2022/2023

SOCIÁLNÍ POLITIKA
STÁTNICOVÉ OTÁZKY 2023

1. D
O
N
A
ce
nt
ru
m

Sociální práce se zamením na komunikaci a aplikovanou psychote

Pražská vysoká škola psychosociálních studií
Obsah
1................................................................................................................................................................ - 2 -
A) POJEM SOCIÁLNÍ POLITIKA................................................................................................................................- 2 -
B) GENEZE SOLIDARITY V SOCIÁLNÍ POLITICE (RODOVÁ SOLIDARITA – PATRIARCHÁLNÍ PATERNALISMUS – ANTICKÝ PATERNALISMUS
– CHARITA A CHUDINSKÁ PÉČE – DOKUMENTY PÉČE O CHUDÉ – OSVÍCENSTVÍ – SVÉPOMOCNÁ SOLIDARITA –
INSTITUCIONALIZOVANÁ SOLIDARITA – GENEZE SOCIÁLNÍHO POJIŠTĚNÍ – SOCIÁLNÍ POLITIKA VE 20. STOLETÍ)........................- 5 -

2.............................................................................................................................................................. - 13 -
A) SYSTÉM SOCIÁLNÍHO POJIŠTĚNÍ A JEHO PRINCIPY (SPECIFIKA SYSTÉMU – PODSYSTÉMY – SOCIÁLNÍ UDÁLOSTI – PRINCIPY A
JEJICH VYMEZENÍ).............................................................................................................................................- 13 -
B) LIBERALISMUS V SOCIÁLNÍ POLITICE (GENEZE MODELU – PRINCIPY – POVAHA SOCIÁLNÍ POLITIKY (PŘÍKLADY) – ZASTÁNCI
(PŘÍKLADY) – PŘÍNOS – NEVÝHODY).....................................................................................................................- 18 -
3.............................................................................................................................................................. - 21 -
A) POJEM HMOTNÁ A SOCIÁLNÍ NOUZE.................................................................................................................- 21 -
B) SOCIÁLNÍ STÁT (GENEZE MODELU – PRINCIPY – POVAHA SOCIÁLNÍ POLITIKY (PŘÍKLADY) – ZASTÁNCI (PŘÍKLADY) – PŘÍNOS –
NEVÝHODY).....................................................................................................................................................- 25 -

4.............................................................................................................................................................. - 32 -
A) POJEM SOCIÁLNÍ UDÁLOST.............................................................................................................................- 32 -
B) PATERNALISMUS V SOCIÁLNÍ POLITICE (GENEZE MODELU – PRINCIPY – POVAHA SOCIÁLNÍ POLITIKY (PŘÍKLADY) – ZASTÁNCI
(PŘÍKLADY) – PŘÍNOS – NEVÝHODY).....................................................................................................................- 34 -
5.............................................................................................................................................................. - 38 -
A) SUBJEKT SOCIÁLNÍ POLITIKY (DEFINICE – TYPOLOGIE A VYMEZENÍ ROLE JEDNOTLIVÝCH SUBJEKTŮ – VZTAHY MEZI SUBJEKTY A
PRINCIPY SPOLUPRÁCE)......................................................................................................................................- 38 -
B) TYPOLOGIE SOCIÁLNÍCH DÁVEK A PODMÍNKY PRO JEJICH PŘIZNÁNÍ (TYPY DÁVEK A JEJICH DEFINICE – PŘÍKLADY – PODMÍNKY
PRO JEJICH PŘIZNÁNÍ – ZÁSADY POSKYTOVÁNÍ).......................................................................................................- 43 -

6.............................................................................................................................................................. - 48 -
A) OBJEKT SOCIÁLNÍ POLITIKY (DEFINICE A TYPOLOGIE SUBJEKTŮ – PEČOVÁNÍ VS. STIMULACE OBJEKTU – PŘIMĚŘENOST SOCIÁLNÍ
OCHRANY)......................................................................................................................................................- 48 -
B) NEMOC JAKO SOCIÁLNÍ UDÁLOST (DEFINICE – TYPOLOGIE – DŮSLEDKY – STRATEGIE ŘEŠENÍ – NÁSTROJE ŘEŠENÍ)............- 54 -

7.............................................................................................................................................................. - 56 -
A) PŘEDMĚT SOCIÁLNÍ POLITIKY (DEFINICE – CHARAKTER PŘEDMĚTU – PREVENCE – TERAPIE – REHABILITACE – REINTEGRACE)- 56
-
B) ZDROJE SOCIÁLNÍ POLITIKY (TYPY ZDROJŮ A JEJICH NOSITELŮ – ZPŮSOBY FINANCOVÁNÍ SOCIÁLNÍ POLITIKY)....................- 57 -

8.............................................................................................................................................................. - 61 -
A) NÁKLADY NA SOCIÁLNÍ POLITIKU (TYPY NÁKLADŮ, JEJICH VÝŠE A VZÁJEMNÉ VZTAHY MEZI NIMI)...................................- 61 -
B) RODINNÁ POLITIKA (VYMEZENÍ SOCIÁLNÍ UDÁLOSTI – DŮSLEDKY – STRATEGIE ŘEŠENÍ – NÁSTROJE ŘEŠENÍ).....................- 65 -

9.............................................................................................................................................................. - 72 -
A) ÚZEMNĚ SAMOSPRÁVNÍ CELKY JAKO SUBJEKTY SOCIÁLNÍ POLITIKY (TYPY – CHARAKTERISTIKA – PRINCIPY FUNGOVÁNÍ – DVOJÍ
PŮSOBNOST – SOCIÁLNÍ AGENDY)........................................................................................................................- 72 -
B) ZDRAVOTNÍ POSTIŽENÍ JAKO SOCIÁLNÍ UDÁLOST (VYMEZENÍ SOCIÁLNÍ UDÁLOSTI – MODELY ZDRAVOTNÍHO POSTIŽENÍ –
DŮSLEDKY SOCIÁLNÍ UDÁLOSTI – STRATEGIE ŘEŠENÍ – INKLUZE VS. INTEGRACE – NÁSTROJE ŘEŠENÍ)..................................- 74 -

10............................................................................................................................................................ - 79 -
A) NESTÁTNÍ NEZISKOVÉ ORGANIZACE JAKO SUBJEKTY SOCIÁLNÍ POLITIKY (TYPOLOGIE – RYSY – VÝZNAM (PŘÍNOS) – FINANCOVÁNÍ
– PŘÍKLADY)....................................................................................................................................................- 79 -
B) ZDRAVOTNÍ POLITIKA (DEFINICE ZDRAVÍ – ÚROVNĚ PÉČE O ZDRAVÍ – VEŘEJNÉ VS. INDIVIDUÁLNÍ ZDRAVÍ – DŮSLEDKY PORUCHY
ZDRAVÍ – STRATEGIE ŘEŠENÍ – NÁSTROJE ŘEŠENÍ)...................................................................................................- 80 -

11............................................................................................................................................................ - 84 -
 A) MEZINÁRODNÍ ORGANIZACE JAKO SUBJEKTY SOCIÁLNÍ POLITIKY (VYMEZENÍ – TYPY – ROLE – PŘÍKLADY)........................- 84 -
B) ŽIVOTNÍ A EXISTENČNÍ MINIMUM, MINIMÁLNÍ MZDA (DEFINICE – PRÁVNÍ ÚPRAVA – ÚČEL).........................................- 87 -

12............................................................................................................................................................ - 90 -
A) CELOSTÁTNÍ ZÁKLADNÍ SYSTÉMY SOCIÁLNÍ POLITIKY (TYPOLOGIE – CHARAKTERISTIKA – ÚČEL)......................................- 90 -
B) NEZAMĚSTNANOST JAKO SOCIÁLNÍ UDÁLOST (VYMEZENÍ SOCIÁLNÍ UDÁLOSTI – DŮSLEDKY – STRATEGIE ŘEŠENÍ – NÁSTROJE
ŘEŠENÍ)..........................................................................................................................................................- 96 -

13............................................................................................................................................................ - 99 -
A) SYSTÉMY SOCIÁLNĚ PRÁVNÍ OCHRANY (VÝZNAM – MOŽNÉ TYPY – CHARAKTERISTIKA)................................................- 99 -
B) GENEZE LIDSKÝCH PRÁV (POJETÍ LIDSKÝCH PRÁV – FÁZE VE VÝVOJI LIDSKÝCH PRÁV – KLÍČOVÉ LIDSKOPRÁVNÍ DOKUMENTY
(PŘÍKLADY) – SOUČASNOST – LIDSKÁ PRÁVA V KONTEXTU SOCIÁLNÍ POLITIKY – MOŽNOSTI OCHRANY LIDSKÝCH PRÁV)........- 104 -
14.......................................................................................................................................................... - 109 -
A) STÁTNÍ SOCIÁLNÍ PODPORA (SPECIFIKA SYSTÉMU – PRINCIPY – SOCIÁLNÍ UDÁLOSTI – TYPY DÁVEK – FINANCOVÁNÍ).......- 109 -
B) VZDĚLÁVACÍ POLITIKA STÁTU (DEFINICE VÝCHOVA VS. VZDĚLÁVÁNÍ – DOSTUPNOST VZDĚLÁNÍ – OHROŽENÉ SKUPINY –
STRATEGIE JEJICH PODPORY – VZDĚLÁNÍ A SOCIÁLNÍ VYLOUČENÍ).............................................................................- 112 -

15.......................................................................................................................................................... - 114 -
A) SYSTÉM SOCIÁLNÍ POMOCI (SPECIFIKA SYSTÉMU – PRINCIPY – SOCIÁLNÍ UDÁLOSTI – TYPY DÁVEK – FINANCOVÁNÍ)........- 114 -
B) SOCIÁLNÍ DEZINTEGRACE JAKO SOCIÁLNÍ UDÁLOST (DEFINICE – PROJEVY A DŮSLEDKY – STRATEGIE ŘEŠENÍ – NÁSTROJE ŘEŠENÍ)-
125 -
16.......................................................................................................................................................... - 127 -
A) DOPLŇKOVÉ SYSTÉMY SOCIÁLNÍ OCHRANY (DEFINICE – VÝZNAM – UPLATNĚNÍ – VZTAH K ZÁKLADNÍM SYSTÉMŮM – PŘÍKLADY
VYUŽITÍ DOPLŇKOVOSTI)..................................................................................................................................- 127 -
B) CÍLE A FUNKCE SOCIÁLNÍ POLITIKY (ZNAKY SOCIÁLNĚ POLITICKÝCH CÍLŮ – CÍLOVÁ A INSTRUMENTÁLNÍ SOCIÁLNÍ POLITIKA –
OBECNÝ CÍL SOCIÁLNÍ POLITIKY – SOCIÁLNÍ PRÁVA ČLOVĚKA – AKTUÁLNĚ PLATNÉ DOKUMENTY O LIDSKÝCH PRÁVECH)........- 128 -

17.......................................................................................................................................................... - 133 -
A) NÁSTROJE SOCIÁLNÍ POLITIKY (DEFINICE – TYPOLOGIE NÁSTROJŮ – TYPOLOGIE DÁVEK – PENĚŽITÉ DÁVKY – VĚCNÉ DÁVKY –
SOCIÁLNÍ SLUŽBY – PODMÍNKY PRO PŘIZNÁNÍ DÁVKY)............................................................................................- 133 -
B) NESTÁTNÍ ZISKOVÉ ORGANIZACE JAKO SUBJEKTY SOCIÁLNÍ POLITIKY (DEFINICE – ROLE – MOŽNÉ PŘÍKLADY SOCIÁLNÍCH AKTIVIT)-
136 -
18.......................................................................................................................................................... - 140 -
A) ZPŮSOBY FINANCOVÁNÍ SOCIÁLNÍ POLITIKY (MOŽNÉ REGULACE PENĚŽNÍCH TOKŮ – VYMEZENÍ – PŘÍKLADY)..................- 140 -
B) SOCIÁLNÍ POLITIKA EU (GENEZE SOCIÁLNÍ POLITIKY EU – CHARTA ZÁKLADNÍCH SOCIÁLNÍCH PRÁV PRACUJÍCÍCH –
MAASTRICHTSKÁ A AMSTERODAMSKÁ SMLOUVA – ZELENÁ A BÍLÁ KNIHA – LISABONSKÁ STRATEGIE – OBNOVENÁ SOCIÁLNÍ
AGENDA – SOUČASNÁ PODOBA SOCIÁLNÍ POLITIKY EU).........................................................................................- 143 -

19.......................................................................................................................................................... - 151 -
A) SOLIDARITA JAKO PRINCIP SOCIÁLNÍ POLITIKY (FORMY – ÚČEL – NOSITELÉ – REGULACE A PODNĚCOVÁNÍ K SOLIDARITĚ)..- 151 -
B) MEZINÁRODNÍ DOKUMENTY O LIDSKÝCH PRÁVECH (PŘÍKLADY V ČR RATIFIKOVANÝCH DOKUMENTŮ A JEJICH POPIS – ZPŮSOBY
JEJICH PROMÍTNUTÍ DO ČESKÉHO PRÁVNÍHO ŘÁDU)...............................................................................................- 154 -

20.......................................................................................................................................................... - 157 -
A) TRENDY V SOCIÁLNÍ POLITICE (TENDENCE VE VÝVOJI SOCIÁLNÍ POLITIKY – TRENDY – JEJICH VÝZNAM A CÍL – PERSPEKTIVY
DALŠÍHO VÝVOJE)...........................................................................................................................................- 157 -
B) CHUDOBA JAKO SOCIÁLNÍ UDÁLOST (DEFINICE – PROJEVY A DŮSLEDKY – STRATEGIE ŘEŠENÍ – NÁSTROJE ŘEŠENÍ)..........- 160 -

21.......................................................................................................................................................... - 166 -
A) STÁT JAKO SUBJEKT SOCIÁLNÍ POLITIKY (POSTAVENÍ A VÝZNAM – ROLE – MECHANISMY VLIVU – ODPOVĚDNOST)..........- 166 -
B) STÁŘÍ JAKO SOCIÁLNÍ UDÁLOST (DEFINICE – PROJEVY A DŮSLEDKY – STRATEGIE ŘEŠENÍ – NÁSTROJE ŘEŠENÍ)................- 167 -

22.......................................................................................................................................................... - 169 -
A) SYSTÉMY SOCIÁLNÍ PREVENCE (DEFINICE A ÚČEL – TYPOLOGIE – CHARAKTERISTIKA).................................................- 169 -
B) SOCIÁLNÍ SLUŽBY (VYMEZENÍ – TYPOLOGIE – SUBJEKT A OBJEKT – NOVELA ZÁKONA O SOCIÁLNÍCH SLUŽBÁCH)..............- 173 -
1.
a) Pojem sociální politika

- důležitá oblast veřejného života

- jednoznačná teorie neexistuje
- sociální politika se odvíjí od samotného fungování a ideologie, na které stát stojí
- aktéry soc. politiky v rámci státu jsou: stát, občané a nestátní instituce
- vše se odvíjí od ekonomicko-historických podmínek daného státu

„SOCIÁLNÍ“ A „POLITIKA“
- „Politika“ je slovo původu řeckého, vyjadřující postavení občana a s ním spojená
občanská práva, která občan realizuje v rámci daném ústavou. Vedle správy věcí
veřejných, na ní se podílejících a o ni usilujících subjektů, chápeme politiku jako péči
o záležitosti určitého oboru. I když jde o pojem stále významově široký, lze
konstatovat, že politika, včetně politiky sociální, vyrůstá ze zájmů lidí a institucí a
zároveň je přetváří.
- V případě slova „sociální“ můžeme rozlišit několik vymezení podle jejich „šíře“
záběru: nejširší vymezení znamená společenský; užším významem je snaha,
bezprostředně směřující ke zdokonalování životních podmínek lidí; nejužší pojetí
znamená řešení nepříznivých, nouzových sociálních situací.
- Sociální politika je zároveň sociálním regulátorem i kontrolorem lidského soužití
každého občana ve společnosti.
- Odehrává se v tzv. sféře sociální – sféra jevů a procesů ovlivňujících bezprostředně
postavení člověka ve společenské struktuře a jeho životní šance.

Definice:
„Sociální politika je soustavné, cílevědomé úsilí sociálních subjektů o změnu nebo
udržení sociálního systému.“ (Tomeš, 2010, s. 19). – tzn. že sociální politika směřuje
k nějakému cíli a soustavně se přizpůsobuje měnícím se podmínkám v rámci státu.

„Soubor aktivit, opatření, které cílevědomě směřují k rozvoji člověka, způsobu jeho
života, k zabezpečení sociální suverenity, či bezpečí v rámci daných politických a
hospodářských možností země.“ (Zákon č.108/2006, ve znění pozdějších předpisů).

Můžeme ji definovat jako soubor aktivit, které cíleně směřují ke zlepšení základních
životních podmínek občanů. Dnešní moderní společnost klade důraz na kultivaci a rozvoj
jedince, které chápe jako rozhodující předpoklad prosperity moderní společnosti. Je to
cílevědomá činnost státu a jiných subjektů usilující o vytvoření podmínek, které omezují
příčiny sociální nerovnováhy a zajišťují předpoklady pro harmonický rozvoj jedinců,
sociálních skupin a společenských celků (komunit). Je to soustavné a cílevědomé úsilí
jednotlivých sociálních subjektů o změnu nebo udržení a fungování svého nebo jiného
(státního, obecního) sociálního systému.

CÍLE A OBLASTI
- Cíle SP směřují zajištění určité soc. úrovně společnosti v daném státě.
- Cíle sociální politiky je možné charakterizovat jako žádoucí, chtěné stavy sociální
sféry společnosti v budoucnu.
- Absolutní, nebo navždy daný cíl sociální politiky neexistuje. Každý subjekt sociální
politiky sleduje své zájmy a cíle, ať už jde o cíle konečné – komplexní nebo dílčí.
- Dosáhnutím konečného cíle je tento stav východiskem pro cíl další.
Cílová a instrumentální povaha SP
- Jsou-li sociální cíle a zájmy důvodem vzniku a rozvoje sociálního subjektu nebo
smyslem jeho existence, hovoříme o cílové sociální politice (např. sociální politika
nestátního neziskového subjektu).
- Jsou-li cíle subjektu jiné a jeho sociálně politické zájmy jsou prostředkem k jejich
dosažení, hovoříme o instrumentální povaze sociální politiky (např. sociální politika
ziskového nestátního subjektu).

Statické a dynamické pojetí SP

- DYNAMICKÉ pojetí sociální politiky znamená úsilí o změnu.
- STATICKÉ pojetí sociální politiky usiluje o integritu systémů (celistvost, soudržnost,
jednotnost).

Vlivy působily na povahu soc. politiky ve 20. století

- stát se stává opatrovatelem nezadatelných lidských práv, vyjádřených ve Všeobecné
deklaraci lidských práv (1948)
- stát je činěn odpovědným za negramotnost, nezaměstnanost, nouzi, nemoc a
sociální dezintegraci občanů, je povinen ve spolupráci s občany, kteří se nacházejí v
této situaci, usilovat o změnu tohoto nepříznivého stavu.
- základní koncepcí sociálního státu je tedy poskytnutí institucionálního rámce pro
zachování lidských práv.

Základní tendence ve vývoji sociálně politického myšlení a aktivit

Úsilí o všeobecnost – UNIVERZALITU
- sociální soustava má být přístupná všem občanům bez jakékoli diskriminace, jediným
kritériem jsou podmínky nároku na dávky a služby

Úsilí o úplnost – KOMPLEXNOST

- sociální ochrana poskytuje dávky a služby ke všem uznaným a známým sociálním
událostem (zdravotní péče, zabezpečení v nemoci, zabezpečení v mateřství,
zabezpečení v nezaměstnanosti, zabezpečení při úrazu a nemoci z povolání,
zabezpečení rodiny, zabezpečení ve stáří, invaliditě a pozůstalých)

Úsilí o přiměřenost – ADEKVÁTNOST

- týká se velikosti dávek a služeb, tzn., že dávky a služby jsou přiměřené potřebě, kterou
mají uspokojit

Úsilí o jednotnou sociální ochranu – UNIFORMITU

- týká se rovnosti lidí ve svobodné společnosti, tzn., že sociální soustavy poskytují
dávky nebo služby ve stejné výši nebo rozsahu pro všechny účastníky

Úsilí o adresnost – CÍLENOST opatření sociální ochrany

- znamená vázat dávky a služby na prokazatelnou potřebu, porušení tohoto principu je
plošné poskytování dávek a služeb, kdy je riziko vzniku tzv. sociální pasti – situace,
kdy se vyplatí žít z dávek a nikoli se živit prací

Úsilí o HARMONIZACI, KONVERGENCI a INTEGRACI

- harmonizace usiluje vyladění soustav sociálního ochrany
- konvergence nese význam přibližování soustav cestou sbližování systémových,
právních, organizačních i procesních úprav
- integrace představuje slučování v jedinou soustavu, tato úsilí se projevují v aktivitách
nadnárodních struktur

Úsilí o DIVERZIFIKACÍ
- různorodost finančních zdrojů sociální ochrany , týká se především důchodového
zabezpečení (důchodové připojištění či formy životního připojištění představují 3.
pilíř)

PRINCIPY SOCIÁLNÍ POLITIKY

- Již bylo uvedeno, že sociální politika směřuje k ovlivňování sociální reality. Přitom
musí respektovat určité základní principy – zásady, vedoucí ideje, myšlenkové
postupy, které jsou pro ni určující. Jejich optikou jsou nakonec posuzovány a
hodnoceny i efekty sociální politiky.

PRINCIP SOCIÁLNÍ SPRAVEDLNOSTI

- pravidla, podle nichž jsou ve společnosti rozdělovány předpoklady a prostředky
veřejného blahobytu. V sociální politice by mělo být přihlíženo k prospěchu pro co
nejširší vrstvy společnosti, největší štěstí pro největší část obyvatelstva.
- každému stejně – stejná mzda za stejnou práci.
- každému podle jeho potřeb – při existenci nadměrně chudých a postižených občanů
ve společnosti, jejichž situace jim neumožňuje stejný přístup k prostředkům a
podmínkám jako ostatním občanům.
- každému podle jeho zásluh – různé pozice a zaměstnání a jejich nositelé přinášejí
pro společnost určité výhody a podle toho by měli být oceňováni.

PRINCIP SOCIÁLNÍ SOLIDARITY

- neboli vzájemné pomoci, soudržnosti vychází ze skutečnosti, že člověk je odkázán i na
druhé lidi. Je závislý na soužití společnosti jako celku. Ti šťastnější jsou ochotni vzdát
se něčeho svého (finance, věci, čas, znalosti, úsilí…) ve prospěch druhých.
- státem organizovaná (státem vynucená) solidarita – v současné moderní
společnosti se solidarita převážně realizuje na základě redistribuční politiky státu
(solidarita mezigenerační, zdravých s nemocnými, ekonom. aktivních s ekonom.
pasivními, bezdětných s rodinami s dětmi atd.)
- existuje i solidarita mezinárodní – aktivity světových organizací, EU, WHO,
celostátní – širší celospolečenská solidarita organizovaná státem: rozvoj vzdělávání,
pomoc rodinám, sociálně slabým a nemohoucím, solidarita regionální – např. v rámci
podniků, obcí, církví…

PRINCIP SUBSIDIARITY
- občan má v tíživé sociální situaci aktivně využívat svých schopností a dovedností.
Nejprve se tedy snaží řešit problém sám, pak má pomoci rodina, nestačí-li na
vyřešení problému rodina, žádá o pomoc jiné subjekty (zpravidla nestátní), na
posledním místě pomoci je stát. Povinností státu je především zajišťovat podmínky
pro to, aby si každý mohl pomoci vlastním úsilím.

PRINCIP PARTICIPACE
- vyžaduje, aby občan nebyl pouze pasivním příjemcem sociálně politických opatření,
ale aby se sám na jejich tvorbě aktivně podílel. Např. na společenském životě (péče o
zdraví, zajištění v nemoci, ve stáří, …)

FUNKCE SP:
 Sociální politika plní v životě jedince a společnosti rozmanité funkce. Rozmanitost je
dána množstvím sociálních událostí, na které je sociální politika směřována. Spektrum
funkcí, které sociální politika zastává, vznikaly a vyvíjely se postupně.

Funkce sociální politiky:

• ochranná
• rozdělovací a přerozdělovací
• homogenizační
• stimulační
• preventivní

Ochranná funkce sociální politiky patří k historicky nejstarším a tvoří tradiční prvek
sociální politiky. Jsou to formy pomoci a podpory poskytované člověku při vzniku
sociální události. V podstatě jde tedy o zmírnění či odstranění důsledků sociálních
událostí.

Rozdělovací a přerozdělovací funkce naplňuje vlastní obsah prováděných opatření

sociální politiky. Touto funkcí je určován podíl jednotlivců na výsledku ekonomické
činnosti společnosti a jejím bohatství. Přerozdělováním se zmírňuje výchozí nerovné
postavení lidí v té míře, kterou společnost uznává za žádoucí. Tato funkce se
uskutečňuje především prostřednictvím daní. Kardinální otázkou je, jaká míra
přerozdělení má být realizována. Příliš vysoká míra přerozdělení oslabuje podněty k
práci, na druhou stranu její nízká úroveň může oslabit stabilitu společnosti.

Homogenizační funkce je poměrně nová funkce sociální politiky. Účelem je

dosahování stejnorodosti v uspokojování základních životních potřeb. Jde o vytváření
stejných, rovných příležitostí a šancí. Nejzřetelněji se homogenizační funkce projevuje
např. v systému sociální pomoci nízkopříjmovým skupinám obyvatelstva, kterému je
příjem dorovnáván do hranice společensky uznaného standardu => stejné možnosti
uspokojování základních životních potřeb.

Stimulační funkce si klade za cíl podporovat žádoucí sociální jednání jednotlivců a

sociálních skupin. Jde o podporu ekonomické výkonnosti, produktivity a prosperity
společnosti. Preventivní funkce znamená předcházení nepříznivým sociálním
událostem. Tuto funkci více méně naplňují všechna odvětví sociální politiky.

b) Geneze solidarity v sociální politice (rodová solidarita – patriarchální

paternalismus – antický paternalismus – charita a chudinská péče – dokumenty
péče o chudé – osvícenství – svépomocná solidarita – institucionalizovaná
solidarita – geneze sociálního pojištění – sociální politika ve 20. století)

Sociální politika je především o solidaritě v její nejrůznější podobě, sloužící nejrůznějším

zájmům a účelům. Společenská solidarita posiluje sociální soudržnost v sociálním systému.
Vychází z porozumění pro jednotlivce nebo celek, jehož hlavním obsahem je připravenost
nést odpovědnost za společný úděl. Nejčastěji se společenská solidarita projevuje jako snaha o
vzájemnou lidskou pomoc a podporu.

Sociální politika se vyvíjela od rodinné a rodové solidarity přes pomoc poskytovanou chudým
lidem až po komplexní soustavy institucí moderních společností zabezpečujících nerušené
plnění základních lidských práv.
HISTORIE SOLIDARITY
Rodová solidarita
Prvky společenské solidarity se rodily až po poslední době ledové (asi před 10–12 tisíci lety)
– v období neolitu, kdy se tlupy lovců začaly usazovat. Základním principem byla solidarita
mezi členy rodu. Hlavním cílem a úsilím jeho členů bylo uspokojování potřeb na úrovni
přežití. Patrná tak byla jistá forma zásluhovosti. Neexistovaly žádné speciální instituce
poskytující sociální ochranu.

Prvopočátky společenské solidarity (před 10–12 tisíci lety) – po poslední době ledové,
usazování lovců v tlupách.
NEOLIT – neolitická revoluce, hospodaření na půdě, první přerozdělování výsledků práce.
Autokratický paternalismus (také despotický či patriarchální) – historicky nejstarší období
sociálních institucí v oblasti Malé Asie a severní Afriky; Chammurapiho zákoník (18. stol. př.
n. l) – podpora vdov a sirotků po zemřelých vojácích.
ŘECKO – ANTICKÝ PATERNALISMUS
• Období od 8. do 2. stol. př. n. l.
• Vytvoření prvních koncepcí sociálních institucí – velký vliv na další vývoj evropské
sociální politiky.
• Největším nebezpečím bylo pro svobodné občany stále upadnutí do dlužního otroctví
(snižování stavu svobodných občanů, nestabilita politického systému). První sociální
reformy byly zaměřeny na udělení svobody dlužním otrokům.

Solón (638–558 př. n. l, Athény)

· Zrušení dlužního otroctví.
· Rozdělení občanů do čtyř majetkových tříd a zavedení nejnižší hranici pro majetek a
příjem občanů nejnižší třídy.
· Zákonem bylo přikázáno rodičům pečovat o děti a současně byla stanovena povinnost
dětí živit staré rodiče.
·
Periklés (500–429 př. n. l, Athény)
· Zavedení diet pro zchudlé svobodné občané.
· Veřejné práce, které chudým poskytovaly výdělek.
· Státní pomoc práce neschopným a nemajetným válečným poškozencům.
· Stát pečoval o sirotky po vojácích.
„Opatření přijatá za vlády Solóna a Perikla považujeme za znak přechodu od
paternalismu k solidární filantropii.“

ANTIKA – ŘÍM
• Řím založen v r. 753 př. n. l. jako království, postupný rozvoj, Římané ovládli Řeky –
velký vliv na sociální politiku Římanů.
• Většina sociálněpolitických opatření vznikla až za císařství (27 př. n. l. – 476 n. l.).
• Collegia (kolegia) – vznikaly spolky svobodných řemeslníků za účelem vzájemné
podpory v nemoci a v případě smrti.
Císař Augustus – „chléb a hry“ (příděly obilí, vstupenky do divadla, na hry do kolosea).
Císař Traianus – stát převzal výživu dětí zchudlých svobodných občanů; založil alimentační
fond na podporu drobných rolníků.

STŘEDOVĚK
• Období raného feudalismu – nebylo postaráno o ty, kteří vypadli ze systému lenních
vztahů, zajištění obživy pro lidi bez pána bylo nejstarším sociálněpolitickým
problémem, který bylo nutné řešit.
 • Církev se začala starat o chudé a potřebné.
• Karel Veliký (771–814) – upevnění povinnosti lenních pánů starat se o své nemocné
poddané.
• Ve 13. – 14. masivně rostla chudoba, církevní instituce byly schopné se postarat jen o
ty nejvíce potřebné. Systém farní péče o chudé se zhroutil.
• Na území Českého knížectví a království byla péče nejdříve zajišťována církví,
posléze se zapojila šlechta, později ve 13. – 14. i města, která např. zaměstnávala
veřejné lékaře, zřizovala městské lázně pro chudé apod.

STŘEDOVĚKÝ UTOPISMUS
„Ve středověku se rodily myšlenkové proudy, které usilovaly o nápravu sociální křivd a
nabádaly krále, šlechtu i duchovní vrchnost k opatrnosti a rozumnému vládnutí.“ (Szacki in
Tomeš, 2010: 55)
• O naplnění těchto záměrů se snažila skupina myslitelů = utopisté.
• Pozn. první utopií je Platónova Ústava.
• První generace utopistů – nabádala šlechtu a církev k lepšímu vládnutí:
Thomas More (1477–1535) – „Utopia“ (tyto myšlenky byly inspirací pro zavedení
chudinské péče v angl. obcích).
Tommasso Campanella (1568–1639) – „Sluneční stát“ (radil papežovi, aby spravedlivě
rozděloval bohatství; poprvé vyjádřil myšlenku, že dobrá vůle /filantropie/ nestačí).
• Druhá generace utopistů – snažila se své představy o lepším světě uskutečnit:
Claude Henri de Saint-Simon (1760–1825) – nešlo mu o odstranění soukromého vlastnictví,
ale plánováním chtěl dosáhnout větší výroby a spravedlivějšího rozdělování.
Robert Owen (1804–1892) – založil kolonii New Harmony (Indiana, USA), kde organizoval
práci podle schopností a rozdělování podle potřeb. Fungovala 4 roky.

POZDNÍ STŘEDOVĚK
- Masivní pauperizace v Anglii v 15. a 16. století (vyhánění zchudlých rolníků z pozemků,
které vlastnili za účelem uvolnění půdy pro chov ovcí; vyhnaní farmáři byli nuceni účastnit
se na trhu práce).
„Anglický panovník Jindřich VIII. Vydal na počátku 16. století nařízení, že žebrání musí být
každému žebrákovi povoleno starostou, příp. smírčím soudcem, a to jen na určitém úzce
vymezeném území. Žebráci byli díky tomuto nařízení poprvé v novodobých dějinách
registrováni, a tak se chudoba poprvé stala sledovaným ukazatelem fungování státu.“
(Matoušek, 2007: 93)
- S rozpadem feudálních statků a v souvislosti s migrací do měst výrazně vzrostla chudoba,
přičemž města byla nucena se postarat o práce neschopné a chudé.
- Rozvíjí se tzv. chudinské zákonodárství – počátek angažovanosti státu při řešení sociálních
problémů – legislativní regulace.

KŘESŤANSKÁ FILANTROPIE A CHUDINSKÁ PÉČE

- Křesťanství přichází s výzvou k filantropii. Pomoc bližnímu je chápána jako ctnost.
Vyznačovala se náhodnost nikoli systematičností, nešlo o „otcovskou“ péči, ale
sousedskou výpomoc, pomoc není institucionalizovaná, ale je individualizovaná, je
dobrovolná.
- Hlavní cílovou skupinou byli lidé bez pána , tedy ti, kteří vypadli ze systému lenních
statků (naturálního hospodaření) a ocitli se tak v nouzi.
- Hlavní sociální událostí byla tedy chudoba.
- Pomoc byla poskytována zejména prostřednictvím nejrůznějších institucí typu útulků,
chudobinců, žebravých řádů a klášterů.
- Ve 13. a 14. století dochází k velkému nárůstu chudoby a církev se může starat jen o ty
nejpotřebnější.
- Systém farní péče se hroutil (ve Francii již v 11. století). Chudí byli odkázáni na almužnu a
individuální žebrotu, stahovali se do měst, a tím život v nich ohrožovali. To se stalo jedním
z důvodů přesunu povinnosti pečovat o chudé a nemocné z církve na šlechtu a obce.
Veřejná intervence do sociálních záležitostí byla také v pozdním feudalismu vyvolána
dravostí a bezohledností rodící se industrializace.
- Chudinská péče se tak stala předmětem zájmu úřední moci.
- Péče o chudé se také postupně institucionalizovala – nejprve regulací žebroty, posléze
spadala do správy obcí a stala se atributem „domovského práva“. Časem se vyvinulo právo
na pomoc v nouzi (chudinské zákonodárství).

VÝZNAMNÉ DOKUMENTY V PÉČI O CHUDÉ:

Anglie: Alžbětin Kodex chudých (1597)
- byl první ucelenou legislativou chudinské péče
- první chudinská péče subvencovaná z veřejných prostředků (defacto z daní)
- církve nenesou hlavní odpovědnost v péči o chudé
- chudí byli děleni do tří skupin: práceschopní, práceneschopní a děti
První sociální zákony na státní úrovni byly přijímány za vlády královny Alžběty I. (1533–
1603, doba vlády 1558–1603).
Potřeba řešení problémů chudiny byla nutnost pro udržení stability království.

Chudinské zákony:
- The Poor Relief Act (1576) – zákon ukládal městům zřizovat tzv. pracovní
domy (workhouses)
- Kodex chudých/„Poor Law“ (1579) – první ucelená legislativa chudinské
péče;
- Kodex chudých/„Poor Law“ (1601) – organizace státní chudinské péče,
rozdělení chudých do tří skupin (1. práce schopní chudí měli povinnost
pracovat ve workhousech, 2. práce neschopní chudí měli být zaopatřeni v
chudobincích, ale jen v případě, že neměli bydliště, 3. závislé děti, které
neměly rodiče ani jiné příbuzné – o tyto děti se měla starat jiná pověřená
osoba.) (Matoušek, 2007: 94)

Francie: Královský edikt zvaný Moulinský (1566)

- chudí musí být usídleni – pouhý pobyt chudého stačil k jeho nároku na dávku
- zřizují se ústavy pro chudé (Hospitál General, r. 1656), dílny pro výuku řemesel

Prusko:
- nejdříve velké restrikce chudoby, později se začaly zřizovat pracovní domy (17.
století) a každá obec byla povinna zřídit chudinskou pokladnu (1748), které byly
spravovány úřady a církví
- místo hmotné pomoci se později žebrákům poskytovala práce

Rakousko – Uhersko: Patent o tulácích a žebrácích (1661)

- chudí jsou rozdělováni na práceschopné a práceneschopné – podle toho museli
pracovat
- chudinskou péči vykonávaly obce
- přestože byly chudinské ústavy odkázány na dobrovolné příspěvky, byly již
veřejnoprávními institucemi, spravovali je tzv. otcové chudých (veřejní činitelé)
- r. 1781 – zrušení nevolnictví, chudinská péče spadá do kompetence obcí

Naše území
Ferdinand I (1554) – represivní politika vůči tulákům – zavedení domovského práva
 „Péče o práce neschopné prošla dvěma fázemi vývoje: (i) živelná intervence měst, (ii) státní
regulace veřejné intervence proti tuláctví. Živelně se města začala starat o chudé v podstatě
od svého vzniku, kdykoli jejich počty začaly ohrožovat sociální stabilitu, která byla
předpokladem rozvoje řemesel a obchodu. To se odrazilo v díle Kristiána z Koldína Práva
městská království českého (1597); platnost tohoto práva byla zrušena až v době nastupující
industrializace v roce 1811.“ (Tomeš, 2010: 71-72)
• Patent o tulácích a žebrácích (1661) – městům uložena povinnost starat se o chudé;
pokračuje represivní politika vůči práce schopným žebrákům.
• Nařízení pro Království české (1785) – vrchnosti dána povinnost starat se o chudé.
Z této povinnosti vznikla instituce ratejny (společné ubytování chudých na statku).

- V oblasti péče o chudé je postupně rozvíjena myšlenka, že veřejná chudinská péče má být
připoutána k obci a spjata s domovským právem (r. 1868 v Českých zemích). Každý občan
společně s křestním listem dostal také doklad o domovském právu (zrušeno až v
komunismu).
- Právní nárok na dávku byl tedy spjat s domovským právem v obci. Chudobu představoval
nedostatek příjmu a současně nemožnost výdělku a nedostatek osob povinných k jeho
zaopatření. Chudý byl povinen pro nárok na dávku prokázat svou potřebu. Dochází tak k
prohlášení chudinské správy za část veřejné obecní správy.

V 19. století se do popředí zájmu státu dostala kromě chudinské péče také péče o veřejné
zdraví a o základní školství. Pro genezi moderní sociální politiky je rozhodující změna obsahu
vztahu mezi občanem a státem: od státu, který je vládcem nad občanem ke státu, který je
služebníkem garantujícím občanovi základní lidská práva.

Josefínské osvícení
- Veřejné represe se zmírnily až za josefínského osvícenství. Josef II. zestátnil
chudinskou péči (nařízení pro Království české z 19. srpna 1785), zrušil kláštery; vydal
několik dvorských dekretů – např. v roce 1781 řád pro ústavy sociální péče; stát
podporoval ústavní péči; v roce 1787 upravil právo a majetek farních chudinských
ústavů.
- Kromě toho zřídil také nalezinec, chorobinec a porodnici na Karlově v Praze (1789)
a v roce 1790 Všeobecnou nemocnici v Praze.

Ratejny
- V 19. století vznikají (spolu s Domovským právem) v péči o chudé „instituce“
- ratejny – které řešily společné ubytování a stravování chudých na statcích ve
správě vrchnosti.
- Ratejna byl velký přízemní dům, v němž bydlelo několik rodin. Každá rodina
pro sebe měla prostor zhruba 12 m 2, který byl ohraničen jen několika kusy
hrubého nábytku. Tyto domy se stavěly na knížecích panstvích až do konce 1.
světové války.

Institucionalizace péče o chudé

Veřejná chudinská péče byla upravena Zemským chudinským zákonem českým č.
59/1868, jímž byla s konečnou platností chudinská správa prohlášena za část veřejné
obecní správy a péče o chudé spadala do samostatné působnosti obcí. Majetek farních
chudinských ústavů byl převeden na obecní chudinské pokladny.

Svépomocná solidarita
- Omezená liberální sociální ochrana podnítila vznik svépomocné solidarity.
- Rozvíjí se tak, podobně jako v Římě, solidarita mezi občany, kteří mají podobný osud.
Vznikají nejrůznější profesní uskupení, jako byly cechy (mistrů, učňů, tovaryšů), gildy
nebo hansy. Mezi povinnosti cechu náležela vedle obrany společných zájmů politických a
hospodářských i péče o sirotky a vdovy po zemřelých členech (financovaná ze
společných prostředků).
- Horníci vytvářeli hornická bratrstva, která pracovala na vlastní účet a riziko.

Dělnická solidarita
- Dělnické podpůrné spolky (tzv. friendly societies) vznikaly nejdříve v Anglii koncem 17.
století.
- Počet spolků se v 18. století rychle zvýšil a staly se respektovanou institucí. Koncem 18.
století byl dokonce britským parlamentem přijat zákon na jejich ochranu.
- V roce 1911 se dělnické podpůrné spolky staly nositeli státního nemocenského pojištění.
- V ostatních evropských zemích vznikaly podpůrné dělnické spolky o desítky let později.

PRVNÍ MODERNÍ SYSTÉMY SOCIÁLNÍHO POJIŠTĚNÍ:

Německo: Otto von Bismarck – německý kancléř (vznik sociálního pojištění jako tendence
dostat pod kontrolu bratrské pokladny, ze kterých se financovaly sociální protesty dělnictva,
během šesti let bylo zavedeno nemocenské pojištění, úrazové pojištění, starobní a invalidní
pojištění) – nemocenské 1883, úrazové 1884, invalidní a starobní 1889.

Rakousko-Uhersko: Eduard Franz Josef Taaffe (1833–1895) –rakouský předseda vlády a

ministr vnitra v letech 1879–1893
inspirace v německém modelu pojištění
zavedení tzv. Taaffeho zákonů:
Zákon o nemocenském pojištění (1888)
Zákon o úrazovém pojištění (1889)
Zákon o hornickém pojištění (1889)

zákon o důchodovém pojištění byl zaveden až v r. 1909, nárok měli:

muži v 60 letech věku a po 40 letech pojištění
ženy v 60 letech věku a po 35 letech pojištění

Velká Británie: Sir W. Beveridge (zakládá systém soc. pojištění, které se vztahuje na
výdělečně činné i nečinné občany, dávky jsou financovány z pojistného, které platil občan,
zaměstnavatel a garantoval to stát)
Rysy:
- univerzalita osobního rozsahu
- komplexnost věcného rozsahu
- adekvátnost dávek
- garance výplat a reálného obsahu dávek
- unifikace financování a správy

SITUACE V ČESKOSLOVENSKU PO ROCE 1918

- Nově vzniklý stát převzal sociální legislativu z Rakouska-Uherska, další vývoj sociálních
opatření se řídil zdejší situací. Sociální ochranu potřebovali: váleční veteráni, invalidé
pozůstalí po obětech války, nezaměstnaní. Rozvoj byl zastaven změnou politického
systému v roce 1948, ze SSSR byl převzat model centrálního plánování i v oblasti
sociální politiky a péče.
- Sociální péče byla zajišťována kombinací veřejnoprávních a soukromoprávních
institucí, mezi něž patřily i instituce církevní.
Ministerstvo sociální péče – ústřední úřad sociální správy, se zabývalo oblastí (péči o
mládež, válečné poškozence, bytovou a stavební péčí, ochranou spotřebitelů).

Ministerstvo vnitra – spravuje chudinskou péči.

1918–1938 ČSR velmocí v oblasti sociálních reforem, naše sociální politika v popředí
světového vývoje:
 o zákon o pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří (1924),
který se stal inspirací i pro další země (např. Řecko)
o zákon o osmihodinové pracovní době;
o zákon o podpoře v nezaměstnanosti;
o zákon na ochranu nájemníků (zaměřen na nejslabší sociální skupiny);
o zákon o placené dovolené pro dělnictvo atd.

- Rozvoj pracovní legislativy na základě úmluv Mezinárodní organizace práce.

- Rozvoj občanské společnosti: neziskové a církevní organizace pro sociální práci.
Soukromoprávní úseky spravují (sociálně-zdravotní poradenství, péči rekreační,
hygienickou a zdravotní, ochranu ženských zájmů, matek a dětí, volnočasových aktivit
dětí a mládeže).
Význačným rysem nestátní sociální péče byla angažovanost středních vrstev. Šlo o
různé sbírky a jiné akce. Překotný vývoj spolků a institucí, nekoordinované laické
nadšení a kompetenční spory někdy brzdily práci s klienty a zpomalovaly vývoj.

ČESKÁ SOCIÁLNÍ ŠKOLA

• Albín Bráf (1851–1912) – první moderní autor sociální politiky; významné dílo
„Almužna a mzda“ (1883); zabýval se problémem chudoby a rolí státu při pomoci
potřebným
• Karel Engliš (1880–1961) – ekonom; dílo „Sociální politika“ (1916); zdůrazňoval to,
že sociální politika má přednostně řešit oblast vzdělávání, zaměstnanosti, zdraví a
rozdělování; klad důraz na sociální pojištění
• Josef Macek (1887–1972) – ekonom, politik; dílo „Základy sociální politiky“,
„Sociální ekonomika“; chápal sociální politiku jako preventivní činnost, tzn. svými
zásahy má působit tak, aby nevznikala chudoba, nezaměstnanost, nemoci, nedostatek
bytů a výdělků apod.
• Alois Rašín (1867–1923) – ministr financí; definoval roli státní sociální politiky v
systému politiky nově vzniklého Československa

SOCIÁLNÍ POLITIKA V ČESKOSLOVENSKU PO ROCE 1948

- Systém byl statický, obsahoval řadu omezení (např. maximální výše důchodu),
existovala velmi nízká relace mezi výší mzdy a dávkou důchodového pojištění, rozdíly
ve výších důchodů dle období, ve kterém byly přiznány.
- Chudoba oficiálně neexistovala, i když jí systém mezi zranitelnými skupinami
obyvatelstva tvořil, její řešení bylo velmi nesystematické, vytvořené záplavou
neadresných dávek.
- Systém nebyl připraven na budoucí demografický vývoj, naopak nízkým věkem
odchodu do důchodu podporoval nízké příjmy do systému a vysoké náklady na
vyplacené dávky.
- Sociální politika byla centralizována v rukou státu.
- Došlo k opuštění evropských tradic sociálního pojištění a zavedení sovětského modelu
zabezpečení.
- Byl zaveden princip povinné plné zaměstnanosti.
- V 50. letech 20. stol. byl zrušen systém zdravotního pojištění, celé zdravotnictví bylo
financováno ze státního rozpočtu.

MATOUŠEK, O. a kol. Encyklopedie sociální práce. Praha: Portál, 2013.

MATOUŠEK, O. a kol. Metody a řízení sociální práce. Praha: Portál, 2013.
KVĚTENSKÁ, D. Úvod do sociální práce pro pomáhající profese. Hradec Králové: Gaudeamus, 2009.
MATOUŠEK, O. a kol. Základy sociální práce. Praha: Portál, 2012.
MATOUŠEK, O., ed., KODYMOVÁ, P., ed. a KOLÁČKOVÁ, J., ed. Sociální práce v praxi: specifika různých
cílových skupin a práce s nimi. Praha: Portál, 2010.
NAVRÁTIL, P. Teorie a metody sociální práce.
OLÁH, Michal. SCHAVEL, Milan. ONDRUŠOVÁ, Zlatica. Úvod do štúdie a dejín sociálnej práce. 2. vyd.
Bratislava: Vysoká škola zdravotnictva a sociálnej práce sv. Alžbety, 2008.
2.
a) Systém sociálního pojištění a jeho principy (specifika systému – podsystémy –
sociální události – principy a jejich vymezení)
Rada od bývalých studentů: Umět definovat „sociální pojištění“, koho se týká, na jaké události se vztahuje a
jak je organizováno (na základě nucené solidarity). Základní principy: univerzalita, uniformita,
komplexnost, participace. Vystihnout specifičnost systému – udržet si osvojenou životní úroveň. Jaký je
rozdíl mezi pojištěním (aby člověk nespadl do stavu hmotné nouze), podporou (většinou pro rodiny s dětmi) a
pomocí (jako poslední, pokud nestačí předešlé systémy – jako jediný poskytuje i věcné dávky a sociální služby).

- Sociální pojištění je nejvíce preferovaná forma sociální ochrany v moderních

společnostech s tržní ekonomikou. Je rozvíjena jak ve všeobecných povinných
(obligatorních), tak v doplňkových dobrovolných (fakultativních) systémech.

- Za protagonisty sociálního pojištění jsou považováni německý státní Otto von

Bismarck (1815–1888) a rakousko-uherský ministerský předseda Eduard Franz Josef
Taafe (1833–1895)

- Sociální pojištění = Jedná se o institucionalizovaný systém, ve kterém se občan sám

svou činností nebo někdo jiný za občana povinně zajišťuje pro případ vzniku pojistné
události – sociální události (občan odvádí pojistné). Je spravováno institucemi
veřejnoprávního charakteru.

Jeho doplňkem mohou být i tzv. sociální fondy, které mohou mít dobrovolnou nebo povinnou
povahu. Ty jsou spravovány institucemi soukromoprávního charakteru. V ČR např.
doplňkové penzijní spoření.

Chronologicky dle vzniku se sociální pojištění dělí na 9 základních systémů:

p. úrazové, p. nemocenské, p. zdravotní, p. v mateřství, p. ve stáří, p. invalidity, p.
pozůstalých, p. v nezaměstnanosti, rodinné přídavky.

Sociální podpora = systém právních nároků občanů při vzniku předvídatelných

sociálních událostí, a to bez jejich finanční participace. Je spravován institucemi
veřejnoprávního charakteru. Zakotvuje nárokové peněžité dávky.
Cílovou skupinou – rodiny s dětmi. Dávky financovány ze státního rozpočtu.

Sociální pomoc
- Nejstarší forma přerozdělování organizovaná státem ve prospěch osob, které to
prokazatelně potřebují.
- Uplatňuje se v situacích, kdy ostatní zdroje, které mohly jedinci (rodině) pomoci,
nejsou k dispozici a jedinec není sám schopen obtížnou životní situaci překonat
vlastními silami – ocitá se ve stavech hmotné a sociální nouze.
- Cílovými skupinami sociální pomoci – dlouhodobě nezaměstnaní, staří občané, osoby
se zdravotním postižením, standardní i rozvrácené rodiny nebo sociálně
dezintegrovaní občané.
- Systém zakotvuje zpravidla nenárokové peněžité či věcné dávky nebo sociální
služby. Nárok na ně vzniká na základě úředního rozhodnutí. Systém je financován
vícezdrojově a realizován veřejnoprávními i soukromoprávními subjekty.
- Systém soc. pomoci je individualizovaný – individuální posuzování nároků a
individuální forma a intenzita poskytnuté pomoci.
Záchranná sociální síť
- Systémové uspořádání minimálních dávek sociálního pojištění, státní sociální
podpory a sociální pomoci takovým způsobem, aby žádný občan nebyl existenčně
ohrožen v době ekonomických reforem.
- Jde o to, aby v důsledku ekonomické transformace občan neklesl pod hranici
životního nebo existenčního minima.

Sociální smír
- Stav bez sociálního napětí, který je zajištěn fungováním systému, který zachycuje ty,
kteří nejvíce trpí ekonomickými změnami.
- Lze zajistit aktivní politikou zaměstnanosti, rozvojem systémů sociálního pojištění a
efektivní záchrannou sociální sítí.

Podsystémy soc. pojištění:

o Zdravotní Pojištění
o Nemocenské pojištění
o Důchodové pojištění
o Politika zaměstnanosti
o Pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škody u zaměstnanců
o Penzijní spoření

Sociální událost = životní situace, které jsou veřejnoprávně uznané za závažné a ve kterých
postižená osoba nebo skupina osob (např. rodina) potřebuje určitou formu sociální ochrany,
protože není schopna její důsledky odvrátit
 Možné sociální události:
o zdraví, nemoc
o pracovní neschopnost
o těhotenství
o mateřství/otcovství
o stáří
o invalidita
o smrt
o ztráta živitele
o nezaměstnanost
o pracovní úraz, nemoc z povolání
o smrt
o stáří
o invalidita

I. PILÍŘEM SOCIÁLNÍ POLITIKY ČR JSOU 3 CELOSTÁTNÍ SYSTÉMY SOC.

OCHRANY (VIZ. TABULKA DÁLE):
1. Systém sociálního pojištění – cílem je udržení osvojené životní úrovně.
2. Státní sociální podpora (sociální zaopatření) – cílem je ochrana před stavem nouze,
většinou pro rodiny s dětmi, kdy soc. poj. nepoužitelné (nárokové dávky). Pokud nestačí, tak:
3. Sociální pomoc – jediný systém, který kromě fin. pomoci poskytuje také věcné dávky a
soc. služby (nárok úředním rozhodnutím).
Specifika systému
- V rámci systému sociálního pojištění jsou řešeny ty sociální situace, na které se
občan může předem připravit (tedy pojistit) formou odložení části své spotřeby na
krytí budoucí nejisté dlouhodobé či krátkodobé sociální situace. Systém zakotvuje
příspěvkové, nárokové dávky, a to peněžité.
- Od komerčního pojištění se liší především tím, že účast na tomto systému je
zpravidla povinná. Další odlišnost představuje solidarita, která systémy sociálního
pojištění ovládá. Ve veřejných systémech sociálního pojištění nefungují individuální
účty v tom smyslu, že by si na nich občan spořil své prostředky pouze na svou
sociální událost. Většina současných systémů sociálního pojištění je univerzální,
 účast na nich je určena pro všechny obyvatele příslušného státu, zpravidla v době,
kdy jsou výdělečně činní.
- Systém je financován z pojistného, které platí podle přesně stanovených podmínek
jak zaměstnanec, tak zaměstnavatel a OSVČ. Za určité skupiny obyvatel a za
určitých podmínek platí pojistné stát.
- Pojištěnci vzniká nárok na dávku na základě toho, že se po určitou stanovenou dobu
na systému podílel tím, že platil pojistné. V systémech sociálního pojištění se
nezkoumá konkrétní situace občana a jeho rodiny a nárok se neposuzuje podle jeho
potřebnosti, ale podle míry, do jaké do systému přispíval.
- V našich podmínkách představuje sociální pojištění nejvhodnější formu zajištění
sociálních potřeb občanů ve všech případech, kdy se jedná o sociální událost spojenou
se ztrátou příjmu (např. mzdy) z výdělečné činnosti v případech:
 mateřství
 ošetřování člena rodiny
 nemoc
 invalidita
 stáří
 ztráta živitele
V těchto případech lze velmi průhledně konstruovat vztah mezi odloženou spotřebou (tedy
zaplaceným pojistným) a mírou zajištění (dávkou).

Kvalita korporativního sociálního pojištěni ve srovnaní s institucionalizovanou filantropii tkvi

v tom, že (Tomeš 2010):
o Stát vytváří institucionalizované struktury, jichž se občan musí účastnit;
o občan, resp. jeho zaměstnavatel, musí na financovaní těchto struktur přispět;
o občan získá právo na určité konkrétní dávky, jejichž podmínky a výše jsou předem
definovány.

Základními pojmovými znaky sociálního pojištění jsou (Tomeš 2010):

o povinnost ze zákona se pojistit,
o závazný okruh plátců pojistného,
o závazná výše pojistného,
o závazný rozsah a podmínky vzniku a trvání nároků,
o jejich závazná výše a
o předepsaný způsob správy.

Principy:
 Občan se účastní povinné solidarity – odvádí účelové daně do systému sociálního
pojištění.
Rozlišujeme dvě základní formy redistribuce:
 redistribuce v sociálním prostoru – občan odvádí pojistné a ve stejnou chvíli je
někomu jinému vyplaceno jako dávka
 redistribuce v sociálním čase – občan odkládá část své spotřeby na pozdější dobu
(např. doplňkové penzijní připojištění)

Principy zdravotního pojištění

 solidarita pojištěnců – solidarita „bohatých s chudými“ (bohatí odvádějí více, ale ne
nutně více čerpají) a „zdravých s nemocnými“ (zdraví přinášejí prostředky, ale tolik
nečerpají, nemocní nepřinášejí, ale čerpají)
 obligatorní pojištění – u nás povinné
  svobodná volba poskytovatelů zdravotní péče – lékaři, zdravotnická zařízení,
zdravotní pojišťovny a dopravní služby (na nás, jakého poskytovatele zvolíme, často
určeno regionální dostupností)
 oddělení poskytovatelů a pojistitelů (poskytovatel je jiný subjekt, než pojistitel)
 vícezdrojové financování (pojištění není jediné, ostatní zdroje, které přímo platíme
my – přímé, nebo doplňkové úhrady a zdroje soukromých (většinou právnických)
osob, např. zaměstnavatel platí částečně zdrav. péči svým zaměstnancům, soukromá
zdrav. zařízení, kde se připlácí na zdrav. péči apod.)

Principy důchodového pojištění

o sociální mezigenerační solidarita
o průběžné financování
o systém je povinný a jednotný
o ošetřuje několik SU
o systém je dávkově definovaný – konstrukce výpočtu důchodů je dvousložková
o systém je dynamický (parametrické změny)
o stát garantuje systém ekonomicky a právně
o centralizovaná státní správa

Principy penzijního spoření

o dobrovolnost
o přenositelnost
o dlouhodobost
o finanční podpora státu
o možná účast třetích osob
o státní dohled, SP správa

SOCIÁLNÍHO ZABEZPEČENÍ
o Součást sociální politiky státu a prostředek k uskutečňování jejích úkolů a cílů.
o Soubor institucí, zařízení a opatření, jejichž prostřednictvím a pomocí se předcházejí,
zmírňují a odstraňují následky sociálních událostí občanů.
o Soc. zabezpečení je úsilí (činnost) a sociální bezpečnost je výsledným stavem!!!

Principy koncepce sociálního zabezpečení (Krebs, 2007):

a) Princip univerzality (všeobecnosti) – určitou základní dávku pro všechny občany (při
splnění podmínek). Nebrání prohloubení odpovědnosti občanů, např. formou dobrovolného
připojištění.
b) Princip uniformity (rovnosti) – zabezpečit všechny oprávněné osoby dle stejných pravidel.
c) Princip komplexnosti (úplnosti) – od nezbytného k úplnému zabezpečení (rozšířit celkové
spektrum soc. služeb a změnit je na obligatorní (nárokové).
d) Princip adekvátnosti – vyžaduje, aby výše dávek a služeb byla přiměřená k soc. potřebám
a individuálnímu přičinění jednotlivých osob.
e) Princip soc. garance – systém soc. zabezpečení musí vytvořit spolehlivou záchrannou síť,
která všem zabezpečuje dosažení alespoň společensky uznané minimální životní úrovně.
f) Princip soc. solidarity – by měl být rozvíjen ve 2 rovinách:
 Občané s vyššími příjmy by se měli podílet na zabezpečení občanů s nižšími příjmy.
 Ekonomicky aktivní část obyvatelstva by měla svými příspěvky přispívat k úhradě dávek
občanům nacházejících se ve společensky uznaných soc. událostech.
Solidarita se dále rozvíjí v řadě dalších oblastí (zdraví s nemocnými, bezdětní s rodinami).
Realizováno hlavně přerozdělováním soc. fondů chudším. Důležité rozvíjet „nevynucenou
solidaritu“ (např. nadace).
g) Princip ekvivalence (zásluhovosti či výkonnosti) – aplikován v pojistných systémech.
h) Princip soc. spravedlnosti – důsledné uplatnění tohoto principu vyžadovalo odstranit řadu
nespravedlností, které v dosavadním systému byly (osobní důchod, důchodové kategorie).
ch) Princip participace – měla by být podporována a rozvíjena především spoluúčast
jednotlivých občanů, rodin a pracovních kolektivů při řešení vlastních soc. událostí tak, aby
byl posílen princip odpovědnosti jednotlivých subjektů za úroveň vlastních životních
podmínek při existenci možnosti volby o způsobu života a způsobech řešení soc. událostí.
Systém by měl být přehledný, aby se každý mohl seznámit s podmínkami nároku. Občan z
pasivního objektu soc. zabezpečení na aktivní subjekt.

Stěžejní právní úprava

§ Zákon č. 280/1992 Sb., o resortních, oborových, podnikových a dalších zdravotních
pojišťovnách
§ Zákon č. 551/1991 Sb., o Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky
§ Zákon č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění
§ Zákon č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých
souvisejících zákonů
§ Zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví
§ Zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování
§ Zákon č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách
§ Zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti
§ Zákon č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění
§ Zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění

Šámalová, Studijní opora Sociální politika II

Šámalová, Sociální politika II. – Strategie řešení sociálních událostí část 1 i 2, Akad. Rok 2022/2023
Tomeš, I.: Úvod do teorie a metodologie sociální politiky, Portál, Praha 2010
Krebs, V. a kol.: Sociální politika, Wolters Kluwer, Praha 2007

b) Liberalismus v sociální politice (geneze modelu – principy – povaha sociální

politiky (příklady) – zastánci (příklady) – přínos – nevýhody)

Liberalismus – 18.stol.
- V sociální politice přichází s rozkladem feudalismu a rozvojem tržního
hospodářství. Požaduje odpovědnost člověka za vlastní budoucnost, svobodu
podnikání a jen minimální veřejné intervence v sociální politice zaměřené na
snížení sociálního napětí a na ochranu sociálního prostředí v zájmu rozvoje
svobodného obchodu i podnikání.

Rozeznáváme tři základní typy demokratického postoje k soc. problémům:

- (i) liberalismus, (ii) korporativismus, (iii) institucionalismus.
- Modely napovídají, do jaké míry se stát cítí zodpovědný za řešení soc. záležitostí
občanů (v Evr. demokratických státech vyhraněný lib. již prakticky neexistuje).

Principy
- Liberálové vycházeli z přesvědčení, že sociální sféra je věcí občanů. Státní sociální
péče byla poskytována jen těm, u nichž selhala pomoc přirozených sociálních sítí.
Rozvíjí se tedy institucionalizovaná filantropie.
 - Stát nepovažuje za svou povinnost starat se o lidi v nouzi. Heslo liberálů je „nech
činiti, nech býti“ = vyjadřuje víru v účinnost ekonomiky svobodného trhu a v
nezbytný prostor pro individuální motivaci (zakládá se na tržní ekonomice,
soukromém vlastnictví, svobodě jednotlivce, svobodném trhu práce a rovnosti lidí).
- Liberální stát ponechával občanovi na vůli rozhodnutí o příjmech a výdajích, tedy i
o darech jiným.

Geneze modelu a zastánci

- Ze středověké chudinské péče vyšlo moderní reziduální (= zbytkový – soc. pol. se
má omezit jen na oblasti, které jsou nezbytné pro udržení svobodné společnosti) pojetí
liberálního státu.
- Paternalistický (autokratický) přídělový systém (nadřazení vlády nad právo), byl
vystřídán reziduálním liberálním systémem (nadřazením práva nad vládu), v němž
veřejné sociální instituce poskytovaly péči těm, kdo vypadli z primárních
rozdělovacích systémů a současně se jim nedostalo sociální péče uvnitř rodiny a
sdružení.
- Vyraz laissez faire, laissez passer se připisuje francouzským fyziokratům. Laissez
faire byl požadavek svobody pohybu. Laissez passer znamenalo, že stát nemá
zasahovat do soukromých věcí občanů. S obdobnými požadavky se v současné době
setkáváme v dílech Herberta Markuse a Miltona Friedmana.
- Fyziokraté navazovali na merkantilisty. Ti představovali směr myšlení francouzské
buržoazie v 15.-17. století. Věřili v akumulaci kapitálu směnou a prosazovali státní
ochranné zásahy státu do ekonomiky (např. zákaz vývozu peněz ze země a sjednocení
celních politik).
- Ovlivněn fr. fyziokraty – základy liberalismu formuloval v Anglii v 18. století Adam
Smith. (Jeho myšlenka: Povinnostmi státu jsou 1.ochrana společnosti před násilím a vpádem
jiných nezávislých společností, 2.ochrana každého člena společnosti před nespravedlností a
porobou každým jiným členem společnosti, 3. vytváření a udržování těch veřejných institucí a
těch veřejných prací, které – ač mohou být k nejvyššímu stupni výhodné velké společnosti –
mají takovou povahu, že výhody by nikdy nemohly nahradit náklady žádnému jedinci nebo
malému počtu jedinců).

Pod vlivem osvícenských učení o politických svobodách a nezadatelných právech člověka se

za francouzské revoluce prosazovalo přesvědčení, že stanovení podmínek mezi stranami
smlouvy je výsostnou záležitostí smluvních stran a stát nemá do těchto vztahů zasahovat.
Sociální sféra byla považována za věc občanů.

K nejvýznamnějším projevům liberalismu se řadí anglické chudinské zákonodárství nutící

tuláky pracovat. Chudí si tak museli svoji almužnu odpracovat. Nabízel pouze práci, nikoli
podporu. Tato koncepce silně ovlivnila boj o alžbětinské reformy, kdy byl předepsán
rozdílný přístup k práce schopným a neschopným (byla zavedena kategorie
„impotentních" chudých (nemocní a staří) umístěných do chudobinců a kategorie práce
schopných umístěných do pracovních domů). Tento systém fungoval až do konce 18. století,
kdy se v období hladu a inflace způsobených válkami a špatnou úrodou začaly prosazovat
snahy o jiné uspořádání; např. podle se poskytovaly drahotní přídavky ke mzdám.

Kritika sociálního státu (70.léta 20.stol) vedla k renesanci liberálních myšlenek. Vzniká tak
neoliberalismus jako nové pojetí sociální politiky.

NEOLIBERALISMUS = 20. STOL.

 - Vznikl jako reakce na příliš štědrý sociální stát v 70. letech 20. století. Vyvinulo se
úsilí zmenšovat sociální náklady státu a zdroje na ně diverzifikovat. Jeho výraznou
postavou se stala M. Thatcherová ve Velké Británii.
- Stát má zaručovat jen nezbytné sociální podmínky práce a života a ostatní by mělo
být zabezpečeno soukromoprávními iniciativami ze soukromých prostředků.
- Záměrem neoliberalistů bylo alespoň z části privatizovat sociální sféru (např.
sociální služby), což by mělo mít větší sociální efekt. Některé služby však nemůže
poskytovat soukromý subjekt, jelikož není schopen na sebe vzít rizika například v
sociálním a zdravotním pojištění.
- Zastánci neoliberalismu usilovali o zvýraznění úlohy soukromoprávního pojištění
při zabezpečení občanů a o rozvoj soukromoprávních penzijních fondů jako
doplňku základních systémů sociálního pojištění.
- Výsledkem neoliberalistických myšlenek byla koncepce záchranné sociální sítě,
která je předpokladem úspěšné ekonomické reformy. Stát musí zajistit v první řadě
ty, kteří nemají sílu a schopnost postarat se sami o sebe.

Přínos:
- Hlavním přínosem liberalismu bylo zdůraznění rozdílu mezi veřejnou a soukromou
sférou.
- Starost o budoucnost byla osobní odpovědností každého člověka. Pokud se s ní
neuměl vyrovnat, ač mohl, měl ho stát donutit, aby tak učinil. Veřejné soustavy se
měly starat jen o práce neschopné bez jiného sociálního zajištění.
- Toto období bylo důležité pro vývoj evropských institucí, neboť definovalo
minimální rozměr sociální politiky. Sociální politika liberálního státu měla
poskytovat jen to nezbytné a neochuzovat svou štědrostí daňové poplatníky.

Nevýhody
 Produkuje chudobu pro ty, kteří nejsou schopni se do tohoto systému zařadit
 Soukromé subjekty nejsou schopny převzít rizika ve zdravotním a sociálním pojištění.
Pojišťují osoby v produktivním věku, ale nejsou schopny převzít péči o chronicky
nemocné a invalidní, staré, mentálně postižené apod.
 Osoby v produktivním věku jsou ohroženy ekonomickým neúspěchem úmyslným či
neúmyslným, neboť v podmínkách soukromého podnikání nelze uplatnit principy
státem garantované solidarity. (Např. v tzv. Maxwellově aféře ve Velké Británii došlo
k vytunelování 11 penzijních fondů touto společností a klienti přišli o své úspory na
stáří).

