale já si pak
myslel, že jsem našel někoho, komu můžu věřit.“

Eddie zachroptěl.

„Myslel jsem, že jsem našel partnera, se kterým budu moct pracovat.

Dokonce přítele.“

Eddie ztratil vědomí a Drake položil jeho tělo na zem.

Narovnal se, sáhl za opasek pro vysílačku a nastavil novou frekvenci.

„Chestere, slyšíš mě?“

„Ano,“ potvrdil Chester z otvoru v jeskynní stěně, odkud sledoval

Drakea hledáčkem pušky. Chlapcem zjevně otřáslo, že musel
vystřelit na živého člověka, a drmolil tak rychle, že měl Drake co dělat,
aby mu rozuměl. „Udělal jsem dobře? Ten likvidátor se na vás

-274
chystal vystřelit a to jsem nemohl dopustit. A co znamenalo to s Eddiem?
Viděl jsem, co jste mu udělal.“

„Hlavně se uklidni. Počínal sis dobře. Všechno máme pod kontrolou.“

Drake se podíval na hodinky. „Musíme projít bludištěm do
Jižní jeskyně před rozedněním. Chci, aby Kolonie ještě spala.“ Našel
v hledáčku Chesterovu hlavu, která vykukovala z vegetace kolem otvoru.
„Nejdřív mi sem spusť zbraně,“ řekl. „Pak batohy. Hlavně s
nimi zacházej opatrně.“

„Jo…, jasně,“ přikývl Chester a podíval se na dvojici napěchovaných

batohů na zemi vedle sebe. Musel je sem dotáhnout z
toho sklepení nadvakrát, protože by je najednou oba neunesl. Na to
byly příliš těžké.

Drake se podíval na Eddieho u svých nohou. „Asi měknu…, ale

nechám tě naživu,“ zamručel, pozvedl zbraň a střelil Styxovi do paže
uspávací šipku. „Stejně bys mě nenechal uskutečnit další část plánu,“
poznamenal směrem k bezvládnému tělu.

Cestou kolem Věčného města Chester pověděl Drakeovi o tom, jak

jeho matka odešla z hotelu. Drake ho ujistil, že udělal dobře, když
otci nakázal, ať počká v opuštěné továrně. Jinak ale nemohl chlapce
ohledně osudu paní Rawlsové nijak uklidnit, jen mu slíbil, že se tím
bude zabývat, jakmile se vrátí na Povrch. Nechtělo se mu mluvit ani

o Eddiem. Omezil se na konstatování, že bývalý likvidátor stál v

cestě druhé fázi operace a že ho musel „odklidit z cesty“.
Když teď procházeli po bahnitém břehu odlehlou částí jeskyně,
Chester se mimoděk zachvěl. „Jsem moc rád, že jsme nemuseli jít
tudy. Vypadá to tu pěkně strašidelně,“ řekl. Ze svého mírně vyvýšeného
místa viděl přes městské hradby přímo do Věčného města.
Znovu se zachvěl a tiše si odfrkl. I když věděl, že obyvatelé města
jsou už dávno mrtví, z domů vyzařovala tak silná aura výhrůžné
moci, že se v jejich blízkosti cítil nepříjemně. Uvědomil si, že ho
matčino zmizení zaměstnalo natolik, že vůbec nepřemýšlel o své
vlastní situaci. Drake mu odmítl prozradit, k čemu se v Kolonii chystá,
ale určitě šlo o něco nebezpečného. Chester si nemohl být ani jistý,
jestli se sám dožije večera a uvidí ještě svého otce.

-275
„Tak pojď, Chestere, prober se! Nad čím ses tak zasnil?“ zapraskal
mu v uchu Drakeův hlas. „Mluvím na tebe.“

„Promiňte,“ omluvil se Chester a obrátil se k Drakeovi, který na

něj čekal u východu z jeskyně.

Drake máchl do chodby rozmáchlým gestem pouťového vyvolávače.

„Jen račte dále, mladý pane. Chystáte se vstoupit do jednoho
nejsložitějších bludišť na celém světě!“

„Vážně?“ polkl Chester a rychle k němu přispěchal. „Ale jak

trefíme skrz?“

„Tvůj kamarád Will mi dal schéma, které pro něj načrtl jeho
strýček Tam, což se spolu s několika mimořádně užitečnými likvidátorskými
mapami z Eddieho sklepa složilo v tuto…,“ Drake něčím
dramaticky zamával před Chesterovým průzorem, „… extrasupermoderní
technickou pomůcku.“ Chester konečně zachytil matnou
záři vycházející z obrazovky iPodu.

„Co? Budeme se dívat na nějaké hudební klipy?“ zasmál se.

Trochu se mu zlepšila nálada.

„Ne, aspoň dokud nedoděláme, kvůli čemu jsme sem přišli.

Chápej, kompas je v bludišti kvůli železným rudám k ničemu a GPS
je samozřejmě taky mimo hru, takže jsem musel improvizovat. Složil
jsem všechny mapy do jednoho plánu a spojil jsem je s krokoměrem.
Ve sluchátku dokonce uslyším namluvené instrukce, takže by měla
být hračka projít na druhou stranu. Nesmíme se ale loudat. Doufám,
že máš běžecké boty.“

„No skvěle,“ zasténal Chester a upravil si na zádech těžký batoh.

„Já tušil, že to nebude procházka růžovou zahradou.“

Drake nepřeháněl. Dali se do běhu a uháněli chodbami vyraženými

v červené hornině. Zatáčeli do jednotlivých chodeb v tak
rychlém sledu, že se Chesterovi brzy netočila hlava jen nadměrnou
námahou. Navíc stále stoupali do mírného svahu a hodiny jim pod
botami křupal jemný písek.

Drake postřehl, že chlapec začíná zaostávat. „Vydrž!“ povzbuzoval

ho vysílačkou. „Můžeš si sundat dýchací masku. Už bychom
měli být v bezpečné vzdálenosti.“

Chester si vzpomínal na Willovo těžké onemocnění a nesdílel

Drakeův optimizmus, ale Drake si strhl masku z obličeje a Chester

-276
po chvilce následoval jeho příkladu. Propocené vlasy se mu lepily k

hlavě.

„Napij se, jinak dostaneš křeče,“ radil mu Drake.

Chester vytáhl zpoza opasku láhev a polkl několik loků vody.

Pak si povzdychl. „To je jako na ragbyovém tréninku,“ řekl.

Po další hodině běhu, nyní už díky snadnějšímu dýchání o něco méně

namáhavého, se Drake znovu zastavil.

„To jsou dveře? Jsme na místě?“ podařilo se Chesterovi ze sebe

vypravit, než se vyčerpaně zhroutil na zem. Sotva popadal dech.

Drake se naproti tomu téměř ani nezadýchal. „Skoro, ale tyhle

dveře jsou svařené napevno,“ odpověděl a shodil z ramene batoh. Z
postranní kapsy vytáhl předmět, který vypadal jako věnec klobás,
nebo tak aspoň připadal Chesterovi, jemuž se dělaly mžitky před očima.

„Co to je? Jídlo?“ zeptal se chlapec.

„Kdepak.“ Drake si přiložil klobásy k hrudi. „Trhaviny. Jejich

výbuch vyvíjí maximální sílu jedním směrem, ale zvuk exploze je
naopak co nejtišší.“ Přiložil nálože do hrubého obdélníku kolem
spodní strany dveří a narovnal se. „Musíme se o kousek vrátit,“ varoval
Chestera. „Za vteřinku ty klobásy odpálím.“

„Už chápu, kde Elliott přišla ke svému zvyku vyhazovat pořád

něco do luftu,“ podotkl Chester.

Schovali se za roh chodby a Drake stiskl tlačítko na bezdrátovém

detonátoru. Místo zadunění výbuchu se ozvalo jen tlumené
bouchnutí následované zacinkáním železa o kámen.

„Povedlo se,“ řekl Drake. „Připrav si zbraň, pro případ, že to

někdo slyšel.“

Protáhli se kouřícím otvorem ve dveřích a vynořili se v chodbě,

která vedla k malé kruhové jeskyni.

„Fuj, co je to za puch?“ zeptal se Chester a nakrčil nos. Na zemi

ležela vrstva slámy.

Drake ukázal na několik nízkých ohrad. „Prasečí chlívek Kolonie.“

Chester uslyšel chrochtání. Byli už v polovině, když z hromádky

slámy vystrčilo rypák vychrtlé sele a vykulilo oči na Chestera. Určitě

-277
muselo zažít největší úlek svého života, protože plačtivě vykviklo a
překotně zaběhlo do jedné z ohrad.

Chestera zakvičení selete vyděsilo také a polekaně nadskočil.

„Buď zticha!“ obořil se vztekle na prase a šlápl přímo do hromady
prasečích výkalů, které mu nepříjemně začvachtaly pod botou. „Sakra,“
zavrčel. Drake se mezitím přehoupl přes plot a Chester ho následoval
do úzké chodby, která se za chvilku výrazně rozšířila.

„Tohle je hlavní tah. Tudy musíš projít, když se chceš dostat ze

Čtvrti do Kolonie. Vidíš ty koleje?“ ukázal Drake. „Ty tu vymlely
kočáry za stovky let ježdění sem a tam. Zvláštní představa, co?“

Chester zíral na dvojici žlábků vymletých hluboko do skalního

podlaží. „Takže jsem zpátky v Kolonii,“ uvědomil si a nabral vzduch
do nosu.

„Ano, Umrlčí brána je kousek tímhle směrem,“ přikývl Drake a

ukázal doprava.

Chester ho neposlouchal. Zavalil ho mnohonásobně recyklovaný

vzduch, v němž se vznášel pach tisíců lidí žijících v Kolonii.

„Nikdy jsem si nemyslel, že ještě někdy ucítím tenhle smrad. To

už je prasečinec lepší,“ zamumlal. Neovladatelně se zachvěl. Pach
Čtvrti znal až příliš dobře z měsíců, po které byl zavřený v šatlavě.
Vyvolával v něm živé vzpomínky na jedno z nejzoufalejších a nejhorších
období v životě. Tehdy to s ním vypadalo tak bledě, že se začal
připravovat na velice reálnou možnost, že zahyne.

Nikdy nezapomněl na Willa. Modlil se za záchranu, ale když se

jeho kamarád nějakým zázrakem opravdu objevil a dostal ho z vězení,
osud se k němu zachoval mimořádně krutě. Útěk na svobodu
zmařili Styxové, kteří ho chytili a odvedli ho znovu do šatlavy. Jeho
nově probuzené naděje tak byly udušeny hned v zárodku, což bylo
skoro horší, než kdyby vůbec nedostal možnost utéct. To vše se sice
neodehrálo tak dávno, ale Chesterovi se nějak podařilo celou epizodu
vytěsnit z mysli. Až doposud.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se ho Drake, když si všiml, jak chlapec

náhle zmlkl.

„Asi jo,“ odpověděl Chester. „Nemůžeme to vyřídit co nejrychleji

a vrátit se domů?“

-278
„Takový je plán,“ souhlasil Drake. „Další zastávkou jsou Větrací
stanice.“

29. kapitola
-279
Po toužebně očekávaném odchodu paní Burrowsové Eliza s
matkou stěhovaly nábytek a vracely obývací pokoj do původního
stavu před příchodem nezvaného a nevítaného hosta. Po několika minutách
hekání a namáhavého šoupání se Elize podařilo vyvléct postel
do několika prvních schodů, ale tam další stěhování musela vzdát.
Nábytek byl na ni příliš těžký. Od matky se pomoc čekat nedala,
zvlášť vzhledem k jejímu „chabrus srdíčku“, na které nepřestávala
Elizu upozorňovat. Elizu čím dál víc popouzelo, že tu není její bratr,
aby jí pomohl.
„Ty víš, kam zmizel, ne?“ zavrčela, když se protáhla kolem
vzpříčené postele na schodišti.
Její matka se na ni zamračila. „Říkal, že si skočí do hospody.“
„Ha! To sotva. Nikdy s sebou nebere Sazinu, když jde na pivo,“
namítla Eliza.
Stařena se za ní odšourala do obývacího pokoje. „Tak mi pověz,
kde je?“ řekla.
„To je jasné, ne? Šel se rozloučit s tím svým zamilovaným kusem
nábytku. Copak sis nevšimla, že byl pořád ještě v uniformě,
když vyběhl z domu? Kdypak šel do hospody v uniformě?“
„No to mě…!“ vydechla stařena a zamyslela se nad Elizinými
slovy. „To jeho bláznovství snad nikdy neskončí.“
„Ale skončí, a to brzy,“ zachechtala se Eliza nehezky, zatímco
přenášela stolek do rohu místnosti. Otřela si z čela pot a podívala se
na příborník. „Ten zvládneme spolu, ne? Stačí ho posunout o pár
centimetrů, abysme mohly vrátit na původní místo koberec.“
Stouply si k opačným stranám příborníku. „Nejdřív ho odšoupneme
od zdi, abysme neodřely tapety,“ řekla Eliza. „Raz, dva, tři…“
Nohy příborníku zavrzaly na parketách.
-280
Ozvala se hlasitá rána. Eliza předpokládala, že se starému nábytku
ulomila noha, ale stařena vyrazila pronikavý výkřik. „Ježíši,
můj nárt! Něco mi spadlo na nohu!“

Eliza přispěchala ke své matce, která poskakovala na jedné noze

po pokoji. Příborník se zdál být v pořádku. Pak si všimla Willova
naleštěného rýče, který spadl na podlahu. Zvedla ho a podívala se na
logo výrobce na násadě. „To vypadá na površácký výrobek.“ Zavrtěla
zmateně hlavou. „Co to tady u všech všudy dělá? Určitě byl
schovaný za příborníkem.“

„Jau! Můj nárt! Můj nárt!“ bědovala stařena a nepřestávala poskakovat.

Elizu zajímal spíš ten rýč. „Ale jak se sem dostal? Jedině že by
ho před námi chtěl z nějakého důvodu schovat můj praštěný bratr…“

„Mně je fuk, jak se to sem dostalo. Nestarej se o pitomou lopatu

a radši se mi podívej na nohu!“ vykřikla stařena pobouřeně.

„Nemusíš se tak čertit,“ pokárala ji Eliza. „Navíc to není lopata.

Má to zaostřenou špičku, podívej,“ ukázala matce. „Tohle je rýč na
kopání.“

„Mně je krucinál jedno, jak se tomu pitomýmu krámu říká, ty

huso,“ odsekla její matka a odkulhala s dalšími nadávkami do kuchyně.

„Tam máme namířeno,“ zašeptal Drake, když se s Chesterem

schovali do postranní chodby. „Do hlavní ovládací místnosti Větracích
stanic.“

Chester zaklonil hlavu a podíval se na klikaté železné stupně u

stěny jeskyně. Podobaly se starému požárnímu schodišti. Pak vzhlédl
zhruba o padesát metrů výš, ke stropu, kde se převalovala hustá oblaka.
Mračna kouře mu připomínala moře obrácené vzhůru nohama.
Všiml si, že domnělé vlny olizují trychtýřovité útvary zasazené do
stropu. V každém se něco otáčelo. „Tohle jsou ty větráky?“ zeptal se.

Drake přikývl. „Slyšíš to tiché hučení? Větráky fungují jako obří

odsávače vzduchu. Tohle je jedno z míst, kde ženou vzduch z Jižní
jeskyně sérií zamaskovaných větracích komínů na Povrch.“

-281
„Takže všechen kouř jde na Povrch? To přece není správné,“
řekl Chester zamračeně. „Já myslel, že Eddie je proti znečišťování
ovzduší. Pamatujete na tu jeho přednášku?“

„Na tu zapomeň. Jenom kalil vodu. Nikdy nevěř ničemu, co ti

tvrdí Styx,“ odpověděl Drake, zasykl a zvedl ruku. „Jako hodinky –
střídání směny je naprosto přesné,“ zašeptal. „Nevystrkuj hlavu, ať si
tě nevšimne.“

Chester se tiskl ke stěně hned za Drakem, ale i tak zahlédl podsaditého

muže, který těžkopádně kráčel směrem k nim. Minul je, aniž
by je zpozoroval, došel ke schodišti a začal stoupat k řídicí místnosti.

„Vyrazíme?“ zeptal se Chester.

„Ještě ne,“ odpověděl Drake.

Pak Chester spatřil, že ze schodů sestupuje druhý muž. U úpatí

schodiště se na chvilku zastavil, aby si zapálil dýmku s dlouhou troubelí,
a vykročil pryč.

„Tak, službu právě přebrala další směna, takže můžeme jít,“ hlásil
Drake. S Chesterem v patách přispěchal ke schodům a vyběhl po
nich, s připravenou uspávací pistolí v ruce. Přede dveřmi úplně nahoře
se zastavil. „Řídicí místnost je neustále pod dohledem. Ten Kolonista
je uvnitř a možná jich je tam dokonce víc, takže měj oči na
stopkách.“

Železné dveře nebyly zamčené. Drake je jemně pootevřel, aby

mohli vklouznout dovnitř. Ocitli se v dlouhé chodbě s řadou oken v
dřevěných rámech po jedné straně. Chodba se trochu podobala interiéru
starých železničních vagonů, i když byla širší a delší. Protější
stěnu tvořila neuvěřitelná změť archaických trubek z naleštěné
mosazi, přidělaných k deskám z tmavého dubového dřeva. Kromě
řady pák a ventilů od potrubí odstupovaly i ukazatele a ciferníky,
které jednohlasně klapaly a chvěly se.

Hluk, který Chester slyšel už dole, byl tady mnohem silnější.

Bylo to pravidelné a hluboko znějící tepání, které mu rezonovalo v
lebce. Celkový dojem, že se nachází v útrobách nějakého obrovského
zvířete, mu připomněl jeho oblíbený biblický příběh o Jonášovi a
velrybě. Tohle však bylo jiné, jako kdyby se neocitl v tvorově břiše,
nýbrž v plicích.

Drake se pomalu plížil chodbou.

-282
Vtom narazili na Kolonistu, schovaného ve výklenku mezi potrubím.

Muž s překvapeným výkřikem vyskočil od stolu. Z rukou mu

vypadly karty, které si vykládal. Byl oblečený do tmavě šedé kombinézy,
měl rozježené bílé vlasy a červený šátek omotaný kolem krku.
Znovu zařval a popadl velikánský francouzský klíč ze stolní desky.

„Pardon,“ řekl Drake a vypálil. Muž se po zásahu uspávací

šipky zhroutil na stůl, který pod jeho značnou váhou povolil. Drakepřekulil muže na
záda, aby se ujistil, že se pádem nezranil. Šipka mu
trčela z rozložitého hrudníku.

„Kolonisté,“ zahučel Chester se znechuceným úšklebkem.

„Vážně jsem doufal, že už nikoho z těchhle mentálů v životě neuvidím.“

„Není to tvůj nepřítel,“ řekl Drake, když postřehl, jak chlapec

mimoděk sevřel pevněji pušku. „Jenom dělá svoji práci.“

„Jo, jako ten blbeček v šatlavě,“ zamračil se Chester. „Říkal si

druhý důstojník a taky jenom dělal svoji práci.“

Drake vytáhl z kapsy kabátu přeložený list papíru, otevřel ho a

podal ho Chesterovi, který pořád propaloval pohledem bezvědomého
muže. „Tohle je důležité. Potřebuji, aby ses soustředil,“ napomenul
Drake chlapce. „Podívej se na tu kresbu.“

„Co je s ní?“ zeptal se Chester, ale povolil sevření pušky a zadíval

se na obrázek. Byl na něm nakreslený panel s pěti velkými
ciferníky, pod nimiž vedla řada trubek.

„Tohle zařízení měří tlak vzduchu čerpaného do jeskyně.“ Drake

se otočil ke stěně s potrubím. „Začneme každý z jedné strany a budeme
postupovat směrem do středu, dokud to nenajdeme,“ rozhodl.

Trvalo pár minut, než Chester konečně objevil to, co hledali, a

zavolal Drakea.

„Výborně, to je ono. Sundej si batoh a polož ho sem dolů,“ pokynul

mu Drake a ukázal na podlahu vedle řídicího panelu. Otevřel
svůj ruksak a opatrně z něj zvedl dva předměty obalené látkou.

„To jsou plynové bomby?“ zeptal se Chester.

Drake přikývl a našrouboval k ventilům na vrchu obou válců,

dlouhých asi tak třicet centimetrů, průhledné plastové trubičky. Postavil
bomby pod panel a zamyšleně se zarazil. „Měl by sis vzít

-283
tohle…, pro všechny případy,“ řekl, vytáhl z opasku dvě malé zelené
zkumavky a podal je Chesterovi.

Chester se podíval na nápisy ze strany zkumavek, ale nic mu neříkaly.

„Atro… atrop…“

„To jsou atropinové injekce. Jestli se něco pokazí a ty se nadýcháš

obsahu těch plynových bomb, bodni si jednu z jehel do stehna.
Tím do sebe dostaneš dávku atropinu, který potlačí účinky nervového
plynu.“

„Nervového plynu?“ zopakoval Chester s nervózním pohledem

na válce. „Já jsem nesl na zádech nervový plyn?“

„Jo, a navíc obrovsky stlačený,“ odpověděl Drake, když viděl

Chesterův zděšený výraz. „Ale obsah toho druhého batohu je daleko
horší. Je v něm tolik plastické trhaviny, že by odpařila tvoje tělo do
poslední molekuly. Kdyby vybuchla, nezbylo by z tebe nic, co by se
dalo pohřbít,“ dodal se sarkastickým úsměvem.

Chester zavrtěl hlavou. Drake vyndal z batohu krabičku a

otevřel ji. Bylo v ní několik kovových svorek. Drake vklouzl pod řídicí
panel a začal je připevňovat k mosazným trubkám. „Právě se napojuji
na vzduchové potrubí. Hlídej dveře, kdyby se někdo objevil,“
pokynul Drake chlapci.

Zabralo několik minut, než svorky těsně upevnil na místo. Pak

do nich vložil průhledné trubičky vedoucí od obou plynových bomb.

„Je na čase zase si nasadit plynové masky, Chestere,“ řekl Dra-

ke, když se vynořil zpod panelu. „A za žádnou cenu si je nesmíme
sundat.“ Jakmile si je nasadili, Drake uvolnil ventily válců s
nervovým plynem. Ozvalo se slabé zasyčení, ale nic dalšího.
Místností se dál rozléhalo dunivé tepání obřího mechanizmu.

„To je všechno?“ zeptal se Chester. Čekal větší efekt.

„Jo, to je všechno,“ potvrdil Drake. „Pustil jsem nervový plyn

do trubek, které vedou vzduch přímo do Jižní jeskyně. Pronikne všude
kromě styxské Pevnosti a Základny, kde mají vlastní okruh. I nepatrná
koncentrace téhle látky ve vzduchu bude stačit. Navíc je bez
zápachu, takže nikdo ani nepozná, že tu je.“

„Ale co udělá s Kolonisty?“ zeptal se Chester. „Ublíží jim?“

„Nijak vážně, způsobí možná pár případů nevolnosti a zvracení.

Za necelou půlhodinu se Kolonisté probudí s příznaky jako při chřip

-284
ce. Budou jim slzet oči a poteče jim hlen z nosu, a to po celý zbytek
dne. Hlavní je, že toho moc neuvidí a rozhodně nebudou ve stavu,
aby zastavili dva Površáky, kteří proniknou do jejich království.“

Drake si zkontroloval pistoli. „A jestli na někoho narazíme, budeme

používat jenom tyhle uspávací šipky,“ řekl Chesterovi.
„Nejsme tady, abychom zabíjeli Kolonisty.“ Hodil si batoh na záda.
„Tak, Chestere, jdeme se trochu proskočit.“

„Co tu pro všechno na světě děláš tak pozdě?“ zeptal se hlídač ve

strážní budce a zamračil se na druhého důstojníka. U jeho boku sivšiml Saziny. „Á,
už to chápu. Vyšel sis na procházku s lovcem a
dostal ses trochu daleko od domova. Zabloudil jsi?“

Hlídačova široká ramena se roztřásla tichým smíchem. Pomyšlení,

že by se člověk, který strávil celý život ve zdejších podzemních
jeskyních, mohl ztratit, ho pobavilo, ale v očích, jimiž si prohlížel
druhého důstojníka, mu svítila i starostlivost.

„Trochu jsem se procházel, to je pravda,“ připustil druhý důstojník

a poškrábal se na bílém strništi na bradě. Vyhnul se hlídačovu
pohledu, jako kdyby se styděl za to, k čemu se chystá. „Chtěl bych tě
požádat o laskavost, příteli,“ začal tiše.

„O jakoupak?“

Druhý důstojník zvedl hlavu, aby se podíval za železnou bránu

ke dvěma téměř totožným dvoupodlažním hranatým budovám Laboratoří,
které byly postaveny ze špinavě šedé žuly a propojeny
chodníčkem. Hlavní rozdíl mezi budovami spočíval v tom, že za tou
pravou, označovanou jako Jižní blok, probíhal po stěně jeskyně vysoký
komín z červených cihel, připomínající naběhlou žílu. Říkalo
se, že odvádí kouř ze spalovny ve sklepení budovy na Povrch. Ze
spalovny, kde vědci pálili pokusy, které se nepovedly.

