Přeložila:

ZUZANA ĽALÍKOVÁ

Elle Kennedy: Výzva

Vydání první
Copyright © 2020 by Elle Kennedy
Published by arrangement with Brower Literary & Management
All rights reserved
Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4,
www.baronet.cz v roce 2021 jako svou 2428. publikaci
Přeloženo z anglického originálu The Dare vydaného v roce 2020
Český překlad © 2021 Zuzana Ľalíková
Odpovědná redaktorka Renata Heitelová
Korektorka Marie Kejvalová
Cover photographs: © Shutterstock.com
Návrh obálky a přebal © 2021 Emil Křižka
Sazba a grafická úprava Ricardo
Veškerá práva vyhrazena.
Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována
či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení.

Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané

Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134.
ISBN 978-80-269-1572-0 (Formát ePub)
ISBN 978-80-269-1573-7 (Formát MobiPocket)
BARONET
Praha 2021
Elle Kennedy
VÝZVA
Cyklus Briar U (4)
 1. kapitola
Taylor
Je pátek večer a já se dívám, jak se největší mozky mojí generace ničí
panáky želé a modrým koktejlem rozlévaným z dvacetilitrového kýblu.
Všude se svíjí zpocená polonahá těla lidí zhypnotizovaných podprahově
vnímanými vlnami elektronického vzrušení. Dům je od sklepa po půdu
přecpaný budoucími psychology, kteří si sem přijeli vybít frustraci z rodičů
zklamaných ze svých nic netušících potomků, budoucích magistrů.
Posluchači politologie tu připravují půdu pro šeky, které budou za deset let
vypisovat svým vyděračům za mlčení.
Jinými slovy se právě v Řecké čtvrti koná další typická párty.
„Všimla sis někdy, že taneční hudba někdy zní, jako když posloucháš
opilce při sexu?“ nadhodí Sasha Lennoxová. Postává se mnou v koutě, kam
jsme se vecpaly mezi stojací kyvadlové hodiny a lampu a kde se co nejlépe
snažíme splynout s nábytkem.
Chápe to.
Je první víkend po jarních prázdninách, což znamená, že se v domě
našeho sesterstva Kappa Chí koná výroční Jarňáková kocovinová párty.
Coby kappy se jí musíme zúčastnit, přestože je naše přítomnost zde spíš
dekorativní než praktická.
„Vážně by nikoho neurazilo, kdyby ta hudba měla aspoň nějakou
melodii. Tohle…“ Sasha nakrčí nos a škubne hlavou, když se ze stereo
soupravy ozve kvílení sirény následované ohlušujícím zaduněním basů.
„Tohle zní spíš jako něco, co CIA používala na zfetované pokusné subjekty
v rámci projektu MKULTRA.“
Rozkašlu se smíchem a málem se přitom udusím obsahem kelímku
s punčem podle kdovíjakého youtubového receptu na párty punč, který
poslední hodinu usrkávám. Sasha má coby studentka hudební vědy téměř
náboženský odpor vůči čemukoli, co není hrané naživo. Právě teď by raději
seděla v první řadě na koncertu v nějaké putice s ozvěnou kytary Gibson
Les Paul v uších, než aby ji někdo přistihl pod probleskujícím techno
kaleidoskopem světel hudebního klubu.
 Nechápejte mě špatně, Sasha ani já nemáme nic proti zábavě. Často
vyrazíme do barů v kampusu, občas si zajedeme do města na karaoke (tam
tedy zpívá ona, já ji jen povzbuzuju v bezpečí ve stínech). Jednou jsme se
dokonce ve tři ráno ztratily v parku Boston Common, a to jsme byly
naprosto střízlivé. Tehdy byla taková tma, že Sasha omylem spadla
do rybníka a málem ji tam napadla labuť. Věřte mi, umíme se bavit.
Rituál, při němž si posluchači univerzity otupují mysl všemožnými
dryáky, pod jejichž vlivem zaměňují opilství za přitažlivost a absenci
zábran za osobnost, ovšem mezi naše oblíbené kratochvíle opravdu nepatří.
„A hele.“ Sasha do mě dloubne loktem, když se ze vstupní haly ozve křik
a hvízdání. „Potížisti jsou tady.“
Do dveří za skandování „Briar! Briar!“ vpadne hradba okatě
vystavované mužnosti.
Jako když Divocí zaútočili na Černý hrad, se do domu vřítí mohutní obři
z hokejového týmu Briarovy univerzity, všichni se širokými rameny
a svalnatými hruďmi.
„Volejme sláva vítězným hrdinům,“ prohlásím sarkasticky, zatímco
Sasha schová posměšný úšklebek za palec.
Hokejový tým dnes vyhrál zápas, čímž se dostal do prvního kola
národního šampionátu. Vím to díky tomu, že Linley, naše sestra z Kappy,
chodí s náhradníkem týmu, takže strávila den na zápasu, který proseděla
na Snapchatu, zatímco my jsme umývaly záchody, luxovaly a míchaly
koktejly na párty. Když chodíte s celebritami, holt máte určité výhody.
Ačkoli náhradník, který by šel na led jako to úplně poslední řešení, není
vyloženě princ Harry, spíš něco jako feťácký synek někoho z princova
blízkého okolí.
Sasha si vytáhne mobil zpoza pasu obepnutých legín z umělé kůže
a mrkne na čas.
Nakouknu na displej a zasténám. Panebože, teprve jedenáct? Už teď
mám pocit, že snad každou chvíli dostanu migrénu.
„Ne, to je dobře,“ namítne. „Za dvacet minut ty gorily vyžahnou sud
a vrhnou se i na ten zbytek alkoholu. V tu chvíli tu končím. Řekla bych, že
tak nejvýš do půl hodiny.“
Prezidentka našeho sesterstva Charlotte Cagneyová neřekla přesně, jak
dlouho tu musíme zůstat, abychom si mohly odškrtnout povinnou účast.
Obvykle to bývá tak, že jakmile nezbyde v domě kapka pitiva, lidi vyrazí
hledat afterpárty a v tu chvíli je hračka se nepozorovaně vypařit. Jak znám
Sashu, odjede do Bostonu na nějaký živý koncert.
My dvě platíme v Kappě Chí za vyvrhelkyně. Každá z nás se k sesterstvu
přidala ze svého, vlastně ani ne moc dobrého důvodu. Sasha kvůli rodině.
Její matka, matka matky i matka matky její matky a tak dál – všechny
patřily ke Kappě, a tak nikdy ani nepřicházelo v úvahu, že by Sasha ve své
akademické kariéře v tomto odkazu nepokračovala. Mohla se buď ke Kappě
přidat, nebo by musela něčemu tak „frivolnímu a požitkářskému“, jako je
studium hudby, zamávat na rozloučenou. Pochází z lékařské rodiny, která
její rozhodnutí už tak dost kritizuje.
Co se mě týče, no, asi jsem si život na vysoké příliš idealizovala. Myslela
jsem, že se z nicky na střední proměním v členku univerzitní smetánky. Že
to pro mě bude nová šance. Že se mi život úplně změní. Problém je, že
připojit se k jejich klubu, nosit jejich písmena a snažit se přetrpět celé týdny
svaté indoktrinace neměly kýžený efekt. Nevyšla jsem z toho všeho jako
zbrusu nový člověk. Spíš jako by všichni ostatní popíjeli sladké limonády
a viděli krásné barvy, zatímco já stále postávám ve tmě s kelímkem
na červeno obarvené vody.
„Čau!“ pozdraví nás kluk se zakaleným pohledem, který se kymácivě
přitočí k Sashe a přitom bezostyšně mluví k mým prsům. Když takhle
stojíme vedle sebe, působíme jako jedna dokonalá žádoucí žena. Ona díky
výjimečně symetrickému obličeji a štíhlé postavě a já díky obrovským
ňadrům. „Chcete něco k pití?“
„Ne, díky,“ křikne Sasha přes dunící hudbu. Obě zvedneme svoje skoro
plné kelímky – strategický nástroj, díky němuž se dokážeme zbavit
nadržených kluků z bratrstev.
„A co si zatancovat?“ zeptá se kluk a přitom se nakloní k mojí hrudi, jako
by mluvil k mikrofonu u drive-inu fastfoodového řetězce.
„Je mi líto,“ odpovím, „ale moje holky tancovat neumí.“
Nevím, jestli mě slyší, nebo pochytí moje opovržení, ale přikývne
a stejnou cestou odejde.
„Tvoje prsa oplývají vlastní gravitační silou, která přitahuje jenom
debily,“ odfrkne si Sasha.
„To si ani nedovedeš představit.“
Jednoho dne jsem se vzbudila s pocitem, jako by mi na hrudi vyrašily
dva obří nádory. Tyhle melouny, které všude chodí o deset minut dřív než
já, s sebou nosím už od základky. Nevím, kdo pro koho představuje větší
riziko, jestli já, nebo Sasha. Moje prsa, nebo její obličej. Lidi se za ní
otáčejí, i když jen vejde do knihovny. Kluci v její přítomnosti zakopávají
o vlastní nohy a zapomínají svoje jména.
Domem se ozve hlasité prásk, až sebou všichni škubnou a zakryjí si uši.
Rozhostí se zmatené ticho, zatímco všem přítomným ještě pořád píská
v uších.
„Reprák bouchnul!“ zakřičí z vedlejší místnosti jedna z našich sester.
Odevšad se ozve bučení.
Lidi naštvaně bručí, zatímco se kappy snaží rychle vymyslet, jak večírek
zachránit, než se naši neklidní hosté vzbouří. Sasha se svoje nadšení ani
nesnaží skrývat. Hodí po mně pohledem, který jasně říká, že se nám třeba
přece jenom povede z téhle párty utéct.
A pak se bohužel ozve Abigail Hobbesová.
Díváme se, jak se v pidi černých šatech nese mezi namačkaným davem,
platinové vlasy má natočené do dokonalých prstýnků. Tleskne a hlasem,
který by dokázal rozříznout sklo, si vyžádá pozornost všech přítomných,
kteří se zadívají na její jasně červené rty.
„Poslouchejte, lidi! Je čas na výzvu!“
Lidi začnou jásat a do pokoje se natlačí ještě další těla. Hra je v Kappě
oblíbenou tradicí a jde v ní přesně o to, co název napovídá. Někdo vás
vyzve ke splnění úkolu a vy ho musíte udělat – bez výjimky. Zadání, která
jsou občas vtipná a často brutální, už vyústila v několik zatčení, nejméně
jedno vyloučení a proslýchá se, že výsledkem bylo i pár dětí.
„Tak se na to podíváme…“ Viceprezidentka našeho domu si přitiskne
špičku upraveného ukazováku na bradu a pomalu se otočí kolem dokola,
aby si vybrala první oběť. „Kdo to jenom bude?“
Jasně že se ty její proradné zelené oči zastaví přímo v koutu, kde se
ke zdi tiskneme já se Sashou. Abigail k nám okamžitě zlomyslně zamíří.
„Ach, zlatíčko,“ osloví mě s lesklýma očima, které prozrazují, že toho
vypila už příliš. „Uvolni se trochu, máme přece párty. Tváříš se, jako bys
objevila další strii.“
Opilá Abigail umí být pěkně zlá a já jsem její oblíbený cíl. Už jsem si
na to zvykla, avšak smích, který její poznámky vyvolají, ve mně pokaždé
zanechá jizvu. Už od dvanácti let jsou moje křivky prokletím mé existence.
 „Ach, zlatíčko,“ napodobí ji Sasha a dramaticky jí ukáže prostředník.
„Co kdybys vysmahla?“
„Ale no tak,“ pitvoří se Abigail výsměšným dětským hláskem. „Taytay
přece ví, že si jenom dělám legraci.“ Svoje prohlášení doprovodí
dloubnutím do mého břicha, jako bych byla panáček Michelin.
„A my zas nezapomínáme na tvoje řídnoucí vlasy, Abi.“
Musím se kousnout do rtu, abych se nad Sashinou odpovědí nerozesmála.
Ví, že mi v konfliktních situacích vypíná mozek, a bez váhání na moji
obranu vystrčí drápy.
Abigail odpoví sarkastickým smíchem.
„Tak hrajeme, nebo ne?“ ozve se Abigailina vlezdoprdelka Jules
Munnová. Vysoká brunetka k nám dojde a změří si nás znuděným
pohledem. „O co jde? Sasha se tu snaží vycouvat z výzvy jako na Oslavě
sklizně?“
„Dej pokoj,“ odsekne Sasha. „Vyzvala jsi mě, ať prohodím cihlu oknem
našeho děkana. Nenechám se kvůli dětinské hře jednoho sesterstva vyloučit
z univerzity.“
Jules povytáhne obočí. „Neurazila náhodou právě starobylou tradici,
Abi? Protože podle mě ji urazila.“
„Ano, urazila. Ale neboj, Sasho, můžeš to napravit,“ nabídne jí Abigail
sladce a pak se odmlčí. „Hm, vyzývám tě, abys…“ Otočí se k našemu
obecenstvu, zatímco uvažuje, jakou výzvu Sashe uloží. Chce si být jistá, že
jí všichni věnují pozornost. Pak se prudce otočí zas k Sashe. „Udělala
dvojitýho dvojáka a zazpívala hymnu naší pobočky.“
Moje nejlepší kamarádka si odfrkne a pokrčí rameny, jako by se ptala:
Nic víc?
„Vzhůru nohama a pozpátku,“ dodá Abigail.
Sasha vycení zuby a skoro na ni i zavrčí. Přítomní kluci se pobaveně
rozhýkají. Chlapi holt milujou, když se holky perou.
„Fajn.“ Sasha obrátí oči v sloup, poodejde o několik kroků a zatřese
pažemi jako boxer, který se zahřívá před zápasem.
Dvojitý dvoják je další tradice večírků v Kappě a obnáší dvojitého
panáka čehokoli, co leží poblíž, následuje deset sekund pití piva z trychtýře
a deset sekund stání na sudu s pivem. Často to nedají ani ti největší
ochlastové mezi námi. Abigail k tomu přidala stojku a zpěv hymny
pozpátku, protože chtěla být prostě jenom extra krutá.
 Sasha však nikdy nevycouvala z žádné výzvy, pokud jí za ni nehrozilo
vyloučení. Sváže si husté černé vlasy do culíku, převezme si panáka, který
se před ní odněkud zjevil, a poslušně do sebe hodí nejdřív jednoho a pak
i druhého. Pití piva zvládne levou zadní, zatímco jí při něm dva kluci
z Théty drží trychtýř a dav ji křikem povzbuzuje. Za kakofonie jásotu udělá
stojku na soudku s pivem a dvoumetroví hokejisti jí drží nohy ve vzduchu.
Když se zas postaví na zem, na všechny udělá dojem, že se vůbec udrží
na nohou, navíc že dokáže udržet rovnováhu. Ta holka je bojovnice.
„Ustupte!“ zavelí Sasha a lidi se stáhnou ode zdi.
S ladností gymnastky zvedne ruce do vzduchu a udělá polohvězdu, až se
na rukou přitiskne zády ke zdi. Hlasitě a sebejistě ze sebe vychrlí slova
hymny našeho sesterstva pozpátku, zatímco my ostatní v duchu rychle
kontrolujeme, jestli to říká správně.
Když je po všem, Sasha se elegantně překlopí zpátky na nohy a pokloní
se přihlížejícím, kteří ji odmění bouřlivým potleskem.
„Ty jsi snad robot!“ směju se, když se vrátí ke mně do našeho kouta
trapáků. „Krásný doskok.“
„Neexistuje nic, na čem bych nedokázala stát.“ V prváku měla Sasha
našlápnuto na kvalifikaci na olympiádu coby jedna z nejlepších gymnastek
se zaměřením na přeskok, když si však na ledu zranila koleno, měla
po gymnastické kariéře.
Abigail, která by za nic na světě nedovolila, aby ji něco zastínilo, se otočí
ke mně. „Jsi na řadě, Taylor.“
Zhluboka se nadechnu. Srdce mi uhání. Už teď cítím, jak mi hoří tváře.
Abigail, které neunikne, jak je mi celá tahle situace nepříjemná, se usměje
jako žralok, jenž vycítil zmítajícího se tuleně. Obrním se, abych se na ten
zlomyslný úkol, ať už bude jakýkoli, připravila.
„Vyzývám tě…“ Přejede si zuby po spodním rtu. Vidím v jejích očích
svoje blížící se ponížení, ještě než otevře pusu. „Přemluv kluka podle mého
výběru, aby tě vzal nahoru.“
Mrcha.
Kluci, kteří ještě pořád sledují tuto dokonalou ukázku ženské agrese,
začnou pískat a pořvávat.
„No tak, Abi. Znásilnění se opravdu nedá považovat za hru na párty.“
Sasha se postaví přede mě, aby mě ochránila svým tělem.
 Abigail obrátí oči v sloup. „Zas nemusíš být tak dramatická. Vyberu jí
někoho fajnovýho. Někoho, s kým by si to chtěla rozdat každá. I Taylor.“
Panebože, prosím, nenuť mě do toho.
K mé čiré úlevě dorazí pomoc v podobě Taylor Swift.
„Opraveno!“ křikne jedna z našich sester, když se domem opět rozezní
hudba.
Swiftčino „Blank Space“ doprovodí nadšené výkřiky a hosté ztratí o tu
Abigailinu pitomou hru zájem. Rozejdou se, aby si doplnili pití a vrátili se
k rytmické předehře v podobě tance.
Děkuju ti, rajcovnější a hubenější Taylor.
K mému rozčarování to Abigail neodradilo. „Hmm, kdopak bude ten
šťastlivec…“
Polknu zasténání. Doufala jsem, že toho nechá, ale jsem holt naivní.
Jakmile je výzva vyřčena a členka sesterstva úkol nesplní dle svých
nejlepších schopností, ostatní jí budou nemilosrdně zatápět, dokud ji
nevystřídá jiná nebohá chuděra. A pokud by do toho měla Abigail co
mluvit, znamenalo by to, že by k tomu došlo asi tak tři týdny po věčnosti.
Postaví se na špičky a rozhlédne se přes hlavy přítomných, aby
zhodnotila možné alternativy. Po chvíli se ke mně se širokým úsměvem
na tváři opět otočí.
„Vyzývám tě, abys svedla Conora Edwardse.“
Zatraceně.
Sakrapráce.
Ano, vím, kdo Conor je. Vědí to všichni. Je členem hokejového týmu
a pravidelně se objevuje na večírcích v Řecké čtvrti. Pravidelně se objevuje
i v postelích sester z Řecké čtvrti. Nejvíc se ovšem proslavil tím, že je
pravděpodobně tím nejvíc sexy klukem ze třeťáku. Což znamená, že je
těžce mimo moji ligu. Perfektní volba, pokud je cílem téhle výzvy mé
ponížení z toho, že mě kluk odmítne a vysměje se mi do očí.
„Rachel je ještě pořád v Daytoně,“ dodá Abigail. „Můžeš využít její
ložnici.“
„Abigail, prosím,“ vyhrknu. Prosím ji, aby to nechala být. Moje prosba ji
však jen utvrdí v tom, co dělá.
„Copak, Taytay? Nevzpomínám si, že by ti někdy vadilo líbat se při
výzvě s jinými kluky. Nebo tě rajcuje jenom svádět kluky ostatních holek?“
 Přesně o tohle jde Abigail primárně: o pomstu za chybu, za kterou mě
nutí platit od prvního dne druhého ročníku. Bez ohledu na to, kolikrát jsem
se omluvila nebo jak upřímně lituju, že jsem ranila její city, Abigail se
rozhodla bavit se mým utrpením.
„Měla bys s tou svojí agresivní mrchotidou zajít k doktorovi,“ vyštěkne
Sasha.
„Chudák Taylor, mrňavá prudérka. Zády se k ní neotáčej, páč ti šlohne
kluka,“ zazpívá Abigail. Jules se k ní přidá a zpívají sborově.
Jejich výsměch mě bodá do nervů za očima a v prstech ztratím cit.
Nejradši bych se propadla. Vsákla se do zdi. Spontánně vzplála a proměnila
se v prach, který popadá do mísy s punčem. Cokoli, hlavně když už nebudu
muset teď a tady trpět. Nesnáším nevyžádanou pozornost a jejich výsměšné
poznámky k nám obrátily už několik opilých párů očí. Ještě několik vteřin
a celý dům začne zpívat o tom, jak jsem prudérní, což by bylo jak
vystřižené z mé nejhorší noční můry.
„Fajn!“ vyhrknu.
„Jak chcete. Přijímám výzvu.“
Abigail se vítězoslavně usměje. Je s podivem, že jí nezačaly téct z koutků
úst sliny.
„Tak si jdi pro svého chlapa,“ pobídne mě a v obšírném gestu natáhne
ruku.
Kousnu se do rtu a projdu kolem její hubené paže. Conora spatřím
u pivního pongu v jídelně.
Kruci, ten je ale vysoký. A ramena má neskutečně široká. Do očí mu
nevidím, mám však dokonalý výhled na jeho ostře řezaný profil a delší
blonďaté vlasy, které má shrnuté z čela. Mělo by být protizákonné, aby byl
člověk takhle pohledný.
No tak, jsi už velká holka, Taylor.
Zhluboka se nadechnu, obrním se a vyrazím k nic netušícímu Conoru
Edwardsovi.
 2. kapitola
Conor
Kluci se dneska utrhli ze řetězu. Jsme na téhle párty v domě sesterstva asi
tak dvacet minut a Gavin s Alecem si už stihli holýma rukama roztrhat trika
a právě teď machrujou u stolu s pivním pongem jak dva barbaři. Musím ale
přiznat, že po našem vítězném zápasu se taky cítím docela drsně. Ještě dvě
vítězství a dostaneme se na šampionát. Nikdo to sice nevysloví nahlas, aby
to nezakřikl, mám ovšem pocit, že tenhle rok bude patřit nám.
„Cone, padej sem, vole,“ houkne po mně Hunter přes celou místnost.
Právě s několika dalšími kluky připravuje řady panáků. „A dotáhni s sebou
i ty dva dementy.“
Shromáždíme tým, jehož členové jsou všichni rudí a sjetí adrenalinem.
Všichni zvednou panáky a náš kapitán Hunter Davenport pronese projev.
Ani nemusí křičet, protože asi před deseti minutami přestala hrát hudba. Co
chvíli si všimnu holek ze sesterstva, které v panice pobíhají kolem
reproduktorů v obýváku sem a tam.
Hunter všechny přejede pohledem. „Chci jenom říct, že jsem na nás
zatraceně pyšnej za to, jak jsme se zatím jako tým letos předvedli. Kryjeme
si záda a všichni do toho dávají maximum. Ještě dvě utkání, pánové. Ještě
dvě a razíme na lov. Takže si to tu dneska užijte. Rozjeďte to tu. A pak se
budem soustředit na ten poslední krok, co nás dělí od cíle.“
Ještě pořád mi to občas nepřipadá tak docela skutečné. Já, takový grázlík,
studuju na prestižní univerzitě, mezi slušnými potomky bohatých rodin
a zakladatelů nadnárodních společností. I když jsem s kamarády, ke kterým
mám hned po mámě nejblíž, ještě občas se ze zvyku hlídám. Jako by
hrozilo, že se každou chvíli dozvědí, kdo doopravdy jsem.
Zařveme „Hokejisti z Briaru!“ a kopneme do sebe panáky. Bucky polkne
a pak ze sebe vyrazí hrdelní válečný řev. V první chvíli nás tím všechny
vyděsí a pak se rozesmějeme.
„Klídek, draku. Šetři si to na led,“ poradím mu.
Buckymu je to u zádele. Na to je příliš nalitý. Mladý, pitomý a plný
špatných úmyslů. Dneska večer jistě udělá nějaké mladé dámě radost.
 Když už je řeč o dámách, netrvá dlouho, a sotva se pustíme do dalšího
kola pivního pongu, shluknou se u našeho stolu. Tentokrát hraje Hunter se
svojí přítelkyní Demi proti mně a Fosterovi. Hunterova holka nehraje fér.
Svlékla si mikinu na zip a teď tu stojí jenom v tenkém bílém tílku přes
černou podprsenku, díky které nám strategicky cpe ňadra div ne pod nos,
aby nás rozptýlila. A zatraceně to funguje. Foster najednou nevidí nic než
prsa a při dalším hodu úplně mine stůl.
„K sakru, Demi,“ zavrčím, „strkej si ty věci někam jinam.“
„Které? Tyhle?“ Popadne si je do dlaní a prakticky si je nadzvedne až
ke krku, zatímco se nepříliš úspěšně snaží tvářit nevinně.
Hunter bez problémů vhodí míček do jednoho z našich kelímků.
Demi na mě mrkne. „Je mi líto, ale omlouvat se nebudu.“
„Jestli si chce tvoje holka sundat tílko, tak klidně hru vzdám,“ pokusí se
Foster Huntera vyprovokovat.
Nedá to moc práce. Hunter si s aktivovaným režimem neandertálce
přetáhne triko přes hlavu a navleče ho na Demi, na které spíš vypadá jako
pytlovité šaty. „Oči na kelímky, volové.“
Polknu smích a raději mu nepřipomenu, že Demi Davisová by vypadala
sexy i v pytli od brambor. Kdysi dávno bych do ní i šel, ale všichni v týmu
jsme věděli, že je náš kapitán do té holky blázen, a to ještě předtím, než si
to uvědomil sám Hunter. Těm dvěma akorát chvíli trvalo, než jim to taky
docvaklo.
Moje vyhlídky pro dnešní večer nevypadají moc dobře. Jasně, jsou tu
krásný baby. Když se mi podaří vhodit míček do jednoho z Hunterova
a Demiina kelímku, jedna brunetka se na mě pokusí vyšplhat a políbit mě
na krk. Všechny ty holky ale působí příliš hladově a žádná se mnou nic
nedělá.
Po pravdě mi všechny ty holky začaly splývat. Co jsem na podzim
přestoupil na Briar, spal jsem už s pěknou řádkou ženských. Obrátit holce
svět vzhůru nohama, postarat se, aby se se mnou cítila výjimečná, to je
moje specializace. Jenže – a kdybych tohle přiznal kámošům, do smrti by
ze mě měli prdel – ani jedna z těch holek, s kterými jsem si to rozdal, se
vůbec nesnažila, abych si s ní připadal výjimečný já. Několik jich
předstíralo, že mě chtějí poznat blíž, pro většinu ovšem představuju jen
zářez na pažbě, naleštěnou trofej, kterou můžou mávat závistivým
kamarádkám před nosem. V polovině případů se ani nesnaží o konverzaci.
Rovnou mi strčí jazyk do krku a ruce do kalhot.
Kupte chlapovi aspoň kytku. Nebo prohoďte dobrý vtip. Jenže to holt je,
jak to je.
Navíc nebudu předstírat, že mám zájem o vážný vztah. Klidně ženě
ukážu sedmý nebe jednu noc, nebo týden, možná i měsíc, oba ale moc
dobře víme, že o delší závazek nestojím. Což je v pořádku. Rychle se začnu
nudit a vztahy jsou prostě otrava.
Dneska večer mě ale nudí i ten zástup holek, co mě míjí u stolu s pivním
pongem, všechny po mně hází neviňoučkým úsměvem, zatímco se mi
zároveň ne zrovna neviňoučce otřou prsem o paži. Ne, dneska o žádnou
nemám zájem. Po pravdě mě tenhle starodávný namlouvací rituál, který
vždycky skončí stejně, už dost prudí. Ani se žádnou nemusím snažit ulovit,
přitom právě lov mě na tom baví nejvíc.
Znovu se spustí hudba a všichni začnou jásat. Jedna holka se mě pokusí
přemluvit k tanci, já však zavrtím hlavou a zkusím se soustředit na hru. Je
to ovšem docela náročné, protože se všichni přihrnuli k arkýřovému oknu
s výhledem na trávník, na němž se právě něco děje. Fostera to rozptýlí tak,
že mine, a já se mu chystám vynadat, když koutkem oka zahlédnu pohyb.
Otočím se k obýváku a vidím, jak k nám míří vyděšená blondýna
s panikou v očích. Připomíná mi králíka, který zdrhá do nory, sotva zahlédl
hladovou lišku. V první chvíli mě napadne, že asi běží k oknu podívat se, co
se to tam venku sakra děje, jenže pak se stane něco naprosto bizarního.
Zastaví se přede mnou, popadne mě za paži a strhne mě k sobě, aby mi
mohla zašeptat do ucha.
„Omlouvám se a asi si o mně budeš myslet, že jsem totální magor, ale
potřebuju, abys mi pomohl, tak hraj se mnou,“ vyhrkne tak rychle, až ji
skoro nestíhám. „Potřebuju, abys se mnou šel nahoru a předstíral, že si to
spolu rozdáme, ale ve skutečnosti se nechci dotýkat ani tvého penisu, ani
ničeho takového.“
Ničeho takového?
„Je to kvůli té pitomé výzvě, a jestli mi teď pomůžeš, budu ti vážně moc
dlužit,“ šeptá rychle. „Přísahám, že jinak jsem naprosto normální.“
Musím přiznat, že mě zaujala.
„Takže jestli to chápu správně, nechceš si to se mnou rozdat?“ zašeptám
stejně jako ona. Nedaří se mi skrýt pobavení.
 „Nechci. Chci to jenom předstírat.“
No, tak teď už se vážně nenudím.
Mrknu na ni. Je docela roztomilá. Ne tak nádherná jako Demi, ale hezká.
A to její tělo. Panebože. Je jako chodící holka z plakátu. Pod velkým
svetrem, který jí spadá z ramene, schovává prsa, mezi která bych vážně moc
rád celou noc přirážel penisem. Rychle jí omrknu zadek a automaticky si ji
představím ohnutou přes svou postel.
Všechny tyhle představy se mi však vykouří z hlavy, když vidím, jak
ke mně vzhlíží prosebnýma tyrkysovýma očima. Něco v mém srdci se
sevře. Byl bych vůl, kdybych se otočil zády k ženě, která potřebuje
zachránit.
„Alecu,“ křiknu, aniž bych od té holky odtrhl oči.
„Jo?“ houkne můj spoluhráč.
„Vezmi to za mě. Koukej našemu kapitánovi i tý jeho proradný přítelkyni
nakopat zadek.“
„Jdu na to.“
Neujde mi, jak se Hunter a Foster vědoucně uchechtnou, zatímco Demi si
hlasitě odfrkne.
Blondýna střelí nejistým pohledem přes moje rameno ke stolu s pivním
pongem, kde už moje místo zabral Alex.
„Mám to brát jako ano?“ zašeptá.
Místo odpovědi jí zastrčím několik pramínků vlasů za ucho a otřu se jí
rty o kůži. Protože ten, kdo tuhle ubohou holku mučí, se na nás právě teď
naprosto jistě dívá. Ať jde do prdele.
„Veď mě, kotě.“
Vytřeští oči a mně bleskne hlavou, že se jí možná zavařil hard disk.
Nebylo by to poprvé, co by se to holce v mojí blízkosti stalo. Proto ji vezmu
za ruku, a zatímco za námi několik lidí překvapeně lapá po dechu, provedu
ji bludištěm z těl, která proudí domem. Po pravdě tenhle barák už znám
jako svoje boty.
Cestou po schodech cítím v zádech cizí pohledy. Holka mě chytí za ruku
o něco pevněji. Mozek jí zas nastartuje. Na druhém podlaží mě zatáhne
do pokoje, v kterém jsem ještě nebyl, a zamkne za námi.
„Děkuju,“ vydechne, sotva jsme sami.
„Maličkost. Nevadí, když si udělám pohodlí?“
 „No, jo. Teda ne. Nevadí. Posaď se, jestli chceš. Nebo – páni, dobře,
takže sis lehnul.“
Její nervozita mě baví. Je to roztomilé. Zatímco já jsem natáhl svoje metr
devadesát vysoké tělo mezi plyšáky a ozdobné polštářky, ona se dál jako
vyděšený králík lepí ke dveřím a ztěžka oddechuje.
„Abych byl upřímnej,“ povím jí a propletu si ruce na temeni, „ještě nikdy
nebyla žádná holka tak nešťastná, že je se mnou zamčená v jednom pokoji.“
Přesně jak jsem doufal, uvolní ramena, a dokonce se i stydlivě usměje.
„O tom nepochybuju.“
„Jen tak mimochodem, jsem Conor.“
Protočí panenky. „Jo, já vím.“
„Co ty oči v sloup?“ zeptám se a předstírám, že se mě tím dotkla.
„Ne, promiň, nic jsem tím nemyslela. Jenom že vím, kdo jsi. Jsi
v kampusu, no, docela slavný.“
Čím déle ji pozoruju, jak se zapírá dlaněmi o dveře, jedno koleno ohnuté,
a jak jí zacuchané, špinavě blond vlasy spadají přes rameno, nemůžu si
pomoct a představím si ji s pažemi nad hlavou, zatímco ústy
prozkoumávám její tělo. Její kůže volá po polibcích.
„Taylor Marshová,“ vyhrkne a já si až v té chvíli uvědomím, že ani
netuším, jak dlouho jsme byli zticha.
Přesunu se na druhou půlku postele a položím vedle sebe polštář jako
přepážku. „Pojď sem. Jestli tu máme chvíli zůstat, aspoň se můžeme trochu
poznat.“
Taylor se zasměje a spolu s tím z ní opadne další kus napětí. Má hezký
úsměv. Zářivý, vřelý. Dostat ji na postel si ale vyžádá ještě chvíli
přemlouvání.
„Aby bylo jasno, tohle není moje balicí strategie,“ prozradí mi a vyskládá
plyšáky na stráž u polštáře mezi námi. „Nejsem nějaká magorka, která
takhle dostává kluky do postele, kde se na ně pak vrhne.“
„Jasně.“ Přikývnu s předstíranou vážností. „Mně by ale nevadilo, kdyby
ses na mě trochu vrhla.“
„Ne.“ Zavrtí hlavou tak vehementně, až mi bleskne hlavou, že jsem
možná trefil na citlivé místo. „Nikam se vrhat nebudu. Hodlám se chovat
naprosto slušně.“
„Tak mi teda řekni, proč by po tobě někdo, kdo má být nejspíš tvoje
kamarádka, chtěl něco, co je pro tebe očividně noční můra?“
 Taylor si zhluboka povzdechne. Zvedne plyšovou želvu a přivine si ji
k hrudi. „Protože Abigail je mrcha první kategorie. Strašně ji nenávidím.“
„Proč to? Co se mezi vámi stalo?“
Podezíravě si mě prohlédne. Očividně uvažuje, jestli mi může věřit.
„Na psí uši,“ slíbím jí. „Odsud se nic ven nedostane.“
Obrátí oči v sloup, ale pobaveně se pousměje. „Začalo to loni. Na párty
jako tahle dneska. Vyzvali mě, abych si vybrala náhodnýho kluka a líbala se
s ním.“
Uchechtnu se. „Koukám, že to ta holka má ve zvyku.“
„Jo, no, ani tehdy jsem z toho neskákala pět metrů do vzduchu. Tohle ale
dělají rády. Sestry. Vědí, jak nerada oslovuju kluky, takže si ze mě kvůli
tomu dělají srandu. Teda aspoň ty, co jsou mrchy.“
„Holky jsou fakt krutý.“
„To si nedovedeš představit, kamaráde.“
Přetočím se k ní. „Dobře, pokračuj. Musíš se líbat s klukem.“
„Jasně, takže…“ Pohrává si s plastovýma očima želvy a zkroutí je.
„Došla jsem k prvnímu klukovi, který nebyl tak opilý, aby mě pozvracel.
Popadla jsem ho za hlavu, přitiskla rty na jeho a, no, zavřela oči a šla
na to.“
„Tak to bývá.“
„A když jsem se odtáhla, stála u nás Abigail. Tvářila se, jako bych jí
ve spánku ostříhala vlasy. Kdyby ten její pohled mohl vraždit… Jak se
ukázalo, kluk, na kterého jsem se právě vrhla, byl její přítel.“
„Teda Taylor, tomu říkám chladnokrevnost.“
Se smutným úsměvem na rtech ke mně vzhlédne těma nešťastnýma,
karibsky modrýma očima. Zatímco jsem ji poslouchal, nedokázal jsem
odtrhnout pohled od její pihy na pravé tváři, podobné, jakou mívala Marilyn
Monroe.
„Já jsem to nevěděla! Abigail střídá kluky jako ponožky. Nestíhala jsem
sledovat, co se v jejím milostném životě zrovna děje.“
„Takže to nevzala dobře,“ pochopím.
„Rozpoutala úplnou apokalypsu. Přímo na párty ztropila obrovskou
scénu. Celé týdny se mnou nemluvila, a když už, tak po mně házela jenom
urážky a jízlivé poznámky. Od té doby jsou z nás v podstatě smrtelní
nepřátelé a teď využívá jakoukoli příležitost, aby mě ponížila. Proto taky
ten můj dnešní nevhodný návrh. Počítala s tím, že mě velkolepě odmítneš.“
 Zatraceně. Je mi téhle holky líto. Kluci jsou občas kreténi, a dokonce
i v týmu každou chvíli vymýšlíme, jak si toho druhého podat, ale všechno je
to v přátelském duchu. Tahle Abigail je úplně jiná kategorie. Vyzvat Taylor,
aby sbalila cizího kluka, v naději, že ji čeká brutální odmítnutí a ztrapnění
před všemi na večírku… tomu říkám chladnokrevnost.
Na hrudi mě píchne bláznivý pocit, že ji musím chránit. Moc toho o ní
nevím, Taylor na mě ovšem nepůsobí jako holka, která by takhle bezcitně
zradila kamarádku.
„Nejhorší na tom je, že předtím jsme byly doopravdy kamarádky.
V prváku během zasvěcovacího týdne byla mojí nejbližší spojenkyní. Snad
tucetkrát jsem to málem vzdala a právě ona mi pomohla vydržet. Když jsem
se pak ale odstěhovala z kampusu, odcizily jsme se.“
Zarazí se, když se zpoza dveří ozvou hlasy. Ohlédnu se k nim a při
pohledu na stíny, které se pohnou pode dveřmi, se zamračím.
„Uch. To je ona,“ zašeptá. Teď už v jejím hlasu rozpoznám zděšení.
Zbledne a pod kůží na krku jí zběsile tepe krev. „Sakra, poslouchají nás.“
Nejradši bych na naše posluchače zavrčel, ať se dekujou. Kdybych to
udělal, Abigail a její družina by ale poznaly, že jsme na to s Taylor nevlítli,
protože kdyby jo, všímali bychom si jeden druhého, a ne dveří do pokoje.
Přesto ty vlezlé potvory potřebují lekci. Problém, který s těmihle holkami
Taylor má, sice vyřešit nedokážu, dnešní večer jí ale můžu pomoct.
„Doufám, že dávají pozor,“ zašeptám s uličnickým úsměvem.
Pak si kleknu a chytnu se za horní okraj čela postele. Taylor mě
podezíravě pozoruje. Jen se znovu zazubím a začnu přirážet tělem, až čelo
narazí do zdi.
Buch. Buch. Buch.
„Sakra, kotě, seš tak těsná,“ zasténám příliš hlasitě.
Taylor si plácne ruku na pusu a tmavě blonďatá obočí jí vyletí do čela.
„To je tak příjemný!“
Stěna se s každým úderem postele otřese. Vkleče poskočím, až rám
postele na protest zaskřípá. Zvuky, které se ozývají, když si to spolu dva lidi
v posteli užívají.
„Co to děláš?“ zašeptá s pobaveným zděšením.
„Předvádím pořádnou show. Nenech mě v tom samotnýho, Tay. Budou si
myslet, že si tu dělám dobře rukou.“
Potřese hlavou. Chudák vyděšený králíček.
 „Jo, sakra, zlato, ne tak rychle, jinak se udělám!“
Už si začínám myslet, že jsem možná zašel příliš daleko, když Taylor
zakloní hlavu, zavře oči a vydá ten nejrajcovnější zvuk, jaký jsem kdy
slyšel od ženy, v které jsem v danou chvíli nebyl zabořený až po koule.
„Jo, přesně tam. Přesně tam,“ zasténá. „Panebože, už budu. Nepřestávej.
Nepřestávej.“
Ztratím rytmus a zachechtám se. Oba jsme rudí jak řepa a svíjíme se
na posteli.
„Hmm, to je ono, zlato. Líbí se ti to?“
„Moc,“ sténá. „Nepřestávej. Rychleji, Conore.“
„Takhle se ti to líbí?“
„Moc.“
„Jo?“
„Jo. Strč mi ho do zadku!“ žadoní.
Zhroutím se a praštím se čelem do tý zatracený postele. Zůstanu na ni
omráčeně zírat.
„Hm, že bych to trošičku přehnala?“ zeptá se mě, v obrovských očích
neviňoučký pohled.
Tahle holka je fakt číslo.
„Jo, trochu se kroť,“ zašeptám.
Nepřestáváme se ale smát, až skoro nemůžeme dýchat, a máme co dělat,
abychom zvládali roztouženě sténat. Takhle to pokračuje o něco déle, než
by bylo nejspíš nutné, a nakonec toho necháme. Celá se ještě pořád třese
smíchem, když zaboří hlavu do polštáře. Zadek jí trčí do vzduchu a já mám
najednou co dělat, abych si vzpomněl, proč to jenom předstíráme.
„Líbilo se ti to?“ zeptám se a rozvalím se na záda. Odhrnu si z očí vlasy.
Taylor si lehne vedle mě.
Věnuje mi pohled. Takový, jaký jsem u ní dneska ještě neviděl – dívá se
na mě zpod přivřených víček a rty má rudé a napuchlé od toho, jak se
do nich kousala, zatímco hlasitě sténala. Za jejími víčky vidím stíny,
fascinující hloubku, kterou bych moc rád prozkoumal. Bleskne mi hlavou,
že mě možná chce políbit. Pak však zamrká a ten okamžik pomine.
„Conore Edwardsi, jsi vážně slušný kluk.“
Už mi říkali i hůř. To ovšem neznamená, že když se převalí na bok čelem
ke mně, nevšimnu si, že má vážně parádní výstřih.
 „Byl to ten nejlepší předstíraný sex, jaký jsem kdy měl,“ prohlásím
naprosto vážně.
Uchechtne se.
Zadívám se na její červené tváře a dokonalou zářící pleť. Pak mi oči
znovu zabloudí k tomu plnému výstřihu. Vím, co mi odpoví, ještě než jí tu
otázku položím, přesto se zeptám.
„Tak co se teď pomuchlovat?“
 3. kapitola
Taylor
Nemyslí to vážně. Vím, že ne. Tím, že mi to po tom našem vystoupení
navrhl, se jenom snaží, abych se v téhle mizerné situaci cítila líp. Další
důkaz, že pod těmi po bradu dlouhými blonďatými vlasy, ocelově šedýma
očima a vypracovaným tělem má měkké srdce. Což je jen další důvod, proč
bych odtud měla co nejrychleji zmizet, než k němu začnu něco cítit. Protože
Conor Edwards je rozhodně kluk, do kterého se zamilujete dřív, než zjistíte,
že holky jako já nikdy kluky jako on nedostanou.
„Je mi líto, ale dohodli jsme se, že žádné ohmatávání nebude,“ stojím si
pevně za svým.
Hodí po mně polovičatým úsměvem, z kterého mi srdce vynechá úder.
„Musel jsem to aspoň zkusit.“
„Každopádně… byla to zábava,“ povím mu a vstanu z postele, „teď už
bych ale měla –“
„Počkej.“ Conor mě chytí za ruku. Paží mi vyjede výboj nervózní energie
a zašimrá mě na zátylku. „Řekla jsi, že mi budeš dlužit, je to tak?“
„Ano,“ uznám opatrně.
„No, tak si to chci u tebe vybrat. Ještě tu nejsme ani pět minut. Nechci,
aby si lidi dole mysleli, že nevím, jak se o holku postarat.“ Povytáhne
obočí. „Zůstaň tu ještě chvíli. Ať si udržím pověst.“
„Nepotřebuješ mě, abych ti zachránila ego. Neboj, budou předpokládat,
že ses se mnou začal nudit.“
„Všechno mě začne rychle nudit,“ uzná, „ale máš štěstí, Tay. Nuda je to
poslední, co právě teď cítím. Jsi ten nejzajímavější člověk, s jakým jsem
za poslední roky mluvil.“
„To asi moc často nechodíš mezi lidi,“ zasměju se.
„No tak,“ přemlouvá mě, „nenuť mě vrátit se dolů. Všichni tam mají
děsnej hlad. Pro holky jsem jak poslední steak v řeznictví.“
„Ženy se můžou přetrhnout, aby upoutaly tvoji pozornost? Chudáčku.“
A ačkoli se snažím nemyslet na něj jako na kus masa, nemůžu popřít, že je
opravdu neuvěřitelný vzorek mužského pokolení. Bez debat ten nejkrásnější
muž, jakého jsem kdy potkala. Navíc asi i nejvíc sexy. Pořád mě drží
za ruku a v tom úhlu se mu v paži napínají všechny svaly.
„No tak. Zůstaň tu a povídej si se mnou.“
„Co tvoji kamarádi?“ připomenu mu.
„Vidím se s nimi každý den na tréninku.“ Palcem mě krouživě hladí
po zápěstí a to je pro mě konečná. „Taylor. Prosím, zůstaň.“
Není to dobrý nápad. Právě na tenhle okamžik si vzpomenu za rok,
potom co si budu muset změnit jméno na Olgu, obarvit vlasy a pracovat
v bistru v Schenectady. Jeho prosebný pohled a dotek jeho kůže na mé mi
však nedovolí odejít.
„Dobře.“ Proti Conoru Edwardsovi jsem nikdy neměla šanci. „Budeme si
ale jenom povídat.“
Znovu se posadíme na postel mezi polštáře, po tom našem zmítání
a převalování rozházené všude možně. A po těch Conorových kouzlech.
Zvedne plyšovou želvu, která předtím odcestovala na konec postele,
a položí ji na noční stolek. Když tak nad tím teď uvažuju, nevím, jestli jsem
v tomhle pokoji někdy předtím byla. Rachelin pokoj je… nepopsatelný.
Jako by se tu holka posedlá focením a blogující máma vyzvracely
na disneyovskou princeznu.
„Chci tě poznat.“ Conor si založí sexy paže na hrudi. „Tohle není tvůj
pokoj, že ne?“
„Ne, nejdřív ty,“ opáčím. Jestli tu s ním mám zůstat, chci něco
na oplátku. „Připadá mi, že jsem teď mluvila jenom o sobě. Teď chci já
poznat tebe.“
„Co chceš vědět?“
„Cokoli. Všechno.“ Jak vypadáš nahý… Ne, na tohle myslet nesmím.
Sice ležím na posteli s tím nejrajcovnějším klukem v kampusu, oblečení si
ale nesundáme. A už vůbec ne já.
„Hm, no…“ Zuje si boty a odkopne je z postele. Už se mu chystám
připomenout, že se tu moc dlouho nezdržíme, když mi poví: „Hraju hokej,
ale to asi víš.“
Přikývnu.
„Minulý semestr jsem přestoupil z Los Angeles.“
„Aha, dobře. Tím se hodně vysvětluje.“
„Fakt?“ Nasadí předstíraný uražený výraz.
 „Ne v nijak špatném slova smyslu. Teda jo, ve slovníku je u termínu
surfař tvoje fotka, ale sedí to k tobě.“
„Budu to brát jako kompliment,“ prohlásí a dloubne do mě loktem.
Raději si nevšímám toho, jak mě v hrudi zalechtá radostí. Až moc se mi
líbí, že se nebere vážně.
„Jak se kluk ze západního pobřeží začal věnovat ze všech sportů zrovna
hokeji?“
„I na západním pobřeží se hraje hokej,“ prohlásí suše. „Není to záležitost
čistě východního pobřeží. Na střední jsem hrál i americký fotbal, hokej mě
ale bavil víc a taky mi víc jde.“
„Tak co tě přivedlo na východ?“ Na novoanglické zimy potřebuje mít
člověk určitou povahu. V prváku jsme měly v sesterstvu holku, které stačilo
brodit se šest dní po kolena sněhem a vrátila se do Tampy. Věci jsme jí
musely poslat poštou.
Conorovi se něco mihne přes obličej. Na okamžik se mu v šedých očích
objeví nepřítomný, vzdálený pohled. Kdybych ho znala o něco líp, řekla
bych, že jsem narazila na citlivé místo. Když odpoví, z jeho hlasu se vytratí
část předchozí hravosti.
„Potřeboval jsem prostě změnit prostředí. Dostal jsem možnost přestoupit
na Briar a chopil se jí. Bydlel jsem tehdy doma a začalo tam být moc
těsno.“
„Kvůli bratrům a sestrám?“
„Ne, jsme už dlouho s mámou sami. Táta od nás utekl, když mi bylo
šest.“
Hlas mi zněžní soucitem. „To je hrozné. Je mi to líto.“
„Není potřeba. Ani si ho pořádně nepamatuju. Před šesti lety se máma
provdala za Maxe.“
„A vy spolu… nevycházíte?“
Povzdechne si, zaboří se hlouběji do polštáře a vzhlédne ke stropu.
Na čele se mu objeví vráska. Nejradši bych ji uhladila a pověděla mu, že mi
o tom vyprávět nemusí, že jsem nechtěla vyzvídat. Je na něm poznat, že je
to pro něj citlivé téma, přesto mi odpoví.
„Je v pohodě. S mámou jsme bydleli v takovým mrňavým pronajatým
domě, když se poznali. Je kadeřnice a pracovala šedesát hodin týdně, aby
nás uživila. Pak se objevil tenhle uhlazenej bohatej byznysmen, vytáhl nás
z tý díry a odvezl do Huntington Beach. Nedokážu ti ani popsat, o kolik líp
to tam vonělo. To bylo první, čeho jsem si všiml.“ Se sebekritickým
úsměvem pokrčí rameny. „Z veřejný školy jsem přestoupil na soukromou.
Máma si zkrátila úvazek a nakonec přestala pracovat úplně. Změnil nám
život.“ Odmlčí se. „Chová se k ní dobře. Máma pro něj znamená celý svět.
My dva jsme si ale zrovna nesedli. Chtěl ji. Já jsem pro něj něco jako
krabice prošlých cereálií, kterou člověk zapomněl ve skříňce.“
„Nejsi krabice prošlých cereálií,“ povím mu. Láme mi srdce, že o sobě
jakékoli dítě během dospívání přemýšlí tak jako on, a uvažuju, jestli jizvy,
které v něm zanechal pocit opuštěnosti, přežil jenom díky své pohodářské
povaze. „Někdo to prostě s dětmi neumí, víš?“
„Jo.“ Přikývne s rozpačitým výrazem ve tváři. Oba víme, že moje slova
útěchy tu ránu nezacelí.
„I já jsem vyrůstala jenom s mámou,“ přiznám, abych změnila téma
a zahnala mizernou náladu, která se na Conora snesla jako temný stín.
„Jsem výsledek vášnivé jednorázovky.“
„Dobře.“ Conorovi zasvítí oči. Otočí se ke mně a podloží si hlavu rukou.
„Konečně se dostáváme k něčemu zajímavýmu.“
„No jo. Iris Marshová byla ve škole šprtka a v posteli divoška.“
Jeho zastřený hlas mě opět celou rozechvěje. Neměla bych ho tak…
vnímat. Jako by se mi tělo naladilo na jeho frekvenci a teď reaguje na každý
jeho pohyb i zvuk, který vydá.
„Je profesorka jaderné fyziky na Massachusettské technice a před
dvaadvaceti lety se na konferenci v New Yorku seznámila s jedním slavným
ruským vědcem. Jednou si spolu užili, on se vrátil do Ruska a máma
do Cambridge. O šest měsíců později se v Timesech dočetla, že zemřel při
autonehodě.“
„Do prdele.“ Zvedne hlavu. „Myslíš, že na tvýho tátu spáchala atentát
ruská vláda?“
Zasměju se. „Cože?“
„Hele, co když byl tvůj táta fakt drsnej špión? A KGB zjistila, že donášel
CIA, tak ho odpráskli?“
„Odpráskli? To si asi pleteš pojmy. Odpráskne tě mafie. A KGB už, mám
pocit, ani neexistuje.“
„Jasně. To taky chtějí, aby sis myslela.“ Vytřeští oči. „Páni, co když jsi
ruský spící agent?“
 Má vážně živou představivost, to mu musím nechat. Aspoň se mu už ale
zlepšila nálada.
„No,“ zamyslím se, „to by asi znamenalo jednu ze dvou možností. Buď
by mě kvůli tomu, že bych si to uvědomila, brzy chtěli zabít.“
„Sakra.“ Působivě mrštně seskočí z postele a komicky vykoukne z okna,
rychle zatáhne žaluzie a zhasne.
Oba nás teď zalévá světlo vycházející jen z Racheliny lampičky ve tvaru
želvy a záře pouličních lamp, která sem proudí mezerami mezi žaluziemi.
Se smíchem se vrátí na postel. „Neboj, zlato, jsem tu s tebou.“
Pousměju se. „Nebo, za druhé, bych tě musela zabít, protože jsi odhalil
moje tajemství.“
„Nebo, nebo, poslouchej: Najmeš mě jako svýho bodyguarda a sexy
parťáka a společně vyrazíme do světa a budeme se živit jako žoldáci.“
„Hmm.“ Předstírám, že se nad jeho nápadem vážně zamýšlím. „Lákavá
nabídka, soudruhu.“
„Nejdřív bysme se ale měli navzájem svlíknout a prohlídnout, jestli
na sobě nemáme odposlouchávací zařízení. Víš co, aby bylo jasno, že si
můžeme věřit.“
Je roztomilý jako dychtivé štěně. „Jo, tak na to zapomeň.“
„S tebou není žádná sranda.“
Vůbec se v tom klukovi nevyznám. Je milý, okouzlující, vtipný – má
všechny potřebné vlastnosti, kterými nás muži nutí věřit, že je dokážeme
proměnit v civilizované bytosti. Zároveň je však upřímný, otevřený
a skromný jako skoro nikdo jiný na téhle vysoké. Všichni se snažíme zjistit,
kdo vlastně jsme, a schováváme se za maskou odvahy. Je ale takový
i Conor? Kluk s více zářezy na hokejce, než kolik v lednu napadne vloček
sněhu? Kdo je skutečný Conor Edwards?
Proč mi na tom vůbec záleží?
„Co studuješ jako hlavní obor?“ zeptám se trochu klišovitě.
Položí si hlavu na polštář a vydechne. „Asi finance.“
Tak jo, tohle jsem nečekala. „Asi?“
„Nedá se říct, že by mě to bavilo. Ani to nebyl můj nápad.“
„Čí nápad to byl?“
„Nevlastního táty. Vzal si do hlavy, že pro něj po promoci začnu
pracovat. Naučím se vést jeho firmu.“
 „Vypadá to, že z toho nejsi zrovna na větvi,“ podotknu a jen kvůli němu
přitom použiju úsloví ze západního pobřeží. Odměnou je mi jeho
uchechtnutí.
„Ne, nejsem z toho na větvi,“ souhlasí. „To už bych se spíš nechal
pověsit za koule do průvanu, než nahodil kvádro a zíral celý dny
do tabulek.“
„Co bys chtěl studovat místo financí?“
„To je právě ono. Nemám tucha. Asi jsem nakonec souhlasil s financemi,
protože mě nic lepšího nenapadlo. Ani jsem nemohl lhát, že mě zajímá něco
jinýho, takže…“
„Jako vůbec nic?“ zeptám se.
Já jsem se naopak nemohla rozhodnout, protože možností bylo tolik.
Pravda, některé z nich jsem zvažovala kvůli dávným dětským snům, že se
stanu archeoložkou nebo astronautkou, ale stejně. Když přišel čas se
rozhodnout, co budu po zbytek života dělat, možností jsem neměla zrovna
málo.
„Vyrostl jsem v prostředí, kde jsem ani neměl právo čekat něco víc,“
přizná zachmuřeně. „Myslel jsem si, že spíš budu pracovat za almužnu
s jmenovkou na klopě nebo že skončím ve vězení, než že se dostanu
na vysokou. Proto jsem nad tím ani nikdy moc nepřemýšlel.“
Vůbec si nedovedu představit, jaké to pro něj muselo být. Uvažovat
o budoucnosti a v nic nedoufat. Jen mi to připomíná, jaké obrovské štěstí
jsem měla, když jsem vyrůstala s vědomím, že můžu mít, cokoli budu chtít,
protože na to máme peníze i možnosti.
„Ve vězení?“ pokusím se odlehčit atmosféru. „Trochu si věř, kámo. Se
svou tvářičkou a tělem bys mohl vydělávat těžký prachy v pornu.“
„Tobě se líbí moje tělo?“ Zazubí se a ukáže na svoji vysokou, svalnatou
postavu. „Je jenom tvoje, Tay. Klidně si na něj vlez.“
Panebože, kéž by. Ztěžka polknu a snažím se předstírat, že na mě jeho
sexy tělo nemá žádný vliv. „Ne, díky.“
„Jak chceš, kámo.“
Obrátím oči v sloup.
„A co ty?“ zeptá se. „Co studuješ? Ne, nic neříkej. Nech mě hádat.“
Conor přimhouří oči a zadívá se na mě, jako by hledal odpověď. „Historii
umění.“
Zavrtím hlavou.
 „Žurnalistiku.“
Znovu zavrtím hlavou.
„Hmm…“ Zadívá se o něco usilovněji. Kouše se přitom do rtu.
Panebože, má tak nádherné rty. „Řekl bych psychologii, ale jednu od nich
znám a ty taková nejsi.“
„Pedagogiku pro základní školy. Chci učit.“
Povytáhne jedno obočí a zadívá se na mě skoro… hladově. „To je sexy.“
„Co je na tom sexy?“ vyhrknu nevěřícně.
„Všichni kluci si představujou, že ojedou učitelku. Tak to prostě je.“
„Kluci jsou divní.“
Conor pokrčí rameny, přesto mu ten hladový výraz z obličeje neopadne.
„Něco mi řekni… Proč tu nejsi s někým jiným?“
„Jak to myslíš?“
„Nečeká na tebe někde tvůj kluk?“
Tentokrát bych se před tématem hovoru nejradši schovala já. Spíš bych
mohla vést konverzaci o tkaninách používaných ve třináctém století než
o randění. A protože jsem se za jeden večer ztrapnila už víc než dost, raději
bych své ponížení nezhoršovala ještě tím, že bych se Conorovi svěřovala
s detaily o svém neexistujícím milostném životě.
„Tak to vypadá na zajímavý příběh,“ usoudí Conor, který si moje
zaváhání mylně vysvětlí jako ostýchavost. „To si rád poslechnu.“
„A co ty?“ opáčím. „Už sis vybral tu hlavní spešl fanynku?“
Pokrčí rameny. Můj rýpanec s ním nezamává. „Na přítelkyně nejsem.“
„Uch, to zní dost slizce.“
„Ne, jen jsem s žádnou nechodil dýl než pár týdnů. Když to tam není, tak
to tam prostě není, chápeš?“
Jo, tenhle typ znám. Rychle se začne nudit. Neustále hledá nový cíl.
Conor je očividně ztělesněný chodící mem.
Taky mě to mohlo napadnout. Ti hezcí si nechtějí nechat vzít svobodu.
„Nemysli si, že jsem na tebe zapomněl,“ prohlásí a vědoucně se usměje.
„Odpověz na otázku.“
„Je mi líto, ale zklamu tě. Žádný kluk na mě nikde nečeká. Žádný
zajímavý příběh vyprávět nemůžu.“ Ten jeden nezajímavý románek
ve druháku, který těžko splňuje definici vztahu, byl příliš ubohý na to, aby
stál za zmínku.
 „No tak. Nejsem tak blbej, jak vypadám. Zlomilas mu srdce? Půl roku
pak spal na chodníku před domem tvýho sesterstva?“
„Proč předpokládáš, že jsem holka, na kterou by byl kluk ochotný čekat
ve sněhu a dešti?“
„Děláš si srandu?“ Sjede mě stříbrným pohledem, na vteřinu se zastaví
na rozličných částech mého těla a pak opět vzhlédne k mým očím. Všude,
kam se podíval, teď cítím mravenčení. „Zlato, máš přesně takový tělo, který
si kluci po nocích představujou.“
„Tohle mi nedělej,“ povím mu naprosto vážně a začnu se odvracet.
„Nedělej si ze mě legraci. To není hezký.“
„Taylor.“
Trhnu sebou, když mě uchopí za ruku a zastaví mě, takže se na sebe
pořád díváme. Zatímco mi srdce uhání na plné obrátky, Conor si přitiskne
moji roztřesenou ruku k hrudi. Tělo má horké a pevné. Srdce mu pod mojí
dlaní buší rychle a pravidelně.
Dotýkám se hrudi Conora Edwardse.
Co se to teď kruci děje? Ani v nejdivočejších snech by mě nikdy
nenapadlo, že právě takhle skončí Jarňáková kocovinová párty na Kappa
Chí.
„Myslím to vážně,“ prohlásí hlubokým hlasem. „Co tu sedím, hlavou se
mi honí samý dost zvrhlý představy, v kterých hraješ hlavní roli. To, že
jsem slušně vychovanej, neznamená, že nemám zájem.“
Rty mi zacukají ve zdráhavém úsměvu. „Tak slušně vychovanej, jo?“
Nevím, jestli mu mám věřit. Nebo jestli se dá ten porno klip, který si
očividně v duchu přehrává, považovat za kompliment. Asi se hlavně počítá
to, že na mě vůbec myslí.
„Máma ze mě nevychovala grázla, ale jestli tě to láká, klidně se budu
chovat naprosto nevhodně.“
„Co se na západním pobřeží považuje za nevhodné chování?“ zeptám se
a neunikne mi, jak mu při té rošťácké poznámce zacukají rty.
„No…“ Najednou se celý změní. Přimhouří oči. Zpomalí dech. Olízne si
rty. „Kdybych nebyl gentleman, možná bych se ti pokusil i zastrčit vlasy
za ucho.“ Špičkami prstů mě pohladí po vlasech. Pak po krku. Dotýká se
mě lehounce jako peříčko.
Tep mi okamžitě poskočí a dech se mi zadrhne v hrdle.
„A pohladil tě po rameni.“
 Přesně to udělá a pulz se mi okamžitě zrychlí. Probudí se ve mně touha.
„A sjel prsty až k –“ Dotkne se ramínka podprsenky. Vůbec jsem si
neuvědomila, že se mi véčkový výstřih svetru svezl a odhalil ho.
„Dobře. Tak zas klídek.“ Vzpamatuju se, odstrčím mu ruku a povytáhnu
si výstřih. Panebože, tenhle kluk by měl mít na čele nalepené varování. „Už
to chápu.“
„Jsi neskutečně přitažlivá, Taylor.“ Tentokrát o jeho upřímnosti
nepochybuju, leda tak o jeho příčetnosti. Předpokládám, že někdo tak
promiskuitní jako on nemůže být vybíravý. „Opravdu by sis o sobě neměla
myslet opak.“
Následujících několik hodin si to nemyslím. Místo toho si dovolím
předstírat, že se klukovi jako Conor Edwards opravdu líbím.
Ležíme v absurdním hnízdě z Racheliných zvířecích plyšáků a povídáme
si, jako bychom se roky přátelili. Samotnou mě překvapí, že si toho máme
hodně co říct a ani na chvíli se neodmlčíme. Probereme banality jako
oblíbená jídla a společnou zálibu ve sci-fi filmech, přejdeme k vážnějším
tématům, třeba jak nepatřičně se mezi ostatními členkami sesterstva cítím,
a dostaneme se až k vtipným historkám, jako třeba o tom, jak se Conor
coby šestnáctiletý drsňák po zápasu venku v San Francisku opil a vrhl se
do moře s úmyslem doplavat k Alcatrazu.
„Pak se objevila ta zatracená pobřežní stráž a –“ Odmlčí se v půlce věty
a hlasitě zívne. „Sakra, už se mi zavírají oči.“
Nakazím se od něj zíváním a předloktím si zakryju otevřenou pusu.
„Mně taky,“ povím mu ospale. „Neodejdeme ale odtud, dokud mi to
nedovyprávíš, protože, panebože, tys byl vážně pitomej.“
Tím toho severského boha vedle sebe rozesměju. „Nejsi první, kdo mi to
říká, a určitě nebudeš poslední.“
Když dovypráví, už oba skoro bez přestávky zíváme a rychle mrkáme,
abychom se udrželi vzhůru. Nejhloupější a nejunavenější diskuze proběhne,
zatímco se v sobě snažíme vykřesat sílu vstát.
„Měli bychom jít dolů,“ zamumlám.
„Hmmm hmmm,“ zamručí.
„Myslím teď hned.“
„Hmm, dobrý nápad.“
„Nebo za pět minut.“ Zívnu.
„Jo, za pět minut.“ Zívne.
 „Dobře. Tak na pět minut zavřeme oči a pak vstaneme.“
„Jenom zavřeme oči. Víš co, oči se taky unaví.“
„To jo.“
„Unavený oči,“ zamumlá zpod hustých řas, „a já jsem dneska hrál zápas,
jsem celej domlácenej, tak jenom…“
Zbytek neslyším, protože oba usneme.
 4. kapitola
Taylor
Klep.
Klep.
Klep!
KLEP!
To poslední zabušení mě probere a prudce se posadím. Zamžourám
a zastíním si oči před paprsky slunce, které osvětlují místnost. Co to má
sakra být?
Je den. Ráno. V puse mám sucho a na jazyku hořkou pachuť. Vůbec si
nevzpomínám, že jsem usnula. Se zívnutím si protáhnu končetiny a cítím,
jak se mi svaly uvolňují. Pak uslyším další zvuk, z kterého se mi zastaví
srdce.
Chrápání. Hned vedle mě.
Zatraceně, panebože.
Rozvalený na břiše tam bez trika a jenom v boxerkách leží Conor.
„Hej! Otevřete! To je můj pokoj!“
Znovu se ozve klepání. Pak bušení.
Sakra. Rachel je doma.
„Vstávej!“ Zatřesu Conorem. Ani se nehne. „Hele, vstávej. Musíš jít.“
Nevím, co tu ještě pořád dělá ani kdy jsem v noci usnula. Krátký pohled
mi prozradí, že jsem oblečená i obutá, tak proč je sakra Conor skoro nahý?
„Padejte odtamtud, kreténi!“ Každou chvíli zkusí Rachel vyrazit dveře.
„No tak, vstávej.“ Lehce Conora plesknu po zádech a on se konečně, byť
celý zmatený, probudí.
„Hmmm?“ zamumlá nesrozumitelně.
„Usnuli jsme. Sestra se vrátila a chce svůj pokoj,“ zašeptám naléhavě.
„Musíš se oblíknout.“
Conor spadne z postele. Postaví se na nejisté nohy a pořád si něco mumlá
pro sebe. Rozpačitě odemknu a otevřu dveře. Na chodbě stojí rozlícená
Rachel, které jde skoro pára z uší. Za ní stojí celé osazenstvo domu, ještě
pořád v pyžamech a s hrnky s kávou a studenými plněnými taštičkami
v rukou. Sashu mezi nimi nevidím, proto předpokládám, že přece jenom
vyrazila do Bostonu na koncert a přespala u kamarádek ve městě.
„Děláš si srandu, Taylor? Proč byly moje dveře zamčený?“
Mezi tvářemi na chodbě spatřím Abigailin krutý úšklebek. „Omlouvám
se, já –“
Rachel mě ani nenechá dopovědět, otevře dveře dokořán, vpadne dovnitř
a všem tak dopřeje výhled na do pasu nahého Conora, který si právě zapíná
džíny.
„Ou!“ vyjekne. Při pohledu na Conorovo dokonalé tělo ji vztek skoro
okamžitě přejde.
Nijak se jí nedivím, že na něj tak zírá. Je nádherný. Široká ramena,
vyrýsované svaly. Dokonalá hladká a k doteku vábící hruď. Nemůžu uvěřit,
že jsem vedle něj spala, a vůbec nic si z toho nepamatuju.
„Ránko,“ pozdraví Conor s pobaveným úsměvem. Holkám venku před
dveřmi kývne. „Dámy.“
„Netušila jsem, že máš společnost,“ vyhrkne Rachel, zírá však na něj.
„Moje chyba,“ prohodí Conor a natáhne si triko na dokonalou hruď.
Obuje si boty. „Promiň.“ Na mě cestou ke dveřím mrkne. „Zavolej mi.“
A pak stejně náhle, jako jsme se naprosto nečekaně spolčili, odejde.
Všechny přítomné ho vyprovází pohledy upřenými na jeho pevný zadek
v obepnutých džínách, dokud nakonec Conor nezmizí z dohledu, jen
od schodů k nám doléhá ozvěna jeho kroků.
Několikrát polknu, než promluvím. „Rachel, já –“
„Nikdy by mě nenapadlo, že to v sobě máš, Marshová.“ Vypadá
překvapeně, jak taky jinak. Zároveň však uznale. „Až si budeš chtít příště
v mém pokoji zkrotit draka, buď pryč před snídaní. Jo?“
„Jasně. Promiň,“ vyhrknu s úlevou. To nejhorší je asi zažehnáno. Přežila
jsem a můžu dál bojovat. Ať už jsem o to usilovala, nebo ne, ať už mě to
připraví o další kus mojí důstojnosti výměnou za lepší společenské
postavení, dneska se aspoň můžou tyhle holky bavit mými domnělými
eskapádami.
A pak je tu Abigail.
Zatímco ostatní se vrátí k ranním kresleným seriálům a skořicovým
lupínkům, ona zůstane stát nad schody. Čeká na mě. Nejradši bych ji
minula, nevšímala si jí, možná ji z těch schodů i tak trochu shodila. Místo
toho se u ní jak blbá zastavím a zadívám se jí do očí.
 „Musíš být sama se sebou spokojená,“ prohlásí a povytáhne jedno
dokonale upravené obočí.
„Ne, Abigail. Jsem jenom unavená.“
„Jestli si myslíš, že jsi včera večer něco dokázala, tak jsi na omylu.
Conor by ojel i mokrou ponožku, kdyby se na něj usmála, tak si nemysli, že
jsi něco extra, Taytay.“
Tentokrát už kolem ní projdu. „To by mě ve snu nenapadlo.“
„A to vážně nic nezkusil?“ nechce mi Sasha uvěřit v neděli ráno potom, co
jí povyprávím všechno o svém pátečním zážitku.
Na rozdíl ode mě Sasha ještě pořád bydlí v domě Kappy Chí, takže
za mnou zajela do města na snídani v Dellině bistru. Obvykle je příliš líná
na to, aby vyrazila do Hastingsu, a přemluví mě, abych se s ní sešla v jedné
ze školních menz, avšak moje nic neříkající včerejší textovka – Povím ti to,
až se uvidíme. – kamarádčinu zvědavost neuspokojila. Aspoň už vím, čím
toho lenocha vytáhnout z kampusu: pikantními detaily.
Nebo teda jejich absencí.
„Ne,“ potvrdím. „Absolutně vůbec.“ Nemusím se bát, že by Sasha
ostatním kappám všechno vyklopila. Naprosto jí věřím a rozhodně jsem
nehodlala mlčet a nechat svoji nejbližší kamarádku v domnění, že jsem si to
rozdala s notorickým playboyem. Sasha je jediný člověk, který ví, že jsem
dokonce ještě pořád panna.
„Ani se tě nepokusil políbit?“
„Ne.“ Pomalu koušu sousto celozrnného toustu. Vždycky si u Delly
objednávám stejnou smutnou snídani: celozrnný toust, bílkovou omeletu
a malou misku ovoce. Pokud by se dalo počítáním kalorií živit, byla bych
už bohatší než Jeff Bezos.
„Upřímně je to pro mě šok,“ oznámí. „Vždyť víme, jakou má pověst.“
„No, trochu flirtoval,“ přiznám a zvednu sklenici s vodou. „A předstíral,
že se mu líbí moje tělo.“
Obrátí oči v sloup. „Taylor, zaručuju ti, že to nepředstíral. Vím, že si
myslíš, že klukům se postaví jen z holek, co jsou jak tyčka, ale věř mi,
nemáš pravdu. Z křivek se můžou zbláznit.“
„Jo, z křivek. Ne z faldů.“
„Ty nemáš faldy.“
 Teď ne. Od začátku roku si dávám záležet, abych jedla zdravě, protože
jsem se celé svátky přežírala a nabrala skoro pět kilo. Za tři měsíce se mi
povedlo shodit čtyři z těch pěti kil, což jsem ráda, ale ještě raději bych jich
shodila o něco víc.
Moje ideální cílové tělo je někde mezi Kate Uptonovou a Ashley
Grahamovou. Volně přecházím mezi těmihle dvěma typy, ale kdyby se mi
podařilo shodit na velikost Kate, byla bych nadšená. Upřímně věřím, že
všechny tělesné typy jsou krásné. Jen na to při pohledu do zrcadla
zapomínám. Moje hmotnost je pro mě celý život zdrojem stresu a nízkého
sebevědomí, takže udržet si zdravou váhu je pro mě prioritní.
Spolknu poslední sousto omelety a snažím se nevnímat, jak zatraceně
lahodně vypadá Sashina snídaně. Při pohledu na ten komínek lívanců
s kousky čokolády v moři sladkého sirupu se mi sbíhají všechny sliny.
Je jedna z těch šťastných lidí, kteří můžou sníst cokoli, a nepřiberou ani
deko. Mně naopak stačí sousto burgeru a přes noc naberu pět kilo. Moje
tělo tak prostě funguje. Smířila jsem se s tím. Burgery a lívance mi v danou
chvíli můžou moc chutnat, ale z dlouhodobého hlediska za to nestojí.
„Každopádně,“ pokračuju, „se choval jako naprostý gentleman.“
„I tak mi to nejde do hlavy,“ prohlásí s pusou plnou lívanců. Rychle
kouše. „A pak ti řekl, abys mu zavolala?“
Přikývnu. „To ale určitě nemyslel vážně.“
„Proč ne?“
„Protože je to Conor Edwards a já jsem Taylor Marshová?“ Obrátím oči
v sloup. „Navíc mi na sebe ani nedal číslo.“
Zamračí se. Cha, to ji hodně rychle umlčelo.
„Takže jestli sis v té hezké hlavičce začala plánovat náš romantický
vztah, můžeš na to zapomenout. Conor mi akorát prokázal laskavost.“
Pokrčím rameny. „Nic víc v tom nehledej.“
 5. kapitola
Conor
Pokud si kdokoli z nás myslel, že na nás trenér Jensen potom, co jsme se
dostali do semifinále první divize, nebude tak tvrdý, takové naivní
představy ho opustily, sotva jsme v pondělí ráno nastoupili na led.
Od prvního zapískání se trenér utrhl ze řetězu, jako by snad právě zjistil, že
mu Jake Connelly zbouchnul dceru. První hodinu jsme strávili trénováním
rychlosti a bruslili jsme, až nám začaly krvácet nehty na nohou. Pak
oznámil, že si procvičíme střelbu, a já vystřelil na síť tolik kotoučů, až mám
pocit, že mi snad paže vyskočily z jamek.
Písk, bruslím. Písk, střílím. Písk, zabte mě někdo.
Když nám trenér konečně nařídí, abychom se přesunuli do mediální
místnosti, kde si nastudujeme záznamy zápasu, z ledu se skoro odplazím.
I Hunter, který se coby kapitán týmu zatraceně snaží udržet pozitivní
přístup, se začíná tvářit, že snad každou chvíli zavolá mamince, aby si pro
něj přijela. V tunelu si vyměníme zachmuřený pohled. Jsem na tom stejně,
kámo.
Hodím do sebe láhev ionťáku a pytlík nutričně vyvážených želé trubiček
a konečně se začnu cítit aspoň trochu naživu. V mediální místnosti stojí tři
polokruhové řady měkce polstrovaných křesel. S Hunterem a Buckym si
zabereme místa v první řadě. Všichni se hrbí vyčerpáním.
Trenér se postaví před promítací plátno a zastavený záběr z našeho utkání
proti Minnesotě se mu promítne na obličeji. Oklepu se, už když si jenom
odkašle.
„Možná si někdo z vás myslí, že ta těžká část právě skončila. Že si prostě
jenom odcestujete na pobřeží na šampionát a odteď vás čekají jenom
šampaňské a večírky. V tom případě mám pro vás špatnou zprávu.“ Dvakrát
tvrdě praští do zdi. Přísahal bych, že se celá budova otřásla. Okamžitě se
narovnáme a probereme se. „Teprve teď začíná ta skutečná dřina. Odteď
budete trénovat nonstop. Taťka vás odtáhl na kopec a pořádně do vás
strčil.“
 Na plátně se spustí zpomalené záběry. Protihráči si prorazí cestu mezi
obránci a podaří se jim vystřelit na branku, kotouč se však odrazí od tyčky.
Nalevo jsem já. Při pohledu na to, jak se jak debil vrhám po střelci, se mi
sevře žaludek.
„Právě tady,“ prohlásí trenér. „Tady se nám vypnul mozek. Sledovali
jsme kotouč. Stačí jenom vteřina, aby se člověk přestal soustředit, a prásk,
hrajeme si na honěnou.“
Rychle přetočí nahrávku. Tentokrát se zastaví na Hunterovi, Fosterovi
a Jessem, kteří si nezvládají přihrát.
„No tak, dámy. Tohle jsou základy, co děláte od pěti let. Měkký ruce.
Představte si, kde se právě nacházejí vaši spoluhráči. Najděte si volnou
trasu a využijte toho.“
Ega všech přítomných schytávají jednu ránu za druhou. Tohle je
na trenérovi skvělé – nestrpí v týmu žádné primadony. Posledních několik
týdnů jsme si připadali skoro neporazitelní a na cestě na vrchol. Teď nás
čekají nejtěžší protivníci a je na čase vrátit se nohama zas na zem. A to
znamená dostat nářez na tréninku.
„Ať je kotouč kdekoli, chci, aby byli vždycky tři kluci připravení ho
sebrat,“ pokračuje trenér. „Nechci nikoho z vás vidět, jak jenom stojí
a rozhlíží se po volným hráči. Jestli máme Brown nebo Minnesotu porazit,
potřebujeme hrát na sto procent. Rychlé přihrávky. Vysoké nasazení. Chci
vidět na konci hokejky sebevědomí.“
Můj trenér v Los Angeles byl pořádný kus vola. Chlap, co vpadne
do šatny, řve a křičí, tříská dveřmi a hází židlemi. Vždycky aspoň dvakrát
za sezónu byl vyloučen ze hry a na dalším tréninku si na nás chladil žáhu.
Občas jsme si to zasloužili. Jindy mi spíš připadalo, že si na bandě blbých
děcek potřebuje vybít čtyřicet let studu a vlastní neschopnosti. Není divu, že
ten hokejový program stál za starou bačkoru.
Právě kvůli němu jsem po přestupu na Briar ani neuvažoval, že bych se
k týmu přidal, věděl jsem ovšem, jakou má pověst, a slyšel jsem o něm
samé dobré věci. Trenér Jensen je vážně příjemná změna. Umí na nás být
tvrdý, nikdy ale není zlý. Nikdy se nesoustředí na sport natolik, aby
zapomněl, že trénuje skutečné lidi. V jedné věci nemám o trenéru Jensenovi
sebemenší pochybnosti, a sice že mu na všech klucích v týmu záleží.
Minulý semestr dokonce vytáhl Huntera z basy. Kvůli tomu bychom za ním
šli kamkoli a k čertu s nehty na nohou.
 „Dobře, tím pro dnešek končíme. Chci, abyste si všichni zašli za nutriční
poradkyní a vyzvedli si u ní jídelníčky na následující týdny. Budeme dřít
tvrději než kdy dřív. Proto chci, abyste se o svoje těla dobře starali. Jestli si
občas něco dopřejete, zajděte za trenéry a proberte to s nimi. Teď není
vhodná chvíle, abyste cokoli tajili. Každý z vás musí vědět, že se může
na ostatní spolehnout. Jasný?“
„Trenére?“ ozve se Hunter. S povzdechem sebou škubne. „Kluci
uvažovali, jestli byste nám mohl říct, co je novýho ohledně maskota.“
„S tím prasetem? Vy jste to zatracený prase ještě pořád nepustili
z hlavy?“
„No, ne. Bez Pabla Vejcobara má pár kluků absťák.“
Uchechtnu se. Nebudu vám lhát, i mně se po tom našem pitomým
vejcovým maskotovi stýská. Byl fakt super.
„Panebože, jo, to zatracený prase dostanete. Co jsem slyšel naposled, tak
asi v srpnu. Když člověk chce prase pro nezemědělské účely, je s tím
neskutečná hromada papírování. Stačí? Spokojený, Davenporte?“
„Jop jop. Dík, trenére.“
Všichni se zvedneme k odchodu a kluci si spolu cestou ke dveřím začnou
povídat.
„Jo, ještě počkejte,“ zaburácí trenér.
Všichni se jako poslušní vojáci zastavíme na místě.
„Skoro jsem zapomněl. Od vedení se ke mně doneslo, že se v sobotu
odpoledne koná setkání absolventů a vy si s nimi půjdete potřást.“
Všichni zasténají a začnou protestovat.
„Ale proč?“ ozve se ze zadní části místnosti Matt Anderson.
„No tak, trenére,“ zasténá Foster.
Gavin vedle mě zuří. „To je hovadina.“
„Jak potřást?“ zeptá se Bucky. „Jako že jim ho máme vyhonit, nebo co?“
„Tak nějak,“ odpoví trenér. „Podívejte, já tyhle akce taky nesnáším. Když
ale proděkan řekne skočte, vedoucí sportovní katedry se zeptá, jak vysoko.“
„Skákat ale budeme my,“ namítne Alec.
„Začínáš chápat. Tyhle akce se konají jenom proto, abyste mohli lidem
lízt za prachy do zadku. Univerzita na tyhle předváděčky spoléhá, protože
tím získává finance na podporu sportovců a výstavbu nóbl stadionů pro vás,
vy princezničky. Takže nahoďte kvádra, hlavně se proboha učešte
a chovejte se slušně.“
 „Takže mám počítat s tím, že mě tam budou nějaký zazobaný babky
štípat do zadku?“ zeptá se Jesse se zvednutou rukou a všichni se rozřehtají.
„Protože já se klidně obětuju, ale moje přítelkyně fakt dost žárlí, takže budu
potřebovat podepsat nějaký potvrzení nebo dopis na hlavičkovým papíru, ať
se mám čím ohánět, až se mě na tu akci zeptá.“
„Rád bych zanesl do záznamu, že mi tahle premisa připadá sexistická
a vykořisťovatelská,“ poznamená Bucky.
Suchým tónem, který jasně říká, že má našich keců už po krk, si trenér
přitiskne prsty k očím a odrecituje, jak předpokládám, pravidla chování
Briarovy univerzity.
„Postoj univerzity je takový, že po žádném studentovi se nikdy nebude
požadovat neetické nebo nemorální chování ani takové, které by bylo
v rozporu s jeho náboženským nebo duchovním přesvědčením. Univerzita
je instituce stojící na základech rovných příležitostí a vysokých
akademických úspěchů a nikoho nediskriminuje kvůli pohlaví, sexuální
orientaci, ekonomickému statusu, náboženskému vyznání nebo jeho
absenci, ani kvůli povaze číkoli přítelkyně. Všichni spokojení?“
„Díky, trenére!“ vyhrkne Bucky a ukáže mu oba zvednuté palce.
Trenérovi z toho kluka brzy praskne cévka.
Jesse ani Bucky ale nejsou tak docela mimo. Podle mě je systém dost
mimo, když musíme platit padesát tisíc dolarů ročně, a přesto s námi jednají
jako s prostituty. Teda musíme to platit my, co tu nejsme zadarmo, jako
třeba já.
Jestli je ale jedna věc, která mi jde, je to dělat ze sebe sexuální hračku.
Jestli se dá o té naší partě blbů říct jedna věc, tak to, že se umíme fakt
oháknout. V sobotu odpoledne se celý tým dostaví v té nejlepší formě.
Vousy upravené, vlasy nagelované. Bucky si dokonce i vytrhal chlupy
z nosu, jak nás všechny informoval.
Formální oběd s absolventy se koná ve Woolseyho budově v kampusu
univerzity. Prozatím jsme si poslechli celou řadu lidí, kteří mluvili o tom,
jak z nich Briar udělal muže a ženy, jimiž jsou dnes, o tom, jak je potřeba se
odvděčit, jak je důležité zachovávat univerzitního ducha, a podobný plky.
Díky přiřazeným místům se sportovci spolu se zástupci bratrstev
a sesterstev, studentské samosprávy a několika dalších významných
studentských organizací rozdělili mezi mnoho stolů s absolventy. Hlavní je
se usmívat, smát se jejich hloupým vtipům a ujišťovat je, že ano, pane,
letos bude mistrovství naše.
Není to zas tak špatné. Jídlo je slušné a v nabídce jsou litry alkoholu
zdarma. Takže mám aspoň špičku.
Bez ohledu na to, jak mi to v obleku sluší, mám ovšem stejně pocit, jako
by to ze mě cítili. Ten smrad chudoby. Nemocniční zápach nových peněz.
Všichni tihle zazobanci nejspíš strávili roky na vysoké šňupáním koksu
ruličkami ze stodolarovek pocházejících z jejich svěřenských fondů,
na kterých narůstají úroky nejspíš už od doby, kdy jejich předci bohatli
na obchodu s otroky.
Před sedmi měsíci jsem přijel na Briar coby grázlík z Los Angeles.
Přesně ten typ člověka, kterého by představitelé prestižních univerzit viděli
nejradši jen jako uklízeče než svého posluchače. Nevlastní otec s tlustou
šrajtoflí ovšem člověku dokáže vylepšit v očích přijímacího oddělení
image.
Takže jo, oháknul jsem se, ale takovéhle akce mi připomínají, že mezi ně
stejně nepatřím. Nikdy mezi ně patřit nebudu.
„Pane Edwardsi.“ Postarší ženě vedle mě visí na krku tolik šperků, že by
jí i královna mohla závidět. Přejede mi jednou kostnatou rukou po stehně
a nakloní se ke mně. „Byl byste tak laskavý a mohl byste donést dámě gin
s tonikem? Z vína mě bolí hlava.“ Je cítit po cigaretách, mátové žvýkačce
a drahém parfému.
„Máte to mít.“ Pevně doufám, že na mně není poznat, jak moc se mi
ulevilo. Omluvím se a vstanu od stolu. Jsem rád, že se můžu aspoň na chvíli
vypařit.
Před hlavním sálem se nachází koktejlový bar, u kterého obsluha právě
uklízí po podávání jednohubek. Najdu tam Huntera, Fostera a Buckyho.
„Mohl bych vás požádat o gin s tonikem?“ zeptám se barmana.
„Jistě, beze všeho.“ Začne nalévat sklenku. „Čím víc láhví se vypije, tím
míň jich pak musím odnést pryč.“
„Gin s tonikem? Kámo, kdy se z tebe stala moje babička?“ směje se
Bucky.
„Není to pro mě, ale pro tu moji tygřici.“
Hunter si odfrkne a napije se piva.
„Prosím tě, nesměj se. Ještě pár ginů s tonikem a zkusí mi naskočit
na péro.“ Kývnutím požádám barmana o dovolení a ukradnu si jedno z piv
Stella, které stojí v přepravce na zemi.
„Co jsem tak slyšel,“ ozve se Foster, „tvoje péro se tenhle týden
nezastavilo.“
Prstenem, který nosím na pravém prostředníku, si plechovku otevřu.
„O čem to mluvíš?“
„Prý jsi v pátek strávil noc v domě Kappy a ve čtvrtek jsi vlezl do postele
s holkou z Trojdelty.“
Když to podá takhle, působí to dost nechutně, ale jo, asi to tak vážně
vypadá. Samozřejmě netuší, že jsme s Taylor strávili příjemný a platonický
večer plný zajímavé konverzace. A nemůžu bránit její čest, protože bych
tím zničil její zástěrku. Klukům věřím, jenže cokoli bych řekl, nevyhnutelně
by se to dostalo k holkám, a, no, lidi rádi drbou.
„Kdo ti řekl o Deltě?“ zeptám se zvědavě, protože Natalie mě do domu
sesterstva propašovala až po půlnoci. Delta má očividně absurdní pravidlo,
že u nich nesmí přespávat kluci.
„Ona,“ odpoví pobaveně Foster.
Svraštím obočí. „Co?“
Bucky vytáhne z kapsy mobil. „No jo, všichni jsme tu fotku viděli.
Vydrž.“ Několikrát klepne na displej. „Jo, tady je.“
Zadívám se na Buckyho zeď na Instagramu. A jo, Natalie si vyfotila
selfíčko, zvedá přitom palec a v dolním rohu záběru ležím já a spím.
Popisek zní: Hádejte, kdo zaskóroval. #sexyhokejistabriaru #jedu #skóruju
#goool
Fakt milý.
„Oceňuju osvětlení a celkovou kompozici,“ prohlásí se smíchem Foster.
Vůl.
„Hashtag týmovka,“ dodá Bucky. „Hashtag –“
Vezmu si od barmana gin s tonikem a vyrazím zpátky dovnitř, abych pití
doručil. Na odchodu ještě klukům ukážu prostředník.
Jejich rejpání mi nevadí. Po pravdě ani ta fotka. Jen si připadám trochu…
lacině. Jako někdo, koho ojedete kvůli lajkům. Sice jsem trochu
promiskuitní, ale ženy pro mě nejsou jenom zářezy. Jednoduchá výměna
fyzické rozkoše, při které každý dostane, co chce, a nikdo nikomu nelže, je
naprosto v pořádku. Proč byste ale měli v druhém vzbuzovat pocit, že je pro
vás jenom kus masa?
 Na druhou stranu si možná nic víc ani nezasloužím. Když se budete
chovat jako děvkař, budou s vámi jako s děvkařem jednat.
V sálu zrovna hraje jazzový orchestr a ze stolů mezitím zmizely talíře.
Většina hostů vyrazila na taneční parket včetně té šperky ověšené tygřice.
Postavím sklenku na stůl, posadím se a modlím, aby mě nikdo nenutil
tancovat. Prozatím mi to vychází. Popíjím pivo a rozhlížím se po lidech.
Za chvíli mě upoutá konverzace, která probíhá u jednoho z blízkých stolů.
„Ale prosím tě. Zas tolik ji obdivovat nemusíš. Byla to obyčejná výzva,
jasný? On ji ani nebalil.“
„Věř mi,“ odpoví dívčí hlas. „Slyšela jsem, co se tam dělo. Omrknul jí
zadek a ty její kozy, co by jí záviděla i pornohvězda, a asi si řekl, že když ji
ojede zezadu, aspoň se nebude muset dívat na ten její hnusnej ksicht.“
„Já bych Taylor klidně ojel, kdyby měla tvůj obličej,“ odpoví kluk.
Pevně sevřu pivo. Ti kreténi mluví o Taylor?
„Děláš si srandu, Kevine? Zopakuj to a já ti strčím koule do žehličky
na vlasy.“
„Ježíši, Abigail, dělám si prdel. Klídek.“
Abigail. To je členka Taylořina sesterstva, která ji k té pitomé výzvě
přinutila?
Rychle se ohlédnu přes rameno. Jo, je to ona. Pamatuju si ji z chodby
v domě Kappy, když jsem se ráno potom vracel domů. Sedí teď s několika
kappami, které znám z večírku, a pár kluky. Taylor měla pravdu, je to vážně
prvotřídní mrcha.
Napadne mě, že tu Taylor někde musí být, nikde ji však nevidím.
„Víte, že chce být učitelkou?“ ozve se další holka. „Na totálku skončí jak
jedna z těch holek, co se nechají zbouchnout svým žákem.“
„Ta by spíš měla hrát učitelku v pornu,“ odpoví jeden z kluků. „S těmi
melouny by vydělala balík.“
„Ono se dá v pornu ještě pořád vydělat? Není to snad teďkon už všechno
zdarma?“
„Měli byste vidět, co jsme natočily o iniciačním týdnu. Byste si měli
u čeho honit.“
Až když se ta tygřice vrátí pro gin s tonikem a nechá mi otisk rtěnky
na tváři, si uvědomím, že pod stolem svírám ruce v pěsti a ani nedýchám.
Netuším, co si o tom mám myslet. Jo, ti lidi jsou ubozí, ale proč mě to štve
kvůli holce, s kterou jsem strávil jednu noc? Moji spoluhráči si vždycky
dělají srandu, že mě nic nerozhází, a za normálních okolností mají pravdu –
obvykle se do ničeho necpu a nechávám všechno být. Zvlášť když nejde
přímo o mě.
Celý ten jejich rozhovor mě ale sere.
„Vidělas tu fotku holky z Delty na Insta? Conor se za Taylor nevrátil ani
pro druhou porci.“
„Některý holky holt nemají na víc než být jenom obyčejná jednorázovka.
To je její místo,“ prohlásí Abigail domýšlivě. „Sbalit kluka jako Conor by
se Taylor nikdy nepovedlo. Čím dřív si to uvědomí, tím líp pro ni. Je to
vážně smutný.“
„Panebože! Ta si už určitě čmárá do sešitu Taylor má ráda Conora.“
„Píše si do deníčku krví Taylor Edwardsová.“
Všichni se rozesmějou, až se málem svalí ze židlí. Kreténi.
Napadne mě, že bych za nimi zašel a konfrontoval je. Taylor neudělala
nic, čím by si od nich tohle zasloužila. Je to fajn holka. Chytrá a vtipná. Už
je to dlouho, co jsem si chtěl celou noc povídat s úplně cizím člověkem.
A ne protože bych ji litoval nebo potřeboval alibi. Vážně jsem se s ní dobře
bavil. Tihle kreténi nemají nejmenší právo pomlouvat –
My o vlku…
Zpozorním, když si všimnu, že mým směrem právě míří Taylor. Hlavu
má skloněnou a zírá do mobilu. Na sobě má černé šaty po kolena a krátký
růžový svetřík zapnutý až ke krku a vlasy má na zátylku smotané
do rozcuchaného drdolu.
Vzpomínám si, že si stěžovala na svoje křivky, ale po pravdě to nechápu.
Taylor má tělo, které se mi líbí tisíckrát víc než, řekněme, vychrtlá Abigail.
Ženy mají být měkké a s křivkami, za které je můžu popadnout. Nevím, kdo
jim vymyl mozek, že si myslí pravý opak.
V ústech mi vyschne, když se ke mně Taylor přiblíží. Zatraceně moc jí to
dneska sluší. Je sexy. Elegantní.
Vůbec si ty hnusné poznámky nezaslouží.
Něco mě napadne. Možná kvůli smyslu pro spravedlnost. Kvůli vědomí,
že dobro musí zvítězit nad zlem. Něco mě zalechtá na zátylku, něco, co mi
našeptává, že se chystám udělat fakt velkou blbost.
Když mě mine, aniž by si mě všimla, vyskočím na nohy a doženu ji.
„Taylor, hej! Proč jsi mi nezavolala?“ zeptám se tak hlasitě, aby mě
slyšela i Abigail a ta její suita o dva stoly dál.
 Taylor na mě několikrát zamrká, omráčená a po právu zmatená.
No tak, zlato. Hraj to se mnou.
Zadívám se jí do očí a extra nešťastně zopakuju: „Proč jsi mi
nezavolala?“
 6. kapitola
Taylor
Snažím se poslouchat, co mi Conor říká, kvůli pohledu na něj v obleku se
ovšem nedokážu soustředit. Velká ramena a širokou hruď mu obepíná
námořnicky modré sako takovým způsobem, o jakém se komukoli jinému
ani nesní. Nejradši bych ho požádala, aby se otočil dokola, abych mohla
zhodnotit i jeho zadek. Vsadím se, že jeho zadek vypadá taky dost
mňamózně.
„Taylor,“ osloví mě netrpělivě.
Několikrát zamrkám a zvednu oči k jeho obličeji. „Conore. Ahoj.
Promiň, cos říkal?“
„Je to už týden,“ vyhrkne podivně naléhavě. „Nezavolala jsi. Myslel
jsem, že se ti to na párty líbilo stejně jako mně.“
Zůstanu na něj zírat s pusou dokořán. To myslí vážně? Jako jo, technicky
vzato mi v sobotu ráno na odchodu řekl „zavolej mi“, ale to přece bylo
součástí představení, ne? Vždyť mi ani nedal telefonní číslo!
„Hm, promiň, cos to říkal?“ Svraštím čelo. „Asi si stojím na vedení.“
„Vyhýbáš se mi?“ zeptá se.
„Cože? Jasně že ne.“
Chová se divně. A trochu ufňukaně. Bleskne mi hlavou, jestli třeba nemá
poruchu osobnosti.
Nebo je možná namol? Na těchhle akcích bývají drinky zdarma. Proto
jsem taky právě mířila na toalety, když se odněkud vynořil a přepadl mě.
„Pořád na tebe myslím, Taylor. Nemůžu jíst, nemůžu spát.“ Rozrušeně si
prohrábne vlasy. „Myslel jsem, že jsme si tu noc rozuměli. Nechtěl jsem to
dávat najevo, víš? Abych nepůsobil nějak agresivně. Ale chybíš mi, zlato.“
Jestli je tohle žert, tak není vtipný.
Sevřu ruce v pěsti a o krok ucouvnu. „Hele, nevím, o co ti jde, ale aby
bylo jasno, viděla jsem na Instagramu tvoji fotku, na které jsi v posteli
s nějakou holkou, takže bych řekla, že ses s tím vyrovnal docela dobře.“
„Protože jsi mi zamotala hlavu.“ Zmučeně zasténá. „Podívej, vím, že
jsem to podělal. Jsem slaboch. Ale jenom proto, že mě ranilo, že ta úžasná
noc, kterou jsme spolu strávili, pro tebe nic neznamenala.“
Teď už si o něj vážně dělám starosti.
Unaveně k němu přistoupím. „Conore, jsi –“
Bez varování mě popadne. Obejme mě, chytí mě velkýma rukama kolem
pasu a obličej mi zaboří do ohbí krku. Celá omráčená ztuhnu. Po pravdě se
už vážně bojím, co se teď děje.
A pak mi zašeptá do ucha. „Přísahám, že nejsem totální magor, ale
potřebuju, abys mi pomohla, a nechci se dotýkat svého penisu. Hraj to se
mnou, Tay.“
Odtáhnu se, abych k němu vzhlédla. V jeho očích spatřím naléhavost
a jiskřičky pobavení. Pořád si však nejsem jistá, co se to tu právě děje. To se
mi chce pomstít za to, co jsem mu minulý víkend provedla? Má to být vtip?
Hloupá odplata?
„Cone, kámo, nech tu ubohou holku na pokoji,“ ozve se pobavený hlas.
Otočím se k tmavovlasému klukovi, který právě promluvil – a v tu chvíli
si všimnu Abigail a Jules. Moje sestry sedí se svými kluky a několika členy
Sigmy. Teď už mi to všechno začíná dávat smysl.
Srdce mi pookřeje. Svět si Conora Edwardse opravdu nezaslouží.
„Ztrať se, kapitáne,“ zavrčí Conor, aniž by se otočil. „Dvořím se tu svojí
dámě.“
Polknu smích.
Mrkne na mě a povzbudivě mi stiskne ruku. Vzápětí se mi nechce věřit
vlastním očím, když přede mnou padne na kolena. Panebože, pokud byl
do téhle chvíle v sálu někdo, kdo si nás nevšímal, teď už na nás taky zírá.
Pobavení mě začíná opouštět. Vzhledem ke svému obličeji, z kterého by
se nejednomu zastavilo srdce, je Conor určitě zvyklý být středem
pozornosti. Já bych si raději vrazila pod nehet třísku, než abych na sebe
upozorňovala. Pořád na sobě ovšem cítím Abigailin upřený pohled, což
znamená, že nesmím dát najevo sebemenší slabost. Nesmím prozradit, že
mi právě teď úzkost užírá žaludek jako kyselina.
„Prosím, Taylor. Snažně tě prosím. Ušetři mě trápení. Bez tebe jsem
naprosto zničený.“
„Co se to tu sakra děje?“ zeptá se další mužský hlas.
„Sklapni, Matty,“ usměrní ho první kluk. „Jsem fakt zvědavej, jak tohle
dopadne.“
 Conor si kamarádů nevšímá. Ani na okamžik ode mě neodtrhne šedý
pohled. „Vyjdi si se mnou. Jenom na jedno rande.“
„Hm, to asi ne,“ odpovím.
U stolu, kde sedí kappy, někdo v šoku zalapá po dechu.
„No tak, Tay,“ naléhá. „Dej mi šanci. Chci ti dokázat, že za to stojím.“
Musím se kousnout zevnitř do tváře, abych se nerozesmála. Pobavením
mi vyhrknou slzy. Dlouho váhám, ne však proto, že bych se snažila
vybudovat drama a napětí. Bojím se, že když otevřu pusu, buď se
rozesměju, nebo rozpláču studem.
„Dobře,“ ustoupím a pokrčím rameny. Abych působila ještě odměřeněji,
stočím pohled k pódiu, jako by mě celý tenhle rozhovor nudil. „Fajn, tak
holt jedno rande.“
Celý se rozzáří. „Děkuju. Slibuju, že toho nebudeš litovat.“
Lituju toho už teď.
Po tom Conorově velkolepém představení se na banketu s absolventy už
moc nezdržíme. Vhledem k tomu, že jsem se ho ani nechtěla zúčastnit, jsem
ráda, že už můžu odejít.
Loni jsme se se Sashou trochu nalily a skvěle jsme se pobavily, letos
přijít nemohla, protože měla na poslední chvíli domluvenou zkoušku
na jarní recitál. Což znamená, že jsem se musela několik hodin usmívat,
korzovat a předstírat, že se přátelím s kappami, které mě buď nenávidí,
nebo jsem jim ukradená. A to raději ani nemluvím o tom pitomém
kardiganu, který jsem si vzala na sebe – oblékla jsem si ho, protože mě už
štvalo, kolik lidí mi zírá do výstřihu. Potila jsem se v něm jak prase.
Conor mi nabídl, že mě odveze k mému bytu, protože oba bydlíme
v Hastingsu, jak se ovšem ukázalo, umí očividně očarovat mysl, protože
místo toho kdovíjak zastavíme před jeho domem. Nevím, co mě to popadlo,
že jsem souhlasila s večeří a filmem. Sice si připadám střízlivá, ale raději to
stejně svedu na dvě sklenky šampaňského, které jsem na banketu vypila.
„Jenom tě varuju,“ prohlásí na chodníku před domem, jenž stojí v tiché
a stromy lemované ulici. „Moji spolubydlící možná budou trochu
rozrušení.“
„Jako že po mně budou nadšeně skákat, nebo že se snadno vylekají
a vadí jim hlasité zvuky?“
 „Trochu od obojího. Jestli se utrhnou ze řetězu, prostě je něčím flákni
po čumáku.“
Přikývnu a narovnám ramena. „Beru na vědomí.“
Když zvládnu ukočírovat třídu o dvou tuctech šestiletých dětí
rozjívených po cukru, dokážu zkrotit i čtyři hokejisty. Ačkoli by asi
pomohlo, kdybych s sebou vzala i kelímky s pudinkem.
„Cone, to seš ty?“ křikne někdo, když vejdeme dovnitř. „Co chceš
do vloček?“
Conor mi vezme kabát a pověsí ho na háček u dveří.
„Všichni schovejte ptáka,“ oznámí. „Máme hosta.“
„Vločky?“ zeptám se zmateně.
„Výživová pravidla týmu. Všichni teď jíme jak myši. Žádný prázdný
kalorie.“ Povzdechne si.
Ten pocit znám.
Odvede mě za roh do obývacího pokoje, kde se právě na gaučích
rozvalují tři muži s působivými postavami. Dva z nich hrají na Xboxu.
Ještě pořád mají na sobě obleky z banketu, ačkoli už na úpravu hodili
bobek. Rozvázali si kravaty a vykasali košile. Společně působí jako
reklama na kolínskou od GQ, která se usilovně snaží zobrazit zlatou mládež
po noci prohýřené někde ve Vegas. Už tu chybí jenom ženské nohy
v lodičkách na vysokých podpatcích, které by jim visely z ramen, a možná
i červené krajkové kalhotky přehozené přes područku gauče.
„Kluci, tohle je Taylor. Taylor, tohle jsou kluci.“ Conor si svleče sako
a odhodí ho na opěradlo křesla.
Na okamžik mě omráčí, jak se mu svaly pod bílou košilí vydouvají. Hruď
se mu napíná, až hrozí, že mu povolí knoflíky. Asi už v životě nechci vidět
v obleku nikoho jiného.
Kluci sborově odpoví: „Ahoj, Taylor,“ jako bychom vystupovali
v nějakém vtipu.
„Ahoj, kluci.“ Mávnu jim. Připadám si trochu rozpačitě. Hlavně protože
tu je hrozné horko a já bych si vážně moc chtěla sundat svetr.
Moje šaty se ovšem musely včera při praní srazit, protože celé odpoledne
hrozilo, že mi z nich prsa vypadnou. Člověka docela znechutí, když musí
strávit několik hodin v místnosti plné bývalých vysokých státních úředníků,
laureátů Nobelovy ceny a generálních ředitelů nadnárodních korporací,
jenom aby zjistil, že se od dob svých studií nenaučili dívat se ženě do očí.
 Muži jsou dost zvláštní živočišný druh.
„Takže to jsi ty.“ Jeden ze spolubydlících s ovladačem v ruce mým
směrem povytáhne obočí. Je pohledný a s dolíčky – při pohledu na ně musí
omdlévat celé zástupy holek.
Na banketu stál tenhle kluk vedle kapitána Conorova týmu. Domů se
vrátil dřív než Conor, za to ale můžu já – potřebovala jsem si odskočit
na dámy a fronta byla strašně dlouhá.
„Kdo jsem já?“ zeptám se, abych nedala najevo, že vím, na co naráží.
„Ta, která poslala Conora do kolen a udělala z něj ucitečkovanýho, lásku
vyznávajícího pitomce?“ Pan Dolíček se na mě zvědavě zadívá, čeká, až mu
prozradím detaily.
„Si děláš prdel? Tos byla ty?“ ozve se další kluk. „Teď mě fakt štve, že
jsme zdrhli ještě před finálem večera.“ Vyčítavě se zadívá na kluka vedle
sebe. „Říkal jsem ti, ať zůstaneme ještě na jedno.“
„Nevyslýchej mýho hosta, Matte,“ zavrčí Conor. „Stejný pravidlo platí
pro všechny.“
„Jsi naše nová maminka?“ Třetí kluk si s úsměvem otevře pivo a zadívá
se na mě s nadějí jak malé štěně. Pobaveně se rozesměju.
„Tak jo, to stačí.“ Conor skopne Matta z menšího ze dvou pohovek
a nabídne mi místo. „Proto taky za vámi, vy blbci, návštěvy nechodí.“
Jejich dům je v porovnání s mým bytem obrovský. V rozlehlém
obývacím pokoji stojí dva staré kožené gauče a dvě polohovací křesla.
K obří ploché televizi jsou připojeny nejméně čtyři různé herní konzole.
Když mi Conor řekl, že má čtyři spolubydlící, čekala jsem, že vejdu
do děsivé jeskyně plné mužských pachů, krabic od pizzy a špinavého
prádla, ve skutečnosti je tu však docela uklizeno a nohy ani prdy tu
nesmrdí.
„Hej, návštěvo?“ Ve dveřích oddělujících obývák od kuchyně se objeví
čtvrtá tvář. „Chceš něco z Freshy Bowlu?“ zeptá se s mobilem u ucha.
„Salát s grilovaným kuřecím, prosím,“ křiknu bez váhání. Menu té
restaurace znám jako své boty, protože je to jeden z hastingských podniků,
kde nabízejí zdravější jídla.
„Zvu tě,“ poví mi Conor, když se natáhnu po kabelce, abych za svoji
objednávku zaplatila.
Pohlédnu na něj. „Díky. Příště platím já.“
 Příště? Jako že se tahle výjimečná událost, tedy večeře v domě Conora
Edwardse, bude ještě někdy opakovat? To už se spíš Halleyova kometa
objeví u Země o pár desítek let dřív.
Nejsem jediná, koho takový nečekaný zvrat událostí překvapil. Když mi
o několik minut později napíše Sasha a já jí oznámím, kde jsem, obviní mě,
že si z ní tropím šprťouchlata.
Zatímco Conor a jeho spolubydlící debatují, který film si pustíme,
nenápadně odpovím kamarádce.
Taylor: Není to vtip. Vážně ne.
Sasha: Ty jsi fakt v jeho DOMĚ???
Taylor: Přísahám na svůj podepsaný plakát s Arianou Grande.