Šámalová, Studijní opora Sociální politika II

Tomeš, I.: Úvod do teorie a metodologie sociální politiky, Portál, Praha 2010
3.
a) Pojem hmotná a sociální nouze

- Správa sociálního prostředí vznikla jako kombinace církevních, soukromých,

veřejných institucí. Její cílovou skupinou byli od počátku 20. století, kdy se termín
začal používat, lidé s nízkými příjmy. Tato skupina je dnes i častým subjektem
sociální pomoci.
- Cílová skupina je rozdělena na osoby sociálně vyloučené nebo sociálním vyloučením
ohrožené, a to ve smyslu nedostupnosti zdrojů a služeb běžných ve společnosti. Touto
skupinou se myslí například: dlouhodobě nezaměstnaní, osoby pečující o členy rodiny,
tělesné postižení aj.
- Koncept lidských práv a důstojnosti příjemce pomoci v sobě zahrnuje jak
povinnosti státu zabezpečovat rovný přístup všech osob k obvyklým zdrojům i
službám, tak důraz na sebeurčení a odpovědnost člověka za sebe a svoji rodinu. To
znamená, že sociální pomoc je poskytována až v případě vyčerpání veškerých
zdrojů.

Sociální pomoc můžeme rozdělit dle povahy nebo trvání nepříznivé sociální situace
spojené s chudobou a sociálním vyloučením na tyto skupiny:
1) Sociální prevence – systém dávek v hmotné nouzi, služby sociální prevence, sociální
práci a sociální kuratelu nebo správu dostupného bydlení. Hlavním cílem je zmírnit dopady
sociálního vyloučení a přispět k sociálnímu začlenění osob.
2) Správa sociální péče – zaměřuje se na občany, kteří potřebují dlouhodobou podporu z
důvodu závislosti na péči jiné fyzické osoby. Cílem je zabránění sociálnímu vyloučení.
Zahrnuje správu příspěvku na péči, dávky pro osoby se zdravotním postižením, služby
sociální péče a odborné poradenství.

DEFINICE TERMÍNU HMOTNÁ NOUZE:

Hmotná nouze
Jedná se o stav, kdy osoba či rodina nemá dostatečné příjmy a její celkové sociální a
majetkové poměry neumožňují uspokojení základních životních potřeb na úrovni ještě
přijatelné pro společnost. Současně si tyto příjmy nemůže z objektivních důvodů zvýšit a
vyřešit tak svoji nelehkou situaci vlastním přičiněním. Řešení představuje poskytování
věcných a peněžitých dávek.
Osoba v hmotné nouzi
Aby byl člověk posuzován jako osoba v hmotné nouzi, měl by být v pracovním vztahu a to
alespoň 20 hodin měsíčně a mít z toho poměru finanční příjem, nebo by měl být zařazen v
evidenci uchazečů o zaměstnání či vykonávat samostatnou výdělečnou činnost. Z tohoto
ustanovení lze však udělovat výjimky (osoby starší 68 let, příjemcům starobního důchodu,
invalidům ve 3. stupni, osobám pobírající peněžitou pomoc v těhotenství a mateřství, osobám
pobírající rodičovský příspěvek a dalším).

Životní minimum
Životní minimum je minimální společensky uznaná hranice peněžních příjmů k zajištění
výživy a ostatních základních osobních potřeb. Minimální částka pro důstojný život. Životní
minimum je hranice příjmů v domácnosti, která pomáhá v určování nároku na některé sociální
dávky. Pro samotné životní minimum musíte splňovat jen požadavek na aktuálně stanovenou
hranici. Momentálně se pohybuje okolo 4 800,- Kč. Tato částka nezohledňuje náklady
na bydlení, které řeší příspěvek na bydlení. Nicméně zohledňuje se životní minimum
v rodině, do celkového objemu se tedy počítají všechny částky životního minima členů
domácnosti za měsíc.
Existenční minimum
Existenční minimum je minimální hranicí peněžních příjmů, která se považuje za nezbytnou k
zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb na úrovni umožňující přežití. Je to
suma, která má pokrýt základní životní potřeby – jídlo, oblečení, základní hygienu. Existenční
minimum nelze použít u nezaopatřeného dítěte, u poživatele starobního důchodu, u osoby
invalidní ve třetím stupni a u osoby starší 68 let. Výše existenčního minima je vždy stanovena
nařízením vlády. Činní přibližně 3 100,-Kč.

Systém pomoci v hmotné nouzi upravuje zákon č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi,
ve znění pozdějších předpisů a další právní předpisy, zejména zákon č. 110/2006 Sb., o
životním a existenčním minimu, ve znění pozdějších předpisů a vyhláška č. 389/2011 Sb., o
provedení některých ustanovení zákona o pomoci v hmotné nouzi.

DÁVKY HMOTNÉ NOUZE:

 Jsou nástrojem prevence vzniku chudoby, jejich účelem je nahrazení ztraceného či
sníženého příjmu.
 Žadatel by měl být podpořen jak finanční pomocí, tak i sociální prací, která pomáhá ke
komplexnímu řešení situací, včetně pomoci s integrací, rozvojem schopností pro
zajištění příjmu vlastním přičiněním.
 Rozhodujícími kritérii pro určení stavu hmotné nouze jsou celkové příjmy a sociální,
majetkové poměry osoby nebo osob společně posuzovaných.

Dávkami, kterými se řeší pomoc v hmotné nouzi, jsou:

1) Příspěvek na živobytí (PnŽ) - příspěvek, který je určen k úhradě základních
životních potřeb, vyjma příspěvku na bydlení. Osoba z tohoto příspěvku může hradit
například léky, stravu, oblečení, hygienické potřeby, dopravu, náklady na vzdělávání dětí.
Nárok na příspěvek na živobytí vzniká, pokud po odečtení přiměřených nákladů na bydlení
nedosahuje příjem této osoby či rodiny částky živobytí. Nárok na příspěvek na bydlení má
osoba s trvalým bydlištěm na území ČR, což znamená, že se žadatel zdržuje na území ČR.

2) Doplatek na bydlení (DnB) - je příspěvek, který pomáhá osobě, rodině hradit náklady
na bydlení kam patří nájemné, služby, energie. Není primární dávkou, která slouží na úhradu
bydlení, jedná se o příspěvek na bydlení ze státní sociální podpory. Nárok na doplatek za
bydlení se odvíjí od výše příjmu příspěvku na živobytí. Doplatek na bydlení je poskytován na
základě uzavřené nájemní smlouvy, kterou žadatel přikládá k žádosti o dávku a dále každý
měsíc dokazuje jejich platnost. Dávku doplatek na bydlení lze také čerpat na úhradu nákladů
do ubytovacích zařízeních, která jsou ve schváleném režimu úřadu práce, žadatel tak většinu
požadovaného nájemného hradí z doplatku na bydlení.

3) Mimořádná okamžitá pomoc (MOP) - dávka, s jejíž pomocí mohou osoby čelit
nepředvídatelným, nepříznivým sociálním situacím. Jejím hlavním účelem je reagovat na
události ohrožující základní životní potřeby osob s cílem předcházet prohlubování hmotné
nouze a sociálnímu vyloučení zasažených osob. Dávka MOP reaguje vždy na jednu určitou
situaci a je vyplácena jednorázově. V případě ohrožení života je její charakter nárokový, v
ostatních případech je charakterizována jako nenároková.
 MOP se poskytuje osobě, které hrozí vážná újma na zdraví (např. narození dítěte v
rodině, jež je závislá na dávkách hmotné nouze a za měsíc ve kterém se dítě narodilo
rodina nedostane příspěvek na jeho výživu)
 V případě vážné mimořádné události (požár obydlí, záplavy, elektrický zkrat v
domácnosti).
  K úhradě nezbytného jednorázového výdaje (výdaje potřebné k přijetí do
zaměstnání, jednorázový nocleh, výdaj spojený s bydlením-dřevo na zimu, stěhování,
kauce na nájemné, doprava k lékaři, na žádost o osobní doklady).
 K úhradě nákladů na předměty dlouhodobé potřeby (lednice, pračka, vybavení
koupelny, stůl, židle, dioptrické brýle.
 Potřeby dětí: jejich vzdělání, zájmová činnost, zajištění činností souvisejících se
sociálně-právní ochranou).
 Při ohrožení sociálním vyloučením: například osoba, která opouští ústavní nařízení,
která si potřebuje zajistit základní potřeby, jako jsou jídlo, nocleh, doprava do místa
pobytu.
Každá z výše uvedených situací má jinak upravené podmínky nároku a výši. Záleží na
orgánu pomoci v hmotné nouzi, zda dané žádosti vyhoví či nikoliv.
Mop je v oblasti prevence sociálního vyloučení nejvýznamnějším dávkovým nástrojem.
Průměrná výše MOP v ČR je velmi nízká k tomu, aby mohla sloužit jako ochrana před pádem
do chudoby.

ORGANIZAČNÍ STRUKTURA SYSTÉMU SOCIÁLNÍ POMOCI V HMOTNÉ NOUZI

Orgány státní správy pomoci v hmotné nouzi jsou Ministerstvo práce a sociálních věcí a
jemu podřízený úřad práce ČR – krajské pobočky a pobočka pro hl. města Prahu. Dalšími
orgány, které řeší hmotnou nouzi jsou: obecní úřady, obecní úřady obcí s rozšířenou
působností a újezdní úřady v rámci přenesené působnosti. Dále velkou roli hrají nestátní
neziskové organizace.

SPRÁVA SOCIÁLNÍ PÉČE

Sociální nouze
Stav, kdy člověk není schopen uspokojovat své potřeby vlastními silami z jiných důvodů než
hmotných. Příčinami může být věk, zdravotní stav, vznik určité sociální události apod. Řešení
představuje poskytování sociálních služeb.
Sociální péče představuje pomoc při sociálním začleňování jedinců, kteří si z důvodu jiných
než hmotných nejsou schopni zabezpečit přístup k základním společenským zdrojům (zdraví,
vzdělání, práci, informace, veřejné služby apod.) Jde tak o systémovou a veřejně
organizovanou formu pomoci s cílem předcházet sociálnímu vyloučení.
Organizace systému: Správou jsou pověřeny výlučné veřejnoprávní orgány (Úřad práce ČR,
resp. jeho pobočky a pobočka pro hlavní město Prahu. Zdravotní stav, stupeň závislosti na
péči cizí osoby pro účely příspěvku na péči posuzují okresní, resp. Pražské nebo městské
správy sociálního zabezpečení. Rozhodnutí krajských poboček úřadu práce kontroluje MPSV.

Nárok na dávky soc. péče:

 Žadatel o dávku musí být zletilá fyzická osoba, svéprávná v plném rozsahu. V případě
nezletilosti dítěte je žadatelem zákonný zástupce či osoba, které dítě bylo svěřeno do
péče.
 Musí to být fyzická osoba, která je na území ČR hlášena k trvalému pobytu. Stejná
práva se přiznávají u cizinců, kteří na našem území bydlí alespoň 365 dní-je zde
vyžadováno prokázání trvalého bydliště osoby.

PŘÍSPĚVĚK NA PÉČI:
Příspěvek na péči je dávka určená osobám, které jsou závislé na pomoci jiné fyzické osoby.
Pomáhá jim krýt náklady spojené s čerpáním služeb sociální péče vymezených zákonem o
sociálních službách (ZSS). Výše dávky může být v závislosti na nízkém přijmu oprávněné
osoby zvýšena. Výše dávky je dána věkem žadatele o dávku a stupněm jeho závislosti,
případně okolnostmi stanovenými v §12 ZSS. Stupeň závislosti je definován počtem
základních životních potřeb, které žadatel o dávku není schopen zvládat z důvodu
dlouhodobého nepříznivého zdravotního stavu. Základní životní potřeby jsou definovány v §9
ZSS.

Podmínky pro přiznání dávky:

Nárok na příspěvek má dle §7 ZSS osoba, která z důvodu dlouhodobě nepříznivého
zdravotního stavu potřebuje pomoc jiné fyzické osoby při zvládání základních životních
potřeb a pokud jí pomoc poskytuje osoba blízká, asistent sociální péče, poskytovatel
sociálních služeb, který je zapsán v registru poskytovatelů soc. služeb, dětský domov, lůžkové
zdravotnické prostředí hospicového typu.

Výplata dávky:
Příspěvek může být přiznán a vyplácen nejdříve od počátku kalendářního měsíce, v němž
bylo zahájeno řízení o přiznání příspěvku. Dávka se vyplácí měsíčně, a to v kalendářním
měsíci, za který náleží.

Příjemce dávky:
Je jím oprávněná osoba, nebo zákonný zástupce, opatrovník či jiná fyzická osoba, které byla
nezletilá osoba svěřena do péče.

Zvláštní příjemce dávky

ZSS stanoví, v jakých případech je možné ustanovit zvláštního příjemce dávky.

Povinnosti žadatele o příspěvek, oprávněné osoby nebo jiného příjemce příspěvku:

 Výčet povinností najdeme v § 21 ZSS.
 Podrobení se sociálnímu šetření a vyšetření zdravotního stavu
 Osvědčení o skutečnostech rozhodných pro nárok na dávku, hlášení změn o
skutečnostech uvedených v žádosti o dávku, stejně jako hlášení o využívání služeb
následné či dlouhodobé lůžkové péče.
 Využívat příspěvek na zajištění potřebné pomoci osobou blízkou nebo asistentem
sociální péče, poskytovatelem soc. služeb, dětským domovem, lůžkovým oddělením
hospicového typu.

Řízení o žádostech
Řízení o přiznání dávky se zahajuje na základě písemné žádosti podané na tiskopisu
předepsaném MPSV. O dávce rozhoduje krajská pobočka úřadu sociální práce podle místa
trvalého bydliště oprávněné osoby.

Sociální šetření
Účelem šetření je posoudit stupeň závislosti, zjistit schopnost samostatného života osoby v
přirozeném sociálním prostředí, šetření se může provádět i v průběhu hospitalizace. Sociální
šetření může být prováděno sociálními pracovníky krajské pobočky úřadu práce. Sociální
šetření je také prováděno za účelem kontroly využívání příspěvku. Pro sociální šetření vydává
MPSV instrukce, kterými se osoba vykonávající šetření řídí.

DÁVKY A PRŮKAZY PRO OSOBY SE ZDRAVOTNÍM POSTIŽENÍM

Jedná se o nárokové dávky, které jsou vypláceny ze systému sociálních péče, jsou dávky
určené pro osoby se zdravotním postižením. Podmínky pro jejich uznání upravuje zákon č.
329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením o změně souvisejících
zákonů. Účelem dávek je podle uvedeného zákona zmírnění sociálních důsledků zdravotního
postižení a podpora začleňování osob, které jsou jeho nositeli. O dávkách a průkazu rozhoduje
Úřad práce ČR – krajské pobočky a pobočka pro hlavní město Prahu.
1) Příspěvek na mobilitu - slouží jako finanční podpora pro potřebu pravidelně se
dopravovat za úhradu do určitého místa. Nárok na dávku má osoba starší 1 rok, která je
držitelem průkazu osoby se zdravotním postižením ZTP nebo ZTP/P
2) Příspěvek na zvláštní pomůcku - slouží pro podporu úhrady za pořízení zvláštní
pomůcky, kterou osoba se zdravotním postižením potřebuje. Výše dávky je závislá na přijmu
oprávněné osoby. Dávka je přiznána osobám s dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem,
který je blíže stanoven v §9 zákona č. 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se
zdravotním postižením. Pro určité typy dávek jsou stanoveny věkové hranice.
3) Průkazy pro osoby se zdravotním postižením - osoby se zdravotním postižením,
které jsou držiteli průkazu ZTP nebo ZTP/P mají nárok na specifická zvýhodnění v předem
určených sociálních situací (např, vyhrazené místo k sezení ve veřejné hromadné dopravě,
slevy na určeném jízdném, bezplatnou dopravu vodícího psa aj.). Průkaz je veřejnou listinou.
Šámalová K., Vojtíšek, P.: Sociální správa: organizace a řízení systémů sociální ochrany, Grada Publishing,
Praha 2021
Studijní opora: Sociální politika II, Kateřina Šamalová
www.mpsv.cz

b) Sociální stát (geneze modelu – principy – povaha sociální politiky (příklady) –

zastánci (příklady) – přínos – nevýhody)

Pojem „sociální stát – welfare state“

- Pojem „welfare“ se překládá velmi problematicky, přibližným synonymem může být
blahobyt nebo materiální a sociální podmínky pro blahobyt. Můžeme říct, že v
kontextu sociální politiky pojem welfare vyjadřuje stav slušného – důstojného žití,
zajišťovaného v případě nouze formou pomoci ze strany státu nebo společnosti.
- Výraz „welfare state“ je spojen se jménem anglického lorda Williama Beveridge
(1879 - 1963), který se jako ředitel slavné Londýnské školy pro ekonomii a politickou
vědu již v roce 1911 podílel na přípravě národního pojišťovacího zákona, který
stanovil první povinné pojištění v nezaměstnanosti na světě.
- V roce 1942 Beveridge vypracoval první komplexní systém sociálního zabezpečení na
základě zprávy k situaci v sociální politice (welfare). Tento systém byl inspirován
opatřeními F. D. Roosevelta (1935) v USA, nicméně byl mnohem systematičtější.
- Cílem Beveridgovy koncepce sociálního státu bylo podpořit morálku a disciplínu
během války.
- Welfare state se mohl ve svých moderních počátcích těšit velkému národnímu
konsensu, založenému, jak konstatuje T. H. Marshall, na skutečnosti, že se narodil do
období skromnosti a nouze a vytvořil zázemí revolučnímu sociálnímu zákonodárství.
Welfare state poskytl všem rovnou a racionálně ospravedlnitelnou účast na
společenském přerozdělování.

Podněty ke zrodu sociálního státu

Většina koncepcí sociálního státu vysvětluje počátek geneze sociálního státu společenskými
důsledky následujících faktorů:
1) proces industrializace
 významný posun ve vědeckém poznání a rozvoj nových technologií, které umožnily
vysokou produktivitu a ekonomickou expanzi
 dlouhodobý pokles zaměstnanosti v zemědělství a podíl venkovského obyvatelstva
 růst měst a městského života
 požadavky na kvalifikovanou, gramotnou a spolehlivou pracovní sílu – vnímání
nezaměstnanosti jako situace, kdy navzdory snaze nelze získat placenou práci - růst
zaměstnanosti a vytvoření střední třídy
  bezprecedentní zbohatnutí některých firem a jednotlivců a udržení dlouhého období
hospodářského růstu
2) růst obyvatelstva a jeho měnící se sociální struktura
 měnící se formy rodiny a způsoby života v územní komunitě
 narůstá rozdíl mezi těmi, kdo pracují a nepracují
 klesá dětská úmrtnost a roste postupně délka lidského života
 neschopnost participovat na trhu práce má pro jedince tíživý dopad (např. stáří,
nemoc)
3) nárůst významu národních států
 vyšší vnitřní sounáležitost a národní konsensus
 změny v postavení jedince jako občana (dále viz sociální občanství) - centralizace
vládnoucí moci
 rozvoj profesionálního státního aparátu
 rozvoj státních kompetencí prostřednictvím nových technik státního dohledu a
rozvinutých komunikačních prostředků
4) růst politické demokracie a politického občanství
 expanze institutu občanství
 rozšíření volebního práva
 rozvoj sociálnědemokratických stran
 růst pozornosti věnované sociálním otázkám a politickým problémům dělnické třídy

ZÁKLADNÍ RYSY SOCIÁLNÍHO STÁTU

- Sociální stát je koncept sociální politiky typický pro demokratické země s relativně
vyspělou tržní ekonomikou, který do sociálního jištění a poskytování sociálních služeb
včleňuje stát. Welfare state bývá nejčastěji charakterizován jako stát, který:
1. se výrazně angažuje v řešení sociálních problémů svých občanů a má v sociální oblasti
významné postavení
2. přebírá na sebe ve značné míře sociální jištění obyvatel
3. je charakterizován rozsáhlým a jednotným systémem sociálního zabezpečení a
značným rozsahem služeb poskytovaných zdarma nebo za ceny neodpovídající jejich
hodnotě
4. je vyznačovaný vysokou mírou redistribuce
5. je velmi náročný na ekonomické zdroje
6. vede k centralizaci, byrokracii a anonymitě

Sociální stát můžeme dále vymezit jako stát, ve kterém demokraticky organizovaná moc
prostřednictvím sociálního zákonodárství a činnosti státních orgánů a institucí:
 garantuje základní příjem pro každého jedince a rodinu na úrovni životního minima,
 poskytuje sociální dávky s cílem předejít, zmírnit nebo překonat sociální rizika
vyplývající ze sociálních událostí,
 zajišťuje poskytování veřejných sociálních služeb (zejm. v oblasti školství a
zdravotnictví) bez ohledu na jejich společenský status.

Programově sledované cíle sociálního státu bývají označovány zejména:

1) sociální jistota a bezpečí
2) sociální suverenita a důstojnost jedince (zejména sociální nezávislost na trhu práce)
3) blahobyt občanů
4) snižování sociální nerovnosti a vyšší sociální spravedlnosti
5) standartní úroveň veřejných sociálních služeb
6) zlepšení kvality osobního a společenského života
7) legitimizace společenského (politického) systému
 Sociální občanství a dekomodifikace jako východiska sociálního státu
Co je to sociální občanství?
- Vyjadřuje určitý vztah jedince (občana) a státu (společnosti). Status poskytovaný těm,
kteří jsou plnými členy společenství. Všichni občané jsou si pak rovní v právech a
povinnostech.
- Sociální občanství je dáno třemi typy práv, která se vyvíjela v tom sledu, ve kterém jsou
popsána (T. H. Marshall):
 občanská práva – zajišťují individuální svobody člověka (občana) a rovnost před
zákonem
 politická práva – zajišťující participaci na rozhodování a na moci zejména vytvářením
politických reprezentací
 sociální práva – zajišťují sdílení minimální úrovně ekonomického blahobytu,
sociálního zabezpečení při sociálních událostech a kulturního dědictví nebo překonává
sociální rizika

- Sociální stát tak v tomto pojetí vytváří institucionální rámec pro zachování základních
lidských práv.
- Moderní pojetí nezadatelných lidských práv, které bylo záhy vyjádřeno ve Všeobecné
deklaraci lidských práv (1948).
- Stát je činěn odpovědným za negramotnost, nezaměstnanost, nouzi, nemoc a sociální
zanedbanost (sociální dezintegraci) občanů a je povinen ve spolupráci s občany, kteří se
nacházejí v této situaci, usilovat o změnu tohoto nepříznivého stavu.
- Základní koncepcí sociálního státu je tedy poskytnutí institucionálního rámce pro zachování
lidských práv.

Dekomodifikace
- Jako sociálněpolitický pojem je definován jako osvobození života jedinců od závislosti na
trhu.
- Tento pojem zavedl do sociálních věd dánský sociolog Gøsta Esping-Andersen, který
jej vysvětluje jako skutečnost, že se lidé mohou svobodně rozhodnout k neúčasti na práci,
pokud to budou považovat za nutné, a nemusí se přitom obávat ztráty místa, příjmu nebo
životní úrovně.
- Za projevy dekomodifikace mohou být považovány nástroje sociální politiky, jako je
garance životního minima či podpora poskytovaná při sociálních událostech (např.
nemoc, stáří, mateřství, rodičovství).
- Dekomodifikace nemusí být zajišťována jen státem, ale také rodinou, komunitou, církví
apod.
- V úrovni dekomodifikace pracovní síly jsou mezi sociálními státy značné rozdíly. V
anglosaských sociálních státech (zvláště v USA a Kanadě) jsou sociální práva odvozena
více od sociální potřebnosti než od pracovního výkonu a úroveň dekomodifikace je
poměrně nízká. Evropské sociální státy a zejména jejich sociálnědemokratické typy jsou
v dekomodifikaci mnohem dále.

VÝVOJOVÉ ETAPY SOCIÁLNÍHO STÁTU

- Vznik sociálního státu je mnohdy spojen s obdobím konce druhé světové války. V
anglosaských zemích je tento názor navíc podepřen faktem, že anglický termín welfare
state vznikl v souvislosti se systémem sociálního pojištění vypracovaným lordem
Williamem Beveridgem v roce 1942.
- V období po roce 1945 prodělal sociální stát neopakovatelný vývoj, který někteří
autoři popisují jako zlatý věk sociálního státu.
- Historie soc. státu je podstatně delší a lze ji datovat od 80. let 19. století až do
současnosti.
1. období experimentálních začátků
 období prvních pojišťovacích schémat (Bismarck v Německu, Taafe v Rakousku-
Uhersku) na základě dobrovolnosti s postupným přechodem na obligatorní charakter
2. období konsolidace (1930–2. světová válka)
 období velké hospodářské krize vedlo k urychlení přijetí sociálně-ekonomických
opatření, která by se jen těžko prosazovala (Roosevelt v USA, Myrdal ve Švédsku,
Keynes ve Velké Británii)
 období do 2. světové války přineslo rozvoj sociálního zákonodárství a snahy o jeho
unifikaci, došlo k integraci sociálních výdajů, sociální politika se stává aktuální a
sociálně citlivou (zejm. v oblasti nezaměstnanosti)
 přijatá opatření měla v řadě států jen skromný charakter, přesto tyto změny položily
základ rozmachu sociálního státu v poválečné době
3. sociální přestavba (1945–1962)
 byly vytvořeny základy moderních sociálních států, byla vytvořena základní sociální
legislativa a vznikly základní sociální instituty
 motorem těchto iniciativ bylo změněné myšlení způsobené velkou hospodářskou krizí,
poválečným entuziasmem a národním konsensem (pocitem sounáležitosti)
 do tohoto období také spadají aktivity lorda Beveridge, a to zejména přijetí
revolučního zákona o národním sociálním pojištění, který poskytoval dávky všem ve
stejné výši za přispívání ve stejné výši
 tento zákon zabezpečoval existenční minimum, vytvořil Národní zdravotní službu
hrazenou z daní, byl založen na politice plné zaměstnanosti, poskytoval příspěvky v
nezaměstnanosti, rozvíjel školství a poskytoval příspěvky na bydlení
 v tomto období došlo k iniciaci sociálních reforem, které položily základ
konzistentnímu sociálnímu státu vycházejícího z myšlenky sociálního občanství
 mzdy a sociální dávky byly v tomto období ještě nízké, ale to pak umožnilo jejich
podstatný růst v dalším časovém období
4. sociální expanze (1962–1973)
 dochází k bezprecedentnímu růstu životní úrovně a sociálnímu zabezpečení občanů
 jedná se o velmi štědré období sociálního státu s poměrně nízkou nezaměstnaností a
vysokou životní úrovní
 vyspělé společnosti se stávají společnostmi středních vrstev, klesá podíl dělníků a i
nižší sociální vrstvy přebírají středostavovský životní styl
5. stagnace (1973–1980)
 ropná krize v 70. letech vyvolala dlouhodobou hospodářskou a finanční krizi
 stále však pokračoval zavedený růst veřejných sociálních výdajů, což však změněné
ekonomické podmínky neumožňovaly
 navíc dochází k významnému růstu nezaměstnanosti, a to s sebou přináší další veřejné
výdaje
6. rekonceptualizace sociálního státu (1980 – dodnes)
 toto období je charakterizováno nutnou rozsáhlou redukcí sociálních programů,
hledáním nových mechanismů sociálního státu, reformulací jeho obsahu a činností, a
to vše při zachování její principiální myšlenky
TYPY SOCIÁLNÍCH STÁTŮ
- Zmíníme 2 (Titmuss a Esping-Andersen) základní, které nejvýstižněji vyjadřují možné
orientace sociálního státu.

Titmussova typologie:
Reziduální typ
 vychází z liberální koncepce – lidské potřeby jsou uspokojovány především
prostřednictvím rodiny a trhu, role sociálního státu získává na významu až v případě,
kdy tyto základní struktury selhávají
 zásahy státu do sociální oblasti jsou minimální a dávky jsou poskytovány na úrovni
existenčního pokrytí potřeb, nadstavbu tvoří dobrovolná sociální pojištění
 veřejné sociální služby jsou jen málo rozšířené, stát přichází se sociální pomocí až v
poslední instanci a odstraňuje pouze následky sociálních událostí (USA, Japonsko)
Institucionální stát
 je v podstatě opakem reziduálního státu
 sociální ochrana se vztahuje univerzálně na celou populaci a vychází ze zásady
předcházet sociálním událostem
 jako základní cíl zdůrazňuje sociální bezpečí a rovnost, což má integrovat společnost a
snižovat sociální napětí a konflikty (Dánsko, skandinávské země, Holandsko)
Pracovně-výkonový typ
 založen na myšlence, že sociální potřeby občanů mají být přednostně uspokojovány na
základě pracovního výkonu a zásluh, stát zaručuje pouze základní, minimální pomoc,
zároveň vytváří prostor pro působení nestátních subjektů (církve, neziskové
organizace, občanské iniciativy) (Německo, Francie, Rakousko)

Druhá typologie sociálních států, vytvořená dánským teoretikem sociálního státu G. Esping-
Andersenem, vytváří jiné tři modely sociálních států. Základním kritériem této typologie je
způsob stratifikace společnosti, míra dekomodifikace a různé uspořádání vztahů mezi státem,
trhem a rodinou.

Esping-Andersenova typologie:
Liberální sociální stát
 převažuje pomoc poskytována na základě majetkového testu, je typický nízkým
přerozdělováním, a tedy skromným sociálním pojištěním
 cílovou skupinou pomoci jsou především lidé s nízkými příjmy
 dochází k minimalizaci dekomodifikačního efektu a vytyčení stratifikačního stavu.
 USA, Kanada, Austrálie
Korporativistický (konzervativní) sociální stát
 tento typ státu je ochoten nahradit trh coby zdroj sociálního zabezpečení občanů
 je kladen důraz na zachování statusových rozdílů a míra přerozdělování veřejných
prostředků je tedy minimální
 projevuje se zde silný vliv církve
 např. Rakousko, Německo, Francie, Itálie
Sociálnědemokratický sociální stát
 vychází ze zásad universalismu a dekomodifikace sociálních práv, které rozšiřuje i na
nové střední třídy
 takto koncipovaný sociální stát usiluje o rovnost v uspokojování základních sociálních
potřeb, a to na poměrně vysoké úrovni, nechybí však princip zásluhovosti
 stát se zavazuje k plné zaměstnanosti a sám je současně plně závislý na jejím dosažení
- např. Švédsko, Norsko
 STINNÉ STRÁNKY SOCIÁLNÍHO STÁTU
- Realizace welfare state s sebou přináší i celou řadu negativ.
- Sociální stát je totiž velice náročný na ekonomické zdroje, které stát získává
především prostřednictvím přerozdělování. Zajištění optimálních životních podmínek
pro občany se projevuje ve vysokých daňových sazbách, které musí daňoví
poplatníci hradit.
- Závažné je to, že vysoká míra zdanění neovlivňuje jenom samotnou výši příjmu a
míru nerovnosti ve společnosti, ale i ekonomickou motivaci a iniciativu lidí, která je
vysokým zdaněním spíše destimulována.
- Vysoká míra sociálního pohodlí, která přestává být primárně odvozována z
dosažených ekonomických výsledků, pracovního úsilí a produktivity na straně jedné, a
vysoká míra zdanění na straně druhé spíše ekonomickou prosperitu a fungování celého
společenského systému ohrožuje.
- Skutečnost, že značný rozsah sociálního jištění je poskytován státem, oslabuje
závislost lidí na sobě samých, na jejich úsilí a na přirozených vazbách v rodině, obci
apod. a naopak posiluje závislost občanů na státu. Vede tak k postupnému oslabování
tradičních svazků.

Současná krize sociálního státu

- Současné období sociálního státu je již od 70. let charakterizováno jako krize sociálního
státu. Příčiny:
1. neúměrný růst nákladů
 sociální stát se zdá být příliš drahý, zpomaluje hospodářský růst a působí
destabilizačně na ekonomiku, je označován za neúměrně nákladný
2. ztráta efektivnosti sociálního státu
 zejména liberálové tvrdí, že sociální stát je zcela neefektivní, přičemž složitý systém
prostředků je neprůhledný a těžkopádný, což by mohl odstranit fungující trh
 kritizuje se i narůstající byrokratický aparát, který spotřebuje až polovinu výdajů na
sociální účely
 navíc sociální stát slouží především k vytvoření pracovních míst pro střední třídu a
jeho benefity využívají nejvíce ti, kdo mají informace, a ne ti, kdo ho skutečně
potřebují
3. ztráta sociálního konsensu
 sociální konsensus stál u zrodu sociálního státu a spočíval v akceptaci ideálu
sociálního občanství, postaveného na zásadě úplné rovnosti občanů při uspokojování
sociálních práv a na sociální solidaritě, tento zdroj legitimity sociálního státu bohužel
však vyprchal
 další zvyšování sociální rovnosti v současných sociálních státech (při vysokém
životním minimu) je příliš nákladné
 vyvstává tak otázka, kdo tyto náklady bude hradit a jakou rovnost a na jakém
standardu si vlastně sociální stát může dovolit, aby ji byl schopen zaplatit
 neúměrný růst daní se týká postupně všech a nevede k většímu sociálnímu smíru,
naopak chudí chtějí stále víc
 sociální stát proto začíná být považován mnohými za nespravedlivý, neboť
zvýhodňuje určité vrstvy společnosti a těží z něho ti, co „v tom umějí chodit“
4. demografické změny
 dochází k výraznému stárnutí populace, což významně zvyšuje výdaje na sociální
účely a vede k narůstání napětí mezi komplementárními společenskými skupinami
(např. mladí a staří, zdraví a nemocní apod.)
 POZITIVNÍ STRÁNKY SOCIÁLNÍHO STÁTU:
- Zaměstnává velký počet pracovníků ve veřejných sociálních službách a přispívá tak k
vyrovnané zaměstnanosti.
- Zajišťuje přípravu na povolání a univerzální zdravotní péči a umožňuje tak reprodukci
pracovních sil v souladu s potřebami hospodářství a společenským standardem.
- Zvyšuje kupní sílu obyvatel (stanovením minimálního příjmu (104,-Kč/h a
poskytováním sociálních dávek), a podporuje tak rozběh a stabilitu ekonomiky.
- Snižuje sociální nerovnost a vytváří pocit sociálního bezpečí.
- Podporuje sociální konsensus a udržuje sociální smír-nevynaložení některých
sociálních výdajů (např. na zdravotní prevenci) by v mnoha případech znamenalo v
budoucnosti podstatně vyšší finanční výdaje.

Zastánci:
 Lord Benjamin Disraeli (v 19. století předseda britské vlády): prohlásil, že jediná
úloha státu je péče o jeho občany. Chudinská péče se tak v 19. století postupně stávala
sociálním úkolem evropských států.
 Auguste Comte: rozpracoval myšlenku přerozdělování (repartition, 1822). Vnímal jí
jako spolupodílení na nákladech, jako krytí nákladů na sociální pomoc společným
úsilím.
 Émile Durkheim: zdůrazňoval, že solidarita je východisko lidského přežití (1893).
 Pierre Laroque: po druhé světové válce propagoval obecné podílení se o sociální
náklady. O veřejně regulovanou a vzájemně organizovanou solidaritu (1948).
 Socialisté 19. století: cílem byla veřejně organizovaná solidarita (např. Karel Marx,
Friedrich Engels).
Tomeš, I.: Úvod do teorie a metodologie sociální politiky, Portál, Praha 2010
Krebs, V. a kol.: Sociální politika, Wolters Kluwer, Praha 2015
Studijní opora: Sociální politika II, Kateřina Šamalová
4.
a) Pojem sociální událost

Sociální událost:
- (Pavel Kaczor): Je situace, která může ekonomicky a sociálně ohrožovat existenci
člověka a jejíž důsledky nemůže odvrátit postižená osoba nebo její rodina vlastními
silami. Řešení takové situace tudíž vyžaduje společenskou ochranu.
- Podle Šámalové považujeme soc. událost jako riziko nezávislé na lidském jednání,
které je společensky uznáno za závažné a vyžadující společenskou (sociální) ochranu
– občan není sám schopen jeho důsledky odvrátit SU = právní událost → obecná
právní podmínka pro vznik nebo trvání nároku na kteroukoli dávku soc. ochrany.

Tomeš:
- Za sociální událost se považují životní situace, které jsou veřejnoprávně̌ uznané, a je s
nimi spojováno sociální opatření ve prospěch postiženého.
- Občané se dostávají do různých životních situací, které kategorizujeme jako:
o přirozené – biologické (narození, dospívání, těhotenství, stáří)
o sociální (životní start, založení rodiny)
o nepřirozené (patogenní)– biologické (nemoc, invalidita), sociální (diskriminace,
nezaměstnanost, dezintegrace, chudoba apod.).
- V některých životních situacích jsou lidé ohroženi:
o ztrátou příjmů (výdělků) – způsobenou ztrátou zaměstnání nebo jiné výdělečné
činnosti;
o mimořádnými velkými výdaji – náklady spojené s porodem a smrtí apod.
o mimořádnými zdravotními či sociálními omezeními – diskriminace, ztráta bydlení
apod.

- Společným jmenovatelem těchto událostí je sociální vyloučení způsobené

nedostupností zdrojů a služeb. Životní situace mohou vyvolávat také další důsledky, a
to psychické a etické. Nejsou-li však spojeny se sociálním vyloučením, nebývají
předmětem veřejného zájmu, a nejsou proto považovány ani za sociální události.
- Sociální událost má povahu právní události , jež je obecnou právní podmínkou vzniku
nebo trvání nároku na kteroukoli dávku či službu v rámci některého základního
právního poměru sociální ochrany
- Při vzniku sociální události a po splnění dalších právem stanovených podmínek
vznikne právo na sociální ochranu. Nastane-li sociální událost, zpravidla vznikne
pojištěné osobě, občanu nebo obyvateli (oprávněné osobě) právo žádat o poskytnutí
určité dávky z některého systému sociální ochrany a to:
o ze zákona– obligatorní systémy (dávky);
o ze smlouvy– dohodnuté systémy (připojištění);
o žádostí – u příslušného veřejného orgánu o poskytnutí určité dávky z některého
fakultativního systému sociální ochrany (rodičovský příspěvek).
- Jde-li o právo ze zákona, musí oprávněná osoba požádat příslušnou organizaci o určitou
dávku nebo službu. Organizace prověří, zda právo ze zákona vzniklo, a přizná nárok na
určitou dávku či službu.
- Uznání nároku má jen deklarativní (nikoli konstitutivní) význam a je-li rozhodnutí o
nároku v rozporu s právem na příslušnou sociální ochranu, lze se bránit právními
prostředky.
- Vzniká povinnost chovat se předepsaným způsobem, určité chování strpět nebo se ho
zdržet (právní regulace).
 - Sociální události mohou být předvídatelné a nepředvídatelné, odvratitelné a
neodvratitelné.
- Typy SU: biologické/sociální a přirozené/nepřirozené SU: Biologická přirozená SU –
narození dítěte, stárnutí; Sociální nepřirozená SU – hmotná nouze, chudoba
- Zásady řešení SU: adresnost, přiměřenost, včasnost (→ prevence!!!)

Členění sociálních událostí:

- V evropských zemích rozlišujeme pět základních skupin sociálních událostí
zabezpečených sociálním právem souvisejících:
a) se zdravotním stavem– s potřebou zdravotní péče, s nemocí a invaliditou,
pracovním úrazem a nemocí z povolání;
b) s rodinou– se zakládáním rodiny, s mateřstvím, výchovou dětí v rodině,
selháním rodiny a ztrátou živitele
c) s věkem– se stářím i mládím (např. ochrana mládeže v pracovním poměru);
d) s nezaměstnaností;
e) s nepřizpůsobením a sociální dezintegrací– osob nebo skupin, které se svým
počínáním vymykají standardnímu společenskému životu; chrání se tak ostatní
obyvatelstvo
- Společným jmenovatelem ve všech uvedených případech musí být ohrožení
sociálním vyloučením.
- Stáří nebo invalidita sama o sobě nemusí být sociální událostí, nemá-li za následek
sociální vyloučenost starého nebo zdravotně postiženého člověka.

Existují tři základní formy – režimy poskytování dávek a služeb:

o pojištění/(příspěvková soustava – pojištěnec se pojišťuje na nepředvídatelnou
budoucí sociální událost (nezaměstnanost, nemoc, invaliditu, smrt) nebo na
předvídatelnou, ale nejistou budoucí sociální událost (mateřství, výchova dětí,
stáří);
o podpora/nepříspěvková soustava – státní, popř. nároková redistribuce příjmů
mezi občany;
o pomoc – v případě hmotné nouze organizované veřejně

- V roce 1952 přijata Úmluva o sociálním zabezpečení (minimálních standardech),

která definovala jako povinné následující soustavy sociálního zabezpečení:
o zdravotní péče,
o nemocenské dávky,
o dávky v nezaměstnanosti,
o dávky ve stáří,
o dávky při pracovním úrazu a nemoci z povolání,
o rodinné dávky,
o mateřské dávky,
o invalidní dávky,
o dávky pozůstalým.
- Na tuto úmluvu navazují všechny ostatní mezinárodní dokumenty o sociální ochraně,
zabezpečení či bezpečnosti, jako jsou Evropská sociální charta, Evropské mezitímní
dohody, Evropský zákoník sociálního zabezpečení, Nařízení EK 1408/72 o sociálním
zabezpečení lidí při volném pohybu (EU) apod.
SOCIÁLNÍ OCHRANA:
- Vyjadřuje systematické úsilí státu o prevenci a řešení obtížných životních situací,
které vedou k ekonomické nebo sociální nouzi, a které nejsou občané schopni
řešit vlastními silami.
- V evropských státech je občanům zaručeno právo na důstojné životní minimum, tedy
na zabezpečení i v případě, že nemají právní nárok na veřejnou dávku či službu.
- Sociální ochrana tak zahrnuje všechny soustavy – veřejnoprávní i soukromoprávní,
nárokové i nenárokové (sociální pomoc).
- Sociální ochrana občanů zahrnuje rovněž systémy ochrany práce a pracovních
podmínek.

Typy sociální ochrany:

1) preventivní
- zahrnuje všechny kontrolní mechanismy, kterými se předcházejí nebo zpomalují
procesy, které narušují integritu osobnosti
- lze rozlišovat obecnou (platí pro všechny) a adresnou (individuálně určená)
2) terapeutická
- zpravidla je adresná a váže se ke vzniklé sociální potřebě
- většinou se jedná o poskytnutí služby nebo dávky, a to v podobě nárokové
(obligatorní) či nenárokové (fakultativní)
3) rehabilitační a integrační ochrana
- novější odvětví sociální ochrany
- objektu (klientovi, skupině klientů) pomáhá setrvat nebo se znovu začlenit do
přirozeného sociálního prostředí a zachovat či obnovit jeho obvyklé činnosti, funkce a
role (např.: resocializace výkonu z trestu)

Sociální ochrana:
 Komplexnost – poskytovaná soc. ochrana pokrývá všechny deklarované soc. události
 Věcný rozsah sociální ochrany – je definován spektrem sociálních událostí, při
kterých je sociální ochrana poskytována.
- tzn. ve smyslu při jakých známých a uznávaných sociálních událostech, je poskytnuta
dávka či služba, např. zdravotní péče a zabezpečení v nemoci, zabezpečení v
mateřství, zabezpečení v nezaměstnanosti, zabezpečení při úrazu a nemoci z povolání,
zabezpečení rodiny, zabezpečení ve stáří.
 Věcný obsah sociální ochrany vyjadřuje úroveň sociální ochrany, kterou subjekty
poskytují při jednotlivých sociálních událostech.

Pavel Kaczor (Sociální systém ČR, VŠE)

Tomeš

b) Paternalismus v sociální politice (geneze modelu – principy – povaha sociální

politiky (příklady) – zastánci (příklady) – přínos – nevýhody)

Paternalismus
- Paternalismus je označením pro autokratickou sociální politiku.
- Jeho základním rysem je nadřazení vlády nad právo, což vede k nerovnému postavení
člověka v hierarchicky strukturované společnosti.
- Paternalismus se vyznačoval libovůlí mocných, kteří soustřeďovali moc
zákonodárnou, výkonnou a soudní ve svých rukou. Sledovali vlastní zájmy a podle
nich přidělovali „sociální dobro“ ostatním. Na vrcholu hierarchických struktur stál
 „otec“ (náčelník, despota, feudál, diktátor) a přiděloval role a prostředky všem, tedy i
sociálně potřebným.
- Sociální instituce státu byly nedílnou součástí přídělového systému.
- Paternalismus v sociální politice se vyvíjel a měnil svůj obsah i formy. Raný
paternalismus se vyskytoval v přední Asii a severní Africe a byl despotický. Řekové a
Římané (antický paternalismus) ho v sociální politice obohatili o některé
demokratické prvky. Středověký paternalismus nesl všechny znaky feudální hierarchie,
s výraznými křesťanskými prvky. Neopaternalismus v sociální politice byl a je záludný
(např. ideologie fašismu a komunismu), místy značně krutý a schovávající se za
„vládu lidu“.

Paternalismus v sociální politice

- Stát přebírá veškerou odpovědnost až tak, že vnucuje lidem sociální potřeby a rozlišuje
mezi jednotlivými společenskými vrstvami/skupinami a podle nesrozumitelných kritérií
jim poskytuje ochranu.
- Vylučuje se jakákoliv soukromo-právní iniciativa. Totalitní státy. Historicky se vyvinulo
i paternalistické pojetí sociální politiky.

Tomeš:
- Autokratickou sociální politiku souhrnně označujeme jako paternalismus, protože jejím
základním společným rysem je nadřazení vlády nad právo, což vede k nerovnému
postavení člověka v hierarchicky strukturované společnosti.
- Paternalismus se vyznačoval libovůlí mocných, kteří soustřeďovali moc zákonodárnou,
výkonnou a soudní ve svých rukou. Sledovali vlastní zájmy. Historicky se vyvinulo i
paternalistické pojetí sociální politiky.

Paternalistický stát
- Tedy usiluje o státní monopolizaci sociální politiky čili státem kontrolované sociální
dávky a služby, a o úplné vyloučení nestátních institucí.
- Paternalistické pojetí se výrazně odrazilo např. v ideologii fašismu a komunismu.
Bylo prosazováno i v bývalém Československu. I zde se stát snažil proniknout do
oblastí, které občanská společnost svěřuje rodině či jiným nestátním institucím. Celá
sociální politika se v ČSSR odvíjela od zákonem přikázané plné zaměstnanosti.

Paternalistická péče
Se vyznačovala tím, že byla nedílnou součástí vládních struktur jako důležitý nástroj vlády k
tlumení sociální napětí nebo prosazování určitého záměru, vládní struktura určovala sociální
potřeby a systém spravovala a financovala.

- Jistou podobou paternalismu je i filantropie, jejímž základem je altruismus.

- V moderním pojetí filantropie znamená nezištnou pomoc poskytnutou druhému člověku.

Geneze/Historie:
 Patriarchální paternalismus
- Na vrcholu hierarchických struktur stál „otec“ (náčelník, despota, feudál, diktátor) a
přiděloval role a prostředky všem, tedy i sociálně potřebným.
- První státní podpory byly vyhrazeny lidem, o které se stát opíral (zejména tedy
vojáci).
 Antický paternalismus a počátky solidarity – Řekové
- Vytvořili první koncepce sociálních institucí, které na dlouhou dobu ovlivnily
evropský sociálně politický vývoj.
 - Athény v sobě kotví, přes nesporné prvky paternalistické sociální politiky, podílnictví
občana na výkonu státní moci, tedy demokratický prvek.
- Ideál svobodného občana ve svobodné státě se stal východiskem sociální politiky v
antice.
- Největším sociálním rizikem pro svobodné občany bylo zchudnutí a upadnutí do
dlužního otroctví proto byly sociální reformy také zaměřeny na navrácení svobody
dlužním otrokům (Solónovy reformy).
 Antičtí myslitelé, a to zejména Sokrates, Platón a Aristoteles, podstatně ovlivnili vývoj
a další směřování sociálně politického myšlení.
- Objevují se také první sociální dávky, tzv. diety, které sloužily jako sociální podpora
chudým občanům, kteří ohrožovali stát.
 Starý Řím
- Nejohroženějšími občany byli svobodní řemeslníci.
- Zakládali proto spolky, tzv. kolegia, za účelem vzájemné podpory v nemoci a v
případě smrti.
- Tyto spolky postupně nabývaly velkého vlivu, až byly podřízeny státnímu dozoru.
- Poskytovaná sociální ochrana byla typická tím, že dávky byly přidělovány, nevznikal
na ně nárok. Byly však zabudovány do systému vlády. Cílovou skupinou byli pouze
svobodní občané.
 Středověký paternalismus
- S rozpadem antických říší zanikly instituce despotického a antického paternalismu.
Hunové a germánské kmeny, které se přestěhovaly do západní, střední a jižní Evropy,
zničily Řím.
- Z jejich rodových systémů vyrostlo rané feudální uspořádání. Poddaní odváděli část
výtěžků z práce na svých poličkách, pracovali ale také i na panském.
- Péče o práce neschopné se stala součástí lenních vztahů mezi pánem a jeho vazalem
teprve s přijetím křesťanství  křesťanské ohledy, desatero a vliv církví.
 Neopaternalismus
- Místo zájmům šlechty a církví slouží mocenským záměrům vládců.
- Jde o autokracii „ve jménu lidu“ a je zpravidla ideologicky zdůvodňován.
- V tomto kontextu plnila sociální politiku pouze svou instrumentální roli – byla
prostředkem k dosažení jiného cíle.
- Fašismus se nejprve ujal moci v Itálii (1922) v důsledku neuspořádaných sociálních
poměrů po první světové válce.
- Hitler využil vysoké nezaměstnanosti v době krize v roce 1930, kdy stát poskytl
skrovnou podporu části nezaměstnaným.
- V roce 1933 a nahradit demokratickou výmarskou republiku nacionálně fašistickým
režimem. Sociální politika opět posloužila jako nástroj k upevnění moci vůdce
Nacismus byl ideologií expanze, rasové nadřazenosti německého národa a totality.
Vyvolal druhou světovou válku, aby obnovil říši římskou národa německého.
- 19 st. vznikl revoluční proud požadující zrušení soukromého vlastnictví. Jeho
reprezentanty byli Karl Marx a Friedrich Engels.
- Podle nich měla nová společnost vyvlastnit výrobní prostředky a zespolečenštit
výrobu.
- 1917 v Rusku revoluce (VŘSR).
- V duchu diktatury dělnické třídy byli v sociálním zabezpečení preferováni příslušníci
ozbrojených sborů a těžce pracující. Hlavním ideologem byl V. I. Lenin.
- Ideologicky ruský komunismus usiloval o sociální spravedlnost vybudováním
totalitního státu.
- Zestátněním národního hospodářství se zmocnili veškerých zdrojů. a zavedli jejich
přidělování prostřednictvím státního mechanismu.
 - Stát převzal veškeré povinné sociální zabezpečení. Organizoval ho centralisticky a
financoval ho ze státního rozpočtu, došlo k novelizaci mezd a sociálních dávek.
- Výsledkem bylo společenské uspořádání založené na diskriminaci a nerovnosti.
Základem sociální politiky byla manipulace s lidmi v zájmu společenského rozvoje a
přidělování blaha podle představ vůdců. Komunismus padl v roce 1989.

 ČR
- VV2 přinesla některé změny k vyšší integraci státní moci, jež zůstaly zachovány i po
jejím skončení.
- Především v roce 1939 došlo ke zřízení úřadů práce, ty roku 1949 zanikly, respektive
byly začleněny do soustavy národních výborů.
- Nejdůležitější poválečnou reformou bylo uzákonění národího pojištění (1948) tím se
dotvořil centralizovaný systém v podobě Ústřední národní pojišťovny.
- Systém komunistické sociální správy byl dotvořen do roku 1956 a až do sametové
revoluce nedoznal vážnějších změn.

Tomeš, úvod do sociální politiky

Šámalová,Vojtíšek Sociální správa
5.
a) Subjekt sociální politiky (definice – typologie a vymezení role jednotlivých
subjektů – vztahy mezi subjekty a principy spolupráce)

- Sociální politika je procesem, který musí být někým iniciován a řízen. Má-li tento
proces být systematický a cílený řídí jej – sociální subjekty.
- Sociálním subjektem může být pouze formalizovaný sociální systém s definovanými
strukturami a chováním, jenž své potřeby a zájmy formuje a prosazuje sociální politikou.

- Formalizace znamená, že subjekt obdržel od státu předepsanou autorizaci a je řádně

registrován podle platných právních předpisů. Tímto opatřením demokratické státy zajišťují
soulad mezi aktivitami subjektů sociální politiky a právním řádem. Představuje rovněž jistou
formu ochrany objektů sociální politiky.

Další vlastnosti subjektu:

 institucionalizovaný systém lidí, který je formálně vytvořen a organizován
 má určité formalizované struktury, které jsou hierarchicky uspořádány
 řídí se určitými normami, uplatňuje sankce
 lidé v nich zastávají určité role
 má definované cíle, pro které vznikl

- Sociální systémy svou sociální politikou zpravidla prosazující určité zájmy.

- Ty mohou být cílové nebo instrumentální.
 Za cílové se označují ty zájmy, pro něž daný sociální systém vznikl (např.
občanské sdružení).
 Za instrumentální jsou považovány cíle, které formulují a případně realizují
sociální programy proto, aby uskutečnily svůj skutečný zájem (např. zaměstnavatel).

- Jednotlivci nebo neformalizované skupiny osob mohou zastávat pouze roli objektu
sociální politiky, nátlakové skupiny nebo filantropů (příležitostně poskytujících dobrovolnou
výpomoc).

Typy sociálních subjektů:

A) veřejnoprávní
1. stát
2. kraje, obce
B) soukromoprávní
1. nestátní ziskové organizace
2. nestátní neziskové organizace
C) mezinárodní organizace

A) VEŘEJNOPRÁVNÍ SUBJEKTY SOCIÁLNÍ POLITIKY

1. Stát jako subjekt sociální politiky

- Nejvyšším stupněm formalizace sociálních systémů jsou formy ústavní – stát.
- Každý stát má politickou moc a je definovaný územím a obyvatelstvem.
- Všechny ostatní subjekty se snaží své sociálně politické cíle realizovat prostřednictvím
státu nebo stát vjeho počínání ovlivňovat. Svou sociální politikou integruje činnost ostatních
subjektů k tomu určených.
Cíle sociální politiky státu:
  vytvářet podmínky pro stabilitu ve společnosti,
 regulovat sociální klima tlumením sociálního napětí,
 rozvojem sociálních činností stabilizovat poměry ve společnosti, aby lidé mohli
rozvíjet svůj potenciál.

Od ostatních sociálních subjektů se liší tím, že disponuje:

 rozhodovacími mechanismy – parlament, regionální samospráva a obecní
zastupitelstva, zajišťují promítnutí většinových zájmů společnosti do řídících sfér
 realizačními mechanismy – nástroje právní (legislativa), institucionální (instituce,
zařízení, které spravuje) a finanční (daně) povahy
 donucovacími mechanismy – za účelem respektování práva, soudní systém
 kontrolními mechanismy – státní kontrolní instituce, neformální a mezinárodní
kontrola

Role státu ve vztahu k občanovi:

o stát je povinen pomoci, tzn., že pomoc garantuje
o stát organizuje a poskytuje pomoc
o stát přerozděluje, tzn., že organizuje solidaritu
o stát kontroluje

- Finance k realizaci sociální politiky stát získává především výběrem daní – přímých
(daně z příjmů právnických a fyzických osob) a nepřímých (např. DPH, z nemovitosti).
- Je oprávněn vnucovat povinnou solidaritu a určovat jejich míru.

- Mezi další veřejnoprávní korporace řadíme vedle krajů a obcí také tzv. oborové
samosprávní korporace (např. Všeobecná zdravotní pojišťovna) a zájmové samosprávní
korporace (např. Lékařská komora). Zřizuje je stát pro naplnění některých svých specifických
zájmů.

2. Obec jako subjekt sociální politiky

- Demokratická správa je založena na občanském principu, tj. na principu občanské
samosprávy jednotlivých územních částí. V ČR je zavedeno dvoustupňové regionální
uspořádání na kraje a obce.
- Obec je základní územně samosprávní celek. Je to typická a nejmenší samosprávná
jednotka státu. Je to veřejnoprávní korporace – má své občany, majetek, může zakládat
právnické osoby a organizační složky, má svůj znak a vlajku.

Obecní samospráva má dvě složky:

 samostatná působnost: obec usiluje o všestranný rozvoj svého území, uspokojuje

potřeby lidí, a to v souladu se zákonem a možnostmi obce
o výkon provádí rada obce a v rámci samostatné působnosti vydává vyhlášky
obce
o kontrolu nad výkonem provádí MV ČR
 přenesená působnost
o výkon státní správy ve věcech, které stanoví zákon
o výkon provádí obecní úřad a v rámci přenesené působnosti vydává nařízení
obce
o kontrolu nad výkonem provádí příslušný krajský úřad

Obec je spravována:
a) zastupitelstvem obce, 5–55 volených členů, může ke své činnosti zřizovat výbory
(kontrolní a iniciativní orgány),
b) radou obce, 5–11 členů, starosta, místostarosta (místostarostové) a další členové rady
volení z řad členů zastupitelstva obce,
c) starostou, je volen zastupitelstvem z řad svých členů,
d) obecním úřadem, starosta, místostarosta (místostarostové), tajemník obecního úřadu, je-li
tato funkce zřízena, a zaměstnanci obce zařazení do obecního úřadu,
e) a zvláštními orgány obce.

- Obec tedy vykonává sociální politiku v přenesené i samostatné působnosti. Naplňuje

se tak princip decentralizace – delegace odpovědnosti a pravomoci na obce.
- Obce jsou navíc nejvhodnějším místem pro poskytování sociální pomoci a některých
individuálně adresných služeb. Hovoříme o tzv. principu subsidiarity – poskytnutí pomoci co
nejblíže občanovi.

B) SOUKROMOPRÁVNÍ SUBJEKTY SOCIÁLNÍ POLITIKY

1. Nestátní ziskové organizace

- O nestátních ziskových organizacích hovoříme jako o tzv. II. sektoru (po státních
institucích).
- Tyto organizace zpravidla rozvíjejí sociální politiku vůči svým zaměstnancům. Dále
platí pojistné a mohou sponzorovat nestátní neziskové organizace.
- Sociální politika podniku patří k podnikové kultuře a spoluvytváří image firmy a
způsobuje identifikaci zaměstnanců s ní.
- Nicméně sociální činnost a poskytování sociálních služeb může být také
podnikatelským záměrem – tedy i v sociální oblasti lze podnikat.

Předmět zájmů zaměstnavatelů:

 zlepšování pracovního prostředí (např. odpočinkové místnosti, kuchyňky, jídelny,
parky)
 reprodukce pracovní síly (např. sport, příspěvky na dovolenou, navýšený dovolená)
 zajišťování potřeb pracovníka (např. stravenky, mimořádná dovolená)
 zajišťování zdravotní péče (např. firemní lékař, nasmlouvané zdravotnické zařízení)
 podpora zájmových organizací (např. podpora seniorů dříve zaměstnaných u firmy)
 zlepšování pracovních vztahů (např. pravidelné setkávání pracovníků, teambuilding
apod.)

2. Nestátní neziskové organizace

- O nestátních neziskových organizacích hovoříme jako o tzv. III. sektoru.
- Jejich sociální programy jsou cílem, nejen prostředkem k dosažení jiných zájmů (tzv.
cílová povaha sociální politiky).
- Tyto organizace jsou nositelem občanské společnosti a posilují povědomí občanské
odpovědnosti, spoluodpovědnosti a solidarity.
- Dále prohlubují státní sociální politiku o etický kontext moderního občanství, tzn., že
v občanech kotví morální zásadu, že je normální a přirozené si navzájem pomáhat.
- V neposlední řadě zefektivňují sociální činnosti zvýšením jejich adresnosti a
snižováním jejich nákladů.

- Jejich financování je vícezdrojové, mohou generovat zisk, ale nesmějí ho použít k

vlastnímu obohacování (pouze dalšímu rozvoji).

Rysy nestátních neziskových organizací:

 pomáhají naplňovat veřejný zájem, stát jejich činnost reguluje
  prioritně realizují to, co je jinak pro stát či obec z řady důvodů obtížné
 vícezdrojové financování, v rozdílné míře jsou závislé na financování z veřejných
fondů
 pomáhají mapovat sociální problémy
 rozvíjejí princip subsidiarity1
 upevňují princip občanské společnosti
 podporují myšlenku, že solidaritu a pomoc potřebným je nutné chápat jako morální
závazek majoritní společnosti
 jejich výhodou je, že využívají obětavosti a nadšení dobrovolníků, aktivistů, činnost je
méně formální a levnější, dále mohou testovat nové způsoby práce s klienty, jejich
činnost je flexibilnější, rychleji se přizpůsobují měnícím se potřebám obyvatelstva a
pomoc je poskytována na bázi partnerství
 sehrávají roli poznávací, průkopnickou v různých oblastech života občana

Zdroje finančních prostředků:

- Schopnost nestátních neziskových organizací získat prostředky k činnosti
svědčí o jejich životaschopnosti.
- Pokud by byly financovány pouze od státu, jejich činnost by postrádala
jakýkoli smysl a naopak by vedla ke zvyšování odpovědnosti státu za tyto sociální
činnosti.
- Hlavními zdroji finančních prostředků jsou pro nestátní neziskové organizace
členské příspěvky, příjmy z vlastní činnosti, dary, výtěžky ze sbírek, sponzoring nebo
granty.

Kontrola státem
Stát provádí kontrolu nad činností nestátních neziskových organizací. Tuto kontrolu
může realizovat následujícími mechanismy:

o licencováním (udělováním povolení k provozu činnosti)

o akreditací (ověřování způsobilosti poskytovat sociální služby)
o auditem (v organizacích, ve kterých se na poskytování činnosti podílí finančně)

Nejčastější typy nestátních neziskových organizací:

 občanská sdružení
 obecně prospěšné společnosti
 nadace a nadační fondy
 církve, náboženské skupiny a jejich účelová zařízení
 odbory, profesní a stavovské komory, družstva
 výrobní družstva
 spotřební a bytová družstva, zájmové organizace družstev profesních komor
 zájmová sdružení právnických osob
 sdružení bez právní subjektivity

C) MEZINÁRODNÍ ORGANIZACE JAKO SUBJEKTY SOCIÁLNÍ POLITIKY

- Mezinárodní organizace mohou být sociálními subjekty, pokud vstupují do

konkrétních sociálních vztahů, ať už jako vládní, tedy státní (např. Rada EU) nebo
nestátní humanitární organizace (např. Lékaři bez hranic).

1
Rozhodování a zodpovědnost ve veřejných záležitostech má odehrávat na tom nejnižším stupni veřejné správy,
který je nejblíže občanům.
 Mezinárodní organizace:
o jsou sdružením národních sociálních subjektů, a to charakteru vládního (např.
Evropská hospodářská a sociální rada OSN), či nevládního (např. Mezinárodní
asociace sociálního zabezpečení)
o ovlivňují sociální normy a chování jednotlivých národních subjektů
o monitorují sociální vztahy a provádění sociální politiky (např. Rada Evropy,
Komise OSN pro lidská práva)
o napravují křivdy v provádění sociální politiky (např. soudní dvůr pro lidská
práva v Haagu)

Mezinárodní organizace mohou:

o mít celosvětovou působnost (např. WHO) nebo regionální působnost (např.
Rada Evropy, Evropská unie);
o být státního (vládního) charakteru (např. všechny mezinárodní organizace ze
svazku OSN) nebo může jít o nestátní (např. Mezinárodní asociace sociálního
zabezpečení), případně odborové organizace
o působit v celé oblasti sociální politiky (např. Mezinárodní organizace práce)
nebo pouze ve vybrané sféře (např. Evropská asociace sociálních pracovníků)

Úkolem mezinárodních organizací je především:

o organizovat mezinárodní pomoc
o harmonizovat sociálně politická úsilí jednotlivých států
o budovat světové nebo regionální kontrolní mechanismy na ochranu lidských
práv

Příklady mezinárodních organizací:

Organizace spojených národů a její specializované agentury (1945)

- v sociální oblasti působí Hospodářské a sociální rady OSN, Rady pro lidská práva
OSN a Centra pro sociální rozvoj a humanitární záležitosti (sídlo ve Vídni)
- specializované agentury: Světová zdravotnická organizace, Organizace pro vzdělání,
vědu, kulturu; Mezinárodní banka pro obnovu a rozvoj, Mezinárodní organizace práce
(1919, připojena k OSN po 2. světové válce)

Rada Evropy (1949)

- sdružuje evropské země, splňující určitá kritéria – úsilí o jednotu Evropy, o ochranu
parlamentní demokracie, o dodržování lidských práv, o zlepšování životních
podmínek a respektování lidských hodnot
- v minulosti přijala například tyto významné úmluvy: Evropskou úmluvu o lidských
právech a základních svobodách (1951), Evropskou sociální chartu (1961), Evropský
kodex sociálního zabezpečení (1964)

Evropská unie

- směřuje k vytvoření hospodářské a měnové unie a harmonizaci zákonodárství v

hospodářské, sociální a politické oblasti, v oblasti životního prostředí pro oblast
sociální politiky platí princip subsidiarity, což znamená, že správa oblasti je
kompetencí členského státu, nicméně EU stanovila pravidla pro zdravotní a sociální
zabezpečení a ochranu práce v souvislosti s volným pohybem pracovních sil
Mezinárodní asociace sociálního zabezpečení (1967)

Mezinárodní sdružení sociálních pracovníků

Krebs, V. a kol.: Sociální politika, Aspi, a.s., Praha 2004

Tomeš, I. a kol.: Sociální politika, teorie a mezinárodní zkušenost, Socioklub, Praha 2001 Tomeš, I.: Úvod do
teorie a metodologie sociální politiky, Portál, Praha 2010

b) Typologie sociálních dávek a podmínky pro jejich přiznání (typy dávek a jejich
definice – příklady – podmínky pro jejich přiznání – zásady poskytování)

Typy dávek:

o Dávky státní sociální podpory

o Dávky hmotné nouze
o Příspěvky na péči
o Dávky pro osoby se zdravotním postižením

DÁVKY STÁTNÍ SOCIÁLNÍ PODPORY

 Porodné
- Tato jednorázová dávka se přispívá rodinám s nízkými příjmy. Je spojená s náklady
související a narozením dítěte a vypočítává se z hranice příjmů v rodině. Nárok na
porodné má rodina, jíž se narodilo první či druhé dítě živé. Je to tzv. dávka testovaná
což znamená, že je poskytovaná v závislosti na výši příjmu. Na první dítě připadá
porodné cca 13 000,- Kč a na druhé dítě přibližně 10 000,- Kč.

 Rodičovský příspěvek
- Na tuto dávku má nárok rodič, který se po celý kalendářní rok osobně, celodenně a
řádně stará o dítě. Je dána ve výší 300 000,- Kč (u dvojčat 450 000,-Kč) a musí být
vyplacena nejdéle do 4 let věku dítěte. Rodičovský příspěvek má podmínku, že dítě
mladší 2 let navštěvuje jesle, mateřskou školu či jiné mateřské zařízení pro děti v
předškolním věku nepřevyšuje 46 hodin v kalendářním měsíci.
- Dítě může tyto instituce navštěvovat, ale navštěvovaná doba nesmí převýšit 4 hodiny
denně, ale pro dítě se zdravotním postižením je tento rozsah stanoven na 6 hodin
denně. Jde o dávku netestovanou, takže příjmy rodiče nejsou sledovány. Může teda
spolu s rodičovským příspěvkem dělat i jinou výdělečnou činnost pro blahobyt rodiny.

 Přídavek na dítě
- Jedná se o dlouhodobě poskytovanou dávku pro rodiny s dětmi. Nárok na tuto dávku
mají rodiny s příjmem do 2,7 násobku životního minima. Je rozdělen do 3 výši dávek,
která je dělena věkem dítěte a druhu a výši příjmů rodiny. Jedná se tedy o dávku
testovanou. Příspěvek se pohybuje od 500,-Kč až do 1 000,-Kč měsíčně.