A také lidi.

Podle zvěstí v Kolonii někdy šlo o kombinaci obojího.

Tyto zprávy nebyly tak fantaskní, protože v Jižním bloku se

vědci zabývali eugenikou a genetickými manipulacemi, a zejména
přísně regulovaným rozmnožováním Styxů a úpravami jejich genomu
za účelem vylepšení jejich rasy.

-285
„Potřeboval bych, abys mě pustil dovnitř,“ pokračoval druhý důstojník
a konečně se podíval hlídači do očí. „Potřebuji navštívit
Severní blok.“

Hlídač povytáhl obočí. „Pustit tě dovnitř? To myslíš vážně?

Proč bych měl riskovat svoje místo, a dost možná i život?“ zeptal se.

„Protože mám tohle.“ Druhý důstojník si rozepnul kapsu pláště

a vytáhl příkaz k prohlídce. „Ty jsi z obliga. Přišel jsem s oficiálním
posláním, takže pokud se tě bude někdo vyptávat, vina padá na mou
hlavu.“

„No, v tom případě… bych asi mohl…,“ zaváhal hlídač, ale pak
zavrtěl hlavou. „Podívej, nemysli si, že tě chci soudit, ale já vím,
proč tam chceš jít. Viděl jsem, jak přivezli tu Površačku.“ Vyšel ze
strážní budky k druhému důstojníkovi. „Musím ti říct tohle,“ položil
příteli ruku na paži. „O víkendu jsme si o tobě povídali s Maeve.
Vím, že ve své práci vídáš a slýcháš plno věcí, stejně jako já tady u
toho řeznického paláce, ale nesmíš se tím nechat ovlivnit. Pořád máš
čas, aby sis našel ženu, hodnou ženu od nás, a usadil se…, třeba měl
i nějaké děti. Potřeboval bys to, abys něčím vyrovnal ty špatnosti, co
vidíš. Neměl by ses trápit lítostí nad ztracenými případy a polomrtvými
Površáky.“

Druhý důstojník poklepal hlídače po ruce. „Děkuji.“ Uložil

příkaz k prohlídce zpátky do kapsy. „Jestli se tě někdo zeptá, řekni,
že jsem si přišel jenom pro sestřiny šaty.“ Podíval se na Sazinu. „A
tuhle mícu bych možná měl nechat u tebe.“

Hlídač se pousmál. „To bys rozhodně měl. Je pozdě a teď v

Severním bloku nikdo není, ale pokud by tam někdo narazil na kočku
bez dozoru, zřejmě by ji hodil na stůl a rozřezal ji čistě pro zábavu.
Přesně to tam ty zatracený vědci dělají.“

Zdálo se, že druhému důstojníkovi se z hlídačových slov neudělalo

úplně dobře.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se ho hlídač.

„Časem budu… možná,“ odpověděl druhý důstojník a vykročil

k ponuré budově.

Uvnitř vystoupal po schodech do druhého patra. Už byl v

Severním bloku mnohokrát, když měl za úkol doprovázet sem Površáky,
většinou unesené z Povrchu Styxy. Obvykle zůstávali něko

-286
lik týdnů v šatlavě, kde je ozařovali černým světlem, aby je – slovy
Styxů – trochu „zpřístupnili“ myšlence napřít své schopnosti ve
prospěch Kolonie. Druhý důstojník tak často převážel vědce z Povrchu,
protože právě o jejich odborné vědomosti měli Styxové zájem.
Cesta, kterou vykonávali, však byla většinou jednosměrná. Jen
zřídka, pokud vůbec někdy, se unesení vědci později vraceli na Povrch.

Procházel širokou chodbou a nahlížel okénky ve dveřích do

jednotlivých místností. Vypadalo to, že v kobkách po jeho pravici
nikdo není. Právě zde bývali uvězněni vědci z Povrchu, kteří museli
pracovat na projektech Styxů. V posledním půl roce, od okamžiku,
kdy syn paní Burrowsové a jeho mladší bratr utekli z domova, Styxové
Kolonii zcela uzavřeli a provoz mezi Kolonií a Povrchem se
výrazně omezil, nebo se uskutečňoval jinými trasami, o nichž ale
druhý důstojník nic nevěděl.

Dorazil k místnostem, kam podle jeho odhadu nejspíš přepravili

paní Burrowsovou – k operačním sálům na opačném konci patra. A
opravdu, jakmile stiskl kliku a vešel do prvního sálu, uviděl ji ležet
na stole. Přistoupil k ní a jeho boty zaklapaly na sterilně bílé dlažbě.

Z paží jí vystupovalo několik hadiček. Druhý důstojník se prudce

nadechl, když si všiml, že jí oholili hlavu. Na kůži měla navíc nakreslené
černé čárkované linky v místech, kudy ráno chirurg povede
řezy, aby pronikl do její mozkovny.

„Je mi to moc líto,“ zašeptal a dotkl se její tváře. Nemohl udělat

vůbec nic. Znal tuto ženu jen krátce, ale hluboce na něj zapůsobila.

30. kapitola
-287
Ch
Ch
ester s Drakem seběhli z mírného svahu k prvním domům.
Nijak se nesnažili skrývat a pospíchali liduprázdnými ulicemi.
Chestera nikdy nenapadlo, že Kolonie funguje v jiném denním
rytmu než Londýn nad nimi. Podle jeho odhadu bylo na Povrchu
sedm nebo osm hodin, ale v Jižní jeskyni očividně dosud panovala
noc.

Díval se na řady prapodivných pouličních lamp – železných tyčí

se zářícími koulemi o velikosti fotbalových míčů upevněných
kovovými pařáty. „Tahle světla jsem viděl nahoře ve Čtvrti… i pár
domů. Ale v Kolonii jsem vlastně ještě pořádně nebyl,“ pokusil se za
běhu říct Drakeovi. „Dali mi přes hlavu pytel…, když mě vezli… k
nádraží,“ odfukoval.

„U mě se s pytlem ani neobtěžovali,“ odpověděl Drake. „Pravděpodobně

proto, že mě hodlali stejně zabít, až ze mě vyždímají
všechno, co potřebují.“

Chester se rozhlížel po terasovitých kamenných domech okolo.

Všechny vypadaly poměrně primitivně, ale bytelně. Chester z nich
měl stejný dojem jako ve starších čtvrtích Londýna, že úplně všechny
povrchy až do poslední cihly a kousku kamene byly pečlivě upraveny,
aby odolávaly zubu času. Zdejší lidé navíc prováděli řádnou
údržbu, zatímco se za stěnami domů s plynoucími staletími střídaly
generace obyvatel. Lidí, kteří nikdy na vlastní kůži nepoznali teplo
slunce.

„Je to jako nějaký divný sen,“ poznamenal Chester.

V tu chvíli se zpoza rohu vynořil muž, který před sebou tlačil

dvoukolák. Na hlavě měl placatou čepici a byl oblečený do voskovaného
kabátu, jaký Kolonisté obvykle nosili. V první chvíli si
Drakea s Chesterem nevšiml, protože měl skloněnou hlavu a hlasitě
kýchal.

-288
„Nervový plyn. Už mu dráždí nosní sliznici,“ poznamenal Dra-
ke.

Muž vzhlédl a promnul si oči. Zjevně viděl dost dobře na to, aby
zpozoroval, jak se k němu Chester s Drakem řítí po ulici v plynových
maskách a se zbraněmi v rukou. Otevřel ústa a chystal se vykřiknout,
jenomže Drake ho zasáhl uspávací šipkou a muži se hned podlomila
kolena. Drake se ani nezastavoval, aby zkontroloval, že je Kolonista
v pořádku.

„Tohle je bezva,“ usmál se Chester. Jeho batoh bez plynových

bomb vážil mnohem méně a během zastávky u Větrací stanice se vydýchal,
takže teď dokázal s Drakem bez problémů držet krok. „Úplně
jako střílečka na počítači. Necháte mě vyřídit dalšího? Prosím?“ škemral.

„Jistě, jen si to užij,“ souhlasil Drake.

Chester nemusel čekat dlouho.

Z chodby před nimi se vynořili dva muži v tvrdých kloboucích a

tmavě modrých zástěrách. Oba si mnuli oči a slepě se potáceli kupředu.

Chesterova šipka je oba zasáhla dřív, než si stačili čehokoliv

všimnout.

„Dobrá práce,“ pochválil ho Drake.

Chester se zahihňal. Kolonisté do sebe narazili a skáceli se na

ulici. „Jestli to tak půjde dál, rekord bude můj,“ poznamenal a zatočil
pistolí v ruce jako kovboj z Divokého západu.

„Dnešní mládež mi někdy dělá starosti,“ poznamenal Drake tiše

pro sebe.

Opatrně se vkradli do ložnice a lehce našlapovali po tlustém koberci.

Rozestavili se kolem postele. V místnosti byla tma, protože zavřené
okenice nepropouštěly zvenku denní světlo. Ve velké posteli spal
manželský pár. Muž tiše chrápal.

Rozsvítilo se jasné světlo.

Žena se okamžitě probudila. Likvidátor jí ale přitiskl dlaň na

ústa, než stačila vydat jakýkoliv zvuk.

-289
„Musí mít čisté svědomí… Podívej se na něj, spí jako dítě,“ zašeptala
První Rebecca s pohledem na kancléře.

„Pořádně rozmazlené dítě,“ dodala její sestra a rozhlédla se po

přepychově zařízené ložnici. „Vypadá to tu úplně jako v nějakém
královském paláci.“

První Rebecca přejela dlaní po hedvábné přikrývce nad kancléřovou

tělnatou postavou. „To ano. Ale co to má na tváři? Nějakou
oční masku?“ Přičichla si k ní. „Voní to jako ovoce… mango.“

„To snad ne! Náš tlustý kancléř se snaží vypadat pořád mladě!“
zavrtěla hlavou Druhá Rebecca a neúspěšně se pokoušela potlačit
smích.

„Je na čase ho probudit,“ usoudila První Rebecca. Chytila masku,

natáhla ji tak daleko od kancléřova obličeje, jak elastická hmota
dovolila, a pak ji zase pustila. Maska s plesknutím přistála kancléři
zpátky na očích.

Kancléř vyjekl a posadil se. „Gott im Himmel!“ vykřikl, strhl si

masku a zamžoural do ostrého světla.

Po několika vteřinách rozeznal styxské dívky, které se pobaveně

dívaly na jeho citronově žluté saténové pyžamo s vyšitým písmenem
K na náprsní kapsičce.

„Was machen… Co tu děláte?“ Ohlédl se po své manželce, které

likvidátor pořád držel dlaň na ústech. Znovu se podíval na obě Rebeccy
a hlasitě zafuněl – zlostí i strachem. „Copak jste ztratily rozum?
Co děláte v mém domě?“ obořil se na ně. „Jak se
opovažujete!“

První Rebecca si sedla vedle něj na postel. „Rozhodly jsme se,

že vám chceme pomoct a že vy a váš ztracený národ zase pomůže
nám. Budeme zkrátka spolupracovat.“

Kancléř si otřel mangovou šťávu zpod oka a odfrkl. „Zmizte z

mé ložnice! A řekněte svému vojákovi, ať dá Hände… ruce pryč od
mé ženy. Už nikdy vám nepomůžu! S ničím!“

„Ale pomůžete,“ ujistila ho Druhá Rebecca klidně a mávla rukou.

Z rohu místnosti se vynořil další likvidátor a postavil k nohám

postele velkou bednu. Odklopil přezky a zvedl víko.

-290
„Co je to?“ zeptal se kancléř a podezřívavě si prohlížel šedou
krabici s číselníky. „Co to děláte?“ dodal. Do hlasu mu pronikla
panika. Likvidátor narovnal ohebný stojan, připojený k zadní stěně.
Na konci stojanu bylo stínítko s tmavě červenou žárovkou.

„Tomuhle se říká černé světlo. Je to náš poslední model,

přenosný a mnohem výkonnější,“ odpověděla První Rebecca vesele,
jako kdyby předváděla nový produkt v televizní reklamě. Pak se však
její tón změnil a dodala mrazivě. „Když se uvolníte, všechno půjde
lehčeji… Černé světlo dokáže zázraky i s vaší dětsky jemnou pletí.“

„Jestli se ale budete bránit, máte to spočítané,“ připojila Druhá

Rebecca. „My vás vlastně nepotřebujeme. Necháváme si vás, protože
jste legrační.“

„Ať už je to, co chce, nesmíte to na mě použít!“ vykřikl kancléř

a posunul se víc do sedu. „Jak jste se sem vlastně dostali? Jak jste věděli,
kde mě naj…“

„Za to můžeme poděkovat našim nejlepším přátelům, kapitánu

Franzovi a jeho mužům,“ odpověděla Druhá Rebecca. Luskla prsty a
do místnosti vstoupili tři vojáci Nové Germánie. „Už máme na své
straně jeden z vašich pluků a nepotrvá dlouho a srovnáme do latě i
zbytek vaší armády.“

„Was machen Sie da?“ zařval kancléř na kapitána Franze.

Mladík zůstal tiše stát za Druhou Rebeccou.

„Už vás neposlouchá,“ řekla Druhá Rebecca. „Stal se jedním z

osvícených.“

Zanedlouho se před Drakem a Chesterem objevily Laboratoře. Drake

se zastavil na opačné straně ulice a prohlížel si obě budovy i bezprostřední
okolí. Chester pořád netušil, co tu dělají. Drake mu to odmítl
prozradit pro případ, že by je chytili Styxové, ale batoh plný výbušnin
sloužil jako celkem jednoznačné vysvětlení.

„Noční hlídač je pořád ve službě,“ zašeptal Drake a ukázal na

Kolonistu, který přešlapoval před svou budkou. Nervový plyn už na
něj začal působit. Muž kašlal a prskal, ale zarytě bafal z doutníku,
jako kdyby jeho dým mohl nějak zaplašit nepříjemné příznaky.

-291
„To není obvyklé, že je ve službě, a přitom má s sebou lovce,“
poznamenal Drake, když hlídač přešel k Sazině a pohladil ji po
hlavě.

„Vypadá úplně jako Bartleby,“ odpověděl Chester šeptem.

Hlídač vytáhl z kapsy kapesník, otřel si oči a zadíval se k

Severnímu bloku.

„Tak jdeme na to,“ prohlásil Drake a vyšel na otevřené prostranství.

Chester se mu držel v patách. „Sejmi ho, ano?“

Hlídač je spatřil na poslední chvíli. Vyplivl doutník a poplašeně

zvedl ruce. Vypadalo to, že neví, co by měl udělat, když se před ním
tak náhle vynořily dvě prazvláštně oblečené postavy s pistolemi a
puškami.

Chester se možná trochu předváděl, nebo prostě jen nemířil

přesně, ale uspávací šipka zasáhla muže přímo doprostřed pozvednuté
dlaně. Hlídač padl jako podťatý.

„Nesnaž se o takové parádičky,“ pokáral ho Drake. „Miř na trup,

protože tam je menší šance, že mineš.“

„Promiňte,“ omluvil se Chester. Zpomalili před Sazinou, která

zůstala sedět na místě, nakláněla hlavu ke straně a zvědavě je pozorovala.
„Hodná kočička,“ řekl Chester.

„Drž se od ní dál. Tahle zvířata bývají prchlivá a ty jsi dost

možná právě uspal jejího pána,“ varoval ho Drake.

Sazinu podle všeho také postihl nervový plyn. Otírala si oči packami
a z nozder jí vytékaly provazce hlenu.

Chester ji obešel uctivým obloukem a poznamenal: „Je menší

než Bartleby. A vypadá líp.“

„Protože je to samice,“ řekl Drake.

„Samice? Jak to poznáte?“ zeptal se Chester, zatímco se blížili k

Severnímu bloku, a ohlédl se po Sazině.

„Chestere,“ povzdychl si Drake unaveně, „lovci nemají chlupy.

Vidíš na nich úplně všechno. Copak sis vážně nevšiml, že jí chybí
pár věcí, které naopak Bartleby má?“

„Ehm…, ne…, nevšiml,“ zahučel Chester zahanbeně. Vstoupili

do budovy a zatočili doleva. Spěšně prošli krátkou chodbou a dvojitými
létacími dveřmi do velké místnosti se stěnami obloženými bílými
dlaždicemi. Linoleum na podlaze bylo ošetřené tak silnou vrstvou

-292
vosku, že připomínalo tmavou vodní hladinu. Místo obvyklých zářících
koulí osvětlovala místnost dlouhá zářivková tělesa uspořádaná
do několika řad na stropě. Podél jedné stěny stály kóje s prosklenými
předními stěnami, každá dost velká, aby se do ní vešla lavice, dvě
židle a police s Petriho miskami a zkumavkami.

„Izolační kabinky,“ vysvětlil Drake, když postřehl, kam se

Chester dívá. „Nad nimi vidíš jednotky řízeného odvětrávání. V kabinkách
pracují s infekčními činidly a připravují bakteriální kultury.
A tamhle jsou mrazáky, kde uchovávají vzorky,“ dodal s pohledem k
protější stěně, do které byly zabudovány troje masivní ocelové dveře,
kolem nichž unikal lehký mlžný opar.

„A k čemu tedy slouží tahle místnost?“ zeptal se Chester.

„To je hlavní patogenová laboratoř. V prvním patře přímo nad

námi je ještě jedna menší, ale právě tady upravují viry a bakterie do
podoby biologických zbraní, jako je Dominium.“

Spustil batoh z ramene a položil ho na lavici. Vytáhl z něj několik

balíčků o velikosti telefonních seznamů, omotaných černou lepicí
páskou. Na každém byla navíc malá krabička s klávesnicí, do které
Drake začal vyťukávat posloupnost čísel. „Nastavuji časovací zařízení,“
řekl Chesterovi. Jakmile byl hotový s posledním, odnesl tři
balíčky k nejbližšímu mrazáku a otevřel dveře. Zahalil ho oblak ledové
mlhy. Bez váhání položil jeden z balíčků na zem a chystal se
přejít k sousednímu mrazáku, ale pak se zastavil. „Chestere, ty zatím
můžeš umístit nálože do rohů místnosti.“

Po jejich rozmístění se vrátili k hlavnímu vchodu.

„Takže máme asi tak dvacet minut, než to tu všechno vyletí do

povětří. Dávej pozor, jestli sem někdo nejde, a já zatím dám pár náloží
ještě sem.“ Drake se podíval na létací dveře, které vedly k druhé
polovině budovy. „Pak se ještě v krátkosti mrkneme do prvního patra
a vypaříme se,“ řekl.

„Super,“ přikývl Chester.

Druhý důstojník si přitáhl židli a sedl si vedle paní Burrowsové. Nevěděl,

co jiného by měl dělat, a tak sepjal ruce a začal se modlit. Kniha
katastrof, která se zabývala hlavně pomstou a tresty, mu nedodávala
příliš mnoho materiálu, pokud šlo o slitování a soucit. Jako

-293
většina Kolonistů ale znal většinu knihy zpaměti a dokázal sestavit
několik pasáží, které teď tiše šeptal v naději, že tím něco změní. Ať
se snažil sebevíc, nedokázal přestat plakat nad obrovskou nespravedlností,
která se paní Burrowsové děla.

Za chvíli začal kašlat a zrudly mu oči. Věděl, že za tohle nemůže

jeho smutek, a předpokládal, že na něj působí nějaká chemikálie,
kterou tu používají vědci. Přesto se rozhodl zůstat ještě o chvíli déle
a nepřestával se modlit.

Nad schody ukázal Drake doleva. „Já se porozhlédnu tady, ty si vezmi

na starost druhou stranu.“ Vykročil pryč, ale ještě se zarazil. „A
Chestere, jestli natrefíš na profesorské týpky v červených laboratorních
pláštích, klidně na ně použij ostrou munici. To jsou vědci.“

„Fakt? Ale nejsou to taky Kolonisté?“ podíval se Chester tázavě

na Drakea. „Jak to, že se tu vlastně tak dobře vyznáte?“

Ačkoliv Drakeovu tvář zakrývala plynová maska, Chester viděl,

jak Drake mhouří oči zlostí.

„Vy jste tu byl,“ došlo chlapci, když si vzpomněl, co jim Drake

vyprávěl v Hlubinách. „Vědci vás přinutili, abyste tady s nimi pracoval.“

Drake chvíli mlčel a pak přikývl. „A jestli najdeš v místnostech

po pravé straně nějaké chudáky, dej mi vědět. Tam Styxové mučí Površáky,
dokud nesouhlasí s tím, že se budou podílet na vývoji jejich
zbraní. V jedné z těch zašlých kobek jsem strávil celý rok.“

„Takže osvobodíme všechny zajatce, než to tu všechno vybuchne,“

doplnil Chester.

„Přesně tak,“ přikývl Drake a vyrazil.

Chester prošel létacími dveřmi. Všechny místnosti, o nichž Dra-

ke mluvil, byly odemčené. Pro jistotu se do každé podíval, aby se
ujistil, že v nich nikdo není, ale našel jen laboratorní vybavení, a tak
postupoval chodbou dál.

Tehdy poprvé zaslechl hlas.

Vteřinu se rozmýšlel, jestli má přivést Drakea, ale pak se rozhodl,

že se po jeho zdroji podívá sám.

-294
S uspávací pistolí připravenou k výstřelu se přikradl k místnosti
u konce chodby, opatrně pootevřel těžké ocelové dveře a nahlédl
dovnitř.

Naskytl se mu ten nejzvláštnější pohled.

Očividně se jednalo o operační sál. Uprostřed ležela na chirurgickém

stole nějaká žena. Chester si nejdřív pomyslel, že je určitě
mrtvá, ale pak si všiml několika plastových vaků, z nichž jí do paže
skapávala nitrožilní výživa.

Scéna mu přivolávala nepříjemnou vzpomínku z minulosti na to,

jak navštívil svou sestru na jednotce intenzivní péče. Tehdy ji viděl
naposled. Proto rychle odvrátil zrak od ženy a zaměřil se na hřmotného
muže, který seděl na hliníkové židli po jejím boku s lokty
položenými na chirurgickém stole. Hlavu si opíral o sepjaté ruce, na
sobě měl tmavě modrou uniformu a Chesterovi připadal matně povědomý.

Zjevně šlo o Kolonistu, a ne o Styxe. Muž si opakovaně otíral

oči a bylo vidět, jak se mu třesou ramena. Chester nepoznal, jestli je
to nervovým plynem, nebo jestli ten člověk skutečně pláče. V každém
případě tiše vzlykal a občas popotáhl nosem nebo něco nesrozumitelně
zašeptal.

Chester nedokázal rozeznat jednotlivá slova, ale měl dojem, že

muž recituje něco z bible. Zřejmě se modlil.

Sevřel v ruce uspávací pistoli. Podle Drakeova popisu se nejednalo

o vědce, takže ani on ani ta osoba na stole si nezasloužili zahynout
při explozi.

Chester namířil na muže zbraň, otevřel dveře a vplížil se do

místnosti. Muž ho zřejmě zaslechl, neboť se pootočil, aby se podíval,
kdo vstoupil do místnosti. Měl zarudlou tvář a rozhodně to vypadalo,
že pláče.

V tu chvíli ho Chester poznal.

„Vy?“ zalapal po dechu.

Druhý důstojník okamžitě vyskočil na nohy, až přitom překotil

hliněnou židli.

„Ty!“ zařval na Chestera. „Tenhle hlas sakra znám!“

-295
Vrhl se na chlapce, jemuž se podařilo stisknout spoušť, ale v
rozrušení zcela minul. Šipka roztříštila sklo u ocelové skříňky za
druhým důstojníkem, který se k němu valil jako rozzuřený býk.

Podruhé Chester vystřelit nestačil, protože ho druhý důstojník

srazil na zem a zbraň odlétla po podlaze pryč. Kolonista ho zavalil
takovou tíhou, až se Chester bál, že mu prasknou žebra.

Zmítali se na podlaze a druhý důstojník se pokoušel sevřít

Chesterovo hrdlo. Přitom mu strhl z tváře masku. Chester tak poprvé
zjistil, jaké to je, když musí vdechovat nervový plyn.

„Já tě zabiju, ty parch… epčí!“ kýchl hlasitě. Myslel svá slova

vážně. Nemohl se sice dostat k pušce ani pistoli, ale k noži ano. Vytáhl
ho z pouzdra u opasku. Necítil ani ty nejmenší zábrany bodnout
muže, který, jak věřil, měl spoluvinu na jeho hrozném utrpení během
měsíců v šatlavě.

Zvedl ruku s nožem, aby ho mohl zabořit druhému důstojníkovi

mezi žebra, když tu nad nimi zazněl jasný ženský hlas.

„Přestaňte! Oba!“ přikázala paní Burrowsová a posadila se.

Drake zaslechl křik a vyběhl co nejrychleji po chodbě. Minul

schodiště a vynořil se na Chesterově straně budovy, když spatřil, jak
někdo otáčí klikou u masivních dveří z nerezové oceli, aby je zamkl.

