Antonio Lucio Vivaldi (4. března 1678 Benátky – 28.

července 1741 Vídeň), přezdíván il Prete

Rosso (česky: zrzavý n. rudý kněz díky zrzavé barvě vlasů) byl italský kněz, barokní hudební
skladatel a houslový virtuos. Jeho nejznámějším dílem je soubor čtyř houslových koncertů
nazvaný Čtvero ročních dob, který patří k nejznámějším a nejhranějším skladbám té doby.

Život a činnost[editovat | editovat zdroj]

Jedna z podob Antonia Vivaldiho, mědiryt od Françoise Morellona la Cave z roku 1725 pro vydání
sbírky koncertů op. 8

Chiesa della Pietà v Benátkách

 Gabriele Bella: Vystoupení Ospedalského sboru (La cantata delle putte delli Ospitali), kolem roku 1720,
Benátky, Palazzo Querini Stampalia.

Šporkův palác v Praze, kde sídlilo šlechtické divadlo hraběte Františka Antonína Šporka.

Mládí[editovat | editovat zdroj]

Narodil se 4. března 1678 v Benátkách. Okamžitě po narození byl pokřtěn porodní asistentkou.
Důvodem bylo bezprostřední ohrožení života, ale dnes již není zřejmé, zda to bylo s ohledem na
špatný zdravotní stav novorozence, nebo kvůli zemětřesení, které ten den Benátky postihlo.
Jeho otec se živil jako holič, ale byl též zřejmě znamenitý hudebník a je dost pravděpodobné, že
i skladatel. V roce 1688 byla v Benátkách uvedena opera La Fedeltà sfortunata skladatele
jménem Giovanni Battista Rossi, které je totožné se jménem, pod kterým Antoniův otec
vystupoval jako hudebník. Jméno naráželo na barvu vlasů obvyklou v rodině. (Rosso = zrzavý,
rudý – ani Antonio se tomuto označení nevyhnul, později se mu dostalo přezdívky „zrzavý páter“
– Il Prete Rosso.) V každém případě jako hudebník byl otec zřejmě dobrý a uznávaný. Stal se
jedním ze zakládajících členů sdružení Sovvegno dei musicisti di Santa Cecilia, což bylo něco
mezi hudebním spolkem a odbory, a pravidelně hrával v orchestru baziliky sv. Marka.
Tak Antonio základy hry na housle získal u otce a první lekce kompozice mu s největší
pravděpodobností poskytl Giovanni Legrenzi, znamenitý barokní skladatel, který byl v té době v
chrámu sv. Marka kapelníkem. Z roku 1691, tj. z doby, kdy skladateli bylo 13 let, pochází
chrámová skladba Laetatus sum (RV Anh 31), která nese zřetelné stopy Legrenziho vlivu.
Kromě intenzivního hudebního vzdělávání studoval teologii a v roce 1703 byl vysvěcen na
kněze. Vivaldi však od dětství trpěl vrozeným zúžením hrtanu, ze kterého se později vyvinulo
vážné astma.[1] Na základě tohoto onemocnění byl nejprve osvobozen od povinnosti sloužit mše
(1704) a v roce 1706 přestal být aktivním knězem zcela.
1. prosince 1703 se stal houslovým mistrem v sirotčinci Pio Ospedale della Pietà v
Benátkách.[2][3] V té době bylo takovýchto institucí v Benátkách několik. Jejich úkolem bylo
poskytnout ochranu a vzdělání opuštěným sirotkům a dětem, o které se rodiče z různých důvodů
nemohli postarat. Provoz byl financován z prostředků Benátské republiky. Chlapci se vyučili
řemeslům a opouštěli sirotčinec v 15 letech. Dívky byly vedeny k domácím pracím, získávaly
hudební vzdělání a ty nejtalentovanější se stávaly členkami Ospedalského sboru a orchestru.
Povinností sboru a orchestru byla účast na mších a slavnostech církevních i světských. Pro toto
těleso napsal Vivaldi mnoho koncertů, kantát a duchovních skladeb.
Funkce mistrů učitelů v sirotčinci nebyla zaměstnáním na dobu neurčitou, ale každý rok byli
mistři znovu voleni jakousi správní radou sirotčince. Tak se stalo, že v roce 1709 Vivaldi zvolen
nebyl a více než rok byl prakticky bez prostředků. V roce 1711 se však do funkce vrátil a roku
1716 byl ustanoven koncertním mistrem.
V průběhu těchto let byl Vivaldi neobyčejně plodný. Zkomponoval řadu oper a mnoho hudby
instrumentální i vokální. V roce 1705 vydal tiskem svou první sbírku dvanácti sonát pro dvoje
housle a basso continuo Raccolta, po níž v roce 1708 následoval další svazek 12 sonát pro
housle sólo a basso continuo. Obě sbírky byly psány ještě v konvenčním stylu. Skutečným
přelomem v jeho tvorbě se stal opus 3, Dvanáct sonát pro jedny, dvoje a čtvery housle a
smyčcový orchestr L’Estro Armonico, věnovaný Ferdinandu Medicejskému a vydaný v
Amsterodamu roku 1711. Cyklus měl po celé Evropě obrovský úspěch ještě znásobený
následujícím cyklem koncertů pro housle a orchestr La Stravaganza, vydaným v roce 1714.
Po úspěchu houslových koncertů se stal Vivaldi žádaným hudebníkem v celé Evropě. Navzdory
četným koncertním cestám poctivě plnil smlouvu se sirotčincem, která zněla na dva nové
koncerty měsíčně. Podle účetních záznamů zkomponoval v letech 1723 až 1729 na 140
koncertů.

