2

„NESKUTEČNĚ CHYTREJ,
NESKUTEČNĚ VTIPNEJ“
D O S P Í VÁ N Í

CHRISTOPHER BOURDAIN: Jako teenageři jsme Tony a já spolu vyloženě ne-
drželi. Každej měl jiný zájmy. On se stýkal převážně se staršíma kama-
rádama, takže v devátý třídě měl kámoše z jedenáctýho, dvanáctýho
ročníku a moc často doma nebyl. Ale my dva jsme si rozuměli a mys-
lím, že tak to bylo vždycky – v podstatě si rozuměla celá naše rodina,
zejména táta, Tony a já; měli jsme stejnej smysl pro humor. Bavili jsme
se slabůstkama a nedokonalostma společnosti a lidí obecně. A mám
dojem, že jsme si jeden druhýho vážili.
Byli jsme typická domácnost šedesátých let: táta jezdil den co den
autobusem do práce, máma vařila večeři. Máma byla velice sečtělá a za-
jímala se o kulturu, a protože si vzala chlapíka, jehož máma byla Fran-
couzka, chtěla se naučit vařit francouzský pokrmy a svým francouz-
ským kuchtěním se snažila udělat dojem. Někdy v tý době se poprvé
 26 L AU R I E W O O L E V E R OVÁ

objevila Julia Childová a stejně jako tolik americkejch žen se do ní

zbláznila i naše máma.
Když jsme čekali návštěvu, máma vytáhla kuchařku Julie Childo-
vé a připravila nějakou specialitu. Chlubil jsem se: „Jo, máma je dobrá
kuchařka,“ jenže to, co postrádala, byla spontánnost. Její vaření bylo
rutinní. Postupovala podle receptu, ale chyběla jí kreativita. Kdybys-
te jí dali pár přísad a požádali ji: „Uvař něco dobrýho,“ myslím, že by
byla v koncích. Prostě nevěděla, jak na to.
Táta vstoupil na kuchařskou scénu, když jsme byli teenageři, pro-
tože mám pocit, že mámu zrovna přestávala bavit role hospodyně, kte-
rá věčně vaří. V těch letech začaly vycházet čínský kuchařky a objevi-
lo se sečuánský jídlo. Když jsme byli hodně malí, jediná „čína“, která
se nabízela, byly kantonský pokrmy a potom, v sedmdesátých letech,
začali všichni šílet po sečuánskejch restauracích. Byli jsme jedna z prv-
ních rodin, která vařila ve woku. Táta si koupil knihu An Encyclopedia
of Chinese Food and Cooking; to byla jedna z prvních módních pecek.

NANCY BOURDAINOVÁ, MANŽELKA (1985–2005): Kdy jsem se s Tonym sezná-

mila? Vlastně si to ani nepamatuju. Chodili jsme spolu na střední ško-
lu. Tenkrát to byla Englewood School pro chlapce a Dwight School
pro dívky. Všichni se navzájem znali. Samozřejmě jsem byla zamilova-
ná, jak už to na střední škole bývá, ale do někoho jinýho.

SAM GOLDMAN, PŘÍTEL: Nancy a já jsme byli středoškolská láska.

JEFF FORMOSA, PŘÍTEL: S Tonym jsem se seznámil v roce 1969, na střed-

ní škole Englewood School pro chlapce a brzy jsme se skamarádili.
Když jsem ho viděl poprvé, byl to mrňous, skrček.

SAM GOLDMAN: Byl prcek. On a [jeho bratr] Chris byli malí, ale potom
začali rychle růst. Vzpomínám si, že v dálkových autobusech jsme ho
cpali do přihrádek na zavazadla, protože byl tak mrňavej.
 BOURDAIN 27

NANCY BOURDAINOVÁ: Byl menší než já. Myslím, že mi bylo patnáct, tak-
že jemu muselo být čtrnáct. Byl to drobnej kluk, takovej skladnej.
A byl hrozně legrační. Na fotbalovým hřišti jsme měli takovou vy-
sokou zeď a on říkal starším spolužákům: „Vyskočím nahoru. A za
pár babek z tý zdi spadnu.“ Prostě inkasoval peníze za to, že padal
ze zdi. Během jednoho léta najednou vyrostl. Jako kotě. Víte, jak to
myslím?