Je to jediná popová hvězda, kterou mi Sasha povolila obdivovat.

U ostatních spouští proslov na téma: „Když neumí zpívat bez playbacku
a musí používat auto-tuner, nejsou skuteční muzikanti, bla bla bla.“
Sasha: Pořád si tak na 50 % myslím, že kecáš. Jste tam sami dva?
Taylor: Je nás šest. Já, Con a 4 spolubydlící.
Sasha: Con??? To už jste si dali přezdívky?
Taylor: Ne, jenom jsme si kvůli textovkám zkrátili jména.

Zrovna se chystám přidat emotikon s očima v sloup, když mi někdo

mobil bez cavyků vytrhne z ruky.
„Hej, vrať mi ho,“ namítnu, Conor se však jenom zlotřile zazubí a moji
konverzaci se Sashou přečte spolubydlícím nahlas.
„Ty máš podepsaný plakát Ariany Grande?“ zarazí se Alec. Nebo si
aspoň myslím, že to je Alec. Ještě jsem si nezapamatovala, kdo je kdo.
„Dáváš tomu plakátu pusu na dobrou noc?“ přidá se Matt a ostatní se
rozesmějou.
Zpražím Conora pohledem. „Zrádce.“
Mrkne na mě. „Hele, jak mě kdysi profesorka na střední Dillardová
vždycky varovala, jestli tě při zeměpisu přistihne, jak píšeš vzkazy, přečte je
nahlas před celou třídou.“
„Paní profesorka Dillardová bude asi sadistka. A ty taky.“ Dramaticky
protočím panenky. „Co kdybych psala o hrozných menstruačních křečích?“
 Gavin vedle Aleca zbledne. „Vrať ten fon, Cone. Z toho nic dobrýho
nebude.“
Conor stočí šedé oči k displeji. „Ta kámoška ale nevěří, že je Tay u nás.
Tak jí pošleme důkaz. Úsměv, pánové.“
Pak všechny drze vyfotí. Zůstanu na ně zírat s pusou dokořán, když čtyři
spolubydlící zatnou při focení bicepsy.
„Tak.“ Conor spokojeně přikývne. „Posláno.“
Vytrhnu mu mobil z té pitomé ruky. Jasně že tu fotku Sashe poslal. A ona
okamžitě odpoví.
Sasha: PANEBOŽE! Nejradši bych Mattu Andersonovi olízla dolíčky.
Sasha: A pak mu vykouřila péro.

Rozesměju se, načež se mi Conor znovu pokusí ukrást mobil. Tentokrát

vyhraju a rozhodně strčím iPhone do kabelky, než se ho zas někdo z těch
nenechavců zmocní.
„Vidíte tohle?“ oslovím všechny přítomné a zvednu koženou kabelku.
„Tohle je posvátné místo. Kterýkoli muž se pokusí prohrabat kabelkou
ženy, toho ve spánku zavraždí Kabelkový řezník.“
Conor se uchechtne. „Teda, kotě, začínají tě ovládat vražedné choutky.“
Střelím po něm přeslazeným úsměvem a svleču si svetr, protože ta jejich
obří mužská těla generují obrovské množství tepla.
Sotva mi látka sklouzne z ramen, ucítím na hrudi nejeden pár očí. Zahoří
mi tváře. Nevšímám si toho a stisknu rty.
„Není ti nic?“ zeptám se Gavina, kterému se zastřou oči.
„Hm, ne, jsem v pohodě. Jsem… seš… ech… Líbí se mi tvoje šaty.“
Matt se z křesla, které si nově zabral, uchechtne. „Zvedni jazyk
z podlahy, milovníku.“
To Gavina probere z transu a nakonec se všichni kluci, přestože na mě
v první chvíli zůstali zírat, začnou zase chovat normálně. Cením si toho.
Nedá se o nich říct, že by byli dokonalí gentlemani, ani však nejsou úchylní
slizouni.
Dorazí jídlo a kluci pustí Hlubinnou hvězdu šest. Jím salát s grilovaným
kuřetem, dívám se, jak na námořní základnu pod hladinou oceánu útočí obří
krabí monstrum, a přitom uvažuju, proč jsem se nechala přemluvit, abych
strávila večer s Conorem Edwardsem.
 Ne že by mi to tedy vadilo. Je vtipný. A dokonce i milý. Pořád mi ale
není jasné, o co mu jde. Jak jde o muže a nečekané přátelství, bývám
skeptická. V autě jsem se ho vyptávala, proč předvedl před Abigail a těmi
jejími nohsledy takovou show, a on jen pokrčil rameny a odpověděl:
„Protože mě baví dělat si z lidí z Řecký čtvrti prdel.“
Věřím, že ho to baví, taky ale cítím, že za tím bude něco víc. Před jeho
spolubydlícími se ho na to ovšem zeptat nemůžu. Proto taky uvažuju, jestli
to ví a využívá je jako záminku, aby nemusel na moje otázky odpovídat.
„Vždyť to vůbec nedává smysl,“ podotkne Joe, který mi pověděl, abych
mu říkala Foster. Sedí ve sklápěcím křesle a kouří z bongu. „V takový
hloubce by bylo kvůli rozdílu tlaku potřeba několik hodin dekomprese, než
se vydaj k hladině.“
„Hej, tu jejich ponorku se jim snaží sežrat obří krabí monstrum,“
připomene mu Matt. „Moc nad tím přemýšlíš.“
„Tak to ne, kámo. Tohle je hovadina. Jestli chtěj, abych ten film bral
vážně, tak se maj držet základních fyzikálních zákonů. Jako fakt. Ten příběh
by měl dávat smysl.“
Conor na pohovce vedle mě potřese hlavou. Má co dělat, aby se
nerozesmál. Taky je tak neskutečně přitažlivý, až se pořádně nedokážu
soustředit na nic než na tu jeho ostře řezanou čelist a dokonale symetrický
obličej, jaký by mu záviděla i filmová hvězda. Kdykoli na mě pohlédne,
srdce mi nadskočí jako nadšený delfín. Jenom silou vůle se mi daří
zachovat klid.
„Podle mě seš na to moc přísnej,“ poví Conor Fosterovi.
„Jenom říkám, že když už něco dělám, tak to dělám pořádně, jasný?
Nemůžeš jen tak natočit film o podmořský stanici a říct si, že zákony
neplatí. Natočíš snad film, co se odehrává ve vesmíru, a najednou tam není
vakuum a všichni si vesele dýchaj i bez skafandrů? Ne, protože to je debilní
hovadina.“
„Radši hul,“ poradí mu Gavin z gauče a strčí si do pusy sousto jídla.
„Když seš střízlivej, seš podrážděnej.“
„Jo, no, tak jdu na to.“ Foster si dlouze potáhne, vydechne oblak kouře
a zachmuřeně do sebe začne házet merlík.
Je zvláštní. Ale sexy. A očividně hodně inteligentní – ještě než jsme film
pustili, bylo mi řečeno, že Foster studuje molekulární biofyziku. Což
znamená, že to je vědátor a hokejista, co k tomu navíc hulí marjánku.
Hodně zvláštní kombinace.
„Vám nedělají testy na drogy?“ zeptám se Conora.
„Jo, ale když to s nimi nepřeháníme a nehulíme často, v testu moči se nic
neprokáže,“ prozradí mi.
„Věř mi,“ zamumlá Alex, který se rozvaluje na područce a skoro už ani
nevnímá. Usnul na gauči vedle Gavina skoro hned, jak film začal. „Fostera
bez trávy nechceš zažít.“
„Neser,“ zavrčí Foster.
„Mohli byste se, vy volové, před mojí návštěvou neztrapňovat?“ vynadá
jim Conor. „Promiň, nejsou moc vycvičení.“
Zazubím se. „Mně se líbí.“
„Vidíš, Cone?“ odsekne Matt. „Líbíme se jí.“
„Jo, tak jdi do prdele,“ prohodí vesele Gavin.
Kéž by to bylo v domě Kappy takovéhle. Doufala jsem, že budeme
opravdu sestry, a místo toho jsem se dočkala první řady Scream Queens se
svou osobní Chanel číslo jedna. Ne že by byly všechny holky stejně
nesnesitelné jako Abigail, jen toho na mě bylo moc. Všechen ten hluk
a pořád se tam něco dělo. Každý aspekt života se tam považoval
za skupinovou aktivitu.
Jsem jedináček a nějakou dobu jsem si říkala, že mít sourozence by
zaplnilo mezeru v mém životě, o níž jsem možná ani netušila, že existuje.
No, velmi rychle jsem si uvědomila, že některým lidem nevadí sdílet
koupelnu a jiní by šli raději vykonávat potřebu do lesa, než by přetrpěli
ještě jedno ráno čekáním, až si deset dalších holek učeše vlasy.
Po filmu začnou kluci lobbovat za další horor, Conor ale oznámí, že
na jiný film nemá už náladu, a zvedne mě z gauče.
„Pojď,“ vybídne mě. Srdce mi udělá několik přemetů za sebou. „Jdeme
nahoru.“
 7. kapitola
Taylor
S Conorem se za doprovodu pískání a všeříkajících hekání kluků
odebereme do jeho pokoje. Kluci jsou na vývojové škále jen stupínek dva
od zdivočelých kuřat, rozhodně se s nimi ovšem člověk nenudí. Vím, že si
myslí, že si jdeme nahoru užít sex, mě však zajímá něco jiného.
„Teď, když tě mám konečně o samotě…,“ prohodím, když za námi
Conor zavře dveře.
Patří mu hlavní ložnice, která je dost velká, aby se sem vešlo letiště
s rámem z tmavého dřeva, na opačném konci místnosti stojí dvojmístná
pohovka, široká plochá televize a zábavní elektronika. Také má vlastní
koupelnu a polovinu zdi zabírá okno s výhledem na malou zahradu, na níž
už napadaný sníh skoro roztál.
„Jo, zlato, jsem pro všechny špatnosti.“ Conor si stáhne kravatu a mrští
s ní na opačný konec pokoje.
Obrátím oči v sloup. „To nemyslím.“
„Mučíš mě.“
Posadím se na postel, opřu se o čelo a položím mezi nás polštář, jako
jsme to udělali, když jsme se v jednom pokoji ocitli o samotě naposled.
Modrý přehoz mi prozradí, že jeho máma pro něj vybrala u Neimana
Marcuse něco mužného. Je hebký a voní jako on – po santalovém dřevě
a slané mořské vodě.
„Chci se zeptat – proč jsi to na tom banketu doopravdy udělal?“
„Už jsem ti to řekl.“
„Jo, a podle mě je za tím něco víc. Tak to vyklop.“
„Nechceš se radši líbat?“ Vleze si na matraci vedle mě a najednou mi
tahle obrovská postel připadá strašně prťavá. Opravdu má dva na dva
metry? Protože Conor je přímo tady a jeden malý polštář mě před žárem
jeho vypracovaného těla a vůní jeho vody po holení neochrání.
Přinutím se nebrat na vědomí sexy úsměv, jímž po mně hodí.
„Conore,“ oslovím ho tónem, který mám vyhraněný pro své prvňáčky,
jestliže se některý z nich nechce dělit o pastelky.
 Vyzývavý úsměv mu z tváře opadne. „Když ti řeknu, že to nechceš vědět,
věřila bys mi a nechala to být?“
„Ne.“ Zadívám se mu přímo do očí. „Řekni mi, proč jsi na obědě
s absolventy udělal, co jsi udělal.“
S hlubokým nádechem si promne obličej a odhrne si vlasy z očí.
„Nechci tě ranit,“ přizná tiše.
„Jsem už velká holka. Jestli ke mně chováš aspoň trochu úcty, řekni mi
pravdu.“
„Sakra, Tay, tohle není fér.“
Zadívá se mi do očí s tak zmučeným výrazem, až se musím obrnit před
nejhorším. Že ho možná k tomu Abigail přemluvila, že to naplánovali
spolu. Tu první výzvu, pak to vyznání citů ve Woolseyho budově… Že to
všechno byl jenom propracovaný plán, abych se do něj zamilovala. A teď
toho začal litovat? Ta představa mě děsí, nebylo by to však to nejhorší, co
Abigail kdy provedla.
„Dobře. Ale aby bylo jasno, jsou to jejich slova, ne moje.“
Povypráví mi, že zaslechl, jak si Abigail a Jules s kluky povídali o tom
mém „sexu“ s Conorem. Škubnu sebou, když nešťastným tónem dodá, že
jejich konverzace zahrnovala mimo jiné i diskuzi o mém potenciálu
pornoherečky.
Moc milé.
Měl pravdu. Bez těch nechutných detailů bych se klidně obešla.
Začne mi být zle, ještě než domluví. Žaludek se mi obrací z představy, že
Conor slyšel všechny ty odporné věci, které o mně vykládali.
„Jestli se mám dát na dráhu pornohvězdy, měla bych zhubnout ještě tak
deset kilo,“ zavtipkuju na vlastní účet.
Povětšinou to bývá tak, že když si ze sebe uděláte legraci jako první,
sebere to vítr z plachet všem, kdo by do vás chtěli kvůli tloušťce rýpat.
Když dáte lidem najevo, že o svých nedostatcích víte, už jim tolik nevadí,
že mají buclatou kamarádku. Protože si všichni chtějí být jistí, že víme, kde
je naše místo.
„Tohle nedělej.“ Conor se posadí a přimhouří oči. „Na tvým vzhledu není
nic špatnýho.“
„To nic. Nemusíš mě uklidňovat. Moc dobře vím, co si o mně lidi myslí.“
Každá taková poznámka zabolí, teď už mi ale většina nervových zakončení
odumřela. Nebo si to aspoň namlouvám. „Byla jsem při těle už jako malá
a byla jsem při těle i v dospívání.“ Pokrčím rameny. „Celý život bojuju
s nadváhou. Tak to prostě je. Smířila jsem se s tím.“
„Ne, ty to nechápeš, Taylor.“ Přes tvář se mu mihne frustrace. „Za svoje
tělo se nemusíš omlouvat. Už jsem ti to jednou řekl, ale asi to holt budu
muset opakovat, dokud mi neuvěříš. Jsi zatraceně sexy. Bez váhání bych
do tebe šel a na šest různých způsobů, kdybys mi to dovolila.“
„Kdybys nekecal,“ zasměju se.
Conor se ovšem nezasměje. Místo toho vstane z postele a otočí se ke mně
zády.
A sakra. Zlobí se, že jsem mu řekla, aby sklapl? Myslela jsem, že se
prostě jenom dobře bavíme. Tak to mezi námi bývá, ne? Počkat. Známe se
vůbec dost dobře na to, abych mohla říct, že mezi námi něco bývá? Sakra.
„Cone –“
Než stihnu napravit, co jsem pokazila, Conor si začne rozepínat košili,
kterou si hned nato svleče.
Omráčeně se posadím a zírám na jeho holá záda. Opálená kůže, dlouhé,
pevné svaly. Panebože, nejradši bych ho políbila na to místo mezi
lopatkami a olízla ho. Při té představě se zachvěju. Musím se kousnout
do rtu, abych nevydala naprosto nevhodný zvuk.
Hodí košili přes celý pokoj a rozepne si kalhoty. Dopadnou na podlahu.
Conor přede mnou stojí jen v černých ponožkách a boxerkách, které lnou
k tomu nejpevnějšímu zadku, jaký jsem kdy viděla.
„Co to děláš?“ Můj hlas zní udýchaněji, než bych chtěla.
„Svleč se.“ Otočí se a odhodlaně se vrátí k posteli.
„Co prosím?“ Po kolenou se odplazím ke vzdálenějšímu okraji matrace.
„Do naha,“ přikáže Conor.
„Na to zapomeň.“
„Podívej, Taylor. Vyřešíme to jednou provždy a pak už nebude nad čím
debatovat.“
„Co přesně chceš vyřešit?“
„Vyšukám ti mozek z hlavy a dokážu ti, že můj pták je do tebe celej
žhavej.“
Cožeto?
Přestože na něj zírám s pusou dokořán, pohled mi bezděčně klesne k jeho
rozkroku. Netuším, jestli za tu vybouleninu pod černou látkou může erekce,
nebo je to jeho běžná výbava. Tak jako tak je Conorovo prohlášení tak
absurdní, až se musím zasmát.
A pak zas.
A znova.
Brzy už nemůžu dýchat a bránice se mi bolestně svírá. Nedokážu s tím
přestat. Kdykoli se na něj zadívám, přemůže mě další vlna smíchu.
Po tvářích se mi koulejí slzy. Ten kluk je naprosto neskutečný.
„Taylor.“ Conor si oběma rukama prohrábne vlasy. „Taylor, přestaň se mi
smát.“
„To nejde!“
„Takhle mi nenávratně poškodíš ego.“
Několikrát se zhluboka nadechnu a nakonec můj smích přejde v pouhé
hihňání.
„Díky,“ podaří se mi ze sebe vyrazit. „Tohle jsem potřebovala.“
„Víš co?“ zavrčí a celý se na mě zamračí. „Odvolávám to. Seš na ptáky
jak kryptonit.“
„Ale no tak. Pojď sem.“ Zase se posadím a poplácám místo vedle sebe.
Místo aby se zachoval jako normální člověk, lehne si a položí mi hlavu
a ramena na klín.
Takže teď se na mně válí sexy muž v boxerkách. Nedokážu se soustředit,
když vypadá tak, no, takhle. Není to poprvé, co vidím Conora polonahého,
a přesto to na mě působí stejně silně jako dřív. Vypadá přesně tak, jak si
kluci představují sami sebe v zrcadlech v posilovnách, kde zvedají činky
a fotí si selfíčka. Každý namakanec v tílku si představuje, že vypadá jako
tenhle zatracený Conor Edwards.
„Nechápu, že ses nesvlíkla,“ postěžuje si vyčítavě.
„Omlouvám se. Tvoje nabídka je opravdu milá, musím ovšem zdvořile
odmítnout.“
„Tak to jsi moje první.“
Conor ke mně vzhlédne nádhernýma šedýma očima a mně se hlavou
na vteřinu mihne několik výjevů. Jak se k němu skláním. Jak bere mou tvář
do dlaně. Jak se naše rty dotknou…
Nelíbej ho, Taylor!
Ozve se můj vnitřní alarm a ta přihlouplá dětinská představa o líbání se
rozplyne stejně rychle, jako se objevila.
 „Tvoje první co?“ zeptám se. Urputně si snažím vzpomenout, o čem jsme
to mluvili. Conor Edwards leží v mém klíně. Nedokážu myslet.
„První holka, která kdy odmítla můj penis.“
„A navíc ne poprvé,“ připomenu mu.
„Ano, díky, Taylor. Podle tebe jsem nešukatelnej. Chápu.“ Conor
povytáhne obočí. „Je to ale škoda.“
Jeho vlasy prosí, abych do nich zabořila prsty. Abych mu prohrábla
hebké pramínky. Abych se jich dotkla. Ruka mi úplně mravenčí, jak moc
bych chtěla to přání vyplnit.
„Co je škoda?“
„Nepřestávej.“ Až když promluví, uvědomím si, že moje prsty dělají
přesně to, co chtějí. „Je to příjemný.“
A tak ho dál vískám ve vlasech. Jemně ho škrábu nehty po kůži hlavy.
„Co je škoda?“
„No, už jsme položili dost dobrý základy. Strávili jsme spolu noc plnou
božího sexu. Všichni si myslí, že jsi byla tak skvělá, až jsem se do tebe
zamiloval. Nebyla by škoda, kdybysme toho nevyužili?“
Podezíravě si ho změřím. „Co teda navrhuješ?“
„Nechat je při tom.“
„Nechat je při tom.“ Uvažuju nad tím. Bylo by to od nás naprosto
neupřímné, a hlavně dětinské. Proto mě to samozřejmě zaujme. „A co by
bylo dál?“
„Manželství, smrt, nebo promoce,“ oznámí. „Podle toho, co přijde dřív.“
„Dobře. Ale proč? Co bys z toho měl?“
„Lék na nudu.“ Zazubí se na mě. „Rád si hraju, Tay. A tohle by mě asi
bavilo.“
„Aha. Co když ale potkám toho pravého, kterého samozřejmě odradí, že
si na mě dělá zálusk zatracený Conor Edwards?“
„Za prvé ano, přesně takhle mi říkej. Za druhý jestli ten tvůj pravý
nezvládne trochu zdravý konkurence, není to ten pravý. Věř mi, zlato.“
Kdykoli mě osloví zlato, jako by mi hrudí projel elektrický výboj.
Uvažuju, jestli cítí, že se mi zrychlil tep. Nebo možná moc dobře ví, jak
na ženy působí, a já jsem jenom hračka, kterou si pro dnešek vybral. Jedna
položka z miliardy. Využij mě a pošli mě pryč.
„Dobře. Ale co ty tvoje ctitelky?“ opáčím. „Co kdyby si Natalie
z Trojdelty řekla, že chce další kolo, a najednou zjistí, že máš falešnou
přítelkyni?“
Pokrčí rameny. „O další kolo s ní nestojím.“
„Kecy. Viděl jsi ty její vlasy? Má je tak lesklé.“
Uchechtne se. „Když pominu lesklý vlasy, myslím to vážně. Zveřejnila
fotku, na který spím nahý v její posteli. To je podpásovka. Nejdřív se máš
člověka zeptat, jasný?“
„Kecy,“ stojím si za svým. „Vždyť se na sebe podívej.“ Oběma rukama
ukážu na jeho polonahou postavu jak vystřiženou z časopisu Playgirl.
„Určitě se moc rád fotíš.“
„Ne bez mýho souhlasu,“ zopakuje. Jeho neoblomný výraz mi prozradí,
že to, co Natalie udělala, se mu vážně nelíbí.
Asi se mu nemám co divit. O iniciačním víkendu Kappy a o všem, při
čem nás čtvrťačky natočily, se mi doteď zdávají noční můry.
„Každopádně,“ pokračuje, „asi potřebuju od sexu pauzu. Vzít si trochu
volna a vzpamatovat se.“
Praštím ho do ramene. „Vzpamatovat se ze sexu? Panebože. Musíš být
tak nechutný?“
Znovu se na mě domýšlivě zazubí. „Tobě nechutný nepřipadám. Jinak
bys mi nedovolila, abych se ti tulil ke klínu.“
Polknu, protože mi v hrdle náhle vyschlo.
„Tohle není tulení,“ prohlásím přísně.
„Jasně že je, Tay.“
„To teda není, Cone,“ opáčím. „Takže jestli to chápu správně, chceš držet
v nejbližší budoucnosti celibát? Protože na to ti neskočím.“
Conor se na mě zděšeně zadívá. „Celibát? Ani omylem. Budu se tě snažit
při každý příležitosti svést.“
Rozesměju se. „Jsi vážně nenapravitelný.“
„Proč sis přestala hrát s mými vlasy? Bylo to příjemný.“ Olízne si spodní
ret. Je to tak roztomilé, až mi poskočí tep. „Tak co říkáš? Budeme ještě
nějakou dobu předstírat?“
„Asi jsem toho dneska moc vypila, když nad tím naprosto upřímně
uvažuju,“ odpovím.
„Pila jsi před několika hodinami. Nejsi opilá. Navíc mi netvrď, že ti
nemravenčí mušlička z toho, jak by se Abigail tvářila pokaždý, kdy by nás
spolu viděla.“
 „Za prvý takhle tomu místu už nikdy neříkej. Za druhý…“ Chtěla bych
mu říct, že se mýlí. Že jsem nad takové malichernosti povznesená.
Nicméně… se ohledně toho mravenčení tak docela nemýlí. „Možná mě to
trochu bavilo,“ přiznám.
„Cha! Já to věděl. Líbilo se ti to stejně jako mně.“
„Jenom trochu,“ zdůrazním.
„Lhářko.“
Náhle se posadí a já mám najednou pocit, jako by mi něco chybělo,
přestože bych se tak cítit neměla. Jenže to cítím. Chybí mi tíha jeho
horkého těla na mém i dotek jeho hebkých blonďatých vlasů mezi mými
prsty.
„Co to děláš?“ zeptám se, když seskočí z postele a zvedne odhozené
kalhoty.
Vrátí se ke mně s mobilem a posadí se vedle mě. Palcem přejede přes
displej, aby… No, po pravdě nechápu, co to dělá. Protože jsem však vlezlá,
nakloním se k němu, abych na mobil nakoukla, a zjistím, že si otevřel
univerzitní sociální síť MujBriar.
Vytřeštím oči, zatímco sleduju, jak si změnil status na ve vztahu.
„Hej!“ ozvu se. „Neřekla jsem ano.“
„V podstatě jsi ano řekla.“
„Nanejvýš ze sedmdesáti procent.“
„No, tak těch posledních třicet přeskočíme, protože teď už to lidi vědí,
zlato.“
Panebožemůj. Bublina nad ikonou upozornění začne blikat. Deset,
dvacet, čtyřicet.
„No tak,“ přemlouvá mě. „Nudím se. Aspoň se trochu pobavíme.
Nejlepší možný scénář – poddáš se mýmu božímu tělu a půjdeš se mnou
do postele.“
„Nech si zdát.“
„To fakt nechám. Ale fajn, druhý nejlepší možný scénář: Abigail ti dá
nějakou dobu pokoj. To za to stojí, ne?“
To by se mi vážně líbilo. Zvlášť když se zítra koná schůze naší pobočky
Kappy, a jak znám Abigail, připraví si pro mě celou řadu pasivně
agresivních rýpanců.
„Víš, že to chceš…“ Vábivě zamává telefonem.
 Zadívám se na tlustý stříbrný kroužek na jeho prostředníku. „Pěkný
prsten. Odkud ho máš?“
„Z Los Angeles. A měníš téma.“ Ukáže na mě mobilem. „Ber to jako
výzvu.“
„Jsi neskutečně paličatý.“
„Někdo by to považoval za jednu z mých dobrých vlastností.“
„A taky naprosto nesnesitelný.“
Conor po mně střelí sebejistým úsměvem, kterým říká, že „nesnesitelný“
podle něj znamená v holčičím slovníku totéž co „okouzlující“ a že je to
slovo, který holka používá, když co nevidět ustoupí.
„Taylor Marshová, prokážeš mi tu neuvěřitelnou čest, aktualizuješ si
status vztahu a staneš se mojí falešnou přítelkyní?“
Ustoupím. Jako by mě posedla nadpřirozená moc, vezmu mu mobil
z ruky. Odhlásím ho z MujBriar a přihlásím se do svého účtu. A když si
změním status na stejný jako on, jsou mi jasné dvě věci:
Za prvé jsem mohla použít svůj mobil, ale tím bych akorát zničila
atmosféru.
A za druhé – ať se pouštíme do čehokoli, dopadne to špatně.
 8. kapitola
Taylor
Ani ne dvacet čtyři hodin potom, co jsme se s Conorem „oficiálně“ dali
dohromady, se všechny členky Kappy sejdou v našem domě a prezidentka
pobočky zahájí schůzi. První na pořadu dne jsou nadcházející jarní volby
prezidentky a viceprezidentky pro příští rok. Jak jinak, když Charlotte je
ve čtvrťáku a Abigail je coby její viceprezidentka zákonnou nástupkyní.
Udavte mě někdo hadrem.
„Aby se zajistilo, že nebude na mě ani na viceprezidentku vyvíjen
přehnaný nátlak,“ oznámí Charlotte, „povede volební komisi Fiona spolu
s Willow a Madison. Uspořádají slavnostní večeři a zkoordinují hlasovací
výbor. Pokud jim bude chtít kdokoli pomoct, dejte jim po schůzi vědět.“
Pravda je, že volby jsou jen formalita. Každý rok si odcházející čtvrťačka
vybere jako svoji viceprezidentku třeťačku, která je následně zvolena
za prezidentku. Je to fraška, jež dokazuje, že nežijeme v dynamickém
systému, a po pravdě je to dost urážlivé. Dani, která kandiduje proti Abigail
a představuje jediný hlas vzdoru, nemá sebemenší šanci. Můj hlas však
dostane.
„Fi?“ vybídne ji Charlotte.
Vysoká zrzka vstane. „Ano, dobře. Takže Abigail i Dani přednesou
na slavnostní večeři závěrečný proslov volební kampaně. Formát bude –“
Telefon mi na stehně zavibruje a odpoutá moji pozornost od Fiony.
Mrknu na mobil, a když si přečtu textovku od Conora, musím potlačit
úsměv.
Conor: Jak se má dneska odpoledne moje sexy zlato?

Nenápadně mu odpovím, přestože na sobě cítím Sashin vědoucí pohled.

Sedí vedle mě a bez pochyb se snaží přečíst, co píšu.
Taylor: Mám poradu pobočky. Zab mě.
Conor: Zabít tě? Jak bysme si to pak ale mohli rozdat?

Potlačím smích a odpovím emotikonem s očima v sloup.

 Vzápětí zvýší sázky a pošle mi fotku svých břišáků. Mám co dělat, abych
nezačala slintat na jídelní stůl.
„Chceš se o to podělit i se zbytkem třídy, Taytay?“ ozve se Abigailin
nafoukaný hlas.
Zvednu hlavu.
„Pardon,“ vyhrknu a odložím mobil na stůl. Fioně a Charlotte věnuju
omluvný úsměv. „Někdo mi napsal, tak jsem odpověděla, že mám poradu.“
„Někdo?“ směje se Sasha. „A nezačíná jméno toho někoho na C
a nekončí na Onor?“
Zpražím ji pohledem.
Ta poznámka však naši prezidentku zaujme. „Conor?“ ozve se. „Jako
Conor Edwards?“
Mdle přikývnu.
„Tady moje kámoška Taylor sbalila hokejovýho boha,“ vychloubá se
moje nejlepší kamarádka mým úspěchem. Nejradši bych jí jednu střelila
za to, že se teď na mě upírá pozornost všech přítomných, a zároveň jí
poděkovala za to, že mi tak fandí. Sasha Lennoxová je ta nejlepší, když
potřebujete zvednout sebevědomí. Taky ví, že celá ta záležitost se změnou
statusu na MujBriar je jedna velká blbost, proto se modlím, aby z ní
omylem nevypadlo, jak to celé je.
„Nekecej,“ vyhrkne Charlotte ohromeně. „Dobrá práce, Marshová.“
„Rozdali si to v mým pokoji!“ vychloubá se Rachel, jako by to byl jen
krůček od toho, aby se sama stala přítelkyní Conora Edwardse.
„Zase z toho nedělejte kdovíco,“ ozve se Abigail. Světle zelené oči má
jako led. „Kdo s tím klukem nechrápal? Jako vážně. Ruce nahoru – kdo
z vás spal s Conorem Edwardsem?“
Po několika váhavých vteřinách se zvednou tři ruce. Zakřiknutá Willow
s Taryn na jednom konci stolu a červenající se Laura, která postává u zdi.
No. Tak si kluk užívá.
Polknu knedlíček žárlivosti, který se mi zhmotní v krku, a připomenu si,
že už dávno vím, že je děvkař. Navíc je dospělý chlap. Má právo spát
s kýmkoli, s kým se mu zachce, členky mého sesterstva nevyjímaje.
Sasha vycítí, že je mi celá tahle situace nepříjemná, otočí se k Abigail
a zpraží platinovou blondýnu stejně ledovým pohledem.
„O co ti jde, Abi? Naznačuješ, že Taylor co? Že snad nestojí za moc,
protože její chlap má za sebou určitou minulost? Jako by to něco
znamenalo. Po pravdě… Ruce nahoru,“ napodobí ji Sasha, „která z vás
spala s některým z Abigailiných bývalých pitomých kluků?“
K mému obrovskému pobavení se zvedne dvojnásobný počet rukou.
Přesně tak – šest kapp a tentokrát se ani jedna netváří nijak zakřiknutě.
Mám takové tušení, že je zvrhle baví se přiznat, protože Abigail je prostě
mrcha.
Abigailina oddaná přisluhovačka Jules se na holky zamračí. „To vážně
žádná z vás neslyšela o holčičím kodexu?“
Sasha se uchechtne. „To mi řekni ty, Julianne. Nebyla jsi to náhodou ty,
kdo přebral Duka Jarretta té holce z Théty Bety Ný?“
Jules sklapne.
Charlotte si odkašle. „Dobře, trochu jsme změnily téma. Fiono, mluvila
jsi o proslovech prezidentských kandidátek?“
Fiona se už chystá odpovědět, když mi telefon znovu zavibruje. Rachel,
která se skoro celá nakloní přes stůl, aby viděla na displej, nadšeně zaječí.
„On ti volá přes videohovor!“
Srdce mi nervózně poskočí.
„Omlouvám se,“ povím Charlotte. „Dám to na ignor–“
„Ty chceš jeho hovor ignorovat?“ vyhrkne Charlotte nevěřícně.
„Proboha, Marshová, koukej to zvednout.“
Panebože. Tohle je moje nejhorší noční můra. Co pro všechno na světě
toho mého pitomého falešného přítele popadlo, že mi volá přes FaceTime,
když jsem mu zrovna řekla, že mám poradu pobočky? Proč by to dělal –
„Zvedni to!“ zaječí Lisa Donaldsonová.
Mám takový pocit, že tohle je poprvé, co na mě Lisa Donaldsonová kdy
promluvila.
Se srdcem až v krku hovor přijmu. O vteřinu později se spojíme
a na displeji se objeví Conorův pohledný obličej.
„Ahoj, zlato.“
Jeho hluboký hlas vyplní jídelnu Kappy Chí a mně neunikne, že se
několik mých sester doslova zachvělo.
„Promiň. Vím, že máš poradu, jenom jsem ti chtěl říct –“ Zarazí se
uprostřed věty a uznale přimhouří šedé oči. „Hmm, sakra, Tay, vypadáš tak
dobře, že bych tě nejradši celou snědl.“
Nevím, jestli je v lidských silách zrudnout víc, než se mi to už podařilo.
Zastrčím si pramen vlasů za ucho a na displej ucedím: „Jako fakt? To mě
na schůzi rušíš jenom kvůli tomuhle?“
„Ne, kvůli tomuhle ne.“
Zazubí se jak malý kluk a všechny holky, které jsou tak blízko, aby mi
viděly na mobil, dojatě vydechnou jak dámy z viktoriánského období.
„Tak o co jde?“
Conor mrkne. „Chtěl jsem ti říct, že mi moc chybíš.“
„Panebože,“ zašeptá Rachel.
Sakra. Někdo tu moc tlačí na pilu. Než mu stihnu odpovědět, telefon mu
vytrhne cizí ruka a na displeji se objeví další tvář.
„Taylor!“ vykřikne Matt Anderson nadšeně. „Hej, kdy sem zas dovalíš?
Foster nám našel další film, na kterej můžem mrknout.“
„Jsou v něm černý díry a obří olihně!“ ozve se z dálky Fosterův křik.
„Brzy, Matty,“ slíbím mu a modlím se, aby se nezačal divit, proč mu
říkám Matty. Ale co, když může na pilu tlačit Conor, můžu taky. „Teď už
ale zavěsím. Mám práci.“
Ukončím hovor, mobil odložím a vzhlédnu. Všechny holky na mě kulí
oči plné neskrývané závisti. I Sasha vypadá, že jsem na ni udělala dojem,
a to ví, že je to všechno jedna velká šaráda.
„Moc se omlouvám,“ vyhrknu rozpačitě. „Postarám se, aby už nikdy při
poradě nevyrušoval.“
„To nevadí,“ ujistí mě Charlotte. „Všechny víme, že hokejistům je těžké
říct ne. Věř mi. Známe to moc dobře.“
Zbytek porady uplyne bez dalšího zdržování, ačkoli je těžké nevšímat si
rozzuřených pohledů, které mým směrem vrhají Abigail s Jules. Nakonec
Charlotte poradu tlesknutím upravených rukou rozpustí, ozve se skřípání
židlí a všechny holky se rozprchnou. Do někoho na odchodu narazím
a rychle ustoupím, když si všimnu, že je to Rebecca Lockeová.
„Promiň,“ omluvím se drobné dívce. „Neviděla jsem tě.“
„To nevadí,“ odpoví nervózně a bez dalšího slova prchne.
S povzdechem se dívám, jak běží do patra, a uvažuju, jestli to mezi mnou
a Rebekou bude někdy normální. Během iniciačního týdne jsem ji musela
políbit a řekněme, že to byl horor pro nás obě. Od té doby jsme spolu
mluvily jen několikrát a nikdy jsme se v jedné místnosti neocitly spolu
o samotě.
„Chceš zajít na oběd?“ Sasha se mi cestou ke dveřím zavěsí do rámě.
„Jasně,“ odpovím.
 „Taylor, počkej,“ křikne někdo, než vyjdeme z domu.
Ohlédnu se přes rameno. Míří k nám Lisa Donaldsonová a Olivia
Lingová.
„Copak?“ zeptám se zdvořile.
„Ty bydlíš v Hastingsu, že?“ Lisa si prohrábne lesklou hřívu vlasů.
„Ano, proč?“ zarazím se a pak v šoku poslouchám, jak mi ty dvě holky,
které mi nikdy předtím nevěnovaly ani vteřinu svého času, začnou vykládat,
že jezdí jednou dvakrát týdně do Hastingsu na kosmetiku a že by se mnou
moc rády zašly na jídlo, jestli mám v úterý večer volno.
„Určitě se taky přidej, Sasho,“ navrhne Olivia. Působí to na mě, že to
pozvání myslí upřímně. „Obvykle se s námi sejdou na večeři i Beth s Robin
a jejich kluci. Je fajn vyrazit z kampusu a změnit prostředí.“
„Ještě víc fajn je bydlet mimo kampus,“ směju se.
„To se vsadím,“ zamumlá Lisa. Střelí pohledem po Abigail, která si právě
v koutu obýváku zuřivě něco šeptá s Jules. Zajímavé. Možná nejsem jediná,
kdo uvažuje, že dá hlas Dani.
S holkami se domluvíme, že se v úterý sejdeme, a pak už se Sashou
vyjdeme z domu. Venku se nadechnu raně jarního vzduchu. Pomalu
vydechnu.
„Zatracený Conor Edwards,“ zamumlám.
Sasha se tiše zasměje. „Je dobrý, to mu musím nechat.“
„Až moc dobrý. I mě přesvědčil, že mu chybím, a přitom dobře vím, že
to není pravda.“ Všechny kappy v tom pokoji nad ním prakticky slintaly.
Jeden videohovor s ním a najednou mě zvou na večeři.
Conor mi řekl, že rád hraje hry – no, dnešek ukázal, jak dobrý hráč je.
Problém je, že mně hry nejdou. Vždycky prohraju. A čím déle bude tahle
přetvářka s Conorem pokračovat, tím víc hrozí, že se mi to celé vymstí.
 9. kapitola
Conor
V úterý ráno vládne na tréninku nadpozemské ticho. Skoro dvě hodiny
nikdo neucedí ani slovo a prázdným stadionem se nese jen svištění bruslí
a hvízdání trenérovy píšťalky.
Včera byly zveřejněny skupiny turnaje. Tenhle víkend se v Buffalu
ve státě New York postavíme minnesotskému Duluthu. Nikdo to nechce
přiznat nahlas, ale ten nadcházející zápas asi všechny děsí. Začíná se nás
zmocňovat nervozita, všichni jsme jako na trní a soustředíme se na svoje
jednotlivé role v celém soukolí.
Co jsme se dostali do play-off, Hunter tu zůstává i dlouho po tréninku.
Moc chce vyhrát. Asi v tom vidí důkaz toho, jak si coby kapitán vede, jako
by podstatou jeho práce bylo zajistit nám výhru, a pokud to nedokáže,
znamená to, že selhal. Lidi, jeho práci bych nikdy dělat nechtěl. Mám
pravidlo, že vždycky minimalizuju očekávání a zodpovědnost přebírám
jenom sám za sebe.
Po tréninku zamíříme do sprch. Stojím pod sprchovou hlavicí
a nechávám si proudem horké vody zalévat bolavá ramena. Tenhle turnaj
mě snad zabije.
Můj starý tým v Los Angeles stál za starou belu, což znamená, že jsme se
s play-off nikdy nervovat nemuseli. Dostat se takhle daleko si na mém tělu
vybírá svoji daň. Modřiny, naražená žebra, unavené svaly. Upřímně nevím,
jak to profesionálové zvládají. Bude zázrak, jestli se dokážu příští sezónu
postavit na brusle. Hodně kluků si myslí, že chtějí k profíkům. Jen menší
polovina z nich má šanci se k nim dostat. Já si nikdy nedělal marné naděje,
že bych byl v NHL co k čemu. Ani to nechci. Hokej je pro mě jenom
koníček, něco, co mě drží dál od problémů. Víte, co se říká o lidech, co se
nudí. Začnou vymýšlet blbosti. Tahle část mého života brzy skončí.
Problém je, že netuším, co dál.
„Hej, kapitáne, chci zanést do programu schůze Výslech z důvodu změny
statusu vztahu,“ křikne Bucky přes hluk sprch.
„K návrhu se přidávám,“ ozve se Jesse.
 „Návrh přijat.“ Hunter stojí ve sprchovém koutu vedle mě. Cítím, jak
na mě zírá. „Považuju schůzi s výslechem z důvodu změny statusu vztahu
za zahájenou. Bucky, povolej prvního svědka.“
„Povolávám svědka Joea Fostera.“
„Přítomen!“ houkne Foster zpod proudu vody na opačném konci
místnosti.
„Já vás fakt kurevsky nenávidím,“ zavrčím, popadnu osušku a omotám si
ji kolem pasu.
„Je pravda, pane Fostere, že Conor Edwards veřejně a trapně padl
na kolena a vyznal lásku člence Kappy poté, co o něm bylo zveřejněno, že
si to rozdal s Natalií z Instagramu?“
„Počkat, cože?“ vyhrkne Foster. „Jo aha. Ten banket. Jo. To bylo fakt
nechutný.“
„A následně téhož večera přivedl řečenou členku Kappy k sobě domů?“
„Hej, Bucky, jsem netušil, že umíš mluvit jak kniha,“ rejpne do něj Gavin
cestou ze sprch.
Zamířím do šatny, abych se oblékl, kluci mi ale dýchají na krk.
„Jo, byli v tý jeho ložnici dost dlouho. A sami.“
Vypadá to, že Foster v blízký budoucnosti najde svoje auto narvaný
vibrátorama.
„A tuhle si volali přes FaceTime,“ přidá se Matt a zubí se přitom jak
debil. „On volal jí.“
Kluci v šatně sborově a teatrálně zalapají po dechu.
Takže se na vibrátory může těšit i Matt.
„Všichni se vemte za ruce a táhněte do prdele,“ zavrčím.
„Náhodou si vzpomínám,“ ozve se Hunter, „že ty ses mi cpal
do záležitostí mýho ptáka. Pomsta je sladká.“
„U mě ale není potřeba, aby ses s mojí holkou líbal. Vyspím se s ní i bez
toho.“
„Jau,“ směje se Bucky. „Dostal tě, kapčo.“
„Takže to je vážný?“ zeptá se Hunter. Můj rýpanec do jeho pitomýho
celibátu s ním nijak nezamává. „Ty a…“
„Taylor. A jo, je to tak nějak vážný.“
„Tak nějak?“
Ne, technicky vzato to není skutečný. A dost mě štve, že musím klukům
lhát.
 Proč by to ale zároveň nemohlo být skutečný? Přece nebudu spát ani
chodit s jinými, protože to by nebylo vůči Taylor ani kterékoli z těch
možných holek uctivé. Výslovně to neřekla, mám ale pocit, že to chápe
stejně. Takže si můžu odškrtnout položku monogamie.
A fajn, ne, nespíme spolu, nelíbáme se ani se navzájem nedotýkáme, to
ovšem neznamená, že bych byl proti. Kdybych dokázal Taylor přesvědčit,
aby viděla samu sebe tak, jak ji vidím já, aby dokázala ocenit svoje tělo tak,
jak ho umím ocenit já – jako že faaakt moc ho dokážu ocenit – třeba by se
pak trochu uvolnila a už by proti líbání, dotýkání a sexu neprotestovala.
Takže si můžu odškrtnout položku přitažlivost.
Pravda je, že s Taylor se člověk nenudí a rád si s ní povídám. Nic
nepředstírá a je dost vtipná. Nejlepší ze všeho je, že ode mě nic nečeká.
Nemusím ze sebe dělat tu verzi sebe, kterou si vysnila, nebo se snažit splnit
přehnaná očekávání. Vedlo by to jenom k oboustrannému zklamání.
A nesoudí mě – ani jednou jsem si s ní nepřipadal, že by se na mě dívala
svrchu nebo se styděla za moji pověst a rozhodnutí. Nepotřebuju, aby to
schvalovala, jenom aby se s tím smířila, a mám takový pocit, že se jí líbím
takový, jaký jsem.
Přinejhorším budu mít dobrou kamarádku. Přinejlepším ji vyšukám
mozek z hlavy. Výhra tak jako tak.
„Je to, jak to je,“ prohlásím a přetáhnu si mikinu přes hlavu. „Je nám
spolu fajn.“
Naštěstí toho kluci nechají, hlavně protože udrží pozornost asi jako
octomilka. Hunter už cestou ze dveří píše Demi, zatímco Matt s Fosterem
probírají ten film s olihní, na který jsme se tuhle dívali.
Právě vycházím z hokejového stadionu, když mi zazvoní telefon.
Na displeji stojí „máma“.
„Jděte napřed,“ povím Mattovi. „Hned jsem u vás.“ Kluci zamíří
na parkoviště a já zpomalím a hovor přijmu. „Ahoj, mami.“
„No, dobrý den, mladý muži,“ pozdraví mě máma. Bez ohledu na můj
skutečný věk je mi v jejích očích pořád pět. „Už ses mi celé věky neozval.
Je v té vaší tundře všechno v pořádku?“
Uchechtnu se. „Možná tomu neuvěříš, ale dneska dokonce svítí slunce.“
Nezmíním se, že teplota je jenom deset stupňů nad nulou – a to je konec
března. Jaro si tady v Nové Anglii dává zatraceně na čas.
 „To je dobře. Bála jsem se, že svůj první rok na východním pobřeží
ukončíš s nedostatkem vitaminu D.“
„Ne, to nehrozí. Co ty? Jak to u vás vypadá s požáry?“ Posledních
několik týdnů ničí západní pobřeží obrovské požáry. Bojím se o mámu,
když vím, co teď dýchá za svinstvo.
„No, co na to říct. Už několik týdnů mám okna i dveře zalepené igelitem,
aby se dovnitř nedostal kouř. Koupila jsem čtyři nové čističky vzduchu,
které pohltí cokoli, co je větší než atom. Mám teď ale trochu suchou kůži.
Možná za to ovšem může nedostatek vlhkosti. Každopádně požáry už jsou
prý z větší části pod kontrolou, takže se kouř skoro rozptýlil. To je dobře,
protože jsem se přihlásila na kurz jógy. Koná se za rozbřesku na pláži.“
„Jógy, mami?“
„Já vím,“ zasměje se sama sobě. Je to nakažlivý zvuk a já si až teď
uvědomím, jak moc mi chyběl. „Ten kurz vede Christianův partner Richie –
pamatuješ si Christiana? Bydlí přes ulici. Navrhl mi to a já mu neuměla říct
ne, takže…“
„Takže ses dala na jógu.“
„Kdo by si to byl kdy pomyslel, že?“
Já tedy rozhodně ne. Máma kdysi trávila šedesát sedmdesát hodin týdně
na nohou v kadeřnictví, pak se vrátila domů a naháněla mě po celé čtvrti.
Kdyby jí někdo tehdy navrhl kurz jógy za rozbřesku na pláži, asi by ho
praštila pěstí do krku. Proměna z losangeleské pracující matky
samoživitelky na bohatou paničku z Huntington Beach pro ni byla náročná.
Vydávala obrovské množství energie, aby zapadla do představy, kterou si
o své pozici utvořila, což se jí nedařilo a to ji mrzelo. A pak si konečně
řekla, že je jí to u zadku.
Lidi, kteří tvrdí, že si za peníze štěstí nekoupíte, je nepoužívají správně.
Ale co, jestli je máma v situaci, kdy jí dělá radost, že se může probudit
za rozbřesku a dělat něco naprosto nesmyslného, tak jí to moc přeju.
„Řekla jsem Maxovi, že jestli na výpisu z kreditní karty uvidí platby
z Goopu, má mi promluvit do duše.“
„Jak se má Max?“ Ne že by mi na tom záleželo, ale mámě bude líp, když
se tak budu aspoň tvářit.
Na svou obranu musím říct, že jsem si jistý, že se na mě můj nevlastní
otec ptá ze stejného důvodu – aby u ní získal pár bodíků. Max mě toleruje,
protože mámu miluje, ale nikdy se mě nesnažil poznat. Od prvního dne si
ode mě udržuje odstup. Podle mě se mu ulevilo, když jsem oznámil, že chci
přestoupit na univerzitu na východním pobřeží. Byl tak rád, že se mě zbaví,
že zatahal za všemožné nitky, jenom aby mě dostal na Briar.
A mně se stejně tak ulevilo, že odtamtud můžu vypadnout. Pocit viny vás
dokáže dusit natolik, že uděláte cokoli, jenom abyste mu unikli.
„Má se skvěle. Právě teď je pracovně mimo město, vrací se v pátek ráno.
Budeme ti oba v pátek večer fandit. Budou ten zápas dávat v televizi?“
„To asi ne,“ odpovím cestou na parkoviště. „Jestli se dostaneme
do závěrečnýho klání, tak určitě. Teď už ale musím jít, mami. Zrovna mi
skončil trénink a potřebuju domů.“
„Dobře, broučku. Zavolej nebo napiš, než o víkendu vyrazíš do Buffala.“
„Ozvu se.“
Rozloučíme se, zavěsím a dojdu k omlácenému černému džípu, o který
se dělím s Mattem. Technicky vzato je můj, Matt ale přispívá na naftu
a platí výměnu oleje, takže nemusím sahat na účet, na který mi Max každý
měsíc posílá peníze. Štve mě, že jsem na nevlastním tátovi závislý, právě
teď však nemám na vybranou.
„Všechno v pohodě?“ zeptá se Matt, když nasednu na místo spolujezdce.
„Jo, promiň. Mluvil jsem s mámou.“
Zatváří se zklamaně.
„Co zas?“ Přimhouřím oči.
„Doufal jsem, že řekneš, že jsi mluvil s tou svojí novou buchtou. Pak
bych si z tebe mohl dělat prdel. Na mámu se ale nesahá.“
Uchechtnu se. „Odkdy? Vždyť si skoro každej den děláš prdel
z Buckyho, že bys mu chtěl ojet mámu.“
Když už je řeč o mojí „nový buchtě“, od včerejška se mi neozvala. Poslal
jsem jí jedno vtipné video a ona mi odpověděla „vtipný“. Jenom „vtipný“.
Na video se surfující čivavou! Dělá si srandu?
Matt vyjede z parkoviště a já pošlu Taylor krátkou textovku.
Conor: Jak se vede, krásko?

Dobrou půlhodinu mi neodpoví. Už jsem doma a v kuchyni si připravuju

smoothie, když se konečně ozve.
Taylor: Jsem v práci. Učím na hastingské základce.
 Jasně. Zmínila se, že jedním z požadavků jejího oboru je mít praxi jako
asistentka pedagoga.
Conor: Večeře potom?
Taylor: Nemůžu :(
Taylor: Jsem na večeři domluvená s kamarádkami. Zavoláme si pak?

