Životopis

Gabriel José García Márquez, významný kolumbijský spisovatel, se narodil 6. března 1928 v
Aracatace, městě v severní Kolumbii, kde byl vychován svými prarodiči v domě plném
tetiček a pověstí o strašidlech a démonech. V roce 1982 získal Nobelovu cenu za literaturu.
Jeho vlastní otec však tvrdil, že se narodil v roce 1927. Jeho rodiče byli velice chudí, a proto
se ujali výchovy prarodiče, což bylo tehdy zcela běžné. Gabito "malý Gabriel" byl velice
tichý a plachý mladík, ovlivněný dědečkovými příběhy a babiččinými pověrami. Mimo
dědečka vyrůstal v domě plném žen. Všechna jeho budoucí díla čerpají z tohoto prostředí, jak
příběhy z kolumbijské občanské války, tak z banánového masakru nebo ze života jeho rodičů.
V osmi letech, po smrti dědečka a počínající slepotě babičky, se přestěhoval ke svým rodičům
do Sucre, kde jeho otec pracoval jako lékárník. Brzo po příjezdu do Sucre byl poslán do školy
v Barranquille, přístavního města v ústí řeky Magdaleny. Tam si získal pověst bázlivého
chlapce, který píše humorné básně a kreslí karikatury.
V roce 1940, když mu bylo dvanáct, byl oceněn stipendiem na střední škole pro nadané
studenty. Tam našel i sebe sama, protože se mohl plně věnovat svým zálibám. Na přání rodičů
šel dále studovat práva do Bogoty.
Jako mnoho velkých spisovatelů i on pohrdal vysokou školou. Ztratil veškerý zájem o
studium práv a potuloval se Bogotou. Navštěvoval laciné jídelny, kde se setkával s běžnými
lidmi; vzdělanými socialisty, hladovějícími umělci nebo nadějnými novináři.
Jednoho dne se jeho život úplně změnil. Dostala se mu rukou kopie Kafkovy Metamorfózy, a
ta jej natolik oslovila, že se aktivně pustil do své vlastní tvorby. Nejprve psal science-fiction,
které mu vycházely v bogotských novinách. V roce 1948 na něj silně zapůsobila vražda
Gaitána, dokonce se účastnil výtržností v hlavním městě. Před násilnými šarvátkami odjel na
sever do Cartageny. Tam psal pro místní noviny El Universal. Po čase zanechal novinařiny a
věnoval se výlučně psaní.
V roce 1954 se vrátil do Bogoty a stal se filmovým recenzistou. Brzy nato však musel opustit
zemi, když napsal pravdivý příběh o tehdejším prominentovy diktátorské vlády. Pracoval jako
evropský korespondent pro bogotské noviny. Navštívil dokonce i tehdejší "Východní blok".
Po letech se vrátil do Jižní Ameriky, ale žil ve Venezuele. V roce 1958 se vrátil do Kolumbie.
V tomto období G. Gárcia přilnul ke kubánského modelu socialismu a stal se přítelem Fidela
Castra. Později se Gárcia přestěhoval do New Yorku, pak do Mexiko City.
V roce 1965 strávil s rodinou dovolenou v Acapulcu, která změnila celý jeho budoucí život.
Objevil tam nový impuls pro své psaní. Po návratu domů se zavřel na rok do pracovny a
soustavně tvořil. Výsledkem byl román Sto roků samoty, který byl publikován v roce 1967.
Za týden se jej prodalo osm tisíc kopií. Během tří let další tři miliony. Román byl přeložen do
více než dvanácti světových jazyků a byl vyznamenán několika světovými cenami. V roce
1969 vyhrál Chianchianovu (Kiankianovu) cenu v Itálii a byl označen za nejlepší zahraniční
knihu ve Francii. V roce 1970 byl vydán v angličtině a stal se jednou z nejprodávanějších knih
ve Spojených státech.
Po vydání Podzimu patriarchy v roce 1975 se vrátil do Mexika City, kde si koupil dům a začal
podporovat levicové organizace po celé Jižní Americe. V roce 1982 mu byla udělena
Nobelova cena za literaturu. O čtyři roky později vydal Lásku z časů cholery, která byla
netrpělivě očekávána celým světem.