Byla to ta poslední osoba, kterou by tu Drake čekal.

„Eddie?“ vydechl a smykem zastavil.

Styx klidně stál před Drakem. Pořád měl na sobě ochranný oděv
a přes rameno nesl styxskou pušku, ale jinak nebyl ozbrojený a v rukách
nedržel žádnou zbraň. Drake postřehl, že Eddie také nemá plynovou
masku, a přitom na něj nervový plyn podle všeho nijak neúčinkoval.

Snad že nedokázal uvěřit vlastním očím, strhl si masku také a

namířil na Styxe pistoli. Tentokrát nešlo o uspávací zbraň, ale o berettu
nabitou ostrými kulkami.

„To bych nedělal, být tebou, Drakeu,“ pravil Eddie, když si Dra-
ke sundal masku z obličeje.

„Ale ten plyn…,“ vyhrkl Drake. „Proč ti nic…?“

„Nejsi jediný, kdo má přístup k atropinu,“ přerušil ho Eddie.

„Ale… ale co tu děláš?“ zeptal se Drake.

-296
„Napadlo mě, že se zajdu podívat, jak se ti vede,“ odpověděl
Eddie bezstarostně. „Já vím, že Fionin osud považuješ za dostatečný
důvod k ukončení našeho spojenectví, ale zradil jsi mě. A já nejsem
zrovna typ, který nastavuje druhou tvář.“

Drakeovi začaly z nervového plynu slzet oči. „Mluvíš docela sebejistě

na to, že tě mám na mušce,“ podotkl. Volnou rukou vytáhl z
kapsy injekční stříkačku s atropinem, odklopil víčko jehly a zabodl si
ji do stehna. Beretta se mu přitom ani nezachvěla. „A zjevně sis vzal
i něco na potlačení účinků uspávadla. Čekal jsi, že tě střelím šipkou.“

Eddie přikývl.

Drake zamrkal, aby si pročistil zrak. Cítil, jak atropin zabírá.

„Proti ostré munici ale protijed nemáš.“

Eddie zavrtěl hlavou. „Ty mě nezastřelíš.“

Drake zesílil tlak na spoušť. „Vážně? Stojíš mi v cestě a máme

jen pár minut, než nám tahle budova vybuchne pod nohama. Nemám
v úmyslu se s tebou zdržovat.“

Zápasníci okamžitě znehybněli.

„Paní B…?“ zajíkl se Chester a vytřeštěně hleděl na holohlavou

ženu, která si vytrhla hadičky z paže a spustila nohy z operačního
stolu na zem. „Jste to opravdu vy, paní Burrowsová?“

„Celie?“ vydechl druhý důstojník. Rukama pořád svíral Chesterův

krk. „Vy mluvíte… a hýbáte se… Uzdravila jste se! Jak je to
možné? To je zázrak! Za to určitě může Kniha katastrof, nic jiného!“

Paní Burrowsová si klidně přidržovala u těla šedou pokrývku.

Vypadala jako nějaká nadpřirozená bytost.

„Možná to byl zázrak, ale ne kvůli té vaší Knize katastrof,“ řekla.

„Ve skutečnosti jsem se uzdravila už před časem, díky tomu, jak
jste se o mě starali… Udrželi jste mě naživu.“

„Už před… Jak jsme se…,“ koktal druhý důstojník zmateně.

„Ano. A když mě převezli sem, věděla jsem, že mi dochází čas.

Zrovna jsem se chystala utéct, když jste se objevil.“ Náhle se zarazila
a zaklonila hlavu, aby se dlouze nadechla. „Styx,“ oznámila.

„Jak to myslíte?“ vyhrkl Chester a ohlédl se ke dveřím. „Kde?“

„Velice blízko, ale nedokážu to určit přesněji. Ta látka ve vzduchu

mi otupuje smysly.“ Otočila se k chlapci, ale nepodívala se na

-297
něj. Pomalu si přejela dlaní před obličejem, jako kdyby viděla věci,
které Chester a druhý důstojník vidět nemohli. „Nevíte, co to je?
Před pár hodinami tady ještě nebyla.“

Chester se nejistě podíval na druhého důstojníka a zaváhal, jestli

může mluvit před ním, ale pak usoudil, že už to je jedno. „Nervový
plyn – pustili jsme ho do větracího systému Kolonie.“

„Kdybych ho nechala, ten váš plyn by mi napáchal pěknou

spoušť v očích a na nosní sliznici,“ poznamenala paní Burrowsová.

„Cože jste udělali?“ zaburácel druhý důstojník, jemuž právě

došel význam Chesterových slov.

„A celá tahle budova je podminovaná, takže co nevidět vybuchne,“

oznámil Chester druhému důstojníkovi škodolibě. „Takže musíme
hned vypadnout, jinak všichni vyletíme do vzduchu.“

Druhý důstojník pořád ležel na Chesterovi a teď navíc začal supět

vztekem. Chester si náhle uvědomil, jak těžký ten Kolonista je.
„A slez ze mě, špekoune!“ vyštěkl.

Druhý důstojník se beze slova skulil stranou a přitom si všiml

nože v Chesterově ruce. „To jsi nechtěl použít proti mně, že ne, ty
darebáku?“

„To si pi…,“ naježil se Chester.

„Styx je tady,“ přerušila je paní Burrowsová.

V tu chvíli se přibouchly dveře a Eddie je zvenčí zamkl.

„Já ti nechci ublížit, Eddie,“ řekl Drake. „Ale jestli se mě pokusíš zastavit,
střelím tě a nechám tě tu zemřít.“

Eddie spustil ruce podle těla. Viděl, jak Drake svírá prst na
spoušti, a něco potichu zamumlal.

„Cože?“ zeptal se Drake a pokročil k němu.

Tentokrát Eddie pronesl styxská slova nahlas.

Drake ztuhl, jako kdyby ho postihla křeč. Přitom z pistole vyšla

rána, ale Eddie na ni byl připravený a uskočil včas stranou.

Drake zůstal prkenně stát na místě a zapotácel se. Pomalu se

překotil kupředu, ale Eddie ho chytil, ještě než dopadl na zem.

„Pořád mě slyšíš, že ano? A dobře víš, proč jsi ochromený, nemám

pravdu, Drakeu?“ zeptal se ho Eddie. „Když jsi byl ještě naším
hostem tady dole, ozářil jsem tě černým světlem vlastní úpravy a vlo

-298
žil jsem ti do mozku pár vzorců chování, o kterých jsem si myslel, že
by se mi mohly jednoho dne hodit.“

Vypáčil Drakeovi z prstů pistoli a odhodil ji do chodby. Pak

spustil Drakea do sedu. Drakeovi padla hlava na hruď, ale oči měl
pořád otevřené.

„Chápej, že plánuji na dlouho dopředu. Když už teď na tom nezáleží,

můžu ti prozradit, že jsem byl odpovědný za úmrtí otce Tama
a Sáry Jeromeové. V obou sourozencích jsem rozpoznal sklony k
buřičství. Chtěl jsem, aby se z nich i z dalších stali rebelové a probudili
obyvatelstvo Kolonie ze strnulé letargie.“ Sám pro sebe si přikývl.
„Víte, my Styxové jsme se stali příliš samolibými a sebejistými
pány ve své podzemní říši. Potřebovali jsme, aby nás někdo probudil
a my se začali opět dívat ven, na Povrch, a abychom odvedli svou
povinnost, kterou nám předepisuje naše Kniha katastrof.“

Dolehlo k nim bušení a Eddie se klidně ohlédl na Chestera a

druhého důstojníka, kteří se přetlačovali u okénka dveří, aby viděli
ven. Pak se zase otočil k Drakeovi a pokrčil rameny.

„Musím samozřejmě připustit, že jsem odhadl situaci zcela

špatně. Podcenil jsem výsledek. Podnítil jsem sice vedoucí styxskou
rodinu k činu, jenže extremistickému, což pro nás nepředstavovalo
správnou cestu.“ Povzdychl si. „Zmýlil jsem se v úsudku.“

Obrátil se k odchodu, ale ještě se zastavil. Aniž by se na Drakea

podíval, položil mu dlaň na hlavu. „A jakmile vyjde najevo, že pomýlenou
rodinu – dvojčata Rebeccy, jak jim říkáte, a jejich dědečka,
toho starého Styxe – porazí někdo jako vy a Will Burrows – pouhý
chlapec –, ztratí svou moc a já se vrátím do Kolonie, abych převzal
otěže. Mám dost trpělivosti. Jsem ochotný čekat, až ten den nastane.“
Zasunul si ruce do kapes a vykročil ke schodišti. „Zatím se měj, Drakeu,“
řekl ještě.

Když Eddie zabouchl dveře, Chester k nim přiběhl a pokusil se je

otevřít. „Jsme tu zamčení! Kde je Drake? Celá tahle zatracená budova
za pár minut vybu…“ Zmlkl, když okénkem zahlédl něco na
chodbě. „Cože?!“ vykřikl a promnul si uslzené oči, aby se podíval
znovu. Viděl Drakea, jak se opatrně blíží s pistolí. Před ním stál Ed

-299
die. „Ale ne, to je zase on!“ zvolal Chester. „Měla jste pravdu, paní
Burrowsová. Je to Styx.“

Druhý důstojník si sundal vestu, přehodil ji paní Burrowsové

přes ramena a připojil se k Chesterovi. Všiml si Eddieho a začal bušit
pěstí do okénka, aby upoutal jeho pozornost. „Ha! A máte po žížalkách,“
řekl Chesterovi. „Styxové si to vyřídí s tebou i tvým kamarádem
a pak mě odsud dostanou.“

„Na to zapomeňte,“ odsekl Chester a odstrčil druhého důstojníka

loktem od okénka. „To byl náš Styx, takže už není na vaší straně.“

„Čili je s vámi?“ zeptal se druhý důstojník překvapeně.

Chester zavrtěl hlavou.

„Tak na čí straně tedy je?“ chtěl vědět druhý důstojník. Ve tváři

se mu zračil naprostý zmatek.

„To vážně netuším,“ připustil Chester.

Neslyšeli, co Eddie s Drakem říkají, ale Chester nasucho polkl,

když viděl, jak Drake náhle ztuhl jako živá socha a z jeho pistole vyšel
výstřel nazdařbůh. Znovu polkl, když k němu Eddie přistoupil,
vzal mu pistoli a spustil ho mimo dohled na zem. „Černé světlo…
ozářil Drakea,“ zašeptal. Vůbec nepochyboval o tom, čeho se právě
stal svědkem. „Jsme až po krk v průšvihu. Zbývá určitě už jenom pár
minut, než nálože vybuchnou!“

„Ale…,“ začal druhý důstojník a trhl palcem Eddieho směrem.

„Ne, poslouchejte mě! Ten nebude mít náladu na to nám pomáhat

po tom, co jsme mu udělali,“ drmolil Chester. „Jsme vážně vyřízený!“

„Takže budeme muset vymyslet něco sami,“ ozvala se paní

Burrowsová a vstala. Důstojníkova vesta na ní vypadala skoro jako
plášť.

Chester a druhý důstojník se spojenými silami pokoušeli otevřít,

ale dveře byly příliš bytelné. Chester kašlal stejně jako druhý důstojník
a oči mu slzely tak, že skoro nic neviděl.

„Mohli bychom rozbít okénko,“ navrhl Chester a pleskl do

kruhového skla dlaní. Věděl, že jim to moc nepomůže. Okénko ne-
mělo průměr ani deset centimetrů a bylo příliš vysoko, než aby přes
ně dosáhli na kliku, ale stálo to za pokus.

„Uhni,“ řekl druhý důstojník.

-300
Chester ustoupil a mohutný muž zvedl hliníkovou židli. Rozmáchl
se proti sklu, ale po několika ranách se židle rozpadla, zatímco
na skle nezůstal ani škrábanec.

„Porozhlédněte se, co tu ještě je,“ nakázal Chester druhému důstojníkovi

a sám se začal přehrabovat v batohu, aby našel něco, čím
by se daly otevřít dveře. „Nemám tu žádné trhaviny, ale… ano…
tohle by mohlo pomoct,“ řekl a zvedl ze země pušku. „Shýbněte se,
budu střílet ostrými patronami,“ varoval ostatní. Odjistil zbraň a
pokusil se namířit na okénko, ale viděl tak mizerně, že se sám zarazil.
„To není k ničemu,“ zlobil se. Pak si vzpomněl na atropinové
injekce, které mu Drake dal, rychle je vylovil z kapsy a jednu hodil
druhému důstojníkovi. „Tohle vám pomůže zase vidět. Dívejte se na
mě!“ řekl Kolonistovi, odstranil víčko z jehly a zabodl si ji do stehna.

Shýbl se pro odloženou pušku a narovnal se. „Páni! Motá se mi

hlava,“ zamumlal. Po několika hlubokých nadechnutích se mu ale
hlava pročistila. Chester namířil na okénko a vypálil. Zazněl ohlušující
výstřel, a ačkoliv první rána poškodila okénko minimálně, přece
jen se na okraji skla objevila trhlinka. „Určitě je nějak vytvrzené. Sakra!“
zaklel Chester a vypálil ještě dvakrát, rychle po sobě. Po třetím
výstřelu se sklo vysypalo.

Druhý důstojník hned přiskočil ke dveřím a vytloukl zbývající

střepy nohou od židle. „Ten Styx je pryč,“ ohlásil a prostrčil ruku
okénkem. „Klika… je moc nízko… Nemůžu se k ní dostat,“ hekl.

„Já to zkusím. Jsem hubenější,“ odstrčil ho Chester.

Pořád to ale nestačilo. I když prostrčil okénkem celou paži, ke

klice mu zbývalo dobrých dvacet centimetrů. Navíc by ji musel chytit
opravdu pevně, aby s ní otočil. Druhý důstojník prohledával
skříňky v místnosti, jestli nenajde něco, čím by dosáhli na kliku, a
Chester se zatím pokoušel probudit Drakea. Křičel na něj, ačkoliv
okénkem viděl jen jeho nohy, dokud se u něj neobjevila paní
Burrowsová.

„Nevím, co mu Eddie udělal… Možná ho zabil,“ vyhrkl Chester

zoufale.

Paní Burrowsová se zhluboka nadechla. „Ne, necítím krev,“ řekla.

-301
Chester si konečně uvědomil, co s ní je. „Ach ne! Vy jste slepá!
Ti parchanti vás oslepili!“ vykřikl.

„Pověz mi, co venku vidíš,“ obrátila se k němu.

Právě jí popisoval pohled do chodby, když se k nim vrátil druhý

důstojník s gumovou chirurgickou hadičkou a podal ji Chesterovi.
Ten ji zkusmo natáhl a zavrtěl hlavou. „To není k ničemu,“ zaječel.

„Uklidni se, Chestere,“ napomenula ho paní Burrowsová.

„Jedno po druhém. Především musíme probrat Drakea. Jak?“

Druhý důstojník k nim zmateně přispěchal s kovovými lékařskými

kleštěmi. „Ty nemají ani zdaleka potřebnou délku. Nedosáhnou
až k němu,“ řekl mu Chester a otočil se k paní Burrowsové. „No,“
dodal zamyšleně, „mého tátu taky ozářili černým světlem a Drake ho
z toho dostal šokem…, fackoval ho a…“

„Ano, to je ono. Bolest ho probere,“ skočila mu paní Burrowsová

do řeči. „To by mohlo zabrat.“

„Jenže jak to provedeme? Měl bych ho střelit? Nebo bodnout

uspávací šipkou?“ zeptal se Chester. „K čemu by nám to bylo?“

Paní Burrowsová se otočila k druhému důstojníkovi, který pořád

prohledával skříňky a vyhazoval jejich obsah na podlahu. „Sazina!“
řekla. Druhý důstojník znehybněl. „Váš lovec je kousek odtud, že
ano?“ zeptala se.

„Nechal jsem ji venku u svého kamaráda,“ odpověděl. „Jak jste

to vě…“

Paní Burrowsová ho nenechala domluvit. Vložila si dva prsty do

úst a pronikavě zapískala z okénka.

„To nám nepomůže. Sazina neumí poslouchat,“ zabručel druhý

důstojník.

Za pár vteřin se ale zpoza dveří ozvalo hlasité zamňoukání.

„Sazino! Hodná holka!“ pochválila ji paní Burrowsová. „Teď

mě poslouchej. Vidíš toho muže venku? Chci, abys ho kousla.“

Paní Burrowsová stála u okénka, takže Chester neviděl, co se

venku děje, ale ozvalo se další mňouknutí, které tentokrát znělo
tázavě.

„Ano, říkám ti, abys ho kousla. Tak do toho,“ pobízela ji paní

Burrowsová.

-302
Sazina na chodbě několikrát obešla Drakea. Nebyla zvyklá ubližovat
lidem a vůbec neměla dobrý pocit z toho, co se po ní chce. Z
tónu paní Burrowsové ale poznala, že je to životně důležité. Nakonec
přece jen přistoupila k Drakeovi a mírně mu stiskla zuby stehno těsně
nad kolenem.

Paní Burrowsová si odfrkla. „Ne, musí to být víc! Kousni ho

pořádně!“ vykřikla.

„Kristepane, myslím, že nám dochází čas,“ zaúpěl Chester. Uvědomil

si, jak dlouhá doba uběhla od nastavení náloží. „Nestihneme
to.“ Podívali se na sebe s druhým důstojníkem. Chester si pomyslel,
jak je paradoxní, že spolupracuje s člověkem, kterého před pár minutami
chtěl zabít. Teď zemřou oba, pokud nápad paní Burrowsové
nezabere.

„No tak! KOUSNI HO!“ zaječela paní Burrowsová.

Sazina se vrátila k Drakeovi a neklidně zamrskala ocasem ze

strany na stranu. Sklonila k němu čenich a kousla ho do lýtka.

„VÍC!“ naléhala paní Burrowsová.

Sazina nepouštěla Drakeovu nohu ze svého stisku a zaklepala

hlavou, jako kdyby usmrcovala velkou krysu.

Drake vyjekl a prudce zvedl hlavu. Sazinu jeho reakce tak polekala,
že se hned obrátila na útěk, až jí tlapy podkluzovaly na navoskované
podlaze.

Drake se vrávoravě postavil. „Chestere!“ zavolal. Všiml si za-

mčených dveří a přiběhl k nim.

Jakmile otočil klikou a otevřel, naskytl se mu pohled na radostné

tváře paní Burrowsové, Chestera a druhého důstojníka.

Podíval se na hodinky. „Není čas na zdvořilosti,“ řekl. „Máme

zhruba minutu.“

Druhý důstojník popadl paní Burrowsovou a hodil si ji přes rameno.

Drake na něj kývl. V první chvíli nevěděl, co může čekat od Kolonisty,

ale zdálo se, že s tím mužem nebudou potíže. Všiml si na
zemi Chesterova batohu a zbraně. „Seber si věci… a nenechávej tu
plynovou masku!“ vyštěkl na chlapce.

Proletěli po chodbě, seběhli po schodech a vyřítili se před budovu.

Když dorazili ke strážní budce a druhý důstojník uviděl ležící

-303
tělo svého přítele, Drake mu řekl: „Dál vezmu Celii já. Vy se postarejte
o něj. Na mě je moc těžký.“

Druhý důstojník poslechl a všichni se přesunuli přes ulici. Blížili

se k nejbližší křižovatce, když s ohlušujícím duněním vybuchla první
nálož. Bomby neexplodovaly všechny naráz, nýbrž v rychlém sledu
po sobě, jako rachejtle o silvestrovské noci. Tlaková vlna je popohnala
kupředu. Konečně výbuchy dozněly a všichni se ohlédli. Budova
se právě hroutila do oblaku prachu.

Druhý důstojník položil svého kamaráda na zem a zastoupil

Drakeovi cestu. „Měl bych vás zatknout.“

Chester byl na tuhle chvíli připravený. Za zády držel uspávací

pistoli.

„Ale když vás nechám jít, zachráním tím Celii život, takže budiž,“
pokračoval druhý důstojník.

„Proč nejdete s námi?“ zeptala se ho paní Burrowsová. „Tady

dole na vás nečeká nic dobrého.“

„Mám tu matku a sestru,“ pokrčil druhý důstojník rameny. „Nemůžu

je opustit.“ Podíval se na dým, který stoupal ze zbytků budovy
Laboratoří. „Jenom si musím vymyslet nějaké důvěryhodné vysvětlení,
abych si kryl záda.“

Drake se ustaraně rozhlédl po ulici. „Je na čase zmizet,“ řekl.

„Měli jsme být pryč dávno před výbuchem. Teď po nás půjdou Styxové.“

„Ach, bože,“ zahučel Chester.

Paní Burrowsová ale nevypadala nijak zneklidněně. „Děkuji, že

jste mě zachránil,“ oslovila druhého důstojníka a naklonila se k
němu, aby ho políbila. „Jste dobrý člověk, opravdu dobrý.“

Druhý důstojník si sáhl na tvář, kde se ho dotkly její rty, a

Chester by přísahal, že se ten hromotluk začervenal.

Drake s paní Burrowsovou vykročili pryč, ale Chester se ještě

chvilku zdržel. „Jo, možná nejste tak špatný… na takovýho
tupouna,“ řekl Kolonistovi.

„Radši padej, Površáku,“ odpověděl druhý důstojník a s úsměvem

napřáhl ruku, jako kdyby se chystal chlapce uhodit. „Kam
zmizela ta zatracená Sazina? Doufám, že se jí nic nestalo při výbuchu,“
dodal s vážnou tváří a začal se rozhlížet.

-304
Paní Burrowsová odmítla jakoukoliv pomoc, když běželi po ulicích
směrem k Větracím stanicím, a kupodivu dokázala snadno držet krok
s Drakem a Chesterem.

Přes Drakeovy obavy se zatím neobjevilo mnoho Styxů, a těm,

kteří byli nablízku, se lehce vyhnuli díky novému smyslu paní
Burrowsové.

„Tudy ne,“ řekla v jednu chvíli. „S tím nervovým plynem ve

vzduchu si nejsem tak jistá jako jindy, ale mám dojem, že tam jsou
nějací Styxové.“

Drake vyhlédl zpoza rohu a rychle se stáhl. Kývl na Chestera.

„Jak to děláte?“ zeptal se paní Burrowsové, když se všichni tři vydali
po ulici zpátky.

„To je tím černým světlem. Myslím, že změnilo spoje v mém

mozku,“ odpověděla a zasmála se. „Jsem sice slepá a už nikdy se nebudu
moct dívat na televizi, ale to jsem stejně neměla v plánu.“

Na další rozhovor nebyl čas, protože se ocitli na ulici plné ospalých

lidí, kteří připomínali stádo popleteného dobytka. Chesterovi to
připadalo skoro legrační. Muži měli na sobě komické noční čepce a
pyžama, ženy zase květované noční košile jako na nějakém bláznivém
večírku, který se nevyvedl. Zcela jistě je probudila série výbuchů,
protože v obří jeskyni se ozvěny explozí nedaly přeslechnout.

Drake s Chesterem ani nemuseli použít uspávací šipky. Na Kolonisty

působil nervový plyn, a proto pro ně nepředstavovali žádnou
hrozbu. Drake využil příležitosti, aby ukradl jedné tělnaté ženě bačkory.
Žena vyvřískla, ale nikdo další si jich nevšímal. Teprve když si

o kousek dál paní Burrowsová obula bačkory, došlo Chesterovi, že

zatím utíkala bosa.
Ještě jednou museli změnit směr, protože je paní Burrowsová
opět varovala před Styxy. Než se Chester stačil rozkoukat, ocitli se
na hlavní spojnici s vyjetými kolejemi mezi Kolonií a Čtvrtí a za
chvilku vstupovali do postranní chodby s prasečincem.

„Nikdy by mě nenapadlo, že tak rád ucítím prasečí výkaly,“ poznamenal

Chester.

V bludišti Drake znovu vytáhl iPod, aby se řídil podle namluvených

instrukcí. Paní Burrowsová se držela Chesterova batohu, ale zhruba

-305
po hodině rychlé chůze Drake postřehl, že se opožďuje. Odhadoval,
že na sobě paní Burrowsová cítí následky utrpení v Kolonii.

„Měli bychom si na chvilku vydechnout,“ prohlásil. Sedli si do

červeného písku a napili se vody z polních lahví.

„Pověz mi o Willovi… Pověz mi o mém synovi,“ požádala

najednou paní Burrowsová Chestera.

Drake na něj kývl.

„Ehm…, byl v pořádku… v pohodě…, když…, é…, odešel.

Víte, šel za doktorem Burrowsem ještě dál do hlubin Země,“ vysvětloval
Chester koktavě. Měl pocit, že není vhodná chvíle, aby jí říkal,
že oba skočili po hlavě do Šlukující Jean a že nemá tušení, jestli pád
přežili, nebo ne. Ještě nikdy se nedostal do situace, v níž by musel
informovat matku, že její manžel a syn mohou být po smrti.

