CESTY A PORTRÉTY… I.

Cesty maďarské moderny – Meziválečné období

Pláč maďarské bouře1

Náš výbor představuje českým čtenářům poprvé samostatně básnické dílo významného
zástupce „velké generace“ Nyugatu Gyuly Juhásze, jehož lyrika je domácí literární historií
považována za vzácnou syntézu tradicionalismu a modernismu v maďarské poezii první
poloviny dvacátého století. Slovenští čtenáři již Gyulu Juhásze znají z překladů Valentina
Beniaka (výbor Aká bola, 1966). Několik básní v českém překladu bylo zařazeno do
reprezentativní antologie Nyugatu Velká generace (1982).
Básníku Gyulovi Juhászovi nebylo souzeno dobýt Budapešť, tu „velkosvětskou dámu“,
a svůj život prožil na venkově. Nemohl tedy patřit – a také nepatřil – k nejužšímu kruhu
spolupracovníků časopisu Nyugat, na jehož stránkách vyšlo v průběhu let pouze třicet osm
jeho básní. Přesto však byl nyugatovcem, byl jím svým duchem a uměleckým cítěním. Řadil
se k těm, kdo celým svým žitím bojovali za obrodu maďarského písemnictví. Za studií v
Budapešti navštěvoval proslulé semináře profesora Négyessyho, kde budoucí duchovni elita
získávala široký kulturní i všeobecný rozhled a čerpala sílu a sebevědomí pro své příští
posláni. Juhász byl organizátorem ročenky Zítřek (A Holnap)2, která spolu s časopisem
Nyugat rozvířila nezdravě poklidnou hladinu maďarského literárního života. Navzdory křehké
a labilní psychice byl důsledným i odvážným zastáncem odkazu gigantického básníka Endre
Adyho i v dobách krutého bílého teroru. Gyula Juhász nebyl revolucionářem jako Ady či
Móricz, avšak natrvalo se neuzavřel ani do „věže ze slonoviny“. A přidržíme-li se dnes již
vžitého rozdělení nyugatovského hnutí na větev revoluční a estetikou, pak bude třeba vymezit
Juhászově lyrice místo mezi oběma póly. Nejde tu však o žádnou polovičatost. Básnická dílo
Gyuly Juhásze – právě tak jako tvorba všech jeho souputníků – je zcela osobité a
nezaměnitelné.
Gyula Juhász se narodil 4. dubna 1883 v Segedínu v rodině poštovního úředníka.
Vyrůstal v ovzduší idejí roku 1848, vzpomínek na Sándora Petőfiho a Lajose Kossutha. V
době, kdy se mladý Gyula připravuje k maturitě na piaristickém gymnáziu, umírá mu otec a
péči o chlapce přebírají prarodiče. Tehdy poznává zcela jiné prostředí než dosud – venkovský
život, sedláky. Rodina v něm pěstovala katolického ducha, avšak knihy, které od dětství
doslova hltal, nasměrovaly jeho kroky jinam. A tak když po osmi měsících dobrovolně
opouští vácský noviciát, „s hlubokým uzarděním, jež vystřídala smrtelná bledost, chvějícím se
hlasem, ale hrdě prohlašuje: ,Chci se stát básníkem a také novinářem jako Zola.'“3
Ponoří se do studia, maďarštiny a latiny na budapešťské univerzitě a toto období (1902
– 1906) zůstane jednou z nejsvětlejších kapitol jeho života. S neutuchajícím elánem se vrhá
do víru kulturního dění. Na seminářích profesora Négyessyho poznává Babitse a
Kosztolányiho – budoucí velikány maďarské literatury a své celoživotní přátele. Publikuje v
dobových listech a vášnivě čte.
Ke všemu, co jej až dosud formovalo, tu přistupují další silné podněty a vlivy, které
vtisknou pečeť jeho básnické výpovědi. Patrný je vliv Nietzscheův, konkrétně jeho úcta k
antické literatuře, ale také kult krásy a síly a touha po plném a odvážném životě. To je velmi
zajímavé, když si uvědomíme, jak přisní katolické výchovy se Juhászovi dostalo. Ony
1
Text vyšel jako doslov ke knize Juhász, Gyula: Hymnus člověka: překlad Jindřich Pokorný a Markéta
Pražáková (dnes: Hejkalová) za jazykové spolupráce Anny Rossové a Richarda Pražáka; doslov Evžen Gál;
vybral Petr Rákos, Praha, Odeon, 1987.
2
Antologie vyšla jen dvakrát, v roce 1908 a 1909, její význam pro moderní maďarskou literaturu byl však
dalekosáhlý. V počátcích byla souputníkem Nyugatu, na jejích stránkách se objevily publikace některých čelních
představitelů Velké generace (vedle Juhásze to byl např. Endre Ady, Mihály Babits aj.), především však byla
první platformou, která programově vystoupila proti zkostnatělé, tzv. konzervativní maďarské literatuře a
vyvolala nebývale nenávistné reakce jejích představitelů. Endre Ady nazval antologii a celé hnutí, které na jejím
základě vzniklo – organizovali např. sérii setkání spisovatelů se čtenáři – „revolucí maďarských duší”.
3
Juhász Gyula: Mikor én piarista voltam (Když jsem byl piaristou), Szegedi Napló, 5. 5. 1921.

