Přes zdravotní handicap k 

výjimečnosti
Problémy se dvěma nejpotřebnějšími lidskými smysly, zrakem a sluchem, provázely život
tvůrců ze všech možných oborů, vědce nevyjímaje, například Galileo Galilei pracoval
i koncem života, kdy byl slepý, slepota zasáhla matematika Eulera, ani jeho výkonnost
nepoklesla, Edison při svých pokusech částečně ohluchl. Hudebníci dokázali i po úplné
ztrátě sluchu dále skládat hudbu – Beethoven, Smetana, Fauré aj. Ztráta nejdůležitějších
smyslů ovšem vede k ovlivnění psychiky tvůrce – hluchota po mrtvici už ve středním
věku více uvolnila fantazii u malíře Goyi, charakter jeho práce se pak změnil a dosáhl ještě
pozoruhodnějších výsledků. Tvorba mnoha dalších slavných výtvarných umělců byla
dokonce ovlivněna zdravotním postižením jejich stěžejního smyslu – zraku.
Poněvadž je tato kniha věnována Ladovi – kreslíři a malíři, jehož vážné zranění
pravého oka už v prvním roce života mohlo později podpořit směřování k bezpříkladné,
nezaměnitelné kreslířské a malířské technice, zůstaňme nyní na chvilku výhradně ve
společnosti některých zrakově handicapovaných malířů historie, neboť Ladův „zdravotní
osud“ nebyl v dějinách umění zdaleka ojedinělý.
Z těch světově nejproslulejších zasáhly oční nemoci kupříkladu El Greca, jehož
vrozená vada způsobovala na jeho dílech především protažení obličejů a postav, Pissarra
trpícího ve stáří chronickým zánětem slzného vaku, takže už nezvládl malovat venku
při větrném počasí, a proto tvořil koncem života většinou jen v interiéru (pohledy
z okna), Degase, jehož postupně se zhoršující oční choroba přispěla ke zjednodušení
kresby a zintenzivnění koloritu, Moneta, který v pozdním období vlivem šedého zákalu
a slábnoucího zraku posiloval na svých plátnech barevnost, zvyšoval svítivost a zvětšoval
velikost barevných skvrn. Cézanne se jako diabetik vyrovnával s onemocněním sítnice
a možná i mírným šedým zákalem; současníci si ho dobírali, že „podrážděn zhoršováním
svého zraku vynalezl moderní umění“. Ani u řady jiných osobností neznamenaly zrakové
potíže konec umělecké kariéry, z nežádoucího defektu se stával i zdroj inspirace,
docházelo k posílení osobitosti jejich malířského projevu, ať už po většinu života,
příležitostně, nebo pouze v jeho závěru.
Oční neduhy někdy motivovaly umělce, aby se toto břímě, jež jim přinášelo vážné
a dlouhodobé komplikace a narušovalo práci, zapsalo odpovídajícím způsobem
(připomínajícím jakýsi zdravotní deník) do názvů obrazů. Nejslavnější norský malíř a otec
expresionismu Edvard Munch, u něhož se problémy se zrakem (dlouhodobě oslabené
levé oko) vystupňovaly v roce 1930 krvácením do oka pravého, namaloval i tato tři plátna:
Vlastní podobizna v době oční choroby I a II, Autoportrét se zraněným okem. Je zajímavé,