1
V roce 1999 byla u G. Márqueze zjištěna rakovina. Ještě s větší pílí a soustředěností se pustil
do další tvorby. Začal psát své paměti. Jejich první díl Žít a povědět, vydaný v roce 2001, se
stal nejprodávanější knihou ve španělsky mluvících zemích.Gabriel Garcia Márquez je
kolumbijský spisovatel, nositel Nobelovy ceny za literaturu.
Dílo Garcii Márqueze:
Literární tvorbu zahájil Garcia Márquez povídkami v časopisech. Rovněž připravoval román
o historii rodného kraje a své rodiny. Román sice nevyšel, ale připravený materiál využil autor
v dalších příbězích.

Próza:
• Spoušť - 1955, román, ve kterém se ve stylu antické tragédie chystají tři lidé proti vůli
obce pohřbít podivínského doktora.
• Plukovníkovi nemá kdo psát - 1961, novela
• Pohřeb velké matky - 1962, sbírka povídek
Ve všech těchto dílech se objevuje městečko Macondo, které autor chtěl původně použít v
připravovaném románu, který však nevyšel.
• Sto roků samoty - 1967, vrcholný Márquezův román. Jde o příběh několika generací
rodiny Buendiů, který je zároveň historií Maconda. V umělecké zkratce je i historií
kolumbijské a latinskoamerické společnosti. Macondo je obrazem reality, žije v čase
historickém i mytickém. Klíčovými motivy příběhu jsou láska, smrt a samota. Zánik
městečka Maconda je spojen s osamělostí rodu Buendiů, nedostatkem lásky a
porozumění i ztrátou společenské solidárnosti. Román se po vydání stal bestsellerem.
Byl přeložen do několika jazyků a přinesl autorovi světovou proslulost. Přispěl i k
udělení Nobelovy ceny.
• Podzim patriarchy - 1975, román navazující na téma samoty je groteskně nadsazeným
příběhem stárnoucího diktátora
• Kronika ohlášené smrti - 1981, komorně laděná novela dramaticky aktualizuje mýtus
o osudové předurčeností.
• Láska za časů cholery - 1985, široce založená románová freska
• Generál ve svém labyrintu - 1989, román o posledních dnech života Simóna Bolívara
• O lásce a jiných běsech - 1994, román o milostném vztahu dívky a kněze v
koloniálním prostředí kreolů a černochů.
• Zpráva o únosu - 1996, román - svědectví
• Milostná polemika proti sedícímu muži - 1994, jednoaktovkový divadelní monolog

2
Obsah knihy
Světový literární bestseller Sto roků samoty, komponovaný z množství epizod, vypráví
fantastické, půvabné i kruté příhody šesti generací rodiny Buendíů, žijících ve fiktivní tropické
obci Macondo, kterou nejstarší Buendía založil. Márquez soustřeďuje své vyprávění na
myšlenkový a snový svět hrdinů. Do díla zakomponoval absurdní prvky, které prezentuje jako
běžnou součást lidského života. Pro tento styl literární formy se užívá označení magický
realismus.1