Sakra. Už je to dlouho, co se mnou holka odmítla jít na rande, a ještě to

bylo proto, aby mě dostala do postele o to dřív. Taylořino odmítnutí bolí
tak, že sám netuším, co si s tím počít, umím ale předstírat, že mi na ničem
nezáleží. Hraj to tak dlouho, dokud nevyhraješ, ne?
Conor: Jasně.
 10. kapitola
Taylor
Jsem až po nos zabořená do práce na papírových motýlech a housenkách
z korálků, když se ozve poslední zvonění. Děti odhodí nůžky a lepidla
a rozběhnou se ke svým skříňkám, kde mají uložené batohy a bundičky.
„Ne tak rychle,“ připomenu jim. „Nejdřív uklidíte výtvarné potřeby
a pověsíte svoje výtvory, aby uschly.“
„Paní učitelko?“ Jedna holčička mi poklepe na ruku. „Nemůžu najít
botičku.“
Stojí přede mnou, na jedné noze fialovou holínku, na druhé ponožku
s kreslenou postavičkou.
„Kde jsi svoji botičku viděla naposledy, Katy?“
Pokrčí rameny.
„Zase jste si s Tamarou vyměňovaly boty?“
Znovu pokrčí rameny. Tentokrát vystrčí spodní rtík a sklopí oči k napolo
obutým nohám.
Potlačím povzdech. „Najdi Tamaru a zeptej se, kde nechala tvoji botu.“
Katy odběhne. Dívám se za ní a sbírám papíry a vracím stoly na jejich
původní místo. S pomocí Tamary, která nemá obutou ani jednu botu, najdou
ztracenou holínku ve čtecím koutku s kostýmy, do kterých paní učitelka
Gardnerová děti obléká, aby hrály postavu, kterou právě čtou nahlas.
Problém s prvňáčky je, že vám klidně budou lhát do očí. Jen v tom
nejsou zatím moc dobří. To, a navíc je skoro nemožné uhlídat jejich
oblečení. Polovinu mojí práce tvoří postarat se, abychom je domů poslali
v tom samém, v čem přišli. Ano. Je to nevděčná práce a taky nekonečná
bitva proti krabici se ztrátami a nálezy.
„Kdyby existovaly vši nohou,“ ozve se paní učitelka Gardnerová, když
vyprovodíme i posledního žáčka, „celou třídu by Centrum pro kontrolu
a prevenci nemocí poslalo do karantény.“
Zakřením se. „Aspoň že je venku ještě taková zima, že nosí ponožky.
Nechci vidět, co se stane, až se oteplí.“
 Rezignovaně si povzdechne. „Proto taky mám v zásuvce sprej proti plísni
na nohou.“
Milá představa.
Hastingská základní škola se nachází jen deset minut pěšky
od třípodlažní bytovky, kde bydlím. V Hastingsu nestojí žádné mrakodrapy,
jen nízké budovy a obchody a rezidenční ulice lemují řadové domky nebo
rozvrzané staré viktoriánské domy. Je to hezké městečko a všude se člověk
dostane pěšky, za což jsem ráda, protože nemám auto.
Vejdu do své mrňavé garsonky a ze skříňky v kuchyni si vezmu cereální
tyčinku. Zatímco žvýkám, volnou rukou napíšu Sashe textovku.
Taylor: Nemusím se na tu večeři vymódit, že ne??

Nikdy jsem si s Lisou ani ostatními holkami nevyrazila, proto netuším, co

mám čekat. Jdeme ale jenom do bistra, takže to asi moc nóbl nebude, ne?
Sasha: Vymódit? Já teda rozhodně ne. Džíny + tílko + kožená bunda + kozačky = já.
Taylor: Ok, fajn. Taky to nebudu přehánět.
Sasha: Vezmeš s sebou C? :P
Taylor: Proč bych měla brát C??
Sasha: Lisa říkala, že naši kluci jsou vítaní…
Taylor: Ha ha.

Sasha moc dobře ví, že Conor není doopravdy můj přítel, ráda si mě ale
kvůli tomu dobírá. Nebo si možná myslí, že když o něm bude co nejčastěji
mluvit jako o mém příteli, nějakým kouzlem se přetvářka změní
ve skutečnost. Chudinka naivní Sasha. Nepochybuju, že se Conor se mnou
začne brzy nudit, což znamená, že tahle šaráda moc dlouhého trvání mít
nebude. Je to ale opravdu škoda, protože naše domnělá milostná aférka
Abigail pěkně štve.
Včera večer na povinné večeři našeho sesterstva Abigailin přítel pořád
mlel o tom, jak hulím „sporťáckýho ptáka“, a bezostyšně mi přitom zíral
na prsa. Během dezertu poznamenal, že vypadám jako Marilyn Monroe,
jenom mám „křivky navíc“, na což se ho Sasha zeptala, jak se mu žije
s mikropenisem. Abigail se mezitím škrábala na krku, kdykoli někdo zmínil
Conorovo jméno, až se jí zarudlá kůže začala loupat. Je možné chytit ze
žárlivosti kopřivku?
 Taková myšlenka je ovšem pod moji úroveň.
Rozhodně.
Taylor: Nemyslíš si, že Lisa pozvala i Abigail, že ne?
Sasha: Bože, fakt doufám, že ne. Na 2 večeře s tou ježibabou za sebou nemám trpělivost.
Jestli tam bude, jdeme hned pryč, bereš?
Taylor: Beru.

Když však se Sashou vejdeme večer do bistra, po Abigail a tom jejím

kreténovi Kevinovi není nikde vinu ani slechu. Lisa však přivedla svého
přítele Coryho a Robin tu sedí s klukem, který se nám představí jako
„Shep“. Olivia přišla sólo a já se posadím vedle ní, se Sashou z druhé
strany.
Ani se nestihnu pořádně zakousnout do burgeru se slaninou, když se
do mě holky pustí.
„Tak jo, teď vážně. Jaký je v posteli?“ zeptá se Lisa a naprosto nebere
na vědomí, že se její přítel rozpačitě ošije. Očividně by byl raději kdekoli
jinde, hlavně aby nemusel poslouchat diskuzi o postelových výkonech
Conora Edwardse.
To jsme dva, kamaráde.
„Jak je velký?“ vyhrkne Olivia.
„Je obřezaný?“
„Je to macek, nebo klacek?“
„Mohly bychom to neřešit?“ navrhne Sasha a zamává kuřecím stripsem
ve vzduchu. „Nechci při jídle poslouchat o penisech.“
„Děkuju ti,“ zamumlá Cory.
„Fajn. Umí aspoň dobře líbat?“ Olivia si vytáhla mobil a teď slintá nad
Conorovým Instagramem. Kluci se raději mlčky pustili do burgerů.
„Vypadá, že by mohl dobře líbat. Určitě na to nejde na plnou pusu.“
„Co vůbec znamená na plnou pusu?“ zeptám se se smíchem.
„Víš jak. Když to vypadá, jako by se ti snažil spolknout rty. Nepotřebuju
polibek cítit až na bradě.“ Olivia si s vidličkou v ruce opře loket o stůl.
„Vyklop to, Taylor. Chci znát všechny pikantní detaily.“
„Líbá…“ Nevím. Neznám. „Slušně.“
„Slušně, říkáš?“ Sasha pobaveně potřese hlavou. „Jenom ty jsi schopná
o líbání říct, že je ‚slušné‘.“
„Nevím. Je to prostě líbání.“ Rozpačitě pokrčím rameny.
 Co se dá k tomu tématu říct? Po pravdě nic, když je to celé naprosto
vymyšlené. Ne že by mě ta představa nelákala. Conor je neskutečně
přitažlivý a má vážně, ale opravdu vážně pěkné rty. Plné, ovšem v mužném
slova smyslu. Působí na mě jako kluk, pro kterého je líbání důležité samo
o sobě, a ne jen jako způsob, jak se dostat k něčemu lepšímu.
Přiznám se, že jsem dosud nepolíbila moc lidí – přesně řečeno jen čtyři
a s třemi z těch čtyř to bylo strašné. Poprvé jsem se líbala ve třeťáku
na střední a ani jednomu z nás to nešlo. Ve hře bylo až příííliš jazyka.
Potom jsme se líbali ještě několikrát, ale o moc lepší to nebylo.
Pak přišel prvák na vysoké, kdy mě během iniciačního týdne holky
donutily líbat se s Rebekou, a ve druháku jsem omylem kvůli výzvě políbila
Abigailina přítele.
Napočtvrté to nebylo zas tak strašné. Ne že by se mi z toho obrátil svět
vzhůru nohama, ale aspoň to nezahrnovalo kýbl slin nebo nucený kontakt.
Čtyři měsíce jsem chodila s klukem jménem Andrew. Líbal dobře. Nikdy
jsme ovšem nezašli dál než k několika dotekům, což je asi důvod, proč jsme
se rozešli. Tvrdil, že vinu nesu já, protože se mu nedokážu „otevřít“, a asi
jsem v tom sehrála určitou roli, oba jsme ovšem věděli, že to, že jsme spolu
neměli sex, nebyl ten hlavní důvod. Prostě… jsem se s ním necítila
příjemně natolik, abych to s ním chtěla dělat.
Občas uvažuju, jestli někdy poznám kluka, s kterým se budu cítit natolik
příjemně, abych se před ním chtěla svléknout.
„Panebože.“ Olivia zničehonic vypadá, že by nejradši zalehla pod stůl.
Lisa vedle ní se začne dusit limonádou.
Otočím se, abych zjistila, kvůli čemu začaly tak vyšilovat.
Zatracený Conor Edwards.
Proč mě to jen nepřekvapuje? Mám pocit, že snad šestým smyslem
vycítí, kdykoli holky diskutují o jeho penisu.
Všech jeho skoro sto devadesát centimetrů výšky dojde k našemu stolu.
Na sobě má černo-stříbrnou bundu s logem hokejového týmu Briaru
a tmavě modré džíny, které mu lnou k dlouhým nohám. Ocelově šedé oči se
mu uličnicky zalesknou. Prohrábne si dlouhé blonďaté vlasy. Když se
na mě zadívá, z jeho širokého nadšeného úsměvu se mi zamotá hlava.
A zrychlí tep.
Panebože. Muži by vážně neměli být tak hezcí.
„Zlato, chybělas mi.“ Conor mě zvedne ze židle a obejme.
 Nádherně voní. Nevím, jaké produkty používá, ale vždycky voní lehce
po oceánu. A kokosu. Miluju kokos.
„Co tu děláš?“ zašeptám.
„Večeřím se svojí přítelkyní,“ prohlásí s vychytralým úšklebkem, který
prozradí, že má za lubem nějakou neplechu. „Nejradši by se se mnou
na celý den zamkla ve svojí ložnici,“ oznámí Conor osazenstvu stolu, „ale
já si řekl, že by bylo fajn, kdybych poznal její kámoše.“
Na jeden děsivý okamžik mě napadne, že se ke mně sklání, aby mě
políbil, a bezděčně si olíznu rty a pomalu se nadechnu. Celé tělo se mi
očekáváním napne.
Místo toho se lehounce dotkne rty špičky mého nosu. Po pravdě nevím,
jestli mě to víc zklamalo, nebo se mi ulevilo.
„Stalo se to tak rychle.“ Olivia se posune, aby měl Conor místo na židli
a mohl se tak posadit mezi mě a ji. Neujde mi, jak hladově sleduje každý
jeho pohyb.
„Znali jste se ještě před tou párty?“ zeptá se Lisa. Ta se netváří nijak
nenasytně – nejspíš aby svého přítele neponížila ještě víc – soustředí se
však na Conora stejně jako Olivia.
„Ne, neznali,“ odpovím za něj. „Ten večer jsme se seznámili.“
„Byl jsem z ní hotovej.“ Conor mě obejme kolem ramen a prsty kreslí
na mé kůži drobné obrazce. „Čas je relativní.“
Jenom abych ho pozlobila, mu položím ruku na stehno a přítomným
povím: „Už mi navrhl, že by se ke mně nastěhoval.“
Tahle moje malá lest se mi však vymstí. Za prvé pod dlaní cítím jeho
pevné stehno. Za druhé… No, nedokážu myslet, protože mám ruku
na stehně Conora Edwardse.
Než stihnu ruku stáhnout, Conor mi ji zakryje svojí velkou dlaní a uvězní
ji tak u sebe. Jeho dotek je tak horký, až mám co dělat, abych se
nezachvěla.
„Moje holka si ale myslí, že je moc brzo,“ prohlásí rozvážně. „S tím
nesouhlasím. Nikdy není moc brzy dokázat, že váš vztah myslíte vážně,
ne?“ Těmi slovy míří na ostatní kluky, kteří rychle vyhrknou zavedená
klišé, jenom aby neupadli v nemilost.
„Jo. Když to tak má být, tak to tak má být,“ prohlásí Cory.
„Když to víš, tak to víš,“ souhlasí Shep.
Sasha si hlasitě odfrkne a napije se limonády.
 „Conor miluje závazky,“ vysvětlím. „Už od malička si plánoval, jakou
bude mít svatbu. Že jo, zlato?“
„Jasně.“ Bolestivě mě štípne do palce, tváří se však přitom jako
ztělesněná nevinnost.
„Dokonce má jednu z těch, jak tomu říkáš, Cone? Nástěnka lásky?“
„Je to jenom účet na Pinterestu, zlato.“ Rozhlédne se kolem stolu. „Jak
mám asi tak vědět, jaký kytky na ozdobu stolů by se mi nejvíc líbily, když
nemám z čeho vybírat, no ne?“
Olivia, Lisa a Robin vypadají, že si snad každou chvíli strhnou kalhotky
a hodí je Conorovi na tu jeho krásnou hlavu. Sasha se naopak tváří, jako by
měla co dělat, aby se nerozesmála.
„Ty se ženíš, Cone?“ ozve se cizí hlas. „Pošta asi ztratila moji
pozvánku.“
Ohlédnu se a spatřím, jak k nám kráčí oslňující žena celá v černé. Bokem
lehce narazí do Conorova ramena a na plných rudých rtech jí pohrává
svůdný úsměv.
Ta holka je naprosto nádherná. Tmavé vlasy, tmavé oči, smyslné rty.
A má tělo, o jakém se mi může jen snít – štíhlý pas, dlouhé končetiny a prsa
proporčně přesně tak akorát.
V legínách a volném bílém svetru si najednou připadám jak vandrák.
Ráda nosím o něco volnější trika, která mi spadají z ramene, protože zakryjí
křivky pod nimi, přesto však ukážou trochu kůže. Holá ramena klidně
ukážu, hlavně když ten zbytek zůstane zakrytý.
„Je mi líto, Bren, ale nejsi zvaná,“ opáčí Conor. „Jsou s tebou jenom
problémy.“
„Hmm. Aha, jistě. Se mnou že jsou problémy.“ Stočí pohled k jeho ruce,
v níž svírá tu moji, a pak ke mně vzhlédne. „A ty jsi?“
„Taylor,“ představí mě Conor přátelsky. Jsem za to ráda, protože mi
ztuhly hlasivky.
A kdo jsi TY? Chtěla bych se zeptat. Předpokládám, že je to jeho bývalá
přítelkyně – nebo přinejmenším bývalá milenka – a krk mi sevře taková
žárlivost, až skoro nedokážu udržet neutrální výraz. Jasně že Conora
přitahuje přesně takováhle žena. Je dokonalá.
„Zlato, tohle je Brenna,“ představí ji Conor. „Dcera mýho trenéra.“
To je ještě horší. Okamžitě mi hlavou problesknou porno scénáře
o zakázané lásce. Dcera trenéra a nabušená hokejová hvězda. Vykouří mu
ho v šatně a pak si to rozdají na taťkově stole.
„Počkat, tebe znám! Brenna Jensenová. Chodíš s Jakem Connellym!“
vyhrkne zničehonic Lisa.
Tmavovlasá bohyně přimhouří oči. „Jo. A co?“
„Jenom že… máš obrovské štěstí,“ vydechne Lisa. „Jake Connelly je…“
„Je co?“ otáže se její přítel Cory tónem, který jasně prozrazuje, že už má
po krk toho, jak se jeho holka celý večer chová. „Dokonči větu, Liso. Je
co?“
Lisa asi pochopí, že trochu přestřelila, protože vycouvá takovým
způsobem, že by se s tím z fleku mohla přihlásit na olympiádu.
„Je to jeden z nejlepších hokejistů v NHL,“ dopoví.
„Jeden z nejlepších?“ zopakuje po ní Brenna výsměšně. „Ne, milá zlatá.
On je ten nejlepší.“
Conor se tiše uchechtne. „Co tu děláš, Bren?“
„Vyzvedávám večeři pro sebe a tátu. Táta spálí i vařenou vodu a mě už
nebaví večeřet to uhlí, co zbyde z jeho kulinárních výtvorů, kdykoli za ním
přijedu na návštěvu. Když už je řeč o jídle…“ Stočí pohled k pultu, kde
právě u kasy jedna ze servírek mává na Brennu. „Pěkný zbytek večera,
Cone. A jestli chceš zdrhnout a potají se oženit, radši o tom nejdřív řekni
trenérovi.“
Všichni se za ní dívají a tentokrát se oči zamlží Corymu a Shepovi.
Brenna je ztělesněný sex. Kráčí sebejistě a pohupuje přitom boky. Znovu se
utápím závistí, přestože vím, že má přítele, a proto nepředstavuje pro můj
falešný vztah žádnou hrozbu.
„Hej,“ okřikne Lisa svého přítele a plácne Coryho do paže.
„Pomsta je sladká, co?“ zamumlá Cory, aniž by odtrhl pohled
od Brennina zadku.
Sasha se na členku našeho sesterstva zakření. „Dostal tě, Liso.“
„Tak zpátky ke Conorově svatební nástěnce na Pinterestu,“ oznámí
Olivia.
„Ani omylem,“ opáčí Conor. „Ty fotky jsou určený jenom pro Taylor.
Když tak nad tím ale přemýšlím… Možná bysme měli přidat nějaký šaty
na inspiraci, co, kotě?“
Polknu smích. „Jasně, kotě.“
„Takže to…“ Olivia mezi námi zatěká pohledem, „začíná být vážný?“
 Conor na mě pohlédne. Předpokládám, že v jeho očích spatřím rošťácké
pobavení, a ano, určitě tam je – tentokrát si ale všimnu i ještě něčeho
dalšího. Na čele má odhodlanou vrásku a rty pevně tiskne.
„Začíná,“ odpoví Olivii. Pohled však ode mě neodtrhne.
 11. kapitola
Taylor
Po večeři v bistru se přesuneme na drinky k Malonemu, do sportbaru
ve městě. Conor přizval několik kluků z týmu a stejně tak dorazilo i několik
dalších sester z Kappy. V zadním salonku u kulečníkových stolů a šipek
srazíme stoly k sobě, abychom se tam všichni vešli. Zatímco si Conorovi
spoluhráči dělají starosti kvůli play-off a alkoholu se skoro ani nedotknou,
holky žádné podobné zábrany nemají.
Mé sestry z Kappy ovládají hormony a chtějí se zlít pod obraz. Kromě
Rebeky, která si objednala colu bez cukru. Sedí o několik židlí dál a ani
jednou se na mě nepodívala. Překvapilo mě, že vůbec přišla, mám ovšem
takové tušení, že když ji Lisa zvala, o tom, že tu budu, se nezmínila.
Od iniciačního týdne vždycky utekla, sotva mě viděla přicházet.
„Nezlobíš se, že ne?“ Conor se posadí vedle mě i s drinky, které právě
přinesl od baru. V očích se mu zračí obavy. Možná si právě uvědomil, že
přifařit se na večeři a ještě se pozvat na drink je spíš vlezlé než okouzlující.
„Ne, nezlobím se. To ne.“ Zadívám se na něj přes okraj sklenky. „Něco
by mě ale zajímalo.“
„Aha.“ Znovu se mu na tváři objeví náznak jeho charakteristického
chlapeckého úsměvu. „A co?“
„Proč ses rozhodl, že si mě najdeš a vystavíš se hladovým pohledům
mých sester? Určitě máš na práci lepší věci.“
„Musíme přece zachovávat zdání, ne?“ Snaží se být roztomilý, nahazuje
široký úsměv a využívá svůj šarm, já mu na to však tentokrát neskočím.
Něco kuje. Působí napjatě a to mu není podobné.
„Myslím to vážně,“ trvám na svém. „Chci znát pravdu.“
Vyruší nás hlasité třísknutí do stolu. Původcem je další členka mého
sesterstva Beth Bradleyová, která dorazila teprve před půl hodinou a už teď
je nalitější než ostatní.
„Měli bysme si zahrát výzvu,“ oznámí a mlátí do stolu, dokud jí nevěnují
pozornost úplně všichni přítomní. Povytáhne na mě obočí a vychytrale se
kousne do rtu.
 Zatímco Lisa ani Olivia nepatří mezi Abigailiny fanynky, vím, že Beth si
s ní tak trochu rozumí, což znamená, že okamžitě zpozorním.
„Měli bysme spíš vymyslet novou hru,“ odpovím suše.
„Co je výzva?“ Foster naproti přes stůl právě udělal obrovskou chybu.
Tím, že se ozval, se přihlásil jako dobrovolník. Chudák malý.
„No,“ spustí Beth. „Já tě k něčemu vyzvu a ty musíš pod trestem smrti
úkol splnit.“
Ostatní kluci se uchechtnou.
„To zní dost drsně,“ poznamená Matt.
„Nedovedeš si to ani představit,“ povím mu.
Nemůžu si pomoct a úkosem pohlédnu na Rebeku. V hrdle mě dusí
maličký knedlík. Další z obětí téhle pitomé hry je přátelství, které jsme
spolu mohly mít.
„Na.“ Sasha přede mě postaví panákovou skleničku. Zrovna se vrátila
od baru a nacpala se mezi mě a Matta. Ti dva se k sobě celý večer docela
mají.
Ostražitě na sklenku pohlédnu. Vypít to by byl hodně špatný nápad.
Za prvé mi tvrdý alkohol nedělá dobře a za druhé si ohledně Conora musím
dávat pozor. Všude číhají pasti a nástrahy, jámy plné ostrých bambusových
kopí, která čekají, až se na ně nabodnu.
„Dej si,“ vybídne mě Sasha. „Uvolníš se.“
Kopnu to do sebe. Chutná to jako skořicová žvýkačka a lékořice, a ne
v dobrém slova smyslu.
„Chtěl jsem tě prostě vidět,“ zašeptá mi Conor do ucha. Pokračuje v naší
konverzaci, jako bychom ji vůbec nepřerušili.
Z kombinace alkoholu, který mi zahřeje krev, a jeho horkého dechu
na krku se mi zatočí hlava. Nakloním se k němu a položím mu ruku
na stehno, abych se nezačala motat.
„Proč?“ zeptám se stejně tiše.
Tentokrát už naše konverzace ustane. Conorovu pozornost upoutají jeho
spoluhráči, kteří jsou tak hloupí, že Beth provokují.
„Tak fajn,“ oznámí Foster. „Pal to do mě.“
„Bacha,“ varuje ho Conor. „Vím, co dokážou.“
„Hlavně mě nevyzvi, abych se vyspal s roztomilou blondýnou,“ prohlásí
Foster s naprosto kamennou tváří. „Nic horšího snad ani neexistuje.“
 „Fajn.“ Beth se narovná a zamyšleně na něj pohlédne. „Vyzývám tě, abys
přemluvil kteroukoli ženu v tomhle baru, aby si dala panáka, který budeš
mít za pasem kalhot.“
Conor i kluci vybuchnou smíchy.
„Hej, kámo, tak na tohle musím dát FaceTime s Gavinem.“ Matt odtáhne
svalnatou paži ze Sashina ramene a vytáhne mobil.
„Jasně, klidně.“ Foster vstane a Lisa zaběhne objednat nezbytný panák.
„Co ty, Beth? Nechceš se napít?“
„Tak to ne. Tak snadný to mít nebudeš. Radši padej lovit, chlapáku. Máš
pět minut, jinak budeš čelit následkům.“
Sotva se Lisa vrátí s panákem, Foster vyrazí na lov. Rozhlédne se
po místnosti a hledá skupiny holek, které nepůsobí dojmem, že by mohly
mít za přítele nabušence, s nimiž by si musel dělat starosti. Matt s Buckym
vstanou a jdou s ním jako morální podpora, a hlavně aby jeho tažení
natočili.
„Tik tak!“ směje se Olivia. Všichni sledujeme, jak se mu daří. „Radši
pohni kostrou.“
Zanedlouho před Fosterem padne na kolena jedna zrzka. Vykulenýma
očima ohromeně sleduju, jak si zrzka dá panáka a vstane s třešní mezi rty.
Holka se vyzná.
O chvíli později se Foster vrátí k našemu stolu s připitomělým úsměvem
na tváři a nadmutou hrudí.
„Moc snadný,“ oznámí a napije se piva. „Jsem na řadě. Beth.“
Ušklíbne se na něj. „Pal to do mě.“
Foster se se svými spoluhráči nejdřív poradí a pak vyzvou Beth, aby se
líbala s holkou podle vlastního výběru, s kterou si má zároveň vyměnit
podprsenku. Beth bez zaváhání osloví Olivii, která, jak jsem dnes zjistila, to
umí pořádně rozjet a zároveň má vážně slušný smysl pro humor. Nechápu,
že jsme si spolu nevyrazily už dřív.
Obě kappy nemarní čas. Vstanou, začnou se líbat a zároveň schovají paže
pod trička, rozepnou si podprsenky, vytáhnou je rukávem ven a následně si
navléknou novou podprsenku. Stane se to tak rychle, že kluci na ně
zůstanou omráčeně zírat.
„Co se to právě stalo?“ zeptá se Cory přihlouple.
„Tohle musí být nějaký čáry,“ poznamená Conor vedle mě.
 Udělám tu chybu, že se znovu zadívám na Rebeku. Tentokrát mi pohled
oplatí. Výsledkem je ta nejrozpačitější výměna pohledů v historii lidstva.
Někdo mě osloví, a tak se odvrátím jako první.
„Taylor.“
„Co?“ Otočím se za hlasem.
Olivia třepotá prsty jako kreslený padouch. „Jsi na řadě. Vyzývám tě,
abys…“
Aha, jasně. Proto se nescházíme. Protože ten, kdo mě dobře zná a koho
považuju za kamaráda, by ke mně neobracel takovou pozornost.
Sasha nejspíš vyčte v mé tváři paniku. „No tak. Taylor toho snad už
udělala víc než dost, ne? Podle mě má právo na zasloužený odpočinek.“
„… abys Conorovi zatancovala na klíně,“ dopoví Olivia nadšeně.
Do prdele.
Conor ztuhne. Zadívá se na mě, a ačkoli jeho výraz nic neprozradí,
vycítím jeho obavy. Neznáme se moc dlouho, je však vnímavý a ví, že bych
brala spíš trest smrti než se takhle ztrapnit.
„Tak to ani omylem,“ prohlásí a vstane. „Nechci, abyste mi, vy úchyláci,
zírali na přítelkyni.“
K mému ohromení si svleče mikinu. Teď už je jen v obepnutém bílém
tílku, které odhaluje jeho svalnaté paže a vyrýsované břišáky. Olivia hlasitě
zalapá po dechu.
Conor náhle nakloní hlavu a na tváři se mu pomalu rozlije úsměv.
„Super. I hudba je na mojí straně,“ protáhne. Pak odtáhne mou židli
a postaví se mezi mě a stůl.
„Co to děláš?“ vyhrknu.
„Chystám se ti obrátit svět vzhůru nohama.“ Mrkne na mě.
Když zaslechnu, jaká píseň zprávě zní z barových repráků, začnu mít
špatné tušení. „Pour Some Sugar on Me“ od Def Leppard. Podržte mě.
„Ne,“ prosím Conora a hlas se mi třese strachem. „Prosím tě, nedělej to.“
Místo aby vyslyšel moje prosby, olízne si rty, zhoupne se v bocích a pustí
se do smyslné show.
Panebože!
Můj falešný přítel mi právě tancuje na klíně.
„Jen se odvaž, brouku!“ zaječí Beth, zatímco Olivia a ostatní holky se
promění v emotikony se srdíčky v očích.
 Když se pokusím zakrýt svoje oči, odtáhne mi ruce a sjede si mými
dlaněmi po břišácích. A pak si je přitiskne k zadku, zatímco se přede mnou
za pokřikování a hvízdání ostatních vlní a svíjí. Všichni v baru na nás zírají.
Přestože mě taková pozornost děsí, Conorovi to vážně jde. A když
pomine moje počáteční zděšení, je docela vtipné, že se to rozhodl pojmout
spíš humorně než sexy. Nakonec se směju spolu s ostatními, zatímco Foster
a Bucky společně vyřvávají refrén písně.
Všechno je to jedna velká zábava, až náhle není. Protože pak mrknu
a pobavení v Conorově pohledné tváři se změní v něco vážnějšího. Upírá
na mě pohled zpod ztěžklých víček, nakloní se ke mně a zaboří mi ruku
do vlasů. Dlouhé prsty se zamotají do hustých pramenů.
Čas se zastaví.
Už netancuje. Ani se nehne. Akorát že se přece jenom hýbá. Sklání se
ke mně a je mi jasné, co se chystá udělat. Políbí mě. Políbí mě přímo tady,
před všemi u Maloneho? Tak to ani omylem. Řekl, že si rád hraje, ale tahle
hra se nám vymkla z rukou.
Než stihne přitisknout rty na moje, vyletím ze židle tak rychle, až Conor
málem spadne na zem. Zachytím jeho překvapený pohled a pak už se
rozletím k zadnímu východu. Dveře vedou do uličky u parkoviště.
Vyklopýtám ven a s úlevou zjistím, že je tu liduprázdno.
Srdce mi buší jako splašené. Opřu se o cihlovou zeď a svleču si svetr,
aby mi studený vzduch ochladil kůži. Z úst mi vycházejí obláčky páry,
avšak na hrudi se mi perlí pot. Je těsně nad nulou a já tu stojím jen v topu,
přesto je mi horko.
„Taylor!“ Dveře se rozletí dokořán. „Taylor, jsi tu?“
Mlčím, schovávám se ve stínu budovy. Chci, aby odešel.
„Sakra, tady seš.“ Přede mnou se s ustaraným výrazem objeví Conor.
„Co se stalo? Co je špatně?“
„Proč jsi to udělal?“ zamumlám, aniž bych odtrhla pohled od země.
„O čem to mluvíš? Nechápu to.“ Natáhne se po mně, já však ustoupím.
„Co jsem provedl? Řekni mi to a napravím to.“
„Tohle dál nejde. Nechci, aby sis se mnou dál hrál.“
„Nehraju si s tebou,“ namítne.
„Kecy. Řekl jsi mi, že se nudíš a že si rád hraješ. Právě proto sis změnil
ten pitomej status na MujBriar a přišel jsi dneska na tu večeři. Je to pro tebe
jenom jedna velká zábava.“ Potřesu hlavou. „No, já se už nebavím.“
 „Taylor –“
„Omlouvám se. Vím, že je to moje vina. Zatáhla jsem tě do toho na párty
v Kappě, ale už s tím končím. Hra skončila.“ Pokusím se projít kolem něj,
avšak postaví se mi do cesty. „Conore. Ustup.“
„Ne.“
„Prosím. Prostě mi ustup. Už nemusíš předstírat, že se ti líbím.“
„Ne,“ zopakuje. „Vyslechni mě. Nejsi pro mě jenom zábava. Teda jo,
říkal jsem si, že by bylo vtipný udělat si prdel z ostatních z tvýho sesterstva
a začít mluvit o svatební nástěnce a tak, ale nepředstírám, že se mi líbíš. Už
tehdy večer, když jsme se poznali, jsem ti říkal, že jsi podle mě sexy.“
Mlčím, ani se mu nepodívám do očí.
„Dneska jsem nepřišel kvůli těm, co se na nás dívají. Přišel jsem, protože
jsem seděl doma, myslel na tebe a už to dál nesnesl.“
Pomalu k němu zvednu hlavu.
„Kecy,“ vyčtu mu znovu.
„Přísahám bohu. Jsem s tebou rád. A rád si s tebou povídám.“
„Tak proč jsi chtěl udělat tu blbost a pokazit to tím, že se mě pokusíš
políbit?“
„Protože jsem chtěl zjistit, jaké by bylo tě políbit, a bál jsem se, že to
nikdy nezjistíme.“ Koutek rtů mu zacuká. „Řekl jsem si, že když to zkusím
na veřejnosti, budu mít větší šanci, protože mě kvůli zachování zdání třeba
taky políbíš.“
„To je pěkně pitomý důvod.“
„Já vím.“ Váhavě ke mně udělá krok.
Když ke mně natáhne ruku tentokrát, dovolím mu to.
„Myslel jsem, že ti pomáhám,“ přizná rozpačitě. „Myslel jsem, že tě
jenom chráním před tou pitomou výzvou a že se dobře bavíme. Pochopil
jsem to špatně a mrzí mě to.“ Hlas mu zhrubne. „Ale vím, že tohle si špatně
nevykládám.“ Palcem mě pohladí po dlani a já polknu. „Líbím se ti.“
Uch. Ještě před několika dny bylo všechno naprosto jednoduché. Nebo
ne? Takový vtip mezi přáteli. Teď jsme tu hranici překročili a není cesty
zpět. Už nemůžeme předstírat, že je všechno to sexuální napětí jen vtip, že
nenucené flirtování nic neznamená a že z toho někdo z nás nevyjde se
zlomeným srdcem.
V tomhle případě bude ten „někdo“ já.
 „Nevím, co dál,“ povím mu rozpačitě, „leda že by bylo možná lepší,
kdybychom se už nescházeli.“
„Ne.“
„Ne?“
„Jo, ten návrh vetuju.“
„Nemáš právo cokoli vetovat. Když říkám, že se s tebou už nechci vidět,
tak máš smůlu. Je to, jak to je.“
„Asi bys mi měla dovolit, abych tě políbil.“
„Ty jsi snad jako malý spadnul na hlavu,“ vyhrknu.
Tomu se Conor usměje. Vydechne, stiskne mi ruku a položí si ji na hruď.
Pod dlaní cítím, jak mu rychle buší srdce.
„Podle mě mezi námi něco je.“ V hlasu mu zaznívá vyzývavý tón.
„A myslím, že se bojíš zjistit, co to je. Nevím ale proč. Možná nevěříš, že si
to zasloužíš. Nevím. Je to ale zatraceně smutný, protože ze všech lidí
na světě si právě ty zasloužíš být šťastná. Takže ti to řeknu na rovinu: Teď
tě políbím. Leda bys mi to výslovně zakázala. Jasný?“
Budu toho litovat. Olíznu si rty a nakloním hlavu, přesto vím, že toho
budu litovat. Slovo „ne“ mi ale nějak nechce na jazyk.
„Dobře,“ zašeptám nakonec.
Mého svolení plně využije. Nakloní se ke mně a přitiskne rty na moje.
V první chvíli je polibek jen jako lehké pohlazení, netrvá však dlouho
a líbá mě hluboce, naléhavě. Když zvednu ruce k jeho ramenům a zapletu
mu prsty do vlasů, vydá ten nejrajcovnější zvuk. Napůl zasténání, napůl
povzdech.
Cítím, jak se ke mně tiskne celým tělem. Chytí mě za boky a prsty zaboří
do holé kůže. Přitiskne mě ke zdi, až by mezi nás nepronikl ani paprsek
světla.
Cítím jen jeho ústa, něžná a hladová zároveň, horko jeho těla i pevnost
svalů, jimiž mě svírá… Je to nepředstavitelné a vzrušující. Žilami mi proudí
touha. Zoufale mu polibek opětuju. Zapomenu, kdo jsem. Zapomenu, kde
jsme, a zapomenu i všechny možné důvody, proč bychom to neměli dělat.
„Chutnáš po skořici,“ zašeptá a pak mi do úst znovu pronikne jazykem,
olízne můj a z hrdla mi vydoluje zasténání.
Přivinu se k němu. Náhle si připadám úplně závislá na jeho rtech. Zuby
ho poškrábu na spodním rtu a uslyším, jak mu v hrudi vibruje vrčení.
Vyjede mi rukama po žebrech, vklouzne dlaněmi pod můj top a zastaví se
těsně pod ňadry. Teď už si vyčítám, že jsem si ten svetr svlékla, protože by
mě aspoň před Conorovým svůdným dotykem chránila další vrstva látky.
„Rozpaluješ mě, Taylor.“
Ucítím jeho rty na krku. Saje mi kůži, až se celá chvěju. Přitiskne se
ke mně pánví a smyslně přirazí boky, až znovu zasténám.
Opět mě políbí a jazykem mi přejede po rtech. Pak se odtáhne a já v jeho
očích spatřím stejný roztoužený, hladový žár.
„Pojeď se mnou dneska ke mně domů,“ zašeptá mi ten zatracený Conor
Edwards.
V tu chvíli kouzlo pomine.
Ztěžka oddechuju, spustím ruce z jeho širokých ramen a nechám je
klesnout podél boků.
Zatraceně. Zatraceně, co to se mnou je? Nejsem žádný jasnovidec, ale
ani jím být nemusím, abych věděla, jak to celé dopadne.
Pojedu k němu domů.
Přijdu s ním o panenství.
Na jednu nádhernou noc mi obrátí svět vzhůru nohama.
A příští týden ze mě bude jenom další holka, která zvedne ruku, až se
někdo zeptá, s kým si to Conor rozdal.
„Taylor?“ Dívá se na mě. Čeká.
Kousnu se do rtu. Odtáhnu se od jeho horkého těla a pomalu zavrtím
hlavou.
„Odvezl bys mě domů?“
 12. kapitola
Conor
Vůbec se v Taylor nevyznám. V té uličce u baru mi připadalo, že jsme
na stejné vlně. Sice se občas chovám jako zatracený pitomec, poznám
ovšem, kdy mě chce holka líbat. Rozhodně něco cítila. Sotva jsme ale
přestali, znovu se uzavřela a teď ji vezu domů s matným pocitem, že je
na mě zas naštvaná.
Nechápu, co ode mě chce. Nechal bych ji na pokoji a držel se od ní dál,
kdybych věřil, že to Taylor skutečně chce, ale podle mě to není ten případ.
„Udělal jsem chybu, že jsem tě políbil?“ zeptám se a střelím pohledem
k místu spolujezdce.
Oblékla si svetr, což je zatracená škoda. Ten hedvábný top, co ho měla
na sobě předtím, byl zatraceně sexy. Můj pták ji pořád chce.
Dlouho mlčí a dívá se z okna, jako by byla nejradši někde daleko ode mě.
Nakonec po mně střelí krátkým pohledem a prohlásí: „Ten polibek byl
fajn.“
Fajn?
Do prdele. To je ta nejvlažnější reakce na polibek, jaké se mi kdy dostalo.
A ani se nedá tak úplně říct, že by mi tím odpověděla na otázku.
„Tak co se děje?“ zajímá mě.
„To jen…“ Povzdechne si. „Všichni ti lidi v baru na nás zírali.“
Po pravdě jsem si nikoho nevšiml. Když jsem s ní, vidím jenom Taylor.
Něco mě k ní táhne, a nejde jenom o to, že po ní touží moje tělo. Ano, moc
rád bych si to s ní rozdal, to ovšem není ten pravý důvod, proč jsem se
vetřel bez pozvání na tu večeři.
Taylor Marshová nemá vůbec páru, jak je skvělá, a to je zatracená škoda.
„Omlouvám se, jestli jsem tě ztrapnil,“ povím jí zachmuřeně. „To jsem
nechtěl.“
„Ne, já vím. Ale snad víš, co budou lidi vykládat, když uvidí někoho jako
ty s někým jako já.“
„Teď nevím, co tím myslíš.“
 „K sakru, Conore, nedělej, že nechápeš. Jasně, chceš mi zlepšit náladu
a je to od tebe milé, ale teď vážně. Lidi nás uvidí a pomyslí si, proč se on
tahá s ní? Budou si z nás dělat srandu.“
„Kecy. Tomu nevěřím.“
„Panebože, vždyť jsi to na tom banketu sám slyšel! Slyšel jsi všechny ty
plky, co o nás vykládala Abigail a ta její banda kreténů.“
„A co? Je mi u prdele, co si ostatní myslí.“ Neřídím se názory ostatních
a jediný člověk, kterému chci udělat radost, jsem já. A kdyby mi to Taylor
sakra dovolila, moc rád bych potěšil i ji.
„No, jenže by nemělo. Protože si můžeš být jistý, že si o nás nemyslí nic
pěkného.“
Z jejího hlasu sálá takový chlad, jaký jsem u ní ještě nikdy neslyšel.
Možná i nenávist. Nemíří ji na mě, začínám mít ale pocit, že asi vím, jak
mizivé má sebevědomí.
Roztřeseně, podrážděně vydechnu. „Budu ti to opakovat, dokud to
konečně nepochopíš, ale není s tebou nic špatně, Taylor. Mezi námi
nepanuje žádná hierarchie. Chci tě. Chtěl jsem tě od chvíle, kdy jsem se
díval, jak ke mně míříš na tý párty.“
Maličko rozevře tyrkysové oči.
„Opravdu,“ dodám. „Každý den se mi honí hlavou snad tisícovka pěkně
žhavých myšlenek na tebe. Ten večer v mým pokoji, kdys mě hladila
ve vlasech, napůl mi stál, a to jsem tam jenom ležel.“
Zastavím před budovou, v které má Taylor byt. Pootočím se k ní, abych
na ni viděl, ona však zírá přímo před sebe.
Znovu se ve mně zvedne frustrace. „Chápu. Máš nízký sebevědomí kvůli
svýmu vzhledu. Ať už jsi v životě prožila cokoli, teď kvůli tomu nenávidíš,
jak vypadáš, a schováváš se v legínách a pytlovitých svetrech.“
Konečně se ke mně otočí.
„Nedovedeš si představit, jaký mám život,“ prohlásí suše.
„Ne, nedovedu. Ale myslím, že kdyby ses aspoň trochu snažila přijmout
se taková, jaká jsi, možná by sis uvědomila, že i ostatní se něčím trápí.
A možná pak uvěříš klukovi, když ti říká, že ho šíleně přitahuješ.“ Pokrčím
rameny. „Nos si, co sakra chceš, Taylor. Máš ale neuvěřitelný tělo a měla
bys ho ukazovat, ne přežívat v pytli.“
Náhle si prudce stáhne bezpečnostní pás a chytí madlo dveří.
„Taylor.“
 „Dobrou noc, Conore. Díky za odvoz.“
Zabouchne za sebou dveře a pak už je pryč.
Co jsem sakra zas udělal?
Nejradši bych vystoupil a rozběhl se za ní, vím ale, který hlas mě k tomu
pobízí. Je to hlas, jenž se ozývá z toho koutu mojí hlavy, odkud pochází
všechny hodně pitomé nápady. Mluví ke mně sebedestruktivní kretén, který
věří, že není k ničemu, a který vezme něco dobrého, bezproblémového
a ryzího a rozerve to na kusy vlastními zuby.
Pravda je, že Taylor mě vůbec nezná. Netuší, jaký hajzl jsem býval v Los
Angeles a do jakých průserů jsem se tam namočil. Netuší, že většinu času
ani teď nikam nepatřím – ani sem, ani tam, prostě nikam. Že jsem celé roky
zkoušel všemožné masky, až jsem skoro zapomněl, jak pod nimi vypadám.
Výsledek mě nikdy neuspokojil.
Snažím se přesvědčit Taylor, aby na sebe nebyla tak přísná, aby dokázala
ocenit vlastní tělo i to, jaká je, sám sebe o tom ovšem přesvědčit nedokážu.
Tak proč se tak zajímám o holku jako ona – o dobrého člověka, který
nepotřebuje řešit ještě moje problémy – když se nevyznám ani sám v sobě?
S povzdechem se natáhnu po řadicí páce. Místo abych se rozběhl
za Taylor, vrátím se domů. A namlouvám si, že je to tak nejlepší.
 13. kapitola
Taylor
Docela se mi uleví, když za mnou ve čtvrtek přijede z Cambridge máma
a zajdeme si spolu na oběd. Už dva dny se vyhýbám Conorovým
telefonátům a Sashiným otázkám o tom, co se toho večera stalo, a potřebuju
rozptýlení.
Zajdeme do nové veganské restaurace v Hastingsu. Jednak se mámě
zvedá žaludek při představě, že by do sebe musela nasoukat další mastný
kus flákoty v bistru, a hlavně je mi nepříjemné jíst před ní sacharidy.
Vypadám jak vystřižená z máminy fotky „předtím“ z porovnání „předtím
a potom“ v reklamě na nějaké evropské zdravotní wellness lázně. Iris
Marshová je vysoká, štíhlá a naprosto nádherná. V pubertě jsem díky tomu
doufala, že se jednoho dne probudím a budu vypadat jako její mladší klon.
V šestnácti mi konečně došlo, že k tomu nikdy nedojde. Asi mám geny
jenom po tátovi.
„Jak to jde ve škole?“ zeptá se, položí si kabát přes opěradlo židle
a posadí se. „Baví tě učit?“
„Ano, je to báječné. Jsem naprosto rozhodnutá, že chci učit na základní
škole. Děti jsou skvělé.“ Nevěřícně potřesu hlavou. „A učí se tak rychle. Je
neuvěřitelné, jak se během tak krátké doby změní.“
Vždycky jsem věděla, že chci být učitelkou. Máma se mě chvíli snažila
přemluvit, abych se dala na dráhu profesorky jako ona, od samého začátku
ale nebylo o čem diskutovat. Představa, že bych se musela každý den
postavit před třídu plnou vysokoškoláků, kteří by kritizovali každý můj
krok… Akorát by mi z toho naskočila kopřivka. Ne, malé děti chápou
učitele jako autority. Pokud se k nim budete chovat spravedlivě, laskavě
a soucitně, zamilují si vás. Jasně, v každé třídě se objeví spratci, kteří
ostatní šikanují, v tom věku jim ale předsudky nic neříkají.
„A co ty?“ zeptám se. „Jak to jde v práci?“
Máma se kysele ušklíbne. „Už jsme skoro z nejhoršího po efektu
Černobylu. Bohužel to taky znamená, že skoro vyschly peníze na výzkum.
Dokud to ale šlapalo, bylo to skvělé.“
 Zasměju se. Seriál od HBO je to nejlepší i nejhorší, co se od nehody
ve Fukušimě mohlo v mámině kariéře na katedře jaderné fyziky
a inženýrství na Massachussettské technice přihodit. Nečekaná popularita
dodala energii demonstrantům protestujícím proti jaderné energii a začali se
shlukovat buď u kampusu, nebo před konferenčními sály. Katedra však také
začala dostávat další granty na výzkum a zároveň se hlásily ke studiu celé
davy fanoušků seriálu, kteří věřili, že můžou spasit svět. Nakonec si ale
uvědomili, že mnohem víc peněz se točí v robotice, automatizaci
a vesmírném inženýrství, a změnili si obor, než si jejich rodiče stihli
uvědomit, že penězi za školné jen přiživují představy, které jejich
potomkům vnukl maník, co napsal Scary Movie 4. I tak to byl ale dobrý
seriál.
„Konečně jsme taky našli náhradu za doktora Matsoukase. Najali jsme
mladou ženu ze Surinamu, která s Alexis studovala na Michiganské
univerzitě.“
Doktorka Alexis Branchaudová, nebo taky teta Alexis, jak jsme jí říkali,
když s námi bydlela v době, kdy byla hostující přednášející na MIT, je jako
mámino zlé francouzské dvojče. Ty dvě s láhví Bacardi 151 byly receptem
na katastrofu. Občas jsem uvažovala, jestli není teta Alexis důvodem, proč
máma moc často nerandí.
„Bude to poprvé, kdy většinu vyučujících na katedře budou tvořit ženy.“
„Hezký. Drtíte atomy i patriarchát. A co mimoškolní aktivity?“ zeptám
se.
Zakření se. „Víš, že normální děti nechtějí poslouchat o sexuálních
životech svých matek?“
„A čí je to vina?“
„Na tom něco bude.“
„To už něco znamená, když to říkáš právě ty.“
„Po pravdě,“ přizná, „jsem zavalená prací. Katedra komplet
přepracovává osnovy diplomových prací na příští rok a doktor Rapp a já
jsme si vzali na starosti posluchače doktora Matsoukase. Elaine mě minulý
měsíc seznámila s mužem, s kterým její manžel hraje raketbal, ale o chlapy
ve středním věku, kteří si doteď koušou nehty, nemám zájem.“
„Mám falešného přítele.“
Netuším, proč jsem to vyhrkla. Asi nízká hladina cukru v krvi. Dneska
jsem nesnídala a včera jsem měla k večeři jen misku hroznového vína, které
jsem pojídala během učení na test z diagnostiky a korekce učení čtení.
„Dobře.“ Máma vypadá právem zaraženě. „Definuj falešného přítele.“
„No, začalo to výzvou a tak nějak se z toho stal náš soukromý vtip. Teď
už možná ale nejsme ani přátelé, protože jsem se na něj naštvala za to, že
mě chce mít rád doopravdy, a doteď jsem mu neodpověděla na textovky.“
„Aha,“ odpoví. Oči modré jako oceán přimhouří, jako to dělává, když se
snaží rozluštit hádanku. Máma je geniální. Bez přehánění nejchytřejší
člověk, jakého znám. Jakmile jde však o mě, nikdy jsem si s ní nepřipadala,
jako bychom pracovaly na stejné věci. „Chceš ho mít taky ráda?“
„Rozhodně ne.“
Dobře, to není tak docela pravda. Vím, že kdybych si to dovolila,
za chvíli bych si ke Conorovi vybudovala citový vztah. Od chvíle, kdy mě
přivezl domů, jsem si v duchu zas a znovu přehrávala náš polibek. Včera
večer jsem se nedokázala soustředit na učení, protože jsem pořád myslela
na to, jak pevné měl rty a horké tělo, i na to, jak se mi k břichu tiskla ta
tvrdá vyboulenina v jeho rozkroku.
Nemůžu popřít, že mě toho večera chtěl. Navrhl mi, abych jela k němu
domů, protože se se mnou chtěl vyspat. O tom není pochyb.
To je ovšem ten problém. Vím, že kdybych souhlasila, Conor by se
z toho snu, v kterém teď žije, nakonec probral a uvědomil si, že by měl být
s někým mnohem krásnějším než já. Viděla jsem holky, s nimiž chodí jeho
spoluhráči – já mezi ně nezapadám.
Nechci trpět ještě víc, až si to Conor taky uvědomí.
„No, tak kvůli čemu jste se pohádali?“ zeptá se máma zvědavě.
„Nešlo o nic důležitého. Vůbec jsem o tom neměla mluvit.“ Zakroužím
vidličkou ve zbytcích květákové rýže a snažím se vyburcovat k tomu, abych
ji dojedla. „Stejně se známe jenom několik týdnů. Podle mě za to může ten
punč na párty Kappy. Pít z dvacetilitrového kýble byla blbost.“
„Ano,“ souhlasí máma s pobaveným úsměvem. „Myslela jsem, že jsem
do tebe vecpala dost rozumu.“
Cestou k autu mi však jedna myšlenka ne a ne dát pokoj.
„Mami?“
„Ano?“
„Myslíš, že…“ Se oblékám jak bezdomovec? Mám módní vkus jak
učitelka z literární školy? Jsem odsouzená dožít jako stará panna? „Myslíš,
že to, jak se oblékám, říká, že se stydím za svůj vzhled?“
 Zastaví se u auta a soucitně na mě pohlédne. I s jejím spíš
minimalistickým stylem, kdy v jejím šatníku převládá černé, bílé a šedé
oblečení, vždy působí elegantně a upraveně. Jasně, když máte tělo, pro
které je oblečení navrhováno.
Vyrůstat s mámou bylo těžké. Ne že by se nesnažila – vždycky mi fandila
a snažila se mi zvedat sebevědomí. Pořád mi říkala, že jsem krásná, že je
na mě pyšná, že by chtěla mít vlasy stejně husté a lesklé jako já. Navzdory
vší snaze jsem se s ní však neustále porovnávala a vycházela z toho jako ta
horší.
„Myslím, že tvoje oblečení nevypovídá nic o tvé inteligenci, laskavosti,
bystrosti a smyslu pro humor,“ odpoví máma taktně. „Myslím, že sis
navykla oblékat se hlavně pohodlně. Proto… Pokud se ve svém oblečení
necítíš příjemně, možná by sis měla promluvit spíš se svým srdcem než
šatníkem.“
Takže si za mámu můžu napsat čárku do kolonky bezdomovec.
Cestou do bytu potom, co jsem se s mámou rozloučila, se rozhodnu postavit
se tomu čelem a napíšu Conorovi.
Taylor: Jsi doma?

Textovku odešlu a žaludek se mi sevře nervozitou. Ignorovala jsem ho

dva dny, teď má naprosté právo mě poslat k šípku. Chovala jsem se k němu
ten večer hnusně. Vím to. Navzdory nedostatku sociálního cítění mě Conor
nechtěl urazit a nebyl důvod, abych odtamtud odmašírovala. Ne, žádný
důvod jsem k tomu neměla, jen jsem se cítila nejistě, zranitelně a bylo mi ze
sebe zle, tak jsem si to na něm vybila, místo abych mu vysvětlila svoje
pocity.
Displej se rozsvítí.
Conor: Jo.
Taylor: Stavila bych se. Můžu?
Conor: Jo.

