Středoškolská Chemie: Josef Pavlík V Ledči Nad Sázavou Podzim 2020

1
STŘEDOŠKOLSKÁ CHEMIE
Josef Pavlík
V Ledči nad Sázavou

podzim 2020
2
3
OBSAH
1. část
OBECNÁ A FYZIKÁLNÍ CHEMIE …………………………………………………… 029
2. část
ANORGANICKÁ CHEMIE …………………………………………………………… 249
3. část
ORGANICKÁ CHEMIE ……………………………………………………………….. 411
4. část
BIOCHEMIE ………………………………………………………………………….. 726
OBECNÁ A FYZIKÁLNÍ CHEMIE
STRUKTURA ATOMU
Strukturní složky atomu ……………………………………………………………… 029

Zápis stavby atomu ………………………………………………………………….. 030
Atomové jádro
Radioaktivita, typy záření ………………………………………………….………… 031
Stabilita atomových jader, jaderná vazebná energie……………………………… 032
Jaderné reakce, transmutace prvků ……………………………………………….. 033
Štěpení jader ………………………………………………………………………….. 035
Syntéza jader – termonukleární reakce ……………………………………………. 036
Elektronový obal
Schéma struktury elektronového obalu …………………………………………….. 037
Atomové orbitaly ………………………………………………………………………. 038
Kvantová čísla …………………………………………………………………………. 039
Výstavba elektronového obalu, výstavbový princip ……………………………….. 041
Hundovo pravidlo, Pauliho princip výlučnosti, valenční elektrony ……………….. 042
Formy hmoty
Rozdělení forem hmoty, filtrace ……………………………………………………… 043
Vlastnosti koloidů, separace složek směsi destilací ………………………………. 044
PERIODICKÝ SYSTÉM PRVKŮ
Periodický zákon, periodická tabulka ……………………………………………….. 045

Elektronové konfigurace prvků ………………………………………………………. 047
Elektronové konfigurace iontů, nepravidelné elektronové konfigurace ………….. 048
4
Základní a excitované stavy atomů

Excitovaný stav ……………………………………………………………………….. 050
Ionizační energie, elektronová afinita, atomové a iontové poloměry ……………. 051
Elektronegativita prvků
Definice, závislost elektronegativity na umístění ve skupině …………………….. 052
Závislost elektronegativity prvku na umístění v periodě …………………………... 053
CHEMICKÁ VAZBA
Definice, průběh vytváření a rozdělení typů chemických vazeb …………………. 054
Kovalentní vazba
Znázornění vzniku kovalentních vazeb, vazba σ a vazba π ……………………… 055
Znázornění vzniku jednoduché, dvojné a trojné kovalentní vazby ………………. 056
Dativní (koordinačně) kovalentní vazba …………………………………………….. 057
Strukturní elektronové vzorce molekul …..…………………………………………. 058
Nepolární a polární kovalentní vazba ………………………………………………. 060
Polarita, polarizovatelnost vazeb, oxidační číslo ………………………………….. 061
Iontová vazba
Definice, znázornění ………………………………………………………………….. 062
Vlastnosti iontových sloučenin ………………………………………………………. 063
Vazba kovová, vodíková a Van der Waalsova

Vznik a vlastnosti vazeb ……………………………………………………………… 064
Význam vodíkových vazeb …………………………………………………………... 065
PROSTOROVÁ STAVBA MOLEKUL
Hybridizace atomových orbitalů

Definice hybridizace, valenční stav atomu ………………………………………… 066
Odvození typů hybridních orbitalů ………………………………………………….. 067
Průběh hybridizace …………………………………………………………………… 068
Hybridizace sp, sp2, sp3 ……………………………………………………………… 069
Hybridizace sp3d, sp3d2 ……………………………………………………………… 070
Molekuly s nevazebnými elektronovými páry ……………………………………… 071
Metoda VSEPR
Princip metody, sterické číslo ……………………………………………………….. 072
Přehled tvarů molekul ………………………………………………………………… 073
Postup odvození tvaru molekuly ……………………………………………………. 075
NÁZVOSLOVÍ ANORGANICKÉ CHEMIE
Koncovky oxidačních čísel, násobící předpony …………………………………… 077

Názvosloví oxidů a sulfidů …………………………………………………………… 077
5
Názvosloví peroxidů a superoxidů …………………………………………………. 078

Názvosloví hydroxidů a hydrogensulfidů ………………………………………….. 079
Názvosloví hydridů …………………………………………………………………… 080
Názvosloví halogenovodíkových kyselin a jejich solí …………………………….. 081
Názvosloví oxokyselin ……………………………………………………………….. 082
Názvosloví solí oxokyselin …………………………………………………………… 085
Návosloví hydrogensolí oxokyselin …………………………………………………. 087
Názvosloví koordinačních sloučenin (komplexů)

Definice a rozdělení komplexů ………………………………………………………. 088
Sloučeniny s komplexním kationtem ……………………………………………….. 089
Sloučeniny s komplexním aniontem ……………………………………………….. 090
Sloučeniny s komplexním kationtem i aniontem ………………………………….. 091
Neutrální komplexy …………………………………………………………………… 091
ZÁKLANÍ CHEMICKÉ VÝPOČTY
Základní pojmy
Relativní atomová a molekulová hmotnost ………………………………………… 094
Látkové množství ……………………………………………………………………… 094
Výpočty složení látek ze vzorce

Výpočet látkového množství …………………………………………………………. 097
Přepočet objemu a hmotnosti plynu ………………………………………………… 099
Počet atomů prvku v jeho hmotnostním množství ………………………………… 101
Počet atomů prvku v hmotnostním množství sloučeniny …………………………. 102
Hmotnostní zlomek (w), procentuální obsah složky ve sloučenině ……………… 103
Výpočet empirického a sumárního vzorce sloučeniny ……………………………. 105
Výpočet hmotnostního množství prvku ve sloučenině ……………………………. 107
Výpočet hmotnostního množství prvku ve znečištěné sloučenině ………………. 108
Náročnější úlohy ………………………………………………………………………. 110
Výpočty z roztoků
Procentuální koncentrace roztoku ………………………………………………….. 114
Koncentrace roztoku vyjádřená v jednotkách ppm ……………………………….. 115
Hmotnostní a látková (molární) koncentrace, převody vyjádření koncentrace … 116
Výpočty objemové procentuální koncentrace (objemových procent) …………… 117
Výpočty hmotnostní procentuální koncentrace (hmotnostních procent) ……….. 120
Výpočet složení směsi v jednotkách ppm ………………………………………….. 127
Výpočty hmotnostní koncentrace roztoků (cm) ……………………………………. 128
Výpočty látkové (molární) koncentrace roztoků (c) ……………………………….. 129
Změny ve složení roztoků, křížové pravidlo, směšovací rovnice ………………… 135
Ředění roztoků přidáním čistého rozpouštědla ……………………………………. 140
Zkoncentrování roztoku odpařením rozpouštědla …………………………………. 141
Zkoncentrování roztoku přidáním čisté látky ……………………………………….. 142
6
Výpočty z chemických rovnic

Stechiometrické koeficienty, princip výpočtů ………………………………………. 144
Výpočty z neutralizačních rovnic ……………………………………………………. 147
CHEMICKÁ TERMODYNAMIKA
Reakční teplo
Definice, exotermní a endotermní reakce ………………………………………….. 152
Termochemické zákony ………………………………………………………………. 153
Druhy reakčních tepel a jejich výpočet ……………………………………………… 155
Energetické změny na molekulární úrovni (výpočty z enthalpie vazeb) …………. 157
Entropie
Definice a výpočet změny entropie …………………………………………………. 158
Helmholtzova a Gibbsova energie ………………………………………………….. 160
Posuzování uskutečnitelnosti chemických dějů …………………………………... 161
CHEMICKÁ KINETIKA
Průběh chemické reakce …………………………………………………………….. 164
Reakční rychlost
Definice a vyjádření reakční rychlosti ………………………………………………. 165
Základní kinetická rovnice, molekularita reakce …………………………………… 167
Poločas reakce ………………………………………………………………………… 168
Faktory ovlivňující rychlost chemické reakce

Stupeň rozmělnění, vliv tlaku ………………………………………………………… 172
Vliv teploty, Arrheniova rovnice ……………………………………………………… 172
Působení katalyzátorů ………………………………………………………………… 174
CHEMICKÉ ROVNOVÁHY
Rovnovážný stav
Princip zvratné reakce, složení rovnovážné směsi ……………………………….. 176
Rovnovážná konstanta ……………………………………………………………….. 177
Heterogenní rovnováhy ……………………………………………………………….. 178
Rovnovážná konstanta definovaná parciálními tlaky plynů ……………………….. 180
Výpočet rovnovážné konstanty z termodynamických údajů ………………………. 182
Stupeň konverze (α) …………………………………………………………………… 183
LeChatelierův princip
Definice principu ……………………………………………………………………….. 183
Význam LeChatelierova principu …………………………………………………….. 184
7
Rovnováhy srážecích a komplexotvorných reakcí

Součin rozpustnosti (Ks) ……………………………………………………………… 185
Tvorba a stabilita komplexů ………………………………………………………….. 189
KYSELINY A ZÁSADY
Acidobazický děj
Brӧnstedova teorie kyselin a zásad ….……………………………………………… 190
Neutralizace ………………………………..………………………………………….. 191
Disociace kyselin a zásad …………………………………………………………….. 192
Autoprotolýza vody ……………………………………………………………………. 194
Vodíkový exponent pH ………………………………………………………………… 195
Vztah disociační konstanty kyseliny a její konjugované báze …………………….. 196
Lewisova teorie kyselin a zásad ……………………………………………………… 197
Výpočty pH
Výpočet pH silných kyselin a zásad …………………………………………………. 199
Výpočet pH po naředění roztoku kyseliny o zadané procentuální koncentraci …. 206
Výpočet pH po naředění roztoku hydroxidu o zadané procentuální koncentraci.. 207
Výpočet pH po naředění roztoku kyseliny o zadané látkové koncentraci ……….. 208
Výpočet pH roztoku po proběhlé neutralizační reakci …………………………….. 209
Výpočet množství hydroxidu, potřebného pro neutralizaci ……………………….. 210
Výpočet pro přípravu roztoku hydroxidu o zadané hodnotě pH a objemu ……… 210
Výpočet ředění roztoku kyseliny (zásady) na požadovanou hodnotu pH ………. 211
Výpočty pH slabých kyselin a zásad ………………………………………………… 211
Hydrolýza, pufry
Definice, odvození hydrolytické konstanty …………………………………………. 215
Hydrolýza solí …………………………………………………………………………. 216
Definice, význam a princip fungování pufrů ……………………………………….. 220
Pufrační kapacita a pufrační rozsah ……………………………………………….. 221
Výpočet reakce roztoků pufrů ……………………………………………………….. 222
Příprava pufru o zadané hodnotě pH ………………………………………………. 224
REDOXNÍ DĚJ, ELEKTROCHEMIE
Oxidace a redukce
Definice, oxidační a redukční činidlo, redoxní páry ……………………………….. 225
Úprava koeficientů redoxních rovnic ………………………………………………… 225
Disproporcionace, synproporcionace ……………………………………………….. 228
Vyčíslení iontových rovnic ……………………………………………………………. 229
Elektrolyty a elektrodový potenciál

Elektrodový potenciál, elektrochemická řada napětí kovů ………………………. 231
Výpočet elektrodových potenciálů, Nernstova rovnice …………………………… 233
Elektrody prvního druhu ……………………………………………………………… 233
Elektrody druhého druhu …………………………………………………………….. 234
Redoxní elektrody …………………………………………………………………….. 235
8
Iontově selektivní elektrody a měření pH ………………………………………….. 236

Spontánní redoxní děje ………………………………………………………………. 237
Koroze kovů ……………………………………………………………………………. 238
Galvanické články
Rozdělení článků, koncentrační články …………………………………………….. 239
Primární chemické články, Daniellův článek ………………………………………. 241
LeClancheův článek, alkalický článek ……………………………………………… 243
Sekundární články, olověný akumulátor …………………………………………… 244
Niklmetallhydridový akumulátor, lithium-iontový akumulátor ……………………. 245
Palivové články ………………………………………………………………………. 246
Elektrolýza
Elektrolýza taveniny elektrolytu ……………………………………………………… 246
Elektrolýza vodného roztoku elektrolytu ……………………………………………. 247
Faradayovy zákony, výpočet výtěžku elektrolýzy …………………………………. 248
ANORGANICKÁ CHEMIE
VODÍK
Prvek
Výskyt, postavení v periodickém systému, vlastnosti vodíku …………………….. 249
Atomární vodík ………………………………………………………………………… 250
Zdroje a použití vodíku ……………………………………………………………….. 251
Sloučeniny – hydridy
Jednoduché iontové a molekulové hydridy ………………………………………… 252
Polymerní a kovové hydridy, hydridové komplexy ………………………………… 253
KYSLÍK
Prvek
Výskyt a vlastnosti kyslíku ……………………………………………………………. 254
Reaktivita dikyslíku ……………………………………………………………………. 255
Vlastnosti ozonu ………………………………………………………………………. 256
Příprava a výroba kyslíku ……………………………………………………………. 257
Použití a význam kyslíku, koloběh kyslíku v přírodě ……………………………… 258
Sloučeniny kyslíku, oxidy

Rozdělení oxidů podle acidobazických vlastností …………………………………. 259
Rozdělení oxidů podle struktury …………………………………………………….. 261
VODA, PEROXID VODÍKU

Voda
Vlastnosti vody, chemicky vázaná a volná voda ………………………………….. 262
9
Voda jako rozpouštědlo, tvrdost vody ……………………………………………... 263

Úprava a čištění vody ………………………………………………………………… 265
Pitná voda ……………………………………………………………………………… 266
Užitková voda, odpadní vody ………………………………………………………… 267
Hydrologický cyklus …………………………………………………………………… 268
Peroxid vodíku
Chemické vlastnosti …………………………………………………………………… 269
Výroba, peroxidy ………………………………………………………………………. 270
Superoxidy …………………………………………………………………………….. 271
PRVKY VIII.A PODSKUPINY (18. SKUPINY) – VZÁCNÉ PLYNY
Prvky
Charakteristika podskupiny a jednotlivých prvků …………………………………. 272
Výroba vzácných plynů ………………………………………………………………. 273
Sloučeniny
Klathráty a pravé sloučeniny vzácných plynů ……………………………………… 273
PRVKY VII.A PODSKUPINY (17. SKUPINY) – HALOGENY
Prvky
Výskyt, charakteristika a použití prvků ……………………………………………… 275
Vzájemná reaktivita halogenů ve sloučeninách …………………………………… 276
Příprava a výroba halogenů …………………………………………………………. 277
Sloučeniny
Halogenovodíky, vlastnosti, příprava ……………………………………………… 278
Výroba chlorovodíku ………………………………………………………………… 279
Fluorovodík, chlorovodík ……………………………………………………………. 280
Halogenidy ……………………………………………………………………………. 281
Interhalogenové sloučeniny, oxidy halogenů ……………………………………… 282
Oxokyseliny halogenů ……………………………………………………………….. 283
Soli oxokyselin halogenů ……………………………………………………………. 284
PRVKY VI.A PODSKUPINY (16. SKUPINY), CHALKOGENY
Prvky
Výskyt, vlastnosti a použití chalkogenů ……………………………………………. 285
Výroba chalkogenů …………………………………………………………………… 287
Sloučeniny
Chalkogenovodíky ……………………………………………………………………. 288
Sulfidy ………………………………………………………………………………….. 289
Sloučeniny s halogeny, oxidy chalkogenů ………………………………………….. 290
Technologie odsíření ………………………………………………………………….. 291
10
Oxokyseliny, kyselina siřičitá a sírová ………………………………………………. 292

Výroba kyseliny sírové ……………………………………………………………….. 293
Soli oxokyselin síry, siřičitany a sírany ……………………………………………… 295
Hydrogensírany ………………………………………………………………………... 296
Thiosírany ………………………………………………………………………………. 297
PRVKY V.A PODSKUPINY (15. SKUPINY), PODSKUPINY DUSÍKU, PENTELY
Prvky
Výskyt, postavení v periodickém systému, vlastnosti a použití …………………. 298
Příprava a výroba prvků V.A podskupiny ………………………………………….. 301
Sloučeniny
Binární sloučeniny pentelů s vodíkem ……………………………………………… 302
Výroba a vlastnosti amoniaku ………………………………………………………. 303
Amonné soli, hydrazin ……………………………………………………………….. 304
Azoimid – kyselina azidovodíková ………………………………………………….. 305
Binární sloučeniny pentelů s halogeny ……………………………………………… 306
Oxidy pentelů ………………………………………………………………………….. 307
Oxokyseliny pentelů …………………………………………………………………… 309
Soli oxokyselin pentelů ……………………………………………………………….. 312
Dusíkatá hnojiva ………………………………………………………………………. 314
Fosforečná hnojiva ……………………………………………………………………. 316
Koloběh dusíku v přírodě …………………………………………………………….. 316
PRVKY IV.A PODSKUPINY (14. SKUPINY), PODSKUPINY UHLÍKU, TETRELY
Prvky
Výskyt, postavení v periodickém systému a vazebné možnosti …………………. 318
Vlastnosti a použití prvků …………………………………………………………….. 319
Příprava a výroba prvků ……………………………………………………………… 323
Sloučeniny
Binární sloučeniny s vodíkem ……………………………………………………….. 324
Sloučeniny s halogeny ……………………………………………………………….. 325
Oxidy ……………………………………………………………………………………. 327
Karbidy …………………………………………………………………………………. 330
Sloučeniny se sírou …………………………………………………………………… 331
Sloučeniny s dusíkem ………………………………………………………………… 332
Oxokyseliny a jejich soli ………………………………………………………………. 333
Koloběh uhlíku …………………………………………………………………………. 335
Technologie skla a smaltů ……………………………………………………………. 338
PRVKY III.A PODSKUPINY (13. SKUPINY), PODSKUPINY BORU, TRIELY
Prvky
Výskyt, postavení v periodickém systému a vazebné možnosti …………………. 340
11
Vlastnosti a použití prvků ……………………………………………………………. 341

Výroba prvků …………………………………………………………………………… 344
Sloučeniny
Sloučeniny s vodíkem ………………………………………………………………… 346
Sloučeniny s halogeny a s dusíkem ………………………………………………… 347
Sloučeniny s kyslíkem ………………………………………………………………… 348
Technologie keramiky ………………………………………………………………… 351
PRVKY II.A PODSKUPINY (2. SKUPINY), PODSKUPINY BERYLLIA
Prvky
Výskyt, postavení v periodickém systému a vazebné možnosti ………………..… 353
Výroba prvků …………………………………………………………………………… 356
Sloučeniny
Halogenidy, oxidy, hydroxidy, peroxidy …………………………………………….. 358
Soli oxokyselin ………………………………………………………………………… 360
Sulfidy, nitridy, karbidy ……………………………………………………………….. 361
Technologie stavebních hmot ……………………………………………………….. 362
PRVKY I.A PODSKUPINY (1. SKUPINY), ALKALICKÉ KOVY
Prvky
Výskyt, postavení v periodickém systému a vazebné možnosti ………………..… 364
Výroba prvků …………………………………………………………………………… 368
Sloučeniny
Hydridy …………………………………………………………………………………. 369
Halogenidy, oxidy, peroxidy, superoxidy …………………………………………… 370
Hydroxidy ………………………………………………………………………………. 371
Uhličitany, dusičnany, sírany, hydrogensírany …………………………………….. 373
KOVY, PŘECHODNÉ KOVY
Srovnání reaktivity kovů ……………………………………………………………… 375

Přechodné kovy a jejich obecné vlastnosti ………………………………………… 375
PRVKY III.B PODSKUPINY (3. SKUPINY), KOVY VZÁCNÝCH ZEMIN
Výskyt, yttrium, cer, uran ……………………………………………………………. 378

Výroba a zpracování uranu ………………………………………………………….. 379
12
PRVKY IV.B PODSKUPINY (4. SKUPINY), KOVY PODSKUPINY TITANU
Výskyt, vlastnosti a použití prvků, výroba titanu ………………………….……….. 380

Sloučeniny prvků podskupiny titanu ………………………………………………… 381
PRVKY V.B PODSKUPINY (5. SKUPINY), KOVY PODSKUPINY VANADU
Výskyt, vlastnosti a použití, výroba ………………………………………………….. 382

Sloučeniny vanadu podle oxidačních čísel …………………………………………. 383
PRVKY VI.B PODSKUPINY (6. SKUPINY), KOVY PODSKUPINY CHROMU
Výskyt, vlastnosti a použití prvků …………………………………………………….. 385

Výroba kovů …………………………………………………………………………… 386
Sloučeniny podle oxidačních čísel prvků ………………………………………….. 387
PRVKY VII.B PODSKUPINY (7. SKUPINY), KOVY PODSKUPINY MANGANU
Výskyt, vlastnosti a použití prvků ……………………………………………………. 389

Výroba manganu, sloučeniny manganu ……………………………………………. 390
PRVKY VIII.B PODSKUPINY (8 – 10. SKUPINY), PRVKY TRIÁD
Výskyt, vlastnosti a použití prvků …………………………………………………….. 392

Výroba prvků …………………………………………………………………………… 393
Sloučeniny v oxidačním čísle (+II) …………………………………………………… 396
Sloučeniny v oxidačním čísle (+III) ………………………………………………….. 398
Sloučeniny v oxidačním čísle (+VI) a (+VII) ………………………………………… 399
Organokovové sloučeniny ……………………………………………………………. 400
PRVKY I.B PODSKUPINY (11. SKUPINY), KOVY PODSKUPINY MĚDI

Výroba kovů ……………………………………………………………………………. 402
Sloučeniny podle oxidačních čísel kovů ……………………………………………. 404
PRVKY II.B PODSKUPINY (12. SKUPINY), KOVY PODSKUPINY ZINKU

Výroba kovů …………………………………………………………………………… 408
Sloučeniny v oxidačním čísle kovu (+I) a (+II) …………………………………….. 408
13
ORGANICKÁ CHEMIE
VAZBY V MOLEKULÁCH ORGANICKÝCH SLOUČENIN
Definice organické chemie, vaznost prvků …………………………………………. 411
Hybridizace orbitalů atomu uhlíku

Hybridizace sp3 ………………………………………………………………………… 412
Hybridizace sp2 ………………………………………………………………………… 413
Hybridizace sp ………………………………………………………………………… 414
Určení hybridního stavu atomů v molekule ………………………………………… 416
Zápis vzorců organických sloučenin

Typy vzorců ……………………………………………………………………………. 416
NÁZVOSLOVÍ ORGANICKÉ CHEMIE
Názvosloví uhlovodíků
Názvy základních alkanů a uhlovodíkových zbytků ………………………………. 419
Názvy alkanů s rozvětveným řetězcem ……………………………………………. 420
Názvy uhlovodíkových zbytků s rozvětveným řetězcem …………………………. 421
Názvy vícevazných uhlovodíkových zbytků ………………………………………... 422
Názvy nenasycených uhlovodíků a jejich zbytků ………………………………….. 424
Názvy cyklických uhlovodíků a jejich zbytků ……………………………………….. 425
Názvy bicyklických a spirocyklických uhlovodíků ………………………………….. 427
Názvosloví aromatických uhlovodíků ………………………………………………. 429
Názvosloví derivátů uhlovodíků

Substituční princip, priorita substituentů ………………………………………….. 431
Výběr základního řetězce ……………………………………………………………. 432
Tvorba názvu ze vzorce ……………………………………………………………… 435
Tvorba vzorce z názvu ……………………………………………………………….. 439
Aditivní princip …………………………………………………………………………. 443
Záměnný princip ……………………………………………………………………….. 446
STEREOCHEMIE
Definice, základní pojmy ……………………………………………………………… 449
Izomerie
Definice, rozdělení izomerie ………………………………………………………….. 449
Konstituční izomerie polohová, řetězová, skupinová, valenční a tautomerie …… 450
Stereoizomerie geometrická, systém cis/trans …………………………………… 451
Systém E/Z ……………………………………………………………………………. 452
Optická izomerie ……………………………………………………………………… 453
14
Stereochemie alkanů a cykloalkanů

Newmanova projekce ………………………………………………………………… 455
Konformace molekuly butanu ……………………………………………………….. 456
Atropoizomerie, pnutí kruhu …………………………………………………………. 457
Cyklopropan, cyklobutan, cyklopentan …………………………………………….. 458
Cyklohexan …………………………………………………………………………….. 459
Cykloheptan a střední kruhy ………………………………………………………….. 460
Optická aktivita látek

Definice optické aktivity a měření optické aktivity látek ……………………………. 461
Příčiny optické aktivity látek, chiralita molekuly …………………………………….. 462
Vyjádření konfigurace molekuly, Fischerova projekce …………………………….. 463
Enantiomer, diastereomer, mezoforma ……………………………………………… 464
Konfigurace chirálního uhlíkového atomu, D/L systém ……………………………. 465
Určení absolutní konfigurace molekuly, R/S systém ………………………………. 466
REAKCE V ORGANICKÉ CHEMII
Elektronové posuny
Indukční efekt ………………………………………………………………………….. 468
Mezomerní efekt ………………………………………………………………………. 469
Stabilita částic …………………………………………………………………………. 470
Činidla a substráty
Radikálová činidla …………………………………………………………………….. 472
Elektrofilní a nukleofilní činidla ………………………………………………………. 473
Typy organických reakcí

Reakce homolytické, heterolytické a součinné …………………………………….. 473
Substituce, adice ……………………………………………………………………… 474
Eliminace, přesmyk …………………………………………………………………… 475
Kyseliny a zásady, akceptory a donory elektronů

Lewisova teorie kyselin a zásad …………………………………………………….. 476
Systematická část, rozdělení uhlovodíků ……………………………………….. 479
ALKANY A CYKLOALKANY
Definice a fyzikální vlastnosti ………………………………………………………… 480
Zdroje uhlovodíků a jejich zpracování

Uhlí, koksárenství …………………………………………………………………….. 481
Ropa a její zpracování ……………………………………………………………….. 481
Zpracování frakcí, získaných destilací ropy ……………………………………….. 483
Zemní plyn …………………………………………………………………………….. 484
Paliva z obnovitelných zdrojů ………………………………………………………… 485
15
Chemické vlastnosti alkanů a cykloalkanů

Struktura a reaktivita …………………………………………………………………. 486
Halogenace …………………………………………………………………………… 487
Oxidace a autooxidace ………………………………………………………………. 488
Sulfochlorace …………………………………………………………………………. 489
Sulfooxidace, nitrace …………………………………………………………………. 490
Pyrolýza (krakování) alkanů …………………………………………………………. 491
Příprava čistých alkanů a cykloalkanů

Wurtzova syntéza, dekarboxylace solí karboxylových kyselin …………………… 492
Významné alkany a cykloalkany

Methan ………………………………………………………………………………….. 493
Ethan, propan, butan …………………………………………………………………. 494
Pentan, hexan, cyklopropan, cyklohexan ………………………………………….. 495
ALKENY A DIENY
Zdroje a vlastnosti alkenů

Pyrolýza, eliminace ……………………………………………………………………. 496
Reakce alkenů
Struktura a reaktivita, elektrofilní adice za účasti (H+) …..………………………… 497
Elektrofilní adice za účasti nevazebných elektronových párů ……………………. 498
Elektrofilní adice na nesymetrické alkeny ………………………………………….. 499
Adice vody na ethen …………………………………………………………………. 499
Hydroborace, radikálová adice na alkenech ………………………………………. 500
Syn- (cis-) adice, oxidace alkenů …………………………………………………… 502
Substituční reakce alkenů ……………………………………………………………. 503
Polymerace alkenů ……………………………………………………………………. 504
Významné alkeny ……………………………………………………………………… 506
Dieny
Struktura dienů ………………………………………………………………………… 506
Adice na dienech ……………………………………………………………………… 507
Polymerační reakce dienů, kaučuky ………………………………………………… 508
ALKYNY
Struktura a reaktivita alkynů …………………………………………………………. 510
Reakce alkynů
Elektrofilní adice ………………………………………………………………………. 510
Nukleofilní a radikálová adice ……………………………………………………….. 512
Polymerační reakce, redukce alkynů ……………………………………………….. 513
Acetylen, acetylidy
Acetylidy lehkých a těžkých kovů ……………………………………………………. 514
16
ARENY
Struktura a reaktivita arenů

Struktura molekuly benzenu, teorie aromaticity ……………………………………. 516
Reaktivita aromatických sloučenin ………………………………………………….. 518
Reakce arenů
Aromatická elektrofilní substituce, nitrace …………………………………………. 519
Sulfonace, halogenace ………………………………………………………………. 520
Friedelovy – Craftsovy reakce ………………………………………………………. 522
Řízení elektrofilních aromatických substitucí ……………………………………… 522
Substituenty 1. a 2. řádu …………………………………………………………….. 523
Substituce naftalenu, radikálové adice, oxidace arenů …………………………… 524
Významné areny
Benzen, toluen, xyleny ……………………………………………………………….. 525
Naftalen, anthracen, deriváty pyrenu ……………………………………………….. 526
HALOGENDERIVÁTY
Polarita molekul a fyzikální vlastnosti ……………………………………………… 527
Struktura a reaktivita
Alkylhalogenidy ……………………………………………………………………….. 527
Alkenylhalogenidy, arylhalogenidy …………………………………………………. 528
Reakce halogenderivátů
Nukleofilní substituce alkylhalogenidů, bimolekulární substituce ………………... 529
Monomolekulární nukleofilní substituce …………………………………………….. 530
Vliv rozpouštědla a odstupující skupiny …………………………………………….. 531
Eliminační reakce, bimolekulární eliminace ………………………………………… 532
Monomolekulární eliminace, polymerační reakce alkenylhalogenidů …………… 533
Významné halogenderiváty
Chloroform, difluordichlormethan, halothan, trichlorethylen, gamexan, ………… 534
Polychlorované bifenyly, perfluorderiváty ………………………………………….. 534
NITROSLOUČENINY
Struktura nitroskupiny, zdroje, struktura a reaktivita nitrosloučenin ……………... 535

Redukce nitrosloučenin ………………………………………………………………. 536
Významné nitrosloučeniny …………………………………………………………… 537
AMINY
Odvození a rozdělení aminů, fyzikální vlastnosti, struktura a reaktivita ………… 538

17
Reakce aminů a jejich derivátů

Bazické vlastnosti aminů, reakce aminů jako nukleofilních činidel ……………… 539
Acylace aminů, reakce aminů s kyselinou dusitou ……………………………….. 540
Reakce diazoniových solí …………………………………………………………… 542
Substituce diazoskupiny …………………………………………………………….. 543
Kopulační reakce, reakce azosloučenin ……………………………………………. 544
Barviva ………………………………………………………………………………….. 545
Významné aminy
Hexamethylendiamin, anilin …………………………………………………………. 546
Amfetamin, noradrenalin, cholin, ajatin, septonex, EDTA ………………………... 547
ORGANICKÉ SLOUČENINY NĚKTERÝCH KOVŮ A NEKOVŮ
Organické sloučeniny lithia ………………………………………………………….. 548
Organické sloučeniny hořčíku – Grignardovy sloučeniny

Struktura a reaktivita Grignardových sloučenin ……………………………………. 548
Reakce Grignardových sloučenin s H-kyselinami, reakce v roli nukleofilů ……… 549
Organické sloučeniny hliníku a boru ………………………………………………. 550

Organické sloučeniny křemíku ……………………………………………………… 551
Organické sloučeniny fosforu

Fosfiny, organofosfáty …………………………………….…………………………. 552
Přehled kyslíkatých derivátů ………………………………………………………… 553

Oxidační stupeň ………………………………………………………………………. 554
ALKOHOLY, FENOLY, THIOLY
Rozdělení alkoholů, přehled fenolů ………………………………………………… 556

Fyzikální a fyziologické vlastnosti alkoholů a fenolů ……………………………… 557
Struktura a reaktivita …………………………………………………………………. 558
Reakce alkoholů a fenolů

Reakce alkoholátů jako nukleofilních činidel ………………………………………. 559
Nukleofilní substituce a eliminace alkoholů ………………………………………… 560
Nestálé struktury alkoholů ……………………………………………………………. 561
Oxidace alkoholů a fenolů ……………………………………………………………. 562
Elektrofilní substituce na fenolech …………………………………………………… 563
Významné alkoholy a fenoly

Methanol, ethanol, ethylenglykol, glycerol …………………………………………. 564
Butanol, pentaerythritol, inositol, fenol …………………………………………….. 565
Syntéza a reakce dianu, polykarbonáty, epoxidové pryskyřice …………………. 566
Thioly ………………………………………………………………………………….. 567

18
ETHERY A SULFIDY
Názvosloví, struktura a vlastnosti etherů ………………….……………………….. 568

Struktura a reaktivita, syntéza etherů ………………………………………………. 569
Oxidace etherů, reakce sulfidů ………………………………………………………. 570
Významné ethery a sulfidy, diethylether ……………………………………………. 570
Polyglykoly, yperit, crown-ethery ……………………………………………………. 571
ALDEHYDY, KETONY, CHINONY
Triviální názvy sloučenin a charakteristika karbonylové skupiny ………………… 572
Alifatické aldehydy a ketony ………………………………………………………… 572
Aromatické aldehydy a ketony ……………………………………………………… 573
Reakce
Oxidace aldehydů a ketonů …………………………………………………………. 573
Redukce aldehydů a ketonů ....……………………………………………………... 574
Redukce kovem, pinakolinový přesmyk, redukce komplexními hydridy ……….. 575
Clemmensenova redukce, Wittigova reakce ………………………………………. 576
Nukleofilní adice ………………………………………………………………………. 576
Adice kyslíkatých nukleofilů, vody a alkoholu ……………………………………… 577
Adice dusíkatých nukleofilů ………………………………………………………….. 578
Beckmannův přesmyk ………………………………………………………………… 579
Syntéza silonu, adice uhlíkatých nukleofilů, kyanhydrinová syntéza ……………. 580
Adice Grignardových činidel, aldolizace ……………………………………………. 581
Cannizzarova reakce …………………………………………………………………. 582
Haloformové reakce ………………………………………………………………….. 583
Významné aldehydy a ketony

Methanal ……………………………………………………………………………….. 583
Fenolformaldehydové pryskyřice (fenoplasty) …………………………………….. 584
Aminoplasty ……………………………………………………………………………. 585
Ethanal, propenal, benzaldehyd, vanilin ……………………………………………. 586
Aceton, cyklohexanon, butandion …………………………………………………… 587
Chinony
Chinony, struktura a reaktivita ..……………………………………………………… 587
Významné přírodní chinony ………………………………………………………….. 588
KARBOXYLOVÉ KYSELINY
Názvosloví
Monokarboxylové a dikarboxylové kyseliny ……………………………………….. 590
Aromatické a mastné kyseliny ………………………………………………………. 591
Fyzikální vlastnosti, struktura a reaktivita karboxylových kyselin ………………. 592

19
Reakce
Kyselé vlastnosti, tvorba solí ………………………………………………………… 593
Redukce, esterifikace ………………………………………………………………… 594
Tvorba halogenidů a amidů …………………………………………………………. 595
Tvorba anhydridů, dekarboxylace ………………………………………………….. 596
Významné karboxylové kyseliny

Kyselina mravenčí ……………………………………………………………………. 596
Kyselina octová, máselná, propionová …………………………………………….. 597
Kyselina akrylová, methakrylová, sorbová, šťavelová, mastné kyseliny ……….. 598
Kyselina adipová a polyamidy, kyselina tereftalová a polyestery ……………….. 599
FUNKČNÍ DERIVÁTY KARBOXYLOVÝCH KYSELIN
Struktura a reaktivita ………………………………………………………………….. 600

Soli karboxylových kyselin, soli mastných kyselin (mýdla) ..……………………… 601
Halogenidy karboxylových kyselin ………………………………………………….. 601
Nukleofilní acylová substituce, významné acylhalogenidy ……………………….. 602
Anhydridy karboxylových kyselin, polyestery ………………………………………. 603
Estery …………………………………………………………………………………… 604
Struktura a reaktivita, kyselá hydrolýza a reesterifikace, zmýdelnění …………… 605
Claisenovy kondenzace, významné estery ………………………………………… 607
Amidy …………………………………………………………………………………… 608
Reakce amidů, významné amidy, nitrily ……………………………………………. 609
Reakce nitrilů, významné nitrily ……………………………………………………… 610
SUBSTITUČNÍ DERIVÁTY KARBOXYLOVÝCH KYSELIN
Halogenkyseliny
Struktura a reaktivita, reakce halogenkyselin ………………………………………. 611
Hydroxykyseliny
Struktura a reaktivita, reakce hydroxykyselin ……………………………………… 612
Významné hydroxykyseliny ……………………………………………………….…. 613
Aldokyseliny a ketokyseliny ………………………………………………………….. 615
Aminokyseliny
Struktura a reaktivita, reakce ………………………………………………………… 616
Acidobazické vlastnosti ………………………………………………………………. 617
Přehled aminokyselin vytvářejících bílkoviny ……………………………………… 619
Systém aminokyselin …………………………………………………………………. 621
Detekce a izolace aminokyselin ……………………………………………………… 622
SULFONOVÉ KYSELINY
Arensulfonové kyseliny ………………………………………………………………. 624
Sulfonamidy, chloraminy …………………………………………………………….. 625
20
DERIVÁTY KYSELINY UHLIČITÉ
Přehled základních derivátů, fosgen, guanidin, močovina ……………………….. 626

Kyselina isokyanatá …………………………………………………………………… 627
HETEROCYKLICKÉ SLOUČENINY
Triviální názvy heterocyklů …………………………………………………………… 629
Heterocykly s pětičlenným kruhem

Struktura a reaktivita, aromatická elektrofilní substituce …………………………. 630
Adiční reakce, reakce na heteroatomu …………………………………………….. 631
Jurjevovy reakce ……………………………………………………………………… 632
Heterocykly se šestičlenným kruhem

Struktura a reaktivita ………………………………………………………………….. 632
Aromatická elektrofilní substituce ……………………………………………………. 633
Nukleofilní aromatická substituce …………………………………………………… 634
Významné heterocykly a jejich deriváty

Furan, thiofen, pyrrol ………………………………………………………………….. 635
Indol …………………………………………………………………………………….. 636
Pyrazol, imidazol ……………………………………………………………………… 637
Thiazol, chromen ……………………………………………………………………… 638
Pyridin, pyrimidin ……………………………………………………………………… 640
Purin ……………………………………………………………………………………. 641
Pteridin, isoalloxazin ………………………………………………………………….. 642
Fenothiazin, azepiny, diazepiny …………………………………………………….. 643
CHEMIE PŘÍRODNÍCH LÁTEK
ALKALOIDY
Chemická a fyziologická charakteristika alkaloidů ………………………………… 644

Alkaloidy fenylethylaminového typu………………………………………….……… 644
Alkaloidy pyridinové a piperidinové…………………………………………………. 645
Tropanové a chinolinové alkaloidy …………………………………………………. 646
Isochinolinové alkaloidy ……………………………………………………………… 647
Indolové alkaloidy …………………………………………………………………….. 648
Purinové alkaloidy ……………………………………………………………………. 649
Steroidní alkaloidy, alkaloidy různé struktury ……………………………………… 650
SACHARIDY
Monosacharidy
Stereochemie monosacharidů ………………………………………………………. 652
Genetická řada aldos a ketos ……………………………………………………….. 653
21
Epimerace ……………………………………………………………………………… 654

Cyklizace molekul cukrů ……………………………………………………………… 655
Odvozování Haworthových vzorců monosacharidů ………………………………. 656
Struktury monosacharidů řady L-, konformační vzorce ………………………….. 657
Millsovy vzorce, mutarotace, oxidace monosacharidů …………………………… 658
Redukce monosacharidů ……………………………………………………………. 659
Glykosidy, reakce s fenylhydrazinem ………………………………………………. 660
Analytické reakce cukrů, triosy a tetrosy …………………………………………… 661
Pentosy, hexosy, heptosy ……………………………………………………………. 662
Cukerné alkoholy, uronové kyseliny, deoxycukry …………………………………. 663
Aminocukry ……………………………………………………………………………. 664
Oligosacharidy
Charakteristika, rozdělení a význam ……………………………………………….. 664
Redukující disacharidy ……………………………………………………………….. 665
Neredukující disacharidy ……………………………………………………………… 666
Výroba řepného cukru ………………………………………………………………… 667
Polysacharidy
Škrob ……………………………………………………………………………………. 669
Glykogen, celulosa ……………………………………………………………………. 670
Chitin, pektiny …………………………………………………………………………. 672
Technologie výroby a zpracování škrobu ………………………………………….. 673
Sladovnictví a pivovarnictví …………………………………………………………. 675
Technologie výroby a zpracování celulosy ………………………………………… 676
Heteroglykany – heparin, hyaluronát, chondroitinsulfát ………………………….. 678
Dermatansulfát, keratansulfát, proteoglykany …………………………………….. 679
Peptidoglykan …………………………………………………………………………. 680
LIPIDY
Obecná charakteristika, funkce ……………………………………………………… 681
Jednoduché lipidy
Triacylglyceroly, tuky …………………………………………………………………. 681
Technologie výroby a zpracování tuků ……………………………………………… 682
Vosky …………………………………………………………………………………… 683
Složené lipidy
Fosfolipidy, glycerolfosfatidy ………………………………………………………….. 684
Sfingosinfosfatidy, glykolipidy ……………………………………………………….. 687
Glykolipidy krevních skupin ………………………………………………………….. 688
Biomembrány ………………………………………………………………………….. 689
Eikosanoidy
Charakteristika a biosyntéza …………………………………………………………. 689
Prostaglandiny, endoperoxidy, prostacykliny, tromboxany ……………………….. 690
Leukotrieny, lipoxiny ………………………………………………………………….. 691
22
ISOPRENOIDY
Terpeny
Rozdělení a charakteristika terpenů ………………………………………………… 692
Monoterpeny …………………………………………………………………………… 693
Seskviterpeny ………………………………………………………………………….. 694
Diterpeny, triterpeny …………………………………………………………………… 695
Tetraterpeny ……………………………………………………………………………. 696
Polyterpeny ……………………………………………………………………………...697
Steroidy
Steroly ………………………………………………………………………………….. 698
Žlučové kyseliny ………………………………………………………………………. 699
Kardioaktivní steroidy ………………………………………………………………… 700
VITAMINY
Retinol, vitamin A ……………………………………………………………………… 701

Kalciferoly, vitaminy D ………………………………………………………………… 702
Tokoferoly a tokotrienoly, vitaminy E ……………………………………………….. 704
Fylochinon a menachinony, vitaminy K …………………………………………….. 705
Thiamin, vitamin B1, riboflavin, vitamin B2 ………………………………………….. 706
Niacin, vitamin B3, kyselina pantothenová, vitamin B5 ……………………………. 707
Pyridoxin, vitamin B6, biotin, vitamin H (B7) ………………………………………… 708
Kyselina listová, vitamin B10, kobalaminy, vitamin B12 …………………………….. 709
Kyselina askorbová, vitamin C, bioflavonoidy, vitamin P ………………………….. 711
HORMONY
Žlázové a tkáňové hormony, přenos signálů ………………………………………. 713

Adenohypofyzární hormony ………………………………………………………….. 714
Neurohypofyzární hormony ………………………………………………………….. 716
Hormony šišinky, štítné žlázy ………………………………………………………… 717
Hormony příštítných tělísek ………………………………………………………… 719
Hormony nadledvin …………………………………………………………………… 720
Hormony varlat, vaječníků .………………………………………………………….. 722
Hormony slinivky břišní …………..………………………………………………….. 723
BIOCHEMIE
PEPTIDY
Vznik a parametry peptidové vazby …………………………………………………. 726

Významné peptidy – glutathion, peptidové hormony ………………………………. 727
Peptidová antibiotika …………………………………………………………………. 728
Peptidové jedy ………………………………………………………………………… 729
Endorfiny a enkefaliny ……………………………………………………………….. 730
23
PROTEINY (BÍLKOVINY)
Struktura proteinů
Primární struktura bílkoviny ………………………………………………………….. 731
Sekundární struktura bílkoviny ………………………………………………………. 732
α-helix …………………………………………………………………………………… 733
β-struktura, supersekundární struktury ……………………………………………… 734
Terciární struktura bílkoviny, molekulové chaperony ……………………………… 735
Kvarterní struktura bílkoviny ………………………………………………………….. 736
Denaturace bílkovin …………………………………………………………………… 737
Patologické stavy, vyvolané změnou konformace proteinů ………………………. 738
Třídění bílkovin
Přehled nejvýznamnějších bílkovin …………………………………………………. 739
Albuminy, globuliny …………………………………………………………………… 740
Struktura protilátek ……………………………………………………………………. 741
Působení protilátek, proteiny komplementového systému ..……………………… 742
Prolaminy, gluteliny ……………………………………………………………………. 744
Fibrinogen, hemokoagulace …………………………………………………………. 745
Fibrinolýza …………………………………………………………………………….. 746
Svalové bílkoviny ……………………………………………………………………… 747
Svalový stah …………………………………………………………………………… 748
Nesvalové proteiny, zajišťující pohyb ………………………………………………. 749
Kolagen ………………………………………………………………………………… 751
Fibroin, keratin ………………………………………………………………………… 752
Elastin, laminin ………………………………………………………………………… 753
Fibronektin …………………………………………………………………………….. 754
Metaloproteiny ………………………………………………………………………… 755
Glykoproteiny …………………………………………………………………………. 756
Lipoproteiny …………………………………………………………………………… 758
Chylomikrony, VLDL, LDL, HDL, ateroskleróza …………………………………… 759
Nukleoproteiny, fosfoproteiny ……………………………………………………….. 760
Proteiny v laboratoři
Dialýza, gelová filtrační chromatografie …………………………………………….. 762
Elektroforéza, izoelektrická fokusace ………………………………………………. 763
PORFYRINY
Přehled porfyrinů, cytochromy ……………………………………………………….. 764
Biosyntéza porfyrinů
Princip biosyntézy, biosyntéza hemu …………………………………..…………… 765
Hemoglobin a myoglobin
Struktura hemu ………………………………………………………………………… 766
Struktura a funkce hemoglobinu, saturační křivka ………………………………… 767
Bohrův efekt, poruchy funkce hemoglobinu ……………………………………….. 768
Hemoglobin S, myoglobin ……………………………………………………………. 769
24
Přenos kyslíku a oxidu uhličitého krví ………………………………………………. 770

Chloridový přesun (Hamburgerův efekt) ……………………………………………. 771
Katabolismus porfyrinů
Rozklad hemu a metabolismus železa ……………………………………………… 772
Hyperbilirubinémie …………………………………………………………………….. 773
ENZYMY
Složení, funkce a specifita enzymů ………………………………………………… 775
Struktura a činnost molekuly enzymu

Aktivní místo enzymu ………………………………………………………………… 775
Teorie zámku a klíče, teorie indukovaného přizpůsobení ………………………… 776
Enzymová kinetika
Rovnice Michaelise – Mentenové …………………………………………………… 777
Rovnice Lineweavera – Burka, aktivita enzymu …………………………………… 778
Závislost aktivity enzymu na teplotě a hodnotě pH ……………………………….. 779
Enzymové efektory, inhibice enzymů ………………………………………………. 780
Inhibice nadbytkem substrátu, kompetitivní inhibice ……………………………… 781
Akompetitivní a smíšená inhibice, aktivace enzymů ……………………………… 782
Regulační enzymy, allosterické enzymy …………………………………………… 783
Allosterická inhibice zpětnou vazbou ……………………………………………….. 784
Kovalentně modifikované enzymy, izoenzymy …………………………………….. 785
Využití enzymů
Potravinářství, nepotravinářské technologie, farmakologie ……………………… 786
Enzymová imunoanalýza (ELISA) …………………………………………………… 787
Klasifikace enzymů
Přehled enzymových tříd, oxidoreduktasy …………………………….…………… 788
Pyridinnukleotidové dehydrogenasy ………………………………………………… 789
Flavinové dehydrogenasy ……………………………………………………………. 790
Cytochromy, oxygenasy, peroxidasy, katalasy, transferasy ……………………… 791
Acyltransferasy, fosfotransferasy ……………………………………………………. 792
Aminotransferasy ………………………………………………………………………. 793
Transferasy přenášející jednouhlíkaté fragmenty …………………………………. 794
Transferasy přenášející dvou- a tříuhlíkaté fragmenty ……………………………. 795
Hydrolasy, esterasy …………………………………………………………………… 796
Glykosidasy ……………………………………………………………………………. 797
Peptidasy, amidasy …………………………………………………………………… 798
Lyasy, pyruvátdekarboxylasa ………………………………………………………… 799
Oxidační dekarboxylace, aldolasa …………………………………………………… 800
Karbonáthydrolyasa, adenylátcyklasa, isomerasy, ligasy ………………………… 801
Karboxylasy, aminoacyl-tRNA-synthetasy ………………………………………… 802
25
METABOLISMUS
Definice a rozdělení metabolismu …………………………………………………… 803
Bioenergetika
Makroergní sloučeniny, nukleosidtrifosfáty, enolfosfáty, smíšené anhydridy ….. 804
Amidofosfáty, thioestery, fosfageny ………………………………………………… 805
Přeměna látek
Tři úrovně metabolických přeměn …………………………………………………… 806
Dýchací řetězec a oxidativní fosforylace

Princip dýchacího řetězce …………………………………………………………….. 807
Transport elektronů v dýchacím řetězci …………………………………………….. 808
Multienzymové komplexy dýchacího řetězce ………………………………………. 810
OBECNÉ METABOLICKÉ DRÁHY
Citrátový cyklus
Princip cyklu …………………………………………………………………………… 811
Průběh cyklu …………………………………………………………………………… 812
Energetická bilance cyklu …………………………………………………………….. 813
Význam citrátového cyklu ……………………………………………………………. 814
Glyoxalátový cyklus
Průběh cyklu …………………………………………………………………………… 815
Vztah cyklu k metabolismu tuků a sacharidů v rostlinách ………………………… 816
METABOLISMUS SACHARIDŮ
Odbourávání polysacharidů a oligosacharidů

Hydrolýza škrobu a glykogenu ………………………………………………………. 818
Fosforolytické štěpení ………………………………………………………………… 819
Glykolýza
Princip glykolýzy ……………………………………………………………………… 820
Průběh glykolýzy ……………………………………………………………………… 821
Energetická bilance a význam glykolýzy …………………………………………… 823
Kvasné technologie, výroba ethanolu ………………………………………………. 824
Výroba kyseliny citrónové ……………………………………………………………. 825
Pentosafosfátový cyklus
Princip cyklu …………………………………………………………………………… 826
Průběh cyklu ………………………………………………………………………….. 827
Význam cyklu …………………………………………………………………………. 828
Přeměny dalších monosacharidů a jejich derivátů ……………………………….. 829

Coriho a glukosa-alaninový cyklus ………………………………………………….. 830
26
Biosyntéza monosacharidů
Glukoneogeneze ……………………………………………………………………… 831
Fotosyntéza …………………………………………………………………………… 832
Primární pochody fotosyntézy, fotosyntetický aparát …………………………….. 834
Princip primárních pochodů fotosyntézy ………………………………………….. 835
Průběh primárních pochodů fotosyntézy …………………………………………… 836
Sekundární pochody fotosyntézy …………………………………………………… 838
Princip Calvinova cyklu, metabolismus C4 rostlin …………………………………. 839
CAM rostliny …………………………………………………………………………… 841
Biosyntéza oligosacharidů a polysacharidů

Obecný princip biosyntézy …………………………………………………………… 842
Biosyntéza sacharosy, laktosy, škrobu, celulosy, glykogenu ……………………. 843
Glykogenosy ………………………………………………………………………….. 844
METABOLISMUS LIPIDŮ
Hlavní vztahy v metabolismu lipidů …………………………………………………. 845
Katabolismus lipidů
Odbourávání triacylglycerolů, zapojení glycerolu do metabolismu ……..………. 846
Odbourávání fosfolipidů, odbourávání mastných kyselin ………………………… 847
Transport do mitochondrií, princip β-oxidace mastných kyselin …………………. 848
Průběh β-oxidace mastných kyselin ………………………………………………… 849
Odbourávání nenasycených mastných kyselin, ketogeneze …………………….. 850
Biosyntéza lipidů
Princip biosyntézy mastných kyselin ………………………………………………… 852
Průběh biosyntézy mastných kyselin ……………………………………………….. 853
Biosyntéza neutrálních tuků ………………………………………………………….. 854
Biosyntéza složených lipidů ………………………………………………………….. 855
METABOLISMUS AMINOKYSELIN
Odbourávání buněčných proteinů ubikvitin-proteasomovým aparátem ………… 856

Vnější zdroje aminokyselin u živočichů …………………………………………….. 828
Metabolický obrat aminokyselin u člověka …………………………………………. 857
Vnější zdroje aminokyselin u rostlin ………………………………………………… 858
Katabolismus aminokyselin
Reakce na α-uhlíku, princip ornithinového cyklu ………………………………….. 859
Průběh ornithinového cyklu ………………………………………………………….. 860
Odbourání uhlíkatého skeletu aminokyselin ……………………………………….. 862
Biosyntéza aminokyselin
Výchozí zdroje pro biosyntézu jednotlivých skupin aminokyselin ……………….. 863
27
METABOLISMUS ISOPRENOIDŮ A AROMÁTŮ
Biosyntéza isoprenoidů
Princip biosyntézy …………………….………………………………………………. 865
Biosyntéza cholesterolu, tvorba mevalonátu a isopentenyldifosfátu ……………. 866
Tvorba skvalenu a jeho cyklizace na cholesterol ………………………………….. 867
Metabolický obrat cholesterolu u člověka …………………………………………… 868
Metabolismus aromátů
Biosyntéza aromátů polyketidovou a šikimátovou cestou ………………………… 869
Biosyntéza flavonoidů ………………………………………………………………… 870
Odbourávání aromátů, hydroxylace aromatického systému ……………………… 871
UCHOVÁNÍ A PŘENOS GENETICKÉ INFORMACE
Nukleotidy
Přehled nukleosidů a nukleotidů ……………………………………………………. 873
Biosyntéza nukleotidů, pyrimidinové nukleotidy …………………………………… 874
Purinové nukleotidy …………………………………………………………………… 875
Deoxyribonukleová kyselina, DNA

Primární struktura DNA ………………………………………………………………. 876
Sekundární struktura DNA …………………………………………………………… 877
Typy dvojitých šroubovic DNA ………………………………………………………. 878
Denaturace DNA, terciární struktura, struktura bakteriálního chromozomu ……. 879
Struktura eukaryotního chromozomu ……………………………………………….. 880
Geny …………………………………………………………………………………….. 881
Ribonukleové kyseliny, RNA

Primární struktura RNA, ribozomální RNA, rRNA ………………………………… 882
Transferová RNA, tRNA …………………………………………………………….. 883
Messenger RNA, mRNA …………………………………………………………….. 884
Replikace DNA
Princip replikace, působení DNA polymeras .......…………………………………. 885
Replikace DNA v prokaryotní buňce ………………………………………………… 886
Replikace DNA v eukaryotní buňce …………………………………………………. 887
Zpracování vzorku DNA

Restrikční enzymy ……………………………………………………………………. 889
Restrikční analýza, polymerasová řetězová reakce, PCR ……………………….. 890
Transkripce
Princip transkripce, reakce RNA polymerasy ……………………………………… 891
Struktura a funkce RNA polymerasy, bakteriální RNA transkript ……………….. 893
Transkripce u eukaryot ………………………………………………………………. 893
Sestřih molekul pre-mRNA ………………………………………………………….. 894
Samosestřih …………………………………………………………………………… 895
28
Genetický kód
Definice a schéma kódu …………………………………………………………….. 896
Vlastnosti genetického kódu ………………………………………………………… 896
Translace
Aktivace aminokyselin ………………………………………………………………… 897
Ribozomy, translační cyklus …………………………………………………………. 898
Elongace ……………………………………………………………………………….. 899
Terminace, translace v eukaryotních buňkách …………………………………….. 900
Řízení genové exprese

Řízení u prokaryot – operonový model, negativní kontrola operonu ……………. 902
Pozitivní kontrola operonu …………………………………………………………… 903
Řízení genové exprese u eukaryot, enhancery a silencery ……………………… 904
Strukturní motivy transkripčních faktorů ……………………………………………. 906
KOMPARTMENTACE METABOLISMU
Princip kompartmentace, metabolismus sacharidů ……………………………….. 908

Schéma kompartmentace metabolismu ……………………………………………. 909
Metabolismus proteinů, metabolismus aminokyselin …………………………….. 910
Metabolismus nukleových kyselin …………………………………………………… 911
Metabolismus porfyrinů, metabolismus isoprenoidů ………………………………. 912
Metabolismus lipidů …………………………………………………………………… 913
POUŽITÁ LITERATURA …………………………………………………………….. 914

29
OBECNÁ A FYZIKÁLNÍ CHEMIE
Chemie je přírodní věda, studující strukturu a vlastnosti molekul, procesy jejich

vzniku a rozpadu.
1. STRUKTURA ATOMU
Atom je částice hmoty složená z menších částic, z nichž některé jsou elementární,
bez vnitřní struktury. Jiné jsou tvořeny z kvarků.
Tyto částice v atomu vytvářejí: 1) jádro atomu
2) obal atomu
Jádro atomu zaujímá nepatrný objem, jsou v něm soustředěny těžké částice a nese
kladný náboj. Naproti tomu obal atomu má poloměr zhruba 100 000 krát větší,
než je poloměr jádra, obal je lehký a jeho náboj je záporný. V obalu je obsaženo
právě tolik záporných nábojů, kolik kladných nábojů má jádro, a proto atom je
elektroneutrální.
V jádře se nacházejí těžké částice, protony (p+, nebo 1+1p) s kladným jednotkovým
nábojem (+ 1,602 . 10-19 C): je to náboj elementární, nedělitelný a každý jiný
náboj je jeho násobkem. Klidová hmotnost protonu je vysoká
( m = 1,6726 . 10-27 kg). Klidová proto, že pohybující se objekt (částice) má
podle teorie relativity hmotnost vyšší a s rostoucí rychlostí pohybu hmotnost
stoupá. Jádro atomu obsahuje rovněž neutrony (n0, nebo 10n), částice bez
elektrického náboje, jejichž klidová hmotnost je ještě nepatrně vyšší, než klidová
hmotnost protonů (m = 1,6749 . 10-27 kg). Protony a neutrony nejsou
elementární částice, jsou vytvořeny ze tří kvarků.
Obal atomu tvoří elektrony (e-, nebo 0-1e), elementární částice s jednotkovým
záporným nábojem (- 1,602 . 10-19 C), které jsou zhruba tisíckrát lehčí, než
protony či neutrony (me = 9,1 . 10-31 kg). Elektrony v obalu se čile pohybují,
rychlostí sice nižší, ale srovnatelnou s rychlostí světla.
Protony a neutrony označujeme také

termínem nukleony, jaderné částice (z
lat. nucleus = jádro). Situaci komplikuje
skutečnost, že protony a neutrony jsou
v podstatě dvě různé formy téže
částice. Při jaderných reakcích
nastávají situace, kdy se proton sloučí
s elektronem a neutrinem na neutron.
p+ + e- + ν n0 nebo: 1 p
+1 + 0 e
-1 +ν 1 n
0
Neutrino (ν) je elementární částice bez náboje, s nepatrnou klidovou hmotností.

30
Zápis stavby atomu

Atomy zpravidla charakterizujeme dvěma údaji, protonovým a hmotnostním číslem.
Protonové číslo (Z) udává, kolik protonů je obsaženo v jádře atomu. Zapisujeme ho
vlevo dole u chemické značky atomu a toto číslo je pro každý druh atomu
charakteristické: atomy s odlišnými protonovými čísly náležejí odlišným prvkům.
Hmotnostní (nukleonové) číslo (A) udává počet nukleonů (součet protonů a
neutronů) v jádře atomu. Zapisuje se vlevo nahoře u značky atomu.
Příklady: obecně A X,
Z konkrétně třeba: 4 He, 12 C
2 6
Atomy některých prvků se shodují v protonovém čísle, avšak liší se v čísle

hmotnostním. To jsou tzv. izotopy. Látka (prvek), která je tvořena pouze z
atomů, jež mají určitou hodnotu protonového čísla a určitou hodnotu
hmotnostního čísla, představuje tzv. nuklid. Nuklidem je například soubor atomů
16 O, jestliže v tomto souboru nejsou přítomny atomy s jiným protonovým a
8
hmotnostním číslem.
Prvek je látka, jejíž všechny atomy se shodují v protonovém čísle (Z) a ve svém
hmotnostním čísle se mohou lišit. Z toho vyplývá, že izotopy jsou různé nuklidy
téhož prvku.
Například prvek vodík musí mít vždy protonové číslo (Z = 1), ale v přírodě se
vyskytuje ve formě tří izotopů, tvořených nuklidem 11H, 21H, 31H, které se od
sebe liší hmotnostním číslem (A).
Chemické vlastnosti prvků určuje počet elektronů v obalu a ten je u izotopů stejný.
Hmotnost atomu však závisí na počtu těžkých částic v jádře a vidíme, že izotopy
téhož prvku se od sebe liší počtem neutronů. Můžeme tedy zobecnit, že izotopy se
shodují v chemických vlastnostech, ale liší se od sebe fyzikálními vlastnostmi,
například hmotností.
Kationty a anionty
To už nejsou atomy, ale elektricky nabité částice, v nichž počet elektronů v obalu
neodpovídá počtu protonů v jádře. Vznikají přijímáním, nebo odevzdáváním
elektronů během chemických reakcí.
Kation se vytvoří, jestliže atom odevzdá určitý počet elektronů ze svého obalu, ale
počet protonů v jádře zůstal stejný – vzniká kladně nabitý ion.
Al0 - 3 e- Al3+
Anion vzniká přijetím elektronů do obalu atomu, proto nese záporný náboj.
31
S + 2e- S2-
Úloha 1.1
Kolik protonů, neutronů a elektronů má a) atom 2814Si?
b) anion 3216S2-?
c) kation 5626Fe3+?
Řešení:
a) Protonové číslo (Z = 14), takže v jádře je 14 protonů. Částice není elektricky
nabitá, proto počet elektronů v obalu musí být stejný (14). Hmotnostní
(nukleonové) číslo (A = 28), z toho 14 je protonů, takže na neutrony připadá
(A – Z), tedy 28 – 14 = 14 neutronů.
b) Protonové číslo (Z = 16), jádro má tedy 16 protonů. Elektrický náboj (2-) říká,
že v obalu je o dva elektrony navíc, tedy 18 elektronů. Nukleonové číslo
(A = 32), pak počet neutronů je (A – Z) = 32 – 16 = 16 neutronů.
c) Protonové číslo má hodnotu (Z = 26), v jádře je tedy 26 protonů. Elektrický
náboj (3+) říká, že v obalu atomu je o tři záporné částice, elektrony, méně,
takže počet elektronů je 23. Nukleonové číslo (A = 56), z toho 26 připadá na
protony, čili počet neutronů je (A – Z) = 56 – 26 = 30.
ATOMOVÉ JÁDRO
Nejlehčí atom prvku vodíku nemusí mít v jádře žádný neutron. Atomy ostatních
lehkých prvků mají v jádře stejný počet protonů i neutronů, atomy těžších prvků
mají v jádře určitý přebytek neutronů nad protony. U některých těžkých prvků je
tento přebytek veliký a jádra takových atomů se samovolně rozpadají na
stabilnější jádra lehčích prvků. Tento samovolný rozpad označujeme jako
přirozená radioaktivita, protože bývá provázena mimo jiné uvolněním
radioaktivního záření. Rozlišujeme tři jeho složky, lišící se elektrickým nábojem i
dalšími parametry.
Záření α je proud těžkých, kladně nabitých heliových jader (42α = 42He). Má
nepatrnou pronikavost, zastaví ho vrstva vzduchu. Nebezpečné však je, jestliže
zdroj záření pronikl do organismu s kontaminovanou potravou: ozařováním
buněk v těle se může rozvinout nádorové bujení.
Záření β je proud záporně nabitých částic, elektronů a pronikavost má vyšší.
Zapisujeme (0-1β, nebo 0-1e).
Záření γ je elektromagnetické záření s extrémně krátkou vlnovou délkou, tedy
vysokou energií. Kvanta γ nemají žádný náboj, ale mají ohromnou pronikavost,
prostupují i silnou vrstvou betonu.
Jestliže ostřelujeme jádra některých stabilních atomů proudem neutronů, můžeme

dosáhnout toho, že neutronů bude v jádře atomu velký nadbytek. Takové atomové
jádro se stane nestabilním a samovolně se rozpadne na jádra stabilnějších prvků.
Tento uměle navozený rozpad atomových jader označujeme jako umělá radioaktivita.
Tak například, stabilní nuklid kobaltu 5927Co není radioaktivní, ale jeho ozářením
neutrony v jaderném reaktoru vzniká radionuklid 6027Co.
32
59 Co + 1 n 60 Co
27 0 27
Radionuklid kobaltu je γ-zářičem, používá se v radioterapii, k ozařování nádorů.

Povšimněme si také zápisu reakce. Součet protonových čísel reagujících částic
(27 + 0) se rovná protonovému číslu produktu (27). Součet hmotnostních
(nukleonových) čísel reagujících částic (59 + 1) se rovná nukleonovému číslu
produktu (60). V zápisu jaderných reakcí formálně přiřazujeme protonu, neutronu,
elektronu a α-částici tyto hodnoty protonových a nukleonových čísel:
Proton = 1+1p neutron = 10n elektron = 0-1e α-částice = 42α
Úloha 1.2
Při jaderné reakci zachytil nuklid dusíku 147N α-částici a vznikl radionuklid kyslíku
17 O. Jaký další produkt reakce se vytvořil?
8
14 N + 4 α 17 O + ?
7 2 8
Řešení:
Součet protonových čísel na levé straně rovnice (7 + 2 = 9), na pravé straně rovnice
má atom kyslíku protonové číslo (Z = 8), takže další částice musí mít protonové číslo
(Z = 1). Součet nukleonových čísel na levé straně rovnice (14 + 4 = 18), na pravé
straně rovnice má atom kyslíku nukleonové číslo (A = 17), takže vzniklá částice musí
mít nukleonové číslo (A = 1). Jde tedy o proton: 11p, nebo též 1+1p:
14 N + 4 α 17 O + 1 p
7 2 8 1
Stabilita atomových jader
Atomová jádra mnohých nuklidů prvků se samovolně přeměňují, ovšem různou

rychlostí. Za stabilní proto považujeme jádra, která se za dobu existence Země
(4,5 . 109 let) ještě nestačila rozpadnout, byť v delším časovém úseku by se možná
rozpadla. O stabilitě jádra určitého prvku rozhoduje především hodnota jaderné
vazebné energie.
Jaderná vazebná energie

Atomové jádro je ve skutečnosti lehčí, než součet hmotností protonů a neutronů
v něm obsažených. Tento rozdíl teoretické hmotnosti a skutečné (experimentálně
zjištěné) hmotnosti jádra se nazývá hmotnostní úbytek (defekt) atomového jádra
(∆m).
∆m = Σ(mp+ + mn0) - Mexp mp+ = hmotnost protonů

mn0 = hmotnost neutronů
Mexp = skutečná hmotnost jádra
Úbytek hmotnosti vznikl tím, že při vzniku jádra se vyzářila určitá energie, jaderná
vazebná energie (Ev), jejíž velikost můžeme vypočítat z Einsteinova zákona
ekvivalence hmotnosti a energie:
33
Ev = ∆m . c2 ∆m = hmotnostní defekt atomového jádra

Ev = jaderná vazebná energie
Jestliže chceme atomové jádro rozložit na původní nukleony, které obsahuje,

musíme dodat právě tuto jadernou vazebnou energii (Ev). Čím vyšší bude její
hodnota, tím méně snadné bude jádro rozštěpit, tím je stabilnější. Proto jaderná
vazebná energie (Ev) je mírou stability jádra.
Druhá mocnina rychlosti světla (c2) v Einsteinově vztahu představuje velmi vysoké
číslo, proto i nepatrný hmotnostní defekt (∆m) odpovídá vysoké hodnotě vazebné
energie.
Jaderné reakce
Vhodným ukazatelem rychlosti jaderné přeměny je veličina charakteristická pro

každý druh jaderného rozpadu, zvaná poločas rozpadu (T1/2). Je to doba, za kterou
se dané množství jader rozpadne na polovinu. To znamená, že počet rozpadlých
částic za dobu poločasu rozpadu (T1/2) představuje polovinu z původního počtu (N0).
ln 2
T1/2 = λ = rozpadová konstanta, rychlost
λ přeměny, charakteristická pro prvek
Vidíme, že hodnota poločasu rozpadu nezávisí na množství prvku, za dobu (T1/2)

klesne jakékoli množství radioaktivního prvku na polovinu. Jelikož výraz „přirozený
logaritmus 2“ (ln 2) je konstantou (ln 2 = 0,693), můžeme vztah pro poločas rozpadu
zapsat ve tvaru: T1/2 = 0,693/λ .
Jaderné reakce jsou jaderné přeměny, které tradičně třídíme do tří skupin.
Transmutace jsou jaderné reakce, při nichž se jeden druh prvku mění v jiný, přičemž
protonové číslo nového prvku se mění maximálně o dvě a hmotnostní číslo o čtyři
jednotky (liší se maximálně o alfa částici 42α).
Štěpení jader představuje rozpad jádra na dvě středně těžká. Jaderná syntéza
(termonukleární reakce) je opačný případ, kdy se dvě jádra lehkého prvku spojují a
vytvoří jádro těžší.
Transmutace prvků
Výsledek transmutačních reakcí shrnuli F. Soddy, K. Fajans a A. S. Russel do tzv.
zákonů posunu. Popisují čtyři druhy transmutačních přeměn: přeměnu alfa, beta
mínus, beta plus a záchyt elektronů.
Přeměna α
Je charakteristická pro jádra těžších prvků,
která během své přeměny emitují α-částice,
heliová jádra. Pak tedy protonové číslo (Z)
nového prvku se zmenší o dvě jednotky,
nastává „posun v periodickém systému“ o dvě
místa vlevo. Hmotnostní číslo (A) se sníží o 4
jednotky.
34
Přeměna β-
Je typická pro nestabilní jádra s nadbytkem neutronů. Tak například, ostřelováním
stabilního nuklidu hořčíku neutrony vzniká nestabilní nuklid: 2612Mg + 10n 27 Mg
12
Během přeměny se neutron rozpadá na proton, emitován je elektron a antineutrino.
Tento elektron jaderného původu se označuje jako částice β- (0-1e = 0-1β).
Antineutrino v celkové bilanci nehraje
roli. Nově vytvořený proton zůstává
v jádře, takže protonové číslo se zvětší o
jednotku a nový prvek se v periodickém
systému posouvá o jedno místo vpravo.
Hmotnostní číslo (A) se nemění.
Z nuklidu hořčíku emisí elektronů vznikl
nuklid hliníku, jeho jádro je však
v excitovaném stavu. Stabilizuje se následným přechodem do základního stavu, při
němž je nadbytečná energie vyzářena ve formě vysokoenergetických fotonů, kvant γ.
Gama záření má tedy původ v jádře atomu a jeho emise provází i jiné druhy
jaderných přeměn.
Přeměna β+
Probíhá u jader s nadbytkem protonů, tj. relativním nedostatkem neutronů. Taková
jádra nejsou v přírodě běžná, lze je však připravit uměle. Během přeměny beta plus
se nadbytečný proton rozpadá na neutron, pozitron a neutrino. Pozitron, částice β+
(0+1β), je antičásticí elektronu. Vytvořený neutron zůstává v jádře, takže hmotnostní
číslo (A) nového prvku se nezmění a pozitron i neutrino se vyzáří. V jádře však zanikl
jeden proton, takže protonové číslo se sníží o jednotku a nový prvek se
v periodickém systému posouvá o jedno místo vlevo.
Příkladem může být pozitronová
přeměna nuklidu křemíku na nuklid
hliníku. Přeměnu (β+) typicky provází
anihilace, přeměna látky na energii.
Emitovaný pozitron (β+) je antičástice,
proto záhy interaguje s částicí,
některým elektronem z prostředí. Obě
částice zanikají, přemění se na
anihilační záření ve formě dvou fotonů
gama, jejichž energie odpovídá (podle Einsteinova zákona ekvivalence hmotnosti a
energie) součtu jejich klidových hmotností.
0 β + 0 e 2γ
+1 -1
Každý z fotonů tohoto anihilačního záření má energii 0,51 MeV (megaelektronvoltů).
Záchyt elektronů
Jedná se o jiný způsob přeměny jader s nadbytkem protonů. V tomto případě je
nadbytečným protonem zachycen některý z elektronů v obalu atomu.
Proton se sloučí se zachyceným elektronem na neutron a neutrino. Na celkovém
elektrickém náboji atomu se nic nezměnilo: v jádře sice ubyl 1 proton, ale v obalu
také ubyl 1 elektron. Počet protonů v jádře se však snížil o jednotku, takže nově
vzniklý prvek se posouvá v periodickém systému o jedno místo vlevo. Hmotnostní
35
číslo nuklidu se nemění, protože jeden nukleon byl nahrazen jiným nukleonem.
Příkladem elektronového záchytu může být přeměna nuklidu vanadu v nuklid titanu.
Předpokládejme, že jádrem byl
zachycen elektron ze sféry (K). Pak
ale elektronová hladina na této
energeticky nejnižší sféře bude
neobsazená, vyšší hladiny však jsou
obsazené. To je případ excitovaného
stavu atomu, který bude mít tendenci
přejít do základního stavu a tím se
stabilizovat. Dojte tedy k přeskoku
elektronu z vyšší energetické hladiny
(sféry) na sféru (K). Energetický rozdíl
mezi hladinami, kde se uskutečnil přeskok elektronu, se vyzáří ve formě fotonů. Tyto
emitované fotony představují rentgenové záření (paprsky X). Jeho původ je tedy
v elektronovém obalu a má mnohem nižší energii, než fotony γ-záření, jejichž původ
je v jádře.
Štěpení jader
Ke štěpení dochází typicky u těžkých jader s nadbytkem neutronů, která se rozpadají
na jádra dvou lehčích prvků a přitom se uvolní nadbytečné neutrony. Nově vzniklá,
středně těžká jádra jsou stabilnější, než bylo jádro původní. To znamená, že při jejich
vzniku se musela uvolnit vazebná energie: jaderné štěpení je provázeno
uvolňováním velkého množství energie.
Jestliže ostřelujeme nuklid uranu 23592U neutrony, probíhá několik možných reakcí a
jednou z nich je rozpad na nuklidy barya a kryptonu. Štěpení je provázeno uvolněním
velkého množství energie (200 MeV) a tří neutronů:
1 n + 235 U 140 Ba + 93 Kr + 3 10n + 200 MeV
0 92 56 36
Uvolněné neutrony však iniciují další reakční krok. V průměru jeden ze tří neutronů
se ztratí do okolí (nezasáhne účinně další jádro uranu), ale zbylé dva navodí štěpení
dalších dvou jader uranu. Tím se rozvíjí řetězová reakce, při níž počet neutronů roste
lavinovitě. Během zlomku sekundy tak může proběhnout asi 85 kroků a v daném
místě se najednou uvolní ohromné množství energie. To je případ neřízené štěpné
lavinovité reakce, jaká probíhá při explozi jaderné bomby. Mírové využití vyžaduje
řízený průběh reakce v jaderných reaktorech.
Při rozpadu jádra uranu se ovšem uvolňují rychlé neutrony, které snadno napadají
nuklid 23892U. Probíhá tak ve větší míře vedlejší konkurenční reakce, kterou se
pomocí přeměny (β-) vytváří neptunium a plutonium. Aby probíhala především hlavní
štěpná reakce, je nutné neutrony zpomalit. Ke zpomalení neutronů se používají
moderátory, látky s lehkými atomy, jejichž jádra účinně pohlcují energii neutronů, aniž
by neutrony zachytávala. V našich reaktorech se používá obyčejná voda.
36
Jaderný reaktor je desítky metrů vysoká a několik metrů široká nádoba

z antikorozivní oceli, uložená společně s parogenerátorem v odolném betonovém
krytu, kotejnmentu. Jaderné palivo se do reaktoru zasouvá ve formě kazet, tvořených
z desítek až stovek palivových prutů 1 cm tlustých a několik metrů dlouhých.
V prutech jsou obsaženy pelety jaderného materiálu (ve formě UO2) a plášť
hermeticky uzavřeného prutu tvoří 1 mm silný obal ze zirkoniové slitiny. Kolem prutů
proudí chladicí médium, odvádějící tepelnou energii, uvolněnou při štěpném procesu.
V našich jaderných elektrárnách (Dukovany, Temelín) pracují nejběžnější tlakovodní
reaktory PWR, které jako chladicí médium využívají vodu, H2O. Za vysokých tlaků
zde má voda kapalné skupenství i při teplotách přes 300°C.
Syntéza jader – termonukleární reakce

Splynutím jader lehkých prvků vzniká jádro prvku těžšího, který je stabilnější, při jeho
vzniku se uvolní velké množství vazebné energie. Jádra lehkých prvků se však musí
přiblížit na kritickou vzdálenost 10-15 m a tomu brání silné odpudivé síly mezi kladně
nabitými jádry. Jádra proto musejí mít ohromnou kinetickou energii, kterou získají při
teplotách 107 až 108 K, jaké panují v nitru hvězd.
V nitru našeho Slunce a dalších malých hvězd, do velikosti zhruba 2 Sluncí, probíhají
při teplotě 1,7 . 107 K termonukleární reakce, označované jako proton – protonový
cyklus.
V něm nejprve reagují dvě
vodíková jádra (protony) za
současné emise pozitronu a
vzniká jádro deuteria. To
v následujícím kroku
interaguje s dalším protonem
a vzniká nuklid helia 3He.
Reakce jsou provázeny emisí
vysokoenergetických kvant γ.
Srážkou dvou nuklidů 3He se
vytvoří produkt cyklu, stabilní nuklid 42He, uvolní se veliké množství energie a také
dva protony, které vstupují znovu do cyklu. Tak vodíkové palivo „hoří“ na helium.
Úloha 1.3
Nuklid plutonia se po ostřelování neutronem štěpí na dvě lehčí jádra a uvolní se
neutrony. Jaký další nuklid (X), kromě zirkonia, vzniká štěpnou reakcí?
1 n + 239 Pu 95 Zr + X + 2 10n
0 94 40
Řešení:
Součet protonových čísel částic před reakcí se musí rovnat součtu protonových čísel
částic po reakci a totéž platí také pro nukleonová (hmotnostní) čísla.
Protonová čísla (Z) před reakcí: 0 + 94 = 94. Po reakci: Z = 40 + (2 . 0) = 40. Druhý
štěpný produkt tedy musí mít protonové číslo Z = 54, čili jde o xenon, Xe.
Součet nukleonových čísel před reakcí: A = 1 + 239 = 240. Po reakci: 95 + (2 . 1) =
97. Do hodnoty 240 tedy chybí A = 143.
1 n + 239 Pu 95 Zr + 143 Xe + 2 10n

0 94 40 54
37
ELEKTRONOVÝ OBAL
Velmi zjednodušeně můžeme strukturu elektronového obalu charakterizovat takto:

Elektrony jsou rozmístěny do sfér (slupek), různě vzdálených od jádra. U dnes
známých atomů je sfér maximálně 7: nejblíže k jádru leží sféra K, následují sféry
L,M,N,O,P,Q. Počet elektronů, které mohou být umístěny na sféře, se označuje jako
kapacita sféry a vypočítáme ji ze vztahu 2n2, kde (n) je číslo sféry. Tak kapacita 1.
sféry, K, se rovná 2.12 = 2 elektrony, kapacita druhé sféry L = 2.22 = 8 elektronů, třetí
sféry M = 2.32 = 18 elektronů, čtvrté sféry N = 2.42 = 32 elektronů.
Elektrony, které se pohybují nejblíže u jádra atomu, mají nejmenší energii (jsou to
elektrony sféry K) a se vzdáleností od jádra energie elektronů roste.
Zjednodušené schéma ukazuje, že i sféry mají svou vnitřní strukturu. Člení se do
podsfér, které označujeme písmeny s,p,d,f a elektrony v každé podsféře jsou
umístěny v atomových orbitalech. Orbitaly se označují stejně, jako podsféry a
kapacita každého orbitalu je vždy maximálně 2 elektrony. Jednotlivé podsféry mají
také konstantní kapacitu:
podsféra s ... 2 elektrony, tj. 1 orbital s
podsféra p ... 6 elektronů, tj. 3 orbitaly p
podsféra d ... 10 elektronů, tj. 5 orbitalů d
podsféra f ... 14 elektronů, tj. 7 orbitalů f
Z uvedených poznatků nyní sestavíme strukturu obalu

až do 4. sféry, N:
Sféra K má kapacitu 2 elektrony, může být proto
tvořena pouze jedinou podsférou s, která má také
kapacitu 2 elektrony. Abychom poznali, že tato
podsféra náleží do 1. sféry, K, označujeme ji jako
podsféru 1s a je tvořena jen jedním orbitalem 1s.
Sféra L má kapacitu 8 elektronů, takže je tvořena
jednou podsférou s (kapacita 2 elektrony) a jednou
podsférou p (kapacita 6 elektronů). Jelikož L je druhá
sféra, používáme označení podsféra 2s (je tvořena 1
orbitalem 2s) a podsféra 2p (tvořená 3 orbitaly 2p).
Sféra M je třetí v pořadí a má kapacitu 18 elektronů. Tvoří ji proto podsféra 3s
(kapacita 2 elektrony) s jediným orbitalem 3s, dále podsféra 3p (6 elektronů), tvořená
3 orbitaly 3p a ještě podsféra 3d (10 elektronů), tvořená 5 orbitaly 3d.
Sféra N má jako 4. sféra kapacitu 32 elektronů. Je tedy tvořena podsférou 4s
(kapacita 2 elektrony) s 1 orbitalem 4s, dále podsférou 4p (6 elektronů) složenou ze 3
orbitalů 4p, pak podsférou 4d (10 elektronů) tvořenou 5 orbitaly 4d a konečně
podsférou 4f (14 elektronů), složenou ze 7 orbitalů 4f.
Uvedená základní představa o stavbě elektronového obalu je nepřesná v těchto
bodech:
Pořadí podsfér (a orbitalů) směrem od jádra k povrchu obalu je určeno hodnotou
energie těchto orbitalů (se vzdáleností roste). Lze odvodit, že počínaje 3. sférou M
bude pořadí některých podsfér přehozeno (...3s – 3p – 4s – 3d ...).
Reálně existují v obalu atomu jen takové sféry, podsféry a orbitaly, které jsou
obsazeny elektrony. Nejjednodušší atom vodíku (H) má v jádře pouze jeden proton a
v obalu tedy jen 1 elektron. Ten je umístěn hned na sféře K v podsféře 1s (a tedy
orbitalu 1s). To znamená, že atom vodíku žádné další sféry ani podsféry nemá.
Termín „podsféra“ můžeme považovat za nadbytečný a obejdeme se i bez něho,
38
jestliže si místo něho představíme soubor orbitalů téhož druhu. Tak například, termín
„podsféra 2p“ může být nahrazen termínem „soubor tří orbitalů 2p“, nebo termín
„podsféra 3d" lze nahradit termínem „soubor pěti orbitalů 3d“ apod.
Úloha 1.4
Zapište a zdůvodněte, jakými sférami a podsférami disponuje atom hořčíku 12Mg.
Řešení:
Atom 12Mg má podle protonového čísla v jádře 12 protonů, v obalu tedy 12 elektronů.
První sféra, K, s podsférou 1s, má kapacitu 2 elektrony, takže jich zbývá umístit ještě
10. Do druhé sféry, L, s podsférami 2s a 2p se vejde 8 elektronů, takže zbývá umístit
ještě 2 elektrony. Ty přijdou na 3. sféru, M, kde obsadí podsféru 3s. K :1s, L : 2s, 2p,
M: 3s.
Atomové orbitaly
Částice mikrosvěta, tedy také elektrony, mají velice specifické vlastnosti: vykazují
dualismus a řídí se principem neurčitosti.
Dualiatická povaha spočívá v tom, že elektron se v určité situaci chová jako
korpuskule (kulička, hmotný bod), je charakterizován například hmotností, ale v jiné
situaci se chová jako vlnění a je charakterizován vlnovou délkou.
Heisenbergův princip neurčitosti vysvětluje, že nemůžeme v principu určit současně
přesnou polohu elektronu a zároveň jeho přesnou hybnost. Můžeme pouze říci,
v jakém prostoru se s velkou pravděpodobností elektron nachází.
Chování elektronu jako vlny můžeme popsat vlnovou rovnicí, kterou odvodil rakouský
fyzik Erwin Schrödinger. Schrödingerova rovnice je rovnicí diferenciální, to znamená,
že jejím řešením nejsou čísla, ale funkce.
Získáme tak vlnovou funkci ψ
(psí), která je funkcí tří
prostorových souřadnic, x, y, z:
ψ(x,y,z). Fyzikální význam má druhá
mocnina (čtverec) vlnové funkce (ψ2). Ta má význam pravděpodobnosti výskytu
elektronu v okolí určitého bodu.
Pravděpodobnost výskytu elektronu v okolí zvoleného bodu bude záviset na
rozměrech tohoto okolí. Když tímto okolím bude dostatečně malý objemový element
(∆V), pak hodnota vlnové funkce v tomto prostoru bude konstantní. Vynásobíme-li
pravděpodobnost výskytu elektronu (ψ2) tímto objemovým elementem (∆V), získáme
hustotu pravděpodobnosti výskytu elektronu (∆P), stručně, elektronovou hustotu:
∆P = ψ2. ∆V
Oblast atomu s nejvyšší hustotou pravděpodobnosti výskytu elektronu představuje

atomový orbital.
Znázornění atomového orbitalu je problém, protože žádnou funkci, tedy ani vlnovou
funkci, nemůžeme nakreslit. Co ale můžeme učinit, je sestrojit graf funkce. Grafem
funkce, zvané atomový orbital, je jeho konturový diagram. Jestliže tedy budeme
mluvit o velikosti a tvaru atomového orbitalu, máme tím na mysli velikost a tvar jeho
konturového diagramu.
39
Připomeňme, že atomový orbital je oblast v elektronovém obalu s nejvyšší hustotou

pravděpodobnosti výskytu elektronu (stručně, s nejvyšší elektronovou hustotou).
Elektronovou hustotu můžeme znázornit hustotou tečkování a hraniční plochou pak
vymezíme oblast, ve které se elektron vyskytuje například s 99%ní
pravděpodobností. Získáme tak
konturový diagram atomového
orbitalu, který vyjadřuje jeho
„prostorový tvar“.
Kulově symetrický orbital, jehož
konturový diagram je odvozen na
na schématu, je orbital s. Znaménko (+) v něm nevyjadřuje žádný elektrický náboj, je
to znaménko vlnové funkce. Všechny orbitaly (s) mají tvar stejný, liší se však svou
velikostí: orbital (2s) je u téhož
atomu větší, než orbital (1s).
Orbitaly p jsou tři, zjednodušeně
je můžeme zakreslit ve tvaru
osmičky a označují se podle
toho, na kterých prostorových
osách leží jejich oblaka
elektronové hustoty: px, py, pz.
Orbitaly (d) a orbitaly (f) mají
tvar mnohem komplikovanější a při odvozování tvorby chemických vazeb je
nebudeme potřebovat.
Kvantová čísla
Stav elektronů v obalu atomu vyjadřujeme čtyřmi kvantovými čísly, z nichž první tři
plynou z řešení Schrödingerovy rovnice.
Hlavní kvantové číslo (n)

Udává, ve které sféře se elektron nachází (n = 1 znamená, že se nachází v 1. sféře
K, n = 2 ve druhé sféře L atd.). U dnes známých prvků v základním stavu dosahuje
celočíselných hodnot 1 až 7, ale teoreticky může nabývat libovolně vysokých
celočíselných hodnot.
Protože hlavní kvantové číslo vyjadřuje vzdálenost elektronu od jádra (sféru, na níž
se elektron nachází), určuje tím energii elektronu.
Nejnižší energii mají elektrony popsané hlavním kvantovým číslem n = 1, vyšší
energii n = 2 atd.
Vedlejší kvantové číslo (l)

Vedlejší kvantové číslo (l) nabývá celistvých hodnot od 0 do (n – 1).
Nachází-li se elektron v 1. sféře K, kde (n = 1), pak hodnota vedlejšího kvantového
čísla musí být (l = 0). Pro elektron ve 2. sféře L, kde (n = 2), mohou být hodnoty
vedlejšího kvantového čísla (l = 0, nebo 1). Pro sféru M, kde (n = 3), to jsou hodnoty
(l = 0, nebo 1, nebo 2).
Význam: vedlejší kvantové číslo (l) udává, v jaké podsféře se elektron nachází, čili
jaký druh orbitalů obsazuje.
l=0 orbitaly s (podsféra s)
l=1 orbitaly p (podsféra p)
40
l=2 orbitaly d (podsféra d)

l=3 orbitaly f (podsféra f)
Tím zároveň vedlejší kvantové číslo určuje, jakým způsobem je elektronová hustota
rozložena kolem jádra atomu, čili určuje tvar atomového orbitalu (s,p,d,f). Jelikož
podsféry (s,p,d,f), i když náležejí do stejné sféry, nejsou stejně daleko od jádra
(nejblíže je s, nejvzdálenější je f), pak vedlejší kvantové číslo se také podílí na určení
energie elektronu.
Magnetické kvantové číslo (m)

Toto kvantové číslo určuje počet orbitalů daného druhu (s,p,d,f) v podsféře a také
vymezuje prostorovou orientaci orbitalů.
Magnetické kvantové číslo nabývá hodnot (2l + 1), kde (l) je vedlejší kvantové číslo.
Hodnoty (m) jsou tedy od (-l) přes 0 do (+l), protože i (0) je hodnota. Odvoďme nyní,
kolika orbitaly budou tvořeny jednotlivé podsféry s,p,d,f.
Podsféra (s) l=0 m = (2 . 0 + 1) = 0 1 hodnota, 1orbital s

Podsféra (p) l=1 m = (2 . 1 + 1) = 3, čili: -1,0,+1 3 hodnoty, 3 orbitaly p
Podsféra (d) l=2 m = (2 . 2 + 1) = 5, čili: -2,-1,0,+1,+2 5 hodnot, 5 orbitalů d
Podsféra (f) l=3 m = (2 . 3 + 1) = 7, čili: -3,-2,-1,0,+1,+2,+3 7 hodnot, 7 orbitalů f
Jestliže atom není umístěn v magnetickém poli, pak všechny orbitaly stejného druhu
v téže sféře jsou degenerované, to znamená, že mají stejnou energii. Znázorněme si
orbital jako rámeček a nanesme jednotlivé druhy orbitalů na energetickou osu:
Orbital (s) má nejnižší energii, orbitaly (p) mají energii

vyšší (podsféra p je vzdálenější od jádra, než podsféra
s). Jenže orbitaly (p) jsou tři a všechny leží na stejné
energetické hladině – říkáme, že jsou třikrát
degenerované. Ještě vyšší energii mají orbitaly (d) a
jelikož všech 5 d-orbitalů má stejnou energii, jsou
pětkrát degenerované. Nejvyšší energii má 7 orbitalů
(f), ale všechny mají energii stejnou, proto jsou
sedmkrát degenerované. Kdybychom atom umístili do
magnetického pole, došlo by k rozštěpení
energetických hladin degenerovaných orbitalů, pak už
by všechny orbitaly téhož druhu neměly stejnou
energii, nebyly by degenerované.
Magnetické spinové kvantové číslo (ms), zjednodušeně spinové (s)

Spinové kvantové číslo nabývá pro elektron hodnot buď -1/2, nebo +1/2. Spin je
vnitřní moment hybnosti elektronu (nabité částice), který se projevuje existencí
magnetického momentu.
Velmi zjednodušeně si můžeme představit elektron jako na ose rotující záporně
nabitou částici. Smysl otáčení pak může být dvojí, doprava nebo doleva, a proto
spinové kvantové číslo má jen dvě hodnoty, buď +1/2, nebo -1/2.
Význam:
Dva elektrony se stejným spinem nemohou vedle sebe existovat v jednom orbitalu.
Aby v něm mohly být, musejí mít opačný spin. Orbital můžeme vyznačit rámečkem,
elektrony šipkou a spin orientací šipky: , nikoli .
41
Úloha 1.5
Charakterizujte kvantovými čísly uspořádání elektronů ve třetí sféře (M).
Řešení:
Sféra M: n = 3. Kapacita = 2n2 = 2 . 32 = 18 elektronů.
l = do (n – 1) = do (3 – 1) = do 2, čili l = 0,1,2
Pro l = 0: určuje podsféru 3s. Hodnota m = (2l + 1) = 1 hodnota, proto existuje 1
orbital 3s (kapacita 1 . 2 elektrony = 2 elektrony).
Pro l = 1: určuje podsféru 3p. Hodnoty m = (2l + 1) = 3 (tj.-1,0,1), proto existují 3
orbitaly 3p (kapacita 3 . 2 elektrony = 6 elektronů).
Pro l = 2: určuje podsféru 3d. Hodnoty m = (2l + 1) = 5 (tj.-2,-1,0,1,2), proto
existuje 5 orbitalů 3d (kapacita 5 . 2 elektrony = 10 elektronů).
Úloha 1.6
Který z uvedených zápisů orbitalů je chybný a proč?
a) 1p b) 4d c) 3f d) 5s e) 2p
Řešení:
Zápis a): První sféra (K) nemá k dispozici podsféru (orbitaly) p.
Zápis c): Třetí sféra (M) nemá k dispozici podsféru (orbitaly) f.
Výstavba elektronového obalu
Elektrony jsou umísťovány do jednotlivých atomových orbitalů v obalu atomu podle

určitých zákonitostí, které můžeme stručně shrnout do tří pravidel:
Výstavbový princip
Říká, že nejprve se zaplňují orbitaly o nižší energii a teprve pak elektrony vstupují do
orbitalů energeticky vyšších. Pořadí obsazování orbitalů tedy odpovídá pořadí
orbitalů seřazených podle rostoucí energie. Za normálních podmínek, není-li atom
vystaven vnějšímu elektrickému či magnetickému poli, můžeme určit energii
atomového orbitalu jako součet jeho hlavního a vedlejšího kvantového čísla, čili
E = (n + l) . Při rovnosti hodnoty energie se nejprve obsazuje orbital, který má nižší
hlavní kvantové číslo (n). To proto, že hlavní kvantové číslo určuje sféru, v níž se
elektron nachází a vedlejší kvantové číslo určuje tvar orbitalu, tedy míru, se kterou se
elektron přiblíží k jádru v různých částech prostoru.
E=n+l
Zapíšeme proto postupně řadu orbitalů, které příslušejí jednotlivým sférám

elektronového obalu a vyjádříme relativní hodnoty jejich energie součtem (n + l). Pak
můžeme z těchto orbitalů sestavit novou řadu, podle rostoucích hodnot jejich energie.
V následujícím schématu vidíme, že při stejném součtu (n+ l) má nižší energii orbital
s nižším hlavním kvantovým číslem, tedy například orbital 2p má nižší energii, než
orbital 3s.
42
Hundovo pravidlo
Stanoví, že orbitaly téže podsféry se zaplňují nejprve nepárovým elektronem se
stejným spinem a teprve pak se vytvářejí elektronové dvojice s opačným spinem.
Situaci si můžeme
ukázat na příkladu
postupného obsazování
orbitalů p; jelikož jsou tři
degenerované p-
orbitaly, zapíšeme je
jako rámeček o třech
polích.
Pauliho princip výlučnosti

Říká, že v elektronovém obalu atomu nemohou být přítomny dva elektrony, které by
se nelišily alespoň jedním kvantovým číslem; jestliže už jsou ve stejném orbitalu
(mají stejné kvantové číslo n, l, m), musí se lišit alespoň spinem.
Valenční elektrony
Chemických reakcí se zpravidla neúčastní všechny elektrony v obalu atomu, ale
pouze elektrony při povrchu elektronového obalu, tzv. valenční elektrony.
Valenční elektrony jsou elektrony poslední (číselně nejvyšší) obsazené sféry +

elektrony neúplně obsazených podsfér z nižších sfér obalu atomu.
Počet valenčních elektronů určuje chemické vlastnosti prvků. Sféra, nesoucí valenční
elektrony, je sférou valenční a pro atom je energeticky výhodné, jestliže:
bude úplně zaplněna elektrony
bude prázdná
budou podsféry zaplněny do poloviny, nepárovými elektrony se stejným spinem.
Elektronové konfigurace prvků

Elektronovou konfigurací rozumíme zápis o způsobu obsazení orbitalů
v elektronovém obalu atomu. U symbolu příslušného orbitalu uvedeme v exponentu
počet elektronů, například 2p3 (čteme dva pé tři a znamená to, že v orbitalech 2p
jsou umístěny celkem 3 elektrony). Víme už, že orbitaly můžeme také vyznačit
pomocí rámečků a zapisujeme je v pořadí podle rostoucí energie. Příklady:
43
V případě vanadu k valenčním elektronům nepočítáme elektrony 3s23p6, protože tyto

podsféry jsou už úplně plné a nepatří do sféry číselně nejvyšší (tou je sféra číslo 4).
Později se naučíme odvozovat elektronové konfigurace prvků přímo z periodické
tabulky.
FORMY HMOTY
Hmotný svět, jenž nás obklopuje a jehož jsme součástí, má dvě základní podoby:
pole a látku.
Pole (například elektromagnetické, gravitační), ač není viditelné, se projevuje

silovými účinky a částice, které ho vytvářejí, se nazývají bosony. Studiem polí se
zabývá fyzika. Látka je forma hmoty
tvořená fermiony a je předmětem
studia chemie.
Látky členíme na směsi, které
obsahují více druhů molekul a na
chemická individua (chemicky čisté
látky), obsahující jen jeden druh
molekul.
Chemicky čisté látky rozdělujeme na
prvky, jejichž molekuly jsou tvořeny
pouze jedním druhem atomů (Fe, Cl2,
S8) a na sloučeniny, v jejichž
molekulách se nachází více druhů
atomů (H2O, CH3COOH).
Směsi různých molekul rozdělujeme
podle velikosti částic.
Heterogenní (nestejnorodé) směsi
mají částice větší, než tisícina milimetru, složky můžeme od sebe odlišit buď zrakem,
nebo lupou. Takovou směsí je třeba kalná voda, s rozptýlenými částicemi jílu. Tuto
44
směs (hrubou disperzi) můžeme rozdělit například filtrací, částice jílu zůstanou na
filtru, rozpouštědlo (voda) proteče (označuje se jako filtrát).
Heterogenní směsi nemusejí být nutně kapalné: plynnou heterogenní směsí je třeba
dým (tuhé částice rozptýlené ve vzduchu), tuhou heterogenní směsí jsou mnohé
horniny (v žule vidíme její složky: křemen, živec a slídu). Obecně platí, že vlastnosti
heterogenní směsi nejsou ve všech místech stejné, z místa na místo se mění
skokem.
Koloidní směsi mají velikost rozptýlených částic někde mezi tisícinou a milióntinou
milimetru a můžeme je rozdělit třeba ultrafiltrací (filtrací přes membránu, například
celofán). Jde především o roztoky makromolekulárních látek (polysacharidů, bílkovin,
příkladem bílkovinného koloidního roztoku je krevní plazma). Koloidní částice
nevidíme okem, roztok se jeví jako čirý. Pro život rostlin jsou klíčové půdní koloidní
částice, micely, vytvářející tzv. půdní sorpční komplex. Ten umožňuje výměnu iontů
mezi kořenem rostliny a půdou a zajišťuje tak minerální výživu rostlin.
Charakteristickou vlastností koloidů je Brownův pohyb, chaotický pohyb koloidních
částic, pozorovatelný mikroskopem, vyvolaný narážením molekul rozpouštědla do
koloidní částice. Čím větší je částice, tím víc nárazů z různých stran obdrží zároveň,
takže působící síly se kompenzují a výsledná intenzita Brownova pohybu je menší.
Jinou charakteristickou vlastností koloidních roztoků je Tyndalův jev. Projevuje se
tím, že úplně čirý koloidní roztok, osvětlíme-li jej v kádince z boku, vytváří v místě
průchodu světla zakalený, opaleskující světelný kužel. Z optiky víme, že světelný
paprsek se ohýbá na objektu, který je svou velikostí
srovnatelný s vlnovou délkou záření (ohyb světla na
mřížce). Koloidní částice mají právě takovou velikost,
proto se na nich světlo ohýbá. Paprsek vyslaný
osvětlením z boku se ohne a změní směr dopředu, k
pozorovateli (jiný paprsek samozřejmě jinam). Paprsky,
které dopadnou na sítnici oka, vnímáme jako světlý bod,
ve větším počtu jako světlý zákal.
Homogenní (stejnorodé) směsi mají částice menší, než milióntinu milimetru, takže je
nemůžeme vidět ani okem, ani mikroskopem. Jejich vlastnosti jsou ve všech místech
stejné, nebo se mění z místa na místo plynule. Plynnou homogenní směsí je třeba
vzduch (obsahuje O2, N2, CO2, vodní páry…), tuhou je třeba sklo, kapalnou
homogenní směsí je pravý roztok (roztok modré skalice ve vodě, roztok cukru…).
Složky pravých roztoků můžeme od
sebe oddělit krystalizací rozpuštěné
tuhé látky, nebo destilací. V případě
krystalizace připravíme roztok
nasycený za vyšší teploty,
zchladnutím rozpustnost látky
zpravidla klesá a nadbytek se vyloučí
z roztoku ve formě krystalů. Při
destilaci se varem uvolňují páry
rozpouštědla (nebo obecně těkavější
složky, v případě směsi dvou
neomezeně mísitelných kapalin). Páry
zkondenzujeme v chladiči a čistou
složku (destilát) jímáme do předlohy.
45
2. PERIODICKÝ SYSTÉM PRVKŮ

PERIODICKÝ ZÁKON
Se vzrůstajícím počtem známých prvků a jejich sloučenin nastal ve 2. polovině 19.

století problém s jejich klasifikací. V roce 1869 předkládá svou práci ruský chemik D.
I. Mendělejev, který seřadil tehdy známých 63 prvků podle rostoucí atomové
hmotnosti a zjistil, že jejich vlastnosti se opakují s periodou osmi prvků. Prvky
podobných vlastností řadil pod sebe. Důsledně se držel vlastností prvků, takže v
systému vynechával i prázdná místa a předpokládal, že daný prvek teprve bude
objeven. Předpověděl i vlastnosti takových prvků a ty byly záhy objeveny (Ga, Sc,
Ge).
Zjištěné zákonitosti shrnul Mendělejev do periodického zákona. Později se ukázalo,
že vlastnosti prvků jsou mnohem lépe charakterizovány protonovými čísly, než
atomovou hmotností (v době Mendělejevova objevu nebyla ještě známa struktura
atomu, tedy ani pojem protonové číslo). Odtud vychází dnešní definice periodického
zákona:
Fyzikální a chemické vlastnosti prvků jsou periodickou funkcí jejich protonových čísel.
Na základě zákona pak odvozujeme periodickou tabulku, která může mít mnoho
konkrétních podob.
Ve výsledku pak prvky, zapsané vodorovně v řádku, se svými vlastnostmi liší a
představují tzv. periodu. Prvky, které byly zapsány pod sebe do sloupce, mají
podobné vlastnosti a představují společnou skupinu. Skupin je 8 a blíže je
rozdělujeme na hlavní podskupiny (IA až VIIIA) a vedlejší podskupiny (IB až VIIIB).
Periodická tabulka
Periodický zákon je jediný, ale na jeho základě můžeme odvodit různé formy
periodických tabulek. Nejčastěji používanou je dnes tzv. dlouhá periodická tabulka.
Prvky v tabulce jsou uspořádány do 7 vodorovných řad – period, které označujeme
arabskými číslicemi 1 až 7. Číslo periody, do které prvek patří, zároveň vyjadřuje,
kolik sfér má jeho elektronový obal.
Svislé sloupce, označované tradičně římskými číslicemi, představují skupiny, které
blíže členíme na hlavní podskupiny (I.A až VIII.A) a vedlejší podskupiny (I.B až
VIII.B).
Podle mezinárodní komise (IUPAC) se prvky člení do 18 skupin, označených
arabskými číslicemi 1 až 18. Toto členění bohužel nevystihuje počet valenčních
elektronů a s ním související chemické vlastnosti prvků.
V téže podskupině se nacházejí prvky podobných chemických vlastností a pro prvky
hlavních podskupin také platí, že číslo podskupiny odpovídá počtu valenčních
elektronů.
Ukázalo se jako velice účelné, sdružíme-li určité podskupiny do bloků, označovaných
písmeny s,p,d,f, podle toho, ve kterých orbitalech se nacházejí jejich valenční
elektrony.
Prvky hlavních podskupin (A), označované též jako prvky základní (nepřechodné),
mají valenční elektrony pouze na sféře poslední (n). Řadíme k nim prvky bloku s (I.A
a II.A podskupina), mají obecnou elektronovou konfiguraci valenční sféry:
ns1 až 2
46
Dále k základním prvkům patří prvky bloku p (III.A až VIII.A podskupina), které mají
obecnou elektronovou konfiguraci valenční sféry:
ns2 np1 až 6
Zbylé prvky vedlejších podskupin (B) mají všechny kovový charakter a rozdělujeme
je do dvou bloků.
Prvky přechodné mají valenční elektrony na sféře poslední (n) a na sféře
předposlední (n – 1). Označujeme je jako prvky bloku d. Obecná elektronová
konfigurace jejich valenční sféry je:
ns2 (n – 1)d1 až 10
Poslední skupinu představují prvky vnitřně přechodné, jejichž valenční elektrony se

nacházejí na sféře poslední (n), předposlední (n – 1) a předpředposlední (n – 2).
Označují se jako prvky bloku f.
Obecná elektronová konfigurace valenční sféry prvků bloku f je:
ns2 (n – 1)d1 (n – 2)f1 až 14
Prvky bloku f, které jsou v periodické tabulce umístěny za lanthanem, se označují

jako lanthanoidy, a prvky umístěné za aktiniem jsou aktinoidy. Pouze pro
přehlednost, aby periodická tabulka nebyla příliš dlouhá, vypisují se prvky bloku f pod
tabulku.
Mezi aktinoidy patří jednak těžké radioaktivní prvky, které se ještě v přírodě
nacházejí (prvky až po uran) a dále prvky, které se v přírodě volně nevyskytují, ale
vznikají jadernými reakcemi. Jsou to prvky, které v řadě aktinoidů leží za uranem, tzv.
transurany.
47
Elektronové konfigurace prvků
Elektronové konfigurace prvků i jejich valenční elektrony můžeme zapisovat přímo z

periodické tabulky, aniž bychom odvozovali pořadí orbitalů podle rostoucí energie.
Z tabulky čteme obsazování orbitalů počínaje první periodou postupně zleva do
prava, podle rostoucích protonových čísel prvků a po přečtení dané periody
pokračujeme další periodou, dokud nedojdeme až k zadanému prvku.
Odvození elektronových konfigurací si ukážeme na komentovaných příkladech.
Př. 1: 8O
Protonové číslo je 8, takže musíme do orbitalů umístit 8 elektronů. Přečteme 1.
periodu: 1s2 – tím jsme se dostali až k heliu a umístili zatím 2 elektrony. Pokračujeme
2. periodou: 2s2 – nyní jsme u beryllia, pokračujeme 2p4 – to proto, že kyslík je v
bloku p v pořadí čtvrtý. Výsledek: 8O: 1s2 2s2 2p4.
Součet všech elektronů musí dát samozřejmě 8 (2 + 2 + 4 = 8).
Zbývá ještě označit valenční elektrony. Máme dvě možnosti. Podle první vyjdeme z
obecné definice valenčních elektronů: ty jsou umístěny na sféře poslední + na
neúplně obsazených podsférách nižších sfér obalu. Poslední je sféra druhá (L), takže
všechny elektrony, které se na ní nacházejí, jsou automaticky valenční: 2s2 2p4. Nižší
podsféra (1s) je obsazena úplně (1s2), takže její elektrony nejsou valenční.
Druhou možností je najít valenční elektrony podle obecné elektronové konfigurace
bloku. Protože kyslík je prvkem bloku p, má konfiguraci valenční sféry obecně ns2
np1 až 6, konkrétně kyslík 2s2 2p4. Atom kyslíku má tedy 6 valenčních elektronů (patří
do VI.A podskupiny). V zápisu elektronové konfigurace kyslíku valenční elektrony
podtrhneme:
8O: 1s2 2s2 2p4
Velice často, hlavně v případě těžších prvků, používáme zkráceného zápisu

elektronové konfigurace pomocí předchozího vzácného plynu.
V periodické tabulce nalezneme vzácný plyn, který v zápisu konfigurace naposledy
předchází zadanému atomu prvku a poté vypíšeme zaplnění orbitalů těmi elektrony,
které má daný prvek navíc oproti předchozímu vzácnému plynu.
V případě kyslíku je předchozím vzácným plynem helium s protonovým číslem (2), a
proto musíme zapsat umístění zbývajících šesti elektronů, které má atom kyslíku
oproti heliu navíc. Tyto elektrony budou také zároveň valenčními:
8O: (2He) 2s2 2p4
Př. 2: 37Rb
Zapisujeme postupně konfiguraci: 1s2 2s2 2p6 3s2 3p6 4s2 – nyní jsme u vápníku, s
protonovým číslem (20). Vidíme, že další protonové číslo (21) má skandium, proto
zde budeme pokračovat v zápisu. Skandium však neoznačíme (4d), ale (3d), protože
už víme, že prvky bloku d obsazují orbitaly předposlední sféry (n – 1)d. Zapíšeme
proto 3d10, tím jsme se dostali už k zinku, pak pokračujeme 4p6 – jsme u kryptonu a
nakonec zbývá jen 5s1. V úplném zápisu podtrhneme valenční elektrony:
2 2 6 2 6 2 10 4p6 5s1
37Rb: 1s 2s 2p 3s 3p 4s 3d
Předchozím vzácným plynem je krypton, můžeme tedy zapsat konfiguraci zkráceným
způsobem:
1
37Rb: (36Kr) 5s
48
Př. 3: 82Pb
Zapisujeme konfiguraci: 1s2 2s2 2p6 3s2 3p6 4s2 3d10 4p6 5s2 4d10 5p6 6s2 – nyní jsme
u barya, s protonovým číslem (56). Následující protonové číslo (57) má lanthan, proto
bychom zapsali 5d1 a dále následuje prvek bloku f, cer, s protonovým číslem (58).
Zapíšeme tedy elektrony všech lanthanoidů, 4f14, protože valenční sféra f-prvků je i
sféra předpředposlední (n – 2)f, konkrétně (6 – 2)f = 4f. Nyní zbývá zapsat
konfuguraci prvků od hafnia ke rtuti, čili 5d9. Protože zápis 5d14f145d9 je zbytečně
komplikovaný, zapíšeme prvky bloku d najednou, jako 5d10. Následují orbitaly 6p a v
tomto bloku je olovo prvkem v pořadí druhým, 6p2. Vyznačíme také valenční
elektrony:
82Pb:1s2 2s2 2p6 3s2 3p6 4s2 3d10 4p6 5s2 4d10 5p6 6s2 4f14 5d10 6p2
Zápis podle předchozího vzácného plynu:
2 14 5d10 6p2
82Pb: (54Xe) 6s 4f
Elektrony 4f14 ani 5d10 nejsou valenčními, protože tyto podsféry číselně nižších sfér
jsou zaplněny úplně.
Př. 4: 75Re
2 2 6 2 6 2 10 4p6 5s2 4d10 5p6 6s2 4f14 5d5
75Re: 1s 2s 2p 3s 3p 4s 3d
2 14 5d5
75Re: (54Xe) 6s 4f
Př. 5: 92U
2 2 6 2 6 2 10 4p6 5s2 4d10 5p6 6s2 4f14 5d10 6p6 7s2 6d1 5f3
92U: 1s 2s 2p 3s 3p 4s 3d
2 1 3
92U: (86Rn) 7s 6d 5f
Elektronové konfigurace iontů

Odvodíme je stejně, jako elektronové konfigurace prvků. Kationty však budou mít
elektronů méně, proto odečteme počet elektronů, odpovídající náboji kationtu. V
případě aniontů je to obráceně, tam příslušný počet elektronů přičteme.
Př. 6: 15P3+
15P: (10Ne) 3s2 3p3 - 3 e- 15P

3+: (10Ne) 3s2
Můžeme si ukázat, že kation fosforitý má stejnou elektronovou konfiguraci, jako atom

hořčíku. 12Mg: (10Ne) 3s2
Př. 7: 16S2-
16S: (10Ne) 3s2 3p4 + 2e- 16S

2-: (10Ne) 3s2 3p6
Vidíme, že sulfidový anion získal elektronovou konfiguraci vzácného plynu argonu

(18Ar).
Nepravidelné elektronové konfigurace

Atom prvku se stává stabilnějším, jestliže:
- Má některou podsféru valenční sféry prázdnou.
49
- Má podsféry na valenční sféře zaplněny napolovic, nepárovými elektrony se

stejným spinem.
- Má valenční sféru, nebo alespoň některou z podsfér valenční sféry zcela
zaplněnu elektrony se spárovanými spiny.
Uvedené energetické důvody jsou příčinou přeskupení elektronů mezi energeticky
blízkými hladinami valenční sféry u některých přechodných prvků. Výsledkem je
pozměněná elektronová konfigurace, kterou však musíme považovat za správnou
elektronovou konfiguraci prvku v základním stavu, neboť splňuje podmínku
energetického minima.
Př. 8: 29Cu
29Cu: (Ar) 3d9 4s2 29Cu: (Ar) 3d10 4s1
1e-
Přesun elektronu z podsféry 4s do podsféry 3d je výhodný proto, že podsféra 3d se

zaplnila úplně a podsféra 4s napolovic. Měď má tedy valenční elektron 4s1.
Př. 9: 24Cr
24Cr: (Ar) 3d4 4s2 24Cr: (Ar) 3d5 4s1
1e-
V tomto případě se přesunem elektronu podsféra 3d zaplnila napolovic

nespárovanými elektrony a jedním nepárovým elektronem zůstala napolovic
zaplněna také podsféra (orbital) 4s. Valenční elektrony: 3d5 4s1.
Př. 10: 58Ce

58Ce: (Xe) 6s2 5d1 4f1 58Ce: (Xe) 6s2 5d0 4f2
1e-
V případě lanthanoidu ceru se přesunem elektronu do f-orbitalů zcela vyprázdnila

podsféra 5d. Valenční elektrony: 6s2 4f2.
Úloha 2.1
Které z uvedených elektronových konfigurací odpovídají kationtu (Mn2+) a atomu
(Eu)?
a) (Ar) 4s23d3 d) (Ar) 3d5

b) (Xe) 6s24f7 e) (Xe) 4f9
c) (Kr) 5s14d7
Řešení:
Mangan je prvek 4. periody, takže předchozí vzácný plyn je na konci periody třetí
(Ar). Mangan je v bloku (d) pátým prvkem v pořadí (d5), ale ptáme se na kation
(Mn2+), který bude mít o dva elektrony méně. Zde nastanou dvě možnosti: (4s2) se
změní na (4s0), nebo (3d5) se změní na (3d3). První varianta je lepší, protože
50
podsféra (4s) zůstane prázdná (neexistuje) a podsféra (5d) bude zaplněna napolovic.
Odpověď: varianta d)
Europium je lanthanoid zapsaný pod tabulkou, ovšem víme, že lanthanoidy patří do

tabulky za lanthan, tedy do periody šesté. Předchozí vzácný plyn proto najdeme na
konci periody páté (Xe). Europium je v řadě lanthanoidů v pořadí šesté (4f6), ovšem
kdyby se podařilo získat konfiguraci (4f7), byla by podsféra (f) zaplněna právě
napolovic a to by atom stabilizovalo. Jeden elektron z (5d1) se přesune do (4f6),
získáme konfiguraci (5d04f7) – podsféra (5d) reálně neexistuje. Odpověď: varianta b)
ZÁKLADNÍ A EXCITOVANÉ STAVY ATOMŮ
Atom je v základním stavu tehdy, jestliže má nejnižší možnou energii, tedy je

nejstabilnější. Ve struktuře obalu se to projevuje tím, že elektrony zaplnily sféry a
podsféry co nejblíže u jádra.
Dodáním energie (zářením, zahřátím)
dojde k excitaci – vyzdvižení některého
elektronu na energeticky vyšší hladinu,
vzdálenější od jádra. Získáme tak
excitovaný stav atomu, který je nestabilní
a označuje se hvězdičkou u značky
prvku.
Tak například excitací atomu beryllia
dojde k přesunu elektronu z orbitalu 2s
do energeticky vyššího orbitalu 2p:
Jestliže byl absorbovanou zářivou energií vyexcitován 1 elektron, jedná se o první

excitovaný stav, v případě dvou elektronů jde o druhý excitovaný stav atd.
Protože v excitovaném stavu je atom prvku nestabilní, bude mít tendenci stabilizovat
se tím, že přejde samovolně zpátky do základního stavu: elektron přeskočí na
energeticky nižší hladinu, blíže k jádru. To ovšem znamená, že při tomto zpětném
přechodu se musí zbavit nadbytku energie, která odpovídá energetickému rozdílu
hladin, mezi nimiž se přeskok elektronu uskutečnil. Energie se atom zbaví tak, že
51
vydává – emituje záření. Jestliže tato emise záření

nastává ihned, jak byl atom vyexcitován, jedná se o
fluorescenci, v případě fosforescence atomy emitují
záření i nějakou dobu (hodiny) poté, co byly
vyexcitovány.
Ionizační energie (I)

Víme už, že dodáním energie se atom vyexcituje,
některý elektron se přesune na hladinu vzdálenější od jádra. Jestliže však atomu
dodáme velké množství energie, elektron se vzdálí od jádra natolik, že se úplně ztratí
z elektronového obalu. V obalu pak zbývá méně elektronů, než je v jádře protonů,
takže už nejde o elektroneutrální atom
– vznikl kladně nabitý ion, kation.
Energie, kterou bylo nutné dodat
k vyražení elektronu z obalu atomu, se
označuje jako ionizační energie (I). Ta
je nízká u atomů v levé části periodické
tabulky (I.A a II.A podskupina), takže tyto atomy poměrně snadno vytvářejí kationty.
Uvnitř kationtu jsou k jádru, jehož kladný náboj převažuje nad počtem elektronů,
přitahovány zbylé elektrony silněji, a proto poloměr kationtu je menší, než poloměr
atomu, ze kterého kation vznikl. Kvantitativně vztahujeme hodnoty ionizační energie
na látkové množství jednoho molu v plynném stavu a odtud plyne její definice:
Ionizační energie je energie, kterou je třeba dodat k odtržení 1 molu elektronů z 1
molu atomů, aby vznikl 1 mol kationtů v oxidačním čísle (+1).
Nejnižší hodnoty má 1. ionizační energie, charakterizující odštěpení prvního
elektronu z atomu. Druhý elektron už je odštěpován z kationtu, v jehož obalu je
zbytek elektronů poután pevněji: odštěpení dalšího elektronu tedy vyžaduje dodání
většího množství energie, a proto hodnoty 2. ionizační energie jsou vyšší.
Elektronová afinita (A)

Je opakem ionizační energie, takže ji definujeme jako energii, která se uvolní, jestliže
vzniká z 1 molu atomů přijetím 1 molu elektronů 1 mol aniontů v oxidačním čísle (-1).
Také hodnoty elektronové afinity (A) jsou vztaženy na atomy v plynném stavu a
nejvyšší elektronovou afinitu mají prvky v pravé horní části periodické tabulky (VI.A,
VII.A podskupina), takže snadno vytvářejí anionty. Prvky VIII.A podskupiny, tzv.
vzácné plyny, jsou jen málo reaktivní. U nich a také u mnoha jiných prvků se hodnoty
elektronové afinity blíží nule a u některých jsou dokonce záporné. To pak znamená,
že vznikající anion má vyšší energii (je méně stabilní), než volný atom a elektron.
Uvnitř aniontů nedokáže kladně nabité jádro
poutat nadbytek elektronů v obalu stejně
pevně, jako v elektroneutrálním atomu.
Elektrony se tedy snáze vzdalují od jádra, a
proto poloměr aniontu je větší, než poloměr
atomu, ze kterého vznikl.
Atomové a iontové poloměry

Vyjádření velikosti atomů je problematické, protože elektronový obal má difúzní
charakter, nemůžeme přesně určit jeho hranici. Můžeme ale přesně určovat
vzdálenosti mezi jádry atomů, protože ta mají nepatrné rozměry, čili bodový
52
charakter. Proto byla k určování velikosti atomů zavedena určitá konvence, byly
definovány dva druhy atomových poloměrů:
Kovalentní poloměr (rk) představuje poloviční
vzdálenost mezi středy atomů, spojených
chemickou vazbou.
Van der Waalsův poloměr (rw) představuje
poloviční vzdálenost mezi středy těsně
sousedících, ale chemickou vazbou nespojených
atomů. Jeho hodnota je vyšší, než hodnota
kovalentního poloměr.
Elektronegativita prvků
Víme už, že pro atom prvku je energeticky výhodné, aby jeho valenční sféra byla
prázdná, nebo zcela zaplněná elektrony. Proto některé prvky budou při reakcích
elektrony ochotně přijímat, aby si doplnily na plnou sféru (8 elektronů, oktet, kromě
prvků 1. periody, tam na 2 elektrony, doublet), jiné budou ochotně elektrony
odevzdávat, aby získaly konfiguraci prázdné sféry.
Elektronegativita je schopnost atomu prvku přijímat elektrony.
Atomy prvků, které ochotně přijímají elektrony, mají vysokou elektronegativitu (jsou
elektronegativní), naopak, atomy prvků, které snáze odevzdávají elektrony, mají
nízkou elektronegativitu (jsou elektropozitivní).
Používá se několik způsobů výpočtu hodnoty elektronegativity, proto se výsledky
různých autorů (nevýznamně, o několik desetin) liší. Jednoduchá metoda vychází ze
zprůměrování hodnoty ionizační energie (I) a elektronové afinity (A) daného prvku.
Výsledné hodnoty se pohybují od X = 0,7 pro (Fr) po X = 4,1 pro (F).
X(M) = konst. ½ (I + A)
Elektronegativita prvku je určena jeho umístěním v periodickém systému, proto si

nejprve objasníme závislost elektronegativity prvku na jeho umístění v podskupině,
potom na umístění v periodě.
Lithium jako prvek I.

skupiny má 1 valenční
elektron, takže má dvě
možnosti, jak se
stabilizovat. Buď 1
elektron odevzdá, pak
získá konfiguraci prázdné
sféry a oxidační číslo
(+I). Může také 7
elektronů přijmout, pak
by získal konfiguraci plné
sféry (oktet) a oxidační
číslo (-VII). Jednodušší je
1 elektron odevzdat, než
53
jich 7 přijmout, proto prvky 1. skupiny budou ochotně odevzdávat elektrony.

Elektronegativita je ale definována jako schopnost elektrony přijímat, takže tyto prvky
mají nízkou elektronegativitu, jsou elektropozitivní.
Uhlík je prvek 4. skupiny, má tedy 4 valenční elektrony. Aby se stabilizoval, může 4
odevzdat a tím získat konfiguraci prázdné sféry (a oxidační číslo +IV). Nebo může 4
elektrony přijmout a tím získat konfiguraci plné sféry (a oxidační číslo –IV). Atom
uhlíku proto bude stejně ochotně elektrony přijímat jako odevzdávat, takže má
střední elektronegativitu.
Fluor jako prvek VII. skupiny má 7 valenčních elektronů. Buď jich všech 7 odevzdá,
získá konfiguraci prázdné sféry (a oxidační číslo +VII), nebo jeden elektron přijme a
tím získá konfiguraci plné sféry (a oxidační číslo –I). Snadnější je 1 elektron přijmout,
než jich 7 odevzdávat, proto fluor bude velice ochotně přijímat elektron, čili má
vysokou elektronegativitu (je elektronegativní).
Neon, prvek VIII. skupiny, má 8 valenčních elektronů. Má tedy zcela zaplněnou
valenční sféru (oktet) a tím se stal mimořádně stabilním. Rozhodně nebude mít
tendenci tento energeticky výhodný stav měnit, proto nebude ochoten přijímat ani
odevzdávat elektrony. Projeví se to nereaktivností, která je charakteristickou
vlastností i ostatních vzácných plynů. Proto u nich běžně neuvádíme hodnoty
elektronegativit.
Závislost elektronegativity prvku na jeho umístění v periodě

Souvisí s atomovým poloměrem, který se s
rostoucím číslem periody zvětšuje. Atomy s
velkým poloměrem nejsou schopny své
vzdálené valenční elektrony poutat pevně,
takže je budou spíše odevzdávat, než přijímat.
Proto elektronegativita prvků s rostoucím
číslem periody klesá.
Můžeme tedy shrnout, že elektropozitivní
prvky nalezneme v periodické tabulce vlevo
dole, elektronegativní vpravo nahoře.
Úloha 2.2
Elektroneutrální atom má elektronovou konfiguraci: 1s22s22p63s13p1. Vyberte
správné tvrzení, zdůvodněte ho a vysvětlete, proč ostatní tvrzení nejsou správná.
a) Atom je v základním stavu c) Atom je v excitovaném stavu

b) Atom má protonové číslo Z=13 d) K získání konfigurace 1s22s22p63s2 musí
atom přijmout energii
Řešení:
a) Chybné tvrzení. Aby byl atom v základním stavu, měl co nejnižší energii, musí
být jeho elektrony co nejblíže k jádru. Orbital (3s) je zaplněn pouze jedním
elektronem, jeho kapacita ještě není naplněna a už je obsazen elektronem
energeticky vyšší orbital (3p).
b) Chybné tvrzení. Součet elektronů je 12, takže i protonové číslo Z = 12.
c) Správné tvrzení. Elektron z orbitalu (3s) byl vyexcitován do orbitalu (3p).
d) Chybné tvrzení. Navržená konfigurace představuje základní stav, ale při
přechodu elektronu z energeticky vyššího orbitalu (3p) do nižšího (3s) se
energie uvolní, takže atom ji přijímat nebude, právě naopak.
54
3. CHEMICKÁ VAZBA
Atomy většiny chemických prvků se spojují chemickou vazbou a vytvářejí tak dvou- či
víceatomové molekuly. Chemickou vazbou pak rozumíme přitažlivé síly, které působí
mezi sloučenými atomy a zajišťují soudržnost vytvořených molekul.
Příčina vzniku chemické vazby je
energetická: volné atomy mají určitý
obsah energie, ale jestliže se spojí
chemickou vazbou, pak vzniklá molekula
má energii nižší, to znamená, že je
stabilnější.
Zároveň to ale znamená, že při vzniku
molekuly z atomů se musel uvolnit
přebytek energie. Tuto uvolněnou energii
označujeme jako disociační energii vazby
(DE), nebo jen stručně jako vazebnou
enegii. Čím vyšší je hodnota uvolněné vazebné energie, tím je vazba pevnější.
Obráceně totiž platí, že k rozštěpení vazby musíme vazebnou energii dodat.
Průběh vytváření chemické vazby

Jestliže jsou dva atomy od sebe, teoreticky vzato, nekonečně vzdáleny, pak na sebe
nepůsobí žádnými silami a jejich potenciální energie je nulová. Při jejich přibližování
může dojít k překryvu valenčních orbitalů, začnou se uplatňovat přitažlivé síly mezi
elektronem jednoho atomu a jádrem sousedního atomu. To se projeví poklesem
potenciální energie do záporných hodnot, přitahováním se vzdálenost (r) mezi jádry
atomů rychle zkracuje. Při určité, velmi těsné vzdálenosti mezi jádry atomů, se mezi
kladně nabitými jádry začnou uplatňovat silné odpudivé síly, které zvyšují energii
systému a mohly by zrušit vazebný efekt.
Proto se ustaví rovnovážná vzdálenost (r0) mezi jádry atomů, při níž má systém
nejmenší energii a odpovídá délce vazby.
Formálně rozlišujeme několik druhů chemických vazeb a podle toho, jaká kritéria
zvolíme, je můžeme členit ještě dále.
Chemická vazba Kovalentní

Iontová
Kovová
Vodíková
Van der Waalsova
KOVALENTNÍ VAZBA
Kovalentní vazba se vytváří společným sdílením valenčních elektronů dvěma atomy,

aby každý z vazebných partnerů získal výhodnou elektronovou konfiguraci valenční
sféry.
Pro první přiblížení bude užitečné seznámit se s Lewisovou teorií kovalentní vazby.
Valenční elektrony, které dva atomy sdílejí, příslušejí každému z vazebných partnerů.
Společným sdílením jedné elektronové dvojice vzniká jednoduchá kovalentní vazba
mezi dvěma atomy, dvou dvojic dvojná vazba a tří dvojic trojná vazba.
55
Schématicky můžeme vznik kovalentní vazby zakreslit několika způsoby, valenční

elektron můžeme vyznačit jako
tečku u značky prvku, tečku na
kružnici, která představuje valenční
sféru, nebo jako šipku v rámečku.
Vodík, jako prvek 1. skupiny, má
jeden valenční elektron a
společným sdílením dvou elektronů
si doplní na plnou 1. sféru, čili
doublet. Sdílené elektrony
představují jednoduchou kovalentní
vazbu, kterou zapíšeme jako
spojnici značek prvků, či spojnici
rámečků, vyznačujících valenční
orbitaly.
Atom chloru patří do 7. skupiny, má tedy 7 valenčních elektronů. Společným sdílením
dvou elektronů v molekule
chloru si každý z atomů chloru
doplnil na elektronový oktet.
Zároveň na každém atomu
chloru ještě zbyly tři volné
(nevazebné) elektronové páry,
které se vzniku vazby
neúčastnily.
Poslední příklad ukazuje
heteroatomickou molekulu
chlorovodíku, kdy kovalentní
vazba vzniká mezi nestejnými
atomy:
V molekule chlorovodíku
poskytuje do vazby každý z vazebných partnerů po jednom valenčním elektronu.
Atom vodíku tím získá
elektronový doublet a atom
chloru elektronový oktet. Na
valenční sféře atomu chloru
zároveň zbývají tři volné
(nevazebné) elektronové páry,
které se na tvorbě jednoduché
kovalentní vazby nepodílely.
Zápis pomocí rámečků
ukazuje, že jeden z těchto
volných elektronových párů se
nachází v orbitalu 3s a zbylé
dva páry v orbitalech 3p.
Vazba sigma (σ) a vazba pí (π)

Podle způsobu, jakým je mezi dvěma vázanými atomy rozložena elektronová hustota
společně sdílených elektronů, rozlišujeme dva typy vazeb. Vazba sigma (σ) má
elektronovou hustotu rozloženou podél spojnice jader vázaných atomů. Tato vazba
vzniká jako první v pořadí mezi dvěma atomy, takže atomy, vázané jednoduchou
56
vazbou, jsou spojeny

vazbou sigma. Ze
schématu vidíme, že tato
vazba může vznikat
překryvem dvou orbitalů
s, nebo orbitalu
s s orbitalem p, nebo
třeba překryvem dvou
orbitalů p, které leží na
téže ose.
Vazba pí (π) má elektronovou hustotu rozloženou mimo spojnici jader vázaných
atomů. Vzniká až poté,
co byla vytvořena vazba
sigma a běžným
způsobem tvorby vazby
π je bočný překryv p-
orbitalů. Vidíme, že
elektronová hustota
vazby je pak rozložena nad a pod spojnicí jader vázaných atomů. Ve zjednodušeném
zápisu proto spojíme elektronová oblaka p-orbitalů v horní i dolní části čarou. I když
vazba π má dvě oblaka elektronové hustoty, mějme stále na paměti, že vazbu tvoří
jen jedna elektronová dvojice. Známe i další způsoby vzniku π−vazeb, například
překryvem orbitalů p a d, nebo dvou orbitalů d navzájem.
Jelikož k překryvu valenčních orbitalů dochází nejsnáze na spojnici jader, je vazba σ
pevnější, než vazba π.
Znázornění vzniku jednoduché, dvojné a trojné kovalentní vazby
Jednoduchá vazba
Víme už, že jednoduchá vazba
vzniká společným sdílením jedné
elektronové dvojice, že jde o
vazbu σ a její vznik si můžeme
představit na příkladu molekuly
chloru.
Metoda valenční vazby
znázorňuje překryv p-orbitalů
sousedních atomů chloru na
spojnici jader za tvorby vazby σ.
Vidíme také, že na každém
atomu chloru zbyly tři volné elektronové páry, v orbitalu 3s, 3px a 3pz.
Dvojná vazba
Dvojná vazba vzniká společným sdílením dvou elektronových dvojic vázanými atomy
a je tvořena jednou vazbou sigma a jednou vazbou pí. Vazba σ vzniká překryvem py
orbitalů na spojnici jader, vazba π pak bočným překryvem pz orbitalů.
Atom kyslíku má 6 valenčních elektronů a společným sdílením dvou elektronových
dvojic si doplní na elektronový oktet. Na každém atomu kyslíku zbyly dva volné
elektronové páry, v orbitalech 2s a 2px.
57
Trojná vazba
Trojná vazba vzniká společným
sdílením tří elektronových dvojic
vázanými atomy a tvoří ji jedna
vazba sigma a dvě vazby pí.
Vazba σ vzniká vzájemným
překryvem orbitalů py na
spojnici jader, jedna vazba π
bočným překryvem orbitalů pz
nad a pod spojnicí jader, druhá
vazba π bočným překryvem
orbitalů px, před a za spojnicí jader.
Příkladem je trojná vazba v molekule dusíku. Atom dusíku má 5 valenčních elektronů
a společným sdílením tří
elektronových dvojic si doplní na
elektronový oktet na valenční
sféře:
Pevnost vazby, délka vazby

Při vzniku jednoduché vazby se
uvolní vazebná energie vazby σ,
při vzniku dvojné vazby se uvolní
také vazebná energie vazby σ,
ale navíc i vazebná energie
vazby π. Při vzniku trojné vazby
se uvolní vazebná energie jedné vazby σ a dvou vazeb π. Odtud plyne, že dvojná
vazba je pevnější, než vazba jednoduchá a trojná vazba je pevnější, než dvojná. Se
vzrůstem pevnosti vazby se zkracuje její délka.
Dativní (koordinačně) kovalentní vazba
Tento typ kovalentní vazby se liší od ostatních pouze způsobem svého vzniku, poté,
co se vazba vytvoří, se už od ostatních neliší.
Jeden z vazebných partnerů, donor, poskytne do vazby celý elektronový pár, zatímco
druhý z vazebných partnerů, akceptor, poskytne pro společné sdílení elektronů
pouze prázdný orbital.
Při vzniku vazby v molekule
amonného kationtu NH4+ je
donorem molekula
amoniaku, která má na
dusíku volný elektronový
pár, akceptorem je kation
H+, disponující prázdným orbitalem 1s.
Nyní zapíšeme pomocí rámečků vznik koordinačně kovalentní vazby v oxoniovém
kationtu H3O+, který vzniká vazbou kationtu H+, odštěpeného
z kyselin, na molekulu vody:
Atom kyslíku v molekule vody má dva volné (nevazebné)
elektronové páry, takže vystupuje jako donor, poskytující do
vazby celý elektronový pár. Kation H+ je vlastně jen proton,
58
nedisponuje žádným
elektronem, ale pouze
prázdným orbitalem 1s.
Vystupuje tedy jako
akceptor elektronů.
Strukturní elektronové vzorce molekul
To jsou nám již dobře známé Lewisovy struktury, jimiž zapisujeme tvorbu
kovalentních vazeb v jednoduchých molekulách. Tečkami u značky prvku zapíšeme
počet valenčních elektronů a pak tečky spojíme tak, abychom získali vazebné i volné
elektronové páry: atom vodíku si sdílením elektronů potřebuje doplnit na doublet,
ostatní atomy na oktet. Dobré je také vědět, že vodík a halogeny (prvky VII. A
podskupiny) jsou jednovazné, čili k dalšímu atomu se mohou připojit jen jednoduchou
kovalentní vazbou. Vodík v molekulách kyslíkatých kyselin bývá vázán na kyslíkový
atom (vytvoří se –OH skupina).
Podívejme se blíže na odvození Lewisových struktur vybraných molekul:
Molekula kyanovodíku: vodík má jeden valenční elektron, uhlík čtyři a dusík pět.
Vznikem jednoduché vazby C-H si atom vodíku doplní na doublet. Atom uhlíku
poskytne do trojné vazby s atomem dusíku své tři elektrony: celkem pak z atomu
uhlíku vycházejí 4 vazby, tj. 4 elektronové dvojice, čili uhlík získal elektronový oktet.
Atom dusíku poskytl tři valenční elektrony do trojné vazby s uhlíkem, takže mu náleží
tři vazebné elektronové páry a ještě dvojice elektronů, která se vzniku vazeb
neúčastnila, tedy volný elektronový pár. Celkem 8 elektronů, oktet.
Molekula oxidu uhličitého: atomy kyslíku mají po šesti valenčních elektronech, uhlík
má čtyři. Každý atom kyslíku vytvoří dvojnou vazbu poskytnutím svých dvou
elektronů do vazeb s atomem uhlíku. Kyslíku pak náleží dva vazebné elektronové
páry a zbyly na něm ještě dva volné elektronové páry, dohromady oktet. Atom uhlíku
poskytl své čtyři valenční elektrony do vzniku dvou dvojných vazeb s atomy kyslíku.
Přísluší mu proto čtyři vazebné elektronové páry – získal elektronový oktet.
Molekula kyseliny dusité: Atom vodíku získá elektronový doublet vytvořením
jednoduché kovalentní vazby s atomem kyslíku. Ten sdílí vazebný elektronový pár
také s atomem dusíku a další čtyři elektrony do oktetu představují dva volné
59
elektronové páry. Atom dusíku je poután třemi vazebnými elektronovými páry a jeden
volný elektronový pár doplňuje na oktet. Atom kyslíku, poutaný dvojnou vazbou, má
díky dvěma volným elektronovým párům také elektronový oktet na valenční sféře.
Molekula oxidu uhelnatého: vytvořením dvojné vazby získá atom kyslíku elektronový
oktet, ale atom uhlíku nikoli. Proto se přesunem celého elektronového páru od atomu
kyslíku vytvoří trojná vazba a oba atomy tak získají oktet. Přesunem elektronového
páru formálně atom kyslíku jeden elektron ztratil a atom uhlíku získal, proto na těchto
atomech můžeme vyznačit formální elektrické náboje (-) a (+). Není však nutné je
zapisovat, jak vidíme na příkladu vazeb (S – O) a (P – O) v molekule kyseliny sírové
a kyseliny trihydrogenfosforečné, které vznikají obdobným způsobem.
Strukturní elektronové vzorce iontů

Tady platí pravidlo, že anion musí obsahovat o tolik elektronů navíc, jak veliký je jeho
náboj a tedy kation o tolik elektronů méně, jak
veliký je jeho náboj. Při odvozování vzorce třeba
síranového aniontu (SO42-) proto přidáme dva
elektrony, například po jednom ke dvěma atomům
kyslíku. Anion vložíme do hranaté závorky a
vyznačíme u ní celkový elektrický náboj aniontu.
Porušení oktetového pravidla

Setkáváme se s ním v molekulách, kde v roli centrálního atomu vystupuje prvek třetí
a vyšší periody. Atom fosforu bývá pětivazný (10 elektronů) atom síry šestivazný (12
elektronů). Vysvětlujeme si to tak, že prvky třetí periody už disponují valenční sférou
(M), která má kapacitu 18 elektronů, proto nebazírujeme striktně na počtu osmi.
Oktetové pravidlo je užitečné, ale nikoli nepřekročitelné, i bez něho lze názorně
vysvětlit elektronovou strukturu molekul s prvky vyšších period.
Ze stejného důvodu se pak v molekulách oxokyselin může zapisovat dvojná vazba

mezi centrálním atomem a samostatným atomem kyslíku. Odpovídá to realitě,
v těchto vazbách byl prokázán podíl π−interakce. Vzorec kyseliny sírové, nebo
kyseliny trihydrogenfosforečné se proto často zapisuje také takto:
Úloha 3.1
Odvoďte strukturní elektronové vzorce molekul H2S, PH3, N2H4, HNO3.
60
Řešení:
Nepolární a polární kovalentní vazba
Jestliže mají dva prvky stejnou, nebo velmi blízkou elektronegativitu (schopnost
přitahovat elektrony), pak bude elektronová hustota společně sdílených elektronů
rozložena mezi nimi rovnoměrně – vazba je nepolární. Orientačně tomu odpovídá
rozdíl elektronegativit prvků ΔX = 0 až 0,4.
Jestliže je rozdíl elektronegativit vázaných prvků větší, orientačně 0,4<ΔX<1,7 , pak
si elektronegativnější partner přitahuje blíže k sobě větší část elektronové hustoty a
vzniká polární kovalentní vazba. Polární proto, že v molekule se objeví nabité póly:
na elektronegativnějším atomu se vytváří částečný (parciální) záporný náboj (δ−), na
elektropozitivnějším atomu parciální náboj (δ+).
Ve schématech znázorníme posun elektronové hustoty buď znaménky δ+,δ−, nebo
klínkem, který se rozšiřuje směrem k elektronegativnějšímu atomu, nebo třeba
nerovnoměrným rozložením elektronového oblaku vazby, které je vyjádřeno hustotou
tečkování.
Molekula nesoucí dva
opačně nabité póly
představuje dipól a jeho
velikost kvantitativně
vyjadřuje dipólový moment
(µ). Jeho hodnota je dána
součinem velikosti parciálního náboje (δ) jednoho z vazebných partnerů a délky
vazby (l), tj. rovnovážné vzdálenosti mezi jádry vázaných atomů. Jednotkou je [C.m],
Coulomb . metr.
µ=δ.l
Podstatné je, že dipólový moment je vektor, takže má směr a orientaci. Orientace je
konvencí stanovena směrem k elektronegativnějšímu vazebnému partneru, směr je
dán vektorovým součtem dílčích dipólových momentů jednotlivých vazeb v molekule.
Výsledný dipólový moment můžeme určit graficky, vektorovým sčítáním, kdy
doplníme na rovnoběžník sil. K tomu potřebujeme znát prostorový tvar molekuly a
s jeho odvozením se seznámíme později. Jako aplikaci si nyní ukážeme odvození
dipólového momentu molekuly vody, která je lomená a molekuly fluoridu boritého,
BF3, kde vazby směřují od atomu boru do vrcholů rovnostranného trojúhelníku.
61
Vidíme, že voda má polární molekuly, s velikým dipólovým momentem, zatímco

molekula BF3 je nepolární, s nulovým dipólovým momentem, byť jednotlivé vazby
(B – F) polární jsou. Při vektorovém sčítání se však jejich dílčí dipólové momenty
kompenzují (ruší).
Polarita, polarizovatelnost, polarizace vazeb
Polaritou vazby rozumíme nerovnoměrné rozložení elektronové hustoty mezi dvěma
vázanými atomy, které je dáno rozdílem elektronegativit vázaných prvků: jedná se
tedy o efekt statický.
Naproti tomu polarizovatelnost je schopnost částice deformovat svůj elektronový
oblak, tedy měnit původní rozložení elektronové hustoty vazby, působením nějakého
vnějšího vlivu. Proto jde o efekt dynamický (pohyb, přesun elektronové hustoty).
Dobře jsou polarizovatelné částice, jejichž elektronový oblak lze snadno vychýlit z
původní polohy, čili jejichž elektrony nejsou silně přitahovány jádrem atomu. To je
případ částic s velkým poloměrem, aniontů, nebo velkých atomů (a z nich
vytvořených molekul) ze spodní části periodické tabulky. Tak například, účinkem
kladného náboje (kationtu) se molekuly jodu polarizují, dochází k přesunu
elektronové hustoty, která byla původně mezi atomy jodu rozložena rovnoměrně.
Podstatně menší molekuly fluoru (prvek druhé periody) však takovému vlivu podléhat
nebudou, protože elektrony jsou pod účinnou kontrolou jádra.
Obecně platí, že malé atomy a kationty jsou nepolarizovatelné.
Oxidační číslo
Oxidační číslo se označovalo termínem formální mocenství a výraz „formální“

vyjadřuje, že náboje, které přisuzujeme atomům v molekule, nejsou skutečnými
elektrickými náboji.
Oxidační číslo je náboj, kterým by byl atom prvku nabit, kdyby všechny elektrony
vazeb patřily elektronegativnějším vazebným partnerům.
V molekule fluoridu boritého, BF3, je
elektronegativnějším partnerem atom
fluoru, proto mu přisoudíme oba
elektrony vazby B – F. Fluor poskytl do
vazby jeden elektron, ale získal oba,
takže se nadpočetným elektronem nabíjí
záporně, má oxidační číslo (-I). Atom
boru poskytl do tří vazeb s fluorem tři
elektrony, o všechny přišel, čili ztratil tři záporné náboje, takže má oxidační číslo
(+III).
V molekule H2SO4 se atom vodíku
váže jednoduchou vazbou na atom
kyslíku a do této vazby O – H poskytne
vodík svůj jediný valenční elektron.
62
Ten ale ztrácí, protože ho převezme elektronegativnější atom kyslíku, takže vodík
získá oxidační číslo (+I).
Atomy kyslíku ve skupině O-H poskytly jeden elektron do vazby s vodíkem a jeden
do vazby se sírou (O – S). Z každé této vazby však získal elektronegativnější kyslík
navíc dva elektrony, jimiž se nabíjí záporně, má oxidační číslo (-II). Atomy kyslíku,
vázané dvojnou vazbou na síru (S=O) poskytly do dvojné vazby po dvou elektronech,
ale získaly všechny 4 elektrony dvojné vazby. Získávají proto také oxidační číslo (-II).
Atom síry měl 6 valenčních elektronů, které poskytl do vazeb s elektronegativnějšími
atomy kyslíku, takže o všechny valenční elektrony přišel. Síra tak získává oxidační
číslo (+VI).
Úloha 3.2
Jaký dipólový moment má lineární molekula oxidu uhličitého?
Řešení:
Zapíšeme strukturní vzorec molekuly CO2 a vyznačíme dílčí dipólové momenty
vazeb.
O=C=O
µ1 µ2
Stejně veliké dipólové momenty vazeb (µ1, µ2) působí opačnými směry, kompenzují
se, takže výsledný dipólový moment je nulový. Molekula CO2 je nepolární.
Úloha 3.3
Molekula HBr má dipólový moment µ = 2,7.10-30 C . m a velikost parciálního náboje
na atomech má hodnotu IδI = 0,192.10-19 C. Vypočítejte délku chemické vazby (l)
v molekule HBr.
Řešení:
µ = δ . l, odtudl= µ/δ
l = 2,7.10-30 / 0,192.10-19 = 1,41.10-10 m = 0,141.10-9 m.
Vazba H – Br má délku 0,141 nm.
IONTOVÁ VAZBA
Atomy, které se výrazně liší svojí elektronegativitou, spolu interagují za tvorby vazby
iontové. Teorii iontové vazby vytvořil W. Kossel ve stejné době, jako G. N. Lewis
teorii kovalentní vazby (1916).
Podle Kosselovy teorie elektronegativnější z interagujících atomů přijme valenční
elektrony elektropozitivnějšího atomu, takže oba získají výhodnou elektronovou
konfiguraci (prázdnou a naopak, zcela zaplněnou valenční sféru).
Tímto přesunem valenčních elektronů se elektropozitivnější vazebný partner nabíjí
kladně, stává se kationtem, zatímco elektronegativnější vazebný partner se nabíjí
záporně, stává se aniontem.
Podstatou iontové vazby jsou pak elektrostatické přitažlivé síly, působící mezi
opačně nabitými ionty.
Podívejme se na zápis Kosselových struktur, vyznačujících vznik iontové vazby v
NaCl a CaF2.
63
Sodík, coby prvek I. A podskupiny, odevzdá svůj jediný valenční elektron a získá
prázdnou valenční sféru, zatímco chlor,
prvek VII. A podskupiny, přijme od
atomu Na 1 elektron a získá elektronový
oktet, čili zcela zaplněnou valenční
sféru.
Vápník je prvek II.A podskupiny, proto
své dva valenční elektrony předá dvěma
atomům fluoru (VII. A podskupina), které
si tím doplní na elektronový oktet.
Kvantově chemické výpočty však ukazují, že při interakci částic nedochází nikdy k
úplnému přesunu elektronu z jednoho vazebného partnera na partnera druhého,
elektrony jsou vždy alespoň zčásti sdíleny oběma partnery (kovalence). To znamená,
že žádná vazba není absolutně iontová, každá má alespoň malý podíl kovalence.
Vhodná je tedy představa, že iontová vazba vzniká extrémní polarizací kovalentní
vazby. Za iontovou pak považujeme každou vazbu, která má méně, než 50%
kovalence, čili více, než 50% iontovosti. To odpovídá rozdílu elektronegativit prvků
∆X > 1,7.
Vlastnosti iontových sloučenin
Iontové sloučeniny vytvářejí v tuhém stavu krystaly s pravidelně uspořádanými ionty

v krystalové mřížce, kde je každý kation
obklopen určitým počtem aniontů a naopak.
V roztocích nebo taveninách nevytvářejí tyto
látky molekuly, jsou disociovány (rozštěpeny)
na kapalnou směs kationtů a aniontů. Ty
mohou přenášet elektrický náboj, a proto
roztoky i taveniny iontových sloučenin vedou
elektrický proud, jsou to elektrolyty.
Úloha 3.4
Vypočítejte rozdíl elektronegativit a určete charakter vazeb v těchto sloučeninách:
KF, BaCl2, S8, I2, SiC, CCl4, CaBr2.
Řešení:
V periodické tabulce vyhledáme hodnoty elektronegativit prvků (drobné rozdíly
v odlišných periodických tabulkách tolerujme). Vyjádříme rozdíl elektronegativit (∆X)
a určíme druh vazby.
K F Ba Cl S S I I
X = 0,8 4,0 0,9 3,0 2,5 2,5 2,5 2,5
∆X = 2,2 2,1 0 0
Vazba: iontová iontová kovalentní nepolární kovalentní nepolární
Látka: KF BaCl2 S8 I2
64
Si C C Cl Ca Br
X= 1,8 2,5 2,5 3,0 1,0 2,8
∆X = 0,7 0,5 1,8
Vazba: kovalentní polární kovalentní polární iontová
Látka: SiC CCl4 CaBr2
KOVOVÁ VAZBA
Kovy jsou prvky elektropozitivní, které ochotně odevzdávají elektrony. V krystalové

mřížce kovů dochází k rozsáhlému překryvu valenčních orbitalů atomů kovu a do
oblasti společného překryvu uvolňují atomy svoje
valenční elektrony.
Oblast překryvu představuje energetický pás, po
kterém se volně pohybují delokalizované valenční
elektrony, jako tzv. elektronový mrak (plyn).
Z původních atomů kovu, které uvolnily svoje
valenční elektrony do oblasti společného
překryvu, se staly kationty kovu.
Kovová krystalová mřížka je tvořena kationty
kovu, mezi nimiž se pohybují delokalizované elektrony po energetických pásech.
Vložením vnějšího napětí nastane usměrněný pohyb elektronového mraku po
energetickém pásu – kov vede elektrický proud.
VAN DER WAALSOVA VAZBA
Van der Waalsovou vazbou rozumíme velice slabé přitažlivé síly, které působí mezi
libovolnými atomy a molekulami, které se ocitnou ve vzájemné blízkosti.
Přitahovat se mohou molekuly, které se k sobě orientují opačnými konci svých
trvalých elektrických dipólů, ale přitahují se i částice, jež žádné, ani parciální náboje
nemají. V tomto případě působí přitažlivě Londonovy disperzní síly, spočívající ve
vzájemném přitahování indukovaných mikrodipólů.
Záporně nabité elektrony, rychle se pohybující v obalu, jsou v každém okamžiku
vychýleny od polohy kladně nabitého jádra. Vzniká tak
miniaturní dipól, mikrodipól mezi jádrem a elektronovou
hustotou v obalu (používáme označení δδ+ a δδ-). Tento
mikrodipól indukuje vznik mikrodipólu v další částici, která
se nachází v těsné blízkosti. Mikrodipóly sousedících
částic se přitahují a velmi rychle mění svůj směr, takže
přitažlivé síly působí všemi směry, a proto je označujeme
jako disperzní (rozptýlené).
VODÍKOVÁ VAZBA
Vodíková vazba patří společně s van der Waalsovou vazbou mezi tzv. slabé vazebné
interakce, je asi o řád méně pevná, než jednoduchá kovalentní vazba. Značíme ji
tečkami, nebo přerušovanou čarou.
65
Vodíková vazba se vytváří mezi atomem vodíku, který je vázán na elektronegativní

atom a dalším atomem, který disponuje volným elektronovým párem.
Délka vodíkové vazby je větší, než délka jednoduché

kovalentní vazby (nejčastěji se pohybuje kolem 0,27 nm).
Význam vodíkových vazeb
Vytvoření vodíkové vazby mezi molekulami výrazně

ovlivňuje vlastnosti těchto látek, typickým projevem je
zvýšení teploty varu (je nezbytné překonat vazebnou energii vodíkových vazeb, aby
se spojené molekuly od sebe oddělily a přešly do plynného skupenství).
Molekula sulfanu (H2S) obsahuje atom síry o vyšší relativní atomové hmotnosti, než
má atom kyslíku v molekule vody (H2O). Sulfan by tedy měl mít vyšší teplotu varu,
než voda. Síra má ovšem jen střední elektronegativitu, takže nesplňuje podmínky pro
vytvoření vodíkové vazby mezi molekulami H2S. Ve shodě s tímto předpokladem má
sulfan teplotu varu jen (- 60,75°C), zatímco přítomnost vodíkových vazeb v molekule
vody zvyšuje její teplotu varu na (+ 100°C) za normálního tlaku.
Molekuly fluorovodíku (HF) jsou vodíkovými vazbami spojovány do různě dlouhých
řetězců:
Přítomnost vodíkových vazeb je charakteristická také pro spoustu organických

molekul. Tak například, molekuly karboxylových kyselin vytvářejí pomocí vodíkových
vazeb dimerní, nebo polymerní struktury:
Existence vodíkových vazeb má značný biologický význam. Ač tyto vazby nejsou

příliš pevné, bývají v biologických makromolekulách přítomny ve velikém počtu a
umožňují tak formování prostorového tvaru makromolekul bílkovin a nukleových
kyselin.
66
4. PROSTOROVÁ STAVBA MOLEKUL
HYBRIDIZACE ATOMOVÝCH ORBITALŮ
Aby dokázali vysvětlit vazebné poměry v řadě molekul a odvodit jejich prostorové
tvary, vypracovali kvantoví chemici teorii hybridizace. Abychom pochopili její
potřebnost, podívejme se na vazebné poměry v molekule nejjednoduššího
uhlovodíku, methanu (CH4).
Z atomu uhlíku vycházejí 4 jednoduché kovalentní vazby C – H. Elektronová
konfigurace valenční sféry atomu uhlíku (2s2 2p2) napovídá, že v základním stavu má
C-atom k dispozici pouze dva nespárované elektrony v p-orbitalech, takže by mohl
vytvořit jen dvě vazby. Aby mohl vytvořit 4 vazby, dojde k přesunu 1 elektronu z
orbitalu 2s do orbitalu 2p: získáme excitovaný stav C*: 2s1 2p3, kde atom uhlíku už
disponuje čtyřmi nepárovými elektrony.
Ze zápisu vazebných poměrů vidíme, že
překryvem atomových orbitalů valenční sféry
uhlíku s 1s-orbitaly atomů vodíku vznikly čtyři
jednoduché σ-vazby C – H. Jedna vznikla za
účasti 2s-orbitalu atomu uhlíku, zbylé tři za
účasti 2p-orbitalů atomu uhlíku. To ale
znamená, že jedna vazba C – H se od zbylých
tří musí lišit (vznikla překryvem odlišných orbitalů). Jenomže experimentální údaje
ukazují, že všechny 4 vazby C – H v molekule methanu jsou zcela rovnocenné,
nerozlišitelné.
Když se naměřené údaje neshodují s předpovědí teorie, je třeba změnit teorii. Aby
všechny 4 vazby C – H byly rovnocenné, pak se před jejich vznikem musely atomové
orbitaly uhlíku sjednotit, musely se vytvořit 4 rovnocenné orbitaly C-atomu.
Takovému sjednocení valenčních orbitalů říkáme hybridizace.
Hybridizace je energetické a tvarové sjednocení orbitalů.
Sjednocovat se mohou jen orbitaly energeticky blízké, s vhodnou prostorovou
orientací podél spojnice jader atomů, tvořících vazbu.
Takovým podmínkám vyhovují a tedy hybridizují orbitaly, tvořící vazby sigma,
zatímco orbitaly, podílející se na tvorbě vazeb pí, nesplňují podmínku vhodného
prostorového uspořádání, a proto nehybridizují.
Hybridizace je v principu matematickou metodou,
založenou na lineárním kombinování původních
atomových orbitalů. To znamená, mimo jiné, že
vznikne právě tolik hybridních orbitalů, kolik
atomových orbitalů se do hybridizace zapojilo.
Valenční stav atomu

V úvodní úvaze jsme zmínili, že vazebné poměry v
molekule methanu odvodíme od excitovaného
stavu atomu uhlíku. To proto, že z kvantových stavů
atomu jsme znali zatím jen základní a excitovaný
stav.
Excitovaný stav atomu je ovšem charakterizován
tím, že degenerované orbitaly jsou obsazeny
nespárovanými elektrony se stejným spinem. To je ovšem zásadní problém! Aby se
67
tyto elektrony mohly účastnit tvorby různých vazeb, musejí mít spiny nahodilé. Jen
tak se mohou spárovat s elektrony v orbitalech vazebných partnerů, které mají také
spiny uspořádané náhodně. Dochází proto ke zvýšení energie elektronů na hladinu
ještě vyšší, než odpovídá excitovanému stavu atomu, elektrony jsou vyexcitovány do
tzv. valenčního stavu.
V něm jsou spiny elektronů orientovány náhodně a v tento okamžik elektrony
obsazují vznikající hybridní orbitaly.
Valenční stav se vytváří teprve až při interakci atomu s jeho vazebným partnerem a
vytvořením vazby se uvolní vazebná energie, která hradí energetickou spotřebu na
excitaci elektronů do valenčního stavu.
Pro jednoduchost budeme ve schématech vazebných poměrů zapisovat excitovaný
stav atomu, ale mějme na mysli, že ve skutečnosti jde o stav valenční.
Odvození typů hybridních orbitalů
Molekula methanu, CH4

Ze schématu vidíme, že atom uhlíku vytváří se čtyřmi
atomy vodíku čtyři jednoduché vazby sigma. Na
atomu uhlíku hybridizují všechny orbitaly, které se
podílejí na vzniku vazeb sigma. Hybridizací jednoho
orbitalu 2s a tří orbitalů 2p atomu uhlíku vzniknou čtyři
hybridní, sjednocené orbitaly, označované jako sp3.
Ty se podílejí na vzniku vazeb s 1s-orbitaly atomů
vodíku.
Molekula ethenu, C2H4

Na tvorbě vazeb sigma se podílejí tři orbitaly
každého atomu uhlíku: vzniká tak jedna
vazba C – C a na každém atomu uhlíku ještě
dvě vazby C – H. Orbitaly, které vytvářejí
další vazbu C – C (druhou v pořadí mezi
stejnými atomy), se už nemohou překrývat na
spojnici jader, takže vytvářejí vazbu pí. Tyto
orbitaly se proto hybridizace neúčastní.
Vidíme, že hybridizuje jeden orbital 2s a dva
orbitaly 2p každého atomu uhlíku, takže
vzniknou tři hybridní orbitaly sp2. Každý z
atomů uhlíku v molekule ethenu je tedy v hybridním stavu sp2.
Molekula ethynu, C2H2

V tomto případě se na tvorbě sigma vazeb
podílejí pouze dva orbitaly každého atomu
uhlíku. Zbylé p-orbitaly každého uhlíkového
atomu už vytvářejí vazby pí, proto se
hybridizace neúčastní.
Na každém atomu uhlíku tedy hybridizuje jeden
orbital 2s a jeden orbital 2p za vzniku dvou
hybridních orbitalů sp. Každý atom uhlíku v
molekule ethynu je proto v hybridním stavu sp.
68
Úloha 4.1
V jakém hybridním stavu je atom uhlíku v molekule kyanovodíku, HCN?
Řešení:
Nejprve odvodíme elektronový strukturní vzorec kyanovodíku a uvidíme, že mezi
atomem uhlíku a dusíku je trojná vazba. Zapíšeme vazebné poměry pomocí
rámečků:
Vidíme, že na tvorbě vazeb sigma se podílí
pouze 2s a jeden 2p orbital atomu uhlíku.
Pouze tyto dva orbitaly hybridizují za vzniku
dvou sjednocených, hybridních orbitalů sp.
Uhlíkový atom je tedy v hybridním stavu sp
(Csp).
Průběh hybridizace
Termín „průběh“ se může jevit jako zavádějící, protože se jedná o matematickou

operaci – kombinování atomových orbitalů, tj. vlnových funkcí. Výuka se však
neobejde bez názornosti, proto použijeme konturové diagramy atomových orbitalů a
budeme sledovat jejich změny během přeměny na konturové diagramy hybridních
orbitalů.
Následující schéma představuje průběh energetického a tvarového sjednocení
jednoho orbitalu (s) a jednoho orbitalu (p). Vidíme, že ve stádiu „polovičního
sjednocení“ se energie p-orbitalu snížila, energie s-orbitalu zvýšila, takže oba orbitaly
se k sobě energeticky přiblížily. Z hlediska tvaru získal p-orbital částečně s-charakter
(jeden oblak elektronové hustoty se zvětšil a získává tvar bližší kouli), zatímco
s-orbital získal částečný p-charakter (vytvořil se na něm druhý oblak elektronové
hustoty s opačným znaménkem
vlnové funkce).
Po úplném sjednocení mají oba
hybridní orbitaly (sp) stejný tvar
i energii.
Vzniklé hybridní orbitaly
příslušejí elektronovému obalu
nějakého konkrétního atomu,
čili od jeho jádra směřují někam
do prostoru. Orientují se tak,
aby si co nejméně překážely,
aby byly co nejdéle od sebe.
V našem případě dva hybridní
orbitaly (sp) se orientují pod
úhlem 180°, čili leží na přímce.
Menší oblaka elektronové
hustoty hybridních orbitalů (zde
se záporným znaménkem
vlnové funkce) můžeme při
běžných úvahách zanedbat a
používáme běžně zjednodušené konturové diagramy. Pak se ovšem dva hybridní
orbitaly (sp) tvarově velice podobají atomovému orbitalu (p). Přesto najdeme zásadní
69
rozdíl: oblaka elektronové hustoty p-orbitalu mají opačná znaménka vlnové funkce,
zatímco oblaka
elektronové hustoty
dvou hybridních (sp)-
orbitalů mají shodná
znaménka vlnové
funkce.
Typy hybridních orbitalů
Použijeme zjednodušené konturové diagramy hybridních orbitalů, abychom lépe

vystihli prostorovou stavbu molekuly.
Hybridizace sp
Příklad: molekula BeCl2
Hybridizací orbitalu (2s) a (2p) atomu beryllia
vznikají dva hybridní orbitaly sp, které se
navzájem orientují pod úhlem 180°, aby si co
nejméně překážely.
Každý z sp-hybridních orbitalů atomu
beryllia se překrývá s p-orbitalem
atomu chloru, za vzniku dvou
jednoduchých kovalentních vazeb
Be – Cl. Orientace hybridních
sp-orbitalů určuje vazebný úhel 180°,
čili molekula BeCl2 je lineární.
Hybridizace sp2
Příklad: molekula BF3
Hybridizací jednoho orbitalu (2s) a dvou orbitalů (2p) atomu boru se vytvářejí tři
hybridní orbitaly sp2. Ty se orientují směrem do vrcholů rovnostranného trojúhelníku,
takže svírají úhel 120°.
Překryvem hybridních sp2-orbitalů se třemi p-orbitaly atomů fluoru se vytvářejí tři
jednoduché kovalentní vazby B – F, svírající vazebný úhel 120°.
Hybridizace sp3
Příklad: molekula CH4
Hybridizací jednoho orbitalu (2s) a tří orbitalů
(2p) atomu uhlíku vznikají čtyři hybridní orbitaly sp3. Aby si co nejméně překážely,
směřují do vrcholů tetraedru (čtyřstěnu), v jehož středu se nachází jádro uhlíkového
70
atomu. Hybridní orbitaly tak navzájem svírají vazebný úhel 109,5°. Překryvem čtyř
sp3-hybridních orbitalů atomu uhlíku se čtyřmi 1s-orbitaly atomů vodíku se vytvoří
čtyři sigma vazby C – H. Ty z nich, které leží v rovině nákresny, vyznačujeme
jednoduchou čarou, vazbu směřující před rovinu nákresny značíme rozšiřujícím se

klínkem a vazbu, která směřuje za rovinu nákresny, značíme čárkovaným, zužujícím
se klínkem.
Hybridizace sp3d
Příklad: molekula PCl5
Hybridizací jednoho orbitalu 3s, tří
orbitalů 3p a jednoho orbitalu 3d
atomu fosforu vznikne celkem
5 hybridních orbitalů sp3d.
Hybridní orbitaly se uspořádají
směrem do vrcholů trigonální
dipyramidy (trojbokého
dvojjehlanu). Jejich
překryvem s pěti p-orbitaly
atomů chloru se vytvoří 5
vazeb P – Cl. Ve střední,
trojúhelníkové části, svírají
vazebný úhel 120°, zbylé
dvě vazby jsou na tento
rovnostranný trojúhelník
kolmé.
Hybridizace sp3d2
Příklad: molekula SF6
71
Jeden orbital (3s), tři orbitaly (3p) a dva orbitaly (3d) atomu síry hybridizují za tvorby
šesti hybridních orbitalů (sp3d2).
Hybridní orbitaly se orientují směrem do vrcholů oktaedru (osmistěnu), takže
navzájem svírají vazebné úhly 90°. Každý z hybridních orbitalů se překrývá s
p-orbitalem atomu fluoru, takže se vytvoří 6 jednoduchých vazeb S – F v oktaedrické
molekule SF6.
Hybridizace orbitalů v molekulách s volnými elektronovými páry na centrálním

atomu
Středové atomy v mnohých molekulách mají kromě vazebných elektronových párů
také nevazebné (volné) elektronové páry, jejichž elektrony však také musejí být
umístěny v orbitalech.
Orbitaly s nevazebnými (volnými) elektronovými páry se účastní hybridizace a

ovlivňují tak prostorový tvar molekuly.
V molekule amoniaku (NH3) se tři z pěti valenčních elektronů podílejí na tvorbě vazeb
N – H, kromě tří orbitalů (2p) však hybridizuje také orbital (2s), obsazený volným
elektronovým párem.
Vznikají 4 hybridní orbitaly (sp3), směřující do vrcholů tetraedru. Očekáváme tedy

vazebné úhly 109,5°, ale ve skutečnosti jsou mezi H-atomy úhly trochu menší (asi
107°). To proto, že nevazebný (volný) elektronový pár nesměřuje ke konkrétnímu
vazebnému partneru a zaujímá tak větší část prostoru, než pár vazebný. Zbylé,
vazebné elektronové páry, se musejí vtěsnat do menšího prostoru, proto se vazebné
úhly mezi nimi zmenší.
V místě, kam směřuje volný elektronový pár, neexistuje reálný atom, čili tento vrchol
tetraedru není obsazen. Máme-li odvodit skutečný prostorový tvar molekuly,
vypustíme z tetraedru jeden vrchol: molekula amoniaku má tvar trigonální pyramidy
(trojúhelníkového jehlanu).
Nyní odvoďíme hybridní stav kyslíkového atomu v molekule vody, zakreslíme
vazebné poměry a výsledný tvar molekuly.
Atom kyslíku má v molekule vody kromě dvou vazebných elektronových párů dva
volné elektronové páry, jejichž orbitaly hybridizují také. Atom kyslíku je tedy v
hybridním stavu (sp3) a základním tvarem molekuly je proto tetraedr. Dva vrcholy
tetraedru, do nichž směřují volné elektronové páry, vypustíme (nenacházejí se v nich
reálné atomy), takže molekula vody má tvar lomený.
72
METODA VSEPR
Široce je dnes používána Gillespie-Nyholmova metoda, umožňující snadno odvodit

prostorové tvary kovalentních molekul nepřechodných prvků. Její zkratka (VSEPR)
pochází z označení principu, na němž je založena: „valence shell electron-pair
repulsion“, čili „odpuzování elektronových párů valenční sféry“.
Repulze (odpuzování) se účastní jak vazebné, tak i nevazebné elektronové páry a
uspořádávají se v kulové sféře kolem centrálního atomu tak, aby byly co nejdále od
sebe.
Pro odvození geometrie molekuly má zásadní význam tzv. sterické číslo, vyjadřující
součet všech vazeb a nevazebných elektronových párů, vycházejících ze středového
atomu.
Násobná vazba se považuje za vazbu jednu.
Základní prostorový tvar molekuly, daný sterickým číslem, je pak ještě redukován
vypouštěním vrcholů, do nichž směřují nevazebné elektronové páry.
73
Přehled tvarů molekul

74
Sterické číslo (4) určuje jako základní tvar molekuly tetraedr, čtyřstěn. Geometricky
jej odvozujeme střídavým vypouštěním vrcholů krychle, jak ukazuje předchozí
schéma.
75
Postup odvození tvaru molekuly
Molekula chloridu olovnatého, PbCl2

Nejprve zapíšeme pomocí
Lewisových struktur vazby
v molekule. Vidíme, že
atom olova poutá tři
ligandy, z toho jeden je
volný (nevazebný)
elektronový pár. Ze základního tvaru, trojúhelníku, proto vypustíme jeden vrchol,
molekula PbCl2 má tvar lomený.
76
Chlorid-oxid fosforečný (trichlorid fosforylu), POCl3

Lewisovými strukturami zapíšeme počty valenčních elektronů a z nich vytvoříme
vazby mezi atomy v molekule.
Vidíme, že
z centrálního atomu
fosforu vystupují 4
ligandy (atom kyslíku
poutaný dvojnou
vazbou se považuje
za jeden ligand). Žádný nevazebný elektronový pár na atomu fosforu nezbyl, takže
molekula má základní tvar, určený sterickým číslem (4), tedy tetraedr.
Úloha 4.2
Odvoďte metodou VSEPR tvary molekul:
a) CS2 d) SOF4
b) CBr4 e) ClF3
c) SF2
Řešení:
a) Zapíšeme valenční elektrony prvků a vznik kovalentních vazeb pomocí
Lewisových struktur. Ligandy jsou
dva, na atomu uhlíku nezůstal
žádný volný elektronový pár, takže
sterické číslo je také 2. Molekula je lineární.
b) Sterické číslo je 4, žádný volný

elektronový pár, takže
molekula je tetraedrická.
c) Na atomu síry zůstaly dva

volné elektronové páry, dva
ligandy
představují vazby
s atomy fluoru.
Sterické číslo je
tedy 4 a ze
základního tvaru,
tetraedru, vypustíme dva vrcholy. Molekula SF2 je lomená.
d) Sterické číslo je 5, žádný volný

elektronový pár, molekula má tvar
trigonální dipyramidy.
e) Sterické číslo je také 5, ale z toho

jsou dva volné elektronové páry
na atomu chloru. Z trigonální dipyramidy
vypustíme dva vrcholy – molekula je
tvaru T.
77
5. NÁZVOSLOVÍ ANORGANICKÉ CHEMIE
KONCOVKY OXIDAČNÍCH ČÍSEL
Pouze prvky v elementárním stavu, tedy nesloučené s jiným druhem prvku, mají
oxidační číslo 0. Ostatním prvkům ve sloučeninách přisuzujeme kladné či záporné
oxidační číslo, které zapisujeme římskou číslicí a přiřazujeme mu koncovku:
Oxidační číslo koncovka

I -ný
II -natý
III -itý
IV -ičitý
V -ičný (-ečný)
VI -ový
VII -istý
VIII -ičelý
NÁSOBÍCÍ PŘEDPONY
Jestliže je atom prvku zastoupen ve sloučenině víc, než jedenkrát, přikazují někdy
pravidla vyjádřit tento počet násobící předponou.
Násobek Předpona Násobek Předpona

1 mono- 11 undeka-
2 di- 12 dodeka-
3 tri- 13 trideka-
4 tetra- 14 tetradeka-
5 penta- 15 pentadeka-
6 hexa- 16 hexadeka-
7 hepta- 17 heptadeka-
8 okta- 18 oktadeka-
9 nona- 19 nonadeka-
10 deka- 20 eikosa-
NÁZVOSLOVÍ OXIDŮ A SULFIDŮ
Oxidy jsou podvojné sloučeniny kyslíku s jiným prvkem, atom kyslíku v nich vystupuje
v oxidačním čísle (-II). Sulfidy jsou sirná analoga oxidů: O-II, S-II.
Tvorba vzorce:
Zapsat značku prvku uvedeného v názvu a za ní značku kyslíku, nebo síry. Podle
koncovky názvu vyznačit oxidační číslo vázaného prvku. Pak doplnit stechiometrické
koeficienty, čili počet atomů vázaného prvku a atomů kyslíku (síry) uvést v takovém
poměru, aby počet záporných nábojů kyslíku (síry) přesně kompenzoval počet
kladných nábojů vázaného prvku. Molekula musí být elektroneutrální.
Př. Oxid hlinitý Al O
- Koncovka –itý určuje oxidační číslo hliníku (+III): Al+IIIO-II
78
- Hliník je třeba vzít dvakrát a kyslík třikrát: Pak 6 záporných nábojů kyslíku je
kompenzováno 6 kladnými náboji dvou atomů hliníku:
Al+III2O-II3, čili Al2O3.
Př. Sulfid zirkoničitý Zr S

Podle koncovky –ičitý zapíšeme oxidační číslo zirkonia (+IV): Zr+IVS-II
4 kladné náboje zirkonia je třeba kompenzovat dvěma atomy síry v oxidačním čísle
(-II): Zr+IV S-II2, čili Zr S2.
Tvorba názvu
Podle přítomnosti atomu kyslíku či síry ve vzorci zapsat slovo „oxid“, či „sulfid“. Z
počtu atomů kyslíku (síry) zjistit oxidační číslo vázaného atomu a vyjádřit ho v názvu
koncovkou oxidačního čísla.
Př. Li2O
Dva záporné náboje kyslíkového atomu jsou kompenzovány dvěma atomy lithia, a
proto každý atom lithia má oxidační číslo (+I). Přiřadíme koncovku (-ný): Li-I2O-II, čili
oxid lithný.
Př. V2S5
5 atomů síry vytvoří celkem 10 záporných nábojů, které jsou kompenzovány dvěma
atomy vanadu. Každý z nich má tedy oxidační číslo (+V), koncovka (-ičný): V+V2S-II5,
čili sulfid vanadičný.
Složené oxidy
Některé oxidy zapisujeme souhrnným vzorcem, který představuje složeninu dvou
jednodušších oxidů. Příkladem může být nejkvalitnější železná ruda, magnetit,
chemicky Fe3O4:
Kyslíkové atomy vytvářejí celkem 8 záporných nábojů, které jsou kompenzovány
třemi atomy železa. Na 1 atom Fe tak připadá neceločíselný kladný náboj, který
nemůžeme vyjádřit koncovkou oxidačního čísla. Usoudíme tedy, že se jedná o
složený (podvojný) oxid, rozepíšeme vzorec na dílčí jednoduché oxidy a nazveme je
samostatně. Výsledný název pak bude složeninou názvů dílčích:
Fe+IIO-II oxid železnatý

Fe+III2O-II3 oxid železitý
Fe3O4 oxid železnato-železitý
II. NÁZVOSLOVÍ PEROXIDŮ A SUPEROXIDŮ (= HYPEROXIDŮ)
Peroxidy jsou podvojné sloučeniny, obsahující skupinu dvou atomů kyslíku, celou v
oxidačním čísle (-II), tedy (O2)-II. Superoxidy obsahují skupinu dvou atomů kyslíku,
celou v oxidačním čísle (-I), tedy (O2)-I.
Tvorba vzorce
Zapsat značku vázaného prvku v oxidačním čísle, vyjádřeném v názvu a za ní
skupinu (O2). Podle názvu „peroxid“ či „superoxid“ jí přiřadit oxidační číslo (-II) nebo
(-I) a pak dopočítat stechiometrické koeficienty.
Př. Peroxid sodný (též peroxid sodíku) Na+I(O2)-II

79
Dva záporné náboje skupiny (O2) budou kompenzovány dvěma atomy Na v

oxidačním čísle (+I): Na+I2(O2)-II, čili Na2O2
Př. Superoxid rubidný Rb+I(O2)-I

Jeden záporný náboj skupiny (O2) je právě kompenzován jedním atomem Rb v
oxidačním čísle (+I): RbO2
Tvorba názvu
Tady je situace složitější, protože sloučenina obecného vzorce (XO2) může být oxid,
peroxid či superoxid. Zde musíme trochu předběhnout výklad anorganické chemie:
superoxidy (hyperoxidy) vytvářejí silně elektropozitivní prvky I.A podskupiny (K, Rb,
Cs, sodík jen obtížně). Peroxidy vytváří z I.A podskupiny hlavně (H, Na), ze II.A
podskupiny pak (Mg, Ca, Sr, Ba). Ostatní prvky tvoří s kyslíkem oxidy.
KO2 K+I(O2)-I superoxid (hyperoxid) draselný
BaO2 Ba+II(O2)-II peroxid barnatý
+IV
ClO2 Cl (O) 2 -II oxid chloričitý
CO2 C+IV(O)-II2 oxid uhličitý
MnO2 Mn+IV(O)-II2 oxid manganičitý
III. NÁZVOSLOVÍ HYDROXIDŮ A HYDROGENSULFIDŮ
Hydroxidy jsou sloučeniny, obsahující skupinu (OH)-1, jejich sirná analoga,

hydrogensulfidy, mají skupinu (SH)-1. Náboje iontů zapisujeme arabskými číslicemi.
Tvorba vzorce
Zapsat značku vázaného prvku a za ní tolik skupin (OH) či (SH), kolik odpovídá
oxidačnímu číslu prvku. Kromě prvků, uvedených v periodické tabulce, může, obecně
vzato, vystupovat v roli kationtu velice běžný kation amonný, (NH4)+.
Př. Hydroxid hlinitý Al+III(OH)

Oxidačnímu číslu (+III) atomu hliníku odpovídají 3 skupiny (OH)-1:
Al+III(OH)-13, čili Al(OH)3
Př. Hydrogensulfid hořečnatý Mg+II(SH)

Oxidačnímu číslu (+II) atomu hořčíku odpovídají dvě skupiny (SH)-1:
Mg+II(SH)-12, čili Mg(SH)2
Tvorba názvu
Podle druhu skupiny zapsat slovo „hydroxid“ či hydrogensulfid“, podle počtu skupin
zjistit oxidační číslo kationtu a vyjádřit ho v názvu koncovkou.
Př. Ti(SH)4
Čtyřem skupinám (SH)-1 odpovídá oxidační číslo titanu (+IV):
Ti+IV(SH)-14, hydrogensulfid titaničitý
Př. NH4OH
Jednu záporně nabitou skupinu (OH)-1 kompenzuje kation amonný:
NH4+1(OH)-1, hydroxid amonný
80
Podvojné sloučeniny
To jsou látky, v nichž je například určitý kation kompenzován větším počtem
odlišných aniontů. Tak třeba kromě hydroxidového aniontu (OH)- může být ve
sloučenině přítomen také oxidový anion (O)-2.
Př. FeO(OH)
To je vzorec rzi, látky, vznikající korozí železa. Sečteme záporné náboje aniontů
(-III), takže atom Fe musí mít oxidační číslo (+III). V názvu sloučeniny uvedeme
nejprve názvy obou aniontů a pak název kationtu s koncovkou oxidačního čísla:
Fe+IIIO-II(OH)-1 oxid-hydroxid železitý
IV. NÁZVOSLOVÍ HYDRIDŮ
Hydridy jsou podvojné sloučeniny vodíku s jiným prvkem. Z hlediska názvosloví je

významné, zda tímto prvkem je kov, nebo nekov. Diagonála v následujícím schématu
ukazuje rozdělení prvků na kovy a nekovy. Hranice není ostrá, po obou jejích
stranách se vyskytují polokovy (uplatňují se například v polovodičové technice).
Vidíme, že většina prvků v periodické tabulce patří mezi kovy.
Kovové hydridy obsahují atom vodíku v oxidačním čísle (-I).
Tvorba vzorce
Podle zakončení názvu zjistit oxidační číslo vázaného prvku a vykompenzovat
odpovídajícím počtem hydridových aniontů (H)-.
81
Př. Hydrid beryllnatý Be+IIH-I

Kation beryllnatý má podle koncovky názvu oxidační číslo (+II), proto bude
kompenzován dvěma anionty (H)-: BeH2
Tvorba názvu
Podle počtu atomů vodíku zjistit oxidační číslo vázaného kationtu a vyjádřit ho
koncovkou.
Př. LiH
Jeden záporný náboj hydridového aniontu (H)- je kompenzován jedním kationtem
lithia, který musí mít oxidační číslo (+I):
Li+IH-I hydrid lithný
Hydridy nekovů obsahují atom vodíku v oxidačním čísle (+I) a používají se pro ně
triviální názvy (neodvozují se). Zapamatujme si příklady nejběžnějších nekovových
hydridů prvků III. až VI.A podskupiny:
III. IV. V. VI.

B2H6 diboran CH4 methan NH3 amoniak H2O voda
C2H6 ethan N2H4 hydrazin H2O2 peroxid vodíku
SiH4 silan PH3 fosfan H2S sulfan (sirovodík)
Si2H6 disilan AsH3 arsan H2Se selan
H2Te tellan
V. NÁZVOSLOVÍ HALOGENOVODÍKOVÝCH KYSELIN (HALOGENOVODÍKŮ)
Jedná se o hydridy halogenů, (HX), prvků VII.A podskupiny. Atom vodíku má

oxidační číslo (+I), atom halogenu (-I). Jestliže se nacházejí v plynném skupenství,
označujeme je jako halogenovodíky.
Velice ochotně se ale tyto plyny rozpouštějí ve vodě a v tomto kapalném skupenství
je označujeme jako halogenovodíkové kyseliny. Vzorec je stejný, voda se v něm
neuvádí.
HX Halogenovodík Halogenovodíková kyselina
HF Fluorovodík Kyselina fluorovodíková

HCl Chlorovodík Kyselina chlorovodíková
HBr Bromovodík Kyselina bromovodíková
HI Jodovodík Kyselina jodovodíková
HAt Astatovodík Kyselina astatovodíková
VI. NÁZVOSLOVÍ SOLÍ HALOGENOVODÍKOVÝCH KYSELIN
Soli vznikají odštěpením kationtu (H+) z molekuly halogenovodíku a kompenzací

vzniklého halogenidového aniontu jiným kationtem. V názvu nesou zakončení „-id“.
HX X- halogenid
halogenovodík H+
82
Tvorba vzorce
Zapsat značku vázaného prvku a za ní značku příslušného halogenu. Z koncovky
názvu zjistit oxidační číslo vázaného prvku a vykompenzovat halogenidovými anionty
(X-I).
Př. Bromid fosforečný PBr
Koncovka „id“ (bromid) říká, že jde o sůl halogenovodíkové kyseliny. Atom fosforu v
oxidačním čísle (+V) musí být kompenzován pěti anionty (Br-I): P+VBr-I5, čili PBr5
Př. Fluorid jodistý IF
Interhalogenová sloučenina, v jejíž molekule fluoridové anionty (F-I) kompenzují jod v
oxidačním čísle (+VII): I+VIIF-I7, čili IF7
Tvorba názvu
Podle počtu halogenidových aniontů zjistit oxidační číslo vázaného prvku a vyjádřit
ho koncovkou.
Př. SF6
6 fluoridových aniontů (F-I) kompenzuje atom síry v oxidačním čísle (+VI).
S+VIF-I6, čili fluorid sírový
Podvojné sloučeniny
Kation může být kompenzován ještě dalšími anionty, než jen halogenidovými.
Uvedou se jejich názvy v abecedním pořadí a připojí se název kationtu s koncovkou
jeho oxidačního čísla.
Př. FeOCl
Oxidový anion (O-II) a chloridový anion (Cl-I) kompenzují atom železa v oxidačním
čísle (+III). Fe+IIIO-IICl-I, čili chlorid-oxid železitý
VII. NÁZVOSLOVÍ KYSLÍKATÝCH KYSELIN (OXOKYSELIN)
Kyslíkaté kyseliny jsou látky obecného vzorce (HXO), kde (X) je středový atom o
různě velikém, kladném oxidačním čísle. Atom vodíku má oxidační číslo (+I), atom
kyslíku (-II):
H+IX+?O-II
Tvorba vzorce
Podle názvu kyseliny zapsat značku středového atomu a vyznačit jeho oxidační číslo.
Pak sečíst kladné oxidační číslo vodíkového a středového atomu a vykompenzovat
atomy kyslíku. Když součet kladných oxidačních čísel vyjde lichý (nelze kompenzovat
sudým oxidačním číslem kyslíku), připíšeme automaticky o 1H-atom navíc.
Př. Kyselina chloritá H+ICl+IIIO-II

Součet kladných oxidačních čísel činí (+IV), proto vykompenzujeme dvěma atomy
kyslíku: H+ICl+IIIO-II2, čili HClO2
Př. Kyselina křemičitá H+ISi+IVO-II

Součet kladných oxidačních čísel činí (+V), proto připíšeme ještě jeden atom vodíku.
Součet (+VI) pak vykompenzujeme třemi atomy kyslíku. H+I2 Si+IVO-II3, čili H2SiO3
Jsou-li ve vzorci kyseliny přítomny více, než dva vodíkové atomy, vyjádří se jejich
počet násobící předponou a slovem „hydrogen“. Přítomnost více, než jednoho
středového atomu se vyjádří násobící předponou před jeho názvem.
83
Př. Kyselina pentahydrogenjodistá H+I5I+VIIO-II

Označení „pentahydrogen“ znamená 5 atomů vodíku, které zapíšeme rovnou. Součet
kladných oxidačních čísel pak činí (+XII), proto vykompenzujeme 6 atomy kyslíku:
H+I5I+VIIO-II6, čili H5IO6
Př. Kyselina tetraboritá H+IB+III4O-II

Čtyři středové atomy boru zapíšeme rovnou, ale součet kladných oxidačních čísel je
lichý (+XIII). Přidáme atom vodíku a vykompenzujeme 7 atomy kyslíku: H+I2B+III4O-II7,
čili H2B4O7
Zvláštní pozornost si zasluhují oxokyseliny boru a fosforu. Umíme už odvodit vzorec

kyseliny borité a trihydrogenborité, stejně jako kyseliny fosforečné a
trihydrogenfosforečné:
Kyselina boritá: HBO2 kyselina trihydrogenboritá: H3BO3
Kyselina fosforečná: HPO3 kyselina trihydrogenfosforečná: H3PO4
Je užitečné vědět, že kyseliny HBO2 a HPO3 jsou velice nestálé, takže se někdy v
chemické praxi (s určitou dávkou názvoslovné nedůslednosti) pod označením
kyselina boritá rozumí H3BO3 a pod označením kyselina fosforečná se rozumí
H3PO4. Z hlediska názvoslovného bude pro nás důležité, že soli, boritany, budeme
odvozovat od kyseliny trihydrogenborité, H3BO3, a fosforečnany od kyseliny
trihydrogenfosforečné, H3PO4.
Odvozené kyseliny a deriváty kyselin

Abychom pochopili názvosloví těchto látek, musíme se seznámit se strukturními
vzorci kyslíkatých kyselin. Jejich molekula musí obsahovat (-OH) skupinu, ze které je
kyselina schopna odštěpit kation (H+). Jestliže vzorec kyseliny obsahuje více O-
atomů, než H-atomů, pak zbylé kyslíkové atomy jsou vázány dvojnou vazbou na
středový atom.
V molekule kyseliny sírové, H2SO4, budou dvě (-OH) skupiny (je to

dvojsytná kyselina). To znamená, že zbylé dva kyslíkové atomy budou
poutány dvojnou vazbou na středový atom síry.
Peroxokyseliny
V molekule mají peroxidický můstek (-O-O-), vytvořený přidáním O-
atomu. Vzorec peroxokyseliny tedy odvodíme přidáním O-atomu ke
vzorci původní kyseliny:
Kyselina peroxosírová: H2SO4 + O = H2SO5
Thiokyseliny
Mají samostatný atom kyslíku zaměněn za atom síry. Atom kyslíku
odečteme, atom síry přičteme:
Kyselina thiosírová: H2SO4 – O + S = H2S2O3
Halogenokyseliny
Mají (-OH) skupinu zaměněnu za atom halogenu, v názvu jej
vyznačíme předponou (fluoro-chloro-, bromo-, jodo-.)
Kyselina chlorosírová:
H2SO4 – (OH) + Cl = HSO3Cl
84
Amidokyseliny
Mají (-OH) skupinu zaměněnu za amidovou skupinu (-NH2).
V názvu se uvede předpona (amido-).
Kyselina amidosírová:
H2SO4 – (OH) + (NH2) = HSO3NH2
Deriváty kyselin
Mají v molekule zaměněny všechny (-OH) skupiny, takže už to nejsou kyseliny,
schopné odštěpovat kation (H+). Záměnou za atomy halogenu vznikají halogenidy
kyselin.
Záměnou (-OH) skupin za amidové skupiny (-NH2) vznikají amidy kyselin:
Tvorba názvu kyseliny

Sečtením kladných oxidačních čísel H-atomů a záporných oxidačních čísel O-atomů,
zastoupených ve vzorci kyseliny, zjistíme velikost kladného oxidačního čísla
středového atomu. To vyjádříme v názvu koncovkou.
Jestliže obsahuje molekula více středových atomů, než jeden, vyjádříme jejich počet
násobící předponou.
Jestliže je v molekule přítomno více vodíkových atomů, než dva, vyjádříme jejich
počet násobící předponou a slovem „hydrogen“.
Př. HClO, čili H+IClO-II

Pro středový atom chloru vychází oxidační číslo (+I), koncovka „-ný“. Kyselina je
ženského rodu, proto koncovka „-ná“.
H+ICl+IO-II kyselina chlorná
Př. H2S2O7, čili H+I2S2O-II7

Rozdíl záporných a kladných oxidačních čísel činí (14 - 2 = 12) a připadá na dva
atomy síry. Každý atom síry má tedy oxidační číslo (+VI), koncovka (-ová). Dva
středové atomy síry vyjádříme násobící předponou (di-).
H+I2S+VI2O-II7 kyselina disírová
Př. H4I2O9, čili H+I4I2O-II9

Rozdíl záporných a kladných oxidačních čísel činí (18 - 4 = 14) a připadá na dva
atomy jodu. Každý atom jodu má tedy oxidační číslo (+VII), koncovka (-istá). Dva
středové atomy jodu vyjádříme násobící předponou (di-), čtyři H-atomy předponou
(tetrahydrogen-):
H+I4I+VII2O-II9 kyselina tetrahydrogendijodistá
Poznámka
Při odvozování názvu kyseliny bychom někdy mohli dospět k názvu nereálné
sloučeniny, v jejíž molekule by oxidační číslo centrálního atomu bylo v rozporu s
přirozeným oxidačním číslem daného prvku. V takovém případě se nejspíše jedná o
thiokyselinu, nebo peroxokyselinu.
85
Pro účely posouzení takové situace si zapamatujme, že středové atomy ze IV.A

podskupiny periodického systému mají oxidační číslo (+IV), středové atomy ze VI.A
podskupiny mají oxidační číslo (+IV), nebo (+VI). Středové atomy prvků jiných
podskupin periodického systému mohou mít i jiná oxidační čísla.
Př. H2S2O2
Na dva středové atomy síry připadá oxidační číslo (4 – 2 = 2), čili na atom síry (+I).
To je nereálné, síra je prvek VI.A podskupiny. Jestliže se ale jedná o thiokyselinu,
pak ve vzorci je o 1 atom síry více a o 1 atom kyslíku méně, takže původní vzorec by
byl: H2SO3. Tomu odpovídá reálný název kyselina siřičitá (obsahuje S+IV). Jedná se
proto o thiokyselinu odvozenou od kyseliny siřičité:
H2S2O2 kyselina thiosiřičitá
Př. H2S2O8
Na dva středové atomy síry připadá (16 – 2 = 14) kladných nábojů, čili na 1 atom síry
oxidační číslo (+VII). To je nereálné, síra je prvek VI.A podskupiny. Jestliže jde o
thiokyselinu, pak původní vzorec má o 1 atom síry více a o 1 atom kyslíku méně,
tedy H2SO9. Zde pro síru vychází nesmyslná hodnota oxidačního čísla (+XVI), takže
o thiokyselinu nejde.
Uvažujme proto, že by se mohlo jednat o peroxokyselinu. Její molekula má o 1
kyslíkový atom navíc, takže původní vzorec by byl H2S2O7. Zde už pro atom síry
vychází oxidační číslo (+VI), to je reálné, takže jde o kyselinu disírovou. Zadaná
sloučenina H2S2O8 tedy představuje peroxokyselinu odvozenou od kyseliny disírové:
H2S2O8 kyselina peroxodisírová
Vzorec kyseliny nelze krátit, odpovídá mu skutečná struktura

její molekuly:
VIII. NÁZVOSLOVÍ SOLÍ KYSLÍKATÝCH KYSELIN
Soli kyslíkatých kyselin mají názvoslovné zakončení (-an) a vznikají náhradou všech
vodíkových kationtů v molekule kyseliny jinými kationty. Odštěpením vodíkových
kationtů z molekuly kyseliny získáme anion kyseliny, který nese tak velký záporný
náboj, kolik kationtů (H+) bylo odštěpeno.
H2SO4 2 H+ + (SO4)2-
kyselina sírová síran
Tvorba vzorce
Nejprve zapíšeme vzorec kyseliny, od níž je sůl odvozena a odtržením všech
kationtů (H+) získáme anion kyseliny s odpovídajícím nábojem. Pak zapíšeme kation
soli s kladným nábojem, jehož velikost je uvedena koncovkou názvu. Za něho
zapíšeme anion kyseliny a ionty uvedeme v takovém poměru, aby výsledná
sloučenina byla elektroneutrální.
86
Př. Bromnan vápenatý

Bromnan je sůl kyseliny bromné, odvodíme její vzorec, HBrO. Odštěpením jediného
kationtu (H+) získáme bromnanový anion (BrO)1-. Je zřejmé, že vápenatý kation
(Ca2+) musí být kompenzován dvěma záporně nabitými bromnanovými anionty:
Ca2+(BrO)1-2, čili Ca(BrO)2
Př. Dichroman amonný

Dichroman je sůl kyseliny dichromové, odvodíme vzorec H2Cr2O7. Odštěpením dvou
přítomných kationtů (H+) získáme dichromanový anion (Cr2O7)2-. Ten musí být
kompenzován dvěma amonnými kationty (NH4)+:
(NH4)+I2(Cr2O7)2-, čili (NH4)2Cr2O7
Př. Fosforečnan hořečnatý

Víme už, že fosforečnany odvozujeme od kyseliny trihydrogenfosforečné, H3PO4.
Odštěpením tří iontů (H+) získáme fosforečnanový anion (PO4)3-, který
kompenzujeme hořečnatými kationty (Mg2+): Mg2+3(PO4)3-2, čili Mg3(PO4)2
Podvojné soli
Anion kyseliny je kompenzován dvěma odlišnými kationty, uvedenými v názvu soli v
abecedním pořadí.
Př. Síran draselno-hlinitý
Kationty (K+) a (Al3+) vytvářejí dohromady 4 kladné náboje, které budou
kompenzovány dvěma síranovými anionty:
K+Al3+(SO4)2-2, čili KAl(SO4)2
Smíšené soli
Kation soli je kompenzován anionty dvou odlišných kyselin, které jsou uvedeny v
názvu v abecedním pořadí.
Př. Chlorid-síran železitý
Kation (Fe3+) je kompenzován chloridovým aniontem (Cl-) a také síranovým aniontem
(SO4)2-:
Fe3+Cl-(SO4)2-, čili FeClSO4
Hydráty solí
Mnohé soli krystalizují s určitým typickým počtem molekul krystalové vody, říkáme
jim krystalohydráty, či hydráty. Před názvem soli se počet molekul krystalové vody
vyjádří násobící předponou a slovem „hydrát“, ve vzorci se počet molekul vody píše
až na konec, oddělen tečkou.
Př. Heptahydrát síranu železnatého
To je triviálním názvem tzv. zelená skalice. Odvodíme vzorec síranu železnatého,
FeSO4, oddělíme tečkou a zapíšeme 7 molekul vody:
FeSO4.7H2O
Tvorba názvu soli

Musíme zjistit, od jaké kyseliny je odvozen anion soli. Po určité zkušenosti to je
patrné na první pohled na vzorec soli, pro začátek si však vysvětlíme postup. Anion
soli vznikl odštěpením alespoň 1 kationtu (H+) z molekuly kyseliny, proto k aniontu
(zbytku) kyseliny připíšeme 1 H-atom a kyselinu pojmenujeme. V případě, že název
87
je nereálný (oxidační číslo středového atomu je v rozporu s postavením prvku v

periodickém systému), připíšeme další H-atom a kyselinu pojmenujeme znovu. Nyní
vidíme, kolik iontů (H+) bylo z molekuly kyseliny odštěpeno, čili jak veliký je náboj
aniontu kyseliny. Podle něho pak určíme oxidační číslo kationtu, které v názvu
vyjádříme koncovkou.
Př. Cu(NO2)2
Ke zbytku kyseliny (NO2) připojíme 1 H-atom a molekulu HNO2 pojmenujeme:
kyselina dusitá. To není v rozporu s pravidly o reálnosti názvu, takže anion kyseliny
vznikl odštěpením 1H+, čili nese náboj (NO2)1-. Dva tyto anionty kompenzuje kation
měďnatý:
Cu2+(NO2)1-2 dusitan měďnatý
Př. MgSiO3
Přidáním H-atomu ke zbytku kyseliny získáme sloučeninu vzorce HSiO3, kyselinu
křemičnou. Si jako prvek IV.A podskupiny může mít oxidační číslo (+IV), nikoli (+V).
Přidáme proto další H-atom a získáme H2SiO3, kyselinu křemičitou. To už je název
reálný, jde tedy o křemičitan, vzniklý náhradou 2 H-atomů v kyselině. Anion (SiO3)2-
bude kompenzován jediným kationtem Mg2+.
Mg2+(SiO3)2- křemičitan hořečnatý
Př. NaCr(SO4)2.12H2O
Zbytek kyseliny (SO4) pochází samozřejmě z kyseliny sírové, H2SO4. Jde tedy o
síran, ale zároveň o podvojnou sůl a také o hydrát. Dva síranové zbytky (SO4)2- jsou
kompenzovány dvěma kationty, na které připadá dohromady náboj (+4). Sodík z I.A
podskupiny může mít oxidační číslo pouze (+I), takže na chrom připadá (+III). 12
molekul krystalové vody vyjádříme násobící předponou „dodeka“ a slovem „hydrát“.
Na+Cr3+ (SO4)2-2.12H2O dodekahydrát síranu chromito-sodného
IX. NÁZVOSLOVÍ HYDROGENSOLÍ KYSLÍKATÝCH KYSELIN
Hydrogensoli vznikají náhradou pouze některého vodíkového kationtu v molekule

kyseliny jiným kationtem. Zbývající atom vodíku vyjádříme předponou „hydrogen“ a
jestliže jich je více, než jeden, tak i násobící předponou.
Tvorba vzorce
Zapíšeme vzorec kyseliny, od níž je hydrogensůl odvozena a odštěpíme jen tolik
kationtů (H+), aby jich zůstal počet, uvedený v názvu. Počet odštěpených iontů (H+)
určuje náboj aniontu hydrogensoli a tento anion vykompenzujeme kationtem,
uvedeným v názvu.
Př. Hydrogenchroman barnatý

Jde o hydrogensůl kyseliny chromové, H2CrO4. Jeden H-atom zůstává, takže
nahrazen byl jen 1 kation (H+) a hydrogenchromanový anion má náboj (-1). Dva tyto
anionty kompenzuje kation barnatý:
Ba2+(HCrO4)1-2, čili Ba(HCrO4)2
88
Př. Hydrogenboritan hlinitý

Víme už, že hydrogenboritan odvodíme od kyseliny trihydrogenborité, H3BO3. Jeden
H-atom musí zůstat, takže odštěpíme dva ionty (H+) a získáme hydogenboritanový
anion (HBO3)2-. Vykompenzujeme kationty hlinitými: Al3+2(HBO3)2-3, čili Al2(HBO3)3
Př. Dihydrogenfosforečnan vápenatý

Z názvosloví kyselin víme, že použijeme vzorec kyseliny trihydrogenfosforečné,
H3PO4. Odštěpíme jen tolik H-atomů, aby dva zůstaly (předpona dihydrogen-).
Odštěpíme tedy pouze 1 kation (H+) a vznikne dihydrogenfosforečnanový anion
(H2PO4)1-. Dva tyto anionty vykompenzuje kation vápenatý:
Ca2+(H2PO4)1-2, čili Ca(H2PO4)2
Tvorba názvu
Zjistíme, od jaké kyseliny pochází anion hydrogensoli (pravidla jsou stejná, jako u
solí). Vidíme, kolik H-atomů bylo nahrazeno a takový bude náboj zbytku
hydrogensoli. Odtud zjistíme oxidační číslo kationtu. V názvu bude uvedena
předpona „hydrogen“, popřípadě i násobící předpona.
Př. Zn(H2BO3)2
Výchozí kyselinou je H3BO3, kyselina trihydrogenboritá. Její anion,
dihydrogenboritan, vznikl odštěpením jediného kationtu (H+) a nese proto náboj
(H2BO3)1- . Jestliže je jeden kation zinku kompenzován dvěma takovými anionty,
musí mít náboj (2+):
Zn2+(H2BO3)1-2 dihydrogenboritan zinečnatý
Př. Fe(HSO3)3
Přidáme-li ke zbytku kyseliny H-atom, získáme H2SO3, kyselinu siřičitou. Půjde tedy
o nějaký hydrogensiřičitan. Anion vznikl náhradou 1 kationtu (H+), proto má náboj
(HSO3)1-. Tři tyto anionty kompenzuje jediný kation, musí tedy mít náboj (3+):
Fe3+(HSO3)1-3 hydrogensiřičitan železitý
X. NÁZVOSLOVÍ KOORDINAČNÍCH SLOUČENIN (KOMPLEXŮ)
Komplexy jsou sloučeniny, v jejichž molekulách se na centrální částici váže určitý

počet atomů nebo skupin, zvaných ligandy. Centrální částicí je atom, nebo kation
kovu, výjimečně anion. Ligandy jsou buď elektroneutrální, nebo
aniontové. Počet ligandů vázaných na centrální částici určuje tzv.
koordinační číslo.
Z hlediska názvosloví si koordinační sloučeniny rozdělíme do čtyř
skupin:
Sloučeniny s komplexním kationtem
Sloučeniny s komplexním aniontem
Sloučeniny s komplexním kationtem i aniontem
Neutrální komplexy
V každé z uvedených skupin komplexů musíme přítomnost ligandů vyjádřit

předponami. Uveďme si přehled nejběžnějších aniontových a neutrálních ligandů:
89
Aniontové ligandy Aniontové ligandy Neutrální ligandy

F- fluoro- H- hydrido- H2O aqua-
Cl - chloro - O 2- oxo- NH3 amin-
Br- bromo - S2- sulfido- NO nitrosyl-
I- jodo- 2-
SO3 sulfito- CO karbonyl-
NO2- nitro- SO42- sulfato- C2H4 ethylen-
OH- hydroxo- S2O32- thiosulfato-
SH- hydrogensulfido- CO32- karbonato-
CN- kyano - PO43- fosfato-
SCN- thiokyanato- CH3COO- acetato-
Sloučeniny s komplexním kationtem

Na centrální kation kovu se vážou ligandy, které nevyrovnají ani nepřevýší jeho
kladný náboj. Vzniká tak komplexní kation, který zapisujeme do hranaté závorky a
kompenzujeme ho jednoduchými anionty.
Tvorba vzorce
Zapíšeme hranatou závorku, do ní značku centrálního kationtu kovu, jehož oxidační
číslo je v názvu vyjádřeno koncovkou. Pak zapíšeme ligandy v abecedním pořadí
jejich názvů (násobící předpony se do abecedy nepočítají, „ch“ se posuzuje jako „c“).
Hranatou závorku uzavřeme a započítáním všech nábojů zjistíme kladný náboj
komplexního kationtu. Vykompenzujeme aniontem uvedeným v názvu.
Př. Chlorid hexaaquakobaltitý

Za kation kobaltitý zapíšeme 6 neutrálních ligandů (H2O), takže náboj komplexního
kationtu (hranaté závorky) je (+3). Kompenzujeme třemi anionty Cl-:
[Co3+(H2O)06]3+Cl1-3 , čili [Co(H2O)6]Cl3
Př. Uhličitan tetraamin-dinitroželezitý

Za centrální kation železitý zapíšeme 4 neutrální ligandy (NH3)0, pak dva aniontové
ligandy (NO2)1-, hranatou závorku uzavřeme a vypočítáme její náboj (+1). Dva tyto
komplexní kationty pak budou kompenzovány jedním uhličitanovým aniontem (CO3)2-
[Fe3+(NH3)04(NO2)1-2]+12 (CO3)2-, čili [Fe(NH3)4(NO2)2]2 CO3
Tvorba názvu
Podle celkového náboje jednoduchých aniontů zjistíme náboj hranaté závorky
(komplexního kationtu). Započítáme náboje ligandů uvnitř komplexního kationtu a
zjistíme tím náboj centrálního kationtu kovu. Ten bude v názvu vyjádřen koncovkou
oxidačního čísla.
Zapíšeme nejprve název aniontu a teprve za ním název komplexního kationtu. V něm
vyjmenujeme ligandy v abecedním pořadí a jestliže je přítomno více druhů ligandů,
oddělíme je pomlčkou. Počet ligandů, větší než jeden, musíme vyjádřit násobícími
předponami, které ale nemají vliv na abecední pořadí (stejně tak „ch“ je v abecedním
pořadí „c“).
Př. [Cr(H2O)6] F3
Tři fluoridové anionty (F1-) kompenzují hranatou závorku, takže tento komplexní
kation nese náboj (+3). Uvnitř hranaté závorky je 6 neutrálních ligandů (H2O)0, které
náboj neovlivní. To znamená, že tři kladné náboje nese kation chromitý.
90
[Cr3+(H2O)06]3+ F1-3 , fluorid hexaaquachromitý
Př. [Zn(NH3)3CN] Br
Jediný bromidový anion (Br1-) kompenzuje hranatou závorku, takže tento komplexní
kation nese náboj (+1). Uvnitř komplexního kationtu jsou tři neutrální ligandy (NH3)0,
které jeho náboj neovlivní. Je tam ale také aniontový ligand (CN)1-, který snižuje
kladný náboj o jednotku. Jestliže kladný náboj hranaté závorky je (+1), pak centrální
kation musí mít náboj (+2), čili jde o kation zinečnatý. V názvu uvedeme abecedně
nejprve ligand NH3 (amin) s násobící předponou tri-, oddělíme pomlčkou a teprve pak
zapíšeme ligand CN (kyano).
[Zn2+(NH3)03CN1-]1+ Br1- , bromid triamin-kyanozinečnatý
Sloučeniny s komplexním aniontem
U tohoto typu komplexů je součet záporných nábojů ligandů tak vysoký, že převýší
kladný náboj centrálního kationtu. Vzniká tak komplexní anion, který zapisujeme do
hranaté závorky a kompenzujeme ho jednoduchými kationty.
Tvorba vzorce
Zapíšeme jednoduchý kation uvedený v názvu komplexu, pak hranatou závorku a do
ní centrální kation, jehož náboj vyjadřuje koncovka oxidačního čísla. Pak zapíšeme
ligandy vyjádřené předponami, jejich náboj přičteme k náboji centrálního kationtu a
zjistíme tím velikost náboje komplexního aniontu (hranaté závorky).
Vykompenzujeme jednoduchými kationty.
Př. Tetrahydridohlinitan lithný

Zapíšeme jednoduchý kation (Li+), do hranaté závorky pak kation hlinitý (hlinitan) a 4
ligandy (H-). Komplexní anion má náboj (1-), takže bude kompenzován jediným
kationtem (Li+).
Li1+[Al3+H1-4]1-, čili Li[AlH4]
Př. Aqua-pentathiokyanatoželezitan draselný

Zapíšeme kation (K+), poté do hranaté závorky centrální kation železitý (jde o
železitan). Zapíšeme 1 ligand (H2O)0 a 5 ligandů (SCN)1-. Komplexní anion pak nese
náboj (2-), proto ho kompenzujeme dvěma kationty (K+).
K1+2 [Fe3+(H2O)0(SCN)1-5]2- , čili K2 [Fe(H2O)(SCN)5]
Tvorba názvu
Podle počtu jednoduchých kationtů ve vzorci určíme náboj komplexního aniontu
(hranaté závorky). Započítáme náboje ligandů a zjistíme tak náboj centrálního
kationtu, který bude v názvu vyjádřen koncovkou oxidačního čísla a příponou (-an). V
názvu zapíšeme nejprve ligandy v abecedním pořadí, pak centrální kation a nakonec
název jednoduchého kationtu.
Př. K2[PtCl6]
Dva ionty (K+) kompenzují komplexní anion, ten má tedy náboj (2-). Obsahuje 6
ligandů (Cl)1-, takže platina má náboj (4+):
91
K1+2 [Pt4+Cl1-6]2- Hexachloroplatičitan draselný
Př. Na2[Zn(OH)4]
Sodík jako prvek I.A podskupiny může mít oxidační číslo pouze (+I), takže tvoří
sodné kationty (Na)1+. Dva kompenzují komplexní anion, čili ten nese náboj (2-).
Uvnitř komplexního aniontu jsou 4 ligandy (OH)1-, takže na zinek připadá náboj (2+):
jde o centrální kation zinečnatý, komplexní anion je proto zinečnatan.
Na1+2 [Zn2+(OH)1-4]2- , Tetrahydroxozinečnatan sodný
Sloučeniny s komplexním kationtem i aniontem
Povahu komplexu má jak kationtová, tak i aniontová složka soli, každá se uvede v
samostatné hranaté závorce. Obě hranaté závorky se pak vyjádří ve správném
stechiometrickém poměru.
Tvorba vzorce
Zapíšeme vzorec komplexního kationtu a zjistíme jeho výsledný náboj, pak vzorec
komplexního aniontu a opět zjistíme jeho výsledný náboj. Hranaté závorky vyjádříme
ve správném poměru.
Př. Hexakyanoželezitan tetraaminměďnatý

Podle pravidel, které už známe, odvodíme nejprve komplexní kation
tetraaminměďnatý. Vidíme, že nese celkový náboj (+2). Pak odvodíme komplexní
hexakyanoželezitanový anion, jehož celkový náboj vychází (-3). Komplexní ionty
zapíšeme ve správném poměru:
[Cu2+(NH3)04]2+3 [Fe3+(CN)1-6]3-2 , čili [Cu(NH3)4]3 [Fe(CN)6]2
Tvorba názvu
U této skupiny komplexů nelze formulovat jednoduchá, obecně platná pravidla.
Odvození názvu zde vyžaduje konkrétní znalosti z chemie koordinačních sloučenin.
Neutrální komplexy
Tyto komplexy nemají povahu solí, tvořených komplexním kationtem, či komplexním
aniontem. Řadíme sem dvě názvoslovně odlišné skupiny: komplexy s centrálním
atomem a s centrálním kationtem.
Komplexy s centrálním atomem
Centrální částicí je elektroneutrální atom kovu, proto mu nepřiřazujeme žádnou
koncovku oxidačního čísla. Název kovu uvedeme ve 2. pádu. Patří sem typicky
karbonylové komplexy, v jejichž molekulách se ligand „karbonyl“ (CO) nepíše ani do
hranatých závorek. Jednoduché názvosloví nevyžaduje formulaci speciálních
pravidel:
Př. Tetrakarbonyl niklu Ni0 (CO)04 , čili Ni (CO)4
Př. Oktakarbonyl dikobaltu 0 0
Co 2 (CO) 8 , čili Co2 (CO)8
Komplexy s centrálním kationtem

Na centrální kation se váže právě tolik aniontových ligandů, že přesně kompenzují
jeho kladný náboj. Celý komplex je proto elektroneutrální a zapisuje se do jediné
hranaté závorky. Samotný název začíná přímo slovem „komplex“.
92
Tvorba vzorce
Do hranaté závorky zapíšeme centrální kation, jehož náboj je v názvu vyjádřen
koncovkou oxidačního čísla. Pak zapíšeme ligandy uvedené v názvu, uzavřeme
hranatou závorku a ověříme, že nemá žádný náboj.
Př. Komplex diamin-dibromozinečnatý

Do hranaté závorky zapíšeme zinečnatý kation, pak dva neutrální ligandy (NH3) a
dva aniontové ligandy (Br1-). Závorku uzavřeme:
[Zn2+(NH3)02Br1-2]0 , čili [Zn(NH3)2Br2]
Tvorba názvu
Jestliže ve vzorci nestojí nic před hranatou závorkou, ani za ní, jde o neutrální
komplex, hranatá závorka nemá náboj (0). Název začneme slovem „komplex“.
Započítáme aniontové ligandy a tím zjistíme náboj centrálního kationtu kovu. V názvu
pak vyjmenujeme všechny ligandy v abecedním pořadí a připojíme název centrálního
kationtu s příslušnou koncovkou oxidačního čísla:
Př. [Au(H2O)Cl3]
Tři záporné ligandy (Cl-) kompenzuje centrální kation zlatitý (Au3+):
[Au3+(H2O)0Cl1-3]0 komplex aqua-trichlorozlatitý
Úloha 5.1
Odvoďte vzorce sloučenin:
a) Kyselina bromičná
b) Kyselina tetrahydrogendifosforečná
c) Dusičnan strontnatý
d) Chloritan vápenatý
e) Hydrogenuhličitan sodný
Řešení:
a) Kyselina bromičná H+IBr+VO-II3, čili HBrO3
b) Kyselina tetrahydrogendifosforečná H+I4P+V2O-II7, čili H4P2O7
c) Dusičnan strontnatý Sr2+(NO3)1-2, čili Sr(NO3)2
d) Chloritan vápenatý Ca2+(ClO2)1-2, čili Ca(ClO2)2
e) Hydrogenuhličitan sodný Na1+(HCO3)1-, čili NaHCO3
Úloha 5.2
Pojmenujte sloučeniny:
a) HClO4
b) H3BO3
c) NaNO2
d) CuSO4.5H2O
e) K2HPO4
Řešení:
a) HClO4 H+ICl+VIIO-II4 kyselina chloristá
b) H3BO3 H+I3B+IIIO-II3 kyselina trihydrogenboritá
c) NaNO2 Na1+(NO2)1- dusitan sodný
93
d) CuSO4.5H2O Cu2+(SO4)2-.5H2O pentahydrát síranu měďnatého

e) K2HPO4 K1+2 (HPO4)2- hydrogenfosforečnan draselný
Úloha 5.3
Odvoďte vzorce koordinačních sloučenin:
a) Chlorid tetraaquazinečnatý
b) Fluorid hexaaminhlinitý
c) Hexanitrokobaltitan sodný
d) Pentakarbonyl železa
e) Komplex triamin-trinitrochromitý
Řešení:
a) Chlorid tetraaquazinečnatý [Zn2+(H2O)04]2+Cl1-2 , [Zn(H2O)4]Cl2
b) Fluorid hexaaminhlinitý [Al3+(NH3)06]3+F1-3 [Al(NH3)6]F3
c) Hexanitrokobaltitan sodný Na+13[Co3+(NO2)1-6]3- Na3[Co(NO2)6]
d) Pentakarbonyl železa Fe0(CO)05 Fe(CO)5
e) Komplex triamin-trinitrochromitý [Cr3+(NH3)03(NO2)1-3]0 [Cr(NH3)3(NO2)3]
Úloha 5.4
Odvoďte názvy koordinačních sloučenin:
a) [Fe(H2O)5OH]Br2
b) Na3[Al(CN)6]
c) K2[Pt(OH)4]
d) [Al(H2O)3(NO2)3]
e) [Cu(NH3)2Cl2]
Řešení:
a) [Fe3+(H2O)05OH1-]2+Br1-2 Bromid pentaaqua-hydroxoželezitý
b) Na1+3[Al3+(CN)1-6]3- Hexakyanohlinitan sodný
c) K1+2 [Pt2+(OH)1-4]2- Tetrahydroxoplatnatan draselný
d) [Al3+(H2O)03(NO2)1-3]0 Komplex triaqua-trinitrohlinitý
e) [Cu2+(NH3)02Cl1-2]0 Komplex diamin-dichloroměďnatý
94
6. ZÁKLADNÍ CHEMICKÉ VÝPOČTY
ZÁKLADNÍ POJMY
Relativní atomová a molekulová hmotnost

Hmotnost atomů je velice nízká, řádově 10-27 kg, a proto by bylo nepraktické
vyjadřovat ji v kg či jednotkách odvozených. Užitečné je zvolit nějaký stadnard, který
je zhruba tak těžký jako atom a s tímto standardem porovnávat hmotnost jednotlivých
druhů atomů. Takto vyjádřená hmotnost atomů je relativní, protože nevyjadřuje
absolutní hmotnost atomu v hmotnostních jednotkách (kg), ale pouze říká, kolikrát je
atom prvku těžší, než zvolený standard.
Jako vhodný standard byla nadefinována atomová hmotnostní jednotka (u). Její
hmotnost, tzv. atomová hmotnostní konstanta (mu) je definitoricky stanovena jako
jedna dvanáctina hmotnosti nuklidu uhlíku 126C.
Vidíme, že atomová hmotnostní konstanta je srovnatelná s hmotností atomů, proto je

vhodným standardem.
Relativní atomová hmotnost Ar(X) udává, kolikrát je atom prvku (X) těžší, než
atomová hmotnostní konstanta, tedy než 1/12 hmotnosti nuklidu uhlíku 126C.
Na tomto místě si ujasníme, jaký je rozdíl mezi hmotnostním číslem prvku a relativní
atomovou hmotností prvku.
Hmotnostní číslo udává, jaký je součet protonů a neutronů v jádře daného nuklidu,
jde tedy o celé kladné číslo. Mnohé prvky se však vyskytují ve formě několika svých
izotopů, které se liší počtem neutronů v jádře, tj. hmotnostním číslem.
Relativní atomová hmotnost se vztahuje k prvku, tedy ke směsi všech jeho izotopů.
Bere v úvahu, jakou měrou jsou jednotlivé izotopy na Zemi zastoupeny. Tak třeba
vodík tvoří tři izotopy, 11H, 21H, 31H. Kdyby byly zastoupeny ve stejné míře, tj. každý
jednou třetinou, pak by relativní atomová hmotnost vodíku byla rovna dvěma. Avšak
izotop 21H je zastoupen nepatrně a 31H prakticky zanedbatelně, nebudou se na
výsledné relativní atomové hmotnosti podílet výraznou měrou, a proto je relativní
atomová hmotnost vodíku jen nepatrně vyšší, než jedna: Ar(H) = 1,0079
Relativní molekulová hmotnost Mr(X) je dána součtem relativních atomových

hmotností atomů, které vytvářejí molekulu a vyjadřuje, kolikrát je molekula (X) těžší,
než atomová hmotnostní konstanta.
95
Vypočítejme si například relativní molekulovou hmotnost vody. Relativní atomové

hmotnosti prvků najdeme v periodické tabulce a pro potřeby výpočtů je budeme
zaokrouhlovat na dvě desetinná místa.
Ar(H) = 1,01 Mr (H2O) = 2 . Ar(H) = 2 . 1,01 = 2,02
Ar(O) = 16. 1 . Ar(O) = 1 . 16 = 16,00
18,02
Závěr: Mr(H2O) = 18,02
Relativní atomové a molekulové hmotnosti jsou bezrozměrná čísla!
Látkové množství (n)

Jednotkou látkového množství je mol, který patří k základním jednotkám soustavy SI.
Má trojí význam (3 definice):
Je to velký počet částic (atomů, molekul), konkrétně vyjádřený Avogadrovým číslem
NAV = 6,022.1023. Je-li uveden rozměr (mol-1), jde o Avogadrovu konstantu
NA = 6,022 . 1023 mol-1. Jeden mol vody je tedy 6,022.1023 molekul vody.
Látkové množství je tedy podíl počtu částic (N) jakékoli látky a počtu částic v 1 molu,
tedy (NA).
N
n=
NA
Druhá definice hovoří o hmotnosti 1 molu částic. Mol je látkové množství, které,
vyjádřeno v gramech, číselně odpovídá relativní atomové hmotnosti (v případě
prvku), nebo relativní molekulové hmotnosti (u sloučenin). Tak například, 1 mol vody
má hmotnost 18,02 gramů, protože relativní molekulová hmotnost vody
Mr(H2O) = 18,02.
Hmotnost 1 molu látky je molární hmotnost (M), číselně odpovídá relativní
molekulové hmotnosti (Mr), ale má rozměr [g.mol-1], čili [g/mol]. Vypočítáme ji jako
podíl hmotnosti látky v gramech (m) a látkového množství (n).
m
M=
n
Aplikujme tedy poznatek: molární hmotnost vody M = 18,02 g.mol-1.
Třetí definice hovoří o objemu 1 molu plynných látek, za standardních podmínek.