7
že Munch se – podobně jako Lada – věnoval i dekorativním hodnotám a výrazovým
možnostem linií (barevné plochy lemované silnou konturou), čímž téměř odstranil
prostorovou hloubku obrazu.
Nicméně u Josefa Lady nelze mluvit o oční chorobě, nýbrž o následku nešťastného
úrazu v raném dětství, kdy upadl na ševcovský nůž. V dětství si nožem, resp. sedlářským
šídlem zranil oko také budoucí vynálezce písma pro nevidomé Louis Braille (!), který však
měl větší smůlu: obě oči se mu zanítily a oslepl. Ladovo levé oko naštěstí zůstalo plně
funkční, ovšem celoživotní absence prostorového vidění posílila originalitu a zvláštní
naléhavost jeho umění, ve světovém kontextu výjimečného, nadčasově moderního.
Nejde však ani tak o často zmiňovanou formu (silné obrysové linky, příjemně
zakulacené tvary, intenzivní vybarvování ploch), ale o pocit jakési důvěrné blízkosti –
tady se podprahovým, neuvědomělým způsobem projevilo ono plošné vnímání reality.
Z historie světového malířství neznáme obdobně úspěšné zúročení trvalého zdravotního
zrakového handicapu, projevující se nesmírně nenápadným, psychologickým a citovým
působením na diváka. U ostatních výtvarných umělců s očními vadami nebo chorobami
lze mluvit většinou o ovlivnění barevnosti, posunech ve světlosti či tmavosti malby,
ostrosti jejich malířského či kreslířského rukopisu, o pozměněném formování tvarů vlivem
jiného vnímání světla a vidění světelných zdrojů.
Jednou z klíčových složek tajemství stálé popularity českého výtvarného génia Josefa
Lady u všech generací a ve všech dobách je vyzařování něčeho nepojmenovatelného,
avšak bytostně spontánního a hlubokého, nevysvětlitelného a zároveň důvěrně blízkého,
potřebného k pohlazení duše a vyvolání pocitu harmonického klidu, bezpečí a štěstí. A přitom
celé rozsáhlé kreslířské a malířské dílo umělec vytvořil pouze s jedním vidoucím okem!

Fenomenální evropský kreslíř a ilustrátor

Josef Lada se narodil 17. prosince 1887 v srdci Evropy, v rodině chudého venkovského
ševce, v typické malebné středočeské vesnici Hrusice, asi třicet kilometrů jihovýchodně
od české metropole Prahy, bývalého centra Českého království (Čechy tehdy – až do
roku 1918 – patřily k území evropské velmoci, rakousko-uherské monarchie s hlavním
městem Vídní, od Hrusic vzdálené přibližně dvě stě padesát kilometrů).
Lada kreslil už od dětského věku, přes výše zmíněný osudový úraz, kdy jakožto batole
přestal vidět na pravé oko. Později vynikl v oblasti knižní ilustrace, autorsky se zapsal do
povědomí dětských čtenářů jako velmi úspěšný spisovatel, přispěl nemalou měrou do české

8
kultury (již v podmínkách nového samostatného Československa) scénografickými pracemi
pro divadlo a film, aby se od třicátých let 20. století rozvinula jeho světově osobitá malba.
Nejstarší dochovaná, ještě dětská práce (Pozdrav z Hrusic) pochází z roku 1900, ke
zveřejnění prvních kreseb došlo o čtyři roky později, kdy bylo umělci pouhých sedmnáct
let. Od roku 1902 žil mladý Lada natrvalo v Praze, kde se nejdříve vyučil knihařem.
Přestože jako chlapec absolvoval kurzy kreslení na pražské Uměleckoprůmyslové škole
a poté se nakrátko na této prestižní škole stal i řádným studentem, dá se říci, že ke
svému suverénnímu kreslířskému stylu dospěl spíše jako samouk. O jeho práce byl zájem
v redakcích předních novin a časopisů, během pouhých dvou let (1904–1906) uplatňoval
nejen vlastní kresby, ale rovněž své autorské literární texty, navíc vyšla první kniha s jeho
ilustracemi. Mladý Lada, zpočátku inspirovaný kresbami Mikoláše Alše (klasika českého
umění druhé poloviny 19. století) a tradicí vycházející z lidového baroka, postupně získal
postavení jednoho z nejvýznamnějších karikaturistů té doby. Jeho humor působil hravě
a lehce, figury zvířat a lidí kreslil konturovým stylem, byl mistrem davových scén.
Josef Lada za svého života téměř nikdy necestoval do zahraničí – až na jednu výjimku.
Podle svědectví jeho dcery, malířky a ilustrátorky Aleny Ladové, se umělec vypravil
roku 1910 s básníkem a prozaikem Romanem Haškem, bratrancem slavného autora
Švejka Jaroslava Haška, do Německa, kde navštívili Drážďany, Hamburk a ostrov Helgoland.
(Pro zajímavost: ve stejném roce ilustroval soubor humoristických povídek Romana Haška
Potměšilé historie a už o čtyři roky dříve se oba muži setkali při práci pro satirický týdeník
Svítilna.) Umělecky nejproduktivnější léta Lada prožil převážně v Praze, ačkoli čerpal
inspiraci z rodných Hrusic, celoživotně se tedy většinou pohyboval v regionu středních
Čech. Tímto rysem připomíná jinou světovou osobnost, a to filozofa Immanuela Kanta,
o němž se traduje, že zůstával neustále v rodném východopruském Královci (Königsberg,
dnes Kaliningrad) nebo jeho okolí. Oba tvůrce niterně oslovoval i pohled na noční oblohu,
na ono známé „hvězdné nebe nade mnou“. Lada je chápal jako svobodný a neomezený
výhled do nekonečných dálek, Kant je filozoficky propojoval s vnitřním mravním zákonem.
Na rozdíl od světoznámého Kanta je však prezentace a prosazení originálního Ladova díla
v zahraničí zatím stále v počáteční, objevitelské fázi.
Ojedinělého kreslířského úspěchu dosáhl Lada v dalším desetiletí – včetně období
první světové války – jako jeden z nejžádanějších karikaturistů. Jeho věhlas způsobil, že
kromě nejrespektovanějších českých humoristických časopisů, z nichž některé i redakčně
vedl, spolupracoval také se zahraničními listy, například s vídeňským satirickým časopisem
Die Muskete nebo italským Pasquino. Umělec v této počáteční tvůrčí etapě stále ještě
uplatňoval rukopis výrazně odlišný od svého pozdějšího stylu.