Ty jeho „jo“ mi moc naděje nedodají, ale taky mě mohl zazdít úplně.
Když o deset minut později otevře dveře a na nahou hruď si narychlo
natahuje triko, ucítím stejný příval touhy jako při našem polibku, jako by
mě do páteře bodaly elektrické jehličky. Moje rty si to pamatují. Kůže mě
mravenčí při vzpomínce na jeho ruce na mých žebrech. Panebože. Tohle
bude mnohem těžší, než jsem čekala.
„Ahoj,“ pozdravím ho, protože mozek mi napůl odcestoval na to
parkoviště před Maloneho barem.
„Ahoj.“ Conor mi podrží dveře a kývnutím mě pozve dál. Jeho
spolubydlící jsou buď někde venku, nebo se schovávají, protože cestou
nahoru ke Conorově ložnici nikoho nepotkáme.
Sakra. Chyběla mi i vůně jeho pokoje. Cítím šampon, který voní jako
oceán, a kolínskou, kterou měl v úterý večer.
„Taylor, chci –“
„Ne,“ zastavím ho a natáhnu ruku před sebe, abych si od něj udržela
odstup. V jeho blízkosti mi to nemyslí. „Nejdřív já.“
„Dobře.“ Pokrčí rameny, posadí se na pohovku a já mezitím seberu
odvahu.
„Zachovala jsem se k tobě ten večer hnusně,“ povím mu omluvně.
„A mrzí mě to. Měl jsi pravdu – styděla jsem se. Nemám ráda pozornost –
dobrou ani špatnou. Takže nejhorší ze všeho pro mě je, když na mě zírají
všichni lidi v místnosti. Tys ses mi ale rozhodl zatancovat na klíně, protože
sis myslel, že mě tak ochráníš před něčím ještě horším, a já ti za to
nepoděkovala ani neuznala body za snahu. Nebylo to ode mě fér. A pak
když došlo na…“ Nějak se nedokážu přinutit nahlas vyslovit „polibek“,
aniž bych zasténala. „… to venku, zpanikařila jsem. Nemohl jsi za to.“
„No, ty rady ohledně módy jsem si mohl nechat od cesty,“ přizná
s rozpačitým úsměvem.
„Jo, no, to je tvoje vina, blbečku. Mělo ti to dojít.“
„Věř mi, vím to. Už jsem si něco vyslechl jak od Demi, tak od Summer.
Jsou to přítelkyně mých kámošů,“ vysvětlí, když si všimne mého
nechápavého pohledu.
„Tys o naší hádce mluvil s přítelkyněmi svých kamarádů?“ Kdovíproč
mě to docela dojme.
„Jo.“ Roztomile pokrčí rameny. „Potřeboval jsem vysvětlit, co jsem
podělal. Kritika oblečení je očividně zločin proti ženskému pokolení.“
Odfrknu si.
Conor zvedne ruce v obranném gestu. „A přitom jsem ti to ani říct
nechtěl. Mozek mi prostě po…“ Napodobí mě, mrkne a dopoví: „… tom
venku úplně vyzkratoval a já zapomněl na dobrý úsudek. Nedokázal jsem se
zastavit a udělal jsem ze sebe totálního debila.“ Střelí po mně rošťáckým
úsměvem, z kterého se mi srdce pokaždé rozbuší. „Odpustíš mi?“
„Odpuštěno.“ Odmlčím se. „Odpustíš mi, že jsem na tebe byla hnusná?“
„Odpuštěno.“ Váhavě vstane a pomalu se ke mně vydá. Jeho
vypracovaná postava se nade mnou úplně tyčí. „Takže. Zas přátelé?“
„Přátelé.“
Conor mě obejme. Připadám si, jako bych jeho náruč nikdy neopustila.
Ani ji opustit nechci. Nevím, jak to dělá, ovšem stačí jedno jeho obejmutí
nebo úsměv a hned si připadám líp.
„Chceš se mnou zajet do kampusu? Za hodinu mám přednášku. Tak že
bysme si dali kafe?“
„Dobrý nápad.“ Posadím se na postel a čekám, až se převlékne. Zajde si
do koupelny pro věci. „Trochu jsem uvažovala.“
„Jo?“ S kartáčkem v puse se zastaví ve dveřích.
„Chceš něco o víkendu podniknout? Možná se mnou zajet do Bostonu
na nákupy?“
Conor zvedne ukazovák a zmizí. O chvíli později se vrátí a ručníkem si
otírá ústa. „Nemůžu, zlato. Mám v Buffalu semifinálový zápas.“
„Aha. Kruci. Jasně. Vím o tom. O nic nejde. Tak jindy –“
„Vezmi si můj džíp.“ Conor odhodí ručník do koše na prádlo.
„Cože?“
„Jo. Přijeď na zápas,“ navrhne mi a oči mu zasvítí. „Zajedeš do Buffala
mým autem a já požádám trenéra, abych se mohl domů vrátit po vlastní ose,
a ne busem s týmem. Zůstaneme tam přes noc a zajdeme pak na nákupy
nebo něco.“
„Určitě? To asi po tobě žádám moc.“
Znovu po mně střelí pokřiveným úsměvem. Koukám, že se rozhodl
na mě vytáhnout pořádný kalibr.
„Jestli vyhrajeme, půjdeš to s námi oslavit. Když prohrajeme, opiješ mě
a zvedneš mi náladu.“
„Jo? Hm, nevím, jestli bych ti dokázala naleštit ego tak, jak by to bylo
potřeba.“
Můj dvojsmysl ho rozesměje. Je fajn, že spolu můžeme zas vtipkovat.
Stačí předstírat, že k tomu pitomému polibku nikdy nedošlo, a všechno
bude zas jako dřív.
 Tedy pokud nebudeme brát na vědomí, co společně strávený víkend
mimo město může znamenat.
„Takže domluveno?“ zeptá se.
„Nenechám si to ujít,“ prohodím zlehka.
„Skvělý.“ Sebere batoh a společně sejdeme do přízemí. Conor mi otevře
dveře a gestem naznačí, abych šla jako první. „Ne že bych nebyl za to
pozvání vděčný, ale proč jedeme nakupovat?“
Přes rameno na něj mrknu. „Potřebuju obměnit šatník.“
 14. kapitola
Conor
Semifinále proti Minnesotě je od prvního zapískání mazec. Kvůli tomu, že
do nás na sociálních sítích rejpali, nastoupí v pátek večer náš tým celý
nedočkavý dát si ty hajzlíky k večeři. Držíme se ale plánu – vysoké
nasazení, fyzické konfrontace. Minnesota je tým, který stojí na technice,
šedesát minut ovšem náš tlak neustojí. Nedotknou se kotouče, aniž bychom
jim dýchali na krk. Při každé jejich přihrávce jim dáme vědět, že to bude
bolet.
První třetina skončí bez gólu. Hned na začátku druhé třetiny získá Hunter
při úniku puk a střelí ho přímo do branky.
„To je můj kluk!“ zařve trenér z lavice a třískne deskami do plexiskla.
Oznámí střídání lajny a s Hunterem se převalíme přes mantinel
a stříkneme si do úst trochu vody z láhví s logem ionťáků Gatorade. Ostatní
z naší lajny se posadí na lavici a nespouští oči z ledu. Briarští obránci mají
co dělat, aby udrželi Minnesotu od naší branky co nejdál, a trenér na ně řve,
aby se koukali vzpamatovat.
„Hej, kámo, fakt musíš ten kousek zopakovat,“ poradí Bucky Hunterovi.
„Obehrát toho zrzavýho zmrda a prostě to tam poslat – není dost rychlej,
neudrží s tebou krok.“
Bucky má pravdu. Dneska večer je Hunter nejrychlejší hráč na ledu.
Nikdo ho nezastaví.
Vystřídáme a místo Aleca a Gavina nastoupím já a náš kapitán. Vrhneme
se na led, připravení zvýšit si náskok dalším gólem. Minnesotským se však
nejspíš přehraje před očima celý jejich život, protože sotva Hunter získá
přihrávku, minnesotská devatenáctka ho přirazí na mantinel. S rudou mlhou
před očima zírám, jak můj kapitán padá k ledu, a než vůbec rozhodčí
zapíská, přimáčknu toho parchanta na sklo.
„Slez ze mě, fešáku,“ zavrčí kluk.
„Si mě donuť.“
Vyměníme si několik úderů a loktů. V jednu chvíli mi někdo s řevem buší
do žeber. Obě střídačky se vylidnily a všichni hráči si vybrali stranu.
Nakonec mě i devatenáctku pošle sudí na trestnou lavici za rvačku. Ale
sakra že to za to stálo.
Minnesota díky střele jednoho z útočníků vyrovná, právě když se ozve
siréna ohlašující konec druhé třetiny. Zachmuřeně zamíříme do šatny. Skóre
1:1 nás tíží na ramenou.
„To je naprosto nepřijatelný!“ řve trenér Jensen na naše obránce, sotva se
za námi zavřou dveře. „Ty poslední tři minuty jsme je nechali vládnout. Co
se stalo s naší obranou? To jste si zrovna v koutě honili, nebo co?“
Matt, který od začátku sezóny střelil ze všech našich obránců nejvíc gólů,
studem svěsí hlavu. „Promiňte, trenére. Tohle je moje vina. Nestihl jsem
zastavit přihrávku.“
„Zvládnem to, trenére,“ ujišťuje ho Hunter odhodlaně. „Ve třetí je
převálcujeme.“
Ve třetí třetině se ovšem podělá všechno, co se podělat dá.
Gavin si na ledu nečekaně natáhne podkolenní šlachu, a tak končí. Matta
pak pošlou na pět minut na trestnou lavici. Skóre udržíme, ale jak ubíhá čas,
vypadá to, že nás Minnesota cupuje na kusy. Chytili druhý dech, zato nám
dochází. Udržet vysoké nasazení je pořád těžší a naše obrana je děravá.
Útočníkům se nedaří najít vhodnou příležitost ke střelbě.
Utkání se pro nás promění v brutální bitvu. Naši protivníci jsou rychlejší,
agresivnější a právě tehdy se to stane. Minnesotě se podaří udělat čtyři
nepřerušené přihrávky, na které jsme příliš pomalí. Jejich levé křídlo pošle
kotouč těsně kolem rukavice našeho gólmana Borise přímo do sítě
a Minnesota vede o jeden gól.
Jeden je až příliš.
Jejich náskok nedoženeme. Siréna oznámí konec třetí třetiny. Konec
utkání.
Byli jsme vyřazeni.
V šatně po utkání je to jak na pohřbu. Nikdo neřekne ani slovo. Vůbec se
na sebe nedíváme. Gavin, který si leduje stehno, mrští odpadkovým košem
na opačný konec místnosti a při tom rachotu sebou všichni škubneme. Pro
něj coby čtvrťáka to byla poslední šance dostat se na mistrovství a ani
nemohl zápas dohrát. Ať už by mu kdokoli řekl cokoli, stejně bude
po zbytek života věřit, že mohl na výsledku něco změnit. Totéž platí pro
Matta, který se bude mučit pocitem viny, že jeho trest nás připravil o vyšší
nasazení a možnost dotáhnout zápas do vítězného konce.
Když do šatny vejde trenér Jensen, v místnosti se rozhostí ticho rušené
jen hučením ventilátoru v koutě.
„Tohle bolí,“ prohlásí a mne si přitom bradu. Potí se skoro stejně jako
my.
Vzduch, který dýcháme, zamoří negativní emoce. Vztek, podráždění,
zklamání. A do kostí se nám pomalu vkrádá vyčerpání z toho, že jsme tak
dlouho hráli naplno. Choulíme ramena, skláníme hlavy.
„Takhle jsme sezónu ukončit nechtěli,“ pokračuje trenér. „Chtěl jsem vás
čtvrťáky dostat do hlavní show – to se nám dneska nepodařilo. Co se vás
ostatních týče, půjdeme do toho znovu příští rok.“
Příští rok.
S Hunterem si vyměníme odhodlaný pohled. Coby třeťáci máme poslední
šanci zanechat na Briaru svůj odkaz. Zlato a slávu a tak dál.
Trenér se trochu odkloní od obvyklého úsečného a ne zrovna
emocionálního stylu a dodá, že způsob, jakým jsme dnes hráli, je hodně
povzbudivý a že jsme podle něj ušli od začátku sezóny velký kus cesty.
Raději budu věřit, že nás ještě čekají lepší časy, protože právě teď jsme
všichni nešťastní. Dnes umřel náš sen. A až teď si asi většina z nás začíná
uvědomovat, jak jsme byli přesvědčení, že máme titul v kapse. Nikdy by
nás ani nenapadlo, že se nedostaneme do finále. Teď nezbývá než se vrátit
domů a předstírat, že nás to neužírá.
Prohrávání fakt kurevsky nenávidím.
 15. kapitola
Taylor
Páteční večer byl těžký. Po nečekané prohře Briaru se kluci vrhnou
na minibar a spí až do sobotního poledne.
Sama nevím, proč Conor chtěl, abych přijela do Buffala, když jsem
nakonec celé hodiny po jejich utkání popíjela s Brennou Jensenovou
a Summer Di Laurentisovou, spolubydlícími Huntera Davenporta, a Demi
Davisovou, Hunterovou přítelkyní. My čtyři jsme si uspořádaly pořádnou
dámskou jízdu. Skvěle jsme se pobavily v hotelovém baru a nemůžu popřít,
že bylo dobře, že jsem během zápasu seděla s nimi, protože mi aspoň
vysvětlily pravidla, kdykoli došlo k situaci, které jsem nerozuměla.
Musím být však upřímná – nedokázala bych vysvětlit, co znamená
ofsajd, ani co se považuje za zakázané uvolnění. To, že Conor dostal trest
za sražení protihráče, jsem pochopila sama. Zbytek hokejové hantýrky,
kterou ze sebe Brenna chrlí jak profík, jde ovšem naprosto mimo mě.
Chápu to tak, že hokej je v podstatě o tom, že se banda prvňáčků pere
o mrňavý černý puk, zatímco se jim sudí snaží zabránit, aby se navzájem
povraždili. Je to vlastně docela roztomilé.
Trenér Jensen všem dovolil, aby zůstali po zápasu v Buffalu, asi to bral
jako cenu útěchy, a tak si několik Conorových spoluhráčů zaplatilo ještě
jednu noc v hotelu. Já mám pokoj zabukovaný až do neděle, naštěstí
na jiném patře než briarští hokejisté. Ráno jsem v malé hotelové posilovně
narazila na Demi, která mi prozradila, že všichni na pátém patře úpí
kocovinou z toho, jak včera večer zapíjeli smutek. Prý se s Hunterem vůbec
nevyspali.
Přestože mi Conor předtím řekl, že bude potřebovat utěšit, po zápasu
jsme si vyměnili sotva pár slov. Chtěl být se spoluhráči, což chápu. Jsem
však vděčná, že mi holky dělaly společnost.
Dopoledne to vypadá, že už mají všichni o něco lepší náladu. V hotelové
restauraci se sejdu na brunch s Conorem i několika dalšími hráči, kteří tu
zůstali.
 „Kde jsou Brenna se Summer?“ Posadím se vedle Conora a odložím talíř
s jídlem, který jsem si přinesla od švédského stolu. A tím jídlem myslím
opečený toust a jedno vejce natvrdo. Mňam. „A Demi?“ dodám, když si
všimnu, že je tu Hunter sám.
„Brenna si skypuje se svým přítelem,“ prozradí mi Bucky. „Má pokoj
vedle mýho. Slyšel jsem je přes zeď.“
„Úchyle,“ zavrčí Conor, který žvýká sousto slaniny.
„Hej, nemůžu za to, že jsou tu zdi tenký jak papír.“
„Summer vytáhla Demi na nějaký pochůzky,“ poví mi Hunter. „Nemám
tucha kam.“
„Copak?“ Foster se na mě zazubí. „Nejsi ráda, že seš jediná holka mezi
klobásama?“ Aby přidal svým slovům na důrazu, zvedne ze svého talíře
mastnou klobásu a ukousne si z ní pořádný kus.
Rozesměju se. „To, co jsi řekl, má tolik možných podtextů, že ani nevím,
kde začít.“
Hunter naproti přes stůl zvedne hrnek s kávou a trochu upije. „Tak co
máte na dnešek v plánu?“
„Razíme s Tay do obchoďáku,“ odpoví Conor líným přízvukem.
„Boží. Můžu se přidat?“ ozve se Bucky. „Potřebuju fusekle. Všechny, co
mi máma dala k Vánocům, jsem poztrácel.“
„Jdu taky,“ ozve se Hunter. „Moje holka mi zdrhla, tak se nudím.“
Pomalu rozkoušu a polknu kousek toustu. „Hm.“ Střelím po Conorovi
rozpačitým pohledem a pak se zadívám na jeho spoluhráče. „Nákupy nejsou
zrovna skupinová aktivita.“
Hunter povytáhne obočí. „Zapadnout do obchoďáku není skupinová
aktivita?“
„Chtěj nakupovat erotický hračky,“ oznámí Foster. „Tutově.“
„Nejdeme nakupovat erotické hračky!“ vykoktám rudá jak rajče, když si
všimnu, že se k nám otočí hosté od sousedních stolů. Zpražím Fostera
pohledem. „Jsi nejhorší ze všech.“
„Nebo ten nejlepší ze všech?“ opáčí.
„Ne, jsi nejhorší,“ souhlasí se mnou Hunter pobaveně.
„Jestli to potřebujete vědět, tak si chci nakoupit nové oblečení,“
prozradím jim s povzdechem. „Conor mi pomůže s vybíráním.“
„A to se jako nemůžeme přidat a taky s tím pomoct?“ zarazí se Bucky.
Nejsem si jistá, jestli ten dotčený výraz myslí upřímně. „Podle tebe nemáme
styl?“
„Já teda styl mám,“ prohlásí Hunter a složí si paže na hrudi.
Foster zaujme stejný macho postoj. „Já mám tolik stylu, že si to ani
nedovedeš představit.“
„Máš pravdu, nedovedu,“ prohlásím suše a upřeně se zadívám
na Fosterovo triko s kresleným obrázkem vlka jedoucího na drakovi nad
ohnivým mořem. Nejsem si jistá, jestli to nemá být spíš oheň, který vychrlil
ten drak.
Foster do sebe nacpe zbytek klobásy. „Tak jo, bando. Jdem na to.“
A tak jsem se ocitla v obchoďáku několik kilometrů od hotelu
ve společnosti čtyř vysokých působivých mužů, kteří teď postávají před
mojí kabinkou u Bloomingdalea a házejí po mně oblečení, jako by to snad
byla soutěž na čas.
Sotva se stihnu vysvléct z jedněch značkových obepnutých rozedraných
džín, už se na mě přes dveře hroutí lavina košil a šatů.
„Zas to trochu klidněte, kluci,“ zavolám nevěřícně.
„Převlíkej se rychleji,“ křikne na mě Conor přes dveře.
„Foster právě objevil regály s oblečením s flitrama,“ pohrozí mi Hunter.
„Tolik oblečení asi nepotře–“ Na podlahu dopadne další přívalová vlna
šatů. „A dost. Musíme si stanovit jasná pravidla.“
Z kabinky vyjdu v kostkované košili s dlouhým rukávem a vázáním pod
prsy, která se v pase rozšiřuje, a tmavých sepraných obepnutých džínách.
Nevypadá to špatně a schovává to ty partie, které se mi nechce ukazovat,
aniž by to vypadalo, že jsem právě vylezla z postele omotaná v duchně.
Conor při pohledu na mě povytáhne obočí. Hunter a Bucky zdvořile
zatleskají. Všichni tři přede mnou stojí ve špatně padnoucích smokinzích.
Zírám na ně, příliš omráčená na to, abych se vůbec dokázala rozesmát.
„Co – proč – proč na sobě máte smokingy?“
„Proč ne?“ odpoví Bucky. Tentokrát už se směju. Panebože. Kdy si ti tři
klauni našli čas se převléknout, když mě celou dobu pohřbívali pod
vrstvami oblečení?
„Tohle si kup,“ oznámí mi Conor. Jeho oči prozrazují všemožné úmysly.
Je skoro až nevhodné, jak si mě pomalu prohlíží. Nebo aspoň nevhodné
vzhledem k tomu, že máme diváky.
 Pod jeho upřeným pohledem se však necítím nepříjemně, na rozdíl
od toho, když se na mě dívají ostatní. Conor mě dokáže uklidnit.
„Jo, líbí se mi to,“ přiznám. Pak se zamračím. „Když už jsme u toho,
mám tu oblečení až po kolena, vy šílenci. Takže nové pravidlo: Každý smí
přinést jen dva kousky oblečení. Jasné?“
„No tak, vždyť jsme zatím ani neprobrali večerní garderobu,“ postěžuje
si Bucky.
„Nebo šátky. Kolik šátků budeš asi tak potřebovat?“ zeptá se Hunter.
„Neměli bysme se podívat i po nějakých cetkách?“ S náručí plnou
koktejlek se před kluky vecpe Foster.
„Jakou máš velikost košíčků?“
Conor vrazí Buckymu pohlavek. „Na velikost košíčků se mojí přítelkyně
nemáš co ptát, vole.“
Srdce mi poskočí. Tohle je poprvé od naší hádky, kdy o mně Conor mluví
jako o své přítelkyni. Netušila jsem, jestli v tom budeme pokračovat, takže
se mi z jeho slov trochu zamotá hlava.
„Na, odneste to.“ Zvednu ze země hromadu oblečení a vrazím ji klukům
do rukou. „Omezení na počet oblečení platí.“
Zavřu za sebou dveře a jen slyším, jak si některý z nich zamumlá:
„Fašistko.“
Poté, co přehrabeme Bloomingdale’s naruby, vyrazíme hlouběji
do obchoďáku. Conor mi nese dvě nákupní tašky.
Je zajímavé vidět, jak rozdílné styly kluci vybírají. Conor mě zná podle
všeho nejlépe, nebo přinejmenším máme podobný vkus, protože vybírá spíš
ležérní oblečení. Hodně kalifornské. Hunter má radši drsnější styl
s hromadou černé. Bucky má asi fetiš na preppy styl, kterému se širokým
obloukem vyhnu, a mám takový pocit, že Foster nejspíš neporozuměl
zadání. Zjistila jsem však, že se vůbec nemohli shodnout na tom, co se jim
líbí nejvíc. Což jsem vůbec nečekala. Myslela jsem, že mi předvedou svoje
verze ideální barbíny Taylor.
Conorovi spoluhráči nás dokonce zatáhnou i do hračkářství, kde vyzvou
dvě děti k souboji se světelnými meči a odkud nás nakonec zaměstnanci
vyženou za to, že děsíme ostatní zákazníky maskami klauna z To. Po obědě
v jedné z restaurací v obchoďáku kluci vyčerpají poslední zbytky nadšení
z nakupování a odejdou vyvádět potíže někam jinam. Poprvé za celý den se
s Conorem ocitneme o samotě.
 Nejdřív se stavíme v obchodě se surfy a skateboardy. Připadá mi fér, že
teď mu můžu navrhovat tipy na oblečení já, a tak ho i s hromadou bermud
nacpu do kabinky.
„Co máš v plánu na léto?“ zeptá se přes dveře.
„Pojedu za mámou do Cambridge. Během letního semestru bude mít jen
jeden seminář, tak jsme si říkaly, že bychom někam vyrazily. Možná
do Evropy. Ty se vrátíš do Kalifornie?“
„Na chvíli jo.“ Z kabinky se ozve těžký povzdech. „Takhle daleko
od vody jsem ještě nikdy nežil. Jsem zvyklý vyrážet každý den na pláž
a surfovat. Co jsem nastoupil na Briar, snažil jsem se párkrát vyrazit
na pobřeží, ale není to stejný.“
Conor vyjde ven navlečený v prvních z mnoha bermud.
Vypotřebuju skoro veškerou pevnou vůli, abych se na něj nevrhla. Stojí
přede mnou do pasu nahý, opírá se o dveře kabinky a vypadá přímo
k nakousnutí. Ty hluboké prohlubně svalů, které mu mizí pod pasem
bermud, se mnou dělají divy. Není to fér.
„Ujde to,“ prohodím úsečně.
„Oranžová mi nesluší.“
„Souhlas. Další.“
Vrátí se dovnitř, hodí mi zamítnuté bermudy a převleče se. „Měla bys
jet.“
„Kam? Do Kalifornie?“
„Jo. Třeba na prodloužený víkend. Můžeme si zahrát na turisty a zajít
na pláž. Prostě pohoda klídek.“
„Naučíš mě surfovat?“ směju se.
Vynoří se v dalších kraťasech. Teď už na nějaké barvy a vzory kašlu a jen
hladově zírám na jeho svalnaté tělo a vychutnávám si pohled na to, jak se
mu při chůzi stahují břišáky.
Bylo by nevhodné, kdybych ho olízla?
„Líbilo by se ti tam,“ poví mi. „Kdybych se tak mohl vrátit a zas najet
na svoji první vlnu. Je to ten nejlepší pocit na světě, když najíždíš na vlnu
a cítíš, jak se ti pod prknem zvedá. Pak vyskočíš na nohy a spojíš se s tím –
jenom ty a síla oceánu. Je to symbióza. Svoboda, zlato. Dokonalý splynutí
energií.“
„Zamiloval ses do toho.“
 S chlapeckým úsměvem se sám sobě zasměje. „Je to moje první láska.“
Znovu zajde do kabinky. „Loni v létě jsem strávil měsíc s několika
dobrovolníky na plážích od San Diega po San Francisko.“
Nakrčím čelo. „Co jste dělali?“
„Čistili pláže a vytahovali bordel z pobřežních vod. Jeden z nejlepších
měsíců mýho života. Každý den jsme z pláží a oceánu sebrali stovky kil
bordelu, večer jsme surfovali a seděli u táboráku s pocitem, že se nám daří
něco velkýho.“
„Je to tvoje vášeň,“ poznamenám. Tahle jeho stránka se mi opravdu líbí.
Je to poprvé, co se mi zmínil o jiných zájmech než o hokeji a surfování.
„Chceš to dělat po vysoké?“
„Co myslíš?“ Vyjde v dalších kraťasech.
„No, mohl by sis na tom postavit kariéru. Určitě na západním pobřeží
fungují desítky různých ekologických neziskovek, které pracují na čištění
oceánu.“ Povytáhnu obočí. „Možná ještě není pozdě, aby sis změnil obor
z financí na administrativu neziskových organizací a stihl promovat
v původním termínu.“
„Nevlastní táta by z toho byl určitě na větvi.“
„Co na tom záleží?“
Přes Conora se přežene únava. Nejen přes obličej, ale přes něj celého.
Schoulí se a nahrbí ramena, jako by mu tohle téma ubíralo životní sílu.
„Max všechno platí,“ přizná mi. „Moje vzdělání, hokej, nájem – všechno.
Bez něj bysme s mámou neměli skoro ani na chleba. Takže když navrhl,
abych studoval finance jako on, máma to považovala za vyřízený. A bylo.“
„Dobře, chápu, že tahá za nitky, ale je to tvůj život. Nakonec se budeš
stejně muset postavit za to, co chceš. Nikdo jiný to za tebe neudělá.“
„Připadalo mi, já nevím, nevděčný se s ním hádat? Jako že bych byl
hajzl, kdybych si vzal jeho prachy a poslal ho do prdele.“
„Jo, poslat ho do prdele by asi nebylo úplně vhodný, ale rozumně si
s ním promluvit o tom, jak chceš strávit zbytek života, mi nepřipadá přes
čáru.“
„Problém je, že spolu nemluvíme. Vím, že mámu miluje, a chová se k ní
slušně, ale co se mě týče, asi ve mně pořád vidí grázlíka z Los Angeles,
který mu za ten čas nestojí.“
„Proč by tě tak měl vidět?“ zeptám se tiše.
 „Dřív jsem udělal pár dost velkých blbostí. Byl jsem pitomej a dělal to,
co kámoši. To znamená, že jsem hulil, kradl, lezl do opuštěných budov
a tak.“ Conor se na mě provinile, možná i se studem v očích zadívá. „Byl
jsem malej smrad.“
Z jeho výrazu je patrné, že se bojí, že se na něj budu dívat jinak, na tom,
kým je teď, se však nic nemění. „No, podle mě už malej smrad nejsi. Byla
bych moc ráda, kdyby si to o tobě nemyslel ani tvůj táta, a moc mě mrzí,
jestli si to opravdu myslí.“
Conor pokrčí rameny a já vycítím, že se za tím skrývá ještě něco, s čím
se mi ovšem svěřit nechce. Vztah s nevlastním otcem je pro něj očividně
citlivé téma a hodně ho trápí.
„Víš, co by mi zvedlo náladu?“ vyhrkne zničehonic.
V očích se mu lesknou ty jeho rošťácké jiskřičky, až mi to začne být
podezřelé. „Co?“
Projde kolem mě a z regálu, kam se odkládá zboží, které si zákazníci
po vyzkoušení nechtěli koupit, vezme sporé černé plavky. „Obleč si je.“
„Ne. Nebudou mi,“ varuju ho.
„Klidně se svleču do naha, jestli ti to bude příjemnější.“
„Proč by mi to mělo být příjemnější?“
Znovu pokrčí rameny a tentokrát mi věnuje ďábelský úsměv. „Na ostatní
holky to funguje.“
Obrátím oči v sloup, vytrhnu mu plavky z natažené ruky a zapadnu
do sousední kabinky. Pro žádného jiného kluka bych to neudělala ani v těch
nejdivočejších snech, vím ale, že když to obrátím v žert a otočím se před
Conorem jako při přehlídce, ten temný mrak, který mu zničil dobrou
náladu, se rozplyne. Proto abych náš výlet zachránila, vysvleču se z legín
a svetru a ty pitomé jednodílné plavky si obleču.
Na bocích jsou nízko vykrojené, výstřih mají hluboký véčkový
a na zádech jsou cik cak našité proužky látky. Přesně jak jsem předpovídala,
jsou mi malé. Zadek mi z nich přetéká a prsa se mi snaží prorazit košíčky
jako mongolská horda Velkou čínskou zeď. Tak jako tak se zhluboka
nadechnu a vyjdu z kabinky.
Conor už na mě venku čeká, na sobě pořád jen ty kraťasy. Dlouhé
blonďaté vlasy si shrnul z obličeje.
V šoku na mě zůstane zírat s pusou dokořán.
„Tak a teď nemůžeš tvrdit, že ti nikdy nic nedopřeju,“ povím mu.
 Tak rychle, až vyjeknu, se na mě Conor vrhne, zatáhne mě do kabinky
a zamkne za námi dveře.
„Co to sakra dě–“
Nestačím dopovědět, protože přitiskne rty na moje. Hladově, divoce.
Velkýma rukama mě chytí za boky a přitiskne k zrcadlu. Jazykem mi
rozevře rty a já mu zapletu prsty do vlasů. Veškeré obavy mě opustí.
Nevnímám nic než jeho. Tiskneme se k sobě kůží na kůži a nedělí nás skoro
nic. Tělo má horké a pevné.
„Sakra, Taylor,“ vydechne tiše. „Už chápeš, jak seš sexy?“
Na břiše cítím jeho penis. Vnímám, jak je dlouhý a tvrdý, a v hlavě se mi
vynoří nemravné představy. Nebezpečné představy. Nejradši bych mu
vklouzla rukou pod pas kraťasů a sevřela tu horkou erekci v ruce. Chtěla
bych cítit v ústech jeho jazyk, zatímco bych ho laskala, až by sténal moje
jméno, přirážel boky a –
Vyruší nás hlasité zaklepání.
Odtrhneme se od sebe a já si přes plavky rychle hodím svoje oblečení.
Až potom Conor otevře dveře. V chodbičce před kabinkou spatříme
zamračenou prodavačku.
Můj přítel se bez špetky studu poškrábe na holé hrudi a poví jí:
„Omlouvám se. Moje přítelkyně chtěla znát můj názor.“
Potlačím smích. „Omlouvám se,“ vyhrknu.
„Hmmm,“ zamručí prodavačka. Stojí tu a čeká, zatímco Conor zmizí
v sousední kabince, aby se oblékl.
Se svým charakteristickým širokým úsměvem jí podá kraťasy a já
odtrhnu z plavek cenovku.
Vyhnu se jeho pobavenému pohledu a oslovím prodavačku.
„Ráda bych si tyhle plavky koupila,“ povím jí upjatě.
U kasy, kde zaplatím za obscénní plavky, které mám pod oblečením, už
oba skoro hýkáme smíchy. A pak už z obchodu vystřelíme, jak bychom tam
něco ukradli, a se smíchem se vrátíme k jeho autu. Po té žhavé touze, která
ve mně v kabince zahořela, je přesně tohle to odlehčení, jež jsem
potřebovala. Odlehčení dobré. Touha špatná.
Jo, toužit po Conoru Edwardsovi je hodně, opravdu hodně špatný nápad.
Protože je to přesně ten typ muže, který mi zlomí srdce. I kdyby to neměl
v úmyslu.
 16. kapitola
Conor
Hunter zvedne v baru panáka a určitě spustí dojemný proslov o té včerejší
drsné prohře v semifinále, popřeje čtvrťákům hodně štěstí a nám ostatním
příští rok lepší výsledek. Bohužel přes uřvanou hudbu neslyším ani slovo.
V odložené sklence vedle mě se led třese duněním basů. Podlaha pod
nohama vibruje tak, že to cítím až v koulích.
Když Hunter domluví, kopneme do sebe panáka a pálení zaženeme
pivem. Jo, tihle volové mi budou chybět.
Foster do mě dloubne a něco mi poví, neslyším však ani slovo, proto
ukážu na svoje ucho a zavrtím hlavou. Nakloní se ke mně a zařve: „Kde
máš ženskou?“
Dobrá otázka. Když jsme se dneska s Taylor vrátili do hotelu, dorazila mi
od Summer textovka, v které se samými velkými písmeny dožadovala
odpovědi, proč jsme ji na nákupy nepřizvali. Připomněl jsem jí, že s Demi
kvůli pochůzkám ani nepřišly na oběd, načež mě informovala, že „moje
spiknutí za účelem udržet ji dál od obchoďáků tímto dnem končí“.
Už jsem se zmínil o tom, že Summer je blázen?
Hned nato mi dorazila další textovka s oznámením, abych nechal Taylor
ve zkušených rukou do módy zažrané Summer, která ji připraví na dnešní
noc v klubu. Taylor si asi vyčítala, že holky vynechala, proto s touhle
dámskou akcí souhlasila a slíbila, že sem za mnou dorazí později.
Nebudu lhát – bál jsem se ji s těmi holkami nechat. Na kluky si Taylor
zvykla skvěle. Hunterovy spolubydlící jsou ovšem úplně jiná liga.
Ve spárech Summer, Brenny a Demi jsem ji nechal se zlou předtuchou
a radou, aby mi zavolala, kdyby jí zkusily ostříhat vlasy.
Teď už jsme v klubu skoro hodinu a začínám uvažovat, jestli bych neměl
vyhlásit pátrací akci.
V tomhle podniku je narváno. Dokonce dorazilo i několik hráčů
Minnesoty a další tým z New Yorku. Když u baru najdu číslo devatenáct,
nabídne mi, že mi koupí panáka, a já souhlasím, protože moje hrdost se
nikdy nepostaví do cesty chlastu zdarma. Sice musíme komunikovat hlavně
rukama nohama, ale asi se nám přece jenom podaří zakopat válečnou
sekyru. Teda aspoň do příštího roku.
Nakonec se naše týmy sejdou na konci baru, rýpeme do sebe
a překřikujeme dýdžejův playlist válečnými historkami. Přestože je chceme
nenávidět, kluci z Minnesoty jsou vážně fajn. Byl bych ale raději,
kdybychom příští rok platili my, ať mají čím zapít smutek.
Snad popadesáté se otočím ke vchodu, jestli už nejde Taylor, a zahlédnu
tvář. Jen na vteřinu, pak je pryč. Zatraceně, vzhledem ke všem těm
stroboskopům a zmítajícím se tělům ani nevím, jestli to byl opravdu on.
Žaludek se mi sice kroutí a v žilách se mi rozproudí adrenalin, přesto si
namlouvám, že se mi jen něco zdálo.
„No, do prdele,“ vyhrkne najednou číslo devatenáct. Kluk na mě sice
svoje jméno zakřičel, já ho ovšem přes hudbu neslyšel.
Foster se zadívá směrem, kam kluk zírá, a zapíská. „Sakra, Cone. Vidíš
to?“
Zamračím se. Otočím se, netuším ale, na co zírají. A pak v paprsku
ostrého světla spatřím dvě blondýny.
Summer a Taylor míří davem k nám. V závěsu za nimi jdou Brenna
s Demi, pro mě ale nikdo, kdo se nejmenuje Taylor, neexistuje.
Asi jsem upustil skleničku. Držel jsem vůbec nějakou? Všechno kolem
mě zmizí ve tmě, až zbyde jen Taylor, která ke mně pod UV světly míří
v maličkých bílých šatech. Vlasy má natočené, tvář nalíčenou. Nad ústy má
to sexy znamínko, díky kterému připomíná moderní verzi Marilyn Monroe.
Tohle je moje přítelkyně.
Nejspíš vypadám jako totální pako, když k ní mířím a zároveň se snažím
zakrýt stožár v kalhotách, ale, sakra, je nádherná.
„Zatancuj si se mnou,“ vybídnu ji a obejmu kolem pasu.
V odpověď se kousne do rtu a přikývne. Už jen z toho malého gesta mi
v ptáku škubne. Nemám páru, jak se odtud dostaneme, aniž bych z ní strhal
šaty.
„Nemáš zač,“ slyším Summer. Nevšímám si jí a odhodlaně vedu Taylor
do víru tancujících.
„Neumím tancovat,“ varuje mě Taylor, když ji vezmu do náruče.
„To je mi jedno,“ ujistím ji. Chci se jí jen dotýkat, objímat ji. Vím, že
když se ke mně přitiskne, ucítí moji erekci. Chtěl bych se jí zeptat, co s tím
bude dělat, na to ale nejsem dost opilý, a tak držím jazyk za zuby.
 „Hlavně ať nevypadám nemotorně,“ prosí. Díky lodičkám na podpatcích
mi může snadněji mluvit do ucha.
„To nikdy.“
Políbím ji na krk a ucítím, jak jí v odpověď naskočila husí kůže. Když se
ode mě odvrátí a při tanci se ke mně přitiskne zadkem, kousnu se zevnitř
do tváře tak tvrdě, až cítím krev.
„Mučíš mě,“ zasténám. Pomalu jí sklouznu rukama po těle
a vychutnávám si všechny ty sexy křivky.
Taylor se na mě přes rameno otočí a mrkne. „Začal sis.“
Najednou mi někdo poklepe na rameno a já koutkem oka zahlédnu
tmavovlasého kluka. Předpokládám, že si to se mnou chce vyměnit, a už se
mu chystám říct, aby se dekoval, když se mi vnitřnosti znovu sevřou.
„Čus, Cone,“ ozve se hlas z mojí minulosti. „Rád tě zas vidím.“
Žaludek mi poklesne. Udělá se mi zle. Zavřu oči a nasadím na obličej
bezvýraznou masku.
„Kaii,“ odpovím odměřeně. „Co tu děláš?“
Udělá to samé gesto, které dělám celý večer i já – naznačí, že mě neslyší.
„Promluvíme si tamhle,“ řekne a ukáže někam přes moje rameno.
„Omlouvám se,“ zašeptám Taylor do ucha.
„Za co?“ Vypadá nejistě a pevně mi svírá ruku, když se vydáme
za Kaiem do menšího salonku v zadní části klubu. Pořád nemůžu uvěřit
vlastním očím, že ho tu vidím. Zatracený Kai Turner, pořád stejné vyžle, co
smrdí po trávě. Neviděl jsem ho od chvíle, kdy jsem se odstěhoval
na opačný konec země, abych utekl od všeho, co jsme spolu provedli.
Fakt, že si mě našel a vyrazil za mnou do náhodně vybraného pajzlu
někde v Buffalu, mi prozradí, že z tohohle nic dobrého nevzejde.
Držím Taylor za ruku a nepustím ji ani za zlaté prase. Jednak se bojím, že
mi zdrhne. Jednak nevím, co bych s tím klukem udělal, kdybychom zůstali
sami.
„Co tu sakra děláš, Kaii?“ zeptám se.
Ušklíbne se. Ten výraz znám moc dobře. V pubertě to na mě zabíralo víc.
Teď mi spíš ten úsměv připomíná výraz chlapa, který se vám snaží prodat
pozlacené hodinky, co vylovil z batohu.
„Taky tě rád vidím, brácho.“ Poplácá mě po rameni. „Tomu říkám
parádní náhoda.“
 Jeho ruku setřesu. „Kecy.“ Jak jde o Kaie, žádné náhody nebo souhry
okolností neexistují. Už od základky byl takový. Tehdy jsem byl takový i já.
„Jak jsi mě našel?“
Nadrženým pohledem sjede Taylor, která se za mnou schoulí. Už jen
kvůli tomu, jak na ni zírá, bych mu nejradši jednu vrazil.
„Tak jo, dostals mě. Žiju teď ve Velkým jablku. Pár mých kámošů tu
mělo zápas a mě napadlo, že tu na tebe možná narazím, tak jsem se k nim
přifařil. Zkoušel jsem se ti ozvat. Ale divný.“ Upřeně se na mě zadívá.
„Tvoje číslo je odpojený.“
„Mám nový.“ Abych se zbavil lidí jako on.
Taylor mě chytí za paži a tázavě ke mně vzhlédne obrovskýma
tyrkysovýma očima.
Panebože, chci ji dostat co nejdál od něj. Klidně bych odsud vypadl,
jenže vím, že by nás sledoval. A po pravdě netuším, co na nás možná před
klubem čeká. Vím, že Hunter a kluci by mi bez váhání kryli záda, nemám je
ale jak upozornit, takže to tu musím vyřešit sám.
„To je tvoje holka?“ Kai vycítí, že je mi to nepříjemné, a tak se zadívá
na Taylor, jenom aby mi pocuchal nervy. Nevím, jestli se chce porvat, nebo
chce, abych se jí zbavil, ať nemáme svědky. „Takže ses přece jen nakazil
východním pobřežím.“
„Co tím sakra myslíš?“ ucedím a sevřu ruce v pěst. Teď už je mi jedno,
jestli mě odtud vykopnou. Postrčím Taylor za sebe, abych ji chránil
vlastním tělem.
„Nic, kámo. Klidně bych ji prcal. A určitě má skvělou povahu.“ Vycení
zuby. „Jenom že dřív jsi měl na holky jiný nároky.“
Taylor pustí moji ruku. Sakra.
„Jdi do prdele, hajzle. Ztrať se.“ Strčím do Kaie a znovu se pokusím
chytit Taylor za ruku.
„Půjdu,“ vyhrkne Taylor.
„Prosím tě, počkej na mě, Tay. Půjdu s –“
„No tak, zlato, jenom si z něj dělám prdel,“ křikne Kai za Taylor, ta už je
ale pryč.
Před očima se mi zvedne rudá mlha.
„Tak poslouchej,“ zavrčím. Chytím Kaie za rameno a přirazím ho mezi
bar a zeď. „Nejsme kámoši. Nejsme nic. Drž se od ní sakra dál.“
 „Najednou máš prachy a chodíš na nóbl školu, tak sis řekl, že se vysereš
na starý kámoše, jo? Pořád ze sebe děláš něco, co nejsi, Cone. Vím, odkud
seš, a vím taky, kdo seš.“
„Myslím to vážně, Kaii. Ještě jednou za mnou přijdeš a uvidíš, co se
stane.“
„Ne, kámo.“ Odstrčí moji ruku a zadívá se na mě. Při své výšce metr
pětasedmdesát mi nesahá ani k ramenům. „My dva jsme si spolu něco
prožili. Pár věcí o tobě vím, na to nezapomínej. Jako třeba kdo pomohl
někomu vkrást se do baráku tvýho nevlastního papínka a rozmlátit to tam.
Tak rychle se mě nezbavíš.“
Vážně moc ho chci zmlátit. Za to, že mě našel. Že mi do života přitáhl
svoje průsery. Že mi připomněl, že jsem pořád mrňavý sráč, co jenom
předstírá, že patří mezi zazobaný děcka, z kterých jsme si dělali srandu.
Místo toho se vydám najít Taylor.
 17. kapitola
Taylor
Připadám si naprosto blbá.
Před dunící hudbou a pulzujícími světly se schovám na chodbě před
toaletami, schoulím se v koutě a zkusím se zhluboka nadechnout. Je tu
příliš horko a přelidněno. Tohle místo mi vysává vzduch z plic.
Co jsem si to sakra myslela, když jsem Summer dovolila, aby na mě
navlékla tyhle pitomé šaty?
A učesala mi vlasy.
Nanesla mi make-up.
Obula stříbrné lodičky.
Tahle holka není skutečná. Nejsem to já. Jasně, na chvíli mi připadalo, že
Conorův výraz, když mě poprvé zahlédl, za to všechno stojí, ovšem ani
v převleku nedokážu skrýt, co skutečně jsem: jeden velký vtip. Conorův
případ pro charitu.
Je prostě jen příliš hodný a sám to nevidí.
„Sakra, Taylor. Moc se omlouvám.“
My o vlku, co to myslí dobře. Zvednu hlavu, právě když se Conor
prodere přes muže, kteří míří na záchody, a zastaví se přede mnou.
V očích má upřímnou paniku. Nevím, jestli kvůli mně, nebo kvůli tomu
cizímu klukovi. A jsem příliš unavená, než aby mě důvod zajímal. Ani
jedno není jeho vina, dál už ovšem předstírat nedokážu.
„Chci jít pryč,“ svěřím se mu.
Svěsí hlavu. „Jasně, dobře. Seženu nám odvoz do hotelu.“
Cesta uplyne mlčky. S každou další vteřinou ucítím, jak se propast mezi
námi rozšiřuje. Uzavírám se do sebe.
Byla chyba věřit, že mi na ničem nezáleží – na něm ani na tom, že ta naše
hloupá dohoda by tak jako tak jednoho dne skončila. Sama nechápu, co se
stalo. Na začátku jsem se jenom chtěla zbavit Abigail, a nakonec jsem
za ním jela šest hodin do Buffala. Vinu ale nesu já, protože jsem to dovolila.
Máma ze mě nevychovávala holku, která by věřila pohádkám, a přitom
jsem byla tak hloupá a uvěřila vlastním lžím.
 „Omlouvám se,“ poví mi Conor znovu, když dorazíme k mému
hotelovému pokoji. Výraz jeho tváře odráží jeho slova. Nemusí to říkat
nahlas – oba víme, že se nám naše dohoda vymstila přesně tak, jak se to
dalo od začátku čekat. „Můžu dál?“
Měla bych ho odmítnout a ušetřit si trápení, protože se tak jako tak
rozejdeme. Jsem ovšem slaboch. Nechci přijít o přátelství, které jsme si
vybudovali, a jsem zklamaná sama ze sebe, že jsem se hned ten první večer
nedokázala Abigail postavit. Kdybych to udělala, ušetřila bych si bolest
a ponížení, které právě cítím.
„Jo,“ zamumlám a odemknu. „Jasně.“
Uvnitř si zuju lodičky, z minibaru vytáhnu láhev vody za šest dolarů
a pustím se do ní. Když se otočím, Conor leží na letišti a z polštářů stihl
vedle sebe vybudovat hradbu.
Málem se pousměju, když si vzpomenu na to, že právě tohle jsem udělala
ten večer, kdy jsme se poznali. Seřadila jsem Racheliny plyšáky na posteli
mezi námi.
„Posadíš se ke mně?“ Hlas má drsný, už mu z něj nezní ten jeho obvyklý
klidný tón.
Přikývnu. Hlavně proto, že mě bolí nohy a není mi příjemné tu před ním
stát.
„Zlobíš se,“ začne. „Vím proč.“
Natáhnu se na opačné straně polštářové zdi. Krátké šaty se mi přitom
vyhrnou a odhalí příliš velkou část stehna. Jsem zpocená a unavená a vlasy
mám určitě rozcuchané. Tak jak to, že Conor vypadá v té uhlové košili
s černým trikem a tmavých džínách svěže jako jarní deštík?
„Ten kluk v klubu… Je to totální idiot. Na ty hovadiny, co mu padaly
z huby, se vykašli,“ poví mi Conor. „I kdyby vedle mě místo tebe stál někdo
jiný, Kai by stejně vymyslel, jak ho urazit. Pustil se do tebe, protože věděl,
že mě tím nasere.“ Povzdechne si. „Není to vůči tobě fér. Bylo to od něj
zatraceně hnusný a mrzí mě, že se to stalo, ale, prosím, nenech si tím zkazit
víkend.“
„Ranil mě,“ zašeptám.
„Já vím, zlato. A kdybys ho znala jako já, vrazila bys mu podpatek svých
bot do koulí a šla si po svým.“
„Sakra.“ Smutně se zasměju. „Proč mě to nenapadlo?“
„Protože jsi slušná holka.“
 Úkosem na něj pohlédnu.
„Povětšinou,“ usměje se. „Chci tím hlavně říct, abys kašlala na to, co ti
ten kretén řekl. Moc ti to dneska sluší.“
„To říkáš vždycky.“
„Protože je to vždycky pravda.“
Začervenám se. Štve mě, jak snadno to dokáže – vydolovat ze mě
fyzickou reakci.
Vytáhnu z bariéry jeden polštář a přivinu si ho k hrudi. „Kdo to vlastně
byl? Chápu správně, že kamarád z Kalifornie?“
Conor si opře hlavu o čelo postele a znovu si dlouze povzdechne. Čekám,
dívám se, jak se mu přes tvář mihne několik různých výrazů, jako by se
rozhodoval, kolik mi toho má říct.
„Kai býval dřív můj nejlepší kamarád,“ prozradí mi nakonec. „Ještě
ve starý čtvrti. Jezdili jsme spolu na skejtu, surfovali, hulili travku. Všechno
možný. Když se máma vdala a my se odstěhovali do Huntington Beach,
ještě občas jsme se viděli, sešel jsem se s ním třeba na surfování. Je ale
těžký se s někým kamarádit, když už nechodíte do stejný školy, že jo? A tak
jsme se odcizili. Na vysoký jsem mu přestal odpovídat na textovky a to je
tak nějak všechno.“
Moc dobře Conora neznám, určitě ne natolik, abych jeho vztah s Kaiem
pochopila. Myslím ale, že jsem s ním strávila už dost času a poznám, když
něco tají. Nosí v sobě nějakou hlubokou ránu. Ať je to, co je to, je to mimo
můj dosah.
„Určitě nevěříš, že si tě našel, jenom aby tě pozdravil, co?“
„Ani omylem,“ odpoví ostře. „Znám Kaie skoro celý život. Nikdy
nedělal nic jen tak.“
„Co myslíš, že má za lubem?“
Conor několikrát zatne zuby. Svaly na krku mu škubnou. „Víš co? To už
není můj problém a nechci to vědět.“ Převalí se na bok čelem ke mně.
Z toho zvláštního pohledu v jeho sytě šedých očích a z toho, jak pootevře
rty, kdykoli se mi zadívá do očí, se mi pokaždé zatočí hlava. „Ten večer byl
moc fajn, než nás vyrušil.“
Cítím, jak znovu rudnu. Kousnu se do rtu, tentokrát o něco silněji, abych
si připomněla bolest, která se dostaví, kdykoli si dovolím snít. A přesto
přiznám: „To byl.“
„Vážně rád bych zjistil, kam by to vedlo.“
 „Kam myslíš, že by to vedlo?“ Panebože. Opravdu ten chraplavý hlas
patří mně?
Pohled má náhle jako žhavá láva. „Napadá mě tak tisíc různých věcí,
jestli seš pro.“
Jsem pro?
Jasně že jsem pro. Jsem pro až příliš a to není zrovna dobře. Protože teď
se musím rozhodnout – nechat se Conorem emocionálně naprosto zničit,
nebo to s ním nadobro ukončit?
Proč jenom musí tak krásně vonět?
„Něco ti musím říct,“ vyhrknu, přitisknu si polštář k hrudi a sklopím oči
ke svým nohám. „Jsem…“ Zbabělá. Zhluboka se nadechnu a zkusím to
ještě jednou. „Nikdy jsem s nikým nebyla. Jako vůbec. Teda něco málo
za sebou mám. Ale ne moc.“
„Aha,“ odpoví.
To slovo, ty dvě strašlivé krátké slabiky visí mezi námi. Jako závan
kouře, který narůstá stále víc, až naplní celý pokoj.
Pak prohodí: „Kdysi jsem byl taky panic.“
Dloubnu do něj loktem.
„Už je to nějaká doba, co jsem byl s pannou.“
Znovu do něj dloubnu.
„Nikomu neřeknu, že ses udělala moc rychle.“
Mrštím po něm polštář.
„To není vtipný, blbečku,“ postěžuju si se smíchem. „Právě teď si
připadám hrozně zranitelná.“
„Zlato.“ Odhodí polštáře na opačný konec postele, vleze si na mě, zapře
se koleny o matraci a usadí se mi mezi nohama. Ani se pořádně
nedotýkáme, avšak pohled na něj takhle nade mnou a žár, který sálá z jeho
svalnatého těla… V životě jsem nezažila nic erotičtějšího. „Ano, býval jsem
dřív docela děvkař. S tebou ale takový být nechci.“
„Jak si tím můžu být jistá?“ zeptám se upřímně.
„Protože bych ti nikdy nelhal. Prostě ne. Sice se zas tak dlouho neznáme,
ale stejně mě znáš líp než kdokoli jiný.“ Překvapí mě, když mu hluboký
hlas zakolísá. „Znáš mě, Taylor. Tak mi věř.“
Skloní se ke mně a něžně mě políbí na rty. Polibek je lehounký, líný, jako
by si tenhle dokonalý okamžik chtěl vychutnat stejně jako já. Když se
odtáhne, spatřím v jeho očích náznak chtíče a obnažené touhy, stejné, jaká
se probouzí i ve mně.
„Půjdu na to pomalu,“ slíbí mi. „Když mi to dovolíš.“
Moje tělo zvítězí nad zdravým úsudkem. Zvednu k němu ruce a přitáhnu
si ho k dalšímu polibku. Na stehně cítím, jak je tvrdý, a nitro se mi
v odpověď sevře.
Vím, že je stejně vzrušený jako já, přesto šponuje očekávání déle, než
snesu. Hluboce mě líbá, vězní mě pod sebou a zapírá se rukama vedle mojí
hlavy. Ovinu mu nohu kolem pasu a pokusím se ho k sobě přitáhnout ještě
blíž. Chci, aby… Ani nevím co. Aby utišil tu sladkou bolest hluboko
ve mně.
„Dotýkej se mě,“ zašeptám mu do rtů.
„Kde se tě mám dotýkat?“ zeptá se a sjede mi rty po krku.
Netuším, jak být, nevím, sexy. A tak mu to, co potřebuju, sdělím svým
tělem. Ovinu mu kolem pasu i druhou nohu, vyklenu boky a přitisknu se
k jeho erekci.
Ten pohyb vydoluje z Conora zasténání. Zaboří mi hlavu do ohbí krku
a přirazí mezi moje stehna.
„Když jsi říkala, že jsi dělala ‚něco málo‘, co to znamená?“ Na klíční
kosti mě zalechtá jeho dech, jak si prolíbává cestičku k mému výstřihu.
„Znamená to něco málo.“ Vzepnu se vstříc jeho slabinám, zmatená všemi
těmi nádhernými pocity, jež mi proudí tělem.
„Udělal někdy někdo tohle?“ zeptá se a pak mi stáhne mělký výstřih šatů
a odhalí další část mých ňader. Vezme je do rukou a něžně pohladí palci.
„Ano. Ale ne tohle.“ Stáhnu si jedno špagetové ramínko z ramene
a odhalím bradavku.
„Panebože, Taylor.“ Conor si olízne rty. „Chci tě ochutnat.“
Znovu nadzvednu boky. „Prosím.“
Olízne mi tuhou bradavku a vsaje ji do úst. Tělem mi projede šoková
vlna, která zamíří přímo mezi moje nohy. Panebože, to je tak příjemné.
Svými horkými ústy prozkoumává moje ňadra, líbá je, saje a okusuje, až se
svíjím a toužím po něm stále víc. Potřebuju, aby mi od té nádherné touhy
ulevil.
Moje zoufalství ho pobaví. Zabloudí mi rukou po noze až mezi stehna.
A tam se zastaví.
„Co tohle?“ zašeptá chraplavě. „Smím?“
 V odpověď zasténám. Přejede mi prsty po pohlaví a klitorisu. Tam se mě
před ním dotýkal jen jeden člověk, když nepočítám vlastní ruku, Conor je
však první muž, kterému dovolím svléct mi kalhotky.
Jsem teď prakticky nahá, celá obnažená, jen kolem pasu mám shrnuté
šaty.
Conor se na mě zadívá s čirým hladem v očích. „Vůbec netušíš, jak jsi
zatraceně sexy.“
Rozpačitě se ošiju a krátce se zasměju. „Takhle se na mě nedívej.“
„Jak takhle?“ Olízne si spodní ret.
„Takhle. Jsem z toho nervózní.“ Pokusím se stáhnout si šaty o něco níž,
on však moji ruku zastaví a dlaní mi zakryje klouby.
„Taylor.“ V jeho očích spatřím tak vážný pohled, jaký jsem v nich ještě
nikdy předtím neviděla. „Co si myslíš, že při pohledu na tebe vidím?“
Tlustou holku v příliš těsných šatech.
„Nevím,“ zalžu. „Vím ale, že nevidíš jednu z těch hubených holek,
na které jsi asi zvyklý, co mají dokonalá, opálená těla.“ Rozpačitě si
položím ruku na napůl odhalené břicho. „Vidíš? Nemám břišáky.“
„K čemu by byly? Já jich mám dost pro nás oba.“
Uchechtnu se, ten zvuk mi však odumře na rtech, když mi znovu zakryje
ruku, tentokrát aby mi ji odsunul. Na břiše pak cítím jen jeho dlaň.
„Jsi přesně taková, jakou chci ženu mít,“ prohlásí vážně. Teď už moje
tělo prozkoumává oběma rukama. „Měkká a horká… Tvoje stehna… Tvůj
zadek… Sakra, ty tvoje boky –“
Chytí mě za zmíněné boky, které můj neuvěřitelně natvrdlý praktický
doktor kdysi popsal jako „více než vhodné pro rození dětí“.
„Ty tvoje křivky mě jednou zničí, Tay.“
Než stihnu odpovědět, chytí mě za ruku a přitiskne si ji přímo
do rozkroku. O jeho vzrušení už nemůže být pochyb.
„Cítíš, jak jsem tvrdý?“ Tiše zasténá. „Jenom díky tobě. O takovým těle,
jako máš ty, se mi zdá.“
Buď je ten nejlepší herec na světě… nebo to všechno myslí naprosto
vážně. Tak jako tak na jeho rozpálený pohled a zastřené lichotky moje tělo
reaguje. Tváře mi hoří, ňadra mravenčí, pohlaví bolí. Jestli se mě brzo
nezačne zas dotýkat, asi vybuchnu.
„Takže… teď… tě budu dál ujišťovat o tom, jak jsi sexy,“ prohlásí Conor
svůdně „nebo tě doženu k orgasmu. Vol moudře.“
 Rozechvěju se očekáváním.
„Orgasmus,“ vyhrknu. „Beru orgasmus.“
Uchechtne se. „Správná volba.“
Kousnu se do rtu, sotva do mě pronikne prstem. Ne moc hluboko, jen
po první nebo druhý kloub. Jen natolik, aby se kolem něj moje tělo sevřelo.
Na rtech mu pohrává hříšný úsměv. Hraje si se mnou, až to dál nesnesu,
vzpínám se vstříc jeho prstům a mlčky prosím o víc.
Ztěžka oddechuje a sklouzne mi po těle, pak ke mně vzhlédne s hlavou
mezi mými stehny. Conor mi vyjede dlaněmi po lýtkách a přes kolena a líbá
mě přitom na vnitřní strany stehen. Prolíbá si cestičku až mezi ně a olízne
mi klitoris. Vykřiknu rozkoší, již ve mně probudí. Popadnu přikrývku
do pěsti a zabořím zadek do matrace, jenom abych sebou přestala zmítat.
„Líbí se ti to?“ zeptá se, a aniž by čekal na odpověď, znovu se mi začne
s náležitou péčí věnovat.
Je to ten nejkrásnější pocit na světě. Svými horkými, vlhkými ústy
prozkoumává moje citlivé, roztoužené tělo. Hotelovým pokojem znějí tiché
vzdechy a mně chvíli trvá, než si uvědomím, že je vydávám já. Nevnímám
nic než rozkoš, kterou mi přináší. Vzepnu se vstříc jeho nedočkavým rtům
a zklamaně vykřiknu, když ten žár zmizí.
„Sakra, vydrž,“ zašeptá.
Matrace se zhoupne a pak uslyším cvakání rozepínaného zipu. Pootevřu
víčka a spatřím, jak si Conor vklouzne jednou rukou do boxerek. Sotva mi
dojde, že se laská, opět na svém pohlaví ucítím jeho rty a mozek mi
vyzkratuje.
Jazykem a prsty mě znovu žene k vrcholu a volnou rukou se věnuje
penisu. Chci mu s tím pomoct. Chci ho vzít do úst. Chci ho ochutnat. Chci,
aby se se mnou přestal ovládat stejně, jako k tomu dokáže přimět mě.
Conor mi náhle mezi stehny zasténá a začne pohybovat boky ještě
rychleji. Saje mi klitoris, ztěžka oddechuje a pak zašeptá: „Už budu.“
V tu chvíli ve mně napětí povolí a tělem mi otřese tak silný orgasmus,
jaký jsem ještě nikdy nezažila. I prsty u nohou mi otupí. Celou mě spálí žár,
až lapám po dechu.
Ten zatracený Conor Edwards.
 18. kapitola
Conor
Ve středu večer po prohře v Buffalu se náš tým sejde na briarském
hokejovém stadionu. Sezóna pro nás skončila a pro některé čtvrťáky to
znamená, že se musí soustředit na týmy NHL, které je draftovaly, a dostat
se do co nejlepší fyzičky, než nastoupí do letních tréninkových kempů. Pro
ostatní to bylo o minulém víkendu nejspíš naposledy, co na sebe hodili
hokejovou výstroj. Dneska jsme ovšem přišli kvůli trenéru Jensenovi.
Hunter stojí ve středu kluziště, kde jsme se shromáždili na takový obřad.
Trenér, který vycítil, že se něco chystá, s podezíravým pohledem postává
na okraji našeho kruhu. Ten jeho výraz jsem nejednou viděl na Brenně.
Člověka skoro až děsí, jak jsou si trenér a ta jeho přidrzlá dcera podobní.
„Takže,“ spustí Hunter, „dneska jsme vás sem přivedli, protože vám
chceme poděkovat, trenére. Tahle banda magorů a grázlíků by to bez vás
nikdy tak daleko nedotáhla, a přestože jsme vám nezvládli přinést pohár,
udělal jste z nás všech lepší lidi. Nejen lepší hokejisty, ale lepší lidi. A za to
vám hodně dlužíme.“
„Třeba prachy za kauci, co, kapitáne?“ ozve se Bucky a kluci se
rozesmějou.
„Dík, Bucku.“ Hunter mu ukáže prostředník. „Takže každopádně vám
všichni děkujeme. A jako důkaz díků jsme vám něco přinesli.“
Gavin s Mattem prakticky vtáhnou trenéra do středu našeho kruhu, kde
mu Hunter předá hodinky Rolex s vyrytým věnováním. Všichni jsme se
na ně složili. Teda jinými slovy naši rodiče se na ně složili. Máma mi
poslala šek s tátovým jménem a bez vyplněné částky a já Hunterovi řekl, ať
tam napíše, kolik potřebuje. Na víc jsem se raději nevyptával.
„Teda, huh, ehm…“ Trenér si prohlíží hodinky a nenachází slov. „Tohle
je vážně moc milý, kluci. Já, hmm…“ Popotáhne a promne si obličej.
Kdybych ho neznal, řekl bych, že má snad na krajíčku. „Jste vážně
výjimečná parta. Myslím to vážně. Ještě nikdy jsem neměl v týmu lepší
kluky.“
 „Takže jsme lepší tým, než když za nás hráli Garrett Graham a John
Logan?“ zmíní Foster dva nejslavnější absolventy Briaru. Graham i Logan
v současnosti hrají za Medvědy.
„Zas to nebudeme přehánět, jo?“ odpoví trenér, oči se mu ale lesknou.
„Všichni jste tvrdě makali. Nic víc jsem po vás ani chtít nemohl. Takže
děkuju. Tohle je vážně krásný dárek.“
Foster vytáhne zpod lavice chlaďák s pivy a rozdá láhve. Tohle je
naposledy, kdy jsme všichni na ledu společně, tak si to snažíme užít.
Nepochybuju, že příští rok budeme taky silný tým. Nikdy už to ale nebude
stejné.
Před osmi měsíci jsem přijel do školy a tak trochu toho litoval. Uvažoval
jsem, jestli jsem se neunáhlil, když jsem se rozhodl odstěhovat pět tisíc
kilometrů na opačný konec země a začít znovu. Bál jsem se, že mezi lidi,
kteří v sobě nesou odkaz těchhle břečťanem porostlých zdí, nikdy
nezapadnu a že mě všechny ty polokošile od Ralpha Laurena a nóbl původ
spolužáků udusí zaživa. A pak jsem poznal tyhle idioty.
Lepší přátele jsem si přát nemohl.
A Taylor. Znám ji ani ne měsíc, a přesto už patří na krátký seznam lidí,
kterým věřím. Díky ní se chci stát lepším člověkem. S ní si konečně
připadám, že se mi něco povedlo, že mám možná konečně skutečný vztah
založený na přátelství, a ne jen chtíči. I když se tomu některým z mých
přátel pořád nechce věřit.
„Jenom říkám,“ žvaní Foster v džípu cestou domů, „že se v sobotu večer
Con do našeho pokoje už nevrátil. Takže jestli nevlezl do postele s tebou
a Demi, kapitáne, mám takový tušení, co asi dělal.“
„Kámo, žárlivost ti fakt nesluší,“ zavrčím.
„A teď vážně.“ Hunter se ze zadní sedačky, kde sedí s Mattem, nakloní
dopředu. „Jak to mezi váma vypadá?“
To kdybych věděl.
Jako jo, mám Taylor rád. Hodně. Taky ale vím, že kdybych nadhodil, že
bych s ní rád probral definici našeho vztahu, odeženu ji tím od sebe. Asi
ještě nevěří, že jsem se změnil, a po pravdě nikoho fakt, že jsem najednou
nakloněný monogamnímu vztahu, nepřekvapuje víc než mě. Tak, jak to teď
máme, se mi to vážně líbí.
„Džentlmen nic neprozrazuje,“ odpovím.
Foster si odfrkne. „Což nejsi, tak jak to teda vysvětlíš?“
 „Cone, Foster by ti měl platit nájem, když je tak posedlej tvým ocasem,“
navrhne Hunter pobaveně.
Začínám Huntera litovat za to, jaké peklo jsme mu dělali kvůli Demi
i tomu pitomému slibu celibátu, který si dal na začátku semestru. Je to fakt
otrava. Kluci jsou jako psi s kostí. Můžu si jen domýšlet, že teď, když
sezóna skončila a oni nemají na práci nic lepšího než se po mně vozit, to
bude jenom horší.
Takže když se do mě Hunter v bistru, kam se stavíme pro oběd, pustí,
právě kvůli soucitu, který s ním mám, mu odpovím o něco otevřeněji.
„Jak vážný to mezi váma je?“ zeptá se, zatímco čekáme v autě, až nám
Matt s Fosterem vyzvednou vevnitř naše objednávky.
„Nevím, jestli je to vážný. Právě teď to přestává být nevážný.“ Pokrčím
rameny. „Ani jsme ještě neměli sex,“ svěřím se, protože vím, že Hunter
bude držet jazyk za zuby. „V Buffalu to bylo poprvý, co jsme si trochu
zablbli v posteli.“
„Tahle část je ale nejlepší, ne? Než přijde na řadu sex. Když myslíte
jenom na to, jaký to poprvý bude. Když vám to napětí leze na mozek.“
Zkušenost s tím nemám – tohle je poprvé, kdy pro mě sex není první
krok. Sex je u mě obvykle to první i poslední, co s holkou dělám. „Taky si
pamatuju, žes měl věčně mizernou náladu.“
„Jo, no.“ Zasměje se. „To taky.“
„Taylor je skvělá holka. Rozumíme si.“ Na chvíli zaváhám. „Po pravdě
začínám uvažovat, jak dlouho potrvá, než si uvědomí, že jsem ubožák a ona
je na mě až moc chytrá.“
Hunter zavrtí hlavou. „Víš, kdyby sis o sobě přestal myslet, že jsi ubohej,
možná by si to o tobě nemysleli ani ostatní.“
„Díky, táto.“
„Kdykoli, debile.“
Potlačím úsměv. S Hunterem mám jiný vztah než s ostatními kluky.
Možná protože oba v poslední době pracujeme na tom, aby se z nás stali
lepší lidi. Je jediný, s kým mluvím i o vážných věcech, takže když se
rozhodne zahrát si na terapeuta, dokáže se mi dostat pod kůži. Jeho slova
slyším v uších, ještě když dorazím domů a zavolám mámě, abych jí oplatil
hovor z rána.
„Copak jsi vyváděl, mladý muži?“ zeptá se. „Od zápasu ses neozval.“
 „Jo, promiň. Mám za sebou šílený víkend a domů jsem se vrátil utahanej.
Posledních několik dní jsem seděl nad prací do školy.“
„Mrzí mě, že si letos nezahrajete na šampionátu. Tak příští rok, ne?“
„Jasně. Jsem v klidu.“ Leze mi na nervy, když kluci celý rok nemluví
o ničem jiném. Jako, kámo, najdi si jiný koníček. „Jak to jde u vás? Co
Max?“
Povzdechne si. „Chce koupit plachetnici. Jel se na jednu podívat
do Monterey.“
„On umí plachtit?“
„Jasně že ne, ale proč by se takovou maličkostí měl zaobírat, že?“ Znovu
si povzdechne. Vlastně je docela milé, že jsou podle ní ty jeho absurdní
nápady kouzelné. „Říkala jsem mu: Sotva kdy přijdeš domů na večeři, tak
kdy se asi tak naučíš plachtit? Jestli ale má krizi středního věku, budu
raději, když si ji odbyde s plachetnicí, a ne s mladší ženou.“
„Za podpálení vlastní lodi tě nezavřou,“ oznámím jí. „Někde jsem to
četl.“
„Budu na to myslet,“ ujistí mě pobaveně. „No nic, nechci tě obírat o čas.
Chybíš mi. Mám tě ráda. Nedělej potíže.“
„Kdo? Já?“
„To jsem si mohla myslet.“
„Mám tě rád, mami. Tak zatím.“
Jsem rád, že je šťastná. Jsem rád, že je šťastná díky Maxovi i že má tolik
peněz, že si může stěžovat na takové blbosti, jako že její manžel koupil
plachetnici. Přesto zavěsím s kyselou pachutí v puse.
Zmínka o Maxovi mi připomene setkání s Kaiem. Vidět ho znovu byl
šok, z kterého jsem se doteď nevzpamatoval. Ještě pořád mě z toho pálí
žaludek.
Z Kalifornie jsem vypadl i proto, abych se dostal co nejdál od Kaie.
Kdysi jsem si myslel, že mu za něco dlužím. Dlouho byl můj nejlepší
kamarád, a když jsem se dostal ze staré čtvrti, a on ne, připadalo mi, jako
bych ho snad zradil. Pak jsem si ale uvědomil, že Kai vůči mně oddanost
ani přátelství necítí – lidi jsou v jeho očích jenom nástroje, jak něčeho
dosáhnout. Hodíme se mu, dokud pro něj můžeme něco udělat.
Když tak nad tím uvažuju, Kai Turner je jako plíseň, která napadne
všechno, čeho se dotkne. A vážně doufám, že ho už nikdy neuvidím.
 Začíná se mě zmocňovat mizerná nálada, proto raději napíšu Taylor, aby
mě trochu rozptýlila.
Conor: Můžu k tobě zajít a vylízat tě?
Myslím to jako vtip. Teda částečně.
Taylor: Mám schůzi Kappy. Možná později?

Nevím, jestli se mě nemá dotknout, že na moji nabídku nereagovala ani

pitomým zamyšleným emotikonem. Nechám to ovšem být, protože je
na schůzi a taky mi nemusela odpovědět vůbec.
Conor: Jasně. Napiš.