Jeden mol plynů či par má objem 22,4 dm3 (litru), bez ohledu na to, o jakou plynnou
látku se jedná. Jestliže tedy odpaříme 1 mol vody, získáme 22,4 dm3 vodní páry, za
standardních podmínek. Standardní podmínky představují normální atmosférický tlak
p = 1,01325 . 105 Pa a teplotu T = 273,15 K, čili t = 0°C.
96
Objem jednoho molu plynu označujeme jako molární objem Vm = 22,4 dm3 a
vyjádříme ho jako podíl celkového objemu plynu (V) a jeho látkového množství (n).
Jednotkou je [dm3.mol-1].
V
Vm =
n
Na tomto místě si připomeňme, že uvedená hodnota molárního objemu plynu se

vztahuje na standardní podmínky. Za jiných podmínek ta hodnota bude jiná. Pro
pochopení si připomeneme vztah z učiva fyziky, stavovou rovnici ideálního plynu:
pV = nRT
V rovnici (p) je tlak plynu [Pa], (V) je objem plynu [m3], (n) je látkové množství [mol],
(R) je molární (dříve zvaná univerzální) plynová konstanta a má hodnotu (R = 8,314
JK-1mol-1). Výraz (T) je termodynamická teplota [K].
Nyní vypočítejme hodnotu (V) pro 1 mol látky, čili molární objem (Vm) za
standardních podmínek, při teplotě t = 0°C, tj. T = 273,15K a pak za nestandardních
podmínek, při teplotě t = 25°C, tj. T = 298,15K.
Standardní podmínky: nRT 1 . 8,314 . 273,15

(0°C = 273,15K) V= = = 2,24.10-2 m3
p 101325
Nestandardní podmínky:
(25°C = 298,15K)
nRT 1 . 8,314 . 298,15
V= = = 2,44.10-2 m3
p 101325
Vidíme, že při teplotě 0°C molární objem Vm = 22,4 dm3, při teplotě 25°C Vm = 24,4
dm3.
Na závěr shrneme vztahy pro výpočet molárních veličin:
N m V
n= n= n=
NA M Vm
N m V
n= = =
NA M Vm
97
VÝPOČTY SLOŽENÍ LÁTEK ZE VZORCE
Látkové množství
Úloha 6.1
Jaké látkové množství představuje 35 gramů hydroxidu sodného?
Řešení:
Relativní molekulová hmotnost Mr(NaOH) = 1 . Na = 1 . 22,99 = 22,99
1 . O = 1 . 16,00 = 16,00
1 . H = 1 . 1,01 = 1,01
40
Molární hmotnost NaOH: M = 40 g/mol
m 35
n= = = 0,875 mol NaOH
M 40
Alternativní řešení:
1 mol NaOH …………….. má hmotnost 40 g

x molů NaOH …………… má hmotnost 35 g
x = (1 / 40) . 35 = 0,875 mol NaOH
35 g hydroxidu sodného je 0,875 mol.
Úloha 6.2
Jakou hmotnost má látkové množství 4,5 molu vody?
Řešení:
Mr (H2O) = 2 . Ar(H) = 2 . 1,01 = 2,02
1 . Ar(O) = 1 . 16 = 16,00
18,02 Molární hmotnost vody M = 18,02 g/mol
m= n . M = 4,5 . 18,02 = 81,09 gramu
Alternativní řešení: 1 mol vody …………….. hmotnost 18,02 gramu

4,5 molu vody …………. hmotnost x g
x = (18,02 / 1) . 4,5 = 81,09 g vody

Látkové množství 4,5 molu vody má hmotnost 81,09 gramu.
Úloha 6.3
Jaké látkové množství představuje 75 dm3 kyslíku za standardních podmínek?
98
Řešení:
Za standardních podmínek má 1 mol plynu objem Vm = 22,4 dm3.
V 75
n= = = 3,35 molu
Vm 22,4
Alternativní řešení: 1 mol O2 ……………… objem 22,4 dm3

x molů O2 …………….. objem 75 dm3
x = (1 / 22,4) . 75 = 3,35 molu
Objem 75 dm3 kyslíku představuje látkové množství 3,35 molu kyslíku.
Úloha 6.4
Jaký objem zaujímá za normálního tlaku, ale při teplotě 25°C 6,5 molu plynného
oxidu uhličitého?
Řešení:
V úloze je zadána teplota 25°C a to nejsou standardní podmínky. Použijeme proto
hodnotu molárního objemu pro tuto teplotu, Vm = 24,4 dm3 (str. 68).
V
n= , odtud V = n . Vm = 6,5 . 24,4 = 158,6 dm3.
Vm
1 mol CO2 ……………… objem 24,4 dm3
6,5 molu CO2 ………….. objem x dm3
x = (24,4 /1) . 6,5 = 158,6 dm3.
Látkové množství 6,5 molu plynného oxidu uhličitého má při teplotě 25°C objem
158,6 dm3.
Úloha 6.5
Jakou hodnotu látkového množství představuje 3 . 1024 molekul dusíku?
Řešení:
Známe počet molekul (N) a také počet molekul v 1 molu látky (NA). Z těchto údajů
vypočítáme látkové množství (n):
N 3 . 1024
n= = = 4,98 molů N2
NA 6,022 . 1023
1 mol N2 ………………………… obsahuje 6,022 . 1023 molekul N2
x molů N2 ……………………….. obsahuje 3 . 1024 molekul N2
99
x = (1 / 6,022 . 1023) . 3 . 1024 = 4,98 molů N2
3 . 1024 molekul dusíku představuje látkové množství 4,98 molu N2.
Úloha 6.6
Kolik atomů stříbra je obsaženo ve 2,5 molu stříbra?
Řešení:
n = 2,5 mol
NA = 6,022 . 1023mol-1
N
n= , odtud N = n . NA = 2,5 . 6,022 . 1023 = 1,5 . 1024 atomů Ag
NA
1 mol Ag ………………………… obsahuje 6,022 . 1023 atomů Ag

2,5 molu Ag …………………….. obsahuje x atomů Ag
x = (6,022 . 1023/ 1) . 2,5 = 1,5 . 1024 atomů Ag
V látkovém množství 2,5 molu stříbra je obsaženo 1,5 . 1024 atomů stříbra.
Přepočet objemu plynu na jeho hmotnost a obráceně
Použijeme 2. definici molu, která vyjadřuje hmotnost 1 molu látky a také 3. definici
molu, vyjadřující objem 1 molu plynu.
Úloha 6.7
Jaký objem za standardních podmínek zaujímá 18 gramů chloru?
Řešení:
m V
=
M Vm
Odtud vyjádříme objem plynu (V):
m.Vm
V=
M
Chlor je plyn, proto stejně, jako všechny ostatní plynné prvky (s výjimkou vzácných
plynů) vytváří dvouatomové molekuly Cl2. Víme, že objem 1 molu Cl2 činí 22,4 dm3 a
potřebujeme vědět, kolik váží 1 mol Cl2. Vypočítáme proto jeho relativní molekulovou
hmotnost:
Mr(Cl2) = 2 . Cl = 2 . 35,45 = 70,9 Molární hmotnost M = 70,9 g/mol
100
m.Vm 18 . 22,4
V= = = 5,687 dm3
M 70,9
Nyní už víme, že 1 mol, tj. 70,9 g chloru, má objem 22,4 dm3. Zadáno je ale 18 g
chloru. Sestavíme trojčlenku (úměru):
1 mol = 70,9 g Cl2 ………………….. objem 22,4 dm3

18 g Cl2 ………………………………… x dm3
x = (22,4 / 70,9) . 18 = 5,687 dm3 Cl2
18 g chloru zaujímá za normálního tlaku objem 5,687 dm3.
Úloha 6.8
Jakou hmotnost má 25 dm3 plynného amoniaku za standardních podmínek?
Řešení:
1 mol plynného NH3 má objem 22,4 dm3 a potřebujeme vědět, jakou hmotnost má 1
mol. Vypočítáme proto relativní molekulovou hmotnost amoniaku:
Mr (NH3) = 1 . N = 1 . 14,01 = 14,01
3 . H = 3 . 1,01 = 3,01
17,04 Molární hmotnost M = 17,04 g/mol
m V
=
M Vm
Odtud vyjádříme hmotnost plynu (m):
V. M 25 . 17,04
m= = = 19,02 gramu
Vm 22,4
Chceme vypočítat hmotnost 25 dm3 amoniaku:
1 mol = 17,04 g NH3 ………………..má objem 22,4 dm3

x g NH3 ………………..má objem 25 dm3
x = (17,04 / 22,4). 25 = 19,02 g NH3
25 dm3 plynného amoniaku za standardních podmínek má hmotnost 19,02 g.
Úloha 6.9
Jakou hmotnost mají čtyři litry vodíku v pryžovém balónku, při teplotě 25°C?
101
Řešení:
Pro výpočet použijeme molární objem plynu za nestandardních podmínek, pro
teplotu 25°C má hodnotu Vm = 24,4 dm3 (str. 68).
Molární hmotnost vodíku, H2: M = 2 . 1,01 = 2,02 g/mol.
m V
=
M Vm
Odtud vyjádříme hmotnost plynu (m):

V. M 4 . 2,02
m= = = 0,33 gramu
Vm 24,4
Chceme vypočítat hmotnost 4 dm3 vodíku:
1 mol = 2,020g H2 ………………..má objem 24,4 dm3

x g H2 ………………..má objem 4 dm3
x = (2,02 / 24,4) . 4 = 0,33 g H2
4 dm3 vodíku mají při teplotě 25°C hmotnost 0,33 g.
Počet atomů prvku v jeho hmotnostním množství
Použijeme 1. definici molu, která vyjadřuje počet atomů v 1 molu látky a také 2.
definici molu, která říká, kolik váží 1 mol látky.
Úloha 6.10
Kolik atomů je obsaženo v 10 gramech železa?
Řešení:
Podle definice 1 mol železa obsahuje 6,022.1023 atomů Fe. Relativní atomová
hmotnost železa Ar(Fe) = 55,85, takže 1 mol železa má hmotnost 55,85 gramu,
M = 55,85 g/mol. Zadáno je 10 g železa.
N m
=
NA M
Odtud vyjádříme počet atomů (N):
NA . m 6,022.1023 . 10
N= = = 1,078.1023 atomů Fe
M 55,85
1 mol = 55,85 g Fe ……….. obsahuje 6,022.1023 atomů Fe

10 g Fe …………… obsahuje x atomů
102
x = (6,022.1023/ 55,85) . 10 = 1,078.1023 atomů Fe
V 10 gramech železa je obsaženo 1,078.1023 atomů železa.
Úloha 6.11
Jakou hmotnost má soubor 2,5.1024 atomů stříbra?
Řešení:
Relativní atomová hmotnost stříbra Ar(Ag) = 107,87, takže molární hmotnost M =
107,87 g/mol. Zároveň víme, že 1 mol obsahuje NA = 6,022.1023 atomů Ag. Ptáme
se, kolik bude vážit větší soubor, 2,5.1024 atomů Ag.
N m
=
NA M
Odtud vyjádříme hmotnost atomů (m):
M. N 107,87 . 2,5.1024
m= = = 447,8 g Ag
NA 6,022.1023
1 mol = 6,022.1023 atomů Ag …….. váží 107,87 g

2,5.1024 atomů Ag ………...… váží x g
x = (107,87 / 6,022.1023) . 2,5.1024 = 447,8 g Ag
Soubor 2,5.1024 atomů stříbra má hmotnost 447,8 gramu.
Počet atomů prvku v hmotnostním množství sloučeniny
Z chemického vzorce zjistíme, kolik atomů nebo iontů (y) sledovaného prvku je
obsaženo v 1 molekule sloučeniny. Touto hodnotou musíme vynásobit Avogadrovu
konstantu (NA).
Úloha 6.12
Kolik draselných iontů je obsaženo v 15 gramech sulfidu draselného, K2S?
Řešení: Molární hmotnost K2S: M = (2 . 39,1) + 32,06 = 110,26 g/mol
N m
=
y . NA M
Odtud:
y . NA . m 2 . 6,022.1023 . 15
N= = = 1,638.1023 iontů K+
M 110,26
103
V 1 molekule K2S jsou obsaženy 2 ionty (K+), takže 1 mol K2S obsahuje 2 moly (K+).
1 mol = 110,26 g K2S ………………. obsahuje 2 . 6,022 . 1023 iontů K+

15 g K2S ……………….. obsahuje x iontů K+
x = (2 . 6,022.1023 . 15) / 110,26 = 1,638 . 1023 iontů K+
V 15 gramech sulfidu draselného je obsaženo 1,638 . 1023 iontů K+
Úloha 6.13
V kolika gramech fosforečnanu sodného je obsaženo 5,2.1024 iontů (Na+)?
M (Na3PO4) = 163,94 g/mol
Řešení:
N m
=
y . NA M
Odtud:
N.M 5,2.1024 . 163,94
m= = = 471,874 g Na3PO4
y . NA 3 . 6,022.1023
Jedna molekula Na3PO4 obsahuje 3 ionty (K+), takže 1 mol Na3PO4 obsahuje 3 moly
iontů (K+).
1 mol = 163,94 g Na3PO4 …………… obsahuje 3 . 6,022.1023 iontů Na+

x g Na3PO4 …………… obsahuje 5,2.1024 iontů Na+
x = (163,94 . 5,2.1024) / 3 . 6,022.1023 = 471,874 g Na3PO4
Soubor 5,2.1024 iontů Na+ je obsažen ve 471,874 g fosforečnanu sodného.
Hmotnostní zlomek (w), procentuální obsah složky ve sloučenině
Složkou ve sloučenině může být určitý prvek, nebo nějaká jiná část molekuly
sloučeniny. Podíl hmotnosti této složky na hmotnosti celku vyjadřuje hmotnostní
zlomek. Je to desetinné číslo, ale často jej vyjadřujeme v procentech - násobíme
stovkou. Součet hmotnostních zlomků všech složek molekuly = 1.
y . (Mr)složky hmotnost složky molekuly . její zastoupení v molekule (y)

w= =
(Mr) molekuly hmotnost celku (relativní molekulová hmotnost sloučeniny)
Hmotností složky molekuly bývá velice často relativní atomová hmotnost prvku (Ar),
jehož zastoupení ve sloučenině chceme vypočítat. Nemusí se však vždy jednat o
prvek, jak uvidíme z řešení následujícího příkladu.
104
Úloha 6.14
Vypočítejte hmotnostní zlomek krystalové vody v molekule zelené skalice,
heptahydrátu síranu železnatého.
Řešení:
Vzorec zelené skalice, FeSO4.7H2O říká, že látka krystalizuje se sedmi molekulami
vody. Právě na zastoupení vody se ptáme.
7. Mr (H2O) = 7 .(2.H + O) = 7 . 18,02 = 126,14

Mr (FeSO4.7 H2O) = 1.Fe + 1.S + 11.O + 14.H = 55,85+32,06+176+14,14 = 278,05
y . (Mr)složky 7 . Mr (H2O) 126,14

w= = = = 0,454 = 45,4% H2O
(Mr) molekuly Mr (FeSO4.7 H2O) 278,05
Hmotnost celku Mr (FeSO4.7 H2O) = 278,05 …………………….. 100%

Hmotnost složky 7. Mr (H2O) = 126,14 ………….………………….. x%
x = (100 . 126,14) / 278,05 = 45,4% H2O
Hmotnostní zlomek krystalové vody v zelené skalici má hodnotu w = 0,454, čili

zelená skalice obsahuje 45,5% krystalové vody.
Úloha 6.15
Jaký je hmotnostní zlomek dusíku v dusičnanu amonném? Praktičtěji: kolik procent
dusíku obsahuje dusičnan amonný?
Řešení:
Mr (NH4NO3) = 2.N + 4.H + 3.O = 28,02 + 4,04 + 48 = 80,06
y . (Mr)složky 2 . Ar (N) 28,02

w= = = = 0,35 = 35% N
(Mr) molekuly Mr (NH4NO3) 80,06
Hmotnost celku Mr (NH4NO3) = 80,06 ………………….…….. 100%

Hmotnost složky 2. Ar (N) = 28,02 ………….………………….. x%
x = (100 . 28,02) / 80,06 = 35% N
Hmotnostní zlomek dusíku v dusičnanu amonném je w = 0,35, čili dusičnan amonný

obsahuje 35% dusíku.
105
Úloha 6.16
Jaký je hmotnostní zlomek oxidu fosforečného ve fosforečnanu sodném? Jinak: kolik
procent oxidu fosforečného obsahuje fosforečnan sodný?
Řešení:
Zadání se může jevit jako podivné, proto alespoň stručné vysvětlení. Obsah živin pro
rostliny se u průmyslových hnojiv nevyjadřuje často jako obsah prvků, ale jako obsah
jejich oxidů (souvisí to s analýzou hnojiv). U fosforečnanů se proto někdy neptáme na
zastoupení fosforu, ale P2O5, u dusičnanů N2O5, u draselných hnojiv K2O atd.
Mr (Na3PO4) = 3.Na + 1.P + 4.O = 68,97 + 30,97 + 64 = 163,94

Mr (P2O5) = 2.P + 5.O = 61,94 + 80 = 141,94
Vidíme, že oxid fosforečný obsahuje dva atomy fosforu, fosforečnan sodný pouze
jeden. V molekule sledované sloučeniny, fosforečnanu sodného, je tak oxid
fosforečný „zastoupen“ pouze půlkrát, čili (y = ½).
y . (Mr)složky ½ . Mr (P2O5) 70,97

w= = = = 0,433 = 43,3% P2O5
(Mr) molekuly Mr (Na3PO4) 163,94
Hmotnost celku Mr (Na3PO4) = 163,94 ………………….…….. 100%

Hmotnost složky ½ . Mr (P2O5) = 70,97 ……….……………….. x%
x = (100 . 70,97) / 163,94 = 43,3% P2O5
Hmotnostní zlomek P2O5 ve fosforečnanu sodném je w = 0,433, čili fosforečnan

sodný obsahuje 43,3% P2O5.
Výpočet empirického (stechiometrického) a sumárního (molekulového) vzorce

sloučeniny
Empirický (stechiometrický) vzorec sloučeniny vychází z empirického zkoumání

(analýzy) látky a vyjadřuje nejmenší číselný poměr atomů v molekule.
Sumární (molekulový, souhrnný) vzorec vyjadřuje skutečný počet atomů v molekule a
buď se rovná empirickému vzorci, nebo je jeho celistvým násobkem. Abychom to
zjistili, potřebujeme znát molární hmotnost dané sloučeniny: buď bude odpovídat
molární hmotnosti vyjádřené empirickým vzorcem, nebo bude jeho násobkem.
Pro sloučeninu XaYb potřebujeme zjistit koeficienty (a, b). Ptáme se na poměr
látkového množství (počtu molů) atomu (X) a atomu (Y), čili (a : b).
m(X) w(X) m(Y) w(Y)

n (X) = = n (Y) = =
M(X) Ar(X) M(Y) Ar(Y)
Podle toho, jaké údaje máme k dispozici, použijeme hmotnost (m), nebo hmotnostní
106
zlomek (w) daného prvku. Je to zaměnitelné, protože třeba hmotnostní zlomek prvku
(X), w(X) = 0,15, čili 15% znamená, ve 100 gramech sloučeniny je obsaženo 15
gramů prvku (X), čili m(X) = 15 g. Tuto hodnotu vydělíme molární hmotností (relativní
atomovou hmotností) daného prvku (X).
Až získáme poměr látkových možství prvků (a : b), převedeme ho na nejmenší celá
čísla, tím, že hodnoty vydělíme nejmenší z nich.
Úloha 6.17
V 0,496 gramech oxidu bylo stanoveno 0,347 g Fe, zbytek připadá na kyslík. Molární
hmotnost sloučeniny M = 159,7 g/mol. Určete empirický i sumární vzorec sloučeniny.
Řešení:
Na kyslík připadá hmotnost m(O) = 0,496 – 0,347 = 0,149 g.
FeaOb
m (Fe) m (O) 0,347 g 0,149 g

a:b= : = : = 0,0062 : 0,0093
M (Fe) M (O) 55,85g/mol 16g/mol
a : b = (0,0062 / 0,0062) : (0,0093 / 0,0062) = 1 mol : 1,5 mol = 2 : 3
Empirický vzorec: Fe2O3
Molární hmotnost M (Fe2O3) = 2 . Fe + 3 . O = 111,7 + 48 = 159,7
Molární hmotnost, vypočítaná z empirického vzorce, odpovídá zadané molární

hmotnosti, proto empirický vzorec je totožný se vzorcem sumárním, Fe2O3.
Úloha 6.18
Sloučenina dusíku a vodíku má relativní molekulovou hmotnost Mr = 32,06 a
obsahuje 12,6% vodíku. Určete empirický i sumární vzorec látky.
Řešení:
Zastoupení dusíku: w (N) = 100% - 12,6% = 87,4% N
NaHb
w(N) w(H) 87,4 12,6

a:b = : = : = 6,238 : 12,475
Ar(N) Ar(H) 14,01 1,01
a : b = (6,238 / 6,238) : (12,475 / 6,238) = 1 : 1,9998 čili 1 : 2
Empirický vzorec: N1H2 = NH2
Molární hmotnost M (NH2) = 1 . N + 2 . H = 14,01 + 2,02 = 16,03

107
Zadaná molární hmotnost látky (M = 32,06) je dvojnásobkem molární hmotnosti,

odvozené z empirického vzorce. Sumární (molekulový) vzorec sloučeniny proto bude
dvojnásobkem vzorce (NH2), tedy N2H4. Tento hydrid dusíku se nazývá hydrazin.
Úloha 6.19
Sloučenina o relativní molekulové hmotnosti (Mr = 62,03) obsahuje 3,256% H,
19,362% C a 77,382% O. Určete empirický a sumární vzorec látky.
Řešení:
HaCbOz
w(H) w(C) 3,256 19,362 77,382

w(O)
a:b:z = : : = : : = 3,224 : 1,612 : 4,836
Ar(H) Ar(C) Ar(O) 1,01 12,01 16
a : b : z = (3,224 / 1,612) : ( 1,612 / 1,612) : (4,836 / 1,612) = 2 : 1 : 3
Empirický vzorec: H2C1O3 = H2CO3
Molární hmotnost M (H2CO3) = 2 . H + 1 . C + 3 . O = 2,02 + 12,01 + 48 = 62,03
Zadaná molární hmotnost sloučeniny se shoduje s molární hmotností, vypočítanou

z empirického vzorce. Pak sumární vzorec se shoduje s empirickým vzorcem:
H2CO3.
Výpočet hmotnostního množství prvku ve sloučenině
Pro tuto skupinu výpočtů využijeme hmotnostního zlomku daného prvku ve

sloučenině. Poté využijeme obecnější vztah pro hmotnostní zlomek, coby podíl
hmotnosti složky (msl.) ku hmotnosti celku (m). Ze druhého vztahu nakonec
vyjádříme hmotnost prvku (msl). Také lze oba vztahy sloučit do jednoho výrazu, zde
použijeme variantu oddělených vztahů.
y . (Ar) prvku msl.

w= , pak w=
(Mr) molekuly m
Úloha 6.20
Kolik gramů mědi je obsaženo ve 20 gramech modré skalice, pentahydrátu síranu
měďnatého?
Řešení:
Mr(CuSO4.5H2O) = 1.Cu + 1.S + 9.O + 10.H = 63,55 + 32,06 + 144 + 10,1 = 249,71
Ar(Cu) = 63,55
V molekule modré skalice je 1 atom Cu, proto (y = 1).
108
y . (Ar) Cu 1 . 63,55
w= = = 0,2545
(Mr) CuSO4.5H2O 249,71
msl.
w= , pak msl. = w . m = 0,2545 . 20 g = 5,09 g Cu.
m
V 1 molu = 249,71 g skalice …………. obsažen 1 mol = 63,55 g Cu

ve 20 g skalice …………. obsaženo x g Cu
x = (63,55 . 20) / 249,71 = 5,09 g Cu
Ve 20 gramech modré skalice je obsaženo 5,09 gramů mědi.
Úloha 6.21
V kolika gramech hydrogenfosforečnanu draselného je obsaženo 25 gramů draslíku?
Řešení:
Mr(K2HPO4) = 2.K + 1.H + 1.P + 4.O = 78,2 + 1,01 + 30,97 + 64 = 174,18
Ar(K) = 39,1
V 1 molekule (K2HPO4) jsou 2 atomy K, proto (y = 2).
y . (Ar) K 2 . 39,1
w= = = 0,449
(Mr) K2HPO4 174,18
Zadána je hmotnost složky, draslíku (msl.), vypočítáme hmotnost celku (m), K2HPO4:
msl. msl 25 g
w= , pak m. = = = 55,68 g K2HPO4
m w 0,449
V 1 molu = 174,18 g K2HPO4…………. obsaženy 2 moly = 2 . 39,1 g K

v x g K2HPO4…………. obsaženo 25 g K
x = (174,18 . 25) / 2 . 39,1 = 55,68 g K2HPO4
25 gramů draslíku je obsaženo v 55,68 gramu hydrogenfosforečnanu draselného.
Výpočet hmotnostního množství prvku ve znečištěné sloučenině
Výpočet vychází z předchozího algoritmu, pouze musíme nejprve zjistit, jaké

množství čisté sloučeniny je obsaženo ve směsi. Z tohoto údaje provedeme výpočet.
109
Úloha 6.22
Jaké množství železa je obsaženo v 1,8 tuny železné rudy, hematitu (tj. krevele,
Fe2O3), jestliže ruda obsahuje 45% hlušiny?
Řešení:
Hlušina představuje tu část příměsí (zeminy), ze které se železo nevyrobí. Hlušina
tvoří 45% surové rudy, pak na čistý Fe2O3 připadá 55% z 1800 kg surové rudy.
55% z 1800 kg = 0,55 . 1800 = 990 kg čistého Fe2O3
Další postup odpovídá řešení příkladu typu 6.20. Jestliže počítáme s velkými
hmotnostmi látek, nepřevádíme je na gramy. Použijeme kilogramy a místo jednotky
mol použijeme kilomol (kmol).
Mr(Fe2O3) = 2.Fe + 3.O = 2 . 55,85 + 3 . 16 = 159,7

Ar(Fe) = 55,85
V 1 molekule (Fe2O3) jsou 2 atomy Fe, proto (y = 2).
y . (Ar) Fe 2 . 55,85
w= = = 0,6994
(Mr) Fe2O3 159,7
msl.
w= , pak msl. = w . m = 0,6994 . 990 kg = 692,4 kg Fe
m
V 1 kilomolu = 159,7 kg Fe2O3…………. obsaženy 2 kilomoly = 111,7 kg Fe

v 990 kg Fe2O3…………. obsaženo x kg Fe
x = (111,7 . 990) / 159,7 = 692,4 kg Fe
V 1,8 tuny železné rudy, která obsahuje 45% hlušiny, je obsaženo 692,4 kg železa.
Úloha 6.23
Analýza půdy ukázala, že chybí 83 kg dusíku na hektar. Jaké množství hnojiva,
amonného ledku (dusičnanu amonného) je potřeba dodat na pole o rozloze 2,7 ha,
jestliže technické hnojivo obsahuje 16% nečistot?
Řešení:
Nejprve vypočítáme, jaké množství dusíku je potřeba dodat na pole celkem:
83 kg N/ha . 2,7 ha = 224,1 kg dusíku
Vypočítáme nejprve množství dusičnanu amonného, jako kdyby hnojivo bylo čisté.
Výsledek pak navýšíme o množství znečištěnin, které do půdy dusík nedodají.
Mr(NH4NO3) = 2.N + 4.H + 3.O = 2 . 14,01 + 4 . 1,01 + 3 . 16 = 80,06
Ar(N) = 14,01
110
V 1 molekule (NH4NO3) jsou 2 atomy N, proto (y = 2).
y . (Ar) N 2 . 14,01
w= = = 0,35
(Mr) NH4NO3 80,06
Zadána je hmotnost složky, dusíku (msl.), vypočítáme hmotnost celku (m), NH4NO3 :
msl. msl 224,1 kg

w= , pak m. = = = 640,29 kg NH4NO3
m w 0,35
To by byl už výsledek, kdyby hnojivo bylo čisté. Je znečištěné, takže jej musíme vzít
více. Technické hnojivo má 16% nečistot, takže je 100% - 16% = 84%ní. Vypočítaná
hmotnost tak představuje jen 84% potřebné dávky, a proto musíme vypočítat
hmotnost celé dávky (100%).
640,29 kg 640,29 kg
m= = = 762,3 kg technického NH4NO3
84% 0,84
V 1 kilomolu = 80,06 kg NH4NO3…………. obsaženy 2 kilomoly = 28,02 kg N

v x kg NH4NO3…………. obsaženo 224,1 kg N
x = (80,06 . 224,1) / 28,02 = 640,3 kg čistého NH4NO3
640,3 kg NH4NO3 …………………. 84% dávky hnojiva

x kg NH4NO3 …………………. 100% dávky hnojiva
x = (640,3 . 100) / 84 = 762,3 kg technického NH4NO3
Náročnější úlohy
Úloha 6.24
Vypočítejte relativní atomovou hmotnost přírodního dusíku, který je směsí dvou
nuklidů. Nuklid 14N je zastoupen 99,636% a má hmotnost 2,3253.10-26 kg. Nuklid 15N
je zastoupen 0,364% a má hmotnost 2,49087.10-26 kg.
Řešení:
Výpočtem získáme střední relativní atomovou hmotnost, jejíž hodnota je uváděna
v periodické tabulce, pod běžným označením „relativní atomová hmotnost“.
V prvním kroku vypočítáme hmotnost soustavy, tvořené oběma nuklidy dohromady
v procentuálních proporcích, čili průměrnou hmotnost atomu dusíku ͞m:
͞m = 2,3253.10-26 kg . 0,99636 + 2,49087.10-26 kg . 0,00364 = 2,3259027 . 10-26 kg

111
Nyní vypočítáme střední relativní atomovou hmotnost dusíku, jako podíl průměrné
hmotnosti atomu dusíku ͞m (N) a atomové hmotnostní konstanty:
͞m (N) 2,3259027 . 10-26 kg

A͞r (N) = = = 14,0067
mu 1,66057 . 10-27 kg
Relativní atomová hmotnost přírodního dusíku má hodnotu Ar (N) = 14,0067
Úloha 6.25
Vyjádřete složení zirkoničitanu olovnatého, PbZrO3, v procentech oxidů.
Řešení:
Nejprve musíme molekulu PbZrO3 na oxidy rozložit. Nabízejí se dvě možnosti:
a) PbZrO3 = PbO2 + ZrO
b) PbZrO3 = PbO + ZrO2
Olovo skutečně tvoří sloučeniny olovnaté i olovičité, podle tohoto prvku

nerozhodneme. Správné řešení nabízí zirkonium: je to prvek IV.B podskupiny, proto
bude vystupovat v oxidačním čísle (IV), aby se zbavil čtyř d-elektronů. Správná je
proto varianta (b).
Mr (PbZrO3) = 346,42
Mr (PbO) = 223,2
Mr (ZrO2) = 123,22
Mr (PbO) 223,2
w(PbO) = = = 0,6443 = 64,43%
Mr (PbZrO3) 346,42
Mr (ZrO2) 123,22
w(ZrO2) = = = 0,3557 = 35,57%
Mr (PbZrO3) 346,42
Složení zirkoničitanu olovnatého v procentech oxidů je: 64,43% PbO a 35,57% ZrO2.
Úloha 6.26
Dehydratací ztratilo 555,8 g chloridu draselno-hořečnatého celkem 216 gramů
krystalové vody. Jaké je původní složení hydrátu?
Řešení:
Nejprve vypočítáme, kolik procent tvoří odpařená krystalová voda.
m (H2O) 216 g
w (H2O) = = = 0,3886 = 38,86%
m (celku) 555,8 g
112
Na chlorid draselno-hořečnatý pak připadá zbytek, tj. 100% - 38,86% = 61,14%

KMgCl3
Mr (KMgCl3) = 169,76
Mr (H2O) = 18,02
a (KMgCl3) : b (H2O)
w(KMgCl3) w(H2O) 61,14 38,86

a:b = : = : = 0,36 : 2,16 = 1 : 6
Mr(KMgCl3) Mr(H2O) 169,76 18,02
Hledanou sloučeninou je hexahydrát chloridu draselno-hořečnatého, KMgCl3 . 6 H2O.
Úloha 6.27
Kolik gramů dihydrátu uhličitanu sodného, Na2CO3 . 2H2O, odpovídá 50 gramům
bezvodého uhličitanu sodného, Na2CO3?
Řešení:
Dihydrát uhličitanu bude mít větší hmotnost, než bezvodý uhličitan, výsledek proto
bude mít větší hodnotu, než 50 g.
Nejprve vypočítáme látkové množství zadaných 50 g bezvodého uhličitanu:
Mr(Na2CO3) = 105,99
Mr(H2O) = 18,02
m 50 g
n (bezv.) = = = 0,4717 mol Na2CO3
M 105,99
Na 1 mol Na2CO3 připadá dvojnásobek látkového množství vody (y = 2). Vypočítáme

její hmotnost:
m (H2O) = y . n . M = 2 . 0,4717mol . 18,02 g/mol = 17 g
m (hydrátu) = m (bezv. uhličitanu) + m (vody) = 50 + 17 = 67 gramů.
Vypočítáme, kolikrát větší je molární hmotnost hydrátu, než molární hmotnost
bezvodé látky. Tolikrát větší bude hmotnost hydrátu, než hmotnost bezvodé látky:
Mr(Na2CO3 . 2H2O) = 142,03
Mr(Na2CO3 . 2H2O) 142,03

Poměr = = 1,34
Mr(Na2CO3) 105,99
m (hydrátu) = m (bezv. uhličitanu) . 1,34 = 50 g . 1,34 = 67 gramů.
Hmotnosti 50 g (Na2CO3) odpovídá hmotnost 67 gramů (Na2CO3 . 2H2O).

113
Úloha 6.28
Vypočítejte, zda vyvíjený oxid uhličitý se bude hromadit u stropu místnosti, u podlahy
místnosti, nebo se rovnoměrně promísí se vzduchem, jehož hustota má za
normálních podmínek hodnotu: ρ (vzduchu) = 1,293 g / dm3.
Řešení:
Úloha vyžaduje využití fyzikální veličiny, zvané hustota (ρ), která je definována jako
podíl hmotnosti a objemu soustavy (ρ = m / V). Látka s vyšší hustotou se hromadí ve
spodní části soustavy (při stejném objemu má vyšší hmotnost, je těžší). Naším
úkolem je vypočítat hustotu plynu, oxidu uhličitého, porovnat ji s hustotou vzduchu a
na základě výsledku rozhodnout.
Mr (CO2) = 44,01
1 mol plynného CO2 má za normálních podmínek molární objem Vm = 22,4 dm3 a tuto
hodnotu dosadíme do vztahu pro hustotu. Za hmotnost plynu dosadíme další molární
veličinu, molární hmotnost (M).
m M 44,01 g/mol
ρ (CO2) = = = = 1,965 g / dm3
V Vm 22,4 dm3/mol
Vidíme že hustota oxidu uhličitého je výrazně vyšší, než hustota vzduchu, proto
vyvíjený oxid uhličitý se bude hromadit u podlahy místnosti, jestliže plyny v místnosti
nebudou promíchávány.
Úloha 6.29
Může se ve studni nahromadit methan (CH4), pronikající z podloží do dna vyschlé
studny? Hustota vzduchu má za normálních podmínek hodnotu: ρ (vzduchu) = 1,293
g / dm3.
Řešení:
Předpokládejme, že studna není vzduchotěsná, to by se v ní mohlo nahromadit
cokoli. Vypočítáme hustotu methanu za standardních podmínek a porovnáme ji
s hustotou vzduchu.
Mr (CH4) = 16,05
m M 16,05 g/mol
ρ (CH4) = = = = 0,7165 g / dm3
V Vm 22,4 dm3/mol
Methan má hustotu mnohem nižší, než vzduch, ve studni bude stoupat vzhůru a
unikne, takže se nenahromadí.
Úloha 6.30
Jaká je hmotnost kyslíku v tlakové láhvi o objemu 20 dm3, jestliže při teplotě 25°C je
v láhvi tlak 15 MPa?
114
Řešení:
Vyjdeme ze dvou vztahů: stavové rovnice ideálního plynu: pV = nRT a ze vztahu pro
látkové množství, vyjádřené hmotností: n = m / M.
Mr (O2) = 32, čili molární hmotnost M = 32 g/mol = 32.10-3 kg/mol
R = molární plynová konstanta (8,314 J. K-1.mol-1)
p = 15 MPa = 15.106 Pa
t = 25°C, čili T = 25 + 273,15 = 298,15 K
V = 20 dm3 = 20.10-3 m3
m
pV = R . T , odtud
M
p.V.M 15.106 Pa . 20.10-3 m3 . 32. 10-3 kg.mol-1

m= = = 3,873 kg O2
R.T 8,314 J. K-1.mol-1 . 298,15 K
V tlakové láhvi je za uvedených podmínek obsaženo 3,873 kg kyslíku.
VÝPOČTY Z ROZTOKŮ
Roztoky jsou směsi rozpouštědla a rozpuštěné látky, množství rozpuštěné látky

vyjadřuje koncentrace roztoku. Lze ji vyjádřit několika způsoby, k nejběžnějším patří
procentuální koncentrace a látková, neboli molární koncentrace, čili molarita. Velmi
nízké koncentrace látek se zpravidla vyjadřují v jednotkách ppm, někdy se ještě
používá hmotnostní koncentrace.
Procentuální koncentrace roztoku
Procento je jeden díl ze sta, takže tato koncentrace vyjadřuje počet dílů látky
rozpuštěné ve stech dílech roztoku. Podle toho, zda se jedná o díly objemové, nebo
hmotnostní, rozlišujeme objemovou a hmotnostní procentuální koncentraci.
Objemová procentuální koncentrace (ϕ)

Vyjadřuje, kolik cm3 látky je rozpuštěno ve 100 cm3 roztoku. Je to objemový zlomek
látky, vynásobený stovkou.
Objemová procenta se používají k vyjadřování koncentrace alkoholických nápojů,
někdy i složení plynných směsí, nebo směsí kapalných organických sloučenin.
V(A) V(A) = objem složky (A)

ϕ(A) = . 100 V = celkový objem tekutiny (tj. kapaliny, plynu)
V ϕ(A) = objemové procento složky (A)
Někdy hodnotu ϕ(A) nevyjadřujeme v procentech, ale jako objemový zlomek ve

formě desetinného čísla.
115
V případě směsi kapalných látek považujeme jednu z nich za složku (A) a druhou za
rozpouštědlo. Ve vzorci pak vyjádříme celkový objem roztoku (V):
V(A)
ϕ(A) = . 100
V(A) + V(rozpouštědla)
Během mísení tekutin nastává různě velká objemová kontrakce, která se projeví tím,
že výsledný objem po smísení je menší, než součet objemů původních tekutin. Tento
jev je vyvolán interakcemi mísených molekul a v našich výpočtech jej zanedbáme.
Hmotnostní procentuální koncentrace (w)

Vyjadřuje počet gramů látky, rozpuštěné ve 100 gramech roztoku.
Jednoprocentní roztok tedy obsahuje 1 gram látky, rozpuštěné ve 100 gramech
roztoku. Jestliže vyjadřujeme koncentraci roztoku procentuálně, většinou máme na
mysli právě hmotnostní procenta.
Hmotnostní procento je nám již známý hmotnostní zlomek, vynásobený stovkou:
m(A) m (A) = hmotnost složky (A)

w (A) = . 100 m = celková hmotnost roztoku
m w (A) = hmotnostní procento složky (A)
Hmotnost roztoku je dána součtem hmotnosti rozpuštěné látky (A) a hmotnosti

rozpouštědla.
m(A)
w (A) = . 100
m(A) + m(rozpouštědla)
Často potřebujeme přepočítat hmotnost roztoku na jeho objem, či obráceně. K tomu

využíváme veličinu, zvanou hustota (ρ) a vyjadřujeme ji nejčastěji v g /cm3, méně
často v kg / dm3, či 103 kg / m3.
m ρ = hustota roztoku
ρ= m = hmotnost rozpuštěné látky
V V = objem roztoku
Koncentrace roztoku vyjádřená v jednotkách ppm
Používá se pro vyjádření nízké koncentrace látek, například v chemii životního

prostředí, nebo kontaminujících látek v potravinách.
Označení „ppm“ je zkratkou termínu „parts per million“, jeden díl z milionu.
Hmotnostní zlomek vynásobíme 106.
m(A) m (A) = hmotnost složky (A)

w (A) ppm = . 106 m = celková hmotnost roztoku
m w (A) ppm = obsah složky (A) v jednotkách ppm
116
Hmotnostní koncentrace (cm)
Vyjadřuje počet gramů rozpuštěné látky (A) v 1 dm3 roztoku. Jednotkou hmotnostní
koncentrace je g . dm-3, čili gram na litr (g/l), nebo kg . m-3.
m (A) cm(A) = hmotnostní koncentrace látky (A)

cm(A) = m (A) = hmotnost látky (A)
V V = objem roztoku
Molární (látková) koncentrace, molarita (c)
Vyjadřuje počet molů látky, rozpuštěné v 1 dm3 roztoku.

Jednomolární (1M) roztok tedy obsahuje 1 mol látky, rozpuštěný v 1000 cm3
(mililitrech) roztoku.
n (A) c (A) = látková (molární) koncentrace látky (A)

c (A) = n (A) = látkové množství (počet molů) látky (A)
V V = objem roztoku v dm3 (litrech)
Jednotkou látkové koncentrace je mol . dm-3 (mol / l). V učivu o chemické kinetice a
chemických rovnováhách se setkáme se zápisem látkové koncentrace pomocí
hranatých závorek:
[H3O+] = látková (molární) koncentrace iontů H3O+.
Někdy se pro látkovou koncentraci roztoku používá označení (M): 0,2 M roztok NaCl
se čte jako žádná celá dvou molární roztok NaCl. Je to roztok NaCl o látkové
koncentraci c = 0,2 mol . dm-3.
Vzájemný přepočet různých vyjádření složení roztoků
c = látková koncentrace [mol . dm-3]

cm = hmotnostní koncentrace roztoku [g . dm-3]
ϕ = objemová procentuální koncentrace látky [%]
w(%) = hmotnostní procentuální koncentrace látky [%]
wppm = koncentrace látky v jednotkách ppm [ppm]
M = molární hmotnost rozpuštěné látky [g . mol-1]
ρ = hustota roztoku [g . cm-3]
ρ2 = hustota rozpuštěné látky [g . cm-3]
10 . ρ . w(%) M.c ρ2 ρ
c= w(%) = w(%) = ϕ . ϕ = w(%) .
M 10 . ρ ρ ρ2
cm = c . M cm = 10 . w(%) . ρ wppm = 104. w(%)

117
Výpočty objemové procentuální koncentrace (objemových procent)
Úloha 6.31
Jaké množství alkoholu (ethanolu, lihu) je obsaženo v půllitrové láhvi destilátu, který
má koncentraci 38%?
Řešení:
Jelikož destilát je alkoholický nápoj, jeho koncentraci vyjadřují objemová procenta.
Půllitrová láhev má objem 500 cm3.
V(A) ϕ(A) . V 38 . 500

ϕ(A) = . 100 , pak V(A) = = = 190 cm3
V 100 100
Destilát má koncentraci alkoholu 38%, to znamená, že ve 100 cm3 destilátu je
obsaženo 38 cm3 čistého ethanolu.
Ve 100 cm3 38%ního roztoku ………obsaženo 38 cm3 ethanolu

V 500 cm3 ……………………………. obsaženo x cm3 ethanolu
x = (38 . 500) / 100 = 190 cm3
Půllitrová láhev destilátu obsahuje 190 cm3 (ml) čistého ethanolu.
Úloha 6.32
Jaký objem dvanáctistupňového piva s obsahem alkoholu ϕ = 4,7% odpovídá
množstvím alkoholu objemu 2 dcl bílého vína o obsahu alkoholu ϕ = 12%?
Řešení:
Objem 2 dcl = 200 cm3. Veličiny pro pivo označíme indexem (1), pro víno indexem
(2). Objem alkoholu má být stejný v pivu i ve vínu V(A) piva = V(A) vína.
Objem alkoholu ve vínu:
V(A) ϕ2(A) . V2 12% . 200 cm3

ϕ2(A) = . 100 , pak V(A) = = = 24 cm3 alkoholu
V2 100 100
Objem piva:
V(A) V(A) . 100 24 cm3. 100
ϕ1(A) = . 100 , pak V1 = = = 510 cm3 piva
V1 ϕ1(A) 4,7 %
Zjistíme, kolikrát vyšší koncentrace alkoholu je ve vínu, než v pivu. Tolikrát vyšší
objem piva (než vína) musíme vzít, aby množství alkoholu v obou nápojích bylo
stejné.
118
Poměr ϕ (alkoholu vína) : ϕ (alkoholu piva) = 12% : 4,7% = 2,553
V (piva) = V (vína) . 2,553 = 200 cm3 . 2,553 = 510 cm3 piva.
2 dcl sklenička bílého vína odpovídá obsahem alkoholu 510 ml 12°piva. Poznámka:
stupňovitost piva je dána procentem extraktu, nejedná se o obsah alkoholu.
Úloha 6.33
Jaký objem tuzemáku o koncentraci alkoholu ϕ1 = 37,5% potřebujeme pro přípravu 1
litru vaječného koňaku o obsahu alkoholu ϕ2 = 18%?
Řešení:
Objem vaječného koňaku V2 = 1000 cm3
Objem tuzemáku V1 = ?
Vypočítáme objem alkoholu ve vaječném koňaku:
V(A) ϕ2(A) . V2 18% . 1000 cm3

ϕ2(A) = . 100 , pak V(A) = = = 180 cm3 alkoholu
V2 100 100
Vypočítáme objem tuzemáku, který obsahuje stejné množství alkoholu:
V(A) V(A) . 100 180 cm3. 100

ϕ1(A) = . 100 , pak V1 = = = 480 cm3 tuzemáku
V1 ϕ1(A) 37,5 %
Objem alkoholu ve vaječném koňaku:
V = 18 % z 1000 cm3 = 0,18 . 1000 = 180 cm3.
Výpočet objemu tuzemáku:
Ve 100 cm3 37,5% tuzemáku ……………. obsaženo 37,5 cm3 alkoholu

v x cm3 tuzemáku ………………….……… obsaženo 180 cm3 alkoholu
x = (100 . 180) / 37,5 = 480 cm3 tuzemáku
Pro přípravu 1 litru vaječného koňaku potřebujeme 480 ml tuzemáku, zbytek objemu
do 1000 ml jsou ostatní složky vaječného koňaku dohromady. Víte jaké?
Úloha 6.34
Jakou objemovou procentuální koncentraci propanolu má roztok, vzniklý smísením
45 cm3 propanolu se 178 cm3 vody?
Řešení:
Považujme propanol za složku (A) a vodu za rozpouštědlo. Dosadíme do vztahu pro
procentuální objemovou koncentraci:
119
V(A) 45
ϕ(A) = . 100 = . 100 = 20,18 %
V(A) + V(rozpouštědla) 45 + 178
Celkový objem soustavy je 45 + 178 = 223 cm3. Ptáme se, jaký objem propanolu
bude ve 100 cm3, tolik je to objemových procent.
V 223 cm3 roztoku ………………. obsaženo 45 cm3 propanolu

ve 100 cm3 roztoku ……………… x cm3 = x % propanolu
x = (45 . 100) / 223 = 20,18 % propanolu
Vodný roztok propanolu má objemovou koncentraci ϕ = 20,18 %.
Úloha 6.35
Za normálního tlaku bylo smíseno 6,3 litru dusíku se 4,8 litry kyslíku. Jaké je
procentuální složení plynné směsi?
Řešení:
Objemy plynů v litrech, čili dm3, můžeme ponechat bez převodu, protože stejné
jednotky jsou uvedeny u obou plynů.
V(N2) 6,3
ϕ(N2) = . 100 = . 100 = 56,76 % dusíku
V 6,3 + 4,8
V(O2) 4,8
ϕ(O2) = . 100 = . 100 = 43,24 % kyslíku
V 6,3 + 4,8
Celkový objem soustavy je V = 6,3 + 4,8 = 11,1 dm3. Ptáme se, jaký objem dusíku a
kyslíku bude ve 100 dm3, tolik to bude objemových procent.
V 11,1 dm3 plynné směsi ………………. obsaženo 6,3 dm3 dusíku

ve 100 dm3 plynné směsi ……………… x dm3 = x % dusíku
x = (6,3 . 100) / 11,1 = 56,76 % dusíku
V 11,1 dm3 plynné směsi ………………. obsaženo 4,8 dm3 kyslíku

ve 100 dm3 plynné směsi ……………… x dm3 = x % kyslíku
x = (4,8 . 100) / 11,1 = 43,24 % kyslíku
Plynná směs obsahuje 56,76 objemových % dusíku a 43,24 objemových % kyslíku.

120
Úloha 6.36
8 g methanolu o hustotě ρ = 0,7917 g/cm3 bylo naředěno vodou na objem 75 cm3.
Jaká je objemová procentuální koncentrace vodného roztoku methanolu?
Řešení:
Ze vztahu pro hustotu nejprve vypočítáme objem použitého methanolu:
m(A) m(A) 8g
ρ= , pak V(A) = = = 10,105 cm3
V(A) ρ 0,7917 g/cm3
Objem složky (methanolu) dosadíme do vztahu pro výpočet objemových procent:
V(A) 10,105
ϕ(A) = . 100 = . 100 = 13,47 %
V 75
Nejprve musíme znát objem složky, methanolu (viz výše, V(A) = 10,105 cm3).
Vypočítáme, jaký objem methanolu bude ve 100 cm3 roztoku.
V 75 cm3 roztoku ………………. obsaženo 10,105 cm3 methanolu

ve 100 cm3 roztoku ……………… x cm3 = x % methanolu
x = (10,105 . 100) / 75 = 13,47 % methanolu
Vodný roztok methanolu má koncentraci ϕ = 13,47 %.
Úloha 6.37
Vodný roztok ethanolu o koncentraci w = 35 % má hustotu (ρ = 0,945 g.cm-3).
Přepočítejte koncentraci na objemová procenta (ρethanolu = 0,789 g.cm-3).
Řešení:
Použijeme vztah pro přepočet hmotnostních procent na objemová procenta (str. 88).
ρ = hustota vodného roztoku ethanolu
ρ2 = hustota rozpuštěné látky, tedy čistého ethanolu
ρ 0,945
ϕ = w(%) . = 35 . = 41,9 %
ρ2 0,789
Roztok má objemovou procentuální koncentraci ϕ = 41,9 %.
Výpočty hmotnostní procentuální koncentrace (hmotnostních procent)
V těchto výpočtech někdy vystupuje hmotnostní zlomek (desetinné číslo), často se

ptáme na hmotnostní procenta (hmotnostní zlomek vynásobený stovkou).
121
Úloha 6.38
Jaké množství cukru je třeba odvážit pro přípravu 260 gramů 5,5% roztoku sirupu?
Řešení:
Ptáme se na hmotnost rozpuštěné složky m(A), kterou vyjádříme ze vztahu pro
hmotnostní procento:
m(A) w (A) . m 5,5 . 260

w (A) = . 100 , pak: m(A) = = = 14,3 g cukru
m 100 100
Jestliže má sirup koncentraci 5,5%, pak ve 100 gramech sirupu je rozpuštěno 5,5
gramu cukru:
Pro přípravu 100 g 5,5% sirupu…….odvážit 5,5 g cukru

Pro přípravu 260 g 5,5% sirupu….…odvážit x g cukru
x = (5,5 . 260) / 100 = 14,3 g cukru
Pro přípravu 260 g 5,5% roztoku sirupu je třeba odvážit 14,3g cukru. Jak ale roztok
připravíme prakticky? Nejdříve odvážíme vypočítané množství cukru, na vodu pak
připadá zbytek hmotnosti roztoku:
260g – 14,3 g = 245,7g vody
Vážit vodu je sice možné, ale nepraktické. Voda má hustotu 1g / cm3, takže 1 gram
vody má objem 1 cm3 (1 mililitr). To znamená, že do kádinky nasypeme 14,3 g cukru,
odměříme (odměrným, válcem a pipetou) 245,7 cm3 vody a rozmícháme.
Úloha 6.39
V 840 gramech roztoku je rozpuštěno 27,3 gramu NaCl. Jaký je hmotnostní zlomek
roztoku? Jaká je procentuální koncentrace roztoku?
Řešení:
Hmotnostní zlomek: Procentuální koncentrace:
m(A) 27,3 m(A) 27,3

w (A) = = = 0,0325 w (A) = . 100 = . 100 = 3,25 %
m 840 m 840
Musíme zjistit, kolik gramů NaCl je obsaženo nikoli v 840g, ale ve 100g roztoku
(hmotnostní procentuální koncentrace je definována na 100 gramů roztoku).
V 840 g roztoku …………………………obsaženo 27,3g NaCl

Ve 100g roztoku ………………………..obsaženo x g NaCl
x = (27,3 . 100) / 840 = 3,25g NaCl, w = 3,25%
Roztok chloridu sodného má koncentraci 3,25%.

122
Úloha 6.40
Kolik kilogramů hašeného vápna je obsaženo ve dvousetlitrovém, zcela zaplněném
sudu s 1,2%ním roztokem postřikové jíchy (vápenným mlékem) o hustotě 1,14g/cm3?
Řešení:
Dvousetlitrový sud má objem 200 dm3. Hustota je zadána sice v gramech /cm3, ale to
je totéž, jako v kilogramech / dm3:
1,14 g / cm3 = 1,14 kg / dm3
Ponecháme proto objemové jednotky dm3 a hmotnostní jednotky kilogramy. Protože
hmotnostní procentuální koncentrace se vztahuje ke hmotnosti roztoku, převedeme
nejprve pomocí hustoty objem roztoku v sudu (200 dm3) na jeho hmotnost.
Z definice hustoty: ρ = m / V, pak m = ρ . V = 1,14 . 200 = 228 kg roztoku.
Z definiční rovnice hmotnostní procentuální koncentrace vyjádříme hmotnost složky

m(A):
m(A) w (A) . m 1,2. 228

w (A) = . 100 , pak: m(A) = = = 2,736 kg vápna
m 100 100
Jestliže má roztok postřikové jíchy koncentraci 1,2%, pak ve 100 kg roztoku je
obsaženo 1,2 kg hašeného vápna.
Ve 100 kg 1,2% roztoku ……….obsaženo 1,2 kg vápna

Ve 228 kg 1,2% roztoku ……….obsaženo x kg vápna
x = (1,2 . 228) / 100 = 2,736 kg vápna
Ve dvousetlitrovém sudu postřikové jíchy je obsaženo 2,736 kg hašeného vápna.
Úloha 6.41
Jaká je procentuální koncentrace sirupu, jestliže v 0,166 dm3 sirupu o hustotě 1,2
g/cm3 je rozpuštěno 90 gramů cukru?
Řešení:
Objem sirupu je 166 cm3 a pomocí hustoty zjistíme jeho hmotnost.
m = ρ . V = 1,2 . 166 = 199,2 gramů sirupu.
Dosadíme do vztahu pro hmotnostní procentuální koncentraci:
m(A) 90
w (A) = . 100 = . 100 = 45,18 %
m 199,2
Abychom zjistili procentuální koncentraci, potřebujeme vědět, kolik gramů cukru je
obsaženo ve 100 gramech sirupu:
123
V 199,2 g sirupu ……………..obsaženo 90 g cukru

Ve 100 g sirupu ………………..obsaženo x g cukru
x = (90 . 100) / 199,2 = 45,18 g cukru, tj. w = 45,18%
Roztok sirupu má koncentraci w = 45,18%.
Úloha 6.42
Vypočítejte hmotnostní zlomek a procentuální hmotnostní koncentraci roztoku, který
vznikne rozpuštěním 3,5 g modré skalice ve 45 ml destilované vody.
Řešení:
Destilovaná voda má hustotu ρ = 1 g / cm3, takže 45 ml (= 45 cm3) destilované vody
má hmotnost 45 gramů.
m(A) 3,5 g
w (A) = = = 0,072 = 7,2 %
m(A) + m(rozpouštědla) 3,5 g + 45 g
Celková hmotnost roztoku je dána součtem hmotnosti skalice a vody: m = 3,5 + 45 =
48,5 g. Ptáme se, kolik gramů skalice připadá na 100 gramů roztoku.
Ve 48,5 g roztoku ……………..obsaženo 3,5 g skalice

Ve 100 g roztoku ………………..obsaženo x g skalice
x = (3,5 . 100) / 48,5 = 7,2 g skalice, tj. w = 7,2 %
Hmotnostní zlomek roztoku modré skalice je w = 0,072, roztok má procentuální

hmotnostní koncentraci w = 7,2 %.
Úloha 6.43
Kolik gramů vody bylo použito pro přípravu 265 gramů 4,2 % roztoku kuchyňské soli?
Řešení:
Známe celkovou hmotnost roztoku (m) a ptáme se na hmotnost rozpouštědla.
m = m (A) + m (rozp.)
m (A) w (A) . m 4,2 . 265

w (A) = . 100 , pak: m (A) = = = 11,13 g NaCl
m 100 100
Z horní rovnice vyjádříme hmotnost rozpouštědla:
m (rozp.) = m – m (A) = 265 g – 11,13 g = 253,87 g vody.

124
Vypočítáme, kolik gramů soli je rozpuštěno v roztoku a zbytek do celkové hmotnosti
roztoku připadá na vodu. Roztok má koncentraci w = 4,2 %, takže ve 100 g roztoku
je rozpuštěno 4,2 g soli.
Ve 100 g roztoku ………….. rozpuštěno 4,2 g soli

Ve 265 g roztoku ………….. rozpuštěno x g soli
x = (4,2 . 265) / 100 = 11,13 g soli
Na vodu připadá: 265 g – 11,13 g = 253,87 g
Pro přípravu roztoku kuchyňské soli bylo použito 253,87 g vody.
Úloha 6.44
Jaká je hmotnost 8,5 % roztoku cukru, v němž je rozpuštěno 43 g cukru?
Řešení:
m (A) m (A) 43
w (A) = . 100 , pak: m = . 100 = . 100 = 505,9 g roztoku
m w (A) 8,5
Roztok má koncentraci w = 8,5 %, pak ve 100 g roztoku je rozpuštěno 8,5 g cukru.
Ve 100 g roztoku ………….. rozpuštěno 8,5 g cukru

V x g roztoku ………………. rozpuštěno 43 g cukru
x = (100 . 43) / 8,5 = 505,9 g roztoku
Roztok cukru má hmotnost m = 505,9 g.
Úloha 6.45
V 6,3 % vodném roztoku je rozpuštěno 5,5 g hydroxidu sodného. Kolik gramů vody
bylo potřeba pro přípravu roztoku?
Řešení:
m = m (A) + m (rozp.) , potom: m (rozp.) = m - m (A)
Hmotnost roztoku (m) vyjádříme ze vztahu pro koncentraci:
m (A) m (A) 5,5

w (A) = . 100 , pak: m = . 100 = . 100 = 87,3 g roztoku
m w (A) 6,3
Dosadíme: m (rozp.) = m - m (A) = 87,3 g – 5,5 g = 81,8 g vody

125
Roztok má koncentraci w = 6,3 %, pak ve 100 g roztoku je rozpuštěno 6,3 g NaOH a
zbytek do 100 g tvoří voda. Hmotnost vody m (vody) = 100 – 6,3 = 93,7 g vody.
K rozpuštění 6,3 g NaOH ………… je potřeba 93,7 g vody

K rozpuštění 5,5 g NaOH ………… je potřeba x g vody
x = (93,7 . 5,5) / 6,3 = 81,8 g vody
Pro přípravu roztoku bylo potřeba 81,8 g vody.
Úloha 6.46
Pro přípravu 3,5 % roztoku dusičnanu draselného bylo použito 50 ml vody. Jakou
hmotnost má roztok dusičnanu?
Řešení:
Objem 50 ml vody (ρ = 1) má hmotnost 50 g. Ze vztahu pro procentuální hmotnostní
koncentraci vypočítáme nejprve hmotnost rozpuštěného dusičnanu, m(A).
m(A) . 100 100 m(A)

w (A) = , pak: 3,5 =
m(A) + m(rozp.) m(A) + 50
3,5 . [m(A) + 50] = 100 m(A)

3,5 m(A) + 175 = 100 m(A)
175 = 96,5 m(A)
1,813 g = m(A)
Hmotnost roztoku je dána součtem hmotnosti rozpuštěné látky a rozpouštědla (vody):
m = m(A) + m(rozp.) = 1,813 g + 50 g = 51,813 g
Ve 100 g 3,5 % roztoku je rozpuštěno 3,5 g látky, takže na vodu připadá:
100 g – 3,5 g = 96,5 gramu.
Ve 100 g roztoku ……… obsaženo 96,5 g vody

v x g roztoku …………… obsaženo 50 g vody
x = (100 . 50) / 96,5 = 51,813 g roztoku
Roztok dusičnanu draselného má hmotnost 51, 813 g.
Úloha 6.47
Pro přípravu 1,8 % roztoku síranu sodného bylo použito 85 ml destilované vody.
Kolik gramů síranu bylo odváženo pro přípravu roztoku?
126
Řešení:
Objem 85 ml vody (ρ = 1) má hmotnost 85 g. Ptáme se na hmotnost rozpuštěné
látky, m(A).
m(A) . 100 100 m(A)

w (A) = , pak: 1,8 =
m(A) + m(rozp.) m(A) + 85
1,8 . [m(A) + 85] = 100 m(A)

1,8 m(A) + 153 = 100 m(A)
153 = 98,2 m(A)
1,558 g = m(A)
Pro přípravu 100 g 1,8 % roztoku potřebujeme 1,8 g síranu a tedy 98,2 g vody.
1,8 g síranu …………. rozpuštěno v 98,2 g vody

x g síranu ………….… rozpuštěno v 85 g vody
x = (1,8 . 85) / 98,2 = 1,558 g síranu sodného
Pro přípravu roztoku bylo odváženo 1,558 g síranu sodného.
Úloha 6.48
Vodný roztok methanolu o koncentraci ϕ = 41,7 % má hustotu (ρ = 0,9433 g/cm3).
Vypočítejte hmotnostní procentuální koncentraci tohoto roztoku, jestliže
ρ (methanolu) = 0,7917 g/cm3.
Řešení:
Vyjdeme ze vztahu pro přepočet objemových procent na hmotnostní procenta.
Hustota rozpuštěné látky ρ2 = 0,7917 g/cm3
Hustota roztoku ρ = 0,9636 g/cm3
ρ2 0,7917
w(%) = ϕ . = 41,7 . = 35 %
ρ 0,9433
Roztok methanolu má hmotnostní procentuální koncentraci w = 35 %.
Úloha 6.49
Roztok kyseliny chlorovodíkové o látkové koncentraci (c = 9,45 mol/dm3) má hustotu
(ρ = 1,149 g/cm3). Vypočítejte hmotnostní procentuální koncentraci roztoku HCl.
Řešení:
M (HCl) = 36,46 g/mol M.c 36,46 . 9,45
w(%) = = = 29,99, čili 30 %
10 . ρ 10 . 1,149
Roztok HCl má koncentraci w = 30 %.
127
Výpočet složení směsí v jednotkách ppm
Úloha 6.50
Ve vzduchu byla zjištěna hodnota krátkodobé koncentrace oxidu siřičitého 150
µg/m3. Kolik je to ppm? Hustota vzduchu (ρ = 1,293 kg/m3).
Řešení:
Nejprve vypočítáme hmotnost 1 m3 vzduchu: m = ρ . V = 1,293 . 1 = 1,293 kg.
Hmotnost složky, SO2, m (SO2) = 150 µg = 150 . 10-6 g = 150 . 10-9 kg = 1,5 . 10-7 kg
m(A) 1,5 . 10-7

w (A) ppm = . 106 = . 106 = 0,116 ppm
m 1,293
Zjištěná koncentrace SO2 ve vzduchu w = 0,116 ppm.
Úloha 6.51
V dešťových srážkách z oblasti Šumavy byly zjištěny stopové koncentrace
dusíkatých látek: w(dusičnanů) = 2,69 ppm, w(amonných iontů) = 0,80 ppm. Jaká je
hmotnost těchto látek v 5 litrech dešťové vody? S určitým zjednodušením
předpokládejme, že 1 litr dešťové vody má hmotnost 1 kg.
Řešení:
w (NO3-) ppm . m 2,69 . 5

m(NO3-) = = = 13,45 . 10-6 kg = 13,45 mg dusičnanů
106 106
w(NH4+) ppm .m 0,80 . 5

m(NH4+) = = = 4 . 10-6 kg = 4 mg amonných iontů
106 106
Ppm je milióntina a tedy milióntina z 1 kg je 1 mg. V 1 kg vody je proto 2,69 mg
dusičnanů a 0,8 mg amonných iontů. Počítáme, že 5 litrů vody je 5 kg vody. Pak:
m(NO3-) = 2,69 mg . 5 = 13,45 mg dusičnanů
m(NH4+) = 0,8 mg . 5 = 4 mg amonných iontů
V 5 litrech dešťové vody bylo rozpuštěno 13,45 mg iontů (NO3-) a 4 mg iontů (NH4+).
Úloha 6.52
Vitamin C, kyselina askorbová, se používá jako aditivum při výrobě šunky, protože
brání tvorbě toxických nitrosaminů. Šunka proto obsahuje průměrně 0,04 %
hmotnosti vitaminu C. Kolik je to ppm?
128
Řešení:
Použijeme vztah pro převod hmotnostních procent na jednotky ppm:
wppm = 104. w(%) = 104. 0,04 = 400 ppm.
Šunka obsahuje 400 ppm vitaminu C, tedy 400 mg vitaminu C na 1 kg šunky.
Výpočty hmotnostní koncentrace roztoků (cm)
Úloha 6.53
Ze studny byl odebrán vzorek vody o objemu 85 cm3 a v něm byly stanoveny 3 mg
dusičnanů. Hygienická norma pro pitnou vodu povoluje maximálně 50 mg dusičnanů
na litr. Splňuje vzorek tuto podmínku?
Řešení:
Zajímá nás koncentrace v miligramech na litr (dm3), proto hmotnost dusičnanů
ponecháme v miligramech, ale objem vody převedeme na dm3.
V = 85 cm3 = 0,085 dm3
m (NO3-) 3 mg
cm(NO3-) = = = 35,29 mg (NO3-) / dm3
V 0,085 dm3
0,085 dm3 vody …………………. obsahuje 3 mg dusičnanů

1 dm3 vody ………………………………….. x mg dusičnanů
x = (3 . 1) / 0,085 = 35,29 mg (NO3-) / dm3
Vzorek splňuje hygienickou normu pro obsah dusičnanů v pitné vodě.
Úloha 6.54
Roztok kyseliny dusičné o procentuální koncentraci w = 48 % má hustotu (ρ = 1,297
g/cm3). Jaká je hmotnostní koncentrace roztoku?
Řešení:
Použijeme vztah pro převod procentuální koncentrace na hmotnostní:
cm = 10 . w(%) . ρ = 10 . 48 . 1,297 = 622,56 g / dm3.
Ve 100 gramech 48% roztoku je obsaženo 48 g HNO3. Vypočítáme objem těchto 100
gramů roztoku:
V = m / ρ = 100 / 1,297 = 77,1 cm3 roztoku

129
77,1 cm3 roztoku ………… obsahuje 48 g HNO3

1000 cm3 roztoku ……….. obsahuje x g HNO3
x = (48 . 1000) / 77,1 = 622,56 g / dm3.
Roztok kyseliny dusičné má hmotnostní koncentraci 622,56 g / litr.
Úloha 6.55
Vypočítejte hmotnostní koncentraci roztoku NaCl, jehož látková koncentrace je (c =
0,7 mol dm-3).
Řešení:
Použijeme vztah pro převod látkové koncentrace na hmotnostní. Potřebujeme znát
ještě molární hmotnost NaCl.
M(NaCl) = 22,99 + 35,45 = 58,44 g/mol
cm = c . M = 0,7 . 58,44 = 40,91 g / dm3
Roztok NaCl má hmotnostní koncentraci cm = 40,91 g / litr.
Výpočty látkové (molární) koncentrace roztoků (c)
Úloha 6.56
V 600 ml roztoku je rozpuštěno 0,2 molu síranu sodného. Jaká je látková (molární)
koncentrace roztoku?
Řešení:
Do vztahu pro molární koncentraci dosadíme objem v jednotkách [dm3].
n 0,2
c= = = 0,33 mol . dm-3
V 0,6
Vychází z definice, že látková koncentrace vyjadřuje počet molů látky v 1 dm3
roztoku.
V 0,6 dm3 roztoku …………. obsaženy 0,2 molu látky
V 1 dm3 roztoku ……………………….. x molů látky
x = (0,2 . 1) / 0,6 = 0,33 mol . dm-3
Roztok síranu sodného má látkovou koncentraci c = 0,33 mol . dm-3.
Úloha 6.57
Jaké látkové množství chloridu draselného je rozpuštěno v 750 ml 1,4 M roztoku
(jedna celá čtyř molárního roztoku)?
130
Řešení:
n
c= , pak n = c . V = 1,4 . 0,750 = 1,05 mol
V
Roztok o koncentraci c = 1,4 mol.dm-3 obsahuje 1,4 molu látky v 1 dm3 roztoku.
V 1 dm3 roztoku …………….. obsaženy 1,4 molu látky

V 0,75 dm3 roztoku ……………………….. x molů látky
x = (1,4 . 0,75) / 1 = 1,05 mol
V roztoku je rozpuštěno 1,05 molu KCl.
Úloha 6.58
Ve 2,6 M roztoku je rozpuštěno 4,8 molu HCl. Jaký je objem roztoku kyseliny
chlorovodíkové?
Řešení:
n n 4,8
c= , pak V = = = 1,846 dm3
V c 2,6
Roztok o koncentraci c = 2,6 mol.dm-3 obsahuje 2,6 molu látky v 1 dm3 roztoku.
V 1 dm3 roztoku …………….. obsaženy 2,6 molu látky

V x dm3 roztoku ……………………….. 4,8 molů látky
x = (1 . 4,8) / 2,6 = 1,846 dm3
Roztok kyseliny chlorovodíkové má objem V = 1,846 litru.
Úloha 6.59
Kolik gramů dusičnanu hořečnatého je třeba odvážit pro přípravu 830 cm3 roztoku o
koncentraci c = 0,7 mol/dm3? M Mg(NO3)2 = 148,325 g/mol
Řešení:
Použijeme vztahy pro látkové množství a pro molární koncentraci:
n m
c= , n= , pak: m = n . M = c . V . M = 0,7 . 0,830 . 148,325 = 86,177 g
V M
131
Látkové množství n = 0,7 molu dusičnanu hořečnatého má hmotnost m = 0,7 .
148,325 = 103,828 g. Toto množství látky je rozpuštěno v 1 dm3 roztoku.
v 1 dm3 roztoku ……………. obsaženo 103,828 g látky

v 0,830 dm3 roztoku ………..…………………. x g látky
x = (103,828 . 0,830) / 1 = 86,177 g látky
Pro přípravu 830 cm3 07 M roztoku musíme odvážit 86,177 g dusičnanu

hořečnatého.
Příprava roztoku:
Odvážíme 86,177 g dusičnanu a nasypeme do kádinky, kterou jsme si předem
ocejchovali na objem 830 cm3. Doplníme na tuto rysku destilovanou vodou a
rozmícháme. K přípravě roztoků o přesném objemu se v analytické chemii používají
kalibrované odměrné baňky s úzkým hrdlem a ryskou, která vyznačuje definovaný
objem.
Úloha 6.60
V 1,6 dm3 roztoku modré skalice, CuSO4.5H2O, je rozpuštěno 195 gramů látky. Jaká
je molární (látková) koncentrace tohoto roztoku? M (CuSO4.5H2O) = 249,71 g/mol
Řešení:
m 195
n m M 249,71 195
c= , n= , pak: c = = = = 0,488 mol.dm-3
V M V 1,6 1,6 . 249,71
Jednomolární roztok obsahuje v 1,6 dm3 1,6 násobek molu, tedy m = 1,6 . 249,71 g =
399,536 g modré skalice.
1 M roztok …………………….. obsahuje 399,536 g skalice

x M roztok ……………..……… obsahuje 195 g skalice
x = (1 . 195) / 399,536 = 0,488 M roztok
Roztok modré skalice má látkovou koncentraci c = 0,488 mol.dm-3.
Úloha 6.61
Jaký objem 0,6 M roztoku můžeme připravit z navážky 28 gramů KOH? M (KOH =
56,11 g/mol).
Řešení:
m 28
n m M 56,11 28
c= , n= , pak: V = = = = 0,832 dm3
V M c 0,6 56,11 . 0,6
132
Roztok o koncentraci c = 0,6 mol/dm3 obsahuje v 1 dm3 0,6 molu KOH, tedy
hmotnost m = 0,6 . 56,11 = 33,666 g KOH.
V 1 dm3 roztoku ………… obsaženo 33,666 g KOH

V x dm3 roztoku ………… obsaženo 28 g KOH
x = (1 . 28) / 33,666 = 0,832 dm3
Z navážky 28 g KOH připravíme 0,832 dm3 roztoku KOH o koncentraci c = 0,6

mol/dm3.
Úloha 6.62
Jaká je látková koncentrace 42% roztoku kyseliny dusičné o hustotě (ρ = 1,259
g/cm3)? M (HNO3) = 63,02 g/mol.
Řešení:
Použijeme vztah pro převod hmotnostních procent (w) na molární koncentraci (c):
10 . ρ . w(%) 10 . 1,259 . 42
c= = = 8,39 mol . dm-3
M 63,02
Roztok kyseliny dusičné o koncentraci w = 42 % má látkovou koncentraci c = 8,39

mol/dm3.
Úloha 6.63
Jaký objem koncentrované, 98% kyseliny sírové o hustotě (ρ = 1,836 g/cm3)
odměříme pro přípravu 620 ml roztoku H2SO4 o koncentraci c = 0,75 mol.dm-3?
Řešení:
Hustota (ρ = 1,836 g/cm3) se převede na dm3 (ρ = 1836 g /dm3). Hmotnost čisté
kyseliny sírové (m) je dána součinem její procentuální koncentrace (98% = 0,98) a
hmotnosti roztoku o této koncentraci (mr). Hmotnost tohoto roztoku je dána součinem
hustoty a objemu, který označíme (Vw). To proto, abychom odlišili objem roztoku o
látkové koncentraci (Vc).
n m w . mr w . ρ . Vw
c= = = =
Vc M . Vc M . Vc M . Vc
Odtud vyjádříme hledaný objem 98% roztoku H2SO4 (Vw). M (H2SO4) = 98,08 g/mol
c . M . Vc 0,75 . 98,08 . 0,620

Vw = = = 0,02534,7 dm3 = 25,347 cm3 roztoku
w.ρ 0,98 . 1836
133
Počet molů kyseliny v 0,75 M roztoku se musí rovnat počtu molů kyseliny v 98%
roztoku.
Látkové množství kyseliny sírové v roztoku: n = c . V = 0,75 . 0,620 = 0,465 molů.
Hmotnost čisté kyseliny sírové: m = n . M = 0,465 . 98,08 = 45,607 gramu.
Ptáme se, v jakém objemu 98% roztoku kyseliny sírové je obsažen tento počet
gramů kyseliny sírové.
Nejprve zjistíme hmotnost 98% roztoku, v němž je obsaženo 45,607 g kyseliny
sírové. Musí být větší, než je hmotnost čisté, 100% kyseliny sírové: jde tedy o vztah
nepřímé úměrnosti:
45,607 g H2SO4 ……………100% H2SO4

x g roztoku H2SO4 .……….. 98% H2SO4
x : 45,607 = 100 : 98
x = (45,607 . 100) / 98 = 46,538 g 98% roztoku
Objem roztoku: V = m / ρ = 46,538 / 1,836 = 25,347 cm3 98% roztoku H2SO4
Pro přípravu 620 ml 0,75 M roztoku odměříme 25,347 ml 98% kyseliny sírové.
Úloha 6.64
V jakém objemu vzduchu je obsaženo 25 kg kyslíku? Objemové procento kyslíku ve
vzduchu ϕ = 20,95 %, M (O2) = 32 g/mol = 32 . 103 kg/mol.
Řešení:
Do vztahu pro objemové procento potřebujeme zjistit objem kyslíku, V(O2).
V(O2)
ϕ (O2) = . 100
V
Využijeme vztahy pro látkové množství:
V (O2) m m . Vm
n= = Pak: V (O2) . M = m . Vm , odtud: V (O2) =
Vm M M
25 kg . 22,4 dm3/mol
V (O2) = = 17 500 dm3
32 . 103 kg/mol
Ze vztahu pro objemové procento vypočítáme celkový objem vzduchu (V):
V(O2) 17 500 dm3

V= . 100 = . 100 = 83 532 dm3 = 83,532 m3 vzduchu
ϕ (O2) 20,95 %
25 kg kyslíku je obsaženo v 83,532 m3 vzduchu.

134
Úloha 6.65
Jaká je molární koncentrace roztoku methanolu, jehož objemová procentuální
koncentrace ϕ = 17 %. Hustota čistého methanolu (ρ = 0,7917 g/cm3 = 791,7 g/dm3).
M (methanolu, CH3OH) = 32,05 g/mol.
Řešení:
m(met.)
n m(met.) M V(met.)
c= , n= Pak: c= Zároveň: ϕ (met.) = . 100
V M V V
Vyjádříme objem roztoku (V) a dosadíme do výrazu pro molární koncentraci.
m(met.)
V(met.) . 100 M m(met.). ϕ (met.) ϕ (met.)
V= Pak: c = = = ρ (met.) .
ϕ (met.) V(met.) . 100 V(met.) . 100 . M 100 . M
ϕ (met.)
Vidíme, že ve výrazu se objevil podíl hmotnosti a objemu methanolu, tedy hustota

methanolu ρ (met.). Dosadíme nyní do upraveného výrazu pro molární koncentraci.
17
c = 791,7 . = 4,2 mol . dm-3
100 . 32,05
Podle definice objemových procent je ve 100 cm3 17% roztoku obsaženo 17 cm3
methanolu. Molární koncentrace roztoku je však definována na objem 1 dm3, takže
v něm se bude nacházet 170 cm3 methanolu. Pomocí hustoty zjistíme jeho hmotnost:
m = ρ . V = 0,7917 g/cm3 . 170 cm3 = 134,589 g
Nyní zjistíme, kolik je to molů? Protože tento počet molů methanolu je obsažen v 1
dm3 roztoku, představuje zároveň jeho molární koncentraci:
32,05 g methanolu ……………… 1 mol

134,589 g methanolu …………… x molů
x = (1 . 134,589) / 32,05 = 4,2 molu
Molární koncentrace roztoku methanolu je c = 4,2 mol . dm-3.

135
Změny ve složení roztoků
Zahrnují ředění roztoků, mísení roztoků, zvýšení koncentrace přidáním čisté látky,
nebo odpařením rozpouštědla.
Hlavními algoritmy těchto výpočtů jsou křížové pravidlo a směšovací rovnice.
Koncentrace upravovaných roztoků vyjadřujeme nejčastěji v hmotnostních
procentech (w), nebo uvádíme molární koncentrace (c).
Křížové pravidlo
Využíváme ho pro ředění roztoků. Koncentrované roztoky ředíme na požadovanou

koncentraci buď méně koncentrovaným roztokem, nebo čistým rozpouštědlem, velmi
často vodou. Pro výpočet používáme křížové pravidlo a postup jeho aplikace
shrneme do čtyř kroků:
- Požadovanou koncentraci roztoku zapíšeme doprostřed kříže.
- Koncentrace výchozích roztoků zapíšeme do levé části kříže a jestliže ředíme
čistým rozpouštědlem (třeba vodou), zapíšeme koncentraci 0%.
- Vypočítáme rozdíl mezi údajem v levé části kříže a uprostřed kříže a výsledek,
uvedený v absolutní hodnotě, zapíšeme křížem do pravé části kříže.
- Vodorovně v řádcích přečteme, kolik hmotnostních jednotek příslušných
složek použijeme pro ředění.
Nyní známe základní poměr, ve kterém je třeba složky smísit na roztok o
požadované koncentraci. Zbývá přepočítat množství výchozích roztoků tak, abychom
získali potřebné množství požadovaného roztoku.
w1 Iw – w1I c1 Ic – c1I
w c
w2 Iw – w2I c2 Ic – c2I
w, c – požadovaná koncentrace roztoku

w1, w2, c1, c2 – koncentrace výchozích roztoků pro mísení.
Směšovací rovnice
Hmotnostní procenta:
Součet součinů hmotnosti a koncentrace dílčích roztoků je roven součinu výsledné
koncentrace (w) a hmotnosti soustavy.
(m1 . w1) + (m2 . w2) = w . (m1 + m2)
- Počet dílčích roztoků, směšovaných dohromady, může být libovolný. Například

pro tři roztoky zapíšeme:
(m1 . w1) + (m2 . w2) + (m3 . w3) = w . (m1 + m2 + m3)
- Jestliže k roztoku přidáme čisté rozpouštědlo, pak koncentraci takového

dílčího roztoku zapíšeme (0%), např. (w2 = 0). Dostaneme tzv. zřeďovací
rovnici, ze které oproti původní vypadl jeden člen.
136
- Jestliže zahušťujeme roztok přidáním čisté látky, pak koncentraci této složky
zapíšeme (100%), např. (w2 = 100).
- Jestliže zahušťujeme odpařením čistého rozpouštědla, pak na levé straně

rovnice jeden člen vypadá a na pravé straně odečteme hmotnost odpařeného
rozpouštědla od hmotnosti soustavy.
Molární koncentrace:
Směšovací pravidlo platí i pro látkovou (molární) koncentraci roztoku (c). Ta ovšem
není vztažena na hmotnost roztoku, ale na jeho objem (V), proto zde ve směšovací
rovnici vystupuje objem:
(V1 . c1) + (V2 . c2) = c . (V1 + V2)
Úloha 6.66
Jaké množství 42% roztoku NaCl a 7% roztoku NaCl je třeba smísit, abychom získali
230 g 15% roztoku NaCl?
Řešení:
Požadovanou koncentraci w = 15% zapíšeme doprostřed kříže:
15%
Koncentrace výchozích roztoků jsou w1 = 42% a w2 = 7%:
42%
15%
7%
Rozdíl (42 – 15 = 27) zapíšeme vpravo dolů, rozdíl (7 – 15 = -8) zapíšeme v

absolutní hodnotě (+8) vpravo nahoru:
42% 8
15%
7% 27
Výsledek přečteme ve vodorovných řádcích: smísíme 8 g 42% roztoku a 27 g

7% roztoku, takže získáme celkem 35 g 15% roztoku NaCl.
42% 8 g 42% roztoku

15%
7% 27 g 7% roztoku
celkem: 35 g 15% roztoku
Potřebujeme ale 230 g roztoku, stačí na toto množství přepočítat jeden z dílčích
roztoků:
137
8g 42% roztoku …………..k přípravě 35 g 15% roztoku

x g 42% roztoku ……….....k přípravě 230 g 15% roztoku
x = (8 . 230) / 35 = 52,57 g 42% roztoku
Druhý (7%) roztok představuje zbytek do 230 gramů:
230g – 52,57g = 177,43 g 7% roztoku
Potřebujeme smísit 52,57 g 42% roztoku a 177,43 g 7% roztoku NaCl.
Úloha 6.67
Jaké množství 37% roztoku kyseliny chlorovodíkové je potřeba naředit vodou,
abychom získali 826 gramů 17% roztoku HCl?
Řešení:
Jelikož ředíme čistým rozpouštědlem, vodou, dosadíme do schématu křížového
pravidla za jednu z výchozích koncentrací 0%:
37% 17 g 37% roztoku

17%
0% 20 g = 20 cm3 vody
celkem: 37 g 17% roztoku HCl
Nyní přepočítáme množství HCl na požadovanou hmotnost 826 g roztoku:
17 g 37% roztoku ……..k přípravě 37 g 17% roztoku

x g 37% roztoku ……....k přípravě 826g 17% roztoku
x = (17 . 826) / 37 = 379,51 g 37% roztoku HCl
Množství vody, potřebné pro ředění, představuje zbytek do 826 gramů.
Na vodu připadá: 826 g – 379,51 g = 446,49 g, tj. 446,49 cm3 vody.
Požadovaný roztok připravíme smísením 446,49 cm3 vody a 379,51 g

koncentrované, 37% kyseliny chlorovodíkové. Nezapomeňme, že při ředění kyselin
přidáváme kyselinu zvolna do kádinky s odměřeným množstvím vody, nikdy ne vodu
do kyseliny!
Úloha 6.68
Kolik cm3 koncentrované, 96% kyseliny sírové o hustotě (ρ = 1,835 g/cm3) je třeba
odměřit pro přípravu 417g 28% roztoku kyseliny? Ředíme vodou.
Řešení:
Dosazením do schématu křížového pravidla vypočítáme, kolik gramů koncentrované
H2SO4 potřebujeme pro ředění.
138
96% 28 g 96% roztoku

28%
0% 68 g = 68 cm3 vody
celkem: 96 g 28% roztoku H2SO4
Nyní provedeme přepočet na požadovaných 417 gramů roztoku:
28 g 96% H2SO4 ……………….k přípravě 96 g 28% roztoku

x g 96% H2SO4 ……………….k přípravě 417 g 28% roztoku
x = (28 . 417) / 96 = 121,625 g 96% H2SO4
Na vodu připadá: 417 g – 121,625 g = 295,375 g = cm3 vody.
Abychom koncentrovanou kyselinu sírovou nemuseli obtížně odvažovat, přepočítáme

její hmotnost na objem pomocí hustoty a pohodlně odměříme objem koncentrované,
96% H2SO4.
Z definice hustoty: ρ = m / V , pak: V = m / ρ
V = m / ρ = 121,625 g / 1,835 g.cm-3 = 66,28 cm3 konc. H2SO4
Požadovaný roztok zředěné, 28% kyseliny sírové připravíme tak, že do odměřeného

objemu 295,375 cm3 vody pozvolna a za stálého míchání přidáme 66,28 cm3
koncentrované, 96% kyseliny sírové.
Úloha 6.69
Jaká je výsledná procentuální koncentrace roztoku sirupu, který vznikne smísením
425 g 13% roztoku cukru a 262 g 37% roztoku cukru?
Řešení:
Neznáme požadovanou koncentraci roztoku, proto nepoužijeme křížové pravidlo, ale
směšovací rovnici. Dosadíme příslušné hmotnosti a koncentrace dílčích roztoků:
(m1 . w1) + (m2 . w2) = w . (m1 + m2)

(425 g . 13%) + (262 g . 37%) = w . (425 g + 262 g)
5525 + 9694 = w . 687
15219 = 687 w
22,15% = w
Smísením uvedených roztoků vznikne 687 gramů roztoku sirupu o koncentraci

w = 22,15%.
Úloha 6.70
Jaká je procentuální koncentrace roztoku vzniklého smísením 317 cm3 36% roztoku
HCl o hustotě (ρ = 1,179 g/cm3) a 523 cm3 12% roztoku HCl o hustotě (ρ = 1,057
g/cm3)?
139
Řešení:
Jsou zadány objemy roztoků, ale do směšovacího pravidla musíme zadat jejich
hmotnosti. Vypočítáme je pomocí zadané hustoty:
m1 = 1,179 g/cm3 . 317 cm3 = 373,743 gramů

m2 = 1,057 g/cm3 . 523 cm3 = 552,811 gramů
(m1 . w1) + (m2 . w2) = w . (m1 + m2)

(373,743 g . 36%) + (552,811 g . 12%) = w . (373,743 + 552,811)
13454,748 + 6633,732 = w . 926,554
20088,48 = 926,554 w
21,68% = w
Smísením získáme 926,554 gramů roztoku HCl o koncentraci w = 21,68%.
Úloha 6.71
Do 10% roztoku kyseliny octové o hustotě (ρ = 1,0126 g/cm3) bylo přidáno 200 g
30% roztoku kyseliny octové a její původní koncentrace se změnila na w = 18%. Jaký
objem měl původní, 10% roztok kyseliny octové?
Řešení:
Nejprve vypočítáme hmotnost 10% kyseliny octové a tu pak pomocí hustoty
přepočítáme na objem.
(m1 . w1) + (m2 . w2) = w . (m1 + m2)

(200 g . 30%) + (m2 . 10%) = 18% . (200g + m2)
6000 + 10 m2 = 3600 + 18 m2
2400 = 8 m2
300 g = m2
Objem 10% kyseliny octové: V = m / ρ = 300 / 1,0126 = 296,27 cm3.
Je zadána výsledná (požadovaná) koncentrace roztoku (w = 18%), proto můžeme
použít také křížové pravidlo.
30% 8 g 30% kys. octové

18%
10% 12 g 10% kys. octové
celkem: 20 g 18% roztoku kyseliny octové
8 g 30% kys. octové : 12 g 10% kys. octové = 200 g : x
200 . 12
x= = 300 g 10% kyseliny octové V = m / ρ = 300 / 1,0126 = 296,27 cm3.
8
Původní, 10% roztok kyseliny octové měl objem V = 296,27 cm3.
140
Ředění roztoků přidáním čistého rozpouštědla
Hodnotu koncentrace pro čisté rozpouštědlo zapíšeme w2 = 0%, v případě látkové

koncentrace roztoku (c2 = 0). Přidané rozpouštědlo má hmotnost (m2), v případě
látkové koncentrace uvedeme objem (V2). Pak v levé části směšovací rovnice vymizí
člen (m2.w2), resp. (V2.c2), protože jeho hodnota je rovna nule. Získáme tak
zjednodušené tvary směšovací rovnice:
Pro koncentraci v hmotnostních procentech:
(m1 . w1) = w . (m1 + m2)
Pro látkovou koncentraci roztoku:
(V1 . c1) = c . (V1 + V2)
Úloha 6.72
40 g roztoku HCl o koncentraci w = 36% zředíme vodou o hmotnosti 50 g. Jaká bude
procentuální koncentrace výsledného roztoku?
Řešení:
Úplná směšovací rovnice Zjednodušená směšovací rovnice
(m1.w1) + (m2.w2) = w. (m1 + m2) m1.w1 = w. (m1 + m2)

(40 . 36) + (50 . 0) = w. (40 + 50) 40 . 36 = w. (40 + 50)
1440 + 0 = 90 w 1440 = 90 w
16% = w 16% = w
Po naředění bude mít roztok HCl koncentraci 16%.
Úloha 6.73
Kolik g vody je třeba použít k ředění 200g 50% roztoku kyseliny octové na kyselinu o
koncentraci w = 10%?
Řešení:
Ptáme se na hmotnost přidávaného rozpouštědla (m2):
(m1.w1) + (m2.w2) = w. (m1 + m2) m1.w1 = w. (m1 + m2)

(200.50) + (m2.0) = 10.(200 + m2) (200.50) = 10.(200 + m2)
10 000 + 0 = 2000 + 10 m2 10 000 = 2000 + 10 m2
8000 = 10 m2 8000 = 10 m2
800 g = m2 800 g = m2
Roztok kyseliny octové musíme naředit 800 gramy (cm3) vody.

141
Úloha 6.74
Roztok NaCl má koncentraci 0,2 mol/dm3. Jakým objemem vody musíme naředit 1,5
dm3 tohoto roztoku, abychom získali roztok o látkové koncentraci NaCl c = 0,13
mol/dm3?
Řešení:
Zapíšeme směšovací rovnici pro látkovou koncentraci roztoku a vypočítáme objem
přidaného rozpouštědla, vody, (V2):
(V1 . c1) + (V2 . c2) = c . (V1 + V2) (V1 . c1) = c . (V1 + V2)
(1,5 . 0,2) + (V2 . 0) = 0,13 . (1,5 + V2) (1,5 . 0,2) = 0,13 . (1,5 + V2)
0,3 + 0 = 0,195 + 0,13V2 0,3 = 0,195 + 0,13V2
0,3 – 0,195 = 0,13V2 0,3 – 0,195 = 0,13V2
0,105 = 0,13V2 0,105 = 0,13V2
0,105 / 0,13 = V2 0,105 / 0,13 = V2
0,8077 dm3 = V2 0,8077 dm3 = V2
Roztok naředíme 0,8077 dm3 vody.
Zkoncentrování roztoku odpařením rozpouštědla
Z levé části směšovací rovnice odpadá člen vyjadřující čisté rozpouštědlo, jehož
koncentrace je nulová, tj. člen (m2.w2), resp. (V2.c2). V pravé části rovnice odečteme
hmotnost odpařeného rozpouštědla (m2) od hmotnosti soustavy, resp. objem
odpařeného rozpouštědla (V2) od objemu soustavy. Získáme tím modifikované
směšovací rovnice:
Pro koncentraci v hmotnostních procentech:
(m1 . w1) = w . (m1 - m2)
Pro látkovou koncentraci roztoku:
(V1 . c1) = c . (V1 - V2)
Úloha 6.75
Ze 400 g 15% roztoku NaCl bylo odpařeno 80g vody. Jakou koncentraci má roztok
po odpaření?
Řešení:
(m1 . w1) = w . (m1 - m2)
(400 . 15) = w . (400 – 80)
6000 = 320 w
18,75% = w
Po odpaření 80g vody bude mít roztok NaCl koncentraci w = 18,75%.
142
Zkoncentrování roztoku přidáním čisté látky
Koncentraci čisté látky zapíšeme (w2 = 100%), takže směšovací rovnice získá tvar:
(m1 . w1) + (m2 . 100) = w . (m1 + m2)
Úloha 6.76
Do 850 g 16% roztoku NaCl bylo přidáno 20 g soli. Jaká je procentuální koncentrace
získaného roztoku?
Řešení:
Hmotnost přidané čisté látky m2 = 20 g, její koncentrace w2 = 100%
(m1 . w1) + (m2 . 100) = w . (m1 + m2)
(850 . 16) + (20 . 100) = w . (850 + 20)

13 600 + 2000 = 870 w
15 600 = 870 w
17,93% = w
Po přidání čisté soli bude mít roztok NaCl koncentraci 17,93%.
Úloha 6.77
Kolik gramů čistého NaCl musíme přidat ke 150g 8% roztoku NaCl, abychom získali
10% roztok NaCl?
Řešení:
Tentokrát se ptáme na hmotnost přidávané čisté látky (m2).
(m1 . w1) + (m2 . 100) = w . (m1 + m2)
(150 . 8) + (m2 . 100) = 10 . (150 + m2)

1200 + 100 m2 = 1500 + 10 m2
100 m2 – 10 m2 = 1500 – 1200
90 m2 = 300
m2 = 3,333 g
Abychom získali 10% roztok NaCl, musíme k původnímu roztoku NaCl přidat 3,333
gramu čistého NaCl.
Úloha 6.78
Kolik gramů zelené skalice, heptahydrátu síranu železnatého, FeSO4 . 7 H2O,
musíme přidat do 420 g 7% roztoku zelené skalice, aby se jeho koncentrace zvýšila
na 15%?
Řešení:
Podobnou úlohu jsme už řešili v předchozí úloze, jenže tady přidáváme kromě látky
143
také vodu, ve formě krystalové vody. To znamená, že heptahydrátu látky musíme

přidat větší množství, než kdybychom přidávali bezvodý síran železnatý.
Zelenou skalici, která obsahuje krystalovou vodu, budeme považovat za tuhý roztok
a vypočítáme jeho procentuální koncentraci (w2). Tu pak dosadíme do směšovací
rovnice.
M (FeSO4) = 151,91 g/mol
M (FeSO4 . 7 H2O) = 278,05 g/mol
m (látky) . 100 M (FeSO4) . 100 151,91 . 100

w2 = = = = 54,63 %
m (roztoku) M (FeSO4 . 7 H2O) 278,05
(m1 . w1) + (m2 . w2) = w . (m1 + m2)
(420 . 7) + (m2 . 54,63) = 15 . (420 + m2)

2940 + 54,63 m2 = 6300 + 15 m2
54,63 m2 – 15 m2 = 6300 – 2940
39,63 m2 = 3360
m2 = 84,78 g
Abychom zvýšili koncentraci roztoku na hodnotu w = 15%, musíme do roztoku přidat

84,78 g heptahydrátu síranu železnatého.
Úloha 6.79
Vypočítejte procentuální koncentraci roztoku uhličitanu sodného, který vznikne
rozpuštěním 15 g tuhého dekahydrátu uhličitanu sodného Na2CO3.10H2O (krystalové
sody) v 92 gramech 9% roztoku uhličitanu sodného.
M (Na2CO3) = 105,99 g/mol
M (Na2CO3.10 H2O) = 276,09 g/mol
Řešení:
Vypočítáme procentuální koncentraci dekahydrátu, jako „tuhého roztoku“:
m (látky) . 100 M (Na2CO3) . 100 105,99 . 100

w2 = = = = 38,39 %
m (roztoku) M (Na2CO3.10 H2O) 276,09
Dosadíme do směšovací rovnice:
(m1 . w1) + (m2 . w2) = w . (m1 + m2)
(92 . 9) + (15 . 38,39) = w . (92 + 15)

829 + 575,85 = 107 w
1404,85 = 107 w
13,13 % = w
Výsledný roztok uhličitanu sodného bude mít koncentraci w = 13,13 %.

144
Úloha 6.80
Vypočítejte hmotnost síranu amonného a objem vody, které se spotřebují pro
přípravu 230 g roztoku nasyceného při teplotě 20°C.
Rozpustnost (NH4)2SO4 při 20°C je 75,4 g ve 100 g vody.
Řešení:
Nasycený je roztok, ve kterém se při dané teplotě už více tuhé látky nerozpustí.
Z údajů o rozpustnosti sestavíme úměry:
ve 100 g vody se rozpustí ….. 75,4 g (NH4)2SO4 … a vznikne (100 + 75,4) g roztoku
m2 ………………………. m1 ………………………………..230g roztoku
m1 = (230 . 75,4) / 175,4 = 98,87 g (NH4)2SO4

m2 = (230 . 100) / 175,4 = 131,13 g = cm3 vody
m (roztoku) = m1 + m2 = 98,87 + 131,13 = 230 gramů
Pro přípravu 230 g roztoku síranu amonného nasyceného při 20°C potřebujeme
98,87 g (NH4)2SO4 a 131,13 cm3 vody.
Úloha 6.81
Krystalizaci z roztoků používáme k přečištění sloučeniny. Kolik gramů dichromanu
draselného vykrystalizuje ze 170 g roztoku nasyceného při teplotě 60°C po ochlazení
na teplotu 20°C?
Rozpustnost K2Cr2O7 je: při teplotě 20°C ….. 12 g ve 100 g vody
při teplotě 60°C ….. 43 g ve 100 g vody
Řešení:
Zjistíme hmotnost dichromanu v horkém roztoku a ve studeném roztoku. Rozdíl
představuje hmotnost dichromanu, vykrystalizovaného po ochlazení roztoku.
Roztok nasycený při 60°C:
ve 100 g vody se rozpustí ….. 43 g K2Cr2O7….. a vznikne (100 + 43) g roztoku

m1 ………………………………..170 g roztoku
m1 = (43 . 170) / 143 = 51,12 g K2Cr2O7
Roztok nasycený při 20°C:
ve 100 g vody se rozpustí ….. 12 g K2Cr2O7….. a vznikne (100 + 12) g roztoku

m2 ………………………………..170 g roztoku
m2 = (12 . 170) / 112 = 18,21 g K2Cr2O7
Hmotnost vykrystalizovaného dichromanu: m = m1 – m2 = 51,12 – 18,21 = 32,91 g
Krystalizací získáme 32,91 g dichromanu draselného.

145
VÝPOČTY Z CHEMICKÝCH ROVNIC
Chemická rovnice je zápisem určitého chemického děje a vyjadřuje, kolik molů

určitých výchozích látek se přeměňuje na příslušný počet molů produktů.
Při řešení úloh proto musíme dodržet následující postup:
Děj popsaný v úloze zapsat chemickou rovnicí.
Rovnici vyčíslit, tj. před vzorci výchozích látek a produktů zapsat takové
stechiometrické koeficienty, aby počet atomů na levé straně rovnice se rovnal počtu
těchto atomů na pravé straně rovnice.
Stechiometrické koeficienty (čísla zapsaná v chemické rovnici před vzorci látek)
představují počty molů reagujících látek.
Z chemické rovnice pro výpočet použít jen ty položky, kterých se týká zadání úlohy. S
ostatními položkami nepočítáme.
Úloha 6.82
Kolik gramů a kolik dm3 vodíku za normálního tlaku je třeba pro přípravu 810 gramů
plynného amoniaku syntézou přímo z prvků? M (NH3) = 17,04 g/mol, M (H2) = 2,02
g/mol.
Řešení:
Amoniak získáme přímou reakcí z prvků, do chemické rovnice zapíšeme
dvouatomové molekuly plynného dusíku a vodíku:
N2 + H2 = NH3
V pravé části rovnice je lichý počet atomů vodíku (vlevo sudý), proto musíme vzít
amoniak dvakrát. Tím pádem bude vpravo 6 vodíkových atomů, takže vlevo
zapíšeme 3 molekuly H2:
N2 + 3 H2 = 2 NH3
Podtrhneme údaje, které potřebujeme pro výpočet: zadán je amoniak a ptáme se na

množství vodíku:
N2 + 3 H2 = 2 NH3
3 moly 2 moly
Vidíme, že 3 moly vodíku zreagují za vzniku 2 molů amoniaku. Pak:
n (H2) n (NH3) m (H2) m (NH3)

= Zároveň platí: n (H2) = a n (NH3) =
3 2 M (H2) M (NH3)
n (NH3) 810 g
n (H2) = 3 . Látkové množství NH3: n (NH3) = = 47,535 mol
2 17,04
Dosazením vypočítáme látkové množství vodíku:
47,535
n (H2) = 3 . = 71,3025 mol Hmotnost vodíku: m (H2) = n (H2) . M (H2)
2 Dosadíme: m (H2) = 71,3025 . 2,02 = 144,03 g H2
146
Výpočet objemu vodíku za použití molárního objemu (Vm):
V (H2)
n (H2) = , pak: V (H2) = n (H2) . Vm = 71,3025 . 22,4 = 1597,18 dm3 H2
Vm
3 moly vodíku zreagují za vzniku 2 molů amoniaku. Nejprve vypočítáme hmotnost
vzniklého vodíku.
3 moly = 3 . 2,02 g H2 ………poskytnou 2 moly = 2 . 17,04 g NH3

x g H2 ………...poskytne 810 g NH3
x = (3 . 2,02 . 810) / 2 . 17,04 = 144,03 g H2
Nyní vypočítáme objem vodíku, proto dosadíme objem 3 molů H2:
3 . 22,4 dm3 H2 ……………….poskytne 2 . 17,04 g NH3

x dm3 H2………………..poskytne 810 g NH3
x = (3 . 22.4 . 810) / 2 . 17,04 = 1597,18 dm3 H2
Pro přípravu 810 g amoniaku se spotřebuje 144,03 gramů vodíku, který má objem
1597,18 dm3.
Úloha 6.83
Vápenec, uhličitan vápenatý, se rozkládá kyselinou chlorovodíkovou na oxid uhličitý
a vodu a vzniká ještě chlorid vápenatý. Jaký objem 36% HCl o hustotě (ρ = 1,1789
g/cm3) potřebujeme k rozkladu dvou molů vápence a kolik gramů chloridu
vápenatého reakcí vznikne?
M (CaCO3) = 100,09 g/mol
M (CaCl2) = 110,98 g/mol
M (HCl) = 36,46 g/mol
Řešení:
Zapíšeme a vyčíslíme rovnici rozkladu vápence:
CaCO3 + 2 HCl = CaCl2 + CO2 + H2O

1 mol 2 moly 1 mol
Výpočet pro kyselinu chlorovodíkovou:
n (CaCO3) n (HCl) m (HCl)

= Zároveň platí: n (HCl) =
1 2 M (HCl)
V zadání jsou ovšem 2 moly vápence, takže se spotřebují 4 moly HCl.
m (HCl) = n (HCl) . M (HCl) = 4 . 36,46 = 145,84 g čisté, 100% HCl.

147
Kyselina chlorovodíková je pouze 36%, takže její hmotnost musí být vyšší, půjde
proto o nepřímou úměrnost:
100% HCl …………. 145,84 g

36% HCl …………… x g
x : 145,84 = 100 : 36 x = (145,84 . 100) / 36 = 405,11 g 36% HCl
Výpočet objemu HCl:

m 405,11
V= = = 343, 63 cm3 36% HCl
ρ 1,1789
Výpočet pro chlorid vápenatý:
n (CaCO3) n (CaCl2) m (CaCl2)

= Zároveň platí: n (CaCl2) =
1 1 M (CaCl2)
Dosadíme zadané 2 moly vápence, proto vzniknou také 2 moly CaCl2.
m (CaCl2) = n (CaCl2) . M (CaCl2) = 2 . 110,98 = 221,96 g CaCl2.
Z chemické rovnice plyne, že na rozklad 1 molu vápence potřebujeme 2 moly HCl,
takže k rozkladu dvou molů vápence musíme vzít 4 moly HCl. Výpočet HCl bude
shodný s předchozím řešením.
Výpočet CaCl2 můžeme řešit úměrou, sestavenou na základě chemické rovnice:
1 mol CaCO3 …………… poskytne 1 mol = 110,98 g CaCl2

2 moly CaCO3 ………………………… poskytnou x g CaCl2
x = (110,98 . 2) / 1 = 221,96 g CaCl2.
K rozkladu 2 molů vápence potřebujeme 343,63 cm3 36% kyseliny chlorovodíkové a

získáme 221,96 g chloridu vápenatého.
Výpočty z neutralizačních rovnic
Produktem neutralizace, tj. reakce kyseliny se zásadou, je voda a sůl. Tyto reakce se
provádějí jako titrace, to znamená, že například ke vzorku roztoku hydroxidu se z
byrety zvolna přikapává odměrný roztok kyseliny, jehož koncentraci známe. Reakce
probíhá do bodu ekvivalence, kdy právě všechen hydroxid byl zneutralizován
kyselinou. Bod ekvivalence poznáme podle změny zbarvení indikátoru (barviva).
Z těchto rovnic běžně vypočítáváme množství vzniklé soli, množství spotřebovaného
hydroxidu, nebo spotřebované kyseliny, nebo také objemy roztoků kyseliny a
hydroxidu, které spolu zreagují.
148
Úloha 6.84
Kolik cm3 roztoku kyseliny dusičné o koncentraci c = 0,35 mol/dm3 se spotřebuje pro
neutralizaci 126 cm3 0,48 molárního roztoku Ca(OH)2?
Řešení:
2 HNO3 + Ca(OH)2 = 2 H2O + Ca(NO3)2
2 moly 1 mol
Úplné údaje (tj. koncentraci i objem) známe u hydroxidu, proto vypočítáme, kolik
molů hydroxidu zreagovalo:
n = c . V = 0,48 mol/dm3 . 0,126 dm3 = 0,06048 molu Ca(OH)2
2 moly HNO3 ……..zneutralizují 1 mol Ca(OH)2

x molů HNO3 ……..zneutralizuje 0,06048 molu Ca(OH)2
x = (2 . 0,06048) / 1 = 0,12096 molu HNO3
Víme už, kolik molů kyseliny zreagovalo a známe i její koncentraci, takže z těchto
údajů vypočítáme objem kyseliny.
c = n / V , odtud V=n/c V = 0,12096 / 0,35 = 0,3456 dm3 roztoku kyseliny
Pro neutralizaci roztoku hydroxidu vápenatého se spotřebovalo 345,6 cm3 roztoku

kyseliny dusičné.
Úloha 6.85
Kolik gramů hydroxidu sodného bylo rozpuštěno ve vzorku, jestliže se na jeho
neutralizaci spotřebovalo 87 cm3 odměrného roztoku H2SO4 o látkové koncentraci c
= 0,2 mol/dm3? M (NaOH) = 40 g/mol.
Řešení:
Nejprve zapíšeme reakci neutralizace NaOH kyselinou sírovou:
NaOH + H2SO4 = H2O + Na2SO4
Rovnici vyčíslíme, abychom zjistili, kolik molů NaOH zreaguje s kolika moly H2SO4:
2 NaOH + H2SO4 = 2 H2O + Na2SO4

2 moly 1 mol
Pro výpočet použijeme definici látkové koncentrace (c = n / V) a vyjádříme odtud

počet molů kyseliny sírové (n):
n = c . V = 0,2 mol/dm3 . 0,087 dm3 = 0,0174 molu H2SO4
n (NaOH) n (H2SO4) m (NaOH)

= , pak: n (NaOH) = 2 . n (H2SO4), též: n (NaOH) =
2 1 M (NaOH)
149
Odtud: m (NaOH) = M (NaOH) . 2 . n (H2SO4) = 40 . 2 . 0,0174 = 1,392 g NaOH
2 moly = 2 . 40 g NaOH …..zneutralizuje 1 mol H2SO4

x g NaOH …...zneutralizuje 0,0174 molu H2SO4
x = (2 . 40 . 0,0174) / 1 = 1,392 g NaOH
Vzorek obsahoval 1,392 gramů hydroxidu sodného.
Úloha 6.86
Kolik gramů síranu draselného vznikne neutralizací 260 cm3 hydroxidu draselného o
koncentraci c = 0,7 mol/dm3 kyselinou sírovou? M (K2SO4) = 174,26 g/mol.
Řešení:
Zapíšeme a vyčíslíme neutralizační rovnici:
2 KOH + H2SO4 = 2 H2O + K2SO4

2 moly 1 mol
Vidíme, že 2 moly hydroxidu poskytnou 1 mol síranu draselného. Vypočítáme počet

molů hydroxidu, který zreagoval:
n = c . V = 0,7 mol/dm3 . 0,26 dm3 = 0,182 molů KOH
n (KOH) n (K2SO4) n (KOH) m (K2SO4)

= , pak: n (K2SO4) = též: n (K2SO4) =
2 1 2 M (K2SO4)
Odtud:
m (K2SO4) = M (K2SO4) . n (KOH) / 2 = (174,26 . 0,182) / 2 = 15,858 g K2SO4
2 moly KOH ………poskytnou neutralizací 1 mol = 174,26 g síranu

0,182 molu KOH …poskytne neutralizací x g síranu
x = (174,26 . 0,182) / 2 = 15,858 g K2SO4
Neutralizací vznikne 15,858 gramů síranu draselného.
Úloha 6.87
K rozkladu 12 g uhličitanu vápenatého bylo použito 48 cm3 2,3 M roztoku HCl.
150
Jaký objem oxidu uhličitého se za normálních podmínek uvolní?
Řešení:
Zapíšeme rovnici rozkladu vápence kyselinou chlorovodíkovou:
CaCO3 + 2 HCl = CO2 + CaCl2 + H2O

1 mol 2 moly 1 mol
Otázkou je, zda objem oxidu uhličitého budeme počítat ze zadaného množství
uhličitanu vápenatého, nebo ze zadaného množství kyseliny chlorovodíkové. Jedna
z těchto složek bude nejspíše limitující a objem CO2 bude záviset jen na ní. Část
druhé složky, která byla v nadbytku, pak v reakční směsi zbude.
Vypočítáme objem CO2 ze zadaného množství uhličitanu i ze zadaného množství
HCl zvlášť a řešením bude menší objem. Složka, která poskytne menší objem, je
totiž limitující.
M (CaCO3) = 100,09 g/mol
Výpočet z CaCO3:
m (CaCO3) 12 g
n (CaCO3) = = = 0,1199 mol
M (CaCO3) 100,09 g/mol
Z rovnice plyne, že počet molů CO2 je stejný, jako počet molů CaCO3:
V (CO2) = n . Vm = 0,1199 mol . 22,4 dm3 . mol-1 = 2,685 dm3.
Výpočet z HCl:
n (HCl) = c . V = 2,3 M . 0,048 dm3 = 0,1104 mol
Z rovnice plyne, že počet molů CO2 je poloviční, než počet molů HCl:
n (CO2) = n (HCl) / 2 = 0,1104 / 2 = 0,0552 mol
V (CO2) = n . Vm = 0,0552 mol . 22,4 dm3 . mol-1 = 1,236 dm3.
Objem vytvořeného oxidu uhličitého je limitován množstvím HCl, která je k dispozici,

v reakční směsi zbude část nezreagovaného uhličitanu vápenatého. Objem oxidu
uhličitého je 1,236 dm3.
Úloha 6.88
Vypočítejte hmotnost chloridu sodného, který vznikne reakcí při smísení 130 g 17%
roztoku uhličitanu sodného s 210 g 14% roztoku kyseliny chlorovodíkové.
M (Na2CO3) = 105,99 g/mol, M (HCl) = 36,46 g/mol, M (NaCl) = 58,44 g/mol.
Řešení:
Reakce: Na2CO3 + 2 HCl = 2 NaCl + CO2 + H2O
1 mol 2 moly 2 moly
151
Výpočet z Na2CO3:
m (Na2CO3) . 100
w (Na2CO3) = , odtud:
m (roztoku)
m (Na2CO3) = w (Na2CO3) . m (roztoku) / 100 = 17% . 130 g / 100 = 22,1 g
Vypočítáme látkové množství uhličitanu:
m (Na2CO3) 22,1 g
n (Na2CO3) = = = 0,2085 mol
M (Na2CO3) 105,99 g/mol
Z rovnice plyne, že počet molů NaCl bude dvojnásobný:
n (NaCl) = 2 . n (Na2CO3) = 2 . 0,2085 = 0,417 mol
Vypočítáme hmotnost NaCl:
m (NaCl) = n (NaCl) . M (NaCl) = 0,417 mol . 58,44 g.mol-1 = 24,37 g.
Výpočet z HCl:
m (HCl) . 100
w (HCl) = , odtud:
m (roztoku)
m (HCl) = w (HCl) . m (roztoku) / 100 = 14% . 210 g / 100 = 29,4 g
Vypočítáme látkové množství kyseliny chlorovodíkové:
m (HCl) 29,4 g
n (HCl) = = = 0,8064 mol
M (HCl) 36,46 g/mol
Z rovnice plyne, že počet molů NaCl je stejný, jako počet molů HCl. Vypočítáme
hmotnost NaCl:
m (NaCl) = n (NaCl) . M (NaCl) = 0,8064 mol . 58,44 g.mol-1 = 47,12 g.

Limitující složkou je uhličitan sodný, protože poskytuje nižší výtěžek NaCl. Reakcí
vznikne 24,37 g chloridu sodného.
152
7. CHEMICKÁ TERMODYNAMIKA
Obor studuje energetickou bilanci chemických dějů.
Termochemie je oddíl termodynamiky, zabývající se studiem tepelné bilance
chemických dějů. Musíme přitom brát v úvahu skupenské stavy látek v soustavě: je
rozdíl, reaguje-li voda v podobě páry (g), nebo v kapalném skupenství (l), protože na
převedení vody z kapalného do plynného skupenství je třeba dodat energii a to se
projeví ve výsledné energetické bilanci.
K vyjadřování tepelné bilance chemických dějů používáme veličinu, zvanou reakční
teplo, které je definováno:
Reakční teplo je teplo přijaté soustavou, jestliže proběhne 1 mol reakčních přeměn
podle chemické rovnice, za konstantních podmínek.
Jestliže jde o izochorický děj (probíhající za konstantního objemu), pak je reakční

teplo vyjádřeno změnou vnitřní energie soustavy (∆U). Častěji posuzujeme izobarický
děj (probíhající za konstantního tlaku, například v otevřené nádobě) a v takovém
případě vyjadřujeme reakční teplo změnou enthalpie (∆H).
Enthalpie, tepelný obsah (H), je stavová funkce, definovaná vztahem:
H = U + pV
(U) Je vnitřní energie soustavy, (p) je tlak a (V) je objem. Samotnou enthalpii (H)
nelze měřit, její změnu (∆H), k níž dochází při změně stavu soustavy, však ano.
Rozměr této veličiny je [kJ.mol-1]. Jestliže reakce probíhá za standardních
(definovaných) podmínek (tlaku, teploty), pak reakční teplo vyjadřujeme standardní
změnou enthalpie (∆H°T), například při teplotě 298°K zapíšeme (∆H°298). Hodnoty
standardních změn enthalpie jsou uvedeny v tabulkách a databázích.
Z hlediska energetické bilance rozdělujeme chemické děje do dvou skupin:
Reakce exotermní (exotermické)

To jsou chemické děje, při kterých se teplo uvolňuje, takže vytvořené produkty mají
nižší obsah energie, než výchozí látky této reakce. Jelikož reakční teplo je
definováno jako teplo přijaté soustavou a v tomto případě soustava teplo odevzdává,
má změna enthalpie pro exotermní děje zápornou hodnotu:
∆H < 0
Reakce endotermní (endotermické)

Při těchto dějích se teplo spotřebovává, takže soustava teplo přijímá z okolí, a proto
změna enthalpie má hodnotu kladnou:
∆H > 0
Termochemické zákony
Zákon zachování hmotnosti a energie vyžaduje, aby energetická bilance chemického

děje byla dána rozdílem energie produktů reakce a energie výchozích látek, které
vstupují do reakce. Odtud plynou dva základní termochemické zákony.
153
1. termochemický zákon (Lavoisier-Laplaceův)
Reakční teplo reakce přímé a zpětné je stejné, až na znaménko.
Vysvětlení: při přeměně výchozích látek na produkty musíme nejprve dodat

vazebnou energii (DE) k rozštěpení původních vazeb v molekulách výchozích látek.
Při vzniku vazeb v molekulách produktů se vazebná energie (DE) uvolní. Pro
obecnou reakci: A – A + B – B A–B + A–B
bude hodnota reakčního tepla dána rozdílem:
∆H°T = [2 . DE(AB)] – DE(AA) – DE(BB)
Nyní uvažujme opačnou přeměnu látky (AB) na látku (AA) a (BB):
A–B + A–B A–A + B–B
Reakční teplo této reakce bude dáno rozdílem:
∆H°T = [DE(AA) + DE(BB)] – 2 . DE(AB)
Dosadíme-li konkrétní číselné hodnoty vazebných energií (DE), uvidíme, že se
výsledná hodnota (∆H°T) reakce přímé a zpětné bude lišit jen znaménkem. Jestliže
například reakce přímá má reakční teplo ∆H°T = 80 kJ/mol (je endotermní), pak
reakce zpětná má reakční teplo ∆H°T = - 80 kJ/mol (je exotermní).
2. termochemický zákon (Hessův)
Reakční teplo závisí jen na počátečním a konečném stavu soustavy a nezávisí na

tom, přes jaké meziprodukty reakce probíhá.
Zákon pojednává o situaci, kdy přeměnu výchozích látek na produkty můžeme

uskutečnit nejen přímou reakcí, ale také náhradní cestou, přes určité meziprodukty.
Z 2. termochemického zákona můžeme vypočítat jak reakční teplo celkové reakce

(∆H), tak i reakční tepla dílčích reakcí (∆H1) a (∆H2):
∆H = ∆H1 + ∆H2
∆H1 = ∆H - ∆H2
∆H2 = ∆H - ∆H1
154
Úloha 7.1
Zakreslete schéma a vypočítejte reakční teplo reakce:
C + O2 CO2 ∆H = ?
Známe reakční tepla těchto reakcí:
C + ½ O2 CO ∆H = - 109,2 kJ/mol
CO + ½ O2 CO2 ∆H = - 279,01 kJ/mol
Řešení:
Jedná se o reakci oxidace uhlíku. Výchozí látka, reaktant, oxidován ještě není (C).
Meziprodukt je oxidován zčásti (CO), konečný produkt je oxidován nejvíce (CO2).
Zadáme výchozí látku (C), meziprodukt (CO) a produkt (CO2). Reakční tepla dílčích
reakcí označíme (∆H1) a (∆H2):
∆H = ∆H1 + ∆H2 = (- 109,2) + (-279,01) = - 388,21 kJ/mol

Reakce je silně exotermní.
Úloha 7.2
Zakreslete schéma a vypočítejte reakční teplo reakce:
2 NO + O2 2 NO2 ∆H = ?
Známe reakční tepla těchto reakcí:
N2 + O2 2 NO ∆H = 180,6 kJ/mol
N2 + 2 O2 2 NO2 ∆H = 66,4 kJ/mol
Řešení:
Při postupné oxidaci dusíku je výchozí látkou (N2), meziproduktem (NO) a konečným
produktem (NO2). Zavedeme označení:
Hledáme reakční teplo přeměny oxidu dusnatého (NO) na oxid dusičitý (NO2). Ve
schématu je označeno symbolem (∆H2 ).
∆H2 = ∆H - ∆H1 = 66,4 – 180,6 = - 114,2 kJ/mol. Reakce je exotermní.

155
Druhy reakčních tepel
Podle druhu probíhajícího děje rozlišujeme různá reakční tepla. Charakterizujme si

některá z nich.
Rozpouštěcí teplo
Charakterizuje tepelnou bilanci rozpouštění látky v rozpouštědle. Třeba při
rozpouštění cukru ve vodě se spotřebovává rozpouštěcí teplo, a proto teplota roztoku
během rozpouštění klesá.
Výparné teplo
Charakterizuje tepelnou bilanci vypařování kapaliny. Odpařováním kapaliny se
spotřebovává teplo na úkor soustavy, takže se ochlazuje povrch, z něhož se kapalina
odpařuje. (Ochlazování organismu pocením).
Zřeďovací teplo
Charakterizuje tepelnou bilanci ředění roztoků. Ředěním roztoku kyseliny sírové se
uvolňuje velké množství tepla, proto nemůžeme lít vodu do koncentrované kyseliny,
ale naopak, kyselinu musíme po malých dávkách přidávat do vody a nádobu
eventuálně chladit. To proto, aby se uvolněné teplo stačilo rozptýlit a nenastal lokální
var: tlak vodní páry by kyselinu explozivně rozptýlil po okolí.
Slučovací a spalné teplo

Slučovací a spalná tepla jsou pro chemii klíčová, protože je používáme pro výpočet
energetické bilance chemických reakcí.
Slučovací teplo
Je definováno jako teplo přijaté soustavou při vzniku 1 molu dané sloučeniny
syntézou přímo z prvků.
Jestliže jsou reagující prvky i vznikající sloučenina ve standardním stavu, jde o
standardní slučovací teplo ∆H°T(sluč.); hodnoty těchto tepel jsou tabelovány.
Slučovací teplo prvku v základním stavu je rovno nule!
Spalné teplo
Charakterizuje energetickou bilanci spálení 1 molu výchozí látky na konečné oxidační
produkty. Tak například C shoří na CO2, S hoří na SO2, H2 hoří na H2O atd. V
tabulkách a databázích jsou uváděna standardní spalná tepla ∆H°T(spal.), kde
výchozí látky i produkty jsou ve standardním stavu.
Spalné teplo konečného oxidačního produktu je rovno nule!
Výpočet reakčního tepla ze slučovacích a spalných tepel

Obecný vztah pro výpočet reakčního
tepla přímé reakce pomocí slučovacích
tepel:
Vypočítáme rozdíl součtu standardních slučovacích tepel produktů a součtu

standardních slučovacích tepel výchozích látek.
Vztah pro výpočet energetické bilance

reakce přímé ze standardních spalných
tepel:
Vypočítáme rozdíl součtu standardních
slučovacích tepel výchozích látek a součtu standardních slučovacích tepel produktů.
Z definice slučovacích a spalných tepel vyplývá také reciprocita spalných tepel
prvků a slučovacích tepel jejich konečných oxidačních produktů.
156
Prakticky to znamená, že spalné teplo vodíku (který hoří na vodu) je rovno

slučovacímu teplu vody. 2 H2 + O2 2 H2O
Analogicky, slučovací teplo CO2 je rovno spalnému teplu uhlíku: C + O2 CO2
K čemu je to dobré? Hodnoty slučovacích a spalných tepel nejsou u všech látek
stejně snadno dostupné. Přibližně můžeme říci, že u organických sloučenin získáme
snadno hodnoty spalných tepel, u anorganických sloučenin zase hodnoty
slučovacích tepel. Výše uvedené pravidlo tak umožní, že se tabelované hodnoty
slučovacích a spalných tepel mohou navzájem zastoupit.
Úloha 7.3
Vypočítejte standardní reakční teplo reakce hoření methanu ze standardních
slučovacích tepel:
CH4(g) + 2 O2(g) CO2(g) + 2 H2O(l) ∆H°T = x
Hodnoty standardních slučovacích tepel jednotlivých látek:

CH4(g) (∆H°298)sluč = - 74,8 kJ/mol
O2(g) (∆H°298)sluč = 0
CO2(g) (∆H°298)sluč = - 393,1 kJ/mol
H2O(l) (∆H°298)sluč = - 285,9 kJ/mol
Řešení:
(∆H°298)sluč = [(∆H°298)sluč CO2] + 2.[(∆H°298)sluč H2O] – [(∆H°298)sluč CH4] – 2.[(∆H°298)sluč O2]
(∆H°298)sluč = - 393,1 + 2.(-285,9) – (-74,8) – 2.(0)
(∆H°298)sluč = - 890,1 kJ/mol
Reakce hoření methanu (zemního plynu) je silně exotermní, uvolňuje se teplo - 890,1
kJ/mol.
Úloha 7.4
Vypočítejte standardní reakční teplo esterifikační reakce ethanolu kyselinou octovou
ze standardních spalných tepel:
C2H5OH (l) + CH3COOH (l) CH3COOC2H5 (l) + H2O (l)

Ethanol (Et) kyselina octová (Oc) ethylester kyseliny octové (Es)
Hodnoty standardních spalných tepel jednotlivých látek. Voda je konečným

oxidačním produktem, proto její spalné teplo je nulové.
C2H5OH (l) (∆H°298)spal = - 1366,9 kJ/mol
CH3COOH (l) (∆H°298)spal = - 873,8 kJ/mol
CH3COOC2H5 (l) (∆H°298)spal = - 2254,2 kJ/mol
H2O (l) (∆H°298)spal = 0 kJ/mol
Řešení:
(∆H°298)spal = [(∆H°298)spal Et] + [(∆H°298)spal Oc] – [(∆H°298)spal Es] – [(∆H°298)spal H2O]
(∆H°298)spal = (- 1366,9) + (- 873,8) – (- 2254,2) – 0
(∆H°298)spal = 13,5 kJ/mol
Reakce je mírně endotermní, spotřebovává se teplo 13,5 kJ/mol.

157
Úloha 7.5
Vypočítejte standardní reakční teplo reakce syntézy ethanu z prvků (jedná se tedy o
standardní slučovací teplo).
2 C + 3 H2 C2H6
K dispozici jsou údaje o standardních spalných a slučovacích teplech: ∆H°spal C2H6 =
- 1560 kJ/mol, ∆H°spalC(s) grafit = - 393,7 kJ/mol, ∆H°slučH2O(l) = - 285,8 kJ/mol.
Řešení:
Převažují údaje o spalných teplech, vypočítáme proto energetickou bilanci ze
spalných tepel.
∆H°= Σ∆H°spal(vých. látek) – Σ∆H°spal(produktů)
Abychom mohli dosadit, potřebujeme znát spalné teplo vodíku. Jenže to je stejné,
jako slučovací teplo vody, které k dispozici máme. Po dosazení:
∆H°= 2 . (- 393,7) + 3 . (- 285,8) – (- 1560) = - 84,8 kJ

Reakce je exotermní, standardní slučovací teplo ethanu má hodnotu ∆H°sluč = - 84,8
kJ.
Energetické změny na molekulární úrovni
K rozštěpení původních chemických vazeb v molekulách výchozích látek musíme

dodat jejich vazebnou energii, při tvorbě nových vazeb v molekulách produktů se
naopak vazebná energie uvolní. To znamená, že energetickou bilanci reakce
můžeme také vypočítat přímo z vazebných energií (enthalpií) vazeb. Jednoduchá
tabulka ukazuje ty nejběžnější.
158
Úloha 7.6
Vypočítejte energetickou bilanci hoření vodíku na vodu pro látková množství, která
uvádí chemická rovnice reakce.
2 H2 + O2 2 H2O
Řešení:
Pro názornost si zapíšeme chemické vazby v molekulách reaktantů (které budou
zanikat) i v molekulách produktů (které se vytvoří).
2H–H +O=O 2H–O–H
Vidíme, že zanikají dvě jednoduché vazby (H – H) a jedna dvojná vazba (O = O). Na

tento děj je nutné dodat vazebnou energii, kterou pro daný druh vazeb vyhledáme
v tabulce. Reakcí se vytvoří celkem čtyři jednoduché vazby (H – O) obsažené ve
dvou molekulách vody a zde se vazebná energie uvolní.
Nepřekvapí nás, že výsledná změna enthalpie reakce (∆H = -486 kJ) je velice
záporná, dalo se očekávat, že hoření vodíku bude silně exotermní reakcí.
ENTROPIE
Clausius zavedl pojem termodynamické stavové funkce, entropie (S), s rozměrem

[J.K-1]. Entropie je považována za míru neuspořádanosti systému, se vzrůstem
neuspořádanosti systému (chaosu) roste i entropie.
Samovolně probíhající děje jsou nevratné (irreverzibilní) a entropie při jich vždy roste,
takže její změna je kladná: ∆S > 0
159
Aby bylo možné hodnoty entropie různých látek porovnat, uvádějí se v tabulkách a
databázích standardní entropie S°, tedy entropie látek ve standardním stavu
(jednotkové koncentrace, teplota 298 K, tlak 1,013.105 Pa). Zapisují se symbolem
S°298 , obecně S°T.
Změnu entropie chemické reakce vyjádříme jako rozdíl součtu entropií produktů a
součtu entropií výchozích látek:
Úloha 7.7
Vypočítejte změnu entropie reakce syntézy amoniaku.
N2 (g) + 3 H2 (g) 2 NH3 (g)
Tabelované hodnoty standardních entropií:
S°(N2)g = 191,4 J mol-1 K-1
S°(H2)g = 130,6 J mol-1 K-1
S°(NH3)g = 192,5 J mol-1 K-1
Řešení:
∆S° = 2 . S° (NH3) – [S°(N2) + 3 . S°(H2)]
∆S° = (2 . 192,5) – [191,4 + 3 . (130,6)]
∆S° = - 198,2 J mol-1 K-1
Vidíme, že hodnota změny entropie vyšla záporná, takže takový děj v přírodě
samovolně probíhat nebude. To ovšem platí pro podmínky izolované soustavy, která
nevyměňuje s okolím ani látku, ani energii. K posouzení samovolnosti běžných
reakcí, kdy dochází i k výměně tepla s okolím, potřebujeme zavést veličinu, zvanou
Gibbsova energie.
Dříve si však odpovězme na otázku, proč samovolnými ději v přírodě vznikají

neuspořádané systémy, s vyšší entropií?
Použijme tradiční modelovou představu, kdy na dno krabice poskládáme volná
písmenka tak, že vytvoří větu. Krabicí otřásáme (simulace reakce) a poté zjistíme, že
písmenka jsou na dně krabice roztroušena nahodile. Netvoří původní větu, ani jinou
větu a nejspíše ani žádné slovo. Systém se stal neuspořádaným, jeho entropie
vzrostla.
Příčina je v pravděpodobnosti. Uspořádaných systémů, s nízkou entropií, je málo, v
našem případě jediná věta určitého významu. Neuspořádaných systémů, které
můžeme vytvořit kombinací složek, je ohromné množství. Proto s nejvyšší
pravděpodobností nalezneme na dně krabice (po skončení reakce) některý z
neuspořádaných systémů, tedy systém s vyšší entropií, než měl systém původní.
Vztah entropie a pravděpodobnosti studoval P. Boltzmann a zformuloval definici,
podle níž je entropie přímo úměrná počtu možností, jimiž lze systém realizovat.
Jestliže jsou všechna možná uspořádání systému stejně pravděpodobná, pak je
entropie (S) přímo úměrná přirozenému logaritmu pravděpodobnosti (P).
Matematicky tuto skutečnost vyjadřuje Boltzmannův vztah:
S = k ln P
Výraz (k) je Boltzmannova konstanta (k = 1,38 . 10-23 JK-1), výraz (P) je

termodynamická pravděpodobnost.
160
Helmholtzova a Gibbsova energie
Stavová funkce entropie charakterizuje směr nevratných dějů jen v soustavách

adiabatických (tepelně izolovaných). Většina chemických reakcí ale neprobíhá za
těchto podmínek, proto bylo třeba najít jiné stavové funkce, pro děje izochorické
(probíhající za stálého objemu) a izotermicko-izobarické (za stálé teploty a stálého
tlaku).
Pro děje, probíhající za konstantní teploty a objemu, odvodil Helmholtz vztah:
A = U – TS
(A) je Helmholtzova energie, (U) je vnitřní energie soustavy, (T) teplota v K, (S)
entropie. Změna Helmholtzovy energie (∆ A) má význam maximální práce, kterou
může soustava vykonat. Protože veličina (∆ A) představuje energii, přeměnitelnou na
práci, byla dříve označována výrazem „volná energie“.
∆ A = ∆U – T∆S
Pro děje, probíhající za konstantní teploty a tlaku, odvodil W. J. Gibbs vztah:
G = H – TS
(G) je Gibbsova energie, (H) je enthalpie, (T) teplota v K, (S) entropie. Změna
Gibbsovy energie (∆G) má význam maximální neobjemové práce, kterou může
soustava vykonat. Analogicky pro změnu Gibbsovy energie můžeme zapsat vztah,
vyjadřující samovolnost reakcí:
∆G = ∆H – T∆S
Samovolně probíhající děje směřují k minimu Gibbsovy či Helmholtzovy energie.

Samovolně probíhající děje se označují jako exergonické a hodnota (∆G) či (∆A)
těchto reakcí je záporná: ∆G < 0 ∆A < 0
Reakce s kladnou hodnotou (∆G) či (∆A) se nazývají endergonické a v přírodě

samovolně neprobíhají, naopak, samovolně probíhá reakce v opačném směru.
∆G > 0 ∆A >0
Většina reakcí probíhá izobaricky, za

konstantního (atmosférického) tlaku,
proto jejich uskutečnitelnost
vyjádříme hodnotou (∆G).
O výsledku rozhoduje jednak
enthalpický faktor, čili změna
enthalpie (∆H), ale také entropický
faktor (T∆S). Ten se výrazněji uplatní
teprve při vyšší teplotě, kdy člen
(T∆S) dosáhne vyšších hodnot.
Následující graf ukazuje kombinaci
enthalpického a entropického faktoru:
161
tam, kde má výsledná přímka kladnou směrnici, je reakce exergonická (∆G < 0) a
probíhá samovolně.
Příkladem je exotermní rozkladná reakce, například hoření uhlíkatých látek na CO2 a
vodu. Vzniká tak větší počet jednodušších molekul, tedy roste neuspořádanost
systému (∆S > 0). Jednodušší molekuly jsou stabilní, mají pevné vazby, takže
(∆H < 0).
Exotermní skladné reakce (syntézy) mají zápornou hodnotu enthalpického faktoru,
který průběh reakce podporuje (∆H < 0), ale klesá neuspořádanost čili (∆S < 0). Při
nižších teplotách, kdy převažuje enthalpický faktor, reakce může samovolně
probíhat, ale při vyšších teplotách, kdy převáží entropický faktor, reakce už
samovolně neprobíhá. Příkladem je syntéza amoniaku z prvků.
Endotermní rozkladné reakce mají kladnou hodnotu enthalpického faktoru (∆H > 0),
ale zároveň při rozkladu roste entropie (∆S > 0), takže při vyšší teplotě může převážit
entropický faktor svojí zápornou hodnotou (-T∆S). Pak celková hodnota (∆G < 0),
reakce může probíhat samovolně. Příkladem může být tepelný rozklad vápence na
CaO a CO2, který probíhá jen za vysokých teplot.
Přímka s nulovou směrnicí (vodorovná) vyjadřuje rovnovážnou reakční směs
(∆G = 0), kdy není preferována reakce přímá, ani zpětná.
Přímka se zápornou směrnicí vyjadřuje endergonickou reakci (∆G > 0), která
samovolně v daném směru neprobíhá.
Příkladem jsou endotermní skladné reakce (syntézy), kdy vznikem uspořádanějších
molekul klesá entropie (∆S < 0), zároveň enthalpický člen je kladný (∆H > 0).
Takovou reakcí je třeba fotosyntéza, kdy z energeticky stabilních molekul CO2 a H2O
vznikají cukry. Samovolně reakce probíhat nemůže, vyžaduje energetický pohon –
zdroj záření.
Změna Gibbsovy energie představuje významné a obecné hledisko pro posuzování
chemických dějů. Pro veličinu (∆G) odvozuje vztah nejen termodynamika, ale také
teorie chemických rovnováh a elektrochemie.
V prvním případě je změna standardní Gibbsovy energie rovna:
∆G°= - RT ln K
Veličina (K) představuje rovnovážnou konstantu reakce (tzv. termodynamickou

rovnovážnou konstantu). (R) je molární plynová konstanta (8,314 JK-1mol-1).
Elektrochemie využívá pro posouzení elektrochemických pochodů vztah:
∆G = - nFU
V uvedeném vztahu (n) je počet elektronů vyměněných při redoxním ději, (F) je
Faradayův náboj (96 487 C) a (U) je napětí článku ve [V].
Posuzování uskutečnitelnosti chemických dějů
Změna Gibbsovy energie (∆G) dané reakce závisí na teplotě a tlaku, proto byla
zavedena změna standardní Gibbsovy energie (∆G°T), definovaná na standardní
podmínky (tlak 1,013 . 105 Pa, teplota 25°C = 298K). V termodynamických tabulkách
jsou uváděny hodnoty změny slučovací standardní Gibbsovy energie pro jednotlivé
sloučeniny (∆G°T)sluč. Jsou analogií standardních slučovacích tepel (∆H°T)sluč, proto
162
také změna slučovací standardní Gibbsovy energie prvků je rovna 0. Analogicky také
vypočítáme výslednou změnu standardní Gibbsovy energie dané reakce:
Nyní si ukážeme výpočet změny standardní Gibbsovy energie z hodnot změn

slučovacích standardních Gibbsových energií, pak ze změny enthalpie a entropie a
nakonec závislost (∆G) na teplotě.
Výpočet (∆G°) z hodnot změn slučovacích standardních Gibbsových energií.
Úloha 7.8
Vypočítejte změnu standardní Gibbsovy energie pro reakci:
Al2O3 (s) + 3 H2 (g) 2 Al (s) + 3 H2O (l)
Hodnoty (∆G°T)sluč: Al2O3 (s) - 1582,4 kJ/mol

H2O (l) - 237,2 kJ/mol
H2 (g) 0 kJ/mol
Al (s) 0 kJ/mol
Řešení: ∆G°= Σ ∆G°sluč (produktů) – Σ ∆G°sluč (výchozích látek)
∆G° = 2. [(∆G°298)sluč Al] + 3.[(∆G°298)sluč H2O] – [(∆G°298)sluč Al2O3] – 3.[(∆G°298)sluč

H2]
∆G° = 2 . ( 0) + 3 . (- 237,2) – (-1582,4) – 3 . ( 0)
∆G° = + 870,8 kJ/mol
Kladná hodnota změny standardní Gibbsovy energie říká, že za daných standardních

podmínek reakce samovolně neprobíhá, naopak, může probíhat reakce opačným
směrem.
Úloha 7.9
Methanol slouží jako aditivum do benzínu, mimo jiné zvyšuje jeho oktanové číslo.
Vypočítejte změnu standardní Gibbsovy energie pro reakci jeho spalování:
2 CH3OH (g) + 3 O2 (g) 2 CO2 (g) + 4 H2O (g)
Hodnoty (∆G°T)sluč: CH3OH (g) - 163 kJ/mol

H2O (g) - 229 kJ/mol
O2 (g) 0 kJ/mol
CO2 (g) - 394 kJ/mol
Řešení: ∆G°= Σ ∆G°sluč (produktů) – Σ ∆G°sluč (výchozích látek)
∆G° = 2.[∆G°sluč CO2 (g)] + 4.[∆G°sluč H2O (g)] – 2 .[∆G°sluč CH3OH (g)] – 3.[∆G°sluč
O2 (g)]
∆G° = 2 . (- 394 0) + 4 . (- 229) – 2 .(-163) – 3 . ( 0)
163
∆G° = - 1704 + 326 = - 1378 kJ/mol

Výrazně záporná hodnota standardní Gibbsovy energie ∆G° = - 1378 kJ/mol ukazuje,
že reakce je termodynamicky preferovaná, bude mít velmi spontánní průběh.
Výpočet (∆G°) z hodnot změn standardní enthalpie a entropie
Úloha 7.10
Vypočítejte hodnotu změny standardní Gibbsovy energie pro reakci:
4 Ag (s) + O2 (g) 2 Ag2O (s)
Hodnoty: ∆H°= - 61,11 kJ/mol

∆S°= - 0,132 kJ/mol
Řešení: ∆G° = ∆H° – T∆S°
∆G° = - 61,11 – 298.(- 0,132)

∆G° = - 61,11 – (- 39,336)
∆G° = - 21,774 kJ/mol
Záporná hodnota změny standardní Gibbsovy energie říká, že za standardních

podmínek, tj. při teplotě 298 K (25°C), se stříbro spontánně oxiduje kyslíkem na oxid
stříbrný.
Závislost změny Gibbsovy energie na teplotě

Tentokrát nepočítáme změnu standardní Gibbsovy energie (∆G°298), ale změnu
nestandardní Gibbsovy energie (∆G) při zadané teplotě. Změna enthalpie a entropie
se s teplotou téměř nemění, proto můžeme pro výpočet použít tabelované hodnoty
∆H° a ∆S°.
Úloha 7.11
Vypočítejte hodnotu změny Gibbsovy energie při teplotě 500 K pro reakci:
4 Ag (s) + O2 (g) 2 Ag2O (s)
Hodnoty: ∆H°= - 61,11 kJ/mol

∆S°= - 0,132 kJ/mol
Řešení:
∆G = ∆H° – T∆S°
∆G = - 61,11 – 500 . (- 0,132)

∆G = - 61,11 – (- 66)
∆G = + 4,89 kJ/mol
Kladná hodnota (∆G) říká, že při teplotě 500 K (227°C) oxidace stříbra kyslíkem
spontánně neprobíhá, naopak, spontánně probíhá rozklad oxidu stříbrného. Vidíme,
že výsledek je opačný, než v předchozím příkladu, při teplotě 298 K (25°C).
164
8. CHEMICKÁ KINETIKA
Chemická kinetika je obor, studující průběh chemických reakcí z různých hledisek.
Zkoumá především rychlost průběhu chemické reakce a reakční mechanismus. Jím
rozumíme sled jednotlivých reakčních kroků, které vedou k přeměně výchozích látek
na produkty.
Průběh chemické reakce
Aby proběhla chemická reakce, musí být současně splněny tyto podmínky:
Molekuly reagujících látek se musí k sobě natolik přiblížit, aby došlo k překryvu jejich
valenčních orbitalů.
Musejí mít dostatečnou (tzv. aktivační) energii.
Musejí být správně orientovány v prostoru.
Reakce musí být termodynamicky možná.
Průběh chemické reakce vyjadřuje reakční koordináta, která představuje míru

(procento) uskutečněného reakčního kroku. Vysvětlení přináší teorie aktivovaného
komplexu (teorie absolutních reakčních rychlostí). Graf ukazuje, že na začátku
reakce je nezbytné překonat určitou energetickou bariéru (energetický val). Musíme
totiž dodat energii k rozštěpení původních vazeb v molekulách výchozích látek (A, B).
Současně se však začínají vytvářet nové vazby a při tomto procesu se energie
uvolňuje, tím se snižuje energetická bariéra reakce. Proto stačí dodat menší energii,
než je disociační energie vazeb v molekulách výchozích látek.
Je tedy nutné dodat tzv. aktivační Gibbsovu energii (∆G*), která určuje výšku
energetického valu a poslouží k vytvoření aktivovaného komplexu (ABCD*). Tento
tranzitní stav, nacházející se na vrcholu energetického valu, představuje nestabilní,
přechodné uspořádání atomů, které se může rozpadat na produkty reakce (C, D), ale
také na výchozí látky. Jestliže mají produkty reakce nižší energii, než měly molekuly
výchozích látek, bude mít reakce zápornou hodnotu změny Gibbsovy energie
(∆G < 0) a bude probíhat spontánně.
165
Významnou podmínkou, která musí být pro vytvoření aktivovaného komplexu

splněna, je správná prostorová orientace reagujících částic. Na příkladu reakce
vzniku jodovodíku vidíme, že molekuly výchozích látek musejí být orientovány tak,
aby původní vazby se mohly postupně oslabovat, ale nové vazby (H –I) postupně
vznikat:
Úloha 8.1
Reakce (1) přeměny výchozích látek (A, B) na produkty (C, D) má zápornou hodnotu
změny Gibbsovy energie (∆G < 0). Vysvětlete, zda opačná reakce (2) přeměny
C+D A + B má hodnotu aktivační Gibbsovy energie ∆G*(2) větší, stejnou,
nebo menší, než je hodnota aktivační Gibbsovy energie ∆G*(1) původní reakce:
A+B C+D
Řešení:
Produkty (C + D) mají nižší energii,
než výchozí látky (A + B).
K vytvoření aktivovaného komplexu
(ABCD*) z produktů bude nutné
dodat větší aktivační Gibbsovu
energii ∆G*(2), než je hodnota
∆G*(1) pro přeměnu výchozích
látek.
REAKČNÍ RYCHLOST
Reakční rychlostí rozumíme množství látky, přeměněné chemickou reakcí za určitý

časový interval.
Změna množství látky v systému se často projevuje jako změna koncentrace této
látky, proto reakční rychlost vyjadřujeme jako úbytek koncentrace některé z
výchozích látek, nebo jako přírůstek koncentrace některého z produktů za určitý
časový interval.
166
V principu nezáleží na tom, kterou z výchozích látek, nebo který z produktů

použijeme k vyjádření reakční rychlosti. Vybereme si takovou látku, jejíž změnu
koncentrace lze sledovat nejsnáze.
Uvažujme přeměnu výchozích látek (A) a (B) na produkty (X):
A + B X
Reakční rychlost (v) pak můžeme vyjádřit jako změnu koncentrace výchozí látky (A),
čili (∆cA), za časový úsek (∆t). Totéž lze napsat pro výchozí látku (B). Protože jde o
úbytek koncentrace, bude před zlomkem znaménko (-). Jinou možností je zapsat
přírůstek koncentrace produktu(X), čili (∆cX), se znaménkem (+).
∆cA ∆cB ∆cX ∆[A] ∆[B] ∆[X]

v= - = - = v= - = - =
∆t ∆t ∆t ∆t ∆t ∆t
K vyjádření reakční rychlosti běžně používáme látkovou (molární) koncentraci látek,

která se zapisuje symbolem (c), nebo pomocí hranatých závorek: [A] = molární
koncentrace látky (A), čili (cA). Reakční rychlost má pak rozměr [mol . dm-3 . s-1].
Nyní zobecníme vztah pro výpočet reakční rychlosti pro reakci, v níž bereme v úvahu
látková množství (počty molů) výchozích látek i produktů.
aA + bB cC + dD
Látkové množství (n) musíme dělit stechiometrickým koeficientem. Řada reakcí

probíhá za stálého objemu (typicky reakce v roztocích). V takovém případě je vhodné
místo změny látkového množství použít změny molární koncentrace (∆c = ∆n/V).
1 ∆[A] 1 ∆[B] 1 ∆[C] 1 ∆[D]

v= - . =- . = . = .
a ∆t b ∆t c ∆t d ∆t
Úloha 8.2
Vyjádřete pomocí změny koncentrace výchozích látek i produktů reakční rychlost
reakcí:
a) 2 O3 3 O2
b) 4 NH3 + 5 O2 4 NO + 6 H2O
Řešení:
1 ∆[O3] 1 ∆[O2]
a) v = - . = .
2 ∆t 3 ∆t
1 ∆[NH3] 1 ∆[O2] 1 ∆[NO] 1 ∆[H2O]

b) v = - . = - . = . = .
4 ∆t 5 ∆t 4 ∆t 6 ∆t
167
Základní kinetická rovnice
Aby proběhla chemická reakce, musí dojít k interakci mezi molekulami výchozích
látek. Ta bude tím častější, čím vyšší je koncentrace výchozích látek v reakční směsi.
Závislost rychlosti reakce na koncentraci výchozích látek studovali C. Guldberg a P.
Waage a matematicky ji zformulovali do podoby základní kinetické rovnice:
pro reakci: A+B X
v = k . c A . cB nebo v = k . [A] . [B]
Definice: Reakční rychlost je přímo úměrná součinu koncentrací reagujících látek.
Ve vztahu pro reakční rychlost vystupuje konstanta úměrnosti (k), zvaná rychlostní
konstanta. Je charakteristická pro každou chemickou reakci, její hodnota navíc závisí
na teplotě a v případě plynů také na tlaku.
Nyní vezmeme v úvahu stechiometrické koeficienty reakce. Reaguje (a) molů látky
(A) a (b) molů látky (B) na produkty (X):
aA +bB X
Základní kinetická rovnice má v tomto případě tvar:
v = k . [A]α . [B]β
Exponenty (α,β) nad koncentracemi reagujících látek jsou tzv. dílčí řády reakce a
obecně neodpovídají stechiometrickým koeficientům (a, b). Mohou jim však
odpovídat v případě některých jednoduchých reakcí.
Dílčí řády reakce se určují experimentálně, ze zápisu chemické reakce je nezjistíme.
Při konstantní koncentraci látky (A) změříme reakční rychlost při odlišných
koncentrací látky (B) a opačně. Součet dílčích řádů reakce pak vyjadřuje celkový řád
reakce (r). Pro daný případ:
r=α+β
Řád reakce obecně nemusí být celé číslo, avšak blíží-li se jedničce, hovoříme o
reakci 1. řádu, jestliže se blíží dvojce, pak o reakci 2. řádu apod. Je to užitečné,
protože obor chemické kinetiky, zvaný formální kinetika, řeší matematicky kinetické
rovnice těchto reakcí a umožňuje tak vypočítat důležité parametry reakce.
Molekularita reakce a poločas reakce

Pojem molekularita reakce vyjadřuje počet částic, které musí navzájem interagovat
současně, aby proběhla daná reakce.
Jestliže se sama jediná částice rozpadá na produkty, jde o reakci monomolekulární:
A B + C
Nejčastější jsou bimolekulární reakce, při nichž dochází k interakci dvou molekul
výchozích látek. Trimolekulární reakce, předpokládající současnou interakci tří částic,
které mají zároveň vhodnou prostorovou orientaci, jsou už velmi vzácné.
168
Poločas reakce (τ)

To je doba, za kterou množství výchozích látek klesne na polovinu. U reakcí 1. řádu
poločas reakce nezávisí na koncentraci výchozí látky (třeba reakce radioaktivního
rozpadu), u reakcí 2. řádu je poločas reakce nepřímo úměrný počáteční koncentraci
výchozích látek.
Kinetika reakcí 1. řádu
To jsou jednoduché reakce, v nichž se „a“ molů látky (A) přeměňuje na produkty (X).
V kinetické rovnici vystupuje rychlostní konstanta reakce 1. řádu (k1). Příkladem jsou
reakce radioaktivního rozpadu, nebo reakce rozkladu nějaké cizorodé látky
v přírodním prostředí.
k1
aA X
Závislost okamžité koncentrace reagující látky na čase vyjadřuje kinetická rovnice

reakcí 1. řádu:
- k1t
c t = c0 . e
ct = okamžitá koncentrace látky (A) v čase (t)

c0 = výchozí koncentrace látky (A) v čase (t = 0)
e = základ přirozených logaritmů
k1 = rychlostní konstanta reakce
Dalším důležitým vztahem je poločas reakce (τ) pro reakce 1. řádu:
ln 2 0,693
τ= =
k1 k1
Přirozený logaritmus dvou (ln 2) je číslo, které nám ukáže kalkulačka. Všimněme si,
že ve vztahu pro výpočet poločasu reakce nenajdeme žádnou koncentraci látek:
poločas reakce 1. řádu nezávisí na výchozí
koncentraci reagující látky.
Po uplynutí doby poločasu reakce se jakékoli
množství výchozí látky sníží na polovinu, za další
dobu (τ) se tato polovina opět o polovinu zmenší
atd. Tuto skutečnost vyjadřuje graf časového
průběhu reakce 1. řádu:
Grafem je klesající exponenciála a z jejího
průběhu plyne další důležitý závěr: reakční
rychlost reakcí 1. řádu je přímo úměrná okamžité
koncentraci výchozí látky.
S přeměnou látky (A) na produkty exponenciálně klesá koncentrace látky (A) a tedy i
reakční rychlost. Teoreticky klesne reakční rychlost až na nulu za nekonečně
dlouhou dobu. Tomu se blíží některé pomalé rozpady radioaktivních prvků, ovšem
většina dostatečně rychlých reakcí je ukončena v poměrně krátké době, po níž už
koncentrační změny látek prakticky nezaznamenáme.
169
Úloha 8.3
Jaká je rychlost reakce v jednotkovém objemu, jestliže při syntéze amoniaku z prvků
poklesla molární koncentrace vodíku v časovém intervalu 25 sekund z hodnoty 0,01
mol.dm-3 na 0,006 mol.dm-3?
Řešení:
Zapíšeme chemickou reakci syntézy amoniaku:
N2 + 3 H2 2 NH3
Zapíšeme vztah pro reakční rychlost vyjádřenou pomocí molární koncentrace vodíku
a dosadíme zadané hodnoty.
∆[H2] (0,006 – 0,01) - 0,004

v=- =- =- = 5,3 . 10-5 mol.dm-3.s-1
3 ∆t 3 . 25 75
Reakční rychlost uvedené reakce činí: v = 5,3 . 10-5 mol . dm-3 . s-1.
Úloha 8.4
Pro reakci amonných iontů s dusitany na dusík a vodu odvoďte z experimentálně
získaných údajů základní kinetickou rovnici, celkový řád reakce a vypočítejte
hodnotu rychlostní konstanty.
Reakce: NH4+(aq) + NO2- (aq) N2 (g) + 2 H2O (l)
Řešení:
Odvození kinetické rovnice:
Jestliže koncentrace iontů [NO2-] vzroste na dvojnásobek (při nezměněné
koncentraci iontů NH4+), pak se rychlost reakce zvýší dvakrát. Rychlost je tedy přímo
úměrná první mocnině [NO2-]1.
Jestliže se koncentrace iontů [NH4+] zvýšila na dvojnásobek (při nezměněné
koncentraci iontů NO2-), zvýšila se rychlost reakce také na dvojnásobek. Rychlost
reakce je také přímo úměrná první mocnině [NH4+]1. Kinetická rovnice má proto tvar:
v = k . [NH4+]1. [NO2-]1
celkový řád reakce: r=1+1=2
Jedná se o reakci 2. řádu.

170
Výpočet hodnoty rychlostní konstanty

Použijeme údaje třeba hned z prvního řádku tabulky:
v 5,4 . 10-7
k= = = 2,7 . 10-4 mol-1.dm3.s-1
[NH4+]1. [NO2-]1 (0,200) . (0,0100)
Úloha 8.5
Rozklad oxidu dusičného je reakcí 1. řádu a při teplotě 30°C byly naměřeny tyto
údaje:
N2O5 2 NO2 + ½ O2
čas [min] 0 80 160
[N2O5] [mol.dm-3] 0,170 0,114 0,078
Vypočítejte rychlostní konstantu a poločas reakce.
Řešení:
Z kinetické rovnice 1. řádu vyjádříme rychlostní konstantu a dosadíme koncentraci
výchozí látky v čase t = 0 a třeba t = 80 minut.
- k1t
c t = c0 . e
Zlogaritmujeme: ln ct = ln c0 – k1 t
– k1 = (ln ct - ln c0) / t
– k1 = ln 0,114 – ln 0,170 / 80
– k1 = - 0,00499 min-1
k1 = 5 . 10-3 min-1
Výpočet poločasu reakce:
τ = ln2 / k1 = 0,693 / 0,005 = 138,6 minut
Rychlostní konstanta tepelného rozkladu N2O5 při teplotě 30°C má hodnotu k1 = 5 .

10-3 min-1 a poločas reakce je τ = 138,6 minut.
Úloha 8.6
Dešťové srážky spláchly do vodní nádrže z okolních polí insekticid, jehož průměrná
koncentrace v nádrži dosáhla hodnoty 5 . 10-4 g . dm-3. Při průměrné roční teplotě
vody v nádrži 12°C se insekticid odbourává reakcí 1. řádu s hodnotou rychlostní
konstanty k1 = 1,45 rok-1. Vypočítejte:
a) Koncentraci insekticidu v nádrži po uplynutí 1 roku, jestliže se s dalšími
srážkami už další do nádrže nedostane?
b) Za jakou dobu klesne koncentrace insekticidu v nádrži na hodnotu 3 . 10-4 g .
dm-3?
171
Řešení:
Povšimněme si, že koncentrace nejsou zadány v jednotkách mol . dm-3, ale g . dm-3.
Jenže mol představuje také konkrétní počet gramů látky, proto můžeme použít
vzorec uvádějící molární koncentrace, byť počítáme s hmotnostní koncentrací (cm).
a) Výpočet koncentrace insekticidu po uplynutí 1 roku

c0 = 5 . 10-4 g . dm-3
ct = ?
t = 1 rok
k1 = 1,45 rok-1
- k1t
c t = c0 . e
ln ct = ln (5 . 10-4) – (1,45 . 1)
ln ct = -7,6 – 1,45 = - 9,051
Odlogaritmujeme: ct = e-0,951 = 1,17 . 10-4 g . dm-3
b) Výpočet doby, za kterou poklesne koncentrace na hodnotu ct = 3 . 10-4 g.dm-3

c0 = 5 . 10-4 g . dm-3
ct = 3 . 10-4 g.dm-3
k1 = 1,45 rok-1
t=?
- k1t
c t = c0 . e
ln ct = – k1 t + ln c0
k1 t = ln c0 - ln ct
t = (ln c0 - ln ct) / k1
t = ln (5 . 10-4) – ln (3 . 10-4) / 1,45
t = - 7,6 – (- 8,1) / 1,45
t = 0,51 / 1,45
t = 0,35 roku
Po uplynutí 1 roku se sníží koncentrace insekticidu ve vodní nádrži na hodnotu

1,17 . 10-4 g . dm-3 a hodnoty cm = 3 . 10-4 g . dm-3 dosáhne po uplynutí 0,35 roku.
FAKTORY OVLIVŇUJÍCÍ RYCHLOST CHEMICKÉ REAKCE
S jedním důležitým faktorem, koncentrací reagujících látek, jsme se už podrobně

seznámili v souvislosti se základní kinetickou rovnicí. Reakční rychlost v případě
tuhých látek ovlivňuje stupeň rozmělnění, v případě plynů může hrát roli tlak plynu a
obecně je rychlost reakce ovlivněna teplotou reakční směsi a použitím katalyzátorů.
172
Stupeň rozmělnění
Hraje zásadní roli u reakcí, v nichž se některá z reakčních složek nachází v tuhé fázi.
Reakce probíhá na povrchu tuhé látky a rychlost je proto limitována velikostí styčné
reakční plochy (fázového rozhraní). Rozmělněním na prach se výrazně zvýší povrch
částic tuhé látky a tím vzroste i reakční rychlost. Může to být nebezpečné, uhelný
prach může po iniciaci na vzduchu explodovat (prudká oxidační reakce), na rozdíl od
kusového uhlí.
Vliv tlaku
Může se projevit jen u reakcí, kde některá ze složek reakční směsi se nachází v
plynném skupenství. Zvýšíme-li tlak plynu kompresí, zmenšením objemu plynu, bude
koncentrace částic v tomto zmenšeném objemu vyšší. Dojde k častějším interakcím
a tím vzroste reakční rychlost. Neplatí to ale v situaci, kdy zvýšíme tlak v reakční
směsi nikoli kompresí, ale přidáním indiferentního plynu, který se reakce sám
neúčastní. Jeho molekuly pak překážejí molekulám původního plynu v interakci a
reakční rychlost neroste.
Vliv teploty
Reakční rychlost velice významně závisí na teplotě, v základní kinetické rovnici je na

teplotě závislý jeden člen – rychlostní konstanta (k). Tuto závislost studoval S.
Arrhenius a odvodil jednu ze základních a stále používaných rovnic chemické
kinetiky, kterou dnes označujeme jako Arrheniova rovnice:
- EA/RT
k=A.e
V Arrheniově rovnici:
(k) je rychlostní konstanta
(A) je konstanta, zvaná předexponenciální faktor. Souvisí se správnou prostorovou
orientací molekul, aby jejich interakce byla účinná a vedla ke vzniku aktivovaného
komplexu. Podle původní, tzv. srážkové teorie reakční rychlosti, s níž Arrhenius
tenkrát pracoval, je faktor (A) dán součinem počtu srážek mezi molekulami (Z) a
pravděpodobností (P), že jsou správně orientovány v prostoru.
(e) je základ přirozených logaritmů (e = 2,718…)
(EA) je aktivační energie (ve smyslu srážkové teorie je to energie, se kterou se
molekuly musejí srazit, aby došlo k rozštěpení původních chemických vazeb). Dnes
na ni můžeme nahlížet jako na aktivační Gibbsovu energii (∆G*), kterou musíme
dodat pro vytvoření aktivovaného komplexu.
(R) je univerzální (molární) plynová konstanta (R = 8,314 J. K-1. mol-1)
(T) je termodynamická teplota (v Kelvinech).
V Arrheniově rovnici vyjadřuje závislost na teplotě exponent (- EA/RT). Teplota je

uvedena sice ve jmenovateli zlomku, ale před zlomkovou čarou je znaménko mínus,
takže s rostoucí teplotou hodnota rychlostní konstanty (k) roste. Jelikož teplota (T) se
nachází v exponentu mocniny, pak rychlostní konstanta se s rostoucí teplotou
zvyšuje exponenciálně. Zvýšením teploty zhruba o 10 K = o 10°C se hodnota
rychlostní konstanty (a tedy i rychlosti reakce) zvýší nikoli o trochu, ale
několikanásobně (dvakrát až čtyřikrát).
173
Pro potřeby kinetických výpočtů je užitečné zbavit se v Arrheniově rovnici předem

neznámého předexponenciálního faktoru (A). Toho dosáhneme, stanovíme-li reakční
rychlost (a vypočítáme rychlostní konstantu) reakce při dvou odlišných teplotách.
Potom lze upravit Arrheniovu rovnici tak, že z ní zmizí předexponenciální faktor a
můžeme vypočítat například aktivační energii reakce při určité teplotě. Arrheniovu
rovnici nejprve zlogaritmujeme:
- EA/RT
k=A.e
EA 1
ln k = ln A – (EA/RT) , po úpravě: ln k = - . + ln A
R T
Předpokládejme, že pro reakci známe dvě rychlostní konstanty (k1, k2) při teplotách
(T1,T2). Potom:
EA 1 EA 1
ln k1 = - . + ln A ln k2 = - . + ln A
R T1 R T2
Odečtením druhé rovnice od rovnice první získáme:
EA 1 EA 1
ln k1 – ln k2 = ln A – . – ln A – .
R T1 R T2
EA 1 1
ln k1 – ln k2 = – . –
R T1 T2
Po úpravě získáme výraz pro Arrheniovu rovnici při dvou různých teplotách, kde už
nevystupuje předexponenciální faktor (A):
k1 EA 1 1
ln = – . –
k2 R T1 T2
Úloha 8.7
Rychlostní konstanta reakce syntézy HI z prvků má při teplotě T1 = 673 K hodnotu
k1 = 0,0234 mol-1.dm3.s-1a při teplotě T2 = 773 K má hodnotu k2 = 0,750 mol-1.dm3.s-1.
Vypočítejte aktivační energii (EA) této reakce.
Řešení:
k1 EA 1 1
ln = – . –
k2 R T1 T2
Odtud vyjádříme aktivační energii reakce (EA):

174
k1 0,0234
R . ln 8,314 . ln
k2 0,750 8,314 . (- 3,4673372)
EA = - =- = - =
1 1 1 1 773 – 673
- -
T1 T2 673 773 520229
28,827441
= = 149968,71 J . mol-1 = 1,499 . 102 kJ . mol-1
100
520229
Aktivační energie reakce má hodnotu EA = 1,499 . 102 kJ. mol-1.
Působení katalyzátorů
Katalyzátory jsou látky ovlivňující reakční rychlost, které do reakce vstoupí a

nezměněné z ní vystoupí, takže se při reakci nespotřebovávají.
Pozitivní katalyzátory (stručně jen katalyzátory) urychlují průběh chemické reakce,
negativní katalyzátory, zvané inhibitory, zpomalují průběh chemické reakce.
Schéma ukazuje srovnání

průběhu nekatalyzované
reakce s průběhem
reakce, ovlivněné
pozitivním katalyzátorem.
Klíčovým krokem v průběhu

chemické reakce je vytvoření
aktivovaného komplexu (ABCD*), k
němuž je potřeba dodat aktivační
Gibbsovu energii (∆G*). Z grafu
vidíme, že katalyzátory snižují
potřebnou aktivační energii,
aktivovaný komplex se vytváří snáze,
čili dříve, a proto se rychlost reakce zvýší. Je to tím, že katalyzátor vede reakci jiným
mechanismem, přes jiné meziprodukty a každá z dílčích reakcí má nižší aktivační
energii, než je hodnota aktivační energie nekatalyzované reakce.
Probíhá-li reakce oběma směry, pak katalyzátor ovlivňuje stejně průběh reakce přímé
i zpětné, takže nemá vliv na rovnováhu reakce, pouze urychlí ustavení této
rovnováhy.
Inhibitory, negativní katalyzátory, analogicky zpomalují průběh reakce tím, že zvyšují
její aktivační energii.
K významným katalyzátorům patří biokatalyzátory, enzymy. To jsou bílkoviny, které
urychlují biochemické reakce v organismu, aby probíhaly potřebnou rychlostí už při
175
tělní teplotě. Bez enzymů by tyto reakce probíhaly natolik pomalu, že by nebyly
schopny zajistit průběh životních pochodů organismu.
V automobilovém katalyzátoru
jsou plynné škodlivé zplodiny
přeměňovány na neškodné plynné
produkty. Škodlivé oxidy dusíku
jsou rozkládány na plynný dusík a
kyslík, nespálené uhlovodíky a
toxický oxid uhelnatý jsou
oxidovány na CO2 a vodní páru.
Katalyzátor je tvořen směsí
těžkých drahých kovů, které určují
jeho vysokou cenu.
176
9. CHEMICKÉ ROVNOVÁHY
ROVNOVÁŽNÝ STAV
Letité zkušenosti chemiků ukazují, že při chemických dějích se nepřemění veškeré

výchozí látky na produkty reakce. I po uplynutí dlouhé doby zůstávají v reakční směsi
výchozí látky spolu s produkty.
Na začátku reakce jsou v reakční směsi přítomny pouze molekuly výchozích látek a
jejich interakce vede k přeměně na produkty, probíhá reakce přímá. Přitom ale
koncentrace výchozích látek klesá a koncentrace produktů roste. I jejich molekuly
vzájemně interagují za tvorby aktivovaného komplexu, který se rozpadne na
molekuly výchozích látek: probíhá zpětná reakce. Musíme proto předpokládat, že
současně probíhají proti sobě dvě reakce, přímá a zpětná. Takový typ reakce se
označuje jako reakce zvratná.
A + B C + D
Zpočátku probíhá reakce přímá rychleji, ale jak ubývá koncentrace výchozích látek,
zpomaluje se. Naopak, s přírůstkem koncentrace produktů se zvyšuje rychlost reakce
zpětné. Po určité době se rychlost reakce přímé a zpětné vyrovná, systém dospěje
do stavu rovnováhy. Je to rovnováha dynamická, protože neustále probíhají dvě
protichůdné reakce. Ukazuje to graf, vyjadřující průběh syntézy jodovodíku z prvků:
V počáteční fázi reakce je patrný úbytek
koncentrace výchozích látek (H2 a I2) a
nárůst koncentrace produktu (HI). Protože
z jednoho molu vodíku či jodu vznikají 2
moly (HI), je nárůst koncentrace (HI)
dvojnásobný, oproti úbytku koncentrace
(H2) či (I2). Po uplynutí dostatečně dlouhé
doby je koncentrace výchozích látek i
produktů v reakční směsi stálá, i když
neustále probíhá reakce přímá a zpětná.
Rovnováha ovšem automaticky
neznamená, že v reakční směsi zůstane
stejná koncentrace výchozích látek a
produktů, jedna z těchto složek často převažuje. Složení rovnovážné směsi je
posunuto na stranu stabilnějších látek, tedy těch, které mají nižší energii.
Preferována je ta reakce, která má zápornou hodnotu změny standardní Gibbsovy
energie.
177
Rovnovážná konstanta
Zapišme rovnici zvratné reakce, v níž se výchozí látky (A), (B), přeměňují na
produkty reakce (C), (D). Rychlost reakce přímé označíme (v1), rychlost reakce
zpětné (v2):
v1
A + B C + D
v2
Ze základní kinetické rovnice plyne pro reakční rychlosti obou reakcí:
v1 = k1 . cA . cB
v2 = k2 . cC . cD
Po určité době, kdy soustava dospěje do stavu rovnováhy, se rychlosti obou reakcí,
přímé a zpětné vyrovnají, takže (v1 = v2). Potom:
k1 . cA . cB = k2 . cC . cD : k2 , : (cA . cB)
Vydělením převedeme obě rychlostní konstanty na levou stranu rovnice a

koncentrace látek na pravou stranu rovnice a upravíme:
k 1 . cA . cB k 2 . cC . cD k1 cC . cD
= , po úpravě: =
k 2 . cA . cB k2 . cA . cB k2 cA . cB
Podíl rychlostních konstant (k1 / k2) je samozřejmě konstantní a nazývá se

rovnovážná konstanta (Kc). Index (c) znamená, že rovnovážná konstanta je
vyjádřena prostřednictvím molárních koncentrací látek.
c C . cD
Kc =
cA . cB
Vztah říká, že za rovnovážného stavu je podíl součinu koncentrací produktů a

součinu koncentrací výchozích látek konstantní.
Nyní posoudíme složitější reakci, kde už vezmeme v úvahu také počty molů
reagujících látek a vyvodíme obecnější závěry. Uvažujme reakci:
2A + B C + 3 D , čili A + A + B C + D + D + D
Zapišme nyní výraz pro rovnovážnou konstantu reakce a mějme na paměti, že v

čitateli i ve jmenovateli zlomku se nacházejí součiny koncentrací reagujících látek:
c C . cD . cD . cD cC . cD3
Kc = = 2A + B C + 3D
cA . cA . cB cA2 . cB
178
Na první pohled vidíme, že stechiometrické koeficienty v chemické rovnici (počty

molů) se ve výrazu pro rovnovážnou konstantu uplatňují jako exponenty nad
koncentracemi látek. Nyní už můžeme zapsat obecný výraz pro rovnovážnou
konstantu reakce, která je zapsána obecnou rovnicí:
aA + bB cC + dD
cCc . cDd [C]c . [D]d

Kc = , nebo také Kc =
cAa . cBb [A]a . [B]b
Uvedený výraz pro rovnovážnou konstantu reakce se označuje jako Guldbergův –

Waageův zákon a představuje definici rovnovážné konstanty, kterou můžeme
zformulovat takto:
Podíl součinu rovnovážných koncentrací produktů, umocněných na příslušné

stechiometrické koeficienty a součinu koncentrací výchozích látek, umocněných na
příslušné stechiometrické koeficienty, je konstantní a rovná se rovnovážné konstantě
reakce.
Význam rovnovážné konstanty spočívá v tom, že určuje složení rovnovážné směsi

určité konkrétní reakce:
Kc < 1 V rovnovážné směsi převažují výchozí látky.

Kc = 1 Směs tvoří stejné množství výchozích látek a produktů.
Kc > 1 V rovnovážné směsi převládají produkty reakce.
Jelikož rovnovážná konstanta je dána podílem rychlostních konstant, které závisejí

na teplotě, pak také hodnota rovnovážné konstanty reakce závisí na teplotě a
nezávisí na jiných vlivech.
Heterogenní rovnováhy
Vztah pro rovnovážnou konstantu, který jsme si uvedli, platí pro homogenní
soustavy, kdy reakce probíhá buď jen v roztoku, nebo jen v plynné fázi.
V heterogenní soustavě, kde je současně přítomno více fází, je rovnovážná
konstanta definována jenom plynnými látkami (g) a látkami rozpuštěnými v roztoku
(aq). Nikoli však kapalnými taveninami látek (l) a tuhými látkami (s).
Úloha 9.1
Zapište pomocí molárních koncentrací výraz pro rovnovážnou konstantu reakce:
a) 2 NO (g) + O2 (g) 2 NO2 (g)
b) Fe3O4 (s) + H2 (g) 3 FeO (s) + H2O (g)
c) N2 (g) + 2 H2O (g) NH4NO2 (s)
Řešení:
Rovnice b) a c) vyjadřuje heterogenní rovnováhu, kde se současně vyskytuje plynná
a tuhá složka. Rovnovážná konstanta tedy zahrnuje jen látky v plynné fázi.
179
a) b) c)
[NO2]2 [H2O] 1
Kc = Kc = Kc =
[NO]2 . [O2] [H2] [N2] . [H2O]2
Úloha 9.2
Zapište výraz pro rovnovážnou konstantu reakce syntézy amoniaku a vypočítejte její
hodnotu z údajů, naměřených při teplotě 350°C.
N2(g) + 3 H2(g) 2 NH3(g)
Látka: N2 H2 NH3
Rovnovážná
koncentrace [mol.dm-3]: 0,781 0,343 0,438
Řešení:
Podle chemické rovnice zapíšeme výraz pro rovnovážnou konstantu a dosadíme
naměřené rovnovážné koncentrace látek.
[NH3]2 (0,438)2
Kc = Kc = = 6,087
[N2] . [H2]3 (0,781) . (0,343)3
Při teplotě 350°C má rovnovážná konstanta syntézy amoniaku hodnotu 6,087, čili v
reakční směsi převažuje produkt, amoniak.
Úloha 9.3
Do nádoby o objemu 1 dm3 byl umístěn 1 mol chloridu nitrosylu, NOCl. Při teplotě
500 K se ustaví rovnováha mezi touto sloučeninou a látkami, ze kterých chlorid
nitrosylu vzniká.
2 NOCl (g) 2 NO (g) + Cl2 (g)
Po ustavení rovnováhy bylo 9% NOCl disociováno na uvedené složky. Jaká je

hodnota rovnovážné konstanty (Kc) při teplotě 500 K?
Řešení:
Jestliže 9% NOCl disociovalo, pak ho za rovnováhy zůstalo v nádobě 0,91 mol.
Zbylých 0,09 mol se rozložilo: podle rovnice vzniká stejné množství (NO), tedy 0,09
mol (NO), ale jen poloviční množství (Cl2), čili 0,0045 mol (Cl2).
Zapíšeme vztah pro rovnovážnou konstantu reakce a dosadíme:
[NO]2 . [Cl2] (0,09)2 . (0,045)

Kc = = = 4,4 . 10-4 mol . dm-3
[NOCl] 2 (0,91)2
Při dané teplotě má rovnovážná konstanta reakce hodnotu Kc = 4,4 . 10-4 mol . dm-3.
180
Úloha 9.4
Nádoba o objemu 1 dm3 je naplněna jodovodíkem, HI (g). Při teplotě 425°C se
ustavila rovnováha s hodnotou rovnovážné konstanty Kc = 54,5.
H2 (g) + I2 (g) 2 HI (g)
Vypočítejte koncentrace H2 (g) a I2 (g), které jsou v rovnováze s HI (g) o koncentraci

c = 0,5 mol.dm-3.
Řešení:
Podle chemické rovnice bude koncentrace jodu i vodíku stejná: [H2] = [I2]. Potom:
[HI]2 [HI]2
Kc = = = 54,5
[H2] . [I2] [H2]2
[HI]2 (0,50)2
[H2]2 = =
54,5 54,5
[H2] = [I2] = 0,068 mol . dm-3
Za rovnovážného stavu má koncentrace plynného jodu i vodíku hodnotu c = 0,068

mol . dm-3.
Rovnovážná konstanta definovaná parciálními tlaky plynů (Kp)
Plynnou soustavu můžeme definovat molárními koncentracemi plynných složek a

rovnováhu pak vyjadřuje rovnovážná konstanta (Kc). Jinou možností je použít místo
molárních koncentrací plynů jejich parciální tlaky. Získáme tak jiný druh rovnovážné
konstanty (Kp).
Pro reakci: a A (g) + b B (g) c C (g) + d D (g)
Výraz pro rovnovážnou konstantu má tvar:
pc(C) . pd(D)
Kp =
pa(A) . pb(B)
V případě heterogenní rovnováhy, kdy se reakční složky nacházejí v různých fázích,

závisí rovnovážný stav, vyjádřený rovnovážnou konstantou (Kp), jen na plynných
složkách. Tenzi par kondenzovaných stavů (tuhého a kapalného) považujeme za
konstantní a zahrnujeme ji do konstanty (Kp).
Zapišme rovnovážnou konstantu pro redukci oxidu uhličitého na oxid uhelnatý
působením žhavého koksu:
CO2 (g) + C (s) 2 CO (g)

181
Tenze par koksu má zanedbatelnou hodnotu, proto rovnovážná konstanta je určena

jen parciálními tlaky plynných složek, CO2 a CO.
p2(CO)
Kp =
p (CO2)
Rovnovážné konstanty (Kc) a (Kp) obecně nemají stejnou hodnotu, ale můžeme je
navzájem převádět.
Kp = Kc (RT)∆n Kc = Kp (RT)-∆n
Výraz (∆n) je rozdíl látkového množství plynných produktů a plynných výchozích

látek, čili pro reakci:
aA+bB cC+dD ∆n = (c + d) – (a + b)
(R) = molární plynová konstanta (8,314 J.K-1.mol-1)

(T) = termodynamická teplota (v Kelvinech)
Pouze v případě, že hodnota (∆n) = 0, jsou si konstanty rovny (Kc = Kp).
Úloha 9.5
Pro reakci: 2 SO3 (g) 2 SO2 (g) + O2 (g) má rovnovážná konstanta (Kc) při
teplotě (T = 1100 K) hodnotu: (Kc = 0,0271). Jaká je hodnota (Kp) při této teplotě?
Řešení:
Na pravé straně rovnice jsou 3 moly produktů, na levé straně 2 moly výchozí látky.
∆n = (2 + 1) – 2 = 1
Pak:
Kp = Kc (RT)1 = 0,0271 . 8,314 . 1100 = 248
Úloha 9.6
Pro reakci: N2 (g) + 3 H2 (g) 2 NH3 (g) má rovnovážná konstanta (Kp) při teplotě
(t = 500°C) hodnotu: (Kp = 1,46 . 10-9). Jaká je hodnota (Kc) při této teplotě?
Řešení:
Teplotu musíme vyjádřit v Kelvinech: 500°C = 773,15 K. Na pravé straně rovnice jsou
2 moly produktů, na levé straně 4 moly výchozích látek:
∆n = 2 – (1 + 3) = -2
Pak:
Kc = Kp (RT)-∆n = Kc = Kp (RT)2 = 1,46.10-9 . (8,314 . 773,15)2 = 6,03 . 10-2

182
Úloha 9.7
Pro reakci: CO2 (g) + C (s) 2 CO (g) má rovnovážná konstanta při teplotě
4
1000°C hodnotu Kp = 1,697 . 10 . Vypočítejte parciální tlak oxidu uhelnatého, jestliže
p(CO2) = 10 kPa.
Řešení:
Zapíšeme vztah pro rovnovážnou konstantu, vyjádřenou parciálními tlaky plynů:
p2(CO)
Kp = = 1,697 . 104
p (CO2)
p2(CO) = 1,697 . 104 . p (CO2) = 1,697 . 104 . 10 = 1,697 . 105 kPa2
p(CO) = 412 kPa
Výpočet rovnovážné konstanty z termodynamických údajů
Využijeme vztah, který odvozuje termodynamika, jako tzv. termodynamickou

rovnovážnou konstantu:
∆G°= - RT ln K
Můžeme pak vypočítat rovnovážnou konstantu reakce, jestliže vyhledáme tabelované

údaje pro hodnoty změny standardní Gibbsovy energie všech sloučenin, kromě prvků
(pro prvky ∆G°= 0).
Úloha 9.8
Vypočítejte hodnotu rovnovážné konstanty reakce syntézy jodovodíku z prvků z
tabelovaných hodnot ∆G° při teplotě 298 K.
I2 + H2 = 2 HI
∆G°[kJ.mol-1]: 0 0 +1,7
Řešení:
Vypočítáme ∆G° reakce: ∆G°= Σ ∆G°sluč (produktů) – Σ ∆G°sluč (výchozích látek)
∆G°= 2 . ∆G° (HI) – [∆G° (I2) + ∆G° (H2)]

∆G°= 2 . (1,7) – (0 + 0)
∆G°= 3,4 kJ/mol = 3400 J/mol.
Tuto hodnotu dosadíme do výrazu pro termodynamickou rovnovážnou konstantu.
∆G°= - RT ln K
Odtud: ln K = - (∆G°/ RT)
ln K = - (3400 / 8,314 . 298)
ln K = - 1,3723
183
Odlogaritmujeme:
K = 2,5 . 10-1
Rovnovážná konstanta reakce syntézy jodovodíku má hodnotu K = 0,25.
Stupeň konverze (α)
Jestliže je hodnota rovnovážné konstanty velmi vysoká (Kc > 104), pak reakce
probíhá prakticky jednosměrně, k produktům.
Jestliže má rovnovážná konstanta hodnotu velice nízkou (Kc < 10-4), pak v
rovnovážné směsi zůstávají prakticky jenom výchozí látky a reakce skoro neprobíhá.
V intervalu mezi těmito hodnotami nás zajímá, jak velká část výchozích látek se
přeměnila na produkty, než soustava dospěla do rovnováhy. To vyjadřuje stupeň
(přeměny) konverze (α). Vyjadřuje tu část z každého molu výchozí látky (A), která se
přeměnila na produkty reakce.
Pomocí stupně konverze pak můžeme vyjádřit zreagované množství libovolné složky:
[A]zreag = α . [A]0
Zreagované množství = stupeň konverze . počáteční množství
V další kapitole, kde se budeme zabývat problematikou slabých kyselin a zásad,

budeme řešit reakce, jejichž stupeň konverze je extrémně nízký, o hodně menší, než
1 (α<<1). V takovém případě můžeme použít pro vyjádření rovnováhy zjednodušený
vztah:
Kc = α2 . c odtud: α = √Kc /c
LE CHATELIERŮV PRINCIP
Jedná se o obecný princip akce a reakce, umožňující vysvětlit vliv reakčních

podmínek na složení výsledné rovnovážné směsi a také předpovědět, jak můžeme
změnou reakčních podmínek průběh reakce ovlivnit.
Změnou jedné z podmínek, při nichž je soustava ve stavu chemické rovnováhy, se
rovnováha posune ve směru průběhu té reakce, kterou se obnoví původní stav, za
nových podmínek.
Stručně můžeme říci, že reakce probíhá proti změně, která ji vyvolala.
184
Podívejme se na graf, znázorňující reakci oxidu uhelnatého s vodní párou na oxid

uhličitý a vodík. Poté, co se ustaví rovnováha, provedeme vnější zásah: nejprve
přidáme výchozí látku, vodu. Zvýšení koncentrace vody zvýší rychlost reakce přímé,
zleva do prava, protože rychlost této reakce je přímo úměrná koncentraci vody. Tím
začne voda ubývat, nastala reakce, směřující proti původní akci (zvýšení
koncentrace vody). Zvýšení rychlosti reakce přímé však vyvolá také reakci – zvýšení
rychlosti reakce zpětné. Po čase se ustaví nová rovnováha, s novou koncentrací
výchozích látek a produktů.
Nyní provedeme jiný zásah, odebereme produkt, oxid uhličitý. Tím, že se snížila jeho
koncentrace, se sníží rychlost zpětné reakce, která je přímo úměrná koncentraci
oxidu uhličitého. Oxid uhličitý je nyní doplňován reakcí přímou, ale rozkládá se
pomaleji, takže jeho koncentrace roste: snížení koncentrace CO2 vyvolalo reakci,
která vede ke zvýšení jeho koncentrace. Opět se postupně ustaví rovnováha za
nových podmínek, s jinými koncentracemi výchozích látek a produktů.
Význam Le Chatelierova principu
Průmyslové výrobní postupy využívají často rovnovážných reakcí a účelem je ovlivnit

chemickou rovnováhu tak, aby vznikal hlavně žádaný produkt reakce.
Řešení si ukážeme na příkladu průmyslově významné reakce, oxidace oxidu
siřičitého na oxid sírový. Cílem je zvýšit výtěžek, množství SO3 pro výrobu kyseliny
sírové, a proto se ptáme, jakým vnějším zásahem posílíme průběh reakce přímé?
2 SO2 (g) + O2 (g) 2 SO3 (g) ∆H = -193 kJ.mol-1
Zvýšením koncentrací SO2 a O2, nebo snížením koncentrace SO3. Zvýšení

koncentrace výchozích látek (akce) vyvolá reakci, která vede ke snížení koncentrace
těchto látek, tj. posílí reakci přímou. Stejně tak snížení koncentrace produktů jejich
průběžným odebíráním (akce) vyvolá opačnou reakci, která povede ke zvyšování
koncentrace produktů.
Preferována reakce přímá
zvýšení zvýšení snížení koncentrace
2 SO2 (g) + O2 (g) 2 SO3 (g)
snížení snížení zvýšení koncentrace
Preferována reakce zpětná
Snížením teploty. Z hodnoty změny enthalpie (∆H) vyplývá, že reakce přímá je

exotermní a chceme-li ji podpořit, provedeme zásah snížením teploty reakční směsi.
Podpoříme tak reakci, která vede ke zvýšení teploty, čili exotermní reakci přímou.
Zvýšením tlaku. Všechny tři reakční složky jsou plyny a při reakci přímé vznikají ze tří
molů výchozích látek dva moly produktů. To znamená, že klesá objem plynů, tedy i
tlak. Chceme-li takový děj podpořit, musíme provést zásah opačný, to znamená
zvýšit tlak. Preferována pak bude reakce, vedoucí ke snížení tlaku, tedy reakce
přímá.
185
ROVNOVÁHY SRÁŽECÍCH A KOMPLEXOTVORNÝCH REAKCÍ
Mnohé látky jsou jen málo rozpustné a z roztoků se vylučují v tuhé fázi ve formě
sraženin (precipitátů). Srážecí (precipitační) reakce se hojně využívají v chemické
analýze. Rovnováha srážecí reakce je výrazně posunuta doprava, na stranu
sraženiny.
Schéma ukazuje, jak z čirého, bezbarvého roztoku dusičnanu olovnatého se
přidáním bezbarvého, čirého roztoku jodidu draselného vylučuje žlutá sraženina
jodidu olovnatého.
Jedná se o
iontovou reakci, při
které ionty Pb2+ a I-
asociují za tvorby
tuhé fáze
(sraženiny) PbI2,
zatímco ionty K+ a
NO3- zůstanou
volně rozpuštěné
v roztoku.
Součin
rozpustnosti (Ks)
Spojením čirých bezbarvých roztoků dusičnanu stříbrného a chloridu sodného se

okamžitě vyloučí bílá sraženina chloridu stříbrného. Sraženinu často označujeme
před vzorcem šipkou, směřující dolů:
AgNO3 + NaCl AgCl + NaNO3

sraženina
Sraženina AgCl je nepatrně rozpustná, ale je to sůl, iontová sloučenina, a proto její
rozpuštěná frakce je zcela disociována:
AgCl Ag+ + Cl-
Zapíšeme výraz pro rovnovážnou konstantu reakce (K):
[Ag+] . [Cl-]
K=
[AgCl]
Jedná se v tomto případě o heterogenní rovnováhu, mezi tuhou sraženinou (AgCl) a

rozpuštěnými ionty (Ag+) a (Cl-). Nerozpustná sraženina je ve velkém nadbytku, takže
její koncentrace se disociací nepatrného množství prakticky nezmění, zůstane
konstantní. Proto koncentraci sraženiny zahrneme do rovnovážné konstanty a
získáme tím nový druh rovnovážné konstanty, označovaný jako součin rozpustnosti
(Ks):
K . [AgCl] = [Ag+] . [Cl-]
Ks = [Ag+] . [Cl-]
186
Nyní zobecníme, zapíšeme výraz pro rovnovážnou konstantu a následně součin

rozpustnosti pro reakci:
AxBy xA + yB
[A]x . [B]y
K= Ks = [A]x . [B]y
[AxBy]
Součin rozpustnosti (Ks) je konstanta pro danou málo rozpustnou látku, teplotu a
rozpouštědlo. V tabulkách se uvádějí hodnoty (Ks) pro vodné roztoky při teplotě
25°C.
Čím nižší hodnotu má součin rozpustnosti (Ks), tím je sůl méně rozpustná a jako
sraženina se začne vylučovat z roztoku v případě, že je překročena hodnota jejího
součinu rozpustnosti.
K posouzení, zda se tak stalo, zavádíme pojem iontový produkt (Q). Je to součin
molárních koncentrací iontů, tvořících sraženinu, povýšený na stechiometrické
koeficienty.
Q = [A]x . [B]y
Jestliže hodnota iontového produktu (Q) je vyšší, než hodnota součinu rozpustnosti
(Ks), pak je roztok přesycený a sraženina vzniká.
Q > Ks Q < Ks
sraženina vzniká nesráží se
Na závěr zavedeme ještě jeden pojem, molaritní rozpustnost, nebo jen rozpustnost
(c). Vyjadřuje molární koncentraci nasyceného roztoku sloučeniny za dané teploty.
V případě srážecích rovnováh jde o roztok látky nad sraženinou, která se při dané
teplotě už dále nerozpouští.
Matematicky je rozpustnost (x + y) tá odmocnina z podílu součinu rozpustnosti (Ks) a
součinu stechiometrických koeficientů iontů, tvořících sraženinu, umocněných na
sebe:
čili: c= √(Ks) / xx . yy
x+y
Úloha 9.9
Součin rozpustnosti jodidu stříbrného Ks (AgI) = 1,5 . 10-16. Vypočítejte rozpustnost
jodidu stříbrného.
Řešení:
Zapíšeme rovnici disociace jodidu stříbrného na ionty:
AgI Ag+ + I-
Pak:
Ks = [A]x . [B]y , tedy Ks = [Ag+]1 . [I-]1
čili: x+y=1+1=2
187
Rozpustnost: c= √(Ks) / xx . yy
x+y
c = 2√(1,5.10-16) / 11 . 11
c = √1,5.10-16 = 1,2 . 10-8 mol.dm-3
Z rovnice disociace plyne, že [Ag+] = [I-], takže molární koncentrace těchto iontů
v nasyceném roztoku budou stejné. Rozpuštěním 1 molu AgI se do roztoku uvolní 1
mol iontů [Ag+] a 1 mol iontů [I-]:
[Ag+] = 1 c [I-] = 1 c
Koncentrace iontů [Ag+] a [I-] jsou v tomto případě stejné, jako rozpustnost,
c = 1,2 . 10-8 mol.dm-3.
Úloha 9.10
Hydroxid hlinitý má hodnotu součinu rozpustnosti Ks = 3,7 . 10-15. Jaká je jeho
rozpustnost a jaká je molární koncentrace iontů (Al3+) a (OH-) v jeho nasyceném
roztoku?
Řešení:
Disociace: Al(OH)3 Al3+ + 3 OH-
Ks = [A]x . [B]y , tedy Ks = [Al3+]1 . [OH-]3
čili: x+y=1+3=4
Rozpustnost: c= √(Ks) / xx . yy
x+y
c = 4√(3,7.10-15) / 11 . 33
c = 4√(3,7.10-15) / 27 = 1,08 . 10-4 mol.dm-3
Rozpustnost hydroxidu má hodnotu c = 1,08 . 10-4 mol.dm-3. Z rovnice disociace

plyne, že rozpuštěním 1 molu Al(OH)3 se do roztoku uvolní 1 mol iontů (Al3+) a 3
moly iontů (OH-):
[Al3+] = 1 c = 1,08 . 10-4 mol.dm-3
[OH-] = 3 c = 3,24 . 10-4 mol.dm-3
V další kapitole si ukážeme, že z vypočítané koncentrace iontů (OH-) dokážeme dále

zjistit reakci jeho roztoku, tzv. hodnotu pH.
Úloha 9.11
Smísíme stejné objemy roztoku chloridu vápenatého o koncentraci c = 0,005
mol.dm-3 a síranu sodného o stejné koncentraci. Vyloučí se z roztoku sraženina
síranu vápenatého? Součin rozpustnosti Ks (CaSO4) = 2,4 . 10-5.
Řešení:
Při srážecí reakci spolu reagují vodné roztoky iontů (Ca2+) a (SO42-) v poměru 1 : 1
na sraženinu síranu vápenatého:
188
Ca2+(aq) + SO42-(aq) CaSO4 (s)

1 mol 1 mol
Zapíšeme výraz pro iontový produkt (Q) dané reakce:
Q = [Ca2+]1 . [SO42-]1
Po smísení obou roztoků bude celkový objem roztoku dvakrát vyšší, takže
koncentrace všech iontů bude dvakrát menší, než byla ve výchozích roztocích.
Vypočítáme koncentrace iontů (Ca2+) a (SO42-).
[Ca2+] = [CaCl2] = 0,005M / 2 = 2,5 . 10-3 mol.dm-3

[SO42-] = [Na2SO4] = 0,005M / 2 = 2,5 . 10-3 mol.dm-3
Vypočítáme hodnotu iontového produktu (Q):
Q = [Ca2+] . [SO42-] = (2,5 . 10-3)2 = 6,25 . 10-6
Hodnota iontového produktu (Q) je po smísení roztoků menší, než hodnota součinu
rozpustnosti: Ks(CaSO4) = 2,4 . 10-5. Q < Ks
To znamená, že roztok ještě není dostatečně nasycen ionty (Ca2+) a (SO42-), a proto
se sraženina CaSO4 vylučovat nebude.
Úloha 9.12
K rozpuštění 1 gramu fosforečnanu stříbrného při teplotě 25°C je potřeba 150 dm3
vody. Jakou hodnotu má součin rozpustnosti této látky? Molární hmotnost
M (Ag3PO4) = 418,573 gramů / mol.
Řešení:
Jestliže se 1 gram látky rozpustil ve 150 dm3 vody, pak v 1 dm3 vody se rozpustí
jedna stopadesátina gramu látky:
m = 1 / 150 = 6,67 . 10-3 g Ag3PO4.
Vypočítáme molární koncentraci nasyceného roztoku, čili molaritní rozpustnost (c):
n m/M 6,67 . 10-3 / 418,573

c= = = = 1,59 . 10-5 mol.dm-3.
V V 1
Disociace:
Ag3PO4 3 Ag+ + PO43-
Rozpuštěním 1 molu Ag3PO4 se v roztoku objeví 3 moly (Ag+) a 1 mol (PO43-).

Potom: [Ag+] = 3 c [PO43-] = 1 c
Výpočet součinu rozpustnosti:
Ks = [A]x . [B]y = [Ag+]3 . [PO43-]1 = (3c)3 . c1 = 27c4 = 27. (1,59 . 10-5)4 = 1,73 . 10-18.
Součin rozpustnosti fosforečnanu stříbrného Ks(Ag3PO4) = 1,73 . 10-18.

189
Tvorba a stabilita komplexů
Rozpuštěním modré skalice, pentahydrátu síranu měďnatého ve vodě, získáme

bleděmodrý roztok. Za jeho zbarvení odpovídá komplexní kation tetraaquaměďnatý,
[Cu(H2O)4]2+ (aq), který vzniká hydratací iontů Cu2+ a absorbuje záření ve viditelné
oblasti spektra.
Cu2+ (aq) + 4 H2O [Cu(H2O)4]2+ (aq)
Tento komplexní kation však není příliš stabilní, v zásaditém prostředí se ionty (Cu2+)
vyloučí z roztoku ve formě modré sraženiny hydroxidu měďnatého. Stačí k tomu už
tak slabá zásada, jakou je roztok amoniaku:
[Cu(H2O)4]2+ (aq) + 2 NH3 (aq) Cu(OH)2 (s) + 2 H2O + 2 NH4+ (aq)
Dalším přidáváním amoniaku se však sraženina rozpouští na tmavomodrý roztok,

obsahující komplexní kation tetraaminměďnatý, [Cu(NH3)4]2+ (aq).
Cu(OH)2 (s) + 4 NH3 (aq) [Cu(NH3)4]2+ (aq) + 2 OH- (aq)
Došlo tak k rozpouštění sraženiny tvorbou

komplexu. Reakce můžeme sledovat,
jestliže roztok modré skalice ve zkumavce
opatrně převrstvíme roztokem amoniaku:
Aby taková reakce probíhala, musí být

vznikající komplexní kation velice stabilní.
Stabilitu vyjadřuje veličina, zvaná konstanta
komplexity (konstanta stability komplexu),
Kst. Je to druh rovnovážné konstanty a
zapíšeme její hodnotu pro uvedenou reakci
měďnatých iontů s amoniakem:
Cu2+ (aq) + 4 NH3 (aq) [Cu(NH3)4]2+ (aq)
Jelikož v tomto případě má velmi vysokou hodnotu (řádově 1013), pak i nepatrná
koncentrace iontů (Cu2+) nad sraženinou umožní vytvoření komplexu. To ale
znamená, že další podíl iontů (Cu2+), určený produktem rozpustnosti Cu(OH)2, přejde
do roztoku. Sraženina hydroxidu měďnatého se tím rozpouští.
[Cu(NH3)42+] 1 [Cu2+] . [NH3]4

Kst = = 1013 = Kdis = = 10-13
[Cu2+] . [NH3]4 Kst [Cu(NH3)42+]
Převrácenou hodnotou konstanty stability komplexu je disociační konstanta komplexu

(Kdis), která vyjadřuje míru, s jakou se komplex bude rozkládat na původní složky.
190
10. KYSELINY A ZÁSADY
ACIDOBAZICKÝ DĚJ
Jedná se o chemický děj, probíhající mezi kyselinami (A = lat. „acidum“) a zásadami

(B = bázemi). Tyto skupiny látek byly během vývoje chemického poznání definovány
odlišnými způsoby. Podle Arrheniovy teorie se jako kyseliny označují látky,
odštěpující kation H+, zatímco zásady (báze) odštěpují anion OH-. Tato nejstarší
teorie však nedokázala vysvětlit ani takové základní jevy, jako jsou zásadité
vlastnosti amoniaku (žádnou skupinu OH nemá). Proto byly později vypracovány
dokonalejší a také teoreticky komplikovanější teorie kyselin a zásad. Nejprve se
seznámíme s nejpoužívanější Brőnstedovou teorií a později s Lewisovou teorií.
Brőnstedova teorie kyselin a zásad
V roce 1923 vytvořil Brőnsted a Lowry teorii kyselin a zásad, použitelnou pro vodné
roztoky, nebo obecně, protická rozpouštědla, jejichž molekuly obsahují odštěpitelný
kation H+. Kyseliny jsou podle Brőnstedovy teorie definovány stejně, jako v teorii
Arrheniově, tedy jako látky, schopné odštěpit vodíkový kation H+. Jelikož kation H+ je
jádro atomu vodíku, pouhý proton, který nemůže existovat ve vodném roztoku volný,
ihned se váže na molekuly vody. Pro jednoduchost zapisujeme reakci pouze s
jednou molekulou vody, za tvorby oxoniového (syn. hydroxoniového) kationtu H3O+.
H+ + H2O H3O+
Zásady (báze) jsou definovány opačně, jako látky, schopné vázat kation H+.
Kyseliny jsou látky, odštěpující kation H+ za tvorby oxoniových kationtů H3O+, zásady
jsou látky schopné přijmout vodíkový kation H+.
Znamená to, že zásady mají volný (nevazebný) elektronový pár, kterým mohou
poutat kation H+ koordinačně kovalentní vazbou. Vlastním acidobazickým dějem je
pak přenos kationtu H+ mezi dvěma částicemi. Dvojice látek, které se liší právě o
kation H+, představuje tzv. konjugovaný pár.
Ve schématu je částice (HA) kyselinou, protože odštěpuje kation H+. Tím se z ní

ovšem vytvoří konjugovaná zásada, báze (A-), neboť je schopna tento kation H+
znovu přijmout. Látka (B-) je zásada, protože navázala odštěpený kation H+. Reakcí
se z ní ale vytvořila konjugovaná kyselina (BH), protože nyní disponuje vodíkem,
který může být odštěpen jako kation H+.
191
Nyní posuďme skupinu reakcí:
V reakci (1) vystupuje H2SO4 jako kyselina, protože odštěpuje kation H+ za tvorby
konjugované báze HSO4-. Voda v této reakci tedy vystupovala jako báze: přijala
kation H+ a vznikla z ní konjugovaná kyselina H3O+.
V reakci (2) se voda chová jako kyselina a v reakci (3) reaguje dokonce kyselina
sírová jako zásada (báze). Je tedy kyselina sírová kyselinou, nebo zásadou? Je voda
kyselinou, nebo zásadou? Z příkladů reakcí (1,2,3) vidíme, že takto položená otázka
nemá smysl, protože záleží na tom, s čím daná látka reaguje.
Látka není kyselinou nebo zásadou (bází) sama o sobě, ale stává se jí teprve v
přítomnosti jiné látky.
O tom, která látka ze dvojice bude kyselinou, rozhoduje síla kyseliny. Silnější
kyselina má větší schopnost odštěpit kation H+, než slabší kyselina. H2SO4 je silnější
kyselina než voda, proto reaguje s vodou jako kyselina. H2SO4 je však slabší
kyselinou, než HClO4, proto kyselina sírová reaguje s kyselinou chloristou jako
zásada (báze).
Neutralizace
Jedná se o reakci kyseliny se zásadou, kterou můžeme zapsat souhrnnou rovnicí:
HCl + NaOH = NaCl + H2O
Ve skutečnosti se však ve vodných roztocích jedná o sled tří dějů:
Disociace kyseliny: HCl + H2O = Cl- + H3O+
Disociace zásady: NaOH = Na+ + OH-
Vlastní neutralizace: H3O+ + OH- = 2 H2O
Nejprve proběhne disociace (štěpení na ionty) jak kyseliny, tak i báze. Při vlastní
neutralizační reakci reagují oxoniové kationty (H3O+) s hydroxidovými anionty (OH-)
na vodu. Zbylé ionty (Na+, Cl-), které nereagovaly, vytvářejí sůl (NaCl).
192
Disociace kyselin a zásad
Disociace, štěpení na ionty, je obecnou vlastností kyselin a zásad. Odštěpením

kationtu H+ z molekuly kyseliny (HA) a jeho vazbou na molekulu vody vznikne
oxoniový kation (H3O+) a zbude anion kyseliny (A-):
HA + H2O H3O+ + A- (A- = anion kyseliny)
Tuto acidobazickou rovnováhu můžeme vyjádřit rovnovážnou konstantou (Kc). Ve

vodném roztoku kyseliny je ale voda ve velikém nadbytku, takže při reakci se její
koncentrace prakticky nezmění, zůstane konstantní. Proto můžeme koncentraci vody
zahrnout do rovnovážné konstanty (celou rovnici vynásobíme koncentrací vody):
[H3O+] . [A-]
Kc = . [H2O]
[HA] . [H2O]
[H3O+] . [A-]
Kc . [H2O] =
[HA]
KA = disociační konstanta kyseliny
Součin rovnovážné konstanty (Kc) a koncentrace vody, která je také konstantní,

poskytne opět konstantu. Získáme tak nový druh rovnovážné konstanty, označovaný
jako disociační konstanta kyseliny (KA):
[H3O+] . [A-]
KA =
[HA]
Vidíme, že vyjadřuje podíl součinu koncentrací iontů disociované kyseliny ku

koncentraci nedisociované kyseliny (HA).
Analogicky, pro disociační reakci zásady (B) můžeme zapsat disociační konstantu
báze (KB):
B + H2O BH+ + OH-
[BH+] . [OH-]
KB =
[B]
Jelikož disociační konstanty kyseliny i báze jsou druhem rovnovážných konstant,

jejich hodnoty závisejí, stejně jako hodnota rovnovážné konstanty, pouze na teplotě.
Význam disociační konstanty

Vyjadřuje schopnost kyseliny či zásady disociovat, tj. tvořit ionty H3O+, či přijímat
ionty H+, to znamená, že vyjadřuje sílu kyseliny (báze). Silné kyseliny mají KA > 10-3,
193
silné báze mají KB > 10-3. Podle tabelovaných hodnot disociačních konstant můžeme
proto usoudit, která z dvojice látek se bude chovat jako kyselina a která jako zásada.
Tabulka srovnává sílu oxokyselin

chloru, poznáme ji z hodnoty
disociační konstanty.
Na modelu molekul je znázorněna
příčina. Kyselina odštěpí kation H+
(v modelu bílá kulička) a zbude
anion kyseliny. Elektronový pár,
kterým byl původně poután vodík,
pak delokalizuje po aniontu (modré
šipky). Čím rozsáhlejší je
delokalizace, tím lépe je anion
stabilizován a tím ochotněji bude
také vznikat. To znamená, že tím
snáze bude kyselina odštěpovat
kation (H+), čili bude silnější
kyselinou. Z kyselin, uvedených
v tabulce, jí bude kyselina chloristá.
Ve vztahu pro disociační konstantu

je koncentrace nedisociované
kyseliny (HA), či nedisociované báze (B) uvedena ve jmenovateli zlomku, takže
koncentrace kyseliny či báze je nepřímo úměrná disociační konstantě. Čím
koncentrovanější je proto roztok kyseliny (báze), tím hůře disociuje: kyseliny a
zásady nejlépe disociují ve zředěných roztocích.
Úloha 10.1
Zapište vztah pro disociační konstantu reakce:
a) HCl + H2O H3O+ + Cl-
b) NH3 + H2O NH4+ + OH-
Řešení:
[H3O+] . [Cl-] [NH4+] . [OH-]

a) KA = b) KB =
[HCl] [NH3]
Úloha 10.2
Zapište reakci disociace a vztah pro disociační konstantu:
a) disociace vodného roztoku kyseliny sírové do prvního stupně

b) disociace vodného roztoku kyseliny sírové do druhého stupně
c) disociace vodného roztoku kyseliny sírové do dvou stupňů
194
Řešení:
a) H2SO4 + H2O H3O+ + HSO4-
b) HSO4- + H2O H3O+ + SO42-
c) H2SO4 + 2 H2O 2 H3O+ + SO42-
Autoprotolýza vody
Jedná se o vzájemnou reakci dvou molekul vody, kdy jedna molekula vody se chová
jako kyselina (odštěpuje H+), zatímco druhá molekula vody se chová jak zásada
(přijímá kation H+):
Zapíšeme vztah pro rovnovážnou konstantu autoprotolýzy vody. Protože

nedisociovaná voda (H2O) je ve velkém nadbytku, její koncentrace se při reakci
nemění, je konstantní. Zahrneme ji tedy do rovnovážné konstanty tím, že rovnici
vynásobíme druhou mocninou koncentrace vody:
[H3O+] . [OH-]
Kc = . [H2O]2
[H2O] . [H2O]
Kc . [H2O]2 = [H3O+] . [OH-]
KV = iontový součin (produkt) vody
Získali jsme tím nový druh rovnovážné konstanty, zvaný iontový součin (produkt)
vody (KV). Při teplotě 25°C má hodnotu přibližně 10-14 (přesně KV = 1,02 . 10-14); s
rostoucí teplotou roste hodnota KV.
KV = [H3O+] . [OH-] = 10-14
Ionty (H3O+) představují kyselinu (mohou odštěpit H+), ionty (OH-) jsou zásadou
(mohou přijmout H+). Čistá voda bude mít neutrální reakci tehdy, jestliže bude
obsahovat stejnou koncentraci kyselých iontů (H3O+), jako zásaditých iontů (OH-).
Tomu odpovídá koncentrace 10-7 mol dm-3:
[H3O+] = 10-7 mol dm-3, [OH-] = 10-7 mol dm-3, protože 10-7. 10-7 = 10-14 = Kv
195
Vodný roztok samozřejmě nemusí mít vždy neutrální reakci. Jestliže má například
kyselou reakci, pak musí být koncentrace kyselých oxoniových kationtů (H3O+) vyšší,
než koncentrace zásaditých hydroxidových aniontů (OH-). Jestliže je například v
kyselém roztoku [H3O+] = 10-5, tedy o dva řády vyšší, než v neutrálním roztoku, pak
koncentrace hydroxidových aniontů v tomto roztoku musí být [OH-] = 10-9, tedy o dva
řády nižší, než v neutrálním roztoku. To proto, aby součin měl vždy hodnotu
iontového produktu vody, tj. 10-14. (10-5) . (10-9) = 10-14.
Protože počítání se zápornými mocninami koncentrací je nepohodlné, zavedl S. P. L.
Sörensen tzv. vodíkový exponent pH. Pro začátek si zjednodušeně řekněme, že pH
představuje kladnou hodnotu exponentu mocniny, vyjadřující koncentraci oxoniových
kationtů H3O+.
Ke zjišťování reakce nebarevných roztoků se v nejjednodušším případě používají

acidobazické indikátory,
látky, které při změně
hodnoty pH v určitém
rozmezí změní svoje
zbarvení. Barevné přechody
některých indikátorů ukazuje
tabulka. Přesné měření pH
umožňují přístroje zvané
acidimetry (pH metry).
Matematicky definoval
Sörensen vodíkový exponent
pH jako záporný dekadický
logaritmus koncentrace
oxoniových kationtů H3O+:
pH = - log [H3O+]
Přísně vzato, o kyselé,

neutrální či zásadité reakci
roztoku nerozhoduje
koncentrace, ale aktivita
iontů H3O+, a (H3O+). Ta je přímo úměrná molární koncentraci, ale je o trochu nižší.
196
Vodíkový exponent pH je tedy roven zápornému dekadickému logaritmu aktivity

oxoniových kationtů (H3O+).
pH = - log a (H3O+)
Pro zředěné roztoky, s nimiž se v chemii pracuje nejčastěji, lze bez větší chyby
používat molární koncentrace, ale u velmi koncentrovaných roztoků kyselin a zásad
už je nutné používat aktivity iontů. Hodnota vodíkového exponentu pH v takových
roztocích může být i záporná, nebo větší, než 14. Při běžné práci v chemické
laboratoři se však s takovou situací nesetkáme, proto pro výpočty pH roztoků
budeme běžně používat molární koncentrace látek.
Vztah disociační konstanty kyseliny a její konjugované báze
V některých případech je užitečné charakterizovat kyselinu i její konjugovanou bázi

pomocí stejné disociační konstanty. Zapíšeme reakci disociace báze, amoniaku
(NH3) a její disociační konstantu (KB), pak zapíšeme reakci disociace konjugované
kyseliny (NH4+) a její disociační konstantu (KA).
[NH4+] . [OH-]
NH3 + H2O NH4+ + OH- KB =
[NH3]
[NH3] . [H3O+]
NH4+ + H2O NH3 + H3O+ KA =
[NH4+]
Vynásobíme disociační konstantu báze a její konjugované kyseliny:
[NH4+] . [OH- [NH3] . [H3O+]

KB . KA = . = [H3O+] . [OH-] = KV
[NH3] [NH4+]
Vidíme, že součin disociační konstanty kyseliny (KA) a její konjugované báze (KB) je
roven iontovému součinu vody (Kv).
Záporné dekadické logaritmy konstant a koncentrací

Používáme je hojně, protože usnadňují chemické výpočty. Nejprve zlogaritmujeme
naposledy odvozenou rovnici:
KA . KB = KV = 10-14
log KA + log KB = log KV = - 14 . log 10
- log KA - log KB = - log KV = 14 . log 10
pKA + pKB = pKV = 14 . 1
Vidíme, že záporný dekadický logaritmus iontového součinu vody (pKV) má hodnotu

14, takže můžeme zapsat:
pKA + pKB = 14
197
Podobným způsobem odvodíme vztah mezi veličinami pH, pOH a pKV. Stejně, jako
jsme nadefinovali veličinu (pH) coby záporný dekadický logaritmus koncentrace iontů
(H3O+), nadefinujeme veličinu (pOH) jako záporný dekadický logaritmus koncentrace
iontů (OH-).
KV = [H3O+] . [OH-] = 10-14

log KV = log [H3O+] + log [OH-] = - 14 . log 10 / . (-1)
- log KV = {- log [H3O+]} + {- log [OH-]} = 14 . log 10
pKV = pH + pOH = 14 . 1
pKV = pH + pOH = 14
Lewisova teorie kyselin a zásad
Brőnstedova teorie je jednoduchá a pro vodné roztoky velmi dobře použitelná.

Organická chemie však často pracuje s nevodnými rozpouštědly, kde není, z čeho by
se vytvořily kationty H3O+. Situaci řeší Lewisova teorie, podle níž kyseliny jsou látky
elektronově deficitní.
Kationty, např. O2+, NO+, Cu2+, Fe3+ atd.
Elektroneutrální molekuly, jejichž elektronegativní ligandy způsobují elektronový
deficit na centrálním atomu: F δ− O
B 3δ+ S
δ− F F δ− O O
BF3 SO3
Lewisovy zásady jsou látky elektronově přesycené.

Anionty, např. OH-, Br-, CN-, NH2- atd.
Elektroneutrální molekuly s volným elektronovým párem na centrálním atomu,
například: δ− δ−
N O
H H H H
H
NH3 H2O
Acidobazický děj spočívá v tom, že Lewisova báze vystupuje v úloze donoru a

poskytuje volný (nevazebný) elektronový pár do koordinačně kovalentní vazby s
Lewisovou kyselinou (akceptorem).
198
Příkladem může být reakce fluoridu boritého s amoniakem, který v roli báze
poskytuje svůj volný elektronový pár
elektronově deficitnímu atomu boru:
Ve schématu vpravo vidíme, že v úloze Lewisovy kyseliny může vystupovat také

kation kovu, který s vodou, coby bází, vytvoří komplexní aquakation.
Acidobazickým dějem ve smyslu Lewisovy teorie je například i tvorba uhličitanu
vápenatého reakcí oxidu vápenatého s oxidem uhličitým:
Úloha 10.3
Reakce disociace kyseliny octové ve vodě má při teplotě 25°C hodnotu disociační
konstanty KA = 1,8 . 10 -5. Vypočítejte hodnotu disociační konstanty (KB) její
konjugované báze.
CH3COOH + H2O CH3COO- + H3O+ KA = 1,8 . 10 -5

CH3COO- + H2O CH3COOH + OH- KB = ?
Řešení:
Součin disociačních konstant kyseliny a její konjugované báze se rovná iontovému
součinu vody:
KA . KB = Kv = 10-14
KB = 10-14/ KA = 10-14/ 1,8 . 10-5 = 10 . 10-15/ 1,8 . 10-5 = 5,56 . 10-10.
Úloha 10.4
Zapište schéma acidobazického děje, při kterém reaguje:
a) Lewisova kyselina, fluorid boritý, s Lewisovou bází, fluoridem
b) Lewisova kyselina, chlorid hlinitý, s Lewisovou bází, chloridem.
Řešení:
199
VÝPOČTY pH
Pro výpočet pH je důležité vědět, zda daná látka je silnou, nebo slabou kyselinou, či
zásadou. U slabých elektrolytů (kyselin a zásad) je nutné použít složitější vztahy pro
výpočet hodnoty pH. Některé kyseliny a zásady nemůžeme jednoznačně zařadit:
jsou středně silné. Budou zcela disociovat jenom ve velmi zředěných roztocích.
Příklady:
Silné kyseliny: HCl, HBr, HI, HClO4, HClO3, HBrO3, H5IO6, H2SO4, HNO3
Středně silné kyseliny: HF, H3PO4
Slabé kyseliny: HClO, HClO2, HNO2, H2SO3, H2SiO3, H2CO3, H3BO3, dále organické
kyseliny, třeba kyselina mravenčí (HCOOH), kyselina octová (CH3COOH) apod.
Silné zásady: NaOH, KOH, Ca(OH)2, Sr(OH)2, Ba(OH)2
Středně silné zásady: LiOH
Slabé zásady: NH3 resp. NH4OH, Be(OH)2, Al(OH)3, Fe(OH)3, Co(OH)3, Cu(OH)2,
Zn(OH)2
Výpočet pH silných kyselin a zásad
V modelových příkladech použijeme definici pH pomocí molární koncentrace iontů

H3O+. Budeme uvažovat pouze zředěné roztoky silných kyselin a zásad, abychom
mohli předpokládat jejich úplnou disociaci ve vodném roztoku.
Úloha 10.5
Jakou reakci má roztok kyseliny dusičné o látkové koncentraci 0,0001 mol.dm-3?
Řešení:
Koncentraci kyseliny dusičné vyjádříme mocninou.
[HNO3] = 10-4 mol.dm-3
Zapíšeme chemickou rovnici disociace kyseliny dusičné ve vodě:
HNO3 + H2O H3O+ + NO3-

1 mol 1 mol
1 mol kyseliny dusičné poskytne 1 mol iontů H3O+, takže jejich koncentrace je stejná,
jako zadaná koncentrace kyseliny dusičné.
[H3O+] = 10-4 mol.dm-3
Rovnici budeme upravovat tak, abychom dospěli k definici pH, čili zápornému
dekadickému logaritmu [H3O+]. Rovnici zlogaritmujeme:
log [H3O+] = (-4) . log 10
log [H3O+] = (-4) . 1
- log [H3O+] = 4
pH = 4
Roztok kyseliny dusičné má kyselou reakci, pH = 4.

200
Úloha 10.6
Jakou reakci má 0,0005 molární roztok kyseliny sírové?
Řešení:
Koncentrace kyseliny je: [H2SO4] = 5 . 10-4 mol.dm-3
Rovnice disociace: H2SO4 + 2 H2O 2 H3O+ + SO42-

1 mol 2 moly
+
Protože 1 mol kyseliny poskytne 2 moly iontů H3O , pak jejich koncentrace bude
dvojnásobná, než je koncentrace kyseliny:
[H3O+] = 2 . [H2SO4] = 2 . 5 . 10-4 = 10 . 10-4 = 10-3 mol.dm-3
Po zlogaritmování: log [H3O+] = (-3) . log 10

log [H3O+] = (-3) . 1
- log [H3O+] = 3
pH = 3
Roztok kyseliny sírové má kyselou reakci, pH = 3.
Úloha 10.7
Jakou reakci má roztok NaOH o látkové koncentraci c = 0,00001 mol.dm-3?
Řešení:
Zapíšeme koncentraci hydroxidu mocninou: [NaOH] = 10-5 mol.dm-3.
Zapíšeme rovnici disociace hydroxidu:
NaOH Na+ + OH-

1 mol 1 mol
Vidíme, že 1 mol hydroxidu poskytne disociací 1 mol iontů OH-, takže jejich
koncentrace je stejná, jako zadaná koncentrace NaOH:
[NaOH] = [OH-] = 10-5 mol.dm-3.
Známe už koncentraci iontů OH-, proto vypočítáme hodnotu pOH:
Rovnici zlogaritmujeme: log [OH-] = (-5) . log 10

log [OH-] = (-5) . 1
- log [OH-] = 5
pOH = 5
pH + pOH = 14
Pak: pH = 14 – pOH = 14 – 5 = 9
Roztok NaOH má zásaditou reakci, pH = 9.

