Werich, Voskovec po 2.sv.v. + DIVADLA 50.-60. l.

WERICH A VOSKOVEC PO 2. SVĚTOVÉ VÁLCE

1) Návrat do Československa
Roku 1945 se Jan Werich vrátil zpět do osvobozeného Československa. Jiří Voskovec se vrátil až 1. 9. 1946.
Poté spolu s na krátký čas otevřeli Divadlo V+W (hra Divotvorný hrnec). Politická situace se ale radikálně
změnila a společenské poměry nebyly satiře nakloněné. Navíc se společnost posunula doleva a pokud by
chtěli pokračovat v nastalém trendu, museli by kritizovat to, za co v předchozích letech bojovali. Jiří
Voskovec se i přes kritická poválečná léta zapojil do práce, režíroval ve Stavovském divadle a překládal
z angličtiny. V roce 1948 se ale Voskovec kvůli politické situaci vrací do USA a autorská dvojice V+W
končí.
2) Jiří Voskovec po druhé emigraci
Jiří Voskovec žil krátce ve Francii a poté odjel zpátky do USA, kde čelil podezření ze sympatií ke
komunismu a byl na jedenáct měsíců vykázán na ostrůvek Ellis Island. Po uklidnění situace se i v Americe
věnoval hraní, a to jak na divadle, tak ve filmu. Prosadil se zde jako George Voskovec a v roce 1955 se stal
občanem USA. Nejznámější americkou filmovou rolí Voskovce je postava jednoho z porotců v kriminálce
Dvanáct rozhněvaných mužů. V New Yorku hrál v mnoha představeních, i na Broadwayi. Zahrál si
například prvního herce v Hamletovi nebo Alberta Einsteina. Poslední rok svého života prožil v Kalifornii,
kde prodělal léčbu rakoviny. Zemřel 1. července 1981 na infarkt.
3) Jan Werich po druhé emigraci

MIROSLAV HORNÍČEK (* 10. 11. 1918 Plzeň, † 15. 2. 2003 Liberec)