Nejstarší José Arcadio Buendía a jeho žena Úrsula mají tři děti, o jejichž životě a osudu
celého rodu kniha vypráví.
Na začátku je mýtus o hrozbě prokletí rodu, že v něm budou zrozeny děti s prasečím
ocáskem, když se spolu vezmou dva blízcí členové rodiny. Kniha začíná jak společně José
Arcadio Buendía a Úrsula putovali a založili městečko Macondo. V knize je popsán osud
celého rodu a osud městečka Maconda, který je paralelou s osudem Latinské Ameriky. Do
Maconda dříve jezdili cikáni a Josého přítel Malquíades, každým rokem se zde zastavili na
svoji pouti a ukazovali všemožné novinky a neuvěřitelné vynálezy ze všech koutů světa. „Než
se cikáni vrátili, stačila před nimi Úrsula varovat celé Macondo. Zvědavost se však ukázala
silnější než strach, poněvadž tentokrát cikáni prošli vesnicí, vyluzujíce z nejrůznějších
hudebních nástrojů ohlušující rámus, a hlasatel oznamoval předvádění nejúžasnějšího objevu
Nasciánského. Všichni se tedy vypravili do stanu, kde zaplatili po centavu a spatřili
Malqeidase, omládlého a svěžího, s tváří bez vrásek s novým, zářivým chrupem.“2 (prolínání
fiktivního a reálného světa) Takhle to chodilo rok co rok, vždy nový a úžasný objev. José
Arcadio se jednou zbláznil do dívky, která s cikány přišla a rozhodl se, že s nimi odejde.
Jednou do domu Buendíů přišlo malé děvčátko – Rebeca, které mělo dopis od jejich rodičů
s prosbou, zda by se o něj nemohli postarat. Úrsula samozřejmě vzala dívku dovnitř a ta
s nimi již zůstala. Rebeca však nebyla obyčejná dívka, měla podivné zvyky, jíst hlínu a
omítku. Jendou ji chůva našla jak sedí v noci v houpacím křesle a nemůže spát. Její neblahá
předtucha se naplnila a celý dům pohltila nespavá nemoc, která se šířila dále, po celém
Macondu. „Opravdu dostali spavou nemoc, Úrsula, která od své matky znala léčivé vlastnosti
různých bylin, připravila odvar z oměje a dala jim ho vypít, usnout se jim však přesto
nepodařilo a po celý den snili s otevřenýma očima.“3 (až neexistující příhody) Arueliano
druhý syn si vzal o spoustu let mladší Remedios a Amaranta s Rebecou také dospívaly.
Jednoho dne Macondem prolétla zpráva o Malquíadově smrti, jeho pohřeb a smuteční
slavnost trvaly 9 dní. Když Aureliano dospěl, tak se přesně podle výkladu karet, vydal do
boje. Postupně se z něj stal nejznámější vůdce všech dob. „Plukovník Aureliano Buendía
vyvolal dvaatřicet ozbrojených povstání a ve všech byl poražen. Se sedmnácti různými ženami
zplodil sedmnáct synů a všichni byli povražděni během jediné noci, dříve než nejstarší z nich
dosáhl pětatřiceti let. Unikl čtrnácti atentátům, třiasedmdesáti léčkám a jedné popravčí
četě.“4 (prolínání dvou světů, mytologie) Arueliano se postupně během války měnil, jeho
1
http://www.cesky-jazyk.cz/ctenarsky-denik/gabriel-jose-garcia-marquez/sto-roku-
samoty.html
2
14
3
44
4
94

