Sám autor nás varuje, že tento příběh není pro čtenáře, kteří berou vše vážně a

doslova. Odvolává se na „capriccio“ musíme tedy očekávat nápaditost, hravost a nevázanost

vyprávěného příběhu. Čeká nás vtip, groteska a magie. Příběh Princezny Brambilly nás uvítá
podvečerní scénou z domova dvou švadlenek. Představí se nám zde mladá švadlenka
Giacinta Soardi, která pilně pracuje na dokončení překrásných karnevalových šatů z rudého
atlasu. Druhá z obyvatelek domu je stará Beatrice, zkušená švadlena, která vyjadřuje
spokojenost nad odvedenou prací, za kterou očekává odpovídající finanční odměnu. Město
Řím se ten večer chvěje v očekávání nadcházejícího karnevalu a i obě ženy mají svoji
představu, jak by karneval chtěly prožít. Zde se naznačí i povaha vztahu mezi Beatrice a
Giacintou. Z tónu jejich konverzace jsem měla pocit, že obě ženy mají k sobě blízko a již
spolupracují delší dobu. Všimla jsem si, že během roku od minulého karnevalu Giacinta
dospěla a již netouží po trávení karnevalu se starou Beatrice v kostýmu nevinného
zahradnického děvčete. Touží po překrásných
ženských a skvostných šatech. Chce poutat
pozornost mužů i žen. Chce aby se stala
hraběnkou, princeznou a odpoutala se tak od
úmorné práce švadleny a chudoby. Zmiňuje se,
že „i Pulcinella by pojal hlubokou úctu a
zapomněl by na ty své bláznivé taškařice!“.
Pulcinella v tomto Hoffmanově díle vystupuje
jako postava, která je ve svém kostýmu
nerozeznatelná od originálu. Dokonalý dvojník.
Nepromítá se do něj naše běžná představa
černobílého kostýmu, skřehotání, dlouhého nosu
a jízlivé povahy.
Johannes Vermeer, La Dentellière ,
Chápala jsem to tedy tak, že by se na ten jeden
1669-1670
večer karnevalu chtěla pro všechny kolem sebe
proměnit v dámu - princeznu. Beatrice nevychází z údivu nad proměnou své pomocnice.
Jedním dechem dodává, že pokud by se měla mít jako hraběnka, určitě toho nedosáhne se
svým drahým Gigliem, který dle ní „každý dukát promarní za vonné pomády a pamlsky“.
Hned na dalších stránkách se začíná objevovat první magičnost a napadá mě při čtení
termín Sigmunda Freuda „unheimlich“. Tato rušivá podivnost prostupuje celé dílo a drží
čtenáře v nejistotě, ale přesto je těžké se od čtení odtrhnout. Hned zde na prvních stránkách
příběhu se nám před očima mění neživé předměty v promlouvající, cítící a magické objekty.
Šaty vkládají myšlenky Giacinte do mysli, promlouvají k ní a bez známek poškození do sebe
vpíjí krev i olej. A to vše není explicitně řečeno, ale odehrává se to na pomezí fantazie a
skutečnosti. Neslyšíme ty šaty promlouvat, ale vidíme, že se na nich neobjevují skvrny po
kapkách krve a oleje. Tohle prolínání nadpřirozena s každodenností je pro Hoffmanna, jak
jsem ho aspoň teď poznala, typické. Celá scéna se začíná před očima čtenáře měnit a
z unavené švadlenky Giacinty se stává nějaká magická bytost. Šaty jako by se jí obtočily
kolem těla, zapínání se samo uzavírá a každý záhyb se poskládá, tam kde má být. Beatrice
do světnice přináší všechny svíce, které doma našla a světlem vytváří kolem Giacinty
magickou svatozář. Já jako čtenář si představuji úchvatnou scénu. Hoffmann si tak
připravuje půdu pro další proměny ve svém díle. Ještě než se pustím do popisu přeměn
hlavních aktérů, které mám na mysli, ráda bych představila dalšího herce v této podívané. A
tím je Giglio Fava. Giglia poznáváme jako milého Giacinty, který Beatrice dluží za vypraný
krajkový límec. Sám do příběhu vstupuje teatrálně jako chudý, ale ješitný herec. Je
přesvědčený o svém talentu a neodolatelnosti. A nezdráhá se své přesvědčení barvitě
popisovat. Popisuje Giacintě a Beatrice povahu herců a jak neodolatelně působí na ženy ať
už švadlenky nebo princezny. Tenhle moment mi přišel zpětně velmi důležitý, ale k tomu se
ještě dostanu. Vraťme se k proměnám. Giglio i Giacinta projdou v tomto příběhu magickou,
snovou proměnou a odehrají
své role na obrovském jevišti
římského karnevalu.
