VÝVOJOVÉ PRINCIPY UPLATŇUJÍCÍ

SE V ONTOGENEZI
• PROLIFERACE
• DIFERENCIACE
• INDUKCE
• MIGRACE
• APOPTÓZA

Všechny tyto principy, kromě indukce, se uplatňují i při vývoji

dospělého organismu.

PROLIFERACE (bujení)
= zmnožení buněk opakovanými mitózami
Oplozené vajíčko se musí dělit, aby mohl vzniknout mnohobuněčný organismus
(35 biliónů buněk v těle člověka). Proliferace je vysoká hlavně v časných stadiích
vývoje.

spermie

trophoblast

1
Rýhování: Fertilizace spouští rychlou sekvenci buněčných dělení
jediné obrovské buňky (zygoty), jejímž dělením vznikají první
buňky embrya. Při procesu rýhování vznikající embryo téměř
nezvětšuje svou velikost (ale nově vzniklé buňky se zmenšují; na
povrchu je stále zona pellucida).

Při tomto typu dělení se syntetizuje převážně DNA a jen malé

množství proteinů. Rýhující se embryo je téměř zcela závislé na
RNA, proteinech, membránových komponentách a dalším materiálu,
který byl nahromaděn ve vajíčku. Takto může vývoj embrya nastat
okamžitě po oplodnění a není brzděn čekáním na transkripci.

Buněčné dělení je přísně kontrolováno růstovými faktory (growth

factors, GFs), růstovými inhibitory a dalšími kontrolními
molekulami. Tyto faktory mohou ovlivňovat buňku v různých fázích
buněčného cyklu. Každá buňka odpovídá na specifickou kombinaci
signálních molekul, vč. růstových faktorů. Odpověď odlišných
buněk na stejný signál může být odlišná.

Růstový faktor Buňky proliferující při odpovědi na GF

EGF epidermal GF keratinocyty, trofoblast, neuroepithelové bb. atd.
NGF nerve GF neuroblasty, růst neuritu
PDGF platelet-derived GF vazivové bb, neuroglie
FGF fibroblast GF různé bb.
IGF-1 insulin-like GF 1 spolupůsobí s dalšími GF
IL-2 interleukin-2 aktivované T lymfocyty
erythropoietin prekurzory erytrocytů
VEGF vascular endothelial GF endotelové bb.
HGF hepatocyte GF hepatocyty

2
Růstové faktory ovlivňují pouze ty buňky, které exprimují specifické
receptory pro tyto faktory.

Receptory pro většinu růstových faktorů jsou transmembránové

tyrosin-specifické protein kinázy. Jejich aktivací spouští růstové
faktory kaskádu dalších intracelulárních signálů.

Některé růstové faktory mohou stimulovat diferenciaci buněk.

Růst zárodku je zabezpečován:

 proliferací – hyperplastický růst

 zvětšováním velikosti buněk – hypertrofický růst
 produkcí a ukládáním mezibuněčné hmoty

BUNĚČNÝ CYKLUS

G0 fáze

asymetrické dělení

3
 MORFOGENEZE ZUBU
zubní pupen zubní pohárek

Primární sklovinný uzel = embryonální

struktura tvořená shlukem buněk
uprostřed báze zubního pupenu a pohárku.
Epitelové buňky uzlu neproliferují, ale
produkují FGF-4, který stimuluje
proliferaci okolních ameloblastů.

sklovinný uzel (ek)

zubní pupen

Proliferace vnitřních ameloblastů působí jejich ohýbání okolo

primárního sklovinného uzlu. Oboustranná proliferace
primární sklovinný uzel
vnitřních ameloblastů (v kombinaci s nedělícím se uzlem) vede
k vytvoření charakteristického pohárkovitého tvaru orgánu
skloviny - formování tvaru zubu (a jeho korunky).

zubní pohárek

Rozdílné rychlosti růstu (proliferace) jednotlivých částí

formujících se struktur a nerovnoměrná distribuce sekundární sklovinný uzel
proliferujících a klidových úseků (např. v epitelu) jsou
nezbytné pro formování výsledného tvaru struktur
(např. mozkové váčky atd.).

