John Boyne

Skrytá
zuřivost
srdce
 Copyright © John Boyne 2017
Translation © Runka Žaludová 2018
Czech edition © Nakladatelství Slovart, spol. s r. o., Praha 2019
Original design concept by Richard Ogle/TW

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace

nesmí být reprodukována, uložena ve vyhledávacím
systému či šířena jakýmkoliv způsobem (elektronicky,
mechanicky, kopírováním, nahráváním či jinak)
bez předchozího svolení majitelů autorských práv.

Z anglického originálu The Heart’s Invisible Furies,

který vydalo nakladatelství Penguin Random House,
přeložila Runka Žaludová
Redakce Michaela Šmejkalová
Editor Jan Pavel
Produkce Dana Klimová
Obálku pro české vydání podle originálu
zpracoval Oleg Kolomijec

Vydalo Nakladatelství Slovart, spol. s r. o., v Praze roku 2019

Sazba Alias Press, s. r. o., Bratislava
Tisk FINIDR, s. r. o., Český Těšín

Cena uvedená na obálce je nezávazným

doporučením pro koncové prodejce.

ISBN 978-80-7529-804-1
10 9 8 7 6 5 4 3 2 1
www.slovart.cz
 Obsah

Část I.: Hanba

1945: Kukačka v hnízdě 11
1952: Vulgarita popularity 53
1959: Zpovědní tajemství 105
1966: V hadím domě 171
1973: Udržet ďábla na uzdě 233

Část II.: Exil

1980: Zadní trakt 301
1987: Pacient 741 343

Část III.: Smíření

1994: Otcové a synové 407
2001: Fantomová bolest 471
2008: Stříbrný surfař 517

Epilog:
2015: Z přístavu na širé moře 543
Č Á ST I .
HA NB A
 1945
Kukačka v hnízdě
 Dobří lidé z Goleenu
Dávno předtím, než jsme zjistili, že byl otcem dvou dětí se dvě-
ma různými ženami, jednoho v Drimoleague a druhého v Clo-
nakilty, stál otec James Monroe před oltářem kostela Naší paní,
hvězdy moří ve farnosti Goleen v Západním Corku a označil
mou matku za děvku.
Rodina seděla pohromadě ve druhé řadě, můj dědeček
u uličky zrovna kapesníkem leštil bronzovou plaketu s vyry-
tými jmény jeho rodičů, která byla přibita k opěradlu dřevěné
lavice před ním. Měl na sobě nedělní oblek, který večer před-
tím vyžehlila babička, jež si ovíjela jaspisové korálky růžence
kolem svých pokřivených prstů a neslyšně pohybovala rty, až
dědeček položil svou ruku na její a dal jí tak najevo, aby za-
chovala klid. Vedle ní sedělo seřazeno podle věku a stupně bl-
bosti mých šest strýčků a tmavé hlavy jim svítily růžově na-
voněnou pomádou. Každý byl o kousek menší než ten druhý
a tvořili tak sestupnou řadu. Chlapci se velmi snažili, aby toho
rána neusnuli; noc předtím se ve Skullu tančilo a oni se vrátili
dost unavení a spali jen pár hodin, než je otec vzbudil na mši.
Na konci lavice, vedle dřevořezby desátého zastavení kří-
žové cesty, seděla moje matka, žaludek stažený hrůzou z toho,
co nastane. Ani se neodvážila vzhlédnout.
Mše začala obvyklým způsobem, vyprávěla mi, kněz otrá-
veně prováděl úvodní rituály a shromáždění falešně zpívalo
Kyrie. William Finney, matčin soused z Ballydevlinu, prošel
s velkou okázalostí k pultíku k prvnímu a druhému liturgic-
kému čtení, před mikrofonem si odkašlal a poté začal vyslo-
vovat každé slovo s dramatickou naléhavostí, s níž by mohl
uspět i na scéně Opatského divadla. Otec Monroe, celý zpo-
cený pod tíhou vrstveného roucha i intenzity svého hněvu, jej
následoval s aklamací a slovem Božím, pak všechny vyzval,
aby usedli, a tři červeně odění ministranti odcupitali do své
postranní lavice a vyměňovali si vzrušené pohledy. Zřejmě si
přečetli knězovy poznámky předtím v sakristii nebo zaslechli,

13
jak si opakuje řeč, když si přetahoval sutanu přes hlavu. Nebo
prostě jen věděli, jaké krutosti je ten muž schopen, a byli šťast-
ni, že tentokrát nebude namířena proti nim.
„Moje rodina žije v Goleenu, kam až záznamy sahají,“ za-
čal a rozhlížel se po sto padesáti vztyčených hlavách, mezi
nimiž byla jedna sklopená. „Slyšel jsem hroznou pověst, že
můj pradědeček měl rodinu v Banty, ale nikdy jsem nenašel
svědectví, které by to potvrzovalo.“ Ve shromáždění se ozva-
lo uznalé pousmání, trocha místní bigotnosti nikdy neurazí.
„Moje matka,“ pokračoval, „dobrá žena, tuto farnost milo-
vala. Došla svého konce, aniž kdy opustila pár čtverečních
mil Západního Corku, a ani na okamžik toho nelitovala. Žijí
zde dobří lidé, říkala mi vždycky. Dobří, čestní katolíci. A víte
co, nikdy jsem neměl důvod o jejích slovech pochybovat. Až
dodnes.“
Kostelem proběhlo tiché zachvění.
„Až dodnes,“ opakoval otec Monroe pomalu a zarmouceně
zavrtěl hlavou. „Je tu dnes přítomna Catherine Gogginová?“
Rozhlédl se, jako by neměl ponětí, kde by ji měl hledat, přes-
tože celých šestnáct let seděla každou neděli ve stejné lavici.
Na chvilku se všechny hlavy přítomných mužů, žen a dětí
obrátily jejím směrem. Všechny hlavy, s výjimkou dědečko-
vy a šesti strýčků, kteří pevně hleděli kupředu, a babičky, jež
hlavu sklopila, právě když matka tu svou pozvedla, aby če-
lila hanbě. „Catherine Gogginová, tady jsi,“ řekl kněz, usmál
se na ni a pokynem ji zval dopředu. „Pojď sem ke mně jako
poslušná dívka.“
Matka pomalu vstala a vydala se k oltáři, k místu, kde před-
tím byla jen u svatého přijímání. Tvář neměla rudou, jak mi
po mnoha letech vyprávěla, ale bledou. V kostele bylo toho
dne horko, vedro vrcholného léta posílené dechem vzrušených
farníků, a ona se cítila nejistě v obavě, aby neomdlela a nezů-
stala ležet na mramorové podlaze, kde by uvadala a rozpadala
se jako odstrašující příklad pro ostatní dívky jejího věku. Ner-
vózně zírala na otce Monroa a na malý okamžik pocítila jeho
záštiplný pohled, než jej odvrátil.
„Jako by se rozpouštělo máslo,“ řekl páter Monroe a pře-
hlédl své stádečko s náznakem úsměvu. „Kolik ti je let, Ca-
therine?“ zeptal se.
„Šestnáct, otče,“ řekla matka.

14
 „Řekni to víc nahlas. Tak, aby tě mohli slyšet i všichni ti
slušní lidé vzadu.“
„Šestnáct, otče.“
„Šestnáct. Teď zvedni hlavu a podívej se na své sousedy.
A na svou matku a otce, kteří žili poctivý křesťanský život
a následovali tak své rodiče. Na své bratry, kteří dobře vědí,
jak být správnými mladými muži, tvrdě pracují a nesvedou
žádné děvče na scestí. Vidíš je, Catherine Gogginová?“
„Ano, otče.“
„Až tě vyzvu, abys promluvila, sama si tím před tímto ol-
tářem uštědříš políček, a v tomto kostele není ani jedna duše,
která by mi to dávala za vinu.“
„Ano, otče,“ opakovala, teď hlasitěji.
„Dobrá. Bude to jedinkrát, kdy proneseš taková slova v kos-
tele, uvědomuješ si to, děvče? Nikdy tu nebudeš mít svateb-
ní den. Ruce vztahuješ ke svému kulatému břichu, jak vidím.
Skrýváš snad nějaké tajemství?“
Teď lidé v lavicích zalapali po dechu. Právě na tohle shro-
máždění čekalo – na co také jiného – a teď všichni čekali na
potvrzení. Oči přátel i nepřátel si vyměňovaly pohledy, v je-
jich hlavách se teprve připravovala slova. Ti Gogginové, řek-
nou. Nic jiného jsem od té rodiny nečekal. On sotva dokáže napsat
své jméno na kus papíru a ona je kapitola sama pro sebe.
„Já nevím, otče,“ řekla matka.
„Ty nevíš. Samozřejmě, že nevíš. Jsi jen malá děvka, která
nemá víc rozumu než králík v kotci. A zrovna takovou morál-
ku, dodávám. A vy všechny dívky tam,“ řekl teď zvýšeným
hlasem, zatímco se obrátil k lidem z Goleenu, kteří seděli v la-
vicích jako přibití, když na ně ukázal, „vy všechny mladé dív-
ky se podívejte na Catherine Gogginovou a pamatujte si, co
se stane děvčatům, která si zahrávají příliš brzy a nevázaně
se svou počestností. Budou mít v břiše dítě a žádného man-
žela, který by se o ně postaral.“
Kostel zahučel. Jedna dívka otěhotněla minulý rok na os-
trově Sherkin. Byl z toho ohromný skandál. To samé se sta-
lo ve Skibbereenu předloni o Vánocích. Ponese Goleen stej-
né znamení hanby? Jestli ano, ta zpráva se roznese po celém
Západním Corku do odpoledního čaje.
„Teď, Catherine Gogginová,“ pokračoval páter Monroe,
položil jí ruku na rameno a pevně jí ho stiskl mezi prsty. „Před

15
Bohem a svou rodinou a všemi dobrými lidmi z této farnosti
musíš jmenovat toho holobrádka, který s tebou lehával. Jme-
nuj ho hned, aby musel jít ke zpovědi a mohlo mu být odpuš-
těno v očích Páně. A pak odejdeš z tohoto kostela a z této far-
nosti a nebudeš více špinit jméno Goleenu, rozumíš mi?“
Vzhlédla a otočila se k mému dědečkovi, jehož tvář byla
jako z kamene a zírala na sochu ukřižovaného Krista visící
za oltářem.
„Tvůj ubohý tatínek ti nepomůže,“ řekl kněz, který sledoval
směr jejího pohledu. „Určitě už s tebou nechce mít nic společ-
ného. Řekl mi to sám včera večer, když přišel do presbytáře,
aby mi tu hanebnou novinu oznámil. A nechť tu nikdo ne-
obviňuje Boska Goggina z ničeho, protože on vychovává své
děti správně, vychovává je v duchu hodnot církve katolické,
a jak by tedy mohl být žalován za jedno zkažené jablko v ce-
lém sudu zdravých? Hned mi řekni jméno toho holobrádka,
Catherine Gogginová, řekni mi jeho jméno, abychom tě mohli
vypudit a nemuseli se více dívat na tvou nečistou tvář. Nebo
jeho jméno neznáš, je to tak? Bylo jich tolik, že si nejsi jistá?“
Lavicemi zašuměl tichý nesouhlas. Kongregace si přeci jen
uvědomovala, že tohle by mohlo zajít příliš daleko, protože
by všichni jejich synové mohli být podezíráni z nemorálnos-
ti. Páter Monroe, který v tomto kostele pronesl za dvě desít-
ky let stovky kázání, takovému tichému protestu velmi dob-
ře rozuměl, a proto poněkud couvl.
„Ale ne,“ řekl. „Kdepak. Je v tobě ještě trochu poctivosti
a šlo jen o jednoho mladíka. Ale musíš mi sdělit jeho jméno,
hned teď, Catherine Gogginová, nebo důvod, proč jej tajíš.“
„Neřeknu,“ pravila moje matka a zavrtěla hlavou.
„Cože?“
„Neřeknu,“ opakovala.
„Tak ty neřekneš? Stydět jsi se měla dřív, teď už se rozpako-
vat nemusíš. To jméno, děvče, nebo přísahám tady před kří-
žem, že tě vypráskám z tohoto Božího domu v hanbě.“
Rozhlédla se po kostele. Bylo to jako ve filmu, vyprávěla
mi později, neboť všichni tajili dech a čekali, na koho ukáže
obviňujícím prstem, a každá matka se modlila, aby to nebyl
její syn. Nebo hůře její manžel.
Otevřela ústa a zdálo se, že už už odpoví, ale rozhodla se
mlčet a zavrtěla hlavou.