67
 CESTY A PORTRÉTY… I.
Cesty maďarské moderny – Meziválečné období
katolické kořeny vsak prokázaly svou pevnost ve vztahu k dalším složkám Nietzscheovy
filozofie: Juhász nikdy nepřejal Nietzscheův nadřazený individualismus a jeho agresivitu.
Úctu k pravdě a mravním zásadám posilují v Juhászově myšlení díla Ibsenova a ideu lidské
solidarity příklad Lva Nikolajeviče Tolstého. V maďarské tvorbě je mu blízký tklivý hlas
básníka Reviczkyho4, ale nejvíce jej uchvacuje současník Endre Ady. Adyho obrazy
maďarského venkova, „maďarského úhoru“, pronikaly hluboko k Juhászovu srdci; vždyť zde,
na tomto „úhoru“, prožil celý svůj život.
Gyula Juhász je již tehdy vyznavačem klasických forem a zůstane jím navždycky. (Je
například autorem největšího poctu sonetů v maďarské literatuře všech dob.) Jeho téměř
zbožná úcta ke slovu nachází svůj vzor ve francouzské parnasistické škole.
Po několika šťastných letech horlivé přípravy na univerzitě se však náhle ocitá jako
učitel nejprve (1906) v Máramarosszigetu (dnešní Sighetul Marmaţiei v Rumunsku) a pak
postupně i dalších Budapeští vzdálených místech – v Levicích (1907), ve Skalici (1911). K
svému velkému zklamání se stává nikoliv aktivním tvůrcem literárního dění, ale pouhým jeho
pozorovatelem. Jediným oživením v tomto vynuceném odloučení je tříletý pobyt (1908 –
1911) ve Velkém Varadínu (Oradey), městě s čilým kulturním ruchem, jež poznamenala i
několikaroční přítomnost Adyho. Zde se v Juhászovi znovu probouzí dřímající elán, který
dodnes čiší z jeho bojovně publicistiky oněch let; v hloubi duše však básník skrývá nejistotu a
o té nám mnohé vypovídá jeho lyrika. Příčiny jsou očividné: Budapešť, která je nejen
symbolem, ale i skutečným centrem veškerého důležitého dění, se mu takříkajíc ztrácí před
očima a Paříž, o níž kdysi snil, je již jen neuskutečnitelným snem. A tak se Juhász utíká ke
knihám, avšak tento pomyslný únik ztrácí smysl ve chvíli, kdy se začne domnívat,
že ,,literatura – život bez života“ je jen slabou náhražkou plně tvůrčí aktivity.
Ve Varadínu také poznává múzu své milostné lyriky, plavovlasou herečku Annu
Sárváriovou. Nikdy nenaplněný vztah jej provází až do konce života a ani pozdější vzplanutí
ke slovenské služtičce Anče ve Skalici či k Julii Eörsiové, která jej po pokusu o sebevraždu v
roce 1914 vlastně vrátila do života, nedosáhla intenzity lásky k Anně.
Během první světové války se definitivní usazuje v rodném Segedínu. Z vleklé
deprese, prohloubené pochopitelně i válečnými strastmi, jej načas vytrhují revoluční události
v Rusku a později v Maďarsku. Juhász vítá Říjnovou revoluci a myšlenku socialismu, ale
chápe jej po svém: za hlavní nepovažuje moment třídního boje, ale naději na harmonický
život, pokojnou práci, uskutečnění snu o důstojném postavení každého člověka v kolektivu
druhých. Na tato témata píše také řadu hymnických básní. V té době přestává učit a pracuje
jako novinář, aktivně se zapojuje do veřejného života. V krátkém období Republiky rad je
činný v divadelním direktoriu v rodném místě, je členem sociálně demokratické strany a pra-
videlně přednáší na lidové univerzitě.
Z nového zdroje síly, který se v něm tehdy probudil, čerpá Juhász ještě dlouho – po
porážce Republiky rad i v první polovině 20. let, kdy v Maďarsku zuřil bílý teror. Neupouští
od svých ideálů a pravé v ten čas píše svá vrcholná lyrická díla. Obrazy maďarské krajiny, tak
mistrné i díky jeho výtvarnému nadání, nejsou v těchto básních pouhým impresionistickým
zachycením scenérie z okolí Tisy. Je v nich symbolicky vyjádřen trpký osud Maďarů i
nelehký život básníkův. Často se tu vrací obraz vesnicky Tápy poblíž Segedínu, kde Juhász
poznal zblízka dělný lid a kde také hledal prastaré kořeny maďarství, které v hudbě odhaloval
Béla Bartók. Ve zdejším nehybném životě, spoutaném staletými styky a zkostnatělými mravy,
v „dusném letě“ cítí básník i předzvěst budoucí vichřice.
Ve stejné době Juhász objevuje a prosazuje sedmnáctiletého mladíka Attilu Józsefa,
budoucího velikána maďarské proletářské poezie, pro něhož neměl dlouho pochopení ani