Vivaldi a opera[editovat | editovat zdroj]

Karikatura od Piera Leone Ghezzi

V 18. století byla opera v Benátkách nejpopulárnější formou zábavy a nejvýnosnější pro
skladatele. Několik divadelních scén soutěžilo o přízeň diváků. Vivaldi svou operní dráhu zahájil
mimo Benátky. Jeho první opera Ottone in villa (RV 729) měla premiéru ve Vicenze roku 1713.
Hned následující rok se však stal impresáriem divadla Sant'Angelo v Benátkách, kde byla
provedena jeho opera Orlando finto pazzo (RV 727). Opera však neměla velký úspěch. Naopak
úspěch měla spoluúčast na společném projektu sedmi skladatelů Nerone fatto Cesare (RV 274),
do kterého napsal 11 árií. Partitura se však ztratila. Další opera Arsilda regina di Ponto (RV 700)
měla zase problémy s censurou, které vadil trochu lesbický motiv. Hrdinka Arsilda se totiž
zamiluje do jiné ženy, o níž předpokládá, že je muž. Když byla opera censurou konečně
povolena, sklidila u diváků bouřlivý ohlas. Jako u všech děl tohoto druhu a historie není ovšem
jisté, zda to bylo kvůli hudebním kvalitám. Mezi jeho dalšími operami zasluhuje pozornosti
zejména opera La costanza trionfante degli amori e degli odi (RV 706) z roku 1716, která byla v
přepracované podobě v roce 1732 pod názvem Artabano re dei Parti hrána také v Praze. Tato
pražská verze se ovšem nedochovala.
Pro Pio Ospedale komponoval také řadu liturgických skladeb. Z nich nejdůležitější jsou dvě
oratoria, z nichž první Moyses Deus Pharaonis (RV 643) se nedochovalo, ale druhé, Juditha
triumphans (RV 644), je jedním z uměleckých vrcholů Vivaldiho díla. Bylo objednáno k oslavě
vítězství nad Turky a znovudobytí ostrova Korfu. Pro zajímavost je nutno dodat, že všechny role i
orchestr byly obsazeny chovankami sirotčince, což ukazuje vynikající úroveň pedagogické práce
učitelů, ale i interpretačních schopností dívek.
Vivaldiho úspěchy a moderní styl jeho oper vyvolaly bouřlivou reakci u jeho konzervativnějších
kolegů. Benedetto Marcello, jehož rodina byla vlastníkem divadla Sant´ Angelo, vydal dokonce
posměšný a pomlouvačný pamflet, který měl poškodit umělcovu pověst.[4]