16
 „Neřeknu,“ opakovala tiše.
„Tak pokročíme dál,“ prohlásil páter Monroe, stoupl si za
ni a vší silou ji nakopl do zad vysokou botou, takže se potá-
cela dolů po oltářních schodech s rukama před sebou, proto-
že i v tak raném stadiu mého vývoje mne chránila za každou
cenu. „Vypadni odsud, ty děvko, kliď se z Goleenu a odnes si
svou hanbu někam jinam. V Londýně jsou domy, které byly
postaveny pro takové jako ty a v kterých jsou postele, do
nichž si můžeš lehnout na záda a roztáhnout nohy pro kaž-
dého a pro nejrůznější individua, abys ukojila své odporné
choutky.“
V hrůzném vzrušení z jeho slov shromáždění lapalo po de-
chu, dospívající chlapci se při těch představách chvěli, a když
se zvedla ze země, kněz k ní opět přistoupil a táhl ji za paži
kostelní lodí, plivaje jí na ústa a do obličeje, tvář měl rudou
rozhořčením a jeho vzrušení bylo viditelné i těm, kteří nevě-
děli, kam s očima. Moje babička se rozhlížela, ale dědeček ji
štípl do paže, takže se zase odvrátila.
Strýček Eddie, nejmladší ze šestice a věkem nejbližší mé
matce, vstal a zvolal: „Tak dost, už toho bylo dost!“ a při těch-
to slovech vstal i dědeček a srazil syna jednou ranou do čelis-
ti. Moje matka už víc neviděla, protože páter Monroe ji vyvedl
ven na hřbitov a řekl jí, že musí opustit vesnici do hodiny a že
od tohoto data nesmí být jméno Catherine Gogginové ve far-
nosti Goleen vyřčeno ani slyšeno.
Ležela na zemi, jak mi vyprávěla, několik minut, věděla,
že mše bude ještě dobrou půlhodinu pokračovat, takže měla
dost času utéct, pomalu se sebrala a šla směrem k domovu,
kde jak tušila, na ni u dveří bude čekat sbalený ranec.
„Kitty.“
Hlas ji přiměl otočit se a s překvapením shledala, že se
k ní nejistě blíží můj otec. Všimla si ho v zadní lavici, samo-
zřejmě, když ji kněz vláčel ke dveřím, a všimla si i znamení
hanby v jeho tváři.
„Nestačilo ti to?“ zeptala se, sáhla si rukou na ústa a se-
třela si krev, která jí zašpinila ruce se zanedbanými nehty.
„To jsem přece vůbec nechtěl,“ řekl jí. „Mrzí mě, že máš
problémy, opravdu.“
„Já že mám problémy?“ zeptala se. „Měly by to být naše
problémy.“

17
 „Ale jdi, Kitty,“ řekl a oslovoval ji jménem, jímž ji nazýval
od dob, kdy byla ještě dítě. „Nebuď taková. Tady máš pár li-
ber,“ dodal a podal jí irské bankovky.
„Tohle ti pomůže začít někde jinde.“
Chvíli se na ně dívala a pak je zvedla vzhůru a pomalu je
vpůli roztrhla.
„Ale Kitty, to snad není třeba…“
„Ať ten chlap tam vykládal, co chtěl, nejsem žádná děvka,“
řekla mu, zmačkala kousky bankovek do kuličky a hodila ji
po něm. „Nech si svý peníze. Stačí trochu lepidla a můžeš za
ně tetě Jean koupit něco hezkýho na sebe.“
„Ježíši, Kitty, musíš tolik křičet?“
„Znovu už to neuslyšíš,“ řekla mu, otočila se a zamířila do-
mů a pak na podvečerní autobus do Dublinu. „Hodně štěstí.“
A s těmito slovy opustila Goleen, své rodné město, které
nespatří dalších šedesát let, do doby, než se mnou bude stát
na tomto hřbitově mezi náhrobními kameny, připomínající-
mi rodinu, která ji vyhnala.

Jednosměrná jízdenka
Samozřejmě měla nějaké úspory, pár liber, které si za posled-
ní léta nastřádala do punčochy v zásuvce šatníku. Starší teta,
která byla v době matčiny potupy už tři roky po smrti, jí občas
dávala deset pencí, když jí vyřídila pochůzky, a časem se tato
částka proměnila na jednu libru šedesát, což roku 1945 neby-
la malá suma. A pak měla ještě třicet pencí od křtu a dalších
čtyřicet od biřmování. Nikdy nebyla rozhazovačná. Moc toho
nepotřebovala a věci, které by se jí mohly líbit, ani neznala.
Jak očekávala, doma na ni čekal sbalený vak, pečlivě slože-
ný hned u vchodu s kabátem a kloboukem navrchu. Svršky
přehodila přes opěradlo pohovky, protože už byly obnošené
a ona tušila, že nedělní šaty ze skříně se jí v Dublinu budou
hodit víc. Otevřela zásuvku, aby se podívala po punčocho-
vé peněžence, a opravdu tam byla, se svým pečlivě skrytým
tajemstvím, stejně jako bylo to její, dokud předchozího veče-
ra nevešla matka do její ložnice bez zaklepání a nepřistihla
ji před zrcadlem se sundanou halenkou, jak si jednou rukou
hladí vypouklé břicho ve směsi hrůzy a fascinace.

18
 Starý pes k ní vzhlédl ze svého místa před krbem a dlouze
zívl, ale nepřiběhl a nezavrtěl ocasem, jak činil obvykle v na-
ději na poplácání či pochvalu.
Vrátila se do ložnice a ještě naposledy se rozhlédla, jestli ji
nenapadne ještě něco, co by mohla potřebovat. Měla samozřej-
mě knížky, ale všechny je už přečetla a v budoucnu si třeba po-
řídí jiné. Na nočním stolku stála porcelánová soška svaté Ber-
nadetty, kterou bez jakéhokoli smysluplného důvodu, kromě
chuti naštvat rodiče, obrátila tváří ke zdi. Byl tu také malý hra-
cí strojek, původně patřící matce, do něhož si ukládala různé
památky a malé poklady a do kterého teď nahlížela. Baletka
se točila a hrála melodii z Pugniho Esmeraldy, jenže pak se roz-
hodla, že tyto věci patří k jinému životu, krabičku prudce za-
vřela, baletka se předklonila v pase a úplně zmizela.
Páni, pomyslela si, zatímco naposledy odcházela z domu
a vydala se po silnici k poště, kde si sedla na suchou trávu.
Když přijel autobus, usadila se dozadu k otevřenému oknu
a zhluboka dýchala, aby se jí neudělalo špatně. Projížděli skal-
natou krajinou k Ballydehobu a pak kolem Leapu a dál k Ban-
donu a Innishannonu a nakonec zahnuli na sever do Cork
City, města, kde nikdy nebyla, ale o němž jí vyprávěl otec, že
je plné hráčů, protestantů a opilců.
Za dvě pence si dala misku rajčatové polévky a šálek čaje
v kavárně na Lavittském nábřeží a pak se prošla kolem řeky
Lee k Parnellskému náměstí, kde si za dalších šest pencí kou-
pila jízdenku do Dublinu.
„Deset pencí zpátky,“ řekl jí řidič a chrastil drobnými v braš-
ně, když jí vracel. „Ušetřila byste, kdybyste si koupila zpáteč-
ní jízdenku.“
„Ale já zpátky nepojedu,“ odpověděla, vzala si od něj jíz-
denku a pečlivě si ji uložila do peněženky, protože si pomys-
lela, že jde o předmět, který je potřeba si uschovat jako papí-
rovou vzpomínku, jež ponese datum počátku jejího nového
života, vyražené tlustým černým razítkem.

Pryč z Ballincolligu
Když se autobus odpoutal od nábřeží a vydal se cestou
na sever, méně statečná osoba by cítila strach nebo únavu,

19
ale ne tak moje matka, která se držela pevného přesvědčení,
že šestnáct let strávených v Goleenu nestojí za řeč, dá se ig-
norovat nebo se na ně dá nahlížet jako na méně důležité než
v případě jejích šesti bratrů, jako na přípravu, která ji doved-
la k tomuto okamžiku nezávislosti. Při svém mládí se muse-
la srovnat se svým stavem, kterého jak mi později vyprávěla,
si poprvé všimla v konzumu Davy Talbota na hlavní třídě,
když stála u stohu bedýnek s čerstvými pomeranči a pocíti-
la mou ještě beztvarou nožičku, jak ji nakopla do močového
měchýře, byl to jen takový nepříjemný pocit, který nemusel
nic znamenat, ale ona věděla, že bych to mohl být já. Ani ji
nenapadlo, že by navštívila andělíčkářku, i když mezi děv-
čaty ve vsi kolovaly pověsti o nějaké vdově v Tralee, která
dělala příšerné věci s epsomskou solí, gumovou odsávačkou
a pinzetou. Za šest šilinků, tvrdily, můžeš pár hodin pobýt
v jejím domě, za tři nebo čtyři libry je to ještě snadnější. Ne,
ona věděla přesně, co udělá, až se narodím. Musela si jen
počkat, až řádně přijdu na svět, a pak uskutečnit svůj velký
plán.
Autobus do Dublinu byl vytížený a na první zastávce na-
stoupil mladý muž se starým hnědým kufrem a rozhlížel se
po několika volných sedadlech. Na chvíli se jeho pohled za-
stavil na matce a ona na okamžik pocítila, jak se očima vpaluje
do jejích, ale neodvážila se na něj hledět pro případ, že by šlo
o nějakého známého její rodiny, který už slyšel o její hanbě,
mohl by ji poznat a ponížit ji zraňující poznámkou. Ale mlčel
a šel dál. Když autobus ujel dalších pět mil, vrátil se a ukázal
na prázdné místo vedle ní.
„Dovolíte?“ zeptal se.
„Nemáte místo tam vzadu?“ zeptala se a podívala se do
zadní části autobusu.
„Ten chlápek vedle mě se pustil do sendvičů s vejci a z toho
smradu se mi zvedá žaludek.“
Pokrčila rameny a odsunula kabát, aby si mohl sednout,
k čemuž ho vybídla krátkým pohledem. Měl na sobě tvídový
oblek, uvolněnou kravatu a čepici, kterou smeknul a držel ji
v rukou. Byl o pár let starší než ona, jak usoudila, osmnáct,
možná devatenáct, a přestože má matka byla kočka, kvů-
li kombinaci těhotenství a dramatických událostí toho rána
neměla náladu na flirtování. Chlapci v její vesnici se samo-

20
zřejmě často pokoušeli navázat s ní milostný vztah, ale ona
nikdy nejevila zájem, čímž si získala pověst počestné dívky,
která byla nyní otřesena. Bylo tam pár děvčat, jež říkala, že
to chce jen trochu odvahy, aby cosi udělala nebo ukázala či
se líbala, ale Catherine Gogginová k nim nikdy nepatřila.
Pro zmíněné chlapce to byl šok, jak si uvědomovala, když se
dozvěděli o její hanbě, a možná mezi nimi byli i takoví, kte-
ří zalitovali, že se od ní nechali odbýt. Za její nepřítomnosti
budou vykládat, že byla vždycky děvka, a to mé matce způ-
sobovalo velké trápení, protože ona a ta osoba, již si vytvo-
ří ve špinavé fantazii, nebudou mít nic společného, kromě
jména.
„Příjemnej den,“ řekl chlapec vedle ní.
„Cože?“ zeptala se a podívala se na něj.
„Říkám, že byl dneska hezkej den,“ opakoval. „Na tuhle
roční dobu.“
„Ach tak.“
„Včera pršelo a podle předpovědi mělo pršet i dneska. Ale
vidíte, nespadla ani kapka. To je ohromný.“
„Vy se zabýváte počasím?“ zeptala se a uvědomila si svůj
sarkastický tón, ale bylo jí to jedno.
„Vyrostl jsem na farmě,“ pověděl jí. „Je to pro mě druhá
přirozenost.“
„Já taky,“ řekla. „Otec strávil polovinu života zíráním na
nebe a nasáváním odpoledního vzduchu kvůli dohadům, jak
bude další den. Prý v Dublinu prší pořád. Taky si to myslíte?“
„Myslím, že to brzy poznáme. Jedete až tam, že?“
„Prosím?“
Ve tváři zčervenal, od krku po špičky uší, a tato rychlá pro-
měna ji fascinovala.
„Do Dublinu,“ řekl rychle. „Jedete až do Dublinu, nebo
vystoupíte na nějaké zastávce?“
„Chcete si sednout k oknu?“ zeptala se. „Klidně vás pus-
tím, jestli chcete. Nijak na tomhle místě netrvám.“
„Ne, vůbec ne,“ řekl. „Jen jsem se zeptal. Je mi tu dobře.
Pokud nezačnete taky jíst vajíčkový sendviče, to by bylo hor-
ší.“
„Nemám žádný jídlo,“ řekla mu. „Ale něco bych si dala.“
„Mám v kufru půl pečený šunky,“ řekl jí. „Můžu vám kou-
sek uříznout, kdyby vám to pomohlo.“