 Příspěvek na bydlení
- Stát pomocí této dávky přispívá rodinám na bydlení či jednotlivcům s nízkými
příjmy. Nárok na tuto dávku má každý, kdo vlastní nebo je nájemníkem bytu, kde je
veden jeho trvalý pobyt, a 30 % z jeho příjmu nestačí k pokrytí nákladů na bydlení. V
Praze je tato hranice stanovena na 35 %. Jde o dávku testovanou.
  Pohřebné
- Jedná se o dávku netestovanou a nárok na ní má osoba, jež vypravila pohřeb
nezaopatřenému dítěti či osobě, která byla rodičem nezaopatřeného dítěte. Zemřelá
osoba musí mít ke dni úmrtí trvalý pobyt na území ČR. Jedná se pevně stanovenou
částku 5 000,-Kč.

HMOTNÁ NOUZE
- Jedná se o formu pomoci osobám, jejíž příjmy nejsou dostačující, která je má
motivovat ke snaze zajistit si prostředky k uspokojení životních potřeb, za předpoklad, že
každá osoba, která pracuje se musí mít lépe než ta, která nepracuje a popřípadě se práci
vyhýbá.
- Nárok má osoba, která má nedostatečné příjmy a její sociální a majetkové poměry
neumožňují uspokojení základních životních potřeb na úrovní přijatelné pro společnost.

Dělí se na tři příspěvky:

 Příspěvek na živobytí
- Je to základní dávkou pomoci v hmotné nouzi. Vzniká rodině či osobě, pokud jim při
odečtení všech přiměřených nákladů na bydlení nestačí příjem na živobytí. Příspěvek
je stanoven individuálně na základě motivace, snažení a možností jedince či rodiny.
Odvíjí se od existenčního a životního minima. Tato částka se může zvýšit, pokud je
zdravotní stav osoby nedostatečný, podle doporučení příslušného odborného lékaře.

 Doplatek na bydlení
- Tato dávka řeší nedostatek příjmu k uhrazení nákladů na bydlení tam, kde nestačí
vlastní příjmy osoby či rodiny včetně příspěvků na bydlení ze systému sociální
podpory. Osoba musí byt užívat na základě smlouvy, rozhodnutí či jiného titulu či
musí být přímo vlastníkem. Podmínkou tohoto doplatku je získání nároku na
příspěvek na živobytí. Výše doplatků je stanovena tak, aby po zaplacení
odůvodněných nákladů na bydlení zůstala osobě či rodině částka na živobytí.

 Mimořádná okamžitá pomoc

- Je poskytována těm, kteří se ocitnou v situacích, které je nutno bezodkladně řešit.
Zákon stanovil 6 takovýchto situací:
a. Přesto že nejsou plněny podmínky pro poskytnutí opakovaných dávek, je v případě
jejich neposkytnutí hrozba vážné újmy na zdraví. Lze proto dávku poskytnou v
částce, která doplní příjem osoby do výše existenčního minima (tj. 3 100,-Kč).
b. Postižení vážnou mimořádnou událostí. Jedná se spíše o živelné pohromy atd. Dávku
lze poskytnout do výše 15 násobku částky životního minima.
c. Osoba, která má nedostatek prostředků k úhradě jednorázového výdaje spojeného s
úřední korespondencí. Jedná se např. o zaplacení poplatku za vystavení duplikátů
osobních dokladů.
d. Pokud nemá osoba dostatek prostředků k nákupu nebo opravě předmětů dlouhodobé
potřeby. Lze částku vyplatit do výše těchto výdajů.
e. Pokud nemá osoba dostatek prostředků k uhrazení odůvodněných nákladů
vznikajících v souvislosti se vzděláním nebo se zájmovou činností nezaopatření dětí
a na zajištění nezbytných činností související se sociálně-právní ochranou dětí.
f. Pokud je osoba ohrožena sociálním vyloučením. Jde především o osoby navracející
se
 z vězení, dětského domova či z pěstounské péče. Výše dávky může být až 1 000,- Kč
a může být v průběhu roku poskytnuta opakovaně.

Dále jsou to dávky, které jsou určeny pro osoby závislé na pomoci jiné fyzické osoby, jde
o tzv.

PŘÍSPĚVEK NA PÉČI
- Jde o sociální dávku určenou nemocným a nemohoucím, kteří se kvůli svému
vážnému zdravotnímu stavu nejsou schopni o sebe sami postarat, a tak se neobejdou bez
pomoci jiné fyzické osoby při zvládání každodenních činností.
- Nemocný musí mít svůj nepříznivý stav potvrzený od lékaře v trvaní minimálně
jednoho roku. Vyplácí se přímo nemocnému, který z tohoto příspěvku může hradit služby
blízké osoby či pečovatelskou službu.
- Při sociálním šetření se posuzuje při kolika činnostech každodenního dne vyžaduje
nemocný asistenci. Patří sem mobilita, orientace, komunikace, stravování, oblékání, tělesná
hygiena, výkon fyzické potřeby, péče o zdraví, osobní aktivity či péče o domácnost.
- Po šetření se rozhodne o stupni závislosti – lehká, střední, těžká, úplná.

Výše příspěvku pro osoby do 18 let věku činí za kalendářní měsíc

 3 300 Kč, jde-li o stupeň I (lehká závislost),
 6 600 Kč, jde-li o stupeň II (středně těžká závislost),
 13 900 Kč, jde-li o stupeň III (těžká závislost),
 19 200 Kč, jde-li o stupeň IV (úplná závislost).

Výše příspěvku pro osoby starší 18 let činí za kalendářní měsíc

 880 Kč, jde-li o stupeň I (lehká závislost),
 4 400 Kč, jde-li o stupeň II (středně těžká závislost),
 12 800 Kč, jde-li o stupeň III (těžká závislost),
 19 200 Kč, jde-li o stupeň IV (úplná závislost).
O příspěvku rozhoduje krajská pobočka ÚP ČR.

Řízení o příspěvku na péči

- Řízení o přiznání příspěvku na péči se zahajuje na základě písemné žádosti podané na
tiskopisu předepsaném ministerstvem (žádosti jsou k dispozici na kontaktních pracovištích
krajských poboček Úřadu práce nebo na Integrovaném portálu MPSV v sekci Elektronické
formuláře).
- Žádost se podává na kontaktním pracovišti krajské pobočky Úřadu práce. Příslušnost
se určuje dle místa trvalého pobytu žadatele o příspěvek.
- Krajská pobočka Úřadu práce (sociální pracovník) provádí nejprve sociální šetření, při
kterém se zjišťuje schopnost samostatného života osoby v jejím přirozeném sociálním
prostředí.
- Následně krajská pobočka Úřadu práce zašle příslušné okresní správě sociálního
zabezpečení žádost o posouzení stupně závislosti osoby. Při posuzování stupně závislosti
osoby vychází okresní správa sociálního zabezpečení ze zdravotního stavu osoby doloženého
nálezem vydaným poskytovatelem zdravotních služeb, z výsledku sociálního šetření a zjištění
potřeb osoby, popřípadě z výsledků funkčních vyšetření a z výsledku vlastního vyšetření
posuzujícího lékaře.
- Na základě tohoto posudku pak krajská pobočka Úřadu práce vydá rozhodnutí o tom,
zda se příspěvek na péči přiznává či nikoliv. Proti tomuto rozhodnutí se lze odvolat. Odvolání
se podává k úřadu, který napadené rozhodnutí vydal, o odvolání pak rozhoduje MPSV.

Výplata příspěvku na péči

- Příspěvek na péči se vyplácí měsíčně, a to v kalendářním měsíci, za který náleží.
Příspěvek na péči vyplácí krajská pobočka Úřadu práce, která je příslušná k rozhodování o
příspěvku. Příspěvek se vyplácí v české měně převodem na platební účet určený příjemcem
nebo poštovním poukazem.

Zvýšení příspěvku na péči

- Příspěvek na péči může být zvýšen o částku 2 000 Kč měsíčně, a to v případě splnění
podmínek jednoho ze dvou následujících důvodů:
1. Z důvodu nízkého příjmu oprávněné osoby a osob s ní společně posuzovaných, a to
a) Nezaopatřenému dítěti do 18 let věku, kterému náleží příspěvek na péči (výjimkou je dítě,
kterému náleží příspěvek na úhradu potřeb dítěte ze systému dávek pěstounské péče podle
zákona o sociálně- právní ochraně dětí; dítě, jemuž nenáleží příspěvek na úhradu potřeb
dítěte, protože požívá důchod z důchodového pojištění, který je stejný nebo vyšší než tento
příspěvek, a dítě, které je v plném přímém zaopatření zařízení pro péči o děti nebo mládež)
b) Rodiči, kterému náleží příspěvek na péči, a který pečuje o nezaopatřené dítě do 18 let věku,
jestliže rozhodný příjem oprávněné osoby a osob s ní společně posuzovaných je nižší než
dvojnásobek částky životního minima oprávněné osoby a osob s ní společně posuzovaných
podle zákona o životním a existenčním minimu.

2. Z důvodu podpory zdravotně postižených dětí předškolního věku

- Zvýšení příspěvku na péči náleží nezaopatřenému dítěti od 4 do 7 let věku, kterému
náleží příspěvek na péči ve stupni III (těžká závislost) nebo stupni IV (úplná závislost).
- Výjimkou je dítě, kterému náleží příspěvek na úhradu potřeb dítěte ze systému dávek
pěstounské péče podle zákonao sociálně- právní ochraně dětí; dítě, jemuž nenáleží příspěvek
na úhradu potřeb dítěte, protože požívá důchod z důchodového pojištění, který je stejný nebo
vyšší než tento příspěvek, a dítě, které je v plném přímém zaopatření zařízení pro péči o děti
nebo mládež.

Povinnosti účastníků řízení

 Podrobit se sociálnímu šetření pro účely přiznání příspěvku na péči, písemně ohlásit
příslušné krajské pobočce Úřadu práce do 8 dnů všechny změny, které mohou mít vliv
na nárok, výši nebo výplatu příspěvku na péči, využívat příspěvek na zabezpečení
potřebné pomoci.
 V případě nesplnění povinností může být výplata příspěvku po předchozím
upozornění zastavena.

DÁVKY PRO OSOBY SE ZDRAVOTNÍM POSTIŽENÍM

- Při splnění podmínek má nárok na tuto dávky fyzické osoby, jestliže je na území ČR
hlášena k trvalému pobytu a má zde bydliště.
- Zákon o poskytování dávek osobám postižením upravuje 3 druhy pomoci:

 Příspěvek na mobilitu
- Je to opakující se nároková dávka, která je určená osobě staršího jednoho roku, která
má nárok na průkaz osoby se zdravotním postižením ZTP nebo ZTP/P nebo se
opakovatelně za úhradu dopravuje nebo je dopravována. Jde i o soby, kterým není
poskytována pobytová služba podle zákona o sociálních službách v domově pro osoby
se zdravotním postižením nebo v domově pro seniory aj. Příspěvek je určen i pro
osoby, které z důvodů hodných zvláštního zřetele může být příspěvek na mobilitu
přiznán i osobě, které jsou poskytovány pobytové sociální služby. Výše dávky je 550,-
Kč měsíčně.

 Příspěvek na zvláštní pomůcku

 - Na tuto dávku má nárok ten, kdo má těžkou vadu nosného či pohybového ústrojí,
těžkou sluchovou vadu či zrakové postižení. Musí se jednat o dlouhodobě nepříznivý
stav, trvající déle než 1 rok. Podmínkou je věk pacienta, zda pomůcka umožní osobě
sebeobsluhu nebo je potřeba spíš k realizaci pracovního uplatnění.

 Průkaz osoby se zdravotním postižením

- Nárok na tento průkaz mají osoby se zdravotním postižením starší 1 roku, které
omezuje jeho schopnosti pohyblivosti nebo orientace, včetně osob s poruchou
autistického spektra. Průkaz s označením TP má osoba se středně těžkým funkčním
postižením pohyblivosti nebo orientace, včetně osob s poruchou autistického spektra.
Průkaz označený symbolem ZTP má osoba s těžkým funkčním postižením
pohyblivosti nebo orientace, včetně osob s poruchou autistického spektra. Nárok na
průkaz osoby označený symbolem ZTP/P má osoba se zvlášť těžkým funkčním
postižením nebo úplným postižením pohyblivosti nebo orientace s potřebou průvodce,
včetně osob s poruchou autistického spektra.
mpsv.cz
6.
a) Objekt sociální politiky (definice a typologie subjektů – pečování vs. stimulace
objektu – přiměřenost sociální ochrany)

Objektem sociální politiky jsou uživatelé, tedy ti, ke kterým sociální politika směřuje a
kteří z ní mají prospěch.

Objektem sociální politiky může být:

 jednotlivec
 rodina
 jiná sociální skupina

Jednotlivec je objektem sociální politiky buď pro svou:

 účast v systému (přihlásil se, platí pojistné)
 svou potřebu vzniklou v důsledku sociální události (je chudý, nemajetný, nemocný)

Člověk jako objekt úsilí sociálně politického úsilí může být předmětem:
- § opečovávání – statická, pasivní péče, která pokud je nepřiměřeně velká, může
člověka uvěznit – riziko tzv. sociální pasti, tedy stav, který v člověku tlumí veškerou
vlastní snahu a motivaci řešit nepříznivou sociální situaci
- § stimulace – aktivizující role státní či obecní sociální politiky. Sociální instituce
pouze podporují vlastní úsilí člověka řešit problém, a teprve a jedině v případech, kdy
vlastní úsilí z objektivních důvodů selže, nastupuje péče nahrazující přirozené zdroje
pomoci člověka.

Rodina:
- Je objektem sociální politiky.
- Rozpadem velké rodiny se péče o potřebné členy rodiny přesunula na obce a stát.
- V současnosti malá nukleární rodina není schopna se bez pomoci starat o potřebné
členy.
- Malá rodina může sociální politiku ovlivňovat, ale ne ji formovat a uskutečňovat.
- V řadě systémů sociální pomoci se pomoc neposkytuje jednotlivci, ale rodině.
- Za rodinu se považuje i soužití osob ve společné domácnosti.

Skupina:
- Může být objektem sociální politiky, je-li tak definována právem, statutem
nestátní organizace nebo jednotlivcem (donátorem či sponzorem).
- Členové skupin jsou zpravidla identifikováni právním poměrem (pracovní smlouvou
atp.) a/nebo příslušností k systému (přihláškou).

V systémech sociální pomoci bývají skupiny identifikovány druhem potřeby, která se má

uspokojit (mateřství, nemoc, osiření atp.).

Skupina může být objektem sociální činnosti, ale také jejím subjektem – participuje na
rozhodování, správě, financování (v demokratických systémech). Skupiny navíc mohou
fungovat jako nátlaková uskupení.

Tomeš, I.: Povinná sociální solidarita, Karolinum, Praha 2018

Subjekt sociální politiky je aktérem sociální politiky, tzn., že ji rozvíjí a poskytuje. Sociálním
subjektem může být pouze formalizovaný sociální systém s definovanými strukturami a
chováním, jenž své potřeby a zájmy formuje a prosazuje sociální politikou.
Další vlastnosti subjektu:
- institucionalizovaný systém lidí, který je formálně vytvořen a organizován
- má formalizované struktury, které jsou hierarchicky uspořádány
- řídí se obecně závaznými normami, uplatňuje sankce
- lidé v nich zastávají určité role
- má definované cíle, pro které vznikl

Formalizace:
- Znamená, že subjekt obdržel od státu předepsanou autorizaci a je řádně registrován
podle platných právních předpisů. Tímto opatřením demokratické státy zajišťují
soulad mezi aktivitami subjektů sociální politiky a právním řádem. Představuje rovněž
jistou formu ochrany objektů sociální politiky.
- Sociální systémy svou sociální politikou zpravidla prosazující určité zájmy.
- Ty mohou být cílové nebo instrumentální.
- Za cílové se označují ty zájmy, pro něž daný sociální systém vznikl (např. občanské
sdružení).
- Za instrumentální jsou považovány cíle, které formulují a případně realizují sociální
programy proto, aby uskutečnily svůj skutečný zájem (např. zaměstnavatel).
- Jednotlivci nebo neformalizované skupiny osob mohou zastávat pouze roli objektu
sociální politiky, nátlakové skupiny nebo filantropů (příležitostně poskytujících
dobrovolnou výpomoc).

Typy sociálních subjektů:

A. veřejnoprávní
1. stát
2. obce, kraje
B. soukromoprávní
1. nestátní ziskové organizace
2. nestátní neziskové organizace
C. mezinárodní organizace

A. VEŘEJNOPRÁVNÍ SUBJEKTY SOCIÁLNÍ POLITIKY

1. Stát jako subjekt sociální politiky
- Nejvyšším stupněm formalizace sociálních systémů jsou formy ústavní – stát.
- Každý stát má politickou moc a je definovaný územím a obyvatelstvem. Všechny
ostatní subjekty se snaží své sociálně politické cíle realizovat prostřednictvím státu
nebo stát v jeho počínání ovlivňovat. Svou sociální politikou integruje činnost
ostatních subjektů k tomu určených.
Cíle sociální politiky státu:
- vytvářet podmínky pro stabilitu ve společnosti,
- regulovat sociální klima tlumením sociálního napětí,
- rozvojem sociálních činností stabilizovat poměry ve společnosti, aby lidé mohli
rozvíjet svůj potenciál.

Od ostatních sociálních subjektů se liší tím, že disponuje:

- rozhodovacími mechanismy – parlament, regionální samospráva a obecní
zastupitelstva, zajišťují promítnutí většinových zájmů společnosti do řídících sfér
- realizačními mechanismy – nástroje právní (legislativa), institucionální (instituce,
zařízení, které spravuje) a finanční (daně) povahy
 - donucovacími mechanismy – za účelem respektování práva, soudní systém
- kontrolními mechanismy – státní kontrolní instituce, neformální a mezinárodní
kontrola

Role státu ve vztahu k občanovi:

- stát je povinen pomoci, tzn., že pomoc garantuje
- stát organizuje a poskytuje pomoc
- stát přerozděluje, tzn., že organizuje solidaritu
- stát kontroluje

- Finance k realizaci sociální politiky stát získává především výběrem daní – přímých
(daně z příjmů právnických a fyzických osob) a nepřímých (např. DPH, z
nemovitosti).
- Je oprávněn vnucovat povinnou solidaritu a určovat jejich míru.
- Mezi další veřejnoprávní korporace řadíme vedle krajů a obcí také tzv. oborové
samosprávní korporace (např. Všeobecná zdravotní pojišťovna) a zájmové
samosprávní korporace (např. Lékařská komora). Zřizuje je stát pro naplnění
některých svých specifických zájmů.

2. Obec jako subjekt sociální politiky

- Demokratická správa je založena na občanském principu, tj. na principu občanské
samosprávy jednotlivých územních částí.
- V ČR je zavedeno dvoustupňové regionální uspořádání na kraje a obce.
- Obec je základní územně samosprávní celek. Je to typická a nejmenší samosprávná
jednotka státu. Je to veřejnoprávní korporace – má své občany, majetek, může
zakládat právnické osoby a organizační složky, má svůj znak a vlajku.

Obecní samospráva má dvě složky:

samostatná působnost
- obec usiluje o všestranný rozvoj svého území, uspokojuje potřeby lidí, a to v souladu
se zákonem a možnostmi obce
- výkon provádí rada obce a v rámci samostatné působnosti vydává vyhlášky obce
- kontrolu nad výkonem provádí MV ČR
přenesená působnost
- výkon státní správy ve věcech, které stanoví zákon
- výkon provádí obecní úřad a v rámci přenesené působnosti vydává nařízení obce
- kontrolu nad výkonem provádí příslušný krajský úřad

Obec je spravována:
a) zastupitelstvem obce, 5–55 volených členů, může ke své činnosti zřizovat výbory
(kontrolní a iniciativní orgány),
b) radou obce, 5–11 členů, starosta, místostarosta (místostarostové) a další členové rady
volení z řad členů zastupitelstva obce,
c) starostou, je volen zastupitelstvem z řad svých členů,
d) obecním úřadem, starosta, místostarosta (místostarostové), tajemník obecního úřadu,
je-li tato funkce zřízena, a zaměstnanci obce zařazení do obecního úřadu,
e) a zvláštními orgány obce.

- Obec tedy vykonává sociální politiku v přenesené i samostatné působnosti. Naplňuje se tak
princip decentralizace – delegace odpovědnosti a pravomoci na obce. Obce jsou navíc
nejvhodnějším místem pro poskytování sociální pomoci a některých individuálně adresných
služeb. Hovoříme o tzv. principu subsidiarity – poskytnutí pomoci co nejblíže občanovi.
B) SOUKROMOPRÁVNÍ SUBJEKTY SOCIÁLNÍ POLITIKY

1. Nestátní ziskové organizace

- O nestátních ziskových organizacích hovoříme jako o tzv. II. sektoru (po státních
institucích).
- Tyto organizace zpravidla rozvíjejí sociální politiku vůči svým zaměstnancům. Dále
platí pojistné a mohou sponzorovat nestátní neziskové organizace.
- Sociální politika podniku patří k podnikové kultuře a spoluvytváří image firmy a
způsobuje identifikaci zaměstnanců s ní.
- Nicméně sociální činnost a poskytování sociálních služeb může být také
podnikatelským záměrem – tedy i v sociální oblasti lze podnikat.

Předmět zájmů zaměstnavatelů:

 zlepšování pracovního prostředí (např. odpočinkové místnosti, kuchyňky, jídelny,
parky)
 reprodukce pracovní síly (např. sport, příspěvky na dovolenou, navýšený dovolená)
 zajišťování potřeb pracovníka (např. stravenky, mimořádná dovolená)
 zajišťování zdravotní péče (např. firemní lékař, nasmlouvané zdravotnické zařízení)
 podpora zájmových organizací (např. podpora seniorů dříve zaměstnaných u firmy)
 zlepšování pracovních vztahů (např. pravidelné setkávání pracovníků, teambuilding
apod.)

2. Nestátní neziskové organizace

- O nestátních neziskových organizacích hovoříme jako o tzv. III. sektoru.
- Jejich sociální programy jsou cílem, nejen prostředkem k dosažení jiných zájmů (tzv.
cílová povaha sociální politiky).
- Tyto organizace jsou nositelem občanské společnosti a posilují povědomí občanské
odpovědnosti, spoluodpovědnosti a solidarity.
- Dále prohlubují státní sociální politiku o etický kontext moderního občanství, tzn., že
v občanech kotví morální zásadu, že je normální a přirozené si navzájem pomáhat.
- V neposlední řadě zefektivňují sociální činnosti zvýšením jejich adresnosti a
snižováním jejich nákladů.

- Jejich financování je vícezdrojové, mohou generovat zisk, ale nesmějí ho použít k

vlastnímu obohacování (pouze dalšímu rozvoji).

Rysy nestátních neziskových organizací:

 pomáhají naplňovat veřejný zájem, stát jejich činnost reguluje
 prioritně realizují to, co je jinak pro stát či obec z řady důvodů obtížné
 vícezdrojové financování, v rozdílné míře jsou závislé na financování z veřejných
fondů
 pomáhají mapovat sociální problémy
 rozvíjejí princip subsidiarity2
 upevňují princip občanské společnosti
 podporují myšlenku, že solidaritu a pomoc potřebným je nutné chápat jako morální
závazek majoritní společnosti
 jejich výhodou je, že využívají obětavosti a nadšení dobrovolníků, aktivistů, činnost je
méně formální a levnější, dále mohou testovat nové způsoby práce s klienty, jejich

2
Rozhodování a zodpovědnost ve veřejných záležitostech má odehrávat na tom nejnižším stupni veřejné správy,
který je nejblíže občanům.
 činnost je flexibilnější, rychleji se přizpůsobují měnícím se potřebám obyvatelstva a
pomoc je poskytována na bázi partnerství
 sehrávají roli poznávací, průkopnickou v různých oblastech života občana

Zdroje finančních prostředků

- Schopnost nestátních neziskových organizací získat prostředky k činnosti
svědčí o jejich životaschopnosti.
- Pokud by byly financovány pouze od státu, jejich činnost by postrádala
jakýkoli smysl a naopak by vedla ke zvyšování odpovědnosti státu za tyto sociální
činnosti.
- Hlavními zdroji finančních prostředků jsou pro nestátní neziskové organizace
členské příspěvky, příjmy z vlastní činnosti, dary, výtěžky ze sbírek, sponzoring nebo
granty.

Kontrola státem
Stát provádí kontrolu nad činností nestátních neziskových organizací. Tuto kontrolu
může realizovat následujícími mechanismy:

o licencováním (udělováním povolení k provozu činnosti)

o akreditací (ověřování způsobilosti poskytovat sociální služby)
o auditem (v organizacích, ve kterých se na poskytování činnosti podílí finančně)

Nejčastější typy nestátních neziskových organizací:

 občanská sdružení
 obecně prospěšné společnosti
 nadace a nadační fondy
 církve, náboženské skupiny a jejich účelová zařízení
 odbory, profesní a stavovské komory, družstva
 výrobní družstva
 spotřební a bytová družstva, zájmové organizace družstev profesních komor
 zájmová sdružení právnických osob
 sdružení bez právní subjektivity

C) MEZINÁRODNÍ ORGANIZACE JAKO SUBJEKTY SOCIÁLNÍ POLITIKY

- Mezinárodní organizace mohou být sociálními subjekty, pokud vstupují do

konkrétních sociálních vztahů, ať už jako vládní, tedy státní (např. Rada EU) nebo
nestátní humanitární organizace (např. Lékaři bez hranic).

Mezinárodní organizace:
o jsou sdružením národních sociálních subjektů, a to charakteru vládního (např.
Evropská hospodářská a sociální rada OSN), či nevládního (např. Mezinárodní
asociace sociálního zabezpečení)
o ovlivňují sociální normy a chování jednotlivých národních subjektů
o monitorují sociální vztahy a provádění sociální politiky (např. Rada Evropy,
Komise OSN pro lidská práva)
o napravují křivdy v provádění sociální politiky (např. soudní dvůr pro lidská
práva v Haagu)
Mezinárodní organizace mohou:
o mít celosvětovou působnost (např. WHO) nebo regionální působnost (např.
Rada Evropy, Evropská unie);
o být státního (vládního) charakteru (např. všechny mezinárodní organizace ze
svazku OSN) nebo může jít o nestátní (např. Mezinárodní asociace sociálního
zabezpečení), případně odborové organizace
o působit v celé oblasti sociální politiky (např. Mezinárodní organizace práce)
nebo pouze ve vybrané sféře (např. Evropská asociace sociálních pracovníků)

Úkolem mezinárodních organizací je především:

o organizovat mezinárodní pomoc
o harmonizovat sociálně politická úsilí jednotlivých států
o budovat světové nebo regionální kontrolní mechanismy na ochranu lidských
práv

Příklady mezinárodních organizací

Organizace spojených národů a její specializované agentury (1945)

- v sociální oblasti působí Hospodářské a sociální rady OSN, Rady pro lidská práva
OSN a Centra pro sociální rozvoj a humanitární záležitosti (sídlo ve Vídni)
- specializované agentury: Světová zdravotnická organizace, Organizace pro vzdělání,
vědu, kulturu; Mezinárodní banka pro obnovu a rozvoj, Mezinárodní organizace práce
(1919, připojena k OSN po 2. světové válce)

Rada Evropy (1949)

- sdružuje evropské země, splňující určitá kritéria – úsilí o jednotu Evropy, o ochranu
parlamentní demokracie, o dodržování lidských práv, o zlepšování životních
podmínek a respektování lidských hodnot
- v minulosti přijala například tyto významné úmluvy: Evropskou úmluvu o lidských
právech a základních svobodách (1951), Evropskou sociální chartu (1961), Evropský
kodex sociálního zabezpečení (1964)

Evropská unie

- směřuje k vytvoření hospodářské a měnové unie a harmonizaci zákonodárství v

hospodářské, sociální a politické oblasti, v oblasti životního prostředí pro oblast
sociální politiky platí princip subsidiarity, což znamená, že správa oblasti je
kompetencí členského státu, nicméně EU stanovila pravidla pro zdravotní a sociální
zabezpečení a ochranu práce v souvislosti s volným pohybem pracovních sil

Mezinárodní asociace sociálního zabezpečení (1967)

Mezinárodní sdružení sociálních pracovníků

Krebs, V. a kol.: Sociální politika, Wolters Kluwer, Praha 2007

 b) Nemoc jako sociální událost (definice – typologie – důsledky – strategie řešení
– nástroje řešení)

Nemoc:
- Je nepřirozená sociální událost, která ohrožuje subjekt ztrátou příjmu, mimořádnými
výdaji, zdravotní a sociální omezení.
- Je obecněji porucha zdraví, je potenciál vlastností organismu, které omezují jeho
možnost vyrovnat se v průběhu života s určitými nároky vnějšího i vnitřního životního
prostředí bez porušení životních funkcí. Nemoc je tedy porucha adaptace člověka,
nedostatečnost nebo selhání adaptivních mechanismů na podněty prostředí.

Zdraví:
Lze definovat negativně jako nepřítomnost fyzické a duševní nemoci; lze jej však i
vymezit pozitivně – jako stav naprosté tělesné, duševní a sociální rovnováhy (pohody),
která je výsledkem souladu ve vzájemném působení organismu a prostředí (definice WHO).

Zdraví dělíme na:

 tělesné: stav a funkční schopnost jednotlivých podsystémů lidského organismu
(buněk, tkání a orgánů) a „harmonie“ jejich interakce navzájem i ve vztahu k danému
zevnímu prostředí, fyzické zdraví,
 duševní: charakter a stupeň subjektivního vnímání biologického stavu a vztahů s
prostředím, psychická vyrovnanost,
 sociální: individuální schopnost člověka naplňovat v daném prostředí své úkoly a role,
mít zdravé vzájemné vztahy mezi lidmi.

- Nejčastěji užívanými indikátory zdraví či nemoci jsou: střední délka života, při narození –
průměrná šance na dožití, kterou má v tomto roce narozený jedinec za předpokladu, že lidé
budou i nadále umírat tak, jako umírají; specifická úmrtnost – tato míra vyjadřuje počet
zemřelých na 1000 žijících příslušné věkové skupiny a pohlaví za rok; nemocnost – sledují se
počty nově hlášených onemocnění, celkový výskyt onemocnění (hlavně chronických) v dané
populaci, úraz, hlášené vrozené vady atd.

Nemoc jako sociální událost:

- Sociální událostí se nemoc, úraz (příp. karanténa) stávají, pokud vyvolávají potřebu péče
třetí osobou (lékaře, léky), působí-li pracovní neschopnost, také když člověk nemůže
zabránit poruše svého zdraví či nemá dost vlastních sil a zdrojů, aby tuto poruchu odstranil,
léčil se a rehabilitoval se; potřebuje-li člověk pomoc jiné osoby, pomoc peněžní
(ekonomickou) či pomoc institucionální (službu).

Jaké jsou prvky nemoci jako sociální události?

příčina
-nemoc, úraz, karanténa
důsledek
-pracovní neschopnost – ztráta výdělku, náklady na léčení atd.
kauzální nexus
-mezi příčinou a následkem – určuje lékař
sociální podmínka
-předepsané chování pacienta – dodržování léčebného řádu jako zábrana zneužití soc. ochrany
a rehabilitoval se; člověk potřebuje pomoc jiné osoby nebo pomoc peněžní (ekonomickou)
 Důsledky
 Nemoc jako nedostatek příjmu
 Porucha zdraví → dočasná pracovní neschopnost jako důležitá osobní překážka v
práci
 Zaměstnanci náleží pracovní volno – nárok na dávku NP – nemocenské.
 Nemoc jako potřeba ošetřování a péče (Zákon č. 187/2006 Sb. o nemocenském
pojištění)
 Nárok na dávku NP – ošetřovné
→ Potřeba ošetřovat (z důvodu nemoci) dítě nebo člena domácnosti.
→ Potřeba pečovat o dítě (zdravé) mladší 10 let.
- Podpůrčí doba: 9/16 kalendářních dnů – výše: 60% denního vyměřovacího
základu

Pracovní úraz a nemoc z povolání

- Zaměstnavatel se placením pojistného zajišťuje pro případ vzniku úrazu nebo nemoci z povolání
u svých zaměstnanců.
- Výše pojistného je dána tzv. úrazovou zátěží.

Strategie řešení – nástroje řešení

- V České republice byl zaveden model veřejného pojištění.
- Vychází z principu solidarity a dělení rizika.
- Má podobu povinného pojištění pro všechny osoby s trvalým pobytem na území ČR nebo pro
osoby, které trvalý pobyt na území ČR nemají, ale jsou zaměstnány u zaměstnavatele se sídlem
na území ČR.
- Stát poskytuje sociální ochranu – což je systematické úsilí státu o prevenci a řešení obtížných
životních situacích, které vedou k ekonomické anebo sociální nouzi a které nejsou schopni řešit
občané vlastními silami.

Sociální pojištění (ochrana při očekávatelných sociálních situacích = člověk se může připravit)
 Zdravotní pojištění – řeší SU – zdraví a nemoc
 Nemocenské poj. – řeší – nemoc, těhotenství, mateřství
 Důchodové poj. – řeší stáří, invaliditu, smrt
 Pojištění v nezaměstnanosti – řeší nezaměstnanost
 Úrazové pojištění – řeší úraz a smrt
 Penzijní pojištění – řeší stáří a invaliditu

Věcné a peněžité dávky zdravotního pojištění.

Dávky sociálního pojištění:
- nemocenské (náhrada mzdy – vyplácena od 4.-14. dne trvání pracovní neschopnosti,
náklady hradí zaměstnavatel, náleží za pracovní dny)
- ošetřovné (jsou vypláceny ze systému sociálního pojištění, přesněji nemocenského
pojištění; všechny dávky nemocenského pojištění vyplácí okresní správa sociálního
zabezpečení (OSSZ) a hradí se ze státního rozpočtu (z příjmů z pojistného)

Tomeš, I.: Sociální právo ČR, Wolters Kluwer, Praha 2016

Krebs, V. a kol.: Sociální politika, Wolters Kluwer, Praha 2007
7.
a) Předmět sociální politiky (definice – charakter předmětu – prevence – terapie –
rehabilitace – reintegrace)

Definice:
Předmětem sociální politiky je to, co se má v sociálním systému, anebo v sociální ochraně,
sociálním zabezpečení a jejich správě zachovat nebo změnit. Jsou to podmínky práce a života
člověka (sociální podmínky a prostředí člověka), složité sociální události, které člověk
nedokáže zvládnout vlastními silami a při kterých existuje sociální subjekt (např. sociální
podpora, sociální služby), který je připravený pomoci mu zmírnit nebo odstranit jejich
příčiny, následky a průvodní jevy.

V sociální politice tedy jde především o:

 regulováním podmínek práce a života člověka (něco někomu nařídit nebo zakázat,
tj. vydávání závazných pravidel chování, vydávání povolení, příkazů a zákazů, s
cílem, aby člověk realizací svých práv a svobod nenarušoval práva a svobody
jiných lidí)
 organizováním spolupráce jedinců ve složitých sociálních procesech (sociální
management)
 ochranou člověka před nepříznivými důsledky událostí v lidském životě (které
člověk neumí zvládnout vlastními silami a u nichž je sociální subjekt připraven
pomoci zmírnit nebo odstranit jejich příčiny, následky a průvodní jevy, a to
poskytnutím rady, dávky nebo služby).

Úroveň sociální politiky se posuzuje také podle předmětu:

- osobní rozsah sociální ochrany – na jakou individualitu, komu je soc. ochrana,

zabezpečení nebo služba určena
- věcný rozsah sociální ochrany – na jaké soc. události je soc. ochrana poskytována
- věcný obsah sociální ochrany – způsob plnění, úroveň soc. ochrany, které subjekty
poskytují při jednotlivých soc. událostech
- nástroje sociální ochrany, jejich volba i rozsah – konkrétní mechanismy, formy plnění,
které jsou člověku poskytnuty v případě vzniku soc. události

CHARAKTER PŘEDMĚTU SOCIÁLNÍ POLITIKY j

- Je definován cíly sociální politiky.
- S vývojem cílů se měnil předmět sociální politiky – od filantropie přes poskytování
péče, jíž se jen kompenzovaly zdravotní a sociální ztráty se dospělo k tomu, že člověk
v postmoderní společnosti potřebuje především podporu k zachování svého statusu ve
společnosti a k životu v jemu přirozeném prostředí. Předmětem sociální politiky je
proto solidarita v úsilí o přístup ke zdrojům, o jejich zachování a rozvíjení jejich
dostupnosti.
Dále:
 ochranný (tzv. sociální prevence)
 zabezpečovací (tzv. sociální terapie)
 restituční či rehabilitační (tzv. sociální rehabilitace, reintegrace)
 Sociální prevence:
- Zahrnuje činnosti směřující k ochraně člověka v jeho přirozeném sociálním prostředí
před tím, aby z něho z nějakého důvodu nevypadl (úraz, nemoc z povolání), aby si pro
budoucnost vytvořil podmínky pro rozvoj v tomto svém přirozeném prostředí
(zdravotní prevence, vzdělání), a aby neztížil podmínky setrvání v pro něj přirozeném
prostředí (rekvalifikace, bydlení).
Sociální zapezpečení (terapie)
- Zahrnuje činnosti související se sociálními událostmi, pro které člověk vypadl ze
svého přirozeného prostředí.
Sociální rehabilitace
- Zahrnuje činnosti související s reintegrací člověka do jeho přirozeného prostředí
(návrat do zaměstnání, do rodinného prostředí apod.).

Úroveň sociální politiky se posuzuje také podle předmětu.

- osobní rozsah sociální ochrany
- věcný rozsah sociální ochrany
- věcný obsah sociální ochrany
- nástroje sociální ochrany, jejich volba i rozsah

b) Zdroje sociální politiky (typy zdrojů a jejich nositelů – způsoby financování

sociální politiky)

SOCIÁLNÍ ČINNOSTI (činnosti, které zahrnují úsilí preventivní, terapeutické a

rehabilitační) mají náklady dvojího druhu:
 na činnost (vlastní dávky a služby, které získává jejich příjemce)
 na správu (potřebnou k této činnosti)
- investice (do staveb a techniky) potřebné pro provoz činnosti
- náklady na vlastní operativní správu (mzdy, neinvestiční náklady, jiné materiální náklady
apod.)
- Důležitý je podíl mezi náklady na činnost a správu.
- Tento poměr se liší podle druhu sociální činnosti.
- Nejnižší je například u veřejného důchodového pojištění a nejvyšší u poskytování sociálních
služeb, jejichž zajištění vyžaduje náročné institucionální podmínky a lidský kapitál.

NÁKLADY NA SOCIÁLNÍ́ POLITIKU NESE:

 stát
 samospráva (kraj, obec)
 zaměstnavatel
 sponzor
 občan/účastník nějakého systému

Stát jako nositel nákladů – Stát kryje náklady na sociální politiku zejména z daní, svého
majetku či jiných dalších příjmů.
Principiálně rozlišujeme daně dvojího typu:
• přímé
- daně z příjmu daňových poplatníků
- účelové daně (pojistné odváděné do systému)
Oddělený výběr přímých daní a účelových má především psychologický efekt, jelikož plátce
ví, kolik platí na provoz státu a kolik na solidaritu. Nicméně oba typy daní jsou příjmem
státního rozpočtu. Soustředěný výběr daní je méně nákladný.
 • nepřímé
- DPH, spotřební daně, daně z provozu atd.
- důležitější příjem státního rozpočtu než daně přímé
- stát často hradí rostoucí sociální́ náklady z nepřímých daní – lépe se tak
rozkládá solidarita mezi celé obyvatelstvo, jelikož nepřímé daně většinou platí
ti, kdo mají vyšší příjmy

Kraj/obec jako nositel nákladů

- Kraj/obec získává prostředky k financování nákladů na sociální politiku zejména ze
státního rozpočtu, z poplatků (tzv. obecní poplatky – např. za domácí zvířectvo), z
vlastní ekonomické činnosti (např. technické služby) a z darů. Prostředky ze státního
rozpočtu získává jako prostředky přímo definované v určité rozpočtové kapitole, nebo
kraj/obec má podíl na příjmech státního rozpočtu nebo se může ucházet o grant ze
státního rozpočtu.

Zaměstnavatelé jako nositel nákladů mají zpravidla povinnost přispívat na pojištění svých
zaměstnanců a hradit některé náklady na sociální ochranu nařízenou státem (sociálně právní
ochrana při práci apod.). Vedle toho zaměstnavatelé mohou hradit náklady na řadu sociálních
výhod zaměstnancům ze svých zdrojů.

Občan/účastník jako nositel nákladů

- Jsou rovněž plátci daní.
- Občan se účastní povinné solidarity – odvádí účelové daně do systému sociálního
pojištění.
Rozlišujeme dvě základní formy redistribuce:
 redistribuce v sociálním prostoru – občan odvádí pojistné a ve stejnou chvíli je
někomu jinému vyplaceno jako dávka
 redistribuce v sociálním čase – občan odkládá část své spotřeby na pozdější dobu
(např. doplňkové penzijní připojištění)

- Občan nebo právnická osoba může přispívat dobrovolně i na sociální aktivity jednotlivým
sdružením nebo nadacím. Hovoříme o tzv. sponzorství.
 Sponzor – dárcem se může stát fyzická nebo právnická osoba. Sponzorské dary jsou
hlavním příjmem pro nadace a občanská sdružení a někdy také pro obce. Fenomén
veřejných sbírek peněz či účelových věcí představuje pro dárce možnost prokázat svoji
osobní angažovanost a lidskou sounáležitost.

ZPŮSOBY FINANCOVÁNÍ SOCIÁLNÍ POLITIKY

- V sociální politice se setkáváme s několika základními způsoby financování. Každý takový
způsob financování je pak typický pro jiný systém sociální ochrany.
1) rozpočtová technika – průběžné financování (tzv. metoda pay as you go)
- je založena na principu „průběhu“ finančních prostředků určitým systémem, který
tyto prostředky vpodstatě „dopraví“ od jednoho subjektu (toho, kdo do systému
momentálně přispívá) ke druhému (tomu, který momentálně ze systému čerpá)
- přijaté příjmy jsou ve stejném období znovu rozdány (jedná se o tzv. redistribuci v
sociálním prostoru)
- výhoda spočívá v samoregulovatelnosti systému, která vyplývá z toho, že % ze
mzdy, odváděná jako pojistné, rostou se zvyšující se mzdou
- na start stačí takto financovanému systému malé náklady (zpočátku je málo
dospělých dávek) – jde však o dočasnou výhodu, peníze většinou v takovém systému
nezbývají – nelze je tedy ani investovat
 - tato metoda je nákladná především pro plátce příspěvků, navíc je velmi citlivá na
změny ve věkovém složení účastníků, jejich vyšší věkový průměr a následný vyšší
počet vznikajících nároků na dávky vyvolává zvýšení příspěvků
- osou metody je rozpočet – bilancují se příjmy a výdaje pro každé finanční období
- rozpočet nemá být deficitní, musí být přesně a řádně připraven, musí být dosaženo
předpokládaných příjmů a náklady nesmějí být překročeny

2) fondová technika
- spočívá v tom, že se finanční prostředky střádají na osobním účtu pojištěnce a do té
doby, než pojištěnci vznikne nárok na čerpání těchto dávek, jsou tyto prostředky
zhodnocovány bezpečným kapitálovým investováním fondu, který prostředky spravuje
- tato forma financování se více blíží klasickému spoření prostředků se zhodnocením
bankou
- je zpočátku nákladnější, je rovněž nutné vynaložit větší administrativní výdaje v
souvislosti s investováním fondu a péčí o něj – nutné je tedy předem hodně investovat
- výhodou této metody je, že zakladatelské organizaci umožňuje vytvořit dlouhodobě
disponibilní kapitál, který může používat pro svůj rozvoj, avšak hospodaří s ním přísně
odděleně od ostatního majetku
- nevýhodou tohoto způsobu financování je citlivost na aktuální ekonomickou situaci

3) dary
- jsou hlavním příjmem pro nestátní neziskové organizace
- jedná se například o organizaci veřejných sbírek, zasílání DMS, grantová řízení,
sponzoring apod.
- za účelem získání daru je nutné, aby nestátní nezisková organizace věnovala náležitou
pozornost účelu, na který by finance měly být použity, dále také efektivitě a úspornosti
projektu a v neposlední řadě profesionalitě přístupu a jeho řešení
- je ověřeno, že občané rádi přispívají na konkrétní účely – na viditelné cíle, ohlas veřejné
sbírky lze tak považovat za test závažnosti konkrétního sociálního problému a zájmu
veřejnosti na jeho řešení

FINANCOVÁNÍ ZE STÁTNÍHO ROZPOČTU

- Státní rozpočet je velmi důležitým zdrojem financování sociální ochrany jako celku.
- Česká republika k tomuto účelu vynakládá ročně cca 20% HDP a řadí se tak mezi
evropské státy s průměrnými sociálními výdaji.

Státní rozpočet financuje:

 sociální pojištění – prostřednictvím garance systému a přeléváním finančních
prostředků přes státní rozpočet, jakož i přispíváním na penzijní připojištění
 státní sociální podporu – jež je plně hrazena ze státního rozpočtu
 sociální pomoc – prostřednictvím krajských a obecních rozpočtů, ze kterých se hradí
dávky a částečně i služby poskytované z tohoto systému

Co máme na mysli diverzifikací soustav sociální ochrany?

Úsilí o DIVERZIFIKACÍ soustav spočívá v různorodosti finančních zdrojů sociální ochrany
(týká se především důchodového zabezpečení).

HORVÁTHOVÁ, Z., 2016. Social systems and policies. Metropolitan University Pra- gue Press. ISBN 978-80-
87956-38-0.
Krebs, V. a kol.: Sociální politika, Wolters Kluwer, Praha 2007
Tomeš, I.: Úvod do teorie a metodologie sociální politiky, Portál, Praha 2010
Tomeš, I. a kol. Sociální správa: úvod do teorie a praxe, Portál, Praha 2009
 8.
a) Náklady na sociální politiku (typy nákladů, jejich výše a vzájemné vztahy
mezi nimi)

SOCIÁLNÍ ČINNOSTI (činnosti, které zahrnují úsilí preventivní, terapeutické a

rehabilitační) mají náklady dvojího druhu:
 na činnost (vlastní dávky a služby, které získává jejich příjemce)
 na správu (potřebnou k této činnosti)
- investice (do staveb a techniky) potřebné pro provoz činnosti
- náklady na vlastní operativní správu (mzdy, neinvestiční náklady, jiné materiální náklady
apod.)
- Důležitý je podíl mezi náklady na činnost a správu.
- Tento poměr se liší podle druhu sociální činnosti.
- Nejnižší je například u veřejného důchodového pojištění a nejvyšší u poskytování sociálních
služeb, jejichž zajištění vyžaduje náročné institucionální podmínky a lidský kapitál.

NÁKLADY NA SOCIÁLNÍ́ POLITIKU NESE:

 stát
 samospráva (kraj, obec)
 zaměstnavatel
 sponzor
 občan/účastník nějakého systému

Stát jako nositel nákladů – Stát kryje náklady na sociální politiku zejména z daní, svého
majetku či jiných dalších příjmů.
Principiálně rozlišujeme daně dvojího typu:
• přímé
- daně z příjmu daňových poplatníků
- účelové daně (pojistné odváděné do systému)
Oddělený výběr přímých daní a účelových má především psychologický efekt, jelikož plátce
ví, kolik platí na provoz státu a kolik na solidaritu. Nicméně oba typy daní jsou příjmem
státního rozpočtu. Soustředěný výběr daní je méně nákladný.
• nepřímé
- DPH, spotřební daně, daně z provozu atd.
- důležitější příjem státního rozpočtu než daně přímé
- stát často hradí rostoucí sociální náklady z nepřímých daní – lépe se tak
rozkládá solidarita mezi celé obyvatelstvo, jelikož nepřímé daně většinou platí
ti, kdo mají vyšší příjmy

Státní rozpočet financuje:

 sociální pojištění – prostřednictvím garance systému a přeléváním finančních
prostředků přes státní rozpočet, jakož i přispíváním na penzijní připojištění
 státní sociální podporu – jež je plně hrazena ze státního rozpočtu
 sociální pomoc – prostřednictvím krajských a obecních rozpočtů, ze kterých se hradí
dávky a částečně i služby poskytované z tohoto systému

Sociální činnosti (zahrnující úsilí preventivní, terapeutické a rehabilitační) mají náklady

dvojího druhu:
• na činnost (vlastní dávky a služby, které získává jejich příjemce)
• na správu potřebnou k této činnosti
 • investice (do staveb a techniky) potřebné pro provoz činnosti
• náklady na vlastní operativní správu (mzdy, neinvestiční náklady, jiné
materiální náklady apod.)

SAMOSPRÁVA:
Kraj/obec jako nositel nákladů
- Kraj/obec získává prostředky k financování nákladů na sociální politiku zejména ze
o státního rozpočtu
o poplatků (tzv. obecní poplatky – např. za domácí zvířectvo),
o z vlastní ekonomické činnosti (např. technické služby) a z darů.
 Prostředky ze státního rozpočtu získává jako prostředky přímo definované v
určité rozpočtové kapitole, nebo kraj/obec má podíl na příjmech státního rozpočtu
nebo se může ucházet o grant ze státního rozpočtu.
Zaměstnavatel a účastník systému jako nositel nákladů
- Zaměstnavatelé mají zpravidla povinnost přispívat na pojištění svých zaměstnanců a
hradit některé náklady na sociální ochranu nařízenou státem (sociálně právní ochrana
při práci apod.).
- Vedle toho zaměstnavatelé mohou hradit náklady na řadu sociálních výhod
zaměstnancům ze svých zdrojů – zaměstnanecké programy a benefity, penzijní
připojištění.
- Financují sociální správu tak, že platí:
• daně z příjmu právnických osob (tzv. korporátní daň),
• povinné sociální (a zdravotní) pojištění a příspěvek na politiku zaměstnanosti,
• sociálně právní ochrana při práci (pracovní pomůcky, proplacení dovolené,
vzdělávání)
Občan/účastník jako nositel nákladů
- Jsou rovněž plátci daní.
- Občan se účastní takzvané povinné solidarity – odvádí účelové daně do systému
sociálního pojištění.
Rozlišujeme dvě základní formy redistribuce:
 redistribuce v sociálním prostoru – občan odvádí pojistné a ve stejnou chvíli je
někomu jinému vyplaceno jako dávka
 redistribuce v sociálním čase – občan odkládá část své spotřeby na pozdější dobu
(např. doplňkové penzijní připojištění)
Občan financuje sociální správu v několika rovinách:
 je plátce povinného pojistného, resp.jeho části, to se týká všech ekonomicky
aktivních občanů (až na výjimky)
 je plátce daní z příjmu fyzických osob a jako spotřebitel i plátcem nepřímých daní
 podílí se na úhradách zboží (např. kompenzačních pomůcek) a služeb (např.
služeb sociální péče)
 je plátce i připojištění a soukromého pojištění proti sociálním rizikům (ztráta
příjmu invaliditou, životní pojištění…) takové pojištění bývá státem dotované
nebo zvýhodněné formou daní
 je plátce poplatků, pokut, atd.

- Občan nebo právnická osoba může přispívat dobrovolně i na sociální aktivity jednotlivým
sdružením nebo nadacím. Hovoříme o tzv. sponzorství.
 Sponzor – dárcem se může stát fyzická nebo právnická osoba. Sponzorské dary jsou
hlavním příjmem pro nadace a občanská sdružení a někdy také pro obce. Fenomén
veřejných sbírek peněz či účelových věcí představuje pro dárce možnost prokázat svoji
osobní angažovanost a lidskou sounáležitost.
 Fundraising (získávání peněz) je činnost, jíž se zabývají i profesionální firmy.
- Zvláštním případem je získávání grantu a subvencí = veřejnoprávní podpora nebo
prostředky ze soukromých fondů a nadací. V tomto případě přesvědčujeme nejen o
vážnosti akce, dále o: pravděpodobné úspěšnosti záměru, efektivnosti a úspornosti
plánovaných nákladů, profesionalitě přístupu a řešení (např. lidí, kteří se budou věcí
zabývat), znalosti předepsané formy (žadatel o grant musí formu znát a úspěšně ji
použít). Veřejné granty se zpravidla vypisují na inovace v sociální ochraně a veřejně
subvence na osvědčenou činnost. Oba procesy se vypisují ročně a financují se z
ročních veřejných rozpočtů.

Mezinárodní zdroje
- Zdroje z Mezinárodních institucí jako EU, OSN, Evropský hospodářský prostor
měly by být doplňkovým zdrojem financování zejména nestátních institucí s cílem
rozvoje infrastruktury (vybavení, kvalita služeb, rozvoj lidských zdroje,
komunikace…).
V posledních letech se rozmohlo financování provozních činností systémových prvku
sociální správy z těchto fondů  např. financování sociálních služeb v ČR
prostřednictvím Evropského sociálního fondu.
Před takovou praxí je třeba dlouhodobě varovat.
Příklady institucí:
• Evrospský sociální fond (ESF) – jeho cílem je podporovat budování infrastruktury
chudších evropských regionů v rámci kohezní politiky.
• Evropský fond solidarity podporuje obnovu po přírodních katastrofách.

ZPŮSOBY FINANCOVÁNÍ SOCIÁLNÍ POLITIKY

- V sociální politice se setkáváme s několika základními způsoby financování. Každý takový
způsob financování je pak typický pro jiný systém sociální ochrany.
1) rozpočtová technika – průběžné financování (tzv. metoda pay as you go)
- je založena na principu „průběhu“ finančních prostředků určitým systémem, který
tyto prostředky vpodstatě „dopraví“ od jednoho subjektu (toho, kdo do systému
momentálně přispívá) ke druhému (tomu, který momentálně ze systému čerpá)
- přijaté příjmy jsou ve stejném období znovu rozdány (jedná se o tzv. redistribuci v
sociálním prostoru)
- výhoda spočívá v samoregulovatelnosti systému, která vyplývá z toho, že % ze
mzdy, odváděná jako pojistné, rostou se zvyšující se mzdou
- na start stačí takto financovanému systému malé náklady (zpočátku je málo
dospělých dávek) – jde však o dočasnou výhodu, peníze většinou v takovém systému
nezbývají – nelze je tedy ani investovat
- tato metoda je nákladná především pro plátce příspěvků, navíc je velmi citlivá na
změny ve věkovém složení účastníků, jejich vyšší věkový průměr a následný vyšší
počet vznikajících nároků na dávky vyvolává zvýšení příspěvků
- osou metody je rozpočet – bilancují se příjmy a výdaje pro každé finanční období
- rozpočet nemá být deficitní, musí být přesně a řádně připraven, musí být dosaženo
předpokládaných příjmů a náklady nesmějí být překročeny
 2) fondová technika
- spočívá v tom, že se finanční prostředky střádají na osobním účtu pojištěnce a do té
doby, než pojištěnci vznikne nárok na čerpání těchto dávek, jsou tyto prostředky
zhodnocovány bezpečným kapitálovým investováním fondu, který prostředky spravuje
- tato forma financování se více blíží klasickému spoření prostředků se zhodnocením
bankou
- je zpočátku nákladnější, je rovněž nutné vynaložit větší administrativní výdaje v
souvislosti s investováním fondu a péčí o něj – nutné je tedy předem hodně investovat
- výhodou této metody je, že zakladatelské organizaci umožňuje vytvořit dlouhodobě
disponibilní kapitál, který může používat pro svůj rozvoj, avšak hospodaří s ním přísně
odděleně od ostatního majetku
- nevýhodou tohoto způsobu financování je citlivost na aktuální ekonomickou situaci

3) dary
- jsou hlavním příjmem pro nestátní neziskové organizace
- jedná se například o organizaci veřejných sbírek, zasílání DMS, grantová řízení,
sponzoring apod.
- za účelem získání daru je nutné, aby nestátní nezisková organizace věnovala náležitou
pozornost účelu, na který by finance měly být použity, dále také efektivitě a úspornosti
projektu a v neposlední řadě profesionalitě přístupu a jeho řešení
- je ověřeno, že občané rádi přispívají na konkrétní účely – na viditelné cíle, ohlas veřejné
sbírky lze tak považovat za test závažnosti konkrétního sociálního problému a zájmu
veřejnosti na jeho řešení

FINANCOVÁNÍ ZE STÁTNÍHO ROZPOČTU

- Státní rozpočet je velmi důležitým zdrojem financování sociální ochrany jako celku.
- Česká republika k tomuto účelu vynakládá ročně cca 20 % HDP a řadí se tak mezi
evropské státy s průměrnými sociálními výdaji.
Státní rozpočet financuje:
 sociální pojištění – prostřednictvím garance systému a přeléváním finančních
prostředků přes státní rozpočet, jakož i přispíváním na penzijní připojištění
 státní sociální podporu – jež je plně hrazena ze státního rozpočtu
 sociální pomoc – prostřednictvím krajských a obecních rozpočtů, ze kterých se hradí
dávky a částečně i služby poskytované z tohoto systému

Studijní opora
Šámalová,Vojtíšek Sociální správa
Tomeš, úvod do sociální politiky
Studijní opora, ověřeno v Tomeš, v případě jiných zdrojů uvedeno v textu

b) Rodinná politika (vymezení sociální události – důsledky – strategie řešení –

nástroje řešení)
Rady od předchozích magistrů: Rodinná politika – rozlišovat mezi dílčími sociálními událostmi jako mateřskou
a rodičovskou dovolenou. Rozlišit právní aspekty a způsoby pomoci – formy hmotné pomoci a legislativní
ochrana poskytovaná rodinám. Právo na rodinu je základním sociálním právem. Pracovně právní ochrana. Znát
sociální události, které přinášejí zvýšení nákladů. Nezapomínat na dysfunkční rodiny, sociálně patologické
rodiny, sociální prevence, působení OSPOD.

Život (téměř) každého člověka se odehrává v rodinném prostředí, které na něj působí, formuje
ho a začleňuje do společnosti. Rodina plní významné společenské funkce, a proto se jí
dostává zvláštní podpory prostřednictvím opatření rodinné politiky. Ta jsou nedílnou součástí
státní sociální politiky.

Rodina jako objekt sociální politiky (Tomeš): Nukleární rodina se stala objektem sociální
politiky (není subjektem), zejména nízkopříjmové rodiny mají potíže náležitě se postarat o své
děti a zajistit jim vhodnou výživu, přístup ke vzdělání a zdravotní péči. Nejsou schopny se bez
veřejné pomoci plně starat o nemocné a staré rodiče či sourozence.

- Právo na rodinu: sociální právo člověka – ekonomická, sociální a právní ochrana a

podpora rodiny a jejích závislých členů a řádná výchova dětí.
- Hlavním cílem rodinné politiky (Krebs): zmírňování narůstajících nákladů rodin při
opatrování mladé generace realizací principu především sociální solidarity, principu
sociální spravdelnosti a principu sociální garance. Používanými nástroji k dosažení těchto
cílů jsou především přímé peněžní transakce a nepřímé poskytování veřejných statků,
finanční pomoci, slev a výhod.
- Další cíle (Krebs): posílení společenské vážnosti rodin a manželství, ochrana svobodného a
všestranného rozvoje individua v rodině a chování a zlepšování životních podmínek pro
optimální rozvoj dětí. Dále slučitelnost rodinné funkce a zaměstnání, kde je prostor pro
zaměstnanecké aktivity, které mohou být nástroji personálních politik, to znamená např.
flexibilitou pracovního času, podporovat svět rodičů a napomáhat tak k efektivnějšímu a
prospěšnějšímu sladění rodičovského poslání a pracovních aktivit občanů.

Cíle rodinné politiky:

! nejlepší zájem dítěte, právo dítěte na zdravý vývoj-musí být chráněno státem!
1. Podporovat založení rodiny.
2. Chránit a podporovat ženy a matky v době mateřství.
3. Chránit rodinu a poskytovat ji ekonomickou podporu při výchově dětí.
4. Chránit zájmy dítěte.
5. Poskytnout přiměřené zdravotní, vzdělávací a sociální služby.
6. Vytvářet podmínky pro slaďování péče o rodinu a výkonu práce.
Rodina plní tyto základní funkce: biologickou, výchovnou, citovou, ekonomickou, péči o
děti, předávání tradic a hodnot, podporuje osobní růst, citově saturuje,

Dělení rodiny:
• rodina malá (nukleární) – dvougenerační rodina sestávající z rodičů (biologických nebo
náhradních) a dětí, typický model dnešní západní společnosti
• rodina velká (tradiční) – vícegenerační rodina, rodinné soužití je ovlivňováno také
interakcemi ze strany prarodičů a dalších příbuzných, model typický pro společnost do
konce 19., popř. počátků 20. století
• současná západní (postmoderní) rodina: současná rodina je rodinou nukleární,
dvougenerační, stabilita těchto rodin je založena na kvalitě partnerského vztahu, roste
počet nesezdaných soužití, roste počet dětí narozených mimo manželství, rodina s mnoha
dětmi je velkou vzácností, často hodnocena jako „anomálie“, přibývá dětí vyrůstajících v
neúplných rodinách (rodičovskou roli zde většinou plní matka).
• rodina úplná – tvořena otcem, matkou a dětmi
• rodina neúplná – jeden z rodičů chybí (rozvod), pobyt jednoho z rodičů ve vězení,
dlouhodobé léčení, dlouhodobá zahraniční pracovní cesta
• funkční rodina – nacházíme zde dobré interpersonální vztahy, rodina je schopna zajistit
dobrý vývoj a výchovu dítěte, daří se jí úspěšně plnit všechny funkce a povinnosti vůči
jednotlivým rodinným členům
• problémová rodina – přechodně dochází k narušení některé z rodinných funkcí (např.
bytové problémy, finanční potíže, dlouhodobá nemoc rodiče, náročná péče o postiženého
člena rodiny), avšak vývoj dítěte není ohrožen  rodina je zpravidla schopna situaci
zvládnout vlastními silami
• dysfunkční rodina – rodiče nejsou schopni zajistit základní potřeby dítěte, výchova se
nedaří, vývoj dítěte je ohrožen (např. konfliktní vztahy mezi rodiči, závislost jednoho nebo
obou rodičů, nízká sociokulturní úroveň rodiny, výrazné finanční potíže), rodina má
problémy s plněním několika funkcí  tyto rodiny potřebují pomoc sociálních subjektů,
často je ustanoven dohled nad rodinou a zprostředkována systematická sociální práce s
rodinou (tzv. sanace rodiny)

RODINNÁ POLITIKA ČR

- Je souhrn aktivit a opatření za účelem podpory rodiny. Musí respektovat autonomii a
schopnost rodin samostatně se rozhodovat, protože jako odvětví sociální politiky je
soustředěna na podporu rodin ve výkonu jejich přirozených funkcí, nikoli na přebírání
těchto rolí a zasahování do vnitřního života rodin.

V současnosti lze rodinnou politiku zemí západní Evropy charakterizovat jako komplexní,
zahrnující jak finanční dávky poskytované rodinám, tak i všechna opatření veřejnoprávního
charakteru s dopadem na život a sociální situaci rodin.
Vychází z mezinárodního uznání, že: každý má právo na svobodné uzavření manželství,
založení rodiny a výchovu svých dětí. Rodinná politika je veřejnoprávní intervence do
soukromého nezadatelného práva rodičů na podporu a pomoc rodině ekonomicky, právně a
sociálně, tj. penězi, radou a službami.

RP se zpravidla soustřeďuje na:

• mateřství
• rodičovství a rodinu
• výživu a výchovu dětí v rodině
• ochranu dětí a žen v rodině i mimo ni
• pomoc při ztrátě živitele
 • sanace

SOCIÁLNÍ UDÁLOSTI
Sociální události v mateřství:
- Dávky jsou cílené na zdraví a sociální potřeby ŽENY, nikoli dítěte.
- Zejména zajištění zvýšené pomoci a péči, kterou si nemůže obstarat sama – preventivní,
terapeutická lékařská pomoc, pracovní volno a hmotné zabezpečení v tomto volnu.
Způsobuje:
a) náklady na zdravotní péči,
b) ztráta vyvolaná potřebným pracovním volnem – ztráta výdělku matky
(zvýšené náklady vyvolané potřebou rodiny adaptovat se na nového člena. 1.
omluvená, tolerovaná absence-ochrana pracovněprávní, 2. důvod pro přiznání dávky
hmotně zabezpečující ženu po dobu, kdy z důvodu těhotenství a mateřství nemůžete
pracovat – ochrana sociálního zabezpečení)
c) náklady spojené s výživou, výchovou, vzděláním dítětě
Pracovněprávní ochrana
Sociální ochrana
- Jednorázová dávka při narození dítěte – v ČR – porodné – peněžitá dávka

Sociální události v rodičovství:

a) Absence výdělku rodiče – plošně poskytovaná dávka – rodičovský příspěvek: náhrada
příjmy jedno z rodičů, který osobně, celodenně a řádně pečuje o nejmladší dítě. Délka
a výše čerpání dávky v měsíčních dávkách je variabilní v závislosti na výši
předchozího započitatelného příjmu. Je stanovena celková maximální výše dávky.
b) Náklady spojené s výživou, výchovou, vzděláním rodiče
• Pracovní-právní ochrana
• Sociální ochrana
• Slaďování rodičovské a profesní role
Rodičovství není sociální událostí. Během rodičovské matka/otec zpravidla nepracují a nemají
nárok na mzdu ani na náhradu mzdy. Splněním podmínek mají nárok na: dávku sociálního
zabezpečení (také: rodičovský příspěvek, příspěvek na výchovu). Podpora toho, aby se o dítě
starala matka i otec

Výchova dítěte:
Výchova dětí není sociální událost, ale sociální událostí jsou:
- zvýšené náklady na výživu, ošacení, bydlení, preventivní a léčebnou péči, vzdělání a
východu dětí – rodinné dávky
- pracovněprávní ochrana
- sociální ochrana
- sociálně-právní ochrana

Ztráta živitele smrtí:

- Sociální událostí je pouze ekonomické ohrožení pozůstalých zapříčiněných právě smrtí
živitele a člena rodiny.
Dělí se na:
• Jednorázové – Náklady spojené s vypravením pohřbu.
• Krátkodobé – Adaptace rozpočtu na absenci výdělku živitele.
• Dlouhodobé – Neschopnost nahradit příjem, lze označit jako sociální handicap  je
spojeno s ohrožením sociální existence pozůstalých (zpravidla vdovy a sirotků).
Sociální ochrana pozůstalých:
• Hmotná a sociální nouze sociální ochrana
• Vdovský důchod, sirotčí důchody
 • Pohřebné – plošně poskytovaná, jednorázová dávka, na niž může uplatnit nárok
osoba, která vypraví pohřeb nezaopatřenému dítěti nebo rodiči nezaopatřené osoby.

SUBJEKTY RODINNÉ POLITIKY:

- stát
- kraje: v rodinné politice by mělo být vytváření koncepcí regionální rodinné politiky,
reprezentování obcí při jednání s ústřední úrovní nebo s jinými kraji
- obce: mají blíže k lidem a jejich potřebám, jsou schopny vytvářet na místní úrovni
prostředí přátelské rodině
- nestátní neziskové organizace: poskytují sociální služby určené rodinám, důležitou
podmínkou efektivity jejich činnosti je, aby byly kraji a obcemi vnímány jako
významní partneři – jejich prostřednictvím mohou státní orgány organizovat mnoho
prorodinných opatření, při jejichž realizaci jsou nestátní neziskové organizace
nezastupitelné
- zaměstnavatelé: měli by zohledňovat rodinný život svých zaměstnanců, vytvářet
podmínky pro slaďování pracovního a rodinného života, prostřednictvím firemní
sociální politiky mohou zaměřit své sociální programy a systémy benefitů na
zaměstnance s rodinnými závazky (např. zřídit na svých pracovištích podnikové
školky, přispívat zaměstnancům na zajištění péče o jejich děti a dále rovněž na
rekreační pobyty jejich dětí nebo i celých rodin, umožnit zaměstnancům využívat
pružnou pracovní dobu, práci z domova, práci na částečný úvazek)

MODELY/PRINCIPY RODINNÉ SOCIÁLNÍ POLITIKY:

- občanský, univerzální – poskytuje stejnou podporu všem občanům a jejich rodinám
(investice do dětství je považována za nejlepší záruku boje proti chudobě,
nevědomosti a sociální dezintegraci). typické pro v anglosaské a skandinávské státy
(VB, Švédsko)
- korporativní, pojišťovací – postaven na povinném sociálně pojišťovacím systému s
tendencí rozlišovat mezi osobami aktivně zúčastněnými na trhu práce a ostatními
(Německo, Itálie)
- solidární – orientován na populační politiku (Francie)
- liberální – rozsah soc. zabezpečení je omezený  speciální programy neexistují,
důraz je kladen na cílené dávky pro chudé

STRATEGIE/NÁSTROJE ŘEŠENÍ RODINNÉ POLITIKY:

- finanční zajištění rodin – ze systému sociálního zabezpečení jsou rodinám přednostně
adresovány následující finanční dávky:
• systém důchodového pojištění – pozůstalostní důchody
• systém nemocenského pojištění – ošetřovné, peněžitá pomoc v mateřství,
vyrovnávací příspěvek v těhotenství a mateřství
• celý systém státní sociální podpory (příspěvek na péči)
Dávky státní sociální podpory:
 přídavek na dítě
 sociální příplatek
 rodičovský příspěvek
 porodné

Dále jsou poskytovány:

- služby sociální péče – osobní asistence, pečovatelská služba
- služby sociální prevence – raná péče, azylové domy, domy na půl cesty, intervenční
centra, nízkoprahová zařízení pro děti a mládež, sociálně aktivizační služby pro rodiny
s dětmi
- poradenství – zprostředkování informací o právech, povinnostech a oprávněných
zájmech, odkazování na pověřené subjekty rodinné politiky (poradny pro rodinu a
mezilidské vztahy, pedagogicko-psychologické poradny, střediska výchovné péče pro
děti a mládež)
- daňová podpora pro rodiny s dětmi – snížení daňového základu prostřednictvím slev
na dani na nezaopatřené děti
- slevy a zvýhodněné vstupní poplatky a další úlevy v sektoru služeb – sféra volného
času, v kultuře, sportu, využití dopravních prostředků

Jaký je rozdíl mezi mateřskou a rodičovskou dovolenou?