4
Gyula Reviczky (1855-1889) byl předchůdcem maďarského symbolismu, maďarské moderny. Inspiraci pro
svou tvorbu nacházel v nově se rodícím velkoměstě a místo maďarských literárních tradic se opíral o soudobou
moderní světovou literaturu.

68
 CESTY A PORTRÉTY… I.
Cesty maďarské moderny – Meziválečné období
Nyugat.
Koncem 20. let se Gyula Juhász dostává do stavu naprosté psychické vyčerpanosti.
Bezvýsledné jsou i častě pobyty v sanatoriích, i snahy nejbližších přátel nějak mu pomoci. Z
letargie jej vyburcuje ani oficiální ocenění jeho tvorby, Baumgartenova cena, kterou obdržel
jako jeden z prvních maďarských autorů vůbec. „Došly mi rýmy a mé verse pokulhávají,“ po-
znamenává k tomu s hořkostí. Napíše ještě v jasných chvílích několik básní, ale opětovné
udělení Baumgartenovy ceny si zarputile vykládá jako milodar. Svůj život ukončil dobrovolné
6. dubna 1937, stejně jako o několik měsíců později jeho chráněnec Attila József. Zanechal po
sobě rozsáhlé básnické dílo, jehož páteř tvoří šest samostatných sbírek, vydaných ještě za
života – Básně (Versei, 1907), Nové básně (Új versek, 1914), Pozdní sklizeň (Késő szüret,
1918), To je má krev (Ez az én vérem, 1919), Pomněnka (Nefelejcs, 1921), Testament
(Testamentum, 1925), Hej, mladí, já tu ještě jsem (Fiatalok, még itt vagyok. 19Í5). Z nich
vycházejí pozdější souborná vydání jeho děl a také náš výbor, který zachycuje celý Juhászův
vývoj. Významný je i básníkův publicistický odkaz, a z nepříliš rozsáhlého prozaického díla
mají trvalou hodnotu povídky Marnotratný syn (A tékozló fíú, 1924) í Urbanova duše (Orbán
lelke, 1924).
Juhászova lyrika bývá často považována za „málostrunnou“, za poezii osamělosti,
zármutku, vyhnanství, vyděděnosti. Tento smutek však má tisíc podob, od počátečního
bolestínství přes mužné bilancování nabytých zkušeností až po odosobnělé symbolické
zobrazování bezútěšného stavu maďarského venkova i celého Maďarska. Básníkův žal je
výrazem touhy po plném životě; v dobách, kdy Maďarsko i ostatní svět prožívaly revoluční
změny, tento jinak dominantní tón jeho poezie ustupuje. Osud Juhászovi nikdy nedopřál, aby
přísliby, naděje a velké přeměny, které v průběhu svého života tolikrát prožil, natrvalo
uvolnily onu druhou, životadárnou složku jeho básnické invence. (To je ostatně otázka
povahy básníka jako člověka, nikoliv otázka estetické kvality uměleckého díla.) Juhász
bezprostředně dokázal reagovat na události svou publicistikou a duchaplnými aforismy,
zaměřenými proti soudobé společenské realitě. Chceme-li si tedy udělat ucelený obraz o jeho
pokrokovosti a zodpovědnosti za osudy světa, je třeba vzít v úvahu i tyto složky jeho tvorby.
Když psal o literatuře, nikdy nezapomněl na její politické a společenské aspekty a naopak, při
úvahách o politice nikdy nepřestal být básníkem.
Estetická úroveň Juhászovy poezie je plně souměřitelná s uměleckými zásadami, které
si vytyčila a důsledné prosazovala celá nyugatovská generace. Otevřený, upřímný a citlivý
duch jeho umělecky neobyčejně působivého díla ovlivnil i řadu básníků, někdy i zcela
odlišného zaměření, proletářského básníka Attilu Józsefa, největšího představitele maďarské
avantgardy Lajose Kassáka, antifašistického básníka Miklóse Radnótiho i některé
představitele hnutí „lidových“.
Gyula Juhász byl člověk do jisté míry snadno ovlivnitelný, neochvějnou pevnost si
však zachovával v zásadních otázkách lidského pokroku a humanismu. To se nejlépe
projevilo v krušných dějinných obdobích. A co více, tento křehký člověk, zocelený svým
vnitřním utrpením i bolestí prostého člověka, s nímž ho spojovala solidarita i soucit,
prokazoval ve chvílích nejtěžších rozhodnost a dokázal nést hrdé svůj neutěšený osud. I to
patří k jeho trvalému odkazu.