Odhodím mobil na postel a z komody vytáhnu běžecké kraťasy. Když už

nemůžu svojí falešné přítelkyni udělat dobře pusou, aspoň si půjdu zaběhat.
Na kardio není nikdy moc brzy.
 19. kapitola
Taylor
Málem se zalknu, když si přečtu Conorovu textovku. Ten chlap má
neskutečný zlozvyk překvapit mě během porad Kappy.
„Co tě tak pobavilo?“ Sasha mi vytrhne mobil z ruky, sotva Conorovi
odpovím. Vrhnu se po ní, je však příliš rychlá. Holt bývalá gymnastka.
Mrcha jedna.
„,Můžu k tobě zajít a vylízat tě?‘“ přečte nahlas a vstane, jenom aby se
ode mě dostala co nejdál. Vyrazím za ní kolem starožitného konferenčního
stolku až do rozlehlého obýváku. Veškeré vybavení místnosti je drahé
a staré, věnované kdovíproč nějakou absolventkou. „Emotikon lilku,
emotikon cákance, emotikon broskvičky –“
„Sklapni.“ Vrhnu se na stůl, jenom abych jí ten mobil vytrhla. „Žádné
takové emotikony mi neposlal.“
„Říká se tomu podtext, Taylor.“ Sasha na mě s pobaveným širokým
úsměvem mrkne. „Jsem na tebe vážně moc pyšná.“
„Conoru Edwardsovi bych klidně dovolila, ať se mi udělá na plyšovou
želvu, kdyby chtěl,“ vyhrkne Rachel.
„To my víme, Rach.“ Olivia rukou naznačí, že se jí chce zvracet.
„Psychopatko.“
„Souhlasila jsi, že jo?“ Beth škube za brčko v kelímku se smoothie.
„Prosím tě, řekni, že jsi souhlasila.“
„Vidíš?“ Lisa s upřímným uznáním přikývne. „Pořádní chlapi si frndu
dají rádi.“
„Umí to, ne?“ Fiona si položí na klín polštář, jako by si chtěla zakrýt
dámskou erekci. „Podle mě to musí umět. Já to na lidech poznám.“
Se Sashou si zabereme místa u jídelního stolu a natočíme si židle
k obývacímu pokoji, abychom měly výhled na celý otevřený prostor.
Ucítím na sobě něčí pohled, a když se ohlédnu, všimnu si, že několik míst
ode mě sedí Rebecca. Zadíváme se na sebe a Rebecca se zamračí a odvrátí.
„Mohly bychom tady tu nadrženost trochu krotit?“ zavrčí Abigail, celá
rudá. „Nepotřebuju o Taylořině milenci nic poslouchat. Máme na práci
důležitější věci.“
„Jako třeba Abigailino pomazání,“ zašeptá Sasha.
„Proč se s nějakými volbami vůbec obtěžujeme, co?“ odpovím stejně
tiše.
Sasha si přitiskne ukazovák a prostředník k hlavě a vystřelí si mozek
z hlavy.
Prezidentka naší pobočky ovšem nemá jako první bod schůze připravené
volby, místo toho se zaměří na mnohem urgentnější záležitost.
„Rayno, máš pro nás nové informace ohledně Jarního plesu?“ Charlotte
předá slovo další čtvrťačce Rayně.
„Lístky budou k vyzvednutí připravené v pondělí. Letos chceme, aby
každá z nás prodala dvacet lístků. Veškeré informace o charitativním účtu
Dětské nemocnice, kterou sponzorujeme, najdete v e-mailu i s přehledem
dress codu. Každému, komu prodáte lístek, připomeňte, že formální oděv je
nutností. A když říkám formální, myslím to vážně. Jestli kluci nedorazí
v motýlku a holky ve večerních róbách, nepustíme je dovnitř. Stephanie, to
mluvím na tebe.“
Rayna zpraží pohledem jednu z našich sester, která jen stěží potlačí
provinilý úsměv. Loni kluk, který Steph doprovázel, dorazil navlečený jako
gothická rocková zombie verze Ježíše. Absolvent, který nás sponzoroval,
z toho nebyl nadšený.
„Co to letos uspořádat v Bostonu?“ fňukne Jules. „V banketovém sálu to
divně smrdělo a ani tam nejsou parkovací místa. Určitě bych tátu
přemluvila, aby –“
„Ne,“ vyštěkne Rayna. „Čím víc utratíme za sál, tím míň peněz půjde
na charitu. Uspořádáme to znovu v hastingském banketovém sálu, letos ale
máme smlouvu s kostelem přes ulici, abychom mohly využívat jejich
parkoviště. Budeme tam mít zřízence, který se o to postará.“
„Od všech,“ přidá se Charlotte, „se také očekává, že se přihlásíte jako
dobrovolnice na přípravu Jarního plesu. Na domlouvání VIP hostů,
na výzdobu, na cokoli. Rayna má seznamy. Pokud vaše jméno na některém
nenajdu, vyberu za vás.“
Sasha mě dloubne do žeber. Už na poslední poradě se zběsile zapsala
do výboru na plánování hudby a připsala mě k sobě. Znamená to, že
musíme projít její playlisty na Spotify a najít perfektní kombinaci skladeb,
aby se na ně dalo tancovat a zároveň nijak neurážely naše ctihodné hosty,
kteří si toho už hodně prožili. Loni vyhodila Sasha dýdžeje asi dvacet minut
potom, co nastoupil, a veškerou hudbu pouštěla z mobilu.
Řekněme, že jsme se poučily a nebudeme Sashe stát v cestě.
Poté co Charlotte schůzi rozpustí, si mě cestou do koupelny na chodbě
najde Abigail. Vypadá to, že byla u svojí dealerky peroxidu. Vlasy má teď
tak bílé, že snad pohlcují veškeré přirozené světlo a odrážejí jenom tu její
oslepující mrchovitost.
„Máš v poslední době nos nějak nahoru,“ prohlásí a postaví se mi
do cesty, aby mi zabránila jít na záchod. Možná bych se jí měla vyčurat
na ty luxusní louboutinky, jenom abych jí připomněla důsledky toho, když
se rozhodne hrát si na bariéru mezi koupelnou a člověkem.
„Můžu tě ujistit, že to není pravda. A teď, když mě omluvíš –“
„Snad víš, že toho svýho hokejistu brzy přestaneš bavit a odkopne tě.
Nikdy s žádnou nechodil dýl než pár týdnů.“
„Co se staráš?“
„Jsme sestry, Taytay,“ zacvrliká a nakloní hlavu. Vypadá přitom jako
rozbitá loutka. Je to zatraceně děsivý pohled. Nebo za to možná může
všechna ta krev, co se jí nahrnula na jednu stranu mozku, že teď dokáže
zformulovat slova. „Nechci, aby ti zlomil srdce.“
„Neboj.“ Natáhnu ruku a přinutím ji odstoupit, abych mohla vejít dál.
„Náš vztah je založený čistě jen na hromadách sexu, takže…“
Projdu kolem ní, ulevím si, opláchnu si ruce a vyjdu na chodbu. Tam
ještě pořád stojí Abigail. To nemá lepší věci na práci než debatovat o mém
milostném životě?
Je mi v patách celou cestu chodbou až do vstupní haly. Právě otevírám
dveře ven, když dovnitř vpadne nikdo jiný než Abigailin přítel Kevin.
Krása. Kluk, který je cítit po přehnaném množství deodorantu a křupkách.
Kdykoli mě Kevin uvidí, na okamžik se na mě podívá jak na cizí, pak
sklopí oči k mé hrudi a v tu chvíli vypadá jako člověk, který právě
v přelidněné letištní hale zahlédl svého známého. Okamžitě je na něm vidět,
že mě poznal. „Ahoj, Taylor.“
„Taylor,“ křikne na mě Sasha ze schodiště. „Pojď sem.“
„Dívej se na to takhle,“ prohodím k Abigail a protáhnu se kolem ní
i jejího nechutného přítele, „až skončím s hokejistou, můžeš to s ním zkusit
ty.“
 Krev se mi rozbouří nadšenou energií. Postavit se Abigail, i kdyby jen
trochu, je příjemné. Hned si připadám o něco mocnější. Taylor Marshová,
schopná zadupat i ty největší mrchy do země.
„Měly bychom Charlotte navrhnout, aby domluvila přistavení sanitky,“
poví mi Sasha cestou po schodech ke svému pokoji. „Protože to vypadá, že
Abigail každou chvíli umře žárlivostí.“
„Pochybuju, že žárlivostí.“ V Sashině pokoji si kecnu na její sedací vak
a přehodím si vlasy přes rameno. „Podle mě ji žere, že ke mně chtěla být
krutá, a místo toho jsem díky tomu teď šťastná.“
Sasha se posadí na druhý sedací vak a rozvážně se na mě zadívá. „Takže
je to vážné? Ty a Conor jste teď spolu?“
„Něco mezi námi je,“ odpovím neurčitě, protože stejně nic víc nevím.
„Netuším ovšem co.“
„Je to ale vážné.“
Ztěžka polknu. „Asi ano. Teda líbáme se a tak. V Buffalu bylo i něco
málo víc.“
„Jela jsi sedm hodin, jenom abys toho kluka dostala do postele,“ směje se
Sasha. „Pevně doufám, že to bylo víc než jen ‚málo‘.“
„Šest a půl hodiny. A fajn, bylo to o něco málo víc než jenom málo.“
„Pořád máš ten svůj věneček?“ zeptá se.
„Zatím jsem se s jeho penisem neseznámila.“
Odfrkne si. „Dobře. Takže. Jak to vidíš? Jako že zatím vám to tak stačí,
nebo to někam vede?“
„Nevím. Teda jo, jsem s ním ráda. Co se postele týče, dávám mu
jedničku s hvězdičkou. Je milý, uctivý a zdvořilý a cítím se s ním dobře.“
„Ale,“ nadhodí Sasha za mě.
„Ale pořád váhám. Chová se ke mně naprosto skvěle, pořád však myslím
na to, že jestli se s ním vyspím, budu jenom další položka na dlouhém
seznamu holek, s kterými spal. Připadá mi to…“ Odmlčím se, protože to
nedokážu popsat.
„To z tebe mluví patriarchát. Co ti záleží na tom, s kolika holkami spal?
Lhal jim? Sliboval jim svatbu, aby je dostal do postele, a pak se v noci
vykradl pryč? Zveřejňuje na Insta selfíčka z postele a vychloubá se
kámošům?“
„Nevím o tom. Ne.“
 „Tak na to kašli. A ojeď ho.“ Rozpustile zakmitá jazykem. „Jestli teda
chceš. Až se na to budeš cítit. A bude na to nálada.“
„Dobře,“ ustoupím a obrátím oči v sloup. „Chápu.“
„Společnost říká, že kluci mají dobývat a užívat si a holky si mají chránit
nevinnost pro mladší budoucí verzi svých tátů. Chvilku, jen si to v duchu
spočítám… Jo, jsou to jenom obyčejný pokrytecký kecy. Tvoje sebeúcta
nemá s tvojí vaginou nic společného a nemá nic společného ani s tím, kolik
holek bylo před tebou.“
„To není dvojsmysl, co?“
„Ne, není.“
 20. kapitola
Conor
Od střední jsem to žádné holce nedělal rukou takhle často.
Taylor leží na boku na mojí posteli, tváře má červené a rty pootevřené.
Její podprsenka se válí v rohu na stole. Košili má vyhrnutou přes dokonalá
prsa a džíny stažené jen natolik, abych se dostal rukou pod mrňavé bílé
kalhotky. Doteď jsem tuhle holku neviděl nahou, nic smyslnějšího než ji
jsem ale ještě nikdy nespatřil. Blonďaté vlasy má rozhozené po polštáři,
horké tělo omotané kolem mého a celá se mi na ruce svíjí. Kdykoli jí
palcem přejedu přes klitoris, pevně zavře oči. Tohle bych mohl dělat celý
den.
„Přestaň.“ Taylor se odtáhne od mých rtů a já ztuhnu. Sakra. Byl jsem
moc drsný? Už je to dlouho, co jsem měl v posteli pannu.
„Ublížil jsem ti?“ vyhrknu.
„Ne, je to nádherný.“
„Tak co se děje?“
„Nic se neděje. Jenom… jsem přemýšlela, že bych ti to chtěla udělat
pusou.“
„Tak přemýšlela, jo?“ Musím se kousnout do rtu, abych se nerozesmál.
Takhle obvykle tyhle rozhovory nezačínají. Teda po pravdě většinou
k žádným rozhovorům ani nedojde.
Přikývne, jako by jí ta představa, čím déle nad ní uvažuje, tím víc
dodávala sebevědomí. Olízne si rty a mně pták málem prorazí džíny.
„Ano. Chci to.“
„Nemusíš to dělat.“ Povytáhnu obočí. „Na výměnný sex nevěřím.“
„Ne, to vím.“ Taylor se na mě usměje a oči se jí spiklenecky zalesknou.
Ta holka se rozhodla vyrazit za dobrodružstvím. Je to vlastně takovým
zvláštním způsobem roztomilé. První penis mojí přítelkyně.
„Tak fajn.“ Převalím se na záda a složím paže pod hlavou. „Udělej ze mě
chlapa, Taylor Marshová.“
S tichým smíchem mi sklouzne po těle, rozepne džíny a stáhne mi je
i s boxerkami. Stojí mi od chvíle, kdy před hodinou vešla do mého pokoje,
a pták jí hned vyskočí na pozdrav.
Taylor se kousne do spodního rtu, uchopí mě do ruky a pomalu pohladí.
Něco řekne, já ji však neposlouchám, protože mám co dělat, abych
nevybuchl. Od chvíle, kdy jsme se poznali, jsem si ho honil přesně nad
tímhle okamžikem – nad představou, že mě vezme do pusy, vzhlédne
ke mně karibsky modrýma očima a vykouří mě.
„Ublížila jsem ti?“ napodobí mě a znovu mě něžně polaská. Mučí mě.
„Protože se tváříš, jako by tě to bolelo.“
„Tohle je agonie,“ zamumlám. „Asi to nepřežiju.“
„Dobře. Hlavně se mi neudělej do vlasů,“ nařídí a já se rozesměju. Smích
mě ovšem opustí, sotva mě olízne po celé délce.
A když mě vezme do plných rtů úplně a pustí se do práce jazykem, jsem
hotovej. Zabořím jí ruku do vlasů a naznačím jí, aby zpomalila. Poslechne
a teď mě do těch horkých rtů bere po milimetrech. Než mě do úst vezme
celého, jsem úplně zpocený.
Panebože.
Volnou rukou si setřu kapky potu z čela. Dech mi ztěžkne ještě víc, když
se Taylor rozhodne stejně mučivě odtáhnout. Pomalu, svůdně mi olízne
žalud a já se málem přestanu ovládat.
Jak mě mohlo vůbec napadnout, že jít na to pomalu bude lepší? Rychle,
nebo pomalu, na tom nesejde. Tak jako tak dlouho nevydržím. Netuším, kde
se to naučila, ale žádná holka mi to neudělala pusou tak úžasně jako Taylor.
„Sakra, zlato, už budu,“ ucedím skrz zaťaté zuby.
Rty lesklými vlhkostí mě Taylor s mlasknutím pustí a posadí se, aniž by
přestala pumpovat. Se zasténáním stáhnu z čela postele triko a vezmu si
od ní svůj penis, právě když se mi celé tělo napne a otřese. Vyvrcholím
do trika, zatímco mě Taylor líbá na hruď a krk. Najdu si její rty. Propleteme
spolu jazyky a já ji hladově líbám, celý rozechvělý dozvuky vyvrcholení.
„Bylo to dobrý?“ Odtáhne se ode mě a stydlivě se pousměje. Nějak
nedokážu pobrat, jak rychle se tahle holka dokáže změnit. Z nevinné panny
na zaříkávačku penisů a zpátky.
Spokojeně si povzdechnu.
„Lepší než dobrý.“ A pak mi to dojde. „Ale já tě neudělal. Klidně můžu
–“
„Není potřeba.“ Taylor se ke mně přitulí a položí mi hlavu na hruď. Líně
mě hladí po břiše. „Bavilo mě to.“
 „Tak tě příště udělám dvakrát,“ slíbím jí, políbím ji na čelo a špinavé
triko odhodím na opačný konec pokoje.
S Taylor mě začala předehra zas bavit. Předtím se buď holka tak moc
nemohla dočkat, až mi vleze na ptáka, že jsem skoro nepochytil její jméno,
nebo jsem byl tak natěšený, až z ní strhnu oblečení, že jsme se ani nelíbali.
S Taylor si nechci nechat nic ujít. Chci poznat každý centimetr jejího těla
a dopřát jí všechny možné prožitky. Jsem její první a chci si být zatraceně
jistý, že to dělám správně.
Na nočním stolku vedle Taylor zavibruje můj mobil.
„Mohla bys mi ho podat?“ požádám ji.
Podá mi ho. Na displeji svítí neznámé číslo. Zamračím se.
„Ano?“ ohlásím se a dál hladím Taylor po vlasech.
„Čus, brácho.“
Všechny svaly v těle se mi napnou. Kai. Ten sráč.
„Odkud máš moje číslo?“ zeptám se chladně.
Taylor ke mně tázavě vzhlédne.
„Nezlob se, brácho. Vytáhl jsem ho v tom klubu v Buffalu z jednoho
z tvých kámošů.“ Vsadím se, že z Buckyho. Ten kluk je schopný vyzradit
i heslo ke svému účtu, když ho hezky poprosíte. „Ti tvoji sporťáci neumí
pít.“
„Tak to číslo zas zapomeň. Říkal jsem ti, že –“
„Klídek, brácho. Přicházím v míru. Hele, budu tenhle víkend v Bostonu.
Co se sejít a pokecat? Pomůže nám to.“
Jo, jasně. Kaie zajímá jenom to, co pomůže jemu.
„Nemám zájem.“ Hovor típnu a mobil odhodím na podlahu. Sakra.
„Zas ten kluk?“ Taylor se ode mě ustaraně odtáhne, posadí se, upraví si
košili a zapne džíny. „Kai?“
„V pohodě. Kašli na to.“ Říkám to jí, ve skutečnosti mluvím sám k sobě.
Co se u mě toho večera po utkání zjevil Kai, nedokázal jsem setřást
nepříjemný pocit.
„Conore. Něco tajíš.“ Když se na mě Taylor zadívá – tak upřímně,
zranitelně – připadám si jako hajzl. „A pokud mi to zatím povědět nechceš,
nebo se mi bojíš svěřit, v pořádku. Ale nepředstírej, že se nic neděje.“
Do prdele.
„Omlouvám se.“ Olíznu si náhle suché rty. Jestli si má Taylor uvědomit,
že je pro takového ubožáka jako já až moc dobrá, bude lepší, když si to
uvědomí dřív než později. „Nechtěl jsem ti nic říkat, protože se mi líbí být
takový, za jakého mě máš.“
Na čele se jí objeví vráska. „Co to znamená?“
Znamená to, že kdyby Taylor věděla, co je pro ni dobré, moje číslo by si
zablokovala.
„Znamená to, že kdybys mě tehdy znala, raději bys přede mnou vzala
nohy na ramena.“
„O tom pochybuju,“ namítne a to mě dostane. Tahle holka ve mě
bezmezně a naprosto nezaslouženě věří. „Prostě mi to řekni. Určitě ti to
připadá horší, než to je.“
Kašlu na to.
„Posledních několik let se snažím setřást Kaie, protože jsem býval stejný
jako on,“ přiznám. „Táhl jsem se s ním už od dětství. Nechával se od něj
přemluvit ke strašným hovadinám. Vloupávali jsme se do opuštěných
baráků, čmárali po fasádách, kradli.“ Prali se, rozbíjeli okna aut.
„Na střední začal Kai dealovat. Hlavně trávu. Lidi to tak dělali. Tehdy mi
na tom nepřipadalo nic špatnýho. Někdy během druháku na střední ale jeho
staršího bráchu zavřeli za krádeže aut, a když Tommy skončil za katrem,
jako by se Kai rozhodl co nejrychleji vydat stejnou cestou. Scházel se
s kámošema svýho bráchy a celý týdny chodil za školu.“
Zatímco jí to všechno vykládám, vůbec se v Taylořině výrazu nevyznám.
A to jsem jí ještě neřekl to nejhorší, protože se stydím. Stydím se za to, kým
jsem býval. Stydím se za to, že je to pořád ještě ve mně, těsně pod
povrchem. Ta skvrna, která prosákla skrz koberec.
„Pak se máma provdala za Maxe a my se odstěhovali. Poslali mě
do soukromé školy.“ Pokrčím rameny. „Díky tomu jsem se zbavil Kaie.
Kdybych tam zůstal, teď už bych nejspíš hnil ve vězení. Začal bych dělat
stejný hovadiny, s kterýma tehdy začal Kai.“
Taylor na mě dlouho jen hledí. Mlčky, zamyšleně. Ani nevím, že tajím
dech, dokud si sama nepovzdechne.
„To je všechno?“
Ne.
„Ano,“ odpovím. „Teda v podstatě všechno.“
Panebože, já jsem fakt hajzl. Zbabělec.
„Všichni odněkud pocházíme, Conore. Všichni máme na kontě nějaké
blbosti. Všichni děláme chyby.“ Mluví tiše, avšak s přesvědčením. „Je mi
jedno, kým jsi býval. Záleží mi jenom na tom, kým ses odteď rozhodl být.“
Výsměšně se uchechtnu. „Tobě se to snadno říká. Jsi z Cambridge.“
„Co to s tím má co společného?“
„Nedovedeš si představit, jaký to je, když jsi jeden den chudá, a v další
nastoupíš v polobotkách a kravatě na soukromou akademii. Všechny ty
namyšlený kretény v těch jejich zatracených bavorácích a s batohama
od Louise Vuittona jsem k smrti nenáviděl. Každý den mi dávali najevo
svoje opovržení, šikanovali mě a já si říkal, že by bylo vážně snadný jim
šlohnout auto a někam se projet, nebo čórnout všechny ty drahý hračky,
který si nechávali v šatnách ve skříňkách. Proto jsem v Kalifornii nastoupil
na veřejnou vysokou. Protože už jsem měl po krk pocitu, že mezi ně
nepatřím.“ Unaveně potřesu hlavou. „A pak jsem skončil tady,
na východním pobřeží, mezi dětičkama ze starých bohatých rodin, a je to
zas to samý. Kdykoli vejdu do místnosti, je ze mě cítit chudoba.“
„To není pravda,“ namítne o něco ostřeji. „Tady je všem ukradené, jestli
jsi vyrostl bohatý, nebo ne. A pokud na tom někomu záleží, tak to není tvůj
kamarád a kašli na něj. Patříš sem stejně jako všichni ostatní.“
Kéž bych tomu dokázal uvěřit. Možná že na krátkou chvíli jsem tomu
i věřil. Pak se mi ale vkradl zpátky do života Kai a připomněl mi, kdo
doopravdy jsem, ať už se mi to líbí, nebo ne.
 21. kapitola
Taylor
Je sice už půlka dubna, počasí se však zatím nerozhodlo, jaké má být roční
období. Pro dnešek mi přednášky skončily a cestou ze školy si připadám,
jako by byla zima. Všichni jsou nabalení ve vlněných kabátech
a rukavicích, drží kelímky s kávou a vydechují obláčky páry. Díky jasné
modré obloze a zlatému slunci, jež probleskuje mezi holými větvemi dubů
a zahřívá briarské trávníky s hnědými stébly trávy, je ovšem ve vzduchu
cítit jaro. Což znamená, že do konce semestru zbývá jen jeden měsíc.
Doteď mi ten den připadal strašně daleko. S blížícím se Jarním plesem,
hodnocením mého působení na základní škole a závěrečnými zkouškami,
na které se musím připravit, se na mě konec akademického roku řítí jako
lavina. Asi mi připadá, že je toho hodně, protože jsem v poslední době
věnovala pozornost něčemu jinému. Jmenovitě Conoru Edwardsovi.
Doteď jsme si náš vztah explicitně nepojmenovali. Mně to však nevadí.
Po pravdě mi to naprosto vyhovuje. Bez jasných definic aspoň necítím
žádný tlak, abych splnila očekávání, ani mi ta moje nikdo nezničí.
Přesto začínám uvažovat, kam podle Conora náš vztah vede. Pozval mě
na léto do Kalifornie, myslel to však vážně? A chce, abychom tam jeli jako
přátelé, přátelé s výhodami, nebo něco jiného? Ne že bych mu vyčítala,
kdyby se na závěr semestru rozhodl, že končí i náš vztah. Jen bych byla
ráda, kdyby existoval bezbolestný, netrapný způsob, jak se zeptat, jestli
čeká, že i přes léto zachováme současný stav věcí.
Na druhou stranu možná odpověď znát ani nechci.
Cestou do knihovny mi zavolá máma. Už jsme spolu nějakou dobu
nemluvily, proto ji ráda slyším.
„Ahoj,“ pozdravím ji.
„Ahoj, broučku. Máš chvilku?“
„Ano. Zrovna mi skončily přednášky. Co se děje?“ Posadím se na jednu
z tepaných laviček, které lemují dlážděnou cestu.
„Budu v pátek večer ve městě. Máš čas?“
„Na tebe kdykoli. Zrovna znovu otevřeli tu thajskou restauraci, jestli –“
 „Po pravdě,“ přeruší mě. Neunikne mi ostražitý podtón jejího hlasu. „Už
jsem na večeři domluvená. Říkala jsem si, jestli by ses k nám nechtěla
přidat.“
„Aha.“ Máma obvykle nebývá ohledně něčeho tak přízemního jako
večeře podobně tajnůstkářská, proto okamžitě zpozorním. „Kdo je to nám?“
„Přesněji řečeno mám rande.“
„Rande. S někým z Hastingsu?“ Co to? Vždycky se vymlouvala, že nemá
na randění čas.
„Byla bych ráda, kdyby ses s ním seznámila.“
Seznámila?
To myslí vážně? Je jejich vztah vážný? Pro moji mámu byla vždycky
důležitější kariéra a její vědecké cíle než romantické vztahy. Muži ji nikdy
nedokázali zaujmout na tak dlouho, aby si v jejím životě vydobyli důležitou
roli.
„Jak ses s ním seznámila ty?“ zeptám se.
Mlčí. „Ty se zlobíš?“
„Jsem zmatená,“ vysvětlím. „Kdy jsi měla čas se seznámit s někým
z Hastingsu? A proč o něm slyším teď poprvé?“ Už jsou to roky, co máma
někoho přivedla domů a představila mi ho. Nedělá to, dokud nemá pocit, že
je jejich vztah vážný. Když tu byla posledně, s nikým nechodila – což
znamená, že jejich vztah je nový a nabral hodně rychlý spád.
„Když jsme se minulý měsíc sešly na oběd, zastavila jsem se na Briaru
pozdravit kolegu a ten nás představil.“
„Takže tenhle chlap je… co? Tvůj kluk?“
Rozpačitě se zasměje. „To mi připadá na ženu mého věku trochu
mladický výraz, ale ano, dá se to tak říct.“
Panebože, ženská jedna. Na pět minut z ní spustím oči a ona se dá
do kupy s nějakým místním chlapem. Nebo hůř, s profesorem. Co když je
to některý z mých profesorů? Fuuuj. To mi trochu zavání incestem.
„Jak se jmenuje?“
„Chad.“
Asi se dalo těžko čekat, že by ho oslovovala profesore Něconeboono.
Doktore Aťseškdoseš. Ale, Ježíšku na křížku, v životě by mě nenapadlo, že
se Iris Marshová spřátelí s někým jménem Chad. Nějak se mi nechce věřit,
že by dokázal obstát v očích ženy s matčiným intelektem.
„Pořád z tvojí strany cítím určitý odpor,“ prohlásí obezřetně.
 Jo, tak trochu je mi proti srsti, že si moje máma potají jezdí na výlety
do Hastingsu a ani jednou mi nenavrhla, abychom se sešly, ani mi o tom
neřekla.
To pomyšlení zabolí. Odkdy jsem u ní až na druhém místě? Celý život
jsme stály my dvě proti celému světu. A teď je tu nějaký Chad.
„Jsem jenom překvapená,“ zalžu.
„Byla bych ráda, kdybyste spolu vycházeli.“ Na dlouho se odmlčí. Cítím,
jak ji zklamalo, že tenhle rozhovor neprobíhá lépe.
Chce, abych jí to přála. Abych z ní měla radost. Nejspíš na tenhle
rozhovor myslela celý den, celý týden a bála se, jestli je teď ta správná
chvíle, aby tyhle dvě části svého života spojila v jednu.
Její následující slova moje podezření potvrdí. „Hodně to pro mě
znamená, Taylor.“
Polknu výčitky. „Dobře. Večeře je dobrý nápad.“ Přesně tohle chce slyšet
a je to to nejmenší, co pro ni můžu udělat. „Ale vezmu s sebou svého
kluka.“
 22. kapitola
Conor
Jednu věc už o Taylor vím naprosto jistě – nemá ráda náhlé změny. Kvůli té
záležitosti s novým přítelem její mámy v ní vykoukla její hodně vtipná
a doteď utajená stránka, a to osobnost typu A, která právě teď naprosto
panikaří. Sedí v džípu vedle mě na místě spolujezdce, celá napjatá
a neklidná, a prsty bubnuje do područky. Úplně cítím, jak na podlaze šlape
na imaginární plynový pedál.
„Nepřijdeme pozdě,“ ujistím ji, když vyjedu z bistra na Hlavní ulici.
Cestou jsme se stavili u Delly pro pekanový koláč jako zákusek. „Ten
chlápek bydlí v Hastingsu, ne?“
Telefon jí svítí do obličeje a odráží okénko na její straně. Dívá se
na mapu. „Ano. Na světlech zaboč doleva. Potřebujeme k Hampshire Lane
a pak doprava na – Ne, řekla jsem doleva!“ vyjekne, když projedu
křižovatkou rovně.
Pohlédnu na ni. „Tahle trasa je rychlejší.“ Vím totiž, že na semaforu
na odbočení doleva na křižovatce, kterou jsme právě projeli, svítí zelená asi
tak čtyři setiny sekundy a pak musíte čekat asi tak šest minut, než můžete
zas jet.
„Je sedm pět!“ zavrčí Taylor. „Máme tam být v sedm patnáct. A měli
jsme odbočit.“
„Řekla jsi Hampshire. Když se vyhneme semaforům a vezmeme to
obytnou čtvrtí, budeme tam rychleji.“
Její skeptický výraz prozrazuje, že mi nevěří.
„Bydlím tu dýl než ty,“ připomene mi.
„Jenže nemáš auto, zlato,“ opáčím a věnuju jí široký úsměv, který by
ocenila, kdyby nebyla tak namíchnutá. „Tyhle silnice znám. Kousek odtud
bydlí trenér. S Hunterem jsme jednou projeli tyhle ulice křížem krážem,
když se Foster ulil z večeře týmu, protože si chtěl zahulit. Na tři hodiny se
úplně ztratil. Našli jsme ho v prázdném bazénu jedné staré paní.“
„Sedm deset,“ vyštěkne.
 S Taylor prostě člověk nikdy nevyhraje. A nedivím se, že je z ní takový
uzlíček nervů. Vím, jaké to je. Poznal jsem to na vlastní kůži.
Dlouho jsme byli s mámou sami – a pak se u nás doma najednou objevil
nějaký Max v plátěných kalhotách a košili od Brooks Brothers a říkal mi
sporťáku nebo nějak podobně. A mně málem přecvaklo v bedně. Musel
jsem Kaiovi rozmluvit, aby neukradl z Maxova land roveru ráfky, ačkoli
jsem si docela jistý, že to byl on, kdo hned první noc, co u nás Max přespal,
prořízl na jeho autě gumy.
„Jestli se rozhodneš, že se ti ten chlap nelíbí, dej mi signál,“ povím jí.
„A pak co?“
„Nevím. Třeba mu vyměním cukr za sůl. Nebo mu všechno pivo
vyměním za chcanky, ale pak nás budeš muset domů odvézt ty.“
„Domluveno. Ale jenom když to bude nějaký superpako, jako třeba že
bude mít v jídelně pověšený vlastní portrét.“
„Nebo hlavu ohroženýho zvířete.“
„Nebo když se přizná, že nerecykluje,“ zasměje se. „Jooo, nebo bys mohl
napsat klukům, ať se mu promenádujou před okny v halloweenských
maskách.“
„Zatraceně, ty seš nebezpečná.“
Konečně se však směje a napětí z ní opadne. Tahle večeře je pro ni hodně
důležitá. Kvůli její mámě a jejich vztahu. Mám takový pocit, že se Taylor
tohohle dne už nějakou dobu obávala – téhle chvíle, kdy se v životě její
matky objeví další nejdůležitější člověk. Taylor si bude muset zvykat
na představu, že její máma vede i další život, který nemá s ní nic
společného. Nebo ze mě možná mluví vlastní mindráky.
„Která je to ulice?“
„Manchester Road.“
Zabočím do Manchesterské. Ulice je lemovaná holými stromy, jejichž
větve se natahují přes hnědé trávníky a které se tyčí ze země, na níž
konečně roztál poslední sníh. Staré viktoriánské domy nejsou tak velké jako
ty o několik ulic dál, jsou však krásné. Tuhle ulici znám.
„Číslo čtyřicet dva,“ poví mi Taylor.
To mě podržte.
„Co je?“ Celá poplašená z mého výrazu se na mě zadívá.
„To je dům mýho trenéra.“
Nechápavě na mě zírá. „Nevím, co tím myslíš.“
 „Myslím tím, že to je dům trenéra Jensena. Manchester Road 42.“
„To je ale Chadův dům.“
Přidušeně se zasměju. „Hele, zlato, zahrajeme si takovou hru.“
„Co to plácáš?“
„Jmenuje se ‚Hádej, jak se trenér Jensen jmenuje křestním‘.“
Chvíli je ticho. A pak Taylor zbledne. „Panebože. JMENUJE SE
CHAD?“
„Jmenuje se Chad.“ Rozchechtám se. A nemůžu přestat. Jo, je to ode mě
pod pás, ale no tak – jaká je asi tak pravděpodobnost, že se to sejde zrovna
takhle?
Taylor mě zpraží pohledem, jako bych za to snad mohl já. Můžu se jen
domýšlet, co se jí asi tak honí hlavou. Vím, že trenér Jensen je rovný chlap,
Taylor ho ovšem vůbec nezná. Právě teď se asi ptá sama sebe, jestli by
chtěla, aby někdo jako já, někdo jako Hunter nebo Foster nebo kterýkoli
z kámošů z hokeje, lezl do soukromých zpráv její mámy.
Po pravdě se jí nedivím. S hokejisty je to občas těžké. Jsme zvířata.
Hodiny na přístrojovce probliknou z 19:13 na 19:14. Střelím pohledem
na trenérův dům. V okně obývacího pokoje se pohnou záclony.
„Tay?“ vybídnu ji.
Zaboří si prsty do spánků a ztěžka si povzdechne.
„Tak ať je to za námi,“ zamumlá.
Ani nestihneme dojít na zápraží, když se dveře domu rozletí a v nich se
objeví Brenna.
„Tohle je vážně paráda!“ S pobaveným soucitem potřese hlavou.
„Blbečku.“
„Mluví na mě,“ ujistím Taylor.
„To je jasný,“ odpoví moje přítelkyně.
Holky se obejmou a navzájem si pochválí oblečení. Už jsem zapomněl,
co má Taylor vlastně na sobě, protože se snažím vyřešit, jestli to, že si její
máma vezme trenéra, znamená, že budeme s Taylor sourozenci, jenom
abych si nakonec uvědomil, že nejsme s trenérem příbuzní. Mozek se mi
zasekl na neutrálu.
„Ještě pořád můžeš zdrhnout, Cone,“ poradí mi Brenna. „Jdi. Utíkej, ty
sexy vikinský dobyvateli.“
Taylor se na mě zamyšleně zadívá.
„Co je?“ ohradím se.
 „Fakt vypadáš jako sexy vikinský dobyvatel.“ Pak mě Taylor chytí
za ruku a pevně ji sevře. „A nikam nejdeš, Thore. Jsi můj parťák, jasný?“
„Na tenhle džob jsem kývl, než jsme zjistili, že tvoje máma spí s mým
Chadem.“
„Spí s mým tátou,“ opraví mě Brenna pobaveně.
„Můžeme, prosím, neprobírat sexuální život svých rodičů?“ žadoní
Taylor.
„Má pravdu.“ Brenna otevře dveře dokořán, vezme nám kabáty a pověsí
je na chodbě. „Tys to vážně nevěděl?“ zeptá se mě.
„Ty jo? Protože menší varování bych fakt ocenil.“ Ze zadní části domu
k nám dolehnou hlasy a mně dojde, že ostatní jsou v kuchyni.
„Věděla jsem, že se seznámím s dcerou tátovy nové přítelkyně, netušila
jsem ale, že je to Taylor – nebo že přivede tebe. Tohle je ten nejlepší večer
ze všech.“ Brenna se rozběhne do kuchyně. Nemůže se dočkat, až to ze
sebe vyklopí. „Hele, tati! Je tu jedna z těch tvých goril.“
Trenér se na mě už mračí, když vyjdeme zpoza rohu a najdeme ho tam se
štíhlou blondýnou. Právě připravují sýrový talíř.
Polknu. „Zdravím, trenére.“
„Co tu děláš, Edwardsi?“ zavrčí trenér. „Jestli je Davenport zas
ve vězení, můžeš mu vyřídit, že tam zkejsne přes noc. Znovu za něj kauci
platit nebu–“ Zarazí se, když si všimne Taylor.
Blondýna při pohledu na svoji dceru povytáhne obočí.
„Ahoj, mami. Tohle je Conor. Conore, tohle je moje máma. Doktorka Iris
Marshová.“
„Rád vás poznávám, paní doktorko mámo – teda paní doktorko
Marshová. Do prdele.“
„Pozor na jazyk!“ pokárá mě Brenna a mě stojí veškerou pevnou vůli,
abych jí neukázal prostředník.
Po rozpačitém představení odejdou ženy do jídelny a já pomůžu trenérovi
v kuchyni. Nevím, jestli se někdy vzpamatuju z toho, že jsem Iris oslovil
doktorko mámo. Od základky jsem se s žádnými rodiči neseznamoval.
A tehdy to bylo jenom proto, že mě táta Daphne Caneové vyháněl ze své
příjezdové cesty, protože jsem si z jeho popelnic udělal rampu na skejt.
„Co takhle pivo?“ navrhnu a otevřu lednici.
Vytrhne mi láhev z ruky a chladničku zase zavře. „Nebuď pitomej,
Edwardsi.“ Panebože, jsou si s Brennou strašně podobní, až to člověka děsí.
 „Je mi dvacet jedna,“ zavrčím. „To snad víte.“
„To je mi jedno.“ Trenér si prohrábne vlasy ostříhané na ježka. Na sobě
má oblek s kravatou a sálá z něj slabá vůně kolínské a vody po holení.
Tohle si obléká na každou nudnou akci univerzity. Nevím, co jsem čekal, že
si trenér nahodí na rande, ale tohle to teda fakt nebylo.
„Jediný, co ti dneska večer půjde do krku, je voda, džus nebo moje pěst,“
varuje mě.
„Mňam.“
Kdyby jeho pohled mohl vraždit…
„Edwardsi. Nevím, co jsem udělal, že musím tuhle večeři přetrpět
s jedním z vás pitomců – možná jsem v minulým životě přejel jednorožce
nebo založil požár v sirotčinci – ale jestli se budeš celý večer chovat jako
idiot, každý den do promoce tě nechám sprintovat po ledu.“
Tolik k naději, že dneska večer bude trenér můj spojenec a pomůže mi
přežít.
Zavřu pusu. Dokonce se mi i povede nekomentovat tu jeho ujetou
představu o vraždění jednorožců, protože udělám cokoli, co bude potřeba,
abych se trestu vyhnul. V životě jsem nezvracel tolik jako tehdy, kdy tým
dorazil na trénink pozdě a s kocovinou potom, co jsme jeli na Rhode Island
trochu pocuchat peříčka hráčům Providenské univerzity a zaparkovali
dodávku s hokejovým vybavením na střechu jejich stadionu. Trenér Jensen
nás nechal až do půlnoci bruslit sprintem. Chudák Bucky zakopnul a spadl
přímo do kbelíku na zvratky. Až příště dorazím na trénink a uprostřed
kluziště si bude hovět obrovský plastový odpaďák, stěhuju se ze země.
Trenér mezitím celý nervózní připravuje servírovací mísy a kleště. Už tu
má připravené talíře s jídlem a listovou zeleninou na ozdobu jak vystřižené
z kuchařek z osmdesátých let, které se dají občas sehnat po antikvariátech.
Nemůžu ovšem popřít, že to tu v kuchyni krásně voní. Jako barbecue.
Možná griloval žebírka.
„Můžu s něčím pomoct?“ zeptám se, protože mi připadá trochu bezradný.
„Vezmi servírovací lžíce. Druhý šuplík tamhle.“
Cestou k zásuvkám zkusím zapříst konverzaci. „Takže vy a paní doktorka
Marshová – je to vážný?“
„Do toho ti sakra nic není,“ odpoví.
Okamžitě rozhovor utnu.
Budík na troubě zapípá.
 „Vytáhneš to?“ požádá a hodí mi utěrku.
Otevřu troubu a přímo do obličeje mě udeří vlna horkého vzduchu.
Nemám ani vteřinu na to, abych se bál, jestli mi to nesežehlo obočí, když se
rozezní požární alarm.
 23. kapitola
Conor
„Do prdele!“ zaburácí trenér a vrhne se k troubě.
Nevím, co mi brání prostě zabouchnout dvířka. Asi ten hustý oblak
kouře, který mi brání cokoli vidět.
„Panebože! Tati! PRÁVĚ PROTO NECHCI, ABYS NĚCO VAŘIL!“
Do kuchyně vpadne Brenna s rukama na uších, aby utlumila pronikavý
jekot alarmu, právě když trenér popadne chňapku, vytáhne z trouby pečeni
a spálí si druhou ruku.
Škubne sebou, upustí pekáč a horká šťáva vyšplíchne na dno trouby, kde
se na rozžhaveném topném článku vznítí. Z černé tlamy trouby vyšlehnou
plameny.
Zatímco Brenna chladí tátovu ruku pod proudem vody z kohoutku, já se
hrdinně snažím udusit plameny utěrkou a pokusím se ta zatracená dvířka
trouby zabouchnout. Horko mě ale dusí a plameny jen narůstají.
„Zlato, uhni,“ nařídí někdo a najednou se přede mnou objeví Taylor
a vyklopí šťouchané brambory na zdroj ohně.
Trouba vydá oblak kouře a pak už vyběhneme ven, kde slyšíme blížící se
hasičské sirény a mezi stromy poskakují červená světla.
„Takže kdo má chuť na něco thajského?“
„Teď ne, Brenno,“ zavrčí trenér. Zraněnou ruku si tiskne k hrudi a dívá
se, jak do domu vbíhají hasiči, aby vyhodnotili situaci.
Blikající světla ozařují ustaranou tvář Iris Marshové. Odtrhne trenérovi
ruku od hrudi, aby si prohlédla zranění.
„Chade, měl by se ti na to podívat záchranář.“
Než trenér stihne cokoli namítnout, Taylořina máma zamává a hned
k nim doběhne žena s obrovskou taškou a začne zranění ošetřovat.
Taylor vedle mě se mnou proplete prsty a přivine se ke mně, aby cítila
moje teplo. Předvádíme tu na trávníku před Manchester Road 42, ubozí
a roztřesení, úplný spektákl. Sousedi vykukují z oken, postávají před svými
domy a uvažují, co se tu mohlo stát.
 „Omlouvám se, trenére,“ povím mu a při pohledu na jeho zarudlou dlaň
sebou škubnu. „Měl jsem dvířka tý trouby zkusit zavřít.“
Ani sebou neškubne, zatímco mu záchranářka ošetřuje popáleninu. „Za to
nemůžeš, Edwardsi. Jsem pitomec.“
„Víte,“ ozve se Iris, „něco thajského nezní vůbec špatně.“
O dvě hodiny později sedíme sami v thajské restauraci, která nedávno
znovu otevřela potom, co tu před několika měsíci vypukl – jak příhodné –
požár.
Trenér si svlékl kabát a Taylor mi dovolila, abych nechal kravatu v autě.
Brenna má na rtech pořád tu sytě rudou rtěnku, kterou používá vždycky
a za všech okolností.
„Je skvělý, žes reagovala tak rychle,“ pochválí trenér Taylor a zdravou
rukou se natáhne po další jarní rolce. Druhou má ovázanou, vypadá jak
boxerská rukavice.
„Nevím, co mě to popadlo, že jsem sáhla zrovna po bramborách,“ přizná
rozpačitě. „Uvažovala jsem, jestli nemáte pod dřezem hasicí přístroj.
V bytech se vždycky ukládají pod dřez. A pak jsem viděla tu mísu brambor
a řekla si, hm, by mě zajímalo, co se stane.“
„Mohl jsem nás všechny zabít,“ směje se trenér sám sobě. „Dobře, žes
tam byla.“
Škody v trenérově kuchyni nejsou naštěstí nijak rozsáhlé. Nejhorší jsou
sežehlá místa. Hasiči to tam zajistili, aby se oheň znovu nevznítil, a uklidit
to tam dá sakra práce, ujistil jsem ale trenéra, že až to tam prohlédnou lidi
z pojišťovny, s kluky z týmu se pustíme do úklidu.
„Taylor má s různými pyrotechnickými katastrofami bohaté zkušenosti,“
prozradí nám Iris.
„Mami, prosím.“
„Fakt?“ Pohlédnu na Taylor, která se na židli schoulí. „Zakládala ohně?“
„Měla takové období, nevím.“ Iris se zamyslí. „Tak dva tři roky
na základní škole, kdy jsem v pracovně opravovala testy nebo si v obýváku
četla a Taylor byla zavřená ve svém pokoji. V domě se vždycky rozhostilo
takové zvláštní ticho a pak se spustil požární hlásič. Vyběhla jsem nahoru
s hasicím přístrojem a v koberci objevila novou propálenou díru a louži
z roztavené panenky Barbie.“
 „Přehání.“ Taylor se však usmívá. „Mami, klídek. Raději změníme
téma.“
„Tak to ne,“ namítnu. „Chci o té pyroanarchistce z Cambridge slyšet
víc.“
Taylor mě plácne do paže, Iris však s mým návrhem souhlasí a povypráví
nám o tom, jak ta její malá blonďatá uličnice jednou měla přespat
u kamarádky, ale její rodiče ji přivezli domů, protože zapálila jedné
z ostatních holčiček pyžamo.
„Bylo jenom trochu sežehnuté,“ namítne Taylor.
„Ta dívka měla pyžamo stále na sobě,“ dodá Iris.
Trenér spustí „to mi připomíná, jak Brenna“, která to následně obrátí
na mě a tým. Už je ale neposlouchám. Pod stolem hladím Taylor na stehně,
protože mě pekelně rajcuje představa, že by mohla pro ty tiché ulice mezi
břečťanem porostlými budovami představovat nebezpečí.
„Ráda bych věděla…“ Brenna se teatrálně napije ze sklenice, protože už
je to pět minut, co jí nikdo nevěnoval pozornost, a když se začne nudit, je
nebezpečná. „Jaké máte s naší milou dcerou úmysly, mladý muži.“ Brenna
se na mě upřeně zadívá a oči se jí zlotřile lesknou.
„Výborná otázka,“ souhlasí Taylořina máma. Teď už mají v sobě Iris
s Brennou dvě láhve vína a uzavřely spolu strašlivé spojenectví, které se mi
ani náhodou nezamlouvá.
„No, poznali jsme se teprve dneska,“ odpovím a mrknu na Taylor.
„Ano, objednala jsem si Uber a přijel pro mě on.“
„Spustila na mě ve stylu, hele, vím, že to bude znít šíleně, ale umřel mi
jeden neskutečně zazobaný a výstřední prastrýc, a abych dostala svůj podíl
z dědictví, musím se ukázat na rodinné večeři s přítelem.“
„Nejdřív odmítl,“ dodá Taylor, „protože je čestný člověk.“
Trenér si odfrkne.
„Jenže pak začala brečet a mně to bylo trapný.“
„Proto nakonec souhlasil, ale prý jenom, když mu dám hodnocení s pěti
hvězdičkami.“
„A co vy dva, děti?“ zeptám se trenéra. „Doufám, že používáte ochranu.“
„Klidni se, Edwardsi.“
„Ne, má pravdu, tati.“ Teď je Zlá Brenna na mojí straně. Takhle se mi to
líbí víc. „Vím, že už je to dlouho, co jsme spolu probírali, jak se dělají děti,
ale…“
 „Nezačínej,“ zavrčí na Brennu, Taylor se ale směje a Iris to podle všeho
naštěstí nevadí.
Taylor mi toho o svojí mámě moc neřekla, jen čím se živí a že jsou si
blízké. Proto jsem nečekal ženu, jež stále vykazuje známky toho, že si
s nosem nahoru vykračovala ulicemi Bostonu v kožené bundě, triku se
Sidem a Nancy a cigaretou v puse. Jako punk rocková nositelka titulu PhD.
Je přitažlivá a oči a vlasy má stejného odstínu jako Taylor. Rysy má však
ostřejší – vysoko posazené lícní kosti, křehkou bradu. Navíc je vysoká
a štíhlá jako modelka. Už chápu, co částečně stojí za Taylořiným nízkým
sebevědomím.
„Bylo, nebylo…,“ spustí Brenna znovu. Přestanu ji vnímat a pohlédnu
na Taylor.
Nemá důvod si nevěřit. Je nádherná. Nevím, ale občas se na ni podívám
a zas a znovu mě to oslepí. Jak mě dokáže rozpálit. Jak moc ji chci.
Ruku mám stále v jejím klíně a najednou si palčivě uvědomuju, že než
jsme vyrazili na večeři, neměli jsme čas si trochu užít, protože jsme oba
potřebovali dodělat domácí úkoly a Taylor se navíc trochu nestíhala
připravit.
Vyjedu rukou o něco výš, jen o maličko. Taylor se na mě nepodívá a ani
sebou necukne. Přitiskne stehna k sobě. V první chvíli mě napadne, že jsem
možná překročil mez, ale pak… nohy rozevře. Mlčky mě tak vyzve, abych
zabloudil rukou o něco výš.
Brenna pořád plácá něco o té svojí stáži v ESPN a o hádce dvou
fotbalových komentátorů. Zabavuje rodiče, zatímco já vsunu prsty pod lem
Taylořiny sukně. Postupuju opatrně, metodicky. Dávám si záležet, abych
na sebe neupozornil.
Brenna zběsile gestikuluje, až se celý stůl třese, a já se konečně dotknu
Taylořiných kalhotek. Hedvábí a krajka. Panebože, to je tak sexy. Pod mým
dotekem se maličko zachvěje.
Seběhnou se mi všechny sliny. Polknu, přejedu jí rukou přes zakrytou
kundičku a panebože, i přes kalhotky cítím, jak je vlhká. Chci do ní
vklouznout prsty a –
Rychle ruku stáhnu, když se u nás zničehonic objeví číšník a položí
na stůl účet.
Všichni se po tom kusu papíru vrhnou. Nenápadně se zadívám na Taylor.
Oči se jí rošťácky lesknou. Nevím, jak to dělá, ale každou chvíli mě
překvapí. Vážně bych nečekal, že mi dovolí, abych ji pod stolem osahával,
ale tahle její stránka se mi zatraceně líbí.
„Děkuju,“ poví mi, když se všichni rozloučíme a rozejdeme se ke svým
autům.
„Za co?“ zeptám se zastřeně.
„Za to, že jsi tu se mnou.“ Cestou k džípu mě chytí za ruku, zvedne se
na špičky a políbí mě. „A teď se vrátíme ke mně. Dokončíš, co jsi v té
restauraci začal.“
 24. kapitola
Taylor
V neděli ráno, zatímco Conor s kluky pomáhá dát kuchyni trenéra Jensena
do pořádku, vyperu a uklidím si binec ve vlastním bytě. Čím víc času
od začátku semestru uplyne, tím víc můj příbytek připomíná zmatený
chaos, který se mi točí v hlavě.
Když mi zazvoní telefon, odhodím napínací prostěradlo, které se mi
nedaří složit, a zakřením se. Ani se nemusím podívat na displej, abych
věděla, kdo to je. Tušila jsem, že na tenhle hovor dojde, stejně jako že
na něj dojde dnes ráno. Protože máma je ten nejpředvídatelnější člověk
na světě, tak to u ní vypadalo nějak takhle: poté co se v sobotu odpoledne
vrátila do Cambridge, zůstala vzhůru do noci a se sklenkou vína opravovala
seminárky, potom ráno vstala, aby si vyprala a vyluxovala, a mezitím si
v duchu představovala, jak se tahle konverzace vyvine.
„Ahoj, mami,“ pozdravím ji, když hovor přijmu, a posadím se na gauč.
Něžným hlasem přejde rovnou k věci. „No, tomu říkám večeře.“
A já se na znamení souhlasu zdvořile zasměju a nadhodím, že jsme se
aspoň nenudili.
S tím souhlasí a poznamená, že ty jarní rolky byly moc dobré. Že do té
restaurace musíme zas někdy zajít.
Asi dvě minuty si vyměňujeme nadšené ovace na pad thai a švestkové
víno, až máma sebere kuráž a konečně se zeptá: „Co si myslíš o Chadovi?“
Jak se nám to mohlo stát?
„Je milý,“ odpovím. Protože je to pravda a je to i docela povzbudivé.
„Připadá mi v pohodě. Conor o něm říkal samé dobré věci, takže to taky
něco znamená. Jak je na tom jeho ruka?“
„Není to vážné. Za několik týdnů bude v pořádku.“
Štve mě to. Ani jedna z nás neřekne to, co říct chce – že nevím, jak si
mám oblíbit muže, s kterým máma chodí, a že ji na oplátku zničí, když se
s Chadem nespřátelíme. Nebo když ne přímo nespřátelíme, že si nebudeme
aspoň rozumět, protože kdykoli se pak všichni tři sejdeme v jedné
místnosti, výsledkem bude strašlivý pocit, že tu něco chybí.
 Nikdy jsem tátu nepotřebovala. Máma mi naprosto stačila, a kdybyste se
jí zeptali, odpověděla by totéž – že i já jsem jí stačila. Přesto mám pocit,
jako by v sobě nesla hluboko zakořeněný patriarchální hlas, možná
pozůstatky společnosti, která ji vychovala, jenž jí napovídá, že jako matka
i žena zklame, pokud nebude mít ve svém životě muže nebo nedokáže najít
pro svou jedinou dceru vhodný mužský vzor.
„Máš ho ráda?“ zeptám se rozpačitě. „Protože to je nejdůležitější.
Nevšimla jsem si, že by měl nějaké výrazné chyby. Jen ho už nikdy
nepouštěj k troubě.“
„Mám ho ráda,“ přizná. „Asi byl v pátek večer nervózní. Chad si chrání
soukromí. Má rád jednoduché věci a klid. Myslím, že seznámit vás dvě
dívky a do toho společná večeře představovalo pro všechny velký tlak. Bál
se, že ho budeš nesnášet.“
„Nic takového. A určitě vymyslíme, jak spolu vycházet, jestli, víš co, to
mezi vámi bude nějak vážné.“
Ačkoli už se asi dá říct, že to vážné je. Proč by se jinak ta páteční večeře
konala? Proč jsme asi tak málem uhořeli kvůli pečeni, nebo co ten černý
oharek původně měl být?
Máma to s Chadem myslí vážně. A ještě ke všemu s hokejovým trenérem
Chadem. Co to kruci s tím hokejem obě máme?
Hrál táta hokej? Není to v Rusku taky hodně oblíbený sport?
Mám ho snad zažraný v DNA jako nějaký spící virus?
Stane se ze mě jedno z těch zatracených klišé, že se provdám za mladší
verzi svého otce?
Nadhodila jsem právě, že se provdám za Conora?
Kruci.
„Jak to s ním vidíš v dlouhodobém směru?“ zeptám se. „Teda jestli to
s ním vidíš na dlouho. Budeš za ním dál dojíždět, nebo –“
„O tom jsme zatím nemluvili,“ skočí mi do řeči. „V tuhle chvíli to není
–“
Tentokrát ji přeruším já. „Protože si snad uvědomuješ, že nemůžeš z MIT
odejít, že jo? Kvůli chlapovi. Nechci teď být za snoba nebo za arogantní
mrchu, nebo jak tomu chceš říkat, a nechci být ani zlá. Ale nemůžeš kvůli
němu odejít z práce, jasný?“
„Taylor.“
„Mami.“
 Panikařím. Dojde mi, že mnou tenhle nový vývoj událostí otřásl víc, než
jsem si byla ochotná přiznat. Ne že by MIT a Briar byly od sebe nějak
daleko. Na vteřinu jsem si ale představila, jak máma prodává náš dům, můj
domov, kde jsem prožila dětství, a – Znovu mnou projede další vlna paniky.
Ne, rozhodně jsem si to v sobě zatím nezpracovala.
„Taylor. Jedno si ujasníme,“ prohlásí nakonec rozhodně. „Vždycky pro
mě budeš nejdůležitější ze všech.“
„Jasně.“
„Vždycky. Jsi moje dcera. Moje jediné dítě. Celý život jsme byly jeden
tým a na tom se nic nezmění. Pořád jsem tu, bez ohledu na cokoli
a kohokoli. Jestli se rozhodneš –“
„Nebudu ti vztah s ním zakazovat,“ vyhrknu, protože tuším, kam tím
míří.
„Ne, to vím –“
„Chci, abys byla šťastná.“
„To vím taky. Jenom říkám, že když na to přijde, vždycky dám přednost
své dceři před čímkoli a před kýmkoli jiným. O tom nepochybuj. Víš to, že
ano?“
Bývaly však doby, kdy mi přednost nedala, a obě to moc dobře víme.
Například když se ucházela o definitivu nebo povýšení, psala knihy
a jezdila po vysokých školách, kde měla domluvené proslovy. Nebo když
strávila celý den v kampusu a na noc se zavřela v pracovně nebo střídala
jedno letadlo za druhým. Zapomínala, v jakém je časovém pásmu, a v noci
mi volala.
Občas jsem uvažovala, jestli jsem o ni dočista nepřišla a že to možná má
takhle být: rodiče vás naučí chodit, mluvit a ohřát si hotovku z pytlíku a pak
si začnou zase žít sami a vy se musíte postavit na vlastní nohy. Myslela
jsem, že na mámu už nemám nárok, a začala jsem se o sebe starat sama.
Pak se to však změnilo. K lepšímu. Máma si třeba uvědomila, že jsme
spolu už několik měsíců nebyly na večeři, a mně došlo, že jsem se přestala
vyptávat, kdy se vrátí nebo jestli si můžu půjčit auto. Všimla si, že si domů
vozím vlastní potraviny a ona jí na gauči pizzu a že ani jednu nenapadlo se
té druhé zeptat, co si dá. Právě tehdy jsme si uvědomily, že jsou z nás
spolubydlící, a obrátilo se to k lepšímu. Začaly jsme se snažit. Zas z ní byla
moje máma a já její dcera.
Tvrdit ale, že mi vždycky dávala a bude dávat přednost?
 „Jo, já vím,“ zalžu.
„Vím, že to víš,“ zalže také. Popotáhne a já si promnu oči, abych z nich
vyhnala slzy.
„Conor se mi zamlouvá,“ dodá.
Pousměju se. „Mně taky.“
„Vezmeš ho na Jarní ples?“
„Ještě jsem se ho neptala, ale asi ano.“
„Je to mezi vámi vážné, nebo… tečka, tečka, tečka.“
To je otázka, na kterou by chtěli znát všichni odpověď, mě a Conora
nevyjímaje. Tu otázku jsme si však navzájem doteď nepoložili a místo toho
po ní jen po očku pokukujeme. Je to jako pohybující se flíček na okraji
našeho zorného pole. Co znamená vážné a jak to vypadá? Tuší to aspoň
někdo z nás, nebo to poznáme, až nás to prostě potká?
Odpověď neznám a tuším, že ji nezná ani Conor.
„Je to pořád nové,“ odpovím nakonec, protože mě nic lepšího nenapadá.
„Nezapomínej, že můžeš zkoušet nové věci. Smíš dělat chyby.“
„Líbí se mi to, jak to teď máme. A navíc asi nemá cenu mít před
závěrečnými zkouškami nějaká očekávání, protože pak přijdou letní
prázdniny, takže… tečka, tečka, tečka.“
„Připadá mi, jako by sis nechávala otevřená zadní vrátka.“ Odmlčí se.
„Což není vůbec špatná věc, pokud to tak chceš.“
„Jsem hlavně realistka.“ Právě realita vám umí vrazit pořádnou facku,
když to nejméně čekáte. Takže ano, mezi mnou a Conorem je něco vážně
moc hezkého, nezapomněla jsem však, jak celý ten náš nečekaný vztah
začal. Nezapomněla jsem na výzvu, která se proměnila v plán pomsty, jenž
volně přešel v nijak pevně definovaný vztah.
Mám takový pocit, že jednoho dne, za mnoho, přemnoho let, se
s Conorem sejdeme na banketu absolventů, zadíváme se na sebe přes sál
plný lidí a vzpomeneme si na semestr, který jsme strávili osaháváním.
Zasmějeme se tomu a o tu vtipnou historku se podělíme s jeho ženuškou
supermodelkou i s mužem, s kterým skončím já, pokud se vůbec nějaký
takový najde.
„Zamlouvá se mi,“ ujistí mě znovu.
Málem jí přiznám, že mě Conor pozval na léto do Kalifornie, ta slova
však polknu. Mám pocit, že by z toho začala dělat víc, než to je.
 Pravda, ty pitomé dveře jsem otevřela, když jsem mu představila svoji
mámu.
Vůbec mě nenapadlo, že když Conora vezmu na tu páteční večeři, a tím
pádem ho představím mámě, bude to znamenat významný krok.
Musím to Conorovi nechat – ani sebou neškubl a nezrudl. Jenom pokrčil
rameny a řekl: „Jasně, když mi vybereš, co si vzít na sebe.“ Největší starost
mu dělalo, jestli se má oholit, a na to jsem mu řekla, že když se musím holit
já, tak on taky. Potom, co mi týden jeho drsné vousy rozdíraly bradu, jsem
si ohledně ochlupení jeho obličeje musela konečně dupnout. Když tak nad
tím uvažuju, byl to vlastně další takový vztahový milník.
Ještě chvíli si s mámou povídáme a já přitom uklízím. Probereme Jarní
ples a závěrečné zkoušky i to, jestli si mám prodloužit nájemní smlouvu
na byt v Hastingsu i přes léto, nebo si odstěhovat věci do skladiště… Což,
jak si uvědomím, je rozhodnutí, které odkládám, dokud definitivně
nevyřešíme jisté plány na léto.
Později, když mi Conor napíše, že za mnou zajde a přinese jídlo, mě
napadne, že bych ho mohla nějakým velkolepým způsobem požádat, aby
mě doprovodil na Jarní ples. Jako třeba že bych si to napsala rudou rtěnkou
na hruď nebo na podlaze poskládala písmena toho návrhu ze svých
kalhotek. Pak si uvědomím, že dělat haló kolem prosby znamená dělat haló
kolem faktu, že by mě tam doprovodil a že by to možná mohl špatně
pochopit. Proto se rozhodnu k tomu přistupovat nenuceně a navrhnu to nad
talířem svojí oblíbené rajské polévky a zapečeného sýrového toustu, které
mám k večeři.
„Hele, no, Kappa pořádá ples a chtěla jsem se svého druhého falešného
přítele zeptat, jestli by tam šel se mnou…“
Conor pobaveně povytáhne obočí.
„Chodí na jinou školu, neznáš ho. Každopádně jsem si řekla, no, když už
jsi poznal moji mámu a oba jsme utekli z hořícího domu, že bys tam třeba
šel se mnou?“
„Bude to taková ta párty, kdy mě budeš tahat po sálu sem a tam, aby
ostatní holky žárlily, a celkově se ke mně chovat jako k chodícímu penisu?“
„Ano.“
„Tak souhlasím.“
Musím se usmát. Conor nic nekomplikuje. Není divu, že je mi s ním
příjemně. Hodně mi to usnadňuje.
 Dívám se, jak si cpe do pusy poslední sousto cheeseburgeru, spokojeně
žvýká, a moje dobrá nálada maličko zakolísá.
Bez ohledu na to, jak příjemně se cítím, pořád trochu pochybuju a bojím
se. Ten pocit je jako bílý šum, tiché bzučení v hlavě, když usínám, neustálé
varování, že se možná přece jenom ještě moc dobře neznáme. A že se ten
propracovaný sen, který jsme si společně vybudovali, každou chvíli zbortí
jako domeček z karet.
 25. kapitola
Taylor
Conor má umělecké nadání pískomila.
Tuhle zneklidňující skutečnost si uvědomím, když za mnou zajde
ve středu po přednášce z ekonomie a najde mě v pyžamu a po lokty
zabořenou v hromadě barevných papírů. Děti tento týden tvoří v hodině
paní učitelky Gardnerové deštné pralesy a já pro ně musím ještě dneska
vystříhat asi dvě stovky barevných květin, ptáčků a dalších zvířat. Když mi
Conor nabídne, že mi pomůže, předpokládám, že jeho dovednosti
v zacházení s nůžkami a ve vystřihování odpovídají dovednostem aspoň
žáka páté třídy. Moje chyba.
„Co to má být?“ vyhrknu a mám co dělat, abych se nerozesmála.
V televizi běží kreslené seriály a my sedíme v obýváku na koberci
a vystřihujeme. Jedna z věcí, které na práci na základní škole miluju, je to,
že se nesmíte brát příliš vážně.
„Žába.“ Obdivně si ten neurčitý tvar prohlédne. Je tak roztomile pyšný,
přestože by jeho výtvor, kdyby to bylo živé zvíře, sípal agonií a co nejdřív
by se raději vrhl před projíždějící auto.
„Vypadá to jako bobek s bradavicemi.“
„Děláš si prdel, Marshová?“ S upřímně ublíženým výrazem zakryje
rukou ty části, kde by chudák žába měla uši. „Takhle z tebe bude mít
komplexy.“
„Podle mě potřebuje ránu z milosti, Edwardsi.“ To už se chechtám.
Docela mě mrzí, že je Conor tomu deformovanému výtvoru tak oddaný.
„Neříkej mi, že o svým volnu zabíjíš všechny ne zrovna tradičně hezký
malý králíčky.“
„Na.“ Podám mu několik listů barevného papíru, na které jsem už
nakreslila obrysy několika květin. „Jenom to vystřihni.“
Trucovitě našpulí rty. „Bude z tebe hodně zlá učitelka.“
„Snaž se držet nakreslených čar, prosím.“
Tiše si zamumlá: „Fajn,“ a pustí se do bezútěšného úkolu vystřihování
květin.
 Nemůžu si pomoct, ale tu a tam se po něm podívám. Moc se mi ten jeho
soustředěný výraz líbí.
Opravdu se to děje? Na podlaze mého bytu sedí skoro dvoumetrový
svalnatý chlap. Při práci si Conor každou chvíli odfoukne vlasy z čela.
Občas zapomínám, jak je přitažlivý. Asi jsem si už na jeho přítomnost
zvykla a začala brát ty jeho měkké rty a mužnou křivku ramen jako
samozřejmost. I to, jak se o mě občas neúmyslně otře, mi jitří nervy. Nebo
to, jaké je cítit ho nad sebou. Nebo v sobě.
Po chvíli zkontroluju, jak mu ta práce jde od ruky, a zjistím, že na protest
tráví svůj čas vystřihováním penisů, které následně vyrovnává na podlahu.
Když uvidí, že jsem si toho všimla, založí si paže a pyšně se na mě usměje.
„Nechceš mi ty penisy vysvětlit?“
„To jsou kytky,“ prohlásí vzpurně. V tu chvíli úplně vidím mladší verzi
Conora, jak před profesory na střední škole obrací oči v sloup a za zády jim
ukazuje prostředník.
„Mají varlata!“ ucedím.
„A? Kytky taky mají varlata. Říká se jim prašníky. Si to vyhledej.“
A ještě se přidrzle zazubí. Není fér, že dokáže být tak okouzlující, i když mi
pije krev. Kdybychom se potkali na střední, můžu si jen domýšlet,
do jakých potíží by mě uvrtal. Asi bychom právě teď utíkali před
spravedlností.
„Co když se některý z těch penisů zatoulá na hromádku kytek a já budu
muset zítra učitelce vysvětlovat, proč si přes dvacet jejích šestiletých žáčků
rozvěšuje po třídě penisy?“ S podrážděným povzdechem všechna ta
papírová mužská pohlaví seberu a vyhodím je do koše.
„Myslel jsem, že deštný prales je eufemismus,“ odpoví Conor
nevěrohodně, spíš působí, jako že je víc než spokojený sám se sebou. „Znáš
přece to o kytičkách a včeličkách.“
„Jsou to prvňáčci.“
„V první třídě jsme se s Kaiem jednou schovali do skříňky pod dřez
a špehovali kámoše jeho bráchy, jak se dívají na porno.“
„Tím se hodně vysvětluje.“ Zajdu si do lednice pro limonádu. Doběhne
mě, obejme mě kolem pasu a přitiskne se ke mně. Je tvrdý a z toho vědomí
mi pod kůží projede elektrický výboj.
„Po pravdě,“ zašeptá mi do krku, „jsem si říkal, že bysme si mohli dát
pauzu, abych tě mohl svlíknout.“
 Vyjede mi dlaněmi po žebrech a líbá mě pod ucho a na rameni,
odhaleném kvůli širokému výstřihu zkráceného trika. Když do velkých
dlaní vezme moje ňadra, vyklenu se.
Se zasténáním mě otočí a přiměje mě zacouvat k ledničce. Svými rty
pohltí můj překvapený výkřik a pronikne mi jazykem do úst.
Dneska je jiný. Hladový. Natáhnu se po jeho triku, Conor mě však
uchopí za ruce a zvedne mi je nad hlavu. Jednou rukou chytne moje zápěstí
a druhou mi rozváže mašli v pase pyžamových šortek, které mi okamžitě
sklouznou na zem. Aniž by mě přestal líbat, zabloudí prsty mezi moje
stehna, pod kalhotky. V zádech mě studí nerezové dveře lednice, zatímco
mi Conor laská to místo mezi nohama.
Zatajím dech, a když do mě pronikne nejprve jedním prstem a pak
i druhým, odtrhnu se od jeho rtů. Kolena pode mnou při tom nádherném
pocitu naplnění podklesnou a pak už si jen vychutnávám, jak mi Conor
palcem laská klitoris.
„Moc se mi líbí, když tě můžu přivést k vrcholu,“ poví mi zhrublým
hlasem. „Dovolíš mi to?“
Naskočí mi husí kůže a projede mnou vlna vzrušení. Tělo mi ochabne.
Chce se Conorovi poddat. Zavřu oči.
„Ano,“ prosím.
Náhle se ode mě odtáhne.
Otevřu oči a omámeně se na něj zadívám. „Co se děje?“
„Chci tě vidět.“
Nejsem si tak docela jistá, co tím myslí, a pak spatřím, jak se přes látku
džín vezme do ruky. Při pohledu na obrys jeho dlouhého, tlustého penisu se
mi rozbuší srdce. Stiskne se a čeká, až ho poslechnu.
Nikdy jsme tenhle práh nepřekročili, tedy aspoň ne za denního světla.
Nechci ho však odmítnout. Už se před ním nechci stydět ani rozpačitě
ošívat. S Conorem se cítím v bezpečí, krásná a žádoucí. A právě teď, tady,
v tuhle chvíli, nechci, aby mezi námi cokoli stálo.
Pomalu si přetáhnu tričko přes hlavu a odhodím ho na studenou podlahu.
Pak si svleču kalhotky a odkopnu je stranou.
Žhavým pohledem bloudí po mém těle, jako by mu patřilo. „Jsi
nádherná, Taylor.“
Znovu mi uvězní ruce nad hlavou a obnaží moje ňadra před svýma
roztouženýma očima. Skloní se a vezme bradavku do úst, olizuje ji a saje,
až se celá svíjím a moc si přeju, aby obrátil svou pozornost i na jiné místo.
„Cone. Pojď do postele. Nebo aspoň na gauč.“
„Ne-e.“
Bože, ten jeho kalifornský pohodářský přízvuk mě pokaždé ničí.
Zachvěju se, když si prolíbá cestu po mém podbřišku, poklekne přede
mnou, položí si jednu moji nohu na rameno a rozevře mi tak stehna.
Sotva mezi nohama ucítím jeho jazyk, zasténám. Poškádlí mi klitoris
a silně ho vsaje mezi rty. Náležitě si mě vychutnává, až se musím chytit
jeho ramen. Boky mi samy přirážejí vstříc jeho ústům.
Svaly ve stehnech se mi sevřou, čím víc ve mně narůstá orgasmus.
„Nepřestávej,“ prosím. „Jestli přestaneš, zabiju tě.“
Tělem mi zavibruje jeho zastřený smích. Nepřestane. Ví, že jsem blízko,
a tak mi laská klitoris jazykem a jedním dlouhým prstem do mě pronikne,
pomalu přiráží a žene mě čím dál výš k vrcholu. Roztříštím se na kusy.
Lapám po dechu a tělo mi hoří rozkoší.
Než se stihnu vzpamatovat, Conor vstane, zaboří tvář do ohbí mého krku
a vsaje mou kůži do rtů a já se mezitím ještě stále třesu posledními dozvuky
orgasmu.
„Jsem na tobě tak zatraceně závislej, Taylor.“ Hlas má hrubý jako štěrk.
Zvedne hlavu. Oči se mu lesknou touhou.
Náhle mě zvedne do náruče, až na protest vyjeknu.
„Postav mě na zem!“ nařídím, přesto ho instinktivně obejmu kolem krku,
abych nespadla na zadek. „Jsem moc těžká.“
Na temeni mě zalechtá jeho smích. „Zlato, i když se mi zrovna nechce
v posilce makat, stejně si na benči naložím dvojnásobek toho, co vážíš.“
To mě trochu uklidní. V jeho náruči si tedy lehká jako peříčko
nepřipadám, přesto mě odnese do ložnice, aniž by s tím měl problém, což je
docela povzbudivé. Poznámka do budoucna: vždycky randěte s někým, kdo
dokáže na benči zvednout dvojnásobek vaší váhy.
Položí mě na postel a hlavu mi pečlivě podloží polštáři. Pak se postaví
a zvedne ruce k límečku trika.
„Žádám o povolení se svléknout.“ Roztomile se zazubí.
„Povolení uděleno.“ Panebože, teď zas můj hlas zní zhruble.
Zastřenýma očima se dívám, jak si svléká triko, džíny i boxerky. Pohledu
na něj se nikdy nenabažím. Na jeho širokou hruď i stíny, jež zdůrazňují jeho
vypracované paže. Jeho nádherné, široké tělo sportovce mi bere dech. Je
dokonalý.
Pohled mi zabloudí k jeho dlouhému, silnému penisu a mezi stehna mi
okamžitě zamíří výboj žáru.
I pro něj je tohle poprvé. Poprvé je přede mnou zcela nahý. Cením si
toho, že to dělá, ne protože by to pro něj byl náročný krok, ale protože chce,
abych se cítila příjemně.
Conor si vleze na postel a zakryje mě svým tělem. Vyhledá moje rty
a pak už se líbáme, hladově a zoufale, až oba lapáme po dechu. Ještě nikdy
jsem se s nikým nelíbala, když jsme při tom byli oba nazí. Mezi nohama
cítím Conorův těžký penis, jemně do mě dloube. Bylo by snadné říct prostě
ano, rozevřít stehna o něco víc, vzít ho do ruky a navést si ho do sebe.
Jazykem opět poškádlí můj a na okamžik si nic jiného nepřeju.
Chci říct ano.
Ale.
„Asi nejsem… však víš… zatím připravená,“ zašeptám mu do úst.
Zvedne hlavu. Oči má potemnělé vzrušením.
„Teda, no, chci být.“
„Dobře.“ Conor se převalí na bok vedle mě. Jeho penis stojí v pozoru
a při pohledu na tu kapičku vzrušení na jeho vrcholku se mi seběhnou
všechny sliny.
Polknu a posadím se. „Vážně moc to chci udělat a mít to za sebou, ale –“
„Kvůli mně to dělat nemusíš,“ ujistí mě. „Já nikam nespěchám.“
„Fakt ne?“ Zkoumavě se na něj zadívám, hledám jakékoli známky
podráždění.
„Ne,“ slíbí mi a taky se posadí. „Až budeš připravená, snad to bude se
mnou. Jestli ne, naprosto mi stačí, jak to máme teď. Opravdu.“
Políbím ho. Conor je dobrý člověk, přestože si myslí něco jiného. Je milý
a vtipný a nějak se z něj stal i můj nejlepší kamarád. Nejlepší kamarád
s penisovými výhodami.
Pustím jeho rty a vezmu ho do ruky. Je pořád tvrdý a pulzuje. Celý se
napne, když kolem něj ovinu prsty a pomalu pěstí kloužu nahoru a dolů.
„Zlato,“ vydechne. Nevím, co chce říct – Zlato, dost? Zlato, nepřestávej?
Pokud to první, brzy se to změní v to druhé, protože se svezu na podlahu
a kleknu si před ním. Zapře se rukama o postel a při prvním doteku mého
jazyka na penisu svěsí hlavu.
 Saju ho, až se Conorovi roztřesou nohy. Dýchá pomalu a zhluboka, jako
by se na to potřeboval pekelně soustředit.
„Nepřestávej,“ zašeptá, když ho vezmu hluboko do úst. Pomalu začne
přirážet boky. „Prosím, nesmíš nikdy přestat.“
S plnými ústy se dá těžko usmívat, směju se však v duchu. Moc ráda
s ním tohle dělám, ráda ho přivádím na pokraj nádherného zoufalství.
Poznám, kdy ho mám skoro tam, kde ho chci mít, protože zasténá, natáhne
se po mých prsou a maličko nadzvedne boky z postele.
Nevím, co mě to popadne, ale místo abych ho nechala vyvrcholit na jeho
břicho, vezmu ho do ruky a laskám ho, až se mi nakonec udělá na ňadra.
K mému vlastnímu překvapení mě to vzrušuje, připadá mi to zvláštně
hříšné. Když se konečně přestane chvět, vzhlédnu k jeho nádhernému
obličeji, v němž spatřím jen syrový chtíč.
„Sakra,“ uleví si unaveně a odhrne si zpocené vlasy z očí.
Rozpačitě se zasměju. „Asi bych se měla jít umýt.“
Zrovna vstanu, když mu na podlaze zazvoní telefon. Conor hovor přijme,
zatímco čekám, až začne ve sprše téct teplá voda. Nerozumím, co říká,
s volajícím však mluví rozčíleně.
„Nemůžu,“ myslím, že říká. „Na to zapomeň… Prostě ne.“
Nepochybuju o tom, že mu znova volá Kai. Ať už chce Conorův dávný
kamarád cokoli, nenechá to být.
A Conor mi nic neprozradí. Po sprše ho najdu v mizerné náladě, nakonec
i odmítne moji nabídku, aby zůstal přes noc, a rozhodne se jet domů.
Zatracený Kai. Kéž by prostě zmizel. Očividně mezi sebou něco mají,
nějaké strašlivé tajemství, které užírá Conora zaživa. Jakkoli moc bych byla
ráda, kdyby si o tom se mnou promluvil, nehodlám na něj tlačit.
Snad vymyslí, jak to vyřešit, než ho to celého zničí.
 26. kapitola
Conor
Voda je ledová. Kdybych se nehýbal, štípala by mě i přes neopren
do chodidel. Pádluju v kruzích, jenom abych si udržel tělesnou teplotu, ale
nevadí mi to. Na prkně a s vlnami pod sebou mě nic nerozhází. Nevnímám
nic než řev vln narážejících na pobřeží, křik racků nad hlavou a chuť slané
vody na jazyku. Jako bych se ocitl ve sněžítku. Připadám si jako pod
kupolí, která mě odděluje od všech a všeho. Tady vládne klid a mír.
Pak ucítím, jak se po mně oceán natahuje. Vtahuje mě do sebe. Vím, že
se blíží moje vlna, a připravím se. Lehnu si na břicho. Nehty zabořím
do vosku. Jsem připravený. Teď už to nezbývá než vycítit.
Pádluju, abych si udržel trochu náskok, a nakonec vyskočím na nohy.
Cítím pod sebou chvění.
Najdu rovnováhu.
Najedu na vlnu.
Tady nikdy moc dlouho nevydrží. Jen několik vteřin a pak se zlomí,
opadnou a jemně se vlijí na břeh.
Zůstanu ve vodě asi hodinu, než se slunce usadí na ranní obloze. Právě si
u džípu svlékám neopren, když vidím přijíždět Huntera v land roveru spolu
s Buckym, Fosterem, Mattem a Gavinem. Ani ne o minutu později zastaví
na parkovišti druhé auto s Jessem, Brodowskim, Alecem a Trentonem.
O deváté se už na pláži sejde celý tým, aby pomohl nadaci SurfRider
s úklidem pláže.
„Krásná účast,“ pochvaluje si koordinátorka dobrovolníků Melanie, když
jí kluky představím. Všichni se můžou přetrhnout, aby se jí představili, jako
by nikdy v životě žádnou ženu neviděli. „Jste všichni místní?“
„Z Hastingsu,“ povím jí. „Studujeme na Briaru.“
„No, jsem opravdu ráda, že jste dorazili. Moc si vaší podpory ceníme.“
Ve stanu, který postavili na pláži, si vyzvedneme kyblíky, rukavice a tyče
s bodci. Foster si všimne skupiny hezkých holek z Bostonské univerzity,
které nás míjejí, a zvedne ruku.
 „Hm, no, jsem tu nový a neumím moc plavat. Mohl bych pracovat
ve dvojici? Mám radši blondýny.“
„Sklapni, blbe.“ Hunter ho dloubne do žeber. „Nebojte,“ ujistí Melanii.
„Jsem jeho garde.“
Melanie se zazubí. „Díky. Tak do práce, pánové.“
„Rozkaz, kapitánko,“ odpoví Matt. Zakření se na ni a Melanie, přestože
je přinejmenším o pět let starší než on, dokáže, že žádná žena bez ohledu
na věk není vůči Andersonovým dolíčkům imunní.
S nadací jsem začal spolupracovat ještě v Huntington Beach, takže když
jsem zjistil, že tu mají pobočku, bez váhání jsem se k nim zapsal. Ne
všichni k tomu ale přistupují s nadšením. Ani ne hodinu od začátku úklidu
už Bucky remcá.
„Nevzpomínám si, že bych byl u soudu,“ bručí a s kyblíkem se belhá přes
písek. „To bych si určitě pamatoval.“
„Přestaň si stěžovat,“ okřikne ho Hunter.
„A když nad tím uvažuju, nevzpomínám si ani, že by mě zatkli.“
„Sklapni,“ zavrčí Foster.
„Tak mi někdo vysvětlete, proč tu ve svým volnu makám.“ Bucky se
skloní a začne tahat něco zahrabaného v písku. My ostatní přitom ucítíme
divný puch. Smrdí to jak zdechlina uvařená v čističce.
„Sakra, co je to?“ Matt sebou škubne a trikem si zakryje obličej.
„Nech to, Bucku,“ poradí mu Hunter. „Asi to je něčí pes.“
„Co když je to tělo?“ Jesse vytáhne mobil, aby to nechutné odhalení
zvěčnil.
„Nemůžu z toho tu pitomou tyč vytáhnout,“ postěžuje si Bucky. Snaží se
písek odhrabat, škube, tahá a zápasí s tou smradlavou věcí, kterou se mu
pořád nedaří vytáhnout, až nakonec zničehonic letí nazad.
Prší na nás písek. Bucky dopadne na zem a na něm přistane použitá
dětská plenka zamotaná do odhozené volejbalové sítě. V díře, kterou
vyhrabal, zůstane ležet několik obraných koster grilovaných kuřat.
„Do prdele, kámo, seš celej od dětských hoven!“ řve Foster. Všichni před
tou scénou jak z hororu vycouváváme.
„Do hajzlu, budu zvracet.“
„To je nechutný.“
„Máš to úplně všude!“
 „Sundejte to ze mě! Sundejte to ze mě!“ Bucky se svíjí v písku, zatímco
se Hunter snaží chytnout plenku teleskopickými kleštěmi a Foster na něj
kdovíproč kope další a další písek.
Matt se při pohledu na ten výjev chechtá jak blázen.
„Smej to ze sebe, debile,“ poradí Buckymu.
Matt tím určitě myslel, aby si Bucky zašel do sprch u parkoviště.
Místo toho si Bucky svleče úplně všechno až na boxerky a rozběhne se
do ledové vody.
Blbej nápad.
Na souši je dvanáct stupňů a fučí tu dost studený vítr. Bucky nad tím asi
vůbec nepřemýšlí, protože se po hlavě vrhne do vody, vyplave a zběsile ze
sebe ten bordel dře.
Všichni ho pozorujeme. Vážně toho kluka obdivuju. V neoprenu jsem tu
mrznul. Při představě, že by se ta ledová voda jenom dotkla chudáků mých
koulí, se otřesu.
Když Bucky konečně vyběhne z vody, je celý modrý a třese se jako
ratlík. Rychle si svleču mikinu a podám mu ji. Gavin už na něj čeká
s ručníkem. Ohledně kraťasů má ale smůlu.
„Jdi se zahřát do džípu.“ Podám Buckymu klíčky.
Vytrhne mi je z ruky. „Nesnáším životní prostředí.“
Sotva je z doslechu, kluci se začnou řezat smíchy.
„Tohle ho poznamená do konce života,“ chechtá se Foster.
„Ten už se na pláži nikdy neukáže,“ souhlasí Gavin.
„Nějak se mu nedivím.“ Hunter se zazubí a pak odejde ten bordel
špinavý od výkalů vyhodit do kontejneru.
S výjimkou Buckyho ani jednomu z kluků nevadilo věnovat sobotní ráno
dobrému skutku. Po pravdě pro mě hodně znamená, že se zajímají o něco,
co je pro mě tak důležité. Co jsem dorazil na východní pobřeží, moc jsem
se svým koníčkům nevěnoval. Vzhledem k hokeji a přednáškám nezbývalo
na surfování nebo čištění pláží moc času. To až díky Taylor mě napadlo, že
by bylo fajn, kdybych se zas přihlásil jako dobrovolník. Nabídla se, že se
k nám dneska přidá, říkal jsem si ale, že je to dobrá příležitost, jak se zas
setkat s kluky. Teď po sezóně se už sotva kdy sejdeme všichni v jedné
místnosti . Nebo na pláži.
Nebudu lhát – budou mi chybět. Teda s dobrou půlkou těchhle pitomců
bydlím, není to ale totéž jako cedit s nimi pot na ledu. Bruslit. Trávit s nimi
celé hodiny v autobusu. Devadesát minut se s nimi naprosto soustředit.
Dokud jsem s nimi nezačal hrát, ani jsem si pořádně neuvědomoval, co
všechno pro mě hokej znamená. Díky tomuhle týmu jsem si ten sport
zamiloval. Tihle kluci se stali mými bratry.
V kapse mi zavibruje telefon. Předpokládám, že volá Taylor, aby se
zeptala, kdy se vrátím, na displeji však svítí cizí číslo. Vím, co to znamená.
Kai.
Neměl bych mu to zvedat. Dopřát mu to uspokojení mi nepřinese nic
dobrého. Něco mi však brání poslat jeho hovor do hlasovky. Protože jak jde
o Kaie Turnera, jsem raději, když vím, co chystá. To nejhorší, co můžu
udělat, je dovolit mu, aby si mě zas našel.
„Co zas?“ vyštěknu místo pozdravu.
„Klidni hormon, brácho.“
„Mám práci.“
„To vidím.“
Krev mi v žilách ztuhne. Nenápadně, abych na sebe nestrhl pozornost, se
rozhlédnu po pláži i parkovišti. V dálce u záchodů zahlédnu hubeného
chlápka. Vypadá jako malý kluk, co si půjčil oblečení od staršího bráchy,
a ani mu nemusím vidět do obličeje, abych ho poznal.
„Jak jsi mě tu sakra našel?“ Poodejdu od Huntera a kluků.
„Kámo, já mám oči všude. To nevíš?“
„Takže jsi mě sledoval.“ Sakra. Začíná být zoufalý.
Najít si mě v Buffalu je jedna věc. Ale jet za mnou do Massachusetts?
Z Hastingsu až na tuhle pláž u Bostonu? Kdo ví, jak dlouho mě už sleduje
nebo o co mu tentokrát jde. Nechci vyloženě říct, že je Kai nebezpečný.
Kromě pár rvaček se nikdy k násilí neuchýlil. Má na triku jenom menší
věci. Nějaký ten monokl a pošramocená ega.
Na druhou stranu ho už ve skutečnosti dávno neznám.
„Nemusel bych, kdyby sis se mnou promluvil jako normální chlap,“
zavrčí.
Spolknu nadávku. „Nemám ti co říct.“
„Fajn, ale já tobě jo. Takže můžeš zajít sem za mnou, ať to vyřešíme jako
dva kámoši, nebo sejdu za tebou a před těma tvýma novýma kreténskýma
nóbl kamarádíčkama tě ztrapním.“
Do hajzlu s ním.
 Takhle to s ním bylo od chvíle, kdy jsem se přestěhoval do Huntington
Beach. Probouzel ve mně pocit viny za to, že jsem se dostal ze staré čtvrti,
jako bych do toho snad měl co mluvit. Vyčítal mi, že jsem ho vyměnil
za kretény se svěřenskými fondy, jako bych snad tehdy nějaké přátele měl.
Rýpal do mě, když mi máma koupila nové oblečení. Trvalo mi dlouho, než
jsem si uvědomil, jak mnou nenápadně manipuluje. Trvalo mi to příliš
dlouho.
„Fajn, kreténe.“
Hunterovi povím, že musím na hajzlík, a pak zamířím přes parkoviště
k záchodům. Na chvíli zapadnu na pány a pak se vydám k lavičkám u svého
džípu. Netuším, jestli a koho sem přivedl, a nechci, aby mě odlákal daleko
od lidí. Jestli si dal tolik práce, aby mě našel, něco hodně moc chce.
Zoufalému Kaiovi se nedá věřit.
„Dost mi to ztěžuješ,“ postěžuje si a posadí se vedle mě.
„Za to si můžeš sám. Já bych byl raději, kdybys mě nechal na pokoji.“
„Já tě fakt nechápu, Cone. Vždycky jsi šel do všeho se mnou. Tehdy –“
„Nezačínej s tím, do prdele.“ Otočím se k němu, k tomu přízraku z mého
dětství, který se s každým uplynulým rokem mění ze vzpomínky na noční
můru. „Ty časy jsou pryč, Kaii. Už nejsme malý kluci. Nemáme nic
společnýho.“
Silou vůle od něj neodtrhnu pohled, vidím v něm však všechno, co
na sobě nenávidím. A pak se začnu nenávidět ještě o trochu víc za to, že
takhle uvažuju. Protože Kai aspoň ví, kdo je. Jo, je to průserář, nedělá si
ovšem žádné iluze a nesnaží se zapadnout do škatulky, která má jediný úkol
– udržet kluky jako on, jako my, mimo.
„Ať už chceš cokoli, nedostaneš to,“ oznámím mu unaveným hlasem.
„Skončil jsem, kámo. Mám už tvých problémů po krk. Nech mě být.“
„To nejde, brácho. Ještě ne.“ Nakloní hlavu. „Jestli mi ale pomůžeš,
zmizím. Už mě nikdy v životě neuvidíš. Klidně na mě pak můžeš
zapomenout.“
Do prdele. Kurvapráce.
„Seš v hajzlu,“ prohlásím. Jak taky jinak. Slyším to z jeho hlasu. Nejde
o žádný obvyklý: Hele, potřebuju helfnout, můžeš přijet? Bojí se.
„Podělal jsem to, jasný? Měl jsem pro ty chlápky něco udělat –“
„Něco?“
 Kai obrátí oči v sloup a podrážděně zavrtí hlavou. „Měl jsem odvízt
nějaký zboží.“
„Takže překupničení, Kaii.“ Zatracenej idiot. „Říká se tomu
překupničení. Co to s tebou do prdele je?“
„Takhle to není, brácho. Dlužil jsem nějakým chlápkům službičku a oni
řekli, že když vyzvednu na místě A balík a odvezu ho na místo B, jsme si
kvit. Pohoda klídek.“
„Ale?“ Celý Kaiův život je série pohodiček a klídků následovaných
řadou kritických „ale“. Ale já nevěděl, že je někdo doma. Ale někdo otevřel
hubu. Ale nadral jsem se a přišel o prachy.
„Udělal jsem přesně to, co mi řekli,“ namítne. „Vyzvedl jsem od jejich
chlápka balík, odvezl ho na to místo, předal ho dalšímu chlápkovi –“
„A oni teď tvrdí, že to jejich chlap nikdy nedostal.“
Kai se celý schoulí, když mu dojde, jak očividná je ta odpověď. Protože
tohle by čekal i ten největší pitomec – jenom Kai ne.
„Tak nějak,“ zamumlá. „Nevím, kdo po mně jde. Někdo se mě snaží
podrazit, a já vůbec nevím proč.“
„A co s tím mám jako dělat já? Jestli se chceš někde schovat, tak leda
o dům dál. Já se do toho namočit nechci. Mám spolubydlící.“
„Ne, nic takovýho.“ Odmlčí se a to, jak svěsí ramena, mi prozradí, co
přesně bude chtít. „Musím jim to zaplatit, jasný? Jinak si to ode mě vyberou
jinak. Hele, já vím, že tohle jsme spolu už řešili, Cone. Chápu. Tihle lidi si
ale myslí, že jsem jim to zboží šlohnul.“
Promne si obličej. Pak se na mě zadívá naléhavýma očima podlitýma
krvi. Zas jsme jako ti dva malí kluci, kteří spolu v tmavém pokoji uzavřeli
pakt. Rozřízli jsme si dlaně kapesním nožíkem.
„Conore, oni mě zabijou. Možná i něco horšího. Vím to.“
K čertu s ním. K čertu s ním, že za kus koksu nebo obálku prášků je
ochotný udělat cokoli. K čertu s ním, že dovolil, aby mu život řídila banda
nýmandů, co si hrajou na Zjizvenou tvář. K čertu s ním, že si zvedl pistoli
k hlavě a řekl mi, že jestli mi na něm záleží, dám mu další náboje.
Otázku mu sice položím, odpověď však radši ani znát nechci. „Kolik?“
„Deset táců.“
„K sakru, Kaii.“ Už nedokážu v klidu sedět. Vstanu z lavičky a začnu
přecházet sem a tam. Krev se mi vaří úzkostí. Zmlátil bych ho do kulatý
krychle, kdyby to bylo k něčemu.
 „Podívej, já vím.“
„Do prdele!“ Nakopnu odpadkový koš. V žaludku mi bublá vztek
a zoufalství.
Sám ani nevím, proč se kvůli tomu rozčiluju. Tohle je Kai. Rozleptá vás
jak kyselina. Jako silná, žíravá kyselina, která zničí všechno, čeho se kdy
dotkne. Jakmile dovolíte, aby se vám dostala na kůži, vsákne se vám až
do kostí. Propálí do vás díru.
„Ne,“ odpovím nakonec.
„Brácho.“ Chytí mě za paži a já ho setřesu s pohledem, který jasně říká,
ať se to už nikdy neopovažuje udělat. „Musíš mi helfnout. Já si fakt
nedělám prdel. Oni po mně půjdou.“
„Tak zdrhni. Sedni na bus do Idaha nebo Severní Dakoty a prostě se
někde sakra schovej. Mně je to ukradený.“
„To myslíš vážně? Vysereš se na svýho nejlepšího kámoše –“
„Nejsme nejlepší kámoši. A možná jsme ani nikdy nebyli.“ Několikrát
potřesu hlavou. „Je to tvůj problém, vyřeš si ho sám. Já s tím nechci mít nic
společnýho.“
„To mě mrzí, kamaráde.“ Najednou se změní. Oči se mu zatvrdí. A já si
konečně vzpomenu, proč mě dřív tak děsil. „Nemůžu ti dovolit jen tak
odejít.“
„Nechceš mi dělat problémy,“ varuju ho a narovnám ramena.
Kdysi dávno jsem býval vychrtlé vyžle a táhl se za ním na skejtu po celé
čtvrti. To už neplatí. Teď bych ho dokázal srazit jednou ranou pěsti. Lepší,
když si to uvědomí, než ho napadne nějaká pitomost.
„Teď tě nechám odejít. Až se uvidíme příště, možná to dopadne jinak.“
„Ne, brácho.“ Vycení zuby v neveselém úsměvu. „Víš, tak trochu
zapomínáš, že tě mám furt v hrsti. Deset táců. Ještě dneska.“
„Asi ses zcvoknul. Tolik peněz nemám. A i kdyby jo, tobě bych je
nedal.“
„Můžeš je sehnat,“ stojí si za svým. „Můžeš o ně říct nevlastnímu
fotrovi.“
„Fakt už jdi do hajzlu.“
Kai zasyčí: „Ty to asi pořád nechápeš, Cone. Jestli mi ty prachy
neseženeš, taťka Max se dozví, že to ty jsi vykecal kód k alarmu toho jeho
bejváku. Že jenom díky tobě to tam někdo vyraboval.“ Povytáhne obočí.
„Možná mu i dokonce řeknu, žes to byl ty, kdo mu z pracovny šlohnul ty
prachy. Jak by se ti to líbilo?“
„Seš fakt sráč, Kaii, víš to?“
„Jak jsem řekl, brácho. Můžeme to udělat i po dobrým – prostě řekni
Maxovi, že ty prachy potřebuješ na nějakou hovadinu. Něco si vymysli.
Sežeň mi ty prachy a jsme si kvit. Já vysmahnu a všichni budou
spokojený.“
Když jste malý kluk a vaši nejlepší přátelé jsou celý váš svět a každý den
vám připadá jako první a poslední den vašeho života, kdy chcete všechno
teď a hned a všechno se vám zdá nebezpečné a každá myšlenka a emoce
vás dokáže srazit silou výbuchu planety, vůbec netušíte, že nejhorší chyba,
kterou uděláte, tohle všechno přežije. Krátký okamžik oslepujícího vzteku
se promění v celoživotní pocit viny a lítosti.
Nejvíc ze všeho na Kaiovi nenávidím to, že jsem vlastně jako on. Jediný
rozdíl je v tom, že on to dokáže přiznat.
Roztřesenou rukou si prohrábnu vlasy a s očima upřenýma na horizont ze
sebe skrz sevřené hrdlo ucedím: „Ty prachy seženu.“
 27. kapitola
Taylor
Je ze mě jedna z těch holek.
Každých pět vteřin si obsesivně kontroluju mobil a vrhám se po něm,
kdykoli mám pocit, že zavibroval.
Každou chvíli si mobil restartuju, protože si říkám, že je možná
porouchaný, a proto mi na poslední tři textovky neodpověděl.
Píšu sama sobě, jenom abych se ujistila, že všechno funguje, jak má,
a pak prosím Sashu, aby mi napsala, protože očividně vůbec nevím, jak
mobily fungují.
Jo, jsem jedna z nich. S každou uplynulou minutou vymýšlím nový
scénář o tom, že mě podvedl, vykašlal se na mě a vysmívá se mi.
Nenávidím to, co se ze mě stalo, protože jsem si dovolila uvěřit, že jsem
našla kluka, s kterým bych mohla být šťastná.
„Dej mi ten telefon.“ Sedíme se Sashou na podlaze jejího pokoje
obklopené učebnicemi. Natáhne ruku a zakmitá prsty. Ve studených,
tmavých očích se jí zračí pohled, který jasně říká, že toho měla dost už před
dvěma hodinami.
„Ne.“
„Hned, Taylor.“ Jo, má už toho plné kecky a rychle se blíží k metě
s nápisem Skoncuju s tebou.
„Uklidím ho, jo?“ Rychle si mobil zastrčím do zadní kapsy a popadnu
sešit.
„Uklízela jsi ho už šestkrát, ale nějak se mu nechce zůstat uklizený.“
Povytáhne obočí. „Ještě jednou ho vytáhneš a zkonfiskuju ho, jasný?“
„Jasný.“ A následujících deset minut se vážně snažím předstírat, že se
učím.
Do domu Kappy jsem dorazila dnes odpoledne, kdy už mě nenapadalo,
jak jinak se rozptýlit. Conor mi od včerejška, kdy se vrátil z pláže
do Hastingsu, neodpověděl. Předběžně jsme se domlouvali, že si v sobotu
večer zajdeme s přáteli k Malonemu na drink, ale odpoledne volně přešlo
v noc a ta v ráno a doteď se mi neozval.
 Znovu jsem mu dneska napsala. Dvakrát. Odpověděl jenom krátkým:
„Promiň, něco mi do toho přišlo,“ a když jsem se zeptala, co se stalo, už se
neozval.
Možná že za jiných okolností bych z toho nebyla tak na prášky, jenže
ve středu večer taky odešel v divné náladě. Myslela jsem, že ho prostě
jenom rozhodil telefonát od Kaie. Pak se mi však do mysli vkradla jiná
teorie: ten večer jsme měli hodně blízko k sexu a já ho odmítla. Kdykoli
jsme si od víkendu v Buffalu zablbli, vždycky jsem posunula hranici
o kousek dál, nikdy ale nedal najevo, že by chtěl úplně všechno.
Až do středečního večera.
Tehdy se zachoval moc hezky. Řekl mi všechno, co jsem potřebovala
slyšet, abych se uklidnila. Když tak nad tím uvažuju, možná to udělal ale
jen proto, abych ho přivedla k orgasmu. Protože hned potom se stáhl.
Roztřeseně vydechnu.
„Co je?“ Sasha odloží sešit a tázavě ke mně vzhlédne ustaranýma očima.
„Ať je to, co je to, vyklop to, holka.“
„Možná že…“ Kousnu se do spodního rtu. „Možná že všichni věděli, že
to takhle dopadne?“
Neodpoví.
„Hned jak jsme se poznali, mi řekl, že o vážný vztah nemá zájem. Že
nikdy s nikým nechodil dýl než pár týdnů.“ Ostré bolesti v srdci si
nevšímám. „To už jsme trochu překročili.“
Oči jí zjihnou. „Opravdu si to myslíš?“
„Podle mě ho orál přestal bavit a bez váhání by mi dal kopačky, kdyby
mu nějaká navrhla osm vteřin misionáře přes deku.“
Sasha sebou škubne. „Dík za tu představu.“
Spolknu hořkost. „Nebyl by první kluk, co se vykašle na holku, protože
mu nedala.“
„Ještě jsem neslyšela, že by se nějaký kluk vykašlal na holku, protože mu
ho moc často kouřila,“ poznamená.
Což mě přivede k otázce monogamie. „Možná nejde o orál jako takový,
ale o to, kdo ho provádí…“
„Taylor. Když si budeš domýšlet, co se mu asi tak honí hlavou, akorát
z toho zmagoříš,“ poznamená.
„No, nic bych si domýšlet nemusela, kdyby mi prostě odpověděl
na textovky.“
 „Podívej.“ Sasha se pokusí svůj podrážděný tón změnit v uklidňující,
vyzní to však akorát netrpělivě. Snaží se, utěšovat ale moc neumí. „Neznám
ho, takže si tu nemůžu hrát na zaříkávačku penisů, ale jedno ti povím:
kdyby sis o něm vážně myslela, že je takový, nikdy bys s ním nemarnila
čas. Proto si říkám, že se možná stalo něco jiného.“
„Jako co?“
„Nevím. Možná má chlapský menzes. Jde o to, že ať je za tím cokoli,
není to tvoje vina. Neměla by sis to myslet.“
„Ne?“
„Ne, kočko. Připadá mi, že je do tebe blázen od chvíle, kdy jste začali
předstírat, že spolu chodíte. Takže buď řeší nějaký problém, nebo je to
prostě kretén. A jestli je to ta druhá možnost, tak buď ráda, že se ho zbavíš.
Přestaň se nervovat. Dřív nebo později si stejně promluvíte a pak se
rozhodneš. Do té doby na to přestaň myslet. Fakt už si musíš začít věřit,
Taylor. Nikdo jiný to za tebe neudělá.“
Na jednu stranu má pravdu. Vždycky nejdřív ze všeho předpokládám, že
jsem něco udělala špatně a že nejsem dost dobrá. To tak bývá, když vás
během dospívání lidi šikanují a ponižují kvůli tloušťce.
Na druhou stranu neumím být tak v klidu jako Sasha. Netuším, jak na to
nemyslet. Jak vypnout tu část mozku, která mi nechce dát pokoj.
Sasha netuší, jak moc mi na něm začalo záležet, přestože jsem před tím
samu sebe varovala. Neví, že se mu povedlo prostoupit všechny vrstvy
mého života. Barvivo už prostě z látky nedostanete. Rozchody bývají
zničující a nikdy toho člověka ze svého života docela nevymažete. Vždycky
po něm zůstane maličká stopa, skvrna, které se nikdy nezbavíte.
Vážně jsem doufala, že Conor se v takovou skvrnu nikdy nezmění.
„Proto,“ prohlásí a z nočního stolku zvedne klíčky, „jestli se k tobě
zachová hnusně a budeš mu chtít zapálit auto nebo mu rozštelovat brusle,
aby si vyvrtl kotník, jsem tu pro tebe, kámoško.“
Pousměju se. Mám ji moc ráda. Sasha je přesně ten člověk, kterého bych
chtěla po svém boku, až budu potřebovat v dešti zakopat mrtvolu.
„Tak pojď, blboune.“ Vyplázne na mě jazyk. „Cestou do baru to ještě
jednou vezmeme kolem jeho domu.“
V neděli večer je u Maloneho našlapáno. Probíhá tu turnaj v šipkách a před
několika minutami vpadlo dovnitř kompletní osazenstvo domu Sigmy Fí,
které si už očividně někde pár panáků dalo. Sasha ze sebe musela dostávat
tři opilce a jejich trapné balicí hlášky odrážela, jako když Wonder Woman
odráží střely zlatými náramky.
„Připomeň mi, co tu děláme,“ snažím se překřičet skupinu hlasitých
kluků, kteří v boxu kousek od nás skandují: „Pij, pij, pij!“
Sasha ke mně přistrčí další malibu s ananasem. Ťukneme si. „Potřebuješ
do sebe dostat chlapa.“
„Nemyslím si, že by tohle byl můj hlavní problém.“ Zachmuřeně do sebe
jediným dlouhým lokem kopnu skoro celý drink, opřu se o bar a rozhlédnu
se po lidech.
„Jo, no, tak to se mýlíš.“ Kopne do sebe vodku s Red Bullem. „Vědecké
studie dokazují, že když jsi z nějakého kluka v háji, všechno vyřeší dávka
alkoholu a mužskýho péra.“
„Vážně bych si ráda přečetla odborný posudek té vědecké studie.“
Sasha mi ukáže prostředník.
„Jsem tu včas.“ Zničehonic se před námi objeví vysoký kluk v triku
s logem briarského basketbalového týmu. Zubí se na nás jak z reklamy
na zubní pastu a ve tvářích má vyražené dolíčky.
Sasha z něj asi moc znechucená není, protože se mu rozhodne skočit
na návnadu. „Na co?“
„Vy dvě potřebujete další drink.“ Kývne k našim skoro prázdným
sklenicím a mávne na barmana. „To, co chtějí dámy, a pro mě rum s colou,
prosím. Děkuju.“
Neujde mi, jak Sasha při jeho prosím a děkuju zamyšleně přimhouří oči.
V dětství bývala nejlepší kamarádkou Sashy Lennoxové její prababička
z tátovy strany, která byla za druhé světové války armádní doručovatelkou,
pracovala jako učitelka ve věznicích a krátce byla i katolickou jeptiškou.
Proto u Sashy dostávají kluci plusové body už jen za to, že se chovají
zdvořile.
„Jsem Eric,“ představí se nám a znovu Sashe ukáže ty dokonale
udržované zuby.
„Sasha,“ poví mu nesměle. „A tohle je Taylor. Moc ráda by se seznámila
s některým z tvých sexy kámošů.“
Zpražím ji pohledem, čehož si absolutně nevšímá. Na to ji příliš
uchvátily Erikovy… způsoby. Dá svým kamarádům u stolu u protější zdi
znamení a oba kluci k nám s pivem v rukách vyrazí. Jmenují se Joel
a Danny a v pěti si skvěle povídáme, jen se Sashou musíme hodně zaklánět
hlavy, abychom na ty mrakodrapy, které Briar v současnosti nabírá jako
basketbalové hráče, viděly.
Když se ke mně Danny přesune o kousek blíž, Sasha mi zaboří nehty
do paže na znamení, že mě nenechá zdrhnout. Odtáhnu ji kousek stranou,
abychom si promluvily v soukromí.
„Mám přítele,“ připomenu jí. Na to Sasha skepticky povytáhne obočí.
„Asi.“
„Nemusíš jim hned skočit na ptáka,“ odpoví. „Jenom se usmívej,
přikyvuj a pij. Trocha neškodného flirtování nikoho nezabila.“
„Kdybych viděla Conora flirtovat s jinou holkou –“
„Jenže ty ho nevidíš, protože ti neodpovídá na zprávy, tak pár hodin
předstírej trochu života a bav se,“ poradí mi a podá mi panáka, protože
Danny navrhl, abychom si objednali tequilu.
„Na basket!“ Sasha pozvedne sklenku.
„Na Kappu Chí,“ odpoví Eric.
„Na hokej,“ zamumlám tiše.
Kopneme do sebe panáky, Sasha vytáhne mobil a zvedne ho, abychom si
vyfotili skupinové selfíčko.
„Tak,“ zacvrliká.
„Co tak?“
Fotku ořízne, přidá filtr a pak ji zveřejní s několika hashtagy.
#dámskájízda #kappachi #briar #pukjemifuk #velkýbalóny
„Ať si tohle Conor zkusí ignorovat,“ prohlásí pobaveně.
Jde o to, že se mu nechci pomstít. Nechci, aby žárlil, ani mu nechci
připomínat, o co přichází. Chci jen prostě pochopit, co se změnilo.
Později, když už jsem zas doma v bytě a v posteli si snažím rozmluvit,
abych Conorovi znovu napsala, všimnu si, že mi od něj někdy během
večera dorazila textovka.
Conor: Promiň. Zítra si promluvíme. Dobrou.

Nějak mi tohle připadá ještě horší, než kdyby neodpověděl vůbec.

 28. kapitola
Conor
Cvokař by moje chování během uplynulého týdne popsal jako
sebedestruktivní. Nebo aspoň tohle o tom, co dneska dělám, prohlásila
Hunterova přítelkyně, a Demi studuje na cvokařku, takže má asi pravdu.
Očividně narazila v kampusu na Taylor a výsledkem je, že mi napsala něco
jako: „Co jsi jí sakra provedl???“
Což chápu tak, že se mi podařilo zničit i Taylor. Dalo se to čekat.
Zasloužím si to. Nemůžu stříkat na hnůj parfém a tvrdit, že ta hromada
nesmrdí.
Chtěl jsem jí zavolat. Minulý víkend jsem hned z pláže zajel k Taylořině
bytu, nedokázal jsem se však přimět jít dovnitř. Nezvládl bych jí znovu lhát
do očí a namluvit jí, že se nic neděje. Raději ať si myslí, že jsem stejný jako
ostatní kreténští sportovci, než aby zjistila, kdo doopravdy jsem.
Od té doby jsme se párkrát potkali, třeba jsme si zašli v kampusu na kafe,
k ní domů jsem ale ani jednou nešel a k sobě ji taky nepozval. I rande nad
kafem jsou dost rozpačitá, protože během té hodiny, co spolu jsme, netuším,
co říct, a ona se bojí, že mě odežene. A každá další textovka, v které se mě
ptá, co se děje, mi zabodává nůž o něco hlouběji.
Kdybych byl lepší člověk, prozradil bych jí pravdu. Všechno bych jí
pověděl a pak už se jen díval, jak se jí ty tyrkysové oči plní pocitem zrady
a znechucení. A poslouchal, jak mi říká, že jsem ubožák. Konečně by
pochopila, co si celou dobu myslím a co se jí zatraceně bojím říct: že si
zaslouží někoho lepšího.
Taylor: Chceš se večer stavit u mě?

Jsem zbabělec. Namlouvám si, že hned jak se zbavím Kaie, mezi mnou
a Taylor se vrátí všechno do pořádku. Na něco se vymluvím, ona mi váhavě
odpustí a pak se ji další měsíc budu snažit získat zpátky.
Akorát že kdykoli vidím na konci její zprávy otazník, o to hůř si dokážu
představit, že bych se před ní zas ukázal.
Dorazí další textovka. Tahle je od Kaie.
Kai: Čas běží.