3
srdce jako by ztvrdlo a city se vytratily. Když bylo příměří Arueliano se pokusil o sebevraždu
ve stanu, kde se o příměří jednalo. „Tam si svlékl košili, posadil se na okraj kavalce a ve čtvrt
na čtyři odpoledne si vpálil kulku z pistole doprostřed jódového kruhu, který mu jeho osobní
lékař nakreslil na prsa. V Macondu v tu chvíli Úrsula zdvihla poklici z hrnce mléka, aby se
podívala,proč se tak dlouho nevaří, a zjistila, že je pln červů. „Aureliana zabili!“ vykřikla.“5
(nelze rozeznat hranice reality a fiktivního světa) On však přežil. Celý rod je sledován ve
vývoji a rozvíjí se široká zápletka, která je velmi spletitá a osudy na sebe vzájemně navazují.
Remedios, ne manželka Aureliana, ale Krásná Remedois až z druhého pokolení, byla
neskutečně krásná, jakoby ani nebyla stvořena pro tento svět. „Ve dvaceti letech neuměla číst
a psát ani jíst příborem a chodila po domě nahá, poněvadž její povaha se zpěčovala všem
společenským zvyklostem. Mladého velitele stráže, který ji vyznal lásku, odmítla proto, že ji
udivila lehkovážnost. „Představ si, jak je hloupý,“ řekla pak Amarantě. „Tvrdí, že ho přivedu
do hrobu, jako kdybych byla nějaká střevní chřipka.“ 6 (jedinečné příhody, až neexistující,
nadpřirozené) Nakonec ho doopravdy našli mrtvého, Remedios jakoby nosila smrt. Jednou
do městečka přijel Mr.Herbert, který měl vědecké zájmy. Ubytoval se v domě u Beudníů.
když Herbert zjistil, jak je Macondo úrodné, rozhodl se zde udělat výzkum. Postupem času se
z Maconda stalo obrovské městečko včele s banánovou společnosti. Obyvatelům Maconda se
to příliš nelíbilo. „Nadáni prostředky, jež v minulosti bývaly výsadou božské prozřetelnosti,
posunuli příchod dešťů, urychlili dozrávání úrody a řeku i s jejími bílými kameny a ledovou
vodou přeložili z míst, kudy tekla odedávna, až na opačný konec městečka, dozadu za
hřbitov.“7 (prolínáni 2 světů) Přistěhovala se sem spousta nových lidí, převážně z Ameriky a
z poklidného Maconda udělali velké a rušné město. Postupně všichni obyvatelé stárli a
Amaranta, třetí dítě Úrsuly, se pomalu chystala na druhý břeh. „Zpráva, že Amaranta
Buendíová za soumraku vyráží na poslední cestu a bere sebou poštu nebožtíkům, se po
Macondu rozkřikla nedlouho před polednem, a ve tři hodiny stála už v pokoji truhla plná
dopisů. Ti, kteří nechtěli psát, svěřovali Amarantě své vzkazy ústně a ona si je psala do
sešitku společně se jménem a datem úmrtí adresáta.“8 (mytologie, nadpřirozeno, 2 světy)
Každý ze členů rodiny Buendíů zemřel záhadně a neobyčejně. Nejpodivnější však byla smrt
posledního člena rodu Aureliana a jeho syna, kterého sežrali mravenci. Pak konečně
Arueliano rozluštil spisy Malquíada a zjistil, že napsal celý osud rodu dávno před tím, než se
udál. Pochopil konečně větu, že prvního přivážou ke stromu a posledního sežerou mravenci.
Četl dál. „Ještě než došel k poslednímu verši, stačil však pochopit, že z oné místnosti už nikdy
nevyjde, neboť je souzeno, že ono město zrcadel, kdy Aureliano Babilonia rozluští poslední
pergamen, a všecko, co v nich stojí, že je neopakovatelné odevždy a navždy, poněvadž rodům,
odsouzeným ke sto rokům samoty, se nové příležitosti na této zemi už nikdy nedostane.“ 9
(prolínání 2 světů, nelze rozeznat hranice mezi nimi)

