Literární teorie

Literární formy, druhy, žánry

Literatura = písemnictví = soubor jazykových projevů zaznamenaných písmem
• písmo = kulturní rozdíl mezi pravěkem a starověkem
Funkce literatury
• estetická („znovuodhalení světa“)
• informativní (vzdělávácí, poznávací)
• formativní (výchovný, utváření hodnot)
• společenská („zrcadlo doby“)
• zábavná (oddych, uvolnění)
Literární formy
• próza („řeč nevázaná – syntaktické členění promluvy)
• poezie („řeč vázaná“ – v popředí rytmicko-melodické členění)
• divadelní hra (určeno pro jevištní zpracování)
základní literární druhy
• epika – vyjadřuje děj, příběh – épos (ř.)
• lyrika – vyjadřuje pocity, dojmy, nálady – lyra (ř.)
• drama – určeno pro jevištní zpracování – drama (ř.) = čin, jednání, skutek
Žánry epické
1. velké
◦ román – příběh většího rozsahu, který zobrazuje:
▪ delší časové období
▪ osudy více postav (hlavních, vedlejších)
▪ společnost v době, kdy děj probíhá
▪ rozsah – od 50 000 slov (cca 200 stran)
◦ kronika
2. střední
◦
◦ povídka
▪ kratší prozaický příběh, má jednoduchý děj, malý počet postav, kratší časový úsek
◦ novela
▪ jednodušší děj než povídka
▪ příběh má rychlý spád k nečekané pointě
▪ zakladatel G. Boccaccio
◦ pohádka
▪ příběh o sporu dobra a zla
▪ druhy:
• lidová
◦ fantastická – kouzelné postavy, předměty, děje
◦ novelistická – bez kouzel, hrdina spoléhá na své schopnosti
• moderní = autorská (autor je znám)
◦ odehrává se nejčastěji v současnosti
◦ často dětský hrdina
•
◦ pověst
▪ příběh se vztahuje ke skutečné osobě, místům, událostem, ale objevují se i nadpřirozené postavy, děje či předměty
▪ skutečnost převažuje
▪ pochází z lidové slovesnosti
▪ druhy:
• národní (jirásek – Staré pověsti české)
• regionální = krajové
• místní (o původu znaku rodu)
◦ báje (mýtus)
▪ příběh o pohanských bozích, výklad o původu světa a člověka
▪ vyskytují se i skutečná místa, převládají ale postavy a události vymyšlené
▪ např. Eduard Petiška – Staré řecké báje a pověsti
◦ legenda
▪ lat. Co má být čteno
▪ příběh o životě a skutcích, zázracích a mučednické smrti světců
◦ evangelium a apokryf
▪ evangelium = životopisný biblický žánr – o Ježíšově životě
▪ apokryf = text zpracovávající známý motiv , ale novým způsobem
• v minulosti často náboženské texty, které nebyly součástí Bible
3. drobné
◦ bajka
▪ jeden z nejstarších žánrů
▪ vystupují v ní zvířata s lidskými vlastnostmi
▪ používá princip alegorie (skrytý význam)
▪ vyplývá z ní ponaučení
▪ autoři: Ezop, Jean de la Fontaine
◦ hádanka = zašifrované sdělení; určena k zábavě, k rozluštění
◦ anekdota (vtip) = humorný minipříběh s nečekanou pointou
Žánry lyrické
• lyrika obecně nemá děj, vyjadřuje autorovy pocity, myšlenky, úvahy
• bývá psaná ve verších (poezie)
• žánry:
◦ a
▪ píseň - prostá zpěvná báseň, vyznačující se pravidelnou stavbou, rytmem a rýmem
▪ óda – rozsáhlejší oslavná píseň, velebí boha, hrdinu, něco vznešeného
▪ hymnus – chvalozpěv menšího rozsahu inspirovaná hrdiny, láskou, oslavou národa
▪ sonet – báseň s přesně vymezenou strukturou – 14 veršů – rozděleny do dvou čtververšových a dvou trojveršových slok
• italské sonety – Petrarca
• Anglické sonety – Shakespeare (např. sonet 66)
◦ b
▪ elegie (žalozpěv) – truchlivá báseň vyjadřující smutek nad ztrátou blízké osoby, vlasti apod.
▪ epigram – krátká satirická báseň, ve které autor stručně a pádně vyjadřuje svůj úsudek o nějaké osobě, události a jevech (K.H.Borovský)
 ▪ epitaf – náhrobní nápis
◦ c
▪ kaligram = grafická báseň uspořádaná do obrazce
▪ pásmo = souvislý proud po sobě jdoucích myšlenek a dějů, žánr moderní poezie
Typy lyriky
• milostná lyrika
• přírodní lyrika
• úvahová (neboli reflexivní) lyrika
• vlastenecká lyrika
• satirická lyrika
• náboženská lyrika
• intimní (neboli subjektivní) lyriky
Lyrickoepické žánry
• na pomezí mezi lyrikou a epikou
• vyjadřují kromě děje i pocity, nálady, bývají psány ve verších
• balada
◦ báseň s pochmurným dějem, často s tragickým konce, obsahuje dialogy postav (= epická část)
◦ vyjadřuje smutek, špatnou náladu, líčí prostředí (=lyrická část)
◦ obsahem vina a trest, nadpřirozené síly, sociální problémy
◦ K.J. Erben (Kytice), J.Neruda (Balady a romance) Asonance (např. Dva havrani)
• romance
◦ kratší báseň s radostným rázem a dobrým koncem
◦ často o lásce (mezi lidmi, k národu, vlasti)
◦ např. J. Neruda (Balady a romance)
• básnická povídka (poema)
◦ delší báseň s výjimečným hlavním hrdinou, krátce vyjadřuje jeho činy, více jeho pocity, duševní stav = epika potlačena na úkor lyriky
◦ např. K.H,Mácha (Máj), M.J. Lermontov (Démon)
• epos
◦ rozsáhlá epická veršovaná skladba s množstvím postav a vedlejších příběhů
◦ hrdinský epos – starověk
▪ hl. postavou nejčastěji významný vojevůdce
▪ např. Odyssea
◦ epos rytířský – středověk
▪ písně o činech rytířů
▪ např. Píseň o Rolandovi
Divadelní hra
• části
◦ dějství = jednání = akta
◦ výstupy = konání postav
• žánry:
◦ komedie = veselohra
◦ tragédie = drama s vážným obsahem
◦ činohra = hra o společenském problému
◦ melodrama = přednes básně či činohry za doprovodu hudby (samostatnost slovesné a hudební složky)
◦ hudební formy – opera, muzikál, opereta, kabaret
Vnitřní výstavba děje = Struktura divadelní hry
• expozice (úvod) – uvedení do děje, seznámení s postavami, prostředím
• kolize (zápletka) – zařazení dramatického prvku vyvolávajícího napětí (rozpor, konflikt)
• krize – vyvrcholení konfliktu k němuž je děj doveden
• peripetie (zvrat) – obrat a možnost řešení
• katastrofa (závěr, pointa) – rozuzlení a očista (katarze) – happy end, tragédie, smír