21
 „V autobuse nemůžu jíst. Bylo by mi špatně.“
„Můžu se zeptat, jak se jmenujete?“ zeptal se chlapec a má
matka zaváhala.
„Proč to potřebujete vědět?“
„Jen abych věděl, jak vám mám říkat,“ pravil.
Podívala se mu do tváře a poprvé si všimla, že je hezký.
Měl obličej jako dívka, vyprávěla mi později. Hladkou pleť,
která nikdy nepoznala škrábání břitvou. Dlouhé řasy. Blond
vlasy mu padaly přes čelo až do očí, ať už je zkoušel uhladit
sebevíc. V jeho chování bylo něco, co ji ujišťovalo, že se ho
nemusí bát, a tak se uvolnila a přestala se tolik hlídat.
„Jsem Catherine,“ řekla. „Catherine Gogginová.“
„Těší mě,“ odpověděl. „Já jsem Seán MacIntyre.“
„Jsi z města, Seáne?“
„Ne, bydlím kousek od Ballincolligu. Znáš to tam?“
„Slyšela jsem o něm, ale nikdy jsem tam nebyla. Vlastně
jsem nebyla nikde.“
„No, teď někam jedeš,“ řekl. „Vzhůru do velkého kouře.“
„Jo, jedu.“ Vyhlédla z okna na pole, která míjeli, a na děti,
jež pracovaly na stozích, skákaly nahoru a dolů a mávaly na
autobus projíždějící po silnici kolem nich.
„Jezdíš tam často?“ zeptal se Seán po chvilce.
„Kam?“ řekla zamračeně.
„Do Dublinu,“ upřesnil a zvedl ruku k obličeji, snad v údi-
vu nad tím, že na všem, co řekne, je něco špatně. „Jestli tam
jezdíš často. Máš nahoře nějaké příbuzné?“
„Kromě Západního Corku neznám nikde živou duši,“ sdě-
lila mu. „Tohle město je pro mě tajemství. A co ty?“
„Nikdy jsem tam nebyl, ale můj kamarád tam odjel před
měsícem a dostal dobrý místo v pivovaru Guinness a vzká-
zal mi, že by tam pro mě jedno taky měli, jestli chci.“
„A nepropije tam každej svou výplatu?“ zeptala se.
„Ale ne, jsou tam přísná pravidla. Šéfové a tak dál. Ob-
cházejí tam chlápkové a hlídají, aby nikdo neupíjel. Ale můj
kamarád tvrdí, že k tomu, aby byli napůl namazaný, stačí už
jen ten smrad. Chmel, slad, kvasnice a to všechno dohroma-
dy. Prý je to cítit všude kolem v ulicích, a že lidi, co tam by-
dlí, chodí celý den s přiblblým výrazem.“
„Asi jsou všichni opilí,“ řekla moje matka. „A nestojí je to
ani pětník.“

22
 „Kamarád říká, že novému dělníkovi trvá několik dní, než
si na ten smrad zvykne a než mu z toho přestane být špatně.“
„Můj táta má rád Guinness,“ pravila matka a vzpomněla si
na hořkou chuť nápoje z lahve se žlutou etiketou, kterou dě-
deček občas přinesl domů a ze které se jednou napila, když
se nedíval. „Chodí do hospody každou středu a pátek večer,
pravidelně jako hodinky. Ve středu se dá jen tři pinty a vrátí se
v rozumnou hodinu, ale v pátek je vždycky pod parou. Často
přijde až ve dvě ráno a vytáhne mámu z postele, aby mu udě-
lala talíř párků a černou kaši, a když se jí nechce, tak ji zbije.“
„Můj táta měl pátek každej večer,“ řekl Seán.
„Proto chceš pryč?“
Pokrčil rameny. „Částečně,“ řekl po dlouhé pauze. „Abych
pravdu řekl, doma byla spousta problémů. Zdálo se mi nej-
lepší vypadnout.“
„Jaké problémy?“ zeptala se a najednou ji to začalo zají-
mat.
„Víš, přišlo mi, že bude nejlepší nechat to všechno za se-
bou, jestli to máš taky tak.“
„Samozřejmě,“ řekla. „Stejně to není moje věc.“
„Tak jsem to nemyslel.“
„Já vím, že ne. Nic se neděje.“
Otevřel ústa, aby něco řekl, ale jeho pozornost upoutal ma-
lý kluk pobíhající v uličce. Na hlavě měl indiánskou čelen-
ku a ječel tak, že by z něj rozbolela hlava i hluchého. Řidič na
něj zařval a prohlásil, že jestli si někdo nedokáže ohlídat dítě,
tak autobus otočí a odveze všechny zpátky do Corku a niko-
mu nevrátí jízdné.
„Tak jak je to s tebou, Catherine?“ zeptal se Seán, když opět
zavládlo ticho. „Proč jedeš do hlavního města ty?“
„Když ti to povím,“ prohlásila moje matka, která už teď
byla přesvědčena, že tomuto cizinci může důvěřovat, „slíbíš
mi, že mě nebudeš odsuzovat? Dnes už jsem slyšela odsudků
dost, a abych řekla pravdu, už nemám sílu na další.“
„Vždycky se snažím nikoho neodsuzovat,“ odpověděl Seán.
„Čekám dítě,“ řekla matka, dívajíc se mu zpříma do očí bez
náznaku studu. „Čekám dítě a nemám manžela, aby mi po-
mohl o něj pečovat. Aže je kolem toho pozdvižení, ani nemusím
říkat. Máma a táta mě vyhodili z domu a farář řekl, že musím
opustit Goleen a už nikdy ho neposkvrnit svojí přítomností.“

23
 Seán přikyvoval, ale tentokrát se navzdory choulostivosti
tématu nezačervenal. „Takový věci se stávají,“ řekl. „Nikdo
není dokonalý.“
„Tenhle ano,“ řekla moje matka ukazujíc na své břicho.
„Alespoň zatím.“
Seán se usmál, díval se před sebe a dlouho ani jeden z nich
nepromluvil a možná si oba zdřímli nebo jeden z nich zavřel
oči, aby vypadal, že spí, a mohli se ponořit do svých myšle-
nek. Po více jak hodině se vzbudili a má matka se ke svému
společníkovi obrátila a zlehka se dotkla jeho předloktí.
„Víš něco o Dublinu?“ zeptala se. Asi ji konečně napadlo,
že nemá žádnou představu o tom, co udělá nebo kam půjde,
až tam dorazí.
„Vím, že tam sídlí Dáil Éireann, centrem protéká řeka Lif-
fey a že obchodní dům Clery stojí v široké, dlouhé ulici po-
jmenovaný podle Daniela O’Connella.“
„Obchoďák je určitě stejnej jako v každém irském hrabství.“
„To rozhodně. A taky je všude Obchodní ulice a Hlavní
ulice.“
„A Mostecká ulice.“
„A Kostelní ulice.“
„Bůh nás chraň před Kostelní ulicí,“ řekla má matka se
smíchem a Seán se zasmál také, vtipkovali jako dvě přerostlé
děti. „Za tohle půjdu do pekla,“ pravila, když se přestali smát.
„To jsme dva,“ řekl Seán. „A já se dostanu do toho nejhor-
šího.“
„Proč do toho nejhoršího?“
„Protože jsem špatnej člověk,“ mrknul na ni a ona se znovu
rozesmála, jenže pocítila potřebu jít na toaletu a přemýšlela, jak
dlouho potrvá, než někde zastaví. Později mi řekla, že to byl
ten okamžik, kdy pocítila, že ji Seán přitahuje. V mysli se chvil-
ku bavila představou, že vyjdou z autobusu jako zamilovaný
párek, do měsíce se vezmou a že mě porodí jako jejich společ-
né dítě. Krásný sen, který se ale nikdy nesplní.
„Ale nepůsobíš na mě jako špatný člověk,“ řekla mu.
„To mě ještě neznáš.“
„Budu si to pamatovat. Pověz mi něco o tom tvém kama-
rádovi. Jak dlouho jsi říkal, že je v Dublinu?“
„Teď něco přes měsíc,“ řekl Seán.
„A znáš ho dobře?“

24
 „Ale jo. Seznámili jsme se před několika lety, když jeho
táta koupil sousední farmu, a od té doby jsme velký kámoši.“
„To asi jo, když ti dohodil práci. Většinou si ji lidi muse-
jí najít sami.“
Přikývl a sklopil oči k zemi, pak ke svým rukám a potom
vyhlédl z okna. „Portlaoise,“ řekl a sledoval přitom míjející
značku. „Už se blížíme.“
„Máš nějaké sourozenci, kterým bys chyběl?“ zeptala se.
„Ne,“ řekl Seán. „Jsem jedináček. Když jsem se narodil,
máma už pak nemohla mít děti a táta jí to nikdy neodpustil.
A začal zahejbat. Měl několik ženských a nikdy nikdo ani ne-
cekl, protože farář tvrdí, že žena by měla dát muži dům plný
dětí a vyprahlá půda nepotřebuje obdělávat.“
„Kam na ty moudra chodí?“ zeptala se matka a teď se za-
mračil Seán. Přes svou neuctivost nebyl zvyklý vysmívat se
duchovním. „Mám šest bratrů,“ řekla mu po chvíli. „Pět z nich
má místo mozku slámu. Ten jediný, se kterým byla vždycky
řeč, je nejmladší bratr Eddie a ten chce sám být knězem.“
„Kolik mu je?“
„Je o rok starší než já. Sedmnáct. V září nastupuje do semi-
náře. Nemyslím si, že tam bude šťastný, protože vím, že je ve
skutečnosti blázen do holek. Ale je nejmladší, víš, a statek už se
rozdělil mezi první dva, další dva budou učiteli a ten pátý
se špatně učí, nemá na to hlavu, takže zbývá Eddie, a tak z něj
musí být farář. Je kolem toho samozřejmě velké pozdvižení.
Bohužel o to všechno přijdu,“ dodala s povzdechem. „O ná-
vštěvy, hábity a jeho vysvěcení biskupem. Co myslíš, můžou
padlý ženy psát dopisy svým bratrům v semináři?“
„To netuším,“ řekl Seán a zavrtěl hlavou. „Můžu se tě na
něco zeptat, Catherine? Ale klidně mě můžeš poslat do háje.“
„Tak spusť.“
„Ten kluk se k tomu… dítěti nehlásí?“
„Ne,“ řekla moje matka. „A je určitě šťastnej jak blecha, že
jsem odtamtud zmizela. Nejspíš by došlo k vraždě, kdyby
někdo zjistil, o koho jde.“
„A to se vůbec nebojíš?“
„A čeho?“
„Jak to budeš všechno zvládat.“
Usmála se. Byl tak nevinný, laskavý a možná i trochu naiv-
ní a v duchu se ptala, jestli je velké město jako Dublin pro

25
takového kluka tím pravým místem. „Jasně že se bojím,“ řek-
la. „Bojím se příšerně. Ale taky se těším. Život v Goleenu jsem
nenáviděla. Jsem ráda, že jsem odtamtud vypadla.“
„Ten pocit znám. V Západním Corku není moc povyraže-
ní, když tam jsi dlouho.“
„Jak se jmenuje tvůj kamarád? Ten u Guinnesse.“
„Jack Smoot.“
„Smoot?“
„Jo.“
„To je děsně divný jméno.“
„Myslím, že má za předky nějaké Holanďany.“
„A nemohl by najít místo i pro mě? Mohla bych dělat tře-
ba v kanceláři.“
Seán se zahleděl někam za ni a kousl se do rtu. „Nevím,“
pravil pomalu. „Po pravdě řečeno, nerad bych mu o to říkal,
když už se tak snažil, aby našel práci pro mě a pro sebe, a po-
řádně se přitom zapotil.“
„Jistě,“ řekla matka. „Neměla jsem se ptát. Snad během
pár dní něco najdu. Udělám si ceduli a navléknu si ji na krk.
Poctivá dívka hledá práci. Asi za šest měsíců bude potřebovat do-
volenou. Neměla bych si z toho dělat legraci, viď?“
„Asi tím nic nezkazíš.“
„Myslíš, že je v Dublinu hodně práce?“
„Řekl bych, že práci nebudeš hledat dlouho. Jsi… víš…
jsi…“
„Jsem co?“
„Jsi hezká,“ řekl Seán a pokrčil rameny. „A zaměstnava-
telé to mají rádi, ne? Vždycky se můžeš stát prodavačkou.“
„Prodavačkou,“ řekla matka, pomalu přikývla, jak si to
představovala.
„Jo, prodavačkou,“ zopakoval Seán.
„To bych možná mohla.“

Tři káčátka
Podle názoru mé matky byli Jack Smoot a Seán MacInty-
re tak rozdílní jako noc a den, takže ji překvapovalo, že byli
tak dobří kamarádi. Oč byl Seán vstřícnější a nevinně přátel-
ský, o to byl Smoot temnější a zdrženlivější, a jak zjistila, měl