5
156
6
172-173
7
196
8
230
9
346

4
Hlavní téma knihy
Hlavní téma knihy je neustálé plynutí času a samoty. Celý příběh je vyprávění o rodině
Buendíů a 6 generacích jejich rodu. Město Macondo založil první člen rodu. „Macondo
v oněch dobách sestávalo z dvaceti domků z hlíny a divokého rákosu, postavených na břehu
řeky, jejíž průzračné vody se hnaly řečištěm plných ohlazených kamenů, bílých a obrovských
jako předvěká vejce. Svět byl tak mladý, že řada věcí ještě neměla ani jméno, a kdo o nich
chtěl hovořit, musel na ně ukázat prstem.“10 (plynutí času) Postupně se Macondo rozrůstá
společně s rodem Buendíů. José Arcadio Buendía se rozhodl, že se více zahloubá do své
alchymistické laboratoře. „Místo abys pořád uvažoval o těch svých bláznivých novotách, měl
by ses radši starat o své syny,“ odpověděla mu. „Jen se na ně podívej, vždyť rostou jako
stromy v lese, jak ta boží hovádka.“11 (plynutí času) Jednoho dne měl Aureliano předtuchu,
že k nim do domu někdo přijde. „V neděli pak opravdu přišla Rebeca. Bylo ji teprve jedenáct
let. Namáhavou cestu z Manuera podnikla ve společnosti několika obchodníků s kůžemi, kteří
měli děvčátko společně s dopisem dopravit k Josému Arcadiu Buendíovi, nebyli však s to
s určitostí říci, kdo je o tu laskavost požádal.“12 (osamocenost) Když Remedios, i přes svůj
mladičký věk, otěhotněla, zjistilo se, že čeká dvojčata. Jednou v noci, týden před svatbou, se ji
však dvojčata vzpříčila a ona zemřela i s dětmi. „Úrsula vyhlásila hluboký smutek; dala
pozavírat všecky dveře a okna a s výjimkou nejnezbytnějších záležitostí nesměl nikdo dovnitř
ani ven; na rok zakázala promluvit v domě nahlas, a v pokoji, kde bděli u mrtvé, pověsila
Remediosin daguerrotyp s černou stužkou přes okraj a s olejovou lampičkou, jež měla svítit
navždy.“13 (samota, plynutí času) Válka, která v tuto dobu probíhala na pozadí děje, se stále
prodlužovala a neblížila se ke konci. „Plukovník Gerineldo Márquez byl první, kdo pocítil
prázdnotu války. Jakožto civilní a vojenský správce Maconda dvakrát týdně hovoříval po
telegrafu s plukovníkem Aurelianem Buendíou. Zpočátku jejich rozhovory rozhodovaly o
válce z masa a kostí(…) Tečky a čárky jeho hlasu byly den za dnem vzdálenější a neurčitější a
slova, která se skládaly, postupně ztrácela jakýkoli význam.“14 (samota, změna vlivem
plynutí času) Celý příběh se prolíná motiv samoty a závěrečná slova tento motiv ještě
podtrhnou. „Ještě než došel k poslednímu verši, stačil však pochopit, že z oné místnosti už
nikdy nevyjde, neboť je souzeno, že ono město zrcadel, kdy Aureliano Babilonia rozluští
poslední pergamen, a všecko, co v nich stojí, že je neopakovatelné odevždy a navždy,
poněvadž rodům, odsouzeným ke sto rokům samoty, se nové příležitosti na této zemi už nikdy
nedostane.“15 (plynutí času, samota)

10
9
11
18
12
42
13
82
14
141
15
346

5
Charakteristika hlavní postavy
Aureliano Buendía je prostředním synem Josého Arcadia Buendía a Úrsuly. „Zatímco jeho
otec pečoval o pořádek v obci a matka rozmnožovala rodinné jmění svou úžasnou výrobou
pocukrovaných rybek a kohoutů napíchnutých na hůlky z balzového dřeva – každodenně
opouštěly dům dvě várky – Aureliano trávil dlouhé hodiny v opuštěné laboratoři a bez cizí
pomoci se učil zlatokopectví. Byl už tak vysoký, že bratrovy odložené šaty mu zakrátko byly
malé, a začal chodit v otcových.“16 Aureliano byl samotář a většinu svého času trávil ve své
dílně a nakonec se rozhodl vstoupit do války. „Aurelianovy představy o rozdílech mezi
konzervativci a liberály byly v té době velice mlhavé, a tchán mu je proto v hrubých rysech
vysvětlil.(…)Z lidského hlediska se Aurelianovi zamlouval postoj liberálů(…).“17 A za
nedlouho dobu se Aureliano opravdu přidal na stranu liberálů a postupně získal větší obdiv a
respekt. „Povstalci tedy provolali plukovníka Aureliana Beundíu velitelem revolučních
jednotek na celém karibském pobřeží v hodnosti generála. Plukovník funkci přijal, povýšení
však odmítl a v duchu se rozhodl, že je nepřijme, dokud nesvrhnou konzervativní vládu.“18
Aureliano byl člověk velkého srdce, ale válka jakoby ho zavřela a zatvrdila. Nikdo ho
nepoznával, ani jeho vlastní matka. „Teď vypadá jako člověk schopný všeho.“ Opravdu
takový byl. Aztécký šátek, který přinesl Amarantě, jeho vzpomínky na staré časy, když seděli u
oběda, a zábavné historky, které jim vyprávěl, to všecko byly už jenom zbytky jeho někdejší
dobrosrdečnosti. Sotva pohřbili mrtvé do hromadného hrobu, pověřil plukovníka Roque
Carnicera, aby co nejrychleji uspořádal válečný soud, a sám na sebe vzal obtížný úkol
uskutečnit pronikavé reformy, které by z prohnilého konzervativního řádu nenechaly kámen
na kameni.“19 I přes jeho úspěchy ve válce však nebyl Aureliano úplně šťastný, cítil se velmi
opuštěn. „(…) plukovník Aureliano Buednía po dlouhé hodin drásal tvrdou skořápku své
osamělosti a snažil se ji prolomit. Od onoho vzdáleného odpoledne, kdy ho otec vzal
k cikánům, aby si prohlédl led, prožil jediné šťastné chvilky ve své zlatokopecké dílně, když
tam vysedával a tepal zlaté rybky. Musel vyvolat dvaatřicet válek, porušit všecky své úmluvy
se smrtí a válet se jako vepř na hnojištích slávy, než téměř se čtyřicetiletým zpožděním objevil
přednost prostoty.“20 Aureliano Buendía zemřel také nepříliš obvyklou smrtí. „Zamířil proto
ke kaštanu, přemítaje ještě o cirkusu, a jak močil, pokoušel se v těch úvahách pokračovat, ale
vzpomínka se už mezitím vytratila. Skrčil hlavu mezi ramena jako kuře, opřel se čelem o kmen
a zůstal nehybně stát. Ostatní členové rodiny se o tom dozvěděli teprve příštího dne, když
Santa Sofía de la Piedad v jedenáct hodin nesla na zadní dvorek odpadky a všimla si, že se
luňáci snášejí dolů.“21