9
 V letech 1913–1915 bydlel v jednom z pražských podnájmů s Jaroslavem Haškem, dnes
mezinárodně uznávaným spisovatelem, autorem románu Osudy dobrého vojáka Švejka,
k jehož celosvětovému úspěchu rovnocenně přispěl dodnes nepřekonanými ilustracemi.
Již od roku 1917 se datuje vydávání ladovských pohlednic, které v dalších desetiletích
a zvláště po druhé světové válce pomohly rozšířit Ladovo výtvarné dílo do povědomí
celého národa. V prvním obrazovém oddílu této knihy reprodukované humoristické
a satirické kresby jsou drobným vzorkem z tisíců kreslířských příspěvků Josefa Lady do
značného počtu českých novin a časopisů; k těm nejdůležitějším patřily do první světové
války Humoristické listy, Karikatury a Kopřivy, po roce 1918 Šibeničky, České slovo a Pražský
ilustrovaný zpravodaj. Karikatury a kresby Josefa Lady byly pravidelně vystavovány
v galeriích od roku 1920, obrazy, jež zpočátku vytvářel kombinovanou technikou, od
poloviny dvacátých let.
Výtvarníkovo dílo se objevilo na Výstavě dekorativního umění v Paříži roku 1925. O dva
roky později se zúčastnil mezinárodní výstavy karikatur ve Vídni, výstavy knižního umění
v Lipsku i přehlídky československého umění ve Varšavě. V roce 1928 byl Lada zastoupen
na první mezinárodní výstavě tisku a novinového průmyslu (Pressa) v Kolíně nad Rýnem,
a to obrazovým seriálem Jak se dělají noviny (dnes Ladu považujeme za jednoho z průkopníků
budoucího obrazového komiksu), a roku 1930 na mezinárodní výstavě dětské ilustrace
v Ženevě. Byla mu rovněž uspořádána samostatná výstava obrazů a karikatur v Berlíně (1928).
Ve třicátých letech mohla uměnímilovná veřejnost obdivovat jeho práce na dalších
kolektivních výstavách ve Vídni, v Benátkách, Římě, Moskvě a Leningradu.
Své kresby Lada pochopitelně nejvíce publikoval v československé vlasti, a to v nedělní
příloze Českého slova (Kvítko z čertovy zahrádky), kde v desetiletí 1925–1935 pracoval jako
redaktor. Průběžně navazoval kontakty s význačnými spisovateli, jimž pravidelně ilustroval
knihy; od roku 1906 až do své smrti v roce 1957 vyzdobil kresbami celkem přibližně dvě
stě třicet knižních titulů, počítáme-li pouze první vydání, navíc ilustracemi opatřil řadu
vlastních publikací – uveďme alespoň ty nejznámější: Moje abeceda, 1911; Kalamajka, 1913;
Válka v kostce, 1918; Ilustrovaná frazeologie a přísloví, 1924; čtyři knihy o mluvícím kocourku
Mikešovi, 1934–1936 (pod názvy O Mikešovi, Do světa, Cirkus Mikeš a Kludský, Zlatý domov);
O chytré kmotře lišce, 1937; Vzpomínky z dětství, 1937; Bubáci a hastrmani, 1939; Kronika mého
života, 1942; Nezbedné pohádky, 1946; Josef Lada dětem, 1952.
V této souvislosti stojí za zmínku, že se Lada – jako spisovatel a současně ilustrátor
vlastních knížek – dostal do celosvětového povědomí, ladovské publikace jsou vydávány
v zahraničí pravidelně už od konce padesátých let. Například Mikeš byl přeložen ve více než
třiceti zemích, převážně v Evropě. V německém překladu Otfrieda Preußlera, pod názvem