Paní Burrowsovou každopádně jeho odpověď neuspokojila. Obrátila

nevidomé oči k Chesterovi a takřka neznatelně pohnula chřípím.
„Neříkáš mi všechno, že?“ zeptala se mírně.

„Možná bychom to měli odložit na později,“ ozval se Drake.

„Dneska nás trochu tlačí čas.“

Chester už cestou postřehl, že si Drake kvůli něčemu dělá starosti,

a tázavě se na něj podíval.

„Mohla by se objevit jedna komplikace,“ přiznal Drake nakonec

a zamračeně si pohrával s dýchací maskou.

Chester byl po všem tom vzrušení zcela vyčerpaný a chtěl se

vrátit na Povrch. „Jak to myslíte?“ zeptal se. Všiml si, co drží Drake
v ruce. „Plynové masky! Nemáme jich dost, abychom mohli projít
Věčným městem!“

„Ne, o to nejde. V batohu mám další,“ odpověděl Drake tiše.

„Jde o Eddieho. Klidně by nás všechny nechal zemřít, a jestli se vrátil
na Povrch, jak si myslím…“

„Továrna!“ vyhrkl Chester a vyskočil na nohy. „Je tam můj táta!

Jestli se k němu Eddie dostane první…“

„Ano, musíme si pospíšit,“ přikývl Drake.

„Nemusíte se bát, že vám nestačím,“ promluvila paní Burrowsová.

„Jenom jsem čekala, až nás někdo dohoní.“

Chester s Drakem se na ni nechápavě podívali.

-306
„Už je u nás, ale vy jste ji polekal, Drakeu, a tak se drží v uctivé
vzdálenosti.“ Paní Burrowsová se ohlédla do chodby. „Tak se neboj,
můžeš se k nám připojit.“

„Proč mě to jenom nepřekvapuje?“ povzdychl si Drake s úsměvem.

Chester pořád nechápal, o čem to oba mluví.

„Jak bych ji mohla nechat tady dole, pod jednou střechou s těmi
hroznými čarodějnicemi?“ dodala paní Burrowsová a znovu zavolala:
„Tak pojď k nám, Sazino!“

Kočka se vynořila ze stínů a obezřetně upřela jantarové oči na

Drakea. Trochu připomínala černého pantera.

„Přesně tohle jsme potřebovali. To bude pozdvižení, až s ní vylezeme

u Westminsteru,“ zasmál se Drake.

-307
31. kapitola
Will s Elliott společně přeskočili další širokou propast. V suti na
druhé straně jim podjely nohy a oba zastavili až po několika metrech.
Elliott udělala několik nejistých kroků a ohlédla se na Willa.

„Je jich tu ještě hodně?“ zeptala se. Bartleby usoudil, že je právě

vhodná chvíle, aby se k nim připojil, a skočil za nimi. Bohužel špatně
odhadl místo přistání a podrazil Willovi nohu.

„Jau! Dávej pozor, ty střevo!“ pokáral Will kocoura, který si ho

nevšímal a odběhl prozkoumat další úsek skalní pukliny.

„Tak bude jich tu ještě hodně?“ zeptala se znovu Elliott. Sotva

hýbala ústy, jako kdyby měla strnulé rty.

Will se na ni podíval a poznal, že na ni dolehl další záchvat

únavy. Vyčerpání přicházelo ve vlnách. Většinou pouze nevnímali
pořádně okolí, ale občas je navíc zavalovala drtivá deprese a zoufalství,
kdy i ten nejmenší úkol zdánlivě vyžadoval herkulovské úsilí a
kdy se jim zdálo, že na konci dlouhého černého tunelu nečeká žádné
světélko naděje. Will měl podezření, že Elliott je právě v takovém
stavu.

„Ne, myslím, že to byla poslední větší strž. A díky bohu za nižší

gravitaci,“ odpověděl co nejoptimističtěji. „Nevím, jak jinak bychom
se dostali na druhou stranu.“

Elliott zívla. „Jsem tak utahaná,“ zamumlala nezřetelně. „A hladová,

že bych spořádala na posezení jeskynní krávu…, ne, dvě jeskynní
krávy.“

„Jo, já taky, ale nezacházel bych až do takových extrémů. Jen

počkej, až se dostaneme do toho podzemního krytu. Nejsou tam
jenom pěkné, čisté postele, ale taky tuny jídla,“ utěšoval ji Will. Zakručelo
mu v žaludku, když si představil konzervované hovězí roze

-308
třené na sucharech, což mu v tuto chvíli připadalo jako ta nej

lahodnější nebeská mana.

Po necelém kilometru puklina skončila a dál vedla jen úzká

chodba. Když se protahovali mezi skalními stěnami, Will vypnul sledovací
zařízení a schoval ho do kapsy. Tady již nemohli zabloudit.
Náhlé ticho mu ale připadalo zvláštní, když pomalé, unavené křupání
a škobrtání bot o kamínky na zemi najednou nepodbarvovaly náhlé
poryvy stakatového cvakání.

Uběhla snad hodina, než znovu promluvili. „Odtud to není daleko,“

řekl Will.

„Jo, jasně,“ vydechla Elliott.

Will v jejím hlase pořád slyšel beznaděj a pokusil se jí opět trochu

pozvednout náladu. „Jo, už je to vážně jenom kousek. Všimla sis
těch značek nad námi?“ zeptal se. Zastavil se a zvedl zářící kouli,
aby její světlo dopadlo na horní okraj stěny. „Vidíš? Už jsme skoro
doma.“

Elliott se opřela o stěnu a natočila styxskou lucernu vzhůru.

„Červený trojúhelník,“ řekla, když ostrůvek světla ozářil oprýskanou
barvu jednoho ze symbolů.

„Jsou rozmístěné zhruba v půlkilometrových intervalech,“ dodal

Will a znovu vykročil. Ta slova mu ale začala rezonovat v hlavě,
jako když se klepne ocelovou tyčinkou do ladičky.

Mechanicky kráčel kupředu a Elliott ho následovala. Ani si neuvědomoval,

že si nepřítomně pohvizduje mezi zuby, stejně jako to
dělal jeho otec, když touto chodbou šli před několika měsíci
opačným směrem. Doktor Burrows si směrových značek všiml jako
první a ukázal je svému synovi.

Will si přestal hvízdat. „Jsou rozmístěné zhruba v půlkilometrových

intervalech.“ zopakoval sotva slyšitelně, ale v duchu slyšel
otcův hlas tak zřetelně, jako kdyby doktor Burrows stál hned vedle
něj.

Postupně zpomaloval a vzpomínal, jak tady musel otce přesvědčovat

k rychlejšímu postupu. Tehdy si vyčítal, že se po výbuchu u
ponorky dostatečně nesnažil najít Chestera a Elliott. Byl podrážděný
a vyléval si vztek na otci, ačkoliv se ve skutečnosti zlobil sám na
sebe. Zlobil se a nevěděl, co by měl dělat.

-309
Zastavil se tak náhle, že do něj Elliott málem narazila.

„Co je?“ zeptala se.

„Já…“

Než si Will uvědomil, co se děje, vytryskly mu z očí slzy.

Nemohl je zastavit. Vzlykal a nedokázal se pořádně nadechnout.
„Tati, ach, tati,“ zasténal a odvrátil se od Elliott ke skalní stěně. Styděl
se, že Elliott vidí, jak se sesypal.

Bartleby se vrátil, aby se podíval, proč se jeho společníci opozdili,

a sledoval Willa svýma velkýma měděnýma očima. Zjevně nechápal,
co se děje. Pokusil se zarýt čenichem mezi skalní stěnu a
Willa, aby upoutal jeho pozornost. Když se Will nepohnul, Bartleby
si vedle něj sedl s hlavou nakloněnou ke straně a začal tiše mňoukat,
jako kdyby se vzlykajícím chlapcem soucítil.

„Chovám se jako idiot,“ hlesl Will, když k němu přistoupila Elliott.

„Vůbec ne,“ odpověděla jemně. Objala ho paží a položila mu

hlavu na rameno.

„Já nevím, co… proč teď…,“ podařilo se mu ze sebe vypravit

mezi rychlými, mělkými nádechy. Pořád se nemohl ovládnout.

Chvíli tak zůstali stát.

„Jsem vážně jelito,“ dodal za chvíli.

„To je v pořádku. Jenom jsi smutný,“ namítla a konejšivě ho

stiskla. „Nepokoušej se s tím bojovat. Vzpomínáš, jak jsem Calovi na
tom ostrově říkala, že hrozné zážitky člověka zocelují a pomáhají mu
přežít?“

Will přikývl.

„Ve skutečnosti to není pravda. A rány hojí jedině čas,“ řekla.

Will se pomalu zklidňoval a Elliott zvedla hlavu. Chystala se ho

políbit na tvář, ale Will ustoupil od stěny a vymanil se z jejího objetí.

Nevšiml si, co chtěla udělat, a se svěšenou hlavou civěl na svoje

nohy. Napjatým a chraptivým hlasem se snažil popsat svoje emoce:
„Choval jsem se k tátovi strašně příkře. Byl jsem si zatraceně jistý
sám sebou…, tím, že mám pravdu. Myslel jsem si o něm, že je pošetilý
a hloupý, že všechno vždycky chápe špatně a každou situaci neskutečně
zašmodrchá,“ vysvětloval a otíral si tvář rukávem. „Někdy
jsem se k němu choval hrozně, a teď už mu nikdy neřeknu, že jsem

-310
se mýlil já a že je mi to moc líto.“ Pokusil se zasmát, zatímco si mnul
palcem oči, ale neznělo to moc vesele. „Nebo spíš že jsem se někdy
mýlil já,“ opravil se. Začal ztěžka oddechovat a rozškytal se tak hlasitě,
že Bartleby překvapeně našpicoval uši.

„Nechceš se trochu napít vody?“ zeptala se Elliott. „Můžeme se

tu ještě chvíli zdržet, kdybys chtěl.“

„Ne, už to zvládám,“ odpověděl Will. „Děkuji.“ Vykročil chodbou

a každou chvíli popotáhl. Pořád myslel na svého otce.

„Dokázali jsme to!“ zavolal na Elliott. Vynořil se z chodby tak rychle,

že málem zakopl a upadl na betonovou plošinu. Zvedl před sebe
zářící kouli a právě se chystal zahnout doprava, když se z chodby vyřítil
plnou rychlostí Bartleby.

„Neeee!“ varoval ho Will, ale bylo příliš pozdě. Kocour vyletěl

z plošiny a s hlasitým žbluňknutím spadl do vody.

K Willovi se připojila Elliott a společně sledovali, jak Bartleby s

ušima přitisknutýma k hlavě drží čenich nad hladinou a čubičkou se
hrabe zpátky ke břehu.

„Já netušil, že umí plavat. Ale zdá se, že se mu to docela líbí, a

vlastně to vůbec není kočka,“ poznamenal Will. Bartleby se přiblížil
k molu a Will mu podal ruku, aby se kocour mohl vydrápat zpátky na
souš. Jakmile se Bartleby oklepal, a všechny přitom postříkal, Elliott
namířila kužel světla na lagunu plnou čisté vody a poté na stěnu jeskyně
po jejich levici.

„Tohle je tedy ono?“ zeptala se.

„Ještě jsi neviděla ani polovinu. Musíme rozsvítit velké světlo,“

odpověděl Will a osušil si ruce o košili. „Pojď za mnou.“

Vydali se po betonové plošině, přelezli hromadu trosek a zatočili

doleva. Zanedlouho dorazili k nízké budově se zaprášenými okny.

Will přistoupil k těžkým šedomodrým dveřím. „Je otevřeno!“

vykřikl.

Elliott strhla pušku z ramene a odjistila ji.

„Je tam někdo?“ zeptala se.

Will chytil kruhovou kliku a přitáhl dveře o pár centimetrů k

sobě. „Když jsme odcházeli, rozhodně jsme zavřeli,“ řekl. Zamra

-311
čeně se obrátil k Elliott. „A taky jsme zamkli. Táta mi ještě připomí

nal, abych určitě zamkl.“

Elliott se s prstem na spoušti přikrčila.

„Myslím, že se nemáme čeho bát. Styxové o tomhle místě nevědí,“

uklidňoval ji Will. „Nejspíš sem přišli Chester s Martou.“ Usmál
se. „Takže je Chester v pořádku.“ Zavrtěl hlavou. „Musím přiznat, že
po posledních událostech jsem na něj moc nemyslel. Prostě jsem
předpokládal, že se vrátil s tou praštěnou ženskou na Povrch a jsou
někde tam.“

Elliott se ale nenechala tak lehce uchlácholit. Podívala se na

Bartlebyho, který stál s váhou přenesenou na zadních nohách, jako
kdyby se chystal ke skoku. „Lovec něco cítí. Mluv potichu,“ zašeptala
Willovi. „A otevři dveře víc, ať vidím dovnitř.“

Will poslechl, a jakmile Elliott zkontrolovala vnitřek budovy

hledáčkem pušky, oba vstoupili. Will rovnou přešel k panelu s přepínači.
„Tohle je hlavní ovládací panel. Mám rozsvítit?“ zeptal se Elliott,
která přikývla.

„Pořád se mi nelíbí Bartlebyho chování,“ pronesla tiše. Kocour

se opatrně plížil kupředu. Rozhodně ho něco znepokojilo.

Will si vzpomněl, že první vypínač neudělal nic, a přepnul

rovnou druhou páčku v řadě. Kontakty zajiskřily, místnost na vteřinku
zalila namodralá záře a vzápětí se zářivky probudily k životu.

„Jejda!“ vykřikl Will. „Zapomněl jsem, že jsou tak jasné.“ I v

oslnivém světle se mu ale podařilo přepnout zbývající páčky, které
ovládaly reflektory v přístavu. „Táta říkal, že energii základně dodávají
vodní turbíny na řece,“ vysvětlil Elliott.

„Opatrně,“ zasykla a kývla k rohu místnosti.

Will se podíval na metr silné tlakové dveře. „Jsou taky

otevřené,“ poznamenal a vykročil k nim.

„Počkej,“ zarazila ho Elliott. „Tady něco je.“

Will se ohlédl, kam se Elliott dívá. Přede dveřmi na betonové

podlaze ležel malý, špinavý předmět, obklopený ze všech stran šedivými
šmouhami.

Bartleby se k němu pomalu plížil, ale Will pořád nechápal, proč

se kocour chová tak nervózně. „My s tátou jsme tu rozhodně nic

-312
nenechali,“ zašeptal k Elliott. „Tohle bude jenom nějaký špinavý
hadr.“

Elliott nepřestávala mířit na tlakové dveře. Will přistoupil k

předmětu na podlaze a šťouchl do něj špičkou boty. „Jo, je to hadr,“
potvrdil a odkopl ho. Najednou vyprskl smíchy. „Dávej bacha, protože
je nebezpečný… velice nebezpečný!“ vyrážel ze sebe. Řehtal se
tak, že skoro ani nemohl mluvit. „Tak se na to podívej! To není hadr,
ale zatraceně špinavý trenýrky! Určitě tu upadly Chesterovi!“

Elliott k němu přistoupila a uviděla, že Will má pravdu: Byly to

špinavé a prošoupané trenýrky.

Všichni tři se po špičkách přiblížili ke dveřím a do chodby za

nimi. Strop tu byl ve výšce patnácti metrů a uprostřed vedla řada zářivek.
Will vrhl pohled na radistovu budku, aby se ujistil, že tu stále
je. Měl v úmyslu ji později navštívit.

Kývl k další kabince. „Bude se ti moc zamlouvat, co je uvnitř,“

řekl, aniž by se snažil ztišit hlas. „To je zbrojnice. Je…“

„Bartleby se pořád chová divně. A něco tu páchne,“ přerušila ho

Elliott ostře.

Will několikrát začichal. „Čisticí prostředek, to je všechno,“

usoudil. „Asi tohle,“ dodal a ukázal na vlhkou stopu, která probíhala
po jinak čistém linoleu chodby. „Chester nebo Marta tu asi něco
vlekli.“

Elliott se ale nemýlila. Bartleby se opravdu choval divně, i když

to Will připisoval neznámému prostředí plnému nových pachů.

U dveří na konci chodby leželo několik roztrhaných balíčků s

jídlem.

„Vždycky všechno nechávej ve stavu, v jakém bys to sám chtěl

po návratu najít,“ pronesl Will nesouhlasně.

„To říkal tvůj otec?“ zeptala se Elliott. Ta slova nezněla jako z

Willovy hlavy.

„Přesně tak,“ potvrdil Will. „Ale překvapuje mě, že po sobě

Marta s Chesterem nechali takový binec.“

„Je tu ještě něco dalšího,“ zašeptala Elliott s nakrčeným nosem.

„Nějaký pach, který…“

„To nic není,“ trval si na svém Will. „Děláš si moc velké starosti.
Pořád ti říkám, že sem dolů nikdo jiný nepřijde. Z Kolonie i z

-313
Hlubin to je sem strašně daleko. Koneckonců to je sem daleko odevšud.“

„Nenapadlo tě, že by se bílé límečky mohly zajímat o to, jak jste

se vrátili nahoru do Highfieldu? A co když chytili Chestera nebo
Martu a ozářili je černým světlem? Všechno by jim pověděli, včetně
informací o tomhle místě,“ namítla Elliott. „A co tvoje matka? Co
když ji Styxové opravdu ozářili?“

„Ne, od mamky se to dozvědět nemohli, protože Drake zařídil,

abychom toho před ní s tátou moc neprozrazovali, zvlášť o tom, kam
vede ta podzemní řeka pod letištěm,“ odpověděl Will. „Ale asi můžeš
mít pravdu.“

Vstoupili do hlavní místnosti s řadami patrových lůžek. Ložnice

byla velká jako fotbalového hřiště a vedly z ní dveře do dalších
místností. Poslední návštěvníci nechali zapnutá světla, takže Will s

Elliott hned viděli, že tu nikdo není.

„Co jsem ti říkal?“ obrátil se Will k Elliott. „Nikde nikdo.

Pojď.“ Rázně vykročil mezi palandy, zatímco Elliott postupovala
obezřetněji za ním a pušku měla stále přiloženou k rameni. Na
opačné straně místnosti Will ukázal na světle modré dveře s vykrouženým
číslem. „Tady jsou sprchy,“ řekl a u dalších dveří zavýskl radostí.
„Na tohle jsem se celou cestu těšil! Tady je kuchyně!“ oznámil.

Prudce otevřel dveře a vešel dovnitř.

Jako kdyby se celá místnost pohybovala.

Potom se zastavila.

Upřely se na něj stovky malých oček.

Zachvěly se hmatové vousky.

Pak se černá záplava krys vrhla přímo na něj.

„Kristepane!“ vyvřískl Will, když se všechny krysy naráz vyřítily

ke dveřím jako nějaká obrovská, pohyblivá olejová skvrna. Will se
chytil dveřních sloupků po stranách a zavřel oči. Hlodavci se hnali
kolem něj. Dokonce i mezi jeho nohama.

Slyšel výstřely z pušky, když Elliott zastřelila jednu a vzápětí

další krysu, ale to nic nebylo ve srovnání s Bartlebym, který se královsky
bavil. Připomínal tornádo, jak poskakoval na všechny strany a

-314
chytal hlodavce do čelistí. Nezabíjel je stiskem zubů, ale prudkým
zatřepáním, jímž jim zlomil vaz.

„KRISTEPANÉÉÉÉÉÉ!“ zaječel Will znovu a vpotácel se zpátky

do velké místnosti. Teprve tehdy otevřel oči a rozhlédl se po
stopách masakru, které vedly k hlavním dveřím. Na zemi ležely mrtvé
a krvácející krysy, ale po Bartlebym se slehla zem.

Elliott se prohýbala smíchem. „Měl by ses vidět!“ řičela.

Willovi to nepřipadalo ani trochu legrační. „Fuj, to je odporné!“

vydechl.

„Jsou to jenom krysy…, a aspoň máme co jíst,“ podařilo se Elliott

vypravit mezi záchvaty smíchu.

Will se zamlkle vrátil do kuchyně a přelétl očima chaos, který tu

zůstal po krysách. Všude ležely roztrhané balíčky s příděly potravin a
čajové sáčky. Zvířata zničila všechno, do čeho se mohla zakousnout.
Všiml si i umělohmotné lahve s čisticím prostředkem, kterou krysy
shodily na podlahu vedle dřezu. Tím se vysvětlovaly šmouhy v chodbě.

Podíval se na police s vyrovnanými konzervami.

„Aspoň že se nedostaly k hovězímu,“ zabručel, aby se utěšil.

Hlad ho ale skoro přešel.

„Odlož všechno vybavení a ulož ho do kufru se zbraněmi,“ pokynul

Drake Chesterovi. „Později se pro něj vrátíme.“

Paní Burrowsová čekala se Sazinou ve sklepě, zatímco si

Chester sundaval batoh a opasek, aby je uložil do otevřeného zavazadla.
U pistole zaváhal. Nechtělo se mu s ní loučit. „Nebudeme potřebovat
zbraně při návratu do té továrny?“ zeptal se.

„Uvědomuješ si, že je tady nahoře doba oběda? Všude bude

plno lidí. A policistů. Nechceme, aby nás chytili s něčím podezřelým.
Nestojí to za riziko,“ odpověděl Drake. „A já mám pár věcí v
roveru kousek od továrny. Tam se zastavíme nejdřív.“

„Tak dobře,“ souhlasil Chester.

Drake uřízl kus provazu, aby z něj vyrobil vodítko pro Sazinu.
Vypadalo to, že se ho Sazina bojí už mnohem méně. Drake jí uvázal
lano kolem krku a druhý konec podal paní Burrowsové. „Aby bylo

-315
vidět, že ji máme pod kontrolou,“ řekl. S klapnutím zavřel kufr, zacvakl
přezky a schoval ho pod několik krabic se starými knihami. „Je
čas vyrazit,“ oznámil.

Vystoupali po schodech ze sklepa a Drake zkusil otevřít dveře.

Byly zamčené, jak očekával. „Tohle bude trochu hlučné, ale nemělo
by to vadit,“ řekl.

Sešel o pár schodů níž a namířil na zámek dokonale provedený

kop. Ozvala se rána, dřevo povolilo a dveře se otevřely. Vyšel ven
první, za ním následovala paní Burrowsová se Sazinou a jejich průvod
uzavíral Chester.

Náměstí se opravdu hemžilo lidmi. Bylo tu asi tak třicet žáků

nedaleké školy, z nichž někteří hráli na trávníku fotbal a další posedávali
ve skupinkách kolem. Když Chester přimhouřil oči před ostrým
denním světlem, spatřil navíc několik turistů s fotoaparáty a
dvojici starších mužů v kněžských rouchách. Zhluboka se nadechl a
přistoupil k paní Burrowsové.

Náměstí postupně ztichlo, jak si jich lidé začali všímat.

Ticho vzápětí vystřídalo užaslé mumlání. Fotbalový míč znehybněl

a chlapci ztratili zájem o hru. Všichni sledovali podivnou skupinku,
která procházela po obvodu náměstí. Chester si pomyslel, že
pokud by k přilákání pozornosti nestačil jeho a Drakeův ochranný
oděv, lidé by zaručeně zírali na holohlavou ženu s hlavou pomalovanou
černými čarami, oblečenou do modré vesty a rubínově
červených papučí. Korunu všemu nasazovala Sazina, stejně lysá jako
paní Burrowsová a velká jako menší tygr, která natáčela čenich k
užaslým přihlížejícím a zvědavě větřila.

U východu z náměstí stál hlídač a prohlížel si je s neskrývaným

nepřátelstvím. Byl to jiný muž než noční strážce, s nímž se Drake už
dvakrát setkal, ale zjevně vykonával svou práci stejně svědomitě. Věděl,
že podezřelá trojice s tím podivným zvířetem bude muset projít
kolem něj, a tak čekal na místě a poklepával nohou o zem.

„Dobré odpoledne,“ pozdravil stroze Drakea a přenesl váhu na

špičky, jako kdyby se připravoval na konflikt.

„Je moc hezky,“ souhlasil Drake srdečně a přimhouřenýma očima

se podíval k jasně modrému nebi. Než stačil hlídač říct cokoliv
dalšího, pokračoval: „Pokud vás to zajímá, jsme estrádní skupina.“

-316
„Á, umělci,“ řekl hlídač, spustil se na paty a vědoucně pokýval
hlavou, jako kdyby nepotřeboval žádné další vysvětlení.

Prošli uličkou na hlavní třídu, kde se Drake zastavil na obrubníku,

aby zavolal taxi. Tady však bylo ještě víc lidí než na náměstí
a jejich čtveřice vyvolávala čím dál větší pozornost. K paní
Burrowsové přistoupili dva stejně oblečení mladí japonští pankáči s
mohutným čírem jasně modré barvy.

„Vymazlenej vohoz,“ pronesl mladík a prohlížel si ji s nelíčeným

obdivem.

„Fakt super,“ připojila se k němu jeho přítelkyně vřeštivě.