Otočím mobil, abych se už nemusel dívat na displej. Je pondělí ráno a já

bych fakt neměl ležet v posteli. Ani ne za hodinu mi začíná přednáška
z filozofie. Už jsem se ale v duchu nafilozofoval dost, tak to možná dneska
vynechám. Až moc uvažování nemůže být zdravé.
Vzhlédnu ke stropu ložnice a roztřeseně se nadechnu. Pak konečně, já
lenoch, vylezu z postele a přinutím se obléknout.
Telefon mi znovu zavibruje, tentokrát ho ovšem ignoruju. Buď je to
Taylor, nebo Kai. Nebo možná máma.
Zklamat mámu mě bolí snad ještě víc než zklamat Taylor. Nemůžu jí
zavolat s tím, že chci takovou sumu peněz. Myslel jsem, že seberu kuráž
a zavolám přímo Maxovi, nakecám mu nějakou kravinu o tom, že se
některý ze spoluhráčů dostal do průseru a že nechci, aby si máma dělala
starosti. Nebo bych mohl říct, že jsem někomu naboural auto. Pak jsem si
ale představil, jak by se na to tvářil.
Kdybych po něm chtěl peníze, jen bych mu tak dokázal, že to, co si
o mně vždycky myslel, je pravda: že jsem k ničemu, vždycky jsem byl
k ničemu a že na tom nic nezmění peníze, vzdálenost ani vzdělání.
Tak nemám na vybranou. Po přednášce zajedu k Hunterovi a řeknu mu,
že si musíme promluvit.
Na gauči vedle něj sedí Demi a propaluje mě pohledem. Vyrušil jsem je
u sledování nějakého kriminalistického dokumentu, vím ovšem, že proto
po mně ty naštvané blesky nevrhá.
„Nevykecej Taylor, že tu jsem,“ požádám ji chraplavým hlasem.
„Prosím.“
Nadechne se a obrátí oči v sloup. „Nebudu ti říkat, co máš dělat –“
„Dobře,“ odpovím, otočím se na patě a zapadnu do kuchyně, kde si
z lednice vytáhnu pivo.
„Ale neměl bys ji tahat za nos,“ dopoví Demi, sotva se vrátím
do obýváku.
Polknu knedlík. „Nic takovýho nedělám.“
„Ví to?“
Předpokládám, že je to řečnická otázka, a pokud není, stejně na tom
nesejde. Nepřišel jsem si s Demi povídat o Taylor.
 Pořádně si přihnu piva a kývnu k rozpačitě se tvářícímu Hunterovi.
„Můžeme si promluvit u tebe v pokoji?“
„Jasně.“
„Mám Taylor ráda!“ zakřičí za mnou Demi, když vyjdu s Hunterem ze
dveří. „Začni se chovat jako dospělý a koukej to s ní urovnat, Conore
Edwardsi!“
„Promiň,“ povzdechne si Hunter, zatímco mi jeho přítelkyně nepřestává
hubovat, přestože s ní už ani nejsem ve stejné místnosti.
U sebe v pokoji se Hunter posadí k psacímu stolu. Opřu se o dveře
a nehtem škrábu nálepku na láhvi. Hunter na mně pozná, že se něco děje.
Ze všech spoluhráčů je právě on můj nejlepší kamarád. Po pravdě je to asi
můj nejlepší kamarád celkově. Před týdnem se s ním o tenhle post dělila
Taylor.
„Co se děje?“ zeptá se a zkoumavě na mě pohlédne. „Jde o tebe
a Taylor?“
„Ne tak docela.“
„Tak o co? Demi se mě pořád ptá, jestli jste se rozešli, a já nevím, co jí
na to odpovídat krom toho, že jí do toho nic není, ale znáš Demi. To už mi
spíš ukousne koule, než aby mi dovolila říkat jí, co má dělat.“
„Ne, nerozešli jsme se.“ Nějak si tím ale sám nejsem jistý. „S Taylor to
nemá nic společnýho. Jde o, hm…“ Odmlčím se. Najednou si připadám
jako blbec.
Je to těžší, než jsem si myslel. Hunter je jediná moje možnost. Jeho
rodina je bohatá – vedle nich vypadá i Maxovo sídlo jako domek pro
služebnictvo – a tak má Hunter přístup k penězům.
Celou cestu sem jsem si říkal, že to podám v klidu, jako že o nic nejde.
Hej, kámo, hoď po mně pár táců. Nic vážnýho. Jenže to bolí. V životě jsem
si nepřipadal tak poníženě, tak naprosto demoralizovaně. Přesto nemám
na vybranou. Buď tohle, nebo Kai prozradí Maxovi, co jsem provedl.
A to bych mámě nikdy neudělal.
„Cone, trochu mě děsíš. Co se děje?“
Odtáhnu se ode dveří. Potřebuju chodit, jako by mi snad nohy nabíjely
mozek.
„Podívej, řeknu ti to na rovinu. Potřebuju deset táců a nemůžu ti říct
proč. Přísahám, že jsem si nenapůjčoval u lichvářů ani nekupčím
s drogama, nic takovýho. Je tu ale jedna věc, o kterou se musím postarat,
a za rodinou jít nemůžu. Nešel bych ani za tebou, kdybych měl
na vybranou.“ Posadím se na okraj jeho postele a prohrábnu si vlasy.
„Slibuju, že ti to vrátím. Asi ne moc rychle, ale dostaneš zpátky každý
pěťák, i kdybych ti to měl splácet do konce života.“
„Dobře.“ Hunter se zadívá do země. Pokyvuje hlavou, jako by mým
slovům chvíli trvalo, než se k němu dostanou. „Nikoho jsi ale nezabil.“
Bere to líp, než jsem čekal.
„Přísahám, že ne.“
„Nezdrhneš ze země,“ dodá. „Že ne?“
Nebudu lhát – napadlo mě to. Ale ne. „Nikam se nechystám.“
Pokrčí rameny. „Fajn.“
Než stačím mrknout, ze zásuvky stolu vyloví Hunter šekovou knížku.
Sedím tu, úplně omráčený, zatímco mi vypisuje šek. „Na.“
A prostě mi ho jen tak podá. Deset tisíc. Se čtyřmi nulami.
Jsem fakt hajzl.
„Nemůžu ti ani říct, jak moc jsi mě právě zachránil.“ Okamžitě se mi
uleví, ale ještě rychleji se mě zmocní výčitky. Za tohle se nenávidím. Přesto
mi to nezabrání šek složit a schovat do peněženky. „Moc mě to celý mrzí.
Ty –“
„Cone, v pohodě. Jsme spoluhráči. Vždycky ti budu krýt záda.“
Dojetím se mi sevře hrdlo. Já si to fakt nezasloužím. I to, že tu vůbec
jsem, je jedna velká náhoda. Že jsem tady na Briaru, v tomhle týmu. Chtěl
jsem akorát vypadnout z Los Angeles a po několika málo telefonátech mě
Max přihlásil na svoji almu mater.
Místo v týmu první divize ani přátelství s klukem jako Hunter Davenport
jsem si ničím nezasloužil. Někdo někomu dlužil službičku, a tak jsem se
ve třeťáku dostal do týmu. Hokej mi celkem jde, občas jsem v něm i vážně
dobrý. Sem tam jsem i lepší než jenom dobrý. Kolik dalších kluků bylo ale
lepších než dobrých, akorát neměli ty správné konexe? Nepochybuju, že
tam někde venku je někdo, kdo by si místo v týmu zasloužil víc, někdo, kdo
nežádá svoje přátele o peníze, aby měl čím vyplatit kluka, který ho vydírá,
protože okradl vlastní rodinu.
Takhle to ale vždycky bývá, když se snažíte uniknout sami před sebou –
vždycky narazíte přímo na svůj problém.
Rozloučím se s Hunterem, sednu do auta a prostě jenom jedu. Nemám
žádný cíl a nakonec zastavím na pobřeží, kde se posadím do písku a zírám
na vlny. Zavřu oči. Do zad mě hřeje slunce a poslouchám zvuk, který mě
kdysi zachránil. Zvuk, který mě za normálních okolností dokáže uklidnit
a propojit mě s tím, čemu říkáme duše či vědomí. Dneska mi ale oceán
pomoct nedokáže.
Vrátím se do Hastingsu a čekám, až mi hlas v hlavě nabídne lepší
možnost, tu správnou možnost, v duchu však slyším jen sám sebe.
Nějak se ocitnu u Taylořina bytu. Zaparkuju a dobrou hodinu jen sedím
a čtu textovky, které mi posílá.
Taylor: Jdu večeřet.
Taylor: Jdu si lehnout.
Taylor: Co se zítra sejít na oběd?

Nakloním se k přihrádce, otevřu ji a prohrabu, až konečně najdu malou

plechovku, kterou si tam nedávno schoval Foster. Vytáhnu ubaleného špeka
a ze středové konzole si vezmu zapalovač. Zapálím si, potáhnu a otevřeným
oknem vyfouknu oblak kouře. S mým štěstím kolem každou chvíli projedou
poldové, je mi to ale jedno. Potřebuju uklidnit nervy.
Kai: Už jsi to sehnal?
Kai: Doval mi to.

Znovu se zhluboka nadechnu a vyfouknu další oblak. Myšlenky se mi

rozutečou, skoro jako by měly vlastní vůli. Jsem tak hluboko ve vlastní
hlavě, že ani nevím, jak z ní ven. Slýcháváte o lidech, kterým se při setkání
se smrtí promítne před očima celý jejich život, a já tu sedím, živý a zdravý,
a přesto prožívám totéž, co oni.
Nebo seš možná jenom zhulenej, kámo. Jo, možná to.
Dorazí další textovka.
Kai: Nezkoušej to na mě, brácho.

Je to vlastně docela vtipné, co? Vidíte přes ulici kluka. Ve škole sedíte
kousek od něj. Štvete sousedy tím, jak spolu uprostřed ulice zkoušíte triky
na skejtu. Máte nos od krve a sedřené lokty. Pak se naučíte, jak držet brko
a hulit. Navzájem se hecujete, kdo z vás osloví tu hezkou holku s falešným
piercingem ve rtu. Navzájem si na schodišti za školní síní děláte piercingy
ze spínacích špendlíků. Ve večerkách si cpete flašky piva do tepláků.
Stříháte pletivo plotů a lezete do domů mezerami v zabedněných oknech.
Prozkoumáváte katakomby umírajícího města a třicet let staré, opuštěné
obchoďáky s vyschlými fontánami a protékajícími střechami. Projíždíte
na skateboardech vybydlené kostry bývalých obchodů s elektrem
a oblečením. Naučíte se sprejovat. Naučíte se sprejovat o něco líp. Nalíváte
se za obchodem s alkoholem. Razíte se projet v kradených autech. Zdrháte
před poldy a skáčete přes ploty.
Znovu si potáhnu z brka a pak ještě jednou, zatímco se mi před očima
odvíjí celé moje dětství. Nic nás neutváří tolik jako přátelé. Teda i rodina, to
jasně. Rodina nás naprosto zmrví. Ale přátelé, ti jsou pro nás jako cihly,
hřebíky a sádrokarton. Tvoří náš půdorys, jenže ten půdorys je věčně
v renovaci. Všichni se rozhodujeme, kým se máme stát, volíme si, měníme
se, dorůstáme do toho, kým jsme. Naši přátelé představují vlastnosti, které
chceme přijmout za svoje. Jsou tím, kým chceme být.
Vydechnu oblak kouře.
Jenže jde o to, že zapomínáme, že i naši přátelé se sami utvářejí. Že my
zas tvoříme jejich půdorys. Naše plány si navzájem stojí v cestě. Mají
vlastní rodiny. Vlastní řád, který je zmrví. Mají bráchy, kteří jim podají
první brko a nabídnou první hlt piva.
Když tak nad tím uvažuju, je jasné, že takhle to mezi mnou a Kaiem
mělo vždycky dopadnout. Protože jsem ho vždycky potřeboval, vždycky
jsem chtěl být jako on. Jenže pak jsme dospěli k bodu, kdy došlo na to, kdo
z nás má jakou odvahu – kdo z nás má silnější instinkt přežít, kvůli kterému
se někteří lidé bojí výšek a jiní skáčou z letadel. V tom bodě se ve mně něco
změnilo. Probudil se ve mně primitivní zvířecí instinkt, který mi napovídal,
že když to dovolím, Kai bude znamenat můj konec.
Tak jsem utekl a změnil celý svůj život – aspoň na čas. Možná že ale lidi
nedokážou nikdy tak úplně změnit svoje základy. Možná že jsme se
s Kaiem měli vždycky navzájem zničit. Právě teď se bojím výšek a on se
vykašlal na padák. Vyklonil se z letadla, já ho držím za triko, a pokud ho
pustím, vypadne ven. Jenže mě stáhne s sebou a oba se zřítíme k zemi.
Vyhodím špačka z okna a natáhnu se po mobilu.
Conor: Sejdem se v pátek večer.
Kai: Počítám s tím.

Nevím, co se stane pak, nebo jak se z toho vzpamatuju. Jestli se to mezi

mnou a Hunterem změní. Co bude, až se vrátím do Kalifornie, budu spát
v tom domě a budu se mámě muset dívat do očí.
Na druhou stranu posledně jsem taky vymyslel, jak z toho ven, tak bych
se asi měl zbavit představy, že lhát se musí člověk naučit a pocit viny
přetrvá navěky. Možná bych se měl zbavit představy, že když je mi
mizerně, znamená to, že nejsem tak úplně vadný. Možná bych se měl
na mizerné pocity vykašlat úplně a prostě být lhostejný. Smířit se s tím, že
nejsem a nikdy jsem ani nebyl dobrý člověk.
Vrátím se domů, zapadnu do svého pokoje a Taylor napíšu, že oběd zítra
padá.
A pak totéž udělám i den nato.
Protože vyhýbat se jí je jednodušší.
 29. kapitola
Taylor
Každý rok zapomínám, jaká je příprava Jarního plesu otrava. V pátek ráno
zaspím a z bytu prakticky vyletím. Od té chvíle běží celý den jak
na rychlém převíjení.
Uháním na přednášku a cestou na sebe vyliju kafe. Nevzala jsem si
správný sešit. Dostaneme neohlášený test. Dotáhnu se z jedné přednášky
na druhou. Automat mi sežere dolar. Mám hlad. Běžím do Kappy
za Sashou. Potom do salónu, kde mají hodinu zpoždění. Během čekání se
naobědváme. Necháme si upravit vlasy. Vrátíme se do domu Kappy. Sasha
mi upraví make-up a já jí nehty. Sasha si nanese make-up a já mezitím
napařím šaty. A konečně se zhroutím na podlahu. To už ale Abigail dupe
po celém domě a řve, že parta, která zdobí sál, potřebuje pomoct.
Právě teď se Sashou napojujeme v banketovém sálu její notebook se
zvukovou aparaturou. Z účesů nám padají pinetky, zatímco v teplácích
lezeme po podlaze, a pak se ještě musíme vrátit do domu Kappy, narychlo
se osprchovat a převléknout do šatů.
„Nemáme na tohle nováčky?“ ucedí Sasha, zatímco v rukou táhneme
z dodávky další obrovský reproduktor, protože rudl má prasklou gumu.
„Prvačky v kuchyni skládají ubrousky.“
„Fakt?“ vyhrkne. Položíme reprák na místo a chvíli lapáme po dechu.
„Sakra, taky bych si kecla na zadek a skládala podělaný origami. Hele,
zavolej sem tu naši lakrosačku, ať si tu bednu hodí na záda.“
„Vždyť jsi říkala Charlotte, že ti žádný plebs nesmí sahat na výbavu.“
„Jo, no, ale ty těžký krámy jsem nemyslela.“
Zakřením se. „Pojď. Už jenom jeden. Zbytek kabelů už natáhnu a ty se
zatím můžeš pustit do zvukové zkoušky.“
Sasha se zhluboka nadechne a mikinou si otře pot z čela. „Jsi dobrá
kamarádka, Marshová.“
Zatímco neseme reproduktor dovnitř, do cesty se nám postaví známá
tvář. Je to Eric, basketbalista od Maloneho, a nese šest obrovských krabic
s donuty. Položíme reprák na místo a s hladovým pohledem se s ním
a Sashou sejdeme u boxu dýdžeje.
„Nabídněte si,“ poví nám.
„Panebože, jsi nejlepší.“ Sasha si nacpe donut do pusy a vezme si dva
další. „Děkuju,“ mumlá s plnou pusou.
Ostatní sestry se na donuty taky vrhnou jako hejno kobylek. Všechny
přežívají celý poslední týden na zeleninových šťávách a mrkvi, aby se
dneska vešly do šatů o číslo menších.
„Musím si zajet do města vyzvednout smoking,“ prozradí Eric, zatímco
si Sasha z prstů olizuje polevu. „Jenom jsem si říkal, že možná potřebujete
dodat cukr.“
„Děkuju. Moc si toho vážíme.“
„Vážně,“ souhlasím.
Stejně rychle, jako se holky na krabice vrhly, je taky vyčistí
do posledního drobku a vrátí se ke své práci. Nezbyl po nich jediný kousek
sypání ani kapka marmelády.
Uznale se po obrovském sálu rozhlédnu. Hm. Začíná to tu vypadat docela
k světu. Stoly jsou rozestavěné. Transparenty a ozdoby visí. Možná to
vážně dopadne dobře.
„Sejdeme se v osm?“ zeptá se Sasha Erika.
„Rozkaz, madam. Tak zatím.“ Líbne ji na tvář, mně zamává
na rozloučenou a zmizí.
Otočím se k ní. „Hm, netušila jsem, že jdeš na ples s ním,“ poznamenám.
Pokrčí rameny. „Původně jsem chtěla dorazit sólo, ale takhle mi aspoň
někdo bude nosit pití, zatímco tu budu pouštět muziku.“
Nacpeme prázdné krabice do odpadkového koše a vyrazíme hledat
chladničku, v které by prý měly být pro všechny připravené láhve s vodou.
Nejdřív zkusíme kuchyni, kde se nad hromadou bílých látkových ubrousků
choulí osm unavených prvaček. Vypadá to tu jak někde v továrně
na oblečení v třetím světě, a tak tiše vycouváme. Prváci nás děsí.
„Jak to vypadá s Conorem?“ zeptá se cestou další chodbou.
Jak to vypadá s Conorem… Připadá mi, že od chvíle, kdy jsem ho
poznala, mi tahle otázka ubírá každý den o kousek víc života. My dva se
neustále utápíme ve stále hlubší nejistotě.
„Nevím,“ přiznám. „Poslední dva dny akorát ruší naše plány.“
Zamračeně stiskne dokonalé rty. „Mluvili jste spolu vůbec?“
 „Krátce. Hlavně přes textovky a moc toho neřekl. Jenom že má hodně
práce, něco řeší, bla bla bla. A samozřejmě že ho to moc mrzí.“
„Snad ale dneska… dorazí, ne?“ Sasha se na mě zadívá, jako by hledala
jakékoli znamení, že se blíží výbuch vzteku nebo nervové zhroucení.
„Určitě ano,“ prohlásím neoblomně. „Nikdy by se na mě nevykašlal.“
„Hej, Taylor.“ Zpoza rohu od nakládací rampy se vynoří Olivia. „Tohle
jsi nechala venku. Vibruje.“
Vezmu si od ní telefon a k mojí neskonalé úlevě v něm najdu zmeškaný
hovor od Conora. Konečně. Potřebuju zjistit, jestli mě vyzvedne doma,
nebo se sejdeme až tady.
„My o vlku,“ prohodí Sasha.
Už se mu chystám zavolat, když mi dorazí textovka.
Conor: Dneska to nestihnu.

Chvíli zírám na displej a pak roztřesenými palci sepíšu odpověď.

Taylor: To není vtipný.
Conor: Mrzí mě to.

„Co se děje?“
Zkusím mu zavolat.
Hovor spadne rovnou do hlasovky.
„To snad ne,“ vydechne Sasha zachmuřeně, když pochopí správně můj
výraz.
Nevšímám si jí. Znovu mu zavolám.
Znovu hlasovka.
Taylor: Mluv se mnou.
Taylor: Co se sakra děje?
Taylor: Jdi do háje, Conore.

Napřáhnu se, abych mobil mrštila přes celou místnost, než to však stihnu,
Sasha mě chytí za zápěstí. Vytrhne mi telefon a zpraží mě přísným
pohledem.
„Nedělej žádná ukvapená rozhodnutí,“ poradí mi a zatáhne mě na toalety
naproti přes chodbu. „Povídej. Co ti řekl?“
„Nepřijde. Bez vysvětlení. Napsal mi jenom, že sorry, ale kašlu na tebe,“
ucedím naštvaně. Musím se chytit za okraj umyvadla, abych nevrazila pěst
do zrcadla. „Dělá si srandu? A nerozhodl se tak dneska, to prostě ne. Celý
týden se mi vyhýbá. Takže věděl, že nepřijde. Mohl mi to říct! Místo toho
s tím čekal do poslední chvíle, aby mi takhle ublížil.“
Zařvu a místo do zrcadla praštím do dveří kabinky. Není zrovna
uspokojivé, když se prostě jen silou úderu rozletí. Bolí to, ale aspoň jsem si
nesedřela klouby.
„Tak jo, She-Ro, klidni se.“ Sasha mě s rozpaženýma rukama, jako by
uklidňovala podrážděného nosorožce, zažene do kouta. „Fakt si myslíš, že
by ti chtěl ublížit?“
Odstrčím se od ní. Nevydržím chvíli v klidu. „Jak jinak si to mám
vysvětlit? Určitě si to takhle celou dobu plánoval. Možná že si se mnou sám
začal, protože to dostal za úkol jako výzvu. Možná se s ním vsadili
spoluhráči. Teď hra skončila a všichni se mi smějou za zády. Chudák trapná
tlusťoška.“
„Hej.“ Sasha mi luskne před obličejem, aby mě zastavila, protože tu
rozběsněně chodím sem a tam. „Sklapni tu svoji tlamu. Nejsi chudák
a na tvém vzhledu ani těle není nic špatného. Jsi krásná, vtipná, laskavá
a inteligentní. Jestli to Conor Edwards nevidí, jeho škoda. Ty za to
nemůžeš.“
Neslyším ji. Ne doopravdy. V nitru mě tíží rozžhavená koule vzteku,
která narůstá s každou vteřinou, kdy neznám odpověď.
„Potřebuju si půjčit auto,“ vyhrknu a natáhnu ruku.
„Teď asi nejsi ve stavu, kdy bys měla sednout za volant –“
„Klíčky. Prosím.“
Sasha si povzdechne a podá mi klíčky.
„Děkuju.“ Vyřítím se z toalet, jako by mi za patami hořelo. Sasha se mi
drží v závěsu.
„Taylor, počkej,“ křičí za mnou unaveně.
Místo abych se zastavila, proběhnu chodbou ke vstupní hale. Běžím tak
rychle, že když zabočím za roh, srazím se s jednou holkou ze sesterstva.
V hale se hemží tak půl tuctu kapp a několik kluků ze Sigmy přenáší židle.
Brunetka, kterou jsem právě srazila, klopýtne. Dlouhé vlasy jí spadají
do očí, proto mi chvíli trvá, než si uvědomím, že je to Rebecca.
„Sakra, omlouvám se,“ vyhrknu. „Neviděla jsem tě.“
Rebecca udrží rovnováhu, avšak při zvuku mého hlasu okamžitě sklopí
oči. Už tak jsem vztekem na Conora podrážděná a Rebečin nešťastný výraz
ve mně vydoluje další příval hněvu.
„Zatraceně,“ obořím se na ni. „V prváku jsme se líbaly a osahávala jsi mi
prsa, Rebeko. Hoď to už sakra za hlavu.“
„Mňau,“ směje se Jules, která postává několik kroků od nás a zaslechla
mě.
Po ní vyštěknu: „Sklapni, Jules,“ a pak už proběhnu kolem ní a toho
Abigailina kreténského přítele ze Sigmy a nechám je i s těmi vytřeštěnými
pohledy za zády.
Sasha mě doběhne, právě když rozrazím dvoukřídlé vchodové dveře.
„Taylor,“ vykřikne. „Stůj!“
Přinutím se zastavit.
„Co zas?“ zeptám se.
S ustaraným výrazem se dotkne mojí paže a jemně mi ji stiskne. „Žádný
kluk nestojí za to, abys kvůli němu ztratila sebeúctu, jasné? Nezapomeň
na to. A zapni si pás.“
 30. kapitola
Taylor
Dorazím ke Conorovu domu a na příjezdové cestě spatřím stát jeho džíp.
Otevře mi Foster, a sotva mě spatří, na obličeji se mu rozlije přihlouplý
úsměv. Bez váhání mě pozve dál a prozradí mi, že Conor je u sebe v pokoji.
Bleskne mi hlavou, že bych mohla Fostera vyzpovídat. Pokud bych měla
tipovat, který ze spolubydlících mi za krátký pohled do výstřihu vyklopí
všechno, co chci vědět, vsadila bych na Fostera. Právě teď se chci ale
hlavně pustit do Conora.
Vpadnu do jeho pokoje. Je tu sám. Tak nějak jsem čekala, že v jeho
posteli najdu hubenou nahou holku, místo toho je tu jen on, oblečený, jako
by se někam chystal a právě byl na odchodu.
Netváří se, že by ho moje přítomnost překvapila. Spíš možná zklamala.
„Teď nemám čas, Tay,“ povzdechne si.
„No, tak si ho udělej.“
Pokusí se otevřít dveře do pokoje za mnou, já mu však z cesty neuhnu.
„Taylor, prosím. Fakt teď nemám čas. Musím jít.“ Jeho hlas zní chladně.
Ani se na mě nepodívá. Asi jsem chtěla, aby se zlobil. Tohle je mnohem
horší.
„Dlužíš mi vysvětlení. Zrušit společnou večeři je jedna věc, ale Jarní ples
byl pro mě důležitý.“ Oči mám horké a pálí mě. Ztěžka polknu. „Vykašlal
ses na mě několik hodin před začátkem. To je hnusný. A v poslední době
i na tvoje měřítka.“
„Řekl jsem, že mě to mrzí.“
„Já mám ale těch tvých omluv plný zuby. Připadá mi, jako bychom se
rozešli a jen jsi mi o tom zapomněl říct. Sakra, Cone, jestli je mezi námi,“
mávnu rukou mezi námi, „po všem, prostě mi to řekni. Aspoň to málo si
zasloužím.“
Odvrátí se ode mě, prohrábne si vlasy a něco si tiše zamumlá.
„Cože? Prostě to vyklop,“ nařídím mu. „Jsem přímo tady.“
„S tebou to nemá nic společnýho, jasný?“
 „Tak co se děje? Prostě mi to řekni.“ Začínám být unavená. Nechápu, co
chce tímhle tajnůstkařením získat. Leda by mě chtěl dohnat do blázince.
„Co je tak důležitého, že ses na mě rozhodl dneska vykašlat?“
„Prostě něco, co musím vyřídit.“ Z hlasu mu začíná zaznívat podráždění.
V obličeji má vrásky a ramena má napjatější, než jsem u něj kdy viděla.
„Fakt moc rád bych se na to vybodl, jenže to nejde.“
„To není odpověď!“ vykřiknu zoufale.
„Nic jinýho ode mě neuslyšíš.“ Projde kolem mě a natáhne se po bundě
přehozené přes židli u stolu. „Musím jít. A ty bys měla taky.“
Popadne bundu, která se zasekne o područku a z kapsy vypadne tlustá
bílá obálka velikosti cihly. Z obálky se na podlahu rozsype několik balíčků
páskou spojených dvacetidolarovek.
Oba na ty peníze chvíli mlčky zíráme, pak je Conor rychle posbírá
a nacpe zpátky do obálky.
„Co chceš s tolika penězi dělat?“ zeptám se opatrně.
„To není důležitý,“ zamumlá a zastrčí si obálku do kapsy bundy. „Musím
jít.“
„Ne.“ Dveře zabouchnu a přitisknu se k nim. „Nikdo u sebe nenosí tolik
peněz, leda když jde o něco nelegálního. Neodejdeš, dokud mi nepovíš, co
se děje. Jestli máš problémy, třeba ti můžu pomoct.“
„Ty to nechápeš,“ povzdechne si. „Prosím, uhni mi z cesty.“
„Ne. Ne, dokud mi nepovíš pravdu.“
„Sakra,“ ucedí a prohrábne si vlasy. „Nech mě jít. Nechci tě do toho
tahat, Tay. Proč to prostě nenecháš být?“
Konečně mu ta maska z tváře opadne. Tentam je chladně lhostejný výraz,
který nosil celý týden, zatímco se snažil co nejlépe zamaskovat svoje
trápení. Teď už vidím jen bolest a zoufalství. Ta záležitost ho užírá. Vypadá
vyčerpaně.
„Ty to nechápeš?“ vyhrknu. „Záleží mi na tobě. Jaký jiný důvod bych asi
tak měla mít?“
Conor svěsí hlavu. Zhroutí se na okraj postele a schová tvář do dlaní.
Mlčí tak dlouho, až si říkám, že to možná vzdal.
Pak však konečně promluví.
„Loni v květnu, ještě v Kalifornii, za mnou jednoho dne přišel Kai –
neviděl jsem se s ním celý týdny – a prý že potřebuje peníze. Jako že hodně
peněz. Měl průser s jedním drogovým dealerem a musel mu zaplatit, jinak
by se mu ten chlap pomstil. Řekl jsem mu, že tolik peněz nemám. A on že,
víš co, že můžu říct o prachy Maxovi.“ Conor ke mně zvedne oči, jako by
se chtěl ujistit, jestli si vzpomínám, co mi o vztahu s nevlastním otcem
říkal.
Pomalu přikývnu.
„Fajn, takže jsem řekl, že ani nápad, že to neudělám. Kai se nasral
a vyklopil na mě něco jako: Jdi do hajzlu, jsem myslel, že jsme kámoši
a tak, ale víc na mě netlačil. Jenom řekl, že vymyslí něco jinýho, a šel.
Myslel jsem, že s těmi problémy přehání, že možná jenom chtěl novej fon
nebo podobný krámy a napadlo ho, že bych mohl otevřít trezor plnej zlata
a vzít si, co chci.“
Conor se zhluboka nadechne a promne si obličej. Jako by v sobě doloval
energii.
„O pár týdnů později jsme se s Maxem pohádali. Kvůli blbosti. Tehdy
jsem si ještě nevybral hlavní obor a on se do mě začal pouštět, ať koukám
vymyslet, co chci se svým životem dělat. Takže jsem se samozřejmě
naštval, protože tím ve skutečnosti myslel, že jsem ubožák, který nikdy
ničeho nedosáhne, když nebude jako on. Začali jsme na sebe řvát, nasral
jsem se a odešel. Skončil jsem u Kaie, řekl mu, co se stalo, a on navrhl, že
se mu můžeme pomstít. Stačí říct.“
Opatrně dojdu k posteli a posadím se hodný kus od něj. „Co jsi na to
řekl?“
„Řekl jsem: Jo, sakra. Jdem na to.“
Potřese hlavou a zhluboka si povzdechne. Cítím, jak z něj sálá úzkost
a že je pro něj náročné to všechno přiznat. Jak hluboko do svého nitra musí
sáhnout, aby našel odvahu.
„Prozradil jsem Kaiovi kód alarmu a řekl mu, že Max si v zásuvce
pracovního stolu vždycky nechává tři tisíce rezervu. Řekl jsem, že nechci
vědět, kdy to udělá. Max by si toho, že peníze zmizely, klidně mohl
všimnout až za několik měsíců, navíc pro něj to jsou drobné. Tolik peněz
utratí každý týden jenom za večeři a víno. Nikomu se nic nestane.“
„Ale…?“
Conor se na mě zadívá. Konečně. Poprvé za celý týden se na mě skutečně
zadívá.
„Jednou o víkendu jsme vyrazili do Tahoe. Chtěl jsem zůstat doma, ale
máma se do mě pustila, že bysme měli trávit taky trochu času spolu. Dům
tak byl několik dní prázdný a Kai toho chtěl využít. Nevím, jestli byl
zhulenej, nebo se něčím sjel, ale on to tam rozmlátil. Z garáže sebral jednu
z Maxových golfových holí a rozmlátil Maxovu pracovnu a obývák. Když
jsme se vrátili, peníze byly pryč. Nejhorší na tom je, že si to Max dával
za vinu. Myslel si, že určitě zapomněl nastavit alarm. Nakonec ale řekl, že
na to kašle, že o nic nejde. Stejně všechno zaplatí pojišťovna.“
Svraštím čelo. „Nedivili se, proč nezmizelo nic jiného?“
Conor se suše zasměje. „Ne. Poldové to uzavřeli s tím, že se to tam
rozhodli vymlátit asi nějaký znuděný puberťáci. Prý že takový věci viděli
už milionkrát, že prý prostě vycítili příležitost a pak je něco vylekalo, tak
zdrhli.“
„Takže ti to prošlo.“
„Jo, ale to je na tom to nejhorší, víš? Ten pocit viny, který mě užírá
od chvíle, kdy jsme vešli dovnitř a já viděl, co tam Kai udělal. Co jsem
udělal já. Kdovíproč jsem si namluvil, že vidět, jak se Max tváří, bude
zatraceně příjemný. Jenže to kurevsky bolelo. Co za hajzla nechá rozmlátit
vlastní dům? Máma se ještě týdny potom bála, že se ten, kdo to udělal,
vrátí. Nemohla spát.“ Zlomí se mu hlas. „Kvůli mně.“
Zabolí mě u srdce. „A Kai?“
„Pár týdnů nato si mě našel na pláži. Ptal se, však víš, jak to šlo. Řekl
jsem mu, že už se s ním nechci nikdy vidět, že to přehnal a že to byl
od začátku pitomej nápad. A tím to zhaslo, skončili jsme spolu. On je ale
přesvědčený, že se zachoval jako správný kámoš, jako že mě podržel a tak.
Lepší příklad toho, jak ten jeho mozek funguje, nenajdeš.“
„Takže chápu správně, že konec přátelství moc dobře nevzal?“
„Nevzal. Podle mě se hlavně bál, že to na něj vykecám. Připomněl jsem
mu, že tím bych zavařil i sám sobě. A pak jsme si šli každý po svým.“
„Až do Buffala.“
„Až do Buffala,“ souhlasí zachmuřeně. „Pak znovu v sobotu na pláži.
Našel si mě tam a spustil stejnou písničku. Dluží prachy nesprávným lidem,
a jestli je nesežene, zabijou ho. Akorát že tentokrát potřebuje deset táců.“
„Sakra,“ ucedím.
Conor se v odpověď tiše zasměje. „Jo.“
„Nemůžeš mu ty peníze dát.“
Jenom nakloní hlavu.
 „Vážně, Conore. Nemůžeš mu je dát. Teď je to deset, příště patnáct, pak
dvacet, padesát. Uvědomuješ si, že tě vydírá? O tohle tu vlastně jde? Že
zničíš i sám sebe? A to v té obálce… Ty peníze určitě nemáš od svojí
rodiny.“
„Nemám na vybranou, Taylor,“ ucedí naštvaně.
„Ale ano, máš. Můžeš říct Maxovi a svojí mámě pravdu. Když jim
všechno povíš, Kai už na tebe žádnou páku mít nebude. Nechá tě na pokoji
a ty si budeš moct konečně žít dál, aniž by ses musel bát, kdy se u tebe zas
objeví, aby ti zničil život.“
„Nevíš, o čem to mluvíš. Nemáš –“
„Vím, že se za to všechno stydíš, a proto ses na mě vykašlal, podrazil jsi
svoji rodinu a udělal kdovíco, jenom abys ty peníze sehnal. Kdy to skončí?
Kdy bude mít dost?“ Potřesu hlavou. „Existuje způsob, jak to celé zastavit.
Jinak budeš kvůli tomu tajemství až do konce života Kaiovým otrokem.“
„Jo, no…“ Conor vstane. „Ty s tím nemáš nic společnýho. Řekl jsem ti
pravdu a teď musím jít.“
Rychle vstanu a pokusím se ho zastavit, bez námahy mě však mine
a dojde ke dveřím. Chytím ho za ruku a Conor se ke mně otočí.
„Prosím. Pomůžu ti. Nemusíš to dělat.“
Ruku mi vytrhne. A pak promluví se stejným chladem a odstupem jako
předtím. „Tvoji pomoc nepotřebuju, Taylor. Ani ji nechci. A už vůbec
nemusím poslouchat, jak mi nějaká holka říká, co mám dělat. Měla jsi
pravdu. Neměli bysme spolu být.“
Bez ohlédnutí – bez zaváhání – seběhne schody a vyjde z domu.
Prostě mě tu nechá, v tomhle pokoji plném otrávených vzpomínek,
s rozmazaným make-upem a rozpuštěnými vlasy.
Ten zatracený Conor Edwards.
 31. kapitola
Conor
V dětství jsem znal jednu holku. Daisy. Bylo jí asi tolik, co mně, a v naší
staré čtvrti bydlela o několik domů dál. Vždycky celé hodiny sedávala před
domem a čmárala na chodník malými kameny nebo kusy betonu, protože
křídu neměla. Když slunce zem příliš rozpálilo nebo mokla v dešti
a s Kaiem jsme projížděli kolem ní na skateboardech, vždycky po nás něco
házela. Kameny, víčka od flašek, odpadky, cokoli měla po ruce. Její táta byl
strašný parchant a my si říkali, že je prostě stejná jako on.
Pak jsem jednou seděl u nás na zápraží. Viděl jsem, jak vystoupila ze
školního autobusu a zaklepala na dveře svého domu. Na příjezdové cestě
stálo auto jejího táty a uvnitř řvala televize tak hlasitě, že celá ulice věděla,
co se zrovna odehrálo ve sportu nejzajímavějšího. Pořád klepala, tahle
hubená holka s batohem. Pak zkusila zaklepat na okno v místě, kde z něj
kdysi zloději při vloupání urvali mříže, které nikdy nikdo neopravil.
Nakonec to vzdala, rezignovala a zvedla ze země další kamínek, který si
k ní tím rozpadlým sousedstvím našel cestu.
Pak jsem viděl, jak po ulici jede na skejtu Kai. Zastavil u ní a něco jí řekl.
Vysmíval se jí. Díval jsem se, jak jí jezdí po kresbách, jak jí vylívá na ty
obrázky limonádu a hází jí víčko od láhve do vlasů. V tu chvíli mi došlo,
proč po nás házela věci, kdykoli jsme ji míjeli. Mířila na Kaie.
Když pak seděla sama před domem příště, přinesl jsem si vlastní kámen
a sedl si k ní. Nakonec jsme z té příjezdové cesty odešli a vyrazili objevovat
svět. Z vysokého stromu jsme pozorovali dálnici a ze střech sledovali
letadla. Jednoho dne mi Daisy řekla, že odchází. Že až se vrátíme ze školy
příště, sbalí se a odejde. Někam jinam. Taky bys mohl odejít, pověděla mi.
Vystřihla si z časopisu fotku Yosemitu a vzala si do hlavy, že tam bude
bydlet, v nějakém táboře nebo co. Protože tam mají všechno, co člověk
potřebuje, a kempovat nic nestojí, že ne? Celé týdny jsme si o tom povídali
a plánovali. Ne že bych doopravdy chtěl odejít, ale Daisy nutně
potřebovala, abych šel s ní. Nejvíc ze všeho se bála osamělosti.
 Pak jednoho dne nastoupila do autobusu s fialovými podlitinami
na pažích. Brečela a najednou to už nebyla jenom hra. Nebyl to jen
vymyšlený příběh o velkém dobrodružství, které spolu po škole
podnikneme. Když autobus zastavil u školy, dychtivě na mě pohlédla.
Batoh jí visel na zádech níž než obvykle, jako by byl mnohem těžší než
normálně. Zeptala se: Odejdeme o obědový pauze? Nevěděl jsem, co jí
na to mám říct, a hlavně jak neříct něco špatně. Tak jsem udělal něco
mnohem horšího.
Odešel jsem.
Asi právě v tu chvíli jsem pochopil, že nikomu nic dobrého nepřinesu.
Jasně, nebylo mi ani jedenáct, takže jsem fakt nechtěl zdrhnout někam
na sever jenom s batohem a skejtem. Dovolil jsem však, aby ve mě Daisy
věřila. Dovolil jsem, aby mi začala důvěřovat. Možná že jsem tehdy tak
úplně nechápal, co se u ní doma děje, ale základy jsem zatraceně pochytil,
a stejně jsem jí nijak nepomohl. Prostě jsem ji nechal postavit se do hodně
dlouhý řady lidí, které jsem zklamal.
Na její oči nikdy nezapomenu. Na to, jak jsem v nich spatřil, že jsem jí
zlomil srdce. Ty oči vídám dodnes. Vidím je i teď.
Roztřesou se mi ruce. Pevně sevřu volant. Na silnici skoro nevidím. Jako
bych měl před očima tunelové vidění, všechno je zúžené a daleko. Jedu spíš
po paměti. Svíravý pocit v hrudi, který posledních několik dní sílil, mi sevře
hrdlo. Najednou se nedokážu nadechnout.
Když mi v držáku na kelímek zazvoní mobil, málem sjedu do vedlejšího
pruhu, protože mě ten hlasitý zvuk vyleká.
Zapnu hovor na hlasitý odposlech.
„Jo?“ přinutím se promluvit. Neslyším se. V mozku mi šumí statika
a připadám si jako pod vodou.
„Jenom jsem si chtěl bejt jistej, že seš na cestě,“ oznámí Kai. V pozadí
slyším hluk. Hlasy a tlumenou hudbu. Už sedí v tom bostonským nóbl
vysokoškolským baru, kde se máme sejít.
„Jo, jsem.“
„Tik tak.“
Hovor ukončím a mobil hodím na sedadlo spolujezdce. Bolest v hrudi už
skoro nedokážu snést, svírá mě tak silně, že mi snad zlomí žebro. Stočím
volant, zajedu na krajnici a dupnu na brzdy. Se sevřeným hrdlem ze sebe
strhám oblečení, až zůstanu celý zpocený jenom v tílku. Stáhnu okénko,
abych dostal do auta studený vzduch.
Co to sakra dělám?
I s hlavou v dlaních před sebou pořád vidím její obličej. Zklamání
v jejích očích. Ne Daisy, tu malou holčičku z minulosti. Ale Taylor, ženu
z přítomnosti.
Očekávala ode mě mnohem víc. Nejde o to, co jsem kdysi udělal, ale
o to, co jsem se rozhodl udělat teď. Klidně by mi odpustila, že jsem se k ní
celý týden choval jako kretén, kdybych měl v sobě dost síly a rozhodl se
správně, když mi dala šanci.
Sakra, Edwardsi, vzpamatuj se.
Slíbil jsem si, že kvůli ní budu lepším člověkem, proto se na sebe
pokusím podívat jejíma očima. Nevidět jenom grázlíka ze zavšivené díry,
neschopného ubožáka nebo kluka, co se hodí jenom na jednu noc. Věřila, že
stojím za víc, i když jsem tomu sám věřit nedokázal. Tak proč bych měl
Kaiovi dovolit, aby mi to vzal? Protože nezačal ovládat pouze můj život,
ale i Taylořin. Právě teď bych měl být se svojí přítelkyní na tom pitomém
plese, a ne panikařit na dálnici.
Znechuceně potřesu hlavou, zvednu odhozený svetr a obleču si ho.
Zařadím a vyrazím.
Poprvé v životě v sobě najdu odvahu respektovat sám sebe.
Jako první se stavím u Huntera. Otevře mi Demi a přivítá mě tázavým,
možná i trochu nepřátelským pohledem. Netuším, co z toho mého
posledního rozhovoru s Taylor slyšela ani co jí Hunter řekl, když mi vypsal
ten šek.
Sotva mě pozve dál, políbím ji na tvář.
Demi se překvapeně odtáhne. „Za co to bylo, cvoku?“
„Měla jsi pravdu,“ uznám a mrknu na ni.
„No, to jasně.“ Odmlčí se. „Ale ohledně čeho?“
„Čau.“ Obezřetně k nám dojde Hunter. „Všechno v pohodě?“
„Bude.“ Vytáhnu obálku s penězi a podám mu ji.
Demi při pohledu na tu výměnu přimhouří oči.
„Co je to?“ zeptá se.
Hunter si celý zmatený vezme peníze. „Proč?“
 „Odpověz mi, mnichu,“ zabručí Demi a zatahá Huntera za rukáv. „O co
tu jde?“
Pokrčím rameny a Hunterovi prozradím: „Už je nepotřebuju.“
Vypadá, že se mu nesmírně ulevilo, ačkoli mu nezávidím výslech, který
bude muset od svojí přítelkyně vytrpět.
„Buď na něj hodná,“ povím Demi. „Je to dobrý chlap.“
„Zůstaneš tu? Můžeme si objednat pizzu,“ navrhne Hunter. „Posedět
a pokecat.“
„Nemůžu. Jdu pozdě na ples.“
Cestou od Huntera zavolám Kaiovi. Svíravý pocit v hrudi polevil a ruce
mám klidné, zatímco čekám, až mi to zvedne.
„Seš tu?“ zeptá se.
„Ty peníze pro tebe nemám.“
„Nezahrávej si se mnou, brácho. Jeden telefonát a –“
„Povím Maxovi, že za to můžu já.“ I mě samotného překvapí, jak
odhodlaně to zní. A s každým dalším slovem jsem o to přesvědčenější, že
dělám správnou věc. „Tebe z toho vynechám. Prozatím. Jestli mi ale ještě
někdy zavoláš, jestli tě jenom zahlídnu, bez váhání tě hodím přes palubu.
Nezahrávej si se mnou, Kaii. Máš poslední šanci.“
Zavěsím. A pak se obrním a vytočím další číslo.
 32. kapitola
Taylor
Vážně moc tu nechci být.
Jako že naprosto vážně uvažuju, že z nejbližšího stolu popadnu steakový
nůž, odchytím si rukojmí a rozbiju okno, abych se dostala pryč.
Se Sashou jsme zaujaly strategicky výhodnou pozici u reproduktorů,
abychom odradily kohokoli, kdo by s námi chtěl mluvit. Navíc
zkonfiskovala hodně drahé šampaňské, které nám právě kape na šaty,
protože pijeme přímo z láhve a sledujeme Charlotte, jak pobíhá kolem
a kritizuje členky sesterstva za to, že tu před zraky ustaraných boomerů
kroutí na svoje kluky zadky. Z boxu dýdžeje jsme musely odejít, protože
absolventi po Sashe pořád chtěli, aby hrála Neila Diamonda a Abbu,
a Sasha začala vyhrožovat, že jestli za ní ještě jednou někdo přijde,
vypíchne mu oko vidličkou, proto jsem ji raději přemluvila, aby si vzala
pauzu.
„Měla by sis zatancovat s Erikem,“ poradím jí, když si ho všimnu
na tanečním parketu. Vypadá to, že se skvěle baví, přestože se na něj jeho
partnerka vykašlala.
„Jenže to bych pak už nemohla lidi takhle z kouta povýšeně kritizovat.
Ty mě asi neznáš, co?“
„Myslím to vážně. To, že se tu utápím v sebelítosti, neznamená, že musíš
trpět se mnou.“
„Ale přesně tohle to znamená,“ namítne. „Nebo bys mohla vyžahnout
zbytek téhle flašky a vrhnout se namol na nějakého vyšňořeného kluka se
svěřenským fondem.“
„Nemám náladu.“
„Ale no tak.“ Sasha se znovu napije šampaňského, předloktím si otře
pusu a rozmaže si po něm přitom rtěnku. „Vymódily jsme se a oholily si
nohy. Měly bysme do toho jít, ať máme ráno aspoň čeho litovat.“
Cha. Už teď lituju celé řady věcí. Například co jsem si to sakra myslela,
když jsem si na ples vybrala tyhle strašné šaty? V obepnuté černé látce
působí moje prsa jak dvě splácnuté kýty a všechny špeky mi z nich tečou
jak zubní pasta z tuby. Připadám si nechutná a vůbec si nevzpomínám, proč
jsem se sem při pohledu na sebe do zrcadla tak těšila a představovala si, jak
se bude Conor tvářit, až mě spatří.
Jo, počkat, už si vzpomínám – protože jsem Conorovi bláhově uvěřila,
když mě přesvědčoval, že jsem krásná. Že při pohledu na mě nevidí
obtloustlou holku ani moje prsa, ale jenom mě. Celou. Díky němu jsem
uvěřila, že po mně může někdo toužit. Že stojím za to, aby mě získal.
A teď mi zbylo jen ubohé zklamání z toho, co všechno jsem mohla mít.
Po tvářích mi stékají slzy a to mě štve. Vymluvím se Sashe, že ze sebe
potřebuju vypustit trochu toho šampaňského. Dámské toalety přetékají
holkami z Kappy, které si upravují make-up, a v jedné kabince právě někdo
hlasitě zvrací a dvě další kappy drží holce vlasy. Do další kabinky se
zamkla Lisa Andersonová, která právě v opilosti píše svému nyní už
bývalému příteli, a jedna ze sester buší na dveře a varuje ji, ať to nedělá.
Ulevím si a právě si myju ruce, když dovnitř vejdou rozesmáté Abigail
a Jules. Sotva mě tu spatří stát s rozmazanou řasenkou, upřou na mě tak
zlomyslné pohledy, až se mi sevře žaludek.
„Taylor,“ zvolá Abigail hlasitě, aby upoutala pozornost všech
přítomných. „Vůbec jsem tu neviděla Conora. Neříkej mi, že nepřišel.“
„Nech mě být, Abigail.“
Vypadá samozřejmě dokonale. Na sobě má mihotavé šaty pošité
stříbrnými flitry a platinové vlasy má dokonale natočené, ani jeden
pramínek není tam, kde by neměl být. Vůbec se nepotí a po krku jí nestéká
make-up. Ta holka snad není člověk.
„A jé.“ Zastaví se za mnou a s výsměšně soucitným pohledem se na nás
zadívá v zrcadle. „Copak se stalo? No tak, jsme přece sestry, Taytay. Můžeš
se nám svěřit.“
„On opravdu nepřišel, co?“ pronese Jules blahosklonně sladkým
hláskem, jako by mluvila ke zvířeti. „To snad ne! A přitom ty tvoje myšky
celý den otročily, aby ti ušily tyhle krásné šaty.“
„Samá voda,“ vyštěknu suše. „Rozešli jsme se.“
Abigail se zasměje a pak se sarkasticky ušklíbne. „Jasně že ti dal
kopačky. Po měsíci to už prostě není vtipný, spíš smutný. Měla jsi mě
poslechnout, Taytay. Mohla sis tenhle trapas ušetřit.“
„Abigail, jdi už fakt do hajzlu!“ Přetekla ve mně poslední kapka.
V umývárně se rozhostí naprosté ticho. Palčivě na sobě vnímám pohledy
všech přítomných. „Chápeme to, jasný? Jsi ubohá svině, co si plete
jedovatost s osobností. Najdi si už sakra nějakýho koníčka a mě nech být!“
Vyřítím se ven. Kůže mi hoří. Do banketového sálu se vrátím vlastně
s docela skvělým pocitem. Ze všech těch světel, která pulzují do rytmu
hudby, se mi točí hlava a taneční parket přetéká lidmi. Panebože, postavit se
jí bylo tak příjemné, že bych se tam možná i na vteřinu vrátila. Kdybych
tušila, že pustit se do Abigail bude taková paráda, asi bych to dělala šestkrát
denně.
O téměř polovinu láhve šampaňského později mi chuťové buňky
mravenčí a trochu se mi točí hlava, proto si u baru objednám sodovku
s limetkou.
„Taylor,“ ozve se za mnou hlas. „Ahoj. Skoro jsem tě nepoznal.“
Vedle mě se posadí kluk. Otočím se k němu, ale až když zakloním hlavu
o slušných pár stupňů, poznám Dannyho, jednoho z mrakodrapů, které jsme
se Sashou tuhle poznaly u Maloneho. V padnoucím smokingu mu to
zatraceně sekne.
„Tak v tom případě pro mě něco udělej,“ povím mu a vezmu si sklenku
s pitím od barmana, s kterým, jak mám ten pocit, jsem minulý semestr
chodila na matematiku pro základní školy. „Neprozraď mě. Jsem tu
v přestrojení.“
„Fakt?“ Danny si objedná pivo a přisune se ke mně o něco blíž. „A za co
ses přestrojila?“
„To zatím nevím.“
Zasměje se, protože sám neví, co na to říct. Po pravdě to netuším ani já.
V poslední době si nejsem tak úplně jistá, kdo jsem skutečně já a co je jen
role, kterou se snažím hrát, aby byli ostatní spokojení. Připadám si, že se
snažím dostát očekáváním, která jsou s každým dalším dnem nejasnější.
Nedaří se mi dosáhnout toho, co jsem si pro sebe představovala, a teď si
po pravdě už ani nevzpomínám, odkud se ten nápad vzal.
Říká se, že na vysokou jdete, abyste našli sami sebe, a já přitom
s každým dalším dnem sama sebe naopak čím dál víc nepoznávám.
„Chtěl jsem tím říct, že ti to sluší,“ prozradí mi stydlivě.
„S kým tu jsi?“ zeptám se ho.
„No, s nikým,“ přizná. „Moji rodiče se přátelí s rodiči Rachel Cohenové,
kteří je sem pozvali, tak jsem tak nějak musel jít taky.“ Rozpačitě se napije
piva a já na něm skoro i poznám přesný okamžik, kdy se rozhodl, že to
zkusí. „Víš, chtěl jsem ti tuhle večer něco říct. Teda, měl jsem ti to říct, ale
jestli jsem to pochopil správně, tak jsi s někým chodila?“
Ach. „Jo, no, to… nebylo nic vážného.“
„Takže nevadí, že bych tě chtěl někdy pozvat na rande?“
Vyměním si pohled se Sashou, která stojí o kus dál, a oči jí povzbudivě
září. Kývne, jako by mi tím chtěla říct: Jdi do něj. Pak chytí Erika za ruku
a společně k nám vyrazí.
Nevím, jak na jeho otázku odpovědět, aniž by to vyznělo, jako bych se
k něčemu zavazovala, proto se dlouze napiju, abych získala čas, než k nám
Sasha dojde.
„Tak jste se našli,“ prohlásí přehnaně nadšeně. Na mě se ušklíbne, jako
by mě snad chtěla potrestat. „A ani jeden tu s nikým nejste, tak to pěkně
vyšlo.“
„Vlastně,“ spustím, „jsem si říkala, že bych asi šla –“
„Pořád mi dlužíš tanec,“ připomene Eric Sashe, která mě obejme kolem
ramen, aby mi zabránila odejít.
„Taylor moc ráda tancuje.“
Asi ji zavraždím ve spánku.
„Co kdyby sis zatancovala se mnou?“ navrhne Danny. Milý, stydlivý
Danny. Nabídne mi ruku, jako se to dělá ve filmech. Vím, že to myslí
dobře, a protože si s ním buď půjdu zatancovat, nebo Sasha ztropí scénu,
jeho nabídku přijmu.
Všichni čtyři vyrazíme na taneční parket. Naštěstí hraje rychlá písnička,
takže se na mě Danny nemá potřebu mačkat. Chvíli tancujeme ve čtyřech,
brzy však začne být patrné, že Eric se Sashou jen potřebovali výmluvu,
proč se na sebe celý večer lepit. Nakonec se jen rozpačitě pohupuju před
mrakodrapem, který neumí odhadnout velikost svojí boty. Po pravdě mu ani
moc nevycházím vstříc.
„Tancuj s ním,“ sykne po mně Sasha, když se napůl odtáhne od Erika.
„Vždyť tancuju,“ odseknu.
Popostrčí mě k Dannymu a on mě musí chytit. Soudě podle jeho úsměvu
si myslí, že tím chci nesměle naznačit: Prosím, obejmi mě, v čemž mi moc
rád vyhoví. Napnu se, nezdá se však, že by si toho všiml. Sasha mi znovu
věnuje upřený pohled s jasným příkazem: SAKRA, SNAŽ SE!
To však nedokážu. Pořád uvažuju, co se stalo s Conorem a Kaiem. Předal
mu peníze? Je v pořádku? Ne že by se o sebe Conor nedokázal postarat, co
když se ale něco pokazilo? Deset tisíc je příliš mnoho peněz na to, aby je
člověk jen tak nosil u sebe. Možná ho zastavila policie, nebo něco horšího.
Existuje tak sto různých způsobů, jak se to mohlo dneska pokazit, a ani
nemám jak zjistit, jestli je v pořádku. Telefon mi nebral, a tak jsem zas
na začátku – dělám si o něj starosti a bojím se.
Říkám si, že jsem se mohla snažit víc. Měla jsem o tom povědět jeho
spolubydlícím nebo Hunterovi a požádat je, aby ho zastavili. Nebo aspoň
navrhnout, že mu budu krýt záda. Proč jsem to krucinál neudělala?
Pokud se Conorovi něco stane, nikdy si to neodpustím.
Zrovna se rozhodnu, že mu zavolám, když uslyším varovné zavrčení
a najednou nás od sebe s Dannym někdo odtrhne.
 33. kapitola
Taylor
„Co to sakra děláš, kámo?“ Danny se k vetřelci otočí, zatímco já jenom
zmateně zírám.
Opravdu. Co to sakra dělá? Co tu Conor dělá?
„Tady jsi skončil,“ odpoví mu Conor ve smokingu klidně a neústupně.
„Cože?“ Danny se zamračí. Udělá další krok. Je sice o několik
centimetrů vyšší, ale taky o něco štíhlejší než svalnatý Conor.
„Slyšels.“ Napětí z něj sálá a v očích se mu zračí jen stěží potlačovaná
zuřivost. „Díky, ale už můžeš jít.“
„Hej.“ U svého spoluhráče se objeví Eric. „Nevím, kdo seš, ale nemůžeš
–“
„Jsem její přítel,“ odsekne Conor, pronikavý pohled však upírá jen
na mě.
„Taylor?“ zeptá se Danny. „Je to tvůj přítel?“
Pohlédnu na Dannyho a zas na Conora. Jsem po pravdě konsternovaná.
Conor pod těmi probleskujícími světly stojí v černém, na míru střiženém
smokingu a vlasy má sčesané dozadu… Jako bych ho viděla úplně poprvé
v životě.
Naprosto mě fascinuje, jaká čirá sexuální přitažlivost z tohoto muže sálá.
Celý poslední týden jsem na něj byla tak naštvaná, až jsem úplně
zapomněla, jak je sexy. Skoro všechny přítomné ženy se za ním otáčejí.
I absolventky se ohlížejí přes rameno, zatímco jejich postarší manželé celý
večer okukují dvacítky.
„Co tu děláš?“ vyhrknu nakonec, aniž bych Dannymu odpověděla.
Sasha mi stiskne ruku. Nevím, jestli mi tím chce dát najevo morální
podporu, nebo se bojí, že odtud uteču, stisk jí však oplatím, od Conora
ovšem oči neodtrhnu.
„Pozvala jsi mě,“ připomene mi zhrublým hlasem.
„A tys ses na mě vykašlal.“ Bez varování se ve mně znovu zvedne vztek.
Sevřu kamarádce ruku ještě pevněji. „Pozvání ruším. A to znamená, že
nemáš co mluvit do toho, s kým tancuju.“
 „To teda sakra mám,“ zavrčí. Chytí mě za druhou ruku a přitáhne si mě
k sobě. Já blázen pustím Sashu.
„Co to děláš?“ syknu hořce.
Přitiskne si mě k sobě a nepustí. Moje tělo si okamžitě vzpomene, jaké to
je, přestože hlava se ještě pořád snaží zapomenout.
„Zatancuj si se mnou.“
„Nechci tancovat.“
A přesto se k němu přivinu. Ne, protože to tak chce, ale protože navzdory
vzteku a bolesti moje tělo reaguje na jeho dotek. Takhle na něj Conorova
blízkost působí.
Ohlédnu se přes rameno k Dannymu. V mých očích nejspíš vyčte
upřímnou omluvu, protože zachmuřeně přikývne. Milý, nesmělý Danny.
Kdyby moje srdce bilo pro něj, život by byl mnohem snazší, jenže to tak
není. Protože život není sakra fér.
„Musíme si promluvit,“ oznámí Conor.
„Nemám ti co říct.“
„Dobře, tím se všechno usnadňuje,“ odpoví a začne se pohupovat
do rytmu. Tančí a já s ním. Hudbu neslyším, vnímám jenom jeho pohyby.
Jako by naše těla vášnivě, zaníceně bojovala, aby nás dala zase dohromady.
„Omlouvám se, Taylor. Za všechno. Dneska jsem tě zazdil a nedodržel jsem
slib. Nic z toho jsem ale nechtěl.“
„Odešel jsi,“ připomenu mu se vším potlačovaným vztekem, který
ve mně za poslední týden narůstal. „Vykašlal ses na mě.“
Smutně přikývne. „Styděl jsem se. Nevěděl jsem, jak ti říct, co všechno
se děje.“
„Rozešel ses se mnou.“
To obvinění visí ve vzduchu. Přestože se dotýkáme a hledíme na sebe,
stejně nás dělí propast. Dělí nás elektrický plot z lítosti a zrady.
„Zahnalas mě do kouta. Nevěděl jsem, co jinýho mám dělat.“
„Bylo to od tebe hnusný,“ vyčtu mu bolest, kterou mi celý týden působil.
Ten pocit nezmizí, jenom protože mu to ve smokingu sekne.
„Dneska ti to moc sluší.“
„Sklapni.“
„Myslím to vážně.“ Políbí mě na krk a mně blesknou před očima
vzpomínky na ty chvíle, kdy jsme spolu byli naposledy.
Vzpomínky na moji postel. Jeho ústa. Jeho kůži tisknoucí se k mé.
 „Nech toho.“ Odstrčím ho od sebe, protože když se mě dotýká, nemyslí
mi to. Nedokážu se nadechnout. „Bez váhání jsi mě odkopl. Nejde jen o to,
že ses na mě vykašlal a rozešel se se mnou. Jde o to, že ses tak rozhodl,
místo aby sis se mnou prostě promluvil. Raději ses to se mnou rozhodl
skončit, než abys mi prozradil pravdu.“ Oči mě pálí. „Bylo mi kvůli tobě
vážně mizerně, Conore.“
„Já vím, zlato. Sakra,“ ucedí, prohrábne si vlasy a úplně si je přitom
rozcuchá.
Najednou si uvědomím, že na nás všichni zírají. Nejradši bych se
schovala pod stůl.
„Ty peníze jsem mu nedal, Taylor.“
„Cože?“
„Jel jsem do Bostonu, ale pořád jsem přitom myslel na tebe. Tak jsem to
otočil. Nedokázal jsem to udělat, protože jsem věděl, co to dělá s námi.“
Zlomí se mu hlas. „Protože nejhorší na tom všem, to nejhorší, co se mi kdy
mohlo stát, bylo ztratit tvůj respekt. Kdybys mě nenáviděla, na ničem by mi
už nezáleželo.“
„Kdyby to byla pravda –“
„Sakra, Tay, snažím se ti tu říct, že tě miluju.“