Vše začíná v den karnevalu,
kdy se Giglio shledává
s pouličním prodavačem
Celiontim. Od něj se dozví, že
do Říma přijíždí princezna
Brambilla, hledat svého
prince Cornelia Chiapperiho.
Giglio těmto povídačkám
nevěří a nechce
s prodavačem ztrácet čas. Celý
dav, ale rozbouří prapodivný
průvod. Průvod plný
exotických zvířat, sličných
dam a zrcadlového kočáru. Karnevalový shluk lidí je tímto průvodem uchvácen a společně
s Gigliem ho doprovází v úžasu až k branám paláce Pistoia. Tam se průvod ztratí všem z očí
za dveřmi paláce a všem nezbývá nic jiného než čekat. Celionti se chopí šance a emfaticky
začne halekat na celé Corso o princezně Brambille a o jejím snoubenci princi Corneliovi,
který si u něj samotného nechal vytrhnout stoličku. Popisuje, že princ se sám sobě ztratil a
může být kdekoliv. Přesvědčuje, že nebude snadné prince poznat, i kdyby nám stál přímo
před nosem. Ani princeznu nebudeme schopni rozpoznat. Snad jedině když si zakoupíme
jeho magické brýle. Giglio se také neubránil očarování a při pohledu na průvod a zrcadla na
stěnách kočáru se ztratil ve svých myšlenkách a představoval si sám sebe, jak vjíždí do
paláce Pistoia. To neujde pozornosti Celiontiho a jen co rozdá magické brýle chtivému davu,
přistoupí ke Gigliovi. „Protože podívejte se, vy jste svého prince zhola a naprosto zapomněl,
a pokud snad se jeho podoba pořád ještě
udržuje ve vašem nitru, je toho času už
bezbarvá, němá a nehybná, a vy nebudete
schopen probudit v ní život. Vaše mysl je až
po okraj plna podivného snového obrazu, o
němž si myslíte, že v onom skleněném
kočáře vjel do paláce Pistoia.“ Pokud čtenář
nepřejde tuto větu bez zamyšlení, pomůže
mu to v dalším čtení. Celionti nám tu vlastně
pomáhá pochopit následující děj. Poukazuje
na začínající proměnu Giglia, který se v sobě
začíná ztrácet a před sebou se mění v obraz
prince Cornelia. Ztraceného prince, kterého
hledá princezna. Celionti přesvědčí Giglia ke
koupi kouzelných brýlí. V této kapitole jsem měla pocit, jako kdyby se odhrnula opona a
ukázala se zcela nová scéna. Vše je barevné, hlučné a hravé. A samotnou postavu Giglia
začínám vnímat jinak. Z tohoto setkání si Giglio neodnáší pouze veliké brýle, ale příslib
setkání se se svým přeludem princezny ze sna. Zítra na Corse Giglio v těch nejodpudivějších
a nejdivnějších šatech bude mít možnost spatřit svoji krasavici. To mě přivádí k další
proměně našeho herce. Oblečený v šatech podle rad Celiontiho se vydává hledat princeznu
Brambillu na Corso. Vybaven brýlemi, které mu mají pomoci ji spatřit. Potkává podivného
mužíka, výrazně oblečeného, se špičatým vousem a nahrbeného – Pantalona. —„Ach