Miroslav Horníček byl český herec, spisovatel, dramatik, režisér, výtvarník,

glosátor a divadelní teoretik. Jeho strýcem byl pozdější herec Národního divadla
Emil Bolek (1897 – 1961). Jako student začal v Plzni s amatérským herectvím,
za druhé světové války získal první profesionální angažmá v Městském divadle v
Plzni, kde byl hercem a později i režisérem (1941-1945).
V roce 1945 odešel do Prahy, kde začínal v divadle Větrník (1945-1946), několik
let pak měl zázemí v Divadle satiry bratrů Oldřicha a Lubomíra Lipského (1946-
1949). V menších rolích se tehdy také poprvé objevil před filmovou kamerou
(Polibek ze stadiónu, 1947; Pan Novák, 1949). V letech 1949-1955 byl Miroslav
Horníček členem činohry Národního divadla; ačkoliv na naší přední scéně strávil
šest let a odehrál tu desítky velkých i menších rolí (Hadrián z Římsů, Morálka
paní Dulské).
Několikaleté jevištní spolupráci s Janem Werichem předcházelo jejich setkání v legendární pohádce Byl
jednou jeden král (1954), v níž Horníček hrál prince Krásného. V letech 1955-1961 působil Horníček
spolu s Janem Werichem na scéně Divadla ABC. Spolupráce s Werichem si Horníček považoval a po
jeho boku zahájil novou etapu své umělecké dráhy, kdy se začal věnovat i psaní. Některá vystoupení ve
slavných divadelních hrách byla zaznamenána i televizí (Těžká Barbora, 1960; Balada z hadrů, 1960).
Po Werichově odchodu z Divadla ABC v roce 1960 našel Horníček nového jevištního partnera v Miloši
Kopeckém, s nímž slavil velké úspěchy zvláště ve vlastní hře Tvrďák. Dále působil třeba v divadle
Semafor, Karlín nebo obnovil svůj někdejší úspěšný televizní pořad pod názvem Hovory H ještě po
dvaceti letech (1990-1991).
V letech 1956–1961 byl Werich ředitelem Divadla ABC. Navázal na tradici Osvobozeného divadla v duu s
Miroslavem Horníčkem, později i dvojfilmem Císařův pekař a pekařův císař navázal na starší hru Golem
Osvobozeného divadla. Některé texty V+W doplnil vlastními úpravami závěr hry Caesar a doplnil i sloku k
písni David a Goliáš. Roku 1968 podepsal petici Dva tisíce slov, nicméně v roce 1977 podepsal Antichartu.
Byl také úspěšným spisovatelem – mezi nejznámější dála patří Fanfárům nebo Italské prázdniny.
S Voskovcem zůstali v kontaktu i po Voskovcově emigraci, několikrát se navštívili a až do smrti Voskovce
si dopisovali. Jan Werich zemřel 31.10. 1980.
DIVADLO SATIRY
Vzniká v roce 1943 v Pelhřimově jako amatérské divadlo. Zakládajícími členy jsou O. Lipský, L. Lipský,
Zbyněk Vavřín. Zahajují lyrickým pásmem (Kamarád Jiří, podle J. Wolkera). Vliv na ně měl i E. F. Burian
– pasáž pro voice-band, recitátor V. Vydra (1944). V roce 1944 došlo k přejmenování na Malou komedii a
pod tímto názvem byl tajně uveden titul Černá hodinka (název změněn na Rozbitou trilogii), což byla první
premiéra na území republiky po osvobození. Po druhé světové válce se opět přešlo k názvu Divadlo satiry.
Dále vznikají hry s prvky revue (Cirkus plechový, Zvláštní vydání, Akce Aibiš).
Za zmínku stojí inscenace Kde je Kuťák?. Autor Vratislav Blažek zpracoval biblický námět o potopě, před
níž se lidstvo může zachránit stavbou korábu. V díle se objevuje silná satira, a protože toto divadlo bylo
jediné satirické v Praze, po premiéře se potýkalo s velkou kritikou.
Po roce 1948 došlo k další změně jména – tentokrát na Nové divadlo satiry (přesídlilo do tzv. Nového
divadla na Václaváku, pozdějšího Semaforu). Zde je uvedena kra
Josefa Kainara Ubu se vrací aneb Dršťky nebudou. Jde o absurdní
text o manipulaci, a pokrytectví. Protože se jednalo o první českou
absurdní hru, byla také zakázána. V sezóně 1949/1950 divadlo
zaniká a soubor odchází do Městských divadel pražských.

divadlo ABC, kde V sezoně 1955/56 se tu usadilo Divadlo satiry

VÝZNAMNÍ AUTOŘI 60. LET

FRANTIŠEK HRUBÍN (* 17. 9. 1910 Královské Vinohrady, † 1. 3. 1971 České Budějovice)

František Hrubín byl český spisovatel, básník (autor přírodní a milostné lyriky),
později básník obav, dramatik, scenárista, překladatel knížek (většinou pro děti)
především z francouzštiny.
V Lešanech v Posázaví prožil František Hrubín své dětství a v letech 1916–1922 zde
chodil do školy. Posázaví zobrazil např. v dílech Romance pro křídlovku, Zlatá
reneta či Lešanské jesličky. Studoval na několika gymnáziích v Praze, po maturitě v
roce 1932 se neúspěšně pokoušel vystudovat filozofii a práva na Karlově univerzitě.
Od roku 1934 byl zaměstnán v Městské knihovně v Praze a později na ministerstvu
informací. V roce 1946 se stal spisovatelem z povolání.
Výrazně se podílel na založení dětského časopisu Mateřídouška, v letech 1945–1948 ho redigoval. Na II.
sjezdu Svazu československých spisovatelů (1956) spolu s Jaroslavem Seifertem odvážně kritizoval
spojení literatury a politiky. Jeho vystoupení vedlo nejprve k zákazu literární činnosti, brzy mu bylo
povoleno překládat a psát literaturu pro děti, jeho samostatná tvorba procházela různými obdobími
zákazů a vydávání. Zemřel 1.3. 1971, je pochován na pražském Vyšehradském hřbitově.
Mezi jeho významná dramata patří Srpnová neděle (1958) a Křišťálová noc (1961). Posun byl zřejmý
v psychologizaci postav, situační zápletky přecházejí do polohy charakterové. V centru pozornosti je
izolace a samota člověka.
 MILAN KUNDERA (* 1. dubna 1929 Brno)