201
Úloha 10.8
Jakou reakci má roztok hydroxidu vápenatého o látkové koncentraci c = 0,0005
mol.dm-3?
Řešení:
Koncentrace hydroxidu: [Ca(OH)2] = 5 . 10-4 mol.dm-3.
Disociace hydroxidu:
Ca(OH)2 Ca2+ + 2 OH-
1 mol 2 moly
Jedná se o dvojsytný hydroxid, proto 1 mol hydroxidu poskytne disociací 2 moly iontů
OH-. Pak koncentrace těchto iontů bude dvojnásobná, než je zadaná koncentrace
hydroxidu vápenatého.
[OH-] = 2 . [Ca(OH)2] = 2 . 5 . 10-4 mol.dm-3 = 10-3 mol.dm-3.
Vypočítáme nejprve hodnotu pOH a z ní pak hodnotu pH.

[OH-] = 10-3
Rovnici zlogaritmujeme: log [OH-] = (-3) . log 10
log [OH-] = (-3) . 1
- log [OH-] = 3
pOH = 3
pH + pOH = 14
Pak: pH = 14 – pOH = 14 – 3 = 11
Roztok Ca(OH)2 má zásaditou reakci, pH = 11.
Úloha 10.9
Roztok kyseliny sírové má reakci pH = 2. Jaká je koncentrace kyseliny, jestliže
předpokládáme, že je v roztoku úplně disociovaná?
Řešení:
Zapíšeme rovnici disociace kyseliny:
H2SO4 + 2 H2O 2 H3O+ + SO42-
1 mol 2 moly
Vidíme, že 1 mol dvojsytné kyseliny poskytne 2 moly iontů H3O+, jejichž koncentraci
vypočítáme. Hledaná koncentrace kyseliny sírové pak bude poloviční.
pH =2
- log [H3O+] = 2
log [H3O+] = - 2
Rovnici odlogaritmujeme: protože logaritmus je exponent, kterým umocňujeme

desítku, pak odlogaritmováním (-2) získáme mocninu (10-2).
202
[H3O+] = 10-2 = 0,01 mol.dm-3
Koncentrace kyseliny je poloviční: [H2SO4] = 0,01 / 2 = 0,005 mol.dm-3.

Roztok kyseliny sírové má koncentraci c = 5 . 10-3 mol.dm-3.
Úloha 10.10
Roztok hydroxidu draselného má reakci pH = 8. Vypočítejte jeho látkovou
koncentraci, jestliže předpokládáme, že hydroxid je ve vodném roztoku úplně
disociován.
Řešení:
KOH K+ + OH-
1 mol 1 mol
Jeden mol hydroxidu poskytne disociací 1 mol iontů OH-, takže koncentrace
hydroxidu bude stejná, jako koncentrace iontů OH-, kterou vypočítáme. Z hodnoty pH
vypočítáme nejprve pOH a odtud koncentraci iontů OH-.
pH + pOH = 14 pOH = 14 – pH = 14 – 8 = 6
pOH =6
- log [OH-] = 6
log [OH-] = - 6
[OH-] = 10-6 mol.dm-3
Roztok hydroxidu draselného má koncentraci c = 10-6 mol.dm-3.
Úloha 10.11
Jakou reakci má roztok kyseliny chlorovodíkové o látkové koncentraci c = 0,0047
mol.dm-3?
Řešení:
Disociace kyseliny: HCl + H2O H3O+ + Cl-
1 mol 1 mol
Z disociační rovnice plyne, že koncentrace iontů H3O+ bude stejná, jako zadaná
koncentrace HCl.
[H3O+] = [HCl] = 0,0047 = 4,7 . 10-3 mol.dm-3.
Rovnici zlogaritmujeme:
log [H3O+] = log 4,7 + log10-3
Vyřešíme (zadáme na kalkulačce) log 4,7 a poté vyřešíme logaritmus mocniny (log
10-3 = -3 . log 10):
log [H3O+] = 0,672 + (-3 . log 10)

log [H3O+] = 0,672 + (-3 . 1)
203
log [H3O+] = 0,672 - 3

log [H3O+] = - 2,328
- log [H3O+] = 2,328
pH = 2,328
Roztok kyseliny chlorovodíkové má kyselou reakci, pH = 2,328. Běžné pH-metry měří

na dvě desetinná místa, proto zaokrouhlíme: pH = 2,33.
Úloha 10.12
Jakou reakci má roztok kyseliny sírové o látkové koncentraci 0,000038 mol.dm-3?
Řešení:
1 mol 2 moly
Protože 1 mol kyseliny poskytne 2 moly iontů H3O+, pak jejich koncentrace bude
dvojnásobná, než je koncentrace kyseliny:
[H3O+] = 2 . [H2SO4] = 2 . 3,8 . 10-5 = 7,6 . 10-5 mol.dm-3
Po zlogaritmování: log [H3O+] = log 7,6 + log10-5

log [H3O+] = 0,8808 + (-5 . log 10)
log [H3O+] = 0,8808 - 5
log [H3O+] = - 4,1192
- log [H3O+] = 4,1192
pH = 4,119
Roztok kyseliny sírové má kyselou reakci, pH = 4,12.
Úloha 10.13
Vodný roztok kyseliny dusičné má reakci pH = 3,62. Vypočítejte látkovou koncentraci
roztoku kyseliny.
Řešení:
HNO3 + H2O H3O+ + NO3 -

1 mol 1 mol
1 mol kyseliny dusičné poskytne 1 mol iontů H3O+, takže koncentrace kyseliny
dusičné bude stejná, jako koncentrace H3O+, kterou vypočítáme.
Je tu ale jeden problém: logaritmy záporných čísel nejsou definovány (připomeňme:
logaritmus kladného čísla (x) při základu (a)….). Ačkoli zadáním záporné hodnoty na
kalkulačce získáme správný výsledek, matematicky korektní postup vyžaduje,
abychom zápornou hodnotu na pravé straně rovnice změnili na kladnou. Proto k
204
zápornému číslu přičteme nejbližší vyšší celé kladné číslo a totéž odečteme, takže
hodnota výrazu se nezmění. V dalším výkladu už tento postup nebudeme rozebírat.
pH = 3,62
- log [H3O+] = 3,62

log [H3O+] = - 3,62 +4 -4
log [H3O+] = 0,38 – 4
Rovnici nyní odlogaritmujeme: Na kalkulačce použijeme opačnou funkci k logaritmu,

tj. (10x). Odlogaritmovat (-4) je snadné, výsledek je (10-4).
[H3O+] = 2,3988 . 10-4
Roztok kyseliny dusičné má koncentraci stejnou, čili 2,4 . 10-4 mol.dm-3.
Úloha 10.14
Vypočítejte látkovou koncentraci vodného roztoku kyseliny sírové, který má reakci pH
= 3,52.
Řešení:
1 mol 2 moly
Protože 1 mol kyseliny poskytne 2 moly iontů H3O+, bude její koncentrace poloviční
oproti koncentraci iontů H3O+, kterou vypočítáme.
pH = 3,52
- log [H3O+] = 3,52

log [H3O+] = - 3,52
[H3O+] = 3,02 . 10-4
Víme ovšem, že roztok kyseliny sírové má koncentraci poloviční:
[H2SO4] = [H3O+] / 2 = 3,02 . 10-4 / 2 = 1,51 . 10-4 mol.dm-3
Roztok kyseliny sírové má koncentraci c = 1,51. 10-4 mol.dm-3.
Úloha 10.15
Jakou reakci má roztok NaOH o látkové koncentraci c = 0,00084 mol.dm-3?
Řešení:
Zapíšeme koncentraci hydroxidu mocninou: [NaOH] = 8,4.10-4 mol.dm-3.
NaOH Na+ + OH-
1 mol 1 mol
205
[NaOH] = [OH-] = 8,4 . 10-4 mol.dm-3.
Známe koncentraci iontů OH-, proto vypočítáme hodnotu pOH a poté pH:
[OH-] = 8,4 . 10-4
Rovnici zlogaritmujeme: log [OH-] = log 8,4 + (-4) . log 10
log [OH-] = 0,924 – 4
- log [OH-] = 3,076
pOH = 3,076
pH + pOH = 14 Pak: pH = 14 – pOH = 14 – 3,076 = 10,924
Roztok NaOH má zásaditou reakci, pH = 10,92 .
Úloha 10.16
Jakou reakci má roztok hydroxidu vápenatého o látkové koncentraci c = 0,023
mol.dm-3?
Řešení:
Koncentrace hydroxidu: [Ca(OH)2] = 2,3 . 10-2 mol.dm-3.
1 mol 2 moly
OH-. Pak koncentrace těchto iontů bude dvojnásobná, než je zadaná koncentrace
hydroxidu vápenatého.
[OH-] = 2 . [Ca(OH)2] = 2 . 2,3 . 10-2 mol.dm-3 = 4,6 . 10-2 mol.dm-3.
Vypočítáme hodnotu pOH a poté pH:

[OH-] = 4,6 .10-2
log [OH-] = 0,663 – 2
- log [OH-] = 1,337
pOH = 1,337
pH + pOH = 14 Pak: pH = 14 – pOH = 14 – 1,337 = 12,663
Roztok Ca(OH)2 má zásaditou reakci, pH = 12,67.
Úloha 10.17
Vypočítejte látkovou koncentraci vodného roztoku hydroxidu draselného, který má
reakci pH = 11,65.
206
Řešení:
Disociace hydroxidu: KOH K+ + OH-
1 mol 1 mol
Jeden mol hydroxidu poskytne disociací 1 mol iontů OH-, takže koncentrace
hydroxidu bude stejná, jako koncentrace iontů OH-, kterou vypočítáme. Z hodnoty pH
zjistíme výpočtem hodnotu pOH a z ní koncentraci iontů OH-.
pH + pOH = 14 Pak: pOH = 14 – pH = 14 – 11,65 = 2,35
- log [OH-] = 2,35

log [OH-] = - 2,35
[OH-] = 4,468.10-3 mol.dm-3
Roztok hydroxidu draselného má koncentraci c = 4,468.10-3 mol.dm-3.
Úloha 10.18
Vodný roztok hydroxidu vápenatého má reakci pH = 9,83. Vypočítejte jeho látkovou
koncentraci, jestliže předpokládáme, že hydroxid je ve vodě úplně disociován.
Řešení:
1 mol 2 moly
OH-. Pak koncentrace hydroxidu bude poloviční, než koncentrace iontů OH-, kterou
vypočítáme. Nejdříve zjistíme hodnotu pOH, pak koncentraci iontů [OH-].
pH + pOH = 14 Pak: pOH = 14 – pH = 14 – 9,83 = 4,17
- log [OH-] = 4,17

log [OH-] = - 4,17
[OH-] = 6,76 . 10-5 mol.dm-3
Víme už, že koncentrace hydroxidu bude poloviční, než je koncentrace iontů OH-:
[Ca(OH)2] = [OH-] / 2 = 6,76 . 10-5 / 2 = 3,38 . 10-5mol.dm-3.
Roztok hydroxidu vápenatého má koncentraci c = 3,38 . 10-5 mol.dm-3.
Výpočet pH po naředění roztoku kyseliny o zadané procentuální koncentraci
Úloha 10.19
Jakou reakci má roztok kyseliny chlorovodíkové vzniklý naředěním 25 cm3 34% HCl
o hustotě (ρ = 1,169 g/cm3) na objem 1,5 dm3? Molární hmotnost M(HCl) = 36,46
g.mol-1.
207
Řešení:
Potřebujeme zjistit molární koncentraci naředěné HCl. Nejdříve vypočítáme, kolik
gramů čisté HCl bylo v původním roztoku a pak vypočítáme, kolik je to molů.
Hmotnost 34% HCl: m = ρ . V = 1,169 . 25 = 29,225 gramu. Roztok má koncentraci

34%, takže obsahuje : 0,34 . 29,225 = 9,9365 g HCl.
Počet molů: n = m / M = 9,9365 / 36,46 = 0,27253 mol HCl.
Vypočítáme molární koncentraci kyseliny po naředění na objem 1,5 dm3:
c = n / V = 0,27253 / 1,5 = 0,18168 mol.dm-3
Disociace kyseliny: HCl + H2O H3O+ + Cl-

1 mol 1 mol
Z disociační rovnice plyne, že koncentrace iontů H3O+ bude stejná, jako vypočítaná
koncentrace HCl.
[H3O+] = [HCl] = 1,8168 . 10-1 mol.dm-3
log [H3O+] = log 1,8168 + log10-1
log [H3O+] = 0,2593 – 1
log [H3O+] = - 0,7407
- log [H3O+] = 0,7407
pH = 0,74
Roztok HCl má velmi kyselou reakci, pH = 0,74.
Výpočet pH po naředění roztoku hydroxidu o zadané procentuální koncentraci
Úloha 10.20
Jakou reakci má roztok hydroxidu sodného vzniklý naředěním 15 cm3 10% NaOH o
hustotě (ρ = 1,109 g/cm3) na objem 2 dm3? Molární hmotnost M(NaOH) = 40,0 g/mol.
Řešení:
Potřebujeme zjistit molární koncentraci naředěného NaOH. Nejdříve vypočítáme,
kolik gramů čistého NaOH bylo v původním roztoku a pak vypočítáme, kolik je to
molů.
Hmotnost 10% NaOH: m = ρ . V = 1,109 . 15 = 16,635 gramu. Roztok má koncentraci
10%, takže obsahuje : 0,10 . 16,635 = 1,6635 g NaOH.
Počet molů: n = m / M = 1,6635 / 40 = 0,0415875 mol NaOH.

Vypočítáme molární koncentraci hydroxidu po naředění na objem 2 dm3:
c = n / V = 0,0415875 / 2 = 0,020793 mol.dm-3
NaOH Na+ + OH-

1 mol 1 mol
208
[NaOH] = [OH-] = 2,0793.10-2 mol.dm-3.
Nyní můžeme vypočítat hodnotu pOH a z ní poté pH.
[OH-] = 2,0793 .10-2

log [OH-] = 0,3179 – 2
- log [OH-] = 1,682
pOH = 1,682
pH + pOH = 14 Pak: pH = 14 – pOH = 14 – 1,682 = 12,32
Roztok NaOH má zásaditou reakci, pH = 12,32.
Výpočet pH po naředění roztoku kyseliny o zadané látkové koncentraci
Úloha 10.21
Jakou reakci má roztok kyseliny dusičné, vzniklý naředěním 30 cm3 roztoku HNO3 o
látkové koncentraci c = 0,075 mol.dm-3 na objem 0,8 dm3?
Řešení:
Nejprve vypočítáme počet molů HNO3 v původním roztoku a odtud pak molární
koncentraci naředěného roztoku.
Počet molů HNO3: n = c . V = 0,075 mol.dm-3. 0,03 dm3 = 2,25 . 10-3 mol.
Koncentrace naředěného roztoku HNO3:
c = n / V = 2,25 . 10-3 / 0,8 = 2,8125 . 10-3 mol.dm-3 .

HNO3 + H2O H3O+ + NO3-
1 mol 1 mol
1 mol kyseliny dusičné poskytne 1 mol iontů H3O+, takže koncentrace H3O+ bude
stejná, jako koncentrace kyseliny dusičné.
[H3O+] = [HNO3] = 2,8125 . 10-3 mol.dm-3

log [H3O+] = log 2,8125 + log10-3
log [H3O+] = 0,44909 – 3
log [H3O+] = - 2,551
- log [H3O+] = 2,551
pH = 2,55
Roztok HNO3 má kyselou reakci, pH = 2,55.

209
Výpočet pH roztoku po proběhlé neutralizační reakci
Úloha 10.22
Do 200 cm3 roztoku kyseliny sírové o koncentraci c = 0,05 mol.dm-3 bylo přidáno 350
cm3 roztoku NaOH o koncentraci c = 0,04 mol.dm-3 a 250 cm3 roztoku KOH o
koncentraci c = 0,025 mol.dm-3. Jakou reakci má výsledný roztok?
Řešení:
Reakce kyseliny se zásadou nemusí proběhnout do bodu ekvivalence, takže ve
výsledném roztoku pak zbude nadbytečná kyselina, či hydroxid a ovlivní reakci
roztoku. Při neutralizaci reagují ionty H3O+ a OH- v poměru 1 : 1 na vodu:
H3O+ + OH- 2 H2O
Nejprve vypočítáme, jaké látkové množství iontů H3O+ vyprodukuje kyselina sírová
(1 mol H2SO4 poskytne 2 moly iontů H3O+).
n (H2SO4) = c . V = 0,05 . 0,2 = 0,01 mol.

n (H3O+) = 2 . n (H2SO4) = 2 . 0,01 = 0,02 mol
1 mol NaOH i KOH poskytne disociací vždy 1 mol iontů OH-. Vypočítáme látková
množství iontů OH-, vytvořená oběma hydroxidy:
n (NaOH) = n (OH-) = c . V = 0,04 . 0,35 = 0,014 mol.

n (KOH) = n (OH-) = c . V = 0,025 . 0,25 = 0,00625 mol.
n (OH-) z obou hydroxidů celkem = 0,02025 mol.
Vidíme, že v nadbytku jsou ionty OH-. Jejich přebytek po smísení všech roztoků činí:
n (OH-) = 0,02025 mol - 0,02 mol = 2,5 . 10-4 mol.
Tyto ionty budou rozpuštěny v celkovém objemu smísených roztoků (zanedbáme

objemovou kontrakci):
V = 0,2 + 0,35 + 0,25 = 0,8 dm3.
Vypočítáme koncentraci iontů OH- ve výsledném roztoku:
c (OH-) = n / V = 2,5 . 10-4 / 0,8 = 3,125 . 10-4 mol.dm-3.
Vypočítáme pOH a poté hodnotu pH roztoku:

[OH-] = 3,125 .10-4
log [OH-] = 0,49485 – 4
- log [OH-] = 3,505
pOH = 3,505
pH + pOH = 14 Pak: pH = 14 – pOH = 14 – 3,505 = 10,49
Po smísení má výsledný roztok zásaditou reakci, pH = 10,49 .

210
Výpočet množství hydroxidu, potřebného k neutralizaci roztoku kyseliny o

zadané hodnotě pH.
Úloha 10.23
Roztok kyseliny sírové má reakci pH = 1,32 a objem 460 cm3. Kolik gramů NaOH je
potřeba k jeho neutralizaci?
Řešení:
Z hodnoty pH vypočítáme látkovou koncentraci a následně látkové množství iontů
H3O+ v roztoku. Stejné množství iontů OH- bude potřeba k neutralizaci.
pH = 1,32
- log [H3O+] = 1,32

log [H3O+] = - 1,32
[H3O+] = 4,7863 . 10-2 mol.dm-3
Látkové množství: n (H3O+) = c . V = 4,7863 . 10-2 . 0,460 = 2,20 . 10-2 mol.
Nyní se ptáme, kolik gramů NaOH poskytne po disociaci ve vodě 2,20 . 10-2 mol
iontů OH-? Molární hmotnost M(NaOH) = 40,0 g/mol.
1 mol NaOH poskytne disociací 1 mol iontů OH-, takže potřebujeme celkem
2,20 . 10-2 molů NaOH. Kolik je to gramů?
Počet molů je roven podílu navážky v gramech a molární hmotnosti:
n = m / M , odtud m = n . M = 2,20 . 10-2 . 40 = 0,88 g NaOH.
Pro neutralizaci roztoku kyseliny sírové je potřeba 0,88 gramu NaOH.
Výpočet pro přípravu roztoku hydroxidu o zadané hodnotě pH a objemu
Úloha 10.24
Jaký objem roztoku NaOH o koncentraci c = 1,5 mol.dm-3 potřebujeme pro přípravu
2,5 dm3 roztoku NaOH, který má reakci pH = 11,5 ?
Řešení:
Z hodnoty pH vypočítáme pOH a odtud koncentraci iontů (OH-).
pOH = 14 – pH = 14 – 11,5 = 2,5

- log [OH-] = 2,5
[OH-] = 3,16 . 10-3 mol . dm-3
Látkové množství n(OH-) = c . V = 3,16 .10-3mol.dm-3. 2,5 dm3 = 7,9 . 10-3 mol.
Nyní vypočítáme, jaký objem 1,5 M roztoku hydroxidu sodného poskytne disociací
7,9 . 10-3 molů iontů OH- (disociací 1 molu NaOH vzniká 1 mol iontů OH-).
n n 7,9 . 10-3
c= odtud: V = = = 5,27 . 10-3 dm3 = 5,27 cm3 roztoku NaOH
V c 1,5
211
Pro přípravu 2,5 dm3 roztoku NaOH o reakci pH = 11,5 potřebujeme odměřit 5,27
cm3 roztoku NaOH o koncentraci c = 1,5 mol.dm-3.
Výpočet ředění roztoku kyseliny (zásady) o známé hodnotě pH na

požadovanou hodnotu pH
Úloha 10.25
Na jaký objem musíme naředit 350 cm3 roztoku kyseliny sírové o hodnotě (pH = 1,3),
abychom získali roztok kyseliny o hodnotě (pH = 3,6)?
Řešení:
Ředěním kyseliny poklesne koncentrace iontů H3O+, takže hodnota pH se bude
zvyšovat. Nejdřív vypočítáme koncentraci iontů H3O+ v původním roztoku (pH = 1,3),
pak v požadovaném roztoku (pH = 3,6). Podílem zjistíme, kolikrát vyšší je
koncentrace iontů H3O+ v původním roztoku a přesně tolikrát musíme objem
původního roztoku naředit.
Původní roztok: pH = 1,3
- log [H3O+] = 1,3

log [H3O+] = - 1,3
[H3O+] = 5,01187 . 10-2 mol.dm-3
Požadovaný roztok: pH = 3,6
- log [H3O+] = 3,6

log [H3O+] = - 3,6
[H3O+] = 2,51188 . 10-4 mol.dm-3
Podíl koncentrací iontů H3O+ v původním a požadovaném roztoku:

c1(5,01187 . 10-2 mol.dm-3) / c2(2,51188 . 10-4 mol.dm-3) = 1,99526 . 102
Tolikrát je koncentrace iontů H3O+ v původním roztoku vyšší, a proto tolikrát

naředíme objem původního roztoku (0,35 dm3):
Výsledný objem: V = 1,99526 . 102. 0,35 = 69,834 dm3.
Roztok kyseliny sírové je potřeba naředit na objem V = 69,834 dm3.
Výpočty pH slabých kyselin a zásad
Připomeňme si z teorie rovnováh, že stupeň (přeměny) konverze (α) vyjadřuje tu část

z každého molu výchozí látky, která se přeměnila na produkty reakce.
U slabých kyselin a zásad je stupeň konverze, představující disociaci ve vodě, velice
nízký, o hodně menší, než 1 (α<<1). V takovém případě můžeme použít pro
vyjádření rovnováhy zjednodušený vztah:
Kc = α2 . c odtud: α = √Kc /c
212
Stupeň konverze zde označujeme jako disociační stupeň (α) a rovnovážnou

konstantou pro reakci disociace kyseliny je její disociační konstanta (KA).
HA + H2O H3O + + A -
KA = α2 . [HA] odtud: α = √KA /[HA]
Také už víme, že zreagované množství látky vyjádříme jako součin stupně konverze
a počátečního množství látky:
Zreagované množství = stupeň konverze . počáteční množství
Pro disociační reakci kyseliny je zreagované množství vyjádřeno koncentrací iontů

(H3O+), které disociací vznikly a počáteční množství odpovídá počáteční koncentraci
dosud nedisociované kyseliny (HA)
Zreagované množství = disociační stupeň . počáteční množství
[H3O+] = α . [HA]
Zapišme nyní oba vztahy:
[H3O+] = α . [HA] α = √KA /[HA]

Dosadíme:
[H3O+] = [HA] . α = [HA] . √KA /[HA] = √KA . [HA]2 /[HA] = √KA . [HA]
Zlogaritmováním rovnice odvodíme vztah pro výpočet pH slabé kyseliny:
[H3O+] = √KA . [HA]
log [H3O+] = ½ (log KA + log [HA])
- log [H3O+] = ½ (- log KA - log [HA])
pH = ½ (pKA - log [HA])
V případě disociace slabé zásady budeme uvažovat analogicky (počítáme

s koncentrací iontů OH- a zjistíme pOH), jen dosadíme disociační konstantu báze
(KB). Také víme, že (pH = 14 – pOH). Pro reakci disociace báze:
B + H2O BH+ + OH-
zapíšeme vztah pro výpočet pH slabé zásady:
pH = 14 – ½ (pKB - log [B])

213
Úloha 10.26
Kyselina mravenčí má hodnotu disociační konstanty (KA = 1,7 . 10-4). Jakou reakci
má její vodný roztok o látkové koncentraci c = 0,101 mol.dm-3?
Řešení:
Abychom mohli dosadit do vztahu pro výpočet pH slabé kyseliny, vypočítáme
z disociační konstanty nejprve hodnotu (pKA).
Výpočet pKA: pKA = - log KA

pKA = - (log 1,7 + log 10-4)
pKA = - (0,23 – 4)
pKA = 3,77
Výpočet pH: pH = ½ (pKA – log [HA])

pH = ½ (3,77 – log 1,01 . 10-1)
pH = ½ [3,77 – (0,00432 – 1)]
pH = 2,38
Roztok kyseliny mravenčí má reakci pH = 2,38.
Úloha 10.27
Amoniak má hodnotu disociační konstanty (KB = 1,8 . 10-5) a molární hmotnost (M =
17,04 g/mol). Jakou reakci má jeho jednoprocentní vodný roztok (w = 1%) o hustotě
(ρ = 0,9939 g.cm-3)?
Řešení:
Potřebujeme znát molární koncentraci roztoku amoniaku (báze), proto použijeme
vztah pro převod hmotnostních procent na látkovou koncentraci (viz výpočty
z roztoků).
10 . ρ . w(%) 10 . 0,9939 . 1%
c= = = 0,5833 mol.dm-3
M 17,04
Výpočet pKB: pKB = - log KB

pKB = - (log 1,8 + log 10-5)
pKB = - (0,2553 - 5)
pKB = 4,74
Výpočet pH: pH = 14 – ½ (pKB - log [B])

pH = 14 – ½ (4,74 - log 0,5833)
pH = 14 – ½ (4,74 + 0,234)
pH = 11,51
Roztok amoniaku má reakci pH = 11,51.

214
Úloha 10.28
Roztok kyseliny octové o koncentraci c = 5,56 . 10-3 mol.dm-3 je disociován z 5,69%.
Jaká je hodnota pH roztoku kyseliny?
Řešení:
Disociace kyseliny octové ve vodě:
CH3COOH + H2O CH3COO- + H3O+
Vidíme, že 1 mol kyseliny octové poskytne 1 mol iontů H3O+. Kyselina disociuje
z 5,69%, takže známe disociační stupeň (α = 5,69.10-2). S jeho pomocí vypočítáme
koncentraci iontů H3O+ a z tohoto údaje pak hodnotu pH.
[H3O+] = α . [HA] = 5,69.10-2 . 5,56 . 10-3 = 3,164 . 10-4 mol.dm-3
log [H3O+] = log 3,164 + log (10-4)

log [H3O+] = 0,5 – 4
- log [H3O+] = 3,5
pH = 3,5
Roztok kyseliny octové má reakci pH = 3,5.
Úloha 10.29
Roztok amoniaku o koncentraci c = 0,75 mol.dm-3 je disociován z 0,45%. Jaká je
hodnota pH roztoku?
Řešení:
Disociace amoniaku ve vodě:
NH3 + H2O NH4+ + OH-
Ze zadané hodnoty disociačního stupně vypočítáme koncentraci iontů OH- a

následně pOH. Odtud poté hodnotu pH.
Jestliže amoniak disociuje u 0,45%, pak disociační stupeň (α = 0,0045).
[OH-] = α . [B] = 4,5 .10-3 . 7,5 . 10-1 = 3,375 . 10-3 mol.dm-3
log [OH-] = log 3,375 + log (10-3)

log [OH-] = 0,528 – 3
- log [OH-] = 2,47
pOH = 2,47
pH = 14 – pOH = 14 – 2,47 = 11,53
Roztok amoniaku má reakci pH = 11,53.

215
Úloha 10.30
Vodný roztok kyseliny octové má reakci pH = 2,7. Jaká je molární koncentrace
roztoku? Disociační konstanta kyseliny octové (KA = 1,8 . 10-5).
Řešení:
Zapíšeme vztah pro výpočet pH slabé kyseliny a dosazením zjistíme hodnotu
koncentrace kyseliny [HA]. Nejdříve si však vypočítáme hodnotu pKA.
Výpočet pKA: pKA = - log KA

pKA = - (log 1,8 + log 10-5)
pKA = - (0,2553 – 5)
pKA = 4,74
Výpočet koncentrace:
pH = ½ (pKA – log [HA])
2,7 = ½ (4,74) – ½ log [HA]
½ log [HA] = 2,37 – 2,7
½ log [HA] = - 0,33
log [HA] = - 0,66
[HA] = 2,188 . 10-1 mol.dm-3
Roztok kyseliny octové má koncentraci c = 2,188 . 10-1 mol.dm-3
HYDROLÝZA
Hydrolýza je reakce kationtu či aniontu s vodou, při níž vznikají oxoniové kationty
(H3O+), nebo hydroxidové anionty (OH-), které ovlivní výslednou reakci (hodnotu pH)
roztoku.
Hydrolýzou aniontu kyseliny (A-) vzniká nedisociovaná kyselina (HA) a hydroxidové

anionty (OH-), které vyvolají zásaditou reakci roztoku. Nedisociovaná forma kyseliny,
(HA), hodnotu pH ovlivnit nemůže.
A - + H2O HA + OH-
Z reakce hydrolýzy aniontu vidíme, že voda je pro hydrolýzu jednou z výchozích

látek. Reakce proto bude stimulována nadbytkem vody, takže hydrolýza dobře
probíhá ve zředěných roztocích. Zapíšeme vztah pro rovnovážnou konstantu
hydrolytické reakce.
Ve zředěném roztoku jsou molekuly vody ve velkém nadbytku, takže jejich
koncentrace se při reakci prakticky nemění, je konstantní. Proto vynásobením
rovnice koncentrací vody zahrneme vodu do rovnovážné konstanty. Získáme tak
výraz pro hydrolytickou konstantu (KH):
[HA] . [OH-]
Kc = . [H2O]
[A-] . [H2O]
216
[HA] . [OH-]
Kc . [H2O] =
[A-]
KH = hydrolytická konstanta
[HA] . [OH-]
KH =
[A-]
Výraz pro hydrolytickou konstantu upravíme tím, že za koncentraci iontů (OH-)

dosadíme z iontového součinu vody: [OH-] = KV / [H3O+]
Po dosazení vidíme, že ve vztahu pro hydrolytickou konstantu (KH) je obsažena

převrácená hodnota výrazu pro disociační konstantu kyseliny, tedy 1 / KA. Odtud pak
získáme velmi jednoduchý výraz pro hydrolytickou konstantu, coby podíl iontového
součinu vody a disociační konstanty kyseliny.
Disociační konstanta (KA), vyjadřující sílu kyseliny, se nachází ve jmenovateli zlomku,
takže hydrolýza aniontu kyseliny je nepřímo úměrná síle kyseliny. Proto dobře
hydrolyzují anionty slabých kyselin a kationty slabých zásad, zatímco anionty silných
kyselin a kationty silných zásad nehydrolyzují.
Anionty odvozené od silných kyselin a kationty odvozené od silných zásad

nehydrolyzují.
Přehled nejběžnějších slabých kyselin a zásad jsme už zmínili v předchozím textu.
Na tomto místě ale doplňme, že kationty odvozené od slabých hydroxidů, kromě
NH4OH, vytvářejí ve vodě aquakomplexy se 4 či 6 molekulami vody:
Be2+ + 4 H2O [Be(H2O)4]2+ kation tetraaquaberyllnatý

Al3+ + 6 H2O [Al(H2O)6]3+ kation hexaaquahlinitý
Takto vytvořené aquakationty teprve podléhají hydrolýze.
Hydrolýza solí
Sůl je iontová sloučenina, proto je ve vodném roztoku disociována na kationty a

anionty. Vodné roztoky solí mohou mít neutrální reakci, často však jsou kyselé, nebo
zásadité, právě v důsledku hydrolýzy kationtů či aniontů, které vznikly disociací soli
ve vodě. Naučíme se předpovídat, jakou reakci má roztok určité soli. Prozkoumáme
čtyři modelové příklady.
217
1) Sůl silné kyseliny a silné zásady

Příklad: vodný roztok NaCl. Zapíšeme disociaci soli:
NaCl Na+ + Cl-
Na+ + H2O nehydrolyzuje
Cl- + H2O nehydolyzuje
(Na+) je kationtem odvozeným od silného hydroxidu (NaOH), proto nehydrolyzuje.

Stejně tak (Cl-) je aniontem silné kyseliny (HCl), proto nepodléhá hydrolýze. Ve
vodném roztoku této soli tedy hydrolýza neprobíhá, takže se nevytvářejí nadpočetné
ionty (H3O+), ani (HO-), které by ovlivnily hodnotu pH. Reakce roztoku je proto
neutrální, pH = 7.
2) Sůl slabé kyseliny a silné zásady

Příklad: vodný roztok K2CO3. Disociace uhličitanu draselného ve vodě:
K2CO3 2 K+ + CO32-
2 K + + H2O nehydrolyzuje
CO32- + 2 H2O H2CO3 + 2 OH-
Kation (K+), odvozený od silného hydroxidu (KOH), nehydrolyzuje.

Anion (CO32-) je odvozen od slabé kyseliny uhličité (H2CO3), proto hydrolyzuje.
Reaguje s vodou jako báze (přijímá od ní 2 ionty H+), za tvorby nedisociované
kyseliny uhličité. Z molekul vody se vytvořily dva nadpočetné ionty (OH-), které
vyvolají zásaditou reakci roztoku: pH > 7.
Odvodili jsme si už vztah pro výpočet pH slabé kyseliny. Podobně, jen o málo
složitějším způsobem, lze odvodit výraz pro výpočet pH roztoku soli slabé kyseliny a
silné zásady. Uvedeme si výsledný vztah a později ho použijeme pro výpočet pH.
pH = ½ (14 + pKA + log [A-]) [A-] = koncentrace aniontu soli
3) Sůl slabé zásady a silné kyseliny

Příklad: vodný roztok Fe2(SO4)3. Disociace soli ve vodě:
Fe2(SO4)3 2 Fe3+ + 3 SO42-

H2O
2 [Fe(H2O)6]3+ aquakation
3 SO42- + H2O nehydrolyzuje
2 [Fe(H2O)6]3+ + 2 H2O 2 [Fe(H2O)5 OH]2+ + 2 H3O+
Síran je anion silné kyseliny, proto nehydrolyzuje. Fe3+ je kationtem slabého

hydroxidu železitého, Fe(OH)3 , po disociaci vytváří s vodou kation hexaaquaželezitý
a ten pak hydrolyzuje.
218
Z jedné molekuly vody aquakomplexu se odštěpí kation (H+), takže zbude kation
pentaaquahydroxoželezitý. Kation (H+) se navázal na molekulu vody a vytvořil
oxoniový kation (H3O+). Tyto nadpočetné ionty, vytvořené hydrolýzou, způsobí
kyselou reakci roztoku, takže jeho pH < 7 .
Reakci roztoku soli slabé zásady a silné kyseliny vypočítáme ze vztahu:
pH = ½ (14 – pKB – log [BH+]) [BH+] = koncentrace kationtu soli
4) Sůl slabé kyseliny a slabé zásady

Příklad: Vodný roztok octanu amonného. Disociace ve vodě:
CH3COONH4 NH4+ + CH3COO-

NH4+ + H2O NH3 + H3O+
2 H2O
CH3COO- + H2O CH3COOH + OH- neutralizace
Ionty vzniklé disociací pocházejí ze slabé kyseliny i slabé zásady, proto kation i anion
hydrolyzuje. Kation amonný (NH4+) reaguje s vodou jako kyselina, odštěpuje (H+) za
vzniku amoniaku a oxoniového kationtu (H3O+). Octanový anion reaguje jako zásada,
přijímá (H+), vzniká kyselina octová a anion (OH-). Neutralizací iontů (H3O+) a (OH-)
vzniká voda, reakce roztoku je přibližně neutrální, pH ≈ 7.
Skutečnost, že roztok takové soli je přibližně neutrální ještě neznamená, že má
hodnotu přesně pH = 7. Hodnotu pH vypočítáme ze vztahu:
pH = ½ (14 + pKA – pKB)
Při pohledu na výraz pro výpočet pH roztoku takové soli nám jistě neunikne důležitá
věc: nikde není zastoupena koncentrace aniontu kyseliny, nebo kationtu báze.
Hodnota pH roztoku nezávisí na koncentraci rozpuštěné soli.
Úloha 10.31
Jakou reakci má roztok mravenčanu sodného o látkové koncentraci
c = 0,24 mol.dm-3? Pro kyselinu mravenčí KA = 1,7.10-4.
Řešení:
Zapíšeme reakci disociace soli a poté reakci disociace mravenčanového aniontu:
HCOONa HCOO- + Na+

mravenčan sodný anion (A-)
HCOO- + H2O HCOOH + OH-
Vidíme že 1 mol mravenčanu sodného poskytne disociací 1 mol mravenčanového

aniontu, takže koncentrace aniontu je stejná, jako koncentrace soli [A-] = 0,24
mol/dm3. Rovnice hydrolýzy ukazuje, že vznikají nadpočetné ionty (OH-), proto
očekáváme zásaditou reakci roztoku.
Z disociační konstanty kyseliny mravenčí vypočítáme nejprve hodnotu pKA:
pKA = - log KA = - log 1,7.10-4 = - (0,2304 – 4) = 3,77

219
Hodnoty dosadíme do rovnice pro výpočet pH slabé kyseliny a silné zásady:
pH = ½ (14 + pKA + log [A-])

pH = ½ (14 + 3,77 + log 0,24)
pH = ½ (14 + 3,77 - 0,6198)
pH = 8,575
Roztok mravenčanu sodného má zásaditou reakci, pH = 8,575.
Úloha 10.32
Jakou reakci má roztok chloridu hlinitého o látkové koncentraci c = 0,06 mol.dm-3?
Disociační konstanta kationtu hexaaquahlinitého má hodnotu KA = 1,3 . 10-5.
Řešení:
Zapíšeme rovnici disociace chloridu hlinitého:
AlCl3 Al3+ + 3 Cl-
Jeden mol chloridu hlinitého poskytne disociací 1 mol iontů (Al3+), proto koncentrace
hlinitých iontů je také c = 0,06 mol.dm-3. Víme už, že ve vodném roztoku se každý
kation hlinitý hydratuje na komplexní kation hexaaquahlinitý a ten pak hydrolyzuje:
[Al(H2O)6]3+ + H2O H3O+ + [Al(H2O)5OH]2+
Pro tuto reakci známe hodnotu disociační konstanty (KA), ovšem pro výpočet pH
slabé zásady potřebujeme znát disociační konstantu (KB). Tu si snadno vypočítáme
pomocí iontového součinu vody:
KA . KB = KV , odtud: KB = KV / KA = 10-14 / 1,3.10-5 = 7,692 . 10-10
Vypočítáme hodnotu pKB:
pKB = - log KB = - log 7,692 . 10-10 = 9,11
Nyní dosadíme do výrazu pro výpočet pH roztoku soli slabé zásady:
pH = ½ (14 – pKB – log [BH+])

pH = ½ (14 – 9,11 – log 6 . 10-2)
pH = ½ (14 – 9,11 + 1,22)
pH = 3,056
Roztok chloridu hlinitého má kyselou reakci, pH = 3,06.
Úloha 10.33
Jakou reakci má roztok octanu amonného o libovolné koncentraci? Kyselina octová:
pKA = 4,75 Amoniak: pKB = 4,74
220
Řešení:
Rovnici disociace soli tentokrát není třeba zapisovat, protože u soli slabé kyseliny a
slabé zásady nezáleží na koncentraci, nepotřebujeme znát koncentraci octanových
aniontů a amonných kationtů. Dosadíme rovnou do výrazu pro výpočet pH roztoku:
pH = ½ (14 + pKA – pKB)

pH = ½ (14 + 4,75 – 4,74)
pH = 7,005
Roztok octanu amonného má prakticky neutrální reakci, pH = 7.
PUFRY (TLUMIVÉ ROZTOKY)
Pufry jsou koncentrované roztoky slabých kyselin a jejich solí, nebo slabých zásad a
jejich solí.
Protože jde o roztoky koncentrované, pak v nich neprobíhá hydrolýza. Slabá kyselina
či zásada v koncentrovaném roztoku prakticky nedisociuje, tedy neovlivní pH.
Význam pufrů
Pufry se uplatňují jako standardní roztoky o přesné hodnotě pH, proto se používají
například pro kalibraci pH-metrů. Hodnotu pH daného pufru lze vypočítat z
Hendersonovy – Hasselbachovy rovnice (viz dále).
Pufry jsou tlumivé roztoky: tlumí výkyvy pH, čili udržují stálou hodnotu pH, která by se
jinak přidáním kyseliny nebo zásady změnila. V roztocích pufrů probíhá práce s
biologickým materiálem, například elektroforéza bílkovin a nukleových kyselin.
Pufr tvořený roztokem slabé kyseliny a její soli

Příklad: bikarbonátový (hydrogenuhličitanový) pufr je tvořen roztokem H2CO3 a
NaHCO3. V roztoku pufru jsou přítomny molekuly kyseliny uhličité v nedisociovaném
stavu a dále ionty (Na+) a (HCO3-), vzniklé disociací soli.
Po přilití hydroxidu dojde k neutralizaci – reakci H2CO3 s KOH na sůl a vodu. Tím
byly odstraněny přidané ionty (OH-) z hydroxidu, takže pH roztoku se nemění. Sůl
(K2CO3) v koncentrovaném roztoku nehydrolyzuje, takže se nevytvářejí další ionty
221
(OH-), které by mohly ovlivnit hodnotu pH. Proto hodnota pH roztoku pufru se
nemění.
Po přilití kyseliny do roztoku pufru zreagují ionty (H+), uvolněné disociací silné
kyseliny (HCl) s hydrogenuhličitanovými anionty pufru (HCO3-). Vzniká slabá kyselina
uhličitá (H2CO3), která v koncentrovaném roztoku nedisociuje, takže neovlivňuje
hodnotu pH. V roztoku zbyly ionty (Na+) a (Cl-), představující sůl v disociované formě.
Ta hodnotu pH neovlivní (nejen, že hydrolýza v pufru prakticky neprobíhá, ale
kationty silných zásad a anionty silných kyselin obecně nehydrolyzují). Došlo tak k
odstranění iontů (H+), dodaných přilitím silné kyseliny, takže pH roztoku pufru se
nemění.
Hydrogenuhličitanový pufr (a další pufry) působí i v tělech zvířat a člověka. Udržují
stálou reakci krve a tělních tekutin na hodnotě (pH = 7,4), která je nezbytná pro
průběh životních pochodů. Výkyv o (0,1) už vyvolává poruchy (alkalóza, acidóza).
Pufr tvořený roztokem slabé zásady a její soli

Příklad: roztok amoniaku a síranu amonného. Sůl je v roztoku pufru disociována na
amonné kationty (NH4+) a síranové anionty (SO42-), zatímco slabá zásada, amoniak,
v roztoku ionty netvoří.
Po přilití hydroxidu zreagují přidané ionty (OH-) s amonnými kationty (NH4+) pufru na
amoniak (NH3) a vodu. Tím byly přidané ionty (OH-) odstraněny a pH roztoku se
nemění. V roztoku zbyly ionty (Na+) a (SO42-), které tvoří sůl v disociované formě.
Po přidání silné kyseliny (HNO3) do roztoku pufru dojde k její disociaci a uvolněné
ionty (H+) zreagují s amoniakem na amonné kationty (NH4+). Ty pak vytvářejí s
anionty kyseliny (NO3-) sůl, dusičnan amonný, v disociované formě. Přidané ionty
(H+) tím byly odstraněny a pH roztoku se nemění. Ve směsi se nyní sice vytvořily
kationty amonné (NH4+), ale ty v koncentrovaném roztoku pufru nemohou
hydrolyzovat, takže se nevytvářejí ionty (H3O+), které by ovlivnily hodnotu pH.
Pufrační kapacita a pufrační rozsah
Pufrační kapacita vyjadřuje, jaké množství iontů (H3O+), nebo (OH-), přilitých do
roztoku pufru, je pufr schopen odstranit, aniž by se výrazně změnila jeho reakce
(pH). Je definována jako počet molů silné kyseliny nebo zásady, které po přidání do
1 dm3 pufru změní jeho hodnotu pH o jednotku. Pufrační kapacita se zvyšuje se
vzrůstem koncentrace roztoku pufru a také závisí na hodnotě pH:
Pufr, tvořený roztokem slabé kyseliny a její soli, má nejvyšší pufrační kapacitu při
hodnotě pH = pKA, pro pufr tvořený slabou zásadou a její solí to je pH = 14 – pKB.
222
Při volbě pufru dbáme na co nejvyšší pufrační kapacitu. Vybíráme takové slabé
kyseliny, jejichž hodnota (pKA) leží co nejblíže hodnoty pH, při níž budeme pufr
používat. Totéž platí pro pufry tvořené roztokem slabé zásady: volíme takovou
zásadu, pro níž rozdíl (14 – pKB) je nejbližší hodnotě pH, při které pufr využíváme.
Pufrační rozsah je rozpětí hodnot pH, ve kterém je pufr funkční, kdy současně
existuje v roztoku pufru ve významné koncentraci slabá kyselina a její sůl, resp. slabá
zásada a její sůl.
Pufr tvořený roztokem slabé kyseliny a její soli má pufrační rozsah:
∆pH = pKA ± 1
Pufr tvořený roztokem slabé zásady a její soli má pufrační rozsah:
∆pH = (14 - pKB) ± 1
Existuje celá škála pufrů, jejichž pufrační rozsahy se překrývají, takže pro práci při
různých hodnotách pH lze zvolit vhodný pufr. Některé, tzv. univerzální pufry,
představují směsi několika látek a vyznačují se širokým pufračním rozsahem.
Příkladem je Brittonův – Robinsonův pufr, vzniklý smísením (H3PO4 + CH3COOH +
H3BO3) s různým množstvím roztoku NaOH.
Výpočet reakce roztoků pufrů
Výpočty hodnoty pH roztoků pufrů se provádějí z Hendersonovy – Hasselbachovy

rovnice, která má odlišný tvar pro pufr tvořený slabou kyselinou a její solí a pro pufr
tvořený slabou zásadou a její solí.
Pufr tvořený roztokem slabé kyseliny a její soli
[A-]
pH = pKA + log
[HA]
[HA] = koncentrace kyseliny [A-] = molární koncentrace aniontu kyseliny (tj. soli)
Pufr tvořený roztokem slabé zásady a její soli
[B]
pH = 14 – pKB + log
[BH+]
[B] = koncentrace zásady [BH+] = molární koncentrace kationtu zásady (tj. soli)
Sůl je v roztoku disociovaná úplně, proto koncentraci aniontu kyseliny můžeme

ztotožnit s počáteční molární koncentrací soli [A-] = c (soli) a stejně tak látkovou
koncentraci kationtu báze ztotožníme s počáteční látkovou koncentrací soli:
[BH+] = c (soli).
223
Úloha 10.34
Jakou hodnotu pH má pufr, obsahující roztok NH3 o koncentraci c = 0,3 mol.dm-3 a
NH4Cl o koncentraci c = 0,36 mol.dm-3? Jak se změní hodnota pH tohoto pufru,
jestliže do 80 cm3 pufru přilijeme 20 cm3 roztoku NaOH o koncentraci 0,05 mol.dm-3?
Amoniak má hodnotu pKB = 4,74 .
Řešení:
Zapíšeme disociační rovnici pufračního systému a konstantu pKB dosadíme do
Hendersonovy – Hasselbachovy rovnice pro výpočet pufru slabé zásady a její soli
NH3 + H2O NH4+ + OH- pKB = 4,74
[B]
pH = 14 – pKB + log
[BH+]
[NH3]
pH = 14 – 4,74 + log
[NH4+]
0,3
pH = 9,26 + log = 9,18
0,36
Pufr má reakci pH = 9,18 .
Abychom získali odpověď na druhou část otázky, musíme nejprve vypočítat, kolik
molů zásady (NH3) a její soli (NH4+) je obsaženo v zadaných 80 cm3 pufru.
n (NH3) = c . V = 0,3 M . 0,08 dm3 = 0,024 mol
n (NH4+)= c . V = 0,36 M . 0,08 dm3 = 0,0288 mol
Do pufru bylo přidáno 20 cm3 roztoku NaOH o koncentraci c = 0,05 mol.dm-3, tedy
0,02 dm3 . 0,05 M = 0,001 mol NaOH = 0,001 mol OH-. Tyto hydroxidové anionty
zreagují s amonnými kationty soli:
NH4+ + OH- NH3 + H2O

0,001 mol 0,001 mol 0,001 mol
Reakcí s hydroxidem v roztoku pufru ubylo 0,001 molů iontů (NH4+) a přibylo 0,001
molů zásady (NH3). Po přidání NaOH má tedy pufr tato látková množství složek:
n (NH3) = 0,024 mol + 0,001 mol = 0,025 mol
n (NH4+) = 0,0288 mol – 0,001 mol = 0,0278 mol
Molární koncentrace c = n / V , a objem (V) nyní vzrostl na hodnotu V = 80 + 20 =
100 cm3. Pro koncentrace zásady a soli pak platí:
[NH3] = n / V = 0,025 mol / 0,1 dm3 = 0,25 mol/dm3.
[NH4+] = n / V = 0,0278 mol / 0,1 dm3 = 0,278 mol/dm3.
[NH3]
pH = 14 – 4,74 + log
[NH4+]
224
0,25
pH = 9,26 + log = 9,21
0,278
Vidíme, že po přilití roztoku silného hydroxidu se reakce roztoku pufru změnila jenom
nepatrně, z hodnoty pH = 9,18 na hodnotu pH = 9,21 .
Úloha 10.35
Objasněte, jakým způsobem připravíme fosfátový pufr o fyziologické hodnotě
pH = 7,4 . Disociační konstanty kyseliny trihydrogenfosforečné: pKA1 = 2,12 ,
pKA2 = 7,21 , pKA3 = 12,32 .
Řešení:
Zapíšeme disociační rovnice H3PO4 do všech stupňů a přiřadíme hodnoty
disociačních konstant:
H3PO4 + H2O H3O+ + H2PO4- pKA1 = 2,12
-
H2PO4 + H2O +
H3O + HPO4 2- pKA2 = 7,21
HPO42- + H2O H3O+ + PO43- pKA3 = 12,32
Z uvedených systémů vybereme ten, jehož hodnota pKA se nejvíce blíží požadované
hodnotě pH = 7,4. Této situaci vyhovuje disociace do druhého stupně, pKA2 = 7,21.
V této reakci dihydrogenfosforečnan představuje nedisociovanou formu (kyselina
H2PO4-) a formou disociovanou je hydrogenfosforečnan (sůl, HPO42-). Dosadíme do
Hendersonovy – Hasselbachovy rovnice pro výpočet pH pufru slabé kyseliny a její
soli. Zjistíme tím, v jakém poměru máme obě tyto látky smísit, protože hodnota pH
pufru závisí jen na poměru koncentrací soli a kyseliny, nikoli na koncentracích
samotných.
[A-]
pH = pKA + log
[HA]
[HPO42-]
7,4 = 7,21 + log
[H2PO4-]
[HPO42-]
log = 7,4 – 7,21 = 0,19
[H2PO4-]
[HPO42-]
= 1,55
[H2PO4 -]
Výpočet ukazuje, že poměr molární koncentrace hydrogenfosforečnanu a

dihydrogenfosforečnanu činí 1,55. Proto například odvážíme 1,55 molu (HPO42-) a 1
mol (H2PO4-). Navážku každé látky rozpustíme v malém, ale dostačujícím množství
destilované vody (aby se tuhá látky beze zbytku rozpustila). Poté roztoky obou
rozpuštěných látek smísíme a doplníme destilovanou vodou na celkový objem 1 dm3
roztoku.
225
11. REDOXNÍ DĚJ, ELEKTROCHEMIE

OXIDACE A REDUKCE
Redoxní, čili oxidoredukční děj, je založen na přenosu elektronů z jedné látky na

druhou.
Redukce je přijímání elektronů, oxidace je odevzdávání elektronů.
Během oxidace látka odevzdává elektrony, záporně nabité částice, takže její oxidační
číslo se zvyšuje. Naopak, při redukci látka elektrony přijímá, proto se její oxidační
číslo snižuje.
Jestliže určitá látka elektron odevzdává, musí jej předat látce jiné, která ho přijme:
neexistuje tedy oxidace nebo redukce sama o sobě, jde o spřažené pochody. Dvojici
látek, lišících se o jeden, či více elektronů, označujeme jako redoxní pár, nebo
redoxní systém.
Oxidační činidlo je látka, která způsobí oxidaci látky jiné, to znamená, že jí odebere
elektrony. Samo oxidační činidlo tyto elektrony musí přijmout, takže se jimi zredukuje.
Redukční činidlo způsobí redukci jiné látky, to znamená, že jí dodá elektrony. Samo
činidlo při tomto ději elektrony ztrácí, čili oxiduje se.
Ve schématu je látka (1) redukčním činidlem, protože odštěpuje elektron, kterým

zredukuje látku (2). Samotná látka (1) se odevzdáním elektronu zoxidovala.
Látka (2) je oxidačním činidlem, protože odebírá elektron látce (1) a tím ji oxiduje.
Samotná látka (2) se přijetím elektronu zredukovala.
Posuďme nyní reakci sodíku s chlorem za tvorby chloridu sodného:
Atom sodíku předal elektron atomu chloru a způsobil tím jeho redukci, takže sodík v
reakci vystupuje jako redukční činidlo.
Samotný atom sodíku se při reakci zoxidoval na kation (Na+). Atom chloru odebral
elektron atomu sodíku a tím způsobil jeho oxidaci, takže chlor je oxidačním činidlem.
Samotný atom chloru se přijatým elektronem zredukoval na anion (Cl-).
Úprava koeficientů redoxních rovnic
Úplný zápis chemické rovnice vyžaduje, aby počty molů výchozích látek i produktů
byly vyjádřeny stechiometrickými koeficienty. Princip: počet atomů v levé části
rovnice se musí shodovat s počtem atomů stejného druhu v pravé části rovnice.
226
Pro vyčíslení redoxních rovnic používáme určitý sled kroků, algoritmus: zapíšeme
oxidační čísla všech atomů prvků v reakci.
Prvku v základním stavu (kdy není sloučen s jiným druhem prvku) zapíšeme oxidační
číslo (0): Fe0, Cu0, Cl20, H20 atd.
Atom vodíku má ve většině sloučenin oxidační číslo (+I), v kovových hydridech (-I).
Atom kyslíku má ve většině sloučenin oxidační číslo (-II, O2-), v peroxidech ale
(O2)2-, v superoxidech (O2)1- a v molekule fluoridu kyslíku, OF2, má (+II, O2+).
Prvky I.A podskupiny mají oxidační číslo (+I) a prvky II.A podskupiny oxidační
číslo (+II).
Postup vyčíslování rovnic si objasníme na příkladech:
Úloha 11. 1
Vyčíslete rovnici oxidace chloridu cínatého chloridem železitým:
SnCl2 + FeCl3 = SnCl4 + FeCl2

Řešení:
Vyznačíme oxidační čísla všech prvků v rovnici:
Vypíšeme prvky, jejichž oxidační číslo se změnilo a vyznačíme počet vyměněných

elektronů:
Počet přijatých a odevzdaných elektronů se musí rovnat. Odevzdány byly 2

elektrony, přijat jeden, proto musíme spodní rovnici (se železem) vzít dvakrát.
Koeficient (2) se pak do rovnice redoxního děje zapíše ke sloučeninám, které
obsahují FeIII (čili FeCl3) a také FeII (tedy FeCl2). Tím jsou do rovnice dosazeny
základní stechiometrické koeficienty, které se už měnit nebudou. Jestliže je to
potřeba (v tomto jednoduchém případě nikoli), dopočítají se další koeficienty.
Úloha 11. 2
Zapište a vyčíslete reakci oxidace chlorovodíku oxidem manganičitým na chlor,
chlorid a vodu.
Řešení:
Vyznačíme oxidační čísla prvků:
Přijaty byly 2 elektrony, odevzdán 1, takže
redoxní pár chloru je třeba vzít dvakrát. Jenže v
rovnici jsou přítomny další dva atomy chloru,
jejichž oxidační číslo (Cl-I) se nezměnilo (v
molekule MnCl2). Tyto dva atomy Cl nejsou
zahrnuty do výpočtu redoxního děje, a proto je
227
musíme přičíst dodatečně. Proto na levé straně rovnice musíme uvažovat nikoli 2,
ale 4 ionty (Cl-I), tj. 4 molekuly (HCl). Na závěr se dopočítá voda: koeficient 4 HCl je
už definitivní, takže 4 vodíkové atomy, které jsou k dispozici, poskytnou celkem 2
molekuly vody.
Úloha 11. 3
Vyčíslete reakci oxidace železnaté soli manganistanem v kyselém prostředí:
KMnO4 + FeSO4 + H2SO4 = K2SO4 + MnSO4 + Fe2(SO4)3 + H2O
Řešení:
Zapíšeme oxidační čísla prvků. Z rovnice vidíme, že síranové anionty (SO42-) se na
levé a pravé straně rovnice neměnily, proto je můžeme brát jako celek a nemusíme
vypisovat oxidační čísla prvků v těchto aniontech.
Oxidační číslo se měnilo u manganu a železa, vypíšeme proto počty vyměněných

elektronů u těchto prvků.
Přijato bylo 5 elektronů a odevzdán 1, proto redoxní pár železa je třeba vzít pětkrát.
Na pravé i levé straně rovnice by proto mělo být 5 atomů železa. Jenže na pravé
straně rovnice je molekula Fe2(SO4)3, kde je sudý počet atomů Fe. Musíme proto vše
převést na sudá čísla: oba redoxní páry vynásobíme ještě dvojkou. Dostaneme tak
základní stechiometrické koeficienty: na každé straně rovnice 2 atomy Mn a 10 Fe.
Ostatní stechiometrické koeficienty je potřeba ještě dopočítat. Vyjdeme od těch
sloučenin, jejichž stechiometrické koeficienty už definitivně známe. Na levé straně
rovnice jsou 2 atomy K, takže vpravo bude 1 molekula K2SO4. Jednotku ovšem
zapisovat nemusíme. Na pravé straně rovnice nyní už známe konečný počet
síranových aniontů (SO42-): je jich celkem 18. Vlevo jich je 10 v molekule FeSO4,
proto nalevo ještě doplníme 8, zapíšeme 8 molekul H2SO4.
Nakonec dopočítáme vodu. Na levé straně rovnice je celkem 16 H atomů v kyselině
sírové, proto na pravé straně rovnice zapíšeme 8 H2O.
Úloha 11. 4
Vyčíslete reakci disproporcionace chloru v horkém roztoku hydroxidu draselného:
Cl2 + KOH = KClO3 + KCl + H2O

228
Řešení:
Disproporcionace je děj, při kterém se daný prvek zčásti oxiduje a zároveň zčásti
redukuje, takže z prvku ve středním oxidačním čísle vzniká reakcí prvek v nižším a
ve vyšším oxidačním čísle. Pamatujme si, že disproporcionační reakci začínáme
vyčíslovat zprava do leva.
Z elementárního chloru v oxidačním čísle (Cl0) vzniká chlorečnan (ClV) a chlorid (Cl-I).
Vypíšeme redoxní páry a počty vyměněných elektronů:
Odevzdáno bylo 5 elektronů, přijat 1, proto redoxní pár s (Cl-I) vezmeme pětkrát a
zapíšeme 5 KCl. Na pravé straně rovnice je nyní 6 atomů chloru, proto vlevo
zapíšeme 3 Cl2. Vpravo je 6 atomů K, vlevo zapíšeme 6 KOH. Nyní je vlevo celkem
6 H-atomů, proto vpravo zapíšeme 3 H2O.
Úloha 11. 5
Vyčíslete synproporcionační reakci oxidace manganaté soli manganistanem v
neutrálním prostředí.
KMnO4 + MnSO4 + H2O = MnO2 + K2SO4 + H2SO4
Řešení:
Synproporcionace je opakem disproporcionace, to znamená, že z prvku ve vyšším a
nižším oxidačním čísle vzniká reakcí tento prvek ve středním oxidačním čísle.
Synproporcionační reakci začínáme vyčíslovat zleva do prava.
Vidíme, že se měnilo oxidační číslo manganu.
Přijaty byly tři elektrony, odevzdány dva, proto redoxní pár s (Mn7+) vezmeme dvakrát
a redoxní pár s (Mn2+) třikrát. Koeficienty zapíšeme do levé části rovnice. Nyní je na
229
levé straně rovnice celkem 5 atomů Mn, proto vpravo zapíšeme 5 MnO2. Rovnici
ještě dopočítáme: vlevo jsou už definitivně 2 atomy K, takže vpravo bude 1 molekula
K2SO4. Na levé straně rovnice jsou tři síranové zbytky (SO42-), na pravé straně
rovnice je 1 zbytek v molekule K2SO4, takže zbývá dopsat dvě molekuly H2SO4. Ve 2
molekulách H2SO4 jsou nyní celkem 4 H-atomy, proto vlevo zapíšeme 2 molekuly
vody.
Úloha 11. 6
Vyčíslete iontovou rovnici oxidace jodidu dichromanem v kyselém prostředí:
I- + Cr2O72- + H+ = I2 + Cr3+ + H2O
Řešení:
Pro iontové rovnice platí stejný algoritmus, jako pro ostatní redoxní rovnice, jen místo
konkrétních sloučenin se zapisují ionty, účastnící se redoxního děje. Součet nábojů
iontů na levé straně rovnice se musí rovnat součtu nábojů iontů na pravé straně
rovnice po jejím vyčíslení.
Změnilo se oxidační číslo jodu a chromu:
Jodid odevzdal 1 elektron, chrom přijal 3 elektrony, takže redoxní pár jodid-jod
vezmeme třikrát. Jenže vlevo je dichroman (Cr2O72-), obsahující sudý počet atomů
chromu. Proto obě reakce převedeme na sudá čísla vynásobením dvěma a
zapíšeme 6 I a 2 Cr v pravé i levé části rovnice.
Nyní vlevo je definitivně 7 atomů kyslíku, proto vpravo zapíšeme 7 H2O. Vpravo teď
máme 14 H-atomů, proto vlevo zapíšeme 14 H+. Na levé straně rovnice je ve
výsledku 6 kladných nábojů a na pravé straně rovnice také.
230
Úloha 11. 7
Vyjádřete stechiometrické koeficienty redoxních rovnic:
a) HI + H2SO4 = I2 + H2S + H2O
b) HNO3 + H2S = NO + S + H2O
c) HBr + KMnO4 = Br2 + MnBr2 + KBr + H2O
d) Cu + HNO3 = Cu(NO3)2 + NO + H2O
Řešení:
a)
b)
c)
d)
231
ELEKTROLYTY A ELEKTRODOVÝ POTENCIÁL
Při tvorbě roztoku se vzájemně prostoupí částice rozpouštědla a rozpouštěné látky.

Jestliže taková směs obsahuje ionty, schopné přenášet elektrický náboj, pak vede
elektrický proud, jde o elektrolyt, v opačném případě se jedná o neelektrolyt.
Elektrodový potenciál
Elektroda je vodič první třídy, zpravidla kov, ponořený do elektrolytu (vodiče 2. třídy).
Tato soustava elektrody a elektrolytu představuje tzv. poločlánek. Jestliže na
elektrodě probíhá redukce, přijímání elektronů, jedná se o katodu. Naopak, anoda je
elektroda, na které probíhá oxidace.
Ponoříme-li kov, například zinek, do roztoku jeho soli, začne se utvářet rovnováha
mezi ionty (Zn2+) v kovu a v roztoku (kovová krystalová
mřížka je tvořena kationty kovu). Ionty (Zn2+) přecházejí
z kovu do roztoku, ale elektrony za nimi do roztoku přejít
nemohou: zůstávají na kovu a nabíjejí ho záporně.
Jednotlivé druhy kovů se liší schopností vysílat své
kationty do roztoku.
Jak se na kovu zvyšuje velikost záporného náboje, je
stále obtížnější vysílat do roztoku další kationty a navíc
se zvyšuje koncentrace roztoku tedy i jeho osmotický
tlak. Ten působí opačným směrem, vrací kationty zpátky
na kov a brání pronikání dalších kationtů z kovu do
roztoku.
Po určité době se ustaví rovnováha mezi oběma
protichůdnými procesy, rychlost pronikání iontů z kovu
do roztoku se vyrovná rychlosti přesunu iontů z roztoku
na kov. Náboj, který se do ustavení rovnováhy vytvořil
na kovu, označujeme jako elektrodový potenciál (E).
Elektrochemická řada napětí kovů

Jednotlivé kovy mají rozdílnou schopnost vysílat své kationty do roztoku, proto se liší
svými elektrodovými potenciály. Abychom mohli tyto potenciály vyjádřit, musíme najít
standard, s nímž budeme každý kov srovnávat.
Vhodným standardem je vodík, ovšem to není kov a ve vodě se nerozpouští.
Rozpouští se však dobře v kovech a to umožňuje zkonstruovat vodíkovou elektrodu.
Je to platinový plech pokrytý platinovou černí, sycený vodíkem a ponořený do
roztoku o jednotkové koncentraci iontů (H3O+). U takto standardizované vodíkové
elektrody byl standardní elektrodový potenciál nadefinován jako nulový, (E°H2 = 0).
Ve srovnání s vodíkovou elektrodou se některé kovy nabíjejí záporně, mají záporný
elektrodový potenciál, jiné se nabíjejí kladně, mají kladný elektrodový potenciál.
Standardní elektrodové potenciály se označují (E°) a jsou vztaženy na jednotkové
(1M) koncentrace (přesněji aktivity) iontů v roztoku. Seřazením kovů podle jejich
standardních elektrodových potenciálů vznikla elektrochemická řada napětí kovů:
232
Prvky stojící v elektrochemické řadě vlevo mají schopnost vytěsnit z roztoku prvek,
který stojí v řadě napravo od nich. Tak například železo stojí nalevo od mědi, a proto
z roztoku, který obsahuje (Cu2+), vytěsní elementární měď. Železo se pokryje
vrstvičkou mědi (princip galvanického pokovení).
Fe + CuSO4 Cu + FeSO4
Prvky, stojící v elektrochemické řadě nalevo od vodíku,

vytěsňují vodík z kyselin, zatímco prvky napravo od vodíku
(ušlechtilé kovy) jej nevytěsňují (tj. nerozpouštějí se
v kyselinách). Kovy, které mají výrazně záporný elektrodový
potenciál (jsou výrazně vlevo) vytěsňují vodík i z kyseliny tak
slabé, jako je voda: některé z nich reagují s vodou bouřlivě,
explozivně (K, Na).
Hodnotu standardního elektrodového potenciálu nelze změřit

přímo, změřit můžeme rozdíl standardních potenciálů dvou
elektrod, například vodíkové elektrody a daného kovu. Tento
rozdíl představuje standardní napětí (U°) galvanického článku,
který se vytvoří vodivým spojením dvou poločlánků. Hodnotu
standardního napětí vypočítáme jako rozdíl standardního elektrodového potenciálu
katody a anody:
U° = E°K - E°A
Jestliže porovnáme napětí mezi elektrodou z daného kovu a vodíkovou elektrodou

(jejíž potenciál je definitoricky roven nule), za standardních podmínek (1M
koncentrace iontů v roztoku, tlak 1,013.105 Pa), získáme kladnou či zápornou
hodnotu standardního elektrodového potenciálu kovu (E°) ve voltech.
Hodnoty standardních elektrodových potenciálů jsou tabelovány a jsou definovány
pro redukci částice, tj. přeměnu její oxidované formy na redukovanou formu za vzniku
rovnováhy. Proto se někdy označují také jako standardní redukční potenciály.
Úloha 11.8
Vypočítejte hodnotu standardního napětí (U°) článku, znázorněného na schématu,
jehož redoxní děj je zapsán rovnicí:
Fe + CuSO4 Cu + FeSO4
Hodnota standardních potenciálů poločlánků je: E°(Fe2+/Fe) = - 0,44 V,

E°(Cu2+/Cu) = + 0,337 V.
Řešení:
Železo se oxidovalo, proto je anodou, měď se redukovala, takže je katodou. Pak:
U° = E°K - E°A = +0,337 – (- 0,44) = 0,777 V.
Článek má standardní napětí 0,777 V.

233
Výpočet elektrodových potenciálů
Uvažujme kov (M) ponořený do roztoku jeho kationtů (Mn+) a zapišme redoxní děj ve
směru redukce:
Mn+ + n e- M
Elektrodový potenciál takové elektrody vyjadřuje Nernstova rovnice:
RT [M]
E = E° - ln
nF [Mn+]
E = potenciál elektrody
E°= standardní potenciál elektrody
R = molární plynová konstanta (8,314 J K-1 mol-1).
T = termodynamická teplota v Kelvinech
n = počet elektronů účastnících se elektrodové reakce
F = Faradayova konstanta (96 487 C . mol-1)
ln = přirozený logaritmus, při základu Eulerova čísla e = 2,718…
[M] = koncentrace redukované formy, [red.], zde kovu, M, umocněná na
stechiometrický koeficient
[M ] = koncentrace oxidované formy, [ox.], zde kationtů Mn+, umocněná na
n+
stechiometrický koeficient
Poznámky:
1) Podíl koncentrací představuje rovnovážnou konstantu reakce, zapsané
ve směru redukce.
2) Přísně vzato, místo molárních koncentrací látek mají ve vztahu
vystupovat jejich aktivity. Aktivita (a) je vždy trochu nižší, než molární
koncentrace, protože je dána součinem molární koncentrace (c) a
aktivitního koeficientu (γ), který je menší než 1. (a = c . γ)
3) Kovový prvek (M) považujeme za látku ve standardním stavu, takže její
aktivitu (zjednodušeně koncentraci) považujeme za rovnu jedné.
[M] = 1
4) Přirozený logaritmus se často převádí na dekadický vztahem (ln x =
2,303 log x). Nezbytné to není, protože kalkulačka vypočítá pohodlně
přirozený logaritmus, stejně, jako dekadický.
Elektrody prvního druhu

Kov ponořený do roztoku svých iontů představuje tzv. kationtovou elektrodu 1. druhu
a jestliže koncentraci kovu považujeme za jednotkovou, můžeme Nernstovu rovnici
upravit:
RT 1 RT [Mn+]
E = E° - ln = E° + ln
nF [Mn+] nF 1
Abychom [Mn+] dostali do čitatele zlomku, změníme znaménko před logaritmem (ln).
234
Získali jsme tím Nernstovu rovnici pro výpočet potenciálu kationtové elektrody 1.
druhu:
RT
E = E° + ln [Mn+]
nF
Doplňme na tomto místě, že známe také aniontové elektrody 1. druhu, například

elektrodu chlorovou. To je platinový plech sycený chlorem, ponořený do roztoku
chloridů. V tomto výkladu se jimi nebudeme blíže zabývat.
Úloha 11.9
Zapište poloreakci redoxního děje a vypočítejte elektrodový potenciál poločlánku,
tvořeného měděnou elektrodou, ponořenou do roztoku síranu měďnatého o
koncentraci c = 0,01 mol . dm-3. Standardní potenciál měděné elektrody při 25°C má
hodnotu E°= 0,337 V.
Řešení:
Ze vzorce CuSO4 plyne, že koncentrace iontů (Cu2+) je stejná, jako koncentrace
síranu, čili [Cu2+] = 0,01 mol . dm-3. Teplota 25°C = 298,15 K.
Cu2+ + 2 e- Cu
RT
E = E° + ln [Cu2+]
2F
8,314 . 298,15
E = 0,337 + ln 0,01 = 0,337 + [0,0128 . (-4,605)] = 0,278 V
2 . 96 487
Elektrodový potenciál měděné elektrody má hodnotu E = 0,278 V.
Elektrody druhého druhu

Takovou elektrodu tvoří kov, pokrytý vrstvou své málo rozpustné soli, ponořený do
roztoku elektrolytu, který má s touto solí společný anion.
Elektrodový potenciál elektrod druhého druhu vypočítáme z Nernstovy rovnice:
RT
E = E° - ln [A-]
nF
[A-] = molární koncentrace aniontu soli
Běžně používanou elektrodou druhého druhu je kalomelová elektroda: obsahuje

nádobku se rtutí, do které je ponořen platinový plíšek (odvádění náboje). Od
elektrolytu (KCl) je oddělen pastou z málo rozpustného kalomelu (Hg2Cl2).
Pro jednoduchou konstrukci a dobře reprodukovatelné výsledky měření se používá
jako srovnávací – referentní elektroda pro měření pH roztoků.
Pro kalomelovou elektrodu lze napsat Nernstovu rovnici, v níž vystupuje koncentrace
235
chloridových aniontů (Cl-). To znamená, že potenciál elektrody je určen koncentrací

elektrolytu (KCl).
RT
E(Hg2Cl2/Hg) = E°(Hg2Cl2/Hg) - ln [Cl-]
F
Nejčastěji se používá maximálně koncentrovaný, nasycený roztok KCl a v takovém

případě je hodnota elektrodového potenciálu při 25°C Ekal = 0,242 V.
Redoxní elektrody
Takovou elektrodou je inertní kov (Pt, Au), ponořený do roztoku, obsahující
oxidovanou i redukovanou formu látky.
Redukovaná forma má tendenci se oxidovat, takže odevzdá elektrony na elektrodu,
oxidovaná forma má tendenci se redukovat, čili přijímá elektrony od elektrody. Za
rovnovážného stavu se ustálí mezi elektrodou a roztokem potenciálový rozdíl, zvaný
redoxpotenciál. Jeho velikost vyjadřuje již uvedená Nernstova rovnice, kterou ověřil
experimentálně Peters, proto bývá označována jako Nernstova – Petersova rovnice.
RT [red]
E = E° - ln
nF [ox]
Úloha 11.10
Zapište redoxpotenciál manganové elektrody, kovu, ponořeného do roztoku
manganistanu (MnO4-) a manganaté soli (Mn2+). Standardní redukční potenciál má
hodnotu E°(MnO4-/Mn2+) = + 1,51 V. Probíhá redoxní děj:
MnO4- + 5 e- + 8 H+ Mn2+ + 4 H2O
Řešení:
Redukovanou formou jsou kationty (Mn2+), oxidovanou formu představují
manganistanové anionty (MnO4-) i vodíkové kationty (H+).
RT [Mn2+] . [H2O]4
E(MnO4-/Mn2+) = E°(MnO4-/Mn2+) - ln
5F [MnO4-] . [H+]8
Voda je ve vodných roztocích ve velkém nadbytku, její koncentrace se nemění. Proto

ji považujeme za jednotkovou a v rovnici ji neuvádíme:
RT [Mn2+]
E (MnO4-/Mn2+) = + 1,51 - ln
5F [MnO4-] . [H+]8
Úloha 11.11
Jaký je redoxpotenciál elektrody, v jejímž elektrolytu je poměr ceritých a ceričitých
iontů 1 : 1000. Standardní potenciál této směsi při teplotě 25°C je E°= 1,45 V.
236
Řešení:
Ce4+ + 1 e- Ce3+
[Ce3+] (red) : [Ce4+] (ox) = 1 : 1000 E°(Ce4+/Ce3+) = 1,45 V
RT [Ce3+]
E (Ce4+/Ce3+) = E° (Ce4+/Ce3+) - ln
1F [Ce4+]
8,314 . 298,15 1
E (Ce4+/Ce3+) = 1,45 - ln = 1,45 – [0,02569 . (-6,908)]
96 487 1000
E (Ce4+/Ce3+) = 1,627 V
Redoxpotenciál elektrody má hodnotu E = 1,627 V.
Iontově selektivní elektrody a měření pH

Elektroda se vyznačuje membránou, přes kterou mohou selektivně procházet jen
určité ionty, například (H3O+). To je také případ nejčastěji používané skleněné
elektrody, jejíž membránu představuje tenkostěnná skleněná banička.
Uvnitř baničky je standardní roztok o stálé koncentraci iontů (H3O+), často HCl a do
roztoku je ponořena elektroda druhého druhu, argentchloridová (stříbrný drát, pokrytý
málo rozpustným chloridem stříbrným).
Elektroda se využívá pro měření pH, místo obtížně realizovatelné vodíkové elektrody.
Potenciál skleněné elektrody vyjadřuje rovnice:
RT 2,303 . 8,314 . 298,15

Eskl = konst. + ln [H3O+] = konst. + . log [H3O+]
1F 96 487
Číselné hodnoty konstant pro teplotu 25°C jsou doplněny přepočítávacím faktorem
přirozených logaritmů na dekadické (2,303). Cílem úpravy je získat výraz pro pH,
proto před logaritmem změníme znaménko:
Eskl = konst. – 0,059 . – log [H3O+]
Eskl = konst. – 0,059 pH
Konstanta (konst.) vyjadřuje vlastnosti skleněné

baničky, je charakteristická pro každou konkrétní
elektrodu a určuje se kalibrací pH metru roztokem
pufru o přesně známé hodnotě pH.
Přístroje pro měření hodnoty pH roztoků, pH
metry, měří potenciálový rozdíl (napětí) článku,
tvořeného ze dvou vhodně volených elektrod.
Indikační elektroda má potenciál závislý na
koncentraci (přesněji aktivitě) iontů H3O+ v roztoku
237
a zde se používá skleněná elektroda. Druhá elektroda se označuje jako referentní

(srovnávací) a její potenciál nezávisí na složení elektrolytu. Nejběžnější referentní
elektrodou je již zmíněná elektroda kalomelová.
Abychom nemuseli v roztoku manipulovat se dvěma elektrodami, využívají mnohé
pH metry jedinou kombinovanou elektrodu, která je zkonstruována tak, že jsou v ní
zastoupeny elektrody obě.
Vyjádříme nyní napětí galvanického článku, tvořeného referentní kalomelovou a
indikační skleněnou elektrodou:
U = Ekal. – Eskl.
U = 0,2420 V – (konst. – 0,059 pH)
U = 0,2420 V – konst. + 0,059 pH
U – 0,2420 V + konst. = 0,059 pH
U – 0,2420 V + konst. / 0,059 = pH
Spontánní redoxní děje
Už z předchozího výkladu víme, že, prvek, stojící v elektrochemické řadě kovů vlevo,
je silnějším redukčním činidlem, než prvek s kladnějším potenciálem, stojící v řadě
napravo od něho. Proto Fe, stojící v řadě nalevo od Cu, je schopno vytěsnit z roztoku
ionty Cu2+ a zredukovat je na Cu0.
Dva poločlánky, tvořené elektrolytem a elektrodou, které mají odlišné elektrodové
potenciály, vytvářejí galvanický článek, schopný konat práci. Probíhají v něm
spontánní redoxní děje, při nichž se chemická energie mění v elektrickou.
Uskutečnitelnost chemického děje posuzujeme podle hodnoty změny Gibbsovy
energie (∆G). Elektrochemie odvozuje pro změnu Gibbsovy energie (∆G) i změnu
standardní Gibbsovy energie (∆G°) vztah:
∆G = - n F U ∆G° = - n FU°
n = počet elektronů vyměňovaných při redoxním ději

F = Faradayova konstanta (96 487 C/mol)
U = napětí článku ve voltech
Spontánně probíhá děj, jestliže hodnota napětí (U) je kladná a v takovém případě je
změna Gibbsovy energie (∆G) záporná.
U = 0, pak ∆G = 0 Reakce je ve stavu rovnováhy.

U > 0, pak ∆G < 0 Reakce probíhá spontánně
U < 0, pak ∆G > 0 Reakce neprobíhá, proběhne děj opačný.
Úloha 11.12
Zjistěte, zda elementární měď bude redukovat měďnaté ionty v roztoku na ionty
měďné, uvažujeme jednotkovou koncentraci iontů v roztoku. Hodnoty standardních
238
elektrodových potenciálů jsou: E°(Cu2+/Cu) = + 0,153 V E°(Cu+/Cu) = + 0,521 V
Řešení:
Zjišťujeme změnu standardní Gibbsovy energie pro reakci:
Cu2+ + Cu 2 Cu+
Ionty (Cu2+) se redukují (katodický děj), kovová měď se oxiduje (anodický děj). Jde o
přenos 1 elektronu, proto (n = 1):
U° = E°K – E°A = [E°(Cu2+/Cu+) – E°(Cu+/Cu)] = (0,153 – 0,521) = - 0,368 V.
∆G° = - n FU° = - 1 . 96 487 . (- 0,368) = 35 507,2 J mol-1 = 35,5 kJ . mol-1.
Kladná hodnota změny standardní Gibbsovy energie říká, že reakce zleva do prava
samovolně probíhat nebude, opačně ano. To samé napovídá záporná hodnota
napětí článku.
Koroze kovů
Jedná se o elektrochemický děj, nejlépe známý z příkladu rezivění železných

předmětů. Koroze železa probíhá za přítomnosti kyslíku a vody, kdy se na povrchu
železného předmětu vytvářejí lokální články. Určité oblasti jsou anodou, jiné katodou
a propojení zajišťuje elektrolyt, vytvořený vodným prostředím. Katodické a anodické
oblasti mohou být vzdáleny řádově mikrometry, ale také metry.
V anodické oblasti se železo oxiduje na ionty (Fe2+), jež přecházejí do roztoku (kapka
vody), zatímco uvolněné elektrony jsou železem vedeny do katodické oblasti.
Fe0 Fe2+ + 2e-
V roztoku se za přítomnosti kyslíku ionty (Fe2+) ještě dále oxidují na (Fe3+) a

uvolněný elektron opět odvádí železo.
V katodické oblasti probíhá redukce kyslíku na vodu pomocí elektronů přivedených z

anody a za účasti iontů (H+) z disociace vody.
O2 + 4 H+ + 4e- 2 H2O
Vidíme, že koroze vyžaduje ionty (H+), resp. (H3O+), takže bude snadno probíhat v
kyselém prostředí, zatímco zásadité prostředí ji potlačuje a při hodnotě pH = 9 až 10
železo prakticky nekoroduje.
239
Ionty (Fe2+) při své oxidaci na ionty (Fe3+) poskytly elektrony pro redukci kyslíku na
oxidové anionty (O2-). Ty pak s ionty (Fe3+) vytvářejí nad katodickým prostorem
hydratovaný oxid železitý, rez. Počet molekul vody v hydrátu je proměnlivý (x H2O).
4 Fe2+ + O2 + 4 H2O + 2 (x H2O) 2 Fe2O3 . x H2O + 8 H+
rez
Z hlediska ochrany železa před korozí máme

několik možností. Ochranný nátěr zabrání na nějaký
čas přístupu kyslíku, ale významné jsou také
elektrochemické metody ochrany před korozí.
Galvanické pokovení železa zinkem mění průběh
elektrochemických dějů. Zinek má zápornější
elektrodový potenciál, než železo, proto zinek se stává anodou a oxiduje se na ionty
(Zn2+). Elektrony přecházejí na železnou katodu, kde redukují kyslík na vodu. Železo
se nemění, koroduje (rozpouští se) pouze zinkový ochranný plášť. Můžeme z toho
vyvodit důležitý závěr: železo je chráněno před korozí, jestliže se stane katodou.
Na tomto principu je založena katodická ochrana železných nádrží a trubek. Železná
nádrž, uložená v zemi, je vodivě spojena s hořčíkovým blokem. Protože hořčík má
zápornější elektrodový potenciál, než železo, stává se hořčík anodou a vysílá do
půdního roztoku ionty (Mg2+).
GALVANICKÉ ČLÁNKY
Galvanické články jsou chemické zdroje stejnosměrného elektrického proudu,

konstruované tak, aby v nich probíhaly spontánní chemické děje. Článek je tvořen ze
dvou poločlánků, jejichž elektrody mají odlišný elektrodový potenciál, takže mezi
elektrodami je potenciálový rozdíl – napětí. Poločlánky jsou od sebe v jednodušším
případě odděleny diafragmou, polopropustnou membránou. Na takové membráně se
však vytváří difúzní (kapalinový) potenciál, který ovlivňuje napětí článku. Abychom ho
vyloučili, propojujeme někdy poločlánky tzv. solným můstkem.
Na základě konstrukce a tedy i principu činnosti rozdělujeme galvanické články do
následujících skupin:
Galvanické články koncentrační
chemické primární
sekundární
palivové
Koncentrační články
Jsou tvořeny dvěma stejnými elektrodami, které jsou ponořeny do roztoku stejného
elektrolytu, jenž má v každém poločlánku jinou koncentraci.
V zápisu článku se podle konvence nejprve uvede elektroda, na níž probíhá oxidace
(anoda). Oddělí se svislou čarou a zapíše se elektrolyt i s koncentrací, pak se
svislou, přerušovanou čarou vyznačí diafragma. U článků bez difúzního potenciálu,
240
se solným můstkem, se místo ní píšou dvě svislé čáry. Poté se zapíše druhý
elektrolyt a nakonec katoda.
Uvedený koncentrační článek má dvě
železné elektrody ponořené do různě
koncentrovaných roztoků zelené skalice,
FeSO4. Železo stojí v elektrochemické řadě
vlevo od vodíku, takže poměrně snadno
vysílá ionty (Fe2+) do roztoku. V poločlánku
se zředěným elektrolytem probíhá tato
oxidace spontánně a elektroda se nabíjí
záporně. V poločlánku s koncentrovaným
elektrolytem je vysoká koncentrace iontů
(Fe2+), ty proto budou přecházet z roztoku na
železnou elektrodu a ta se nabíjí kladně. Po
zapojení elektrického obvodu přecházejí
elektrony od záporné elektrody na kladnou
(směr proudu je definován opačně, ale to na
věci nic nemění). Elektrony, které doputovaly
na kladnou elektrodu, zde redukují ionty (Fe2+) vyloučené z roztoku na elementární
železo. Roztok FeSO4 se v tomto poločlánku zřeďuje a elektroda, na níž zde probíhá
katodická redukce, přibývá.
Naproti tomu v poločlánku se zředěným roztokem se elektroda rozpouští a ionty
(Fe2+), vzniklé anodickou oxidací, zvyšují koncentraci roztoku. Článek koná práci,
dokud se koncentrace roztoků elektrolytů v obou poločláncích nevyrovnají.
Činnost koncentračního článku lze obnovit, jestliže obnovíme koncentrační rozdíl
elektrolytu v poločláncích, například tím, že elektrolyt v jednom z poločlánků
naředíme vodou.
Všimněme si, že záporná elektroda je zde anodou a kladná elektroda katodou,
zatímco v případě elektrolýzy to bude obráceně. To je důvod, proč se při označování
elektrody nemůžeme řídit jejím nábojem, ale výhradně dějem, který na elektrodě
probíhá (oxidace, redukce).
Úloha 11.13
Vypočítejte počáteční napětí koncentračního článku, který je charakterizován
zápisem:
(-) Fe FeSO4, c = 0,1 M FeSO4, c = 1 M Fe (+)
Hodnota standardního potenciálu E°(Fe2+/Fe) = - 0,440 V
Řešení:
Při redoxním ději probíhá dvouelektronová výměna:
Fe2+ + 2e- Fe0
Ve zředěném, 0,1 M roztoku, probíhá oxidace, takže elektroda v tomto poločlánku je

anodou a vypočítáme její elektrodový potenciál. V koncentrovaném, 1M roztoku,
probíhá redukce, takže elektroda v tomto poločlánku je katodou a také vypočítáme
její elektrodový potenciál. Rozdíl potenciálů je hledané napětí článku.
241
RT [Fe0] 8,314 . 298,15 1

E (anody) = E° (Fe2+/Fe) - ln = - 0,440 - ln =
2F [Fe2+] 2 . 96 487 0,1
= - 0,440 – (0,01285 . 2,30258) = - 0,440 – 0,0296 = - 0,4696 V
Koncentraci elementárního železa považujeme za jednotkovou.
RT [Fe0] 8,314 . 298,15 1

E (katody) = E° (Fe2+/Fe) - ln = - 0,440 - ln =
2F [Fe2+] 2 . 96 487 1
= - 0,440 – (0,01285 . 0) = - 0,440 – 0 = - 0,440 V
Napětí galvanického článku je dáno rozdílem potenciálů katody a anody:
U = E (katody) - E (anody) = - 0,440 V – (- 0,4696 V) = + 0,296 V
Koncentrační článek má napětí 0,296 V.
Chemické články
Stejně, jako koncentrační články, jsou zdrojem stejnosměrného elektrického proudu.

Jejich poločlánky jsou však tvořeny odlišnými elektrodami i elektrolyty a jsou
sestaveny tak, aby mohl probíhat spontánní chemický děj.
Primární články
To jsou neobnovitelné zdroje proudu, po vyčerpání už nelze článek znovu nabít. Jako
teoretický model dobře poslouží Daniellův článek, ovšem praktický význam mají
pouze články bez kapalného elektrolytu.
Daniellův článek
Je tvořen zinkovou anodou, ponořenou do roztoku síranu zinečnatého (bílé skalice) a
měděnou katodou, ponořenou do roztoku síranu měďnatého (modré skalice).
Poločlánky propojujeme solným můstkem, abychom odstranili difúzní potenciál,
snižující napětí článku.
Zinek stojí v elektrochemické řadě
nalevo od mědi, takže má silnější
redukční účinky a sám se bude při
reakci oxidovat.
Zinková anoda se rozpouští a ionty
(Zn2+) se při této anodické oxidaci
uvolňují do roztoku, zatímco
elektrony jsou kovovým vodičem
převáděny na měděnou katodu.
Tam pak redukují ionty (Cu2+) z
roztoku. Katodickou redukcí v
tomto poločlánku vzniká na
242
povrchu elektrody elementární měď a po vyčerpání iontů (Cu2+) z roztoku je článek

vybitý.
Aby se uzavřel elektrický obvod, je nutné propojit také elektrolyty obou poločlánků,
například solným můstkem. To je skleněná trubice tvaru (U), naplněná roztokem
silného elektrolytu, zpravidla KCl a na koncích uzavřená porézními zátkami.
Po zapojení článku všechny kationty (Zn2+, K+, Cu2+) putují ke katodě. K měděné
katodě však dorazí pouze ionty (Cu2+). Ionty (Zn2+) doputují k porézní zátce solného
můstku a přes můstek pak přenášejí náboj kationty (K+). Naopak, anionty (SO42-)
putují k anodě a přes solný můstek zajistí přenos náboje ionty (Cl-).
Standardní napětí Daniellova článku činí (U°= 1,14 V) a je určeno rozdílem
standardních elektrodových potenciálů mědi a zinku. To ovšem platí jen pro
standardní podmínky, kdy koncentrace každého z elektrolytů je (c = 1 mol.dm-3). Za
nestandardních podmínek, například při jiných koncentracích elektrolytů, se napětí
článku trochu liší. Konkrétně: článek, v jehož elektrolytu je koncentrace iontů,
používaných pro redukci, vyšší, než koncentrace iontů vznikajících oxidací, má
napětí vyšší, než standardní (U > U°). Ukážeme si to v následující úloze.
Úloha 11.14
Vypočítejte napětí nestandardního Daniellova článku, jestliže při teplotě 25°C je
v anodickém prostoru roztok ZnSO4 o koncentraci c = 0,02 mol/dm3 a v katodickém
prostoru roztok CuSO4 o koncentraci c = 1,5 mol/dm3. Standardní redukční
potenciály zinkové a měděné elektrody jsou: E°(Zn2+/Zn) = - 0,763 V,
E°(Cu2+/Cu) = + 0,377 V.
Řešení:
Probíhá reakce: Zn (s) + Cu2+ Zn2+ + Cu (s)
Zinek se oxiduje, elektroda je anodou, měďnaté ionty se redukují, elektroda je

katodou. Přenášejí se dva elektrony a vypočítáme elektrodový potenciál obou
elektrod:
RT [Zn0] 8,314 . 298,15 1
2+
E (anody) = E° (Zn /Zn) - ln = - 0,763 - ln =
2F 2+
[Zn ] 2 . 96 487 0,02
= - 0,763 – (0,01285 . 3,912) = - 0,763 – 0,0527 = - 0,8133 V
Koncentraci elementárního kovu považujeme za jednotkovou.
RT [Cu0] 8,314 . 298,15 1

E (katody) = E° (Cu2+/Cu) - ln = + 0,377 - ln =
2F [Cu2+] 2 . 96 487 1,5
= + 0,377 – [0,01285 . (- 0,4055)] = + 0,377 + 0,00521 = + 0,3822 V
Napětí galvanického článku je dáno rozdílem potenciálů katody a anody:
U = E (katody) - E (anody) = + 0,3822 V – (- 0,8133 V) = + 1,195 V
Nestandardní Daniellův článek má napětí U = 1,195 V.

243
LeClancheův článek
To je běžný suchý článek o svorkovém napětí U = 1,5 V. Anodu tvoří zinková
nádobka, katodou je grafitová tyčinka, zajišťující vodivé spojení. Vlastní katodický
děj, redukce oxidu manganičitého, probíhá v jejím okolí. Oxid manganičitý spolu s
rozdrceným koksem (C) vytváří v jejím okolí depolarizátor, jehož úkolem je oxidovat
vyvíjený vodík na vodu. Elektrolytem je koncentrovaný roztok chloridu amonného,
zahuštěný škrobovým mazem na gelovitou hmotu.
Amonné ionty (NH4+) z elektrolytu se redukují na dva plyny, vodík a amoniak, které
musejí být odstraněny. Vodík je nejprve oxidován burelem (oxidem manganičitým) na
vodu, která je ihned vázána ve škrobovém mazu. Utěsnění zajišťuje asfaltová nebo
plastová vrstva.
H2 + 2 MnO2 Mn2O3 + H2O
Burel (oxid manganičitý), se v katodickém prostoru redukuje na oxid manganitý.

Během anodické oxidace se zinková anoda (nádobka) rozpouští a ionty (Zn2+) se
uvolňují do elektrolytu. Budou použity pro vyvázání amoniaku do komplexu, chloridu
tetraaminzinečnatého.
Zn2+ + 4 NH3 + 2 Cl- [Zn(NH3)4]Cl2
Celkovou reakci článku při odběru proudu můžeme zapsat rovnicí:
2 Zn + 4 NH4Cl + 4 MnO2 [Zn(NH3)4]Cl2 + 2 H2O + 2 Mn2O3 + ZnCl2
Alkalický článek
Z větší části již nahradil klasický LeClancheův článek a pracuje na principu redukce
oxidu manganičitého zinkem.
Katoda: 2 MnO2 (s) + 2 H2O (l) + 2e- 2 MnO(OH) (s) + 2 OH- (aq)
Anoda: Zn (s) + 2 OH- (aq) Zn(OH)2 (s) + 2 e-
Celkem: Zn + 2 MnO2 + 2 H2O Zn(OH)2 + 2 MnO(OH)
Zinkový prach je suspendován v gelu a je v kontaktu

s elektrolytem, vodným roztokem KOH. Tento
anodický prostor je porézním separátorem oddělen
od katodického prostoru. V něm je směs oxidu
manganičitého s grafitem, v elektrolytu KOH.
Napětí článku je také 1,5 V, dobře pracuje však i při
nízkých teplotách a jeho životnost je vyšší.
244
Sekundární články
Sekundární články, akumulátory, jsou obnovitelnými zdroji stejnosměrného

elektrického proudu. Jejich konstrukce umožňuje, aby po vybití článku mohly probíhat
redoxní děje obráceně, takže vložením vnějšího napětí na elektrody lze článek znovu
nabít.
Olověný akumulátor
Olověný akumulátor je běžným zdrojem proudu především v motorových vozidlech.
Záporně nabitá, olověná anoda tvoří plášť vaničky a soustavu desek uvnitř. Mezi ně
jsou zasunuty olověné desky pokryté oxidem olovičitým, ty tvoří kladně nabitou
katodu. Elektrolytem ve vaničce, který obklopuje uvnitř oba typy desek, je kyselina
sírová.
Zápis článku:
(-) Pb PbSO4 H2SO4 PbO2 Pb (+)
anoda společný katoda

elektrolyt
Během vybíjení akumulátoru se na anodě oxidují olověné desky a vznikající ionty

(Pb2+) zde společně se síranovými anionty (SO42-) vytvářejí vrstvu nerozpustného
síranu olovnatého (PbSO4), který pokrývá povrch desek.
Na kladně nabité katodě se redukuje vrstva oxidu olovičitého a vznikající kationty

(Pb2+) opět vytvářejí vrstvu nerozpustného síranu olovnatého (PbSO4). Zároveň při
reakci vzniká voda, která naředí elektrolyt.
V průběhu vybíjení se tedy všechny elektrody pokrývají vrstvou PbSO4 a elektrolyt se
ředí vodou. Nabitý akumulátor má napětí (U = 2,1 V) a jemu odpovídá hustota
elektrolytu (ρ = 1,28 g.cm-3). Je přípustné vybíjet akumulátor na hodnotu napětí
245
(U = 1,75 V), při hustotě elektrolytu (ρ = 1,15 g.cm-3). V takovém případě je možné
vložením vnějšího napětí uskutečnit opačný děj a článek znovu nabít.
Při poklesu hustoty elektrolytu (ρ < 1,13 g.cm-3) vytváří PbSO4 jen málo vodivou,
hrubě krystalickou modifikaci, která neumožňuje nabíjení. Aby se akumulátor
neznehodnotil, je nutné kontrolovat jeho napětí, nebo hustotu elektrolytu a v případě
potřeby dobíjet.
Při nabíjení akumulátoru probíhají na elektrodách opačné reakce tak dlouho, dokud
je k dispozici substrát, PbSO4.
Niklmetalhydridový akumulátor (NiMH)

Běžný akumulátor, jehož kovová slitina (M) vytváří hydrid (MH). Během nabíjení
reaguje voda z elektrolytu (vodného roztoku KOH) se slitinou zirkonia, vodík je
absorbován ve slitině a uvolňují se hydroxidové anionty (OH-):
Slitina + H2O (l) + e- Slitina – H (s) + OH- (aq)
Na opačné, kladné elektrodě, reaguje během nabíjení

hydroxid nikelnatý s ionty (OH-) na oxid-hydroxid niklitý,
NiO(OH):
Ni(OH)2 (s) + OH- (aq) NiO(OH) (s) + H2O (l) + e-
Během práce akumulátoru, vybíjení, reaguje vodík, vázaný

v anodické slitině s ionty elektrolytu (OH-) na vodu a
uvolněné elektrony jsou zdrojem proudu:
Slitina – H (s) + OH- (aq) Slitina + H2O (l) + e- anoda (-)
Na kladně nabité katodě je oxid-hydroxid niklitý redukován přijatými elektrony na

hydroxid nikelnatý a uvolní se elektrolyt, hydroxidové anionty (OH-):
NiO(OH) (s) + H2O (l) + e- Ni(OH)2 (s) + OH- (aq) katoda (+)
Nabitý NiMH článek má napětí U = 1,2 V.
Lithium-iontový akumulátor
Anodou je grafitová elektroda, jejíž póry jsou
zaplněny lithiem. Oxidací se tu uvolňují kationty
(Li+), které putují tuhým, polymerním elektrolytem
ke katodě. Elektrony se tímto polymerem
přenášet nemohou.
Po zapojení obvodu jsou elektrony spojovacím
vodičem přenášeny na katodu. Ta obsahuje
neobvyklý oxid kobaltičitý, (CoO2), který se
přivedeným elektronem redukuje a za účasti iontů
(Li+) vzniká kobaltitan lithný, LiCoO2. Redoxní
děje jsou zvratné, takže vložením vnějšího napětí
lze článek snadno dobíjet. Lithium má nejzápornější elektrodový potenciál a je
nejlehčím kovem. Odtud plynou vynikající vlastnosti akumulátoru: jeho napětí je
246
poměrně vysoké (U = 3,4 V) a stabilní po celou dobu provozu (elektrolyt se nemění)

a článek je velmi lehký.
Palivové články
Jedná se o typ „otevřených článků“, do kterých se látka, spotřebovávaná při

elektrochemickém ději, průběžně doplňuje.
Kyslíkovodíkový článek využívá reakce plynného vodíku se vzdušným kyslíkem na
vodu:
Katoda (+): O2 (g) + 4 H+ + 4 e- 2 H2O (l)

Anoda (-): 2 H2 (g) 4 H+ + 4 e -
Celkem: 2 H2 (g) + O2 (g) 2 H2O (l)
Článek má napětí kolem 1V a

přeměňuje chemický zdroj energie na
elektrickou energii s účinností 40 – 60%
(podle konstrukce).
Elektrody jsou porézní, propustné pro
plyny a obsahují platinový katalyzátor.
Na anodě se vodík oxiduje na ionty
(H+), uvolněné elektrony jsou odváděny
vodičem. Ionty (H+) putují ke katodě
přes selektivně propustnou membránu,
která jiný druh iontů, ani elektrony,
nepropouští. Na katodě sycené
kyslíkem ze vzduchu probíhá redukce
iontů (H+) přiváděnými elektrony na
vodu, reakce musí být opět
katalyzována. Používá se
v elektromobilech a jelikož odpadním
produktem činnosti článku je voda, bývá využíván také v kosmonautice.
ELEKTROLÝZA
Elektrolýza je rozklad taveniny nebo roztoku elektrolytu průchodem stejnosměrného

elektrického proudu. Není to spontánní elektrochemický děj, proto je nutné na
elektrody vložit vnější napětí. Zdrojem stejnosměrného proudu bývá baterie,
akumulátor, nebo dynamo.
Elektrolýza taveniny elektrolytu
Dobrým příkladem může být tavenina typické iontové sloučeniny, chloridu sodného.
Teplota tání je vysoká, asi 800°C, proto se do taveniny vkládají inertní (nereagující)
odolné elektrody, například platinové.
K záporné elektrodě putují kationty (Na+), přijmou od ní elektron a tím se zredukují na
elementární kovový sodík (Na0). Ten má ale teplotu tání jen 98°C, a proto touto
247
katodickou redukcí se kolem katody vylučuje

kapalný sodík. Jeho hustota je nižší, než hustota
taveniny, takže plave na hladině elektrolytu.
Ke kladně nabité elektrodě putují anionty (Cl-),
odevzdají na ní elektron a tím se zoxidují na
elementární chlor (Cl0). Ten ihned vytváří
dvouatomové molekuly (Cl2). Anodickou oxidací
je tedy uvolňován plynný chlor (Cl2), který z
taveniny v anodickém prostoru uniká.
Elektrolýzou taveniny NaCl se vyrobí na katodě
sodík a na anodě chlor.
Elektrolýza vodného roztoku elektrolytu
Zde je situace komplikovanější, protože v roztoku je přítomno více druhů iontů.

Kromě iontů disociovaného elektrolytu jsou tu navíc ionty, pocházející z disociace
vody: (OH-) a (H3O+), ty druhé zjednodušeně zapíšeme jako (H+). Elektrody jsou
navíc v kontaktu s velkým počtem molekul vody, které lze také oxidovat i redukovat.
Použijeme modelový příklad vodného roztoku NaCl.
Možné oxidační děje na anodě:

2 Cl- - 2e- Cl2 (g)
2 H2O - 4e - O2 (g) + 4 H+ (aq)
-
4 OH - 4 e - O2 (g) + 2 H2O
Reakce (1) předpokládá vyvíjení chloru na anodě, reakce (2) a (3) vývoj kyslíku.
Ukázalo se, že se vyvíjí pouze chlor. Vývoji kyslíku brání jev, zvaný přepětí, kdy
určitá látka (zde kyslík) se vylučuje na elektrodě až při vložení vyššího napětí, než by
odpovídalo hodnotě elektrodového potenciálu pro danou reakci. Kyslík má na anodě
velké přepětí, zatímco přepětí chloru je minimální.
Možné redukční děje na katodě:

Na+ + 1e- Na (s) E°= - 2,71 V
2 H2O + 2e - H2 (g) + 2 OH- (aq) E°= - 0,83 V
2H + + 2e - H2 (g) E°= 0 V
Reakce (1) probíhat nebude: standardní

elektrodový potenciál sodíku je příliš záporný,
takže sodík vysílá do roztoku velice ochotně
ionty (Na+). Proto opačný děj, vylučování iontů
(Na+) z roztoku a jejich redukce na katodě, není
možný. Reakce (2) a (3) jsou reálné a nejsnáze
bude probíhat redukce kationtů (H+): na katodě
se vylučuje plynný vodík. V neutrálním roztoku
je ale koncentrace iontů (H+) nízká
(10-7 mol.dm-3), proto hlavní podíl vodíku na
katodě vzniká redukcí vody. Touto reakcí (2)
jsou do roztoku uvolňovány ionty (OH-), které
spolu se zbylými ionty (Na+) vytvářejí v roztoku
disociovaný hydroxid sodný.
248
Produktem elektrolýzy vodného roztoku NaCl je tedy plynný chlor uvolňovaný na

anodě, plynný vodík uvolňovaný na katodě a rozpuštěný hydroxid sodný, vytvářený v
roztoku elektrolytu.
Faradayovy zákony
Kvantitativní výklad elektrolýzy podal M. Faraday a shrnul ho do dvou zákonů.
1) Množství látky vyloučené při elektrolýze je přímo úměrné prošlému náboji.

2) Poměr hmotností látek vyloučených při elektrolýze z různých elektrolytů je
roven poměru jejich ekvivalentových hmotností.
Na tomto místě se už nebudeme zabývat historickými pojmy, jako je ekvivalentová

hmotnost. Pouze si uvedeme výsledný matematický vztah, který shrnuje oba zákony
a umožňuje vypočítat množství látky, vyloučené při elektrolýze.
M.I.t
m =
n.F
m = hmotnost látky vyloučené při elektrolýze (v gramech)

M = molární hmotnost prvku vylučovaného při elektrolýze
I = procházející proud (v Ampérech)
t = doba průchodu proudu (v sekundách)
n = počet elektronů použitých pro redukci kationtu prvku
F = Faradayův náboj (96 487 Coulombů)
Úloha 11.15
Jaké množství hliníku se vyloučí na katodě, jestliže taveninou rudy kryolitu a bauxitu
(obsahuje ionty Al3+ a O2-) prochází proud o intenzitě 8,5 A po dobu 4 hodin? Molární
hmotnost hliníku M(Al) = 26,98 g . mol-1.
Řešení:
Zapíšeme redukci hlinitých kationtů na elementární hliník:
Al3+ + 3 e- Al0 Odtud: n = 3
Čas převedeme na sekundy: t = 3600 s . 4 = 14 400 sekund
M.I.t 26,98 . 8,5 . 14 400

m = = = 11,41 g Al
n.F 3 . 96 487
Elektrolýzou za daných podmínek se získá 11,41 gramů hliníku.

249
ANORGANICKÁ CHEMIE
12. VODÍK
Vodík (Hydrogenium, H) je nejlehčí plyn, je zároveň nejrozšířenejším prvkem ve
vesmíru. Představuje palivo pro termonukleární reakce uvnitř hvězd, na Zemi je však
zastoupen podstatně méně (0,87 hmotnostních procent). Nízká gravitace Země
nestačí k udržení tak lehkého prvku, proto se tu vyskytuje hlavně ve sloučeninách,
nejvíce ve vodě a v organických látkách. Elementární vodík (H2) je součástí
vulkanických plynů a zemního plynu.
Přírodní vodík je směsí tří nuklidů: 99,985% tvoří lehký vodík, protium 11H, 0,015%
připadá na těžký vodík, deuterium 21H = 21D a zcela nepatrné množství na
radioaktivní tritium 31T (na 1 atom tritia připadá 1018 atomů protia).
Chemické vlastnosti těchto izotopů jsou stejné, pouze reakce, jichž se místo lehkého
vodíku účastní deuterium, či tritium, probíhají pomaleji. Tohoto izotopového efektu se
využívá při studiu biochemických dějů, používají se molekuly značené nuklidem
deuteria, nebo tritia, které v nich nahrazuje lehký vodík.
Zdrojem deuteria je těžká voda, D2O, zastoupená v přírodní vodě, tritium se získává
jadernými reakcemi. Těžká voda se používá jako moderátor v jaderných reaktorech a
získává se například elektrolýzou: deuterium se na elektrodě vylučuje 8 krát pomaleji,
než lehký vodík. Kapalina v elektrolyzéru se tak obohacuje o těžkou vodu, kterou lze
získat prakticky čistou.
Postavení v periodickém systému

Vodík je prvním prvkem v periodickém systému, jeho elektronová konfigurace 1s1 a
tedy jeden valenční elektron jej přiřazuje do I.A podskupiny. Podobně, jako alkalické
kovy z této podskupiny, snadno vytváří kationty H+. Jenže do konfigurace plné
valenční sféry (1s2) mu však chybí jen jeden elektron, stejně, jako halogenům,
prvkům VII.A podskupiny: vodík má, stejně jako halogeny, nekovový charakter. Na
rozdíl od halogenů, se vodík střední hodnotou elektronegativity (X = 2,1) řadí
k prvkům ve střední části periodické tabulky a stejně jako tyto prvky vytváří
kovalentní vazby. Postavení vodíku v I.A podskupině periodického systému je tedy
spíše formální a z uvedených faktů vyplývá, že vodík může získat stabilní
elektronovou konfiguraci trojím způsobem:
1) Tvorbou kovalentní vazby s jiným nekovem (H2, CH4, NH3, H2O, HCl atd.).
2) Přijetím elektronu od elektropozitivního kovu, tedy tvorbou iontových hydridů
(NaH, CaH2 atd.).
3) Odštěpením elektronu a vytvořením kationtu (H+), protonu, který se váže na
molekuly s volnými elektronovými páry koordinačně kovalentní vazbou.
Vznikají tak třeba oxoniové kationty (H3O+), či amonné kationty (NH4+).
Vlastnosti vodíku
Vodík je bezbarvý plyn bez chuti a zápachu, vytvářející dvouatomové molekuly H2.
Lze ho zkondenzovat na kapalinu o velice nízké teplotě varu (tv = - 252,6°C) a tuhne
při teplotě (tt = - 259,2°C).
250
Ve vodě a jiných kapalinách se vodík téměř nerozpouští, zato je dobře rozpustný

v některých kovech. Proto se také Pt, Pd a další kovy používají po nasycení vodíkem
jako hydrogenační katalyzátory, schopné redukovat vodíkem jiné látky.
Vysoká hodnota disociační energie vazby H – H (∆H = + 435 kJ/mol) říká, že
molekula H2 je stabilní, a proto molekulový vodík není příliš reaktivní za normálních
podmínek. Reakce však lze iniciovat zahřátím, nebo jiskrou a pak vodík reaguje
s mnoha prvky, kromě vzácných plynů a některých přechodných prvků (výroba HCl,
NH3). Výrazně exotermní reakci ( ∆H = - 457 kJ/mol) tohoto typu představuje hoření
vodíku, jeho slučování s kyslíkem po iniciaci:
2 H2 (g) + O2 (g) 2 H2O (g)
Vodík hoří bezbarvým plamenem a kyslíkovodíkový hořák vyvine teplotu až 2700°C.

Směs vodíku s kyslíkem (tedy i se vzduchem) je v širokém rozmezí koncentrací silně
výbušná, označuje se jako třaskavý plyn.
Velká afinita vodíku ke kyslíku se využívá k odebírání kyslíku z oxidů: vodík působí
jako redukční činidlo a z oxidu vyredukuje čistý kov.
WO3 + 3 H2 W + 3 H2O
Podobně, jako s kyslíkem, reaguje vodík také s halogeny, a proto redukcí halogenidů
lze získat čisté kovy:
2 AgCl + H2 2 Ag + 2 HCl
Vodík vystupuje také jako oxidační činidlo, jestliže při reakci odebírá
elektropozitivnímu prvku elektrony. Produktem takové reakce jsou iontové hydridy:
2 Na + H2 2 Na+H-
Úloha 12.1
Vysvětlete podstatu redukce oxidu olovnatého vodíkem:
PbO + H2 Pb + H2O
Řešení:
Vodík se velice ochotně váže s atomy kyslíku, kterým předá svůj elektron. Aby se to
mohlo stát, musí se z oxidu nejprve uvolnit atom kyslíku:
Pb2+O2- Pb0 + O0
O 0 + H20 H21O-2
Stačí k tomu zahřátí oxidu v atmosféře vodíku.
Atomární vodík
Vzniká při reakci kovu s kyselinou, jako „vodík ve stavu zrodu – in statu nascendi“ a
je velice reaktivní, působí jako velmi silné redukční činidlo. Za laboratorní teploty
poskytuje reakce, které s molekulovým vodíkem probíhají až za vysokých teplot.
Atomární vodík lze získat také rozštěpením molekul H2 v elektrickém oblouku a toho
se využívá v konstrukci Langmuirova vodíkového hořáku. Opětovný vznik molekuly
251
H2 je silně exotermní proces, uvolněná vazebná energie zvyšuje teplotu na povrchu

kovu až na 4000°C, při níž lze tavit i takové kovy, jako je třeba wolfram, nebo tantal.
Zdroje vodíku
Laboratorně připravujeme vodík zpravidla vytěsňováním neušlechtilým kovem

z kyselin. Používají se zředěné roztoky silných kyselin, s výjimkou kyseliny dusičné.
Příkladem může být přikapávání roztoku kyseliny chlorovodíkové na kusový zinek a
unikající vodík jímáme do nádoby nad vodou.
Zn (s) + 2 HCl (l) ZnCl2 + H2 (g)
Vodík lze vytěsnit neušlechtilým kovem nejen z kyselin, ale také z hydroxidů
alkalických kovů:
2 Al (s) + 2 NaOH (aq) + 6 H2O (l) 3 H2 (g) + 2 Na[Al(OH)4] (aq)
Výroba velice čistého vodíku se provádí elektrolýzou vody. Čistá voda je téměř
nevodivá, proto se jako elektrolyt používá vodný roztok KOH.
K nejběžnějším patří výroba vodíku petrochemickými procesy. Hlavním způsobem
výroby je katalytické parní štěpení zemního plynu (methanu):
700 – 1000°C
CH4 (g) + H2O (g) CO (g) + 3 H2 (g)
methan Ni, (Al2O3)
Směs oxidu uhelnatého a vodíku (vodní plyn) se buď použije v průmyslových

procesech, například k syntéze methanolu, nebo se vodík získá ze směsi konverzí
vodní párou:
CO (g) + H2O (g) H2 (g) + CO2 (g)
Oxid uhličitý se odstraní vypíráním plynů vodou a roztokem alkalického hydroxidu.
Použití vodíku
Haberovým procesem z vodíku a dusíku se vyrábí amoniak, významná surovina

chemického průmyslu, používaná hlavně pro výrobu kyseliny dusičné a výrobu
průmyslových hnojiv.
Methanolovým procesem se z vodíku a oxidu uhelnatého získává methanol, surovina
organických technologií, tzv. C1 chemie (methanol je toxická kapalina, jejíž molekula
obsahuje 1 C-atom). CO (g) + 2 H2 (g) CH3OH (g)
Spalováním vodíku v atmosféře chloru se průmyslově vyrábí kyselina
chlorovodíková.
Hydrogenací rostlinných olejů (sycení vodíkem) zanikají dvojné vazby v uhlíkatém
řetězci mastných kyselin a vznikají jednoduché vazby mezi C – atomy. Kapalný tuk,
olej, se tím mění na tuhý (ztužování tuků).
- CH = CH- + H2 - CH2 – CH2 -

252
Redukcí oxidů některých kovů se za vysokých teplot získávají elementární kovy

vysoké čistoty, které nelze vyrábět levnějším způsobem.
Spalováním vodíku v atmosféře kyslíku ve speciálním hořáku lze dosáhnout velmi
vysokých teplot, vodík je také významnou složkou raketových paliv a palivem do
automobilů. Jeho spalováním vzniká jediná a neškodná zplodina – vodní pára.
Úloha 12.2
Zapište chemickou reakci:
a) hořčíku se zředěnou kyselinou sírovou
b) syntézy amoniaku
c) syntézy kyseliny chlorovodíkové
Řešení:
a) Mg (s) + H2SO4 (aq) H2 (g) + MgSO4 (aq)
b) N2 (g) + 3 H2 (g) 2 NH3 (g)
c) H2 (g) + Cl2 (g) 2 HCl (g)
SLOUČENINY VODÍKU
Vodík vytváří sloučeniny, hydridy, s velkým množstvím prvků. Binárními sloučeninami

jsou jednoduché hydridy a kromě nich vodík vytváří ještě hydridové komplexy
(komplexní hydridy).
Jednoduché hydridy
Podle charakteru chemických vazeb v molekulách rozlišujeme čtyři skupiny

jednoduchých hydridů:
Iontové hydridy
Pouze nejelektropozitivnější prvky vytvářejí iontovou vazbu se středně
elektronegativním atomem vodíku. Kationty kovu utvoří s hydridovými anionty
iontovou mřížku, taveniny pak vedou elektrický proud a při elektrolýze se vodík
vylučuje na anodě. Protože hydridový anion poskytuje ochotně elektrony jiným
látkám, jsou iontové hydridy silnými redukčními činidly:
2H- H2 + 2 e -
Hydridový anion je zároveň silnou bází, takže hydrolýzou iontových hydridů vznikají
hydroxidy a uvolňuje se plynný vodík:
NaH + H2O NaOH + H2

iontový zápis:
H- + H 2O OH- + H2
Molekulové hydridy
Tyto kovalentní hydridy vytvářejí prvky, jejichž elektronegativita je srovnatelná
s elektronegativitou vodíku, nebo je vyšší. V druhém případě vzniká polární
kovalentní vazba s parciálním kladným nábojem na vodíkovém atomu. Ten pak může
být odštěpen jako kation H+, proto se hydridy tohoto typu chovají jako kyseliny.
253
δ+ δ−
H Cl + H2O H3O+ + Cl-
Stabilita molekulových hydridů roste s polaritou vazby, protože překryv valenčních

orbitalů je pak dokonalejší. H2O je proto stabilnější molekulou, než NH3.
Zároveň stabilita klesá s rostoucí relativní atomovou hmotností vázaného prvku,
jelikož na atomech s větším poloměrem se uplatní polarizace vazby. H2O je proto
stabilnější, než H2S.
Jednoduché molekulové hydridy jsou za laboratorních podmínek plynné látky, avšak
voda je v důsledku výrazného uplatnění vodíkových vazeb kapalná.
Polymerní hydridy
Prvky, které už nejsou tolik elektropozitivní, aby mohly vytvářet iontové hydridy, tvoří
s vodíkem polární kovalentní vazbu, v níž centrální atom nese kladný parciální náboj.
Typická je tvorba třístředových
dvouelektronových vazeb, do
nichž středový atom poskytne
orbital obsazený jedním
elektronem, vodíkový atom také
a sousední středový atom
poskytne prázdný orbital.
Vytvářejí se tak molekuly
s dlouhými, polymerními řetězci,
například (BeH2)n. Tyto látky
také hydrolyzují za tvorby
hydroxidů a mají výrazné
redukční účinky.
Kovové hydridy
Vznikají absorpcí vodíku v kovu, během níž krystalová mřížka kovu expanduje a
malé atomy vodíku se umísťují mezi atomy kovu. Vytvářejí se tak vmezeřené,
intersticiální hydridy. Jejich složení je v některých případech přesně definováno,
v jiných případech jsou nestechiometrické a jejich složení závisí na způsobu přípravy
(hlavně na tlaku vodíku). Proto můžeme kovové hydridy považovat za specifické
slitiny. Kovová mřížka může být někdy atomy vodíku mírně deformována, proto
hydridy kovů jsou křehké a využívají se hlavně jako hydrogenační katalyzátory.
Hydridové komplexy
Hydridové anionty H- v úloze ligandů

mohou být poutány koordinačně
kovalentní vazbou k libovolnému
atomu, který je schopen přijmout
elektronovou dvojici. Vznikají tak
komplexní hydridy nekovů,
nepřechodných i přechodných kovů,
které jsou využívány jako laboratorní
redukční činidla. Jedním z nich je uvedený tetrahydridohlinitan lithný, který vzniká
reakcí hydridu lithného (Lewisovy báze) s hydridem hlinitým (Lewisovou kyselinou).
254
Úloha 12.3
Zapište reakci hydridu vápenatého s vodou.
Řešení:
Vápník je silně elektropozitivní kov, proto se jedná o iontový hydrid. Jeho hydrolýzou
vznikne hydroxid a uvolní se vodík.
CaH2 (s) + 2 H2O (l) Ca(OH)2 (aq) + 2 H2 (g)
Úloha 12.4
Kovalentní hydridy se připravují hydrolýzou, rozkladem látek vodou, nebo reakcí se
zředěnými roztoky kyselin. Zapište chemické rovnice reakcí:
a) Sulfidu zinečnatého se zředěnou kyselinou sírovou

b) Nitridu vápenatého (Ca3N2) s vodou
c) Silicidu hořečnatého (Mg2Si) se zředěnou kyselinou chlorovodíkovou
Řešení:
a) ZnS (s) + H2SO4 (aq) ZnSO4 (aq) + H2S (g)
b) Ca3N2 (s) + 3 H2O (l) 3 Ca(OH)2 (aq) + 2 NH3 (g)
c) Mg2Si (s) + 4 HCl (aq) 2 MgCl2 (aq) + SiH4 (g)
13. KYSLÍK
Kyslík (Oxygenium, O) je nejrozšířenějším prvkem na Zemi (49,5 hmotnostních
procent), v zemské atmosféře je tento plyn zastoupen 20,8% (objemových), tj.
23,15% hmotnostních.
Ultrafialovým zářením a elektrickými výboji se v atmosféře štěpí dvouatomové
molekuly (O2) na atomy, ty pak reagují s molekulami (O2) a vytvářejí alotropickou
modifikaci kyslíku, plynný ozon (O3).
Kyslík je vázán ve spoustě anorganických i organických sloučenin, z vody je
uvolňován rostlinami při fotosyntéze.
Kyslík je prvním členem VI.A podskupiny (16. skupiny) periodického systému a tomu
odpovídá elektronová konfigurace valenční sféry: 2s22p4. Umístění v periodickém
systému ukazuje na vysokou hodnotu elektronegativity, kyslík je druhým
nejelektronegativnějším prvkem po fluoru, má elektronegativitu (X = 3,5).
Atomu kyslíku se 6 valenčními elektrony chybějí ještě 2 elektrony k dosažení stabilní
konfigurace vzácného plynu. Toho dosáhne buď přijetím elektronů (iontová vazba),
nebo sdílením elektronů (kovalentní vazba). Kromě jednoduchých kovalentních
vazeb vytváří atom kyslíku s vazebným partnerem velice ochotně dvojnou vazbu, ale
dokáže vytvořit i vazbu trojnou (molekula CO).
VLASTNOSTI KYSLÍKU
Přírodní kyslík je směsí tří nuklidů 16O, 17O a 18O, ve které výrazně převládá první
z nich (99,8%). Alotropickými modifikacemi jsou dikyslík (O2) a ozon (O3).
255
Vlastnosti dikyslíku (O2)
Kyslík je bezbarvý plyn, těžší, než vzduch, bez zápachu a při teplotě -183°C přechází
ve světlemodrou kapalinu. Při teplotě -219°C tuhne v namodralou látku.
Ačkoli jeho rozpustnost ve vodě je omezená (při teplotě 20°C se v 1 dm3 vody
rozpustí 31 cm3 O2), přesto postačuje k dýchání vodních živočichů.
Reaktivita kyslíku
Kyslík je paramagnetický, to znamená, že obsahuje nespárované elektrony se
stejným spinem, molekula kyslíku je biradikál. Vysvětlení jevu, který podává metoda
molekulových orbitalů, přesahuje rámec tohoto stručného textu.
Přítomnost nepárových elektronů je důvod, proč kyslík ochotně vstupuje do

radikálových reakcí, často výrazně exotermních. Kyslík je za normálních podmínek
málo reaktivní prvek, který se ale po iniciaci (jiskrou, zahřátím) slučuje s většinou
prvků, kromě dusíku, halogenů, vzácných plynů a nejušlechtilejších kovů. Za
extrémních podmínek však reaguje například i s dusíkem (při teplotě 2000°C vzniká
oxid dusnatý). Reakce ovlivňuje stupeň rozmělnění tuhých látek: kusové železo ve
vlhkém prostředí podléhá pomalé korozi (oxidaci na rez, hydratovaný oxid železitý),
ale jemný železný prach se po iniciaci oxiduje rychle, za vývoje tepla.
Za vyšších teplot probíhají reakce velkou rychlostí a vedou ke stabilním sloučeninám,
oxidům. Při tvorbě stabilních, nízkoenergetických molekul, se uvolňuje energie, proto
reakce jsou exotermní. Často je provází světelný efekt, plamen, a proto se označují
jako hoření:
2 Mg0 + O20 2 Mg2+O2-
Hořčík na vzduchu hoří oslnivým bílým plamenem: elektronegativní kyslík přijímá

jeho elektrony a sám se tím redukuje na oxidový anion O2-. Hořčík se odevzdáním
elektronů zoxidoval na Mg2+: Kyslík představuje silné oxidační činidlo a to nejen ve
vzduchu, ale i v roztocích.
Úloha 13.1
Víme už, že po iniciaci jiskrou se kyslík slučuje explozivně s vodíkem na vodu. Jde o
radikálovou reakci probíhající řetězovým mechanismem, kde v úvodním kroku se
rozštěpí molekula vodíku homolýzou, na radikály. Zapište jednotlivé kroky reakčního
mechanismu.
Řešení:
Řetězový mechanismus předpokládá, že produkt jedné reakce představuje výchozí
látku pro reakci následující:
H–H 2 H.
H. + .O – O. .OH + .O.
.O. + H2 .OH + H.
.OH + H2 H2O + H.
Tečkou u značky prvku je vyznačen nepárový elektron.

256
Vlastnosti ozonu (O3)
Ozon je namodralý plyn, zkapalněný je zbarven fialově a v tuhém stavu vytváří

modročerné krystaly.
V molekule O3 je středový atom kyslíku
v hybridním stavu sp2 a hybridní orbitaly
vytvářejí σ-vazby s 2px orbitaly krajních
kyslíkových atomů. Třetí hybridní sp2 orbital
vazbu netvoří, nese nevazebný elektronový
pár a molekula O3 je tedy lomená. Všechny tři
2pz orbitaly atomů kyslíku se podílejí na
tvorbě vazby π, která je zprostředkována
jediným elektronovým párem,
delokalizovaným přes všechny tři kyslíkové
atomy. To můžeme ve vzorci vyjádřit také
pomocí mezomerních (rezonančních) struktur.
Ozon vzniká v atmosféře působením ultrafialového záření, nebo elektrického výboje,
kterým se molekuly dikyslíku nejprve štěpí na volné atomy:
hν
O2 O + O
Atomární kyslík pak reaguje s další molekulou dikyslíku za tvorby molekuly ozonu:
O + O2 O3
Ozon je reaktivnějším a silnějším oxidačním činidlem, než dikyslík, O2. S ozonem už

za normální teploty probíhají reakce, které by s dikyslíkem probíhaly až za vysokých
teplot.
Atomární kyslík, uvolňující se rozkladem molekul ozonu, zabíjí mikroorganismy, a
proto má ozon dezinfekční účinky, používá se k dezinfekci vody (nemá nepříjemný
zápach, jako chlor). Pro tyto účely se ozon vyrábí v ozonizátorech, tichým
vysokonapěťovým výbojem.
Atmosférický ozon
Ozonová vrstva ve stratosféře chrání život na Zemi před zhoubným tvrdým
ultrafialovým zářením, ale velice škodlivý je přízemní ozon, vznikající odpoledne ve
městech za slunečných dnů. Oxid dusičitý z výfukových plynů se působením
slunečního záření rozkládá na oxid dusnatý a atomární kyslík, ten pak reaguje
s dikyslíkem za tvorby ozonu.
NO2 + h.ν NO + O
O + O2 O3
V odpoledních hodinách za slunečných dnů proto silně roste hladina přízemního

ozonu, jehož koncentrace poškozuje nejen pneumatiky automobilů (adicí ozonu na
dvojné vazby polymerů pryže se zesíťují uhlíkaté řetězce těchto polymerů), ale
poškozuje i dýchací orgány lidí, pobývajících odpoledne v ulicích města.
257
ZDROJE KYSLÍKU
Příprava
Čistý kyslík můžeme připravit elektrolýzou vody, běžnějším způsobem přípravy je

tepelný rozklad některých oxidů a kyslíkatých solí. Možný je tepelný rozklad
chlorečnanu za katalýzy oxidu manganičitého, unikající plynný kyslík jímáme nad
vodou. Chlorečnany mohou při zahřívání explodovat, známe i jiné reakce přípravy
kyslíku.
150°C
2 KClO3 2 KCl + 3 O2
MnO2
Výroba
Kyslík se vyrábí frakční destilací vzduchu, který je nutné nejprve zkapalnit, postupem
opakovaného stlačování a ochlazování. Kapalná směs je tvořena především dusíkem
a kyslíkem, princip frakční destilace ukazuje fázový diagram: oddestilováním
těkavějšího dusíku ze zkapalněného vzduchu zbude kapalný kyslík.
V diagramu udává křivka (A) závislost teploty varu

směsi na jejím složení, zatímco křivka (B) vyjadřuje
složení par při každé teplotě varu.
Teplota varu směsi se plynule zvyšuje od hodnoty
teploty varu čistého dusíku (- 195,8°C), až k teplotě
varu čistého kyslíku (- 182,97°C). Unikající páry
(křivka b) jsou vždy bohatší na těkavější dusík.
Molární zlomek dusíku ukazuje, že destilací směsi o
složení (A1) unikají páry o složení (B1), tedy s vyšším
obsahem dusíku.
V kapalné složce se hromadí méně těkavý kyslík a
teplota varu stoupá podle křivky (A), například
z hodnoty (A1) na hodnotu (A2). Jestliže zde destilaci
přerušíme, získáme kapalnou směs obohacenou
kyslíkem a kondenzací par o složení (B2) dostaneme
kapalnou směs o složení (A1), tedy bohatší dusíkem.
Mnohokrát opakovanou destilací, tzv. rektifikací
v rektifikační koloně, dosáhneme nakonec úplného
oddělení obou složek, získáme kyslík a dusík.
Úloha 13.2
Bezpečným způsobem přípravy kyslíku je tepelný rozklad tuhého manganistanu
draselného, při němž jako vedlejší produkt vzniká manganan draselný a oxid
manganičitý. Zapište chemickou rovnici reakce:
Řešení:
t
2 KMnO4 (s) K2MnO4 (s) + MnO2 (s) + O2 (g)
258
POUŽITÍ A VÝZNAM KYSLÍKU
• K dosažení vysokých teplot se používají kyslíkovodíkové a běžněji

kyslíkoacetylenové hořáky (autogen). Využívají se ke sváření a řezání kovů,
kyslík se uchovává v tlakových ocelových láhvích.
• V procesu zušlechťování oceli slouží kyslík k odstranění nadbytečného uhlíku
(je zoxidován na CO2). Na 1 tunu oceli se spotřebuje 1 tuna kyslíku.
• Ozon se používá ke sterilizaci pitné vody a dezinfekci vzduchu, ve vyšších
koncentracích je ale toxický.
• Kyslíkové dýchací přístroje využívají potápěči, horolezci, letci, jsou ale
využívány i v lékařství (otravy oxidem uhelnatým, umělá plicní ventilace).
• Zkapalněný kyslík je významnou složkou raketových palivových systémů
(raketa si kromě paliva musí nést s sebou také okysličovadlo).
• Biochemický význam kyslíku spočívá v tom, že slouží jako akceptor elektronů
v dýchacím řetězci na vnitřní membráně mitochondrií a umožňuje tak buněčné
dýchání. Jestliže obsah kyslíku ve vzduchu poklesne pod 7%, nastává u
člověka bezvědomí, pokles pod 3% způsobí smrt zadušením.
• Koloběh kyslíku v přírodě znázorňuje tzv. biogeochemický cyklus kyslíku.
Uvidíme v něm, že koloběh kyslíku je velice úzce svázán se sloučeninami
uhlíku.
Nejprve se podívejme na zdroje kyslíku v atmosféře. Tím hlavním je fotosyntéza

fytoplanktonu i suchozemských rostlin. Nad ozonovým štítem atmosféry dochází
působením krátkovlnného UV záření k disociaci vody na radikály a při jejich
rekombinaci se uvolňuje atomární kyslík, který ihned vytváří molekuly O2. Zdrojem
259
molekul O2 je také štěpení molekul ozonu, ovšem na tvorbu ozonu v atmosféře se

molekuly O2 také spotřebovávají.
Spotřeba kyslíku v atmosféře se netýká jen tvorby ozonu, také oxid uhelnatý, nejvíce
vytvářený sopečnou činností, se zde oxiduje kyslíkem na oxid uhličitý. Další podíl
kyslíku spotřebuje litosféra na oxidativní zvětrávání minerálů a hornin. Významný
podíl kyslíku se spotřebuje na dýchání nejen živočichů, ale všech aerobních
organismů. Produktem dýchání v buňkách organismů je samozřejmě voda, ovšem
jejich metabolismus zároveň uvolňuje do atmosféry oxid uhličitý, vzniklý oxidací
uhlíkatých složek organických látek, živin. Neživá příroda také spotřebovává kyslík a
produkuje oxid uhličitý: hořením organických látek. Povšimněme si ještě jiného děje,
který mění množství oxidu uhličitého v atmosféře a tím je je sedimentace
uhličitanových hornin (vápence, dolomity). Oxid uhličitý se rozpouští ve vodě a
vytváří nestabilní kyselinu uhličitou, která disociuje na hydrogenuhličitan (HCO3-) a
kation (H+, resp. H3O+). Nyní následuje rekombinace dvou iontů (HCO3-), které nesou
dohromady dva záporné náboje. Polovina se rozpadá na nenabité molekuly H2O a
CO2, který uniká do atmosféry. Zbylá část se mění na uhličitan (CO32-), který
s rozpuštěnými vápenatými ionty vytvoří nerozpustný uhličitan vápenatý, CaCO3 a
ten sedimentuje.
Úloha 13.3
Objasněte bilanci tvorby uhličitanových sedimentů v souvislosti s přesunem CO2.
Řešení:
2 CO2 + 2 H2O 2 H2CO3 2 H+ + 2 HCO3-
2 HCO3- H2O + CO2 + CO32-
Bilance: do děje vstupují dvě molekuly CO2, které přešly z atmosféry do vody a
vytvoří 2 ionty (HCO3-). Jedna molekula CO2, opět uniká do atmosféry, druhá
molekula CO2, byla zafixována ve formě uhličitanového sedimentu (CO32-).
SLOUČENINY KYSLÍKU, OXIDY
Kyslíkatých sloučenin známe ohromné množství a s řadou z nich se setkáme

v dalších částech chemie. Na tomto místě si přiblížíme binární sloučeniny kyslíku
s jiným prvkem, oxidy. Členíme je zpravidla buď podle jejich acidobazických
vlastností, nebo podle struktury.
Rozdělení oxidů podle acidobazických vlastností
Jen malá skupina neutrálních oxidů acidobazické vlastnosti nevykazuje (CO, N2O,
NO), ostatní členíme do následujících skupin:
Zásadotvorné oxidy
To jsou oxidy elektropozitivních prvků, které reagují s vodou za vzniku hydroxidů:
CaO + H2O Ca(OH)2
Ve vodě nerozpustné zásadotvorné oxidy reagují jako zásady přímo s kyselinami,

produktem reakce je sůl a voda:
MgO + H2SO4 MgSO4 + H2O

260
Kyselinotvorné oxidy
Jsou anhydridy kyselin, proto s vodou reagují za tvorby kyslíkaté kyseliny:
CO2 + H2O H2CO3
Jestliže jsou ve vodě nerozpustné, chovají se jako kyseliny při reakci se zásadou,
vzniká sůl a voda:
SiO2 + 2 KOH K2SiO3 + H2O
Amfoterní oxidy
Při reakci se silnými kyselinami se chovají jako zásady, čili vytvářejí soli, ale se
silnými zásadami reagují jako kyseliny a vznikají komplexní soli:
ZnO + 2 HCl ZnCl2 + H2O
ZnO + 2 H2O + 2 KOH K2[Zn(OH)4]
Vliv oxidačního čísla prvku na acidobazické vlastnosti oxidu

Acidobazické vlastnosti oxidu závisejí nejen na postavení prvku v periodickém
systému, ale také na jeho oxidačním čísle. Čím kladnější je oxidační číslo prvku
vázaného v oxidu, tím větší elektronový deficit nese. Látky s elektronovým deficitem
jsou Lewisovy kyseliny. Jestliže tedy prvek vytváří více oxidů, pak ten s nejvyšším
elektronovým deficitem (oxidačním číslem) bude kyselinotvorný:
+III +V
N2O 3 N2O 5
amfoterní kyselinotvorný
CrO Cr2O3 CrO3

MnO Mn2O3, MnO2 Mn2O7
bazický amfoterní kyselinotvorný
růst kyselosti oxidu

261
Úloha 13.4
Oxid fosforečný (vytváří dimer P4O10) se využívá jako dehydratační činidlo. Jaká
reakce vlastně probíhá?
Řešení:
Jestliže je oxid dehydratačním činidlem, tedy jiným látkám ochotně odnímá vodu, pak
se to děje proto, že sám s vodou prudce reaguje. Atom fosforu ve vysokém
oxidačním čísle (+V) napovídá, že oxid fosforečný je kyselinotvorný. Jeho reakcí
s vodou vznikne kyselina trihydrogenfosforečná:
P4O10 (s) + 6 H2O (l) 4 H3PO4 (aq)
Rozdělení oxidů podle struktury
Iontové oxidy
Silně zásadité oxidy s iontovou mřížkou, tvořenou kationty kovu a anionty O2-.
Pravidelné uspořádání částic způsobuje vysokou tepelnou stálost těchto látek.
Kationty větších poloměrů ale stabilitu mřížky narušují, proto teplota tání oxidu klesá
s rostoucím objemem kationtů.
Polymerní oxidy
Velká skupina kovalentních oxidů, které sice můžeme charakterizovat jednoduchým
vzorcem typu: Al2O3, ZnO, SiO2…, ale jejich molekuly ve skutečnosti vytvářejí
rozsáhlá rovninná, či prostorová seskupení. Často mají vysoké teploty tání a
amfoterní charakter, ale jestliže se prvek nachází ve vysokém oxidačním čísle, jsou
kyselinotvorné (V2O5, Mn2O7).
Molekulové oxidy
Tyto oxidy mají přesně definované molekuly (Cl2O, N2O4, P4O10…), jejichž chemický
vzorec není jen sumarizovanou zkratkou, ale udává reálné složení každé konkrétní
molekuly. Jelikož tyto molekuly jsou poměrně malé, jedná se o látky těkavé, za
laboratorní teploty často plynné. Setkáme se s nimi u prvků se střední a vyšší
hodnotou elektronegativity, takže jde o oxidy převážně kyselinotvorné.
262
14. VODA, PEROXID VODÍKU
Voda je nejrozšířenější sloučeninou na Zemi, její molekuly mají velký dipólový

moment, protože vazebný úhel mezi atomy vodíku činí 104,5°. Barevná mapa
elektrostatického potenciálu ukazuje rozložení elektronové hustoty v molekule vody:
na elektronegativním atomu kyslíku se soustředí záporný parciální náboj. Spojování
molekul vody vodíkovými vazbami
způsobuje vysokou teplotu varu
(100°C), zatímco analogické látky,
které ale netvoří vodíkové vazby (H2S),
jsou za laboratorní teploty plynné.
VLASTNOSTI VODY
Chemicky vázaná voda

Může být součástí krystalů látky, nebo je ve sloučenině vázána ve formě
aquakomplexů. Krystalovou vodu obsahují například krystaly modré skalice,
pentahydrátu síranu měďnatého, CuSO4 . 5 H2O. Při výpočtech pro přípravu roztoků,
kdy zjišťujeme, kolik krystalické látky máme odvážit, musíme krystalovou vodu
zahrnout do relativní molekulové hmotnosti látky.
Volná voda
Existuje v přírodě jako pára, kapalná voda, nebo led. Led se vytváří tuhnutím kapalné
vody při teplotě 0°C za normálního tlaku. V jeho krystalové struktuře je každý
kyslíkový atom obklopen čtveřicí dalších kyslíkových atomů, za vzniku tetraedrické
konfigurace.
Jednotlivé tetraedry uzavírají mezi sebou ve
struktuře ledu velké dutiny, proto je hustota ledu
nižší, než hustota kapalné vody, led na vodě
plave. Při vysokých tlacích se ale mohou vytvářet
také další modifikace ledu, které mají hustotu
vyšší a některé jsou stálé i při teplotě nad 0°C.
Led má také schopnost sublimace, vypařuje se
přímo z pevného skupenství, i za velkých mrazů.
Pro život na Zemi má zásadní význam jev, zvaný
anomálie vody: kapalná voda má nejvyšší hustotu
při teplotě 4°C a ochlazením, nebo zahřátím na
jinou teplotu její hustota klesá. V zimě se ochladí voda v přírodních nádržích na +4°C
a při dalším ochlazování chladnější voda s nižší hustotou stoupá vzhůru a tam
zmrzne. Nádrže proto zamrzají od hladiny, na níž se vytvoří tepelně izolační vrstva
ledu. V hloubkách pak zůstává kapalná voda, umožňující přežít vodním organismům i
ve velkých mrazech.
Zásadní biologický význam má také vysoká hodnota výparného tepla vody. Povrch,
z něhož se voda odpařuje, se výrazně ochlazuje (spotřebovává se skupenské
výparné teplo na úkor teploty okolí). Na této skutečnosti je založena termoregulace
organismů: rostliny se ochlazují transpirací, odpařováním vody pomocí průduchů
v pokožce listů. Suchozemští živočichové vylučují kapalnou vodu a rozpuštěné látky
potními žlázkami a odpařením vody se pak povrch kůže ochlazuje. U psů například
263
potní žlázky v kůži nenajdeme, ochlazují se odpařováním vody z vypláznutého

jazyka.
Voda jako rozpouštědlo

Voda je polární rozpouštědlo, její lomené molekuly vytvářejí dipól: atom kyslíku nese
záporný náboj, zatímco opačný konec molekuly, tvořený atomy vodíku, má náboj
kladný. Molekuly vody proto ochotně obklopují, solvatují nabité částice a jejich vodné
roztoky pak vedou elektrický proud, jsou to elektrolyty. Rozlišujeme dvě skupiny:
Pravé elektrolyty
Jde o látky s iontovou krystalovou mřížkou, kde molekuly polárního rozpouštědla
obklopí ion opačně nabitými konci a vytrhávají kationty a anionty z mřížky.
Při rozpouštění je nutné překonat
elektrostatické přitažlivé síly mezi ionty v
mřížce: k rozštěpení iontové vazby je nutné
dodat vazebnou energii. Jejím zdrojem je
solvatační energie, která se uvolní
navázáním molekul polárního rozpouštědla
na povrch iontů. Teprve veliký počet
molekul rozpouštědla poskytne energii
potřebnou pro vytržení iontu z krystalové
mřížky. Uvolěné ionty jsou tedy v roztoku solvatovány molekulami rozpouštědla:
jestliže rozpouštědlem je voda, používáme termín hydratace a solvátový obal iontu
se označuje jako hydratační obal.
Skryté (potenciální) elektrolyty
To jsou látky s polárními kovalentními vazbami, které nevytvářejí iontovou
krystalovou mřížku.
Jejich molekula však má výrazný
dipól a během solvatace jsou
jednotlivé části molekuly obklopovány
opačně nabitými konci molekul
polárního rozpouštědla. Uvolněná
solvatační energie postačuje nejen k
uvolnění polární molekuly z mřížky,
ale způsobí rozštěpení polární
kovalentní vazby. Výsledkem jsou
solvatované kationty a anionty, schopné přenášet v roztoku elektrický náboj.
Tvrdost vody
Žádná voda v přírodě není zcela čistá, obsahuje rozpuštěné plyny, ale především
soli. Nejméně solí má voda dešťová, voda z ledovců a sněhu, více solí obsahuje
povrchová voda potoků a řek a největší množství
solí je rozpuštěno ve spodní vodě z pramenů a
ve vodě mořské. Zásadní význam mají vápenaté
a hořečnaté soli: kationty Ca2+ a Mg2+ způsobují
tvrdost vody. Ve tvrdé vodě mýdlo nepění, ale sráží se. Mýdla jsou sodné, nebo
draselné soli mastných kyselin (například kyseliny palmitové se 16 C-atomy v řetězci)
a ve vodě se rozpouštějí.
264
Ve tvrdé vodě dojde k záměně dvou kationtů Na+ za jeden kation Ca2+ (nebo Mg2+) a
vytvoří se nerozpustný komplex, který se vylučuje z roztoku ve formě vloček.
Vysrážené mýdlo ulpí

na vláknech tkaniny,
způsobuje její mastný
omak a nepříjemný
zápach. Proto se pro potřeby praní prádla tvrdá voda změkčuje za pomoci různých
přísad, nebo iontoměničů.
Celková tvrdost vody má dvě složky, uhličitanovou a neuhličitanovou tvrdost.
Uhličitanová (karbonátová) tvrdost vody

To je přechodná tvrdost vody, způsobená přítomností rozpustných
hydrogenuhličitanů Ca(HCO3)2 a Mg(HCO3)2. Lze ji odstranit varem, protože
z hydrogenuhličitanů se odštěpí oxid uhličitý, uniká a ve vodě zbudou nerozpustné
uhličitany, které se i s kationty Ca2+ a Mg2+ vyloučí jako kal.
t
Ca(HCO3)2 CaCO3 + CO2 + H2O
t
Mg(HCO3)2 MgCO3 + CO2 + H2O
rozpustné nerozpustné
Neuhličitanová (nekarbonátová) tvrdost vody

Označuje se jako trvalá tvrdost vody, protože ji nelze odstranit varem a způsobují ji
ostatní rozpustné vápenaté na hořečnaté soli, hlavně sírany, dusičnany a chloridy.
Tuto tvrdost lze snížit převedením rozpustných solí na nerozpustné, tradičně se
takové změkčování vody provádí působením uhličitanu sodného, sody. Vápenaté a
hořečnaté soli se vysrážejí ve formě nerozpustného uhličitanu a vzniklý síran,
dusičnan či chlorid sodný nepřekáží, protože ten tvrdost vody nezpůsobuje. Příklad
reakce:
CaSO4 + Na2CO3 CaCO3 + Na2SO4
rozpustný nerozpustný
Účinnějšími změkčovadly vody, než soda, jsou fosforečnany, používá se
hexametafosforečnan sodný, Calgon. Ten vytváří s ionty Ca2+ a Mg2+ stabilní
komplexy rozpustné ve vodě, takže soli se neusazují na prádle a v pračkách, netvoří
se „vodní kámen“.
2 Ca2+ + (NaPO3)6 Na2(Ca2P6O18)

calgon stabilní rozpustný komplex
Ke změkčování většího množství vody se používají iontoměniče, látky sloužící

k výměně iontů. K přírodním iontoměničům patří hlinitokřemičitany sodné, permutity.
Celkovou tvrdost vody vyjadřujeme v milimolech oxidu vápenatého na 1 dm3 vody,

ale používají se i starší jednotky, německé stupně (°dH).
1°dH = 10 mg CaO v 1 dm3 vody. 1 mmol CaO = 56 mg CaO v 1 dm3 vody.

265
Voda s celkovou tvrdostí je
0 – 4° dH čili 0 – 0,5 mmol/dm3 velmi měkká
4 – 5° dH čili 0,5 – 1 mmol/dm3 měkká
6 – 9° dH čili 1 – 1,5 mmol/dm3 středně tvrdá
9 – 12° dH čili 1,5 – 2 mmol/dm3 tvrdá
12 – 18° dH čili 2 – 3 mmol/dm3 dosti tvrdá
nad 18° dH čili nad 3 mmol/dm3 velmi tvrdá
Optimální pitná voda je spodní voda z pramenů, bez bakterií, s tvrdostí 6 – 12°N.
Jelikož pramenité vody není dostatek, upravuje se na pitnou také povrchová voda.
Úloha 14.1
Na základě úvahy o struktuře molekuly srovnejte rozpustnost molekulového kyslíku
O2 a oxidu uhličitého, CO2, ve vodě.
Řešení:
Voda jako polární rozpouštědlo dobře interaguje a nabitými částicemi, tedy
molekulami, které disponují polárními vazbami. Molekula CO2 má vazby polární,
s kladným nábojem na uhlíku, proto se ve vodě dobře rozpouští. Molekula O2 je
nepolární, takže se ve vodě rozpouští hůře, v menším množství.
ÚPRAVA A ČIŠTĚNÍ VODY
Technologie úpravy vody závisí na účelu, kterému má voda sloužit. Z tohoto hlediska
se způsobem zpracování liší pitná voda od užitkové vody a zvláštní pozornost
zasluhuje čištění odpadních vod.
266
Pitná voda
Pitná voda je středně tvrdá až tvrdá voda, bez toxických látek a mikrobů. Hygienická
norma sleduje mimo jiné obsah dusičnanů, který nesmí překročit 50 mg/litr, u
kojenecké vody nesmí překročit 15 mg/litr. Dusitany v pitné vodě být nesmějí.
Na pitnou vodu lze zpracovat také kvalitní povrchovou vodu z vodních toků a nádrží,
která není znečištěna průmyslově, ani splachy hnojiv z polí (ochranné pásmo v okolí
vodního zdroje).
Mechanická úprava
Provádí se sedimentací a filtrací, nejprve jsou však na česlicích a roštech odstraněny
hrubé mechanické nečistoty.
Čiření
Má za úkol odstranit jemné kaly. Do vody se přidává síran hlinitý, který
s hydrogenuhličitany, obsaženými ve vodě, vytvoří koloidní částice hydroxidu
hlinitého.
Al2(SO4)3 + 3 Ca(HCO3)2 3 CaSO4 + 2 Al(OH)3 + 6 CO2

koloid
Při nižším obsahu hydrogenuhličitanů v původní vodě by se síran hlinitý nevyužil

úplně, proto se do takové vody doplňuje soda, uhličitan sodný.
Al2(SO4)3 + 3 Na2CO3 3 Na2SO4 + 2 Al(OH)3 + 3 CO2
Vznikající micely koloidů na sebe vážou rozptýlené organické látky a vzniká

vločkovitá sraženina, která sedimentuje.
Suspenze se odstraní filtrací v soustavě betonových nádrží: protéká nejprve jemným
pískem, pak hrubým pískem, pod ním je vrstva štěrku a vespod odvodné trubky na
čistou vodu.
Provzdušnění
Slouží k odstranění železnatých a manganatých solí z vody, které se vzduchem
zoxidují na sraženinu hydroxidu železitého, resp. manganičitého.
4 Fe(HCO3)2 + O2 + 2 H2O 4 Fe(OH)3 (s) + 8 CO2 (g)
Voda se provzdušňuje rozstřikováním na náplň s koksem, kde přichází do styku se

vzduchem. Při obsahu Fe či Mn nad 1 mg/l má voda svíravou chuť, v potrubí se
mohou množit železité či manganaté baktérie, které způsobují zápach vody a mohou
potrubí ucpat.
Dezinfekce
Bakterie se zabíjejí působením chloru, který disproporcionací ve vodě poskytne silné
oxidační činidlo, kyselinu chlornou. Ta se poté rozkládá na kyslík ve stavu zrodu
(atomární), který bakterie účinně ničí.
Cl2 + H2O HClO + HCl
HClO HCl + O
267
Vznikající HCl je neutralizována uhličitany a hydrogenuhličitany, přítomnými ve vodě.

Chlor se dávkuje až do potrubí s vyčištěnou vodou (kdyby přišel v procesu čištění do
styku s organickými látkami, vznikaly by škodlivé halogenderiváty) v dávce asi 0,5
mg/litr. Bakterie neusmrtí hned, chlorování proto trvá asi půl hodiny.
Ozonizace vody je modernější a účinnější metodou: ozon zabíjí kromě bakterií také
viry, voda nezískává chlorový zápach a ozon navíc odstraňuje hnilobný a fenolový
zápach vody.
Užitková voda
Užitková voda se používá pro chlazení, ohřev, napájení parních kotlů i pro
průmyslovou výrobu. Nejprve se zbaví nečistot filtrací, voda pro parní kotle však musí
být navíc odplyněná a demineralizovaná. Odplynění se provádí zahřátím,
demineralizace pak odstraněním iontů na iontoměničích. Jinak by se v trubkách
usazoval vodní (kotelní) kámen, tvořený nerozpustnými solemi. Ten brání přestupu
tepla, trubky se přehřívají až nad mez tečení materiálu a roztrhnou se. Proto se
užitková voda procesem demineralizace změkčuje pomocí iontoměničů. Odstraní se
hlavně vápenaté a hořečnaté ionty a také sírany.
Iontoměniče jsou syntetické pryskyřice, na jejichž povrchu probíhá buď výměna
kationtů (katexy), nebo výměna aniontů (anexy). Katexy a anexy jsou řazeny za
sebou do soustavy, kterou protéká voda.
Odpadní vody
Odpadní vody jsou průmyslové, nebo splaškové a na pitnou vodu se neupravují.

Jejich vypouštění do přírody znehodnocuje vodní zdroje, proto je nutné je také čistit.
Povrchová voda má přirozenou schopnost samočištění, při kterém se nečistoty
usazují, voda se sytí kyslíkem a za účasti mikrobů se organické látky oxidují na
neškodné anorganické látky a kaly. Když znečištění odpadními vodami překročí
samočisticí schopnost, klesá obsah kyslíku ve vodě, mikroorganismy redukují sírany
na sulfan a těmito anaerobními procesy vznikají i další toxické látky.
Průmyslové odpadní vody je často nutné nejprve zneutralizovat, popřípadě
odfenolovat (extrakcí fenolu do koksárenského benzenu) a zbavit jedovatých látek
(například odpadní vody z galvanických provozů obsahují kyanidy, které je nutné
zoxidovat chlornanem). Po této etapě chemického čištění se pokračuje stejně, jako u
splaškových odpadních vod.
Mechanické čištění
Hrubé nečistoty odfiltrují česle a síta, k odstranění písku slouží lapáky písku. Flotací
provzdušněním se odstraní nesmáčivé tukové látky, které se vážou na bublinky plynu
a odstraní se s pěnou. Ostatní nečistoty sedimentují a z usazovací nádrže se pak kal
přečerpává do vyhnívací nádrže, kde dochází ke stabilizaci kalu. Zahřívá se na
teplotu 35°C a za anaerobních podmínek činností bakterií a archeí (prokaryotní
organismy) vzniká bioplyn, tvořený ze ¾ methanem, ¼ připadá na CO2 a nepatrné
množství sulfanu. Roztoky a suspenze neusazených látek postupují do fáze
biologického čištění.
Biologické čištění
Jeho úkolem je zoxidovat organické látky na látky anorganické a tzv. aktivovaný kal,
který představuje biomasu (prvoky, bakterie, archea). Vytvořené usaditelné kaly se
268
přečerpají opět do vyhnívací nádrže a za anaerobních podmínek tu mikroorganismy

nejprve v tzv. kyselé fázi produkují organické kyseliny (octovou, propionovou,
máselnou), které pak v další etapě slouží jako substrát pro methanové kvašení.
Vzniká bioplyn – methan, CO2 a malé množství sulfanu a amoniaku.
Zbytek kalu se promíchává vzduchem v aktivační nádrži a probíhá aerobní biologické
čištění, oxidace organických látek. Problém je však odstranění anorganického fosforu
a dusíku, který by po vypuštění do přírodních toků způsobil eutrofizaci vody:
v důsledku nadbytku živin by se přemnožily sinice a řasy. Proto se aktivovaný kal
dále zpracuje anaerobně, pomnoží se v něm fosforečné bakterie, které vyvážou až
95% fosforu.
Odstranění dusíku se provádí ve velkých aktivačních nádržích, které mají dvě části.
Do nitrifikační části se přivádí vzduch a nitrifikační bakterie tu oxidují amonné ionty
na dusičnany. Aktivovaný kal s dusičnany se pak převede do druhé, denitrifikační
části, do které se nepřivádí vzduch a voda se jen mechanicky promíchává. Kyslík
z dusičnanů tu poslouží k oxidaci organických látek aktivovaného kalu a zároveň se
dusičnany zredukovaly na plynný dusík, který uniká do vzduchu. Takto se podaří
odstranit 60 – 90% organického dusíku.
Vyhnilý kal se odvodňuje a spaluje, nebo slouží jako hnojivo na polích a při
rekultivacích. Vyčištěná voda, zbavená kalu v usazováku, je vypouštěna do vodních
toků.
HYDROLOGICKÝ CYKLUS
Uvádí rezervoáry a distribuci vody na Zemi za 1 rok. Číselné údaje vyjadřují objem
kapalné vody v km3.
Není překvapením, že hlavním rezervoárem vody jsou oceány. Povšimněme si faktů:

• Největší objem vody se odpaří z oceánů a srážkami přímo nad oceány se opět
vrátí.
269
• Část vody odpařené z oceánů spadne ve formě srážek na pevninu a totéž

množství přiteče vodními toky do oceánů.
• Srážky spadlé na pevninu tvoří z jedné třetiny voda odpařená z oceánů a ze
dvou třetin voda odpařená z pevniny.
• Rezervoár vody v tuhém skupenství, sněhu a ledu, je zhruba stejně veliký,
jako rezervoár podzemní vody.
• Rezervoár povrchové vody na pevnině (ve vodních tocích a vodních nádržích)
nedosahuje ani dvojnásobku ročního úhrnu srážek, spadlých nad pevninou.
• Téměř třetina povrchové vody za rok odteče do oceánů.
PEROXID VODÍKU, H2O2
Dvakrát lomená molekula peroxidu vodíku je

termodynamicky nestabilní, proto je koncentrovaný roztok
této namodralé kapaliny explozivní.
Peroxid vodíku se štěpí na vodu a kyslík také katalytickým
působením těžkých kovů. Ionty Fe2+, přítomné v krevním
barvivu hemoglobinu, navozují prudký rozklad peroxidu
vodíku: aplikací zředěného roztoku na povrchové poranění
vznikne pěna, která vyplaví nečistoty z rány. Dezinfekční
účinek je zároveň zvyšován uvolňovaným kyslíkem, který zabíjí bakterie vniklé do
rány. Pro účely ošetření povrchových poranění používáme jen zředěný, 3% roztok
H2O2, přechovávaný ve tmě (záření iniciuje jeho rozklad). Kromě této aplikace se
peroxid vodíku používá k bělení látek (odbarvování vlasů, škrobu, vlny, hedvábí…),
koncentrované roztoky peroxidu jsou složkou raketových paliv.
Chemické vlastnosti
Atomy kyslíku v molekukule H2O2 mají střední hodnotu oxidačního čísla (-I), takže se
přijetím elektronu redukují na oxidové anionty (O-II) a příslušnou látku tím oxidují,
nebo odevzdáním elektronu se
anionty (O-I) oxidují na elementární
kyslík (O0), čímž redukují látku, se
kterou reagovaly.
Závěr:
Peroxid vodíku vystupuje jako oxidační činidlo vůči látkám, které lze snadno
oxidovat a jako redukční činidlo vůči látkám, které už nelze oxidovat, ale lze je
redukovat.
Oxidační činidlo
Peroxidem lze oxidovat látky, jejichž centrální atom ještě nedosáhl svého
maximálního oxidačního čísla. Tak například siřičitany (S+IV) se snadno oxidují na
sírany (S+VI):
Na2SO3 + H2O2 Na2SO4 + H2O

270
Stejně tak se na sírany oxidují i sulfidy (S-II). Staré obrazy, malované olověnou
bělobou (uhličitanem olovnatým), působením sulfanu na vzduchu tmavnou, vzniká
černý sulfid olovnatý, PbS. Při restauraci obrazu se účinkem peroxidu vodíku PbS
převede na bílý síran olovnatý:
PbS + 4 H2O2 PbSO4 + 4 H2O
Redukční činidlo
Peroxidem vodíku se redukují látky, jejichž centrální atom již dosáhl svého
maximálního oxidačního čísla a také typická oxidační činidla, jako jsou chlornany
ClO-) či manganistany (MnO4-).
Oxidy ušlechtilých kovů se redukují peroxidem na málo reaktivní elementární kov:
Ag2O + H2O2 2 Ag + H2O + O2
HgO + H2O2 Hg + H2O + O2
Výroba
Hlavní metodou výroby je oxidace ethyldihydroxyanthracenu vzdušným kyslíkem,

vytvořený ethylanthrachinon se pak regeneruje vodíkem za přítomnosti palladia jako
katalyzátoru.
H2, Pd
OH O
H3C-CH2 20°C
CH2-CH3
O2
OH O
37°C
2-ethyl-9,10-dihydroxyanthracen 2-ethyl-9,10-anthrachinon
H 2O2
Peroxid vodíku se ze směsi extrahuje vodou jako 18%ní roztok a poté se

zkoncentruje vakuovou destilací na 50 – 90%ní roztok.
Peroxidy a superoxidy (hyperoxidy)
Peroxidy, obsahující peroxidový anion (O22-), vytvářejí elektropozitivní kovy I.A a II.A
podskupiny. Jsou to zásadité látky, protože peroxidový anion ve vodě hydrolyzuje:
O22- + 2 H2O 2 OH- + H2O2
S kyselinami proto peroxidy reagují za tvorby solí a reakce představuje běžný způsob
přípravy peroxidu vodíku:
O22- + 2 H+ H2 O 2
Peroxid barnatý, BaO2, je z peroxidů nejstabilnější. Tento bílý prášek, ve vodě

nerozpustný, se získává se zahříváním oxidu barnatého na vzduchu:
271
500 – 600°C
2 BaO + O2 2 BaO2
Peroxid barnatý se používá k bělení hedvábí, k přípravě peroxidu vodíku a ve směsi

s práškovým hořčíkem také k zapalování aluminotermických směsí (viz dále).
Peroxid sodný, Na2O2, je nažloutlý hygroskopický prášek, vznikající hořením sodíku

v suchém vzduchu.
2 Na + O2 Na2O2
Sám o sobě není explozivní, ale při kontaktu s oxidovatelnými látkami (bavlna, piliny,
sláma, uhlí, hliníkový prášek…) hrozí exploze. Peroxid sodný se používá pro přípravu
bělicích lázní pro umělé i přírodní tkaniny a další materiály. Po rozpuštění peroxidu
ve vodě je nutné zneutralizovat hydrolýzou vznikající NaOH přidáním malého
množství kyseliny sírové.
Superoxidy (hyperoxidy)
Superoxidy jsou iontové sloučeniny superoxidového aniontu (O21-)
s nejelektropozitivnějšími kovy I.A podskupiny. V důsledku hydrolýzy vytvářejí
zásadité roztoky.
2 O 2- + 2 H2O 2 OH- + H2O2 + O2
S kyselinami proto reagují za tvorby solí, peroxidu vodíku a kyslíku:
2 KO2 + H2SO4 K2SO4 + H2O2 + O2
Superoxid draselný, KO2, vzniká spalováním draslíku. Používá se jako zdroj kyslíku
v dýchacích přístrojích, při letech ve velkých výškách: za katalýzy malým množstvím
CuCl2 reaguje s vydechovaným CO2. 1 gram KO2 takto poskytne 236 cm3 čistého
kyslíku:
4 KO2 + 2 CO2 2 K2CO3 + 3 O2
Úloha 14.2
Dozvěděli jsme se, že reakce peroxidů s kyselinami slouží k přípravě peroxidu
vodíku. Zapište reakci peroxidu barnatého s kyselinou sírovou.
Řešení:
BaO2 + H2SO4 H2O2 + BaSO4
Úloha 14.3
Peroxid vodíku slouží také k likvidaci toxických kyanidů, které oxiduje na netoxické
kyanatany (CNO-). Zapište chemickou rovnici oxidace kyanidu draselného, KCN.
Řešení:
KCN + H2O2 KCNO + H2O

kyanid draselný kyanatan draselný
272
15. PRVKY VIII.A PODSKUPINY (18. SKUPINY) – VZÁCNÉ

PLYNY
Skupina nereaktivních plynů zahrnuje helium (He), neon (Ne), argon (Ar), krypton
(Kr), xenon (Xe) a radon (Rn).
Helium je hned po vodíku druhým nejběžnějším prvkem ve vesmíru, nikoli však na
Zemi. Zemská gravitace tento lehký plyn neudrží, takže v atmosféře je zastoupen
nepatrně. Vzniká však neustále radioaktivními přeměnami v horninách, a proto je
obsažen v některých zdrojích zemního plynu (1 až 7%).
Neon, argon, krypton a xenon jsou obsaženy ve vzduchu (nejvíce argon, skoro 1%).
Radioaktivní radon se uvolňuje z hornin jako meziprodukt rozpadových řad, zdrojem
radonu jsou tedy tzv. emanace, výrony plynu z dutinek hornin. Alfa-rozpadem v uran-
radiové rozpadové řadě vzniká radiová emanace, obsahující nejstabilnější nuklid
222 Rn s poločasem rozpadu 3,8 dne. Bývá proto rozpuštěn ve vysoké koncentraci
86
ve vodě, pocházející z podzemních zdrojů.
Vzácné plyny řadíme do VIII.A podskupiny (18. skupiny) periodického systému,
protože mají 8 elektronů na valenční sféře. Pouze helium, jako prvek 1. periody, má
svou valenční sféru zcela zaplněnu dvěma elektrony.
Výhodná elektronová konfigurace, spočívající ve zcela zaplněné valenční sféře, je
příčinou značné nereaktivity vzácných plynů. Jejich atomy se navzájem nespojují
chemickou vazbou, vzácné plyny vytvářejí jednoatomové molekuly.
Nízké teplota tání a varu lehčích vzácných plynů předurčují jejich využití v kryogenní
technice. S rostoucí relativní atomovou hmotností prvku se zvyšuje polarizovatelnost
jeho atomů, to má dva důsledky. Jednak roste rozpustnost plynů ve vodě (argon už
je zhruba stejně rozpustný, jako
kyslík), ale také výrazně klesá
ionizační energie, potřebná
k odštěpení elektronu. To
znamená, že roste reaktivita,
protože odštěpený elektron
může přijmout vazebný partner.
Proto můžeme připravit
sloučeniny těžších vzácných
plynů.
Typické je použití vzácných plynů v elektrických výbojkách, barva světla však závisí
na tlaku plynu i složení plynné směsi.
Helium
Druhý nejlehčí prvek po vodíku, nehořlavý, využívaný jako bezpečná náplň do
meteorologických balónů. Jeho rozpustnost ve vodě je velice nízká, proto se používá
do dýchacích přístrojů potápěčů místo dusíkaté složky vzduchu. Při dekompresi
(poklesu tlaku při vynořování) se nevytvoří v krvi uvnitř cév bublinky, jako v případě
rozpustnějšího dusíku. Tím se zabrání vzniku kesonové nemoci (křeče, bolesti svalů,
poruchy vědomí), provázející rychlé vynoření.
Helium proniká difúzí pryží i většinou skel, uplatňuje se jako chladicí médium
v jaderných reaktorech chlazených plynem, protože nemá korozívní účinky a
ozářením nevytváří radioaktivní izotopy. Při poklesu teploty na kritickou hodnotu
T = 2,2 K tepelná vodivost kapalného helia milionkrát vzroste a viskozita klesne na
nulu: stane se suparvodivé a supratekuté. Supratekutost se projevuje tak, že pokryje
273
povrch každé pevné látky filmem silným několik set atomů. Pak bez jakéhokoli tření
vytéká po stěnách z nádoby vzhůru, proti zemské tíži.
Neon
Používá se jako náplň elektrických výbojek reklamního osvětlení, kde svítí červeně,
ale ve směsi s parami rtuti jasně modře.
Argon
Argon, hojně zastoupený ve vzduchu (necelé 1%) je dostupný a levný. Používá se
k vytváření inertní atmosféry při sváření kovů a při manipulaci s látkami citlivými na
vzduch a vzdušnou vlhkost. Tvoří inertní náplň žárovek se žhaveným vláknem,
v reklamních trubicích svítí modře, nebo červeně, podle toho, pod jakým tlakem se
v nich nachází.
Krypton
V elektrických výbojkách reklamního osvětlení svítí podle podmínek modrozeleně,
nebo fialově.
Xenon
V elektrických výbojkách svítí podle použitého napětí modře, nebo zeleně, ve
fotografických výbojkách a žárovkách poskytuje intenzivní bílé světlo.
V kosmonautice slouží jako palivo pro xenonové motory: plynný xenon se ionizuje
s využitím slunečního záření a vloženým napětím 1280V je proud xenonových iontů
urychlen kovovými mřížkami. Tryskami uniká rychlostí 145 000 km/h a vytváří tak
výrazný tah motoru.
Radon
Plyn, vznikající radioaktivním rozpadem hornin, je sám o sobě radioaktivní (α-zářič) a
velice dobře se rozpouští ve vodě. Při špatné izolaci tak proniká z podloží do budov
komínovým efektem. Při sprchování, jestliže byla zdrojem spodní voda s obsahem
radonu, také uniká do vzduchu. Je pak vdechován a produkty jeho rozpadu i
samotné α-záření vyvolává rakovinu plic.
Výroba vzácných plynů
Helium se získává ze zemního plynu, po zkapalnění jeho ostatních složek zbude jako
jediná plynná složka. Neon, argon a krypton se získávají ze zkapalněného vzduchu
během jeho frakční destilace. Neon se izoluje z dusíkové frakce, ostatní plyny
z kyslíkové frakce. Argon, jehož zastoupení činí ve vzduchu asi 0,93%, je od kyslíku
oddělován opakovanou frakční destilací a pak se čistí: smísí se s vodíkem a ten
účinkem elektrického výboje vyhoří s přítomným kyslíkem na vodu.
Krypton a xenon se izolují ze zkapalněného kyslíku rozdílnou adsporpcí na aktivním
uhlí. Radon se do zásoby získávat nedá, jeho krátký poločas rozpadu 3,8 dne to
neumožňuje.
SLOUČENINY VZÁCNÝCH PLYNŮ
Nejdéle jsou známy „nestechiometrické sloučeniny“ vzácných plynů, tzv. klathráty.

Atomy vzácných plynů jsou tu umístěny v dutinách krystalové mřížky například ledu,
nebo fenolu. K běžným patří právě hydráty vzácných plynů přibližného složení:
E . 6 H2O, kde E = Ar, Kr, Xe, Rn.
V přípravě pravých sloučenin vzácných plynů sehrál zásadní roli objev nejsilnějšího
oxidačního činidla, fluoridu platinového, PtF6. Dokáže totiž zoxidovat i molekulu
274
kyslíku na hexafluoroplatičnan dioxygenylu, O2[PtF6], obsahující dioxygenylový kation

O2+. Američan Neil Bartlett si při přípravě této sloučeniny uvědomil, že xenon má
srovnatelnou ionizační energii, jako molekula O2, oxidující se na O2+. Skutečně, roku
1962 N. Bartlett připravil přímou syntézou za laboratorní teploty z Xe a PtF6 první
sloučeninu vzácného plynu, jejíž složení bylo později upřesněno na Xe[PtF6]n, kde
1< n < 2.
Těžší vzácné plyny mají tedy přijatelně nízkou ionizační energii, mohou odštěpit
elektron a předat jej vazebnému partneru. Musí to však být prvek, který elektron
velmi ochotně přijme, proto stabilnější sloučeniny vytvářejí vzácné plyny jen s nejvíce
elektronegativními prvky. Ačkoli dnes známe už také sloučeniny Kr a dokonce
sloučeninu Ar, praktický význam má jen chemie xenonu.
Orbitaly (p) valenční sféry jsou u atomů vzácných plynů zcela zaplněné elektrony,
proto za účelem vzniku chemických vazeb musí být elektrony excitovány do
prázdných d-orbitalů. Podívejme se na vazebnou situaci v molekule fluoridu
xenoničitého:
Z hybridního stavu atomu xenonu (sp3d2) plyne, že základním tvarem molekuly je

oktaedr. Dva hybridní orbitaly jsou však obsazeny volnými elektronovými páry, proto
vypuštěním dvou protilehlých vrcholů odvodíme čtvercovou molekulu XeF4.
Úloha 15.1
Zdůvodněte, která ze sloučenin xenonu je stabilnější: XeF2, nebo XeCl2?
Řešení:
Nejstabilnější sloučeniny vytvářejí těžší vzácné plyny s nejelektronegativnějšími
prvky a fluor je výrazně elektronegativnější, než chlor. Proto je stabilnější XeF2.
275
16. PRVKY VII.A PODSKUPINY (17. SKUPINY) – HALOGENY
Do skupiny halogenů, „prvků solitvorných“, náleží fluor (F), chlor (Cl), brom (Br), jod
(I) a astat (At). První dva prvky jsou za normální teploty plyny, brom je kapalina, jod a
astat tuhá látka.
Halogeny se pro svoji velkou reaktivitu nevyskytují v přírodě volné, ale pouze vázané
ve sloučeninách charakteru solí, často minerálech.
Fluor je obsažen hlavně v minerálu fluoritu (kazivci), CaF2, ve fluoroapatitu
Ca5(PO4)3F a kryolitu Na3AlF6. Chlor vytváří minerál halit (sůl kamennou), NaCl,
hojně rozpuštěnou i v mořské vodě. Významný je i minerál sylvín, KCl a karnalit,
KCl.MgCl2.6 H2O. Brom se vyskytuje ve formě bromidů (Br-) v mořské vodě, jod
tamtéž ve formě jodidů (I-), ale 2% je zastoupen také v chilském ledku, jako jodičnan
NaIO3. Astat je radioaktivní prvek, představující mezičlánek neptuniové rozpadové
řady.
Halogeny, nekovy VII. hlavní podskupiny, mají 7 valenčních elektronů v orbitalech (s)
a (p), tedy konfiguraci valenční sféry (ns2 np5).
Stabilní elektronovou konfiguraci vzácného plynu (tj. zcela zaplněnou valenční sféru)
získají přijetím jediného elektronu. Proto jsou halogeny elektronegativní a ochotným
přijetím elektronu se redukují, to znamená, že jsou silnými oxidačními činidly.
PRVKY A JEJICH POUŽITÍ
Fluor
Fluor je extrémně reaktivní plyn nazelenalé barvy, těžší, než vzduch. Ve formě
fluoridů představuje významný biogenní prvek: zvyšuje odolnost proti zubnímu kazu
tím, že odolný zubní minerál hydroxyapatit, Ca5(PO4)3OH mění na fluoroapatit,
Ca5(PO4)3F, odolnější vůči hydrolýze v kyselém prostředí dutiny ústní. Vysoké dávky
však vedou k fluoróze: ionty F- vyvážou kationty Ca2+, Mg2+, Mn2+, Fe2+, potřebné pro
funkci enzymů, do podoby nerozpustných fluoridů. Nastává útlum krvetvorby, zvyšuje
se křehkost a lomivost kostí i zubů.
Fluor se používá pro přípravu UF6 k dělení izotopů uranu 235U a 238U, v organické
chemii pak k výrobě fluorovaných derivátů uhlovodíků.
Chlor
Jedovatý žlutozelený plyn, těžší než vzduch, štiplavě páchne a leptá sliznice. Je však
biogenním prvkem, který se ve formě chloridů (Cl-) nachází uvnitř buněk i
v mimobuněčných tekutinách. Průmyslově vyrobený chlor se zkapalňuje a přepravuje
v ocelových láhvích. Chlor se používá pro výrobu HCl, chlorového vápna, sterilizaci
pitné vody a chloraci organických sloučenin, pro výrobu plastů, pesticidů, nebo léčiv.
Brom
Brom je jeden z mála kapalných prvků, tato červenohnědá kapalina těká v podobě
oranžových par. Kapalný brom leptá kůži, tvoří bolestivé, nehojící se puchýře, páry
bromu silně leptají sliznice. Ve vodě se rozpouští na oranžový roztok tzv. bromové
vody, používané k bromacím v organické chemii.
Jod
Jod je černofialová tuhá látka kovového lesku, snadno
sublimující za tvorby fialových par. I tuhý jod vytváří
276
dvouatomové molekuly, uspořádané do molekulové krystalové mřížky. Jako biogenní

prvek je jod součástí hormonů štítné žlázy, thyroxinu a trijodthyroninu. Organické
sloučeniny jodu se využívají jako kontrastní látky v rentgenografii, lihový roztok jodu o
koncentraci w = 6,5%, obsahující 2,5% KI, se používá k dezinfekci jako jodová
tinktura. Jod je potřebný pro výrobu a čištění některých dalších prvků (Ti, Zr, Hf, Si,
B) a v chemické analýze (jodometrie).
Astat
Tuhý halogen podobný jodu, který už vykazuje částečně kovové vlastnosti, vytváří
izotopy s krátkým poločasem rozpadu (210At má T½ = 8,3 hodiny, 211At má T½ = 7,2
hodiny). Z toho důvodu nemá praktické uplatnění.
Vzájemná reaktivita halogenů ve sloučeninách
Průběh vzájemné reakce dvou druhů halogenů, nebo jejich sloučenin, je ovlivněn
elektronegativitou halogenu. Elektronegativnější halogen má tendenci přijímat
elektrony, proto s elektropozitivnějším halogenem reaguje tak, aby získal co nejnižší
oxidační číslo. Lze toho dosáhnout dvojím způsobem:
Těžší halogen je vytěsněn lehčím halogenem ze svého halogenidu.
2 KI + Br2 2 KBr + I2
V daném případě bude v oxidačním čísle (-I) ochotněji vystupovat elektronegativnější

brom, než méně elektronegativní jod.
Lehčí halogen je vytěsněn těžším halogenem ze své kyslíkaté sloučeniny.
2 NaBrO3 + I2 2 NaIO3 + Br2
V molekulách kyslíkatých sloučenin má totiž atom halogenu kladné oxidační číslo.

V něm bude stabilnější méně elektronegativní, tj. těžší halogen. Elektronegativnější
(tedy lehčí) halogen získá reakcí nižší oxidační číslo, které je pro něho výhodnější.
Reakce halogenů s vodou
Halogeny reagují s vodou disproporcionací (z prvku ve středním oxidačním čísle

vzniká prvek v nižším a vyšším oxidačním čísle) a míra disproporcionace závisí na
teplotě.
X2 + H2O HX + HXO
Taková reakce neprobíhá s fluorem, protože nejelektronegativnější prvek nemůže

vystupovat vůči kyslíku v kladném oxidačním čísle, proto nemůže být ani středovým
atomem v molekule kyslíkaté kyseliny.
277
PŘÍPRAVA A VÝROBA HALOGENŮ
Příprava prvků
Fluor
Vhodným způsobem přípravy je tepelný rozklad fluoridů:
t
IF7 IF5 + F2
Chlor, brom, jod

Běžně získáváme tyto halogeny oxidací halogenovodíku oxidačním činidlem,
zpravidla oxidem manganičitým.
Výroba prvků
Výroba fluoru
Vyrábí se elektrolýzou taveniny o složení
KF. 2 HF. Ta se získává rozkladem fluoridů silnou
minerální kyselinou, která uvolní HF a část
fluorovodíku se zneutralizuje na KF. Do směsi se
přidá 1 - 2% LiF, aby došlo k výraznému snížení
teploty tání elektrolytu, takže se pracuje s taveninou
v rozmezí teplot 80 – 120°C. Jelikož fluor je prvkem
velice reaktivním, musí se elektrolýza provádět
v elektrolyzéru, jehož stěny jsou vyloženy
Monelovým kovem (odolná slitina Cu + Ni), samotná
stěna elektrolyzéru je železná. Během elektrolýzy se
na železné katodě vylučuje vodík a na anodě,
vyrobené z kompaktního negrafitizovaného uhlíku,
fluor. Aby nedošlo k jejich explozivnímu sloučení, je katodový a anodový prostor
oddělen diafragmou z Monelova kovu.
Reakce na katodě: 2 H+ + 2 e - H2
Reakce na anodě: 2 F- - 2 e - F2
Chlor
Chlor se vyrábí elektrolýzou koncentrovaného roztoku NaCl (jako další produkt při
výrobě NaOH, viz dále). V provozech, kde je odpadem HCl, se chlor vyrábí
Deaconovým procesem, v němž se chlorovodík oxiduje vzduchem za katalýzy
měďnatými solemi:
450°C
4 HCl + O2 2 Cl2 + 2 H2O
CuCl2
Brom
Vyrábí se z bromidů obsažených v mořské vodě: roztok se zahustí a okyselí H2SO4,
z bromidů se pak plynným chlorem vytěsní páry Br2 a ty se po zkondenzování
redestilují.
2 NaBr + Cl2 2 NaCl + Br2
278
Častěji se však páry bromu po provzdušnění absorbují v roztoku siřičitanu nebo

SO2 : brom se tím zredukuje zpět na bromidy a surovina se tak asi 4000 krát
zkoncentruje:
Br2 + SO2 + 2 H2O 2 HBr + H2SO4
Novou chlorací se opět vytěsní elementární brom, který se rafinuje destilací s KBr
(aby neobsahoval stopy chloru). Získaný Br2 má pak čistotu 99,999 mol%.
Jod
Jod se získává, stejně jako brom, chlorací jodidů, obsažených v mořské vodě. Jiným
způsobem výroby je redukce jodičnanů, obsažených v Chilském ledku, roztokem
siřičitanu:
2 NaIO3 + 2 NaHSO3 + 3 Na2SO3 5 Na2SO4 + H2O + I2
SLOUČENINY HALOGENŮ
Halogenovodíky
Fluorovodík je kapalina, ostatní halogenovodíky jsou plyny, ochotně se rozpouštějící

ve vodě na halogenovodíkové kyseliny. Mezi molekulami halogenovodíku se vytváří
spojení vodíkovými vazbami, nejvýraznější je v případě HF, který tvoří dlouhé
polymerní řetězce, i cyklické řetězce.
Odštěpením kationtu (H+) se halogenovodíky
chovají jako kyseliny, ve vodném roztoku
pak zůstává halogenidový anion (X-) a
oxoniový kation (H3O+). Síla kyseliny bude tím větší, čím snáze se odštěpí (H+), tedy,
čím stabilnější bude zbylý anion (X-).
Fluoridový anion (F-) má velmi malé rozměry
(prvek 2. periody), takže zde nastává
nevýhodná situace, kdy jednotkový náboj je
soustředěn v malém prostoru. Takový anion
nevzniká příliš ochotně, proto HF je pouze
středně silná kyselina. Ostatní
halogenovodíky jsou už silné kyseliny, jejichž síla se zvyšuje s růstem velikosti
aniontu (X-):
Síla halogenovodíkovýchkyselin: HF << HCl < HBr < HI
Všechny halogenovodíky se ochotně rozpouštějí ve vodě a vznikají

halogenovodíkové kyseliny, jejichž roztoky dosahují těchto maximálních koncentrací:
HF ………… 34%
HCl ………. 40%
HBr ………. 65%
HI ………… 70%
Příprava halogenovodíků
Fluorovodík i chlorovodík se snadno připraví rozkladem halogenidů koncentrovanou
kyselinou sírovou:
279
CaF2 + H2SO4 CaSO4 + 2 HF
2 NaCl + H2SO4 Na2SO4 + 2 HCl
Bromovodík a jodovodík se tímto způsobem připravit nedá, protože koncentrovaná

kyselina sírová oxiduje bromidy a jodidy přes stádium halogenovodíku ihned až na
elementární halogeny, Br2 a I2. Místo kyseliny sírové se proto používá koncentrovaná
kyselina trihydrogenfosforečná, H3PO4.
Úloha 16.1
Na snímku vidíme reakci jodidu a
bromidu sodného s koncentrovanou
kyselinou sírovou. Zapište chemické
rovnice těchto reakcí.
Řešení:
2 NaI + H2SO4 Na2SO4 + I2
2 NaBr + H2SO4 Na2SO4 + Br2
Úloha 16.2
Zapište chemické rovnice reakcí, jimiž lze z bromidu a z jodidu připravit bromovodík a
jodovodík.
Řešení:
Z předchozí úlohy vidíme, že působením kyseliny sírové to nepůjde, ta je příliš silným
oxidačním činidlem. Používá se kyselina trihydrogenfosforečná:
NaBr + H3PO4 NaH2PO4 + HBr
NaI + H3PO4 NaH2PO4 + HI
Výroba chlorovodíku
Klasický způsob výroby je založen na rozkladu
kamenné soli (NaCl) kyselinou sírovou, čistý
chlorovodík se získá přímou syntézou z prvků,
hořením vodíku v chloru:
H2 + Cl2 2 HCl
Pro tuto výrobu se používá čistý vodík a chlor,

získaný elektrolýzou. Vodík je dodáván v mírném
nadbytku, aby vyrobená kyselina neobsahovala
chlor.
V keramickém hořáku (teplota plamene dosahuje
2000°C) vzniká hořením uvnitř spalovací věže
280
žhavý chlorovodík. Po ochlazení se přivádí do spodní části absorpční věže. V horní

části, skrápěné vodou, se chlorovodík rozpouští na zředěný roztok kyseliny
chlorovodíkové. Ten stéká dolů, pohlcuje další chlorovodík, až vznikne roztok velice
čisté kyseliny chlorovodíkové o koncentraci w = 32%. Takto koncentrovaná kyselina
chlorovodíková už na vzduchu dýmá (uvolňování chlorovodíku).
Fluorovodík, HF
Při teplotách nad 19,5°C se jedná o toxický plyn, ale také ve vodném roztoku silně
leptá kůži, za tvorby hlubokých, špatně se hojících ran. Jelikož reaguje s SiO2
(složkou skla) až na kyselinu hexafluorokřemičitou, nelze s ním pracovat ve
skleněných aparaturách. Proto se kyselina fluorovodíková přechovává v plastových
láhvích. Uvedená reakce s oxidem křemičitým se využívá pro leptání skla:
SiO2 + 4 HF SiF4 + 2 H2O
SiF4 + 2 HF H2SiF6
Sklo se nejprve pokryje parafinem a místo, které se má vyleptat, se obnaží

seškrábnutím parafinu. Vodný roztok HF a H2SO4 vytvoří lesklý lept, zatímco
k matovému leptání se používají buď páry fluorovodíku, nebo vodné roztoky fluoridů,
v kombinaci s uhličitany, či sírany.
Chlorovodík, HCl
Chlorovodík a jeho vodný roztok, kyselina chlorovodíková, jsou významnou
surovinou chemického průmyslu. Kromě výroby anorganických sloučenin chloru se
uplatňuje při chloraci organických látek, ale také při kyselé hydrolýze polysacharidů
na monosacharidové (cukerné) jednotky. Hydrolýzou kukuřičného škrobu vzniká
roztok glukosy ve formě „javorového sirupu“, hydrolýzou celulosy dřeva se získá čistá
glukosa. Čistá kyselina chlorovodíková se používá k rozložení kostí při výrobě
želatiny pro potravinářský průmysl. Technická (nepříliš čistá) kyselina chlorovodíková
se používá k moření ocelí a jiných kovů, aby se z jejich povrchu odstranila krusta
oxidů. Samotné neušlechtilé kovy reagují s kyselinou chlorovodíkovou za vývoje
vodíku a tvorby ve vodě rozpustných chloridů:
Fe + 2 HCl FeCl2 + H2
Směs koncentrované kyseliny chlorovodíkové a

dusičné v poměru 3 : 1 se označuje jako lučavka
královská a dokáže oxidovat i ušlechtilé kovy, takže se
v ní rozpouští zlato, nebo platina.
Úloha 16.3
Při rozpouštění zlata v lučavce královské vzniká v první fázi žlutohnědý chlorid zlatitý.
Zapište chemickou rovnici reakce. Jaký plyn při rozpouštění uniká?
Řešení:
2 Au + 6 HCl 2 AuCl3 + 3 H2
Unikajícím plynem je vodík.

281
Úloha 16.4
Víme už, že oxidací halogenovodíku připravujeme v laboratoři elementární halogeny
(kromě fluoru). Zapište chemickou rovnici oxidace kyseliny chlorovodíkové oxidem
manganičitým.
Řešení:
4 HCl + MnO2 Cl2 + MnCl2 + 2 H2O
Halogenidy
Vznikají reakcí prvku s halogenem nebo halogenovodíkem a podle charakteru

chemických vazeb rozlišujeme halogenidy na iontové a kovalentní.
Iontové halogenidy
To jsou tuhé látky s typickou iontovou mřížkou (NaCl), mají vysoké teploty tání a
jejich taveniny jsou elektrolyty. Typicky jde o halogenidy kovů I.A a II.A podskupiny, u
ostatních kovů je situace složitější: halogenidy kovů v nízkém oxidačním čísle mají
spíše iontový chrakter, ve vyšším oxidačním čísle spíše kovalentní charakter.
Všechny halogenidy Pb2+ jsou nerozpustné ve vodě, z halogenidů Ag+ a Hg+ jsou
nerozpustné chloridy, bromidy a jodidy.
Chlorid stříbrný, AgCl, je bílá, tuhá látka, která
účinkem světla tmavne. Neobvyklých vlastností
této látky se využívá nejen v klasické fotografii,
ale také pro výrobu fotosenzitivního skla, které
reaguje na intenzitu osvětlení. Čočky brýlí,
vyrobených z takového skla, při vysoké intenzitě
osvětlení tmavnou, při nízké intenzitě osvětlení
se stanou průhlednými během několika málo
minut. Působením záření dojde k přenosu
elektronu z aniontu Cl- na kation Ag+ a vzniklý
atom Ag migruje k povrchu krystalu AgCl. Vznikající vrstva atomů stříbra brání
prostupu světla, sklo tmavne. hν
Ag+Cl- Ag + Cl
Vznikající chlor odstraní přídané měďné ionty, které se tím zoxidují na měďnaté:
Cu+ + Cl Cu2+ + Cl-
2+
Při nízké intenzitě osvětlení migrují ionty Cu k povrchu krystalu AgCl, tam zoxidují
vrstvičku stříbra na Ag+ a stříbrné kationty se vracejí zpět dovnitř krystalu AgCl, na
své místo v iontové krystalové mřížce. Sklo se stane průhlednějším.
Cu2+ + Ag Cu+ + Ag+
Kovalentní halogenidy
Mají ve svých molekulách kovalentní vazby a jsou trojího typu.
Molekulové halogenidy
Molekulové halogenidy vytvářejí zpravidla nekovy, jejich molekuly mají přesně
definovaný počet atomů, jsou často těkavé a hydrolyzují za uvolnění
halogenovodíku. Příkladem může být hydrolýza fluoridu křemičitého:
SiF4 + 3 H2O H2SiO3 + 4 HF

282
Polymerní halogenidy
Mají dlouhé, řetězové molekuly,
v nichž atomy halogenu vytvářejí
třístředové vazby. Tyto halogenidy
netěkají a nehydrolyzují. Příkladem
může být polymerní chlorid beryllnatý,
(BeCl2)n.
Polyhalogenidy
Těžké halogeny, především jod, se ve
vodě rozpouštějí jen málo. Ve vodném
roztoku jodidu, například KI, se však jod rozpouští velice ochotně. Příčinou je tvorba
trijodidového aniontu I3-, který vzniká reakcí molekuly jodu s jodidovým aniontem
v roztoku. Takto vzniká například známé činidlo, používané i k barvení
mikroskopických preparátů, Lugolův roztok (1%ní roztok jodu ve 2,5%ním roztoku
KI). Jelikož trijodidový anion ve vodném roztoku zpět disociuje na I- a I2, používá se
Lugolův roztok v chemii jako zdroj elementárního jodu.
I2 + I- I 3-
Molekula I3- je přibližně lineární, vazebný úhel při středovém atomu závisí na druhu
kompenzujícího kationtu a pohybuje se v rozmezí 176°- 180°.
Interhalogenové sloučeniny
Sloučeniny různých druhů halogenů navzájem obsahují centrální atom v kladném

oxidačním čísle, kterým je elektropozitivnější halogen. Ten je obklopen
halogenidovými ligandy elektronegativnějšího halogenu:
Tvary molekul jsou výrazně
ovlivněny přítomností nevazebných
(volných) elektronových párů na
centrálním atomu halogenu a
snadno je odvodíme metodou
VSEPR. Molekuly mohou být
neutrální, kationtové i aniontové.
Interhalogenové sloučeniny se
získávají přímou syntézou z prvků v niklové trubici a reakční podmínky (teplota,
poměr výchozích prvků) určí, jaký druh interhalogenové sloučeniny vznikne.
Stabilita interhalogenů roste s rozdílem elektronegativit obou druhů atomů halogenu.
Proto například IF7 a BrF5 jsou stálejší sloučeniny, než ClF3. Interhalogeny jsou
obecně reaktivní sloučeniny, snadno reagují se sklem, proto se uchovávají
v nádobách ze speciálních slitin.
Oxidy halogenů
Oxidy chloru a bromu jsou nestabilní, často explozivní látky s oxidačními účinky, oxid
jodičný je stabilní krystalická látka.
283
Oxid chloričitý, ClO2

Žlutozelený explozivní plyn, který v zásaditých roztocích O - O
disproporcionuje na chlorečnany a chloritany: + +
Cl Cl
2 ClO2 + 2 NaOH NaClO3 + NaClO2 + H2O
O O -
Jeho lomené molekuly můžeme zapsat mezomerními
(rezonančními) strukturami.
Oxid chloričitý se průmyslově vyrábí redukcí chlorečnanů, buď chlorovodíkem,
oxidem siřičitým, nebo methanolem.
2 NaClO3 + SO2 + H2SO4 2 NaHSO4 + 2 ClO2
Používá se jako bělicí prostředek v textilním a papírenském průmyslu. Na rozdíl od

chloru, chlornanů, nebo chloritanů nerozrušuje strukturu celulozních vláken. Používá
se také k deodoraci a sterilizaci pitné vody, pro své fungicidní účinky také k ochraně
skladovaného ovoce a zeleniny.
Oxid jodičný, I2O5

Bezbarvá, krystalická látka o teplotě tání 110°C, je nejstálejším oxidem halogenů. Je
anhydridem kyseliny jodičné, ze které se získává dehydratací, proudem suchého,
horkého vzduchu.
200°C
2 HIO3 I 2O 5 + H2O
Oxid jodičný je silné oxidační činidlo a významná je jeho reakce s oxidem uhelnatým,
který je oxidován na oxid uhličitý:
I2O5 + 5 CO I2 + 5 CO2
Reakce se využívá ke stanovení koncentrace CO v plynných směsích, protože

vznikající I2 i uvolňovaný CO2 lze snadno kvantitativně zjistit. Používá se také jako
součást náplně filtrů speciálních ochranných masek, aby toxický CO převedly na
neškodný CO2.
Oxokyseliny halogenů
V molekulách oxokyselin
vystupují atomy halogenu
v kladných, různě vysokých
oxidačních číslech.
S rostoucím oxidačním
číslem halogenu roste síla
kyseliny, ale naopak, klesají
oxidační účinky, jak ukazuje
příklad oxokyselin chloru.
V čistém stavu lze získat
kyselinu chloristou, jednu z nejsilnějších anorganických kyselin a oxidačních činidel,
která v přítomnosti organických látek reaguje explozivně.
284
Soli oxokyselin halogenů
Jsou to silná oxidační činidla, jejichž oxidační účinky klesají s rostoucím počtem
kyslíkových atomů v molekule.
Anionty těchto solí, v roli oxidačních činidel, se během reakce samy redukují, přijímají
elektrony a odštěpují oxidový anion (O2-). Snáze se bude tento anion odštěpovat
z centrálního atomu halogenu, který nemá příliš veliký kladný náboj (snáze od atomu
X+III, než X+V). To je důvod, proč chloritany jsou silnější oxidační činidla, než
chlorečnany. Chlornany jsou silná oxidační činidla, která zahříváním disproporcionují
na chloridy a chlorečnany. Působením i velmi slabých kyselin chlornany uvolňují
chlor, proto se používají jako dezinfekční a belicí činidla.
Chlornan sodný, NaClO

Jako „bělicí roztok“ se používá k odbarvování tkanin, k desinfekci i jako protiplísňový
prostředek („SAVO“). Průmyslově se používá k bělení textilních a papírenských
vláken.
Chlorid – chlornan vápenatý, CaOCl2

Tato podvojná sůl (CaCl2 . Ca(ClO)2, zkráceně CaOCl2), se používá pod označením
„chlorové vápno“ k dezinfekci bazénů, septiků a jako průmyslový bělicí prostředek.
Vyrábí se reakcí hašeného vápna (hydroxidu vápenatého) s chlorem.
Halogeničnany, XO3-
Vznikají disproporcionací halogenů v horkém roztoku alkalického hydroxidu, kde
původně vzniklý halogennan trimeruje na halogeničnan.
Zahříváním chlorečnany disproporcionují na směs chloridu a chloristanu, přetavování
je ovšem nebezpečné, hrozí riziko exploze.
4 NaClO3 NaCl + 3 NaClO4
S hořlavými látkami vytvářejí chlorečnany explozivní směsi. Chlorečnan sodný,

NaClO3, je nespecifickým herbicidem („TRAVEX“), od roku 2009 v EU zakázaný.
Chlorečnan draselný, KClO3, se používá pro výrobu hlaviček zápalek a jako součást
pyrotechnických směsí pro ohňostroje.
Bromičnany a jodičnany při zahřívání nedisproporcionují, ale uvolňují kyslík.
Halogenistany, XO4-
Lze je připravit přetavením halogeničnanů (disproporcionace), ale průmyslová výroba
je založena na elektrolytické oxidaci halogeničnanů.
Chloristan draselný, KClO4, se využívá v pyrotechnice, protože chloristany jsou
obecně stabilnější a tedy o trochu bezpečnější, než chlorečnany. K vytvoření bílých
záblesků a zvukových efektů se používá jeho směs se sírou a hliníkem, pro světelné
efekty se mísí s hořčíkem.
Chloristan amonný, NH4ClO4, se ve směsi s hliníkem používá jako standardní
raketové palivo.
Jodistany jsou oxidační činidla, využívaná k oxidacím v organické chemii.
285
17. PRVKY VI.A PODSKUPINY (16. SKUPINY),CHALKOGENY
Jako chalkogeny, „prvky rudotvorné“, označujeme síru (Sulphur, S), selen (Selenium,
Se), a tellur (Tellurium, Te). Často bývá k chalkogenům řazen také první z prvků VI.A
podskupiny, kyslík (Oxygenium, O), protože mnohé rudy mají povahu oxidů.
Posledním z prvků této podskupiny je radioaktivní polonium (Polonium, Po).
Kyslík je za normální teploty plynným prvkem, ostatní jsou tuhé látky a vzhledem ke
střední hodnotě jejich elektronegativity se v přírodě vyskytují jak v elementární formě
(jako prvky), tak i ve formě sloučenin.
Síra jako elementární prvek se vyskytuje poblíž sopečných kráterů (vulkanická síra),
v puklinách skal vylučují síru sirné bakterie (oxidací sulfanu a sulfidů). Mnoho
minerálů je tvořeno sloučeninami síry, příkladem může být sádrovec (CaSO4 .2 H2O),
anhydrit (CaSO4), baryt (BaSO4). Významnými rudami síry a kovů jsou sulfidy,
plynnou sloučeninou síry je sulfan (sirovodík, H2S), provázející ropu i zemní plyn.
VLASTNOSTI A POUŽITÍ PRVKŮ
Prvky VI. A podskupiny mají elektronovou konfiguraci valenční sféry (ns2 np4), čili
disponují šesti valenčními elektrony.
S rostoucím protonovým číslem klesá elektronegativita prvků a začínají se
prosazovat kovové vlastnosti: kyslík a síra jsou typické nekovy, selen a tellur mají
vlastnosti polokovů a polonium je kov.
Síra
Za normální teploty vytváří žluté kosočtverečné krystaly (rhombická modifikace α),
obsahující osmiatomové molekuly cyklické síry (cyklooktasíra). Zahříváním za
normálního tlaku přechází v alotropickou modifikaci (β), krystalizující v jednoklonné
(monoklinické) soustavě. Je také tvořena cyklickými osmiatomovými molekulami a
teplota přechodu na β-modifikaci je 95,6°C.
Dalším zahříváním nad teplotu 119°C síra

taje za tvorby žluté kapaliny, obsahující
osmiatomové lineární molekuly. Při dalším
zahřívání kapalina tmavne a její viskozita se
zvyšuje, protože dochází k polymeraci
atomů do dlouhých řetězců. Nejvyšší délky
(105 atomů S) dosahují při teplotě 200°C.
286
Prudkým ochlazením (nalitím do vody) se dočasně vytváří amorfní, plastická síra,

která pak postupem času přejde na stabilní α-modifikaci.
Jestliže naopak kapalnou síru dále
zahříváme, pak při teplotě kolem 400°C se
dlouhé řetězce trhají, viskozita kapaliny klesá
a při teplotě varu (445°C) unikají páry,
obsahující molekuly S8, S4 a S2. Síra se
nerozpouští ve vodě, ale velice dobře se
rozpouští v sirouhlíku (CS2). Je prvkem poměrně reaktivním, ale s většinou prvků se
slučuje až za vyšších teplot. Roztavená síra po zapálení hoří modrým plamenem,
plynným produktem slučování s kyslíkem je oxid siřičitý.
S (l) + O2(g) SO2 (g)
Jemně rozetřená tuhá síra se s práškovými kovy slučuje na sulfidy, reakce je

exotermní. Síra zde vystupuje v úloze oxidačního činidla:
Fe (s) + S (s) FeS (s)
Aby síra získala ve sloučeninách kladné oxidační číslo (nejstabilnější je S+VI), musí
elementární síra působit na jiné látky jako redukční činidlo. Příkladem může být
reakce s kyselinou dusičnou, kterou síra zredukuje na oxid dusnatý:
2 S + 4 HNO3 2 H2SO4 + 4 NO
Závěr: Síra může být jak oxidačním, tak i redukčním činidlem.
Síra má protiplísňový a keratolytický účinek (podporuje odbourávání vrchních,

zrohovatělých vrstev kůže), proto se sirné emulze využívají k léčení exémů. Emulze
síry se také využívají v ochraně rostlin k přípravě fungicidů (protiplísňových postřiků).
Síra je makrobiogenní prvek, sirné aminokyseliny jsou významnou složkou bílkovin.
Selen
Na rozdíl od síry, typického nekovu, projevují se u selenu za určitých okolností také
kovové vlastnosti. Za normální teploty je stabilní modifikace červeného selenu, který
se vlastnostmi podobá síře, avšak na rozdíl od ní chemické vlastnosti selenu jsou
určeny vyšší stabilitou oxidačního čísla (+IV), než (+VI).
Zahříváním však přechází na šedý selen s kovovými vlastnostmi. Typický pro něho je
fotoelektrický jev: po ozáření krátkovlnným světlem zvýší svoji vodivost o 2 až 3 řády.
Selen má využití jako polovodič citlivý na světlo, proto je důležitý v xerografické
technice (laserové kopírky).
Selen je také mikrobiogenní prvek, chránící biomembrány coby antioxidant
(odstraňuje radikály kyslíku). Je součástí aminokyseliny selenocysteinu.
Tellur
Tellur je polokov, využívaný v polovodičové technice. V množství menším, než 0,1%,
se přidává do ocelí, aby je bylo možné snáze obrábět.
Polonium
Kovový prvek, jehož nejstabilnější izotop 21084Po má poločas rozpadu necelých 140
dnů a využívá se jako zdroj neutronů.
287
VÝROBA CHALKOGENŮ
Síra
Síra, kterou dovážíme z Polska, se těží. Síra i s hlušinou (vytěženou horninou) se
drtí, mele a zkoncentruje flotací.
V Mexiku a USA se síra, rozptýlená v horninách,
těží Fraschovou metodou. Do ložiska, stovky
metrů pod povrchem země, se zavede těžební
sonda, tvořená třemi koncentrickými trubkami.
Vnější trubkou se pod tlakem vhání přehřátá
vodní pára (165°C), která roztaví síru v ložisku
s propustnou horninou. Voda zkondenzuje, ale
síra má vyšší hustotu, proto klesá ke dnu a
hydrostatickým tlakem vody je vytlačována do
sondy. Vnitřní trubkou se vhání horký, stlačený
vzduch, který zkapalněnou síru vytlačuje
prostřední trubkou vzhůru. Ta netuhne, protože
proudí mezi vyhřívanou vnitřní i vnější trubkou.
Získaná síra je velice čistá (99,6%) a není nutné
ji dále upravovat.
Hlavním výrobním postupem je Clausova metoda výroby síry, ze sulfanu obsaženého
v ropě a zemním plynu. Sulfan je plyn, který beztak musí být odstraněn a vzhledem
k ohromným objemům zpracovávané ropy a zemního plynu se získá velké množství
elementární síry, která se používá především na výrobu kyseliny sírové.
Sulfan má slabě kyselou reakci, proto se z uhlovodíkových směsí vypírá slabě
zásaditými roztoky (uhličitan draselný, diethanolamin). Používá se také podchlazený
methanol (- 30 až – 60°C). Z absorpční kolony jsou roztoky přivedeny do desorpční
kolony, kde se po zahřátí vydestiluje sulfan. Ten se následně oxiduje v Clausově peci
za vysoké teploty vzdušným kyslíkem a katalýzy Al2O3 na elementární síru.
2 H2S + O2 2 H2O + 2 S
Část síry se přitom zoxiduje až na oxid siřičitý, který zreaguje ve druhém stupni
s dalším podílem sulfanu na elementární síru a vodní páru:
2 H2S + SO2 3 S + 2 H2O
Vyrobená síra má vysokou čistotu, 99,98%.
Selen, tellur
Oba prvky provázejí rudy mědi a získávají se proto z odpadu, z anodových kalů po
výrobě mědi. Oxidací koncentrovanou kyselinou sírovou se selen zoxiduje na těkavý
SeO2, který se ochladí na bílý prášek SeO2. Rozpustí se na kyselinu seleničitou, ze
které se probubláváním oxidem siřičitým vyloučí elementární selen:
H2SeO3 (aq) + H2O (l) + 2 SO2 (g) Se (s) + 2 H2SO4 (aq)
Tellur zůstal v anodových kalech a vytaví se z nich směsí NaOH a NaNO3. Vodou se
pak vyluhuje telluričitan sodný, z jehož roztoku se okyselením uvolní oxid telluričitý.
Z něho se elementární tellur vyredukuje koksem:
288
600°C
TeO2 + C Te + CO2
Polonium
Získá se ostřelováním stabilního nuklidu bismutu 20983Bi neutrony v jaderném
reaktoru a vzniklý radionuklid 21093Bi se pak rozpadá (β-) rozpadem na 21084Po.
Úloha 17.1
Síra reaguje velice ochotně s mědí, stříbrem nebo se rtutí na sulfidy. Rozlitá rtuť (jejíž
páry jsou jedovaté) se proto asanuje posypáním práškovou sírou a vzniklý sulfid se
snadno odstraní. Zapište reakce síry s uvedenými prvky.
Řešení:
Cu (s) + S (s) CuS (s)
2 Ag (s) + S (s) Ag2S (s)
Hg (l) + S (s) HgS (s)
SLOUČENINY CHALKOGENŮ
Chalkogenovodíky
Sloučeninám kyslíku s vodíkem byla věnována

samostatná kapitola, z ostatních
chalkogenovodíků je nejvýznamnější sulfan,
sirovodík (H2S).
Tradičně se tento bezbarvý, páchnoucí plyn
připravuje rozkladem sulfidu železnatého
zředěným roztokem kyseliny chlorovodíkové
v Kippově přístroji.
FeS + HCl H2S + FeCl2
Tuhý FeS je umístěn ve střední baňce Kippova přístroje, oddělené destičkou s otvory
od spodní baňky, naplněné roztokem roztokem HCl. Vznikající sulfan se ze střední
baňky vypouští ventilem. Po uzavření ventilu tlak vyvíjeného sulfanu vytlačí roztok
kyseliny chlorovodíkové do horní baňky, takže ustane reakce sulfidu železnatého
s HCl, dokud nezačneme sulfan ventilem opět upouštět.
Sulfan je toxický plyn, nejvyšší přípustná koncentrace ve vzduchu činí pouze 20 ppm
(tj. 20 cm3 sulfanu na 1 m3 vzduchu). Jelikož síra je prvkem středně
elektronegativním, nevytvářejí molekuly H2S vodíkové vazby, na rozdíl od molekul
vody. Odtud plyne nízká teplota varu (- 60°C). Sulfan, jako slabá dvojsytná kyselina,
může disociovat do dvou stupňů:
H2S + H2O H3O+ + HS-
HS- + H2O H3O+ + S2-

289
Disociace do druhého stupně probíhá jen v nepatrné míře a posílit ji může jen
odstraňování iontů H3O+, tedy zásadité prostředí. Této skutečnosti se využívá
v chemické analýze k dělení kationtů: kationty vytvoří nerozpustnou sraženinu jen
s ionty (S2-), nikoli (HS-). V kyselém prostředí, kde je koncentrace iontů (S2-) skutečně
nepatrná, se mohou sulfanem vyloučit ve formě sulfidů jen nejméně rozpustné
sraženiny kationtů, které řadíme do 1. a 2. analytické třídy. V zásaditém prostředí (po
přidání amoniaku) vzniká disociací další podíl aniontů (S2-), jimiž se vysrážejí i
rozpustnější kationty 3. třídy.
Sulfan je plyn s výraznými redukčními účinky, na vzduchu hoří modrým plamenem na
SO2 a tím redukuje kyslík na vodu:
2 H2S (g) + 3 O2 (g) 2 SO2 (g) + 2 H2O (l)
S rostoucí velikostí atomu chalkogenu, od sulfanu (H2S), přes selan (H2Se), k tellanu
(H2Te) klesá stabilita chalkogenovodíku. Roste tak jeho reaktivita, tedy redukční
účinky a také kyselost (sulfan je z nich nejslabší kyselinou).
Sulfidy
Soli odvozené od sulfanu jsou v přírodě hojně rozšířené. Sulfidy alkalických kovů a
kovů alkalických zemin (1. a 2. skupina) mají iontový
charakter a jsou rozpustné ve vodě. Sulfidový anion
v roztoku hydrolyzuje, proto roztoky těchto sulfidů jsou
zásadité:
S2- + H2O SH- + OH-
Sulfidy ostatních kovů jsou kovalentní, většinou jen

nepatrně rozpustné a jejich hydrolýza není výrazná, zato
bývají výrazně zbarvené.
Zahřátím roztoků sulfidů alkalických kovů, nebo tavením
síry s uhličitany či hydroxidy kovů, vznikají polysulfidy.
Přírodním polysulfidem je například minerál pyrit, disulfid
železnatý (FeS2), který vytváří mosazně žluté krystaly v krychlové soustavě a
představuje nejběžnější sulfidický nerost.
Rozkladem polysulfidů kyselinami vznikají žluté kapaliny, polysulfany (H2Sx), kde x =
2 až 6.
Na2Sx + 2 HCl H2Sx + 2 NaCl
polysulfid sodný polysulfan
Úloha 17.2
Sulfan se jako redukční činidlo snadno oxiduje na elementární síru. Zapište jeho
reakci s bromem a s jodem.
Řešení:
H2S + Br2 2 HBr + S
H2S + I2 2 HI + S
290
Úloha 17.3
Reaguje sulfid draselný s vodou?
Řešení:
Ano, je to sulfid alkalického kovu, tedy iontová sloučenina rozpustná ve vodě. Zde
také hydrolyzuje na hydrogensulfid a hydroxid:
K2S + H2O KSH + KOH
Úloha 17.4
Sulfan redukuje kyselinu sírovou na oxid siřičitý a sám je oxidován na elementární
síru. Zapište chemickou rovnici reakce.
Řešení:
H2SO4 + H2S S + SO2 + 2 H2O
Sloučeniny s halogeny
Především síra vytváří s halogeny pestrou škálu sloučenin, nejvíce s fluorem.