Bože!“ vykřikl Pantalon, „je to tedy pravda? — Tenhle nos, ta kohoutí péra — můj předrahý
princi — ne, můj Cornelio“!! Zde se Giglio poprvé setkává tváří v tvář s princeznou
Brambillou. Z lahve, kterou Pantalon zvedá se začne linout narudlá vůně, která se shlukuje
v tvář spanilé princezny a natahuje své drobné ruce ke Gigliovi. Jako kdyby to bylo potvrzení
toho, že je opravdu princ Cornelio a princezna po něm touží. Na pár stránkách povídky se
nám tedy mění Giglio Fava – herec v postavy nevídané a magické. Propadá se do iluze a
přesvědčení, že je princ Cornelio a hledá ho princezna Brambilla. Také potkává zřejmě sám
sebe v obleku Pantalona, který ho utvrzuje v jeho fantazii že oním princem skutečně je. Okolí
však nechce tomuto uvěřit a za prince ho nepovažuje. To nám zprostředkovává dav kolem,
který na jeho hru nepřistupuje. Sám vypravěč v další kapitole dodává: „Snad, milovaný
čtenáři, nebudeš zuřit hněvem, když ten, který si umínil vyprávět ti neobyčejný příběh
princezny Brambilly …. beze všeho předpokládá, že se tomu všemu divotvornu oddáš až do
posledních slov téhle knížky, ba že snad něčemu z toho i uvěříš“. Popsané magičnosti
popisuje jako „pominuté pitvornosti“. A přeneseně dodává, že pokud by čtenář příběh
nedočetl, bylo by to pro něj a princeznu Brambillu „vskutku hodně zlé“! Z toho jsem měla
pocit, jako kdybych četla Nekonečný příběh a pod rukama mi celá povídka ožívala.
Nezbývalo nic jiného, než číst dál. Autor nás tu přímo vyzývá pokračovat dál a vymanit se tak
ze šedi obyčejnosti a každodennosti. A já tu výzvu velmi ráda přijala.
— „Nezbyla ti v duši ta bezejmenná uchvácenost, která v zevnějším životě jako řezavá
bolest rozrývá celou duši, nezbylo ti tohle? A vše kolem tebe připadalo ti pusté, smutné,
bezbarvé? a ty ses šálivě domníval, že ten sen je tvé nejvlastnější bytí, a to, cos jinak
pokládal za svůj život, že je pouhým nedorozuměním obluzených smyslů? a veškeré tvé
myšlenky proudily a slévaly se v ohnisku, které, ohnivý to kalich nejvyšší horoucnosti,
uchovávalo tvé sladké tajemství před slepým, zpustlým řáděním všednodenního světa“?
Pamatuji si, že tuhle část jsem četla během léta v Opočně v zámecké zahradě. Měla jsem
akorát dvě hodiny přestávku, než jsem se musela vrátit na přednášku v rámci mého
terapeutického výcviku. Zcela jsem se do čtení ponořila a jen na pozadí jsem slyšela šumění
stromů a šplouchání zámeckého jezírka. Velmi dobře jsem se dokázala vžít do ubohého
Giglia, který za hledáním svého „Já“ ztratil pojem o sobě. Čeká ho zápas s vlastním Já při
hledání sebe i své jediné. Upřímně jsem doufala, že to s ním dopadne dobře a poslední
proměna bude patřit jeho nabubřelému charakteru a lásce k Giacintě.