SAM GOLDMAN: Byl neskutečně chytrej, neskutečně vtipnej. Ve škole byl

nováček a potřeboval zapadnout mezi ostatní, a tak se vetřel do naší
party, což nebylo těžký. Byli jsme puberťáci z New Jersey; nikam jsme
moc nechodili, ale byli jsme pořád spolu, hulili jsme marihuanu, po-
flakovali se a jedli.

JEFF FORMOSA:Byli jsme nerozlučný. Jezdili jsme na kolech za mým

domem, před jeho domem. Jeho máma nás vozila na filmy s Brucem
Lee. Gladys měla dobrej čuch. Vždycky poznala, co máme za lubem.

CHRISTOPHER BOURDAIN:Hrozně dlouho mi vrtalo hlavou: Proč je Tony

věčně v nějakým průseru? Věděl jsem, že bere drogy. Netušil jsem, jak
moc. Tenkrát neměl nikdo s marjánkou velký problémy. Myslím, že
vyzkoušel prostě všechno, na co natrefil.

GLADYS BOURDAINOVÁ: V pubertě byl těžko zvládnutelnej, neučil se moc

dobře. Ale nepatřil k těm klukům, co utíkají z domova. Jen nesměl
nikde chybět – ale každej den přišel k večeři. Když probíhal Wood-
stock, věděla jsem, že litoval, že tam nemůže být taky. Ale byl na to
ještě moc mladej. Mám dojem, že mu bylo čtrnáct.

CHRISTOPHER BOURDAIN: Mezi Tonym a  našima rodičema docházelo

ke spoustě konfliktů, zvlášť s mámou. Táta neshody nesnášel a před
hádkama utíkal, protože chtěl, aby spolu všichni vycházeli co nejlíp:
 28 L AU R I E W O O L E V E R OVÁ

„Co kdybychom si sedli a společně poslouchali hudbu, co máme rádi,

a dali si něco dobrýho k jídlu?“
Máma byla vždycky hašteřivější a nespokojenější. Když někdo ne-
dělal to, co považovala za správný, vyvolala hádku. A Tony se často vě-
noval něčemu, co neschvalovala. Bral drogy a stýkal se se „špatnýma“
lidma. Nedělal nic hroznýho, ale nechoval se tak, jak by se jí líbilo,
a neuznával žádnej řád. Tak se spolu často chytli.
Někdy máma vyloženě dotáhla tátu ke stolu, takže tam jen tak se-
děl a přikyvoval a říkal: „Ano, zlato. Tony, poslouchej, co ti máma říká.“
Prostě ho přinutila, aby rozpačitě seděl v jedný místnosti s náma a sou-
hlasil s ní. Upřímně řečeno ani nevím, jestli s mámou opravdu souhlasil.

JEFF FORMOSA: Víte, Tonyho způsob vyjadřování pocházel z komiksů.

A jak mluvil, i jeho názory, to bylo nakažlivý. Neříkal, že vám ve ško-
le někdo dá pěstí, ale „dá vám na budku“.
Tohle on uměl: všechno vylíčil líp, než jak to ve skutečnosti bylo.
Chtěli jste být při tom. Když jsme chodili jeden k druhýmu domů,
Tony si někam sedl a kreslil. Já jsem hrál na bicí. Poslouchali jsme hud-
bu, snažili se sehnat drogy, jakýkoli, na který jsme natrefili. Náš kámoš
přijel domů z internátní školy a my jsme poprvé vyzkoušeli LSD a vy-
razili na mejdan u bazénu.
Tony měl nekonečnej přísun vinylů z dob, kdy jeho táta pracoval
v hudebním průmyslu. To svoje šaškování pochytil od táty. Od mámy
zase jízlivost.