Hydrolyzují za uvolňování oxidu siřičitého, pouze fluorid sírový je natolik stabilní, že
se vodou nerozkládá.
Sloučenina Příprava Reakce s vodou
SF6 Slučování S s F2 Hydrolýza neprobíhá
SF4 Reakcí SCl2 s NaF Hydrolýza SO2 + HF
S2Cl2 Roztavená S + suchý Cl2 Hydrolýza SO2 + HCl + H2S
SCl2 Sycení S2Cl2 chlorem Hydrolýza SO2 + HCl + S
Fluorid sírový, SF6

Bezbarvý stálý plyn s oktaedrickou molekulou (hybridizace sp3d2), nehydrolyzuje a
nereaguje ani s roztaveným KOH. Při svoji inertnost se používá jako plynný elektrický
izolátor, například v transformátorech.
Oxidy chalkogenů
Praktický význam má oxid siřičitý a sírový.
Oxid siřičitý, SO2

Štiplavý plyn s lomenou molekulou.
Dříve se vyráběl pražením pyritu a dalších sulfidických rud, dnes se
průmyslově získává spalováním síry. Laboratorně ho snadno
291
připravíme rozkladem siřičitanů a hydrogensiřičitanů neoxidující kyselinou (oxidující

kyselina by zoxidovala vzniklý SO2 na SO3).
HCl + NaHSO3 SO2 + NaCl + H2O
Oxid siřičitý může být tedy snadno zoxidován na stabilní molekulu oxidu sírového a
při takové reakci musí zredukovat jinou látku: vystupuje jako redukční činidlo.
Redukcí přírodních barviv oxidem siřičitým vzniká jejich bezbarvá forma a na této
skutečnosti je založen odbarvovací účinek SO2.
Roztok červeného barviva, fuchsinu, odbarvený oxidem siřičitým, se nazývá
Schiffovo činidlo. V chemii ho používáme k důkazu látek s oxidačními účinky: při
reakci je SO2 odstraňován oxidací na SO3 a začne se projevovat červené zbarvení
organického barviva fuchsinu, roztok zčervená.
Redukcí oxidu siřičitého ale vzniká stabilní, elementární síra, takže SO2 musí mít
také oxidační účinky, v některých reakcích je oxidačním činidlem.
2 H2S + SO2 3 S + 2 H2O
Uvedená reakce ukazuje, jak vzniká elementární síra na okrajích sopek, přímou
syntézou ze sopečných plynů, obsahujících současně H2S i SO2.
Oxid siřičitý je plyn značného technického významu, lze ho zkapalnit na bezbarvou
kapalinu, vroucí při teplotě (- 10°C). Plní se do ocelových lahví pod tlakem 0,25 MPa.
Nejvíce oxidu siřičitého se spotřebuje pro výrobu kyseliny sírové, používá se
k dezinfekci (síření sudů), k odbarvování a bělení látek (celulóza, vlna, cukr). Pro
vysokou hodnotu výparného tepla je používán jako náplň do chladicích zařízení.
Oxid siřičitý je však plynem velice toxickým pro organismy, do ovzduší se dostane
spalováním uhlí a ropy (jež obsahuje určité množství síry), nebo činností sopek.
V atmosféře se SO2 oxiduje za účasti záření na SO3, který reaguje s kapičkami vody
na mlhu kyseliny sírové. Určitý nezoxidovaný podíl oxidu siřičitého pak vytváří mlhu
kyseliny siřičité a obě kyseliny jsou základem imisí kyselých dešťů. Okyselení vody
vede k úhynům vodních živočichů, přímo jsou poškozovány porosty především
jehličnatých stromů. Oxid siřičitý dráždí ke kašli, roste frekvence výskytu bronchitid a
asthmatu. Proto má zásadní význam, vedle omezení spalování fosilních paliv, také
odsíření velkých průmyslových zdrojů znečištění, tepláren a uhelných elektráren.
Technologie odsíření
Ve spalovací peci hoří uhlí na oxid
uhličitý, ale zároveň se spaluje
síra v něm obsažená na oxid
siřičitý. Do pece se kromě
vzduchu vhání vápencový prach
(CaCO3), který se teplem rozkládá
na CaO a CO2. Oxid vápenatý pak
reaguje s oxidem siřičitým na
siřičitan vápenatý (CaSO3) a další
oxidací vzniká i určitý podíl síranu
vápenatého (CaSO4).
t
CaCO3 (s) CaO (s) + CO2 (g)
292
CaO (s) + SO2 (g) CaSO3 (s)
2 CaO (s) + 2 SO2 (g) + O2 (g) 2 CaSO4 (s)
Přímo ve spalovací peci se takto odstraní asi polovina SO2, vzniklého spalováním
uhlí. Zbylá část oxidu siřičitého je se vzduchem, oxidem uhličitým a prachem
siřičitanu vápenatého převáděna do čisticí komory, skrápěné vodnou suspenzí CaO.
Odstraní se tak zbylý SO2, takže do komína odchází směs CO2 a vzduchu (popílek
se omezí zabudováním odlučovačů).
Na dně čisticí komory se usazuje velké množství tuhého CaSO3, s určitým podílem
CaSO4. Toxický siřičitan vápenatý (CaSO3) by představoval velikou ekologickou
zátěž, naštěstí ho však lze oxidovat provzdušňováním v mírně kyselém prostředí na
netoxický síran vápenatý (CaSO4), sádru. Ta je použitelným stavebním materiálem.
Oxid sírový, SO3

Oxid sírový, klíčový meziprodukt pro výrobu kyseliny sírové, se vyrábí oxidací SO2.
Přímou oxidací síry ho nezískáme, protože je to reakce natolik exotermní, že by se
vznikající SO3 ihned rozložil na SO2 a O2. Výroba je založena na oxidaci SO2
vzdušným kyslíkem za katalýzy oxidem vanadičným. Při teplotě kolem 450°C a tlaku
500 kPa dosahuje stupeň přeměny asi 98%.
450°C, 500 kPa

2 SO2 + O2 2 SO3 ∆H°= - 98 kJ/mol
V 2O 5
Vznikající oxid sírový je ihned odstraňován, využíván pro výrobu kyseliny sírové,
takže ho neskladujeme jako samostatnou látku. Samotný SO3 je však stabilní
sloučenina, která taje při teplotě 16,5°C a vře při teplotě 44°C. Jelikož síra
nevystupuje ve vyšším oxidačním čísle, než (+VI), nebude se SO3 při reakcích
oxidovat, takže nemá redukční účinky. Naopak, redukce (S+VI) je běžná, proto se SO3
při reakcích sám redukuje, čili chová se jako silné oxidační činidlo.
Oxokyseliny
Kyselina siřičitá, H2SO3

Molekula této dvojsytné, slabé kyseliny, je velice nestabilní, takže reálně ve vodném
roztoku existuje v podobě hydratovaného oxidu siřičitého, který disociuje. Volná
kyselina siřičitá není známa, ale její soli i hydrogensoli jsou běžné.
SO2.H2O H3O+ + HSO3- (hydrogensiřičitan)
HSO3- + H2O H3O+ + SO32- (siřičitan)

Kyselina siřičitá má výrazné redukční účinky, protože při takové reakci se síra oxiduje
a získává výhodné oxidační číslo (+VI).
Kyselina sírová, H2SO4

Tato dvojsytná kyselina, vzhledu bezbarvé, olejovité kapaliny, má teplotu tání 10,4°C.
Její vysoká viskozita i teplota varu (338°C) je způsobena propojením molekul
vodíkovými vazbami.
293
K tomu dochází také v tuhém skupenství čisté, krystalické H2SO4. Molekuly tu jsou
propojeny vodíkovými vazbami do
prostorové sítě.
Kyselina sírová se ochotně ve všech
poměrech mísí s vodou, při ředění
dochází k objemové kontrakci a uvolnění
značného zřeďovacího tepla. Při tomto
exotermním ději proto koncentrovanou
kyselinu opatrně přidáváme do vody. Při
opačném postupu by se voda, kápnutá
do kyseliny, uvolněným teplem naráz vypařila a expandující vodní pára by explozivně
rozstříkla koncentrovanou kyselinu do okolí.
Zaváděním SO3 se kyselina sírová koncentruje na dýmavou kyselinu sírovou, oleum,
obsahující také molekuly kyseliny disírové (H2S2O7) a molekuly dalších polysírových
kyselin.
Koncentrovaná kyselina sírová má dehydratační a oxidační účinky, zředěný roztok

má vlastnosti silné kyseliny.
Oxidační účinky se projevují schopností koncentrované kyseliny sírové oxidovat

některé kovy i nekovy. Příkladem může být oxidace mědi:
2 H2SO4 + Cu CuSO4 + SO2 + 2 H2O
Kyselé vlastnosti kyseliny sírové vynikají především ve zředěných roztocích, kde

snadno probíhá disociace do dvou stupňů (disociace do prvního stupně je výrazně
vyšší):
H2SO4 + H2O H3O+ + HSO4- hydrogensíran
-
HSO4 + H2O +
H3O + SO4 2- síran
Čím více vody je k dispozici (zředěný roztok), tím více je posílen průběh reakce zleva
do prava, čili disociace. Čím lépe kyselina disociuje, tím je silnější, tím více se projeví
její kyselé vlastnosti. Zředěná kyselina sírová rozpouští mnohé kovy a vytěsňovacími
reakcemi uvolní málo těkavá kyselina sírová těkavější kyselinu z jejích solí.
H2SO4 + Zn ZnSO4 + H2
Kyselina sírová je jednou z hlavních látek, produkovaných chemickým průmyslem. Je

potřebná ve všech oblastech chemie, ve velkých množstvích pro výrobu
průmyslových hnojiv, barev a pigmentů, plastů, výbušnin, léčiv, detergentů a mýdel.
Výroba kyseliny sírové

Kyselinu sírovou v laboratoři nepřipravujeme, průmyslově vyráběná je dodávána jako
základní chemikálie do každé laboratoře.
Výchozí sloučeninou pro výrobu je oxid siřičitý, který dnes získáváme čistý, výhradně
spalováním síry (dříve se znečištěný SO2 vyráběl pražením sulfidických rud).
Oxid siřičitý se pak musí zoxidovat na oxid sírový. Starší, nitrosní způsob výroby,
k tomu používal nitrosní plyny, čili oxidy dusíku (NO a NO2). Od konce 20. století se u
nás kyselina sírová vyrábí výhradně modernějším, kontaktním způsobem, který
294
využívá oxidaci SO2 na SO3 na katalyzátoru oxidu vanadičném. V konečné etapě by

měl vyrobený SO3 reagovat s vodou na kyselinu sírovou:
SO3 + H2O H2SO4 ∆H = - 132 kJ/mol
Taková reakce skutečně probíhá, je však silně

exotermní, takže se vytváří horká mlha kyseliny
sírové. Ta nemůže kondenzovat na kapalnou fázi,
protože se její kapičky navzájem odpuzují zápornými
náboji na svém povrchu. Molekuly H2SO4 se
navzájem spojují vodíkovými vazbami a zároveň
každá z nich vytváří dipól, orientovaný záporným
koncem k povrchu kapky.
Oxid sírový se proto zavádí do roztoku
koncentrované kyseliny sírové (je tu nízká tenze
vodních par, proto mlha kyseliny sírové nevznikne).
Vzniká tzv. oleum, dýmavá kyselina sírová,
obsahující asi 20% SO3 ve 100% H2SO4.
Dochází zde k tvorbě oligosírových kyselin (hlavně
disírové a trisírové), z nichž se naředěním vodou
získá 98% H2SO4 o hustotě 1,836 g /cm3. Hydrolýza kyseliny disírové nastává
vazbou volného elektronového páru atomu kyslíku v molekule vody na elektronově
deficitní atom síry:
H H H H
O O O O
kyselina δ+ +
S S S S
disírová O O O H H O
O O O
O O O O
H O kyselina sírová
H
Úloha 17.5
Kyselina siřičitá má redukční účinky, takže se při reakci sama oxiduje na kyselinu
sírovou. Zapište chemickou rovnici reakce kyseliny siřičité s jodem.
Řešení:
Jod bude při reakci redukován na jodovodík.
I2 + H2SO3 + H2O 2HI + H2SO4
Úloha 17.6
Kyselina sírová je silná netěkavá kyselina, která vytěsňuje z halogenidů těkavé
halogenovodíky. Zapište chemickou rovnici reakce kyseliny sírové s chloridem
sodným.
Řešení:
2 NaCl + H2SO4 2 HCl + Na2SO4
295
Soli oxokyselin síry
Siřičitany
Soli slabé kyseliny siřičité získáme zaváděním SO2 do roztoku s nadbytkem
hydroxidu. Většinou jsou nerozpustné (vytvářejí se sraženiny), pouze siřičitany
alkalických kovů jsou rozpustné a hydrolyzují za tvorby zásaditých roztoků.
Dalším sycením roztoku oxidem siřičitým vznikají rozpustné hydrogensiřičitany, které
se zahříváním dehydratují na disiřičitany:
t
2 NaHSO3 Na2S2O5 + H2O
hydrogensiřičitan sodný disiřičitan sodný
Siřičitany i hydrogensiřičitany obsahují atom síry v oxidačním čísle (+IV) a ten se

proto bude ochotně oxidovat na stabilnější (S+VI). Už na vzduchu probíhá spontánní
oxidace na sírany, a proto siřičitany i hydrogensiřičitany jsou významnými redukčními
činidly.
Rozkladem siřičitanů neoxidující minerální kyselinou (HCl) se uvolňuje kyselina
siřičitá a z jejího roztoku těká plynný SO2 (možnost laboratorní přípravy SO2).
Hydrogensiřičitan vápenatý, Ca(HSO3)2, zvaný „sulfitový louh“, se používá při výrobě
papíru, protože rozpouští ligninové složky dřevní drti a uvolňuje tím celulózu.
Hydrogensiřičitan sodný, NaHSO3, se používá jako redukční činidlo při barvení a
potiskování tkanin.
Disiřičitan draselný, K2S2O5, dříve nazývaný „pyrosiřičitan“, získáme zaváděním SO2
do roztoku uhličitanu draselného („potaše“).
K2CO3 + 2 SO2 K2S2O5 + CO2
Používá se jako dezinfekční prostředek, zabraňující octovému kvašení vína, v dávce

1 gram na 50 litrů šťávy pro kvašení. Ve vyšší koncentraci (1 g na 10 l) se používá ke
stabilizaci již hotového vína.
Sírany
Tyto soli můžeme získat reakcí kyseliny sírové s kovem, jeho oxidem nebo
hydroxidem, nebo také vytěsněním slabších kyselin z jejich solí:
MgCO3 + H2SO4 MgSO4 + CO2 + H2O
Sírany většiny kovů i síran amonný jsou ve vodě rozpustné, omezenou rozpustnost
mají sírany Mg2+, Ca2+, Sr2+, nerozpustné jsou sírany Ba2+, Pb2+, Ag+, Hg+.
Ačkoli barnaté soli, rozpuštěné ve vodě, jsou velice toxické, síran barnatý, BaSO4, se
využívá jako kontrastní látka v rentgenologii, protože díky své nerozpustnosti
neuvolňuje do okolí ionty Ba2+. Nerozpustné sírany se obecně připravují srážením
roztoků rozpustných solí daného kovu:
Na2SO4 + BaCl2 sraž. BaSO4 + 2 NaCl
Sírany často ochotně vážou vodu: bezvodý síran sodný, Na2SO4, je hygroskopický
(přijímá vzdušnou vlhkost), proto se využívá jako sušicí činidlo. Používá se také na
výrobu skla, celulózy, viskózového hedvábí, nebo pracích prostředků.
296
Schopnost rozpustných síranů vázat vodu má ještě další aplikaci: zadržení vody
v trávicím traktu má projímavý účinek, proto se síran sodný a síran hořečnatý
používá jako projímadlo. Tyto látky se ve střevě téměř nevstřebávají a vážou na sebe
vodu z okolních tkání.
Mnohé sírany v přírodě krystalizují jako hydráty, tvoří typicky zbarvené skalice. Jejich
zbarvení způsobují aquakationty a při zahřívání, ztrátou vody, ztrácí skalice původní
zbarvení.
Modrá skalice, CuSO4 . 5 H2O, se používá na úpravu vody v koupalištích (brání
množení řas), slouží jako protiplísňový postřik vinné révy, ale také ke galvanickému
poměďování kovů.
Bílá skalice, ZnSO4 . 7 H2O, se používá jako konzervační činidlo na dřevo a mořidlo
v textilním průmyslu.
Zelená skalice, FeSO4 . 7 H2O, se používá pro výrobu železitých pigmentů a
v zemědělství jako protiplísňový prostředek.
Nikelnatá skalice, NiSO4 . 7 H2O, má zelené zbarvení a slouží jako elektrolyt pro
elektrolytickou výrobu niklu.
Kobaltnatá skalice, CoSO4 . 7 H2O, je červená krystalická látka rozpustná ve vodě.
Zahříváním se dehydratuje na modrý bezvodý CoSO4, který je sušicím činidlem:
přijímáním vlhkosti z okolí vytváří zpět červené krystaly hydrátu.
Jinou významnou skupinu přírodních krystalohydrátů síranů představují kamence.
Tyto podvojné sírany, krystalující se 12 molekulami vody, obsahují současně kation
v oxidačním čísle (+I) a (+III). Příkladem může být fialově zbarvený draselno-chromitý
kamenec, KCr(SO4)2 . 12 H2O, dodekahydrát síranu draselno-chromitého. Kamence
srážejí bílkoviny a uplatňují se jako činidla pro moření a činění kůží.
Hydrogensírany
Jsou lépe rozpustné, než sírany a získáme je rozpouštěním síranů ve zředěném
roztoku kyseliny sírové:
K2SO4 + H2SO4 2 KHSO4
V důsledku hydrolýzy mají roztoky těchto solí kyselou reakci:
HSO4- + H2O H3O+ + SO42-
Zahříváním ztrácejí hydrogensírany vodu a přecházejí na disírany:

t
2 KHSO4 K2S2O7 + H2O
Úloha 17.7
Uvedený disíran draselný má značný technický význam. Jeho tavením
s nerozpustnými oxidy kovů (Al2O3, Fe2O3, TiO2, ZrO2) vznikají sírany kovů rozpustné
ve vodě, kov tím může být převeden do roztoku. Zapište chemickou rovnici reakce
disíranu draselného s oxidem hlinitým.
Řešení: tavení
3 K2S2O7 + Al2O3 Al2(SO4)3 + 3 K2SO4
297
Thiosírany
Tyto soli, odvozené od nestabilní kyseliny thiosírové, obsahují anion (S2O3)2-, který je
analogický aniontu síranovému. Thiosírany lze získat zaváděním síry
(tvorba suspenze) do roztoku siřičitanu. Siřičitanový anion atakuje
cyklickou molekulu síry (S8) za tvorby lineárního aniontu (S9O3)2- a ten je
v následujícím kroku napadán další molekulou siřičitanu. Uvolní se
molekula thiosíranu, (S2O3)2- a zbylý anion (S8O3)2- dále reaguje s novým
siřičitanovým aniontem.
Thiosíran sodný krystaluje jako pentahydrát, Na2S2O3 . 5 H2O. Má redukční účinky,

které se projevují odlišně, v závislosti na tom, s jak silným oxidačním činidlem
reaguje. Působením silných oxidačních činidel (Cl2, Br2) se sám oxiduje až na
hydrogensíran:
Na2S2O3 + 4 Cl2 + 5 H2O 2 NaHSO4 + 8 HCl
Touto reakcí se odstraňují v textilním průmyslu zbytky chloru z bělených tkanin.

Slabší oxidační činidla (I2) reagují s thiosíranem na tetrathionan. Protože reakce
probíhá kvantitativně (prakticky se 100% výtěžkem), využívá se v analytické chemii
při odměrném stanovení jodu (jodometrie):
2 Na2S2O3 + I2 Na2S4O6 + 2 NaI

tetrathionan sodný
Thiosíran sodný se pro své redukční účinky využíval v klasické fotografii jako
ustalovač (odstranění nenarušených krystalů AgBr). Je důležitým antidotem
(protijedem) při otravě kyanidy, které převede na netoxický thiokyanatan:
Na2S2O3 + KCN KSCN + Na2SO3

thiokyanatan draselný
298
18. PRVKY V.A PODSKUPINY (15. SKUPINY), PODSKUPINY

DUSÍKU, PENTELY
Podskupina zahrnuje prvky: dusík (Nitrogenium, N), fosfor (Phosphorus, P), arsen
(Arsenicum, As), antimon (Stibium, Sb) a bismut (Bismuthum, Bi). První z nich je
plyn, ostatní jsou tuhé látky.
Dusík je jako samostatný prvek nejvíce zastoupenou složkou vzduchu (78% N2), ze
sloučenin je jeho přírodním minerálem chilský ledek, NaNO3. Jeho nejbohatší ložiska
leží v pouštních oblastech Jižní Ameriky.
Fosfor je reaktivnější, než dusík, proto se v přírodě vyskytuje pouze ve formě
sloučenin, fosforečnanů. Jedná se hlavně o apatity, například fluoroapatity
Ca5(PO4)3F, hydroxyapatity Ca5(PO4)3OH a odvozený typ apatitu, minerál fosforit.
Arsen
V přírodě nacházíme hlavně sulfidické minerály arsenu, nejčastěji společně s jinými
kovy. K nejběžnějším patří arsenopyrit, FeAsS, samostatnými sulfidy arsenu jsou
auripigment, As2S3 a realgar As4S4.
Antimon
V přírodě najdeme antimon v jehlicovitých krystalcích minerálu antimonitu, Sb2S3.
Bismut
Tento vzácný prvek se může vyskytovat i ryzí, nejběžnější formou je však jeho
minerál bismutinit, Bi2S3.
Postavení v periodickém systému a vazebné možnosti
Prvky mají elektronovou konfuguraci valenční sféry: ns2 np3. Pět valenčních
elektronů je proto řadí do V.A podskupiny periodického systému.
S rostoucí atomovou hmotností, v podskupině zhora dolů, klesá elektronegativita
prvků. Elektronegativnější z nich, dusík a fosfor, jsou nekovy, arsen má vlastnosti
polokovů a antimon i bismut jsou kovy.
Valenční sféra má podsféru (ns) zaplněnou dvěma elektrony a podsféru (np) třemi
elektrony (ns2np3), proto stabilní elektronové konfigurace může být dodaženo třemi
způsoby:
Přijetím tří elektronů do podsféry (np) získá atom
zcela zaplněnou valenční sféru a oxidační číslo (-III).
Odevzdáním tří elektronů podsféry (np) zbude pouze
úplně obsazená podsféra (ns), atom prvku tím získá
oxidační číslo (+III).
Odevzdáním pěti elektronů získá atom prvku
výhodnou konfiguraci prázdné valenční sféry a
oxidační číslo (+V).
Známe i další oxidační čísla pentelů, avšak
považujeme je za čistě formální, protože nejsou
spojena s přesunem elektronů mezi vazebnými partnery (hydrazin, -II).
Dusík
Dusík je biogenní prvek, obsažený v bílkovinách a nukleových kyselinách všech
organismů. Za normální teploty je dusík bezbarvý plyn, bez zápachu, který má ve
299
vodě zhruba poloviční rozpustnost ve srovnání s kyslíkem (při teplotě 0°C 23 cm3
N2/dm3 vody, při teplotě 20°C 16 cm3 N2/dm3 vody). Dusík vytváří biatomické
molekuly s trojnou vazbou (N ≡ N). K jejímu rozštěpení je nutné dodat velké množství
energie (disociační energie vazby činí 946 kJ/mol) a právě zde je příčina inertnosti,
nereaktivity dusíku. Není to však jev úplně absolutní: dusík má natolik malý atomový
poloměr, že je schopen poutat další elektrony a vytvářet tak nitridové anionty (N3-).
Proto už za normální, resp. mírně zvýšené teploty, reaguje dusík s lithiem nebo
vápníkem, za vzniku odpovídajících iontových nitridů:
6 Li + N2 2 Li3N 3 Ca + N2 Ca3N2
nitrid lithný nitrid vápenatý
S jinými prvky se však dusík slučuje až za vysokých teplot a tlaků, popřípadě za

použití katalyzátorů.
Pro svoji nízkou reaktivitu se snadno dostupný dusík využívá k vytváření inertní
atmosféry tam, kde nehrozí tvorba nitridů (zde je nutné použít argon). Zahříváním
kovů v atmosféře dusíku dochází k nitridaci kovu, kdy se na jeho povrchu vytvoří
vrstvička nitridu, která zvyšuje tvrdost, chemickou odolnost a brání korozi kovu. Tím
je kov pasivován, proto lze dusík přepravovat v ocelových láhvích.
Zkapalněný dusík se velice běžně využívá jako chladicí médium (- 196°C), plynný
dusík je zdrojem pro výrobu amoniaku, kyseliny dusičné a dusíkatých hnojiv. Nitridací
acetylidu vápenatého (karbidu vápníku, CaC2) za vysoké teploty vzniká dusíkaté
hnojivo, kyanamid vápenatý, CaCN2.
Technicky významné chemické reakce, vycházející z dusíku, začínají jeho redukcí na
amoniak. Další
přeměny spočívají
v sekvenci
oxidačních reakcí
(některé reakce
nejsou redoxními
ději, například
přeměna amoniaku
na amonné soli,
nebo disociace
kyseliny
dusičné na
dusičnany), v závěru sekvence je redukce dusičnanů na dusitany.
Děje probíhající v přírodě, působením mikroorganismů, však mohou probíhat i
opačným směrem, než průmyslově významné reakce (viz koloběh dusíku).
Úloha 18.1
Uveďte oxidační čísla dusíku u všech látek ve schématu sekvence technicky
významných přeměn dusíkatých sloučenin.
Řešení:
Dusík má vyšší elektronegativitu, než vodík, proto ve sloučeninách s vodíkem atom
dusíku přijímá
elektrony a
získává záporné
oxidační číslo.
300
Kyslík má naopak vyšší elektronegativitu, než dusík, proto u kyslíkatých sloučenin je

tomu obráceně.
Fosfor
Fosfor je biogenní prvek, obsažený v organismech ve formě fosforečnanů, ale také
organických fosfátů, které jsou od nich odvozeny. Elementární fosfor se v přírodě
nevyskytuje, ale lze ho získat v podobě tří alotropických modifikací.
Bílý fosfor vzniká ochlazením fosforových par (uvolňovaných například při tavení
minerálů apatitů s koksem a pískem).
Vytváří čtyřatomové molekuly (P4), v nichž jsou
atomy fosforu umístěny do vrcholů tetraedru.
Kovalentní vazby v molekule vznikají překryvem p-
orbitalů atomů fosforu, obsazených jedním
elektronem. Orbitaly svírají navzájem úhel 90°, ale
úhel při vrcholu tetraedru činí jen 60°. Orbitaly se
proto nemohou překrývat přesně na spojnici jader,
jejich překryv není dokonalý a vznikají „ohnuté“,
„banánové“ vazby tau (τ). V molekule (P4) tak existuje vysoké pnutí, které je příčinou
vysoké nestability, reaktivity bílého fosforu. Na vzduchu se při zvýšené teplotě, nebo
vlivem tření spontánně oxiduje, je samozápalný a jeho páry spontánně světélkují.
Proto se bílý fosfor uchovává pod vodou (je v ní jen nepatrně rozpustný, rozpouští se
však v sirouhlíku a organických rozpouštědlech). Pod vodou také bílý fosfor krájíme:
nebereme ho do ruky, protože způsobuje těžké popáleniny, fosfor vniká do těla a
díky vysoké toxicitě způsobuje otravu (smrtelná dávka pro člověka činí kolem 50 mg).
Reaktivní bílý fosfor se spontánně slučuje s mnoha prvky a silná oxidační činidla
(např. HNO3) ho oxidují až na kyselinu fosforečnou:
P4 + 20 HNO3 4 H3PO4 + 4 H2O + 20 NO2
Bílý fosfor se používá pro výrobu oxidu fosforečného a kyseliny fosforečné, je

složkou náplní plamenometů a zápalných bomb.
Červený fosfor, který není samozápalný, vzniká dlouhodobým zahříváním bílého
fosforu (4 dny) bez přítomnosti vzduchu v inertní atmosféře, ale za katalýzy rtutí
postupně vznikne až černý fosfor.
250°C 250°C
Bílý P červený P černý P
kondenzace par Hg
Červený fosfor vytváří polymerní tetraedrické molekuly

s různým uspořádáním řetězců a podle toho se liší odstínem
červeného zbarvení. Tato stabilnější, méně reaktivní modifikace
fosforu není toxická. Při zahřívání sublimuje a páry pak
kondenzují za tvorby bílého fosforu. Červený fosfor představuje
nerozpustnou modifikaci, která se používá pro výrobu škrtátek
zápalek (směs P, SiO2).
Černý fosfor představuje nejstabilnější modifikaci, která je
nereaktivní, nerozpustná a netoxická. Tato tmavě šedá látka
má polymerní molekuly uspořádané do vrstevnaté mřížky,
připomínající grafit. Je to kovová modifikace, vede elektrický
proud.
301
Arsen
Nestabilní, žlutá modifikace (As4) vzniká ochlazením par uvolněných sublimací. Tato
nekovová modifikace postupně přechází ve stabilnější, kovový šedý arsen. Prvek i
jeho sloučeniny jsou toxické látky. Arsen hoří za tvorby oxidu arsenitého a kyselinou
dusičnou se oxiduje na kyselinu trihydrogenarseničnou:
3 As + 5 HNO3 + 2 H2O 3 H3AsO4 + 5 NO
Arsen se používá při výrobě polovodičů a olověných broků: zvyšuje povrchové napětí
olova, takže kapky slitiny pak tuhnou v podobě kuliček.
Antimon
Tento toxický kov vytváří, podobně jako arsen, nestabilní žlutou modifikaci, která
postupně přechází ve stabilnější modifikaci šedou.
Používá se jako přísada do slitin (liteřina, ložiskové kovy), které získají vyšší tvrdost a
křehkost.
Bismut
Kovový prvek, jehož rozpustné sloučeniny jsou toxické. S kyselinou dusičnou reaguje
jako typický kov, čili vytěsňuje z ní vodík za tvorby bismutité soli:
Bi + 4 HNO3 Bi(NO3)3 + NO + 2 H2O
Bismut se používá pro výrobu nízkotavitelných slitin do teplotních pojistek. Woodův

kov (Bi : Pb : Sn : Cd v poměru přibližně 4 : 2 : 1 : 1) taje při teplotě 70°C, Roseův
kov, tající při 94°C, obsahuje Bi : Pb : Sn v poměru 5 : 3 : 2.
Příprava a výroba prvků V.A podskupiny
Dusík
Dusík nejčastěji připravujeme tepelným rozkladem dusitanu amonného:
t
NH4NO2 N2 + 2 H2O
Při reakci spontánně vzniká stabilní molekula dusíku, proto průběh reakce může být
prudký, explozivní. Bezpečný průběh zajistíme pomalým přidáváním roztoku dusitanu
sodného do horkého roztoku chloridu amonného. Ostatní z prvků V.A podskupiny se
v laboratoři zpravidla nepřipravují, jejich zdrojem je výroba.
Výroba dusíku je tradičně založena na frakční destilaci zkapalněného vzduchu, kde
dusík tvoří těkavou, níževroucí frakci. Plní se do ocelových láhví pod tlakem 15 MPa,
jinou variantou je přeprava zkapalněnného dusíku, ve speciálních, Dewarových
nádobách.
K moderním metodám výroby kyslíku i dusíku ze vzduchu patří technologie PSA
(Pressure Swing Adsorption), adsorpce při měnícím se tlaku. Využívá molekulových
sít, adsorbentů s velkým vnitřním povrchem, které obsahují póry různých velikostí.
Na nejmenších pórech se v molekulových vrstvách adsorbují plyny, každý s jinou
afinitou. K sítům na bázi aktivního uhlí má vyšší afinitu kyslík, než dusík, takže
průchodem vzduchu adsorbentem se kyslík adsorbuje a vystupuje téměř čistý dusík
302
(99,8%), dokud se adsorbent nenasytí kyslíkem. Z něho se pak kyslík uvolní

snížením tlaku (regenerace adsorbentu).
Fosfor
Fosfor se vyrábí z fosforečnanů, především apatitů Ca5(PO4)3X, kde X = F, Cl, nebo
OH. Apatity se v elektrické obloukové peci taví s koksem (C) a pískem (SiO2) při
teplotě 1500°C. Roztavený SiO2 se chová jako kyselina a vytěsní z apatitu oxid
fosforečný:
kyselina, 1500°C
2 Ca5(PO4)3F CaF2 + 3 P2O5 + 9 CaO
Principem výroby fosforu je redukce uvolněného oxidu fosforečného koksem:
1500°C
2 P2O5 + 10 C P4 + 10 CO
Páry fosforu jsou vedeny do kondenzátorů, kde je sráží sprcha vody, bílý fosfor se
plní do železných pozinkovaných nádob a zalije se vodou.
Arsen
Arsen se vyrábí tepelným rozkladem rudy arsenopyritu (FeAsS) bez přístupu
vzduchu, uvolněný prvek sublimuje a jeho páry se zkondenzují.
Antimon, bismut
Sulfidické rudy se praží na vzduchu za tvorby oxidů, z nich se kov vyredukuje
koksem.
SLOUČENINY PRVKŮ PODSKUPINY DUSÍKU
Binární sloučeniny pentelů s vodíkem
Pentely tu vystupují v oxidačním čísle (-III). Protože stabilita tohoto oxidačního čísla
klesá ve skupině od dusíku k bismutu, klesá tímto směrem také stabilita sloučenin
s vodíkem. Těžké pentely jsou v oxidačním čísle (-III) už značně nestálé, mají
tendenci se oxidovat, proto vykazují nejsilnější redukční účinky.
Redukční schopnosti pentelů se zvyšují se vzrůstající hodnotou protonového čísla a
stejným způsobem roste také jedovatost sloučenin.
Plynný amoniak leptá sliznice a může způsobit oslepnutí, kapalný vyvolává zánět
jater a ledvin, smrtelná dávka představuje 20 – 30 g desetiprocentního vodného
roztoku.
Fosfan je toxický plyn, způsobující edém plic, poškození jater a ledvin.
303
Arsan je velice toxický plyn páchnoucí po česneku, způsobuje rychlou hemolýzu

(rozpad červených krvinek), plicní edém a srdeční selhání.
Stiban je neurotoxin poškozující centrální nervový systém.
Amoniak, NH3
Tento snadno zkapalnitelný plyn se vyrábí Boschovou – Haberovou syntézou přímo
z prvků. Dusík pro výrobu se získává frakční destilací vzduchu nebo technologií PSA,
zdrojem vodíku bývá zemní plyn, karbonizační plyn při zplyňování uhlí, nebo mazut.
Z čistého vodíku a dusíku se připraví syntézní plyn, směs N2 : H2 v poměru 1 : 3,
který je surovinou pro syntézu amoniaku.
400 – 500°C
N2 + 3 H2 2 NH3 ∆H = - 93,8 kJ/mol
Fe, Al2O3, 30 MPa
Boschova – Haberova syntéza představuje zvratnou exotermní reakci s vysokou

aktivační energií, proto musí být katalyzována (železem, s promotorem Al2O3 a K2O).
Počet molů plynů při syntéze klesá, takže reakci podpoří zvýšení tlaku výchozích
plynů (30 MPa), teplota 400 – 500°C. Katalyzátorem je železo houbovité struktury
uspořádané v reaktoru na patrech, jimiž prostupuje syntézní plyn. Železo nejprve
vytvoří s dusíkem nitrid železa (Fe3N), který se pak hydrogenuje na NH3 a ten se
odpoutá od povrchu železa.
Výstupní směs obsahuje kromě amoniaku asi 10% výchozích plynů, dusíku a vodíku,
které se vracejí do výroby.
Vlastnosti amoniaku
V čistém, kapalném amoniaku jsou molekuly NH3 navzájem propojeny vodíkovými
vazbami. Při vypařování se na rozštěpení těchto vazeb spotřebovává značná energie
na úkor teploty okolí: kapalný amoniak odpařováním silně ochlazuje své okolí, proto
se používá jako náplň do chladicích a mrazicích zařízení.
Vodíkové vaby vznikají také mezi molekulami amoniaku a vody ve vodném roztoku
amoniaku, amoniak má velikou schopnost
rozpouštět se ve vodě. S vodou také
vytváří monohydrát (nepřesně někdy
označovaný jako hydroxid amonný,
NH4OH), který je schopen disociace:
Disociační konstanta dosahuje jen nízké hodnoty (KB = 1,8 . 10-5 mol/dm3), takže
amoniak je pouze slabou zásadou. S minerálními kyselinami reaguje za tvorby
amonných solí:
NH3 + HCl NH4Cl
304
Amoniak se už dále nemůže redukovat, může se jenom oxidovat a při tom redukuje
jiné látky: amoniak vystupuje pouze jako redukční činidlo. Snadno se oxiduje
kyslíkem (hoří) na elementární dusík a vodní páru.
Úloha 18.2
Zapište (nekatalyzovanou) reakci hoření amoniaku.
Řešení:
4 NH3 + 3 O2 2 N2 + 6 H2O
Úloha 18.3
Zapište reakci amoniaku s kyselinou sírovou.
Řešení:
Amoniak je zásada, proto reakcí s kyselinou sírovou vytvoří amonnou sůl:
2 NH3 + H2SO4 (NH4)2SO4
Amonné soli
Tyto bezbarvé sloučeniny, dobře rozpustné ve vodě, reagují v důsledku hydrolýzy
kationtu kysele:
NH4+ + H2O NH3 + H3O+
Nejsou příliš stálé, zahříváním, nebo působením silných zásad uvolňují amoniak.
Chlorid amonný, NH4Cl, salmiak
Používá se jako elektrolyt do suchých článků a jako letovací pasta při pájení kovů. Při
zahřátí totiž disociuje na NH3 a HCl, chlorovodík reaguje s oxidy na povrchu kovu a
vznikají těkavé chloridy. Ty sublimují a očištěný kov je schopen letování.
Síran amonný (NH4)2SO4 je běžné dusíkaté hnojivo, stejně, jako dusičnan amonný
NH4NO3, čili amonný ledek. Není to bezpečná sloučenina, hrozí její explozivní
rozklad na kyslík, dusík a vodní páru:
2 NH4NO3 2 N2 + O2 + 4 H2O
Hydrogenuhličitan amonný, NH4HCO3, se používá jako kypřicí prášek do cukrářských

výrobků. Zahříváním se rozkládá a unikající plyny kypří těsto.
NH4HCO3 NH3 + H2O + CO2
Úloha 18.4
Amoniak je pouze slabá zásada, proto může být vytěsněn z amonných solí silnější
zásadou. Zapište reakci chloridu amonného s hydroxidem vápenatým, která běžně
slouží pro laboratorní přípravu amoniaku.
Řešení:
2 NH4Cl + Ca(OH)2 2 NH3 + CaCl2 + 2 H2O
Hydrazin, N2H4
Hydrazin je kapalina, jejíž zásadité vlastnosti jsou dány přítomností
volného elektronového páru na každém atomu dusíku. Proto také
305
reaguje s minerálními kyselinami za tvorby dvou řad hydraziniových solí.

Průmyslově se hydrazin získává Raschigovou syntézou, oxidací amoniaku
chlornanem v prostředí želatiny.
2 NH3 + NaClO N2H4 + NaCl + H2O
Želatinové látky zvyšují viskozitu roztoků a vážou těžké kovy, především ionty Cu2+,
které by katalyzovaly rozklad.
Hydrazin je velice silným redukčním činidlem, hlavně v zásaditém prostředí. Toho se
využívá v galvanotechnice k pokovování:
2 Ni2+ + N2H4 + 4 OH- 2 Ni + N2 + H2O
Hydrazin se při reakci oxiduje na stabilní molekulu elementárního dusíku, zatímco

ionty Ni2+ se zredukují na nikl, který pokryje povrch železného předmětu, ponořeného
do galvanické lázně (niklování chrání železo před korozí).
Hoření hydrazinu je silně exotermní reakcí, protože vznikají stabilní molekuly
produktů, dusík a voda:
N2H4 + O2 N2 + 2 H2O ∆H = - 622 kJ/mol
Protože hydrazin má obecně tendenci k prudké oxidaci, používá se ve směsi

s peroxidem vodíku jako složka raketového paliva.
Azoimid, kyselina azidovodíková, HN3

V molekule této nestálé, explozivní kapaliny se jeden krajní dusíkový atom nachází
v hybridním stavu (sp2) a ostatní
v hybridním stavu (sp). Schéma
ukazuje překryv hybridních orbitalů za
tvorby sigma vazeb. Vazby pí vznikají
překryvem nehybridizovaných p-
orbitalů atomů dusíku a jsou
delokalizované.
Významné jsou soli této slabé
kyseliny, azidy.
Azidy alkalických kovů jsou stabilní,
ve vodě rozpustné soli obsahující azidový anion (N3-), dobře stabilizovaný
delokalizací π−elektronů. Při zahřívání se rozkládají za uvolňování dusíku.
Reakce azidu sodného je podstatou bleskového naplnění airbagu dusíkem. Kromě
azidu sodného je součástí náplně také dusičnan draselný a oxid křemičitý. Náraz
spojí elektrický obvod a zahřeje odporový drát, který v řádu milisekund nastartuje
prudký rozklad azidu na dusík a elementární sodík:
2 NaN3 (s) 3 N2 (g) + 2 Na (s)
Reaktivní sodík je nezbytné odstranit, proto ihned zreaguje s dusičnanem draselným,

na další plynný dusík a oxidy kovů:
10 Na (s) + 2 KNO3 (s) N2 (g) + 5 Na2O (s) + K2O (s)

306
Oxid draselný a sodný pak zreaguje s oxidem křemičitým na „křemičité sklo“, směsný
křemičitan draselno-sodný.
Azidy těžkých kovů se získají srážecími reakcemi z rozpustných azidů alkalických
kovů:
2 NaN3 + Pb(NO3)2 Pb(N3)2 + 2 NaNO3
azid sodný azid olovnatý
V těchto azidech se však nevyskytují volné ionty (N3-), vazba má kovalentní

charakter. Takové azidy jsou nestabilní a snadno explodují. Azid olovnatý snadno
vybuchuje při nárazu, proto se průmyslově vyrábí jako třaskavina.
Binární sloučeniny pentelů s halogeny
Halogenaminy odvodíme záměnou atomů vodíku v amoniaku, ale chybějí jim

zásadité vlastnosti, proto s kyselinami nevytvářejí soli. Elektronegativní atom
halogenu odebírá atomu dusíku část elektronové hustoty, takže nevazebný
elektronový pár dusíku není k dispozici pro tvorbu vazby. Tento záporný indukční
efekt halogenů tak potlačuje bazicitu (Nδ+ Xδ−).
Chloraminy se získávají chlorací amoniaku v závislosti na hodnotě pH roztoku.
Všechny halogenidy dusíku s výjimkou fluorových derivátů jsou nestálé, explozivní
sloučeniny, ale práce s jejich zředěnými roztoky je bezpečná.
NH3 + Cl2 NH2Cl Chloramin pH > 8

NHCl2 Dichloramin pH = 3 – 5
NCl3 Trichloramin pH < 3
Monochloramin, NH2Cl
Technicky významné dezinfekční činidlo pro hrubou dezinfekci (podlahy, toalety).
Hydrolyzuje na silné oxidační činidlo, kyselinu chlornou, která ničí mikroby.
NH2Cl + H2O HClO + NH3
Pro dezinfekční účely se chloramin stabilizuje vazbou na organické molekuly,

používá se sodná sůl p-toluensulfonylchloramidu (CH3-C6H4-SO2-NHCl).
Jododusík, NI3.NH3
Tmavá sraženina, vznikající zaváděním nadbytku jodu do vodného roztoku
amoniaku. Po odpaření vody exploduje při sebemenším podnětu, dotyku či ozáření.
Halogenidy ostatních pentelů jsou stabilnější, než halogenidy dusíku. Fosfor vytváří
tyto halogenidy v oxidačním čísle (+III) a (+V), ostatní pentely pouze (+III).
Tyto halogenidy hydrolyzují na oxokyseliny, v nichž je zachováno oxidační číslo
pentelu.
Halogenidy fosforu se uplatňují jako halogenační činidla v organické chemii.
Chlorid fosforitý, PCl3

Kapalina vznikající přímou syntézou, spalováním bílého fosforu v chloru. Elektronově
deficitní atom fosforu uděluje této sloučenině vlastnosti Lewisovy kyseliny, je
atakován nukleofilními činidly (NH3, H2O atd.).
307
2 P + 3 Cl2 2 PCl3
Chlorid fosforečný, PCl5

Tuhá látka, vznikající dalčí reakcí chloridu fosforitého s chlorem. Vodou se rozkládá
až na kyselinu trihydrogenfosforečnou, H3PO4. Průmyslově se vyrábí ve velkých
množstvích jako chlorační činidlo pro organické syntézy.
Úloha 18.5
Zapište chemickou rovnici výroby chloridu fosforečného. Reakce se provádí
v rozpouštědle, chloridu uhličitém = tetrachlormethanu (CCl4), kde jsou všechny
reakční složky solvatovány (sol).
Řešení:
PCl3 (sol) + Cl2 (sol) PCl5 (sol)
Úloha 18.6
Zapište chemickou rovnici hydrolýzy chloridu fosforitého a chloridu fosforečného.
Řešení:
Z výkladu víme, že vznikají oxokyseliny se zachovaným oxidačním číslem fosforu.
PCl3 + 3 H2O H3PO3 + 3 HCl
PCl5 + 4 H2O H3PO4 + 5 HCl
Oxidy pentelů
Největší rozmanitost v oxidačních číslech najdeme u dusíku, ve svých oxidech

vystupuje v oxidačních číslech od (+I) do (+V). Společný mají násobný charakter
vazeb (N = O) a vysoký stupeň kovalence. Některé oxidy (oxid dusičitý) vytvářejí
monomerní i dimerní molekuly.
Oxid dusný, azoxid, N2O

Při nízkých teplotách je oxid dusný nereaktivní, za vysokých teplot působí jako
oxidační činidlo a explozivně se rozkládá za uvolnění molekuly dusíku.
Tento acidobazicky inertní bezbarvý plyn vyvolává při vdechování v malých dávkách
euforii, odtud pochází jeho označení „rajský plyn“. Ve vyšších dávkách se používá
k narkózám, pro krátkodobou, nepříliš hlubokou anestézii. Používá se také jako hnací
plyn v nádobkách pro výrobu šlehačky.
Oxid dusnatý, NO
Tento bezbarvý, ve vodě prakticky nerozpustný plyn se průmyslově (pro výrobu
kyseliny dusičné) získává spalováním amoniaku na platinovém katalyzátoru při
teplotě 500°C. t
4 NH3 + 5 O2 4 NO + 6 H2O
Oxid dusnatý, vznikající v tělech živočichů z aminokyseliny argininu, má hormonální
účinky. Relaxuje buňky hladké svaloviny a tím způsobuje vázodilataci, rozšíření cév.
308
Oxid dusičitý, NO2, N2O4

Oxid dusičitý je toxický plyn vznikající v procesu výroby kyseliny dusičné,
v monomerní formě má červenohnědé zbarvení a získáme ho například ponořením
měděného plechu do koncentrované kyseliny dusičné:
Cu + HNO3 Cu(NO3)2 + 2 NO2 + 2 H2O
Díky nepárovému elektronu na atomu dusíku může vytvářet

bezbarvý dimer (N2O4), který převažuje za nižších teplot.
Oxid dusičitý je silným oxidačním činidlem, oxiduje například chlorovodík na chlor:
2 NO2 + 4 HCl Cl2 + 2 NOCl + 2 H2O

nitrosylchlorid
Z hlediska acidobazického chování je oxid dusičitý smíšeným anhydridem: s vodou

reaguje za tvorby směsi kyseliny dusičné a nestabilní kyseliny dusité, která ihned
disproporcionuje na kyselinu dusičnou a oxid dusnatý. To je klíčová reakce při výrobě
kyseliny dusičné.
N2O4 + H2O HNO3 + HNO2
Je proto logické, že zaváděním NO2 do roztoků hydroxidů alkalických kovů vzniká

směs dusičnanu a dusitanu:
2 NO2 + 2 KOH KNO3 + KNO2 + H2O
Oxidy dusíku (NOx) a fotochemický smog

Termínem (NOx) rozumíme hlavně oxidy (NO) a (NO2), uvolňované spalovacími
motory automobilů (kde vznikají za vysokých teplot oxidací vzdušného dusíku). Oxid
dusičitý se působením slunečního záření (hν) štěpí na oxid dusnatý a atomární
kyslík. Ten pak reaguje s molekulovým kyslíkem za tvorby ozonu (O3):
hν
NO2 NO + O O + O2 O3
V odpoledních hodinách tak za slunečných dnů ve městech vzroste hladina

přízemního ozonu, který poškozuje dýchací orgány i pneumatiky automobilů. Na
rozdíl od stratosferického ozonu, jehož vrstva chrání zemský povrch před zhoubnými
účinky UV záření, přízemní ozon škodí. Reaguje s nespálenými uhlovodíky a oxidy
dusíku za tvorby peroxyacylnitrátů, nebezpečné složky fotochemického smogu.
O
hν
Uhlovodíky + O3 + NOx R – C – O – O – NO2
peroxyacylnitrát
309
Peroxyacylnitráty dráždí sliznice, způsobují slzení a dýchací obtíže. Omezit množství

oxidů dusíku ve výfukových plynech umožňuje použití katalytátorů, v dieselových
motorech přídavek močoviny.
Používá se vodný roztok močoviny o koncentraci 32,5% (AdBlue®), který se ze
samostatné nádrže vstřikuje do horkých výfukových plynů, které prošly oxidačním
katalyzátorem. Močovina se rozkládá na amoniak a oxid uhličitý:
H2N – CO – NH2 + H2O 2 NH3 + CO2

močovina
Amoniak ihned reaguje jako redukční činidlo s oxidy dusíku na elementární dusík:
4 NH3 + 4 NO + O2 4 N2 + 6 H2O
4 NH3 + 2 NO + 2 NO2 4 N2 + 6 H2O
Oxid fosforitý a fosforečný, P4O6 a P4O10

Vznikají oxidací bílého fosforu, první za regulovaného přístupu vzduchu, druhý
běžným hořením. Reakce
je velice exotermní, protože
kyslík napadá „ohnuté“
vazby (τ) v tetraedrické
molekule P4 s velkým
vnitřním pnutím. Tvorbou
můstků (P – O – P) pnutí
vymizí, molekula se
stabilizuje. Další oxidací na
atomech fosforu vzniká
oxid fosforečný, P4O10.
Ten je silným
dehydratačním činidlem,
které odnímá vodu
dokonce i kyselině sírové a dusičné. Pro tuto vlastnost se používá jako náplň do
exsikátorů, skleněných nádob se zabroušeným víkem, v nichž chráníme látky před
vzdušnou vlhkostí.
Oxid fosforitý i fosforečný jsou anhydridy, poskytující reakcí s vodou kyselinu
fosforitou a fosforečnou.
Oxid arsenitý, As2O3

Lidově otrušík, utrejch, je jed, využívaný v travičství už od středověku. Chronická
otrava se projevuje brněním a mravenčením v končetinách, hubnutím, smrtelná
dávka činí asi 120 mg. Je omezeně rozpustný ve vodě, na rozdíl od zcela
nerozpustného oxidu antimonitého a bismutitého, které z tohoto důvodu nejsou
toxické.
Oxid arsenitý je látkou amfoterních vlastností: se zásadami reaguje jako kyselina a
poskytuje arsenitany, s kyselinami pak arsenité soli. Podívejme se blíže na disociaci
vodného roztoku oxidu arsenitého:
As3+ + 3 OH- As(OH)3 = H3AsO3 3 H+ + AsO33-

310
Okyselením, zvýšením koncentrace iontů (H+), se rovnováha reakce posune výrazně

vlevo, takže vznikají arsenité soli (As3+). V zásaditém prostředí, v nadbytku iontů
(OH-), se rovnováha reakce posouvá napravo a vytvářejí se arsenitany (AsO33-).
Oxokyseliny pentelů
Kyselina dusitá, HNO2

Jedná se o nestálou kyselinu, která se rozkládá i ve vodném roztoku
(disproporcionuje na kyselinu dusičnou a oxid dusnatý). Používá se
v organické chemii k diazotačním reakcím a pro tyto účely se
připravuje přímo v reakční směsi, rozkladem stabilních solí, dusitanů,
neoxidující minerální kyselinou:
NaNO2 + HCl HNO2 + NaCl
Kyselina dusičná, HNO3

Tato průmyslově významná, silná
minerální kyselina má také výrazné
oxidační účinky. Atom dusíku je
v hybridním stavu (sp2) a mezi
atomy kyslíku jsou delokalizované
π-elektrony, jak ukazují rezonanční
struktury molekuly. Průběh reakce
kyseliny dusičné s kovem závisí na
jeho umístění v elektrochemické řadě napětí kovů. Kovy, stojící v elektrochemické
řadě vlevo od vodíku reagují s HNO3 přímo za vzniku soli.
4 Zn + 10 HNO3 4 Zn(NO3)2 + NH4NO3 + 3 H2O
Kovy, stojící v elektrochemické řadě vpravo od vodíku nemohou z HNO3 přímo

vytěsnit vodík. V takovém případě se kyselina dusičná chová jako oxidační činidlo,
zoxiduje kov na jeho oxid a sama se zredukuje na kyselinu dusitou. Teprve ve
druhém kroku proběhne acidobazická reakce oxidu kovu s kyselinou dusičnou za
tvorby soli a vody. V posledním kroku se uplatní synproporcionační reakce vzniklé
kyseliny dusité s kyselinou dusičnou na oxid dusičitý a vodu. Vytvářený oxid dusičitý
uniká z reakční směsi jako červenohnědý plyn.
Cu + HNO3 CuO + HNO2

CuO + 2 HNO3 Cu(NO3)2 + H2O
HNO2 + HNO3 2 NO2 + H2O
Cu + 4 HNO3 Cu(NO3)2 + 2 NO2 + 2 H2O
Kyselina dusičná reaguje s většinou kovů, s výjimkou několika ušlechtilých. Ty se

však rozpouštějí v lučavce královské, směsi HNO3 : HCl = 1 : 3. Některé kovy
reagují pouze se zředěným roztokem kyseliny dusičné a to ještě navíc velice pomalu.
Příčinou je pasivace kovu koncentrovanou kyselinou dusičnou. Ta zoxiduje povrch
kovu na jeho oxid a ten v dalším kroku zreaguje na dusičnan. Vrstva dusičnanu na
povrchu kovu brání jeho dalšímu kontaktu s HNO3, kov je chráněn před korozí.
311
Výroba kyseliny dusičné

Jedna z nejvýznamnějších anorganických výrob se provádí Ostwaldovou metodou
z amoniaku. Nejčastěji se vyrábí zředěná kyselina dusičná (o koncentraci 55 – 65%),
používaná pro výrobu dusičnanů (amonného, vápenatého, sodného) a
vícesložkových hnojiv. Koncentrovaná kyselina dusičná (98 – 100%) se používá pro
nitrační reakce v organické chemii.
Princip výroby ukazuje následující schéma. Výchozí látka, amoniak, se katalyticky
oxiduje na oxid dusnatý a ten je v dalším kroku spontánně oxidován vzduchem na
oxid dusičitý. Při jeho reakci s vodou proběhne 1. disproporcionační reakce na
kyselinu dusičnou a kyselinu dusitou, ta následně ihned disproporcionuje. Touto 2.
disproporcionační reakcí vzniká další podíl kyseliny dusičné a oxid dusnatý, jenž se
spontánně oxiduje na oxid dusičitý a vrací se do výroby.
Oxokyseliny fosforu
Tyto kyseliny mají typické tetraedrické molekuly
s sp3-hybridním atomem fosforu, u polymerních
kyselin jsou tetraedry spojeny vrcholem.
Oxokyselina může odštěpit kation (H+) jen z (OH)
skupiny, vodíkový atom vázaný na fosfor není
kyselý. Proto kyselina trihydrogenfosforitá je
dvojsytnou kyselinou, zatímco kyselina
trihydrogenfosforečná je trojsytná.
Kyselina trihydrogenfosforečná, H3PO4

Starším názvem „kyselina orthofosforečná“ je středně silnou kyselinou. Za normální
teploty jde o bílou, značně hygroskopickou krystalickou látku, která taje při teplotě
42°C. Koncentrované roztoky (70%) mají sirupovitou konzistenci a zachovávají se
v nich vodíkové vazby mezi molekulami, stejně, jako v tuhé fázi. Atom fosforu dosáhl
stabilního oxidačního čísla (+V), proto kyselina fosforečná (běžně používaný název)
nemá výrazné oxidační ani redukční účinky. Za normální teploty je málo reaktivní, ale
po zahřátí reaguje s většinou kovů i oxidem křemičitým.
Zahříváním vytváří kondenzací
polyfosforečné kyseliny, nejprve
kyselinu tetrahydrogendifosforečnou.
Výroba kyseliny fosforečné

Termická výroba kyseliny fosforečné
je založena na spalování bílého
fosforu na oxid fosforečný, který se
pak hydratuje na kyselinu trihydrogenfosforečnou.
P4 + 5 O2 P4O10 P4O10 + 6 H2O 4 H3PO4

312
Lze ji použít pro potravinářské účely, výrobu nápojů, zubních past, ale také pracích
prášků.
Extrakční způsob výroby je založen na rozkladu apatitů a jiných fosforečnanů
kyselinou sírovou.
Ca5(PO4)3F + 5 H2SO4 5 CaSO4 + HF + 3 H3PO4

fluoroapatit
Extrakční kyselina fosforečná se používá pro výrobu průmyslových hnojiv a k úpravě

kovů (odrezovače).
Soli oxokyselin pentelů
Dusitany, NO2-
Poměrně stabilní soli, odvozené od nestabilní kyseliny dusité. Dusitany alkalických
kovů získáme tavením dusičnanů za přítomnosti těžkého kovu, který vyváže kyslík:
KNO3 + Pb KNO2 + PbO
Průmyslová výroba spočívá v absorpci oxidu dusnatého a dusičitého v alkalickém

roztoku, buď hydroxidu, nebo uhličitanu sodného.
NO + NO2 + 2 NaOH 2 NaNO2 + H2O
Dusitany, přijaté s potravou či vodou, způsobují přeměnu krevního barviva

hemoglobinu na methemoglobin, neschopný přenášet kyslík krví. Smrtelná dávka pro
dospělého člověka činí asi 2 gramy.
Ačkoli jsou dusitany toxické, využívají se i v potravinářském průmyslu do masných
výrobků, v nízkých koncentracích. Usmrcují bakterie, které by vyvolávaly rozklad
masa, popřípadě i produkci jedů (botulotoxin). Navíc se rozkladem dusitanu uvolňuje
oxid dusnatý (NO), který se váže na železo (Fe2+) myoglobinu svaloviny. Tím zabrání
jeho oxidaci na (Fe3+), která vede ke zšednutí masa. Navázáním oxidu dusnatého
vzniká trvale červený nitroxymyoglobin, takže masné výrobky s obsahem dusitanů si
zachovávají červenou barvu i po tepelném zpracování.
Dusitany se používají v organické chemii k diazotačním reakcím, jimiž vznikají
dusíkaté deriváty, používané pro výrobu barviv a léčiv.
V přírodě vznikají dusitany v procesu nitrifikace, oxidace amonných solí na
dusičnany. V první etapě půdní nitrifikační bakterie rodu Nitrosomonas oxidují
amonné soli na dusitany, ve druhé etapě přeměňují nitrifikační bakterie rodu
Nitrobacter toxické dusitany na dusičnany, sloužící pro výživu rostlin.
ox. ox.
NH4 + NO2 - NO3-
amonné soli dusitany dusičnany
Dusičnany, NO3-
Stabilní soli kyseliny dusičné, jsou dobře rozpustné ve vodě, jejich krystaly mají
skelný lesk a souhrnně se označují termínem „ledky“. Jsou zdrojem dusíku pro
rostliny, ale jejich průsak do spodních vod kontaminuje pitnou vodu. Jejich vyšší
313
příjem trávicím ústrojím vede k tvorbě methemoglobinu a kancerogenních

nitrosaminů, proto hygienická norma stanovuje nejvyšší přípustné množství
dusičnanů v pitné vodě (dusitany v ní nesmějí být vůbec). Pro kojeneckou vodu
určuje hygienická norma maximálně 12 mg/dm3, pro ostatní 50 mg/dm3 vody.
Dusičnany se uplatňují jako průmyslová hnojiva (ledky), nejbohatší dusíkem je
dusičnan amonný, NH4NO3. Z hlediska přepravy jde o nebezpečnou, explozivní
sloučeninu, která se používá na výrobu výbušnin. Pro použití v zemědělství se
upravuje do bezpečné, granulované formy.
Úloha 18.7
Dusičnany se zahříváním rozkládají na dusitany, za uvolnění molekuly kyslíku.
Zapište chemickou rovnici tepelného rozkladu dusičnanu draselného.
Řešení: t
2 KNO3 2 KNO2 + O2
Úloha 18.8
Kyselina dusičná je těkavější (teplota varu 84°C) než kyselina sírová (338°C), proto
kyselina sírová vytěsní kyselinu dusičnou z dusičnanů. Zapište chemickou rovnici
laboratorní přípravy kyseliny dusičné rozkladem dusičnanu sodného kyselinou
sírovou.
Řešení:
2 NaNO3 + H2SO4 2 HNO3 + Na2SO4
Fosforečnany, fosfáty, PO43-

V organismech jsou tyto látky hojně obsažené v tvrdých tkáních (kosti, zuby),
především ve vazbě s ionty Ca2+. Tyto soli jsou nerozpustné, rozpustný je pouze
fosforečnan amonný a fosforečnany alkalických kovů, s výjimkou lithného.
Působením kyselin na nerozpustné fosforečnany však vznikají rozpustnější
hydrogenfosforečnany (HPO4)2- a dihydrogenfosforečnany (H2PO4)-. První z nich
reagují ve vodných roztocích v důsledku hydrolýzy slabě zásaditě, druhé slabě
kysele:
Hydrolýza hydrogenfosforečnanů: HPO42- + H2O H2PO4- + OH-
Hydrolýza dihydrogenfosforečnanů: H2PO4- + H2O HPO42- + H3O+
Rovnováha je posunuta na levou stranu, takže tyto hydrogen- a dihydrogensoli

přednostně odstraňují z roztoků nadbytečné ionty (H3O+) a (OH-), čili působí jako
pufrační systémy v koncentrovaných roztocích.
Hydrogenfosforečnany jsou významnými fosforečnými hnojivy, zahříváním
dihydrogenfosforečnanů vznikají polyfosforečnany. Jsou to látky s dehydratačními
účinky, v prostředí polyfosfátových roztoků mohly během evoluce vznikat dehydratací
aminokyselin (odštěpením vody) peptidové řetězce a dehydratací nukleotidů řetězce
nukleových kyselin.
314
DUSÍKATÁ HNOJIVA
Průmyslová dusíkatá hnojiva mohou obsahovat dusík v několika odlišných formách:

nitrátový (NO3-), amonný (NH4+), kyanamidový (CaCN2), amidový (H2N – CO – NH2)
a kombinace těchto složek.
Nitrátovou formu přijímají rostliny
rychleji, než formu amonnou,
ovšem energeticky výhodnější pro
rostlinu je forma amonná, protože
se přímo účastní tvorby
aminokyselin. Nitrátová forma se
musí v rostlině nejprve redukovat
na formu amonnou. Nadbytek
amonných iontů je však pro
rostlinu toxický, odčerpává
sacharidové zásoby a může
vyvolat nekrózu rostlinných pletiv.
Průmyslová výroba dusíkatých
hnojiv vychází z hlavního zdroje, vzdušného dusíku, který slouží pro syntézu
klíčových surovin (meziproduktů výroby), amoniaku a kyseliny dusičné.
Hnojiva s dusíkem nitrátovým
V půdním roztoku jsou dobře rozpustná, proto jimi nelze hnojit do zásoby. Dešťové
srážky je brzy propláchnou do spodních vrstev půdního horizontu, mimo dosah
kořenového systému rostlin.
Ledek vápenatý, Ca(NO3)2

Tento, tzv. norský ledek, se vyrábí reakcí vápencového štěrku se zředěnou, asi 50%
kyselinou dusičnou:
CaCO3 + 2 HNO3 Ca(NO3)2 + CO2 + H2O
Ledek je hygroskopický, proto se skladuje v polypropylenových pytlích. Obsahuje 15

– 16% dusíku a fyziologicky představuje zásadité hnojivo, vhodné do kyselejších
půd.
Ledek sodný, NaNO3

Jde o přírodní (Chilský) ledek, obsahující i malé množství jodidů. Dnes se jako
hnojivo už prakticky nepoužívá, protože se tím v půdě zbytečně zvyšuje množství
iontů (Na+).
Hnojiva s dusíkem amonným
Síran amonný, (NH4)2SO4

Rostliny přijímají z půdy ionty (NH4+) výměnou za ionty (H+) putující do půdy a tím se
půda okyseluje. Obsahuje 21% N a z hlediska výživy rostlin je využitelný i síranový
anion (SO42-), ovšem fyziologicky se jedná o hnojivo kyselé. Jde o univerzální
315
dusíkaté hnojivo, vyráběné při odstraňování amoniaku z koksárenského plynu 8%ní

kyselinou sírovou:
2 NH3 + H2SO4 (NH4)2SO4
Hnojiva s dusíkem amonným i nitrátovým
Tato hnojiva jsou velice bohatá na dusík a rostliny z nich využívají obě složky, kation
amonný (NH4+) i anion nitrátový (NO3-).
Ledek amonný, NH4NO3

Vyrábí se neutralizací kyseliny dusičné amoniakem, ale je příliš hygroskopický a
hrozí riziko spontánní exploze:
2 NH4NO3 4 H2O + 2 N2 + O2 ∆H = - 116 kJ/mol
Tyto nevýhody se omezují tím, že roztok dusičnanu amonného, vzniklý neutralizací,

se v granulační věži rozstřikuje a ochlazuje na zrnka, která se obalují vápencem.
Amoniakát dusičnanu amonného (ADA)

Tato kapalina zásadité reakce obsahuje 38 – 40% dusíku ve formě směsi amonného
ledku s amoniakem. Přepravuje se v cisternách nebo pryžových vacích, aplikuje se
postřikem.
Hnojiva s dusíkem kyanamidovým
Dusíkaté vápno, kyanamid vápenatý, CaCN2

Vyrábí se Caro – Frankovou metodou, reakcí karbidu vápníku se vzdušným dusíkem
za katalýzy CaCl2:
900°C
CaC2 + N2 CaCN2 + C
karbid vápníku
Prach kyanamidu vápenatého leptá pokožku a sliznice, proto se látka mísí s olejem,
aby neprášila. Jde o zásadité hnojivo vhodné do kyselých půd, obsahuje asi 18%
dusíku, který se uvolňuje pozvolna. Do půdy se proto dodává asi 2 týdny před setím.
Hnojiva s dusíkem amidovým
Močovina je diamid kyseliny uhličité a se vyrábí syntézou z amoniaku a oxidu

uhličitého při teplotě 170 – 200°C a tlaku 20 MPa. Nejprve vzniká meziprodukt
karbaman amonný, který se poté při vysoké teplotě dehydratuje na močovinu. Ta se
získá ve formě bílých, asi 1 mm velkých granulek dobře rozpustných ve vodě.
20 MPa 200°C
2 NH3 + CO2 NH2 – COO – NH4 NH2 – CO – NH2 + H2O
karbaman amonný močovina
Močovina obsahuje přes 46% pozvolna využitelného dusíku a často se používá

v kombinaci: DAM 390 je čirý roztok dusičnanu amonného a močoviny, obsahující
30% dusíku ve vyváženém poměru formy amidové, amonné a nitrátové.
316
FOSFOREČNÁ HNOJIVA
Fosfor je pro rostliny nejdostupnější ve formě dihydrogenfosforečnanů (H2PO4-),

dobře přístupný ve formě hydrogenfosforečnanů (HPO42-) a jen obtížně dostupný ve
formě fosforečnanů (PO43-).
Fosforečná hnojiva se získávají rozkladem fluoroapatitu, 3 Ca3(PO4)2 . CaF2,
zjednodušeně Ca5(PO4)3F, minerální kyselinou (sírovou), nebo vysokou teplotou.
Superfosfáty
To jsou stále nejlevnější a už druhé století nejpoužívanější fosforečná hnojiva,

obsahující dihydrogenfosforečnan.
Jednoduchý superfosfát
Je směsí dihydrogenfosforečnanu a síranu vápenatého, Ca(H2PO4)2 . CaSO4.
Použití superfosfátu má určitá omezení:
Nesmí se míchat s vápnem a nehodí se do vyvápněných půd, protože by došlo
k retrogradaci, tvorbě nerozpustného fosforečnanu:
Ca(H2PO4)2 + 2 Ca(HCO3)2 Ca3(PO4)2 + 4 CO2 + 4 H2O
Nehodí se do kyselých půd, protože v kyselém půdním roztoku se nacházejí volně

pohyblivé kationty (Al3+) a (Fe2+), které reagují s dihydrogenfosforečnanem na
nerozpustný fosforečnan hlinitý a železitý. Při těchto reakcích se zároveň uvolňují
ionty (H3O+), které půdu ještě více okyselují.
H2PO4- + Al3+ + 2 H2O AlPO4 + 2 H3O+
Dvojitý superfosfát, Ca(H2PO4)2

Jde o čistý dihydrogenfosforečnan vápenatý bez sádry, který se vyrábí rozkladem
apatitů přímo kyselinou fosforečnou.
3 Ca3(PO4)2 . CaF2 + 14 H3PO4 10 Ca(H2PO4)2 + 2 HF
Zraje 2 až 4 týdny a před vyskladněním se granuluje. Superfosfáty, obsahující více

než 50% P4O10, se označují jako trojité superfosfáty.
KOLOBĚH DUSÍKU V PŘÍRODĚ
Rezervoárem molekulového dusíku je atmosféra. Spotřebovává se přeměnou N2 na

sloučeniny obnovuje se rozkladem sloučenin na elementární dusík. Číselné údaje,
uváděné ve schématu u šipek, vyjadřují hmotnostní množství v miliónech tun za rok.
Ztráta dusíku z atmosféry je vyvolána jeho fixací do dusíkatých sloučenin.
Atmosférická fixace spočívá v oxidaci dusíku kyslíkem účinkem elektrických výbojů,
blesků. Vznikají tak oxidy dusíku, které reagují na kyseliny působením hydroxylových
radikálů, které se vytvářejí fotochemickými reakcemi v atmosféře.
NO2 + .OH HNO3
317
Dvě třetiny těchto látek spadnou na vodní hladinu, třetina proniká do půd. Po
neutralizaci se dusičnany (NO3-) uplatňují jako živiny pro autotrofní organismy, hlavně
rostliny.
Ještě více dusíku, než atmosférická fixace, odstraní z atmosféry průmyslová fixace.
Jejím základem je výroba amoniaku a následně kyseliny dusičné, dusičnanů,
amonných a nitrátových hnojiv. Dostávají se do půdy a slouží pro výživu rostlin. Část
průmyslové fixace představuje činnost spalovacích motorů, kdy při nedokonalé funkci
katalyzátoru unikají do vzduchu oxidy dusíku.
Více, než trojnásobné množství dusíku, které spotřebuje atmosférická a průmyslová
fixace dohromady, odstraní z atmosféry biologická fixace. Tu způsobují organismy,
schopné vázat přímo vzdušný dusík. Jsou to hlavně hlízkové bakterie (Rhizobium),
žijící v půdě na kořenech bobovitých rostlin, ale také sinice – modrozelené bakterie
vázané na vodní prostředí.
V půdě se fixovaný dusík dále přeměňuje: nitrifikací vznikají z amoniaku a amonných
solí (NH3, NH4+) nejprve dusitany (NO2-) a poté dusičnany (NO3-). Část jich
vykrystalizuje a uloží se v sedimentech, část je propláchnuta do podloží, část je
využita.
Amonné soli a dusičnany slouží pro minerální výživu rostlin (ve vodě také řas).
Rostliny uloží dusík do organických látek, aminokyselin, dusíkatých bází nukleových
kyselin, alkaloidů. Z aminokyselin jsou vytvářeny rostlinné bílkoviny, rostliny se
stávají potravou živočichů a ti přechovávají dusík především ve svých, živočišných
bílkovinách.
Dusíkaté zplodiny metabolismu i odumřelá těla živočichů i rostlin jsou v půdě
rozkládána, probíhá mineralizace organické hmoty. Rozkladem bílkovin se uvolňuje
amoniak, který nitrifikační bakterie mění na dusičnany.
V půdě probíhají působením dalších bakterií (např. Pseudomonas) také procesy
opačné, kdy denitrifikací se dusičnany redukují na dusitany, ty na oxid dusný a
nakonec molekulový dusík, N2, navracející se do atmosféry.
318
19. PRVKY IV.A PODSKUPINY (14. SKUPINY), PODSKUPINY

UHLÍKU, TETRELY
Podskupina zahrnuje prvky: uhlík (Carboneum, C), křemík (Silicium, Si),

germanium (Germanium, Ge), cín (Stannum, Sn) a olovo (Plumbum, Pb). Všechny
prvky jsou tuhé látky.
Uhlík
V zemské kůře vytváří uhlík dvě alotropické modifikace, diamant a grafit (tuhu).
V anorganických sloučeninách je zastoupen v tuhých uhličitanech, plynném oxidu
uhličitém a uhelnatém, organickými sloučeninami jsou uhlovodíky a jejich deriváty, ve
všech skupenstvích, fosilní formu představuje uhlí.
Křemík
Tento druhý nejrozšířenější prvek na Zemi (po kyslíku) tvoří minerály na bázi oxidu
křemičitého (křemen a jeho odrůdy, chalcedon, achát, opál) a křemičitanů (olivín,
pyrop, turmalín, augit amfibol, živce, slídy a další).
Germanium
Germanium nevytváří vlastní významnější minerály, provází sulfidické rudy stříbra a
mědi a také křemičitany. Příkladem může být minerál germanit (Cu2GeS4 . 4 CuS),
nebo argyrodit (Ag4GeS4 . 2 Ag2S).
Cín
Poměrně hojná cínová ruda, minerál cínovec, kassiterit, (SnO2) se dá snadno
redukovat zahříváním s uhlím.
Olovo
Získává se ze své sulfidické rudy, minerálu galenitu (PbS).
Do čtvrté hlavní podskupiny řadíme tyto prvky proto, že se shodují v elektronové

konfiguraci valenční sféry (ns2 np2).
Odtud plynou jejich určité společné vlastnosti, ale není jich příliš mnoho. Z hlediska
vlastností představují tetrely spíše různorodou skupinu prvků. Chemie uhlíku se liší
od chemie křemíku a od těchto dvou prvků se odlišuje chemie bloku Ge – Sn – Pb.
Naproti tomu uhlík je do jisté míry chemicky podobný dusíku, křemík boru, takže
společné zařazení uvedených prvků do IV.A skupiny je v tomto případě do jisté míry
jen formální.
Umístění těchto prvků uprostřed periodického systému napovídá, že budou vytvářet
kovalentní sloučeniny, protože tvorba iontů by vyžadovala příliš vysokou ionizační
energii či elektronovou afinitu.
Atom uhlíku má k dispozici jeden orbital (2s) a tři orbitaly (2p), takže může vytvářet
několik typů kovalentních spojení, v nichž vystupuje jako čtyřvazný.
Čtyři hybridní orbitaly sp3
umožňují tvorbu čtyř
jednoduchých σ-vazeb,
často s dalšími atomy
uhlíku, takže se projevuje
výrazná tendence k řetězení (molekuly uhlovodíků). Uhlíkový atom v hybridním stavu
319
sp2 má k dispozici jeden nehybridizovaný p-orbital, kterým vstupuje do πp-interakce a

vzniká dvojná vazba, často opět v řetězci atomů uhlíku. Uhlíkový atom v hybridním
stavu sp disponuje dvěma nehybridizovanými p-orbitaly, které mohou vytvářet dvě
vazby π. Buď vznikne trojná vazba s jedním vazebným partnerem, nebo dvě dvojné
vazby se dvěma vazebnými partnery.
Křemík, jako prvek třetí periody, už má k dispozici d-orbitaly. Je elektropozitivnější,
než uhlík, proto s elektronegativnějšími prvky vytváří polární kovalentní vazby. Klesá
tak tendence k řetězení mezi atomy křemíku (…Si – Si …) a roste tendence
k řetězení s elektronegativnějšími atomy kyslíku (…Si – O – Si – O - …).
Blok prvků Ge – Sn – Pb se vyznačuje

obsazenými d-orbitaly [ns2 – (n-1)d10 – np2].
Dva elektrony v orbitalu ns jsou odstíněny d-
orbitaly, takže jsou téměř nedostupné pro tvorbu
chemických vazeb. Na vzniku vazeb se budou
podílet orbitaly np, a proto tyto prvky vystupují
typicky v oxidačním čísle (+II).
V případě germania není tento vliv ještě tolik
zřetelný, ale sloučeniny (Pb2+) už jsou stabilnější,
než sloučeniny (Pb4+). Cín a olovo jsou už dosti
elektropozitivní prvky, proto nevystupují
v záporném oxidačním čísle (-IV).
Uhlík
V přírodě jě zastoupen především nuklidem 126C, méně pak 136C a jen ve stopách
nuklidem 146C. Poslední z uvedených je radionuklidem, který se neustále vytváří ve
vrchních vrstvách atmosféry zachycováním pomalých neutronů dusíkem:
14 1 14 1
7N + 0n 6C + 1p
Radionuklid 146C se běžně zapojuje do koloběhu uhlíku v přírodě, v živých

organismech se tak udržuje jeho stálá hladina. Zaniká β-rozpadem s poločasem
5730 let: po smrti ho organismus už nemůže přijímat, takže jeho množství v ostatcích
klesá. Na této skutečnosti je založeno archeologické datování radiouhlíkovou
metodou.
Uhlík vytváří několik alotropických modifikací, některé vznikají spontánně v přírodě,
jiné byly vyrobeny uměle.
Grafit (tuha) je nejstabilnější přírodní modifikací. V této měkké, vrstevnaté modifikaci
jsou atomy uhlíku ve vrstvě spojeny kovalentně,
zatímco mezi vrstvami je poutají jen van der
Waalsovy vazby. Ty lze snadno narušit, proto se
grafit lehce otírá o předměty (odlupují se vrstvy). Ve
vrstvě jsou atomy uhlíku v hybridním stavu (sp2)
poutány třemi kovalentními vazbami k sousedním
atomům uhlíku. Čtvrtý elektron v nehybridizovaném
orbitalu (2p) se podílí na vzniku systému
delokalizovaných π-vazeb. Tím je podmíněna jednak
320
elektrická vodivost grafitu, ale také černé zbarvení (konjugované π-elektronové

systémy absorbují záření), neprůsvitnost a kovový lesk.
Grafit se používá jako materiál pro výrobu elektrod, stavební složka jaderných
reaktorů, pro výrobu tužek, žáruvzdorných kelímků i jako mazivo.
Grafit v přítomnosti kyslíku hoří bezbarvým plamenem na oxid uhličitý, s vodíkem
vytváří ethyn (CH≡CH), se sírou sirouhlík (CS2), s křemíkem karbid křemičitý (SiC) a
s mnoha kovy obecně vytváří karbidy.
Diamant představuje krychlovou alotropickou modifikaci uhlíku s pravidelnou
atomovou mřížkou. V ní je každý uhlíkový atom tetraedricky obklopen čtyřmi
sousedními uhlíky a tento motiv prostupuje celý krystal,
který se tak stává obrovskou makromolekulou. Je
nejtvrdším minerálem Mohsovy stupnice (tvrdost 10).
Diamant silně láme světlo a nevede elektrický proud,
protože všechny jeho valenční elektrony se podílejí na
tvorbě vazeb. Diamanty se samovolně, ovšem velice
pozvolna přeměňují na stabilnější alotropickou
modifikaci, grafit, ale za nepřístupu vzduchu probíhá tato
přeměna při teplotě 2000°C poměrně rychle. Na vzduchu
diamant shoří na oxid uhličitý už při teplotě 800°C.
Vznik diamantů v přírodě vysvětluje teorie, podle níž uhlík, rozptýlený v roztavené
hornině, byl během jejího chladnutí a tedy objemového smrštění vystaven velmi
vysokému tlaku, při němž vykrystalizoval ve formě diamantu. Přírodní diamanty se
využívají v klenotnictví, jejich hodnota se udává v karátech (1 karát je 200 mg
diamantu). Pro své optické vlastnosti bývají upravovány broušením na brilianty.
Umělé diamanty se vyrábějí z grafitu za vysokých teplot a tlaků. Grafit se rozpustí
v malém množství roztaveného kovu (železo) při teplotě 2500 K a krystalizuje jako
diamant při tlaku řádově 10 GPa. Po ochlazení se kov rozpustí v kyselině a zůstanou
syntetické diamanty, ovšem jen velmi malých rozměrů (0,05 až 0,5 mm). Používají se
v technice, například do vrtných souprav a brusných kotoučů.
Fullereny představují uměle připravenou alotropickou modifikaci uhlíku. Byly získány
odpařováním grafitové elektrody
v elektrickém oblouku, za sníženého tlaku a
přítomnosti ochranné atmosféry helia.
Vzniklé saze se extrahují toluenem nebo
benzenem a chromatografickým rozdělením
se získá více frakcí. Jedna z nich, fulleren
C60, je mnohostěn tvořený pěti a
šestičlennými cykly. Systém π-elektronů je
delokalizovaný jen v menší míře, protože
běžně zde probíhají adice na dvojných
vazbách. Dovnitř struktury lze uzavírat atomy,
molekuly i ionty, dopování draslíkem vede
k fullerenu K3C60, který je po ochlazení na
teplotu 18K supravodivý.
Uhlíkové nanotrubičky představují další uměle
vyrobenou alotropickou modifikaci. Mohou být
jednovrstevné i vícevrstevné a obsahují C-
atomy spojené do šestičlenných cyklů.
Vícevrstevné se získávají stejným postupem,
jako fullereny, pro přípravu jednovrstevných
321
se do grafitu přidává kovový katalyzátor (Fe, Ni, Co). Nanotrubičky s průřezem1 až

100 nm mají polovodivé nebo kovové vlastnosti a velikou pevnost v tahu. K jejich
povrchu lze chemicky poutat různé atomy a funkční skupiny, vznikají tak materiály
využitelné v mikroelektronice.
Grafen je alotropickou modifikací uhlíku odvozenou od grafitu, je to dvojrozměrný
materiál, tvořený pouhou grafitovou monovrstvou.
Získává se z vysoce čistého grafitu sloupnutím
vrstvy pomocí přilnavé pásky a přenesením na oxid
křemičitý.
Grafen je průhledný, má vynikající elektrickou
vodivost a je velice pevný. Představuje materiál pro mikroelektroniku.
Mikrokrystalické formy grafitu mají několik podob. Saze se využívají jako černý
pigment v gumárenském průmyslu, aktivní uhlí (živočišné, dřevěné) se pro vysokou
adsorpční schopnost využívá v technice i v lékařství.
Reaktivita uhlíku se projevuje až za vyšších teplot, kdy se slučuje s kyslíkem a
dalšími prvky. Nejde jen o proces hoření, kterým vzniká oxid uhelnatý a uhličitý.
Levné formy uhlíku – uhlí a koks (vyrobený zahříváním uhlí na vysokou teplotu bez
přístupu vzduchu) se používají jako běžná redukční činidla při výrobě kovů –
odebírají kyslík z oxidických rud.
Úloha 19.1
Při tavení oxidu olovnatého se žhavým koksem uniká oxid uhličitý. Zapište
chemickou rovnici reakce a charakterizujte chemický děj.
Řešení: t
2 PbO + C 2 Pb + CO2
Jde o redukci oxidu olovnatého působením uhlíku, jako redukčního činidla.
Křemík
Tvrdý prvek (stupeň tvrdosti 7), vytvářející lesklé krystaly modrošedé barvy. Je mírně
elektricky vodivý a za normální teploty chemicky poměrně netečný, protože má
krystalovou mřížku typu diamantu. Za vysokých teplot je však reaktivní, ve
sloučeninách získává oxidační číslo (+IV). Reaguje pak s kyslíkem na SiO2,
s halogeny na SiX4, se sírou na sulfid SiS2, s dusíkem na nitrid Si3N4. S uhlíkem
vytváří karbid SiC a s většinou kovů reaguje na silicidy.
Za normální teploty se však rozpouští jen v kyselině fluorovodíkové a reaguje také se
zředěnými roztoky alkalických kovů na křemičitany:
Si + 2 KOH + H2O K2SiO3 + 2 H2
Křemík se používá hlavně v polovodičové technice, ale také pro výrobu tvrdých ocelí
odolávajících kyselinám (ferrosilicium).
Germanium
Je reaktivnější, než křemík, vytváří stabilní sloučeniny v oxidačním čísle (+IV), ale za
normální teploty reaguje dobře jen s fluorem a chlorem na halogenidy GeX4. Teprve
za vysokých teplot reaguje s kyslíkem a se sírou. Uplatňuje se v elektrotechnice jako
polovodič.
322
Cín
Tento kovový prvek vytváří tři alotropické modifikace, v závislosti na teplotě. Bílý cín
(β) je kujný a přechází ochlazením pod 13,2°C velmi pozvolna v šedý cín (α). To je
prášek složený z mikrokrystalků diamantové struktury, proto cínové předměty při
dlouhodobém vystavení nízkým teplotám podléhají destrukci, zvané cínový mor.
13,2°C 161°C 232°C

šedý cín (α) bílý cín (β) křehký cín (γ) taje
Zahříváním nad 160°C přechází bílý cín v křehkou modifikaci, cín (γ).
Reaktivita cínu je vyšší, než u předchozích prvků, s koncentrovanými neoxidujícími
kyselinami reaguje po zahřátí za vývoje vodíku, s oxidujícími kyselinami vytváří oxidy:
Sn + 2 HCl SnCl2 + H2
3 Sn + 4 HNO3 3 SnO2 + 4 NO + 2 H2O
Vůči účinkům vzduchu, vody, zředěných kyselin a zásad je však cín za normální
teploty odolný, proto se používá k povrchové úpravě kovů proti korozi (pocínování
plechu).
V horkých roztocích hydroxidů alkalických kovů se však cín rozpouští za vývoje
vodíku a vzniku hexahydroxociničitanů:
Sn + 2 NaOH + 4 H2O H2 + Na2[Sn(OH)6]
Uvedená reakce ukazuje, že přítomnost d-orbitalů umožňuje cínu vytvářet komplexy.

Cín se používá v potravinářství k pocínování plechu (konzervy), ale především slouží
pro výrobu slitin: pájky (Sn + Pb), ložiskového kovu (Sn + Sb + Cu) a bronzu (Sn
+ Cu).
Olovo
Tento měkký těžký kov je z celé skupiny nejreaktivnější, vytváří stabilní sloučeniny
v oxidačním čísle (+II), zatímco sloučeniny v oxidačním čísle (+IV) jsou méně stálé.
Působením vzdušného kyslíku se olovo pokrývá vrstvou oxidu, účinkem oxidu
uhličitého vrstvou uhličitanu:
2 Pb + O2 2 PbO PbO + CO2 PbCO3
Vrstva málo rozpustných solí způsobuje, že olovo na rozdíl od cínu nereaguje za

studena s HCl a H2SO4. Obě kyseliny proniknou ochranným povlakem teprve za
tepla. S kyselinou dusičnou však za všech podmínek vytváří ochotně olovnatou sůl:
3 Pb + 8 HNO3 3 Pb(NO3)2 + 2 NO + 4 H2O
Přítomnost d-orbitalů umožňuje, podobně, jako v případě cínu, tvorbu komplexů.

Olovo se používá pro výrobu broků, slitin, ochranných štítů před ionizujícím zářením.
Pro živočichy je však toxické, ukládá se nejen v kostech, ale také v nervové tkáni.
Otrava vede k degeneraci nervových a svalových buněk, k poškození ledvin a jater.
323
Úloha 19.2
Olovo je, na rozdíl od ostatních prvků podskupiny, nejstabilnější v oxidačním čísle
(+II), proto se vzdušným kyslíkem oxiduje na oxid olovnatý. Zapište reakce oxidace
cínu vzdušným kyslíkem a také jeho reakce s halogeny, probíhající ochotně už na
normální teploty. Zapište reakci s chlorem.
Řešení:
Cín vytváří sloučeniny v oxidačním čísle (+II), ale stabilnější je v oxidačním čísle
(+IV). Reakce proto budou probíhat za vzniku cíničitých sloučenin:
Sn + O2 SnO2
Sn + 2 Cl2 SnCl4
PŘÍPRAVA A VÝROBA PRVKŮ IV.A PODSKUPINY
Uhlík
Diamant i grafit se těží jako minerály, výroba umělých diamantů již byla uvedena.
Umělý grafit, elektrografit, se vyrábí z antracitu, koksu, nebo dřevěného uhlí
v elektrických pecích za nepřístupu vzduchu. Tavením s pískem (SiO2) většina
neuhlíkatých látek vytěká a získá se velice čistý grafit pro elektrody.
SiO2 (s) + 3 C (s) Si (s) + C (s) + 2 CO (g)

zdroj uhlíku grafit
Dřevěné uhlí se vyrábí rozkladnou destilací dřeva za nepřístupu vzduchu, z uhlí se

podobným způsobem získá koks. Aktivní uhlí (Carbo adsorbens), někdy označované
jako živočišné, se živočišných těl již nevyrábí. Získává se z pilin tvrdého,
nepryskyřičného dřeva procesem karbonizace a aktivace. Karbonizace je zahřívání
na 500 – 600°C za omezeného přístupu vzduchu, produkt ještě nemá dokonale
vyvinutou pórovitou strukturu. Aktivací plyny (vodní párou, O2, CO2) při 1000°C
vyhořívají amorfní a později i krystalické části uhlíku, uvolňují se póry uzavřené
dehtem. Vzniká černý prášek bez chuti a zápachu, 1 gram má celkový povrch 200 až
1000 m2. Slouží jako prostředek při detoxikaci trávicího traktu, v průmyslu jako
adsorpční činidlo.
Křemík
V malém množství ho připravíme redukcí oxidu křemičitého (vyžíhaný silikagel,
práškový křemen) hořčíkem, nebo hliníkem za vysokých teplot:
∆
SiO2 + 2 Mg Si + 2 MgO
Výroba vychází také z křemene, který se v elektrické peci redukuje koksem za

přítomnosti železa.
Fe
SiO2 + 2 C Si + 2 CO
324
Železo vytvoří s křemíkem slitinu, ferrosilicium, čímž omezí tvorbu karbidu křemíku,
SiC. Surový křemík se pak zahříváním s chlorem převede na chlorid křemičitý, který
se nakonec redukuje vodíkem při vysoké teplotě na čistý křemík.
1100°C
SiCl4 + 2 H2 Si + 4 HCl
Pro elektrotechnické použití je nutné získat extrémně

čistý křemík, s obsahem přímesí menším, než 10-7 %.
Vyrobený křemík se proto čistí metodou zonálního
tavení.
Křemíková tyčinka, umístěná v inertní atmosféře, je
tavena topnou spirálou, která se pohybuje postupně
podél tyčinky, směrem dolů. Nečistoty přecházejí do
taveniny a nad topnou spirálou rekrystalizuje velice čistý
křemík. Roztavená zóna se postupně posune do spodní
části tyčinky. Protože obsahuje shromážděné nečistoty,
po schladnutí se od tyčinky oddělí.
Germanium
Získává se z elektrárenského popílku: přetaví se, rozpustí v HCl a vydestliluje se
chlorid germaničitý. Ten lze buď přímo redukovat zinkem na Ge, nebo se GeCl4
reakcí s vodou přemění na GeO2 a z oxidu se germanium získá redukcí vodíkem.
GeO2 + 2 H2 Ge + 2 H2O
Cín
Cín se vyrábí redukcí cínové rudy, minerálu kassiteritu (SnO2), koksem:
1300°C
SnO2 + 2 C Sn + 2 CO
Olovo
První etapou výroby je oxidační pražení minerálu galenitu (PbS) na oxid olovnatý:
2 PbS + 3 O2 2 PbO + 2 SO2
Následuje redukční tavení v šachtových pecích, asi 10 m vysokých. Plní se oxidem

olovnatým, koksem a struskotvornou přísadou, vápencem. V peci se pak PbO
vyredukuje na elementární olovo.
PbO + CO Pb + CO2
Značný podíl olova se získává recyklací použitých olověných akumulátorů.
SLOUČENINY PRVKŮ PODSKUPINY UHLÍKU
Binární sloučeniny tetrelů s vodíkem
Uhlík, jehož atomy jsou schopny vytvářet často dlouhé lineární i rozvětvené řetězce,
poskytuje s vodíkem pestrou škálu hydridů, uhlovodíků, které studuje organická
325
chemie. Naproti tomu

křemík nevytváří tak
dlouhé řetězce, přesto se
však menší počet atomů
může spojovat vazbou
(Si – Si) a s vodíkem pak tvoří hydridy, zvané silany. Jsou to nestabilní, samozápalné
plynné a kapalné látky, ale bez přístupu kyslíku se zahříváním rozkládají na prvky.
Toho se využívá v konstrukci tenkých křemíkových vrstev polovodičů. Atomy vodíku
v silanech mohou být snadno nahrazeny halogenem (za katalýzy Lewisovou
kyselinou, například AlCl3). Reakcí vznikají halogensilany, výchozí sloučeniny pro
výrobu technicky významných látek, silikonů. Molekuly silikonů jsou už stabilní,
protože se v jejich řetězcích opakuje stabilní vazebné uspořádání (Si – O – Si – O).
Sloučeniny uhlíku s halogeny studuje organická chemie, za anorganickou sloučeninu

je možné považovat chlorid uhličitý, CCl4. Je nehořlavý, s vodou se nemísí a používá
se jako nepolární rozpouštědlo.
Sloučeniny křemíku s halogeny jsou nestálé. Halogensilany, vzniklé záměnou vodíku
v molekule silanů za halogen, hydrolyzují za tvorby silanolů. Reakčním centrem je
elektronově deficitní atom křemíku, jemuž odebírá elektronovou hustotu
elektronegativnější halogen.
H H
Křemík je pak snadno δ+ δ− δ+
atakován nukleofilním H Si Cl H H Si O H + H Cl
činidlem, volným δ− O
H H
elektronovým párem na H
chlorsilan silanol
záporně nabitém atomu
kyslíku v molekule vody. Odštěpením HCl vznikne silanol.
Silanoly snadno podléhaji H H H H
dehydrataci, odštěpením H Si O H + H O Si H H Si O Si H
molekuly vody vznikají siloxany - H2O
se stabilním vazebným H H H H
silanol
uspořádáním (Si – O – Si). silanol siloxan
Tetrahalogenidy křemíku (SiX4) získáváme přímou syntézou z prvků, na jejich

elektronově deficitním atomu křemíku probíhají také nukleofilní substituce.
Nukleofilním činidlem může být hydridový anion (H-), například z tetrahydridohlinitanu
lithného, Li[AlH4]. Reakce, probíhající v prostředí etheru, vede k tvorbě silanu:
SiCl4 (l) + Li[AlH4] SiH4 (g) + LiCl (s) + AlCl3 (s)

chlorid křemičitý silan
Vakantní d-orbitaly atomu křemíku umožňují poutání dalších částic s volným

elektronovým párem, takže se objevuje tendence vytvářet komplexy typu [SiX6]2-.
Proto během hydrolýzy SiF4 se uvolňovaný fluorovodík váže na dosud nezreagované
molekuly SiF4 za tvorby kyseliny hexafluorokřemičité, H2[SiF6]:
SiF4 + 2 H2O SiO2 + 4 HF SiF4 + 2 HF H2[SiF6]

326
Ostatní tetrahalogenidy křemíku hydrolyzují vždy až na oxid křemičitý:
SiX4 + 2 H2O SiO2 + 4 HX
Kyselina hexafluorokřemičitá je velice silnou minerální kyselinou, vytvářející soli,

hexafluookřemičitany [SiF6]2- oktaedrické struktury. Samotná kyselina
hexafluorokřemičitá se vytváří také během leptání oxidu křemičitého zředěnou
kyselinou fluorovodíkovou:
SiO2 + 6 HF H2[SiF6] + 2 H2O
Halogenidy germania, cínu a olova jsou dvojího typu, MX2 a MX4. Stabilní jsou ale
pouze germaničité, ciničité a olovnaté, v jiném oxidačním čísle jsou silnými
redukčními, nebo oxidačními činidly. Tak například, chlorid cínatý získáme
rozpouštěním cínu v neoxidující kyselině chlorovodíkové.
Sn + 2 HCl SnCl2 + H2
Bude mít však snahu zoxidovat se na stabilnější chlorid ciničitý, proto působí jako
silné redukční činidlo, které využíváme v chemické analýze k redukci rtuťnatých solí
na elementární rtuť:
HgCl2 + SnCl2 2 Hg + SnCl4
Halogenidy (MX4) vznikají působením halogenu na prvek při vyšší teplotě:
M + 2 X2 MX4
Halogenidy olovičité jsou nestabilní látky, silná oxidační činidla, která se rozkládají na
halogenid olovnatý a halogen. Halogenidy olovnaté jsou stabilní, málo rozpustné
látky, vznikající ve formě sraženin působením halogenovodíku na oxid, hydroxid,
nebo rozpustnou olovnatou sůl.
PbO + 2 HCl PbCl2 + H2O

sraženina
Úloha 19.3
Olovnaté soli nebývají rozpustné ve vodě, výjimku tvoří dusičnan a octan olovnatý.
Zapište a vysvětlete reakci vodného roztoku dusičnanu olovnatého s roztokem
chloridu sodného.
Řešení:
Kombinací iontů vznikne sůl nerozpustná, chlorid olovnatý, jehož sraženina se
vyloučí z roztoku. V roztoku zbudou rozpuštěné ionty sodné a dusičnanové:
Pb(NO3)2 (aq) + 2 NaCl (aq) PbCl2 (s) + 2 NaNO3 (aq)

327
Oxidy
Oxid uhelnatý, CO
To je toxický, bezbarvý plyn, vznikající při nedokonalém spalování uhlíkatých látek.
Modelově vidíme tuto situaci na příkladu spalování uhlí v kamnech.
Žhavé uhlí hoří na roštu za přívodu
vzduchu až na oxid uhličitý, ale ten
stoupá vzhůru a reaguje s dalším
žhavým uhlím na oxid uhelnatý.
Dobrý tah (dostatek vzduchu) však
zajistí, aby proběhla další
exotermní reakce, oxidace CO na
CO2. Poslední ze zmíněných reakcí
se využívá v metalurgii: CO je
součástí generátorového i vodního
plynu. Jelikož se během hoření
oxiduje na CO2, má redukční
účinky, kterých se využívá
k získávání kovů z kyslíkatých rud.
Laboratorně připravujeme oxid
uhelnatý rozkladem kyseliny mravenčí koncentrovanou kyselinou sírovou. Uplatňuje
se zde dehydratační účinek koncentrované kyseliny.
HCOOH CO + H2O
kys. mravenčí
Oxid uhelnatý se nerozpouští ve vodě, proto také nemá acidobazické vlastnosti, ale
jeho tavením s hydroxidy alkalických kovů vznikají mravenčany, soli kyseliny
mravenčí.
Průmyslově významnou reakcí je methanolový proces, katalyzovaná reakce
s vodíkem, probíhající za vysoké teploty a tlaku.
300°C
CO + 2 H2 CH3OH
ZnO, Cr2O3 methanol
Alkohol methanol je výchozí surovinou tzv. C1 chemie, široké škály organických

výrob, vycházejících z této látky.
Jedovatost oxidu uhelnatého je způsobena tím, že se váže jako karbonylový ligand
na atom železa v molekule krevního barviva hemoglobinu asi 250 krát pevněji, než
molekula kyslíku. Vzniklý karbonylhemoglobin nemůže přenášet kyslík krví. Akutní
otrava při vysoké koncentraci CO ve vzduchu způsobuje smrt během desítek sekund,
ale už koncentrace kolem 0,1% vede rychle k bezvědomí, rty a kůže mají světle
červenou barvu. Nízké dávky CO vyvolávají bolesti hlavy a zvracení. Pomoc spočívá
v přesunu na čerstvý vzduch a použití dýchacího přístroje s čistým kyslíkem, protože
vysoký parciální tlak O2 pozvolna vytěsňuje CO z vazby na hemoglobin.
Nebezpečí otravy hrozí ze špatně seřízených spotřebičů spalujících zemní plyn i tuhá
paliva, kdy při nedokonalém hoření vzniká CO a za určitých podmínek může pronikat
do místnosti. Také CO produkovaný spalovacími motory vyvolá v uzavřeném
prostoru (garáži) rychlou otravu.
328
Oxid uhličitý, CO2

Oxid uhličitý vytváří lineární molekuly, v nichž je středový atom uhlíku v hybridním
stavu (sp) a vytváří σ-vazby s sp2-hybridními atomy kyslíku. Překryvem
nehybridizovaných p-orbitalů atomu uhlíku s nehybridizovaným p-orbitalem každého
atomu kyslíku vznikají dvě vazby π.
Tento nehořlavý bezbarvý plyn, těžší než vzduch, je uvolňován při dýchání
organismů a dokonalém spalováním uhlíkatých látek. I při své nízké koncentraci ve
vzduchu (0,04%) postačuje jako uhlíkatý zdroj pro fotosyntézu rostlin. Laboratorně
připravujeme oxid uhličitý rozkladem uhličitanů silnou minerální kyselinou:
2 HCl + CaCO3 CO2 (g) + H2O (l) + CaCl2
Výroba je založena na tepelném rozkladu vápence:

900°C
CaCO3 CO2 + CaO
Oxid uhličitý se stlačením a ochlazením zkapalní, přechovává se v ocelových láhvích,

pod tlakem asi 5,7 MPa. Kapalný oxid uhličitý je významným extrakčním činidlem,
používá se třeba k izolaci kofeinu z kávy. Alkaloid kofein se v něm ochotně rozpouští
a odpařením CO2 se snadno získá. Expanzí stlačeného CO2 vzniká pevný, práškový
CO2, který se slisuje na tzv. suchý led. Z tuhého stavu rovnou sublimuje a používá se
jako chladicí látka (-78,5°C), často ve směsi s ethanolem, nebo acetonem.
Jako náplň do sněhových hasicích přístrojů umožňuje hasit elektrická zařízení i
organické látky, ovšem vysokými teplotami, nad 1500°C, se rozkládá na toxický CO a
kyslík, podporující hoření. Proto například hořící hořčík sněhovým přístrojem hasit
nelze.
Oxid uhličitý je kyselinotvorným oxidem, ve vodě se rozpouští za omezené tvorby
nestálé a slabé kyseliny uhličité, H2CO3.
Oxid uhličitý je také významným skleníkovým plynem. Část slunečního záření
dopadá až na zemský povrch a ohřívá ho, ohřátý povrch pak vyzařuje tepelné,
infračervené záření zpět do atmosféry. My toto dlouhovlnné záření nevidíme a také
většina molekul v atmosféře nechá infračervené vlny projít. Jen některé molekuly,
„skleníkové plyny“, mají schopnost jej absorbovat (CO2, ale také methan i molekuly
vodní páry). Pohlcením IČ záření tak získají molekuly oxidu uhličitého vysokou
329
energii, ale velice rychle se jí zbavují, tím, že opět vyzáří infračervené záření. Jenže
tady je ten problém: nevyzařují ho jen směrem od povrchu Země, do vesmíru, ale
všemi směry. To znamená, že část tohoto IČ záření směřuje znovu k povrchu Země
a opět ho ohřívá. Čím vyšší je koncentrace skleníkových plynů v atmosféře, tím vyšší
je návrat tepelného záření směrem k zemskému povrchu. Určitá část energie tak
zůstane uvězněna v atmosféře, výsledkem je celkové, globální oteplování planety.
Oxid křemičitý, SiO2

Oxid křemičitý je polymer, složený z tetraedrických jednotek a jednotlivé alotropické
modifikace (křemen, tridymit, cristobalit) se liší jejich prostorovým uspořádáním.
870°C 1470°C 1710°C

β-křemen β-tridymit β-cristobalit tavenina
573°C 140°C 250°C
α-křemen α-tridymit α-cristobalit
Každá alotropická modifikace má svou nízkoteplotní formu (α) a vysokoteplotní formu

(β), ve všech případech však dva sousední tetraedry mají společný jeden atom
kyslíku. Nejběžnější alotropickou modifikací je křemen. Při teplotě nad 1710°C se
taví a prudkým ochlazením taveniny vzniká tzv. křemenné sklo, v němž jsou spojené
tetraedry nahodile pootočeny. Proto má nízkou teplotní roztažnost, odolává velkým
změnám teploty. Je chemicky odolné, a proto se i přes svoji křehkost používá pro
výrobu speciálních laboratorních aparatur. Na rozdíl od běžného skla propouští
ultrafialové paprsky, takže se z něho vyrábějí kyvety pro UV-spektroskopii.
Křemenné sklo vysoké čistoty se získá oxidací přečištěného chloridu křemičitého
kyslíkem, při vysoké teplotě 1100°C: slouží pro výrobu optických vláken, která vedou
světelný signál na veliké vzdálenosti téměř beze ztrát. Mohou tak přenášet ohromné
množství informací, nerušených a neodposlouchávatelných.
Po chemické stránce je oxid křemičitý kyselým oxidem, jeho tavením s uhličitany
alkalických kovů vznikají křemičitany.
tavení
SiO2 + K2CO3 K2SiO3 + CO2
Připomeňme, že oxid křemičitý, odolný vůči jiným látkám, však neodolává kyselině
fluorovodíkové a rozpouští se v ní na silnou kyselinu hexafluorokřemičitou, H2[SiF]6.
330
Úloha 13.4
Zapište chemickou rovnici reakce, kterou se získává křemenné sklo pro výrobu
optických vláken.
Řešení:
SiCl4 (g) + O2 (g) SiO2 (s) + Cl2 (g)
Oxidy germania, cínu a olova

Oxidy prvků v oxidačním čísle (+IV) jsou kovalentní sloučeniny s kyselými
vlastnostmi, které postupně klesají s rostoucí atomovou hmotností, takže SnO2 a
PbO2 jsou už amfoterní oxidy. S kyselinami vytvářejí cíničité a olovičité soli, ale
rozpouštějí se také
v roztocích hydroxidů
alkalických kovů za tvorby
ciničitanů a olovičitanů
[M(OH)6]2-.
Oxid cíničitý, SnO2 je
elektricky vodivý a jeho vodivost silně vzrůstá v přítomnosti redukčního plynu (CO,
methan), úměrně koncentraci plynu. Proto se využívá jako plynový senzor ve
ventilačních systémech a požárních hlásičích.
Oxid cínatý je ještě amfoterní a vytváří s roztokem alkalického hydroxidu cínatany
[Sn(OH)3]-, oxid olovnatý je mírně zásaditý. Jeho dvě modifikace se využívají
k ochraně povrchu železných předmětů: červený klejt vzniká rychlým ochlazením
roztaveného PbO, žlutý masikot oxidací povrchu olova při zahřívání nad 470°C.
Oxid olovnato-olovičitý, Pb3O4, (minium, suřík), složení PbO2 . 2 PbO, je cihlově
červená látka, vznikající pražením oxidu olovnatého. Používá se do podkladových
nátěrů, jako pigment při výrobě kaučuku a olovnatých skel. Oxid ciničitý, SnO2 se
používá k tvrzení skla, na jehož povrchu vytváří tenký film, který interferencí světla
poskytuje duhový lesk. Oxid olovičitý, PbO2, je velmi silným oxidačním činidlem, které
se uplatňuje při elektrochemických dějích v olověných akumulátorech.
Úloha 19.5
Proč je oxid olovičitý silným oxidačním činidlem? Jaké produkty můžeme očekávat při
jeho reakci s kyselinou chlorovodíkovou?
Řešení:
Olovo je v oxidačním čísle (+IV) nestabilní, spontánně se redukuje na stabilní
olovnaté sloučeniny (Pb+II), proto jinou látku musí zoxidovat. V kyselině
chlorovodíkové lze zoxidovat vodík na vodu (k tomu poslouží kyslík z PbO2) a
chloridové ionty na chlor. Část chloridů ale musí zbýt na kompenzaci iontů (Pb+II).
PbO2 (s) + 4 HCl (aq) PbCl2 (s) + Cl2 (g) + 2 H2O (l)
Karbidy
Jde o podvojné sloučeniny uhlíku s elektropozitivnějšími prvky, nebo s prvky

s podobnou elektronegativitou, kromě vodíku. Podle charakteru vazeb je členíme na
karbidy iontové, kovalentní a intersticiální.
331
Iontové karbidy
Tyto tuhé látky jsou sloučeniny uhlíku s výrazně elektropozitivními prvky I. a II. hlavní
podskupiny a hliníkem. Iontové karbidy těžkých kovů jsou explozivní, v případě
lehkých kovů tuto vlastnost nemají, zato však hydrolyzují za tvorby uhlovodíku a
hydroxidu daného kovu.
Al4C3 + 12 H2O 3 CH4 + 4 Al(OH)3

karbid hliníku methan
CaC2 + 2 H2O CH ≡ CH + Ca(OH)2

karbid vápníku ethyn
Karbid vápníku je nejvýznamnějším z nich,

představuje zdroj uhlovodíku ethynu (acetylenu).
Průmyslově se vyrábí reakcí páleného vápna
(oxidu vápenatého) s koksem v elektrické
obloukové peci:
1700°C
CaO + 3 C CaC2 + CO
Intersticiální karbidy
V těchto sloučeninách jsou atomy uhlíku vmezeřeny do dutin v krystalové mřížce
kovu, jde o typické karbidy přechodných a vnitřně přechodných kovů. Takový karbid
je elektricky vodivý a vyznačuje se vysokou teplotou tání a tvrdostí. Technicky
významným je především karbid wolframu, WC, vyráběný zahříváním práškového
wolframu s uhlíkem při 1500°C. Je to jedna z nejtvrdších známých látek, vyrábějí se
z něho řezné obráběcí nástroje a razidla.
Kovalentní karbidy
Vytváří je bor a křemík, jedná se o velice tvrdé a inertní látky. Karbid boru, B4C, má
strukturu typu NaCl, zatímco karbid křemíku, SiC, má strukturu diamantu, v níž se
střídají atomy uhlíku a křemíku. Karbid křemíku, karborundum, se vyrábí tavením
křemene (oxidu křemičitého) s koksem v elektrické peci. Pro svoji tvrdost se používá
jako brusný materiál a jako žáruvzdorný materiál (výroba karbidových cihel pro
vyzdívky odolné teplotním změnám).
2400°C
SiO2 + 3 C SiC + 2 CO
Sloučeniny se sírou
Sulfid uhličitý, sirouhlík, CS2

Odporně páchnoucí hořlavá a toxická kapalina, proniká do těla i přes kůži. Vyrábí se
vedením par síry přes žhavý koks:
2 C + 2 S2 2 CS2
Slouží jako extrakční činidlo a rozpouštědlo nepolárních látek, síry, fosforu, používá
se při výrobě viskózového hedvábí a celofánu.
332
Sulfid křemičitý, SiS2

Bílá krystalická látka, vznikající přímou syntézou z prvků při 600°C. Atomy křemíku,
v hybridním stavu (sp3), vážou vždy 4
atomy síry vazbami, které směřují do
vrcholů tetraedru. Tetraedry spojené
společnou hranou tak vytvářejí dlouhé,
polymerní molekuly. Hydrolýzou uvolňuje
sulfan.
Sulfidy germania, cínu a olova

Tyto nerozpustné látky vznikají srážením solí či oxidů sulfanem, sulfidy (MS2) jsou
světle zbarvené, sulfidy (MS) tmavé sraženiny. Olovo tvoří pouze černý PbS.
Sulfid cíničitý, SnS2, je krystalická látka zlatožluté barvy. Používá se pod označením
„mozaikové zlato“ k nátěrům dřevěných i kovových předmětů, za účelem napodobení
zlaceného povrchu. Pro tyto účely se vyrábí přímou syntézou, zahříváním cínu se
sírou, v prostředí chloridu amonného. Vznikají tak šesterečné šupinky SnS2, zlaté
barvy.
Sloučeniny s dusíkem
Kyanovodík, HCN
Velice těkavá kapalina, která se vaří už téměř při laboratorní teplotě (t. v. = 26,5°C) a
voní po hořkých mandlích. Jde o extrémně jedovatou látku (smrtelná dávka činí 50
mg), blokuje buněčné dýchání inaktivací cytochromoxidasy, enzymu dýchacího
řetězce. Vyšší dávka vyvolá okamžitou smrt poškozením dýchacího centra. Nízké
dávky dovede organismus likvidovat, ale jen pomalu, přeměnou na netoxické
thiokyanatany. Jako antidotum se proto podává thiosíran, převádějící HCN na
netoxickou kyselinu thiokyanatou.
Přes svoji toxicitu je kyanovodík průmyslově důležitou sloučeninou, používanou při
výrobě plastů (polyakrylonitril) a soli, kyanidy, se používají v galvanotechnice při
pokovení povrchu železa a při získávání zlata a stříbra metodou kyanidového
loužení. Kovy se převedou působením kyanidů do roztoku a poté se izolují
vysrážením zinkem, nebo hliníkem.
Kyanidy (CN-) jsou toxické látky, ve vodě se rozpouštějí kyanidy alkalických kovů a
kovů alkalických zemin: jejich roztoky v důsledku hydrolýzy reagují zásaditě:
CN- + H2O HCN + OH-
Průmyslově se dnes kyanidy vyrábějí neutralizací kyanovodíku. Smrtelná dávka

tradičního jedu, kyanidu draselného (cyankáli) činí 200 mg.
Úloha 19.6
Z kyanidů lze uvolnit kyanovodík působením kyseliny. Zapište chemickou rovnici
rozkladu kyanidu draselného kyselinou sírovou.
Řešení:
2 KCN + H2SO4 2 HCN + K2SO4
333
Oxokyseliny a jejich soli
Kyselina uhličitá, H2CO3 a její soli

Rozpouštěním oxidu uhličitého ve vodě vzniká slabá, dvojsytná kyselina uhličitá,
avšak asi jen 0,4% rozpuštěného CO2 se skutečně přemění na H2CO3, kterou známe
pouze z vodného roztoku. Zbytek CO2 zůstává rozpuštěn v roztoku jako hydrát
CO2 . H2O.
CO2 (g) + H2O (l) CO2 (aq) + H2O (l) H2CO3 (aq)
Zahříváním roztoku klesá rozpustnost CO2 ve vodě, rovnováha se tím posouvá

doleva a prakticky všechna kyselina uhličitá se rozloží. Od kyseliny uhličité
odvozujeme dva druhy solí, uhličitany (CO32-) a hydrogenuhličitany (HCO3-), které
můžeme získat přímo zaváděním CO2 do roztoku hydroxidu:
CO2 (g) + NaOH (aq) Na2CO3 (aq) + H2O (l)
Na2CO3 (aq) + H2O (l) + CO2 (g) 2 NaHCO3 (aq)
Oba druhy solí reagují ve vodném roztoku v důsledku hydrolýzy zásaditě.

Hydrogenuhličitany jsou ve vodě rozpustné, dobře rozpustné jsou uhličitany
alkalických kovů a uhličitan amonný, ostatní uhličitany jsou nerozpustné. Tato
skutečnost je mimo jiné také příčinou krasových jevů. Déšť absorbuje CO2 ze
vzduchu a vytvořený roztok kyseliny uhličité protéká vápencovými vrstvami. Reakcí
s kyselinou se tak nerozpustný vápenec, uhličitan vápenatý, přeměňuje na rozpustný
hydrogenuhličitan vápenatý:
CaCO3 + H2CO3 Ca(HCO3)2

nerozpustný rozpustný
Roztok hydrogenuhličitanu prosákne do volného prostoru, například jeskyně, plynný

CO2 z něho postupně uniká a hydrogenuhličitan se tím mění na nerozpustný uhličitan
vápenatý, který vytváří krápníky.
Ca(HCO3)2 (aq) CO2 (g) + H2O (l) + CaCO3 (s)

krápníky
Uhličitany nejsou příliš stabilní látky, zahříváním se rozkládají za současného

uvolnění CO2 (s výjimkou uhličitanů alkalických kovů). Totéž se děje i při jejich
rozkladu silnou minerální kyselinou:
t
CaCO3 (s) CO2 (g) + CaO (s)
CaCO3 + 2 HCl CO2 (g) + H2O (l) + CaCl2 (aq)
Rozpuštěné méně elektropozitivní kovy a přechodné kovy se z roztoku vysrážejí

oxidem uhličitým jako hydroxid-uhličitany. Tak například, působením kyseliny octové
na olověný plech vzniká octan olovnatý, z něhož se zaváděním CO2 do roztoku
vysráží hydroxid – uhličitan olovnatý, 2 PbCO3 . Pb(OH)2, olověná běloba. Používá
se jako malířská barva.
334
Uhličitan sodný krystalizuje z vodných roztoků jako dekahydrát, Na2CO3 . 10 H2O,

krystalová soda. Zahřátím na
32°C z něho vzniká ztrátou vody
monohydrát a při 113°C už
bezvodá soda. Průmyslově se
soda vyrábí Solvayovou metodou
z vápence, roztoku NaCl a
z amoniaku, který je recyklován.
Do spodní části Solvayovy
karbonatační kolony se vhání
oxid uhličitý, získaný tepelným
rozkladem vápence:
t
CaCO3 CaO + CO2
Do horní části kolony se přivádí

nasycený roztok chloridu
sodného, solanka, sycená
amoniakem. Proběhne tzv.
karbonatace, kdy oxid uhličitý
zreaguje s vodou a amoniakem
na hydrogenuhličitan amonný:
CO2 + H2O + NH3 NH4HCO3
Ten se v dalším kroku rozkládá roztokem NaCl na chlorid amonný (salmiak) a

suspenzi hydrogenuhličitanu sodného:
NH4HCO3 + NaCl NH4Cl + NaHCO3
Hydrogenuhličitan sodný je ve vodě sice rozpustný, ale jen omezeně, takže při
vysoké koncentraci a nepříliš vysoké teplotě roztoku (roztok se ochlazuje na 27°C)
vytvoří suspenzi. Suspenze se pak zfiltruje a zachycený NaHCO3 se kalcinuje:
zahříváním odštěpí molekulu vody, oxidu uhličitého a vznikne bezvodá soda.
140 – 200°C
2 NaHCO3 Na2CO3 + H2O + CO2
bezvodá soda
Oxid uhličitý se touto reakcí regeneroval a je znovu přiváděn do karbonatační kolony,

zbývá ještě regenerovat amoniak. Pražením vápence se vytvořil oxid vápenatý, CaO,
který zreaguje s roztokem chloridu amonného, druhého z reakčních produktů
vzniklých v Solvayově koloně. Ve vodném prostředí se nejprve oxid vápenatý
přemění na hydroxid vápenatý (hašení vápna) a ten pak zreaguje s chloridem
amonným. Regeneruje se tím amoniak, NH3 a zbude odpadní produkt, chlorid
vápenatý, CaCl2.
2 NH4Cl + Ca(OH)2 2 NH3 + 2 H2O + CaCl2
Soda se používá pro výrobu skla, mýdla, fosforečnanu sodného a boraxu. Potřebuje
ji papírenský a barvářský průmysl, využívá se také ke změkčování vody.
V potravinářství se používá jedlá soda, hydrogenuhličitan sodný, NaHCO3.
335
Uhličitan draselný, potaš, K2CO3

Nedá se vyrobit stejným postupem, jako soda, protože hydrogenuhličitan draselný je
velice dobře rozpustný ve vodě i při vysokých koncentracích a nevytvoří tedy
suspenzi. Potaš se proto vyrábí Engelovou – Prechtovou metodou, založenou na
zavádění oxidu uhličitého do vodného roztoku směsi KCl a MgCO3. Vzniká
nerozpustný podvojný uhličitan draselno-hořečnatý, který se vyloučí z roztoku.
KCl + CO2 + MgCO3 K2Mg(CO3)2 (s)
Vodou, zahřátou na 60°C se pak tato podvojná sůl rozloží na rozpustný uhličitan
draselný, potaš a odfiltruje se nerozpustný uhličitan hořečnatý (regenerace).
K2Mg(CO3)2 K2CO3 + MgCO3
Potaš se používá pro výrobu draselných mýdel, skla, draselných sloučenin a má

využití i v textilním a potravinářském průmyslu.
KOLOBĚH UHLÍKU
Ze schématu je patrné, že zásoba uhlíku v atmosféře, tvořená oxidem uhličitým a

methanem, není nikterak veliká. Ze 700 miliard tun takto uloženého uhlíku se ročně
200 miliard tun obmění, nejvíce ve formě CO2.
336
• 100 miliard tun CO2 spotřebují ročně suchozemské rostliny pro fotosyntézu a
stejné množství pohltí oceány.
• Dýcháním organismů, tlením a požáry se ze souše uvolní do atmosféry 60
miliard tun CO2 a CH4. Dalších 37 miliard se uvolní při rozkladu organické
hmoty v půdě, 5 miliard činností člověka a 98 miliard z oceánu. Jen menší část
uvolněná z oceánu (25 miliard tun) pochází z dýchání vodních organismů,
většina CO2 se uvolní při přeměně hydrogenuhličitanů (HCO3-) na uhličitany
(CO32-).
• Sladká voda přináší ročně do oceánů asi 0,5 miliardy tun uhlíku, hlavně ve
formě hydrogenuhličitanů. Uvedli jsme, že oceány pohltí ročně z atmosféry asi
100 miliard tun CO2, ale z toho jen polovinu fixuje fotosyntézou hlavně
fytoplankton. Druhá polovina je fixována anorganickou cestou, tvorbou
hydrogenuhličitanů z uhličitanů.
• Ačkoli mořská fotosyntéza fixuje ročně asi 50 miliard tun uhlíku, vlastní obsah
uhlíku v mořských organismech je podstatně menší. To proto, že fytoplankton
a následně zooplankton žije jenom krátce, mrtvá těla odnášejí uhlík do detritu
na dně (25 miliard tun ročně), včetně sedimentovaných vápenatých schránek.
• Hlavní zásobárnou uhlíku jsou sedimenty uhličitanových hornin, rozpuštěné
hydrogenuhličitany v hlubokých vrstvách oceánů a také fosilní paliva,
vznikající přeměnou mrtvé organické hmoty ve vrstvách sedimentárních
hornin.
Kyselina křemičitá, H2SiO3 a její soli

Kyselina křemičitá, H2SiO3, se v roztoku stabilizuje navázáním molekuly vody, za
vzniku kyseliny tetrahydrogenkřemičité:
H2SiO3 + H2O H4SiO4
Můžeme ji získat působením silné minerální kyseliny na křemičitany:
Na2SiO3 + H2SO4 + H2O H4SiO4 + Na2SO4
Kyselina tetrahydrogenkřemičitá ihned podléhá kondenzačním reakcím, takže

postupnou ztrátou vody se vytváří polymer gelovité konzistence, silikagel:
Zahříváním silikagelu vzniká tuhá, porézní
látka, velmi ochotně absorbující vodu. Používá
se proto jako sušicí činidlo, které lze snadno
regenerovat zahřátím. Vlhkost silikagelu
indikuje chlorid kobaltnatý: soli (Co2+)
v bezvodém stavu mají zbarvení bleděmodré,
aquakomplexy jsou růžové. Zrůžovění
silikagelového sušicího činidla napovídá, že už
potřebuje regenerovat.
Křemičitany vznikají v nejjednodušším případě
tavením oxidu křemičitého s hydroxidem. Takto
vzniká i křemičitan sodný, Na2SiO3, který je
rozpustný ve vodě a vytváří různě viskózní roztoky, označované jako vodní sklo.
Používá se jako složka vyzdívacích směsí kotlů a kamen (například se šamotem),
337
nebo třeba k nakládání vajec, kdy uzavírá póry ve skořápce a tím zamezí pronikání
bakterií dovnitř vejce.
Tuhé křemičitany, silikáty, mají různě složitou strukturu,
složenou ze základních strukturních jednotek, tetraedrů
(SiO4)4-.
Izolovaný tetraedr obsahuje minerál zirkon, ZrSiO4, lineárně
spojené tetraedry má skupina minerálů, zvaných pyroxeny,
k nimž patří například diopsid, CaMgSi2O6. Tetraedry mohou
být spojeny také do cyklu, tzv. cyklosilikáty. Kruh vytvořený
ze šesti teraedrů má minerál beryl, Be3Al2Si6O18. Zdvojené
paralelní řetězce tetraedrů mají amfiboly, vláknité silikáty.
Křemičitany s vrstevnatou strukturou vytvářejí

nekonečné plošné mříže, jejichž plochy jsou
spojeny prostřednictvím kationtů, uložených mezi
vrstvami. Takovou strukturu mají silikátové
minerály, které se snadno štípou podél ploch
(slídy, kaolinit).
Část křemíkových atomů bývá často nahrazena
hliníkem, vznikají tak alumosilikáty,
hlinitokřemičitany. Oxidační číslo hliníku (+III) je
však menší, než křemíku (+IV), takže síť
tetraedrů nese záporný náboj, který musí být
kompemzován dodatečnými kationty. Takovou
strukturu mají živce, zeolity a ultramariny.
Živce obsahují kompaktně uspořádané tetraedry,
takže vmezeřené kationty nejsou přístupné vnějším vlivům. Příkladem může být
draselný živec, ortoklas, KAlSi3O8.
Zeolity mají dosti otevřenou strukturu se snadno přístupnými dutinami, do nichž
vstupují kationty kovu a molekuly vody. Snadno pak
dochází k záměně jednoho kationtu za jiný beze změny
struktury, proto se zeolity využívají jako iontoměniče. Jsou
to sice přírodní minerály, ale pro technické využití se dnes
vyrábějí také uměle a používají i jako molekulová síta,
prostupná jen pro částice určité velikosti a vlastností.
Typickou strukturou většiny zeolitů jsou cyklické
křemičitanové anionty (Si6O1812-), které poutají na svém
povrchu sodné ionty. Jako iontoměniče se používají
například při změkčování vody, kdy kationty (Na+) jsou ve
vazbě na aniontu zaměňovány za ionty (Ca2+) a (Mg2+) z protékající vody (stejně tak
jsou z vody odstraňovány i nežádoucí kationty (Fe2+). Na schématu vidíme, že
338
v horní části kolony jsou už některé kationty

(Na+) nahrazeny, v dolní části ještě nikoli.
Poté, co dojde k nahrazení iontů (Na+) i ve
spodní části kolony, je zeolitová náplň
vyčerpána a musí se regenerovat. To se
uskuteční jednoduše propláchnutím
roztokem NaCl, kdy dojde k uvolnění
kationtů v oxidačním čísle (+II) a jejich
nahrazením sodnými ionty.
Ultramariny jsou anorganické pigmenty jak

přírodního původu (minerál lazurit), tak i
uměle vyráběné. Obsahují vmezeřené
kationty, podobně, jako zeolity, ale navíc
také další ionty, podmiňující jejich zbarvení
(chloridy, sírany, sulfidy). Modrý ultramarin,
šmolka, se využíval při bělení prádla, jako fasádní i umělecká barva.
Úloha 19.7
Z předchozího textu jsme se už dozvěděli, že křemičitany můžeme získat tavením
oxidu křemičitého s hydroxidem. Ve vodě rozpustný křemičitan sodný (vodní sklo) se
získá i tavením oxidu křemičitého se sodou, uhličitanem sodným. Zapište chemickou
rovnici reakce.
Řešení: t
SiO2 (s) + Na2CO3 (s) Na2SiO3 (s) + CO2 (g)
TECHNOLOGIE SKLA A SMALTŮ
Sklo je tuhý roztok, amorfní ztuhlá tavenina křemičitanů, s nepravidelnou vnitřní

strukturou. Nevede elektrický proud, je špatným vodičem tepla a odolává chemikáliím
kromě fluorovodíku, který ho leptá.
Sklo se vyrábí roztavením a následným pomalým tuhnutím sklářského kmene, jehož
základem je křemenný písek (oxid křemičitý), vápenec (uhličitan vápenatý) a uhličitan
alkalického kovu, soda (Na2CO3), nebo potaš (K2CO3). V prvním případě vzniká
sodné sklo složení (Na2O . CaO . 6 SiO2), které je měkké a používá se jako tabulové
a láhvové sklo. Ve druhém případě vzniká draselné sklo (K2O . CaO . 6 SiO2).
sklo
tavení
Na2CO3 + CaCO3 + 6 SiO2 Na2O . CaO . 6 SiO2 + 2 CO2
Draselné sklo je tvrdé a chemicky odolné, proto se používá pro výrobu chemického
nádobí a obyčejného broušeného skla.
Olovnaté sklo vzniká náhradou vápence oxidem olovnatým a alkalickým uhličitanem
je potaš. Má sice horší mechanické vlastnosti, ale vynikající optické vlastnosti: pro
svůj vysoký index lomu se používá pro výrobu optických skel a broušeného
křišťálového skla.
339
Speciální chemicky a tepelně odolné borokřemičité sklo obsahuje oxid boritý, B2O3,
jehož surovinovým zdrojem je kyselina boritá (H3BO3, nebo borax Na2B4O7 . 10 H2O).
Ten nahrazuje část oxidu křemičitého, stejně, jako malý přídavek oxidu hlinitého
(Al2O3). Díky nízkému koeficientu teplotní roztažnosti tento typ skla odolává změnám
teploty, proto se používá jako varné sklo (sial, simax, pyrex).
Barevné sklo vzniká přídavkem přísad, buď iontů kovů (ve formě sloučenin), nebo
koloidních částic atomů kovů. Konkrétně, ionty Co2+ barví sklo modře, Cr3+ zeleně,
Fe2+ žlutozeleně, Fe3+ žlutě až červenohnědě, Mn7+ fialově, Cu+ červeně. Koloidní
zlato barví sklo červeně.
Glazury a smalty
Glazury jsou tenké, sklovité, průhledné povlaky na keramických výrobcích. Jestliže

obsahují kaliva, stávají se neprůhlednými a označují se pak jako smalty.
Neprůhlednost smaltů, borokřemičitých skel, způsobuje přídavek oxidů dalších kovů
(Ti, Co, Al, Zr a jiné) a používají se jako protikorozní a dekorační úprava kovových
výrobků. Smalty musejí mít dostatečnou teplotní roztažnost, která odpovídá
kovovému materiálu a u nádob je třeba použít kvůli teplotní roztažnosti jiné smalty na
vnitřní povrch a jiné na vnější povrch.
Ze surovin se připraví smaltéřský kmen, který se taví při teplotě 1200 – 1300°C
v kelímkových, nebo vanových pecích a sklovina se prudce ochladí zaváděním do
vody. Vzniká tak křehká smaltéřská frita, která se rozemele, smísí s plastickým jílem
a vodou na tzv. smaltéřskou břečku. Ta se nanáší na odmaštěný kovový výrobek
máčením, nebo stříkáním. Po vysušení se vypaluje v pecích při teplotě 900°C,
roztaví se a přilne na kov. Vznikl tak základní smalt, na jehož povrch se nanáší nová
vrstva krycího smaltu, který se po vysušení opět vypálí při stejné teplotě, jako
základní smalt. Krycí smalt je dostatečně pevný a tvrdý, uděluje výrobku odolnost
vůči chemikáliím. Moderní, titaničité smalty (na bázi TiO2), se nanášejí jen v jedné
vrstvě.
Úloha 19.8
V čem se shoduje a jakou složkou se liší výroba běžného, sodného skla, od tvorby
„vodního“skla?
Řešení:
„Vodní“ sklo je ve vodě rozpustný křemičitan sodný, Na2SiO3, vznikající tavením
křemenného písku (SiO2) se sodou. Pro výrobu sodného skla se kromě těchto dvou
složek použije ještě vápenec.
340
20. PRVKY III.A PODSKUPINY (13. SKUPINY), PODSKUPINY

BORU, TRIELY
Podskupina zahrnuje prvky: bor (Borum, B), hliník (Aluminium, Al), gallium
(Gallium, Ga), indium (Indium, In) a thallium (Thallium, Tl). Všechny prvky jsou tuhé
látky, vyskytující se v přírodě pouze ve formě svých sloučenin. Zatímco bor je typický
nekov, ostatní prvky podskupiny boru jsou kovy.
Bor
Nejběžnějším minerálem boru je již uvedený hydratovaný boritan, zvaný borax,
vytvořený jako usazenina z minerálních jezer. Produktem horkých pramenů je také
minerál sassolín (H3BO3).
Hliník
Hliník je třetím nejrozšířenějším prvkem na Zemi, po kyslíku a křemíku a v zemské
kůře je zastoupen hlavně ve formě hlinitokřemičitanů. Nejvýznamnějším zdrojem pro
výrobu hliníku jsou však dva minerály: bauxit, oxid-hydroxid hlinitý [AlO(OH)],
vznikající zvětráváním hlinitokřemičitanových hornin a pak kryolit, hexafluorohlinitan
sodný (Na3AlF6). Minerál korund (Al2O3) je extrémně tvrdý, dosahuje stupně 9
v Mohsově stupnici tvrdosti. V klenotnictví se využívají jeho odrůdy, zbarvené
příměsemi kovů: červený rubín a modrý safír.
Gallium
Je rozptýlené v sulfidických rudách a hlinitokřemičitanech, pouze z jižní Afriky známe
minerál gallit (CuGaS2). Indium netvoří vlastní minerály, provází zinkové a olověné
sulfidické rudy. Thallium provází sulfidické rudy a slídy.
Prvky podskupiny boru, triely, mají 3 valenční elektrony (ns2 np1), proto je řadíme do
III. hlavní podskupiny periodického systému. Správnost
tohoto umístění podporuje také diagonální analogie, ze
které vyplývá, že dvojice prvků, které spolu v periodické
tabulce sousedí úhlopříčně, mají podobné chemické
vlastnosti.
Bor se tak podobá křemíku schopností tvořit sloučeniny
s vodíkem (borany) a řetězením za tvorby vazeb (B – O), v analogii (Si – O).
Dimerní, elektronově deficitní sloučeniny hliníku s třístředovými vazbami (např.
Al2Cl6) jsou analogií polymerního BeCl2, jiným projevem diagonální analogie beryllia
a hliníku je tvorba amfoterních hydroxidů. Zatímco bor je typický nekov, ostatní prvky
podskupiny boru jsou kovy.
Prvky disponují třemi valenčními elektrony, ale ionizační energie, potřebná k jejich
odštěpení, je příliš vysoká, proto nevytvářejí kationty M3+, jejich sloučeniny jsou tedy
kovalentní. Pouze ve vodných roztocích dokáže uvolněná hydratační energie vyvážit
potřebnou ionizační energii, takže triely vytvářejí hydratované kationty, například
chlorid hlinitý se ve vodném roztoku nachází jako chlorid hexaaquahlinitý,
[Al(H2O)6]Cl3.
Sdílením tří valenčních elektronů nelze vytvořit stabilní konfiguraci elektronového
oktetu. Řešením je tvorba čtyř jednoduchých kovalentních vazeb σ, na nichž se
341
podílejí sp3-hybridní orbitaly atomu trielu, z nichž tři jsou obsazeny elektronem a
vakantní sp3-orbital získá elektrony z donorového aniontu. Vznikají tak tetraedrické
molekuly, například aniontů BH4-, nebo BF4-.
V jiných případech
vytváří atom trielu,
především boru, tři
hybridní orbitaly sp2,
obsazené nepárovým
elektronem, které tvoří
jednoduché σ-vazby,
směřující do vrcholů
rovnostranného
trojúhelníku.
Nehybridizovaný p-orbital trielu je vakantní a zaplní ho volný elektronový pár donoru,
vazebného partnera. Vznikají tak delokalizované vazby π, které najdeme
v halogenidech boru (BF3, BCl3), ale také v boritanovém aniontu (BO3)3-.
Atomy těžších trielů disponují d-orbitaly, jejichž elektrony odstiňují elektrony s-
orbitalu. V takovém případě se často vytváří vazba jen za účasti jediného elektronu
v p-orbitalu atomu trielu, takže místo oxidačního čísla (+III) se uplatní oxidační číslo
(+I). Proto také sloučeniny thallné jsou stálejší, než sloučeniny thallité.
B Al Ga In Tl
Pokles stability oxidačního čísla (+III)
Bor
Bor je nekovový prvek vyskytující se v několika alotropických
modifikacích, všechny jsou však tvořeny molekulami B12, jejichž
atomy jsou uspořádány do dvacetistěnu (ikosaedru). Jednotlivé
alotropické modifikace se liší právě uspořádáním ikosaedrů.
Reaktivita boru závisí na stupni rozmělnění a teplotě. Krystalický bor
je nereaktivní. Práškový bor reaguje za vyšších teplot s halogeny a
většinou nekovů, za žáru i s kovy za vzniku binárních sloučenin,
boridů, s amoniakem reaguje rozžhavený bor na nitrid boru, BN.
S uhlíkem vytváří karbid boru, B3C, velice tvrdou látku, používanou pro výrobu
brusných kotoučů. Bor má vysokou afinitu ke kyslíku, která se však projeví až za
vysokých teplot: bor pak vyredukuje kovy z jejich oxidů a vzniká stabilní oxid boritý:
2 B + Fe2O3 B2O3 + 2 Fe
V tavenině hydroxidů se bor rozpouští jako kyselinotvorný prvek na boritan a uvolňuje

se vodík:
2 B + 6 NaOH 2 Na3BO3 + 3 H2
Bor se používá pro zušlechťování ocelí, sloučeniny boru se využívají k výrobě

boritých skel. Nuklid 105B má vysokou schopnost zachycovat neutrony, proto se
342
využívá v elementární formě i ve formě sloučenin jako moderátor, k pohlcování

neutronů v jaderných reaktorech.
Bor je mikrobiogenní prvek, významný pro metabolismus sacharidů. U rostlin
umožňuje přenos sacharidů z listů do zásobních orgánů, nedostatek boru vede
k hromadění cukrů v listech, které pak napadají houbové choroby. U cukrovky vede
deficit boru k srdéčkové hnilobě bulev. Bor má mírné antiseptické účinky, zředěný
roztok kyseliny borité, borová voda, se používá k výplachu očí. Není to zcela
bezpečné, protože jde o látku toxickou, při spolknutí hrozí vysoké riziko otravy.
Hliník
Hliník je lehký, měkký, stříbřitě lesklý kov s dobrou elektrickou i tepelnou vodivostí,
z něhož lze válcovat plechy, fólie i vytahovat dráty.
Z chemických vlastností vyniká jeho afinita ke kyslíku, takže se na vzduchu oxiduje
na oxid hlinitý a tato výrazně exotermní reakce se využívá pro aluminotermii: hliník
dokáže odebrat kyslík z oxidů kovů a tím za vysoké teploty (3000 – 3500°C)
vyredukuje kov v elementárním stavu:
Fe2O3 + Al Al2O3 + Fe
Jestliže použijeme místo oxidu železitého MnO2, získáme čistý mangan, z oxidu
chromitého čistý chrom apod. Aluminotermická reakční směs se nazývá termit a
představuje práškový hliník s rozmělněným oxidem kovu. Reakce se iniciuje ignitem
(KMnO4 + práškové železo), který je obklopen termitem a celá směs se zapálí
hořčíkovou páskou zasazenou do ignitu.
Aluminotermická reakce tedy vyžaduje vysokou iniciační teplotu, po jejím dosažení

probíhá reakce samovolně a velice prudce, je silně exotermní. Na snímku vidíme, že
uvolněným teplem se roztavilo vyredukované železo.
Hliník reaguje nejen s kyslíkem, ale také s halogeny, sírou, dusíkem a uhlíkem za
tvorby kovalentních hlinitých sloučenin (pouze AlF3 je iontová sloučenina).
Z hlediska chování při acidobazických dějích je hliník amfoterním prvkem, který
reaguje s kyselinami jako zásada za tvorby hlinitých solí, zatímco vůči silným
zásadám se chová jako kyselina a vytváří tetrahydroxohlinitany:
Při všech těchto reakcích se uvolňuje vodík, s kyselinou dusičnou však reakce běžně
neprobíhá, protože tato kyselina svými oxidačními účinky pasivuje povrch hliníku (viz
dále).
343
2 Al + 6 HCl 3 H2 + Al2Cl6
2 Al + 3 H2SO4 3 H2 + Al2(SO4)3
2 Al + 2 KOH + 6 H2O 3 H2 + 2 K[Al(OH)4]

tetrahydroxohlinitan draelný
Ionty (Al3+) jsou významnými koagulačními činidly, protože se ochotně adsorbují na

povrch záporně nabitých koloidních částic. Tím sníží jejich povrchový náboj a micely
koloidu se spojují za tvorby sraženiny. Síran hlinitý se proto hojně používá při úpravě
pitné vody k odstranění organických a dalších koloidů.
Hliník nekoroduje, protože se pasivuje vzdušným kyslíkem: na povrchu hliníkového
předmětu se vytvoří souvislá vrstva Al2O3, která brání dalšímu kontaktu kovu
s kyslíkem.
Tato vlastnost hliníku se ještě stupňuje eloxováním,

elektrochemickým zesílením ochranné vrstvy Al2O3. Hliník
se zapojí jako anoda v lázni s kyselinou sírovou nebo
chromovou, zesílená vrstva oxidu hlinitého se hydratuje a
dokáže pohlcovat barviva. Eloxovaný povrch tak může být
různě zbarven, například zlatě (dekorativní hliníkové
výrobky).
Hliník se používá jako obalový materiál, elektrický vodič a především jako
konstrukční materiál, hlavně ve formě slitin. Ty jsou lehké, ale podstatně tvrdší, než
samotný hliník. Slitina magnalium obsahuje 10 – 30% Mg, nejznámější dural
obsahuje 94% Al, 4% Cu a zbytek připadá na Mg, Mn, Fe, Si.
Gallium
Teplota tání necelých 30°C napovídá, že gallium taje na dlani, teplota varu je však
vysoká, 2200°C. Gallium se proto používalo do teploměrů pro měření vysokých
teplot, častěji se však nyní používá do nízkotavitelných slitin (slitina Ga:In:Sn
v hmotnostních poměrech 62:25:13 taje při 5°C). Velká smáčivost a reflexní
schopnost gallia se využívá při výrobě optických zrcadel, největší spotřebu však má
gallium v polovodičové technice a elektronice. Především arsenid gallia, AsGa, slouží
pro výrobu solárních článků produkujících elektřinu a pro výrobu LED-diod displejů.
Z hlediska chemické reaktivity se gallium chová podobně, jako hliník: v kyselinách se
rozpouští na gallité soli, s hydroxidy alkalických kovů vytváří tetrahydroxogallitany.
Indium
Měkký kov podobný cínu, používaný pro výrobu obrazovek z tekutých krystalů (LCD),
v tenkých vrstvách se používá v plochých obrazovkách. Lepí nesmáčivé materiály
(těsnění mezi skla, keramiku), oxid inditý dopovaný oxidem cíničitým (ITO) vytváří
tenké, průhledné, elektricky vodivé vrstvy. Nanáší se na čelní skla letadel a
automobilů, která tak mohou být elektricky zahřívána a rozmrazována.
344
Thallium
Tento kov je nejreaktivnější ze všech prvků podskupiny boru, toxické jsou jak páry
samotného kovu, tak i jeho sloučeniny. Nejstabilnější jsou sloučeniny thallné. Prvek
se používá v polovodičové technice, v detektorech γ-záření a radionuklid 201Tl
v zobrazovací technice při kardiovaskulárním vyšetření.
Úloha 20.1
Zapište chemickou rovnici aluminotermické reakce, kterou získáme mangan.
Řešení:
Oxidem vhodným pro tuto aluminotermii je burel, oxid manganičitý:
3 MnO2 + 4 Al 3 Mn + 2 Al2O3
VÝROBA PRVKŮ III.A PODSKUPINY
Bor
Rozkladem boraxu kyselinou sírovou se získá kyselina trihydrogenboritá, H3BO3, ze
které dehydratací zahříváním vznikne oxid boritý, B2O3. Z něho lze vyredukovat bor
hořčíkem, nebo hliníkem (aluminotermie): vzniká amorfní forma v podobě hnědého
prášku, prvek je nutné přečistit.
Velice čistý bor se vyrábí redukcí bromidu boritého, BBr3. Látka se na žhaveném
wolframovém nebo tantalovém vláknu odpařuje a redukuje vodíkem:
1300°C
2 BBr3 + 3 H2 2 B + 6 HBr
Hliník
Hliník se vyrábí elektrolýzou taveniny minerálu kryolitu (Na3AlF6) a oxidu hlinitého,
který se získává z minerálu bauxitu. Bauxit můžeme považovat za oxid – hydroxid
hlinitý, nebo za hydratovaný oxid hlinitý, AlO(OH) = Al2O3 . H2O. Vždy je znečištěn
příměsí křemíku a železa, které je nutné odstranit. Proto se bauxit rozpouští
v horkém roztoku NaOH na tetrahydroxohlinitan sodný a příměsi zůstanou
v nerozpuštěném kalu.
Al2O3 + 2 NaOH + 3 H2O 2 Na[Al(OH)4]
Roztok tetrahydroxohlinitanu se pak ochladí a krystalizuje z něho hydroxid hlinitý.

Reakce se dokončí kalcinací, vháněním CO2, kdy se vyloučí i konečný podíl
hydroxidu hlinitého:
2 Na[Al(OH)4] + CO2 2 Al(OH)3 (s) + Na2CO3 (aq) + H2O
Vyrobený hydroxid hlinitý se dehydratuje při teplotě 1100 – 1200°C na oxid hlinitý,
ale jeho tavenina má příliš vysokou teplotu tání (2050°C). Proto se oxid hlinitý mísí
s taveninou kryolitu a vytvořený elektrolyt, tavenina, má teplotu tání jen 950°C.
Taveninou se pak plní elektrolyzér, jehož ocelová katoda je zalita do grafitového
345
bloku, který také vystýlá stěny elektrolyzéru. Anoda je vyrobena ze spékaných

grafitových tyčí.
Na katodě se redukují hlinité ionty (Al3+) na elementární hliník, který se v kapalné

formě hromadí na dně elektrolyzéru a odtud je vypouštěn. Na anodě se oxidují
oxidové anionty (O2-) na kyslík, který se slučuje s grafitem anody na plynný CO2 a ten
z elektrolyzéru uniká. Grafitové anody se tedy postupně spalují a musejí být
nahrazovány. Na hladině elektrolytu plave tuhá struska, která zabraňuje oxidaci
vyredukovaného hliníku.
Při elektrolýze se používá sice nízké napětí (5V), ale vysoký proud (100 000 A), na
výrobu 1 kg hliníku se spotřebuje 18 kWh elektrické energie, 1,9 kg oxidu hlinitého a
0,54 kg grafitové anody.
Vyrobený hliník je dostatečně čistý, ale pro elektrotechnické účely se ještě rafinuje
metodou trojvrstvé elektrolýzy (viz dále), kdy získá čistotu až 99,999%.
Gallium
Provází hliník v jeho rudách, proto se vyrábí ze surového hliníku, který se rafinuje
trojvrstvou elektrolýzou. Dno elektrolyzéru, tvořené grafitovou anodou, se zaplní
roztaveným surovým hliníkem (1. vrstva), který obsahuje vedle gallia také měď a
další prvky. Druhou vrstvu, o menší hustotě, vytvoří elektrolyt, tavenina solí kryolitu,
AlF3 a BaCl2. Do ní se ponoří grafitové katody. Na anodě se hliník oxiduje na Al3+,
ionty putují vzhůru ke katodě, kde se z nich vyredukuje nejčistší hliník. Je roztavený,
plave na elektrolytu (má nejnižší hustotu) a vytváří tak třetí vrstvu, která se průběžně
odebírá. Z anodického prostoru se hliník ztrácí, takže se tu koncentrují ostatní prvky,
mezi nimi gallium, v množství 1 až 4 kg na 1 tunu slitiny. Z ní se gallium extrahuje
kyselinou chlorovodíkovou a po odstranění ostatních prvků (Cu, Zn, Fe, Si) se chlorid
gallitý převede na gallitan, jehož elektrolýzou se získá čisté gallium.
Indium
Provází zinek v minerálu sfaleritu (ZnS), proto se získává jako vedlejší produkt při
výrobě zinku.
Thallium
Získává se jako vedlejší produkt při tavení rud mědi, zinku a olova, také při pražení
pyritu (FeS2) se dostává do létavých prachů a tím pak do kalů při výrobě kyseliny
sírové.
346
Úloha 20.2
Při elektrolytické výrobě hliníku jsou ve směsi roztaveny dvě sloučeniny: Al2O3 a
Na3[AlF6]. Ze které z nich hliník vlastně vzniká?
Řešení:
Z oxidu hlinitého, jehož kyslík se pak na anodě slučuje s grafitem na CO2. Na3[AlF6]
slouží jen ke snížení teploty tání taveniny, protože atom Al je v komplexu stabilizován
vazbami s atomy fluoru.
SLOUČENINY PRVKŮ PODSKUPINY BORU
Sloučeniny s vodíkem
Bor vytváří s vodíkem binární sloučeniny, borany, z nichž nejjednodušší je

samozápalný plyn, diboran (B2H6). Bor sice s plynným vodíkem nereaguje, ale
borany lze získat rozkladem boridů, podvojných sloučenin boru s kovem, například
kyselinou chlorovodíkovou.
Mg3B2 + 6 HCl B2H6 + 3 MgCl2

Borid hořečnatý diboran
V molekule diboranu jsou atomy boru propojeny

třístředovými dvouelektronovými vazbami pomocí
můstkových atomů vodíku (vazba B-H-B). Na vazbě
se podílejí dva sp3-hybridní orbitaly boru, ale jen
jeden je obsazen elektronem, druhý je vakantní.
Atom vodíku nese ve svém 1s-orbitalu také jeden
elektron. Dva elektrony jsou tak delokalizovány
v molekulovém orbitalu, který se obloukovitě rozprostírá před 3 atomy (B – H – B).
Borany jsou reaktivní kapaliny a plyny s vysokou afinitou ke kyslíku, které ochotně
hoří na oxid boritý a vodou se rozkládají na kyselinu trihydrogenboritou:
B2H6 + 3 O2 B2O3 + 3 H2O B2H6 + 6 H2O 2 H3BO3 + 2 H2
Hliník vytváří nejjednodušší hydrid AlH3, který můžeme získat reakcí chloridu
hlinitého s hydridem lithným v prostředí etheru:
3LilH + AlCl3 AlH3 + 3 LiCl

Vznikající chlorid lithný se v etheru nerozpouští, lze ho odfiltrovat a ve filtrátu zůstává
rozpuštěný monomerní AlH3. Jeho molekuly postupně polymerují, spojují se
třístředovými dvouelektronovými vazbami na bílý (AlH3)n, který se vylučuje z roztoku.
V nadbytku LiH však reakce pokračuje za tvorby daleko významnějšího, komplexního
hydridu, tetrahydridohlinitanu lithného, Li[AlH4]. Je to krystalická bílá látka, stabilní do
teploty asi 120°C.
LiH + AlH3 Li[AlH4]
Dobře se rozpouští v organickém rozpouštědle, etheru, proto se hojně využívá jako
redukční činidlo v organické chemii, redukuje však samozřejmě také anorganické
látky.
347
Bor vytváří přímou syntézou z prvků halogenidy BX3, kde fluorid a chlorid boritý jsou
plyny, bromid je kapalný a jodid je tuhá látka, tající už při teplotě 43°C. Tyto látky
hydrolyzují za vzniku kyseliny trihydrogenborité, H3BO3.
Na atomu boru je velký elektronový deficit, proto se jedná o Lewisovy kyseliny, které
ochotně poutají částici s volným elektronovým párem. S molekulou fluoridu boritého
může proto jako ligand interagovat další fluoridový anion za tvorby kyseliny
tetrafluoroborité, H[BF4]. Tato silná, jednosytná kyselina je stabilní jen ve vodných
roztocích.
Halogenidy hliníku získáme přímou reakcí práškového hliníku s halogenem

Chlorid hlinitý, Al2Cl6 už je kovalentní dimer, v jehož molekule se dva atomy chloru
podílejí na tvorbě třístředových čtyřelektronových vazeb (Al – Cl – Al). Jedna vazba
Al – Cl v můstku vzniká společným
sdílením jednoho elektronu hliníku
a jednoho elektronu chloru. Druhá
vazba Cl – Al vzniká tak, že atom
chloru poskytne celý elektronový
pár a atom hliníku vakantní orbital
sp3).
Chlorid hlinitý se používá především v organické chemii jako katalyzátor
s vlastnostmi Lewisovy kyseliny. Z vodného roztoku vykrystalizuje jako hexahydrát o
složení AlCl3 . 6 H2O. Látka obsahuje komplexní kation hexaaquahlinitý, [Al(H2O)6]3+.
Úloha 20.3
Zapište chemickou rovnici hydrolýzy molekuly bromidu boritého.
Řešení:
BBr3 + 3 H2O H3BO3 + 3 HBr
Úloha 20.4
Připomeňte si z učiva o hydrolýze, jakým způsobem hydrolyzuje kation
hexaaquahlinitý, [Al(H2O)6]3+?
Řešení:
Ve vodných roztocích se chová jako brӧnstedovská kyselina: jedna z molekul vody,
vázané jako ligand v komplexu, odštěpí kation (H+). Ten navázáním na molekulu
vody v roztoku vytvoří oxoniový kation (H3O+), vyvolávající kyselou reakci roztoku.
[Al(H2O)6]3+ + H2O [Al(H2O)5OH]2+ + H3O+

Kation pentaaquahydroxohlinitý
Sloučeniny s dusíkem
Významnější sloučeniny s dusíkem vytváří bor. Vazba B – N je izoelektronová

s vazbou C – C, proto můžeme očekávat tvorbu některých strukturně podobných
sloučenin. Vlivem rozdílné elektronegativity prvků je však vazba B – N polární.
348
Zahříváním chloridu boritého s chloridem amonným se vytváří cyklická sloučenina,

trichlorborazan, který se v dalším kroku redukuje tetrahydridoboritanem sodným na
bezbarvou
kapalinu, borazan
(triviálním názvem
borazin),
anorganický
analog benzenu.
Ačkoli atomy boru
i dusíku jsou
v hybridním stavu
sp2, není 6 π-elektronů v molekule borazanu pravidelně delokalizováno, větší část π-
elektronové hustoty je soustředěna na
elektronegativnějších dusíkových atomech.
Dusíkové atomy v úloze donoru poskytují volný
elektronový pár ve svém nehybridizovaném p-orbitalu do
vazby s vakantním nehybridizovaným p-orbitalem atomu
boru, který zastává roli akceptoru.
Tři π–vazby v cyklu tak nejsou příliš delokalizované, mají
spíše povahu dvojných vazeb a borazan se proto chová
jako nenasycená sloučenina. Probíhají na něm snadno adice (například HCl),
provázené zánikem dvojných vazeb.
Zahříváním směsi oxidu boritého a chloridu amonného
vzniká polymerní nitrid boru, BN, s vrstevnatou,
šesterečnou strukturou, vytvářející nanotrubičky,
podobně, jako uhlík. Na rozdíl od uhlíku je šesterečný
nitrid boru bezbarvý izolant. Technologicky je
zvládnuta výroba uhlíkových nanotrubiček (elektricky
vodivých), obklopených nevodivými nanotrubičkami
nitridu boru. Vznikají tak izolované vodiče o průřezu
jednotek nanometrů, tedy asi 10 000 krát tenčí, než vlas, které mají uplatnění
v mikroelektronice.
Za vysokého tlaku a teploty (2000°C) přechází nitrid
boru v krychlovou modifikaci BN, typu sfaleritu,
podobající se diamantu. Také téměř dosahuje jeho
tvrdosti a využívá se jako brusný materiál.
Sloučeniny s kyslíkem
Oxid boritý, B2O3, vytváří tavením s dalšími

oxidy sklářského kmene odolné, varné sklo. Je
kyselinotvorným oxidem, který reaguje s vodou
za tvorby kyseliny trihydrogenborité
(orthoborité), H3BO3.
Jako tuhá látka vytváří vrstevnatou krystalovou
mřížku, kde jsou rovinné molekuly spojeny
vodíkovými vazbami.
3% vodný roztok kyseliny borité se používá
pod označením „borová voda“ jako
349
antiseptikum k výplachu očí (už víme, že je jedovatá, při proniknutí do trávicího traktu
hrozí otrava). Jde ovšem o průmyslově významnou chemikálii, protože bor dobře
pohlcuje neutrony. Roztok kyseliny trihydrogenborité proto slouží jako moderátor
v jaderných zřízeních, neboť je schopný utlumit či zastavit štěpnou jadernou reakci.
Ačkoli kyselina trihydrogenboritá vzniká i hydrolýzou halogenidů boru, průmyslově se
vyrábí rozkladem běžných minerálů, boritanů, kyselinou sírovou.
Známe sice soli kyseliny orthoborité, v přírodě jsou ale běžné polyboritany, soli
hypotetických polyboritých kyselin. Ty se odvozují od kyseliny metaborité, HBO2,
kterou získáme dehydratací kyseliny orthoborité při 100°C. Pokračující dehydratací
vzniká až oxid boritý, B2O3.
t t
H3BO3 HBO2 B 2O 3
Polymerní metaboritany alkalických kovů mají strukturu cyklických trimerů, například

metaboritan sodný,
Na3B3O6. Naproti tomu
polymerní metaboritany
kovů alkalických zemin
vytvářejí různě dlouhé
lineární řetězce, příkladem
je metaboritan vápenatý,
CaB2O4.
Hydratované polyboritany obsahují ve svých molekulách kombinaci rovinných skupin

(BO3) a tetraedrických seskupení (BO4).
Příkladem může být tetraboritan sodný, krystalizující jako
oktahydrát Na2B4O5(OH)4 . 8 H2O, minerál borax. Často se
používá jeho jednodušší, ale nepřesný chemický vzorec:
Na2B4O7 . 10 H2O, dekahydrát tetraboritanu sodného. Borax se
používá při výrobě boritých skel, jako činidlo v analytické chemii
a také v dermatologii jako antiseptikum, při přípravě zásypů a
mastí.
V hydrátech boritanů může být jedna, nebo více molekul vody
nahrazena molekulou peroxidu vodíku: vznikají tak
peroxohydráty boritanů, např. od boraxu odvozený Na2B4O5(OH)4 .7 H2O . H2O2. Tyto
látky mají výrazné oxidační účinky, proto se ve velkých množstvích používají jako
bělicí složka pracích prostředků.
Úloha 20.5
Dozvěděli jsme se, že kyselina trihydrogenboritá se vyrábí rozkladem minerálů,
boritanů, kyselinou sírovou. Zapište chemickou rovnici reakce rozkladu boraxu.
Řešení:
Na2B4O5(OH)4 . 8 H2O + H2SO4 4 H3BO3 + Na2SO4 + 5 H2O
borax
Oxid hlinitý, Al2O3

Termodynamicky stabilní sloučenina, vyskytující se v několika modifikacích. Minerál
korund patří k nejtvrdším (stupeň 9 v Mohsově stupnici tvrdosti). Příměsi Cr3+
350
v krystalové mřížce způsobují červené zbarvení drahokamu rubínu. Rubíny se

vyrábějí také uměle, používají se v laserové technice, do hodinek a přístrojů.
Hydroxid hlinitý, Al(OH)3,

můžeme získat srážením
roztoku hlinitých solí
v zásaditém prostředí,
třeba amoniakem. Jde o
typický amfoterní hydroxid,
který reaguje s kyselinami
za tvorby roztoků hlinitých
solí (v důsledku hydrolýzy
reagují kysele) a se silnými
hydroxidy reaguje za
vzniku roztoků
tetrahydroxohlinitanů.
Síran hlinitý, Al2(SO4)3 . 18 H2O, krystaluje jako oktadekahydrát. Používá se jako

koagulační činidlo při úpravě pitné vody, vysráží organické koloidní částice.
Používá se i k moření tkanin před jejich barvením a také v papírenském průmyslu při
klížení papíru. V papírové kaši jsou přítomny sodné soli pryskyřičných kyselin, které
účinkem síranu hlinitého přejdou na hlinité soli: jimi se papírová vlákna slepí.
Kamence jsou důležité hlinité soli, jde o podvojné sírany kovů v oxidačním čísle (+I) a
(+III), krystalizující se 12 molekulami vody (dodekahydráty). Jako kov v oxidačním
čísle (+III) v nich velmi často vystupuje hliník, ale někdy také Cr3+, nebo Fe3+. Kovem
(M+I) je zpravidla Na+, K+, nebo NH4+.
Kamenec: M+IM+III(SO4)2 . 12 H2O
Kamence jsou přírodní minerály, které srážejí bílkoviny, proto zastavují drobná
krvácení a používají se při činění kůží.
Hlinitan vápenatý, Ca3Al2O6, je důležitou složkou portlandského cementu. Vytváří

kruhové molekuly, v jejichž cyklu je spojeno 6 hlinitanových tetraedrů a cykly jsou
poutány pomocí iontů Ca2+.
Oxosloučeniny gallia, india, thallia

Oxid i hydroxid gallitý se podobá analogickým sloučeninám hliníku, oxid inditý, In2O3,
je žlutý a nereaguje už s roztoky silných hydroxidů. Oxid thallitý je nestabilní hnědá
sloučenina se silnými oxidačními účinky: při reakcích se ochotně redukuje na stabilní
thallné sloučeniny. Ty jsou obecně velice toxické, síran thallný, Tl2SO4, se používá k
hubení hlodavců.
Úloha 20.6
a) Zapište a vysvětlete reakci síranu hlinitého s hydroxidem sodným.
b) Zapište a vysvětlete reakci hydroxidu hlinitého s kyselinou dusičnou.
c) Zapište a vysvětlete reakci hydroxidu hlinitého s hydroxidem draselným.
d) Zapište a vysvětlete reakci tetrahydroxohlinitanu draselného s HCl.
351
Řešení:
a) Z roztoků hlinitých solí se v zásaditém prostředí vysráží hydroxid hlinitý:
Al2(SO4)3 + 6 NaOH 2 Al(OH)3 + 3 Na2SO4
b) S kyselinou reaguje amfoterní hydroxid za vzniku soli, dusičnanu hlinitého:
Al(OH)3 + 3 HNO3 Al(NO3)3 + 3 H2O
c) S alkalickým hydroxidem reaguje amfoterní hydroxid za tvorby komplexu,

tetrahydroxohlinitanu:
Al(OH)3 + KOH K[Al(OH)4]
tetrahydroxohlinitan draselný
d) Z roztoků komplexních hlinitanů se v kyselém prostředí vysráží hydroxid

hlinitý:
2 K[Al(OH)4] + 2 HCl 2 Al(OH)3 + 2 KCl + 2 H2O
TECHNOLOGIE KERAMIKY
Základním keramickým materiálem jsou jíly, dodávající keramické směsi plasticitu.

Speciální jíly, kaolíny, mají vysoký obsah minerálu kaolinitu, Al2(Si2O5)(OH)4. Jíly
vznikají v přírodě zvětráváním křemičitanových hornin a jejich rozptýlením. Část
hydrolyzuje za tvorby amorfních křemičitých gelů, takže jíl je koloidní systém
krystalických částeček rozptýlených v amorfní hmotě, proto je plastický.
Součástí keramických směsí bývají také taviva, snižující teplotu vypalování (živce,
slídy) a ostřiva, omezující smršťování a praskání výrobků během vypalování (písek).
Hrubá keramika
Cihlářské zboží
Cihlářské hlíny obsahují 30 – 50% jílů, dále křemičitany a železité sloučeniny,
způsobující žluté až červené zbarvení. Hlína se vlhčí a prohněte, pak se vytvaruje do
trámce, z něhož se odřezávají cihly. Suší se na 5%ní vlhkost, aby při vypalování
nepraskaly, pak se vypalují v tunelových pecích při 900 – 1100°C. Kromě cihel se
takto vyrábějí střešní tašky, stropnice, květináče aj.
Žáruvzdorné materiály
Tají až při teplotě nad 1580°C a používají se jako vyzdívky pecí. Obsahují v různých
poměrech kyselou složku (SiO2) a zásaditou složku (Al2O3). Kyselá složka převažuje
v jílech pro kyselý šamot a dinas, materiály pak nereagují v kyselém prostředí
(spalovací pece produkující kyselé zplodiny, jako CO2 či SO2), ale reagují
v zásaditém prostředí, ve kterém jsou nepoužitelné. Kyselý šamot slouží pro
vyzdívku spalovacích a koksárenských pecí, dinas, jehož základem je křemen, SiO2,
se používá pro vyzdívku sklářských van.
Zásadité materiály, s nižším obsahem SiO2 (šamot) nebo materiály na bázi MgO
(magnezitové výrobky) nelze použít v kyselém prostředí, zato jsou využitelné
v zásaditém prostředí (vyzdívka vysokých pecí, cementářských pecí, pecí na pálení
vápna, ocelářských konvertorů). Magnezitové výrobky vznikají pálením minerálu
352
magnezitu (MgCO3), z něhož při 900°C vzniká magnezitový slínek (MgO). Ten se za
sucha lisuje a vypaluje při teplotě 1500 – 1800°C.
Jemná keramika
Porcelán
Vyrábí se ze směsi čistého kaolinitu, jemně mletého živce a křemene v poměru 2:1:1.
Promísením s vodou se vytvoří plasticky tvarovatelná hmota, výrobky se vysuší a
vypálí nejprve při teplotě 950°C, kdy vzniká tzv. biskvit. Po ochlazení se výrobky
zdobí malováním a opatří glazurou, poté se vypaluje podruhé při teplotě
1380 – 1410 °C, kdy glazura taje a sline se s porcelánovou hmotou. Porcelán je bílý,
v tenké vrstvě průhledný. Slouží pro výrobu nádobí, dekoračních předmětů, izolátorů.
Speciálním případem je dentální keramika, zubní porcelán, v němž převažuje živec
(70 – 90%), na křemen připadá 15 – 25% a zastoupení kaolinitu je nepatrné. Povrch
je po vypálení velmi lesklý, takže už nepotřebuje glazuru.
Pórovina
Bílou barvou připomíná porcelán, je však měkčí a snáze se tříští. Vyrábí se ze směsi
jílů, křemene a taviv – buď vápence (měkčí pórovina), nebo živce (tvrdší pórovina).
Výrobky se lisují (obkladačky), nebo odlévají do forem (umývadla, záchodové mísy,
čili tzv. sanitární keramika) a po vysušení se vypalují při 1250 – 1280°C. Vzniká
pórovitý bílý střep schopný nasáknout vodu, takové výrobky slouží jako keramické
filtry a diafragmy. Nanesením glazury se výrobek stane nepropustným pro vodu a
podruhé se vypálí při nižší teplotě (1100°C). Jestliže je pórovina opatřena barevnou
glazurou, označuje se jako majolika.
Kamenina
Vyrábí se ze směsi kameninových jílů křemene a živce, po vypálení vytváří
žlutohnědý střep, protože příměsi v jílech jí udělují zbarvení. Během vypalování
(1200 – 1300°C) se opatří glazurou: do pece se vhazuje NaCl, jehož páry vytvoří na
povrchu kameniny nerozpustný, sklovitě průhledný křemičitan. Z kameniny se
vyrábějí například kanalizační roury, dlaždice a slouží také jako odolný konstrukční
materiál v chemickém průmyslu.
Kachlové zboží
Surovinu tvoří hrnčířské, nebo pórovinové jíly, do nichž se přidá ostřivo (křemenný
písek) a tavivo (živec). Kachle se vyrábějí lisováním, lícová strana se opatří glazurou
buď přímo na vysušený výrobek, nebo na předžíhaný výrobek a pak se vypálí.
Hrnčířské zboží
Z hrnčířských jílů a jemného křemenného písku se po smísení s vodou vytvoří tvárná
hmota, ze které se ručně na hrnčířském kruhu, strojově lisováním, nebo odléváním
do forem zhotoví výrobky. Po vysušení se opatří glazurou (stříkáním, poléváním,
namáčením) a vypalují se při teplotě 1000 – 1200°C.
353
21. PRVKY II.A PODSKUPINY (2. SKUPINY), PODSKUPINY

BERYLLIA
Podskupina zahrnuje prvky: beryllium (Beryllium, Be), hořčík (Magnesium, Mg),
vápník (Calcium, Ca), stroncium (Strontium, Sr), baryum (Baryum, Ba) a radium
(Radium, Ra). Všechny prvky jsou tuhé látky, příliš reaktivní na to, než aby se mohly
v přírodě vyskytovat v elementárním stavu. Nacházíme je zde pouze ve formě
sloučenin. Pro tři z nich, Ca, Sr a Ba, se vzhledem k jejich výskytu používá označení
„kovy alkalických zemin“.
Beryllium
Hlavní minerál beryllia, beryl, je žlutozelený hlinitokřemičitan o složení Be3Al2(SiO3)6.
V klenotnictví jsou významné jeho barevné odrůdy: sytě zelený drahokam smaragd,
modravě zelený akvamarín a zlatá odrůda, heliodor.
Hořčík
V přírodě je hořčík zastoupen v mnoha minerálech. Magnezit, MgCO3, je zdrojem pro
jeho výrobu, velice běžným podvojným uhličitanem hořčíku a vápníku je dolomit,
CaMg(CO3)2. Samotná „hořká sůl“ se nachází v přírodě jako minerál epsomit,
heptahydrát síranu hořečnatého, MgSO4 . 7 H2O. Hořčík najdeme v celé řadě
křemičitanů, ale také v mořské vodě je rozpuštěno asi 0,13% hořečnatých solí.
Vápník
Vápník se v přírodě nachází především ve vápenci, CaCO3, který může mít podobu
minerálu kalcitu (klencová soustava), aragonitu (kosočtverečná soustava), nebo
metamorfované horniny mramoru, která vzniká přeměnou sedimentárních vápenců.
Vápník je součástí i dalších minerálů a hornin, uvedených u jiných prvků (apatity,
dolomit, fluorit, sádrovec aj.).
Stroncium
Hlavním zdrojem stroncia je jeho uhličitan, minerál stroncianit (SrCO3), jiný minerál,
celestin (SrSO4), provází ložiska vápenců a dolomitů.
Baryum
Těžký minerál baryt, BaSO4, nacházíme často v puklinách sedimentárních hornin.
Radium
Je obsaženo v minerálech uranu v nepatrném množství (230 mg Ra na 1 tunu
uranové rudy).
Zařazení těchto prvků do II. hlavní podskupiny je jednoznačné, protože elektronová

konfigurace jejich valenční sféry, (ns2), určuje, že ve svých sloučeninách vystupují
v oxidačním čísle (+II).
Přesto se ale nejedná o skupinu jednotnou. V souladu s diagonální analogií je
chemie beryllia podobná chemii hliníku a dosti odlišná od chemie kovů alkalických
zemin. Stejně tak hořčík se svou chemií podobá chemii lithia a vytváří tak přechod
mezi berylliem a kovy alkalických zemin. Ty pak už představují skupinu jednotnou, ve
které se vlastnosti prvků pravidelně mění s rostoucím protonovým číslem.
Z elektronové konfigurace valenční sféry (ns2) vyplývá, že odevzdáním dvou
elektronů získá atom prvku výhodnou konfiguraci prázdné valenční sféry a vytvoří
ochotně kation (M2+), jedná se tedy o prvky elektropozitivní.
354
Malý kation (Be2+), vyznačující se vysokou nábojovou hustotou, má vysoký

polarizační účinek na své okolí, takže způsobuje delokalizaci elektronové hustoty na
sousedních částicích, vazby tak získávají kovalentní charakter. Přispívá k tomu také
trochu vyšší elektronegativita beryllia. Běžné jsou polymerní sloučeniny
s třístředovými vazbami, kationty (Be2+) také existují, ale v komplexech, jakým je
třeba kation tetraaquaberyllnatý, [Be(H2O)4]2+.
Hořčík už tvoří častěji iontové sloučeniny, i když kation (Mg2+) má ještě dosti vysokou
nábojovou hustotu, takže svým polarizačním účinkem může způsobit i tvorbu
kovalentních vazeb, například v organických, tzv. Grignardových sloučeninách.
Kation (Mg2+) bývá koordinován šesti ligandy, např. [Mg(H2O)6]2+.
Ostatní prvky této podskupiny, kovy alkalických zemin, vytvářejí iontové sloučeniny.
Beryllium
Ocelově šedý, tvrdý a lehký kov, reaktivitou připomínající hliník: na povrchu se
pokrývá ochrannou vrstvou BeO, je amfoterní. S kyselinami proto reaguje za tvorby
beryllnatých solí, s hydroxidy alkalických kovů poskytuje tetrahydroxoberyllnatany:
Be + 2 NaOH + 2 H2O Na2[Be(OH)4] + H2

tetrahydroxoberyllnatan sodný
Z celé podskupiny je beryllium nejméně reaktivní, na rozdíl od ostatních členů

podskupiny nereaguje ani s vodou, ale za vyšších teplot reaguje s halogeny na
halogenidy (MX2) a s dusíkem na nitrid (Be3N2), stejně, jako ostatní prvky
podskupiny.
Beryllium je toxický prvek (vdechován v práškovém stavu), používá se do slitin
s mědí, protože výrazně zvyšuje jejich tvrdost (slitiny Cu s 6 – 7% obsahem Be jsou
tvrdé, jako kalená ocel). Nejrozsáhlejší uplatnění má beryllium v jaderné technice: má
nepatrný účinný průřez pro neutrony (dobře je propouští), proto slouží jako materiál
na pouzdra palivových tyčí do jaderných reaktorů.
Hořčík
Reaktivnější prvek, jehož vlastnosti tvoří
přechod mezi berylliem a kovy alkalických
zemin. Lehký, stříbrolesklý kov, pokrývající
se na povrchu vrstvičkou oxidu. Má
vysokou afinitu ke kyslíku, po zapálení hoří
oslnivě bílým plamenem za vzniku MgO
(bílý dým) nejen na vzduchu, ale také
v atmosféře CO2, který zredukuje na uhlík
(saze). Tzv. „suchý led“, čili tuhý CO2,
sublimací, nebo při styku s vodou uvolňuje
plynný CO2 a ten vyplní objem kádinky (je
těžší, než vzduch).
2 Mg + O2 2 MgO
2 Mg + CO2 2 MgO + C
355
Hořčík už není amfoterní, ale bazický prvek, který

reaguje ochotně s kyselinami za tvorby hořečnatých
solí. Kationty (Mg2+) jsou v roztocích těchto solí
hydratovány, koordinovány se šesti molekulami vody:
S vodou reaguje hořčík velice pomalu za vzniku
hydroxidu hořečnatého a vývoje vodíku:
Mg + 2 H2O Mg(OH)2 + H2
Hořčík je biogenním prvkem (součást chlorofylu v rostlinách), v potravě živočichů

působí hořečnaté soli jako projímadlo. V chemii má široké využití jako redukční
činidlo a k elektrochemické ochraně kovů (zapojen jako anoda). Lehké a pevné slitiny
s hořčíkem, označované jako elektronové, mají využití v technice (asi 90% Mg, 3 –
11% Al, 0,3 – 3% Zn, 0,5% Mn).
Vápník, stroncium, baryum

Všechny tyto prvky, kovy alkalických zemin, mají velice podobné vlastnosti, jimiž se
liší jen kvantitativně: reaktivita se zvyšuje s rostoucí atomovou hmotností.
Můžeme to dokumentovat na způsobu skladování: zatímco hořčík může být uložen
volně na vzduchu, baryum skladujeme pod hladinou petroleje, protože vzdušným
kyslíkem by se oxidovalo a reagovalo by se vzdušnou vlhkostí.
Kovy alkalických zemin vytvářejí výhradně iontové sloučeniny, takže jejich hydridy
(MH2) obsahují anionty (H-).
S kyslíkem reagují tyto prvky za tvorby oxidů, baryum poskytuje za vyšší teploty také
peroxid:
2 Ca + O2 2 CaO
Ba + O2 BaO2
Peroxid barnatý
Analogicky, zahříváním těchto prvků se sírou vznikají sulfidy:

Ca + S CaS
Zahříváním kovů alkalických zemin s dusíkem vznikají nitridy,
s halogeny vznikají halogenidy (MX2).
Všechny kovy alkalických zemin mají bazické vlastnosti, takže
reagují s vodou za vzniku hydroxidů a vývoje vodíku (vápník
pomaleji, reakce připomíná var, ostatní reagují prudce).
Ca + 2 H2O H2 + Ca(OH)2
Se zředěnými kyselinami reagují tyto prvky za vzniku (M2+) solí:
Sr + 2 HCl H2 + SrCl2
V kvalitativní analýze se využívá skutečnosti,

že těkavé soli kovů alkalických zemin
charakteristicky barví plamen: vápník cihlově
červeně, stroncium karmínově červeně a
baryum žlutozeleně.
356
Vápník je významným biogenním prvkem. Je klíčovým kationtem půdního sorpčního

komplexu, kde umožňuje průběh výměnných reakcí, jimiž čerpají rostliny ionty
z půdy. U živočichů je nejvíce zastoupen v kostech, avšak také v krvi je udržována
přesná stálá hladina iontů (Ca2+). Snížená hladina způsobuje svalové křeče, zvýšená
naopak malátnost a svalovou slabost.
V chemii se vápník používá jako redukční činidlo, v metalurgii jako součást slitin
působí proti jejich oxidaci (zušlechťování oceli, niklu, mědi). Slitina Pb + Ca má
široké uplatnění jako ložiskový kov.
Stroncium je toxický prvek, nebezpečný však je radionuklid (90Sr), působící jako

β-zářič s poločasem rozpadu 28 roků. Uvolňuje se při jaderných haváriích, hromadí
se v kostech a zářením poškozuje krvetvorbu.
Baryum je velmi toxickým prvkem, akutní otravu mohou způsobit jeho rozpustné soli.
Mění se propustnost biomembrán, rozvíjí se svalová ztuhlost, srdeční fibrilace a
oběhový kolaps. Síran barnatý, BaSO4, je však ve vodě a v kyselinách nerozpustný,
proto se využívá v rentgenologii jako kontrastní látka. Naplní se jím trávicí trubice a
kaše z BaSO4 pak pohltí rentgenové záření, takže se zviditelní trávicí trakt, kterým by
jinak rentgenové záření prošlo.
Radium je radioaktivní prvek, jehož sloučeniny se používají v lékařství k ozařování

nádorů a v technice k defektoskopické analýze materiálů.
Úloha 21.1
Zapište chemickou rovnici reakce, kterou vznikne a) nitrid vápenatý b) chlorid
vápenatý.
Řešení:
Kovy alkalických zemin vytvářejí nitridy i halogenidy zahříváním přímo z prvků:
t
a) 3 Ca + N2 Ca3N2 nitrid vápenatý
t
b) Ca + Cl2 CaCl2
Úloha 21.2
V textu bylo uvedeno, že hydridy alkalických kovů jsou iontové sloučeniny. Uvažujme
hydrid vápenatý. Uveďte a) reakci jeho vzniku, b) jeho reakci s vodou.
Řešení:
a) Vzniká přímou syntézou z prvků: Ca + H2 CaH2
-
b) Obsahuje hydridový anion (H ), silnou bázi, která reaguje s vodou za tvorby
hydroxidu a vodíku:
CaH2 + H2O Ca(OH)2 + H2
VÝROBA PRVKŮ II.A PODSKUPINY
Výroby těchto prvků jsou založeny na podobných principech, používají se dvě

základní metody. První z nich je elektrolýza taveniny halogenidů: v tomto případě se
357
z taveniny chloridů vylučuje na grafitové anodě chlor, na katodě kov (beryllium na

niklové katodě, ostatní prvky na železné katodě). Druhou metodou výroby je termická
redukce halogenidů nebo oxidů kovů.
Beryllium
Surovinou pro výrobu je minerál beryl, který je nutné převést na BeCl2 (elektrolytická
výroba), nebo na BeF2 (termická výroba), pomocí fluorovodíku.
Z BeF2 se beryllium pak vyrábí redukcí hořčíkem při 1300°C v grafitových kelímcích.
BeF2 + Mg MgF2 + Be
Hořčík
Ve vnitrozemských státech se vyrábí elektrolýzou taveniny minerálu karnalitu
(MgCl2.KCl), pro ostatní je levným zdrojem mořská voda. Z ní se nejprve vysráží
hydroxidem vápenatým málo rozpustný hydroxid hořečnatý a ten se pak zneutralizuje
kyselinou chlorovodíkovou:
Mg2+ (aq) + Ca(OH)2 (s) Mg(OH)2 (s) + Ca2+ (aq)
Mg(OH)2 (s) + 2 HCl MgCl2 (aq) + 2 H2O (l)
Po odpaření vody se roztaví tuhý MgCl2 při teplotě 708°C a z taveniny se na železné
katodě vyloučí roztavený hořčík, jehož vrstva na hladině taveniny se periodicky
upouští. Vedlejším, ale významným produktem výroby je chlor.
Termická výroba vychází z vyžíhaného dolomitu (MgO.CaO), který se při teplotě
1200°C redukuje ferrosiliciem. Má to tu výhodu, že se nevytváří SiO2, ale struska
křemičitanu vápenatého:
2 (CaO.MgO) + Si(Fe) 2 Mg + Ca2SiO4 + Fe

struska
Kondenzací par vyredukovaného hořčíku se získá kov ve velice čistém stavu.
Vápník
Vyrábí se buď elektrolýzou taveniny směsi CaCl2 a CaF2, ovšem vyšší čistoty se
dosáhne termickou výrobou, redukcí oxidu vápenatého hliníkem, kdy páry vápníku
zkondenzují v chladiči:
6 CaO (s) + 2 Al (s) 3 Ca (g) + 3 CaO.Al2O3 (s)
Stroncium a baryum se vyrábějí aluminotermicky ze svých oxidů, nebo elektrolýzou

z taveniny chloridů.
SLOUČENINY PRVKŮ PODSKUPINY BERYLLIA
Sloučeniny Ca až Ra jsou iontové a vlastnosti se plynule mění s rostoucím

protonovým číslem: od Ca k Ra se zvyšuje tepelná stálost uhličitanů, dusičnanů a
peroxidů, klesá rozpustnost síranů, dusičnanů a chloridů. Reakce těchto sloučenin
jsou způsobeny vlastnostmi aniontů. Odlišné vlastnosti mají sloučeniny Be, které jsou
kovalentní a také sloučeniny Mg, z nichž některé jsou kovalentní.
358
Halogenidy
Jedná se o iontové sloučeniny, jen halogenidy beryllia jsou kovalentní. Fluoridy jsou
ve vodě nerozpustné, proto se získávají srážecími reakcemi, ostatní halogenidy se
ve vodě rozpouštějí.
Chlorid beryllnatý
Plynný BeCl2 vzniká zahříváním na vysokou teplotu
(1000°C) a vytváří lineární, monomerní molekuly
s atomem beryllia v hybridním stavu (sp). Tyto hybridní
orbitaly vytvářejí jednoduché σ-vazby překryvem s 3p-
orbitaly atomů chloru.
Tuhý chlorid beryllnatý má polymerní strukturu
(BeCl2)n, kde atomy beryllia v hybridním stavu (sp3)
jsou umístěny uprostřed tetraedrů. Ty jsou navzájem
propojeny pomocí atomů chloru třístředovými vazbami.
Halogenidy hořečnaté
Krystalizují z vodných roztoků ve formě hydrátů, účinkem přehřáté vodní páry na
MgCl2 vznikají směsné hydroxid-chloridy hořečnaté. Technický význam má
tetrahydrát tris(hydroxid) chloridu hořečnatého, Mg2(OH)3Cl . 4 H2O, jehož molekula
má řetězcovitou strukturu. Je hlavní strukturní jednotkou tzv. Sorrelova cementu,
který s vodou poskytuje kašovitou hmotu, tuhnoucí už po několika hodinách.
Přidáním pilin vzniká materiál zvaný xylolit, používaný jako podlahová krytina.
Chlorid vápenatý, CaCl2

Získává se ve velkém množství jako vedlejší produkt při výrobě sody a krystaluje jako
hexahydrát, CaCl2 . 6 H2O. Využívá se v kryotechnice, k přípravě chladicích směsí:
smísen se sněhem v poměru 1,45 : 1 umožňuje dosáhnout teploty -55°C.
Vyžíháním hexahydrátu vzniká hygroskopický, bezvodý CaCl2, hojně využívaný jako
sušicí činidlo. Nelze jím však vysoušet amoniak nebo ethanol, protože s chloridem
vápenatým vytvářejí komplexy.
Chlorid barnatý, BaCl2

Krystaluje jako dihydrát, dobře se rozpouští ve vodě a jeho roztok se používá
v chemické analýze k důkazu přítomnosti síranů (vzniká bílá sraženina síranu
barnatého)
BaCl2 (aq) + SO42- (aq) BaSO4 (s) + 2 Cl- (aq)
Oxidy, hydroxidy, peroxidy
Oxidy prvků II.A podskupiny můžeme získat například tepelným rozkladem

hydroxidů, nebo uhličitanů. Reaktivita oxidů se zvyšuje s rostoucí atomovou
hmotností prvku: BeO s vodou nereaguje (hydroxid beryllnatý získáme srážením
beryllnatých solí hydroxidem alkalického kovu). MgO reaguje s vodou pomalu a
ostatní prvky už bouřlivě (exotermní reakce hašení vápna, CaO s vodou).
Hydratací oxidů vznikají hydroxidy, jejichž bazicita opět roste s atomovou hmotností
prvku. Hydroxid beryllnatý, Be(OH)2 je amfoterní, stejně, jako hydroxid hlinitý, podle
359
diagonální analogie. Proto reakcí s kyselinami poskytuje beryllnaté soli, zatímco

s hydroxidy alkalických kovů reaguje za tvorby tetrahydroxoberyllnatanů:
BeO
H2O
2 H+ KOH
[Be(H2O)4]2+ Be(OH)2 K2[Be(OH)4]
aquakation beryllnaté soli tetrahydroxoberyllnatan
draselný
H2O hydrolýza
[Be(H2O)3OH]+ + H3O+
Beryllnaté soli vytvářejí v roztoku aquakationty, neboť solvatací se malý kation Be2+
stabilizuje. Hydrolýzou aquakationtů se uvolňují ionty H3O+, proto roztoky berylnatých
solí reagují kysele.
Hydroxid hořečnatý, vznikající reakcí zásadotvorného MgO s vodou, je pouze slabou

zásadou: s kyselinami však poskytuje hořečnaté soli.
2 H+
MgO + H2O Mg(OH)2 Mg2+ + 2 H2O
hořečnatá sůl
Oxid hořečnatý, MgO, má vysokou teplotu tání, proto se používá na výrobu

žáruvzdorného zboží, odolávajícího teplotě až 2500°C.
Hydroxidy kovů alkalických zemin jsou už silné zásady, počínaje hořčíkem vytvářejí
prvky II.A podskupiny také peroxidy, jejichž stabilita roste s atomovou hmotností
prvku.
Oxid vápenatý, CaO, (pálené vápno), se vyrábí tepelným rozkladem vápence a je

zásadotvorný, ochotně reaguje s vodou na hydroxid vápenatý.
t
CaCO3 (s) CaO (s) + CO2 (g)
pálené vápno
CaO (s) + H2O (l) Ca(OH)2 (s) ∆H = - 66 kJ/mol
Druhá z uvedených reakcí je exotermní a označuje se jako hašení vápna. Hydroxid

vápenatý (hašené vápno) je jen omezeně rozpustný ve vodě, takže vytváří mléčně
zakalenou suspenzi, tzv. vápenné mléko.
Ve stavebnictví se vápno používá pro přípravu malty a cementů, při výrobě oceli
slouží k odstraňování příměsí (P, S, Si, Mn): na 1 tunu oceli se spotřebuje asi 75 kg
vápna. Při úpravě pitné vody se používá spolu s kamencem ke koagulaci
rozptýlených látek a kalů, slouží také k neutralizaci kyselých půd. Je součástí
fungicidních přípravků proti plísním na rostlinách: tzv, Bordeauxská jícha je směs
360
hydroxidu vápenatého a síranu měďnatého. Při výrobě papíru dodává hydroxid

vápenatý produktu lesk, hladkost, neprůhlednost. Pro výrobu cukru z cukrové řepy se
spotřebuje 250 kg hašeného vápna na 1 tunu cukru, při výrobě z cukrové třtiny je
spotřeba vápna asi 50krát nižší.
Peroxid barnatý, BaO2, lze získat zahříváním oxidu barnatého na 700°C v atmosféře
kyslíku: t
2 BaO + O2 2 BaO2
Rozkladem peroxidu barnatého kyselinou sírovou můžeme připravit peroxid vodíku:
BaO2 + H2SO4 BaSO4 + H2O2
Peroxid barnatý je oxidačním činidlem, používá se k zapálení aluminotermických

směsí (promísený s práškovým hořčíkem).
Úloha 21.3
Oxid beryllnatý ve vodě nerozpustíme. Jak získáme hydroxid beryllnatý? Zapište
reakci.
Řešení:
Roztok beryllnaté soli, například síran, srážíme alkalickým hydroxidem, třeba NaOH.
BeSO4 (aq) + 2 NaOH (aq) Be(OH)2 (s) + Na2SO4 (aq)
Soli oxokyselin
Uhličitany, MCO3
Jde o běžné, bezvodé soli, pouze beryllium vytváří nepříliš stabilní tetrahydrát,
BeCO3 . 4 H2O. Uhličitany jsou málo rozpustné látky, které se rozkládají účinkem
silných kyselin za současného úniku plynného oxidu uhličitého. Ten uniká také při
tepelném rozkladu uhličitanů, jejichž rozkladná teplota se zvyšuje s rostoucí
atomovou hmotností prvku.
Ve vodě s obsahem CO2 se uhličitany rozpouštějí na hydrogenuhličitany, HCO3-,
které jsou rozpustné, disociují a jejich roztoky, obsahující kation (M2+), způsobují
přechodnou tvrdost vody:
MCO3 + CO2 + H2O M2+ + 2 HCO3-
Uhličitan vápenatý, CaCO3, se v přírodě nachází jako

hornina vápenec, mramor, nebo minerál kalcit a
aragonit. Obsahuje plošné, trojúhelníkové anionty
(CO3)2-, které jsou společně s kationty (Ca2+)
uspořádány v kalcitu do klencových krystalů. Vápenec a
mramor se používá jako stavební kámen.
Sírany, MSO4
Tyto soli známe v bezvodé formě i ve formě hydrátů:
361
s rostoucí atomovou hmotností kovu však klesá rozpustnost solí a schopnost tvořit
hydráty (SrSO4 a BaSO4 jsou jen bezvodé a nerozpustné.).
Síran hořečnatý vytváří celou řadu hydrátů, z nichž nejběžnější je heptahydrát,

MgSO4 . 7 H2O, zvaný „hořká sůl“. V přírodě se vyskytuje jako minerál epsomit.
Používá se jako projímadlo, při injekční aplikaci se uplatňuje myorelaxační účinek
iontů (Mg2+).
Síran vápenatý, CaSO4 bezvodý se v přírodě vyskytuje jako minerál anhydrit, ve

formě dihydrátu CaSO4 . 2 H2O jako minerál sádrovec a alabastr. Síran vápenatý je
hlavní příčinou trvalé tvrdosti vody a používá se pro výrobu sádry a školní křídy.
Sádra je hemihydrát síranu vápenatého, CaSO4 . ½ H2O, vznikající pražením
sádrovce. Po smísení s vodou rychle tuhne: mění se na původní sádrovec, dihydrát
síranu vápenatého. Zároveň se při této přeměně zvětšuje objem, takže ztuhlá hmota
dobře utěsní dutiny.
Sulfidy, nitridy, karbidy
Sulfidy
Získáme je redukcí odpovídajících síranů uhlíkem a ve vodě zvolna hydrolyzují na
směs hydroxidu a hydrogensulfidu.
2 CaS + 2 H2O Ca(OH)2 + Ca(SH)2
Sulfidy této skupiny fosforeskují, proto se uplatňují při výrobě reflexních barev.
Ekvimolární směs sulfidu barnatého a síranu zinečnatého (BaS + ZnSO4)
představuje bílý pigment litopon, používaný pro výrobu nátěrových hmot, bílé pryže a
bíle zbarvených plastů.
Nitridy
Nitridy kovů alkalických zemin o složení M3N2 vznikají přímou syntézou z prvků za
vysoké teploty. Jsou to tvrdé, obtížně tavitelné látky, které se však rozkládají vodou
za uvolnění amoniaku.
Karbidy
Vznikají reakcí prvku s uhlíkem za vysoké teploty a vodou se rozkládají. Karbid
beryllia, Be2C, hydrolyzuje na methan, karbidy ostatních kovů podskupiny jsou
acetylidy, takže hydrolýzou poskytují ethyn, acetylen.
Be2C + 2 H2O CH4 + 2 BeO
Reakcí karbidu vápníku s dusíkem za vysoké teploty vzniká kyanamid vápenatý,

CaCN2, dusíkaté vápno, které slouží jako surovina pro výrobu kyanidů (redukcí
uhlíkem) a také jako zásadité hnojivo vhodné do kyselých půd. V kyselém půdním
prostředí hydrolyzuje za tvorby amonných kationtů (NH4+), které slouží pro výživu
rostlin. Uvolňovaný hydroxid vápenatý pak neutralizuje kyselou reakci půdy:
CaCN2 + 4 H2O + 2 H+ 2 NH4+ + Ca(OH)2 + CO2
Úloha 21.4
Minerál sádrovec se zahříváním na 120 – 130°C mění na sádru. Zapište reakci.
362
Řešení:
Sádra je hemihydrát síranu vápenatého, molekula obsahuje formálně ½ molekuly
krystalové vody. Rovnici můžeme zapsat tak, aby byla zapsána celá molekula
krystalové vody, to znamená, že síran vápenatý musíme vzít dvakrát:
120 – 130°C
2 CaSO4 . 2 H2O (CaSO4)2 . H2O + 3 H2O
sádrovec sádra
Úloha 21.5
Co můžeme očekávat po kápnutí kyseliny chlorovodíkové na vápenec?
Řešení:
Vápenec je uhličitan vápenatý a z textu jsme se dozvěděli, že uhličitany se rozkládají
kyselinou za uvolnění oxidu uhličitého. Reakce je prudká a uvolňovaný plyn
způsobuje „šumění“.
CaCO3 + 2 HCl CO2 + H2O + CaCl2
TECHNOLOGIE STAVEBNÍCH HMOT
Stavební pojiva jsou anorganické hmoty, spojující písek, štěrk, kámen, cihly.
Vzdušná pojiva tuhnou jen na vzduchu (vzdušné vápno, sádra, Sorellův cement),
hydraulická pojiva ztvrdnou na vzduchu i ve vodě a ve ztvrdlém stavu jsou proti vodě
odolná (silikátové cementy, hydraulická vápna).
Vápno
Vzdušné vápno se vyrábí pálením čistých vápenců a poskytuje vzdušná pojiva,

nejběžnější jsou však hydraulická vápna, obsahující i křemičitan a hlinitan vápenatý.
Tyto složky se při výrobě přidávají například ve formě vysokopecní strusky.
Získané pálené vápno (CaO) se pak
hasí vodou na hašené vápno, hydroxid
vápenatý, Ca(OH)2. Tato exotermní
reakce vede buď ke vzniku vápenné
kaše (hašení za mokra), nebo se
přidáním přesného množství vody
vyrobí práškový hydrát (hašení za
sucha). Hašené vápno se používá ve
stavebnictví pro přípravu malty, ale také
jako levná zásada v chemickém i
potravinářském průmyslu a k vápnění
kyselé půdy.
Reakce pálení a hašení vápna jsme si
už uvedli, nyní je ve schématu dejme
do kontextu přeměn na tuhý uhličitan
vápenatý (tvrdnutí stavebních hmot).
Malta vzniká smísením hašeného vápna s vodou a pískem a její tuhnutí je založeno
na přeměně hydroxidu vápenatého na vápenec:
363
Ca(OH)2 + CO2 CaCO3 + H2O
Samotný písek se chemické reakce neúčastní, ale kypří směs, aby mohl oxid uhličitý
ze vzduchu pronikat dovnitř. Postupně narůstající krystalky CaCO3 propojí zrnka
písku v tvrdou směs, ta pak vyplňuje mezery mezi cihlami, nebo slouží jako omítka.
Cement
Cementy jsou hydraulická stavební pojiva, používaná pro přípravu betonu a

cementové malty. Vznikají mletím slínků, vyrobených v cementářské peci.
Nejvýznamnějším druhem je portlandský cement, pojmenovaný podle poloostrova
Portlandu v jižní Anglii, kde se už v 19. století těžily vápence a jíly, potřebné pro jeho
výrobu. Dnes se portlandský cement vyrábí po celém světě.
Výchozí směs pro výrobu obsahuje asi ¾ vápence ¼ připadá na směs hlíny, jílu a
slínu (tj. vápenatého jílu). V kulovém mlýnu se složky rozemelou a vstupují do
cementářské rotační pece. To je ocelová roura o průřezu 3 – 4 metry, dlouhá 150
metrů, se žáruvzdornou vyzdívkou, která se otočí kolem své osy za 1 – 2 minuty.
Má mírný sklon a v dolním čele je umístěn hořák.
Beton je směs vzniklá promísením cementu, vody, písku a štěrku, která po zhutnění
(vibracemi) ztuhne v kompaktní hmotu. Ta je zpevněna už po několika dnech, ale
proces zrání, kterým se zvyšuje pevnost betonu, trvá déle, než rok.
364
22. PRVKY I.A PODSKUPINY (1. SKUPINY), ALKALICKÉ

KOVY
Podskupina zahrnuje kromě nekovu vodíku prvky, označované jako alkalické kovy:
lithium (Lithium, Li), sodík (Natrium, Na), draslík (Kalium, K), Rubidium (Rubidium,
Rb), Cesium (Caesium, Cs) a francium (Francium, Fr.).
Pro svoji vysokou reaktivitu se v přírodě nevyskytují volné, ale pouze ve formě svých
sloučenin. Radioaktivní francium s krátkým poločasem rozpadu v přírodě nenajdeme,
vzniká α-rozpadem z aktinia.
Lithium
Běžným zdrojem lithia jsou složité hlinitokřemičitany, lithné slídy: růžovou barvu má
lepidolit, šedozelenou cinvaldit.
Sodík
Sodík je v přírodě nejvíce zastoupen jako roztok NaCl v mořské vodě, značný
význam má i krystalická kamenná sůl, minerál halit (NaCl).
Draslík
V přírodě vytváří draslík minerály s halogeny: karnalit (KCl . MgCl2 . 6 H2O), sylvín
(KCl). Podvojným chlorid – síranem je minerál kainit (KCl . MgSO4 . 3 H2O),
příkladem hlinitokřemičitanů je draselný živec, ortoklas (KAlSi3O8).
Rubidium
Rubidium nevytváří vlastní minerály, často provází draselné sloučeniny, hlavně živce
a slídy.
Cesium
Cesium vytváří vzácný minerál pollucit, křemičitan hlinitocesný, jinak v přírodě
provází rubidium.
Do I.A podskupiny bývá řazen vodík, ale především také alkalické kovy. Jejich jediný
valenční elektron (elektronová konfigurace ns1) určuje vlastnosti prvků a jejich
jednoznačné zařazení do této podskupiny. Chemie těchto prvků je proto jednoduchá,
pouze u lithia najdeme ve smyslu diagonální analogie některé vlastnosti podobné
hořčíku.
Z elektronové konfigurace vyplývá, že alkalické kovy vystupují v oxidačním čísle (+I)
a vytvářejí iontové sloučeniny. Odevzdáním jediného valenčního elektronu tak
získávají výhodnou elektronovou konfiguraci vzácného plynu.
Lithium vytváří kationty o příliš malém iontovém poloměru, které mají velkou
polarizační schopnost. Delokalizací elektronové hustoty tak dochází zčásti k jejímu
společnému sdílení, čili kovalenci. Lithium proto vytváří kovalentní sloučeniny s různě
vysokým podílem iontovosti. Růst elektropozitivity prvků souvisí se vzrůstem
kationtového poloměru od 2. do 7. periody. Tento nárůst však není rovnoměrný:
nejrychlejší je od lithia k draslíku, pak už narůstá jen pomalu. Proto také chemické
vlastnosti Li a Na se trochu odlišují od vlastností homogenní skupiny (K, Rb, Cs).
Alkalické kovy jsou prvky stříbřitého lesku, jen cesium je nazlátlé. Jsou to prvky velmi
lehké, první tři dokonce na vodě plavou.
365
Jinou typickou vlastností je jejich

měkkost, dají se krájet nožem, jak
ukazuje fotografie krájení sodíku.
Souvisí to s tím, že mají k dispozici jen
jeden valenční elektron pro tvorbu
kovové vazby.
Se stoupajícím protonovým číslem
klesá u těchto prvků teplota tání,
protože se zeslabují vazby mezi jejich
stále většími atomy.
Alkalické kovy jsou silné báze (zásady),
ze sloučenin, schopných odštěpit kation (H+) vytěsňují vodík.
Typická je proto jejich prudká reakce s vodou, která vede ke
vzniku hydroxidu a uvolnění plynného vodíku.
2 Na (s) + 2 H2O 2 NaOH (aq) + H2 (g)
Tyto reakce jsou výrazně exotermní a reaktivita se zvyšuje od lithia k cesiu. Snímek
ukazuje, že u sodíku a v ještě vyšší míře u draslíku se reakcí uvolňuje tolik tepla, že
zapálí vznikající vodík. Malý kousek sodíku ještě nezpůsobí vzplanutí, protože voda
stačí odnést uvolňované teplo a nedojde k zapálení vodíku. Hydroxid, vznikající při
reakci alkalického kovu s vodou, prokážeme přidáním indikátoru fenolftaleinu, který
se v zásaditém prostředí zbarví červenofialově. Reakce s větším kouskem sodíku už
probíhá explozivně a stejně tak i s reaktivnějším draslíkem.
Jediný valenční elektron může

být snadno vyexcitován teplem
na energeticky vyšší hladinu a
jeho zpětný přechod do
základního stavu je provázen
emisí záření ve viditelné oblasti.
Projevuje se to typickým
zbarvením plamene: (Li)
červeně, (Na) žlutě, (K, Rb, Cs) fialově, liší se ovšem odstínem.
Pro vysokou reaktivitu se vzdušnou vlhkostí a se vzdušným kyslíkem uchováváme
alkalické kovy pod hladinou petroleje.
366
Alkalické kovy, ochotně poskytující svůj valenční elektron, jsou silnými redukčními
činidly. Ochotně redukují nekovy, například halogeny zredukují na halogenidy.
Reakce probíhají prudce, explozivně, příkladem může být redukce bromu sodíkem.
2 Na + Br2 2 NaBr
Reakce se sírou vede ke vzniku sulfidů (M2S), exotermní reakce s kyslíkem vedou
k celé škále produktů. Podle reakčních podmínek a podle druhu alkalického kovu
vznikají oxidy, peroxidy, nebo superoxidy (hyperoxidy).
Li Na K Rb Cs
Spalování Li2O Na2O2 K 2O 2 Rb2O2 Cs2O2

na vzduchu
oxid s příměsí peroxidy znečištěné příměsí oxidů

nitridu a peroxidu
Spalování Li2O Na2O2 KO2 RbO2 CsO2

v kyslíku
oxid peroxid superoxidy (hyperoxidy)

s příměsí
peroxidu
Velmi specifické jsou reakce alkalických kovů s kapalným amoniakem. Kovy se

rozpouštějí na modré metastabilní roztoky (vydrží
několik dní) pozoruhodných vlastností.
Modré roztoky mají vyšší hustotu a obsahují
kationty (M+) solvatované molekulami NH3. Elektron
uvolněný z kovu je také solvatován, uzavřen
v dutině, tvořené 2 – 3 molekulami NH3. Tyto
roztoky mají o řád vyšší elektrickou vodivost, než
roztoky úplně disociovaných solí: na přenosu náboje
se podílejí solvatované elektrony.
Amoniakální roztoky alkalických kovů se rozkládají
už stopami solí na amidy: působením FeCl3 na
amoniakální roztok sodíku získáme amid sodný
(Na+NH2-).
FeCl3
2 Na + 2 NH3 H2 + 2 NaNH2
amid sodný
Amoniakální roztoky alkalických kovů i amidy jsou ceněná redukční činidla,
především v organické chemii.
Úloha 22.1
Zapište reakci hoření draslíku na vzduchu a hoření v atmosféře kyslíku.
367
Řešení:
Na vzduchu draslík hoří na peroxid (s příměsí oxidu), v kyslíku se zoxiduje na
superoxid draselný. V obou případech má draslík oxidační číslo (+I):
Vzduch: 2 K + O2 K2O2 peroxid draselný

Kyslík: K + O2 KO2 superoxid draselný
Úloha 22.2
Alkalické kovy již při mírném zahřátí reagují s vodíkem. Jaké sloučeniny vznikají?
Zapište reakci draslíku s vodíkem.
Řešení:
Elektropozitivní alkalické kovy vytvářejí kovové hydridy, obsahující hydridový anion
(H-).
2 K + H2 2 KH hydrid draselný
Lithium
Lithium je nejlehčí kov (ρ = 0,53 g/cm3), výrazně se u něho projevuje diagonální
analogie s hořčíkem, proto se chemie lithia od ostatních alkalických kovů v některých
aspektech liší. Lithné soli jsou jen málo rozpustné ve vodě (na rozdíl od solí ostatních
alkalických kovů. Uhličitan lithný se snadno tepelně rozkládá na Li2O a CO2, stejně
jako MgCO3, na rozdíl od tepelně stálých uhličitanů ostatních alkalických kovů.
Spalováním lithia vzniká oxid, Li2O, podobně jako spalováním hořčíku vzniká MgO
(ostatní alkalické kovy hoří na peroxidy a superoxidy). Zahříváním poskytuje lithium
se vzdušným dusíkem nitrid lithný, Li3N, tmavě červené barvy, s uhlíkem pak karbid
Li2C2. Organické sloučeniny lithia obsahují kovalentní vazby.
Lithium se používá jako antioxidační činidlo do slitin
s mědí, mají vysokou elektrickou vodivost. Hliníkové
slitiny s obsahem Li se používají v leteckém průmyslu.
Lithium se stále více uplatňuje v konstrukci lehkých
lithiových akumulátorů s tuhým elektrolytem a vysokou
kapacitou. Organické sloučeniny lithia mají využití
v organické syntéze. Lithné soli mastných kyselin, tzv.
lithná mýdla, se používají k zahuštění mazacích tuků
na bázi minerálních olejů, používaných do ložisek.
Lithium působí tlumivě na činnost centrální nervové
soustavy, vyvolává ospalost. Sloučeniny Li se
používají v psychiatrii k léčbě depresí.
Sodík
Používá se pro výrobu amidu sodného (NaNH2), peroxidu sodného (Na2O2) a
kyanidu sodného (NaCN) pro vyluhování zlata a stříbra z rud. Jako redukční činidlo
se používá amalgám sodný (tj. sodík rozpuštěný ve rtuti) a tetrahydridoboritan sodný
(NaBH4). Kapalný sodík slouží jako redukční činidlo při výrobě některých kovů. Sodík
je katalyzátorem polymeračních reakcí kaučuků, slouží jako chladicí médium
v atomových reaktorech a párami sodíku jsou plněny osvětlovací lampy, svítící
žlutým světlem. Sodík je biogenním prvkem, ionty Na+ se podílejí na vzniku klidového
membránového potenciálu všech živých buněk, jsou zastoupeny nejvíce
368
extracelulárně (vně buněk, v krvi a krevní plazmě). Podílejí se významně na

osmotickém tlaku krve.
Draslík
To je příliš reaktivní prvek, proto tam, kde je to možné, je nahrazován levnějším a
méně nebezpečným sodíkem. Jeho slitina se sodíkem, obsahující 77,2% K, má
teplotu tání -12,3°C a používá se jako médium k chlazení atomových reaktorů.
Draslík je potřebný pro výrobu superoxidu draselného (KO2) a výrobu fotonek,
protože vykazuje intenzivnější fotoelektrický jev, než sodík.
Jako biogenní prvek se ionty K+, společně s ionty Na+ podílejí na tvorbě klidového
membránového potenciálu buněk a vzniku akčního potenciálu (nervového vzruchu).
Draslík se vyskytuje především intracelulárně (uvnitř buněk). Je významným prvkem
ve výživě rostlin a do půdy je dodáván ve formě draselných hnojiv.
Rubidium a cesium
Oba kovy mají nízkou ionizační energii, proto lze u nich snadno navodit fotoefekt.
Používají se ve fotočláncích a pro konstrukci přístrojů využívajících infračervené
záření pro vidění ve tmě.
Francium
Radioaktivní prvek, jehož nuklid 22387Fr má poločas rozpadu 22 minut, nemá pro svoji
nestabilitu využití.
VÝROBA ALKALICKÝCH KOVŮ
Lithium
Získává se elektrolýzou taveniny směsi 55% LiCl a 45% KCl v teplotním rozmezí 400
až 420°C. Grafitová anoda je opatřena trubicí pro odvádění chloru, katoda i vana je
ocelová. Vyredukované lithium plave na povrchu elektrolytu.
Sodík
Vyrábí se elektrolýzou taveniny
chloridů v Downsově
elektrolyzéru. Příliš vysoká teplota
tání NaCl (801°C) se sníží
přídavkem malého množství
CaCl2 asi na 600°C.
Vznikající reaktivní sodík a chlor
je nutné od sebe oddělit, proto je
katodický a anodický prostor
oddělen ocelovou mřížkou. Sodík
vyloučený na ocelové katodě je
roztavený (teplota tání 98°C) a
plave na hladině elektrolytu
v katodickém prostoru. Po
odčerpání a ochlazení se ukládá
v inertním prostředí minerálního
oleje, aby nepřišel do kontaktu se
složkami vzduchu. Plynný chlor
369
se vylučuje na grafitové anodě, je odváděn z anodického prostoru a zkapalňován.

Vyrobený sodík se musí přečistit: roztaví se a tavenina se zahřeje na 110 – 150°C.
Oxidy a vápník se hromadí na hladině roztaveného sodíku, zbytky elektrolytu se
usazuje na dně.
Draslík
Elektrolýzou se získává obtížně, proto se vyrábí buď karbidotermicky, nebo redukcí
sodíkem
Karbidotermický pochod spočívá v zahřívání fluoridu draselného s karbidem vápníku
na teplotu 1000 – 1100°C. Unikající páry draslíku je nutné zkondenzovat a kovový
draslík se uchovává pod petrolejem.
2 KF + CaC2 2 K + CaF2 + 2 C
Redukce roztaveného KCl se provádí parami sodíku, vyredukovaný draslík vytvoří se

zbytkem sodíku slitinu, z níž se poté sodík oddestiluje.
Na (g) + KCl (l) K (g) + NaCl (l)
Rubidium a cesium
Z matečných louhů po zpracování draselných solí, hlavně karnalitu, se získají
sloučeniny těchto prvků (oxidy, hydroxidy, uhličitany, halogenidy). Kovové rubidium a
cesium se z nich vyredukuje metalotermicky (hořčíkem, vápníkem, hliníkem).
SLOUČENINY ALKALICKÝCH KOVŮ
Ve sloučeninách se nacházejí kationty kovu (M+I), které získaly elektronovou

konfiguraci vzácného plynu, takže nejsou reaktivní. Vlastnosti sloučeniny jsou proto
určeny její aniontovou složkou.
Hydridy
V těchto podvojných sloučeninách alkalických kovů vystupuje elektronegativnější

atom vodíku jako anion. Hydridy vznikají přímou syntézou z prvků za vyšší teploty.
Kov se při reakci chová jako redukční činidlo (oxiduje se na M+), vodík je oxidačním
činidlem (redukuje se na H-).
2 Li + H2 2 Li+H-
Hydridový anion (H-) je při reakcích silným redukčním činidlem, protože ochotně
poskytuje jiným látkám elektrony. To se děje také při reakci s vodou, z jejíž molekul
vytrhává kation (H+), takže hydrid se zároveň chová jako silná báze:
NaH + H2O H2 (g) + NaOH

hydrid sodný
Hydridový anion vystupuje jako donor elektronů

také vůči Lewisovým kyselinám. Například v molekule AlCl3 nahradí chloridové
anionty za tvorby komplexního hydridu:
370
4 NaH + AlCl3 Na[AlH4] + 3 NaCl

tetrahydridohlinitan sodný
Tetrahydridohlinitany, především lithný a sodný, se hojně používají v organické

chemii jako redukční činidla.
Halogenidy
Halogenidy alkalických kovů jsou bezbarvé krystalické látky s iontovou mřížkou,

dobře rozpustné ve vodě.
Chlorid sodný, NaCl

Kuchyňská sůl se těží jako minerál (halit, kamenná sůl), nebo
se získává odpařováním z mořské vody. V takovém případě
bývá znečištěna dalšími ionty (Ca2+, Mg2+, SO42-), které jsou
příčinou jejího vlhnutí. Chlorid sodný se používá nejen jako
kuchyňská sůl, ale také ve farmacii pro přípravu fyziologických
roztoků. Vodný roztok NaCl o látkové koncentraci c = 0,154
mol/dm3 (tj. 9 g NaCl na dm3) má stejnou osmotickou hodnotu,
jako lidská krev a nazývá se fyziologický roztok. Nepoškozuje krvinky (osmotickými
jevy), proto se ve fyziologických roztocích podávají injekce a infúze účinných látek.
Zásadní význam má pro chemický průmysl, výrobu chloru, sodíku a chlorovodíku.
Chlorid draselný, KCl

Jeho zdrojem může být přímo minerál sylvín (KCl), hlavním zdrojem pro výrobu je
však běžnější minerál karnalit. Rozpustí se ve vodě na své složky (KCl a CaCl2) a po
zahuštění nejprve vykrystalizuje méně rozpustný KCl. Chlorid draselný slouží pro
výrobu draselných hnojiv, ale také jako léčivo při hypokalémii (snížené hladině K+).
Úloha 22.3
Halogenidy získáme reakcí halogenovodíkové kyseliny s halogenidem, nebo
uhličitanem alkalického kovu. Zapište reakci vzniku chloridu draselného z hydroxidu a
reakci vzniku bromidu sodného z uhličitanu.
Řešení:
Podle zadání musí být v první reakci použit hydroxid draselný, v druhé uhličitan
sodný. Halogenovodíková kyselina musí odpovídat druhu halogenidu:
HCl + KOH KCl + H2O

2 HBr + Na2CO3 2 NaBr + CO2 + H2O
Oxidy, peroxidy, superoxidy (hyperoxidy)
Víme už, že vznikají hořením alkalických kovů. Podívejme se blíže na tuto situaci
alespoň po kvalitativní stránce. Kationty alkalických kovů mají ve srovnání s jinými
kationty relativně velký iontový poloměr, protože nesou jen malý náboj (+1).
S rostoucí atomovou hmotností přibývá sfér v obalu, iontový poloměr se dále zvyšuje
a tím klesá elektrostatický potenciál iontu (hustota náboje). Při slučování s kyslíkem
371
musí kation kovu svým elektrostatickým potenciálem vykompenzovat náboj aniontu

(buď O2-, nebo O22-, nebo O2-).
Kation (K+) má velký iontový poloměr (4. perioda), a
proto svým nízkým elektrostatickým potenciálem stačí
vykompenzovat pouze nevelký náboj aniontu (O2-). To je
důvod, proč draslík hoří za tvorby superoxidu
draselného, KO2.
Kation Na+ má už trochu vyšší elektrostatický potenciál
(prvek 3.periody, má menší iontový poloměr), takže
dokáže už vykompenzovat anion s vyšší nábojovou
hustotou, jakým je peroxidový anion (O22-). Proto sodík
hoří za vzniku peroxidu sodného, Na2O2.
Kation Li+ má nejmenší iontový poloměr, takže má ještě
vyšší elektrostatický potenciál, kterým dokáže vykompenzovat i anion o velké
nábojové hustotě, jakým je oxidový anion (O2-). Lithium proto hoří na oxid lithný, Li2O.
Všechny uvedené látky jsou zásadotvorné, ochotně reagují s vodou za tvorby
hydroxidu, peroxidy poskytují navíc peroxid vodíku a superoxidy ještě uvolňují kyslík:
Li2O + H2O 2 LiOH
Na2O2 + 2 H2O 2 NaOH + H2O2
2 KO2 + 2 H2O 2 KOH + H2O2 + O2
Poslední z uvedených reakcí má významné technické využití: žlutooranžový

superoxid draselný se používá jako náplň do dýchacích přístrojů. Uvolňuje kyslík tím,
že je rozkládán vydechovanou vodní párou. Připomeňme si ale (z kapitoly o
peroxidech a superoxidech) jeho reakci s vydechovaným oxidem uhličitým, kterou
vzniká další významný podíl kyslíku a uhličitan:
4 KO2 + 2 CO2 3 O2 + 2 K2CO3
Úloha 22.4
Naposledy uvedené reakce ukazují, jak se v dýchacím přístroji z KO2 získá kyslík.
Jenže v jedné z reakcí vzniká také žíravina – hydroxid draselný. Co s ním?
Řešení:
Vznikající hydroxid je odstraňován pomocí části vydechovaného CO2, zreaguje na
hydrogenuhličitan:
KOH + CO2 KHCO3
Hydroxidy
Hydroxidy alkalických kovů jsou nejsilnějšími zásadami ze všech hydroxidů kovů,

jsou hygroskopické a kromě vzdušné vlhkosti pohlcují i CO2 ze vzduchu a pokrývají
se vrstvičkou uhličitanu:
2 NaOH + CO2 Na2CO3 + H2O

372
Hydroxidy alkalických kovů patří k nejběžnějším chemikáliím, používají se při výrobě

mýdel, celulózy, umělého hedvábí, barviv, solí, k čištění ropných produktů, nebo i
k sušení plynů a kapalin.
Průmyslová výroba je založena na elektrolýze vodných roztoků halogenidů, tradičně
se používal diafragmový elektrolyzér a elektrolyzér se rtuťovou katodou. Diafragmová
metoda se dnes již nepoužívá, protože diafragmou, která oddělovala katodický a
anodický prostor, pronikaly také ionty (OH-) do anodického prostoru, kde reagovaly
se vznikajícím chlorem na chlornan. Jím byl pak hydroxid znečištěn. Místo původní
diafragmové se dnes používá modernější, membránová metoda. V České republice
se hydroxid sodný vyrábí pouze
ve rtuťovém elektrolyzéru, proto
se s touto metodou seznámíme
nejdříve.
Zdrojem pro výrobu je solanka,
koncentrovaný vodný roztok
chloridu sodného (30%) o teplotě
75°C. Anodou je elektroda
z aktivovaného titanu (DSA),
jehož povrch pokrývá TiO2 a
oxidy platinových kovů. Oxidací
chloridových iontů zde vzniká
plynný chlor:
2 Cl- (aq) - 2 e- Cl2 (g)
Katodou je kapalná rtuť, jejíž 5 mm tlustá vrstva stéká po mírně šikmém žlabu. Vodík
má na rtuti vysoké přepětí, proto se nevylučuje a místo toho dochází k redukci iontů
(Na+) na elementární sodík. Ten se ihned rozpouští ve rtuti na amalgám sodíku
(NaHgn), který je v prostředí roztoku NaCl stálý.
Na+ + 1 e- + n Hg NaHgn (amalgám sodíku)
Teplota odváděné solanky stoupne na 85°C a její koncentrace poklesne zhruba na

25%. Amalgám sodíku stéká do rozkladné věže nebo žlabu, které jsou vyloženy
grafitem. Ten snižuje přepětí vodíku na rtuti, proto dochází k rozkladu amalgámu
sodíku vodou na vodík, hydroxid sodný a rtuť, která je přečerpávána zpět do
elektrolyzéru.
NaHgn + H2O NaOH + ½ H2 + n Hg
Vodík je znečištěn parami rtuti, proto se přečistí ochlazením na -45°C a odfiltrováním

rtuti. Vyrobí se velmi čistý roztok hydroxidu sodného o koncentraci 50 – 60%, který
má teplotu 80 – 110°C. Zahustí se
až na pevný NaOH. Výstupní
solanka se musí zbavit chloru
okyselením a provzdušněním, pak
se zalkalizuje a dosytí přídavkem
NaCl.
Membránová elektrolýza poskytuje
sice roztok NaOH zhruba o poloviční
koncentraci (30%), ale nevyžaduje
náklady na čištění solanky a práci
373
s toxickou rtutí. Katodický prostor je od anodického oddělen membránou

z perfluorovaného polyethylenu s bočními řetězci, které obsahují sulfonové a
karboxylové skupiny. Taková membrána propouští pouze hydratované ionty (Na+).
Anody jsou z aktivovaného titanu (DSA), katody jsou z ocelového, nebo niklového
pletiva. Elektrody jsou od sebe vzdáleny 2 až 5 mm a v elektrolyzéru je rozsáhlá
sada těchto katod a anod, vždy oddělených membránou. Čerstvá solanka se přivádí
do anodových prostorů, kde se chloridové ionty oxidují na plynný chlor. Zbyly tak
ionty (Na+), které pronikají přes membránu do katodického prostoru. Sem je také
přiváděna voda, jejíž redukcí se uvolňuje plynný vodík a zůstávají ionty (OH-).
Společně s ionty (Na+) zde vytvářejí roztok NaOH, který je odváděn z katodického
prostoru.
Uhličitany, dusičnany, sírany, hydrogensírany
Uhličitany
Uhličitany alkalických kovů s výjimkou Li2CO3 jsou dobře rozpustné ve vodě, ještě
rozpustnější jsou hydrogenuhličitany. Vodné roztoky těchto solí reagují zásaditě,
v důsledku hydrolýzy aniontu:
Uhličitany: CO32- + H2O HCO3- + OH-
Hydrogenuhličitany: HCO3- + H2O H2CO3 + OH-
Hydrogenuhličitany můžeme získat zaváděním oxidu uhličitého do vodných roztoků

uhličitanů:
K2CO3 + H2O + CO2 2 KHCO3
Výrobu a použití významných uhličitanů alkalických kovů (uhličitanu sodného, sody

a uhličitanu draselného, potaše) jsme si už vysvětlili u prvků podskupiny uhlíku.
Dusičnany, sírany a hydrogensírany

To jsou bílé krystalické látky, rozpustné ve vodě, sírany jsou tepelně stabilní, zatímco
dusičnany a hydrogensírany se zahříváním rozkládají. Tepelná stabilita se ale
zvyšuje s rostoucí velikostí kationtu.
dusičnany: 2 NO3- 2 NO2- + O2 (dusitany)

300°C
hydrogensírany: 2 HSO4 - S2O72- + H2O (disírany)
800°C
S2O72- SO42- (sírany) + SO3
Hydrogensírany se mírným zahříváním mění nejprve na disírany, z nich pak za ještě

vyšších teplot vznikají tepelně stálé sírany a uniká oxid sírový.
Dusičnan sodný, NaNO3, je významným hnojivem (Chilský ledek), ale jeho část se
využívá pro konverzi (iontovou výměnu) s KCl, kterou vzniká dražší dusičnan
draselný, KNO3, draselný ledek. Je významným draselným a dusíkatým hnojivem,
dříve se používal i pro výrobu černého střelného prachu.
NaNO3 + KCl KNO3 + NaCl
374
Roztok KCl se smísí s horkým nasyceným roztokem NaNO3 a ochlazením nejprve

vykrystalizuje NaCl. Po odfiltrování se z roztoku získá KNO3.
Dusitan sodný, NaNO2, se vyrábí ve velkém množství, protože slouží v organické
chemii jako surovina pro výrobu azobarviv. Získává se zahříváním dusičnanu
v přítomnosti olova, které váže uvolňovaný kyslík:
t
NaNO3 + Pb NaNO2 + PbO
Síran sodný, Glauberova sůl, krystalizuje jako dekahydrát (Na2SO4 . 10 H2O).

Uplatňuje se v průmyslu sklářském, textilním a papírenském a také jako projímadlo.
Úloha 22.5
Zapište chemické reakce, probíhající postupně při tepelném rozkladu hydrogensíranu
draselného.
Řešení:
Při nižší teplotě (300°C) proběhne dehydratace na disíran draselný:
2 KHSO4 K2S2O7 + H2O
Po zvýšení teploty (800°C) se disíran rozloží na síran draselný a oxid sírový:
K 2S 2O 7 K2SO4 + SO3
375
23. KOVY, PŘECHODNÉ KOVY
Kovy představují většinu prvků periodického systému a vodítkem pro porovnání jejich
vlastností a reaktivity je umístění v elektrochemické řadě napětí kovů. Čím zápornější
je hodnota standardního elektrochemického potenciálu kovu (E°), tím silnější má
tendenci přecházet do roztoku ve formě kationtu a tím silnější jsou jeho redukční
účinky. Odtud pak vyplývají reakce, výskyt a způsob výroby, jak ve zkratce ukazuje
schéma:
Přechodné kovy
Z technického hlediska představují typické kovové materiály, ale po stránce

chemické to typické kovy nejsou. Nejsou výrazně elektropozitivní, jejich oxidy a
hydroxidy nejsou silnými zásadami, často mají amfoterní vlastnosti.
Typická je pro přechodné kovy proměnlivost oxidačních čísel. Na tvorbě vazeb se
mohou podílet jak (n – 1) d- elektrony, tak také jim energeticky blízké ns- a np-
elektrony. Kov proto vystupuje v celé škále oxidačních čísel a podle toho se po
376
chemické stránce chová. Můžeme zobecnit, že sloučeniny, v nichž má kov nižší

oxidační číslo, než je číslo podskupiny, jsou silnými redukčními činidly a naopak.
Kovovou vazbu tvoří větší počet valenčních elektronů, hlavně z neúplně obsazených
d-orbitalů. Proto mají přechodné prvky vyšší hustoty, vyšší teploty tání a varu, než
kovové p-prvky. Často jsou velmi tvrdé. Výjimku tvoří Zn, Cd a Hg, s obsazenými
d-orbitaly, které se na kovové vazbě podílejí jen málo. Tyto kovy jsou proto měkké a
mají nízkou teplotu tání.
Přechodné kovy vytvářejí komplexy, v nichž je centrální kation kovu obklopen
ligandy. Ligandové pole způsobí rozštěpení původně degenerovaných d-orbitalů do
energeticky odlišných hladin. Čtyři ligandy mohou být orientovány do čtverce
(tetragonální pole), nebo do čtyřstěnu (tetraedrické pole). Šest ligandů směřuje do
vrcholů osmistěnu (oktaedrické pole).
Pak může snadno docházet k přeskoku d-elektronů mezi energeticky blízkými

hladinami d-orbitalů. Přechod na energeticky vyšší hladinu je provázen pohlcením
elektromagnetického záření
ve viditelné oblasti a to se
projevuje zbarvením iontů
přechodných kovů. Snímek
ukazuje některé příklady,
ale je nutné doplnit, že na
výsledné zbarvení má vliv
také druh aniontu soli:
dusičnan chromitý je fialový,
ale chlorid chromitý je
zelený.
U kovů se zcela zaplněnými, nebo zcela prázdnými d-orbitaly k přeskokům elektronů
nedochází, a proto jejich roztoky jsou bezbarvé (Cu+, Ag+, Zn2+, Sc3+, Ti4+ apod.).
Kovové poloměry
Přechodné kovy mají menší atomové a iontové
poloměry, než kovy bloku s- a p-. Je to
způsobeno tím, že valenční d-elektrony jsou
umístěny na vnitřní sféře (n – 1), která je pod
silnějším vlivem kladně nabitého jádra, takže
tyto elektrony jsou k němu pevněji poutány.
Zároveň u většiny přechodných kovů nejsou d-
orbitaly zcela obsazeny elektrony a to
v kombinaci s malým iontovým poloměrem
uděluje kationtům těchto kovů akceptorové
vlastnosti, schopnost poutat elektronové dvojice
jiných atomů, nebo skupin. Proto kationty
přechodných kovů snadno vytvářejí komplexy
377
tím, že poutají ligandy. Ve vodných roztocích jednoduchých solí tedy nevystupují

volné kationty přechodných kovů, ale vytvářejí se aquakationty, například
[Zn(H2O)4]2+.
Kovové poloměry u prvků 4. periody (1. přechodné řady) klesají s rostoucím
protonovým číslem, zatímco u prvků 5. a 6. periody (2. a 3. přechodné řady)
procházejí minimem u ruthenia a osmia a poté opět stoupají. U lanthanoidů nastává
prudký pokles kovových poloměrů od lanthanu k hafniu, tzv. lanthanoidová
kontrakce. Je způsobena tím, že nové elektrony přibývají do vnitřních orbitalů (4f),
takže vnější elektronová konfigurace se nemění a s rostoucím protonovým číslem
jsou vnější elektrony vystavovány stále vyšší přitažlivé síle bodového náboje jádra.
Kovové (i iontové) poloměry se proto obecně s rostoucím protonovým číslem výrazně
snižují. Vidíme, že kovové poloměry prvků 5. a 6.periody jsou velice podobné a to má
pro chemii jeden nepříjemný důsledek: vlastnosti těchto prvků jsou velice podobné,
takže je obtížné tyto prvky navzájem oddělit od sebe.
Úloha 23.1
Z elektronové konfigurace valenční sféry železa odvoďte, zde jsou stabilnější
sloučeniny železnaté, nebo železité.
Řešení:
Pomocí rámečků zapíšeme elektronovou konfiguraci valenční sféry (Fe), pak kationtu
(Fe2+) a kationtu (Fe3+):
Fe (Ar): 3d 4s
Kation (Fe2+) má o dva elektrony méně, orbital 4s bude prázdný:
Fe2+ (Ar): 3d 4s
Kation (Fe3+) má o tři elektrony méně, než elementární železo:
Fe3+ (Ar): 3d 4s
Společné oběma kationtům je, že mají orbital 4s prázdný, to je výhodný stav. Kation
(Fe3+) však má ještě podsféru 3d zaplněnou přesně napolovic, nepárovými elektrony
a to ho ještě více stabilizuje. Proto sloučeniny železité jsou stabilnější, než železnaté.
378
24. PRVKY III.B PODSKUPINY (3. SKUPINY), KOVY

VZÁCNÝCH ZEMIN
Podskupina zahrnuje kovy, označované jako prvky vzácných zemin: skandium

(Scandium,Sc), yttrium (Yttrium, Y), lanthan (Lanthanum, La), aktinium (Actinium,
Ac). Kromě zmíněných čtyř prvků řadíme do podskupiny skandia také prvky bloku f:
lanthanoidy a aktinoidy. K technicky významným prvkům vzácných zemin patří
yttrium, z lanthanoidů je to cer a nejvýznamnějším aktinoidem je uran.
Prvky bloku f následující za uranem, tzv. transurany, se nevyskytují ani ve vzácných
zeminách: připravují se uměle, jadernými reakcemi.
YTTRIUM
Získává se z monazitových písků, které obsahují směsné

fosforečnany yttria a mnoha lanthanoidů. Yttrium se reakcí
s HCl, HF převede na halogenidy a z nich se vyredukuje
vápníkem.
Yttrium se využívá jako složka luminoforů pro monitory i
ploché obrazovky, například v plazmových televizorech. Je
přísadou do slitin odolných proti korozi a používá se pro
výrobu syntetických drahokamů, yttrito-hlinitých granátů
(Al5Y3O12). Yttrium se používá pro výrobu vysokoteplotních
supravodičů (vedou elektrický proud bez odporu). Tyto
sloučeniny řadíme mezi tzv. nesilikátovou keramiku a
supravodivost vykazuje i při teplotě kolem 90 K, které lze
snadno dosáhnout chlazením kapalným dusíkem (77 K).
CER
Získává se z monazitu a bastnezitu (směsný fluorid – uhličitan lanthanoidů).