Léta mistrovská[editovat | editovat zdroj]

Od roku 1718 byl Vivaldi po tři roky kapelníkem na dvoře Filipa Hesensko-Darmstadtského, a
komponoval opery pro potřeby dvora. Po krátké zastávce v Miláně, kde uvedl pastorální drama
La Silvia (RV 734) a oratorium L’adorazione delli tre re magi al bambino Gesù (RV 645), byl
novým papežem Benediktem XIII. pozván do Říma, kde uvedl několik oper a koncertů.[5] V roce
1725 se vrátil do Benátek, aby v jediném roce uvedl čtyři nové opery.
V tomto období zkomponoval své dnes snad nejpopulárnější dílo Čtvero ročních dob, čtyři
houslové koncerty zobrazující roční období v přírodě. Inspirací bylo patrně okolí Mantovy. Toto
dílo znamenalo doslova revoluci v hudbě. Vivaldimu se podařilo hudebně vyjádřit specifické
zvuky venkova: zpěv ptáků, štěkání psů, bzučení much, déšť, bouři, výkřiky opilců, ale i ticho nad
zasněženou krajinou a praskání ohně v krbu. Ke každému koncertu napsal báseň popisující
scény ilustrované hudbou. Byly publikovány jako první čtyři koncerty ve sbírce dvanácti koncertů
nazvané Il cimento dell’Armonia e dell’Inventione (op. 8) a vydány v Amsterodamu roku 1725.
Dílo věnoval svému patronu a podporovateli, hudbymilovnému českému hraběti Václavovi z
Morzinu.[6]
Ačkoliv byl knězem, existují náznaky toho, že právě v této době podlehl kouzlu benátské
zpěvačky Anny Giraudové.[7] Přinejmenším je patrné, že v tomto období jeho hudba má výrazně
romantický nádech a je prokazatelné, že tehdy své árie upravoval tak, aby vynikly hlasové
přednosti zpěvačky.
Na vrcholu své kariéry dostával Vivaldi objednávky ze šlechtických a královských dvorů celé
Evropy. Např. svatební kantáta Gloria e Imeneo (RV 687) byla psána ke svatbě francouzského
krále Ludvíka XV. a cyklus koncertů La Cetra (op. 9) byl věnován Karlovi VI. Habsburskému,
císaři Svaté říše římské. Karel VI. jej vůbec velmi obdivoval, jmenoval ho rytířem a odměnil
zlatou medailí. V roce 1730 Vivaldi na oplátku přijel do Vídně a do Prahy a uvedl zde svou operu
Farnace (RV 711).
Mezi přednosti Vivaldiho patřilo i to, že měl smysl i pro literární kvality libret a z nadprodukce
plytkých příběhů dodávaných libretisty-řemeslníky si dovedl vybrat kvalitu. Jeho poslední opery
zdobí jména vrcholných básníků a dramatiků té doby: Pietra Mestastasia a Carla Goldoniho.

Antonio Vivaldi a Čechy[editovat | editovat zdroj]

Vivaldiho hudba byla v Čechách už za jeho života nesmírně populární. Benátský zpěvák a
impresário Antonio Denzio do Prahy mezi lety 1726 až 1736 přivezl šest Vivaldiho operních
představení, z toho dvě premiéry byly zkomponovány přímo pro Prahu: Argippo (RV 697)
uvedena na podzim 1730, a pasticcio Alvilda, Regina dei Goti, nastudovaná na jaře 1731, kdy
představení zřejmě řídil sám autor. Opery byly provedeny ve šlechtickém divadle hraběte
Františka Antonína Šporka v jeho paláci v Praze Na Poříčí, z toho dvě premiéry (Argippo).
Protože v té době byl už Vivaldi evropsky proslulým skladatelem a cestoval zvláště na nová
uvedení svých děl, žil zřejmě tehdy delší dobu v Praze. Opery uvedl na českou scénu impresário
Šporkova divadla Antonio Denzio, který byl i v Itálii znám jako libretista a hudební skladatel a v
Benátkách vedl operní společnost, pro kterou Vivaldi najímal zpěváky a obstarával operní
novinky.