CHRISTOPHER BOURDAIN: Náš táta nikdy nebyl zvlášť úspěšnej v zaměst-

nání. Když jsme byli ještě kluci a později teenageři, několikrát o prá-
ci přišel. Nedozvěděl jsem se, jak to přesně bylo, ale mám podezření,
že nebyl vyznavačem podnikový politiky ani šplhání po kariérním
žebříčku. Měl rád klasickou hudbu, rád četl životopisy a historickou
literaturu, věděl strašně moc zajímavých věcí a odmítal komukoli po-
klonkovat.
 BOURDAIN 29

Pracoval jen u dvou větších společností, přičemž jedna z nich,

London Records, už neexistuje. Měl místo i v Columbia Records, ze
kterých se staly CBS Records a ještě později Sony Music. Ale praco-
val i v prodejně gramodesek a v prodejně přehrávacích zařízení, nic-
méně byl taky poměrně dlouhou dobu nezaměstnanej a nezdálo se,
že ho to tlačí natolik, aby si nutně hledal novou práci. Proto jsme nikdy
neměli tolik peněz jako ostatní.
Navenek se to stíralo tím, že jsme chodili do soukromý školy a byli
obklopený dětma, jejichž rodiče byli daleko bohatší než naši. Pár
z nich mělo někde i druhej dům. Na jarní prázdniny jezdili na Flori-
du, často navštěvovali Evropu. My měli obrovský štěstí, že jsme se tam
jako děti vypravili dvakrát – ale ostatní rodiny cestovaly daleko víc.
Během těch několika let, kdy byli rodiče při penězích, se pustili do
rozsáhlý renovace domu, zařídili vážně moc pěknou kuchyni a v pa-
tře dva nový záchody. Podkroví změnili v ložnicový apartmá. Když
bylo hotovo, jaksi jim došly peníze a hlavní hala, kudy návštěvy vchá-
zely do domu, nebyla nikdy dokončená. Sice v ní byl lustr, ale kabely
nenechali náležitě instalovat, takže porůznu visely dolů. Schody byly
bez řádný povrchový úpravy a natíraly se před mnoha a mnoha lety –
byly to jen ošlapaný černý dřevěný stupně s rozbitým zábradlím. To
bylo to první, co hosti při vstupu uviděli, ale když se podívali doleva,
spatřili moderní, zbrusu novou kuchyni. Bylo to praštěný.
Oba utráceli mraky peněz, který neměli. A popravdě, máma v tom
byla ještě horší než táta, i když on nebyl o moc lepší. Když se jim do-
stalo do rukou pět tisíc dolarů, kdovíjak se jim podařilo utratit deset.
Máme peníze na prima dovolenou, tak proč nejet hned na dvě. Cho-
dili na operu a na večeře, i když nám ze školy vzkazovali: „Máte čtyři
měsíce zpoždění s platbou školného.“
Takhle to u nás prostě chodilo a nejsem si jistej, jestli si to Tony
vůbec uvědomoval. Já jsem o tom moc dobře věděl. Neřekl bych, že
se Tonymu ve čtrnácti letech poštěstilo přijít ze školy, otevřít dveře
a najít tam někoho, kdo přišel vyinkasovat dlužnou částku a doručil
 30 L AU R I E W O O L E V E R OVÁ