10
Kater Mikesch, získal roku 1963, v kategorii knih pro děti, významnou německou státní cenu
za literaturu – Deutscher Jugendbuchpreis, vyhlášenou na největším knižním veletrhu
na světě ve Frankfurtu nad Mohanem. O Ladovy knihy mají však trvalý zájem i na jiných
kontinentech (zvláště japonská nakladatelství).
Nejproslulejší ilustrátorský počin Josefa Lady v oblasti literatury pro dospělé představuje
nesporně početná kolekce k už zmíněnému románu Jaroslava Haška Osudy dobrého vojáka
Švejka za světové války (s Ladovými obrázky poprvé v roce 1926), jíž je věnována čtvrtá obrazová
část této publikace. Kromě Švejka však malíř ilustroval nesmírné množství dalších knih
určených dospělému čtenáři, nelze opomenout jeho skvělé ilustrace pro knihu Karla Viky
Šusparáda a její vzpomínky (1933), obrázky do dvou svazků vyprávění o panu Randákovi (1940)
autora Františka Rachlíka nebo kresby k dílům klasika české literatury 19. století Karla Havlíčka
Borovského (původně pro noviny), knižně vydávané od čtyřicátých let.
Ladovo kongeniální zpodobnění Švejka se proslavilo po celém světě v nesčetných
překladech Haškova románu přibližně do šedesáti jazyků. Malířovo pojetí všech postav
i prostředí ovlivnilo také veškeré další budoucí švejkovské projekty v historii československé
kultury včetně vynikajícího stejnojmenného dvoudílného hraného filmu (se špičkovými
českými herci; 1956) a loutkového filmu (1954), kdy jeho rovněž světově uznávaný tvůrce –
Jiří Trnka – výtvarné vyznění záměrně podřídil klasickým ladovským ilustracím.
Specifickou, avšak ve světovém kontextu zásadní kapitolou zůstávají Ladovy kresby
zvířat. Zvláště u dětského diváka se zvířecí hrdinové setkávají s nejvřelejším přijetím.
Lada totiž, jakožto dosud stále nedoceněný „evropský Disney“, ve vlastním svébytném
a nezávislém výtvarném projektu světa zvířat – vznikajícím o mnoho let dříve (!), než do
Evropy pronikly americké filmy Walta Disneyho – uplatňoval ryzí středoevropský humor
a upřednostňoval dětský pohled na věc, jehož základ představovalo vědomí, že zvířátka
jsou rozmanitá, zatímco lidé naopak téměř jeden jako druhý. Když Lada začal po roce 1935
více malovat, zvířecí motivy vkládal i do větších kompozic, někdy také do nádherných
a velkolepých krajinných celků.