Titulní strana sbírky koncertů Il cimento dell'armonia e dell'inventione s věnováním hraběti Václavovi z
Morzinu

V českých archivech je dochováno mnoho unikátních zápisů jeho děl. Některé byly také napsány
přímo na objednávku českých šlechticů: např. loutnové skladby pro hraběte z Vrtby. Hraběti
Václavovi z Morzinu je dokonce dedikováno Vivaldiho nejslavnější dílo Il cimento dell'armonia e
dell'inventione (Souboj harmonie s invencí – op. 8), které obsahuje slavné koncerty Čtvero
ročních dob. Antonio Vivaldi sám řídil Morzinovu kapelu při koncertech v Itálii. Palác rodu
Morzinů stojí v Nerudově ulici č. 256/5 poblíž horní části Malostranského náměstí v Praze.
Velký vliv měl Vivaldi i na tvorbu českých skladatelů té doby, např. na Antonína Reichenauera či
Bohuslava Matěje Černohorského.

Ústup ze slávy a smrt[editovat | editovat zdroj]

Pamětní deska v místě úmrtí Antonia Vivaldiho ve Vídni

Jako většina skladatelů té doby se na sklonku svého života dostal Vivaldi do finančních potíží.
Měnící se vkus publika začal považovat Vivaldiho za staromódního. Vivaldi rozprodal své
partitury za minimální ceny a přesunul se do Vídně, kde doufal ve větší uznání, neboť císař Karel
VI. byl jeho velkým příznivcem. Skutečně se stal císařovým dvorním skladatelem, ale krátce po
příjezdu do Vídně císař zemřel. Tato rána osudu zanechala skladatele bez ochránce a bez
finančních prostředků. Prodával další rukopisy a zanedlouho po císaři, 27. nebo 28. července
1741, zemřel. Byl pochován v prostém hrobě na nemocničním hřbitově ve Vídni. Často uváděná
informace, že mladičký, devítiletý Josef Haydn zpíval v dětském sboru na Vivaldiho pohřbu, je
dnes považována za mýtus.[8] Hrob Antonia Vivaldiho byl později přenesen ke chrámu
Karlskirche. Na místě posledního pobytu skladatele stojí dnes hotel Sacher. Po Vivaldiho smrti
upadla jeho hudba na téměř 200 let v zapomnění.

Význam a vliv[editovat | editovat zdroj]