oznámení, že visíme mýmu ortodontistovi. Nevím, jestli si Tony po-

dobný záležitosti uvědomoval. Věděl, že je v tom nějakej švindl a ro-
diče nemají tolik peněz, kolik se tváří, že mají. Ale rozhodně netuším,
jestli o takových podrobnostech věděl.
Tenkrát to na předměstí chodilo tak, že jste mohli zaklepat vedle
na dveře a nabídnout se, že posekáte trávník, řekněme za dolar. Tony
roznášel noviny, sekal trávu a v sousedství hlídal děti, a sice lidem, co
nás znali. A pak si našel práci na Manhattanu jako poslíček na kole.
Tenkrát měly reklamní agentury na Madison Avenue nádoby s fil-
mem, kterej se musel někde ručně vyvolávat pomocí chemikálií, zpra-
vidla někde na Dvanáctý avenue nebo v Tribece. Takže po celý čtvr-
ti jezdili na bicyklech poslíčkové a doručovali právnický dokumenty
nebo filmy pro reklamní společnosti. Bylo to dobře placený a  tihle
praštěný kluci jako Tony se proplítali uprostřed dne dopravní zácpou
v centru města a snažili se co nejdřív dodat přepravku s filmy z Ma-
dison Avenue na  Dvanáctou avenue. Líčil nám, jak se chytil vzadu
za autobus a nechával se pár bloků bez námahy svézt. Z podobnejch
věcí by naše máma šílela.

SAM GOLDMAN: Byl jsem na Bostonský univerzitě; Nancy a Tony ješ-

tě chodili na střední školu. Zavolal mi Jeff [Formosa] a oznámil mi:
„Tvoje holka a tvůj nejlepší kámoš…“ a já se rozesmál, protože jsem
v tu chvíli byl v posteli s jinou. Takže jsem se přes to hodně rychle
přenesl. Nikdy jsem to Tonymu nezazlíval.

NANCY BOURDAINOVÁ: Začali jsme spolu chodit na střední škole. Jak si na

to vzpomínám, nikdo z nás si nemohl stěžovat. Víte, jak to myslím?
Žádný z děcek si nemělo na co stěžovat. Ale samo sebou všichni říkali:
„Musíme odtud vypadnout.“ V nejvyšším ročníku, jakmile vám přišlo
potvrzení o přijetí na vysokou, jste mohli poslední čtvrtletí vypustit,
pokud jste prokázali patřičný vědomosti. A právě o to usiloval i Tony.
Tvrdil: „Taky chci odtud zmizet.“
 BOURDAIN 31

CHRISTOPHER BOURDAIN: Tony ukončil střední školu o rok dřív, než bylo
zvykem. V létě chodil na semináře, podařilo se mu nashromáždit dost
kreditů, skončil v jedenáctým ročníku. Šlo mu především o to, aby byl
s Nancy, která nastoupila na Vassar, a tak šel na Vassar taky.

SAM GOLDMAN: Tony byl pár let za mnou, ale nějak se mu podařilo ab-
solvovat přípravku o rok dřív. Myslím, že se ho ve škole chtěli zbavit.

CHRISTOPHER BOURDAIN: Právě ty francouzský výlety, ty z dětství, byly

tím, o čem Tony většinou mluvil. Bylo mu deset, pak jedenáct, mně
sedm a osm. Přesto si myslím, že pro oba dva byl nezapomenutelný
ten, co jsme podnikli v roce 1973 po smrti tátovy tety, která nám
prokázala tu nešťastnou laskavost, že nám přenechala svůj dům.
Naši rodiče si hodně rychle uvědomili, že ho musí prodat. Dědic-
ká daň tehdy činila pětašedesát procent z nemovitosti. Museli jsme
dům připravit k prodeji, a tak jsme tam Tony, máma a já strávili sko-
ro celý léto. Mně bylo třináct nebo čtrnáct, takže Tonymu muselo
být sedmnáct.
Čas od času jsme se sebrali a někam spolu vyrazili. Líbilo se nám
pár stejných knih. Neměli jsme jich moc, a jakmile nám došly zásoby,
jen těžko jsme na místě něco sehnali. Přivezli jsme si s sebou jednu
velkou tlustou knihu, kterou mám doma dodnes, The Complete Sher-
lock Holmes, a oba jsme ji přečetli. Připravovali jsme dům na prodej,
natírali jsme stěny a uvnitř zařídili splachovací záchod.
Bylo to nezapomenutelný i z jinýho důvodu, protože mám do-
jem, že jsme si toho všimli vůbec poprvé – byli jsme s mámou sami
šest týdnů a Tony byl na vrcholu fáze „chci odtud vypadnout“ a naše
máma se blížila do let „jsem nespokojená se svým životem“; to léto
často vyváděla a  doháněly ji k  šílenství různý ztřeštěnosti. Tehdy
jsme si s Tonym poprvé uvědomili: Proboha, s touhle ženskou není
něco v pořádku. Je strašně moc nešťastná. Možná jí z toho jednoduše
přeskočí.
 32 L AU R I E W O O L E V E R OVÁ