Národní malíř – světový originál

Plošné pojetí barvy by mohlo Josefa Ladu na první pohled spojovat s lidovým, z baroka
vycházejícím malířstvím. Tradiční lidovou malbou se inspirovali naivní malíři, avšak u Lady
jde o něco daleko autentičtějšího, širšího a nezávislejšího, přitom zdánlivě prostého
a jednoduchého. Opět – jako u všech druhů umění – vrcholem jsou právě ty nejpůsobivější

11
jednoduchosti, s masovým dopadem na diváky či posluchače, ve skutečnosti geniální,
většinou zastiňující složitě vystavěná díla. Ladu k naivním malířům počítat nemůžeme,
protože jeho přístup se dá spíše nazvat idealizovaným realismem, ačkoli cítíme jakési
podvědomé, „genetické“ navazování na půvabně naivní, nápaditě dekorativní a zářivě
barevnou lidovou malbu 19. století v Čechách, součást civilně monumentálního stylu
selského baroka.
Dosud přehlíženým rysem autorovy tvorby je jeho přesahování národního rámce.
Nejoblíbenější český malíř je jednoznačně umělcem světovým, a to už jen z toho prostého
důvodu, že ladovský výtvarný rukopis nelze zaměnit s nikým jiným na světě, a hlavně jsou
jeho obrazy poznatelné ihned, při prvním pohledu, stejně jako dle pár taktů rozpoznáme
hudbu těch největších světových hudebních skladatelů. Nezaměnitelný fenomén –
originální malířský dotek Josefa Lady bude jistě i divákům za hranicemi České republiky
naprosto zřejmý, což napomůže postupnému proniknutí ladovské malby do světového
kulturního povědomí, mimo středoevropský prostor.
Dokonale dotažený národní charakter Ladovy tvorby v jeho klasickém období (od
třicátých let 20. století až do umělcovy smrti roku 1957), jejíž lidovost v tom nejlepším
slova smyslu byla správně oceněna titulem národní umělec (1947), je doprovázen dvěma
paradoxy: Zaprvé komunistickým režimem později (v Československu po roce 1948)
zprofanovaný a znehodnocený titul národního umělce Ladův případ vlastně zpětně
částečně rehabilituje. Zadruhé – a to je jistě důležitější – skutečnost lidovosti Ladova umění
nezabránila vzniku vskutku světového, nadnárodního malířského stylu a neoslabuje vůbec
nadčasové a mezinárodní vyznění malířovy tvorby. Národní specifičnost a světovost se
tady navzájem nevylučují, naopak – ryze české motivy, česká krajina, české tradice i mýty
posilují světovou originalitu! Toto poselství představovalo stěžejní motivaci při práci na této
obrazové knize.
Ladova fenomenální kresba se koncem dvacátých a začátkem třicátých let 20. století
pomalu, ale jistě přetvářela do svrchovaného, ustáleného ladovského malířského rukopisu.
Nevídanou výtvarnou působivostí svých obrazů – nikoli tradičních olejů na plátně, nýbrž
převážně kvašů na kartonu či lepence (posun a „povýšení“ kresebné techniky do oblasti
malby!) – dosáhl Josef Lada nezastupitelného postavení v evropském moderním výtvarném
umění, srovnatelného s tvůrci typu Paula Gauguina, Henriho „Celníka“ Rousseaua či
Vincenta van Gogha; z jeho současníků lze připomenout odlišné, ale obdobně osobité
rukopisy Amedea Modiglianiho, Marca Chagalla či Vasilije Kandinského, jehož myšlenka
z knihy O duchovnosti v umění (Über das Geistige in der Kunst, 1912) se dá vztáhnout – pro
někoho možná překvapivě – i na malířskou tvorbu Josefa Lady: „Zdrojem umělecké tvorby