Naratologie – k fabuli a syžetu

• narativ = vyprávění
• teorie prózy = teorie vyprávění
• základní témata:
◦ prostředí (příběh/ fabule)
◦ postavy (příběh/fabule)
◦ děj (příběh/fabule)
◦ časové uspořádání (diskurz/syžet)
◦ vypravěč (diskurz/syžet)
◦ fokalizace (diskurz/syžet)
Otázky naratologie
• kde se příběh odehrává?
• Jací jsou protagonisté příběhu?
• Co se v rrámci příběhu děje?
• Jak je narativ strukturován časově?
• Kdo mluví, jak?
• Kdo vidí?
Děj
• základní linie příběhu složena z událostí
• události dle významu
◦ jádrové – tvoří osnovu příběhu
◦ satelitní – nejsou tak důležité pro příběh, mohou definovat postavy
• události dle typu rozvíjení
◦ posouvací děj utvářející charakter postav/ prostoru
Postavy = protagonisté příběhu
• postavy hlavní/ vedlejší
• postavy přirozené – nadpřirozené – fantastické..
• postavy charakterizované přímo/ nepřímo
• funkce postav v textu – hrdina, pomocník, škůdce
• komplexnost postav
◦ plochá x plná
◦ statická x dynamická
Prostor
• místo děje
 ◦ místo reálné x imaginární (fantastické)
◦ místo typizované, symbolické (mytizované)
• součást definice příběhu
• definice žánru (tajemná prostor v hovoru) x antiteze žánru (tajemný prostor v komedii)
Časové uspořádání
1. časová posloupnost
◦ jak se pracuje s časovým uspořádáním děje
◦ pojem – retrospektiva – nahlížení do minulosti
◦ chronologická p.
▪ Napodobuje běh reálného světa
◦ achronologická p.
▪ Analepse – vypravěč se brací zpátky v čase (vzpomínky)
• vnější – vracíme se zpátky před počátek příběhu
• vnitřní – obracíme se zpět, ale pouze v rámci příběhu
▪ prolepse – vypravěč upozorňuje na to, co se stane v budoucnu
• méně časté (spoiler efekt)
• proroctví
◦ metalapse – prolnutí fikčního a ktuálního světa (herec vystupuje z role a obrací se přímo na diváky
2. trvání
◦ pojmy
▪ čas příběhu (faubile) = jak dlouho událost v příběhu trvá
▪ čas diskurzu (syžetu) = jak dlouho nám trvá si o události přečíst
◦ zpomalení události x zrychlení události
◦ shrnutí
◦ elipsa - záměrné vynechání, zamlčení
◦ scéna – čas příběhu (fabule) a diskurzu (syžetu) jsou stejné
▪ dialogy, monology; především v dramatech
▪ protažení – čas příběhu (fabule) je kratší než čas diskurzu (syžetu)
◦ protažení – čas příběhu (fabule) je kratší než čas diskurzu (syžetu)
▪ trvá nám déle přečíst si o události, než jak by v reálu trvala
▪ autor rozsáhle popisuje pocity postav
◦ pauza – čas příběhu (fabule) se vůbec neposouvá
▪ popis události
3. frekvence
◦ singulatuvná vyprávění – jednou vyprávíme to, co se stalo jednou
◦ repetitivní vyprávění
◦ událo se jednou, vyprávěno vícekrát
◦ iterativní vyprávění – jednou popíše to, co se stalo mnohokrát