Příběh o králi Ophiochovi a o královně Liris, který v povídce následuje, by vydal na
samostatnou rozsáhlou práci. Můžeme zde najít mnoho nevědomých obsahů a vrstev
příběhu. Opět se nám představují dvě hlavní postavy v nové roli. Giglio prožije zármutek
krále Ophiocha a Giacinta radost královny Liris. Příběh je také klíčový k tomu, abychom
pochopili závěr celé povídky. S ohledem na doporučený rozsah této práce, jsem si dovolila
tuhle část příběhu podrobně nerozebírat, ale jen krátce se k ní vrátím v závěru. Přesto bych
ráda zdůraznila své nadšení při čtení. A troufnu si tvrdit, že každé psychoanalytické srdce by
zaplesalo. Tato krátká citace toho důkazem. „Myšlenka ničí představu, a odtržen od matčina
prsu člověk zbaven vlasti vrávorá v bludné šalbě, ve slepé omámenosti sem a tam, dokud
vlastní zrcadlový obraz myšlenky nezjedná myšlence samé poznání, že člověk je a že v
nejhlubším, nejbohatším dole, který mu otevřela královská matka, vládne co panovník, i když
musí také poslouchat co leník.“
V další části příběhu nám opět vypravěč zlehka radí, jak se na prapodivnou hru máme
podívat. Skoro jako kdyby nám propůjčoval brýle, skrz které uvidíme i nevídané. Popisuje, že
dějiště se někdy posune do nitra postav, které zde vystupují. Proto by nám nemělo připadat
divné, že Giglio pozoruje sám sebe, jak tančí s princeznou Brambillou a nejdřív pociťuje
nebeskou slast a vzápětí, kdy princezna zmizí, ho to rozhořčuje do běla. Vnímá sám sebe
tančícího jako soka a rozhodne se ho zničit. „Brambilla zmizela! — Hoho, pomyslel si Giglio,
jen mé Já je vinno tím, že nevidím svou nevěstu, princeznu; nedokážu proniknout do svého
Já, a to zpropadené Já mi jde po hrdle nebezpečnou zbraní, ale já ho uhraji a utančím k
smrti,
a pak budu já teprve Já, a princezna mou“! To nás
vede k proměnám Giacinty. Ta se nám v průběhu
příběhu ztrácí z očí a dovídáme se o ní pouze skrze
svědectví ostatních. Jen na nepatrnou chvíli ji Giglio
zahlédne na balkoně v domě Bescapiho. Ona však
od něj odvrátí zrak a v překrásných šatech zmizí
z jeho dohledu. Giglio se také dovídá, že snad o jeho
Giacintu usiluje princ. Po dlouhé a trýznivé době
odloučení se Giglio opět s Giacintou shledává a to
v domě Beatrice. Giacintu nachází pilně pracovat a
v dobrém rozpoložení. Naznačuje mu, že chvíle
odloučení pro ni nebyly nikterak těžké a domnívala
se, že to on se od ní odloučil a již ani nebude v Římě. V celé domácnosti se schyluje k velké
oslavě. Stará Beatrice připravuje hostinu a očekávají významného hosta. Gilgio je zmatený
vývojem událostí a naléhá na Giacitnu, aby mu vše vysvětlila. „Giacinto!? co je to za hrozné,
příšerné tajemství? — Vyřkni je! vyřkni je, ať zemřu!“ Ta mu s klidem a noblesou opáčí, že
již brzy dřevěnou stoličku vymění za trůn a do dalekého Bergama si ji odvede knížecí choť,
její princ. Beatrice je pohostí křišťálovými sklínkami a po pár skleničkách se Gigliovi opět
zamotá hlava očekáváním své princezny Brambilly. Giacinta i Giglio se tedy společně těší na
své budoucí svazky a země, kterým budou po boku svých milovaných vládnout. V klidu a
přátelsky se rozloučí a Giglio odchází. V celé této scéně na mě dýchá atmosféra dvou lidí,
kteří jsou již velmi dlouho svoji. Staří manželé, kteří se popichují a hašteří. Dva dříve
zamilovaní, kteří znají všechny své podivnosti a zvláštnosti. Závěrečné přátelské plánování
společné budoucnosti, kde každý bude se svým princem či princeznou, ale budou mít
společné hranice, aby měli k sobě blízko, působí groteskně a mile.