12
je vnitřní svět člověka a její řídící silou je ‚vnitřní nutnost‘.“ Oba umělce spojuje rovněž
výrazná barevnost – „barva je síla, která přímo ovlivňuje duši“, a není podstatné, že Ladův
idealizovaný realismus stojí zdánlivě proti Kandinského abstrakci („abstraktní umění svléká
přírodu z kůže, ale nezbavuje ji jejích kosmických zákonů“). Spřízněnost takto formálně
odlišných malířů je – v obecné rovině – vlastně dalším, třetím paradoxem. Ano, u velkých
umělců nezáleží na formě, na barevnosti ani motivech, určující je přístup (ona vnitřní
nutnost) – věrná, systematická a důsledná poctivost vůči sobě samému. Uplatnění principu
vnitřní potřeby harmonie je pak v mistrovských dílech znát, díky tomu můžeme lehce
a s jistotou (pouze pocitově, nikoli na základě odborného rozboru) rozhodnout o pravosti
díla, falzum touto harmonií nedisponuje. Dílo vzešlé z vnitřního puzení ano.
Stejně jako význam díla není závislý na formě, tak je úplně jedno, zda kořeny Ladovy
malby hledáme v tzv. starém nebo moderním umění. Mistrným zobrazováním lidového
života připomíná Josef Lada jedinečné selské slavnosti Pietera Brueghela st. (tradiční
venkovské zábavy, lidé v krajině, dětské hry), zalidněné krajinné výjevy Hendrika Avercampa
(zimní krajiny s bruslaři), ale je mu blízké i tematické zaměření Lucase van Leydena, Davida
Tenierse ml. nebo Jana Steena, ideově je mu překvapivě blízký „klasik moderního umění“
Jean François Millet, s nímž ho spojuje přesvědčení, že krása je ve všem, co je pravdivé,
účelné a charakteristické. Po stránce motivické i formální bychom našli některé styčné body
také s jedním z největších realistů Gustavem Courbetem. Poněkud nečekaným, avšak citově
podmanivým příkladem nenápadné spřízněnosti je bezesporu i tvorba Augusta Renoira,
jehož s Ladou – o dvě generace mladším – sbližují (kromě jistých paralel v sociálním
původu, dětství a vcelku standardním rodinném životě) svobodná míra stylizace
a harmonické, laskavé uchopení běžných motivů.
Mimo Ladovu vlast se malířovo dílo, ještě za života umělce, setkalo s nadšeným
přijetím návštěvníků mnoha výstav v zahraničí. Po skončení druhé světové války, koncem
roku 1946, proběhla v pařížské Oranžérii výstava československé malířské a sochařské
tvorby posledních třiceti let, na níž si mohli příchozí prohlédnout i práce Josefa Lady.
Pro umělce byl nepochybně úspěšný rok 1947, kdy jsme zaznamenali malířovu účast
na osmém milánském trienále (tradiční mezinárodní výstavě moderního dekorativního
i průmyslového umění a architektury), a ještě ve stejném roce začala po celém světě
putovat zásadní výstava československého moderního výtvarného umění, s evropskými
zastávkami v Londýně, Paříži, Edinburku, Stockholmu, Benátkách, Budapešti a Lipsku, dále
přehlídka dorazila i do Číny, Koreje a Vietnamu. S pařížským zastavením uvedené putovní
výstavy je spojeno uznání jednoho z nejslavnějších výtvarníků 20. století. Pablo Picasso
tehdy konstatoval, že Josef Lada je světovým malířem, když údajně prohlásil: „Je to muž,