- Mateřská dovolená patří do skupiny důležitých osobních překážek v práci. Po jejím
skončení na ni může na základě žádosti zaměstnance navázat rodičovská dovolená.
Přísluší pouze zaměstnankyni po dobu 28 týdnů (půl roku). Nastupuji ji zpravidla od
počátku šestého týdne před očekávaným dnem porodu. Mateřská dovolená nesmí být
nikdy kratší než 14 týdnů a nemůže v žádném případě skončit ani být přerušena před
uplynutím šesti týdnů ode dne porodu.
- Rodičovská dovolená v Česku patří do skupiny důležitých osobních překážek v práci,
která slouží k prohloubení péče o dítě. Zaměstnavatel je povinen ji na žádost
zaměstnance poskytnout, a to matce dítěte ihned po skončení mateřské dovolené a otci
od narození dítěte. Její rozsah je určen požadavkem zaměstnance, tvá do dvou, tří,
nebo čtyř let věku dítěte.

Jakými dávkami je ošetřena sociální událost „narození dítěte, mateřství a výchova a

výživa dětí“ a z jakých systémů jsou vypláceny?
- Narození a mateřství ošetřeno dávkami sociálního pojištění (nemocenského  peněžitá
pomoc v mateřství a vyrovnávací příspěvek v těhotenství a v mateřství)
- Všechny dávky nemocenského pojištění vyplácí OSSZ (okresní správa sociálního
zabezpečení) a hradí se ze státního rozpočtu (z příjmů z pojistného).
- Výchova a výživa dítěte je ošetřena systémem státní sociální podpory.

Popište podmínky nárokování dávky přídavek na dítě.

 nárok má nezaopatřené dítě, které žije v rodině, jejíž rozhodný příjem je nižší než 2,4
násobek částky životního minima rodiny.
 pro nárok na dávku se posuzuje příjem za předchozí kalendářní rok
 za příjem se považuje i rodičovský příspěvek

Z jakých systémů sociální ochrany je ošetřena SU rodina?

- ze systému důchodového pojištění
- ze systému sociální pomoci
 Jakými dávkami je ošetřena sociální událost „smrt a ztráta živitele“ a z jakých systémů
jsou vypláceny?
Dávky:
- vdovský a vdovecký důchod (důchodové pojištění)
- sirotčí důchod (důchodové pojištění)
- pohřebné (státní sociální podpora)

Popište podmínky nárokování dávky peněžitá pomoc v mateřství (kdo, kdy, jak dlouho):
Nárok na PPM (peněžitá pomoc v mateřství) má:
- pojištěnka, která porodila dítě (před porodem nejdříve od 8. týdne před očekávaným
dnem porodu má nárok na PPM)
- pojištěnec, pokud převzal dítě do péče nahrazující péči rodičů na základě rozhodnutí
příslušného orgánu
- pojištěnec, který pečuje o dítě, jehož matka zemřela
- pojištěnec, který o dítě pečuje a je otcem dítěte nebo manželem ženy, která dítě
porodila, pokud matka dítěte nemůže nebo nesmí o dítě pečovat pro závažné
dlouhodobé onemocnění
- pojištěnec, který pečuje o dítě a je otcem dítěte nebo manželem ženy, která dítě
porodila, pokud s matkou dítěte uzavřel písemnou dohodu, že bude pečovat o dítě
- podmínkou nároku na PPM je účast pojištěnce na pojištění alespoň po dobu 270
kalendářních dní v posledních 2 letech před dnem nástupu na PPM

Popište podmínky nárokování dávky ošetřovné (kdo, kdy, jak dlouho):

(a) ošetřování
1. dítěte mladšího 10 let, pokud toto dítě onemocnělo nebo utrpělo úraz
2. jiného člena domácnosti, jehož zdravotní stav z důvodu nemoci nebo úrazu vyžaduje
nezbytně ošetřování jinou fyzickou osobou
3. členky domácnosti, která porodila, jestliže její stav v době bezprostředně po porodu
vyžaduje nezbytně ošetřování jinou fyzickou osobou
(b) péče o dítě mladší 10 let
1. školské zařízení nebo škola, v jehož denní nebo týdenní péči dítě jinak je, resp. jehož
je žákem, jsou uzavřeny z nařízení příslušného orgánu z důvodu havárie,
mimořádného opatření při epidemii nebo jiné nepředvídané události
2. školské zařízení nebo škola jsou uzavřeny z důvodu karantény
3. fyzická osoba, která jinak o dítě pečuje, onemocněla, utrpěla úraz, porodila, byla jí
nařízena karanténa atd., a proto nemůže o dítě pečovat
- sdílení společné domácnosti s ošetřovanou fyzickou osobou – nemusí být splněno v případě,
že touto FO je dítě mladší 10 let a ošetřujícím rodič
- nárok na ošetřovné nevznikne, pokud na ošetřující pobírá z důvodu péče o dítě PPM nebo
rodičovský příspěvek
- nárok vzniká jednomu ošetřujícímu nebo postupně dvěma ošetřujícím (mohou se vystřídat
pouze jedenkrát) - podmínky nároku se posuzují ke dni převzetí ošetřování, změna druhu
onemocnění (diagnózy) se nepovažuje za nový případ ošetřování

SANACE DYSFUNKČNÍCH RODIN:

- Po přijetí úmluvy OSN o právech dítěte v r.1989 se v Evropě klade důraz na sanaci
problémových rodin.
- Vychází se z přesvědčení, rodina, jako základní jednotka společnosti a přirozené
prostředí pro růst a blaho všech svých členů a zejména dětí, musí mít nárok na
potřebnou ochranu a takovou pomoc, aby mohla beze zbytku plnit svou úlohu ve
společnosti. A vychází z uznání skutečnosti: že v zájmu plného a harmonického
 rozvoje osobnosti musí dítě vyrůstat v rodinném prostředí, v atmosféře štěstí, lásky a
porozumění.
- V úmluvě je, že: se státy zavazují zajistit dítěti takovou ochranu a péči, jaká je
nezbytná pro jeho blaho a berou ohled na práva a povinnosti jeho rodičů.
- V souladu s tím je dočasné odejmutí dítěte rodině, a to po dobu, po níž sociální
pracovníci pomohou rodině překonat příčiny její dysfunkce, jako jsou závislosti apod.
- Dítě může být dočasně umístěno v ústavu. Z praxe je nejvhodnější pěstounství.

SOCIÁLNÍ PREVENCE:
- Je druhem sociální regulace.
- Regulací podmínek práce a života stát snižuje sociální napětí a preventivně chrání
obrany před vznikem sociální události.
- Oblasti sociální prevence: ochrana zdraví obyvatelstva, ochrana bezpečnosti a zdraví
při práci, ochrana před diskriminací, ochrana před ohrožením trestnou činnosti,
sociálně-právní.

SOCIÁLNĚ-PRÁVNÍ OCHRANA DĚTÍ A MLÁDEŽE:

- Je sociální prevenci i sociální služnou.
- Sociální prevence je cíleným vyhledávání ohrožených dětí.
- Stát není povinen chránit jen ty, kteří o ochranu požádají, ale je povinen vyhledávat
případy, které zažívají porušování lidských práv, zejména těch, kteří nejsou schopni
bránit se sami (děti)
- Sociální služba je intervenováno do soukromoprávních vztahů, např. rodiny. mezi
činnosti patří ochrana práv, zájmů a potřeb dětí, zastupování u soudu, vymáhání plnění
rodičovských povinnosti, nařizování a umožňování náhradní rodinné výchovy a
ústavní péče o děti. Dále organizace pěstounské péče apod.
- Tyto služby nejsou upraveny zákonem o soc. službách, ale zvláštními předpisy (např.
zákon 359/1999 sb)

Studijní opora
Prezentace z 10/22
Tomeš, úvod do sociální politiky
Šámalová,Vojtíšek Sociální správa
Krebs, Sociální politika
9.
a) Územně samosprávní celky jako subjekty sociální politiky (typy –
charakteristika – principy fungování – dvojí působnost – sociální agendy)

Dělíme na územní a neúzemní.

 Do územních patří obce a kraje.
 Do neúzemních patří zájmové/odborové celky.

Územní samosprávný celek je územní společenství občanů, kteří mají právo na samosprávu.
Tato místní samospráva je tedy veřejnoprávní korporací (sdružením osob žijících na daném
území), právnickou osobou, která je definována územní jednotkou.

Veřejnoprávní samospráva získává zdroje na sociální činnost:

 převodem ze státního rozpočtu (1.převodem části státního rozpočtu z příslušné rozpočtové
kapitoly např. výdaje na státní sociální podporu z kapitoly MPSV, 2.podílem na příjmech
státního rozpočtu např. zemědělská daň a daň z nemovitosti se ponechává obcím jako
jejich příjem, 3.přiznáním grantu ze státního rozpočtu, který se přiděluje podle definované
potřeby prokázané ve správní, řízení, 4.paušální podíl ze státního rozpočtu např. v ČR
stanovené jako procento státního rozpočtu podle velikosti obcí)
 výběrem různých poplatků – domácí zvířata
 z vlastní ekonomické činnosti/majetku – technické služby
 z darů od sponzorů a obyvatelstva

SAMOSPRÁVA:
Kraj a obec
 s přenosem kompetence ze státu na kraj/obec se přenáší i určité finanční a jiné zdroje k
pokrytí činností
 působí v podstatě pouze v oblasti sociální pomoci
 blízkost občanům a možnost individualizace
 Sociální agendy/úkoly: reflexe aktuálních sociálních potřeb občanů, zajišťování
dostupnosti sociálních služeb, plány rozvoje sociální služeb, podpora činnosti NNO,
spolupráce apod.

Obec jako subjekt sociální politiky

Demokratická správa je založena na občanském principu, tj. na principu občanské
samosprávy jednotlivých územních částí. V ČR je zavedeno dvoustupňové regionální
uspořádání na kraje a obce.
Obec je základní územně samosprávní celek, kraj je vyšší. Je to typická a nejmenší
samosprávná jednotka státu. Je to veřejnoprávní korporace – má své občany, majetek, může
zakládat právnické osoby a organizační složky, má svůj znak a vlajku.

Obec je spravována:
a) zastupitelstvem obce, 5–55 volených členů, může zřizovat výbory (kontrolní a iniciativní
orgány),
b) radou obce, 5–11 členů, starosta, místostarosta (místostarostové) a další členové rady
volení z řad členů zastupitelstva obce,
c) starostou, je volen zastupitelstvem z řad svých členů,
d) obecním úřadem, starosta, místostarosta (místostarostové), tajemník obecního úřadu, je-li
tato funkce zřízena, a zaměstnanci obce zařazení do obecního úřadu,
e) a zvláštními orgány obce.
Obecní samospráva má dvě složky/dvojí působnost
samostatná působnost
- obec usiluje o všestranný rozvoj svého území, uspokojuje potřeby lidí, a to v souladu se
zákonem a možnostmi obce
- výkon provádí rada obce a v rámci samostatné působnosti vydává vyhlášky obce
- kontrolu nad výkonem provádí MV ČR
- agendy které vykonává: vydávání vyhlášek, pojmenovávání ulic, správu vlastního
majetku, vytváření a realizování rozpočtu
přenesená působnost
- výkon státní správy ve věcech, které stanoví zákon
- výkon provádí obecní úřad a v rámci přenesené působnosti vydává nařízení obce
- kontrolu nad výkonem provádí příslušný krajský úřad
- agendy které vykonává: evidence obyvatel, výplata soc. dávek, sociálně-právní ochran
dětí, péče o staré a zdravotně postižené, doklady…
Call: rozdíl: přenesená – stát chce aby se výkony vykonávaly na všech územích, např.
OSPOD – musí být na každé obci s rozšířenou působnosti (obec, která vykonává především
přenesenou)
samostatná – co chce obec na svém území vykonávat – např. na počet seniorů na
území – např. zřizují si organizaci, která poskytuje pečovatelskou službu

Obce dělíme na obce s „běžnými“ obecními úřady (obce „I“), obce s pověřenými obecními
úřady (obce „II“) a obce s rozšířenou působností (obce „III“).
Podle jakého kritéria se rozlišují obce? Rozlišují se dle rozsahu výkonu státní správy (tj.
v přenesené působnosti).
Obce I. stupně – minimum nebo žádné pravomoci státní správy
Vedou evidenci obyvatel, zajišťují v obci volby, zabezpečují ochranu veřejného pořádku atd.
Call: 1. mají samostatnou a nemají přenesenou – jsou to ty nejmenší, starají se jen o sebe,
malé vesnice

Obce II. stupně (většinou města) – obce s pověřeným obecním úřadem, stát je pověřil
výkonem určité státní správy (matrika, stavební úřad)
Zajišťují různé činnosti (stavební úřady, matriky, ..) za malé obce na základě dohody mezi
obcemi nebo rozhodnutí.
Call: 2. města – trochu přenesené a hodně samostatné

Obce III. stupně (větší města s velkým správním obvodem) – obce s rozšířenou působností,
stát je pověřil největším rozsahem (výplata sociálních dávek, péče o staré a zdravotně
postižené, sociálně-právní ochrana dětí)
Zajišťují činnosti živnostenských úřadů, vydávání cestovních a osobních dokladů, řidičských
průkazů, vedení registru motorových vozidel, péčí o nepřizpůsobivé občany, vyplácení
sociálních dávek.
Call: 3. krajská města – hodně přenesené, jsou prodloužená ruka státu

Každá obec „III“ tedy kromě agendy, příslušející k jejímu správnímu obvodu, vykonává
v menším obvodu působnosti agendu obce „II“ a k tomu ještě pro vlastní správní obvod
agendu obce „I“. Zajímavostí přitom je, že některé obce I. mohou spadat do správního obvodu
obce „II“, která je současně obcí „III“, jiné spadají do správního obvodu obce „II“ a ta je pak
odlišná od obce „III“. Stanovení obcí s pověřeným obecním úřadem a s rozšířenou působností
včetně jejich správních obvodů určuje zvláštní zákon
Princip decentralizace a princip subsidiarity
Obec tedy vykonává sociální politiku v přenesené i samostatné působnosti.
Naplňuje se tak princip decentralizace – delegace odpovědnosti a pravomoci na obce.
Obce jsou navíc nejvhodnějším místem pro poskytování sociální pomoci a některých
individuálně adresných služeb.
Hovoříme o tzv. principu subsidiarity – poskytnutí pomoci co nejblíže občanovi.

Jakým způsobem dochází k decentralizaci státní moci?

Delegací odpovědnosti a pravomoci na samosprávné jednotky – obce a kraje.
Decentralizace je spojena s vytvářením autonomně fungujících územně správních jednotek,
jejichž výkon pravomocí v rámci přenesených kompetencí je naprosto samostatný a je
podřízen pouze právnímu dohledu centra.

Vysvětlete pojem subsidiarita a uveďte, kde se s ní setkáváme.

PRINCIP SUBSIDIARITY je politická zásada, podle níž se rozhodování a zodpovědnost ve
veřejných záležitostech má odehrávat na nejnižším stupni veřejné správy, který je nejblíže
občanům. Vyšší úrovně správy mají rozhodovat jen tam, kde si to povaha věci vyžaduje.
Princip subsidiarity je tak prohloubením myšlenky demokracie, je opakem centralismu a
zdůrazňuje decentralizaci a úlohu samospráv.
Př.: Například rozhodování o dětských jeslích nebo parku má patřit do kompetence obce,
kdežto univerzita nebo dálnice má být v kompetenci kraje nebo státu.

Další VEŘEJNOPRÁVNÍ SUBJEKTY SOCIÁLNÍ POLITIKY

Mezi další veřejnoprávní korporace řadíme vedle krajů a obcí také tzv. oborové samosprávní
korporace (např. Všeobecná zdravotní pojišťovna) a zájmové samosprávní korporace (např.
Lékařská komora). Zřizuje je stát pro naplnění některých svých specifických zájmů.
Všeobecná zdravotní pojišťovna
 právnická osoba, která provádí zdravotní pojištění
 zřízena zákonem, ale není státním orgánem
 ředitele VZP (také statutární orgán), volí, odvolává PS Parlamentu ČR
 zákon stanoví poměrně striktní pravidla pro hospodaření
 má povinnosti vůči zaměstnaneckým pojišťovnám
 působí v oblasti sociálního systému zdravotního pojištění

b) Zdravotní postižení jako sociální událost (vymezení sociální události – modely

zdravotního postižení – důsledky sociální události – strategie řešení – inkluze vs.
integrace – nástroje řešení)

INVALIDITA JAKO SOCIÁLNÍ UDÁLOST

- Sociální událostí se nemoc, úraz, karanténa stávají, jestliže vyvolávají potřebu péče
třetí osobou (zdravotní personál, medikace) a neschopnost působí ztrátu příjmu ze
zaměstnání nebo jiné ekonomické činnosti (ekonomické a sociální následky pracovní
neschopnosti).
- Invaliditu lze charakterizovat jako významnější přechodné nebo trvalé tělesné či
duševní poškození nebo ztrátu určité funkce či části organizmu, a v důsledku toho i
sníženou pracovní schopnost nebo obtížnější společenské uplatnění.
- Invalidita se liší od nemoci tím, že změna zdravotního stavu se ustálila natolik, že lze
změřit dlouhodobé nebo trvalé následky nemoci nebo úrazu a zahájit rehabilitační
nebo
reintegrační procesy.
 - V souvislosti s touto sociální událostí, která vznikla následkem dlouhodobě
nepříznivého zdravotního stavu, a již došlo k poklesu míry pracovní schopnosti,
právní předpisy spojují právem uznané následky a občanům, kteří splní zákonné
podmínky,
vyplácejí invalidní důchod (podle zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění,
znění pozdějších předpisů).

Stupně invalidity
Pojištěnec je invalidní, jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu nastal
pokles jeho pracovní schopnosti nejméně o 35 %. Jestliže pracovní schopnost pojištěnce
poklesla
a) nejméně o 35 %, avšak nejvíce o 49 %, jedná se o invaliditu prvního stupně,
b) nejméně o 50 %, avšak nejvíce o 69 %, jedná se o invaliditu druhého stupně,
c) nejméně o 70 %, jedná se o invaliditu třetího stupně.

Rozhodujícím pro přiznání invalidního důchodu je tedy zdravotní stav občana a s ním
související pokles pracovní schopnosti. V rámci projednávání žádosti o přiznání invalidního
důchodu je občan povinen podrobit se vyšetření svého zdravotního stavu. Toto vyšetření
provádějí posudkoví lékaři místně příslušné okresní správy sociálního zabezpečení, a to podle
vyhlášky ministerstva práce a sociálních věcí.

Jak je ošetřena sociální událost zdravotní postižení?

Peněžitými dávkami
· ze systému důchodového pojištění
· ze systému státní sociální podpory (zohledňující ZP rodiče nebo dítěte)
· ze systému sociální pomoci
Sociálními službami
· ze systému sociální pomoci
Zdravotní péče poskytována z prostředků zdravotního pojištění zahrnuje:
 léčebnou péči ambulantní a ústavní
 pohotovostní a záchrannou službu
 preventivní péči
 dispenzární péči
 poskytování léčebných prostředků a přípravků
 lázně
 dopravu nemocných a náhradu cestovních nákladů
 posudkovou činnost
 prohlídku zemřelého, včetně pitvy a dopravy
Jakými mechanismy je podporováno zaměstnávání osob se zdravotním postižením?
Lidem se zdravotním postižením se poskytuje zvýšená ochrana na trhu práce

NÁSTROJE PODPORY:
Pracovní rehabilitace – činnost zaměřená na získání a udržení vhodného zaměstnání osoby
se zdravotním postižením. Náklady hradí ÚP.
Příprava k práci – zapracování osoby se zdravotním postižením na vhodné pracovní místo.
Může být prováděno s podporou asistenta.
Chráněné pracovní místo – místo vytvořené zaměstnavatelem pro osobu ZP na základě
písemné dohody s ÚP. Musí být provozováno alespoň 2 roky.
Chráněná pracovní dílna – pracoviště zaměstnavatele, kde je zaměstnáno alespoň 60 %
zaměstnanců se ZP.
Příspěvky pro zaměstnavatele – příspěvek zaměstnavateli na vytvoření chráněného
pracovního místa nebo chráněné dílny. Příspěvek na úhradu nákladů na přípravu na práci.
Zaměstnavatel, který zaměstnává více jak 50 % osob se ZP, ÚP vyplácí příspěvek na podporu
zaměstnávání.
Povinný podíl zaměstnávání osob se ZP
Nad 25 zaměstnanců – povinnost zaměstnávat 4 % se ZP z celkového počtu. Může být
kombinováno s odběrem výrobků nebo služeb nebo odvodem příspěvků do státního rozpočtu.

Co vyjadřuje invalidita na rozdíl od označení zdravotní postižení?

Invaliditu lze charakterizovat jako významnější přechodné nebo trvalé tělesné či duševní
poškození nebo ztrátu určité funkce či části organizmu, a v důsledku toho i sníženou pracovní
schopnost nebo obtížnější společenské uplatnění.

Jaký je rozdíl mezi invaliditou a handicapem?

INVALIDITA = ztráta či snížení pracovní schopnosti. Obvykle vzniká buď v důsledku
vážného onemocnění (pak se hovoří o tělesném postižení) nebo úrazu.
HANDICAP = zdravotní postižení (fyzické, psychické), ztěžující a omezující normální život,
"osoby se znevýhodněním"

Co je cílem pomoci poskytované osobám se zdravotním postižením?

- kompenzace negativních důsledků zdrav. postižení
- vyrovnávání příležitostí
- vytváření podmínek pro život v běžném sociálním prostředí a pro seberealizaci ZP ve všech
oblastech života

Všeobecná zdravotní pojišťovna

- právnická osoba, která provádí zdravotní pojištění
- zřízena zákonem, ale není státním orgánem
- ředitele VZP (také statutární orgán), volí, odvolává PS Parlamentu ČR
- zákon stanoví poměrně striktní pravidla pro hospodaření
- má povinnosti vůči zaměstnaneckým pojišťovnám
- působí v oblasti sociálního systému zdravotního pojištění

MODELY ZDRAVOTNÍHO POSTIŽENÍ

- Model zdravotního postižení je východiskem pro formu poskytované pomoci včetně

podoby právního rámce, který celou problematiku ošetřuje.
1. medicínský model vnímání postižení
- zdrojem postižení a důsledků z něho vyplývajících je prioritně člověk
 - neschopnost zvládat běžné úkony každodenního života vyplývá z vady, resp.
funkčních omezení spjatých s postižením
- hlavním aktérem v procesu adaptace je člověk s postižením – ten se má měnit a
přizpůsobovat se rigidnímu sociálnímu prostředí

2. sociální model vnímání postižení

- byl vytvořen a je propagován lidmi s postižením
- negativní důsledky postižení jsou vyvolávány a akcentovány nevhodným sociálním
prostředím – vše, co omezuje člověka s postižením (od individuálních předsudků k
systémové diskriminaci),
- hlavním aktérem v procesu adaptace je sociální prostředí – to je nutné měnit a
přizpůsobovat potřebám osob s postižením

(Pfeiffer in Krhutová, 2010):

Klasifikační model WHO:
- Sleduje proměnu v chápání situace osob s postižením.
- Zatímco dřívější medicínské definice zdravotního postižení vycházely z pojetí nemoci,
z primární orientace na samotné orgánové nebo funkční postižení (vadu, nedostatek).
- Současné pojetí sleduje holisticky orientovanou linii zdraví jako stav úplné tělesné,
duševní a sociální pohody a nikoliv jen absence nemoci nebo vady (východiskem se
nově stalo měření určité komponenty funkčních schopností konkrétního jedince).
- V roce 2001 WHO redefinovala pojmy impairment (tělesná rovina: poškození
tělesné/mentální aj. funkce) – disability (personální rovina: schopnosti, limity/aktivity,
možnosti) – handicap (sociální a ekologická rovina: znevýhodnění/spoluúčast,
zapojení) na impairment – activity – participation.
- K novému ukotvení termínů vedla cesta kritiky původně přijatých významů a s nimi
spojených důsledků. Mělo se za to, že impairment jako poškození vede k negativním
odchylkám od norem výkonu, že disability, tj. neschopnosti uvádějí do pohybu proces
vyřazování, kdy výsledkem je handicap. Naproti tomu soudobý přístup sleduje
pozitivní perspektivu, zajímá se o skutečnost, do jaké míry může člověk s postižením
(impairment) provádět činnosti (activity) zajišťující mu účast na společenském životě
(participation). Pozornost je při tom věnována spolupůsobícím faktorům (jde o faktory
prostředí a osobní faktory).

Medicínský model
- Tvoří základ tzv. starého paradigmatu.
- Zde je člověk s postižením vnímán jako „nemocný“ jedinec, je definován skrze své
postižení. Tento model je založen primárně na vadě, postižení, funkčním limitu,
patologii. Předjímá závislost člověka s postižením na rozhodnutí jiných bez možnosti
přímé účasti. Pro tento model je charakteristické rozhodování z pozice moci a
paternalistický postoj. Model pracuje s pojmy diagnóza, posouzení, hodnocení, léčba,
nařízení, dozor, neschopnost, zaměřuje se na zkoumání roviny normality a
abnormality.

Model osobní tragédie

- Je základem perspektiva vnímání člověka s postižením jako oběti. Postižení je
nahlíženo jednostranně optikou sociálně patologické situace, automaticky jako životní
tragédie (lidé s postižením a jejich okolí mají jen problémy). Pro postoje okolí je
charakteristický paternalismus semotivním akcentem, často se zde objevují typická
pojmenování ubožák, trpící, chudák, mrzák, izolace, závislost, utrpení, soucit, charita,
statečnost, hrdinství.
 Model – disabilita jako deviace (odchylka)
- Je teorie sociální deviace a teorie sociálních rolí. Zdůrazňuje se aspekt odlišnosti od
normy, „odchylky nad rámec nepsaného tolerančního limitu ve společnosti“ (proces
etiketizace). Mít nálepku znamená být vyloučen, odmítnut společností, nálepka brání
nositeli v participaci ve všech sférách sociálního života. To souvisí se stigmatizací,
která má za následek izolaci a zvýraznění pozic „my/oni“.

Model – disabilita jako sociální a kulturní konstrukce

- Zjevná odlišnost lidí s postižením způsobuje jejich stigmatizaci, jejich vlastnosti,
schopnosti a dovednosti jsou a priori posuzovány skrze stigma, nikoli na základě
konkrétní zkušenosti (negativní identita postiženého jako méněcenné osoby). Příklad
kulturní konstrukce disability – všichni neslyšící lidé jsou považováni lidmi bez
postižení za zdravotně postižené, přestože se část neslyšících nepovažuje za postižené,
ale za kulturní a jazykovou menšinu.

Model disability, jeho klasická verze klade důraz na rozlišení impairment

(poškození) a handicap (sociální znevýhodnění) a na potřebu porozumění disabilitě.
- Ústřední tezí je, že problémy, s nimiž se lidé s postižením setkávají v každodenním
životě, jsou důsledkem organizace společnosti (lidé s postižením jsou systémově
znevýhodněni existencí individuálních a strukturálních bariér, jsou sociálně
vyloučeni). Radikální politická verze modelu, která má svůj původ ve Velké Británii,
souvisí s vysokou mírou politické aktivizace lidí s postižením. Cílem je možnost nést
odpovědnost za svůj život, za svá rozhodnutí, nic o nás bez nás. Řešení problémů
spočívá v sebe-obhajobě, systému advokacie, eliminaci bariér (konkrétní se jedná
např. o vhodnější konstrukční návrhy, více míst k sezení na veřejných místech,
potřebu reinstalace, rampy, výtahy, zpřístupnění dopravy, vzdělávání zaměstnavatelů).
Postup se orientuje spíše než na vyhledávání problémů na způsoby řešení a je veden
snahou o sebeurčení, zachování sebeúcty a respektování rovných práv. (Krhutová,
2010)

INTEGRACE
- určitý, kvalitativně vyšší, stupeň adaptace
- takové začlenění jedince (z nějakého důvodu odlišného) do prostředí majoritní
společnosti tak, že v ní dovede bez problémů žít, cítí se jí přijat a sám se s ní
identifikuje

INKLUZE
- stav, kdy se člověk se zdravotním postižením rodí do společnosti, která plně akceptuje
jeho odlišnost a považuje ji za běžnou, normální
- jde spíše o filozofii, společně sdílený světonázor o vnímání odlišného, cizího
- spočívá ve vytváření takových opatření, které nejenže umožní odlišným jedincům
fungovat ve společnosti zcela běžným způsobem, ale mají z nich prospěch i ostatní
členi společnosti
10.
a) Nestátní neziskové organizace jako subjekty sociální politiky (typologie – rysy
– význam (přínos) – financování – příklady)
Rady: Rozdíl mezi NNO a komerční firmou jako zaměstnavatelem. Co může zaměstnavatel a proč? Není to
sociální subjekt, je to pro něj pouze prostředek k dosažení zisku. Vyjmenovat neziskovky a rozlišit – znát způsob
financování NNO.

Typologie

Soukromoprávní subjekty sociální politiky

- Nestátní ziskové organizace – O nestátních ziskových organizacích hovoříme jako o
tzv. II. sektoru (po státních institucích).
- Nicméně sociální činnost a poskytování sociálních služeb může být také
podnikatelským záměrem – tedy i v sociální oblasti lze podnikat.

- Nestátní neziskové organizace – O nestátních neziskových organizacích hovoříme

jako o tzv. III. sektoru  jejich sociální programy jsou cílem, nejen prostředkem k
dosažení jiných zájmů (tzv. cílová povaha sociální politiky).
- Tyto organizace jsou nositelem občanské společnosti a posilují povědomí občanské
odpovědnosti, spoluodpovědnosti a solidarity. Dále prohlubují státní sociální politiku
o etický kontext moderního občanství, tzn., že v občanech kotví morální zásadu, že je
normální a přirozené si navzájem pomáhat.
- V neposlední řadě zefektivňují sociální činnosti zvýšením jejich adresnosti a
snižováním jejich nákladů. Jejich financování je vícezdrojové, mohou generovat zisk,
ale nesmějí ho použít k vlastnímu obohacování (pouze dalšímu rozvoji).

Rysy nestátních neziskových organizací:

- pomáhají naplňovat veřejný zájem, stát jejich činnost reguluje
- prioritně realizují to, co je jinak pro stát či obec z řady důvodů obtížné
- vícezdrojové financování, v rozdílné míře jsou závislé na financování z veřejných fondů
- pomáhají mapovat sociální problémy
- rozvíjejí princip subsidiarity
- upevňují princip občanské společnosti
- podporují myšlenku, že solidaritu a pomoc potřebným je nutné chápat jako morální závazek
majoritní společnosti

- jejich výhodou je, že využívají obětavosti a nadšení dobrovolníků, aktivistů, činnost je méně
formální a levnější, dále mohou testovat nové způsoby práce s klienty, jejich činnost je
flexibilnější, rychleji se přizpůsobují měnícím se potřebám obyvatelstva a pomoc je
poskytována na bázi partnerství

Financování (zdroje finančních prostředků):

Schopnost nestátních neziskových organizací získat prostředky k činnosti svědčí o jejich
životaschopnosti. Pokud by byly financovány pouze od státu, jejich činnost by postrádala
jakýkoli smysl, a naopak by vedla ke zvyšování odpovědnosti státu za tyto sociální činnosti.

Hlavními zdroji finančních prostředků jsou pro nestátní neziskové organizace členské
příspěvky, příjmy z vlastní činnosti, dary, výtěžky ze sbírek, sponzoring nebo granty.
Kontrola státem
Stát provádí kontrolu nad činností nestátních neziskových organizací. Tuto kontrolu může
realizovat následujícími mechanismy:
• licencováním (udělováním povolení k provozu činnosti)
• akreditací (ověřování způsobilosti poskytovat sociální služby)
• auditem (v organizacích, ve kterých se na poskytování činnosti podílí finančně)

Nové typy NNO

o Spolky a pobočné spolky (nově podle NOZ), dříve občanská sdružení a jejich
organizační jednotky (podle zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů),
o Nadace a nadační fondy (dříve podle zákona č. 227/1997 Sb., o nadacích a nadačních
fondech, nyní podle NOZ).
o Účelová zařízení církví, zřizované církvemi a náboženskými společnostmi podle zákona
č. 3/2002 Sb., o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských
společností, v platném znění; dříve Církevní právnické osoby
o Obecně prospěšné společnosti podle zákona č. 248/1995 Sb., o obecně prospěšných
společnostech (nyní již zrušeného; existující obecně prospěšné společnosti však podle něj
stále fungují)
o Ústavy (podle NOZ)
o Školské právnické osoby, registrované Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy a
zahrnující ve významné převaze také církevní školy

Příklady:
- Sociální firma je vytvořena za účelem zaměstnání lidí s postižením nebo jinak
znevýhodněných na trhu práce. Jedná se o podnikatelský subjekt, který užívá vlastní
tržně orientované výroby zboží a služeb k naplňování svých sociálních cílů. Většina
zaměstnanců jsou lidé s postižením nebo jiným znevýhodněním na trhu práce. Každý
zaměstnanec dostává tržní mzdu nebo plat odpovídající jeho práci bez ohledu na
produktivitu práce.
- První sociální firmu v České republice založilo občanské sdružení Fokus Praha v
roce 1999.

- Sociální firma Junův statek v Sedlci poskytuje pracovní uplatnění několika desítkám
osob především se zkušeností s duševním onemocněním. Podniká v oblasti
pohostinství a ubytování.

- Běžná firma není připravena ani schopna tuto podporu poskytnout. Sociální firma však
zohledňuje znevýhodnění svých zaměstnanců, poskytuje jim přiměřenou podporu, a
přitom vykonává podnikatelskou činnost.

b) Zdravotní politika (definice zdraví – úrovně péče o zdraví – veřejné vs.

individuální zdraví – důsledky poruchy zdraví – strategie řešení – nástroje řešení)
Rady: Zdravotní politika = pouze ochrana zdraví, ne nemoc. Právo na život a ochranu zdraví jako závazek
společnosti – systémy které to umožní. Podrobněji individuální a veřejné zdraví. Kdy z roviny soukromé přechází
do roviny veřejné (nemáme-li dostatek sil a prostředky, naše zdraví ohrožuje někoho jiného > veřejný zájem).
ZDRAVOTNÍ POLITIKA = cílevědomá činnost státu a ostatních subjektů hospodářské a
sociální politiky zaměřená na ochranu, podporu a obnovu zdraví.

Úkoly státu jako subjektu sociální politiky:

• tvorba zdravotní politiky – tvorba strategií, legislativní proces, správa státního rozpočtu ve
vztahu ke zdravotnictví
• garance zdravotní péče – konkrétně se jedná o převzetí odpovědnosti za dostupnost
zdravotní péče pro všechny občany (z hlediska dostupnosti finanční, časové a místní)
• garance kvality zdravotní péče – zabezpečuje vzdělávání zdravotnických pracovníků,
kontrolu léčiv a stanovuje pravidla pro jejich skladování a distribuci

Modely zdravotní politiky:

1. centralizované soustavy: stát je výlučný vlastník a provozovatel soustavy na bázi
povinného pojištění (Německo, Rakousko, ČR)
2. národní zdravotní služba: péče je hrazena z daní, relativní nezávislost zdravotnických
zařízení (VB, Španělsko)
3. liberální soustavy: soukromoprávní charakter, platí se dobrovolně pojištění + existuje
soustava péče o vybrané skupiny populace (USA)

DEFINICE ZDRAVÍ – Zdraví je stav plné tělesné, duševní a sociální pohody a nikoli jen
jako nepřítomnost nemoci či vady (WHO, 1946);
Sociologické zdraví = fyzický a emoční vztah, který umožňuje jedinci dosáhnout
vytoužených hodnot a těšit se z nich, žití plnohodnotného a aktivního života podle představ
jedince
Psychologické zdraví = psychická pohoda, interakce v souladu se společností
= toto vše je INDIVIDUÁLNÍ ZDRAVÍ

VEŘEJNÉ ZDRAVÍ (Zákon č. 258/2000 Sb., o veřejném zdraví – vychází z LZPS a

předpisů EU – čti:))

Veřejným zdravím je zdravotní stav obyvatelstva a jeho skupin. Tento zdravotní stav je
určován souhrnem přírodních, životních a pracovních podmínek a způsobem života.

Ochrana veřejného zdraví je souhrn činností a opatření k vytváření a ochraně zdravých

životních a pracovních podmínek a zabránění šíření infekčních a hromadně se vyskytujících
onemocnění, ohrožení zdraví v souvislosti s vykonávanou prací, vzniku nemocí souvisejících
s prací a jiných významných poruch zdraví a dozoru nad jejich zachováním.

Ohrožením veřejného zdraví je stav, při kterém jsou obyvatelstvo vystaveno nebezpečí, z
něhož míra zátěže rizikovými faktory překračuje obecně přijatelnou úroveň a představuje
významné riziko poškození zdraví.

Podpora veřejného zdraví je souhrn činností pomáhajících fyzickým osobám zachovat a

zlepšovat své zdraví.

ÚROVNĚ PÉČE O ZDRAVÍ: prevence, terapie, rehabilitace, zdravotně sociální péče

Zdravotní péče představuje péči o zdraví zahrnující činnost celé společnosti, která:
 · posiluje zdraví
· zabraňuje onemocnění
· léčí již vzniklá onemocnění
· snižuje následky nemoci

Zdravotnictví je soustava odborných zdravotnických institucí a činností, které se zaměřují na

péči o zdraví občanů a slouží k uspokojování zdravotnických potřeb obyvatelstva.

Zařízení léčebně-preventivní péče (zdravotnická zařízení): zařízení ambulantní péče

(ordinace praktických odborných ambulantních lékařů; vyšetřovací a léčebné složky
(laboratoře, rentgenová pracoviště, rehabilitační pracoviště)); lůžková zařízení ( nemocnice,
odborné léčebné ústavy, psychiatrické léčebny, léčebny pro dlouhodobě nemocné,
rehabilitační léčebny, lázeňské léčebny); zvláštní dětská zařízení: kojenecké ústavy, dětské
domovy, jesle); lékárny; záchranná služba , zařízení hygienické služby: výzkumné ústavy

ZÁKLADNÍ ZDRAVOTNÍ PÉČE = nezbytně nutná péče, která je založená na spojení

aktivit zdravotnických služeb s aktivitami celé společnosti zahrnující:

• řádné léčení běžných nemocí,

• výchovu zaměřenou na hlavní zdravotní problémy,
• prevenci poruch zdraví,
• podporu správné výživy, dodávku nezávadné pitné vody,
• základní hygienu
• zásobování léky,
• péče o matku a dítě,
• očkování proti hlavním nakažlivým chorobám (hepatitida typu A, B atd.).

Principy základní zdravotní péče: všeobecná dostupnost, poskytování podle potřeb,

posilování samostatnosti občanů v péči o zdraví, účinnost a ekonomická i kulturní
přijatelnost, podíl komunity (obce), zapojení ostatních rezortů do péče o zdraví

3 složky základní zdravotní péče:

1. Primární péče = základní zdravotnické profesionální služby poskytované většinou na

ambulantní úrovni praktickými lékaři nebo specialisty. Zahrnuje výchovu ke zdraví, prevenci,
diagnostiku, léčbu, rehabilitaci.

2. Sebe péče = zdravotní aktivity neprofesionálů. Patří sem péče dobrovolníků,

svépomocných skupin (např. sdružení občanů s neurčitým zdravotním postižením),
dobrovolných organizací (např. Český červený kříž) a hnutí (např. ekologická hnutí).

3. Domácí péče = dobrovolná zdravotní péče o pacienty v domácím prostředí. Je poskytována

většinou středními zdravotnickými pracovníky (tzv. agentury domácí péče).

Financování zdravotní péče v ČR:

Zdrojem financování zdravotní péče v ČR je tzv. všeobecné zdravotní pojištění. Smyslem

zdravotního pojištění je úhrada nákladů zdravotní péče poskytnuté pojištěným občanům. Je
založeno na pravidelné platbě pojistného do fondu zdravotního pojištění a v případě
vzniku sociální události dochází k úhradě nákladů zdravotní péče. Tyto prostředky jsou
odděleny od státního rozpočtu jako fond všeobecného zdravotního pojištění, který je
spravován Všeobecnou zdravotní pojišťovnou.
Důsledky poruchy zdraví

Dočasná, trvalá, nebo omezená schopnost práce a tedy možnost výdělku  snížení
příjmu  veškerá rizika s tím spojená

STRATEGIE A NÁSTROJE JEJICH ŘEŠENÍ:

Jaké determinanty ovlivňují zdraví pozitivně nebo negativně?

1. Faktory prostředí: Přírodní: fyzikální, chemické, biologické a Sociální: – lidskou činností

pracovní podmínky, vzdělání, kultura, mezilidské vztahy, systémy zdravotní a sociální péče

2. Faktory individuální: genetické, psychické, behaviorální

Ovlivnitelnost: prostředí (20 %), zdravot. péče (20 %), způsob života (60 %), genetické
faktory (15 %)

Hlavní problémy ohrožující zdravíí:

- Znečišťování ovzduší, nadměrný hluk, monotónní práce, nedostatek pohybu, kouření,
nadměrný příjem potravy, vysoké životní tempo, stres.
- Ovlivnění přírodních faktorů – přiměřené obydlí, výživa, oděv, mikroklima apod.
- Ovlivnění sociálních faktorů – prostředky věnované na ochranu životního prostředí,
zajištění přiměřených příjmů, vzdělávání a výchova obyvatel, a další.
- Ovlivnitelnost individuálních faktorů –ovlivnění způsobu života člověka,
zvyšování zdravotního uvědomění, edukaci, zvyšováním motivace lidí k posilování
vlastního zdraví, rozvíjení a posilování zdravého chování (výživa, pohybová aktivita,
zvládání stresu, snižování škodlivých návyků a pod), s cílem vytvářet zdravý životní
styl.
- Ovlivnitelnost determinant zdraví – lze realizovat odbornými zdravotnickými
činnostmi (prevence, terapie, rehabilitace, zdravotně sociální péče, včetně péče
terminální).

Prevence se dělí:
• Primární – cílem je zabránit vzniku onemocnění, má za cíl posilovat, podporovat
zdraví, utvářet pozitivní návyky (výživa, otužování, duševní hygiena, pohyb aj.)
• Sekundární prevence – cílem je předejít následkům již vzniklé nemoci. – včasnou
diagnózou a včasnou adekvátní terapií. (preventivní prohlídky).
• Terciární prevence – cílem je obnovit ztracené a omezené funkce organismu.
Uplatňuje se zde především rehabilitace (návratná péče).

Podpora zdraví a výchova ke zdraví =

• Zahrnuje soubor opatření k upevnění a podpoře zdraví. Opatření k podpoře zdraví

celospolečenská (vzdělání, legislativa, dostupnost informací apod).
• Individuální (uvědomění si hodnoty zdraví, motivace ke zdravému životnímu stylu).
Podpora zdraví je spojována se zdravotní výchovou jako nejefektivnější metodou
prevence.
• Úkolem zdravotní výchovy je předat správné vědomosti o způsobu významu ochrany
zdraví, poznání faktorů pozitivně a negativně ovlivňujících zdraví.
zpracované materiály od předchozích studentů
prezentace Šámalové
11.
a) Mezinárodní organizace jako subjekty sociální politiky (vymezení – typy – role
– příklady)

Mezinárodní organizace (MO) mohou být sociálními subjekty v ČR, pokud:

- Na území ČR vstupují do konkrétních sociálních vztahů, ať už jako vládní (např.
vrchní komisař OSN pro uprchlíky) nebo nestátní humanitární organizace typu Lékaři
bez hranic, Helsinský výbor a další.
- Ovlivňují jejich právní řád (mezinárodní smlouvy), sociální normy a chování –
státní sdružení, zvláštní postavení má EU a její primární normy (mezinárodní asociace
sociálního zabezpečení).
- Monitorují sociální vztahy a provádění sociální politiky státními (Komise pro
lidská práva) nebo nestátními organizacemi v ČR (např. dodržování lidských práv –
Amnesty International).
- Napravují křivdy ve vztahu k provádění státní sociální politiky (Evropský soudní
dvůr, Mezinárodní soudní dvůr v Haagu) nebo k jednotlivým občanům (Soudní dvůr
pro lidská práva).

Mezinárodní organizace mohou:

• mít celosvětovou působnost (např. WHO) nebo regionální působnost (např. Rada
Evropy, Evropská unie);
• být státního (vládního) charakteru (např. všechny mezinárodní organizace ze svazku
OSN) nebo může jít o nestátní (např. Mezinárodní asociace sociálního zabezpečení),
případně odborové organizace
• působit v celé oblasti sociální politiky (např. Mezinárodní organizace práce) nebo
pouze ve vybrané sféře (např. Evropská asociace sociálních pracovníků)

Zobecníme-li, mezinárodní organizace jsou sdruženími států nebo nestátních organizací,

jejich cílem/úkolem je především:
• Organizovat mezinárodní pomoc, mezistátní a meziregionální podporu jednotlivým
státům, pokud o ní mají zájem a pokud pro řešení sociálních problémů nemají dost
účinných prostředků (pomoc při hladu, válce, zemětřesení, povodních).
• Harmonizovat sociálně politická úsilí jednotlivých států stanovením minimálních
hladin sociální ochrany nebo doporučováním účinných realizačních postupů
(mezinárodní úmluvy a doporučení).
• Budovat světové nebo regionální kontrolní mechanismy na ochranu lidských či
jiných práv (průmyslových, autorských, telekomunikačních).

Příklady mezinárodních organizací

ORAGANIZACE SPOJENÝCH NÁRODŮ
- OSN je globální univerzální organizací, poskytující fórum pro co nejširší debatu
politiků celého světa o globálních problémech a mezinárodních otázkách.
- U jejího zrodu stála v roce 1945 myšlenka, že je nutné vytvořit mezinárodní prostředí,
ve kterém se státy pokud možno vyvarují ozbrojených konfliktů a spory budou řešit
diplomatickou cestou.
- V sociální oblasti působí pomocí Hospodářské a sociální rady OSN, Rady pro lidská
práva OSN a Centra pro sociální rozvoj a humanitární záležitosti (sídlo ve Vídni)
Zákládajícím dokumentem OSN je Charta Spojených národů, která definuje práva a
povinnosti členských států.
 - Jako jediná univerzální organizace pokrývá OSN svou činností prakticky všechna
odvětví lidského konání.

Hlavní orgány OSN:

• Valné shromáždění je hlavním jednacím orgánem OSN. Tvoří ho zástupci všech
členských států, z nichž každý má jeden hlas.
• Rada bezpečnosti nese podle Charty OSN hlavní zodpovědnost za udržování
mezinárodního míru a bezpečnosti. Má 15 členů, z toho pět stálých – Čína, Francie,
Rusko, USA a Velká Británie – a deset nestálých.
• Ekonomická a sociální rada (ECOSOC) je hlavním orgánem pro koordinaci
ekonomické a sociální činnosti OSN.
• Program OSN pro životní prostředí (UN Environment Programme — UNEP)
vznikl v roce 1972. Je pověřen koordinací globální ochrany životního prostředí.
• Konference OSN o obchodu a rozvoji (UN Conference on Trade and Development
— UNCTAD) je místem, kde se připravují, debatují a doporučují různé teorie a
postupy ekonomického vývoje. Podílí se především na formulování politik pro
nejméně rozvinuté země, zejména státy Afriky.
• Dětský fond OSN (UN Children's Fund — UNICEF) byl založen v roce 1946,
původně jako Mezinárodní dětský fond neodkladné pomoci na pomoc dětem
postiženým druhou světovou válkou. Je pověřen specificky ochranou dětských práv.
V této oblasti je nejvýznamnějším výsledkem jeho činnosti přijetí Úmluvy o právech
dítěte.
• Mezinárodní organizace práce (International Labour Organization — ILO). Jejím
hlavním úkolem je podpora zlepšování pracovních a životních podmínek
zaměstnanců a dohled na dodržování pracovních zákonů a pracovní doby.
• Světová zdravotnická organizace (World Health Organization — WHO) je další
součástí systému OSN. Cílem činnosti organizace je podpora veřejného zdraví,
prevence nemocí, boj proti epidemiím a zlepšování hygieny.

LÉKAŘI BEZ HRANIC

Lékaři bez hranic jsou mezinárodní humanitární organizace, která poskytuje odbornou
zdravotnickou pomoc lidem v ohrožení a v případě krizí. Zdravotnickou péči v téměř 70
zemích světa poskytujeme s pomocí téměř 3 000 mezinárodních a 34 000 místních
spolupracovníků.

MEZINÁRODNÍ ASOCIACE SOCIÁLNÍCH PRACOVNÍKŮ

Mezinárodní federace sociálních pracovníků je celosvětová organizace usilující o
společenskou spravedlnost, lidská práva a společenský rozvoj prostřednictvím rozvoje
sociální práce.

Evropské mezistátní struktury

V Evropě působí regionální orgány světových organizací:
- Evropská hospodářská komise OSN (sídlo v Ženevě)
- Evropská úřadovna Světové zdravotnické organizace se sídlem v Kodani

Evropské organizace:
Rada Evropy (1949)
- Sdružuje evropské země, splňující určitá kritéria – úsilí o jednotu Evropy, o ochranu
parlamentní demokracie, o dodržování lidských práv, o zlepšování životních
podmínek a respektování lidských hodnot.
 - V minulosti přijala například tyto významné úmluvy: Evropskou úmluvu o lidských
právech a základních svobodách (1951), Evropskou sociální chartu (1961), Evropský
kodex sociálního zabezpečení (1964).
- Úmluvy dovolují jednotlivým občanům bránit svá lidská práva před Evropským
soudem pro lidská práva ve Štrasburku a zaručují jim dodržování jednotlivých svobod.

EU (Evropská unie/Evropské společenství)

- Nejprve 6 států vytvořilo v roce 1950 Evropské společenství uhlí a oceli ve snaze
zabránit vzniku další světové válce.
- Dále 1957 Evropské hospodářské společenství (EHS) a Euratom.
- V roce 1967 se spojily v Evropské společenství.
- V roce 1992 spojily své sekretariáty a vzniklo tak Evropské společenství (ES).
- V roce 1992 uzavřena smlouva o vzniku EU, která ale vznikla až ratifikací
Lisabonské smlouvy v roce 2009.
- Nyní 27 států.

EU sleduje jiné cíle než RE..

- EU – původní myšlenka zabránit válce.
- Vytvoření hospodářské a měnové unie.
- Harmonizace zákonodárství v hospodářské, sociální a politické oblasti, v oblasti
životního prostředí.
- Podle Amsterdamské smlouvy, novely Římské smlouvy se ES zajímá se především o
problémy pracovního trhu, podmínek práce, zdravotnictví a sociální ochranu.

SVĚTOVÉ NESTÁTNÍ ORGANIZACE

Velké množství mezinárodních nestátních organizací má povahu organizací:
- profesních (Mezinárodní organizace sociálních pracovníků)
- zájmových (Mezinárodní asociace sociálního zabezpečení)
- podle příbuznosti tématu (Ekologická mezinárodní sdružení)
- cílů (Amnesty International)
 Prestižnější z nich mají statut poradních organizací OSN.

Důležitou mezinárodní organizací specializovanou na sociální zabezpečení je Mezinárodní

asociace sociálního zabezpečení (MASZ)
- založena roku 1927
- cílem je: chránit, zlepšovat a rozvíjet sociální zabezpečení v celém světě
prostřednictvím mezinárodní spolupráce
- sdružuje nositele sociálního pojištění nebo sociálního zabezpečení z celého světa
- členy mohou být:
 instituce na vládách více či méně nezávislé (pojišťovny, fondy)
 vládní orgány (ministerstva), pokud ve své zemi spravují sociální zabezpečení

K dosažení svého cíle MASZ:

• Organizuje mezinárodní odborná jednání, diskuse atd. o sociálním zabezpečení
• Zajišťuje výměnu informací a zkušeností mezi členskými organizacemi
• Provádí výzkum o sociálním zabezpečení
• Publikuje a dokumentuje
• Spolupracuje s jinými mezinárodními organizacemi na poli sociálního zabezpečení

DALŠÍ NEVLÁDNÍ ORGANIZACE:

 Organizace orientované na některé aspekty sociálního zabezpečení (Mezinárodní
sdružení sociálních škol, Mezinárodní asociace mutualit apod.)
  Profesní organizace (Mezinárodní sdružení sociálních pracovníků)
 Církevní sociální instituce (charity, diakonie)
 Mezinárodní odborové ústředny a mezinárodní svazy zaměstnavatelů

Úvod do teorie a metologie sociální politiky, Igor Tomeš, 2010

b) Životní a existenční minimum, minimální mzda (definice – právní úprava –
účel)
Rady: Životní a existenční minimum zákon, umět rozlišit. NENÍ TO DÁVKA – je to veličina (nástroj SP) k
zjištění situace a nároku na pomoc. Znát příklady uplatnění životního a existenčního minima, pro účely jakých
dávek. Netýká se to pojistných systémů (zásluhovosti).
Státní sociální podpora, státní sociální pomoc.

Minimální mzda
S účinností od 1. ledna 2023 se zvyšuje základní sazba minimální mzdy o 1 100 Kč za měsíc
na 17 300 Kč, resp. o 7,40 Kč za hodinu na 103,80 Kč. (cca teda prostě 104 Kč/hod)

ŽIVOTNÍ A EXISTENČNÍ MINIMUM

Definice životního a existenčního minima
Životní minimum je minimální společensky uznaná hranice peněžních příjmů k zajištění
výživy a ostatních základních osobních potřeb.
Existenční minimum je minimální hranicí peněžních příjmů, která se považuje za nezbytnou
k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb na úrovni umožňující přežití. Tento
institut byl vedle životního minima zaveden z důvodu větší motivace pro dospělé osoby v
hmotné nouzi. Existenční minimum nelze použít u nezaopatřeného dítěte, u poživatele
starobního důchodu, u osoby invalidní ve třetím stupni a u osoby starší 68 let.

Právní úprava
Životní a existenční minimum je upraveno zákonem č. 110/2006 Sb., o životním a
existenčním minimu, v platném znění.
Platné částky životního a existenčního minima jsou stanoveny nařízením vlády č. 204/2022
Sb., o zvýšení částek životního minima a existenčního minima.

Hlavní využití:
- Hlavní využití životního a existenčního minima je v zákoně č. 111/2006 Sb., o
pomoci v hmotné nouzi  životní minimum plní rozhodující úlohu při posuzování
hmotné nouze i jako sociálně-ochranná veličina
- Životní a existenční minimum je využíváno také v zákoně č. 117/1995 Sb., o státní
sociální podpoře při zjišťování nároku na dávky, které zabezpečují adresnou pomoc
rodinám s dětmi ve stanovených sociálních situacích (u přídavku na dítě a porodného),
v zákoně č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí (při stanovení výše u
příspěvku při pěstounské péči) a v zákoně č. 108/2006 Sb., o sociálních službách
(jako kritérium nároku na zvýšení příspěvku na péči ve stanovených případech).
- Další využití životního minima je například v soudní praxi pro stanovení
alimentačních povinností, v případě exekucí pro nezabavitelné částky apod.

Náklady na bydlení
- Životní minimum ani existenční minimum nezahrnují nezbytné náklady na bydlení.
- Ochrana v oblasti bydlení je řešena v rámci systému státní sociální podpory
poskytováním příspěvku na bydlení a v systému pomoci v hmotné nouzi doplatkem
na bydlení.
Životní minimum domácnosti je součtem všech částek životního minima jednotlivých členů
domácnosti.
Částka existenčního minima v Kč za měsíc je 2 980,-
Společně posuzované osoby
• rodiče a nezletilé nezaopatřené děti,
• manželé nebo partneři,
• rodiče a děti nezletilé zaopatřené nebo zletilé, pokud tyto děti s rodiči užívají byt a
nejsou posuzovány s jinými osobami,
• jiné osoby, které společně užívají byt, s výjimkou osob, které prokáží, že spolu trvale
nežijí a společně neuhrazují náklady na své potřeby.
 Společně posuzovanými osobami jsou i osoby, které se přechodně, z důvodů
soustavné přípravy na budoucí povolání, zdravotních nebo pracovních (včetně
dobrovolnické služby), zdržují mimo byt.

Započitatelné příjmy
S životním minimem se porovnávají všechny čisté peněžní příjmy jednotlivce nebo společně
posuzovaných osob (z pracovní činnosti, z podnikání, z kapitálového majetku, z pronájmu,
důchody, dávky nemocenského pojištění, dávky státní sociální podpory a ostatní sociální
dávky, podpory v nezaměstnanosti a při rekvalifikaci, výživné atd.) s výjimkou zejména:
• příspěvku na bydlení, doplatku na bydlení a jednorázových sociálních dávek,
• příjmů z prodeje nemovitostí a odstupného za uvolnění bytu použitých k úhradě
nákladů na uspokojení bytové potřeby,
• náhrady škody a finančních prostředků na odstranění následků živelní pohromy,
• peněžní pomoci obětem trestné činnosti,
• sociální výpomoci poskytované zaměstnavatelem,
• podpory z prostředků nadací a občanských sdružení,
• stipendií,
• odměn za darování krve, orgánů,
• daňového bonusu,
• příspěvku na péči (v okruhu společně posuzovaných osob),
• části příspěvku na úhradu potřeb dítěte, který náleží ze zdravotních důvodů,
• příspěvku na mobilitu a příspěvku na zvláštní pomůcku,
• zvláštního příspěvku k důchodu pro účastníky národního boje za vznik a osvobození
Československa,
• příjmu plynoucího na základě rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva z titulu
spravedlivého zadostiučinění nebo z titulu smírného urovnání záležitostí.

Valorizace životního a existenčního minima

- Životní a existenční minimum je zvyšováno nařízením vlády.
- Při zvyšování částek životního a existenčního minima se zachovává jejich reálná
úroveň.
- Vláda je zmocněna zvyšovat částky životního a existenčního minima od 1. ledna
podle skutečného vývoje spotřebitelských cen, pokud nárůst nákladů na výživu a
na ostatní základní osobní potřeby ve stanoveném rozhodném období činí alespoň 5
%.
- Částky životního a existenčního minima může vláda za mimořádných okolností zvýšit
také mimo termín pravidelné valorizace.
- Životní minimum je zvýšeno od 1. 1. 2023 o 5,2 %.
-
Hmotná nouze
Jedná se o stav, kdy osoba či rodina nemá dostatečné příjmy a její celkové sociální a
majetkové poměry neumožňují uspokojení základních životních potřeb na úrovni ještě
přijatelné pro společnost. Současně si tyto příjmy nemůže z objektivních důvodů zvýšit a
vyřešit tak svoji nelehkou situaci vlastním přičiněním. Řešení představuje poskytování
věcných a peněžitých dávek.

Sociální nouze
Stav, kdy člověk není schopen uspokojovat své potřeby vlastními silami z jiných důvodů než
hmotných. Příčinami může být věk, zdravotní stav, vznik určité sociální události apod. Řešení
představuje poskytování sociálních služeb.

Minimální příjem k zajištění základní životní úrovně a určitého minimálního standardu

garantuje i mezinárodní právo (Všeobecná deklarace lidských práv, Mezinárodní pakt o
hospodářských, sociálních a kulturních právech).

Životní a existenční minimum plní rozhodující úlohu při posuzování hmotné nouze i
jako sociálně-ochranná veličina (v mezích Zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné
nouzi, Zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů). Další
využití životního minima je například v soudní praxi pro stanovení alimentačních povinností,
v případě exekucí pro nezabavitelné částky apod.
12.
a) Celostátní základní systémy sociální politiky (typologie – charakteristika –
účel)

V rámci transformace systému sociální ochrany byly na počátku 90. let v ČR zahájeny
práce na vytvoření tří na sebe navazujících a relativně samostatných systémů:
1. SYSTÉM SOCIÁLNÍHO POJIŠTĚNÍ
2. STÁTNÍ SOCIÁLNÍ PODPORA
3. SOCIÁLNÍ POMOC

Tyto tři systémy se od sebe liší ve třech hlavních aspektech:

- jaká rizika sociálních událostí řeší
- jakým způsobem jsou dávky v jednotlivých systémech financovány
- jakým způsobem jsou tyto systémy organizačně zabezpečeny

1. SYSTÉM SOCIÁLNÍHO POJIŠTĚNÍ

- Jsou řešeny ty sociální situace, na které se občan může předem připravit (tedy pojistit)
formou odložení části své spotřeby na krytí budoucí nejisté dlouhodobé či krátkodobé
sociální situace.
- Systém zakotvuje příspěvkové, nárokové dávky, a to peněžité.
- Sociální pojištění je nejvíce preferovaná forma sociální ochrany v moderních
společnostech s tržní ekonomikou. Je rozvíjena jak ve všeobecných povinných
(obligatorních), tak v doplňkových dobrovolných (fakultativních) systémech.
- Od komerčního pojištění se liší především tím, že účast na tomto systému je zpravidla
povinná. Další odlišnost představuje solidarita, která systémy sociálního pojištění
ovládá. Ve veřejných systémech sociálního pojištění nefungují individuální účty v tom
smyslu, že by si na nich občan spořil své prostředky pouze na svou sociální událost.
Většina systémů sociálního pojištění je univerzální, účast na nich je určena pro
všechny obyvatele příslušného státu, zpravidla v době, kdy jsou výdělečně činní.

K systémům sociálního pojištění obecně řadíme:

- zdravotní pojištění
- nemocenské pojištění
- důchodové pojištění
- pojištění v nezaměstnanosti

Systém je financován z pojistného, které platí podle přesně stanovených podmínek jak
zaměstnanec, tak zaměstnavatel a OSVČ. Za určité skupiny obyvatel a za určitých podmínek
platí pojistné stát.

Pojištěnci vzniká nárok na dávku na základě toho, že se po určitou stanovenou dobu na

systému podílel tím, že platil pojistné. V systémech sociálního pojištění se nezkoumá
konkrétní situace občana a jeho rodiny a nárok se neposuzuje podle potřebnosti, ale podle
míry, do jaké do systému přispíval.

V našich podmínkách představuje sociální pojištění nejvhodnější formu zajištění sociálních

potřeb občanů ve všech případech, kdy se jedná o sociální událost spojenou se ztrátou příjmu
(např. mzdy) z výdělečné činnosti v případech:
- mateřství
- ošetřování člena rodiny
- nemoc
Systém Podsysté Sociální Dávka/ Právní úprava Žádost
sociální m událost plnění
ochrany

Sociální Zdravotní zdraví, úhrada Z. o zdravotních Všeobecná

pojištění pojištění nemoc poskytnuté službách, Z. o zdravotní
zdravotní VZP ČR, Z. o pojišťovna, oborové
péče, léky, resortních, zdravotní
zdravotní oborových, pojišťovny
pomůcky a podnikových a
další dalších
zdravotní pojišťovnách*
služby

Nemocens pracovní nemocens Z. o ČSSZ/OSSZ/

ké neschopno ké, nemocenském PSSZ/MSSZ
pojištění st ošetřovné, pojištění
dlouhodob
é
ošetřovné

těhotenství peněžitá
pomoc v
mateřství
(PPM),
vyrovnáva
cí příspvěk
vTaM

mateřství/ PPM,
otcovství otcovská
poporodní
péče,
vyrovnáva
cí
příspěvek
vTaM

Důchodov starobní Z. o ČSSZ/OSSZ/

é pojištění stáří důchod důchodovém PSSZ/MSSZ
pojištění
invalidní
invalidita důchod

vdovský,
vdovecký
smrt důchod

ztráta sirotčí
živitele důchod

Politika nezaměstn aktivní a Z. o Úřad práce

zaměstna anost pasivní zaměstnanosti
nosti politika
zaměstnan
osti

Pojištění pracovní úrazový Zákoník práce Zaměstnavatel/

odpovědn úraz, příplatek, soukromá
osti nemoc z úrazové pojištovna
zaměstna povolání vyrovnání,
vatele za bolestné a
- invalidita
- stáří
- ztráta živitele

V těchto případech lze velmi průhledně propojit vztah mezi odloženou spotřebou (tedy
zaplaceným pojistným) a mírou zajištění (dávkou), a to bez ohledu na to, jak je systém
financován (průběžně nebo kapitalizací pojistného). Sociální pojištění je výrazem sociální
odpovědnosti občanů k sobě samým a své rodině.

Stěžejní právní úprava:

- Zákon o nemocenském pojištění
- Zákon o důchodovém pojištění
- Zákon o zaměstnanosti
- Zákon o Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR
- Zákon o resortních, oborových, podnikových a dalších zdravotních pojišťovnách
- Zákon o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění
- Zákon o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících
zákonů
- Zákon o ochraně veřejného zdraví
- Zákon o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování

2. SOCIÁLNÍ ZAOPATŘENÍ/ STÁTNÍ SOCIÁLNÍ PODPORA

- Jsou řešeny sociální situace, které jsou na základě určitého společenského konsensu
uznány za zřetele hodné, tj., sociální situace, kdy je účelné rodinu, především rodinu s
dětmi, podpořit. Jedná se např. o narození dítěte, péče rodičů o něj v raném stádiu,
jeho výchovu po celou dobu přípravy na povolání atd.
- Sociální podpora se aplikuje zejména v případech, kdy rámec sociálního pojištění je
úzký nebo z jiného důvodu nepoužitelný pro zajištění sociální stability a bezpečnosti
občana.
- Ze systému se poskytují zpravidla peněžité dávky, přičemž na některé vzniká nárok na
základě testu příjmu a zjištění, že příjem rodiny nedosahuje určité stanovené hranice.
Ostatní dávky se poskytují pouze v souvislosti s určitou nepříznivou situací, jež
zpravidla znamená růst životních nákladů rodiny, jehož neřešení by mohlo přivodit
příjmovou nouzi rodiny. Nárok na dávku vzniká na základě zákonem stanovených
podmínek. Jedná se o tzv. nárokové dávky (obligatorní).

Systém státní sociální podpory se řídí následujícími principy:

- komplexnost – sjednocení sociálních dávek pro podporu státu rodinám
- jednotnost – jednotná definice pojmů pro vymezení podmínek nároku a jednotná
koncepce dávek – využívá zákonem stanovené životní minimum pro určení výše dávky a u
většiny i pro stanovení příjmové hranice nároku
- sociální spravedlnost – násobkem životního minima je dosaženo srovnatelnosti rodin
- skladebnost – složen ze vzájemně provázaných dávek, dávky se využívají v kombinaci
- valorizace – výše dávek stanovena násobkem životního minima, díky této vazbě se
udržuje reálná hodnota dávek v návaznosti na vývoj životních nákladů
- dostupnost – využití výpočetní techniky, dostupná kontaktní místa
- operativnost – přizpůsobivost technických a softwarových systémů
- nenáročnost – relativně nízké administrativní náklady, jen asi 3% občanů nedosahují
ani s dávkami státní sociální podpory hranice životního minima (následuje podpora ze
systémů sociální pomoci)
Dávky jsou financovány z daní, tedy ze státního rozpočtu, v rámci nejširší společenské
solidarity, a jsou vypláceny prostřednictvím Úřadu práce.