26
dlouhá období zachmuřenosti a zadumanosti, která vedla
až k beznaději.
„Svět,“ poznamenal po několika týdnech, co se znali, „je
hrozné místo a měli jsme smůlu, že jsme se do něj narodili.“
„Ale vyšlo slunce,“ odpověděla, usmívajíc se na něj. „Při-
nejmenším na nás svítí.“
Když autobus dorazil do Dublinu, Seán na sedadle vedle ní
celý ožil a vyhlížel z okna a očima doširoka otevřenýma si pro-
hlížel neznámé ulice a budovy, které míjeli, větší a postavené
těsněji u sebe než v Ballicollingu. Když řidič vjel na Astonské
nábřeží, už se chystal sundat kufr a byl nervózní z toho, jak se
cestující před ním chystají vystupovat. Když byli konečně na
místě, s úzkostí se rozhlížel, ale pak na protější straně uviděl
muže, který se k němu blížil od malé čekárny u obchodního
domu MacBirney, a s úlevou se zasmál.
„Jacku!“ zvolal a jeho hlas přetékal štěstím, jak se mladík,
o rok dva starší než on, přibližoval. Za chvíli stáli tváří v tvář,
usmívali se, pak si srdečně podali ruce a Smoot ve vzácné
chvilce hravosti sebral Seánovi čepici z hlavy a vyhodil ji ra-
dostně vysoko do vzduchu.
„Tak jsi to dokázal,“ řekl.
„Pochyboval jsi o mně?“
„Nebyl jsem si jistý. Napadlo mě, že tu zůstanu opuštěnej
jako kůl v plotě.“
Moje matka k nim přistoupila, šťastná jako všichni ostat-
ní, že je konečně na čerstvém vzduchu. Smoot, který netušil,
že se někde mezi městy Newbridge a Rathcoole zrodil plán,
si jí vůbec nevšímal a soustředil se výhradně na svého příte-
le. „A co tvůj otec?“ zeptal se. „Řekl jsi…“
„Jacku, to je Catherine Gogginová,“ představil ji Seán, když
k nim došla a ze všech sil se snažila být nenápadná. Smoot na
ni zíral a netušil, co má s jeho kamarádem společného.
„Ahoj,“ řekl po krátké pauze.
„Potkali jsme se v autobuse,“ vysvětlil mu Seán. „Seděli
jsme vedle sebe.“
„Jo?“ řekl Smoot. „Jsi tu na návštěvě příbuzných?“
„Ne tak docela,“ odpověděla moje matka.
„Catherine má trochu problém,“ vysvětloval Seán. Její má-
ma a táta ji vyhodili z domu a nechtějí ji zpátky, takže se vy-
dala do Dublinu, aby tu zkusila štěstí.“

27
 Smoot přikývl a jazykem vyboulil tvář, jak usilovně uvažo-
val. Vlasy měl tak tmavé, jak byl Seán světlý, a jeho tváře nes-
ly stopy drobných jizviček. Měl široká pevná ramena a moje
matka si ho hned představila, jak u Guinnesse nosí přes ná-
dvoří pivovaru dřevěné sudy a kolébá se v zápachu chmelu
a sladu. „To není jediná,“ řekl konečně. „Ale šance tu jsou, sa-
mozřejmě. Někomu se to nepovede a místo toho nasedne na
loď přes moře.“
„Když jsem byla malá, často se mi zdálo, že když vstoupím
na loď, určitě ztroskotá a já se utopím,“ řekla matka, která si
tenhle nesmysl na místě vymyslela, protože se jí nikdy nic ta-
kového nezdálo, a řekla to jen proto, aby se plán, který si ona
a Seán dohodli v autobuse, mohl uskutečnit. Předtím se ne-
bála, jak mi pověděla, ale jakmile přijela do města, vyděsila ji
představa, že by tu zůstala sama. Na to neměl Smoot žádnou
odpověď, jen se na ni opovržlivě zadíval a pak se zase obrá-
til ke svému kamarádovi.
„Takže půjdeme, ne?“ zeptal se, strčil si ruce do kapes ka-
bátu a pokývnutím mou matku propustil. „Zaskočíme do
podnájmu a pak něco zakousnout. Za celý den jsem snědl
jen sendvič a zbodnul bych i malýho protestanta, kdyby mi
ho někdo polil omáčkou.“
„Skvělej plán,“ řekl Seán, a když se Smoot vydal na cestu,
Seán ho následoval dva kroky za ním s kufrem v jedné ruce,
zatímco Catherine kráčela ještě o několik kroků dál, takže při-
pomínali skupinku dychtivých káčátek. Smoot se rozhlédl ko-
lem, zamračil se a oba se zastavili, položili zavazadla na zem
a Smoot na ně zíral, jako by se oba zbláznili, a pak se zase vy-
dal na cestu a oni jej opět následovali. Nakonec se k nim oto-
čil a založil si v údivu ruce v bok.
„Děje se tu něco, co nechápu?“ zeptal se.
„Poslyš, Jacku,“ řekl Seán. „Chudák Catherine je úplně
sama na světě. Nemá práci ani moc peněz, než si nějakou na-
jde. Řekl jsem, že by mohla několik dní zůstat s námi, jen do-
kud si něco nenajde. To by přece nevadilo, nebo jo?“
Smoot chvilku neodpovídal a moje matka z jeho tváře vy-
četla směs zklamání a rozhořčení. Nevěděla, jestli by jim ne-
měla říct, že si sama nějak poradí, a nechat je být, ale Seán
k ní v autobuse byl přece tak milý, a jestli by teď od něj ode-

28
šla, tak by se vrtla? Ani nevěděla, jakým je směrem od mís-
ta, kde se právě nacházeli, centrum města.
„Znáte se už z domova, že je to tak?“ zeptal se Smoot.
„Něco na mě hrajete?“
„Ne, Jacku, jen jsme se potkali, přísahám ti.“
„Počkej moment,“ řekl Smoot a přimhouřenýma očima se
zadíval matce na břicho, které se kulatilo pátým měsícem
mého vývoje. „Ty jsi…? Je to…?“
Matka zakoulela očima. „Chci si najít něco přes inzerát
v novinách,“ pravila, „kvůli tomu mýmu břichu.“
„Jo tak,“ řekl Smoot a tvář mu ještě víc potemněla. „Seáne,
má to něco společnýho s tebou? Nechceš mě dostat do pro-
blému, že ne?“
„Jasně že ne,“ ujišťoval ho Seán. „Říkal jsem, že jsme se
jen potkali. Seděli jsme vedle sebe v autobuse, to je všechno.“
„A já už jsem přece v pátém měsíci,“ dodala moje matka.
„Jestli je to tak,“ řekl Smoot, „proč bysme si jí měli pově-
sit na krk? Koukám, že nemáš na ruce prsten,“ dodal a uká-
zal hlavou na matčinu levou ruku.
„Ne,“ řekla matka. „A teď ho asi jen tak mít nebudu.“
„Jedeš po Seánovi, co?“
Matka na chvilku otevřela ústa, zčásti smíchy a zčásti ura-
ženě. „To teda nejedu,“ řekla. „Kolikrát ti ještě máme opako-
vat, že jsme se jen potkali? Těžko bych sázela na někoho po
jedný cestě autobusem.“
„Ne, ale říct si mu o něco, to ti nevadí.“
„Jacku, prosím, ona je sama,“ žadonil Seán tiše. „Oba ví-
me, jaké to je, no ne? Myslím, že trocha křesťanský pomoci
nám nemůže uškodit.“
„Ty a ten tvůj zasranej Bůh,“ řekl Smoot, zavrtěl hlavou
a moje matka, i když byla silná žena, při té nemravnosti zbled-
la, protože lidé v Goleenu taková slova nepoužívají.
„Bude to jen na pár dní,“ opakoval Seán. „Jen než si něco
najde.“
„Ale je tam málo místa,“ řekl Smoot poraženeckým hla-
sem. „Tak akorát pro nás dva.“ Nastalo dlouhé ticho a nako-
nec pokrčil rameny a vzdal to. „Tak pojď s námi. Jak to vypa-
dá, nemám do toho co mluvit, takže to zkusím zařídit co nejlíp.
Na pár dní, říkáš?“

29
 „Na pár dní,“ souhlasila matka.
„Jen než si něco najdeš?“
„Jen do té doby.“
„Hm,“ řekl a vykročil kupředu a nechal Seána a mou mat-
ku, aby šli za ním.

Byt na Chathamské ulici

Když se blížili k mostu, moje matka pohlížela přes mříže na
řeku Liffey s jejími špinavě hnědými a zelenými proudy spě-
chajícími směrem k Irskému moři, jako by se snažily zmizet
z města, jak nejrychleji to jde, a nechávaly faráře, hospody
a politiky daleko za sebou. Když se zplna nadechla, zašklebi-
la se a prohlásila, že tu není zdaleka tak čistá voda jako v Zá-
padním Corku.
„Tam si můžete v potoce nebo v řece umýt hlavu,“ tvrdi-
la. „A spousta lidí to taky tak dělá. Moji bratři chodí k poto-
ku za naším statkem každou sobotu ráno a myjou si vlasy
obyčejným mýdlem Lifebuoy a pak září jako slunce v létě.
Maisie Hartwellovou jednou chytili, jak je pozoruje, a její táta
jí za to nasekal, to bylo něco. Koukala na to jejich nádobíč-
ko.“
„Autobusy,“ prohlásil Smoot, rozhlédl se, vyplivl nedo-
palek cigarety a pak ho rozdrtil botou, „jezdí oběma směry.“
„Ale jdi, Jacku,“ řekl Seán a zklamání v jeho hlase bylo tak
zřejmé, že má matka hned věděla, že by nechtěla být oslove-
na takovým tónem.
„Tomu se říká vtip,“ řekl Smoot v obraně před pokáráním.
„Cha,“ reagovala matka, „cha.“
Smoot zavrtěl hlavou, pokračoval v cestě a matka se mohla
svobodně rozhlížet po městě, které jak jí říkali po celý život,
mělo být plné kurev a ateistů, ale které vypadalo jako u nich
doma, jen tu bylo víc aut, větší domy a lidé nosili hezčí šaty.
V Goleenu tvořil každou rodinu jen pracující muž, jeho žena
a jejich děti. Nikdo nebyl bohatý, nikdo chudý a svět si zacho-
vával rovnováhu tím, že stejných pár set liber řádně putova-
lo sem a tam z obchodu do obchodu, z farmy do potravinář-
ského obchodu a z hromádky mzdy do hostince. Tady viděla
pracháče v tmavých oblecích s tenkým proužkem a pečlivě

30
tvarovanými kníry, dámy v parádních šatech, přístavní děl-
níky a lodníky, prodavačky a železničáře. Advokát šel k sou-
du v černém taláru, jenž za ním povlával jako pláštěnka,
s bílou načesanou parukou hrozící odletět s větrem. Z dru-
hé strany bylo vidět dvojici mladých seminaristů klopýtající
po dláždění se skleničkou, následovanou chvátajícím chlap-
cem s obličejem začerněným uhlím a mužem oblečeným jako
žena, což byla podívaná, jakou nikdy předtím neviděla. To
by chtělo vyfotografovat! pomyslela si. To by v Západním Cor-
ku koukali! Když dorazili ke křižovatce, pohlédla O’Connel-
lovou ulicí a v půli cesty spatřila vysoký sloup se žulovou
sochou nahoře, jak se hrdě tyčí na podstavci s nosem do
výše, jako by se jí nechtělo vdechovat zápach lidí proudících
kolem.
„To je Nelsonův sloup?“ zeptala se, ukázala tím směrem
a Smoot se Seánem se rozhlédli.
„Jo,“ řekl Smoot. „Jak to víš?“
„No, nechodila jsem do zvláštní školy,“ sdělila mu. „Taky
umím napsat svý jméno, víš. A počítat do desíti. Je to hezká
věc, ne?“
„Je to stará hromada kamení oslavující vítězství Britů v ně-
jaké bitvě,“ řekl Smoot a nevšímal si jejího sarkasmu. „Měli
poslat toho bastarda zpátky, odkud přišel, kdyby to bylo na
mně. Už je to přes dvacet let, co máme nezávislost, a pořád
tu na nás dohlíží nějak mrtvej chlápek z Norfolku a pozoru-
je nás, kam se hnem.“
„Já myslím, že tomuhle místu dodává jakousi vznešenost,“
řekla jen proto, aby ho naštvala.
„To si vážně myslíš?“
„Jo.“
„Tak hodně štěstí.“
Tentokrát se k Horatiovi nedostala blíž, protože šli opač-
ným směrem, po Westmorlandské ulici kolem vstupní brá-
ny do koleje Trinity, kde moje matka zírala na hezké mladí-
ky shromážděné pod klenbou v parádních šatech a pocítila
v břiše záchvěv závisti. Jakým právem jim toto místo patří,
říkala si, když jí je provždy odepřené?
„To je pořádně nafoukaná partička, zdá se mi,“ řekl Seán,
když si všiml, kam se dívala. „A všichni protestanti, jasně, Jac-
ku, znáš některý ty studenty?“