Najednou mě líbá a do toho horkého polibku dává všechnu svoji lítost
a přesvědčení. V jeho náruči si zas připadám celá. Konečně stojím pevně
na nohou. Protože když nejsme spolu, celý svět mi připadá mimo. Conor mi
pomáhá udržet rovnováhu, s ním je všechno zas v pořádku.
Když se od sebe odtrhneme, uchopí mi obličej do dlaně a palcem mě
pohladí po tváři. „Myslím to vážně – naprosto jsem se do tebe zamiloval.
Měl jsem ti to říct už dřív. Rád bych to hodil na opakovaný zranění hlavy,
ale jsem prostě jenom idiot. Mrzí mě to.“
„I tak se na tebe zlobím,“ varuju ho upřímně, ačkoli už ne tak vyčítavě.
„Já vím.“ Usměje se. Trochu smutně, přesto sladce. „Taky ti to hodlám
pořádně dlouho vynahrazovat.“
Koutkem oka zachytím pohyb a všimnu si, že k nám s nesouhlasným
výrazem spořádané matróny míří Charlotte.
„No, způsobili jsme tu scénu a všichni na nás zírají,“ připomenu mu.
„Takže jestli chceš začít pracovat na tom, abych ti odpustila, koukej mě
odtud hodně rychle dostat.“
 Conor se rozhlédne po tanečním parketu a po našem obecenstvu
sestávajícím z mých sester z Kappy, jejich doprovodů a pobouřených
absolventů s modrou krví a nesouhlasnými pohledy v očích. A pak jim
všem věnuje svůj uličnický úsměv.
„Představení skončilo, dámy a pánové,“ oznámí. „Dobrou noc.“
Chytí mě za ruku a společně vyrazíme k východu.
Stejně večírky nenávidím.
 34. kapitola
Conor
Taylor mě pozve k sobě domů, kde ani jeden z nás netuší, kam se postavit
nebo jak si sednout. Nejdřív se posadí na gauč, jenže toho má na srdci tolik
a nějak to z ní nechce padat v pořadí, v jakém by mi to všechno chtěla říct,
proto se rozhodne zas vstát a začne přecházet sem a tam. Tak se posadím
na gauč já, moje svaly však ještě pořád spalují adrenalin a stoupá v nich
hladina kyseliny mléčné. Proto zacouvám do kouta a snažím se rozluštit,
jestli mě ještě pořád dokáže milovat, nebo jsem ji nadobro ztratil.
„Celou dobu jsem se snažila pochopit, proč se tak chováš,“ říká právě,
„a vzhledem k tomu, že jsi mi nic neřekl, mě napadaly jenom ty nejhorší
možnosti.“
Svěsím hlavu. „Chápu.“
„Jako třeba že ses vsadil, že mě sbalíš. Nebo že když jsi mě konečně
viděl nahou, řekl sis, že tohle teda ani omylem. Nebo že se ti prostě jenom
zvráceně líbila představa, že bys mi mohl ublížit.“
„To bych nikdy –“
„Takže aby bylo jasno, i když jsme si to vyříkali, stejně jsem si ty scénáře
v duchu prožila,“ poví mi Taylor tiše. „Nic z toho se nestalo, ale zároveň
stalo, chápeš? Věřila jsem, že jsi mi dal kopačky, protože jsem se s tebou
nechtěla vyspat nebo protože tě do toho navedli tvoji kámoši nebo protože
jsi poznal jinou. Strašně jsem se tím trápila, a to jenom proto, že jsi byl
zbabělec a nemluvil se mnou.“
„Já vím,“ povzdechnu si a s rukama v kapsách se zadívám do země.
Uvědomuju si, že škodu jsem už napáchal a že bez ohledu na to, co
uděláte nebo jakkoli upřímně se omluvíte, občas prostě lidem ublížíte
natolik, že je od sebe nadobro odeženete. Lidé vaše chování strpí jenom
do určité míry.
A děsí mě, že jsem s Taylor tu míru už překročil.
„Musíš se snažit víc, Cone. Věřím, že tě to mrzí, ale potřebuju vědět, že
když ti odpustím, nečeká mě to znovu celé od začátku.“
 Odkašlu si, abych z krku dostal štěrk, který mě tam škrábe. „Nechtěl
jsem, abys tuhle moji stránku někdy poznala. Přišel jsem na Briar s tím, že
chci být lepším člověkem, a nějaký čas jsem si i říkal, že mě moje minulost
třeba přece jenom nedožene.“ Polknu. „Sám sebe jsem přesvědčil, že jsem
to všechno nechal za sebou, až jsem se nakonec přestal ohlížet přes rameno.
Dokonce jsem naivně uvěřil, že jsem se opravdu změnil. A postupně jsem
tak trochu zapomněl, proč jsem si držel lidi od těla. Potom jsem poznal
tebe. Tím chci říct, že jsem vůbec nečekal, že bych tě poznal, Taylor.
Načasování bylo pěkně mizerný, ale nelituju toho.“
„Co se stalo?“ zeptá se.
„Kdy?“
„Dneska,“ objasní. „Vzal jsi ty peníze a odešel jsi. Co bylo dál?“ Založí
si paže a zadívá se na mě.
V bytě je tma, proto její výraz nedokážu rozšifrovat. Při našem příchodu
rozsvítila v hale, lampu v obýváku však ne. Skoro jako bychom se na sebe
báli podívat a chtěli se skrýt ve stínech.
Mezerami v žaluziích dovnitř proudí oranžové proužky světla, které jí
kříží obepnuté černé šaty. Dívám se na ty proužky a všechno ze sebe
vyklopím. Jak jsem zastavil u krajnice a celý se třásl. Jak jsem zavolal
Kaiovi a vrátil peníze Hunterovi.
„A když jsem odjel od Huntera, zavolal jsem mámě,“ přiznám. „Požádal
jsem ji, aby zavolala Maxe a dali si mě na hlasitý odposlech. Což nevzali
moc dobře, protože jsou tři časová pásma za námi a máma se vyděsila, že
jsem snad v nemocnici.“
Taylor se opře o zeď naproti mně. „Co bylo dál?“
„Všechno jsem jim řekl. Že mě to mrzí, že jsem to podělal a že jsem jim
to měl všechno přiznat už dávno, ale bál jsem se a styděl. Víc jsme to
nerozebírali. Máma byla v šoku. Zklamal jsem ji. Max toho moc
nenamluvil.“ Kousnu se zevnitř do tváře. „Budou to nějak řešit, to určitě.
Teď to ale asi ještě pořád vstřebávají.“
Nezmíním se o tom, že mi Max možná přestane platit školné a že máma
bude asi chtít, abych se vrátil do Kalifornie. Možná že kdyby se děkan
Briaru dozvěděl, že jsem naplánoval vloupání do vlastního domu, nejspíš
by mě vyrazil ze školy. Tolik bolesti a utrpení, a stejně můžu přijít o Taylor,
rodinu, tým i všechno, na čem jsem tak dřel. Což bych si taky zasloužil.
Nebyl bych první, komu by se vymstilo, že jeho činy neměly žádné
následky. Mělo mě to potkat už dávno.
„Vážně se mi nelíbí, že jsi o něčem tak vážném lhal tak dlouho,“ prohlásí
Taylor. Pořád je mezi námi ta propast.
„Chápu.“
„A pořád mě bolí, že jsi mi byl schopný tak ublížit, jenom abys zatajil
svoji chybu.“
„Máš pravdu.“
„Věřím ale, že se člověk může změnit.“ Pomalu, váhavě ke mně dojde.
V šatech, které jí tak dokonale obepínají křivky, v nenápadném make-upu
a s dokonale učesanými vlasy působí jako zjevení. Láme mi srdce, že si
s tím dala tak záležet a já ji zklamal.
„Udělal jsi hodně špatných rozhodnutí, nakonec ses ale rozhodl správně.
A to něco znamená.“
„Tak jaký je závěr?“ zeptám se a nervózně čekám na odpověď.
„Řekla bych, že tak tři minus.“
„Takže…“ Její slova mi dodají naději, proto se pousměju, avšak rychle
úsměv zas potlačím. „Jsem prošel?“
Taylor naznačí palcem a ukazovákem maličkou mezeru, aby bylo jasné,
jak těsně to bylo.
„Beru.“
Konečně ke mně dojde a chytí mě za saténové klopy smokingu. „Na tom
plese to vypadalo, že tak trochu žárlíš.“
„Kdyby se tě ten kluk dotkl, zlámal bych mu hnátu,“ odpovím bez
váhání.
„Rozešli jsme se,“ připomene mi. Kdykoli tu větu vysloví, zabolí mě to
o něco víc.
„Jsem pitomec,“ přiznám. „Jestli si ale myslel, že by to na tebe mohl
zkusit, asi si moc neváží vlastního života.“
Pousměje se a napětí, které mi posledních několik dní svírá ramena,
konečně trochu povolí. Jestli ji pořád dokážu rozesmát, možná máme přece
jenom naději.
Zamyšleně nakloní hlavu. „Bylo to docela sexy.“
„Fakt?“ To už nezní jako odmítnutí.
„Jasně. Nepatřím mezi takové ty superdospělé lidi, co si myslí, že
žárlivost je vada charakteru. Já ji sakra žeru.“
 Teď už se musím zasmát. „Budu na to pamatovat.“
„Jo, no, víš, Abigailin přítel mi pořád slintá na prsa, takže kdyby se ti
někdy zachtělo protočit mu na trávníku před domem bratrstva gumy, jsem
pro každou špatnost.“
„Já tě fakt miluju.“ Tahle holka mě dokáže rozesmát jako nikdo jiný, a to
i v těžké situaci. I ve chvílích, kdy je to mezi námi napjaté. Dokáže najít
něco dobrého i v těch nejtemnějších okamžicích.
„Ohledně toho,“ nadhodí a přejede mi po knoflících košile. Na okamžik
se váhavě zamračí.
„Myslím to vážně. Z celého svého srdce. O tomhle bych nikdy nikomu
nelhal.“
„Miluješ mě.“
Nevím, jestli to má být otázka, nebo oznámení, vezmu to ale jako to
druhé. „Miluju tě, Tay. Ani nevím, kdy jsem si to uvědomil. Možná když
jsem zastavil na tý dálnici, nebo cestou zpátky. Nebo když se mi ruce třásly
tak, že jsem si skoro ani nedokázal uvázat motýlka. Myslel jsem jenom
na to, že musím za tebou a že jsi tam někde venku a myslíš si, že mi na tobě
nezáleží. Ničilo mě to. A v tu chvíli jsem to prostě věděl.“
Vzhlédne ke mně zpod vějířků hustých řas. „Tak mi to ukaž.“
„Ukážu. Když mi dáš šanci, abych –“
„Ne.“ Vyjede mi dlaněmi po hrudi, stáhne mi sako z ramen a nechá ho
spadnout na zem. „Ukaž mi to.“
Stačí, aby se kousla do spodního rtu, a další povzbuzení nepotřebuju.
Zvednu ji do náruče, přitáhnu si ji k sobě a políbím. Sice nám to jako
páru zaskřípalo, tohle mi ale připadá správné. Když se líbáme, dávají mi
věci smysl. S ní v náruči mám dost dobrou představu o tom, kam bychom to
mohli dotáhnout.
Taylor mi obtočí nohy kolem pasu. Odnesu ji do ložnice a posadím se
na postel. Uvelebí se mi na klíně a zaplete mi jemné prsty do vlasů. Něžně
mě poškrábe na zátylku, až z toho celý hořím.
Tře se mi o penis tvrdý jako žula. Nejradši bych z ní ty šaty strhal, vím
ale, že musím postupovat pomalu, jinak ji od sebe odeženu. Místo toho jí
vyjedu rukama po stehnech a odhrnu si látku z cesty. Povzbuzuje mě, až
konečně nahmatám holou kůži zadku a jemné krajkové kalhotky. Očividně
se na dnešek připravovala.
 „Chybělas mi,“ přiznám. Už je to hodně dlouho, co jsem se na ni pořádně
podíval. Asi jsem Kaie i svůj strach přiznat se ke všemu Taylor používal
jako berličku, abych nemusel myslet na to, co všechno k ní cítím. Protože
kdyby moje city nebyly skutečné, neměl bych co ztratit. Kdyby mě opustila,
nemusel bych myslet na to, že pro ni nejsem dost dobrý.
„A mně chyběl náš vztah.“ Taylor mi vytáhne košili z kalhot. Začne mi ji
rozepínat a rozváže mi motýlka. Nechám ji, aby ze mě všechno shodila,
a pak mi zabloudí prsty po nahé hrudi. „Panebože, jsi vážně nádherný.“
Svaly se mi pod jejím dotykem zatnou.
„Jsi překrásná,“ povím jí upřímně.
Jako vždycky zrudne a obrátí oči v sloup. Chápu to – nevidí se tak, jak ji
vidím já. Stejným způsobem jsem nebyl schopný uvěřit, že ze mě pořád
může být slušný člověk. Prostě jen potřebuje, aby jí někdo pomohl uvěřit.
„Pořád se tě o tom budu snažit přesvědčit,“ varuju ji.
„Nechci, abys s tím někdy přestal.“ Políbí mě, vstane mi z klína a otočí
se ke mně zády. „Pomoz mi.“
Tep se mi zrychlí. Rozepnu jí zip a pak už se dívám, jak vystoupí
z hromádky šatů. Vím, že je nervózní, že tu stojí takhle obnažená, proto jí
nedám příležitost, aby začala o svojí kráse pochybovat. Obejmu ji a stáhnu
na postel, položím ji na hromadu polštářů a usadím se jí mezi stehny. Jednu
hladkou nohu si zahákne kolem mých boků. Stáhnu jí podprsenku, abych ji
mohl políbit na hruď a promnout prsa. Zabloudím rty o něco níž,
z bradavek na břicho. Svleču jí krajkové kalhotky a rozevřu kundičku,
abych se jí mohl věnovat jazykem.
Vím, že se blíží k orgasmu, protože tahá za deku a zatíná nehty do látky.
Celá se třese a klene záda. Proniknu do toho neuvěřitelně těsného těla
dvěma prsty a kleknu si, abych viděl, jak se pode mnou tříští na kusy.
Nic rajcovnějšího jsem v životě nespatřil. S potlačeným zasténáním se
kouše do rtu, třese se a svírá v sobě moje prsty.
„To je ono, zlato,“ pobízím ji. Líbí se mi, jak se celá červená, jak se jí
ruměnec rozlévá i po prsou a jak svůdně sténá.
S mými prsty stále hluboko v sobě si mě Taylor k sobě přitáhne. Hluboce
mě líbá a zároveň pátrá po mém zipu.
„Chci tě,“ vydechne a lapá po dechu. Rozepne mi knoflík, pak zip
a stáhne mi kalhoty z boků.
 Její netrpělivost mě baví. Shodím kalhoty i boxerky a odkopnu je
na opačný konec pokoje. Sotva jsem nahý, nedočkavá Taylor ke mně
zvedne boky a zašeptá dvě nejkrásnější slova, jaká jsem kdy slyšel.
„Jsem připravená.“
Zadívám se jí do očí, penis připravený mezi jejími stehny.
„Jsi si jistá?“ Můj hlas zní trochu chraplavě. „Víš, že to dělat nemusíš, že
jo? Pořád platí to, co jsem ti už řekl. Nikam nespěchám.“
Natáhne se k nočnímu stolku a ze zásuvky zvedne kondom. „Jsem si
jistá.“
Znovu se políbíme a tentokrát mi to připadá jiné, jako bychom se poznali
úplně poprvé.
Zapřu se o předloktí a volnou rukou si natáhnu kondom.
„Hlavně pomalu,“ připomene mi, když se jí znovu usadím mezi nohama.
„Slibuju.“ Políbím ji na tu roztomilou malou pihu v koutku úst a pak
i na rty. „Teď se uvolni.“
Je napjatá, celé tělo má jako v křeči.
„Uvolni se, zlato. Postarám se o tebe.“
Zhluboka si povzdechne a uvolní se. Tělo jí ochabne. Co nejpomaleji
do ní proniknu. Se skřípěním zubů jí dávám čas, aby si na mě navykla, a až
po chvíli se znovu pohnu. Jenom o kousek. Jenom natolik, že se oba ostře
nadechneme.
„V pořádku?“ zeptám se tiše.
Taylor přikývne a tyrkysové očí jí září chtíčem, touhou, vzrušením.
Znovu se nadechne a chytí mě za boky, aby si mě k sobě přitáhla ještě blíž.
Je dokonalá. Horká a těsná a svírá mě v sobě, kdykoli se stáhnu a zase se
do ní něžně a bolestně pomalu zanořím. A nejen to. Jemně mi zatíná nehty
do zad. Připadá mi, jako by se mi třásla samotná moje duše. Olízne mi krk
a v tu chvíli nevnímám nic než její hlas a chuť. Zapomenu, kde a kdo jsem.
Teď už pro mě existuje jenom tenhle okamžik a prostor mezi námi. Její
měkkost a její dech na mojí kůži.
Příliš rychle se ale blížím k vrcholu. Chci, aby to kvůli ní trvalo o něco
déle, je to však příliš příjemné, a kdykoli vyklene záda, nedokážu se
ovládnout a beru si z jejího těla všechnu rozkoš, kterou vzít jde.
„Zlato,“ vyhrknu.
„Hmmm?“ Při pohledu na její vzrušený výraz jsem zas o nebezpečný kus
blíž k vrcholu.
 „Slibuju, že každou vteřinu našeho vztahu ti budu dělat zatraceně dobře
a dám ti stovky a tisíce orgasmů, ale právě teď…“ Zasténám jí do kůže krku
a boky mi samy rychle, zběsile přirážejí. „Teď… potřebuju…“
Vyvrcholím tak prudce, až vidím hvězdičky, a na tom jejím dokonalém
těle se celý roztřesu. Když příval rozkoše pomine, vystoupím z ní, abych
do malého koše pod nočním stolkem vyhodil kondom.
Lehnu si na záda, přivinu si Taylor k hrudi a zapletu jí prsty do vlasů.
Po chvíli ke mně zvedne hlavu a políbí mě na čelist.
„Taky tě miluju.“
 35. kapitola
Taylor
Cestou na praxi na základce mi napíše Sasha. Něco ve smyslu: „Čau,
ženská, až to půjde, vytáhni si na pět vteřin tu hokejku z pusy a napiš mi.“
Tahle láskyplná slova znamenají, že jí chybím.
To, že spolu netrávíme tolik času, je čistě moje vina, protože když jsme
to mezi sebou s Conorem urovnali, celý další týden jsme spolu strávili
každou volnou chvilku. Teď je konečně květen, do závěrečných zkoušek
zbývají dva týdny a já se trochu stydím přiznat, že místo abych se učila se
Sashou v domě Kappy, marně jsem se snažila učit s Conorem u sebe doma,
až jsme to nakonec pokaždé vzdali a hupli na to.
Ukázalo se, že sex je příjemný. Sex se mi líbí. Zvlášť sex s Conorem.
Zároveň se však ukázalo, že sex dokáže člověka strašně rozptýlit.
Přestože mě to štve, kdykoli se ze mě pokusí strhat oblečení, moje
schopnost vnímat text klesá hodně pod bod mrazu.
Kvůli volbám jsem ale přece jenom do domu Kappy zašla. Žádné
překvapení se nekonalo, Abigail vyhrála. Ačkoli se tváří, jako by ji právě
jmenovali doživotní vůdkyní. Očekávám, že brzy ve všech místnostech
v domě rozvěsí svoje fotky, na kterých jezdí na delfínech a z očí jí metají
laserové paprsky. Se Sashou jsme byly dvě z pouhých čtyř členek, které
volily proti ní. Jsem pesimistka, přesto jsem věřila, že vzbouřenkyň je
v tomhle domě víc a čísla budou vyšší. Asi si holt musíme zvyknout na to,
že se teď budeme klanět naší nové vůdkyni.
Z představy, že se budu muset celý rok řídit Abigailinými pravidly, se mi
však zvedá žaludek. Volby byly sice tajné, moc dobře ale ví, že jeden z těch
hlasů proti ní patřil mně. A nepochybuju, že mě za takový vzdor bude chtít
potrestat. Nevím jak, ale znám Abigail a hezké to nebude.
Nebýt času a úsilí, které jsem už do Kappy Chí vložila, přemýšlela bych,
že bych ze sesterstva odešla. Aspoň že v něm mám svoji spojenkyni Sashu.
Navíc členství v Kappě s sebou přináší i podporu a výhody v začátcích
budování kariéry. Nepřihlásila jsem se k sesterstvu, abych se na samém
konci o tyhle možnosti připravila.
 Takže ještě jeden rok. Jestli Abigail bude svého postavení zneužívat,
zorganizujeme se Sashou povstání.
Právě teď ve třídě prvňáčků paní učitelky Gardnerové pomáhám dětem
s kolážemi, které slepují na téma knih, jež ve třídě tenhle týden četly.
V učebně vládne ticho, všichni se se skloněnými hlavami soustředí na úkol.
Vystřihují obrázky ze starých časopisů a lepí je na čtvrtky.
Díkybohu za lepidla v tubě. Dneska jsem zatím vymývala lepidlo z vlasů
jenom jedné holčičce. Paní učitelka Gardnerová zakázala tekutá lepidla
poté, co jejich použití vyústilo v troje nouzová ostříhání. Nikdy
nepochopím, jak jsou děti schopné vymyslet pokaždé jiné způsoby, jak se
k sobě přilepit.
„Paní učitelko Marshová?“ U svého stolu zvedne ruku Ellen.
„Dobrá práce,“ pochválím ji, když k ní dojdu.
„Nemůžu najít myš. Hledala jsem všude.“
U nohou má hromádku pomačkaných časopisů a roztržených stránek.
Celý měsíc jsme s paní Gardnerovou sháněly po celém městě časopisy,
které lidé nechtějí. Ptaly jsme se v ordinacích doktorů, v knihovnách,
v antikvariátech. Naštěstí se vždycky najde někdo, kdo se chce zbavit třiceti
ročníků National Geographics a všemožných časopisů pro děti. Problém je,
že když víc než dvacet dětí naráz čte o myši, zásoby obrázků hlodavců
hodně brzy dojdou.
„Co kdybychom tu myšku nakreslily na barevný papír?“ navrhnu.
„Já ale kreslit neumím,“ postěžuje si a shodí na podlahu několik dalších
utržených stránek.
Ten pocit znám. Jako dítě jsem byla perfekcionistka, která se nespokojila
s ničím menším než s naprostou dokonalostí a často mívala sklony
k sebekritičnosti. Vždycky jsem dostala skvělý nápad a pak se mohla
zbláznit, když se mi ho nedařilo převést ve skutečnost. Po pravdě mě
vyhodili z několika keramických dílen v Cambridgi.
Nejsem na tyhle okamžiky zrovna pyšná.
„Všichni umí kreslit,“ zalžu. „Na umění je nejlepší to, že je každý umělec
jiný. Žádná pravidla neexistují.“ Vytáhnu nové barevné papíry a jako
příklad nakreslím několik jednoduchých tvarů. „Vidíš? Můžeš nakreslit
trojúhelníkovou hlavu a oválné tělíčko, přidat nožičky a ouška, pak to
vystřihneš, slepíš a máš myš na koláž. Říká se tomu abstraktní umění –
podobné obrazy visí i v galeriích.“
 „Můžu udělat fialovou myš?“ zeptá se Ellen, která nosí fialovou gumičku
do vlasů, fialové overaly a fialové ponožky. Její dotaz mě proto nepřekvapí.
„Můžeš použít, jakoukoli barvu chceš.“
Celá nadšená se vrhne na pastelky. Už se chystám přejít k dalšímu stolu,
když někdo zaklepe na dveře učebny.
Ohlédnu se a spatřím, že průzorem dovnitř nakukuje Conor. Přijel mě
vyzvednout, dorazil ale s předstihem.
Dojdu k němu a Conor strčí hlavu do dveří.
„Promiň,“ poví mi a rozhlédne se. „Jenom jsem chtěl vidět, jak takhle
ve třídě vypadáš.“
Celý týden je z něj úplně nový člověk. Zase se usmívá a vrátila se mu
energie a dobrá nálada. Na tuhle Conorovu stránku se hezky dívá, i když
vím, že dlouho nevydrží. Nikdo není takhle šťastný delší dobu. A to je
v pořádku. Ani nabručený Conor mi nevadí. Jen se mi líbí, že ten pozitivní
přístup si udržuje mojí zásluhou. A sexem. Možná hlavně sexem.
„Vypadám snad nějak jinak?“ zeptám se.
Conor si mě prohlédne, dlouze a od hlavy po paty. „Líbí se mi tvoje
učitelské oblečení.“
Nebudu lhát, nechala jsem se na začátku semestru trochu unést
a inspirovala jsem se Zooey Deschanelovou. Takže nosím retro sukně
a oblečení v základních barvách. Asi jsem si řekla, že to patří k roli, kterou
jsem se rozhodla hrát, protože když vejdete do místnosti, kde mají
v poměru dvacet ku jedné převahu maličká stvoření, musíte dávat najevo
sebevědomí. Jinak vás sežerou zaživa.
„Vážně?“ Zatočím se a vystřihnu pukrle.
„Hmm.“ Olízne si rty a schová ruce do kapes, což – jak jsem zjistila –
dělá, když se snaží zakrýt erekci, protože v tu chvíli myslí na něco hříšného.
„Až přijdeme domů, necháš si to na sobě.“
Tohle je další věc, která se nám tak nějak přikradla do slovníku. Domů. Je
jedno, jestli strávíme noc u něj, nebo u mě, vždycky tomu říkáme domov.
Rozdíl mezi tím nevidíme.
„Paní učitelko Marshová,“ ozve se další holčička. „To je váš klůůůk?“
Celá třída začne vzdychat a smát se. Naštěstí tu paní učitelka Gardnerová
není, jinak by Conor musel rychle odejít. Brzy mi má sepsat osobní
hodnocení a nemůžu si dovolit, aby si myslela, že se dětem nevěnuju.
 „Tak jo,“ povím mu. „Padej odtud, než na tebe paní učitelka
Caruthersová z vedlejší třídy zavolá ochranku.“
„Ahoj venku.“ Políbí mě na tvář a na děti, které na nás zírají, mrkne.
„Jdi.“ Potlačím úsměv a dveřmi ho málem praštím do obličeje.
„Paní učitelka má klůůůka. Paní učitelka má klůůůka,“ skandují děti čím
dál hlasitěji a nadšeněji.
Zatraceně, jestli s tím hned nepřestanou, vpadne sem paní učitelka
Caruthersová a začne si stěžovat, co je to tu za hluk. Přitisknu si ukazovák
ke rtům a zvednu druhou ruku. Děti mě jeden po druhém napodobí, až zas
konečně ztichnou. Říkejte mi zaříkávačka dětí.
„Paní učitelka Gardnerová se brzy vrátí a za chvíli bude zvonit,“
připomenu žáčkům. „Tak abyste stihli dokončit koláže, jinak dneska
nedostanete do žákovské knížky usměvavé razítko.“
Vzápětí děti okamžitě skloní hlavy a zuřivě se pustí do vystřihování
a lepení. Jestli jim ten pozitivní přístup vydrží, ještě pár dní a zaslouží si
pizzu. A já musím přežít ještě několik dní do osobního hodnocení, takže
potřebuju, aby poslouchaly. Všichni jsme otroky systému.
Nevím, co to do Conora dneska vjelo, ale už cestou domů nedokáže ohlídat
ruce. Jednou rukou řídí, druhá si najde cestu pod moji sukni, vyjede mi
po stehně a pak už mi laská to místo mezi nohama, zatímco já jen skřípu
zuby a snažím se nedat nic najevo, protože v pruhu vedle nás na semaforech
zastavil motorkář.
„Dívej se před sebe,“ povím Conorovi, přesto rozevřu nohy ještě víc
a sjedu na sedadle o něco níž.
„Taky se dívám.“ Přitiskne prsty ke klitorisu a tře ho přes kalhotky.
„Tohle naprosto jistě patří do kategorie nevěnování se řízení.“ Chci cítit
jeho prsty v sobě. Chci to tak moc, až se mi z toho svírá hruď. Zavřu oči
a představím si, jak se mu třu o ruku, zatímco mě jemně kouše do bradavek.
„S tebou vedle sebe se nedokážu soustředit nikdy.“
Konečně dorazíme k němu domů a okamžitě zapadneme do jeho pokoje.
Spolubydlící tu zatím nejsou, proto si snad stihneme trochu užít, než dorazí.
Conor za námi sotva stihne zavřít dveře a už mě přitiskne ke zdi
a rozepne mi svetr. Ne úplně, jen několik knoflíků, aby mi odkryl výstřih.
Dobře. Tak jsem si ho dneska možná vzala jenom proto, že vím, že se mu
líbí.
 Conor mi olizuje a líbá klíční kost, potom mi stáhne košíček podprsenky,
aby obnažil ňadro, a druhé mi mezitím mne a tiskne. Olízne mi bradavku
a vsaje ji do úst. Stehna se mi napnou, tak moc ho chci cítit v sobě. Ovinu
mu nohu kolem boků a otřu se o mohutnou erekci.
„Jsi tak zatraceně sexy,“ zamumlá a stáhne mi podprsenku ještě níž, aby
mi mohl sát i druhou bradavku.
Přitiskne se ke mně, naléhavě, hladově. Ucítím, jak se snaží osvobodit
z džín. Rozepne si je jen natolik, aby mohl vytáhnout penis, který vezme
do ruky a žaludem se mi otře o to místo mezi stehny.
„V kapse mám kondom,“ zašeptá.
Najdu ho, rozbalím a natáhnu mu ho. Hladově mě políbí a odhrne
kalhotky na stranu. Vstoupí do mě a já spokojeně a s úlevou zasténám.
Conor si mě vezme u zdi. Zprvu přiráží něžně, abychom si oba na tuhle
polohu zvykli. Pak tvrději, hlouběji. Zapletu mu ruce do vlasů a nehty zatnu
do zátylku, abych udržela rovnováhu. Zvedne mi jednu nohu, aby si mě
rozevřel ještě víc. S každým přírazem mi proudí tělem další a další výbuchy
rozkoše. Přestanu ovládat svůj hlas, tak moc mě tenhle okamžik strhne.
Náhle znehybní. Otočí mě čelem k posteli a ohne si mě přes ni. Lapám
po dechu a nedokážu se nadechnout. Vyhrne mi sukni, obnaží zadek,
pohladí mě po nahé kůži a stiskne půlky.
„V pořádku?“ zeptá se tiše a přejede mi žaludem po zadku.
„Ano,“ vydechnu. Zoufale ho chci zase cítit v sobě.
Stáhne mi kalhotky, chytí mě za boky a ponoří se do mě. Z toho pocitu
naplnění zasténám a vyjdu mu vstříc. Chci, potřebuju, aby mě udělal.
Bleskne mi hlavou, že můj zadek je přímo tady, vystavený v paprscích
odpoledního slunce, které sem proniká otevřenými okenicemi. A přesto
na tom nezáleží. Během všech těch sexy chvil s Conorem jsem zjistila, že
tomu klukovi na mém měkkém břiše a dolíčcích na zadku nezáleží.
Ne, nezáleží je špatné slovo – on to vůbec nevnímá. Tuhle jsem si mu
stěžovala na celulitidu na zadní straně stehen a on pak pět minut dřepěl
za mnou, prohlížel si mě, mžoural na mě, zkoumal mě a pak prohlásil, že
nic nevidí. A nakonec mi to udělal krásně ústy a já úplně zapomněla, na co
jsem si to vlastně stěžovala.
Skvělý sex dokáže člověku parádně zvednout sebevědomí. Nebo jsem
možná trochu dospěla.
 S každým pohybem sténáme stále hlasitěji. Chytím přikrývku do pěsti,
nohy se mi třesou a vzpínám se vstříc jeho hlubokým přírazům.
„Sakra, zlato, to je tak příjemný.“ Conor mi začne třít klitoris, aby mě
dohnal k vrcholu o to rychleji.
Kousnu se do rtu, a když konečně na jeho penisu vyvrcholím, nedokážu
potlačit zasténání.
„Hej!“ Někdo hlasitě a třikrát zabuší na dveře. „My se tu snažíme učit.
Buď to ztišíte, nebo nás přizvěte.“
„Vysmahni, Fostere,“ křikne Conor.
Potlačím smích a Conor zasténá skrz zaťaté zuby, protože ho moje
třesoucí se tělo sevře v sobě. Postaví mě v nohách postele, zezadu mi mne
prsa a krátkými, rychlými přírazy dojde k vlastnímu vyvrcholení. Za chvíli
se roztřese, pevně mě objímá a vyvrcholí do mě.
„Proč je to s každým kolem ještě lepší?“ zachraptí a opře mi bradu
o rameno.
Vyhodí kondom a společně si lehneme na postel, abychom se po tom
výkonu vzpamatovali.
„Asi bysme měli chodit spíš k tobě domů,“ zamumlá. „Mám takový
pocit, že se kluci vracejí dřív než jindy, jenom aby nás přistihli.“
„Jo, budeš jim muset říct, ať zmizí, abych mohla odejít. Hmm. Nebo
bysme mohli pověsit do okna provazový žebřík a já po něm slezu.“
Ráda ležím Conorovi na hrudi a kreslím mu na břicho obrazce. Svaly se
mu pod mým dotykem zatínají, protože ho to lechtá. Nelíbí se mu to, ale
snáší to, protože ví, že to dělám ráda. Pak narazím na opravdu hodně
lechtivé místo, a tak mě štípne do zadku, aby mě varoval, ať nezačínám
něco, co bych pak nedokončila.
„Ne, kašli na to,“ zareaguje na moje nápady ohledně útěku odtud. „Tohle
není žádná ulička hanby jako spíš machrování na červeným koberci.
Po dnešku by ti měli tleskat vestoje.“
Rozesměju se. „Nevím, co z toho je lepší.“
„Nebo jim můžu pohrozit.“ Conor mě políbí na temeno. „Jestli by ti to
vyhovovalo víc.“
Asi o hodinu později zabuší Foster na dveře znovu, tentokrát aby se
zeptal, jestli s nimi zajdeme na něco k jídlu do bistra. Mám hlad, proto se
narychlo osprchujeme v Conorově koupelně a oblečeme se.
 „Takže,“ prohodím, zatímco si motám vlasy do drdolu, „mluvil jsi od té
doby s mámou a Maxem?“
Conor se s povzdechem posadí na okraj postele a obleče si nové triko.
„Ne. Teda s mámou jo. A párkrát mi napsala, abych zavolal Maxovi.
Vždycky jsem se vymluvil, že mám přednášku nebo že se musím učit. Řekl
jsem, že to udělám potom.“
„Takže se mu vyhýbáš.“ Vím, že to pro Conora není snadné. Svěřit se
s tím je krok správným směrem, ta hlavní práce ale ještě není u konce.
Právě teď je ovšem z vidiny rozhovoru s nevlastním otcem příliš nervózní
a to mu kalí úsudek.
„Pořád si říkám, že když počkám ještě den, třeba mě napadne, jak to
mám podat. Co mu mám říct. Jsem prostě…“ Promne si obličej a zběsile si
prohrábne vlhké vlasy.
„Nervózní,“ navrhnu. „Chápu to. Taky bych se bála. Dřív nebo později
k tomu ale stejně dojde. Jestli ti to pomůže, tak zavři oči a mysli na Anglii.“
„Stydím se,“ přizná a skloní se, aby si natáhl ponožky. „Vždycky jsem
věděl, že o mně má Max hodně nízký mínění, a teď jsem mu dokázal, že se
ve mně nemýlil. Věděl jsem, že je to blbost. Už tehdy. Byl jsem ale
naštvanej a podělal to.“
„Přesně tohle mu řekni.“ Postavím se mezi jeho stehna a ovinu mu paže
kolem širokých ramen. „Řekni mu pravdu. Udělal jsi hloupou chybu, které
lituješ, vymklo se ti to z ruky a moc tě to mrzí.“
Conor si mě k sobě přitáhne a obejme mě. „Máš pravdu.“
„Řekli ti, co bude s Kaiem?“
„Nevědí, že to byl on. Varoval jsem Kaie, že jestli mě nenechá na pokoji,
prásknu ho. Max trestní oznámení nepodá, protože pojišťovna škody
zaplatila. Byly by s tím jen problémy, to za to nestojí. Asi se to dá
považovat za takové menší vítězství.“
„Uděláš správnou věc.“ Políbím ho na tvář. Věřím mu. Stejně jako
ostatní vím, jak moc člověku pomáhá, když mu někdo věří. „A teď z jiného
soudku. Ve čtvrtek mám narozeniny. Říkala jsem si, že bychom mohli
sezvat lidi k Malonemu. Nic velkého. Jen posedět a popít.“
„Jak chceš, zlato.“
„Hej! Vylezte ven!“ Foster znovu zabuší na dveře. „Jinak jdu dovnitř
a vlítnem na to.“
 36. kapitola
Conor
Ve čtvrtek večer po přednáškách už na mě v mobilu čekají dva zmeškané
hovory od Maxe. Vím, že se mu nemůžu dál vyhýbat, ale, bože, fakt moc se
o to snažím. Když jsem se jemu a mámě ke všemu přiznal, panikařil jsem
a dusil mě obrovský pocit viny. Teď, když mi to myslí jasněji, si
uvědomuju, že absolutně vůbec s ním nechci tu nevyhnutelnou konverzaci
vést. A rozhodně ne dneska.
Taylor jsem kvůli Kaiovi protáhl peklem. Jediné, co chci, je připravit jí
dokonalé narozeniny. Vím, že nikdy neměla vážný vztah, a tuším, že
všechna ta obvyklá klišé jsou pro ni něco nového. Třeba takové květiny.
Obrovské množství květin.
Ekologický masakr květin.
Pokusím se je objednat v hastingském květinářství, což, jak se ukáže, je
mnohem těžší, než by se mohlo zdát.
„K jaké příležitosti ta kytice má být?“ zeptá se postarší žena. Působí jako
vermontská hipísačka a celý tenhle podnik je cítit po marjánce.
Po květinách a marjánce.
„Moje přítelkyně má narozeniny.“ Projdu se kolem a prohlédnu si
předpřipravené kytice a pugéty v chladničce. „Chci pro ni co největší kytici.
Nějakou opravdu hodně velkou. Nebo možná několik obrovských kytic.“
„Které květiny má nejraději?“
„Netuším.“ Asi by šly růže, ale víc mi k ní sedí něco jedinečného. Něco,
co by nikdo nečekal.
Něco, co říká: Omlouvám se, že jsem ti dal kopačky, protože jsem se bál,
že až zjistíš, že jsem lhář a zločinec, už si mě nebudeš vážit, ale taky jsem
pochopil, že tě miluju, tak mohla bys mě vzít zpátky? A sex s tebou je vážně
super, moc rád bych v něm pokračoval.
„Jaké barvy se jí líbí?“
Kruci, nevím. Nosí hodně černou, šedou a modrou. Teda když neučí.
Ve škole je to právě naopak. Mám pocit, že po dvou měsících chození bych
to už měl vědět. Co jsem sakra celou tu dobu dělal? Hlavně jsem si
vychutnával to místo mezi jejíma nohama.
Květinářka vycítí moje rozpaky a poví mi: „No, je býk, k nim obvykle
ladí růžová a zelená. Taky by ocenila něco klasického, ale promyšleného
a vkusného.“ Hipísačka začne procházet obchodem sem a tam, dotýká se
květin a sklání se k nim, jako by poslouchala, co jí říkají. „Hledíky,“
oznámí. „Náprstníky a růžové růže. Se sukulenty. Ano, to bude přesně to
pravé.“
Vůbec netuším, co to je za kytky. Slovo růže ale znám.
„Perfektní. Hlavně aby to bylo velký,“ připomenu jí.
Zvonek nad dveřmi zacinká, právě když hipísačka zapadne do zadní
místnosti. Ohlédnu se přes rameno. Dovnitř nevejde nikdo jiný než trenér
Jensen.
„Zdravím, trenére.“
Působí nervózně, úplně jako ten večer, kdy se měla konat rodinná večeře.
Je zvláštní vidět ho takhle, když v šatně nebo na ledu je ztělesněná hradba
sebevědomí. Tohle s námi asi holt dokážou ženské.
Ztěžka si povzdechne. „Edwardsi.“
Ne, od toho neslavného ohně se náš vztah nijak nezlepšil. Chápu to.
Mimo sezónu by trenér nejradši neměl s tou nezvladatelnou bandou zmetků
nic společného. Narazit na něj ve městě je jako potkat učitele v létě
v obchoďáku. Když je po sezóně a semestr skončí, nechtějí nás ani vidět.
„Přišel jste kvůli Iris?“ zeptám se. „Taylor mi říkala, že mají s mámou
narozeniny ve stejný den.“ Což je podle mě jen další důkaz, že je Taylor
výsledkem ruského experimentu s lidským bioinženýrstvím, který měl
za cíl vytvořit spícího superagenta. Moji teorii nepotvrdila, ani nevyvrátila.
„Ne,“ ušklíbne se. „Jenom si rád párkrát do týdne kupuju pugét růží
do bublinkové koupele.“
Začínám si říkat, že sarkasmus je pro trenéra způsob, jakým dává najevo,
že mu na člověku záleží. Protože jinak mě tenhle chlap fakt nemůže ani
vystát.
„Máte nějaký plány?“
Otočí se ke mně zády, aby si prohlédl vystavené kytice. „Jedeme
do Bostonu na večeři.“
„No, tak se bavte, děti, a neponocujte. A hlavně se vraťte v jednom
kuse.“
 „Nebuď drzej, Edwardsi. Ještě pořád mám odpaďák s tvým jménem.“
Sotva to řekne, zadek se mi sevře. „Ano, pane.“
Chvíli rozpačitě postáváme a mlčky předstíráme, že si prohlížíme
nabídku obchodu, zatímco čekáme, až se květinářka vrátí. Nedovedu si
představit, jaké to musí být pro Brennina přítele Jakea. Má štěstí, že spolu
mají vztah na dálku, protože hraje za profíky z Edmontonu. Trenér na mě
působí jako typ, co si v kuchyni leští brokovnici, když má pro jeho dceru
přijet kluk. A s kapsou plnou nábojů si nechá dát od Brenny pusu na tvář
na rozloučenou.
Vzhledem ke všem těm hororovým historkám o setkání s rodiči to vlastně
s Iris proběhlo ještě dobře. Teda když pominu ten oheň, ale co je trochu
ohně v rodině, že jo?
„Co máte v plánu s Taylor?“ zeptá se tak nečekaně, až mě napadne, že
jsem si to možná jenom představoval.
„Nejdřív večeři. Jenom my dva. Pak se sejdeme s pár kámoši
u Maloneho.“
„Aha,“ odpoví a odkašle si. „No, hlavně se neopovažujte posadit ke stolu
vedle nás.“
„Jasná páka, trenére.“
Konečně se vrátí květinářka i s obrovskou vázou a přetékající náručí
květin. Paráda. Ta zatracená kytice je skoro stejně velká jako já. Budu ji
muset zajistit bezpečnostním pásem.
Trenér stočí pohled z kytek na mě a obrátí oči v sloup. Kytice je tak
obrovská a těžkopádná, že mi nakonec musí pomoct a společnými silami ji
dostaneme ze dveří až k mému džípu zaparkovanému u obrubníku. Kytky
jsou už připoutané na místě spolujezdce, když přes ulici zahlédnu muže,
který tu nemá co dělat. A on zahlédne mě.
Sakra.
Počká, až projede několik aut, a pak k nám doběhne. Se srdcem až v krku
rychle uvažuju, že bych sedl za volant a prostě zdrhl.
Pozdě.
„Conore,“ osloví mě. „Konečně se vidíme.“
Do prdele.
Zadívá se na trenéra.
„Dobrý den. Rád vás poznávám.“ Napřáhne k němu ruku a oba muži se
ke mně otočí.
 „Tohle je trenér Jensen,“ představím je s pocitem, že se snad udusím,
„a tohle můj nevlastní táta Max Saban.“
„Rád vás poznávám, trenére.“ Max je vždycky a za všech okolností tak
zatraceně milý. Nechce se mi tomu věřit. Nikdo se tak často neusmívá. Je to
fakt neskutečně divné. Člověk, který má dobrou náladu tak často, obvykle
něco tají. „Conor toho o vás svojí matce hodně vyprávěl. Moc se mu
ve vašem týmu líbí.“
„Pro vás Chad,“ představí se trenér. „Rád vás poznávám.“ Pak na mě
tázavě koukne. Pochopím z toho, že cítí to rozpačité napětí mezi námi
a uvažuje, proč ho sakra zatahuju do svých osobních problémů. „Conor je
pro tým velkým přínosem. Jsme rádi, že se rozhodl k nám příští rok vrátit.“
Cha. Kdyby jen tušil. Nedokážu se na Maxe podívat, abych zjistil, jak se
tváří.
„No nic, už půjdu,“ prohlásí trenér a nechá mě tu na téhle ledové kře
samotného. „Moc rád jsem vás poznal, Maxi. Přeju pěkný den.“ Trenér se
vrátí do obchodu a já se teď nemám kde ani za kým schovat.
„Kdys přijel?“ zeptám se Maxe. Snažím se působit nenuceně, protože teď
je tady a už se mu vyhýbat nemůžu. Nehodlám se před ním ošívat.
Proto nervozitu silou vůle potlačím. Umím to od doby, co jsem jako malý
kluk prolézal s Kaiem opuštěné budovy a temné uličky. Pouštěl jsem se
do věcí, které mě k smrti děsily, s vědomím, že nesmím dávat najevo
sebemenší slabost, jinak dostanu po čumáku. Tenhle obličej nasazuju
pokaždé, kdy vyrazím na led a postavím se protihráči, připravený na bitvu.
Není v tom nic osobního, máme ale za úkol rozpoutat trochu chaosu. Patří
to ke hře. Kdybychom nechtěli přijít o zuby, zůstali bychom doma
a štrikovali svetry.
„Dneska ráno,“ odpoví Max. „Chytil jsem noční let.“
Sakra, je naštvaný. Takovým tím tichým způsobem, jak to umí jenom
privilegovaní zbohatlíci. Čím tišeji mluví, o to větší nebezpečí vám hrozí.
„Stavil jsem se u tebe doma, ale už jsi byl pryč.“
„Ve čtvrtek mi přednášky začínají hodně brzo.“
„No,“ pronese a kývne k bistru kus před námi. „Chtěl jsem si zajít pro
kafe a pak to zas zkusit u tebe doma. Když už jsme tu, posadíme se?“
To se dá asi dost těžko odmítnout, co? „Jo, jasně.“
Posadíme se do boxu u okna a servírka nám hned nalije hrnek kávy. Kafe
mi ani nechutná, přesto se okamžitě napiju a spálím si přitom jazyk, protože
nevím, co jiného mám dělat s rukama a jak zastavit koleno, které mi pořád
poskakuje.
„Asi bych měl začít,“ oznámí.
Druhá nejotravnější věc na Maxovi je ta, že vždycky působí, jako by
právě přišel z natáčení rodinného sitcomu. Je to takový táta s nonstop
dobrou náladu, sestřihem gentlemana, v kostkované košili a vestě drahé
značky outdoorového oblečení. Ne že by tenhle chlap někdy vyrážel
na túry.
Možná to bude i tím – nedokážu ho brát vážně, když působí jako postava
ze seriálu, který jsem jako malý nikdy nesledoval, protože jsme neměli
kabelovku. Působí jako tihle televizní tátové, jimž reální muži, kteří nás,
svoje děti, opustili, nesahají po kotníky. Děti jako já vyrostly na lžích, co
jim navykládali televizní scenáristi, kteří si tímhle způsobem plnili sny,
k nimž se upínali během vlastního mizerného dětství.
„Asi ti došlo, že jsem přijel, protože jsme se nedokázali spojit
po telefonu,“ pokračuje Max. „Navíc jsem si říkal, že tohle je asi rozhovor,
který bychom měli vést z očí do očí.“
To není dobré znamení. Začínám uvažovat, že jsem si o tom měl asi
promluvit nejdřív s mámou. Vzhledem k tomu, že jsem se rozhodl je oba
zazdít, to ovšem nebylo možné, a tak neměla na vybranou a nechala mě
Maxovi napospas. Teď mě může finančně odstřihnout a já se tak budu moct
rozloučit se školou i domem. Nechá mě, ať se o sebe postarám sám, a je to
jenom moje vina.
„Vím, že jsme spolu během let moc nemluvili, Conore. Z velké části
padá vina za to na moji hlavu.“ Tak tohle jsem od něj opravdu nečekal.
„Hned na začátku chci říct, že ačkoli nesouhlasím s tím, co jsi udělal,
chápu, proč ses tak rozhodl.“
Cože?
„Vím, že v tom věku člověka ovládají emoce, a když se občas zvenčí
zatlačí na to správné místo, rozhodujeme se a chováme způsobem,
ke kterému bychom se za jiných okolností neuchýlili. Z tvého prvního
telefonátu jsem pochopil, že tě to hodně tížilo. A beru jako dobré znamení –
přestože ti to trvalo o něco déle, než by se nám líbilo – že jsi svoji chybu
přiznal. Teď přichází ta těžší část,“ dodá s váhavým úsměvem. „Přijmout
za to zodpovědnost.“
 „Musím říct, že to bereš líp, než jsem čekal,“ přiznám. „Nedivil bych se,
kdybys na mě kvůli tomu řval.“
„Přiznávám, že mě to v první chvíli překvapilo. A později mě to asi přece
jenom trochu naštvalo. Pak jsem si ale vzpomněl, jaký jsem byl
v devatenácti letech já.“ Servírka nám přijde dolít, Max se dlouze napije
kávy a já mezitím uvažuju, do jakých potíží se Max během svého studia
na Briaru asi mohl namočit. „Tím chci říct, že všichni máme právo něco
občas podělat.“
To vulgární slovo mě pobaví, až se musím pousmát. Je to, jako když si
poprvé uvědomíte, že táta z Plného domu předváděl občas vážně přisprostlé
komediální stand-upy.
„Jsem rád, žes nám pověděl pravdu, Conore, a co se mě týče, můžeme to
hodit za hlavu.“
„To je všechno?“ Jako fakt?
„No, tvoje matka může jen těžko dát domácí vězení jednadvacetiletému
muži, který bydlí na opačném konci země,“ poznamená se smíchem.
Připadá mi to jako léčka. „Myslel jsem, že mě vytáhnete ze školy nebo
přestanete platit školné.“
„To by bylo kontraproduktivní, nemyslíš? Vzít ti možnost
vysokoškolského vzdělání se dá těžko považovat za konstruktivní trest.“
„Předpokládal jsem, že se mě rozhodnete odstřihnout. Finančně.“
Vzhledem k tomu, co jsem mu udělal, by to bylo jenom fér. Faktem je, že
celý můj život je závislý na Maxově bankovním účtu. Všechny nás živí.
Těžko se mi může někdo divit, že mě napadlo, že by to minimálně
zvažoval.
„Conore, možná by bylo moudré ti poradit, aby sis našel zaměstnání
a pracoval osmdesát hodin týdně, přestože bys nevydělal tolik, aby to
stačilo na nájem a dokončení studia – kdybys byl kdokoli jiný. Nikdo ti ale
nemusí připomínat hodnotu peněz, ani jak drsný svět je tam venku.
A nejméně ze všeho já.“ Odloží hrnek. „Ty i tvoje matka jste zažili tvrdý
život. Nebylo by správné, abych tě tomu znovu vystavil, a pravda je, že
peníze, které nás tvoje chyba stála, se ani zdaleka nevyrovnají hodnotě,
kterou pro mě naše rodina má.“
„Nevím, co na to říct.“ Takhle se mnou Max ještě nikdy předtím
nemluvil, ani o rodině, ani o tom, jak jsme s mámou žili, než jsme poznali
jeho. Mám takový pocit, že co se známe, nikdy jsme si tolik slov
nevyměnili. „Netušil jsem, že to vidíš takhle.“
„Rodina je pro mě to nejdůležitější na světě.“ Zírá do hrnku a najednou
působí jinak, celý zvážní. „Víš, během studia na Briaru mi zemřel táta. Bylo
to pro mě těžké, ale mnohem těžší to bylo pro moji mámu. Zůstali jsme
sami dva a s námi prázdnota tam, kde měl být táta. Když někdo zemře,
všechno kolem něj se smrskne jenom na vědomí toho, že tu už není.
Myslím svátky a různé významné příležitosti. Během magisterského studia
mi pak zemřela i máma a ta prázdnota najednou byla dvakrát tak velká.“
Sevře se mi hruď. Asi lítostí. Pocitem sounáležitosti. Nikdy jsem
nepřemýšlel nad tím, jak moc jsme si s Maxem podobní. Teda je docela
rozdíl, když od vás otec zdrhne a když slušný táta předčasně zemře, oba ale
víme, jaké to je dívat se, jak naše mámy dřou, aby nás uživily, když s tím
nemůžeme nic dělat.
„Tím vším se snažím říct, že když jsem poznal tvoji matku, naprosto
jsem ji obdivoval za to, jak tě dokázala sama vychovávat. A soucítil jsem
s tebou, protože jsem věděl, že to pro tebe muselo být těžké. Když jsme se
s Naomi vzali, slíbil jsem jí, že nejdůležitější ze všeho pro mě bude postarat
se o vás dva. Zařídit, jakkoli to bude možné, aby byla naše rodina šťastná.“
Hlas mu maličko zjihne. „Vím, že co se nás dvou týče, tomu slibu jsem ne
vždycky dostál.“
„Musím uznat,“ povím mu, „že jsem ti k tomu nedával moc příležitostí.“
Od začátku jsem v Maxovi viděl blbce v kvádru. Někoho, s kým nemám nic
společného, tak proč se snažit. „Myslel jsem, že chceš mámu a se mnou se
holt musíš smířit. Žil jsi v úplně jiným světě než my, tak mě napadlo, že
ve mně vidíš budižkničemu, který mu za tu námahu přece nestojí.“
„Ne, Conore, to vůbec není pravda.“ Odstrčí hrnek a opře se lokty o stůl.
Sálá z něj určité charisma, to nemůžu popřít. Mám takové tušení, že když
sedí s někým v zasedací místnosti, ten člověk prostě věří, že ať se mu Max
snaží prodat cokoli, stane se z něj díky tomu boháč.
„Podívej, šel jsem do toho s tím, že jsem absolutně nevěděl, jak to
dopadne. Nevěděl jsem, jestli ti mám být tátou, nebo kamarádem. A ani
jedno z toho se mi nepovedlo. Tak moc jsem se bál, že se postavím mezi
tebe a tvoji mámu, že jsem se možná ani dost nesnažil, abych si s tebou
vybudoval vztah.“
 „Nedá se říct, že bych se ti to snažil ulehčit,“ přiznám. „Říkal jsem si, že
když mě nemůžeš vystát, tak tě můžu s klidem nenávidět. Asi jsem…“
Ztěžka polknu a odvrátím zrak. „Asi jsem nechtěl, aby se na mě vykašlal
další táta. A tak jsem se na tebe vykašlal jako první.“
„Proč sis něco takového myslel?“ Opře se. Vypadá upřímně překvapeně.
„Vždyť se na nás podívej. Vůbec si nejsme podobní.“ Teda, to asi není
zas tak úplně pravda, když teď vím, že máme určité věci společné, ale
stejně, nedovedu si představit, že by se mnou chtěl mít co do činění,
kdybych byl jenom cizí kluk z ulice. „Vím, že si myslíš, že bych měl být
víc jako ty, zajímat se o obchod a finance, pracovat v tvojí firmě a vydat se
tvojí cestou, ale po pravdě mě to k smrti nudí. Už jenom ta představa ze mě
vysává všechnu radost. A tak mi z toho všeho zbývá jenom pocit, že nikdy
nebudu dost dobrý. Celý týden jsem ti nebral telefon jenom proto, že jsem
se styděl a nechtěl jsem slyšet, že všechno ohledně mě, čeho se bojím, je
pravda.“
Schoulím se a položím ruce do klína. Nejradši bych se propadl mezi
sedáky a zůstal tam do konce života. Aspoň je to už ale venku. Ať se stane
cokoli, horší než tenhle okamžik to nebude. Ani to není možné.
Max dlouho mlčí. Jeho reakci nedokážu rozšifrovat a s každou uplynulou
vteřinou beru jeho mlčení jako souhlas. Ani se mu nedivím. Nemůže za to,
že za úspěch považuje něco jiného než já. Jsme prostě každý jiný a snažit se
navzájem měřit je k ničemu. Asi by bylo lepší, kdybychom se shodli, že se
o to přestaneme snažit.
„Conore,“ poví mi nakonec. „Tohle jsem ti měl říct už dávno – nikdy
jsem si nemyslel, že nejsi dost dobrý. Vždycky jsem tě považoval
za vtipného, okouzlujícího a inteligentního chlapce, z kterého vyrostl stejně
působivý mladý muž. Máš pravdu, na jednu stranu se mi líbí představa, že
bych byl tvým mentorem. Tvým vzorem. Že bych tě přivedl do firmy
a všechno tě naučil, abys mohl společnost převzít, až tu nebudu. Pokud to
tak nechceš, budu to respektovat. Asi jsem to ale měl pochytit dřív, co? Ať
už se rozhodneš se svým životem a kariérou udělat cokoli, tvoje matka a já
tě v tom podpoříme. Jako tým. Jako rodina. Protože víme, že uděláš to, co
považuješ za správné. Moc rád ti pomůžu, pokud budu moct. Jinak,“ dodá
s trochu smutným smíchem, „se ti budu držet z cesty. Tak jako tak ale chci,
abys věděl, že jsem na tebe ohromně pyšný.“
Zesláble se zasměju. „No tak, zas trochu prr.“
 „Jsem na tebe pyšný,“ zopakuje a z kapsy vytáhne mobil.
Podezíravě se dívám, jak hledá webovou stránku, na které sedí za svým
stolem. Je to jedna z těch korporátních PR fotek. Pak položí mobil na stůl
mezi nás a snímek přiblíží. Za ním, mezi všemi těmi cenami a plaketami,
spatřím zarámovanou fotografii, na které jsem já a máma.
Maličko se mi zadrhne dech. Doufám, že to neslyší. Fotka je z jejich
líbánek, kam jsme vyrazili pár dní po svatbě. Odletěli jsme na Havaj
a poslední večer tam nás Max vyfotil, jak se díváme na západ slunce. Nikdy
předtím jsem z Kalifornie neodjel. Nikdy jsem neseděl v letadle. Celou
dobu jsem měl mizernou náladu, protože ti dva byli pořád spolu a já neměl
s kým trávit čas, ale ten večer na pláži s mámou, to je moje nejhezčí
vzpomínka z celé té cesty.
„Vždycky jsem na tebe byl pyšný,“ poví mi Max chraplavým hlasem.
V očích mě začnou pálit slzy. „Vždycky na tebe budu pyšný, Conore. Mám
tě rád.“
„A sakra,“ povzdechnu si a odkašlu si, abych uvolnil ten štěrk v krku.
„Asi jsem fakt vůl.“
Zasměje se, oba si nenápadně otřeme oči a vydáváme přitom všemožné
mužské hrdelní zvuky, co rozhodně nejsou pláč.
„Nevím, co na to říct,“ přiznám. „Fakt mě mrzí, že to mezi námi bylo tak
dlouho divný.“ Nebudu si odteď hrát na jeho nejlepšího kámoše ani mu
nezačnu říkat tati, ale těch posledních několik let by bylo mnohem snazších,
kdybychom si takhle promluvili už dávno.
„I když to bude asi znít jako klišé, byl bych rád, kdybychom mohli začít
nanovo,“ navrhne. „Přátelé?“
Jsou i horší věci. „Jo, to zvládnu.“
Zrovna se chystám navrhnout, že bychom spolu mohli něco zakousnout,
když si vzpomenu, že mi v autě usychá hromada kytek velkých jak větší
děcko a že musím zařídit ještě pár věcí, než vyzvednu Taylor a vyrazíme
na rande.
„Jak dlouho chceš zůstat v městě?“ zeptám se.
„Chtěl jsem se vrátit zítra ráno. Proč? Něco se děje?“
„No, moje přítelkyně má dneska narozeniny a jsme domluvení s jejími
kámoši. Ale kdyby ti nevadilo zůstat o něco dýl, mohli bysme si zajít
všichni tři zítra na večeři. Říkal jsem mámě, že bych chtěl na léto pozvat
svoji holku k nám do Kalifornie.“
 Maxovi se na tváři rozlije široký úsměv, který se okamžitě pokusí
potlačit, a přikývne. „Bez problému. Můžu si přebukovat letenku. Dej mi
vědět, kde a v kolik se sejdeme. Rád se s ní seznámím.“
Tak nějak si říkám, že by na mě byla Taylor právě teď vážně moc pyšná.
 37. kapitola
Taylor
Conor něco kuje. Chová se tak nějak šibalsky. Ne že by něco řekl, spíš
na mě prostě tak působí. Ráno mi v textovce popřál všechno nejlepší
k narozeninám a požádal mě, abych si večer dala s oblečením záležet. Což
je docela neobvyklé, protože v poslední době mě spíš chce hlavně svlékat.
Pak naznačil, že se po přednáškách asi neuvidíme, protože musí „vyřídit
zvláštní pochůzky“.
Ať už na naše dnešní rande plánuje cokoli, mám takový pocit, že to asi
naprosto přežene. A nemůžu říct, že bych se na něj zlobila. Po pravdě jsem
ještě nikdy neměla na své narozeniny přítele, takže se těším, že se mi
dostane péče jako z romantických filmů. Především se ale těším, že si spolu
s Conorem vytvoříme nové vzpomínky.
Jasně že oblečení musím probrat se svojí stylistkou. Hned po přednášce
napíšu Sashe.
Taylor: Mám večer rande. Nalíčíš mě?