KMENOVÁ BUŇKA
= nediferencovaná buňka schopná produkovat diferencované potomstvo
a současně produkovat sama sebe (sebeobnova). Za vývoje kmenové
buňky dávají vzniknout všem tkáním (široký diferenciační potenciál).
V dospělosti jsou zodpovědné za udržení tkáňové homeostázy a za
regeneraci tkání. Tyto funkce jsou kmenovými buňkami zastávány po
celou dobu života organismu. V průběhu vývoje jsou vytvářeny různé
populace kmenových buněk. Generace těchto kmenových buněk jsou
hierarchicky uspořádány, přičemž starší mají širší diferenciační
potenciál.
FUNKCE KMENOVÝCH BUNĚK:

• za vývoje: vznik a vývoj tkání

• postnatálně: tkáňová homeostáza
• při poranění: regenerace
• při terapii: transplantace
• v evoluci: selekce
http://www.purstem.eu

4
CHARAKTERISTIKA KMENOVÝCH BUNĚK
Biologické vlastnosti:
 neomezená schopnost sebeobnovy asymetrické
 produkce diferencovaných elementů dělení
 vysoká proliferační aktivita (telomeráza)
 široký diferenciační potenciál (toti-, pluri-, multipotence)
 plasticita

Nejstarší (nejčasnější) buňky vzniklé při ontogenezi

 Primitivní morfologie
(chybí specifické markery)
 Omezená zásoba (definované velikosti)
 Umístění
 Hierarchické uspořádání jednotlivých generací kmenových buněk

VZNIK KMENOVÝCH BUNĚK

Totipotentní
buňky,
neschopna
sebeobnovy zygota
ORGANOGENEZE
Tkáňově specifické
multipotentní
kmenové buňky,
schopné
sebeobnovy,
aktivně proliferují
blastocysta
(vytváření a růst tkání).
Pluripotentní
kmenové buňky,
schopné
sebeobnovy.
DOSPĚLÉ TKÁNĚ
Tkáňově specifické
multipotentní
kmenové buňky,
schopné
sebeobnovy trojvrstevný zárodečný terčík
!! Relativně klidové buňky !! Multipotentní kmenové buňky

5
EMBRYONÁLNÍ KMENOVÉ
(ES) BUŇKY (1981, 1998):

Krevní ostrůvek

• Vaskulogeneze
• Hematopoéza
• Myogeneze
in vitro 10tidenní embryoidní tělísko

EMBRYONÁLNÍ KMENOVÉ BUŇKY: ES-D3

6
 10 DIV
Kardiomyocyty
EMBRYOIDNÍ
TĚLÍSKA Krevní ostrůvky

• Myogeneze
•Vaskulogeneze
• Hematopoéza
in vitro

DIFERENCIACE lat. differo (odchylovat se, lišit se)

= Proces postupné specializace buněk, jímž buňky získají novou

funkci (buňky se stávají morfologicky i funkčně rozdílnými).
Ektoderm → neuroektoderm (neurální lišta) → odontoblasty
V těle obratlovců lze odlišit více než 200 odlišných typů buněk.
Buňky se specializují k vykonávání specifických funkcí:

Př.:
V neuromuskulárním spojení se uplatňují 3 typy buněk:
Svalové vlákno uskutečňuje kontrakci
Nervová buňka stimuluje sval ke kontrakci
Schwannova buňka tvoří myelinovou pochvu, která
izoluje nervové vlákno

7
 Všechny odlišné buňky a tkáně našeho mnohobuněčného organismu pocházejí z jediné buňky (zygoty),
která vzniká fúzí mužského a ženského prvojádra při fertilizaci. Všechny somatické buňky jednoho
organismu nesou totožný genetický program.

morula  blastocysta (trofoblast a embryoblast)  ektoderm a entoderm – dvouvrstevný zárodečný terčík

mezoderm – trojvrstevný zárodečný terčík – z něj se vyvíjejí všechny tkáně. (Kmenové) buňky zárodečných
listů jsou multipotentní.