31
 „Jo, znám všechny,“ řekl Smoot. „Proč bychom nemoh-
li jít každý den na večeři a připíjet králi a tvrdit, že je Chur-
chill skvělej chlápík.“
Má matka cítila, jak v ní začíná doutnat naštvanost. Nebyl
to její nápad, aby s nimi několik dní bydlela, ale Seánův jako
výraz jeho křesťanské dobročinnosti, takže nechápala, proč
byl Smoot kvůli tomu tak nepříjemný. Prošli Graftonskou uli-
cí, zahnuli doprava na Chathamskou a konečně dorazili k ma-
lým červeným dveřím vedle hospody, kde Smoot vytáhl bron-
zový klíč a otočil se k nim.
„Díky bohu tu není žádnej domácí,“ řekl. „Pan Hogan se
tu zastavuje v sobotu ráno pro nájemné a setkáváme se ven-
ku a mluvíme jen o tý zatracený válce. On fandí Němcům.
Chtěl by, aby všude udělali pořádek. Ten blbec si myslí, že to
bude velký zadostiučinění, když Britům zlomí vaz, ale co se
stane pak, říkám mu, která země bude další na řadě? Přece my.
Všichni bysme pak o Vánocích salutovali Hitlerovi a šli hu-
sím pochodem po Henryho ulici s rukama nahoře. Ne že by
se to mohlo, ta zatracená záležitost je prakticky u konce. Ka-
ždopádně tu platím tři šilinky týdně,“ dodal, podíval se na
Catherine, která jeho oznámení vzala na vědomí, aniž by je
slovem potvrdila. Sedm dní v týdnu, to znamená pět pencí
za den. Dva nebo tři dny, to je patnáct pencí. To je přiměřené,
rozhodla se.
„Fotky za penci!“ vyvolával mladík kráčející ulicí s foto-
aparátem pověšeným kolem krku. „Fotky za penci!“
„Seáne!“ zvolala moje matka a tahala ho za rukáv. „Podí-
vej. Známý mého otce v Goleenu má fotoaparát. Už ses ně-
kdy nechal vyfotografovat?“
„Ještě ne,“ řekl.
„Tak pojď teď,“ vyzvala ho nadšeně. „Budeme mít památ-
ku na první den v Dublinu.“
„Vyhozená pence,“ odbyl ji Smoot.
„Myslím, že to bude hezká památka,“ řekl Seán, zamával
na chlapce a podal mu penci. „Pojď sem, kluku. Dej se do
toho.“
Moje matka si stoupla vedle Seána, ale jak šel Smoot oko-
lo, odstrčil ji loktem a závěrka cvakla právě ve chvíli, kdy se
k němu naštvaně obrátila.
„Máte to za tři dny,“ řekl chlapec. „Na jakou adresu?“

32
 „Je to tady,“ řekl Smoot. „Můžete to hodit do poštovní
schránky.“
„Dostaneme jen jednu?“ zeptala se matka.
„Každá je za penci,“ řekl chlapec. „Jestli chcete další, mu-
síte přidat.“
„Jedna stačí,“ pravila a obrátila se k domu, zatímco Smoot
vytáhl z kapsy mosazný klíč a pak je pustil dovnitř.
Schody byly úzké, takže po nich mohl jít jen jeden člověk,
a žluté tapety se po obou stranách odlupovaly. Nebylo tu žád-
né zábradlí, a když má matka sáhla po ranci, Seán jej zdvihl
a postrčil ji před sebe za Smootem.
„Jdi mezi námi,“ řekl. „Co kdybys spadla a ublížila děcku.“
Vděčně se na něj usmála, a když vyšli nahoru, vstoupili do
malé místnosti s malou vanou v jednom koutě, s umyvadlem
a s ohromným gaučem na protější stěně, největším, jaký kdy
v životě viděla. Jak ho mohl proboha někdo vůbec dostat po
těch schodech nahoru, to byla záhada. Vypadal tak měkce
a pohodlně, že měla co dělat, aby se nezhroutila do jeho ob-
jetí a nezačala předstírat, že nic z toho, co se stalo za posled-
ních čtyřiadvacet hodin, neexistuje.
„No, tohle je všechno,“ řekl Smoot a rozhlédl se kolem se
směsicí pýchy a rozpaků. „Umyvadlo funguje, ale voda je
svinsky studená a je zasraně těžký naplnit kýbl a nalít vodu
do vany, když se potřebuješ vykoupat. Na záchod můžeš jít
do hospody vedle. Jen musíš dělat, že tam na někoho čekáš,
jinak tě vyhodí na ulici.“
„Musíte pořád nadávat, pane Smoote?“ zeptala se moje
matka a usmála se na něj. „Ne že by mi to vadilo, chápeš, ale
jen abych věděla, jestli to takhle bude pořád.“
Smoot na ni zíral. „Tak tobě se nelíbí, jak mluvím, Kitty?“
řekl a její úsměv se rychle vytratil.
„Neříkej mi tak. Jsem Catherine, jestli jsi neslyšel.“
„Dobrá, tak se k tobě zkusím chovat víc jako gentleman,
když ti to tak moc vadí, Kitty. Budu si dávat pozor na ty za-
sraný nadávky, když teď máme…“ zarazil se a významně po-
kývl směrem k jejímu břichu, „v domě dámu.“
Polkla, připravena po něm skočit, ale co měla dělat, když
jí poskytl střechu nad hlavou?
„Je to skvělej byt,“ řekl konečně Seán, aby uvolnil napětí.
„Hodně útulný.“

33
 „To jo,“ řekl Smoot a usmál se na něj a moje matka si říka-
la, jestli by si nemohla zasloužit jeho přátelství způsobem, ja-
kým to obvykle dělal Seán, ale nic ji nenapadlo.
„Možná,“ pravila konečně, nahlížejíc do polootevřených
dveří v rohu, kde ve vedlejší místnosti stála jednoduchá po-
stel, „možná to byla chyba. Není tu místo pro všechny tři, co?
Pan Smoot má svou ložnici a gauč je zřejmě pro tebe, Seáne.
Nebylo by ode mě správný tě o něj připravit.“
Seán zíral do země a nic neříkal.
„Můžeš se uskrovnit a spát se mnou,“ řekl Smoot Seáno-
vi, jehož tvář zrudla studem. „Tady Kitty si může vzít gauč.“
Atmosféra v pokoji ztěžkla a byla natolik nepříjemná, že
matka nevěděla, co si o tom má myslet. Vteřiny ubíhaly, vy-
právěla mi, a všichni tři jen stáli uprostřed pokoje, aniž by řek-
li slovo.
„Tak dobře,“ pronesla konečně, když s úlevou objevila
větu, skrytou kdesi v hloubi její mysli. „Má tady někdo hlad?
Myslím, že mám na tři večeře, abych vám poděkovala.“

Novinář, možná
Za dva týdny, v den, kdy do Dublinu dorazila zpráva, že si
Hitler vpálil kulku do hlavy, šla má matka do obchodu s la-
cinými šperky v Coppinger Row, aby si koupila snubní prs-
ten, úzký zlatý kroužek s malým ozdobným drahokamem.
Ještě se nevystěhovala z bytu v Chathamské ulici, ale dosáhla
zdrženlivého porozumění s Jackem Smootem, který se smí-
řil s její přítomností se vzácným pochopením. Aby byla uži-
tečná, udržovala domácnost v čistotě a starala se i se svými
skromnými prostředky, aby bylo jídlo na stole, když se vra-
celi domů z práce. Seán nakonec dostal práci u Guuinnesse,
i když se mu to nijak zvlášť nelíbilo.
„Půl dne roznáším žoky chmele sem a tam,“ vyprávěl jí,
když se jednoho dne namočil do vany, aby utišil bolest sva-
lů, zatímco moje matka seděla na posteli ve vedlejším po-
koji, otočená k němu zády, ale s pootevřenými dveřmi, aby
si mohli povídat. Je to zvláštní byt, pomyslela si. Nic na stě-
nách, kromě kříže svaté Birgidy a fotografie papeže Pia XII.
Vedle visela fotografie z toho dne, kdy dorazili do Dubli-

34
nu. Chlapec odvedl mizernou práci, protože i když se Seán
usmíval a Smoot vypadal skoro jako člověk, ona měla tělo
rozpůlené rámečkem, hlava obrácenou doprava v rozčile-
ní, že do ní Smoot strčil. Jediný prádelník u zdi skrýval ob-
lečení obou mladých mužů, promíchané, jako by nezáleže-
lo na tom, co komu patří. A postel byla sotva dostačující pro
jednoho, natož pro dvojici spící v opačné poloze proti sobě.
Není divu, říkala si v duchu, že odtamtud v noci slýchala po-
divné zvuky. Kluci museli mít problémy, když se pokoušeli
usnout.
„Mám pohmožděný záda,“ pokračoval Seán, „bolavý krk
a hrozně mě bolí hlava z toho smradu v pivovaru. Musím se
brzy ohlédnout po něčem jiném, protože netuším, jak dlou-
ho tohle můžu vydržet.“
„Zdá se, že Jackovi se to líbí,“ řekla moje matka.
„On je jiná nátura.“
„Co jiného bys dělal?“
Seán si dal s odpovědí načas a ona slyšela, jak se ve vaně
oplachuje. Rád bych věděl, jestli ji trochu nelákalo otočit se
a nechat svůj pohled spočinout na těle mladého muže v kou-
peli, jestli ji někdy nenapadlo prostě beze studu vejít a na-
bídnout mu, že se vykoupe s ním? Byl k ní laskavý a byl to
hezký člověk, jak mi vyprávěla. Muselo pro ni být těžké, že
jejich náklonnost měla jisté hranice.
„Já nevím,“ řekl konečně.
„Ale z tvýho hlasu mám dojem, že víš.“
„Jeden nápad by tu byl,“ řekl rozpačitě. „Ale nevím, jest-
li se na to hodím.“
„Pověz mi to.“
„Nebudeš se mi smát?“
„Možná. Ráda se zasměju, když na to přijde.“
„No, máme tu noviny,“ řekl po krátké odmlce. „Irish Ti-
mes, samozřejmě, a Irish Press. Třeba bych pro ně mohl psát.“
„A co konkrétně?“
„Nějaké zprávy, víš. Doma v Ballincolligu jsem trochu psal.
Povídky a tak. Několik básní. Ne moc dobrých, většinou, ale
i tak. Myslím, že bych mohl být lepší, kdybych dostal příle-
žitost.“
„Chceš být novinářem?“ zeptala se.
„Tak to myslím, jo. Jsem hloupej?“

35
 „Co je na tom hloupýho? Někdo to přece musí dělat, ne?“
„Jack si myslí, že to není dobrý nápad.“
„A co má být? Není přece tvoje žena, no ne? Můžeš se roz-
hodovat sám.“
„Nevím, jestli mě vůbec vezmou. Ale ani Jack nechce zů-
stat u Guinnesse napořád. Chtěl by mít vlastní hospodu.“
„To je přesně to, co je v Dublinu potřeba. Nějaká další hos-
poda.“
„Ne tady. V Amsterodamu.“
„Cože?“ zeptala se moje matka a v údivu zvýšila hlas.
„Proč chce jet právě tam?“
„Myslím, že se v něm probudili holandští předkové,“ řekl
Seán. „Nikdy tam nebyl, ale slyšel o tom místě úžasné věci.“
„Například jaký?“
„Že je jiné než Irsko.“
„No, to není žádnej velkej objev. Jsou tam kanály a tak po-
dobně, ne?“
„Je jiné i jiným způsobem.“
Víc už neřekl a moje matka měla strach, že usnul a sklouzl
pod vodu.
„Mám nějaké novinky,“ řekla mu a doufala, že rychle od-
poví, jinak by se musela otočit.
„Tak povídej.“
„Zítra ráno mám pohovor kvůli práci.“
„Opravdu?“
„Opravdu,“ řekla a on se znovu myl a používal přitom mý-
dlo, které přinesla z obchodu před několika dny a které dala
Smootovi, zčásti jako dárek, aby jí dovolil tu zůstat, a zčásti
jako povzbuzení, aby se umyl.
„To jsi šikovná,“ řekl Seán. „Kde to vlastně je?“
„V Dáilu.“
„Kde?“
„V Dáilu. Na Kildarské ulici. Víš, budova parlamentu.“
„Já vím, co je Dáil,“ odpověděl Seán se smíchem. „Jen mě
to udivuje, to je všechno. O jakou práci jde? Budeš poslan-
kyní? Budeme mít první ženskou ministerskou předsedky-
ni?“
„Budu pracovat v čajovně. V jedenáct hodin mám zajít za
paní Hennessyovou a ona si mě vyzkouší.“
„No, každopádně je to dobrá zpráva. Myslíš si, že…“

36
 V zámku zarachotil klíč, pak jej někdo vyndal a zase zastr-
čil, a když má matka slyšela vejít Smoota do druhého poko-
je, trochu se obrátila na posteli, aby si nevšiml, že tam sedí,
a oči upřela do pukliny v omítce, která připomínala tok řeky
Shannon ve vnitrozemí.
„Tady jsi,“ řekl něžným hlasem, jaký ho ještě nikdy před-
tím neslyšela použít. „To je konečně hezký pohled při ná-
vratu domů.“
„Jacku,“ zareagoval Seán okamžitě, také jiným tónem, aby
jej umlčel. „Catherine je vedle.“
Moje matka se obrátila na posteli a podívala se do přední-
ho pokoje v ten samý okamžik, kdy Smoot nahlédl dovnitř,
a pohledem, jak mi později vyprávěla, zachytila Seána leží-
cího ve špinavé vodě s hezkou odhalenou hrudí, svalnatou
a nezarostlou, a Smootův obličej, který se ve vteřině naplnil
hněvem. Ve zmatku, jakou chybu vlastně udělala, se znovu
odvrátila a skryla svou planoucí tvář.
„Ahoj Jacku!“ zavolala vesele.
„Kitty.“
„Pro dnešek padla?“
Nedopověděl, v pokoji zavládlo dlouhé ticho a matka se
donutila obrátit a zjistit, co se děje. Oba chlapci mlčeli, ale
i v tom tichu jí připadalo, že nějakým způsobem komuni-
kují, i když jen způsobem, jakým se na sebe dívali. Konečně
Seán promluvil.
„Catherine mi právě řekla, že se bude ucházet o práci.
V bistru Dáilu, věřil bys tomu?“
„Věřím všemu, co mi řekne,“ řekl Smoot. „Je to tak, Kitty?
Konečně se z tebe stane jedna z těch pracujících žen? Třeba
se příště dočkáme sjednoceného Irska.“
„Jestli udělám dobrý dojem,“ řekla Catherine a nevšímala
si jeho sarkasmu. „Jestli dobře zapůsobím na ředitelku, pak
tu práci dostanu.“
„Catherine,“ řekl Seán a zvedl hlas. „Teď vylezu, tak se
neotáčej.“
„Radši zavřu dveře úplně a počkám, až se utřeš. Potřebu-
ješ čisté oblečení?“
„Podám mu ho,“ řekl Smoot, vešel do ložnice a vzal Seáno-
vy kalhoty z opěradla židle a čistou košili, spodní prádlo a po-
nožky ze zásuvky prádelníku, půl minuty to držel v rukou,