Stěžejní právní úprava:

- Zákon o státní sociální podpoře

Podsystém Sociální Dávka/plnění Právní Žádost

Systém událost úprava
sociální
ochrany

Sociální Státní nezaopatřenost přídavek na dítě Z. o státní Úřad

zaopatření/ sociální dítěte sociální práce
státní podpora
sociální podpoře
podpora rodina porodné,
rodičovský
příspěvek,
příspěvek na
bydlení

smrt pohřebné

pěstounská odměna Z. o SPOD

péče pěstouna, úhrada
potřeb dítěte,
zakoupení
vozidla,
ukončení PP

3. SOCIÁLNÍ POMOC
- Jsou řešeny obtížné sociální situace stavu hmotné a sociální nouze, tedy situace, které
občan není, resp. nebude schopen řešit sám nebo s pomocí vlastní rodiny. Je určena
poměrně omezenému okruhu osob – slabé a zranitelné členy společnosti, nebo ty, kteří
bývají ze společnosti vyčleňováni. Mezi tyto osoby patří např. osoby s postižením,
senioři, osoby závislé na alkoholu či drogách, děti, jež nemají rodiče apod.
- Jedná se tak o tzv. nenárokové dávky (fakultativní). Nárok na ně nevzniká přímo ze
zákona, ale až úředním rozhodnutím.
- Od pojištění a zaopatření se liší svou individualizovanou aplikací podmíněnou
chudobou nebo sociální nouzí. Občan se dostal do situace, kdy se nemůže zaopatřit,
není sociálně pojištěn a ani nesplnil podmínky vzniku nároku na dávky státní sociální
podpory.
- Je poskytována zejména ve formě věcných a peněžitých dávek a sociálních služeb.
Významným mechanismem sociální pomoci je také sociálně právní ochrana občanů.
- Formy sociální pomoci jsou financovány ze státního rozpočtu a rozpočtu obcí. Je
nutné oddělit kompetence státních od samosprávných orgánů, aby bylo občanovi
zřejmé, co je výsledkem působnosti obce a co je výsledkem působnosti státu. Systém
sociální pomoci může být také financován z přímých úhrad svých uživatelů a
eventuelně ze sponzorských darů.
- Sociální pomoc poskytuje zpravidla obec, která je nejblíže občanovi a může nejlépe
posoudit jeho situaci a nejvhodněji na ni zareagovat. V oblasti sociální pomoci
rozvíjejí svou činnost také stále více nestátní neziskové organizace, které jsou
 především poskytovali sociálních služeb. Jejich činnost může být dotována ze státního
rozpočtu.

Stěžejní právní úprava:

- Zákon o pomoci v hmotné nouzi
- Zákon o životním a existenčním minimu
- Zákon o sociálních službách
- Zákon o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením
 Podsysté Sociální Dávka/ Právní Žádost
Systém m událost plnění úprava
sociální
ochrany

Sociální Dávky pro zdravotní příspěvek na Z. o Úřad

pomoc/péč OZP mobilitu, poskytování práce/OSS
e postižení příspěvek na dávek osobám Z
zvláštní se
pomůcku, zdravotním
průkaz osoby
se ZP a postižením
vyplývající
benefity

Dávky v chudoba příspěvek na Z. o pomoci v Úřad práce

HN živobytí, hmotné nouzi
doplatek na
bydlení,
mimořádná
okamžitá
pomoc

Sociální nemoc, příspěvek na Z. o Úřad

služby zdravotní péči sociálních práce/OSS
postižení službách Z
služby
sociální péče

sociální služby
dezintegrac sociální
e prevence

Skupinové doplňkové systémy

Od komerčního pojištění se liší především v tom, že výnosy z kapitalizovaných příspěvků se
vrací vkladateli, nikoli majiteli systému. Zřizovateli mohou být zaměstnavatelé pro své
zaměstnance (tzv. zaměstnanecké) nebo jiné právnické osoby pro občany (občanské
připojištění). Stát tyto fondy daňově zvýhodňuje. V České republice existuje ojedinělá forma
doplňkového penzijního
spoření se státním příspěvkem. Jsou zpravidla dobrovolné, neziskové (jsou určeny pouze ve
prospěch pojištěnců), nezávislé na státu.

Jejich účelem je vytvářet předpoklady pro snížení nákladů na základní soustavu, podporovat
spoření a zvyšovat úroveň příjmů při vzniku sociální události.

Představují nadstavbu, v jejímž rámci je možné poskytovat dávky či služby zabezpečující

vyšší úroveň, než může poskytnout základní systém.
- V případě, že jsou vedle základního systému – dávky a služby jsou poskytovány
souběžně se základní soustavou, je ale možné se vyvázat, pokud existuje jiná možnost
zabezpečení v doplňkové soustavně nejméně na úrovni základního systému – tzv. opt-out
systém (např. systém zdravotních pojišťoven v ČR, důchodové pojištění ve Velké Británii).
- V případě, že jsou nad rámec základního systému – častější uspořádání, pojištěným
jsou podle pravidel poskytovány určité základní dávky a služby a doplňkové dávky pouze
zvyšují úroveň sociální ochrany (čím vyšší úroveň dávek a služeb v základním systému, tím
méně rozvinut doplňkový systém)

Právně upraveno v Zákoně o doplňkovém penzijním spoření.

Studijní opora od Šámalové

Krebs a kol. – Sociální politika (2010, s. 157-162)

b) Nezaměstnanost jako sociální událost (vymezení sociální události – důsledky –

strategie řešení – nástroje řešení)

Nezaměstnanost označuje stav, kdy na trhu práce existují nezaměstnané osoby v důsledku
nerovnováhy mezi nabídkou pracovní sily a poptávkou po ní. Mohou existovat i osoby, které
ztratily placenou práci, schopné a ochotné nastoupit do nového zaměstnání, ale rezignující na
jeho hledání a neuplatňující ani nárok na podporu v nezaměstnanosti (skrytá nezaměstnanost).
Mezi rizikové skupiny, které jsou ohroženy nezaměstnaností, patří zejména mladiství a
absolventi, ženy, zdravotně znevýhodnění, staří lidé a osoby s nízkou kvalifikací.

Za nezaměstnané jsou zpravidla považováni ti, kteří aktivně práci hledají a jsou
registrováni úřady práce. Tato jediná charakteristika není však postačující.

Podle příčiny rozeznáváme 4 druhy nezaměstnanosti:

 frikční – vzniká v důsledku přecházení pracovníků z jednoho zaměstnání do druhého,
např. za účelem lepší práce
 sezónní – krátkodobá nezaměstnanost způsobená výkyvy v nabídce práce spojené s
ročními obdobími (práce v oblasti cestovního ruchu, stavebnictví, zemědělství)
 strukturální – vzniká na základě nesouladu mezi nabídkou a poptávkou po práci
 cyklická – při poklesu výkonnosti ekonomiky nezaměstnanost roste

Další dělení:
- dobrovolná nezaměstnanost – část pracovních sil nechce při určitých mzdách
pracovat (pracovní místa existují, ale není o ně zájem), anebo nechce pracovat vůbec
(upřednostňuje volný čas, žije z charit a podpor nebo takový životní styl umožňují úspory či
jen občasný výdělek)
- nedobrovolná nezaměstnanost – při daných mzdových sazbách existuje více
pracovníků, kteří chtějí pracovat, než existuje pracovních míst – poptávka po práci je nižší
než celková nabídka

Nezaměstnanost je obecně vnímána jako ekonomický a sociální problém ovlivňující

negativně situaci a život jedinců, rodin, ale také regionů, komunit, či soc. skupin i celé
společnosti, a je proto v ohnisku sociální politiky. Problémem se nezaměstnanost pro
společnost stává, je-li masová, koncentruje-li se na určitém území (regionální či lokální
nezaměstnanost ovlivněna charakteristikami daného území, jeho pracovním trhem a skladbou
obyvatelstva), v určitých sociálních kategoriích (viz specifická nezaměstnanost) nebo v
domácnostech (nezaměstnanost vice jejich členů – souběžně i střídavě).

Stav dlouhodobé nezaměstnanosti je problematický, protože ničí pracovní etiku

nezaměstnaných a jejich motivaci hledat dále práci, devastuje jejich lidský kapitál, protože
znemožňuje udržovat a inovovat pracovní dovednosti, kvalifikaci a návyky. Stigmatizuje je a
budí nedůvěru potenciálních zaměstnavatelů. Může být příčinou sociálního vyloučení.

Zaměstnanost provází ji zhoršení veřejného (fyzického i psychického) zdraví a růst nákladů

na jeho udržování, nárůst chudoby, devastace občanské společnosti, krize komunitního života,
růst delikvence a kriminality, prostituce a dalších sociálně patologických jevů, stejně jako
sociální vyloučení.

Politika zaměstnanosti
- ve většině vyspělých zemí je zřejmá aktivita státu na trhu práce, která přispívá k
podpoře dynamické rovnováhy na trhu práce a k omezení nezaměstnanosti
- vytváří ji stát a podílejí se na ní další subjekty činné na trhu práce – zaměstnavatelé,
odborové organizace, profesní organizace, sdružení osob se zdravotním postižením
- státní správu v oblasti politiky zaměstnanosti vykonává Ministerstvo práce a
sociálních věcí (MPSV) a úřady práce (ÚP).

- Zdrojem financování jsou buď:

• fondy na bázi pojištění v nezaměstnanosti (v ČR příspěvky na státní politiku
zaměstnanosti), které jsou založeny na platbách pojistného, které platí zaměstnanci i
zaměstnavatelé a OSVČ
• státní rozpočty, které čerpají prostředky na financování politiky zaměstnanosti z daní
ÚP sledují stav na trhu práce, zpracovávají koncepci vývoje zaměstnanosti, informují
o možnostech získání zaměstnání, zprostředkovávají zaměstnání, rekvalifikace a
pracovněprávní poradenství, zajišťují ochranu zaměstnanců při platební neschopnosti
zaměstnavatele, evidují uchazeče o zaměstnání a volná pracovní místa, rozhodují o
přiznání, odejmutí, zastavení nebo vrácení podpory v nezaměstnanosti

aktivní politika zaměstnanosti – usiluje o zajištění maximálně možné úrovně

zaměstnanosti, jednotlivá opatření jsou financována ze státního rozpočtu; jejími nástroji
jsou:
• rekvalifikace uchazečů o zaměstnání (zajišťují ÚP),
• investiční pobídky (podpora pro vytváření nových pracovních míst a školení a
rekvalifikace zaměstnanců, poskytovaná MPSV zaměstnavatelům),
• veřejně prospěšné práce (údržba a úklid veřejných prostranství, budov a komunikací
ve prospěch obcí a obecně prospěšných institucí, mohou být obsazována jen uchazeči
o zaměstnání, zřizuje ÚP),
• příspěvek na zapracování (na částečné pokrytí nákladů, které mohou vzniknout v
souvislosti se zapracováním uchazeče o zaměstnání, kterého zaměstnavatel přijme z
evidence ÚP)
• příspěvek při přechodu na nový podnikatelský program (pro zaměstnavatele, kteří
přecházejí na nový podnikatelský program a nemůžou pro své zaměstnance zabezpečit
práci v původním rozsahu, max. 6 měsíců)
• společensky účelná pracovní místa (pracovní místa vytvořená pro uchazeče o
zaměstnání, která nelze zaměstnat jiným způsobem; může jím být i OSVČ)
• pasivní politika zaměstnanosti – aktivity spojené se zabezpečováním nezaměstnaných,
smyslem je po přechodnou dobu kompenzovat do určité výše ztrátu příjmu ze
zaměstnání; má 2 finanční dávky:
• podpora v nezaměstnanosti (spadá do systému sociálního pojištění, nárok vzniká,
pokud uchazeč o zaměstnání v uplynulých dvou letech odpracoval minimálně 12
měsíců a během té doby bylo placeno důchodové pojištění; výše podpory a délka
podpůrčí doby závisí na věku uchazeče a důvodu ukončení zaměstnání; max. výše
podpory v ČR je 0,58 průměrného výdělku, zákaz jakéhokoli přivýdělku)
 • podpora při rekvalifikaci (ÚP může financovat plně nebo částečně, nárok automaticky
nevzniká)

Cílem politiky zaměstnanosti je:

 podpora vytváření nových pracovních míst
 podpora samostatné ekonomické aktivity
 příprava občanů na ekonomickou činnost
 finanční podpora zaměstnavatele

Matoušek a kol. – Encyklopedie soc. práce (s. 331),

Krebs a kol. – Sociální politika (2010, s. 283-305),
webové stránky MPSV a Úřadu práce,
prezentace Šámalové
13.
a) Systémy sociálně právní ochrany (význam – možné typy – charakteristika)

Sociálně právní ochrana je jedinou soustavou sociální správy ČR, která je regulativního
charakteru (vedle ní jsou potom soustavy povahy pečující – sociální pojištění, státní sociální
podpora, sociální péče a pomoc a sociální služby).

Regulativní soustavy vychází z nutnosti ovlivňovat, resp. usměrňovat chování občanů jako
jednotlivců i skupin. Tedy jedná se o takové soustavy, které na základě zákona upravují
nerovný vztah mezi subjekty a objekty, přičemž jedna ze stran je nadána mocí a druhá je
postavena do slabší a často závislé pozice. Legislativa pak přisuzuje těmto slabším stranám
jistý vyšší stupeň ochrany tak, aby nemohlo docházet k jejich zneužívání.
 Prostřednictvím regulačních neboli donucovacích činností vytváří stát nátlak na jiné
subjekty (právnické i fyzické osoby), aby něco konaly, strpěly, zdržely se určitého chování, a
to za účelem ochrany práv občanů.
 Regulační činnost je realizována prostřednictvím různých forem dozoru, dohledu, kontroly
a inspekce. Přičemž může být realizována jen v mezích zákona (moje vsuvka – obecně platí
zásada legální licence, tedy že co není zákonem zakázáno, je povoleno, ve státní správě je to
však naopak a platí, že co není zákonem výslovně povoleno, je zakázáno) – proto mohou
obecně závaznou regulační činnost vykonávat pouze veřejnoprávní orgány, které jsou k této
činnosti pověřeny zákonem.
Pro realizaci této činnosti vytváří buď přímo stát specializované orgány (např. Nejvyšší
kontrolní úřad, Česká školní inspekce, Státní úřad bezpečnosti práce) nebo touto činností
pověřuje jiné subjekty, které jinak provádějí i služební činnost (tzv. přenesená působnost
státu). Spíše výjimečně může donucovací činnost vykonávat i nestátní nezisková organizace,
kdy se ale zpravidla jedná o součást státem přenesených agend – např. OSPOD zadá rodiči
povinnost podrobit se rodinné terapii)

V evropských státech je občanům zaručeno právo na důstojné životní minimum, tedy na

zabezpečení i v případě, že nemají právní nárok na veřejnou dávku či službu. Sociální ochrana
tak zahrnuje všechny soustavy – veřejnoprávní i soukromoprávní, nárokové i nenárokové
(sociální pomoc). Sociální ochrana občanů zahrnuje rovněž systémy ochrany práce a
pracovních podmínek.

Systémově lze rozlišovat čtyři typy sociální ochrany:

1) preventivní – zahrnuje všechny kontrolní mechanismy, kterými se předcházejí nebo
zpomalují procesy, které narušují integritu osobnosti – lze rozlišovat obecnou (platí pro
všechny) a adresnou (individuálně určená)
2) terapeutická – zpravidla je adresná a váže se ke vzniklé sociální potřebě – většinou se
jedná o poskytnutí služby nebo dávky, a to v podobě nárokové (obligatorní) či nenárokové
(fakultativní)
3) rehabilitační – jejím cílem je vytvořit takové podmínky, aby jedinec byl schopen obnovit
ztracené síly fyzické, psychické ale také i sociální dovednosti/způsobilost k přirozenému
sociálnímu začlenění
4) reintegrační – novější odvětví sociální ochrany – objektu (klientovi, skupině klientů)
pomáhá navrátit se do přirozeného sociálního prostředí a obnovit jeho obvyklé činnosti,
funkce a role
Hlavní oblasti sociálně právní ochrany jsou
1) OCHRANA PRACOVNÍCH PODMÍNEK
Vychází z Listiny základních práv a svobod, která stanovuje tři základní práva každého
člověka:
A) Právo všech zaměstnanců na spravedlivou odměnu za práci a na uspokojivé pracovní
podmínky (čl. 28):
- Toto právo v ČR upravuje a zajišťuje především z. č. 262/2006 Sb., zákoník práce.
- Ten definuje pojmy minimální mzda = nejnižší přípustná výše odměny za práci v
základním pracovněprávním vztahu (§111) a zaručená mzda = stanovuje nejnižší
možnou mzdu pro různé profese (§112).
- Definicí těchto pojmů chrání zákoník práce výši odměny. V souvislosti s
uspokojivými pracovními podmínkami pak zákoník práce definuje pracovní dobu a
dobu nutného odpočinku, jakož i právní úpravu bezpečnosti a ochrany zdraví při práci.
Přičemž bezpečnost práce je pak dále podrobněji upravena velkým množstvím dalších
zákonů a vyhlášek (§ 349 odst. 1 zákoníku práce), např. z. č. 250/2021 Sb., o
bezpečnosti práce v souvislosti s provozem vyhrazených technických zařízení a o
změně souvisejících zákonů; z. č. 65/2017 Sb., o ochraně zdraví před škodlivými
účinky návykových látek apod.
- Dodržování pracovněprávních předpisů kontrolují inspektoráty práce, a to dle z. č.
251/2005 Sb., o inspekci práce.
B) Právo na zvýšenou ochranu zdraví při práci a na zvláštní pracovní podmínky, které
je přiznáno ženám, mladistvým a osobám zdravotně postiženým (čl. 29):
- Stejně jako u výše uvedeného článku Listiny je i zde hlavní prováděcím předpisem
zákoník práce, který upravuje v případě žen těhotných, kojících nebo do 9 měsíců po
porodu zákaz vykonávat zaměstnání ohrožující jejich mateřství. Ve stejném duchu
zakazuje zaměstnávat uvedené ženy pracemi, ke kterým nejsou dle lékařského
posudku pracovně způsobilé. V takovém případě má zaměstnavatel povinnost převést
ženu na jinou práci (§41 a násl. zákoníku práce). Dle práva EU však současně ženy
mají stejný přístup k práci jako muži.
- Zvláštní ochrana je pak poskytnuta rodičů a osobám pečujícím o osobu závislou na
péči jiné fyzické osoby – např. tito zaměstnanci mohou být vysíláni na služební cesty
jen s jejich předchozím souhlasem nebo nemohou být přeloženi na jiné místo výkonu
práce (pokud o to sami nepožádali). Stejně tak mají právo na kratší pracovní dobu,
pokud o to požádají a pokud v tom zaměstnavateli nebrání zvlášť závažné provozní
důvody. Dále zákoník práce upravuje přestávky na kojení pro kojící matky.
- Mladiství mohou být dle zákoníku práce zaměstnáváni pouze pracemi, které jsou
přiměřené jejich fyzickému a rozumovému rozvoji. Dále zakazuje mladistvé
zaměstnávat prací v noci a přesčas. Též zakazuje výkon některých prací, které by
mohly ohrozit vývoj mladistvého nebo zatížit jeho organismus (např. prodej či
zacházení s alkoholickými či tabákovými výrobky).
- Zákoník práce v současné době neupravuje žádné zvláštní podmínky pro osoby se
zdravotním postižením. Oblast však poměrně podrobně upravuje zákon o
zaměstnanosti, který je jakousi podporou pro zaměstnavatele k zaměstnávání osob s
postižením. Zaměstnavatelé jsou např. povinni upravit pracovní místo dle potřeby
osoby se zdravotním postižením.
- Činnost zaměstnavatelů v této oblasti kontroluje též inspektorát práce dle zákona o
inspekci práce.
C) Právo na zvláštní ochranu v pracovních vztazích a na pomoc při přípravě k povolání,
které se přiznává mladistvým a osobám zdravotně postiženým (čl. 29)
- Dříve existovala zvláštní ochrana pracovního poměru u mladistvých a u osob se
zdravotním postižením. Tato ochrana však již v současné době není poskytována.
 Zachován je samozřejmě zákaz diskriminace. Nadále platí výše uvedené zákazy
některých prací u mladistvých.
- Zvláštní ochrana pracovního poměru je ale přiznávána těhotným zaměstnankyním a
zaměstnancům na mateřské či rodičovské dovolené a dále zaměstnancům v pracovní
neschopnosti (zákaz výpovědi po dobu trvání větší sociální zranitelnosti).
- Kontrola stejně jako u výše uvedených náleží inspektorátu práce.

2) SOCIÁLNĚ-PRÁVNÍ OCHRANA DĚTÍ

Základními právními předpisy sociálně-právní ochrany dětí jsou:
· Základní listina práv a svobod – právo na rodinu, péče o dítě je právem rodičů, děti
mají právo na péči rodičů…
· Úmluva o právech dítěte – každé dítě má přirozené právo na život, zájem dítěte musí
být předním hlediskem při jakékoliv činnosti týkající se dětí, dítě má právo na ochranu a péči,
jaká je nezbytná pro jeho blaho, právo dítěte na zachování jeho totožnosti, právo svobodně
vyjadřovat své názory ve všech záležitostech, které se jej dotýkají, oba rodiče mají společnou
odpovědnost za výchovu a vývoj dítěte, právo na náhradní rodinnou péči…
· z. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (část 2. – rodinné právo) – práva a povinnosti
rodičů k dítěti a dítěte k rodičům, vyživovací povinnost rodičů, práva dítěte během
rozvodového řízení rodičů a po něm, osvojení dítěte…
· z. č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí – reaguje na práva dítěte dle Úmluvy,
podpůrná, ochranná a kontrolní opatření státu, pravomoci orgánů SPOD, náhradní rodinná
péče, pěstounské dávky…
· vyhláška č. 473/2012 Sb., o provedení některých ustanovení zákona o sociálně-právní
ochraně dětí – rozpracování některých ustanovení výše uvedeného zákona
· mnoho dalších právních předpisů (zákonů, vyhlášek i směrnic) – např. zákon o ústavní
a ochranné výchově, trestní zákoník, zákon o soudnictví ve věcech mládeže, zákon o
zvláštních řízeních soudních….
- Dítě ve smyslu těchto dokumentů potřebuje pro svou tělesnou a duševní nezralost zvláštní
záruky, péči a odpovídající právní ochranu před narozením a po něm.
- Sociálně právní ochrana dítěte = zejména ochrana práva dítěte na příznivý vývoj a řádnou
výchovu, ochrana oprávněných zájmů dítěte, včetně ochrany jeho jmění, působení
směřující k obnovení narušených funkcí rodiny, zabezpečení náhradního rodinného
prostředí pro dítě, které nemůže být trvale nebo dočasně vychováváno vlastními rodiči (§ 3
ZSPOD).
- SPOD se zaměřuje na všechny děti, které je možné zařadit do § 6 ZSPOD, který definuje
dítě tzv. ohrožené – jedná se o děti, které nemohou z různých důvodů vyrůstat ve vlastní
rodině, o děti jejich rodiče neplní svou rodičovskou odpovědnost nebo ji závažným
způsobem zanedbávají nebo zneužívají, děti, které vyrůstají v péči jiné osoby odpovědné
za výchovu, děti, které páchají trestnou činnost nebo vedou zahálčivý nebo nemravný
život, děti, které jsou na jejich žádost či žádost rodičů opakovaně umísťovány do ústavního
zařízení, děti ohrožené násilím, děti, které jsou žadateli o mezinárodní ochranu, azyl apod.
- Garantem plnění závazků z přijatých zákonných norem je stát . Stát je povinen vytvářet
veškerá zákonodárná, správní a další opatření k provádění práv daných Úmluvou a dalšími
platnými právními normami. Svým právním systémem a systémem sociální politiky tak
stát plní své smluvní povinnosti a realizuje jejich naplňování. Ochrana dítěte a zajišťování
jeho práv se promítá do právních předpisů v oblasti rodinně-právní, sociální, školské,
zdravotní, daňové, občanskoprávní a trestní.
- S ohledem na základní právo dítěte – vyrůstat ve své rodině, je jedním ze základní pilířů
státní sociální politiky politika rodinná. Podpora rodiny se promítá nejen do systému
poskytování finanční podpory výchovy a péče o děti – dávkový systém, ale také ve formě
daňové politiky, politiky zaměstnanosti, bydlení apod.
- Stát realizaci rodinné politiky v jejích různých oblastech a formách zajišťuje
prostřednictvím státních orgánů a organizací, samosprávných orgánů, samosprávných
orgánů na úseku přenesené působnosti a také nestátních a neziskových organizací.

Výkon SPOD stát zajišťuje prostřednictvím OSPOD a dalších pověřených organizací dle
zákona č. 359/1999 Sb., o SPOD a dalších zákonů (novela 363/2021):
· MPSV – připravuje pro jednání ministra na nejvyšší úrovni právní předpisy; pro výkon
SPOD vydává podzákonné normy, metodiky, doporučení a stanoviska k jednotlivým
problematickým otázkám a činnostem
· KÚ a MHMP– metodická a kontrolní činnost pro obecní úřady, dále většina agendy
spojená s NRP, vydávání pověření nestátním organizacím k výkonu SPOD
· OÚ III. – nejvíce kompetencí k výkonu SPOD (evidence ohrožených dětí, poradenství,
kolizní opatrovnictví, podávání podmětů a návrhů k soudu, oblast NRP, ÚV)
· OÚ – vyhledávání a podpora ohrožených dětí a jejich rodin, může zřizovat zařízení
sociálně-právní ochrany (§ 39 zákona SPOD).
· ÚMPOD – vykonává SPOD pro děti, kde je přítomen mezinárodní prvek (rodič, dítě
mimo území ČR)
· Subjekty pověřené výkonem SPOD - další subjekty nejsou přímo OSPOD, ale
poskytují sociálně právní ochranu dětí, nemají však stejný rozsah kompetencí jako OSPOD,
tyto odpovídají pouze vymezenému okruhu konkrétního pověření (nestátní organizace – např.
ZDVOP, DD, DDŠ, SVP; komise pro sociálně právní ochranu dětí; poradenská a diagnostická
odborná zařízení (např. Dětské krizové centrum), organizace (zabývají se NRP, sanací rodiny,
doprovázením, sociálně poradenskou činností apod.)

Zákon zahrnuje mezi opatření SPOD tyto oblasti:

· preventivní a poradenská činnost – depistáž ohrožených rodin a dětí, komunikace s
rodinami a dalšími institucemi či službami (školy, lékaři, volnočasová organizace, NNO
apod.), prevence, osvěta, vyhodnocování situace dítěte, přijímání opatření vedoucích k
zamezení působení patologického jevu nebo snížení jeho důsledků apod., podpora a pomoc
rodinám, zajištění náhradních rodičů pro ohrožené děti…
· výchovná opatření – napomenutí rodiče či dítěte, stanovení dohledu nad výchovou,
uložení omezení bránící působení škodlivých vlivů (např. zákaz činností, zákaz návštěv
určitých míst nebo akcí apod.), uložení povinnosti využít odborné poradenské pomoci (např.
rodinná terapie, mediace apod.). O výchovných opatřeních může v rámci správního řízení
rozhodnout usnesením OSPOD nebo na jeho návrh rozsudkem soud.
· opatření přijímaná na ochranu dětí, především těch, které se ocitly bez péče nebo jim
taková situace hrozí – OSPOD je dále oprávněn podávat návrhy dle § 14 ZSPOD (např. na
rozhodnutí, zda je třeba souhlasu rodiče k osvojení dítěte, na omezení nebo zbavení
rodičovské odpovědnosti rodiče, na nařízení ústavní výchovy, na svěření dítěte do pěstounské
péče na přechodnou dobu apod.)
· zprostředkování náhradní rodinné péče – depistáž a hlášení dětí, kterým je třeba
zprostředkovat NRP, přijímání a příprava budoucích náhradních rodičů, podpora stávajících
náhradních rodin, kontrola fungování náhradních rodin a prospívání dětí do NRP svěřených,
dávky pěstounské péče apod. V rámci NRP hovoříme o těchto institutech – osvojení,
poručenská péče s osobní péčí, pěstounská péče zprostředkovaná, pěstounská péče
nezprostředkovaná, svěřenectví (též péče jiné fyzické osoby), pěstounská péče na přechodnou
dobu
3) OCHRANA VEŘEJNÉHO ZDRAVÍ
Rovněž vyplývá z Listiny základních práv a svobod – čl. 31 „každý má právo na ochranu
zdraví“. Dále ji upravuje z. č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví.

Veřejným zdravím je dle výše uvedeného zákona zdravotní stav obyvatelstva a jeho skupin,
kdy je určován souhrnem přírodních, životních a pracovních podmínek a způsobem života.

Ochrana veřejného zdraví je pak souhrn činností a opatření k vytváření a ochraně zdravých
životních a pracovních podmínek a zabránění šíření infekčních a hromadně se vyskytujících
onemocnění, ohrožení zdraví a vzniku nemocí v souvislosti s výkonem práce a jiných
významných poruch zdraví a dozoru nad jejich zachováním. Ohrožením veřejného zdraví se
pak rozumí stav, kdy je obyvatelstvo nebo jeho skupiny vystaveno nebezpečí, které
překračuje obecně přijatelnou úroveň a představuje významné riziko poškození zdraví.

Zahrnuje tyto základní oblasti:

· Péče o životní a pracovní podmínky = péče o vodu, hygienické požadavky na
provozování zdravotnických zařízení či sociálních služeb, na stravovací a ubytovací služby,
ochrana před hlukem, vibracemi a ionizujícím zářením, bezpečnost a ochrana zdraví při
práci…
· Předcházení vzniku a šíření infekčních nemocí = povinné očkování, opatření proti
šíření infekčních nemocí, využívání ochranných prostředků, ochranná dezinfekce, dezinsekce
a deratizace…
Státní správu vykonávají Ministerstvo zdravotnictví a jím zřízené orgány (např. Státní
zdravotní ústav), krajské hygienické stanice, zdravotní ústavy, Ministerstvo životního
prostředí, Ministerstvo dopravy, Ministerstvo vnitra, Ministerstvo obrany, krajské úřady.
Dodržování veřejné hygieny výrazně přispívá k udržení a zachování veřejného zdraví, tzn. Že
dodržování výše uvedeného zákona napomáhá státu šetřit prostředky, které by byly
vynaloženy na léčbu nemocných.

4) OCHRANA PŘED DISKRIMINACÍ

Upravena především Listinou základních práv a svobod – čl. 3 „Základní práva a svobody se
zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či
jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické
menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení.“
Oblast je dále v ČR upraveno z. č. 198/2009 Sb., antidiskriminační zákon – přijat po dlouhém
vyjednávání a pod hrozbou sankcí ze strany EU. Zákaz diskriminace je v něm koncipován
velmi široce, zároveň má největší dopad právě na oblasti sociální ochrany v širokém slova
smyslu. Poskytuje důležité legislativní definice – právo na rovné zacházení = právo nebýt
diskriminován.

Diskriminaci dělíme na přímou a nepřímou.

 Přímá diskriminace = jednání, včetně opomenutí, kdy se s jednou osobou zachází
méně příznivě, než se zachází, zacházelo nebo by se zacházelo s jinou osobou ve
srovnatelné situaci, a to z důvodu rasy, etnického původu, národnosti, pohlaví,
sexuální orientace, věku, zdravotního postižení, náboženství či víry, světového názoru,
státní příslušnosti, těhotenství, mateřství či otcovství, pohlavní identifikace…
Diskriminací je též méně příznivé zacházení na základě domnělého důvodu, kdy oběť
diskriminace nemusí být reálně nositelem diskriminačního důvodu (např. provozovatel
hotelu neubytuje Indy v domnění, že se jedná o Romy).
 Nepřímá diskriminace = jednání nebo opomenutí, kdy na základě zdánlivě neutrálního
ustanovení, kritéria nebo praxe je z některého z diskriminačních důvodů osoba
znevýhodněna oproti ostatním (např. jednání zaměstnavatele, který poskytl benefity
 zaměstnancům, kteří u něj pracovali v posledních 5 letech na plný úvazek – to
znevýhodnilo ženy, které na benefity vlivem čerpání rodičovské dovolené nebo
snížení pracovního úvazku v souvislosti s péčí o děti či jiné členy rodiny nedosáhly).

Antidiskriminační zákon dále definuje ještě další formy diskriminace – např. obtěžování,
sexuální obtěžování, pronásledování, navádění či pokyn k diskriminaci apod.
Správu ochrany před diskriminací má na starost veřejný ochránce práv. Je však otázkou, zda
jeho pravomoci jsou dostatečné. Antidiskriminační zákon dále umožňuje v oblasti boje proti
diskriminaci zřizovat nevládní organizace, právnické osoby – může občanům poskytovat
informace o možnostech právní pomoci a součinnost při sepsání nebo podání návrhů a jiných
podání domáhajících se ochrany před diskriminací. Stejně tak je právnická osoba oprávněna
podávat příslušným správním úřadům vykonávajícím kontrolu podněty ke kontrole či zahájení
řízení. Ani veřejný ochránce práv, ani právnická osoba však nemůže oběť diskriminace hájit u
soudního řízení, to může činit pouze advokát. Je však minimum advokátů specializujících se
na tuto oblast a zastupujících oběti nezištně. Dle Šámalové je právě toto důvodem, proč v ČR
probíhá tak málo soudních sporů ve věci diskriminace, i když dle se dle výzkumů
diskriminace v ČR děje, a to více, než v jiných zemích EU.
Ochranu pracovních podmínek a rovného zacházení na pracovišti pak má na starost
inspektorát práce.

Sociální správa (2021) – Kateřina Šámalová, Petr Vojtíšek;

Sociální politika (2015) – Vojtěch Krebs;
Listina základních práv a svobod, občanský zákoník, zákoník práce, zákon o sociálně-právní ochraně dětí

b) Geneze lidských práv (pojetí lidských práv – fáze ve vývoji lidských práv –
klíčové lidskoprávní dokumenty (příklady) – současnost – lidská práva v
kontextu sociální politiky – možnosti ochrany lidských práv)

Pojem lidská práva

- Tzv. základní práva, nebo také lidská práva, náleží každému člověku, každé lidské
bytosti. Jde o práva, která jsou každému člověku vlastní už ze skutečnosti, že je
člověkem. Tedy nemusí jim je žádný další společenský subjekt poskytovat, neboť
každému náleží už z přirozenosti.
- Jde o práva, která jsou nezadatelná, nezcizitelná, nepromlčitelná a nezrušitelná
- Vedle nich známe dále práva občanská, která nemusí náležet vždy i cizincům – právní
řád tedy připouští rozdílný právní status pro cizince a pro státní občany (např. školský
zákon, uvádí, že se musí zajistit všem občanům Evropské unie totožný přístup ke
vzdělání. Zákon tedy uvedený rovný přístup nestanoví zcela všem, teoreticky není
zajištěn například dětem Ukrajinců, kteří zde žijí, neboť Ukrajina není v EU).
- Lidská práva zasahují tři významné oblasti života člověka. Jednak je to jeho
nejsoukromější oblast, rámec jeho existence (sem patří právo na život, na zdraví, na
sexualitu), dále vymezují vztah mezi jedincem – občanem a veřejnou mocí (v tomto
kontextu je například stanoveno každému právo na spravedlivý proces, presumpce
neviny apod.), a dále se jedná zakotvení některých práv sociálního - hospodářského
charakteru (podle Listiny základních práv a svobod má každý právo na přiměřené
hmotné zabezpečení ve stáří, dále máme právo na lékařskou péči, na vzdělání, musí
nám být dána možnost podnikat a tak dále).

Lidská práva lze rozdělit také do tzv. generací lidských práv, a to podle období jejích vzniku a
také podle toho, jak byla postupně přijímána a zakotvována ve světových právních řádech
a) práva první generace – práva hmotná a procesní, která se v praxi začala prosazovat jako
první a jejichž cílem byla ochrana občana před státem a zajištění podílu občanů či přímo
jejich účasti na vládě. Jsou to práva, která byla deklarována zejména v 17. a 18. století v
západních zemích. Jedná se o práva zakotvená v Magně Chartě Libertatum, Deklaraci
nezávislosti či Deklaraci práv člověka a občana.
b) práva druhé generace – práva občanská, demokratická a koaliční, která do legislativní
úpravy lidských práv začala pronikat v 19. a 20. století jako následek Marxistické filosofie.
Jsou to práva spjatá s masovými hnutími. Jistě sem patří boj za volební právo žen, právo
národa na sebeurčení a mnoho dalších
c) práva třetí generace – práva hospodářská, sociální a kulturní. Tato generace práv se
ustavovala zejména v meziválečném období a je spojena s dělnickým hnutím
d) práva čtvrté generace – práva spjatá s problémy a nesnázemi současného světa, zahrnuje
například právo na zdravé životní prostředí, právo na kulturní bohatství a podobně.

Vývoj lidských práv

- Přestože již od starověku se někteří filosofové a myslitelé zamýšlejí nad oprávněností
zacházení s otroky (Seneca apeluje na to, že přestože jsou otroky, jsou to lidské
bytosti, a podle toho s nimi má být zacházeno, což je v Římě na přelomu letopočtu
ojedinělé), je otroctví jako takové samozřejmostí tehdejšího světa (také Aristotelés
zachází s otroctvím jako s něčím, co je společnosti nepochybně přirozené). Z našeho
pohledu samozřejmě jde o nejmarkantnější zásah do rovnosti lidí, jde o jasné popření
lidské důstojnosti určité části společnosti (otrok je de iure věcí, nikoli člověkem, takže
se například může stát předmětem obchodu) a o popření jakýchkoli práv otroka.
- K popírání základních práv některých skupin lidí ale dochází i po zániku starověku.
Kromě toho, že dále přetrvává otroctví (Arabové například obchodovali ve středověku
a novověku s miliony otroků), trvají v právních řádech i jiné nerovnosti mezi lidmi.
Dochází k z dnešního pohledu diskriminaci řady skupin lidí (národnostních menšin,
žen, duševně nemocných, zajatců, cizinců obecně).
- Důležitou roli pro další vývoj myšlenky lidských práv sehrálo křesťanství: všichni lidé
jsou si před Bohem rovni a každý se bude jednou odpovídat za svůj život před jeho
soudem. Mojžíšovo desatero (Starý zákon) – první deklarace lidských práv (právo
člověka na život, právo na ochranu rodiny, uznání práva na soukromý majetek atd.).
- Prvním náznakem zajištění základního práva bylo zakotvení nedotknutelnosti osobní
svobody lidí v Magně Chartě Libertatum = Velké listině svobod, přijaté v roce 1215.
Magna Charta je významná jako první listina omezuje moc panovníka ve prospěch
zákonodárného sboru = od nynějška totiž král nemá zcela absolutní moc v otázkách
daní.
- Teorie lidských (přirozených) práv se v Evropě začíná rozvíjet od 14. století. Bylo to
především v díle Jeana Gersona (1363–1429) francouzského filosofa teologa,
stoupence nominalismu a umírněné reformy církve.
- Další zajímavou postavou z oblasti raného boje za lidská práva byl dominikán
Francisco de Vitoria (nar. 1483). Byl ostrým kritikem španělského zacházení s Indiány
po objevení Ameriky. R. 1523 pronesl sérii projevů Relección de los Indios (Čtení o
indiánech), kde se vzepřel španělské praxi odebírat indiánům majetek (zlato) s
odůvodněním, že jako nepokřtění pohané na něho nemají nárok srovnatelný s
křesťanskými Španěly. Vitoria argumentuje dvěma principy: božský zákon vychází z
milosti a z přirozeného rozumu a přirozené věci nemohou být člověku v žádné situaci
odňaty ani darovány.
- Významným teoretikem byl poté Hugo Grotius (1583–1645). Říkal, že ve světě
existuje přirozené právo, které nutně vyplývá z lidské přirozenosti, kterou chtěl Bůh.
Přirozené právo zavazuje každého člověka i státy. Má být základem práva
mezinárodního, které tak má být nejvznešenější částí práva. Grotius je považován za
zakladatele mezinárodního práva.
- Daňové problematiky se dotýkala jako první státoprávní listina Petition of Rights z
roku 1628, podle níž nesmí být obyvatelstvo daňově ani jinak finančně zatěžováno bez
výslovného souhlasu parlamentu. Obecně se listinou měla omezit práva panovníka a
posílit výsady parlamentu.
- Ještě významnější z hlediska lidských práv byl Habeas Corpus Act z roku 1679. Ten
se týkal řady svobod garantovaných v trestním řízení: například o zbavení svobody
vždy mohl rozhodovat jen soud, přičemž nikdo nesměl být odňat soudci, kterému
náležel. Byly v něm položeny základy práva na spravedlivý proces, který je zajištěn i
dnes.
- Za první soubor lidských práv bývá také označován Bill of Rights z roku 1689, ačkoli
převážně se týkal vymezení práv parlamentu vůči panovníkovi, mimo jiné se zde
stanovil zákaz krutých trestů. Ruku v ruce se zajištěním katalogu lidských práv šla tzv.
přirozenoprávní teorie (představitelem byl například Hugo Grotius).
- Nejvýznamnější a zásadní osobou přirozenoprávních teorií byl John Locke (1632–
1704). Říkal, že podle přirozeného práva, daného Bohem, by nikdo neměl škodit
jinému na životě, zdraví, svobodě a majetku. K ochraně těchto přirozených práv lidé
zvolili politickou autoritu (stát). Tato práva jsou nezcizitelná, což znamená, že nikoho
nelze nutit, aby dal svůj život nebo svobodu k dispozici druhému. O tato práva může
člověk přijít jedině tehdy, jestliže porušuje práva druhých. Locke vyvodil z těchto
přirozených práv tyto politické důsledky:
ð Nikdo nesmí být podřízen politické autoritě druhého, pokud s tím nesouhlasí.
ð Zachování a obrana přirozených práv je prvotní funkcí vlády.
ð Přirozená práva jednotlivce stanovují omezení moci vlád. Čili vlády, které
znásilňují práva svých občanů, ztrácejí nárok na poslušnost ze strany občanů a
mohou být legitimně svrženy.

Z Lockovy teorie vyšly pozdější deklarace, z nichž byly nejvýznamnější:

- Deklarace nezávislosti (Amerika) – r. 1776. Z ní jeden citát: „Všichni lidé byli
stvořeni jako sobě rovni, jsou Stvořitelem obdařeni určitými nezcizitelnými právy,
mezi něž patří právo na život, svobodu a hledání štěstí.“
- Deklarace práv člověka a občana (Francie) – r. 1789. Obsahovala podobné prohlášení
ve vztahu k „přirozeným, nezadatelným a nezcizitelným právům“ – např. lidé se rodí
svobodí a rovní, svoboda, vlastnictví, bezpečnost a odpor proti útlaku jsou
nepromlčitelné, svoboda spočívá v možnosti činit vše, co neškodí druhému, platí
presumpce neviny, svoboda vyznání, projevu, tisku.

- Dalším významným období pro vývoj lidských práv byla poválečná doba, kdy vlivem
2. světové války vznikla Organizace spojených národů.
- 10.12. 1948: Všeobecná deklarace lidských práv. Je to zásadní dokument, protože
tvoří základ všech dalších konferencí, deklarací a paktů o lidských právech, které
přišly potom. Byla přijata Valným shromážděním OSN v Paříži. Měla pouze
deklarativní charakter – tj. nebyla vynutitelná, záleželo na vůli každého státu, jestli se
bude podle ní řídit nebo ne, přesto se stala významnou součástí mezinárodního práva a
je východiskem pro mnoho národních ústav. Některá práva, která vymezovala: právo
na život, osobní bezpečnost, rovnost před zákonem, právo pohybu a pobytu, vlastnické
právo, právo na svobodu myšlení, svědomí, projevu a náboženského vyznání, volební
právo, zákaz otroctví, krutého trestání a nedůstojného zacházení, právo na práci, na
spravedlivou odměnu a odpočinek, na minimální životní úroveň, na podporu v
nezaměstnanosti a ve stáří
- 1950 - Evropská úmluva o lidských právech – tzv. Římská úmluva. Jedná se o
mezinárodní smlouvu na ochranu lidských práv, kterou podepsaly státy sdružené v
 Radě Evropy, se sídlem ve Štrasburku. Na jejím základě byl v r. 1955 zřízen Evropský
soud pro lidská práva při Radě Evropy.
Lidská práva v Československu a současné ČR
- První republika (1918–1938) představovala „ostrov demokracie ve střední Evropě“.
To bylo dáno nejen tím, že první prezident byl velký humanista, navíc vývoj
společnosti ho zajímal už proto, že byl mimo jiné sociologem a psal i sociologické
práce. V této fázi vývoje Československa fungoval pluralitní politický systém několika
politických stran. Také soudnictví fungovalo velmi dobře, i na úrovni nejvyššího
soudu.
- V době okupace a druhé války samozřejmě nemohla být o dodržování lidských práv
řeč. Nakrátko se země snažila vrátit k demokratickému zřízení po druhé válce (1945–
1948), nicméně tuto krátkou etapu v čele s prezidentem Benešem ukončil
komunistický puč v únoru 1948, po němž zemi vedl první komunistický prezident
Klement Gottwald. Od této chvíle byl prezident vždy současně prvním tajemníkem
ústředního výboru Komunistické strany Československa. V době „totality“, tzn.
zřízení opačného demokracii nebyla lidská práva dodržována, ač se k tomu
komunistická ČSSR v mezinárodních dohodách podepisovala. Kromě jiných práv
například nebyla zajištěna svoboda projevu, svoboda pohybu, svoboda náboženské
víry, svoboda byla dokonce tak potlačována, že byl příkaz mít zaměstnání. Ještě
mnohem markantnějším zásahem je samozřejmě odejmutí nejvyššího zájmu každého
člověka – vlastního života. Z padesátých let jsou známy monstrprocesy a justiční
vraždy. Podobně jako v jiných zemích sovětského bloku, také u nás existovaly různé
formy protikomunistických akcí. Nejvýznamnější platformou disentu byla Charta 77,
dokument, na nějž navázaly další aktivity. Jinou platformou ilegálních aktivit byl
Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných. Jeho hlavním cílem bylo pomáhat v hledání
právního zastoupení pro lidi stíhané režimem. Řada signatářů Charty vstoupila i do
VONS. VONS má dnes pozastavenou činnost.
- Listina základních práv a svobod (z. č. 2/1993 Sb.) tvoří součást našeho ústavního
pořádku, proto její dodržování sleduje ústavní soud. Ten přitom nerozhoduje jen o
individuálních ústavních stížnostech, jimiž lidé namítají zásah do Listinou zaručeného
práva, ale posuzuje také ústavnost jednotlivých zákonných, i podzákonných předpisů,
tedy soulad těchto předpisů s ústavou a Listinou. Listina uvádí souhrn práv
jednotlivce, občana, který musí být veřejnými orgány dodržován. V čl. 2 odst. 2 a
odst. 3 Listina uvádí, že státní moc lze uplatňovat jen v takových mezích, které určí
zákon. Naproti tomu dále Listina stanoví, že každý (jednotlivá fyzická osoba, člověk,
občan) může činit to, co zákon výslovně nezakazuje, resp. nesmí být nucen činit to, co
mu zákon neukládá. Listina obsahuje pět různých skupin práv. Jde o základní práva,
práva politického charakteru, sociální práva, zvláštní skupinu tvoří právo na soudní a
jinou právní ochranu a skupinu práv zajištěnou pouze příslušníkům národnostních
menšin. Některá tato práva jsou nicméně omezována, resp. přicházejí do kolize
například s jiným právem jiné osoby (typicky právo na svobodu projevu vs. právo na
ochranu soukromí, důstojnosti, ochranu dobrého jména a pověsti) nebo s určitým
veřejným zájmem (například nelze se domáhat práva na osobní svobodu, pokud jste ve
výkonu trestu odnětí svobody).
- ČR ratifikovala četné mezinárodní úmluvy obsahující základní lidská práva. Tyto jsou
uzavírány pro určité užší oblasti: například Úmluva o právech dítěte, Úmluva o
odstranění všech forem rasové diskriminace, Úmluva o právech osob se zdravotním
postižením…
- V souvislosti s mezinárodními smlouvami je pak významné ustanovení § 2
uvozovacího zákona k Listině základních práv a svobod přijaté 9. ledna 1991., které
uvádí, že „…mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách,
Československou republikou ratifikované a vyhlášené, jsou na jejím území obecně
 závazné a mají přednost před zákonem.“ To znamená, že pokud v naší Listině nejsou
nějaká práva zaznamenaná, ale v některém z mezinárodních dokumentů ratifikovaném
Českou republikou zaznamenaná jsou, musí být aplikovatelná správními orgány i
soudy.
- Také v Evropské unii je vytvořena Listina základních práv EU obsahující katalog
lidských práv. Samotná EU také přistupuje k některým mezinárodním dohodám (takto
přistoupila například k Úmluvě o právech osob se zdravotním postižením).

Ochrana lidských práv v ČR

- Právní zárukou ochrany lidských práv v českém kontextu je jejich uvedení v ústavním
pořádku – tedy v Ústavě ČR a v Listině základních práv a svobod a dalších
mezinárodních smlouvách. Zajištění jejich dodržování je stanoveno ústavnímu soudu.
Jedná se o specializovaný autonomní státní orgán, který není součástí soustavy
obecných soudů. Nadřazeným soudem je pak mezinárodní Evropský soud pro lidská
práva, který sídlí ve Štrasburku. Chrání lidská práva všech obyvatel Evropy.
Kontrolují dodržování a aplikaci Evropské úmluvy o lidských právech. Podmínkou
pro podání žaloby je vyčerpání všech vnitrostátních opravných prostředků. V České
republice jsou to všechny řádné odvolací soudní instance a Ústavní soud ČR. Dále
musí být doloženo ustanovení Evropské úmluvy o lidských právech, které bylo
činností státu porušeno.
- Mimosoudním kontrolním mechanismem je Rada OSN pro lidská práva, která funguje
jako pomocný orgán Valného shromáždění OSN. Mohou však pouze konstatovat, že k
porušení práva došlo a příslušnou vládu napomenout za neplnění jejích závazků.
- V ČR je dodržení základních práv upraveno také institucionálně – tzn. dříve například
byla zřízena funkce ministra pro lidská práva, v současné době nahrazeno
zmocněncem vlády pro lidská práva (od 11.5.2022 Mgr. Klára Šimáčková
Laurenčíková). Jeho úkolem je agenda lidských práv v rámci celé vlády, tzn.
předkládá změny zákonů, systematicky řeší problematiku sociálně vyloučených lokalit
apod. Kromě zmocněnkyně funguje při úřadu vlády Rada vlády pro národnostní
menšiny, Rada vlády pro nestátní neziskové organizace, Rada vlády pro záležitosti
romské menšiny apod.
- Veřejný ochránce práv je významnou vnitrostátní institucí na poli ochrany základních
lidských práv a svobod. Tento institut byl v České republice zřízen z. č. 349/1999 Sb.,
o Veřejném ochránci práv, jehož § 1 vymezuje věcnou působnost veřejného ochránce
následovně: „Veřejný ochránce práv působí k ochraně osob před jednáním úřadů a
dalších institucí uvedených v tomto zákoně, pokud je v rozporu s právem, neodpovídá
principům demokratického právního státu a dobré správy, jakož i před jejich
nečinností, a tím přispívá k ochraně základních práv a svobod.“
- Přirozenou součástí každé demokratické společnosti jsou nevládní neziskové
organizace. U nás lze v oblasti lidsko-právní jmenovat například Ligu lidských práv,
která se věnuje mj. právům ve zdravotnictví, Amnesty Int., Český helsinský výbor,
Člověk v tísni, poskytující mj. humanitární pomoc v zahraničí, Ekologický právní
servis, věnující se především právu životního prostředí, ale také například obchodním
řetězcům. Síť nevládních organizací doplňují občanské poradny v různých městech.

Komárková Božena – Původ a význam lidských práv (1990),

Komárková Božena – Lidská práva (1997),
Filip Jan, Svatoň Jan, Zimek Josef – Základy státovědy (2006),
Pavlíček Václav a kol. - Občanská a lidská práva (1992),
Šabatová Anna – Ombudsman a lidská práva (2008),
Základní listina práv a svobod, Ústava ČR a celkově kde se dalo – internet, různé články, stránky Vlády ČR…
14.
a) Státní sociální podpora (specifika systému – principy – sociální události – typy
dávek – financování)

STÁTNÍ SOCIÁLNÍ PODPORA řeší sociální situace, které jsou na základě určitého
společenského konsensu uznány za zřetele hodné, tj., sociální situace, kdy je účelné rodinu,
především rodinu s dětmi, podpořit. Jedná se např. o narození dítěte, péče rodičů o něj v
raném stádiu, jeho výchovu po celou dobu přípravy na povolání atd. Sociální podpora se
aplikuje zejména v těch případech, kdy rámec sociálního pojištění je úzký nebo z jiného
důvodu nepoužitelný.

Je to systém finančních dávek pro rodiny s nezaopatřenými dětmi, a to bez jejich finanční
participace. Stát pomáhá touto formou rodinám krýt jejich zvýšené náklady vzniklé v
souvislosti s péčí o nevýdělečně činné členy. Je vyplácena z daní, pracuje na principu
solidarity vysoko příjmových rodin s nízkopříjmovými, a také od bezdětných partnerských
párů směrem k rodinám s dětmi. Náklady na SSP hradí stát ze státního rozpočtu. Žádosti o
poskytování dávek SSP vyřizují kontaktní místa příslušných ÚP dle místa trvalého pobytu
osoby. Při posuzování nároku se netestuje majetek, pouze příjmy občanů a pouze u
některých dávek. Systém je nenáročný – funguje s relativně nízkými administrativními
náklady.
Jen cca 3 % občanů nedosahují ani s dávkami SSP hranice ŽM.

Systém státní sociální podpory se řídí následujícími principy (dle Šámalové):

 komplexnost – systém sjednotil sociální dávky vyjadřující podporu státu rodinám
 jednotnost – byla vytvořena jednotná koncepce dávek využívající zákonem
stanoveného životního minima jako základního stavebního kamene pro určení výše
dávky a u většiny i pro stanovení příjmové hranice nároku, systém rovněž využívá
jednotnou definici základních pojmů pro vymezení podmínek nároku
 sociální spravedlnost – využitím násobků životního minima je dosaženo srovnatelnosti
rodin různého složení
 skladebnost – systém je složen ze vzájemně provázaných dávek, dávky se využívají v
kombinaci
 valorizace – výše dávek je stanovena relativní hodnotou, násobkem částek životního
minima, díky této vazbě se udržuje reálná hodnota dávek v návaznosti na vývoj
životních nákladů
 dostupnost – systém využívá výpočetní techniku, kontaktní místa – pracoviště jsou
občanům dostupná
  operativnost – jednotné technické a softwarové vybavení a organizace systému
umožňuje přizpůsobení ze dne na den
 nenáročnost – s relativně nízkými administrativními náklady jen asi 3% občanů
nedosahují ani s dávkami státní sociální podpory hranice životního minima (následuje
podpora ze systémů sociální pomoci)

Stěžejní právní úprava – Zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře

Celá konstrukce dávek státní sociální podpory je odvozena od životního minima, násobek
životního minima celé rodiny určuje maximální příjem, do kterého bude dávka vyplácena.

Příklad: Částka životního minima upravena zákona č. 110/2006 Sb. pro jednotlivce činí 4620,-Kč (existenční
minimum 2980,- Kč, jedná se o čistý příjem).
Pokud ve společné domácnosti žijí trvale další členové, platí životní minimum pro první
dospělou osobu 4250,- Kč, pro druhou a další osobu v domácnosti, která není nezaopatřeným dítětem 3840,- Kč,
pro nezaopatřené dítě do 6 let věku 2360,- Kč, ve věku od 6 – 15 let 2900,- Kč, 15 – 26 let 3320,- Kč.
- Aktuální data dle MPSV

SOCIÁLNÍ UDÁLOSTI
Sociální událost – riziko, které je společensky uznáno za závažné a vyžaduje společenskou
ochranu, protože postižená osoba nebo rodina není s to důsledky odvrátit. Při SU vzniká
= právní událost, právo žádat o poskytnutí určité dávky z některého systému sociální ochrany.

Rizika – ohrožení:
 Ztrátou příjmů
 Mimořádnými výdaji (náklady spojené s narozením, smrtí…)
 Mimořádnými zdravotními nebo sociálními omezeními (nerovnost, ne-stejné
šance)

Typy SU:
předvídatelné x nepředvídatelné
odvratitelné x neodvratitelné

TYPY DÁVEK
Ze systému SSP jsou poskytovány:
dávky testované – závislé na výši příjmu v rodině:
- přídavek na dítě
- příspěvek na bydlení
- porodné
dávky netestované – příjem rodiny se nezkoumá:
- rodičovský příspěvek
- pohřebné
- dávky pěstounské péče

Dávky testované
přídavek na dítě:
 Nárok na přídavek na dítě vzniká, pokud příjem rodiny nepřekročí 3,4násobek
životního minima rodiny. Započítávají se příjmy celé domácnosti, ve které dítě žije,
respektive příjmy všech společně posuzovaných osob. (Do 6 let 830 Kč měsíčně, od 6
do 15 let 970 Kč měsíčně, od 15 do 26 let 1080 Kč měsíčně)
- Pokud alespoň jeden z rodičů pracuje nebo má jiný příjem (např. nemocenskou či
důchod), pak je přídavek o 500 Kč vyšší.
Nezaopatřené dítě: dítě do skončení povinné školní docházky, dítě mladší 26 let, pokud: studuje SŠ, VOŠ nebo
VŠ, nemůže studovat ani pracovat pro nemoc nebo úraz (závisí jen na posouzení ošetřujícího lékaře), důvodu
dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není schopno pracovat
příspěvek na bydlení:
 touto dávkou stát přispívá rodinám i jednotlivcům v případě, že mají zvýšené náklady
na bydlení – měsíční náklady na bydlení přesahují 30 % jejich měsíčních příjmů
 pravidelná měsíční dávka

porodné:
 jednorázová dávka určená ženám (otci dítěte (pokud žena zemře), osobě, která dítě
převezme do trvalé péče), které porodily své první živé dítě nebo více dětí současně,
pokud je příjem rodiny za poslední kalendářní čtvrtletí nižší než 2,7násobek životního
minima
 výše porodného při narození 1 dítěte činí 13 000 Kč a 10 000 Kč na druhé dítě. Pro
třetí a další se nevyplácí.

Dávky netestované
rodičovský příspěvek:
 nárok na rodičovský příspěvek má rodič, který po celý kalendářní měsíc osobně,
celodenně a řádně pečuje o dítě v rodině, které je nejmladší v rodině, a to až do
vyčerpání celkové částky 300 000 Kč, nejdéle do 4 let věku tohoto dítěte. V případě,
že nejmladším dítětem v rodině jsou 2 a více dětí narozených současně, má rodič
nárok až na vyčerpání celkové částky 450 000 Kč
 dávku pobírá rodič při rodičovské dovolené
 rodičovská dovolená následuje po mateřské dovolené, během které je matka
zabezpečena peněžitou pomocí v mateřství
 rodič může pobírat rodičovský příspěvek a při tom chodit do zaměstnání nebo
studovat, pokud zajistí řádnou péči o dítě jinou zletilou osobou
 rodič si volí, jak dlouho bude na rodičovské dovolené a v jaké měsíční výši bude
dávku pobírat

pohřebné:
 nárok na pohřebné má osoba, která vypravila pohřeb nezaopatřenému dítěti nebo
rodiči nezaopatřeného dítěte, plodu po potratu nebo po umělém přerušení těhotenství
ze zdravotních důvodů.
 jednorázová dávka ve výši 5 000 Kč

dávky pěstounské péče:

 celkem 5 dávkami stát přispívá na potřeby spojené s péčí o dítě, které je svěřené do
náhradní rodinné výchovy – pěstounské péče
 příspěvek při převzetí dítěte - jednorázová dávka na zakoupení nejnutnějších věcí,
které jsou spojené s příchodem dítěte do pěstounské rodin
do 6 let, 10 800 Kč,
od 6 let do 12 let, 12 150 Kč,
od 12 let do 18 let, 13 500 Kč.
 příspěvek na úhradu potřeb dítěte – pravidelná měsíční dávka
 odměna pěstouna – pravidelná měsíční dávka, „poděkování“ za péči o děti
 příspěvek na zakoupení motorového vozidla – o dávku může zažádat pěstoun, který
má v pěstounské péči alespoň 4 děti, 70 % pořizovací ceny motorového vozidla, max.
výše je 100 000 Kč
 příspěvek při pěstounské péči - Jedná se o novou opakující se dávku poskytovanou
od 1. 1. 2022. Příspěvek při pěstounské péči je dávka náležející při poskytování
 nezprostředkované pěstounské péče. Tedy tehdy, pokud o dítě osobně pečuje osoba
příbuzná nebo blízká. Například prarodiče, tety, strýcové, zletilí sourozenci apod.

Podávání žádostí o dávky

Žádosti o poskytování dávek státní sociální podpory vyřizují krajské pobočky ÚP podle
místa trvalého pobytu osoby, která má na dávku nárok.

b) Vzdělávací politika státu (definice výchova vs. vzdělávání – dostupnost

vzdělání – ohrožené skupiny – strategie jejich podpory – vzdělání a sociální
vyloučení)
Rady: Vzdělávací politika – role vzdělání v životě člověka i společnosti (individuální a společenská), co to
znamená být vzdělán. Co je účelem SP – není to obsah, ale dostupnost. Dostupnost pro občany, kteří mají
přístup komplikovaný. Vztah mezi úrovní vzdělání a případným soc. vyl. a chudobou. Uvést kategorie
ohrožených občanů a vypovědět co je ve prospěch těchto lidí realizováno. Co lze ovlivnit a co ne.

Definice výchova vs. vzdělávání

VÝCHOVA je formativní proces, záměrné působení na jedince, utváření osobnostních
vlastností, rozvoj postojů, zájmů a chování => výsledek: charakter, sociální chování;
osvojování společenských norem a norem chování.

VZDĚLÁNÍ je souhrn znalostí, dovedností a schopností, které lidé získávají prostřednictvím

vzdělávání, výuky a studia. Je to proces směřující primárně k rozvoji jedincových:
vědomostí, dovedností, návyků a schopností.

KVALIFIKACE (způsobilost) - schopnost vykonávat určitou práci, souhrn schopností a

kompetencí

Vzdělávací politiku můžeme charakterizovat jako souhrn konkrétních činností a opatření,

kterými především stát, ale i další subjekty ovlivňují celou vzdělávací oblast a usilují o
optimální naplnění rolí, které vyplývají z postavení vzdělání ve společnosti.

Cíl vzdělávací politiky je úsilí o zajištění dostupnosti vzdělání, nejde tedy o obsah, ale
dostupnost.
Princip rovných šancí v přístupu ke vzdělávání – je zakotven v Chartě lidských práv.

Ohrožené skupiny – vzdělávání a sociální vyloučení

Vzdělávací politika – vzdělání = prvek sociálního rozvoje.
Nedostatek vzdělávání způsobuje nezaměstnanost, nízký příjem, neschopnost sociálního
vzestupu aj.
Osoby se sociálním nebo sociálně-ekonomickým znevýhodněním, např. děti z nízko-
příjmových či patologických rodin, děti se zdravotním postižením apod. mohou mít omezený
přístup ke vzdělání. Důsledkem může být sociální izolace až vyloučení.

Funkce vzdělání rozlišujeme na a promítají se do:

1. preventivní (sociální selhání)
2. ekonomická (nástroj obživy)
3. sociálně-kulturní (prostředek socializace a enkulturace)
4. nápravná (terapeutická)
- rozvoj osobnosti člověka
- získání všeobecného vzdělání, utváření vědomí národní a kulturní příslušnosti a respektu k
etnické, národnostní, kulturní, jazykové a náboženské identitě každého
- poznání světových a evropských kulturních hodnot a tradic
- získávání a uplatňování znalostí o životním prostředí a jeho ochraně vycházející ze zásad
trvale udržitelného rozvoje
- pochopení a uplatňování principu rovnosti mužů a žen ve společnosti, pochopení a
uplatňování zásad demokracie a právního státu, základních lidských práv a svobod

Principy vzdělávací politiky:

1) Princip celoživotního vzdělávání – je dán potřebami profesního uplatnění v prostředí,
které se velmi rychle mění. Cílem je obnova, rozšíření a zdokonalení odborných
kompetencí. Je rovněž dán potřebami osobního rozvoje a rozvíjení sociálních vztahů,
které jsou motivovány potřebami osobní kultivace a seberealizace jedince (např.
podnikové, oborové, zájmové vzdělávání, univerzity třetího věku).

2) Princip rovných šancí v přístupu ke vzdělávání – je zakotven v Chartě lidských práv.

Tento princip je nutno chápat jako vzdělávací šanci dostupnou všem. Tuto šanci pak
každý jedinec využívá v souladu se svými schopnostmi a možnostmi (např. zvyšování
počtu studijních míst na školách ap.).

3) Princip individualizace a diferenciace ve vzdělávání (individuální vzdělávání –

vzdělávací proces musí být přizpůsoben vzdělávaným, tak aby došlo k co největšímu
efektu při výuce, aby měl jedinec možnost rozvinout své individuální schopnosti a
nadání).

4) Princip internacionalizace ve vzdělávání (vzdělávání je připisován nadnárodní

význam, jde o přesvědčení, že vzdělávání dokáže přispět ke zvládání nadnárodního
multikulturního soužití, že umožňuje lépe porozumět a tím pádem akceptovat kulturu
jiných národností).

- Naznačte souvislost mezi vzděláním a hrozící sociální izolací?

Vzdělávací politika je orientována k rozvoji jedince, vzdělání je vnímáno jako prvek
sociálního rozvoje a má také pro jedince individuální užitek. Nedostatek vzdělává způsobuje
nezaměstnanost uchazeče, nízký příjem, neschopnost sociálního vzestupu a jiné.

- Jaké skupiny občanů bývají ohroženy zhoršeným přístupem k vyšším úrovním vzdělání?
Osoby se sociálním nebo socio-ekonomickým znevýhodněním např. děti z nízkopříjmových
rodin, s nízkou úrovní dosaženého vzdělání, z rodin etnicky odlišných, sociálně-
patologických, děti vyrůstající mimo svoji přirozenou rodinu apod. Osoby se zdravotním
postižením, smyslové vady, tělesná postižení, specifické poruchy učení, chronicky nemocní
apod.

- Uvést kategorie ohrožených občanů a vypovědět co je ve prospěch těchto lidí realizováno.

Co lze ovlivnit a co ne:
PŘÍSTUP ROVNÝCH ŠANCÍ V PŘÍSTUPU KE VZDĚLÁVÁNÍ.
15.
a) Systém sociální pomoci (specifika systému – principy – sociální události – typy
dávek – financování)

- Systém sociální pomoci (dříve označovaný jako sociální péče) je určený osobám, které
se nacházejí v sociální nouzi (bezdomovectví, stáří, zdravotní postižení,…) nebo v
hmotné nouzi a svou situaci nejsou schopny řešit samy ani za pomoci rodiny,
kteří bez pomoci společnosti nemohou překonat nepříznivou sociální situaci.
- Je to nejstarší forma přerozdělování organizovaná státem ve prospěch osob, které to
prokazatelně potřebují.
- Systém zakotvuje zpravidla nenárokové dávky peněžité, věcné nebo sociální služby.
- Nárok vzniká na základě úředního rozhodnutí.
- Systém sociální pomoci je individualizovaný – individuální posuzování nároků a
rovněž individuální forma a intenzita poskytnuté pomoci.
- Sociální pomoc je financována vícezdrojově a realizována veřejnoprávními i
soukromoprávními subjekty.