Milan Kundera je česko-francouzský spisovatel. Už od chlapeckých let se u svého

otce učil hře na klavír, později studoval také hudební kompozici u Pavla Haase
(1899–1944) a Václava Kaprála (1889–1947). Maturoval na brněnském gymnáziu
roku 1948. Po dvou semestrech na FF UK (literární věda a estetika) přešel na
FAMU, kde studoval nejdříve filmovou režii a pak scenáristiku u Miloše Václava
Kratochvíla (absolvoval v roce 1953).
Bezprostředně poté začal na FAMU vyučovat světovou literaturu – zprvu jako
asistent, od roku 1958, od konce roku 1962 jako docent. Po roce 1970 nesměl v
Československu publikovat. V roce 1975 legálně přesídlil do Francie, kde nejprve
vyučoval na univerzitě v Rennes, pak na École des Hautes Études v Paříži. Po vydání románu Kniha
smíchu a zapomnění byl v roce 1979 zbaven československého občanství, roku 1981 získal občanství
francouzské (české občanství mu bylo vráceno v roce 2019). Francouzština se také postupně stala
jazykem jeho literárních děl. Po roce 1989 navštěvuje Milan Kundera svou původní vlast jen zřídka a
bez jakékoli publicity, neúčastní se akademických ani společenských setkání.
Mezi jeho nejvýznamnější dramata patří Jakub a jeho pán (na motivy Diderotova Jakuba Fatalisty),
Majitelé klíčů (z dob druhé sv. války, divácky úspěšná) a Ptákovina (fraška o moci a sexu; ve školeje na
tabuli namalován kosočtverec a vše vyšetřuje ředitel; poukázuje na přízemnost postav, pachatelem je
sám ředitel, záminka k prověřování podřízených).
DIVADLO NA ZÁBRADLÍ
1) Počátky
První premiéra v Divadle Na zábradlí se uskutečnila 9. prosince 1958. Svou činnost zde touto premiérou
zahájili zakladatelé Helena Phillipová, Vladimír Vodička, Jiří Suchý a Ivan Vyskočil. Inscenace Kdyby tisíc
klarinetů s Ljubou Hermanovou se o šest let později dočkala i filmové adaptace. Činoherní představení v
roce 1959 doplnila pantomima Ladislava Fialky, který má významný podíl na věhlasu české pantomimy v
zahraničí.

2) Vývoj v 60. letech

V 60. letech divadlo rozvíjelo českou podobu absurdního divadla, působil zde režisér Jan Grossman a také
dramatik a pozdější prezident Václav Havel. Divadlu se dostalo velkého uznání v zahraničí, přesto byli
koncem 60. let Havel i Grossman kvůli nátlaku režimu nuceni z divadla odejít. V 70. letech se Divadlo Na
zábradlí stalo útočištěm pro režimem stíhané filmové režiséry české nové vlny, kterým byla filmová tvorba
zakázána (Juraj Herz, Jiří Menzl, Jaromil Jireš, Evald Schorm). Působili zde například herci Jiří Bartoška,
Karel Heřmánek, Pavel Zedníček nebo Jana Preissová.

Divadlo Na Zábradlí sídlící na Anenském náměstí

 IVAN VYSKOČIL (* 27. dubna 1929 Praha)

Ivan Vyskočil odmaturoval v roce 1948 na Akademickém gymnáziu v Praze, poté

studoval režii a herectví na DAMU (1952). Po ukončení tohoto studia se rozhodl
pokračovat ve studiích na Univerzitě Karlově, kde vystudoval psychologii se
specializací na mladistvé delikventy a kriminální prevenci a pedagogiku (1957).
Během studií (1950–1957) působil v diagnostických ústavech pro mládež. Kariéru
psychologa však nakonec definitivně opustil a věnoval se už jen čistě divadlu a jeho
experimentálnímu výzkumu.
Patřil k iniciátorům tzv. malých scén či jinak řečeno divadel malých forem. Je
autorem (spolu s Jiřím Suchým) prvních text-appealů (tento pojem vymyslel), ty pak
od roku 1957 uváděli v pražské Redutě. Souběžně s těmito aktivitami byl v letech 1957–1959 učitelem
psychologie a pedagogiky na AMU.
Vyskočil spoluzakládal Divadlo Na zábradlí, v letech 1958–1962 zde působil jako režisér činohry, herec,
autor a umělecký vedoucí. Poté (roku 1963) založil, opět v Redutě, Nedivadlo. Pod touto značkou
vystupoval několik desetiletí s různými partnery. Za normalizace pořádal v Malostranské besedě
takzvané Kuchyně Ivana Vyskočila, kde četl různé verze svých textů, aby si ověřil jejich možný smysl a
fungování u publika. Od roku 1990 učil na DAMU na katedře autorské tvorby a pedagogiky, kterou
založil a kam přivedl své spolupracovníky z Lidové konzervatoře.
Z jeho tvorby stojí za zmínku Kdyby tisíc klarinetů (1959, spolu s J. Suchým), Autostop (1961, spolu
s V. Havlem), Cesta do Úbic (1965) či Haprdáns neboli HAmlet PRinc DÁNSký ve zkratce.

