23 – Dokument a reportáž

Dokumentární film je druh filmu, jehož hlavním cílem je

zprostředkování a dokumentace skutečnosti. Snímáním reality se vymezuje
oproti filmu hranému i animovanému. Užívá specifických technik natáčení –
snímání volnou kamerou z ruky, skrytou kamerou, kontaktního snímání zvuku,
improvizované reakce na probíhající událost – které někdy přejímají i jiné
filmové žánry – fiktivní dokument či napodobují „dokumentární“ způsob
snímání, aby zvýšily dojem autentičnosti.
Dokumenty se někdy stávají
nástrojem propagandy (LeniRiefenstahlová v nacistickém Německu) či manipulace,
někdy jsou naopak důležitým svědectvím, manifestem, či druhem investigativní
práce.

Dokumentární film vám zprostředkuje objektivizující, nebo zcela subjektivní

pohled na určitou problematiku. V dokumentu jde o zachycení autentičnosti
děje, emocí aktérů a jejich naturelu, zaznamenání atmosféry. Klíčovým
prostředkem jsou nenásilné rozhovory a interakce s účinkujícími, ale i tvůrčí
použití střihové skladby a hudební složky.

Zakladatelé
Díla Roberta Flahertyho a Dzigy Vertova vynikala nad běžnou produkci filmů
vystavěných na celé škále námětů, k nimž patřily zajímavosti dobové vědy či
půvaby krajiny. Zavedli dva protichůdné přístupy: jeden upřednostňoval při
natáčení vlastní okamžik snímání, druhý se oddal střihu a jeho nesmírným
možnostem. Z obou přístupů čerpají filmaři dodnes.

Objevitel Robert Flaherty

Když v roce 1922 vstoupil do amerických kin Nanook of the North (Nanuk,
člověk primitivní), zaznamenal ohromující divácký úspěch a všeobecně kladné
přijetí kritiky. Flaherty přišel s novým pojetím rekonstrukce.

Dziga Vertov
V čase, kdy v Rusku doznívala rudá revoluce, otevřel Vertovův Čelověk
s kinoapparatom (Muž s kinoaparátem) jak cestu hledání a experimentování, tak
přímou dokumentární praxi, osvobozenou od břemene zakázkových námětů
(které vzápětí vystřídaly politické požadavky). V roce 1929 dokázal, že film se
může utvářet sám ze sebe, ze samé podstaty média, což ve Vertovově pojetí
znamenalo nejen zvládnutí vlastních technických zdrojů, ale především tvůrčí
slib, který nabízel jiné pojetí světa.

Druhy dokumentu:
- střihový film – Jan Šikl / cyklus Soukromé století, díl Tatíček a Lily Marlén
- etnografický film Martin Ryšavý / Afoňka už nechce pást soby
- časosběrný film – Helena Třeštíková / Katka
- situační dokument – Jan Gogola ml. / Mám ráda nudný život
- angažovaný dokument – Martin Mareček / Auto*mat
- rekonstrukční dokument – Martin Řezníček / Sbohem, slunce

Filmová reportáž oznamuje, že se někde cosi událo.

Je nejčastějším formátem televizního zpravodajství. I ve firemním videu v ní
často mluví přímo zaměstnanci. Krátká reportáž je důležitou součástí firemních
videí a točí se především proto, že je lze později využít pro střihový film.
Využití má také ne firemní webové prezentaci, kde informuje zákazníky
i zaměstnance o dění ve firmě.

základní prvky reportáže:

reálné zachycení děje v čase, poznání , porozumění, zážitek,
Charakterististika typologie:

• zpravodajská,

• investigativní,

• cestopisná,

• sociální,
Typické znaky reportáže:

•
Volnost při výběru témat

• Pestrost a mnohostranný pohled,

• vykreslení prostředí a osob

• Osobní dojem a citový apel

• Kompozice z více prvků (rámec, vlastní téma, zápletka, příběh)

• Vyhledávání, odkrývání, rekonstrukce na místě

• Dějovost (vyprávěcí postupy