DĚJINY HUDBY

3.

b) Vývoj notace

- v nejstarších dobách se hudba nezapisovala vůbec, předávala se jen ústně a tím ne vždy
zcela přesně, s postupným zvětšováním rozsahu skladeb rostla potřeba zápisu skladeb,
rozeznáváme dva způsoby zápisu skladeb:
1) notace písmenná (používá písmena abecedy)
2) notace znaková (používá zvláštní znaky)
- v Evropě rozeznáváme tři vývojové stupně znakové notace:
a) notace neumová
b) notace chorální
c) notace menzurální (měřená)

Písmenná notace:
- nejstarší forma zápisu hudby, ve starém Řecku
- k zaznamenání not používala písmena řecké abecedy

Neumová notace:
- v období středověku, používá zvláštní znaky – neumy
- nejprve systém čárek a teček ukazujících přibližný pohyb melodie, umístěné nad textem,
sbormistr podle nich ukazoval jestli melodie stoupá nebo klesá
- tato notace neměla intonační ani rytmickou přesnost
- základním znakem byla tečka – punctum, další hodnota byla virga, která se značila čárkou,
dále neumatická notace rozeznávala ještě skupinky not:
pes (podatus) = skupina dvou not, nižší a vyšší
clivis (flexa) = skupina dvou not, vyšší a nižší
scandicus = skupina tří not stoupajících
climacus = skupina tří not klesajících
torculus = skupina tří not, nižší-vyšší-nižší
porrectus = skupina tří not, vyšší-nižší-vyšší

- vzhledem k nepřesnosti této notace se objevovaly snahy o její zpřesnění, znaky se tedy
začaly psát na linky nad textem, nejprve byla jen jedna pro tón f, později dvě pro tóny f a c,
potom se linky začaly ještě označovat barevně – f červeně a c žlutě, v dalším stadiu se na
začátky linek psaly písmena f a c, z kterých se vyvinuly klíče F a C
- zásluhou Quida z Arezza byla zavedena čtyřlinková osnova, tím se stala notace po
intonační stránce přesnou

Notace chorální:
- od 12. stol. dostaly znaky čtyřhranný tvar, vznikla nota quadrata
- touto notací byl běžně zaznamenáván gregoriánský chorál, od toho název notace chorální
- je intonačně přesná, ale rytmicky ještě ne
- základní znak punctum existoval ve dvou tvarech – románském  a gótském 
- tato notace dobře vyhovovala chorálu, ve vícehlasu, kde je nutné přesné rytmické členění
jednotlivých hlasů, už ale použitelná nebyla
Notace menzurální:
- vytvořena v období ars-antiqua (teoretik Franko Kolínský), rozvoj vícehlasu s sebou nesl
potřebu přesnějšího notového písma, k upřesnění došlo především po stránce metro-rytmické
- notace menzurální byla užívána po celé období vícehlasu až do konce 16. století
- jednotlivé znaky obdržely přesné rytmické hodnoty
virga se stala longou (dlouhou notou)
poloviční hodnotou byla brevis (krátká)
ještě o polovinu kratší byla semibrevis
- notám odpovídaly i příslušné pomlky
- dalším dělením vznikla minima, později se přidala ještě kratší nota semiminima, nota
dvakrát delší než longa byla maxima
- metrum bylo dvojdobé nebo třídobé, třídobé bylo základní – perfektní, dvoudobé potom
imperfektní, číslo 3 bylo totiž považováno za dokonalé, úplné (Nejsvětější Trojice)

Bílá menzurální notace:

- vznik v období vrcholné renesance, vedle černých znaků se začaly užívat i bílé,
nevyplněné, důvodem byla zřejmě rychlost zápisu
- v 17. století byla pak definitivně zavedena taktová čára a základním dělením se stalo sudé
= jedna nota měla vždy hodnotu dvou kratších not