• řetězové – události jsou spojeny hlavním hrdinou ( Švejk)

• rámcové – v rámci jednoho vyprávění několik samostatných příběhů (Dekameron)
• paralelní – souběžné dějové linie, které se postupně propojují (Vojna a mír)
Vypravěč – nikoli autor
• „Kdo mluví“ = vypravěč
• Ich-forma (koná vypravěč) x er – forma (někdo jiný) – pouze gramatická kategorie

• heterodiegetický vypravěč
◦ není součástí fikčního světa
◦ vidí z různých perspektiv
◦ může vidět i do myšlenek postav
• homodiegetický vypravěč – vypravěč součástí příběhu, sám není hlavní postavou
• autodiegetický vypravěč – nejčastěji ich-forma → hrdina příběhu
• nespolehlivý vypravěč (zvláštní kategorie) – úmyslné podávání nepravdivých či neúplných informací
Fokalizace
• fokalizace interní (vnitřní) – vidíme omezeně očima postav/postav
◦ fixní – stále jedna postava
◦ vatiabilní – různé postavy vidí různé události
◦ multiplicitní (několikanásobná)- stejné události nahlíží na více postav (evangelia)
◦ skupinová (kolektivní) – pohled několika postav zároveň, neběžné
• fokalizace externí (vnější) – vypravěč je uvnitř příběhu, ale nevidí do myslí postav (ne moc častá)
slovník umělecké literatury – jazykové prostředky
Obrazná pojmenování – tropy
• obrazná (nepřímá) pojmenování založena na mnohoznačnosti slov = tropy
• vodotrysk noci – vsugeruje představu obrazu noci plné vzrušení a pohybů, mihotání hvězd a dalších světelných efektů
• zub pily – na základě podobnosti tvaru se zuby byl pojmenován hrbolek na pile zub
Metafora = obrazné pojmenování, přenesená významu na základě vnější podobnosti, vzhledu, vlastnosti, funkce
• zub pily, oko na punčoše, bledá tvář luny, ucho hrnce, bílá pokrývka sněhu, perly rosy
• jeho pěvecké vystoupení bylo zlatým hřebem večera
druhy metaforických obrazů
• alegorie (jinotaj) = metafora přenesená na dílo, je to obraz přenesený na celý text
◦ typickým příkladem jsou bajky, v nichž se zvířata chovají jako lidé
◦ např.
▪ Farma zvířat od G.Orwella (obraz totalitních režimů, např. komunistického)
▪ Narnie (např. postava lva Aslana je alegorickým zobrazením Ježíše Krista)
• personifikace (zosobnění) = takové vyjádření skrze nějž neživé věci nebo zvířata, získávají nebo provádějí stejné činnosti jako lidé
◦ např. stromy šeptají, obloha pláče
• oxymóron (protimluv) = spojení dvou nebo více slov, která se vzájemně logicky vylučují
◦ příkladem může být název básnické sbírky „Svítání na západě.“
• přirovnání = běžné obrazné vyjádření, kdy jednu věc připodobňujeme k druhé za pomocí spojky „jako“
◦ bílí jako sníh, chytrý jako rádio
Metonymie = přenesení významu na základě skutečné souvislosti
• přenášíme význam na základě zjištění, že mezi dvěma věcmi je skutečně pozorovatelná souvislost
• např. čtu Máchu, poslouchám Smetanu
Způsob vzniku metonymie
• metonymii používáme denně, aniž si to uvědomujeme, způsobů vzniku je velké množství
• nádoba → obsah – snědl celý talíř, ovocný pohár
 • místo → orgán moci – Německo kapitulovalo, Praha to neschválila
• autor →dílo – číst Máchu, zpívat Kryla
• Místní vlastní jména → věci, které odtud pocházejí (segedín, koňak, eidam)
• jméno → fyzikální jednotka či předmět (ampér, volt; rentgen
Synekdocha = druh metonymie, kde celek je nahrazen částí nebo část celkem
• celek za část - totum pro parte : noční nebe zářilo (místo hvězdy), Česko rozhodlo o snížení daní (místo vláda), Otevřete, policie! (místo policista)
• část za celek – mám střechu nad hlavou (místo dům), neviděl jsem tě několik let (místo roků), tenkrát za bolševika (místo komunistů, komunismu), žádost o ruku
(místo manželství)
Ironie = záměrné použití slova v opačném smyslu, prvek komična – zesílenou ironií je sarkasmus
• Tys zase zapomněl? No ty jsi fakt šikovný!
Hyperbola (nadsázka) = zveličení, záměrné přehánění skutečnosti
• Říkal jsem ti to snad tisíckrát.
Litotés (zjemnění) – opak hyperboly, dva zápory místo kladného vyjádření
• Nemohu nepřiznat.
Eufemismus = pojmenování, které zjemňuje nepříjemnou skutečnost
• zesnul = zemřel
• zralá dáma = starší žena
• prostorově výrazná osoba = obézní člověk
Dysfemismus = opak eufemismu, jedná se o hanlivé, negativní označení
• huba = ústa
• čokl = pes
Perifráze (básnický opis, obměna) = vyjádření opisem pomocí typických znaků, zjemňuje jazyk a vyjadřuje skutečnost přijatelnější formou
• země tisíce jezer = Finsko
• Již na něm roste trávníček = zemřel