Bylo to opravdu prvně, kdy jsme to dostávali v intenzivních dáv-

kách a zažívali to z první ruky, protože jsme byli všichni dennoden-
ně spolu, celých šest neděl, poprvé za hodně dlouhou dobu. S brá-
chou jsme si o tom povídali, když nás máma nemohla slyšet, a leccos
z toho, co jsme si to léto řekli, k ní nebylo nijak zvlášť ohleduplný.
Když konečně přijel táta, byli jsme nesmírně šťastní. Ulevil nám
od tlaku, pod nímž jsme byli, a mohli jsme zase začít dělat mraky zá-
bavnejch věcí jako rodina.
Náš táta byl takovej zvláštní typ, nebyl svatoušek, ale byl typ člově-
ka, co měl rád podivíny. Měl rád lidi, na kterejch bylo něco neobvyk-
lýho, a měl rád lidi, který zajímaly neobvyklý věci. Měl pár kamará-
dů – jedním z nich byl chlapík, co pracoval pro špičkovou společnost
vyrábějící reproduktory, a tenhle týpek shromažďoval hasičský vozy.
Žil v Katonahu ve státě New York a měl hodně rozlehlej pozemek.
Na trávníku vždycky stály tři nebo čtyři hasičský auta a police v domě
byly plný dílů z hasičskejch vozů a hasičský výbavy. Táta podobný lidi
zbožňoval. V podstatě říkal: Buď zažranej do čehokoli, hlavně že jsi
do něčeho zažranej.
Byl to mimořádnej člověk. Měl jsem ustavičnej pocit, že náš táta
kdovíjak věděl všechno o všem. Měl rozsáhlý vědomosti, ale nikdy
nám to nepředhazoval, neměl ve zvyku se předvádět. Mě jeden čas ba-
vily vlaky a Tony, když vyrůstal, vyloženě žral umění a kreslení a cho-
dil do spousty různejch malířskejch kurzů. A táta mu děsně fandil.
Měl praštěnej smysl pro humor. Tony ho od něho pochytil, ale
ten jeho se postupně stal kousavějším. Tátův humor neměl nikdy zlo-
myslnej podtext. Vždycky byl výsměšnej, lehce parodující, ale laska-
vej. Táta byl prostě slušňák. Nikdy nikomu neublížil, nikdy nebyl na
nikoho zlej. A my jsme ho považovali za absolutní jedničku. V práci
nebyl kdovíjak úspěšnej, nevydělával moc peněz, ale my jsme ho ne-
zřízeně zbožňovali.
Máma byla pravej opak. Neměla ráda výstřednost a neobvyklost
a většinu tátovejch kamarádů nemohla vystát. Byla daleko kritičtější
 BOURDAIN 33

a vždycky dávala naprosto zřetelně najevo, co si o čem myslí. Měli

hodně rozdílný povahy. Samozřejmě měli rádi dost stejných věcí,
milovali filmy, milovali hudbu, moc rádi cestovali, měli toho hodně
společnýho, ovšem zásadně se rozcházeli v životním postoji i v pří-
stupu k neshodám.