Většina Vivaldiho děl byla znovuobjevena až v první polovině 20. století v Turíně a v Janově a
byla publikována v průběhu druhé poloviny století. Vivaldiho hudba je formálně pevně zakotvena
v barokní tradici, ale velmi vynalézavá v harmonických kontrastech, strhujících rytmech a
neopakovatelné melodice. Nadto se Vivaldi nesnažil jen vyhovět akademickým požadavkům
doby a skládat pro hrstku intelektuálů, ale svou hudbu komponoval cílevědomě tak, aby byla
blízká nejširším vrstvám posluchačů. Z jeho hudby čiší potěšení z komponování a radost ze
života, která se přenáší na posluchače. V tom tkví i dnešní popularita Vivaldiho skladeb.
Vivaldi je považován za jednoho z tvůrců, kteří stáli u přerodu barokní hudby v klasický styl.
Velmi hluboce byl Vivaldiho koncerty a áriemi ovlivněn Johann Sebastian Bach. Zřetelné stopy
nacházíme v Janových pašijích, Matoušových pašijích a četných kantátách. Bach upravil řadu
Vivaldiho houslových koncertů pro varhany nebo pro cembalo a orchestr včetně nejznámějšího
Koncertu pro čtyři housle a violoncello (RV 580).[9] V této souvislosti je nutno poznamenat, že v
tehdejší době autorství nebylo chápáno tak jako dnes. Dílo se prakticky ihned po prvním
provedení stávalo veřejným majetkem a často bývalo hráno v nejroztodivnějších nástrojových
obsazeních (jak kdo měl co k dispozici) bez ohledu na původní záměr autora. Citování skladby
jiného autora bylo naopak chápáno dokonce jako projev úcty ke skladateli.
Na renesanci Vivaldiho díla má významnou zásluhu proslulý houslista Fritz Kreisler, který na
počátku 20. století slavil úspěchy s Vivaldiho houslovým koncertem. Ironií osudu je, že právě
tento koncert nebyl ve skutečnosti Vivaldiho dílem, ale šlo o dobový plagiát. Nicméně jeho
provedení probudilo zájem o další Vivaldiho díla. Vynikající práci na tomto poli odvedl
francouzský hudební vědec Marc Pincherle, který započal se systematickým zpracování
Vivaldiho pozůstalosti. Alfredo Casella v roce 1939 zorganizoval historický Vivaldiho týden, na
kterém zazněla reprezentativní přehlídka objevených skladeb. V roce 1947 pak byl v Benátkách
založen Vivaldiho ústav (Istituto Italiano Antonio Vivaldi), jehož uměleckým ředitelem se stal
skladatel Gian Francesco Malipiero a hlavním úkolem objevování, publikování a provádění
Vivaldiho děl.
Vlna zájmu o skladatele postihla i kinematografii. V roce 2005 byl do kin uveden
italsko-francouzský film Vivaldi – princ benátský režiséra Jeana-Louise Guillerma se Stefanem
Dionisim v titulní roli. Na motivy Vivaldiho života se připravuje údajně další film, kde hlavní roli
má ztvárnit Joseph Fiennes a v dalších rolích se mají objevit Malcolm McDowell, Jacqueline
Bisset či Gérard Depardieu.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

 Podrobnější informace naleznete v článku Seznam skladeb Antonia Vivaldiho.

První souhrnný katalog děl Antonia Vivaldiho vydal v roce 1974 dánský muzikolog Peter Ryom.
Podobně jako Köchelův seznam děl Mozartových přešel Ryomův seznam do obecného
povědomí. Označení skladby, např. RV 325, znamená 325. položku v Ryomově seznamu.
Opusovými čísly jsou označeny pouze skladby, které vyšly tiskem za Vivaldiho života.
Poslední vydání z roku 1986 obsahuje 790 položek, u nichž je autorství doloženo, a dalších 63,
kde je prozatím pochybné. Z toho čísla RV 1 až RV 585 jsou skladby instrumentální, RV 586 až
RV 642 skladby vokální náboženského charakteru a RV 643 – RV 740 skladby vokální světské.
Položky RV 741 až RV 790 představují dodatky, tj. díla objevená v letech od prvního vydání
katalogu (od roku 1974). Lze očekávat, že průzkum hudebních archivů dosud neskončil.
Z jiného úhlu pohledu katalog obsahuje:
● více než 500 instrumentálních koncertů pro nejrůznější nástroje (housle, violoncello,
lesní roh, hoboj, flétna, viola d'amore, cembalo, ale i loutna a mandolína), z toho je
cca 230 koncertů pro housle;
● 50 oper;
● 86 sonát;
● řadu symfonií (i když tady je obtížné rozlišení, neboť Vivaldi četná svá koncerta
označoval jako symfonie);
● na 60 mší, oratorií a příležitostných hymnů;
● na 50 kantát, koncertních árií a jiných vokálních skladeb;
● stále se rozrůstající počet drobných skladeb komorního charakteru.