SEMAFOR
1) Počátky
Divadlo bylo založeno roku 1959 skupinou divadelníků a hudebníků
soustředěných kolem Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra. Jeho název je de facto
akronym, který byl původně odvozen od slov SEdm MAlých FORem. To
mělo vyjadřovat původní úmysl zakladatelů věnovat se co nejširšímu
spektru uměleckých žánrů - film, poezie, jazz, loutky, tanec, výtvarné umění
a hudební komedie (jindy bývá uváděno poezie, kabaret pro děti, divadlo
oživlých rekvizit a škrobených hlav, pantomima, výtvarné umění, film a
hudební komedie). Divadlo Semafor v Dejvicích

V prvních dvou sezonách se v divadle prezentovaly i jazzové koncerty, výstavy spřízněných výtvarníků (Z.
Seydl, P. Sovák, fotograf J. Lukas), kombinace činoherního, loutkového a černého divadla (Švankmajerovo
tzv. Divadlo masek: Škrobené hlavy, 1960; Johanes doktor Faust; Sběratel stínů – 1961), pásma poezie a
scénického tance (Divadlo zázraků, r: J. Vrba, 1960; Morgenstern, Suchý: Papírové blues, r: J. Herz, J.
Suchý, 1961; Schneider: Vo co de?, r: Z. Braunschläger, 1961) i dětská divadla (Aškenazy, Smoljak:
Ukradený měsíc, r: L. Smoljak, 1960).
Zájem obecenstva o hudební komedii (230 repríz Člověka z půdy) a tzv. divadlo písniček (pásma
inscenovaných písní, volně spojených reprodukovaným mluveným slovem a doplněných filmovou projekcí),
zahájené 1960 pořadem Zuzana je sama doma (r: A. Moskalyk), způsobil, že se Semafor po dvou sezonách
stal autorským divadlem písničkářské (od 1962 i herecké) dvojice Suchý + Šlitr, známé z text-appealů v
Redutě 1958/59.

2) Dvojice Suchý + Šlitr

V Redutě se v roce 1956 seznámil s Jiřím Šlitrem. Brzy poté začaly vznikat jejich první společné písničky
(Píseň pro Hamleta, první verze Marnivé sestřenice). Roku 1959 spolu zakládají divadlo Semafor. Dvojici
můžeme označit za pokračovatele V+W, protože jejich spolupráce byla divácky velmi úspěšná. Pro Šlitra
byla typická nevzrušená hlasová intonace, pro Suchého naopak hravost, experimenty. Tím se dokonale
doplňovali. Za jejich nejvýznamnější díla považujeme Zuzana je sama doma a Jonáš a tingl-tangl.

JIŘÍ SUCHÝ (*1. října 1931 Plzeň)