„Děkuji,“ odpověděla paní Burrowsová a šeptem chlácholila

Sazinu. Vřava tolika lidí a hustá doprava na Victoria Street kočku
zneklidňovaly. Rozhlížela se na všechny strany a pokoušela se naráz
postihnout všechny neznámé vjemy v tomto novém prostředí.

„Mají hustou kočku,“ dodal mladík ke své přítelkyni a užasle

ukázal na Sazinu. Ta zvědavě zavětřila jeho směrem.

Dívka radostně zatleskala a poskočila na místě. „Páni! Vypadá

úplně jako Doraemon z toho kreslenýho seriálu!“

„Jo, opravdická kouzelná kočka,“ souhlasil mladík. Rychle si

Sazinu vyfotografoval a pustil se do vzrušené debaty v japonštině se
svou přítelkyní. Pak oba odešli.

Sazina vypadala zmateně, ale ani paní Burrowsová si podle všeho

nevedla příliš dobře. Když se Drakeovi konečně podařilo zastavit
taxíka, vděčně si sedla dozadu.

„Jste v pořádku, paní Burrowsová?“ zeptal se jí Chester.

„Je tu moc podnětů,“ odpověděla jen a požádala řidiče, aby vytáhl

okénko.

Když zastavili na červenou, taxikář se otočil k Sazině, která

ležela stočená na podlaze. „To je fakt slepeckej pes? Takovýho jsem
ještě neviděl,“ prohodil.

„Jistě. A docela pospícháme, takže na to, prosím, šlápněte,“ řekl

Drake.

Kousek od roveru dal Drake Chesterovi peníze, aby zaplatil řidiči,

a sám odvedl paní Burrowsovou i Sazinu rovnou do svého vozu.

„Nechcete, abych šla taky?“ nabídla se paní Burrowsová.

„Mohla bych vám pomoct.“

-317
„Vypadáte vyčerpaně, Celie, a myslím, že si tady poradíme bez
vašeho systému včasné výstrahy. Jak znám Eddieho, už prásknul do
bot,“ odvětil Drake, přešel k zavazadlovému prostoru a vytáhl z něj
velkou tašku. „Vezmi si berettu,“ řekl Chesterovi a podal mu jednu
pistoli. Druhou si zastrčil za opasek sám.

Beze slova prošli několika ulicemi ke skladišti. Poslední úsek

cesty se plížili podél zdi, aby se vyhnuli záběru bezpečnostních kamer.

„Pozor na stíny,“ řekl Drake, odemkl dveře a nepatrně je

pootevřel, aby se podíval po případných nastražených pastech. Pak
oba vklouzli dovnitř a tasili zbraně. „Jestli tady je, už nás viděl na
monitorech,“ varoval Drake Chestera šeptem. „Ví, že přicházíme.“

Dopřáli si třicet vteřin, aby se jejich oči přizpůsobily šeru, ale

hned nato se Drake vydal jako první po schodech nahoru. Neustále se
přitom rozhlížel po strojích pod sebou, pro případ, že by se za některým
skrýval Eddie.

Dveře do bytu byly otevřené dokořán. „Pomalu a opatrně,“ zašeptal

Drake a vplížil se přes práh.

Okamžitě si všiml toho, že ze vstupní chodby někdo odstranil

koberec, takže kráčeli po holém betonu. Postoupili obezřetně a s
namířenými pistolemi dál. Koberec chyběl i v obývacím pokoji.
Navíc zmizel stůl s bitevní scénou, řada monitorů, veškerý nábytek, a
dokonce i tapety. Zůstala jen holá místnost.

Uprostřed ale přece jen něco leželo. Drake s Chesterem si vyměnili

pohled.

Předmět se pohnul.

„TÁTA! To je táta!“ vykřikl Chester, vrhl se kupředu a vytáhl

otci z úst roubík. Pan Rawls měl svázané ruce i nohy provazem.

„Chestere!“ zachraptěl. „Nevím, co se stalo! Probral jsem se

takhle spoutaný.“

„Neboj, tati,“ uklidňoval ho Chester, rozvazoval mu pouta a

kontroloval, jestli není zraněný. „Je v pohodě. Eddie mu neublížil,“
zavolal na Drakea, který se zatím vydal obhlédnout ložnice.

Během několika vteřin se vrátil. „Nic tu nezůstalo.“ Povytáhl

obočí. „To se musí nechat, odvedl skvělou práci, takhle narychlo.“

-318
„Ale jak se mu to povedlo?“ zeptal se Chester, zatímco stahoval
otci z kotníků poslední smyčky lana a pomáhal mu vstát.

„Možná měl nějaké pomocníky, třeba domácí elfy, kteří to od-

stěhovali za něj. Kdoví?“ zasmál se Drake. „Mně se hlavně ulevilo,
že je tady Jeff v pořádku.“ Podíval se na pana Rawlse. „Okamžik,“
dodal, když si něčeho všiml. Sáhl panu Rawlsovi do náprsní kapsy,
vytáhl z ní složený papírek a rozevřel ho.

„Gesto dobré vůle do budoucna. Váš přítel,“ přečetl nahlas.

Chester se zamračil. „To zní, jako by to bylo určené vám, Drakeu.

Takže Eddie očekával, že unikneme z Kolonie?“

Drake se pobaveně usmál. „Snad. Možná není tak černobílý, jak

jsem si myslel. Sice chtěl klidně nechat toho důstojníka z Kolonie,
aby zahynul při výbuchu společně s námi, ale Jeffa ušetřil.“

„Zahynul při výbuchu? Důstojníka? Co jste pro všechno na světě

dělali?“ ozval se pan Rawls a těkal očima mezi Drakem a svým
synem.

„Odveď ho k autu a pověz mu, co je nového,“ navrhl Drake

Chesterovi. „Všechny vás někde vysadím a zajedu se podívat do hotelu,
abych zjistil, jestli se neobjevila tvoje matka.“ Na vteřinku se
zamyslel. „Nejdřív si ale ještě musím něco zjistit.“

Vyšel z bytu a sestoupil po schodech. Cestou přes tovární halu si

na podlaze něčeho všiml. Šťouchl do hrudky botou. Byl to kousek
šedé hmoty, vzdáleně podobné ovesné kaši. Nikde nezůstalo ani
stopy po motorkách, ale ty s Eddiem stejně nechali ve Westminsteru.

V rohu skladiště pořád stála kostra lešení zakrytá silnými polyetanovými

plachtami. Drake se cestou k ní nezastavoval, aby na soustruhu
stiskl červené tlačítko, kterým se zneškodňovaly výbušniny,
protože měl svoji představu o tom, co tu najde.

Když pozvedl cíp plachty, skutečně spatřil, že kovové dveře

zmizely. Bylo sice vidět tři nebo čtyři schody, ale celý otvor pod
nimi vyplňovala šedivá hmota, stejná, jakou našel už na podlaze
skladiště. Zvedl dřevěnou tyč opřenou opodál, zabořil ji do husté
břečky a znovu ji vytáhl. Dotkl se kousku hmoty, který se na ni přichytil,
a promnul ho mezi prsty.

„Rychle tvrdnoucí beton,“ řekl, podíval se na zatarasený vchod

do sklepa a pokýval hlavou. „Takže jsi jím vylil celý sklep… Chytré.

-319
Rozhodně jsi zajistil, aby se tam dolů už nikdo nedostal. Vsadím se,
že sis vzal veškeré styxské vybavení s sebou, co, Eddie?“

PÁTÁ ČÁST
Shledání

-320
32. kapitola
Will prováděl Elliott po přístavní hrázi. Narazili na Bartlebyho,
který si lehl u betonového pilíře s nedávno ulovenou krysou
zmáčknutou mezi předními tlapami a mlaskavě trhal přední nebo
zadní část jejího těla, což Will nedokázal vzhledem ke stavu zmasakrované
mrtvolky poznat. Kocour si jako každá šelma všímal výhradně
kořisti a nevnímal nic jiného. Neobtěžoval se ani tím, aby
zvedl hlavu k Elliott, která prošla kolem něj a dívala se do vody na
vraky potopených lodí.
Will nepřítomně hleděl ke starému člunu na protějším konci laguny,
když si všiml, co poutá Elliottinu pozornost. Pleskl se dlaní do
čela. „Člun! To jsem ale idiot! Proč mě to nenapadlo dřív?“ vykřikl a
odběhl zpátky k budově s generátorem.
„No jasně, je pryč! Chester si vzal člun s přívěsným motorem,
který jsme tu nechali s tátou,“ řekl, jakmile nahlédl za roh budovy.
„Takže není pochyb o tom, že odplul na Povrch. Ale co z toho
plyne pro nás?“ zeptala se Elliott, když k němu došla.
„Asi bych dokázal zprovoznit další motor a tamhle v těch nádržích
jsou spousty paliva, ale problém je…,“ Will se poškrábal na bradě,
„problém je v tom, že nemáme člun.“ Podíval se k nízké budově,
v níž byla uskladněna plavidla.
„Nemáme člun?“ zopakovala Elliott.
„No, nějaké tu jsou, ale jenom s hodně špatným laminováním.
Vím to, protože jsem je podrobně prohlížel. Musel jsem, když jsem
viděl, jaký člun vybral táta. Kdybych to nechal na něm, možná bych
tu už dneska nebyl.“

-321
„Jenže tu jsi a mám dojem, že jsme tady uvízli nadobro oba.
Jsme jako trosečníci,“ konstatovala Elliott pochmurně a obrátila se k
odchodu.

A je to tak špatné? pomyslel si Will, než se stačil vzpamatovat.

Neuniklo mu, jak sklíčeně Elliott odchází. Už se ani nerozhlížela kolem
sebe. Možná jí vadí, že tu je se mnou. Třeba by tady radši byla s
Chesterem. Will pevně zavřel oči. A možná jsem úplný pako. Vždyť
by mi to mělo být fuk. Copak mi na tom tolik záleží? ptal se sám sebe
a pokrčil rameny.

„Záleží,“ odpověděl si vážně nahlas a opět otevřel oči.

Elliott v tu chvíli zpomalila a Will uvažoval, jestli ho náhodou

nezaslechla. Snad ne. Byla už dost daleko a hučení podzemní řeky
jeho slova jistě přehlušilo, nebo v to aspoň doufal.

Zrudl a otočil se ke krytu. Vběhl dovnitř a bez váhání se vydal k

radistické budce.

„Černý, ne červený,“ zahučel, když si vybavil, jak vysvětloval

Chesterovi, který nástěnný telefon nějakým zázrakem dosud funguje.
Vzpomněl si na svého kamaráda a na to, kdy ho viděl naposled, těsněpřed tím, než se
vrhl za svým otcem do Šlukující Jean… před svým
skokem do neznáma.

Od té chvíle uplynulo teprve pár měsíců, ale připadalo mu to

jako celá věčnost. Tolik se toho od té doby odehrálo. Will přišel o
otce, a tím ztratil dalšího člověka, který hrál v jeho životě ústřední
roli. A je klidně možné, že už nemá ani matku. Zahynulo tolik lidí.
Tímhle tempem zanedlouho zbude sám, úplně sám, bez přátel, jako
zatrpklý sirotek, který musí pořád utíkat před Styxy. Pokud tedy vůbec
přežije.

Sklesle se posadil na židli s plátěným opěradlem a vzpomněl si,

jak seděl přesně na tom samém místě, když ho překvapil doktor
Burrows se sušenkami a ešusem plným příšerně přeslazeného čaje.

Uvědomil si, jak šťastný tehdy se svým otcem byl, i přes veškerou
nejistotu ohledně budoucnosti. A ačkoliv byl doktor Burrows
ochoten obětovat všechno, včetně vztahu s manželkou a synem, jen
aby mohl pokračovat ve svém tvrdošíjném a umíněném bádání, měl
přece jen i svou starostlivou a ohleduplnou stránku. Možná ji skrýval
ve svém nitru až příliš dlouho, jako jeden ze vzácných archeolo

-322
gických artefaktů pohřbených pod povrchem země, ale Willovi se ji
aspoň občas podařilo zahlédnout.

„Ach, tati, drahý tatínku,“ posteskl si smutně, když zapnul starobylou

vysílačku na lavici před sebou a sledoval, jak se na ní postupně
rozzařují elektronky růžovooranžovým světlem. Netušil, jestli musí
být vysílačka vůbec zapnutá, aby telefon fungoval, nebo zda jde jen o
pověru, ale říkal si, že tím nemůže ničemu uškodit. Po minutě vstal a
sáhl po černém sluchátku. Znal Drakeovo nouzové číslo zpaměti,
protože po Elliottině horečnaté nemoci, kdy ho opakovala pořád
dokola, se mu vrylo do paměti jednou provždy.

Netušil sice, jestli Drake ještě žije a poslechne si jeho zprávy,

ale přesto vytočil číslo a namluvil několik vzkazů. Snažil se o
stručnost. Sdělil Drakeovi, že dorazili s Elliott k hlubinnému krytu a
že nemají dopravní prostředek k další cestě na Povrch. Stejně jako
když používal telefon naposled, slyšel pouze praskání a šumění statické
elektřiny, ale jinak nic, co by potvrdilo, že jeho vzkazy našly
adresáta.

Navzdory tomu, co říkaly Rebeccy na vrcholu pyramidy, zkusil

vytočit i číslo matčina mobilu. Nemohl vědět, jestli je ještě funkční,
ale namluvil jí krátkou zprávu.

„Hovory jsou vyřízené,“ pronesl nahlas, když položil sluchátko

zpátky do vidlice. Možná to byla jen ztráta času, ale neměl zrovna na
výběr ze široké palety možností. Jistě, mohli se s Elliott vrátit chodbou
dolů, ale to by se dostali na území jasoňů, a co dál? Dojít k Martině
boudě a strávit zbytek života konzumací pavoučího masa?

„Možná bych se měl pokusit postavit loď,“ zauvažoval Will.

Když se nad tím zamyslel, nepřipadalo mu to tak nemožné. Materiálu

tu bylo dost a v jednom domku na hrázi nechyběla ani plně vybavená
dílna. „Jo, asi se pustím do stavění lodě,“ rozhodl se. Vyšel z budky a
všiml si, že nechal otevřené hlavní tlakové dveře. Přistoupil k nim a
zatlačil. Po té příhodě s krysami nehodlal nic riskovat.

Uprostřed patrových lůžek v ložnici uviděl stůl, na němž jeho

otec shromáždil veškeré dokumenty a papíry, které tu našel. Podrobný
plán podzemního krytu a bezprostředního okolí byl dosud
rozložený, zatížený štosem manuálů a brožovanou knihou s oslími
rohy.

-323
Will knihu zvedl, aby si přečetl její název. „Polární stanice Zebra,“
zamručel. Prohlédl si barevnou fotografii na obálce, která vypadala
jako scéna z nějakého filmu: Ponorka se probíjela vrstvou
ledu.

„Ta ponorka, kterou jsme našli, byla opravdická,“ poznamenal a

přiblížil si knihu k očím, aby se podíval na muže v zateplených bundách
s kapucemi, kteří stáli na velitelské věži se zbraněmi v rukou.
Vypadali tak hrdinsky a sebejistě, že Will s odfrknutím knihu odhodil
zpátky na stůl. Po svých zkušenostech netušil, co vlastně obnáší
být hrdinou, ale rozhodně nepotřeboval číst o fiktivních postavách.

Ačkoliv to neměl ve zvyku, za dnů strávených v Highfieldu se

ani jednou nenabídl, že pomůže s úklidem, pustil se do práce v kuchyni.
Natáhl si gumové rukavice ze skladu, zametl roztrhané balíčky
a nepořádek, který tu zanechaly krysy, a vyhodil všechno do koše.
Koš pak vynesl ke generátorové přístavbě.

Když se rozhlédl po kuchyni, zjistil, že se krysy prokousaly do

většiny beden vyrovnaných u stěny a zhltly jejich obsah. Nahoře ale
přece jen zůstalo několik beden, do nichž se dostat nestačily, a ty k
Willově potěšení obsahovaly docela velkou zásobu keksů v zelených
alobalových balíčcích a krabičky s potravinovými příděly, kde nechyběly
ani čokoládové tyčinky. Většina už vypadala nevábně, ale
Willovi se podařilo najít několik tyčinek, které nebyly pokryty bílým
práškovým povlakem a chutnaly i voněly dobře. Nenažraní hlodavci
ušetřili i zlatý hřeb Willovy poslední návštěvy, plechovky s kousky
ananasu v sirupovém nálevu.

„Takže jako hlavní chod mám hovězí maso s keksy a jako dezertananasový kompot s
čokoládou. Život není tak špatný,“ povzdychl si
a snažil se ze všech sil dívat na jejich situaci z té lepší stránky.

Potěžkal v ruce jednu z hranatých konzerv hovězího masa a začal

kontrolovat, jestli na ní nejsou známky rzi, ale myslel na něco jiného.
Napínal uši, jestli nezaslechne Elliott, a přemítal, kdy se vrátí
do krytu.

Kromě toho uvažoval, jestli je vážně tak nespokojená, protože

uvízla na tomhle místě právě s ním.

-324
Chester byl na zadním sedadle Drakeova roveru vedle paní Burrowsové
tak utahaný, že usnul, jen co Drake otočil klíčkem v zapalování.
Paní Burrowsová měla zavřené oči, ale byla patrně ještě vzhůru, protože
paží přehozenou přes opěradlo hladila Sazinu, která se uvelebila
vzadu v zavazadlovém prostoru a jejíž vytrvalé předení bylo slyšet i
přes hukot motoru.

Blížili se k centru Londýna, když pan Rawls na místě spolujezdce

vedle Drakea konečně promluvil: „Jaké má podle vás moje žena
šance?“ zeptal se. „Ale upřímně.“

„Dobře, Jeffe, nebude to pro vás jednoduché,“ odpověděl Drake

a přeřadil. „Má pro Styxe jistou, nepříliš velkou strategickou hodnotu
vzhledem k Chesterovi a tedy i k nám ostatním. Odhaduji, že se vrátila
do vašeho domu v Highfieldu a slouží jako návnada.“

„Vážně?“ zeptal se pan Rawls s nadějí v hlase.

„Moc se neradujte. Existují dvě možnosti. První, že se ji znovu

pokusím odvést, ale jestli to zpackám a chytí mě živého, budete
všichni v ohrožení, takže nepřijdete jen o Emily, ale vy i váš syn jim
zase padnete do rukou.“

„Jasně… A druhá možnost?“ hlesl pan Rawls dutě.

Zastavili se na křižovatce. Na chodníku začal hlasitě štěkat malý

teriér a Drake se podíval do zpětného zrcátka.

„Pozor na tu kočku!“ vykřikl. U okénka se vynořila Sazinina

hlava jako čertík z krabičky. Upřela pohled na ňafajícího psíka a tiše
zavrčela. Poodhrnutý horní ret odhaloval její ostré špičáky. „Držte ji
mimo dohled!“ přikázal Drake.

„Klid, holka,“ řekla paní Burrowsová. Sazina okamžitě poslechla

a znovu si lehla.

„Takže ta druhá možnost?“ připomněl pan Rawls Drakeovi.

„Ano. Snažil jsem se vymanit vaši manželku z vlivu černého

světla, ale zjevně je na jeho účinky vysoce citlivá. Mohla by být pro
Styxe užitečná v budoucnu jako jeden z jejich spících agentů. Podle
mého názoru ji zatím nechají na pokoji.“

Pan Rawls se nad tím na chvíli zamyslel. „Čili bychom ji měli

nechat taky. Nemůžeme požádat o pomoc někoho jiného… a udělat
něco s těmi Styxy?“

-325
„Bohužel asi ne. Pokud někde neoperuje jiná samostatná skupina,
o které jsem nikdy neslyšel, což je klidně možné. Jestli jsou ale
aspoň trochu dobří, nenajdu je ani já.“

„To je pravda,“ přitakal pan Rawls a zahleděl se na Drakea.

„Takže se Emily kvůli hrozícímu riziku nepokusíte získat zpátky?“

„Podívejte, netvrdím, že to není možné. Jakmile vás vysadím,

zajedu rovnou do Highfieldu. Obhlédnu situaci zpovzdálí, ale musím
vám říct, Jeffe, že bychom podle mě měli nechat věcem volný průběh,
minimálně na dva týdny,“ odpověděl Drake.

„Ano, to mi připadá logické,“ připustil pan Rawls. „Život a smrt

– dilemata mého nového života,“ dodal tiše. „Jak vydržíte žít pod takovým
tlakem, Drakeu?“ zeptal se.
„Protože už před hodně dlouhou dobou mi Styxové nedali jinou
možnost,“ řekl Drake.

Drake zajel před řadu garáží uprostřed anonymního bytového domu.

Všichni vystoupili a Drake povytáhl dveře jedné garáže natolik, aby
mohli skrčení vejít dovnitř. Místnost byla plná beden, z nichž Drake
vyndal dvě křesla, jednu skládací postel a několik spacích pytlů. Nakázal
všem, ai za žádných okolností nevycházejí ven, zavřel dveře,
zamkl a odjel.

Zaparkoval na předměstí Highfieldu a zbytek cesty došel pěšky

zadními uličkami. S tmavými brýlemi na očích se konečně vynořil na
High Street. Zadíval se na muzeum, kde kdysi pracoval doktor
Burrows, ale vydal se opačným směrem. Zpomalil u bývalého obchodu
bratří Clarkeových na opačné straně ulice, z něhož se stala kavárna.
Nešlo o pobočku žádného velkého řetězce, ale levně vybavenou
provozovnu místního podnikatele s poněkud zvláštním názvem
„Vesnická kavárna“ nabízející podle cedulí za oknem „Zlevněný přístup
k internetu“.

Otočil se a zašel do prodejny novin, kde si sundal tmavé brýle a

předstíral, že si prohlíží vystavené časopisy.

Prodavač po něm chvilku kradmo pokukoval, zatímco procházel

seznam na pultu před sebou, ale pak se ponořil do své práce, spustil
Drakea z očí a začal si prozpěvovat: „Z hrobu se vynořil první
hnát…“

-326
Drake přešel k prostřednímu regálu, kde byla vystavena řada
kancelářských potřeb a levných hraček. Zvedl obálku opatřenou vycpávkou,
jako kdyby si ji chtěl prohlédnout, ale zároveň sáhl na
spodní stranu police. Strhl zprávu, která tam byla přilepená, a
schoval ji v dlani.

„Já už tu nebudu déle spát…“ Prodavač najednou přestal zpívat

a obrátil se k Drakeovi. „Můžu vám nějak pomoct?“ nabídl se. „Hledáte
něco?“

Drake k němu přistoupil s obálkou v ruce. „Už jsem našel, co

jsem chtěl, díky. Vezmu si tohle.“

Před obchodem si znovu nasadil tmavé brýle, na chvíli zaváhal a

pak přešel přes ulici ke kavárně, kde si objednal kapučíno a půlhodinový
přístup na internet. Neměl v úmyslu pokračovat dál do Highfieldu.
Nebylo třeba.

„Vrací se,“ řekl pan Rawls, když zaslechli klíč v zámku a otevřely se
dveře garáže. Drake vešel dovnitř a zavřel za sebou.

Nesl dvě igelitové tašky. Jednu podal paní Burrowsové. „Tady

jsou nějaké šaty pro vás, Celie, abyste nemusela chodit pořád v té
vestě. A taky tam máte klobouk, abyste nepůsobila takové pozdvižení.“

„Viděl jste ji?“ zeptal se Chester dychtivě.

Drake podal druhou tašku panu Rawlsovi, který stál před ním a
vyčkávavě na něj hleděl.

„Kafe a pečivo,“ řekl Drake.

„Byl tam moje mamka?“ zeptal se Chester podruhé.

Drake ponuře přikývl. „Je zase doma, ale nemohl jsem se k ní

přiblížit. Vypadá to, že ji sledují. Je mi líto, zatím se o nic nepokusím.
Bylo by to příliš nebezpečné pro nás všechny.“

Počkal, až jim dojde význam jeho slov, a dodal: „Ale mám i

dobré zprávy. Will s Elliott jsou v pořádku. Vrátili se zpátky…,“
Drake se na vteřinu zamračil a poté pokračoval, „… z jiného světa ve
středu planety.“

„Cože?“ zamumlal pan Rawls.

-327
„Tak to Will říkal ve vzkazech, které jsem si právě poslechl.
Uvízli v tom hlubinném krytu, protože nemají člun, kterým by se
dostali na Povrch.“

Přes nepříznivé novinky o matce se Chester zazubil od ucha k

uchu. „Will! Elliott! To je fantastické!“ vykřikl.

„Díky bohu,“ vydechla paní Burrowsová a klesla do křesla, jako

kdyby v něco takového ani nedoufala. „A můj manžel?“ zeptala se
tiše.

„Měl jsem dva vzkazy a ani u jednoho nebyl příliš čistý příjem.
Možná mi něco uniklo, ale Will se o doktoru Burrowsovi nezmínil.
Říkal jen, že je s nimi Bartleby.“

Paní Burrowsová přikývla.

Drake tleskl rukama. „Dobrá. To kafe můžete vypít cestou. Jedeme

do Norfolku.“

Když vyšli ven, překvapeně zjistili, že místo roveru stojí před

domem omlácený bílý mikrobus.