Uplatňuje se jako složka automobilových katalyzátorů, kde CeO2/Ce2O3 systém
slouží k uskladnění kyslíku.
Při práci motoru v nižších otáčkách je spotřeba kyslíku menší a ten se ukládá do
zásoby reakcí s oxidem ceritým:
2 Ce2O3 + O2 4 CeO2
Vytvořený oxid ceričitý se naopak využije při intenzivní práci motoru ve vyšších
otáčkách, kdy je spotřeba kyslíku vyšší. Reakcí se zplodinou hoření, oxidem
uhelnatým, vzniká netoxický oxid uhličitý a regeneruje se oxid ceritý:
2 CeO2 + CO Ce2O3 + CO2
URAN
Uran je štěpným materiálem pro jaderné reaktory i atomové bomby, stejně, jako
plutonium.
379
Výroba a zpracování uranu

V principu jde o proces velice jednoduchý, technologicky však je složitý. Uran se
získává ze své rudy smolince (U3O8), který se nejprve zredukuje na oxid uraničitý a
ten se převede působením 40% HF na fluorid uraničitý. Tuto látku lze pak zredukovat
hořčíkem na kovový uran, ale prakticky se to nedělá, protože jako jaderné palivo
slouží sloučeniny uranu.
H2 40% HF Mg
U3O8 UO2 UF4 U + CaF2
Palivem je oxid uraničitý, jenže nikoli ten, který se vyrobí redukcí smolince. Obsahuje
jen 0,7% nuklidu 235U a musí se obohatit na 3%. Vychází se z fluoridu uraničitého,
který se fluorací přemění na fluorid uranový, umožňující obohacování.
UF4 + F2 UF6
Fluorid uranový sublimuje při teplotě 57°C a jeho páry difundují odlišnou rychlostí,
podle druhu nuklidu: 235UF6
výrazně rychleji, než 238UF6.
Difúze probíhá v kaskádě
několika tisíců separačních
stupňů, plynný 235UF6 rychleji
difunduje přes přepážky, až se
získá směs, obohacená tímto
nuklidem. Těkavý UF6 se jako
jaderné palivo použít nedá,
musí se převést na sloučeninu,
odolávající vysokým teplotám.
Proto se obohacená frakce UF6
zredukuje vodíkem za účasti
vodní páry na obohacený oxid
uraničitý, UO2, z něhož se lisují
a slinují při teplotě 1700°C
pelety o hmotnosti 5 gramů. To je jaderné palivo.
Vyhořelé palivové články musí po vyjmutí z reaktoru 3 – 5 let chladnout, pak se
rozřežou a vyhořelé palivo se rozpustí v kyselině dusičné. Získají se tak tři frakce:
uranová, plutoniová a odpadní. První dvě frakce se dále zpracovávají, dusičnan
plutoničitý Pu(NO3)4 a dusičnan uranylu UO2(NO3)2 se snadno rozkládají teplem za
uvolnění oxidů. Ty se použijí pro výrobu nových článků tzv. směsného paliva MOX,
které se využívá v PWR – tlakovodních reaktorech, používaných u nás
v Dukovanech a Temelíně. Uzavřený palivový cyklus přináší v PWR reaktorech
úsporu přírodního uranu asi 40% a zhruba 30%ní úsporu na separačních postupech.
Třetí, odpadní frakce, se skladuje, nejprve v meziskladu v areálu jaderné elektrárny,
poté se kontejnery uskladní do hlubinných úložišť.
Úloha 24.1
V jakém oxidačním čísle vystupuje skandium a yttrium ve sloučeninách? Vysvětlete.
Řešení:
Elektronová konfigurace valenční sféry, obecně ns2 (n-1)d1 napovídá, že odevzdáním
tří valenčních elektronů získá prvek prázdnou sféru a oxidační číslo (+III).
380
25. PRVKY IV.B PODSKUPINY (4. SKUPINY), KOVY

PODSKUPINY TITANU
Podskupina zahrnuje kovy: titan (Titanium,Ti), zirkonium (Zirconium, Zr), hafnium

(Hafnium, Hf), rutherfordium (Rutherfordium, Rf). První tři se v přírodě nacházejí
pouze ve formě svých sloučenin, poslední z nich byl připraven uměle, v jaderném
reaktoru.
Titan
Titan je v přírodě hojně rozšířeným prvkem, nejběžnějším minerálem je rutil (TiO2),
Zirkonium
Hlavním zdrojem zirkonia je křemičitanový minerál zirkon, (ZrSiO4).
Hafnium
Hafnium vlastní minerály netvoří a provází vždy zirkonium v jeho zdrojích.
Elektronová konfigurace valenční sféry ns2(n - 1)d2 napovídá, že odevzdáním
4 valenčních elektronů získají prvky oxidační číslo (+IV). Mohou vystupovat ještě
v oxidačním čísle (+II) a (+III), ale takové sloučeniny jsou nestabilní.
Jedná se sice o neušlechtilé kovy, ale s vodou a kyselinami za normální teploty

nereagují, čistý leštěný kov se na povrchu pasivuje vrstvičkou nitridu (reakce se
vzdušným dusíkem). Za vyšší teploty však reagují s kyselinami a při teplotě 800°C
také s nekovy sírou, vodíkem, halogeny, borem.
Titan
Lehký, pevný a odolný kov, používaný jako konstrukční materiál v letecké a raketové
technice a pro svoji inertnost také k výrobě kloubních náhrad. Používá se i jako
součást slitin, značný technický význam mají některé sloučeniny titanu.
Zirkonium
Je konstrukčním materiálem pro palivové články jaderných reaktorů, protože má
nízký účinný průřez pro neutrony (umožní jejich pronikání dovnitř palivových prutů,
přes jejich zirkoniovou stěnu). Jako přísada do speciálních ocelí se používá
k odstranění kyslíku, dusíku a síry, k nimž má vysokou afinitu.
Hafnium
Prvek s vysokým účinným průřezem pro neutrony (ochotně je pohlcuje) se používá
pro výrobu regulačních tyčí jaderných reaktorů, umožnující snížení neutronového
toku.
Výroba titanu
Zdrojem pro výrobu je minerál rutil, oxid titaničitý a

používá se hlavně elektrolytický způsob výroby.
Elektrolytem je roztavený chlorid vápenatý, titanová
vana, zapojená jako katoda, je spojena s porézními
peletami oxidu titaničitého. Během elektrolýzy putují
oxidové anionty (O2-) z TiO2 ke grafitové anodě, na
níž se vylučuje kyslík. Titaničité ionty se redukují na
katodě, titanové vaně, na elementární kov houbovité
struktury.
381
SLOUČENINY PRVKŮ PODSKUPINY TITANU
Sloučeniny v oxidačním čísle (+IV) jsou nejstálejší. Titan však čistě iontové
sloučeniny nevytváří, kation titaničitý (Ti4+) neexistuje a látky mají do značné míry
kovalentní povahu. V roztocích solí proto místo kationtu (Ti4+) najdeme titanylový
kation (TiO)2+.
Chlorid titaničitý, TiCl4, je bezbarvá kapalina (nikoli roztok), která slouží ve směsi
s trialkylhliníky jako tzv. Nattovy – Zieglerovy katalyzátory, používané pro
polymerační reakce alkenů.
Hydrolýzou chloridů vznikají velice stabilní oxidy:
TiCl4 + 2 H2O TiO2 + 4 HCl
Oxid titaničitý, TiO2, je amfoterní oxid a průmyslově se vyrábí jako tzv. titanová
běloba. Tento bílý pigment s vysokou krycí mohutností slouží jako plnivo nátěrových
hmot, pryžových výrobků i jako přísada do zubních past, mastí a zásypů.
Oxid titaničitý je polovodič a katalyzátor fotochemických reakcí, při nichž dochází
k fotomineralizaci odpadní vody: organické sloučeniny ve vodě se rozkládají
působením UV záření za katalýzy TiO2. Takto lze z vody odstranit ropné látky i
pesticidy.
Nanokrystalický TiO2 se využívá v solárních článcích, ale aké jako UV filtr
v opalovacích krémech, kde k rozptylu záření dochází na částicích o velikosti 180 až
220 nm.
Úloha 25.1
Dozvěděli jsme se, že oxid titaničitý má amfoterní povahu. Zapište jeho reakci
s kyselinou sírovou a s hydroxidem sodným.
Řešení:
Při reakci s kyselinou se chová jako zásada a vytvoří sůl. Jenže když kationty (Ti4+)
v roztoku reálně neexistují, nemůže to být síran titaničitý, ale sůl s titanylovým
kationtem, čili síran titanylu.
TiO2 + H2SO4 H2O + TiOSO4 síran titanylu
Při reakci se silným hydroxidem se chová jako kyselina a vytvoří titaničitan:
TiO2 + 2 NaOH H2O + Na2TiO3 titaničitan sodný

382
26. PRVKY V.B PODSKUPINY (5. SKUPINY), KOVY

PODSKUPINY VANADU
Podskupina zahrnuje kovy: vanad (Vanadium,V), niob (Niobium, Nb), tantal

(Tantalium, Ta), dubnium (Dubnium, Db). První tři se v přírodě nacházejí pouze ve
formě svých sloučenin, posední z nich byl připraven uměle, jadernou reakcí.
Vanad
Minerálem vanadu je vanadinit, Pb5(VO4)3Cl, provázející rudy olova, ale pro výrobu
slouží hlavně popel z ropy, obsahující i přes 50% V2O3.
Niob ,tantal
Niob a tantal vytvářejí směsné minerály (kde jsou zastoupeny oba prvky), niobit a
tantalit.
Elektronová konfigurace valenční sféry ns2(n – 1)d3 říká, že prvky disponují pěti
valenčními elektrony. Dosahují proto nejvyššího oxidačního čísla (+V), ale tak vysoký
kladný náboj kationtu není reálný, proto sloučeniny prvků v tomto oxidačním čísle
jsou kovalentní.
Jedná se o poměrně ušlechtilé kovy, jejichž povrchy se při kontaktu s vodou nebo
kyselinou pasivují. Projevuje se to vysokou odolností vůči oxidujícícím kyselinám,
rozpouštějí se však v kyselině fluorovodíkové.
Vanad
Za vysoké teploty, nad 660°C, reaguje práškový vanad se vzdušným kyslíkem na
oxid vanadičný, V2O5. Přímou syntézou z prvků lze získat také halogenidy, nitridy,
karbidy a boridy. Vanad se používá pro zušlechťování ocelí, zvyšuje jejich tvrdost a
odolnost proti mechanickému namáhání, z vanadových ocelí se vyrábějí například
pružiny. Niob se používá do speciálních antikorozivních ocelí.
Tantal
Odolává korozi na vzduchu i ve vodě, používá se do antikorozivních ocelí pro výrobu
chirurgických nástrojů i endoprotéz. Významná část vyrobeného tantalu se
spotřebuje pro výrobu kondenzátorů do počítačů a mobilních telefonů.
VÝROBA
Pro výrobu vanadu je nutné získat oxid vanadičný. Rudy nebo popel se praží se
sodou, získá se rozpustný vanadičnan sodný, NaVO3, který se rozpustí a vysráží
amoniakem na vanadičnan amonný, NH4VO3. Jeho tepelným rozkladem se získá
oxid vanadičný a z něho se vanad vyredukuje vápníkem (nebo se po smísení
s Fe2O3 aluminotermicky vyrobí slitina, ferrovanad).
V2O5 + 5 Ca + 5 CaCl2 2 V + 5 CaO.CaCl2
SLOUČENINY PRVKŮ PODSKUPINY VANADU
Prvky vystupují ve svých sloučeninách v několika oxidačních číslech, nejpestřejší

škálu tvoří vanad.
383
Oxidační číslo (+V)
Oxid vanadičný je oranžová kovalentní sloučenina, která se uplatňuje jako

katalytázor oxidačních reakcí (oxidace SO2 na SO3 při výrobě kyseliny sírové, nebo
v organické chemii třeba oxidace naftalenu na kyselinu ftalovou).
Oxid vanadičný je kyselinotvorný, ale v silných kyselinách se rozpouští za vzniku
komplexů, obsahujících kation VO2+ (žlutě zbarvené, kyselé vodné roztoky).
S klesajícím oxidačním číslem roste iontovost a bazicita oxidů vanadu:
V2O5 VO2 V2O3 VO

kovalentní, kyselý iontový, bazický
redukce oxidem siřičitým
Protože niob a tantal jsou elektropozitivnější, než vanad, jejich oxidy Nb2O5 a Ta2O5
jsou spíše amfoterní. S vodou nereagují (pouze se hydratují), takže kyselina niobičná
a tantaličná neexistuje. Zato s hydroxidy alkalických kovů poskytují tyto oxidy soli
příslušných hypotetických kyselin, tedy niobičnany a tantaličnany.
Vanadičné kyseliny a soli

Od vanadu známe sice kyselinu vanadičnou, HVO3, ale celá řada solí je odvozena od
hypotetických polyvanadičných kyselin, například MIVO3, MI3VO4, MI4V2O7.
Vanadičné sloučeniny jsou tak analogií fosforečných sloučenin, polyfosforečnanů.
Oxidační číslo (+IV)
Je typické pro halogenidy vanadu, ale obecně ve vodných roztocích se (V+IV)

vyskytuje ve formě vanadylového kationtu (VO2+), který vytváří modré vanadylové
sloučeniny. Jsou to stabilní látky, například modrý, krystalický síran vanadylu VOSO4.
Oxidační číslo (+III)
Poměrně stabilní sloučeniny (halogenidy, sírany), které krystalizují z vodných roztoků

jako hydráty. Roztoky vanaditých solí obsahují zelený aquakation [V(H2O)6]3+.
Oxidační číslo (+II)
Nestálé sloučeniny vanadu, obsahující fialový hexaaquakation [V(H2O)6]2+, typicky

bývá přítomen v modrofialově zbarvených kamencích. Vanadnaté sloučeniny se
ochotně oxidují, proto jsou silnými redukčními činidly.
Přehled postupné redukce sloučenin vanadu
Oxidační číslo: +V +IV +III +II
Redukční činidlo: Fe2+ Sn2+, SO2 Zn, Cr2+

VO2+ VO2+ V3+ V2+
Zbarvení vodných
roztoků: žluté modré zelené fialové
384
Můžeme shrnout, že chemie sloučenin vanadu je barevná:
Úloha 26.1
Dozvěděli jsme se, že oxid vanadičný, potřebný pro výrobu
vanadu, se získá zahříváním vanadičnanu amonného.
Zapište chemickou rovnici reakce této fáze výroby.
Řešení:
Při tepelném rozkladu se uvolní jednoduché stabilní
molekuly, amoniak a vodní pára.
t
2 NH4VO3 V2O5 + 2 NH3 + H2O
385
27. PRVKY VI.B PODSKUPINY (6. SKUPINY), KOVY

PODSKUPINY CHROMU
Podskupina zahrnuje kovy: chrom (Chromium,Cr), molybden (Molybdaenum, Mo),

wolfram (Wolframium, W), seaborgium (Seaborgium,Sg). První tři se v přírodě
nacházejí pouze ve formě svých sloučenin, poslední z nich je silně radioaktivní a byl
připraven uměle, jadernou reakcí.
Chrom
Kromě minerálu krokoitu (PbCrO4) je hlavním zdrojem chromu podvojný oxid
chromito-železnatý, minerál chromit (Cr2O3.FeO).
Molybden
Hlavní rudou molybdenu je minerál molybdenit (MoS2), významný je také
molybdenan olovnatý, minerál wulfenit (PbMoO4).
Wolfram
Rudami wolframu jsou wolframany, minerál scheelit (CaWO4) a už od středověku
známý minerál, zvaný dnes wolframit (FeWO4.MnWO4).
Mohli bychom předpokládat, že prvky budou mít elektronovou konfiguraci
valenční sféry ns2 (n – 1)d 4. Přesunem jednoho elektronu z orbitalu (s) do orbitalu
(d) se všechny valenční orbitaly zaplní nepárovým elektronem a atom prvku se tím
stabilizuje. Proto u chromu a molybdenu byla zjištěna elektronová konfigurace
valenční sféry ns1 (n – 1)d5. Všechny prvky této podskupiny získávají formálním
odštěpením šesti valenčních elektronů oxidační číslo (+VI). V periodickém systému
se uplatňuje pravidlo, které říká, že prvek 1. přechodné řady častěji vystupuje i
v nižších oxidačních číslech. Proto v případě chromu je oxidační číslo (+III) dokonce
stálejší, než (+VI). Molybden je stabilnější v oxidačním čísle (+VI), wolfram (+VI).
Chrom
Chrom je tvrdý a křehký kov, který je možné leštit. Na vzduchu je stálý, protože se
pasivuje, a proto nereaguje s oxidujícími kyselinami (reaguje však se zředěnou HCl a
H2SO4). Chrom se používá ke galvanickému pokovení železných předmětů, jako
ochrana před jejich korozí (chromování). Značný význam má jako přísada, udělující
ocelím antikorozivní vlastnosti (nerezová ocel má až 18% Cr). Slitiny chromu se
železem a niklem se používají jako odporové dráty, například do vinutí elektrických
pecí.
Významná je toxikologie chromu a jeho sloučenin. Chrom je stopovým prvkem, který
se uplatňuje v metabolismu sacharidů, pro člověka je však už v poměrně nízkých
dávkách toxický. Nebezpečné jsou jeho páry, unikající při svařování ocelí,
obsahujících chrom. Netoxický je ve sloučeninách v oxidačním čísle (+II) a (+III), ve
vyšších oxidačních číslech je toxický a kancerogenní.
Molybden
Bílý těžký kov, na vzduchu stálý, snadno se pasivuje. Rozpouští se v kyselině sírové
a dusičné. Používá se k legování (zlepšení vlastností) ocelí, které se pak pro
vysokou pevnost a houževnatost využívají ve zbrojním průmyslu. Samotný molybden
je také hydrogenačním katalyzátorem.
386
Wolfram
Velmi těžký kov, který se pro vysokou teplotu tání používá pro výrobu odporových
vlákem žárovek, halogenových svítidel, elektrod obloukových lamp a zapalovacích
svíček. Wolframem legované ocele se používají pro výrobu magnetů a jako
nástrojové ocele. Wolfram se ve velkém používá pro výrobu slinutých karbidů,
z nichž se zhotovují břity pro rychlořezné nástroje a vrtací soupravy.
VÝROBA KOVŮ
Chrom
Zdrojem pro výrobu jsou chromitové koncentráty, obsahující také železo (minerál
chromit je podvojný oxid Cr2O3.FeO). Buď se přímo redukují koksem v elektrické peci
při teplotě 1000 – 1300°C a vzniká slitina ferrochrom, nebo se vyrábí čistý chrom, ale
pak je nutné z chromitu odstranit železo. Nejdříve se taví se sodou na rozpustný
chroman sodný (Na2CrO4) a nerozpustný Fe2O3 (uniká CO2). Chroman se rozpustí
ve zředěné kyselině sírové a vytvoří dichroman sodný, Na2Cr2O7, který vykrystalizuje.
Koksem se vyredukuje oxid chromitý, Cr2O3, z něhož se aluminotermicky vyrobí
chrom.
∆
Cr2O3 + 2 Al Al2O3 + 2 Cr
Molybden
Vyrábí se z molybdenitových koncentrátů, obsahujících kolem 90% MoS2. Větší část
se přímo redukuje koksem za přídavku oxidu železitého, na slitinu ferromolybden,
s obsahem 50 – 80% Mo.
Pro výrobu čistého molybdenu se molybdenový koncentrát nejprve praží, hořením
uniká SO2 a zbude oxid molybdenový. Z něho se redukcí vodíkem získá čistý kov.
∆
2 MoS2 + 7 H2O 2 MoO3 + 4 SO2
MoO3 + 3 H2 Mo + 3 H2O
Wolfram
Wolframitové koncentráty (Fe,Mn)WO4 se pražením zbaví síry a arsenu, vyluhováním
v kyselině sírové se oddělí fosfor a získá se koncentrát s obsahem asi 75% WO3.
Tavením s koksem vzniká slitina ferrowolfram, s obsahem 80% W.
Čistý kov se získá redukcí WO3 vodíkem při 1100°C.
SLOUČENINY PRVKŮ PODSKUPINY CHROMU

Roztoky chromnatých solí jsou modře zbarvené, nestálé a ochotně se oxidují, proto
chromnaté soli vystupují jako silná redukční činidla.

Chromité sloučeniny jsou nejstabilnější, a proto nereaktivní. Oxid chromitý, Cr2O3,
je amorfní zelený prášek, používaný jako zelený anorganický pigment. Naproti tomu
387
síran chromitý, Cr2(SO4)3 . 18 H2O, krystalizující jako oktadekahydrát, vytváří fialové

krystaly. S alkalickými kovy vytváří chrom chromité kamence, dodekahydráty síranu
alkalického kovu (MI) a chromu (CrIII). Ty se používají v kožedělném průmyslu
k činění kůží (trvanlivé, „chromové“ kůže).
Hydroxid chromitý, Cr(OH)3, je šedozelená sloučenina, vznikající srážením
chromitých solí hydroxidem alkalického kovu. Je amfoterní: s kyselinami reaguje za
vzniku chromitých solí vytvářejících hexaaquakationty (neutralizace), s hydroxidy
alkalických kovů reaguje na rozpustné tetrahydroxochromitany.
H+ OH-
[Cr(H2O)6 ]3+ Cr(OH)3 [Cr(OH)4]-
chromitá sůl tetrahydroxochromitan
Oxidační číslo (+VI)

Oxidační číslo (+VI) je sice běžné, ale chrom v tomto oxidačním čísle není stabilní,
redukuje se na sloučeniny chromité. Proto sloučeniny chromové jsou reaktivní,
oxidační činidla. Molybden a wolfram je naopak v tomto oxidačním čísle stabilní.
Oxid chromový, CrO3, je červenohnědý, kovalentní, kyselinotvorný oxid, který má

tak silné oxidační účinky, že při jeho kontaktu s organickými látkami dochází
k samovznícení. Ve vodě se rozpouští na kyselinu chromovou, H2CrO4, v roztoku se
nacházejí stabilní chromanové anionty:
CrO3 + 3 H2O 2 H3O+ + CrO42-
Od nich odvozujeme žluté soli, chromany, které okyselením ve vodných roztocích

kondenzují na oranžové dichromany (Cr2O72-). Naopak, v zásaditém prostředí
(přilitím roztoku hydroxidu) přecházejí dichromany na žluté chromany.
Úloha 27.1
Zapište reakci chromanu draselného s kyselinou sírovou a reakci dichromanu
draselného s hydroxidem sodným.
Řešení:
Žlutý chroman v kyselém prostředí vytvoří oranžový dichroman.
2 K2CrO4 + H2SO4 K2Cr2O7 + K2SO4 + H2O
Oranžový dichroman se v zásaditém prostředí přemění na žlutý chroman.
K2Cr2O7 + 2 KOH 2 K2CrO4 + H2O
Dichroman draselný, K2Cr2O7, je ve vodě rozpustná, oranžová krystalická látka,

používaná jako běžné oxidační činidlo.
Jeho vodný roztok s kyselinou sírovou „chromsírová směs“, je extrémně silné
oxidační činidlo, štěpící i tukové látky. Používá se k čištění skleněných aparatur
v organické chemii.
Dichroman amonný, (NH4)2Cr2O7, obsahuje současně oxidační činidlo (dichroman) i
redukční činidlo (amonné ionty). Spontánně se proto rozkládá po zahřátí na stabilní
oxid chromitý:
388
Látka během rozkladu

„jiskří“ a výrazně zvětšuje
svůj objem za tvorby
šedozeleného „popele“
(oxidu chromitého).
Reakce je provázena
uvolněním stabilní
molekuly dusíku. Jde o
známý a efektní pokus,
zvaný „sopka“.
∆
(NH4)2Cr2O7 Cr2O3 (s) + N2 (g) + 4 H2O (g)
Chroman olovnatý, PbCrO4, je netoxický žlutý pigment, tzv. chromová žluť. Používá
se do malířských barev i antikorozivních nátěrů.
Úloha 27.2
Uvedli jsme si, že sloučeniny chromu (Cr+VI) jsou velice toxické. Odhadněte, proč je
chromová žluť netoxická.
Řešení:
Toxické jsou pouze ionty rozpuštěné ve vodě. Jestliže je PbCrO4 netoxický, pak je
nerozpustný, a proto v roztocích nejsou přítomny ani ionty Pb2+, ani CrO42-.
Oxid molybdenový a wolframový, MoO3, WO3, vzniká přímým zahříváním kovu

s kyslíkem. Ve vodě se tyto stabilní oxidy nerozpouštějí, ale v roztocích hydroxidů
alkalických kovů se rozpouštějí za tvorby molybdenanů a wolframanů:
MoO3 + 2 NaOH Na2MoO4
WO3 + 2 KOH K2WO4
Oxid wolframový je klíčovou složkou elektrochromních materiálů, které po vystavení

elektrickému napětí mění svoji barvu, po vypnutí zdroje napětí obnoví svou původní
barvu. Například elektrochromní okna mohou regulovat světelný tok do budovy, tím,
že při intenzivním slunečním světle tmavnou (modrají).
Sloučenina (LixV2O5) je
nestechiometrická a slouží
jako zásobárna iontů (Li+),
které po vložení mírného
vnějšího napětí (asi 1,5 V)
přecházejí skrz lithiový
polymerní elektrolyt do vrstvy WO3. Tato tenká vrstva je zcela průhledná, ale
vstupem lithných iontů vznikají lithium-wolframové bronzy, které okno zbarví modře.
Děj je vratný, po vypnutí vnějšího napětí migrují ionty (Li+) zpátky a zbarvení skla
zmizí. Zařízení, vydávající vnější napěťové pulzy, podle intenzity osvětlení, tak
reguluje tmavost skel.
389
28. PRVKY VII.B PODSKUPINY (7. SKUPINY), KOVY

PODSKUPINY MANGANU
Podskupina zahrnuje kovy: mangan (Manganum,Mn), technecium (Technetium,

Tc), rhenium (Rhenium, Re). Mangan je v přírodě běžný, ale pouze ve formě
sloučenin, technecium bylo připraveno uměle a rhenium je vzácné.
Mangan
Nejdůležitější rudou manganu je burel čili pyroluzit (MnO2), dalšími rudami jsou
například braunit (Mn2O3), manganit MnO(OH), či dialogit (MnCO3).
Rhenium
Samostatné minerály netvoří, vyskytuje se v rudách jiných prvků, např. gadolinitu.
Prvky mají elektronovou konfiguraci valenční sféry ns2 (n – 1)d5. Z celkových
sedmi valenčních elektronů se jich pět nachází v d-orbitalech.
Prvky mají všechny d-orbitaly obsazené jedním nepárovým elektronem, to
představuje stabilní konfiguraci. Pro atom manganu je také výhodné odevzdat dva
elektrony z orbitalu (4s), zatímco 3d-orbitaly zůstanou obsazeny nepárovým
elektronem, proto běžně vystupuje i v oxidačním čísle (+II). To je v souladu se
skupinovým trendem přechodných kovů, podle něhož člen první přechodné řady je
stabilnější v nižších oxidačních číslech, další přechodné řady ve vyšších oxidačních
číslech. Proto rhenium je nejstabilnější v oxidačním čísle (+VII), takže rhenisté
sloučeniny nemají tendenci se redukovat, takže nejsou silnými oxidačními činidly (na
rozdíl od sloučenin manganistých).
Mangan
Neušlechtilý kov, který se rozpouští ve zředěných kyselinách za vývoje vodíku a na
vzduchu se nepasivuje. Reaguje přímo s O, N, C, S, halogeny i s polokovy. Ve
velkých množstvích se používá pro legování ocelí: obsah Mn zvyšuje tvrdost,
odolnost proti nárazu a opotřebení (součásti drtičů, mlýnů, stavebních strojů). Ze
slitin s neželeznými kovy je významný manganin (84% Cu, 12% Mn, 4% Ni). Používá
se pro výrobu přesných rezistorů, protože se změnou teploty se téměř nemění
vodivost této slitiny.
Mangan je mikrobiogenním prvkem nejen pro rostliny, ale i pro člověka (denní
potřeba se pohybuje kolem 4 mg). Ve vyšších dávkách je toxický, zdrojem znečištění
jsou ocelárny a uhelné elektrárny. Chronická otrava se projeví neurologickými
potížemi (závratě, poruchy chůze a řeči).
Technecium
Je to γ-zářič, jeho sloučeniny se využívají v nukleární medicíně při snímkování
nádorů. Komplexy metastabilního radionuklidu 99mTc se aplikují do krevního oběhu a
dostanou se do nádorových buněk. Při přeměně na stabilní 99Tc se uvolňuje γ-záření
s nevelkou energií 140 keV, detektory γ-záření jej naskenují a vytvoří obraz
primárních nádorů i metastáz.
Rhenium
Používá se jako hydrogenační katalyzátor a jako přísada do vysokoteplotních slitin
(pro topná zařízení, fotografické blesky, termočlánky).
390
VÝROBA MANGANU
Zdrojem pro výrobu jsou kyslíkaté rudy, především pyroluzit (MnO2). Mangan určený
pro slitinu ferromangan (80% Mn) se získává tavením MnO2 s koksem a oxidem
železitým. Čistý mangan se dnes vyrábí elektrolýzou roztoku MnSO4 a (NH4)2SO4,
vylučuje se na ocelové katodě a musí se periodicky odstraňovat. Dříve byl mangan
vyráběn aluminotermicky z oxidu, dnes se tento způsob používá jen pro jeho přípravu
v malém množství.
SLOUČENINY MANGANU
Sloučeniny, ve kterých vystupuje kov ve vysokém oxidačním čísle (+VII) mají

kovalentní charakter, protože kumulace tak vysokého kladného náboje na centrálním
atomu není reálná. S poklesem oxidačního čísla roste podíl iontovosti sloučenin.
Stabilita rozpuštěných látek také závisí na reakci roztoku. V kyselém prostředí
(nadbytek iontů H3O+) se zvýrazní elektronový deficict na centrálním atomu, a proto
sloučeniny ve vyšším oxidačním čísle, např. (Mn+VII), budou v kyselých roztocích
reaktivní. Jejich snahou bude snížit své oxidační číslo, čili redukovat se, proto
v kyselém prostředí mají silné oxidační účinky. Můžeme to dokumentovat na příkladu
manganistanu, který je v kyselém prostředí velice silným oxidačním činidlem, takže
sám se při reakci redukuje až na ionty (Mn2+), zatímco v neutrálním roztoku na
(Mn4+).
10 FeSO4 + 2 KMnO4 + 8 H2SO4 5 Fe2(SO4)3 + K2SO4 + 2 MnSO4 + 8 H2O
V neutrálním prostředí jsou oxidační účinky slabší, manganistan se redukuje jen na

oxid manganičitý:
2 KMnO4 + 3 MnSO4 + 2 H2O 5 MnO2 + K2SO4 + 2 MnSO4 + H2O
V zásaditém prostředí má manganistan jen slabé oxidační účinky, při reakci se

redukuje na manganan a ten se následně velmi zvolna redukuje na oxid manganičitý.
Můžeme tedy zobecnit, že v kyselém prostředí
jsou nestabilní vysoká oxidační čísla,
v zásaditém prostředí jsou nestabilní nízká
oxidační čísla.
Manganaté ionty, vytvářející v kyselých
vodných roztocích stabilní hexaaquakation
[Mn(H2O)6]2+, vyvolávají slabě růžové zbarvení
roztoků. Manganany (Mn6+) jsou sytě zelené,
manganistany (Mn7+) fialové.
Úloha 28.1
Zapište chemickou rovnici přeměny manganistanu draselného na manganan
v prostředí hydroxidu draselného.
Řešení:
Hydroxid vytváří zásadité prostředí, ve kterém jsou stabilní manganany (MnO4)2-.
4 KMnO4 + 4 KOH 4 K2MnO4 + 2 H2O + O2
391
Oxid manganičitý, MnO2 (burel, pyroluzit). Jde o elektricky vodivý černý prášek,
nerozpustný ve vodě. Používá se ve sklářství k odbarvování skloviny znečištěné
železem, při výrobě zápalek, suchých galvanických článků i jako katalyzátor. Je
amfoterní, s kyselinami poskytuje manganičité soli, tavením s hydroxidy alkalických
kovů za nepřístupu vzduchu zase manganičitany:
H+ OH-
Mn4+ MnO2 MnO32- (manganičitan)
V kyselém prostředí se (Mn4+) redukuje na stabilnější (Mn2+), takže za těchto

podmínek působí oxid manganičitý jako oxidační činidlo. Při oxidaci chlorovodíku se
nejprve vytvoří chlorid manganičitý, který se následně teplem rozkládá na chlorid
manganatý a plynný chlor (reakce přípravy chloru).
MnO2 + 4 HCl MnCl4 + 2 H2O
MnCl4 MnCl2 + Cl2
V zásaditém prostředí se však (Mn4+) snadno oxiduje jiným oxidačním činidlem na

(Mn6+). Tavením oxidu manganičitého s hydroxidy alkalického kovu na vzduchu tak
vznikají zeleně zbarvené manganany.
2 MnO2 + 4 KOH + O2 2 K2MnO4 + 2 H2O

manganan draselný
Manganistan draselný, KMnO4
Látka tvořící tmavě fialové jehlicovité krystalky se průmyslově vyrábí elektrolytickou
oxidací mangananu:
2 K2MnO4 + 2 H2O 2 KMnO4 + H2 + 2 KOH
Manganistan draselný se používá jako oxidační činidlo, k dezinfekci, k odstranění

manganu z pitné vody (manganové filtry) a také jako činidlo v analytické chemii.
Fialové roztoky manganistanu je nutné uchovávat v tmavých láhvích, protože
účinkem záření zvolna oxidují vodu na kyslík. Krystalický manganistan draselný se
při teplotách nad 200°C rozkládá na manganan, oxid manganičitý a kyslík (jedna
z metod přípravy kyslíku):
240°C
2 KMnO4 O2 + K2MnO4 + MnO2
Víme už, že manganistany mají nejsilnější oxidační účinky v kyselém prostředí.
Kyselina technecistá (HTcO4) a rhenistá (HReO4) jsou silné kyseliny, vznikající

rozpuštěním oxidu technecistého a rhenistého ve vodě. Jejich soli, technecistany a
rhenistany jsou stabilní sloučeniny, které nemají oxidační účinky, protože tyto prvky
jsou nejstabilnější právě v oxidačním čísle (+VII). Za vysokých teplot však lze tyto soli
redukovat vodíkem a na této reakci je založena výroba těchto kovů.
2 KReO4 + 7 H2 2 Re + 2 KOH + 6 H2O

392
29. PRVKY VIII.B PODSKUPINY (8. - 10. SKUPINY), PRVKY

TRIÁD
Podskupina zahrnuje tři trojice kovů v periodě vedle sebe, triády, protože mezi
některými prvky převládá horizontální podobnost. Triádu železa tvoří ve 4.periodě
železo (Ferrum, Fe), kobalt (Cobaltum, Co), a nikl (Niccolum, Ni). Triádu lehkých
platinových kovů tvoří v 5. periodě ruthenium (Ruthenium, Ru), rhodium (Rhodium,
Rh) a palladium (Palladium, Pd). Triádu těžkých platinových kovů tvoří prvky 6.
periody: osmium (Osmium Os), iridium (Iridium Ir) a platina (Platinum, Pt).
Železo
Hlavním zdrojem železa jsou rudy na bázi oxidů: hematit (krevel) Fe2O3, hydratovaný
oxidický minerál limonit (hnědel) Fe2O3 . H2O a nejkvalitnější železnou rudou je oxid
železnato-železitý, magnetit (magnetovec) Fe3O4. Z méně významných uveďme
uhličitanový minerál siderit (ocelek) FeCO3 a sulfidický minerál pyrit, FeS2.
Kobalt
Minerálem kobaltu je erytrín (kobaltový květ), oktahydrát arseničnanu kobaltnatého
Co3(AsO4)2 . 8 H2O, kobaltin CoAsS a smaltin, CoAs2, který je zároveň rudou arsenu.
Nikl
Rudou niklu je například nikelin (NiAs), ovšem pro výrobu se používají sulfidy železa
(železné kyzy), rudy, obsahující až 5% niklu.
Ruthenium
Ruthenium sice tvoří vzácný minerál laurit (RuS2), získává se však z platinových rud.
Rhodium, palladium
Samostatné minerály rhodium netvoří, je obsaženo v rudách platiny i v přírodní
rýžované platině.
Osmium, iridium
V přírodě se nachází také ve slitinových zrnech s platinou, označovaných jako
„platiniridium“, nebo s osmiem, „osmiridium“.
Platina
Platina se v přírodě vyskytuje i ryzí, ale jejím hlavním zdrojem je „platinová ruda“,
obsahující kolem 80% Pt, ostatní platinové kovy, Fe, Cu, Au a pískové příměsi.
Prvky triády železa mají elektronovou konfiguraci valenční sféry 4s23d6-8. Liší
se sice počtem valenčních elektronů, ale tento rozdíl se při obecně velkém počtu d-
elektronů neprojevuje. Prvky se svými vlastnostmi podobají. Počet valenčních
elektronů prvků triád sice umožňuje dosáhnout maximálního oxidačního čísla (+VIII),
ale pro triádu železa to není reálné, protože prvky 4. periody ještě na to nejsou dosti
elektropozitivní. Železo proto dosahuje maximálního oxidačního čísla (+VI), ale
stabilní sloučeniny vytváří v oxidačním čísle (+III) a (+II). Kobalt vystupuje
v oxidačních číslech (+III) a (+II), poslední je stabilnější. Chemie niklu je jednoduchá,
stabilní sloučeniny vytváří v oxidačním čísle (+II).
Triády platinových kovů se vyznačují velikou rozmanitostí oxidačních čísel, od 0 (ryzí
prvky) až po (+VIII) u ruthenia a osmia.
Kovy triády železa vytěsňují vodík z neoxidujících kyselin za tvorby (M2+) solí, na
rozdíl od prvků zbylých triád:
393
V koncentrovaných roztocích oxidujících kyselin (typicky při reakci s horkou kyselinou

dusičnou) se kovy pasivují, na povrchu železa však vrstva oxidu není kompaktní,
proto železo koroduje. Kovy triády železa se za vyšších teplot přímo slučují
s chlorem, kyslíkem, sírou a dalšími prvky, platinové kovy jsou odolné vůči působení
nekovů, ale Pd a Pt za vysokých teplot s některými nekovy reagují. Především
platina a palladium dokážou absorbovat velké množství vodíku, proto slouží jako
hydrogenační katalyzátory.
Železo
Poměrně měkký, kujný a tažný kov se upravuje do podoby litiny a oceli, pak slouží
jako konstrukční materiál. V chemii se používá jako katalyzátor a je významným
biogenním prvkem. Je součástí bílkovin hemoglobinu a myoglobinu, které vážou
kyslík a také cytochromů a FeS proteinů, které zajišťují přenos elektronů na
biomembránách buněk (například v dýchacím řetězci). Nedostatek železa vede
k anémii, chudokrevnosti. Toxické jsou některé sloučeniny železa: karbonylové
komplexy, nebo chlorid železitý, který leptá kůži.
Kobalt
Přidává se do slitin, slitina kovového kobaltu s karbidem wolframu, WC, (vidium)
slouží pro svoji tvrdost jako nástrojový materiál. Speciální slitiny se používají pro
výrobu endoprotéz, radionuklid 60Co je γ-zářičem v radioterapii nádorů. Kobalt je
biogenním prvkem, je součástí vitaminu B12 (potřebný pro krvetvorbu), karbonylové
komplexy (Co2CO8) jsou extrémně toxické.
Nikl
Kov používaný v galvanotechnice k ochraně oceli před korozí poniklováním.
Chromniklové oceli jsou odolné vůči korozi, značné množství Ni se spotřebuje pro
výrobu nikl-metallhydridových akumulátorů. Monelův kov je slitina niklu s mědí (65 –
70% Ni) a pro svoji odolnost se používá například v elektrolyzérech pro výrobu fluoru.
Značný význam má nikl jako hydrogenační katalyzátor, velmi oblíbenou formou je
Raneyův nikl: vzniká působením hydroxidu alkalického kovu na práškovou směs
niklu s hliníkem. Nikl je toxický prvek, jako alergen vyvolává kožní záněty,
dermatitidy, inhalace Ni(CO)4 vede k plicnímu edému a ryché smrti.
Ruthenium, rhodium
Oba kovy se používají do slitin s Pt a Pd pro zvýšení jejich tvrdosti (výroba elektrod).
Oxidy těchto kovů jsou toxické, poškozují plíce.
Palladium
Používá se v elektrotechnice pro výrobu tištěných spojů a vícevrstvých keramických
kondenzátorů. Prvek není toxický.
Osmium, iridium, platina
Osmium a iridium nemají významné použití, platina se pro chemickou netečnost
používá pro výrobu elektrod, kelímků, chirurgických nástrojů, ale také šperků. Je
významným katalyzátorem a některé sloučeniny (cis-platina) slouží jako
protinádorové léky. Samotný kov toxický není, ale řada jeho sloučenin ano.
VÝROBA PRVKŮ TRIÁD

Železo
Výrobní proces má dvě etapy. První představuje výroba surového železa ve vysoké
peci, druhu etapou je zpracování surového železa: buď ve slévárnách na litinu, nebo
v ocelárnách na ocel.
394
Železo se vyrábí ve vysokých pecích o výšce 25 – 30 m, které mají pod ocelovým

pláštěm žáruvzdornou vyzdívku a nepřetržitě pracují asi 10 let. Pec se plní vrchem
tzv. zavážkou, směsí rudy, koksu a struskotvorného materiálu. Ruda, kterou je
v našich podmínkách méně kvalitní dovážený krevel, se musí nejprve upravit
aglomerací: směs rudy, hutních odpadů, koksu a uhlí se spéká na pohyblivém roštu,
část rudy se přitom redukuje a obsah železa vzroste o 5 – 10%.
Hlavním struskotvorným materiálem je vápenec a dolomit, které společně s hlušinou
obsaženou v železné rudě vytvoří strusku (jejím základem je CaSiO3). Struska
v konečné fázi plave na povrchu vyredukovaného roztaveného železa a chrání ho
před oxidací.
Do spodní části pece se
vhání horký vzduch
obohacený kyslíkem, koks
hoří na CO2, ale ten se při
vysoké teplotě rychle
redukuje uhlíkem (žhavým
koksem) na CO. Teprve
ten je redukčním činidlem,
stoupá pecí vzhůru a
redukuje oxidy železa.
Redukce oxidem
uhelnatým tedy probíhá ve
střední a horní části pece a
označuje se jako nepřímá
redukce. Kromě toho se
v této části pece teplem
rozkládá vápenec na oxid
vápenatý a oxid uhličitý, ten se ihned redukuje žhavým koksem na další podíl CO.
Směs tuhých látek se propadá do spodní části pece, kde je teplota vyšší. Nepřímou
redukcí vzniklo kovové železo a FeO, při teplotách nad 1200°C začne probíhat přímá
redukce FeO žhavým koksem a vzniká další podíl železa.
Redukčních pochodů ve vysoké peci probíhá více, redukují se i složky hlušiny a
v železu se tak rozpouštějí další prvky (Mn, Si a další), společně s uhlíkem. Tím se
sníží teplota tání asi na 1200°C a roztavené železo se hromadí ve spodní části pece,
nístěji, odkud se „odpichem“ (po 4 – 6 hodinách) vypouští do ingotů.
Odpadní (kychtové) plyny s vysokým obsahem CO se využívají jako topný plyn pro
ohřívání vzduchu, vháněného do vysoké pece.
Vysokopecní struska se odpichuje struskovou výpustí a dále se zpracovává.
Strusková vlákna slouží jako tepelná izolace, struskové kamenivo se používá pro
stavbu silnic, jemně mletá struska je přísadou do struskoportlandských cementů.
Zpracování železa ve slévárnách

Ve slévárnách se zpracovává surové železo na litinu. Obsahuje až 4% C a další
prvky, které způsobují její křehkost a snižují teplotu tání na 1200°C, oproti 1538°C u
čistého železa. Je nutné snížit obsah Si, S a Mn. Do šachtové pece, kuplovny, se
zhora zaváží vsádka surového železa, koksu a struskotvorných přísad (vápenec,
vápno). Vzduch se přivádí spodem a vsádka se hořením koksu roztaví. Nežádoucí
složky přecházejí do strusky a produktem je litina, kterou podle vlastností
rozdělujeme do tří skupin. Šedá litina obsahuje uhlík ve formě grafitu, dosti Si, ale jen
málo Mn. Je měkká a dobře se obrábí, na lomu jsou patrné šupinky grafitu.
395
Bílá litina obsahuje málo Si a více Mn. Chybí volný grafit, uhlík je ve formě karbidu
Fe3C. Litina má stříbřitou barvu, nedá se pilovat a obtížně se obrábí.
Speciální litina se vyrábí v elektrických pecích a má vysoký obsah manganu
(zrcadlovina až 30%, ferromangan 30 – 90%). Vysoký obsah manganu a křemíku má
silikozrcadlovina (10% Si, 20% Mn).
Litina obecně není kujná a slouží pro výrobu odlitků (kotle, kamna, radiátory,
kanálové mříže apod.).
Zpracování železa v ocelárnách

V ocelárnách se vyrábí ocel zkujňováním železa snížením obsahu uhlíku na 1,7 až
0,1%. Tradiční způsob zpracování v Siemens-Martinských pecích se dnes už
prakticky nepoužívá, ocel se vyrábí v kyslíkových konvertorech a v menší míře
v elektrických pecích.
Kyslíkový konvertor se naplní roztaveným surovým
železem z ingotu a přidá se asi ¼ náplně železného
šrotu a vápenec. Poté se konvertor převede do
svislé polohy a vhání se do něho proud kyslíku, přes
vodou chlazený hořák. Uhlík shoří na CO2 a tato
exotermní reakce udržuje ocel v roztaveném stavu.
Křemík a mangan přejdou do strusky jako oxidy SiO2
a MnO, k odstranění fosforu se využije vápenec,
s nímž oxid fosforečný vytvoří fosforečnan,
přecházející opět do strusky. Odpadní pyny se
z konvertoru odvádějí dymníkem a přečištěná ocel
klesá ke dnu. Při vypouštění roztavené oceli se do ní
dodají žádoucí přísady a nakonec se z konvertoru
odstraní struska. Za 40 minut se takto v jednom
konvertoru vyrobí asi 450 tun oceli.
Měkká ocel obsahuje méně, než 0,15% C, je kujná, vodivá a odolná proti nárazu.
Stavební ocel s vyšším obsahem uhlíku je pevnější a tvrdé oceli, s obsahem až 1,7%
C, se používají na vrtací nástroje, protože jsou odolné vůči otěru.
Lesklá nerezová ocel, odolná vůči korozi, se získá přísadou Cr a Ni, zatímco
přídavkem manganu vznikají speciální tvrdé oceli.
Tepelné zpracování oceli

Žíhání spočívá v zahřátí oceli na 600 – 950°C a poté se nechá zvolna zchladnout na
vzduchu. Odstraní se tím vnitřní pnutí oceli, která ztrácí tvrdost a křehkost a lépe se
obrábí.
Kalení začíná také zahřátím oceli na 750 – 950°C, ale pak se prudce ochladí v lázni
vody a oleje. Změnou krystalické struktury se ocel stane tvrdou a křehkou.
Popouštění je odstraňování křehkosti kalené oceli. Ta se znovu zahřeje na 500 –
700°C a potom se pomalu ochlazuje, tvrdost zůstane zachována.
Cementování je úprava povrchu výrobku z měkké oceli. Ten se zahřeje v cementační
lázni (směsi hexakyanoželeznatanu draselného a dřevěného uhlí) na 850 – 950°C a
povrch výrobku se tím obohatí uhlíkem. Poté následuje kalení výrobku a jeho povrch
se stane velice tvrdým.
Nitridování je podobná úprava. Výrobek z měkké oceli se zahřívá 1 – 4 dny na
teplotu 500°C v atmosféře dusíku (vzniká tepelným rozkladem amoniaku). Na
povrchu předmětu se vytvoří tenká vrstva nitridu železa a výrobek už není třeba kalit.
396
Výroba kobaltu
Kobaltové rudy se nejprve pražením zbaví síry a arsenu, pak se kobalt převede do
roztoku a vysráží jako oxid-hydroxid kobaltitý, CoO(OH). Zahříváním se převede na
Co3O4, z něhož se kobalt vyredukuje aluminotermicky, nebo vodíkem při 1100°C.
Výroba niklu
Rudné koncentráty se pražením zbaví síry a pak se taví s koksem a NaHSO4. Vzniká
oxid nikelnatý, z něhož se nikl vyrobí Mondovým procesem: redukcí NiO vodním
plynem (směsí H2 + CO)
NiO + H2 H2O + Ni Ni + 4 CO [Ni(CO)4]
Nejprve se vodíkem vyredukuje nikl, který ochotně reaguje s CO na tetrakarbonyl

niklu (60°C). Ten se v plynné fázi převede do rozkladné věže, kde se při 200°C
rozloží na přečištěný kovový nikl a CO, který se vrací do výroby.
Výroba platinových kovů

Nejprve je nutné převést kov do roztoku. Pd se rozpouští v kyselině dusičné, Pt a Os
v lučavce královské (směs kyseliny dusičné a chlorovodíkové v poměru 1 : 3).
Ostatní kovy se nerozpouštějí, proto se jejich rudy nejprve taví s hydroxidem sodným
a chlorečnanem sodným a produkty proběhlé oxidace se už v lučavce královské
rozpouštějí. Rozpuštěné sloučeniny kovů slouží pro tvorbu komplexů, které se od
sebe komplikovaně separují a nakonec se termickým rozkladem získá čistý kov.
SLOUČENINY PRVKŮ TRIÁD
Běžně v tomto oxidačním čísle najdeme prvky triády železa,

palladium a platinu. Roztoky solí prvků triády železa se vyznačují
tvorbou barevných aquakationtů: železnaté soli jsou nazelenalé,
nikelnaté zelené a kobaltnaté růžové. V případě kobaltnatých iontů
známe kromě růžových aquakationtů také modře zbarvené bezvodé
kobaltnaté ionty, kation Co2+ je v bezvodém stavu modrý a
v hydratovaném růžový.
+ H2O
Co 2+ [Co(H2O)6]2+
- H2O
Této skutečnosti se využívá při prokazování přítomnosti vody, například takto

zjišťujeme nasycenost sušicích činidel vodou.
Oxid železnatý je černý prášek, který má bazické vlastnosti, protože reakcí s vodou
poskytuje hydroxid železnatý, Fe(OH)2. Ten je amfoterní, stejně, jako hydroxid
nikelnatý a kobaltnatý a tyto hydroxidy připravíme nejsnáze srážením roztoku M2+
solí hydroxidem alkalického kovu.
Amfoterní vlastnosti, například hydroxidu železnatého, se projevují tím, že
v kyselinách se rozpouští na světle zelené železnaté soli, obsahující kation
397
[Fe(H2O)6]2+, zatímco v silně zásaditém prostředí alkalického kovu poskytuje

modrozelené hexahydroxoželeznatany:
H3O+ OH-
[Fe(H2O)6] 2+ Fe(OH)2 [Fe(OH)6]4-
Zelená skalice, heptahydrát síranu železnatého, FeSO4 . 7 H2O, je světle zelená

krystalická látka dobře rozpustná ve vodě, která se vyrábí rozpouštěním železného
odpadu ve zředěné kyselině sírové. Používá se k moření dřeva, v barvířství, při
čištění odpadních vod a také k odstranění mechů z porostu trávníku.
Žlutá krevní sůl, trihydrát hexakyanoželeznatanu

draselného, K4[Fe(CN)6] . 3 H2O.
Tento patrně nejznámější železnatý kyanokomplex
vzniká spontánní reakcí železnatých solí
s kyanidovými anionty (CN-). Komplex je ale natolik
stabilní, že neuvolňuje toxické kyanidové anionty,
takže není jedovatý. Používá se k důkazu železitých
solí, protože s nimi poskytuje berlínskou modř,
hexakyanoželeznatan draselno-železitý.
K4[Fe(CN)6] . 3 H2O + 3 FeCl3
3 KCl + 3 H2O + KFe[Fe(CN)6]

berlínská modř
Cis-platina, komplex cis- diamindichloroplatnatý, cis-[Pt(NH3)2 Cl2]

Používá se k léčení některých forem
nádorových onemocnění, protože brání
množení nádorových buněk. Atomy chloru
nejsou vázány pevně, jejich místo zaujme
dusíkový atom nukleotidu v molekule DNA a
pevně se naváže jako ligand. Tím se
zdeformuje dvojitá šroubovice DNA, takže
nemůže probíhat replikace DNA ani
transkripce, nádorová buňka nemůže
realizovat svoji genetickou informaci a uhyne.
Úloha 29.1
Zelený oxid kobaltnatý a zelený oxid nikelnatý získáme zahříváním jejich dusičnanů.
Zapište reakce a vysvětlete.
Řešení:
Při tepelném rozkladu dusičnanu se musí uvolnit stabilní oxid dusíku a tím je NO2.
Z bilance plyne, že se uvolní ještě další stabilní molekula, O2.
2 Co(NO3)2 2 CoO + 4 NO2 + O2
2 Ni(NO3)2 2 NiO + 4 NO2 + O2

398
Úloha 29.2
Z vodných roztoků kobaltnatých a nikelnatých solí lze alkalickým hydroxidem
vysrážet modrý hydroxid kobaltnatý a zelený hydroxid nikelnatý. Zapište reakce
v iontové formě.
Řešení:
Co2+ + 2 OH- Co(OH)2 (s) Ni2+ + 2 OH- Ni(OH)2 (s)
sůl modrý sůl zelený
Stabilní sloučeniny v tomto oxidačním čísle vytváří Fe, Co, Rh a Ir. Vodné roztoky
solí vytvářejí hexaaquakationty [M(H2O)6]3+, které hydrolyzují, a proto roztoky solí
reagují kysele:
[M(H2O)6]3+ + H2O H3O+ + [M(H2O)5OH]2+
Halogenidy lze získat dvojím způsobem: bezvodé vznikají přímou syntézou z prvků,
reakcí s kyselinou chlorovodíkovou vznikají krystalické hydráty halogenidů.
Chlorid železitý, FeCl3, má proto dvě formy. Přímou

syntézou z prvků vzniká bezvodá kovalentní sloučenina,
sublimující při teplotě nad 220°C. Uvolňované páry tvoří
dimerní molekuly Fe2Cl6. Látka má povahu Lewisovy
kyseliny s elektronovým deficitem na atomech Fe, které
jsou spojeny třístředovými vazbami pomocí můstkových
atomů chloru.
Hexahydrát chloridu železitého, FeCl3 . 6 H2O, se vyrábí oxidací železa kyselinou
chlorovodíkovou a vytvořená železnatá sůl se v dalším kroku oxiduje chlorem:
2 FeCl2 + Cl2 2 FeCl3
Tato látka se používá jako katalyzátor

v organické chemii. Vodné roztoky
železitých solí jsou přítomným kationtem
hexaaquaželezitým zbarveny žlutě a
k důkazu iontů Fe3+ používáme roztok
thiokyanatanu (SCN-), který vytvoří
(záměnou jednoho ligandu) červeně
zbarvený komplex:
Oxid železitý, Fe2O3

Nejběžnější, α-modifikaci, představuje minerál krevel. Jako železná ruda slouží pro
výrobu železa, ale průmyslově se vyrábí také Fe2O3 jako anorganický pigment,
železitá červeň. Používá se pro výrobu nátěrových hmot, jako přísada do pryže a
plastů. Získává se kalcinací zelené skalice, která se nejprve dehydratuje při 120°C
na monohydrát a poté se rozkládá zahřátím v rotační peci při teplotě 700°C:
399
6 FeSO4 . H2O 3 Fe2O3 + 3 SO2 + 3 SO3 + 6 H2O
Oxidy síry se zpracují na kyselinu sírovou, oxid železitý se rozmělní ve vodě,

propere, zfiltruje a po usušení se rozemele na jemný pigment.
Hydroxidy M(OH)3 jsou spíše jen hydratovanými oxidy M2O3 . H2O. Hydroxidy kovů
triády železa jsou amfoterní, hydroxid rhoditý a iriditý je bazický. Amfoterní vlastnosti
rezavě zbarveného hydroxidu železitého můžeme dokumentovat schématem:
KOH HCl
K[Fe(OH)4] Fe(OH)3 [Fe(H2O)6]Cl3
tetrahydoxoželezitan draselný chlorid hexaaquaželezitý
Neutralizací kyselinou vznikají železité soli, s roztoky hydroxidů alkalických kovů

vytváří tetrahydroxoželezitany.
Kyanokomplexy jsou typické a stabilní. Červená

krevní sůl, hexakyanoželezitan draselný,
K3[Fe(CN)6], se používá k důkazu železnatých
iontů.
S železnatými solemi reaguje za tvorby modré
sloučeniny, Thurnbullovy modři, která má stejný
sumární vzorec, jako berlínská modř. Je tu ale
rozdíl v oxidačních číslech centrálního kationtu
železa. Thurnbullova modř je
hexakyanoželezitan draselno-železitý, takže na
rozdíl od berlínské modři obsahuje komplexní hexakyanoželezitanové anionty.
K3[Fe(CN)6] + FeSO4 KFe+II[Fe+III(CN)6] + K2SO4

červená krevní sůl Thurnbullova modř
Oxidační číslo (+VI)
Tyto sloučeniny vytváří železo, ruthenium, nestabilní také iridium a osmium.

Železany, ferráty, vznikají tavením práškového železa, nebo oxidu železitého
s dusičnanem v alkalickém prostředí a v tomto prostředí jsou stálé.
Fe2O3 + 3 KNO3 + 4 KOH 2 K2FeO4 + 3 KNO2 + 2 H2O

železan draselný
Železany patří mezi nejsilnější oxidační činidla, která už za studena oxidují amoniak
na dusík.
Oxidační číslo (+VIII)
V tomto oxidačním čísle vystupuje ruthenium a osmium. Jemně rozptýlené kovy se

za vyšší teploty slučují přímo s kyslíkem na oxidy MO4. Jsou těkavé a liší se
stabilitou. OsO4 je stabilnější, používá se jako katalyzátor a jako činidlo k barvení
histologických preparátů. Zahříváním se rozloží na stabilní OsO2.
400
Oxid rutheničelý, RuO4 je velice silným oxidačním činidlem, které se explozivně

rozkládá na RuO2 a kyslík.
Organokovové sloučeniny
Prvky triád jsou součástí mnoha organických sloučenin. Ionty (Fe2+) najdeme
v porfyrinech, obsažených v molekulách hemoglobinu, myoglobinu i cytochromů,
značný význam mají také Fe-S proteiny, bílkoviny, obsahující železo a síru, které
slouží jako přenašeče elektronů na biomembránách. Kobalt je součástí kobalaminu,
vitaminu B12, který se uplatňuje v biochemických reakcích při přenosu
jednouhlíkových fragmentů.
Velice zajímavými
organokovovými
komplexy jsou
metalloceny,
sloučeniny
sendvičového typu,
jejichž
charakteristickým
zástupcem je
ferrocen.
Lze ho připravit reakcí chloridu železnatého s cyklopentadienidem sodným v roztoku
tetrahydrofuranu:
FeCl2 + 2 C5H5-Na+ (C5H5)2Fe + 2 NaCl

cyklopentadienid sodný ferrocen
Molekula ferrocenu je stabilní. Kation (Fe2+) je tu obklopen dvěma aromatickými

cyklopentadienidovými anionty v nezákrytové poloze. Tato oranžová krystalická látka
se nerozpouští ve vodě, je však dobře rozpustná v řadě organických rozpouštědel.
V molekule ferrocenu jsou všechny vazby Fe – C rovnocenné a vznikají interakcí d-
orbitalů železa (v roli akceptorů elektronů) s π-orbitaly cyklopentadienidových aniontů
(v úloze donorů elektronů). Charakteristickou reakcí ferrocenu jsou elektrofilní
substituce na aromatických jádrech, tedy reakce, typické pro aromatické sloučeniny.
Úloha 29.3
Železitý kation (Fe3+) vytváří mnoho solí s různými anionty, ale ne s těmi, které mají
redukční účinky, například s jodidy (I-). Vysvětlete.
Řešení:
Anion s redukčními účinky (který se sám snadno oxiduje) způsobí redukci železitých
iontů na železnaté, takže výsledná sůl obsahuje kation (Fe2+), nikoli (Fe3+).
2 Fe3+ + 2 I- 2 Fe2+ + I2
401
30. PRVKY I.B PODSKUPINY (11. SKUPINY), KOVY

PODSKUPINY MĚDI
Podskupina zahrnuje ušlechtilé kovy, které se v přírodě nacházejí také ryzí: měď
(Cuprum,Cu), stříbro (Argentum, Ag), a zlato (Aurum, Au).
Měď
Nejběžnější rudou mědi je minerál chalkopyrit, CuFeS2, jinou sulfidickou rudou je
chalkozín, Cu2S. Přírodní povahy je také modrá skalice, CuSO4 . 5 H2O, čili minerál
chalkantit. Měď obsahují i zásadité uhličitany, minerály azurit a malachit.
Stříbro
Hlavní stříbrnou rudou je minerál argentit, Ag2S, ale většina vyrobeného stříbra
pochází ze sulfidických rud olova a mědi, v nichž je stříbro také zastoupeno.
Zlato
V minerálech společně s jinými kovy je zlato zastoupeno také,
ale významným zdrojem jsou křemenné horniny, v nichž je ryzí
zlato rozptýleno.
Prvky této podskupiny mají elektronovou konfiguraci valenční
sféry ns1(n-1)d10, takže d-orbitaly jsou zcela zaplněny.
Odštěpením elektronu z valenčního orbitalu (ns1) získá atom
prvku oxidační číslo (+I). To je však stabilní jen u stříbra. Prvky
této podskupiny jsou elektronegativnější, než alkalické kovy, také
proto mají sloučeniny převážně kovalentní charakter (elektron je
v těchto sloučeninách poskytován ke společnému sdílení
s vazebným partnerem, nikoli zcela odštěpován). Ionty vznikají až disociací látky
v roztoku.
Typickým projevem přechodných kovů je poskytování d-elektronů do chemických
vazeb, proto prvky vystupují i ve vyšších oxidačních číslech. Nejstabilnější oxidační
číslo mědi je (+II), zlata (+III).
Jedná se o měkké, kujné kovy, s výbornou tepelnou i elektrickou vodivostí. Jejich

ušlechtilost roste, čili reaktivita klesá od mědi ke zlatu.
Měď
Červený kov reagující s kyselinami, typická je reakce s koncentrovanou kyselinou
dusičnou, při níž se vyvíjejí červenohnědé páry oxidu dusičitého. Těkavé soli mědi
barví plamen modrozeleně.
Na vzduchu měď pomalu reaguje s vlhkým CO2 za tvorby hydroxid –
uhličitanu proměnlivého složení: x CuCO3 . y Cu(OH)2. Vytváří se tím
zelený povlak zvaný „měděnka“ například na střechách budov,
pokrytých měděným plechem a chrání měď před další korozí.
Měď je biogenní prvek, v lidském těle je vázána na bílkovinu
hemokuprein v červených krvinkách a v játrech, krví ji transportuje
bílkovina ceruloplasmin. Měď je součástí enzymů oxidas, zajišťujících
redoxní děje přenosem elektronu mezi (Cu+) a (Cu2+). Nedostatek
mědi se projevuje anémií, v důsledku neschopnosti vstřebávat
402
železo, potřebné pro tvorbu krevního barviva hemoglobinu. Nadbytek mědi je ovšem
toxický: neškodí samotný kov, ale roztoky (Cu2+), způsobující poškození ledvin a
záněty trávicí trubice. Měďnaté sloučeniny jsou velice toxické pro řasy a mechy.
Jako vynikající vodič elektrického proudu se měď používá v elektrotechnice, zásadní
technický význam mají také její slitiny: bronz (Cu + Sn), mosaz (Cu + Zn), alpaka (Cu
+ Zn + Ni), mincovní kov (Cu + Ni).
Stříbro
Tento bílý, lesklý kov je méně reaktivní, než měď, ale s koncentrovanými oxidujícími
kyselinami reaguje. Rozpouští se v kyanidech alkalických kovů (měď a zlato také), na
této skutečnosti je založen výrobní postup vyluhováním. Na vzduchu reaguje velice
pomalu s přítomnými stopami sulfanu, kdy ve vlhkém prostředí vzniká černý sulfid
stříbrný, Ag2S. To je příčina nepříjemného černání stříbrných předmětů.
Stříbro vyredukované z dusičnanu stříbrného (lápis, pekelný kamínek) ničí
papillomaviry, původce bradavic, proto se lápis už odedávna používá k jejich
odstranění. Koloidní stříbro vázané na bílkoviny má antiseptický účinek, uplatňuje se
například v očních i nosních kapkách. Otrava stříbrnými solemi se projevuje argyrií,
modročerným zbarvením sliznic, smrtelná dávka rozpustných solí je asi 2g.
Stříbro se používá v elektrotechnice pro výrobu tištěných spojů, v chemii ke katalýze
a v klenotnictví pro výrobu šperků.
Zlato
Tento žlutý, lesklý kov je velice inertní, vytváří však rozpustné komplexy s kyanidy
alkalických kovů, nebo reaguje tehdy, jestliže má možnost vytvořit
tetrachlorozlatitanový anion. Ten vzniká při rozpouštění zlata v lučavce královské,
nebo také ve vodném roztoku chloridu, který je sycen chlorem:
2 Au + 3 Cl2 + 2 NaCl 2 Na[AuCl4]

tetrachlorozlatitan sodný
Koloidní zlato se používá v elektronové mikroskopii k přípravě vzorků, sloučeniny

zlata slouží k barvení skla (rubínové sklo), zlato je platidlem a materiálem,
používaným v zubním lékařství. Zlato a jeho slitiny slouží jako základní materiál
v klenotnictví. Zde se ryzost slitin zlata udává v karátech, nebo tisícinách slitiny. Ryzí
zlato má 24 karátů, tj. 1000/1000, dukátové zlato má 22 karátů (916/1000), běžné
šperkařské zlato má asi 14 karátů (585/1000).
Úloha 30.1
Měď reaguje s koncentrovanou kyselinou sírovou ve dvou krocích. Nejprve se
zoxiduje na oxid měďnatý a ten pak ve druhém kroku reaguje s kyselinou na síran
měďnatý. Zapište obě reakce.
Řešení:
Koncentrovaná kyselina sírová má oxidační účinky, zoxiduje měď na CuO a sama se
při tom zredukuje. Ve druhém kroku měďnaté ionty už jenom vytvoří sůl.
Cu + H2SO4 CuO + SO2 + H2O
CuO + H2SO4 CuSO4 + H2O

403
VÝROBA KOVŮ PODSKUPINY MĚDI
Měď
Měď se vyrábí hlavně pyrometalurgicky, i když k životnímu prostředí jsou šetrnější
moderní hydrometalurgické způsoby výroby, založené na rozpouštění práškové rudy
v roztocích chloridu měďnatého a železitého. Biochemické způsoby výroby jsou
založeny na redukci měďnatých iontů prostřednictvím bakterií Thiobacillus
ferrooxidans.
Hlavním zdrojem pro výrobu mědi jsou sulfidické rudy, především chalkopyrit. Pro
pyrometalurgický způsob výroby se ruda nejprve rozemele a zkoncentruje flotací.
K surové rudě se přidá voda, olej a
tenzid, pro vytvoření pěny. Směsí
probublává stlačený vzduch a lehčí
sulfidická ruda přejde do napěněné
olejové fáze na hladině, odkud se
oddělí. Těžší hlušina zůstane ve
vodní fázi a odvádí se spodem, voda
s olejem a tenzidem se poté
recykluje.
Obohacená ruda se pak oxidačně
praží: odstraní se tím síra vázaná na
železo, které se zoxiduje na FeO.
Síra se zoxidovala na oxid siřičitý, který se využije pro výrobu kyseliny sírové. Měď
přešla do sulfidu měďného (Cu2S).
pražení
2 CuFeS2 (s) + 4 O2 (g) 2 FeO (s) + Cu2S + 3 SO2
chalkopyrit
Produktem procesu tavení je tzv. kamínek (lech), který se oxiduje vzduchem

v konvertoru při 1200 – 1300°C na měď:
Cu2S (l) + O2 (g) Cu (l) + SO2 (g)
Surová měď není čistá, proto se z ní vyrábějí

velké desky, anodické bloky, které slouží
k rafinaci mědi elektrolýzou.
Jako katoda se zapojí tenká deska vyrobená
z čisté mědi, anodou je tlustá deska ze surové
mědi a elektrolytem je směs kyseliny sírové a
modré skalice. Ionty (Cu2+), uvolňované
oxidací na anodě, putují elektrolytem ke
katodě, na níž se zredukují na elementární
měď. Na dně elektrolytické vany se hromadí
anodové kaly, obsahující významné prvky,
které se později z anodových kalů získávají.
Čistá měď způsobí nárůst katody, která se
mění v silnou desku.
Stříbro a zlato
Tyto kovy se získávají kyanidovou extrakcí horniny, obsahující ryzí kov, nebo
404
sulfidických rud, či anodových kalů po výrobě mědi. Čistý kov se působením roztoku
kyanidu (draselného, nebo sodného) rozpouští za tvorby kyanidového komplexu.
Po extrakci se provede cementace, vyloučení elementárního kovu z roztoku
kyanidového komplexu zinkem:
Zn (s) + 2 Na[Au(CN)2] (aq) 2 Au (s) + Na2[Zn(CN)4] (aq)

tetrakyanozinečnatan sodný
Protože při těchto výrobách se využívají extrémně jedovaté kyanidové lázně,

představuje průmyslová výroba stříbra a zlata vysokou zátěž pro přírodní prostředí.
Kyanidy se musejí průběžně likvidovat chlornanem, nebo peroxidem vodíku.
SLOUČENINY KOVŮ PODSKUPINY MĚDI
Oxidační číslo (+I)
Je typické pro stříbro, nerozpustné měďné sloučeniny také existují, ale jsou
nestabilní v kyselém prostředí. Některé jsou přesto významné: redukcí měďnatých
solí (Fehlingova roztoku) se v organické chemii dokazují látky s redukčními účinky,
aldehydy. Z modrého roztoku Cu2+ v zásaditém prostředí NaOH se tak vyredukuje
červená sraženina oxidu měďného, Cu2O.
Stříbrné sloučeniny jsou nejstálejší. Ve vodě je velice dobře rozpustný dusičnan
stříbrný, AgNO3, ale halogenidy jsou naopak nerozpustné. Jejich přítomnost
v roztoku proto snadno dokážeme přikápnutím roztoku AgNO3: podle druhu
halogenidu vzniká bílá
sraženina AgCl, nažloutlá
sraženina AgBr a žlutá
sraženina AgI. Halogenidy
stříbrné jsou citlivé na světlo,
po osvětlení tmavnou a na
této skutečnosti je založena
klasická fotografie (filmy a
fotografické papíry obsahují na světlo citlivou vrstvu AgCl, nebo AgBr).
Úloha 30.2
Dozvěděli jsme se, že měďné sloučeniny jsou stabilní jen nerozpustné, v zásaditém
prostředí. V přítomnosti kyseliny sírové se oxid měďný rozpouští a disproporcionuje.
Zapište a vysvětlete reakci.
Řešení:
Disproporcionace je reakcí, při níž se prvek, ve středním oxidačním čísle, redukuje i
oxiduje. (Cu+I) se tak oxiduje na (Cu+II) a redukuje na elementární měď, (Cu0).
Měďnaté ionty vytvoří s kyselinou sírovou sůl, síran měďnatý:
Cu2O + H2SO4 CuSO4 + Cu + H2O

Týká se chemie mědi, jejíž sloučeniny jsou v tomto oxidačním čísle stabilní. Ionty
(Cu2+) vytvářejí ve vodném roztoku modře zbarvený aquakation [Cu(H2O)4]2+, který
405
také způsobuje zbarvení roztoku modré

skalice (CuSO4 . 5 H2O). V zásaditém
prostředí, po přidání amoniaku, se sráží
modrý hydroxid měďnatý, Cu(OH)2.
Nesmíme ho zahřát, protože by se už ve
vodném roztoku dehydratoval na černou
sraženinu oxidu měďnatého, CuO.
V nadbytku amoniaku měďnaté sloučeniny
vytvoří dobře rozpustný tmavě modrý
komplex, kation tetraaminměďnatý,
[Cu(NH3)4]2+. Roztok v pravé kádince na
fotografii pak už obsahuje pouze komplexní hydroxid tetraaminměďnatý:
Cu(OH)2 + 4 NH3 [Cu(NH3)4](OH)2

hydroxid tetraaminměďnatý
Roztok tohoto hydroxidu se označuje jako Schweizerovo činidlo a průmyslově se

využívá k rozpouštění celulosy při výrobě umělého hedvábí tzv. měďnatým
způsobem.
Samotná modrá skalice se požívá jako mořidlo, jako fungicid proti plísňovým
chorobám rostlin a v lékařství jako silné emetikum (dávka 1g vyvolá zvracení). Vyšší
dávky jsou toxické, dráždí kůži a sliznice, poškozují ledviny.
Týká se výhradně zlata. Působením lučavky královské na zlato vzniká nejprve chlorid
zlatitý, AuCl3, hnědé barvy. Ve skutečnosti vytváří plošné dimerní molekuly Au2Cl6,
kde dva atomy chloru plní funkci můstků. Jeho reakcí s HCl vzniká komplexní
kyselina tetrachlorozlatitá, H[AuCl4] a tato reakce je podstatou rozpouštění zlata
v lučavce královské.
AuCl3 + HCl H[AuCl4]
Zahřátím vytěká HCl a chlorid zlatitý se rozloží

na elementární zlato a chlor.
Jestliže redukujeme velmi zředěný roztok
chloridu zlatitého chloridem cínatým, vylučuje se
červená sraženina, zvaná Cassiův purpur. Ve
skutečnosti jde o kyselinu cíničitou,
prostoupenou částečkami koloidního zlata.
Používá se ve sklářském průmyslu pro výrobu tzv. rubínového skla.
406
31. PRVKY II.B PODSKUPINY (12. SKUPINY), KOVY

PODSKUPINY ZINKU
Podskupina zahrnuje kovy, které se v přírodě nacházejí ve formě sloučenin, poslední

z nich také výjimečně i ryzí: zinek (Zincum,Zn), kadmium (Cadmium, Cd), a rtuť
(Hydrargyrum, Hg).
Zinek
Hlavní zinkovou rudou je minerál sfalerit ZnS, oxidací ložisek se vytvořily také
kyslíkaté minerály, například smithsonit, ZnCO3, nebo willemit Zn2SiO4.
Kadmium
Ačkoli kadmium vytváří vlastní minerál, greenockit (CdS), je pro jeho vzácný výskyt
hlavním výrobním zdrojem sfalerit, obsahující přimísený CdS.
Rtuť
Hlavní a běžně se vyskytující rudou rtuti je červený sulfidový minerál cinnabarit,
rumělka, HgS.
Prvky mají elektronovou konfiguraci valenční sféry ns2(n – 1)d10. Orbitaly d
jsou tak zcela obsazeny a jejich elektrony se chemických dějů neúčastní. Prvky
podskupiny zinku tedy mají pouze valenční elektrony ns2, takže se nejedná v pravém
smyslu o přechodné kovy. Jsou měkké, mají nízké teploty tání.
Odštěpením obou valenčních elektronů (ns2) získají atomy prvků oxidační číslo (+II).
Rtuť se navíc stabilizuje ještě jiným způsobem: dva atomy rtuti odštěpí z s-orbitalu po
jednom elektronu a zbylý elektron na každém kationtu rtuti poslouží k vytvoření
jednoduché kovalentní vazby mezi sousedními kationty. Takto se vytvoří kation
(Hg2)2+, strukturně (Hg – Hg)2+, ve kterém atomy rtuti vystupují v oxidačním čísle (+I).
Zinek
Zinek je neušlechtilý reaktivní kov, vytěsňující vodík i ze zředěných roztoků kyselin a
hydroxidů:
Zn (s) + 2 HCl (aq) H2 (g) + ZnCl2 (aq)
Zn (s) + 2 NaOH (aq) + 2 H2O (l) H2 (g) + Na2[Zn(OH)4] (aq)

tetrahydroxozinečnatan sodný
Skutečnost, že zinek reaguje s kyselinami i hydroxidy, ukazuje na jeho amfoterní

charakter. Kromě toho zinek reaguje přímo s halogeny, sírou i kyslíkem: na vzduchu
se pokrývá vrstvičkou oxidu, která ho chrání před další oxidací.
Zinek je mikrobiogenní prvek, nezbytný pro funkci některých enzymů, potřebná denní
dávka pro člověka činí asi 25 mg. Nedostatek se projevuje zpomalením růstu a
kožními příznaky. Z rostlinných zdrojů se totiž špatně vstřebává, je pevně vázán na
kyselinu fytoovou. Jinou příčinou nedostatku může být přítomnost těžkých kovů
v potravě (Cd2+, Hg2+, Pb2+), protože obsazují vazné místo na proteinu
methallothioneinu, který zajišťuje vstřebávání zinku ze střeva. V nadbytku je zinek ale
toxický, vyvolává anémii, v důsledku snížení hladiny iontů Fe2+ v krvi. Smrtelná dávka
je asi 10g ZnSO4.
407
Zinek se používá k antikorozní úpravě povrchu oceli (pozinkování), pro výrobu slitin
(mosaz, alpaka), jako anoda do galvanických článků a jako redukční činidlo.
Kadmium
Není ušlechtilým kovem, přesto je však méně reaktivní, než zinek. Vytěsňuje vodík
z neoxidujících kyselin (HCl), ale s roztoky hydroxidů nereaguje. Slučuje se
s halogeny, sírou i kyslíkem.
Kadmium je toxický prvek, ionty Cd2+ blokují (-SH) skupiny enzymů a v těle se kov
ukládá, blokuje vstřebávání iontů Zn2+. Rozvíjí se anémie, neplodnost, žluté zbarvení
kůže a žlutý lem kolem zubů. Dochází k poškození ledvin a jater, akutní otravu vyvolá
už dávka kolem 10 mg Cd2+.
Kadmium se používá ke galvanickému pokovení oceli jako ochrana před korozí
(podobně, jako chromování, ovšem zde má povrch nažloutlý lesk), pro výrobu
alkalických akumulátorů a jako složka nízkotavitelných slitin. Nuklid (11348Cd) se
používá v jaderné technice ke zpomalování jaderných reakcí.
Rtuť
Ušlechtilý a za normální teploty kapalný kov, který se pro vysokou hodnotu
koeficientu objemové roztažnosti používá jako náplň do teploměrů. Kapalina
intenzivně těká a páry jsou toxické. Rtuť se rozpouští pouze v oxidujících kyselinách
(HNO3, H2SO4).
Hg + 4 HNO3 Hg(NO3)2 + 2 NO2 + 2 H2O
S mnoha kovy vytváří rtuť slitiny, zvané amalgámy. Amalgám Na/Hg se používá pro
výrobu hydroxidu sodného a jako zdroj sodíku coby redukčního činidla, amalgám se
stříbrem se dosud používá ve stomatologii na klasické zubní výplně. Rtuť se
uplatňuje jako katalyzátor, náplň výbojek, v polarografické analýze, organické
sloučeniny rtuti slouží jako pesticidy a výbušniny.
Rtuť je klasickým jedem, blokuje (-SH) skupiny molekul enzymů. Toxické jsou páry
rtuti i rozpustné sloučeniny (Hg2+), včetně organických (dimethylrtuť), které vznikají
v přírodě z anorganických sloučenin rtuti působením bakterií. Kvůli rychlému
odpařování je nutné rozlitou rtuť rychle asanovat ze spár v podlaze práškovou sírou
(vzniká HgS), nebo práškovým zinkem (vzniká amalgám). Akutní otrava se projeví
sliněním, průjmy, záněty dásní, zánětem plic, letální dávka je asi 1g rtuťnatých solí.
Chronická otrava vede k poškození jater, ledvin a mozku, objevují se poruchy paměti
a řeči. Elementární kapalná rtuť toxická není, ale po požití vyvolá podrážděním trávicí
trubice prudký průjem. Tato kolika je nebezpečná, může vést i k protržení střeva.
Úloha 31.1
Víme už, že zinek vytěsňuje ze zředěných roztoků kyselin vodík. Koncentrovaná,
horká, kyselina sírová však při reakci se zinkem má výhradně oxidační účinek, vodík
se neuvolňuje. Zapište takovou reakci chemickou rovnicí a vysvětlete.
Řešení:
Jestliže kyselina sírová vystupuje jako oxidační činidlo (oxiduje Zn na Zn2+), pak se
při reakci sama redukuje (S+VI na S+IV):
Zn + 2 H2SO4 ZnSO4 + SO2 + 2 H2O

horká, konc.
408
VÝROBA KOVŮ PODSKUPINY ZINKU
Zinek se vyrábí ze své rudy, sfaleritu, pyrometalurgicky, nebo hydrometalurgicky.

Ruda se nejprve zkoncentruje flotací a při použití pyrometalurgického způsobu se
praží na oxid zinečnatý. Unikající oxid siřičitý se použije pro výrobu kyseliny sírové.
2 ZnS (s) + 3 O2 (g) 2 ZnO (s) + 2 SO2 (g)
Protože zinkovou rudu běžně provází PbS, vzniká pražením také oxid olovnatý. Oba
oxidy se pak zahřívají s vápencem a koksem a při teplotě 1100 – 1400°C se uhlíkem
vyredukuje zinek i olovo.
ZnO (s) + C (s) Zn(g) + CO (g)
Zatímco vyredukovaný zinek se při teplotě tavení odpařuje a jeho páry se oddestilují,
kapalné olovo se usadí na dně pece, pod struskou.
Hydrometalurgický způsob výroby spočívá ve vyluhování rudy zředěným roztokem
kyseliny sírové. Získá se tím elektrolyt, roztok ZnSO4, z něhož se čistý zinek
vyredukuje elektrolýzou (na hliníkové katodě, zatímco anoda je olověná).
Kadmium se vyrábí pyrometalurgicky ze zinkových rud, sfalerit (ZnS) obsahuje

kolem 0,5% přimíseného CdS. Postup je stejný, jako při výrobě zinku, jen během
tavení se nejprve oddestiluje těkavější kadmium, teprve pak se zachycují páry zinku.
Při hydrometalurgickém způsobu výroby se použijí anodové kaly po elektrolytické
výrobě zinku. Rozpouštěním ve zředěné kyselině sírové vzniká roztok CdSO4,
z něhož se (po odstranění Fe a Tl) získá kadmium elektrolýzou.
Rtuť se vyrábí pražením rumělky na vzduchu při teplotě 750°C. Unikající rtuťové
páry se oddestilují a oxid siřičitý se použije pro výrobu kyseliny sírové:
HgS (s) + O2 (g) Hg (g) + SO2 (g)
SLOUČENINY KOVŮ PODSKUPINY ZINKU
Oxidační číslo (+I)
Týká se jenom sloučenin rtuťných, obsahujících kation (Hg22+), které lze snadno
získat redukcí rtuťnatých solí elementární rtutí.
Chlorid rtuťný, kalomel, Hg2Cl2, je téměř
nerozpustná sloučenina, proto není toxický.
Kalomel se používá jako součást mastí v kožním
lékařství, v elektrochemii se používá pro přípravu
kalomelové elektrody.
V tomto oxidačním čísle vytvářejí stabilní sloučeniny všechny tři prvky.
Zinek se v kyselinách rozpouští na zinečnaté soli, ze kterých se hydroxidem

alkalického kovu vysráží bílý hydroxid zinečnatý. Ten je amfoterní, reakcí
409
s kyselinami poskytuje opět zinečnaté soli, zatímco v nadbytku hydroxidu se

rozpouští za tvorby
tetrahydroxozinečnatanů.
Jak hydroxid zinečnatý,
tak i zinečnaté soli
vytvářejí v zásaditém
prostředí amoniaku
komplexní hydroxid
tetraaminzinečnatý:
Oxid zinečnatý, ZnO, se vyrábí oxidací par zinku na vzduchu a používá se jako
zinková běloba do nátěrových hmot, tmelů a kaučuků. Pro antiseptický účinek se
používá jako součást zásypů a mastí.
Síran zinečnatý, bílá skalice, ZnSO4 . 7 H2O, se pro antiseptické vlastnosti používá
jako součást očních kapek. Také je surovinou pro výrobu bílého pigmentu litoponu.
Je to netoxická ekvimolární směs síranu barnatého a sulfidu zinečnatého, která se
získává srážením sulfidu barnatého roztokem bílé skalice:
BaS + ZnSO4 ZnS + BaSO4
litopon
Litopon slouží pro výrobu nátěrových hmot, bílého pryžového zboží a bíle zbarvených
plastů.
Kyanid zinečnatý, Zn(CN)2, vzniká srážením roztoků zinečnatých solí kyanidovými

ionty a sraženina se pak rozpustí v nadbytku kyanidu na komplexní sůl,
tetrakyanozinečnatan. Ten se pak průmyslově využívá ke galvanickému zinkování
ocelí.
Zn(CN)2 + 2 NaCN Na2[Zn(CN)4]
tetrakyanozinečnatan sodný
Kadmium vytváří rozpustné soli, které lze srážet sulfanem na sulfid kademnatý, CdS.
Uplatňuje se jako žlutý pigment do malířských barev, kadmiová žluť.
CdSO4 (aq) + H2S CdS (s) + H2SO4 (aq)
Podobně, jako zinečnaté soli, reagují i kademnaté soli s kyanidy na nerozpustný

kyanid kademnatý, Cd(CN)2, který se v nadbytku kyanidu rozpouští na komplexní
hexakyanokademnatan, [Cd(CN)6]4-, používaný ke galvanickému kadmiování oceli.
Rtuť vytváří pestrou škálu rtuťnatých sloučenin. Sulfid rtuťnatý, HgS, vzniká srážením
roztoků rtuťnatých solí sulfanem, jako černě zbarvená modifikace s tetragonální
strukturou. Sublimací ale přechází v červenou modifikaci s hexagonální strukturou,
která se pod označením „čínská červeň“ používá jako pigment do malířských barev.
Chlorid rtuťnatý, HgCl2, sublimát, je velice toxická sloučenina, vznikající přetavením
(sublimací) ze směsi chloridu sodného a síranu rtuťnatého. Poškozuje trávicí trakt a
ledviny.
Jodid rtuťnatý, HgI2, vzniká jako žlutá sraženina srážením roztoků rtuťnatých solí
roztokem jodidu draselného:
410
Hg(NO3)2 (aq) + 2 KI (aq) HgI2 (s) + 2 KNO3 (aq)
V přebytku jodidu se rozpouští na komplexní tetrajodortuťnatan draelný, K2[HgI4].
HgI2 (s) + 2 KI (aq) K2[HgI4] (aq)
Vodný roztok, který obsahuje hydroxid alkalického kovu a

tetrajodortuťnatan draselný se označuje jako Nesslerovo
činidlo a používá se k důkazu přítomnosti amoniaku, nebo
amonných solí v roztoku. Už nepatrné koncentrace se
projeví tvorbou žlutohnědého zákalu, eventuálně sraženiny
Hg2NI . H2O. Jde o jodid tzv. Millonovy báze
Hg2N(OH) . 2 H2O, jejíž síťovitá makromolekula je tvořena
tetraedry s dusíkovými atomy v centru.
Úloha 31.2
Roztoky obsahující hexakyanokademnatanový anion [Cd(CN)6]4- se používají ke
galvanickému pokovení železných předmětů vrstvou kadmia. Zapište děj, kterým se
na katodě vyloučí kovové kadmium.
Řešení:
Kademnatý kation se redukuje přijetím dvou elektronů z katody. Kyanidové anionty
se nemění, v roztoku zůstane rozpuštěný kyanid (draselný, nebo sodný) a poslouží k
pozdější regeneraci kyanokomplexu, hexakyanokademnatanu draselného, či
sodného.
[Cd(CN)6]4- + 2 e- Cd0 + 6 CN-

Hexakyanokademnatan Kadmium
Úloha 31.3
Pokovení zinkem patří k velmi běžné antikorozní úpravě železných předmětů
(pozinkovaný plech). Zapište děj, probíhající v galvanické lázni na katodě.
Řešení:
K pokovení slouží kyanidová galvanická lázeň a dozvěděli jsme se, že kyanidovým
komplexem zinku je tetrakyanozinečnatan [Zn(CN)4]2-. Na katodě se zinečnaté ionty
redukují přijetím dvou elektronů:
[Zn(CN)4]2- + 2 e- Zn0 + 4 CN-

Tetrakyanozinečnatan Zinek
411
ORGANICKÁ CHEMIE
Uhlík vytváří s vodíkem velké množství sloučenin, zvaných uhlovodíky. V molekulách

uhlovodíků může být jeden, nebo více vodíkových atomů zaměněn za jiný druh
atomu, nebo skupinu. Vznikají tak deriváty uhlovodíků, obsahující v molekule také
jiný druh atomu, než jen uhlík a vodík. Organická chemie se zabývá studiem
uhlovodíků a jejich derivátů. Kromě pestré škály přírodních látek jsou další organické
sloučeniny připravovány v laboratořích a počet známých organických sloučenin už
jde do desítek milionů.
32. VAZBY V MOLEKULÁCH ORGANICKÝCH SLOUČENIN
VAZNOST PRVKŮ
Pro většinu organických sloučenin jsou charakteristické kovalentní vazby, spojující

atomy v molekule. Důležitou charakteristikou pro každý druh prvku je základní
vaznost prvku, tj. počet kovalentních vazeb, kterými se spojuje s jinými atomy prvků.
Jak vidíme, jednovazný je vodík a halogeny, dvojvazný je kyslík a síra, trojvazný je
dusík a fosfor, čtyřvazný je uhlík a křemík. Pro atomy prvků, vystupující ve své
základní vaznosti, je typický určitý počet volných (nevazebných) elektronových párů.
Tak například atom vodíku nemá žádný, atomy halogenů mají tři, atom kyslíku a síry
dva, atom dusíku a fosforu jeden a konečně atom uhlíku a křemíku žádný.
Atom uhlíku bývá v organických molekulách poután buď čtyřmi jednoduchými

vazbami, nebo dvěma jednoduchými a jednou dvojnou vazbou, nebo dvěma
dvojnými vazbami, nebo jednou
jednoduchou a jednou trojnou
kovalentní vazbou.
Při chemických reakcích se může
základní vaznost atomu změnit, ale pak se také změní počet volných elektronových
párů a na atomu se objeví kladný, nebo záporný náboj.
412
V levé části schématu poutá atom kyslíku svým volným elektronovým párem kation
(H+) odštěpený z kyseliny, atom kyslíku se tak stane trojvazným, ale má už jen jeden
volný elektronový pár a nese kladný náboj.
V pravé části schématu je účinkem báze vytrháván kation (H+) z vazby (-O-H),
původně vazebný elektronový pár připadne atomu kyslíku a stává se třetím volným
elektronovým párem tohoto atomu. Zároveň se nadpočetným elektronem atom
kyslíku nabil záporně a stal se jednovazným.
HYBRIDIZACE ORBITALŮ ATOMŮ UHLÍKU
Vazebné poměry i prostorové tvary organických molekul jsou odvozeny od

hybridního stavu atomů uhlíku, v nich zastoupených. Popíšeme vazebné poměry
v molekulách, kde se uhlíkové atomy nacházejí v hybridním stavu sp3 (Csp3),
v hybridním stavu sp2 (Csp2) a v hybridním stavu sp (Csp).
Hybridizace sp3
Uhlíkové atomy v tomto hybridním stavu mají základní uhlovodíky, zvané alkany.
Nejjednodušším z nich je molekula methanu, CH4.
Na atomu uhlíku hybridizuje (sjednocuje se) jak orbital 2s, tak i všechny tři orbitaly 2p
a vznikají 4 sjednocené, hybridní orbitaly sp3. Ty se uspořádají v prostoru tak, aby si
co nejméně překážely, takže směřují od jádra uhlíkového atomu do vrcholů čtyřstěnu,
tetraedru a svírají tak vazebný úhel 109,5°. Každý z sp3-hybridních orbitalů atomu
uhlíku se pak překrývá s 1s orbitalem atomu vodíku a vznikají tak jednoduché
σ-vazby C – H. Tyto vazby směřují do vrcholů tetraedru a používáme pro ně
konvenční značení: vazba v rovině nákresny se zapisuje normální čarou, vazba,
413
směřující před rovinu nákresny se značí klínkem a vazba směřující za rovinu

nákresny se zaznamená čárkovaně.
Kromě vzorců používáme ke znázornění prostorových tvarů molekul různé druhy
molekulových modelů:
Tyčinkový (drátový) model
(a) ukazuje dobře vazebné
úhly, ale neznázorňuje
reálné atomy. Kuličkový
model (b) tyto atomy
znázorňuje, avšak může
vytvářet zkreslenou
představu o tom, jak tyto
atomy vyplňují prostor. Informaci o vyplnění prostoru jednotlivými atomy poskytuje
kalotový model (c), neznázorňuje však dobře vazebné úhly. Často se používá mapa
elektrostatického potenciálu (d), která je mapou rozložení elektronové hustoty v
molekule a poskytuje informace o reakčních centrech. Červeně je značena nejvyšší a
modře nejnižší elektronová hustota.
Vazebný úhel 109,5°v molekulách alkanů má

důsledky pro prostorovou stavbu složitějších
molekul. Jsou vlastně vybudovány
z tetraedrických jednotek: molekula ethanu
představuje dva tetraedry spojené vrcholem.
Jednoduchá vazba C – C má délku 0,154
nm. Kolem jednoduché vazby C – C existuje
volná otáčivost, takže atomy vodíku na
sousedních uhlíkových atomech mohou navzájem zaujímat celou řadu poloh.
Můžeme tak odvodit nekonečné množství momentálních, dočasných prostorových
tvarů molekuly, konformací, které se v příští okamžik díky tepelnému pohybu
„přetočí“ v jiné konformace.
Podívejme se nyní na prostorový tvar
řetězce uhlovodíku dekanu, který
odvodíme spojením deseti
tetraedrických jednotek sp3-hybridních
uhlíkových atomů. Model ukazuje jen
jednu z možných konformací, avšak
jednu skutečnost vidíme velice názorně:
uhlíkatý řetězec alkanů nemůže být
přímkový, díky vazebnému úhlu
109,5°musí být nutně lomený:
Hybridizace sp2
Uhlíkové atomy v hybridním stavu sp2 mají uhlovodíky s dvojnou vazbou mezi
C-atomy, tedy alkeny a také aromatické uhlovodíky (areny). Vazebné poměry si
vysvětlíme na příkladu molekuly nejjednoduššího alkenu – ethenu, C2H4. Na atomu
uhlíku hybridizuje orbital 2s a pouze 2 orbitaly 2p, takže vzniknou tři sjednocené,
hybridní orbitaly sp2. Nejméně si překážejí tehdy, jestliže se uspořádají směrem do
vrcholů rovnostranného trojúhelníku a svírají tak vazebný úhel 120°.
414
Na atomu uhlíku však ještě zůstal jeden orbital, 2pz, který nehybridizoval: ten je
orientován kolmo na rovinu rovnostranného trojúhelníku. Odvodili jsme tak sp2-
hybridní uhlíkový atom (Csp2).
V molekule ethenu se překrývají sp2-orbitaly sousedních uhlíkových atomů a vytvářejí
tak σ-vazbu C – C. Na každém atomu uhlíku zbyly ještě dva sp2-hybridní orbitaly:
každý z nich se překrývá s 1s orbitalem atomu vodíku a vznikají tím celkem 4
σ-vazby C – H. Nehybridizované orbitaly 2pz na atomech uhlíku se překrývají bočně
a tím vytvářejí vazbu π, jejíž elektronový oblak je rozložen nad a pod rovinou σ-vazby
C – C. Mezi uhlíkovými atomy v molekule ethenu se tedy nachází dvojná vazba,
tvořená jednou vazbou σ a jednou vazbou π. Dvojná vazba C = C má délku 0,134
nm. Vazba π zabraňuje volné otáčivosti kolem vazby C – C, takže molekula získala
pevné prostorové uspořádání, tzv. konfiguraci. Všimněme si ještě jedné významné
skutečnosti: všechny atomy v molekule ethenu leží v jedné rovině – molekula je
plošný útvar. Zobecnění: všechny atomy, vázané přímo na uhlíkový atom Csp2 leží
v jedné rovině. Z toho plyne, že molekuly, obsahující sp2-hybridní atomy uhlíku, jsou
rovinné útvary.
Hybridizace sp
Uhlíkové atomy v hybridním stavu sp (Csp) mají uhlovodíky s trojnou vazbou – alkyny.
Nejjednodušším z nich je ethyn (acetylen), C2H2. Na atomu uhlíku hybridizuje pouze
jeden orbital 2s a jeden orbital 2p, takže vznikají dva sjednocené (hybridní) orbitaly
sp. Aby si nepřekážely, orientují se pod úhlem 180°, takže vazebný úhel na trojné
vazbě je 180°. Na atomu uhlíku ještě zbyly dva nehybridizované orbitaly 2p (2px a
2pz), které jsou kolmé na hybridní orbitaly i na sebe navzájem.
415
Při vzniku molekuly ethynu se překrývají sp-hybridní orbitaly sousedních atomů

uhlíku a vytvoří tak σ-vazbu C – C. Každý uhlíkový atom má ještě jeden sp-hybridní
orbital, který se překrývá s 1s orbitalem atomu vodíku a tím vznikají σ-vazby C – H.
Bočným překryvem orbitalů 2px sousedních atomů uhlíku vzniká jedna vazba π,
bočným překryvem orbitalů 2pz se vytváří druhá vazba π. Mezi uhlíkovými atomy se
tak vytvořila trojná vazba, tvořená jednou vazbou σ a dvěma vazbami π. Trojná
vazba C ≡ C má délku 0,120 nm.
Na vzniku dvou vazeb π se podílely celkem 4 elektrony, jejich elektronový oblak
vytváří souvislý obal, obklopující σ-vazbu C – C.
Z vazebného úhlu sp-hybridizace plyne, že molekula ethynu je lineární, všechny
atomy leží na jedné přímce.
Atom uhlíku v hybridním stavu sp (Csp) však nemusí nutně vytvářet trojnou vazbu;
situaci si objasníme na příkladu molekuly uhlovodíku allenu. To je tříuhlíkatý
nenasycený uhlovodík s kumulovanými dvojnými vazbami (dvojné vazby C = C
následují hned za sebou).
Krajní uhlíkové atomy jsou v hybridním stavu sp2
a jejich nehybridizované p-orbitaly se podílejí na
tvorbě vazeb π. Prostřední uhlíkový atom je
v hybridním stavu sp, takže má dva
nehybridizované p-orbitaly, podílející se na tvorbě
dvou π-vazeb. Všechny atomy uhlíku v molekule
allenu leží na jedné přímce, avšak vodíkové
atomy leží ve dvou rovinách na sebe kolmých.
Úloha 32.1
Objasněte, proč v molekule methanu je uhlíkový atom právě v hybridním stavu (sp3)
a ne jiném, v molekule ethenu v hybridním stavu (sp2) a v molekule ethynu
v hybridním stavu (sp).
Řešení
Využijeme poznatku obecné chemie, podle něhož se hybridizace účastní pouze
orbitaly, podílející se na tvorbě vazeb σ a nehybridizují orbitaly, vytvářející vazby π.
Pomocí rámečků proto zapíšeme vznik vazeb ve všech třech uvedených molekulách
a zjistíme, které orbitaly atomu uhlíku hybridizovat mohou a které nemohou.
Atom uhlíku má k dispozici pro tvorbu vazeb celkem 4 elektrony v jednom orbitalu
(2s) a třech orbitalech (2p). Odvozujeme od excitovaného, resp. valenčního stavu
atomu uhlíku. V molekule methanu vytváří každý orbital uhlíku vazbu s jiným atomem
vodíku, takže mezi dvěma danými atomy je to vždy první vazba a tou je vazba (σ).
416
Na tvorbě vazeb (σ) se tedy podílí jeden orbital (s) a tři orbitaly (p) atomu uhlíku. Tyto
orbitaly hybridizují, za vzniku 4 hybridních orbitalů (sp3).
V molekule ethenu se na tvorbě vazeb (σ) podílí na každém uhlíku jeden orbital (s) a
dva orbitaly (p). Třetí z orbitalů (p) na každém atomu uhlíku se podílí na tvorbě druhé
vazby v pořadí mezi uhlíkovými atomy a tou je vazba (π). Tyto p-orbitaly se
hybridizace neúčastní. Na každém uhlíkovém atomu tedy hybridizuje jeden orbital (s)
a dva orbitaly (p), za vzniku tří hybridních orbitalů (sp2).
V molekule ethynu se na tvorbě (σ) vazeb
podílí pouze jeden orbital (s) a jeden orbital
(p) na každém atomu uhlíku. Tyto orbitaly
hybridizují za tvorby dvou hybridních
orbitalů (sp). Druhý a třetí p-orbital na
každém atomu uhlíku vytváří v pořadí
druhou a třetí vazbu mezi stejnými
uhlíkovými atomy, takže se jedná o vazby
(π). Tyto p-orbitaly, které se na jejich tvorbě
podílejí, nehybridizují.
Určení hybridního stavu atomů v molekule
K výsledku vede právě uvedený zápis vazebných poměrů pomocí rámečků. Je to

však zdlouhavé a často potřebujeme rychle určit hybridní stav různých druhů atomů
v celé řadě molekul. Použijeme proto jednoduché pravidlo, které platí pro téměř
všechny molekuly. Sečteme počet ligandů (atomů, skupin, volných elektronových
párů), vázaných na sledovaný atom. Čtyři ligandy pak odpovídají hybridizaci (sp3), tři
ligandy hybridizaci (sp2) a dva ligandy hybridizaci (sp).
Úloha 32.2
Určete hybridní stav označených atomů v následujících molekulách:
Řešení:
ZÁPIS VZORCŮ ORGANICKÝCH SLOUČENIN
Typy vzorců
Zápis vazebných poměrů v molekulách bývá komplikovaný, proto používáme
konvenčně stanovená zjednodušení – chemické vzorce. Rozlišujeme několik typů a
jejich psaní se řídí určitými pravidly.
417
Empirický vzorec
Vyjadřuje nejmenší poměr atomů prvků v molekule, který zjistíme tzv. elementární
organickou analýzou. Příklad: CH3 znamená, že poměr C : H je 1 : 3. Vzorec nemusí
vyjadřovat skutečný počet atomů v molekule.
Souhrnný (sumární = molekulový) vzorec

Vyjadřuje skutečný počet atomů v molekule, buď je roven empirickému vzorci, nebo
je jeho celistvým násobkem. Například vzorec ethanu, C2H6, je dvojnásobkem
empirického vzorce CH3. Souhrnné vzorce však nic neříkají o stavbě molekuly, proto
se v organické chemii používají jen málo.
Konstituční vzorec
Tento vzorec vyjadřuje konstituci, tedy způsob
spojení atomů v molekule. Nic neříká o její
prostorové stavbě ani vazebných úhlech.
Elektronový vzorec
Vyjadřuje totéž, co vzorec konstituční, ale navíc jsou na atomech
vyznačeny volné elektronové páry. To je důležité pro výklad
reakčních mechanismů. Tak například vidíme, že v molekule
ethanolu má atom kyslíku dva volné elektronové páry.
Racionální vzorec
Poskytuje stejnou informaci, jako vzorec konstituční, avšak je úspornější, a proto
racionální vzorce používáme velmi často. Odvozují se z konstitučních vzorců tak, že
skupiny atomů, které spolu souvisejí, se zapíší souhrnně a spojí se valenční čárkou,
která vyznačuje chemickou vazbu. U zjednodušených racionálních vzorců, hlavně u
cyklických molekul, vynecháváme také atomy uhlíku a vodíku. Uhlíkový atom
předpokládáme v rohu mnohoúhelníku a počet H-atomů automaticky dopočítáváme
tak, aby každý uhlík byl čtyřvazný.
Vyšší stupeň racionalizace (zjednodušení) se využívá také u necyklických molekul,

v souvislosti s používáním chemických počítačových editorů. Často se tento typ
zápisu označuje jako „skeletální vzorec“.
V těchto velmi zjednodušených racionálních
vzorcích se už nepíšou atomy uhlíku ani
vodíku v uhlovodíkové kostře, násobné vazby
se však zapisují. Transformaci tradičního
racionálního vzorce na zjednodušený
racionální vzorec (skeletální vzorec) si
ukážeme na příkladech:
418
Prostorové (perspektivní) vzorce

Poskytují informaci nejen o konstituci, ale také o prostorovém uspořádání atomů
v molekule. Znamená to, že v těchto vzorcích lze
také vyjádřit vazebné úhly. Z předchozího
výkladu už víme, že vazby v rovině nákresny se
zapisují normální čarou, vazby směřující před
rovinu nákresny klínkem a vazby směřující za
rovinu nákresny čárkovaně.
Úloha 32.3
Ve skeletálních vzorcích nezapisujeme uhlíkové a
vodíkové atomy, ovšem všechny ostatní, tzv.
heteroatomy a skupiny jimi tvořené, se zapisují.
Převeďte následující racionální vzorce na skeletální:
Řešení:
Úloha 32.4
V zápisu trojné vazby musíme u skeletálního vzorce respektovat vazebný úhel 180°.
Zlom řetězce tedy hned za trojnou vazbou následovat nemůže. Přepište následující
skeletální vzorce do vzorců racionálních:
Řešení:
419
33. NÁZVOSLOVÍ ORGANICKÉ CHEMIE
Pestrá škála organických sloučenin vyžaduje, aby k jejich pojmenování byly

vypracovány a stále aktualizovány přesné názvoslovné principy. Tuto roli plní komise
IUPAC (International Union of Pure and Applied Chemistry) – mezinárodní unie pro
čistou a aplikovanou chemii. Ponechává v platnosti některé dávno vzniklé triviální
názvy, jež vyjadřují například původ určité látky. Příkladem je název kyselina octová,
obsažená v octu. Podstatou názvosloví IUPAC jsou základní názvoslovné principy,
(princip substituční, aditivní, záměnný, substraktivní, konjuktivní). Nejrozšířenější je
právě substituční princip, který vychází z názvosloví uhlovodíků, a proto názvům
uhlovodíků a jejich zbytků se budeme věnovat nejdříve.
NÁZVOSLOVÍ UHLOVODÍKŮ
Názvosloví vychází z pojmenování nasycených uhlovodíků, alkanů, s nerozvětveným

řetězcem:
CH4 methan henikosan (C21)

CH3 – CH3 ethan dokosan (C22)
CH3 – CH2 – CH3 propan trikosan (C23)
CH3 – (CH2)2 – CH3 butan tetrakosan (C24)
CH3 – (CH2)3 – CH3 pentan
CH3 – (CH2)4 – CH3 hexan nonakosan (C29)
CH3 – (CH2)5 – CH3 heptan triakontan (C30)
CH3 – (CH2)6 – CH3 oktan hentriakontan (C31)
CH3 – (CH2)7 – CH3 nonan dotriakontan (C32)
CH3 – (CH2)8 – CH3 dekan tritriakontan (C33)
CH3 – (CH2)9 – CH3 undekan
CH3 – (CH2)10 – CH3 dodekan nonatriakontan (C39)
CH3 – (CH2)11 – CH3 tridekan tetrakontan (C40)
CH3 – (CH2)12 – CH3 tetradekan pentakontan (C50)
CH3 – (CH2)13 – CH3 pentadekan hexakontan (C60)
CH3 – (CH2)14 – CH3 hexadekan heptakontan (C70)
CH3 – (CH2)15 – CH3 heptadekan oktakontan (C80)
CH3 – (CH2)16 – CH3 oktadekan nonakontan (C90)
CH3 – (CH2)17 – CH3 nonadekan hektan (C100)
CH3 – (CH2)18 – CH3 ikosan
Alkany mají tedy názvoslovnou příponu –an odtržením jednoho či více vodíkových
atomů od molekuly alkanu odvodíme uhlovodíkový zbytek – alkyl. V jeho názvu je
přípona – an nahrazena příponou – yl, ovšem záleží na tom, v jaké části řetězce je
vodíkový atom odtržen.
Jestliže je vodíkový atom odtržen na konci řetězce, odtrhneme z názvu uhlovodíku
příponu – an a nahradíme ji příponou -yl.
2 1
CH4 CH3 – CH3 – CH3 CH3 – CH2 –
methan methyl ethan ethyl

420
Obecnější postup lze uplatnit i tehdy, jestliže vodíkový atom je odtržen na uhlíku
uvnitř řetězce: k názvu uhlovodíku se připojí zakončení -yl a číslem (lokantem) se
uvede poloha v řetězci, kde byl vodík odtržen. Řetězec číslujeme od toho konce, od
něhož vyjdou co nejnižší čísla pro odtržený vodík.
1 2 3 3 2 1
CH3 – CH2 – CH3 CH3 – CH – CH3 CH3 – CH2 – CH2 –
propan propan – 2 – yl propyl, nebo propan -1 –yl
5 4 3 2 1
CH3 – CH2 – CH2 – CH – CH3
pentan – 2 - yl
CH3 – CH2 – CH2 – CH2 – CH3
pentan 1 2 3 4 5
– CH2 – CH2 – CH2 – CH2 – CH3
pentyl, nebo pentan – 1 – yl
Názvy alkanů s rozvětveným řetězcem
Vyhledáme nejdelší uhlíkatý řetězec (nemusí ležet vždy na přímce) a očíslujeme ho

od toho konce, kdy vyjdou pro substituenty (uhlovodíkové zbytky) nejmenší čísla.
Substituenty vyjádříme předponou, před níž uvedeme číselně polohu v řetězci; více
stejných substituentů se navíc vyjádří násobící předponou (di-, tri- tetra-).
1 2
CH3 – CH2 CH3 CH3
CH3 – CH2 – CH2 – CH – CH3 CH3 – CH – C – CH2 – CH3

6 5 4 3 1 2 3 4 5
CH3
3 – methylhexan 2,3,3 – trimethylpentan
Jestliže posuzujeme nejmenší čísla pro základní řetězec, pomůžeme si tím, že

číselný soubor čteme jako celek:
CH3 – CH2 CH3 CH3 – CH2 CH3
CH3 – CH2 – CH – CH2 – CH2 – C – CH3 CH3 – CH2 – CH – CH2 – CH2 – C – CH3
1 2 3 4 5 6 7 7 6 5 4 3 2 1
CH3 CH3
V prvním případě (červená čísla) vyjde pro substituenty soubor 3,6,6, ve druhém
případě (zelená čísla) soubor 2,2,5. Posuzujeme jako číslo 366 a 225, takže nižší je
225 a platí číslování u varianty vpravo (zelená čísla). Názvy substituentů se vyjádří
421
předponami a seřadí podle abecedy (dříve zařadíme ethyl, teprve pak methyl),
přičemž násobící předpony (di-, tri-, tetra-…) se do abecedy nepočítají. Vidíme, že
základní řetězec tvoří 7 C-atomů, základem názvu je tedy heptan. Na něho se vážou
substituenty: 1 ethylová skupina a dvě methylové skupiny. Před jejich předponami
uvedeme číslo (lokant), vyjadřující jejich polohu v řetězci. Správný název uhlovodíku
je: 5 – ethyl – 2,2 – dimethylheptan.
Názvy uhlovodíkových zbytků s rozvětveným řetězcem
Uhlíkový atom, z něhož je odtržen vodík, je součástí základního řetězce a nese co

nejmenší číslo.
CH3 CH3
CH3 – CH2 – CH2 – CH2 – CH – CH3 – CH2 – CH – CH2 – CH2 –

5 4 3 2 1 5 4 3 2 1
1-methylpentyl 3-methylpentyl
Názvosloví IUPAC povoluje také semisystematické názvy větvených uhlovodíků a

jejich zbytků. Tyto názvy využívají buď předpony iso- či neo-, nebo označení
sekundárního a terciárního uhlíku.
CH3
Předpona iso- označuje větvení řetězce typu: - CH
CH3
CH3
Předpona neo- označuje větvení řetězce typu: - C – CH3
CH3
V názvu se kromě předpony vyjádří celkový počet uhlíků v molekule, uhlovodíkové

zbytky mají příponu –yl.
CH3 CH3 CH3

CH – CH3 CH – CH2 – CH –
CH3 CH3 CH3
isobutan isobutyl isopropyl
CH3 CH3
CH3 – C – CH3 CH3 – C – CH2 –
CH3 CH3
neopentan neopentyl
Nejen pro názvosloví je užitečné rozlišit v molekule uhlovodíku primární, sekundární,

terciární a kvarterní uhlíkový atom.
422
Primární uhlíkový atom je vázán jednou kovalentní vazbou k maximálně jednomu

dalšímu - uhlíkovému atomu, sekundární uhlík ke dvěma dalším C-atomům, terciární
ke třem a kvarterní ke čtyřem dalším uhlíkům.
Pak můžeme použít semisystematické názvy uhlovodíkových zbytků, které vyjadřují,
že vodík je odtržen na sekundárním nebo terciárním C-atomu: použijeme zkratky,
tzv. strukturní deskriptory, psané kurzívou: sek-, terc-.
CH3 CH3
CH3 – CH2 – CH – CH3 – C –
CH3
sek-butyl (čteme sekundární butyl) terc-butyl (čteme terciární butyl)
Názvy vícevazných uhlovodíkových zbytků
Jestliže uhlovodíkový zbytek je vázán jednoduchými vazbami, vsuneme před

zakončení –yl násobící předponu di (pro dvojvazný zbytek), nebo tri (pro trojvazný
zbytek) a lokantem (číslem) uvedeme jejich polohu v řetězci. U některých
vícevazných zbytků jsou povoleny triviální názvy (uvedené v závorce).
- CH2 – - CH – - CH2 – CH2 – CH3 – CH – - CH2 – CH2 – CH2 –
methandiyl methantriyl ethan-1,2-diyl ethan-1,1-diyl propan-1,3-diyl

(methylen) (ethylen) (trimethylen)
CH3 – CH – CH2 – CH3 – C – CH3 CH3 – CH2 – C –
propan-1,2-diyl
(propylen) propan-2,2-diyl propan-1,1,1-triyl
Jestliže je uhlovodíkový zbytek vázán dvojnou vazbou, má v názvu zakončení

–yliden, jestliže je poután trojnou vazbou, pak zakončení –ylidyn.
CH2 = CH ≡ CH3 – CH = CH3 – C ≡ CH3 – CH2 – CH =

methyliden methylidyn ethyliden ethylidyn propyliden
423
CH3
CH = CH3 – CH2 – C ≡ CH3 – CH2 – C =
CH3
isopropyliden propylidyn propan-1-yl-1-yliden
Poslední z uvedených příkladů ukazuje situaci, kdy uhlovodíkový zbytek je připojen

zároveň jednoduchou i dvojnou vazbou: vidíme, že v názvu se uplatní pravidla pro
oba případy.
Úloha 33.1
a) Odvoďte vzorec: 3-ethyl-4-methylhexan

b) Odvoďte vzorec: 2,2-dimethylpropan
c) Pojmenujte uhlovodík:
CH2 – CH3
CH3 – CH – CH2 – CH – CH3
CH2 – CH3
d) Pojmenujte uhlovodíkový zbytek:
CH3
CH3 – CH – CH – CH2 –
CH3
Řešení:
CH2 – CH3
a)
CH3 – CH2 – CH – CH – CH2 – CH3
CH3
Poznámka: V názvu tohoto uhlovodíku bylo aplikováno pravidlo, podle něhož se dva
různé alkyly, nebo jiné substituenty v symetrických polohách číslují tak, aby nižší
číslo měl substituent, který je dříve v abecedě. Název 3-methyl-4-ethylhexan je tedy
nesprávný.
b)
CH3
CH3 – C – CH3
CH3
c) 3,5-dimethylheptan
d) 2,3-dimethylbutan – 1 – yl, nebo: 2,3-dimethylbutyl

424
Názvy nenasycených uhlovodíků a jejich zbytků
Pro uhlovodíky s dvojnou vazbou, alkeny, se používá zakončení – en, pro uhlovodíky
s trojnou vazbou, alkyny, pak zakončení - yn. Jestliže má uhlovodík více než tři
uhlíkové atomy v řetězci, je nutné číslem (lokantem) uvést polohu násobné vazby
(C-atom, za kterým se nachází násobná vazba). Řetězec číslujeme tak, aby pro
násobné vazby vycházely co nejnižší lokanty (čísla). Základní řetězec uhlovodíku pak
nemusí být nejdelší nerozvětvený řetězec, ale ten, který nese maximum násobných
vazeb (tj. dvojných a trojných dohromady).
Větší počet násobných vazeb vyjádříme násobící předponou (di, tri..). U některých
uhlovodíků povoluje IUPAC triviální názvy (uvedeny v závorce).
CH2 = CH2 CH ≡ CH CH2 = CH – CH3 CH2 = C = CH2 CH3 – C ≡ CH

ethen ethyn propen propadien propyn
(acetylen) (allen)
CH3
CH3 – CH2 – CH2 – CH = CH – CH3 CH2 = C – CH = CH2

6 5 4 3 2 1 1 2 3 4
hex –2- en 2-methylbuta-1,3-dien

(isopren)
1CH
2
║
CH3 – CH2 – C – CH2 – C – CH2 – CH2 – CH3
2 3 4║
5CH 2-ethyl-4-propylpenta-1,4-dien
2
V případě, že uhlovodík obsahuje současně dvojnou i trojnou vazbu, má v názvosloví

přednost dvojná vazba před trojnou: uhlovodík má zakončení –en a pak se připojí
přípona –yn. Řetězec číslujeme tak, aby pro násobné vazby (dvojné a trojné
dohromady) vyšel co nejnižší soubor lokantů. V případě stejného souboru lokantů
číslujeme tak, aby pro dvojnou vazbu vyšel co nejnižší lokant.
CH3
CH3 – CH = CH – CH2 – C ≡ CH CH2 = CH – CH2 – CH2 – CH – C ≡ CH

6 5 4 3 2 1 1 2 3 4 5 6 7
hex-4-en-1-yn 5-methylhept-1-en-6-yn
V prvním případě vychází soubor lokantů při číslování zprava doleva (1,4), zleva
doprava by vyšel (2,5). Ve druhém případě vychází soubor lokantů (1,6) pro
číslování jak zleva, tak i zprava, a proto přednost má číslování řetězce zleva, kdy pro
dvojnou vazbu vyjde nižší lokant.
Názvy nenasycených uhlovodíkových zbytků
Zbytek nese zakončení –yl a uhlíkový atom, z něhož je odtržen vodík, má v řetězci
lokant (1). Povoleny jsou i některé triviální názvy (v závorce).
425
2 1 2 1 3 2 1 3 2 1
CH2 = CH – CH ≡ C – CH2 = CH – CH2 – CH3 – CH = CH –
ethenyl (vinyl) ethynyl prop-2-en-1-yl (allyl) prop-1-en-1-yl
Úloha 33.2
a) Napište vzorec uhlovodíku: 2,4-dimethylhex-2-en
b) Napište vzorec uhlovodíku: 3-methylpent-1- yn
c) Pojmenujte uhlovodík:
CH2
CH2 = CH – C – CH2 – CH3
Řešení:
a)
CH3 CH3
CH3 – C = CH – CH – CH2 – CH3
b)
CH ≡ C – CH – CH2 – CH3
CH3
c)
2-ethylbuta-1,3-dien
Názvosloví cyklických uhlovodíků a jejich zbytků
Uhlovodíkové zbytky mají v názvu předponu cyklo-, uhlovodíkové zbytky mají

příponu –yl.
cyklopropan cyklopropyl cyklobutan cyklobutyl cyklopentan cyklopentyl
cyklohexan cyklohexyl cykloheptan cykloheptyl

426
Cyklus číslujeme tak, aby pro substituenty vyšel co nejnižší soubor lokantů. Jestliže
jsou v cyklu přítomny dvojné vazby, číslujeme tak, aby byly vyjádřeny co nejnižšími
lokanty, bez ohledu na polohu substituentů.
CH3 CH3
3
3 2 4 CH3
2
1
1
CH2 – CH3
1-ethyl-3-methylcyklohexan 3,4-dimethylcyklopent-1-en
3,4-dimethylcyklopenten⃰
⃰ V cyklu se dvojná vazba nachází za uhlíkovým atomem číslo (1), proto není nutné
číslo (lokant), označující polohu dvojné vazby, v názvu uvádět.
Jestliže se jedná o uhlovodíkový zbytek, pak cyklus začínáme číslovat od C-atomu,

na kterém je odtržen vodík.
CH3
5
5
4 6
4 1
3 1
3 2
2
cyklohexa-2,4-dien-1-yl 5-methylcyklopent-2-en-1-yl
Úloha 33.3
Zapište chemickým vzorcem sloučeninu:
a) 5-ethylcyklopenta-1,3-dien
b) 4,5-dimethylcyklohexen
Odvoďte název sloučeniny:
c)
Řešení:
c) 1-methyl-4-(propan-2-yl)-cyklohexan, nebo: 1-methyl-4-isopropylcyklohexan

427
Názvosloví bicyklických a spirocyklických uhlovodíků
Bicyklické uhlovodíky
Molekula těchto uhlovodíků je tvořena dvěma cykly, které mají společné dva uhlíkové
atomy. Z těchto společných C-atomů pak vystupují řetězce, které je přemosťují.
V názvu se uvede nejprve předpona bicyklo-, pak do hranaté závorky počty uhlíků
v řetězcích v sestupném pořadí (oddělují se tečkou a společné uhlíkové atomy se
k nim nepočítají) a připojí se název uhlovodíku o celkovém počtu uhlíků v molekule.
Příklad 1
Pojmenujte sloučeninu:
1
Vyznačená čísla uvádějí pouze
1
1
počty uhlíkových atomů
2
2 v řetězcích, nejedná se o
3 číslování řetězce uhlovodíku. O
něm pojednáme později.
Ze společných uhlíkových atomů, které ve vzorci nejsou označeny číslem, vystupují
tři uhlíkaté řetězce: představují tříuhlíkatý, jednouhlíkatý a dvouuhlíkatý můstek. Do
hranaté závorky uvedeme čísla v sestupném pořadí. Celkový počet uhlíků je osm,
proto oktan.
Název: bicyklo[3.2.1]oktan
Příklad 2
1 1 1
2 2 2
bicyklo[2.2.2]oktan
Příklad 3
Pojmenujte sloučeninu: 1 1
2
0 2
3
3
4
Všimněme si, že v tomto případě jeden z můstků, propojující společné uhlíky,

neobsahuje žádný další uhlíkový atom. Počet uhlíků v takovém řetězci vyjádříme
nulou.
Název: bicyklo[4.3.0]nonan
Číslování řetězce
Číslovat začínáme na některém společném uhlíku. Čísluje se nejdříve přes nejdelší
řetězec ke druhému společnému uhlíku, pak přes kratší řetězec a nakonec přes
nejkratší řetězec.
Řetězce potřebujeme číslovat tehdy, jestliže je na bicyklický skelet vázán nějaký
substituent. Polohu i název substituentu uvedeme ještě před předponou bicyklo.
428
Příklad 4
Pojmenujte sloučeninu: 4 CH3
5 6
7
2 1
6-methylbicyklo[3.2.0]heptan
Příklad 5
5
7
6
4
8
3
1 9
2
bicyklo[4.3.0]non-7-en
Právě uvedený příklad ukazuje, že při číslování bicyklického systému nemá dvojná
vazba přednost.
Spirocyklické uhlovodíky
Molekula těchto uhlovodíků je tvořena dvěma cykly, které mají společný jeden
uhlíkový atom (spiroatom). Z tohoto společného C-atomu pak vystupují řetězce.
V názvu se uvede nejprve předpona spiro-, pak do hranaté závorky počty uhlíků
v řetězcích ve vzestupném pořadí (oddělují se tečkou a společný uhlíkový atom se
k nim nepočítá) a připojí se název uhlovodíku o celkovém počtu uhlíků v molekule.
Příklad 1
Pojmenujte sloučeninu: 2 1 1
2
3
3
4 5 4
Čísla uvedená ve vzorci ukazují počty uhlíkových atomů v jednotlivých řetězcích a

nepředstavují číslování spirocyklického systému (o něm později).
Název: spiro[4.5]dekan
Číslování řetězce
Číslování zde nevychází ze společného uhlíku, ale č. 1 nese uhlíkový atom menšího
cyklu, který sousedí se společným uhlíkem. Očísluje se nejprve menší cyklus a pak
se přes spiroatom přestoupí na větší cyklus. Jestliže je spirocyklická sloučenina
substituovaná, uvede se poloha i název substituentů ještě před předponou spiro-.
429
Příklad 2 H3C 5
6 1
Pojmenujte sloučeninu: 4
2 CH3
7 8 3 2,6-dimethylspiro[3.4]oktan
Názvosloví aromatických uhlovodíků
Typickými aromatickými uhlovodíky

jsou látky benzenové řady, tedy
odvozené od uhlovodíku benzenu.
Velice často v chemii používáme
označení dvou vzájemných poloh
(třeba substituentů) na benzenovém
jádře: poloha 1,2 = ortho (o-)
poloha 1,3 = meta (m-)
poloha 1,4 = para (p-)
Uhlovodíkový zbytek odvozený od benzenu má název fenyl-, dvojvazné zbytky jsou

fenyleny:
Pro methylbenzen se používá triviální název toluen a odtržením vodíku od něho

můžeme odvodit 4 uhlovodíkové zbytky: benzyl- a tři druhy tolylů.
Nejen pro methylbenzen, ale také pro další

aromatické uhlovodíky se používají triviální
názvy. Dimethylbenzeny se označují jako
xyleny:
430
Polyfenyly jsou aromatické uhlovodíky, v jejichž molekulách jsou fenylové či

fenylenové zbytky spojeny navzájem jednoduchou vazbou:
Kondenzované aromatické uhlovodíky mají minimálně dva cykly spojené alespoň

dvěma společnými C-atomy. Používají se pro ně triviální názvy a konvenční
číslování, k označení uhlovodíkových zbytků se používají často také jejich stažené
(zkrácené) názvy (v závorce).
8 1 1 1
7 2
2
6 3
5 4
naftalen naftalen-1-yl naftalen-2-yl

(1-naftyl) (2-naftyl)
3
4 2
8 9 1 9 5
7 2 1
6
6 3 10
7
5 10 4 8 9
anthracen anthracen-9-yl fenanthren

(9-anthryl)
Úloha 33.4
Zapište systematický název sloučenin
s triviálním názvem:
a) kumen
b) mesitylen
Zapište vzorec sloučeniny:
c) m-divinylbenzen
Řešení:
a) isopropylbenzen, nebo: 2-fenylpropan
b) 1,3,5-trimethylbenzen
c)
431
NÁZVOSLOVÍ DERIVÁTŮ UHLOVODÍKŮ
Substituční princip
Tento nejdůležitější názvoslovný princip vychází z názvosloví uhlovodíků, v jejichž

molekulách je jeden či více atomů vodíku zaměněn jiným atomem, nebo skupinou
atomů – substituentem.
Substituenty v molekule řadíme podle názvoslovné priority. Přítomnost určitého
substituentu v molekule vyjádříme zakončením: zakončení může být v názvu pouze
jediné a bude jím vyjádřen substituent s nejvyšší prioritou. Ostatní substituenty,
s nižší prioritou, se v názvu vyjádří předponami.
Záhy uvidíme, že podle priority řadíme jen některé substituenty; ostatní substituenty,
které se už neřadí podle priority, nemají v názvu žádné zakončení a můžeme je
vyjádřit pouze předponami.
Abychom mohli na základě substitučního principu tvořit názvy a vzorce derivátů
uhlovodíků, musíme se nejprve seznámit:
• s prioritou substituentů, jejich zakončením a předponami
• s pravidly pro výběr základního uhlovodíkového řetězce
• s pravidly pro tvorbu názvu ze vzorce
• s pravidly pro tvorbu vzorce z názvu.
Priorita substituentů
Substituent předpona zakončení
(+) -onio- -onium

kation -ium
O -ová kyselina
C karboxy- -karboxylová kyselina *
OH
O
S OH sulfo- -sulfonová kyselina
O -oát
C -karboxylát*
O-
O alkyloxykarbonyl- alkyl- ... -oát

C aryloxykarbonyl- alkyl- ... -karboxylát*
OR
O -oylhalogenid
C halogenkarbonyl- -karbonylhalogenid *
X (X = halogen)
432
O -amid
C karbamoyl- -karboxamid*
NH2
-nitril
C N kyan- -karbonitril *
O oxo- -al
C formyl- * -karbaldehyd *
H
C
oxo- -on
O
OH hydroxy- -ol
SH sulfanyl- -thiol
NH2 amino- -amin
Substituenty bez priority
Substituent Předpona
OR alkyloxy- (aryloxy-)
SR alkylsulfanyl- (arylsulfanyl-)
O-OH hydroperoxy-
O-OR alkylperoxy- (arylperoxy-)
NO2 nitro-
NO nitroso-
X halogen- (fluor-, chlor- ...)
Substituenty bez priority nemají zakončení a z hlediska názvoslovného významu jsou

si rovnocenné.
Víme už, že v názvu bude zakončením vyjádřen pouze substituent s nejvyšší
prioritou; ostatní substituenty vyjadřujeme předponami v abecedním pořadí, přičemž
433
násobící předpony (di-, tri- ...) se z hlediska abecedního pořadí neberou v úvahu. Tak
například předpona triethyl- bude v názvu uvedena dříve, než předpona dimethyl-.
V souvislosti s tabulkou substituentů si povšimněme ještě dvou aspektů. Prvním
z nich je skutečnost, že u některých substituentů jsou uvedena dvě možná
zakončení, jedno z nich je v tabulce vždy označeno hvězdičkou (v případě
aldehydické skupiny se to týká i předpony).
Základní pravidlo říká, že uhlíkový atom substituentu započítáváme do základního
řetězce a v takovém případě se použije kratší zakončení (bez hvězdičky). Teprve
v případě, kdy není možné uhlík substituentu započítat do základního řetězce,
použijeme delší zakončení (s hvězdičkou). Dokumentujme si tuto situaci na příkladu
šestiuhlíkatého aldehydu:
O O
CH3 – CH2 – CH2 – CH2 – CH2 – C C
H H
hexanal cyklopentankarbaldehyd
V prvním případě nebyl problém započítat C-atom aldehydické funkční skupiny do

základního řetězce (jde tedy o šestiuhlíkatý řetězec hexanu). Proto bylo použito
kratší zakončení (-al). Ve druhém případě je základní řetězec cyklický
(cyklopentanový kruh), takže uhlíkový atom aldehydické skupiny, který leží mimo
kruh, do něho zahrnout nelze. To je situace, ve které musíme použít delší zakončení
(- karbaldehyd).
Druhý aspekt se týká speciálního zakončení, ve kterém je vynecháno místo pro
označení základního řetězce. To je případ esterové skupiny –COOR, vyjádřené
zakončením alkyl- .... –oát. V tomto případě alkyl- představuje uhlovodíkový zbytek
(R), do vynechaného místa se napíše spojovník a poté název uhlovodíku o daném
počtu uhlíků (uhlík skupiny –COOR se do řetězce počítá) a pak se připojí koncovka
-oát:
O O
CH3 – C CH3 – CH2 – C
O – CH3 O – CH2 – CH3
methyl-ethanoát ethyl-propanoát
Výběr základního řetězce
Vyhledání základního řetězce se řídí souborem pravidel seřazených podle priority:

nemůžeme-li rozhodnout podle pravidla prvního, teprve pak použijeme druhé atd.
Nomenklatura IUPAC řadí podle priority celkem jedenáct pravidel, pro naše potřeby
jich postačí prvních pět.
1) Základní je nejdelší nerozvětvený řetězec, který nese maximum substituentů

s nejvyšší prioritou, vyjádřitelných zakončením.
434
NH2
CH3 – CH
CH – CH2 – OH
CH2 – CH2 – CH
NO2 Br
Sloučenina má větvený uhlíkatý řetězec, takže nerozvětvené dílčí řetězce v ní

můžeme nalézt tři (vodorovný, pak směrem dolů – je vyznačen barevně, další je
vodorovný směrem nahoru- pětiuhlíkatý a třetí je stočený - šestiuhlíkatý). Vyznačen
je základní řetězec a na první pohled vidíme, že není nejdelší (má 4 C-atomy). Podle
prvního pravidla však nese dva substituenty (-NH2 a –OH), které lze vyjádřit
zakončením. Pětiuhlíkatý i šestiuhlíkatý řetězec by sice nesly substituentů více (také
–NO2 a –Br), avšak ty nelze v názvu vyjádřit zakončením, pouze předponou.
Substituent vyjádřitelný zakončením by tyto řetězce měly pouze jeden.
2) Základní je nejdelší nerozvětvený řetězec, který má maximum násobných vazeb

(tj. dvojných a trojných dohromady).
NH2
H2N – CH2 – C ≡ C – CH2 – C ≡ C
CH – CH = CH – CH2 –CH2 - CH2 – CH – CH3
H2N – C ≡ C – CH2 – C ≡ C – CH2
Vidíme, že každý ze tří řetězců nese dva substituenty, vyjádřitelné zakončením

(-amin). Dva z těchto řetězců mají 14 uhlíků, třetí jen 13. Podle prvního pravidla tedy
rozhodnout nemůžeme, (to by jeden z nich musel být nejdelší). Pak tedy posuzujeme
součet násobných vazeb a vidíme, že označený základní řetězec je sice nejkratší,
ale má 4 násobné vazby (trojné).
3) Základní je absolutně nejdelší nerozvětvený uhlíkatý řetězec.
HOOC – CH2 – CH2

CH – CH2 – CH2 – CH2 – COOH
HOOC – CH2 – CH2 – CH2
Podle prvního pravidla rozhodnout nešlo – všechny tři řetězce mají dvě funkční
skupiny (-COOH). Druhé pravidlo také nelze využít, protože v řetězcích žádné
násobné vazby nejsou. Teprve jako třetí pravidlo v pořadí rozhoduje absolutně
nejdelší uhlíkatý řetězec; ten má v daném případě devět C-atomů.
4) Základní řetězec nese maximální počet dvojných vazeb.

NH2
H2N – CH2 – CH2 – CH2 – CH2 – CH = CH
CH – CH = CH – CH2 –CH2 – CH – CH3
H2N – CH2 – CH2 – CH2 – C ≡ C – CH2
435
Toto pravidlo vyjadřuje přednost dvojné vazby před trojnou. Všechny tři stejně dlouhé
řetězce (13 C-atomů) obsahují po dvou funkčních skupinách (-NH2) a mají vždy dvě
násobné vazby. Základní je proto ten řetězec, který obsahuje dvě dvojné vazby.
5) Základní řetězec má nejnižší soubor lokantů pro hlavní funkční skupiny, to

znamená, že tyto skupiny leží blíž k jednomu z konců (nikoli k oběma koncům
řetězce).
Br
H2N – CH2 – CH – CH2

CH – CH2 – CH2 – CH2 – CH2 – NH2
Br – CH2 – CH – CH2
NH2
Soubor lokantů pro hlavní funkční skupiny (-NH2) bude v daném případě (1,7).
Konkurenční stejně dlouhý řetězec má tyto funkční skupiny na koncích, takže by pro
ně vyšel méně výhodný soubor lokantů (1,8).
Tvorba názvu ze vzorce
Postup pro tvorbu názvu stručně shrneme do pěti kroků a poté si ho procvičíme na
příkladech.
1) Ve vzorci najdeme hlavní skupinu (substituent s nejvyšší prioritou) a vyjádříme ji

zakončením.
2) Vyhledáme základní řetězec (tzv. základní hydrid) a očíslujeme tak, aby hlavní
funkční skupina nesla nejnižší lokant. Základní hydrid nazveme.
3) K názvu základního hydridu připojíme zakončení a získáme tak název základní

sloučeniny (podle IUPAC „funkcionalizovaného základního hydridu“).
4) Ostatní substituenty vyjádříme pomocí předpon a lokantem označíme jejich polohu

v základním řetězci.
5) V názvu nejprve seřadíme předpony substituentů v abecedním pořadí, před

každou předponou uvedeme lokant a připojíme název základní sloučeniny.
Příklad 1
CH3 CH2 – CH3
O
HO – CH2 – C – CH – C = CH – C
NH2
Cl CH3
436
Ad 1)
Substituentem s nejvyšší prioritou je (podle tabulky) v této molekule funkční skupina
(-CONH2), kterou vyjádříme zakončením: buď –amid
nebo -karboxamid*
Ad 2)
Zapíšeme základní řetězec i s dvojnou vazbou a očíslujeme, aby hlavní skupina měla
číslo 1:
C–C–C–C=C–C
6 5 4 3 2 1
Pojmenujeme základní hydrid: hex–2-en
Ad 3)
Umístíme hlavní funkční skupinu na základní řetězec, její uhlíkový atom splývá
s uhlíkem č. 1. V takovém případě použijeme ze dvou možností kratší zakončení
(bez hvězdičky) a nazveme základní sloučeninu (základní hydrid nesoucí hlavní
skupinu): hex-2-enamid
O
C–C–C–C=C–C
6 5 4 3 2 1 NH2
Ad 4)
Vypíšeme předpony ostatních substituentů s uvedením lokantu:
-OH , předpona hydroxy-, lokant 6
-Cl, předpona chlor-, lokant 5
-CH3, celkem 2x, předpona dimethyl-, lokanty 4,5
-CH2-CH3, předpona ethyl-, lokant 3
Ad 5)
Zkompletujeme název, kdy k předponám (z bodu 4) připojíme název základní
sloučeniny (z bodu 3). Připomeňme, že násobící předpony (di-, tri-, ...) se do
abecedního pořadí nezapočítávají, takže předponu dimethyl- posuzujeme jako
methyl-.
Název sloučeniny:
3-ethyl-6-hydroxy-5-chlor-4,5-dimethylhex-2-enamid
Příklad 2
H2N COOH
O
437
Ad 1)
Substituentem s nejvyšší prioritou je karboxylová funkční skupina (- COOH), která
bude v názvu vyjádřena zakončením: buď - ová kyselina
nebo - karboxylová kyselina *
Ad 2)
Základní řetězec bude cyklický a očíslujeme ho tak, aby hlavní funkční skupina byla
vázána na 1. uhlíkovém atomu. Základní hydrid pojmenujeme:
5
4 1
3 2 cyklopentan
Řetězec číslujeme tentokrát po směru hodinových ručiček, protože pro další

substituenty tak vyjde nižší soubor lokantů (2,4). V případě opačného číslování by to
bylo (3,5).
Ad 3)
Umístíme hlavní funkční skupinu na základní řetězec: vidíme, že její C-atom nemůže
být součástí základního řetězce, protože leží mimo cyklus. V takovém případě
použijeme delší zakončení (s hvězdičkou).
5
COOH
4
1
3 2
Pojmenujeme základní sloučeninu: cyklopentankarboxylová kyselina
Ad 4)
Ostatní substituenty vypíšeme předponami a lokantem označíme jejich polohu
v řetězci:
C = O, předpona oxo-, lokant 2 (uhlíkový atom skupiny je druhým uhlíkovým atomem
řetězce)
- NH2, předpona amino-, lokant 4
Ad 5)
Zkompletujeme název: za předpony seřazené podle abecedy, s vyznačeným
lokantem, připojíme název základní sloučeniny z bodu (3).
Název sloučeniny:
4-amino-2-oxocyklopentankarboxylová kyselina
Příklad 3
CH2 – CH – CH2
OH OH OH
438
Ad 1)
Substituentem s nejvyšší prioritou je hydroxylová funkční skupina (- OH ), kterou
vyjadřuje zakončení –ol . Protože je zastoupena třikrát, pak - triol.
Ad 2)
Základní uhlovodíkový řetězec očíslujeme a pojmenujeme základní hydrid:
C–C–C
1 2 3
propan
Ad 3)
Spojením bodu (1) a (2) vytvoříme název základní sloučeniny. Lokantem označíme
polohu –OH skupin. Jelikož žádné další substituenty v molekule nejsou, odpadají
body (4) a (5), takže uvedený název je konečným názvem sloučeniny:
propan-1,2,3-triol
Příklad 4
NO2
Ad 1)
Žádný substituent vyjádřitelný zakončením v molekule není (skupina –NO2 nemá
prioritu, proto není vyjádřena zakončením, ale jen předponou), takže 1. bod postupu
odvození odpadá.
Ad 2)
Cyklický základní řetězec očíslujeme tak, aby pro dvojné vazby vyšly co nejnižší
lokanty. Aby vyšel nižší lokant (5) i pro substituent (-NO2), číslujeme proti směru
hodinových ručiček. Při číslování v opačném směru by pro substituent vyšel lokant
(6). Pojmenujeme základní hydrid:
1 6
2 5
3 4
cyklohexa-1,3-dien
Ad 3)
Tento bod odpadá, protože k názvu základního hydridu nepřipojujeme zakončení
hlavní skupiny.
Ad 4)
Předponou vyjádříme přítomnost substituentu: - NO2, předpona nitro-, lokant 5.
Ad 5)
Zkompletujeme název: 5-nitrocyklohexa-1,3-dien
439
Tvorba vzorce z názvu
Také postup odvození racionálního vzorce nejprve shrneme do pěti obecných bodů a
poté si ukážeme jejich použití na konkrétních příkladech.
1) Podle zakončení názvu určíme substituent s nejvyšší prioritou a zapíšeme jej.
2) Podle názvu základního hydridu (kmene názvu) zapíšeme základní uhlíkatý

řetězec a očíslujeme ho.
3) Zapíšeme strukturu základní sloučeniny tak, že na základní řetězec umístíme

funkční skupinu s nejvyšší prioritou.
4) Podle předpon uvedených v názvu vypíšeme ostatní substituenty.
5) Vzorec zkompletujeme: ke struktuře základní sloučeniny připojíme do příslušných

poloh substituenty a v případě potřeby doplníme vodíkové atomy tak, aby každý
uhlík řetězce byl čtyřvazný.
Příklad 1
Zapište vzorec sloučeniny: 6-aminohexan-2,4-dion
Ad 1)
Zakončení –dion vyjadřuje přítomnost dvou funkčních skupin ( C=O) v polohách 2
a 4.
Ad 2)
Kmen názvu, hexan, vyjadřuje základní hydrid, jehož řetězec očíslujeme:
1 2 3 4 5 6
C–C–C–C–C–C
Ad 3)
Hlavní funkční skupinu umístíme na základní řetězec (do polohy 2 a 4), její uhlíkový
atom je součástí řetězce. Získáme tak strukturu základní sloučeniny (není to ještě
vzorec, v řetězci nejsou doplněny vodíkové atomy).
1 2 3 4 5 6
C–C–C–C–C–C
O O
Ad 4)
Předpona amino- vyjadřuje přítomnost substituentu (-NH2) na uhlíkovém atomu číslo
6.
Ad 5)
Aminoskupinu (-NH2) připojíme ke struktuře základní sloučeniny a vzorec
zkompletujeme doplněním vodíkových atomů do základního řetězce:
1 2 3 4 5 6
CH3 – C – CH2 – C – CH2 – CH2 – NH2
O O
440
Příklad 2
Zapište vzorec sloučeniny: 3,4-dimethylcyklopent-2-enamin
Ad 1)
Zakončení -amin vyjadřuje, že hlavní funkční skupinou je aminoskupina (-NH2).
Jestliže není lokantem vyjádřena její poloha v řetězci, nachází se na uhlíkovém
atomu č. 1.
Ad 2)
Základním hydridem je cyklopent-2-en, zapíšeme a očíslujeme jeho řetězec:
2
3 1
4 5
Ad 3)
Hlavní funkční skupinu umístíme na základní řetězec a získáme tak základní
strukturu sloučeniny:
2
3 NH2
1
4 5
Ad 4)
Předpona dimethyl- vyjadřuje přítomnost substituentů – dvou methylových skupin
(-CH3) v polohách 3 a 4.
Ad 5)
Umístěním substituentů z bodu (4) na základní strukturu zkompletujeme vzorec
sloučeniny:
2
H3C NH2
3 1 1
H3C 4 5
Příklad 3
Zapište vzorec sloučeniny: 2-amino-3-fenylpropanová kyselina
Ad 1)
Zakončení –ová kyselina říká, že hlavní skupinou je karboxylová funkční skupina
(-COOH). Jelikož ze dvou možných variant bylo použito kratší zakončení (bez
hvězdičky), je uhlík této funkční skupiny součástí základního řetězce (je to uhlíkový
atom č. 1).
441
Ad 2)
Zapíšeme řetězec základního hydridu, propanu a očíslujeme ho:
C–C–C
3 2 1
Ad 3)
Spojením hlavní skupiny se základním řetězcem získáme základní strukturu
sloučeniny:
C – C – COOH
3 2 1
Ad 4)
Předpony v názvu vyjadřují přítomnost dvou substituentů:
předpona amino- vyjadřuje substituent –NH2 (lokant 2)
předpona fenyl- vyjadřuje přítomnost substituentu (lokant 3)
Ad 5)
Umístěním substituentů z bodu (4) na základní strukturu a doplněním vodíkových
atomů zkompletujeme vzorec sloučeniny. Je to aminokyselina fenylalanin (triviální
název).
CH2 – CH – COOH
3 2 1
NH2
Příklad 4
Zapište vzorec sloučeniny: 1,2,3,4,5,6-hexachlorcyklohexan
Ad 1)
Zakončení v názvu chybí, takže sloučenina nemá hlavní funkční skupinu s určitou
prioritou.
Ad 2)
Zapíšeme základní hydrid cyklohexan a očíslujeme jeho řetězec:
1 2
6 3
5 4
Ad 3)
Tento bod odpadá, protože na základní hydrid nemůžeme umístit hlavní funkční
skupinu (není přítomna).
442
Ad 4)
Jediným substituentem, vyjádřeným předponou, je chlor- (-Cl), umístěný v polohách
1,2,3,4,5,6.
Ad 5)
Umístěním substituentu na základní hydrid zkompletujeme vzorec:
Cl Cl
Cl Cl
Cl Cl
Úloha 33.5
a) Pojmenujte sloučeninu:
COOH
Cl
Cl CH2 – CH3
b) Odvoďte vzorec sloučeniny:

6-hydroxyhexan-2-on
c) Odvoďte vzorec sloučeniny:

pent-4-en-2-amin
Řešení:
a) 3-ethyl-4,5-dichlorcyklohexankarboxylová kyselina
b) O
HO – CH2 – CH2 – CH2 – CH2 – C – CH3
c) NH2
CH2 = CH – CH2 – CH – CH3

443
Aditivní princip
Tento názvoslovný princip se běžně označuje termínem „dvousložkové názvosloví“,

nebo také „skupinové funkční názvosloví“. Princip je založen na skládání (adici)
názvu sloučeniny z jejích jednotlivých částí. Klíčovou složkou je název hlavní
(charakteristické = funkční) skupiny, proto podle aditivního principu tvoříme funkční
skupinové názvy. Tímto způsobem však můžeme nazvat jen některé jednodušší
sloučeniny.
Název:
Pojmenovat uhlovodíkové zbytky vázané na funkční skupinu a připojit

skupinový název.
Jestliže je na funkční skupinu vázáno více rovnocenných substituentů, řadí se

v názvu abecedně a oddělují se kulatými závorkami.
Přehled charakteristických (funkčních) skupin a jejich skupinových názvů

podle jejjich priority
Charakteristická (funkční) skupina Skupinový název
- CN kyanid
C=O keton
- OH alkohol
- NH2, - N - , - N - amin
-O- ether
-S- sulfid
-F fluorid
- Cl chlorid
- Br bromid
-I jodid
Příklad 1
Pojmenujte sloučeninu: CH3 – CH2 – CH2 – OH
444
Funkční skupině –OH odpovídá skupinový název alkohol
Uhlovodíkový zbytek CH3 – CH2 – CH2 – je propyl
Název sloučeniny: propylalkohol
Příklad 2
Pojmenujte sloučeninu: CH3 – NH2
Funkční skupině –NH2 odpovídá skupinový název amin
Uhlovodíkový zbytek CH3 - je methyl
Název sloučeniny: methylamin
Příklad 3
Pojmenujte sloučeninu: O – CH2 – CH3
Funkční skupině – O – odpovídá skupinový název ether
Uhlovodíkové zbytky vázané na funkční skupinu: fenyl
CH3 – CH2 – ethyl

Název sloučeniny: ethyl(fenyl)ether
Příklad 4
Pojmenujte sloučeninu: Br
Funkční skupině – Br odpovídá skupinový název bromid
Uhlovodíkový zbytek je cyklopentyl
Název sloučeniny: cyklopentylbromid
Příklad 5
Zapište vzorec sloučeniny: cyklohexylkyanid
Skupinový název kyanid vyjadřuje funkční skupinu – CN
Uhlovodíkovým zbytkem je cyklohexyl:
Zkompletujeme vzorec – funkční skupinu připojíme k uhlovodíkovému zbytku:

CN
445
Příklad 6
Zapište vzorec sloučeniny: difenylamin
Skupinový název amin vyjadřuje funkční skupinu –NH2, – N – , nebo – N –
Předpona difenyl vyjadřuje přítomnost dvou uhlovodíkových zbytků, fenylů:
Při kompletování musíme na funkční skupinu navázat dva fenylové zbytky, proto ze
tří možných variant použijeme tu, ve které z dusíkového atomu vystupují dvě volné
vazby:
Příklad 7
Zapište vzorec sloučeniny: ethyl(fenyl)methylamin
Skupinový název amin vyjadřuje funkční skupinu –NH2, – N – , nebo – N –
Předpony vyjadřují uhlovodíkové zbytky: ethyl - CH2 – CH3

methyl - CH3
fenyl
Při kompletování vzorce použijeme funkční skupinu, z níž vystupují tři volné vazby,
protože na atom dusíku musíme navázat tři uhlovodíkové zbytky.
N CH3
CH2 – CH3
Příklad 8
Zapište vzorec sloučeniny: dimethylketon
Skupinový název keton vyjadřuje funkční skupinu: C =O
Předpona dimethyl vyjadřuje přítomnost dvou methylových skupin: – CH3
Zkompletujeme vzorec:
CH3 – C – CH3
O
446
Úloha 33.6
Pojmenujte sloučeniny:
a)
NH2
b)
Br
c)
Br NH2
Řešení:
a) fenylamin
b) fenylbromid
c) 4-bromfenylamin Skupinovým názvem je „amin“, nikoli „bromid“, protože funkční

skupina (-NH2) má vyšší prioritu, než (-Br).
Záměnný princip
Používá se hlavně u derivátů, kde je součástí základního řetězce heteroatom, tj. jiný
atom, než uhlík. Heteroatomy mají svou prioritu a označují se předponami:
O S N P
oxa- thia- aza- fosfa-
priorita klesá
Název sloučeniny je pak názvem hypotetického uhlovodíku, nebo jeho derivátu, ve

kterém jsou zaměněné uhlíkové atomy vyjádřeny předponou příslušného
heteroatomu a poloha v řetězci je označena lokantem.
Řetězec očíslujeme i s heteroatomy tak, aby pro heteroatom s nejvyšší prioritou vyšlo
co nejnižší číslo. V názvu řadíme předpony také podle priority heteroatomů, nikoli
podle abecedy. Jestliže se ale jedná o derivát nesoucí hlavní funkční skupinu
(vyjádřitelnou zakončením podle substitučního principu), pak základní řetězec
očíslujeme tak, aby tato skupina nesla co nejnižší číslo.
447
Příklad 1
Pojmenujte sloučeninu: CH3 – CH2 – O – CH2 – O – CH3
Očíslujeme řetězec a zapíšeme název hypotetického základního uhlovodíku:
CH3 – CH2 – O – CH2 – O – CH3 hexan

6 5 4 3 2 1
Předponami vypíšeme heteroatomy s uvedením lokantu:
O , poloha 2,4 předpona dioxa-
Zkompletujeme název: 2,4-dioxahexan
Příklad 2
Pojmenujte sloučeninu: CH3 – CH2 – N – CH2 – CH2 – O – CH3
Očíslujeme řetězec a zapíšeme název hypotetického základního uhlovodíku:

7 6 5 4 3 2 1
CH3 – CH2 – N – CH2 – CH2 – O – CH3 heptan
H
Předponami vypíšeme heteroatomy s uvedením lokantu:
O , poloha 2 předpona oxa-

N , poloha 5 předpona aza-
Zkompletujeme název: 2-oxa-5-azaheptan
Příklad 3
Pojmenujte sloučeninu: CH3 – S – CH2 – N – CH2 – S – CH – CH2 – OH
CH3 CH3
Ve sloučenině je vázána funkční skupina –OH, které přísluší zakončení –ol.

Očíslujeme základní řetězec a zapíšeme název základní sloučeniny:
8 7 6 5 4 3 2 1
CH3 – S – CH2 – N – CH2 – S – CH – CH2 – OH
CH3 CH3
oktan-1-ol
Předponami vypíšeme heteroatomy a substituenty s uvedením lokantu:
S, poloha 3,7 předpona dithia-
N, poloha 5 předpona aza-
448
CH3, poloha 2,5 předpona dimethyl-
Název zkompletujeme tak, že nejprve zařadíme předpony, vyjadřující substituenty na

základním řetězci:
2,5-dimethyl-3,7-dithia-5-azaoktan-1-ol
Příklad 4
Zapište vzorec sloučeniny: 2,4,6-trioxaheptan
Zapíšeme samotné číslování řetězce pro heptan a pod čísla 2,4,6 zapíšeme
heteroatom – kyslík:
1 2 3 4 5 6 7
-O- -O- -O-
Do ostatních poloh řetězce doplníme uhlíkové atomy:
1 2 3 4 5 6 7
C-O-C -O- C -O- C
Doplníme vodíkové atomy tak, aby odpovídaly vaznosti prvků:
1 2 3 4 5 6 7
CH3 - O – CH2 - O - CH2 - O - CH3
Příklad 5
Zapište vzorec sloučeniny: 4-methyl-2-thia-4,7diazanonan
Zapíšeme číslování řetězce, pod něj heteroatomy do příslušných poloh: u

dusíkového atomu musíme vyznačit, že je trojvazný.
1 2 3 4 5 6 7 8 9
-S- -N- -N–
Do ostatních poloh řetězce navážeme uhlíkové atomy:
1 2 3 4 5 6 7 8 9
C-S-C-N-C–C-N–C–C
Doplníme substituent methyl- (CH3-) do polohy (4) a k ostatním atomům doplníme

vodíkové atomy tak, aby byla zachována správná vaznost prvků:
1 2 3 4 5 6 7 8 9
CH3 – S – CH2 – N – CH2 – CH2 – N – CH2 – CH3
CH3 H
449
34. STEREOCHEMIE
Stereochemií rozumíme oblast chemie, která se zabývá prostorovou stavbou

molekul. Nejprve se seznámíme s několika základními stereochemickými pojmy, poté
se budeme blíže věnovat jevu izomerie a v další části si vysvětlíme metody a
postupy, kterými studujeme prostorové vztahy mezi atomy v molekulách.
Základní pojmy
• Konformace je okamžité, dočasné prostorové uspořádání atomů v molekule,

které je dáno volnou otáčivostí kolem jednoduchých vazeb. S konformacemi
se proto setkáme u alkanů a jejich derivátů.
• Konfigurace je trvalé prostorové uspořádání atomů v molekule. Bývá
způsobeno zábranou volné rotace kolem vazby (přítomnost dvojné vazby,
nebo cyklu), nebo také vazbou 4 různých ligandů (atomů, skupin) na
sp3-hybridní atom uhlíku.
• Struktura je souhrnný pojem, zahrnující informace o konstituci molekuly
(způsobu spojení atomů), její prostorové stavbě (konformaci, konfiguraci) a
také o reakčních centrech, která jsou důležitá pro reakční možnosti molekuly.
IZOMERIE
Pro organické sloučeniny je charakteristický jev, zvaný izomerie, kdy dvě nebo více
látek se stejným souhrnným vzorcem se liší strukturou molekuly. Takové látky
nazýváme izomery a můžeme je rozdělit podle toho, čím jsou strukturně odlišné:
polohová
Konstituční řetězová
skupinová
IZOMERIE tautomerie
valenční
geometrická
Prostorová
(Stereoizomerie) optická
Konstituční izomerie
V případě konstituční izomerie se izomery navzájem liší konstitucí, tedy způsobem

spojení atomů v molekule. Objasníme si nyní její varianty.
450
Polohová izomerie
Izomery se od sebe liší polohou substituentu, nebo násobné vazby:
CH3 – CH2 – CH2 CH3 – CH – CH3 CH ≡ C – CH2 – CH3 CH3 – C ≡ C – CH3
Cl Cl
1-chlorpropan C3H7Cl 2-chlorpropan but-1-yn C4H6 but-2-yn
Řetězová izomerie
Izomery se liší způsobem spojení uhlíkových atomů do řetězce:
CH3 – CH2 – CH2 – CH3 CH3 – CH – CH3
CH3
butan C4H8 2-methylpropan
Skupinová (radikálová) izomerie

Je způsobena navázáním odlišných skupin či atomů na centrální heteroatom (tj. jiný
atom, než C). V případě etherů bývá označována tato izomerie jako „metamerie“.
CH3 – O – CH3 CH3 – CH2 – OH CH3-O-CH2-CH2-CH3 CH3-CH2-O-CH2-CH3
dimethylether C2H6O ethanol methyl(propyl)ether C4H10O diethylether
Tautomerie
Izomery tohoto typu, tautomery, se liší současně polohou atomu vodíku a dvojné
vazby. Běžným typem je oxo-enol tautomerie, kdy z obou tautomerů je obvykle
stabilnější sloučenina s oxoskupinou ( C=O), keton:
O OH
CH3 – C – CH3 CH3 – C = CH2

keton C3H6O enol
Valenční izomerie
Izomery v sebe přecházejí změnou polohy σ i π−elektronů, takže se liší délkou
vazeb, ale k přemístění atomů nedochází. Jednotlivé sloučeniny jsou izolovatelné,
jinak by to nebyly izomery.
bicyklo[4.2.0]okta-2,4,7-trien cyklookta-1,3,5,7-tetraen
C8H8
451
Stereoizomerie
Prostorová izomerie, stereoizomerie, bývá také označována jako konfigurační

izomerie, protože izomery mají stejnou konstituci, ale liší se konfigurací – trvalým
uspořádáním atomů v prostoru. Může mít dvě příčiny a podle nich rozdělujeme
stereoizomerii do dvou skupin.
Geometrická izomerie
Příčinou stabilního uspořádání – konfigurace molekuly, je zábrana volné otáčivosti
kolem vazby, vyvolaná přítomností dvojné vazby, nebo cyklu: tím se atomy dostávají
do vzájemně stálé polohy v prostoru. V jednodušším případě používáme k popisu
izomerů cis/trans systém: izomer cis- má substituenty vázané ve stejné polorovině,
izomer trans- v opačných polorovinách:
H3C
H3C CH3 H3C H
C=C C=C
H H H CH3 CH3 CH3 CH3
trans-1,2-dimethyl- cis- 1,2-dimethyl-

cis-but-2-en trans-but-2-en cyklobutan cyklobutan
Úloha 34.1
Srovnejte stabilitu molekuly cis- a trans-
disubstituovaného alkenu a vysvětlete:
Řešení:
V případě cis- izomeru jsou objemnější
substituenty (R) blízko u sebe, odpuzují se
a tato nevazebná interakce molekulu
destabilizuje. Proto je trans- izomer
stabilnější.
Jestliže musíme posoudit vzájemnou polohu více než dvou substituentů,

nevystačíme se systémem cis/trans. Pro takové případy byl vytvořen E/Z systém:
Atomům či skupinám se přiřadí priorita. Jestliže atomy či skupiny o nejnižší prioritě
jsou vázány v opačných polorovinách, jedná se o (E)-izomer (z německého entgegen
= naproti sobě). Jestliže jsou vázány ve stejné polorovině, jde o (Z)-izomer
(zusammen = dohromady).
Prioritu substituentů stanovíme na každém posuzovaném C-atomu zvlášť.
Pro stanovení priority atomů nebo skupin použijeme tato pravidla:
452
• Priorita klesá s protonovým číslem:
53I > 35Br > 17Cl > 9F > 8O > 7N > 6C > 1H > elektronový pár
• V případě izotopů rozhoduje hmotnostní číslo:

14C > 12C
• Jestliže bude substituent vázán přes stejné (rovnocenné) atomy, rozhoduje

priorita atomů na ně vázaných (tj. druhých v pořadí, pak třetích atd.):
- CH2 – Br > - CH2 – F > - CH2 – OH > - CH2 – NH2
V uhlovodíkové řadě:
- C(CH3)3 > - CH (CH3)2 > - CH2 – CH3 > - CH3
• Násobné vazby se považují za znásobené jednoduché vazby, takže si

představíme:
H H
-C=O -C=N -C N - C = CH2 H
H H
O N N CH - CH
CH2
-C -C -C N -C - C CH - CH
O N N CH2
CH - CH
Příklady použití E/Z systému:
Příklad 1
Nižší (C) H3C H Nižší (H)

C=C
Vyšší (Cl) Cl CH2-CH2-CH3 Vyšší (C)
(Z)- 2 chlorhex-2-en
Na levý uhlíkový atom, ze kterého vychází dvojná vazba, je vázána methylová

skupina (-CH3) a atom chloru. Atom chloru má vyšší protonové číslo, tedy i vyšší
prioritu, než uhlíkový atom methylové skupiny.
Na pravý uhlíkový atom, ze kterého vychází dvojná vazba, je vázán vodík a
propylový zbytek. Vodíkový atom má nižší prioritu, než uhlíkový atom propylového
zbytku.
Závěr: substituenty s nižší prioritou leží ve stejné polorovině vymezené dvojnou
vazbou, takže sloučenina má konfiguraci (Z).
453
Příklad 2
Vyšší Br CH2-OH Nižší - C(O,H,H)

C=C
Nižší Cl CH = O Vyšší - C(O,O,H)
konfigurace (E)
Na levý uhlíkový atom, z něhož vychází dvojná vazba, jsou vázány dva odlišné
halogeny: vyšší prioritu má atom bromu s vyšším protonovým číslem.
Na pravý uhlíkový atom, ze kterého vychází dvojná vazba, jsou přes uhlíkový atom
vázány dva substituenty. Rozhodnou proto až další atomy v pořadí, vázané na
uhlíkový atom. V případě skupiny – CH2 - OH to je jeden kyslíkový atom a dva
vodíkové atomy (O,H,H), zatímco v případě aldehydové skupiny – CH = O to budou
dva kyslíkové atomy (tj. kyslík vázaný dvojnou vazbou) a jeden vodíkový atom
(O,O,H). Aldehydová funkční skupina má proto vyšší prioritu a uvedená sloučenina
má na dvojné vazbě konfiguraci (E).
Optická izomerie
Optická izomerie, označovaná někdy termínem chirální izomerie, je způsobena
nedostatkem prvků symetrie molekuly. Takové sloučeniny se označují jako chirální a
jsou opticky aktivní, to znamená, že otáčejí rovinu polarizovaného světla o určitý úhel
doprava, nebo doleva. Pravotočivé izomery označujeme (+), levotočivé (-).
Podrobně se s tímto jevem seznámíme v kapitole „Optická aktivita látek“. Na tomto
místě jen konstatujme, že často bývá příčinou chirality molekuly přítomnost
asymetrického atomu (zpravidla uhlíku), který váže 4 odlišné ligandy (atomy či
skupiny). Kromě toho, že můžeme změřit hodnotu optické otáčivosti sloučeniny,
můžeme také podle určitých konvencí popsat konfiguraci na asymetrickém atomu.
V chemii aminokyselin a cukrů se běžně používá systém D/L, trochu složitější, ale
obecně platný na jakékoli molekuly je systém konfigurace R/S. Optické (chirální)
izomery tedy můžeme popsat prostřednictvím tří odlišných systémů, které však spolu
navzájem nesouvisejí, protože jsou odlišně definovány: - systém (+)/(-)
- systém D/L
- systém R/S
Úloha 34.2
a) Rozhodněte, jaký typ izomeru představují molekuly:
CH3 - CH - CH2 - CH3 CH3 - CH2 - CH - CH3

Br Br
b) Jaký typ izomerů představuje dvojice hexan a cyklohexan?
c) Zapište polohové izomery brompentanu.

NH2
d) Kromě oxo-enol tautomerie je běžná také imin-enamin CH3 C CH CH3
tautomerie. Odvoďte k uvedenému enaminu iminový tautomer.
but-2-enamin
454
e) Pojmenujte stereoizomer: Br
Br
f) Pojmenujte izomery:
CH3 CH3 CH3 CH2 – CH3

C=C C=C
Cl CH2 – CH3 Cl CH3
(a) (b)
Řešení:
a) Nejsou to konstituční izomery, jde o tutéž molekulu, 2-brombutanu. Mohlo by se

však jednat o jeho optické izomery, protože C-atom poutá kromě bromu ještě tři další
odlišné ligandy, čili je asymetrický.
b) Nejsou to izomery, protože se liší sumárním vzorcem: hexan C6H14, cyklohexan

C6H12.
c) CH2 - CH2 - CH2 - CH2 - CH3 CH3 - CH - CH2 - CH2 - CH3 CH3 - CH2 - CH - CH2 - CH3
Br Br Br
1-brompentan 2-brompentan 3-brompentan
d)
NH
CH3 C CH2 CH3

butan-2- imin
e) trans-1,2-dibromcyklopentan
f) vzorec (a): (Z)–2–chlor–2–methylpent–2-en

vzorec (b): (E)–2–chlor–2–methylpent–2-en
STEREOCHEMIE ALKANŮ A CYKLOALKANŮ
Volnou otáčivost kolem jednoduchých vazeb (C – C) můžeme dokumentovat na

příkladu molekuly ethanu.
455
Mezi atomy, které se nacházejí v těsné blízkosti a nejsou spojeny chemickou vazbou,
působí přitažlivé a odpudivé síly, nazývané souhrnně jako nevazebné interakce.
Jestliže jsou vodíkové atomy, například v molekule ethanu, v zákrytové poloze, tedy
blízko sebe, dochází k jejich odpuzování (nevazebná interakce). To zákrytovou
konformaci molekuly destabilizuje – má vyšší energii. Abychom mohli tuto situaci
snadno posoudit, bylo zavedeno zobrazení molekuly, označované podle jména
autora, Newmanova projekce.
Newmanova projekce
Newmanovou projekcí znázorňujeme

konformace v molekulách alkanů a
cykloalkanů. Jednoduše si můžeme
představit, že „na vazbu C – C navlékneme
kruh“ (chemik si představí kruh filtračního
papíru) a na molekulu se pak díváme ve
směru osy vazby C – C.
Úhel (τ), který svírají dvě sousední vazby
v Newmanově projekci, se označuje jako
torzní = dihedrální úhel. Jestliže jsou vazby
na vodíkové atomy v zákrytu, pak τ = 0°,
jestliže jsou od sebe maximálně vzdáleny,
potom τ = 60°. Tyto polohy H-atomů
představují zákrytové a nezákrytové
konformace, například v molekule ethanu.
Konformace molekuly souvisí s její energií,

tedy i stabilitou. Následující graf vyjadřuje
závislost energií
jednotlivých konformací na
dihedrálním úhlu (τ) a pro
přehlednost jsou
vyznačeny pouze dva
vodíkové atomy. Můžeme
tak snadno sledovat jejich
vzájemnou polohu, která se
mění rotací kolem vazby
C – C.
Ve směsi jsou nejvíce
zastoupeny nejstabilnější,
tedy energeticky nejnižší
konformace, které
označujeme jako
konformery. V Newmanově
projekci je vidíme v dolní části schématu. Energetický rozdíl mezi nejstabilnější a
nejméně stabilní konformací molekuly ethanu je však malý (12 kJ/mol), takže za
normální teploty, v důsledku tepelného pohybu je tato rotační bariéra překonána. To
je důvod, proč jednotlivé konformery nemůžeme izolovat, a proto konformery nejsou
izomery. Různé konformační stavy mohou být proto považovány za různé
energetické stavy molekuly ethanu .
456
Konformace molekuly butanu
V tomto případě už můžeme popsat několik mezních konformací (energetických

stavů) molekuly, které se navzájem liší mírou nevazebných interakcí. Tyto
konformace mají své názvy a liší se hodnotou dihedrálního úhlu (τ), který svírají dvě
methylové skupiny.
Konformace anti-periplanární (anti), τ = 180°
To je nezákrytová, tedy stabilní konformace, protože atomy a skupiny si nepřekážejí,
takže nevazebné interakce jsou minimální. Jelikož objemné methylové skupiny jsou
od sebe maximálně vzdáleny, nemohou se odpuzovat, a proto jde o konformaci
nejstabilnější, o nejnižší energii. Ve formě tohoto konformeru se při 25°C nachází
kolem 80% molekul butanu.
Konformace anti-klinální, τ = 120°
Jedná se o zákrytovou konformaci o vysoké energii, neboť dochází k nevazebným
interakcím mezi H-atomem a methylovou skupinou, které jsou v zákrytu.
Konformace syn-klinální (gauche, čti goš) τ = 60°
Opět se jedná o nízkoenergetickou, čili stabilní nezákrytovou konformaci, ve které se
nachází při 25°C téměř 20% molekul butanu. Není to však konformace úplně
nejstabilnější, má o 4 kJ/mol vyšší energii, než konformace anti-periplanární. To
proto, že objemné methylové skupiny zde už nejsou příliš vzdáleny (byť nejsou
v zákrytu) a začíná se mezi nimi uplatňovat nevazebná interakce.
Konformace syn-periplanární (syn), τ = 0°= 360°
V tomto případě se jedná o nejméně stabilní, zákrytovou konformaci. Ze všech
konformací má nejvyšší energii proto, že se do zákrytu dostaly objemné methylové
skupiny a výrazně se odpuzují.
Další rotací kolem vazby C – C dospějeme ke konformacím, které už byly popsány.
Všimněme si, že rotační bariéra mezi nejstabilnější a nejméně stabilní konformací
činí: 4 + 15 = 19 kJ/mol. Také tato energetická hodnota je za běžné teploty
překonána v důsledku tepelného pohybu molekul, takže uvedené konformace
nemůžeme izolovat – opět se nejedná o izomery.
457
Atropoizomerie
S tímto jevem se setkáme například u ortho-disubstituovaných
bifenylů, jejichž substituenty jsou natolik objemné, že brání
volné otáčivosti kolem jednoduché vazby C – C mezi
benzenovými jádry.
V takovém případě nemůže jedna konformace přejít
přetočením kolem vazby C – C v konformaci jinou. Molekula
získala stabilní prostorové uspořádání – konfiguraci. Můžeme
tak izolovat prostorové izomery – stereoizomery, které mohou být v důsledku chybění
prvků symetrie opticky aktivní (záleží na tom, jaké substituenty jsou vázány
v polohách ortho).
Stereochemie cykloalkanů
Pro celou stereochemii cykloalkanů je klíčový pojem „pnutí kruhu“. Pnutím (napětím)
kruhu rozumíme rozdíl mezi potenciální energií cykloalkanu a jemu odpovídajícího
alkanu. Můžeme jej zjišťovat například pomocí spalných tepel.
Molekula cykloalkanu má v důsledku napětí kruhu vyšší energii, je méně stabilní, než
odpovídající molekula alkanu. Na pnutí kruhu se podílí několik složek, pro které se
používá tradiční označení:
Bayerovo pnutí
To je způsobeno deformací vazebných úhlů v molekule cykloalkanu: sp3-hybridní
uhlíkové atomy mají svírat úhel 109,5°, jestliže je však úhel v pravidelném
mnohoúhelníku menší, dojde k nedokonalému překryvu sp3-hybridních orbitalů
atomů uhlíku (nepřekrývají se na spojnici jader). Tento vliv je významný u malých
cyklů (C3, C4).
458
Pitzerovo pnutí
Tímto termínem označujeme nevazebné interakce atomů nebo skupin, které se
dostaly do zákrytové polohy (odpuzují se).
Transanulární interakce
To je jiný typ nevazebných interakcí, které jsou způsobeny vzájemným přiblížením
protilehlých atomů v kruhu. K takovému prostorovému uspořádání řetězce dochází u
středně velkých cyklů (C8 až C11).
Cyklopropan
Molekula cyklopropanu musí představovat rovinný útvar, protože tři body neležící na
přímce určují rovinu. Hlavním zdrojem nestability je Bayerovo pnutí, avšak uplatňuje
se také Pitzerovo pnutí, protože vodíkové atomy musejí být v zákrytu (jsou v syn-
periplanárním uspořádání). Vnitřní úhel v rovnostranném trojúhelníku je 60°, ovšem
víme, že sp3-hybridní orbitaly atomů uhlíku, které obsahuje molekula cyklopropanu,
mají svírat úhel 109,5°.
V molekule cyklopropanu se proto sp3-
hybridní orbitaly, podílející se na tvorbě
vazeb C – C, nepřekrývají na přímce, ale
poněkud bočně. Úhel mezi sp3-orbitaly je
deformován na 104,5° a vytvářejí se tak
„banánové vazby“ tau (τ): překryv orbitalů
není dokonalý, proto je sloučenina dosti
nestabilní (Bayerovo pnutí).
Jelikož k překryvu sp3-hybridních orbitalů dochází vlastně mimo spojnici jader C – C,
podobně, jako je tomu u vazeb π, jsou také elektrony vazby (τ) dobře přístupné pro
činidla atakující π-elektrony dvojných vazeb. Nepřekvapuje proto, že reaktivní
cyklopropan se chová spíše jako nenasycená sloučenina: jeho typickou reakcí je
adice, při které se otevírá kruh a odstraní se tak zdroj nestability – pnutí kruhu.
Cyklobutan
Kdyby molekula cyklobutanu byla rovinným útvarem (čtverec), byl by vazebný úhel
90°a v molekule by bylo velice silné Bayerovo pnutí.
Ve skutečnosti lze vazebný úhel trochu upravit tím, že molekula nebude zcela
rovinná: rozlišujeme dvě konformace, které se mohou překlápět kolem úhlopříčky.
Ani za této situace však nezmizí
zcela Bayerovo pnutí, je příčinou
reaktivity cyklobutanu, byť ne tak
velké, jako je tomu v molekule
cyklopropanu.
Cyklopentan
Vnitřní úhel v pravidelném pětiúhelníku činí 108°, je tedy velice blízký vazebnému
úhlu sp3 hybridních orbitalů.
Aby byl překryv sp3-hybridních orbitalů
dokonalý, není molekula cyklopentanu úplně
rovinná. Zaujímá dvě stabilní konformace:
obálková konformace má čtyři uhlíkové
atomy v rovině a pátý leží mimo tuto rovinu,
položidličková konformace má tři sousední
459
uhlíkové atomy v rovině, čtvrtý je nad a pátý je pod touto rovinou. Cyklopentanový
kruh nemá Bayerovo pnutí, jen určité Pitzerovo pnutí. Představuje tedy poměrně
stabilní cyklus, a proto obdobný pětičlenný cyklus, jehož součástí je ovšem atom
kyslíku, se často vytváří v molekulách sacharidů (furanosy).
Cyklohexan
Kdybychom posuzovali vnitřní úhel v pravidelném šestiúhelníku (120°), nutně
bychom dospěli k závěru, že cyklohexan je nestabilní molekulou, neboť se výrazně
liší od vazebného úhlu sp3-hybridních orbitalů (109,5°).
Jestliže však cyklus není rovinný, mohou být dodrženy vazebné úhly 109,5°, a proto
molekula cyklohexanu zaujímá určité preferované konformace: židličkovou, twist a
vaničkovou.
Poměr zastoupení
židličkové a vaničkové
konformace
cyklohexanu činí při
normální teplotě asi
10 000 : 1, vysvětlení
přináší pohled na Newmanovu projekci těchto konformací:
Vidíme, že se jedná o zákrytovou konformaci, uplatňuje se tedy výrazněji nevazebná
interakce, která konformaci destabilizuje. Z kuličkového modelu (vlevo) i kalotového
modelu (vpravo) je navíc dobře znát, že vodíkové atomy z protilehlých částí cyklu se
výrazně přiblížily a odpuzují se.
Židličková konformace je nezákrytová, nedochází v ní k výraznějším nevazebným

interakcím, a proto je stabilnější.
V následujícím kuličkovém modelu jsou znázorněny dva druhy vazeb, které
nacházíme u židličkové konformace. Axiální vazby jsou kolmé na rovinu procházející
třemi nesousedícími uhlíkovými atomy (vodíkové atomy v axiálních polohách jsou
znázorněny červeně). Ekvatoriální vazby leží přibližně v rovině, proložené středem
cyklohexanového kruhu a směřují paprsčitě z kruhu ven (zeleně znázorněné
H-atomy).
Jestliže přetočíme židličkovou konformaci

v opačnou židličkovou konformaci, dojde
ke změně ekvatoriálních vazeb na axiální
a opačně.
460
Objemnější substituenty vstupují přednostně do ekvatoriálních poloh, protože

v axiálních polohách by se výrazněji odpuzovaly. Takovou situaci vidíme už
v molekule methylcyklohexanu:
vodíkový atom methylové skupiny
v axiální poloze se dostává do příliš
těsné blízkosti dalších dvou
vodíkových atomů v axiální poloze,
nastává 1,3-diaxiální interakce
(axiální vazby v téže polorovině
kruhu se nacházejí navzájem
v polohách 1,3). Proto dochází v
k výraznějšímu odpuzování, které
strukturu destabilizuje. Z toho
důvodu je rovnováha výrazně
posunuta ve prospěch
ekvatoriálního methylcyklohexanu.
Rozměrnější substituent, terc. butyl,
se váže výhradně do ekvatoriální
polohy a tím stabilizuje danou židličkovou konformaci, která se tak nemůže přetočit
v opačnou židličkovou konformaci.
Cykloheptan a střední kruhy (C8 až C11)
cykloheptan α = 128,5° cyklooktan α = 135°
Sedmičlenný kruh cykloheptanu nemá díky prostorovému uspořádání deformované

vazebné úhly, vytváří buď stabilnější židličkovou, nebo méně stabilní vaničkovou
konformaci.
V případě cyklooktanu výpočty
ukazují, že nejstabilnější
konformace má podobu
pootočené koruny.
Středně velké kruhy nemají prakticky žádné Bayerovo pnutí, v cyklu je dostatek
uhlíkových atomů na to, aby bylo možné dodržet vazebný úhel sp3-hybridizace.
Vyskytuje se tu však Pitzerovo pnutí (zákrytové polohy
atomů) a také transanulární interakce. Na příkladu
molekuly cyklodekanu vidíme, že se do vzájemné
blízkosti dostávají atomy, které patří k protilehlým částem
kruhu a odpuzují se. Ve velkých cyklických systémech
(nad C11) už prakticky neexistuje napětí kruhu, protože
řetězec může zaujmout řadu výhodných konformací,
podobně, jako molekuly necyklických alkanů.
461
Úloha 34.3
a) Zakreslete opačnou židličkovou konformaci molekuly 1-
ekvatoriálně, 3,5-diaxiálně
trisubstituovaného cyklohexanu.
Řešení:
a) Přetočením židličkové konformace
v opačnou židličkovou konformaci dojde
k záměně axiálních a ekvatoriálních poloh:
OPTICKÁ AKTIVITA LÁTEK
Optickou aktivitou rozumíme schopnost některých látek otáčet rovinu polarizovaného

světla a měříme ji přístrojem polarimetrem. Jeho světelný zdroj produkuje běžné,
nepolarizované světlo, jehož paprsek kmitá v mnoha rovinách, kolmých na směr
šíření. Světlo pak projde polarizačním filtrem, polarizátorem, který propustí
polarizované světlo, jehož paprsek kmitá už jen v jedné rovině. Takový paprsek
vstupuje do kyvety, skleněné trubice s roztokem měřené, opticky aktivní látky. Ta
pootočí rovinu polarizovaného
světla o určitý úhel a poté
paprsek projde druhým,
otočným polarizačním filtrem,
analyzátorem. Pohledem do
okuláru pozorovatel zjistí, o jaký
úhel a kterým směrem látka
pootočila rovinu polarizovaného
světla.
Měřením zjistíme jak optickou
otáčivost (α), tak také směr
rotace: látka je levotočivá (-),
jestliže otáčí rovinu polarizovaného světla doleva, proti směru hodinových ručiček.
Pravotočivá látka (+) otáčí rovinu polarizovaného světla doprava, po směru
hodinových ručiček.
Naměřený úhel (α) pak použijeme pro výpočet měrné otáčivosti, [α]Dt , která je pro
řadu opticky aktivních látek uvedena v databázích a to umožňuje rychlou identifikaci
zkoumané sloučeniny. Měrnou otáčivost látky pak vypočítáme z jednoduchého
vztahu:
α (α) = naměřený úhel
t
[ α] D = (L) = délka kyvety v dm
L.c (c) = koncentrace roztoku v g/cm3
Příčiny optické aktivity látek
Látka je opticky aktivní tehdy, jestliže je chirální, to znamená, že jí chybějí prvky

symetrie: střed, rovina a osa symetrie.
462
Chirální je každý objekt, který není ztotožnitelný se svým zrcadlovým obrazem.

Jestliže je objekt symetrický, pak jej lze ztotožnit s jeho zrcadlovým obrazem, proto
není chirální. Naopak, chybění prvků symetrie (střed, rovina, osa) znamená
přítomnost prvků chirality.
Jestliže nějaký objekt nemá střed, osu ani rovinu symetrie, pak je asymetrický a
samozřejmě chirální, tedy i opticky aktivní.
Víme už, že chirální objekty (nemusí to být
jen molekuly) nejsou ztotožnitelné se svým
zrcadlovým obrazem. Chiralita představuje
například vztah pravé a levé ruky: jeví se
jako předmět a jeho obraz v zrcadle, ale
když je chceme ztotožnit (přetočit tak, aby
se kryly), směřují palce na opačné strany.
Podívejme se na tento jev do světa
molekul:
Uvedené schéma nám napoví, za jakých okolností bude molekula chirální: stane se
tak tehdy, jestliže středový atom váže čtyři odlišné ligandy (atomy nebo skupiny).
Takový (uhlíkový) atom představuje střed chirality a označuje se jako asymetrický.
Dvě látky, které jsou svými neztotožnitelnými zrcadlovými obrazy, se nazývají
enantiomery, čili optické antipody. Jedná se o
optické izomery, které mají stejné fyzikální i
chemické vlastnosti, dokonce otáčejí rovinu
polarizovaného světla o stejný úhel, avšak jeden
doprava (+) a druhý doleva (-). Směs stejného
počtu molů pravotočivého a levotočivého
enantiomeru se nazývá racemát, nevykazuje
optickou otáčivost a lze ho určitými metodami zpět rozštěpit na opticky aktivní složky.
Jestliže jsou na centrální atom (třeba

uhlíku) vázány dva stejné ligandy, pak už má molekula rovinu symetrie a můžeme ji
pootočením ztotožnit s jejím zrcadlovým obrazem. Taková achirální molekula už není
opticky aktivní. Podívejme se na konkrétní příklady molekul:
Alkohol propan-2-ol
opticky aktivní není,
protože žádný z jeho
uhlíkových atomů
neváže čtyři odlišné
ligandy: středový
atom uhlíku váže dvě stejné, methylové skupiny, takže molekula má rovinu
souměrnosti. Další z uvedených příkladů, alkohol butan-2-ol, je opticky aktivní,
463
protože jeho molekula je chirální. Uhlíkový atom označený hvězdičkou je asymetrický

– váže čtyři odlišné ligandy.
Úloha 34.4
Rozhodněte a zdůvodněte, zda je opticky
aktivní 3-methylhexan a 3-methylpentan.
Řešení:
Jestliže zrcadlový obraz 3-methylhexanu pootočíme o 180°, zjistíme, že není totožný

s původní strukturou. Existují tedy dva enantiomery, neztotožnitelné zrcadlové obrazy
3-methylhexanu. Látka je opticky aktivní, její chirální uhlíkový atom váže 4 odlišné
ligandy (vodík, methyl-, ethyl-, propyl).
Jestliže zrcadlový obraz 3-methylpentanu pootočíme o 180°, ztotožníme ho
s původní strukturou. Látka není opticky aktivní, uhlíkový atom (C3) není chirální,
protože poutá dva stejné ligandy (ethylové skupiny).
VYJÁDŘENÍ KONFIGURACE MOLEKULY
Konfiguraci molekuly, která obsahuje

chirální atomy, můžeme samozřejmě
vyjádřit prostorovými vzorci (někdy pro ně
používáme také označení „perspektivní
vzorce“ či „konfigurační vzorce“). Velice
užitečný a používaný je však jejich
zjednodušený přepis, označovaný jako
Fischerova projekce.
Ve Fischerově projekci se uhlíkatý řetězec,
obsahující chirální atom (atomy) uhlíku
zapisuje svislou čarou, uhlíkový atom
s nejmenším pořadovým číslem se
zapisuje na horním konci. Uhlíkové atomy
464
řetězce se nezapisují, nacházejí se v místě průsečíků s vodorovnými přímkami.

Prostorový vzorec při přepisu do Fischerovy projekce orientujeme tak, aby vazby,
vycházející od chirálního uhlíkového atomu k dalším uhlíkovým atomům řetězce
směřovaly od pozorovatele. Potom zbývající dvě vazby, vycházející z chirálního
uhlíku, směřují k pozorovateli a zapisují se jako vodorovná přímka, protínající svislou
čáru. Ligand, který při takto zvoleném pohledu pozorujeme vpravo, zapíšeme na
vodorovnou přímku vpravo; ten, který vidíme vlevo, zapíšeme vlevo. Jestliže
sloučenina obsahuje více chirálních atomů v řetězci, pak na každý takový atom se
díváme zvlášť.
Vzorce zapsané ve Fischerově projekci se nesmějí překlápět, mohou být pouze
otočeny o 180° v rovině nákresny!
Enantiomer, diastereomer, mezoforma
K výkladu těchto významných pojmů použijeme modelovou molekulu

2,3-dihydroxybutanové kyseliny a konfiguraci na obou chirálních centrech této látky
zapíšeme Fischerovými projekčními vzorci.
Protože počet
stereoizomerů závisí
na počtu chirálních
atomů a je dán
vztahem 2n, existují 4
stereoizomery kyseliny
2,3-dihydroxybutanové.
Označili jsme je
číslicemi I až IV.
Dvojice I a II a pak
dvojice III a IV
představují své
neztotožnitelné
zrcadlové obrazy a
z předchozího výkladu
víme, že se označují
jako enantiomery. Jejich ekvimolární směs představuje racemát.
Dvojice I a III, I a IV, II a III, II a IV mají na jednom chirálním atomu uhlíku stejnou
konfiguraci a na druhém (a obecně dalších) chirálním uhlíku konfiguraci jinou.
Takové dvojice látek se označují jako diastereomery: jsou to stereoizomery, které
nejsou enantiomery.
Narozdíl od enantiomerů, jejichž vlastnosti se až na
smysl optické otáčivosti shodují, diastereomery jsou
úplně odlišné sloučeniny. Liší se optickou otáčivostí,
dalšími fyzikálními vlastnostmi (rozpustnost, teplota
tání) a také chemickými vlastnostmi.
Vrátíme-li se k příkladu stereoizomerů 2,3-
dihydroxybutanové kyseliny, můžeme shrnout jejich
vzájemné vztahy jednoduchým schématem:
Mezoforma
Pravidlo o počtu stereoizomerů (2n) platí pouze v případě, že jsou ve sloučenině
rozdílné chirální atomy. Jestliže má molekula dva nebo více stejných chirálních
465
atomů uhlíku, pak je počet stereoizomerů menší: příkladem mohou být stereoizomery
kyseliny vinné.
Zatímco izomery I a II jsou
enantiomery, takže tvoří
racemát, který můžeme
rozštěpit na původní opticky
aktivní složky, struktury III a IV
lze ztotožnit otočením
Fischerova vzorce v rovině
nákresny o 180° (povolená
operace).
Struktura I se označuje jako kyselina levovinná, (-) vinná, struktura II je kyselina
pravovinná, (+) vinná, struktury III a IV představují tutéž látku, označovanou jako
kyselina mesovinná. Vidíme tedy, že stereoizomery kyseliny vinné jsou jen tři.
Kyselina mesovinná představuje ze stereochemického hlediska tzv. mezoformu, tedy
látku s chirálními atomy, jejíž molekula má rovinu souměrnosti. Ta rozděluje molekulu
na dvě zrcadlové poloviny, takže optický efekt jednoho chirálního atomu uhlíku je
kompenzován opačným optickým efektem druhého chirálního uhlíku. Mezoforma
proto není opticky aktivní, avšak na rozdíl od racemátu ji ani nelze rozdělit na opticky
aktivní složky. (Racemát kyseliny (-) vinné a (+) vinné se nazývá kyselina hroznová,
chová se jako samostatné chemické individuum, avšak lze ho rozdělit na levotočivou
kyselinu levovinnou a pravotočivou kyselinu pravovinnou).
Posuzujeme-li stereoizomery kyseliny vinné, pak kromě enantiomerů (dvojice I a II)
jsou ostatní dvojice (I a III, II a III) diastereomery.
Konfigurace chirálního uhlíkového atomu
K vyjádření konfigurace chirálního uhlíkového atomu můžeme v jednodušším případě

použít D/L-systém, který je běžně využíván v chemii cukrů a aminokyselin.
Konfigurace v molekulách cukrů se odvozuje od nejjednoduššího z nich,
glyceraldehydu a obecně posuzujeme konfiguraci na posledním chirálním uhlíkovém
atomu řetězce sacharidu.
Molekuly cukrů s konfigurací D- se odvozují
od D-glyceraldehydu a ve Fischerově vzorci
mají na posledním chirálním uhlíkovém
atomu skupinu OH vpravo, cukry
s konfigurací L- ji mají vlevo. Posledním
chirálním uhlíkovým atomem v molekule
cukru bývá zpravidla předposlední C-atom
řetězce: poslední uhlíkový atom není
chirální, nese dva stejné ligandy (H-atomy).
V případě tříuhlíkatého glyceraldehydu
proto posuzujeme konfiguraci na druhém uhlíkovém atomu.
Analogicky, v molekule nejběžnějšího monosacharidu, glukosy, který má
šest uhlíkových atomů, posuzujeme konfiguraci na pátém uhlíkovém
atomu:
D- a L- izomery cukrů jsou optickými antipody, ovšem nemůžeme jim
přiřadit smysl rotace: některé cukry řady D- jsou pravotočivé a jiné
levotočivé, totéž platí pro cukry řady L-. Odtud plyne, že systém D/L
466
izomerie nesouvisí se systémem (+)/(-), protože každý z nich je založen na jiném

kritériu.
U aminokyselin sledujeme konfiguraci na prvním chirálním
uhlíku, tj. druhém C-atomu řetězce.
Aminokyseliny s konfigurací D- se odvozují od D-serinu a ve
Fischerově vzorci mají aminoskupinu vpravo, zatímco
aminokyseliny s konfigurací L- ji mají vlevo.
Určení absolutní konfigurace molekuly
Absolutní konfigurací rozumíme jednoznačný popis prostorové stavby molekuly na

všech jejích chirálních centrech. Univerzální postup vychází z konvence navržené
R.S. Cahnem, C.K. Ingoldem a V. Prelogem, označované jako R/S systém. Podle
této konvence se konfigurace (R, nebo S) popisuje zvlášť na každém chirálním
atomu v molekule. Postup můžeme shrnout do čtyř bodů:
• Určí se počet chirálních atomů v molekule.

• Stanoví se priorita ligandů na chirálních atomech (stejně, jako u E/Z systému).
• Zvolí se správný pohled na každý chirální atom zvlášť, podle „pravidla
volantu“: vazba na ligand s nejnižší prioritou (často H-atom) se ztotožní
s hřídelí volantu, zbývající 3 ligandy proto směřují k obvodu volantu.
• Klesá-li priorita ligandů při otáčení volantu doprava, jde o konfiguraci R,
jestliže klesá při otáčení směrem doleva, jedná se o konfiguraci S.
Jako modelový příklad nám poslouží alkohol butan-2-ol. Má jeden chirální uhlíkový
atom (druhý uhlík řetězce) a na něj jsou vázány ligandy s touto prioritou:
OH > C2H5 > CH3 > H
Vazbu na H-atom ztotožníme s hřídelí volantu a číselně

vyznačíme prioritu ligandů po obvodu volantu. V případě
R-izomeru klesá priorita při otáčení volantem doprava, u
S-izomeru při otáčení doleva. Oběma enantiomerům
jsou také přiřazeny vzorce zapsané ve Fischerově
projekci.
Příkladem molekuly se dvěma chirálními atomy je
2,3-dihydroxybutanová kyselina. Zapsaný izomer má obtížněji hodnotitelnou
situaci na třetím uhlíku řetězce. Vazba na ligand s nejnižší prioritou, H-atom, směřuje
před rovinu nákresny a sem tedy směřuje i „hřídel
volantu“. Pozorovatel proto sleduje chirální uhlík z opačné
strany, nachází se za rovinou nákresny a z jeho pohledu
klesá priorita ligandů při otáčení volantu doleva (S-
konfigurace).
Úloha 34.5
1) Určete, která z uvedených sloučenin není opticky
aktivní a rozhodnutí zdůvodněte.
O
a)
b)
CH3 - C - CH3 CH3 - CH - COOH c) CH3 - CH2 - COOH
NH2
467
2) Přepište Fischerovy projekční vzorce aminokyseliny

serinu do prostorových (perspektivních) vzorců.
3) Určete absolutní konfiguraci aminokyseliny L-serinu a

postup vysvětlete.
Řešení:
1) a) molekula má rovinu symetrie, neobsahuje asymetrický C-atom, proto není
opticky aktivní.
b) molekula je opticky aktivní, má asymetrický uhlíkový atom.
c) molekula neobsahuje chirální uhlík, žádný z C-atomů neváže 4 odlišné
ligandy, proto není opticky aktivní.
2)
3) Nejprve určíme prioritu ligandů. Nejvyšší (1) má aminoskupina (NH2), protože

dusík má ze všech atomů, poutaných na chirální atom uhlíku, nejvyšší protonové
číslo. Nejnižší prioritu (4) má atom vodíku. Nyní posoudíme prioritu skupin (COOH) a
(CH2OH). Obě začínají atomem uhlíku, ale v případě karboxylové skupiny se na
něho vážou dva kyslíkové atomy (C + O + O), tedy s protonovými čísly (C + 8 + 8).
V případě skupiny (CH2OH) se na uhlíkový atom váže jeden kyslíkový atom a dva
vodíkové atomy (C + O + H + H), tedy s protonovými čísly (C + 8 + 1 + 1). Vyšší
prioritu (2) má proto karboxylová skupina (COOH), nižší prioritu (3) má skupina
(CH2OH).
Zapíšeme prioritu ligandů do Fischerova projekčního vzorce.
Víme, že svislou čarou se
značí vazby uhlíkového
skeletu, odstupující od
pozorovatele dozadu, za
rovinu nákresny (můžeme si je
zapsat přerušovanou čarou).
Vodorovně se zapisují zbylé dvě vazby, směřující k pozorovateli, před rovinu
nákresny (můžeme si je vyznačit klínkem). Vazbu na ligand s nejnižší prioritou (4),
tedy atom vodíku, máme ztotožnit s „hřídelí volantu“. Jenže směřuje k nám, dopředu,
takže na molekulu musíme hledět z opačné strany, z poza nákresny. Potom ligand
číslo (1), který v přímém pohledu vidíme ve Fischerově vzorci vlevo, uvidíme vpravo.
Ligand číslo (3) pak bude z poza nákresny vidět vůči němu vlevo. Priorita
substituentů pak klesá při otáčení „volantu“ doleva, proti směru hodinových ručiček,
proto molekula L-serinu má absolutní konfiguraci (S).
468
35. REAKCE V ORGANICKÉ CHEMII
ELEKTRONOVÉ POSUNY
Pro výklad průběhu reakcí mají zásadní význam vlivy substituentů, připojených
k uhlíkatému řetězci. Tyto substituenty často navozují posun elektronové hustoty
mezi uhlíkovými atomy řetězce a podle toho, zda dochází k posunu elektronů σ-
vazeb, nebo π-vazeb, rozlišujeme indukční a mezomerní efekt.
Indukční efekt
V tomto případě se jedná o posun elektronové hustoty na vazbách σ, vyvolaný

vazbou elektronegativního či elektropozitivního substituentu k uhlíkatému řetězci.
Substituent tak indukoval polarizaci vazeb mezi uhlíkovými atomy a tím i tvorbu
parciálních nábojů na C-atomech.
Záporný indukční efekt, (- I) efekt

Je vyvolán vazbou elektronegativního substituentu k uhlíkatému řetězci a snižuje
elektronovou hustotu na řetězci. Je to tím, že elektronegativní substituent (například
atom fluoru o elektronegativitě X = 4,1) vytvoří polární kovalentní vazbu
s elektropozitivnějším uhlíkem (X = 2,5). Na uhlíkovém atomu se tak vytvoří parciální
(částečný) kladný náboj (δ+) a ten vyvolá polarizaci vazby s dalším C-atomem
v řetězci – doplňuje si od sousedního uhlíku část chybějící elektronové hustoty. Na
druhém C-atomu v řetězci tak vzniká ještě menší parciální kladný náboj (δδ+), avšak
indukční efekt se vzdáleností rychle slábne, takže zhruba za třetím C-atomem
řetězce už není znát.
Velikost polarity vazeb se
někdy vyznačuje klínkem,
který vyjadřuje směr posunu
elektronové hustoty. Jenže
vazbu značenou klínkem používáme také ve stereochemii, zde značí vazbu směřující
před rovinu nákresny. Aby nedocházelo k záměně, vyznačuje se častěji posun
elektronové hustoty a tedy polarita vazby šipkou, eventuálně zápisem parciálního
náboje (δ+, δ-).
Kladný indukční efekt, (+ I) efekt

Ten je způsoben vazbou elektropozitivního substituentu k uhlíkatému řetězci a
zvyšuje elektronovou hustotu na řetězci. Příkladem takových substituentů jsou kovy,
vazba je polární směrem k uhlíkovému atomu a na
něm se vytváří záporný parciální náboj (δ-).
Ten opět indukuje vznik trochu menšího parciálního
náboje (δδ-) na sousedním uhlíkovém atomu, avšak
efekt opět se vzdáleností slábne.
Významný (+I) efekt vykazují také
alkylové skupiny, a to tím větší, čím
rozvětvenější je jejich řetězec:
469
Mezomerní efekt
Mezomerním (konjugačním) efektem rozumíme posun elektronové hustoty na π-

vazbách, jestliže jsou násobné vazby zapojeny do konjugace navzájem, nebo do
konjugace s volným (nevazebným) elektronovým párem na některém atomu.
Konjugovaný je takový systém, ve kterém jsou násobné vazby navzájem, nebo
násobná vazba a nevazebný (volný) elektronový pár odděleny jednou jednoduchou
vazbou. V konjugovaném systému se volný elektronový pár může zapojit do systému
vazebných elektronů a vyvolat tak trvalý posun π-elektronů násobné vazby.
Významnou skutečností je, že mezomerní efekt molekulu stabilizuje: molekula má
nižší energii, jestliže od ní můžeme odvodit myšleným posunem π-elektronů několik
mezomerních (rezonančních) struktur. Ty od sebe oddělujeme oboustrannou
rezonanční šipkou, která neznačí žádnou chemickou reakci, ale vyjadřuje pouze
různé energetické stavy téže molekuly.
Kladný mezomerní efekt, (+ M) efekt

Kladný mezomerní efekt zvyšuje elektronovou hustotu na uhlíkatém řetězci a
způsobují ho substituenty, které poskytují svůj volný elektronový pár do konjugace
s π-vazbou.
Příklady substituentů:
Tak například v molekule vinylchloridu je volný elektronový pár atomu chloru

v konjugaci s dvojnou vazbou:
(+) M EFEKT
Druhá z mezomerních (rezonančních) struktur
+
ukazuje, že na koncovém atomu uhlíku se vytváří CH = CH - Cl CH2 - CH Cl
záporný náboj (zvýšení elektronové hustoty) a 2
zároveň vazba C – Cl je zpevněná, má zčásti povahu dvojné vazby.
Záporný mezomerní efekt, (- M) efekt

Tento efekt snižuje elektronovou hustotu na uhlíkatém řetězci (vyvolává na něm
elektronový deficit) a vykazují ho substituenty, které O O
mají násobné vazby. Příklad substituentů: C N C N
Příklad efektu: H +
O
(-) M EFEKT
O O
+
CH2 = CH C CH2 CH = C
H H
Mezomerní efekt má své praktické dopady. Příkladem může být molekula ethanalu
(acetaldehydu), která sama o sobě mezomerní efekt nevykazuje, avšak od ní
odvozený karbanion ano. B
Proto H-atomy vázané na α- H
O O O
uhlíku (C-atom sousedící H C C
BH
H C C H C C
s aldehydickou funkční H H H H H H
skupinou) jsou kyselé: ethanal karbanion

působením báze je lze snadno odštěpit
jako H+ a vznikne tak karbanion, B H H H
stabilizovaný (-) M efektem. H C C H H C C H

BH
Tato skutečnost pak určuje reaktivitu H H H H
aldehydů v bazickém prostředí. Naproti ethan karbanion není stabilizován M efektem
tomu reakce uhlovodíku, třeba ethanu s bází probíhat nebude, protože karbanion,
470
který by eventuálně vznikl, by nebyl nijak stabilizován mezomerním efektem. Není

proto důvod, aby vůbec vznikal.
STABILITA ČÁSTIC
Posouzení stability molekul je důležité pro předpověď průběhu reakcí: přednostně

vznikají stabilnější produkty a reakce probíhá přes stabilnější meziprodukty.
Částice je stabilní:
• Jestliže nemá elektrické náboje ani nepárové elektrony – není radikálem.

• Jestliže je stabilizována delokalizací elektronů, například v přítomnosti
konjugovaných dvojných vazeb.
OH
• Jestliže má náboj, který není v rozporu δ+
O CH3 C OH
s přirozenou elektronegativitou prvků a CH3 C
nedochází ke kumulaci souhlasných O
O +
nábojů na sousedních atomech. CH 3
- CH 2
H
Acetátový anion zapsaný vlevo je stabilní nestabilní
stabilní, protože atom kyslíku je elektronegativní a v souhlasu s tímto faktem
nese záporný náboj. Struktura vpravo je nestabilní, bude se štěpit, protože
elektronegativní atom kyslíku nese kladný náboj a sousední uhlíkový atom
nese kladný parciální náboj.
• Jestliže částice nese kladný náboj, který je stabilizován hyperkonjugací

alkylových skupin:
Hyperkonjugací rozumíme slabý vazebný překryv
mezi sp3-hybridním orbitalem, který tvoří σ-vazbu
v alkylové skupině a prázdným p-orbitalem kladně
nabitého C-atomu. Barevně je vyznačeno, že
překryv je pouze částečný, „spodní“ část p-orbitalu
směřuje v prostoru jinam, než zbylé sp3-orbitaly
alkylu. Stejným způsobem, hyperkonjugací, jsou
stabilizovány také radikály, s nepárovým
elektronem na C-atomu.
Efekt dvou alkylových skupin je silnější, než efekt jedné, i když větší alkylové
skupiny. Efekt tří alkylových skupin samozřejmě
stabilizuje karbokation ještě lépe.
• Jestliže nabitá částice je stabilizována rezonancí:
+ + +
CH2 = CH CH2 CH2 CH = CH2 CH2 = CH CH2 CH2
allylový karbokation butenyliový karbokation
Vidíme, že allylový karbokation je dobře stabilizován rezonancí, protože kladný

náboj je v konjugaci s dvojnou vazbou: můžeme si také představit, že kladný
náboj je delokalizován po uhlíkatém řetězci. To neplatí v případě butenyliového
kationtu, kde kladný náboj na krajním uhlíkovém atomu je příliš vzdálen od dvojné
vazby, nedochází ke konjugaci, a proto butenyliový karbokation je nestabilní.
471
• Jestliže nedochází k výrazným STERICKÉ VLIVY

nevazebným interakcím Br
Br
objemných substituentů, které by
se dostaly do vzájemné blízkosti. Br
Tyto sterické vlivy si ukážeme na
Br
příkladu derivátů cyklohexanu:
cis-1,3 diaxiální poloha trans-1,3 diekvatoriální poloha
Jestliže objemný substituent,
nestabilní stabilní
například atom bromu, vstoupí na
molekulu cyklohexanu v židličkové konformaci do axiálních poloh 1,3, pak se
atomy dostanou natolik do vzájemné blízkosti, že se výrazně odpuzují. Proto
taková 1,3-diaxiální konformace je extrémně nestabilní a neexistuje. Naproti
tomu 1,3-disubstituovaný cyklohexan v ekvatoriální poloze židličkové
konformace je stabilní, protože velké atomy (bromu) jsou od sebe vzdáleny a
nedochází mezi nimi k nevazebné interakci.
Úloha 35.1
Rozhodněte, jakým mezomerním efektem působí vyznačená funkční skupina a
zapište mezomerní struktury molekuly.
a)
b)
c)
Řešení:
a) (-) M efekt:
b) (+) M efekt:
c) (+) M efekt:
Úloha 35.2
Odvoďte, který z uvedených kationtů je silnější
kyselinou:
Řešení:
Kyselina odštěpí kation (H+) v přítomnosti báze, třeba molekuly vody a vytvoří
oxoniový kation (H3O+). Zapíšeme reakce pro obě molekuly:
472
Silnější kyselinou je ta z obou

struktur, která tuto reakci
podstoupí ochotněji, snáze.
Reakcí se molekula (A i B)
stabilizuje, protože ztrácí
kladný náboj. Stabilizovat se
bude nejsnáze ta z nich, která
je sama méně stabilní. O tom
rozhodnou rezonanční
struktury. Vidíme, že struktura
(A) je dobře stabilizována
rezonancí (můžeme zapsat i
delokalizaci kladného náboje
mezi třemi atomy O-C-O), ale u
molekuly (B) rezonanční
struktury neodvodíme:
Závěr: molekula (B) je méně
stabilní, proto se s vyšší
ochotou bude stabilizovat acidobazickou reakcí, takže je silnější kyselinou, než
molekula (A).
ČINIDLA A SUBSTRÁTY
Substrátem rozumíme v organické chemii zpravidla sloučeninu, která je

přeměňována a je v nadbytku. Naproti tomu činidlo bývá často jednoduchá látka
zastoupená v menším množství, která způsobuje přeměnu substrátu.
CH3-CH2-OH (3 dm3) + H2SO4 (0,5 dm3) CH3-CH2-O-CH2-CH3

substrát činidlo produkt
Substráty se blíže nijak nečlení, činidla rozdělujeme do následujících kategorií:
Činidla Radikálová
Iontová Elektrofilní
Nukleofilní
Radikálová činidla (R.)
Tato činidla disponují nepárovým elektronem –

jsou to reaktivní částice, radikály. Řadíme sem
také látky, které se snadno za vzniku radikálů
štěpí, například peroxidy.
Radikálová činidla přednostně atakují nepolární
kovalentní vazby, hlavně jednoduché vazby C - H
a C - C v molekulách substrátů.
Iontová činidla
Tato činidla štěpí vazby v molekulách substrátů za tvorby iontů a dělíme je do dvou
skupin:
473
Elektrofilní činidla (E+)

Tato činidla mají
elektronový deficit –
nedostatek elektronové
hustoty: v některých
případech jde přímo o kationty, ale patří sem i nenabité molekuly, které nesou pouze
kladný parciální náboj (elektronový deficit) na centrálním atomu – Lewisovy kyseliny.
Elektrofilní činidla atakují v molekulách substrátů reakční centra s nadbytkem
elektronové hustoty: záporně nabité atomy, π-elektrony násobných vazeb či
aromatického systému.
Nukleofilní činidla (Nu-)

Mají volný elektronový pár a
obecně nadbytek elektronové
hustoty, některá z těchto činidel
jsou anionty.
V molekulách substrátů atakují elektronově deficitní centra, často atomy, které nesou
úplný nebo částečný kladný náboj.
TYPY ORGANICKÝCH REAKCÍ
Studium reakčních mechanismů vyžaduje nejen znalost výchozích látek (reaktantů) a

produktů, ale také znalost meziproduktů reakce, způsobu jejich vzniku a zániku.
Konvenčně se volí dvě nejběžnější kritéria, podle nichž se pak klasifikují základní
typy organických reakcí: podle způsobu štěpení vazby v molekulách reaktantů a
podle změn na substrátu.
Rozdělení reakcí podle způsobu zániku vazeb
Na základě tohoto kritéria rozdělujeme reakce na homolytické, heterolytické a

součinné.
Homolytické reakce
Staré vazby v tomto případě zanikají homolýzou – rovnoměrným štěpením kovalentní
vazby, kdy každý z vazebných partnerů získá 1 elektron vazby a tak se stane
radikálem:
Radikály jsou velice reaktivní částice a přednostně vznikají tehdy, jestliže oba vázané
atomy mají stejnou, nebo podobnou elektronegativitu. Homolýze vazby napomáhá
dále nepolární prostředí (rozpouštědlo, například benzín), vysoká teplota, iniciace
zářením, nebo také přítomnost radikálů v reakční směsi.
Heterolytické reakce
Staré vazby zanikají heterolýzou, tedy
nerovnoměrným štěpením: jeden z vazebných
partnerů získá oba elektrony vazby a stává se
aniontem, druhý z vazebných partnerů
474
nezíská žádný elektron a stává se kationtem.

Heterolýzou se štěpí vazba mezi atomy, které se výrazněji liší elektronegativitou a
aniontem se stává elektronegativnější z vazebných partnerů. Tomuto štěpení vazeb
také napomáhá polární rozpouštědlo (jeho molekula nese parciální náboje –
příkladem může být voda či chloroform). Heterolytické reakce probíhají často za
normální, nebo jen mírně zvýšené teploty a bývají iniciovány elektrofilními, nebo
nukleofilními činidly.
Součinné reakce
Tyto reakce nemají žádné meziprodukty, ani radikály, ani ionty. Se zánikem starých
vazeb současně vznikají vazby nové. Označujeme je jako pericyklické reakce (vytváří
se cyklus) a lze přesně předpovědět prostorové uspořádání atomů v molekulách
produktů. Je to tím, že průběh reakce je řízen symetrií tzv. hraničních molekulových
orbitalů, označovaných zkratkami HOMO a LUMO.
K nejvýznamnějším pericyklickým reakcím patří cykloadice (kruh vzniká z více než
jedné molekuly) a elektrocyklické reakce (kruh vzniká z jedné molekuly).
Rozdělení reakcí podle změn na substrátu
Na základě uvedeného kritéria rozlišujeme tradičně 4 základní typy organických

reakcí. Jedním z posuzovaných faktů je také změna hybridního stavu C-atomů
v molekule substrátu a produktu, byť toto kritérium nesmíme přeceňovat.
Substituce
Při substituci ze dvou molekul reaktantů vznikají dvě molekuly produktů. V molekule
substrátu přitom došlo k záměně atomu či skupiny za jiný atom (skupinu). Hybridní
stav uhlíkových atomů se při substituci nemění:
H H H H
H–C–C–H + Cl2 H – C – C – Cl + HCl
H H ethan H H chlorethan
Csp3 Csp3
Adice
V tomto případě ze dvou molekul výchozích látek vzniká jedna molekula produktů.
Hybridní stav C-atomů se zvyšuje, to znamená, že z trojné vazby vzniká vazba
dvojná, nebo z dvojné vazby vazba jednoduchá:
475
H H H H
C=C + Cl2 H–C–C–H
H H ethen Cl Cl 1,2-dichlorethan
Csp2 Csp3
Ve většině případů adice taková charakteristika vyhovuje, ovšem jsou také adice, kde
změna hybridního stavu uhlíkových atomů nenastává. Příkladem může být adice
bromu na cyklopropan, která vede k necyklickému derivátu:
CH2 Br2 CH2
CH2 CH2 CH2 CH2
Br Br
cyklopropan 1,3-dibrompropan
Csp3 Csp3
Vidíme, že v případě této adice se hybridní stav uhlíkových atomů neměnil, ale
základní charakteristika stále platí: ze dvou molekul reaktantů vzniká jedna molekula
produktů.
Eliminace
Tato reakce je opakem adice, takže z jedné molekuly výchozí látky vznikají dvě
molekuly produktů. Jedním z produktů bývá malá, stabilní molekula, která se při
reakci odštěpuje (halogenovodík, voda, amoniak apod.). Hybridní stav C-atomů se
snižuje, takže z jednoduché vazby vzniká dvojná, nebo z dvojné trojná vazba.
H H H H
H H
H – C – C – OH C=C +
O
H H ethanol H H ethen
Csp3 Csp2
Přesmyk
V tomto případě dochází k přesunu atomů či skupin v rámci téže molekuly. Jedna
molekula výchozí látky se tak přeměňuje na jednu molekulu produktu. Ke změně
hybridního stavu C-atomů někdy nedochází (příkladem je uvedená izomerační
reakce alkanů), u složitějších přesmyků se hybridní stav některých atomů může
měnit.
CH3 – CH2 – CH2 – CH3 CH3 – CH – CH3
CH3
butan 2-methylpropan
476
KYSELINY A ZÁSADY, AKCEPTORY A DONORY ELEKTRONŮ
V organické chemii má uplatnění obecnější Lewisova teorie kyselin a zásad, později

byla ještě rozšířena Pearsonem na koncepci tvrdých a měkkých kyselin a bází.
Lewisova teorie kyselin a zásad
Podle této teorie kyselinou je elektronově deficitní látka, schopná přijmout volný
elektronový pár do svého prázdného orbitalu, za vzniku koordinačně kovalentní
vazby. Kyseliny tedy podle této teorie představují akceptory elektronů.
Zásada (báze) je částice, která disponuje volným elektronovým párem, nebo
π-elektronovým párem, který poskytuje do vazby s Lewisovou kyselinou. Z tohoto
pohledu pak Lewisovy zásady jsou donory elektronů.
Lewisovy kyseliny
Lewisova teorie je obecnější, než Brönstedova, protože platí i pro nevodná
rozpouštědla. Kyselinou i v tomto případě může být látka, odštěpující kation H+,
označuje se pak jako H-kyselina, avšak kyselinou mohou být ve smyslu Lewisovy
teorie také látky, které vodíkový kation neodštěpují, nebo jej ani nemají. Lewisovými
kyselinami jsou samozřejmě kationty, ale
také neutrální molekuly, které mají
elektronový deficit (kladný parciální
náboj) na centrálním atomu.
Ethyliový karbokation sice obsahuje
atomy vodíku, ale při acidobazické reakci
je neodštěpuje, akceptorem elektronů je kladně nabitý atom uhlíku. Molekuly chloridu
hlinitého nemají elektrický náboj, avšak elektronegativní atomy chloru vyvolávají
značnou polaritu vazeb Al – Cl, takže na atomu hliníku se vytváří výrazný elektronový
deficit (δ+).
Lewisovy báze
Často se jedná o anionty, avšak donorem
elektronového páru může být také
neutrální molekula. Ta může poskytovat buď nevazebný (volný) elektronový pár,
nebo π-elektronový pár (alken).
Acidobazický děj
Děj probíhající mezi kyselinou a zásadou se
tradičně označuje jako neutralizace; v organické
chemii jde však velmi často o tvorbu
kovalentních vazeb, na kterých se podílí
uhlíkový atom.
Při pohledu na příklady reakcí mezi Lewisovou
kyselinou a Lewisovou bází si uvědomíme, že
tato koncepce platí nejen pro organické, ale
také pro anorganické sloučeniny (reakce AlCl3
s aniontem Cl-). Poslední z uvedených příkladů
reakcí nám připomene spíše interakci mezi
elektrofilní a nukleofilní částicí.
477
Úloha 35.3
a) S jakými činidly bude reagovat molekula pentanu CH3 – CH2 – CH2 – CH2 – CH3?
Vysvětlete.
b) S jakými činidly bude reagovat molekula acetaldehydu? O
Vysvětlete. CH 3 - C
H
acetaldehyd
c) S jakými činidly bude reagovat molekula pentenu CH3 – CH = CH – CH2 – CH3?