Jiří Suchý se narodil v roce 1931 a do roku 1936 žil v Klatovech, od roku 1936
JIŘÍPo
žije v Praze. ŠLITR (*15. února
dostudování střední1924 Zálesní
školy začal vLhota u Jilemnice,
roce 1947 † 26. prosince
začal pracovat jako 1969 Praha)
grafik
Jiří v reklamních
Šlitr studoval na ateliérech
GymnáziuPropagační
v Jilemnicitvorba, kdepřestoupil
a později se seznámilna sGymnázium
Františkem
Viktorem Sodomou. Ten spolu se svou manželkou Vlastou hrál
F. M. Pelcla v Rychnově nad Kněžnou, kde maturoval v roce 1943. Spoluzaložilpro své kolegy
písně převzatédixieland,
Rychnovský ze západního rozhlasu
hrající v Praze(např. JohnnieCzechoslovak
pod názvem Ray, Elvis Presley),
Dixieland někdy
Jazzse
soukromě
Band, scházeli
hrával i v clubem,
s Akord závodním kdeklubu Reduta na
se seznámil pražské
s Jiřím Národní
Suchým, třídě. Spolu sje
nejvýznamnější
ním vymýšlel
však první vprivátní
jeho působení divadlerozhlasové
Semafor. Bylprogramy.
vystudovaný právník, ale nikdy se
právnickému povolání nevěnoval.
letech1957
V roce 1952–1954 byl na
jej Miroslav vojně veseznámil
Horníček Slaném, skde zakresloval
Jiřím Suchým. mapy
Spolu apak při vytvořil
tom
poslouchal
tvůrčí mnichovský
a hereckou dvojici,rozhlas a psal písničkami
která svými texty na odposlechnuté
a hrami významně ovlivnila Výběr ze Suchého tvorby:
melodie.
hudbu Poté se 60.
a divadlo věnoval
let. Vpředevším
roce 1959divadlu, nejprve působil
založil společně v
s Jiřím Suchým divadlo Semafor,
Pramínek vlasů pro které skládal
Redutě,scénickou
písně, poté spoluzaložil Divadlo
hudbu (Člověk Na zábradlí.
z půdy, ZuzanaVjeroce
sama1959 založil
doma, Šest ženKrajina posedlá
Jindřicha tmoui muzikál
VIII.)
spolu s Jiřím
(Dobře placenáŠlitrem divadlo Autorsky
procházka). Semafor, kde působísedodnes.
a herecky podílelToto Mississippi
na filmech (Bylo nás deset, Kdyby tisíc
divadlo bylo
klarinetů, populární,
Zločin což vedlo
v šantánu). k řadě problémů,
Z hudebních nahrávekkteré
vyniká album JonášTuakrásu
vyvrcholily nelze popsat slovy
dr. Matrace.
Koupil jsem si knot
podpisem
Šlitr zemřel Dva
ve tisíce
věku 45slov,
letkterý Suchý později
26. prosince 1969 zaodmítl odvolat. Po
nevyjasněných okolnostíMargareta
ve svém ateliéru na
roce 1989 se náměstí
Václavském stal opětna ředitelem Semaforu. který unikal z plynového topidla. Dosud není jasné, zda se
otravu svítiplynem,
jednalo o náhodu nebo sebevraždu. Za nejpravděpodobnější se považuje nešťastná náhoda způsobená
poklesem tlaku plynu v zastaralém topidle. Pokles mohl způsobit zhasnutí plamene a kvůli nefunkční či
chybějící pojistce plamene do místnosti vnikal jedovatý svítiplyn.
DIVADLO ZA BRANOU
Divadlo za branou bylo slavné pražské divadlo působící mezi lety 1965 až 1972, kdy jeho další existenci
komunistická moc zakázala. Spoluzakladateli se stali režisér Otomar Krejča, dramaturgové Karel Kraus a
Zdeněk Mahler, básník a dramatik Josef Topol, scénograf Jan Koblasa a herci Jan Tříska s Marií
Tomášovou. Premiérovými tituly byly 23. listopadu 1965 Kočka na kolejích Josefa Topola a Maškary z
Ostende Ghelderoda.
Originální ztvárnění zde získaly Čechovovy hry Tři sestry, Racek (jeho repríza 10. června 1972 byla
posledním představením divadla) nebo Ivanov, hrány byly antické tragédie např. Král Oidipus či Antigona
od Sofokla, stejně jako Mussetův Lorenzaccio. Bylo zrušeno výměrem ministerstva kultury z 29. června
1972 s odůvodněním nevyhovujících bezpečnostně požárních podmínek sálu paláce Adria. Proti zákazu v
roce 1972 protestovala řada slavných umělců jako byli například Friedrich Dürrenmatt, Arthur Miller nebo
Ingmar Bergman.