37
zíral na Catherine a snažil se ji přimět, aby se na něj podívala,
což nakonec učinila.
„Nemyslíš, že nebudou dělat problémy?“ zeptal se. „Ti
lidé v Dáilu?“
„S čím?“ zeptala se a všimla si, jak drží Seánovy věci v ná-
ručí, jako by ji jimi chtěl zastrašit.
„S tímhle,“ řekl a ukázal na matčino břicho.
„Koupila jsem si prsten,“ odpověděla, zvedla levou ruku
a ukázala mu ho.
„To je dobrý pro ty, co mají peníze. A co až se dítě narodí?“
„Na to mám velký plán,“ řekla.
„Tak povídej. Řekneš nám někdy, o co jde, nebo máme há-
dat?“ Moje matka se odmlčela a Smoot odešel. „Doufám, že
ten flek dostaneš,“ zamumlal, když šel kolem ní, tak tiše, že to
mohli slyšet jen oni dva. „Doufám, že dostaneš tu zatracenou
práci a že odsud konečně sakra vypadneš a necháš nás dva
na pokoji.“

Pohovor v Dáilu Éireann

Když Kateřina dorazila příštího rána do Dáilu, na čtvrtém
prstě levé ruky se jí jasně leskl snubní prsten. Udala své jmé-
no hlídači ve službě, statně vyhlížejícímu individuu, jehož
výraz dával najevo, že existují stovky míst, kde by byl raději
než zde, a on se podíval na denní rozpis návštěv, zavrtěl hla-
vou a prohlásil, že ona není na seznamu.
„Jsem,“ řekla moje matka, natáhla se a ukázala na jméno
k řádku „11.00 – k paní C. Hennessyové.“
„To je Goganová,“ opáčil hlídač. „Catherine Goganová.“
„Je to špatně,“ řekla moje matka. „Jmenuju se Goggino-
vá, ne Goganová.“
„Jestli nemáte schůzku, tak vás nemůžu pustit dovnitř.“
„Pane,“ řekla moje matka a sladce se na něj usmála. „Ujiš-
ťuji vás, že jsem ta Catherine Goganová, kterou paní Hen-
nessyová očekává. Někdo prostě napsal moje jméno nespráv-
ně, to je všechno.“
„A jak to mám vědět?“
„No, co kdybych tu počkala, a když se žádná Catherine
Goganová neukáže, tak byste mě mohl pustit místo ní? Když

38
promarní svou příležitost, mohla bych mít štěstí a tu práci
dostat.“
Hlídač si povzdychl. „Ach tak,“ řekl. „Toho mám dost doma.“
„Dost čeho?“
„Šel jsem do práce, abych tohle nemusel poslouchat,“ řekl.
„Co tím myslíte?“
„Jděte tamhle a přestaňte mě obtěžovat,“ řekl a prakticky
ji vystrčil za dveře. „Čekárna je tamhle vlevo. A ne že se mi
tu budete courat, jinak za vámi vyběhnu rychleji než zelená
tráva z husy.“
„Roztomilé,“ řekla moje matka, proklouzla za ním a šla do
místnosti, kterou jí ukázal. Vešla dovnitř a posadila se, roz-
hlížela se po tomto luxusním místě a cítila, jak se jí rozbuši-
lo srdce v hrudi.
Za několik minut se otevřely dveře a dovnitř vstoupila
žena kolem padesátky, štíhlá jako vrbový proutek, s černý-
mi vlasy, které měla krátce střižené.
„Slečna Goganová?“ řekla a postoupila kupředu. „Jsem
Charlotte Hennessyová.“
„Jsem Gogginová,“ opravila ji moje matka rychle, povsta-
la a ve chvilce se výraz tváře starší dámy změnil z přátelské-
ho na znepokojený.
„Ach,“ povzdychla, když si všimla břicha mé matky.
„Jsem ráda, že vás poznávám,“ řekla matka. „Děkuji za
váš čas. Doufám, že místo je ještě volné?“
Ústa paní Hennessyové se několikrát otevřela a zavřela,
podobná rybě mrskající se na palubě lodi, než z ní vyprchá
všechen život. „Paní Gogginová,“ řekla a úsměv se jí vrátil,
když ukázala, že si obě mohou sednout. „Je stále ještě volné,
ano, ale obávám se, že došlo k nedorozumění.“
„Ano?“ řekla moje matka.
„Hledala jsem děvče do bistra, víte. Ne vdanou ženu s dí-
tětem na cestě. Tady v Dáilu Éireann nemůžeme mít vdané
ženy. Vdané ženy musejí být doma s manželem. Váš manžel
nemá práci?“
„Můj manžel pracoval,“ řekla moje matka a dívala se jí
přímo do tváře s mírně rozechvělým spodním rtem, což byla
přetvářka, kterou si nacvičovala po celé ráno před zrcadlem.
„A o místo přišel? To je mi líto, ale stejně pro vás nemohu
nic udělat. Všechny naše dívky jsou svobodné. Jsou to mladé

39
ženy jako vy, samozřejmě, ale neprovdané. Tak to vyžadují
páni poslanci.“
„On nepřišel o místo, paní Hennessyová,“ vzlykla moje
matka, z kapsy vyndala kapesník a jemně si jím otírala oči.
„Přišel o život.“
„Ach, má drahá, to je mi líto,“ řekla paní Hennessyová
a v úleku si přiložila ruku ke krku. „Chudák. Co se mu přiho-
dilo, jestli se smím zeptat?“
„Válka se mu přihodila, paní Hennessyová.“
„Válka?“
„Ano. Šel do boje, stejně jako bojoval jeho otec před ním
a stejně jako dědeček ještě dřív. Němci ho dostali. Teď to bude
měsíc. Granát ho roztrhal na kusy. Zbyly mi po něm jen ná-
ramkové hodinky a falešné zuby. Dolní.“
Tenhle příběh, který si vymyslela, byl i v její mysli dost ris-
kantní, protože mnozí lidé, a někteří z nich pracovali i v tom-
to ctihodném domě, nesmýšleli o Irech bojujících za Brity
právě dobře. Ale tahle pohádka měla svůj heroický rozměr,
a tak se i z tohoto důvodu rozhodla, že by se díky ní mohla
dostat z problému.
„Vy ubohé nešťastné stvoření,“ řekla paní Hennessyová,
a když stiskla matce ruku, bylo napůl vyhráno. „A ještě če-
káte rodinu. To je tragédie.“
„Nad tím ani nemám čas přemýšlet,“ pravila moje matka.
„Nemůžu si dovolit truchlit, taková je pravda. Musím myslet
na to malé,“ dodala a starostlivě si položila ruku na břicho.
„Tomu neuvěříte,“ řekla paní Hennessyová, „ale to samé
se stalo mé tetě Jocelyn za první světové války. Byla vdaná
za strýce Alberta teprve rok, přidal se k Britům a padl u Pa-
schendaele. V ten samý den, co se dozvěděla o jeho smrti,
taky zjistila, že čeká dítě.“
„Mohu se zeptat, paní Hennesyová,“ zeptala se Catheri-
ne a předklonila se, „jak se s tím vaše teta Jocelyn vypořáda-
la? Dostala se z toho?“
„Ach, nebojte,“ prohlásila paní Hennessyová, „to byste
koukala, jak je ona pozitivní. Prostě žila dál, víte? Ale lidem
tehdy nic jiného nezbývalo. Byla to skvělá žena, jako mno-
ho ostatních.“
„To máte tedy pravdu, paní Hennessyová. Možná bych se
měla pár věcí od vaší tety Jocelyn naučit.“

40
 Starší žena se potěšeně rozzářila, ale její úsměv se znovu po-
někud zachmuřil. „Zkrátka a dobře,“ řekla. „Nevím, jestli to
půjde. Smím se vás zeptat, za jak dlouho budete muset odejít?“
„Za tři měsíce,“ řekla moje matka.
„Tři měsíce. Ta práce je na plný úvazek. Předpokládám, že
odejdete, až se dítě narodí.“
Matka přikývla. Samozřejmě měla svůj velký plán, tak-
že věděla, že to tak nebude, ale tohle byla její chvíle a ona se
rozhodla ji využít.
„Paní Hennessyová,“ řekla. „Vypadáte jako laskavá žena.
Připomínáte mi mou zesnulou matku, která se o mě starala
každý den svého života, než loni podlehla rakovině…“
„Ach, drahoušku, život se s vámi tedy nemazlí!“
„Máte stejně laskavou tvář jako ona, paní Hennessyová.
Je to pro mě sice nedůstojné, ale ráda bych doufala ve vaše
milosrdenství a něco vám navrhla. Potřebuji práci, paní Hen-
nessyová, potřebuji ji tak moc proto, abych mohla našetřit
peníze pro dítě, až on nebo ona přijde na svět, a nemám sko-
ro žádnou naději. Jestli ji najdete ve svém srdci a najmete mě
na tři měsíce, pak pro vás budu pilně pracovat a nezavdám
vám příčinu, abyste svého rozhodnutí litovala, a když při-
jde můj čas, snad byste mohla dát nový inzerát a najít mla-
dé děvče, které potřebuje dostat šanci, stejně jako já potřebu-
ji šanci právě teď.“
Paní Hennessyová se opřela, slzy se jí tlačily do očí. Dnes
o tom přemýšlím a podivuji se, proč se moje matka ucházela
o práci právě v Dáilu, když by měla být na druhé straně Lif-
fey na konkurzu u Ernesta Blytha.
„Co vaše zdraví?“ zeptala se konečně paní Hennessyová.
„Jak jste na tom se zdravím všeobecně?“
„Zdravá jako řípa,“ řekla moje matka. „V životě jsem netrpě-
la žádnou běžnou nemocí. Ani během minulých šesti měsíců.“
Paní Hennessyová se zhluboka nadechla, rozhlédla se po
stěnách, jako by jí všichni ti muži zobrazení zde v pozlace-
ných rámech mohli nějak poradit. Nad hlavou jí visel portrét
W. T. Cosgravea a zdálo se, že zírá na mou matku, jako by
chtěl říct, že prohlédl všechny její lži, a kdyby mohl vyskočit
z plátna, hnal by ji odsud holí.
„A válka už je skoro pryč,“ řekla Catherine po chvíli, po-
někud nesouvisle s ohledem na dosavadní rozhovor. „Slyšela

41
jste, že Hitler spáchal sebevraždu? Zdá se, že nás konečně
čeká zářná budoucnost.“
Paní Hennessyová přikývla. „Jistěže jsem to slyšela,“ řek-
la s pokrčením ramen. „A zaplať pánbůh za to, jestli mi Bůh
odpustí, že to tak říkám. Doufám, že nás všechny čekají lep-
ší časy.“

Dlouhá návštěva
„Takže vy dva teď máte jasno,“ vykládala moje matka Seá-
novi a Smootovi ten večer, kdy si ve staré hospodě U Mo-
sazné hlavy dávali výtečné dušené společně z jedné teriny.
„Můžu odejít příští týden, až dostanu první týdenní výpla-
tu, nebo může zůstat v bytě na Chathamské, než se dítě na-
rodí, a dávat vám třetinu z toho, co mezitím vydělám, abych
uhradila část nájmu. Ráda bych zůstala, bylo by to pro mě
lepší a vy dva jste tady jediní lidé, které v Dublinu znám, ale
byli jste na mě od začátku hodní, takže bych nerada pokou-
šela vaši trpělivost.“
„Mně to nevadí,“ řekl Seán a usmál se na ni. „Vyhovuje mi,
jak to je. Ale samozřejmě je to Jackův byt, takže je to na něm.“
Smoot si vzal kus chleba z mísy uprostřed stolu a vytřel
s ním terinu, aby ani jediný ždibec dušeného nepřišel nazmar.
Vložil si chléb do pusy, pečlivě jej rozžvýkal a pak se natáhl
po pivu, aby sousto spláchl.
„Když už jsme to s tebou vydrželi tak dlouho, Kitty,“ řekl.
„tak pár měsíců navíc už nás nevytrhne.“

Bistro
Práce v bistru Dáilu byla poněkud obtížnější, než moje matka
předpokládala, a když uvážíme celé to prostředí, každá dívka
se musela naučit diplomatickému jednání se zvolenými členy
parlamentu. Celý den chodili poslanci dovnitř a ven v záva-
nech tělesného pachu a cigaretového dýmu, ke kávě si objed-
návali šlehačkové dorty nebo krémové rohlíčky a jen zřídka-
kdy ve svém chování projevili nějakou familiárnost. Někteří
s dívkami flirtovali, ale nic s tím nesledovali; jiní naopak dou-