Vysvětlete.
d) Reakce ethenu s HCl je homolytická, nebo heterolytická? Vysvětlete.
e) Reakce ethenu s Cl2 je homolytická, nebo heterolytická? Vysvětlete.
f) Zdůvodněte, do jaké skupiny patří H H
H
reakce: C C H
H
H
H H
H H
C C H
H HH
H H
ethen cyklobutan
g) Určete typ reakce a rozhodnutí zdůvodněte:
+ Br2 Br
Br
cyklopenten trans-1,2-dibromcyklopentan
h) Určete typ reakce a rozhodnutí zdůvodněte:
CH3-CH2-CH2-Br + H2O CH3-CH2-CH2-OH + H-Br

1-brompropan propan-1-ol
Řešení:
a) V molekule pentanu jsou pouze nepolární vazby C-C a C-H. Ty jsou atakovány
radikálovými činidly.
b) Molekula acetaldehydu obsahuje polární karbonylovou skupinu: O
δ−
na elektronegativním atomu kyslíku se koncentruje parciální δ+
CH3 - C
(částečný) záporný náboj δ-, na elektropozitivnějším uhlíku δ+. Nu
H
Kladně nabitý uhlík pak bude atakován volným elektronovým
acetaldehyd
párem nukleofilních činidel.
c) π - elektrony dvojné vazby přednostně napadají elektrofilní činidla.
δ+ δ−
d) Molekula HCl je polární, kladně nabitý vodík je H Cl
elektrofilem, který atakuje π - elektrony dvojné vazby.
Způsobí její heterolýzu. H H H H
C C Cl + H C C
H H H H
ethen karbokation
e) Nepolární molekula chloru se štěpí homolýzou a

478
vzniklé radikály chloru způsobí homolýzu dvojné vazby:

H
H H H
Cl Cl Cl + Cl Cl + C C Cl C C
radikály chloru H H H
H
f) Jde o cykloadici, při níž se ze dvou molekul alkenu vytváří cyklus.
g) Jedná se o adici, protože ze dvou molekul výchozích látek vzniká jedna molekula
produktu. Zaniká dvojná vazba, takže hybridní stav C-atomů se zvyšuje.
h) Jedná se o substituci, protože ze dvou molekul výchozích látek vznikají dvě

molekuly produktů. Došlo k záměně (substituci) atomu Br za skupinu OH, hybridní
stav C-atomů se nezměnil.
479
SYSTEMATICKÁ ČÁST
480
36. ALKANY A CYKLOALKANY
Alkany jsou uhlovodíky obecného vzorce CnH2n+2, cykloalkany CnH2n. Vytvářejí

homologickou řadu, ve které se následující člen řady liší od předchozího o
homologický přírůstek (CH2).
Zdroje a fyzikální vlastnosti
Teplota tání a varu alkanů roste s délkou uhlíkatého řetězce: C1 – C4 plyny

C5 – C16 kapaliny
nad C16 tuhé látky
Teplota varu však závisí nejen na relativní molekulové hmotnosti látky, ale také na
prostorovém tvaru molekuly. Lineární molekuly se snadno uspořádají paralelně vedle
sebe, jsou přitahovány vzájemně pomocí van der Waalsových vazeb a tyto vazby je
nutné přerušit při přechodu do plynné fáze. Rozvětvené molekuly alkanů mají méně
příležitostí pro tvorbu van der Waalsových vazeb, takže snáze přecházejí z kapalné
do plynné fáze, a proto mají nižší teploty varu, než izomerní nevětvené alkany.
Teplota tání izomerních alkanů naopak roste s rozvětvením řetězce a to tím

výrazněji, čím více se prostorový tvar rozvětvené molekuly podobá kouli. Zvyšuje se
tím možnost pravidelného prostorového uspořádání molekul v tuhé fázi do krystalové
mřížky, jejíž narušení vyžaduje dodání energie.
Alkany jsou bezbarvé látky, plynné bez zápachu, kapalné
mají benzínový zápach. Hustota je vždy menší, než 1
(kapalné i tuhé alkany na vodě plavou), nerozpouštějí se
v polárních rozpouštědlech (voda), dobře jsou rozpustné
v organických rozpouštědlech.
Při vdechování mají nižší alkany (plyny resp. páry kapalných
alkanů) narkotický účinek: ten zvolna roste od methanu
k oktanu, pak s rostoucí délkou řetězce prudce klesá.
Zdroje představují tyto přírodní suroviny: zemní plyn,

obsahující hlavně methan, ropa, obsahující kapalné alkany a
cykloalkany a dokonce i tuhé, rozpuštěné v kapalných.
Přírodní asfalt je zdrojem vyšších, hlavně tuhých alkanů,
ozokerit je zemní vosk, představující směs vyšších tuhých alkanů. Zpracování
prvních dvou zdrojů se nyní budeme věnovat blíže, zbylé přírodní zdroje nejsou
průmyslově významné.
481
ZDROJE UHLOVODÍKŮ A JEJICH ZPRACOVÁNÍ
Hlavními zdroji uhlovodíků jsou tři fosilní suroviny – uhlí, ropa a zemní plyn. Nejsou
jedinými surovinami pro organickou chemii, mnohé výrobní procesy vycházejí
z obnovitelných zdrojů: celulosy (dřevo, bavlník), škrobu (bramborový, kukuřičný),
sacharosy (cukrová řepa a třtina), rostlinných olejů (řepkový, slunečnicový, lněný
apod.), terpenů (přírodní kaučuk, gutaperča), jiné výrobní procesy jsou založeny na
zkvašování jednoduchých cukrů (například výroba ethanolu, kyseliny octové, kyseliny
mléčné či kyseliny citronové). Na tomto místě se blíže budeme věnovat využití
fosilních zdrojů.
UHLÍ
Uhlí je hořlavá sedimentární hornina rostlinného původu, kaustobiolit. Mladší, hnědé

uhlí (pocházející ze třetihor), je vhodné ke zplyňování, zatímco starší, černé uhlí
(pocházející z prvohor), se používá ke koksování.
Koksárenství
Koksování uhlí v koksárnách je založeno na karbonizaci, zahřívání černého uhlí na

vysokou teplotu bez přístupu vzduchu. Koksovací komory jsou sdruženy do baterií,
vnitřní obsah komor, jemně drcené uhlí, se zahřívá na 1100°C po dobu 15 – 30
hodin. Po vyprázdnění komor se žhavý koks rychle zchladí vodou. Produktem
koksování jsou 4 hlavní složky:
• koks (77%)
• koksárenský plyn (17%)
• černouhelný dehet (4%)
• amoniak (0,25%)
Ostatní složky mají podružný význam. Tuhá složka, koks, je palivem i redukčním
činidlem v hutnictví. Koksárenský plyn obsahuje kolem 55% H2, 25% CH4, 8% CO a
zbytek připadá na dusík, kyslík a oxid uhličitý. Používal se pro něho název „svítiplyn“
a má využití jako topný plyn. Pro obsah oxidu uhelnatého je toxický. Černouhelný
dehet je černá viskózní kapalina, ze které se destilací získávají především
aromatické uhlovodíky.
ROPA
Ropa je hořlavá kapalina světlé, hnědé až černé barvy, podle naleziště a složení.
Patří mezi živice (bitumeny), které vznikaly na dně moří, v pravěkých lagunách a
zálivech, hromaděním zčásti rostlinných, ale hlavně živočišných zbytků. Ty podléhaly
po milióny let mikrobiálnímu rozkladu, usazovaly se zde vrstvy sedimentů, jílů, které
působily jako katalyzátory přeměn (roli hrál také vysoký tlak). Vznikající ropa
prosakovala podložím a zastavila se na nepropustných vrstvách: zde se shromáždila
spolu s vodou a zemním plynem a odtud se také dnes těží.
Ropa obsahuje hlavně uhlovodíky od 5 do 35 C-atomů, nad C15 jde o tuhé látky
rozpuštěné v kapalné složce, ale v kapalné ropě jsou rozpuštěny i plyny (methan až
butan).
482
Vytěžená ropa se zbaví písku a dalších mechanických nečistot, pak se odstraní voda
a soli v tzv. elektrostatických dehydrátorech.
Dusíkaté a sirné sloučeniny se působením vodíku převedou na amoniak a sulfan.
První z nich je surovinou chemického průmyslu, ze sulfanu se získá významné
množství síry, které poslouží pro výrobu kyseliny
sírové.
Ropa se zpracovává v chemických rafinériích frakční
destilací. Základním zařízením je rektifikační kolona,
desítky metrů vysoká věž o mnoha patrech.
Každé patro představuje veliký talíř s vrstvou kapaliny,
která se po překročení nastavené výšky hladiny
dostane přepadem do nižšího patra.
Surová ropa se přivádí do spodní části kolony a
vyhřívá se v trubkové peci zhruba na 375°C: páry
stoupají do vyššího patra, ale systém kloboučků je nutí, aby probublávaly vrstvou
kapalné frakce na „talíři“ patra. Nověji se místo kloboučkových pater používají
ventilová patra. Na každém patře
dochází k ustavení rovnováhy mezi
vroucí kapalinou a jejími párami:
páry se obohatí o těkavější složku a
prostupují do vyššího patra, méně
těkavé složky zůstanou v kapalině –
kondenzát přetéká přepadem do
nižšího patra.
Páry vyhřívají kolonu, obohacují se o
nejtěkavější složky a jejich teplota
klesá. V nejvyšším místě, hlavě
kolony, je teplota jen kolem 30°C a
odtud jsou odváděny uhlovodíky za
normální teploty plynné: methan až
butan. Jednotlivé kapalné frakce se
pak odebírají z určitých pater kolony
a ve spodní části kolony se hromadí
nedestilovatelný zbytek, mazut. Ten slouží z části jako palivo k zahřívání ropy
vstupující do kolony, ale především je následně dále zpracováván vakuovou
destilací. Z rektifikační kolony se však neodvádí veškerý kapalný podíl. Část lehké
(benzínové) frakce se čerpadlem vrací zpět do horní části kolony, jako tzv. reflux
(zpětný tok). Umožňuje regulovat teplotu v hlavě kolony a zajišťuje její stabilní,
rovnoměrnou činnost – opakování vypařování a kondenzace. Tyto děje představují
jeden destilační krok, který se opakuje na každém patře kolony, takže původní směs
uhlovodíků je rozdělována velikým počtem po sobě jdoucích destilací.
Z jednotlivých pater kolony se získávají frakce s odlišným rozpětím teploty varu:
• lehký benzín (50 – 130°C)
• těžký benzín (130 – 200°C)
• petrolej (170 – 270°C)
• plynový olej (270 – 350°C)
• mazut – destilační zbytek (nad 350°C)
Plynná frakce, odcházející z hlavy kolony, se rozdělí na lehčí směs methanu a
ethanu (topný plyn) a těžší směs propanu a butanu, která se zkapalňuje. Slouží také
jako topný plyn a jako palivo do automobilů.
483
Zpracování frakcí získaných destilací ropy
Lehký benzín (petrolether)

Nízkovroucí směs C5 a C6 uhlovodíků, používaná jako extrakční činidlo a
rozpouštědlo.
Těžký benzín
Z rektifikační kolony se získává primární benzín, který pro současné, moderní motory
není dost kvalitní, způsobuje „klepání motoru“. Pro správný chod motoru je potřeba,
aby směs ve válci hořela jen takovou rychlostí, která umožňuje plynulý přenos tlaku
na klesající píst. Pokud je reakce příliš rychlá, dochází k detonaci, nárazová vlna
snižuje výkon motoru – dochází ke „klepání motoru“.
Cílem je proto získat benzín s dobrými antidetonačními vlastnostmi a ty závisejí na
složení uhlovodíkové směsi v benzínu. Nejlepší vlastnosti mají rozvětvené alkany,
optimální je tzv. isooktan (2,2,4-trimethylpentan). Proto benzínu, který by byl složen
jen z tohoto uhlovodíku, bylo přiřazeno oktanové číslo 100. Nejhorší vlastnosti při
spalování má heptan, jemu bylo přiřazeno oktanové číslo 0. Primární benzíny mají
oktanové číslo maximálně 70, to znamená, že se při spalování ve zkušebním motoru
chovají, jako by šlo o směs 70% isooktanu a 30% heptanu. Mnohé primární benzíny
však mají oktanové číslo ještě nižší, a přitom současné motory vyžadují oktanové
číslo nad 90. Tak například u nás prodávaný benzín má oktanové číslo 95, nebo 98.
Zvýšení oktanového čísla se dosahuje v prvním kroku reformováním benzínu a ve
druhém kroku přidáním antidetonačních přísad.
Reformování benzínu se uskutečňuje při teplotě 500°C a tlaků do 5 MPa, za použití
katalyzátorů; u nás se jako katalyzátor používá často platina, takto prováděné
reformování benzínu se označuje termínem platformování. Hlavními chemickými
reakcemi jsou dehydrogenační reakce, při kterých se získá značné množství vodíku:
ten se v rafinérii použije pro hydrogenační krakování (hydrokrak), kterým se upravují
oleje. Reformování benzínu spočívá v tvorbě arenů a rozvětvených alkanů s vysokým
oktanovým číslem.
Antidetonační přísady ještě o trochu zvýší oktanové číslo už reformovaného benzínu.

Současné benzíny (natural) obsahují antidetonační přísady, které beze zbytku shoří
na vodu a CO2, takže nezamořují přírodní
prostředí. Jednou z takových přísad je
methyl(terc.butyl)ether, jehož molekula svým
rozvětvením připomíná isooktan:
Petrolej
Tato frakce získaná rektifikací ropy představuje směs uhlovodíků C12 – C18, slouží
buď jako surovina pro výrobu benzínu (krakováním), nebo se spotřebovává jako
palivo. Ke svícení jen zanedbatelně, hlavně slouží jako palivo pro letecké tryskové
motory. Letecký petrolej je v tryskových letadlech spalován při nízkém tlaku a velmi
nízkých teplotách, až - 60°C. Musí přitom hořet bez tvorby usazenin, proto jsou
z něho předem odstraněny příměsi rafinací kyselinou sírovou a hydroxidem sodným.
484
Plynový olej a motorová nafta

Tyto pojmy označují podobné, ale ne zcela shodné uhlovodíkové směsi. Plynový olej
tvoří uhlovodíky C15 – C24, je zde nižší podíl alkanů a vysoký podíl cyklických a
polycyklických uhlovodíků. Plynový olej slouží jako lehký topný olej a také jako
surovina pro pyrolýzy – krakování (výroba benzínu). Míšením plynového oleje
s petrolejem vzniká motorová nafta – palivo pro dieselové motory. Kvalita motorové
nafty se hodnotí cetanovým číslem, které je obdobou oktanového čísla benzínu.
Cetanové číslo vyjadřuje schopnost motorové nafty hořet stejně, jako směs cetanu
(hexadekanu, C16), jemuž je přiřazeno cetanové číslo 100, a 1-methylnaftalenu, který
má cetanové číslo 0. Běžné dieselové motory mohou spalovat naftu o cetanovém
čísle CČ > 51.
Významnou vlastností motorové nafty je její viskozita: zimní typ paliva má nižší
viskozitu a tuhne při -30°C, letní typ, s vyšší viskozitou, tuhne už při -4°C.
Mazut
Vakuovou destilací (rektifikací) mazutu se získají frakce mazacích olejů. Jsou tvořeny
především směsí alkylcykloalkanů, polycyklických a aromatických uhlovodíků.
Významná část olejů se krakováním přeměňuje na motorová paliva – benzín, petrolej
a plynový olej, zbylá část se zpracovává na motorové a strojní oleje. V případě
mazacích olejů je důležité, aby se neměnila při změnách teploty příliš jejich viskozita,
proto se provádí jejich odparafinování – odstraňují se vyšší nerozvětvené alkany (při
nižších teplotách tuhnou – zvyšují viskozitu). Zároveň maziva nesmějí obsahovat
korozívní složky, hlavně sloučeniny síry. K zušlechťování olejů se poté používají
přísady – aditiva: grafit či MoO3 zvyšují mazací a protikorozní vlastnosti.
Mazací tuky, vazelíny, jsou polotekuté až tuhé látky vhodné pro ložiska a k trvalé
ochraně před vlhkostí. Vyrábějí se z mazacích olejů přidáním 10 – 30%
zahušťovadel, jimiž jsou, podle druhu vazelíny, mýdla různých kovů: Ca2+, Ba2+, Sr2+
a další soli mastných kyselin.
Zbytkem po vakuové destilaci mazutu je asfalt, používaný jako stavební a izolační
hmota.
ZEMNÍ PLYN
Zemní plyn je přírodní hořlavý plyn organického původu, který provází ložiska ropy,
nebo se vyskytuje samostatně, pod tlakem, v pórech a trhlinách hornin. Zemní plyn
obsažený v rozvodné síti je prakticky čistý methan, CH4, zemní plyn v místě těžby
však obsahuje různé příměsi. Jestliže obsahuje těžený plyn alespoň 75% methanu,
jde o tzv. suchý zemní plyn, zatímco mokrý zemní plyn obsahuje ve významném
množství také zkapalnitelnou uhlovodíkovou frakci C2 – C4 . Zemní plyn slouží jednak
jako palivo, ale také je surovinou chemického průmyslu: protože jde o čistý methan,
slouží k výrobě vodíku potřebného pro průmyslové pochody (např. výrobu amoniaku),
používá se ale také pro výrobu acetylenu a kyanovodíku.
Zpracování zemního plynu na palivo

Vytěžený zemní plyn se zbavuje sulfanu, H2S, který je nejnebezpečnější nečistotou –
znehodnocuje katalyzátory. Po odsíření se provádí dehydratace plynu, zpravidla
vymražením vody. Uhlovodíky ethan, propan a butan se odstraňují absorpcí do ropné
frakce C6 za nízké teploty, část pohlceného methanu se získá z extrakční kapaliny
destilací na koloně. Takto stabilizovaný zemní plyn se dopravuje plynovodem. Není
485
jedovatý (na rozdíl od svítiplynu, který obsahuje CO), avšak při nahromadění vytváří
se vzduchem explozivní směs.
Hydráty methanu
Na dně moří v hloubkách 500 – 2000 m vytváří methan s vodou o teplotě pod 0°C za
vysokých tlaků klathráty, komplexy, kde molekula methanu je vmezeřena do
krystalového komplexu z molekul vody. Tyto hydráty představují ohromné zásoby
methanu a nacházejí se také pod zmrzlou půdou (permafrost) v arktické oblasti i pod
ledovcem v Antarktidě. Mají vzhled ledu, ze
kterého se za normálního tlaku uvolňuje
methan, takže hoří. Získat methan z těchto
rozsáhlých zdrojů je dosud obtížné, ovšem
táním permafrostu, nebo oteplením moří, se
do ovzduší může uvolnit extrémně velké
množství methanu, který je účinnějším
skleníkovým plynem, než oxid uhličitý.
PALIVA Z OBNOVITELNÝCH ZDROJŮ
Na rozdíl od fosilních zdrojů, jejichž spalováním CO2 pouze uniká do ovzduší, je

v případě obnovitelných zdrojů oxid uhličitý také fixován fotosyntézou rostlin, z nichž
se palivo vyrábí. Ekologický význam však výrazně klesá tehdy, jestliže zpracování
rostliny na palivo vyžaduje značné množství dodatečné energie. Tou je třeba energie
na destilační pochody, potřebné pro získání „biolihu“ ze zkvašené hmoty – buď se
kvůli tomu přímo spalují fosilní paliva, nebo se spotřebovává elektřina, na jejíž výrobu
se užívají hlavně neobnovitelné zdroje. Jestliže jde o elektřinu z uhelných nebo
plynových elektráren, pak do ovzduší stejně uniká CO2 a „biolíh“ přidávaný do
benzínu je tak „méně ekologický“, než samotný benzín z fosilních zdrojů. Doplňme,
že při ethanolovém kvašení se uvolňuje do vzduchu značné množství CO2 – třetina
hmotnosti zkvašovaného cukru v této formě uniká do atmosféry.
Methylester mastných kyselin řepkového oleje – bionafta

Řepkový olej se získává lisováním semen řepky olejky, je to triacylglycerol, který se
reesterifikuje methanolem. Olej se zahřeje, v zásaditém prostředí (katalyzátorem je
0,5% roztok NaOH) se uvolní glycerol a mastné kyseliny se esterifikují methanolem.
Z 1 hektaru řepky se vyrobí 1 tuna oleje, jehož reesterifikací se získá 1 tuna bionafty
(1200 litrů) a také 800 kg technického glycerolu, který lze přečistit. Glycerol je také
významnou surovinou farmaceutického a chemického průmyslu, jeho roční spotřeba
v ČR činí 100 000 tun, takže ho musíme dovážet, naše vlastní výroba nestačí.
Bionafta neobsahuje síru, má dobré lubrikační vlastnosti a významně snižuje
opotřebení motoru. Má poloviční kouřivost oproti tradiční naftě (tj. produkce sazí),
významně nižší je únik CO a polycyklických aromatických uhlovodíků (PAU) do
ovzduší. Důležitým ekologickým přínosem je, že bionafta se v řádu týdnů v přírodě
biologicky rozloží, takže havárie cisteren a jiné úniky nepoškodí zásadně přírodní
prostředí.
Nevýhodou je, že cena bionafty je vyšší, než cena motorové nafty z ropy: na výrobu
tuny bionafty se kromě 1 tuny řepkového oleje spotřebují 3 tuny methanolu – jeho
cena není zanedbatelná a jeho výroba (z CO a H2, nebo katalytickou oxidací
methanu vzduchem) není ekologická. Výroba bionafty proto musí být dotována a to
brání jejímu rozšíření.
486
Struktura a reaktivita alkanů a cykloalkanů
Vazby C – H v molekulách uhlovodíků jsou prakticky nepolární,

a proto se přednostně štěpí homolýzou za tvorby radikálů.
Starší označení alkanů, „parafíny“, pochází z latinského „parum affinis“ – „málo
slučivý“ a vyjadřuje skutečnost, že mnohé typy reakcí na alkanech vůbec neprobíhají.
Přesto by bylo chybné označit alkany a cykloalkany za nereaktivní: díky schopnosti
štěpit homolýzou vazby C – H a C – C, probíhají ochotně na nasycených
uhlovodících radikálové reakce.
Bývají iniciovány radikálovými činidly, nebo třeba působením záření a zpravidla mají
povahu substitucí – pro alkany a cykloalkany jsou typické radikálové substituce.
Příkladem mohou být halogenace a jako modelovou situaci si prostudujme počáteční
fázi chlorace:
Vazebná energie (disociační energie vazby DE) je v molekule Cl2 nižší, než vazebná
energie vazby C – H. Proto se přednostně štěpí vazba Cl – Cl za tvorby radikálů
chloru. Ty v dalším kroku atakují vazby C – H v molekule alkanu a způsobí záměnu
atomu vodíku za atom chloru – proběhne radikálová substituce.
Cykloalkany
Chovají se stejně, jestliže jejich molekula má stabilní cyklus bez významnějšího pnutí
(cyklopentan, cyklohexan). Takové látky podléhají radikálovým substitucím, stejně
jako alkany.
Jiná je ovšem situace u malých cyklů (cyklopropanu, cyklobutanu), kde existuje
výrazné pnutí kruhu, které jejich molekuly destabilizuje. Typickou reakcí na těchto
molekulách je proto adice, provázená rozštěpením napjatého kruhu (vazby C – C).
Katalytickou hydrogenací (adicí vodíku)
vznikají z těchto cykloalkanů normální
alkany:
Pnutí kruhu v molekule cyklopropanu je
však vyšší, než v molekule cyklobutanu,
proto cyklopropan je reaktivnější, jeho
kruh se štěpí už při nižší teplotě. Z rozboru
vazebných poměrů cykloalkanů už víme, že jeho „banánové vazby τ“ se podobají
svou reaktivitou vazbám π v molekule alkenu. Na cyklopropanu proto probíhají adice,
příkladem může být adice bromu, která vede k rozštěpení cyklu. Méně reaktivní
cyklobutan při bromaci nepodléhá
adiční reakci, proběhne na něm
radikálová substituce vodíku
atomem bromu a cyklus se neštěpí.
PŘEHLED REAKCÍ ALKANŮ
Halogenace
Probíhají jako radikálové substituce (SR) vodíku za halogen. Nejprudší průběh má

fluorace: na světle za normální teploty probíhá explozívně, neboť molekula F2 se
487
spontánně štěpí na radikály: F2 2 . F . Chlorace je nejběžnější reakce a probíhá

už za normální teploty (25°C), bromace proběhne až po zahřátí (125°C) a jodace
prakticky neprobíhá. Reaktivitu halogenů můžeme zapsat:
F >> Cl > Br >> I
V dalším výkladu si jako modelovou reakci rozebereme chloraci methanu. Tou

obecně vzniká směs halogenderivátů methanu, substituovaného do různého stupně:
záření
CH4 + Cl2 CH3Cl + CH2Cl2 + CHCl3 + CCl4
Jedná se o radikálovou reakci, která probíhá řetězovým mechanismem, to znamená,

že po uskutečnění určitého reakčního kroku následuje další, který využije vzniklé
meziprodukty. Pro jednoduchost si ukážeme reakce probíhající při substituci do
prvního stupně, kdy je v molekule methanu nahrazován pouze jeden atom vodíku.
Řetězové reakce probíhají ve třech etapách:
Iniciace je zahájení reakce, kdy účinkem

záření dojde k homolýze vazby v molekule
chloru a vzniknou dva reaktivní radikály
chloru.
Propagace je šíření reakce,

spočívající v reakci radikálu s další
molekulou. Radikál chloru atakuje
vazbu C-H v molekule methanu,
vzniká HCl a methylový radikál.
Ten atakuje další molekulu Cl2,
vzniká produkt reakce,
chlormethan a obnoví
se radikál chloru. Ten opět atakuje
některou vazbu C-H, proces se
opakuje, takže na jednu iniciaci
připadá kolem 5000 propagačních kroků.
Terminace je ukončení reakce,

spočívající v zániku radikálů. K této
situaci dojde tehdy, jestliže 2 radikály
zreagují navzájem za tvorby
kovalentní vazby, proběhne tzv.
koligace. Kromě hlavních produktů,
halogenalkanů, vznikají terminací také
vedlejší produkty (ethan) a výchozí látky (Cl2).
Regioselektivita radikálových substitucí alkanů

Reakce probíhá regioselektivně, jestliže substituent vstupuje na určitý uhlíkový atom
řetězce přednostně, takže určitý derivát vzniká s větší četností (s vyšším
procentuálním výtěžkem), než jiné možné deriváty. Je tedy jasné, že zde nemluvíme
o reakcích methanu nebo ethanu, protože v jejich molekulách se nacházejí
488
ekvivalentní vodíkové atomy (je lhostejné, který je při substituci zaměněn). O

regioselektivitě můžeme mluvit až u uhlovodíků, jejichž molekuly mají od tří C-atomů
výše. Tam také rozlišujeme, zda substituce proběhla na primárním, sekundárním,
nebo terciárním C – atomu (používáme pro ně také označení 1°, 2°, 3°).
Rozeberme modelově reakci chlorace propanu.
V molekule propanu je 6 H-atomů vázaných na primárním uhlíku (1°), 2 H-atomy
vázané na sekundárním (prostředním) uhlíkovém atomu (2°). To znamená, že
produktem chlorace by měla být směs 1-chlorpropanu a 2-chlorpropanu v poměru
6 : 2, tedy 3 : 1, čili 75% 1-
chlorpropanu a 25% 2-
chlorpropanu. Výsledek
chlorace propanu je
následující:
Vidíme, že v rozporu
s předpokladem převažuje produkt substituce na sekundárním uhlíkovém atomu.
Atom chloru vstoupil na sekundární uhlíkový atom s frekvencí mnohem vyšší, než
bychom očekávali.
Příčinou je stabilizace
uhlíkatých radikálů
hyperkonjugací, při reakci
přednostně vznikají
nejstabilnější radikály.
U prvního z nich,
s nepárovým elektronem na
primárním C-atomu (1°),
dochází k hyperkonjugační interakci s jedním sp3-hybridním orbitalem sousedního
uhlíku. Isopropylový radikál, s nepárovým elektronem na sekundárním C-atomu (2°),
je už stabilizován dvěma takovými interakcemi. Terc-butylový radikál, s nepárovým
elektronem v p-orbitalu terciárního C-atomu (3°), je nejstabilnější, protože dochází
k interakci p-orbitalu se třemi sp3-hybridními orbitaly sousedních uhlíkových atomů,
tedy k nejrozsáhlejší delokalizaci
nepárového elektronu.
Regioselektivitou reakce se také liší
jednotlivé halogeny. Z tabulky je
patrné, že fluorace regioselektivní
prakticky není, produkt substituce na
primárním, sekundárním i terciárním
uhlíku vzniká téměř se stejnou četností.
Chlorace regioselektivní je, na terciárním
uhlíku proběhne pětkrát častěji, než na
primárním. Extrémně regioselektivní je
ovšem bromace. Na sekundární uhlík
vstupuje brom 80x častěji, než na primární uhlík. Jestliže má možnost vstoupit na
terciární uhlík, pak jiné bromderiváty už prakticky nevznikají, najdeme je jen ve
stopových množstvích.
Oxidace a autooxidace
Alkany za normálních podmínek nereagují s běžnými oxidačními činidly, jako je třeba
dichroman či manganistan draselný. Reagují však se vzdušným kyslíkem, protože
molekula O2 je biradikál:
489
.O – O.
Neřízená oxidace se označuje jako hoření: je to silně exotermní děj, provázený

vývojem světla, který probíhá na vzduchu až po vhodné iniciaci (jiskrou, nebo
zahřátím na zápalnou teplotu). Konečnými produkty dokonalého spalování alkanů je
CO2 a voda. Nejjednodušším příkladem může být hoření methanu:
CH4 + 2 O2 CO2 + 2 H2O
Hoření alkanů obecně můžeme zapsat

souhrnnou rovnicí:
Průmyslový význam má autooxidace

alkanů vzdušným kyslíkem za
přítomnosti katalyzátorů (soli Mn,
Co). V první etapě takové řízené
oxidace vznikají alkylhydroperoxidy
R – O – O – H, které se za vhodně
volených podmínek dehydratují nebo
štěpí na průmyslově významné
kyslíkaté deriváty (alkoholy,
aldehydy, ketony, karboxylové
kyseliny).
Oxidací propanu vzniká v prvním
kroku propyl- 2-hydroperoxid
(isopropylhydroperoxid) a ten se
dehydratací přeměňuje na keton
(aceton), nebo se štěpí jeho uhlíkatý
skelet na dvouuhlíkatý a
jednouhlíkatý fragment. Může jím být
acetaldehyd a methanol a každá
z těchto látek se může ještě dále oxidovat. Produktem pak je kyselina octová a (přes
stádium formaldehydu) kyselina mravenčí.
Sulfochlorace
Produktem této průmyslově

významné reakce alkanů
s chlorem a oxidem siřičitým
jsou alkansulfonylchloridy.
Reakce probíhá radikálovým
mechanismem:
Pro reakci se používají alkany
s dlouhým uhlíkovým
řetězcem, například C18,
takže produktem je
oktadekansulfonylchlorid.
Alkansulfonylchloridy totiž
působením hydroxidů
hydrolyzují: proběhne
490
nukleofilní substituce chloru hydroxidovým aniontem OH- a vzniká alkansulfonová

kyselina. Jestliže má delší uhlíkový řetězec (např. C18), pak se uplatní jako tenzid,
látka, snižující povrchové napětí
(účinná složka čisticích
prostředků, detergentů, čili
saponátů). Chemický průmysl je
produkuje v ohromných
množstvích.
Sulfooxidace
K syntéze alkansulfonových kyselin lze dospět také přímou cestou, sulfooxidací.

Samotná kyselina sírová se pro reakci použít nedá, protože při zahřátí dochází
k oxidačnímu štěpení alkanů. Jako činidlo se proto používá směs kyslíku a oxidu
siřičitého v nadbytku (který se zčásti zoxiduje na SO3) a reakce je iniciována
organickými peroxidy.
Sulfooxidace je komplikovaná radikálová reakce s řadou vedlejších meziproduktů;
v reakčním schématu si uvedeme jen nejjednodušší sled kroků, které vedou
k produktům:
dibenzoylperoxid
R–H R. (+ H.)
80°C
alkan alkylový radikál
R. + SO2 R – SO2.
R – SO2. + O2 R – SO2 – O – O.
R – SO2 – O – O. + R – H R – SO2 – O – OH + R.
alkanperoxysulfonová kyselina
R – SO2 – O – OH + H2O + SO2 R – SO2 – OH + H2SO4

alkansulfonová kyselina
Poměrně stabilní látkou, která se vytváří v průběhu reakce, je alkanperoxysulfonová

kyselina. Ta by tvořila nežádoucí příměs v produktu, proto se do reagující směsi
přidává ještě voda. Ta s peroxykyselinou reaguje v přítomnosti SO2, vzniká vedlejší
produkt, zředěná kyselina sírová a hlavním produktem hydrolýzy je požadovaná
alkansulfonová kyselina. Doplňme, že taková reakce probíhá nejen v alifatické řadě,
sulfooxidací cykloalkanů lze získat odpovídající cykloalkansulfonové kyseliny.
Nitrace
Nitrace alkanů se provádí zředěnou kyselinou dusičnou za vysoké teploty: směs

obsahuje i dimer oxidu dusičitého, N2O4, který se při vyšší teplotě snadno štěpí na
monomerní radikál .NO2. Ten je iniciátorem radikálové substituce.
Jak oxidy dusíku, tak i zředěná kyselina dusičná při vysoké teplotě štěpí vazby C – C,
takže kromě očekávaných produktů nitrace se v reakční směsi objevují i nitroderiváty
nižších alkanů. Tak například nitrací propanu vzniká směs:
491
400°C
CH3 – CH2 – CH3 CH3 – CH – CH3 + CH3 – CH2 – CH2 + CH3 + CH3 – CH2
HNO3
NO2 NO2 NO2 NO2
propan 2-nitropropan 1-nitropropan nitromethan nitroethan
40% 25% 25% 10%
Průběh radikálové substituce je komplikovaný, do reakcí vstupuje jak radikál .NO2,

tak i kyselina dusičná. Hlavní sled reakcí, vedoucích k produktům, můžeme zapsat
takto:
N2O4 2 .NO2
R – H + .NO2 R. + HNO2 (nestálá)

alkan
R. + HNO3 R – NO2 + .OH

nitroalkan
R – H + .OH R. + H - OH
Protože se v průběhu reakce vytvářejí také alkylové radikály (.R) a hydroxylové

radikály (.OH), jsou ve výsledné reakční směsi zastoupeny v malé míře také alkoholy
a uhlovodíky, vytvoření vzájemným spojením (koligací) takových radikálů.
Úloha 36.1
Zapište a okomentujte produkty reakce:
Řešení:
Obě reakce proběhnou regioselektivně, halogen přednostně
vstoupí na terciární uhlík 2-methylpropanu. V případě bromace vstoupí atom bromu
prakticky výhradně jen na terciární uhlíkový atom.
Pyrolýza (krakování) alkanů
Pyrolýza alkanů je typem eliminační reakce, při které dochází k vytváření dvojných
vazeb mezi uhlíkovými atomy, takže vznikají mimo jiné molekuly alkenů.
Reakce probíhá při vysokých teplotách (400 – 600°C) a za nepřístupu vzduchu (jinak
by uhlovodík shořel). V prvním kroku se trhá vazba C – C za tvorby alkylových
radikálů. Poté následuje disproporcionace radikálů, kdy jeden se zbavuje vodíku
492
(oxiduje se) a druhý vytrhává radikál vodíku z vazby C – H v poloze β a poutá tento
vodíkový atom (redukuje se). Produktem pyrolýzy je proto směs nižších alkanů (s
kratším uhlíkovým řetězcem)
a alkenů.
Alkylové radikály často
přesmykují na radikály, kde
se nepárový elektron
nachází na terciárním
uhlíkovém atomu. V průběhu
pyrolýzy tak dochází
k rozvětvení řetězce, takže
produktem reakce je složitá směs alkanů a
alkenů jak s nerozvětveným, tak i
rozvětveným uhlíkovým řetězcem.
PŘÍPRAVA ČISTÝCH ALKANŮ A CYKLOALKANŮ
Z pestré škály reakcí, jimiž lze získat alkany a cykloalkany v čistém stavu, si
uvedeme dvě obecně platné metody: Wurtzovu syntézu, založenou na prodlužování
uhlíkového řetězce a dekarboxylaci, při níž dochází ke zkracování uhlíkatého řetězce
výchozí látky.
Wurtzova syntéza
Tato metoda je založena na reakci halogenderivátu se sodíkem v bezvodém

prostředí, například etheru. Elektropozitivní atom sodíku poskytne dva elektrony
elektronově deficitnímu (δ+) uhlíkovému atomu halogenderivátu, po odštěpení
halogenidového aniontu vzniká sůl (v disociované formě) a alkanid sodný. Ten je
velice silným nukleofilním činidlem, proto jeho volný elektronový pár atakuje
elektronově deficitní
uhlíkový atom další molekuly
halogenderivátu. Proběhne
nukleofilní substituce (SN),
při níž je odstupující
halogenidový anion
nahrazen alkanidovým
aniontem. Vytvořením
kovalentní vazby C – C
vzniká uhlovodík
s dvojnásobným počtem uhlíkových atomů, než měl použitý halogenderivát.
Wurtzovou syntézou lze
z dihalogenderivátů připravit cykloalkany,
dokonce i velmi nestabilní cyklopropanový
kruh:
Dekarboxylace solí karboxylových kyselin

Sůl karboxylové kyseliny se zahřívá s hydroxidem alkalického kovu: hydroxidový
anion je nukleofilem, který atakuje elektronově deficitní karboxylátový C-atom a
následuje heterolýza vazby C – C.
493
Meziproduktem reakce je alkanidový karbanion a hydrogenuhličitan. Karbanion je

však velice silnou bází,
proto ihned vytrhává kation
H+ z hydrogenuhličitanu.
Vytvořila se tak molekula
alkanu o jeden C-atom
kratší, než měla původní sůl
karboxylové kyseliny
(karboxylát). Vedlejším produktem reakce je uhličitan.
VÝZNAMNÉ ALKANY A CYKLOALKANY
Methan, CH4
Tento nejjednodušší uhlovodík je hlavní složkou zemního plynu, ale neustále je na
Zemi produkován činností archebaktérií (Archea): takto vzniká rozkladem
organických zbytků methan coby bahenní plyn a ve velkých množstvích se tvoří
činností těchto prokaryotních organismů methan také v trávicím traktu přežvýkavců.
Methan je ovšem obsažen i v důlních plynech a sopečných plynech.
Laboratorní příprava methanu vychází zpravidla z karbidu hliníku, nebo octanu
sodného.
V prvním případě se karbid rozkládá vodou, vzniká hydroxid hlinitý a uvolňuje se
methan:
Al4C3 + 12 H2O 3 CH4 + 4 Al(OH)3
Tepelný rozklad octanu se uskutečňuje zahříváním práškového octanu sodného

s rozdrcenými pecičkami hydroxidu:
CH3 – COO-Na+ + NaOH CH4 + Na2CO3
Methan je bezbarvý plyn, bez zápachu, není rozpustný ve vodě a se vzduchem tvoří
explozivní směs (neustále se opakující tragické exploze v dolech). Dokonalým
spalováním na vzduchu (pomocí hořáku) se oxiduje na CO2 a vodu, typický modrý
plamen je velice výhřevný:
CH4 + 2 O2 CO2 + 2 H2O + 886 kJ
Zapsaná reakce v podstatě charakterizuje hoření zemního plynu, který je tvořen

především methanem; jelikož 1 mol (= 16 gramů methanu) poskytne 886 kJ tepla,
stal se zemní plyn klíčovým palivem.
Nedokonalým spalováním methanu se vyrábějí saze pro gumárenský průmysl
(výroba pneumatik) pro výrobu tiskařské černi.
CH4 + O2 C (saze) + 2 H2O
Ještě jiné speciální oxidace methanu jsou velice významné. Tou první je oxidace za
vysokých teplot na niklovém katalyzátoru: může probíhat jako reakce s kyslíkem při
teplotách nad 1000°C, nebo při nižší teplotě (850°C) s přehřátou vodní párou.
Výsledná směs oxidu uhelnatého a vodíku se označuje také jako vodní plyn a
494
využívá se jednak k průmyslové výrobě methanolu a také jako zdroj vodíku pro
syntézu amoniaku.
850°C
CH4 + H2O CO + 3 H2 (vodní plyn)
Ni
Další speciální oxidační reakce methanu se uskutečňuje za extrémně vysoké teploty

(1500°C) a jejím produktem (kromě CO a vodíku) je ethyn, průmyslově významný
alkyn.
1500°C
6 CH4 + O2 2 H – C ≡ C – H + 2 CO + 10 H2
ethyn
Ethan, C2H6
Bezbarvý plyn hořící slabě svítivým plamenem, provází methan v zemním plynu a je
také rozpuštěn v ropě. Laboratorně ho můžeme připravit Wurtzovou syntézou,
průmyslově se získává katalytickou hydrogenací ethenu:
CH2 = CH2 + H2 CH3 – CH3
Halogenací ethanu (radikálovou substitucí) se vyrábějí technicky významné

halogenderiváty.
Propan C3H8 a butan C4H10

Tyto plyny se získávají z nejtěkavější frakce při zpracování ropy, jsou snadno
zkapalnitelné a mají vysokou výhřevnost. Jejich směs se proto používá jako topný
plyn pro domácnosti a palivo do automobilů. Průmyslově významnou reakcí je
dehydrogenace propanu na propen za vysoké teploty, a izomerace butanu na
isobutan za katalýzy AlCl3.
CH3 – CH2 – CH3 CH2 = CH – CH3 + H2

propan propen
CH3 – CH2 – CH2 – CH3 CH3 – CH – CH3
CH3
butan 2-methylpropan (isobutan)
Pyrolýzou isobutanu při 435°C probíhá jednak dehydrogenace na průmyslově

významný isobuten a neméně významné je také trhání řetězce za vzniku propenu a
methanu:
CH2 = C – CH3
isobuten
435°C CH3
CH3 – CH – CH3
CH3 CH2 = CH – CH3 + CH4

isobutan propen
495
Pentan C5H12 a hexan C6H14

Směs těchto kapalných uhlovodíků má nízkou teplotu varu (30 - 60°C) a pod
označením petrolether se používá jako laboratorní rozpouštědlo a extrakční činidlo.
Cyklopropan, C3H6,
Plynný, reaktivní uhlovodík s narkotickými účinky, který je však pro svou hořlavost a
riziko exploze nahrazován bezpečnějšími centrálními anestetiky.
Cyklohexan, C6H12
Získává se destilací ropy, slouží jako laboratorní rozpouštědlo, ale hlavně jako
surovina pro výrobu alkoholu cyklohexanolu a ketonu cyklohexanonu. Tento keton se
dále přeměňuje na meziprodukt, z něhož vzniká syntetický polyamid silon.
Úloha 36.2
a) Zapište a vysvětlete reakci cyklopentanu s chlorem.
b) Podle modelového schématu autooxidace propanu, vysvětlené v textu, zapište

obecné schéma autooxidace libovolného alkanu.
Řešení:
a)
Cyklopentan má stabilní kruh téměř bez pnutí, proto se cyklus během reakcí neštěpí.
Proběhne radikálová substituce vodíku jako na necyklickém alkanu, tentokrát však za
tvorby cyklického produktu, chlorcyklopentanu.
b)
496
37. ALKENY A DIENY
ZDROJE A VLASTNOSTI ALKENŮ
Alkeny jsou uhlovodíky s dvojnou vazbou, obecného vzorce CnH2n. Existují jejich
přírodní zdroje (například ethen, terpeny), které však nemají průmyslový význam.
Alkeny se proto vyrábějí pyrolýzou a eliminačními reakcemi.
Pyrolýza (krakování)
Spočívá v zahřívání alkanů na vysoké teploty bez přístupu vzduchu. Přitom dochází
k trhání dlouhých řetězců na směs molekul alkanů s kratším řetězcem a molekuly
alkenů.
zahřívání
CH3 – CH2 – CH2 – CH2 – CH2 – CH2 – CH2 – CH3
oktan
CH3 – CH2 – CH2 – CH2 – CH3 + CH2 = CH – CH3

pentan propen
Eliminace
Při této reakci se odštěpí atomy či skupiny ze sousedních C-atomů: výchozí látkou
pro reakci mohou být halogenderiváty či alkoholy, v případě tzv. dehydrogenace (X =
H, Y = H) alkany.
R – CH – CH – R´ R – CH CH – R´ + XY
X Y alken
Dehydratace vychází z alkoholu (X = H, Y = OH) a spočívá v odštěpení vody. Jako

dehydratační činidlo slouží koncentrovaná kyselina sírová při 170°C.
Dehydrohalogenace je odštěpení halogenovodíku z molekuly halogenderivátu (X =
H, Y = halogen).
Dehydrogenace je katalytickém odštěpení vodíku (katalyzátorem bývá Pt, nebo
oxidy Cr a Al) za vysoké teploty a má značný průmyslový význam:
497
Dehalogenace představuje vyštěpení molekuly halogenu z dihalogenderivátu,

například působením zinku (X = halogen, Y = halogen).
Vlastnosti alkenů, struktura a reaktivita
Fyzikální vlastnosti alkenů jsou podobné alkanům, alkeny jsou trochu těkavější
(pentan je kapalina, penten se vaří při 30°C). Narkotický účinek je silnější, než u
alkanů a zvětšuje se s rozvětvením řetězce.
Vazba π umožňuje absorpci záření v UV oblasti a s rostoucím počtem π-vazeb se
prodlužuje vlnová délka absorbovaného záření: polyeny
absorbují už ve viditelné oblasti spektra, proto jsou barevné.
Reakčním centrem v molekulách alkenů jsou snadno
přístupné, a proto reaktivní π-elektrony dvojné vazby. Dvojná
vazba při reakci zaniká a podle toho, zda homolýzou (byla
atakována radikálovým činidlem), nebo heterolýzou (byla
atakována elektrofilním činidlem), probíhají na alkenech
radikálové adice (AdR) a elektrofilní adice (AdE).
Přehled běžných adičních
reakcí ukazuje schéma:
REAKCE ALKENŮ
Elektrofilní adice na alkenech
Reakci zahajuje elektrofil –

částice s úplným, nebo
parciálním kladným nábojem.
Mechanismus adice je dvojí,
podle toho, zda elektrofilním činidlem je kation H+, nebo částice disponující
nevazebnými (volnými) elektronovými páry, například molekula bromu.
Elektrofilní adice za účasti H+

Adice chlorovodíku na ethen je zahájena atakem π-elektronového oblaku alkenu
kationtem H+, který se vytváří disociací molekuly halogenovodíku. Oba π-elektrony
dvojné vazby se přesouvají k jednomu z uhlíkových atomů a vytvoří σ-vazbu s
H-atomem, takže na tomto uhlíkovém atomu dojde ke změně hybridního stavu z sp2
na sp3. Sousední uhlíkový atom zůstává v hybridním stavu sp2, nese kladný náboj a
zbyl na něm prázdný p-orbital. Vytvořil se tak meziprodukt reakce, reaktivní
karbokation, jehož kladně nabitý C-atom je záhy atakován nukleofilem,
halogenidovým aniontem
Cl-, který vznikl disociací
molekuly chlorovodíku.
Také na tomto uhlíkovém
atomu se tak vytvoří nová
σ-vazba C-halogen, a
proto v molekule produktu,
chlorethanu, jsou už oba
uhlíkové atomy v hybridním stavu sp3.
498
Podmínky pro elektrofilní adici

• Vazba v molekule činidla je výrazně polární, takže disociací poskytne
elektrofil. To je případ molekuly HCl a obecně kyselé katalýzy, kdy kyselina
poskytuje elektrofil H+.
• Vazba v molekule činidla může být nepolární, ale jde o molekulu dobře
polarizovatelnou π-elektronovým oblakem alkenu. To je případ molekul těžších
halogenů, například Br2. Naproti tomu atomy F a Cl jsou příliš malé, takže
molekula fluoru či chloru je nepolarizovatelná.
Elektrofilní adice za účasti nevazebných elektronových párů

Jedná se o případ adice molekuly bromu, nebo třeba rtuťnatých solí. Molekula Br2 je
sice nepolární, ale π-elektronový oblak alkenu ji polarizuje: jeden z atomů molekuly
Br2 se dostane do blízkosti záporně nabitého π-elektronového oblaku a odpuzováním
se elektronový oblak vazby v molekule Br2 přesune ke vzdálenějšímu atomu bromu.
Molekula bromu se stane polární a může se rozštěpit heterolýzou. Kation Br+ je
elektrofilem, který zahájí reakci. Mohl by se opět vytvořit karbokation s kladným
nábojem a prázdným p-orbitalem na jednom atomu uhlíku, ale kation Br+ disponuje
volnými (nevazebnými) elektronovými páry, které poskytne do druhé vazby σ
s prázdným orbitalem p. Vytvoří se tak neklasický ion – cyklický bromoniový kation,
který je meziproduktem
reakce.
V dalším reakčním kroku
je některý z uhlíkových
atomů neklasického
kationtu atakován
nukleofilem, aniontem Br-,
tím se otevírá cyklický
systém a produktem
adice je 1,2-dibromethan.
Tento mechanismus
předpokládá, že nukleofil
atakuje uhlíkový atom
z opačné strany molekuly,
než elektrofilní činidlo:
jedná se o tzv. adici
trans-.
Na rozdíl od elektrofilní adice za účasti H+
probíhá tedy tento typ adice
stereospecificky. Adicí na cykloalkeny tak
vzniká pouze jeden z geometrických
izomerů, izomer trans. Příkladem může
být bromace cyklopentenu:
Bromace se používá jako rutinní reakce k důkazu dvojné vazby:
použije se červenohnědý roztok Br2 v tetrachlormethanu a
reakcí s alkenem se odbarví. Spotřebuje se totiž Br2 a vytvoří se
bezbarvý dibromderivát.
Elektrofilní adice na nesymetrické alkeny

Nesymetrický alken nemá dvojnou vazbu umístěnu mezi
stejnocennými C-atomy (mezi primárními uhlíky, nebo mezi
499
sekundárními uhlíky), ale nachází se například mezi primárním a sekundárním

uhlíkem. Nejjednodušším příkladem je molekula propenu, prozkoumejme průběh
adice chlorovodíku.
Molekula HCl poskytuje disociací elektrofil, kation H+, takže jeho adicí na dvojnou
vazbu se vytvoří meziprodukt – karbokation. Jenže nastávají dvě možnosti: kladný
náboj se bude nacházet buď na krajním, nebo prostředním uhlíkovém atomu
karbokationtu. Preferován bude takový průběh reakce, kterého se účastní stabilnější
karbokation, o nižší energii.
Víme už, že karbokation s kladným nábojem na sekundárním uhlíkovém atomu je
stabilnější, protože je lépe stabilizován
hyperkonjugací.
Regioselektivitu elektrofilních substitucí
vyjadřuje empirické Markovnikovovo pravidlo:
Elektronegativnější část atakujícího činidla se aduje na uhlíkový atom dvojné vazby,

který váže nejméně vodíkových atomů.
V uvedeném případě
chlorace propenu je
elektronegativnější částí
molekuly HCl anion Cl-,
který se váže na
prostřední uhlíkový
atom: ten váže pouze
jediný vodík, zatímco
krajní uhlíkový atom,
vázaný dvojnou vazbou,
poutá dva H-atomy.
Adice vody na ethen

Tato reakce, představující
průmyslovou výrobu ethanolu,
je také elektrofilní adicí, ačkoli
voda v této reakci vystupuje
jako nukleofilní činidlo.
Reakce, aby ji bylo možné
vůbec uskutečnit, je
katalyzována kyselinou
sírovou a elektrofilem je kation
H+ odštěpený z kyseliny. Pro
kyselou katalýzu se používá
zředěná kyselina a středně
vysoká teplota, protože při
vysoké teplotě by působením
koncentrované H2SO4 byla preferována reakce zpětná, dehydratace ethanolu na
ethen. Adice H+, vzniklého disociací kyseliny, vede k tvorbě karbokationtu, který
ihned zreaguje s hydrogensíranovým aniontem (HSO4-) na meziprodukt, kyselinu
ethylsírovou. Tento meziprodukt hydrolyzuje: působením vody coby nukleofilního
činidla proběhne nukleofilní substituce na uhlíkovém atomu, kterou vzniká produkt
reakce, ethanol a regeneruje se kyselina sírová. Vyrobený technický ethanol je
500
zředěný vodou a zkoncentruje se destilací. Pro potravinářské účely se ale používá

ethanol získaný zkvašováním sacharidů. Adice vody na alkeny za katalýzy kyselinou
sírovou probíhá podle Markovnikovova pravidla, takže například z propenu vzniká
sekundární alkohol, propan-2-ol.
Hydroborace
Hydroborace alkenu je elektrofilní adicí zahajovanou diboranem, B2H6 (pro
jednoduchost zapisujeme jen boran, BH3), která vede k tvorbě alkoholů proti
Markovnikovovu
pravidlu. Adicí na
nesymetrický alken,
třeba propen, tak
získáme díky
regioselektivitě reakce
přednostně,
v nejvyšším zastoupení
primární alkohol,
propan-1-ol.
Úloha 37.1
Vysvětlete, jakým způsobem proběhne adice vody na
pent-1-en za odlišných reakčních podmínek,
vyznačených na schématu:
Řešení:
Adice vody za katalýzy kyselinou probíhá podle Markovnikovova pravidla, takže
preferovaným produktem bude
alkohol pentan-2-ol. V případě
hydroborace proběhne adice proti
Markovnikovovu pravidlu,
produktem je proto pentan-1-ol.
Radikálová adice na alkenech
Radikálový mechanismus adice je preferován za vysoké teploty, nebo při iniciaci

zářením, či peroxidy. Přednostně se takto adují nepolární molekuly, které nelze
polarizovat π-elektronovým oblakem dvojné vazby, protože jsou tvořeny malými,
nepolarizovatelnými atomy (Cl – Cl). Adovat lze radikálovým mechanismem také i
polární molekuly, které jsou ovšem dobře polarizovatelné. Tak například molekula
HBr se za podmínek
radikálové reakce bude
štěpit homolýzou:
Radikálová adice bromovodíku na propen

Peroxidy vytvoří v reakční směsi peroxidové radikály, které reagují s molekulou HBr:
501
Ze dvou možných reakcí

bude preferována první,
exotermní reakce, která
poběží snadno i za
normální teploty. To
znamená, že se vytvoří
radikál bromu, který
zahájí reakci.
Radikál bromu vyvolá

homolýzu dvojné vazby
C = C a může se
navázat buď na krajní,
nebo prostřední C-atom.
Preferována bude ta
reakce, kterou se
vytvoří jako meziprodukt
stabilnější radikál. Tím
je radikál s nepárovým
elektronem na sekundárním uhlíku, neboť v takové poloze je elektron lépe
delokalizován po uhlíkatém skeletu (stabilizace hyperkonjugací). Podobně, jako
elektrofilní adice, bude i radikálová adice na nesymetrické alkeny regioselektivní, ale
s opačným výsledkem. Preferovaným produktem adice je 1-brompropan a můžeme
tedy zobecnit, že radikálová adice probíhá proti Markovnikovovu pravidlu.
Doplňme na tomto místě, že uvedenou reakci lze uskutečnit také jako elektrofilní
adici HBr na propen (nevytvoříme podmínky pro radikálový průběh: nepoužijeme
peroxidy ani záření) a v takovém případě v souladu s Markovnikovovým pravidlem
bude preferovaným produktem reakce 2-brompropan.
Úloha 37.2
Vysvětlete průběh adice bromovodíku na
isobuten (methylpropen) za reakčních podmínek,
vyznačených na schématu:
Řešení:
V přítomnosti peroxidů se dobře polarizovatelná vazba v molekule HBr štěpí
homolýzou. Adice tedy proběhne radikálovým mechanismemm proti Markovnikovovu
pravidlu, takže elektronegativnější atom bromu přednostně vstupuje na primární
uhlíkový atom původní
dvojné vazby. Bez
přítomnosti peroxidů se
polární molekula HBr
štěpí heterolýzou a
proběhne elektrofilní
adice podle
Markovnikovova
pravidla, proto atom
bromu vstupuje
přednostně na terciární C-atom.
502
Syn- (cis-) adice

Jedná se o typ adice, kdy oba adované atomy na dvojnou vazbu přistupují z téže
strany molekuly alkenu, takže reakce proběhne stereoselektivně, vzniká převážně
jeden z možných produktů. Adicí
na cykloalken vzniká produkt
s konfigurací cis-. Typickou
reakcí tohoto druhu je
katalytická hydrogenace,
radikálová adice vodíku na
dvojnou vazbu alkenu. Samotný
alken s vodíkem nereaguje,
protože aktivační energie reakce
je příliš vysoká, katalyzátor ji
výrazně snižuje.
Katalyzátorem může být Pt, Pd,
nebo třeba Raneyův nikl (vysoce
aktivní forma niklu, vzniklá
působením NaOH na slitinu niklu s hliníkem). Vodík se v těchto kovech dobře
rozpouští, přitom se přeruší σ-vazby v molekulách H2. K povrchu katalyzátoru
nasyceného vodíkem se pak za účasti svého π-elektronového oblaku poutá molekula
alkenu. Adice vodíku je exotermní reakcí (uvolňuje se hydrogenační teplo), kdy se
k jednomu C-atomu na úkor vazby π nejprve naváže atom vodíku, zatímco druhý
C-atom je poután ke katalyzátoru. Velmi rychle, dříve, než stačí dojít k rotaci kolem
vazby C – C, je navázán druhý H-atom a molekula nasyceného uhlovodíku se od
povrchu katalyzátoru odpoutá.
Oxidace alkenů
Oxidace alkenů manganistanem

Manganistan draselný, KMnO4, je běžným oxidačním činidlem, kterým lze alkeny
oxidovat na dvojsytné alkoholy, dioly. Reakci je nutné provádět v zásaditém prostředí
a chladit: kyselý roztok a vyšší teplota vytvářejí podmínky pro razantní oxidaci, při
které se trhá uhlíkatý řetězec a vzniká směs ketonů a karboxylových kyselin. Fialový
roztok manganistanu se působením alkenu odbarvuje, jde o nespecifický test na
dvojnou vazbu (Bayerův
test). Jak ukazuje reakční
schéma, manganistan se
aduje na dvojnou vazbu
z jedné strany molekuly
(adice cis-, syn-) a
cyklický meziprodukt
následně hydrolyzuje na
vicinální diol (tj. diol, kde skupiny –OH jsou na sousedních C-atomech).
Substituční reakce alkenů
Typickou reakcí alkenů je sice adice na dvojnou vazbu, ale za určitých podmínek lze
uskutečnit radikálovou substituci vodíku v allylové poloze, tedy v sousedství dvojné
vazby.
503
Na příkladu molekuly propenu vidíme, že je veliký rozdíl, vytrhne-li radikál (X. ) vodík
z vazby C-H v sousedství dvojné vazby, nebo z vazby C-H , kde uhlík je zapojen do
dvojné vazby. V prvním případě vzniká jako meziprodukt allylový radikál stabilizovaný
rezonancí (nepárový elektron je delokalizován přes tři uhlíkové atomy řetězce), ve
druhém případě, kdy vznikne vinylový radikál, k takové stabilizaci nedochází. To se
projeví na hodnotě aktivační energie (EA).
První z uvedených reakcí má mnohem nižší

aktivační energii a může probíhat. Reakce
může probíhat na kterémkoli z allylových
atomů vodíku, to znamená těch, jejichž
odštěpením vznikne stabilizovaný allylový
radikál. Vidíme, že to jsou vodíkové atomy vázané na uhlíku, který je poután na
uhlíkový atom, z něhož vychází dvojná vazba.
Běžně uskutečňovanou radikálovou substitucí na alkenech je chlorace a bromace a
podmínky reakce je nutné zvolit tak, aby neprobíhala (resp. byla co nejvíce
potlačena) konkurenční adice.
Adice chloru je exotermní reakce, takže vysoká teplota reakční směsi ji potlačuje,
zatímco průběhu substituce vyhovuje. Průmyslové chlorace se proto provádějí
plynným chlorem za vysoké teploty:
Úloha 37.3
a) Adicí kyseliny chlorné a bromné na dvojnou vazbu C=C

vznikají tzv. halogenhydriny. Navrhněte, přes jaký
meziprodukt probíhá a ke kterému produktu vede reakce:
b) Které produkty vzniknou reakcí isobutylenu:

1) se zředěným roztokem manganistanu draselného za chladu
2) s koncentrovanou kyselinou sírovou za obyčejné teploty a z následující
destilace vzniklého roztoku po zředění vodou
3) s chlorovodíkem
4) s kyselinou chlornou
504
Řešení:
a) Adice kyseliny bromné, HBrO, na alken či cykloalken vede ke vzniku

halogenhydrinu, v tomto případě bromhydrinu. Reakce proběhne podle
Markovnikovova pravidla, kdy
elektronegativnější část činidla,
anion OH-, se aduje na uhlíkový
atom s nejmenším počtem vodíků.
Reakce je zahájena adicí kationtu
Br+ na dvojnou vazbu.
Meziproduktem je cyklický
bromoniový kation
s převažujícím kladným nábojem na terciárním uhlíkovém atomu. Tento uhlík pak
bude atakován aniontem OH-, produktem je 2-brom-1-methylcyklohexanol,
bromhydrin.
b) 1) Oxidací alkenů
manganistanem vznikají vicinální
dioly.
2) Meziproduktem adice
kyseliny sírové na alken je
alkylsírová kyselina, ze které
po zředění vodou vydestilujeme
alkohol. Proběhla tedy adice vody
podle Markovnikovova pravidla.
3) Chlorovodík se aduje na
alken podle Markovnikovova
pravidla za vzniku
halogenalkanu.
4) Adicí kyseliny chlorné na
alkeny vznikají chlorhydriny:
skupina OH se aduje podle
Markovnikovova pravidla na uhlík s nejmenším počtem vodíků.
Polymerace (polymerizace) alkenů
Polymerace je mnohokrát opakovaná adice, při které se na úkor π-vazeb prodlužuje

uhlíkatý řetězec a vzniká makromolekulární sloučenina. Výchozí látka pro polymeraci
se nazývá monomer a základní strukturní jednotka, která se v makromolekule
mnohonásobně
opakuje, má
označení mer.
Výsledný
makromolekulární
produkt je polymer.
Radikálem (vzniklým
zpravidla štěpením
peroxidu) jsou
zahajovány
505
radikálové polymerace, elektrofilní činidlo (E+) zahajuje kationtovou polymeraci a

konečně působením
nukleofilního činidla
(Nu-) je iniciována
aniontová
polymerace.
V případě radikálové
polymerace je reakce
zakončena spojením
dvou radikálů, nebo
disproporcionací, kdy
na konci jednoho
z řetězců se obnoví dvojná vazba. Kationtovou polymeraci zakončuje navázání
některého z aniontů,
přítomných
v reakční směsi, na
konec řetězce.
Analogicky,
aniontovou
polymeraci
zakončuje vazba
některého kationtu
na konec řetězce.
Podle povahy
zbytku (X) v molekule monomeru vznikají různé druhy významných polymerů,
schéma
zjednodušeně
znázorňuje
jejich
kationtovou
polymeraci:
Polyethylen
Vyrábí se radikálovou polymerací za vysokého tlaku, nebo za normálního tlaku,
katalytickou polymerací na Nattových-Zieglerových katalyzátorech (směs TiCl4 a
trialkylhliníku).
Polyethylen je lehký, teplem svařovatelný, odolný vůči nízkým teplotám. Používá se
pro výrobu potravinářských fólií, nebo potrubí pro vodoinstalaci, plášťů kabelů,
kanystrů.
Polypropylen
Vyrábí se nízkotlakou polymerací propenu na Nattových-Zieglerových katalyzátorech.
Je méně odolný vůči mrazu, než polyethylen. Vyrábějí se z něho tuhé, pevné fólie
(pytle na hnojiva), nebo také barely či kanystry, trubky, desky, plastové součásti
výrobků, získávané lisováním.
506
Polystyren
Vyrábí se radikálovou polymerací styrenu. Z této lehké, křehké a průhledné hmoty se
vyrábějí běžné předměty denní potřeby (hřebeny, plastové části propisovaček ...).
Pěnový polystyren se získá přídavkem těkavého rozpouštědla, které reakční směs
napění a po ochlazení vzniká tuhá pěna. Slouží jako izolační materiál ve stavebnictví
(tepelná izolace budov), nebo jako obalový materiál pro křehké předměty.
VÝZNAMNÉ ALKENY
Ethen
Ethen je bezbarvý plyn nasládlé chuti, tvořící se vzduchem explozivní směs. Více než
polovina jeho světové produkce se spotřebuje pro výrobu polyethylenu, je však také
surovinou pro výrobu dalších klíčových chemikálií: ethanolu, ethylenoxidu,
vinylchloridu, ale také acetaldehydu, nebo vinylacetátu. Ethen je přírodní látkou
produkovanou rostlinami – působí jako fytohormon. Urychluje dozrávání plodů,
opadávání květů a listů, blokuje růst rostliny do výšky.
Propen
Používá se jako monomer pro výrobu polypropylenu, ale je také surovinou pro výrobu
isopropylalkoholu a následně acetonu. Významnou reakcí je aminoxidace, působení
amoniaku a vzdušného kyslíku na propen, kterou se levně vyrábí akrylonitril,
monomer pro výrobu plastů.
450°C
3
CH3 – CH = CH2 + NH3 + /2 O2 CH2 = CH – CN + 3 H2O
(Mo,Bi) akrylonitril
Isobutylen
Používá se jako monomer buď pro výrobu plastu polyisobutylenu, nebo
v kopolymeraci s butadienem či isoprenem pro výrobu tzv. butylkaučuku. Reakcí
isobutylenu s isobutanem se získává „isooktan“ pro měření oktanového čísla benzínů
a obecně tak vznikají
rozvětvené uhlovodíky vysoce
kvalitních benzínů:
DIENY
Struktura dienů
Alkadieny jsou uhlovodíky obecného vzorce CnH2n-2 a podle vzájemné polohy

dvojných vazeb rozlišujeme tři skupiny dienů:
Nejvýznamnější jsou konjugované dieny, v jejichž molekulách jsou dvě dvojné vazby
mezi C-atomy odděleny jednou jednoduchou vazbou. Hodnoty hydrogenačních tepel
ukazují, že mají nižší energii (jsou stabilnější), než odpovídající alken. Jsou také
507
stabilnější, než kumulované a izolované dieny. Vyšší stabilita konjugovaných dienů

je způsobena uvolněním delokalizační energie v důsledku delokalizace π-elektronů.
Na delokalizaci se podílejí elektrony uložené v p-orbitalech sp2-hybridních uhlíkových
atomů, takže tyto uhlíkové atomy leží
v jedné rovině. Energeticky nejchudší
vazebný MO má π-elektronový oblak
rozložený nad a pod rovinou
uhlíkatého řetězce, tvořeného čtyřmi
uhlíkovými atomy.
Adice na dienech
V přebytku činidla proběhne adice na obou dvojných vazbách dienu (například

bromací butadienu vznikne 1,2,3,4-tetrabrombutan), avšak zajímavější průběh mají
adice s ekvimolárním množstvím činidla i substrátu. Probíhají buď jako 1,2-adice,
nebo 1,4-adice.
V případě elektrofilní adice HBr je elektrofilem kation H+, vstupující na první uhlíkový
atom a meziproduktem obou reakcí je karbokation stabilizovaný konjugací kladného
náboje s dvojnou vazbou, čili delokalizací náboje. Jestliže se jedná o 1,2-adici,
vstupuje nukleofil Br- do polohy 2, v případě 1,4-adice do polohy 4.
Adice 1,2 je řízena kineticky: probíhá rychleji, protože má nižší aktivační energii a
elektrofil i nukleofil se vážou téměř současně. Převažuje za nízkých teplot (pod 0°C,
často i při -50°C), avšak produkt 1,2-adice je méně stabilní.
Adice 1,4 je řízena termodynamicky: představuje větší zásah do π-elektronového
systému, proto má vyšší aktivační energii. Aktivovaný komplex se proto vytvoří až za
vyšší teploty (nad 0°C, zpravidla při 40-80°C), avšak výsledný produkt 1,4-adice je
stabilnější, než produkt 1,2-adice.
508
Cykloadiční dienové syntézy

Označují se jako Dielsovy-Alderovy
reakce a spočívají v reakci
konjugovaného dienu se
substituovaným alkenem – dienofilem.
Substituentem alkenu je aktivující
skupina, vykazující záporný mezomerní
efekt (- M).
Během reakce se utváří cyklický systém součinným procesem, bez meziproduktů.
Polymerační reakce dienů
Syntetické kaučuky vznikají polymerací konjugovaných dienů, či jejich kopolymerací

s jinou sloučeninou. Patří mezi elastomery, hmoty s vysokou pružností, které se po
deformaci působením vnější síly vrátí do původního stavu. Lineární řetězce kaučuků
se zpravidla vulkanizují: zahřívají se se sírou na 150 – 200°C, až se vytvoří sirné
můstky mezi sousedními řetězci. Vzniká tak pryž, která je pružná a je tím tvrdší, čím
více síry obsahuje. Nejtvrdší pryž se označuje jako ebonit.
Chloroprenový kaučuk
Jeho strukturu můžeme odvodit polymerací chloroprenu (2-chlorbuta-1,3-dienu):
Nevulkanizovaný chloroprenový kaučuk slouží jako lepidlo na pryž (chemopren),
vulkanizovaný
se pod
označením
neopren
používá pro
výrobu potápěčské i hasičské výstroje (je odolnější vůči teplotním změnám, než jiné
kaučuky).
Butadienstyrenový kaučuk
Je kopolymerem butadienu a styrenu v poměru 3:1, polymerace se provádí za
studena.
Jde o nejběžnější
druh kaučuku,
z něhož se vyrábí
pryž pro podrážky
bot, hadice, či
pneumatiky.
V posledním z uvedených příkladů se do reakční směsi přidává plnivo – saze, které
zvyšují odolnost vůči otírání.
Přírodní kaučuk, gutaperča

Po stránce chemické se v obou případech jedná o polymery isoprenu (2-methylbuta-
1,3-dienu). Přírodní kaučuk má na dvojných vazbách konfiguraci cis- a získává se
z latexu stromu kaučukovníku
brazilského (Hevea brasiliensis). Získaný
latex se pak koaguluje působením
kyseliny mravenčí, nebo octové. Přírodní
509
kaučuk je drahý, ale má vynikající mechanické vlastnosti, pro které se používá

například na zdravotnické výrobky (chirurgické rukavice, kondomy).
Gutaperča je také přírodní polyisopren, který má však na dvojných vazbách
konfiguraci trans-. Není pružná, zato má výborné izolační vlastnosti a používá se
v elektrotechnice.
Úloha 37.4
Zapište produkty reakcí uvedených ve schématu:
Řešení:
Adice bromovodíku na konjugovaných dienech je
regioselektivní, podle podmínek jsou preferovány
odlišné produkty. Při nízké teplotě je reakce řízena kineticky a vzniká ve větší míře
produkt 1,2-adice. Při vyšší teplotě je reakce řízena termodynamicky, preferován je
stabilnější produkt 1,4-adice.
510
38. ALKYNY
Alkyny jsou uhlovodíky s trojnou vazbou, obecného vzorce CnH2n-2 , například propyn
(C3H4).
Struktura a reaktivita alkynů
Trojná vazba je ještě kratší, než vazba

dvojná (0,120 nm) a je pevnější. Mapa
elektrostatického potenciálu, který
vyjadřuje rozložení elektronové
hustoty v molekule, ukazuje, že 4 π-
elektrony vytvářejí kompaktní systém –
souvislý plášť kolem vazby C – C .
Srovnáme-li situaci s molekulou
ethenu, pak vidíme, že v jeho
molekule má jediná vazba π svůj
elektronový oblak rozložen nad spojnicí jader uhlíkových atomů a pod ní (to ovšem
při pohledu na model shora nevidíme). Připomeňme, že v mapě elektronového
potenciálu je oblast s nejvyšší elektronovou hustotou znázorněna červenou barvou.
Reakční centra v molekulách alkynů

V molekulách alkynů tedy najdeme tři reakční centra, místa, která mohou být
atakována elektrofilním činidlem (E+), nukleofilním činidlem (Nu-), nebo bází (B-).
1) π-elektronový oblak molekuly

alkynu může být atakován
elektrofilními činidly, proto na
alkynech probíhají elektrofilní adice.
Jelikož souvislý π-elektronový oblak
nelze elektrofilním činidlem narušit
snadno, probíhají elektrofilní adice na
alkynech obtížněji, než na alkenech.
2) π-elektronový oblak je soustředěn především v prostoru mezi atomy vazby C – C,
takže uhlíkové atomy jsou zčásti „obnažené“, a v místě se sníženou elektronovou
hustotou se na nich vytváří kladný parciální náboj δ+. Kladně nabité uhlíkové atomy
mohou být atakovány nukleofilními činidly, a proto na alkynech probíhá také
nukleofilní adice.
3) Elektronový deficit na C-atomu způsobuje nezanedbatelnou polaritu vazby C – H,
takže H-atom může být účinkem báze odštěpen jako kation H+. To znamená, že
alkyny se chovají jako kyseliny a v přítomnosti silných bází z nich vznikají soli –
iontové sloučeniny, zvané acetylidy.
REAKCE ALKYNŮ
Elektrofilní adice na alkynech
Jde typicky o adici halogenů, halogenovodíků, či

kyseliny sírové. Adice halogenů může probíhat
také radikálovým mechanismem. Adicí
511
chlorovodíku na ethyn tak vzniká vinylchlorid, důležitý monomer pro výrobu plastů
(PVC).
Adice vody na ethyn (Kučerovova reakce)

Za katalýzy kyselinou sírovou a síranu rtuťnatého vzniká karbonylová sloučenina,
v tomto případě ethanal
(acetaldehyd). Adice vody na
složitější alkyn, než ethyn, vede ke
vzniku jiné oxosloučeniny, ketonu.
Voda je sice nukleofilní činidlo, ale
adice je katalyzována síranem
rtuťnatým a kyselinou sírovou. Elektrofilem, který atakuje π-elektronový systém, jsou
rtuťnaté ionty Hg2+: interakcí s d-orbitaly kovu dojde k narušení souvislého π-
elektronového oblaku molekuly alkynu a přechodně se vytvoří neklasický, třícentrový
ion.
Elektronově deficitní uhlíkový atom třícentrového kationtu je pak atakován volným

elektronovým párem na kyslíkovém atomu molekuly vody. Trojná vazba mezi
uhlíkovými atomy zanikla, po odštěpení H+ z molekuly vody zůstane navázána
skupina (–OH) a na sousedním C-atomu kation rtuťný, Hg+ (Hg2+byl zredukován
přijetím elektronu z π-vazby). V kyselém prostředí proběhne substituce Hg+ kationtem
H+ (z molekulového iontu H3O+) a vzniká enol. To je látka, obsahující skupinu (–OH)
vázanou na atom uhlíku, z něhož vychází dvojná vazba. Takový meziprodukt je
nestabilní a přesmykuje mechanismem oxo-enol tautomerie na stabilnější
oxosloučeninu. V kyselém prostředí atakují ionty H3O+ π-systém dvojné vazby a
vytvoří se karbokation, který se stabilizuje odštěpením H+ z hydroxylové skupiny
(–OH). Produktem reakce je karbonylová sloučenina, v tomto případě ethanal
(acetaldehyd). Adice vody na složitější alkyn, než ethyn, vede ke vzniku jiné
oxosloučeniny, ketonu.
Příkladem může být
adice vody na propyn,
kterou vzniká aceton
(propanon).
512
Vidíme zároveň, že adice vody na nesymetrický alkyn (třeba propyn) probíhá podle
Markovnikovova pravidla: (-OH) skupina enolu je vázána na prostřední uhlíkový atom
a po přesmyku vzniká stabilnější tautomer, keton (zde aceton).
Nukleofilní adice na alkynech
To jsou reakce, pří nichž je elektronově deficitní uhlíkový atom alkynu atakován
nukleofilem. Probíhají v zásaditém prostředí, které podporuje tvorbu nukleofilu
(aniontu).
Průmyslově významnou reakcí je adice kyanovodíku na ethyn, v zásaditém prostředí
se vytváří nukleofil, kyanidový anion (CN-).
Akrylonitril je monomer pro výrobu polyakrylonitrilu, který se zpracovává na

syntetická vlákna, podobná vlně.
Radikálová adice na alkynech
Na trojnou vazbu alkynů lze adovat nepolární molekuly halogenů, za přítomnosti

peroxidů, nebo po iniciaci zářením bude reakce probíhat radikálovým mechanismem.
V první etapě vzniká dihalogenderivát alkenu, úplnou halogenací alkynu vzniká
tetrahalogenderivát alkanu.
Adice polární molekuly bromovodíku může probíhat iontovým i radikálovým

mechanismem: ve druhém případě vyžaduje přítomnost peroxidů. Víme už, že
elektrofilní adice probíhá podle Markovnikovova pravidla, radikálová adice probíhá
proti tomuto pravidlu:
Průběh radikálové reakce vysvětluje stabilita radikálového meziproduktu: nepárový

elektron na C – atomu uprostřed řetězce je lépe delokalizován, než nepárový
elektron na koncovém C-atomu. Radikál s nepárovým elektronem na koncovém
uhlíkovém atomu je proto nestabilní a reakce přes takový meziprodukt neprobíhá:
513
Polymerační reakce alkynů
Za katalýzy chloridem měďným v prostředí NH4Cl acetylen dimeruje na vinylacetylen.

Následnou adicí chlorovodíku vzniká chloropren, surovina pro výrobu
chloroprenového kaučuku. Dnes už se tato reakce nepoužívá, chloropren se získává
levněji z butadienu, který představuje jednu z frakcí při pracování ropy.
K zajímavým reakcím patří cyklické polymerace acetylenu. Za vysoké teploty, kolem
500°C, probíhá cyklická trimerace a tetramerace ethynu, která vede k tvorbě
aromatických sloučenin, benzenu a styrenu:
Na polymeracích, vedoucích k tvorbě cyklů,

se kromě molekul ethynu mohou podílet i
další molekuly: v plynné fázi tak ethyn
reaguje s amoniakem, nebo se sírou, za
vzniku heterocyklických sloučenin.
Redukce alkynů
Nenasycené uhlovodíky, alkyny, lze sytit vodíkem za katalýzy přechodnými kovy (Pt,
Pd) a tím je zredukovat až na alkany. Reakci nelze zastavit ve stadiu alkenu, k tomu
je třeba katalyzátor částečně deaktivovat na
vhodném nosiči. Pro přeměnu alkynu na
alken se proto používá Lindlarův katalyzátor,
palladium rozptýlené na sraženině CaCO3 a
deaktivované octanem olovnatým. Reakce
pak probíhá stereoselektivně, z alkynu vzniká
cis-alken.
ACETYLEN A ACETYLIDY
Acetylen, ethyn, CH ≡ CH
Tento bezbarvý plyn tvoří se vzduchem směs, která po zapálení exploduje. Ve
speciálních hořácích za příměsi kyslíku však hoří velice horkým plamenem (autogen)
a využívá se ke sváření a řezání kovů. Acetylen se plní do ocelových lahví,
označených bílým pruhem. V chemickém průmyslu slouží například pro výrobu
halogenderivátů uhlovodíků, butadienu, či akrylátů.
514
Acetylen se vyráběl rozkladem karbidu vápníku vodou, dnes se získává levněji

pyrolýzou methanu v elektrickém oblouku, kterým plyn projde za dobu kratší, než 0,1
sekundy:
1500°C
2 CH4 H—C≡C—H
Acetylidy
Acetylidy jsou soli alkynů, které vznikají jejich reakcí se silnou bází, například
amidem sodným, či komplexním hydroxidem (např. diaminstříbrným,
diaminměďnatým).
Alkyn se při reakci chová jako kyselina, odštěpuje kation H+ a vzniká iontová
sloučenina (acetylid).
Acetylidové anionty vystupují jako nukleofilní činidla a zahajují také nukleofilní

substituci na molekulách halogenderivátů. Uhlíkový atom, nesoucí atom halogenu, je
elektronově deficitní, a proto je atakován záporně nabitým C-atomem acetylidového
karbaniontu. Po odstoupení halogenidového aniontu vzniká molekula alkynu
s prodlouženým uhlíkatým řetězcem.
Jestliže byl pro reakci použit samotný ethyn (resp. jeho karbanion), vzniká alkyn
s terminální (koncovou) trojnou vazbou. Když v dalším kroku použijeme pro stejnou
reakci karbanion tohoto
terminálního alkynu,
získáme alkyn
s prodlouženým uhlíkatým
řetězcem a trojnou
vazbou uvnitř řetězce.
Reakce tohoto typu mají
zásadní význam pro
organickou syntézu.
Z hlediska vlastností rozlišujeme dvě skupiny acetylidů:
Acetylidy lehkých kovů

Rozkládají vodou za vzniku uhlovodíku a hydroxidu daného kovu. Tak například
rozkladem acetylidu vápenatého (karbidu vápníku) vodou vzniká plynný acetylen
(ethyn) a hydroxid vápenatý.
Jde o běžnou reakci přípravy ethynu, protože karbid vápníku je snadno dostupný,
průmyslově se vyrábí zahříváním CaO (páleného vápna) s koksem v elektrické peci.
Acetylidy těžkých kovů, například acetylid stříbrný, (CH ≡ C-Ag+), s vodou

nereagují, zato jsou v suchém stavu velice explozivní.
515
Úloha 38.1
Zapište produkty reakce acetylidu lithného s kyselinou chlorovodíkovou.
Řešení:
Acetylidy lehkých kovů reagují
s protonem (H+), odštěpeným
z molekuly chlorovodíku, za tvorby
alkynu.
Úloha 38.2
Vymyslete sled reakcí, jimiž z acetylenu získáte 2,2-dichlorpropan.
Řešení:
Acetylen má dva uhlíkové atomy a propan tři, takže nejprve je nutné prodloužit
uhlíkatý řetězec: vytvořením acetylidu získáme nukleofilní činidlo, které atakuje
uhlíkový atom brommethanu a vzniká propyn.
Adicí 2 molekul HCl zaniká trojná vazba a oba atomy chloru se podle
Markovnikovova pravidla adují na prostřední uhlíkový atom:
516
39. ARENY
Areny, aromatické uhlovodíky, získaly svůj název podle vonných látek, obsažených
například v koření. Mnohem později se zjistilo, že často obsahují zbytek uhlovodíku
benzenu (který roku 1825 izoloval M. Faraday). Historický, vžitý název už zůstal, i
když dnešní chemická definice aromatických látek je pochopitelně jiná.
Areny jsou cyklické uhlovodíky s delokalizovaným systémem π-elektronů. Uhlovodíky
s jedním aromatickým jádrem jsou kapalné, se dvěma či více jádry jsou už tuhé látky.
Zdrojem arenů je ropa a černouhelný dehet, který vzniká při karbonizaci uhlí, vedle
plynu a koksu.
STRUKTURA A REAKTIVITA ARENŮ
Jako model použijeme molekulu benzenu. Jeho C-atomy jsou v hybridním stavu sp2,
takže na každém C-atomu zbývá jeden nehybridizovaný orbital pz, obsahující jeden
elektron. Hybridní orbitaly sp2 vytvářejí σ-vazby C-H a C-C, nehybridizované orbitaly
pz se překrývají bočně a vytvářejí vazby π. Tyto vazby však ve skutečnosti nejsou
umístěny mezi konkrétními C-atomy cyklu, všech 6 π−elektronů delokalizuje a vytváří
souvislý π-elektronový oblak, rovnoměrně rozložený nad a pod rovinou uhlíkatého
cyklu.
Chemický zápis molekuly benzenu je trochu problém, π-elektrony nevytvářejí dvojné

vazby, benzen není cyklohexatrien. Všechny vazby (C – C) v molekule benzenu jsou
stejně dlouhé, delší, než dvojné, ale kratší, než jednoduché (délka vazby C – C zde
činí 0,139 nm). K zápisu molekuly používáme Kekulého struktury benzenu (navrhl je
roku 1865) a představují rezonanční hybrid, kde se střídá poloha vazeb π. Skutečná
struktura je někde mezi nimi, takže při zápisu molekuly (stačí jen jednou z uvedených
struktur) jsme si vědomi, že zapisované π-vazby nejsou ve skutečnosti dvojnými
vazbami. Jinou formou zápisu je vepsaná kružnice, dobře vystihující delokalizaci π-
elektronů. Někdy však potřebujeme u sloučeniny znát počet π-elektronů a o něm nám
vepsaná kružnice nic neřekne.
Teorie aromaticity
Podle teorie aromaticity musí látka splňovat současně tři podmínky, aby byla
aromatickou.
517
1) Molekula musí být cyklická a rovinná, čili C-atomy v hybridním stavu sp2.
2) Musejí existovat alespoň 2 rezonanční struktury, které lze od sebe odvodit

myšleným posunem π-elektronů. Můžeme si to dokumentovat třeba na příkladu
molekuly benzenu, kde cyklickým posunem π-elektronů
odvodíme obě Kekulého struktury:
Rezonanční (mezomerní) struktury od sebe
oddělujeme oboustrannou (rezonanční) šipkou.
3) Počet delokalizovaných π-elektronů musí odpovídat

Hückelovu pravidlu (4n+2), kde n=0, nebo celé kladné číslo. Dosazením získáme
konkrétní hodnoty (2, 6, 10, 14 atd.). Proto například molekula cyklobutadienu,
která splňuje první dvě podmínky, není aromatická. Obsahuje dvě dvojné vazby
(4 π-elektrony).
Doplňme, že aromatický charakter mohou mít nejen elektroneutrální molekuly, ale

také organické kationty i anionty, jestliže splňují uvedené podmínky. Procvičíme si to
v následující úloze.
Úloha 39.1
a) Zapište rezonanční struktury cyklopropenyliového kationtu a vyjádřete počet

π-elektronů tohoto arenu.
b) Zapište rezonanční struktury cyklopentadienidového aniontu a vyjádřete počet
c) Zapište rezonanční struktury cykloheptatrienyliového kationtu a vyjádřete počet
Řešení:
a)
b)
c)
Kondenzované aromatické uhlovodíky mají alespoň dva aromatické cykly společně

sdílející alespoň dva uhlíkové atomy. Od benzenu tak odvodíme celou řadu arenů,
nejjednodušším z nich je molekula naftalenu:
518
Stejný počet delokalizovaných π-elektronů má také uhlovodík azulen, strukturní

základ modře zbarvených látek s protizánětlivým účinkem, obsažených v heřmánku.
Tři kondenzované aromatické cykly mají uhlovodíky anthracen a fenanthren:
Reaktivita aromatických sloučenin
Alifatické i cyklické nenasycené

sloučeniny lze sytit vodíkem a tato
hydrogenační reakce je exotermní,
protože vede ke vzniku stabilních
nasycených uhlovodíků o nízké
energii. Podle množství
uvolněného hydrogenačního tepla
(vztaženého na 1 mol látky) pak
můžeme posoudit energii
(stabilitu) konkrétních sloučenin.
Schéma ukazuje, že hydrogenací
jedné dvojné vazby v molekule
cyklohexenu se uvolní téměř 120
kJ/mol hydrogenačního tepla.
Hypotetický „cyklohexatrien“, který by měl tři dvojné vazby, by poskytl trojnásobek
uvolněného tepla. Molekula benzenu však poskytuje mnohem méně hydrogenačního
tepla (208 kJ/mol), má tedy nižší obsah energie, než „cyklohexatrien“, je stabilnější.
Pro aromatické látky tak platí obecně, že rozsáhlá delokalizace π-elektronů molekulu
stabilizuje. Proto molekula benzenu má mnohem menší energii (je stabilnější), než
kdyby měla tři dvojné vazby. Konkrétně, tento energetický rozdíl mezi hypotetickým
uhlovodíkem se třemi dvojnými vazbami („cyklohexatrienem“) a benzenem činí 150
kJ/mol a představuje tzv. delokalizační energii, o kterou je benzen stabilnější. To má
dva důsledky:
1) Aromatický stav je výhodný, a proto na arenech probíhají reakce, které vedou

k produktům, v nichž je aromatický stav zachován, (nezmění se hybridní stav
uhlíkových atomů) tj. substituce. Jelikož hlavním reakčním centrem je systém
π-elektronů, který bude atakován elektrofilními činidly, je hlavním typem reakce
arenů aromatická elektrofilní substituce.
2) Za vysoké teploty, kdy dodáním tepla dojde k překonání delokalizační energie,

mohou probíhat i reakce, které vedou k zániku aromatického systému. Za těchto
519
podmínek probíhají radikálové reakce a systém se chová jako nenasycený – jako

by měl dvojné vazby, které při reakci postupně ztrácí. Takovou reakcí je radikálová
adice. Ve srovnání s předchozím typem reakce má však význam jenom okrajový.
REAKCE ARENŮ
Nejprve se seznámíme s průběhem aromatické elektrofilní substituce, poté si

objasníme průběh radikálových adicí na arenech a nakonec oxidační reakce arenů.
Aromatická elektrofilní substituce (SEAr)
Na schématu jsou dva

analogické zápisy průběhu
reakce, jejíž podstatou je
záměna atomu vodíku za
jiný atom, nebo skupinu.
Reakci zahajuje elektrofilní
činidlo (E+), atakující π-
elektronový systém
molekuly arenu. Vytváří se
meziprodukt reakce,
areniový karbokation, zvaný též σ-komplex, jehož existence byla experimentálně
prokázána. V tomto karbokationtu je narušen aromatický stav, protože C-atom,
poutající současně přistupující elektrofil a odstupující vodík, je v hybridním stavu sp3.
Zbylé C-atomy cyklu zůstávají nezměněny, jsou tu delokalizovány π-elektrony i
kladný náboj, který přinesl elektrofil. Tuto skutečnost zapisujeme přerušenou
vepsanou kružnicí. Delokalizaci kladného náboje dobře znázorňují rezonanční
struktury areniového karbokationtu, dokládající, že je rezonančně stabilizován.
I když je σ-komplex stabilizovaný, má mnohem vyšší energii, než energeticky chudý
aren. Reakce proto pokračuje tak, aby
vedla k obnovení energeticky výhodného
aromatického stavu. Působením báze je
ze σ-komplexu vytržen kation (H+), takže
elektrony vazby (C – H) se vrátí do cyklu.
Obnovil se tak aromatický stav a vodíkový atom byl substituován elektrofilem.
Nitrace
Jedná se o náhradu atomu vodíku za nitroskupinu (NO2)
na aromatickém jádře. Činidlem je nitrační směs, tj.
směs koncentrované kyseliny dusičné a koncentrované
kyseliny sírové,
nejčastěji v poměru
1 : 2.
Kyselina sírová
katalyzuje tvorbu
elektrofilního činidla.
Protonizuje (coby silnější
kyselina) kyselinu
dusičnou, z její molekuly
520
se odštěpí voda a vytvoří se nitroniový kation (NO2+), elektrofil, zahajující reakci.

Hydrogensíranový anion (HSO4-), který vznikl disociací kyseliny sírové, vytrhává
v úloze báze kation (H+) z areniového karbokationtu, vzniká produkt reakce,
nitrobenzen a regeneruje se kyselina sírová.
Sulfonace
V tomto případě se na aromatické jádro vnáší
sulfoskupina (SO3H) a vzniká sulfonová kyselina.
Činidlem je oleum kyseliny sírové (koncentrovaná
H2SO4, obsahující asi 8% SO3). Právě oxid sírový je Lewisovou kyselinou, tedy
látkou s elektronovým deficitem, která působí jako elektrofil a zahájí reakci.
Tvorba areniového
karbokationtu (σ-
komplexu) probíhá
pomalu, další
reakční kroky už
následují rychle.
Nejprve anion
(HSO4-), vzniklý
disociací kyseliny
sírové, vytrhává
kation (H+) ze σ-
komplexu a vznikne anion, benzensulfonát, který se navázáním kationtu (H+)
přemění v benzensulfonovou kyselinu. Reakce je zvratná, může posloužit také
k odstranění sulfoskupiny z aromatického jádra (na arensulfonovou kyselinu se
působí přehřátou vodní párou).
Halogenace
Vnášení halogenu na aromatické jádro se provádí reakcí
arenu s halogenem za katalýzy Lewisovou kyselinou,
halogenidem železitým, nebo hlinitým.
Příkladem může být bromace benzenu, katalyzovaná bromidem železitým, FeBr3.
Elektronově deficitní atom
Fe vytrhává z molekuly Br2
anion Br-, takže se vytvoří
elektrofil, bromoniový
kation Br+, který zahájí
reakci. Ve druhém kroku
působí komplexní anion
(zde FeBr4-) jako báze,
vytrhávající kation (H+) ze
σ-komplexu.
Uvedeným způsobem
probíhá pouze chlorace a bromace arenů a potřebnou Lewisovu kyselinu vytvoříme
rovnou v reakční směsi reakcí halogenu s železnými pilinami. Zavádění atomu fluoru
na aromatické jádro se provádí oklikou, reakcí diazoniové soli arenu (viz dále),
zavádění jodu vyžaduje oxidační činidlo, které umožní vytvoření kationtu (I+)
z molekuly I2. Používá se kyselina dusičná, nebo chlorid měďnatý.
521
Friedelovy-Craftsovy reakce
Tato skupina reakcí je také katalyzována Lewisovými
kyselinami (např. AlCl3) a zahrnuje alkylaci (vnášení
alkylového zbytku na aromatické jádro) a acylaci (vnášení
acylu, tj. zbytku karboxylové kyseliny). Schéma ukazuje
alkylaci prováděnou
alkylhalogenidem
(halogenalkanem),
konkrétně
ethylchloridem.
Lewisova kyselina, AlCl3,
z jeho molekuly vytrhává
anion (Cl-), takže se
vytvoří ethyliový
karbokation (CH3-CH2+).
Ten je elektrofilem, který
zahájí reakci.
Jinou variantou tvorby karbokationtu je adice kationtu (H+) na dvojnou vazbu, takže
místo alkylhalogenidu lze použít alken, za katalýzy minerální kyselinou, například
kyselinou sírovou.
Problémem Friedelovy– Craftsovy alkylace je samotná tvorba karbokationtů, které
snadno izomerují: na aromatické jádro takto nelze vnést delší nerozvětvenou
alkylovou skupinu (už propylový karbokation přesmykuje na isopropylový).
Výsledkem takových reakcí bývá pestrá škála izomerů, lišících se způsobem
rozvětvení alkylového zbytku.
Friedelova – Craftsova acylace patří k nejpoužívanějším
metodám, protože vznikající acyliové karbokationty
nepřesmykují. Acylderivát arenu pak lze následně
zredukovat na alkylový derivát.
Nejběžnějšími acylačními
činidly jsou
acylhalogenidy, třeba
acylchloridy
(R – CO – Cl), ale použít
lze také anhydridy
karboxylových kyselin.
Reakce, katalyzovaná
nejčastěji AlCl3, probíhá
obvyklým způsobem:
Řízení aromatických elektrofilních substitucí
Máme-li aren substituovaný jedním substituentem, pak na

molekule benzenu zbývá 5 volných C-atomů pro další
substituci. To znamená, že na každý C-atom by měl další
substituent vstoupit s pravděpodobností 20%. Jelikož polohy
ortho- (1,2) a meta- (1,3) jsou dvě, měla by substituce do těchto
poloh probíhat se 40%ní pravděpodobností, do polohy para-
(1,4) s 20%ní pravděpodobností.
522
Realita je ovšem jiná.

Jestliže budeme dále
nitrovat nitrobenzen,
získáme dinitroderiváty v
tomto poměru:
Výsledek reakce ukazuje, že substituent přítomný na aromatickém jádře, zde skupina

( –NO2), řídí vstup dalšího substituentu přednostně do určité polohy. Protože
přednostně vzniká některý z polohových izomerů, reakce probíhá regioselektivně.
Podle výsledného vlivu na regioselektivitu reakce pak rozlišujeme substituenty I. řádu
a substituenty II. řádu.
Substituenty 1. řádu
Tyto substituenty mají jednoduché vazby a volný elektronový pár, který působí na
aromatické jádro kladným
mezomerním efektem (+M). Tento
efekt spočívá v posunu volných
elektronových párů a π-elektronů,
jsou-li v konjugaci, tj. odděleny
jednoduchou vazbou. Jestliže
posun zvyšuje elektronovou
hustotu na uhlovodíkovém zbytku,
jde o efekt kladný.
Ze schématu plyne, že
elektronová hustota se zvýšila
(záporný náboj) v polohách ortho-
a para-, proto právě sem bude
vstupovat kladně nabitý elektrofil.
Tyto substituenty řídí průběh další substituce do poloh ortho a para.
K substituentům 1. řádu patří také alkylové skupiny, které svým kladným indukčním
efektem zvyšují elektronovou hustotu na aromatickém jádře.
Uveďme si tedy stručný přehled nejběžnějších substituentů 1. řádu:
Halogeny vázané na aromatickém jádře další průběh substituce znesnadňují, protože

jsou elektronegativní a svým (-I) efektem odebírají část elektronové hustoty
z aromatického jádra. Ostatní substituenty 1. řádu další substituci usnadňují,
(„aktivující substituenty“) to znamená, že v jejich přítomnosti probíhá snáze, než na
samotném arenu.
Substituenty 2. řádu
Obsahují násobné vazby a na benzenové jádro působí záporným mezomerním
efektem (-M), který snižuje elektronovou hustotu v polohách ortho- a para-.
C-atomy v těchto polohách mají elektronový deficit (kladný náboj), a proto nebudou
napadány kladně nabitým elektrofilem. Ten bude přednostně atakovat C-atomy, na
nichž nedošlo ke snížení elektronové hustoty, proto substituenty II. řádu řídí průběh
další elektrofilní substituce do polohy meta-.
523
Jelikož substituenty 2. řádu

svým (-M) efektem snižují
elektronovou hustotu na
aromatickém jádru, činí
průběh elektrofilní substituce
obtížnější, označují se proto
jako „deaktivující substituenty“.
V jejich přítomnosti tedy další
elektrofilní substituce na
témže jádře probíhá méně
snadno, než na samotném
arenu. Tak například,
dinitrobenzen se už dále (na
trinitrobenzen) nitrovat nedá.
Podívejme se na přehled nejběžnějších skupin v roli substituentů 2. řádu:
Úloha 39.2
a) Vymyslete postup, kterým z benzenu dvěma reakcemi získáme

m-chlornitrobenzen. Zapište reakci a zdůvodněte.
b) Vymyslete postup, kterým z benzenu dvěma reakcemi získáme
o-chlornitrobenzen. Zapište reakci a zdůvodněte.
Řešení:
a) Nejprve nitrací získáme

nitrobenzen a teprve poté
provedeme chloraci. Protože
nitroskupina –NO2 je substituent
II. řádu, bude řídit vstup chloru do
polohy meta-.
b) V tomto
případě nejprve
provedeme
chloraci
benzenu a
získáme
chlorbenzen.
Protože atom chloru je substituent I. řádu, bude řídit průběh další substituce do
polohy ortho- a para-. Druhou reakcí tedy bude nitrace chlorbenzenu, která kromě
žádaného produktu, o-chlornitrobenzenu, poskytne ještě také p-chlornitrobenzen.
524
Substituce naftalenu
Delokalizační energie naftalenu (250 kJ/mol), je vyšší než u benzenu, proto
aromatické elektrofilní substituce probíhají na naftalenu snáze, než na benzenu.
Jenže π-elektronový oblak naftalenu není rozložen rovnoměrně, vyšší elektronová
hustota se nachází v poloze (α), tj. 1,4,5,8. V oblasti β-uhlíkových atomů (ostatní
polohy) je π−elektronová hustota nižší. Proto substituenty přednostně vstupují do
polohy (α) a reakce je zvratná. Objemnější substituent, jakým je sulfoskupina
(-SO3H) však v poloze
(1) vstupuje do
nevazebné interakce
s H-atomem v poloze
(8), a to molekulu
destabilizuje. Proto
sulfonace za vyšších
teplot proběhne do polohy (β) a jde o prakticky nevratnou reakci. Právě naftalen
sulfonovaný do polohy (β) má zásadní význam pro organickou syntézu, protože
slouží jako meziprodukt, v němž záměnou sulfoskupiny získáme jiný derivát s funkční
skupinou v poloze (2). Přímou aromatickou elektrofilní substitucí bychom ho
nezískali, substituent by vstoupil do polohy (1).
Průběh substituce substituovaného naftalenu závisí na druhu již navázané funkční
skupiny.
Substituent 1. řádu v poloze (1) řídí vstup dalšího substituentu do polohy ortho a para
na témže jádře, čili do polohy (2) a polohy (4) (preferována).
Substituent 1. řádu v poloze (2) řídí vstup dalšího substituentu do polohy ortho na
témže jádře, tj. do polohy (1). Poloha para zde není k dispozici, jde o C-atom
společný oběma kruhům.
Substituent 2. řádu, ať už se nachází v poloze (1), nebo (2), řídí vstup dalšího
substituentu na sousední kruh, současně do poloh (5) a (8).
Radikálová adice
Při této reakci zaniká výhodný aromatický systém, proto je lze uskutečnit až za
vysokých teplot, nebo po iniciaci ultrafialovým zářením. Adice vodíku, hydrogenace,
probíhá za vysoké teploty na niklovém katalyzátoru.
Postupně zanikají π-vazby přes stádium cyklohexadienu
a cyklohexenu, ovšem tyto meziprodukty nelze zachytit a
produktem reakce je cyklohexan. Částečnou hydrogenaci arenů, při níž zachytíme
nenasycené meziprodukty, umožňuje tzv. Birchova redukce sodíkem v kapalném
amoniaku.
Jinou využívanou radikálovou adicí na benzenu je adice
chloru, katalyzovaná UV zářením. Jejím produktem je
směs izomerů 1,2,3,4,5,6-hexachlorcyklohexanu, z nichž
tzv. γ-izomer se používá jako insekticid (Gamexan,
Lindan).
Oxidace arenů
Areny s navázanými alkylovými skupinami se přednostně oxidují právě na nich, aby

zůstal zachován aromatický systém. Silnými oxidačními činidly, například
525
dichromanem v kyselém prostředí, se alkylová skupina štěpí za prvním C-atomem,

poutaným k jádru a tento uhlíkový atom se zoxiduje na karboxylovou skupinu. Tak
například oxidací p-xylenu se vyrábí kyselina tereftalová (pro výrobu polymerů), i
když tatáž látka vzniká také oxidací libovolného p-dialkylbenzenu:
Za velmi vysokých
teplot a katalýzy
oxidem vanadičným
dojde k oxidaci a tím
zániku aromatického cyklu (vyštěpením oxidu uhličitého). Průmyslově se takto
vyrábějí anhydridy kyseliny ftalové a maleinové, ftalanhydrid a maleinanhydrid.
Reakcí s vodou se
otevírá cyklus těchto
anhydridů a vznikají
příslušné
dikarboxylové
kyseliny.
VÝZNAMNÉ ARENY
Benzen
Bezbarvá kapalina o teplotě varu 80°C je surovinou pro výrobu průmyslově
významných derivátů. Alkylací ethylenem za katalýzy (HF) se vyrobí ethylbenzen,
který se v dalším kroku
dehydrogenuje (za
katalýzy Al2O3 a Cr2O3)
na styren, monomer pro
výrobu polystyrenu.
Alkylací propenem za
stejných podmínek
vzniká isopropylbenzen,
čili kumen. Jeho
následnou oxidací se
získají důležité suroviny,
fenol a aceton. Jako rozpouštědlo se benzen příliš nepoužívá, protože je
kancerogenní.
Toluen
Methylbenzen kancerogenní není, proto se tato kapalina o teplotě varu 110°C často
používá jako technické rozpouštědlo. Jeho postupnou nitrací se vyrobí průmyslová
výbušnina 2,4,6-trinitrotoluen (TNT, Tritol).
Xyleny
Směs tří izomerů dimethylbenzenu (o-, m- a p-xylen) se využívá jako technické
rozpouštědlo a ředidlo, oxidací p-xylenu se vyrábí kyselina tereftalová, oxidací
o-xylenu kyselina ftalová.
526
Naftalen, anthracen
Tyto kondenzované aromatické uhlovodíky jsou tuhé látky, využívané především
v chemii barviv. V případě molekuly anthracenu má prostřední cyklus charakter spíše
nenasycený, než aromatický.
Deriváty pyrenu
Uhlovodík pyren má své typické číslování C-atomů, ale také se
používá označení „stran“ písmeny. Jestliže k některé „straně“
připojíme další kondenzované aromatické jádro, vyznačíme toto
místo písmenem v hranaté závorce. Tak například, připojením
benzenového cyklu ke „straně“ (a) molekuly pyrenu získáme
uhlovodík, nazývaný benzo[a]pyren. Sloučeniny, odvozené právě
od benzo[a]pyrenu, patří mezi nejsilnější kancerogeny.
527
40. HALOGENDERIVÁTY
Halogenderiváty můžeme odvodit záměnou jednoho, nebo

více H-atomů v molekule uhlovodíku za atom halogenu.
Elektronegativní atom halogenu způsobuje polaritu vazby C-
halogen, proto molekuly většiny halogenderivátů jsou
polární, vykazují výrazný dipólový moment (µ). Nemusí to
platit vždy, protože dipólové momenty vazeb se vektorově
sčítají, takže například v molekule CCl4 se vyruší, protože 4
polární vazby směřují do vrcholů tetraedru.
Halogenderiváty uhlovodíků jsou často těkavé kapaliny
(fluoroderiváty mohou být i plynné). Jejich teploty varu
rostou nejen se zvětšujícím se uhlovodíkovým zbytkem, ale
také s atomovou hmotností halogenu:
Halogenderiváty s kratším uhlíkatým řetězcem jsou těkavé kapaliny s velkým

výparným teplem (při odpařování odebírají hodně tepla z okolí), proto se používají
jako náplně do chladicích zařízení a jako lokální anestetika na kůži (ochlazením se
znecitliví volná nervová zakončení v kůži). Příkladem je chlorethan, kelén, používaný
ve spreji. Mnohé halogenderiváty jsou o výbornými rozpouštědly (čisticí prostředky),
některá mají narkotické účinky a používají se k inhalační narkóze při operacích.
STRUKTURA A REAKTIVITA HALOGENDERIVÁTŮ
Pro posouzení reakčních možností si rozdělíme halogenderiváty do čtyř skupin:

alkylhalogenidy, alkenylhalogenidy vinylového typu, arylhalogenidy a arylhalogenidy
s aktivující skupinou. První z uvedených kategorií je jednoznačně nejvýznamnější.
Alkylhalogenidy
Vazba C-X (X =
halogen) je polární
směrem
k elektronegativnějšímu
halogenu, takže na α-
uhlíku vzniká parciální
kladný náboj (δ+) a ten
se přenáší i na další σ-
vazby (záporný
indukční efekt), a proto náboj (δ+) má také vodík na β-uhlíku. V molekule
528
alkylhalogenidu (halogenalkanu) tak vznikají dvě reakční centra, a proto mohou

probíhat dvě konkurenční reakce.
Nukleofilní substituce probíhá už za běžné laboratorní teploty na kladně nabitém
α-uhlíku: nukleofil atakuje tento C-atom svým volným elektronovým párem a po
odstoupení halogenidového aniontu (X-) vzniká jiný derivát, podle druhu použitého
nukleofilu. Jestliže je například nukleofilním činidlem hydroxidový anion (OH-), bude
produktem substituce alkohol.
Eliminace probíhá působením silné báze (může to být také hydroxidový anion OH-,
nebo alkoholát RO-) za vyšších teplot. Báze vytrhává kation (H+) z vazby C-H na
β-uhlíku a elektrony této vazby C-H se přesunou mezi α a β-uhlíkový atom. Vytvoří
se tak dvojná vazba C=C a produktem eliminace je alken.
Alkenylhalogenidy
V alkenylhalogenidech vinylového typu dochází ke konjugaci

nevazebného elektronového páru atomu halogenu s π-elektrony
dvojné vazby. Atom halogenu tak působí kladným mezomerním
efektem (+M), který vede k vytvoření parciálního záporného
náboje na β-uhlíku. Ten pak může být atakován elektrofilním
činidlem a za současného zániku dvojné vazby proběhne elektrofilní adice.
Mnohonásobným opakováním adice je polymerace (polymerizace), vedoucí k tvorbě
makromolekul: alkenylhalogenidy jsou významnými monomery pro výrobu plastů.
Tak například vinylchlorid může polymerovat, nebo adovat třeba molekulu
chlorovodíku. Elektrofilem je v tomto případě kation (H+), uvolněný disociací
chlorovodíku.
Narozdíl od nasycených
halogenderivátů, probíhají
zde nukleofilní substituce
velice obtížně. Kladný
mezomerní efekt atomu halogenu stabilizuje vazbu C – halogen, která se pak obtížně
štěpí (získává částečně charakter dvojné vazby,
jak ukazuje jedna z mezomerních struktur.
Arylhalogenidy
Atom halogenu je substituentem 1. řádu, který svým (+M) efektem

zvyšuje na benzenovém jádře elektronovou hustotu v poloze
ortho- a para-. Proto na halogenderivátech benzenu probíhají
elektrofilní subbstituce řízené do těchto poloh. Připomeňme, že
elektronegativní atom halogenu svým (-I) efektem odnímá část
elektronové hustoty z aromatického jádra, proto substituce
probíhají obtížněji, než na benzenu.
Arylhalogenidy s aktivující skupinou
Jestliže se na halogenderivát benzenu váže v poloze ortho-

nebo para- substituent působící (-M) efektem, dojde
posunem π-elektronů k výraznému snížení elektronové
hustoty na C-atomu, který váže halogen. Tento elektronově
529
deficitní C-atom pak může být atakován nukleofilem a po odstoupení halogenidového

aniontu vzniká jiný derivát, podle druhu nukleofilního činidla. Za uvedených okolností
tedy probíhá nukleofilní substituce na aromatickém jádře.
REAKCE HALOGENDERIVÁTŮ
Nukleofilní substituce alkylhalogenidů
Nukleofilní substituce probíhá už za běžné laboratorní teploty na kladně nabitém

α-uhlíku: nukleofil atakuje tento C-atom svým volným elektronovým párem a po
odstoupení halogenidového aniontu (X-) vzniká jiný derivát, podle druhu nukleofilu.
Podívejme se na některé příklady běžných nukleofilních substitucí:
Na základě reakčního mechanismu rozlišujeme dvě skupiny nukleofilních substitucí,

bimolekulární (SN2) a monomolekulární (SN1).
Bimolekulární nukleofilní substituce (SN2)

Tímto mechanismem reagují primární a sekundární alkylhalogenidy (atom halogenu
mají vázaný na primárním, nebo sekundárním C-atomu).
Nukleofil atakuje elektronově deficitní uhlíkový atom halogenderivátu a vytvoří se

bimolekulární komplex. To je tranzitní stav (aktivovaný komplex) v němž je ke
středovému atomu poután současně přistupující nukleofil i odstupující halogen.
Protože halogen odstupuje z opačné strany, než
přistoupil nukleofil, dojde u opticky aktivních derivátů
ke změně konfigurace na chirálním atomu uhlíku,
kterou označujeme jako Waldenův zvrat:
Reakční koordináta nukleofilní substituce
chlormethanu hydroxidem ukazuje, že
530
nejobtížnějším, tedy i nejpomalejším krokem reakce je vytvoření bimolekulárního

komplexu. Není to izolovatelný meziprodukt, je to tranzitní stav (aktivovaný komplex),
na jehož vytvoření je nutné vynaložit aktivační energii. Odstoupení halogenidového
aniontu už je proces rychlý, provázený uvolněním energie.
Mechanismus bimolekulární nukleofilní substituce předpokládá, že nukleofil atakuje
uhlíkový atom, na němž je poután
odstupující ligand (zde halogen),
z opačné strany. To je ovšem
možné jenom v případě, že
nukleofil má k takovému
uhlíkovému atomu přístup.
Následující schéma ukazuje, že u
primárních alkylhalogenidů to
není problém (reakce SN2 na nich
probíhá nejsnáze), u
sekundárních halogenidů
s určitými obtížemi, ale reakce je
ještě možná. U terciárních
alkylhalogenidů ze sterických
důvodů reakce SN2 probíhat
nemohou:
U terciárních
alkylhalogenidů proto
probíhá nukleofilní
substituce odlišným
mechanismem.
Monomolekulární
nukleofilní substituce
(SN1)
Tento typ nukleofilní
substituce probíhá na
sekundárních a především na terciárních alkylhalogenidech. Nejprve odstoupí
halogenidový anion a vytvoří se karbokation: ten je nejstabilnější, když se kladný
náboj nachází na terciárním uhlíkovém atomu, protože je stabilizován rozsáhlou
delokalizací kladného náboje jako důsledek hyperkonjugace. Proto terciární
alkylhalogenidy reagují mechanismem SN1 snáze, než sekundární alkylhalogenidy.
Primární alkylhalogenidy tímto mechanismem nereagují, protože karbokation
s kladným nábojem na primárním C-atomu je nestabilní. Karbokation je rovinný útvar
s uhlíkovým atomem v hybridním stavu (sp2) a nukleofil atakuje jeho kladně nabitý
uhlík z obou stran se stejnou pravděpodobností. Produktem je tedy směs derivátů se
531
stejnou i s opačnou konfigurací na chirálním uhlíku, čili racemát.
Úloha 40.1
Zapište stereochemicky průběh reakce 2-chlorbutanu s alkalickým hydroxidem
mechanismem bimolekulární nukleofilní substituce.
Řešení:
Vliv rozpouštědla
Protická rozpouštědla, obsahující kyselý H-atom (mají skupinu O – H, nebo N – H),
solvatují vodíkovými vazbami anionty. Malé anionty mají vysokou hustotu náboje,
proto jsou silněji solvatovány, než větší anionty. Stávají se tím slabšími nukleofily,
které nedokážou účinně atakovat kladně nabitý uhlík v reakci SN2. To je příklad
malého fluoridového aniontu, takže reaktivita halogenidů coby nukleofilů klesá
v řadě:
I- > Br- > Cl- > F-
Aprotická dipolární rozpouštědla nemají vazby (O – H ani N – H), nesolvatují anionty

(jen kationty). Příkladem je dimethylsulfoxid, (CH3)2S=O. Nesolvatovaný anion je
reaktivnější, silnější nukleofil, proto v těchto rozpouštědlech probíhají reakce SN2
mnohem rychleji. Malý, nesolvatovaný (holý) anion s vysokou nábojovou hustotou
totiž snáze atakuje kladně nabitý C-atom. V těchto rozpouštědlech proto platí opačné
pořadí nukleofility halogenidových aniontů, nejsilnějším nukleofilem je zde fluorid:
F- > Cl- > Br- > I-
Vliv odstupující skupiny (nukleofugu)

Úlohou odstupující skupiny je odnášet záporný náboj, takže snadno odstupující
skupina, nukleofug (urychlující reakci), musí vytvářet dobře stabilizované anionty.
Takové anionty vznikají disociací silných kyselin (kdyby anion vzniklý disociací nebyl
stabilní, bude vznikat neochotně a kyselina bude špatně disociovat, bude slabá).
Anionty silných kyselin jsou samozřejmě slabé konjugované báze. Zobecníme: dobrá
odstupující kyselina musí být slabou bází, silné báze jsou špatné odstupující skupiny.
Tak například, v řadě halogenidů jsou nejlepší odstupující skupinou jodidy (HI je
nejsilnější halogenovodíková kyselina), nejhorší odstupující částicí jsou fluoridy (F-),
představují dosti silnou bázi, protože HF je slabá kyselina. Proto také alkyljodidy jsou
nejreaktivnější, alkylbromidy reagují ještě ochotně, alkylchloridy už velmi neochotně a
alkylfuoridy jsou stabilní, nereaktivní. Ještě horšími odstupujícími skupinami, než
fluoridy, jsou například hydroxidy, amidy, alkoholáty a další (OH-, NH2-, RO-, CH3-,
H-). Zde je důvod, proč se alkoholy nesubstituují halogenidem, musel by odstoupit
silně bazický hydroxidový
anion:
532
Úloha 40.2
Jaký produkt se přednostně vytvoří nukleofilní substitucí 1-brom-3-chlorpropanu
jodidem v prostředí acetonu?
Řešení:
Bromid je lepší odstupující částicí, než chlorid, proto jodidem bude rychleji
substituován brom:
Eliminační reakce
Eliminační reakce konkurují substitučním reakcím, s vyšším výtěžkem probíhají

teprve za vyšší teploty. Reakce jsou regioselektivní, přednostně vzniká jeden
z izomerních alkenů. Průběh drtivé většiny eleminací se řídí Zajcevovým pravidlem,
podle něhož dvojná vazba vzniká mezi uhlíkovými atomy, které nesou maximální
počet alkylových skupin. Vzniká tedy nejvíce substituovaný alken, který je
termodynamicky nejstabilnější.
Jestliže pro reakci ale použijeme příliš objemnou bázi, třeba terc.butylalkoholát,
odštěpí se vodík přednostně z atomu uhlíku, který je méně substituovaný a tedy lépe
přístupný. Ze sterických důvodů tak vzniká termodynamicky méně stabilní, nejméně
substituovaný alken. Tuto skutečnost vyjadřuje tzv. Hofmannovo pravidlo a reakce,
které podle něho probíhají, jsou kineticky řízené: méně stabilní produkt vzniká
rychleji, má nižší aktivační energii.
Bimolekulární eliminace (E2)

Tento nejběžnější typ eliminace se uskutečňuje působením silné báze, která vytrhává
kation (H+) z β-polohy
vzhledem
k odstupujícímu
halogenidu. Elektrony
původní vazby C – H se
533
podílejí na tvorbě vazby (π) mezi uhlíkovými atomy. Eliminace probíhá mechanismem
trans-, takže halogenid odstupuje z opačné strany molekuly, než přistupuje báze.
Všechny kroky probíhají současně, reakce nemá meziprodukt.
Monomolekulární eliminace (E1)

Lze ji uskutečnit pouze u terciárních alkylhalogenidů, které mohou vytvořit
stabilizovaný karbokation, meziprodukt reakce. Reakce je vyvolána slabými
zásadami, například samotným rozpouštědlem, třeba vodným roztokem ethanolu.
Produktů reakce může být více, protože karbokationty často přesmykují a v největší
míře se vždy vytvářejí substituční produkty. Tak například, solvolýzou (tj. rozkladem
pomocí rozpouštědla)
terc.butylchloridu vzniká hlavně
produkt substituce,
terc.butylalkohol a jen v menší
míře produkt eliminace, alken.
Polymerační reakce alkenylhalogenidů
Průmyslový význam má polymerace vinylchloridu a tetrafluorethylenu. Reakce

probíhají jako radikálové polymerace, za katalýzy peroxosíranem amonným, nebo
dibenzoylperoxidem.
Polymerace vinylchloridu
Vede k tvorbě polyvinylchloridu, PVC, jednoho
z nejběžnějších termoplastů (zahřátím měkne, po
zchladnutí tuhne). Neměkčený PVC se používá pod
označením „Novodur“ například pro výrobu trubek pro vodoinstalaci, měkčený PVC
(pomocí ftalátů, esterů kyseliny ftalové) slouží pro výrobu podlahové krytiny
(nepřesně označované jako „linoleum“) a pro výrobu samozhášlivé fólie pod
označením „Igelit“.
Polymerace tetrafluorethylenu
Tetrafluorethylen se vyrábí z chloroformu, trichlormethanu, katalyzovanou reakcí
s fluorovodíkem. Vzniklý meziprodukt, chlordifluormethan, pak pyrolýzou (zahříváním
na vysokou teplotu) poskytne tetrafluorethylen.
3 CHCl3 + 6 HF 3 CHClF2 + 6 HCl

chloroform SbF3, SbCl5 chlordifluormethan
2 CHClF2 F2C=CF2 + 2 HCl

650°- 800°C tetrafluorethylen
Polymerací tetrafluorethylenu se vyrábí drahý, ale

kvalitní polymer, polytetrafluorethylen (Teflon).
Odlolává širokému rozmezí teplot (až do 300°C), je
fyziologicky neškodný, nehořlavý, odolává
povětrnostním vlivům i chemikáliím. Je to však hmota měkká, lze ji narušit
mechanicky. Teflon se nesmáčí vodou, uhlovodíky ani tuky, není tedy hydrofilní ani
534
lipofilní, proto se na teflonovém povrchu nepřipaluje jídlo. Používá se nejen pro

výrobu nádobí, ale také ložisek a těsnění.
VÝZNAMNÉ HALOGENDERIVÁTY
Chloroform, CHCl3 - trichlormethan

Vynikající organické rozpouštědlo, nehořlavé, s narkotickými účinky. Dnes se už
k narkózám nepoužívá (účinkem světla a vzduchu se přeměňuje na velmi jedovatý
fosgen, COCl2).
Difluordichlormethan, CCl2F2
Tato látka je představitelem freonů, derivátů, v jejichž molekulách jsou současně fluor
a chlor. Jsou netoxické, nehořlavé, a proto našly uplatnění jako náplň do chladniček
a mrazáků a také jako hnací plyny do sprejů. Narušují však ozónovou vrstvu kolem
Země, a proto jejich použití se omezuje. Tzv. „tvrdé freony“ (CFC), plně
halogenované, se už nepoužívají. „Měkké freony“ (HCFC) obsahují i vodík, před
průnikem do stratosféry se částečně rozloží a neuvolňují chlor. V omezené míře se
proto používají v klimatizacích a jako hnací plyny do léčebných sprejů.
Halothan, 1,1,1-trifluorchlorbromethan, CF3 – CHClBr

Jedno z nejběžnějších celkových anestetik, používaných k narkózám při operacích.
Trichlorethylen, CCl2 = CHCl

V chemii se používá jako extrakční činidlo pro získávání tukových látek, průmyslově
jako odmašťovací prostředek („trichlor“) a v čistírnách k čištění oděvů.
Gamexan, Lindan (1,2,3,4,5,6-hexachlorcyklohexan)

Jde o zástupce insekticidů, používaných k hubení hmyzích škůdců. Stále se používá
v insekticidních směsích. Jiné halogenderiváty s insekticidními účinky, například
DDT, se u nás už nepoužívají (tyto látky jsou stabilní, nerozkládají se a zamořují
životní prostředí).
Polychlorované bifenyly, PCB

Tyto chlorderiváty bifenylu se používaly jako změkčovadla,
náplně do transformátorů a přísada do nátěrových hmot.
Neodbourávají se v přírodě, hromadí se v tukové tkáni
živočichů a pak působí toxicky, proto byly nahrazeny méně
nebezpečnými polybromovanými bifenyly.
Perfluorderiváty uhlovodíků
Jedná se o netoxické, netečné kapaliny, kde v molekule
uhlovodíku jsou všechny H-atomy nahrazeny fluorem.
Příkladem může být oktadekafluorodekalin. Emulze těchto
kapalin s vodou má schopnost v sobě rozpouštět velké
množství kyslíku a oxidu uhličitého, proto mají využití jako
krevní náhražka (dopraví kyslík do tkání a CO2 do plic). Tato „bílá krev“ samozřejmě
nedokáže plnit ostatní fyziologické funkce krve, používá se proto v akutních situacích
při větších ztrátách krve, otravách oxidem uhelnatým, syndromu respirační tísně.
535
41. NITROSLOUČENINY
Nitrosloučeniny jsou deriváty uhlovodíků, kde jeden či více H-atomů je zaměněn za

nitroskupinu –NO2. Ta se v názvu vyjadřuje předponou nitro- s uvedením polohy
v řetězci. Chemická vazba mezi dusíkovým atomem a oběma kyslíkovými atomy je
rovnocenná, řád vazby = 1,5. Tuto skutečnost vyjadřují rezonanční struktury i zápis
s vyznačením delokalizace π-elektronů.
FYZIKÁLNÍ VLASTNOSTI, ZDROJE, STRUKTURA A REAKTIVITA
Vysoká molekulová hmotnost nitroskupiny a její polarita způsobuje, že ani

nejjednodušší nitrosloučeniny nejsou za normálních podmínek plynnými látkami.
Nitrosloučeniny jsou zpravidla kapaliny žluté barvy, vonící po hořkých mandlích,
aromatické nitrosloučeniny jsou toxické a mnohé z nich jsou tuhé krystalické látky.
Zdroje nitrosloučenin
V přírodních zdrojích se nitrosloučeniny ve větším množství nevyskytují, vyrábějí se

však průmyslově, protože slouží jako výchozí suroviny pro získávání dalších
dusíkatých sloučenin, především aminů.
Nitrosloučeniny se vyrábějí nitrací uhlovodíků různě koncentrovanými roztoky HNO3,
nebo, v případě aromatických nitrosloučenin, nitrační směsí, tedy směsí kyseliny
dusičné a sírové. V
takovém případě
probíhá aromatická
elektrofilní substituce.
Nitrace alkanů a
cykloalkanů probíhá
jako radikálová
substituce za vysokých
teplot a často i tlaků:
Struktura a reaktivita nitrosloučenin

Aromatické nitrosloučeniny představují nejvýznamnější nitroderiváty a v jejich
molekule jsou dva druhy reakčních center. Kladně nabitý atom dusíku ochotně
přijímá elektrony poskytované redukčními činidly, proto klíčovou reakcí je redukce
nitrosloučenin. Nitroskupina
působí na aromatické jádro
(-M) efektem, představuje tedy
substituent 2. řádu, který
znesnadňuje průběh elektrofilní
aromatické substituce na jádře
a řídí vstup dalších substituentů
536
do polohy meta- (jedině zde se neobjevuje parciální kladný náboj).

Alifatické nitrosloučeniny mohou být také redukovány působením redukčního činidla
na dusíkovém atomu.
Úloha 41.1
K laboratorní přípravě nitrosloučenin se využívá reakce halogenalkanu s dusitanem.
Zapište a interpretujte reakci 1-brompropanu s dusitanem sodným.
Řešení:
Dusitan (NO2-) je nukleofil, který atakuje primární uhlík brompropanu. Proběhne
nukleofilní sustituce bromu za nitroskupinu:
CH3 – CH2 – CH2 – Br + NaNO2 CH3 – CH2 – CH2 – NO2 + NaBr

1-brompropan 1-nitropropan
REAKCE NITROSLOUČENIN
Redukce
Prvním meziproduktem při redukci nitrosloučenin je nitrososloučenina. Redukční

činidlo dodá dva elektrony kladně nabitému N-atomu a následným přijetím 2 kationtů
(H+) se na dusíkovém atomu vytvoří dvě (-OH) skupiny. Z nich se vyštěpí voda.
Reakci nelze zastavit ve stádiu meziproduktu, zde nitrosobenzenu, takže pokračuje

dál a podle zvolených podmínek vede k odlišným produktům. Tři základní směry
redukce ukazuje následující schéma a z něho vyplývá, že výsledek reakce je
významně ovlivněn hodnotou pH reakční směsi.
Nejjednodušší průběh má redukce zinkovým prachem v přibližně neutrálním

prostředí (přesněji, mírně kyselém) chloridu amonného, NH4Cl. Vodík uvolňovaný
537
z činidla se aduje na molekulu meziproduktu,

nitrosobenzenu, za vzniku
benzenhydroxylaminu.
Ve velmi kyselém prostředí (HCl) za
přítomnosti Fe, nebo Sn, proběhne redukce až
na amin. Ke stejnému produktu vede také katalytická redukce (Cu) plynným vodíkem
při teplotě 350°C, která představuje hlavní způsob výroby anilinu (benzenaminu).
V zásaditém prostředí (NaOH) dochází při redukci zinkovým prachem k reakci
nitrosobenzenu s právě vytvořeným benzenhydroxylaminem a vzniká směs látek se
spojenými dusíkovými atomy, azoxybenzen, azobenzen a v konečném stádiu až
hydrazobenzen.
VÝZNAMNÉ NITROSLOUČENINY
Nitromethan, CH3-NO2
Kapalina používaná (někdy ve směsi s methanolem) jako speciální motorové palivo,
při stejném objemu poskytne 2,3 krát více energie, než spalování benzínu. Množství
kyslíku (vzduchu) potřebné pro spalování nitromethanu je výrazně nižší, než
v případě benzínu. Rovnice hoření nitromethanu:
4 CH3-NO2 + 3 O2 4 CO2 + 6 H2O + 2 N2
Tritol (2,4,6-trinitrotoluen), TNT

Tritol je bezpečná trhavina, používaná ve směsi
s dusičnanem amonným a dalšími látkami jako
vojenská i průmyslová trhavina. Používá se také jako
ekvivalent k vyjádření účinnosti jaderných zbraní
(vyjadřuje se v tunách TNT).
2,4-dinitrofluorbenzen
Tato významná chemikálie se používá v biochemii k identifikaci aminokyselin
zastoupených v molekulách bílkovin.
Chloramfenikol
Přírodní látka, antibiotikum produkované bakterií Streptomyces
venezuelae, se dnes vyrábí synteticky. Obsahuje pro přírodní
látky netypické atomy chloru a nitroskupinu. Toto širokospektré
antibiotikum blokuje bakteriální proteosyntézu, užívá se
především k léčbě salmonelóz a hemofilových infekcí.
538
42. AMINY
Aminy jsou dusíkaté deriváty uhlovodíků, odvozené náhradou H-atomů v molekule
amoniaku alkylovým, nebo arylovým zbytkem (R). Kromě substitučního
názvoslovného principu se zde často používá aditivní princip (dvousložkové, čili
skupinové funkční názvosloví). Pro benzenamin (fenylamin) se používá triviální
název „anilin“.
Podle počtu nahrazených H-atomů rozlišujeme primární, sekundární a terciární

aminy. Vazbou čtvrtého uhlovodíkového zbytku na volný elektronový pár atomu
dusíku vznikají kvarterní amoniové soli, to jsou ovšem už iontové sloučeniny
s kladným nábojem na dusíku.
Fyzikální vlastnosti aminů
Aminy s krátkým uhlíkatým řetězcem jsou páchnoucí hořlavé plyny a kapaliny,

v přírodě vznikají rozkladem aminokyselin obsažených v bílkovinách.
Vazby (N – H) se zapojují do tvorby vodíkových vazeb mezi molekulami aminu
navzájem i s molekulami vody, jako rozpouštědla. To způsobuje, že jsou aminy
s krátkým alkylovým řetězcem rozpustné ve vodě, rozpustnost klesá s délkou
uhlovodíkového zbytku a počínaje C7 už jsou nerozpustné. Druhým důsledkem je
zvýšení teploty varu oproti uhlovodíkům se stejnou molekulovou hmotností.
Nejvýraznější je tento efekt u primárních aminů (mají dvě vazby (N – H) pro tvorbu
vodíkových můstků, terciární aminy mají teploty varu nejnižší. Aromatické aminy jsou
jedovaté kapaliny a tuhé látky, nerozpustné ve vodě.
STRUKTURA A REAKTIVITA AMINŮ
Volný elektronový pár na atomu dusíku uděluje aminům bazické vlastnosti

(schopnost poutat kation H+) a vlastnosti nukleofilních činidel (schopnost atakovat
elektronově deficitní atom uhlíku). U alifatických aminů se tyto vlastnosti (reaktivita)
stupňují přítomností alkylových skupin na atomu dusíku. Svým (+I) efektem
kompenzují kladný náboj,
který atom dusíku získá,
poskytne-li volný elektronový
pár do vazby s kationtem
(H+), nebo elektronově
deficitním atomem uhlíku.
Můžeme tedy očekávat, že
539
reaktivita alifatických aminů roste od primárních k terciárním aminům. Skutečně to

platí pro reakce v plynné fázi. V kapalné fázi se však uplatňuje solvatační efekt
rozpouštědla, který působí protichůdně. Ve vodě vytvářejí vazby (N – H) amoniové
soli vodíkové můstky s molekulami vody a tím se sůl stabilizuje. Sekundární amin
přijetím kationtu (H+) vytváří dvě vazby (N – H), terciární jen jednu. Proto ve vodných
rozpouštědlech jsou sekundární aminy bazičtější, než terciární aminy.
V aminoskupině jsou vazby (N – H) polární směrem k elektronegativnějšímu atomu
dusíku, proto účinkem velmi silné báze může být vodík vytrháván jako kation (H+),
amin se chová jako kyselina a vzniká amid, se záporným nábojem na atomu dusíku.
Aromatické aminy mají volný elektronový pár dusíku částečně delokalizován po
aromatickém jádru, touto rozsáhlejší delokalizací se stabilizují (volný elektronový pár
atomu dusíku je zapojen do konjugace s π-elektrony aromatického cyklu).
Aminoskupina tedy působí (+M) efektem a zvyšuje elektronovou hustotu v polohách
ortho- a para, proto do těchto poloh
řídí průběh elektrofilní substituce.
Nedostupnost volného elektronového
páru ale způsobuje nižší bazicitu
aromatických aminů, už také proto,
že přijetím kationtu (H+) atomem
dusíku se zruší výhodná rozsáhlejší
delokalizace π-elektronů.
Aminoskupina svým (+M) efektem zvyšuje π-elektronovou hustotu na aromatickém
jádře, takže celkově usnadňuje průběh elektrofilních substitucí na něm.
REAKCE AMINŮ A JEJICH DERIVÁTŮ
Bazické vlastnosti aminů
Alifatické aminy jsou silnějšími bázemi,

než aminy aromatické, proto vytrhávají
kation (H+) i z tak slabé kyseliny, jako je
voda. Produktem reakce jsou amoniové
hydroxidy.
Na méně bazických aromatických
aminech taková reakce neprobíhá,
reagují však s minerálními kyselinami za
vzniku amoniových solí. Pochopitelně,
alifatické aminy takové reakce poskytují
také.
Reakce aminů jako nukleofilních činidel
Dusíkový atom aminů atakuje ochotně svým volným elektronovým párem elektronově
deficitní C-atom jiné sloučeniny, například alkylhalogenidu. Proběhne nukleofilní
substituce, která vede k alkylaci na atomu dusíku, za tvorby amoniové soli.
Methyljodid je běžným methylačním činidlem, kterým se amoniak i aminy snadno
methylují až na kvarterní amoniové soli. Tyto tetraalkylamoniové soli se účinkem
540
vlhkého oxidu
stříbrného mění na
kvarterní amoniové
hydroxidy, velmi silné
zásady srovnatelné
bazicitou s hydroxidy
alkalických kovů.
Acylace aminů
Vnášení acylu,
zbytku karboxylové
kyseliny na dusíkový
atom aminu, je hojně
užívanou reakcí v organické syntéze. Nejčastějším případem je acetylace, vnášení
zbytku kyseliny octové (CO-CH3), působením acetylchloridu, nebo acetanhydridu.
Probíhá nukleofilní substituce působením aminu, adičně-eliminačním mechanismem.
Produktem reakce
jsou amidy
karboxylových
kyselin a
příkladem může
být průmyslová
syntéza
p-acetaminofenolu, čili
paracetamolu, antipyretika
a analgetika (léku
používaného na snížení
teploty a potlačení bolesti),
známého například pod
obchodním označením
„Paralen“.
Úloha 42.1
Zapište a interpretujte reakci dimethylaminu s brommethanem.
Řešení:
Amin vystupuje v úloze nukleofilního činidla a vyvolá nukleofilní substituci na
molekule brommethanu (methylbromidu). Produktem je amoniová sůl, konkrétně
trimethylamonium-bromid.
(CH3)2NH + CH3 – Br (CH3)3NH+Br-
dimethylamin methylbromid trimethylamonium-bromid
Reakce aminů s kyselinou dusitou
Kyselina dusitá je velice nestabilní sloučenina, kterou nelze uchovávat, proto ji

připravujeme přímo v reakční směsi rozkladem stabilního dusitanu minerální
541
kyselinou. Vytvořená molekula HNO2 se v silně kyselém prostředí protonizuje a

vyštěpením stabilní molekuly vody vzniká kation nitrosylu (nitrosyliový kation). Ten
reaguje s aminy. Jednotlivé skupiny aminů mají odlišnou reaktivitu.
Terciární aminy
Jsou nejméně reaktivní, vytvářejí pouze
kvarterní amoniovou sůl, která dál nereaguje,
takže v reakční směsi nepozorujeme žádnou
změnu. Pouze aryldialkylaminy mají natolik
aktivovaný aromatický cyklus, že naněm proběhne elektrofilní substituce i s tak
slabým elektrofilem, jakým je kation nitrosylu. Produktem je pak terciární amin,
substituovaný skupinou (-N=O) na aromatickém jádře.
Sekundární aminy
Jsou reaktivnější a vytvářejí N-nitrosoaminy (N-nitrosaminy), které se od vodného
roztoku aminu oddělí ve
formě žluté, olejovité
kapaliny.
Jde o kancerogenní látky,
které mohou vznikat
dokonce v trávicím traktu člověka, když dusičnany přijaté v potravě se zredukují na
dusitany. Sekundární aminy pro takovou reakci jsou dostupné například v sýrech, ale
i dalších potravinách.
Primární aminy
Jsou nejreaktivnější a reakce, zvaná diazotace, začíná stejně, jako u sekundárních
aminů, pokračuje však dále. Reakční směs je nutné chladit ledem, aby reakce
probíhala při teplotě pod (+5°C).
Amin se chová jako nukleofilní činidlo, atakuje kladně nabitý atom nitrosyliového
kationtu a vytvoří se meziprodukt, N-nitrosamin. Ten se přesunem kationtu (H+)
izomeruje na diazohydroxid, jehož (-OH) skupina se pak v kyselém prostředí
protonizuje. Vytvoří se tím podmínky pro odštěpení stabilní molekuly vody a
produktem reakce je diazoniová sůl. Alkyldiazoniové soli jsou zcela nestabilní, nelze
je izolovat. Aromatické aminy poskytují diazoniové soli, které jsou stabilní při
teplotách pod +10°C. Představují důležité meziprodukty organických syntéz.
542
Úloha 42.2
a) Zapište reakci anilinu s dusitanem sodným v prostředí HCl.
b) Aplikujte mechanismus reakce primárních aminů s kyselinou dusitou na
průběh zadané reakce.
Řešení:
a) Anilin je primární amin a v uvedených podmínkách se účastní diazotace.
Reakcí vzniká diazoniová sůl, benzendiazonium-chlorid.
b)
Nejprve se
v reakční směsi
vytvoří
nitrosyliový
kation,
působením HCl na dusitan sodný.
V dalším kroku anilin
jako nukleofil atakuje
nitrosyliový kation,
vytvoří se
meziprodukt, benzen-
N-nitrosamin. Ten
přesmykuje na
benzendiazohydroxid,
z něhož se po
protonizaci kyselinou
odštěpí molekula
vody. Produktem
reakce je diazoniová
sůl, benzendiazonium-chlorid.
Reakce diazoniových solí
Aromatické diazoniové soli lze získat v krystalickém stavu, protože diazoniový kation
je dobře stabilizovaný
rezonancí, kladný
náboj je delokalizován
po aromatickém jádře.
Tyto soli poskytují dvě
skupiny reakcí, buď
substituci diazoskupiny
za jiný atom, nebo
skupinu, nebo kopulační reakci s fenoly či aminy.
543
Substituce diazoskupiny
Mnohá nukleofilní činidla
vyvolají odštěpení
diazoskupiny ve formě
velmi stabilní molekuly
dusíku, N2, proběhne
substituce v místě
diazoskupiny.
Reakce se uskutečňují
zahříváním roztoku
diazoniové soli
s příslušným činidlem.
Katalyzované reakce
probíhají radikálovým
mechanismem,
nekatalyzované iontovým.
Sandmeyerovy reakce
jsou katalyzované
měďnými solemi. Zvláštní
pozornost z těchto reakcí
si zasluhuje tvorba nitrilů:
snadno pak hydrolyzují na
karboxylové kyseliny, je to
cesta k syntéze
aromatických
Gattermannovy reakce
jsou katalyzovány
práškovou mědí,
Schiemannova reakce už
patří k nekatalyzovaným a
umožňuje substituci
diazoskupiny fluorem.
Jodace arenů také není snadná, ovšem jodidový anion je dobrý nukleofil, proto
zahříváním benzendiazonium-chloridu s roztokem KI vzniká přímo jodbenzen.
Nekatalyzovanou reakcí je také reduktivní deaminace, při níž je diazoskupina
působením kyseliny fosforné nahrazena vodíkem.
Kopulační reakce
Při této reakci se diazoniová sůl, jejíž kladný náboj je delokalizován, chová jako slabý
elektrofil, který může být na atomu dusíku atakován nukleofilním činidlem. Tím je
aktivovaná aromatická sloučenina, buď fenol (v mírně zásaditém prostředí), nebo
amin (v mírně kyselém prostředí). Dusíkové atomy se neodštěpují a vzniká
azosloučenina, obsahující azoskupinu (-N=N-).
544
Objasněme si průběh kopulační reakce s fenolem. Ten se v zásaditém prostředí

chová jako kyselina a odštěpením kationtu (H+) vytvoří fenolátový anion, nukleofil,
která atakuje diazoniový kation. Přesunem iontu (H+) se obnoví aromatický cyklus a
vzniká azosloučenina, p-hydroxyazobenzen. Azosloučeniny jsou významná barviva,
označovaná jako azobarviva.
Reakce azosloučenin
Azosloučeniny lze redukovat zinkovým prachem v prostředí hydroxidu alkalického

kovu na hydrazosloučeniny. V této směsi se zinek oxiduje na kation (Zn2+) za tvorby
tetrahydroxozinečnatanu, Na2[Zn(OH)4] a poskytne tak dva elektrony pro redukci
azosloučeniny.
Vodík pochází
z disociace vody.
Dusíkové atomy
hydrazosloučenin
disponují volnými elektronovými páry, proto se chovají jako aminy. Redukce ještě
může v menší míře pokračovat, vzniká pak anilin. V kyselém prostředí
hydrazosloučeniny přesmykují a tento intramolekulární přesmyk se podle vznikajícího
produktu označuje jako benzidinový přesmyk. Kationty (H+) odštěpené z kyseliny
nejprve protonizují N-atomy a jejich kladné náboje se odpuzují. To vede k rozštěpení
vazby N – N a poté nastane rozsáhlý posun π-elektronů, který způsobí spojení
benzenových jader v poloze para-. Odštěpením kationtu (H+) z každého
benzenového jádra se mohou elektrony vazby C – H vrátit do jádra a obnoví se
výhodný aromatický systém. Přesmykem tak vzniká diamin benzidin, významná
surovina pro výrobu azobarviv.
545
BARVIVA
Barviva jsou barevné látky, které se ve formě roztoků používají například k obarvení
tkanin a jiných materiálů, nebo také jako indikátory. Jestliže jsou nerozpustné,
označují se jako pigmenty a v jemně rozptýlené formě se používají k obarvení plastů,
nebo třeba nátěrových hmot.
Barevnost látek souvisí s vlastnostmi bílého, denního světla. To vzniká optickým
skládáním všech barev viditelné oblasti spektra (barev duhy) tj. intervalu vlnových
délek 400 – 760 nm. Jestliže látka nepohlcuje žádné záření v této viditelné oblasti,
pak tedy veškeré vlnové délky (barvy spektra) odráží a jejich skládáním vzniká bílá
barva. Sloučenina má bílé zbarvení, nebo, jestliže veškeré barvy spektra propouští
(je průhledná), pak se jeví jako bezbarvá. V opačném případě, jestliže pohlcuje
všechny vlnové délky viditelného spektra, pak neodráží žádnou část viditelného
záření, které by dopadlo na sítnici oka, takže se jeví jako černá.
Třetí možností je, že látka absorbuje pouze určitou barvu viditelného spektra a zbylé
barvy pak odráží, nebo propouští, jestliže je průhledná. Tyto nepohlcené barvy
spektra se opticky skládají a vytvářejí komplementární, doplňkovou barvu, kterou pak
vnímáme, jako barvu dané látky. Tak například, jestliže látka pohlcuje fialovou a
modrou část viditelného spektra, pak ostatní odražené barevné složky spektra se
opticky složí a vytvoří komplementární
žlutou barvu, látka se jeví jako žlutá.
Organické sloučeniny jsou barevné proto,

že ve svých molekulách obsahují
chromofory, funkční skupiny s násobnými
vazbami, které absorbují záření
v ultrafialové a viditelné oblasti. Pohlcením
záření v nich dochází k excitaci
π−elektronů do antivazebných π-orbitalů.
Příkladem chromoforu může být právě
azoskupina (-N=N-), absorbující ve
viditelné oblasti, nebo také dvojná vazba
mezi uhlíkovými atomy (C=C). Ta pohlcuje
v UV části spektra, proto alkeny jsou
bezbarvé. Konjugací dvojných vazeb však
nastává bathochromní efekt, posun
absorbce záření k delším vlnovým délkám, tedy do viditelné oblasti spektra.
Sloučeniny s vyšším počtem konjugovaných vazeb (C=C) jsou proto barevné,
příkladem mohou být červená přírodní barviva, karoteny.
Chromofor se váže na další části organické molekuly a vytváří společně s nimi
základní barevnou sloučeninu, chromogen. Na chromogen pak mohou být navázány
ještě další funkční skupiny, souhrnně nazývané auxochromy. To jsou funkční skupiny
s volnými elektronovými páry, které slouží jako donory nevazebných elektronů:
částečně je poskytují chromoforům k excitaci. To se projeví změnou odstínu barvy a
vyšší intenzitou zbarvení, byť samotné auxochromy zbarvení látky nedokážou
vyvolat.
Barviva zpravidla rozdělujeme podle
chemického složení a jednu z významných
skupin představují azobarviva. Jejich
příkladem, na němž si ukážeme obecnou
546
strukturu barviv, je methyloranž, běžný acidobazický indikátor.

Aromatické aminy slouží k syntéze ještě jiné významné skupiny barviv, tzv.
trifenylmethanových barviv. Kondenzací N,N-dimethylanilinu s benzaldehydem (nebo
jeho derivátem) za katalýzy chloridem zinečnatým se vyštěpí molekula vody a vzniká
leukoforma, tj. bezbarvá forma trifenylmethanového barviva. Oxidací leukoformy
oxidem olovičitým za účasti HCl se vytvoří konjugovaný systém dvojných vazeb, čili
chromofor a vzniká barevná forma. Podle povahy substituentu na aromatickém jádře
(R) to bude malachitová zeleň, nebo krystalová violeť. Obě tyto látky jsou
významnými antiseptiky, používanými k dezinfekci.
VÝZNAMNÉ AMINY
Hexamethylendiamin
Sloučenina se systematickým názvem hexan-
1,6-diamin je surovinou pro výrobu polyamidu
Nylonu.
Anilin
Anilin, benzenamin, je nejvýznamnější aromatický amin. Tato jedovatá nažloutlá
kapalina je surovinou pro chemii barviv, pro výrobu anilinové černi (např. do krémů
na boty), používá se pro výrobu polyuretanů, léků i urychlovačů vulkanizace kaučuku.
547
Amfetamin
Chemicky jde o alfamethylfenylethylamin, látku, která patří do skupiny centrálních
analeptik. To jsou léky, povzbuzující činnost centrálního nervového systému. Působí
dále jako anorektikum (snižuje pocit hladu), dále zvyšuje pohybovou aktivitu a
dodává sebedůvěru. Bohužel, je návykový. K toxikománii bývá častěji zneužíván jeho
N-methylderivát, pod označením pervitin.
Noradrenalin
Noradrenalin je (společně s adrenalinem) hormonem dřeně nadledvin, vyvolává
vazokonstrikci (smrštění cév) a tím zvýšení krevního tlaku. Navíc slouží jako
neurotransmiter (přenašeč nervového vzruchu) na synapsích sympatického oddílu
vegetativního nervstva.
Cholin
Cholin je kvarterní amoniový hydroxid (2-hydroxyethyltrimethylamonium-hydroxid). Je
stavební složkou složených lipidů, například některých fosfolipidů, ze kterých jsou
vybudovány biomembrány buněk. Jeho ester,
acetylcholin, slouží jako neurotransmiter pro přenos
vzruchu z nervu na sval a také jako neurotransmiter
na synapsích parasympatického oddílu vegetativního
nervstva.
Ajatin, septonex
Tyto dvě sloučeniny, které mají charakter kvarterních amoniových solí, slouží jako
antiseptika používaná k ošetření rány při poranění, nebo chirurgickém zákroku.
Patří do skupiny tzv.
invertních mýdel,
které mají vedle
čisticích účinků
výrazné desinfekční
účinky. Mýdla jsou
povrchově aktivní látky, snižují povrchové napětí, a proto mají mycí účinek.
Hydrofobní, uhlovodíková část molekuly, se zanoří do nečistoty, která má hydrofobní
charakter (proto se nesmyje čistou vodou). Hydrofilní, nabitá část molekuly mýdla
pak nečistotu vtahuje do prostředí vody. Invertní mýdla mají obrácené (inverzní)
náboje: nositelem povrchové aktivity je tu kvarterní amoniový kation, který je
kompenzován halogenidovým aniontem. (V běžných mýdlech je nositelem povrchové
aktivity anion mastné kyseliny).
EDTA
EDTA je ethylendiamintetraacetát, derivát ethylendiaminu, označovaný jako chelaton
III, nebo komplexon III. Používá se v analytické chemii jako činidlo, poutající
vícemocné kationty. Sodnovápenatá sůl je antidotem při otravě těžkými kovy (vyváže
je výměnou za Na+ a Ca2+).
548
43. ORGANICKÉ SLOUČENINY NĚKTERÝCH KOVŮ A

NEKOVŮ
Z pestré škály organických sloučenin kovů si na tomto místě objasníme chemii

sloučenin lithia, hořčíku a hliníku. Organické sloučeniny arsenu již pozbyly praktický
význam, proto se jim nebudeme věnovat. S organickými sloučeninami nekovů jsme
se už setkali u halogenderivátů, nitrosloučenin, aminů a látek od nich odvozených.
Na tomto místě rozebereme organické sloučeniny boru, křemíku a fosforu, na závěr
si vytvoříme základní přehled kyslíkatých derivátů.
ORGANICKÉ SLOUČENINY LITHIA
Získávají se reakcí alkylhalogenidu s kovovým lithiem, mají téměř iontový charakter.
Záporně nabitý C-atom uhlovodíkového zbytku má vlastnosti silné báze i nukleofilu,

tyto látky se využívají v organické syntéze.
GRIGNARDOVY SLOUČENINY – ORGANICKÉ SLOUČENINY HOŘČÍKU
Grignardovy (vyslov Griňárovy) sloučeniny jsou organické sloučeniny hořčíku, které

vznikají reakcí hořčíku s alkylhalogenidem nebo arylhalogenidem v bezvodém
prostředí etheru.
Ether coby rozpouštědlo stabilizuje molekuly

Grignardova činidla tvorbou solvátového komplexu.
Komplex je rozpustný v samotném etheru, hořčík
snadno vstupuje do reakce. V zápisu reakce však
pro jednoduchost uvádíme pouze Grignardovo
činidlo, solvatující molekuly etheru vynecháváme.
Struktura a reaktivita Grignardových sloučenin
Atom hořčíku je elektropozitivní, proto vazba

C – Mg je polární, na atomu uhlíku vzniká výrazný
záporný parciální náboj. Heterolýzou takové vazby
se vytvoří karbanion, který je silnou bází, vytrhává
kation (H+) ze sloučenin, které ho mohou odštěpit
(označujeme je jako H-kyseliny). Zároveň je záporně
549
nabitý atom uhlíku také silným nukleofilem, který atakuje kladně nabitý atom uhlíku i
dalších prvků.
Reakce Grignardových sloučenin s H-kyselinami
Zde se uplatní
bazické vlastnosti
karbaniontu, který
se vytržením
kationtu (H+) z H-kyseliny mění
v uhlovodík.
Reakce s H-kyselinami
můžeme zobecnit, stejným
způsobem reaguje
Grignardovo činidlo například s
alkoholy, aminy, či
halogenovodíky:
Grignardovy sloučeniny jako nukleofilní činidla
Záporně nabitý uhlík Grignardova činidla atakuje coby nukleofil kladně nabitý
uhlíkový atom.
Například z
aldehydů tak po
hydrolýze
meziproduktu
vznikají
sekundární
alkoholy. Proběhla
nukleofilní adice na dvojnou vazbu karbonylové skupiny aldehydu.
Grignardovy
sloučeniny
vytěsňují také
anion
z halogenidů
boru, křemíku,
fosforu apod.
Probíhá tu
nukleofilní substituce a jejími produkty jsou organické sloučeniny uvedených nekovů.
Obecně tedy mají Grignardovy sloučeniny klíčový význam v organické syntéze.
Úloha 43.1
Odvoďte, jaké produkty
poskytují uvedené reakce
Grignardových sloučenin
a zapište reakční
mechanismus těchto
reakcí:
550
Řešení:
a)
b)
c)
ORGANICKÉ SLOUČENINY HLINÍKU
Směs trialkylhliníku s TiCl4 se používá jako Nattovy-

Zieglerovy katalyzátory k polymeracím, izopropylát
hlinitý se používá k redukci ketonů na sekundární
alkoholy.
ORGANICKÉ SLOUČENINY BORU
Zásadní význam mají trialkylborany (R3B), látky s elektronovým deficitem na atomu

boru (Lewisovy kyseliny).
Používají se pro
hydroboraci, adiční reakci
na alkenech, kterou vznikají
alkoholy proti
Markovnikovovu pravidlu.
Z hlediska organické
syntézy jsou významné
reakce trialkylboranů
s oxidem uhelnatým, které
podle zvolených reakčních
podmínek poskytují různé
druhy kyslíkatých derivátů
uhlovodíků.
551
ORGANICKÉ SLOUČENINY KŘEMÍKU
Křemík vytváří s vodíkem skupinu plynných a kapalných analogů alkanů, silanů, které
jsou samozápalné a jejich molekuly mají maximálně 6 atomů křemíku v řetězci.
Praktický význam však mají jejich alkylderiváty – alkylsilany a halogenderiváty
alkylsilanů. Směs takových látek se získává zahříváním alkylhalogenidů s křemíkem
na měděném katalyzátoru.
Značný
elektronový deficit
na
elektropozitivním
atomu Si z něho
vytváří centrum nukleofilního ataku, proto na halogenalkylsilanech probíhají
nukleofilní substituce. Stačí k tomu i tak slabý nukleofil, jakým je voda. Reakci
můžeme považovat za hydrolýzu alkylhalogensilanů a jejím produktem jsou alkoholy,
silanoly.
Hydrolýzou dialkyldihalogensilanů vznikají dvojsytné alkoholy, dialkylsilandioly, které

mají tendenci kondenzovat. Dehydratací, vyštěpením molekul vody tak vznikají směsi
lineárních i cyklických polysiloxanů, zvané silikony.
Lineární
molekuly
mají
silikonové
oleje a
pasty: oleje
odolávají
vysokému
rozmezí
teplot, aniž
mění svou
viskozitu a
nepoškozují
pryž. Pasty
se používají do přípravků k leštění a konzervaci karosérií a nábytku.
Částečně zesíťované molekuly mají silikonové kaučuky, které si zachovávají
pružnost při nízkých i vysokých teplotách. Ty, které nejsou vulkanizované, slouží jako
silikonová lepidla, vytvářející pevné, ale stále pružné spoje (lepení akvárií).
Vulkanizací (zde organickými peroxidy) se molekuly zesíťují a vzniká tuhý, pružný
kaučuk se širokým využitím, včetně transplantací. Silně zesíťované molekuly mají
silikonové pryskyřice, používané k nátěrům odpuzujícím vodu.
ORGANICKÉ SLOUČENINY FOSFORU
Větší význam mají dvě skupiny organických sloučenin fosforu. Trojvazný fosfor
obsahují fosfiny, pětivazný atom fosforu najdeme v molekulách organofosfátů.
552
Fosfiny
Jedná se o deriváty fosfanu, v jehož molekule je různý počet H-atomů nahrazen

alkylovým nebo arylovým zbytkem.
Přítomnost volného
elektronového páru na
atomu fosforu uděluje
fosfinům bazické
vlastnosti, i když jsou
výrazně slabšími bázemi,
než analogické aminy.
S minerálními kyselinami však reagují za tvorby fosfoniových solí. Fosfiny jsou však
silnějšími nukleofilními
činidly, než aminy, reakcí
s alkylhalogenidy ochotně
poskytují kvarterní fosfoniové
soli .Jestliže kvarterní
fosfoniová sůl disponuje
alkylovou skupinou, pak
silná báze (zde
fenyllithium) z ní vytrhává
kation (H+) a vznikají
nenasycené sloučeniny,
zvané ylidy.
Ylidy představují
významné sloučeniny
pro organickou
syntézu. Jejich reakcí
s aldehydy nebo
ketony dochází
k přeměně
karbonylové skupiny
(C = O) na skupinu (C = CH2), jde o tzv. Wittigovu reakci (viz dále).
Organofosfáty
Organofosfáty jsou organické deriváty kyseliny trihydrogenfosforečné, H3PO4, v jejíž

molekule jsou (OH) skupiny modifikovány. Celá skupina, nebo jen atom vodíku je
nahrazena alkylem, arylem, nebo jiným prvkem.
Organofosfáty jsou toxické pro živočichy, proto se používají jako insekticidy pro
hubení hmyzu. Některé z nich mají v molekule zaměněn také kyslíkový atom za atom
síry, příkladem může být insekticid malathion, který je součástí mnoha přípravků proti
hmyzím škůdcům. Jiné,
extrémně toxické
organofosfáty,
představují nervově
paralytické bojové
otravné látky. Jejich
příkladem je nervový jed sarin, látka V, VX.
553
Nebezpečnost těchto
látek se zvyšuje tím,
že jejich málo toxické
komponenty lze
snadno přepravovat,
jsou dostupné a
samotný toxický organofosfát vznikne až jejich smísením v místě použití (tzv. binární
munice, kdy se obě složky smísí až v okamžiku exploze).
Organofosfáty zpravidla blokují enzym acetylcholinesterasu, jejíž úkolem je štěpit
neurotransmiter acetylcholin na synapsích parasympatiku a neuromuskulárních
ploténkách (ty zajišťují přenos vzruchu z nervu na sval). V případě otravy není
acetylcholin rozložen, působí dál na parasympatikus a to vyvolává slinění.
Neustálá kontrakce svalů vede k zúžení zorniček, mióze, která se může projevit
neostrým a zdvojeným viděním.
Zásadním rizikem je však křeč hlavního dýchacího svalu, bránice, která může vést ke
smrti zadušením. Jako antidotum (protijed) při otravě organofosfáty lze z přírodních
látek použít alkaloid atropin z rulíku zlomocného, který je za jiných okolností velice
jedovatý. Ze syntetických preparátů se jako antidotum při otravě organofosfáty
používá trimedoxim, reaktivátor acetylcholinesterasy, zpravidla v kombinaci
s atropinem.
PŘEHLED KYSLÍKATÝCH DERIVÁTŮ
Základní kyslíkaté deriváty odvozujeme od tří funkčních skupin: hydroxylové (-OH),

karbonylové (C = O) a karboxylové (- COOH). Od základních derivátů se ještě
odvozují další, například od alkoholů a fenolů ethery, od karboxylových kyselin
estery.
Alkoholy
Mají –OH skupinu vázánu na
alifatický, nebo cyklický
nearomatický řetězec.
Molekula benzylalkoholu sice
obsahuje aromatický cyklus, hydroxylová skupina se však neváže přímo na něj.
Fenoly
Mají –OH skupinu vázanou přímo na aromatické jádro.
Aldehydy
Obsahují H-atom jako součást karbonylové skupiny.
554
Ketony
Neobsahují H-atom jako součást karbonylové
skupiny.
Chinony
To jsou cyklické diketony s konjugovanými dvojnými vazbami
C=C a C=O.
Karboxylové kyseliny
Mají karboxylovou skupinu vázanou k H-atomu,
nebo k uhlíkatému skeletu.
Oxidační stupeň
Vzájemné přeměny mezi deriváty uhlovodíků jsou často založeny na

oxidoredukčních reakcích a pro jejich posouzení má zásadní význam oxidační
stupeň.
Oxidační stupeň je náboj, kterým se nabije C-atom, jestliže elektrony všech čtyř
vazeb se rozdělí podle elektronegativity spolu spojených atomů.
Jestliže je na C-atom vázán atom o stejné elektronegativitě (třeba zase C-atom), pak
je vazba nepolární, elektrony se nepřesouvají a náboj nevzniká. Jestliže se na
C-atom váže elektropozitivnější prvek (vodík, kovy), pak se elektron přesouvá na
uhlík a ten z této vazby získá oxidační stupeň (-1). V případě vazby
elektronegativnějšího atomu (jiný,
než C, H a kovy) uhlík ztrácí svůj
elektron a z vazby získá oxidační
stupeň (+1).
Výsledný oxidační stupeň C-atomu v molekule je dán součtem příspěvků všech čtyř
vazeb:
Jestliže je některý atom
poután násobnou vazbou,
pak náboj C-atomu funkční
skupiny počítáme tak, jako
by šlo o násobky vazby
jednoduché:
Reakci
považujeme
za oxidaci,
jestliže se při
ní oxidační
stupeň zvyšuje. Naopak, při redukci se oxidační stupeň snižuje.
Úloha 43.2
Vypočítejte oxidační stupeň jednotlivých sloučenin a určete, zda reakce je oxidací,
nebo redukcí.
555
a)
b)
Řešení:
a)
Aceton se redukoval na propan-2-ol.
b)
Ethanol se nejprve oxidoval na acetaldehyd a ten se dále oxidoval až na

kyselinu octovou.
556
44. ALKOHOLY, FENOLY, THIOLY
Hydroxyderiváty, alkoholy a fenoly, obsahující hydroxylovou skupinu (-OH) již byly

definovány dříve, thioly jsou jejich sirná analoga, mají tedy sulfanylovou skupinu
(-SH). Pro chemii alkoholů je důležité, zda (–OH) skupina je vázána na primárním,
sekundárním či terciárním C-atomu. Podle toho rozlišujeme primární, sekundární a
terciární alkoholy:
Vícesytné alkoholy a fenoly mají více (–OH) skupin a často se u nich používají
triviální názvy. Zapamatujme si vzorce a názvy uvedených fenolů:
557
Fyzikální vlastnosti alkoholů a fenolů
Funkční skupiny (–OH) molekul alkoholů i fenolů se propojují vodíkovými vazbami a

to vede ke zvýšení teploty varu: i nejjednodušší alkohol, methanol, je proto za
normálních podmínek kapalinou. S rostoucí délkou uhlíkatého řetězce a s počtem
(-OH) skupin roste i
teplota varu, klesá však
s rozvětvením molekuly
alkoholu. Fenoly jsou tuhé
látky, samotný fenol je
dobře rozpustný ve vodě.
Rozpustnost
hydroxyderivátů ve vodě
závisí na velikosti jejich
hydrofobního
uhlovodíkového zbytku.
Fenol je dobře rozpustný,
alkoholy s řetězcem do tří C-atomů jsou ve vodě neomezeně rozpustné, protože
hydrofilní hydroxylová skupina
vytváří četné vodíkové vazby
s molekulami vody a
hydrofobní alkylový zbytek
svým vlivem ještě
nepřevažuje. Hranicí je
osmiuhlíkatý řetězec oktanolu,
který už je jen velmi omezeně
rozpustný ve vodě.
Fyziologické vlastnosti alkoholů a fenolů
Alkoholy i fenoly mají antiseptické účinky a jejich schopnost ničit mikroby závisí na
velikosti hydrofobního uhlovodíkového zbytku
molekuly.
Alkoholy s delším hydrofobním uhlovodíkovým
zbytkem snáze pronikají biomembránami
bakteriálních buněk a ničí je, takže s délkou
řetězce antiseptický účinek alkoholu roste.
Limitem je však snižující se rozpustnost ve vodě,
proto nejvyšší antiseptický účinek vykazuje
oktanol a s dalším růstem délky uhlíkatého
řetězce antiseptický účinek prudce klesá.
Podobný trend pozorujeme také u fenolů.
Resorcinol se používá jako mírné antiseptikum kůže při léčbě ekzémů a psoriázy.
Hexylresorcinol s výrazným
antibakteriálním a fungicidním účinkem
se používá v přípravcích proti infekcím
v dutině ústní a nosohltanu.
558
Alkoholy jsou také charakteristické odstupňovanými narkotickými

účinky a toxicitou.
Nejjedovatější je methanol, toxicita ethanolu je ve srovnání s ním
velice nízká. S rostoucím počtem uhlíkových atomů v řetězci
dále jedovatost i narkotický účinek stoupá až k C16, poté opět
zvolna klesá. Rozvětvením řetězce rostou narkotické účinky
alkoholů, terciární alkoholy mají hypnotické účinky (navozující
spánek). Zvyšování počtu (-OH) skupin v molekule alkoholu
vyvolává jeho sladkou chuť.
Toxicita methanolu je způsobena jeho metabolickými produkty.
Enzym alkoholdehydrogenasa katalyzuje oxidaci methanolu na
methanal, formaldehyd, který je ihned v dalším kroku oxidován
až na kyselinu mravenčí. Ta je extrémně toxická, v nepatrných
koncentracích poškozuje zrakový nerv (riziko oslepnutí), její
působení na ostatní orgány zvyšuje riziko jejich selhání a
následného úmrtí.
Terapie otravy methanolem je založena na zpomalení jeho
oxidace na kyselinu mravenčí, aby mohl být mezi tím methanol vyloučen v moči.
Lékem je ethanol, který je alkoholdehydrogenasou oxidován přednostně na
acetaldehyd a následně na kyselinu octovou, která není toxická.
STRUKTURA A REAKTIVITA ALKOHOLŮ A FENOLŮ
Elektronegativní kyslíkový
atom alkoholů i fenolů má
volné elektronové páry a
záporný parciální náboj,
proto může být atakován
elektrofilním činidlem,
mimo jiné také kationtem
(H+). V takovém případě
se kyslíkový atom protonizuje, čili přijetím (H+) se chová jaké báze. Elektrofilem však
může být také uhlíkový atom, vůči kterému vystupuje kyslíkový atom alkoholu či
fenolu jako nukleofil. Alkoholy a fenoly pak vystupují jako nukleofilní činidla.
Kladně nabitý a uhlíkový atom alkoholu může být atakován nukleofilním činidlem,
proto na alkoholech probíhají nukleofilní substituce skupiny (–OH). Na fenolech je to
obtížnější, protože C-atom aromatického jádra si doplňuje elektronovou hustotu
kladným mezomerním efektem volného elektronového páru (–OH) skupiny. Skupina
(–OH) je proto substituentem 1. řádu a řídí průběh aromatické elektrofilní substituce
do polohy ortho- a para- a průběh substituce usnadňuje.
Polární vazby C-H na β-uhlíku alkoholu umožňují odštěpení (H+) účinkem báze a
probíhají tak eliminace za tvorby dvojné vazby C=C.
Báze může také vytrhávat kation (H+) z (–OH) skupiny alkoholu i fenolu, takže
alkoholy i fenoly jsou H-kyseliny. Jestliže zbylý anion po odštěpení (H+) bude dobře
stabilizován rezonancí,
bude se kation (H+)
odštěpovat snáze a
látka bude silnější
kyselinou.
559
Vidíme, že alkoholátový anion žádné rezonanční struktury nevytváří, fenolátový

vytváří čtyři, takže je stabilizován rezonancí. Proto fenoly jsou silnějšími kyselinami,
než alkoholy.
Rezonanční
struktury
fenolátového
(fenoxidového)
aniontu ukazují, že jeho záporný náboj je zčásti delokalizován po aromatickém cyklu,
uvolněná delokalizační energie částici stabilizuje. V případě alkoholátového
(alkoxidového) aniontu taková delokalizace není možná a záporný náboj je
soustředěn pouze na atomu kyslíku. Tuto
skutečnost vyjadřuje mapa elektrostatických
potenciálů. Připomeňme, že červeně zbarvené
oblasti molekuly odpovídají místům s nejvyšší
elektronovou hustotou (koncentrací záporného
náboje), modře zbarvená místa značí nejnižší
elektronovou hustotu.
Uvedené vlastnosti můžeme dokumentovat na
reakcích alkoholů a fenolů s různě silnými
bázemi. Fenol je kyselejší než alkohol, a proto
vytváří fenolát už s vodným roztokem hydroxidu sodného. Alkoholy jsou méně
kyselé, méně ochotně
odštěpují (H+), a proto k tvorbě
alkoholátu je potřeba silnější
báze, než NaOH: používá se
kovový sodík.
Vidíme ale, že jak k tvorbě
fenolátů, tak i alkoholátů
musíme použít dosti silné báze, takže je zřejmé, že fenoly i alkoholy jsou jen velmi
slabými kyselinami.
S minerálními a karboxylovými kyselinami reagují alkoholy tzv. esterifikací, kdy se

vyštěpí voda a vzniká ester; s touto reakcí se blíže seznámíme u karboxylových
kyselin.
REAKCE ALKOHOLŮ A FENOLŮ
Reakce alkoholátů jako nukleofilních činidel
Elektronově deficitní atom

sirouhlíku (CS2) je
elektrofilním centrem,
proto jej ochotně atakuje
záporně nabitý kyslíkový
atom alkoholátu (alkoxidu), který vystupuje v úloze nukleofilu. Produktem nukleofilní
adice alkoholátu na sirouhlík je xantogenát.
Reakce má klíčový význam při zpracování celulózy na umělé hedvábí (tvorba
rozpustného xanthogenátu celulózy). Reakce je zvratná, hydrolýzou xanthogenátu se
obnoví alkohol, hydroxid sodný a sirouhlík.
560
Nukleofilní substituce alkoholů
Reakce spočívá v záměně (-OH) skupiny nukleofilem, ovšem hydroxidový anion

(OH-) je špatně odstupující skupinou, proto působením například samotného
halogenidu substituce neproběhne. Hydroxylovou skupinu je potřeba nejprve
protonizovat minerální kyselinou, aby mohla odstoupit stabilní molekula vody.
Nukleofilní substituce se provádí působením halogenovodíkové kyseliny a reaktivita
klesá s klesající sílou kyseliny:
HI > HBr > HCl >> HF.
Kyselina fluorovodíková je už příliš slabá, reakce s ní neproběhne. Reaktivita

alkoholů klesá od terciárních k primárním alkoholům, přičemž na terciárních a
sekundárních alkoholech probíhá monomolekulární nukleofilní substituce (SN1), na
primárních alkoholech bimolekulární nukleofilní substituce (SN2).
Příkladem může být substituce ethanolu bromovodíkem:
Kyslíkový
atom alkoholu
je nejprve
atakován
elektrofilem,
kationtem
(H+), odštěpeným z minerální kyseliny. Poté k C-atomu přistupuje nukleofil, anion
(Br -) a odstupuje stabilní molekula vody.
Primární alkoholy nejsou příliš reaktivní, se slabší kyselinou (HCl) by na nich už
substituce neproběhla (na terciárních a sekundárních alkoholech však probíhá).
Proto se využívá chlorid fosforitý, nebo thionylchlorid, SOCl2, ovšem tato činidla lze
použít obecně, nejen pro primární alkoholy. Navíc, pro vnášení bromu lze využít
(PBr3), substituce jodem se provádí směsí jodu a červeného fosforu, protože (PI3)
vznikne přímo v reakční směsi.
Úloha 44.1
Vysvětlete, jak reaguje propan-1-ol a propan-2-ol s kyselinou chlorovodíkovou?
Řešení:
Propan -1-ol je primární alkohol, je málo reaktivní, takže k nukleofilní substituci
vyžaduje silnější kyselinu, než je HCl. Proto nereaguje.
Propan-2-ol je sekundární alkohol, je reaktivnější, proto bude probíhat nukleofilní
substituce hydroxylové skupiny a produktem reakce je 2-chlorpropan.
CH3 – CH2 – CH2 – OH + HCl nereaguje

propan-1-ol
CH3 – CH – CH3 + HCl CH3 – CH – CH3 + H2O
OH Cl
propan-2-ol 2-chlorpropan
Eliminační reakce alkoholů

Eliminace alkoholů, spočívající v jejich dehydrataci, probíhá obecně za vyšších teplot
a konkuruje nukleofilní substituci. Reaktivita klesá od terciárních k primárním
561
alkoholům, u primárních alkoholů se už musí používat vysoká teplota, nad 150°C.

Dehydratace se
provádí působením
minerální kyseliny,
která protonizuje
(-OH) skupinu a
umožní odstoupit
molekule vody. To
předpokládá
odštěpení kationtu
(H+) ze sousedního C-atomu a postačuje k tomu už tak slabá báze, jakou je voda.
Primární alkoholy podléhají bimolekulární eliminaci (E2), kdy současně s odštěpením
kationtu (H+) odsupuje molekula vody a vzniká alken.
Úloha 44.2
Zapište výsledek reakce a zdůvodněte:
Řešení:
Sekundární alkohol za vysoké teploty a katalýzy minerální kyselinou podléhá
dehydrataci. Eliminace vody probíhá podle Zajcevova pravidla, proto největší měrou
bude zastoupen nejvíce substituovaný cykloalken:
Nestálé struktury alkoholů
Alkoholy jsou nestabilní obecně ve dvou případech:

1) Jestliže jsou geminální, tedy na stejný C-atom se váže víc, než jedna (-OH)
skupina. Odštěpením molekuly stabilní vody vzniká termodynamicky
stabilnější karbonylová sloučenina, nebo až karboxylová kyselina:
562
2) Jestliže se (-OH) skupina váže na sp2-hybridní uhlíkový atom alkenylového

zbytku. Jde tedy o enol, který přesmykuje na termodynamicky stabilnější
karbonylovou sloučeninu (oxo-enol tautomerie).
Oxidace alkoholů a fenolů
Oxidace alkoholů probíhá odlišnými mechanismy, podle druhu použitého oxidačního

činidla, ale pro daný typ alkoholu poskytuje stejné produkty. Pro snadné pochopení si
nejprve objasníme oxidaci, při níž oxidační činidlo zařadí kyslíkový atom do vazby
C - H na tom uhlíkovém atomu, který už poutá (-OH)skupinu. Vznikne tak nová
skupina (-OH) na témže uhlíku a dojde k eliminaci vody. Vidíme, že oxidací
primárních alkoholů vznikají aldehydy, oxidací sekundárních alkoholů ketony.
Doplňme na tomto místě, že vznikem aldehydu se reakce zpravidla nezastaví a
oxidace pokračuje až za
tvorby karboxylové
kyseliny. Uvedený
mechanismus odpovídá
například oxidaci
běžným oxidačním
činidlem, manganistanem
draselným.
Z logiky věci můžeme
usoudit, že terciární
alkoholy se neoxidují. Nemají totiž na terciárním C-atomu poután vodík, chybí vazba
(C – H), do níž by mohl být zabudován atom kyslíku.
Teprve za drastických oxidačních podmínek dojde
k rozštěpení molekuly terciárního alkoholu na
fragmenty, které se do různé míry oxidují
Oxidace alkoholu však automaticky neznamená vnášení
kyslíku do jeho molekuly, některé oxidace
probíhají zcela bez přítomnosti kyslíku, jako
katalytické dehydrogenace. Za vysokých teplot
se na měděném katalyzátoru dehydrogenuje
primární alkohol na aldehyd jako konečný
produkt, oxidace na kyselinu nepokračuje.
Víme už, že dehydrogenací sekundárních
alkoholů vznikají ketony:
Na principu oxidace alkoholu je založeno
testování hladiny ethanolu v dechu, po požití
alkoholických nápojů. Ethanol, jako primární
alkohol, se zoxiduje na acetaldehyd, ale ten se ještě dále oxiduje na kyselinu
octovou. Moderní elektronické přístroje představují elektrochemické analyzéry.
Ethanol spustí činnost galvanického článku: na anodě se oxiduje ethanol na kyselinu
octovou, uvolní se 4 elektrony a 4 ionty (H+). Vodíkové kationty pronikají membránou,
563
která je pro ně selektivně propustná, ke katodě. Tam se kyslík redukuje na vodu a

reakce vyžaduje 4 elektrony. Množství elektronů, které je převedeno vodičem
z anody na katodu, je úměrné množství zoxidovaného alkoholu a je na displeji
vyjádřeno v jednotkách promile alkoholu v dechu.
Anoda
CH3-CH2-OH + H2O CH3-COOH + 4 e- + 4 H+
ethanol kys. octová
Katoda
O2 + 4 e- + 4 H+ 2 H2O
Celková reakce
CH3-CH2-OH + O2 CH3-COOH + H2O

ethanol kys. octová
Oxidace fenolů probíhá ještě snáze, než oxidace alkoholů, vznikají chinony.
Působením dichromanu v kyselém
prostředí na fenol, nebo hydrochinon,
vzniká p-benzochinon. Nověji se k této
oxidaci používá Frémyho sůl,
nitrosodisulfát draselný, která poskytuje
vysoké výtěžky chinonu už za mírných
reakčních podmínek. K oxidaci
pyrokatecholu na o-benzochinon se
používá oxid stříbrný.
Oxidační reakce fenolů jsou zvratné, proto
jsou takové systémy využívány v živých
organismech k přenosu vodíku a elektronů (ubichinon, čili koenzym Q v dýchacím
řetězci, plastochinon (PQ) v primárních pochodech fotosyntézy).
Elektrofilní substituce na fenolech
Elektrofilní
substituce fenolu
formaldehydem
probíhá v kyselém
prostředí, v němž
se protonizací
formaldehydu
vytvoří elektrofil.
Produktem je fenol
substituovaný hydroxymethylenovými skupinami (-CH2-OH), a následnou
polykondenzační reakcí vznikají fenolformaldehydové pryskyřice (viz dále).
Kolbeho – Schmidtova syntéza představuje elektrofilní substituci fenolátu oxidem
uhličitým. V zásaditém prostředí se z fenolu nejprve vytvoří fenolátový anion, který se
snadno substituuje i tak slabým elektrofilem, jakým je molekula CO2.
564
Okyselením
na závěr
vzniká
kyselina
salicylová,
důležitá
surovina farmaceutického průmyslu. Už století se její acetylací (acetanhydridem)
vyrábí běžné a účinné léčivo, kyselina acetylsalicylová (Acylpyrin, Aspirin apod.). Má
účinek
analgetický (tlumí
bolest),
antipyretický
(snižuje teplotu)
a protizánětlivý,
při celkově velice
nízké toxicitě (dráždí žaludeční sliznici, proto se někdy upravuje do pufrované formy).
VÝZNAMNÉ ALKOHOLY A FENOLY
Alkoholy
Methanol, CH3 – OH
Kapalina o teplotě varu 65°C se vyrábí průmyslově ze syntézního plynu (směs CO +
H2) na katalyzátoru (ZnO – Cr2O3) při teplotě 400°C. Značná část produkce
methanolu se spotřebuje pro výrobu formaldehydu, suroviny pro několik druhů plastů.
Samotný methanol se používá jako rozpouštědlo a palivo do motorů, ale víme už, že
je toxický.
Ethanol, CH3-CH2-OH
Kapalina o teplotě varu 78°C, vzniká kvašením cukrů, ale průmyslově se vyrábí adicí
vody na ethen. Vzniklý zředěný roztok je nutné zkoncentrovat destilací až na 96%.
Zbytek vody se dá odstranit jedině chemicky (absolutizace ethanolu, např. sodíkem).
Ethanol je běžným rozpouštědlem a surovinou pro chemický průmysl; denaturuje se
hořkými a páchnoucími látkami, aby nemohl být zneužit pro konzumaci. Kvasný
ethanol se nedenaturuje, používá se v potravinářském průmyslu pro výrobu lihovin.
Ethylenglykol
Viskózní toxická kapalina dobře mísitelná s vodou, slouží jako základní
složka nemrznoucích směsí a surovina pro výrobu polyesterových
vláken.
Glycerol
Sirupovitá kapalina sladké chuti, mísitelná s vodou, netoxická. Slouží
pro výrobu mýdel, holicích pěn, používá se ve farmacii. Glycerol ve
směsi s plavenou křídou vytváří základní hmotu pro výrobu zubních
past. Významné jsou jeho estery: s mastnými kyselinami vytváří tuky,
kyselinou dusičnou se esterifikuje na trinitrát glycerolu, lidově zvaný „nitroglycerin“.
Je to olejovitá nažloutlá kapalina, která exploduje zahřátím i nárazem. Alfred Nobel
napustil touto látkou r. 1866 infusoriovou zeminu a získal tak mnohem bezpečnější
565
tuhou trhavinu, dynamit. V České republice se tato průmyslová

trhavina vyrábí pod označením Perunit (Explosia a.s. Pardubice).
Trinitrát glycerolu je také lékem při záchvatu anginy pectoris, protože
rozšiřuje koronární cévy, zásobující krví srdeční svalovinu.
Butan-1-ol, CH3-CH2-CH2-CH2-OH
Tato kapalina se vyrábí tzv. oxoprocesem: syntézou z propenu, vodíku a CO. Slouží
jako laboratorní rozpouštědlo, ale především jako součást brzdových kapalin. Estery
butanolu se používají jako repelenty a změkčovadla plastů.
Pentaerythritol
Tento čtyřsytný alkohol se esterifikuje koncentrovanou
kyselinou dusičnou na pentaerythritoltetranitrát,
vojenskou trhavinu Pentrit. Používá se pro výrobu
bleskovic a sekundární náplně do rozbušek, ve směsi
s hexogenem a plastifikátorem (polyisobutylenovým kaučukem, nebo glyptalovou
pryskyřicí) se používá pro výrobu průmyslové plastické trhaviny Semtexu (Explosia
a.s. Pardubice).
Inositol
Cyklický šestisytný alkohol, cyklohexan-1,2,3,4,5,6-hexol. Vytváří 8
stereoizomerů, z nichž významný je myoinositol. Jeho molekula je
stavební složkou lipidů některých buněčných membrán.
Fenoly
Fenol, C6H5-OH
Fenol je za normální teploty tuhá, páchnoucí krystalická látka, která na vzduchu
červená. Jeho vodný roztok se nazývá kyselina karbolová. Fenol je toxický, snadno
proniká kůží a ochromuje nervová zakončení – to vede ke ztrátě citlivosti, poleptání
není cítit. Rána nekrotizuje a špatně se hojí. Fenol je důležitou surovinou chemického
a farmaceutického průmyslu, slouží hlavně pro výrobu plastů, barviv a pesticidů.
Kresoly, methylfenoly, jsou méně toxické, než fenol, ale mají výrazný dezinfekční
účinek. Směs o-, m- a p-kresolu s mazlavým mýdlem se označuje jako lyzol a
používá se k hrubým úklidovým pracím, k dezinfekci podlah, toalet apod.
Některé deriváty fenolu se používají jako antioxidanty k ochraně potravin:
oxidují se přednostně před složkami potraviny a tím potravinu chrání před oxidací
(zvyšují tak stabilitu potravin).
BHA (butylovaný hydroxyanisol) je antioxidantem používaným do masných produktů,
BHT (butylovaný hydroxytoluen) je antioxidantem přidávaným do jedlých olejů a
krmných směsí.
Resveratrol je přírodní antioxidant obsažený v červeném víně, nebo i bílém, pokud
pochází ze severních oblastí pěstování révy. Má ochranný efekt proti rozvoji
aterosklerózy, snižuje
tak riziko vzniku infarktu
a mozkové mrtvice.
Doporučují se dvě
skleničky vína denně.
Mírným zahříváním
566
fenolu s acetonem
v kyselém prostředí
se průmyslově
vyrábí dian
(bisfenol A),
surovina pro výrobu významných plastů.
Polykondenzací dianu s fosgenem (dichloridem kyseliny uhličité) vznikají
polykarbonáty, lehké, průhledné hmoty odolné povětrnostním podmínkám, jimiž se
nahrazuje například sklo ve sklenících. Zapíšeme reakci vzniku a strukturu
polykarbonátu.
V zásaditém
prostředí reaguje
fenolátový anion
dianu s
epichlorhydrinem a
po okyselení
vzniká epoxidová
pryskyřice.
Fenolátový anion
působí jako silný
nukleofil, atakující
kladně nabitý uhlík
epichlorhydrinu. Otevírá se epoxidový kruh, odstupuje chloridový anion a řetězec se
prodlužuje z každé
strany o další
molekulu dianu.
Okyselením se obnoví
skupiny (–OH) a
vzniká epoxidová
pryskyřice ve formě
viskózní kapaliny:
Viskózní pryskyřice
představuje jednu
složku
dvousložkového
epoxidového lepidla.
Druhou ze složek je
tvrdidlo, nejčastěji
vícefunkční amin, jehož aminoskupiny reagují s (–
OH) skupinami pryskyřice. Odštěpením vody se
řetězce propojí do trojrozměrné sítě, vzniká tvrdá
epoxidová pryskyřice.
Thymol, karvakrol, eugenol

Tyto přírodní vonné fenoly jsou součástí rostlinných silic, thymol a karvakrol je
obsažen v silici rostlin rodu Thymus (mateřídouška, thymián), eugenol v hřebíčkové
silici. Mají protizánětlivé a antiseptické účinky,
používají se hlavně k desinfekci a k léčbě zánětů
sliznice dutiny ústní, jsou běžnou složkou ústní
vody a zubních past.
567
THIOLY
Tato sirná analoga alkoholů a fenolů obsahují sulfanylovou skupinu (-SH). Typickou
vlastností thiolů je silný zápach, proto se používají k odorizaci plynu, aby se okamžitě
díky zápachu zjistil jeho únik.
Atom síry je větší a méně elektronegativní, než atom kyslíku, takže překryv orbitalu
atomu síry a vodíku je méně efektivní, vazba (S – H) je slabší, než vazba (O – H).
Pak také vodíkové vazby v thiolech jsou méně pevné, než mezi molekulami alkoholů
a fenolů, proto thioly mají nižší teploty varu, jsou těkavější. Především však méně
pevná vazba (S – H) snáze disociuje, proto thioly jsou silnějšími kyselinami, než
alkoholy. To se projeví při reakci s hydroxidem sodným, kdy thioly vytvoří thioláty,
zatímco alkoholy nereagují.
Významnou reakcí je oxidace thiolů. Narozdíl od alkoholů neprobíhá na uhlíkovém

atomu, ale přímo na atomu síry. Mírnými oxidačními činidly, například peroxidem
vodíku, dojde k odstranění vodíkových atomů a oxidaci na disulfidy. Reakce je
zvratná, tímto způsobem můžeme štěpit, nebo vytvářet disulfidové vazby
v molekulách bílkovin a tím měnit jejich strukturu.
Silnou oxidací, manganistanem nebo dichromanem, jsou na atom síry vnášeny

kyslíkové atomy a vznikají až sulfonové kyseliny.
Vícesytné thioly vážou ionty těžkých kovů,
za tvorby netoxických komplexů, které
mohou být vyloučeny z těla. Proto se
využívají jako antidota při otravě těžkými
kovy.
Úloha 44.3
V textu bylo vysvětleno, z čeho se vyrábí butanol tzv. oxoprocesem. Zapište
chemickou reakci.
Řešení:
CH2=CH-CH3 + CO + 2 H2 CH3 – CH2 – CH2 – CH2 – OH

propen butan-1-ol
568
45. ETHERY A SULFIDY
Ethery (R – O – R) lze považovat za deriváty vody, sulfidy (R – S – R) za deriváty

sulfanu. Stejně tak ovšem můžeme ethery považovat za deriváty alkoholů a fenolů a
sulfidy za deriváty thiolů, kde vodíkový atom v (-OH či –SH) skupině je nahrazen
alkylovým, nebo arylovým zbytkem (R).
Nejčastěji v této skupině derivátů používáme dvousložkové názvosloví (skupinové
funkční, zvané též „aditivní princip“), běžné jsou však i triviální názvy, především u
heterocyklických sloučenin (cyklických etherů a sulfidů).
STRUKTURA, VLASTNOSTI A ZDROJE ETHERŮ
V molekulách etherů a sulfidů je atom kyslíku (síry) v hybridním stavu sp3 a molekula
se proto odvozuje od tetraedru (vazebný úhel zde činí 110° a atom kyslíku či síry
poutá dva nevazebné elektronové páry).
Molekula etheru je na atomu kyslíku lomená a elektronegativní kyslík způsobuje

polaritu vazeb, proto se po vektorovém součtu dílčích dipólových momentů vazeb
objeví velký výsledný dipólový moment (µ), molekula je výrazně polární.
Ethery nedisponují (-OH) skupinou, jako alkoholy, proto také jejich molekuly
nemohou být navzájem spojeny vodíkovými vazbami. Proto ethery jsou výrazně
těkavější (mají nižší teploty varu), než s nimi izomerní alkoholy. Například, teplota
varu ethanolu činí 78°C, teplota varu izomerního dimethyletheru činí -25°C.
Volné elektronové páry v molekulách etherů se však mohou podílet na tvorbě
vodíkových vazeb s molekulami alkoholu nebo vody, proto se ethery s těmito látkami
ochotně mísí. Ethery tak představují významná rozpouštědla, v nichž se rozpouštějí
mnohé nepolární látky (díky nepřítomnosti vodíkových vazeb) i mnohé polární
molekuly (díky velkému dipólovému momentu a možnosti tvořit vodíkové vazby s
–OH a –NH- skupinami).
569
Struktura a reaktivita etherů
Ethery nemají (–OH) skupinu, ze které by

mohly odštěpovat kation (H+), proto nemají
vlastnosti kyselin. Naopak, volné elektronové
páry na O-atomu jim udělují bazické vlastnosti, protože mohou poutat kation (H+). Při
reakci s minerální
kyselinou pak
poutají kation (H+) a
vznikají oxoniové
soli.
Elektronově
deficitní α-uhlíkový
atom může být
atakován nukleofilem a proběhne nukleofilní substituce (SN), provázená odstoupením
malé, stabilní molekuly.
Konkurenční reakcí na etherech je eliminace, preferovaná za vyšších teplot. Báze
vytrhává kation (H+) z β-uhlíkového atomu. Přesunem elektronů vazby C-H se vytvoří
dvojná vazba mezi uhlíkovými atomy, takže produktem reakce je alken a alkohol
(fenol).
Zdroje etherů
Ethery se získávají především dehydratací alkoholů minerální kyselinou, často

koncentrovanou kyselinou sírovou za tzv. etherifikační teploty 140°C, při vyšší teplotě
by proběhla eliminace na alkoholu a vznikl by alken.
V prvním kroku
minerální kyselina
protonizuje molekulu
alkoholu, aby se
vytvořila snadno
odstupující skupina.
Ve druhém kroku
proběhne u
primárních alkoholů
bimolekulární
nukleofilní substituce
(u terciárních
monomolekulární),
odstoupí molekula vody a vzniká oxoniová sůl etheru. V posledním kroku odštěpí
báze (molekula vody, nebo alkoholu) kation (H+) a vzniká molekula etheru.
Takto můžeme získat symetrické ethery, se stejnými zbytky (R). Kdybychom použili
dva odlišné alkoholy, získali bychom směs tří etherů (R1 – O – R1), (R1 – O – R2),
(R2 – O – R2).
Pro získávání samotných asymetrických etherů (R1 – O – R2) se proto používá
Wiliamsonova syntéza. Jde
o reakci alkoholátu nebo
fenolátu s alkyl- nebo
arylhalogenidem či sulfidem.
V uvedeném případě
570
vystupuje fenolátový anion jako nukleofil, jenž svým volným elektronovým párem
atakuje kladně nabitý uhlík methylchloridu (chlormethanu). Odstoupením
chloridového aniontu (Cl-) proběhne nukleofilní substituce, kterou vznikne molekula
etheru.
Oxidace etherů
Radikálová činidla, například vzdušný kyslík (molekula O2 je biradikál), vyvolávají

snadno radikálovou substituci etheru na α-uhlíku. Produktem jsou explozivní
peroxidy, které spontánně vznikají při delším skladování etheru, obzvláště na světle a
v láhvích ne zcela zaplněných.
Při práci s etherem by hrozilo riziko exploze, proto je vhodné před jeho použitím
odstranit peroxidy protřepáním etheru s vodným roztokem síranu železnatého (sám
se při reakci s peroxidem zoxiduje na síran železitý).
Reakce sulfidů
Tato sirná
analoga etherů
vytvářejí
sulfoniové soli, které jsou stabilnější, než oxoniové soli etherů. Reakcí s
alkylhalogenidy tak proběhne alkylace na atomu síry:
Oxidace sulfidů probíhá na atomu síry: za mírných podmínek vznikají sulfoxidy, při
vyšší teplotě až sulfony. Dimethylsulfoxid je velmi používané netoxické rozpouštědlo,
ale snadno
proniká do těla
přes kůži a
přenáší s sebou
i okolní látky, které toxické být mohou.
VÝZNAMNÉ ETHERY A SULFIDY
Diethylether (CH3 – CH2 – O – CH2 – CH3)

Nízkovroucí kapalina s narkotickým účinkem, páry tvoří se vzduchem explozivní
směs. Je vynikajícím rozpouštědlem a extrakčním činidlem, ale na vzduchu účinkem
světla se v něm vytvářejí explozivní peroxidy.
Směs jednoho objemového dílu etheru a tří dílů ethanolu se pod označením
„Hoffmanské kapky“ používá (nakapána na
kostku cukru) k léčbě žaludeční nevolnosti.
Pro inhalační narkózu při operacích se dnes
používají fluoroderiváty etherů, s rychlým
nástupem účinku a minimálními vedlejšími
účinky (nemetabolizují se, proto nezpůsobují stavy nevolnosti).
571
Polyglykoly
Polyethery vzniklé dehydratací ethylenglykolu či propylenglykolu jsou průmyslová
rozpouštědla, používají se jako
součást nemrznoucích chladicích
směsí.
Yperit
Bis-(2-chlorethyl)sulfid je zpuchýřující bojová otravná látka. Je mitotickým jedem,
účinky se objevují až po několika hodinách latence: kapalina zasažené tkáně
nedráždí a v tom spočívá její zákeřnost. Způsobuje hluboké nekrózy tkáně,
především kůže a sliznic. Při včasném zjištění lze
provést odmoření roztokem chloraminu ve
vodném ethanolu.
Crown ethery
Jedná se o cyklické polyethery,

připomínající tvarem molekuly
královskou korunu.
V jejich názvu se uvede nejprve součet
C-atomů a O-atomů cyklu, pak do
hranaté závorky slovo „crown“ a poté
číslo, vyjadřující počet O-atomů
v kruhu.
Crown ethery jsou významné tím, že
vytvářejí komplexy s kationty
alkalických kovů a získávají tak využití
jako mezifázové katalyzátory. Mnohé
látky, třeba oxidační činidlo
manganistan draselný, jsou rozpustné
ve vodě, ale nerozpustné
v organických rozpouštědlech (například benzenu, nebo toluenu). Nemůžeme je
proto použít pro oxidace v takovém prostředí. Crown ethery to umožňují: doprostřed
cyklu vážou kation kovu (K+), přejdou s ním do organického rozpouštědla a anion
MnO4-, přitahovaný elektrostatickými silami, je pak následuje. Tím přejde
manganistan do kapalné fáze, ve které by byl jinak nerozpustný a můžeme ho využít
k oxidaci organických látek. (Není to jediná skupina látek s těmito vlastnostmi,
podobné využití mají také kvarterní amoniové soli).
Úloha 45.1
Navrhněte reakci, kterou můžeme získat ethyl(propyl)ether.
Řešení:
Jedná se o asymetrický ether, kde na kyslíkový atom jsou vázány odlišné
uhlovodíkové zbytky. Takové ethery se získávají Wiliamsonovou syntézou, například
reakcí propanolátu sodného s ethylbromidem:
CH3–CH2–CH2–O-Na+ + Br–CH2–CH3 CH3–CH2–CH2–O–CH2–CH3 + NaBr

propanolát sodný ethylbromid ethyl(propyl)ether
572
46. ALDEHYDY, KETONY, CHINONY
Tyto karbonylové sloučeniny, obsahující karbonylovou skupinu ( C = O), známe už

z přehledu kyslíkatých derivátů. Chinonům se budeme věnovat až v závěru kapitoly,
nejprve se zaměříme na aldehydy a ketony. Kromě systematického názvosloví, které
už známe z obecné části organické chemie, se pro některé aldehydy a ketony běžně
používají vžité triviální názvy.
Dvojná vazba
karbonylové skupiny je
samozřejmě tvořena
jednou vazbou (σ) a
jednou vazbou (π).
Vazba (σ) vzniká
překryvem sp2-
hybridního orbitalu
atomu uhlíku a atomu
kyslíku na spojnici jader.
Vazba (π) vzniká
překryvem nehybridizovaných orbitalů uhlíku a kyslíku mimo spojnici jader.
Elektronegativní atom
kyslíku nese dva nevazebné
elektronové páry (ve volných
sp2-hybridních orbitalech) a
soustřeďuje se na něm
záporný parciální náboj, na
elektropozitivnějším atomu
uhlíku tedy kladný parciální
náboj. Karbonylové
sloučeniny jsou proto
polární, jejich molekula má
výrazný dipólový moment (µ). Vysoká elektronová hustota v okolí atomu kyslíku je
patrná také z červené barvy v mapě elektrostatických potenciálů molekuly acetonu.
Ačkoli mezi samotnými molekulami aldehydů nebo
ketonů se vodíkové vazby nevytvářejí, může se
jejich atom kyslíku zapojit do tvorby vodíkových
vazeb například s molekulami vody, nebo alkoholu.
Nejjednodušší členové homologických řad aldehydů
a ketonů jsou proto neomezeně rozpustné ve vodě
a v alkoholu, rozpustnost vyšších členů homologických řad už je omezena
přítomností většího uhlovodíkového zbytku.
STRUKTURA A REAKTIVITA ALDEHYDŮ A KETONŮ
Alifatické aldehydy a ketony
Elektronegativní kyslíkový atom karbonylové skupiny

vyvolává elektronový deficit na jejím uhlíku. Ten je pak
snadno atakován nukleofilem, takže typickou reakcí je
573
nukleofilní adice na karbonylovou skupinu (AdN). Ketony mají H-atom karbonylové

skupiny zaměněn alkylovým či arylovým zbytkem. Alkylová skupina působí (+I)
efektem a tím snižuje velikost kladného náboje na karbonylovém uhlíku: ketony jsou
proto méně reaktivní, než aldehydy.
Kyslíkový atom skupiny C=O má dva volné elektronové páry, takže může být
atakován elektrofilním činidlem, například kationtem (H+), odštěpeným z kyselin. Na
karbonylových sloučeninách proto také probíhají kysele katalyzované elektrofilní
adice (AdE).
Nepolární vazba C – H karbonylové skupiny podléhá homolýze účinkem radikálových
činidel, takže například působením kyslíku na této vazbě probíhá oxidace. Ketony
tuto vazbu nemají, místo atomu vodíku je zde vázán uhlovodíkový zbytek (R), proto
na nich oxidace neprobíhá.
Vazba C – H karbonylové skupiny nevykazuje
kyselé vlastnosti, protože po odštěpení vodíku
jako (H+) by vznikl karbanion, který není
stabilizován rezonancí.
Naproti tomu H – atom na α-uhlíku (uhlíku sousedícím s karbonylovou skupinou) je
kyselý, protože odštěpením (H+)
působením báze vzniká
karbanion stabilizovaný
rezonancí. Je tedy výhodné,
aby vznikl:
Aromatické aldehydy a ketony
Podobně, jako u alifatických aldehydů a ketonů, probíhají u

analogických aromatických sloučenin také nukleofilní adice
na karbonylové skupině, elektrofilní adice a v případě
aldehydů i radikálové reakce na vazbě (C – H) karbonylové
skupiny.
Navíc na aromatickém jádru probíhají elektrofilní substituce, karbonylová skupina řídí
jejich průběh do polohy meta-. Svým (-I) efektem karbonylová skupina snižuje
elektronovou hustotu na aromatickém jádře, proto substituce probíhají obtížněji, než
na benzenu.
Pro reaktivitu karbonylových sloučenin při nukleofilních adicích je důležitý elektronový
deficit na uhlíku karbonylové skupiny. Jestliže je karbonylová skupina vázána přímo
na aromatické jádro, dochází k delokalizaci kladného náboje po aromatickém cyklu a
tím se snižuje kladný náboj karbonylového uhlíku. Tuto situaci ukazují rezonanční
struktury molekuly benzaldehydu a důsledkem je, že aromatické aldehydy a ketony
jsou méně
reaktivní, než
alifatické aldehydy
a ketony.
REAKCE ALDEHYDŮ A KETONŮ
Oxidace
Aldehydy se snadno oxidují vzdušným kyslíkem,
nebo komplexními solemi iontů (Cu2+) či (Ag+). Při
574
oxidaci se atom kyslíku (radikál) zapojuje do vazby C-H karbonylové skupiny: tu mají
ovšem jenom aldehydy, které se tak oxidují na karboxylové kyseliny.
Ketony nemají H – atom, vázaný na skupinu C=O, proto se za obvyklých podmínek
neoxidují. Teprve za drastických podmínek se oxidují tak, že se štěpí uhlíkatý řetězec
ketonu v sousedství karbonylové skupiny. Průmyslově se takovou oxidací
cyklohexanonu na vanadiovém
katalyzátoru vyrábí kyselina adipová,
surovina pro výrobu nylonových vláken.
Po rozštěpení cyklu se zoxidovaly
koncové C – atomy řetězce:
Jestliže se aldehydy oxidují a ketony se běžně neoxidují, pak aldehydy působí jako
redukční činidla, narozdíl od ketonů. Této skutečnosti využíváme k důkazu aldehydů,
například Fehlingovým činidlem. Fehlingovy roztoky jsou dva, uchovávané odděleně.
Jedním je 7% roztok modré skalice, (CuSO4), druhým je roztok vínanu
sodnodraselného (sůl kyseliny vinné) a NaOH. Těsně před důkazem se obě složky
smísí na tmavomodrý roztok, obsahující v komplexu vázané ionty (Cu2+). Působením
aldehydu se měďnaté ionty zredukují na měďné, vzniká červenohnědá sraženina
oxidu měďného, Cu2O. S ketony taková reakce neproběhne, důkaz je negativní.
S Fehlingovým činidlem
reagují jen alifatické
aldehydy, k důkazu
aromatických i alifatických
aldehydů se používá
Tollensovo činidlo. To je
amoniakální roztok
dusičnanu stříbrného,
obsahující rozpuštěný
kation diaminstříbrný.
Kation (Ag+) se působením
aldehydu redukuje na
elementární stříbro (Ag0), které se vyloučí na stěnu zkumavky jako stříbrné zrcátko.
Postupným
použitím
Fehlingova a
Tollensova
činidla tak
můžeme od sebe
odlišit alifatické a
aromatické
aldehydy.
Redukce aldehydů a ketonů
Víme už, že aldehydy vznikají oxidací primárních alkoholů a ketony oxidací

sekundárních alkoholů, proto je logické, že aldehydy se redukují na primární alkoholy
a ketony na sekundární alkoholy. Známe také reakce, jimiž lze karbonylové
sloučeniny redukovat až na uhlovodíky a těm se budeme věnovat až na závěr.
Redukce na alkoholy se průmyslově provádí vodíkem na niklovém katalyzátoru, ale
v případě nenasycených alkylových zbytků se vodík aduje také na násobné vazby
575
mezi C-atomy, které zanikají. K redukci pouze karbonylové skupiny lze použít několik
metod.
Redukce komplexními hydridy
Jednoduchými kovovými hydridy (například KH) karbonylovou skupinu redukovat
nelze, hydridový anion se chová jako báze a vytrhává z alkylového zbytku kation (H+)
za vývoje vodíku. Použitelné jsou však komplexní hydridy, vhodný je například
tetrahydridoboritan sodný,
Na[BH4]. Práce s ním je bezpečná
a lze ho použít i ve vodných
roztocích.
Hydridový anion atakuje kladně
nabitý uhlík karbonylové skupiny a
na kyslíkový atom se naváže
zbytek boritanového komplexu; stejná reakce proběhne i na dalších třech vazbách
(B – H). Následuje hydrolýza meziproduktu, poskytující alkohol a sůl kyseliny borité.
Redukce kovem
Ketony lze na alkoholy redukovat také alkalickými kovy, nebo hořčíkem. Jde o
radikálovou reakci, při níž atom elektropozitivního kovu předá elektron uhlíkovému
atomu karbonylové skupiny. Tím vzniká radikál s nepárovým elektronem, který je
zároveň aniontem. Dva takové radikály pak koligují, spojí se kovalentní vazbou a
poutáním kationtů (H+)
z vody vznikají pinakoly –
vicinální dioly, v jejichž
molekulách jsou (-OH)
skupiny poutány
k terciárním C-atomům.
Působením minerálních
kyselin se pinakoly
přeměňují na ketony
mechanismem
pinakolinového přesmyku
(někdy bývá označován jako
pinakol-pinakolonový
přesmyk).
Pinakol se působením
kyseliny protonizuje na jedné
z (-OH) skupin a
odstoupením molekuly vody
vzniká terciární karbokation.
Na jeho kladně nabitý atom
uhlíku pak přesmykuje
alkylová skupina z C-atomu,
který poutá (-OH) skupinu. Tím se vytvoří podmínky pro vznik nové karbonylové
skupiny, jestliže se z hydroxylové skupiny odštěpí (H+), katalyzátor reakce.
Produktem reakce je keton, pinakolon.
Clemmensenova redukce se provádí

zinkem v prostředí kyseliny chlorovodíkové,
používá se nejčastěji k redukci
576
aromatických ketonů. Zinek, aktivovaný kontaktem s malým množstvím HgCl2, pak

působí jako donor elektronů karbonylovému uhlíku.
Wittigova reakce umožňuje zredukovat

karbonylovou skupinu (C=O) na alkenový
fragment (C=C). Vzniklý alken tak obsahuje o
jeden uhlíkový atom více, než původní
karbonylová sloučenina.
Reakce je adicí ylidů na karbonylovou
sloučeninu. S tvorbou trifenylfosfoniumylidu jsme se již setkali u organických
sloučenin fosforu a tato látka zde reaguje ve své iontové formě.
Po adici nukleofilu,
záporně nabitého
C-atomu ylidu na
karbonylový uhlík,
vzniká vnitřní sůl –
betain. Jeho náboje
zanikají v dalším kroku
cyklizací molekuly. V
posledním reakčním
kroku se spontánně
vyštěpuje
trifenylfosfinoxid a
uvolní se alken.
Nukleofilní adice
To je nejběžnější typ reakce na karbonylové funkční skupině a nejprve si vysvětlíme

její obecný průběh v prostředí neutrálním, kyselém i zásaditém. Poté zaměříme
pozornost na hlavní skupiny nukleofilních adicí. Nukleofil velmi často obsahuje atom
vodíku (voda, alkoholy, amoniak, aminy apod.). V neutrálním prostředí atakuje
nukleofil svým volným elektronovým párem elektronově deficitní uhlíkový atom
karbonylové skupiny a štěpí se dvojná vazba (C=O). Meziprodukt (alkoxid) je
nestabilní (nese náboje) a stabilizuje se jejich zánikem. Záporně nabitý atom kyslíku
proto poutá kation (H+) nukleofilu a vytvoří se (-OH) skupina. Velmi pravděpodobné
také je, že přenos kationtu (H+) neproběhne v rámci jediné molekuly, použije se
k tomu jiná molekula
nukleofilu, například
rozpouštědla (vody).
Výsledek je stejný a
v našich úvahách můžeme
zapisovat jen jednu
z variant, vědomi si toho, že
s určitou pravděpodobností
se uplatňují obě.
V zásaditém prostředí se nukleofil
vyskytuje ve formě aniontu. Atakuje
karbonylový uhlík a vytváří se alkoxid,
velmi silná báze, které následně poutá
elektrofilní částici, zpravidla kation (H+)
577
z jiné molekuly, například rozpouštědla.

Kysele katalyzovaná nukleofilní adice začíná protonizací atomu kyslíku. Druhou
rezonanční formou vytvořeného meziproduktu je karbokation, jehož kladně nabitý
atom uhlíku představuje
extrémně silné nukleofilní
centrum. To může být
atakováno třeba jen slabým
nukleofilem, proto za kyselé
katalýzy probíhají nukleofilní adice úspěšně i s takovými činidly.
Adice kyslíkatých nukleofilů (O-nukleofilů), adice vody

Voda je slabý nukleofil, proto adice na karbonylovou skupinu probíhá dobře
v kyselém prostředí. Produktem jsou hydráty – geminální dioly, o nichž už
z předchozího výkladu víme, že nejsou stabilní.
Výjimkou je
formaldehyd,
plyn, který ve
vodě vytváří
prakticky
výhradně hydrát:
tento 37%ní
roztok se po
označením formalín používá k uchovávání biologických preparátů a v chemii jako
zdroj formaldehydu pro reakce. Je to dáno vysokou reaktivitou (nestabilitou)
formaldehydu, který má na C-atomu velký elektronový deficit. Adicí vzniká
sloučenina, jejíž C-atom je v hybridním stavu (sp3), takže vazebný úhel se ze 120°
snížil na 109,5°.
Adice alkoholu
Alkohol je, podobně, jako voda, tzv. O-nukleofil, který atakuje volným elektronovým
párem atomu kyslíku uhlíkový atom karbonylové skupiny. Nukleofilní adice alkoholů
na karbonylové sloučeniny vede k tvorbě poloacetalů (hemiacetalů), zpravidla
nestálých sloučenin, které nelze izolovat. Karbonylová skupina reakcí zaniká a
objevuje se nově vytvořená hydroxylová skupina, tzv. poloacetalový hydroxyl. Ten
hraje klíčovou roli v chemii cukrů a právě cukry vytvářejí stabilní poloacetaly
v neutrálním prostředí. Cukry jsou polyhydroxykarbonylové sloučeniny s různým
počtem C-atomů v řetězci. Probíhá na nich intramolekulární adice hydroxylové
skupiny na karbonylovou skupinu a tvorbou poloacetalu se molekula cyklizuje.
Cyklické poloacetaly molekul cukrů obsahují pětičlenný, nebo šestičlenný
heterocyklus,
obsahující atom
kyslíku. Reakce
probíhající
v neutrálním
prostředí jsou
dokonale
zvratné, takže
umožňují rychlou
přeměnu
různých
578
cyklických izomerů cukru přes necyklickou formu.