16
42
17
88-89
18
118
19
138
20
150
21
227

6
Vlastní názor
Tuto knihu jsem si vybrala,protože mě zaujal její název a autor, který tvořil v duchu
magického románu. Zpočátku mi připadla velmi rozsáhlá, ale postupně jsem zjišťovala, že
nezáleží až tak na délce jako na obsahu. Děj knihy se odehrává ve španělském městečku
Macondo, které založil Jose Arcadio Buendín, a na jeho rodě byl sledován vývoj celé
společnosti a Maconda. Když jsem začala číst, knížka mi přišla nezáživná a nudná, jak sem se
prokousávala přes další stránky a příběh se začal více a více zamotávat, kniha mě vtáhla do
děje a věděla jsem, že tu knihu musím dočíst. Postupně jsem sledovala osudy všech členů
rodiny Buendínů, sledovala jsem život Maconda a historický podtext.
Styl autorova psaní mi vyhovoval, líbily se mi zde prvky nadpřirozena a mystično,
které se prolínalo celým příběhem. Vývoj a osud Maconda, na který bylo nazíráno
prostřednictvím postav, se mi líbil jako hlavní námět knihy. Jediné co bych chtěla této knize
vytknout je obrovské množství členů rodiny Buendínů a hlavně to, že se každý jmenoval
stejně. Jak sem postupně četla dál, tak jsem se ve spleti stejných jmen a obrovském množství
postav naprosto ztratila.
Kniha byla spíše bezdějová a popisná, ale čím si mě naprosto získala byl poslední
odstavec knížky. Byla jsem ráda, že jsem prošla celým obdobím Buedníů a teprve až na konci
se vše rozluštilo, dostalo pravou tvář a rod zanikl. Když jsem knihu dočetla běhal mi po těle
mráz. Líbilo se mi jak musel mít autor vše dopředu promyšlené. Zajímalo by mě, jaké další
knihy napsal autor a ráda si nějakou ve volném času přečtu.

Bibliografie
García Marquéz, G. Sto roků samoty. Praha: ODEON 1986

Použitá literatura
García Marquéz, G. Sto roků Samoty.. Praha: ODEON 1986

Neznamy autor. Gabriel García Marquéz [online].[Cit.10.10.2008] Dostupné z URL:

http://www.cesky-jazyk.cz/ctenarsky-denik/gabriel-jose-garcia-marquez/sto-roku-samoty.html

Neznamy autor. Gabriel García Marquéz [online].[Cit.10.10.2008] Dostupné z URL:

http://www.cesky-jazyk.cz/zivotopisy/gabriel-jose-garcia-marquez.html

Volgemutová
----------------------------