13
který zachází s formou stejně svobodně jako já.“ … „Tento umělec je jediný originální!“
Bez ohledu na přesnost těchto výroků jde v každém případě o nesmírně cenné, výmluvné
a vizionářské svědectví.
Padesátá a šedesátá léta přinesla poměrně výraznou prezentaci Ladova díla v zahraničí.
Například v letech 1953 a 1955 se umělec zúčastnil kolektivních výstav karikatur v Kodani
a ve Vídni, na jaře 1956 otevřeli samostatnou Ladovu výstavu ilustrací v Lipsku, o dva roky
později byl představen v Sofii, Budapešti a ve Varšavě, jeho práce doplňovaly mnoho
kolektivních výstavních kolekcí v Evropě i Jižní Americe (Moskva, Budapešť, Lipsko, Benátky,
Paříž, Sao Paulo aj.). Roku 1965 se uskutečnila Ladova společná výstava s předním českým
malířem a grafikem Maxem Švabinským v Berlíně a Schwerinu.
V období sedmdesátých a osmdesátých let bylo v Evropě realizováno několik
samostatných výstav (Berlín, 1978; Lipsko, 1979; Varšava, 1980; Paříž, 1982; Londýn, 1985).
Poté následoval mírný útlum, kdy došlo – těsně po roce 1989 – ke krátkodobému
nespravedlivému podcenění tvorby na politických režimech celoživotně nezávislého
umělce, jehož se však předchozí komunistická moc v Československu pokoušela zneužívat
a přivlastňovat, snažila se mu tehdy vtisknout punc „malíře pracujícího lidu“. Teprve na
prahu nového tisíciletí se Lada znovu objevil na samostatných výstavních přehlídkách mimo
Českou republiku – v evropských a asijských galeriích (Riga, 2001; Bratislava, 2004; Kjóto
a Obihiro, 2006; Tokio a Karija, 2007; Bratislava, 2018–2019). Po vydání dosud nejrozsáhlejší
ladovské obrazové monografie (Olič – Pavluch – Bregantová, Lada, Slovart 2008) jsme
společně s vnukem malíře, panem Mgr. Josefem Ladou, a ve spolupráci s Oblastním
muzeem Praha-východ v Brandýse nad Labem – Staré Boleslavi (které spravuje i Památník
Josefa Lady a jeho dcery Aleny v blízkých Hrusicích) začali v zahraničí systematicky
představovat Ladovo výtvarné dílo formou kvalitních reprodukcí v měřítku 1 : 1, jejichž výběr
jsem tehdy provedl a s panem Ladou jsme důsledně odsouhlasili jejich barevnost (totožnou
s originály). Výstavní expozice jsme rozčleňovali tematicky a kladli již důraz na světový
význam mistrovy malby – nejdříve na jaře roku 2009 v Pražském domě v Bruselu a Českém
kulturním centru v Berlíně, obojí v době předsednictví České republiky v Evropské unii, pak
v dalších místech Evropy i jiných kontinentů: koncem roku 2009 v několika slovenských
městech, v roce 2011 v Athénách, v období 2011–2012 v řecké Agrii u Volosu, roku 2015
v Čcheng-tu, hlavním městě čínské provincie Sečuán, v rámci akce pořádané Středočeským
krajem a jeho galerií, a v letech 2016–2017 v americkém Texasu ve městech Houston,
La Grange a Temple, kde organizaci zajišťovala firma JosefLada.cz, kterou založili pravnuci
umělce, Martin a Viktor Ladovi. Stále však zůstáváme Ladovu odkazu – zvláště vůči světové
veřejnosti – hodně dlužni.

14
 Nejintenzivnější malířskou tvůrčí aktivitu vyvinul Josef Lada v období 1935–1945,
vyzrálému a už neměnnému ladovskému stylu malby potom zachoval věrnost až do
konce, poslední obraz je datován rokem 1957. Od padesátých let se jeho celoživotní tvorba
v tom nejširším smyslu (včetně velmi oblíbených knih pro děti) dočkala spravedlivého
docenění především v domovské zemi, Československu, kde jeho nezaměnitelné kresby,
ilustrace a obrazy znají a obdivují všechny generace. Ladovo dílo oprávněně chápeme
jako jeden z vrcholů dějin umění v českém prostoru, ale jeho skvostné a ze světového
pohledu unikátní kvašové obrazy, jejichž počet je odhadován téměř na šest set (převážná
část z nich je v soukromém majetku, tedy méně dostupná pro zahraniční zájemce), řadíme
mezi nejvýznamnější vklady výtvarné kultury Evropy do pokladnice světového umění.
Celým národem milovaný umělec odešel náhle, 14. prosince 1957, v době příprav na
velkou soubornou výstavu na pražském Slovanském ostrově v paláci Žofín, tři dny před
svými sedmdesátinami.

15