42
fali, že by z toho mohli něco mít, a byli nepříjemní, když neu-
spěli. Pracovali tu dívky, které muži svedli, a když se jich na-
bažili, odkopli je. Jakmile nějaká padla do oka poslanci, zdálo
se, že z toho existuje jediné východisko, a to stoupnout si do
fronty na podporu. V té době byly do Dáilu zvoleny jen čty-
ři ženy a moje matka jim říkala Čekanky: Mary Reynoldsová
ze Sligo-Leitrimu a Mary Ryanová z Tipperary, Bridget Red-
mondová z Waterfordu a Bridget Riceová z Monaghanu. Byly
horší než muži, jak matka říkala, protože nechtěly, aby je ně-
kdo viděl, jak hovoří s pracujícími dívkami, pro případ, že by
některý z mužů šel okolo a požádal je, aby mu ohřály hrnek
nebo přišily uvolněný knoflík k rukávu košile.
Pan DeValera nechodil moc často, řekla mi, protože čaj mu
obvykle nosila do kanceláře sama paní Hennessyová, ale ob-
čas strčil hlavu do dveří, když někoho hledal, nebo se posa-
dil s některým nevýznamným poslancem, aby zjistil náladu
ve straně. Byl vysoký a vychrtlý a působil prý poněkud při-
trouble, ale vždy se choval zdvořile, a jednou dokonce na-
pomenul jednoho svého mladšího ministra, který na ni luskl
prsty, což mu vyneslo její nehynoucí vděčnost.
Dívky, s nimiž pracovala, se o matčinu situaci velmi za-
jímaly. Bylo jí tehdy sedmnáct, měla smyšleného nebožtíka
manžela, jenž zahynul ve válce, a čekala dítě, které se chys-
talo probojovat si svou cestu na svět, takže se na ni dívaly se
směsí fascinace a lítosti.
„A tvoje ubohá matka taky zemřela?“ zeptala se starší dív-
ka, když stály jednoho dne u dřezu a myly nádobí.
„Jo,“ řekla Catherine. „Strašný neštěstí.“
„Slyšela jsem, že šlo o rakovinu.“
„Ano,“ odpověděla. „Takový je někdy osud, dostala rako-
vinu.“
„Říká se, že se to dědí po mateřské linii,“ řekla Lizzie, kte-
rá zřejmě musela být středem a duší každé party. „Nebojíš
se, že ji jednou taky dostaneš?“
„No, zatím jsem o tom nepřemýšlela,“ pravila moje matka
a trochu ji to zarazilo. „Ale teď nebudu myslet na nic jiného,
než cos teď řekla…“ Na chvíli, vyprávěla mi, se opravdu za-
myslela, jestli jí takové nebezpečí nehrozí, ale pak si rychle
uvědomila, že její matka, moje babička, je naživu, daří se jí
dobře a žije se svým manželem a šesti bratry se senem v hlavě

43
ve dvě stě třicet mil vzdáleném Goleenu v Západním Cor-
ku. Poté se jí ulevilo.

Velký plán
V polovině srpna si matku zavolala paní Hennessyová do
kanceláře a sdělila jí, že nastal čas, aby z práce odešla.
„Protože jsem ráno přišla pozdě?“ zeptala se matka. „Sta-
lo se to vůbec poprvé. Ale když jsem odcházela z domova,
stál přede dveřmi nějaký muž a vypadal, jako by mě chtěl
zavraždit. Nechtěla jsem jít sama, dokud tam bude. Šla jsem
nahoru a dívala se z okna a trvalo dvacet minut, než se oto-
čil a odešel pryč po Graftonské ulici.“
„Není to kvůli tomu, že jste přišla pozdě,“ řekla paní Hen-
nessyová a zavrtěla hlavou. „Vždycky jste byla přesná, Ca-
therine, na rozdíl od jiných. Jen si zkrátka myslím, že nastal
čas, to je vše.“
„Ale já pořád potřebuju ty peníze,“ protestovala. „Musím
myslet na nájem a na dítě a…“
„Jí vím a soucítím s vámi, ale podívejte se na sebe, už to
na vás přijde každým dnem. Necítíte ještě nějaký pohyb,
nebo ano?“
„Ne,“ řekla a zavrtěla hlavou. „Ještě ne.“
„Věc se má tak,“ řekla paní Hennessyová. „Totiž… posaď-
te se prosím, Catherine, proboha, ulevte si trochu. Ve vašem
stavu prostě nemůžete zůstat. Přišly mi na vás nějaké stíž-
nosti od poslanců.“
„Na mě?“
„Na vás.“
„Ale já se přece ke každému chovám zdvořile. I k tomu li-
chváři z Donegalu, který se na mě pokaždé tiskne a říká mi,
že jsem jeho polštářek.“
„To já přece dobře vím,“ řekl paní Hennessyová. „Vždyť
jsem vás ty tři měsíce měla možnost sledovat. Mohla byste tu
zůstat, nebýt toho, že brzy budete mít jiné povinnosti. Máte
všechno, co je pro práci v bistru potřeba. Narodila jste se
pro to.“
Moje matka se usmála a přijala to jako poklonu, i když si
nebyla úplně jistá, jestli to tak bylo míněno.

44
 „Ne, nejde o vaše chování, na co si stěžovali. Jde o váš stav.
Říkají, že pohled na ženu, která je v tak pokročilém stavu
těhotenství, odvádí jejich pozornost od krémových dortů.“
„Děláte si ze mě legraci?“
„Takhle mi to říkali.“
Catherine se zasmála a zavrtěla hlavou. „Kdo přesně?“ ze-
ptala se. „Kdo si stěžoval?“
„To vám nemohu říct.“
„Nebyla to některá z těch Čekanek?“
„Neřeknu, Catherine.“
„Nebo spojenecká strana?“
„Od obojího trochu. Hlavně lidé z Fianna Fáil, mám-li být
upřímná. Ale víte, jací jsou. Modré košile to až tak neštve.“
„Je to pěkný podrazák, který si říká ministr pro…“
„Catherine, nebudeme to rozpitvávat,“ trvala na svém
paní Hennessyová a zvedla ruku, aby ji umlčela. „Skuteč-
nost je taková, že máte už jen pár dní, nanejvýš týden, a je
ve vašem zájmu, abyste už nemusela stát na nohou. Uděláte
mi tu radost a vydržíte tu ještě jeden den? Jste skvělá, oprav-
du, a…“
„Samozřejmě,“ řekla moje matka, která si uvědomila, že
udělá lépe, když nebude škemrat. „Byla jste ke mně velmi
laskavá, paní Hennessyová. Dala jste mi práci, když jsem ji
potřebovala, a já dobře vím, že to nebylo snadné rozhodnutí.
Zůstanu ještě jeden den a budu na vás s láskou vzpomínat.“
Paní Hennessyová si vydechla úlevou a opřela se do žid-
le. „Děkuji vám,“ řekla. „Jste hodné děvče, Catherine. Budete
skvělá matka, víte. A když byste něco potřebovala…“
„Možná bych něco opravdu potřebovala,“ odpověděla.
„Až se dítě narodí, mohla bych se vrátit?“
„Vrátit se kam? Vrátit se do Dáilu? Ach ne, to nepůjde. Kdo
by se o miminko staral?“
Moje matka se zahleděla z okna a zhluboka vzdechla. Tohle
bude poprvé, kdy promluví o svém velkém plánu. „Postará
se o něj jeho matka,“ řekla. „Nebo o ni. Ať už to bude chlape-
ček, nebo holčička.“
„Jeho matka?“ zeptala se zaraženě paní Hennessyová.
„Ale…“
„Já si to dítě nenechám, paní Hennessyová,“ řekla Catheri-
ne. „Všechno už je zařízené. Až ho porodím, přijde si pro něj

45
do nemocnice malá hrbatá jeptiška od redemptoristů a od-
nese ho. Adoptují je manželé z Dartmouthského náměstí.“
„Pane na nebesích!“ zvolala paní Hennessyová. „A kdy se
to všechno rozhodlo, jestli se můžu ptát?“
„Rozhodla jsem se toho dne, kdy jsem zjistila, že jsem tě-
hotná. Jsem moc mladá, nemám žádné peníze a žádnou šan-
ci se o dítě postarat. Nejsem tak bezcitná, to vás ujišťuju, ale
dítěti se bude dařit lépe, když ho dám do rodiny, která mu
může poskytnout dobrý domov.“
„Dobrá,“ odvětila paní Hennessyová, když to pochopila.
„Takové věci se stávají. Ale jste si jistá, že s tímhle rozhodnu-
tím budete moct žít?“
„Ne, ale myslím, že to tak bude nejlepší. Dítě se u nich bu-
de mít lépe než já. Oni mají peníze, paní Hennessyová. A já
nemám ani šesták.“
„A váš manžel? Chtěl by to takhle?“
Moje matka se už nedokázala přimět, aby této dobré ženě
dál lhala, a v její tváři se odrážel stud.
„Mám pravdu, když si myslím, že pan Goggin nikdy ne-
existoval?“ zeptala se paní Hennessyová konečně.
„Máte,“ řekla moje matka tiše.
„A ten snubní prsten?“
„Koupila jsem si ho. V obchodě na Coppingerově ulici.“
„To jsem si mohla myslet. Žádný muž by neměl tolik vku-
su, aby vybral něco tak elegantního.“
Moje matka vzhlédla, pousmála se a byla překvapená, že
paní Hennessyová začínala nabírat do pláče. Sáhla do kapsy
pro kapesník a podala jí ho.
„Je vám dobře?“ zeptala se, překvapená nečekaným náva-
lem citů.
„Jsem v pořádku,“ řekla paní Hennessyová. „Nedělejte si
se mnou starosti.“
„Ale vy pláčete.“
„Jen trochu.“
„Kvůli tomu, co jsem řekla?“
Paní Hennessyová vzhlédla a hluboce polkla. „Můžeme si
na chvíli představit, že je tahle místnost zpovědnice?“ zepta-
la se. „A to, co si tu říkáme, zůstane jen mezi námi?“
„Samozřejmě,“ řekla moje matka. „Jste na mě tak hodná.
Doufám, že víte, jak moc vás mám ráda a vážím si vás.“

46
 „Je od vás hezké, že to říkáte. Ale vždycky jsem tušila, že ta
vaše historka, kterou jste mi vyprávěla, není tak úplně prav-
divá, a chtěla jsem vám projevit soucit, jehož se mi nedostalo,
když jsem byla ve vaší situaci. Možná vás nepřekvapí, když
vám povím, že neexistoval žádný pan Hennessy.“ Natáhla
levou ruku a obě se zadívaly na její snubní prsten. „Koupi-
la jsem ho za čtyři šilinky v krámě na Henryho ulici v roce
1913,“ řekla. „Od té doby jsem ho nesundala.“
„Také jste měla dítě?“ zeptala se moje matka. „Musela jste
ho porodit úplně sama?“
„Ne tak docela,“ řekla paní Hennessyová váhavě. „Jsem
z Westmeathu, věděla jste to, Catherine?“
„Ano, věděla. Jednou jste mi to řekla.“
„Poté, co jsem odešla, jsem se tam už nikdy nevrátila. Ale
do Dublinu jsem nepřišla porodit. Dítě se narodilo doma.
V ložnici, kde jsem do té doby spala každý den. Ve stejné
místnosti, kde bylo počato.“
„A co se s ním stalo?“ zeptala se moje matka. „Byl to chla-
peček?“
„Ne, byla to holčička. Maličká holčička. Moc krásná. Ne-
žila dlouho. Máma přestřihla pupeční šňůru, hned jak ze mě
vyšla, a táta ji vzal na dvorek, kde měl připravený kbelík
s vodou, a minutu dvě ji podržel pod vodou, až se utopila.
Pak ji hodil do hrobu, který vykopal několik dní předtím, za-
házel ji hlínou a to byl konec. Nikdo to nevěděl. Ani sousedé,
ani kněz, ani gardisté.“
„Proboha…“ řekla moje matka a hrůzou se opřela do židle.
„Nesměla jsem si ji nechat,“ pravila paní Hennessyová.
„Máma mě umyla a vystrčila mě na silnici ještě ten samý den.
Řekli mi, ať už se nevracím.“
„Mě pranýřovali u oltáře,“ řekla matka. „Farář mě nazval
děvkou.“
„Tihle chlápci nemají víc citu než dřevěná lžíce,“ řekla paní
Hennessyová. „Neznám větší krutost než krutost farářů. Ta-
hle země…“ Zavřela oči a zavrtěla hlavou a matka mi vyprá-
věla, že vypadala, jako by chtěla vykřiknout.
„To je strašný příběh,“ řekla nakonec Catherine. „Předpo-
kládám, že otec děťátka vám svatbu nenabídl?“
Paní Hennessyová se hořce zasmála. „Ani nemohl,“ řekla.
„Už byl ženatý.“