„Vyměnil jste to s tím kámošem z opravny?“ zeptal se Chester.

„Tohle není zrovna váš styl, co?“

„Aby ses nespletl,“ odpověděl Drake, ale myšlenkami už byl na

místě, kam je hodlal dopravit.

Dvacet kilometrů před opuštěným norfolským letištěm Drake sjel z

hlavní silnice a navedl mikrobus do holého, bahnitého pole, kolem
něhož stál shluk různorodých chatrčí a obytných přívěsů, mezi nimiž
byly vztyčeny stany z plachtoviny a jakési provizorní vigvamy.
Uprostřed pole plál velký oheň a kolem něj pobíhalo několik ukoptěných
dětí a psů.

„Táborák?“ podivil se pan Rawls. „Proč jsme tu zastavili?“

„To není táborák. Někdo tu zapálil auto,“ opravil ho Chester

nervózně.

„Tady na mě počkáte, než se vrátím z podzemního krytu,“ řekl

Drake. „Něco takového jste určitě nečekali, ale cesta do krytu a zpátky
potrvá nanejvýš pár dní a těžko vás můžu přihlásit do nějakého
venkovského penzionu. Zvlášť s tou kočkou.“

-328
„Ehm, já půjdu s vámi,“ řekl Chester a s nechutí si prohlížel
okolní tábor. „Budete potřebovat pomoct s člunem a navíc znám cestu.
Už jsem tam byl. Jsem váš člověk,“ dodal chlapec.

„Nepotřebuji pomoc a není praktické, abys jezdil se mnou.

Jednak budu mít s sebou kanystry s palivem na zpáteční cestu, a
jednak nevím, kolik pasažérů povezu zpátky. I kdyby šlo jenom o
Willa a Elliott, neměli bychom v člunu příliš místa, že?“

„Asi máte pravdu,“ připustil Chester mrzutě.

„A nesmíš dělat tak zbrklé soudy.“ Drake se na něj upřeně zadíval.

„Jenom proto, že si zvolili jiný způsob života a nikdo je nechce
za sousedy, to ještě nemusejí být špatní lidé. Už jsem s nimi v minulosti
jednal a nikdy mě nezklamali. Jestli s nimi domluvím cenu, za
kterou vás nechají přebývat v jednom ze svých domků, dobře se o
vás postarají. Vyhýbají se policii jako čert kříži, což je pro nás výhoda,
ale nejlepší je, že mezi ně patrně nepronikli ani Styxové. Proč by
se o to pokoušeli? Nic by tím nezískali.“

Chester přikývl.

„Jenom dávejte pozor, ať se Sazina nedostane k jejich psům,“

dodal Drake ještě. „Moc by se jim nezamlouvalo, kdyby zardousila
některého z jejich výstavních chrtů.“

Větrem se nesl výkřik. Na svahu u Průduchu stála skupinka jednoduchých

stanů a z jednoho z nich vyběhli tři likvidátorští důstojníci,
aby zkontrolovali svá jezdecká zvířata. Koně neklidně ržáli, zatímco
si jeskynní kráva, obrovský členovec, který obýval Hlubiny,
spokojeně pochutnávala na jejich ovsu. Jednalo se teprve o mládě,
podobné tomu, s nímž se spřátelil doktor Burrows, ale i tak dosahovalo
rozměrů menšího rodinného auta. První ze tří párů článkovaných
končetin mělo zabořené ve žlabu a hladově klapalo
kusadly. Ve zdejší říši věčné tmy se potrava nesháněla lehce a zvíře
si nehodlalo nechat ujít příležitost k hostině.

Nejvyšší ze tří likvidátorů pozvedl pušku a našel v hledáčku

malou hlavu podzemního tvora. Jeskynní kráva nevěděla o hrozícím
nebezpečí a cpala se dál. Paličkovitá tykadla se komíhala ze strany
na stranu tak rychle, že splývala v rozmazanou šmouhu.

-329
„Nech ji, ta koně nijak neohrožuje,“ řekl mu jeden z jeho druhů.
„Vyřídíme ji později.“

Liják, který se na ně snášel shora, ještě zesílil, když všichni tři

přistoupili k Průduchu a došli na konec dřevěné plošiny sahající
zhruba třicet metrů od kraje nezměrné propasti, kde dva podřízení
vojáci obsluhovali dálkové světlosběrné teleskopy a hleděli do
temnoty pod sebou.

Důstojníci se zastavili za nimi.

„Volali jste. Máte něco?“

Likvidátor u jednoho dalekohledu vzhlédl. „Ano. Viděli jsme

světlici.“

„Víte to jistě?“

„Naprosto jistě,“ potvrdil druhý pozorovatel, aniž by spustil oči

z teleskopu. „Právě čekáme, jestli se objeví druhá.“ Uběhlo několik
vteřin. Pak ji oba najednou opravdu spatřili.

Ačkoliv se to nedalo z jejich vychrtlých tváří poznat, likvidátorští

důstojníci si oddychli. Obrátili se k sobě.

„Dvě světlice. Někdo se tedy vrátil. Musíme bezodkladně předat

zprávu nadřízeným,“ pravil vysoký likvidátor.

„A možná budeme potřebovat víc balonů, protože o čtyři jsme

už přišli při různých nehodách,“ poznamenal jeho kolega.

„Ano, přeprava našich mužů balony na směny potrvá příliš

dlouho,“ přikývl třetí důstojník. „Současné uspořádání není ani
zdaleka ideální. Nelíbí se mi, že se musíme spoléhat na tak zastaralou
techniku.“

Přistoupili k dřevěnému zábradlí po straně plošiny a zahleděli se

do jednolité tmy propasti, v níž nemohli spatřit horkovzdušný balon
tisíc metrů pod nimi ani mnoho dalších ještě hlouběji, v řetězci, který
se táhl stovky kilometrů do útrob Země.

„Můžeme pouze doufat, že někde tam dole někdo z našich mužů

získal zpátky virus,“ řekl vysoký likvidátor a nahlas tak vyslovil
hlavní starost jich všech.

„Ty ještě nejsi hotová?“ zavolal Will se smíchem, zatímco čekal, až

se Elliott vynoří ze skladu proviantního důstojníka. Sklad byl v jedné

-330
z místností vedle hlavní ložnice v podzemním krytu a připomínal
Aladinovu jeskyni plnou vojenských uniforem a vybavení.

Will se na několik posledních hodin pohroužil do studia knihy o

laminovaných člunech. Když si dočetl kapitolu o opravách, oznámil
Elliott, že snad dokáže uvést do provozuschopného stavu aspoň jeden
ze zbývajících člunů. Elliott se po této zprávě rozzářila a navrhla mu,
aby se na chvíli odreagovali a oba si zkusili něco z vojenské výbavy
ze skladu.

Elliott pořád otálela uvnitř a Will si netrpělivě upravil svoje

šaty. Přišel na řadu jako první a měl na sobě komicky pytlovitý
tropický oděv včetně tropické helmy.

„Copak tam nemůžeš nic najít?“ vykřikl a uvažoval, proč

holkám každé převlékání tak dlouho trvá.

„Už jdu,“ zavolala na něj a obřadně vykráčela ze dveří. Kolem

hlavy měla omotaný šátek a byla oblečená do tmavě šedých krátkých
kalhot, bílého trička bez rukávů a té nejslušivější letecké bundy amerických
leteckých sil z pružné černé kůže. Jediný rušivý prvek představovaly
vojenské boty, které jí byly o několik čísel větší a v nichž
jen tak tak klopýtala.

Po týdnech zdravého života ve vnitřním světě a době strávené na

slunci v přírodě byla pořád opálená a dlouhé vlasy se jí leskly. Podle
Willa vypadala ve vojenském oblečení prostě úžasně.

„Páni!“ vydechl.

„Co myslíš tím páni?“ zeptala se se smíchem a udělala dva neobratné

kroky, div nezakopla. „Copak v tom nevypadám směšně?“

„No…, vlastně ne, myslím, že vypadáš skvěle,“ odpověděl.

Přestala se pokoušet o chůzi a usmála se na něj.

„Nechali jste otevřeno!“ zahalekal nový hlas.

Zpoza jedné palandy se vynořila postava doprovázená Bartlebym,

který vzrušeně mrskal ocasem.

Z nově příchozího kapala voda a na podlaze za ním zůstávaly

kaluže.

„Drakeu!“ vykřikla Elliott. Vyřítila se k němu, jak nejrychleji v

obrovských botách dokázala, a těsně před ním škobrtla.

„Uf!“ hekl, když mu vletěla do náruče.

-331
Pevně ho sevřela a do očí jí vhrkly slzy radosti. „Rebeccy tvrdily…
Já myslela, že jsi mrtvý,“ zajíkla se. „Ale nedokázala jsem uvěřit,
že je to pravda.“

„Zatím to taky pravda není,“ zasmál se Drake a natáhl ruku k

Willovi. „Ještě jsem vás oba neviděl v tak dobré formě. To místo,
které jste navštívili, ten tajný svět, vám očividně svědčil.“ Když ho
Elliott konečně pustila, Drake objal i Willa a pak si ho podržel před
sebou na délku natažené paže. Zazubil se a zavrtěl hlavou. „Tenhle
ohoz mě moc nepřesvědčil. To nejsi ty, že ne?“ Ohlédl se zpátky na
Elliott. „Ovšem tahle letecká bunda se mi fakt líbí. Doufám, že tady
je nějaká i v mojí velikosti.“ Zvážněl a obrátil se k Willovi. „Co tvůj
otec? Je…“

„Je mrtvý,“ řekl Will bezvýrazně. „Rebecca ho zastřelila. Do

zad.“

„Kruci,“ zašeptal Drake a na okamžik sklonil hlavu. „Myslel

jsem si, že se mu něco stalo… podle tvého vzkazu.“ Otřel si kapky
vody z obličeje a znovu vzhlédl. „Chci, abys mi o tom všechno pověděl
nad šálkem čaje. Doufám, že tu nějaký máte. Po téhle plavbě po-
třebuji něco teplého.“

„Máme v mrazáku plno krysího masa, kdybys chtěl,“ nabídla

mu Elliott nadšeně.

Drake zaváhal a podíval se Willovi do očí.

„Asi bude lepší, když vám něco připravím já,“ ozval se Will honem
a vydal se do kuchyně. Cestou si sundal tropickou helmu a odhodil
ji zpátky do skladu.

Will a Elliott seznámili Drakea s událostmi u pyramidy.

„Zachovala jsem se snad správně?“ zeptala se Elliott, když Drakeovi

řekli o Dominiu a o výměně, kterou musela uskutečnit s Rebeccami.

Drake přikývl. „Máme vakcínu, což znamená, že je pro ně virus

víceméně bezcenný,“ odpověděl. „Oba jste si počínali dobře.“ Zhluboka
se nadechl. „Dobře, teď je řada na mně,“ oznámil a pokračoval
tím, že pověděl Elliott o jejím otci.

Ohromeně poslouchala. „Takže se pokouší svrhnout jejich

režim? Styx proti Styxům?“

-332
„Hraje svoji vlastní hru,“ přitakal Drake. Vyprávěl jim o výpravě
do Kolonie s Chesterem a o tom, jak odvedli na Povrch paní
Burrowsovou.

Will se málem udusil čajem. „Ale je slepá?“

„Myslím, že je z ní úplně jiný člověk,“ odvětil Drake. „Ještě

jsem neměl čas vyzkoušet její schopnosti, ale vypadá to, že dostala
neuvěřitelný dar – nový, mocný smysl.“

Will otevřel ústa, aby položil další otázku, ale Drake zavrtěl
hlavou. „Podívejte, co kdybychom se místo toho, abychom o tom
tady jenom tak kafrali, vrátili na Povrch, a ty ses jí na všechno vyptal
osobně?“

Will s Elliott okamžitě souhlasili.

„Ovšem po neúspěchu naší akce v highfieldském parku jsem se

nikdy nedostal k tomu, abych se podíval sem dolů,“ poznamenal
Drake. „Než odjedeme, chci, abyste mě tu provedli.“

Jakmile Will s Elliott ukázali Drakeovi hlavní ložnici i přilehlé

místnosti, zavedli ho do zbrojnice. Drake se rozzářil jako malé dítě v
cukrárně a rychle si vybral několik věcí, které si hodlal vzít s sebou.

„Komunikační stanice,“ přečetl si na dveřích kabinky, když vyšli

na chodbu. „Tady jsou určitě vysílačky a ta telefonní linka, ze které
jsi mně volal.“

„Přesně tak,“ přikývl Will a otevřel dveře.

Drake se zběžně rozhlédl po místnosti a ztuhl.

„Co je to?“ zeptal se náhle.

„Co?“ Willa překvapilo, že Drake najednou vytáhl pistoli, a vyhlédl

zpoza něj, aby se podíval, o čem mluví.

Drake upíral oči na lavičku, kde před vysílačkou stál model

vojáčka, sotva vyšší než centimetr.

„Věděli jste o něm?“ obrátil se k nim Drake naléhavě.

„Ne,“ zavrtěl hlavou Will. „Netuším, kde se tu vzal.“

Drake k němu přistoupil blíž. „A co ty, Elliott?“ zeptal se. „Víš

o něm něco?“
„Ani já ne,“ řekla.
Will se po vojáčkovi natáhl.
-333
„Nedotýkej se ho!“ varoval ho Drake a nejdřív se shýbl, aby se
podíval pod lavičku. Po několika vteřinách se narovnal a prozkoumal
bezprostřední okolí figurky. „Žádné dráty, žádná past,“ zamručel a
opatrně vojáčka zvedl.

Will si všiml, že nejde o moderního vojáka, ale o účastníka nějakého

historického tažení. Měl admirálský klobouk, od opasku mu visel
kord a zdálo se, že něco píše do mapy, nebo snad plánu bitvy.

Nejzvláštnější však byl jeho dlouhý plášť a kalhoty, které byly

namalované tak, aby se podobaly maskování likvidátorské uniformy.
Dokonale kopírovaly styxský vzor – matoucí obdélníky světle a
tmavě hnědé barvy.

Will se nechápavě zamračil. Byl to sice jen model vojáčka, ale

rozhodně z něj vyzařovala určitá hrozba. „Vypadá jako likvidátor,
ale…,“ začal.

„To je Železný vévoda. Jeho autor má ve velké oblibě bitvu u

Waterloo,“ skočil mu Drake do řeči. „Je to vévoda Wellington, ale
provedený podle Eddieho.“

Elliott se ostře nadechla. „Neříkal jsi tak mému otci?“

„Já to nechápu. Copak Wellington byl Styx?“ zeptal se Will.

Drake se k němu otočil. „Ne, myslím, že ne. Byl to jen brilantní

stratég a Eddie ho obdivuje, stejně jako to, jak porazil Napoleona.
Ale potřebuji vědět, kdy jsi tu byl naposled.“

„To už je víc než dva dny, když jsem vám volal,“ odpověděl
chlapec a snažil se rozpomenout podrobněji. „Ale… vlastně jsem
sem pak zašel ještě jednou.“

„Kdy přesně? Je to důležité,“ naléhal Drake.

„Asi tak před deseti nebo dvanácti hodinami. A jsem si naprosto

jistý, že tehdy tu ten vojáček nebyl,“ řekl Will.

„Takže když jsme spali, byl tu můj otec a nechal tady tohle,“
ozvala se Elliott zamračeně. „Jak to, že ho neslyšel Bartleby?“

Drake jí podal model vojáčka. „Je to přece likvidátor, ne?“ řekl

místo vysvětlení. „Takže si oba vezměte zbraň…,“ začal, ale pak se
zarazil. „Elliott, potřebuji vědět, jestli ti to nevadí. Nejsem zrovna
nejlepší přítel tvého otce, a pokud tady na něj narazím, použiji proti
němu všechny dostupné prostředky. Budu po něm střílet ostrými.“

-334
Elliott s odpovědí nezaváhala. „Jistě, všechny dostupné
prostředky. Nic pro mě neznamená,“ přikývla.

„Dobře,“ řekl Drake s letmým úsměvem, ale jeho oči zůstávaly

smrtelně vážné. „Teď tu pročešeme každý zatracený centimetr.“

Nejdřív se došli podívat, jestli není někde u hráze schovaný další

člun, protože se Eddie musel nějak dostat dolů po řece. Kromě Drakeovy
loďky ale nic nenašli. Pak systematicky prohledali celý hlubinný
kryt, všechny okolní budovy a každé zákoutí v přístavu. Postupovali
jako tým a trvalo jim několik hodin, než byli hotoví. Ačkoliv
však měli s sebou i Bartlebyho, ani lovec s vynikajícím čichem nedokázal
nic najít.

Při návratu do krytu se Drake pořád neklidně rozhlížel.

„To, že ho nedokážeme najít, ještě neznamená, že tady není,“

poznamenal. „Navrhuji, abychom se sbalili a zvedli kotvy.“

„Výborně,“ souhlasili Will s Elliott jednohlasně.

-335
33. kapitola
V jednom z horních pater styxské Pevnosti stála dlouhá fronta
vojáků, které si starý Styx přivolal, aby mu podali zprávy.
Jednalo se o nejvýznamnější podlaží z celé budovy, odkud byly řízeny
všechny větší operace, přesto se takřka nedalo odlišit od ostatních
prostor. Byly tu holé bílé stěny a kamenné podlahy, matně osvětlené
jen několika zářícími koulemi. Pevnost tak spíše připomínala klášter.
Čekající Styxové slyšeli zpoza dveří zuřivý křik svého nadřízeného.
Konečně se objevil mladý důstojník divize. Po bledém ob-
ličeji mu stékalo několik kapek krve z tržné rány na spánku, ale díval
se s odhodlaným výrazem před sebe a pochodoval chodbou pryč.
Starý Styx nepřestával křičet, ačkoliv byl nyní sám. „Nehodlám
tolerovat tak závažné selhání,“ zuřil. Vtom zaslechl pronikavý zvuk a
cinknutí z naleštěných mosazných trubek na stěně za sebou. Vyskočil
ze židle a přistoupil k jedné z nich. Otevřel poklop, aby vytáhl válec
ve tvaru projektilu, odšrouboval víčko, vytáhl ruličku zažloutlého
papíru a rychle ji rozmotal.
Byla to zpráva od vědců, která ho rozvzteklila ještě víc. „NE!“
Mrštil válečkem přes místnost, jenže tentokrát tu nebyl žádný živý
terč, který by mohl zasáhnout. „NE!“ zaječel znovu a jediným rozmachem
shodil všechny věci ze stolu. „NE! NE! NE!“
Ve dveřích se objevil jeho mladý pobočník a odkašlal si, aby
starce upozornil na svou přítomnost.
Starý Styx k němu zůstal stát zády a pokračoval ve řvaní: „V jediné
chvíli jsme přišli o polovinu laboratorních zařízení a teď se potvrdily
mé nejhorší obavy. Ten zatracený Drake vyhladil zdroj všech
nových virů ve Věčném městě. Proč ho nedokážeme najít a zabít?
Proč nemůžu nikdy dostat dobrou zprávu?“

-336
„S tím bychom ti možná mohly pomoct,“ pravila Druhá Rebecca
a vstoupila se svou sestrou do místnosti.

Starý Styx se prudce otočil. Neusmál se a z jeho tváře se nedalo

vyčíst, jestli se mu vůbec ulevilo, že jsou jeho vnučky naživu. V
očích se mu však vyčkávavě zablýsklo.

„Chceš nejdřív slyšet dobrou zprávu, nebo ještě lepší?“ zeptala

se První Rebecca a posadila se na židli k protější straně stolu. „Začneme
tou dobrou,“ pokračovala věcně, vytáhla lahvičku s Dominiem
a postavila ji na prázdnou stolní desku před sebe.

Starý Styx přikývl. „A ta ještě lepší zpráva?“ zeptal se.

„Máme k dispozici úplně novou armádu. Říkají si Nová Germánie,

prošli několika sezeními s černým světlem a jsou připraveni
vyrazit do akce,“ odpověděla Druhá Rebecca. „Tady je jeden z nich,
kterého jsem přeškolila už dřív.“ Luskla prsty. Do místnosti vstoupil
kapitán Franz a postavil se do pozoru. „Takových jako on máme
ještě spoustu – tisíce. A kontrolujeme i jejich letecké síly a námořní
flotilu, stejně jako vybavení, se kterým se dá zahájit rozsáhlá pozemní
ofenziva. Část výzbroje je celkem zastaralá, ale spolehlivá.“

První Rebecca dodala: „Jenom musíme vymyslet, jak to všechno

dopravit sem nahoru z vnitřního světa uprostřed planety.“

Starý Styx přikývl, jako kdyby pro něj žádná z těchto zpráv,
dokonce ani existence vnitřního světa, nebyla velkým překvapením.

Nadechl se. „Jedno po druhém,“ řekl. „Vidím virus, ale kde je

vakcína?“

První Rebecca se ušklíbla a přiblížila palec a ukazováček těsně k

sobě. „Je tu i jedno nepatrňoučké minus, ale nechtěly jsme sem přijít
s tím provařeným úvodem o jedné dobré a jedné špatné zprávě.“

„Správně,“ řekla Druhá Rebecca a popošla o několik kroků do

místnosti. Elegantně se otočila ke starému Styxovi. „Lahvička s vakcínou
se rozbila a její obsah je údajně zničený. Když jsme se nad tím
ale později zamyslely, uvědomily jsme si, že Will nebo Elliott, případně
i oba dva, mohli její obsah vypít. Nejspíš Elliott, protože ta po
našem příchodu na scénu nebyla nějakou dobu pod dohledem.“

„Nejsme si tím úplně jisté,“ připustila První Rebecca, „ale jestli

ji má v sobě ta míšenka nebo ten blbeček a nějak se jim ji podaří
dostat do správných rukou, řekněme k Drakeovi, pak…“

-337
„Vím přesně, kam se ji Drake pokusí dopravit, takže bychom
měli učinit předběžná opatření,“ přerušil ji starý Styx a mávl na svého
pobočníka.

„Ach, a taky jsme vyřídily doktora Burrowse, takže nám ubyl jeden
problém,“ poznamenala Druhá Rebecca, jako by si na to právě
vzpomněla.

„Dobře,“ odpověděl starý Styx nepřítomně, zatímco něco čmáral

na kousek papíru. Zprávu předal pobočníkovi, který okamžitě vyběhl
z místnosti. „A teď si chci poslechnout všechno o té naší nové armádě.“

Návrat po podzemní řece na Povrch proběhl bez zvláštních událostí.

Po většinu cesty Will obsluhoval přívěsný motor, Elliott seděla u
kormidla na zádi a Drake si mohl aspoň trochu odpočinout. Při každé
zastávce na doplnění paliva si připravili teplé jídlo a na hodinku nebo
na dvě si zdřímli.

Po dni a půl dorazili k dlouhé přístavní hrázi konečné stanice a

vystoupali na opuštěné letiště.

Byly tři hodiny odpoledne a na obloze visely olověné mraky. Elliott

udělala svoje první kroky po vnějším povrchu planety. Po době
strávené v panenském pralese na ni Povrch neudělal valný dojem.
Zastínila si dlaní oči a přejela pohledem omšelé budovy. Pak zvedla
hlavu a zamžourala do matného slunečního kotouče. „Takže tohle je
váš domov?“ zeptala se.

„Jo,“ přikývl Will. „Tohle je náš domov.“

Drake je dovezl k táboru kočovníků a zaparkoval u jednoho obytného

přívěsu. Vystoupili všichni kromě Bartlebyho, který zůstal za-
mčený ve voze s čenichem přitisknutým k okénku. Zíral na psy, kteří
pobíhali kolem, z tlamy mu vytékaly pramínky slin a tiše kňučel.

Will s Elliott se zastavili. Nevěděli, co by měli udělat dál. Drake

přistoupil ke dveřím přívěsu, ale najednou postřehl, že ho Will nenásleduje.

„Je tu tvoje matka,“ řekl a dvakrát zaklepal.

Will neodpověděl a Elliott se k němu nejistě připojila.

-338
„Ty jsi dřív bydlel na nějakém takovém místě?“ zeptala se
Willa. Cestou sem projeli několika vesnicemi a městečky a Elliott se
nyní váhavě rozhlížela kolem sebe. Za vrakem vyhořelého auta plál
oheň, kolem kterého seděla skupina lidí, od níž k nim doléhala jakási
píseň. To jedna z místních žen zpívala nějakou baladu za doprovodu
kytary.

„Vůbec ne,“ odpověděl. „Bydlel jsem ve městě. Tohle je něco

úplně jiného. Je tu moc bláta,“ podotkl a pokusil se o smích.

Elliott krátce přikývla a přistoupila k němu ještě blíž.

Will se kousl do rtu. Nevěděl, jestli si to vykládá správně, ale

měl pocit, že Elliott chce říct něco dalšího, nebo že možná chce, aby
něco dalšího řekl on. A on chtěl něco říct. Když se tato krátká kapitola
jejich životů, kterou strávili jen sami dva, chýlila ke konci, měl
dojem, že by ji měl nějak okomentovat.