Juhász, Gyula: 4. 4. 1883 Segedín – 6. 4. 1937 Segedín, básník, pedagog, publicista, jeden z
průkopníků maďarské moderny. Studoval obor maďarština-latina na budapešťské univerzitě,
působil jako pedagog v různých městech Uherska, resp. Maďarska. Mezi prvními byl oceněn
Baumgartenovou cenou za literaturu (opakovaně). Samota a neurastenie, kterou trpěl, ho
opakovaně přivedly k pokusům o sebevraždu.

69
 CESTY A PORTRÉTY… I.
Cesty maďarské moderny – Meziválečné období
Díla:5

Hymnus člověka, Odeon, 1987, překlad: Jindřich Pokorný a Markéta Pražáková za jazykové
spolupráce Marcelly Rossové a Richarda Pražáka

Juhász Gyula, in: Velká generace / Básníci Nyugatu (ukázky z díla, medailonek o autorovi,
úvodní, resp. závěrečná studie o Nyugatu od Petra Rákose, Praha, Odeon, 1982)

Juhász, Gyula: V daleké vesničce, překlad: D. Kostsanszky a Zdeněk Svoboda, Český zápas,
č. 26, 1997, s. 1. (časopisecky)

O autorovi:

Fried, István: Juhász Gyula csehül (Gyula Juhász česky), Nagyvilág, 1988. č.11. s. 1736-1737
(recenze).
Fried, István: Juhász Gyula: Hymnus člověka. Odeon, Praha, 1987. 160 1., in: Hungarológiai
Értesítő, 1989, č. 3-4, s. 391-392.
Husová, Marcela: Gyula Juhász a Milán Füst, Amicus, leden 1996, s. 15-24

Kispéter, András: Juhász Gyula, Budapest, Művelt Nép, 1956

Paku, Imre (ed.): Juhász Gyula: 1883-1937, Budapest, Magvető Kiadó, 1962.
Péter, László: Juhász Gyula a forradalmakban (Gyula Juhász v revolucích), Budapest,
Akadémiai Kiadó, 1965.
Péter, László: Így élt Juhász Gyula (Život Gyuly Juhásze), Budapest, Móra, 1980.
Borbély, Sándor: Klasszikusok rangrejtve: költőportrék és verselemzések (Skrytí klasikové:
portréty básníků a rozbory básní), Budapest, General Press Kiadó, 1996.

5
Původní maďarské názvy klíčových děl Juhásze i rok jejich vydání najdete v textu výše.

70