Cílem sociální pomoci je pomoci potřebnému občanovi překonat přechodné stádium

obtíží (např. nezaměstnanost – dávky v hmotné nouzi), které vyvolávají deprivaci; co
nejrychleji navrátit potřebnému občanovi sociální suverenitu (např. týraná žena – široké
spektrum nástrojů pomoci); popřípadě řešit jeho trvale sociálně svízelné postavení. Zde jde
především o ty spoluobčany, kteří jsou trvale odkázáni na dobročinnost a sociální solidaritu
(např.občané s mentálním postižením – snižovat závislost).
SOCIÁLNÍ UDÁLOST lze charakterizovat jako riziko (způsobené nezávisle na lidském
jednání), které je společensky uznáno za závažné a vyžadující společenskou ochranu, protože
postižená osoba nebo skupina osob (např. rodina) nejsou schopny jeho důsledky odvrátit
(podmíněno historicky, ekonomicky a politicky).
Příklad. Pracovní neschopnost – pokud mluvíme o zaměstnanci, a ten je v pojistném poměru k zaměstnavateli,
potřebuje nebýt v práci a potřebuje kompenzovat svoji mzdu. To co je velkým problém že se neexistuje 1
izolovaná sociální událost, naopak mají události se kupí, vrství, prolínají…lidé přicházejí, když mu selhává
rodina, nemá příjem, má problémy se zdravím, ztrácí bydlení… (zdroj: přednáška)

Sociální politika má zavedený postup, jak postupovat, dovednost je na straně sociálního

pracovníka, aby dobře nakombinoval ten postup a nabídl jej klientovi.
Člověk se během svého života dostává do různých životních situací: Sociální události –
biologické – dané životním cyklem, nepřirozené biologické – nemoc, nebo jsou sociogenní –
původ v sociálních podmínkách– ztráta bydlení. Paleta sociálních událostí se rozšiřuje. Což
má důsledky pro společnosti jako takové.
 přirozených
- biologických (např. narození, stáří,…), dané životním cyklem
- sociálních (např. založení rodiny,…)

 nepřirozených (patogenních)
- biologických (např. nemoc,…)
- sociálních (např. dezintegrace, chudoba,…)

Při vzniku a trvání sociálních událostí jsou lidé ohroženi:

- ztrátou příjmů
- mimořádnými výdaji
- zdravotními či sociálními omezeními

Životní situace jsou většinou předmětem veřejného zájmu, jsou-li příčinou ztráty nebo ztížení
společenského nebo ekonomického uplatnění. Sociální událost tedy musí prokazovat
příčinnou souvislost mezi veřejně uznanou situací a jejími ekonomickými a/nebo
společenskými následky.

Sociální událost lze zjišťovat nebo předpokládat. Sociální události mohou být předvídatelné
nebo nepředvídatelné a odvratitelné nebo neodvratitelné.
Sociální událost je také právní událostí, tedy jinak řečeno obecnou právní podmínkou pro
vznik nebo trvání nároku na kteroukoli dávku sociální ochrany. Sociální událost je tak právní
kategorie, jejíž definice v právní normě sociálního zabezpečení obsahuje právní kritéria
vymezující příslušnou sociální situaci a její příčinnou souvislost s vyvolanými následky.
Sociální událost je však širší pojem než pojem právní událost, neboť některé nestátní
organizace uznávají i jiné sociální události za hodné ochrany, které stát žádnými mechanismy
nezabezpečuje.

Při řešení sociálních událostí se uplatňují tyto principy:

Existují principy, které jsou nepřekročitelné – zásady řešení sociálních událostí:
1. Adresnost – poskytovaná sociální ochrana reaguje na sociální potřebu, všichni nemají
sociální stejnou sociální potřebu viz 5000 dávka pro všechny děti, tj. ne plošně
2. Přiměřenost – jak velké dávky, nebo ta ochrana, řešila tu situaci, aby se situace
nezhoršovala, a když bude kvalitní, aby nekradla tu motivaci na řešení situace – aby
nebyla moc velkorysá. Aby člověk měl motivaci něco dělat jiného tj. ne moc abych
nebrala motivaci
3. Včasnost – prevence, snažit se řešit věci okamžitě, když vzniknou, ještě lépe
předcházet, aby sociální rizika nevznikala, aby dítě nechodilo za školu, když vnímáme
že se určitá rizika vyskytnou tak pracuji s prevencí
Při vzniku sociální události vznikne občanovi:
1. na základě zákona = obligatorně tj. povinně – splníme podmínky dané zákonem, a on
okamžitě musí ochranu poskytnout. Invalidní důchod
2. na základě úředního rozhodnutí – nepovinně, splním podmínky daném zákonem, ale ještě
někdo posuzuje, zda nárok vzniká či nevzniká – dávky v hmotné nouzi – je na úřadu práce –
aby posoudil, zda mám nárok na dávky v hmotné nouzi a přiznají výši dávky.
3. na základě smlouvy – vztah mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem – pracovní smlouva –
13. plat, 5 týden dovolené, s poskytovatelem sociálních služeb – kde jsou definovány práva a
povinnosti obou stran.

Rozlišujeme šest základních skupin sociálních událostí souvisejících:

- se zdravotním stavem (nemoc, invalidita, smrt)
- s nezaměstnaností
- s mateřstvím, zakládáním rodiny, výchovou dětí v rodině
- se stářím resp. věkem
- s nouzí
- se sociální dezintegrací lidí nebo skupin lidí (viz 15b)

TYPOLOGIE SOCIÁLNÍCH DÁVEK

 peněžité dávky
 věcné dávky
 sociální služby
 standardní dávky – jejich účelem je zachování dosaženého standardu po dohodnutou
dobu a na dohodnuté úrovni (např. dávky sociálního pojištění)
 absolutní dávky – jsou určeny k doplnění příjmu do určité hranice (např. dávky
v hmotné nouzi)
 nárokové dávky – dávky jsou poskytovány na základě splnění určité zákonem
stanovené podmínky (např. dávky nemocenského pojištění)
 nenárokové dávky – dávky (a jejich výše) jsou přiznávány po individuálním uvážení
(např. dávky v hmotné nouzi)

Peněžité dávky
Peněžité dávky jsou vypláceny těm, kteří na ně mají nárok, jimž byly přiznány úředním
výrokem nebo jimž byly poskytnuty jako dar. Dále mohou být poskytnuty jako nenávratné
plnění (tedy dávka) nebo jako návratná nebo podmíněně návratná půjčka.
Peněžitá dávka může být jednorázová (např. porodné, pohřebné) nebo opakovaná, periodická
(poskytována měsíčně, ročně). Pro periodickou dávku je typické, že se poskytuje v
pravidelném časovém intervalu, ze stále stejného důvodu, za splnění stále stejných podmínek,
v dané výši nebo výši pravidelně valorizované. Důvod pro poskytování dávky musí být stále
týž. Indexací dávky rozumíme proces, při kterém dochází ke zvyšování hodnoty dávky podle
růstu cen tak, aby se zachovala její reálná hodnota. Valorizace znamená zhodnocení dávky,
tedy zvyšování reálné hodnoty peněžité dávky.

Věcné dávky
Obecně platí, že poskytnout věcnou dávku je dražší než vyplatit peněžitou dávku. Vyžaduje
totiž vytvoření složitějších institucionálních podmínek. Věcné dávky jsou poskytnuty v těchto
případech:
- je-li podezření, že by peníze nebyly užity na daný účel
- příjemce ji nemůže z objektivních důvodů použít k účelu (nedostupnost na trhu)
- věcné plnění lépe plní účel (potraviny za války)
Dávka může být poskytnuta jako jednorázová (např. výbavička pro dítě, topivo) nebo jako
opakovaná (např. doprava zdarma, učebnice).

Sociální služby
Sociální služba je definována jako činnost nebo soubor činností směřujících k zajištění
pomoci a podpory osobám, jejichž účelem je sociální začlenění nebo prevence sociálního
vyloučení. Problematika sociálních služeb je upravena zákonem č. 108/2006 Sb., o sociálních
službách.
Sociální služby se dělí na:
• sociální poradenství
• služby sociální péče
• služby sociální prevence

Sociální služby mohou být poskytovány za plnou či částečnou úhradu nebo zcela bezplatně.
Služby mohou být poskytovány ve formě pobytové, ambulantní nebo terénní.

Cílem poskytování sociálních služeb je:

- podporovat rozvoj nebo alespoň zachování stávající soběstačnosti uživatele
- podporovat jeho návrat do jeho přirozeného sociálního prostředí, obnovení nebo
zachování původního životního stylu
- rozvíjet schopnosti uživatelů služeb a umožnit jim vést samostatný život
- snížit sociální a zdravotní rizika související se způsobem života uživatelů

Podmínky pro přiznání sociálních dávek

Přiznání dávky předchází splnění třech typů podmínek:
• věcné – věcnou podmínkou je vznik sociální události. Tato podmínka může být
prokázána listinou (např. sňatek, narození dítěte, úmrtí), svědeckým důkazem úředním
sdělením (např. úřad práce), šetřením (např. šetření sociálního pracovníka, lékaře).
• systémové – systémovou podmínkou je příslušnost k sociálnímu systému (např.
občanství) nebo k soustavě, která dávku poskytuje. Tato podmínka musí být splněna v
okamžiku vzniku sociální události nebo podání žádosti o dávku nebo určitou dobu
před vznikem sociální události.
• formální – osoba, která podává žádost o dávku, musí být procesně způsobilá, tedy
svéprávná. Formální žádost musí být doplněna o všechny potřebné náležitosti.

Krebs, V. a kol.: Sociální politika, Wolters Kluwer, Praha 2007

Tomeš, I.: Sociální právo ČR, Wolters Kluwer, Praha 2016
Tomeš, I.: Úvod do teorie a metodologie sociální politiky, Portál, Praha 2010
Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách

Sociální činnosti (činnosti, které zahrnují úsilí preventivní, terapeutické a rehabilitační) mají
náklady dvojího druhu:
• na činnost (vlastní dávky a služby, které získává jejich příjemce)
• na správu potřebnou k této činnosti
- investice (do staveb a techniky) potřebné pro provoz činnosti
- náklady na vlastní operativní správu (mzdy, neinvestiční náklady, jiné materiální
náklady apod.)

Důležitý je podíl mezi náklady na činnost a správu. Tento poměr se liší podle druhu sociální
činnosti. Nejnižší je například u veřejného důchodového pojištění a nejvyšší u poskytování
sociálních služeb, jejichž zajištění vyžaduje náročné institucionální podmínky a lidský kapitál.
 Nositelé nákladů na sociální ochranu
Náklady na sociální ochranu nese:
- stát
- samospráva (kraj, obec)
- zaměstnavatel
- občan/účastník nějakého systému

Stát jako nositel nákladů

Stát kryje náklady na sociální politiku zejména z daní, svého majetku či jiných dalších příjmů.
Principiálně rozlišujeme daně dvojího typu:
 přímé:
- daně z příjmu daňových poplatníků
- účelové daně (pojistné odváděné do systému sociální ochrany)
Oddělený výběr přímých daní a účelových má především psychologický efekt, jelikož plátce
ví, kolik platí na provoz státu a kolik na povinnou solidaritu. Nicméně oba typy daní jsou
příjmem státního rozpočtu. Soustředěný výběr daní je méně nákladný.
 nepřímé:
- DPH, spotřební daně, daně z provozu atd.
- důležitější příjem státního rozpočtu než daně přímé
stát často hradí rostoucí sociální náklady z nepřímých daní – lépe se tak rozkládá
solidarita mezi celé obyvatelstvo, jelikož nepřímé daně většinou platí ti, kdo mají
vyšší příjmy

Kraj/obec jako nositel nákladů

Kraj/obec získává prostředky k financování nákladů na sociální politiku zejména ze státního
rozpočtu, z poplatků (tzv. obecní poplatky – např. za domácí zvířectvo) a darů.
Prostředky ze státního rozpočtu získává jako prostředky přímo definované v určité rozpočtové
kapitole, nebo kraj/obec má podíl na příjmech státního rozpočtu nebo se může ucházet o grant
ze státního rozpočtu.

Zaměstnavatel jako nositel nákladů

Zaměstnavatelé mají zpravidla povinnost přispívat na pojištění svých zaměstnanců a hradit
náklady na sociální ochranu nařízenou státem (sociálně právní ochrana při práci apod.)

Občan/účastník jako nositel nákladů

Občan se účastní povinné solidarity – odvádí účelové daně do systému sociálního pojištění.
Rozlišujeme dvě základní formy redistribuce:
 redistribuce v sociálním prostoru – občan odvádí pojistné a ve stejnou chvíli je
někomu jinému vyplaceno jako dávka
 redistribuce v sociálním čase – občan odkládá část své spotřeby na pozdější dobu
(např. doplňkové penzijní připojištění)
Občan nebo právnická osoba může přispívat dobrovolně i na sociální aktivity jednotlivým
sdružením nebo nadacím. Hovoříme o tzv. sponzorství.

ZPŮSOBY FINANCOVÁNÍ SOCIÁLNÍ POLITIKY

- V sociální politice se setkáváme s několika základními způsoby financování. Každý takový
způsob financování je pak typický pro jiný systém sociální ochrany.
1) rozpočtová technika – průběžné financování (tzv. metoda pay as you go)
- je založena na principu „průběhu“ finančních prostředků určitým systémem, který
tyto prostředky vpodstatě „dopraví“ od jednoho subjektu (toho, kdo do systému
momentálně přispívá) ke druhému (tomu, který momentálně ze systému čerpá)
 - přijaté příjmy jsou ve stejném období znovu rozdány (jedná se o tzv. redistribuci v
sociálním prostoru)
- výhoda spočívá v samoregulovatelnosti systému, která vyplývá z toho, že % ze
mzdy, odváděná jako pojistné, rostou se zvyšující se mzdou
- na start stačí takto financovanému systému malé náklady (zpočátku je málo
dospělých dávek) – jde však o dočasnou výhodu, peníze většinou v takovém systému
nezbývají – nelze je tedy ani investovat
- tato metoda je nákladná především pro plátce příspěvků, navíc je velmi citlivá na
změny ve věkovém složení účastníků, jejich vyšší věkový průměr a následný vyšší
počet vznikajících nároků na dávky vyvolává zvýšení příspěvků
- osou metody je rozpočet – bilancují se příjmy a výdaje pro každé finanční období
- rozpočet nemá být deficitní, musí být přesně a řádně připraven, musí být dosaženo
předpokládaných příjmů a náklady nesmějí být překročeny

2) fondová technika
- spočívá v tom, že se finanční prostředky střádají na osobním účtu pojištěnce a do té
doby, než pojištěnci vznikne nárok na čerpání těchto dávek, jsou tyto prostředky
zhodnocovány bezpečným kapitálovým investováním fondu, který prostředky spravuje
- tato forma financování se více blíží klasickému spoření prostředků se zhodnocením
bankou
- je zpočátku nákladnější, je rovněž nutné vynaložit větší administrativní výdaje v
souvislosti s investováním fondu a péčí o něj – nutné je tedy předem hodně investovat
- výhodou této metody je, že zakladatelské organizaci umožňuje vytvořit dlouhodobě
disponibilní kapitál, který může používat pro svůj rozvoj, avšak hospodaří s ním přísně
odděleně od ostatního majetku
- nevýhodou tohoto způsobu financování je citlivost na aktuální ekonomickou situaci

3) dary
- jsou hlavním příjmem pro nestátní neziskové organizace
- jedná se například o organizaci veřejných sbírek, zasílání DMS, grantová řízení,
sponzoring apod.
- za účelem získání daru je nutné, aby nestátní nezisková organizace věnovala náležitou
pozornost účelu, na který by finance měly být použity, dále také efektivitě a úspornosti
projektu a v neposlední řadě profesionalitě přístupu a jeho řešení
- je ověřeno, že občané rádi přispívají na konkrétní účely – na viditelné cíle, ohlas veřejné
sbírky lze tak považovat za test závažnosti konkrétního sociálního problému a zájmu
veřejnosti na jeho řešení

FINANCOVÁNÍ ZE STÁTNÍHO ROZPOČTU

- Státní rozpočet je velmi důležitým zdrojem financování sociální ochrany jako celku.
- Česká republika k tomuto účelu vynakládá ročně cca 20% HDP a řadí se tak mezi
evropské státy s průměrnými sociálními výdaji.

Státní rozpočet financuje:

 sociální pojištění – prostřednictvím garance systému a přeléváním finančních
prostředků přes státní rozpočet, jakož i přispíváním na penzijní připojištění
 státní sociální podporu – jež je plně hrazena ze státního rozpočtu
 sociální pomoc – prostřednictvím krajských a obecních rozpočtů, ze kterých se hradí
dávky a částečně i služby poskytované z tohoto systému

Koldinská, K.: Sociální právo, C. H. Beck, Praha 2007

Krebs, V. a kol.: Sociální politika, Wolters Kluwer, Praha 2007
Tomeš, I.: Povinná sociální solidarita, Karolinum, Praha 2018
Tomeš, I.: Sociální právo ČR, Wolters Kluwer, Praha 2016
Tomeš, I.: Úvod do teorie a metodologie sociální politiky, Portál, Praha 2010
Tomeš, I. a kol. Sociální správa: úvod do teorie a praxe, Portál, Praha 2009

Poznámka: Sociální pomoc/péče je detailně popsána zde:

SOCIÁLNÍ POMOC ZAHRNUJE:
- příspěvek na péči
- sociální služby (prevence, poradenství,
- pomoc v hmotné nouzi
- dávky pro zdravotně postižené

PŘÍSPĚVEK NA PÉČI
- je dávka poskytovaná osobám v nepříznivé sociální situaci, které jsou závislé na pomoci jiné
osoby (nejčastěji z důvodu stáří nebo zdravotního postižení)
- nakolik je osoba závislá na péči jiné osoby, se zjišťuje lékařským vyšetřením a sociálním
šetřením v domácnosti klienta – podle výsledků šetření je klient zařazen do jednoho ze 4
stupňů závislosti na pomoci jiné osoby:
- účelem dávky je umožnit osobě, aby si podle vlastního uvážení zajistila potřebnou pomoc
(např. prostřednictvím rodiny, asistenta sociální péče nebo „nákupem“ sociálních služeb od
poskytovatelů sociálních služeb)

SOCIÁLNÍ SLUŽBY
Sociální služba je definována jako činnost nebo soubor činností směřující k zajištění pomoci a
podpory osobám, jejichž účelem je sociální začlenění nebo prevence sociálního vyloučení.
Mezi nejpočetnější skupiny příjemců sociálních služeb patří senioři, zdravotně postižení,
rodiny s dětmi, lidé na okraji společnosti. SOCIÁLNÍ SLUŽBY jsou v ČR rozděleny do
základních skupin – služby sociální péče, služby sociální prevence, sociální poradenství.
Problematika sociálních služeb je upravena Zákonem č. 108/2006 Sb., o sociálních službách.
Sociální služby mohou být poskytovány za plnou či částečnou úhradu nebo zcela bezplatně.
Služby mohou být poskytovány ve formě pobytové, ambulantní nebo terénní.
Cílem poskytování sociálních služeb je:
 podporovat rozvoj nebo alespoň zachování stávající soběstačnosti uživatele,
 podporovat jeho návrat do jeho přirozeného sociálního prostředí, obnovení nebo
zachování původního životního stylu,
 rozvíjet schopnosti uživatelů služeb a umožnit jim vést samostatný život,
 snížit sociální a zdravotní rizika související se způsobem života uživatelů.

Nevýhody:
- jsou poskytovány bezplatně či za malou úhradu, si jich klienti neváží, z toho plyne jejich
někdy malá angažovanost
-jsou poskytovány ve stavech sociální nouze

služby sociální péče:

 zahrnují takové druhy sociálních služeb, které napomáhají zajistit fyzickou a
psychickou soběstačnost – cílem je umožnit osobám zapojit se v co nejvyšší možné
míře do běžného života nebo zajistit důstojné prostředí
 poskytují se v zařízeních sociálních služeb nebo i v domácím prostředí
 např. osobní asistence, pečovatelská služba, průvodcovské a předčitatelské služby,
stacionáře, domovy pro osoby se zdravotním postižením, domovy pro seniory,
chráněné bydlení

služby sociální prevence:

 cílem je napomáhat osobám ohroženým sociálním vyloučením překonat jejich
nepříznivou sociální situaci a chránit společnost před rizikem a působením
nežádoucích jevů
 zaměřují se na osoby, jejichž nepříznivá sociální situace je způsobena krizovou
sociální situací, životními návyky a způsobem života vedoucím ke konfliktu se
společností, sociálně znevýhodňujícím prostředím a ohrožením práv a zájmů
způsobených trestnou činností jiné osoby
 např. telefonická krizová pomoc, azylové domy, domy na půl cesty, intervenční
centra, nízkoprahová zařízení, noclehárny, terapeutické komunity, sociální rehabilitace

= jsou poskytovány lidem společensky znevýhodněným, a to s cílem zlepšit kvalitu jejich

života nebo je začlenit do společnosti, popř. chránit společnost před riziky, jejichž nositeli tito
lidé jsou
= mezi nejpočetnější skupiny příjemců sociálních služeb patří senioři, zdravotně postižení,
rodiny s dětmi, lidé na okraji společnosti
= sociální služby jsou v ČR rozděleny do 2 základních skupin – služby sociální péče, služby
sociální prevence

služby sociálního poradenství:

 sociální poradenství je zakotveno v zákoně 108/2006 Sb. o sociálních službách jako
jeden druh služby (§ 32, 37)
 poradce lze nalézt běžně v situacích, jako jsou třeba střední a vysoké školy a
vzdělávací instituce vůbec, armáda, věznice, psychiatrická zařízení a kliniky,
podnikový sektor, organizace, instituce a sdružení v občanských komunitách
 Poradenství neprovozují jen poradci  rady lidem poskytují také jejich rodiče,
příbuzní, přátelé, vzdělávací, průmyslové, sociální, náboženské, politické instituce,
tisk a média
  základní sociální poradenství poskytuje občanům potřebné informace přispívající k
řešení jejich nepříznivé sociální situace – poskytování bezplatného základního
sociálního poradenství je úkolem každého zařízení poskytujícího sociální služby

odborné sociální poradenství je poskytováno se zaměřením na potřeby jednotlivých

sociálních skupin:
 občanské poradny
 manželské a rodinné poradny
 poradny pro osoby se zdravotním postižením
 poradny pro oběti trestných činů a domácího násilí

POMOC V HMOTNÉ NOUZI

Hmotná nouze
Jedná se o stav, kdy osoba či rodina nemá dostatečné příjmy a její celkové sociální a
majetkové poměry neumožňují uspokojení základních životních potřeb na úrovni ještě
přijatelné pro společnost. Současně si tyto příjmy nemůže z objektivních důvodů zvýšit a
vyřešit tak svoji nelehkou situaci vlastním přičiněním. Řešení představuje poskytování
věcných a peněžitých dávek.

Osoba v hmotné nouzi

Aby byl člověk posuzován jako osoba v hmotné nouzi, měl by být v pracovním vztahu a to
alespoň 20 hodin měsíčně a mít z toho poměru finanční příjem, nebo by měl být zařazen v
evidenci uchazečů o zaměstnání či vykonávat samostatnou výdělečnou činnost. Z tohoto
ustanovení lze však udělovat výjimky (osoby starší 68 let, příjemcům starobního důchodu,
invalidům ve 3. stupni, osobám pobírající peněžitou pomoc v těhotenství a mateřství, osobám
pobírající rodičovský příspěvek a dalším).

Životní minimum
Životní minimum je minimální společensky uznaná hranice peněžních příjmů k zajištění
výživy a ostatních základních osobních potřeb. Minimální částka pro důstojný život. Životní
minimum je hranice příjmů v domácnosti, která pomáhá v určování nároku na některé sociální
dávky. Pro samotné životní minimum musíte splňovat jen požadavek na aktuálně stanovenou
hranici. Momentálně se pohybuje okolo 4 800,- Kč. Tato částka nezohledňuje náklady
na bydlení, které řeší příspěvek na bydlení. Nicméně zohledňuje se životní minimum
v rodině, do celkového objemu se tedy počítají všechny částky životního minima členů
domácnosti za měsíc.

Existenční minimum
Existenční minimum je minimální hranicí peněžních příjmů, která se považuje za nezbytnou k
zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb na úrovni umožňující přežití. Je to
suma, která má pokrýt základní životní potřeby – jídlo, oblečení, základní hygienu. Existenční
minimum nelze použít u nezaopatřeného dítěte, u poživatele starobního důchodu, u osoby
invalidní ve třetím stupni a u osoby starší 68 let. Výše existenčního minima je vždy stanovena
nařízením vlády. Činní přibližně 3 100,-Kč.

Systém pomoci v hmotné nouzi upravuje zákon č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi,
ve znění pozdějších předpisů a další právní předpisy, zejména zákon č. 110/2006 Sb., o
životním a existenčním minimu, ve znění pozdějších předpisů a vyhláška č. 389/2011 Sb., o
provedení některých ustanovení zákona o pomoci v hmotné nouzi.

DÁVKY HMOTNÉ NOUZE:

  Jsou nástrojem prevence vzniku chudoby, jejich účelem je nahrazení ztraceného či
sníženého příjmu.
 Žadatel by měl být podpořen jak finanční pomocí, tak i sociální prací, která pomáhá ke
komplexnímu řešení situací, včetně pomoci s integrací, rozvojem schopností pro
zajištění příjmu vlastním přičiněním.
 Rozhodujícími kritérii pro určení stavu hmotné nouze jsou celkové příjmy a sociální,
majetkové poměry osoby nebo osob společně posuzovaných.

Dávkami, kterými se řeší pomoc v hmotné nouzi, jsou:

1) Příspěvek na živobytí (PnŽ) - příspěvek, který je určen k úhradě základních
životních potřeb, vyjma příspěvku na bydlení. Osoba z tohoto příspěvku může hradit
například léky, stravu, oblečení, hygienické potřeby, dopravu, náklady na vzdělávání dětí.
Nárok na příspěvek na živobytí vzniká, pokud po odečtení přiměřených nákladů na bydlení
nedosahuje příjem této osoby či rodiny částky živobytí. Nárok na příspěvek na bydlení má
osoba s trvalým bydlištěm na území ČR, což znamená, že se žadatel zdržuje na území ČR.

2) Doplatek na bydlení (DnB) - je příspěvek, který pomáhá osobě, rodině hradit náklady
na bydlení kam patří nájemné, služby, energie. Není primární dávkou, která slouží na úhradu
bydlení, jedná se o příspěvek na bydlení ze státní sociální podpory. Nárok na doplatek za
bydlení se odvíjí od výše příjmu příspěvku na živobytí. Doplatek na bydlení je poskytován na
základě uzavřené nájemní smlouvy, kterou žadatel přikládá k žádosti o dávku a dále každý
měsíc dokazuje jejich platnost. Dávku doplatek na bydlení lze také čerpat na úhradu nákladů
do ubytovacích zařízeních, která jsou ve schváleném režimu úřadu práce, žadatel tak většinu
požadovaného nájemného hradí z doplatku na bydlení.

3) Mimořádná okamžitá pomoc (MOP) - dávka, s jejíž pomocí mohou osoby čelit
nepředvídatelným, nepříznivým sociálním situacím. Jejím hlavním účelem je reagovat na
události ohrožující základní životní potřeby osob s cílem předcházet prohlubování hmotné
nouze a sociálnímu vyloučení zasažených osob. Dávka MOP reaguje vždy na jednu určitou
situaci a je vyplácena jednorázově. V případě ohrožení života je její charakter nárokový, v
ostatních případech je charakterizována jako nenároková.
 MOP se poskytuje osobě, které hrozí vážná újma na zdraví (např. narození dítěte v
rodině, jež je závislá na dávkách hmotné nouze a za měsíc ve kterém se dítě narodilo
rodina nedostane příspěvek na jeho výživu)
 V případě vážné mimořádné události (požár obydlí, záplavy, elektrický zkrat v
domácnosti).
 K úhradě nezbytného jednorázového výdaje (výdaje potřebné k přijetí do
zaměstnání, jednorázový nocleh, výdaj spojený s bydlením-dřevo na zimu, stěhování,
kauce na nájemné, doprava k lékaři, na žádost o osobní doklady).
 K úhradě nákladů na předměty dlouhodobé potřeby (lednice, pračka, vybavení
koupelny, stůl, židle, dioptrické brýle.
 Potřeby dětí: jejich vzdělání, zájmová činnost, zajištění činností souvisejících se
sociálně-právní ochranou).
 Při ohrožení sociálním vyloučením: například osoba, která opouští ústavní nařízení,
která si potřebuje zajistit základní potřeby, jako jsou jídlo, nocleh, doprava do místa
pobytu.

Každá z výše uvedených situací má jinak upravené podmínky nároku a výši. Záleží na
orgánu pomoci v hmotné nouzi, zda dané žádosti vyhoví či nikoliv.
Mop je v oblasti prevence sociálního vyloučení nejvýznamnějším dávkovým nástrojem.
Průměrná výše MOP v ČR je velmi nízká k tomu, aby mohla sloužit jako ochrana před pádem
do chudoby.
V hmotné nouzi není osoba, která:
 nevykonává výdělečnou činnost
 není vedena v evidenci uchazečů o zaměstnání, popř. odmítla vykonávat nabízené
zaměstnání nebo rekvalifikaci
 nevznikl nárok na nemocenské
 je klientem ústavních pobytových zařízení (DD, domovy pro osoby se ZP, domově se
zvláštním režimem apod.)
= stav, kdy osoba či rodina nemá dostatečné příjmy a její celkové sociální a majetkové
poměry neumožňují uspokojení základních životních potřeb na úrovni ještě přijatelné
pro společnost

Tyto příjmy nemůže z objektivních důvodů zvýšit a vyřešit tak svoji nelehkou situaci
vlastním přičiněním.
 vlastní prací, řádným uplatněním nároků a pohledávek, prodejem majetku

b) Sociální dezintegrace jako sociální událost (definice – projevy a důsledky –

strategie řešení – nástroje řešení)

Dezintegrace proces rozkladu strukturální a funkční jednoty sociální skupiny nebo celého
systému. Členové dezintegrovaných sociálních skupin jsou ohroženy sociálním vyloučením.
Podle Příručky pro sociální integraci tito lidé mají ztížen přístup k institucím a službám, tedy
k institucionální pomoci a jsou vyloučeni ze společenských sítí a nemají dostatek vertikálních
kontaktů mimo sociálně vyloučenou lokalitu. Nejvíce sociálně dezintegrovanou skupinou v
České republice jsou už dlouhá léta Romové.

Sociální dezintegrace – projev těžké sociální události či dlouhodobě neřešené situace:

sociální vyloučení, ztráta vztahů, bydlení, práce, výdělku, soc. patologie, konflikt se
společenskými normami.
Sociální politika si klade otázku, co lze udělat pro postižené jedince a zbylou část populace,
která se cítí soc. dezintegrovanými ohrožena. Sociální služby – služby sociální prevence,
poradenství, sociální pomoc.

Pojem sociální vyloučení odráží nerovnost jednotlivců nebo celých skupin obyvatelstva při
jejich participaci na životě společnosti, přičemž tato nerovnost je výsledkem nedostatku
příležitostí pro všechny, kteří mají zájem participovat na životě společnosti, a plodí jejich
nemožnost spolupodílet se na životě společnosti, jejich izolaci a odtržení od společnosti.
Konkrétně se jedná o nerovný přístup k 5 základním zdrojům společnosti:
 k zaměstnání
 k bydlení
 k sociální ochraně
 k zdravotní péči
 ke vzdělání

Mezi chudobou a sociálním vyloučením nemusí být souvislost, ale ohrožené skupiny
obyvatelstva mají velmi často zkušenost s obojím. Úkolem sociální politiky je pak vytvořit
nástroje začleňování ohrožených skupin obyvatelstva zpět do společnosti.

Projevy sociální dezintegrace:

Vnější: (nemohou ovlivnit) diskriminace na trhu práce, v přístupu ke vzdělání, diskriminace v
bytové politice
Vnitřní: ztráta pracovních návyků, špatná finanční gramotnost, orientace na okamžité
uspokojení potřeb, nízká motivace k řešení problémů
Důsledky: Dlouhodobě neřešená situace vede k marginalizaci = ztráta zaměstnání, tedy i
peněz, sociálních vztahů, vznik sociálně patologických jevů, psychických problémů apod.

Strategie a nástroje řešení:

a) pro jedince: Zejména systém státní sociální podpory a sociální pomoci.
b) pro společnost: sociální prevence, prevence infekčních onemocnění, prevence sociálně-
patologických jevů a trestné činnosti...

SITUACE V ČR
V porovnání se zeměmi EU se ČR řadí mezi státy s nízkou mírou relativní chudoby. Ženy
jsou chudobou ohroženy více než muži – rozdíl mezi pohlavími se prohlubuje s rostoucím
věkem – nad 65 let věku, tzv. „dětská chudoba“ je nejvýraznější u neúplných rodin s
nezaopatřenými dětmi a u vícečetných rodin se 3 a více dětmi

V ČR jsou sociálním vyloučením nejvíce ohroženy: osoby se zdravotním postižením, děti,

mládež a mladí dospělí, senioři, etnické menšiny, imigranti a azylanti, osoby bez přístřeší atd.

Systém sociální ochrany ČR zahrnuje jednak nástroje sociálního zabezpečení a současně

opatření jednotlivých dílčích sociálních politik vedoucí k zajištění rovných šancí v přístupu k
základním zdrojům společnosti:
 důchodová politika
 rodinná politika
 zdravotní politika
 politika zaměstnanosti
 vzdělávací politika
 bytová politika
Švec J, Příručka pro sociální integraci
Toušek, L. Co je to to sociální vyloučení.
16.
a) Doplňkové systémy sociální ochrany (definice – význam – uplatnění – vztah k
základním systémům – příklady využití doplňkovosti)

Doplňkové systémy – role vůči celostátním systémům: principiálně jsou vedle nebo nad
celostátními a hrají doplňkovou roli.

Zdravotní pojišťovna – jedna veřejná a síť soukromých (také úrazové pojištění apod.), které
stát reguluje a kontroluje. Nad systémem je penzijní spoření, které zajišťuje intenzivnější
ochranu. Déle různá komerční pojištění, ale ty již nejdou doplňkové. Jde o dostupnost
zdravotní péče a ekonomickou rovnováhu vyplývající z práva na život a ochranu zdraví.

Skupinové doplňkové systémy

Po druhé světové válce se důchodové systémy v Evropě zhroutily (inflace), a tak přešly na
systém průběžného financování. Ani ten díky stárnutí populace a vysoké nezaměstnanosti
nebyl schopen pokrýt výplaty důchodů. Proto se začínají vyvíjet doplňkové systémy, které
se liší od komerčního pojištění především v tom, že výnosy z příspěvků se vrací vkladateli,
nikoli majiteli systému.

Zřizovateli doplňkových systémů mohou být zaměstnavatelé pro své zaměstnance (tzv.
zaměstnanecké) nebo jiné právnické osoby pro občany (občanské připojištění). Stát tyto fondy
daňově zvýhodňuje. V České republice existuje ojedinělá forma penzijního připojištění, a to
penzijní připojištění se státním příspěvkem.

Význam
Doplňkové systémy představují nadstavbu, v jejímž rámci je možné poskytovat dávky či
služby zabezpečující vyšší úroveň, než může poskytnout základní systém. Tyto systémy se
mohou uplatňovat ve všech systémech sociální ochrany.

Vztah doplňkových systémů k základnímu systému může být dvojího typu:

 vedle základního systému
VEDLE základního pilíře existuje reálná možnost vyvázání se z povinné soustavy (tzv.opt-
out systém)
- dávky a služby jsou poskytovány souběžně se základní soustavou
- je možné se vyvázat ze základního systému, pokud existuje jiná možnost
zabezpečení v doplňkové soustavně nejméně na úrovni základního systému (např.
zdravotní pojištění v ČR)
 nad rámec základního systému
NAD RÁMEC základní soustavy, ze zákl.systému jsou poskytovány základní dávky a služby
a doplňkové dávky pouze zvyšují jejich úroveň
- toto uspořádání je častější, všem pojištěným osobám jsou podle jednotných pravidel
poskytovány určité základní dávky a služby a doplňkové dávky pouze zvyšují úroveň
- čím je vyšší úroveň dávek a služeb v základním systému, tím méně je rozvinut
systém doplňkových forem zabezpečení (např. Rakousko)
Doplňkové systémy jsou zpravidla dobrovolné, mohou být však i povinné (např.
Francie).

Jediným doplňkovým systémem v ČR je v současné době penzijní připojištění se státním

příspěvkem. Tento systém je provozován penzijními fondy, jež vedou individuální účty
pojištěnců a investují vybrané prostředky na kapitálovém trhu. Jedná se však o velmi
bezpečné investice, jejichž pojistkou je kromě jiného také dohled státu nad hospodařením
penzijního fondu z titulu poskytování státního příspěvku k individuálnímu účtu každého
pojištěnce, který na svůj účet měsíčně přispívá nad určitou výši prostředků.
Zatímco nárok na státní příspěvek vzniká pojištěnci ze zákona při splnění určitých podmínek,
zaměstnavatel přispívá svým zaměstnancům k penzijnímu připojištění zcela dobrovolně.

Základní principy doplňkové soustavy sociální ochrany

DOBROVOLNOST: každý se může rozhodnout. Zda a které soustavě (fondu) chce
přispívat, z příspěvků se vytváří fond, ze kterého jsou poskytovány dávky
NEZISKOVOST: finanční prostředky vytvořené z příspěvků i z vlastní hospodářské činnosti
soustavy jsou určeny pouze ve prospěch pojištěnců a nelze je převést do vlastnictví jiných
osob
NEZÁVISLOST: soustavy jsou na státu nezávislé, i když často státem podporované a
kontrolované

Účel doplňkových soustav sociální ochrany

- snížení nákladů na základní soustavu
- podporovat spoření a tvorbu kapitálu
- zvyšovat úroveň příjmů při vzniku SU zabezpečování zákl. soustavou

Stěžejní právní úprava

Zákon č. 427/2011 Sb., o doplňkovém penzijním spoření

b) Cíle a funkce sociální politiky (znaky sociálně politických cílů – cílová a

instrumentální sociální politika – obecný cíl sociální politiky – sociální práva
člověka – aktuálně platné dokumenty o lidských právech)

Sociální politika je činnost směřující k ovlivňování sociální reality. Touto činností jsou
prosazovány sociálně politické cíle. Cíle sociální politiky jsou společensky a historicky
podmíněné. Nejčastěji reagují na potřeby a vyjadřují zájmy společensky slabších vrstev, a
to za předpokladu, že uspokojení těchto potřeb je přijatelné i pro vrstvy společensky silnější
(mocnější, vlivnější, bohatší). V každé historické době jsou tedy sociálně politické cíle
výsledkem kompromisu při řešení sociálních potřeb a zájmů.

Cíle sociální politiky lze definovat jako normativní vymezení chtěné budoucnosti, tj. budoucí
podoby a charakteru sociální politiky.

Sociálně politické cíle jsou charakterizovány těmito znaky:

- jsou společensky a historicky podmíněné, sledují zákonitosti společenského vývoje -
reagují na potřeby příslušníků slabších sociálních vrstev, a reflektují jejich zájmy
- jsou výsledkem kompromisu mezi zájmy a potřebami společenských skupin a mírou
akceptovatelné solidarity
- měly by být v potřebné míře konkretizovány (např. z hlediska času, formy, způsobu řešení
sociálních problémů, nákladovosti apod.)
- panuje shoda v základních sociálně politických cílech hlavních sociálních subjektů
- plnění cílů se hodnotí dle míry uspokojování základních lidských práv

Sociální cíle mají:

- vytvářet podmínky pro stabilitu ve společnosti,
- regulovat sociální klima tlumením sociálního napětí,
- rozvojem sociálních činností stabilizovat poměry ve společnosti, aby lidé mohli rozvíjet svůj
potenciál.

Cíle a funkce SP vytvářejí podmínky pro naplňování lidských práv (viz geneze). Znát
sociální práva a lidskoprávní kodexy. Cílová vs. instrumentální (komerční podniku, pro
zvýšení zisku) sociální politika a sociální firmy někde mezi. Funkce – viz opory:
homogenizační, preventivní, ochranné, redistribuce, rovný přístup, nediskriminace. Aby
základní oblasti byly přístupné pro všechny.
Sociální politika je činnost směřující k ovlivňování sociální reality. Touto činností jsou
prosazovány sociálně politické cíle. Cíle sociální politiky jsou společensky a historicky
podmíněné. Nejčastěji reagují na potřeby a vyjadřují zájmy společensky slabších vrstev, a
to za předpokladu, že uspokojení těchto potřeb je přijatelné i pro vrstvy společensky silnější
(mocnější, vlivnější, bohatší). V každé historické době jsou tedy sociálně politické cíle
výsledkem kompromisu při řešení sociálních potřeb a zájmů.

Znaky sociálně politických cílů

Cíle sociální politiky lze definovat jako normativní vymezení chtěné budoucnosti, tj.
budoucí podoby a charakteru sociální politiky.
- jsou společensky a historicky podmíněné, sledují zákonitosti společenského vývoje
- reagují na potřeby příslušníků slabších sociálních vrstev a reflektují jejich zájmy
- jsou výsledkem kompromisu mezi zájmy a potřebami společenských skupin a mírou
akceptovatelné solidarity
- měly by být v potřebné míře konkretizovány (např. z hlediska času, formy, způsobu řešení
sociálních problémů, nákladovosti apod.)
- plnění cílů se hodnotí dle míry uspokojování základních lidských práv

Systémové a Intstrumentální cíle

Systémové cíle – mají podobu strategií nebo koncepcí. Jsou v podstatě vizí rozvoje nebo
změny vlastního soc. subjektu. Týkají se soc. rozvoje či soc. změny, mohou být s jinými
vizemi, např.: ekonomickými, součástí komplexnějších představ.
Instrumentální cíle – směřují k dosažení soc. vize, jako je rozvoj potencionálu podniku, nebo
k dosažení jiného než soc. cíle, např.: politického (volební programy) či ekonomického (vyšší
výkonost).

V SP jde vždy o soustavu cílů, jimž je naplňován cíl obecný, který lze formulovat jako
zdokonalování životních podmínek lidí a rozvoj osobnosti člověka.
Základním nástrojem naplňování tohoto obecného cíle je vytváření takových společenských
podmínek, které umožní naplňování základních lidských práv a svobod.

POMOC JAKO CÍL: na počátku byla pomoc, každá společnost v každé době musela řešit
problém sociálně potřebných, protože ve větších počtech představovali společenskou hrozbu,
celá období dějin lidstva jsou provázena bouřemi chudých a drancováním majetku,
POVINNOST JAKO CÍL: trvalo celé tisíciletí, než byla dobročinnost vystřídána povinností
obcí a státu starat se o zbídačené a nuzné občany, koncepce „můžeš pomoci“ byla nahrazena
koncepcí „musíš pomoci“, postupně všechny evropské státy na sebe vzaly povinnost postarat
se o chudé
REALIZACE LIDSKÝCH PRÁV JAKO CÍL: teprve ve 20. století státy uznaly, že občan
má právo na lidsky důstojný život, změna se objevuje v tom, že místo definování formy a
obsahy povinnosti státu se vychází z přirozeného práva člověka, které stát musí uspokojovat
→ v současné době jde v sociální politice vždy o soustavu cílů, kterými je naplňován obecný
cíl: zdokonalování životních podmínek lidí a rozvoj osobnosti člověka, vytvoření lidsky
důstojných podmínek života, zajištění rovných příležitostí všem
Prioritním cílem sociální politiky je tedy nerušené naplňování základních lidských práv a
svobod, popř. jejich ochrana. Základní lidská práva bývají zpravidla formulována a zakotvena
v ústavách, či ústavních zákonech, dále v mezinárodních smlouvách či jiných dalších obecně
závazných dokumentech. Základní kotvení je ve Všeobecné deklarace lidských práv OSN.

NAPLŇOVÁNÍ LIDSKÝCH PRÁV jako cíl sociální politiky

Lidská práva jsou odvozována od přirozené důstojnosti lidí a jsou považována za rovná a
nezcizitelná. Zajištění a realizace základních lidských práv a svobod je nadřazeným cílem
sociální politiky. Základní lidská práva bývají zpravidla formulována a zakotvena v ústavách,
ústavních zákonech, v mezinárodních smlouvách či jiných dalších obecně závazných
dokumentech. Definovaným právům a svobodám jsou poskytovány ústavněprávní a
mezinárodněprávní záruky.

CESTA K FORMULOVÁNÍ tohoto a ostatních práv byla velmi dlouhá a složitá. Milníky na
ní tvořila řadu důležitých deklarací:
· Biblické desatero – první deklarace lidských práv (právo člověka na život, uznání
úcta k rodičům, úcta k partnerovi, práva na soukromý majetek), Kristovo učení o laskavém
Bohu pokorného lidu jako podklad evropského humanismu, mravní kodex, který se stal první
sociální normou;
· Řecká filozofie: Aristotelovo pojednání o spravedlnosti a ctnosti (4. století před
Kristem) – vytvořilo první ideový rámec pro rozvoj přirozených lidských práv svobodných
občanů;
· Křesťanství jako Kristovo učení: přikázání Starého zákona našla naplnění v Novém
zákoně a v učení Ježíše Krista, které na prvním místě zdůrazňovalo lásku k chudým a stavělo
ji na roveň lásce k Bohu, rozvoj křesťanské filantrope a altruismu
· Jindřich I. ve 12. století: poprvé uznal práva a obyčeje poddaných;
· Magna Charta Libertatum (r. 1215) – vyhlášení principu vlády práva – zákon je nad
panovníkovou vůlí, což byl první krok k uznání přirozených práv člověka a omezení
panovníkova absolutismu;
· Hugo Grotius (přelom 16. /17. století): holandský právník, který ve svých traktátech
poprvé v Evropě formuloval přirozená práva člověka, bojoval proti libovůli feudálních vládců
· Angličtí humanisté - Francis Bacon, Thomas Hobbes a Johne Locke (17. století):
vycházeli z přirozeného výkladu světa, který člověk může racionálně ovládnout a měnit, lidé
se ze strachu sami před sebou dohodli na vytvoření státu, v jehož prospěch se každý vzdal
části své svobody, lidé se nevzdali pouze osobního vlastnictví, od této svobody se pak odvíjejí
rovnosti, jako například rovnost před soudem, právo na odvolání, právo státu vybírat daně jen
podle zákona;
· Zákon Habeas Corpus Act (r. 1679, Anglie) – chránil osobní svobody občanů před
soudem, rozsudek není možný bez řádného soudu, právo na řádný soud a obhajobu, ochrana
před svévolným uvězněním;
· Anglický právní dokument Bill of Rights a Tolerance Act (r. 1689) – uznává petiční
právo, uzákoňuje náboženskou svobodu protestantů, uznává volební právo; Tolerance Act
kotví svobodu vyznání;
· Francouzští osvícenci – Jean J. Rousseau (18. století): idea společenské smlouvy
(definice práv a svobod občana a státu), byla transformována do soustavy přirozených práv a
svobod;
· Virginská deklarace (r. 1775, Severní Amerika): G. Washington vyhlásil právo člověka
zúčastňovat se věcí veřejných – základ přirozených práv politických, což přispělo k vyhlášení
nezávislosti r. 1776 a vytvoření Spojených států amerických;
· Deklarace práv člověka (r. 1789, Francie): Francouzská revoluce jako vzpoura lidu
proti monarchii za lidskou důstojnost, svobodu, rovnost a bratrství, vyhlášení svatých a
nezadatelných práv: svoboda, vlastnictví, bezpečnost a obrana proti útlaku, r. 1793 byla
deklarace doplněna o práva sociální (Jakobínská ústava);
· Immanuel Kant (18. / 19. století): mezi základními idejemi práva označil svobodu,
spravedlnost a rovnost před zákonem
· Encyklika Rerum Novarum Lev XIII. (r. 1891) – církev poskytla stanovisko k řešení
sociální otázky, podpora odborových svazů, odmítnutí komunismu a neomezeného
kapitalismu, podpora církve, ochrana soukromého vlastnictví;
· R. 1948 – Všeobecná deklarace lidských práv OSN
- deklarace byla původně pouze politickým dokumentem
- k vytvoření soustavy závazků došlo až v r. 1966, kdy byly zpracovány pakty o
ekonomických, sociálních a kulturních právech a o právech občanských a politických; ty
zajišťují kontrolu plnění definovaných práv (ČR oba pakty ratifikovala)
- s myšlenkou na písemné vyjádření lidských práv přišel při zakládání OSN (1944) prezident
Roosevelt, už se však realizace nedožil, o vytvoření deklarace se zasadila jeho žena
- deklarace vychází z práva člověka na existenci, práva na důstojný život, základním
determinujícím právem je právo člověka na život
- deklarace obsahuje práva občanská (život, rovnost, svoboda, ochrana osobnosti, soukromí),
politická (právo být občanem státu, být osobností, sdružovat se, svoboda pohybu),
hospodářská (právo vlastnit majetek, právo na práci), na vzdělání a kulturní prostor (vzdělání,
účastnit se kulturního života, vědecké a literární tvorby) a práva sociální.

Rovné příležitosti jako součást cíle sociální politiky

Prosazení rovných příležitostí znamená zajistit rovný přístup ke vzdělání, rovný přístup ke
zdravotní péči, rovný přístup k pracovním příležitostem, rovný přístup k možnostem získat
přiměřené bydlení, zajistit a garantovat dostatečný minimální příjem,
Tento obecný cíl je naplňován opatřeními jednotlivých dílčích sociálních politik, jakými jsou:
vzdělávací politika, zdravotní politika, politika zaměstnanosti, bytová politika, rodinná
politika, důchodová politika, imigrační politika, politika sociálního zabezpečení

Cíle sociální politiky mohou tak být tzv. introsystémové (zaměřené dovnitř systému: např.
různé změny stávajícího důchodového pojištění v sociální politice ČR) a extrasystémové
(zaměřené na jiný systém např. prevence v oblasti zdravotní si klade za cíl mj. snížit náklady
na dávky vyplácené ze systému nemocenského pojištění, nebo se jedná o opatření realizovaná
mezinárodními organizacemi v rámci sociální politiky)

Sociální politika může být pojímána jako cílová (tzv. systémová) nebo instrumentální.
Jsou-li sociální cíle a zájmy důvodem vzniku a rozvoje sociálního subjektu nebo smyslem
jeho existence, hovoříme o cílové sociální politice (např. sociální politika nestátního
neziskového subjektu). Jsou-li cíle subjektu jiné a jeho sociálně politické zájmy jsou
prostředkem k jejich dosažení, hovoříme o instrumentální povaze sociální politiky (např.
sociální politika ziskového nestátního subjektu).

Funkce sociální politiky

Sociální politika plní v životě jedince a společnosti rozmanité funkce. Rozmanitost je
determinována především množstvím sociálních událostí, na které je sociální politika
směřována. Spektrum funkcí, které sociální politika zastává, vznikaly postupně a vyvíjely se s
ohledem na čas a konkrétní prostor, ve kterém jsou uplatňovány.
Nejčastěji se setkáváme s těmito typy funkcí:
ochranná
rozdělovací a přerozdělovací
homogenizační
stimulační
preventivní

Ochranná funkce sociální politiky patří k historicky nejstarším a tvoří tradiční a stabilní
prvek sociální politiky. Představují ji defacto formy pomoci a podpory poskytované člověku
při vzniku sociální události. V podstatě jde tedy o zmírnění či odstranění důsledků určitých
sociálních událostí. Ochrana společnosti plyne primárně z humanitních snah společnosti a
sekundárně z potřeby ochrany člověka jako pracovní síly.

Rozdělovací a přerozdělovací funkce naplňuje vlastní obsah prováděných opatření sociální

politiky. Touto funkcí je určován podíl jednotlivců na výsledku ekonomické činnosti
společnosti a jejím bohatství. Přerozdělováním se zmírňuje výchozí nerovné postavení lidí v
té míře, kterou společnost uznává za žádoucí. Tato funkce se uskutečňuje především
prostřednictvím daní a jiných transferů. Rozdělovací funkcí je navíc třeba rozumět nejen
rozdělování příjmů společnosti, ale i účelné začleňování lidí do společnosti, rozdělování
prostředků, podmínek a předpokladů sloužících ke zdokonalování jejich života a k
osobnostnímu rozvoji. Kardinální otázkou je, jaká míra přerozdělení má být realizována.
Příliš vysoká míra přerozdělení oslabuje podněty k práci nebo jiné ekonomické činnosti, na
druhou stranu její nízká úroveň může oslabit stabilitu společnosti a její rozvojové možnosti.

Homogenizační funkce je považována za relativně novou funkci sociální politiky. Jejím

účelem je dosahování stejnorodosti v uspokojování základních životních potřeb. Nemá vést k
nivelizaci podmínek života lidí. Jde spíše o systematický proces vytváření a poskytování
stejných, rovných příležitostí a šancí. Nejzřetelněji se homogenizační funkce projevuje např. v
systému sociální pomoci nízkopříjmovým skupinám obyvatelstva, jimž je příjem dorovnáván
do hranice společensky uznaného standardu. Tím jsou vytvářeny předpoklady pro zhruba
stejnorodé možnosti uspokojování základních životních potřeb.

Stimulační funkce si klade za cíl podporovat, podněcovat a vyvolávat žádoucí sociální

jednání jednotlivců a sociálních skupin jak v oblasti ekonomické, tak i mimo ni. Míní se jí i
funkční efekty sociální politiky podporující ekonomickou výkonnost, produktivitu a stabilitu,
a tím i prosperitu společnosti.

Preventivní funkce znamená předcházení nepříznivým sociálním událostem. Snahou je

zabránit zcela nebo alespoň v co největší míře tomu, aby k nežádoucím sociálním situacím
nedocházelo. Tuto funkci více méně naplňují všechna odvětví sociální politiky. Význam
preventivní funkce v posledních letech neobyčejně sílí, protože moderní sociální politika se
zdaleka neomezuje pouze na ochranu a pomoc ve stavech nouze, ale znamená prakticky
rozsáhlou existenční prevenci orientovanou na zvládání životního stylu.
17.
a) Nástroje sociální politiky (definice – typologie nástrojů – typologie dávek –
peněžité dávky – věcné dávky – sociální služby – podmínky pro přiznání dávky)

Sociální politika disponuje specifickými nástroji, jejichž prostřednictvím se realizují sociální

práva občanů. Za hlavní nástroje lze považovat:

1) PRÁVO
Právní normy – právo definuje podmínky činností a vzájemných vztahů jednotlivců i institucí,
například se jedná o nařízení Vlády ČR a vyhlášky ministerstev.
- má normativní povahu
- základním rámcem uplatnění sociální politiky jsou právní normy
- definuje celkový rámec poskytování soc. nároků
- zaručuje rovnost v nárocích
- právní předpisy definují způsoby, jakými budou sociálně politické záměry
realizovány
- u pracovního, zdravotního a práva sociálního zabezpečení jde o bezprostřední
souvislost
- občanské právo reguluje vztahy mezi lidmi, tím se dotýká se i SP, zvlášť rodinné
- správní právo reguluje činnost institucí státní a veřejné správy
- v praxi SP se uplatňují i nástroje nižší právní síly (vyhlášky, apod.)

Sociálně politické záměry lze realizovat:

1. regulací, tj. zákazem či příkazem, aby soc. objekt
a. něco konal
b. se zdržel činnosti
2. konáním – peněžním nebo věcným plněním
a. poskytnutím služby ve prospěch subjektu
3. kontraktací, tj. smlouvou zavázat jiný sociální objekt, aby něco konal či se zdržel
činnosti
4. nátlakem fyzickým nebo politickým na sociální objekt, aby přijal a uskutečnil sociální
zájmy jemu vnucované (např. petice, tisk, mítinky, demonstrace)
Volba nástrojů záleží na tom, čeho se má dosáhnout a kdo má být adresátem sociální péče

2) FINANČNÍ PROSTŘEDKY
Ekonomické nástroje – opatření, směřující k ovlivňování a přerozdělování disponibilních
zdrojů (finančních, lidských a věcných), tak aby bylo dosaženo stanovených cílů
Fiskální nástroje – ve formě transferů na jedné straně a úlevy na straně druhé, které se
poskytují různým cílovým skupinám obyvatelstva
Úvěrové nástroje – poskytování různých zvýhodněných půjček pro ovlivnění různých
sociálních situací či událostí zájmových skupin obyvatelstva
Cenová politika – ve formě dekomodifikace vybraných statků a služeb, nebo ve formě
cenové regulace vybraných statků a služeb
Získávání finančních prostředků:
1) prostřednictvím daní a jejich následné rozdělování z veřejných rozpočtů
2) prostřednictvím darů FO či PO a jejich užití obdarovanou osobou
3) prostřednictvím příspěvků do pojišťovacích fondů a jejich následné rozdělování formou
výplaty dávek podle přijatých pravidel.
FINANCOVÁNÍ SOCIÁLNÍ POLITIKY
sociální činnost má náklady 2 druhů:
• náklady na správu potřebnou k činnosti (mzdy…)
• náklady na činnost (služby a dávky)
kdo financuje sociální politiku:
1) stát (hlavní subjekt)
- financuje z daní, ale i z jiných příjmů a majetku
- nejčastěji daně
ð přímé – jsou to buď obecné daně z příjmů daňových poplatníků nebo jako účelové
daně od určitých daňových poplatníků (příspěvky na bydlení, pojištění)
ð nepřímé – DPH, spotřební daň, daň z převodu majetku, atd.; jsou důležitějším
příjmem státního rozpočtu než přímé
2) obce, regiony, samospráva
- z prostředků buď ze státního rozpočtu občanů
- z poplatků, které mohou vybírat obce od obyvatel
- z darů
3) zaměstnavatel
- povinnost přispívat zaměstnancům na pojištění a hradí některé náklady na sociální
ochranu nařízenou státem
4) občan
- přispívá na povinnou solidaritu s jinými občany (nazýváno: redistribuce v sociálním
prostoru) a zároveň si přispívá na vlastní budoucí sociální zabezpečení (=redistribuce v čase)
- občané mohou dobrovolně přispívat na sociální účely sponzorstvím

PENĚŽNÍ DÁVKY
obnosy, vyplácené těm, kdo na ně mají nárok; dávka poskytnuta jako nenávratné plnění nebo
jako návratná půjčka
ð jsou základem sociální politiky
ð vyplácí se na základě nároku, nebo je nárok nějak podmíněn
ð jde o nejjednodušší způsob pomoci (s výjimkou testovaných dávek)
ð přesto je poskytnout testovanou dávku jednodušší než poskytnout službu (např.
pečovatelskou, ústavní)

TYPY PENĚŽNÍCH DÁVEK

1) jednorázové (např. porodné) & opakované
2) nenávratné & návratné (např. půjčka studentům)
VYPLÁCENÍ PENĚŽNÍCH DÁVEK
1) na základě nároku – obligatorní dávky (např. starobní důchod, nemocenská)
2) nárok je podmíněn úředním výrokem na základě žádosti (např. dávky soc. péče –
příspěvek na auto invalidům, přídavky na děti)
PODMÍNKY PRO PŘIZNÁNÍ DÁVKY:
1) věcné (člověka postihne sociální událost)
2) systémové (náležitost, účast v systému)
3) formální (podání žádosti a procesní způsobilost)
3) SOUBOR INSTITUCÍ
- stát a jeho orgány - Ministerstvo práce a soc.věcí, úřady práce, OSSZ aj.
- zaměstnavatelé – zabezpečují opatření stanovená státem a jeho orgány
- zaměstnavatelské, zaměstnanecké odborové orgány
- místní komunity, jejich orgány a instituce
- občanské iniciativy, dobročinné organizace, charitativní instituce
- církve
Sociální dokumenty – jako jsou koncepce, plány, programy a projekty organizací a institucí,
jimiž se stanovují cíle sociální politiky a způsoby jejich dosahování

DALŠÍ NÁSTROJE SP
SLUŽBY
Funkcí služeb je uspokojování specifických potřeb určitých skupin obyvatelstva
- nejen sociální služby, tj. spojené s péčí o nemohoucí, sociálně narušené, ale také
služby ve sféře zdraví, vzdělávání, bydlení, poradenství
- jedná se o služby zajišťující základní potřeby až po vysoce specializované
- okruh služeb se v posledních 20-ti let neobyčejně rozrostl
přehled služeb:
- poradenství (např. nezaměstnanost)
- denní pobyty (denní stacionář)
- stravování (rozvoz jídla)
- pečovatelská služba (v souvislosti s péčí o seniory, ale i dětem a rodinám)
- zařízení pro občany závislé na alkoholu, atd.
- zařízení sociální péče (dříve termín ústavy sociální péče, dnes sanatoria atd.)

VĚCNÉ DÁVKY
- jsou spojeny s ochranou zdraví – jde především o léky, zdravotní pomůcky (berle,
protézy) a ochranné pracovní pomůcky
- uplatňují se také v případech, kdy není zaručeno, že peněžité pomoci bude účelně
využito

ÚLEVY A VÝHODY
- poskytované různým skupinám (např. mladistvým, studujícím, důchodcům)

SDĚLOVACÍ PROSTŘEDKY
- tisk, TV, rozhlas, internet aj. (podílejí se na formování názoru a postojů veřejnosti k
sociál. problémům)

TRIPARTITA
- kolektivní vyjednávání

VZDĚLÁVACÍ AKTIVITY
- umožňují snazší zapojení na trhu práce, brání chudobě

STÁTNÍ REGULACE CEN SPOTŘEBNÍHO ZBOŽÍ

- byla významným nástrojem SP zejména v době centrálně plánované ekonomiky
b) Nestátní ziskové organizace jako subjekty sociální politiky (definice – role –
možné příklady sociálních aktivit)

Zaměstnavatelé jsou povinní realizovat legislativní požadavky státu ve vztahu k bezpečnosti

práce, pracovní době, odměňování a smluvní vztah k zaměstnancům. Také přispívají do
systému sociálního zabezpečení tím, že odvádějí daně a příspěvky na sociální a zdravotní
pojištění svých zaměstnanců. Kromě toho mohou provádět vlastní sociální politiku.
NESTÁTNÍ ZISKOVÉ ORGANIZACE JAKO SUBJEKTY SOCIÁLNÍ POLITIKY
- Tyto organizace zpravidla rozvíjejí sociální politiku vůči svým zaměstnancům.
- Dále platí pojistné a mohou sponzorovat nestátní neziskové organizace.
- Nestátních ziskových organizacích hovoříme jako o tzv. II. sektoru.
- Sociální politika podniku patří k podnikové kultuře a spoluvytváří image firmy a
způsobuje identifikaci zaměstnanců s ní.
- Nicméně sociální činnost a poskytování sociálních služeb může být také
podnikatelským záměrem – tedy i v sociální oblasti lze podnikat.

Předmět zájmů zaměstnavatelů:

 zlepšování pracovního prostředí (např. odpočinkové místnosti, kuchyňky, jídelny,
parky)
 reprodukce pracovní síly (např. sport, příspěvky na dovolenou, navýšený dovolená)
 zajišťování potřeb pracovníka (např. stravenky, mimořádná dovolená)
 zajišťování zdravotní péče (např. firemní lékař, nasmlouvané zdravotnické zařízení)
 podpora zájmových organizací (např. podpora seniorů dříve zaměstnaných u firmy)
 zlepšování pracovních vztahů (např. pravidelné setkávání pracovníků, teambuilding
apod.)
V rámci sociální politiky mají zaměstnavatelé významné postavení na trhu práce. Jejich povinností je naplňovat
legislativní požadavky státu v této oblasti. Jde o opatření týkající se bezpečnosti a zdraví při práci, pracovní
doby, smluvního vztahu k zaměstnancům a v některých případech i odměňování. Vedle těchto státem určených
povinností řada zaměstnavatelů vytváří vlastní podnikovou sociální politiku, která souvisí s péčí o zaměstnance.
Důvodem je maximalizace zisku. Některá z opatření mají přímý dopad na výkon zaměstnanců, např. možnost
určitých aktivit v rámci přestávek v práci mohou zvyšovat intenzitu práce, jiné zvyšují atraktivitu podniku a
identifikaci zaměstnanců s firmou, např. možnost podnikové dovolené, péče o děti zaměstnanců apod., což se
zpětně projevuje v nižší fluktuaci, ochotě zaměstnanců vyjít vstříc zaměstnavatelům, a především v lepším
postavení podniku na trhu práce. Ve většině vyspělých zemí tvoří výdaje na podnikovou sociální politiku
významnou součást nákladů na pracovní sílu. Investice do sociálních aktivit v rámci podniku do určité míry
mohou být započítány do nákladů, snižují daně i příspěvky na sociální a zdravotní pojištění. Tím se stávají
doplňkem systému odměňování, který je výhodný jak pro zaměstnance, tak pro zaměstnavatele. Péče o
zaměstnance by měla tedy patřit k prioritám každého zaměstnavatele. Když podnikatelé nebudou tuto péči
podceňovat, zaměstnanci se budou cítit motivovaní. Při zvyšování motivace dochází i k zvyšování jejich
spokojenosti v zaměstnání. Zaměstnavatelé si uvědomují, ţo konkurence je velká a nejdůležitějším výrobním
faktorem je člověk. Pokud ve firmě zůstávají spokojení kvalifikovaní zaměstnanci, společnost zvyšuje svoji
konkurenceschopnost.

Péče o zaměstnance Péče o pracovníky můžeme dělit do tří skupin:

- povinná péče;
- smluvní péče a
- dobrovolná péče.

Povinná péče o zaměstnance vychází ze zákonů, předpisů a kolektivních smluv nadpodnikové

úrovně. Smluvní péče je dána kolektivními smlouvami na úrovni organizace. Dobrovolná
péče je výrazem personální politiky zaměstnavatele, usiluje tím o konkurenční výhodu na trhu
práce.

V malých firmách zahrnuje péče o pracovníky následující oblasti:

1. pracovní dobu a pracovní režim;
2. pracovní prostředí;
3. bezpečnost práce a ochrana zdraví;
4. vzdělávání zaměstnanců;
5. služby poskytované pracovníkům na pracovišti;
6. ostatní služby poskytované pracovníkům a jejich rodinám.

Vzdělávání zaměstnanců
Účelem vzdělávání zaměstnanců je prohlubovat jejich znalosti a dovednosti k vykonávání
sjednané práce. Zvyšuje to také motivaci zaměstnanců a tím i větší konkurenceschopnost.
Vzdělávání zaměstnance můžeme rozdělit do tří oblastí:
- oblast všeobecného vzdělání,
- oblast odborného vzdělání,
- oblast rozvoje.

Do oblasti všeobecného vzdělání patří zejména osvojování základních znalostí, dovedností a

chování. V oblasti odborného vzdělání si zaměstnavatel osvojuje specifické schopnosti.
Oblast rozvoje je specifická tím, že dochází k osvojení znalostí nad rámec požadavků svého
pracovního místa. Rozvoj (rozšiřování kvalifikace) zabezpečuje zaměstnavatel s podporou
státu a vzdělávacích institucí. Zaměstnanec se učí novým dovednostem a znalostem nad
rámec požadavků pracovního místa. Podle § 227 zákoníku práce zahrnuje odborný rozvoj
zaměstnanců:
- zaškolení a zaučení;
- odbornou praxi absolventů škol;
- prohlubování kvalifikace;
- zvyšování kvalifikace.

Zaškolení a zaučení se týká zaměstnance, který nastupuje do práce bez kvalifikace nebo
zaměstnance, který na straně zaměstnavatele přechází na nové pracoviště nebo jiný druh
práce. Zaškolení je považováno podle § 228 zákoníku práce za výkon práce, tudíž
zaměstnanec má nárok na mzdu

PELC, Vladimír. Zaměstnanecké benefity v roce 2011: daňové a pojistné režimy benefitů, čili, jak zaměstnancům
poskytovat více s menšími náklady pro zaměstnavatele i zaměstnance. Praha: Leges, 2011. s.