Nenapadala ho však žádná slova a vzápětí se z přívěsu ozval

ženský hlas. Drake zvedl ruku ke klice, když tu sebou Elliott trhla.
Něčeho si všimla. „Chester!“ vykřikla. V jejím hlase znělo nadšení.
„Že je to on? Tamhle u ohně?“

„Ano, je tu se svým otcem Jeffem,“ odpověděl Drake.

Elliott se podívala na Willa. „Já…, ehm…, uvidíme se později,“

řekla a vydala se pryč.

„Jasně, uvidíme se později,“ přikývl Will rychle.

„Tudy, Wille,“ vybídl chlapce Drake, otevřel dveře a uvedl ho

dovnitř. Sám ale zůstal venku a zavřel dveře. Will toho v panujícím
šeru moc neviděl. Před okny přívěsu byly zatažené rolety, pod nimiž
dovnitř pronikalo jen málo světla.

„Wille,“ řekl ženský hlas. „Já věděla, že jsi to ty.“

„Mami!“ vykřikl Will a přeběhl k paní Burrowsové, která seděla

u okénka v zadní části přívěsu.

Objala svého syna a do nevidomých očí jí vhrkly slzy. „Dokázal

jsi to,“ řekla.

„Oba jsme to dokázali,“ zajíkl se Will a odtáhl se, aby se podíval

matce do tváře. „Drake mi řekl, co ti provedli.“

Paní Burrowsová držela jeho ruce ve svých a teď je pevně stiskla.

„To byla jen malá cena. Roger zaplatil větší.“

-339
„Ach, mami, to bylo hrozné… On…,“ začal Will, ale zarazil se.
„Jak víš, co se stalo? Jak víš, že se s námi nevrátil a že nečeká
venku?“

„Protože poznám, kdo je venku,“ odpověděla.

„Vážně? Ale jak?“ zeptal se Will.

Povzdechla si. „A vycítila jsem i tvůj smutek, jakmile jsi vystoupil

z mikrobusu.“

V tu chvíli se vrátil Drake s Bartlebym na vodítku. Lovec měl

vytažené drápy a vytřeštěně těkal očima kolem sebe. Jakmile mu
Drake sundal vodítko, vrhl se zpátky ke dveřím a vrazil do nich
hlavou, jak se pokoušel dostat ven. „Ti psi ho přivádějí k šílenství.
Asi bude nejlepší, když ho dáme do ložnice k Sazině,“ řekl Drake.

„Ne, pusťte ji sem,“ navrhla paní Burrowsová. „Už je zavřená

dost dlouho a dřív nebo později se s ním musí seznámit.“

To už Bartleby ucítil pach druhého lovce. Začal pobíhat v kruzích

po koberci a zuřivě čenichal s nosem u podlahy.

Jakmile Drake otevřel dveře ložnice, dovnitř vtrhla Sazina. Obě

šelmy se postavily čelem k sobě a tázavě nabíraly vzduch do nozder,
ale příliš se nepřibližovaly. Pak přiskočily k sobě a dotkly se čenichy.
Bartleby drápl prackami do koberce, dunivě zavrčel a znovu vycenil
zuby, ale Sazina ho bez jakéhokoliv varování kousla do hlavy. Bartleby
rozhořčeně vyjekl.

Místo toho, aby jí útok oplatil, jí ale láskyplně olízl ucho.

Paní Burrowsová se tlumeně zasmála. „Právě mu ukázala, kdo je

tu šéf.“

„Vím přesně, jak se cítí,“ zahučel Will.

„Já zase půjdu, abyste se vy dva mohli pořádně přivítat,“ řekl

Drake a nechal Willa o samotě s matkou.

Will konečně vyšel na pole a zamířil k táboráku, kde nyní zpíval nějaký
muž. Chester s otcem seděli na balíku sena a poslouchali, ale
Drakea s Elliott nebylo nikde vidět. Will předpokládal, že ji Drake
odvezl na odběr vzorků krve. Říkal, že je rozešle do několika londýnských
nemocnic, aby byli připraveni na výrobu vakcíny, kdyby se
Styxové přece jen rozhodli vypustit Dominium.

-340
Will se připlížil ke svému kamarádovi zezadu a položil mu ruce
na ramena. „Baf!“ zařval.

„Ne!“ zaječel Chester a vyskočil ze žoku sena.

Jeho zděšený výraz se rozplynul, jakmile si uvědomil, kdo to je.

„Ty!“ rozesmál se a strčil do Willa, ale ne moc prudce. „Tohle nedělej.
Všichni jsme tu trochu nervózní,“ dodal tiše.

Will si všiml, že muž přestal zpívat a několik kočovníků se i s

dětmi zvedlo na nohy. Všichni se nepřátelsky zadívali na Willa.

„To je v pohodě, vážně, já toho troubu znám,“ uklidňoval je

Chester a obrátil se k Willovi. „A tohle je můj táta,“ dodal.

Bylo to sice snad až příliš formální, zejména za jejich situace,

ale Will s panem Rawlsem si vážně potřásli rukama a pozdravili se.

Chester se naklonil k Willovi. „Tohle je úplně bezvadné místo.

Už měsíce jsem se necítil v takovém bezpečí.“

Zpěvák pokračoval ve své písni a Will se rozhlédl po lidech kolem

ohně. Byla tu směsice tak neuvěřitelných postav, která mu
okamžitě připomněla partu strýčka Tama, s níž se setkal před hospodou
v Kolonii. Nebyl si jistý, co konkrétního v něm tuhle vzpomínku
vyvolalo, ale patrně šlo o jednoho muže, který jako by z oka
vypadl Imago Freeboneovi.

Potřásl hlavou a usmál se na Chestera. „Tak se na nás podívej.

Vysedáváme si v cikánském táboře. Kdyby nás tak viděli naši učitelé.“

„To by zírali,“ přikývl Chester.

Oba se dali do smíchu z radosti, že jsou zase spolu.

Když nastal čas opustit tábor kočovníků, Drake otevřel postranní

dveře mikrobusu. Lovci se zajímali spíš jeden o druhého než o okolní
psy, a tak je Drake mohl bez obtíží dovést do vozu. Došel s nimi až
do zadní části, kde si Sazina vyskočila na sedadlo a na Bartlebyho
tak zbylo místo na zemi, kam mu Drake rozprostřel starou deku. Obě
šelmy však vypadaly spokojeně a slastně se protahovaly.

„Celie,“ řekl Drake paní Burrowsové, „vy byste si mohla

sednout s Jeffem do další řady.“ Přistoupil k ní, aby ji vzal za paži,
ale paní Burrowsová zavrtěla hlavou.

-341
„Já vážně nepotřebuji pomoc,“ řekla jemně, ale pevně. „A co
kdyby nejdřív nastoupili ostatní?“

„Jistě. Elliott, tak jdi ty,“ přikývl Drake.

Will čekal trpělivě s Chesterem na konci řady, ale k jeho překvapení

se Chester najednou vrhl kupředu, aby mohl sedět s Elliott, a
v mikrobuse si položil na sedadlo vedle sebe batoh, takže si k nim už
nikdo další nemohl přisednout.

Jakmile nastoupili paní Burrowsová s panem Rawlsem, Drake se

krátce podíval Willovi do očí. „Takže na nás dva zbyla přední sedadla,
kamaráde,“ usmál se.

Nastartoval mikrobus a vyjeli k Londýnu. Obě kočky brzy

usnuly, na rozdíl od Elliott a Chestera, kteří si nepřestávali sdělovat
svoje zážitky. Will odpovídal, kdykoliv ho někdo z nich hlasitě
oslovil, ale připadal si jako páté kolo u vozu.

Pan Rawls s paní Burrowsovou mlčeli, ale paní Burrowsová se

naklonila k Willovi, jako kdyby vycítila jeho náladu, položila mu
dlaň na rameno a konejšivě ho stiskla. „Teď už jsme v bezpečí,
Wille,“ řekla. „A to je hlavní.“

Drake pootevřel okénko a zapnul rádio. „Jsem trochu ospalý.

Musím se probrat,“ svěřil se Willovi.

Will spokojeně poslouchal písničky z rádia, dokud se neozvalo:

„Ty jsi můj sluneční svit, mé jediné slunce.“

„Nevadilo by vám, kdybych přeladil stanici?“ zeptal se s

úšklebkem Drakea.

Před dálnicí Drake zastavil na odpočívadle a otočil se na sedadle k

ostatním.

„Dobrá, takže konec tlachání. Chtěl bych, abyste všichni zavřeli

oči, a budete si taky muset nasadit tohle.“ Sáhl pod Willovo sedadlo
a vytáhl vak s několika kuklami.

„Abychom neviděli, kam nás vezete?“ zeptal se Will, zatímco si

prohlížel kuklu, kterou mu Drake podal. „Proč? A kam s námi
vlastně jedete?“

„Díky lovcům nemůžeme jen tak zůstat nenápadní někde poblíž

Londýna,“ vysvětlil Drake. „Nedá se čekat, že budou pořád zavření
uvnitř. Navíc je nás moc na to, abychom se všichni zabydleli v někte

-342
rém z mých tajných bytů. Takže pojedeme k někomu, kdo nás všechny
ubytuje, ale nesmíme ho přitom vystavit žádnému nebezpečí.“

„Čili nebudeme vědět, kde jsme, abychom tam nemohli dovést

Styxy, pokud by na nás v budoucnosti použili černé světlo,“ pochopil
Will.

„Budeme mít jenom nezbytné minimum vědomostí,“ ozval se

Chester.

Drake přikývl.

„Vyrážíme na tajemnou cestu do neznáma,“ pronesla paní

Burrowsová rozpustile a začala si přetahovat kuklu přes hlavu.

Drake se zasmál. „Ehm, Celie…, momentík. Tohle na vás nebude

fungovat, co?“

„Moc ne,“ připustila. „I tak bych si cestou mohla všimnout pár

vodítek.“

„To jsem si myslel,“ řekl Drake a vytáhl z kapsy tubičku masti.

„Vy si tedy namažete pod nos trochu krému. Netuším, jak silný je ten
váš nový smysl, ale doufám, že to postačí.“

„Vy myslíte na všechno,“ usmála se.

-343
34. kapitola
Po několika hodinách Drake sjel z dálnice a pokračoval po úzkých
silničkách. Zdejší křižovatky nebyly nijak označené, ale on znal
trasu tak dobře, že je nepotřeboval. Nakonec zastavil před kovovou
bránou s bytelnými kamennými pilíři ozdobenými sochami gryfů s
divokými výrazy, které jako kdyby varovaly před vstupem na pozemky
za bránou.
„Gog a Magog,“ pronesl směrem k nim Drake, jako kdyby
zdravil staré přátele, a přejel pohledem mikrobus plný pasažérů s
kuklami, kteří většinu cesty prospali. Brána se pomalu otevřela a
Drake opatrně projel dovnitř. Na zvlněných travnatých pastvinách po
obou stranách cesty občas vyrůstal pokroucený dub nebo větrem
ošlehané buky.
Jakmile brána zmizela z dohledu, řekl nahlas: „Vstávat a cvičit!
Zatemnění končí, už jsme na místě!“
Všichni se začali hýbat a probouzet z dřímoty. Sundali si kukly
a paní Burrowsová si setřela zpod nosu mastičku. „Nějakou dobu zabere,
než se toho pachu zbavím,“ zabručela.
Willovi chvilku trvalo, než si jeho oči zvykly na světlo a mohl si
pořádně prohlédnout okolí. „Jsme na venkově!“ řekl.
V tom okamžiku se vynořilo zpoza mraků slunce a zalilo krajinu
jemnou září, která dodala pastvinám syté zlatisté odstíny. Drake sjel
z mírného svahu a přejel železnou mřížku přes příkop, jakou mohou
překonávat auta a lidé, ale ne dobytek. Před nimi se objevil klenutý
můstek, ale Drake nezpomalil a vřítil se na něj plnou rychlostí. Chvíli
se zdálo, že se mikrobus úplně odlepí od země, ale pak prudce dosedl
zpátky.
-344
„To je něco pro můj žaludek,“ zasmál se Chester a přidržoval se
opěradla, aby ho zběsilá jízda nevyhodila z místa.

„Podívejte, jezero!“ vykřikl Will, když mu zrak padl na rozlehlou

vodní hladinu, po jejímž obvodu rostl široký pás rákosí. Na
ostrůvku uprostřed jezírka stála mezi několika platany malá pagoda.
Ta spolu s replikou klenutého můstku vytvářela dojem, že se tu
někdo pokusil zrealizovat malebnou scénu ze starého porcelánu.

Pak mikrobus vystoupal k vrcholu kopce a před nimi se objevilo

velkolepé sídlo ze světlých kamenů.

„Tady budeme bydlet?“ zeptal se pan Rawls překvapeně. „Vypadá

to jako šlechtické sídlo.“

„Však taky je,“ přikývl Drake a naklonil se nad volant, aby

provedl mikrobus kolem fontány v centru kruhové příjezdové cesty.
Nakonec dupl na brzdu a mikrobus na štěrku smykem zastavil.

Všichni vystoupili v užaslém tichu a vděčně si protahovali nohy

po tak dlouhé jízdě. Oba lovci, jen co se je Drakeovi podařilo vzbudit,
se vyřítili z mikrobusu tak rychle, že ho málem porazili. Vyběhli
jako dvě rozverná hříbata rovnou přes travnaté pastviny k jezeru.

„Tudy,“ řekl Drake a mávl rukou k domu. Vystoupal po

schodech k hlavním dveřím, ale ani se nezastavil, aby zazvonil, a
rovnou je rozrazil dokořán, jako kdyby mu celé sídlo patřilo.

„Haló, jsme tady!“ zavolal. Jeho hlas se rozlehl po hale.

Will a ostatní netušili, co mohou čekat, ale následovali ho

dovnitř. Váhavě vstoupili na černobílou mramorovou podlahu s erbem
uprostřed.

Nikdo nepromluvil. Všichni se rozhlíželi po obkladech z tmavého

dřeva a obrovském schodišti, které vedlo do prvního patra. Ze
stropu visel těžký, rozložitý lustr a i samotný strop pokrývala ozdobná
omítka. Stěny zkrášlovala řada maleb.

„Ty jsou úžasné,“ vydechl Will. Přímo před sebou měl velký
mramorový krb, vedle něhož stály dvě totožné zbroje s ozdobnými
palcáty přitisknutými k hrudním plátům. Chester se k němu obdivně
připojil.

„Vážně skvělé. Jako v rytířském sále,“ souhlasil. „Ale kdo tu

bydlí? Nějaký lord?“

-345
Drake zavrtěl hlavou. „Ne,“ usmál se, jako kdyby Chester ani
nemohl být dál od pravdy, a přistoupil k zavřeným postranním dveřím.
„Teď k pravidlům pobytu. Tady je studovna,“ řekl a pleskl dlaní
do dveří, až se zachvěly. „Za žádných okolností nesmíte vstoupit
dovnitř, protože byste mohli určit totožnost sídla. Je to jasné?“

Přejel po skupině pohledem, dokud všichni nepřikývli.

„Jinak se můžete po domě pohybovat volně, ale nechoďte mimo

přilehlé pozemky, jinak…“

„Pozemky?“ přerušil ho Will. „Jak velké to tu je?“

„Dost velké,“ odpověděl Drake vyhýbavě. „Asi by bylo nejlepší,

kdyby se žádný z vás nevzdaloval mimo dohled od domu. V
dělnických chatách, které stojí asi tak kilometr a půl tímhle směrem,
možná někdo bydlí.“ Drake trhl palcem k zadní stěně síně. „Jestli
ano, bude se stejně starat sám o sebe. Tam nejsou lidé, kteří by stáli o
to, nechat se zahlédnout.“

„To zní docela tajemně,“ ozval se pan Rawls.

Drake zavrtěl hlavou a se smrtelně vážným výrazem pokračoval:

„Opravdu si s nimi nezačínejte,“ varoval své společníky. Pak se trochu
usmál. „Patrně ale narazíte na starého Wilkieho, místního zahradníka,
který bydlí ve správcovském domku. Pracuje tady už
spoustu let, ale jestli se s ním budete bavit, smíte říct jen to, že tu jste
jako hosté majitele. Nic víc – žádná jména a žádné osobní údaje.
Další věc: Ať vás ani nenapadne třeba se jen dotknout telefonu. Nesmíte
používat ani mobily nebo elektronická zařízení libovolného
typu, a to za žádným účelem. Nechci, aby nás tu někdo vysledoval.“
Udělal několik kroků do síně a nahlédl do chodby. „Kam zmizel?“
zeptal se potichu a znovu hlasitě zavolal: „Haló, jsme tady!“

„Nemusíš křičet,“ odsekl popudlivý hlas a z chodby se vynořil

muž. „Ještě nejsem hluchý a vím dobře, že jste přijeli. Vždyť jsem
vám přece otevřel hlavní bránu.“

Na sobě měl tvídové sako, světle hnědou vestu a kalhoty s

koženými záplatami na kolenou. Will nedokázal určit, jestli mu je
něco přes šedesát nebo přes sedmdesát, ale kráčel docela svižně a
lehce, ačkoliv v ruce držel hůlku. Jeho tvář brázdily vrásky a měl
prošedivělý plnovous i překvapivě dlouhé vlasy, byť na temeni
prořídlé. V očích se mu blýskaly čilé jiskřičky. Přistoupil k Drakeovi

-346
a přejel ho pohledem od hlavy k patě. Hlasitě si odfrkl, jako kdyby
ho něco trochu rozzlobilo, a začal si prohlížet ostatní. Působil
dojmem, že prožil těžký život a nic na světě ho nerozhází. U paní
Burrowsové, která se mu jako jediná z celé skupiny nepodívala do
očí, setrval pohledem o něco déle.

Muž postřehl, že Will neustále pokukuje nad krb po portrétu

muže ve vojenské uniformě a přešel k němu. „To byl můj otec. Docela
mu to slušelo, co?“ řekl.

Will přikývl. Díval se na tartanovou skotskou sukni i béžový baret

muže ztvárněného v životní velikosti. Pozadí obrazu oproti zvyklostem
u podobných portrétů netvořila tmavá místnost ani zvlněná
anglická krajina, ale žhavá poušť, včetně oázy s několika palmami.
„To je Land Rover?“ zeptal se Will a ukázal na zaparkované vozidlo
u oázy.

„Ano. Říkalo se jim Růžoví panteři, dávno před tím, než se objevila
ta kreslená postava. Byly určeny k dálkovému průzkumu pouští.
Můj otec pomáhal s optickým vybavením vozů. Byl jedním z
prvních rekrutů Davida Stirlinga z jeho staré výsadkové jednotky číslo
osm, když v roce 1941 vytvořil Pluk s velkým P“

Will se zamračil. „Pluk s velkým P?“

Muž přikývl. „Ano, a vsadím se, že ti nemusím vysvětlovat, co

znamená ta okřídlená dýka na otcově baretu, že, chlapče?“ Namířil
na portrét holí.

„Ehm, SAS?“ odpověděl Will.

„Správně, Speciální letecké jednotky. Patřil jsem k nim i já.

Říká se mu Pluk s velkým P, protože je i v dnešní změkčilé době nejlepší
na celém světě.“

Stařec už se nedíval na obraz, ale nepřítomně hleděl na čistou

mřížku v krbu. „Stirling sem přivážel svoje muže, aby tu v tajnosti
procházeli výcvikem, než je vysadili za nepřátelské linie, kde plnili
sabotážní úkoly.“ Zasmál se. „Aby byl výcvik co nejrealističtější,
všichni zaměstnanci sídla museli hrát roli skopčáků. Zjistíte, že starý
Wilkie, jediný zaměstnanec, který tu dodnes zůstal, umí pořád docela
plynně německy.“ Chrčivě si odkašlal. Uvědomil si, že příliš mluví, a
máchl holí kolem sebe. „Předpokládám, že byste si všichni po cestě

-347
dali něco k jídlu a k pití. Jděte zatím do jídelny a já vám přinesu čaj a
sendviče,“ řekl.

„Pořád si sám vaříš a uklízíš?“ zeptal se ho Drake s úsměvem.

„Nechápu, proč si nenajmeš hospody…“

„Blbost!“ vyštěkl stařec. „Plýtvání penězi. Až přijde den, kdy

bude zapotřebí, aby se sem nakvartýrovala nějaká stará harpyje, která
bude otravovat svojí šlichtou, doufám, že už budu dávno pod
drnem.“ Odvrátil se od Drakea a oslovil zbytek jejich skupiny. „Mimochodem,
můžete mi říkat Parry, protože to je moje skutečné jméno.
Nevymýšlím si falešná, na rozdíl od některých jiných.“ Otočil se
zpátky k Drakeovi a povytáhl obočí, jako kdyby mu právě došlo něco
zvláštního. „Co tě to u všech všudy napadlo, dát si jméno, které připomíná
ty hloupé papírové hračky, co si děti pouštějí na podzim do
větru?“

Než stačil kdokoliv zareagovat, nahrbil se jako boxer a udeřil

Drakea plnou silou do žaludku. Will, Chester i Elliott přiskočili k
Drakeovi pro případ, že by potřeboval pomoc, ale zarazili se, když
stařec klidně ustoupil.

Drake se zlomil v pase a sotva popadal dech. K překvapení

všech se ale po chvilce znovu narovnal a rozesmál se.

-348
„Máš ránu jako holka, ty starej neurvalče!“ zasípal.

„Hele! Dávej si pozor na pusu!“ vykřikla Elliott. „Nebo ti ukážu,

jakou mám ránu já.“

„Ale no tak,“ řekl Drake se smíchem a zvedl ruku na svou

obranu. „Oba najednou nezvládnu.“ Otočil se k Parrymu. „Čím jsem
si to vlastně zasloužil?“

„Tím,“ zaburácel muž, „že jsi mi pět let neposlal ani jedno
mizerné přání k narozeninám a včera jsi mi zničehonic zavolal, abys
mě požádal o pomoc, ty nevděčný prevíte. Když ses mi neozýval, poprosil
jsem pár chlapů ze své staré jednotky, aby se poptali a zjistili,
co máš za lubem.“ Parry si prohlížel ruku, kterou před chvíli uhodil
Drakea, a zkusmo svíral prsty. „Řekli mi, že se po tobě slehla země a
že jsi pravděpodobně po smrti,“ dodal.

Drake přestal hlasitě oddechovat. Pořád se zdálo, že mu mužův

nečekaný úder nevadí. Naopak – Will měl dojem, že vypadá šťastněji
než kdykoliv předtím.

Drake zavrtěl hlavou. „Promiň. Nakupilo se mi pár věcí a měl

jsem trochu moc práce,“ řekl. „Ale vynahradím ti to, tati.“

-349
35. kapitola
„N
„N
edělní oběd!“ vydechl Chester a podíval se přes stůl na svého
otce. „Nikdy mě nenapadlo, že si ještě někdy sedneme ke
společnému nedělnímu obědu.“
„Já už nevím, co mám dál čekat,“ odpověděl pan Rawls sklíčeně.

Následovalo vteřinové ticho, které přerušil až Drake. „Ano,

pozdvihněte, prosím, všichni sklenky.“ Vstal a zvedl svou sklenici s
vínem. Ostatní následovali jeho příkladu. „Připijme si na všechny,
kteří tu dnes s námi nejsou – na doktora Burrowse, paní Rawlsovou,
Sáru Jeromeovou, Tama Macaulaye, Cala, Kožeňáka…, na všechny
nepřítomné a velice statečné přátele.“

Všichni si připili a znovu se posadili.

„A Chestere, něco pro tebe mám,“ dodal Drake. Natáhl ruku vedle
své židle, zvedl ze země balíček a podal ho chlapci přes stůl.

„Co je to?“ zeptal se Chester, zatímco trhal obal. „Skateboard!

Drakeu! Vy jste si pamatoval, že jsem si ho přál k Vánocům? To je
úžasné!“

Drake se usmál. „Můžeš ho vyzkoušet na tenisových kurtech.

Povrch není nic moc, protože je nikdo už roky nepoužíval, ale na
skateboard by měly stačit. Podívej se i na dno. Máš tam chrániče na
klouby. Nechci, aby ses poranil.“ Will s Elliott si obdivně prohlíželi
křiklavě barevný skateboard a Drake se podíval na hodinky. „Kde je
táta s tím jídlem? Ten tvrdohravý mezek mi nedovolil, abych mu pomohl.“

-350
Parry si v kuchyni opřel vycházkovou hůl o pult, nasadil si rukavice
a otevřel troubu, kde na pekáči syčely dvě hovězí pečeně. Povytáhl je
a podíval se na ně. „Výtečně,“ zahučel si sám pro sebe.

Náhle se vedle něj vynořili Bartleby se Sazinou. Každý lovec se

vrhl po jednom kusu masa, sevřel je v tlamě a sprintem vyběhli z
otevřených dveří kuchyně na okolní pastviny.

„Zatracení chmatáci!“ vykřikl Parry a zahrozil holí za oběma

mizejícími šelmami. „Příště na vás vezmu brokovnici!“

Skupina kolem jídelního stolu nic neslyšela, protože kuchyně byla o

několik chodeb dál.