Sasha umí s make-upem kouzla. Během posledních několika let se

rozhodla mnohokrát změnit kariéru a jedna z drah, na které se chtěla vydat,
byla maskérka. Nebo si tím aspoň přivydělávat, aby se mohla věnovat
hudbě, a jen pokud nevyjde její plán stát se superpadouškou.
Na ulici cestou domů mi dorazí odpověď.
Sasha: Proč se s tím obtěžovat? Stejně si ten make-up zničíš, až ho budeš Conorovi kouřit.
Sasha: Dělám si srandu. Už jsem doma, udělám tě.
Taylor: Chacha, ty mě uděláš?
Sasha: Nemysli na prasečinky.
Taylor: Začala sis.

Přidám řadu nesmyslných, ale kontextově explicitních emotikonů, v bytě

si vyzvednu šaty a Uberem se svezu do Řecké čtvrti v kampusu.
Potřebuju si líp organizovat čas. Užívat si vztah je fajn, nechci ale
odbývat svoje přátele. Zvlášť ne Sashu. Během těch posledních několika
náročných let mě podporovala víc než kdo jiný. Nebýt jí, asi bych se
nejednou nervově zhroutila a zapálila si vlasy. V poslední době mám ale
pocit, že vůbec netuším, co se v jejím životě děje, což je znamení, že si
od ní beru víc, než jí dávám. Což je z mého pohledu hodně špatně. Musím
to co nejdřív změnit.
Konečně se oteplilo, což znamená, že ve všední dny odpoledne vládne
v jindy tiché Řecké čtvrti rušno. Na zápražích posedávají studenti a učí se.
Na trávnících před domy se na rozložených lehátkách opalují holky, které se
tak připravují na letní prázdniny. Na příjezdové cestě bratrstva Sigmy hrají
kluci pivní pong. Vystoupím z Uberu na chodník a jejich pokřikování
a hvízdání si nevšímám.
Kluci mě zahrnou neoriginálními verzemi „ukaž kozy“, což je pozornost,
které se holkám od kluků z tohohle domu obvykle dostává. Pak mě ale
zaujme něco jiného.
„Hej, superhvězdo! Dáš nám svoji fotku?“
„Podepíšeš se mi?“
„Kde se mám přihlásit na živý přenos?“
To zní až moc… konkrétně. A taky trochu divně.
S pohledem upřeným přímo před sebe a bez zpomalení rychle dojdu
k domu Kappy. Nejlepší obrana je nedopřát jim to uspokojení a nijak
nereagovat. Když tak nad tím uvažuju, asi to bude jenom hloupý vtip.
Abigailin přítel mi rád říká „tlustá Marilyn Monroe“, takže na to asi ty kecy
se superhvězdou a fotkami měly odkazovat.
No, on i ti jeho kreténští bratři ze Sigmy mi můžou políbit šos. Já
náhodou vím, že někteří muži mají křivky rádi, zvlášť muži jménem Conor
Edwards.
Do domu vejdu s jen stěží potlačovaným úsměvem. Moc se na něj večer
těším. Netuším, kdy přesně se to stalo, ale jsem do toho kluka naprosto
zblázněná. Už jenom při pomyšlení na něj se chci hihňat jak poprvé
zamilovaná puberťačka.
V patře si už pro mě Sasha u svého stolu nachystala všechna líčidla.
Odhodím tašku na postel a šaty pověsím na dveře šatníku.
„Jsi nejlepší,“ oznámím jí.
„Jasně. Tak si padej umýt obličej,“ pobídne mě, zatímco zkoumá paletky
očních stínů.
 „Hele, jenom jsem se chtěla zeptat,“ křiknu od umyvadla v koupelně,
která spojuje Sashin pokoj se sousedním. „Nechystáte se mě překvapit
nějakým večírkem, že ne?“
„O tom nic nevím.“
Opláchnu si obličej a osuším ho ručníkem. Když se vrátím, Sasha si mě
posadí ke stolu a začne mě mazat hydratačním krémem.
„Ptám se, protože Conor má asi pocit, že mi musí něco dokázat. Takže
když jsem navrhla, že chci jen v klidu posedět u Maloneho, nepřekvapilo by
mě, kdyby z toho udělal nějakou velkolepou párty.“
„To asi ne.“ Podá mi malý fén, abych si osušila obličej.
Pak přijde na řadu báze, což mi Sasha pokaždé radí, abych používala, a já
jí vždycky odpovím, že bych to dělala, kdybych používala make-up. Ten
však nosím, jenom když mi ho udělá ona. Mám ji, a proto nemusím žádná
líčidla kupovat. Je to dokonalý systém. Až budeme starší a ona bude bydlet
vedle mě, dojedu k ní na invalidním vozíku, aby mě připravila na sexy
rande v hale na bingo.
„Co ty?“ zeptám se, zatímco mi začne nanášet make-up. „Jak to šlo
na plese s Erikem potom, co jsem odešla?“
„Vůbec ne zle.“
Čekám, že něco dodá. Když začne být jasné, že to nemá v úmyslu,
pochopím, že za tím bude něco víc.
„Takže jsi mu v tom obřím mrazáku v kuchyni vyšukala mozek z hlavy,
co?“
„To by bylo nehygienické,“ podotkne.
„Tak ti to udělal pusou pod stolem s tichou aukcí?“
„Výtěžek má jít na děti, ty zvrhlice.“
Sasha je tvrdý oříšek. Vměšovat se do soukromých dramat ostatních
považuje za olympijskou disciplínu, avšak sama si osobní život střeží jako
oko v hlavě. Je to jedna z vlastností, které na ní nejvíc obdivuju. Umí
stanovit hranice a postavit se sama za sebe, což je věc, v které se já osobně
mám ještě hodně co zlepšovat. Ty hranice se však na mě nevztahují. Tedy
aspoň to tak beru.
„Zamilovala ses do něj, tak jste spolu zdrhli do Rena a vzali jste se,“
hádám.
„Po pravdě mám v kabelce zakrvácené lodičky. Kdybys je mohla hodit
do řeky, až se vrátíš do města, moc by mi to pomohlo.“
 „No tak. Nechci žádné pikantní detaily. Jenom hrubý obrys.“ Dramaticky
našpulím rty. „Připadám si trochu odstrčená a potřebuju hlášení.“
Obrátí oči v sloup a s úsměvem mě vybídne, abych zavřela oči, ať mi
může nanést stíny.
„Na plese to šlo dobře. Párkrát jsme potom spolu šli na rande.“
„Dobře…“ To je dobrá zpráva. Připadá mi jako slušný kluk. Přitažlivý,
okouzlující. Sasha je hodně vybíravá a ztrácí zájem častěji, než jiní chytají
rýmu. Nevzpomínám si, kdy naposledy byla s někým na rande víc než
dvakrát.
„Líbí se mi,“ pokračuje.
„Ano…“
„Ještě víc se mi ale líbí jeho sestra.“
„A kruci.“ Tohle bohužel není poprvé, kdy k tomu došlo. A nikdy to
neskončilo dobře.
„Jo.“ Z jejího hlasu je patrné dilema a tak trochu rezignace nad tou
životní nespravedlností. „Asi bych si vážně měla začít potenciální partnery
proklepávat. Jestli mají přitažlivé sourozence, nemá cenu si s nimi ani
začínat. Zbývají mi jenom žaludy, co padají z hodně ošklivých stromů.“
„Je ta jeho sestra na holky?“
„Nevím,“ odpoví Sasha. „Tak šedesát ku čtyřiceti ano. Ale bydlí spolu,
takže…“
„Sakra.“
„Tak nějak.“
„Tak co s tím budeš –“
Než stihnu větu dokončit, dveře Sashina pokoje se rozletí dokořán
a narazí do zdi. Obě leknutím nadskočíme.
„Hej, to myslíš vážně?“ vykřikne Sasha.
„Co jsi to udělala?“ Ve dveřích stojí Rebecca, celá rudá a napuchlá
a po tvářích jí stékají slzy. Třese se a zatíná zuby. Je jasné, že zuří. „Cos to
sakra udělala?“
„Hele, netuším, co máš za problém, ale –“
„Ne ty. Ona.“ Ukáže na mě prstem. Rebecca s iPadem v ruce vpadne
dovnitř. „Vědělas o tom? Proč jsi mi to udělala?“
Je hysterická. Vyděšená. V první chvíli mi bleskne hlavou, že se to asi
týká Conora.
„Co jsem ti kdy provedla?“ ječí. „Proč jsi tak zlá?“
 Vstanu a Sasha za mnou vyskočí s kartáčem v ruce, jako by se na ni
chystala vrhnout.
„Rebeko,“ oslovím ji klidným hlasem. „Nevím, o čem to mluvíš. Kdybys
mi to vysvětlila –“
„Tak se podívej!“
Teď už tu máme i diváky. Na chodbě se seběhly kappy a nakukují
do pokoje, aby viděly, co se děje.
Rebecca se k nám vrhne a zvedne mi iPad před obličej. V prohlížeči je
otevřená pornostránka a na ní připravené video.
Ještě než video pustí, žaludek mi poklesne. Už jen z toho zastaveného
záběru na obrazovce poznám, co se mi chystá ukázat.
Kuchyně v domě Kappy. Venku je tmavá noc. Jediné světlo pochází
z vánočních světýlek zavěšených u stropu a baterky, které ostatní sestry
rychle zapínají a vypínají, aby nás, celé unavené, dezorientovaly ještě víc.
Všechno v místnosti je zakryté celtami a igelitovými plachtami, aby se
ochránily zdi a podlaha. Vypadá to jako scéna z hodně špatného
vyvražďovacího hororu z domu vysokoškolského sesterstva. Členky Kappy
Chí ze čtvrťáku stojí v kruhu kolem nás šesti, oblečených jen v bílých
tílkách a kalhotkách.
Je to video z iniciačního týdne. První ročník. Vedle mě stojí Abigail. Obě
se stydíme a bojíme. Uvažujeme, proč jsme si kdy řekly, že by tohle mohl
být dobrý nápad. Jsme unavené, protože jsme vzhůru už třicet hodin. Celý
ten čas jsme praly oblečení ostatním sestrám, doprovázely je na přednášky
a domů, uklízely dům a šest hodin v kuse jsme musely „dokazovat
charakter“. Jinými slovy nás šikanovaly, ale takhle se tomu už říkat nesmí.
Celé to završila tahle chvíle.
Jedna ze čtvrťaček přikáže nám šesti nováčkům, abychom ze svých těl
navzájem vypily panáky, pak zvedne hadici, kterou jsme sem natáhly
dveřmi ze zahrady, a zlije nás. Krčíme se, třeseme a pliveme vodu. Jsme
promočené až na kost. Pak na mě ukáže další ze sester.
„Přijímáš výzvu?“
Celá rozechvělá si setřu vodu a vlasy z očí. „Přijímám.“
Ušklíbne se. „Takže tě vyzývám, aby ses líbala s…“ Jako první ji zaujme
Abigail. Ví ovšem, že jsme si z ročníku nováčků nejbližší, proto se
rozhodne vybrat někoho jiného, aby nás co nejvíc ztrapnila. Stočí pohled
doprava. „S Rebekou.“
 S vědomím, že teď budeme muset zmoklé jako myši vytrpět vážně
nesexy líbací epizodu, s Rebekou přikývneme, otočíme se k sobě
a políbíme.
„Ne, řekla jsem líbat! Jako byste se chtěly ojet. Udělej jí to pořádně.“
Poslechneme. Protože iniciační týden vám víc než co jiného sebere pud
sebezáchovy a pevnou vůli. V té chvíli už jsme reagovaly v podstatě
automaticky. Řeknou nám „skočte“ a my se naučíme létat.
Teď ta nahrávka visí na internetu a nadržení kluci si nad tím můžou honit
brka: nahrávka mě a Rebeky, jak po sobě lezeme, mokré a v prakticky
průsvitném oblečení. Prsa i dámské partie vystavené na odiv.
Navíc to trvá déle, než si pamatuju. Tak dlouho, až mě napadne, že to asi
běží ve smyčce. Video skončí a já vzhlédnu k plačící Rebecce. Už se
nezlobí, připadá si jen ponížená. Ta nahrávka nasbírala za několik málo
hodin tisíce zhlédnutí. Už teď se šíří dál.
Po Kappě.
Po Řecké čtvrti.
Po celém kampusu.
A jediný člověk, který ji tam mohl nahrát, je tady v tomhle domě.
 38. kapitola
Taylor
Asi budu zvracet.
Ta myšlenka mi probleskne mozkem až chvíli potom, co se mi sevře
žaludek a v krku ucítím žluč. Vyrazím do Sashiny koupelny a k záchodu to
stihnu na poslední chvíli těsně předtím, než se mi z pusy vyvalí horké
zvratky. Právě si vyplachuju pusu, když se dveře koupelny zabouchnou.
Předpokládám, že se na mě přišla podívat Sasha, jestli jsem v pořádku.
Když se však otočím, na okraji vany sedí Rebecca.
Vzpamatovala se. Obličej má pořád rudý a oči napuchlé, slzy si však
osušila a místo nich má ve tváři vepsanou rezignaci.
„Takže jsi to nebyla ty,“ prohlásí otupěle.
Opláchnu si obličej a rozmažu přitom make-up, který mi Sasha před
chvílí nanesla. „Ne.“
„Omlouvám se, že jsem ti to dávala za vinu.“
Zavřu víko toalety a posadím se. Ještě pořád se snažím uklidnit splašené
srdce. Záchvat paniky sice během zvracení polevil, pořád mi ale není
zrovna do zpěvu a v hlavě se mi vynořují další a další myšlenky.
„Chápu,“ odpovím.
Kdybych z nás dvou viděla tu nahrávku jako první, nevím, jestli bych
reagovala o něco líp. Možná bych neječela na celý dům, ale určitě bych ji
podezírala. Faktem je, že jsme s Rebekou nikdy nebyly kamarádky. Z naší
party nováčků byla nejstydlivější a po iniciačním týdnu jsme spolu už
prakticky nepromluvily. Ne že bych se nesnažila – jenže kdykoli jsem vešla
do místnosti, ona utekla opačným směrem.
Teď se ale něco změnilo. Tedy když pominu tu zřejmou skutečnost. Sedí
tu, dívá se na mě, rezignovaná, jako by se mě celou tu dobu snažila
předběhnout a teď jí koleno vypovědělo službu.
„Rodiče mě zabijou,“ zašeptá Rebecca a svěsí hlavu. Povzdechne si.
Ztěžka, jako by se nebála následků, ale ulevilo se jí, že nastanou, a přijala
je.
 „Přece by ti nedávali za vinu, že tu nahrávku někdo zveřejnil, ne? Určitě
pochopí, že za to nemůžeš.“
„Ty to nechápeš.“ Zaboří nehty do krytu svého tabletu, až v kožence
nechá půlměsícovité rýhy. „Moji rodiče jsou ultra konzervativní, Taylor.
Nestýkají se prakticky s nikým kromě svých známých z kostela. Táta ani
nechtěl, abych se k sesterstvu přihlásila, já ale mámu přesvědčila, že Kappa
je v podstatě sdružení studentek bible. Prý doufají, že mě tu naučí, jak se
stát slušnou mladou dámou.“
Zamračím se. „Co tím myslí?“
Nedovedu si představit, že by si moje máma najednou začala hrát
na přísného rodiče a snažila se mi říkat, co mám dělat. Mám pocit, že
naposledy mi řekla, ať si uklidím v pokoji, když jsem někde v měsíc staré
hromadě prádla ztratila třídní fretku.
„První přítelkyni jsem měla v osmé třídě,“ svěří se mi Rebecca a zadívá
se mi do očí. „Byly jsme spolu jenom několik týdnů, když nás ve zkušebně
školní kapely načapala jiná holka, jak se líbáme. Vykecala to svojí mámě,
která chodila do stejného kostela jako moji rodiče. Táta nedal rodičům mojí
přítelkyně pokoj, dokud ji neodhlásili z kapely a nedomluvili jí změnu
rozvrhu tak, abychom neměly žádné společné předměty. Nesměly jsme se
vídat.“ Hořce potřese hlavou. „Potom mě každé léto táta posílal
na křesťanský tábor. Začal mi domlouvat schůzky s kluky z kostela.
Obvykle s nějakým gayem, který byl stejně vyděšený a v depresi, že musí
na nechutně aranžovaných fotkách z domluvených schůzek líbat cizí holky.
Po maturitě jsem je ale přesvědčila, že jsem se změnila. Že mi už můžou
věřit. Říkala jsem si, že když se přihlásím k sesterstvu, rodiče sem aspoň
nebudou jezdit, kdykoli je napadne, že je čas mi zkontrolovat pokoj nebo
mi na zdi nainstalovat kamery.“
„Kruci, Rebeko, to jsem vůbec netušila. Hrozně mě to mrzí.“
Pokrčí rameny. Přes tvář se jí mihne smutný úsměv a zas rychle zmizí.
„Mě zas mrzí, že jsme se spolu nikdy nekamarádily.“
„Ne, já to chápu.“ Kousnu se do rtu. „Nebudu tvrdit, že vím, jak se cítíš,
ale chápu to.“
Hodně z nás jsou zajatci vlastních životů. Bylo nám řečeno, že je na nás
něco špatně, že jsme vadní. Jako by být sám sebou tuhle společnost uráželo.
Některým z nás ostatní neustále bolestivě připomínají, že se musíme
změnit, až si nakonec tu bolest zamilujeme, nebo to kompletně vzdáme.
Sama jsem zatím nepřišla na to, jak z té pasti ven. A přesto není nic horšího,
než když vám vaše vady omlacuje o hlavu vlastní rodina. Což znamená, že
Rebecca je asi ten nejsilnější člověk, kterého znám – a vážně zatraceně
mocná spojenkyně.
„Tak co uděláme?“ zeptá se tiše.
Kousnu se do rtu ještě silněji. „To video mohla sdílet jenom kappa.“
„Souhlasím.“
„A napadá mě, kdo to mohl být.“
Nevzpomínám si, kdo to na mobil točil. Asi jedna ze čtvrťaček. Až
na rituály se nahrávají všechny iniciační aktivity nováčků – pro „budoucí
generace“.
Skutečnou otázkou je, kdo měl k tomu videu přístup. Nikdy jsem žádnou
svoji ani ničí jinou nahrávku z iniciačního týdne neviděla, když tedy
pominu sestřih toho nejzajímavějšího, který se pouští vždycky během první
večeře po stvrzení přijetí. Takže dává smysl, že k archivu má přístup
prezidentka.
A její viceprezidentka.
Seběhneme s Rebekou dolů, kde si v obývacím pokoji odchytneme
Charlotte. Je sama, se sluchátky v uších sedí na židli s vysokým opěradlem
a zírá do notebooku. Vzhledem k tomu pozdvižení před pár minutami bych
spíš čekala, že se bude snažit zjednat pořádek.
„Musíme si promluvit,“ oznámím jí.
Charlotte si odtáhne jedno sluchátko z ucha, a aniž by zvedla oči
od monitoru, podrážděně povytáhne obočí. „Cože?“
„Musíme si promluvit,“ zopakuju.
„Musíme?“
„Ano,“ podpoří mě Rebecca.
Charlotte dál zírá do monitoru. V poslední době nevnímá. Promuje
a Abigail už byla zvolena její nástupkyní, takže Charlotte toho na práci moc
nezbývá, jen předat klíče a zapózovat na fotografii, která se pověsí na zeď
vedle všech ostatních předchozích prezidentek. Žádné z nás neušlo, že se
její přístup změnil. Je z ní teď čtvrťačka na plný úvazek.
„Charlotte,“ vyštěknu.
Obrátí oči v sloup, stáhne si sluchátka z hlavy a zaklapne notebook.
„Fajn. O co jde?“
 „O tohle.“ Rebecca jí přistrčí před obličej svůj iPad a znovu přehraje
video.
V první chvíli zírá Charlotte na displej znuděně a zmateně. Tázavě k nám
vzhlédne, jako by žádala vysvětlení. A pak je na ní poznat, kdy jí to
docvakne. Sjede na komentáře. Pak zas vyjede na stránce o něco výš, aby si
našla její adresu. Vyděšeně k nám vzhlédne.
„Kdo to zveřejnil?“ zeptá se rozběsněně. Charlotte Cagneyové není radno
zkřížit cestu, právě proto ji také holky zvolily za prezidentku. Všechny
členky jí daly hlas ze strachu, co by se mohlo stát těm, kdo by se jí
postavili. Nikdo si ani netroufl kandidovat proti ní.
„Na to jsme se přišly zeptat tebe,“ prohlásím neústupně. „Takže ty to
nevíš?“
„Vidím to poprvé.“ Odstrčí notebook a vstane. „Právě jsem se vrátila
z nacvičování promoce a chtěla jsem se učit na závěrečné zkoušky. Odkud
o tom víte?“
Rebecca stiskne rty. „Když jsem se vrátila domů, v kuchyni se na to
právě dívaly Nancy s Robin.“
„Viděli to i kluci ze Sigmy,“ dodám. „Takže teď už to určitě koluje
po celém kampusu.“
Najednou se Charlotte změní pohled v očích. Místo malého plamínku
na sporáku jí najednou v očích hoří plameny pekelné. Vrazí iPad Rebecce,
vystřelí z pokoje a nechá nás stát v oblaku prachu. Cestou křičí do hloubi
domu.
„Všechny do modrého salónu,“ zařve. A dodá: „Schůze domu, baby!“
Charlotte vyběhne do patra a začne bušit na všechny dveře. „Všechny dolů.
Hned!“ Pak se vrátí do přízemí a proběhne všechny místnosti. Beth s Olivií
právě sedí s kamarádkami v obýváku zády ke dveřím, když po nich
Charlotte mrští banánem. „Modrý salón. Hněte kostrou.“
Netuším, kde ten banán sebrala.
Sotva se všechny shromáždíme v modrém salónu, Rebecca se mi
prakticky schová za záda. Chvíli čekáme a zíráme na sebe, připravujeme se
na tornádo a mezitím do domu přichází poslední opozdilci. Abigail nás poté
všechny zapíše, aby bylo jisté, že jsme tu všechny, a pak už Charlotte začne.
S Abigail se na sebe přes celou místnost podíváme. Hledám na ní
jakékoli známky a náznaky, tváří se však neutrálně.
 „Dobře. Dostalo se ke mně, že tu koluje jisté video.“ Charlotte zpraží
pohledem Nancy s Robin, které mají aspoň tu slušnost, že se tváří
zkroušeně. „Očividně ani jedna z vás nepovažovala za vhodné upozornit
prezidentku sesterstva, že tu došlo k tak závažnému narušení důvěry
a soukromí.“
Sasha projde pokojem ke mně a Rebecce. Proplete se mnou prsty a já jí
stisknu ruku. Jsem moc ráda, že tu je.
„Robin, jak zní první zásada sesterstva Kappy?“ zeptá se Charlotte.
Robin klopí oči k zemi a nervózně se kouše do palce. „Budu chránit svou
sestru stejně jako sebe samu.“
Poté upře Charlotte ten plamenný pohled na další sestru, která okamžitě
zrudne jak rajče. „Nancy, jak zní druhá zásada sesterstva Kappy?“
Nancy se pokusí promluvit, z úst jí však vyrazí jen vzduch. Pak
roztřeseným hlasem vyhoví: „Budu se chovat čestně a oddaně.“
„Ano,“ přisvědčí Charlotte. Přechází přitom sem a tam, jako by měla
u pasu nabitou pistoli. „To jsem si taky myslela. Některá z vás na to ale
podle všeho zapomněla. Proto chci vědět, která sestra nás zradila. Která
z vás je tak sobecká, že z archivu Kappy ukradla soukromé video a nahrála
ho na pornostránku?“
V místnosti se rozhostí šokované ticho.
Začíná být jasné, kdo o tom vůbec nic netušil. Po pokoji bloudí tázavé
oči a vyměňují se vyčítavé pohledy. Zmateně se tváří víc členek, než jsem
čekala. Tak nějak jsem si myslela, že to video už viděly všechny členky
sesterstva a za našimi zády se mu smály. Kromě Nancy a Robin však podle
všeho o té nahrávce vědělo jen několik málo holek.
Abigail si přirozeně prohlížím ze všech nejdéle. Na čele má vepsanou
hlubokou vrásku, netuším však, co to znamená. Je omráčená? Zmatená?
Zelenýma očima bloudí po tvářích sester. Hledá viníka… nebo spojence?
„Ne, tak tohle ani omylem,“ ozve se znovu Charlotte a zakývá prstem.
„Teď si tu na tiché myšky hrát nebudete. Některá z vás si myslela, že je to
zatraceně dobrý nápad – teď z toho nevycouváte. Buď se některá z vás
přizná, nebo tu budeme sedět celou noc. Celý den. Do konce podělanýho
světa, dokud některá z vás, vy mrňavý spratci, nepřizná pravdu.“
Abigail tam jen sedí, paže složené na hrudi. Mlčí.
Už to dál nevydržím.
 „Abigail,“ oslovím ji. V tu ránu zmizí z místnosti veškerý vzduch. „Máš
k tomu co dodat?“
Škubne sebou. „Co tím jako chceš říct?“
„No, jenom jsem se dívala na hodinky, a vida, je čtvrt na proradnou
mrchu, tak mě napadlo, že bys nám třeba chtěla něco říct.“
Sasha vytřeští oči a pomalu se ke mně otočí. Zírá na mě, jako by mi snad
narostla druhá hlava. A možná taky ano. Akorát že tahle toho už má po krk.
„Ty myslíš, že jsem to byla já?“ Abigailin hlas poskočí o dobré dvě
oktávy a její výraz prozrazuje, že se mnou rozhodně nesouhlasí. „Nemám
s tím nic společného!“
„Opravdu? Protože jsi z celého sesterstva jediná, kdo si vzal za úkol mi
ničit život, takže…“
„K serveru, kde je uložený celý archiv, znají heslo jen dva lidi,“ prozradí
Charlotte a veškerou pozornost věnuje Abigail. „Ty jsi ta druhá.“
„Já to nebyla.“ Prosebně zvedne ruce. „Přísahám. Fajn, uznávám, že mezi
sebou máme neshody, ale žádné ženě bych se nikdy nepomstila tím, že bych
její nahrávku zveřejnila na pornowebu.“
„Ani ženě, kterou nenávidíš?“ vyštěknu.
Abigail spustí ruce. Poprvé za celé roky se na mě podívá s naprostou
upřímností. „Ani svému nejhoršímu nepříteli. Taková nejsem.“
V místnosti se rozhostí ticho. Dál zírám na platinovou blondýnu, která mi
tak dlouho dělá ze života peklo.
Nikdy by mě nenapadlo, že to někdy řeknu, ale já jí věřím.
„Tak kdo to byl?“ zeptám se. „Kdo mě chtěl takhle ponížit?“
Protože vím, že tu jde o mě. Mezi mnou a Rebekou to sice bylo
od prváku napjaté, nenapadá mě však nikdo, kdo by ji nesnášel natolik, že
by ji chtěl takhle ponížit. Cílem jsem byla určitě já.
„Mám heslo v telefonu,“ přizná Abigail nervózně. „Jestli se mi někdo
naboural do mobilu…“
Nevím, jestli to udělala vědomě, nebo to bylo čistě podvědomé, ale
pohled se jí stočí k Jules, která se snaží splynout s kytkou v zadní části
místnosti.
Když si Jules uvědomí, že na ni její kamarádka upozornila, přes obličej
se jí mihne výraz čiré paniky, který se rychle změní v pocit zrady.
„Vlezla jsi mi do mobilu?“ zeptá se Abigail svojí nejlepší kamarádky
docela zděšeně.
 V první chvíli to vypadá, že to Jules popře, pak se však rozhodne
na přetvářku vykašlat. Jenom si odfrkne a obrátí oči v sloup. „Byl to vtip,
jasný? Vždyť byly oblečený. Tak o co jde?“
Abigail na ni zůstane zírat s pusou dokořán.
„Proč?“ vyhrkne. „Proč jsi něco takového udělala?“
Jules pokrčí rameny. Snaží se to řečí těla zahrát do autu. „Pamatuješ
tuhle? Kev řekl něco jako: By mě zajímalo, kolik lidí na PornHubu by
chtělo Taylor omrknout kozy. Takže když jsem byla potom za Dukem
v domě Sigmy, byl tam i Kevin. Mluvili jsme spolu a já mu řekla, že bych
nahrávku s jejíma prsama mohla sehnat. Když jsi potom nechala mobil
venku, zkusila jsem pár hesel a jedno z nich jsem uhodla.“ Jules vzdorovitě
potřese hlavou. „Hele, fakt o nic nejde. Je to prostě jenom žert. Proč z toho
děláte takovou vědu?“
„Panebože, Jules, fakt by tě nezabilo, kdybys začala trochu přemýšlet.“
„Sklapni, Sasho. Taylor si začala tím, že políbila Abigailina ex! Ukradla
svojí sestře kluka. A kdyby ses za ni přestala takhle stavět, už dávno by
z Kappy odešla.“
„Ty seš vážně mrcha, Jules. Víš to?“
Vytřeštím oči, protože tohle řekla Rebecca.
„Klidni hormon, Rebeko. Kdyby si ho chtěl někdo honit nad desetiletým
klukem, dal by se na kněze.“
„Sklapněte! Všechny!“ zařve Charlotte. Zavře oči a promne si spánky
jako matka těsně předtím, než jí hrábne a udusí svoje novorozeně.
„Žádám mimořádné hlasování.“
Zamračím se, protože tohle jsem od Abigail nečekala. Ohlédnu se k ní,
právě když dloubne Olivii, která její návrh okamžitě podpoří, ačkoli sama
nejspíš netuší proč.
Charlotte pomalu přikývne. „Dobře. Hlasování povoleno.“
„Zvedněte ruku, kdo souhlasíte s tím, aby bylo Jules s okamžitou
platností zrušeno členství v sesterstvu Kappy Chí a abychom ji vyhostily
z domu.“
Moment.
Cože?
Kdovíproč jsem předpokládala, že Abigail bude Jules bránit a Charlotte
ochrání Abigail. Tak dlouho si ze mě holky ze sesterstva dělaly otloukánka,
až jsem zapomněla, jak moc jsem kdysi doufala a snila o tom, že budeme
všechny jako skutečné sestry, že tu najdu kamarádky, které mě podpoří
a budou mi krýt záda.
Abigailino prohlášení však nečekaně můj názor na Kappu zlepší, protože
všichni volí pro vyhoštění Jules. Jako první zvedne ruku Rebecca. Po ní
Lisa, Sasha, Olivia a Beth. Čím víc rukou se zvedá, tím víc členek se
přidává, povzbuzeny narůstající většinou. Nakonec zvednu ruku i já.
„Dobře, takže je to jasné,“ oznámí Charlotte. „Julianne Munnová,
jednomyslně bylo rozhodnuto, že členky pobočky sesterstva Kappa Chí
na Briarově univerzitě přestaly věřit tvému slibu, že budeš dodržovat
zásady sesterstva, a tudíž jsi vyloučena z našich řad a vyhoštěna z našeho
území.“ Naše prezidentka se odmlčí, a když Jules mlčí, zpraží ji pohledem.
„No, tak padej.“
„Děláte si srandu? To není fér!“ namítne Jules a pohledem vyhledá
Abigail, aby ji zachránila. Rozhlíží se kolem, překvapená a zaražená, že se
ji nikdo nepokusí zachránit. „Jako fakt? Fajn. Jděte všechny do hajzlu.
Mějte se pěkně.“
Jules odpochoduje nahoru do svého pokoje. Ostatní tu sedí, naprosto
zaražené ze všeho, co se právě stalo. Ten pocit znám.
„Taylor,“ ozve se stydlivý hlas. Patří Nancy, která se na mě smutně dívá
přes celou místnost. „Vážně mě mrzí, že jsme se na to video dívaly. Zrovna
jsme uvažovaly, jak to nahlásit, když nás Rebecca přistihla.“
„Shep mi poslal odkaz asi pět vteřin předtím, než jsi přišla domů,“ dodá
Robin a pohlédne na Rebeku. „Nesmály jsme se vám. Opravdu ne.“
Rebecca i já přikývneme. Nevím, jestli jim mám věřit, ale aspoň se
omluvily.
Charlotte sešlost rozpustí a já si všimnu, že ke mně míří Abigail.
„Taylor, počkej. Chci si promluvit,“ prosí.
Vůbec se mi nechce zjišťovat, co má na srdci. Vykřesala v sobě kus
svědomí a udělala správnou věc. Přeju jí to. Nehodlám ji ale za to poplácat
po zádech. Nejsme kamarádky.
Místo toho vyběhnu se Sashou do patra. Rebecca zapadne do svého
pokoje. Kéž bych ji jen dokázala utěšit, ale sotva se ocitneme se Sashou
o samotě a já se zahlédnu v zrcadle, uvědomím si, že mám narozeniny a že
Conor je na cestě.
Bude tu každou chvíli a já jsem otřesená a vypadám hrozně.
 „Já to nezvládnu,“ zamumlám a vletím do Sashiny koupelny, abych si
umyla obličej.
„Tak odtud vypadneme,“ navrhne ode dveří. „Řekni Conorovi, ať vezme
nějaký chlast a zajede k tobě. A pak se u tebe zlijeme.“
„Ne. Myslím tím, že se s ním nemůžu vidět.“
Jenom z představy, že bych se mu po tomhle všem musela podívat do očí,
je mi zle. Jako by stačila sebemenší poznámka a skončila bych zase
s hlavou v záchodu.
„Mám mu zavolat, že jsi nemocná?“ Zadíváme se na sebe v zrcadle.
Sasha při pohledu na mě zvážní. „Řekneš mu to?“
Co mu mám říct? Že moje nahrávka patří na nejpopulárnější
pornostránce na světě mezi nejsledovanější?
Že když o mně poví svojí mámě a nevlastnímu tátovi, najdou si mě
na netu a uvidí moje prsa?
Že všichni mámini studenti teď k jejímu hodnocení na netu vždycky
přidají i odkaz na její dceru?
Znovu se mi zvedne žaludek.
Panebože. Tohle se se mnou potáhne do konce života. Co se asi tak stane,
až se ředitelé základních škol a rodiče žáků zadívají na paní učitelku
Marshovou a její obří výstřih a zakážou mi působit na všech školách po celé
zemi, protože ženské tělo je nebezpečnější zbraň než ruční granát?
„Taylor –“
Setřesu ze sebe Sashinu ruku a znovu se vrhnu k záchodové míse, kde
nasucho dávím.
Tohle jsem si nevybrala. Aby mě takhle vystavovali. Aby mě ponižovali.
Když si představím, že by se s tím musel potýkat i Conor, chce se mi brečet.
To video uvidí jeho spoluhráči. Budou si nad ním v posteli honit
a ušklíbnou se na mě, kdykoli mě uvidí. Snímky z té nahrávky si vylepí
ve skříňkách v šatně. Conor si nezaslouží mít za přítelkyni holku, která by
ho akorát ponížila. Holku, které se všichni smějou. Protože pak co? Bude
mě donekonečna bránit? Bude mě trpělivě a s pochopením uklidňovat,
kdykoli budu v budoucnu vyšilovat, což je něco, co mě určitě čeká?
Tak žít nemůžu. Nedokážu žít s neutuchajícím pocitem, že všichni, koho
kdy potkám, mě viděli nahou a vědí, že jsem ztrapnila svého přítele,
přestože on by mě ujišťoval o opaku. Nejde to. Nemůžu s ním dál být.
Prostě nemůžu.
 „Vezmi mě domů,“ požádám ji a postavím se na roztřesené nohy. „Cestou
mu napíšu.“
Sasha přikývne. „Jak chceš.“
Posbírám si věci a zamíříme do přízemí. Vesmír mě však nenávidí, proto
mě nepřekvapí, že Conor dorazil o něco dřív.
Otevřeme dveře, právě když míří po potemnělé příjezdové cestě k domu.
Někde za tou obrovskou kyticí má na sobě dokonalý černý oblek. Pohled
na upraveného Conora mě nikdy neomrzí. Je jako ztělesněný sex. Chodící
sen.
A já ho musím opustit.
Když mě spatří, široce se usměje, pak si však uvědomí, že jsem
rozcuchaná a nenalíčená, a zarazí se.
„Sakra. Nejsi hotová. Omlouvám se. Měl jsem to tu ještě párkrát objet.“
Takhle natěšený je roztomilý. A já se mu tu radost chystám rozstřílet
brokovnicí. „Nemohl jsem se tě dočkat, ale klidně ještě počkám.“
„Promiň,“ vyhrknu, „ale musím to zrušit.“
Ta slova zní, jako by je vyslovil někdo jiný. Zní zvláštně, vzdáleně.
Přestože stojím ve světle domu, stejně si připadám jako v tmách. Mysl se
mi oddělí od těla a nevnímá vůbec nic.
„Proč? Co se stalo?“
Postaví kytici na zem a natáhne se po mně, já však ucouvnu. Kdybych
mu dovolila, aby se mě dotkl, moje odhodlání by polevilo. Nejsem tak
silná, abych dokázala doteku Conora Edwardse odolat.
„Taylor, co se stalo?“ V očích se mu okamžitě objeví bolest.
Nedokážu ze sebe ta slova dostat. Vzpomínám si, jak nešťastná jsem
minulý měsíc byla, když se mnou nekomunikoval, a teď mu dělám totéž.
Svůj problém však vyřešil jednoduše tím, že pověděl svojí rodině pravdu
a zbavil se Kaie.
Můj problém tak snadno nezmizí. Přiznat mu pravdu ničemu nepomůže,
protože na internetu všechno zůstane navěky.
Jak po něm mám sakra chtít, aby se k něčemu takovému dlouhodobě
uvázal? Byl tak trpělivý a povzbuzoval mě, tohle by ale bylo na kohokoli
příliš. I na mě je to moc.
Neujde mi jeho poplašený výraz a je mi jasné, co přijde pak. Bolest, pocit
zrady. Nechci mu ublížit. Zaslouží si něco lepšího. Nezačali jsme dobře
a asi docela sedí, že to mezi námi ani dobře neskončí. Nepochopí to, ale
nakonec to překoná. Tak je to vždycky.
„Je mi líto, Conore, ale je konec.“
 39. kapitola
Conor
Tak tohle fakt není vtipný. Protože si akorát dělá srandu, že jo? Určitě je to
nějaký zvrácený žert. Místo dárku tě vyděsím k smrti.
„Taylor, nech toho.“
„Myslím to vážně,“ prohlásí s očima upřenýma k zemi.
Dorazil jsem k domu Kappy a všiml si, že se chová podezřele, jako by se
snažila utéct. Přes rameno má tašku. Vypadá unaveně, zdrchaně, a kdybych
ji neznal, napadlo by mě, že má kocovinu. Přesto se chová odměřeně. Tváří
se lhostejně a chladně, jako by to už ani nebyla moje Taylor.
„Podívej, omlouvám se, ale prostě se s tím musíš smířit. Je po všem.“
Pokrčí rameny. „Musím jít.“
Tak to ani omylem.
„Řekni mi, co se děje,“ přikážu jí.
Má s sebou Sashu a společně vyrazí k červenému autu, které parkuje
u domu. Nechám kytky kytkami a rozběhnu se za nimi, protože tohle tu
předvádět nebude.
„Ty se se mnou fakt rozcházíš? Na svoje narozeniny? Děláš si prdel,
Taylor?“
„Vím, že je to ode mě hnusný,“ uzná, jde však rychle dál, „ale musí to
tak být. Prostě… se omlouvám.“
„Nevěřím ti.“ Postavím se jí do cesty, aby se mi podívala do očí a řekla
mi pravdu. Všimnu si, že se Sasha pokusí poodejít stranou, Taylor po ní
však vrhne pohled plný paniky a Sasha se zarazí. Stojí několik kroků
od nás, nikam však nejde.
„Je jedno, čemu věříš,“ zamumlá Taylor.
„Miluju tě.“ Včera ta slova řekla i ona mně. „Něco se stalo. Řekni mi co.
Jestli ti někdo pověděl něco, kvůli čemu si teď myslíš –“
„Mezi námi to nebylo nic vážného, Conore. A dopadlo to, jak mělo. Však
to zvládneš.“ Sklopí oči k chodníku. „Oba jsme se nechali trochu unést.“
„Co tím sakra myslíš?“ Ta ženská mě štve. Já se z ní snad jednou
zblázním. S ní je všechno obráceně a ještě naruby. Vůbec mi nedává smysl,
že včera ležela v mojí posteli a dneska přede mnou prakticky utíká.
„Myslím to s náma vážně. Chci tě. A vím, že mě chceš i ty. Tak proč mi tu
lžeš?“
„Nelžu.“ Nezní to vůbec přesvědčivě, a čím víc se mi snaží nakecat
takové lži, tím spíš si nedokážu vzpomenout, proč tu vůbec stojím jak debil
a dívám se, jak mi trhá srdce na kusy. „Říkej si tomu, jak chceš –“
„Vztah,“ zavrčím. „Máme spolu vážný vztah, sakra.“
„No, už nemáme.“ Povzdechne si. Skoro bych i věřil, že jsem jí buřt,
kdybych ji neznal líp, než je sama ochotná přiznat. „Semestr už stejně
skončil. Vrátíš se do Kalifornie a já do Cambridge. Vztahy na dálku
nefungují.“
„Chtěl jsem ti navrhnout, abys jela se mnou. Už jsem to domluvil
s Maxem i mámou.“ Podrážděně potřesu hlavou. „Těšili se na tebe, Tay.
Máma ti už i nově zařídila jeden z pokojů pro hosty.“
„Jo, no…“ Ošije se a zatěká očima ze země k silnici. Dívá se kamkoli,
jenom ne na mě. „Nevím, proč tě napadlo, že bych chtěla strávit léto
s tvými rodiči. Nikdy jsem ti to neřekla.“
Taylor není krutý člověk. Takhle s lidmi nejedná. Ani se mnou. Ani když
jsem jí zlomil srdce, protože jsem se příliš bál se jí zadívat do očí. Není
nemilosrdná.
A přesto…
„Proč to děláš?“ Tahle přetvářka, ta maska, co si nasadila, se vůbec
nepodobá holce, kterou jsem za těch posledních několik měsíců poznal.
„Jestli jde o to s Kaiem, tak se omlouvám. Myslel jsem, že –“
„Možná byste se měli oba vyspat a promluvit si až zítra,“ navrhne Sasha
s očima upřenýma na Taylor. Moc dobře Sashu neznám, ale i na ní mi něco
nesedí.
Taylor se mě pokusí obejít, proto se jí postavím do cesty. Zpraží mě
pohledem, v kterém se už nezračí vztek, ale spíš něco, co připomíná
rezignaci.
„Mluv se mnou na rovinu, Taylor.“ Začíná mě to dost unavovat
a netuším, jak jinak to z ní dostat, jak jinak prolomit tu zeď, kterou mezi
námi vystavila. Ani ten první večer, kdy jsme se poznali, si takový odstup
nedržela. Teď jako by se dívala skrz mě. Jako bych byl neviditelný.
Nedůležitý. „Aspoň tohle mi dlužíš. Prostě mi řekni pravdu.“
„Nechci s tebou chodit, jasný? Už jsi spokojený?“
 Tentokrát byla ta zbraň nabitá. A střely mě zasáhly přímo do srdce.
„Jako vážně, Conore. Jsi skvělý kluk a moc hezký, ale co mi můžeš
nabídnout kromě toho? Nevíš ani, co si počít se životem. Nemáš žádné
ambice. Žádný plán ani vyhlídky. A to ti vyhovuje. Můžeš přece bydlet
navěky u rodičů a zbytek života posedávat na pláži. No, já chci pro sebe
víc. Fakt jsem se s tebou bavila, ale příští rok budeme ve čtvrťáku a já chci
dospět. Ty ne.“
Vzápětí chytí Sashu za ruku a protáhne se kolem mě.
Tentokrát ji nechám odejít.
Protože uhodila hřebík na hlavičku. Řekla přesně to, co jsem vždycky
věděl, a jen doufal, že si toho nevšimne – že každý jdeme svojí vlastní
cestou. Taylor je chytrá a cílevědomá. Dosáhne, čehokoli si zamane. Já
jsem… v prdeli. Jsem člun unášený proudem, bez cíle a bez kormidla.
Sashino auto vycouvá z příjezdové cesty a zmizí za rohem.
Do hrudi se mi zabodne osten ztráty. Na povrch se vyhrabe hluboko
pohřbená vzpomínka plná bolesti. Vzpomínka malého dítěte, které sedí
v temné místnosti, osamělé, uplakané a nikde není nikdo, kdo by ho mohl
utěšit. Tehdy poprvé jsem si uvědomil, že nemám tátu. Bylo to v době, kdy
už jsem byl dost starý na to, abych pochopil, že to je něco, co ostatní děti
mají, a já ne. Ne, protože zemřel, ale protože jsme pro něj nebyli dost dobří.
Já jsem nebyl dost dobrý. Tak mě opustil. Odhodil. Jako odpadky.
Od začátku bylo jasné, že k tomu dojde. Že se Taylor vzpamatuje
a uvědomí si, že jsem hluboko pod její úroveň. Že se unáhlila, když mi
odpustila to, jak jsem ji kvůli Kaiovi zazdil. Nechal jsem ji čekat příliš
dlouho, než jsem si uvědomil, co k ní cítím. Sobecky jsem věřil, že mě tak
moc chce a tak moc potřebuje, že na mě trpělivě počká. Bral jsem ji jako
samozřejmost, protože nikdo jiný mě nepřijal jako ona a s nikým jiným
jsem se nikdy necítil tak dobře. S nikým jiným jsem si nikdy nepřipadal tak
důležitý.
A teď je to nejlepší, co mě v životě potkalo, pryč.
 40. kapitola
Taylor
Teď už se dívám jenom na seriály, kde mluví lidi s britským přízvukem.
Jako bych vyrazila na dovolenou, aniž bych si musela obléknout kalhoty.
V pátek jsem vynechala přednášku – stejně už je konec roku – vypnula si
mobil a pustila se do seznamu filmů a seriálů, který jsem celé měsíce
zanedbávala. Když ani tohle nerozptýlilo moje myšlenky, přihlásila jsem se
k dobrému tuctu bezplatných zkušebních verzí streamovacích služeb.
Zatím mě nejvíc ze všeho zaujali sérioví vrazi plenící malebné vesničky.
A reality show o randění jsou s britským přízvukem taky snesitelnější.
Jedna věc mě ale na těchhle pořadech zaujala – skoro nikdo tam nepije. Jak
po sobě mají lidi házet židle a rozbíjet vybavení, když jsou pořád jenom
střízliví? Velmi si však oblíbili botox a příčesky.
„Mně se líbí ta, co hodně používá slovo ‚fit‘,“ svěřím se Sashe
po telefonu, zatímco sleduju pořad, který je v podstatě Tinder, akorát spolu
všichni bydlí v jednom domě. „A holkám říkají ptáčci. Mám pocit, že
na Kubě a v Anglii mají pořád padesátá léta.“
„Hm,“ zamumlá Sasha znuděně. „Už ses dneska sprchovala?“
Můj vytříbený vkus na televizní pořady očividně nedokáže plně ocenit.
„Je sobota,“ připomenu jí.
„Odkdy se v sobotu nesprchujeme?“
Pořád do mě musí rýpat.
„Voda neroste na stromech, jestli o tom nevíš.“
Poté co mě ve čtvrtek večer odvezla Sasha z domu Kappy, převlékla jsem
se do tepláků, posadila jsem se na gauč, pustila si pořad o knězi detektivovi,
který vyšetřuje vraždy na britském venkově, nacpala se celou krabicí
ovesných cereálií, usnula v té samé poloze a ráno se probudila, dostala
do sebe další cereálie a vrátila se ke sledování rozkoukaného pořadu. Takhle
odteď bude vypadat můj život. Když vám nákup přivezou až ke dveřím
a přednášky můžete sledovat online, proč by měl ještě člověk vycházet
z domu?
 „Je konec semestru,“ dodám. „Tohle mají přece vysokoškoláci dělat, ne?
Polehávat, hnít na gauči, dívat se na televizi a cpát se zpracovanými
potravinami.“
„To platilo předtím, než se všichni mileniálové pustili do startupů,
Taylor.“
„No, ve svém nitru jsem stará.“
„Schováváš se,“ obviní mě.
„A co?“ Přesně tak. A co? To se jako už nesmí? Vytáhli mě ze středu
studentského spolku, svlékli a očumuje mě teď celý kampus. Aspoň mi to
tak připadá. Tak co se mi sakra divíte, že se chci zamknout doma a chvíli
nemít s ostatními lidmi nic společného?
„Tak narušili tvoje soukromí,“ spustí něžně.
„To vím.“ Dík.
„Nechceš s tím něco udělat? Můžeme to video nechat stáhnout. Můžeme
jít na policii. Pomůžu ti. Neměla by ses s tím prostě jen tak smířit a dál
kvůli tomu trpět.“
„Co mám jako dělat? Nechat Jules zatknout?“
„Ano,“ vykřikne. „A Abigailinýho kreténskýho přítele taky. Nebo teda
bývalýho přítele, aspoň pokud jsem ten křik, co včera večer vycházel
z jejího pokoje, pochopila správně. Ti dva porušili zákon, Taylor. Určitě by
se to dalo klasifikovat jako sexuální zneužití.“
„Já nevím.“
Zatáhnout do toho policii by znamenalo vypovídat. Sednout si před
chlapa, který mi bude zírat na prsa, a popsat mu celé to ponížení, co jsem si
vytrpěla.
Nebo hůř, možná mi nějaká spořádaná paní připomene, že by k ničemu
z toho nedošlo, kdyby to video vůbec neexistovalo. Kdybych se do té
situace vůbec nedostala.
Na to kašlu.
„Kdyby šlo o mě, šla bych tvrdě po nich.“
„Jenže o tebe tu nejde.“ Moc si Sashiny krvežíznivosti vážím. Právě to
mám na ní tak ráda. Je můj přesný opak. Je pomstychtivá a sebevědomá. Já
takhle stavěná nejsem. „Vím, že se snažíš mi pomoct. A děkuju. Ale
potřebuju si všechno promyslet. Ještě jsem to všechno nezpracovala.“
Pravda je, že pořád tak docela nedokážu pochopit, že se to všechno vážně
děje, natož co to může znamenat. Když mi včera ráno zazvonil budík, abych
vstala na přednášku, svaly mi tuhly čirou panikou. Z představy, že bych
musela procházet kampusem, kde by na mě všichni zírali a špitali si o mně,
se mi zvedal žaludek. Nebo že by se ke mně všichni otočili, sotva bych
vešla do učebny. Spolužáci by si v mobilech na klínech pouštěli tu
nahrávku. Smáli se a zírali. To bych nezvládla.
Tak jsem zůstala doma. Během jedné z přestávek od televize jsem
dokonce i napsala Rebecce. Nevím proč, asi abychom se v tom zoufalství
utápěly společně. Neodpověděla mi, což je asi nejlepší. Možná že když
budeme tuhle situaci i samy sebe navzájem ignorovat, nakonec to vyčpí.
„Ozval se ti Conor?“ Zní ustaraně, jako by se bála, že jí možná kvůli
téhle otázce třísknu telefonem.
Málem to i udělám. Protože už jenom když slyším jeho jméno, do srdce
se mi zabodne nůž. „Párkrát mi napsal, ale ani jsem to nečetla.“
„Taylor.“
„Co zas? Je po všem,“ zamumlám. „Byla jsi přece u toho, když jsem mu
dala kopačky.“
„Ano, byla. A taky mi bylo jasné, že ti to moc nemyslí,“ zabručí
podrážděně. „Chtěla jsi ho od sebe odehnat. Chápu. V krizi si o sobě
myslíme to nejhorší. Bála ses, že tě bude odsuzovat nebo že se za tebe bude
stydět –“
„Přednášku z psychologie teď fakt nepotřebuju,“ skočím jí do řeči.
„Prosím pěkně, nech to být.“
Ztichne.
„Fajn, nechám to být.“ Znovu se odmlčí a pak naprosto vážně pronese:
„Kdybys cokoli potřebovala, jsem tu. Nechám všeho a přijedu.“
„To vím. Jsi skvělá kamarádka.“
S úsměvem v hlasu odpoví: „Ano, to jsem.“
Zavěsím a vrátím se k seriálům a cpaní se ze stresu. O několik dílů
později se ozve zaklepání. Zarazím se a začnu uvažovat, jestli jsem
nezapomněla na nějakou objednávku, a pak uslyším další zaklepání
a Abigailin hlas, který mě prosí, abych ji pustila dál.
Sakra.
„Než mě odtud vyhodíš,“ vyhrkne, když jí neochotně otevřu, „přišla jsem
zakopat válečnou sekyru. A omluvit se.“
„Dobře,“ odpovím, jenom abych se jí zbavila. „Omluvila ses. Čau.“
 Chci zavřít dveře, ona je však zas otevře, a než ji stihnu odstrčit, vejde
dál.
„Abigail,“ povzdechnu si. „Chci být sama.“
„Jo…“ Při pohledu na můj úbor, který rozhodně neměla spatřit žádná jiná
lidská bytost, nakrčí nos. „To vidím.“
„Proč jsi sakra přišla?“
Jelikož je to Abigail, dojde k jedné ze stoliček u maličkého kuchyňského
ostrůvku a posadí se. „Prý ses rozešla s Conorem.“
„Jako fakt? Vážně do toho chceš rejpat?“ To je vážně neuvěřitelné.
„Tak jsem to nemyslela,“ vyhrkne, nadechne se a zkusí to jinak. „Chci ti
jen říct, že jsi podle mě udělala chybu.“
Shodí masku. Ta aura mrchy, která ji neustále obklopuje, se rozplyne.
Poprvé po dlouhé době se na mě dívá bez špetky krutosti nebo výsměchu.
Docela mě to… děsí.
Pořád se mi nechce věřit, že přišla jenom proto, a tak se opřu o linku
naproti ní. „Co ti na tom záleží?“ Ne že by mi nebylo jedno, co si myslí.
„Tak jo, podívej, tohle dělám taky.“ Z hlasu jí zaznívá náznak soucitu.
„Jsi rozčílená a stydíš se a všechny od sebe odháníš. Zvlášť svoje nejbližší.
Protože pak aspoň neuvidí bolest, kterou cítíš. Nezjistí, jak se cítíš. Chápu
to. Opravdu.“
Nejdřív Sasha a teď Abigail? Proč mě prostě nemůžou nechat na pokoji?
„Co o tom ty můžeš vědět?“ zamumlám. „Střídáš kluky jak ubrousky
na make-up.“
„I já něco řeším,“ prohlásí. „To, že to nedávám najevo, neznamená, že
mě nic netrápí. Všichni v sobě máme jizvy.“
„Jo, no, fakt mě to tvoje hluboké osobní trauma mrzí, ale mně ho působíš
ty, takže…“
Jestli Abigail mrzí, že teď kvůli jejímu kreténskému chování trpím, ať si
jde pro rozhřešení jinam. Sice mě lituje, ale já ji ne.
„Přesně tohle mám na mysli,“ poví mi smutně. „Tak mi zničilo
sebevědomí, že jsi kvůli hloupé sázce políbila kluka, s kterým jsem chodila,
že jsem se s tím dokázala poprat jen tak, že jsem ti začala ubližovat. Protože
po tom polibku pořád mlel věci jako ty její obří kozy a nechceš si ta prsa
dát zvětšit a tak podobně. Dovedeš si představit, jak ponižující to pro mě
bylo?“
 Zamračím se. Vůbec nic jsem o tom netušila. Teda jo, věděla jsem, že se
zlobí. Kdyby mi ale takovéhle věci říkal kluk, s kterým chodím, a srovnával
by nás, taky bych to nezvládla.
„Na střední,“ svěří se a prsty přitom kreslí na desku ostrůvku obrazce,
„mi pořád předhazovali, že jsem plochá jak žehlicí prkno. Nemohla jsem
nosit ani sportovní podprsenku. Asi si říkáš, že je blbost se tím nervovat, ale
celý život jsem si chtěla připadat v oblečení dobře, víš? Chtěla jsem si
připadat sexy. Aby se na mě kluci dívali tak, jak se dívají na ostatní holky.“
„Vždyť jsi nádherná,“ ujistím ji unaveně. „Máš dokonalé tělo a krásný
obličej. Víš, kdy naposledy jsem si oblékla bikiny? V době, kdy jsem si
na noc rozsvěcovala lampičku.“ Ukážu na svoji hruď. „S těmahle holkama
je hrozná otrava. Jsou těžké. Nevejdou se do žádné existující podprsenky.
Bolí mě záda, jako kdyby mi bylo sedmdesát. Všichni kluci mi zírají
na prsa, aby se nemuseli dívat na zbytek mého těla.“
Kromě Conora. Při tom pomyšlení mě v hrudi bodne smutek a osamělost.
„A přesto jsem si nikdy nepřipadala dost dobrá. Nikdy jsem se ve svém
těle necítila sebejistě,“ namítne Abigail. „Tak si to vynahrazuju tím, že –“
„– se chováš jako mrcha.“
S úsměvem protočí panenky. „Povětšinou ano. Chci tím vším říct, že i já
se cítila hrozně a odháněla od sebe ostatní. Přesně tohle teď děláš
s Conorem a je to blbost. Nevím a je mi jedno, kdy jste to na mě vy dva
přestali hrát – a neobtěžuj se. Od začátku mi bylo jasné, že jste se spolu
dohodli. Od té doby se to ale změnilo a pak už jste spolu byli ofiko. Ano,
i toho jsem si všimla. Miluje tě, a jestli můžu soudit z toho, jak ses
v posledních týdnech změnila, tak ho taky miluješ. Je proto blbost, abyste
o to přišli jenom proto, že někdo jiný udělal kravinu.“
„Ty to nechápeš.“ Protože to pochopit nedokáže. A nevím, co jiného jí
mám říct, aby to neznělo jako výmluva. Už jenom při představě, že bych se
po tom všem ukázala před Conorem, se mi svírá hrdlo a třesou nohy. „Dík
za návštěvu, ale –“
„Fajn.“ Otočí se, protože cítí, že se ji odtud chystám vypakovat, abych se
mohla vrátit ke konverzacím vedeným čistě s manchesterským přízvukem.
„O Conorovi mluvit nebudeme. Ani o těch kytkách, které ti u nás nechal
a co teď zabírají celý konferenční stolek v obýváku. Už jsi byla na policii?“
To si snad dělá srandu.
„Poslala tě Jules?“ vyhrknu.
 „Ne,“ ujistí mě rychle. „Nic takového. Opravdu ne. Ale jestli chceš tu
nahrávku nahlásit, půjdu s tebou. Vysvětlím jim, jak se k ní Jules dostala
a tak. Budu tvůj svědek.“
Tohle téma mě začíná unavovat. „Víš, mám po krk lidí, kteří mě pořád
do něčeho tlačí. Všichni vědí nejlíp, co mám dělat, a už toho mám vážně
dost. Fakt bych ocenila, kdybyste mi dali aspoň chvíli pokoj.“
„Vím, že se toho bojíš, ale opravdu bys měla jít na policii,“ trvá na svém
Abigail. „Jestli s tím nezačneš dělat něco hned teď, bude se to akorát dál
šířit. Co bude, až se jednoho dne budeš ucházet o práci, nebo kdoví, třeba
budeš někam kandidovat a vynoří se tohle video? Bude tě to navěky
pronásledovat.“ Povytáhne obočí. „Nebo s tím můžeš něco udělat.“
„Nejsi člověk, kterému bych mohla s jeho radami věřit,“ připomenu jí.
Ostatním se snadno říká, co je potřeba udělat a jak se s tím mám poprat.
Kdybychom si to vyměnily, asi bych jí řekla totéž. Z mého úhlu pohledu je
ta situace ale jiná. To poslední, co chci, je uvažovat, jestli je lepší se tahat
po soudech, vypovídat, objevovat se v novinách a čelit novinářům, nebo si
zalézt do postele a už nikdy z ní nevystrčit nos. To druhé by rozhodně bylo
příjemnější.
„Máš pravdu. Chovala jsem se k tobě hrozně. Nevěděla jsem, jak se
poprat s vlastními pocity.“ Abigail se zadívá na svoje ruce a začne se nimrat
v nehtech. „Během iniciačního týdne jsi byla moje nejlepší kamarádka.“
„Ano, vzpomínám si,“ přiznám hořce.
„Moc jsem se těšila, že z nás budou sestry. A pak to šlo všechno
do kopru. Za to můžu já. Mohla jsem s tím tehdy něco udělat, promluvit si
o tom nebo něco, a místo toho jsem všechno akorát zhoršila. Ztratila jsem
kamarádku. Chci to ale napravit. Chci ti pomoct. Dovol mi to.“
„Proč bych měla?“ Je fajn, že Abigail pochopila, co dělala špatně, to
ovšem neznamená, že jsou z nás najednou nejlepší kámošky.
„Protože tohle je přesně ta situace, kdy by ženy měly držet při sobě,“
poví mi upřímně. „Vyřešit to je důležitější než cokoli jiného. Jules udělala
chybu. To, co ti provedla, si nikdo nezaslouží. Chci, aby za to byla
potrestaná. Nejen kvůli tobě, ale kvůli nám všem. Chci ti pomoct, i kdybys
se mnou potom už nikdy neměla promluvit. Všechny kappy chtějí pomoct.“
Přiznávám, že to od ní zní upřímně. Což asi znamená, že v ní lidství tak
úplně neumřelo. Navíc přijít sem si žádalo odvahu. A uznám jí i pár
bonusových bodíků za to, že mi všechno vysvětlila a vzala vinu na sebe. To
zas žádá dobrý charakter.
Možná není nikdy pozdě na to, aby se člověk zlepšil. To platí pro nás
obě.
„Neslibuju, že půjdu na policii,“ povím jí. „Ale promyslím si to.“
„Dobře,“ ustoupí s nadějným úsměvem. „Můžu ti navrhnout ještě něco?“
S úšklebkem obrátím oči v sloup. „Když musíš.“
„Aspoň mi dovol, abych řekla mámě, ať pošle na všechny stránky, které
to video zveřejnily, příkaz ke stažení. Je to právnička,“ vysvětlí Abigail.
„Dokáže lidi vyděsit i jen v záhlaví dopisu. Nemusíš nic dělat ani s nikým
mluvit.“
Po pravdě mi to připadá jako hodně dobrý nápad. Bála jsem se, že
nebudu vědět, co mám dělat. Jestli by se o to dokázala postarat Abigailina
máma s nóbl právnickým titulem, tak ať.
„To bych opravdu ocenila,“ přiznám a hlas se mi roztřese, což mě
podráždí. „A jsem vážně ráda, že jsi přišla.“
„Takže…“ Ošije se jako malá holka. „Už nejsme zapřisáhlí nepřátelé?“
„Možná spíš nevlastní sestry.“
„S tím se dá žít.“
 41. kapitola
Conor
Ozve se zatroubení. Proberu se, nadskočím a zastavím se jen několik
centimetrů předtím, než se praštím o kdovíco do hlavy. Necítím nohy. Něco
mě tlačí do boku. Paži mám zaseknutou pod tělem a druhou necítím, je
vklíněná pod –
Znovu se ozve zatroubení. Hlasité. Rve mi uši. A potom se ozve
ohlušující kvílení.
Sakra.
„Vstávej, vole.“
To strašné troubení konečně zmlkne. Otočím se za světlem a najednou
zírám na jasnou modrou oblohu a obličej Huntera Davenporta. Dojde mi, že
trčím na podlaze pod zadní sedačkou jeho land roveru a hlava mi visí
z otevřených dveří.
„Děláš si prdel?“ zavrčím a pokusím se sebrat všechny končetiny
a zbytek rozumu. Nedokážu se však rozmotat.
„Od včerejška tě hledáme, debile.“
Hunter mě chytí za paži, vytáhne z SUV a pohodí na chodník. S námahou
a mravenčením po celém těle se vyhrabu na nohy a natáhnu se po autě,
abych se o něj opřel. Mozek mám jako v mlze a oči vůbec nic nevidí.
V hlavě mi vybuchne bolest. Chvíli si říkám, že to mám pod kontrolou. Pak
nejistě a neohrabaně odklopýtám k trávě, kde ze sebe vyhodím pachuť
skořicové whisky, Red Bullu a jägera.
Fakt se kurevsky nenávidím.
„Je ti líp?“ zeptá se Hunter pobaveně a podá mi láhev vody.
„Ne.“ Několikrát se napiju, vypláchnu si ústa a vodu vyplivnu do křoví.
Tohle křoví znám. Jsem u příjezdové cesty před svým domem. Ani si
nevzpomínám, že jsem z té párty ve městě odešel. A už vůbec si
nevzpomínám, že bych nastoupil do Hunterova auta. Kde mám džíp?
„Počkej. Tys mě hledal?“
„Včera večer ses úplně vypařil.“
 Prohmatám si kapsy a najdu klíče, mobil i peněženku. Aspoň něco
pozitivního.
Vrátíme se k Hunterově roveru, kde se opřu o kufr a snažím se
vzpomenout, co se dělo. Nějaký Demin kamarád pořádal večírek. Byli tam
kluci. Hráli jsme pivní pong. Prostě normálka. Vzpomínám si, že jsme
do sebe s Fosterem a Buckym házeli panáky. A byla tam ta holka. Sakra.
„Kam jsi zmizel?“ zeptá se Hunter, který si asi všimne, že mi něco došlo.
„Líbal jsem se s nějakou holkou,“ pronesu napůl tázavě.
„Jo, to jsme viděli. V kuchyni jste do sebe byli celí žhaví. Pak jsi
zmizel.“
Sakra. „Vzala mě do ložnice. Chtěli jsme jít na to. Líbali jsme se a tak.
Pak mi chtěla vlízt do kalhot, že mi ho vykouří, a já vycouval. Nezvládl
jsem to.“
„Se ti nepostavil?“
„Zvadl jak kytka.“ Zapátrám v paměti. „Asi jsem ji tam nechal.“
„Demi ji pak viděla sejít dolů, ale tebe jsme nenašli,“ prozradí mi Hunter.
„Nikdo tě neviděl. Začali jsme obvolávat lidi. A vydali se tě hledat.“
Mám to všechno jako v mlze. Totální okno. Před očima vidím jenom
záblesky roztřesených výjevů. „Mám pocit, že jsem odešel zadem.
Na zahradě bylo plno lidí a já nenatrefil na branku, tak jsem asi plot
přeskočil.“
Zadívám se na svoje ruce. Mám je poškrábané a džíny roztržené.
Vypadám, jako kdybych se zřítil ze srázu.
„Asi jsem chtěl jít domů pěšky, ale vůbec jsem nevěděl, kam jdu ani
kudy se dostanu domů. Vzpomínám si, že jsem byl zatraceně zmatenej, kde
to jsem, a asi mi i chcípla baterka v mobilu, tak jsem si asi řekl, že na to
kašlu a počkám, až mě někdo z vás hodí domů. Nevím jak, ale nějak jsem
se dostal do tvýho auta.“
„Panebože, kámo.“ Hunter potřásá hlavou a právem se mi směje. „Auto
jsem včera nechal na tý párty, když jsme vyhlásili pátrání. S Demi jsme se
domů vrátili pěšky, protože jsme oba pili. Ráno volal Foster, že ses nevrátil
domů, tak jsem si zašel pro auto, abych omrkl škarpy. Našel jsem tě
na zadní sedačce a odvezl domů.“
„Fakt se omlouvám.“ Není to poprvé, co jsem se po nočním tahu
probudil někde úplně jinde. Od příchodu na Briar se mi to však ještě
nestalo. „Asi jsem to včera trochu přehnal s pitím.“
 „Přeháníš to s pitím celý týden.“ Hunter se ke mně s pažemi složenými
na hrudi otočí. Nasadil kapitánský výraz. Výraz, co říká: Nejsem tvůj táta,
ale. „Možná bys to měl s chlastem trochu zklidnit. Vím, že jsem si taky
říkal, že problémy se mají zapít, ale s tím je utrum. Zmizel jsi na dvanáct
hodin, to je dost přes čáru.“
Má pravdu. Od chvíle, kdy mi Taylor dala kopačky, jsem každý večer
vyrazil ven. Házel do sebe panáky, jako kdyby mi za to platili, a snažil se
na ni s pomocí cizích holek zapomenout. Jenže to nezabralo. Nepomohlo to
mému srdci ani mému ptákovi.
Chybí mi. Taylor mi strašně chybí.
„Měl by sis s ní zase zkusit promluvit,“ poradí mi Hunter zachmuřeně.
„Už je to pár dní. Možná otočila.“
„Psal jsem jí. Neodpověděla.“ Nejspíš si moje číslo zablokovala.
„Podívej, nevím, co se mezi vámi stalo, ovšem až na to bude připravená,
určitě to spolu vyřešíte. Moc Taylor neznám, ale všem, kdo vás spolu viděl,
bylo jasný, že jste spolu šťastný. Něčím si prochází. Jako ty předtím.“
Pokrčí rameny. „Možná si něco tentokrát potřebuje vyřešit ona.“
Už to vyřešila. Už pochopila, že je pro mě příliš dobrá. Sice jsem začal
dělat, co je potřeba, abych měl lepší život, ale ještě nemám úplně hotovo
a Taylor to poznala a teď se mnou nechce mít nic společného. Skoro se jí
ani nedivím. Co jsem pro ni sakra kdy udělal krom toho, že jsem jí dopřál
pár orgasmů a vykašlal se na ni před plesem?
Polknu příval hořkosti, která mě štípe v krku. Na druhou stranu aspoň mě
v něm nepálí zvratky.
„Hele, jsem tu, kdybys cokoli potřeboval.“ Hunter mě poplácá po rameni
a pak mě postrčí. „A teď padej od mýho auta. Musím smýt tu moč ze zadní
sedačky.“
„To není moč.“ Odmlčím se. „Možná zvratky.“
„Debile.“
„Dík za odvoz,“ prohodím s úsměvem a vycouvám. „Zatím čau.“
Vrátím se domů, kde se do mě kvůli včerejšímu večeru pustí
spolubydlící. Tohle mi jen tak zapomenout nedají. Pozvou mě na brunch
v bistru, jsem ale vyčerpaný a musím si sbalit, protože se za několik dní
vracím do Kalifornie. Tak zapadnu do sprchy a oni se jdou najíst a přinesou
mi vafle se slaninou.
 Asi hodinu potom, co se pustím do praní a balení, se ozve zvonek. Kluci
jsou zažraní do videohry, proto dojdu otevřít já.
Před domem stojí tak půl tuctu Taylořiných sester z Kappy, vedené
nechvalně známou Abigail.
Než ze sebe stihnu cokoli vyrazit, vyhrkne: „Přicházíme v míru. Jsme
na stejné straně.“
Zamrkám. „Cože?“
Dovnitř ji ani tak nepozvu, jako se spíš pozve sama. A s ní šest dalších
holek. Vpadnou dovnitř a zamíří do obývacího pokoje jako banda
naštvaných měšťanů.
Foster se na mě z gauče ostražitě zadívá. „Hunter ti párty zakázal.“
„Sklapni, blbe.“ Zadívám se na Abigail, která očividně tuhle invazi řídí.
Jestli to má něco společného s Taylor, chci si to poslechnout. „Proč jste
přišly?“
„Podívej.“ S rukama v bok ke mně přistoupí. „Taylor ti nedala kopačky,
protože by tě snad už nemilovala.“
„Zásah, potopeno!“ vykřikne Foster. Okamžitě ho zpražím pohledem
a on sklapne.
„Dala ti kopačky, protože na internetu visí video z iniciačního týdne
v prváku. Nikdy se nemělo dostat na veřejnost, ale někdo ho tam nahrál,
aby ji ztrapnil. Teď si připadá ponížená a bojí se a nechtěla, aby ses o tom
dozvěděl, tak se s tebou rozešla.“
„Jaký video?“ vyhrknu zmateně, protože detaily neznám. „A jestli
nechce, abych o tom věděl, proč jste přišly?“
„Protože,“ odpoví Abigail, „když ti to řeknu místo ní, třeba se přestane
bát a začne bojovat.“
Jestli myslí vážně, co říká, asi nebude takový nepřítel, za jakého jsem ji
považoval. Netuším, proč najednou obrátila, to by bylo na celý další
rozhovor, který bych ale neměl vést já. Nemůžu říct, že bych jí tak úplně
věřil, ale tohle mi připadá až moc vážné na to, aby to byl jenom vtip.
„Proti čemu by měla bojovat?“ zeptá se Matt z polohovacího křesla.
Dobrá otázka. I ostatní kluci zaujatě poslouchají. Na ovladače a hru
zapomněli.
Abigail se rozpačitě rozhlédne. „Poslední večer iniciačního týdne nám
přikázaly, ať se svlečeme do tílek a kalhotek. Čtvrťačky nás zlily hadicí
a Taylor se musela s jinou holkou líbat. Nahrály to. Minulý týden tu
nahrávku někdo ukradl a zveřejnil na pornostránce. Je tam… všechno vidět.
Jako že tam vidíš, víš jak, určité partie.“
„A sakra.“ Foster na mě vytřeští oči.
Do prdele. Nejradši bych praštil do zdi, což si zakážu, protože když jsem
do zdi praštil posledně, zlomil jsem si ruku.
Nemůžu si vztek vybít, a tak mi proudí krví. Ze srdce do nohou a zpátky.
Rudou žhavou zuřivost doprovázejí představy – kluků, co na ni zírají. Co si
ho nad mojí přítelkyní honí.
Sakra. Nejradši bych někomu urval hlavu. Pohlédnu na Aleca s Gavinem.
Oba se naklánějí, jako by chtěli vystřelit z křesel. Ruce svírají v pěst stejně
jako já.
„Proč o tom videu nevím, když je venku už tak dlouho?“ zeptám se.
„Po pravdě mě překvapuje, že ti o tom nikdo neřekl.“ Spokojeně kývne
na kámošky z Kappy. „Zabralo to.“
„Co zabralo?“ Zamračím se.
„Nechaly jsme to video stáhnout a pokusily jsme se zabránit tomu, aby se
o něm dozvěděli další lidi ve škole. Všem v Řecké čtvrti jsme přikázaly,
aby o tom videu mlčeli a nešířili ho dál. Nečekala jsem ale, že nás
poslechnou. Zvlášť kluci z bratrstev. Dělaly jsme, co se dalo, aby se to
nedostalo dál.“
„Kdo?“ ucedím skrz zaťaté zuby. „Kdo to zveřejnil?“
„Jedna naše sestra z Kappy. Tedy bývalá sestra,“ dodá Abigail rychle.
„A můj bývalý přítel.“
Nic víc kluci nepotřebují – tam venku běhá hajzl, který brzo dostane přes
hubu.
Kluci okamžitě vstanou.
„Kde toho parchanta najdeme?“ zavrčí Foster.
„Ať mu můžeme pocuchat ksicht.“
„Ten grázl pozná středověk.“
„Doufám, že má sepsanou poslední vůli.“
„Ne,“ zastaví je Abigail a zvedne ruce jako barikádu. „Přišly jsme,
protože musíš Taylor přesvědčit, aby šla na policii. Snažily jsme se ji i tu
druhou holku z videa přemluvit, jenže obě se bojí. Tak nás napadlo, že
kdybys dokázal Taylor přemluvit ty, ona by zase přesvědčila tu druhou
holku, že je to tak správně.“
 „Na to kašlu,“ ucedím. „Ať si dělá, co chce. A já toho zmrda roztrhám
na kusy.“
„To nemůžeš. Věř mi. Kevin je zbabělec. Jestli na něj jenom sáhneš,
půjde na policii. Zavřou tě a kdo pak Taylor ochrání? Takže zklidni hormon,
chlapáku, a poslouchej.“
„Taylor se mnou nemluví,“ přiznám holkám, které se na mě dívají, jako
bych byl pako. „Snažil jsem se.“
„Tak se snaž víc.“ Abigail obrátí oči v sloup a hlasitě si povzdechne. „Co
asi jinýho?“
„Dej do toho všechno,“ navrhne její kámoška.
„Když se chce, všechno jde.“ To se ozve holka, kterou jsem viděl tehdy
v bistru. Olivia něco.
Mají ale pravdu. Moc rád bych toho sráče přivázal za auto, jít do lochu se
mi však vážně nehodí. Dokud ta nahrávka s Taylor visí na netu, je z ní cíl.
Kdo ví, kterýho úchyla by napadlo, že by jí s tím mohl zavařit. Musím jí
pomoct, i kdyby se o tom nikdy neměla dozvědět.
Udělám cokoli, aby byla v bezpečí.
„Zkusím to,“ slíbím Taylořiným sestrám. Můj hlas zní chraplavě, proto si
odkašlu. „Hned k ní zajedu.“
Jestli mi Abigail o tom, proč se Taylor se mnou rozešla, řekla pravdu,
musím ji získat zpátky. Doteď jsem nechtěl na Taylor moc tlačit. Jo, ten
večer, kdy to mezi námi skončila, jsem jí asi zavařil mobil, ale nepostával
jsem pod jejím oknem s přenosným reprákem na rameni ani na ni nečekal
s transparentem v ruce před třídou. Nechtěl jsem ji vyděsit a odehnat úplně.
Teď si však už uvědomuju, že i já jsem se schovával. To, co mi ten večer
řekla, bolelo. Využila proti mně věci, za které se stydím, a od té doby jsem
si léčil raněnou hrdost. Nepronásledoval jsem ji ani nežadonil, aby mě vzala
zpátky, protože jsem nevěřil, že by k tomu měla důvod. Protože jsem jí
nebyl hoden.
Především jsem se ale bál, že mě odmítne definitivně a že pak už na tom
nikdy nic nezměním. Říkal jsem si, že když o tom nebudu mluvit, budu
moct dál věřit, že mám ještě šanci a že se k sobě někdy v budoucnu vrátíme.
Když to nebudu řešit, naděje žije.
Tímhle se však všechno mění.
 42. kapitola
Taylor
Mám pocit, že jsem za týden přibrala tak pět kilo, a je mi to jedno. Po první
sprše za dva dny na sebe hodím tuniku a džíny. Včera volala máma
a pozvala mě na další rodinnou večeři s Chadem a Brennou Jensenovými,
takže se holt musím snažit. Což znamená i učesat si vlasy. Uch.
Tentokrát se rozhodli hrát na jistotu. Sejdeme se v italské restauraci
ve městě, místo abychom riskovali další kuchyňskou katastrofu. Snažila
jsem se z večeře vymluvit, máma byla však neústupná.
A když mi navrhla, abych pozvala i Conora, musela jsem to nějak
zaonačit. Namluvila jsem jí, že má moc práce, a i když by mohl něco říct
trenér, stejně bude asi rád, když mu na rande nebudou chodit jeho hráči.
Máma mi na to skočila, i když trochu nedůvěřivě. Vyzná se ve mně – asi
tuší, že náš vztah vyšuměl, na detaily se však velkoryse nevyptávala.
Přestože se dnešního večera bojím, asi jsem hlavně ráda, že budu myslet
na něco jiného. Jako by ten můj nekonečný maraton sebelítosti na chvíli
přerušil blok reklam.
Zrovna si upravím vlasy do culíku, když někdo zaklepe na dveře. Mrknu
na mobil, kolik je hodin. Jdou nějak brzo. To je jedno. Stejně nemám
na make-up náladu.
„Chvilku, jenom najdu boty,“ křiknu a otevřu dveře.
Za nimi však nestojí máma.
Ani Brenna.
Na chodbě postává Conor.
„Ahoj,“ pozdraví chraplavě.
Pohled na něj mě na okamžik omráčí. Jako by moje srdce zapomnělo
jeho obličej. Jeho auru. Jeho přitažlivost a ducha. Zapomněla jsem na to,
jak vzduch praská napětím, kdykoli se ocitneme nablízku. V jeho
přítomnosti se moje tělo řídí těmi nejzákladnějšími instinkty.
„Nemůžeš tu zůstat,“ vyhrknu.
„Někam se chystáš?“ Zaraženě si mě prohlédne.
 „Něco mám.“ Přestože bych se mu nejradši vrhla do náruče, silou vůle se
ovládnu. Zatnu zuby a prostě vydržím. „Nemůžeš tu zůstat, Conore.“
Nervy v hrudi mám napjaté k prasknutí a v břiše mi poletuje hejno
motýlků. Nejradši bych mu zabouchla před nosem a schovala se. Ke všem
emocím, které cítím, se přidá ještě stud a rozpaky. Válčím sama se sebou
a prohrávám.
„Musíme si promluvit.“ Conor širokými rameny a mohutnou hrudí zabírá
celé dveře a sálá z něj napětí.
„Teď na to není vhodná chvíle.“ Pokusím se před ním zavřít dveře. Místo
toho se vecpe dovnitř, jako bych tu ani nebyla.
„Jo. Je mi líto,“ prohlásí a vpadne dál, „ale tohle nepočká.“
„Co to s tebou sakra je?“ Rozběhnu se za ním do obýváku.
Nezní zrovna nadšeně. „Všechno už vím, Tay. Přišla za mnou domů
Abigail a vysvětlila mi to. Tu nahrávku i proč ses se mnou rozešla. Vím to.“
Ztuhnu šokem. To myslí vážně? Myslela jsem, že jsme se s Abigail
domluvily. Fakt musíme zapracovat na vzájemné komunikaci.
„No, je mi líto, že tě do toho zatáhla,“ zamumlám, „ale tebe se to netýká,
takže –“
„Mně to líto není,“ skočí mi do řeči. „Ani trochu. Jak si můžeš myslet, že
bych s tím nechtěl mít nic společnýho? Že bych tě nechtěl ochránit?“
Srdce se mi prudce sevře. Nevšímám si toho a jeho pátravému pohledu se
vyhnu. „Nechci o tom mluvit.“
„No tak, Taylor. Vždyť jsem to přece já. Vytáhla jsi ze mě moje nejhlubší
a nejtemnější tajemství, protože jsme kvůli němu málem přišli o všechno,“
připomene mi a potřese rukou mezi námi. „Můžeš se mnou mluvit o všem.
Na mých citech k tobě se nic nezmění.“ Maličko se mu třese hlas. „Chci ti
pomoct.“
„Na tohle nemám čas.“ Ani na emoční horskou dráhu. Jsem napjatá
a vyčerpaná. Teď už nemám sílu bojovat. Chci jen zavřít oči a počkat, až to
všechno zmizí. „Jede sem máma, jdeme s Chadem a Brennou na večeři.“
„Tak to zruš. Půjdeme na policii. Slibuju, že budu celou dobu s tebou.“
„Ty to nechápeš, Conore. Nemůžu to udělat. Představ si, jak ses styděl,
když jsi mámě a Maxovi řekl o Kaiovi a vloupání, a vynásob si to asi tak
stem.“
„Ty jsi ale neudělala nic špatnýho,“ namítne. „Není to tvoje vina.“
„Je to ponižující!“ vykřiknu.
 Panebože, mám už dost toho, jak to musím všem vysvětlovat. Copak to
nechápou? Není jim to snad jasné?
„Půjdu tam, nahlásím to – a pak to video uvidí další desítky lidí,“ dodám
zoufale. Rozčíleně chodím sem a tam. „Otevřou případ, půjde to k soudu –
a tam to uvidí další desítky, možná dvě desítky lidí. Ať udělám cokoli, uvidí
to ještě víc lidí.“
„A co?“ vyštěkne. „Určitě už máš po krk toho, jak ti pořád říkám, že jsi
zatraceně sexy, Taylor. Holt pár sráčů uvidí, jak se líbáš s holkou.“
„Tobě je vážně jedno, že mě banda cizích lidí uvidí prakticky nahou?“
„Není mi to sakra jedno,“ zavrčí. „A jestli chceš, abych zmlátil každýho
parchanta v okruhu dvaceti kilometrů, který se na tebe křivě podívá, tak to
taky udělám. Na tý nahrávce ale není nic, za co by ses musela stydět.
Neudělala jsi žádnou chybu. To ty jsi oběť. Když za mnou Abigail přišla
a řekla to mně a klukům, všichni jsme se chtěli okamžitě bít za tvoji čest.
Nikdo o tom nevtipkoval ani nesáhl po mobilu. Jenom jsme si o tebe dělali
starosti. Záleží mi jenom na tobě, Taylor.“
Láme se mi srdce. Ne pro mě, ale pro všechno, co jsme mohli mít. Jak
krásné by to bylo, kdyby se Jules nerozhodla hodit nám do vztahu granát.
„Nevíš, jaké to je,“ zašeptám. „Nemůžu na to jen tak zapomenout.“
„To po tobě nikdo nechce. Jenom se za sebe postav.“
„Možná bude stačit, když počkám, až se to přežene, a pak na to zkusím
zapomenout. Nevíš, jaké to je, když tě celý svět viděl nahého.“
„Máš pravdu.“ Na chvíli se odmlčí. „Možná bych to měl zkusit.“
Mrknu a najednou si Conor svléká triko.
„Co to děláš?“
„Soucítím s tebou.“ Zuje boty.
„Nech toho,“ přikážu mu.
„Ne.“ Svleče si ponožky. Pak přímo v mém obýváku shodí kalhoty
i boxerky.
„Conore, okamžitě si ty zatracený kalhoty zas oblíkni.“ A přesto
nedokážu odtrhnout oči od jeho penisu. Prostě… je tam.
Beze slova vyrazí ke dveřím.
„Zalez zpátky, ty blázne.“
Když ho uslyším na schodišti, popadnu jeho odhozené oblečení
a vyrazím za ním. Ten zmetek je ale rychlý. Dohoním ho až na opačné
straně parkoviště, kde se zastaví na travnatém pásu u silnice.
 „Vytáhněte mobil, lidi,“ zařve Conor a doširoka rozpaží. „Tohle se nevidí
každý den.“
„Ty ses snad zbláznil.“ Dívám se, jak se, nádherný a neskutečný, zatočí
dokola. Má sice tělo jako z Photoshopu, to však neznamená, že by ho měl
ukazovat na veřejnosti. „Panebože, nech toho, Conore. Někdo na tebe
zavolá policii.“
„Vymluvím se na to, že jsem se dočasně zbláznil kvůli zlomenýmu
srdci,“ odpoví.
Naštěstí je tahle ulice plná jen vysokoškoláků. Dobrých pět bloků všemi
směry od kampusu lidé z města nezabloudí. Všechny rodiny, které tu kdy
bydlely, už dávno utekly, aby nemusely snášet večírky uprostřed týdne
a opilce v křoví, takže aspoň nehrozí, že tu způsobí trauma malým dětem.
Dveře domů v ulici se otevřou. V oknech se rozevírají žaluzie. Má
obecenstvo. Ozvou se výkřiky a hvízdání a nadržené vtípky.
„Nemusíte ho v tom povzbuzovat,“ okřiknu diváky. Znovu se otočím
ke Conorovi a jeho nádhernému pohupujícímu se penisu a podrážděně
zasténám. „Mohl bys toho laskavě nechat?“
„Nikdy. Jsem do tebe naprosto blázen, Taylor Antonie Marshová.“
„To ani není moje prostřední jméno!“
„Je to aspoň nějaký prostřední jméno a je mi jedno, co budu muset udělat,
aby ses přestala stydět, ale udělám to. Udělám cokoli.“
„Měli by tě zavřít do blázince,“ prohlásím, avšak mám co dělat, abych se
nerozesmála.
Ten kluk je… neskutečný. Nikdy jsem nepoznala nikoho jako Conora
Edwardse, tohohle blázna, který právě ukazuje svoji výbavu celé čtvrti,
jenom aby mi něco dokázal a abych si nepřipadala, že jsem v tom sama.
„Edwardsi!“ zaburácí někdo.
Zastaví u nás auto a z okna na straně řidiče vystrčí hlavu Chad Jensen.
„Co tu sakra děláš bez kalhot? Okamžitě to zatracený péro schovej!“
Conor se na něj naprosto nevzrušeně zadívá.
„Nazdar, trenére,“ protáhne. „Jak se vede?“ Když si uvědomí, že na místě
spolujezdce sedí moje máma, rozpačitě se usměje. „Doktorko mámo, rád
vás zas vidím.“
Neuvěřitelné. Vrazím Conorovi jeho oblečení. Zakryje se a já pohlédnu
na mámu. Rty se jí třesou, jak se snaží nerozesmát, a do očí jí vhrkly slzy.
Brenna se naopak na zadní sedačce chechtá tak hlasitě, až se tu nese ozvěna
jejího smíchu.
„Skončil jsi?“ zeptám se toho obrovského přitroublého idiota se srdcem
ze zlata.
„Jenom jestli půjdeš na policii.“
„Na policii?“ Máma se poplašeně nakloní k oknu. „Co se stalo?“
Zpražím Conora pohledem.
Mohla bych zalhat. Mohla bych si vymyslet historku, na kterou mi máma
sice neskočí, ale smíří se s tím, protože pochopí, že o tom nechci mluvit.
Mohla bych říct, že Conor chtěl zahnat nějakého úchyla, který se tu
potloukal kolem. Zahnat penis penisem a tak. Máma nepřekračuje meze –
věří mému úsudku a nikdy mě netlačí do ničeho, co by mi bylo nepříjemné.
Možná právě proto jsem nic takového nikdy nezažila. Nikdo se mě nikdy
nesnažil dotlačit do těžkých rozhodnutí a já se k tomu taky nikdy nenutila.
Celý život jsem se schovávala a jen hloubila propasti mezi sebou a tím, co
by mi mohlo ublížit. Mezi sebou a lidmi, kteří by mě mohli odmítnout.
Vystavěla jsem kolem sebe bezpečný svět a nestrhávala na sebe
pozornost. Když mě nikdo nevidí, aspoň na mě nebude ukazovat prstem.
Nebude se mi smát, když tam nejsem. Držela jsem se proto ve své
bezpečné, osamělé bublině.
Ne, vážně se mi nelíbí, když moji přátelé, nepřátelé a milenci spojí síly,
aby na mě zatlačili. Takhle nefunguju. A přesto… možná potřebuju právě
tohle. Pořádně nakopnout. Ne snad že by měli pravdu, a já ne, ale protože
jsem sama sobě ubližovala. Dusila jsem se vlastním strachem. Živila jsem
ho a on se ve mně rozrůstal, až jsem se v něm ztratila, a ani si nedokážu
vzpomenout, že bych kdy byla jiná.
Přesně takhle lidé ke stáří zahořknou. Jsou plní zášti a nevraživosti. To se
totiž stane, když dovolíte, aby vás ostatní připravili o radosti a místo nich
do vás zaseli semínka pochyb a nejistoty.
Jsem příliš mladá na to, abych byla takhle nešťastná, a příliš milovaná
na to, abych byla takhle osamělá. Zasloužím si něco lepšího.
Zadívám se na Conora, který se na mě dívá upřímnýma šedýma očima
a svým pohledem mě ujišťuje, že pokud budu chtít, bude pořád po mém
boku. Pak se otočím k mámě, která na mě ustaraně hledí a na niž se můžu
kdykoli spolehnout. Tohle jsou lidé, kteří za mě budou bojovat. Tak bych
měla konečně začít bojovat i sama za sebe.
Věnuju mámě povzbudivý úsměv. „Povím ti to cestou na policii.“
 43. kapitola
Taylor
S Conorem se ke mně do bytu vrátíme až pozdě. Nechám ho na gauči dívat
se na televizi a sama si dám dlouhou horkou vanu. Zapnu si relaxační
hudbu, na okraji vany zapálím několik svíček a zhasnu. Poprvé za celý
týden cítím, jak ze mě opadá napětí.
Mámě jsem všechno vysvětlila v džípu, zatímco nás vezl Conor
na policii. Mrzelo mě, že kvůli mně musela odvolat večeři s Chadem
a Brennou, když jsem se jí však chtěla omluvit za to, že jsem jí překazila
plány, nechtěla o tom ani slyšet.
„Moje dcera má vždycky přednost,“ prohlásila a v tu chvíli se všechny ty
okamžiky, kdy mě v minulosti odsunula na druhou kolej, rázem rozplynuly.
Dneska jsem pro ni byla ta hlavní, to jediné, co ji zajímalo. Všechno ostatní
zmizelo a zůstala jsem jen já. Byla jsem jí za to vděčná.
Po dlouhé řadě textovek se s námi na policii sešly Abigail, Sasha
a Rebecca. S Rebekou jsem si nejdřív promluvila, než jsme se rozhodly, že
trestní oznámení přece jenom podáme. Moc se nám do toho nechtělo. Jí
kvůli tomu, co si budou myslet její rodiče. Mně proto, že bych na sebe
strhla další pozornost. Nakonec jsme si řekly, že celou záležitost můžeme
obrátit v něco dobrého. Nežádaly jsme o to, ale místo abychom se
schovávaly a styděly, rozhodly jsme se bojovat. Proto jsme daly dohromady
plán a vyrazily tam. Společně. Silnější.
Jak nám Abigailina máma po telefonu vysvětlila, Massachusetts nemá
zákon zakazující zveřejňování pornografického materiálu z pomsty. Kdyby
tu nahrávku například zveřejnila sama Abigail, zločin by to nebyl. Nicméně
Jules a Abigailin bývalý přítel Kevin můžou být obviněni z porušení jiných
zákonů za neoprávněný přístup do Abigailina telefonu a do archivu
na serveru Kappy, z okopírování videa a jeho zveřejnění bez souhlasu
zúčastněných. Paní Hobbesová věří, a policista, s kterým jsme o tom
mluvily, s ní souhlasil, že ten případ obstojí před soudem.
Nezeptala jsem se, co bude s Jules a Kevinem ani kdy na ně dojde. Je mi
to v podstatě jedno, hlavně když budou potrestáni. Máma však doma
zavolala děkanovi pro studentské záležitosti Briarovy univerzity
a domluvila si s ním hned na zítřejší ráno schůzku. Předpokládám, že
do večera Briar ty dva vyloučí.
Ještě pořád se mi z toho všeho točí hlava. Dominové kostky padají v řadě
za sebou. Klap, klap, klap. Někdy v budoucnu se ty tisíce důsledků spojí
v jedno závěrečné rozhodnutí.
Panika však ustoupila. Smyčka strachu, která mi visela kolem krku,
povolila. Najednou přetékám nápady a adrenalinem. Chemický stimul
určitě brzy poleví a já za několik dní odpadnu a budu spát snad týden
v kuse. Do té doby ale tečka, tečka, tečka.
Po koupeli se převléknu do pyžama a chvíli postávám v chodbě a dívám
se na Conora. Oči má zavřené a hlava mu visí na rameni. Hruď se mu zvedá
a klesá hlubokými, poklidnými nádechy.
Je neuvěřitelný. Moc kluků by v takové situaci nereagovalo jako on. Spíš
by to nebrali vážně a ještě moje ponížení zlehčovali.
Conor však ne. Je soucitný tak, jak to většina kluků nedokáže. Chce, aby
se lidi kolem něj cítili dobře, i když tím sám pro sebe nic nezíská. Možná
jsem se do něj zamilovala právě proto.
Byla jsem bláhová, když jsem si říkala, že ho musím chránit. Je ten
nejsilnější, nejodolnější člověk, jakého znám.
Chci ho nechat spát, on však vycítí, že ho pozoruju, otevře oči a najde mě
ve stínech.
„Promiň,“ zamumlá ospale. „Nechtěl jsem tu takhle vytuhnout.“
„To nevadí. Byl to dlouhý den.“
Zavládne nervózní ticho. Conor se pootočí, aby z mezery mezi sedáky
gauče vytáhl mobil a klíče.
„Tak jo, už půjdu. Jenom jsem si chtěl být jistý, že jsi po tom všem
v pořádku.“ Vstane a obejde gauč.
„Ne,“ zastavím ho. „Zůstaň. Chceš něco? Máš hlad?“ Chytím ho za ruku
a rychle ji pustím, jako by mě kousla.
Nevím, jak se k němu mám teď chovat. Cítím mezi námi napětí, které tu
dřív nebylo. Působí to mezi námi nuceně a zvláštně. Zároveň čím déle tu je,
tím víc ve mně sílí potřeba mít ho u sebe.
„Ani ne,“ odpoví.
„Jo, já taky ne.“
 Sakra. Tohle je trapas. Pokud to chápu správně, náš rozchod pořád platí.
Navzdory všemu, čím jsme si spolu za posledních několik týdnů prošli,
nevím, jak to téma nadhodit. Vždyť jsem mu přímo před domem Kappy
vrazila nůž do srdce. Pomohl mi, když jsem to potřebovala, neznamená to
však, že mi všechno odpustil.
„Co se, hm, podívat na film?“ navrhnu. Hlavně malé krůčky.
Conor přikývne. Pak se mu přes rty mihne skoro nepostřehnutelný
úsměv. „Takže Neflix a klídek?“
„Tobě fakt stačí málo. Panebože, Conore, měj trochu sebeúcty. Nikdy si
nenajdeš slušnou babu, když na všechno takhle rychle kývneš.“
Teatrálně si povzdechne. „Máma mi říkávala totéž, ale já se holt nikdy
nepoučím.“
Zasmějeme se, vestoje uprostřed obýváku, připitomněle a nervózně. Pak
zvážní.
„Měli bysme si promluvit,“ navrhne.
„Jo.“
Doprovodí mě k pohovce a oba se posadíme. Pootočí se ke mně, zírá
však na ruce ve svém klíně a netuší, kde začít.
„Nevím, jak to vidíš ty ani jaký jsou tvoje očekávání. Já žádný nemám,
aby bylo jasno. Něčím si procházíš, chápu to a chci, abys věděla, že se o mě
můžeš opřít, ale jenom jestli budeš sama chtít.“ Rozpačitě pokrčí rameny.
„A jenom natolik, kolik budeš sama chtít.“
Už se chystám něco namítnout, avšak Conor zvedne ruku, protože ještě
nedomluvil.
Zhluboka se nadechne a přizná: „Včera večer jsem se na párty líbal
s jinou holkou.“
Na vteřinu zavřu oči. „Aha.“
Hrdlo se mu zhoupne, jak polkne. „Zlil jsem se a prostě se to stalo. Vzala
mě nahoru do pokoje, chtěla něco víc, ale já na to neměl – fyzicky ani
psychicky. Po pravdě to spíš bylo tím, že mi to prostě fyzicky nešlo. Asi
bych to udělal, kdyby mi vercajk fungoval.“
Pomalu přikývnu.
„Nemyslelo mi to. A potom mi z toho bylo zle. Ne že bych se ti chtěl
pomstít nebo se na tebe snažil zapomenout s jinou. Byl jsem raněný,
zmatený, naštvaný. Tak jsem to chtěl všechno zapít. Vymklo se mi to
z ruky.“
 „Rozešli jsme se,“ připomenu mu upřímně. „Nemusíš mi nic
vysvětlovat.“
„Musím. Chci. Protože už mezi námi nechci žádná tajemství. Aspoň teda
ne z mojí strany. Vážně bych nechtěl, abys měla důvod o mně pochybovat
nebo mi nevěřit.“
„Věřím ti.“
Vzhlédne a v jeho chladně šedých očích spatřím všechny rány, které jsem
mu uštědřila. Nejistoty, které jsem tam zasela. Ještě před měsícem jsem
byla přesvědčená, že toho zatraceného Conora Edwardse nic a nikdo
nerozhází. Že jeho srdce se nedá zlomit.
Mýlila jsem se.
„Tak proč?“ zeptá se chraplavě. „Proč ti rozchod připadal jako jediný
řešení?“
„Protože takhle to dělám vždycky. Schovávám se.“ Hrdlo se mi sevře
studem. „Schovávat se mi vždycky připadalo jako nejjednodušší řešení,
protože se tak aspoň neztrapním. Prostě jsem pokaždé všechny odstřihla,
utekla a všechno se to nakonec vyřešilo.“
„Škoda, že jsi nevěřila, že bych tě podržel.“
Vytřeštím oči. „Panebože, ne, ty to nechápeš – nepochybovala jsem, že
bys tu pro mě byl. Naopak je to to jediné, čím jsem si byla jistá. Nechtěla
jsem ale, aby sis tím musel procházet.“
Ztěžka polknu, protože mám hrdlo náhle jako troud.
„Něco bys měl vědět,“ povím mu a znovu polknu. „Nic z těch strašných
věcí, které jsem ti řekla, jsem nemyslela vážně. Řekla jsem to jenom proto,
že jsem potřebovala, aby ses s tím rozchodem smířil. Udělala jsem chybu,
ublížila ti a omlouvám se, že jsem neměla odvahu ti přiznat pravdu.“ Pod
víčky mě pálí slzy. „Bála jsem se, co si o mně budeš myslet a že se za mě
budeš stydět. Projít si tím sama bylo už tak dost ponižující. Nechtěla jsem tě
do toho zatáhnout. Nechtěla jsem, aby ses na mě začal dívat jinak.“
„Vidím tě jenom takovou, jaká jsi.“ Uchopí mě za ruku a palcem mě
pohladí po zápěstí. „Vidím prostě tebe. Nepředstavuju si místo tebe nějaký
nedosažitelný ideál. Pro mě jsi… skutečná.“ Pousměje se. „Jsi tvrdohlavá,
neústupná, vlezlá, vtipná, inteligentní, milá, na sebe příliš přísná, jízlivá,
sarkastická, otrávená, a přes to všechno optimistka. Zamiloval jsem se
do tebe díky tomu, jaká jsi, Tay. Ať řekneš nebo uděláš cokoli, nebudu se
za tebe stydět. Nikdy.“
 „Asi vzhledem k tomu, jak jsme se poznali, co?“ připomenu mu
s úsměvem.
„Poznal jsem, že jsi nervózní. Možná i pořádně vyděšená.“ Palcem mě
dál hladí po kůži a mně se začne konečně zmocňovat klid, jaký jsem
necítila už celé dny. „Přesto jsi byla statečná a nádherně upřímná. Hned mě
o tobě napadly pěkně hříšný myšlenky, ale nejlepší na tobě je, že toho
prvního večera jsi naprosto nic nepředstírala.“
„U mě jsi to vyhrál svými vlasy,“ přiznám rozvážně. „Jo a taky těmi
břišáky. Ty břišáky taky nejsou k zahození.“
Conor se zasměje a potřese hlavou. „Jsi pěkně přidrzlá.“
„A teď vážně. Omlouvám se. Za všechno. Panikařila jsem a přehnala to.
V tu chvíli mi to ale připadalo jako jediné možné řešení.“ Vážným hlasem
dodám: „Buď si jistý, že tě podpořím, ať se ohledně kariéry rozhodneš pro
cokoli. Máš možnosti a bez ohledu na to, co si vybereš, vždycky budu pro.
Ty kecy, co jsem ti napovídala, když jsem se s tebou rozešla… Nebyly to
nic víc než právě kecy. Nemyslela jsem vážně jediné slovo.“
Proplete se mnou prsty a stiskne mi ruku. „Chápu to. Oba jsme udělali
chyby.“
„Díky, že jsi se mnou zůstal, i když jsem tě od sebe odháněla. A za to, že
ses ke mně neotočil zády.“
„To nikdy.“
Nakloním se a políbím ho na rty.
Na vteřinu zaváhá. A pak, jako bych ho konečně přesvědčila, že se mu to
nezdá, mi vyjede rukama po žebrech a přitáhne si mě k sobě. Líbá mě
něžně, avšak hladově. Sladce hladově a něžně roztouženě.
„Pořád tě miluju,“ zašeptá mi do úst.
„Pořád tě miluju,“ oplatím mu stejně tiše.
Kleknu si a posadím se mu obkročmo na klín. Conor sklouzne na záda,
lehne si na opěrku a já mu zapletu prsty do dlouhých hedvábných vlasů.
„Je pozdě, abych to uhrála na dočasnou nepříčetnost?“ zeptám se.
„Říkal jsem si, že bysme mohli předstírat, že byl celý ten rozchod jenom
hodně živý sen.“ Conor mě palci mučivě pomalu pohladí pod ňadry.
„S tím dokážu žít.“
Políbím ho na čelist a na krk. V odpověď mi zatne prsty do kůže. Cítím
mezi stehny jeho tvrdost. Zvedá ke mně boky. Přetáhnu mu triko přes hlavu
a odhodím ho. A pak beze spěchu ústy prozkoumám jeho hruď. Líbám ho
na ty jeho velkolepé břišáky a jemně ho koušu do kůže těsně nad pasem
džín, až se celý třese a ty pevné svaly se stáhnou.
„Smím?“ zašeptám a zatahám ho za opasek.
Conor úsečně přikývne, čelist zatnutou, jako by ho stálo obrovské vypětí,
aby se ani nehnul. Sálá z něj připravená kinetická energie, která mě na něm
vždycky přitahovala. Je to muž, který je klidný i dynamický zároveň.
Osvobodím jeho erekci z džín a pohladím ho po celé jeho délce. Zvedne
ruce za hlavou a chytí se polštáře. Dívá se na mě s očekáváním, fascinovaně
i nedočkavě. „Sakra, Taylor, jsi ta nejkrásnější holka na světě.“
Dokáže mi zvednout sebevědomí. S úsměvem ho vezmu do úst. Zprvu
pomalu, potom mnohem odhodlaněji. Zasténám, když na jazyku ucítím jeho
mužnou chuť a na rtech horkost jeho pohlaví.
„Jsi tak krásná,“ zamumlá a zaplete mi prsty do vlasů.
Saju ho, olizuju a mučím, až sténá a lapá po dechu. Mohla bych to klidně
dělat celou věčnost, avšak netrvá dlouho a vezme mou tvář do dlaně
a odtáhne se na znamení, že buď přestanu, jinak bude brzy po všem.
Proto se na něj znovu obkročmo posadím, přitisknu se k jeho tvrdému
penisu a otřu se o něj. Conor mě oběma rukama chytí za zadek a pobízí mě.
Přetáhnu si triko přes hlavu a on okamžitě stočí pozornost k mým
ňadrům. Vezme je do rukou, hněte je a palci si hraje s bradavkami. Pak si
sedne a jednou paží mě obejme kolem zad, aby nám oběma pomohl udržet
rovnováhu. Skloní hlavu, vezme bradavku do úst a druhou mi laská prsty.
Během několika vteřin jsem bez sebe touhou a klitoris mi pulzuje. Už to
nevydržím.
„Chci do tebe,“ zašeptá.
„Kondomy jsou v ložnici.“
Bez varování vstane a odnese mě na postel. Zatímco si svlékám kalhoty
od pyžama, nasadí si kondom. Oba jsme teď nazí, díváme se na sebe
a lapáme po dechu.
Pak zavrčí: „Pojď ke mně,“ a já si na něj s úsměvem vlezu.
Skloním se, políbím ho, a právě když pootevře rty, abych do nich mohla
vklouznout jazykem, nasednu na jeho penis. Oba zasténáme. Je to tak
nádherné. Naplní mě a jeho tělo utiší moji bolestnou touhu.
Nespěchá na mě. Drží mě za boky a tempo nechává čistě na mně. Najdu
si ten správný rytmus, při kterém každé dosednutí vyšle do mého těla
výboje rozkoše. Brzy zrychlím a rajtuju na něm mnohem naléhavěji.
 Conor se kouše do rtu, přesto nedokáže potlačit sténání. A když už svoje
tělo dál nedokáže ovládat, vezme moje ňadra do dlaní a začne do mě
přirážet. Rychleji, tvrději. Oba se řítíme vstříc nádhernému vyvrcholení.
Zná moje tělo. Občas i lépe než já sama. Vycítí, co potřebuju, a palcem
mi začne třít klitoris. Zprvu něžně, pak mnohem silněji, a já se na něm
zmítám a dosedám na jeho pohlaví. Najdu si ten správný úhel, v kterém je
hluboko ve mně a naráží na to místo, které mi přináší ty nejkrásnější pocity.
„Panebožesakra, už budu,“ vydechnu a on mi odpoví smíchem, který
zahřeje vzduch kolem nás.
Jsem příliš omámená orgasmem, než abych se dokázala zasmát. Svaly se
mi svírají kaskádami čiré rozkoše. Zhroutím se na něj a tělo se mi třese.
Sám se žene za vlastním vyvrcholením, proniká do mě, až konečně dosáhne
vrcholu a zasténá moje jméno.
Potom už se k sobě jen celí rozpálení a zpocení přitulíme.
„Chybělas mi,“ zašeptá.
„Chyběl nám náš vztah.“
„Tak se přestaneme rozcházet, souhlas?“
Nevím, proč se zrovna na mě usmálo štěstí a já poznala Conora
Edwardse. Jako by všechno to, co jsem si doteď musela od světa vytrpět,
vedlo k tomuhle obrovskému dárku, který jsem dostala jako omluvu. Občas
se všichni rozhodneme špatně a skončíme na nesprávném místě, a přesto se
ocitneme přesně tam, kde máme být. Conora jsem poznala díky jedné
šťastné náhodě. Byla jsem ve špatný čas na špatném místě a poznala přesně
toho správného muže. Naučil mě, jak se mít ráda, a ukázal mi tu moji
stránku, o níž jsem do té doby neměla ani ponětí. Ukázal mi, že jsem silná,
krásná a sebevědomá.
Už nikdy to nebudu brát jako samozřejmost.
Zvednu se na lokti, zadívám se do jeho uspokojených, přivřených očí
a usměju se. „Souhlas.“
 Epilog
Conor
Stálo mě to několik modřin a zatraceně hodně trpělivosti, ale konečně jsem
Taylor dostal na surf.
Těsně za vlnou se posadím na prkno a dívám se, jak jede po vlně, dokud
nepřejde v mělkou pěnu. Stojí trochu neohrabaně a nejistě, ale začíná tomu
přicházet na kloub. Když dojede až ke břehu a vyběhne z vody, celá se
zářivě zubí. Nadšeně mi zamává, aby se ujistila, že jsem ji viděl. Pak
několikrát poskočí a pažemi naznačí vítězoslavné gesto.
Je zatraceně roztomilá.
Už tři týdny je se mnou v Huntington Beach. Oběma nám to pomohlo.
Nestresujeme se. Jenom spíme, odpočíváme na pláži a já jí ukazuju místní
zajímavosti. Je to dokonalý protiklad náročnému životu v kampusu.
Máma s Maxem si ji zamilovali. Dokonce už začínají plánovat společné
Díkůvzdání a Vánoce. Teď už patří k mojí budoucnosti a já k té její.
Trenér si mě teda sakra podá, až si uvědomí, že se mě ani na další večeři
s Iris nezbaví.
Doufal jsem, že Taylor dokážu zaměstnat natolik, aby nemyslela na nic
než na pláž a prasečinky se mnou, několikrát jsem ji však přistihl při práci
na mobilu nebo před otevřeným notebookem. Když s Rebekou podaly
trestní oznámení, očividně daly do pohybu i další plán. S pomocí Abigail
a Kappy založily petici, kterou předložily výboru řeckých kolejí a v níž
žádají zorganizování semináře na téma vzájemného souhlasu, sexuálního
napadení a sexuálního obtěžování. Přizvaly na besedy i několik řečníků
a na podzim chtějí propagovat měsíc dobročinných aktivit, které mají
na toto téma upozornit.
Nikdy jsem neviděl Taylor takhle zapálenou. Nebudu vám lhát, ale ze
začátku jsem se bál, že jí ten projekt negativně ovlivní náladu – protože si
přitom bude muset připomínat všechny ty nepříjemné pocity. Stal se však
pravý opak. Co se daly do práce, nepřipadala mi šťastnější. Jako by jí fakt,
že má před sebou tak důležitý úkol, konečně přinesl kýžený klid.
 „Ahoj,“ křikne Taylor a připádluje ke mně, trochu zadýchaná, ale
usměvavá.
„Lepšíš se, zlato. Už to skoro ani není tak strašný.“
Se smíchem po mně chrstne vodu. „Blbečku.“
„Drzounko.“
Otočí prkno a oba se zadíváme ke břehu. „Když jsem se šla napít, zrovna
ti zvonil mobil. Na displeji bylo jméno Devin.“
„Aha. Skvělý. To je chlap z tý neziskovky, o který jsem ti říkal.“
„Vážně? Tak to je dobré znamení, že se ti ozval, ne?“
Taylor se za několik dní vrací do Bostonu, já tu však zůstávám až
do půlky srpna, proto se nějakou dobu neuvidíme. Napadlo mě, že se ten
měsíc a půl, co budeme od sebe, potřebuju něčím zaměstnat.
„Asi,“ přisvědčím. „Kdyby mě chtěli odmítnout, poslali by mail.“
Zkoumal jsem možnosti a zjistil jsem, že místní pobočka jiné organizace
zaměřené na ochranu životního prostředí hledá na léto stážisty. Jedná se
hlavně o komunikaci s veřejností, propagaci naší agendy na farmářských
trzích a festivalech a získávání dobrovolníků. Zaměřují se na čistotu oceánů
a pláží a vzdělávání veřejnosti ohledně udržitelných způsobů dovolených
u moře. Asi měsíc jsem nad tím přemýšlel – a hodně to probíral se svojí
superchytrou přítelkyní – a nakonec jsem se rozhodl, že přesně tomuhle se
chci věnovat. Ta stáž mi připadala jako dobrý krok, jak zjistit, jestli se
na tom dá postavit kariéra.
Vím, že Taylor všechno, co mi řekla na trávníku před domem Kappy,
když se se mnou rozcházela, nemyslela vážně, tak docela se ovšem
nemýlila. Posledních několik let mě nezajímalo nic než hokej a držet se
na cestě, kterou přede mnou vytyčil Max. Vím, že mi chtěl pomoct, nejsem
však on. Nemůžu jít v jeho šlépějích.
Potřeboval jsem si prošlapat vlastní cestu a konečně mám pocit, že tohle
je to pravé. Že můžu být mužem, na kterého by byla Taylor pyšná.
„Dneska ráno mi dorazil mail od Abigailiny mámy,“ poví mi, zatímco se
necháváme unášet vlnami. „Jules se přiznala výměnou za menší trest.
Žalobce ji asi obviněním z hackerství pěkně vyděsil. Kevinovi rodiče ale
najali jako právníka nějaké hodně drahé zvíře, takže to možná přece jenom
skončí u soudu.“
„Cítíš se na to?“
 Byla celou dobu tak statečná. Vážně jsem už kvůli ní doufal, že bude
brzo po všem, ale ne, ten parchant chce, aby trpěla, jenom aby se mohl
vyhnout zodpovědnosti. Pořád si musím připomínat, že rozmlátit mu obličej
Taylor nijak nepomůže, je to ale těžké.
„Nic jiného mi nezbývá,“ povzdechne si. „Čím víc mě provokuje, tím
spíš to chci udělat. Ten kluk si bude přát, aby mi nikdy nezkřížil cestu.“
Zazubím se. „To je moje holka.“
Vážně na mě dělá dojem, jak zvládá všechen ten stres. Taylor je moje
hrdinka. S každým novým vývojem případu se té výzvě postaví, víc než
kdy dřív odhodlaná postavit se lidem, kteří se ji pokusili srazit k zemi.
Každý den ji miluju čím dál víc. Proto jsem o to nervóznější.
„Takže,“ začnu, ale odmlčím se, když se pod námi zvedne vlna. „Víš, že
Alex, Matt a Gavin odpromovali, že jo? V domě bysme zůstali jenom my
dva s Fosterem, tak jsme nakonec nájemní smlouvu neprodloužili.“
„Jo, ještě mám pár týdnů na to, abych se rozhodla, jestli si tu svoji
prodloužím, nebo si najdu něco jiného.“
„No, mluvil jsem s Hunterem a prý s Demi taky probírali svoje možnosti.
Brenna se Summer se budou stěhovat ke svým klukům a Mike Hollis se
oženil, takže… tak…“
Povytáhne obočí. Sakra. Nečekal jsem, že to bude taková dřina.
Polknu. „Takže, no, nevím, jak jsme se na to téma dostali, ale někdo
nadhodil, že, víš jak, bysme si my čtyři mohli, já nevím, sehnat bydlení.“
„Bydlení,“ zopakuje.
„Společně.“
„Navrhuješ mi, abych se k tobě nastěhovala.“
„No, to ne, ale tak nějak jo.“
„Aha.“ Taylor na mě zírá. Ani se nehne. Ani ret jí nezacuká. Docela mě
teď děsí. „Nebude vám to s Demi nepříjemné?“
Povytáhnu obočí. „Cože? Ne, ani nápad. Teda jo, kdysi mě políbila, ale
to jenom chtěla, aby Hunter žárlil. Nic mezi námi není.“
„Ne,“ opraví mě Taylor suše. „Myslela jsem to naprosto patrné sexuální
napětí mezi mnou a Hunterem. Celou dobu se nám to dařilo tajit, ale –“
„Kdybys nekecala,“ směju se a postříkám ji vodou. „Jsi pěkně drzá.“
„Musím přiznat,“ dodá, „že mě tvůj nejlepší kamarád vážně hrozně
rajcuje. Přece jenom je to kapitán.“
Přimhouřím oči. „Zlámu mu hnáty ve spánku.“
 „Můžeš se na nás dívat, jestli chceš.“ Usměje se na mě, jako by byla
sama na sebe pyšná. Já jsem do té holky fakt blázen.
„Pojď sem.“ Přitáhnu si její prkno blíž a políbím ji. Hluboce a vášnivě.
„Pěkně mě štveš.“
„Taky tě miluju.“
Kdyby mě někdo vybídl, abych mu popsal svůj dokonalý protějšek,
nedokázal bych to. Asi by ze mě vypadla hromada klišé, která by pasovala
na všechny holky, s kterými jsem kdy strávil i jen jednu noc. A přesto mi
život přihrál do cesty Taylor. Udělala ze mě lepšího člověka. Naučila mě
věřit sám sobě. Pomohla mi pochopit, že jako člověk stojím za to. Dokonce
i spojila moji rodinu.
Oba jsme se všemi možnými způsoby pokusili sabotovat svoje štěstí,
drželi jsme se starých zvyků a nejistot. Dodává mi však naději, že pokaždé
skončíme tady. Spolu. Dva lidi, kteří vždycky něco pokazí, asi možná přece
jen mají naději.
„Takže souhlasíš?“ zeptám se jí.
Taylor se ohlédne přes rameno na blížící se vlnu. Nasměruje prkno
a připraví se tu vlnu chytit. A pak se šibalským úsměvem začne pádlovat.
„Budeme o to závodit.“
Konec