Laboratorně provádíme adice alkoholů na karbonylové sloučeniny v kyselém
prostředí, které činí uhlíkový atom karbonylové skupiny silnějším nukleofilním
centrem. Reakce v kyselém prostředí pokračuje adicí další molekuly alkoholu na
poloacetal, za tvorby acetalů (termín „ketaly“, zavedený k označení těchto produktů
vzniklých z ketonů, se příliš neujal).
Acetaly (ketaly) jsou stabilní v zásaditém prostředí, v kyselém prostředí se
v nadbytku vody rozloží zvratnými reakcemi
zpět na původní aldehyd (keton). Toho se
využívá pro chránění karbonylové skupiny
aldehydu nebo ketonu, jestliže chceme
provádět reakci na jeho zbytku (-R). Činidlo
by totiž mohlo přednostně reagovat s karbonylovou skupinou, proto ji maskujeme
tvorbou acetalu. Po proběhlé reakci v kyselém prostředí acetal hydrolyzujeme a
obnovíme tak karbonylovou skupinu.
Adice dusíkatých nukleofilů (N-nukleofilů)

Adice amoniaku a primárních aminů na karbonylovou skupinu aldehydů a ketonů je
následována eliminací vody, proto se označuje jako nukleofilní kondenzace. Po adici
aminoskupiny vzniká nejprve aminoalkohol (analogický poloacetalům při adici
alkoholu).
Za katalýzy stopami kyselin se jeho (-OH) skupina protonizuje a to umožní vytvořit
snadno odstupující molekulu vody. Současné odštěpení kationtu (H+) z dusíkového
atomu vede ke
vzniku iminu, tzv.
Schiffovy báze.
Z aldehydů
vznikají aldiminy,
z ketonů ketiminy.
Analogicky
probíhají reakce
také
s modifikovanými
primárními aminy,
například
hydroxylaminem, hydrazinem a fenylhydrazinem.
Oximy, hydrazony a
fenylhydrazony jsou
krystalické látky s ostrými
body tání, charakteristickými
pro určitý aldehyd, nebo
keton. Používají se proto pro
identifikaci těchto
karbonylových sloučenin
(včetně cukrů). U iminů a
oximů se ještě pozdržíme.
Iminy, Schiffovy báze, mají ohromný biochemický význam, proto trochu
předběhneme výklad a zmíníme se o aminokyselinách, základních stavebních
kamenech bílkovin. Jejich aminoskupina (-NH2) se chová jako primární amin.
579
Klíčovou biochemickou přeměnou aminokyselin je transaminace, kterou provádějí

enzymy aminotransferasy. Jejich součástí (tzv. koenzymem) je aldehyd vitaminu B6,
pyridoxalfosfát.
Nukleofilní
kondenzací
aminokyseliny s jeho
aldehydickou
skupinou se nejprve
vytvoří Schiffova
báze, aldimin.
Přechází ve svůj
tautomer, ketimin,
který se za účasti
vody rozkládá na
ketokyselinu a
pyridoxaminfosfát.
Aminoskupina, vázaná nyní pyridoxaminfosfátem, může být nyní enzymem
přenesena na jiný druh ketokyseliny (jako kdyby reakce proběhla zpětně, ale s jinou
látkou). Produktem transaminace je potom jiná aminokyselina, kterou organismus
zrovna potřebuje.
Úloha 46.1
Průmyslově významná je syntéza oximu cyklického ketonu, cyklohexanonu.
Rozepište průběh jeho reakce s hydroxylaminem.
Řešení:
Adicí volného elektronového páru N-atomu na karbonylový uhlík ketonu se vytvoří
meziprodukt, v jehož molekule je na stejném uhlíku poutána hydroxylová skupina
(-OH) a hydroxylaminoskupina (-NH – OH). Tato nestabilní molekula se stabilizuje
vyštěpením vody, po protonizaci (-OH) skupiny. Produktem reakce je oxim
cyklohexanonu, cyklohexanoxim.
Beckmannův přesmyk
Za katalýzy minerální kyselinou probíhá na cyklohexanoximu Beckmannův přesmyk,
vedoucí k rozšíření cyklu.
580
Hydroxylová
skupina oximu se
protonizuje a po
odstoupení
molekuly vody
dojde ke štěpení
uhlíkatého
řetězce cyklu a
k přesmyku
atomu uhlíku na
dusíkový atom.
Přesmykuje uhlík, který je v poloze trans- vzhledem k (-OH) skupině. Na karbokation
se pak aduje molekula vody a vytvoří se
amidová vazba (-CO – NH-) , vzniká
molekula ε-kaprolaktamu. Je surovinou
pro výrobu polyamidu silonu. Je to odolný
materiál pro výrobu například ložisek, ale i
pevných vláken.
Adice uhlíkatých nukleofilů (C-nukleofilů)

Adice kyanovodíku na karbonylovou skupinu probíhá dobře v zásaditém prostředí,
protože disociací HCN vzniká nukleofil, kyanidový anion. Jinou variantou je přidání
kyanidu do reakční směsi. Ve druhém kroku vytrhává alkoxidový anion z molekuly
HCN kation (H+), za tvorby
kyanhydrinu, sloučeniny, v níž
je ke stejnému C-atomu
poutána hydroxylová skupina
(-OH) i nitrilová skupina (-CN).
Kyanhydriny jsou látky významné pro organickou syntézu, protože se uhlíkatý
řetězec prodlužuje o jeden C-atom.
Kyanhydrinová syntéza se využívá především v chemii jednoduchých cukrů,
monosacharidů. Nejjednodušší z nich mají tři uhlíkové atomy v řetězci a kromě
karbonylové skupiny také hydroxylové skupiny (-OH). Příkladem je D-glyceraldehyd,
který má na svém jediném chirálním uhlíkovém atomu konfiguraci D- .
V prvním kroku se vytváří kyanhydrin, ovšem v molekule se objevil další chirální
uhlík, nesoucí nově vytvořenou (-OH) skupinu. Ta pak může být ve Fischerově vzorci
orientována buď vpravo, nebo vlevo, takže se vytvořily dva izomerní kyanhydriny.
Jejich nitrilová skupina je
v dalším kroku
hydrolyzována na
karboxylovou skupinu
(-COOH) a ta je poté
redukována
tetrahydridoboritanem
sodným (NaBH4) na
aldehydickou skupinu.
Vytvořily se tak molekuly
dvou izomerních
čtyřuhlíkatých cukrů, D-
erythrosy a D-threosy.
581
Adice Grignardových sloučenin je nukleofilní adicí záporně nabitého uhlíkového

atomu alkylového zbytku (R) na karbonylový uhlík. S reakcemi Grignardových
sloučenin jsme se již seznámili, proto budeme tyto poznatky aplikovat na karbonylové
sloučeniny formou úlohy.
Úloha 46.2
Zapište průběh adice Grignardovy sloučeniny na formaldehyd, obecný aldehyd
s uhlovodíkovým zbytkem (R) a na keton.
Řešení:
Reakce se provádí v prostředí etheru a meziproduktem je alkoxidová sůl, která se
pak rozloží roztokem kyseliny. Produktem adice, která je zároveň redukcí, jsou
alkoholy: z formaldehydu vzniká primární alkohol, z obecného aldehydu sekundární
alkohol a z ketonu terciární alkohol.
Reakce se silnými bázemi
Bazicky katalyzovaná aldolizace (aldolová kondenzace)

Reakce umožňuje prodloužení uhlíkatého řetězce aldehydu nebo ketonu, který
disponuje vodíkovým
atomem na α-uhlíku. Víme
už z rozboru struktury a
reaktivity, že tento vodíkový
atom je kyselý, to znamená,
že se snadno odštěpuje ve
formě kationtu (H+) účinkem
zředěného roztoku
hydroxidu. Z karbonylové
sloučeniny tak vznikne
karbanion, který je sám o
sobě nukleofilním činidlem a
může atakovat karbonylový
uhlík další molekuly
aldehydu, nebo ketonu.
Jako meziprodukt se vytváří
582
aldolový ion, který následně hydrolyzuje na aldol. Zahříváním aldolů dochází k jejich
dehydrataci, protože vznikají stabilní nenasycené aldehydy, které mají dvojnou vazbu
(C = C) v konjugaci s dvojnou vazbou (C = O). Jestliže aldolizace proběhne až do
tohoto stádia vyštěpení vody, označuje se jako aldolová kondenzace.
Cannizzarova reakce
Jedná se o disproporcionační reakci aldehydů, to znamená, že vzniknou dva
produkty: jeden ve
vyšším oxidačním
stupni, než má
aldehyd, tedy
karboxylová kyselina,
druhý v nižším
oxidačním stupni, než
má aldehyd, tedy
alkohol.
Reakce probíhá v silně
zásaditém prostředí
hydroxidu, proto
aldehyd nesmí
obsahovat H-atom na
α− uhlíku. Jinak by
odštěpením (H+) z α−
uhlíku vznikl karbanion
a proběhla by aldolová
kondenzace. Vhodným aldehydem pro Cannizzarovu reakci je proto například
benzaldehyd, jehož α− uhlík je součástí benzenového jádra a nenese žádný atom
vodíku. Hydroxidový anion (OH-) atakuje karbonylový uhlík molekuly benzaldehydu a
ta odštěpí hydridový anion (H-). Ten je nukleofilem, který atakuje další molekulu
aldehydu za tvorby alkoholátu (alkoxidu). Alkoholát je však velmi silná báze, silnější,
než hydroxid, proto vedle něho nemůže existovat karboxylová kyselina.
Alkoholát z její molekuly okamžitě vytrhává kation (H+), takže se vytvoří stabilní
molekula alkoholu a zbude sůl karboxylové kyseliny, karboxylát. Teprve následným
okyselením reakční směsi se karboxylát přemění na karboxylovou kyselinu.
Úloha 46.3
Zapište průběh a výsledek Cannizzarovy reakce formaldehydu.
Řešení:
583
Haloformové reakce
To jsou reakce vedoucí ke vzniku haloformu, CHX3, kde za (X) dosazujeme
jednotlivé halogeny. Reakci poskytují methylketony, se skupinou –COCH3, ale také
acetaldehyd a ethanol, který se na acetaldehyd zoxiduje.
V zásaditém prostředí se methylová skupina halogenuje, poté se odštěpí haloform,
CHX3. Chloroform CHCl3 a bromoform CHBr3 jsou kapaliny, které v reakční směsi
nerozpoznáme, ale jodoform, CHI3, vytváří žlutou sraženinu. Proto se jodoformová
reakce používá k důkazu látek obsahujících skupinu –COCH3 (kyselina octová
nereaguje).
Vodíkový atom na α-
uhlíku je kyselý, proto
se působením
hydroxidového aniontu
odštěpí jako kation (H+)
a zbude karbanion. Ten
je nukleofilem, atakuje
molekulu jodu a po
odstoupení aniontu (I-)
vzniká jodderivát.
Substituce jodem
proběhne až do 3.
stupně, kdy se nahradí
všechny H-atomy v methylové skupině. Trijodderivát je pak atakován aniontem (OH-)
na karbonylovém uhlíku: vzniká nestabilní meziprodukt, protože nese kladné
parciální náboje na sousedních uhlíkových atomech. Proto se rozpadá odštěpením
skupiny (CHI3-), v níž je záporně nabitý uhlíkový atom zároveň silnou bází. Vytrhává
proto kation (H+) z vytvořené karboxylové kyseliny, produktem reakce je sůl
karboxylové kyseliny a žlutá sraženina jodoformu. Ta je pozitivním důkazem
přítomnosti skupiny (–COCH3).
VÝZNAMNÉ ALDEHYDY A KETONY
Methanal (formaldehyd), HCHO
Toxický štiplavý plyn dráždící sliznici a kůži, sráží bílkoviny. Jeho působením na
mléčnou bílkovinu kasein vzniká umělá rohovina – galalit. Téměř 40% vodný roztok
formaldehydu se pod označením formalín používá ke konzervaci biologického
materiálu. Formaldehyd, jak vyplyne
z následujícího textu, je
nejvýznamnějším aldehydem a
průmyslově se vyrábí katalytickou oxidací methanu. Jeho největší podíl se spotřebuje
pro výrobu plastů.
Formaldehyd také polymeruje. Dlouhým
stáním se z roztoku formaldehydu
vylučuje bílá sraženina lineárního
polymeru paraformaldehydu, která se zahřátím rozkládá zpět na formaldehyd.
Paraformaldehyd nevytváří příliš dlouhé řetězce. Polymerací v prostředí aminů však
vzniká polyformaldehyd (polyoxymethylen) stejného vzorce, ale molekulové
hmotnosti v řádu 106. Je to průhledná, tvrdá hmota, z níž se lisují výrobky, odolné
584
proti mechanickému nárazu. Jinou metodou získání polyformaldehydu je polymerace

trioxanu pomocí kyselých katalyzátorů. Trioxan je
cyklický trimer formaldehydu, vznikající destilací
vodného roztoku formaldehydu do zředěné kyseliny
chlorovodíkové. Jeho vznik můžeme zjednodušeně
zapsat takto:
S amoniakem reaguje formaldehyd na urotropin
(hexamethylentetramin). Ten slouží jako léčivo pro dezinfekci močových cest, ale
jeho nitrací se vyrábí
vojenská trhavina
hexogen, používaná
například k plnění
dělostřeleckých granátů,
nebo jako jedna ze
složek průmyslové trhaviny Semtex.
Fenoplasty – fenolformaldehydové pryskyřice

Vznikají polykondenzační reakcí formaldehydu s fenolem, při které se vyštěpuje
voda. Tímto způsobem vyrobil před více než stoletím L. H. Baekeland první
plastickou hmotu, bakelit. Podle reakčních podmínek tak vznikají dva typy plastů.
Novolaky vznikají v kyselém prostředí v přebytku fenolu. Molekula formaldehydu se
působením minerální kyseliny protonizuje a stává se elektrofilem. Na fenolu pak
proběhne elektrofilní substituce hydroxymethylenovu (methylolovou) skupinou
(-CH2-OH) do poloh ortho- a para-. S reakcí jsme se seznámili v kapitole o
alkoholech a fenolech.
Hydroxymethylenová skupina
(–CH2-OH) na aromatickém
jádře se v kyselém prostředí
protonizuje a nastanou tak
podmínky pro dehydrataci –
odštěpení vody (proto reakce
je celkově polykondenzací).
Vzniká tak reaktivní
karbokation, který je
elektrofilem a atakuje další
molekulu fenolu. Postupným
prodlužováním řetězce vzniká
lineární molekula novolaku.
Novolaky jsou rozpustné v alkoholu, benzenu, toluenu a dříve se používaly pro
výrobu syntetických nátěrových hmot. Dnes se provádí zesíťování jejich molekul při
teplotě 150°C urotropinem (hexamethylentetraminem) a molekula se tak stává
nerozpustnou. Mísí se s plnivy, barvivy a vzniká tak hmota pro lisování výrobků
širokého použití. Zesíťované novolaky se také uplatňují jako iontoměniče, katexy,
vyměňující kationty. Upravuje se jimi voda pro kotle (aby se nevytvářely usazeniny
solí), nebo k odstraňování
anorganických nečistot
z organických sloučenin.
Resolové pryskyřice jsou

průmyslově významnější a
585
vznikají v zásaditém prostředí a v nadbytku formaldehydu. V zásaditém prostředí

reaguje fenolátový anion, podléhající ochotně elektrofilní substituci do polohy ortho- a
para-. Z hlediska formaldehydu se jedná o nukleofilní adici na karbonylovou skupinu.
Reakce se nezastaví u derivátu s jednou hydroxymethylenovou skupinou, vznikají
sloučeniny se dvěma a třemi skupinami (-CH2-OH) v poloze ortho- a para- vzhledem
k (-OH) skupině fenolu. Tyto molekuly ihned samovolně kondenzují, vyštěpují vodu a
vznikají nízkomolekulární a rozpustné resoly.
Zahříváním se vytvářejí rozvětvené makromolekuly,
přes stádium obtížně rozpustných resitolů nakonec
vzniká netavitelná a nerozpustná pryskyřice, resit. Je
to reaktoplast, teplem vytvrzená a dále netavitelná
hmota (narozdíl od termoplastů, které zahříváním
opět měknou, příkladem jsou nevytvrzené novolaky).
Z resitových lisovacích prášků s přídavkem plniv a
barevných pigmentů se lisují výrobky pro
elektroinstalaci, ozubená kola pro nehlučné provozy apod. V zásadě se jedná o
modifikace původního bakelitu.
Aminoplasty – močovinformaldehydové a melaminformaldehydové pryskyřice

Vznikají polykondenzací vodného roztoku formaldehydu s močovinou, nebo
dusíkatou heterocyklickou sloučeninou melaminem, které
disponují reaktivními aminoskupinami (-NH2).
Reakce probíhají v přítomnosti zásaditých katalyzátorů,
hydroxidu sodného, nebo uhličitanu sodného. Dusíkový
atom aminoskupiny je nukleofilem, který atakuje
karbonylový uhlík formaldehydu a vytvoří se hydroxymethylenová (methylolová)
skupina (-CH2-OH). Reakcí
obou (-NH2) skupin molekuly
močoviny vzniká reaktivní
meziprodukt,
dimethylolmočovina, která
reaguje na methylolových
skupinách s dalšími
molekulami močoviny. Na
jejích vazbách (N – H) pak
probíhá kondenzace s dalšími
molekulami formaldehydu, až
se vytvoří rozvětvená, síťovitá
struktura makromolekuly
aminoplastu, jak ukazuje
reakční schéma. Na stejném
principu probíhají reakce
s aminoskupinami melaminu a
protože jsou tři, umožňují ještě
rozsáhlejší rozvětvení
makromolekuly.
Aminoplasty jsou bezbarvé a
zpracovávají se jako lisovací
hmoty, například pro
průhledné plastové nádoby pro domácnost. Přídavkem barviv a plniv je lze
586
vybarvovat na světlé pastelové tóny (plastové kbelíky, misky apod). Oproti

fenoplastům mají tu výhodu, že nepáchnou po fenolu,
proto se využívají, vedle výlisků pro elektroinstalaci,
nejčastěji jako kuchyňské nádobí. Vrstvené tvrzené
materiály se používají v nábytkářském průmyslu.
Papírové listy se nejprve impregnují fenoplastem,
povrchový dekorační list je pokryt bezbarvou
melaminovou pryskyřicí: vzniká tak odolná, omyvatelná
vrstva (Umakart). Nízkomolekulární aminoplasty
nanesené na textilie jsou podstatou nemačkavé úpravy
bavlněných tkanin.
Ethanal, acetaldehyd, CH3 – CHO
Ostře čpící kapalina, tvořící se vzduchem explozivní směs, vyrábí se adicí vody na
acetylen. Acetaldehyd se používá pro výrobu
kyseliny octové, octanu ethylnatého, voňavek i
syntetického kaučuku.
V kyselém prostředí vytváří cyklické polymery:
cyklický trimer, paraldehyd, je kapalina
s narkotickými účinky, využitelná jako netoxické
hypnotikum k navození spánku.
Stejným způsobem probíhá v kyselém
prostředí, ale při teplotě -10°C, tvorba
cyklického tetrameru až hexameru,
metaldehydu. Metaldehyd se používá jako
tzv. tuhý líh, palivo do vařičů a k podpalování.
Propenal, akrolein, CH2 = CH – CHO
Nejjednodušší nenasycený aldehyd, těkavá látka, dráždící sliznice. Vzniká

přepalováním tuků, pro potkany je kancerogenní, u člověka nevíme. Používá se pro
výrobu polyesterových pryskyřic a pro svoji vysokou reaktivitu také v organické
syntéze (například výroba propylenglykolu, kyseliny akrylové, akrylonitrilu).
Aromatické aldehydy
Benzaldehyd
Aromatický aldehyd vonící po hořkých mandlích,
používá se pro výrobu barviv, léčiv a v parfumérii.
Vyrábí se katalytickou oxidací toluenu vzdušným
kyslíkem.
Vanilin
Vázán na cukr glukosu se nachází v plodech vanilky, kterým
uděluje typickou vůni. Vanilin se používá k parfémování
potravinářských i průmyslových výrobků.
587
Ketony
Aceton, CH3 – CO – CH3

Těkavá, hořlavá kapalina, jejíž páry vytvářejí se vzduchem výbušnou směs, se vyrábí
společně s fenolem oxidací kumenu. Je výborným rozpouštědlem, například pro
rychle schnoucí barvy, rozpouštějí se v něm dokonce i některé anorganické látky,
například manganistan (KMnO4). Ve stopových množstvích se vytváří v organismu
při diabetu, je pak cítit z dechu a z moči. Tento reaktivní keton je důležitou látkou
v organické syntéze, vyrábí se z něho také methyl-methakrylát, surovina pro výrobu
polymeru.
Cyklohexanon
Získává se katalytickou redukcí fenolu na cyklohexanol, ten se pak snadno oxiduje
na keton. Slouží jako
rozpouštědlo a surovina pro
výrobu sloučeniny
ε-kaprolaktamu, z něhož se
pak vyrábí silon.
Butandion (CH3-CO-CO-CH3)
Zelená kapalina intenzivní máslové vůně a chuti, známější pod označením „diacetyl“.
Přidává se do pokrmových tuků (margarinů), získávají tak žlutou barvu, máslovou
vůni a chuť.
CHINONY
Chinony jsou cyklické diendiony, v jejichž molekulách jsou π-elektrony (C=C) vazeb
cyklu v konjugaci s π-elektrony (C=O) vazeb.
Tento
konjugovaný
systém je sám o
sobě
chromoforem,
absorbujícím
v oblasti
viditelného
záření, proto chinony jsou
barevné tuhé látky.
Struktura a reaktivita chinonů
Jednou z mála reakcí, při níž

se chinon chová jako keton, je
nukleofilní adice
hydroxylaminu na
karbonylovou skupinu, která
vede k tvorbě oximů.
Pro chinony je typická adice
na dvojnou vazbu (C = C).
588
Chinon je nenasycená sloučenina, aduje molekuly chloru i

bromu a vzniklý adiční produkt, 1,2-dihalogenderivát, pak
snadno přesmykuje na 1,2-dihalogenderivát hydrochinonu.
Přesmykem se vytvoří energeticky výhodný aromatický stav
(chinon aromatickou sloučeninou není, fenol hydrochinon a
jeho substituční deriváty jsou aromatické látky).
Jiným druhem adice, která se snadno uskutečňuje na chinonech, je cykloadice.
V této Dielsově - Alderově reakci (dienové syntéze), která probíhá jako součinný
proces, vystupuje chinon v úloze dienofilu.
Velice významnou reakcí je redukce chinonů na dvojsytné fenoly. Průběh dějů je
zvratný a to má zásadní biologický význam. Přírodní chinony představují redoxní
systém, zajišťující přenos elektronů a kationtů (H+) přes biomembrány.
Děj probíhá ve dvou krocích: nejprve jednoelektronovou redukcí a přijetím kationtu

(H+) vzniká meziprodukt semichinon s nepárovým elektronem na atomu
kyslíku a jednou skupinou (-OH), ve druhém kroku, za účasti (H+),
proběhne redukce dalším elektronem na dvojsytný fenol hydrochinon.
Takový redoxní systém má dokonce svůj technický význam.
Ekvimolární směs oxidované a redukované formy (tj. chinonu a
hydrochinonu) vytváří komplex, zvaný chinhydron. Tato krystalická látka
se využívá v analytické chemii jako náplň chinhydronové elektrody pro
potenciometrické titrace.
Významné přírodní chinony
Ubichinon (koenzym Q)
zajišťuje přenos
elektronů a iontů (H+)
v dýchacím řetězci na
membráně
mitochondrií, k níž ho
poutá dlouhý uhlovodíkový (tzv. isoprenoidní) postranní řetězec. V chloroplastech
rostlin zajišťuje podobnou úlohu plastochinon, součást elektronového transportního
řetězce v primárních pochodech fotosyntézy.
Vitamin K2, farnochinon, je nezbytný pro pochody
srážení krve, umožňuje tvorbu prothrombinu a
dalších faktorů kaskády hemokoagulace. Ještě
účinnější je syntetický vitamin K3, menadion, který
se vyrábí oxidací 2-methylnaftalenu.
Červenohnědé naftochinonové barvivo juglon
z listů a obalů plodu ořešáku královského (Juglans regia) má protibakteriální,
fungicidní a cytostatický účinek, u citlivých osob vyvolává kontakt s ním kožní záněty
(kromě toho, že barví kůži hnědě).
Od anthrachinonu se odvozuje pestrá škála přírodních
barviv. Některé z nich, emodiny, mají projímavé
589
účinky a slouží k přípravě čajových směsí. Příkladem je frangulaemodin z kůry

krušiny olšové (Frangula alnus).
Jiným přírodním anthrachinonovým barvivem, izolovaným z mořeny barvířské (Rubia
tinctorum), je alizarin. Dnes se vyrábí průmyslově. Jeho soli s kationty (Al3+) vytvářejí
červené laky, s kationty (Fe3+) fialové laky. Kation kovu (M3+) vytváří komplex se
třemi molekulami alizarinu. Alizarin se používá jako mořidlové barvivo na textil:
materiál se nejprve moří kamencem
(roztokem podvojného síranu jednomocného
a trojmocného kovu). Textilní vlákna k sobě
poutají kationty (M3+), například (Al3+) a po
přidání alizarinu se vytvoří nerozpustný
barevný lak (komplex), pevně vázaný
k textilnímu vláknu.
Úloha 46.4
Zapište a objasněte průběh reakce acetaldehydu s amoniakem.
Řešení:
Z výkladu víme, že amoniak a primární aminy reagují s karbonylovými sloučeninami
za vzniku iminů. Amoniak je nukleofilní činidlo, které svým volným elektronovým
párem na atomu dusíku atakuje elektronově deficitní uhlík karbonylové skupiny.
V prvním kroku tak proběhne nukleofilní adice, kterou zaniká dvojná vazba (C=O) a
vytváří se meziprodukt, aminoalkohol. Ve druhém kroku následuje eliminace,
odštěpením molekuly vody se vytvoří nepříliš stabilní produkt, imin acetaldehydu.
590
47. KARBOXYLOVÉ KYSELINY
Karboxylové kyseliny jsou látky, obsahující karboxylovou funkční skupinu (-COOH),

která je výrazně polární, jak ukazuje mapa elektrostatických
potenciálů kyseliny octové.
Ačkoli na tuto funkční skupinu můžeme formálně pohlížet jako na
složeninu karbonylové skupiny (C = O) a hydroxylové skupiny (-OH),
chemické vlastnosti karboxylových kyselin se liší od aldehydů a
ketonů, stejně jako od alkoholů a fenolů. Vnímejme proto skupinu
(-COOH) jako svébytnou funkční skupinu, jejíž atom uhlíku je
v hybridním stavu (sp2) a atomy funkční skupiny leží v jedné rovině.
NÁZVOSLOVÍ
Systematické názvy karboxylových kyselin již dokážeme odvodit (kapitola 2), v praxi
se však běžně používají triviální názvy, s nimiž se nyní také seznámíme.
Nejprve nejjednodušší monokarboxylové kyseliny:
Hlavní dikarboxylové kyseliny:

591
Aromatické karboxylové kyseliny:
Mastné kyseliny jsou monokarboxylové kyseliny se sudým počtem uhlíkových atomů

(vyplývá z jejich biosyntézy) a dlouhým, nepolárním uhlovodíkovým zbytkem, které
se vyskytují v přírodě jako složky tuků. Nenasycené mohou mít na dvojných vazbách
konfiguraci (E-), čili (trans-), nebo konfiguraci (Z-), čili (cis-).
Názvoslovný zbytek karboxylových kyselin, odvozený odštěpením skupiny (-OH) od

karboxylové skupiny,
se obecně označuje
termínem „acyl“.
K nejběžnějším patří
acyl odvozený od
kyseliny octové, pro něj používáme označení „acetyl“.
592
FYZIKÁLNÍ VLASTNOSTI
Molekuly karboxylových kyselin vytvářejí pomocí vodíkových vazeb dosti stabilní

dimery, proto jsou méně těkavé
(mají vyšší teploty varu), než jim
odpovídající alkoholy, nebo
aldehydy.
Sloučenina: CH3-CHO CH3-CH2-OH CH3-COOH

acetaldehyd ethanol kyselina octová
Teplota varu: 21°C 78°C 118°C
Vodíkové vazby vytvářejí kyseliny také s molekulami vody,

proto karboxylové kyseliny s kratším řetězcem jsou ve vodě
dobře rozpustné. Do (C4) neomezeně mísitelné, (C5) ještě
dobře rozpustná, delší uhlovodíkový řetězec pak už
rozpustnosti ve vodě brání.
Teplotu tání ovlivňuje možnost pravidelného uspořádání uhlovodíkových zbytků

kyseliny. Těsné uspořádání těchto řetězců nasycených mastných kyselin umožňuje
významnou hydrofobní interakci, teploty tání jsou vyšší, proto nasycené mastné
kyseliny jsou za normální teploty tuhými látkami.
Nenasycené mastné kyseliny s konfigurací (Z-), čili (cis-) na dvojné vazbě pravidelné
uspořádání narušují, proto teplota tání klesá, tyto látky jsou kapalné. To je důvod,
proč tuky s obsahem nasycených mastných kyselin jsou tuhé, zatímco tuky
s převahou nenasycených mastných kyselin jsou kapalné (oleje). Porovnejme teploty
tání: kyselina stearová (70°C), kyselina olejová (16°C), kyselina linolová (-5°C),
kyselina linolenová (-11°C).
STRUKTURA A REAKTIVITA
Karboxylová skupina (-COOH) je

kyselá, působením báze (B-)
odštěpuje kation (H+) za tvorby
karboxylátového aniontu (soli
kyseliny). To je umožněno značnou
polaritou vazby (O – H) v karboxylové skupině, směrem k elektronegativnějšímu
atomu kyslíku. Doplňme, že alifatické karboxylové kyseliny mají mírně kyselý atom
593
vodíku v α-poloze vzhledem ke karboxylu. Kladně nabitý uhlíkový atom karboxylové

skupiny snižuje elektronovou hustotu na α-uhlíku, ten se ji doplňuje z vazby (C – H),
která se tím stává polární. Působením silné báze tedy může být odštěpen vodík v α-
poloze a vzniká karbanion, jehož volný elektronový pár je pak v konjugaci s dvojnou
vazbou (C = O).
Aromatické karboxylové kyseliny nedisponují kyselými atomy vodíku na aromatickém
jádře, avšak může na něm probíhat aromatická elektrofilní substituce. Elektrofil (E+)
vstupuje do poloh (meta-), protože v polohách (ortho- a para-) vzniká elektronový
deficit díky (-I) a (-M) efektu karboxylové skupiny (je to substituent 2. řádu).
Polární vazba (C – COOH) v molekulách karboxylových kyselin umožňuje
průběh dekarboxylace, odštěpení stabilní molekuly (CO2) zahříváním.
Elektronegativní, záporně nabité kyslíkové atomy disponují volnými elektronovými
páry, proto mohou být atakovány elektrofilními činidly. Takovým činidlem může být i
kation (H+), odštěpený z minerální kyseliny (kysele katalyzované reakce).
REAKCE KARBOXYLOVÝCH KYSELIN
Kyselé vlastnosti karboxylových kyselin – tvorba solí
Působením báze karboxylová skupina odštěpuje kation (H+), disociací vzniká

karboxylátový anion. Ten je dobře stabilizován, jak ukazují rezonanční struktury,
proto ochotně vzniká. π-elektronový oblak je delokalizován přes oba atomy kyslíku i
atom uhlíku, obě vazby (C- O) jsou stejně dlouhé, řád vazby = 1,5. K úplné disociaci
postačuje už tak slabá
báze, jakou je roztok
hydrogenuhličitanu
sodného, NaHCO3.
Karboxylátový anion je
struktura s úplným
elektrickým nábojem,
nikoli jen parciálními
náboji, takže coby
iontová sloučenina je dobře rozpustný v polárních rozpouštědlech, hlavně ve vodě.
Zatímco alifatické karboxylové kyseliny s více, než pěti C-atomy v řetězci se ve vodě
nerozpouštějí, stejně, jako aromatické karboxylové kyseliny, jejich karboxylátové
anionty jsou ve vodě dobře rozpustné. Karboxylátové anionty (resp.sodné a draselné
soli) mastných kyselin jsou mýdla.
Síla karboxylových kyselin

Karboxylové kyseliny obecně patří mezi slabé kyseliny, jejich disociační konstanta
(KA) se nejčastěji pohybuje v řádu 10-4 až 10-5, čili hodnota pKA = 4 až 5.
Připomeňme, že čím vyšší ke hodnota (KA), resp. čím nižší je hodnota (pKA), tím je
kyselina silnější.
Co ovlivní sílu konkrétní karboxylové kyseliny? Kyselina je tím silnější, čím snáze
disociuje, tedy čím stabilnější bude karboxylátový anion, který disociací vzniká. Víme
už, že je sám o sobě stabilizován rezonancí, ale může být stabilizován ještě dalšími
vlivy a ty pak zvyšují sílu kyseliny. Jsou to vlivy, způsobující delokalizaci záporného
náboje z karboxylátové skupiny na další atomy v molekule. Může to být substituent s
(-I) efektem, který si přitahuje část elektronové hustoty z karboxylátového C-atomu:
594
Nejsilnější vliv se projeví na α-uhlíku,

elektronegativní atom kyslíku (-OH)
skupiny snižuje hodnotu pKA. Tři
atomy fluoru už představují extrém,
kyselina trifluoroctová je srovnatelně
silná, jako silné minerální kyseliny.
Úloha 47.1
Posuďte sílu uvedené dvojice kyselin a
svoje řešení si ověřte vyhledáním hodnot
jejich pKA:
Řešení:
Kyselina 2-hydroxypropanová je silnější, protože (-OH) skupina v α-poloze působí
záporným indukčním efektem, jímž snižuje
záporný náboj karboxylátového aniontu a
tím jej stabilizuje. Ověření souhlasí, čím
nižší je hodnota pKA, tím silnější kyselinou
je daná látka.
Redukce karboxylových kyselin
Komplexními hydridy (tetrahydridohlinitanem

lithným) se karboxylové kyseliny redukují až na
primární alkoholy.
Esterifikace
Esterifikace je reakce karboxylové kyseliny s alkoholem, za tvorby funkčního derivátu

kyseliny, esteru. Jelikož estery lze získat z karboxylových kyselin i jinou cestou,
označuje se uvedená kysele katalyzovaná reakce s alkoholem z historických důvodů
jako Fischerova esterifikace.
Minerální
kyselina
protonizuje
karboxylovou
skupinu na
kyslíkovém
atomu
skupiny
(C=O),
protože zde
je nejvyšší
elektronová
hustota. Tím
se prohloubí
elektronový
595
deficit na uhlíkovém atomu, který se stává silným nukleofilním centrem a je atakován

nukleofilem, volným elektronovým párem kyslíkového atomu alkoholu. Po nukleofilní
adici alkoholu následuje přesun kationtu (H+) na (-OH) skupinu, aby vznikly podmínky
pro eliminaci molekuly vody. Ta nastane, jestliže jiná molekula vody v úloze báze
vytrhne kation (H+) z druhé (-OH) skupiny a vzniká ester kyseliny.
Shrneme-li průběh reakce, vidíme, že při esterifikaci poskytne molekula karboxylové
kyseliny skupinu (-OH) a molekula alkoholu vodík pro tvorbu vody. To je rozdíl oproti
neutralizaci, kdy kyselina pro tvorbu vody poskytuje kation (H+) a hydroxid anion
(OH-). Znamená to, že
kyslíkový atom, poutající
alkylovou skupinu esteru,
pochází z alkoholu.
Esterifikace je dokonale
zvratná reakce, její
opačný průběh se označuje jako kyselá hydrolýza esteru.
Uvedená esterifikační reakce neprobíhá s fenoly, proto fenylestery získáváme jinak,
přeměnou funkčních derivátů kyselin (acylhalogenidů, nebo anhydridů).
Úloha 47.2
Zapište chemickou reakci a pojmenujte produkt:
a) HCOOH + CH3-CH2OH
b) CH3-CH2-CH2OH + CH3-COOH
Řešení:
a) Reakcí kyseliny mravenčí (methanové) s ethanolem vzniká ethylester kyseliny
mravenčí (ethylmethanoát).
HCOOH + CH3-CH2OH HCOOCH2-CH3 + H2O
b) Reakcí propanolu s kyselinou octovou (ethanovou) vzniká propylester kyseliny

octové (propylethanoát).
CH3-CH2-CH2OH + CH3-COOH CH3-CH2-CH2OOC-CH3 + H2O
Tvorba halogenidů kyselin
Náhrada (-OH) skupiny v karboxylové skupině není možná přímo, protože (OH-) je
špatně odstupující skupina.
Záměna je možná až tehdy,
jestliže se vytvoří dobře
odstupující skupina. Záměnu
za halogen provádíme
halogenidem fosforečným,
nebo thionylchloridem.
Tvorba amidů
Reakce karboxylové kyseliny s amoniakem, nebo aminy, vede k tvorbě amonných

solí, protože se uplatní bazické vlastnosti těchto látek. Reakce je řízena kineticky,
596
probíhá rychle a rovnováha je výrazně posunuta ve prospěch soli. Karboxylátový

anion soli je stabilizovaný, méně reaktivní, než kyselina, proto se na amid nepřemění.
Při zahřívání směsi (∆) nad 100°C se však uplatní i nukleofilní vlastnosti dusíkového
atomu, který
atakuje uhlík
karboxylové
skupiny: pro
reakci je
k dispozici jen
malý podíl
molekul volné
kyseliny a
amoniaku,
určený
rovnovážnou konstantou reakce. Odebíráním těchto molekul (jejich zreagováním na
amid) se však rozkládá další podíl amonné soli. Reakce řízená termodynamicky tak
vede ke stabilnímu produktu, amidu kyseliny.
Tvorba anhydridů
Anhydridy jsou produkty dehydratace karboxylových kyselin. Tyto reaktivní funkční

deriváty získáváme přeměnou z jiných funkčních derivátů karboxylových kyselin.
Přímou dehydratací (zahřátím) vznikají pouze z dikarboxylových kyselin, jestliže se
odštěpením vody
může vytvořit
stabilní pětičlenný,
nebo šestičlenný
cyklus:
Dekarboxylace
Dekarboxylace je odstranění karboxylové skupiny ve formě stabilní molekuly CO2. Je

typická pro soli a další funkční deriváty karboxylových kyselin, na tomto místě
rozebereme pouze dekarboxylaci dikarboxylových kyselin.
1,2- a 1,3-dikarboxylové
kyseliny odštěpují
zahřátím molekulu CO2,
kyseliny se vzdálenějšími
karboxylovými skupinami
se dehydratují a poskytují
anhydridy.
VÝZNAMNÉ KARBOXYLOVÉ KYSELINY
Kyselina mravenčí, H-COOH

Ostře čpící kapalina o teplotě varu 100,5°C, se v přírodě vyskytuje v trichomech
kopřiv a produkují ji některé druhy mravenců (destilací mravenčích těl s vodní párou
597
byla získána již v 17. století). Koncentrovaná způsobuje na kůži tvorbu puchýřů, její
chemické vlastnosti jsou výjimečné: kromě karboxylové skupiny, která jí uděluje
kyselé vlastnosti, obsahuje zároveň aldehydickou skupinu, která jí uděluje redukční
vlastnosti. Proto z Fehlingova roztoku vyredukuje červený oxid měďný, z Tollensova
činidla vyredukuje kovové stříbro (stříbrné zrcátko). Kyselina se používá k podpoření
mléčného kvašení při silážování zelených krmiv, v textilním průmyslu při úpravě pH
barvicích a mořicích lázní, v kožedělném průmyslu k odvápňování kůží, v chemickém
průmyslu pro výrobu esterů a srážení latexu pro výrobu přírodního kaučuku.
Kyselina octová, CH3 – COOH

Bezvodá kyselina octová je také ostře čpící kapalina, tuhnoucí při teplotě pod 17°C
na hmotu podobnou ledu (odtud název „ledová kyselina octová“). S vodou se mísí
v každém poměru, ale rozpouští také mnoho organických látek, včetně bezvodých
uhlovodíků.
V potravinářství se používá zředěný roztok kyseliny octové (8%), vzniklý octovým
kvašením zředěného ethanolu (vína), pod označením „vinný ocet“.
CH3 – CH2 – OH + O2 CH3 – COOH + H2O
Výroba probíhá v kvasných kádích, ocetnicích, rozdělených dvěma vodorovnými

přepážkami na tři části. Do horní se čerpá zředěné víno a 7% roztok kyseliny octové,
tzv. ředina. Směs stéká do střední části, vyplněné bukovými hoblinami, jež jsou
naočkovány bakteriemi octového kvašení (Bacterium schützenbachii). Jejich enzymy
zoxidují ethanol na kyselinu octovou, jejíž 8 – 10% roztok protéká roštem do spodní
části ocetnice. Pod rošt se kompresorem vhání vzduch, aby byl k dispozici kyslík,
potřebný pro oxidaci.
Průmyslová výroba kyseliny octové využívá více postupů. Stále méně je využívána
oxidace acetaldehydu vzduchem za katalýzy octanem manganatým. Acetaldehyd pro
tuto výrobu se dříve získával adicí vody na acetylen (Kučerovova reakce), místo
drahého ethynu se dnes využívá katalytická oxidace levnějšího ethenu.
Novější výrobní postupy jsou založeny na oxidaci butanu a butenů (za teploty 175°C,
vysokého tlaku a katalýzy octanem kobaltnatým), nebo na karbonylaci methanolu
oxidem uhelnatým. Reakce probíhá v přítomnosti katalyzátorů na bázi rhodia a
kobaltu, za teplot kolem 200°C a tlaku 50 MPa.
CH3 – OH + CO CH3 – COOH
Kromě potravinářského použití slouží kyselina octová jako rozpouštědlo a reakční

prostředí, používá se pro výrobu esterů (vinylacetát jako monomer pro výrobu
polyvinylacetátu, ethylacetát jako rozpouštědlo), acetátu celulózy (pro výrobu
acetátového hedvábí) a také solí. Octan sodný je složkou acetátových pufrů, roztok
octanu hlinitého se používá pro přípravu obkladů při výronech.
Kyselina propionová, CH3–CH2–COOH, kyselina máselná, CH3–(CH2)2–COOH

Obě kyseliny odporně zapáchají, nikoli však jejich estery. Estery kyseliny máselné
s glycerolem jsou součástí másla (asi 3,5%) a podílejí se na jeho vůni. Rozkladem
esteru se uvolňuje volná kyselina máselná (žluknutí másla) a máslo zapáchá. Estery
kyseliny propionové a máselné jsou součástí lipidů, tukových látek v potu.
Bakteriálním rozkladem těchto esterů se uvolňují samotné kyseliny, způsobující
zápach (například prádla, nasáklého potem).
598
Kyselina akrylová, CH2=CH–COOH, kyselina methakrylová, CH2=C(CH3)COOH

Tyto nenasycené karboxylové kyseliny, propenová a methylpropenová, slouží ve
formě esterů jako monomery pro výrobu polymerů a kopolymerů, sloužících jako
lepidla i plasty. Proto se tyto kyseliny průmyslově vyrábějí, kyselina akrylová
katalytickou oxidací propenu, kyselina methakrylová z acetonu, přes kyanhydrin.
Z něho se hydrolýzou odstraní dusík ve formě amonné soli a dehydratací kyselinou
sírovou vzniká
produkt.
Používá se pro
syntézu
methylesteru,
jehož
polymerací vzniká polymethylmethakrylát (organické sklo, plexisklo).
Kyselina sorbová, (2E,4E)-hexa-2,4-dienová kyselina

Tato nenasycená kyselina má na obou dvojných vazbách konfiguraci
(E-), čili (trans-). Silně inhibuje růst plísní, používá se proto jako
konzervační činidlo v potravinářství.
Kyselina benzoová
Podobně, jako předchozí kyselina, se používá jako
konzervační prostředek v potravinářství. Je však
významná také pro syntézu léčiv, barviv, esterů, proto
se průmyslově vyrábí katalytickou oxidací toluenu na kobaltových katalyzátorech.
Mastné kyseliny
To jsou karboxylové kyseliny s dlouhým, alifatickým hydrofobním řetězcem a sudým
počtem C-atomů, vytvářející s glycerolem triestery, triacylglyceroly, čili tuky.
Víme už, že teplota tání nasycených mastných kyselin je vyšší (pravidelné,
krystalické uspořádání molekul), než teplota tání cis-nenasycených mastných kyselin
(narušení pravidelného uspořádání řetězců). Proto nepřekvapí, že v tělech
teplokrevných živočichů převažují tuky při laboratorní teplotě tuhé (a nasycené
mastné kyseliny), zatímco rostliny, žijící při nižších teplotách, disponují tuky za této
teploty kapalnými, oleji (obsahují hlavně cis-nenasycené mastné kyseliny).
Rostlinné oleje se upravují na tužší, mazlavé margariny ztužováním, katalytickou
částečnou hydrogenací na niklovém katalyzátoru. Úbytkem dvojných vazeb v acylech
mastných kyselin tuk tuhne.
Kyselina šťavelová, HOOC – COOH

Tato nejjednodušší dikarboxylová kyselina krystalizuje jako dihydrát a používá se v
analytické chemii (manganometrie, příprava standardních roztoků). V přírodě se
vyskytuje v rostlinných zdrojích, ve formě rozpustných draselných a sodných solí.
S ionty (Ca2+) tvoří nerozpustný šťavelan vápenatý, dokáže vyvázat vápník
v organismu, proto je toxická (vyvázáním iontů Ca2+ z krve se krev stává
nesrážlivou). Mikrokrystalky šťavelanu vápenatého mohou poškodit tubuly
ledvinových nefronů a způsobit selhání ledvin. Chelatační účinek kyseliny šťavelové
pro kationty v oxidačním čísle (+II) a vyšším se využívá k čištění skvrn, například od
rzi (vyváže železité ionty).
599
Úloha 47.3
Zapište schématicky esterifikační
reakci, kterou odvodíme molekulu
tuku, obsahující acyl kyseliny
palmitové, stearové a olejové.
Řešení:
Alkoholem je glycerol, z jehož (-OH)
skupin se při esterifikaci odštěpuje
vodík. Z uvedených tří mastných
kyselin se při esterifikaci odštěpí vždy
skupina (-OH):
Kyselina adipová HOOC – (CH2)4 – COOH

Průmyslově se vyrábí oxidačním štěpením
cyklohexanu a představuje významnou
surovinu pro výrobu makromolekulárních látek,
polyamidů. Její reakcí
s hexamethylendiaminem vzniká polyamid 6,6,
Nylon. Používá se pro výrobu rybářských
vlasců a strun, nejvíce však textilních vláken
pro nemačkavé tkaniny.
Kyselina tereftalová (benzen-1,4-dikarboxylová)

Tato dvojsytná kyselina (má dvě skupiny
COOH) vytváří s ethylenglykolem,
dvojsytným alkoholem, lineární polyester,
polyethylenglykoltereftalát (PET).
Polyesterová vlákna se používají pro
výrobu tkanin, ale polyester slouží také
jako obalový materiál (PET láhve na
nápoje).
Kyselina tereftalová se nejprve
esterifikuje methanolem a poté se
provede reesterifikace ethylenglykolem,
uvolňovaný methanol se oddestiluje.
Následuje polykondenzační reakce
(vyštěpení vody) za sníženého tlaku a
vyšší teploty, která vede ke vzniku
lineárního polymeru.
600
48. FUNKČNÍ DERIVÁTY KARBOXYLOVÝCH KYSELIN
Deriváty karboxylových kyselin, které vznikly záměnou (OH) skupiny v karboxylové

funkční skupině za jiný atom, nebo skupinu (Z).
Elektronově deficitní uhlíkový atom skupiny (C=O)

může být atakován nukleofilním činidlem. Proběhne
tak nukleofilní adice, která je následována eliminací
odstupující skupiny (Z). V principu tak došlo k záměně
skupiny (Z) za nukleofil, proběhla nukleofilní acylová
substituce.
Vodíkový atom vázaný na α-uhlíku je kyselý, silná báze jej odštěpí za vzniku
karbaniontu, stabilizovaného rezonancí (volný elektronový pár je v konjugaci
s dvojnou vazbou (C=O). Karbanion pak vystupuje jako nukleofil a zahajuje
nukleofilní adice.
Schéma ukazuje hlavní
skupiny funkčních derivátů a
jejich vzájemné přeměny:
reaktivnější derivát lze
převést na derivát o nižší
reaktivitě. Nejreaktivnější
acylhalogenidy lze reakcí se
solí karboxylové kyseliny
převést na anhydridy, reakcí
s alkoholem na estery, reakcí
s amoniakem (nebo aminy)
na amidy a působením
hydroxidu na soli
Z anhydridů lze působením
alkoholu vytvořit estery,
působením amoniaku amidy,
působením hydroxidu soli
Estery můžeme působením
amoniaku přeměnit na amidy,
působením hydroxidu na soli.
Soli karboxylových kyselin jsou nejméně reaktivní, mohou se vytvářet působením
hydroxidu (alkalickou hydrolýzou) z ostatních derivátů.
Nyní můžeme sestavit pořadí reaktivity jednotlivých funkčních derivátů:
Acylhalogenidy > anhydridy > estery > amidy > soli
Od uvedených skupin funkčních derivátů můžeme odvodit ještě další funkční

deriváty, například od amidů lze odvodit nitrily, jak uvidíme v dalším textu.
601
SOLI KARBOXYLOVÝCH KYSELIN
Můžeme je získat neutralizací karboxylové kyseliny zásadou, nebo alkalickou

hydrolýzou jiného funkčního derivátu.
Úloha 48.1
Zapište a charakterizujte reakci kyseliny octové s hydroxidem draselným.
Řešení:
Jde o neutralizaci, při níž se z kyseliny odštěpí kation (H+), z hydroxidu anion (OH-),
produktem reakce je voda a sůl karboxylové kyseliny.
CH3-COOH + KOH CH3-COO-K+ + H2O
kyselina octová octan draselný
Soli mastných kyselin – mýdla
Z hlediska fyzikálního chování se jedná o tenzidy, látky, snižující povrchové napětí

kapaliny. Chemicky jde o sodné, nebo draselné soli mastných kyselin. Jejich
molekuly jsou tvořeny hydrofilní (polární) částí iontové povahy a vodu odpuzující
hydrofobní částí, kterou představuje dlouhý uhlovodíkový řetězec. Ve vodném
prostředí molekuly mýdel vytvářejí komplexy, zvané micely, v nichž jsou molekuly soli
orientovány hydrofobními konci dovnitř a hydrofilními částmi směrem k povrchu, do
vody. Mycí účinek
spočívá v tom, že ve
vodě nerozpustná
nečistota hydrofobní
povahy se při
kontaktu s micelou
mýdla soustřeďuje
do prostoru
hydrofobních
řetězců, micela se
zvětšuje do podoby váčku. Jeho hydrofilní povrch vtahuje váček do vodného
prostředí, opláchnutím vodou je tak nečistota odstraněna.
HALOGENIDY KARBOXYLOVÝCH KYSELIN
Jde nejčastěji o reaktivní, těkavé kapaliny, s dráždivým, často slzotvorným účinkem.

Reaktivita vůči nukleofilním činidlům roste s polaritou vazby C – halogen, protože se
zvyšuje kladný náboj na C-atomu. Reaktivita proto klesá od fluoridů k jodidům.
Taktéž uhlovodíkový zbytek
acylhalogenidu je důležitý. Alkyl
snižuje kladný náboj C-atomu jen
málo, (kladným indukčním efektem),
nenasycený zbytek, jehož vazba
(C = C) je v konjugaci s vazbou
(C = O), snižuje elektronový deficit
uhlíku výrazněji, kladným
mezomerním efektem. Nejvyšší (+M)
602
efekt vykazuje arylový zbytek, protože nastává rozsáhlá konjugace vazby (C = O)

s π-elektrony aromatického jádra. Proto nasycené acylhalogenidy jsou
nejreaktivnější, reagují bouřlivě už za studena a nejméně reaktivní jsou aromatické
acylhalogenidy, reagující až po zahřátí. Mechanismem nukleofilní acylové substituce
z acylhalogenidů působením solí vznikají anhydridy, působením alkoholů
(alkoholýza) estery, působením amoniaku (amonolýza) a působením aminů
(aminolýza) amidy a konečně působením hydroxidu (alkalická hydrolýza) vznikají
soli. S těmito přeměnami jsme se už v úvodním přehledu seznámili, nyní si jako
model reakčního mechanismu nukleofilní acylové substituce vysvětlíme průběh
hydrolýzy acylchloridu na karboxylovou kyselinu.
Nukleofilní acylová substituce
Molekula
vody je
nukleofilem,
který atakuje
uhlíkový atom
acylchloridu,
proběhla nukleofilní adice. Přechodně se vytvoří alkoxidový anion, ovšem následnou
eliminací odstupujícího aniontu (Cl-) se obnoví skupina (C = O). Odštěpením kationtu
(H+) působením vody vzniká karboxylová kyselina a kyselina chlorovodíková,
v disociované formě.
Významné acylhalogenidy
Acetylchlorid, CH3-COCl
Těkavá kapalina o teplotě varu 52°C na vzduchu dýmá, má štiplavý zápach a dráždí
sliznice. Je to nejběžnější acetylační činidlo pro aromatické substituce i další reakce.
Benzoylchlorid
Páchnoucí kapalina o teplotě varu 197°C, méně reaktivní, s vodou nebo alkalickými
hydroxidy reaguje po zahřátí,
pomalu. Používá se pro
benzoylace, vnášení
benzoylové skupiny C6H5-CO,
ale také pro syntézu
dibenzoylperoxidu. Vzniká
reakcí s peroxidem vodíku v zásaditém prostředí a slouží jako iniciátor radikálových
reakcí, například polymerací.
Dichlorid kyseliny tereftalové

Slouží pro výrobu aramidů, aromatických
polyamidů. Polykondenzační reakcí
s bifunkčním aminem,
p-fenylendiaminem, vzniká aramid kevlar.
Jeho vlákna mají pevnost ocelové struny
stejné tloušťky, jsou však pětkrát lehčí.
Z kevlarových vláken se dnes vyrábějí
neprůstřelné vesty.
603
ANHYDRIDY KARBOXYLOVÝCH KYSELIN
Název napovídá, že je odvodíme vyštěpením molekuly vody ze dvou karboxylových

skupin: k tomu potřebujeme dvě molekuly monokarboxylových kyselin, někdy postačí
jedna molekula dikarboxylové kyseliny. Jejím zahříváním vznikne anhydrid tehdy,
jestliže se může vytvořit stabilní pěti-, nebo šestičlenný cyklus.
Ostatní skupiny karboxylových kyselin nelze
zahříváním dehydratovat, je nutné použít silné
dehydratační činidlo, jakým je oxid fosforečný, P2O5.
Další zdroj anhydridů již známe: jsou jím reaktivnější
acylhalogenidy, které se přeměňují na anhydridy
působením solí karboxylových kyselin.
Úloha 48.2
Zapište průběh reakce acetanhydridu s cyklopentanolem.
Řešení:
Alkohol je
nukleofilem a jeho
reakcí
s anhydridem
vznikne ester.
Proběhne
nukleofilní acylová
substituce, typická
reakce funkčních
derivátů
karboxylových
kyselin.
Maleinanhydrid
Tradičně se vyrábí
oxidací benzenu
vzduchem při teplotě
400°C, za katalýzy
oxidem vanadičným a
molybdenovým. Nověji
se využívá oxidace
butanu za stejné
katalýzy.
Největší podíl
maleinanhydridu se
spotřebuje pro výrobu
polyesterových
pryskyřic pro skelné
lamináty. Vznikají
nanášením vrstev
pryskyřice na vrstvy
tkaniny ze skelných vláken a vynikají pevností, pružností a odolností vůči vnějším
604
podmínkám. Reakcí maleinanhydridu s ethylenglykolem vzniká nejprve lineární

polyester, ten se rozpustí ve styrenu, nanese na skelnou tkaninu a vytvrdí se
dibenzoylperoxidem. Dojde ke kopolymeraci styrenu s polyesterem za tvorby
zesíťovaného polymeru.
Ftalanhydrid
Vyrábí se oxidací naftalenu a nověji o-xylenu vzduchem při 350°C za katalýzy V2O5.
Je potřebný pro výrobu esterů (změkčovadel, alkylftalátů) a pro výrobu
polyesterových pryskyřic. Reakcí s vícesytným alkoholem, glycerolem, se nejprve
získá lineární polyester, který má na glycerolovém zbytku ještě jednu (-OH) skupinu
volnou. Zahříváním dojde k zesíťování molekuly a vznikají nerozpustné, netavitelné
alkydové pryskyřice, glyptaly. Dnes už se téměř nevyrábějí.
Místo toho se polyesterifikace provádí v prostředí nenasycené mastné kyseliny
(například linolové).
Volná (-OH) skupina
glycerolu je pak
esterifikována jejím
nenasyceným acylem,
vznikají modifikované
polyesterové pryskyřice.
Používají se jako
nátěrové hmoty, protože
po nanesení na podklad
se teplem a oxidací
vzduchem zesíťují za
současného zániku
dvojných vazeb. Vzniká
tak trojrozměrný
polymer, vytvářející
elastický a trvanlivý film.
ESTERY
Estery jednodušších karboxylových kyselin jsou příjemně vonící kapaliny prakticky

nerozpustné ve vodě, ale
rozpustné v organických
rozpouštědlech. Běžně se
využívají jako laboratorní
rozpouštědla. V názvosloví
esterů se často používá
latinského základu názvu
kyseliny, především
v biochemii. Pak ethyl-
methanoát pojmenujeme jako
ethyl-formiát, pentyl-ethanoát
je pentyl-acetát (kyselina
mravenčí, lat. acidum
formicum), kyselina octová,
lat. acidum aceticum).
605
Estery mastných kyselin jsou tuky (s glycerolem), nebo vosky (s jednosytným

mastným alkoholem).
Struktura a reaktivita esterů
Uhlíkový atom alkyloxykarbonylové

skupiny je elektronově deficitní, proto
představuje reakční centrum pro
nukleofilní činidlo. Poslední z uvedených rezonančních struktur však ukazuje, že
kladný náboj uhlíkového atomu je snižován posunem volného elektronového páru ze
sousedního kyslíku (na němž se nyní vytvoří kladný náboj). To snižuje atraktivitu pro
atak nukleofilním činidlem, proto estery jsou méně reaktivní, než podobné aldehydy a
ketony.
Kyselá hydrolýza a transesterifikace (reesterifikace)
Víme už, že estery vznikají, mimo jiné, Fischerovou esterifikací karboxylové kyseliny
alkoholem, za katalýzy minerální kyselinou. Protože je to reakce dokonale zvratná,
atakuje kation (H3O+), pocházející z minerální kyseliny, kyslíkový atom skupiny
(C=O) esteru. Nyní může nukleofilní činidlo atakovat uhlíkový atom esteru. Jestliže je
nukleofilem voda, proběhne kyselá hydrolýza esteru na karboxylovou kyselinu a
alkohol. Nukleofilem
však může být
molekula jiného
alkoholu, pak dojde
k transesterifikaci
(reesterifikaci) za
tvorby jiného druhu
esteru.
Alkalická hydrolýza esteru, zmýdelnění
Jde o nukleofilní acylovou substituci, kdy je alkyloxykarbonylový uhlíkový atom

molekuly esteru atakován nukleofilem, hydroxidovým aniontem (OH-) a po této adici
vzniká alkoxid. Následuje eliminace skupiny (OR), která umožňuje obnovení
karbonylové
skupiny (C=O).
V eliminační
fázi odstupuje
alkoholátový
anion (OR-),
který je velice
silnou bází.
Proto vytrhává
ze vznikající
karboxylové
kyseliny kation
(H+), takže produktem reakce bude alkohol a sůl karboxylové kyseliny. Značný
606
praktický význam má výroba solí mastných kyselin, čili mýdel, proto se reakce
obecně označuje jako „zmýdelnění“.
Úloha 48.3
Zapište produkty reakce zmýdelnění
molekuly tuku, triacylglycerolu o složení:
Řešení:
Úloha 48.4
Nukleofilní acylová substituce na esterech probíhá ochotně také s dusíkatými
deriváty. Reakce s amoniakem se nazývá amonolýza, s aminem aminolýza esteru.
Zapište průběh reakce aminolýzy methyl-ethanoátu působením methylaminu.
Řešení:
Aminolýza vede k N-substituovaným amidům karboxylových kyselin, amonolýza
samotným
amoniakem by
poskytla
nesubstituovaný
amid karboxylové
kyseliny.
607
Claisenovy kondenzace
Skupina reakcí, které spočívají v adici karbaniontu na karbonylový uhlíkový atom

esteru. Podmínkou je, aby v α-poloze, vedle aktivující skupiny (Z) se záporným
mezomerním efektem, byla vazba (C – H), z níž může silná báze odštěpit kation (H+).
Pak vzniká karbanion dobře stabilizovaný rezonancí, který zahájí reakci. Na estery
můžeme adovat karbanionty odvozené od různých sloučenin, včetně esterů
samotných. Vlastní Claisenova kondenzace pak představuje už jen nukleofilní
acylovou substituci,
kde po adici
karbaniontu na
molekulu esteru
následuje eliminace
alkoholátu.
Jako bázi pro tvorbu
karbaniontu používáme nejčastěji alkoholát, nebo amid sodný. Hydroxid se použít
nedá, protože by způsobil alkalickou hydrolýzu esteru, zmýdelnění.
Úloha 48.5
Zapište průběh reakce ethyl-acetátu (ethyl-ethanoátu) v prostředí ethanolátu
sodného.
Řešení:
Jde o ester, který obsahuje v α-poloze atom vodíku, a proto se působením
ethanolátu nejprve
vytvoří stabilní
karbanion. Ten je
nukleofilem, který
v dalším kroku
atakuje novou
molekulu esteru.
Dojde k prodloužení
uhlíkatého řetězce,
produktem
Claisenovy
kondenzace je
β-ketoester,
ethyl-acetoacetát.
Významné estery
Ethylacetát (ethyl-ethanoát)
Laboratorní rozpouštědlo o teplotě varu 78°C, ale také běžná
surovina chemických výrob. Vyrábí se esterifikací kyseliny octové
ethanolem, navíc vzniká ve významném množství jako vedlejší produkt oxidace
butanu.
Methakryláty
To jsou substituované methylestery kyseliny akrylové, lišící se substitucí vodíkového
atomu na α-uhlíku. Představují významné monomery pro výrobu polymerů
vinylového typu.
608
Polymerací methylmethakrylátu vzniká polymethylmethakrylát, z něhož se vyrábějí

průhledné desky
(plexisklo, organické
sklo), ale také se
používá ve
stomatologii pro
zhotovení zubních
náhrad.
2-hydroxyethylmethakrylát poskytuje měkký a pružný polymer, inertní, vůči tkáním,

který se používá pro výrobu kontaktních čoček.
AMIDY
Amidy jsou málo reaktivní, tedy poměrně stabilní funkční deriváty karboxylových
kyselin. Díky své stabilitě se v přírodě uplatňují jako polyamidy, bílkoviny.
Rezonanční
struktury ukazují,
že volný
elektronový pár
na atomu dusíku
je v konjugaci s π-
elektrony vazby (C=O), takže vazba (C=N) získává částečně charakter vazby dvojné.
Dochází tedy k delokalizaci π-elektronů mezi atomy (N-C-O), jak ukazuje i červeně
vyznačená oblast na mapě elektrostatických potenciálů.
Tato skutečnost zároveň znamená, že všechny atomy amidové skupiny leží v jedné
rovině a přítomnost delokalizovaných π-elektronů brání volné rotaci na vazbě (C-N).
Ke změně
konfigurace je
nutné překonat
poměrně
významnou
energetickou rotační bariéru, skoro 90 kJ/mol.
Narozdíl od jiných funkčních derivátů, amidy jsou polární sloučeniny, rozpustné
v polárních rozpouštědlech. Jejich molekuly se spojují vodíkovými vazbami, často do
dlouhých řetězců. Amidy jsou proto kapalné, nebo krystalické látky, o vysoké teplotě
varu, nebo tání.
609
Reakce amidů
Amidy získáváme zpravidla amonolýzou, nebo aminolýzou z reaktivnějších funkčních

derivátů, například esterů. Dusíkový atom amidové skupiny odstraníme hydrolýzou:
kyselou hydrolýzou vzniká karboxylová
kyselina a amonná sůl, alkalická
hydrolýza probíhá jako nukleofilní
acylová substituce, kterou se amid
přeměňuje na ještě méně reaktivní sůl
karboxylové kyseliny.
Úloha 48.6
Zapište průběh alkalické hydrolýzy acetamidu.
Řešení:
Proběhne
nukleofilní
acylová
substituce
působením
hydroxidu.
Produktem
reakce je sůl
karboxylové
kyseliny.
Významné amidy
N,N-dimethylformamid
Dipolární aprotické rozpouštědlo, které dokáže solvatovat svým
volným elektronovým párem kationty, ovšem anionty nesolvatuje.
Kromě organických sloučenin dokáže proto rozpustit i mnoho
anorganických solí, takže spojuje schopnost vody i organických
rozpouštědel. Používá se také pro extrakci alkenů.
NITRILY
Nitrily jsou narozdíl od amidů toxické kapaliny, nebo nízkotající tuhé látky. Jejich
molekuly nevytvářejí vodíkové vazby a chovají se jako dipolární aprotická
rozpouštědla (neposkytují kationty H+).
Atom uhlíku a dusíku,

podílející se na tvorbě
trojné vazby, je v hybridním
stavu (sp), takže vazebný
610
úhel činí 180°. Na atomu dusíku zůstává jeden volný sp-orbital, obsazený
nevazebným elektronovým párem. Zde se koncentruje parciální záporný náboj, proto
atom dusíku může být atakován elektrofilním činidlem (E+), především kationtem
(H+), odštěpeným z minerálních kyselin, probíhají kysele katalyzované reakce.
Elektronově deficitní atom uhlíku je atakován nukleofilními činidly, probíhají
nukleofilní adice. Působbením iontů (OH-) probíhá alkalická hydrolýza, působením
hydridových aniontů (H-) redukce a působením záporně nabitého alkylu probíhá
adice organokovových sloučenin.
H-atom v α-poloze vzhledem k nitrilové skupině je kyselý, protože jeho odštěpením
působením silné báze vzniká karbanion, jehož volný elektronový pár je v konjugaci
s trojnou vazbou nitrilové skupiny. Tento karbanion pak vystupuje jako nukleofil,
atakující alkylový zbytek alkylhalogenidů, probíhá alkylace nitrilů do polohy α.
Reakce nitrilů
Hydrolýza nitrilů
Kyselou hydrolýzu zahajuje elektrofil, kation (H+) odštěpený z kyseliny, který atakuje
dusíkový atom nitrilu. Tím se prohloubí elektronový deficit na atomu uhlíku a ten je
atakován nukleofilem, molekulou vody.
Alkalickou hydrolýzu zahajuje silný nukleofil, hydroxidový anion (OH-), napadající
uhlíkový atom nitrilové skupiny.
V obou případech
vede reakce k tvorbě
imidokyseliny, která
přesmykuje na
tautomerní amid
kyseliny. Ten lze
izolovat, nebo může
reakce pokračovat
hydrolýzou amidu.
Víme už z předchozí
kapitoly, že
hydrolýzou amidu
v kyselém prostředí
vznikne karboxylová
kyselina, v zásaditém
prostředí její sůl.
Významné nitrily
Akrylonitril
Nitril kyseliny akrylové je monomerem pro výrobu polymeru vinylového typu,
polyakrylonitrilu (PAN). Slouží
pro výrobu textilních vláken,
která se vlastnostmi blíží vlně.
Kopolymerací akrylonitrilu s butadienem a styrenem vzniká odolná hmota (zkratka

ABS), z níž se vyrábějí plastové části přístrojů a elektrospotřebičů.
611
49. SUBSTITUČNÍ DERIVÁTY KARBOXYLOVÝCH KYSELIN
Deriváty karboxylových kyselin, v jejichž molekulách zůstává karboxylová skupina

(COOH) nezměněna, zato dochází k záměně jednoho, nebo více H-atomů v řetězci
(R) za jiný atom, nebo skupinu.
HALOGENKYSELINY
Jeden, či více vodíkových atomů v řetězci (R) je nahrazeno atomem halogenu.

V přírodě takové látky nebývají běžné, ale jejich význam pro organickou syntézu je
značný. α-halogenkyseliny získáváme reakcí karboxylové kyseliny s halogenidem
fosforitým (resp. reakcí s halogenem a červeným fosforem, při níž halogenid fosforitý
vzniká). Halogenkyseliny jsou toxické, kapalné nebo krystalické látky, rozpustné
v alkoholu, nebo etheru. Mnohé se rozpouštějí také ve vodě, s výjimkou
aromatických halogenkyselin a bromkyselin.
Uvažujme nejčastější případ α-halogenkyselin,

v jejichž molekulách se elektronegativní atom
halohenu (X) váže v poloze (α) vzhledem ke
karboxylové skupině. Působí na α-uhlíkový atom (-I)
efektem), zatímco alkylová skupina (R) (+I) efektem.
Efekt halogenu je však výraznější, proto α-uhlíkový atom je elektronově deficitní a
může být atakován nukleofilem. Odstoupením halogenidového aniontu (X-) pak
proběhne nukleofilní substituce (a do jisté míry jí konkurující eliminace, podobně,
jako na halogenderivátech).
Uhlíkový atom karboxylové skupiny je elektronově deficitní, protože se na něho
vážou dva elektronegativní kyslíkové atomy. Mohl by si doplnit elektronovou hustotu
ze zbytku (R), ale na α-uhlíku je také elektronový deficit, na sousedních uhlíkových
atomech jsou dva parciální kladné náboje, proto doplnění elektronové hustoty je
obtížné. Donorem elektronové hustoty je jen vodíkový atom skupiny (OH), jejíž vazba
se silně polarizuje, vodíkový atom se mnohem snáze odštěpí jako kation (H+), roste
síla kyseliny (klesá hodnota pKA kyseliny). To se ještě více projeví s rostoucím
počtem atomů halogenu v α-poloze, proto kyselina trichloroctová a trifluoroctová už
je aciditou srovnatelná se silnými minerálními kyselinami.
Reakce halogenkyselin
Hlavní reakcí halogenkyselin je

nukleofilní substituce halogenu.
V koncentrovaných roztocích atakuje
nukleofil přímo α-uhlíkový atom a
mechanismem SN2 dojde k Waldenově
zvratu, podobně jako při bimolekulární
nukleofilní substituci na halogenderivátech. To znamená, že vzniká substituční
612
derivát s opačnou konfigurací. Jestliže je nukleofilem hydroxidový anion (OH-), pak je

zřejmé, že v zásaditém prostředí se reakce neúčastní halogenkyselina, ale její sůl.
Halogenkyseliny se využívají v organické syntéze k přípravě jiných substitučních
derivátů karboxylových kyselin.
Úloha 49.1
Vysvětlete a zapište reakci kyseliny chloroctové s vodou v zásaditém prostředí a
reakci s roztokem amoniaku.
Řešení:
V zásaditém prostředí probíhají nukleofilní
substituce, při nichž je odstupující
halogenidový anion vyvázán ve formě soli
a nahrazen nukleofilem. Reakcí s vodou
vzniká hydroxykyselina, reakcí
s amoniakem aminokyselina.
HYDROXYKYSELINY
Rozsáhlá skupina substitučních derivátů s jednou, nebo několika (-OH) skupinami,

poutanými k uhlovodíkovému řetězci karboxylové kyseliny. Mnohé z nich jsou
biochemicky významné, například jako meziprodukty biochemických drah.
Teploty varu jsou vyšší, než u karboxylových kyselin, od nichž jsou odvozeny, nižší
hydroxykyseliny se dobře rozpouštějí ve vodě, vyšší v etheru.
Podobně, jako v případě halogenkyselin, zvyšuje (-I)

efekt hydroxylové skupiny sílu kyseliny, i když
v menší míře, než u halogenkyselin.
V molekulách hydroxykyselin se kombinují vlastnosti
hydroxyderivátů i karboxylových kyselin. Kromě
kyselých vlastností mají vlastnosti nukleofilních činidel. Hydroxylová skupina je
nukleofilem, atakujícím kladně nabitá centra jiných molekul (například uhlíku
karboxylové skupiny při esterifikaci), nebo atakují uhlíkový atom vlastní karboxylové
skupiny (intramolekulární esterifikace). Reakce jsou zpravidla navozeny zahříváním
hydroxykyseliny a jejich průběh závisí na umístění hydroxylové skupiny v řetězci.
Reakce hydroxykyselin
α-hydroxykyseliny
Jejich zahřívání vede
k tvorbě cyklických diesterů,
laktidů, se stabilním,
šestičlenným cyklem.
Reakcí dvou molekul
hydroxykyseliny proběhne
nejprve intermolekulární
613
esterifikace, za tvorby necyklického esteru. Ve druhém kroku se uzavře cyklus

intramolekulární esterifikací, vzniká laktid.
β-hydroxykyseliny
Zahříváním se ochotně dehydratují za vzniku stabilní α,β-nenasycené karboxylové
kyseliny. Vytvořená dvojná
vazba je totiž v konjugaci s
(C=O) skupinou karboxylu.
γ- a δ-hydroxykyseliny
Hydroxylová skupina v poloze γ-, nebo δ- je natolik vzdálená od karboxylové skupiny,
že se vůči ní může chovat jako nukleofil a proběhne intramolekulární esterifikace.
Vzniklé intramolekulární estery se nazývají laktony a mají stabilní pěti-, nebo
šestičlenný cyklus.
V názvu laktonu
vyjádříme předponou
počet uhlíkových
atomů v řetězci a
číslem označíme
uhlíkový atom, který
nesl (-OH) skupinu, účastnící se reakce. Název můžeme vytvořit také opisem, zde
„lakton kyseliny 4-hydroxypentanové (4-hydroxyvalerové)“.
Aromatické hydroxykyseliny
Při zahřívání snadno dekarboxylují za tvorby
fenolů.
Významné hydroxykyseliny
Jedná se o významné přírodní látky, pro něž používáme zpravidla triviální názvy.
Kromě toho se běžně používají biochemické názvy odvozené z latiny, které mají
zakončení „át“. To vyjadřuje skutečnost, že v organismu, v nepatrně zásaditém
prostředí, je karboxylová skupina disociovaná, nejedná se tedy o karboxylovou
kyselinu, ale o její sůl, obsahující karboxylátový anion (-COO-).
Monokarboxylové hydroxykyseliny
Kyselina mléčná
(laktát) je chirální,
vytváří opticky aktivní
D- a L-formu.
Připomeňme, že
označení konfigurace
chirálního uhlíku (D,L) nikterak nesouvisí se smyslem otáčení roviny polarizovaného
světla. Kyselina L-(+) mléčná je pravotočivá a vzniká anaerobním odbouráváním
glukosy (bez přístupu kyslíku), anaerobní glykolýzou v tělech živočichů, především
ve svalech. Kyselina D-(-) mléčná je levotočivá a vzniká mléčným kvašením cukrů
bakterií Bacillus acidi laevolactici. Kyselina D,L (+,-) mléčná představuje racemickou
614
směs, vznikající mléčným kvašením bakteriemi rodu Lactobacillus (kvašené okurky,

kysané zelí, výroba sýrů).
Působí zároveň jako přirozený konzervační prostředek, nejen zmíněných potravin,
ale třeba také siláže.
Kyselina glycerová (glycerát) představuje ve formě svých fosforečných esterů
(2-fosfoglycerát a 3-fosfoglycerát) meziprodukty metabolické dráhy glykolýzy.
Kyselina β-hydroxymáselná (β-hydroxybutyrát) vzniká v těle při odbourávání
mastných kyselin. Za patologických stavů, například při cukrovce, se může hromadit,
oxidovat na ketolátky (kyselinu acetooctovou a produkt její dekarboxylace, aceton).
Jsou přítomny v moči, ale především mohou vyvolat metabolickou acidózu, okyselení
vnitřního prostředí organismu a tak ohrozit život.
Kyselina salicylová (salicylát) je obsažena v kůře všech vrb (Salix), vázaná na
cukry (taková sloučenina se nazývá glykosid, viz dále). Volná kyselina salicylová je
obsažena i v řadě rostlinných plodů a má antiseptické vlastnosti. Její acetylací se
vyrábí klasické léčivo, kyselina acetylsalicylová, Acylpyrin.
Kyselina gallová má silné redukční účinky, vázána na cukry je součástí tříslovin,
látek svíravé chuti, obsažených například v čaji. Působí také protiprůjmově.
Dikarboxylové a trikarboxylové hydroxykyseliny
Kyselina jablečná (malát)

tvoří sice racemickou směs,
ale v přírodě je běžnější její
L(-) izomer. Je
meziproduktem citrátového
cyklu, volná se nachází
v rostlinných plodech
(jablka, hrozny, peckoviny atd.).
Kyselina vinná (tartarát) má několik forem. Nejběžnější je kyselina pravovinná, čili

L(+)-vinná, zatímco kyselina D(-)-vinná a mezoforma, kyselina mesovinná, se
v přírodě samostatně téměř nevyskytuje. Ekvimolární směs kyseliny L(+)-vinné a
D(-)-vinné představuje racemát, nazývaný kyselina hroznová a je obsažena ve šťávě
vinných hroznů. Kyselina L(+)-vinná, označovaná jen jako kyselina vinná, je
obsažena v rostlinných plodech jak ve volné formě, tak i ve formě solí, vínanů a
hydrogenvínanů.
Kvašením hroznové šťávy se vytváří krystalický vinný kámen, hydrogenvínan
draselný. Má diuretický (močopudný) a laxativní (projímavý) účinek. Jiná sůl, vínan
draselno-sodný, čili
Seignettova sůl (čti
„Senětova“) je složkou
Fehlingova činidla, které
používáme k důkazu
redukujících látek
(aldehydů, cukrů).
Kyselina citronová (citrát) se nachází v mnoha rostlinných plodech (citrusy, rybíz,

jahody a další), v potravinářství se používá pro výrobu limonád. Citrát najdeme ve
všech buňkách organismu, je po něm pojmenována metabolická dráha, citrátový
cyklus, jehož je meziproduktem. Ve vysokých dávkách je kyselina citronová
615
nebezpečná, protože vyváže vápenaté ionty z krevní plazmy a tím zabrání srážení
krve. K přípravě nesrážlivé krve se používá sůl, citrát sodný.
Kyselina isocitronová (isocitrát) se nachází v ostružinách a je také meziproduktem
citrátového cyklu.
Úloha 49.2
Zapište a objasněte reakci, která probíhá při zahřívání kyseliny mléčné.
Řešení:
Kyselina mléčná (2-hydroxypropanová) je
α-hydroxykyselina. Při zahřívání proto dojde
k esterifikaci dvou molekul navzájem a
vyštěpením dvou molekul vody vzniká cyklický
diester – laktid:
ALDOKYSELINY A KETOKYSELINY
Tyto kyseliny jsou oxidačními produkty hydroxykyselin. β-ketokyseliny jsou

stabilizovány tvorbou enolformy: enoly jsou sice většinou méně stabilní, než ketony,
ovšem v tomto případě vytvářejí vodíkovou vazbu, která je stabilizuje.
Kyselina glyoxalová (glyoxalát) je meziproduktem glyoxalátového cyklu a volná se
nachází v nezralém ovoci.
Kyselina pyrohroznová (pyruvát) je meziproduktem při odbourávání sacharidů, ale
vzniká také přeměnou aminokyseliny alaninu.
Kyselina acetooctová (acetoacetát) je meziproduktem metabolismu mastných
kyselin, při cukrovce je zdrojem ketolátek, hromadících se v těle.
Kyselina oxaloctová (oxalacetát) je meziproduktem citrátového cyklu, stejně jako
kyselina 2-oxoglutarová (2-oxoglutarát), která navíc vzniká přeměnou
z aminokyseliny glutamátu. Kyselina oxaljantarová (oxalsukcinát) vzniká
dehydrogenací
isocitrátu
v citrátovém
cyklu.
Úloha 49.3
Zapište vznik enolformy v molekule β-ketokyseliny a objasněte její význam.
Řešení:
Stabilizujícím efektem působí vodíková
vazba, vznikající mezi hydroxylovou
skupinou a karboxylovou skupinou
enolformy.
AMINOKYSELINY
V molekulách těchto substitučních derivátů je

vodíkový atom uhlovodíkového zbytku karboxylové
616
kyseliny nahrazen aminoskupinou (NH2). V přírodě jsou zastoupeny α-aminokyseliny,

představující stavební kameny molekul bílkovin. S výjimkou jediné (aminokyseliny
glycinu) jsou ostatní aminokyseliny opticky aktivní a téměř všechny, zastoupené
v přírodních sloučeninách, mají na prvním chirálním uhlíkovém atomu konfiguraci L.
Velice se blíží hydroxykyselinám. Dusíkový atom

aminoskupiny je elektronegativní, proto
aminoskupina působí (-I) efektem a zvyšuje sílu
kyseliny. Zároveň aminoskupina, disponující volným
elektronovým párem na atomu dusíku, je
nukleofilem. Atakuje při zahřívání kladně nabitý
uhlíkový atom karboxylové skupiny jak téže, tak i jiné molekuly aminokyseliny a
průběh reakce závisí na vzdálenosti aminoskupiny a karboxylové skupiny. Doplňme,
že volný elektronový pár uděluje aminoskupině bazické vlastnosti, ta se může
protonizovat působením kationtu (H+), odštěpeného i z vlastní karboxylové skupiny.
Reakce aminokyselin
α-aminokyseliny
Při zahřívání atakuje
aminoskupina jedné
molekuly aminokyseliny
(jako nukleofil)
elektronově deficitní
uhlíkový atom sousední
molekuly aminokyseliny.
Vyštěpením molekuly
vody vzniká nejprve amid,
ale reakce pokračuje
intramolekulární adicí
volné aminoskupiny na
uhlíkový atom volné
karboxylové skupiny. Produktem jsou heterocyklické sloučeniny se dvěma
dusíkovými atomy v šestičlenném cyklu, zvané 2,5-dioxopiperaziny. Jsou to cyklické
diamidy.
β-aminokyseliny
V zásaditém
prostředí eliminuje
sůl aminokyseliny
molekulu amoniaku,
po okyselení vzniká molekula α,β-nenasycené karboxylové kyseliny.
γ-aminokyseliny
Aminoskupina
v úloze nukleofilu
atakuje uhlíkový
atom vlastní
617
karboxylové skupiny, po eliminaci vody se vytvoří cyklický vnitřní amid se stabilním

pětičlenným cyklem, laktam. Názvosloví laktamů je obdobou názvosloví laktonů,
vytvořených z molekul γ-hydroxykyselin.
Acidobazické vlastnosti aminokyselin
Jsou určeny současnou přítomností kyselé karboxylové skupiny a bazické

aminoskupiny. Při fyziologických hodnotách pH v organismu proto aminokyseliny
disociují, vytvářejí vnitřní soli,
představující obojetný ion, amfion.
Aminokyselina s jednou karboxylovou
skupinou a jednou aminoskupinou
vytváří amfion v přibližně neutrálním
prostředí. Mapa elektrostatických
potenciálů ukazuje, že tvorba amfiontu
výrazně změní rozložení elektronové
hustoty v molekule aminokyseliny.
Disociace aminokyseliny výrazně závisí
na hodnotě pH prostředí. V prostředí
přibližně neutrálním tedy aminokyselina vytváří amfion, je v maximální míře
disociovaná a její výsledný elektrický náboj je nulový. Odtud plyne, že ve
stejnosměrném elektrickém poli se nepohybuje a tato skutečnost bude důležitá pro
separaci aminokyselin elektroforézou.
V kyselém prostředí potlačí
nadpočetné ionty (H+) disociaci
karboxylové skupiny, takže
aminokyselina se stává kationtem.
V zásaditém prostředí nadpočetné
ionty (OH-) vytrhnou kation (H+)
z disociované aminoskupiny (-NH3+),
takže zbude nedisociovaná
aminoskupina (-NH2). Disociace
karboxylové skupiny (-COO-) se
nezměnila, proto molekula se stává
aniontem.
Hodnota pH, při kterém se maximum
molekul aminokyselin nachází ve formě amfiontu, se označuje jako izoelektrický bod
aminokyseliny (pI).
Neutrální aminokyseliny
Mají v molekule jednu karboxylovou skupinu a jednu aminoskupinu. Tyto
aminokyseliny by tedy měly vytvářet amfion v neutrálním prostředí, při pH = 7. Tak by
tomu bylo v případě, kdyby aminoskupina byla stejně silnou bází, jako je karboxylová
skupina kyselinou. Karboxylová skupina však vytváří ion (-COO-) snáze, než
aminoskupina vytváří ion (-NH3+). Proto je hodnota izoelektrického bodu posunuta do
oblasti slabě kyselé reakce, pI ≈ 6.
618
Kyselé aminokyseliny
V molekule mají jednu
aminoskupinu a dvě
karboxylové skupiny, jedna
z nich se nachází ve zbytku (R).
Aby molekula aminokyseliny získala formu amfiontu, je nutné potlačit disociaci jedné
karboxylové skupiny. To lze v kyselém prostředí, o reakci kolem pH ≈ 3, čili pI ≈ 3.
Zásadité aminokyseliny
V jejich molekule se nachází jedna karboxylová skupina a dvě aminoskupiny (jedna
ve zbytku R), nebo je ve zbytku (R) místo aminoskupiny jiná báze, obsahující dusík.
Formu amfiontu získají tyto aminokyseliny potlačením disociace aminoskupiny
(obecně báze) v zásaditém prostředí, při pH ≈ 7,6 až 10,8, podle druhu
aminokyseliny.
Proto hodnoty
jejich
izoelektrických
bodů se pohybují v intervalu pI ≈ 7,6 až 10,8.
Výpočet izoelektrického bodu aminokyseliny

Vychází z hodnot disociačních konstant kyselých a bazických skupin, resp. jejich
záporných dekadických logaritmů (pKA). Hodnota pKA karboxylové skupiny se
označuje jako pKA1, α-aminoskupiny jako pKA2 a skupiny ve zbytku (R) jako pKAR.
Jsou uvedeny v tabulce společně s přehledem aminokyselin. Může nás překvapit, že
například hodnota pKA1 pro karboxylovou skupinu není u všech aminokyselin stejná.
Její disociace je totiž ovlivněna přítomností okolních atomů a skupin, tedy zbylou
částí molekuly aminokyseliny, proto se může do jisté míry u různých aminokyselin
lišit.
Hodnotu (pI) vypočítáme jako aritmetický průměr pouze z těch dvou hodnot pKA,
mezi nimiž nastal přechod přes stádium amfiontu.
Molekula aminokyseliny alaninu obsahuje jen dvě funkční skupiny, které disociují,
proto hodnota pI
bude aritmetickým
průměrem jejich
hodnot pKA1 a
pKA2:
Molekula aminokyseliny lysinu má už tři funkční skupiny schopné disociace, jednu

z nich ve zbytku (R). Nyní z nich musíme vybrat dvě hodnoty pKA, z nichž
vypočítáme hodnotu izoelektrického bodu (pI). Budou to hodnoty těch skupin, které
disociují co nejblíže v okolí izoelektrického bodu, kde má aminokyselina formu
amfiontu. Vidíme, že lysin je zásaditá aminokyselina, takže hodnota pI se bude
pohybovat v zásadité oblasti. Z této oblasti proto vybereme hodnoty pKA, zatímco
hodnota pKA1
z kyselé
oblasti se
v tomto
případě
neuplatní.
619
620
621
Úloha 49.4
Vypočítejte hodnotu izoelekterického bodu
aminokyseliny glutamátu na základě uvedených
údajů.
Řešení:
Glutamát je kyselá aminokyselina, proto vybereme hodnoty pKA z kyselé oblasti
(pKA1 a pKAR).
Systém aminokyselin
V molekulách bílkovin se nachází 21 druhů základních aminokyselin, α-aminokyselin

kódovaných genetickým kódem. Další aminokyseliny, které také často najdeme
v molekulách bílkovin, vznikají metabolickými přeměnami v organismu.
Základní aminokyseliny rozdělujeme podle povahy jejich zbytku (R).
Aminokyseliny s nepolárním zbytkem (R) mohou být hydrofilní (jestliže je zbytek malý
a převažuje vliv disociovaných skupin -COO- a -NH3+), nebo hydrofobní, jestliže je
nepolární zbytek dostatečně velký. To pak rozhoduje o jejich prostorovém směrování
při tvorbě molekuly bílkoviny.
Aminokyseliny s polárním zbytkem (R) mohou být podle jeho povahy neutrální,
kyselé, nebo zásadité, podle hodnoty jejich izoelektrického bodu (pI). Aminokyseliny
kódované genetickým kódem mají své třípísmenné a jednopísmenné zkratky.
622
Některé z nich jsou esenciální, nepostradatelné: organismus je neumí vytvořit

z jiných zdrojů, musí je přijímat hotové v potravě, ve formě bílkovin. Jde o valin (Val),
leucin (Leu), isoleucin (Ile), fenylalanin (Phe), tryptofan (Trp), threonin Thr), methionin
(Met), lysin (Lys).
Detekce a izolace aminokyselin
K detekci aminokyselin používáme ninhydrinovou reakci, založenou na reakci

α-aminoskupiny v molekule aminokyseliny s ketonickou skupinou ninhydrinu, za
tvorby Schiffových bází, iminů.
Hydrátová forma
ninhydrinu
přechází
dehydratací na
ketoformu, která
reaguje
s molekulou
aminokyseliny za
tvory první
Schiffovy báze,
iminu.
Ninhydrinová
složka
destabilizuje
karboxylátový
anion, protože
posunem π-
elektronů snadno
proběhne dekarboxylace, odštěpení stabilní molekuly CO2. Vzniká tak jiný imin, který
ochotně hydrolyzuje za odštěpení molekuly aldehydu. Z ninhydrinu se vytvořil
reaktivní amin, který je atakován další molekulou ninhydrinu a vytvoří se v pořadí už
třetí imin, fialově zbarvená Schifffova báze. Reakce
je velice citlivá, pouze aminokyselina prolin, reagující
odlišným mechanismem, poskytuje žlutě zbarvený
produkt.
Aminokyseliny jsou v nepatrném množství přítomny
také v potu, který neustále zvlhčuje kůži. Dotyk prstu
tedy zanechá stopu, obsahující sice minimální
množství, ale stabilních aminokyselin. I po dlouhé
době je možná jejich detekce, v kriminalistice se pro
snadné a rychlé použití (ve spreji) využívají analoga
ninhydrinu. Velmi citlivá reakce tak umožňuje detekci papilárních linií, zviditelnění
otisků prstů.
K rozdělení směsi aminokyselin za účelem jejich izolace, nebo identifikace, se
používá například elektroforéza. Metoda je založena na putování aminokyselin ve
stejnosměrném elektrickém poli. Provádí se na chromatografickém papíru nebo gelu,
nasáklém roztokem pufru. Jestliže má pufr reakci například pH = 6, pak neutrální
aminokyseliny mají podobu amfiontu a k žádné elektrodě neputují. Kyselé
aminokyseliny mají při této hodnotě pH záporný náboj a putují ke kladné elektrodě,
623
zásadité aminokyseliny mají kladný náboj a putují k záporné elektrodě. Detekci

aminokyselin provedeme ninhydrinem.
Přesnější metodou je izoelektrická fokusace, elektroforéza, která se provádí

v gradientu pH. U záporné elektrody je reakce velmi zásaditá, u kladné elektrody
velmi kyselá. Jakmile aminokyselina doputuje do místa, kde hodnota pH odpovídá
hodnotě pI dané aminokyseliny, vzniká amfion, který už nikam dál neputuje, protože
nenese celkový elektrický náboj. Jednotlivé aminokyseliny se liší hodnotami svých pI,
proto lze i složitou směs rozdělit a oddělené aminokyseliny z určité polohy z gelu
vymýt.
624
50. SULFONOVÉ KYSELINY
Sulfonové kyseliny jsou sloučeniny s funkční skupinou

(-SO3H) a nejvýznamnější jsou arensulfonové
kyseliny.
Jsou to velice silné kyseliny, ve zředěných roztocích
zcela disociované, jejich soli jsou dobře rozpustné.
Významnější, než kyselina benzensulfonová, je kyselina p-toluensulfonová a pro
organickou syntézu jsou důležité hlavně chloridy
těchto kyselin. Získávají se chlorsulfonací arenů
kyselinou chlorsírovou (HO – SO2 – Cl).
Produkt chlorsulfonace toluenu,
p-toluensulfonylchlorid, se častěji označuje
zkráceně jako tosylchlorid. S alkoholy reaguje za
tvorby esterů, tosylátů, využívaných v organické syntéze. Reaktivní tosylchlorid však
reaguje ochotně také
s amoniakem, nebo s aminy, za
vzniku sulfonamidů.
Dříve, než se budeme
samostatně věnovat chemii
sulfonamidů, si uvedeme ještě
jednu kategorii významných sloučenin. Jsou to
soli, arensulfonáty, s dlouhým alkylovým
řetězcem na aromatickém jádře.
Dodecylbenzensulfonát sodný je nejběžnějším
základem tenzidů, účinné složky detergentů
(saponátů), sloužících jako čisticí, mycí a prací
prostředky. Detergenty obsahují kromě tenzidu
ještě opticky zjasňující látky a enzymy, rozkládající bílkovinné složky. Syntetické
tenzidy fungují stejným způsobem, jako mýdla, ale v případě tenzidů na bázi
sulfonátů se tu objevuje jedna nevýhoda. Odolávají procesům biologické oxidace,
takže se v přírodě jen velice pomalu odbourávají a představují velikou zátěž pro
přírodní prostředí.
Úloha 50.1
Alifatické sulfonové kyseliny můžeme získat jednoduše z halogenderivátů,
působením siřičitanu sodného. Zapište a vysvětlete reakci syntézy ethansulfonové
kyseliny.
Řešení:
Siřičitan vystupuje jako nukleofil, který nahradí halogen, například atom bromu,
v molekule bromethanu, proběhne nukleofilní substituce. Tím ale vznikla sůl,
ethansulfonan sodný. Musíme proto ještě reakční směs okyselit minerální kyselinou.
CH3 – CH2 – Br + Na2SO3 CH3 – CH2 – SO3-Na+ + NaBr

bromethan ethansulfonan sodný
CH3 – CH2 – SO3-Na+ + HCl CH3 – CH2 – SO3H + NaCl

ethansulfonová kyselina
625
Sulfonamidy
Jedná se o léčiva, chemoterapeutika, odvozená od kyseliny sulfanilové, čili

p-aminobenzensulfonové, přesněji od jejího amidu, sulfanilamidu. Konkrétní léky
vznikají substitucí vodíku
především v amidové
skupině (-SO2- NH2).
Sulfonamidy se využívají
v léčbě bakteriálních
infekcí a jejich účinek je
založen na strukturní
podobnosti s kyselinou p-aminobenzoovou (PAB). Bakterie využívají tuto látku jako
růstový faktor, slouží jim pro tvoru kyseliny listové, folátu, z něhož vzniká koenzym
pro přenos jednouhlíkatých fragmentů v biochemických dějích. Molekuly sulfonamidu
soutěží s molekulami PAB o vazná místa na enzymu, navážou se, ale nefungují.
Odtud plyne bakteriostatický účinek (zastavení růstu bakterií).
Pro živočichy nejsou sulfonamidy toxické, protože živočišné buňky neumějí vytvářet
kyselinu listovou, takže ani nevyužívají PAB. Živočichové získávají kyselinu listovou
jako vitamin z vnějších zdrojů (z potravy a činností střevních bakterií).
Chloraminy
To jsou sodné soli chlorsulfonamidů, používané jako účinné dezinfekční prostředky

pro dezinfekci neživých předmětů a místností (toalet). Vznikají reakcí sulfonamidu
s chlornanem sodným (NaClO), z benzensulfonamidu se vyrábí chloramin B,
použitím p-toluensulfonamidu zase chloramin T.
Dezinfekční
účinek
chloraminů je
způsoben
jejich pomalou
hydrolýzou,
při níž se postupně uvolňuje kyselina chlorná (HClO). Ta je sice velice slabou
kyselinou, ale extrémně silným oxidačním činidlem, jež bezpečně naruší strukturu
virů, bakterií, ale také eukaryotních buněk plísní a prvoků.
626
51. DERIVÁTY KYSELINY UHLIČITÉ
Od extrémně nestálé kyseliny uhličité odvozujeme různě stabilní deriváty, náhradou

(-OH) skupin, nebo kyslíkového atomu.
Sloučeniny, v jejichž molekulách

je zachována jedna (-OH)
skupina, ochotně dekarboxylují,
odštěpují stabilní molekulu CO2.
To je důvod, proč jsou takové
deriváty nestálé.
Jestliže byly v molekule kyseliny
uhličité nahrazeny obě (-OH)
skupiny, pak takové deriváty
nemohou dekarboxylovat, proto
jsou stabilní.
Fosgen
Dichlorid kyseliny uhličité je toxický plyn, který spontánně vzniká také během
spalování chlorovaných sloučenin. Patří do skupiny dusivých bojových otravných
látek, hydrolýzou uvolňuje chlorovodík a tím vyvolává plicní edém. Pro svoji reaktivitu
je však fosgen hojně využíván v organické syntéze (léčiva, polymery).
Guanidin
Sám o sobě významný není, ale odvozují se od něho významné přírodní sloučeniny.
K nim patří například aminokyselina arginin, nebo biologicky významné sekundární
aminy, kreatin a kreatinin.
Kreatin se ve svalech fosforyluje pomocí ATP na fosfokreatin, představující zásobu
chemické energie pro svalovou práci. Odbouráváním kreatinu ve svalu vzniká
kreatinin, metabolicky inertní látka,
která je vylučována močí. Denní
množství vyloučeného kreatininu je
úměrné velikosti svalové hmoty jedince,
je to diagnostický ukazatel.
Močovina
Diamid kyseliny uhličité připravil roku 1828 Wőhler zahříváním anorganické soli,
kyanatanu amonného (NH4CNO). Získal tak typickou organickou sloučeninu,
močovinu a tím přispěl k vyvrácení vitalistické teorie, která přisuzovala schopnost
vytvářet organické látky pouze živým organismům pomocí „životní síly“ (vis vitalis).
Dnes se močovina průmyslově vyrábí ve velkých množstvích syntézou z oxidu
uhličitého a amoniaku, za vysokého tlaku a teploty 150°C. Nejprve se vytváří sůl
627
kyseliny karbamové,
karbamát amonný, který
se v dalším kroku
dehydratuje na
močovinu.
Močovina je bílá krystalická látka rozpustná ve vodě, u savců představuje konečnou
zplodinu dusíkového metabolismu a je vylučována močí. Zahříváním se ze dvou
molekul močoviny odštěpuje molekula amoniaku, vzniká komplex, biuret, obsahující
peptidovou (amidovou) vazbu (-CO-NH-). Biuret poskytuje s měďnatými solemi
(modrou skalicí) v zásaditém prostředí NaOH fialově zbarvený komplex. Touto
biuretovou reakcí dokazujeme nejen močovinu, ale obecně peptidy, včetně bílkovin.
Močovina slouží jako dusíkaté hnojivo, surovina chemického průmyslu (výroba
aminoplastů) i jako aditivum pro dieselové motory, k omezení oxidů dusíku ve
výfukových plynech (viz anorganická chemie – oxidy dusíku). Je také surovinou pro
farmaceutický průmysl, kde je využívána reakce močoviny s malonesterem (esterem
kyseliny malonové), která vede k heterocyklické sloučenině, kyselině barbiturové.
Vodíkové atomy v její
methylenové
skupině (-CH2-)
jsou poměrně
kyselé a jejich
substitucí vznikají
deriváty kyseliny
barbiturové, zvané
barbituráty. Po jejich výrobu se použije rovnou malonester substituovaný v uvedené
methylenové skupině, jednotlivé barbituráty se pak liší druhem substituentů.
Barbituráty jsou léčiva s tlumivým účinkem na centrální nervovou soustavu. Účinek
barbiturátů je přímo úměrný dávce. Nejprve se projevuje účinek
sedativní (tlumivý), anxiolytický (proti úzkosti), zvýšením dávky
nastává účinek hypnotický (navození spánku) a při ještě vyšší
dávce proběhne centrální anestezie, narkóza. K té se pro rychlý
nástup účinku používá nitrožilní aplikace (například barbiturát
thiopental). Perorálně (ve formě tablet) se podává třeba barbiturát
fenobarbital, využívá se i k léčbě některých forem epilepsie.
Úloha 51.1
K ukončení diazotační reakce potřebujeme odstranit kyselinu dusitou, která se stále
vyvíjí v reakční směsi. K tomu se používá močovina, která ochotně reaguje
s kyselinou dusitou, protože rozkladem vznikají tři velmi stabilní produkty. Jedním
z nich je molekulový dusík. Promyslete, jaké jsou zbylé dva produkty a zapište reakci.
Řešení:
Dusík byl odstraněn, zbývá uhlík, vodík a kyslík. Velmi stabilní kyslíkatou sloučeninou
uhlíku je oxid uhličitý, stabilní sloučeninou vodíku je voda:
CO(NH2)2 + 2 HNO2 2 N2 + CO2 + 2 H2O
močovina
Kyselina isokyanatá
Vzniká ztrátou molekuly amoniaku při
zahřívání močoviny a jejím tautomerem
628
je kyselina kyanatá. V rovnovážné směsi převažuje kyselina isokyanatá a ta také

vstupuje do většiny reakcí.
Náhradou vodíkového atomu v molekule kyseliny isokyanaté alkylovou skupinou
odvodíme alkylisokyanáty, sloučeniny s elektronově deficitním uhlíkovým atomem,
který bude při reakcích atakován nukleofilním činidlem. Karbonylová skupina (C=O)
je energeticky výhodná, proto zůstane
zachována, byť se při nukleofilní adici
může dočasně polarizovat
přesunem π-elektronů. Nakonec
zanikne dvojná vazba (C=N).
Jestliže je nukleofilním činidlem
alkohol, vznikají adiční produkty, uretany, estery kyseliny karbamové.
Uvedená reakce je klíčová pro výrobu významných plastů, polyuretanů. Reakce
probíhá jako polyadice, protože narozdíl od polykondenzace se zde nevyštěpuje
žádná další molekula.
Jedná se zde o polyadici
bifunkčních isokyanátů,
diisokyanátů,
s vícefunkčním alkoholem.
Při použití diolu vznikají lineární polyadukty, sloužící k produkci pružných textilních
vláken pro výrobu plavek, sportovních oděvů apod.
Úloha 51.2
Odvoďte strukturu polyuretanu, vzniklého reakcí
toluen-2,4-diisokyanátu s ethylenglykolem.
Řešení:
Adice se účastní obě
funkční skupiny
diisokyanátu i diolu,
růstem řetězce na
obě strany vzniká
lineární polyuretan.
Poznámka:
Pro reakci se dnes už zpravidla nepoužívá ethylenglykol, ale polyetherdiol, obsahující
kromě koncových (-OH) skupin opakující se etherové jednotky [- O – (CH2)4-]n. Často
se provádí napěnění polyuretanu malým přídavkem vody. Ta rozkládá s koncové
isokyanátové skupiny na amin a uvolněný oxid uhličitý působí jako nadouvadlo, které
reakční směs napění.
Měkký pěnový polyuretan (Mollitan) slouží jako izolační hmota, pro výrobu matrací,
jiné formy polyuretanů se používají pro výrobu napodobenin kůže, používaných
v obuvnickém průmyslu, čalounictví apod.
629
52. HETEROCYKLICKÉ SLOUČENINY

Jedná se o cyklické organické sloučeniny, v jejichž molekulách je součástí cyklu
alespoň jeden heteroatom, tj. jiný atom, než uhlík. Zpravidla to bývá kyslík, síra, nebo
dusík a v tomto pořadí také klesá názvoslovná priorita heteroatomů (O > S > N).
Ve vzorcích se heteroatom zapisuje v cyklu nahoře, tomu lze snadno vyhovět u
vzorců samostatných heterocyklů. Netrváme však na tom, jestliže je heterocyklus
součástí složitější struktury, nebo jestliže by pravidlo znesnadňovalo zápis
mechanismu reakce, nebo biochemického schématu.
Názvosloví IUPAC zahrnuje jak systematické názvy heterocyklů, podle tzv.
Hantzschova – Widmanova systému, tak i názvy triviální, neboť systematické názvy
složitějších heterocyklů jsou těžkopádné.
Triviální názvosloví
630
HETEROCYKLY S PĚTIČLENNÝM KRUHEM
Heterocykly základní řady: pyrrol – furan – thiofen jsou

heteroaromatické sloučeniny, protože počet
delokalizovaných π-elektronů v jejich rovinných
molekulách odpovídá Hückelovu pravidlu (4n + 2),
v daném případě tedy 6. To proto, že se delokalizace účastní také volný elektronový
pár na heteroatomu (čili není tak úplně
volný).
Počet delokalizovaných π-elektronů je tedy
stejný, jako v molekule benzenu, jenže zde
6 π-elektronů připadá jen na 5 atomů cyklu.
Proto elektrofilní aromatické substituce
probíhají na těchto heterocyklech ještě
snáze, než na benzenu.
Všimněme si také, že v molekule pyrrolu (narozdíl od furanu, nebo thiofenu), není na
atomu dusíku vlastně k dispozici volný elektronový pár, protože ten jediný přítomný je
zapojen do delokalizace. Ačkoli je pyrrol sekundární cyklický amin, prakticky nemá
bazické vlastnosti, protože poutáním kationtu (H+) atomem dusíku by molekula
ztratila výhodný aromatický charakter. To by se stalo působením silné minerální
kyseliny, takže v takovém prostředí, v němž se pyrrol protonizuje na atomu dusíku,
neprobíhají na něm elektrofilní aromatické substituce.
Srovnání aromaticity heterocyklů

Aromatický charakter závisí na ochotě heteroatomu poskytnout do delokalizace
elektronový pár. Málo elektronegativní síra v molekule thiofenu jej nepoutá pevně,
proto ho poskytne snadno, elektronegativnější dusík pyrrolu již méně snadno a silně
elektronegativní atom kyslíku v molekule furanu velmi neochotně. Proto aromaticita
heterocyklů klesá v řadě: thiofen > pyrrol > furan.
Tato skutečnost souvisí s reaktivitou heterocyklů, její pořadí je přesně opačné.
Nejméně aromatický furan je nejméně stabilizován delokalizační energií, je tedy
nejreaktivnější a chová se mnohdy jako nenasycená sloučenina se dvěma dvojnými
vazbami. Elektrofilní substituce na jeho cyklu probíhají adičně-eliminačním
mechanismem.
Aromatická elektrofilní substituce
Nejobtížnějším a tedy nejpomalejším krokem aromatické elektrofilní substituce je

tvorba σ-komplexu. Porovnáním rezonančních struktur sigma-komplexů usoudíme,
do které polohy bude preferován vstup elektrofilního činidla.
Vidíme, že lépe je stabilizován
σ-komplex při vstupu elektrofilu
do polohy (2) vzhledem
k heteroatomu (třemi
rezonančními strukturami),
zatímco při vstupu elektrofilu do
polohy (3) pouze dvěma
rezonančními strukturami. Proto
631
elektrofilní substituce
probíhá přednostně do
polohy (2).
Na nejméně aromatickém zástupci, furanu, proběhne substituce adičně-eliminačním

mechanismem:
Ve srovnání s průběhem
elektrofilní substituce na
molekule benzenu je tu
jedna zásadní odlišnost.
Výrazně kyselé prostředí
vede k protonizaci heteroatomu, v molekule pyrrolu poutá elektronový pár na dusíku
vodíkový atom, takže v cyklu zůstaly jen 4 π-elektrony. Pyrroliový kation přestal být
aromatickou sloučeninou, jde už o dien, který se účastní
polymeračních reakcí, nikoli substituce.
V molekule furanu jsou sice na kyslíkovém heteroatomu dva
volné elektronové páry, takže po protonizaci v kyselém
prostředí ještě jeden zbývá. Silně elektronegativní kyslíkový
atom však nyní nese kladný náboj a poutá proto pevně tento elektronový pár, takže
jej neposkytne do delokalizace. Proto i furyliový kation přestává být aromatickým a
v silně kyselém prostředí na něm elektrofilní substituce neprobíhají.
Úloha 52.1
Zapište reakci pyrrolu s oxidem sírovým, která probíhá v prostředí pyridinu při 90°C.
Řešení:
Oxid sírový je elektrofilní činidlo, proto na pyrrolu
proběhne aromatická elektrofilní substituce do
polohy 2. Produktem sulfonace je pyrrol-2-sulfonová
kyselina.
Adiční reakce
Při adici se heterocyklus chová jako nenasycená sloučenina a dochází k zániku

dvojných vazeb v cyklu. Katalytickou adicí vodíku vznikají nasycené heterocykly,
furan navíc ochotně vystupuje v roli dienu a účastní se cykloadičních reakcí.
Reakce na heteroatomu
Tyto reakce proíhají na pyrrolu, protože vodík,

poutaný dusíkovým atomem, je kyselý. Pyrrol jej při
reakci s bází ochotně odštěpuje, protože se vytvoří
anion, který má zachován aromatický charakter a
dostatek elektronů zajistí, že jeden volný
632
elektronový pár atomu dusíku může být snadno poskytnut do delokalizace. To je

důvod, proč pyrrol při reakci s bázemi vytváří N-soli (s hydroxidem draselným N-
pyrrolylkalium) a při reakci s Grignardovými sloučeninami vznikají N-
pyrrolylmagnesium-halogenidy.
Jurjevovy reakce
Tato skupina reakcí dokládá společné vlastnosti pyrrolu, furanu a thiofenu možností
záměny heteroatomu v jejich molekule. Protonizací heteroatomu vzroste elektronový
deficit na sousedním C-atomu, protože elektronová hustota není doplněna
delokalizací elektronového páru heteroatomu. Takový uhlíkový atom je snadno
atakován nukleofilem a za
vhodných podmínek (vysoká
teplota, katalýza Al2O3) se
otevírá cyklus a vzniká
konjugovaný dien se dvěma
koncovými reaktivními
skupinami.
Na této skutečnosti je
založena soustava
Jurjevových reakcí,
reakcí vzájemné přeměny
pyrrolu, furanu a thiofenu,
popřípadě i jejich
substitučních derivátů. Při
teplotě 450°C se za
katalýzy oxidem hlinitým
otevírá cyklus a
v přebytku odpovídajícího
nukleofilního činidla (NH3,
H2O, H2S) se uzavírá
nový heterocyklus.
Rovnováhu reakcí
ovlivňujeme koncentrací
nukleofilu.
HETEROCYKLY SE ŠESTIČLENNÝM KRUHEM
Šestičlenné heterocykly s atomem kyslíku, nebo síry (pyran, thiopyran) nejsou

aromatické, protože součástí cyklu je fragment (-CH2-), nesoucí sp3-hybridní uhlíkový
atom. Tím je narušena delokalizace π-elektronů. Pozornost proto budeme věnovat
aromatickému heterocyklu, pyridinu. V šesti nehybridizovaných p-orbbitalech
molekuly pyridinu je k dispozici 6 elektronů, účastnících se delokalizace. To je
v souladu s Hückelovým pravidlem pro aromatický stav. Volný elektronový pár na
633
atomu dusíku se nachází v sp2-orbitalu a neúčastní se delokalizace. Mapa

elektrostatických potenciálů
však ukazuje, že silně
elektronegativní dusíkový
atom soustředí na sobě
značnou část elektronové
hustoty, takže není
rozložena rovnoměrně,
jako v molekule benzenu.
C-atomy cyklu pak mají π-elektronový deficit, jejich π-elektrony jsou pro elektrofilní
činidla obtížněji dosažitelné. Proto na pyridinu probíhají aromatické elektrofilní
substituce méně snadno, než na benzenu.
Jelikož volný elektronový pár na N-atomu je zcela k dispozici, uděluje molekule
pyridinu bazický charakter
(poutá ionty H+ z kyselin) a
charakter nukleofilního
činidla (atakuje kladně
nabitá centra v jiných
molekulách).
S kyselinami proto pyridin reaguje za tvorby pyridiniových solí, s alkylhalogenidy

poskytuje N-alkylpyridiniové soli, úplně stejně, jako jiné terciární aminy.
Elektrofilní aromatická substituce
Preferovanou polohu na
pyridinovém heterocyklu, do které
vstupuje elektrofil přednostně,
určíme posouzením rezonančních
struktur příslušných σ-komplexů.
Pro každou polohu sice můžeme
odvodit tři rezonanční struktury,
ale nestejného významu. Prakticky
se neuplatní struktury, v nichž
elektronegativní atom dusíku nese
kladný náboj. Pouze při substituci
do polohy (3) se takové
nevýhodné rezonanční struktury nevytvářejí, proto na pyridinu probíhá elektrofilní
substituce přednostně do polohy
(3).
Úloha 52.2
Zapište a vysvětlete reakci bromace pyridinu.
Řešení:
Bromace je druhem halogenace, elektrofilní
substituce na aromatické sloučenině. Provádí se
634
tedy působením halogenu (zde bromu) za katalýzy Lewisovou kyselinou, například

FeBr3. Reakce probíhá obtížněji, než na benzenu, proto vyžaduje vysokou teplotu a
atomem bromu bude substituován vodíkový atom v poloze (3).
Nukleofilní aromatická substituce
Víme už, že uhlíkové atomy

v pyridinovém cyklu jsou elektronově
deficitní, proto mohou být atakovány
nukleofilem. Ve které poloze cyklu
proběhne nukleofilní substituce, ukáže
rozbor možných rezonančních
struktur.
Elektronegativní dusíkový atom
soustředí ve svém okolí vyšší
elektronovou hustotu, proto reálně
přispívají nejvíce takové rezonanční struktury, které nesou záporný náboj na dusíku.
Takové rezonanční struktury odvodíme pouze při substituci do polohy (2) a (4).
Dokonce i mezi těmito dvěma polohami můžeme ještě rozlišit preference pro vstup
nukleofilu. (-I) – efekt dusíkového atomu indukuje vyšší elektronový deficit na
nejbližším C-atomu, tedy v poloze (2). Proto nukleofilní substituce probíhá
přednostně do polohy (2).
Substituce probíhá adičně-eliminačním mechanismem a jejím příkladem může být
Čičibabinova reakce
pyridinu s amidem
sodným.
Po zahřátí atakuje
amidový anion (NH2-)
uhlík pyridinu v poloze (2) a proběhne adice, po níž se dočasně poruší aromatický
stav. Ten se obnoví po následující eliminaci hydridového aniontu (H-), poté se přidá
voda a reaktivní hydrid z její molekuly vytrhne kation (H+). Tím se vytvoří molekula
vodíku, H2, v roztoku zbude hydroxid sodný a produktem reakce je 2-aminopyridin.
Úloha 52.3
Reakcí pyridinu s organokovovou sloučeninou, methyllithiem, vznikají methylpyridiny,
zvané též pikoliny. Zapište reakci, kterou se vytváří 2-pikolin (α-pikolin).
Řešení:
Methylová skupina se oproti elektropozitivnímu lithiu nabíjí záporně a vystupuje proto
jako nukleofil,
který se aduje do
polohy (2). Po
eliminaci
hydridového
aniontu vzniká
aromatický α-pikolin.
635
VÝZNAMNÉ HETEROCYKLY A JEJICH DERIVÁTY
Furan
Zdrojem tohoto heterocyklu jsou polysacharidy pentosany, obsahující

pětiuhlíkaté cukerné jednotky. Získávají se ze slámy, nebo dřevního
odpadu. Působením roztoku kyseliny sírové se mění na pětiuhlíkatý
aldehyd furan– 2 –karbaldehyd, triviálně furfural. Jeho aldehydická
skupina se v dalším kroku oxiduje na karboxylovou a dekarboxylací
vzniklé kyseliny se získá furan.
Jeho reakce jsou převážně adiční a cykloadiční. Nitrofurany
slouží jako léčiva. Nitrofurantoin (preparát FURANTOIN) je
chemoterapeutikum, blokující bakteriální proteosyntézu.
Používá se k léčbě infekcí močových cest a kožních zánětů.
Thiofen
V přírodě je obsažen v květech rostlin, ve formě krátkých

řetězců oligomerů, tzv, terthienů. Nasycená forma thiofenu, bez
π-vazeb, thiofan, je strukturní složkou biotinu, vitaminu, který se
uplatňuje jako funkční složka (koenzym) karboxylačních
enzymů, (karboxylas).
Pyrrol
Nasycením pyrrolu získáme pyrrolidin, jehož derivátem je aminokyselina prolin

(kyselina pyrrolidin-2-karboxylová).
S reakcemi pyrrolu jsme se již seznámili. Deriváty pyrrolu jsou však také významnými
výchozími látkami pro organickou syntézu. Například keton, 2-pyrrolidon, reaguje
s ethynem za bazické katalýzy na N-vinyl-2-pyrrolidon a jeho následnou polymerací
vzniká polyvinylpyrrolidon. Tento kapalný polymer slouží jako jodofor,
makromolekulární
nosič jodu, z něhož se
jod postupně a
dlouhodobě uvolňuje.
Výrazně se tím
zvyšuje antiseptický
účinek a snižuje se dráždivý účinek na kůži. Pro antibakteriální, antimykotické a
protivirové účinky se používá ve formě roztoku, nebo spreje, k přípravě operačního
pole, k ošetření popálenin, dekubitů, nebo bércových vředů (BETADINE, JODISOL).
Kondenzací pyrrolu s formaldehydem v kyselém prostředí vznikají dipyrroly,
které pak za katalýzy pyridinem poskytují v menším výtěžku cyklický tetrapyrrol
porfin.
Čtyři pyrrolová
jádra jsou v jeho
molekule spojena
methynovými
můstky (-CH=),
takže se vytvořil
rovinný útvar, s konjugovaným systémem π-vazeb. Samotná chemická syntéza
636
porfinu důležitá není, významné jsou však deriváty porfinu, odvozené substitucí na
pyrrolových jádrech, tzv. porfyriny, vznikající v organismech biosyntézou. V centru
porfyrinového kruhu je vázán kation kovu. Hem, složka krevního barviva
hemoglobinu, váže kation (Fe2+), cytochromy, enzymy přenášející elektrony
v elektronových transportních řetězcích na biomembránách, vážou kationty (Fe2+ i
Fe3+).
Při odbourávání porfyrinů v těle se zoxiduje uhlíkový atom methynového můstku mezi
I. a II. pyrrolovým jádrem a odstraněním tohoto uhlíku se porfyrinový cyklus otevře.
Vznikají tak lineární tetrapyrrolová barviva, odvozená od struktury bilanu.
Jedná se o žlučová barviva, přenášená krví a vylučovaná žlučí. Nejprve se vytvoří
zelené barvivo biliverdin, které je konečným žlučovým
barvivem ptáků. U savců se ještě přeměňuje na
červený bilirubin (v nízkých koncentracích má barvu
žlutou), který je ve větších množstvích produkován při
žloutence a obarví tkáně na žluto.
Od porfinového cyklu se odvozuje chlorin, vymizením
dvojné vazby z jádra (IV) a vytvořením nového cyklu, který vzniká propojením jádra
(III) s methynovým můstkem. Deriváty chlorinu jsou
zelená barviva chlorofyly, poutající v centru
chlorinového cyklu kation (Mg2+). Chlorofyly jsou
nezbytné pro průběh primárních pochodů (světelné
fáze) fotosyntézy.
Jiným derivátem porfinu je korin, molekula,
obsahující méně dvojných vazeb, v níž chybí
methynový můstek mezi I. a IV. pyrrolovým jádrem.
Korinovou strukturu mají molekuly kobalaminů, vitaminů B12, poutající v centru
korinového cyklu ion kobaltu.
Indol
Heterocyklus indol obsahuje ve své molekule aminokyselina tryptofan a od její

struktury se odvíjejí
fyziologicky
významné látky
hormonálního
charakteru.
Melatonin je hormon produkovaný strukturou mezimozku, šišinkou (Corpus pineale)

působením tmy, na světle jeho produkce ustává. Podílí se na řízení denních biorytmů
a u zvířat také na řízení barvoměny.
Serotonin je tkáňový hormon produkovaný buňkami v mozku, játrech, ledvinách,
střevě a také tvoří obsah denzních granul v trombocytech (krevních destičkách).
Vyvolává kontrakci hladké svaloviny, tím způsobuje vazokonstrikci (smrštění
svaloviny cév), serotonin uvolněný z trombocytů při poranění se tak podílí na zástavě
krvácení. V mozku působí jako neurotransmiter (přenašeč nervových vzruchů),
ovlivňuje filtrování smyslových informací a jeho hypnogenní efekt se uplatňuje
v řízení spánku.
Auxin, kyselina indolyl-3-octová (indolyl-acetic acid, IAA), je nejdéle známý
fytohormon (rostlinný hormon) mnoha účinků. Vzniká v klíčících semenech a ve
vzrostných vrcholech rostliny. Podporuje prodlužovací růst buněk, tvorbu postranních
637
kořenů a způsobuje apikální dominanci: vzrostný vrchol, produkující auxin, brání

tvorbě postranních pupenů a tím brání větvení stonku. Auxin zabraňuje opadávání
listů a plodů a způsobuje partenokarpii, vývoj plodů bez oplození (okurky, rajčata).
V kořenu rostliny vyvolává pozitivní gravitropismus – růst kořene ve směru zemské
tíže, v osvětlených částech rostliny způsobuje pozitivní fototropismus – ohýbání
rostliny ke světelnému zdroji.
Jinou přírodní látkou, založenou na indolové struktuře, je modré barvivo indigo,
vyráběné dnes synteticky (původně izolované z rostliny Indigofera tinctoria).
Používá se jako kypové barvivo, k barvení textilií. Nejprve se v zásaditém prostředí
zredukuje zinkem na bezbarvé leukoindigo, tzv. kypu, v níž se máčí textilie a kypa
pevně přilne k vláknům. Poté na vzduchu dojde k oxidaci kypy na modré indigo,
objeví se modré zbarvení textilie. Ze schránek měkkýšů byl již v dávných dobách
izolován antický purpur, červený dibromderivát indiga, vyráběný dnes synteticky.
Pyrazol
Od pyrazolu se odvozují ketony, pyrazolony, na jejichž struktuře jsou

založena léčiva s analgetickými a antipyretickými účinky.
Jejich příkladem je ketofenylbutazon (KETAZON), který má účinky
analgetické, antipyretické, ale také antirevnatické a antiflogistické
(tlumí zánět, brání množení bakterií). Ve formě masti se užívá
v léčbě revmatických chorob.
Imidazol
Imidazolový cyklus má aromatická aminokyselina histidin a její dekarboxylací vzniká

tkáňový hormon histamin. Ve tkáních jej vytvářejí žírné buňky, v krvi skupina
leukocytů (bazofilní granulocyty). Tvoří se i v mozkové tkáni, kde působí jako
neurotransmiter. Orgány disponují třemi druhy histaminových receptorů (H1, H2, H3),
v žaludku vyvolává histamin stimulací H2 receptorů sekreci žaludeční šťávy. Histamin
způsobuje vazodilataci (rozšíření průsvitu cév) a tím pokles krevního tlaku. Podílí se
na zánětlivých a alergických reakcích, zvyšuje propustnost krevních kapilár, kapalina
proniká do tkání a vznikají otoky, jako součást zánětu. Léky, blokující histaminové
receptory, antihistaminika, se používají k potlačení zánětů a alergických reakcí.
Antazolin je
antihistaminikum
s nízkou
dráždivostí,
proto je
používán
k léčbě zánětu
oční spojivky
(konjunktivitidy) chronického i alergického původu (OPTHALMIN, SPERSALLERG,
SANORIN-ANALERGIN).
638
Nafazolin je adrenergikum (má účinek hormonu adrenalinu), při lokálním podání

způsobuje vazokonstrikci ve sliznici, tím odstraňuje její zduření. Využívá se při léčbě
rýmy, nebo zánětu hrtanu (SANORIN). Stejné použití má také podobný derivát,
oxymetazolin (NASIVIN).
Metronidazol je chemoterapeutikum účinné proti infekcím vyvolaným prvoky (améby,
trichomonády), a anaerobními bakteriemi. Léčí se jím vaginální a močové infekce.
Fenytoin je antiepileptikum, u epileptických záchvatů se aplikuje nitrožilně, k prevenci
epileptických záchvatů se užívá perorálně.
Thiazol
Thiazolový heterocyklus obsahuje molekula vitaminu B1, thiaminu, blíže se mu

budeme věnovat v samostatné kapitole o vitaminech.
Sulfathiazol je představitelem sulfonamidů, používaných k léčbě vaginálních infekcí,
v lokální aplikaci
v dermatologii,
při léčbě
popálenin a
bércových
vředů.
Kondenzovaný benzthiazolový cyklus má 2-sulfanylbenzthiazol, používaný při
vulkanizaci kaučuku.
Redukovaný thiazolový cyklus, čili thiazolidinový cyklus, mají antibiotika peniciliny.
Objevil je Alexander Fleming roku 1929, ale jejich výroba byla zvládnuta až o více,
než deset let později. Peniciliny jsou produkty plísní Penicillium notatum a P.
chrysogenum, v jejich struktuře je
přítomen i čtyřčlenný, β-laktamový
cyklus. Některé bakterie mají enzym
β-laktamasu, štěpící cyklus, ty jsou
pak vůči penicilinům rezistentní.
Jednotlivé druhy penicilinů se od
sebe liší substitucí (zbytkem R) na
amidové (peptidové) vazbě. Nejdéle
známý je benzylpenicilin, penicilin G,
používaný nitrožilně k léčbě
závažných bakteriálních infekcí. Stabilní penicilin V lze užívat perorálně, v tabletách,
používá se k léčbě bakteriálního zánětu mandlí, nosních dutin, středního ucha apod.
Aminopeniciliny jsou stabilní v kyselém prostředí a dobře se vstřebávají v trávicím
traktu. Jeden z nich, amoxycilin (AMOCLEN) se používá k léčbě infekcí dýchacích
cest, močového a pohlavního ústrojí, zánětů dutin i středního ucha. Podobnou
indikaci má také ampicilin, navíc se však používá i v injekční formě k léčbě
meningitidy, endokarditidy a dalších závažných infekcí.
Chromen
Strukturu 4H-chromenu obsahují ketony,

zvané flavony, představující ve vodě
rozpustná rostlinná barviva. Luteolin je žlutý
flavon z květů kručinky barvířské (Genista
639
tinctoria), kvercetin je nejběžnější z flavonů, podle koncentrace barví květy žlutě,

oranžově až hnědě. Je obsažen i v zrnech kukuřice a vázán na cukry vytváří glykosid
rutin, řazený do skupiny vitaminů, zvaných bioflavonoidy.
Anthokyanidiny jsou přírodní

barviva, vyskytující se v rostlinách
vázány na cukry, jako glykosidy
(cukerné deriváty), zvané
anthokyaniny. Jsou rozpustné ve
vodě a jejich aromatický
heterocyklus nese kladný náboj, takže mají povahu solí, tzv. flavyliových solí.
Zbarvení je ovlivněno reakcí roztoku (v kyselém prostředí červené, v neutrálním
fialové a v zásaditém modré), ale navíc také přítomností kationtů kovů (např. Al3+),
s nimiž vznikají komplexy, cheláty určité barvy. Pelargonidin barví květy pelargonií,
jiřin, karafiátů, kyanidin je obsažen v brusinkách, květech aster, růží, chrpy, nebo
třeba vlčího máku. Delfinidin barví květy šalvěje, nebo ostrožky. Kromě květů jsou
anthokyaniny obsaženy v listech červeného zelí, bulvách červené řepy a v plodech
(borůvky, třešně, višně).
Redukcí chromenu vzniká
heterocyklus chroman, obsažený
například ve struktuře tokoferolů,
vitaminů E, působících jako přírodní
antioxidanty.
Od 2H-chromenu se odvozují ketony, zvané kumariny, jejich strukturní motiv obsahují

některé přírodní látky i syntetická léčiva.
Přírodní látkou je dikumarol, obsažený v komonici lékařské (Melilotus officinalis),
nebo mařince vonné (Asperula odorata). Je to látka, zabraňující srážení krve, takže u
zvířat, která pozří
větší množství
těchto rostlin (třeba i
v seně) hrozí
krvácení do trávicího
traktu. Syntetickým léčivem, založeným na struktuře dikumarolu, je například
PELENTAN, nebo jiný lék, WARFARIN, používaný jako prevence tvorby krevních
sraženin (trombů) v cévách. Antikoagulační (protisrážlivý) účinek kumarinů spočívá
v blokování účinku vitaminů K, potřebných pro tvorbu faktorů srážení krve. Kumariny
soutěží s vitaminem K o vazné místo na enzymu, který zajišťuje tvorbu faktorů
srážení krve, prothrombinu a prokonvertinu. Protijedem při otravě kumariny jsou tedy
vysoké dávky vitaminu K.
Heterocyklus chroman je také strukturním základem tetrahydrokanabinolu, THC,

fyziologicky účinné látky z konopí setého (Cannabis
sativa). Nejvyšší obsah účinných látek má jeho poddruh,
konopí seté indické (Cannabis sativa subsp. indica).
Rostlina bývá zpravidla zneužívána k toxikománii, ale
může být také využívána k léčbě. Marihuana je směs
listů, stonků a květů rostliny, hašiš je pryskyřice
izolovaná z květů, s vyšším obsahem THC.
Po počátečním krátkém stádiu sevřenosti a úzkosti
640
následuje excitační euforie provázená smíchem, pocitem dobré pohody, smysly,

sluch a chuť jsou někdy zostřeny. Postiženo je vnímání času a deformováno je také
vnímání prostoru. Je narušena krátkodobá paměť a svalová koordinace, to
představuje riziko pro řízení vozidel.
Nepříznivé účinky vyplývají mimo jiné z formy aplikace – kouření. Riziko vzniku
rakoviny plic je stejné, jako u kouření cigaret. THC tlumí imunitní systém, proto se
zvyšuje riziko infekcí. Vegetativním projevem je zrychlení pulsu a překrvení očních
spojivek.
Léčebné účinky jsou poměrně rozsáhlé, ovšem aplikaci formou kouření za léčbu
považovat nelze.
THC brání tvorbě prostaglandinů a dalších mediátorů zánětu, které by se jinak
vytvářely v poškozené tkáni. Marihuana má proto výrazný protizánětlivý účinek,
využívaný v léčbě popálenin a artritid (kloubních zánětů).
THC také tlumí tvorbu leukotrienů, zodpovědných za kontrakci hladké svaloviny
dýchacích cest při astmatu, využitím je tedy léčba astmatu.
Tlumením imunitních reakcí je zmírňován průběh chorob vyvolaných autoimunitou,
uplatnění je například v léčbě roztroušené sklerózy.
THC tlumí nepříznivé účinky léčby nádorů cytostatiky a ozařováním, hlavně stavy
nevolnosti a zvracení. V USA je proto povolen THC (lék dronabinol, MARINOL) při
chemoterapii nádorů.
Pyridin
Pyridin je významným organickým rozpouštědlem, stejně, jako jeho methylderiváty

(pikoliny), dimethylderiváty (lutidiny) a trimethylderiváty (kolidiny).
Značný fyziologický význam mají karboxylové kyseliny odvozené od pyridinu,
kyselina nikotinová, kyselina isonikotinová a jejich amidy. Kyselina nikotinová, niacin
(pyridin-3-karboxylová kyselina) potlačuje tvorbu tuků a následně částic, které je
přenášejí krví (lipoproteinů LDL, VLDL), tím snižuje riziko aterosklerózy a jejích
následků. Působí
také vazodilataci
(rozšíření cév)
v kůži, cév hlavy a
horní poloviny těla,
používá se proto
k prokrvení
periferních částí organismu.
Nikotinamid, vitamin B3, je součástí koenzymů, přenášejících vodík (viz vitaminy).
Amidem, konkrétně hydrazidem kyseliny isonikotinové je isoniazid, který patří
k nejúčinnějším chemoterapeutikům v léčbě tuberkulózy.
Pyridoxin, vitamin B6 je směs tří látek podobné struktury (uveden je vzorec jedné
z nich, pyridoxolu). Uplatňuje se jako koenzym (nebílkovinná část molekuly enzymu),
podílející se na přenosu aminoskupiny v metabolismu aminokyselin.
Pyrimidin
Od pyrimidinu jsou odvozeny především

dusíkaté báze nukleových kyselin: uracil (U),
cytosin (C) a thymin (T) .
641
Pyrimidinový heterocyklus najdeme také ve struktuře

vitaminu B1 a má jej i léčivo trimethoprim. To je
chemoterapeutikum, blokující tvorbu růstového faktoru,
kyseliny listové u mikroorganismů, ale na jiném místě
metabolické dráhy, než sulfonamidy. Právě
v kombinaci s nimi je trimethoprim nejúčinnější (BISEPTOL). Léčí se jím například
infekce močových cest, ale také parazitární onemocnění, včetně malárie.
Purin
Purinový heterocyklus můžeme odvodit spojením pyrimidinového a imidazolového

jádra a vytváří dvě odlišné formy, α-purin a β-purin. Strukturu α-purinu mají alkaloidy
kofeinového typu, ostatní významné látky jsou odvozeny od β-purinu. K nim
především patří dusíkaté báze nukleových kyselin, adenin (A) a guanin (G).
Kyselina močová je konečnou zplodinou dusíkového metabolismu plazů a ptáků,

nikoli však savců, tam je to močovina. Většina živočichů odbourává purinové báze
z nukleových kyselin oxidací na fragmenty purinového cyklu, člověk (a antropoidní
savci obecně) nemají enzymy k rozštěpení purinového jádra, pouze ho zoxidují na
kyselinu močovou. Ta proto u člověka představuje zplodinu odbourávání purinů.
Kyselina močová je krystalická látka špatně rozpustná ve vodě, přesto se vyloučí
močí asi 700 mg denně. Za patologických stavů se kyselina a její soli usazují ve
tkáních, kde vykrystalizují a způsobují bolestivé záněty, hlavně v kloubech (choroba
se nazývá dna, arthritis urica).
Purinový derivát
zeatin je přírodní
fytohormon ze
skupiny cytokininů.
Ty se vytvářejí
v mladých kořenech
rostlin a odtud jsou
rozváděny do
nadzemních částí.
Podporují biosyntézu bílkovin, chlorofylu, škrobu a dělení buněk. Blokují apikální
dominanci, takže podporují naopak rašení postranních pupenů a tím i větvení stonku.
Zpomalují stárnutí pletiv a orgánů, proto se také syntetické cytokininy (kinetin)
používají k uchovávání roubů.
Deriváty purinu se uplatňují také jako antimetabolity, léčiva, která zastoupí přirozené
purinové báze (resp. jejich cukerné deriváty, nukleosidy) v pochodech biosyntézy, ale
nefungují, takže zastaví biosyntézu nukleových kyselin.
Některé z nich se uplatňují jako antivirotika, bránící pomnožení viru v živočišných
buňkách. Aciklovir působí proti herpetickým virům, způsobujícím opar (HERPESIN,
642
ZOVIRAX), ganciklovir je mnohem účinnější, ale toxičtější, léčí se jím infekce

cytomegaloviry a virem HIV u pacientů s chorobou AIDS.
Jiné antimetabolity mají uplatnění jako cytostatika, blokující dělení nádorových
buněk. Jejich příkladem je 6-sulfanylpurin (PURINETHOL, LEUKERIN), používaný
v léčbě některých forem leukémie.
Pteridin
Od heterocyklu pteridinu jsou odvozeny pteriny,

pigmenty křídel motýlů, těla blanokřídlých a kůže i očí
ryb. Leukopterin je pigment křídel bělásků,
xanthopterin z křídel žluťásků.
Pteridinovým derivátem je také kyselina listová, folát, čili vitamin B10. Jeho molekula
obsahuje kromě pteridinové složky ještě dvě další, kyselinu p-aminobenzoovou a
aminokyselinu glutamát (kyselinu glutamovou). Vitamin B10 se v buňkách přeměňuje
na tetrahydrofolát (THF), podílející se na přenosu jednouhlíkatých fragmentů při
biochemických dějích.
Folát je růstovým faktorem mikroorganismů, které si ho vytvářejí z dílčích složek.
Jestliže jim poskytneme sulfonamid, zabudují ho na místo kyseliny p-aminobenzoové
a taková molekula pak bude nefunkční, odtud plyne terapeutický účinek sulfonamidů.
Člověk kyselinu listovou vytvářet neumí, proto jej sulfonamidy neohrožují.
Syntetická analoga folátu se používají jako antimetabolity, které nahradí vitamin

v enzymu, který katalyzuje tvorbu THF a tento enzym blokují. THF se nevytváří,
metabolismus buňky je tím tlumen. Takové látky se používají jako cytostatika v léčení
nádorových onemocnění. Široce používaným cytostatikem je metotrexát
(METHOTREXAT), kterým se navíc doplňuje antirevmatická léčba.
Isoalloxazin
Po chemické stránce se jedná o benzoderivát

oxidovaného pteridinu, jeho strukturu obsahuje
riboflavin, vitamin B2.
Vitamin je součástí enzymů přenášejících
vodík, dehydrogenas s nebílkovinnou částí
molekuly, označovanou zkratkami FAD, FMN
(vysvětlení v biochemii).
Přenos vodíku je umožněn tím, že
isoalloxazinový heterocyklus vytváří dvě formy:
bezbarvou, redukovanou formu (přenášející dva vodíkové atomy) a oxidovanou
žlutou formu (bez těchto vodíkových atomů).
643
Fenothiazin
Fenothiazinový heterocyklus je pro organismus cizí látkou, přesto

deriváty fenothiazinu se uplatňují jako významná léčiva. V nízkých
dávkách se používají jako antiemetika (proti nevolnosti a zvracení),
ve vysokých dávkách jako neuroleptika, vyvolávající zklidnění, do
různé míry se projevuje účinek sedativní (tlumivý) a anxiolytický
(proti úzkosti). Příkladem je nejdéle používaný chlorpromazin,
sloužící k potlačení schizofrenních psychóz, psychomotorického
neklidu a úzkostných stavů. Jako léčiv se využívá celé řady jeho
strukturních analogů.
Významným barvivem fenothiazinové struktury je methylenová modř, používaná
například k vitálnímu barvení nervové tkáně. Tato látka existuje ve dvou formách,
představujících redoxní
systém. Redukovaná
leukoforma je bezbarvá,
odnětím vodíku (H+ a
elektronu) vzniká
oxidovaná, modře
zbarvená forma.
Používá se jako léčivo při otravě aromatickými aminy, dusitany, nebo
nitrosloučeninami, při níž se z krevního barviva hemoglobinu vytváří methemoglobin.
Ten ve svém porfyrinovém cyklu obsahuje kation (Fe3+) a není schopen přenášet
kyslík. Leukoforma methylenové modři se zoxiduje a tím dodá elektron pro redukci
(Fe3+) na (Fe2+), obnoví tak funkční hemoglobin. Oxidovaná forma methylenové
modři se vyloučí močí.
Sedmičlenné heterocykly
Jeden dusíkový atom v sedmičlenném kruhu mají heterocykly azepiny, dva dusíkové
atomy diazepiny.
Azepiny se uplatňují jako antidepresiva, v léčbě
dlouhotrvajících závažných psychických stavů,
endogenních depresí. Projevují se neschopností
zvládat běžnou psychickou zátěž a příčinou je
nedostatek neurotransmiterů noradrenalinu a
serotoninu na receptorech v mozku. Azepiny,
například imipramin, brání vychytávání molekul
těchto nervových přenašečů zpět do nervových
zakončení, takže v okolí nervových buněk jich zůstane více, aby mohly působit na
receptory. Tím se po několika týdnech deprese potlačí.
Diazepiny, jejichž příkladem je diazepam, působí jako anxiolytika, léky proti stavům
úzkosti. Mají také účinky tlumivé a myorelaxační (uvolnění svalového napětí), některé
deriváty diazepamu (flunitrazepam, ROHYPNOL) se využívají jako hypnotika,
navozující spánek.
644
CHEMIE PŘÍRODNÍCH LÁTEK
53. ALKALOIDY
Alkaloidy jsou dusíkaté látky vytvářené některými rostlinami jako produkty
metabolismu aminokyselin. Atom dusíku uděluje alkaloidům zásaditý charakter, proto
se v rostlinách nevyskytují volné, ale vytvářejí soli s kyselinou citrónovou, jablečnou,
akonitovou a dalšími. S tím souvisí způsob jejich izolace z přírodního materiálu.
V mírně zásaditém prostředí se extrahují polárními organickými rozpouštědly a po
okyselení roztoku vytvoří soli, rozpustné ve vodné fázi.
Alkaloidy mají silné fyziologické účinky na živočichy, mnohé jsou velice toxické a mají
rostlinu chránit před býložravci. Mnohé alkaloidy jsou však zároveň návykovými
látkami a bývají zneužívány k toxikománii jako drogy. Rozlišujme zde dva odlišné
významy termínu „droga“. Ve farmaceutickém smyslu je droga libovolná část
rostlinného, nebo živočišného těla, sloužící jako surovina pro přípravu různých
lékových forem (tablety, prášek, tinktura, odvar, extrakt, mast atd.). Drogou v tomto
smyslu jsou tedy i sušené jahodníkové listy, nebo třeba květy heřmánku pravého.
Droga ve smyslu toxikologickém je látka, nebo směs, jejíž užíváním se vytváří
drogová závislost.
Ta má psychickou a fyzickou složku: psychická závislost je touha toxikomana
aplikovat drogu znovu, za účelem opakování stavů navozených drogou, zpravidla
euforických (příjemná nálada, opojení).
Fyzická závislost se projevuje abstinenčním syndromem, souborem nepříjemných
stavů, v době, kdy droga není přítomna v patřičné koncentraci v těle. U některých
drog jde o příznaky lehké (bolesti hlavy, nespavost), jiné drogy provází abstinenční
syndrom závažný (selhávání orgánů) a může končit smrtí. Souvisí to i s velikostí
užívaných dávek, které toxikoman kvůli rozvoji tolerance musí zvyšovat, aby dosáhl
stejného účinku.
ALKALOIDY FENYLETHYLAMINOVÉHO TYPU
Tyto alkaloidy můžeme odvodit od struktury amfetaminu (viz aminy). Látky tohoto
typu vyvolávají uvolnění většího množství aminů, dopaminu a serotoninu v mozku a
jejich působením na receptory nervových buněk nastává fyziologický účinek.
Cathin
Cathin je
alkaloid z kathy
jedlé (Catha
edulis), keře
původem z Etiopie. K toxikománii bývají zneužívány listy rostliny, tzv. kath.
Nejběžnější formou je žvýkání kathu, používá se i forma nálevu. Farmakologicky jde
o psychostimulans, odstraňuje pocit únavy, hladu, dostavuje se stav spokojenosti a
lehké excitace (zvýšena činorodost, hovornost, vzrušení). Následuje únava a někdy
deprese, spánek je nesouvislý. Dlouhodobé používání vede ke ztrátě pohlavního
pudu, abstinenční příznaky nejsou.
Efedrin
Efedrin je alkaloid z čínského keře chvojníku čínského (Ephedra sinica) a dalších
druhů těchto nízkých keřů. Alkaloid v buňkách stimuluje β-receptory, to vede
645
k uvolnění svalů dýchacích cest (bronchodilatace) a ke snížení sekrece hlenu na

stěnách dýchacích cest. Zároveň ale zvyšuje sílu a frekvenci srdečních stahů,
zvyšuje se krevní tlak a může dojít k poruchám srdečního rytmu. Efedrin je součástí
léků proti astmatu, nosních kapek při onemocnění horních dýchacích cest a
alergických stavů (mediátory alergické reakce vyvolávají stažení svaloviny dýchacích
cest).
Mezkalin
Jde o alkaloid z mexického kaktusu peyotl (Lophophora williamsii). Působí jako
halucinogen, k toxikománii jsou zneužívány usušené květy kaktusů, nebo sušené
řízky. Zrakové halucinace provázejí zářivé barvy, podlaha se jeví jako pohyblivá,
psychomotorický útlum se projevuje nechutí k činnosti.
ALKALOIDY PYRIDINOVÉ A PIPERIDINOVÉ
Nikotin
Alkaloid z listů tabáku
virginského (Nicotiana
tabacum). Typickou
aplikační formou je
kouření tabákových
výrobků, z jedné cigarety se vstřebá 1 – 2 mg nikotinu. Buňky živočichů mají
receptory pro neurotransmiter acetylcholin a ty jsou dvojího typu, muskarinové a
nikotinové. Nikotin se váže na nikotinové receptory a odtud se odvíjí jeho fyziologické
působení. Působení na nervové buňky v mozku vyvolává stimulaci, stav bdělosti,
snížení dráždivosti a agresivity a tím se zlepšuje soustředění. Výzkum na zvířatech
ukázal, že aplikace nikotinu (formou náplastí) zlepšuje schopnost učení a paměť.
Nikotinové receptory ale nejsou jenom v mozku. Má je příčně pruhovaná svalovina
(abstinenčním příznakem nedostatečné hladiny nikotinu může být svalový třes), mají
je vegetativní nervy a jejich stimulace způsobuje zvýšení sekrece žláz a zvýšení
krevního tlaku.
Nikotin tedy může působit v určitých situacích jako lék, nikoli však formou kouření.
Tabákový kouř obsahuje také jedy (oxid uhelnatý, kyanovodík) a kancerogenní,
rakovinotvorné látky.
Koniin
Alkaloid z miříkovité rostliny bolehlavu plamatého, čili skvrnitého (Conium
maculatum), lodyha nese oranžové skvrny a nejvyšší obsah koniinu mají nezralé
plody, dvojnažky. Koniin je látka lokálně dráždivá a způsobuje. Řekové používali
odvaru z bolehlavu k popravám, číši takového odvaru byl přinucen vypít i Sokrates.
Lobelin
Alkaloid obsažený v nati lobelky nadmuté (Lobelia inflata), rostliny původem ze
Severní Ameriky. Lobelin stimuluje dýchací centrum, ale jen krátkodobě a navíc
snižuje krevní tlak a zpomaluje srdeční činnost. Dnes se proto při ochabování
dýchacího centra (například otravy) používají účinnější léky.
TROPANOVÉ ALKALOIDY
Do této skupiny řadíme alkaloidy odvozené od heterocyklu tropanu. Liší

se substitucí na tropanovém skeletu a členíme je do dvou řad.
646
Atropinové alkaloidy
Atropin
Alkaloid z rulíku zlomocného (Atropa
bella-donna) působí jako antagonista
neurotransmiteru acetylcholinu tím, že
obsazuje muskarinové receptory pro acetylcholin, ale nefunguje. Tím blokuje
působení parasympatického oddílu vegetativních nervů. Projevuje se to
spasmolytickým účinkem, uvolněním napětí hladké svaloviny, využívané k léčbě
koliky trávicího traktu. Nastává mydriáza (rozšíření zorniček) a tento účinek se
využívá při vyšetření v očním lékařství. Atropin je toxická látka, nikoli však při otravě
organofosfáty, kdy působí jako antidotum (protijed).
Skopolamin
Alkaloid pablenu kraňského (Scopolia carniolica), nebo durmanu obecného (Datura
stramonium) je epoxidem atropinu. Využití má jako atropin v léčbě křečových stahů
trávicího traktu, žlučových a močových cest, narozdíl od atropinu však vyvolává
zklidnění, působí tlumivě na mozkovou kůru.
Kokainové alkaloidy
Kokain
Podle pověsti první Inka, zakladatel dynastie Inků, mýtický
Manko Kapak, syn boha Slunce, sestoupil kdysi z hor u jezera
Titicaca v Peru. Přinesl lidem božskou rostlinu, aby
obveselovala zarmoucené, unaveným a vyčerpaným
propůjčila nové síly a nasytila hladové.
Touto rostlinou byl jihoamerický keř rudodřev koka (Erythroxylum coca), v jehož
listech je obsažen alkaloid kokain. Žvýkání listů koky domorodým obyvatelstvem je
v ostatních zemích nahrazeno zneužíváním čistého alkaloidu k toxikománii. Projevuje
se také anestetický účinek, který kromě místního znecitlivění tkáně vede ke snížení
pocitu hladu a vymizení pocitu únavy, proto roste výkonnost při fyzické práci. Dnes
už se k lokální anestezii kokain nepoužívá, byl nahrazen méně toxickými přípravky
(prokain, mezokain).
Farmakologicky je kokain psychodysleptikum, (narušuje psychickou integraci).
Intoxikace se zpočátku projevuje kokainovou euforií: jde o aktivní závislost,
kokainista se cítí lehký, silný, odvážný, má potřebu rychlého pohybu. Získává
optimismus, sebedůvěru, zvyšuje se sexuální touha. Zvyšuje se krevní tlak, tepová i
dechová frekvence, zorničky se rozšiřují. Asi po hodině už ale převládá pocit únavy,
někdy deprese. Rychle roste tolerance a při vysokých dávkách se dostavují
halucinace. Typické jsou pocity chladu a halucinace cizopasníků lezoucích pod kůží.
Ty nutí ke škrábání a výsledkem jsou nebezpečné záněty. Rozvíjí se paranoia
(toxikoman má pocit, že je sledován), a poruchy myšlení, projevující se posedlostí
smyšlenými, zdánlivě hlubokými filozofickými problémy.
Abstinenční syndrom po vysazení drogy může vyústit v těžkou depresi, výrazně se
zvyšuje chuť k jídlu.
CHINOLINOVÉ ALKALOIDY
Chinin
Hořký alkaloid obsažený v kůře jihoamerických stromů
chinovníků, například chinovníku červeného (Cinchona
647
pubescens). Už dávno se používal jako antimalarikum, k léčbě malárie (svým

antipyretickým účinkem také snižuje malarické horečky). Především však hubí v těle
původce choroby, prvoky rodu Plasmodium. Od chininu byla odvozena skupina
účinných syntetických antimalarik, na něž si však parazit vytváří rezistenci, zatímco
na chinin jen vzácně. Proto se stále používá v terapii malárie, i přes své nepříznivé
vedlejší účinky: poškozuje sluchový nerv, zrak – vyvolává světloplachost a působí
jako abortivum (navození potratu).
ISOCHINOLINOVÉ ALKALOIDY
Opiové alkaloidy
Opium je zaschlá šťáva (latex), získaná naříznutím nezralých makovic, tobolek máku
setého (Papaver somniferum). Opium obsahuje desítky alkaloidů, některé
farmakologicky významné, proto se průmyslově zpracovává také nať zralého máku
(byť s mnohem nižšími výtěžky). Z opiových alkaloidů blíže zmíníme morfin, kodein a
papaverin.
Morfin
Z farmakologického hlediska se
jedná o narkotické analgetikum,
tlumí bolest a vyvolává spánek.
V lékařství se používá v injekční
formě k tlumení nesnesitelných
bolestí v konečném stádiu
rakoviny. Je také zneužíván
k toxikománii, euforii provází
pocity klidu, štěstí, vyrovnání.
Zorničky jsou zúženy na velikost
špendlíkové hlavičky. Rychle roste tolerance a abstinenční syndrom po vysazení je
velice silný, může ohrožovat život (křečové stavy, kardiovaskulární kolaps).
Nejnebezpečnějším vedlejším účinkem morfinu je snížení citlivosti dýchacího centra
v prodloužené míše na koncentraci oxidu uhličitého v krvi. Výsledkem je utlumení
automatické dýchací aktivity, dýchání se zpomaluje a během spánku se může
zastavit, člověk umírá (při dávce asi 100 mg). Na konci 19. století byl z morfinu
acetylací syntetizován jiný preparát, heroin (diacetylmorfin), aby odstranil abstinenční
syndrom morfinistů a byl ještě účinnějším analgetikem. Byl zaveden jako lék proti
bolestem, výborně potlačující kašel, ale brzy se ukázalo, že na něj vzniká ještě
silnější návyk s ještě závažnějším abstinenčním syndromem.
Heroin proniká do mozku rychleji než morfin, po nitrožilní aplikaci se rychle dostaví
euforie, stav bezbolestnosti, nezájmu o okolí. Asi po hodině následuje fáze, kdy se
toxikoman cítí normálně, jeho schopnosti nejsou sníženy, druhý den se objevuje
abstinenční syndrom. Náhlé vysazení drogy ohrožuje život, nezbytná je substituční
léčba (methadonem).
Kodein
Jedná se také o opiový alkaloid, ale jeho obsah v opiu je nízký, proto se pro
farmakologické účely vyrábí methylací morfinu (methylmorfin). Kodein má slabší
analgetický účinek, než morfin, ale přerušuje reflexní oblouk kašlacího reflexu. Proto
648
je účinným antitusikem, lékem proti suchému, dráždivému kašli. Nelze ho užívat

dlouhodobě, je návykový, chronický kodeinismus provází pavor nocturnus (záchvaty
nočního děsu).
Papaverin
Tento opiový alkaloid patří mezi myotropní spasmolytika,
látky, uvolňující hladkou svalovinu přímo, nikoli působením
na vegetativní nervy. Relaxuje i hladké svalstvo dýchacích
cest a cév, tím se zvyšuje prokrvení vnitřních orgánů.
Používá se k léčbě křečových stahů v oblasti žlučníku, ledvin
i trávicího ústrojí.
Neopioidní isochinolinové alkaloidy
D-tubokurarin
Alkaloid obsažený v jihoamerické rostlině kulčibě jedovaté
(Strychnos toxifera) a chondrodendronu plstnatém
(Chondrodendron tomentosum). Domorodci využívají směs
extraktů z těchto rostlin, kurare, jako šípových jedů k lovu
zvířat (po zásahu ochrne kosterní svalovina).
D-tubokurarin, izolovaný ve formě soli, je myorelaxans.
Působí jako antagonista acetylcholinu na nikotinových
receptorech a tím blokuje přenos nervových vzruchů do
příčně pruhované svaloviny (nikoli hladké svaloviny).
Svalovina se zcela uvolní, není schopna kontrakce, zvíře
neuteče a zpravidla se zadusí (nepracuje hlavní dýchací sval, bránice).
Ve 20. století se D-tubokurarin používal k relaxaci svalů při chirurgických výkonech
(za umělé ventilace). Svaly sice relaxují také zvýšením dávky narkotika, ale pak roste
riziko předávkování. Dnes se používají polosyntetická myorelaxancia odvozená od
D-tubokurarinu, která mají menší vedlejší účinky (pokles krevního tlaku, stažení
dýchacích cest).
INDOLOVÉ ALKALOIDY
Strychnin, brucin
Oba extrémně hořké a toxické alkaloidy pocházejí ze semen
stromu kulčiby dávivé (Strychnos nux vomica), rostoucího
v západní Africe a Indii. Strychnin je více než desetkrát
jedovatější, než brucin.
Alkaloidy zasahují do přenosu nervových vzruchů z nervu na
sval, vystupují jako antagonisté receptorů pro glycin. Motorické
nervy, vedoucí vzruchy z míchy do svalů, vysílají také
kolaterály, zpětné větve přes interneurony zpátky do míchy.
Právě interneurony uvolňují jako inhibiční neurotransmiter aminokyselinu glycin a ten
zpětně tlumí příliš rychlý sled vzruchů, vysílaných míchou do svalu, aby nevznikaly
křeče. Strychnin zablokuje receptory a glycin pak nemůže působit, proto se aktivita
motorických nervů stále zvyšuje a navodí křeče. Nízké dávky strychninu pouze
zvyšují míšní reflexy, nejprve zbystří smysly, sluch, zrak, čich a hmat natolik, že je to
nepříjemné. Při vyšších dávkách se stupňuje úzkost a slabý podnět je vnímán velice
649
silně a může spustit křečové stahy, během nichž se zastaví dýchání. Protijedem jsou
barbituráty, které je nutné podat dříve, než se spustí křečové stavy, jinak nastává
smrt v bolestivých křečích zadušením. Smrtelná dávka strychninu činí pro člověka 30
až 200 mg. Platí také opačně, že otrava barbituráty se léčí aplikací strychninu.
Námelové alkaloidy
Námel je vřeckovýtrusá houba, paličkovice nachová (Claviceps purpurea),

parazitující na žitě. Obsahuje desítky alkaloidů, po chemické stránce amidů kyseliny
lysergové (samotná kyselina lysergová v námelu přítomna není).
Ergometrin
Ergometrin působí jako
antagonista α-adrenergních
receptorů (pro adrenalin a
noradrenalin). Tím
v periferní části těla
vyvolává vazodilataci,
rozšíření cév a tedy pokles
krevního tlaku. Ergometrin
a jeho syntetické deriváty způsobují kontrakci hladké svaloviny dělohy, čili jsou to
uterotonika, používaná k vyvolání mohutného děložního stahu po porodu. Tím se
v děloze stlačí cévy a zastaví se poporodní krvácení.
LSD
Diethylamid kyseliny lysergové není přírodním alkaloidem, ale syntetickou drogou.
Účinkuje už v nepatrných dávkách, 100 – 200 mikrogramů vyvolává halucinace a
působí na serotoninové receptory. Periferní blokuje, v centrálním nervovém systému
je stimuluje: je to halucinogen se stimulačním účinkem na mozek. Intoxikovaný může
„slyšet barvy“, nebo „vidět zvuky“, jindy „zvuky mají barvu“ a „barvy mají vůni“.
Dostavují se poruchy vnímání času a vlastního těla, pocit tíže střídá pocit extrémní
lehkosti. LSD působí několik hodin, zevním projevem je mydriáza, rozšíření zorniček.
Fyzická závislost nevzniká. Experimentální aplikace mikrodávek LSD (13 – 20 µg)
nevyvolá halucinace, ale působí jako výrazné analgetikum (potlačuje bolest),
odstraňuje deprese a patrně brzdí rozvoj Alzheimerovy choroby. Mikrodávkování
LSD je předmětem klinických studií.
PURINOVÉ ALKALOIDY
Purinové alkaloidy jsou methylové deriváty xanthinu (2,6-dioxopurinu). Kofein je

obsažen v semenech například koly hrotité (Cola acuminata), kávovníku arabského
(Coffea arabica), v pražených semenech dosahuje jeho koncentrace asi 1,5%. Vyšší
koncentraci kofeinu (3 – 4%) mají sušené listy čajovníku čínského (Thea sinensis),
syn. kamélie čínské (Camellia sinensis). Dokud nebyla známa chemická struktura,
označoval se kofein obsažený v čaji termínem „thein“. Kromě kofeinu obsahují listy
čajovníku také další alkaloidy, theofylin a theobromin. Druhý z uvedených alkaloidů je
obsažen také v semenech kakaovníku pravého (Theobroma cacao).
650
Xanthinové
deriváty blokují
enzym
fosfodiesterasu,
jehož úkolem je
štěpit molekuly
cyklického adenosinmonofosfátu (cAMP). Tato látka se vytváří jako „druhý posel“ na
hormonální stimulaci buněčných β-receptorů, například hormonem adrenalinem.
Hladina cAMP tak zůstává vysoká a zprostředkuje účinky. Dochází k relaxaci hladké
svaloviny dýchacích cest, theofylin je proto součástí některých léků proti astmatu.
Zvyšuje se průtok krve ledvinami a snižuje se zpětné vstřebávání sodíku, oba efekty
vedou ke zvýšené tvorbě moči, takže alkaloidy působí jako diuretika.
Farmakologicky nejvýznamnějším purinovým alkaloidem je kofein. Patří mezi
psychostimulancia, udržuje stav bdělosti, zlepšují se myšlenkové pochody, zvyšuje
se psychická i fyzická odolnost a v důsledku toho mizí únava a zlepšuje se nálada.
Běžná denní dávka kofeinu, asi 300 mg, odpovídá zhruba třem šálkům kávy a nemá
dlouhodobě vliv na krevní tlak ani srdeční činnost. Vyšší dávky však stimulují i
podkorové partie mozku, kofein pak zesiluje srdeční stahy i frekvenci a zvyšuje
krevní tlak. Vysoké dávky mohou vyvolat svalový třes i křeče, neklid, brání
soustředění. Kofein je návykový, ale abstinenční příznaky jsou zanedbatelné
(rozladěnost, někdy bolest hlavy).
STEROIDNÍ ALKALOIDY
Solanidin
Steroidní alkaloid obsažený v lilkovitých rostlinách, je
vázán na cukry ve formě glykosidů (například
α-solaninu). Zdrojem je nať i plody lilku černého
(Solanum nigrum), nať i nezralé plody rajčete jedlého
(Solanum lycopersicum), nať i plody lilku bramboru
(Solanum tuberosum). V hlízách brambor je zastoupen
jen nepatrně (do 0,01%), hlavně pod slupkou. Jeho obsah však roste v zelených
hlízách (vystavených světlu), starých hlízách a klíčících bramborách. Solanidin je
jedovatý, otrava se projevuje horečkou, zvracením, škrábáním a pálením v krku,
průjmy, křečemi. Toxická dávka alkaloidu činí asi 300 mg a může být obsažena v půl
kilogramu nekvalitních brambor, obsahujících 0,06% α-solaninu.
ALKALOIDY RŮZNÉ STRUKTURY
Kolchicin
Kolchicin, alkaloid
z ocúnu jesenního
(Colchicum autumnale)
je mitotický jed, zásahem
do uspořádání
mikrotubulů v buňkách
brání rozdělení buněčného jádra. Využívá se jako účinná látka v diagnostice a léčbě
dny. To je onemocnění způsobené ukládáním krystalků kyseliny močové v kloubech
651
a šlachách, do místa pronikají bílé krvinky a uvolňují mediátory zánětu. Rozvíjí se

velmi bolestivá artritida, zánět kloubu, často palce u nohy. Kolchicin narušuje
strukturu cytoskeletu („buněčné kostry“, jejíž součástí jsou mikrotubuly), leukocyty se
nemohou dostávat do kloubů a ty, které už tam jsou, nemohou vylučovat mediátory
zánětu (mikrotubuly se učastní transportu váčků s mediátory uvnitř buňky). Při
podezření na dnu se podává každé dvě hodiny jedna tableta kolchicinu a jestliže
zánět do druhého dne ustoupí, šlo o dnu a byla zároveň zahájena léčba.
Akonitin
Alkaloid složité polycyklické struktury obsahuje oměj šalamounek (Aconitum
callibotryon). Tento silný jed se váže na sodíkové kanály nervových buněk a blokuje
fázi repolarizace při průběhu akčního potenciálu (nervového vzruchu). Smrtelná
dávka pro člověka činí jen 2 – 4 mg. Otrava se projevuje pocitem mravenčení
v obličeji, postupně se rozvíjejí křeče, končetiny ochrnou. Smrt nastává zástavou
srdce, nebo dechu.
Úloha 53.1
Čím se liší chemická struktura morfinu a kodeinu a jak se tento rozdíl projevuje ve
fyziologických účincích?
Řešení:
Morfin je fenol, kodein má hydroxylovou skupinu fenolu nahrazenu za methoxylovou
skupinu (-O-CH3), je to methylether. Tato změna vede k vymizení euforizujících
účinků, analgetický účinek slábne a naopak se objevuje antitusický účinek - potlačení
kašle.
Úloha 53.2
a) Který alkaloid se využívá v očním lékařství a jaký jeho účinek je využit?
b) Proč se léky s efedrinem používají u onemocnění dýchacích cest a
alergických stavů?
Řešení:
a) Využívá se atropin, pro spasmolytický účinek: uvolňuje napětí hladké
svaloviny, to vede k mydriáze, rozšíření očních zorniček a lékař do oka lépe
vidí.
b) Alergické stavy (astma) a další onemocnění dýchacích cest jsou provázena
bronchokostrikcí, smrštěním hladké svaloviny dýchacích cest, které vede
k zúžení jejich průsvitu a ztíženému dýchání. Efedrin působením na
β-receptory relaxuje svalovinu dýchacích cest, nastává bronchodilatace,
rozšíření průsvitu dýchacích cest a tím se dýchání usnadní.
652
54. SACHARIDY
Sacharidy jsou polyhydroxyaldehydy a polyhydroxyketony, jejich cyklické poloacetaly

a kondenzační produkty.
Představují širokou škálu přírodních látek a jestliže hydrolýzou už neposkytují
jednodušší sacharid, jedná se o monosacharidy, základní stavební jednotky
sacharidů. Oligosacharidy poskytují hydrolýzou 2 až 10 monosacharidových
jednotek, polysacharidy více než 10 monosacharidových jednotek.
Monosacharidy a oligosacharidy jsou ve vodě rozpustné a vyznačují se sladkou
chutí, proto je souhrnně označujeme termínem cukry. Naproti tomu polysacharidy
nejsou cukry, nemají sladkou chuť.
MONOSACHARIDY
Monosacharidy jsou aldehydy nebo ketony, jejichž molekuly obsahují více

hydroxylových skupin a minimálně tři uhlíkové atomy v řetězci.
Monosacharidy s aldehydickou skupinou jsou aldosy, s ketonickou skupinou ketosy.

V označení typu
monosacharidu proto
kombinujeme předponu
aldo- nebo keto- se
základem názvu, který
vyjadřuje počet uhlíkových
atomů v řetězci:
Stereochemie monosacharidů
Monosacharidy jsou opticky aktivní látky, konfiguraci na posledním chirálním

uhlíkovém atomu v jejich molekule tradičně vyjadřujeme pomocí (D/L) systému.
Triosa může mít maximálně jeden chirální C-atom (první a třetí chirální není),
s rostoucím počtem C-atomů v řetězci se zvyšuje počet možných stereoizomerů. Ten
je vyjádřen vztahem (2n), kde (n) je počet uhlíkových atomů v řetězci. Jednotlivé
druhy monosacharidů (při stejném počtu uhlíků stereoizomery) se označují triviálními
názvy, které začínají příslušností k řadě (D-) či (L-), vyjadřující konfiguraci na
předposledním chirálním uhlíkovém atomu v řetězci. Vzorce monosacharidů tradičně
zapisujeme ve Fischerově projekci, odtud plyne označení Fischerovy vzorce.
Chemicky můžeme prodlužováním řetězce (kyanhydrinovou syntézou) z původní
triosy odvodit tetrosy, pentosy, hexosy a vyznačit jejich „příbuzenské vztahy“.
Získáme tím genetickou řadu aldos a ketos a jelikož v přírodě jsou nejrozšířenějšími
monosacharidy cukry řady (D-), vysvětlíme si tento jev na příkladu D-glyceraldehydu,
nejjednodušší aldotriosy. Jen pro připomenutí, monosacharidy řady (D-) mají na
posledním chirálním C-atomu ve Fischerově vzorci (OH) skupinu vpravo.
653
Přidáním nového C-atomu se první uhlíkový atom v řetězci D-glyceraldehydu stane

druhým uhlíkovým atomem a původní
funkční skupina (CHO) se změní na
(CHOH). Byla tak vytvořena nová
skupina (-OH), kterou můžeme ve
Fischerově vzorci zapsat vpravo, nebo
vlevo. Z jedné triosy, D-glyceraldehydu,
tak vznikají dvě možné tetrosy,
D-erythrosa a D-threosa.
Připomeňme si z učiva o stereochemii organických molekul, že dvě látky
(stereoizomery), které mají na jednom chirálním C-atomu konfiguraci stejnou a na
jiných chirálních C-atomech odlišnou, se nazývají diastereomery. To je také případ již
uvedené D-erythrosy a D-threosy.
V chemii cukrů nabývá zvláštního významu jeden druh diastereomerů, označovaný
odborným termínem „epimery“. To jsou monosacharidy, které mají na všech
chirálních C-atomech stejnou konfiguraci, s výjimkou prvního chirálního uhlíku, na
něm se svojí konfigurací liší. Nyní se vraťme k předchozímu příkladu. Z jedné triosy,
D-glyceraldehydu, tak vznikly dva epimerní cukry, D-erythrosa a D-threosa. Liší se
konfigurací na svém prvním chirálním C-atomu (tedy na druhém uhlíkovém atomu
řetězce), konfiguraci ve zbytku molekuly mají stejnou.
Tak jako z triosy můžeme odvodit dvě epimerní tetrosy, z každé tetrosy zase
odvodíme dvě epimerní pentosy, z každé pentosy dvě epimerní hexosy a tímto
způsobem počet stereoizomerů v genetické řadě D-aldos roste.
Schéma ukazuje, že aldohexos už je celkem 8. Jejich struktury odvodíme snadno,
obtížnější to je s jejich triviálními názvy. Zkusme třeba tradiční mnemotechnickou
pomůcku: „All
altruists gladly
make gum in
gallon tanks“.
D-allosa,
D-altrosa,
D-glukosa,
D-mannosa,
D-gulosa,
D-idosa,
D-galaktosa,
D-talosa
Vzorce biologicky
významných
aldohexos mají
ve schématu
barevný podklad.
Genetická řada
D-aldos:
654
Genetická řada D-ketos

Ketosy mají karbonylovou skupinu na druhém uhlíkovém atomu řetězce.
Nejjednodušší z nich, triosa dihydroxyaceton, má symetrickou molekulu, a proto není
opticky aktivní. Prodloužením řetězce o jeden uhlíkový atom z něho vznikne už
opticky aktivní cukr, ketotetrosa D-erythrulosa. Jestliže se její řetězec prodlouží o
další uhlíkový atom, vytvoří se nová (-OH) skupina, kterou můžeme zapsat ve
Fischerově vzorci buď vpravo, nebo vlevo. Takto odvodíme dvě odlišné ketopentosy,
D-xylulosu a D-ribulosu. Prodloužením uhlíkatého řetězce o další uhlíkový atom
získáme z každé
ketopentosy dvě
epimerní ketohexosy.
Budou celkem čtyři,
narozdíl od aldohexos,
kterých jsme odvodili
osm. Vzorce
biologicky
významných
ketohexos mají opět
barevný podklad.
V dalším výkladu
uvidíme, že odvozené
molekuly ketohexos
nějakým způsobem
souvisejí
s odvozenými
strukturami aldohexos.
Určité cukry se mohou
navzájem přeměňovat
procesem epimerace,
kdy ve slabě
zásaditém prostředí se
karbonylová skupina
ochotně účastní oxo-enol tautomerie.
Epimerace
Z oxosloučeniny vzniká tautomerní enol,
ovšem v molekulách cukrů s karbonylovou
skupinou sousedí hydroxylové skupiny.
V takovém případě budou na uhlíkové atomy,
spojené dvojnou vazbou, vázány dvě
hydroxylové skupiny, vzniká endiol.
To je reálný meziprodukt, který se může
vytvořit například z cukru D-glukosy a
přeměnit se na ni zpátky, nebo dojde ke
změně konfigurace na druhém uhlíkovém
atomu a vznikne epimerní aldohexosa,
D-mannosa. Třetí možností je, že se
karbonylová skupina vytvoří na druhém
C-atomu řetězce. Vzniká tak ketohexosa,
655
D-fruktosa. Vidíme, že dvěma epimerním aldohexosám odpovídá jedna společná

ketohexosa, tím dojde k propojení genetické řady D-aldos a ketos.
Cyklizace molekul cukrů
Molekuly monosacharidů, s výjimkou trios, se převážně vyskytují ve formě svých

cyklických poloacetalů (hemiacetalů) se stabilním pětičlenným, nebo šestičlenným
cyklem. Připomeňme si reakci karbonylové skupiny s alkoholem, kterou vznikají
poloacetaly. Poté ji aplikujme na molekulu monosacharidu, která disponuje současně
oběma typy funkčních skupin, takže reakce probíhá intramolekulárně, v rámci jedné
molekuly cukru.
Nejčastěji reaguje
hydroxylová
skupina na
posledním
chirálním uhlíku
molekuly cukru.
Její volný
elektronový pár
atakuje
elektronově
deficitní uhlíkový
atom karbonylové
skupiny a vzniká
nestabilní
meziprodukt
s kladně a záporně nabitými atomy kyslíku. Stabilizuje se přesunem kationtu (H+): na
místě původní karbonylové skupiny se tak vytvořila nová hydroxylová skupina, zvaná
poloacetalový (hemiacetalový) hydroxyl. Cyklická forma molekuly monosacharidu je
tedy poloacetal (hemiacetal) a z původního, necyklického Fischerova vzorce jsme tak
odvodili cyklický, Tollensův vzorec. Všimněme si, že součástí cyklu je kromě řetězce
uhlíkových atomů také heteroatom kyslíku, takže poloacetalové formy molekul cukrů
jsou heterocyklickými sloučeninami.
Dnes už se Tollensovy vzorce monosacharidů prakticky nepoužívají, místo nich se
používají Haworthovy vzorce, odvozené od heterocyklu pyranu a furanu. Cyklické
poloacetaly monosacharidů se
šestičlenným kruhem pak
označujeme jako pyranosy,
s pětičlenným kruhem jako
furanosy.
Při zápisu Haworthových vzorců narazíme na problém, kam (zda nad rovinu, nebo
pod rovinu cyklu) máme zapsat poloacetalový hydroxyl.
Obě varianty jsou možné, takže cyklizací molekuly cukru se vytvořily dva prostorové
izomery, které se v chemii cukrů označují jako anomery, α a β.
Struktury běžně odvozujeme na modelu cukrů řady D-, v jejichž Fischerových
vzorcích je hydroxylová skupina na posledním chirálním uhlíkovém atomu zapsána
vpravo. Definujme proto anomery pro cukry řady D-, v jejichž Haworthových vzorcích
656
se konvenčně zapisuje poslední uhlíkový atom (který není součástí cyklu) nad rovinu
kruhu.
Anomer (α) má poloacetalový hydroxyl orientovaný pod rovinu kruhu, takže obecně,
vůči poslednímu uhlíkovému atomu řetězce má postavení trans- vzhledem k rovině
kruhu.
Anomer (β) má poloacetalový hydroxyl orientovaný nad rovinu kruhu, takže obecně,
vůči poslednímu uhlíkovému atomu řetězce má postavení cis- vzhledem k rovině
kruhu.
Uvedená konvence platí pro Haworthovy vzorce cukrů řady D-, u cukrů řady L- je
uspořádání skupin (posledního uhlíku a poloacetalového hydroxylu) opačné,
nicméně pro jejich vzájemnou polohu (cis-, trans-) se nic nemění.
Odvozování Haworthových vzorců monosacharidů
Víme už, že v přírodě jsou nejběžnější cukry řady D- proto si ukážeme postup
odvozování Haworthových vzordů pro D-cukry. Modelově odvodíme nejprve
Haworthovy vzorce D-glukosy.
1) Zapíšeme furanosový, nebo pyranosový cyklus a
očíslujeme tak, aby uhlíkový atom, nesoucí
poloacetalový hydroxyl, byl hned vpravo od kyslíku.
Šestý uhlíkový atom cukru (čili celou skupinu -CH2OH),
ležící mimo kruh, připojíme k pátému uhlíkovému
atomu, směrem nad rovinu kruhu.
2) Skupiny (-OH), zapsané ve Fischerově vzorci vpravo, se napíší pod

rovinu kruhu, ty, které jsou vlevo, nad rovinu kruhu. Vodíkové atomy není
nutné zapisovat. Je nutné si dále uvědomit, že (-OH) skupina na
posledním chirálním uhlíkovém atomu (zde č. 5) se zúčastnila cyklizace
a její kyslíkový atom se stal heteroatomem v pyranosovém cyklu.
3) Poloacetalový hydroxyl se zapíše u α-anomerů

pod rovinu kruhu (uspořádání trans-) u β-anomerů
nad rovinu kruhu (konfigurace cis-).
Příklad: odvození Haworthových vzorců D-ribosy

1) Poslední chirální uhlíkový atom v řetězci má č. 4, takže
vznikne pouze pětičlenný, furanosový cyklus. Po očíslování
řetězce zapíšeme 5. uhlíkový atom mimo kruh, směrem
vzhůru.
2) Hydroxylové skupiny, zapsané ve Fischerově vzorci vpravo, se zapíšou

pod rovinu kruhu (na C2 a C3), vlevo není žádná (-OH) skupina.
Hydroxylová skupina na (C4) se účastnila cyklizace a zanikla.
657
3) Podle směrování poloacetalového hydroxylu

rozlišíme α- a β-anomer cukru.
Příklad: odvození Haworthových vzorců D-fruktosy

1) Cyklizace ketos se účastní karbonylová skupina na druhém uhlíkovém atomu
řetězce a nejčastěji hydroxylová skupina na posledním chirálním C-atomu (zde
pátém C-atomu řetězce).
Zapíšeme furanosový cyklus, protože kruh bude tvořen 2.
až 5. uhlíkovým atomem plus atomem kyslíku. Očíslujeme
uhlíkatý řetězec a poslední C-atom (čili skupinu –CH2OH)
připojíme k 5. uhlíkovému atomu, směrem nad rovinu
kruhu. Mimo cyklický systém však leží i první uhlíkový atom
(opět skupina –CH2OH). Ta je poutána ke 2. uhlíku, hned
vpravo od kyslíkového atomu cyklu. K tomuto uhlíku však
bude poután také poloacetalový hydroxyl, proto tuto
skupinu (-CH2OH) zapíšeme až na závěr, na opačnou stranu, než bude směřovat
poloacetalový hydroxyl.
2) Hydroxylová skupina zapsaná ve Fischerově vzorci vpravo (na C4) se

zapíše pod rovinu kruhu, hydroxyl zapsaný vlevo (na C3) přijde nad rovinu
kruhu.
3) U α-anomeru se poloacetalový hydroxyl

zapíše pod rovinu kruhu, čili skupina (-CH2OH)
přijde zapsat nahoru. V případě β-anomeru to
bude opačně.
Struktury monosacharidů řady L-
Uvedli jsme si
pravidla tvorby
Haworthových vzorců
pro monosacharidy
řady D-. Odpovídající
L-cukry odvodíme tak,
že zapíšeme
zrcadlový obraz
vzorců D-cukrů:
všechny ligandy na
chirálních uhlíkových atomech zapíšeme zrcadlově symetricky.
Konformační vzorce
Zachycují skutečnou prostorovou stavbu molekuly. Většího významu získávají
v případě pyranos, protože šestičlenný pyranosový kruh zaujímá zpravidla
658
židličkovou konformaci
cyklohexanu. Narozdíl od
něho je však v molekulách
monosacharidů nahrazen
jeden C-atom cyklu kyslíkovým
heteroatomem.
Z izomerů D-glukosy je
nejstálejší β-anomer, protože má všechny objemnější substituenty vázány
v ekvatoriálních polohách, takže nedochází k destabilizujícím nevazebným
interakcím. Naproti tomu α-anomer má poloacetalový hydroxyl vázaný v axiální
poloze.
Millsovy vzorce
Představují projekci Haworthova vzorce při pohledu shora, kdy
atomy cyklu jsou v rovině nákresny (kyslíkový atom se zapisuje
nahoru uprostřed u furanos i pyranos). Vazby směřující vzhůru
se zapisují plným klínkem, vazby směřující pod rovinu cyklu
čárkovaným klínkem. Vodíkové ani uhlíkové atomy se
nezapisují.
Mutarotace
Cukry, molekuly s chirálními centry, jsou opticky aktivní látky. Některé otáčejí rovinu
polarizovaného světla doprava (pravotočivé, +), jiné doleva (levotočivé, -).
Připomeňme,že smysl optické rotace naprosto nesouvisí s konfigurací cukru (D) a
(L), některé D-cukry jsou pravotočivé a jiné levotočivé, totéž platí i pro cukry řady (L).
Mutarotace je změna optické otáčivosti roztoku daného anomeru cukru a je
způsobena tím, že α-, β-anomery mohou v sebe přecházet přes acyklickou formu.
Například
α-D-glukopyranosa má
optickou otáčivost
(α= +112°),
β-D-glukopyranosa
(α = +18,7°). Ať rozpustíme
kterýkoli z těchto anomerů
samostatně, po několika
minutách se optická otáčivost roztoku ustálí na hodnotě (α = + 52,7°). Přeměnou
přes acyklickou formu vznikla rovnovážná směs α- a β-anomeru. Protože zastoupení
acyklické formy i furanosových forem je zcela zanedbatelné, snadno vypočítáme, že
v rovnovážné směsi je 64,5% β-anomeru a 35,5% α-anomeru.
Chemické vlastnosti monosacharidů
Oxidace
Jak aldehydická skupina prvního uhlíku cukru, tak i hydroxylová skupina na
posledním uhlíku molekuly monosacharidu může být zoxidována na karboxylovou
skupinu. Je pravda, že ve skutečnosti má molekula cukru podobu cyklického
poloacetalu, takže se v ní aldehydická skupina vlastně nevyskytuje, ale v nepatrné
míře (zlomky procenta) je zastoupena i necyklická forma, reprezentovaná
Fischerovým vzorcem. Ta je v rovnováze s poloacetalem, takže jakmile se část
necyklických molekul cukru zoxiduje, přejde stejná část molekul z poloacetalové do
659
necyklické formy, aby se obnovila rovnováha. Postupně tak dojde k oxidaci všech
molekul monosacharidu v roztoku.
Působením slabých oxidačních činidel (bromová voda, oxid stříbrný) se oxiduje

pouze aldehydická skupina a vznikají aldonové kyseliny. Z D-glukosy tak vzniká
kyselina D-glukonová. Je to ale polyhydroxykyselina a vzpomeňme, že γ- a δ-
hydroxykyseliny ochotně vytvářejí cyklické laktony s pěti- a šestičlenným cyklem.
Touto vnitřní esterifikací vzniká z D-glukonové kyseliny cyklický D-glukonolakton,
který fakticky představuje nejvíce zastoupenou formu molekuly.
Působením silnějšího oxidačního činidla (zředěná kyselina dusičná) se zoxiduje také
hydroxylová skupina na posledním uhlíku molekuly cukru a vznikají aldarové
kyseliny. Oxidací D-glukosy za těchto podmínek vzniká kyselina D-glukarová,
triviálním názvem „kyselina cukrová“.
Jestliže chráníme aldehydickou skupinu cukru (jejím dočasným převedením na jiný
derivát), proběhne oxidace pouze na posledním C-atomu řetězce a po obnovení
aldehydické skupiny vzniká uronová kyselina. Od D-glukosy je odvozena kyselina
D-glukuronová. Tuto chemicky nejsložitější cestu skvěle ovládají buňky, uronové
kyseliny hrají důležitou biologickou úlohu při detoxikaci organismu.
Redukce
V laboratoři používáme k redukci cukrů tetrahydridoboritan sodný a z aldos i ketos
pak vznikají cukerné alkoholy, alditoly. Rozdíl spočívá v tom, že při redukci ketonické
skupiny může nově vytvořená (-OH) skupina na novém chirálním uhlíku zaujmout
dvojí možnou konfiguraci, proto redukcí ketosy vzniká směs dvou odlišných alditolů.
Redukcí molekuly D-fruktosy tak získáme směs D-glucitolu a D-mannitolu. Už jejich
názvy napovídají, že D-glucitol můžeme získat také redukcí D-glukosy a D-mannitol
redukcí D-mannosy.
Alditoly jsou sladké, ale nemetabolizují se (vyloučí se močí nezměněny), proto nejsou
pro organismus energetickým zdrojem a slouží jako umělá sladidla (sorbit).
660
Glykosidy
Glykosidy jsou acetaly, vznikající reakcí poloacetalu (cukru) s alkoholem, nebo
fenolem. Reaguje pouze poloacetalový hydroxyl, vzniklý acetal se nazývá glykosid a
nově vytvořená etherová vazba se označuje jako glykosidická vazba, podle
konfigurace α-, nebo β-. Jelikož glykosidy jsou acetaly, jsou stabilní v zásaditém
prostředí a štěpí se kyselými vodnými roztoky na své složky, cukr, a aglykon.
Aglykon představuje necukernou složku molekuly glykosidu. Podívejme se nyní na
reakci β-D-glukopyranosy s methanolem v kyselém prostředí:
V kyselém prostředí se nejprve protonizuje poloacetalový hydroxyl a poté nukleofilní
činidlo, methanol atakuje první uhlíkový atom monosacharidu. Odstoupením
molekuly vody proběhne bimolekulární nukleofilní substituce (SN2), při níž dojde ke
změně konfigurace na chirálním uhlíkovém atomu. Z β-D-glukosy tak vzniká glykosid,
α-D-glukosid, v konkrétním případě methyl-α-D-glukopyranosid, obsahující ve své
molekule α-D-glykosidickou vazbu. Část molekul však reaguje také konkurenčním
mechanismem
(SN1), tedy přes
karbokation, proto
kromě hlavního
produktu vzniká
v menším množství
(asi třetina) také methyl-β-D-glukopyranosid.
V uvedené reakci vystupuje jako aglykon kyslíkatý derivát, methanol a vzniklé
glykosidy takového typu se označují jako O-glykosidy. Patří k nim pestrá škála
přírodních látek, mnohé se silnými fyziologickými účinky na živočichy. Jiné přírodní
glykosidy mají aglykon poutaný přes atom síry (S-glykosidy) a konečně N-glykosidy
obsahují aglykon poutaný přes dusíkový atom. K nim řadíme nukleosidy, stavební
složky nukleových kyselin, jejichž aglykony jsou dusíkaté báze.
Reakce s fenylhydrazinem
Jde o reakci karbonylové sloučeniny
s primárním aminem, kterou vzniká
imin, zde označovaný jako
fenylhydrazon. Reakce probíhající za
studena tímto produktem končí.
Za tepla reakce pokračuje, nejprve

dojde k oxidaci hydroxylové skupiny na
druhém uhlíkovém atomu cukru, aby se vytvořila
ketoskupina. Pro tuto reakci se spotřebuje molekula
fenylhydrazinu, rozloží se na anilin a amoniak. Další
molekula fenylhydrazinu pak reaguje za tvorby dalšího
iminu a tyto diiminy označujeme termínem osazony.
Epimerní monosacharidy (ketosa a dvě odpovídající
aldosy) vytvářejí stejný osazon. Hydrazony cukrů slouží
k jejich izolaci ze směsi (liší se rozpustností) a také
k chránění karbonylové skupiny. Hydrolýzou hydrazonu za účasti HCl se obnoví
původní cukr. Osazony cukrů snadno krystalizují a mají ostré teploty tání, proto
slouží k identifikaci cukru.
661
Analytické reakce cukrů
Oxidace cukrů ionty těžkých kovů

Cukry, obsahující aldehydickou i ketonickou skupinu, redukují v alkalickém prostředí
soli měďnaté, stříbrné, bismutité a rtuťnaté na kationty v nižším oxidačním čísle,
nebo elementární kovy.
Benedictovo činidlo je vodný roztok síranu měďnatého s citrátem sodným a
uhličitanem sodným. Měďnaté ionty se cukrem redukují na
měďné.
Fehlingovo činidlo již známe, Fehling I je vodný roztok síranu
měďnatého, Fehling II je směs roztoku NaOH a vínanu
sodnodraselného. Před důkazem se roztoky smísí, hydroxid
sodný by za jiných okolností modrou skalici vysrážel na
modrou sraženinu hydroxidu měďnatého. Vínan
sodnodraselný ale umožní rozpuštění Cu(OH)2, na
tmavěmodrý roztok. Důkaz oběma činidly vypadá stejně,
z tmavěmodrého roztoku Benedictova nebo Fehlingova
čilidla se vyloučí oranžově červená sraženina Cu2O.
Cukr se měďnatými ionty oxidoval na kyselinu, měďnaté ionty se zredukovaly na

měďné.
Tollensovo činidlo je založeno na oxidačních schopnostech kationtu
diaminstříbrného, [Ag(NH3)2]+I, který přípravíme jako amoniakální roztok dusičnanu
stříbrného. Při oxidaci cukru se na skle zkumavky vyredukuje elementární stříbro, ve
formě stříbrného zrcátka.
Významné monosacharidy a jejich deriváty
Triosy a tetrosy
Tyto nejjednodušší cukry jsou biochemicky významné ve formě svých esterů
s kyselinou fosforečnou. Vodíkový atom některé (-OH) skupiny je zaměněn za zbytek
kyseliny fosforečné, fosfát (-PO32-). V biochemických schématech bývá zapisován
chemickou značkou fosforu v kroužku.
Glyceraldehyd-3-fosfát, meziprodukt metabolické dráhy glykolýzy, je v rovnováze

s ketotriosou dihydroxyacetonfosfátem, jejich vzájemnou přeměnu
katalyzuje enzym triosafosfátisomerasa.
Z derivátů tetros je významný erythrosa-4-fosfát, vystupující jako
meziprodukt odbourávání monosacharidů v pentosafosfátovém cyklu
a také naopak, jako meziprodukt biosyntézy cukrů v Calvinově cyklu
sekundárních pochodů fotosyntézy.
662
Pentosy
D-ribosa je ve formě
β-D-ribofuranosy stavební složkou
ribonukleových kyselin (RNA).
Deriváty ketopentosy D-ribulosy,
ribulosa-5-fosfát a ribulosa-1,5-
bisfosfát vystupují jako
meziprodukty biosyntézy cukrů
v Calvinově cyklu, první z nich také jako meziprodukt odbourávání glukosy
v pentosafosfátovém cyklu.
Derivát jiné ketopentosy, xylulosa-5-fosfát, vystupuje taktéž jako meziprodukt obou
zmíněných metabolických drah.
Hexosy
D-glukosa je
transportní
formou
monosacharidů
u rostlin i
živočichů, proto
ji volnou
najdeme v ovoci, nektaru květů, medu, ale také v krvi. Její hladina, glykémie, se
pohybuje kolem 5 mmol/l krve. Jestliže glykémie překročí hodnotu ledvinového
prahu, 10 mmol/l, nastává glukosurie, vylučování glukosy močí. Pokles glykémie pod
2,3 mmol/l vede ke kómatu a smrti. Glukosa je v přírodě běžná také ve vázané
formě, jako stavební jednotka složitějších sacharidů. Některé z nich jsou budovány
z jednotek α-D-glukopyranosy, jiné z jednotek β-D-glukopyranosy. Fosforečné estery
D-glukosy vystupují jako meziprodukty metabolických drah sacharidů.
Ze zředěných vodných roztoků krystalizuje α-anomer, z horkých koncentrovaných
roztoků krystalizuje čistý β-anomer D-glukopyranosy.
D-galaktosa je složkou glykosidů i složitějších sacharidů, například mléčného cukru
laktosy. Vazbou D-galaktosy k membránovému oligosacharidu na povrchu erytrocytů
vzniká aglutinogen B, určující krevní skupinu B. Enantiomer, L-galaktosa, je společně
s D-galaktosou stavební složkou polysacharidů z mořských řas (agar, karagen) a
rostlinných klovatin.
D-fruktosa je nejsladší a levotočivý monosacharid ([α]D = - 93,3°), volná ve formě
β-D-fruktopyranosy je obsažena v medu a roslinných šťávách, je zkvasitelná. Vázaná
fruktosa má formu β-D-fruktofuranosy jako složky oligosacharidů (sachrosa) i
polysacharidů (inulin). Fosforečné estery, vystupující jako meziprodukty metabolismu
sacharidů (fruktosa-6-fosfát, fruktosa-1,6-bisfosfát) jsou deriváty α-D-fruktofuranosy.
Heptosy
Biochemicky významným sedmiuhlíkatým monosacharidem je
D-sedoheptulosa, jejíž fosforečné estery vystupují jako meziprodukty
metabolických drah sacharidů. V pentosafosfátovém i Calvinově cyklu
vystupuje sedoheptulosa-7-fosfát, v Calvinově cyklu temnostní fáze
fotosyntézy navíc i sedoheptulosa-1,7-bisfosfát.
663
Cukerné alkoholy (alkoholické cukry)

Vícesytné alkoholy, vzniklé redukcí monosacharidů, jsou bezbarvé, ve vodě
rozpustné sladké látky.
Nekvasí, ani neredukují
Fehlingovo činidlo. Používají se
jako náhradní sladidla.
Ribitol je strukturní složkou
vitaminu B2, riboflavinu a
koenzymů, založených na jeho
struktuře.
Glucitol (též sorbitol, sorbit), se používá jako sladidlo pro diabetiky, organismus jej
neštěpí a vylučuje v nezměněné formě. V ovoci je zastoupen v malém množství,
vyšší podíl obsahují švestky a jeřabiny. Průmyslově se vyrábí redukcí D-glukosy.
Myoinositol je představitel cyklitolů, cyklických cukerných alkoholů. Inositoly jsou
hexahydroxyderiváty cyklohexanu. Z osmi stereoizomerů je důležitý právě
myoinositol, přítomný ve volné formě ve svalech, ve formě vázané v molekulách
fosfolipidů, inositolfosfatidů. V rostlinách jsou všechny hydroxylové skupiny
myoinositolu esterifikovány kyselinou fosforečnou a tento hexafosfát se označuje
jako kyselina fytová. Vytváří vápenaté a hořečnaté soli, zvané fytin.
Uronové kyseliny
Vznikají oxidací primární hydroxylové skupiny cukrů při zachování karbonylové
skupiny, v přírodě se vyskytují ve formě solí (aniontů), uronátů.
Kyselina D-galakturonová
je stavební složkou
rostlinných polysacharidů,
pektinů, v jejich struktuře je
zastoupen α-anomer.
Kyselina D-mannuronová
je stavební složkou
alginových kyselin,
přírodních polymerů, z jejichž solí, alginátů, jsou vybudovány buněčné stěny
mnohých řas.
Kyselina D-glukuronová, resp.D-glukuronát, je normální součástí metabolismu
sacharidů. β-anomer je stavební složkou mnohých polysacharidů (heparin,
hyaluronát a další), volný glukuronát vzniká v játrech, jako látka s detoxikační funkcí.
Svým poloacetalovým hydroxylem poutá cizorodé látky i vlastní zplodiny
metabolismu za vzniku glykosidů, glukuronidů. Ty jsou už mnohem méně toxické a
z těla se odstraní močí, nebo žlučí. Jsou to například léčiva, hormony, nebo třeba
žlučové barvivo bilirubin.
Deoxycukry
Deriváty, vznikající náhradou jedné, či několika
hydroxylových skupin v molekule
monosacharidu atomem vodíku.
L-rhamnosa (6-deoxy-L-mannosa) je stavební
složkou některých glykosidů (rutin, hesperidin),
rostlinných klovatin a slizů.
2-deoxy-D-ribosa je ve formě β-anomeru
složkou deoxynukleotidů, základních
664
stavebních jednotek deoxyribonukleové kyseliny (DNA).
Aminocukry
Tyto deriváty vznikají náhradou jiného,
než poloacetalového hydroxylu
v molekule cukru aminoskupinou. Ta
bývá často acetylována, molekula
takového aminocukru pak nese
N-acetylovou skupinu (-NH-CO-CH3).
Záměnou poloacetalového hydroxylu
monosacharidu by nevznikl
aminocukr, ale N-glykosid cukru.
β-D-glukosamin je v acetylované formě stavební složkou polysacharidu chitinu, ale
také molekul glykoproteinů a glykolipidů. Spojením β-D-glukosaminu s kyselinou
mléčnou vzniká kyselina muramová, stavební složka peptidoglykanu, materiálu
buněčných stěn bakterií.
β-D-galaktosamin je v acetylované formě stavební složkou chondroitinsulfátu,
polysacharidu mezibuněčné hmoty pojivových tkání. N-acetylgalaktosamin také
představuje koncovou cukernou jednotku membránového polysacharidu červených
krvinek, determinující krevní skupinu (A).
Kyselina neuraminová je nejsložitejším monosacharidovým derivátem s devíti
uhlíkovými atomy v řetězci, je to oxidovaný deoxyaminocukr, obsahující karboxylovou
skupinu. Biochemický význam mají její N-acetyl a N-glykolylderiváty, označované
jako sialové kyseliny. Jsou součástí glykolipidů buněčných membrán, účastní se také
procesu pronikání virů do buněk.
OLIGOSACHARIDY
Oligosacharidy vznikají spojením několika monosacharidových jednotek glykosidovou

vazbou. Jsou to tzv. homoglykosidy, narozdíl od heteroglykosidů, kdy se molekula
monosacharidu spojuje glykosidovou vazbou s necukernou jednotkou, aglykonem.
Spojování jednotek monosacharidů, například D-glukosy do větších celků, má své
výhody. Organismus potřebuje D-glukosy velké množství, její hromadění v buňkách
by způsobilo problémy:
Velká koncentrace glukosy uvnitř buněk by se mohla vytvořit jen energeticky velmi
náročným transportem, proti vysokému koncentračnímu spádu cukru.
Velký počet molekul glukosy by silně zvýšil osmotickou hodnotu buňky, pak by
ovšem do ní přes plazmatickou membránu pronikala osmózou voda z okolí a buňka
by praskla (plazmoptýza).
Proto si buňky organismu vytvářejí určitou metabolickou hotovost (pool) ve formě
molekul oligosacharidů a polysacharidů, jejichž štěpením pak mohou monosacharidy
snadno získat. Počet molekul oligosacharidů a polysacharidů bude mnohem nižší,
takže neovlivní výrazně osmotickou hodnotu buňky.
Molekuly oligosacharidů jsou tvořeny z 2 – 10 monosacharidových jednotek a podle
počtu jednotek je rozdělujeme: disacharidy (2), trisacharidy (3) atd. Biochemicky
nejvýznamnější jsou disacharidy.
Monosacharidové jednotky se spojují glykosidovou (glykosidickou) vazbou, na jejíž
tvorbě se podílí poloacetalový hydroxyl alespoň jedné ze dvou monosacharidových
molekul.
665
Jestliže reagoval poloacetalový hydroxyl α-anomeru s hydroxylovou skupinou jiné

molekuly cukru v poloze (4), vytvoří se α(1 4)-glykosidická vazba.
V molekule
vytvořeného
disacharidu zůstal
jeden volný
poloacetalový
hydroxyl a právě on
uděluje molekule redukční účinky, jak je známe u monosacharidů. Takové
oligosacharidy, disponující volným poloacetalovým hydroxylem, proto označujeme
jako redukující cukry (redukují Fehlingovo činidlo).
Může však nastat také jiná situace, kdy glykosidická vazba v molekule disacharidu
vznikne reakcí poloacetalových hydroxylů obou monosacharidových jednotek.
Takovým způsobem vzniká neredukující cukr, protože molekula vzniklého
disacharidu nedisponuje volným poloacetalovým hydroxylem, který by jí uděloval
redukční účinky. Schéma ukazuje situaci, kdy reaguje α-anomer jednoho
monosacharidu s
β-anomerem druhého
monosacharidu: jeho
Haworthův vzorec
překlopíme, abychom
snadno znázornili
vznik glykosidické vazby.
Redukující disacharidy
Maltosa
Sladový cukr (obsažen ve sladu, naklíčeném ječmeni),
představuje sacharidový zdroj pro kvašení piva. Vzniká
také hydrolýzou škrobu, kyselou, nebo enzymovou
hydrolýzou v trávicím traktu. Obsahuje dvě jednotky
D-glukosy, spojené vazbami α(1 4) glykosidovou
vazbou. Volný poloacetalový hydroxyl může směřovat
v důsledku mutarotace nad rovinu, nebo pod rovinu cyklu.
Takovou situaci, kdy se může jednat o α-anomer i β–anomer zapíšeme vlnovkou, za
ní napíšeme atom vodíku i skupinu (OH). V chemickém názvosloví se glukosa
zapisuje zkratkou (Glc). Strukturu disacharidu maltosy pak zapisujeme:
[α-D-Glc-(1 4)-D-Glc].
Úloha 54.1
Zapište konformační vzorec disacharidu maltosy. Připomeňme, že molekula
β-D-glukopyranosy má všechny objemné substituenty v ekvatoriálních polohách.
Řešení:
Na tvorbě molekuly maltosy se podílí
α-anomer glukosy, to znamená, že její
poloacetalový hydroxyl leží v axiální poloze.
666
Laktosa
Disacharid vznikající spojením jednotky β-D-galaktopyranosy a D-glukopyranosy,
která se díky mutarotaci vyskytuje ve formě obou anomerů. Monosacharidové
jednotky jsou spojeny β(1 4)-glykosidovou vazbou, ovšem (-OH) skupina na 4.
uhlíkovém atomu D-glukosy je orientována pod rovinu kruhu, zatímco poloacetalový
hydroxyl D-galaktosy nad rovinu kruhu. Proto Hawothův vzorec D-glukopyranosy
„překlopíme“. Zápis molekuly: [β-D-Gal-(1 4)-D-Glc].
Laktosa je mléčný cukr, v kravském mléce je
zastoupena 4-5%, v lidském 5-7%. Ve střevě
se štěpí enzymem laktasou na monosacharidy
D-galaktosu a D-glukosu, které se vstřebávají.
Produkce enzymu s věkem klesá (výživa
mlékem je biologicky určena mláďatům savců),
a u mnoha lidí poklesne natolik, že laktosu
nemohou štěpit. Deficit laktasy způsobí, že
nerozštěpená laktosy je ve střevě bouřlivě zkvašována mikrobiální flórou, to
způsobuje koliky po požití mléka. Zkvašované mléčné výrobky (jogurty) již tyto
následky nevyvolávají, protože laktosa v nich již byla zkvašena na kyselinu mléčnou.
Neredukující disacharidy
Sacharosa
Tento řepný a třtinový cukr je běžným potravinářským sladidlem. Bohužel, je výrazně
kariogenní (podporuje tvorbu zubního kazu). Jeho molekula vzniká spojením
monosacharidových jednotek α-D-glukosy a β-D-fruktosy prostřednictvím jejich
poloacetalových
hydroxylů. Ve
vzorci je můžeme
zapsat nad sebe,
častěji se však
zapisuje
fruktosová
jednotka
překlopená, aby
monosacharidové složky byly zapsány vedle sebe.
Zápis molekuly: [α-D-Glc-(1 2)-β-D-Fru]. Sacharosa je pravotočivá [α]D = +66,5°,
vodné roztoky však účinkem zředěných kyselin, nebo enzymu invertasy, hydrolyzují
na monosacharidové složky. V takové směsi se výrazněji uplatní silně levotočivá
D-fruktosa, dojde ke změně optické otáčivosti roztoku (inverzi) a vzniká tím levotočivý
invertní cukr [α]D = - 41°. Ten také tvoří podstatnou složku včelího medu.
Samotná sacharosa při zahřívání nejprve taje, poté ztrácí vodu a mění se v hnědý
karamel. Sacharosa jako disacharid nekvasí, ale samotné kvasinky její roztok
hydrolyzují a následně zkvašují uvolněné monosacharidy, D-glukosu a D-fruktosu.
Koncentrované roztoky sacharosy nekvasí, naopak konzervují (ovoce), protože mají
vysoký osmotický tlak, který je přímo úměrný koncentraci rozpuštěné látky. Osmózou
pak z kvasinek (nebo i plísní a jiných organismů) uniká voda a uhynou, takže
konzervovanou potravinu nerozloží, ta se nekazí. Ze stejného důvodu se nekazí
třeba med.
667
Výroba cukru
Výroba nejběžnějšího potravinářského cukru, sacharosy, vychází z cukrové řepy,

nebo cukrové třtiny. Cukrová řepa (Beta vulgaris) obsahuje v bulvě kolem 17%
disacharidu sacharosy, cukrová třtina, cukrovník lékařský (Saccharum officinarum),
obsahuje v dužnatých stoncích 13-17% cukru. V našich podmínkách má význam
výroba řepného cukru.
Praní a vážení řepy

Bulvy se v betonových žlabech čistí silným proudem vody a odtud jsou dopraveny k
dočištění do řepných praček. Pak se váží na automatické registrační váze, která
informuje o množství zpracované cukrovky a umožňuje výpočet výrobních ztrát.
Řezání řepy
Řepa se řeže řezačkami na řízky trojúhelníkového průřezu, tenčí než 1 mm
(0,7- 0,9 mm). Tenké řízky umožňují dokonalé vylouhování cukru.
Extrakce
Řízky se zahřejí na teplotu 77°C, aby došlo ke koagulaci bílkovin a plazmatická
membrána buněk se stala propustnou pro cukry. Cukr se z řízků extrahuje horkou
vodou protiproudovým systémem: řízky jsou dopravovány skloněným žlabem
směrem vzhůru, proti nim stéká dolů horká voda. Do ní difúzí přechází cukr. V dolní
části žlabu jsou čerstvé řízky, s vysokým obsahem cukru, omývány sladkou vodou,
do níž ještě další část cukru z řízků přejde po koncentračním spádu. V horní části
žlabu jsou už vylouhované řízky, s malým množstvím cukru, omývány ovšem čistou
vodou, takže do ní přejde difúzí ještě podíl cukru i z vylouhovaných řízků.
Vylouhované řízky, s obsahem 0,2 – 0,5% cukru, se využívají jako krmivo, produktem
extrakce je surová (difúzní) šťáva, obsahující sacharosu.
Čeření
Jedná se o odstranění necukerných složek ze surové šťávy: provádí se přidáním
hydroxidu vápenatého (vápenné mléko), které způsobí vysrážení bílkovin, pektinů,
barviv, saponinů a vytvoří zásaditou reakci roztoku, ve které se sacharosa neštěpí na
své monosacharidové jednotky, glukosu a fruktosu.
Saturace
To je odstranění nadbytečného hydroxidu vápenatého: do roztoku se vhání oxid
uhličitý, který reaguje s hydroxidem na nerozpustný uhličitan vápenatý, vápenec.
Ca(OH)2 + CO2 CaCO3 + H2O

(nerozpustný)
Vysrážený vápenec a sraženina necukerných složek se odstraní filtrací, takže se

získá zředěný roztok cukru (15%), tzv. lehká šťáva.
Odpařování
Lehká šťáva se zahušťuje v tlakových odparkách až na koncentraci 65%, vzniká tím
těžká šťáva hnědé barvy.
Krystalizace
Těžká šťáva se dopraví do vakuových varostrojů, kde za sníženého tlaku začíná
krystalizovat. Směs krystalků a roztoku (tzv. matečného sirobu), se nazývá cukrovina
668
a krystaly cukru se z ní odstraňují odstředivkami. Získá se tím krystalický surový cukr

a koncentrovaný roztok cukru – matečný sirob. Ten je zelený, zřeďuje se a znovu se
svaří na druhou cukrovinu, ze které se získá další podíl surového cukru. Zbude pak
černý sirob, který se zpracuje na třetí cukrovinu a z ní se získá zadinový cukr.
Kapalným odpadem je černý viskózní roztok s významným obsahem cukru, melasa,
z níž už další cukr krystalizovat nemůže. Melasa se proto používá pro výrobu krmiv a
pro kvasnou výrobu ethanolu. Z řepné melasy se tak vyrobí tuzemský rum (tuzemák),
ze třtinové melasy se vyrábí klasický rum.
Afinace a rafinace
Těmito postupy se čistí získaný surový cukr. Při afinaci se surový cukr osprchuje
jemně rozprášenou vodou, aby se odstranil sirob z povrchu krystalů. Následuje
rafinace, kdy se krystaly rozpustí ve vodě na 70% ní sacharosový roztok – klér. Ten
se filtruje a odbarvuje vrstvou aktivního uhlí a krystalizací vyčištěného roztoku
sacharózy se získá rafinovaný cukr, rafinát. Jeho krystaly se třídí na třasadlech,
lisováním se vyrábějí kostky, mletím se získá práškový cukr.
669
POLYSACHARIDY
Polysacharidy jsou glykany, polykondenzáty monosacharidů, nebo jejich derivátů,

jejichž molekuly jsou navzájem spojeny glykosidovými vazbami. Vytvářejí se tak
lineární, nebo větvené řetězce, obsahující desítky až tisíce monosacharidových
jednotek.
Homoglykany jsou tvořeny jedním druhem monosacharidové stavební jednotky,
makromolekula heteroglykanů obsahuje více druhů monosacharidových stavebních
jednotek.
Enzymovou hydrolýzou některých polysacharidů získá organismus dostatek
monosacharidových molekul pro svoji výživu. Tyto zásobní polysacharidy (škrob,
glykogen, inulin) tak představují polysacharidový pool, který přitom nezvyšuje
osmotický tlak uvnitř buněk (počet makromolekul polysacharidů je malý, ve srovnání
s počtem monosacharidových jednotek, které je tvoří). Naproti tomu stavební
polysacharidy nejsou běžně štěpitelné enzymy trávicího traktu a vytvářejí strukturní
složky buněk, například buněčné stěny (celulosa, chitin a další).
Homoglykany
Škrob
Škrob je α−glukan, zásobní polysacharid rostlin, ukládající se v buňkách ve formě
škrobových zrn. Ta jsou tvořena z jedné třetiny polysacharidem amylosou, ze dvou
třetin jiným polysacharidem, amylopektinem. Objasníme si strukturu a vlastnosti obou
složek škrobu.
Amylosa je α(1 4) glukan,
lineární polysacharid, jehož
α-D-glukopyranosové jednotky
jsou spojeny za účasti
poloacetalového hydroxylu
v axiální poloze. Jelikož vazebný
úhel u spojujících kyslíkových
atomů je ve skutečnosti asi
104.5°, svírá osa glukosových
molekul navzájem úhel, který
stáčí celý řetězec do šroubovice.
Na jeden závit levotočivé šroubovice připadá 6 glukosových jednotek a průměr dutiny
šroubovice odpovídá průměru molekuly jodu. Přidáním jodu k roztoku amylosy vzniká
klathrát, vmezeřená sloučenina,
která plní funkci barevného filtru.
Roztok amylosy se jodem barví
modře. Zahřátím roztoku se
šroubovice rozmotá, molekuly jodu
se uvolní a modré zbarvení zmizí
(má tedy fyzikální, nikoli chemickou
příčinu). Po zchladnutí roztoku se
obnoví struktura šroubovice a s ní i
modré zbarvení. Řetězec amylosy
je tvořen několika tisíci glukosovými
jednotkami, ve studené vodě je amylosa nerozpustná, rozpouští se v horké vodě.
670
Amylopektin je α(1 4) a α(1 6)- glukan, který se ve vodě nerozpouští, jen

bobtná a jodem se barví hnědě až fialově. Na každých 20 až 25 vazeb α(1 4)
připadá jedna vazba α(1 6), která způsobuje rozvětvení molekuly. Počáteční část
řetězce vznikla za účasti poloacetalového hydroxylu, tento konec je tedy neredukující
(N). Opačný konec, disponující volným poloacetalovým hydroxylem na glukosové
jednotce, je redukující (R).
Délka každé větve dosahuje zhruba 20 až 30 glukosových jednotek, molekulu

amylopektinu tvoří asi 50 000 glukosových jednotek.
α(1 4) a α(1 6)-glykosidické vazby, vyskytující se v polysacharidových
molekulách škrobu, jsou enzymaticky štěpitelné amylasami trávicího traktu živočichů.
Proto je škrob pro živočichy stravitelný a představuje významný zdroj glukosy.
Glykogen
Glykogen je zásobním polysacharidem mnohých hub, bakterií, ale především
živočichů. Nachází se v játrech (až 8%) a ve svalech (do 3%), kde slouží jako zdroj
glukosy (jaterní glykogen k udržování glykémie, svalový pro počáteční fázi svalové
práce). Přesto celkové zásoby glykogenu v organismu, coby zdroje glukosy, by
stačily maximálně na 12 hodin. Glykogen má stejné chemické složení, jako
amylopektin, ale jeho makromolekula je ještě častěji rozvětvována. Rozvětvení
připadá na každou 3. – 12. molekulu D-glukosy. Stejně, jako v případě amylopektinu,
má řetězec glykogenu jeden redukující konec (R) a spoustu neredukujících konců
postranních řetězců. Právě neredukující konce mohou být snadno enzymaticky
odbourávány, na mnoha místech najednou, a proto glykogen slouží jako zdroj rychle
dosažitelné glukosy.
Rozvětvení molekuly také
zvyšuje rozpustnost
glykogenu ve vodě, jódem se
barví červenohnědě.
Celulosa
Celulosa je nejrozšířenější
organickou sloučeninou na
Zemi. Tvoří hlavní stavební
materiál buněčných stěn vyšších rostlin, ale obsahují ji i mnohé řasy, prokaryotní
organismy a dokonce i živočichové (Pláštěnci, Tunicata). Téměř čistá (95%) celulosa
vytváří trichomy bavlníkových semen.
Po chemické stránce je celulosa β(1 4) glukan, lineární makromolekulu tvoří
kolem 3000 jednotek β-D-glukopyranosy. Lineární řetězec je stabilizován vodíkovými
671
vazbami mezi hydroxylovou skupinou na třetím C-atomu jedné molekuly

D-glukopyranosy a kyslíkovým heteroatomem sousední molekuly D-glukopyranosy.
Jelikož D-glukopyranosové jednotky jsou kvůli přítomnosti β−glykosidických vazeb
střídavě překlopeny, je
základním strukturním
motivem, opakujícím se
v makromolekule
celulosy, disacharidová
jednotka (disacharidu
cellobiosy). Celulosové
řetězce mají charakteristické hierarchické uspořádání.
Úseky řetězců, které se
přikládají paralelně těsně
vedle sebe, jsou
navzájem také propojeny
vodíkovými vazbami a
vytvářejí micely,
mikrokrystalické oblasti
s velice pravidelným
uspořádáním
glukosových jednotek.
Prostor mezi micelami
představuje amorfní
oblasti, do nichž se
v buněčných stěnách
rostlin zapojují řetězce
hemicelulos. Jsou krátké
(do 100
monosacharidových
jednotek) a podle druhu
monosacharidu je
označujeme jako xylany,
mannany, arabany, či
galaktany.
Všechny uvedené
struktury vytvářejí
celulosovou mikrofibrilu o
průřezu asi 4 nm, tyto
mikrofibrily se sdružují do svazků a jejich síťovitým propletením vzniká buněčná
stěna rostlin. Ta se v konečné fázi vývoje zpevňuje nepropustným a pevným
polymerem aromatických látek, ligninem.
Živočichové, včetně člověka, nedokážou štěpit β(1 4) glykosidické vazby
v molekule celulosy, proto je pro ně nestravitelná. To ale neznamená, že je zbytečná.
Představuje nestravitelný podíl v potravě, který zlepšuje peristaltiku střev, usnadňuje
vstřebávání některých vitaminů (hlavně vitaminu C) a snižuje frekvenci výskytu
nádorů tlustého střeva. Zdrojem je zelenina a ovoce. Enzymy pro štěpení celulosy
však nemají ani býložravci. V jejich případě zajišťují štěpení celulosy symbiotické
mikroorganismy v trávicím traktu (prvoci rodu Ophryoscolex a celulolytické bakterie).
Mají enzymy β-amylasy, a proto štěpí celulosu z přijaté rostlinné potravy a zkvašují
uvolněnou glukosu za tvorby CO2, CH4 a maximálně čtyřuhlíkatých karboxylových
672
kyselin. Tyto kyseliny a bílkovinná hmota namnožených mikroorganismů je pak

vlastním potravním zdrojem býložravců.
Chitin
Dusíkatý stavební polysacharid, jehož lineární makromolekuly, stabilizované
vodíkovými vazbami, jsou tvořeny z jednotek N-acetyl-D-glukosaminu (70 – 90%) a
D-glukosaminu (10 – 30%), spojených β(1 4) glykosidickými vazbami.
Chitin v komplexu
s proteiny vytváří vnější
kostru hmyzu, za účasti
vápence vytváří krunýře
korýšů a představuje
základní stavební složku
buněčných stěn mnoha
hub.
Tento nerozpustný polysacharid je štěpen enzymem lysozymem, pro člověka je
prakticky nestravitelný, ovšem někteří živočichové jej dovedou využít jako potravní
zdroj.
Značný praktický význam má chitosan, vyráběný chemickou modifikací chitinu. Jeho
řetězce jsou v důsledku hydrolýzy kratší, je rozpustný, nestravitelný a poměr složek,
N-acetyl-D-glukosaminu a samotného D-glukosaminu je obrácený (byla provedena
deacetylace).
Chitosan váže ve střevě žlučové kyseliny, snižuje se emulgace tuků ve střevě a tak
klesá množství vstřebaných tuků a cholesterolu. Žlučové kyseliny se nevstřebaly,
vznikají tedy nově v těle, z cholesterolu, a proto chitosan snižuje hladinu cholesterolu
i tuků v krvi. V potravinářském průmyslu se používá také jako emulgátor pro
margariny a stabilizátor (zmrzliny, sýry).
Pektiny
Pektinové látky jsou gelovité polysacharidy, odvozené z jednotek kyseliny
D-galakturonové, spojených α(1 4) glykosidickými vazbami.
Takový lineární polymer se označuje jako
kyselina pektinová a její soli, pektináty, mají
paralelní řetězce spojené pomocí vápenatých
kationtů (Ca2+). Tyto soli, společně s pektiny,
methylestery kyseliny pektinové, jsou hlavním
materiálem střední lamely buněčných stěn
rostlinných buněk.
Pektinové látky jsou obsaženy v dužnině
ovoce a zeleniny (většinou do 1%) a společně
s cukry vytvářejí tuhé gely, proto se používají
k zahušťování zavařenin.
Nasáváním vody a solí pektiny tlumí průjmová
onemocnění, stimulací srážení krve chrání
trávicí trakt před vnitřním krvácením.
Úloha 54.2
Zapište pomocí Haworthových vzorců strukturu a) celulosy
b) pektinu
673
Řešení:
a) V molekule celulosy jsou jednotky D-glukosy spojeny vazbami β(1 4), takže
poloacetalový hydroxyl v poloze (1) směřuje pod rovinu cyklu, zatímco hydroxylová
skupina v poloze (4) nad rovinu cyklu. Proto každou druhou glukosovou jednotku
„překlopíme“.
b) Molekula pektinu je odvozena od methylesteru kyseliny D-galakturonové, jejíž

jednotky jsou spojeny α(1 4) glykosidickými vazbami. Poloacetalový hydroxyl
v poloze (1) směřuje pod rovinu cyklu, zatímco hydroxylová skupina v poloze (4)
směřuje nad rovinu cyklu. Proto opět každou druhou cukernou jednotku „překlopíme“.
Technologie výroby a zpracování škrobu
Z celkové roční světové produkce škrobu připadá 85% na škrob kukuřičný, 10% na
škrob bramborový a 5% na škrob pšeničný. V našich podmínkách má větší význam
výroba bramborového škrobu.
Praní a vážení brambor
Průmyslové brambory se vykupují podle škrobnatosti, nejprve se hrubě propírají ve
splavovacích kanálech a odtud se dopravují do hřeblové pračky, kde se perou
protiproudovým systémem. Odtud jsou čisté brambory dopravovány přes kontinuální
váhu do struháku.
Strouhání
Používá se například pilkový struhák, ve kterém se brambory rozmělní mezi bubnem
a přítlačnými klíny na kašovitou hmotu – třenku. Třenka je poté dopravena do
dvoububnové kontinuální odstředivky.
Odstředění
V odstředivce se třenka rozdělí na kapalnou složku – hlízovou vodu a na tuhý podíl,
tvořený škrobem a vlákninou (celulosou). V hlízové vodě je mnoho rozpuštěných
látek z bramborové hlízy: ty se vyloučí tepelnou koagulací, zahušťují se a využijí jako
krmivo.
Vypírání
Tuhý podíl (odstředěná třenka) se zpracuje v kontinuálních filtračních odstředivkách
na škrobové mléko a zdrtky, tvořené vlákninou. Zdrtky se pak suší a lisují na krmivo,
ze škrobového mléka se dalším postupem získává škrob.
674
Rafinace
Jde o čištění škrobového mléka,
nejprve procezováním plochými
nátřasnými síty, na nichž zůstane
jemná vláknina. Pak se škrobové
mléko čistí sedimentací během
protékání speciálními splavy: škrob se
rychle usazuje, nečistoty se odplaví.
Sušení
Usazený škrob se filtruje v rotačních
vakuových filtrech a takto předsušený
škrob se buď dosuší v proudové
sušárně (proudem vzduchu) na
produkt – škrob, nebo se předsušený
škrob dále přímo zpracovává,
například na hydrolyzáty. Suchý škrob
obsahuje 20% vody (80% sušiny) a
v této formě se skladuje a prodává.
Výroba kukuřičného škrobu

Vyčištěná kukuřičná zrna se máčí 48
hodin v 0,2% roztoku kyseliny siřičité
při teplotě 50°C. Změklá zrna se drtí,
oddělí se klíčky, které se zpracují na pokrutiny (krmivo) a klíčkový olej, významný pro
farmaceutický průmysl. Ze zbylé drti se vypírá škrobové mléko a oddělí se vláknina –
kukuřičné mláto, sloužící jako krmivo. Škrobové mléko má vysoký obsah bílkovin,
které se odstraní rafinací roztokem NaOH: bílkovina se rozpustí a tím se získá
významný vedlejší produkt – bílkovinný koncentrát (kukuřičný gluten). Rafinací
vyčištěný škrob se pak suší.
Výroba pšeničného škrobu

Pšeničný škrob se vyrábí z pšeničné mouky, z 1 ha pšenice se získá 2,75 – 4,75 t
škrobu, podle výnosu obilí. Z mouky se zadělá řídké těsto, z něhož se
v dekantačních odstředivkách izolují složky: bílkovina lepek využívaný
v potravinářských technologiích, vláknina zpracovávaná na krmivo a škrobové mléko,
které se rafinuje (čistí), předsouší a pak suší na škrob.
Zpracování škrobu
Hydrolyzované škroby
Vyrábějí se jen mírnou hydrolýzou škrobu za kyselé katalýzy nebo působením
enzymů – amylas (vznikají tzv. maltodextriny). Dlouhé polysacharidové řetězce se
rozštěpí na řetězce kratší: tím se zvýší rozpustnost a zahřátím vznikne pasta, která
ochlazením tuhne na pevný gel. Proto se hydrolyzované škroby používají na výrobu
pudinkových prášků.
Oxidované škroby
Působením chlornanu sodného a peroxidu vodíku se skupiny – CH2 – OH oxidují až
na karboxylové skupiny –COOH, sekundární hydroxylové skupiny –OH se oxidují na
ketonickou skupinu C = O. Oxidované škroby se využívají v papírenském průmyslu
k povrchovému klížení papíru a v potravinářství při výrobě cukrovinek.
675
Technické dextriny
Vyrábějí se pražením suchého škrobu s katalyzátory: HCl a HNO3. Štěpí se tím
řetězce amylosy a amylopektinu, z glukosových jednotek se vyštěpuje voda a
glukosové jednotky se spojují do nových řetězců polykondenzací. Vzniklé dextriny
mají povahu lepidel – knihařských, kartonážních, pro kožedělný a textilní průmysl.
Škrobové hydrolyzáty
To jsou produkty rozkladu škrobu rozsáhlou hydrolýzou, kdy vznikají kratší
rozvětvené řetězce – dextriny a volná glukosa. Stupeň hydrolýzy vyjadřuje hodnota
DE (Dextrose Ekvivalent): pro čistý škrob DE = 0%, pro glukosu DE = 100%.
Škrobový bramborářský sirup má hodnotu DE = 38 – 42%. Vyrábí se působením
kyselin na roztok škrobu. Pak se hydrolyzát zneutralizuje, odbarví a zahustí na 80%
roztok sirupu. Používá se v potravinářství pro výrobu nápojů a cukrovinek.
Glukosa má DE = 100%. Je produktem úplné hydrolýzy škrobu. Vyrábí se jako čistá,
krystalická, nebo jako 60% sirup. Používá se ve farmacii, pro výrobu sladidla sorbitu,
pro výrobu vitaminu C a kyseliny citrónové. Fruktosové sirupy mají hodnotu
DE = 97%. Na roztok škrobového hydrolyzátu se působí enzymem
glukosaisomerasou, který přemění glukosu na fruktosu. Sladivost je pak 1,5 krát
vyšší, než u cukru sacharosy. Fruktosový sirup se používá jako sladidlo (nejvíce
v USA) místo cukru sacharosy, dále pro výrobu nealko nápojů a cukrovinek. Fruktosa
z fruktosového sirupu sice dobře sladí, ale ze zdravotního hlediska představuje
problém. Její metabolismus je odlišný od metabolismu glukosy. Po vstřebání do krve
je vychytávána z krevního řečiště pouze v játrech, kde slouží k tvorbě laktátu
(kyseliny mléčné) a triacylglycerolů, zároveň inhibuje oxidaci tuků. Vyvolává tak
zvýšenou tvorbu a ukládání tuků v těle, rozvíjí se obezita, roste riziko
kardiovaskulárních chorob a může se rozvíjet necitlivost buněčných receptorů pro
insulin a tedy i cukrovka. Fruktosa sekreci insulinu neovlivňuje.
Sladovnictví a pivovarnictví
Výroba sladu
Slad, naklíčený ječmen, je zásadní surovinou pro výrobu piva. Sladovnický ječmen
se nejprve tři dny máčí v náduvnících a voda se dvakrát denně vyměňuje. Mokrý
ječmen, obsahující 44% vody, se pak nechá klíčit na humnech. Tam klíčí při teplotě
14 – 18°C 5 až 7 dnů, v nízké vrstvě, 20 – 40 cm, která umožňuje provzdušňování.
Produktem klíčení je zelený slad, ve kterém byly aktivovány enzymy štěpící škrob.
Dalším krokem je hvozdění, sušení sladu ve dvoulískové sušárně, hvozdě, po dobu
2x 12 hodin. Teplota se postupně zvyšuje ze 40°C (na horní lísce) až na 85°C (na
dolní lísce), přitom dochází ke kondenzaci aminokyselin a monosacharidů na
barevné produkty – melanoidy, které jsou základem barevnosti sladu a piva. Usušený
slad se zbavuje klíčků a nečistot, pak se skladuje v silech.
Výroba piva
Ve výrobním postupu rozlišujeme horkou fázi, výrobu mladiny, probíhající ve varně a
studenou fázi, kvašení mladiny.
Výroba mladiny začíná rozemletím sladu ve šrotovnících a mísením sladového šrotu
s vodou ve vystírací kádi při teplotě 40°C. Asi třetina se pak přepustí do rmutovací
pánve, kotle, kde se teplota zvyšuje na 75°C: enzymy rozštěpí škrob na směs
disacharidu maltosy a kratších polysacharidů dextrinů. Rmut se pak povaří a
přečerpá zpět do vystírací kádě, kde stoupne teplota na 50°C. Postup se znovu
676
opakuje a tím se vytvoří optimální poměr zkvasitelných a nezkvasitelných sacharidů,

který významně ovlivní chuť piva. Rmut získá určité procento extraktu, které je pak
uvedeno na finálním výrobku (10%, 12% apod). Poté se rmut převede do scezovací
kádě, kde se odfiltruje tekutá složka, sladina a tuhý podíl – mláto se ještě jednou
vyluhuje horkou vodou.
Sladina stéká přes scezovací baterii do mladinové pánve, kde se povaří dvě hodiny
s chmelem a vzniká tak mladina. Obsahuje hořké chmelové pryskyřičné kyseliny
(humulon, lupulon), bílkoviny denaturovaly a mladina byla sterilizována. Mladina se
pak zfiltruje přes chmelový cíz (filtr), oddělí se chmel a mladina se čerpá do
chladicích štoků. Tam se ochladí zhruba na 50°C a pak se dochlazuje v deskovém
chladiči na zákvasnou teplotu 6°C.
Kvašení mladiny je založeno na zkvašování disacharidu maltosy, vzniklého štěpením
škrobu v předchozích procesech. Mladina se smísí se zákvasem, kvasinkami
Saccharomyces uvarum, které obsahují enzym maltasu a ten rozštěpí molekulu
maltosy na dvě molekuly glukosy, podléhající anaerobní glykolýze, alkoholovému
kvašení. Produktem je ethanol a oxid uhličitý. Nejprve probíhá hlavní kvašení
v otevřených kvasných kádích 6 až 8 dní při teplotě 5 – 10 °C (v chladné místnosti,
tzv. spilce). Kvasinky pak sedimentují (jsou použity pro nový zákvas) a mladé pivo se
přečerpá do dokvasných tanků v ležáckém sklepě. Zde pak probíhá dokvašování při
teplotě 1 až 3°C: pivo se sytí oxidem uhličitým a získá říz, vytvoří se další podíl
alkoholu a jiskrná barva. Kvašením poklesne obsah extraktu v pivu asi na třetinu,
protože třetina zkvasila na ethanol a třetina se přeměnila na CO2.
Pivo o počátečním obsahu extraktu 10% tak obsahuje přes 3% alkoholu a dokvašuje
asi 3 týdny, pivo o vyšším obsahu extraktu dokvašuje několik měsíců.
Vyzrálé pivo se filtruje na křemelinovém filtru, pasteruje v tunelových pastérech při
62°C, aby se zvýšila jeho životnost a pak se tlakově stáčí do nádob.
Technologie výroby a zpracování celulosy
Hlavním průmyslovým zdrojem celulosy je dřevo, které však kromě hemicelulos

obsahuje také nesacharidové složky, především pryskyřice a lignin. To je zesíťovaný
polymer odvozený od jednotek fenylpropanu a vytváří ve vodě nerozpustný tmel,
který musí být při výrobě celulosy odstraněn, probíhá delignifikace, vedoucí ke vzniku
buničiny (technické celulosy). To se však netýká výroby papíru, kde se využívá
dřevovina, vláknina získaná mechanickým broušením dřeva, obsahující všechny jeho
složky.
Výroba papíru
Dřevovina se nejprve rozptýlí ve vodě a směs se rozemele, pak se přidají plnidla a
klížidla a smísením vznikne tekutá hmota, zvaná papírovina. Klížidla (živočišné klihy,
nebo směs pryskyřic se síranem hlinitým) dodají papíru odolnost proti vodě, na papír
lze psát a tisknout, aniž by došlo k rozpíjení. Plnidla (kaolín, vápenec, oxid titaničitý)
papír vyhladí, vybělí, stabilizují jeho objem, ale snižují jeho pevnost.
Papírovina se čerpá do papírenského stroje, jehož kovový běžící pás představuje
otřásající se síto (je široké 2 – 8 m). Vlákna papíroviny se pohybem zplsťují a sítem
odtéká voda. Mokrá papírovina se dál odvodní lisováním mezi válci a v sušicí části
papírenského stroje je nyní už souvislý list papíru veden přes soustavu vyhřívaných
válců. Na konci stroje je další soustava válců, které papír ochladí, vyhladí, kalandrují
(kalandr zvýší lesk vlákniny) a navíjejí.
677
Výroba buničiny
Zdrojem pro výrobu jsou dřevěné štěpky o velikosti asi 2 x 2 x 0,5 cm, z nichž se
musí odstranit lignin. Delignifikace se provádí dvojím způsobem, podle toho
rozlišujeme sulfitový a sulfátový způsob výroby. V obou případech zůstane na
celulosových vláknech kolem 10% ligninu, který způsobuje hnědé zbarvení buničiny.
Proto následuje její bělení, například chlorem, chlornanem sodným i vápenatým,
nebo i peroxidem vodíku.
Sulfitový (kyselý) postup spočívá v zahřívání dřevěných štěpků s roztokem
hydrogensiřičitanu a oxidem siřičitým, při 120 – 150°C, tlaku 300 – 900 kPa po dobu
6 až 12 hodin. Dnes se místo hydrogensiřičitanu vápenatého používá hořečnatý,
protože v tomto případě lze sulfitové louhy regenerovat a nezatěžují přírodní
prostředí. Sulfitové louhy obsahují kromě rozpuštěných sulfonanů ligninu asi 3%
monosacharidů, proto se dají zkvasit (výroba droždí a ethanolu). Nerozpuštěná
celulosa se vypere a představuje buničinu, která se bělí. Sulfitový postup je vhodný
pouze pro smrkové dřevo.
Sulfátový (alkalický) postup je vhodný pro všechny druhy dřeva a v současné době
převažuje. Dřevěné štěpky se vaří v roztoku hydroxidu sodného a sulfidu sodného při
teplotě 160 – 180°C a tlaku 800 kPa 3 až 6 hodin, při kontinuálním postupu 3 hodiny.
Lignin přejde do roztoku jako alkalilignin, tento černý louh se zahustí, přidá se síran
sodný (proto sulfátový postup) a nastříkne se do spalovací pece. Organické složky
ligninu hoří, ale poskytují také uhlík, kterým se síran sodný zredukuje na sulfid sodný
(regenerace Na2S).
Na2SO4 + 2 C Na2S + 2 CO2
Zpracování buničiny
Celulosa není rozpustná ve vodě, proto její zpracování začíná dočasným převedením
do roztoku chemickými reakcemi.
Výroba viskosy, celulosového vlákna,
zpracovávaného jako umělé hedvábí, začíná
bobtnáním buničiny v 18%ním roztoku NaOH,
zahřátém na 30°C. Vzniklá alkalicelulosa pak
reaguje s 30% sirouhlíkem za tvorby rozpustného
xanthogenátu sodného (xanthogenátu celulosy).
Jeho oranžový roztok se pak ochladí, rozpustí ve
4%ním roztoku NaOH na zvlákňovací viskosový roztok, který ještě tři dny zraje. Poté
se tryskami vstřikuje do zředěného roztoku kyseliny sírové a jejích solí (10% H2SO4,
22% Na2SO4, 2% ZnSO4). Xanthogenát se v lázni rozloží a obnoví se původní
hydroxylové skupiny celulosy, která má nyní formu nerozpustného vlákna, jež je
navíjeno na cívky. Viskosové hedvábí se snadno barví a je důležitým textilním
vláknem.
Nahrazením trysek štěrbinou a přidáním plastifikátoru (lázeň s glycerolem) se získá
místo vlákna fólie, celofán.
Nitráty celulosy slouží pro výrobu bezdýmého střelného
prachu, který se používá jako střelivina do nábojů
(klasický černý střelný prach se už dnes nepoužívá).
678
Heteroglykany
Heparin
Dusíkatý polysacharid, jehož lineární řetězce
jsou tvořeny asi 50 monosacharidovými
jednotkami střídavě D-glukuronátu a
D-glukosaminu, spojenými α(1 4)-
glykosidickými vazbami. Mnohé hydroxylové
skupiny a aminoskupiny vážou sulfátový
zbytek. Heparin řadíme mezi
glykosaminoglykany (mukopolysacharidy),
obsahující obecně v molekule kombinaci aminocukru a uronové kyseliny. Heparin
obsahují cytoplazmatická granula žírných buněk a jejich uvolnění už v nepatrné
koncentraci brání srážení krve. Proto se používá po chirurgických výkonech, jako
prevence tvorby krevních sraženin (trombů).
Hyaluronát
Glykosaminoglykan, podílející se na struktuře mezibuněčné hmoty pojivových tkání,
je tvořen z jednotek D-glukuronátu a N-acetyl-D-glukosaminu, jež jsou spojeny
střídavě vazbami β(1 3) a β(1 4).
Makromolekula
vytváří levotočivou
šroubovici se šesti
monosacharidovými
jednotkami na jeden
závit, karboxylátové
skupiny poutají
kationty kovu a jsou
výrazně
hydratovány. Ve tkáni má proto hyaluronát viskoelastické vlastnosti: při malé
frekvenci pohybu je viskózní, při vyšší frekvenci elastický, molekuly se orientují ve
směru tahu. Hlavní úlohou je odolávat tlakům a tlumit nárazy, především v kloubních
chrupavkách.
Chondroitinsulfát
Tento glykosaminoglykan se vyskytuje ve dvou formách: chondroitin-4-sulfát a
chondroitin-6-sulfát. Disacharidovou jednotku tvoří N-acetylgalaktosaminsulfát (se
sulfátem v poloze 4, nebo 6) a β-D-glukuronát.
Látka je strukturní
složkou mezibuněčné
hmoty chrupavky,
chrání tkáň
chrupavky proti
degradaci. Některé
studie ukazují, že
může mít příznivý
účinek proti
ateroskleróze, byť chondroitinsulfáty jsou perorálně podávány zatím jen při léčbě
osteoartritidy. Z denní dávky (asi 1g) se trávicím traktem vstřebá kolem 10%.
679
Dermatansulfát
Glykosaminoglykan z mezibuněčné
hmoty kůže, šlach a srdečních
chlopní, má podobnou strukturu,
jako chondroitinsulfáty. Rozdíl je
v záměně některých jednotek
D-glukuronátu za netypický
monosacharid, L-iduronát.
Dermatansulfát z kůže má
sulfátové skupiny v poloze 4,
některé jiné dermatansulfáty nesou
sulfátové skupiny v poloze 6.
Keratansulfát
Tento polysacharid neosahuje jednotky uronátu, je tvořen cukrem D-galaktosou a
N-acetylglukosamin-6-fosfátem. Najdeme ho například v oční rohovce, nebo kostní
tkáni.
Proteoglykany
To jsou složité komplexy glykosaminoglykanů vázaných na proteiny, v jejichž
molekulách sacharidová složka převažuje. Jsou základem extracelulárního materiálu,
ECM
(mezibuněčné
hmoty),
především
pojivových tkání
(vazivo,
chrupavka,kost).
Strukturním
základem
nadmolekulárního komplexu proteoglykanu je vlákno hyaluronátu, na něž se pomocí
spojovacího proteinu vážou
kartáčovité útvary.
Tvoří je jádrový (dřeňový) protein,
k němuž se připojují sacharidové
řetězce glykosaminoglykanů.
Celý tento komplex je pak
prostřednictvím hyaluronátu
vázán k vláknům bílkoviny
kolagenu.
Díky proteoglykanovým
komplexům je extracelulární
materiál přesně strukturován,
nejedná se o amorfní hmotu.
Komplexy vážou velké množství
vody a směrem do centra
komplexu roste osmotický tlak. Ten zajišťuje nasávání vody a rozpuštěných živin,
usnadňuje tím výživu buněk chrupavky, nebo jiné pojivové tkáně.
680
Peptidoglykan (murein)
Peptidoglykan je základní
stavební složkou buněčných stěn
bakterií a jak už napovídá název,
tvoří ho složka peptidová (krátké
řetězce vzniklé spojením několika
aminokyselin) a složka
polysacharidová. Její
disacharidovou jednotku tvoří
kyselina N-acetylmuramová a
N-acetyl-D-glukosamin, spojené
β(1 4)-glykosidickou vazbou.
Ke kyselině N-acetylmuramové je
poután krátký tetrapeptidový
řetězec, vzniklý spojením čtyř
aminokyselinových zbytků.
Tato strukturní jednotka je
základem síťovité struktury
celého peptidoglykanu.
Jednotlivé tetrapeptidové řetězce
jsou totiž mezi sebou napříč
propojeny, u gramnegativních bakterií přímo, u grampozitivních bakterií
prostřednictvím dalšího, pentapeptidového řetězce.
Vytvořená síť představuje jednu
peptidoglykanovou vrstvu, kterých
je ve stěně grampozitivních bakterií
uloženo mnoho nad sebou.
Buněčná stěna tím získává vysokou
mechanickou odolnost.
Úloha 54.3
Odvoďte Haworthův vzorec laktonu kyseliny D-glukonové.
Řešení:
Kyselina D-glukonová patří mezi aldonové kyseliny. To jsou polyhydroxykyseliny,
které intramolekulární esterifikací vytvářejí cyklické vnitřní estery – laktony, tak, aby
se vytvořil stabilní pěti-, nebo šestičlenný cyklus.
681
55. LIPIDY
Jedná se o chemicky různorodou skupinu látek, definovanou na základě fyzikálních
vlastností: lipidy jsou látky nerozpustné ve vodě a rozpustné v nepolárních
organických rozpouštědlech (benzín). Jde o deriváty mastných kyselin, nejčastěji
estery.
Lipidní sloučeniny charakteru esterů rozdělujeme na jednoduché lipidy (estery
mastných kyselin s některým alkoholem a složené lipidy, které obsahují navíc ještě
nějakou další složku (fosfát, sulfát, sacharid, dusíkatou bázi).
Lipidy, tukové látky, mají značný biologický význam. Slouží jako zásobní látky,
představující bohatý energetický zdroj: odbouráním 1g tuku získá organismus asi
38 kJ, tedy více, než dvojnásobek energie, získané odbouráním stejného množství
sacharidu, nebo proteinu.
Mnohé lipidy mají stavební funkci: jsou strukturním základem biomembrán, z vosku
jsou vybudovány včelí plástve.
Významná je také funkce ochranná: tepelnou ochranu poskytuje vrstva podkožního
tuku, mechanickou ochranu zajišťují tukové vrstvy kolem některých orgánů. Vosková
vrstva kutikuly na povrchu listů a stonku chrání rostlinné orgány před rozmáčením.
Některé vitaminy lipidní povahy slouží jako biokatalyzátory, jiné lipidy (diacylglycerol,
fosfatidylinositoly) se podílejí na přenosu signálů přes biomembránu do buňky a
uvnitř buňky.
JEDNODUCHÉ LIPIDY
To jsou estery vyšších mastných kyselin s různými alkoholy a právě podle alkoholové
složky se rozdělují: - Triacylglyceroly (tuky) obsahují glycerol.
- Vosky obsahují vyšší jednosytný alkohol.
- Steridy obsahují steroidní alkohol, sterol.
Steroidním sloučeninám, se budeme věnovat v kapitole o isoprenoidech. Mastné

kyseliny v molekulách lipidů jsou charakteristické sudým počtem C-atomů v řetězci a
s jejich strukturou i vlastnostmi jsme se seznámili již dříve.
Triacylglyceroly, tuky
Estery glycerolu a vyšších mastných kyselin jsme také již poznali, jeden druh
mastných kyselin obsahují jednoduché triacylglyceroly, zatímco smíšené
triacylglyceroly obsahují v molekule různé acyly:
682
Tuhé tuky (lůj) mají významný podíl nasycených mastných kyselin, mazlavé tuky
(sádlo) obsahují přes 60% nenasycených mastných kyselin a kapalné tuky, oleje,
obsahují i přes 80% nenasycených mastných kyselin.
Tuky jsou estery, a proto podléhají hydrolýze. Kyselou, nebo enzymatickou
hydrolýzou (enzymy lipasami) vzniká alkohol glycerol a tři molekuly mastných kyselin.
Naproti tomu alkalická hydrolýza, zmýdelnění, poskytuje kromě glycerolu ještě soli
mastných kyselin, mýdla.
Volné tuky na vzduchu, světle, za účasti vody, podléhají souboru rozkladných reakcí,
označovaných jako žluknutí. Hydrolýzou se uvolňují mastné kyseliny, podléhající
bakteriálnímu rozkladu, adicí kyslíku na dvojné vazby nenasycených kyselin vznikají
peroxidy. Tomu zabraňují antioxidanty přítomné v organismu (vitaminy E, C), nebo
přidávané do potravin: oxidují se přednostně, takže nenasycené mastné kyseliny
zůstanou déle nedotčeny.
Tvorba peroxidů však má také svůj technický význam. Některé oleje, označované
jako vysýchavé oleje, například fermeže, vytvářejí na vzduchu po rozetření na větší
plochu suché, pevné a trvalé filmy. Radikálovou oxidací vzduchem v sousedství
dvojné vazby se vytvářejí hydroperoxidy, které polymerují a polymer pak vytváří
tuhou ochrannou vrstvu, která zvyšuje odolnost olejových nátěrů.
Technologie výroby a zpracování tuků
Z hlediska celosvětové produkce je nejvýznamnější sójový a palmový olej, v našich

podmínkách to je řepkový a slunečnicový olej, získávají se lisováním semen.
Výroba emulgovaných a pokrmových tuků

Emulgované tuky (margariny – roztíratelné tuky) obsahují tuhé triacylglyceroly
dispergované ve vodě (levnější), nebo v odstředěném mléce. Nižší obsah tukového
podílu mají pomazánkové tuky, které jsou roztíratelné běžně při teplotách chladničky:
pro vysoký obsah vodné složky nemají být používány pro tepelné zpracování. K tomu
se hodí margariny s více než 80% zastoupením tuku, nebo ztužený, 100% ní tuk.
Tyto pokrmové tuky, použitelné i pro pečení, mohou mít i formu šlehanou, kdy je
tuková fáze napěněna dusíkem.
Výroba emulgovaných tuků vyžaduje použití emulgátoru – látky, která usnadní vznik
emulze (disperze tuku ve vodě). Používá se monoacylglycerol a fosfolipidy, protože
jsou stravitelné a neškodné. V tukové fázi se také rozpustí vitaminy (A,D,E), někdy
také žluté barvivo (β-karoten), eventuálně konzervační látka (kyselina sorbová).
Rostlinné tuky – oleje obsahují nenasycené mastné kyseliny s větším počtem
dvojných vazeb, jsou proto kapalné. Principem ztužování je hydrogenace: během
parciální hydrogenace se mastné kyseliny sytí vodíkem na niklovém katalyzátoru,
některé dvojné vazby zaniknou a na zbylé dvojné vazbě proběhne izomerace.
Z původní cis- konfigurace vzniká konfigurace trans-. Tyto změny vedou ke ztuhnutí,
kdy teplota tání se pohybuje kolem 35°C. Trans-nenasycené mastné kyseliny zvyšují
683
riziko kardiovaskulárních chorob, proto se dnes takové tuky používají jen v levných
výrobcích typu jemné a trvanlivé pečivo, čokoládové polevy, rostlinné náhrady
smetany apod.
Častěji se proto provádí totální hydrogenace, po níž v acylech dvojné vazby
nezbudou. Tuk s nasycenými acyly je křehký a taje až při 75°C, proto se provádí jeho
přeesterifikace, záměna části acylů za acyly například z řepkového oleje. Vznikají tak
roztíratelné potravinářské tuky, obsahující cis-nenasycené mastné kyseliny.
Výroba detergentů
Detergenty jsou prací a čisticí prostředky, jejichž účinnou složku tvoří tenzidy. To jsou
látky snižující povrchové napětí tím, že hydrofobním řetězcem se zanoří do nečistoty
hydrofobní povahy a na povrch vyčnívají hydrofilní skupiny, které vtahují nečistotu do
prostředí vody a ta ji odplaví. Další součástí detergentů, kromě tenzidů, jsou aktivní
přísady, které zlepšují prací účinek a také parfémy. Většina detergentů se vyrábí ze
surovin poskytovaných petrochemií, z přírodních tuků se však získávají už po staletí
tradiční tenzidy – mýdla. Chemicky jde o soli mastných kyselin, které se získají
z triacylglycerolů.
Pro výrobu mýdla se používá směs olejů a tuků s převahou tuků živočišných (85%),
hlavní surovinou je hovězí lůj. Klíčovou reakcí je alkalická hydrolýza – zmýdelnění,
kdy se tuk vaří s roztokem hydroxidu a uhličitanu (hlavně sodného). Produktem jsou
mýdla – směs solí mastných kyselin a glycerol, cenný vedlejší produkt.
Vařením vzniká nejprve mýdlový klih, který se v dalším kroku vysoluje chloridem
sodným. Tím se směs rozdělí na dvě části: tekuté jádro plave na vrchu a obsahuje
mýdlo, spodní louh obsahuje glycerol, vodný roztok NaOH a NaCl.
Mýdlová frakce se oddělí, vysuší, homogenizuje s aktivními přísadami, pak se lisuje a
balí.
Vosky
Vosky jsou estery mastných kyselin s vyššími jednosytnými alkoholy, díky acylu i
dlouhému uhlovodíkovému zbytku alkoholu extrémně silně odpuzují vodu. Běžně
zastoupenými alkoholy jsou:
Vosky jsou tuhé látky produkované rostlinami i živočichy, které zahříváním měknou a
pak tají. Vosk z určitého zdroje není chemicky čistou látkou, jde o směs, v níž
zpravidla určitý konkrétní ester převažuje. Podle chemického složení je členíme na
ceridy a estolidy. Trávicími enzymy se nerozkládají, jsou metabolicky inertní.
Ceridy
Ceridy jsou estery, vzniklé z jedné molekuly mastné kyseliny a jedné molekuly
alifatického mastného alkoholu.
Příkladem může být včelí vosk, získávaný vytavením z vyprázdněných a vyčištěných
včelích pláství. Je to sekret, vylučovaný včelími dělnicemi ze žlázek na spodní straně
zadečku. Používá se ve farmacii jako složka masťových základů. Chemicky jde o
směs esterů, v níž převažuje myricylpalmitát.
684
Úloha 55.1
Zapište chemickým vzorcem hlavní složku včelího vosku.
Řešení:
Estolidy
Tyto vosky jsou chemicky cyklické diestery, vzniklé vzájemnou reakcí dvou molekul
mastných hydroxykyselin. Příkladem může být estolid kyseliny juniperové (kyseliny
10-hydroxypalmitové).
Estolidy jsou
hlavní
složkou
kutikuly na
šupinovitých
i jehlicovitých
listech
jehličnanů.
SLOŽENÉ LIPIDY
Tyto estery jsou základní strukturní složkou biomembrán všech buněk. Podle
přítomnosti fosfátu (zbytku kyseliny fosforečné) v molekule je dělíme na fosfolipidy a
glykolipidy.
Fosfolipidy
To jsou estery kyseliny fosforečné s glycerolem, glycerolfosfatidy, nebo

s aminoalkoholem sfingosinem, sfingosinfosfatidy. V molekulách fosfolipidů může být
kyselina fosforečná esterifikována navíc i jiným alkoholem, například inositolem,
nebo alkoholem, který je zároveň dusíkatou bází.
Glycerolfosfatidy, glycerolfosfolipidy
Alkoholovou složku představuje glycerol, v jehož molekule je alespoň jedna (-OH)
skupina esterifikována kyselinou fosforečnou, ostatní zpravidla vážou acyly. Řadíme
sem 6 skupin látek: fosfatidové kyseliny, kardiolipiny, inositolfosfatidy, lecithiny,
kefaliny a plasmalogeny.
Fosfatidové kyseliny mají v molekule dvě hydroxylové skupiny glycerolu
esterifikovány acylem, třetí kyselinou fosforečnou. Jsou hojné v biomembránách
rostlinných
buněk a
obecně
představují
meziprodukty
biosyntézy tuků
a fosfolipidů.
685
Kardiolipiny byly prvně izolovány ze srdeční svaloviny, odtud plyne jejich název.
Obsahují tři
molekuly
glycerolu,
prostřední je
v polohách 1,3
esterifikována
dvěma
molekulami
fosfatidové
kyseliny, jejichž
acyly jsou
nenasycené.
Tvoří hlavní
složku mitochondriálních membrán.
Inositolfosfatidy, fosfatidylinositoly jsou deriváty fosfatidových kyselin, kde je na fosfát

ještě esterovou vazbou poután inositol. Acyl na primárním uhlíkovém atomu glycerolu
je nasycený, na sekundárním nenasycený.
Volné hydroxylové
skupiny inositolu
jsou často
esterifikovány
dalšími fosfáty a
ukazuje se, že
obecně hrají
důležitou roli v přenosu buněčných signálů. Jedna z kaskád přenosu signálu začíná
štěpením fosfatidylinositolu-4,5-bisfosfátu (PIP2) v biomembráně enzymem
fosfolipasou C na signální molekuly inositoltrisfosfát (IP3) a diacylglycerol (DAG).
Lecithiny, fosfatidylcholiny, jsou deriváty fosfatidové kyseliny, v jejíž molekule je na

fosfát vázán esterovou vazbou aminoalkohol cholin. Acyl na prostředním uhlíkovém
atomu glycerolu je nenasycený.
Lecithin slouží
jako dobrý model
amfifilní molekuly,
její část (tvořená
acyly) je
hydrofobní a zbylá
část, nesoucí
polární vazby a
náboje, je
hydrofilní. Právě z takových molekul jsou vytvořeny biomembrány (viz dále).
Některé z fosfatidylcholinů mají navíc i speciální funkce. Dipalmitoyllecithin je plicní
surfaktant, zamezující vzájemnému přilnutí stěn plicních alveolů, jedině tak se mohou
plnit vzduchem a vykonávat svou funkci. Nedostatek surfaktantu u předčasně
narozených dětí způsobuje syndrom respirační tísně (RDS), ohrožující život
kolabováním plicních sklípků. Dětem se proto podává syntetický surfaktant.
Mnohé hadí a hmyzí jedy, ale také mikroorganismy, obsahují enzym fosfolipasu A,
který odštěpuje nenasycený acyl z prostředního uhlíkového atomu glycerolu.
686
Z molekuly lecithinu v membráně buňky tak vzniká 2-lyzolecithin, který není schopen
udržet strukturu biomembrány. Nejvíce je postižena plazmatická membrána
erytrocytů, uvedené jedy způsobují hemolýzu, rozpad červených krvinek.
Úloha 55.2
Zapište chemickým vzorcem strukturu 2-lyzolecithinu.
Řešení:
Kefaliny (fosfatidylethanolaminy, fosfatidylseriny) jsou fosfolipidy chemicky příbuzné

lecithinům, liší se dusíkatou bází, připojenou opět k fosfátu esterovou vazbou. Místo
cholinu se
v molekule nachází
buď ethanolamin
(kolamin), nebo
aminokyselina
serin.
Kefaliny mají stejný
význam, jako lecithiny a působením enzymů fosfolipas z nich analogicky vznikají
lyzokefaliny.
Plasmalogeny tvoří asi desetinu fosfolipidů ve svalu a v mozku. Strukturou se

podobají předchozím skupinám, rozdíl spočívá v záměně acylu na prvním uhlíku
glycerolu za enol, nenasycený alkohol s dlouhým řetězcem. Ten není připojen
esterovou vazbou, ale enoletherovou vazbou.
Acyl na druhém
uhlíkovém atomu
glycerolu je
nenasycený a
dusíkatou bází je
buď ethanolamin
(plasmalogeny
mozku), nebo cholin (plasmalogeny srdečního svalu).
Úloha 55.3
Zakreslete schématem a zapište chemickým vzorcem strukturu fosfatidylserinu.
Řešení:
Dusíkatá složka musí být k fosfátu připojena esterovou vazbou, proto aminokyselina
serin bude vázána
esterově
prostřednictvím své
hydroxylové skupiny
ve zbytku (R).
687
Sfingosinfosfatidy, sfingofosfolipidy
Alkoholovou složkou molekuly těchto lipidů je aminodiol sfingosin, s osmnácti
uhlíkovými atomy a
konfigurací trans- na
dvojné vazbě.
Sfingosinfosfatidy jsou
hojně zastoupeny
v nervové tkáni, ale
kromě nich zde
najdeme i podobné
sloučeniny, ceramidy,
kde sfingosin není esterifikovaný fosfátem. V molekulách sfingosinfosfatidů je
primární hydroxylová skupina esterifikována fosfátem a na něj se ještě váže cholin.
Takové
fosfosfingolipi
dy se označují
jako
sfingomyeliny
a představují
základní složku myelinové pochvy axonů nervových buněk.
Glykolipidy
Tyto složené lipidy neosahují fosfát, na alkoholovou složku je glykosidovou vazbou

poutána molekula sacharidu. Alkoholem je málokdy glycerol (glycerolglykolipidy), ve
většině případů sfingosin (glykosfingolipidy). Speciální význam pak mají glykolipidy,
určující krevní skupinu (AB0 systému).
Glykosfingolipidy
Hydrofobní složkou molekuly je ceramid, k jehož primární hydroxylové skupině je
vázána hydrofilní sacharidová část. Ta určuje druh glykosfingolipidu.
Cerebrosidy poutají
molekulu
monosacharidu, v
nervové tkáni jde o
D-galaktosu,
v parenchymatických
tkáních (slezina, játra)
je cukernou složkou D-glukosa.
Jednotlivé cerebrosidy se dále liší druhem acylu, vzorec znázorňuje cerebrosid,
zvaný nervon, obsahující acyl kyseliny nervonové (C24).
Sulfatidy jsou deriváty cerebrosidů, jejichž monosacharidová jednotka (zpravidla
D-galaktosa) je
esterifikována
kyselinou sírovou
v poloze 6, někdy i
3. Sulfatidy najdeme
prakticky ve všech
tkáních.
688
Globosidy a gangliosidy mají k ceramidu připojen oligosacharidový řetězec,

zakončený aminocukrem. Jestliže jím je kyselina N-acetylneuraminová, jedná se o
gangliosid, jde-li
o jiný hexosamin,
jedná se o
globosid.
Globosidy jsou
hojně
zastoupeny
v membráně erytrocytů, červených krvinek. Gangliosidy byly izolovány z buněk
nervových ganglií, ale ve velkém množství se nacházejí v šedé mozkové kůře.
Glykolipidy krevních skupin

Jsou to antigenní determinanty, specifické znaky na buněčném povrchu erytrocytů i
dalších buněk. Chemicky jde o oligosacharidová seskupení vázaná na membránové
glykosfingolipidy, pouze antigeny ABO-systému krevních skupin, obsažené ve
slinách, mají tyto oligosacharidy vázané na proteiny, takže v tomto případě jde o
glykoproteiny.
Biomembrány erytrocytů a
dalších buněk vážou na
vnějším povrchu
trisacharidové seskupení,
zvané látka H. Někteří lidé
mají enzym, schopný k
D-galaktose látky H
připojit další molekulu
D-galaktosy. Tím vzniká
antigen, zvaný
aglutinogen B, který
určuje krevní skupinu B.
Jiní lidé disponují
enzymem, který dokáže
k látce H připojit N-acetyl-
D-galaktosamin a vytvoří tím aglutinogen A, určující krevní skupinu A.
Malý počet lidí má funkční oba enzymy, které k látce H připojují, v různém poměru,
oba druhy monosacharidů (ke každé molekule látky H samozřejmě jen jeden). Na
povrchu jejich erytrocytů se pak nachází současně různé množství aglutinogenu A i
aglutinogenu B, proto mají krevní skupinu AB.
Značná část populace nemá funkční enzym, který by k látce H připojil další
monosacharidovou jednotku. Na povrchu jejich erytrocytů se pak nenachází žádný
aglutinogen, takže mají krevní skupinu 0.
Protože aglutinogeny jsou antigeny, stimulují buňky imunitního systému k tvorbě
protilátek. Tyto protilátky jsou bílkoviny rozpuštěné v krevní plazmě a označují se zde
jako aglutininy anti-A a anti-B. Kontakt aglutininu s odpovídajícím aglutinogenem
(třeba aglutinogenu B a aglutininem anti-B) vede k aglutinaci, shluknutí červených
krvinek a smrti jedince. Proto v krevní plazmě lidí s aglutinogenem A na povrchu
erytrocytů (krevní skupinou A) se nacházejí pouze aglutininy anti-B, které se na
aglutinogen A nevážou. Analogicky, lidé s krevní skupinou B mají v krevní plazmě
pouze aglutininy anti-A. Lidé s krevní skupinou AB nemohou mít v krevní plazmě
žádný aglutinin, jinak by se jejich krev shlukla. Naopak, lidé s krevní skupinou 0
689
nemají na povrchu erytrocytů žádný aglutinogen, proto jsou v jejich krevní plazmě
rozpuštěny oba druhy protilátek, aglutinin anti-A i aglutinin anti-B a jejich krvinky se
neshluknou.
BIOMEMBRÁNY
Biologické membrány, biomembrány, jsou klíčovými strukturami všech buněk.

