Sergej Prokofjev

narodil se 23. 4. 1891 v obci Sontsovka na Ukrajině. Otec byl zemědělský inženýr, jeho vzdělaná žena
s hudebním nadáním. Byla to ona, která měla největší vliv na hudební vývoj mladého Sergeje.

Začal komponovat již ve svých deseti letech. Základní hudební vzdělání získal od své matky. Poté
následovaly soukromé hodiny a od roku 1904 studium na petrohradské konzervatoři (jeho učitelem byl
Nikolaj Rimský-Korsakov).

Během studia již vystupuje s vlastními skladbami, kterými provokoval dobovou kritiku přinášejíc nové
skladební postupy. V dalším období se vydal na cesty (1913–1915) a absolvoval návštěvu Francie,
Anglie, Říma či Švýcarska, a turné přes Sibiř do Japonska a USA.

Po revoluci odjel do USA. Dorazil do San Francisca, kde byl před vpuštěním do země opakovaně
vyslýchán a byl prověřován jeho vztah k bolševismu. Od bolševismu se distancoval a byl mu povolen
pobyt. Cestoval po USA, kde koncertoval, ale jeho finanční situace se zhoršovala. V prvních měsících
opakovaně uvažoval o návratu domů. V září 1918 dorazil do New Yorku, kde jeho vystoupení
zaznamenalo první větší úspěch – koncertoval ve vyprodané Carnegie Hall. Byl považován za
skvělého pianistu a hudebního interpreta, ale nedařilo se mu prosadit se jako skladatel.

V roce 1919 nahrál pro společnost Duo Art Company na pět hracích válečků své skladby a složil
operu Láska ke třem pomerančům, která byla uvedena o dva roky později v Chicagu. Kritici operu
nepřijali a byla stažena po třech reprízách. On sám byl znechucen uměleckou provinčností a
nepochopením, které v USA zažil.

Od roku 1920 se přestěhoval do Paříže. Setkal se tu se svými přáteli Ďagilevem, Igorem Stravinským,
Mauricem Ravellem a mnoha dalšími, přijela za ním také matka. Zpočátku byl v Paříži o jeho tvorbu
velký zájem, ale konkurence mezi byla v tomto městě velká, objevily se intriky a neshody mezi přáteli,
a tak v roce 1922 odjel do bavorského Ettalu, kde žil s matkou a milenkou Carolinou. Při pobytu v
Bavorsku se s Carolinou Codinou oženil a vrátil se s ní do Paříže.

V Paříži se jim narodily dvě děti a rodina se postupně stěhovala z bytu do bytu, jelikož sousedi si po
pravidelně stěžovali na hluk klavíru. V roce 1924 Francie uznala Sovětský svaz a on si zažádal o
sovětský pas. S velkým úspěchem koncertoval na sovětském velvyslanectví a byl přesvědčován k
návratu do své rodné země, což odmítal, jelikož neuznával bolševismus a prezentoval se jako zcela
nepolitický člověk. Také Ďagilev se jej snažil přemluvit k tvorbě oslavující bolševismus. Po dlouhém
váhání podlehl a napsal hudbu k baletu Ocelový skok, jehož dějištěm je železniční stanice a tovární
hala.

Poté odjel na turné po Sovětském svazu a zažil zde obrovský úspěch. V roce 1929 uspořádal druhé
turné po Sovětském svazu, ale byl už přijat chladněji, jelikož sovětští kritici jeho hudbu označili za
škodlivou a cizí pro sovětské občany.

Z propagandistických důvodů ale Sovětský svaz nadále usiloval o jeho návrat zpět do vlasti. V roce
1933 složil hudbu k sovětskému filmu Poručík Kiže a na jaře 1936, v době vrcholících stalinských
represí, se s rodinou vrátil do Sovětského svazu natrvalo. K tomuto návratu jej přesvědčil i neúspěch
opery Ohnivý anděl, do níž vložil spoustu energie a ani po osmi letech se mu ji nepovedlo nikde uvést
na jeviště.

Za dobu jeho pobytu v USA, Francii a Německu vznikly např. opery Láska ke třem pomerančům
(1919), Ohnivý anděl (1927); balety Ocelový skok (Paříž, 1927), Marnotratný syn (1928), Na Dněpru
(1930) a 22–4 symfonie. Spolupracoval s pařížským Ruským baletem a později působil také v tamní
opeře.
V dalším období složil např. své vrcholné baletní dílo Romeo a Julie (1935), vytvořené pro Velké
divadlo v Moskvě. Světová premiéra však byla nakonec v Brně
V době nacistického ohrožení vytvořil např hudbu k Ejzenštejnovu filmu Alexandr Něvský a opery
Semjon Kotko (1939). Roku 1941 se Prokofjev rozhodl napsat operu Vojna a mír, která mu zabrala
dva roky. Spolu s ostatními umělci byl před blížící se frontou evakuován na Kavkaz, kde složil druhý
smyčcový kvartet. V této době vyústil jeho milostný vztah s Mirou Mendelsonovou, do rozchodu s
manželkou, i když k formálnímu rozvodu nedošlo.
Během válečných let polevil politický požadavek psát v duchu socialistického realismu, a Prokofjev
mohl psát více po svém. Díla, jako například houslová sonáta č. 1, Rok 1914 a Chlapec, který zůstal
neznámý,se zrodila právě v tomto období.
V roce 1943 odjel do Alma-Aty v Kazachstánu, kde spolupracoval s Ejzenštejnem na vytvoření hudby
pro jeho film Ivan Hrozný. Mimo to tam složil i svá nejznámější díla: balet Popelka (op. 87) a pátou
symfonii (op. 100). Brzy poté však utrpěl otřes mozku po pádu způsobeném chronickým vysokým
krevním tlakem. Z tohoto zranění se nikdy pořádně neuzdravil a jeho tvůrčí schopnosti se tak oslabily.

Aram Iljič Chačaturjan

narodil se 6. června 1903. Studia na moskevské konzervatoři ukončil v roce 1934, tvůrčí práci však
začal již roku 1926. Komponoval symfonie, klavírní, violoncellové a cellové koncerty, písně, v nichž
čerpal z arménského lidového umění, balety (Gajane, Spartakus). S filmem začal spolupracovat roku
1935. Složil hudbu k filmu Člověk č. 217, Ruská otázka, Stalingradská bitva, Baškirský šíp, Tajné
poslání, Hrdina Černého moře, Koráby útočí, Othello, Saltanat, Lidé a zvířata aj. Zemřel 1. května
1978