Christoph Willibald Gluck

(2. july 1714, Erasbach–15. november 1787, Vienna)

Byl německý hudební skladatel a jeden z nejvýznamnějších

operních skladatelů období klasicismu.

Praha

Gluckova operní hudba zazněla v Praze poprvé již v roce 1746, kdy
Mingottiho operní společnost uvedla v divadle v Kotcích pasticcio
„La Finta schiava“. (Pasticcio je opera sestavená z árií dříve
úspěšně provedených oper). Kromě Gluckových árií zde zazněla
díla Leonarda Vinciho a Giovanniho Battisty Lampugnaniho.
Někteří Gluckovi životopisci uvádějí, že Gluck navštívil Čechy také
v souvislosti s projednáváním dědictví po matce, která zemřela v
roce 1740, a po otci, který zemřel v roce 1743.
V roce 1749 se vrátil do Prahy, nyní jako kapelník významné
operní společnosti Giovanniho Battisty Locatelliho a jako již přední
evropský operní skladatel. Pro hlavní pražskou operní sezónu
1750 zkomponoval operu na Metastasiovo libreto „Ezio“ a její
premiéru sám dirigoval.

O tom jaký měla tato opera úspěch svědčí i skutečnost, že si opisy

jejich árií pořídili i hudebníci metropolitního chrámu sv. Víta.
Dodneška se v hudebním archivu tohoto chrámu dochovaly opisy
sedmi árií a tercetu. Pro tuto dobu je příznačné, že árie prefekta
pretoriánů Vara Se un bell'ardire (Když krásná srdnatost) byla pro
potřeby svatovítského kůru podložena náboženským textem (Est
fallax hic mundus – Je falešný tento svět). V roce 1750 provedl
Gluck v Praze ještě svou operu „Ipermestra“, která měla premiéru
již v roce 1744 v Benátkách.

18. září 1750 se v kostele sv. Ulricha ve Vídni Christoph Willibald

Gluck oženil. Jeho manželkou se stala o polovinu mladší Maria
Anna Bergin, dcera úspěšného vídeňského obchodníka. Do svazku
přinesla bohaté věno, takže Gluck se stal ekonomicky nezávislým.
Hned po této radostné události se Gluck na konci roku 1751 vrátil
opět do Prahy, aby pro nadcházející operní sezónu připravil
světovou premiéru své nové velké výpravné opery „Issipile“