8
Diferenciace je dosaženo prostřednictvím postupné aktivace nových
genů, jejichž transkripcí buňka vytvoří zcela nové proteiny specifické
pro danou buněčnou populaci (např. nové receptory – buňka získává
možnost reagovat na nové podněty, enzymy – schopnost katalyzovat
nové buněčné reakce, strukturální proteiny – buňka získá jinou
morfologii, adhezívní proteiny – umožní např. adhezi stejných
buněčných typů a formování tkáně/epitelu/). Nové geny mohou být
exprimovány v odpovědi buňky na zevní signály (např. diferenciační
faktory). Metylace DNA umožňuje buňce odlišit aktivní geny od
neaktivních (metylace regulační oblasti genu inhibuje jeho
transkripci, tj. brání jeho expresi).

Diferenciace probíhá jedním směrem. Za normálních podmínek se

diferencovaná buňka nemůže vrátit zpět, tj. do nediferencovaného
stavu (ale např. nádorová buňka ano! = dediferenciace).

Transdiferenciace = změna diferencované buňky v jinou

diferencovanou buňku (Př.: vzácně u některých nižších obratlovců se
mohou pigmentové buňky sítnice transdiferencovat v buňky čočky
nebo neurální části sítnice).

Diferenciace může probíhat již při proliferaci: tzv. asymetrickým

dělením.

Terminální diferenciace (vrcholná specializace buněk) probíhá v G0

fázi, tj. buňka již neproliferuje (např. axonogeneze a synaptogeneze).
Exprese genů v terminálně diferencované buňka je stabilní: buňka si
svůj fenotyp uchovává i při kultivaci.

9
 INDUKCE z lat. inductio (uvádění, přivádění)

= Jednosměrná interakce tkání, při níž jedna tkáň (induktor,

indukující tkáň neboli organizátor) nasměruje vývoj jiné přilehlé
tkáně (indukovaná tkáň) k diferenciaci v nové buněčné typy.
Indukce se uplatňuje jen v omezeném období ranného vývoje.
S postupující diferenciací tkáně ztrácejí schopnost indukce
i schopnost odpovídat na indukující signály.

Induktor musí být blízko, ale ne nezbytně v kontaktu s ovlivňovanou tkání.

Př.: Motoneurony jsou indukovány pomocí difundujícího faktoru

z chordy dorsalis nebo ventrální ploténky, zatímco dopaminergní
neurony vyžadují buněčný kontakt s buňkami ventrální ploténky.

Př.:
Primitivní proužek a chorda dorsalis indukují přilehlý ektoderm
k formování neurální ploténky = primární induktory nervové trubice.
Indukce neurální trubice Regionalizace neurální trubice
chordou dorsalis
Neurální ploténka

Chorda dorsalis

Moto-
neurony

Neurální trubice Ventrální ploténka

Chorda dorsalis Chorda dorsalis

10
Při absenci zevního induktoru, buňky
neurální trubice spontánně získají
charakter dorzálních neuronů, tj.
ventrální ploténka ani motoneurony se
nevydiferencují.
Ektopický chordový výběžek umístěný
k laterální straně neurální trubice spustí
indukci druhé ventrální ploténky a
nadpočetných motoneuronů.

Chorda dorsalis a ventrální ploténka jsou zodpovědné za regionalizaci neurální

trubice v příčné rovině.

Chorda dorsalis řídí nejventrálnější buňky neurální trubice k formaci

ventrální ploténky (primární indukce).
Chorda dorsalis a ventrální ploténka indukují v neurální trubici vznik
neuronů ventrálního typu (např. motoneuronů, serotonergních nebo
dopaminergních neuronů) - sekundární indukce.
Indukce je uskutečněna prostřednictvím chemických signálů, které
jsou induktorem předávány druhé tkáni. Jako induktivní signály za
vývoje se mohou uplatňovat: EGF, TGF-beta, FGF a nesčetné další
molekuly (morfogen).
Př.:
Nadpočetné končetiny lze indukovat z boku kuřat implantací korálků
smočených s FGF.
bFGF indukuje v ektodermu gastruly chobotnice (Xenopus laevis)
CNS neurony a melanofory.