Giglio nakonec vkročí do paláce Pistoia v tom nejskvělejším a nejdražším obleku, který u
Bescapiho našel. Tudíž proti všem radám mastičkáře Celionatiho. Části, kde hledá svoji
princeznu v paláci, jsem rozuměla tak, že se díváme na povrchnost Gigliova světa. Na jeho
marnivost, ale i nahlížíme na to, jak s ním zachází okolí. Nakonec končí ve zlaté kleci, jako
vzácný barevný pták a dožaduje se pomoci od Celionatiho, který stojí pod věží paláce
Pistoia. Ten Gigliovi vysvětluje, že právě toto marnivé chování mu do života vnáší všelijaké
nešvary a znemožňuje mu to najít tu pravou princeznu Brambillu. Nakonec ho vysvobodí a
Giglio prchá domů, kde nachází svůj ztřeštěný kostým z předešlých nocí. To nás přivádí ke
kapitole šesté, která nám popisuje bláznivý tanec Giglia a tajemné tanečnice s tamburínou.
Jedná se o další povedený klam mastičkáře Celionatiho, který Giglia z divokého tance
zachytí a odvede zpět do „jeho“ paláce Pistoia. Tam se Gigliovi svěří, že to nebyl nikdo jiný,
než vyšívačka Giacinta Soardiová. Zde se nám začíná příběh trochu osvětlovat, ale zároveň
opět zamotávat. „Víte, kníže, že osoba, kterou vám podstrčili místo princezny, není nikdo jiný
než ta hezoučká vyšívačka, co se jmenuje Giacinta Soardiová!“ „Je to možné?“ vyhrkl Giglio.
— „Ale mám dojem, že to děvče má za milence jednoho mizerného chuďoučkého
komedianta, Giglia Favu?“ — „Ovšem,“ opáčil Celionati; „avšak myslel byste si, že právě za
tímhle mizerným chudičkým komediantem, tímhle divadelním princem princezna Brambilla
běhá cestou necestou a právě proto vám nastrkuje tu vyšívačku, abyste se snad dokonce v
pominutém a šíleném nedorozumění do ní zamiloval a odloudil ji tomu divadelnímu
hrdinovi?“
Giacinta zatím čeká doma se starou Beatrice na svého prince. Ví, že jej hledá princezna
Brambilla a proto za ní princ nemůže jít, skrývá se, aby ho neobjevila. Beatrice začíná
pochybovat o všem, co se teď kolem děje a začíná jí být milejší Giglio jako nápadník.
Celionati zde začíná vystupovat jako vychytralý dohazovač, který oběma hlavním hercům
namluvil, přesně to, co je pak dovede k sobě. Gigliovi i Giacintě dodává v očích toho druhého
zvláštní hodnotu tím, že se o ně uchází princ a princezna. Chytře jim příběh vykládá tak, aby
do sebe krásně pasoval a doplňuje celou scénu rekvizitami (např. měšec dukátů s nápisem
Buď pamětiv svého snového obrazu). Nemohu se také ubránit dojmu, že Giacinta tak zcela
nepropadla šílenství, jako je tomu u Giglia. Přijde mi, jako kdyby na tu hru ochotně přistoupila a
bez problému ji odehrává s vidinou šťastného konce. Beatrice již neočekává žádného bohatého
prince a ráda by na svém prahu přivítala Giglia, jako chotě pro Giacintu. To, ale netuší, že Giglio
právě soupeří na život a na smrt na Corse. V divokém a zároveň groteskním boji spolu kříží meče
Giglio Fava a Capitano Pantalon. V tomto boji plném siláckých řečí, ale i slz, smíchu a objetí je
Giglio nakonec zabit. Z boje odchází Pantalon, kterého považuji za dalšího dvojníka Giglia
samotného. Při pitvě se v těle najdou pouze role z truchloher a příčina smrti spočívá
v přesycenosti trávicích zásad požíváním zcela nevydatných a nevýrazných potravin. To je
obrazný popis pocitu vnitřní prázdnoty a zklamání Giglia, který nedosahoval na divadelních
prknech (ve svém životě) svého potenciálu (svého obrazu). A také zamyšlení autora nad stavem
aktuálního divadla, umění a humoru.