DIVADLO JÁRY CIMRMANA

1) Počátky a vývoj v 60. letech
Prvotním autorem nápadu založit toto divadlo byl Jiří Šebánek, který
roku 1966 seznámil se svou myšlenkou Miloně Čepelku, Ladislava
Smoljaka a Zdeňka Svěráka. K projektu byli v jeho rané fázi přizváni
ještě Karel Velebný, Jan Trtílek a Oldřich Unger jako účinkující a
Helena Philippová, která se ujala režie. Už 23. prosince toho roku pak
byl v rozhlasovém pořadu Nealkoholická vinárna U Pavouka oznámen
„doktorem Evženem Hedvábným“ (pseudonym Karla Velebného,
později prohlašovaný za Svěrákova bratrance) nález pozůstalosti
doposud neznámého českého génia Járy Cimrmana ve vesnici Liptákov
v Pojizeří.
Podle původního plánu měly být při premiéře nového divadla uvedeny Současné působiště divadla na
dvě jednoaktové hry, z nichž jednu měl napsat Zdeněk Svěrák a druhou Žižkově
Jiří Šebánek. Jelikož však Šebánkova hra Domácí zabijačka nebyla včas dokončena, bylo nutné plán změnit.
Její místo vyplnil seminář o Cimrmanově životě a díle, přičemž tuto originální formu (seminář + hra) si
udržela představení DJC dodnes. Po semináři následovala Svěrákova hra Akt (lehce morbidní rodinná
komedie, v podtitulu „hra se zpěvy a tanci“), která měla nejprve zkušební premiéru pro rodiny a známé a
teprve poté byla 4. října 1967 v Malostranské besedě představena široké veřejnosti. Toto datum považujeme
za den založení Divadla Járy Cimrmana.

2) Změna režie v Divadle Járy Cimrmana

Téhož roku mělo premiéru Smoljakovo Vyšetřování ztráty třídní knihy (činohra žánru absurdní komedie) a
pak byla konečně uvedena i Šebánkova Domácí zabijačka aneb Nebyl tady Bormann (podtitul „toiletní
horor“). V té době už ale sílily osobní i umělecké neshody mezi Šebánkem a Philippovou na jedné straně a
Smoljakem na straně druhé, které se postupně staly nepřekonatelnými. Zdeněk Svěrák se přiklonil na
Smoljakovu stranu, což roku 1969 vedlo k odchodu Šebánka, Philippové a několika dalších členů, a ke
stažení Domácí zabijačky z repertoáru. Režisérem Divadla Járy Cimrmana se po Philippové stal právě
Ladislav Smoljak.

DIVADLO HUSA NA PROVÁZKU

1) Počátky a vývoj v 60. letech
Na počátku vzniku divadla byla myšlenka experimentální scény jako širšího
kulturního centra, které by sdružovalo generačně a názorově spřízněné umělce.
Divadlo vzniklo roku 1967, kdy se kolem dramaturga Bořivoje Srby začala
formovat amatérská skupina složená z profesionálních divadelníků, studentů
uměleckých škol, mladých spisovatelů, hudebníků a výtvarníků. Sdružení si
vypůjčilo název knihy brněnského spisovatele Jiřího Mahena Husa na provázku,
obsahující šestici experimentálních divadelních, cirkusových a filmových libret.
Předmluva knihy se stala také uměleckým východiskem souboru.

palác Hausperských
Srba formuloval jako základní tvůrčí princip program nepravidelné dramaturgie, ve z Fanalu v Brně
které jde o hledání nových témat v původně nedramatických textech. Jádro souboru
tvořili studenti činoherní režie Eva Tálská, Zdeněk Pospíšil a Peter Scherhaufer, studenti herectví, např. Jiří
Pecha, Hana Tesařová nebo Jiří Čapka, skladatel Miloš Štědroň, hudebníci Bohuš Zoubek, Vladimír Kramář
a Max Wittmann, výtvarníci Boris Mysliveček a Libor David, literáti Miloš Pospíšil, Josef Souchop a další.
Záštitu nad souborem převzal brněnský Dům umění, konkrétně jeho ředitel Adolf Kroupa.
Od 15. do 18. března 1968 proběhla první veřejná představení v Procházkově síni Domu umění. Z. Pospíšil
uvedl svou montáž Panta Rei aneb Dějiny národa českého v kostce podle Milana Uhdeho a E. Tálská
představila kreaci na verše Christiana Morgensterna Šibeniční písně. Dům umění zůstal na 25 let
domovskou scénou souboru.
V dubnu 1969 se do čela KSČ dostal Gustáv Husák a soubor musel na základě cenzurního zásahu ze svého
názvu vypustit slovo „husa“, jelikož během jedné noci někdo v ulicích Brna přepsal plakáty divadla na
„Husák na provázku“. Soubor přijal název Divadlo na provázku.