Přímá pojmenování
• jazykové prostředky ovlivňující smyslovou názornost obrazu
Epiteton (básnický přívlastek) – oživuje představu předmětu, zdůrazňuje vlastnost, vzbuzuje citový vztah
• epiteton constans (stálý) – označuje stálou vlastnost – bílý sníh, krvavá růže, zlatá hvězda
• epiteton ornans (zdobný) – výjimečná vlastnost – růžový večer, žhavý déšť, stříbrné ticho
Paralelismus – druh přirovnání
• dva přirovnané jevy jsou položeny vedle sebe bez výslovného srovnání – červené jablúško po zemi sa gúlá, moje potěšení po světě sa túlá
Antiteze = přirovnání protikladem (tři části)
• teze: Odněkud kůň přijíždí
• popření: on nevyjíždí
• přirovnání: on větrem letí

Syntaktické zobrazovací prostředky – figury

• lat. Figura = tvar
• zvláštní obraty větné stavby, dávají jazyku umělecké literatury záměrnou výrazovost → zdůrazňují nějakou myšlenku
Anafora = opakování téhož slova/ slovního spojení na začátku dvou/ více sousedních veršů
• Tolik beden čaje,
tolik kakaových bobů.
Epifora = opakování slov/ slovních spojení na konci verše, celku
• Co to máš na té tkaničce?
Na Krku na té tkaničce? (K.J.Erben)
Epanostrofa = opakování slov/ slovních spojení na konci jednoho celku a na začátku druhého
• Střela té se zaryla v bílá ňadra,
v bílá ňadra prvního Tatařína (F.L. Čelakovský)
Epizeuxis = opakování stejných slov za sebou v jednom verši
• Okolo lesa pole lán,
hoj jede, jede z lesa pán (K.J.Erben)
Gradace (klimax) = stupňování významu
• ...smutek, stesk a úzkost z života a smrti (V. Nezval)
Řečnická otázka = otázka nevyžadující odpověď, má oznamovací význam
• Kdo na moje místo, kdo zdvihne můj štít (P. Bezruč)
Řečnické zvolání (apostrofa) = oslovení, obracení se na nepřítomné osoby, neživé věci
• Čechy krásné, Čechy mé… (F. Hrubín)
Syntaktický paralelismus = opakování téže větné stavby
• Má zlatá matičko, Má zlatá matičko,
ožením se. nevšidím.
Můj zlatej synáčku, Můj zlatej synáčku,
ošidíš se vždyť to vidím.
Inverze = porušení (obrácení) běžného pořádku slov
• Kachna se peřím zelenavým (A. Sova)
Aliterace = opakování shodných hlásek na počátku slov
• Potkal potkan potkana, (J.Suchý)
Paronomázie = nahromadění slov se stejným základem
• Slavme slavně slávu Slávů slavných

Tematický plán
Tematický plán uměleckého díla
• tematika = souhrn témat a motivů (válečná…)
• Téma – dějový a ideový základ, hlavní myšlenka (abstraktní) – vyjadřuje smysl „nižších“ informací (motivů…)
• Motiv – „klíčové slovo“; opakující se myšlenka, obraz, prvek se symbolickou hodnotou (konkrétní)

Máj
• téma = osud člověka na okraji společnosti
• Motiv – vězně, přírody