Charakteristika zaměstnaneckých benefitů

Používaní zaměstnaneckých benefitů je v dnešní době velmi rozšířený nástroj personálního
managementu pro získání nových pracovních sil nebo udržení kvalitních pracovníků ve
firmě. Čím větší je spokojenost zaměstnance, tím vyšší je motivace k pracovnímu výkonu.
Poskytování různých benefitů zaměstnavatelem způsobuje odlišení od konkurence,
posiluje firemní kulturu a zvyšuje hodnotu značky. O benefitech plně rozhoduje
zaměstnavatel a je na něm, jak pestrou škálu odměn chce svým zaměstnanců nabídnout.
Stručná definice benefitu zní, že se jedná o nepeněžní plnění poskytované zaměstnancům.
Buďto z Fondů kulturních a sociálních potřeb (FKSP), ze sociálního fondu nebo ze zisku
po jeho zdanění. Firma může rovněž použít tzv. nedaňové náklady, ze kterých nemusí
odvádět sociální a zdravotní pojištění a zdaňovat je daní z příjmů.
Členění benefitů
Z hlediska věcného rozlišujeme benefity orientací:
1. na bezprostřední podporu zaměstnaneckého vztahu související s pracovním
zařazením (např. poskytnutí služebního auta, příspěvek na dopravu do zaměstnání);
2. na kvalifikační rozvoj a vzdělávání zaměstnanců (např. vzdělávací kurzy, výuka,
jazykové kurzy, školení);
3. na zdravotní aspekty života zaměstnanců (např.: poskytnutí dovolené navíc,
poskytnutí vitamínů a léků, závodní lékařská péče, vakcíny proti chřipce, relaxační
pobyty);
4. na sociální aspekty života zaměstnanců (např.: sociální půjčky, půjčky na bytové
účely, půjčky k překlenutí tíživé finanční situace);
5. na benefity pro volný čas (sportovní a kulturní aktivity).

Z hlediska charakteru výdajů zaměstnavatele je dále můžeme dělit na:

1. finanční benefity
2. nefinanční benefity
Finanční benefity jsou ty, na které zaměstnavatel vydává další finanční prostředky. Naopak
je tomu u nefinančních výhod, které jsou poskytovány bez dalších výdajů. Příkladem
nefinančních benefitů je poskytnutí služebního vozu (i pro soukromé účely) a prodej
firemních výrobků nebo služeb zaměstnancům za sníženou cenu.

Z hlediska plošnosti je dělíme na:

1. plošné
2. volitelné (tzv. cafeteria systém)
Plošné zaměstnanecké výhody jsou takové, které jsou poskytovány všem zaměstnancům.
Největšími zástupci těchto výhod jsou příspěvky na stravování, penzijní připojištění a
životní pojištění. Volitelné benefity jsou takové, které si zaměstnanec může sám vybrat
z nabízeného portfolia. Můžeme tedy říci, že plošné benefity jsou stabilní a jsou
poskytovány delší dobu. Naopak volitelné benefity jsou flexibilní, zaměstnanci si mohou
sami vybrat a sestavit svůj benefitní systém. Volitelné benefity nazýváme také pojmem
„cafeteria systém“. Firmy mohou zaměstnancům připravit nabídku zaměstnaneckých
výhod, které si sami vybírají. Systém bývá většinou nastaven určitými kredity, které
zaměstnanci získávají podle výkonů nebo pracovní pozice. Podle těchto kreditů si vybírají
benefity s různou finanční náročností.

Z hlediska doby působení výhody je dělíme také na:

1. jednorázové (poskytnutí půjčky a sociální výpomoc)
2. krátkodobé (příspěvek na stravování)
3. dlouhodobé (penzijní připojištění a životní pojištění)

Charakteristika vybraných benefitů

Zaměstnanecké stravenky
- Stravenky jsou nejčastěji používaným benefitem v České republice. Stravenky
poskytuje 8/10 firem a zaměstnanci ji v dnešní době berou jako samozřejmost.
 - V roce 2013 byly vydány stravenky až v hodnotě 16 miliard korun. Zaměstnanec
nemá na stravenku žádný právní nárok, tato cenina je poskytována zaměstnavatelem
dobrovolně. Je poskytnuta také jen těm zaměstnancům, kteří odpracují minimálně 3
hodiny denně, což je zákonem stanovená doba.
- Dříve se stravenky velmi zneužívali ke koupi nepotravinářského zboží a zejména
alkoholu. Dnes jsou stravenky používány pouze ke koupi jídla a nealkoholických
nápojů. Podniky mohou využívat svůj stravovací systém nebo si objednat poukázky u
externí firmy.
- O tisk a distribuci stravenek se starají např. společnosti Sodexho Pass, Ticket
Restaurant, Le Cheque Déjeuner, Menu Service a Edenred.
- Někteří zaměstnavatelé používají svoje stravenky. Firma uzavře smlouvu s jídelnou v
blízkém okolí, kde zaměstnanci tyto kupony využívají. Nedochází tedy k platbě
provize společnosti, která kupony tiskne a distribuuje. Vede to k nižší ceně za jídlo a
k podpoře živnostníků.

Elektronické stravenky
- Na trh se nyní dostávají elektronické stravenky, které pokud uspějí, nahradí tisknuté
papírové kupony. Elektronickou stravenku přijímá zatím 1000 restaurací, ale budou
dále
přibývat. Tato stravenka se používá jako bezdotyková karta nebo se dá využít pomocí
aplikace v chytrých telefonech.
- Obchod proběhne během 15 vteřin a dá se platit přesně na korunu, což byl problém
většiny restaurací a obchodů, kde na stravenky vraceli do 5 Kč nebo na stravenky
nevraceli vůbec.
- Nově můžeme platit stravenkami i v e-shopech.

Příspěvky na penzijní připojištění a soukromé životní pojištění

- Od ledna 2013 mohou fyzické a právnické osoby přispět svým zaměstnancům až
30 000,- Kč ročně na penzijní připojištění nebo životní pojištění, zaměstnanec má
příspěvek osvobozen od daně z příjmů i od platby sociálního a zdravotního pojištění,
je to daňově uznatelný náklad.

Motivační příspěvek na vzdělání

- Zaměstnavatel může poskytnout motivační příspěvek na vzdělání zaměstnanci, který
studuje a připravuje se profesi.
- Pokud zaměstnanec studuje střední školu nebo vyšší odbornou školu, příspěvek je
stanoven do výše 2000 Kč. Při studiu vysoké školy je příspěvek stanoven do výše
5000 Kč.

Firemní školky
- Firemní školky jsou velmi oblíbeným zaměstnaneckým benefitem. Mnoho dětí bývá
odmítáno veřejnými školkami, proto rodiče musí zůstat déle na rodičovské dovolené
nebo hledat jiné řešení.
- Některé firmy zřizují školky pro děti svých zaměstnanců a další volná místa nabízí
dětem z okolí. Ve středních Čechách se nyní zřizují školky v nemocnicích.

NOVÉ TRENDY V ZAMĚSTNANECKÝCH VÝHODÁCH

Na zaměstnance stále vzrůstají nároky. Společnosti se snaží sladit pracovní život
zaměstnanců s jejich soukromým životem. Tyto programy mohou zahrnovat:
• programy „pohodlí“ – čištění a žehlení oděvů, bankovní služby,
• podpora zaměstnanců – coaching, právní služby, finanční plánování,
• asistenční programy pro rodinu – hlídání dětí, příspěvek na školné, školky
• flexibilní pracovní ujednání – práce z domova, flexibilní pracovní doba, kratší pátky,
• wellness programy – fitness, stop kouření, programy zaměřené na zdravé stravování,
• různé – ergonomické programy, slevy pro zaměstnance, dojíždění, oddechové
místnosti.
18.
a) Způsoby financování sociální politiky (možné regulace peněžních toků –
vymezení – příklady)

Způsoby financování sociální politiky

V sociální politice se setkáváme s několika základními způsoby financování. Každý takový
způsob financování je pak typický pro jiný systém sociální ochrany.

Rozpočtová technika – průběžné financování (tzv. metoda pay as you go)

- je založena na principu „průběhu“ finančních prostředků určitým systémem, který tyto
prostředky v podstatě „dopraví“ od jednoho subjektu (toho, kdo do systému
momentálně přispívá) ke druhému (tomu, který momentálně ze systému čerpá)
- přijaté příjmy jsou ve stejném období znovu rozdány (jedná se o tzv. redistribuci
v sociálním prostoru)
- výhoda spočívá v samoregulovatelnosti systému, která vyplývá z toho, že % ze mzdy,
odváděná jako pojistné, rostou se zvyšující se mzdou
- na start stačí takto financovanému systému malé náklady – jde však o dočasnou výhodu,
peníze většinou v takovém systému nezbývají – nelze je tedy ani investovat
- tato metoda je nákladná především pro plátce příspěvků, navíc je velmi citlivá na
změny ve věkovém složení účastníků, jejich vyšší věkový průměr a následný vyšší
počet vznikajících nároků na dávky vyvolává zvýšení příspěvků
- osou metody je rozpočet – bilancují se příjmy a výdaje pro každé finanční období
- rozpočet nemá být deficitní, musí být přesně a řádně připraven, musí být dosaženo
předpokládaných příjmů a náklady nesmějí být překročeny

Fondová technika
- spočívá v tom, že se finanční prostředky střádají na osobním účtu pojištěnce a do té
doby, než pojištěnci vznikne nárok na čerpání těchto dávek, jsou tyto prostředky
zhodnocovány bezpečným kapitálovým investováním fondu, který prostředky
spravuje
- tato forma financování se více blíží klasickému spoření prostředků se zhodnocením
bankou
- je zpočátku nákladnější, je rovněž nutné vynaložit větší administrativní výdaje
v souvislosti s investováním fondu a péčí o něj – nutné je tedy předem hodně
investovat
- výhodou této metody je, že zakladatelské organizaci umožňuje vytvořit dlouhodobě
disponibilní kapitál, který může používat pro svůj rozvoj, avšak hospodaří s ním
přísně odděleně od ostatního majetku
- nevýhodou tohoto způsobu financování je citlivost na aktuální ekonomickou situaci

Dary
- jsou hlavním příjmem pro nestátní neziskové organizace
- jedná se například o organizaci veřejných sbírek, zasílání DMS, grantová řízení,
sponzoring apod.
- za účelem získání daru je nutné, aby nestátní nezisková organizace věnovala náležitou
pozornost účelu, na který by finance měly být použity, dále také efektivitě a úspornosti
projektu a v neposlední řadě profesionalitě přístupu a jeho řešení
- je ověřeno, že občané rádi přispívají na konkrétní účely – na viditelné cíle, ohlas
veřejné sbírky lze tak považovat za test závažnosti konkrétního sociálního problému a
zájmu veřejnosti na jeho řešení
Financování ze státního rozpočtu
Státní rozpočet je velmi důležitým zdrojem financování sociální ochrany jako celku. Česká
republika k tomuto účelu vynakládá ročně cca 20 % HDP a řadí se tak mezi evropské státy
s průměrnými sociálními výdaji.

Státní rozpočet financuje:

- sociální pojištění prostřednictvím garance systému a přeléváním finančních prostředků
přes státní rozpočet, jakož i přispíváním na penzijní spoření
- státní sociální podporu, jež je plně hrazena ze státního rozpočtu
- sociální pomoc prostřednictvím krajských a obecních rozpočtů, ze kterých se hradí
dávky a částečně i služby poskytované z tohoto systému

Koldinská, K.: Sociální právo, C. H. Beck, Praha 2007

Krebs, V. a kol.: Sociální politika, Wolters Kluwer, Praha 2007
Tomeš, I.: Povinná sociální solidarita, Karolinum, Praha 2018
Tomeš, I.: Sociální právo ČR, Wolters Kluwer, Praha 2016
Tomeš, I.: Úvod do teorie a metodologie sociální politiky, Portál, Praha 2010
Tomeš, I. a kol. Sociální správa: úvod do teorie a praxe, Portál, Praha 2009

Co je redistribuce v sociálním čase, jaký systém sociální ochrany je na ní postaven?

Redistribuce v SOCIÁLNÍM ČASE – občan odkládá část své spotřeby na pozdější dobu
(např. doplňkové penzijní připojištění)

Co je redistribuce v sociálním prostoru, jaký systém sociální ochrany je na ní postaven?

Redistribuce v SOCIÁLNÍM PROSTORU – občan odvádí pojistné a ve stejnou chvíli je
někomu jinému vyplaceno jako dávka

Doplňkové systémy: představují nadstavbu, v jejímž rámci je možné poskytovat dávky či

služby zabezpečující vyšší úroveň příjmu, než může poskytnout základní soustava. Mohou
fungovat ve všech odvětvích sociální ochrany.

Smyslem doplňkových systému:

- vytvářet předpoklady pro snížení nákladů na základní soustavu
- podporovat spoření a tvorbu kapitálu
- zvyšovat úroveň příjmů při vzniku sociální události zabezpečované základní soustavou

Principy doplňkových systémů:

- dobrovolnost – každý se může rozhodnout, zda a které soustavě chce přispívat
- neziskovost – finanční prostředky vytvořené z příspěvků i z vlastní hospodářské činnosti
soustavy jsou určeny pouze ve prospěch pojištěnců
- nezávislost – soustavy jsou na státu nezávislé, i když často státem podporované a
kontrolované

Stát jako subjekt sociální politiky

Charakteristiky státu jako nositele sociální politiky
- má politickou moc a je definovaný územím a obyvatelstvem.
- stát svou sociální politikou, integruje činnosti ostatních subjektů k tomu určených.
- stát má právo od občanů a soukromých organizací vybírat daně, poplatky a pokuty.
- stát je oprávněn vnucovat povinnou solidaritu a určovat její míru.
- stát disponuje rozhodovacími mechanismy – parlament, regionální samospráva a obecní
zastupitelstva
Cíle sociální politiky státu
- vytvářet podmínky pro stabilitu ve společnosti,
- regulovat sociální klima tlumením sociálního napětí,
- rozvojem sociálních činností stabilizovat poměry ve společnosti, aby lidé mohli
rozvíjet svůj potenciál.

Mechanismy, které stát využívá v oblasti realizace sociální politiky

- rozhodovacími mechanismy – parlament, regionální samospráva a obecní zastupitelstva,
zajišťují promítnutí většinových zájmů společnosti do řídících sfér
- realizačními mechanismy – nástroje právní (legislativa), institucionální (instituce, zařízení,
které spravuje) a finanční (daně) povahy
- donucovacími mechanismy – za účelem respektování práva, soudní a exekutorský systém
- kontrolními mechanismy – státní kontrolní instituce, neformální a mezinárodní kontrola

Co je to občanská společnost? Proč se tento princip podporuje?

Občanská společnosti je abstraktní pojem, zahrnující veškeré organizace, sdružující občany na
dobrovolné bázi. Vymezit ji lze také jako organizované aktivity občanů, které nejsou spojeny
se státními strukturami nebo komerčními organizacemi.

Např.: Nestátní neziskové organizace, o kterých hovoříme jako o tzv. III. sektoru jsou nositelem občanské
společnosti a posilují povědomí občanské odpovědnosti, spoluodpovědnosti a solidarity. Dále prohlubují státní
sociální politiku o etický kontext moderního občanství, tzn., že v občanech kotví morální zásadu, že je normální
a přirozené si navzájem pomáhat. V neposlední řadě zefektivňují sociální činnosti zvýšením jejich adresnosti a
snižováním jejich nákladů.

Sociální správa
Sociální správa jako věda se zabývá způsoby, jak jsou lidé organizováni a jejich činnost
strukturována a prováděna, aby sociální dávky a služby byly poskytnuty co nejlépe.

Sociální správa = takové postupy orgánů státní správy, samosprávy a nestátních subjektů,
které vedou k realizaci práv a povinností vznikajících z právních vztahů v oblasti sociální
ochrany, nebo takové činnosti, jejichž prostřednictvím dochází ke koordinaci postupů, jež se v
sociální oblasti uplatňují.

SUBJEKTY
Státní správa
Ministerstva
ð ústřední orgány státní správy – zejména MPSV, MZ
ð koncepce systémů sociální ochrany a koordinace jejich činnosti
ð příprava dalšího legislativního vývoje v oblasti

ČSSZ
ð zvláštní orgán státní správy, který v řízení o přiznání dávek DP zastupuje stát
ð regionální složky – OSSZ/PSSZ spravují NP
ð zajišťuje činnost lékařské posudkové služby
Úřady práce
a) politika zaměstnanosti – zprostředkování zaměstnání, vyplácení podpor v nezaměstnanosti,
evidence uchazečů
b) státní sociální podpora – správa systému a výplata dávek
c) sociální pomoc – správa systému dávek v HN a pro OZP

Inspektoráty práce: dohlížení nad dodržováním pracovních podmínek ze strany

zaměstnavatelů (pracovní doba, zajištění bezpečnosti zdraví při práci, zákaz diskriminace
apod.)

b) Sociální politika EU (geneze sociální politiky EU – Charta základních

sociálních práv pracujících – Maastrichtská a Amsterodamská smlouva – Zelená
a bílá kniha – Lisabonská strategie – Obnovená sociální agenda – současná
podoba sociální politiky EU)

Sociální rozměr Evropské unie se stal nedílnou součástí evropské integrace. Evropský sociální
model je ve srovnání s ostatními regiony světové ekonomiky znám svou štědrostí a
zabezpečováním vysokého životního standardu svých obyvatel.

Společným cílem členských států je propojit ekonomickou výkonnost,

konkurenceschopnost a sociální spravedlnost, jednotlivé státy se však liší ve způsobu,
jak těchto cílů dosáhnout, což souvisí s rozdílnými možnostmi příslušné zemi a rozdílnými
historickými tradicemi. Na evropský sociální model a konkurenceschopnost se dnes pohlíží
jako na dva propojené koncepty, kdy dobře nastavená sociální politika je produktivním
faktorem hospodářského růst a prosperity. Unijní koordinace v oblasti sociální politiky se
dotýká např. pravidel koordinace systémů sociálního zabezpečení, uplatňování zásady
rovného zacházení pro muže a ženy, antidiskriminace, mateřské dovolené nebo pracovní
doby.

Přestože sociální politika nespadá do výlučných pravomocí EU a členské státy nesou za její
podobu hlavní odpovědnost, normy EU jejich kroky značně ovlivňují. Přijímané směrnice,
které jsou ze své definice pro členské státy závazné, pokud jde o výsledek, jsou institucemi
EU často připravovány tak podrobně a konkrétně, že členským státům nabízejí jen relativně
malý prostor k použití vlastní cesty vedoucí k dosažení kýženého výsledku.

Gestorem této problematiky je Ministerstvo práce a sociálních věcí, praktické věci řeší Česká
správa sociálního zabezpečení. Na parlamentní půdě záležitosti spadají pod Výbor pro
evropské záležitosti Poslanecké sněmovny a senátní Výbor pro záležitosti EU.

Instituce EU:
• Evropská komise – Generální ředitelství pro zaměstnanost, sociální věci a rovné
příležitosti
• Rada pro zaměstnanost, sociální politiku, zdraví a ochranu spotřebitele
Schází se zhruba 4krát ročně. Tvoří ji ministři odpovědní za zaměstnanost, sociální ochranu,
ochranu spotřebitele, zdraví a rovné příležitosti. Rada pouze stanovuje společné cíle,
analyzuje opatření přijatá na národní úrovni apod. Rozhoduje obvykle kvalifikovanou
většinou.
• Evropský parlament
Výbor pro zaměstnanost a sociální věci
Výbor pro práva žen a rovnost pohlaví
• Evropský sociální fond
Jeden ze tří strukturálních fondů Evropské unie. Má význam pro realizování Evropské
strategie zaměstnanosti a národních programů reforem v oblasti zaměstnanosti.
• Evropský fond pro přizpůsobení se globalizaci
Fond vznikl v roce 2006 jako prostředek pomoci zaměstnancům, kteří přišli o práci v
důsledku změn ve struktuře světového obchodu (např. přemístěním továrny mimo EU,
strukturální krizí odvětví v určitém regionu).
• Agentury
V oblasti zaměstnanosti a sociálních věcí působí také několik agentur. Ve Vídni sídlí
Agentura Evropské unie pro základní práva (vznik 2007), ve španělském Bilbau působí od
roku 1996 Evropská agentura pro bezpečnost a ochranu zdraví při práci.

VÝVOJ EVROPSKÉ SOCIÁLNÍ POLITKY:

Římská smlouva
V roce 1957 podepsalo šest zákládajících států Smlouvu o založení Evropského
hospodářského společenství (EHS),
Základní cíle:
• zabezpečení hospodářského i sociální pokroku,
• zlepšování životních i pracovních podmínek.
• rozvoj společného trhu, zaměstnanosti, pracovního práva a pracovních podmínek
• volný pohyb pracovních sil
• zákaz jakékoliv diskriminace na státní příslušnosti.
• rozvoj vzdělávání, sociálního zabezpečení nebo ochrany zdraví při práci
• právo na stejnou mzdu pro muže a ženy

1957 Evropský sociální fond (ESF) - cíl: usnadnit pracovníkům hledání zaměstnání a
zvyšovat jejich mobilitu.

Evropská sociální charta Rady Evropy 1965

 po ratifikaci členskými státy Rady Evropy vstoupila v platnost.
• ochrana sociálních a ekonomických práv v širokém rozsahu.
• 19 základních práv a principů např. právo na práci, právo na spravedlivou odměnu za
práci, právo se organizovat a kolektivně vyjednávat, právo na sociální zabezpečení, právo na
ochranu zdraví

1996 ve Štrasburku podepsána Revidovaná Evropská sociální charta.

• Doplnění dalších 12 práv např. právo na stejné příležitosti a na rovné zacházení, právo
na důstojnost v práci, právo na ochranu před chudobou a sociálním vyloučením, právo na
bydlení.

Jednotný evropský akt

1986 cíl: jednotný vnitřní trh.
• Nové kompetence Rady rozhodovat o standardech v oblasti pracovního prostředí,
zdraví a bezpečnosti pracujících. Podpora Komise v dialogu mezi managementem a
zaměstnanci.

Charta základních sociálních práv pracujících 1989 ve Štrasburku.

Přestože byla v době svého vzniku nezávazná, byla prvním společným počinem členských
států ve formulaci sociální práv.
Sociální práva v ní zakotvená jsou do značné míry shodná s právy uváděnými v Evropské
sociální chartě (r. 1961) a zaměřují se zejména na práva pracujících osob (nejen migrujících).
Charta se stala právně závaznou až v r. 1997, kdy na ní přímo odkazuje Amsterdamská
smlouva. Předznamenala další důležitou fázi v evropské integraci sociální ochrany. Nebylo
již déle možné zaměřovat se pouze na sociální práva migrujících pracovníků. Bylo nutné začít
nacházet cesty k formulaci společných sociálních cílů, jejichž naplnění bude dosaženo
prostřednictvím tzv. otevřené metody koordinace. Ta spočívá ve stanovení těchto cílů a
nastavení časového harmonogramu pro jejich dosažení. Dále je na každém členském státě, jak
zmíněných cílů dosáhne.

• sociální práva přímo související se zaměstnáním např. právo na práci,

právo na spravedlivou odměnu, na svobodu sdružování a kolektivní vyjednávání, právo
na zlepšování životních a pracovních podmínek, právo na ochranu a bezpečnost zdraví
při práci a na stejné zacházení pro muže a ženy.
• přijata pouze 11ti členskými státy. Velká Británie odmítla podepsat. (příliš velká
podpora pracujících – ohrožení zájmů podnikání a možnosti dosahování
konkurenceschopnosti.

Maastrichtská smlouva 1992

Dalším milníkem v přístupu k sociální politice byla Maastrichtská smlouva z roku 1992 (tzv.
Smlouva o založení EU), do které se však díky odporu Velké Británie nepodařilo začlenit
kapitolu o sociální politice. Vyřešilo se to uzavřením Dohody o sociální politice. Za cíl si
členské státy stanovily zajištění zaměstnanosti, zlepšení životních a pracovních podmínek,
vlastní sociální ochranu a sociální dialog, jakož i podporu rozvoje lidských zdrojů a důraz na
vysokou míru zaměstnanosti a boje proti sociálnímu vyloučení.
Vznikl tak duální právní rámec, který zanikl až v roce 1997, kdy v rámci Amsterodamské
smlouvy (Smlouva o Evropském společenství) Velká Británie podepsala Dohodu o sociální
politice, která pak byla začleněna přímo do Smlouvy o založení EU. Tím byl vytvořen právní
rámec pro zajištění rovných příležitostí a rovného zacházení v zaměstnání i pro boj proti
sociální vyloučenosti. Smluvně tak byl také zakotven odkaz na základní sociální práva a cíle
sociální politiky získaly novou dimenzi.

Maastrichtská smlouva
• cíle: podpora zaměstnanosti, zlepšení životních a pracovních podmínek,
odpovídající sociální péče, dialog mezi managementem a zaměstnanci, rozvoj lidských
zdrojů a boj proti sociálnímu vyloučení.
• nové cíle EU: vysoká míra zaměstnanosti a sociální ochrany, zvyšování životní
úrovně a kvality života, hospodářská a sociální soudržnost a solidarita mezi členskými státy.
• posílení významu Evropského sociálního fondu. Jeho cílem: usnadnit pracovníkům
přizpůsobení se změnám ve sféře průmyslové výroby i jiných oborech především odbornou
přípravou a rekvalifikacemi.

Zelená a Bílá kniha

V roce 1993 byla publikována Zelená kniha o evropské sociální politice, jejímž cílem bylo
analyzovat současné systémy sociální ochrany a vlivy, které na ně působí. Současně Zelená
kniha navrhovala postupy a doporučení, vedoucí ke zlepšení sociální situace v
Evropském
společenství.
Na základě této analýzy pak byl o rok později publikován koncepční dokument pod názvem
Bílá kniha o evropské sociální politice, která byla založena na konstatování, že hospodářský
pokrok musí být v souladu s pokrokem sociálním. Za základ evropského sociálního modelu
byly stanoveny následující principy: demokracie a lidská práva, kolektivní vyjednávání,
tržní hospodářství, rovné příležitosti pro všechny, sociální péče a solidarita.
• témata: nezaměstnanost, stárnutí populace, změny ve struktuře rodin, růst chudoby a
sociálního vyloučení a masivní růst poptávky po sociálních službách, zejména po zdravotní
péči. Byly zde také navrženy některé postupy vedoucí ke zlepšení sociální situace v EU.

1994 Bílá kniha s názvem „Evropská sociální politika, cesta vpřed pro Unii“.
• priority dalšího vývoje: vytváření nových pracovních míst a investice do vzdělání,
ale také rozvoj skutečného evropského trhu práce a rovných příležitostí pro muže a ženy.
Kooperativní partnerství mezi EU, členskými státy, sociálními partnery a občany.
• v sociální oblasti byly stanoveny tři hlavní cíle – sociální a ekonomická integrace,
konkurenceschopnost a sociální pokrok a konvergence respektující rozmanitost

Amsterodamská smlouva 1997

připojení Velké Británie k Chartě základních sociálních práv pracujících. Vznik Dohody o
sociální politice ve Smlouvě o EU.
• podpora flexibility a kvalifikace pracovních sil a přizpůsobování trhu práce
hospodářským změnám. Evropská strategie zaměstnanosti.
• oblast zájmu EU: zaměstnanost – stimul rozvoje hospodářství a konkurenceschopnosti
evropských zemí na světových trzích.
• ochrana proti diskriminaci z důvodu pohlaví, rasového nebo etnického původu,
invalidity, věku a sexuální orientace.

Lucemburský summit o zaměstnanosti

zasedání Evropské rady v Lucemburku v listopadu 1997.
• řešení nezaměstnanosti jejíž hodnota v EU se pohybovala kolem 10 %.
• vznikla první strategie pro boj proti nezaměstnanosti. Čtyři pilíře: nová podnikatelská
kultura, nová kultura zaměstnanosti, nová kultura adaptability, nová kultura rovných
příležitostí.

Zasedání Evropské rady v Lisabonu – Lisabonská strategie 2000

• strategický cíl EU – stát se do roku 2010 „nejkonkurenceschopnější a nejdynamičtější
znalostní ekonomikou, schopnou udržitelného hospodářského růstu s více a lepšími.
pracovními místy a s větší sociální soudržností.“
• Priority strategie: ekonomické, sociální a ekologické.

Sociální:
• podpora aktivní politiky zaměstnanosti a modernizace evropského sociálního modelu.
• investice do lidských zdrojů a vzdělávací politiky.
• zajištění dlouhodobé udržitelnosti systému sociální ochrany s ohledem na stárnutí
populace a kvalitní a široce dostupná zdravotní péče.

V oblasti aktivní politiky zaměstnanosti bylo cílem:

• uvádění kvalifikace pracovníků do souladu s nabídkou, zvýšení důrazu na
rekvalifikaci a celoživotní vzdělávání
• zvýšení podílu zaměstnanosti v sektoru služeb
• vytváření rovných příležitostí pro muže a ženy se zaměřením na lepší slaďování
profesního a rodinného života.

Konečným cílem těchto opatření bylo do roku 2010 vytvořit dodatečných 20 milionů
pracovních míst, což znamenalo zvýšení míry zaměstnanosti z tehdejších 61 % na 70 % a
zvýšení zaměstnanosti žen z 51 % na minimálně 60 %. O rok později na zasedání Evropské
rady ve Stockholmu byl pak doplněn nový cíl, zvýšit míru zaměstnanosti lidí starších 55 let z
38 % na nejméně 50 %.
Lisabonská strategie byla po pěti letech fungování revidována. Byl zaveden nový systém
řízení lisabonského procesu. Zodpovědnost za jeho naplňování je především v rukou
jednolitých členských států, které vypracovávají Národní programy reforem. Ty jsou
sestavovány na tříleté období a slučují v sobě reformy v oblasti hospodářské politiky a
politiky zaměstnanosti.

Zasedání Evropské rady v Nice

Společné cíle boje proti chudobě a sociálnímu vyloučení.
vyhlášení Charty základních práv občanů EU
• seznam občanských, politických, ekonomických, sociálních a společenských práv,
která byla do té doby obsažena v různých mezinárodních, evropských nebo národních
dokumentech.
• zákaz diskriminace, práva starších osob na důstojný a nezávislý život a jejich aktivní
účast na společenském a kulturním životě nebo integrace postižených osob. Charta poskytuje
také ochranu proti neoprávněnému propouštění ze zaměstnání, právo na spravedlivé a
uspokojivé pracovní podmínky, právo pracovníků na informace a konzultace, právo na
kolektivní vyjednávání, právo na sociální zabezpečení a sociální pomoc a právo na zdravotní
péči

Dále zde byla přijetí Evropské sociální agendy

 priority sociální politiky pro následujících pět let
 vytváření více a lepších pracovních míst, předvídání změn v pracovním prostředí, boj
proti chudobě, sociálnímu vyloučení a diskriminaci, modernizaci sociální ochrany,
podporu rovnosti pohlaví a posilování sociálně politických aspektů rozšiřování a
vnějších vztahů EU

Zřízen Výbor pro sociální ochranu, který měl jako poradní orgán podporovat
spolupráci členských států a Komise v oblasti politik sociální ochrany.

Sociální agenda 2005–2010 a obnovená sociální agenda

• cíl modernizovat evropský sociální model a zlepšovat sociální rozměr ekonomického
růstu.
• zvýšení zaměstnanosti, boj proti chudobě a diskriminaci a podpora rovných
příležitostí.
• členské státy jsou podporovány k reformám důchodového systému a systému
zdravotní péče.
• partnerství mezi institucemi EU, veřejnými orgány na místní, regionální a celostátní
úrovni, zástupci zaměstnavatelů a zaměstnanců a nevládními organizacemi.
Nástroje k provádění sociální agendy: Evropská strategie zaměstnanosti, otevřená metoda
koordinace, Evropský sociální fond a program PROGRESS (Program EU pro zaměstnanost a
sociální solidaritu)

Lisabonská smlouva
Smlouva posiluje sociální rozměr EU a je základem pro další rozvoj evropského sociálního
modelu.

Ve smlouvě jsou vyjmenovány hodnoty, na nichž je Evropská unie založena:

• „Unie je založena na hodnotách úcty k lidské důstojnosti, svobody, demokracie,
rovnosti, právního státu a dodržování lidských práv, včetně práv příslušníků menšin.
Tyto hodnoty jsou společné členským státům ve společnosti vyznačující se
pluralismem, nepřípustností diskriminace, tolerancí, spravedlností, solidaritou a rovností
žen a mužů.“
• „Při vymezování a provádění svých politik a činností přihlíží Unie k požadavkům
spojeným s podporou vysoké úrovně zaměstnanosti, zárukou přiměřené sociální ochrany,
bojem proti sociálnímu vyloučení a vysokou úrovní všeobecného a odborného vzdělávání a
ochrany lidského zdraví.“
• „EU bojuje proti sociálnímu vyloučení a diskriminaci, podporuje sociální spravedlnost
a ochranu, rovnost žen a mužů, mezigenerační solidaritu a ochranu práv dítěte.“

Koldinská, K., Tomeš, I., Křepelka F.: Sociální právo EU, Wolters Kluwer, Praha 2017

MODELY EVROPSKÉ SOCIÁLNÍ POLITIKY:

Se vznikem sociální politiky na konci 19. století se pojí v rostoucí míře se
vyskytující sociální problémy, které vedly ke ztrátě příjmů a pádu do chudoby. Tento
stav ohrožoval nejen samotné jedince a jejich rodiny, ale vedl k radikalizaci
obyvatelstva a měl negativní vliv na politickou stabilitu společnosti. Postupně byly
vytyčeny situace rizikové z hlediska vzniku těchto problémů, mezi nimi ztráta
zaměstnání, pracovní úraz, nemoc z povolání, stáří, invalidita, nemoc, ztráta živitele
a mateřství. V reakci na tyto situace se sociální politika začala v evropských zemích
vytvářet především jako politika sociálního zabezpečení. Postupně se vytvořilo několik
modelů sociální politiky.

Podle typologie Espinga-Andersena rozlišujeme tři základní typy sociálního státu:

• liberální (reziduální, atlantský, beveridgeovský),
• konzervativní (pracovně výkonový, kontinentální, korporativní),
• sociálně demokratický (institucionální redistributivní, skandinávský).

Liberální model
Hlavními představiteli tohoto typu sociálního státu jsou Velká Británie a mimo Evropu USA,
Kanada a Austrálie.
• důraz na povinnost jedince postarat se o svou existenci a budoucnost sám.
• pokud toho bez vlastní viny není schopen, v prvé řadě by tuto zodpovědnost měla
převzít jeho rodina a až v poslední fázi, kdy nelze situaci řešit jinak, stát, který má reziduální,
tedy zbytkovou povinnost.
• V tomto systému je patrná snaha rozlišovat mezi chudobou zaviněnou a nezaviněnou a
poskytovat dávky jen těm, kteří si je skutečně zaslouží.
• Výše sociálních dávek má umožňovat pouze důstojné přežití a je nezávislá na
předchozích příjmech a životní úrovni.
• významnou roli hrají soukromá pojištění.
• systém zabezpečuje pouze nejchudší členy společnosti žijící často na jejím okraji.
• řeší až následky sociálních problémů,
• nepůsobí preventivně ve smyslu zabránění sociálních problémů.
• systém je relativně levný a vyznačuje se nízkou mírou přerozdělování.
• jsou zde náklady, které mají se sociální marginalizací spojitost – kriminalita, drogy,
vysoká nemocnost atd.
• minimální výše dávek si klade za cíl omezit sklon žádat o podporu namísto práce.
• vychází z ideologie individualismu, kdy úspěch je úzce spjat s tvrdou prací a
ekonomický neúspěch je výsledkem morálního selhání jedince.
• předpokládá, že trh je nejlepším mechanismem pro společensko-ekonomické
fungování.
Konzervativní model
Typickým představitelem konzervativního modelu je Německo (Otto von Bismarck), kde
tento model také vznikl, rozšířil se však ve svých různých variantách do mnoha evropských
zemí. (model kontinentální). Mezi země aplikující tento model se řadí například Belgie,
Francie nebo Rakousko.

• Princip ekvivalence – dávky sociálního zabezpečení poskytované státem občanovi v

tíživé sociální situaci by měly odpovídat jeho předchozí pracovní aktivitě, příjmům a rozsahu
finančních prostředků, které do systému vložil.
• základ modelu představuje pojištění proti sociálním rizikům.
• výše dávek má zajistit nejen důstojné přežití, ale také zabránit pronikavému zhoršení
životní úrovně jedince. Neexistuje zde diferenciace mezi chudobou zaviněnou a nezaviněnou
a testování potřebnosti či nepotřebnosti dávek, čímž nedochází ke společenské stigmatizaci
těch, kteří jsou na dávkách závislí.
• ze systému sociálního zabezpečení nečerpají jen chudí, ale všichni, kdo do systému
přispívají.
• zaměřuje se na prevenci sociálních problémů
• míra přerozdělování je zde vyšší než u liberálního modelu a systém sociálního
zabezpečení je pro zaměstnance i zaměstnavatele nákladnější.

Sociálně demokratický model

Mezi typické představitele tohoto typu sociálního státu patří severské země,
Švédsko, ale také Finsko, Norsko a Dánsko. Název sociálně demokratického modelu se
odvíjí od dlouhodobého působení sociálně demokratických vlád ve skandinávských zemích.
• je založen na rozsáhlém přerozdělování vytvořeného hrubého domácího produktu
prostřednictvím nejrůznějších institucí – institucionální redistributivní model.
• je velmi nákladný jak pro zaměstnavatele, tak pro zaměstnance.
• funkčnost systémů je umožněna díky vysoké míře solidarity mezi bohatými a chudými
spojené s neobvyklou ochotou platit vysoké daně
• je podmíněn vysokou mírou zaměstnanosti a vysokými příspěvky do systému.
• obrovský rozsah sociální politiky
• univerzální systém sociálního zabezpečení zajišťující prakticky všechny občany
příslušné země v různých sociálních rolích.
• chudinské dávky jsou zde vnímány jako stigmatizující a politicky rozvracející
společnost.
• cílem tohoto modelu je odstranit chudobu a příliš vysokou příjmovou diferenciaci a
směřovat k sociální rovnosti v co nejvyšším standardu.
• preventivní charakter systému sociálního zabezpečení je zde ještě více zdůrazněn než
u modelu konzervativního
• sociální služby jsou zde široce dostupné a mají vysokou kvalitu.
• charakteristický je rozvinutý systém aktivní politiky zaměstnanosti a značný vliv
odborů na podmínky na trhu práce, vzdělávání a rekvalifikaci pracovníků.
• důraz je kladen na udržení vysoké míry zaměstnanosti a genderové rovnosti v
zaměstnání.

Jihoevropský model
Tento model je zastoupen například ve Španělsku, Itálii, Portugalsku a Řecku,
tedy zemích, ve kterých se sociální stát rozvíjel o něco později než v ostatních zemích EU.

• kombinace prvků všech výše zmíněných modelů.

• zdravotní péče a vzdělání jsou financovány z daní (skandinávský model),
• důchodové zajištění a zajištění v nezaměstnanosti je hrazeno z příjmu ze zaměstnání
(konzervativní model).
• liberální model se zde projevuje především větší sociální diferenciací a nižší mírou
zajištění pro chudší skupiny obyvatel.
• míra přerozdělování a rozsah transferů jsou nízké.
• výrazným rysem tohoto modelu je doposud velmi silná úloha rozvětvené rodiny. Pro
tento model je charakteristické vícegenerařní soužití a vnitrorodinná solidarita.
• často žijí pohromadě dvě až tři generace a mladí lidé žijí s rodiči podstatně déle než v
jiných evropských zemích.
• rodina vykonává řadu sociálně významných funkcí a ulehčuje tím sociálnímu státu.
• rodinné kontakty jsou uplatňovány při zajišťování zaměstnání a jsou oporou
v nezaměstnanosti a ve stáří.
• ve velké míře je zde zastoupena tradiční forma rodiny, kdy otec je živitelem a matka
zůstává v domácnosti.

Evropský sociální model

• jednotný evropský sociální model jako takový neexistuje, nejčastěji se hovoří
o čtyřech různých typech sociálních států, které byly popsány výše.
• postupně dochází k vzájemnému prolínání a přebírání prvků z jiných sociálních
modelů do národních sociálních politik.
• principy a hodnoty evropského sociálního modelu jsou v podstatě popsány v
Lisabonské smlouvě.

Společné hodnoty a zásady: rovnost, nediskriminace, solidarita a přerozdělování a přístup

všech občanů k bezplatnému nebo levnému vzdělání, zdravotní péči a celé řadě dalších
vysoce kvalitních veřejných služeb.

https://www.europarl.europa.eu
Zpráva o naplňování závěrů Světového summitu o sociálním rozvoji v Kodani 1995 za Českou republiku
https://www.mpsv.cz/
 19.
a) Solidarita jako princip sociální politiky (formy – účel – nositelé – regulace a
podněcování k solidaritě)

Sociální solidarita (vzájemná podpora, sounáležitost) souvisí především s utvářením a

rozdělováním životních podmínek a prostředků jedinců a sociálních skupin (zejména rodin) v
zájmu naplňování ideje sociální spravedlnosti.

Základem tohoto myšlenkového konceptu je poznání o nutnosti harmonické spolupráce mezi

lidmi. Je výrazem toho, že člověk je sociální (= společenská) bytost. Proto vždy a za všech
okolností je svou existencí v jisté míře odkázán i na druhé, je závislý na soužití ve společnosti
jako celku. Solidarita je výrazem lidského porozumění a pospolitosti, vzájemné soudržnosti a
také odpovědnosti. Je vedena úsilím o sjednocování zájmů, zejména pokud jde o hmotné
životní podmínky, a to na základě svobodné vůle lidí a jejich ochoty podřídit se zájmům
širšího společenství.

Solidarita je výrazem vzájemné soudržnosti a odpovědnosti, lidského porozumění a

pospolitosti.

„T. G. Masaryk vymezil solidaritu jako etický příkaz, neboť člověk je dlužníkem společnosti, a zříká-li se svých
práv, privilegií, ve shodě s ideou solidarity, je to jen splácení dluhu za prospěch, který skýtá
společnost jednotlivci, rovněž jako dluh generacím minulým, jejichž statky nakupené pílí jsou mu k dispozici a
povinností všech lidí je solidárně pracovat na rozhojnění tohoto bohatství.“

- Mechanická a organická solidarita jsou formy společenské solidarity, které v roce 1893
představil ve své stěžejní teorii, rozvinuté v díle Společenská dělba práce (ve francouzském
originále De la Division du Travail Social), významný francouzský sociolog Émile
Durkheim.
- Ústředními koncepty této Durkheimovy teorie jsou dělba práce, společenská solidarita a
vztah mezi nimi. Durkheim klasifikoval společnosti na dva typy dle převládající povahy
jejich solidarity. Ještě předtím však rozdělil solidaritu z hlediska subjektů na solidaritu
pozitivní a negativní. Negativní solidaritu definoval jako vztah osoby a věci a pozitivní
solidaritu jako vzájemný vztah mezi jednotlivci. Právě pozitivní solidaritě přikládal
Durkheim největší význam a dále ji rozdělil na solidaritu mechanickou, kterou spojuje s
tradiční společností a solidaritu organickou, která se váže ke společnosti moderní.

Formy solidarity:
- Mezi různými skupinami obyvatel (zdravý/nemocný, mladý/starý)
- Mezigenerační (pojištění)
- Vynucená (dána přerozdělovacím systémem)
- Dobrovolnická (v rámci rodin, charit, dobrovolnické činnosti)

Na solidaritu se můžeme dívat z různých hledisek:

1) hledisko regionu
a) mezinárodní solidarita (aktivity světových organizací jako jsou ES, WHO, Rada Evropy,
apod.)
b) celostátní (celospolečenská solidarita organizovaná státem, např. spoluúčast na tvorbě
zdrojů pro rozvoj vzdělání, kultury, pomoc rodinám a sociálně slabým, nemohoucím)
c) místní/regionální (užší sociální skupiny jako firmy, obce, církve, charity)
d) jednotlivců a rodin
2) hledisko skupiny obyvatelstva
a) mezigenerační (solidarita ekonomicky aktivního obyvatelstva s obyvateli neaktivními),
b) zdraví s nemocnými,
c) zaměstnaní s nezaměstnanými,
d) bezdětní s rodinami s dětmi.

Solidarita se realizuje přes redistribuční a transferovou politiku státu. Významná je však

i solidarita jedinců, spolků, sdružení apod. často založená na filantropii a uskutečňující se
zpravidla mimo státní redistributivní mechanismus nebo jen s jeho částečným využitím. Je ale
nutné dbát na míru uplatňování solidarity, aby nevedla k útlumu aktivity jedinců (past
chudoby).

Rozložení daňové zátěže i nad měrné přerozdělování, tedy problém svoboda versus regulace,
se může stát z hlediska dlouhodobého vývoje společnosti neméně závažným problémem, ne-li
závažnějším než sám problém bohatství versus chudoba. Do budoucna se problémy jeví
zejména tam, kde je solidarita zabezpečována prostřednictvím oficiálního redistríbutivního
systém u a transferových plateb (daňový systém, systém sociálního pojištění). V obou
případech tvorba finančních zdrojů pro sociální účely spočívá především na ekonomicky
aktivním obyvatelstvu.

Solidarita není jen záležitostí těch, kdo ze solidárních fondů získávají, ale je zároveň i
záležitostí těch, kdož do těchto fondů přispívají. Solidarita proto nemá jednoznačně kladné
znaménko: může být aktivující a motivující a vést k sociální harmonii ve společnosti, stejně
jako demotivující a směřovat k parazitizmu.

Krebs – stát jako bezprostřední vykonavatel se v sociální oblasti stále příliš angažuje, ale jeho
možnosti nést tíhu rozsáhlého zabezpečení jsou omezené, do budoucna bude nutné zajistit:
- posun od „pečovatelské“ solidarity k solidaritě „aktivizující a integrační" orientující se
na podporu rozvoje vzdělání, tvorbu pracovních míst a tím i ekonomického růstu
(Investice do vzdělání i do tvorby pracovních míst se vyznačují vysokou mírou
návratnosti, posilují preventivní funkce sociální politiky, zvyšují HDP a mohou přispět
k řešení řady tíživých sociálních problémů, zejména chudoby a nezaměstnanosti)
- přehodnotit mezigenerační solidaritu – u průběžně financovaných systémů důchod.
pojištění – platby pojistného zvyšují díky rostoucí ceně práce výrobní náklady,
zhoršují konkurenceschopnost a demotivačně působí na ekonomicky aktivní obyvatele
– nutný posun odpovědnosti za vlastní sociální potřeby na samotné občany (penze
v omezenější míře nebo jen nejpotřebnějším, kteří se nemohli zajistit na stáří)
- omezit nadměrnou „pečovatelskou“ solidaritu státu, která se stává neúnosným
břemenem pro plátce a zvyšuje sociální výdaje státu (smyslem není zbavit lidi podpor,
dávek, služeb atd., ale zabezpečit, aby tyto byly prostřednictvím celospolečenské
solidarity poskytovány jen těm nejpotřebnějším)
- v povědomí společnosti musí být soustavně podporovány takové představy, že státní
podpory a dávky jsou něčím, čeho by mělo být co nejméně. Přílišný solidarismus,
resp. přílišná „rozdavačnost“ státu v jistém smyslu sociální problémy zhoršuje a
paradoxně se totiž díky tomu rozpadá duch soběstačnosti a společenské odpovědnosti

Princip solidarity je základním stavebním kamenem sociálního státu.

Předmětem sociální politiky sociálního státu je chudoba čili ekonomická nerovnost ve státě.
Nerovnost ekonomického zabezpečení jedinců i sociálních skupin je společností akceptována
a je dokonce považována za hybnou sílu společenského vývoje. Představy o sociálním
zaopatření chudých nebo jinak sociálně znevýhodněných skupin obyvatelstva nás přivádí k
sociálním státem přerozdělovaným statkům.
Přerozdělovací funkce sociální politiky by měla napravovat výchozí nerovné ekonomické a
sociální postavení lidí, a to v míře, jakou společnost považuje za žádoucí a nezbytnou při
řešení rozdílů v životních podmínkách lidí.
- Přerozdělovací funkce se týká redistribuce nejen od bohatých k chudým, ale i v
rámci jednotlivých příjmových skupin obyvatelstva. Mluvíme-li o
přerozdělování neboli redistribuci, jedná se ponejvíce o přidělování sociálních
dávek (sociálních příjmů). Pod pojmem sociální dávky nacházíme definici o
věcném i peněžním plnění občanům v rámci sociálního zabezpečení, která
představuje společensky organizované zabezpečení pracujících a jejich rodin
pro případ sociálního znevýhodnění (např. pracovní úraz, těhotenství, ztráta
živitele...apod.).
- Uplatňování principu sociální solidarity by nemělo v žádném případě vést k
utlumení ekonomické aktivity jednotlivců a ke snižování jejich odpovědnosti
za realizaci vlastních životních podmínek.

Sociální politika a solidarity uplatňovaná v EU

- EU založena na principu dodržování lidských práv a svobod
- Lidská práva a základní svobody spolu s vysokou zaměstnaností, důstojností,
rovností a sociální ochranou se staly jedním ze základních cílů Evropské unie.
Hovoříme-li o sociální ochraně, jde o souhrnný pojem označující sociální
zabezpečení a sociální pomoc, jimiž je zajišťována sociální solidarita.
- Model Evropské unie je sestaven ze třech základních prvků: ze společného
trhu, z určitého institucionálního uspořádání a z tzv. „vyvažujících opatření“ z
oblasti sociální.
- V současnosti nemá EU jednotnou organizaci a strukturu národních systémů
členských států. Každá země musí mít systém sociálního zabezpečení
obsahující pouze určitá opatření, které jsou v souladu s politikou volného
pohybu pracovních sil v rámci Unie. Sociální zabezpečení je v národních
systémech členěno na sociální pojištění a sociální pomoc.
- Jako nástroj uplatňování sociálního zabezpečení a usměrnění dalšího rozvoje
penzijních systémů v Evropě, přijala EU v r. 2000 metodu otevřené
koordinace. Jejími prioritami je zachovat schopnost systémů zabezpečení plnit
dohodnuté sociální cíle, udržovat stálost finančních zabezpečovacích systémů a
podporovat schopnost elasticky reagovat na změny potřeb ve společnosti a
podmínek ve světě. Při tom jsou však respektovány národní tradice
jednotlivých států a principy subsidiarity i solidarity.
- Sociální pomoc není poskytována pasivně, je zdůrazňována aktivující pomoc
chudému tak, aby si pomohl sám svou vlastní prací. Dalším ze stěžejních
úsilí sociální pomoci se stal boj proti sociálnímu vyloučení. Sociální pomoc
má být poskytována individualizovaně, povětšinou prostřednictvím obce, tudíž
je záležitostí každého státu, který tyto povinnosti samostatně upravuje. V
mezinárodním měřítku však vyhlášené dokumenty stanoví pro oblast
chudinské péče určité minimální standardy (minimální příjem k zajištění
základní životní úrovně, minimální životní standard), které musí být členskými
zeměmi EU respektovány.
Krebs a kol. – Sociální politika (2010, od s. 32, dále od s. 454)
b) Mezinárodní dokumenty o lidských právech (příklady v ČR ratifikovaných
dokumentů a jejich popis – způsoby jejich promítnutí do českého právního řádu)

Všeobecná deklarace lidských práv

- Zvláštní komise tehdy nové světové organizace – OSN – byla svolána v roce 1945 aby
vytvořila standardy, které by zajistily základní lidská práva a svobody (vznik v důsledku hrůz
2. světové války).
- Všeobecná deklarace lidských práv byla přijata Valným shromážděním OSN 10.
prosince 1948 (10. prosinec se od té doby slaví jako Mezinárodní den lidských práv).
- Jedná se o právně nezávazný dokument, který ale stále slouží jako základní a
nejdůležitější dokument pro všechny mezinárodní lidskoprávní úmluvy.
- Teprve následně se začalo pracovat na závazné mezinárodní smlouvě, které by státy
ukládala povinnost dodržovat a chránit lidská práva. To se ale Komisi podařilo až v roce
1966, kdy představila Mezinárodní pakt o občanských a politických
právech a Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech.
- Všeobecná deklarace lidských práv se tak stala prvním mezinárodním uznáním práv a
svobod každého člověka bez rozdílu. Je dostupná ve více než 360 jazycích a jedná se o
nejpřekládanější dokument na světě, což svědčí o její univerzální povaze a dopadu.
- V ČR se promítla v Listině základních práv a svobod.

Mezinárodní pakt o občanských a politických právech

- Byl přijat na zasedání OSN v New Yorku dne 19. prosince 1966 (v platnost vstoupil
23. března 1976).
- Doposud k paktu přistoupilo 168 států.
- Pakt svým obsahem navazuje na Všeobecnou deklaraci lidských práv.
- Česká republika pakt přijala ještě za Československé socialistické republiky v roce 07.
10. 1968.
- Pakt disponuje vlastním kontrolním mechanismem, kterým je Výbor pro lidská práva.
Jedná se o orgán příslušný pro posuzování dosažení úrovně při naplňování Paktu. Samotná
kontrola probíhá pravidelným předkládáním zpráv smluvních států Paktu Výboru a
hodnocením zpráv Výborem.
- K paktu byly přijaty dva opční protokoly. Česká republika přistoupila k oběma z nich.
První opční protokol z roku 1966 ustanovuje systém, dle kterého je Výbor pro lidská práva
příslušný k přijímání a posuzování stížností jednotlivců, kteří tvrdí, že byla porušena jejich
lidská práva. Pro Českou republiku vstoupil v platnost dnem 12. června 1991. Druhý opční
protokol z roku 1989 zakazuje trest smrti ve všech smluvních státech. Pro Českou republiku
vstoupil v platnost dnem 15. září 2004.
- Vstup do EU 01. 05. 2004

Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech

- Byl přijat na zasedání OSN v New Yorku dne 19. prosince 1966 (v platnost vstoupil
23. března 1976 – byl podepsán společně s paktem).
- Pro Československou socialistickou republiku pakt vstoupil v platnost dne 23. března
1976 a v plném znění byl zveřejněn ve sbírce zákonů pod č. 120/1976 Sb (stejně jako pakt,
podpis 1968).
- Celý pakt je tvořen 5 částmi a 31 články.
 První část se věnuje právu národů, které se mohou svobodně rozhodovat o svém
hospodářském, sociálním a kulturním vývoji.
 Další část se zaobírá rovnými právy jako například: náboženskými, rasovými,
kulturními, politickými, sociálními, majetkovými, rodovými a sexuálními.
  Část třetí se zabývá právem na práci a vším okolo, co s ní souvisí. Tedy právem na
mzdu a bezpečnými podmínky při ní. Dále se například zabývá časem na odpočinek,
duševním zdravím a rozvojem osobnosti. V této části se také píše o právu na vzdělání
a o podílení se na kulturní sféře života.
 Čtvrtá část pojednává o implementaci této smlouvy.
 Celý pakt je zakončen pátou částí upravující podpis smlouvy, uložení ratifikačních
listin a další obecné zálažitosti.

Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (Rada Evropy, 1950)
- Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, zkráceně Evropská úmluva o
lidských právech, je nejdůležitější lidskoprávní úmluvou sjednanou v rámci Rady Evropy a
základem regionální mezinárodněprávní ochrany lidských práv v Evropě.
- Byla podepsána v Římě dne 4. listopadu 1950.
- Československo bylo roku 1992 vůbec prvním státem střední a východní Evropy,
který se stal stranou Úmluvy (úmluva byla ratifikována 18. března 1992 a publikována pod č.
209/1992 Sb.).
- Je zaměřena na občanská a politická práva, na sociální práva jen okrajově (jedná se o
práva jako právo na život, svobodu vyznání, myšlení, projevu…).

Evropská sociální charta (Rada Evropy, 1961, revidována 1996)

- První verze Charty byla přijata dne 18. října 1961 v Turíně a pro své původní
signatáře vstoupila v platnost 26. února 1965.
- Články se týkají práv realizovaných zejména ve sféře sociálního zabezpečení,
sociálního práva a zaměstnání.

Úmluva o právech dítěte (OSN, 1989)

- Právně závazný dokument k realizaci Deklarace práv dítěte (OSN, 1959).
- V České a Slovenské Federativní Republiky byla ratifikována dne 7. ledna 1991.
- Upravuje právo na život, na jméno, na státní příslušnost, znát své rodiče, zákaz
jakékoliv diskriminace, právo na spojení rodin, ochrana proti nezákonnému přemísťování dětí
do zahraničí, právo na rozvoj osobnosti a sociální práva dítěte.

Úmluva o právech osob se zdravotním postižením (OSN, 2007)

- Dne 13. prosince 2006 přijalo Valné shromáždění OSN v ČR ratifikovaná dne 30.
března 2007.
- Postavena na předpokladu, že osoby se zdravotním postižením mají v některých
směrech potřebu zvláštní ochrany.
- Platí pro ně práva občanů podle paktů (viz výše) a navíc ještě zvláštní práva chránící je
jako osoby se zdravotním postižením.
- Skládá se z preambule a 50 článků.
- Úmluva připomíná základní práva, jakými jsou rovnost, svoboda, nediskriminace,
dodržování lidských práv a právo na vzdělání.
Konkrétně v jednotlivých článcích vypichuje práva žen se zdravotním postižením, které se
často stávají terčem zneužívání a práva dětí se zdravotním postižením, které by měly mít
stejná práva a možnosti jako ostatní děti.

Úmluva o právním postavení uprchlíků

- Někdy zvaná též Ženevská úmluva o uprchlících, je mezinárodní dohoda vypracovaná
na půdě Organizace spojených národů v roce 1951.
- Definuje, kdo je uprchlík, a stanoví práva jednotlivců, kteří hledají a získají azyl, a
povinnosti národů, které azyl udělují. Úmluva také stanoví, kteří lidé nemají nárok na status
uprchlíka, jako např. váleční zločinci.
- Jelikož bývá označovaná za ženevskou úmluvu o uprchlících, je třeba dávat pozor na
její chybné zaměňování se čtyřmi ženevskými úmluvami, které upravují jednání stran v
ozbrojených konfliktech.
- Úmluva vychází z článku 14 Všeobecné deklarace lidských práv z roku 1948, které uznává
práva osob požádat o azyl před pronásledováním v jiných zemích.
- Dnes institut azylu/uprchlictví v nějaké podobě uplatňuje 148 států světa, často v
podobě ústavních zákonů. Česká republika jej zakotvuje v čl. 43 Listiny základních práv a
svobod.
Vlada.cz
Amnesty.cz
Lidskaprava.cz
Zakonyprolidi.cz
Mpvs.cz
Mvcr.czf
20.
a) Trendy v sociální politice (tendence ve vývoji sociální politiky – trendy – jejich
význam a cíl – perspektivy dalšího vývoje)

Využijeme-li naše dosavadní znalosti, zjistíme, že základní trendy sociální politiky státu
od počátku organizované společnosti po současnost se vyznačují vývojem od:
 náhodných sociálních aktivit k systémovým opatřením a systémům sociální ochrany
 dílčích (často regionálních) opatření ke komplexnímu všeobecně platnému systému
ochrany
 selektivně poskytované sociální ochrany k definované univerzalitě
 sociální ochrany motivované filantropií k uznání základních lidských práv
 nahodilosti k cílenosti
 terapie k prevenci, rehabilitaci a reintegraci

Shrneme-li, historický vývoj je veden těmito základními trendy:

1. úsilí o všeobecnost – univerzalitu sociální ochrany
o týká se osobního rozsahu sociální ochrany, sociální soustava má být přístupná
všem občanům bez jakékoli diskriminace, jediným kritériem jsou podmínky
nároku na dávky a služby
o v dějinném pohledu se postupovalo od dílčích opatření solidarity řemeslníků
ke komplexním soustavám sociálního pojištění, univerzální systémy vznikaly
buď integrací existujících soustav, nebo jejich nahrazením novým systémem
o v Evropě se projevuje tendence měnit obsah principu univerzality tak, že
všichni mají mít přístup k veřejnoprávní sociální ochraně stejné kvality, ale v
diverzifikovaných soustavách
2. úsilí o úplnost – komplexnost sociální ochrany
o týká se věcného rozsahu sociální ochrany, tzn., že sociální ochrana poskytuje
dávky a služby ke všem uznaným a známým sociálním událostem
o dle Mezinárodní organizace se jedná zejména o tyto oblasti: zdravotní péče a
zabezpečení v nemoci, zabezpečení v mateřství, zabezpečení v
nezaměstnanosti, zabezpečení při úrazu a nemoci z povolání, zabezpečení
rodiny, zabezpečení ve stáří, invaliditě a pozůstalých
o ukazuje se, že pojímání komplexnosti se musí měnit v závislosti na sociálních
potřebách lidí, zavádí se životní minimum a sociální vyloučení se stává
sociální událostí
3. úsilí o přiměřenost – adekvátnost
o týká se velikosti dávek a služeb, tzn., že dávky a služby jsou přiměřené
potřebě, kterou mají uspokojit
o přiměřené mají být soustavy, které dávku či službu poskytují, vlastní
poskytovaná ochrana tedy dávka a služba jakož i relace k ekonomickým
možnostem společnosti, navíc míra solidarity nemá ohrožovat životní úroveň
plátců
o sociální ochrana má ošetřovat průměrného občana, rostoucí příjmová
diferenciace nutí ke stropování sociálního zabezpečení a k omezování příjmů,
ze kterých se platí pojistné
o je nezbytné omezovat sociální zabezpečení tak, aby bylo přijatelné cenou a
přiměřené potřebě
4. úsilí o jednotnou sociální ochranu – uniformitu
 o týká se rovnosti lidí ve svobodné společnosti, tzn., že sociální soustavy
poskytují dávky nebo služby ve stejné výši nebo rozsahu pro všechny
účastníky
o uniformita se zajišťuje – jednotnou úpravou podmínek sociální ochrany,
jednotnou soustavou nástrojů sociální ochrany, jednotnou úrovní dávek, které
sociální ochrana poskytuje
o v některých soustavách sociálního pojištění se vývoj ubírá k dvousložkovým
dávkám, které jsou tvořeny univerzálním základem pro všechny účastníky a
nadstavbovou částí závislou na placeném pojistném
5. úsilí o adresnost – cílenost opatření sociální ochrany
o znamená vázat dávky a služby na prokazatelnou potřebu, porušení tohoto
principu je plošné poskytování dávek a služeb, kdy je riziko vzniku tzv.
sociální pasti – situace, kdy se vyplatí žít z dávek a nikoli se živit prací
o adresnosti se také dosahuje zpřísňováním podmínek pro nárokování dávek a
služeb
6. úsilí o harmonizaci, konvergenci a integraci
o snaha sjednotit soustavy, podmínky a dávky
o harmonizace znamená obsahové připodobnění při zachování suverenity
soustav a rozdílů právní regulace
o konvergence nese význam přibližování soustav cestou sbližování systémových,
právních, organizačních i procesních úprav
o integrace představuje slučování v jedinou soustavu
o tato úsilí se projevují v aktivitách nadnárodních struktur
7. sociální ochrana diverzifikací soustav
o různorodost finančních zdrojů sociální ochrany (vyvinuto v Polsku), týká se
především důchodového zabezpečení
o princip diverzifikace spočívá v tom, že cca 50% dávky pochází z povinného
základního důchodového pojištění – 1. pilíř, dalších 50 % je povinně
kapitalizováno – 2. pilíř, obě sumy se pak střádají na osobním účtu, důchodové
připojištění či formy životního připojištění představují 3. pilíř

Strategie modernizace sociální ochrany

Rozsáhlé demografické, ekonomické a sociální změny, které se uskutečnily v průběhu
posledních několika desetiletí v Evropě, měly závažné důsledky pro systémy sociální ochrany
a budou nadále tyto systémy ovlivňovat i v letech budoucích.
Zvláštní význam mají v této souvislosti čtyři hlavní trendy:
 stárnutí populace ve všech členských státech
- dochází neustále k významnému prodlužování střední délky života, přičemž
porodnost je nízká
- očekává se, že v roce 2050 poměr osob starších 65 let a osob v produktivním věku
bude činit cca 1:1
 rostoucí účast žen na trhu práce
- ženy přispěly k téměř veškerému rozšíření počtu pracovních míst, ke kterému
docházelo v posledních desetiletích ve všech evropských státech
- s realizací žen na trhu práce souvisí vytvoření podpůrných služeb péče o děti,
zdravotně postižené, staré osoby (o které se především žena v rodině stará) a umožnění
práce na zkrácené pracovní úvazky
 vysoký počet předčasných důchodů a přetrvávající dlouhodobá nezaměstnanost
- vysoká míra nezaměstnanosti a nízká míra účasti starších osob na trhu práce
- značný počet starých lidí je dlouhodobě nezaměstnán, což je předstupněm k
předčasnému odchodu do důchodu
- vysoká míra dlouhodobé nezaměstnanosti je závažným zdrojem tlaku na systémy
sociální ochrany, a může být zdrojem sociálního vylučování
  vzrůstající počet domácností tvořených jednotlivci
- pokles průměrné velikosti domácností přináší zvyšující se poptávku po sociálních
službách, protože je stále obtížnější zajistit potřebnou péči a podporu uvnitř takové
rodiny

Tyto hlavní trendy vedly k rychlému růstu sociálních výdajů. Je zřejmé, že problémy musí
evropské státy řešit a hledat přitom rovnováhu mezi vyjadřovanými požadavky občanů na
pokračující vysokou úroveň sociální ochrany a možnostmi zdrojů na jejich provozování.

Základní cíle modernizace sociální ochrany:

1. Zajistit, aby se vyplatilo pracovat + zaručený příjem
2. Zajistit zaručené důchody a udržitelné důchodové systémy (garantovat slušnou náhradu
příjmu)
3. Podporovat sociální integraci (systémy sociální ochrany jako nástroje boje proti sociální
diskriminaci a podpoře sociální integrace)
4. Zajistit kvalitu a udržitelnost zdravotní péče – všeobecná dostupnost kvalitní zdravotní
péče

Úsilí o přiměřenost – ADEKVÁTNOST – velikosti dávek a služeb jsou přiměřené potřebě

Ovlivnění v budoucích letech:
- faktory stárnutí populace, nezaměstnanost, nové struktury rodiny
- mění se názory na roli státu v sociální politice, opouští se myšlenka široce rozvětvené
státní péče, tj. státu jako štědrého poskytovatele
- myšlenka tzv. post-welfare state, = stát garantuje minimální sociální ochranu občanům a
podporuje jejich samostatné sociální chování

Stárnutí populace – V letech 1960 až 2005 průměrná délka života ve státech EU vzrostla o
cca 8 let. V důsledku prodloužení života a snížení porodnosti pod hranici reprodukce, ve
všech členských státech, bude ve 21. století výrazný fenomén demografické stárnutí.
Zatímco v roce 2000 míra závislosti poproduktivních osob k produktivní (počet lidí ve věku
65 let a více dělený počtem lidí ve věku 15 až 64 let) činila necelých 27 %, základní projekce
počítá s jejím zvýšením na 35 % v roce 2020 a s více než 53 % v roce 2050.

Zaměstnání žen: Systémy založené na modelu muže živitele rodiny již neodpovídá novým
realitám: rostoucí účast žen na trhu práce, rozmanitějším podobám péče o dítě a rodinu,
vyžadujícím odpovídající podporu, závislosti stále většího počtu domácností na výdělku žen.

Měnící se struktura domácností a růst těch, v nichž žádný člen není v zaměstnání – V
EU se stále zvyšuje počet domácností (i v ČR). Narůstá počet osaměle žijících lidí ve věku do
65 let, z nichž je pak neúměrný podíl mimo pracovní poměr. Tyto trendy vedly k rychlému
růstu sociálních výdajů.

Program prohlubování spolupráce je založený na čtyřech klíčových cílech:

• zajistit, aby se vyplácelo pracovat a zajistit zaručený příjem,
• zajistit, aby důchody byly spolehlivé a důchodové systémy udržitelné,
• podporovat sociální integraci,
• zajistit vysoce kvalitní a udržitelnou zdravotní péči.

Krebs, V. a kol.: Sociální politika, Wolters Kluwer, Praha 2007

Tomeš, I.: Povinná sociální solidarita, Karolinum, Praha 2018
Tomeš, I.: Úvod do teorie a metodologie sociální politiky, Portál, Praha 2010
b) Chudoba jako sociální událost (definice – projevy a důsledky – strategie řešení
– nástroje řešení)
Rady od předchozích magistrů: Každá sociální událost může způsobit chudobu, chudoba sociální vyloučení a
stav hmotné nouze – ošetřeno sociální dávkou a sociální prací s klienty (osvojení si nových dovedností a návyků,
pravidla hospodaření atp.). Zmínit také byznys s chudobou.

Definice:
Chudoba je stav omezených životních podmínek a nedostatečného uspokojování základních
životních potřeb, protože se jedinci nedostává potřebných zdrojů (příjmů, statků) ve výši,
která je společností uznána jako minimální. (Krebs, s120)

Chudoba je spojována s hmotnou nouzí, s vyloučením jedinců nebo určitých sociálních

skupin od materiálních zdrojů. Chudoba je stav, který je důsledkem nerovného přístupu k
rozdělení bohatství společnosti. Život v chudobě představuje tzv. materiální deprivaci.