STUDIO YPSILON
1) Počátky a vývoj v 60. letech
Studio Ypsilon vzniklo v roce 1963 v Liberci (nejdříve jako
nezávislá amatérská experimentální skupina v podmínkách
Vojenského útvaru 3256). Zakladatelem je Jan Schmid. V roce
1969 došlo k profesionalizaci Studia Ypsilon (jako druhého
souboru Naivního divadla – dříve Severočeského loutkového
divadla).
Základ divadla tvořili jednak členové tohoto divadla (J. Schmid,
K. Novák, Z. Schmidová, J. Nováková), ale také příslušníci
Vojenského útvaru (J. Fučík, M. Olmr, M. Kořínek). První sídlo divadla ve Spálené ulici
inscenace vznikla ve vojenském kinosále. Již v další inscenaci
spolupracoval člen opery Divadla F. X. Šaldy v Liberci B. Maršík (později i jiní herci z činohry téhož
divadla: V. Ron, J. Synková, M. Bílek, J. Prýmek ). Se Studiem Ypsilon spolupracovali i někteří další
členové Severočeského loutkového divadla, ale i osoby z okruhu neherců kolem Studia Ypsilon (D.
Bláhová, J. Trösterová a další).
Ke stěžejním inscenacím liberecké éry patří Shakespearův Makbeth, Gayova Žebrácká opera a především
Schmidův Život a smrt K. H. Máchy. Již od svého počátku zajíždělo Studio Ypsilon do Prahy (kde hrálo
nejdříve v Redutě a Ateliéru, pak pravidelně v Žižkovském divadle, Branickém divadle, ale i v Divadle Na
zábradlí a Činoherním klubu), rovněž hostuje i v dalších městech Československa a výrazně se uplatňuje
zejména na celostátních festivalech Divadelního Mládí.

SLOVNÍČEK POJMŮ
text-appeal (ang. appeal = apelovat)
Tento pojem v divadelní teorii se stal jedním ze základních principů mnohých pořadů malý divadelních scén
(termín text text-appeal vymyslel Ivan Vyskočil). Je to vlastně takový způsob divadla, které vzniká přímo před
divákem ale také zároveň s divákem. Smazává se tradiční hranice mezi jevištěm a hledištěm. S divákem se
normálně komunikuje, oslovuje se, s obecenstvem je opracováno. Je to vlastně nejdůslednější autorská forma
divadelního představení.

ZDROJE
skripta Přehled české literatury 20. století – Vladimír Prokop
tištěné novinové články ze školy
https://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_Werich#Život_po_2._světové_válce
https://cs.wikipedia.org/wiki/Jiř%C3%AD_Voskovec
https://www.ceskatelevize.cz/lide/jiri-voskovec/
https://www.fdb.cz/lidi-zivotopis-biografie/19449-miroslav-hornicek.html
https://www.csfd.cz/tvurce/2335-miroslav-hornicek/biografie/?biography=19367
http://www.unium.cz/materialy/0/0/divadlo-satiry-m26282-p1.html
https://cs.wikipedia.org/wiki/František_Hrub%C3%ADn
https://www.informuji.cz/objekt/360-divadlo-na-zabradli/
https://cs.wikipedia.org/wiki/Ivan_Vyskočil
https://cs.wikipedia.org/wiki/Semafor_(divadlo)
https://cs.wikipedia.org/wiki/Jiř%C3%AD_Suchý
https://cs.wikipedia.org/wiki/Jiř%C3%AD_Šlitr
https://cs.wikipedia.org/wiki/Divadlo_za_branou
https://cs.wikipedia.org/wiki/Divadlo_Járy_Cimrmana
https://cs.wikipedia.org/wiki/Divadlo_Husa_na_provázku
https://cs.wikipedia.org/wiki/Studio_Ypsilon