47
 „A jeho žena na to přišla?“
Paní Hennessyová na ni zírala, a když promluvila, její hlas
byl hluboký a plný studu a odporu. „Věděla to moc dobře,“
řekla. „Neříkala jsem vám, že přestřihla pupeční šňůru?“
Matka chvíli mlčela, a když si konečně uvědomila, co jí
paní Hennessyová sdělila, dala si ruku před ústa a měla po-
cit, že se pozvrací.
„Jak jsem říkala, takové věci se stávají,“ řekla paní Hen-
nessyová. „Vaše rozhodnutí je konečné, Catherine? Dáte to
dítě pryč?“
Moje matka nedokázala promluvit, ale přikývla.
„Tak si pár týdnů odpočiňte a pak se vraťte ke mně. Lidem
řekneme, že děťátko zemřelo, a brzy se na to zapomene.“
„A bude to fungovat?“ zeptala se moje matka.
„Bude to fungovat pro ně,“ odpověděla a vzala matčinu
ruku do svých. „Ale bohužel je pravdou, Catherine, že pro
vás to nebude fungovat nikdy.“

Násilí
Když se matka toho večera vydala domů, byla už tma. Za-
hnula do Chathamské ulice a zneklidněná si všimla postavy,
která se najednou vynořila z Clarendonské hospody. Byl to
stejný muž, kvůli jehož přítomnosti toho rána přišla pozdě
do práce. Měl pořádnou nadváhu, vrásčitou tvář zarudlou
od alkoholu a několikadenní strniště, takže vypadal jako van-
drák.
„Tak tady jsi,“ řekl, když se blížila ke dveřím, a zápach
whiskey z jeho dechu byl tak silný, že ji donutil se odvrátit.
„V nadživotní velikosti a dvojnásob šeredná.“
Neřekla nic a vytáhla z kapsy klíč, ale měla takový strach,
že jí nešel zastrčit.
„Ty pokoje tam nahoře, že jo?“ dorážel muž a díval se na-
horu do oken. „Je tam víc bytů, nebo jen jeden?“
„Jen jeden,“ řekla. „Takže jestli hledáte bydlení, obávám
se, že jste na špatném místě.“
„Ten tvůj přízvuk. Asi Cork. Odkud jsi? Bantry? Drimo-
league? Znal jsem holku z Drimoleague. Bezcenná děvka, kte-
rá šla s každým, kdo si řek.“

48
 Moje matka se otočila, zkusila znovu klíč a zadržela dech,
když se zasekl, takže ho musela prudce uvolnit.
„Přestaňte mi laskavě stínit,“ požádala ho a otočila se, aby
mu pohlédla do čí.
„Je tam jen jeden byt,“ řekl a svraštil čelo, jak si to v duchu
přebíral. „Takže bydlíš s nima, že jo?“
„S kým?“
„To je divný uspořádání.“
„S kým?“ trvala si na svém.
„S těma dvouma úchylama přece. Ale na co mají tebe?
Ženskou nepotřebujou, ani jeden.“ Zahleděl se na její břicho
a zavrtěl hlavou. „Udělal ti to jeden z nich? Ne, určitě s tím
nemají nic společnýho. A ty možná ani nevíš, kdo ti to udě-
lal, ty malá špinavá couro.“
Catherine se otočila ke dveřím a tentokrát klíč lehce vklouzl
dovnitř a zámek se odemkl. Ale než stačila vejít dovnitř, od-
strčil ji, vešel do haly a nechal ji stát na ulici, bezradnou, co
si má počít. Až když začal stoupat po schodech, vzpamato-
vala se a taková drzost ji rozčílila.
„Hej, pojďte dolů!“ zavolala na něj. „Tohle je soukromý
dům, slyšíte? Zavolám gardisty!“
„Zavolej si do prdele koho chceš!“ zařval a ona se rozhléd-
la nahoru a dolů po ulici, ale nikde nebyla živá duše. Sebrala
veškerou odvahu, šla za ním nahoru po schodech, kde mar-
ně cloumal klikou dveří.
„Hned otevři,“ řekl, ukázal na ni tlustým prstem a ona si
nemohla nevšimnout špíny za jeho dlouhými nehty. A jeho
přízvuk byl také z Corku, ale ne ze Západního, jinak by na
to přišla hned. „Koukej mi otevřít, holčičko, nebo to prokop-
nu.“
„Neotevřu,“ řekla. „A vy odsud odejděte, nebo…“
Obrátil se k ní zády s mávnutím ruky, a jak řekl, zvedl pra-
vou nohu, vší silou kopl, dveře se rozletěly a práskly do zdi,
až z poličky spadl hrnec a s rachotem se zřítil do vany. Pokoj
byl prázdný, ale když vklopýtal dovnitř s mou matkou v pa-
tách, ozývaly se z ložnice vyděšené hlasy.
„Vylez ven, Seáne MacIntyre!“ zařval muž a ve své opilos-
ti zavrávoral. „Hned vylez ven, abych do tebe vtloukl trochu
slušnosti. Varoval jsem tě, co ti udělám, když vás dva zase
nachytám spolu.“

49
 Zvedl hůl – moje matka si do té chvíle nevšimla, že něja-
kou má – a praštil s ní několikrát do stolu, tak silně, až při
tom zvuku uskočila. Její otec měl právě takovou hůl a nejed-
nou viděla, jak s ní ve vzteku uhodil některého z bratrů. Zku-
sil to i na ni toho večera, kdy její tajemství začalo být viditel-
né, ale moje babička mu v tom zabránila.
„Tady nemáte co dělat!“ zakřičela Catherine. „To je šílen-
ství!“
„Vylez ven!“ zařval chlap znovu. „Vylez ven, jinak tam jdu
a vytáhnu tě sám. Hned sem pojď!“
„Odejděte,“ řekla matka a tahala ho za rukáv, ale on ji su-
rově odstrčil, takže upadla na křeslo a krk jí zasáhla ostrá bo-
lest, která jí proběhla celou páteří jako myš hledající úkryt.
Muž sáhl po klice do ložnice, doširoka otevřel dveře a tam,
k matčině překvapení, byli Seán a Smoot, nazí jako v den, kdy
se narodili, na pelesti s výrazem čiré hrůzy ve tváři.
„Ježíši Kriste,“ řekl muž a zhnuseně se odvrátil. „Hned od-
sud vypadněte, vy špinaví bastardi.“
„Táto!“ křikl Seán, vyskočil z postele a moje matka si ne-
mohla pomoct, aby necivěla na jeho nahé tělo, zatímco si spěš-
ně oblékal kalhoty a košili. „Táto, prosím, půjdeme dolů a …“
Vkročil do pokoje, ale než stihl ještě něco říct, muž, jeho
vlastní otec, ho popadl za zátylek a uhodil mu hlavou do pev-
ně přišroubované police, která nesla jen tři knihy, Bibli, výtisk
Odyssea a životopis královny Viktorie. Ozval se strašný zvuk
a Seán vydal sten jakoby ze samé hloubi svého bytí, a když
se otočil, tváří měl bílou a na čele mu vyvstala černá skvrna,
která chvíli bezradně pulsovala a pak zrudla, jak se z ní vy-
valila krev. Podlomily se mu nohy, a když padal k zemi, muž
po něm sáhl, přidržel ho jednou rukou u dveří a tam do něj
kopal, tloukl ho holí a s každým úderem ho zasypával na-
dávkami.
„Jděte od něj!“ křičela moje matka a vrhla se na muže. Pak
vyšel z ložnice Smoot s hurlingovou pálkou, polepenou červe-
nobílým obrázkem dvou věží a plachetnice plující mezi nimi,
a zamířil k útočníkovi. Byl stále nahý a přes dramatičnost situa-
ce matka na chvíli ohromeně zírala na jeho chlupaté tělo, tak
nepodobné Seánovu, mého otce nebo jejích bratrů, a na jeho
dlouhé, lesknoucí se mužství, které se otřásalo mezi jeho no-
hama, jak se blížil.

50
 Muž zařval, když ho do zad zasáhla hokejka, ale úder ne-
byl moc účinný, takže odstrčil Smoota takovou silou, že mladý
muž přepadl zády přes gauč do dveří ložnice, kde jak si mat-
ka teď uvědomila, se hoši milovali od toho dne, kdy do Dubli-
nu přijel autobus z Corku. O takových lidech slyšela. Kluci ve
škole si z nich vždycky dělali legraci. Nebylo tedy divu, řek-
la si v duchu, že ji tu Smoot nikdy nechtěl. Bylo to jejich hníz-
dečko lásky, o tohle šlo. A ona byla kukačka v jejich hnízdě.
„Jacku!“ zvolala Catherine, když Peadar MacIntyre – tak
se jmenoval ten muž – popadl znovu svého syna za hlavu
a kopal do jeho těla s tak barbarskou silou, až slyšela, jak mu
praskají žebra. „Seáne!“ vykřikla, ale když se jeho hlava oto-
čila jejím směrem, jeho oči byly otevřené dokořán a ona vě-
děla, že už opustil tento svět. Přesto nechtěla dovolit, aby jej
muž dál tloukl, a tak přeběhla pokoj, odhodlána jej odstrčit,
ale při prvním pokusu ji chytil za paži a rychlým, silným ko-
pancem ji otevřenými dveřmi shodil na schody, po kterých
se skutálela, a s každým schodem, jak mi později vyprávěla,
cítila, jak je o kousek blíž vlastní smrti.
Se silným nárazem přistála dole, chvíli ležela na zádech, zí-
rala do stropu a lapala po dechu. V jejím břiše jsem mohutně
protestoval a rozhodl jsem se, že přišel můj čas, a moje mat-
ka vydala zběsilý výkřik, když jsem se dral z lůna a vydal se
na svou první cestu.
Vyškrábala se na nohy a rozhlédla se kolem. Jiná žena v její
situaci by otevřela domovní dveře, vrhla by se do Chatham-
ské ulice a volala by o pomoc. Ne tak Catherine Gogginová.
Seán byl mrtvý, tím si byla jistá, ale ještě tam byl Smoot, a ona
ho slyšela, jak škemrá o život, a pak slyšela zvuky násilí, bo-
lestné výkřiky, kletby snášející se na chlapcovu hlavu, když
na něj Seánův otec útočil.
S křikem při každém pohybu se matka vydrápala na prv-
ní schod, pak na další a další, až se dostala téměř do polovi-
ny. Křičela, jak jsem dával o sobě vědět, ale v mysli byla pev-
ně přesvědčena, jak mi později vyprávěla, že když jsem čekal
devět měsíců, můžu počkat ještě devět minut. Lezla dál na-
horu, a jak vkročila do bytu s tváří zalitou potem, po nohou
jí stékala voda a krev, lekla se obrazu šílené ženy v protějším
zrcadle, ženy s urousanými vlasy, rozraženým rtem a roztrha-
nými šaty. Z vedlejší místnosti se ozývaly Smootovy výkřiky,

51
vyrážené s každým kopnutím a ranou holí, které stále pokra-
čovaly, a ona překročila Seánovo tělo, na chvíli se zahleděla
do jeho otevřených očí v krásné tváři a na okamžik se zasta-
vila, protože zármutkem propukla v pláč.
Jsem na cestě, myslel jsem si, když systematicky pokračo-
vala vpřed, rozhlížejíc se po nějaké zbrani, až se očima za-
stavila na pálce, kterou Smoot upustil na podlahu. Jsi na mě
připravená?
Vyřídil to jediný rychlý švih, Bůh stál při ní a Peadar Mac-
Intyre zůstal ležet vyřízený. Nebyl mrtvý – žil pak ještě osm
let, porota ho osvobodila poté, co jeho zločin posoudila jako
vyprovokovaný jeho duševně labilním synem –, jen v bezvě-
domí a moje matka a já jsme se vrhli ke Smootovi, jenž měl po
tom všem bití ve tváři zmatený výraz, dýchal nepravidelně,
teď už také blízko smrti.
„Jacku!“ zvolala, položila si jeho hlavu do klína a pak vy-
dala strašlivý výkřik, jak jí celé tělo velelo tlačit, teď, a mezi
nohama se jí začala objevovat moje hlavička. „Jacku, zůstaň
se mnou. Neumírej, slyšíš mě, Jacku? Neumírej!“
„Kitty,“ řekl Smoot a to slovo vyšlo z jeho úst zároveň s vy-
raženými zuby.
„A neříkej mi do prdle Kitty!“ zařvala a znovu zakřičela
bolestí, jak mé tělíčko samo vyklouzlo do srpnové noci.
„Kitty,“ zašeptal, oči se mu zavíraly a ona jím třásla, jak jí
bolest škubala celým tělem.
„Musíš žít, Jacku!“ křičela. „Musíš žít!“
A pak omdlela a do pokoje se vrátilo ticho, ale jen na mi-
nutu, kdy jsem využil klidu a míru, abych protlačil zbytek
svého drobného tělíčka na špinavý koberec podstřešního
bytu na Chathamské ulici spolu s chuchvalcem krve, pla-
centy a slizu. Chvíli jsem čekal, abych si utřídil myšlenky, pak
jsem poprvé použil své plíce a mocným řevem, který museli
slyšet i muži dole v hospodě, protože rychle přiběhli po scho-
dech nahoru, aby se podívali, co se to děje, jsem oznamoval
světu, že jsem tady, že jsem se narodil, že jsem teď konečně
součástí toho všeho.