V této práci jsem z příběhu více jak polovinu fascinujících věcí nezmínila. Není to pro nedbalost,
ale protože bych to musela psát další dva roky a neustále to upravovat a přepisovat. S každým
přečtením, s každým dalším rozborem a listováním, jako kdybych napoprvé některé stránky
přehlédla. Je to příběh, který se může zdát příliš ztřeštěný, magický, dlouhý, ale já jsem si ho
zamilovala. Jsem tedy ráda, že jsem měla možnost si tuto knížku přečíst a napsat jen krátké
zamyšlení nad některými částmi. Nestal se z toho tedy dlouhý, nudný a nicneříkající text (alespoň
v to doufám). Největší radost mi dělá to, jak to s hrdiny nakonec dopadlo. Jak jsem již na začátku
psala, jedna z prvních scén mi přišla pro uchopení celého příběhu poměrně důležitá. Je to ta
scéna, kde se Giglio nezdráhá své přesvědčení o přitažlivosti a neodolatelnosti herců barvitě
popisovat. Popisuje Giacintě a Beatrice povahu herců a jak neodolatelně působí na ženy ať
už švadlenky nebo princezny. Možná je to jen má bujná fantazie, ale měla jsem z celého
příběhu trochu pocit, jako kdyby si Giacinta s Gigliem tak trochu hrála. A chtěla mu dokázat,
že i ona je hodna neskonalého obdivu a lásky. Věta z finále celého příběhu mě v této
představě víc a víc utvrzuje, i když je trochu vytržena
z kontextu. „Nemohlo to dopadnout jinak,“ opáčila
princezna; „musel ses poddat mně, bohaté panovnici,
jinak by se ti totiž nedostávalo vlastní domoviny, a
nepřestal bys být princem k politování. Ale teď mi
odpřisáhni nadosmrti věrnost, na tento symbol mé
neomezené vlády!“ V závěru se tedy setkáváme
s princem Chiapperim a princeznou Brambillou v paláci
Pistoia. Všude je veselí a dvojici si přišel prohlédnout
celý průvod. Celá scéna působí jako svatební oslava.
Oba dva usedají k jezeru a ve chvíli, kdy do něj
pohlédnou, jako kdyby se probudili z dlouhého spánku a
se smíchem jako se smál král Ophioch a královna Liris
si padají do náruče, už jako Giglio a Giacinta. Musí to
být tedy Urdarské jezero, které činí lidi šťastné. I naše
dva hrdiny učinilo šťastné, protože jim umožnilo se konečně poznat a prohlédnout skrz
všechny své masky. Autor nám dopřeje to potěšení se ještě chvíli s nimi radovat a dává nám
nahlédnout do života dvou milenců rok po sňatku. S Giacinty je herečka a hraje s Gigliem
v divadle oblíbené a veselé hry. Beatrice je hostí ve svém krásném domě od Bescapiho.
Celionati jejich lásku krásně shrne „Stačí, žes moudrá sama ze sebe a žes způsobila, aby
byl moudrý i ten opovážlivý chlap, kterému tak sluší, že je tvým chotěm“. „V malém světě,
jakým je divadlo, měla by se totiž nalézt dvojice, jejíž duše nejen je niterně naplněna
opravdovou fantazií, opravdovým humorem, ale rovněž je s to takovéto rozpoložení mysli
posuzovat objektivně, jako v zrcadle, a tak je nechat vejít do vnějšího života, aby jak mocné
kouzlo působila na velký svět, který v sobě zahrnuje onen malý“.
Na závěr tedy mohu říct, že se tímto příběhem zachránil humor, divadlo i láska. A jedním
dechem dodávám a prosím o schovívavost, neboť tohle byl můj první počin, co se rozboru
tak krásného díla týká. A spoléhám na vaši znalost této povídky, proto jsou jednotlivé části
neuměle napojeny a mnoho z příběhu chybí.
HOFFMANN, Ernst T. A. a Hanuš KARLACH. Princezna Brambilla a jiné fantastické

povídky. Praha: Mladá fronta, 2003. Povídky (Mladá fronta). ISBN 80-204-0991-2.