Díla vyšlá tiskem za Vivaldiho života[editovat | editovat zdroj]

1. Opus 1 – Raccolta – Dvanáct sonát pro dvoje housle a basso continuo (1705)
2. Opus 2 – 12 sonát pro housle a basso continuo (1708)
3. Opus 3 – L’estro Armonico – Dvanáct sonát pro různé kombinace a basso
continuo (1711).
4. Opus 4 – La stravaganza – Dvanáct sonát pro housle a basso continuo (1714)
5. Opus 5 (druhá část Opusu 2), Čtyři sonáty pro housle a dvě sonáty pro dvoje
housle a basso continuo (1716).
6. Opus 6 – Šest houslových koncertů (1716–21)
7. Opus 7 – Dva koncerty pro hoboj a deset houslových koncertů (1716–1721)
8. Opus 8 – Il cimento dell’armonia e dell’inventione (Souboj harmonie s invencí),
Dvanáct houslových koncertů.
9. Opus 9 – La cetra (Lyra), Dvanáct houslových koncertů. a jeden pro dvoje housle
(1727)
10. Opus 10 – Šest flétnových koncertů (1728)
11. Opus 11 – Šest houslových koncertů a jeden hobojový (druhý z těchto koncertů
e-moll (RV 277) je znám jako Il favorito (1729)
12. Opus 12 – Pět houslových koncertů a jeden bez sóla (1729)
13. Opus 13 – Il pastor fido – Šest sonát pro musette, violu, cembalo, flétnu, hoboj,
housle a basso continuo (1737)
14. Bez čísla – Šest sonát pro violoncello a basso continuo (1740)

Opery[editovat | editovat zdroj]

1. Ottone in Villa (1713 Vicenza)
2. Orlando finto pazzo (1714 Benátky)
3. Nerone fatto Cesare (1715 Benátky)
4. La costanza trionfante degl’amori e de gl’odii (1716 Benátky)
5. Arsilda, regina di Ponto (1716 Benátky)
6. L’incoronazione di Dario (1717 Benátky)
7. Tieteberga (1717 Benátky)
8. Scanderbeg (1718 Florencie)
9. Armida al campo d’Egitto (1718 Benátky)
10. Teuzzone (1719 Mantova)
11. Die über Hass und Liebe siegende Beständigkeit (1719 Hamburg)
12. Tito Manlio (1720 Mantova)
13. La Candace o siano Li veri amici (1720 Mantova)
14. La verità iargn cimento (1720 Benátky)
15. Tito Manlio (1720 Řím)
16. Filippo Re di Macedonia (1721 Benátky)
17. La Silvia (1721 Milán)
18. Ercole su’l Termodonte (1723 Řím)
19. Giustino (1724 Řím)
20. La virtù trionfante dell’amore e dell’odio overo Il Tigrane (1724 Řím)
21. L’inganno trionfante in amore (1725 Benátky)
22. Cunegonda (1726 Benátky)
23. La Fede tradita e vendicata (1726 Benátky)
24. La Tirannia gastigata (1726 Praha)
25. Dorilla in Tempe (1726 Benátky)
26. Ipermestra (1727 Florencie)
27. Siroe, Re di Persia (1727 Reggio)
28. Farnace (1727 Benátky)
29. Orlando (1727 Benátky)
30. Rosilena ed Oronte (1728 Benátky)
31. L’Atenaide o sia Gli affetti generosi (1728 Florencie)
32. Argippo (1730 Praha)
33. Alvilda, Regina de’ Goti (1730 Praha)
34. L’odio vinto dalla costanza (1731 Benátky)
35. La fida ninfa (1732 Verona)
36. Semiramide (1732 Mantova)
37. Motezuma (1733 Benátky)
38. L’Olimpiade (1734 Benátky)
39. L’Adelaide (1735 Verona)
40. Griselda (1735 Benátky)
41. Aristide (1735 Benátky)
42. Il Tamerlano (Il Bajazet) (1735 Verona)
43. Ginevra, Principessa di Scozia (1736 Florencie)
44. Didone (1737 London)
45. Catone in Utica (1737 Verona) dochovalo se pouze druhé a třetí jednání, první
jednání bylo rekonstruováno Alessandrem Ciccolini.[10] Libreto Pietra Metastasia z
roku 1727, které napsal pro Leonarda Vinciho, bylo později zpracováno i jinými
skladateli (Pietro Torri (1736), Giovanni Battista Ferrandini (1753) nebo Johann
Christian Bach (1761))
46. Il giorno felice (1737 Vídeň)
 47. Rosmira (1738 Benátky)
48. L’oracolo in Messenia (1738 Benátky)
49. Feraspe (1739 Benátky)
50. Ernelinda (1740 Benátky)