„Zajdu se podívat, co dělá,“ rozhodl se Drake. „Zřejmě to připálil

nebo něco takového.“

„Já bych se nebtěžovala, být vámi,“ odpověděla paní Burrowsová,

zrovna když se Parry se vzteklým výrazem objevil ve dveřích.
„Náš hlavní chod se právě značnou rychlostí vzdaluje po pastvinách
za domem,“ dodala, než Parry stačil promluvit.

„Jak to víte?“ zeptal se Parry. „Jak to můžete vědět?“

Paní Burrowsová si poklepala ukazováčkem ze strany nosu.

„SDČ,“ pronesla, jako kdyby mu svěřovala nějaké velké tajemství.

„SDČ?“ zopakoval Parry, klesl na židli v čele stolu a jediným

douškem vyprázdnil sklenku vína.

„Sakra dobrý čich,“ zasmála se paní Burrowsová a zvedla se.

„Drakeu, Jefe, pojďte se mnou. Pomůžete mi udělat něco jiného.“

„Ehm…, můžu něco říct?“ odkašlal si Chester. Paní Burrowsová

se opět posadila. Drake na něj kývl, ať pokračuje.

„No, napadlo mě to, když teď paní Burrowsová mluvila o své

supersíle. Všichni tu jsme kvůli Styxům… a dokázali jsme docela
neuvěřitelné věci, no ne?“ Podíval se na Drakea. „Zlikvidovali jsme
zdroj jejich virů, vyhodili jsme do povětří jejich laboratoř,“ přejel pohledem
na Willa a Elliott, „a taky jsme získali vakcínu proti Dominiu.
Takže jsme v tom, co děláme, jedničky… Jsme něco jako speciální
tým, který bojuje proti Styxům, chápete, jak to myslím? Jsme
jako ty oddíly superhrdinů z komiksů a filmů. A když jsme tak
úspěšní, neměli bychom mít jméno? Třeba X-meni nebo Fantastická
čtyřka?“

-351
„Pěkná řeč, Chestere,“ poblahopřál mu Drake.
„A co jsi měl konkrétního na mysli?“ zeptala se paní Burrow

sová. „Něco jako Aliance rebelů, jenom aby to bylo chytlavější?“

„Juniorští mutantní nindžové z Povrchu,“ zakřenil se Will.

Pan Rawls je rychle spočítal. „Nebo Drakeova sedmička?“ navrhl.

Drake obrátil oči v sloup. „Něco vám řeknu: Vy tu vymyslete

pořádné jméno a já se zatím pokusím něco sehnat v kuchyni.“

Paní Rawlsová se posadila před televizi, aby se podívala na večernízprávy. Zrovna

domluvila po telefonu se svou sestrou. Šlo o jeden z
těch hovorů s ustaranými příbuznými, kdy druhá osoba nemá naprosto
co říct, ale trvá jí hrozně dlouho, než se vymáčkne. Sestra
navíc vyhrožovala, že ji navštíví, aby se o ni „postarala“.

Vůbec se jí nelíbilo, že je paní Rawlsová sama, a to už nějakou

dobu od chvíle, kdy se její manžel Jeff rozhodl vyrazit na dlouhou
zahraniční cestu.

Paní Rawlsové se také nezamlouvalo, že musí lhát rodině a vůbec

všem, ale musela připustit, že když takhle vysvětlovala manželovu
nepřítomnost, nikdo se nezdál být příliš překvapený. Všichni
věděli, v jakém stresu manželé Rawlsovi po Chesterově zmizení žili
a všichni známí i příbuzní říkali něco jako: „Určitě jenom potřebuje
trochu času sám pro sebe,“ nebo „On se zase brzy vrátí, uvidíš.“

Paní Rawlsová samozřejmě věděla, že to není pravda. Nebo

přesněji řečeno, nevěděla sice, kde přesně její manžel a syn jsou, ale
byla si docela jistá, že ani jeden z nich neodjel do zahraničí.

Opřela se v křesle a snažila se soustředit na televizi, ale mysl se

jí pořád toulala jinde.

Řekla Drakeovi, že nemůže jen tak nečinně přihlížet, zatímco

její syn a později i manžel odvádějí svůj podíl v boji proti Styxům.
Přes mobil, který měla od Drakea a o němž Jeff nevěděl, si dlouze
promluvila s Drakem o tom, že se v hotelu brzy zblázní. Drake nakonec
před jejím odhodláním kapituloval a přišel s plánem akce.

Měla předstírat, že je dosud pod vlivem černého světla a jednoduše

se vrátit do domu v Highfieldu. Odtud pak měla nahlásit každý

-352
kontakt ze strany Styxů nebo jejich agentů prostřednictvím mrtvé

schránky v místní prodejně, kam každé ráno chodila pro noviny.

Plán samozřejmě nebyl bezchybný.

Styxové mohli zařídit její „zmizení“, jak to formuloval Drake.

Nebo se mohli rozhodnout, že ji znovu ozáří, aby ji měli opět plně
pod kontrolou.

Pokud si ale budou myslet, že je pořád naprogramovaná a mohla

by pro ně být užitečná, ať už jako spojka k Chesterovi a přes něj k
Drakeovi, nebo pokud by se ji rozhodli využít v nějaké jiné roli, Dra-
ke získá neocenitelné informace. A ty, jak jí vysvětlil, se v případě
Styxů shánějí opravdu obtížně.

Zprávy skončily a v televizi začala předpověď počasí. Vtom za

sebou paní Rawlsová zaslechla nějaký zvuk. Zvuk, jako když někdo
jde po koberci.

Rozbušilo se jí srdce.

Už je to tady? pomyslela si. Seděla zády ke dveřím, takže neviděla,

kdo tu je. Přes silné nutkání otočit se nepohnula jediným
svalem. Snažila se zůstat klidná, protože se musela chovat, jako kdyby
byla pořád pod vlivem černého světla.

U ucha se jí ozval tichý, sípavý hlas. Měl přízvuk, možná trochu

jako rodilý Londýňan.

„Máme pro vás úk…,“ zachraptěl.

Větu však nedokončil. Paní Rawlsová zaslechla dutou ránu.

Otočila se právě včas, aby viděla, jak se k zemi hroutí hřmotný

muž s černými brýlemi, které se mu po dopadu svezly na zem. Měl
na sobě voskovaný kabát a plochou čepici. V ruce držel krabičku,
která nyní ležela vedle něj.

Za ním stál druhý muž mnohem štíhlejší postavy, který vypadal

přesně jako Styx z Drakeova popisu, byl ale oblečený do sportovní
bundy a flanelových kalhot. Ačkoliv měl vyzáblou tvář a pronikavé
oči, nepůsobil dojmem zabijáka z podzemního města, o němž jí Dra-
ke říkal.

„Paní Rawlsová, Emily,“ řekl a podal jí ruku, což bylo docela

zvláštní vzhledem k tomu, že právě uhodil muže v jejím obýváku sekáčkem
na led.

„Ano,“ odpověděla a potřásla si s ním rukou.

-353
Přistoupil k ní a sedl si na opěradlo pohovky.

„Poslal mě Drake. Nevím, jestli si na mě vzpomínáte, ale už

jsem ho sem jednou doprovázel.“

Zamračila se.

„Tehdy, když jste s panem Rawlsem kvůli ozáření černým světlem

nepoznali Chestera. Mimochodem, překonala jste jeho účinky
zcela?“

Nečekal na odpověď a zamumlal několik slov v podivném

vrzavém jazyce, kterému paní Rawlsová vůbec nerozuměla. Pokrčila
rameny.

„Nejspíš ano,“ usoudil muž a vstal. „Musíte jít se mnou. Drakeův

plán nezabral.“ Podíval se na ležící postavu. „Tohle je Kolonista,
kterého poslali, aby vás aktivoval.“

Paní Rawlsová se rovněž zvedla a podívala se na omráčeného

muže. „Aktivoval? K čemu? A co je v té krabici?“ zeptala se a
ukázala na šedivou bedničku o velikosti asi pět krát čtyři centimetry.

„Nevím, k čemu vás chtěli přinutit, ale v té bedničce je pravděpodobně

něco nebezpečného. Patrně nejde o biologickou zbraň, ale
mohla by tam být i bomba,“ odpověděl, zvedl krabičku ze země a zasunul
si ji do podpaží. „V každém případě je příliš riskantní, abyste
tu nadále zůstávala. Musíte jít se mnou, paní Rawlsová.“

„Ano, ehm, pane…,“ řekla a zamračila se. Netušila, jak by svého

zachránce měla oslovovat.

„Odpusťte mi mou nezdvořilost. Jmenuji se Edward Green,“

představil se jí. „Ale říkejte mi Eddie. Všichni mi tak říkají.“

-354
36. kapitola
ill, Chester a Elliott trávili zrovna čas na břehu jezera, když WWill uslyšel, že
ho někdo volá.
„Chce s tebou mluvit Drake,“ upozornila ho Elliott, když se
ohlédla a uviděla, jak na ně Drake mává.
Will vystoupal do svahu k domu a připojil se k Drakeovi u
stolku se židlemi na terase.
„Právě jste se vrátil?“ zeptal se. Drake občas mizel na dva nebo

tři dny, ale nikdy nikomu neřekl, co dělá.

Teď přikývl.

Will si všiml ruksaku na Drakeově rameni. Napadlo ho, že mu

Drake přinesl dárek, stejně jako když Chesterovi dal skateboard.

„Máte pro mě něco?“ zeptal se chlapec dychtivě a ukázal na batoh.

Drake neodpověděl a Will si všiml, že Drake, pro něj zcela

netypicky, váhá. Došlo mu, že ho nečeká žádný dárek, a poplašeně
vyhrkl: „Co se stalo?“ Drake pořád mlčel. Nakonec sundal batoh z
ramene a položil ho na stůl. Otevřel zip a zalovil uvnitř.

„Nevím, jak bych ti to měl říct, Wille,“ začal a vytáhl bílou igelitovou
tašku, ale nechal si ji v ruce. „Sedneme si, ano?“

Will si přitáhl židli a posadil se. Čekal, až bude Drake pokračovat.

„Jak víš, požádal jsi mě, abych odnesl deník tvého otce do Britského
muzea. Chtěl jsi, aby se otcovy zápisky dostaly do rukou nějakého
odborníka, který jim bude schopný porozumět a předložit jeho
neuvěřitelné objevy světu.“

„Ano,“ přikývl Will. Drakeův úvod mu připadal docela

zlověstný.
-355
„Nemusím ti určitě vysvětlovat, že deník nedoplňuje žádný fyzický
důkaz, protože jste sem nemohli dopravit žádné artefakty nebo
vzorky na podporu doktorových tvrzení, a to že je velký problém.“

Will měl pocit, že každou chvíli vybuchne. Musel vědět, co se

stalo. „Tak už mi to povězte. Je mi fuk, jestli nesete špatné zprávy.
Jsem na ně připravený.“ Podíval se na bílou igelitovou tašku na stole.
„Co je v ní?“

Drake zvedl ruku. „Nech mě domluvit, prosím.“

„Dobře,“ povzdychl si Will.

„Deník tvého otce podle všeho prozkoumalo několik specialistů

z různých oddělení muzea a nakonec se nějak dostal k profesoru
Whiteovi z Londýnské univerzity.“

„Profesor White,“ opakoval si párkrát Will a najednou prudce

vyskočil. „To jméno znám!“ vykřikl. „Ne! To je ten syčák, co si připsal
všechny zásluhy za objev římské vily, kterou táta našel v Highfieldu.
Ukradl mu ji. Ne, ten ne!“

„Sedni si, Wille,“ řekl Drake vážně. „Ještě jsem neskončil.“

Will zrychleně oddechoval a do tváře se mu nahrnula krev. Nakonec

se ale přece jen posadil a Drake navázal: „Ukázalo se, že se
profesoru Whiteovi deník docela líbí, a tak ho předal dvěma svým
studentům. A ti napsali knihu.“

„Jakou knihu?“ chtěl vědět Will.

Drake otevřel tašku a nahlédl do ní. „Je to první román, který

tahle dvojice vydala. Víš líp než kdokoliv jiný, že to, co se dochovalo
z prvního deníku doktora Burrowse, je patrně pořád v Martině chatrči.
A na začátku druhého deníku, toho, který jsi přinesl s sebou, se
doktor Burrows snažil znovu popsat svůj každodenní postup od objevu
Kolonie ke všemu dalšímu.“ Drake se nadechl. „Tihle dva studenti
se nechali inspirovat jeho poznámkami a napsali příběh, který
je z něj odvozený.“

„Cože udělali?“ zamračil se Will. Byl tak napjatý, že dokázal

sotva mluvit. „Takže to je vědecká kniha?“

„Ehm…, ne tak úplně,“ řekl Drake, vytáhl knihu z tašky a podal

ji Willovi. Will ji popadl a podíval se na obálku.

-356
„Krtek z Highfieldu,“ přečetl. „Krtek z Highfieldu?“ zopakoval
ještě několikrát. Otočil knihu v ruce, aby zjistil, co je na zadním přebalu.

„Jak vidíš, je to kniha pro děti,“ dodal Drake tiše. „Přepracovali

deník tvého otce do dobrodružného příběhu pro mladší čtenáře.“

Chester a Elliott byli pořád u jezera, ale Willův hlasitý výkřik

dolehl až k nim.

„NEEEEE!“

-357
Epilog

omem se rozléhalo Parryho naléhavé volání. Všichni měli hnedDpřijít dolů.

„Co se děje?“ zeptal se Will Chestera, kterého potkal na chodbě
před ložnicemi.

„Nevím,“ pokrčil Chester rameny. Všiml si, že Will má u sebe

svou novou knihu. „Ty to vážně čteš? Můžu si to pak půjčit? Je to
aspoň dobré?“ zajímal se.

Will se ušklíbl. „Je to jako nějaký praštěný sen. Klidně si to můžeš

vzít, až to dočtu,“ pokrčil rameny.

Když došli nad schody, ze svého pokoje právě vyběhla Elliott.

Měla na sobě župan a kolem hlavy omotaný ručník. Po životě stráveném
jen s tím nejzákladnějším vybavením se totiž jejím nejoblíbenějším
místem stala koupelna. Jako většina dospívajících dívek v
ní trávila celé hodiny, relaxovala ve vaně nebo se česala před zrcadlem.

Všichni společně vešli do obývacího pokoje, kde Drake s

Parrym stáli před puštěnou televizí a upřeně sledovali obrazovku.
Chester nahlédl do síně, jestli sem jde i jeho otec, ale nikde ho neviděl.
V tu chvíli se objevila paní Burrowsová.

„K čemu ten rozruch?“ zeptala se a zastavila se vedle Willa.

„Můj otec právě dostal tip od známého u bezpečnostních služeb.

Něco se děje v Londýně,“ odpověděl Drake a zesílil dálkovým ovladačem
zvuk. „Něco velkého.“

„…mezi tyto iniciativy spadá i příkaz okamžitě uzavřít tři

infekční oddělení a přeložit jejich klíčové zaměstnance do jediného
superzařízení v nemocnici University College,“ říkal právě moderátor
zpráv. „Pokyn přišel z nejvyšších míst, podle zdrojů blízkých číslu
deset od samotného ministerského předsedy.“

Na tiskové konferenci se před davem novinářů objevil premiér.

„Všichni si v této obtížné ekonomické situaci uvědomujeme
naléhavou potřebu omezit veřejné výdaje,“ říkal. „Po hloubkové
kontrole rozpočtu v rezortu zdravotnictví jsme našli řadu oblastí, kde
by našim nemocnicím prospěla centralizace a racionalizace, která po

-358
vede k výrazným úsporám, aniž bychom omezili naše velice dobré
standardy zdravotní péče.“

Tiskovou konferenci vystřídal záběr na předsedu vlády, jak s vyčerpanou

a ustaranou tváří nastupuje do auta, a moderátor pokračoval
ve čtení zprávy. „Dnešní oznámení o uzavření tak významných zařízení
bylo naprostým překvapením, a to i pro řadu úředníků ministerstva
zdravotnictví. Britská lékařská asociace ráno podala formální
protest, protože nebyla přizvána ke konzultacím o uzavírání zdravotních
zařízení, zejména infekčních oddělení…“ Následovaly záběry
na muže přenášející z nemocniční budovy do čekajících nákladních
vozů uzavřené nádoby. „…i kvůli rychlosti, s níž k uzavírání dochází.“

„Já tomu nemůžu uvěřit. To je přece St. Edmund,“ uvědomil si

Drake. Na obrazovce se objevily další dvě nemocnice. „Tak se na to
podívejte – St. Thomas a Londýnská všeobecná. To je ale
náhodička!“ dodal a obrátil se k Elliott a oběma chlapcům. „Ve chvíli,
kdy se lékaři bojí vypuknutí vážné epidemie, se vláda rozhodne
ochromit schopnost země na takovou situaci reagovat. Proč to dělají?“

„Ale co to přesně znamená?“ zeptal se Chester.

„Stojí za tím Styxové,“ odpověděl Will.

„Určitě,“ přitakal Drake. „Je moc velká náhoda, že se to stalo

přesně těm třem nemocnicím, kterým jsem dodal vzorky Elliottiny
krve, aby je uložili do vakcínových bank. Styxové zahájili další fázi
plánu a berou si zpátky vakcínu proti Dominiu. Uvidíte, že vzorky
cestou do toho nového superzařízení záhadně zmizí.“

„Pořád ale máme náš vzorek, ne?“ řekl Will a poklepal Elliott na
rameno.

„To z tebe dělá mimořádně významnou osobu,“ dodal Chester a

podíval se na ni.

„Já myslela, že už jsem docela významná,“ posteskla si.

Drake je neposlouchal a přemýšlel o důsledcích vyslechnuté

zprávy. „Ochromením zařízení tady na Povrchu se samozřejmě otvírá
příležitost pro Styxe. Můžete se vsadit, že mají v rukávu další překvapení,
nějaké ošklivé choroby, které budou šířit, protože právě to
dělají po staletí.“

-359
„Jestli ale rozhodnutí prosadil samotný premiér, nemyslíte, že
ozářili černým světlem i jeho?“ zeptala se paní Burrowsová. Na její
otázku nikdo neodpověděl, protože Parry máchl holí k televizi.

„A je to tady,“ oznámil. Reportáž o zavírání nemocnic přerušil

nápis NALÉHAVÁ ZPRÁVA v horní části obrazovky.

Will se zamračil. „Chcete říct, že jste nás sem nezavolal kvůli

těm nemocnicím?“

Drake zavrtěl hlavou. „O tom jsme se dozvěděli taky až teď.“

„Ticho!“ vyštěkl Parry. „Už to začíná.“

Will s Chesterem si vyměnili udivené pohledy a zadívali se opět

na televizi, kde se po vteřinové přestávce objevila reportérka.
Očividně nebyla ve studiu, ale na nějakém provizorním stanovišti.
Stalo se něco vážného.

Reportérka stála na ulici lemované prosklenými budovami a za

ní všemi směry pobíhali vyděšení lidé. Většinou šlo o úředníky z
kanceláří, nechyběli však ani ozbrojení policisté. Reportérka mluvila
přerývaně a bylo vidět, že neměla čas si řeč připravit. „Jsem… jsem
právě v centru Londýna, v srdci finanční čtvrti, a o necelý půlkilometr
dál, přímo u Anglické národní banky, probíhá přestřelka.“
Někdo mimo záběr jí dal jakýsi pokyn. „Právě jsem se dozvěděla, že
se nám podařilo získat film, který pořídil náhodný svědek mobilním
telefonem.“

Objevil se nekvalitní a roztřesený záběr ulice zatarasené policejními

vozy. Ozvala se střelba z automatických zbraní a policisté se
rychle přikrčili za svoje auta.

Pak mobil zabral obvykle rušnou křižovatku přímo v centru londýnské

City, kde sídlí národní banka v budově nazývané Královská
mincovna. Došlo k obrovskému výbuchu, který vyrazil okna budovy,
a následovala další střelba. Reportérka začala hovořit do posledních
záběrů, na kterých se mračno kouře valilo liduprázdnou ulicí. „Tento
film byl pořízen před necelými dvaceti minutami. Zdá se, že gang ozbrojených
střelců zaútočil na naši národní banku.“

Reportérka se znovu objevila na obrazovce. „Dozvídáme se, že

boje vypukly na řadě dalších míst v City a že…“

-360
Zaduněla další exploze a reportérka se přikrčila. Obrazovku vyplnilo
zrnění a vzápětí zcela zčernala. O vteřinu později naskočil obraz
moderátora zpráv ve studiu.

„Zřejmě jsme ztratili spojení s naším přenosovým vozem.

Doufám, že je Jenny v pořádku,“ pronesl pohřebně. Odkašlal si, nepřítomně
se podíval na papíry před sebou a opět vzhlédl. „Pro ty, kteří
se na nás právě začali dívat: Dostáváme zprávy o ozbrojených útocích
na národní banku a řadu blízkých míst. Došlo nejméně ke dvěma
velkým výbuchům.“ Zvedl si ruku k uchu. „Právě mě informují,
že v čase útoku v národní bance právě zasedal poradní výbor guvernéra.
Předpokládá se, že došlo k mnoha obětem na životech, snad
včetně samotného guvernéra banky. Musím ovšem zdůraznit, že tuto
zprávu nemáme dosud potvrzenou.“

Drake zavrtěl hlavou. „Takže to začíná. Styxové se pokoušejí

destabilizovat zemi útokem na hlavní finanční instituce,“ řekl tiše.
„To by nás mohlo uvrhnout do krize, jakou jsme ještě nikdy nezažili.“

Moderátor pokračoval: „Zde jsou fotografie bezpečnostních kamer,

které nám poslala policie. Zachycují posádky dvou vozidel, které
vjely do City těsně před útoky. Policie žádá všechny obyvatele,
kteří mají nějaké informace o těchto mužích, aby je…“

„Plukovník Bismarck!“ vyhrkla Elliott. „Podívej, Wille, to je

plukovník!“

Will pokročil dopředu a zahleděl se na mírně rozmazaný obrázek

dvou tváří pořízený přes okénka vozu. Jednoho z mužů neznal,
i když vzhledem k plavým vlasům a hranaté čelisti mohl klidně patřit
k armádě Nové Germánie. Druhý obličej mu ale byl opravdu povědomý,
včetně typického knírku. „Mohl by to být on,“ připustil. „Ale
není to moc jasný snímek a já jsem si ho po tátově smrti moc neprohlížel.“

„Takže teď na špinavou práci využívají ty vojáky z vnitřního

světa,“ podotkla paní Burrowsová.

„Což znamená, že patrně mají k dispozici celou válečnou mašinerii

Nové Germánie,“ řekl Drake. „Celou jejich zatracenou
armádu.“

„A Rebeccy jsou dost možná zpátky nahoře,“ dodal Will ponuře.

-361
Všichni v místnosti ale umlkli, když se na obrazovce objevila
další fotografie.

„Drakeu! To jsi ty!“ zalapala Elliott po dechu.

Drake o krok ustoupil.

„Tento člověk,“ říkal právě moderátor zpráv, „je považován za

velitele útočící skupiny. Policie ho dokonce označila za mozek jejich
organizace. Používá falešné jméno Drake a má se za to, že se dosud
zdržuje někde na našem území. Místní policejní složky už zahájily
celonárodní hon na tohoto muže.“

„Klasický manévr. To se dalo čekat,“ poznamenal Parry

chraplavě. „Styxové ti ztěžují volný pohyb na veřejnosti.“

Drake přikývl. „Odteď už asi nemůžu chodit na nákupy.“

Právě v tu chvíli se z chodby vynořil pan Rawls se zakalenýma

očima. Potlačil zívnutí, jako kdyby se právě probudil z dřímoty.
„Máte puštěný kriket?“ zeptal se a podrbal se na hlavě. „Jak vypadá
skóre?“

„To zatím nevíme, tati,“ odpověděl Chester, „ale vypadá to, že

Styxové mají pěkně našlápnuto.“

-362
Poděkování

Za mnohé vděčím.

Skvělému Barrymu Cunninghamovi, vydavateli a editorovi, který

tohle celé začal. V knize sice nefigurují žádná kouzla, ale Barry umí
kouzlit ve skutečném životě.

Celému týmu z Chicken House: Rachel Hickmanové, Elinor

Bagenalové, Imogen Cooperové, Mary Byrneové, Claire Skuseové,
Nicku Marshallovi a Stevu Wellsovi za jeho fantastickou práci na
grafické podobě knih. A Siobhan McGowanové z Scholastic Inc.

-363
Přítelkyni a agentce Catherine Pellegrinové z firmy Rogers, Coleridge
& White.

Simonu Wilkiemu, Karen Everittové, Craigu Turnerovi a Charlesi

Landauovi, bez nichž by nic z toho nebylo možné.

Sophii, Georgeovi a Frankiemu za toleranci.

A Hanifovi, který mi řekl, že to nikdy nebude jednoduché. Měl pravdu.

Není.

-364