11
 Primární organizátory stanoví základní embryonální plán
organismu a poté proběhne řada sekundárních, terciárních a
dalších indukcí. Sérií následných indukcí vznikají četné druhy
odlišných tkání.

Př.:
Okolní mezoderm indukuje ve stěně prosencephala tvorbu očních
váčků, které se přemění v oční pohárky (sekundární indukce).
Oční pohárek indukuje v přilehlém ektodermu vznik ploténky čočky
(terciární indukce).
Váček čočky indukuje epidermový epitel k transformaci v rohovku
(kvartérní indukce).

REGULAČNÍ FAKTORY V INDUKTORECH

chorda ventrální
EK AER ZPA dorsalis ploténka

KONČETINA ZUB
V případě končetinového V případě vyvíjejícího se
pupenu jsou regulační faktory zubu jsou všechny faktory
soustředěny do dvou oblastí: produkovány jedinou
AER (ektodermový hřeben) strukturou = EK (enamel
a ZPA. knot = sklovinný uzlík).

Pro zdárný průběh vývoje zubu a formování jeho celkového tvaru je

nezbytná interakce mezi dentální papilou a ektodermovým epitelem.

12
OVARIÁLNÍ TERATOM
EKTOPICKÉ ZUBY

MIGRACE z lat. migratio (stěhování)

= aktivní přemísťování buněk z jednoho místa, např. místa vzniku,
do nové oblasti.
(x pasívní pohyb – erytrocyty v krvi, posun buněk po mitóze atd.)
Př.
Vcestování buňky intraembryonálního mezodermu z primitivní brázdy a jamky
mezi listy ektodermu a entodermu = vznik třívrstevného embrya
Buňky ventromediální části prvosegmentů cestují k chorda dorsalis, kde tvoří
sklerotom.
Migrace buněk neurální kristy, např. odontoblasty
Prvopohlavní buňky (gonocyty, z entodermu) cestují ze stěny žloutkového váčku
a stvolu a okolí allantois podél dorzálního mezenteria do célomového epitelu
plica genitalis (mezodermový epitel).
Dvě migrační vlny při vývoji telencephala:
1. migrace buněk z ventrikulární zóny neurální trubice do intermediální zóny
2. migrace neuroblastů z intermediální z. do marginální z. (vznik kortikální ploténky)

13
Vcestování dané populace buněk do jiné tkáně je determinující podmínkou dalšího vývoje
orgánu. Při poruše migrace vznikají malformace (polymikrogyrie – neurony jsou uloženy
ektopicky i v bílé hmotě). Migrující buňky mohou vzájemně soutěžit o umístění v cílové
oblasti (kompetice). Neúspěšné buňky jsou odstraněny apoptózou.
Po dosažení cílové oblasti, buňky ztrácejí schopnost migrovat.
Migrace buněk do jiných embryonálních tkání je přísně kontrolována řadou signálů:

• Migrační dráhy buněk v těle zárodku jsou vyznačeny pomocí glykoproteinů

základní mezibuněčné hmoty.
• Chemoatraktanty (např. vaskularizace orgánů pomocí VEGF)
• Vodící vlákna radiální glie umožní nasměrovat migrující neuroblasty z plášťové
zóny do zóny marginální
• Adhezívní molekuly např. astrotaktin migrujících neuronů tvoří migrační
junkci/spojení s příslušnou ligandou na membráně výběžku radiální glie;
molekuly exprimované ve stěně endotelií umožní přestup leukocytů z krve do
lymfatických orgánů; NCAM
• Pohyb umožňují kontraktilní proteiny v cytoplazmě (aktin a další)
• Průnik mezibuněčnou hmotou umožňují proteinázy

Migrace synapsí, neuritů – atraktanty a repelenty (difúzující i membránové)

APOPTÓZA (programovaná buněčná smrt)

řec. apoptosis (opadávání listů)

= autodestrukční program vedoucí k fragmentaci

jaderné DNA a rozpadu buňky do četných
apoptotických tělísek.

Apoptóza se evolučně vyvinula patrně jako

obrana mnohobuněčných organismů před
virovou nákazou.