OSN 1998: „Chudoba je v zásadě popírání možností a příležitostí, je porušením lidské

důstojnosti. Znamená nedostatek základní schopnosti pro efektivní účast ve společnosti.
Znamená nemít dost na jídlo a oblečení pro rodinu, nemít na školu ani lékařské zařízení,
nemít na půdu k pěstování jídla nebo práci k vydělání si na živobytí ani přístup k úvěru.
Znamená nejistotu, bezmocnost a vyloučení jednotlivců, domácností a komunit. Znamená
náchylnost k násilí a často zahrnuje život v okrajových nebo nestálých oblastech bez přístupu
k pitné vodě a hygieně“

Chudoba a sociální vyloučení jsou závažné společenské problémy, které vyžadují aktivní
postoj státu jako subjektu sociální politiky.

Problém chudoby provází lidskou společnost od jejích počátků V současnosti jde o problém v
zemích rozvojových i v bývalých socialistických. Chudoba je přítomná i v nejvyspělejších
zemích. Chudobou jsou ohroženy nebo v ní žijí jen některé sociální skupiny obyvatelstva.
Chudoba je víceznačný pojem a společnost musí především rozeznat chudé od nechudých a
vědět, jak její chudí občané žijí a podle toho pak volit a usměrňovat sociálněpolitický opatření
k jejímu řešení.

Šámalová prezentace:
- většinou se zmiňuje jako poslední, protože tak končí většina sociálních obtíží
- je to zdroj sociální dezintegrace, pokud se prohlubuje
- dlouhodobý vývoj, může jít v dnešní době spíš o nedostupnost zdrojů, kterými
disponujeme (jsou lidé, kteří přístup ke zdrojům nemají)
- je to věc vývojová, narušuje náš život, ovlivňuje budoucnost lidí, kteří
vyrůstají ve špatných sociálně-ekonomických podmínkách – tzn. chudoba se
implikuje, přenáší z generace na generaci často
- lze ji přirovnat k ledovci
- klient v hmotné nouzi – nemá prostředky k obživě, nemá bydlení, potřebuje
podporu a pomoc – většinou si myslíme, že jen finanční a hmotná pomoc, to je
ale jen špička ledovce
- chudoba má ale své příčinné souvislosti, podpalubí – to je to co musíme řešit
(např. dlouhodobý špatný zdravotní stav, nezaměstnanost, vztahové problémy,
chybějící kvalifikace, sousedské problémy, problémy s dětmi, dluhy, ad.)
- zabýváme se chudobou, protože ohrožuje konkrétní jednotlivce, snižuje kvalitu
a životní úroveň, také důstojnost
 - pokud nabývá velkých rozměrů – vyústí v radikalismus, extremismus,
spotřebovávají velké finance na dávkách – společnosti hodně berou, ale nic
nepřináší (nebo jen velmi málo)
- snaží se vymanit se stavu chudoby, nesmí se v tom naučit žít! To je pak konec,
zůstanou stejní jako třeba rodiče
- závažné sociální důsledky: neangažují se na spol. procesech
- špatné trávení volného času, pro mládež ve špatných podmínkách se snažíme
díky sp zařídit místo, kde nějak kvalitně trávit čas, namísto užívání
návykových látek, kriminální činnosti apod.
- velmi komplexní problém, široká základna, hodně důsledků, které z ní plynou

Chudobou jsou ohroženy nebo v ní žijí jen některé sociální skupiny obyvatelstva.
Mezi chudými se nejčastěji vyskytují: (Tomeš)
o nekvalifikovaní pracovníci
o děti a členové neúplných rodin
o dlouhodobě nezaměstnaní
o nemocní, invalidní
o migranti

Hodnocení, měření chudoby:

subjektivní koncept chudoby – jde o hodnocení vlastní životní situace jedincem domácností
objektivní koncept chudoby – chudoba je určena zvenčí autoritou, z faktorů vycházejících
ze sociálně-ekonomických analýz

Absolutní a relativní chudoba – vymezení nejsou závislé na mínění těch, kterých se dotýká
→ absolutní a relativní chudoba.

ABSOLUTNÍ CHUDOBA:
- termín absolutní chudoba je používán především v souvislosti s chudobou v
rozvojových zemích, kde je stále aktuální problém fyzického přežití a smrti hladem
- její hranice jsou dány prostředky, které umožňují uhradit potřeby holého přežití v dané
společnosti – vymezuje pouze to, co je nezbytné k udržení pouhé existence člověka v
co nejjednodušší a nejekonomičtější míře – minimální životní standard
- nejrozšířenějším způsobem měření chudoby je tzv. hranice chudoby – má vyjadřovat
předěl mezi těmi, jejichž příjmy jsou dostatečné k uspokojení základních potřeb a
mezi těmi, jejichž příjmy k tomu nedostačují →
→ v roce 1990 označila Světová banka příjem dosahující částky 1 americký dolar/den
za celosvětovou hranici extrémní chudoby. Nyní by to mělo být 1,90 americký
dolar/den
- je ztotožňována s absolutním nedostatkem zdrojům k životu
- skupiny osob, které jsou existenčně ohroženy
- můžeme o ní mluvit o bezdomovcích (žebrák v Praze u Václaváku – fakt blbý)
- normativní metoda měření chudoby

RELATIVNÍ CHUDOBA:
- pojem zdůrazňuje, že na chudobu je nutno nahlížet jako na stav relativního strádání
jedince-relativní chudoba je určena vzdáleností od průměrného životního standardu ve
společnosti
- prostředky, které má jedinec k dispozici, mu umožňují žít, ale přesto není schopen
zabezpečit své životní potřeby v míře, která je v jeho zemi obvyklá
 - nejčastěji se projevuje v nedostatečném vybavení předměty dlouhodobé spotřeby, v
nižší úrovni bydlení, v nemožnosti spořit…
- Krebs – (relativní metoda – metoda příjmů): takto stanovený minimálně příjem je
založen na odborném posouzení týmů pracovníků (ekonomů, sociologů, zdravotníků
aj.) a respektuje i makroekonomické souvislosti.
- ve srovnání s něčím jiné, žijí na nižší životní úrovni, než je typické pro majoritní spol.
- neznamená to, že by byly existenčně ohroženi – že nemají vůbec jídlo, hygienu,
střechu nad hlavou – jen nevychází, zákl. potraviny, nechodí děti na obědy  jsou to
takový ty typicky sociálně slabí

Způsoby měření chudoby: (Krebs)

normativní metody – standardní měření – opírá se o rozbor základních potřeb (Rowntreeho
postup) – jedná se o metody založené buď na potravinovém poměru (vztahu mezi výdaji na
potraviny a celkovými výdaji – s rostoucími příjmy totiž podíl výdajů za potraviny na
celkových výdajích klesá. Čím nižší je tento podíl, tím je vyšší blahobyt a nižší chudoba)
nebo na minimalizovaných spotřebních koších (naplněné konkrétními druhy zboží a služeb,
které představují minimální životní standard)

relativní metody – metoda příjmů, vychází ze stanovení peněžní částky, která je nezbytná pro
uspokojení minima základních životních potřeb. Tento příjem lze vyjádřit jako podíl na
průměrném čistém příjmu, který ve společnosti připadá na osobu nebo domácnost. Pro získání
těchto informací se vychází z rozmanitých šetření a sond, v nichž jednotlivci odpovídají na
zadané otázky týkající se jejich životních podmínek (nejen příjem a spotřeba, ale také
vybavenost domácností, majetková situace, spořivost, úroveň bydlení apod.). Odpovědi na
tyto otázky tvoří materiál pro stanovení subjektivních hranic chudoby. Podle nich je chudoba
zpravidla nadhodnocena, skrývá však bohatý sociologický materiál a poskytuje cenné
informace pro přijímání nejrůznějších preventivních sociálněpolitických opatření.

Krebs – v praxi se absolutní a relativní metody často kombinují. Rozmezí, mezi něž je
dnes hranice chudoby ve vyspělém světě kladena, se pohybuje nejčastěji mezi jednou třetinou
až dvěma třetinami průměrného čistého příjmu připadajícího na hlavu v té které společnosti.

Nástroje řešení chudoby:

- Zajištění základních životních potřeb – přímo (jídlo, věci, oblečení, hygiena,
špinavé prádlo apod. – přijde bezdomovec a přijde do nízkoprahu) nebo
zprostředkovaně (poskytování dávek hmotné nouze, paušály, to oni promění na
věci k životu – např. stravenky). Nejen dospělých, ale hlavně DĚTÍ.
- Napojení na zdroje – jejich zprostředkování, člověk v hmotné nouzi – musí
být informovaný o tom kdo pomůže (Úřad práce – dávky hmotné nouze,
služby sociální prevence, dluhová poradna, případová práce – zprostředkujeme
jednotlivé služby) musí to být dostupné zdroje pomoci, aby jich mohli využít
- Posilování kompetencí – získat zdroje vlastní cestou, úsilím – najít si práci,
my je budeme jen podporovat, oni musí jít do té dluhové poradny, oni musí tu
situaci řešit
- Revize přístupnosti systémů ochrany – vzdělání, práce, zdraví, bydlení
apod., problematická témata v hmotné nouzi (špatné vzdělání, špatná
kvalifikace  dlouhodobá nezaměstnanost – nezodpovědnost, neschopnost
docházet do práce), na vině může být špatný zdravotní stav, dlouhodobý,
neřešený (bezďák na to prdí, nedbá o sebe, jen se snaží přežít)
- Zajištění základních podmínek práce a mzdy
Míra ohrožení chudobou nebo sociálním vyloučením
- A. příjmová chudoba – nízký nebo žádný příjem, 60 % mediánu průměrné
mzdy (34 111 Kč, 60 % je nějakých 19-20 tisíc)
- B. materiální deprivace – nejsem schopna zajistit si při rozbití novou pračku,
televizi apod.
- C. pracovní intenzita

Příčiny chudoby: (Krebs)

Chudoba vzniká v podstatě ze tří hlavních skupin důvodů: rozdíly ve vlastněném
bohatství, nízké výdělky a nezaměstnanost
ð rozdíly ve vlastněném bohatství: neexistence bohatství a jakéhokoliv majetku u
chudých nemůže být zdrojem pro uspokojování základních životních potřeb a
překlenutí doby, po kterou chudoba trvá, rozdíly ve vlastněném bohatství jsou
mnohonásobně vyšší než rozdíly ve výdělcích a zaměstnanosti
ð nízké výdělky ze zaměstnání: spojeny s nedostatečným vzděláním a kvalifikací –
proto je velmi významné úsilí o rovné šance v přístupu ke vzdělávání, nízké výdělky
jsou spojeny i s rozdíly ve schopnostech, inteligenci, pracovitosti, s rozdíly v osobních
ambicích jednotlivých pracovníků, nízké výdělky jsou ovlivněny i vázaností na byt,
péčí o dítě (tzv. nepeněžní preference při volbě zaměstnání), nezpůsobilostí k práci
(nemoci, invalidita, nepřizpůsobivost k práci), nízké výdělky ze zaměstnání jsou
následně příčinou nízkých starobních důchodů
ð nezaměstnanost je vždy spojena s poklesem příjmu, není vždy žádoucí řešit
nezaměstnanost zvýšením podpor – s ohledem na nepříznivé ekonomické a sociální
efekty (růst sociálních výdajů, „past nezaměstnanosti“). Podobně jako nízké výdělky i
častá nezaměstnanost může být příčinou nízkých starobních aj. důchodů a následně i
chudoby.

Projevy a důsledky:
Každá neřešená sociální událost může způsobit chudobu a neřešená chudoba vede k
sociálnímu vyloučení.
Sociální vyloučení – je stav, kdy jedinec nebo skupina lidí neparticipuje plně na
ekonomickém a sociálním životě společnosti.

(Šámalová, Vojtíšek): sociální začleňování je v ČR definováno zákonem 198/2006 o

sociálních službách, jako proces, který zajišťuje, že osoby sociálně vyloučené nebo sociálním
vyloučením ohrožené dosáhnou příležitostí a možnostem jež jim napomáhají plně se zapojit
do ekonomického, sociálního a kulturního života společnosti a žít způsobem, který je ve
společnosti považován za běžný.

STRATEGIE ŘEŠENÍ A NÁSTROJE ŘEŠENÍ

Sociální ochrana vyjadřuje systematické úsilí státu o prevenci a řešení obtížných životních situací, které vedou k
ekonomické anebo sociální nouzi a které nejsou občané schopni řešit vlastními silami.

Chudoba – řešení nejen dávkami, ale i sociálnímu službami.

Opatření, které stát přijímá v boji proti chudobě mají charakter:

- preventivní – podpora vzdělání, zaměstnanosti apod.,
- následná – zahrnuje dávky sociální pomoci osobám, které se již v tíživé situaci ocitly a
usnadňuje jim návrat do normálního života (podpora v nezaměstnanosti, příspěvek na
živobytí, doplatek na bydlení, mimořádná okamžitá pomoc apod.).
Jakými mechanismy lze předcházet chudobě?
- vzdělávací politikou
- politikou sociálního zabezpečení
- politikou zaměstnanosti

Řešení chudoby: (Krebs)

Zásadní je řešit chudobu preventivně, – problémům předcházet, – největší role v tom
připadá vzdělávací politice, dále politice důchodového zabezpečení a politika zaměstnanosti
(svými aktivními i pasivními opatřeními)

Řešení následků chudoby:

(Stanovení záporného zdanění příjmů, minimální mzdy a životního minima.)
- Záporné zdanění příjmů (negativní daň): do určité výše příjmu osoby není daň placena
a naopak lidé, které jí nedosahují dostávají přídavky od vlády místo toho, aby sami vládě
odváděli daň. Toto řešení je plošné a náročné na ekonomické zdroje, může demotivovat chudé
řešit své životní podmínky vlastními silami, v sociální politice se uplatňuje omezeně. Cílem je
nabídnout chudým lidem jednotnou, zřetelnou a lidsky důstojnou peněžní pomoc, zjednodušit
a zefektivnit náročnou administrativu spojenou s poskytováním podpor v chudobě a současně
zajistit občanům ekonomické pobídky k práci a nezbavovat je osobní odpovědnosti za vlastní
životní podmínky. Z těchto důvodů se záporné daně v sociální politice uplatňují jen omezeně,
i když se hodně o nich diskutuje.
Minimální příjmové veličiny: nejčastější řešení chudoby, většinou zaměřené na řešení již
existující chudoby.
- Minimální mzda: minimální garantovaný příjem občana, jejím smyslem je zvýšit
příjem nejhůře placených pracovníků a chránit je před nízkými výdělky. řeší potřeby
pracovníka, nikoli jeho rodiny= účelem je, aby její výše pokryla výdaje na základní
společensky uznané základní potřeby pracovníka, nikoli jeho rodiny → nemusí chudobu
řešit, může ji i prohlubovat. Administrativně zasahuje do trhu práce a může vést k růstu
chudoby díky tomu, že zvýší nezaměstnanost – zaměstnavatelé se vyšším minimálním mzdám
mohou vyhýbat propouštěním těchto zaměstnanců.
- Životní minimum: pokud čisté příjmy nedosahují určité společensky uznané minimální
hranice, jsou tyto příjmy dorovnávány. V ČR plní funkci minimálního společensky
garantovaného příjmu. Ve obvykle udáváno peněžní částkou. Částka je garantována státem
všem občanům. Z pohledu společnosti rozděluje obyvatelstvo na chudé a nechudé.

Řešení chudoby je v ČR ošetřeno zákonnými normami:

zákon č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu stanovuje a upravuje:
- životní minimum: Jedná se o „minimální hranici peněžních příjmů fyzických osob k
zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb“
- existenční minimum jako „minimální hranici příjmů osob, která se považuje za
nezbytnou k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb na úrovni umožňující
přežití“. Jeho výše je nižší než u životního minima. (nelze ho aplikovat na: děti, důchodce,
osoby nad 68 let, osoby trvale invalidní)

Životní minimum plní v sociální politice ČR i další role: v systému státní sociální podpory je
kritériem pro poskytování některých dávek i pro stanovování jejich výše.
V závislosti na životním minimu jsou zavedeny určité dávkové systémy (systém hmotné
nouze). Při porovnání výše příjmu jednotlivce/rodiny s výší jejich životního minima vzniká
za splnění zákonem stanovených podmínek nárok na dávku. Řešení chudoby není pouze
záležitostí státu, ale významnou roli může plnit i nestátní neziskový sektor (obce, charity
církve, nadace, občanská sdružení…).
Rok 2010 byl vyhlášen Evropským rokem boje proti chudobě a sociálnímu vyloučení.
V rámci ČR bylo sestaveno 5 okruhů, na které je potřeba se prostřednictvím projektu zaměřit:
1. Oblast předlužení
2. Zlepšení dostupnosti trhu práce
3. Aktivní zapojení veřejné správy v boji proti chudobě
4. Zvyšování vzdělání, kvalifikace a tím umožnění přístupu chudých a sociálně vyloučených na trh práce
5. Oblast bezdomovectví

Projevy chudoby:
- Deprivace a frustrace
- Strádání psych. i fyz.
- Sociální izolace
- Přirozeně podpůrné sítě
- Hodnotová dezorientace
- Absence reálného náhledu

Tomeš, úvod do sociální politiky

Šámalová, Vojtíšek Sociální správa
Krebs, Sociální politika
21.
a) Stát jako subjekt sociální politiky (postavení a význam – role – mechanismy
vlivu – odpovědnost)

Subjekt SP:
= Subjekt sociální politiky je aktérem sociální politiky, tzn., že ji rozvíjí a poskytuje.
= Sociálním subjektem může být pouze formalizovaný sociální systém s definovanými
strukturami a chováním, jenž své potřeby a zájmy formuje a prosazuje sociální politikou.

Subjekt je:
o institucionalizovaný systém lidí, který je formálně vytvořen a organizován
o má určité formalizované struktury, které jsou hierarchicky uspořádány
o řídí se určitými normami, uplatňuje sankce
o lidé v nich zastávají určité role
o má definované cíle, pro které vznikl

Formalizace znamená, že subjekt obdržel od státu předepsanou autorizaci a je řádně

registrován podle platných právních předpisů.
 Tímto opatřením demokratické státy zajišťují soulad mezi aktivitami subjektů sociální
politiky a právním řádem. Představuje rovněž jistou formu ochrany objektů sociální politiky.
Stát jako subjekt sociální politiky (postavení a význam role; mechanismy vlivu;
odpovědnost)

Postavení a význam role:

K subjektům sociální politiky patří stát a jeho orgány. Stát lze pokládat za hlavní subjekt
sociální politiky. Do značné míry určuje pojetí, obsah a cíle sociální politiky a také její
konkrétní úkoly v daném časovém období. Na formování a realizaci sociální politiky se
podílejí všechny složky státní moci – zákonodárná, výkonná i soudní. Nejvýznamnější role
přísluší parlamentu, který na základě zvoleného programu a koncepce sociální politiky
přijímá rozhodující legislativní opatření a schvaluje státní rozpočet. Vláda a správní orgány
zodpovídají za uskutečňování sociální politiky na základě parlamentem přijatých
legislativních opatření.

Specifika státu – definuje koncepce, vytváří legislativní úpravy, garantuje vytváření

podmínek pro naplňování soc. práv, koordinuje subjekty sociální politiky.

Celostátní systémy: Sociální pojištění, Sociální zaopatření (státní sociální podpora), Sociální
pomoci – tam už mohou hrát úlohu i neziskové nestátní subjekty

Vymezení – stát jako subjekt sociální politiky

Nejvyšším stupněm sociálních systémů jsou formy ústavní – stát. - (prezident, parlament,
vláda, soudy, samosprávné územní části) a ostatní veřejnoprávní orgány a organizace
(korporace, fondy apod.)
Každý stát má politickou moc a je definovaný územím a obyvatelstvem.
Všechny ostatní subjekty se snaží své sociálně politické cíle realizovat prostřednictvím státu
nebo stát v jeho počínání ovlivňovat.
Svou sociální politikou integruje činnost ostatních subjektů k tomu určených.
Stát má právo od občanů a soukromých organizací vybírat daně, poplatky a pokuty. Je
oprávněn vnucovat povinnou solidaritu a určovat jejich míru.
Výjimečnost postavení
Od ostatních sociálních subjektů se liší tím, že disponuje mechanismy prosazení sociální
politiky:
• rozhodovacími mechanismy – parlament, regionální samospráva a obecní
zastupitelstva, zajišťují promítnutí většinových zájmů společnosti do řídících sfér
• realizačními mechanismy – nástroje právní (legislativa), institucionální (instituce,
zařízení, které spravuje) a finanční (daně) povahy
• donucovacími mechanismy – za účelem respektování práva, soudní systém
• kontrolními mechanismy – státní kontrolní instituce, neformální a mezinárodní
kontrola

Odpovědnost státu k občanovi

• stát je povinen pomoci, tzn., že pomoc garantuje
• stát organizuje a poskytuje pomoc
• stát přerozděluje, tzn., že organizuje solidaritu (určuje míru povinné solidarity)
• stát kontroluje
Finance k realizaci sociální politiky stát získává především výběrem daní – přímých (daně z
příjmů právnických a fyzických osob) a nepřímých (např. DPH, z nemovitosti). Je oprávněn
vnucovat povinnou solidaritu a určovat jejich míru.

Příklady sociálních agend

• Úřad práce zajišťuje: Politiku zaměstnanosti, Dávky SSP
• Obce s rozšířenou působností: Příspěvek na péči
• Pověřené obce: Dávky pomoci v hmotné nouzi, Dávky sociální péče pro osoby
se zdravotním postižením

Věcná náplň činnosti ÚP v oblasti Státní sociální podpory (SSP)

Pojem státní sociální podpory označuje dávky, poskytované osobám (rodinným příslušníkům)
ve společensky uznaných sociálních situacích, kdy stát skrze jejich vyplácení z části přebírá
spolu-zodpovědnost za vzniklou sociální situaci.

V rámci systému SSP je poskytován: přídavek na dítě, rodičovský příspěvek, sociální

příplatek, příspěvek na bydlení, porodné, pohřebné, dávky pěstounské péče. Dále
poradenství ve věcech dávek, řízení, rozhodování, výplatu a kontrolu přibližně 1 mil. dávek
ročně.

b) Stáří jako sociální událost (definice – projevy a důsledky – strategie řešení –

nástroje řešení)
Rady: Důsledky stáří, které jsou předmětem soc. politiky. Aktivní stárnutí, periody stáří, stárnutí evropské
populace  dopady a sociální politika, legislativa. SOUBĚH STAROBNÍHO DŮCHODU A VÝDĚLKU – JE
TO NESYSTÉMOVÉ

Definice stáří: Jedná se o poslední vývojovou etapu, kterou vrcholí lidský život. Na toto
období má vliv celá řada faktorů. Zejména vliv prostředí, ve kterém jedinec žije, zdravotní
stav, předchozí způsob života. Věda o stárnutí a stáří se nazývá gerontologie.

Stáří jako sociální událost: Stáří můžeme definovat jako poslední fázi životního cyklu
každého jedince. Jde o výsledek přirozeného biologického procesu, ten však probíhá
různorodě podle individuality člověka. Kořeny rozmanitosti jsou v genetické dispozici,
kvalitě života. Tak dochází k tomu, že někteří lidé stárnou rychleji (např. těžce manuálně
pracující, lidé žijící ve zdraví škodlivých podmínkách nebo lidé podvyživení).
Sociální stáří je období vymezené – nejčastěji dosažením věku, kdy má člověk nárok na
odchod do starobního důchodu  změna ekonomického zajištění – stáří jako sociální událost.
Čím více populace stárne, tím větší ekonomické důsledky to pro společnost má. Výši důchodu
a podmínky pro jejich výplatu stanovuje zákon č. 155/1995 Sb. o důchodovém pojištění.

Projevy a důsledky
Stárnutí populace v důsledku prodloužení života a snížení porodnosti pod hranici
reprodukce – demografické stárnutí.
Velké množství seniorů využívajících pobytové sociální služby – až 50 % rozvodovost má
za následek, že rodiny se často štěpí a o seniora se nemá kdo starat.

STRATEGIE ŘEŠENÍ – NÁSTROJE ŘEŠENÍ

DŮCHODOVÁ POLITIKA – je v ČR realizována prostřednictvím systému důchodového
pojištění. Smyslem důchodového pojištění je zabezpečení při vzniku sociální události, při
níž dochází ke ztrátě výdělku  stáří, invalidita a ztráta živitele.

Základní důchodové pojištění – státem organizovaná solidarita ekonomicky aktivních

občanů s ekonomicky neaktivními → tzv. mezigenerační solidarita.
- Principem je průběžné financování – platba pojistného na sociální zabezpečení jako
zvláštní platbu mimo daňový systém – ekonomicky aktivní část obyvatelstva přispívá do
systému, zatímco postproduktivní část z něj bezprostředně čerpá.
- V současnosti musí být důchodový systém doplácen z rozpočtu.
- Systém je dávkově definovaný – každý důchod se skládá ze 2 složek
- Systém základního důchodového pojištění je spravován Českou správou sociálního
zabezpečení.

Vyplácí se:
1) starobní důchod,
2) invalidní důchod,
3) vdovský důchod,
4) sirotčí důchod.

Penzijní připojištění – V ČR se jedná o dobrovolné doplňkové pojištění, které zabezpečují

penzijní fondy, je určeno těm, kteří se nechtějí spokojit s výší státního starobního důchodu.

SOCIÁLNÍ SLUŽBY SPOJENÉ SE SOCIÁLNÍ UDÁLOSTÍ STÁŘÍ

Sociální služby jsou upravené zákonem 108/2006 Sb. O Sociálních službách
Sociální poradenství a Služby sociální prevence
Sociálně aktivizační služby pro seniory – poskytují zejména kontakt se společenským
prostředím, aktivizační programy, Domov se zvláštním režimem – služba je poskytována
osobám trpícím Alzheimerovou, stařeckou nebo jinou demencí.
Souběh starobního důchodu a výdělečné činnosti – výhodné, důchod se navyšuje.
22.
a) Systémy sociální prevence (definice a účel – typologie –
charakteristika)
Rady: Účel, systémy, kde se s nimi setkáváme. Vymezení primární, sekundární, terciální.

Účel: Prevence je soustava opatření, která mají předcházet nějakému nežádoucímu jevu.
Rozlišujeme:
- prevence jako včasnost řešení sociální události (SU)
- prevence např. v systému řešení sociální události (SU) zdraví – prevence, léčba, rehabilitace,
reintegrace
- prevence jako předcházení sociální události SU chudoba  vzdělávací politika a politika
zaměstnanosti
- a samozřejmě v zákoně 108/2006 Sb., Z. o Sociálních službách  služby sociální
prevence. Cílem služeb sociální prevence je zabránit sociálnímu vyloučení u osob, které jsou
jím ohrožené. Sociální služby jsou zaměřeny na předcházení nebo řešení různorodých
nepříznivých sociálních situacích.

Úvod do teorie a metodologie sociální politiky, Tomeš:

Regulací podmínek práce a života stát snižuje sociální napětí a preventivně chrání občany
před vznikem sociálních událostí. Chrání jejich život, zdraví a sociální integritu před
ohrožením nežádoucími procesy ve společnosti, před neodpovědnými a kořistnickými
zaměstnavateli i před neodpovědnými jedinci, kteří se dopouštějí trestné nebo trestně –
správní činnosti.
Oblastí prevence je několik, proto se soustředíme na ochranu:
 zdraví
 bezpečnosti při práci
 před diskriminací
 žen a dětí
 proti kriminalitě

OCHRANA ZDRAVÍ
Epidemie a pandemie moru a neštovic ve středověku tak sužovaly obyvatelstvo Evropy, že
vyvolaly potřebu státní regulace ochrany zdraví populace. Prvním projevem této ochrany
byl rozvoj komunálních hygienických služeb – budovala se kanalizace, likvidovaly se
odpady, krysy atd.
Postupně se péče o zdraví vyvinula v komplexní systém, který zahrnuje zejména:
 proti infekčním onemocněním – povinné/dobrovolné očkování, různé karantény (pozn.
COVID)
 před přenosem nemocí ze zvířat na člověka – veterinární a hygienický dozor
 otravou a onemocněním z potravin – dozorem na jejich výrobou, dopravou a prodejem
 vody – před znečištěním, ochrana pitné vody
 životního prostředí před znečištěním – zejména před znečištěním vzduchu a půdy,
nadměrným hlukem a světlem
 preventivními prohlídkami – dětí, dorostu a zaměstnanců, prevence v některých
případech (u žen proti rakovině prsu)

Náklady na tyto služby jsou sociální událostí, pokud je musí hradit příjemce nebo uživatel.
Tyto náklady hradí stát. Sociální událostí pro jednotlivce jsou tedy jen ztráty způsobené
nedostupností těchto služeb nebo ztráty jemu těmito službami způsobené a to zejména:
  ztráty na příjmech z ekonomické činnosti po dobu karantény
 ztráty na zvířatech, která musí být utracena
 ztráty na jiném majetku, jenž je zničen při dezinfekci prostředí atd.

Ztráty na příjmech se minimalizují tím, že ve většině evropských států je karanténa

posuzována jako nemoc. Stát do určité míry kompenzuje chovatelům ztráty na zvířatech. V
případech, kdy majitel porušil hygienický předpis, nese sám škodu a může být navíc
potrestán.
V ČR je zvláštní důraz kladen na ochranu veřejného prostředí, v němž se pohybují děti (škola,
hřiště, jídelna).

OCHRANA BEZPEČNOSTI A ZDRAVÍ PŘI PRÁCI

Stát reguluje povinnosti zaměstnavatele i zaměstnance, jejichž plnění má přispět ke zvýšení
ochrany a bezpečí zdraví zaměstnanců při práci. Tato ochrana spadá do sociálního
zabezpečení – začalo v hornictví, kde bylo nejvíce úrazů.
Dodržování pravidel bezpečnosti práce zaměstnanci i zaměstnavateli se sleduje a jejich
porušení se stíhá.
Zaměstnavatel je povinen pojistit se pro případy, kdy by porušení bezpečnosti práce vedlo ke
škodám na životě, na zdraví nebo ke hmotným škodám.

OCHRANA PŘED DISKRIMINACÍ

Diskriminace je slovo latinského původu a znamená rozlišovat. Jako diskriminace se označuje
jakékoli rozlišování mezi lidmi na základě příslušnosti k nějaké skupině bez ohledu na
schopnosti konkrétního jedince.
Podle konkrétního kritéria diskriminace se hovoří o diskriminaci na základě:
 rasy
 náboženského přesvědčení
 politické příslušnosti či názoru
 pohlaví
 věku
 zdravotního znevýhodnění apod.
Zákaz diskriminace patří k základním principům civilizace a je podmínkou volného pohybu
osob. Rasová nenávist a xenofobie jsou produktem nacionalismu.
POZOR, každé rozlišení nemusí být diskriminací. Např. zaměstnávání lidí podle stupně
kvalifikace a vzdělání není diskriminační.
Zákaz diskriminace je jedním ze základních principů OSN.
Diskriminace může být:
 přímá (viz výše)
 nepřímá (může být zdánlivě neutrální, jež ve svém důsledku způsobuje znevýhodnění
osob určitého rasového či etnického původu, pohlaví atd…je často skrytá,
nevyslovená a ve vztahu k určitým činnostem bývá považována za normální jev, byť
má nepříznivý vliv na jednotlivce i celé skupiny osob

Pozitivní diskriminace
Úsilí cíleně zvýhodnit některou skupinu osob, jež je zpravidla negativně diskriminována
(Tolerance k porušování předpisů etnických skupin v případě, kdy tyto předpisy musí
většinové obyvatelstvo dodržovat).

Za sociální událost se považují náklady na boj proti diskriminaci, náklady na odstranění příčin
nerovnosti mezi lidmi a služby těm, kdo je potřebuji k vyrovnání zdravotního nebo sociálního
znevýhodnění, jakož i pomoc těm, kdo se dostali do hmotné nouze.
SOCIÁLNĚ – PRÁVNÍ OCHRANA DĚTÍ A ŽEN
ð Sociálně-právní ochrana je veřejnoprávním zásahem na obranu nezadatelných práv
dětí a žen v souvislosti s těhotenstvím a mateřstvím.
ð Chrání především ty, kteří se nemohou bránit sami.
Každý má právo na výchovu svých dětí, je to jeho nezadatelné soukromé právo, avšak nepečuje-li o ně nebo
jakkoli ohrožuje jejich vývoj a zájmy, dochází ke kolizi práva rodičů vychovávat své děti s právy dítěte na zdravý
rozvoj. Je to důvod pro veřejnoprávní intervenci na ochranu práv dětí.

Sociálně-právní ochrana „má povahu policie“, veřejnoprávní intervence do

soukromoprávních vztahů v případech, kdy dojde ke kolizi dvou občanských práv. Protože
jde o veřejnou intervenci do soukromého práva, zákon musí přesně vymezit, v jakých
případech k takové intervenci může dojít. Právo upravuje ochranu zejména:
 dětí před týráním, zanedbáním, vykořisťováním, šikanou atd., jakož i při zániku
rodiny (sirotci)
 společnosti před dětmi, které vedou zahálčivý nebo nemravný život, požívají alkohol
či drogy, živí se prostitucí atd.
 děti před vykořisťováním (zákaz práce)
 mládež v pracovním poměru
 ženy v pracovním poměru, zejména v době těhotenství a mateřství
 ženy před domácím násilím
 ženy před zneužíváním k prostituci

Sociální událostí jsou náklady na tuto ochranu – hradí je stát, popř. zaměstnavatel nebo
sociální pojišťovna.

Základní problém ochrany dětí je povaha náhradní péče.

Historicky se preferovala adopce a umístění v dětských zařízeních, v současnosti se
upřednostňuje návrat do biologické rodiny po její sociální sanaci a náhradní profesionální
pěstounská péče. Proces přechodu od ústavní k náhradní rodinné péči je složitý proces. Tento
proces se nazývá deinstitucionalizace. Neznamená to, že zaniknou ústavy. Vždy zůstane
segment neumístitelných dětí, pro které jedinou alternativou zůstane ústavní péče.

OCHRANA PŘED OHROŽENÍM TRESTNOU ČINNOSTÍ

Podle trestního práva je zločinem zabití či ublížení na zdraví, odcizení nebo poškození
majetku apod., tj. činy, kdy někdo jiného usmrtí, jakkoli omezí nebo poškodí v jeho
nezadatelných právech a svobodách.
V současné době se upozorňuje na to, že stát více chrání práva zločinců než jejich obětí.
Trestní a trestněprávní ochrana nejsou předmětem sociální politiky, ale postpenitenciární péče
(následná péče po výkonu trestu) je. Sociálně-právní ochrana obyvatelstva je v poskytnutí
sociálních dávek a služeb lidem, kteří se vrací do společenského života po výkonu trestu.

Tato péče sleduje dvojí účel:

 pomáhá potrestanému s návratem do života
 současně chrání obyvatelstvo před recidivou trestné činnosti
Podobný účel plní péče o mladé občany, kteří v 18 letech opouštějí domovy pro mládež a
potřebují zdroje i služby, aby se mohli začlenit do standardní společnosti. Řešení se jim nabízí
v domech na půl cesty.

Podobně lze pohlížet na boj proti alkoholismu a drogové závislosti.

Sociální událostí je pomoc osobám závislým na alkoholu či drogách a jejich rodinám
službami, jež jim pomohou zbavit se této závislosti a začlenit se do standardní společnosti.
Jde tedy o sociální pomoc jim i jejich rodinám a současně o ochranu práv ostatních občanů.
Nedostatečná je ochrana obětí trestné činnosti a systém kompenzace škod způsobených
trestnou činností.

SOCIÁLNÍ PREVENCE
Sociální prevence zahrnuje činnosti směřující k ochraně člověka v jeho přirozeném sociálním
prostředí před tím, aby z něho z nějakého důvodu nevypadl (úraz, nemoc z povolání), aby si
pro budoucnost vytvořil vhodné podmínky svého přirozeném prostředí (zdravotní prevence,
vzdělání), a aby si podmínky neztížil (rekvalifikace, bydlení).

Služby sociální prevence

Cílem služeb sociální prevence je zabránit sociálnímu vyloučení u osob, které jsou jím
ohrožené. Sociální služby v této kategorii jsou zaměřeny na předcházení nebo řešení velmi
různorodých nepříznivých sociálních situací vedoucích k sociálnímu vyloučení. Uživateli
služeb sociální prevence tak je velmi široký okruh osob v nepříznivé sociální situaci, které
řeší často velmi odlišné životní situace a v nepříznivé situaci se mohly nebo mohou ocitnout z
více různých důvodů (např. v důsledku krizové sociální situace, životních návyků a způsobu
života vedoucího ke konfliktu se společností, v důsledku sociálních dopadů, které má život v
sociálně znevýhodňujícím prostředí, nebo tím, že uplatnění jejich práv a oprávněných zájmů
ohrozila nebo ohrožuje trestná činnost jiné fyzické osoby). Služby sociální prevence chrání
jejich uživatele před vznikem nepříznivé sociální situace nebo jim ji pomáhají překonat a
chrání společnost před vznikem a šířením nežádoucích společenských jevů. Platná právní
úprava rozlišuje 18 druhů sociálních služeb spadajících do této kategorie.

Ze služeb sociální prevence jsou bezplatně poskytovány:

 raná péče,
 telefonická krizová pomoc,
 tlumočnické služby,
 krizová pomoc,
 sociálně aktivizační služby pro rodiny s dětmi,
 sociálně aktivizační služby pro seniory a osoby se zdravotním postižením,
 terénní programy
 a sociální služby v kontaktních centrech, nízkoprahových zařízeních pro děti a mládež
a v intervenčních centrech.

Dalších sedm služeb sociální prevence je poskytováno bezplatně s výjimkou stravy nebo
stravy a ubytování, které u těchto služeb hradí uživatel služby. Jde o:
 azylové domy (úhrada za ubytování a stravu nebo pomoc při jejím zajištění),
 domy na půl cesty (úhrada za ubytování a stravu nebo pomoc při jejím zajištění),
 terapeutické komunity (úhrada za ubytování a stravu nebo pomoc při jejím zajištění),
 služby následné péče (úhrada za ubytování a stravu nebo pomoc při jejím zajištění),
 nízkoprahová denní centra (úhrada za stravu nebo pomoc při jejím zajištění),
 sociálně terapeutické dílny (úhrada za stravu nebo pomoc při jejím zajištění)
 a sociální rehabilitaci (úhrada za ubytování a stravu nebo pomoc při jejím zajištění).
 Noclehárny mohou uživatelé této služby využívat za úhradu.

Úrovně preventivních aktivit

Sociální a situační přístupy se vzájemně doplňují v primární, sekundární a terciární
prevenci.

1. Primární prevence zahrnuje především výchovné, vzdělávací, volnočasové, osvětové a

poradenské aktivity zaměřené zejména na nejširší veřejnost. Zvláštní pozornost je zaměřena
na pozitivní ovlivňování zejména děti a mládeže (využívání volného času, možnosti
sportovního vyžití). Těžiště primární prevence spočívá v rodinách, ve školách a v lokálních
společenstvích.

2. Sekundární prevence se zabývá rizikovými jedinci a skupinami osob, u nichž je zvýšená

pravděpodobnost, že se stanou pachateli nebo oběťmi trestné činnosti (specializovaná sociální
péče), na sociálně patologické jevy (např. drogové a alkoholové závislosti, záškoláctví,
gamblerství, povalečství, vandalismus, interetnické konflikty, dlouhodobá nezaměstnanost) a
příčiny kriminogenních situací.

3.Terciární prevence spočívá v resocializaci kriminálně narušených osob (pracovní uplatnění

vč. rekvalifikace, sociální a rodinné poradenství, pomoc při získávání bydlení ...). Jejím cílem
je udržet dosažené výsledky předchozích intervencí a rekonstrukce nefunkčního sociálního
prostředí.

Odpovědnost za oblast primární a sociální prevence spadá do působnosti rodiny, obce a

Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy.
Sekundární a terciární prevence je s ohledem na odbornou náročnost jednotlivých aktivit
záležitostí resortu Ministerstva práce a sociálních věcí a v některých souvislostech i
Ministerstva spravedlnosti a Ministerstva zdravotnictví  ve specifické části populace působí
i Ministerstvo obrany.

b) Sociální služby (vymezení – typologie – subjekt a objekt – novela zákona o

sociálních službách)

Pojem sociální služby a jejich vznik

Matoušek (2007) vymezuje sociální služby ve dvou variantách. A to v „rezortním“ a
„nadrezortním“ pojetí. Ve vymezení „nadrezortním“ jsou začleněny i kojenecké ústavy,
léčebny pro dlouhodobě nemocné (řízeno z Ministerstva zdravotnictví), preventivní programy
(řízeny z Ministerstva vnitra), probační a mediační programy (Ministerstvo spravedlnosti).
V užším vymezení jsou tyto služby jen v gesci Ministerstva práce a sociálních věcí (dále jen
„MPSV“). Vrbický k tomu dodává, že od roku 2007 se již pojem sociálních služeb tak
zobecnil, že v podstatě v praxi nadrezortní vnímání neexistuje a že i nadrezortní diskurz
definuje sociální služby jasně dle zákona o sociálních službách (dále jen „ZSS“) a jsou
podmožinou pojmů jako sociální programy, aktivity a podobně.

Sociální služby vymezuje ZSS v § 3 odst. a) tak, „že se jedná o činnosti nebo soubor činností
zajištující pomoc a podporu osobám za účelem sociálního začlenění nebo prevence sociálního
vyloučení.“

Hlavním smyslem sociálních služeb je zajištění pomoci při péči o vlastní osobu, zajištění
stravování, ubytování, pomoci při zabezpečení chodu domácnosti, ošetřování, pomoc s
výchovou, poradenství, zprostředkování kontaktu se společenským prostředím, psychoterapie
a socioterapie a pomoc při prosazování práv a zájmů. Z hlediska uživatelů sociálních služeb
se zejména jedná o rozvoj nebo alespoň zachování stávající soběstačnosti, návrat do vlastního
domácího prostředí, obnovení nebo zachování původního životního stylu, dále rozvoj
schopností a umožnění vést samostatný život, snížení sociálních a zdravotních rizik
souvisejících se způsobem života uživatele.

KRÁTKÁ HISTORIE SOCIÁLNÍCH SLUŽEB:

- Sociální služby byly do roku 1989 poskytovány ve velmi omezené míře podle zákona
č. 100/1988 Sb., o sociální zabezpečení.
 - Jednalo se především o poskytování pečovatelské služby a pobytových služeb v
domovech pro seniory a v ústavech sociální péče.
- V tehdy platné legislativní úpravě nebyla řešena například oblast kvality poskytování
sociálních služeb a ochrana práv osob, kterým jsou sociální služby poskytovány.
- Legislativní přípravy na novou úpravu sociálních služeb vyvrcholily v letech 2005 –
2006.
- Od 1. ledna 2006 vešel v účinnost nový zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách,
který obsahoval základní parametry kvality.
- Jedná se především o základní zásady (§ 2 ZSS), vymezení některých pojmů (§ 3 ZSS)
a povinnosti poskytovatelů sociálních služeb (§ 88 – 89 ZSS).
- Znění kritérií standardů kvality sociálních služeb je uvedeno v příloze č. 2 k vyhlášce
č. 505/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních službách
Příloha obsahuje 15 standardů.
- Současně byla uzákoněna povinnost kontroly, kterou se nazývá inspekce poskytování
sociálních služeb (§ 97 – 99 ZSS).
- Zákon o sociálních službách (z. č. 108/2006 Sb.) pak v § 3 odst. a) vymezuje sociální
služby tak, „že se jedná o činnosti nebo soubor činností zajištující pomoc a podporu
osobám za účelem sociálního začlenění nebo prevence sociálního vyloučení.“

Sociální služby můžeme dělit taktéž dle formy poskytování na služby:

• terénní,
• ambulantní,
• pobytové.

- Cílem služeb sociální prevence je zabránit sociálnímu vyloučení u osob, které jsou
jím ohrožené.
- Sociální služby v této kategorii jsou zaměřeny na předcházení nebo řešení velmi
různorodých nepříznivých sociálních situací vedoucích k sociálnímu vyloučení.
- Uživateli služeb sociální prevence tak je velmi široký okruh osob v nepříznivé sociální
situaci, které řeší často velmi odlišné životní situace a v nepříznivé situaci se mohly
nebo mohou ocitnout z více různých důvodů (např. v důsledku krizové sociální
situace, životních návyků a způsobu života vedoucího ke konfliktu se společností, v
důsledku sociálních dopadů, které má život v sociálně znevýhodňujícím prostředí,
nebo tím, že uplatnění jejich práv a oprávněných zájmů ohrozila nebo ohrožuje trestná
činnost jiné fyzické osoby).
- Platná právní úprava rozlišuje 18 druhů sociálních služeb spadajících do této
kategorie.

Hlavní dělení sociálních služeb je dle zákona na:

a) sociální poradenství,
Sociální poradenství zahrnuje základní sociální poradenství a odborné sociální poradenství.
Základní sociální poradenství poskytuje osobám potřebné informace přispívající k řešení
jejich nepříznivé sociální situace. Základní sociální poradenství je základní činností při
poskytování všech druhů sociálních služeb; poskytovatelé sociálních služeb jsou vždy povinni
tuto činnost zajistit. Odborné sociální poradenství je poskytováno se zaměřením na potřeby
jednotlivých okruhů sociálních skupin osob v občanských poradnách, manželských a
rodinných poradnách, poradnách pro seniory, poradnách pro osoby se zdravotním postižením,
poradnách pro oběti trestných činů a domácího násilí a ve speciálních lůžkových
zdravotnických zařízeních hospicového typu; zahrnuje též sociální práci s osobami, jejichž
způsob života může vést ke konfliktu se společností.
b) služby sociální prevence
Cílem služeb sociální prevence je zabránit sociálnímu vyloučení u osob, které jsou jím
ohrožené. Sociální služby v této kategorii jsou zaměřeny na předcházení nebo řešení velmi
různorodých nepříznivých sociálních situací vedoucích k sociálnímu vyloučení. Uživateli
služeb sociální prevence tak je velmi široký okruh osob v nepříznivé sociální situaci, které
řeší často velmi odlišné životní situace a v nepříznivé situaci se mohly nebo mohou ocitnout z
více různých důvodů (např. v důsledku krizové sociální situace, životních návyků a způsobu
života vedoucího ke konfliktu se společností, v důsledku sociálních dopadů, které má život v
sociálně znevýhodňujícím prostředí, nebo tím, že uplatnění jejich práv a oprávněných zájmů
ohrozila nebo ohrožuje trestná činnost jiné fyzické osoby). Služby sociální prevence chrání
jejich uživatele před vznikem nepříznivé sociální situace nebo jim ji pomáhají překonat a
chrání společnost před vznikem a šířením nežádoucích společenských jevů. Platná právní
úprava rozlišuje 18 druhů sociálních služeb spadajících do této kategorie.
Ze služeb sociální prevence jsou bezplatně poskytovány:
 raná péče,
 telefonická krizová pomoc,
 tlumočnické služby,
 krizová pomoc,
 sociálně aktivizační služby pro rodiny s dětmi,
 sociálně aktivizační služby pro seniory a osoby se zdravotním postižením,
 terénní programy
 a sociální služby v kontaktních centrech, nízkoprahových zařízeních pro děti a mládež
a v intervenčních centrech.
Dalších sedm služeb sociální prevence je poskytováno bezplatně s výjimkou stravy nebo
stravy a ubytování, které u těchto služeb hradí uživatel služby.
Jde o:
 azylové domy (úhrada za ubytování a stravu nebo pomoc při jejím zajištění),
 domy na půl cesty (úhrada za ubytování a stravu nebo pomoc při jejím zajištění),
 terapeutické komunity (úhrada za ubytování a stravu nebo pomoc při jejím zajištění),
 služby následné péče (úhrada za ubytování a stravu nebo pomoc při jejím zajištění),
 nízkoprahová denní centra (úhrada za stravu nebo pomoc při jejím zajištění),
 sociálně terapeutické dílny (úhrada za stravu nebo pomoc při jejím zajištění)
 a sociální rehabilitaci (úhrada za ubytování a stravu nebo pomoc při jejím zajištění).
Noclehárny mohou uživatelé této služby využívat za úhradu.

c) služby sociální péče,

Služby sociální péče napomáhají osobám zajistit jejich fyzickou a psychickou soběstačnost, s
cílem podpořit život v jejich přirozeném sociálním prostředí a umožnit jim v nejvyšší možné
míře zapojení do běžného života společnosti, a v případech, kdy toto vylučuje jejich stav,
zajistit jim důstojné prostředí a zacházení. Každý má právo na poskytování služeb sociální
péče v nejméně omezujícím prostředí.

Charakteristika jednotlivých druhů sociálních služeb

Sociální poradenství
Sociální poradenství poskytuje osobám v nepříznivé sociální situaci potřebné informace přispívající k řešení
jejich situace. Základní sociální poradenství je součástí všech druhů sociálních služeb. Odborné sociální
poradenství zahrnuje občanské poradny, manželské a rodinné poradny, sociální práci s osobami společensky
nepřizpůsobenými, poradny pro oběti trestných činů a domácího násilí, sociálně právní poradenství pro osoby se
zdravotním postižením a seniory. Služba obsahuje poradenství, zprostředkování kontaktu se společenským
prostředím, terapeutické činnosti a pomoc při prosazování práv a zájmů. Služba se poskytuje bezúplatně.

Sociálně zdravotní služby

Sociálně zdravotní služby napomáhají k zajištění fyzické a psychické soběstačnosti osob, kterým jsou
poskytovány; jsou určeny osobám, které již nepotřebují akutní zdravotní lůžkovou péči (dostatečná je zdravotní
péče ambulantního rozsahu), ale současně jsou natolik nesoběstační, že potřebují pomoc druhé osoby při
každodenních úkonech a tato pomoc jim z objektivních důvodů nemůže být zajištěna v domácím prostředí.
Sociálně zdravotní služby jsou poskytovány v pobytových zařízeních sociálních služeb nebo v pobytových
zdravotnických zařízeních. Služby sociální péče poskytované v rámci sociálně zdravotních služeb (včetně
základních služeb) podléhají úhradě. Zdravotnické úkony jsou hrazeny z fondů veřejného zdravotního pojištění.

Sociální rehabilitace
Jedná se o soubor specifických činností zaměřených na nácvik potřebných dovedností osoby se zdravotním
postižením směřujících k dosažení samostatnosti a soběstačnosti v nejvyšší možné míře s ohledem na její
dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav. Cílem je dosažení nalezení vhodného pracovního uplatnění. Proces
sociální rehabilitace je integrální součástí poskytování sociálních služeb.

Osobní asistence
Osobní asistence se poskytuje v přirozeném sociálním prostředí osobám se zdravotním postižením a seniorům,
jejichž situace vyžaduje pomoc jiné osoby, a to v předem dohodnutém rozsahu a čase. Služba obsahuje pomoc
při zvládání běžných úkonů péče o vlastní osobu, pomoc při osobní hygieně, pomoc při zajištění chodu
domácnosti, zprostředkování kontaktu se společenským prostředím a pomoc při prosazování práv a zájmů.
Služba se poskytuje za úplatu.

Pečovatelská služba
Pečovatelská služba se poskytuje dětem, osobám se zdravotním postižením a seniorům, jejichž situace vyžaduje
pomoc jiné osoby, a to v přirozeném prostředí i ve specializovaných zařízeních. Služba obsahuje pomoc při
zvládání běžných úkonů péče o vlastní osobu, pomoc při osobní hygieně nebo poskytnutí podmínek pro osobní
hygienu, poskytnutí stravy nebo pomoc při zajištění stravy, pomoc při zajištění chodu domácnosti,
zprostředkování kontaktu se společenským prostředím a pomoc při prosazování práv a zájmů. Služba se
poskytuje za úplatu. Bezúplatně se poskytuje rodinám, ve kterých se narodily současně tři nebo více dětí,
účastníkům odboje1) a pozůstalým manželům (manželkám) po účastnících odboje starším 70 let.

Průvodcovská, předčitatelská a tlumočnická služba

Průvodcovská, předčitatelská a tlumočnická služba se poskytuje osobám se zdravotním postižením a seniorům,
jejichž schopnosti jsou sníženy v oblasti orientace nebo komunikace, a napomáhá jim osobně si vyřídit vlastní
záležitosti. Služba obsahuje zprostředkování kontaktu se společenským prostředím a pomoc při prosazování práv
a zájmů. Služba je poskytována bez úhrady

Služby rané péče

Služby rané péče se poskytují rodičům dítěte ve věku do 7 let, které je osobou se zdravotním postižením nebo
jehož vývoj je ohrožen v důsledku nepříznivého sociálního prostředí. Služba je zaměřena na podporu rodiny a
podporu vývoje dítěte s ohledem na jeho specifické potřeby. Služba je poskytována především v domácnosti.
Služba obsahuje výchovné, vzdělávací a aktivizační činnosti, zprostředkování kontaktu se společenským
prostředím, terapeutické činnosti a pomoc při prosazování práv a zájmů. Služba se poskytuje bezúplatně.

Podporované bydlení
Podporované bydlení je sociální služba poskytovaná osobám se zdravotním postižením, jejichž situace vyžaduje
pomoc jiné osoby; služba se poskytuje v domácnosti osob. Služba obsahuje pomoc při zajištění chodu
domácnosti, výchovné, vzdělávací a aktivizační činnosti, zprostředkování kontaktu se společenským prostředím,
terapeutické činnosti a pomoc při prosazování práv a zájmů. Služba se poskytuje za úplatu.

Odlehčovací služby
Odlehčovací služby jsou ambulantní nebo pobytové služby poskytované osobám se zdravotním postižením a
seniorům, jejichž situace vyžaduje pomoc jiné osoby, o které jinak pečuje osoba blízká v domácnosti; cílem
služby je umožnit pečující osobě nezbytný odpočinek. Služba obsahuje pomoc při zvládání běžných úkonů péče
o vlastní osobu, pomoc při osobní hygieně nebo poskytnutí podmínek pro osobní hygienu, poskytnutí stravy
nebo pomoc při zajištění stravy, poskytnutí ubytování, zprostředkování kontaktu se společenským prostředím,
terapeutické činnosti a pomoc při prosazování práv a zájmů. Služba se poskytuje za úplatu.

Centra denních služeb

Centra denních služeb poskytují ambulantní služby ve specializovaném zařízení s cílem posílit samostatnost a
soběstačnost osob se zdravotním postižením a seniorů v nepříznivé sociální situaci, která může vést k sociálnímu
vyloučení. Služba obsahuje pomoc při osobní hygieně nebo poskytnutí podmínek pro osobní hygienu,poskytnutí
stravy nebo pomoc při zajištění stravy, výchovné, vzdělávací a aktivizační činnosti, prostředkování kontaktu se
společenským prostředím, terapeutické činnosti a pomoc při prosazování práv a zájmů. Služba se poskytuje za
úplatu.

Stacionáře denní a týdenní

Stacionáře denní poskytují ambulantní služby ve specializovaném zařízení seniorům, osobám se zdravotním
postižením a osobám ohroženým užíváním návykových látek, jejichž situace vyžaduje pravidelnou pomoc jiné
osoby. Stacionáře týdenní poskytují pobytové služby ve specializovaném zařízení seniorům, osobám se
zdravotním postižením a osobám ohroženým užíváním návykových látek, jejichž situace vyžaduje pravidelnou
pomoc jiné osoby. Služba obsahuje pomoc při zvládání běžných úkonů péče o vlastní osobu, pomoc při osobní
hygieně nebo poskytnutí podmínek pro osobní hygienu, poskytnutí stravy nebo pomoc při zajištění stravy,
poskytnutí ubytování nebo pomoc při zajištění bydlení a výchovné, vzdělávací a aktivizační činnosti,
zprostředkování kontaktu se společenským prostředím, terapeutické činnosti, pomoc při prosazování práv a
zájmů. Služba se poskytuje za úplatu.

Domovy pro osoby se zdravotním postižením

Domovy pro osoby se zdravotním postižením poskytují dlouhodobé pobytové služby osobám se zdravotním
postižením, jejichž situace vyžaduje pomoc jiné osoby. Služba obsahuje pomoc při zvládání běžných úkonů péče
o vlastní osobu, pomoc při osobní hygieně nebo poskytnutí podmínek pro osobní hygienu, poskytnutí stravy,
poskytnutí ubytování, výchovné, vzdělávací a aktivizační činnosti, zprostředkování kontaktu se společenským
prostředím, terapeutické činnosti, pomoc při prosazování práv a zájmů. Služba se poskytuje za úplatu.

Domovy pro seniory

Domovy pro seniory poskytují dlouhodobé pobytové služby seniorům, jejichž situace vyžaduje pomoc jiné
osoby. Služba obsahuje pomoc při zvládání běžných úkonů péče o vlastní osobu, pomoc při osobní hygieně nebo
poskytnutí podmínek pro osobní hygienu, poskytnutí stravy, poskytnutí ubytování, zprostředkování kontaktu se
společenským prostředím, aktivizační činnosti a pomoc při prosazování práv a zájmů. Služba se poskytuje za
úplatu.

Azylové domy
Azylové domy poskytují pobytové služby na přechodnou dobu osobám v nepříznivé sociální situaci spojené se
ztrátou bydlení. Služba obsahuje poskytnutí stravy nebo pomoc při zajištění stravy, poskytnutí ubytování nebo
pomoc při zajištění bydlení, pomoc při prosazování práv a zájmů, výchovné, vzdělávací a aktivizační činnosti.
Služba se poskytuje za úplatu.

Domy na půl cesty

Domy na půl cesty poskytují pobytové služby na přechodnou dobu pro osoby do 26 let věku, které po dosažení
zletilosti opouštějí školská zařízení pro výkon ústavní nebo ochranné výchovy, popřípadě pro osoby z jiných
zařízení pro péči o děti a mládež. Služba obsahuje tyto činnosti: poskytnutí ubytování, zprostředkování kontaktu
se společenským prostředím, terapeutické činnosti a pomoc při prosazování práv a zájmů. Služba se poskytuje za
úplatu.

Chráněné bydlení
Chráněné bydlení je dlouhodobá pobytová služba poskytovaná osobám se zdravotním postižením, jejichž situace
vyžaduje pomoc jiné osoby. Chráněné bydlení má formu individuálního nebo skupinového bydlení; osobě se
poskytuje podle potřeby podpora osobního asistenta. Služba obsahuje poskytnutí stravy nebo pomoc při zajištění
stravy, poskytnutí ubytování, pomoc při zajištění chodu domácnosti, výchovné, vzdělávací a aktivizační činnosti,
zprostředkování kontaktu se společenským prostředím, terapeutické činnosti, pomoc při prosazování práv a
zájmů. Služba se poskytuje za úplatu.

Kontaktní centra
Kontaktní centra jsou nízkoprahová zařízení navazující kontakt s osobami ohroženými závislostí na návykových
látkách. Cílem služby je minimalizovat sociální a zdravotní rizika spojená se zneužíváním návykových látek.
Služba obsahuje terapeutické činnosti a pomoc při prosazování práv a zájmů. Služba se poskytuje bezúplatně.

Telefonická krizová intervence

Telefonická krizová intervence je soubor metod a technik krizové práce s klientem v situaci, kterou osobně
prožívá jako zátěžovou, nepříznivou a ohrožující, založený na jednorázovém nebo opakovaném telefonickém
kontaktu tohoto klienta s pracovištěm telefonické krizové intervence.

Krizová pomoc
Krizová pomoc je ambulantní nebo pobytová služba na přechodnou dobu poskytovaná osobám, které se
nacházejí v situaci ohrožení zdraví nebo života, kdy přechodně nemohou řešit svojí nepříznivou situaci vlastními
silami. Služba obsahuje poskytnutí ubytování, poskytnutí stravy (nebo pomoc při zajištění stravy), terapeutické
činnosti a pomoc při prosazování práv a zájmů. Služba se poskytuje bezúplatně.

Nízkoprahová denní centra

Nízkoprahová denní centra poskytují ambulantní služby pro osoby bez přístřeší. Služba obsahuje pomoc při
osobní hygieně (nebo poskytnutí podmínek pro osobní hygienu) poskytnutí stravy (nebo pomoc při zajištění
stravy). Služba se poskytuje bezúplatně.

Nízkoprahová zařízení pro děti a mládež

Nízkoprahová zařízení pro děti a mládež poskytují ambulantní služby dětem a mládeži ohroženým sociálním
vyloučením. Služba je určena rizikovým, neorganizovaným dětem a mládeži, kteří jsou ohroženi sociálně –
patologickými jevy nebo mají vyhraněný životní styl neakceptovaný většinovou společností. Základním
prostředkem pro navázání kontaktu s cílovou skupinou je nabídka volnočasových aktivit. Cílem je zlepšit kvalitu
života cílové skupiny předcházením, snížením sociálních a zdravotních rizik souvisejících s jejich způsobem
života, umožnit jim lépe se orientovat v jejich sociálním prostředí a vytvářet podmínky, aby v případě zájmu
mohli řešit svoji nepříznivou sociální situaci. Služba obsahuje výchovné, vzdělávací a aktivizační činnosti,
zprostředkování kontaktu se společenským prostředím a pomoc při prosazování práv a zájmů. Služba se
poskytuje bezúplatně.

Noclehárny
Noclehárny poskytují ambulantní služby osobám bez přístřeší, které mají zájem o využití hygienického zařízení
a přenocování. Služba obsahuje pomoc při osobní hygieně nebo poskytnutí podmínek pro osobní hygienu,
poskytnutí přenocování, poskytnutí nebo zprostředkování informací. Služba se poskytuje za úplatu stanovenou
poskytovatelem.

Služby následné péče a doléčovací

Služby následné péče a doléčovací jsou ambulantní služby poskytující následnou péči osobám s chronickou
psychickou poruchou a osobám závislým na návykových látkách, které absolvovaly ambulantní nebo ústavní
léčbu ve zdravotnickém zařízení nebo které abstinují. Služba obsahuje terapeutické činnosti, pomoc při
prosazování práv a zájmů. Služba se poskytuje bezúplatně.

Sociálně aktivizační služby pro rodiny s dětmi

Sociálně aktivizační služby pro rodiny s dětmi jsou ambulantní služby poskytované rodině s dítětem, u kterého
existují rizika ohrožení jeho vývoje, nebo je jeho vývoj ohrožen v důsledku dopadů dlouhodobě obtížné sociální
situace, kterou rodiče nedokáží sami bez pomoci překonat. Služba obsahuje výchovné, vzdělávací a aktivizační
činnosti, zprostředkování kontaktu se společenským prostředím, terapeutické činnosti a pomoc při prosazování
práv a zájmů. Služba se poskytuje bezúplatně.

Terapeutické komunity
Terapeutické komunity poskytují pobytové služby na přechodnou dobu pro osoby závislé na návykových látkách
nebo osoby s chronickou psychickou poruchou, které mají zájem o začlenění do běžného života. Služba obsahuje
tyto činnosti: poskytnutí stravy, poskytnutí ubytování, zprostředkování kontaktu se společenským prostředím,
terapeutické činnosti a pomoc při prosazování práv a zájmů. Služba se poskytuje za úplatu.

Terénní programy
Terénní programy jsou služby poskytované osobám, které vedou nebo jsou ohroženy rizikovým způsobem
života. Služba je určena pro problémové skupiny dětí a mládeže, uživatele drog, osoby bez přístřeší, osoby žijící
v sociálně vyloučených komunitách a jiné sociálně ohrožené skupiny. Cílem služby je tyto osoby vyhledávat a
minimalizovat rizika jejich způsobu života. Služba obsahuje zprostředkování kontaktu se společenským
prostředím a pomoc při prosazování práv a zájmů. Služba se poskytuje bezúplatně.

NÁVRH NOVELY ZÁKONA O SOCIÁLNÍCH SLUŽBÁCH

Shrnutí návrhu – výčet základních oblastí novely

1) Podpora neformální péče

- Doplnění pečujících osob jako cílové skupiny zákona včetně zákonné definice.
- Do dílčích druhů sociálních služeb (pečovatelská služba, osobní asistence, odlehčovací
asistence, denní stacionář) vložení nové základní činnosti „nácvik dovedností pro zvládání
péče o osoby závislé na jejich pomoci“.

2) Příspěvek na péči
- Doplnit povinnost pro žadatele příspěvku na péči uvádět majitele účtu, na který bude
příspěvek zasílán.
- Doplnit povinnost pro Krajskou pobočky Úřadu práce, která kontroluje využívání příspěvku
na péči, aby se na postup této kontroly vztahoval kontrolní řád.

3) Změny v oblasti druhů sociálních služeb

- Doplnění subsidiarity do základních zásad zákona.
- Vydefinování sociálních služeb komunitního charakteru.
- Spojení pobytových sociálních služeb (domovy pro seniory, domovy se zvláštním režimem
a domovy pro osoby se zdravotním postižením) do nové sociální služby „domov sociální
péče“.
- Rozšíření základních činností pečovatelské služby o „pomoc při zajištění bezpečí a možnost
setrvání v přirozeném sociálním prostředí“, rozšíření azylového domu o osoby s látkovými
závislostmi a některých dalších služeb o zavedení činnosti „nácvik dovedností pro získání
bydlení…“.
- Rozšíření okruhu osob, kterým je poskytována pečovatelská služba bez úhrady, rozšíření
cílové skupiny odborného sociálního poradenství o osoby ohrožené závislostmi a o oběti
genderově podmíněného násilí.
- Úprava odlehčovací služby (vydefinování přechodné doby).

4) Zakotvení standardu pro materiálně-technické a personální zajištění sociálních služeb

(bližší úpravu standardů bude obsahovat právní předpis)

5) Zavedení valorizačního mechanismu maximálních úhrad za sociální služby

- Navyšování pro kalendářní rok podle zákonem stanovených podmínek.

6) Změny v oblasti kvality sociálních služeb

- Revize povinností poskytovatele sociálních služeb (bude následovat úprava standardů
kvality sociálních služeb v prováděcím přepisu) + doplnění povinnosti zaměřené na ochranu
práv zranitelných klientů.
- V návaznosti na změnu povinností úprava přestupků a vznik nového přestupku v oblasti
ochrany práv klientů + úprava definice zákonné kvality.

7) Změny v oblasti opatření omezujících pohyb osob

- Zrušení povinné posloupnosti užití dílčích opatření s cílem snížení agrese klienta a
respektování individuálního přístupu.
- Úprava povinnosti vést užití opatření.
- Vypuštění opatření (podání léčivého přípravku za přítomnosti přivolaného lékaře).

8) Změny v oblasti registrace sociální služby

- Zavedení předběžného kroku pro zájemce o registraci sociální služby.
- Doplnění zákona o povinnost registrátora vydávat rozhodnutí o změně registrace bez
předchozí žádosti poskytovatele v případě změny relevantních údajů v základních registrech
- Úprava procesu registrace včetně provádění změn obsažených v registru. Změny se budou
týkat řízení o registraci sociálních služeb, žádosti poskytovatele o registraci sociálních služeb,
evidence údajů a žádosti poskytovatele o změnu registrace.
- Úprava vymezení rejstříku a jeho obsahu včetně rozdělení rejstříku na veřejnou a neveřejnou
část.
9) Změny v oblasti působnosti při zajišťování sociálních služeb + zajišťování sociální
práce ve VS
- Harmonizace působnosti ve VS, doplnění subjektu pověřeného obecního úřadu.
- Vymezení výkonu činností sociální práce sociálních pracovníků obecního úřadu typu III
včetně doplnění termínu sociální pracovník – sociální kurátor.
- Povinnost pověřeného obecního úřadu cíleně vyhledávat subjekty, které poskytují sociální
služby bez oprávnění.

10) Změny v oblasti kvalifikace pro výkon činností sociálních pracovníků

- Jednoznačné upřesnění, že výkon činností sociální práce krajský úřad zajišťuje
prostřednictvím sociálních pracovníků.
- Doplnění a zpřesnění taxativního výčtu činností sociálního pracovníka v návaznosti na
poznatky z praxe. Včetně nových oblastí výkonu činností sociální práce.
- Úprava studijních oborů z důvodu změn, k nimž došlo od doby nabytí účinnosti zákona.
- Navrhuje se doplnit oblast výkonu vedoucích pracovníků v sociálních službách.