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

● Ryom, Peter: Verzeichis der Werke Antonio Vivaldis, Leipzig, VEB, 1974, 212 str.
● Répertoire des oeuvres instrumentales d’Antonio Vivaldi, Copenhague, Engstrom &
Sodring, 1986, 726 str., ISBN 87-87091-19-4
● Talbot, Michael: Antonio Vivaldi, Vyšehrad, Praha 2014, 272 s. ISBN
978-80-7429-389-4[11]

Reference[editovat | editovat zdroj]

1. ↑ SAFFLE, Michael; SAFFLE, Jeffrey R. Medical Histories of Prominent Composers:
Recent Research and Discoveries. Acta Musicologica. 1993, roč. 65, čís. 2, s. 77–101.
Dostupné online [cit. 2021-09-09]. ISSN 0001-6241. DOI 10.2307/932980.
2. ↑ PINCHERLE, Marc; MARBLE, Manton Monroe. Vivaldi and the "Ospitali" of Venice. The
Musical Quarterly. 1938, roč. 24, čís. 3, s. 300–312. Dostupné online [cit. 2021-09-09].
ISSN 0027-4631.
3. ↑ WISE, Brian. Vivaldi and the Ospedale della Pietà. Explore Classical Music [online]. [cit.
2021-09-09]. Dostupné online. (anglicky)
4. ↑ PAULY, Reinhard G. Benedetto Marcello's Satire on Early 18th-Century Opera. The
Musical Quarterly. 1948, roč. 34, čís. 2, s. 222–233. Dostupné online [cit. 2021-09-09].
ISSN 0027-4631.
5. ↑ TALBOT, Michael. Vivaldi and Rome: Observations and Hypotheses. Journal of the
Royal Musical Association. 1988, roč. 113, čís. 1, s. 28–46. Dostupné online [cit.
2021-09-09]. ISSN 0269-0403.
6. ↑ TALBOR, Michael. Wenzel von Morzin as a Patron of Antonio Vivaldi. [s.l.]: Routledge
Dostupné online. ISBN 978-1-315-08417-6. DOI
10.4324/9781315084176-7/wenzel-von-morzin-patron-antonio-vivaldi-michael-talbor.
(anglicky) DOI: 10.4324/9781315084176-7.
7. ↑ ORLANDO, Susan. Saint or sinner?. the Guardian [online]. 2008-02-15 [cit. 2021-09-09].
Dostupné online. (anglicky)
8. ↑ LEBRECHT, Norman. Did Haydn Really Sing at Vivaldi's Funeral?. Slipped Disc [online].
9. 6. 2014 [cit. 2021-09-09]. Dostupné online.
9. ↑ DALTON, James. Bach Interpretation. 3: Bach Transcribes Vivaldi. The Musical Times.
1966, roč. 107, čís. 1480, s. 536–538. Dostupné online [cit. 2021-09-09]. ISSN 0027-4666.
DOI 10.2307/952660.
10. ↑ Antonio Vivaldi (Alan Curtis) - Catone in Utica. www.boosey.com [online]. [cit.
2021-07-31]. Dostupné online.
11. ↑ VOLEK, Tomislav. Nepodařená vivaldiovská publikace. Opus musicum [online]. Opus
musicum, 2014 [cit. 2022-4-01]. Dostupné online. ISSN 0862-8505.

Související články[editovat | editovat zdroj]

● Johann Sebastian Bach
● Georg Friedrich Händel
Externí odkazy
nykjjysknjdxcmyxdjcv