14
 APOPTÓZA (programovaná buněčná smrt)
řec. apoptosis (opadávání listů)
= autodestrukční program vedoucí k fragmentaci jaderné DNA a
rozpadu buňky do četných apoptotických tělísek.
REGULACE APOPTÓZY

pro-kaspázy i) Signál „smrti“ pro-kaspázy

ii) Aktivace kaspáz

kaspázy kaspázy
iii) Regulační molekuly
- proapoptotické
(Bad, Bax, p53, Bcl-XS, Fas, Apopain)
- antiapoptotické
(Bcl-2, BCL-XL, Bag-1)

iv) Buněčná smrt

Apoptóza se evolučně vyvinula patrně jako obrana

mnohobuněčných organismů před virovou nákazou.

REGULACE APOPTÓZY
Diablo/Smac

15
 APOPTÓZA (programovaná buněčná smrt) má charakteristický
morfologický obraz:
• jádro buňky se kondenzuje, svrašťuje a rozpadá
• cytoplazma se také svrašťuje a kondenzuje
• organely jsou intaktní
• povrchová membrána ztrácí některé
molekuly (např. adhezívní molekuly),
tj. b. se uvolňuje od sousedních buněk;
buněčná membrána se vychlipuje
a odštipuje v apoptotická tělíska
• buňka se rozpadá v apoptotická
tělíska, která jsou fagocytována
sousedními buňkami nebo odpadají
do lumina dutých orgánů
• proces nevyvolává zánětlivou reakci
• celý proces probíhá velice rychle (i během 24 hod.)

APOPTOSIS (PROGRAMOVANÁ BUNĚČNÁ SMRT)

u buněčné linie Hep-2 (Ca děložního čípku)
indukovaná Etoposidem (10 mg/ml) (inhibitor topoisomerázy II)

Autoři: M. Červinka, E. Rudolf, J. Cerman (Hradec Králové)

16
 CHARAKTERISTICKÁ MORFOLOGIE
• zakulacení buňky
• blebbing
• eosinofilní cytoplazma
• intaktní organely
• pyknóza
• karyorrhexis
• apoptotická tělíska
• emperipolesis

nsf 30 DIV PI

E12 neuroepitel potkana VZ

Během vývoje tento mechanismus umožňuje eliminovat z tkání ty

buňky, které se chybně umístily nebo již splnily svou dočasnou roli.
Apoptóza nevede k poškození sousedních buněk a tkání.

Př.: Formování tubulárních struktur, např. lumina GIT

Perforace membrán (m. oronasalis, urogenitalis, analis
a např. faryngové membrány)
Vytváření štěrbin mezi vznikajícími prsty
V neurogenezi se formuje nadpočetné množství neuronů.
Neurony, které se chybně umístily nebo včas nevytvořily
synapse s cílovou tkání, jsou eliminovány apoptózou.

Pokud během utváření orgánu počet zanikajících buněk převládne nad

nově vznikajícími, např. v důsledku teratogenů, vzniknou kongenitální
malformace.

17
 Apoptóza se podílí na formování lumina neurální trubice.
Pyknotické buňky umístěné U myších mutantů (defekt protein kináz
v oblasti neurálních valů před Jnk1 a JNK2) nedojde v oblasti neurálních
vytvořením neurální trubice. valů k apoptóze – defekt při neurulaci
zadního mozku (d).
normální embryo mutant

TINS 23, 2000, 292

Neurotrofická hypotéza: Neurony, které utvoří synapse s cílovou tkání,

jsou chráněny před apoptózou trofickým faktorem, který cílová tkáň
tvoří.

NGF vykazuje trofický efekt na sympatické a cholinergní neurony

BDNF (brain-derived neurotrophic factor) na motoneurony
CNTF (cilliary neurotrophic factor) na parasympatické a motorické nn.
FGF na endotelové buňky
IL-5 (interleukin-5) na eosinofilní granulocyty
atd.

Poněvadž je počet buněk cílové tkáně omezen, musí např. nervové

buňky vzájemně soutěžit o získání trofické podpory (kompetice).

V dospělosti se apoptóza uplatňuje např. při:

- udržení tkáňové homeostázy
- likvidaci autoreaktivních lymfocytů
- involuce endometria či žlutého tělíska

18