Nejedná se jen o plazmatickou membránu na buněčném povrchu, ale v eukaryotních
buňkách také o membrány mnoha buněčných organel. Tyto 6 – 10 nm tenké útvary
oddělují uvnitř buňky kompartmenty, okrsky odlišného chemického složení, v nichž
probíhají odlišné biochemické reakce.
Základem biomembrány jsou amfifilní molekuly složených lipidů, například

fosfolipidů. Spontánně se uspořádávají do dvojvrstvy, kde polární části, nesoucí
náboje, jsou orientovány směrem k vnitřnímu a vnějšímu povrchu membrány,
zatímco nepolární acyly jsou orientovány k sobě a vytvářejí tím uprostřed
biomembrány hydrofobní prostředí. Povrch membrány je hydrofilní a přichází do
kontaktu s vodným prostředím. Dvojvrstva fosfolipidů je pouhým strukturním
základem biomembrány, ta však obsahuje ještě další, bílkovinné a sacharidové
složky.
EIKOSANOIDY
Souhrnný název pro látky lipidní povahy, které se v organismu vytvářejí

z dvacetiuhlíkaté kyseliny archidonové. Ta vzniká odbouráváním fosfolipidů
enzymem fosfolipasou A2, z inositolfosfatidů navíc i fosfolipasou C, přes
diacylglycerol.
Kyselina arachidonová se pak přeměňuje dvojím způsobem. Působením enzymu
lipoxygenasy z ní vznikají leukotrieny a lipoxiny, působením cyklooxygenasy se
vytvářejí endoperoxidy. Ty jsou zároveň meziproduktem biosyntézy dalších tří skupin
eikosanoidů, prostaglandinů, prostacyklinů a tromboxanů.
690
Prostaglandiny (PGA – PGF)

To je nejdéle známá skupina eikosanoidů, jejichž
molekuly odvozujeme od kyseliny prostanové,
obsahující pětičlenný cyklus. Podle substituce na
tomto cyklu pak rozlišujeme 6 skupin
prostaglandinů (A až F) a číslem se vyznačuje
celkový počet dvojných vazeb v molekule.
Prostaglandiny jsou lokální hormony, působící ve tkáni, která je vytváří. Jejich účinek
je krátkodobý, rychle se odbourávají. Fyziologické účinky prostaglandinů jsou pestré,
záleží nejen na druhu, ale také na koncentraci konkrétní látky.
Obecně se účastní zánětlivých procesů, provázených zvýšením teploty. Proto léky,
blokující enzym cyklooxygenasu, působí antipyreticky a protizánětlivě (acylpyrin,
ketazon atd.).
Prostaglandiny také zvyšují citlivost receptorů na bolestivé podněty, proto uvedená
léčiva mají navíc analgetický účinek.
Endoperoxidy (PGG, PGH)

Nestálé meziprodukty biosyntézy prostaglandinů, prostacyklinů a tromboxanů. Mají
silné agregační účinky na trombocyty (shlukování krevních destiček).
Tromboxany (TXA, TXB)

Sloučeniny s šestičlenným, kyslíkatým heterocyklem. Kontrahují hladkou svalovinu
cév, dýchacího a trávicího traktu, ale především mají silné agregační účinky na
trombocyty. Jejich kombinace s vazokonstrikcí vede ke vzniku trombů (krevní
sraženiny) a zástavě krvácení.
Prostacykliny (PGI)
Prostacyklin I2 dilatuje hladkou svalovinu cév a dýchacích cest, ale způsobuje
kontrakce okružní svaloviny trávicí trubice. Prostacykliny jsou produkovány hlavně
endotelem, výstelkou cév a antiagregačním účinkem na trombocyty brání srážení
krve uvnitř nepoškozených cév. V místě poškození cévní výstelky se však trombocyty
(za účasti tromboxanů) shlukují, vzniká krevní sraženina, trombus.
691
Leukotrieny (LTB – LTD)

Základním leukotrienem je LTB, který nepoutá peptidový řetězec, leukotrieny LTC a
LTD vážou krátké peptidy.
LTB4 výrazně přitahuje chemotaxí skupinu bílých krvinek, neutrofilních granulocytů.
Ty jsou pak stimulovány k fagocytóze (například pohlcování bakterií).
LTC4 a LTD4 způsobují bronchokonstrikci (smrštění hladké svaloviny dýchacích cest)
a zvyšují propustnost cév pro kapalinu. Tím zvyšují tvorbu hlenu v dýchacích
cestách, podílejí se na rozvoji zánětu a alergické reakce.
Lipoxiny (LXA, LXB)

Lipoxiny tlumí cytotoxicitu jedné skupiny buněk imunitního systému, zabíječů („killer
cells“) a tím brzdí nepřiměřenou imunitní odpověď organismu. Chemotaxí přitahují
neutrofilní granulocyty (stimulace fagocytózy) a zvyšují propustnost cév (pronikání
kapaliny a bílých krvinek do tkání, rozvoj zánětu).
692
56. ISOPRENOIDY
Přírodní látky, jejichž společným znakem je základní strukturní motiv: jsou

vybudovány z jednotek isoprenu, 2-methylbuta-1,3-dienu. Z aktivní formy isoprenu,
isopentenyldifosfátu, (viz biochemie) jsou vybudovány dvě významné skupiny látek,
terpeny a steroidy.
TERPENY
Podle počtu pětiuhlíkatých isoprenových jednotek, z nichž je molekula terpenu

vytvořena, rozlišujeme:
- monoterpeny (2 jednotky = C10)
- seskviterpeny (C15)
- diterpeny (C20)
- triterpeny (C30)
- tetraterpeny (C40)
- polyterpeny (C>40)
Mezi terpeny řadíme jak samotné terpenické uhlovodíky, tak i jejich deriváty,
především kyslíkaté.
Ačkoli terpeny nejsou stavebními složkami těl organismů, přesto mají značný
fyziologický význam. Terpenickou povahu mají některé feromony, látky uvolňované
hmyzem do vzduchu a na povrch půdy, zajišťující komunikaci mezi příslušníky
daného druhu hmyzu. Allomony jsou látky produkované jedním živočišným druhem,
které mají specifický účinek na jiný druh. Také některé toxiny fytopatogenních hub
mají strukturu terpenů.
Nejrozšířenější jsou terpeny v rostlinné říši, kdy vytvářejí podstatnou součást silic,
lidově zvaných „etherické oleje“, těkavých látek intenzivního pachu. Na terpenické
látky jsou bohaté také pryskyřice, kapaliny tuhnoucí na vzduchu, vylučované rostlinou
v místě poranění. Pryskyřice společně se silicemi vytvářejí polotekuté směsi,
balzámy. Ty lze rozdělit destilací s vodní párou na těkavé silice a tuhý,
nedestilovatelný podíl, tvořený pryskyřičnými kyselinami – kalafunu. Peruánský
balzám z vonodřevu balzámového (Myroxylon balsamum) má anestetické a
protizánětlivé účinky, urychluje hojení poškozené tkáně. Používá se proto jako
součást hojivých mastí a tinktur.
Fyziologické působení terpenů v rostlinách

Terpeny zastávají u rostlin hlavně funkci ochrannou, specializovaný imunitní systém
rostlin představují tzv. fytoalexiny. Rostlina je začne vytvářet, jakmile patogen
napadne rostlinné buňky. Fytoalexiny pak naruší propustnost biomembrán patogenu,
tím ho zahubí a současně nekrotizuje postižená část rostliny. Tvorba fytoalexinů však
vyžaduje přítomnost metabolických produktů patogenu v rostlinných buňkách.
Některé parazitické houby si proto uchovávají své metabolické produkty ve
specializovaných buňkách, aby unikly obraně rostliny. Řada rostlin však vytváří
indukční látky, jejichž tvorba je řízena tzv. R-genem, které naruší membrány
patogenu a uvolní tím jeho metabolity.
Z hlediska ekologie rostlin jsou významné tzv. koliny, látky často terpenické povahy,
které produkují vyšší rostliny a inhibují jimi růst dalších rostlin v okolí. Těkavé koliny
693
šalvěje inhibují klíčení semen a brzdí růst kořenové soustavy rostlin v okolí, stejně
jako kořeny pelyňku, jehož koliny zajišťují pro rostlinu teritorium nejen vzdušnou
cestou, ale také půdou (rozpuštěné ve vodě).
Závěrem doplňme, že životní pochody rostlin řídí fytohormony, z nichž některé mají
povahu terpenů.
Monoterpeny
Alifatické monoterpeny
K nejjednodušším
monoterpenům patří
uhlovodíky myrcen a
ocimen, obsažené v silici
rostlin čeledi myrtovitých
(Myrtaceae) a v silici
jehličnanů. Naproti tomu
geraniol už není uhlovodík,
je to monoterpenický alkohol, představující směs dvou izomerů. Je obsažen
v růžovém oleji, ale setkáme se s ním také v živočišné říši, slouží jako rozpoznávací
feromon pro druhové příslušníky včel. Cis- izomerem geraniolu je nerol, obsažený
v pomerančové silici. Aldehyd citral
(geranial) tvoří podstatnou část (asi
80%) citrónové silice a v živočišné říši
slouží jako poplachový feromon
mravenců. Linalool z květů konvalinky
či levandule se používá v parfumerii jak
samotný, tak i ve formě esteru, acetátu.
Úloha 56.1
Monoterpen myrcen můžeme odvodit jednoduchou dimerací isoprenových molekul.
Zapište odvození struktury myrcenu, i když víme, že vlastní biosyntéza terpenů
probíhá složitějším způsobem.
Řešení:
Monocyklické monoterpeny
Limonen se vyskytuje ve třech formách. Pravotočivý izomer (+) je obsažen v silici
citrusových plodů, levotočivý izomer (-) v silici z jehličí a racemická směs obou
izomerů, zvaná dipenten, se
nachází v silici terpentýnové.
α-terpineol je monoterpenický
alkohol ze silice thymiánové a
používá se v parfumerii.
694
Menthol je hlavním terpenem mátové silice, která se získá destilací listů máty peprné
s vodní parou. Drážděním receptorů kůže a sliznic vyvolává chladivý pocit a jelikož je
z těla vylučován žlučí do střeva, slouží jako antiseptikum žlučníku a žlučových cest.
Karvon je nenasycený keton, zastoupený v silici kmínu a kopru.
Úloha 56.2
Monoterpen limonen je jednoduchým cyklickým dimerem isoprenu. Zapište odvození
jeho struktury.
Řešení:
Bicyklické monoterpeny
β-thujon je bicyklický keton ze silice šalvěje, pelyňku i
vratiče. Má antihelmintické účinky, avšak je bohužel
neurotoxický.
Thujol (sabinol) je alkohol ze silice jalovce chvojky
klášterské (Juniperus sabina) a má abortivní účinky
(navozuje potrat).
α a β–pinen jsou bicyklické monoterpenické uhlovodíky
z jehličnanů. Nejvíce jsou zastoupeny (80%) v silici
borovic, tzv. terpentýnu, který se používá jako rozpouštědlo a složka nátěrových
hmot.
Kafr je sublimující tuhá látka, získávaná
z rozdrceného dřeva skořicovníku kafrovníku
(Cinnamomum camphora). Látka výrazného
pachu má účinky antiseptické a antirevmatické,
používá se pro výrobu mastí. Průmyslově se kafr
vyrábí z α-pinenu.
Seskviterpeny
Farnesol je seskviterpenický alkohol ze silice květů pomerančovníků, jasmínů a lip.

Je účinným attaraktantem, láká samečky některých druhů hmyzu a hraje tak
důležitou roli v procesu opylení květů.
Nerolidol z peruánského balzámu se používá v parfumerii jako stabilizátor, snižuje
těkavost ostatních složek voňavek.
Zingiberen se získává ze silice
oddenku zázvorovníku
lékařského (Zingiber
officinale). Drážděním
nervových zakončení v kůži a
sliznicích vyvolává pocit
pálení.
695
α−humulen je hlavní vonnou látkou chmelové silice. Oxidací humulenů vznikají hořké
kyseliny, humulony a isohumulony, které udělují pivu hořkou chuť.
Kyselina abscisová (ABA) je fytohormon vytvářený rostlinou na podzim, vlivem
krátícího se dne. Vyvolává dormanci (klidový
stav) hlíz a pupenů, které se tím připraví na
zimní období. Urychluje opadávání listů a
plodů a brání otevírání průduchů v pokožce
rostlinných orgánů, aby v zimě, kdy dřevina
nemůže přijímat vodu ze zmrzlé půdy,
neodpařovala otevřenými průduchy vodu a neuschla (lidově „nezmrzla“).
Azuleny jsou aromatické seskviterpeny modré barvy, v jejichž

molekule je spojen pětičlenný a sedmičlenný cyklus. Chamazulen,
hlavní složka heřmánkové silice, má výrazné protizánětlivé účinky.
Diterpeny
Diterpeny již nejsou těkavé a jejich molekuly obsahují zpravidla cyklus. Necyklickým
diterpenem je fytol, alkohol vázaný v molekule chlorofylů, ale také jako složka
molekul vitaminů E a K. Diterpenický alkohol retinol je vitamin A a blíže o něm
pojednáme
v kapitole
věnované
vitaminům.
Kyselinu abietovou řadíme do skupiny pryskyřičných kyselin, které vytvářejí asi 70%
tekuté složky pryskyřice
z různých druhů jehličnanů. Je
také hlavní složkou kalafuny.
Kyselina giberelová je
strukturním základem skupiny
fytohormonů zvaných
gibereliny, známe jich přes
stovku a samotná kyselina giberelová představuje giberelin A3 (GA3). Gibereliny
vznikají v semenech, plodech a aktivně rostoucích rostlinných orgánech. Stimulují
růst stonku (deficit se projevuje zakrslostí), dělení buněk a jejich prodlužovací růst.
Stimulují klíčení semen a překonávají dormanci (klidový stav) semen i pupenů.
Syntetické gibereliny se používají v pivovarnictví (klíčení sladu) a v zahradnictví, k
zvětšení násady květů a v případě vinné révy také k prodlužování květenství a
plodenství a zvětšení bobulí. Inhibitory giberelinů (retardandy) se používají proti
poléhání obilí (stéla jsou kratší a nepoléhají).
Triterpeny
K alifatickým triterpenům patří skvalen, izolovaný prvně z jater žraloků, avšak ukázalo
se, že je obsažen v řadě živočišných i rostlinných tuků. Průmyslově se získává
nejčastěji z olivového oleje. Skvalen je klíčovým meziproduktem biosyntézy steroidů.
696
Triterpeny vytvářejí
zpravidla cyklické
molekuly, nejčastěji
pentacyklické.
Představují
složky rostlinných
pryskyřic a saponinů.
Saponiny vytvářejí
významnou skupinu přírodních látek, chemicky se jedná o glykosidy, jejichž
aglykonem je triterpen, nebo steroid. Už samotný název „saponiny“ napovídá, že jde
o pěnivé látky charakteru tenzidů, snižující povrchové napětí. Sacharidová složka
molekuly je hydrofilní, aglykon, tzv. sapogenin, je hydrofobní. Hlavním projevem
saponinů je hemolytický účinek, sapogenin nahrazuje molekuly cholesterolu
v membráně erytrocytů a ty se rozpadají. Vyšší dávky jsou proto pro savce toxické,
pro vodní živočichy už i nepatrné koncentrace. Saponiny podávané perorálně, jako
složky léčiv, se nevstřebávají, proto nejsou toxické. Drážděním sliznic podporují
ztekucení hlenu, proto se používají jako expektorancia, látky usnadňující odkašlávání
(zdrojem je například kořen prvosenky, květ divizny). Některé saponiny mají
specifické účinky.
Triterpen kyselina oleanová je aglykonem panaxsaponinu, směsi glykosidů z kořene
všehoje ženšenového (Panax ginseng). Používá se jako tonikum – působí proti
tělesnému vyčerpání a stimuluje centrální nervovou soustavu.
Kyselina glycyrrhetinová je aglykonem glycyrrhizinu, saponinu z kořene lékořice
(Glycyrrhiza glabra). Pro sekretolytický účinek se používá jako expektorans, ale
působí také bakteriostaticky a protivirově. Má příznivé účinky při léčbě trávicích potíží
a gastritid (zánětů žaludeční sliznice). To patrně také proto, že vykazuje účinky
kortikoidů, steroidních hormonů kůry nadledvin, které působí protizánětlivě. Proto má
lékořice příznivé účinky při léčbě revmatických onemocnění – artritid (kloubních
zánětů) a dalších zánětlivých onemocnění. Nadměrné užívání lékořice však vede
k jinému efektu zvýšené hladiny kortikoidů, zadržování iontů (Na+) a tím i vody v těle.
Roste tak krevní tlak a s ním i riziko kardiovaskulárních chorob.
Tetraterpeny
Tetraterpeny vytvářejí pestrou škálu několika stovek polyenových barviv,

karotenoidů, která zahrnuje jak uhlovodíky, tak i jejich kyslíkaté deriváty, xanthofyly.
Karotenoidy se uplatňují jako přírodní antioxidanty, některé také jako provitaminy A.
Molekuly karotenoidů
obsahují zpravidla cykly,
necyklický je lykopen,
oranžové barvivo z rajčat,
papriky a dalších plodů.
Karoteny (α−, β−, γ− a další)

jsou červené pigmenty
například z mrkve, jejich
molekuly se liší polohou
dvojných vazeb. Slouží jako
provitaminy A, v těle živočichů se jejich molekula štěpí za tvorby vitaminu A.
697
Nejúčinnější je v β-karoten, jehož molekula vytvoří rozštěpením na poloviny dvě

molekuly vitaminu A,
retinolu.
Xanthofyl zeaxanthin je
dihydroxyderivátem β-
karotenu, ve formě esterů
představuje žluté barvivo
kukuřice i dalších rostlin.
Dipalmitylester zvaný
fysalein je oranžová
voskovitá látka,
produkovaná v květech mochyně (Physalis).
Lutein, dihydroxyderivát
α-karotenu, je patrně
nejrozšířenějším
xanthofylem v přírodě.
Zbarvuje žlutě květy
mnoha rostlin, ale je
přítomen i v listech: na
podzim, po rozkladu
chlorofylů, vyniká jejich
žluté zbarvení. Živočichové lutein přijímají v potravě, ukládají v tukových tkáních, ale
nemetabolizují. Lutein tak způsobuje zbarvení vaječného žloutku (intenzivní je,
jestliže jsou slepice krmeny také zelenými částmi rostlin), nebo zbarvení peří
některých ptáků (kanáři).
Z běžných potravin je lutein hojně zastoupen ve špenátu a pro člověka má důležitý
význam. Společně se zeaxanthinem se hromadí v oční sítnici, chrání ji proti
oxidačnímu poškození volnými radikály a vysokoenergetickými fotony (modrá složka
světla). Také se ukládá v podkoží a ve vyšších dávkách způsobuje karotenodermii,
bronzové zbarvení kůže. Využívá se v kosmetických přípravcích.
Úloha 56.3
Zapište chemickým schématem, jak se molekula β-karotenu, provitaminu A, přemění
enzymovým oxidačním štěpením na dvě molekuly retinalu, aldehydu vitaminu A.
Řešení:
Polyterpeny
Polyterpeny – přírodní kaučuk a gutaperča byly vysvětleny v souvislosti s polymery
dienů.
698
STEROIDY
Steroidy jsou početnou skupinou terpenoidů, založenou na struktuře steranu, 1,2-

cyklopentanoperhydrofenanthrenu. Steroidní molekuly mají konvenčně stanovené
číslování atomů, v poloze 10 a 13
bývá často vázána methylová
skupina (její uhlíkový atom nese číslo
18 a 19). V poloze 17 se někdy
vyskytuje rozvětvený uhlovodíkový
řetězec, základní steroid této
struktury se nazývá cholestan.
Steroidní strukturu mají některé významné skupiny přírodních látek. Na tomto místě
si objasníme strukturu a vlastnosti sterolů, žlučových kyselin a kardioaktivních
steroidů, zatímco steroidní hormony zahrneme do kapitoly věnované hormonům.
Steroly
Jedná se o steroidní alkoholy odvozené od cholestanu. Na C(3) nesou (-OH)

skupinu, v poloze C(5) bývá často dvojná vazba. V přírodě je nacházíme volné i ve
formě esterů s mastnými kyselinami. Podle zdroje je nejčastěji rozdělujeme na
zoosteroly
(živočišné),
fytosteroly
(rostlinné) a
mykosteroly
(steroly hub).
Cholesterol
Cholesterol je zoosterol, i když je v nepatrném množství obsažen i v rostlinných
olejích. Je obsažen ve všech živočišných buňkách, protože je významnou složkou
jejich biomembrán, reguluje optimální fluiditu biomembrány. Brání hemolýze, protože
na sebe váže saponiny a tím je detoxikuje. Ve střevě se oxiduje na provitamin D3,
7-dehydrocholesterol, který se později v kůži mění účinkem záření na vitamin D3.
Z cholesterolu vychází biosyntéza steroidních hormonů a žlučových kyselin,
nevyužitý cholesterol je z těla vylučován především žlučí. Jestliže do žluče proniká
více cholesterolu, než stačí žlučové kyseliny emulgovat, vylučuje se cholesterol jako
tuhá látka a vytváří žlučníkové kameny. Potravní zdroje kryjí část potřeby
cholesterolu, větší část si vytváří sám organismus v játrech.
Cholesterol je nerozpustný ve vodě, transportován je ve formě několika druhů
složených bílkovin, lipoproteinů. Porucha jejich metabolismu může vést k poškození
tepen, ateroskleróze. Doporučený denní příjem cholesterolu z potravy je do 300 mg,
nedostatek je kompenzován zvýšenou syntézou v játrech. Tu lze potlačit léky, statiny,
zčásti ale také zvýšeným příjmem rostlinných sterolů z potravy.
Sitosterol
Nejrozšířenější rostlinný sterol, zastoupený hojně v rostlinných olejích. Po vstřebání
z potravy nenahrazuje cholesterol v biomembránách, v těle je odbouráván. Přesto
však tlumí biosyntézu cholesterolu v organismu, proto se doporučuje denní příjem
699
250 mg fytosterolů. Pro tento efekt jsou některé margariny obohacovány estery
fytosterolů.
Ergosterol
Jedná se o mykosterol produkovaný kvasinkami (v nepatrném množství také
v organismu živočichů). Slouží jako provitamin D2, z něhož vlastní vitamin,
ergokalciferol, vzniká přeměnou v kůži účinkem ultrafialového záření.
Žlučové kyseliny
Jedná se o skupinu C24 steroidů,

odvozených od kyseliny cholanové.
Nejběžnější z nich, kyselina cholová,
vytváří ve žluči amidy
s aminokyselinou glycinem (kyselina
glykcholová), nebo s taurinem (H2N – CH2 – CH2 – SO3H), kyselina taurocholová.
Úloha 56.4
Zapište chemický vzorec kyseliny glykcholové a taurocholové.
Řešení:
Karboxylová skupina
kyseliny cholové se
podílí na tvorbě
amidové vazby
s glycinem, nebo
s taurinem:
Žlučové kyseliny
vznikají v játrech
z cholesterolu a při
fyziologické hodnotě
pH = 7,4 disociují,
takže vytvářejí
žlučové soli.
Prostorový tvar molekuly žlučové soli ukazuje,
že jedna strana (steroidní skelet) je hydrofobní,
zatímco na opačné straně molekuly jsou
soustředěny polární skupiny: hydroxylové
skupiny, amidová vazba a koncový
karboxylátový nebo sulfátový anion (-COO-,
-SO3-). Takové amfifilní molekuly mají vysokou
povrchovou aktivitu, umožňují ve vodném
prostředí žluče rozpouštět látky, které jsou jinak
ve vodě nerozpustné.
Hlavní biologickou úlohou žlučových solí je
emulzifikace tuků. Tukové kapky jsou příliš
700
veliké, tedy mají jen malý povrch, na který mohou působit v tenkém střevě enzymy
lipasy, štěpící tuky. Aby trávení tuků mohlo vůbec probíhat, je nutné tukovou kapku
rozdělit na veliké množství drobných kapiček, vytvořit tukovou emulzi. Molekuly
žlučových solí se hydrofobními konci zanoří do tukové kapky, polární skupiny směřují
k povrchu a jsou vtahovány do vodného prostředí. Tuková kapka se tak rozštěpí na
veliké množství drobných kapiček emulze, jejich celkový povrch je veliký a
představuje rozsáhlou reakční plochu pro působení lipas. Kromě žlučových solí se na
emulzifikaci tuků podílejí ještě další amfifilní sloučeniny, fosfolipidy.
Na závěr zmíníme detoxikační úlohu žlučových solí: odstraňují z organismu cizorodé
toxické látky, léčiva, žlučová barviva, cholesterol i anorganické látky (soli
přechodných kovů, např. Cu, Zn, Hg).
Kardioaktivní steroidy
Jedná se o rostlinné i živočišné steroidy, zpravidla vázané na sacharidy ve formě

glykosidů, které ovlivňují činnost srdečního svalu. V oligosacharidové složce
molekuly se většinou vyskytují neobvyklé deoxyhexosy, například D-digitoxosa.
Hydrolýzou glykosidů se uvolňují steroidní aglykony, geniny, jejichž fyziologický
účinek bývá často slabší, než účinek původního glykosidu.
Podle chemické struktury i zdroje rozdělujeme kardioaktivní steroidy do dvou skupin,
na kardenolidy a bufadienolidy.
Kardenolidy
Kardenolidy jsou glykosidy, jejichž steroidní skelet
nese pětičlenný nenasycený laktonový cyklus. Patří
sem především digitalisové glykosidy, obsažené
v různých druzích náprstníku (Digitalis) a způsobují
jedovatost těchto rostlin. K hlavním glykosidům
patří digitoxin, jehož aglykonem, po odštěpení
trisacharidového řetězce, je digitoxigenin. Má
pozitivně ionotropní účinek, to znamená, že zvyšuje
sílu srdečního stahu a tím i objem vypuzené krve. Snižuje se tepová frekvence, takže
srdeční svalovina je delší dobu relaxovaná, lépe regeneruje. Zvýšený průtok krve
ledvinami vyvolává diuretický účinek, zvýšení tvorby moči, takže ze tkání je lépe
odstraňována kapalina – mizí otoky (edémy). Digitoxin se proto využívá pro výrobu
léků povzbuzujících srdeční činnost, kardiotonik.
Bufadienolidy
Tyto kardioaktivní steroidy mají ke steroidnímu skeletu
připojen šestičlenný laktonový cyklus se dvěma dvojnými
vazbami. Patří sem glykosidy mořské cibule (Urginea
maritima, roste ve středomoří, dorůstá hmotnosti 8 kg),
ale také živočišné steroidy z kožních sekretů žab (ropuší
jedy). To už nejsou glykosidy, ale steroidní estery,
například acetáty a jejich příkladem může být bufotalin.
Bufadienolidy snižují srdeční automacii (samovolnou tvorbu vzruchů v srdeční
svalovině) a tím vyvolávají bradykardii – snížení srdeční frekvence. Mají také
pozitivně ionotropní účinek, ale navíc způsobují křečovité stahy kosterní svaloviny.
To je příčinou jejich jedovatosti, smrt nastává v důsledku křečí dýchacích svalů.
701
57. VITAMINY
Vitaminy jsou fyziologicky významné látky, které organismus neumí vyrobit, proto je
musí přijímat v potravě; některé vitaminy jsou syntetizovány střevní mikroflórou.
Vitaminy mohou být přijímány zpravidla v nepatrných množstvích a často působí jako
kofaktory při enzymových reakcích. V některých případech stačí v potravě přijímat
provitaminy, látky, ze kterých v těle vitamin vznikne.
Nedostatečný příjem vitaminů v potravě či jejich špatné vstřebávání vyvolává mírné
zdravotní obtíže, hypovitaminózu, těžším stupněm jsou avitaminózy, provázené
závažným poškozením organismu. Nadbytečné dávky vitaminů jsou zpravidla beze
škod vyloučeny z organismu, avšak v případě vitaminů A a D se může rozvinout
hypervitaminóza, poškozující zdraví.
Tradičně rozdělujeme vitaminy podle jejich rozpustnosti (s tím ovšem souvisejí i jejich
zdroje). Vitaminy rozpustné v tucích jsou označovány jako vitamin A, D, E, K a jejich
číselné indexy slouží k odlišení detailů ve struktuře molekuly. Vitaminy rozpustné ve
vodě tvoří pestrou škálu, která kromě vitaminu C obsahuje také směs chemicky
odlišných látek, řazených do skupiny vitaminů B. Mají své názvy a číselné indexy,
avšak v tomto označování panuje značná nejednotnost.
RETINOL (AXEROFTOL) – VITAMIN A
Vitamin A, retinol, je diterpenický alkohol, jeho

denní potřeba činí asi 1 mg, ovšem nemusí být ve
stravě každý den, protože se ukládá v játrech do
zásoby. Vitamin A je v potravě přijímán často ve
formě svých provitaminů, karotenů, obsažených v mrkvi a jiných rostlinných zdrojích.
Provitaminy A mají antikancerogenní účinky, protože se uplatňují jako antioxidanty při
likvidaci volných radikálů v těle.
Přímo vitamin A je zastoupen v živočišných potravinách s obsahem tuku,
nejvýznamnější jsou játra, máslo a sýry.
Vitamin A je potřebný pro normální funkci epitelových tkání a udržení funkčního stavu
sliznic. Jeho ester, retinolfosfát,
stimuluje syntézu glykoproteinů
sliznic.
Vitamin A po oxidaci na kyselinu
retinovou stimuluje růst a dělení
buněk, nejvíce epitelových, a
proto se tyto deriváty používají
v terapii akné. Kyselina retinová
je mediátorem, který se uplatňuje
v řízení vývoje orgánů během
embryogeneze, proto vysoké
dávky vitaminu A v graviditě
mohou vést k deformacím plodu.
Aldehyd vitaminu A, retinal je
klíčovou sloučeninou v procesu
vidění. Světločivné buňky oční
sítnice, tyčinky a čípky, vážou
702
cis-retinal na bílkovinu opsin a vytvoří se tak oční purpur – rhodopsin. Ten se

účinkem světelného záření, dopadajícího na sítnici oka štěpí zpět na opsin a trans-
retinal. Toto štěpení je zdrojem akčního potenciálu, výsledkem je impuls přenášený
zrakovým nervem do zrakového centra v mozkové kůře. Trans-retinal se poté
komplikovanou cestou izomeruje zpět na cis-retinal, aby mohl znovu vytvořit
rhodopsin.
Hypovitaminóza A
Nemusí být vyvolána nedostatkem, ale špatnou resorpcí vitaminu či provitaminů ve
střevě. Typickým příznakem je šeroslepost (hemeralopie), projevující se špatným
viděním za šera, kdy zdravý jedinec ještě normálně vidí. Bývá porušena citlivost na
žlutou barvu. Jiným projevem je xeroftalmie: vitamin A je potřebný pro regeneraci
kůže a sliznic, při nedostatku dochází k vysýchání sliznic, postižena je oční spojivka,
může dojít k postižení rohovky. Jiným projevem je zastavení růstu u dětí, zpomalení
hojení ran.
Avitaminóza A
Vede k oslepnutí a často úmrtí, hlavně u dětí v zemích, kde je hlavní potravinou rýže.
Proto je snaha zavádět v těchto zemích pěstování geneticky modifikované „zlaté“
rýže, do níž byly z jiných rostlin přeneseny geny pro tvorbu karotenů.
Hypervitaminóza A
Má jednak akutní projev, po jednorázové vysoké dávce, nebezpečná je však
chronická hypervitaminóza z nadměrného příjmu retinolu (nadměrný příjem
karotenoidů problémy nepůsobí, přeměna na vitamin při jejich vyšším příjmu klesá).
Akutně se předávkování projevuje bolestmi hlavy, závratěmi, nesoustředěností,
druhý den se odlupuje kůže po celém těle. Chronická otrava se projevuje
nechutenstvím, suchostí a svěděním kůže, častá je krvácivost, hlavně z nosu. U dětí
může dojít k uzavření růstových chrupavek dlouhých kostí a další růst pak už není
možný.
KALCIFEROLY – VITAMINY D
Vitaminy D se v přírodě vytvářejí v kůži ze svých provitaminů, steroidních látek,

účinkem ultrafialového záření. V kvasnicích a obecně v houbách je obsažen
provitamin ergosterol, z něhož v kůži působením UV záření, nebo uměle ozářením
UV paprsky vzniká ergokalciferol, vitamin D2. Ten se pak používá k fortifikaci
potravin, hlavně mléka a
margarinů (obohacení těchto
potravin o vitamin D2).
V lidském těle se vytváří
z cholesterolu provitamin
7-dehydrocholesterol, který se
v kůži působením UV záření
přeměňuje na cholekalciferol,
vitamin D3. Ze strukturních
vzorců vidíme, že záření
způsobilo zánik steroidního
skeletu, otevřením jednoho
kruhu.
Vitamin D je alkohol, jeho
molekula obsahuje jednu
703
hydroxylovou skupinu a zkráceně se označuje termínem kalciol. Z hlediska

fyziologického jsou vitaminy D vlastně prekurzory hormonů, prohormony, protože se
dalšími reakcemi v těle mění na látky hormonálního charakteru. Nejprve se v játrech
připojí k molekule další skupina (–OH) a vzniká kalcidiol, v ledvinách se pak připojí
v pořadí už třetí skupina (–OH), vytvoří se kalcitriol.
Tyto látky pak zasahují do metabolismu coby hormony, byť primárně jejich účinky
připisujeme vitaminům D.
Stanovení denní dávky vitaminu D není jednoznačné. Tradičně se uvádí 10 µg, tj.
400 IU (mezinárodních jednotek) a pro zajištění regulace metabolismu vápníku to
stačí. Nové poznatky však ukazují, že v dávkách o řád vyšších má vitamin D
významné pozitivní účinky na zdravotní stav člověka. V tomto smyslu se doporučují
denní dávky 50 až 100 µg, tj. 2000 – 4000 IU.
Kromě významných živočišných zdrojů (mořské ryby, vejce, máslo, játra), je
ergosterol produkovaný houbami přítomen také v plísňových sýrech.
Působení vitaminů D v organismu

Hlavní úlohou vitaminu D je udržování stabilní koncentrace vápenatých iontů v krevní
plazmě. Zvyšuje vstřebávání iontů (Ca2+) ve střevě (společně s fosforečnany) a brání
jejich ztrátám močí (stimuluje zpětné vstřebávání iontů Ca2+ z vytvářené moči, z
distálních tubulů do krevních kapilár nefronu v ledvinách). Dále se podílí na ukládání
(Ca2+) a fosfátu do matrice z bílkoviny kolagenu v kostech.
Dávky 2000 – 4000 IU denně významně stimulují imunitní systém, ovlivněním
činnosti makrofágů, lymfocytů a dendritických buněk. Představují tak vhodnou
prevenci chřipkových epidemií a dalších infekčních chorob.
Významný je protinádorový účinek, především vůči karcinomu prsu, tlustého střeva a
rakoviny prostaty. Je účinný v prevenci kardiovaskulárních chorob, a utlumení
autoimunitních onemocnění (Crohnova choroba, ulcerózní kolitida, revmatoidní
artritida).
Hypovitaminóza D
Může se objevit tam, kde jsou lidé vystaveni nízké intenzitě slunečního záření, ať už
jako důsledek geografické polohy, či dlouhotrvající smogové situace. U dětí se pak
rozvíjí křivice (rachitis), způsobená nedostatkem vápníku a fosfátu, které nebyly
v ledvinách zachyceny. Nastávají poruchy tvorby kostí a zuboviny, dochází k měknutí
kostí a deformaci kostry. U dospělých lidí se nedostatek vitaminu D projevuje
osteomalacií, měknutím kostí. Kosti se deformují, jsou citlivé na tlak i při chůzi,
objevují se zlomeniny.
Hypervitaminóza D
Je nebezpečná a hrozí při předávkování léků – vitaminů D, v dávkách nad 10 000 IU
denně. Kromě bolestí hlavy se objevují bolesti v kostech, zvracení, svalová slabost a
poruchy srdečního rytmu. Dochází k usazování vápenatých solí v měkkých orgánech
(kalcinóza), usazováním v ledvinách vzniká nefrokalcinémie, která ledviny poškozuje
a vede k jejich selhání.
704
TOKOFEROLY a TOKOTRIENOLY – VITAMINY E
Jedná se o deriváty heterocyklu

chromanu s postranním isoprenoidním
řetězcem, nasycený řetězec mají
tokoferoly, tři dvojné vazby v řetězci
obsahují tokotrienoly.
Vitaminy E jsou antioxidanty,
odstraňující peroxidové radikály, které
vznikají autooxidací na dvojných
vazbách nenasycených mastných
kyselin. Vyšší příjem polynenasycených
kyselin v potravě proto vyvolává vyšší
spotřebu vitaminu E. Doporučený denní příjem vitaminu E je 15 mg, ale vzhledem
k tomu, že potrava obsahuje stále více polynenasycených mastných kyselin, je
vhodná dvojnásobná denní dávka. Do zásoby se tokoferoly ukládají téměř ve všech
tkáních, zdrojem jsou potraviny živočišného i rostlinného původu. Významnými zdroji
tokoferolů jsou ryby, pšeničná mouka, máslo, vejce a špenát, zdrojem tokotrienolů
jsou rostlinné oleje.
Důsledky antioxidačního působení vitaminu E

Vitamin E je součástí LDL- lipoproteinů, jejichž oxidace vede k jejich vychytávání
makrofágy a ukládání cholesterolu v cévní stěně, následně ke vzniku aterosklerózy.
Antioxidační působení vitaminu E tomuto efektu brání a představuje tak prevenci
kardiovaskulárních chorob. Napomáhá tomu další účinek vitaminu E – snížení
přilnavosti krevních destiček a rozpouštění krevních sraženin.
Tlumením oxidačního stresu brání vitamin E cévním komplikacím vyvolaným
cukrovkou.
Snižuje riziko vzniku rakoviny tím, že odstraňováním volných radikálů tlumí tvorbu
mutací. Stimulací aktivity cytotoxických buněk posiluje vitamin E imunitní systém.
K oxidačnímu poškození jsou citlivé plazmatické membrány erytrocytů, jejich ochrana
působením vitaminu E tak brání hemolýze, rozpadu erytrocytů.
Hypovitaminóza E
Není u člověka známa, u zvířat se projevuje sterilitou samců a neschopností samic
donosit plod. Poškozením biomembrán zde dochází k rozpadu erytrocytů plodu a
následnému potratu. To nebylo prokázáno u lidí, s výjimkou předčasně narozených
dětí, které mají nedostatek vitaminu E, jejich erytrocyty se rozpadají a rozvíjí se u
nich hemolytická anemie. Také proto se doporučuje tokoferol jako preventivní
preparát v graviditě.
Hypervitaminóza E
Běžně se nevyskytuje, užíváním vysokých dávek tokoferolů coby léků se může zvýšit
krvácivost u lidí léčených kumariny (léčba kumariny má snížit vysokou srážlivost
krve).
FYLOCHINON A MENACHINONY – VITAMINY K
Po stránce chemické se jedná o deriváty naftalen-1,4-chinonu, s postranním

isoprenoidním řetězcem. V přírodních zdrojích je zastoupen vitamin K1 – fylochinon,
705
zatímco vitaminy K2 – menachinony jsou

syntetizovány střevními baktériemi. Mají
různě dlouhý isoprenoidní řetězec
s dvojnými vazbami (1 – 14 isoprenových
jednotek), nejběžnější z menachinonů je
farnochinon, se sedmi isoprenovými
jednotkami. Používá se také syntetický
vitamin K3, menadion, který nemá
postranní isoprenoidní řetězec, takže je
hydrofilní a může se vstřebávat i v případě
poruchy resorpce lipidů, kdy se vitaminy
rozpustné v tucích nevstřebávají dobře.
Denní potřeba vitaminu K činí 0,3 mg, z poloviny je kryta činností střevních bakterií,
polovinu představuje příjem z vnějšku, potravou. Hlavním zdrojem vitaminu K je
špenát, játra, zelí, brokolice a řepkový olej.
Biologické účinky
Vitamin K slouží jako kofaktor v enzymové reakci, kterou je vnášena karboxylová
skupina na molekulu aminokyseliny glutamátu (Glu), takže vzniká γ-karboxyglutamát
(Gla). Reakce probíhá jako tzv. posttranslační modifikace, karboxylací glutamátových
zbytků na již vytvořené molekule proteinu. Vznikají tím Gla-proteiny, schopné poutat
vápenaté ionty. Přítomnost iontů (Ca2+) je nezbytná v kaskádě srážení krve, proto
mnohé faktory srážení krve, prothrombin a další, jsou Gla-proteiny a pro jejich tvorbu
je nezbytný vitamin K. Významným Gla-proteinem je také osteokalcin, který se podílí
na ukládání vápenatých solí v kostech a v zubech.
Deficit vitaminu K může nastat při požití kumarinů, například dikumarolu, který je
antivitaminem K, to znamená, že ruší účinek vitaminu K. Tato látka je obsažena
v některých rostlinách, jako komonici (Mellilotus) či mařince (Asperula) a nebezpečí
krvácivosti pak hrozí býložravcům, kteří se pasou na lukách s hojným zastoupením
těchto rostlin. Jiný antivitamin K, warfarin, působí jako inhibitor enzymu, který
karboxyluje glutamát. Používá se jako jed na krysy (vyvolá krvácení), ale také
v medicíně jako lék ke snížení srážlivosti krve (prevence vzniku krevních sraženin
v cévách a orgánech).
Hypovitaminóza K
Není běžná, projevuje se krvácivostí do kůže, sliznic, svalů. Hrozí hlavně u
novorozenců, jejichž střevo ještě není osídleno střevními baktériemi a v mateřském
mléce vitamin K téměř chybí. Novorozenci mohou krvácet z pupečníku, do trávicího
traktu a dokonce i do mozku.
Nízká hladina vitaminu K v krevním séru vede k četnějším zlomeninám u osob
s osteoporózou.
Příčinou hypovitaminózy může být vyhubení střevní mikroflóry působením antibiotik
či sulfonamidů při léčbě infekce.
Hypervitaminóza K
Může hrozit u novorozenců předávkovaných vitaminem K. Dochází pak k hemolýze
provázené výraznou novorozeneckou žloutenkou a zvětšení jater.
706
THIAMIN – VITAMIN B1
Vitamin obsahující pyrimidinový a thiazolový

heterocyklus vystupuje jako kofaktor enzymů
v metabolismu sacharidů (transketolasy) a
ketokyselin (pyruvátdehydrogenasový komplex,
α-oxoglutarátdehydrogenasový komplex), transaminací ketokyselin vznikají
aminokyseliny, takže i jejich metabolismus je na thiaminu závislý. V reakcích
vystupuje thiamin ve formě esteru, difosfátu a v této podobě také fosforyluje
chloridové kanály v membránách nervových buněk, tím se podílí na vedení
nervového vzruchu.
Denní potřeba vitaminu B1 činí asi 1,5 mg, roste při zvýšeném příjmu sacharidů
v potravě a také u alkoholiků. Zdrojem je droždí, vepřové maso, vepřová játra, ale
také luštěniny a pšeničná mouka.
Avitaminóza B1
Je známa jako klasická choroba beri-beri postihující populace ve východní Asii poté,
co dokonalejší technika dokázala bezvadně oloupat rýži. Thiamin je totiž obsažen
v obalových vrstvách rýžových zrn, která tvoří hlavní složku potravy v jihovýchodní
Asii. Jestliže je rýže předvařena ve slupce před odstraněním klíčků a loupáním
(parboiled), absorbuje se většina thiaminu ve vnitřních částech zrna a její konzumace
je proto významnou prevencí avitaminózy. Choroba má dva hlavní projevy,
označované jako suchá a vlhká forma, u typických pacientů jsou příznaky smíšené.
Suchá forma beri-beri postihuje nervovou soustavu, jako hypovitaminóza je častá u
alkoholiků, kteří mají jednak vyšší spotřebu thiaminu a zároveň nepřijímají
dostatečné množství potravy, aby v ní mohl být vitamin zastoupen v potřebném
množství. Ve tkáních se hromadí laktát a pyruvát, jelikož nestačí být odbouráván
oxidační dekarboxylací. Vznikají tak polyneuritidy – záněty nervů projevující se
brněním končetin, bolestmi hlavy, nervozitou a křečovými stavy, svalovina chátrá.
Vlhká forma beri-beri má kardiovaskulární příznaky, dochází k zadržování tekutiny ve
tkáních (otoky) a přetěžování srdce. V myokardu se hromadí pyruvát, zmnoží se
mitochondrie, objevuje se slabost a selhávání srdce. Někdy dojde k úmrtí už za
několik hodin od vzniku prvních příznaků, nejvíce jsou opět ohroženi alkoholici.
Hypervitaminóza B1
Není známa, vysoké dávky vitaminu B1 jsou bez následků vyloučeny močí.
RIBOFLAVIN – VITAMIN B2
Molekula je tvořena heterocyklickým jádrem, na které je vázán

pětiuhlíkatý cukerný alkohol, ribitol.
Riboflavin je součástí flavoproteinů, žlutých enzymů
přenášejících vodík. Je také potřebný pro regeneraci
glutathionu, který chrání buňky před poškozením volnými
radikály. Vitamin ničí světlo, ale var nikoli. Denní potřeba činí
1,5 – 2 mg, je také syntetizován střevními baktériemi.
Významnými potravními zdroji jsou vepřová játra, droždí, sýry,
vejce, luštěniny, vepřové i hovězí maso a také mléko.
Hypovitaminóza
Není běžná, může nastat při poruše vstřebávání látek nebo při
707
dočasném vyhubení střevních baktérií antibiotiky. Objevují se záněty kůže a sliznic,

typická je angulární stomatitida – zánět projevující se mokvavými trhlinkami
v koutcích úst, které jsou bolestivé a znesnadňují příjem potravy. Dostavuje se pálení
očí provázené zánětem spojivek, zanítí se sliznice jazyka a v krku, pokožka v obličeji
je mastná s lokálními zánětlivými ložisky. Na jiných místech se kůže olupuje, objevuje
se zvýšená lámavost nehtů.
Hypervitaminóza B2
Není známa, vysoké dávky jsou vyloučeny potem a někdy způsobují svědění kůže.
NIACIN – VITAMIN B3 (VITAMIN PP)
Tento „protipelagrický vitamin“ (PP) představuje dvě

sloučeniny, kyselinu nikotinovou a její amid,
nikotinamid. V těle živočichů se kyselina nikotinová na
nikotinamid přeměňuje. Niacin vzniká složitou cestou
také přímo v těle z aminokyseliny tryptofanu, takže
v pravém slova smyslu o vitamin nejde. Denní potřeba
se pohybuje kolem 20 mg a slouží jako součást
enzymů přenášejících vodík, které využívají koenzymy NAD+ a NADP+. Kromě
tradičních přírodních zdrojů je vůbec nejbohatším zdrojem niacinu pražená káva,
obsahující až 2% této látky. Důležitým potravním zdrojem jsou játra, droždí, maso,
mouka, luštěniny, chléb.
Hypovitaminóza
Vzniká jen za jistých okolností. Objevila se v zemích, kde se obyvatelstvo živí
převážně kukuřicí: z ní se vitamin obtížně vstřebává (je pevně vázán) a navíc
v kukuřičných proteinech je málo tryptofanu. Také se projevuje u pacientů
s geneticky podmíněnou poruchou metabolismu tryptofanu.
Podle projevů se hypovitaminóza, pelagra, označuje jako „nemoc tří D“: dermatitis,
diarrhoea, demence. Dermatitis symbolizuje kožní příznaky: kožní zánět se projevuje
zčervenáním až zhnědnutím partií vystavených slunci, kůže se zdrsní a loupe se.
Diarrhoea znamená průjem, často krvavý, a navíc zánět postihuje sliznici i v jiných
částech trávicího traktu, hlavně sliznici jazyka, je provázen ztrátou chuti a někdy i
čichu. Demence se objevuje jen při těžké avitaminóze, je vyvrcholením nervových a
psychických poruch, počínaje křečovými stavy, obrnou, až po deliriózní stavy.
Hypervitaminóza
Z potravních zdrojů není známa, ale vitamin je využíván jako lék ve vysokých
dávkách při migréně a také k prevenci kardiovaskulárních onemocnění – snižuje
hladiny krevních lipidů. Dávky nad 500 mg denně pak mají vedlejší účinky: zarudnutí
a pálení kůže, pokles krevního tlaku, poškození jater. Může k tomu vést i pití většího
množství kávy denně.
KYSELINA PANTOTHENOVÁ – VITAMIN B5
Chemicky se jedná o peptid, vytvořený z kyseliny

pantoové a aminokyseliny β-alaninu.
Je stavební složkou klíčové molekuly
energetického metabolismu, koenzymu A.
708
Kromě toho se jako součást tzv. ACP-proteinu podílí na biosyntéze mastných kyselin
v buňkách. Denní potřeba kyseliny pantothenové, 4 – 7 mg, je z větší části kryta její
syntézou střevními baktériemi, přesto existují významné potravinové zdroje vitaminu.
K těm hlavním patří droždí, vejce, maso, špenát, luštěniny, mouka.
Hypovitaminóza
U člověka běžně nevzniká, popsána byla u silně podvyživených válečných zajatců
jako „syndrom pálení nohou“. Známe ji však u zvířat, u potkanů se projevuje
šedivěním a vypadáváním chlupů.
Hypervitaminóza není známa.
PYRIDOXIN – VITAMIN B6
Jedná se o směs tří účinných

látek, pyridoxolu, pyridoxalu a
pyridoxaminu, každá z nich má
povahu vitaminu.
Pyridoxin je součástí enzymů
metabolismu aminokyselin, podílí se na jejich transaminaci a dekarboxylaci. Pro tuto
funkci musí být nejdříve fosforylován na koenzym pyridoxalfosfát. Uvedenými
reakcemi vzniká mimo jiné také několik druhů neurotransmiterů, ale pyridoxalfosfát je
potřebný i pro ukončení působení steroidních hormonů, protože odstraňuje komplex
hormon – receptor z vazby na DNA. Denní potřeba pyridoxinu činí 2 – 2,5 mg,
vzrůstá ovšem v případě užívání estrogenů (v hormonální antikoncepci), nebo při
zvýšeném příjmu glutamátu v potravě („syndrom čínské restaurace“), protože vitamin
je potřebný pro metabolismus a vylučování této aminokyseliny. Hlavním zdrojem je
droždí, maso, mrkev, luštěniny i pšeničná mouka.
Hypovitaminóza B6
Projevuje se především kožními příznaky hlavně v obličeji, kůže je zanícená, mastná
a záněty postihují také dutinu ústní včetně jazyka. Neurologické příznaky začínají
poruchami v oblasti nervových zakončení, objevuje se podrážděnost a nakonec také
křečové stavy jako porucha fungování CNS. Jiným z příznaků může být také porucha
tvorby erytrocytů. Hypovitaminóza se v běžné populaci nevyskytuje.
Hypervitaminóza
Při nadměrném užívání pyridoxin způsobuje brnění v nohou a poruchy koordinace
svalů, například při léčbě premestruačního syndromu, nebo syndromu karpálního
tunelu vysokými dávkami vitaminu. Za přípustnou dávku, která není neurotoxická, se
považuje maximálně 100 mg/den.
BIOTIN – VITAMIN H (B7)
Biotin je složkou karboxylas, enzymů přenášejících skupiny

(–COO-). Potřebnou denní dávku 0,2 mg však zajistí
střevní baktérie, takže člověk, který netrpí poruchami
vstřebávání látek, není odkázán na potravní zdroje, ač
existují (luštěniny, vejce).
709
Hypovitaminóza
Běžně nevzniká, pokud není narušena střevní mikroflóra působením antibiotik. Lze ji
navodit větším příjmem syrového vaječného bílku (experimentálně 20 vajec denně).
Ten obsahuje bílkovinu avidin, která biotin pevně poutá a zabrání jeho vstřebávání
ze střeva. Menší množství avidinu však trávicí enzymy rozloží, takže deficit vitaminu
vzniká až při vysoké spotřebě vaječného bílku. Tepelně zpracovaná vejce nevadí,
teplem denaturovaný avidin už s biotinem nereaguje. Projevem hypovitaminózy jsou
kožní záněty, bolesti svalů, v extrémních případech až deprese a halucinace.
Hypervitaminóza nebyla popsána.
KYSELINA LISTOVÁ, FOLACIN, FOLÁTY – VITAMIN B10
Její molekula je tvořena derivátem

heterocyklu pteridinu, kyselinou
p-aminobenzoovou připojenou přes
methylenový můstek a jednou až
sedmi molekulami kyseliny
glutamové.
Základní z folátů má vázánu jednu
molekulu kyseliny glutamové a tato
forma je také v tenkém střevě vstřebávána (u ostatních folátů střevní enzymy nejprve
odštěpí nadbytečné molekuly kyseliny glutamové). Denní potřeba se pohybuje
v rozmezí 0,4 mg – 1 mg, horní hranice platí pro graviditu. Zdrojem vitaminu je
droždí, játra, špenát, pšeničná mouka.
V organismu se kyselina listová, folát, redukuje na vlastní účinnou látku,
tetrahydrofolát (THF), který se účastní přenosu jednouhlíkatých fragmentů při
metabolických dějích. Je potřebný hlavně při syntéze dusíkatých bází nukleových
kyselin, to znamená v intenzivně se dělících buňkách. Vitamin je proto nezbytný pro
krvetvorbu a růst. Je také nezbytný pro normální vývoj nervového systému u plodu,
proto se hned od počátku gravididy podávají dávky 1 – 4 mg, kdy výrazně snižují
riziko vrozených vývojových vad nervové trubice, hlavně rozštěpu páteře.
Kyselina listová také snižuje v těle množství aminokyseliny homocysteinu, který se
podílí na vzniku hypertenze (vysokého krevního tlaku) a aterosklerózy. Folacin tak
chrání před rozvojem choroby.
Hypovitaminóza
Projevuje se anémií (chudokrevností), neboť THF je potřebný v kostní dřeni pro
tvorbu erytrocytů. Příznakem je dušnost (krev nepřenáší dostatek kyslíku), svalová
slabost, únavnost.
Hypervitaminóza
Běžně se nevyskytuje, vyšší dávky kyseliny listové mohou způsobit ztrátu chuti k jídlu
a u epileptiků zvyšují riziko vzniku záchvatu.
KOBALAMINY – VITAMIN B12
Jedná se o chemicky nejsložitější vitamin, jehož základem je tetrapyrrolový

heterocyklus korin. Ten obsahuje centrální kation (Co3+) a váže nukleotid
s neobvyklou dusíkatou bází, dimethylbenzimidazolem. Účinek vitaminu má několik
druhů kobalaminů, lišících se posledním ligandem (R) vázaným na kobaltitý kation.
710
Charakter kofaktoru v biochemických reakcích má 5´-deoxyadenosylkobalamin a

methylkoalamin, v živočišných tkáních jsou uloženy i další formy, hydroxykoalamin a
aquakobalamin. Naproti
tomu kyanokoalamin je
průmyslově získaný
vitamin, který se
používá jako léčivo, ve
formě injekcí.
Kobalaminy jsou
vytvářeny jen činností
bakterií, v rostlinných
zdrojích nejsou
přítomny. Střevní
mikroflóra vyprodukuje
vitamin B12 pouze pro
býložravce, u ostatních
živočichů (včetně
člověka) se z tlustého
střeva nevstřebá.
Zdrojem jsou tedy
potraviny živočišného
původu.
Jeho denní potřeba je
nepatrná, činí 1 – 3 μg,
takže zásoba
kobalaminu uložená v
játrech vydrží déle než rok. Hlavním potravním zdrojem jsou vepřová játra, ryby,
mléko, maso.
Pro příjem vitaminu z potravních zdrojů je zásadní jeho resorpce v koncové části
tenkého střeva, která vyžaduje glykoprotein produkovaný žaludeční sliznicí, tzv.
„vnitřní faktor“, čili apoerytein. Některé studie ukazují, že se vitamin může vstřebávat
také nosní sliznicí a sliznicí dýchacích cest ze sprejové formy.
Jako kofaktor plní vitamin B12 biochemické funkce, hlavně přenos methylových
skupin, redukce ribonukleotidů na deoxyribonukleotidy a přesmyky molekul, jimiž se
odstraní větvení uhlíkatého řetězce.
Hypovitaminóza B12
Nastává při poruchách vstřebávání vitaminu v tenkém střevě, kvůli poruše tvorby
apoeryteinu. Jinou příčinou je přísně vegetariánská strava, neboť baktérie, které
ulpěly na povrchu zeleniny a ovoce nevyprodukují dostatek vitaminu. Vzniká tak
perniciosní anémie (zhoubná chudokrevnost), kdy se objevují v krvi velké, nezralé
erytrocyty a dochází k poškození nervového systému. K neurologickým příznakům
patří mravenčení v prstech, či pocit chůze po měkkém povrchu. Jedná se o projevy
narušení tvorby myelinové pochvy neuronů, takže je rušen přenos nervových
vzruchů. Řešení spočívá v injekční aplikaci vitaminu B12, perorální aplikace vyžaduje
vysoké dávky (1 mg), z toho část se vstřebá i bez apoeryteinu. Hypervitaminóza není
známa.
711
KYSELINA L-ASKOROVÁ – VITAMIN C
Po chemické stránce se jedná o derivát

cukru, synteticky se vyrábí z D-glukosy. Také
většina živočichů jej z glukosy vyrábí, takže
pro ně není vitaminem. Ze savců však primáti,
včetně člověka, morčata a netopýři ztratili
enzym potřebný k dokončení syntézy
vitaminu C.
Doporučený denní příjem činí 100 až 200 mg,
při rekonvalescenci 400 – 1000 mg, při akutních infekcích i několik gramů
(krátkodobě, několik dnů po sobě). Denní dávka 200 mg se vstřebá celá,
z gramových dávek se vstřebá asi polovina. Zbytek zůstane ve střevě a díky
osmotickému působení může vyvolat průjem.
Ačkoli některé potraviny jsou bohaté na vitamin C, nejvýznamnějším potravním
zdrojem jsou brambory. Obsah vitaminu C v nich není vysoký, zato jsou pravidelnou
součástí jídelníčku v Americe i Evropě a konzumují se v dostatečném množství.
Obsah vitaminu C klesá dlouhým skladováním a také dlouhým varem, hlavně
v kovových nádobách. Vysoký obsah vitaminu C mají šípky, černý rybíz, papriky,
šunka, ale obecně, jeho běžným zdrojem je ovoce a zelenina.
Kyselina askorbová se vratně oxiduje na kyselinu dehydroaskorbovou a vytváří tak
důležitý redoxní systém v organismu, zároveň je významným antioxidantem. Podílí
se hlavně na hydroxylačních reakcích: umožňuje dokončení tvorby bílkoviny
kolagenu (hydroxylace prolinových zbytků) a má tak zásadní význam pro tvorbu
pojivových tkání.
Velmi vysoké dávky vitaminu C spotřebovává mozek, vitamin jej chrání před tvorbou
cytokinů se zánětlivým účinkem a tím i před vznikem neurodegenerativních chorob.
Kyselina askorbová stimuluje imunitní systém.
Avitaminóza C
Klasickou avitaminózou C je skorbut (kurděje), které trápily námořníky na dlouhých
plavbách až do 18. století. Rozpadem pojivové tkáně jsou postiženy všechny orgány.
Cévy se stávají propustnými, dochází ke krvácení, nejdříve z dásní, jak to známe u
hypovitaminózy C i dnes. Následuje uvolňování zubů ze zubních alveolů,
parodontóza. Kosti měknou a objevuje se krvácení z periostu. Nadledviny nevytvoří
dostatek hormonů, nedostávají se kortikoidy pro zvládnutí stresu.
Hypervitaminóza C
Může se projevit průjmy a tvorbou ledvinových kamenů, jestliže jsou dlouhodobě
užívány denní dávky nad 10 gramů. Většina nadbytečné kyseliny askorbové se
vyloučí v ledvinách do moči, ale část se přeměňuje na oxalát, kyselinu šťavelovou. U
člověka (narozdíl od morčat) probíhá tato přeměna jen v nepatrné míře, takže tvorba
ledvinových kamenů ze šťavelanu vápenatého není běžná.
BIOFLAVONOIDY (VITAMIN P)
Někdy se tímto termínem označují deriváty heterocyklu chromanu syntetizované
rostlinami. Jde o flavonoidní glykosidy, z nichž nejznámější z nich je rutin.
Zdrojem je čaj, víno, citrusové plody, ovoce, šípek a mají příznivý efekt na
propustnost a pružnost krevních kapilár. Nedostatek se projevuje zvýšenou lomivostí
a krvácivostí krevních kapilár. Jsou součástí preparátů pro léčení cév (rutosid,
troxerutin apod.).
712
Úloha 57.1
Starší pacient je dezorientovaný, trpí poruchami paměti, na kůži má četná zarudlá
zánětlivá ložiska a trpí bolestmi břicha a průjmy. Příčinou je nedostatek:
a) biotinu
b) kobalaminu
c) niacinu
d) riboflavinu
e) thiaminu
Řešení:
Ad c),v potravě chybí niacin, vitamin B3, protože popsány jsou typické příznaky
pelagry.
Úloha 57.2
Která z následujících variant vystihuje biochemickou úlohu vitaminu C?
a) srážení krve
b) udržování hladiny vápníku
c) přeměny steroidních hormonů
d) tvorba pojivové tkáně
e) zrání erytrocytů
Řešení:
Ad d), vitamin C je nezbytný pro hydroxylaci aminokyseliny prolinu, při biosyntéze
bílkoviny kolagenu – klíčové bílkoviny pojivových tkání.
Úloha 57.3
Pacientce byla kvůli operaci nádoru odebrána koncová část tenkého střeva. Po
zotavení zůstává bledá, hladina erytrocytů je nízká. Příčinou je nedostatek:
a) vitaminu B10, folátu
b) vitaminu B12, kolalaminu
c) vitaminu E
d) vitaminu B6
Řešení:
Všechny uvedené vitaminy mohou být spojeny s anemií, chudokrevností
(nedostatkem erytrocytů). Jenže v koncové části střeva se za účasti „vnitřního
faktoru“, apoeryteinu, vstřebává vitamin B12. Odpověď: b), po chirurgickém zásahu se
nemá vitamin B12 odkud vstřebávat.
713
58. HORMONY
Jedná se o chemicky různorodou skupinu přírodních látek, které ovlivňují životní
pochody v témže organismu, který je vytváří. Soustava produkující hormony je
z velké části soustředěna do lokalizovaných žláz s vnitřní sekrecí, které nemají žádné
vývody a hormony uvolňují přímo do krevního oběhu. Naproti tomu tkáňové hormony
nevznikají ve specializovaných žlázách, nýbrž přímo ve tkáních. Hormony pak
regulují činnost tkání a orgánů.
Podívejme se ve stručném přehledu na způsoby přenosu signálů prostřednictvím
hormonů. Zásadní rozdíly jsou mezi skupinou lipofilních hormonů a hydrofilních
hormonů.
Hydrofobní hormony dokážou bez pomoci přenašeče proniknout hydrofobní částí

plazmatické membrány dovnitř buňky. Týká se to steroidních hormonů, hormonů
štítné žlázy, ale třeba také oxidu dusnatého, NO, jehož malá molekula proniká přes
membránu difúzí. V cytosolu se hormon naváže na receptorový protein, který tím
změní svoji konformaci a to umožní přenos receptoru s navázaným hormonem do
jádra buňky. Může také nastat jiná situace, jako v případě ženských pohlavních
hormonů, estrogenů. Na jejich molekuly v cytosolu žádný receptor nečeká, hormon
proniká přes jadernou membránu a váže se na svůj receptor až uvnitř buněčného
jádra. Naváže se na molekulu DNA a řídí přepis určitých genů. Vznikají molekuly
mRNA, které pak slouží v cytoplazmě pro syntézu bílkovin a ty vyvolávají hormonální
účinek.
Hydrofilní hormony mají povahu fenolů (katecholaminy – adrenalin a noradrenalin),
nebo peptidů – od krátkých peptidových řetězců až po makromolekulární bílkovinné
látky. Takový hormon přes hydrofobní vrstvu plazmatické membrány sám
nepronikne, jeho signál musí být zprostředkován. Samotný hormon představuje
„prvního posla“, který se váže na svůj specifický receptor v plazmatické membráně
buňky. Tím se receptor aktivuje a spustí uvnitř buňky reakci, vedoucí k vytvoření
„druhého posla“, molekuly, která aktivuje enzymy. Jejich produkty pak vyvolají
fyziologickou odpověď.
714
HORMONY ENDOKRINNÍCH ŽLÁZ
Řízení činnosti žláz s vnitřní sekrecí zajišťuje hypothalamo-hypofyzární systém.

Hypothalamus – spodní
část mezimozku, je
v úzkém funkčním spojení
s podvěskem mozkovým
(Hypophysis cerebri),
hypofýzou.
Je tvořena dvěma
odlišnými laloky, předním
lalokem, adenohypofýzou
a zadním lalokem,
neurohypofýzou.
Obě části jsou řízeny
z neurosekretorických
buněk hypothalamu, které
produkují hormony, jež
jsou transportovány
axonem těchto neuronů a
vyloučeny poté, co buňkou
prošel nervový vzruch.
Neurohypofýza získává
hormony, které jsou až
přímo do ní přiváděny
neurosekretorickými
buňkami z
hypothalamických jader:
přísně vzato, neurohypofýza tedy hormony netvoří, jde o hormony hypothalamu. Tyto
neurohormony se v neurohypofýze uvolňují do krevních kapilár.
S adenohypofýzou je to trochu jinak, jak ukazuje schéma. Neurosekretorické buňky
hypothalamu produkují uvolňovací hormony (releasing hormones, RH), označované
také jako liberiny, které se dostávají cévami (portálním systémem), do
adenohypofýzy k endokrinním buňkám. Stimulují je k produkci vlastních hormonů
adenohypofýzy, které jsou krví dopraveny k cílovým orgánům.
Adenohypofýza tak uvolňuje do krve peptidové tropní hormony, tropiny, které řídí
činnost jiných orgánů, včetně endokrinních. V tomto smyslu je nadřazena ostatním
endokrinním žlázám, ovšem zpětné vazby její aktivitu modifikují.
Adenohypofyzární hormony
Somatotropin (STH), syn. růstový hormon (GH)

Sekrece tohoto peptidu je řízena z hypothalamu: somatoliberin ji zvyšuje,
somatostatin snižuje a charakteristické je, že sekrece hormonu probíhá v pulzech:
nejvíce je hormon vylučován v noci, během hlubokého spánku.
Somatotropin působí na cílové buňky v celém těle, takže nejde jen o hormon růstový,
ale hormon, který ovlivňuje celý metabolismus.
V tukové tkáni navozuje somatotropin štěpení tuků na glycerol a mastné kyseliny, ty
jsou pak roznášeny krví do ostatních tkání a v konečné fázi jsou buňkami oxidovány
v citrátovém cyklu, takže slouží jako energetický zdroj. Zároveň somatotropin brání
715
využívání glukosy buňkami (s výjimkou buněk nervových), tím zvyšuje glykémii a

v tomto smyslu vystupuje jako antagonista inzulinu.
Účinky na růst: hormon indukuje zvýšení proteosyntézy – tvorby bílkovin, kdy
organismus tvoří nejen dostatek svalové hmoty, ale také kolagen pro tvorbu
pojivových tkání a stimuluje aktivitu chondrocytů v chrupavkách. V tomto smyslu je
somatotropin proteoanabolickým hormonem.
Hypofyzární nanismus, trpaslictví, je způsoben buď nedostatkem somatotropinu,
nebo chybějí receptory pro STH. Dospělý člověk se bez přítomnosti STH docela
obejde, problémy nastávají právě u dětí, které sice rostou, ale extrémně pomalu,
pohlavní orgány se ani v pubertě nerozvíjejí. Nezbytná (a úspěšná) je léčba od
dětského věku, kdy ještě nejsou uzavřeny růstové chrupavky. Léčí se
rekombinantním STH a analogy somatoliberinu.
Akromegalie a gigantismus jsou projevy nadprodukce somatotropinu, často
v důsledku nádoru hypofýzy. Gigantismus se týká období dětství a puberty, projevuje
se výrazně vysokým vzrůstem, často hodně přes dva metry. Akromegalie vzniká u
dospělých, jejichž růstové chrupavky v dlouhých kostech už byly uzavřeny, takže růst
do výšky není možný. Příznakem bývají bolesti hlavy a poruchy vidění, zvětšují se jak
periferní části těla (ruce, nohy, nos, brada), tak i vnitřní orgány.
Prolaktin (PRL, LTH) = luteotropní hormon

Prolaktin je fylogeneticky starý peptidový hormon, u mnoha živočichů vyvolává
hnízdivé instinkty, u potkanů byl prokázán luteotropní účinek – udržování žlutého
tělíska. U člověka vykazuje prolaktin mammotropní účinek – spolu s dalšími hormony
vyvolává proliferaci buněk a růst elementů mléčné žlázy. Po porodu, kdy klesne
hladina estrogenů blokujících laktaci, se projeví laktogenní účinek prolaktinu –
stimuluje sekreci mléka a udržuje laktaci.
Tyreotropin = tyreotropní hormon, TSH

Thyreotropin stimuluje růst a prokrvení štítné žlázy, vychytávání jodidů buňkami
štítné žlázy a syntézu jejích hormonů.
Gonadotropiny: FSH, LH
Folitropin = folikuly stimulující hormon (FSH) působí na folikulární buňky
vaječníků a Sertoliho buňky varlete. V prvním případě stimuluje vývoj folikulů ve
vaječníku a produkci estrogenů, ve druhém případě stimuluje růst varlat a
spermatogenezi. Také stimuluje tvorbu plazmatických bílkovin potřebných pro
transport pohlavních hormonů.
Luteinizační hormon, lutropin (LH) = intersticiální buňky stimulující hormon
(ICSH) stimuluje Leydigovy buňky vmezeřené tkáně varlete k produkci testosteronu,
u žen stimuluje vývoj žlutého tělíska ve vaječníku a tvorbu progesteronu i estrogenů.
Adrenokortikotropin = adrenokortikotropní hormon (ACTH)

Stimuluje kůru nadledvin a tím zvyšuje produkci všech jejích hormonů, nejvíce
glukokortikoidů, hlavně kortisolu. Ke zvýšené produkci ACTH dochází také vnějšími
vlivy – stresovými situacemi (poranění, infekce, chlad, psychický stres) a následně
zvýšená hladina kortisolu zajišťuje zvládnutí stresu.
β-lipotropin (LPH)
Stimuluje ve tkáních lipolýzu, štěpení tuků a uvolňování mastných kyselin do krve,
aby byly k dispozici jako energetický zdroj pro buňky.
716
Melanotropin = melanocyty stimulující hormon (MSH)

Tento hormon je produkovaný pruhem (pars intermedia), který odděluje přední a
zadní lalok hypofýzy. Hormon zvyšuje ukládání melaninu v melanocytech lidské kůže
a tím způsobuje ztmavnutí kůže. Možná se tedy jedná o ochranný mechanismus,
který hyperpigmentací chrání kůži před škodlivými účinky UV záření.
Neurohypofyzární hormony
Hypothalamické hormony jsou transportovány axony neurosekretorických buněk až

do neurohypofýzy ve vazbě na proteiny neurofyziny.
Zde se hormon od neurofyzinu odštěpí a uvolní do
krevního oběhu.
Antidiuretický hormon (ADH), adiuretin,

vazopresin
Jedná se o cyklický peptid, jehož molekula je
tvořena devíti aminokyselinovými zbytky. Jedním
druhem podnětů pro sekreci tohoto hormonu je
zvýšená osmotická hodnota krevní plazmy, která
nastává při dehydrataci organismu: zaregistrují ji
přímo hypothalamické osmoreceptory a stimulují
neurosekretorické buňky k sekreci ADH. Hormon
pak zvyšuje propustnost distálních tubulů ledvin a
sběracích kanálků pro vodu: voda přechází zpět do krevního oběhu a zbývá jen malé
množství velmi koncentrované moči. Hormon tedy brání diuréze – ztrátě vody močí,
odtud termín antidiuretický hormon. Jiným podnětem je ztráta objemu tělních tekutin
(ztráty krvácením), způsobující pokles krevního tlaku. Kromě toho, že hormon brání
ztrátám vody močí, vyvolává vazokonstrikci, smrštění cév v periferii těla a tím zvyšuje
krevní tlak (odtud synonymní název hormonu „vazopresin“).
Diabetes insipidus, choroba, označovaná česky jako „žíznivka“ vzniká poškozením
hypothalamických jader, produkujících hormon ADH. Příčinou může být nádor
hypothalamu, jindy jde o následky infekce, zánětlivých stavů či poranění mozku,
nebo také léčba preparáty lithia. Nedostatek ADH vede k polyurii, produkci velkého
množství extrémně zředěné moči (až 20 litrů za 24 hodin), protože ledvinové tubuly
neumožňují zpětnou resorpci vody. Choroba může vzniknout i náhle a dehydratace
může vést k rychlému kómatu a smrti. Při dostatečném přívodu vody organismus
ohrožen není, ovšem potřeba neustálého pití – polydipsie a močení narušuje
spánek. Léčba diabetes insipidus spočívá v aplikaci modifikovaného ADH.
Oxytocin
Hormon podobného chemického složení, jako ADH, jeho molekula se liší záměnou
dvou aminokyselinových zbytků. Cílovým orgánem působení je hladká svalovina
dělohy a mléčné žlázy, oxytocin vyvolává kontrakce. Během gravidity je účinek
oxytocinu tlumen působením progesteronu, na konci gravidity klesá hladina
progesteronu, roste hladina estrogenů a ty způsobí zcitlivění svaloviny dělohy na
oxytocin. Děložní kontrakce napomáhají porodu, avšak u zvířat s poškozenou
hypofýzou proběhne porod normálně i bez oxytocinu. Biologickou úlohou je spíše
omezit poporodní krvácení smrštěním děložního svalu. Sekreci oxytocinu zvyšuje
mechanická stimulace mléčné žlázy, oxytocin pak vyvolává kontrakci myoepitelových
buněk kolem vývodů mléčné žlázy a tím ejekci mléka.
717
Šišinka (Corpus pineale)
Šišinka je nepárová vychlípenina stropu mezimozku,

dlouhá 6-10 mm, široká 4-6 mm. Tkáň obsahuje buňky
pinealocyty, produkující hormon melatonin.
Melatonin je chemicky jednoduchý hormon odvozený
od aminokyseliny tryptofanu, který vyvolává zesvětlení
kůže u obojživelníků (kontrahuje melanofory v kůži a
vystupuje tedy jako antagonista melanotropinu). U
člověka tento účinek není znám.
Sekrece melatoninu je u člověka asi 10x vyšší v noci, než ve dne: světelné podněty
jsou předávány ze sítnice oka do hypothalamu a odtud je tlumena sekrece
melatoninu. Je mu přisuzována úloha v řízení biorytmů člověka.
Štítná žláza (Glandula thyroidea)
Štítná žláza je tvořena dvěma laloky umístěnými po stranách v dolní části hrtanu, pod
chrupavkou štítnou. Funkčními jednotkami štítné žlázy jsou uzavřené váčky, folikuly,
jejichž stěnu tvoří jednovrstevný epitel z folikulárních buněk. Buňky produkují dovnitř
folikulu koloid, jehož hlavní bílkovinou je thyreoglobulin.
Mezi folikuly jsou také roztroušeny parafolikulární buňky (C-buňky), které produkují
hormon kalcitonin. O něm se zmíníme až později, v souvislosti s regulací hladiny
vápníku.
Hormony produkované folikulárními buňkami štítné žlázy jsou jodové deriváty
aminokyseliny tyrosinu, pozornost zasluhují dvě sloučeniny: thyroxin (T4) a
trijodthyronin (T3). Do krve je vylučován z 95% thyroxin, v cílových buňkách se však
většina thyroxinu mění na trijodthyronin, který je účinným hormonem štítné žlázy.
Tvorba hormonů je závislá
na příjmu jodidů z potravy.
Vstřebané ionty I- jsou
transportovány krví do
štítné žlázy, která je
aktivně vychytává z krevního oběhu. Z folikulárních buněk štítné žlázy jsou jodidy
přeneseny do
koloidu, kde jsou
enzymem
peroxidasou
oxidovány na jod.
Ten se pak váže na
četné tyrosinové
zbytky bílkoviny
thyreoglobulinu.
Jestliže je štítná
žláza stimulována
tyreotropinem
(TSH), vstupuje
thyreoglobulin
endocytózou do
folikulárních buněk.
718
Zde je bílkovinná část thyreoglobulinu je rozložena na aminokyseliny a uvolněné

hormony, thyroxin (T4) a trijodthyronin (T3) jsou přeneseny do krevního oběhu.
V krevní plazmě se vážou na proteiny, ze kterých se jen postupně uvolňuje T4 a T3
k cílovým buňkám.
Působení trijodthyroninu a thyroxinu

Ačkoli tyto hormony mají mnoho účinků, můžeme je rozdělit do dvou okruhů.
Účinky na růst a diferenciaci tkání
Už klasické fyziologické experimenty ukázaly (V. Laufberger), že působením
thyroxinu lze navodit přeměnu larválních stádií obojživelníků v dospělce, a to
dokonce i u axolotla, pro něhož je charakteristická neotenie (setrvávání v larválním
stádiu, v němž se i rozmnožuje). U člověka jsou thyroidální hormony nezbytné pro
diferenciaci mozku a jejich nedostatek během gravidity a v prvním období po
narození vede k těžké mentální retardaci. Hormony štítné žlázy jsou nezbytné pro
normální růst a zrání kostí, bez nich se nerozvine účinek somatotropinu.
Metabolické účinky
Hormony T3 a T4 zvyšují bazální metabolismus, především stimulují katabolické
pochody, rozklad látek. S tím souvisí jejich termogenní účinek (tvorba tepla),
spotřeba kyslíku se zvyšuje.
Antithyroidální látky
Tento termín označuje celou skupinu látek, které buď brání vstřebávání jodidů
folikulárními buňkami, nebo inhibují jodaci tyrosinových zbytků či tvorbu T4 a T3
z prekurzorů. Výsledkem je nedostatečná produkce thyroidálních hormonů. Při
nižších hladinách thyroidálních hormonů je štítná žláza stimulována hormonem TSH
k vyšší činnosti, žláza pak může zbytnět a vzniká struma. Existují přírodní
strumigeny, které tlumí tvorbu thyroidálních hormonů: tyto látky se nacházejí
v zelenině rodu Brassica, například v zelí. Takovým strumigenem je goitrin, který
vzniká ve střevě z neaktivního progoitrinu, jenž je obsažen v zelí. Při běžném složení
potravy vznik strumy účinkem antithyroidálních látek nehrozí, je však známa u
vegetariánů.
Poruchy činnosti štítné žlázy

Hypothyreóza, nedostatečná produkce hormonů štítné žlázy, může mít více příčin.
Endemický výskyt býval spojen s oblastmi vzdálenými od moře, kde je nedostatek
jodidů v půdě a tedy i ve stravě člověka. To se může projevit zbytněním štítné žlázy,
vzniká endemická struma. Účinnou prevencí endemické strumy je jodidování
kuchyňské soli (používá se dávka 25 mg KI na 1 kg kuchyňské soli).
Hypothyreóza gravidních žen poškozuje vývoj plodu, stejně jako nedostatek hormonů
štítné žlázy v dětském věku. Vzniká tak kretenismus, nevratné poškození, projevující
se malým vzrůstem a duševní zaostalostí.
Hypothyreóza, která se rozvinula až v dospělosti, se označuje jako myxedém.
Metabolismus je snížen, pod kůží se hromadí polotekutý materiál, takže tělo je
oteklé, tělesná teplota je snížena, projevuje se citlivost na chlad.
Opačnou poruchou je hyperthyreóza, nadměrná produkce hormonů štítné žlázy.
Projevuje se zvýšeným metabolismem, hubnutím, zvýšenou dráždivostí nervového
systému. Dalším z projevů této tzv. Gravesovy-Basedowovy choroby je vyboulení očí
(exofthalmus). Postižená osoba špatně snáší pobyt v horkém prostředí. Zvýšená
produkce thyroidálních hormonů bývá také provázena zvětšením štítné žlázy, v tomto
případě se označuje jako toxická struma.
719
Příštítná tělíska (Glandulae

parathyroideae)
Jde o čtyři čočkovité útvary uložené na

zadní straně štítné žlázy, produkující
peptidový hormon, zvaný parathormon
(PTH), jehož úkolem je regulovat hladinu
vápenatých iontů v krvi. Pro homeostázu,
udržení stálosti vnitřního prostředí
organismu, má klíčový význam, aby
hladina Ca2+ byla udržována v úzkém
rozmezí 2,25 – 2,75 milimol/litr.
K fungování regulačního okruhu proto
nestačí pouze PTH, který zvyšuje hladinu
Ca2+ v krvi, potřebný je také jeho
antagonista kalcitonin. To je peptidový
hormon produkovaný parafolikulárními
buňkami štítné žlázy, jenž snižuje hladinu
Ca2+ v krvi. Třetím hormonem, podílejícím
se na regulaci plazmatické hladiny
vápníku, je produkt přeměny vitaminu D,
kalcitriol, vznikající z prekurzoru
v ledvinách.
Podnětem pro sekreci PTH je
hypokalcémie, snížená hladina vápníku
v plazmě, na kterou reagují příštítná
tělíska tvorbou parathormonu. Ten stimuluje kostní buňky osteoklasty ke zvýšenému
odbourávání kostní tkáně: uvolní se anorganický materiál, Ca2+ a fosfát do krve.
Nadbytečný fosfát je nutné z krve rychle odstranit, proto PTH zvyšuje vylučování
fosfátu ledvinami do moči a naopak zvyšuje reabsorpci Ca2+ z ledvinných tubulů zpět
do krevního oběhu. Ledviny zároveň vytvářejí hormon kalcitriol, který vzniká
přeměnou vitaminu D. Ten stimuluje resorpci Ca2+ ve střevě a tím také zvyšuje
hladinu vápníku v krevní plazmě.
Opačný účinek při řízení hladiny vápníku v krvi projevuje kalcitonin.
Jestliže například po přijetí potravy vzroste hladina Ca2+ nad 2,4 mmol/l, uvolní
parafolikulární buňky štítné žlázy hormon kalcitonin, který tlumí aktivitu osteoklastů a
naopak stimuluje osteoblasty, buňky, budující kostní tkáň a k tomu se spotřebovává
vápník z krve. Zároveň kalcitonin snižuje reabsorpci Ca2+ v ledvinách, ten se pak ve
větší míře ztrácí močí. Výsledkem působení kalcitoninu je snížení hladiny Ca2+ v krvi.
Hypoparathyreóza
Nedostatečná činnost příštítných tělísek vede k hypokalcémii – snížené hladině
vápníku v krvi. Důsledkem je zvýšená nervosvalová dráždivost s tendencí ke vzniku
křečí, tetanie kosterních svalů mohou vést až k udušení.
Hyperparathyreóza
Nadměrná produkce parathormonu vede k hyperkalcémii, vysoké hladině vápníku
v krvi, nejčastěji je způsobena nádorem. Velmi vážným projevem jsou poruchy
srdeční činnosti, které nastávají při překročení hladiny vápníku nad 4 mmol/l a mohou
vést k srdeční zástavě. Hyperkalcémie způsobuje svalovou slabost, malátnost,
dekalcifikace kostí vede k deformaci kostry, častěji vznikají zlomeniny. Usazováním
vápenatých solí v měkkých tkáních (ledviny) dochází k jejich poškození.
720
Nadledviny (Glandulae suprarenales)
Nadledviny jsou párové žlázy asi 3 cm vysoké a široké, o hmotnosti 9 – 13g, uložené
na horních pólech ledvin. Každá nadledvina je tvořena kůrou žlutooranžové barvy a
šedě zbarvenou dření. Kůra i dřeň se liší od sebe původem i produkovanými
hormony, existence nadledvin je pro život nezbytná.
Dřeň nadledvin lze považovat za shluk nervových buněk, které produkují hormony,
souhrnně označované jako katecholaminy (adrenalin a noradrenalin).
Kůra nadledvin produkuje steroidní hormony, souhrnně označované jako kortikoidy.
Kůra nadledvin
Kůra tvoří asi 70% hmoty nadledviny a rozlišujeme tu tři funkčně odlišné vrstvy.
Povrchová produkuje mineralokortikoidy, působící na transport minerálních látek a
distribuci vody ve tkáních. Nejsilnější střední vrstva produkuje glukokortikoidy,
působící hlavně na metabolismus sacharidů, tuků a proteinů. Poslední, vnitřní vrstva,
produkuje androgeny, jež mají účinky mužských pohlavních hormonů, ač nejsou
totožné s hormony varlat.
Glukokortikoidy
Do této skupiny steroidů patří kromě dalších hormon kortisol
a kortikosteron, první z uvedených je nejvýznamnější.
Metabolické účinky glukokortikoidů

Glukokortikoidy brání svalům i ostatním tkáním ve využívání
glukosy a tím ji šetří pro mozek a srdce. Blokováním vstupu
glukosy do buněk se podporuje zvyšování glykémie.
V tukové tkáni stimuluje kortizol lipolýzu,
štěpení tuků na mastné kyseliny a glycerol.
Mastné kyseliny se také metabolizují
v játrech na acetylkoenzym A (AcetylCoA),
jehož dalšími přeměnami vznikají ketolátky
(například kyselina acetooctová).
Glukokortikoidy navozují proteolýzu, štěpení
bílkovin v řadě tkání, hlavně ve svalech.
Uvolněné aminokyseliny jsou transportovány
do jater, kde jsou využívány dvěma hlavními
způsoby. Část slouží k syntéze jaterních
proteinů, často enzymů, především pro
dráhu glukoneogeneze. Jiná část
aminokyselin je využívána v játrech právě
pro glukoneogenezi – syntézu glukosy
z necukerných (hlavně aminokyselinových)
zdrojů. Tím roste glykémie, ale nadbytečná
glukosa je také využita pro biosyntézu
jaterního glykogenu.
Protizánětlivé a imunosupresívní účinky

Kortikoidy potlačují zánětlivou odpověď.
Bohužel, také zhoršují hojení ran (tlumí
množení fibroblastů, vazivových buněk). Glukokortikoidy tlumí imunitní odpověď,
721
například prudké reakce při infekcích, alergiích, ale používají se také k imunosupresi
při transplantacích, aby nedošlo k odhojení transplantovaného orgánu. Jako léčiva se
často využívají syntetické deriváty glukokortikoidů, například dexamethazon.
Mineralokortikoidy
Nejvýznamnějším mineralokortikoidem je
hormon aldosteron, vytvářející dvě formy,
které jsou v rovnováze. Aldehydická a
hydroxylová skupina spolu reaguje za tvorby
cyklického poloacetalu, jak to známe u
molekul monosacharidů.
Hlavní funkcí aldosteronu je reabsorpce iontů Na+ v ledvinných tubulech zpět do
krve, tím zabraňuje ztrátám sodíku. Protože sodík je provázen vodou, je tak zajištěn
stálý objem tělních tekutin. Nedostatek aldosteronu může vést k rychlé dehydrataci
organismu a smrti.
Androgeny
Pohlavní hormony syntetizované nadledvinami nejsou úplně totožné s těmi, které
produkují pohlavní žlázy. Příkladem je hormon androstendion a ještě účinnější
dehydroepiandrosteron. Tyto hormony mají slabší androgenní účinky (tvorba
mužských sekundárních pohlavních znaků). Jestliže produkují nadledviny žen větší
množství androgenů, dochází u nich k virilizaci, projevující se například růstem
vousů.
Hypofunkce kůry nadledvin

Snížená produkce kortikoidů je zpravidla způsobena autoimunní chorobou, která
poškodí kůru nadledvin a vede k Addisonově chorobě, projevující se bronzovým
zbarvením kůže, výrazně pigmentované jsou také například rýhy na dlaních. Snížená
úroveň metabolismu se projevuje nižší tělní teplotou. Dochází k velkým ztrátám
sodných a chloridových iontů i vody, to vede k výraznému poklesu krevního tlaku.
Obsah glykogenu ve svalech je nízký, člověk je snadno unavitelný.
Hyperfunkce kůry nadledvin

Nadměrná produkce kortikoidů bývá způsobena například nádorem kůry nadledvin a
vede ke vzniku Cushingova syndromu. Projevuje se hyperglykémií a glukosurií,
nadměrné zachytávání iontů Na+ vede k zadržování vody v těle a tedy k tvorbě
edémů – celé tělo je oteklé.
Adrenogenitální syndrom
Je způsoben nadměrnou tvorbou androgenů kůry nadledvin. U dívek se rozvíjí
virilizace: tvorba mužského typu svaloviny, mužský hlas, vousy. Chlapci dospívají
předčasně (pseudopubertas praecox), ale také se předčasně zastavuje růst.
Dřeň nadledvin
Hormony dřeně nadledvin, adrenalin a
noradrenalin, vznikají přeměnou
aminokyseliny tyrosinu a souhrnně je
označujeme jako katecholaminy. Adrenalin
napodobuje účinek dráždění sympatiku,
oddílu vegetativního nervstva, který je
722
nezbytný pro rychlé fyziologické reakce v naléhavých, stresových situacích. Používá

se pro ně označení „fight or flight“, čili reakce typu „útok, nebo útěk“. Noradrenalin má
také hormonální účinky, především se však uplatňuje jako neurotransmiter na
synapsích sympatického nervstva a v mozkové tkáni.
Účinky katecholaminů můžeme rozdělit do tří skupin:
Působení na kardiovaskulární systém
Adrenalin vyvolává vazokonstrikci arteriol kůže, sliznic a trávicího traktu, zároveň
však vazodilataci v kosterních svalech. Zajistí se tak dostatek krve pro intenzivní
svalovou práci. Zvyšuje srdeční frekvenci, sílu stahu i rychlost vedení vzruchu. Roste
tak systolický krevní tlak, lépe se prokrvuje mozek i svaly.
Noradrenalin má účinek obecně vazokonstrikční, jeho působením roste periferní
odpor cév a tím i celkově krevní tlak.
Působení na hladkou svalovinu
Adrenalin relaxuje hladkou svalovinu – snižuje pohyby trávicího traktu, dilatací
dýchacích cest usnadňuje přísun vzduchu do plic a tím i dýchání během intenzivní
svalové práce.
Metabolické účinky
Působením na tukovou tkáň navozuje adrenalin lipolýzu (rozklad tuků na glycerol a
mastné kyseliny), mastné kyseliny pak slouží jako hlavní energetický zdroj pro
svalovou činnost. Zvýšením metabolismu roste tvorba tepla (kalorigenní účinek).
V játrech vyvolává adrenalin glykogenolýzu – rozklad glykogenu na glukosu, která se
uvolňuje do oběhu a tím roste glykémie. Adrenalin inhibuje sekreci inzulinu
Langerhansovými ostrůvky pankreatu a tím navodí významný diabetogenní efekt –
brání vstupu glukosy do buněk s výjimkou nervových. Roste tak glykémie a šetří se
glukosa pro mozek, který musí být mimořádně aktivní v akutní stresové situaci.
Varlata (Testes), vaječníky (Ovaria)
Pohlavní žlázy, gonády, produkují steroidní hormony. Hlavním steroidem varlat je

testosteron, vaječníky produkují dva typy hormonů. Folikulární hormony, estrogeny,
jejichž nejvýznamnějším představitelem je estradiol a hormony žlutého tělíska,
gestageny, k nimž řadíme progesteron.
Testosteron
Leydigovy buňky varlete
produkují mužský pohlavní
hormon, testosteron, jehož
biosyntéza vychází, stejně
jako u ostatních
steroidních hormonů,
z cholesterolu.
Sekreci testosteronu stimuluje adenohypofyzární hormon lutropin (LH), označovaný
dříve také jako ICSH (intersticiální tkáň stimulující hormon). Androgenní účinky
testosteronu se výrazně projevují od puberty. Účinky můžeme rozdělit do tří skupin.
Účinky na spermatogenezi
Testosteron udržuje průběh spermatogeneze v semenotvorných kanálcích varlete a
působením na nadvarle zvyšuje oplodňovací schopnost spermií. Pokles hladiny
testosteronu se projeví ztrátou funkce pohlavních orgánů.
723
Účinky na metabolismus
Testosteron je proteoanabolický hormon, stimuluje syntézu bílkovin, hlavně svalové
hmoty, a proto má vztah k růstu. Zároveň však urychluje uzavírání růstových
chrupavek dlouhých kostí a tím zastavuje růst do výšky.
Účinky na tvorbu sekundárních pohlavních znaků
Testosteron stimuluje růst zevního genitálu, růst hrtanových chrupavek a tím
způsobuje u chlapců hlasovou mutaci. Působením testosteronu je navozena tvorba
ochlupení mužského typu.
Estrogeny
Tyto hormony jsou produkovány buňkami Graafova folikulu ve vaječníku. Vznikají
z testosteronu působením aromatasy. Nejúčinnější je estradiol, který se zčásti ještě
přeměňuje na méně účinný estron a nejméně účinný estriol.
Sekrece estrogenů je ovlivněna fází ovariálního cyklu a zásadně ovlivňuje cyklus
děložní sliznice. Účinky estrogenů můžeme shrnout do tří okruhů.
Působení na pohlavní orgány
Estradiol způsobuje proliferaci děložní sliznice – rychlým dělením buněk její vrstva
narůstá.
Tvorba sekundárních pohlavních znaků
Ženské sekundární pohlavní znaky se vytvářejí částečně vlivem estrogenů, zčásti ale
díky nepřítomnosti mužských pohlavních hormonů. Formuje se ženská tělní
konstituce.
Účinky na metabolismus
Estradiol má, podobně jako testosteron, proteoanabolický účinek, ovšem slabší:
projeví se hlavně zvýšením hladiny krevních bílkovin.
Gestageny (progestiny)
Účinným gestagenem je progesteron, steroidní hormon produkovaný žlutým tělískem
ve vaječníku a placentou. Vzniká z cholesterolu, ale zároveň slouží jako meziprodukt
v biosyntéze jiných hormonů, a to jak androgenů, tak i estrogenů a dokonce také
kortikoidů (hormonů kůry nadledvin).
Progesteron vyvolává sekreční fázi děložní sliznice: buňky endometria se diferencují,
rozšiřují se žíly a vytvářejí se spirální kapiláry. V prsech progesteron stimuluje vývoj
elementů mléčné žlázy (lobulů a alveolů), má také termogenní účinek – zvyšuje
bazální teplotu o 0,5 až 1°C v sekreční fázi cyklu.
Slinivka břišní, Pankreas
Pankreas, žláza s vnější i vnitřní sekrecí obsahuje jako

endokrinní strukturu Langerhansovy ostrůvky. Ty
obsahují buňky produkujících hormony.
α – buňky (A – buňky) tvoří asi 17% všech ostrůvkových
buněk a produkují hormon glukagon.
β – buňky (B – buňky) jsou v ostrůvcích zastoupeny asi
70% a vytvářejí nejvýznamnější pankreatický hormon,
inzulin.
Inzulin
Inzulin je po chemické stránce peptidovým hormonem,
stejně jako všechny hormony pankreatu. Vytváří se ve
724
formě prohormonu proinzulinu, z něhož vzniká aktivní inzulin odštěpením části

peptidového řetězce, tzv. C-peptidu. Vlastní molekula inzulinu pak obsahuje jen 51
aminokyselin a je tvořena dvěma řetězci, které spojují disulfidické vazby.
Působení inzulinu
Inzulin je anabolický hormon a jeho nejvýznamnější účinky na metabolismus
znázorňuje schéma:
Inzulin umožňuje vstup glukosy z krve
do buněk a tím snižuje glykémii;
účinek je okamžitý, v řádu sekund. To
platí pro většinu tkání, ale nezávisle
na inzulinu získávají glukosu mozkové
buňky, střevní epitel, buňky ledvin a
jater.
Glukosa přijatá buňkami slouží po
několika minutách k tvorbě glykogenu
(v játrech a svalech), část glukosy se
metabolizuje, například v dráze
glykolýzy. V tukové tkáni se
meziprodukty glykolýzy přeměňují na
glycerolfosfát, inzulinem je stimulován
příjem mastných kyselin i syntéza
mastných kyselin v buňkách tukové
tkáně. Z těchto zdrojů se v řádu hodin
vytvářejí triacylglyceroly, tuky. Opačný
proces, lipolýza, je inzulinem
inhibována, takže inzulin stimuluje
přeměnu cukrů na tuky. Doplňme, že
inzulin stimuluje také štěpení
triacylglycerolů v krvi lipoproteinovou
lipasou na mastné kyseliny a
monoacylglycerol.
Ve svalech stimuluje inzulin příjem aminokyselin z krve a poté, co jejich hladina
vzroste, stimuluje v řádu minut proteosyntézu – tvoří se svalová hmota, ale i v dalších
tkáních je stimulována tvorba bílkovin. Proteosyntéza v pojivových tkáních umožňuje
růst, regeneraci a remodelaci kostí.
Glukagon
Tento hormon je produkován α-buňkami Langerhansových ostrůvků jako odpověď na
pokles glykémie a působí jako antagonista inzulinu. Glukagon stimuluje rozklad
jaterního glykogenu (nikoli svalového) a získaná glukosa se uvolňuje do krve,
stimuluje také glukoneogenezi (tvorbu glukosy z necukerných, hlavně
aminokyselinových zdrojů) a tím opět zvyšuje glykémii. Působením glukagonu je také
navozena lipolýza, mastné kyseliny uvolněné tímto štěpením tuků jsou odbourávány
β-oxidací, která vede také k tvorbě ketolátek, takže glukagon je ketogenní hormon.
Cukrovka, diabetes mellitus

Zpravidla v dětském věku postihuje pacienty diabetes mellitus I. typu, tzv. IDDM
(inzulin-dependentní diabetes mellitus), způsobený nedostatečnou produkcí inzulinu
β-buňkami Langerhansových ostrůvků. Jde zpravidla o autoimunní chorobu, kdy
imunitní odpověď likviduje β-buňky pankreatu. Diabetes vede ke změnám, které
napodobují metabolické procesy při hladovění. Glukosa nemůže vstupovat do buněk,
725
i když v krvi je glukosy nadbytek (vysoká glykémie), buňky tak „umírají hladem
obklopeny potravou.“ Přebytečná glukosa v krevním oběhu není zachycena během
filtrace krve v ledvinách a dostane se do moči. Tento stav se nazývá glukosurie a je
významným diagnostickým znakem diabetu.
Diabetes mellitus II. typu (NIDDM – non-inzulin dependentní diabetes mellitus)
postihuje spíše dospělé osoby a není vyvolán nedostatkem inzulinu, buňky jsou však
k přítomnosti inzulinu v krvi necitlivé. Tento typ diabetu bývá vyvolán obezitou a
snížením hmotnosti může vymizet.
Úloha 58.1
Starší žena utrpěla po nevelkém nárazu zlomeninu loketní kosti a vyšetření ukázalo
na výraznou osteoporózu, řídnutí kostní tkáně. Který z uvedených hormonů je
využitelný v její léčbě?
a) adrenokortikotropin
b) kalcitonin
c) somatotropin
d) thyreotropin
Řešení:
Odpověď b), kalcitonin. Tento hormon štítné žlázy tlumí aktivitu osteoklastů, buněk
rozkládajících kostní tkáň. Naopak, stimuluje aktivitu osteoblastů, buněk, budujících
kostní tkáň: do ní se ukládají vápenaté soli, takže klesá hladina Ca2+ v krevní plazmě.
Úloha 58.2
U mladého muže byla diagnostikována hypertenze, trvale zvýšený krevní tlak a také
vysoká hladina sodných iontů v krevní plazmě. Tyto příznaky odpovídají zvýšené
hladině hormonu:
a) aldosteronu
b) testosteronu
c) estradiolu
d) thyroxinu
Řešení:
Odpověď a), aldosteronu. Tento mineralokortikoid způsobuje zadržování sodných
iontů v těle, tím, že zvyšuje zpětné vstřebávání Na+ a vody z tubulů ledvin do
krevního oběhu. Zvyšuje se tím objem krve a krevní tlak.
726
BIOCHEMIE
59. PEPTIDY
Peptidy jsou polykondenzáty aminokyselin, schéma proto ukazuje jejich tvorbu
vyštěpením molekuly vody z karboxylové
funkční skupiny a aminoskupiny. Spontánně
však taková reakce neprobíhá,
termodynamicky výhodná je naopak hydrolýza
peptidu. Organismy proto řeší tvorbu peptidů
proteosyntézou.
Jestliže molekulová hmotnost peptidu
přesahuje 10 000 (řetězec tvoří zhruba 100
aminokyselinových zbytků), hovoříme již o
bílkovinách, proteinech. Hranice je však umělá
a nedodržuje se striktně.
Kondenzací se aminokyseliny spojují do
peptidového řetězce typickou peptidovou
vazbou (-CO – NH - ). Ve schématu je uveden
dipeptid glycyl-alanin, v němž oba
aminokyselinové zbytky spojuje jedna
peptidová vazba. Třemi aminokyselinovými zbytky, spojenými dvěma peptidovými
vazbami, je tvořen tripeptid a obecně řetězce, tvořené velkým počtem
aminokyselinových zbytků se nazývají polypeptidy. K nim
patří také bílkoviny.
Analýza ukázala, že π-elektronová hustota karbonylové
skupiny je zčásti delokalizována i po vazbě (C – N), jak
ukazuje trojcentrový molekulový π−orbital. To v důsledku
znamená, že kolem vazby (C – N) neexistuje volná
otáčivost, takže peptidová vazba představuje plošný útvar.
Jak na uhlíkový atom, tak i na dusíkový atom peptidové
vazby se vážou (cα) uhlíky aminokyselinových zbytků. Ty
jsou však v hybridním stavu (sp3), takže vazby z nich
vycházející směřují do vrcholů tetraedru. Plochy peptidových vazeb pak mohou
rotovat kolem vazby (Cα – CO) a (Cα – NH).
Peptidy jsou molekuly buď cyklické, nebo
lineární. V druhém případě na řetězci rozlišujeme
směr: začíná na N-konci, který nese volnou
aminoskupinu a končí na C-konci, který má
volnou karboxylovou skupinu. Už z výkladu o
aminokyselinách víme, že tyto funkční skupiny
jsou ionizované.
V názvu peptidu má aminokyselina, jejíž
karboxylová skupina zreagovala za vzniku
peptidové vazby, koncovku –yl.
727
V případě cyklického peptidu můžeme název začít od libovolné aminokyseliny a

všechny budou mít koncovku –yl.
Úloha 59. 1
Zapište chemické vzorce izomerních dipeptidů serylalaninu (Ser-Ala) a alanylserinu

(Ala-Ser).
Řešení:
VÝZNAMNÉ PEPTIDY
Glutathion
Glutathion je chemicky neobvyklý

tripeptid, v jehož molekule je kyselina
glutamová zapojena do peptidové vazby
opačnou, γ-karboxylovou skupinou (jde o
γ-glutamyl-cysteinyl-glycin). V buňkách je
tento peptid velice běžný a plní několik
významných funkcí. SH-skupina cysteinového zbytku je schopna poutat těžké kovy,
proto má glutathion detoxikační funkci. Především ale představuje buněčný redoxní
systém, protože se redukovaná forma glutathionu (GSH) může oxidovat na dimerní
glutathiondisulfid (GSSG). To se děje zpravidla reakcí s jiným disulfidem. V buňkách
vznikají takové disulfidové vazby působením molekulárního kyslíku na (SH-) skupiny
cysteinových zbytků bílkovin a proteiny se tím poškozují. Glutathion tak zajišťuje
regeneraci poškozených proteinů a tím umožňuje buňkám žít v aerobním prostředí.
Peptidové hormony
Funkci mnohých peptidových hormonů jsme si vysvětlili v části, věnované organické

chemii. Byly to hormony endokrinních žláz, které zde jen v souhrnu připomeneme a
blíže se budeme věnovat těm peptidovým hormonům, o nichž dosud nebyla řeč.
728
Peptidové hormony vytváří hypothalamus i hypofýza, příštítná tělíska a také štítná

žláza (hormon kalcitonin). Rozebírali jsme i peptidové hormony pankreatu.
Choriogonadotropin (HCG)
Hormon produkovaný placentou stimuluje sekreci progesteronu i estrogenů žlutým
tělískem, využívá se v diagnostice gravidity.
Somatomammotropin (HCS)
To je těhotenský růstový hormon produkovaný placentou, který stimuluje syntézu
bílkovin a zadržování iontů (Ca2+, K+) v organismu.
Relaxin
Peptidový hormon žlutého tělíska, jehož hladina vzrůstá koncem gravidity. Uvolňuje
pánevní vazy před porodem, relaxuje také hladkou svalovinu dělohy.
Erytropoetin
Velký peptid, produkovaný ledvinami a v menším množství játry. Podnětem pro
tvorbu je hypoxie tkání (strádání nedostatkem kyslíku, v důsledku krevních ztrát,
anémie, nebo třeba pobytu ve velkých nadmořských výškách, kde je nízký parciální
tlak kyslíku). Stimuluje tvorbu hemoglobinu a dělení buněk, vedoucích ke vzniku
erytrocytů, červených krvinek.
Atriový natriuretický peptid, ANP

Tvoří se v srdečních předsíních při jejich zvýšeném rozpínání (zvýšení tlaku).
Zvyšuje vylučování iontů (Na+) a tím i vody močí, to vede k poklesu krevního tlaku.
Leptin
Hormon produkovaný tukovou tkání po příjmu potravy, kdy se v tukových buňkách
zvýšila hladina glukosy a mastných kyselin. Hormon působí na neurony
hypothalamu, kde aktivuje centra sytosti. Řada obézních lidí má defektní leptinové
receptory, takže ani zvýšená hladina leptinu u nich nesníží chuť k jídlu.
Gastrointestinální hormony
Pestrá škála tkáňových peptidových hormonů, produkovaných buňkami žaludku a
střeva, které řídí hybnost a vyprázdňování žaludku i střeva, sekreci žaludeční
kyseliny chlorovodíkové, sekreci pepsinu do žaludku, pankreatické šťávy do střeva a
tvorbu enzymů, podílejících se na trávení. Příkladem může být gastrin, sekretin,
cholecystokinin, somatostatin, gastrický inhibiční peptid, enteroglukagon a další).
Kininy
Hormony vytvářené v krevní plazmě při poranění, působící jako vazodilatační
peptidy. Dilatací kapilár a zvýšením jejich propustnosti snižují krevní tlak, kontrahují
hladkou svalovinu, účastní se zánětlivé reakce a zvyšují vnímání bolesti. Nejběžnější
z nich, bradykinin, je nonapeptid, který navíc urychluje mitózu a tedy i regeneraci
poškozené tkáně.
Peptidová antibiotika
Jedná se nejčastěji o cyklické peptidy, v jejichž molekulách jsou kromě běžných

L-aminokyselin zastoupeny také D-aminokyseliny (ve schématech modře). Ty udělují
729
peptidům odolnost vůči enzymatickému štěpení v buňkách. Jiným znakem je výskyt

neobvyklých aminokyselin, které nejsou kódovány genetickým kódem a vznikají
posttranslační modifikací (úpravou již hotového peptidu).
Polymyxin B1
Polymyxiny jsou produkovány bakterií Bacillus
polymyxa a v jejich molekule je běžná kyselina
diaminomáselná (DAB), v konfiguraci D- i L-. Je
účinný proti gramnegativním bakteriím.
Používá se lokálně, k léčbě infikovaných poranění
kůže, například zánětu zevního zvukovodu
bakteriálního původu.
Aktinomycin D
Protinádorové antibiotikum, produkované kulturami
Streptomyces antibioticum, obsahuje v molekule
dva cyklické peptidy, vázané na heterocyklickou
sloučeninu.
Váže se na guanin a tím brání pohybu enzymu
RNA-polymerasy po molekule DNA, čili blokuje
transkripci. To vede k zastavení buněčného dělení.
Používá se v kombinované chemoterapii, výrazně
zesiluje účinek ozařování.
Peptidové jedy
Amatoxiny a fallotoxiny
Tyto cyklické peptidy, izolované
z muchomůrky zelené (Amanita
phalloides), mají cyklus překlenut
tryptathioninovým můstkem. Je tvořen
atomem síry, který propojuje
aminokyselinový zbytek cysteinu a
tryptofanu protilehlých částí cyklu. Fallotoxiny jsou heptapeptidy, amatoxiny
oktapeptidy, ovšem v jejich molekulách je můstkový atom síry oxidován atomem
kyslíku. Nejhojnějším jedem v muchomůrce je fallotoxin falloidin (100 mg/kg čerstvé
houby), na druhém místě je zastoupen amatoxin α-amanitin (80 mg/kg čerstvé
houby). Amatoxiny jsou asi desetkrát jedovatější, než fallotoxiny, smrtelná dávka α-
amanitinu se pohybuje kolem 6 mg. Amatoxiny blokují enzym eukaryotních buněk
RNA polymerasu II, v buňkách je tak inhibována syntéza RNA a následně i proteinů.
Fallotoxiny se specificky vážou na bílkovinu cytoskeletu F-aktin a tím blokují jeho
funkci. Otrava se projevuje zhruba po 20 hodinách od pozření zvracením, dávením a
průjmy, ovšem poškození orgánů, hlavně jater, bývá často po této době již nevratné.
Včelí jed
Jed blanokřídlého hmyzu je směsí tří účinných peptidů, každý z nich působí jinak.
Apamin je pentapeptid s neurotoxickým účinkem. Mellitin je peptid složený z 26
aminokyselin, který má hemolytické účinky – způsobuje rozpad červených krvinek.
730
MCD-peptid indukuje uvolnění histaminu ze žírných buněk pojivových tkání, histamin

pak způsobí pokles krevního tlaku, svědění a otok rány.
Hadí jedy
Jed naší zmije obecné (Vipera berus) je podobný jedu blanokřídlých a není příliš
toxický. Obsahuje enzym fosfolipasu A, která hydrolyzuje membránový fosfolipid
lecithin na 2-lyzolecithin a důsledkem je rozpad biomembrány erytrocytů – odtud
plyne hemolytický účinek.
Podstatně jedovatější je jed chřestýšů, crotoxin a jedy korálovcovitých hadů,
kobratoxin a bungarotoxin.
Bakteriální jedy
Anaerobní bakterie rodu Clostridium vytvářejí velice toxické peptidy, botulotoxiny a
tetanotoxin. První z nich produkuje Clostridium botulinum, rozkládající proteiny
v kazících se potravinách. Botulotoxiny jsou peptidy tvořené z 19 aminokyselin,
působící neurotoxicky, ale varem se ničí. Tetanotoxin vytváří velice patogenní
bakterie Clostridium tetani, pronikne-li do krevního oběhu při hlubokých poraněních
(povrchových odřenin se to netýká).
Endorfiny a enkefaliny
Tyto fyziologicky účinné

peptidy byly izolovány
z mozku. Ten má pro ně stejné receptory, na které se váže i morfin, ale jeho
analgetický účinek je 10x až 100x slabší. Protože se jedná o látky s morfinovým
účinkem, které si tělo vyrábí samo, byly označeny jako „vnitřní morfiny“, čili endorfiny.
Vytvářejí se z delších proteinových prekurzorů proteolýzou, protože proteosyntézou
tak krátké peptidy vzniknout nemohou. Takto se vytváří i hypofyzární hormon
β-lipotropin, jehož fragmentem je β-endorfin a jeho účinným pentapeptidem je
Met-enkefalin (začíná methioninem).
Endorfiny a enkefaliny mají hlavně narkoticko-analgetický účinek, ovšem výrazně
silnější ale kratší, než má morfin, protože peptidy jsou narozdíl od morfinu rychle
enzymaticky rozkládány. Účastní se navození stavu klidu a bezbolestnosti v procesu
umírání a jestliže je tento systém při patologických stavech vyřazen, probíhá umírání
v bolestivých křečových stavech. Endorfiny a enkefaliny se podílejí na regulaci
spánku, jsou mediátory afektivních stavů a systémů „odměny“ – navození příjemných
pocitů při fyzické aktivitě (sport, sex).
731
60. PROTEINY (BÍLKOVINY)
Proteiny jsou polypeptidy s molekulovou hmotností nad 10 000 a jejich biologická

aktivita je podmíněna konformací makromolekul. Rozmanitost struktur a funkcí
proteinů je ohromná, uveďme si alespoň několik z nich. Některé proteiny se uplatňují
jako enzymy, katalyzátory biochemických reakcí, jiné zase zajišťují pohyb, imunitu,
nebo třeba transport látek. Mnohé proteiny mají stavební funkci, jsou z nich
vybudovány tělní struktury, jako svalová hmota, extracelulární materiál (ECM)
pojivových tkání, nebo cytoskelet uvnitř buněk. Známe mnoho proteinů s regulačními
funkcemi (hormony, transkripční faktory), některé proteiny transformují energii,
například světelnou v elektrickou při procesu vidění. Součinnost mnoha proteinů je
nezbytná také při přenosu nervových vzruchů (iontové kanály, ATP-asa, receptory na
nervových synapsích apod.).
STRUKTURA PROTEINŮ
Tento souhrnný pojem sdružuje informace o chemickém složení makromolekul, jejich

prostorovém uspořádání a také o změnách konformace v souvislosti s funkcí.
Tradičně rozlišujeme čtyři úrovně struktury bílkovin, strukturu primární, sekundární,
terciární a kvarterní. Souvislost mezi nimi ukazuje jednoduché schéma.
Primární struktura bílkoviny
Je určena sekvencí, pořadím aminokyselinových zbytků v polypeptidovém řetězci

bílkoviny. V řetězci se opakují peptidové vazby (-CO – NH - ), oddělené α-uhlíkem,
nesoucím aminokyselinový zbytek R (-CHR-).
V molekulách proteinů je zastoupeno 21 základních druhů aminokyselin, kódovaných
genetickým kódem, které se mohou v polypeptidovém řetězci libovolně kombinovat.
Je jasné, že existuje ohromný počet kombinací, tedy veliká rozmanitost v primární
struktuře bílkoviny. Tak například, pro krátký polypeptidový řetězec o 150
732
aminokyselinách (většina proteinů má řetězce mnohem delší), v němž je zastoupeno

všech 21 druhů základních aminokyselin, existuje 21150 kombinací, tedy 21150
různých možných polypeptidových řetězců.
Úloha 60.1
Zapište chemickým vzorcem primární strukturu počáteční části polypeptidového
řetězce bílkoviny o sekvenci:
Řešení:
Ze zápisu primární
struktury vidíme, že
aminokyselinové
zbytky (R)
představují chemicky
různorodé skupiny,
které mohou
navzájem
interagovat.
Vazebný úhel na
α-uhlíku, spojujícím
plošné peptidové vazby, je 109,5°. Proto polypeptidový řetězec není přímkový, ale
zaujme prostorový tvar.
Sekundární struktura bílkoviny
Sekundární strukturou rozumíme prostorové uspořádání, které zaujme polypeptidový

řetězec o konkrétní primární struktuře.
Víme už, že roli zde
budou hrát typy
možných interakcí mezi
aminokyselinovými
zbytky (R), které
vyčnívají
z polypeptidového
vlákna. S nimi se
seznámíme blíže a poté
si ukážeme možné
motivy prostorového
uspořádání
bílkovinného řetězce.
Iontová interakce
Uplatňuje se jako
přitažlivá síla, působící
mezi opačně nabitými
skupinami
aminokyselinových
733
zbytků. Takto se přitahuje karboxylátový anion aspartátu, nebo glutamátu, s kladně

nabitým N-atomem lysinu, argininu, nebo protonizovaného histidinu. Stačí, aby tyto
aminokyseliny byly od sebe v řetězci adekvátně vzdáleny, řetězec se ohne a zafixuje
přitažlivou interakcí.
Vodíková vazba
Je sice asi desetkrát méně pevná, než jednoduchá kovalentní vazba, ale vodíkových
vazeb je v polypeptidovém řetězci veliké množství, proto jejich význam je zásadní.
Nejde ani tak o vazby, směřující z peptidového řetězce do vodného prostředí
(vodíkové vazby s molekulami vody), ale o vodíkové vazby mezi skupinami (N-H) a
(C=O) vzdálených peptidových vazeb a také mezi vzdálenými aminokyselinovými
zbytky téhož řetězce, nebo různých řetězců navzájem.
Hydrofobní interakce
Posledním typem nekovalentních interakcí jsou přitažlivé síly, působící mezi
nepolárními aminokyselinovými zbytky. Tyto hydrofobní interakce vytěsňují vodu
z dané oblasti bílkovinné molekuly, uvnitř klubka, tvořeného makromolekulou
proteinu, se vytváří hydrofobní prostředí.
Disulfidová vazba
To už je kovalentní vazba, vznikající oxidací dvou (-SH) skupin cysteinových zbytků.
Disulfidový můstek proto není citlivý k hydrolýze, ale k redukčním činidlům
(experimentálně ho štěpíme působením sulfanylethanolu (HS – CH2 – CH2 – OH).
Pevné disulfidové vazby často stabilizují biologicky aktivní (nativní) konformaci
proteinu, jeho terciární strukturu.
Typy sekundární struktury bílkoviny bílkoviny

α-šroubovice (α-helix)
Plochy peptidových vazeb svírají na α-uhlíkovém
sp3-hybridním atomu vazebný úhel 109,5°. Jestliže jsou
plochy v tomto úhlu orientovány vždy do stejné poloroviny,
pak se peptidový řetězec stáčí do šroubovice, helixu.
Rozlišujeme více druhů helixů, nejběžnějším typem
v molekulách proteinů je pravotočivá α-šroubovice, α-helix.
V molekule připadá na jednu otáčku závitu v průměru 3,6
aminokyseliny a závity nad sebou jsou stabilizovány
vodíkovými vazbami mezi skupinami (C=O) a (N-H)
peptidových vazeb. Zbytky (R) vyčnívají ven z pomyslného
válce, na kterém je šroubovice navinuta.
Helix běžné bílkoviny kolagenu je levotočivý, strmě stoupající
a vodíkové vazby nemohou vznikat mezi závity nad sebou,
protože skupiny (C=O) a (N-H) peptidových vazeb vyčnívají
od povrchu šroubovice ven. Proto se tři takové helixy oplétají
kolem sebe a trimer stabilizují vodíkové vazby mezi
sousedními helixy navzájem.
β-struktura (struktura skládaného listu)
To je odlišný typ sekundární struktury, kdy plochy
peptidových vazeb směřují na α-uhlíkovém atomu střídavě do
opačných polorovin.
734
Řetězec se pak nestáčí do šroubovice, je lomený. Stabilizuje se vodíkovými vazbami

mezi skupinami (C=O) a (N-H) sousedních řetězců (alespoň dvou, ale často i většího
počtu). Útvar připomíná poskládaný list papíru a aminokyselinové zbytky (R) směřují
v řetězci v místě
zlomů střídavě nad
a pod rovinu
skládaného listu.
Rozlišujeme dva
typy β-struktury.
Antiparalelní
β-struktura je
nejběžnější.
Řetězce spojené
vodíkovými
vazbami běží
antiparalelně,
opačnými směry,
takže skupiny
(C=O) a (N-H)
sousedních
řetězců leží naproti sobě a mohou mezi nimi snadno vznikat vodíkové vazby.
Paralelní β-struktura je méně stabilní,
protože mezi řetězci, které běží stejným
směrem, nevycházejí skupiny (C=O) a
(N-H) naproti sobě. Vodíkové vazby pak
směřují šikmo k ose peptidového řetězce.
Srovnání obou hlavních forem sekundární
struktury, pravotočivého α-helixu a
antiparalelní β-struktury, ukazuje schéma.
Supersekundární struktury
Polypeptidové řetězce, které mají
vytvořenu konkrétní sekundární strukturu,
se zpravidla spontánně uspořádávají do
určitých strukturních motivů, kterým někdy
říkáme supersekundární struktury.
Šroubovice se v nich zakresluje jako válec,
β-struktura jako šipka a směr řetězce
orientací šipky.
β−α−β motiv představuje β-strukturu dvou
paralelních řetězců, nad nimiž se klene přemostění ve formě α-helixu.
β-meandr je
soustava
antiparalelních
β-struktur, kterých
může být i velký
počet a pak
zaujímají
významnou
plochu.
735
α−α struktura jsou dva α-helixy, spojené smyčkou. Řecký motiv je soustava čtyř
antiparalelních β-struktur spojených smyčkami, jeho utváření je zakresleno ve
schématu.
Zajímavé je, že supersekundární struktury mají tendenci sdružovat se do různých
typů „soudkovitých“ útvarů a těmto kompaktním jednotkám říkáme domény. Často
bývají propojeny navzájem flexibilním disulfidovým můstkem, nebo jiným ohebným
spojem. Jejich správným prostorovým uspořádáním vznikne terciární struktura
bílkoviny.
Terciární struktura bílkoviny
Terciární strukturou rozumíme celkové prostorové uspořádání jednoho

polypeptidového řetězce a tento jeho prostorový tvar, nativní konformace, podmiňuje
biologickou aktivitu bílkoviny. Sekundární struktury, uspořádané do motivů, vytvoří
domény a jejich sbalením vzniká terciární struktura globulární bílkovinné
podjednotky. Ta je buď konečným stádiem v hierarchii struktur, nebo se stává
podjednotkou, protomerem, vyšší úrovně uspořádání – kvarterní struktury bílkoviny.
Uvnitř terciární struktury panuje hydrofobní prostředí, ve kterém se uplatní nejen

hydrofobní interakce, ale také ostatní typy, protože je nenarušují vazby s molekulami
vody. Ty naopak solvatují hydrofilní povrch globule s terciární strukturou. Prostorové
zafixování konformace bílkovinného řetězce zajišťují kovalentní disulfidové vazby.
Někdy se však vytvářejí předčasně, dříve, než polypeptidový řetězec opustí ribozom,
na kterém buňka bílkoviny syntetizuje. Existují proto opravné systémy, které
umožňují vytvořit nativní konformaci bílkoviny. Tím hlavním jsou molekulové
chaperony.
Molekulové chaperony
Molekulové chaperony (čti „šaperony“) jsou bílkoviny ze skupiny hsp (heat-shock
proteins), proteinů teplotního šoku. Organismus je sice vyrábí průběžně, ale při
horečce v mnohem větším množství. To proto, že při vyšší teplotě se bílkoviny
v buňkách rychle opotřebovávají a ztrácejí svoji správnou konformaci, tedy i
biologickou účinnost. Úlohou chaperonů je opravit poškozené bílkoviny, zformovat je
do správné konformace. Ukázalo se, že molekulové chaperony jsou běžné ve všech,
i v prokaryotních buňkách. Významné jsou dvě skupiny chaperonů, hsp70 a hsp60.
Chaperony hsp 70 asociují s menšími hsp 40 a umožňují, aby se molekula vznikající
bílkoviny uspořádala do správné, biologicky aktivní konformace.
Chaperony skupiny hsp 70 se vážou k hydrofobním oblastem bílkovinného řetězce,
který je právě vytvářen na ribozomu a zabrání tomu, aby se tyto hydrofobní oblasti
předčasně spojily. Tím umožní, aby proces sbalování bílkovinného řetězce do
biologicky aktivní konformace proběhl správně. Energii pro uvedený děj poskytuje
štěpení nukleotidu adenosintrifosfátu, ATP. Po vytvoření definitivní konformace se
736
chaperony hsp 70 uvolní a jsou využity znovu. Přesto se někdy stane, že se zformuje
biologicky neúčinný protein s chybnou konformací. V takovém případě následuje jeho
oprava pomocí chaperonů hsp 60.
Chaperony hsp 60 vytvářejí v buňkách typické soudkovité útvary, někdy bývají

označovány jako „chaperoniny“. Jejich úkolem je opravit nejenom chybnou
konformaci právě vytvořené bílkoviny, ale také opravovat opotřebené bílkoviny, které
v buňce už nějakou dobu fungovaly.
Protein s chybnou konformací se nejprve hydrofobními oblastmi řetězce uchytí po
obvodu vnitřního okraje soudku a molekula proteinu vstoupí dovnitř soudku. Tato
část chaperonu se u bakterií označuje zkratkou GroEL a představuje dimer, ovšem
situace v eukaryotních buňkách je analogická. Pak se připojí molekula ATP a
proteinová čepička soudku (GroES), čímž se zvětší průměr soudku a tím se rozvolní
prostorové uspořádání bílkovinného řetězce. Během několika sekund se bílkovinný
řetězec přeuspořádá a za současného štěpení molekuly ATP se odpojí čepička
soudku a protein se správnou konformací se uvolní. Stejný cyklus poté proběhne na
opačné straně dimeru (GroEL).
Ukazuje se, že využití molekulových chaperonů je širší. Podílejí se na uspořádání
polypeptidových podjednotek do vícepodjednotkových molekul proteinů (tvorba
kvarterní struktury) a také se podílejí na
transportu proteinů do mitochondrií a
chloroplastů v eukaryotní buňce.
Kvarterní struktura bílkoviny
Kvarterní strukturu mají pouze proteiny,

jejichž molekuly jsou vytvořeny
z podjednotek, protomerů s terciární
strukturou. Stejné, či odlišné protomery
se sdružují v jednodušším případě
737
samouspořádáním, složitější pomocí molekulových chaperonů. Sestavování kvarterní

struktury se uskutečňuje na základě komplementarity povrchů protomerů, oblasti
kontaktu tvoří hydrofobní úseky (plochy).
Denaturace bílkovin
Denaturací rozumíme porušení struktur vyšších řádů v molekule proteinu, především

terciární, ale i sekundární struktury a vede ke ztrátě biologické aktivity proteinu.
Příčinou je, že konformace nativního, biologicky aktivního proteinu, se změnila.
Jestliže po odstranění denaturačního působení (činidla), které denaturaci vyvolalo,
se obnoví původní nativní konformace proteinu (a tedy i jeho biologická aktivita), šlo
o denaturaci vratnou, reverzibilní.
V případě, že se neobnoví původní konformace molekuly proteinu, je denaturace

nevratná, irreverzibilní. Působením denaturačního činidla se nejprve rozvine
polypeptidový řetězec, štěpí se kovalentní disulfidové vazby. Tím se obnaží
hydrofobní aminokyselinové zbytky, které byly uzavřeny uvnitř globule nativního
proteinu, hydrofobní oblasti několika molekul pak mohou agregovat, vytvořit
nerozpustné shluky.
Irreverzibilní denaturace
Denaturačním činidlem bývají těžké kovy (pevná vazba na –SH skupiny), organická
rozpouštědla, narušující hydrofobní interakce, silné kyseliny a zásady, narušující
tvorbu iontových vazeb, nebo také zahřátí na kritickou teplotu. Ta se u většiny
bílkovin pohybuje kolem 60°C. Růstem teploty se zvyšuje amplituda vibrací vazeb,
nejprve se přeruší nekovalentní interakce, později i disulfidové vazby. Po ochlazení
se utvoří nové, ale na jiných místech, protein zůstává nevratně denaturovaný:
z uvařeného vajíčka se už kuře nevyklube. Bílkoviny v něm sice všechny zůstaly, ale
již nemají nativní konformaci, nejsou biologicky aktivní. To ovšem neznamená, že by
nemohly být využity jako potrava. Naopak, denaturované bílkoviny jsou snáze
přístupné trávicím enzymům, takže jsou lépe stravitelné, než proteiny nativní
(pozitivní vliv tepelného zpracování potravy).
Reverzibilní denaturace
Provádíme ji roztoky močoviny, nebo guanidinu. Tyto organické molekuly se
vodíkovými vazbami vážou na funkční skupiny proteinu, hydratují se a tím tvoří kolem
rozvinutého řetězce bílkoviny hydrátový obal. Řetězce se tak nemohou shlukovat
hydrofobními interakcemi a odstraněním činidla dialýzou (promýváním přes
polopropustnou membránu) se obnoví nativní konformace řetězce.
738
Vysolování proteinů
Zde se nejedná o denaturaci, ale vyloučení proteinu z roztoku za účelem jeho
izolace. Používá se koncentrovaný roztok dobře rozpustné soli, zpravidla síranu
amonného. Přidaná sůl odnímá vodu z hydrátového obalu bílkoviny, ta se stává
nerozpustnou, vyloučí se z roztoku. Izolovaný protein po odstranění soli dialýzou
opět přechází do roztoku v nativní formě.
Patologické stavy, vyvolané změnou konformace proteinů
Chybně poskládaná konformace polypeptidového řetězce bílkoviny vede k některým

závažným chorobám, postihujícím především mozek.
Prionové choroby
Jsou vyvolány infekčními patologickými priony
(PrPSC), které vznikají z normálních buněčných
bílkovin mozkové tkáně, prionů (PrPC).
Patologické priony, přijaté potravou, jsou
schopny změnit konformaci normálních
buněčných prionů a tím je přeměnit na
patologické. Jedná se o přeměnů α-helixů na
β-strukturu. Výsledkem je vznik
neurodegenerativních chorob, kdy mozek
postupně získává houbovitou strukturu
(tvorbou dutinek) a choroba je vždy smrtelná.
Index zkratky patologického prionu (SC)
pochází z názvu neurodegenerativní choroby postihující ovce, scrapie. Jinou takovou
chorobou je BSE, bovinní spongiformní encefalopatie, postihující hovězí dobytek
(lidově „nemoc šílených krav“). Z masa nakaženého dobytka došlo i k nákaze lidí a ti
zemřeli, proto se dnes provádí důkladná veterinární kontrola všech poražených
zvířat. Z lidských prionových chorob uveďme kuru, postihující populace kanibalů,
poté, co snědí nakaženého člověka. Jinou prionovou chorobou člověka je Creutzfeld-
Jacobova nemoc (CJD), vznikající spontánně s nízkou frekvencí (1 případ na
1 milion obyvatel za rok).
Amyloidózy
To jsou chorobné stavy postihující mozek,
způsobené tvorbou amyloidu – nerozpustného a
neodbouratelného proteinového komplexu
v mozkové tkáni. Změnou konformace rozpustného
nativního proteinu vznikají jednotky, jejichž
β-struktury agregují, až vytvoří amyloid. Známe to u
Alzheimerovy choroby, Parkinsonovy choroby, nebo
Huntingtonovy choroby.
Jsou zde genetické dispozice, založené na mutaci,
která způsobí záměnu aminokyseliny v molekule
proteinu. Takové bílkoviny jsou pak náchylnější ke
změně konformace a tvorbě amyloidu. Postupně se
rozvíjejí neurologické příznaky, ale tvorba amyloidu
postihuje i další orgány, například ledviny.
739
TŘÍDĚNÍ BÍLKOVIN
Ohromná rozmanitost molekul proteinů prakticky neumožňuje jejich jednoznačnou

klasifikaci. Rozhodně je však užitečné zvolit několik kritérií, podle nichž bílkoviny
rozdělíme do několika málo skupin a těmto skupinám přiřadíme konkrétní nejběžnější
proteiny.
Jednoduché bílkoviny jsou takové, jejichž molekuly tvoří pouze aminokyselinové
zbytky, zatímco složené proteiny obsahují v molekule také struktury nebílkovinné
povahy a podle jejich chemického složení se pak dále rozdělují. Bližší pohled však
ukázal, že v každém proteinu se najde nějaká nebílkovinná složka, ať už je to třeba
ion kovu, či sacharidový fragment. Proto za složené proteiny považujeme jen takové,
kde nebílkovinná složka je zastoupena výrazně, nebo má klíčový význam pro funkci
bílkoviny.
Velice významnou skupinu bílkovin představují enzymy, bílkoviny s katalytickou

funkcí, jimž se budeme věnovat v samostatné kapitole, proto nejsou v přehledu
nejběžnějších proteinů zahrnuty.
740
Kritériem pro rozdělení jednoduchých proteinů je tvar jejich molekuly. Globulární

bílkoviny mají polypeptidové řetězce sbaleny do klubka, globule, takže jejich
molekuly jsou kulovitého, či oválného tvaru. Nepolární skupiny jsou ukryty ve vnitřním
prostoru molekuly, kde panuje hydrofobní prostředí. Naproti tomu polární skupiny
jsou orientovány na povrch molekuly, do hydrofilního prostředí vodných roztoků.
Takové bílkoviny jsou zpravidla rozpustné ve vodě, patří sem mnohé bílkoviny
cytoplazmy buňky, včetně enzymů, ale také i řada mimobuněčných proteinů,
obsažených například v krevní plazmě.
Fibrilární bílkoviny mají molekuly vláknité a často se uplatňují jako stavební složky
tkání. V takovém případě jsou nerozpustné a někdy se jejich bílkovinné podjednotky
spojují s dalšími složkami do komplikovaných, nadmolekulárních struktur.
Albuminy
Bílkoviny s molekulovou hmotností kolem 60 000. Jsou rozpustné v čisté vodě a

vysolují se z vodných roztoků síranem amonným při nasycení větším, než 60%. Při
teplotě 75°C nevratně koagulují (shluknou se a vyloučí z roztoku, denaturují).
Sérumalbumin
Tuto bílkovinu krevní plazmy lze elektroforézou v kyselém pufru rozdělit ještě na
několik frakcí. Uplatňuje se například při udržování osmotického tlaku krevní plazmy.
Ta část osmotického tlaku, podmíněná bílkovinami (nejvíce sérumalbuminem), se
označuje jako onkotický tlak. Sérumalbumin se vytváří v játrech a pokles jeho
hladiny, provázející některé jaterní choroby, vede k jeho nedostatku a tím poklesu
onkotického tlaku krevní plazmy. Voda pak ve větší míře proniká osmózou do míst
s vyšším osmotickým tlakem, tedy z cévního řečiště do tkání a tím vznikají otoky,
edémy.
Jinou funkcí sérumalbuminu je transport některých látek krevní plazmou. Dokáže
totiž poutat ionizované i neionizované sloučeniny v krvi, proto se podílí na likvidaci
toxických látek, transportu léčiv, volných mastných kyselin, hormonů, bilirubinu, nebo
třeba karotenů.
Sérumalbumin je také součástí pufračního systému krve, udržujícího stabilní rozmezí
hodnot pH = 7,35 až 7,45. Představuje i významný proteinový pool, hotovost, která
při hladovění kryje potřebu aminokyselin v metabolismu.
Jinými druhy albuminů jsou třeba ovalbumin z vaječného bílku, laktalbumin
z mléka, leukosin z obilovin, nebo legumelin z hrachu.
Globuliny
Bílkoviny vyšší molekulové hmotnosti, než albuminy. Nerozpouštějí se v čisté vodě,

ale jsou rozpustné ve zředěných roztocích solí, např. 5% roztoku NaCl. Z roztoku se
vysolují síranem amonným při koncentraci nad 40% a teplem koagulují.
Elektroforézou je lze rozdělit na tři frakce, α, β a γ-globuliny.
α-globuliny
Do této frakce patří krevní bílkovina protrombin, která se v kaskádě srážení krve,
hemokoagulace, přeměňuje na nerozpustný trombin a následně se vytváří krevní
sraženina, trombus. Jiným krevním α-globulinem je transkortin, který specificky váže
kortikoidy, hormony kůry nadledvin a zajišťuje jejich transport krví.
741
β-globuliny
Významnou bílkovinou krevní plazmy je hemopexin, schopný vázat hem, uvolněný
z krevního barviva hemoglobinu. Uplatňuje se jen při nadměrné hemolýze, rozpadu
červených krvinek, kdy ostatní proteiny, podílející se na odbourávání hemoglobinu,
jsou už vysyceny. Hemopexin pak naváže nadbytečný hem a vytvořený komplex je
vyloučen z organismu.
γ-globuliny (imunoglobuliny, protilátky)

Protilátky jsou bílkoviny produkované plazmatickými buňkami imunitního systému do
krve, jestliže se organismus setká s antigenem. Protilátky pak mají schopnost
specificky se vázat na tento antigen, takže se podílejí na specifické imunitní
odpovědi, zaměřené proti antigenu, který ji vyvolal.
Antigenem může být mikroorganismus (viry, baktérie, prvoci), nebo jeho část
(cizorodá bílkovina, polysacharid, části buněčných stěn baktérií), nebo buňky
transplantované tkáně, jež nesou na svých površích cizí znaky, popřípadě vlastní
buňky, které se organismu odcizily – buňky nádorové.
Část antigenu, která je schopna samostatně vyvolat imunitní odpověď, se nazývá
epitop. V molekulách proteinů je to úsek o délce zhruba 50 aminokyselinových
zbytků. Velké antigeny nesou na svém povrchu větší počet epitopů, takže imunitní
odpověď, navozená invazí mikroorganismů, je vlastně směsí mnoha samostatných
imunitních odpovědí proti celé řadě epitopů na těchto mikroorganismech.
Strukturu imunoglobulinů, protilátek, si objasníme na modelu molekuly
imunoglobulinu třídy G, IgG (rozlišujeme třídy G,M,A,D,E). Molekulu tvaru Y tvoří dva
těžké řetězce, každý složený ze čtyř bílkovinných podjednotek, domén. Řetězce jsou
spojené pantovou oblastí
(disulfidovými vazbami) a ke
každému těžkému řetězci je
stejnou vazbou připojen také lehký
řetězec, složený ze dvou domén.
Větší část molekuly, tvořená
těžkými i lehkými řetězci,
představuje tzv. konstantní oblast,
která je u všech molekul IgG
stejná. Zbylé části těžkého i
lehkého řetězce (N-koncové části
polypeptidů) jsou tvořeny variabilní
oblastí, kterou se jednotlivé
molekuly protilátek liší. Právě
variabilní oblasti obsahují vazné
místo pro antigen, tzv. paratop,
který se zde komplementárně váže
pomocí svých epitopů. Každá
molekula IgG tedy disponuje
dvěma vaznými místy, paratopy.
Variabilita této části molekuly
protilátky je ohromná: vzniká přeskupováním a kombinací stovek genových
segmentů, uložených na různých chromozomech, určité části intenzivně mutují a při
spojování segmentů dochází záměrně k nepřesnostem. Výsledkem je tak veliká
rozmanitost paratopů, že se organismus patrně za celý život nesetká s tolika druhy
epitopů antigenů, které je schopen svými protilátkami navázat.
742
Působení protilátek
vysvětluje schéma.
Levá část ukazuje
neutralizaci
bakteriálního toxinu,
která zabrání jeho
působení na buňky
hostitele. Volné
molekuly toxinu totiž
reagují s receptory
buněk hostitele a
navozují poškození
tkáně, zatímco
komplex toxinu
s protilátkami toho není
schopen. Kromě jedů
protilátky účinně
neutralizují virové
částice a dokonce
bakteriální buňky.
Komplexy vzniklé
neutralizací se pak
vážou na fagocytující
buňky a po pohlcení
jsou jimi rozloženy.
Střední část schématu
znázorňuje opsonizaci.
Protilátky se navážou
svými variabilními
konci k epitopům
bakteriálního antigenu.
Ten je tím označen
jako cizí a velice
ochotně ho pohltí a
rozloží makrofágy
(konstantní konce molekul protilátek se vážou s velkou afinitou na tzv. FC receptory
v membráně fagocytujících buněk).
Pravá část schématu ukazuje možnost aktivace komplementu komplexem antigen-
protilátka. Volné konstantní konce molekul protilátek se vážou na první z proteinů
komplementového systému a tím aktivují jeho kaskádu, která je završena tvorbou
komplexu MAC, jenž proděraví bakteriální buňku. Ta pak bývá ještě pohlcena a
rozložena fagocytující buňkou.
Proteiny komplementového systému
Komplement je soustava více než 30 proteinů krevní plazmy, vytvářených především

v játrech, které se podílejí na imunitní odpovědi vůči patogenům.
Složky komplementu (C + číselný údaj) se postupně aktivují proteolýzou,
rozštěpením polypeptidu na kratší, z nichž jeden pak spouští další reakci kaskády
(proteolýzu). Prvním klíčovým krokem v aktivaci komplementu je vytvoření
743
proteinového komplexu komplementu, zvaného C3 konvertasa. Je to aktivní enzym,

který proteolýzou spouští další kaskádu reakcí. K jeho vytvoření vedou tři cesty,
způsoby, kterými je aktivován komplement: klasická dráha, lektinová dráha a
alternativní dráha aktivace komplementu.
Klasická dráha aktivace komplementu je specifická a vyžaduje přítomnost protilátek,

které se navázaly na povrch patogenu (bakterie, nebo membránou obaleného viru).
To znamená, že imunitní systém již proti tomuto patogenu protilátky vytváří.
S protilátkou, navázanou na povrchu patogenu, reaguje C1 složka komplementu,
aktivuje další složky a vytvoří C3 konvertasu.
Lektinová dráha využívá lektinů, glykoproteinů, které specificky rozpoznávají mono-
až trisacharidové seskupení a navážou se na něj. Zde je využíván plazmatický lektin,
rozpoznávající mannosu, MBL (mannose binding lectin). Monosacharid mannosa je
typicky součástí buněčných povrchů bakterií i virů, takže lektiny se na takový patogen
navážou ihned, ještě mnohem dřív, než se začnou vytvářet protilátky. Je to tedy
744
nespecifická aktivace (nerozlišuje konkrétní bakterii, nebo virus), která jako složka
nespecifické imunity komplementuje (doplňuje) mechanismy specifické imunity.
Alternativní dráha je také nespecifická je spouštěna samovolnou proteolýzou C3
složky komplementu, která probíhá na povrchu patogenu – bakterie, viru, nebo
parazita. Produkty štěpení jsou stabilizovány proteinovým komplexem properdinem a
vytváří se tím C3 konvertasa odlišného složení, ale stejného účinku. Opět mnohem
dříve, než začne imunitní systém produkovat protilátky.
Lytická kaskáda
C3 konvertasa rozštěpí C3 složku komplementu, uchycenou k povrchu patogenu, na
složku C3a a C3b, druhá z nich aktivuje proteolýzou C5 složku, je to C5 konvertasa.
Složky (C3a, C5a) přitahují chemotaxí leukocyty, zvyšují jejich fagocytární schopnost
(pohltit patogen) a rozvíjejí reakci zánětu.
Složka C5b představuje tzv. aktivní jednotku zahajující polymeraci, zajišťující
připojení dalších složek komplementu k membráně. Složky C7 až C9 se zanořují do
membrány a polymerují za tvorby komplexu MAC (membrane attac complex). Tento
komplex atakující membrány představuje hydrofilní kanál, kterým z buňky unikají
ionty a malé molekuly, dovnitř proniká voda a to vše vede k zániku, lyzi buňky
patogenu, nebo lyzi membránou obaleného viru.
Prolaminy
Rostlinné bílkoviny z endospermu, výživného pletiva semene rostlin. V čisté vodě se

nerozpouštějí, rozpustné jsou ve zředěných roztocích solí a 70% ethanolu. Teplem
koagulují mnohem obtížněji, než albuminy a globuliny. V molekulách prolaminů je
velké množství aminokyselinových zbytků prolinu a glutaminu, naopak, chybí lysin.
Z konkrétních bílkovin sem řadíme gliadin z pšenice a žita, hordein z ječmeme, nebo
zein z kukuřice.
Gluteliny
Rostlinné bílkoviny nerozpustné v alkoholu a čisté vodě, rozpouštějí se v roztocích

solí a teplem koagulují. Obsahují hodně kyseliny glutamové, řadíme sem glutenin
z obilek pšenice, nebo oryzenin z rýže.
Lepek
To je technologický termín pro hmotu, která vznikne mechanickým zpracováním a
tedy promísením gliadinu ze skupiny prolaminů a gluteninu ze skupiny glutelinů
nejběžněji v poměru 2:3. Na svoji hmotnost váže až 200% objemu vody a zajišťuje
soudržnost těsta. U některých lidí však navozuje vznik celiakie, autoimunitního
onemocnění, které způsobuje destrukci střevní sliznice a závažné trávicí potíže.
Celiakii způsobují dvě sekvence aminokyselin v proteinech lepku: Pro-Ser-Gln-Gln a
Gln-Gln-Gln-Pro. Choroba může propuknout v kterémkoli věku a řešením je doživotní
bezlepková dieta, kdy se pro přípravu potravy používají suroviny (mouka), z nichž
byly chemickou cestou odstraněny proteiny lepku, nebo v nichž lepkové proteiny
vůbec nejsou.
745
Fibrinogen
Rozpustná bílkovina krevní plazmy,

která hraje klíčovou roli v procesu
hemokoagulace, srážení krve.
Molekula fibrinogenu je dimer a každá
jeho podjednotka je tvořena třemi
bílkovinnými řetězci, fibrinopeptidy (α,
β a γ), které jsou kolem sebe obtočeny
do trojité šroubovice. C-konce řetězců,
vytvářející globulární hlavice,
představují terminální domény na
koncích dimeru. N-konce řetězců
vytvářejí centrální doménu, která
obsahuje fibrinopeptidy A a B. Jejich
odštěpením pomocí aktivního enzymu
thrombinu se dimerní molekula
fibrinogenu mění na nerozpustný
monomer fibrinu.
Jeho molekuly se sdružují, polymerují,
až se vytvoří pevná fibrinová síť, ve
které se zachytávají červené krvinky a
krevní destičky, vzniká krevní
sraženina.
Hemokoagulace
Srážení krve je třetí z etap
hemostázy, zástavy krvácení
(připomeňme z biologie, že první fází
je vázokonstrikce, reflexní smrštění
poškozené cévy, druhou etapou je
přilnutí krevních destiček, trombocytů,
k obnaženému vazivu poškozené
cévní stěny).
Hemokoagulace je vytvoření krevní
sraženiny kaskádou na sebe
navazujících reakcí.
Uplatňují se v ní látky, uvolněné ze
samotných trombocytů, z poškozené
tkáně i z krevní plazmy. V kaskádě
dochází k aktivaci bílkovinných
faktorů, označovaných římskými
číslicemi, aktivní forma ještě indexem
(a). Kaskáda reakcí se spouští ze
dvou zdrojů, proto rozlišujeme vnější,
exogenní systém a vnitřní, endogenní
systém. Oba systémy umožňují
aktivaci faktoru (X), Stuartova-
Prowerova faktoru a odtud je další
kaskáda reakcí už společná.
746
Exogenní systém zahajuje srážení krve při poškození tkáně. Ta uvolňuje směs
glykoproteinů a glykolipidů, zvanou tkáňový faktor (III), též tkáňový tromboplastin.
Ten vyvolá aktivaci faktoru (VII), prokonvertinu, na konvertin (VIIa). Společným
působením tkáňového faktoru (III) a konvertinu dojde k aktivaci Stuartova-Prowerova
faktoru (X). Tato reakce, stejně, jako většina dalších v kaskádě, vyžaduje přítomnost
iontů (Ca2+) v krevní plazmě. Endogenní systém je aktivován při poškození cévního
endotelu, výstelky, takže se obnaží kolagenní vlákna v cévní stěně.
Ke kolagenu se naváže plazmatická bílkovina (XII), Hagemannův faktor, která se
aktivuje za přítomnosti plazmatických proteinů kininogenu a kallikreinu.
Aktivní faktor (XIIa) aktivuje v dalším kroku PTA-faktor (XI) a ten společně s ionty
(Ca2+) a fosfolipidy aktivuje faktor (IX), tzv. antihemofilní globulin B, čili Christmassův
faktor. Ten pak společně s antihemofilním globulinem A (VIIIa) aktivuje faktor (X),
první protein společné dráhy.
Společná dráha vyžaduje aktivní Stuartův-Prowerův faktor (Xa), ale také aktivní
bílkovinu proakcelrin (Va).
Ten se aktivuje zčásti faktorem (Xa), ale hlavně později, mechanismem pozitivní
zpětné vazby, faktorem (IIa).
Faktory (Xa) a (Va) katalyzují proteolýzu bílkoviny prothrombinu (II) na aktivní enzym
thrombin (IIa). Posttranslační úpravy prothrombinu se účastní vitaminy K a narušují ji
antikoagulační látky (dikumarol, lék Pelentan) a bez této úpravy je prothrombin
nefunkční, kaskáda hemokoagulace je narušena.
Aktivní enzym thrombin (IIa) působí několika směry. Pozitivní zpětnou vazbou
aktivuje faktory (VIII, VII a V), tím urychluje reakce srážení krve. Odštěpením
fibrinopeptidů A a B přeměňuje rozpustný fibrinogen (I) na nerozpustný monomer
fibrinu (Ia). Kromě toho faktor (IIa) aktivuje také faktor (XIII), který má několik
synonym (transglutaminasa, transaminidasa, faktor stabilizující fibrin). Za účasti
aktivního faktoru (XIIIa) začnou molekuly monomerního fibrinu (Ia) polymerovat,
spojují se do fibrinové sítě tvorbou kovalentních amidových vazeb na C-koncích
monomerního fibrinu. Zachytáváním erytrocytů a trombocytů ve fibrinové síti se
vytváří krevní sraženina, trombus, která zastaví krvácení.
Fibrinolýza
To je proces, umožňující rozpustit krevní sraženinu v hojící se ráně. Buňky cévní
výstelky produkují tkáňový aktivátor plazminogenu (TPA), protein, který zůstává
neaktivní do té doby, než se setká s fibrinem. Jestliže se naváže na fibrin v krevní
sraženině, zvýší se jeho katalytická aktivita a katalyzuje přeměnu krevní bílkoviny
plazminogenu na aktivní enzym plazmin. Jde o proteasu, štěpící fibrinovou síť na
rozpustné fragmenty, fagocytující buňky pak pohltí složky krevní sraženiny.
Známe také regulační mechanismus, který brání předčasnému spuštění fibrinolýzy.
V nepoškozeném organismu je TPA v plazmě inaktivován specifickým TPA
inhibitorem. Jestliže se však při poranění spustí
kaskáda srážení krve, aktivuje enzym thrombin (IIa)
tzv. protein C krevní plazmy, který blokuje
působení TPA inhibitoru. Jde o situaci, kdy v těle
vznikly krevní sraženiny a TPA může spustit jejich
rozpouštění.
Jsou ještě další aktivátory plazminogenu, například
enzym urokinasa, produkovaná ledvinami. Jiným
aktivátorem plazminogenu je streptokinasa, kterou
vytváří bakterie Streptococcus haemolyticus. Při
747
infekci tímto streptokokem tak může dojít k předčasné fibrinolýze a obnově krvácení.
Poruchy hemokoagulace a fibrinolýzy

Koagulopatie (poruchy hemokoagulace) se projevují hemofilií, krvácivostí.
Nejběžnější hemofilie A je geneticky podmíněná choroba, vázaná na chromozom X,
způsobená deficitem antihemofilního globulinu A (faktoru VIII). Méně častá hemofilie
B je vyvolána deficitem antihemofilního globulinu B (faktoru IX). Nejmírnější průběh
má hemofilie C, způsobená geneticky podmíněným deficitem TPA, nebo faktoru (XI).
Deficit faktoru XIII, transglutaminasy, způsobuje poruchu v síťování fibrinu, která
narušuje hojení ran, nebo může během gravidity vyvolat potrat.
Deficit proteinu C je vzácný a vede k rozsáhlým trombózám, spontánní tvorbě
sraženin v krevním oběhu. Jde o poruchu fibrinolýzy, protože protein C umožňuje
aktivaci TPA a tím spuštění fibrinolýzy. Tromby ucpávají cévy, neprokrvené orgány
se poškozují a k úmrtí dochází často už v dětském věku.
Řešením obou skupin poruch je pravidelné podávání deficitních proteinů, zpravidla
rekombinantních preparátů, připravených metodami genových technologií.
Svalové proteiny
Základní jednotkou příčně pruhovaného (kosterního) svalu je svalové vlákno, v němž

jsou paralelně uspořádány stažitelné válcovité útvary, myofibrily. Tyto příčně
pruhované útvary jsou tvořeny z opakujících se strukturních jednotek, sarkomer.
Sarkomera je úsek myofibrily, vymezený dvěma disky Z, kolmými na průběh
myofibrily. K proteinovému disku Z se pevně vážou tenká aktinová filamenta, složená
z několika druhů proteinů. Strukturním základem je řetězec F-aktinu, vzniklý
polymerací globulárních podjednotek (G-aktinu). Dva takové F-aktinové řetězce jsou
obtočeny kolem sebe a každá globulární podjednotka nese vazné místo pro hlavici
proteinu myosinu. Ve žlábku dvojité šroubovice F-aktinu leží vlákna bílkoviny
tropomyosinu, který zakrývá vazná místa na aktinu. Jinou bílkovinou je troponin,
tvořený třemi podjednotkami. Jedna se váže k aktinu, druhá k tropomyosinu a třetí
má schopnost poutat ionty (Ca2+).
Tlustá myosinová filamenta jsou zasunuta mezi filamenty aktinovými. Jsou tvořena
z mnoha molekul bílkoviny myosinu: na vláknitou část navazuje ohebný krček,
nesoucí globulární hlavici. Hlavice mají vazné místo pro připojení k aktinu a také
místo pro navázání molekuly energetického zdroje, adenosintrifosfátu, ATP.
748
Spíše z historických důvodů se na myofibrile popisují úseky, rozlišitelné elektronovým

mikroskopem. Tmavé A proužky odpovídají rozsahu myosinových filament, uprostřed
nesou světlou H-zónu, do níž už nezasahují aktinová filamenta. Středem H-zóny
probíhá tmavá M-linie,
světlé I-proužky jsou
oblasti, kam nezasahují
myosinová filamenta.
Svalový stah
Podnětem je akční
potenciál, nervový
vzruch, přenesený
chemicky,
acetylcholinem, na
nervosvalové ploténce
z nervu na svalové
vlákno. V něm se
z cisteren a tubulů
sarkoplazmatického
retikula uvolní ionty
(Ca2+), jejichž
koncentrace vzroste o
dva řády (na 10-5
mol/dm3). Dokud byla
hladina iontů (Ca2+)
nízká, nemohla se
myosinová filamenta
připojit k aktinovým
filamentům. Nyní se
však ionty (Ca2+) vážou
na troponin aktinových
filament, to vyvolá
změnu konformace
troponinu, který posune
tropomyosinová vlákna.
Tím se odkryjí vazná
místa na aktinu a
myosinové hlavice se
napojí kolmo
k aktinovým filamentům,
vznikají tzv. příčné
můstky. Vytvořil se
vysokoenergetický komplex, v němž myosinové hlavice, připojené k aktinovým
filamentům, vážou adenosindifosfát (ADP) a fosfát. Přechod do stabilního,
nízkoenergetického komplexu, začíná odštěpením fosfátu (P).
To vede k ohybu myosinových hlavic v krčku, takže aktinová a myosinová filamenta
se navzájem posunou a z myosinových hlavic se uvolní (ADP). Výsledkem je
zkrácení sarkomery o 7 – 10 nm a vytvořil se nízkoenergetický komplex, v němž jsou
myosinové hlavice pevně vázány k aktinovým filamentům. Aby se mohly odpojit,
musejí navázat molekulu ATP, adenosintrifosfátu. Po smrti jedince se ATP již
749
nevytváří a jakmile dojdou jeho zásoby, nastává posmrtná ztuhlost (rigor mortis), kdy
myosinové hlavice zůstávají připojeny k aktinovým filamentům.
Hydrolýzou navázaného ATP v myosinové hlavici na ADP a fosfát se uvolní energie,
obnovil se vysokoenergetický komplex a odpojené myosinové hlavice se orientují
opět kolmo k aktinovým filamentům. Tím je uzavřen jeden pracovní cyklus a dokud
zůstává hladina iontů (Ca2+) vysoká, následuje hned další cyklus. Výsledkem
opakovaných cyklů je svalový stah.
Funkční komplex aktinových a myosinových filament při svalové kontrakci je
příkladem molekulového motoru, v němž se chemická energie (ATP) převádí na
mechanický pohyb. Záhy se setkáme ještě s dalšími typy molekulových motorů.
Nesvalové proteiny, zajišťující pohyb
Nesvalový aktomyosinový systém

Seznámili jsme se už se svalovým
systémem, který využívá tenká
filamenta F-aktinu a tlustá filamenta
myosinu. V tomto případě se jednalo o
formu, zvanou myosin II, ale nesvalový
pohyb zajišťují jiné formy myosinu.
U živočichů myosin I, u rostlin myosin
VIII.
Myosin za spotřeby ATP dokáže
posunovat aktinová filamenta uvnitř
buňky, takto se vytvářejí panožky
například bílých krvinek a tím je
umožněn jejich aktivní pohyb i fagocytóza (pohlcování tuhých částic z okolí).
Myosin se také může vázat k povrchu membránových váčků a zajišťuje tak jejich
transport po síti aktinových filament v buňce.
Tubulinové systémy
Mikrotubuly jsou duté trubičkovité útvary, o tloušťce 25 nm, vytvořené z podjednotek
bílkoviny tubulinu. Podjednotka α a podjednotka β vytvářejí
dimer, tyto dimery polymerují ve šroubovici, na jejíž jeden závit
připadá 13 dimerů. Mikrotubuly se tedy prodlužují polymerací
dimerů a zanikají jejich depolymerací, ta však vyžaduje
energetický zdroj, GTP, guanosintrifosfát. Jelikož jsou dimery
orientovány vždy stejným směrem, je mikrotubulus na jednom
konci ohraničen α-tubulinem a na opačném konci β-tubulinem.
K polymeraci i depolymeraci dochází na obou koncích
mikrotubulu, jenže ne stejně rychle. Ten konec, který se rychleji
prodlužuje polymerací, se označuje jako (+) konec, opačný je (-)
konec. Na mikrotubuly se vážou specifické proteiny a některé z
těchto asociovaných proteinů se podílejí na pohybových funkcích.
Pohyb po mikrotubulech zajišťují asociované proteiny s ATPasovou aktivitou.
Štěpením energetického zdroje ATP uvolňují energii pro mechanickou práci,
spočívající v posunu asociovaného proteinu po mikrotubulu. Jestliže je asociovaný
protein zároveň spojen s membránovým váčkem, pak dochází k transportu takového
váčku po mikrotubulu.
750
Velmi často se setkáváme se dvěma druhy asociovaných proteinů, kinesinem a

dyneinem, jejichž pohyb po
mikrotubulu má svoji polaritu. Kinesin
se k váčku připojuje pomocí
adaptorového proteinu a pohybuje
vždy směrem k (+) konci mikrotubulu,
zatímco dynein se k váčku připojuje
prostřednictvím dinaktinového
komplexu a pohyuje se k (-) konci
mikrotubulu. Po mikrotubulech tak
probíhá čilý obousměrný provoz a
směr transportu váčku závisí na tom,
zda je na povrchu váčku aktivován
kinesin, nebo dynein (připojeny jsou
oba). Síť mikrotubulů uvnitř buňky je
tedy zároveň sítí transportních drah a
někdy jsou transportní váčky
dopravovány na velmi dlouhé
vzdálenosti. To je případ transportu
váčků v dlouhých axonech neuronů.
Dynein se v buňkách podílí také na vzájemném posunu mikrotubulů. To se uplatňuje

při formování dělicího vřeténka během jaderného dělení, nebo při pohybech řasinek
a bičíků.
Bičíky a řasinky jsou pohybové struktury buňky, obalené plazmatickou membránou.
Řasinky jsou krátké, bývá jich velký počet a jejich pohyb je koordinován. Bičík je
jeden (spermie), nebo jich může být i několik (Protista), jsou dlouhé a vykazují vlnivý
pohyb. Uprostřed bičíku se nacházejí dva samostatné centrální mikrotubuly,
obklopené proteinovým vnitřním pouzdrem. Po obvodu bičíku je rozmístěno 9 dvojic
mikrotubulů (stavba 9 + 2). Každá dvojice je tvořena úplným tubulem A a neúplným
tubulem B, dvojice jsou propojeny příčnými můstky bílkoviny nexinu a celou
obvodovou strukturu fixují k vnitřnímu pouzdru proteinové radiální paprsky. Ke
každému tubulu A je připojeno vnitřní a vnější dyneinové rameno: vzniká molekulový
motor, který energii uvolněnou z energetického zdroje ATP používá k mechanickému
posunu po tubulu B sousední dvojice. Protože mikrotubuly jsou fixovány, nemohou
se volně posunout, ale dojde k jejich ohybu a ve výsledku k ohybu bičíku.
751
Kolagen
Kolagen je nejhojněji zastoupený protein v tělech obratlovců (přes 30%), jeho pevná
vlákna jsou strukturní složkou především pojivových tkání. Dnes rozlišujeme několik
desítek druhů kolagenů, které se do jisté míry liší vlastnostmi, funkcí a tedy i
výskytem. Základní strukturní motivy jsou však skupině kolagenů společné.
Polypeptidový
řetězec
kolagenu má
podobu strmě
stoupající
levotočivé
šroubovice. Je
to dáno hojným
zastoupením
aminokyseliny
prolinu (a jejího
hydroxyderivátu,
který vzniká po
dokončení syntézy polypeptidu). Tím je centrum šroubovice natolik stěsnáno, že
každou třetí aminokyselinou musí být nejméně rozměrný glycin. Obecné schéma
polypeptidu je: (- X – Y – Gly -), kde (X,Y) představuje zbytky ostatních aminokyselin.
Takovou šroubovici nelze stabilizovat vodíkovými vazbami mezi závity nad sebou.
Proto se tři α-helixy obtáčejí kolem sebe a vodíkové vazby se vytvářejí mezi
sousedními řetězci navzájem. Vysvětlíme si nyní princip biosyntézy kolagenu, která
začíná často ve fibroblastech, specifických buňkách vaziva a dokončena je
v mezibuněčném prostoru.
Víme, že α-řetězce kolagenu, syntetizované uvnitř fibroblastu, vytvoří trojitou
šroubovici, kterou stabilizují vodíkové vazby mezi řetězci. Ještě během syntézy
α-řetězců však probíhá jejich hydroxylace a následně glykosylace vazbou
sacharidových zbytků. Hydroxylace vyžaduje vitamin C, při jeho deficitu nevytvoří
nehydroxylované řetězce trojitou šroubovici. To způsobuje poškození vazivových
struktur v kůži,
cévní stěně,
následuje
krvácivost,
uvolňování
zubů ze
závěsného
aparátu a další
příznaky
avitaminózy.
Trojitá
šroubovice,
vytvořená uvnitř
buněk, má
volné N-konce i
C-konce
řetězců a označuje se jako prokolagen. Po jeho sekreci z buňky odštěpí
v mezibuněčném prostoru enzym prokolagenpeptidasa oba konce řetězců a zbude
752
svinutá trojitá šroubovice molekuly kolagenu, někdy označované jako tropokolagen.

Tyto molekuly se podélně uspořádávají do kolagenních fibril. Paralelně uložené
molekuly kolagenu jsou vzájemně posunuty o čtvrtinu své délky a vytvářejí se mezi
nimi příčné kovalentní vazby. Posun kolagenních molekul způsobil příčné pruhování
kolagenních fibril. Ty mají průřez asi 50 nm a paralelně se uspořádávají do pevných
kolagenních vláken.
Jejich životnost se počítá na roky, ovšem za určitých okolností mohou být kolagenní
vlákna štěpena specifickými enzymy, kolagenasami. Patologicky pocházejí z bakterie
Clostridium histolyticum, způsobující poškození tkáně, fyziologicky se uplatňuje
kolagenasa dělohy po porodu, aby byl rozložen nepotřebný kolagen děložní stěny.
Fibroin
Bílkovina přírodního hedvábí, získávaná z kukly motýla bource morušového, ale ve

formě ještě tenčích vláken vytváří pavučiny. Vlákna jsou vzhledem ke své tloušťce
extrémně pevná a ohebná, jejich struktura však neumožňuje výraznější roztažnost.
Základem je antiparalelní β-struktura, kde se v řetězci střídá zbytek aminokyseliny
alaninu (nebo serinu) a glycinu.
Keratin
Keratiny představují pestrou škálu chemicky

odolných bílkovin, vytvářejících rohovinnou hmotu
tkání. Plazi a ptáci vytvářejí β-keratin, jehož
podstatou je antiparalelní β-struktura, savci zase
α-keratin, založený na α−helixu.
Keratin je zastoupen v kůži a vytváří i kožní deriváty
(vlasy, chlupy, nehty, rohy, peří atd.), ale také
struktury cytoskeletu uvnitř buněk, intermediární
filamenta. Keratiny, které se na jejich tvorbě také
podílejí, se často označují jako cytokeratiny a liší se
podle typu buněk (některá intermediární filamenta
jsou však z jiných bílkovin, než α-keratinů).
Objasníme si hierarchii struktury α-keratinu
intermediárních filament, protože tyto strukturní
motivy najdeme také v keratinové hmotě vlasů a
jiných kožních derivátů.
Molekula monomerního α-keratinu je pravotočivá
α- šroubovice, s nepravidelným, globulárním
uspořádáním N- i C-konce. Dvě takové šroubovice
se přiloží paralelně (C-konce k sobě, N-konce
k sobě) a navzájem se obtáčejí kolem sebe za
tvorby levotočivé šroubovice vyššího řádu.
Uspořádání těchto dimerů bývá označováno
anglickým termínem „coiled coil“.
V dalším kroku spolu interagují dva dimery, které se
k sobě přikládají antiparalelně (N-konec jednoho
dimeru směřuje k C-konci druhého dimeru). Takto
753
se vytvořil tetramer α-keratinu, v němž jsou dimery spojeny disulfidovými vazbami

mezi zbytky aminokyseliny cysteinu.
Tetramery α-keratinu se interakcí C-konců a N-konců řetězců spontánně spojují za
sebou a vytvářejí vlákna, protofilamenta. Osmice protofilament se pak sdružuje
paralelně vedle sebe a vzájemným obtáčením vytvářejí intermediární filamentum.
Narušením disulfidových vazeb, spojujících α-keratinové dimery, se mění vlastnosti
keratinu a toho se využívá při úpravě vlasů, trvalé ondulaci. Kyselinou thioglykolovou
v zásaditém prostředí amoniaku (tedy thioglykolátem amonným) se zredukují
disulfidové vazby (- S – S - ) na sulfhydrilové skupiny cysteinových zbytků
(- SH + HS - ), vlasy se tím rozvolní a poté „natočí“ do požadované formy. V dalším
kroku se působením zředěného roztoku peroxidu vodíku zoxidují (-SH) skupiny za
tvorby nových disulfidových vazeb a tím se požadovaný tvar vlasu fixuje.
Elastin
Elastin je klíčovou bílkovinou pružných tkání, najdeme ho v mezibuněčné hmotě

stěny tepen, plicní tkáně, pružných vazů a v menším množství i v kůži. Vytvářejí ho
vazivové buňky (fibroblasty) a buňky hladké svaloviny.
V řetězcích molekuly elastinu jsou nahodile a hojně roztroušeny zbytky
aminokyseliny prolinu, udělující molekule
hydrofobní charakter. Proto se propojené
řetězce samovolně uspořádají do
„náhodného“, či „statistického klubka“
(random coil), v jehož nitru panuje
hydrofobní prostředí, molekula je dobře
stabilizována hydrofobními interakcemi.
Působením vnějšího tahu se
tropoelastinové jednotky molekuly
elastinu uspořádávají do paralelních řad,
vlákno se výrazně prodlužuje. Po
uvolnění tahu se ale opět „smrští“,
vytvoří se „statistické klubko“,
stabilizované hydrofobními interakcemi.
Elastin je tedy, jak říká jeho název,
výrazně elastický a podílí se na stavbě
tkání, které se rozpínají a smršťují.
Elastin je ve tkáních neobyčejně odolný
a na mnoha místech se po jeho vytvoření
až do konce života neobnovuje. Odolnost
zvyšují také inhibitory proteas, enzymů, které štěpí bílkoviny. Tyto inhibitory
(například α1-antitrypsin) jsou produkovány krevními buňkami, buňkami pojivové
tkáně a nedovolí proteasám štěpit elastin. Přesto v průběhu stárnutí k opotřebení
elastinu dochází, proto se ve starším věku vrásky na kůži už nevyhlazují, pružnost je
menší.
Laminin
Laminin je klíčový protein bazální laminy, vrstvičky přesně strukturovaného

extracelulárního materiálu (ECM), tedy mezibuněčné hmoty, která slouží
754
k uspořádání epitelových buněk do vrstvy. Bazální lamina brání pronikání buněk

pojivových tkání mezi epitelové buňky, ale propouští bílé krvinky, potřebné
k potlačení infekcí. Bazální lamina ledvinných glomerulů slouží navíc k filtraci krevní
plazmy, nepropouští záporně nabité molekuly proteinů.
Molekulu lamininu
vytvářejí tři fibrilární
řetězce (α,β,γ)
uspořádané do
kříže a zakončené
globulárními
doménami
s vazebnou funkcí.
Domény α-řetězce
poutají laminin
k molekule
integrinu,
membránovému proteinu epitelové buňky. Nejde jen o mechanické uchycení,
interakce s integriny je důležitá pro přenos signálů, spouštějících diferenciaci
epitelových buněk. Domény řetězců β a γ poutají molekuly lamininu navzájem za
tvorby lamininové sítě. Významnou složkou bazální laminy jsou proteoglykany,
komplexy glykosaminoglykanů s proteiny. Jeden z nich, perlecan, poutá domény β a
γ-řetězců lamininu k plazmatické membráně buňky, jiný, zvaný nidogen, poutá tyto
domény lamininu k vláknům kolagenu typu IV, která hojně prostupují bazální laminou.
Fibronektin
Fibronektin je fibrilární glykoprotein extracelulárního materiálu (ECM), tedy

mezibuněčné hmoty tkání. Jeho funkcí je poutat buňky k různým strukturám ECM.
Molekula fibronektinu je tvořena dvěma řetězci, které jsou poblíž C-konce spojeny
disulfidovými vazbami do tvaru písmene (W), každý řetězec má 6 domén.
V krevní plazmě se vyskytuje i rozpustná forma fibronektinu, která rozpozná fibrin
vznikající během srážení krve a naváže se na něho. K fibrinu pak poutá krevní
destičky a vytváří se krevní sraženina.
Při poškození cévní výstelky, nebo poranění cévy, jiná doména fibronektinu
specificky váže kolagenní vlákna
cévní stěny a poutá k nim krevní
destičky, trombocyty. Po
zastavení krvácení krevní
sraženinou fibronektin vyvolává
uchycení fibroblastů (ke kolagenu
a fibrinu v místě sraženiny).
Fibroblasty jsou buňky vaziva
schopné dělení, proto za
průběžného odbourávání krevní
sraženiny hojí ránu vazivovou
jizvou.
Doména, poutající buněčný povrch rozpoznává a váže integriny, proteiny
v membráně buňky. Buňka je tím nejen mechanicky fixovaná, ale přenosem signálu
755
pomocí integrinů stimulovaná k diferenciaci, nebo také k migraci ve tkáni. Dráhy

migrace buněk u embryí jsou velmi bohaté na fibronektin.
Nádorově transformované buňky prakticky neprodukují fibronektin do svého okolí.
Mění se jejich tvar, neinteragují s ECM a to jim umožňuje invazivně růst a
metastázovat. Jestliže v experimentu takovým buňkám dodáme fibronektin, obnovuje
se jejich původní tvar, schopnost vazby k ECM a přestávají být nádorovými.
Metaloproteiny
To je skupina složených proteinů, které vážou kov. Někdy přechodně, pak plní funkci
zásobárny, nebo přenašeče kovu, jindy je poután pevně a plní v molekule proteinu
biochemickou funkci. Důležitou skupinu představují metaloproteiny s porfyrinovou
strukturou, označované někdy jako hemové proteiny, kterým pro jejich zásadní
biologický význam věnujeme samostatnou následující kapitolu o porfyrinech. Na
tomto místě si objasníme biologickou úlohu jiných významných metaloproteinů.
Ferritin
Ferritin je protein sloužící k ukládání železa do zásoby, jak u živočichů, tak i u rostlin.
Obratlovci ukládají tuto červenohnědou bílkovinu, obsahující až 23% Fe, ve slezině.
Bílkovinná složka, apoferritin, vytváří dutý útvar, složený z 24 podjednotek a v dutině
této molekuly ferritinu pak může být poutáno až 4500 iontů (Fe3+). Tím se také
zabrání případné otravě železem, ovšem při nadbytku železa v těle se ve významné
koncentraci objeví ferritin i v krevní plazmě (diagnostický údaj). Zároveň také vysoká
koncentrace železa stimuluje na úrovni syntézy bílkovin (translace) další tvorbu
ferritinu.
Transferin
Transportní protein krevní plazmy, jehož globulární molekula poutá 2 ionty (Fe3+) za
účasti hydrogenuhličitanových aniontů (HCO3-), jejichž koncentrace v krevní plazmě
je vysoká. Denně se odbouráním hemoglobinu červených krvinek uvolní asi 25 mg
železa, které je transferinem přenášeno na místo potřeby (do kostní dřeně pro
syntézu nových erytrocytů, nebo třeba do sleziny, k uložení do zásoby). Na povrchu
buněk se transferin váže na transferinové receptory, je i s nimi pohlcen endocytózou
(v membránou obaleném váčku), uvnitř se v kyselém prostředí uvolní ionty (Fe3+) a
nepoškozené receptory i volný transferin (bez železa) jsou vyloučeny vně buňky.
Ceruloplasmin
Modrá bílkovina krevní plazmy, podílející se na transportu mědi krví. Má aktivitu
enzymů oxidas, podílí se na oxidaci fenolů, vitaminu C, ale také oxidaci iontů (Fe2+)
na (Fe3+), což je podmínka pro navázání železa na bílkovinu transferin.
Nízká hladina ceruloplasminu provází geneticky podmíněnou Willsonovu chorobu, při
níž dochází k poruše vylučování mědi do žluči a měď se hromadí ve tkáních. Nastává
intoxikace mědí provázená poškozením jater a neurologickým postižením. Kromě
diety s nízkým obsahem mědi se celoživotně podává penicilamin, který měď
chelatuje a v této formě je vylučována do moči.
Hemokyanin
Běžný dýchací pigment
členovců a některých
měkkýšů, jeho molekula váže
dva ionty (Cu+). V této formě
má žlutou barvu. Po navázání
molekuly kyslíku dojde
756
k oxidaci mědi na (Cu2+) a redukci kyslíku na peroxidový anion (O22-). Protein,

přenášející kyslík, má pak zbarvení modré.
Hemerythrin
Červený dýchací pigment kroužkovců, jehož molekula má uvnitř helixu poutány dva
ionty (Fe2+). Navázání molekuly kyslíku způsobí oxidaci na ionty (Fe3+), které pak
mezi sebou poutají peroxidový anion (O22-).
Proteiny obsahující železo a síru, Fe-S proteiny (Iron sulfur proteins)
Tyto proteiny obsahují kromě kovalentně vázané síry v aminokyselinových zbytcích
(Cys, Met) také sulfidové anionty (S2-), vázané na ionty železa (Fe2+, Fe3+). Ionty jsou
uvnitř proteinu uspořádány do prostorových útvarů, clusterů, schopných poutat
elektrony. Tím se některý z iontů (Fe3+) zredukuje na (Fe2+) a děj je reverzibilní.
Tyto metaloproteiny
se proto uplatňují
jako přenašeče
elektronů
v elektronových
transportních
řetězcích, například
ve vnitřní membráně
mitochondrií (dýchací
řetězec), nebo
v membráně
thylakoidů v chloroplastech rostlin (primární pochody fotosyntézy). Typickými proteiny
této skupiny jsou ferredoxiny, k nejběžnějším z nich patří (2Fe – 2S ferredoxin), nebo
(4Fe – 4S ferredoxin) s krychlovou strukturou uspořádání iontů.
Glykoproteiny
Téměř všechny bílkoviny obsahují ve své molekule nějakou sacharidovou složku,

proto do kategorie glykoproteinů zařazujeme jen takové, jejichž molekuly obsahují
významné množství, alespoň 10% sacharidů (nejčastěji oligosacharidů).
Připojení sacharidové složky
k molekule proteinu se
uskutečňuje dvojím
způsobem.
1) O-glykosidovou vazbou
přes hydroxylovou skupinu
aminokyseliny serinu,
nebo threoninu. Zpravidla
bývá takto poután β-anomer
N-acetylgalaktosaminu
(N-Ac-Gal).
2) N-glykosidovou vazbou
přes aminokyselinu asparagin je poután β-anomer N-acetylglukosaminu (N-Ac-Glc).
N-vázané oligosacharidové řetězce mají společné
pentasacharidové rozvětvené seskupení sacharidových
jednotek, poutané k proteinu přes asparagin. Na jeho
koncové mannosové zbytky se pak vážou odlišné
sacharidové jednotky.
757
Glykoproteiny povrchu plazmatické membrány

Oligosacharidové řetězce glykoproteinů jsou specificky rozpoznávány bílkovinami,
které se označují termínem lektiny a vážou se na ně. Vrstva glykoproteinů na
povrchu plazmatické membrány buňky, někdy označovaná jako glykokalyx, má
rozpoznávací funkci, protože je rozpoznávána specifickými lektiny.
Rozlišujeme vnější rozpoznávací
systém, který váže k živočišné
buňce patogeny, především
bakterie a viry a mnohdy jim tím
umožní průnik do buňky. Jestliže
však jde o buňku imunitního
systému, pak jí tato interakce
umožňuje pohlcovat bakterie a viry
a tím organismus chrání před
infekcí.
Vnitřní rozpoznávací systém
umožňuje interakci mezi vlastními
buňkami organismu navzájem,
váže buňky ve tkáni, váže buňky
imunitního systému a také se podílí
na migraci buněk při vývoji tkáně.
Muciny
To jsou glykoproteiny s O-glykosidovými vazbami, obsažené ve slinách a sekretech
sliznic. Sacharidové řetězce nesou četné záporně nabité sulfátové skupiny, které se
navzájem odpuzují a poutají velké množství vody. Muciny proto vytvářejí viskózní
roztoky, velmi odolné vůči teplotě a proteolytickým enzymům. Mucinové gely tak
chrání povrchy sliznic proti nepříznivým vlivům z prostředí, sliznici žaludku nebo
střeva chrání například před poškozením trávicími enzymy.
Apoerytein („vnitřní faktor“)

Tento glykoprotein, vytvářený parietálními buňkami žaludeční sliznice, má jinou
úlohu, než muciny. Specificky poutá vitamin B12 a vytvořený komplex se pak
v tenkém střevě váže na receptory enterocytů, buněk střevní výstelky. Jenom takto
může být vitamin B12 vstřebáván. Deficit apoeryteinu se projevuje jako avitaminóza
B12 (perniciosní anémie), protože vitamin B12 se nevstřebá, i když ho střevní
mikroflóra vyprodukuje dostatek.
Plazmatické glykoproteiny
Zde máme na mysli pestrou paletu glykoproteinů obsažených
v krevní plazmě.
Kyselý α1-glykoprotein obsahující devítiuhlíkatý aminocukr,
kyselinu neuraminovou, náleží do skupiny „protimrazových
glykoproteinů“. V jejich molekulách se opakuje typická
repetitivní sekvence, tripeptid s O-vázaným disacharidem.
Antarktickým rybám umožňuje přežívání i při teplotě mořské
vody (-2°C), protože brání tvorbě ledových krystalků v těle.
Haptoglobin je glykoprotein, schopný navázat dvě molekuly
krevního barviva hemoglobinu. Je to pojistka, kdyby se volný hemoglobin (v důsledku
hemolýzy, rozpadu červených krvinek v cévním řečišti) dostal do krevní plazmy. Mohl
758
by poškodit glomeruly ledvin. Plazmatický haptoglobin ho však okamžitě naváže a

dopraví do jater k odbourání, zároveň se tak zabrání i ztrátě železa.
Haptoglobin také působí jako inhibitor proteas, uvolňovaných z lyzozomů zanikajících
buněk. Doplňuje tak funkci hlavního inhibitoru proteas, α1-antitrypsinu, glykoproteinu,
který brání odbourávání strukturních proteinů ve tkáních (například elastinu).
Erytropoetin je glykoproteinový hormon syntetizovaný v ledvinách, uvolňovaný do
krve jako odpověď na hypoxii, nedostatek kyslíku ve tkáních. Stimuluje syntézu
hemoglobinu a diferenciaci buněk v kostní dřeni, která vede k tvorbě erytrocytů,
červených krvinek.
Lipoproteiny
Lipoproteiny jsou komplexy proteinů,

fosfolipidů a dalších lipidních látek, které
ve formě kulovitých micel transportují
lipidní látky krví (kromě mastných
kyselin, jež jsou přenášeny ve vazbě na
albuminy). Hydrofobní vnitřek micely
obsahuje triacylglyceroly a
esterifikovaný cholesterol, hydrofilní povrch micely tvoří fosfolipidy, volný cholesterol
a molekuly bílkovin, apoproteiny (A až E).
Lipoproteiny třídíme do několika skupin podle hustoty, čím nižší je hustota, tím větší
jsou micely lipoproteinu. Nejnižší hustotu mají chylomikrony, následují lipoproteiny,
označované zkratkami VLDL (very-low-density lipoproteins), tedy lipoproteiny o velmi
nízké hustotě, pak LDL (low-density lipoproteins), lipoproteiny o nízké hustotě a HDL
(high-density lipoproteins), lipoproteiny o vysoké hustotě.
Chylomikrony vznikají v tenkém

střevě při vstřebávání tuků. Ve
střevním lumen je nejprve za
účasti žlučových solí vytvořena
tuková emulze, na jejíž
částečky, micely, působí
enzymy lipasy.
Odštěpují z molekuly
triacylglycerolu dvě molekuly
mastných kyselin, takže zbude
monoacylglycerol. Ten se i
s mastnými kyselinami
vstřebává do buněk střevního
epitelu, kde proběhne
resyntéza triacylglycerolů. Za
účasti fosfolipidů a apoproteinů
759
vytvořených v buňce se formují micely lipoproteinů, chylomikronů, které vstupují do

kapilár lymfatického systému.
Lymfatické cévy se vlévají do krevního oběhu a krevní kapiláry poutají ke svému
vnitřnímu povrchu enzym lipoproteinovou lipasu. Enzym fixuje chylomikrony a
hydrolyzuje jejich triacylglyceroly na molekuly glycerolu a mastných kyselin. Tyto
látky pak pronikají skrz stěnu krevní kapiláry do adipocytů, tukových buněk a zde se
z nich znovu syntetizují tuky, triacylglyceroly. Zbytky chylomikronů, z nichž byly
odstraněny triacylglyceroly, jsou zachyceny a odbourány v játrech.
Lipoproteinová dráha VLDL/LDL začíná v játrech. Ta vytvářejí micely VLDL, jejichž
úkolem je transportovat lipidy z jater do tukové tkáně, kde se uloží jako zásobní látky.
Odstraněním triacylglycerolů z micel VLDL vznikají micely LDL, ve kterých zůstalo
hodně cholesterolu. Tyto LDL-částice jsou vychytávány buňkami z krevního oběhu
pomocí specifických LDL-receptorů a cholesterol buňky využijí pro tvorbu steroidních
hormonů, žlučových kyselin, ale také pro konstrukci svých biomembrán.
Lipoproteinová dráha HDL začíná také v játrech. Ta vytvářejí prakticky prázdné
lipoproteinové váčky, které cestují krví a obohacují se o cholesterol a fosfolipidy ze
tkání. Vracejí se pak do jater, kde odevzdají cholesterol, ten je zde pak zčásti
vyloučen do žluči přímo a zčásti přeměněn na žlučové kyseliny. Micely HDL tak
představují zařízení, odstraňující nadbytečný cholesterol z těla.
Většinu cholesterolu si organismus syntetizuje sám, menší podíl pochází z potravy.
Proto dieta bez cholesterolu snižuje jeho celkovou hladinu v těle asi jen o 5%
(chybějící příjem je nahrazován zvýšenou syntézou).
Ateroskleróza
Tento závažný patologický stav, vedoucí primárně k poškození tepen, souvisí
s metabolismem lipoproteinů. Mezi endotelem, cévní výstelkou, a svalovinou cévní
stěny, se hromadí tukové látky s vysokým obsahem cholesterolu a vazivo, vznikají
aterosklerotické pláty. Ty zužují průsvit tepny, snáze se tu vytvoří a zachytí krevní
sraženiny, které mohou ucpat tepnu. Neprokrvení orgánu vede k jeho poškození
(infarkt myokardu, mozková mrtvice).
760
Nejde tu jen o vysoký obsah cholesterolu v krevní plazmě, ateroskleróza postihuje i

jedince, kteří nemají zvýšenou hladinu cholesterolu. Důležité je sledovat hladinu
lipoproteinů LDL a HDL. Rizikové je, jestliže hladina LDL vzroste nad 3 mmol/l a
jestliže hladina HDL poklesne pod 0,9 mmol/l (optimální je nad 1,6 mmol/l).
V takovém případě se zahajuje medikamentózní léčba, zpravidla „statiny“, které
blokují syntézu cholesterolu v organismu a tím snižují hladinu LDL.
Nepříznivým faktorem je příliš vysoký příjem cholesterolu v potravě (z živočišných
tuků), protože buňky, zásobené dobře cholesterolem, přestávají vytvářet
LDL-receptory. LDL-lipoproteiny tak nepronikají do buněk a jejich hladina v krvi roste.
Dalším nepříznivým faktorem je paradoxně vysoký příjem nenasycených mastných
kyselin v potravě (rostlinné oleje). Jejich odbouráváním vzniká ve větším množství
jednoduchý tříuhlíkatý aldehyd, propandial, který oxiduje apoproteiny LDL micel. Ty
jsou pak mnohem účinněji vychytávány fagocytujícími buňkami, které, nacpány
cholesterolem, se mění v tzv. „pěnové buňky“. Pronikají pod cévní výstelku
poškozenou zánětem (rizikový faktor). Buňky hladké svaloviny jsou tím stimulovány
k produkci vaziva a ve stěně cévy vznikají aterosklerotické pláty.
Nukleoproteiny
Nebílkovinnou složkou nukleoproteinů jsou

molekuly nukleových kyselin. To jsou
polyanionty, jejichž vlákna nesou četné
záporné náboje fosfátových skupin.
Proteiny, které s nimi vytvářejí komplexy,
musejí být tedy bazické. Typickými bazickými
bílkovinami, které vytvářejí komplexy
s molekulou deoxyribonukleové kyseliny, DNA,
jsou histony. Mají vysoký obsah aminokyseliny
argininu a lysinu, takže nesou na svém
povrchu kladné náboje. Histony H2a, H2b, H3,
H4 vytvoří oktamer (každý druh je zastoupen
dvakrát) a kolem něho se obtáčí molekula DNA v rozsahu 1,8 otáčky. Vznikají tak
útvary, zvané nukleozomy, jejichž součástí je ještě jedna molekula histonu H1, která
má funkci svorníku stabilizujícího nukleozom. Taková jednotka se označuje také jako
chromatozom a odstupuje od něho spojovací DNA o délce několika desítek párů
nukleotidů, která propojuje chromatozomy mezi sebou. Tímto spojením vzniká
chromatinové vlákno o tloušťce 11 nm a jeho dalším uspořádáním se vytváří
struktura chromozomu.
Fosfoproteiny
Proteiny, které vážou kovalentně velké množství fosfátu (například esterifikací

hydroxylových skupin serinových zbytků) a slouží k ukládání fosfátu do zásoby.
Fosvitin
Protein vaječného žloutku, jehož molekula váže zhruba stovku fosfátových zbytků. Je
to zdroj fosfátu pro počáteční stádia vývoje embrya. Samotný fosfát by výrazně
zvyšoval osmotický tlak, vázaný v makromolekule proteinu ho ovlivní jen minimálně.
761
Kaseiny
Mléčné bílkoviny, vytvářející čtyři frakce, se formují do podoby kulovitých micel.
Uvnitř micely jsou záporné fosfátové skupiny kompenzovány ionty (Ca2+). Při
okyselení na hodnotu pH = 4,6 dojde k precipitaci, z mléka se vysráží kasein ve
formě tvarohu.
Při trávení mléka enzym chymosin štěpí řetězec jedné z frakcí, κ-kaseinu, vzniká
parakasein a naruší se struktura micely. Trávicím enzymům se tím zpřístupní vnitřní
část micely, bohatá na fosfáty a vápník.
Úloha 60.2
Pro funkci proteinu v biomembráně je důležitá hydrofobní interakce molekuly proteinu
s membránovými fosfolipidy. Mutace vnesla novou aminokyselinu do molekuly
proteinu právě v místě interakce s membránou. Která z vložených aminokyselin
nejvíce poškodí funkci proteinu?
a) aspatrát
b) glycin
c) izoleucin
d) leucin
e) valin
Řešení:
Odpověď a), aspartát. Je to hydrofilní kyselá aminokyselina, dobře interagující
(iontovou interakcí) s vodným prostředím. Do hydrofobní interakce s lipidy se zapojit
nemůže, to funkci proteinu naruší.
Úloha 60.3
Studujete sekundární strukturu bílkoviny a zjistili jste, je v prostředí alkoholu vytváří
α-helix mnohem rychleji, než ve vodě. Jak vysvětlíte toto odlišné chování proteinu?
a) ethanol se kovalentně váže na peptidový řetězec bílkoviny
b) ethanol vytváří vodíkové vazby s bílkovinným řetězcem méně ochotně,
než voda
c) hydrofobní interakce řetězce je silnější s alkoholem, než s vodou
d) van der Waalsova interakce proteinu s ethanolem je slabší, než s vodou
Řešení:
Odpověď b). Struktura α-helix vzniká působením vodíkových vazeb mezi částmi
bílkovinného řetězce. Tomu překáží tvorba vodíkových vazeb s okolním
rozpouštědlem – probíhá soutěž o to, kde se vodíková vazba vytvoří. Ethanol je
méně úspěšný v tvorbě vodíkových vazeb s bílkovinným řetězcem, než voda.
V prostředí ethanolu se proto budou přednostně vytvářet vodíkové vazby mezi částmi
bílkovinného řetězce navzájem a tím se rychle zformuje sekundární struktura,
α-helix.
762
PROTEINY V LABORATOŘI
Z přírodního materiálu získáme proteiny homogenizováním živočišné či rostlinné

tkáně, například v mixéru. Kašovitá hmota se centrifuguje, těžší částice (buněčné
struktury a jejich fragmenty) vytvoří sediment, zatímco v roztoku nad sedimentem,
supernatantu, jsou obsaženy proteiny. Zpracovávají se mnoha způsoby, zmíníme jen
několik nejdůležitějších.
Dialýza
To je metoda, sloužící k oddělení molekul bílkovin od
nízkomolekulárního balastu. Roztok s proteiny se umístí do
dialyzační trubice, jejíž stěna je semipermeabilní,
polopropustná. Její jemné póry propouštějí malé molekuly a
ionty, nikoli však makromolekuly proteinů.
Dialyzační trubice se umístí do roztoku pufru a malé,
znečišťující částice, pronikají difúzí do okolního roztoku, až
do vyrovnání koncentrací za stavu rovnováhy.
Chromatografické metody
Je jich řada, ale klíčové místo v separaci proteinů zaujímá sloupcová chromatografie,
kde stacionární fázi tvoří gel, vyplňující trubici (přírodní, agarosový, nebo syntetický,
polyakrylamidový). Mobilní fází je roztok proteinu v pufru a podle toho, jaké zvolíme
kritérium pro rozdělení proteinů, použijeme odlišnou variantu chromatografie.
Gelová filtrační chromatografie

Slouží k rozdělení proteinů na
základě velikosti jejich molekul.
Gelové částice kulovitého tvaru
jsou hydratované a mají póry, do
nichž mohou vstupovat menší
molekuly proteinů.
Chromatografická kolona se
promývá pufrem a malé molekuly
proteinů, zadržované v pórech,
prostupují jen pomalu. Větší
molekuly proteinů, které se do
pórů nevejdou, prostupují rychleji,
kolem kulovitých částic gelu.
Separací proto získáme nejprve
proteiny s většími molekulami a
teprve poté se vyplaví proteiny
menší.
Elektromigrační metody
Jsou založeny na putování elektricky nabitých molekul proteinů ve stejnosměrném

elektrickém poli. Použití elektroforézy jsme si vysvětlili v souvislosti s rozdělením
směsi aminokyselin a nyní si jej připomeneme formou úlohy.
763
Úloha 60. 4
Peptidový řetězec o složení Ala-Arg-His-Gly-Glu byl enzymaticky
rozštěpen na volné aminokyseliny. Elektroforézou při hodnotě pufru
pH = 7 došlo k rozdělení aminokyselin, které ukazuje schéma.
Vysvětlete, která z aminokyselin peptidu je označena šipkou.
Řešení:
Jedná se o arginin, protože je z uvedených aminokyselin
nejbazičtější, jak zjistíme z hodnot pKA (jsou uvedeny u přehledu
aminokyselin). Při hodnotě pH = 7 bude jeho molekula
protonizována, dusíkaté skupiny nesou kladný náboj. Proto bude k záporné elektrodě
putovat nejrychleji.
Izoelektrická fokusace
Právě u aminokyselin jsme se již setkali s termínem izoelektrický bod, jako hodnotou
pH, při níž se aminokyselina nachází ve formě vnitřní soli a nenese elektrický náboj,
proto neputuje při elektroforéze k žádné z elektrod.
S molekulami proteinů je to trochu podobné, ale v něčem přece jen jiné.
Aminokyselinové zbytky, které směřují dovnitř molekuly proteinu, nejsou ovlivněny
hodnotou pH roztoku, jako zbytky na povrchu molekuly a to mění jejich ionizaci. Také
ionty solí ovlivňují disociaci skupin na povrchu molekuly proteinu, proto izoelektrický
bod není pro bílkoviny konstantou. Tou je izoionický bod bílkoviny (pI) a udává
hodnotu pH, při níž je výsledný náboj molekuly proteinu nulový, v nepřítomnosti solí.
Metoda, kterou rozdělíme směs proteinů na základě jejich izoionického bodu, se
označuje jako izoelektrická fokusace. Je to elektroforéza, probíhající v gelu
v gradientu pH: u záporné elektrody je prostředí nejzásaditější, u kladné elektrody
nejkyselejší.
Molekuly proteinů migrují v gelu k elektrodám podle svých nábojů, až se dostanou do

prostředí o hodnotě pH, která odpovídá jejich izoionickému bodu (pI), ztratí náboj a
zastaví se. Zde je můžeme z gelu vyříznout a vymýt (izolovat). To je ale musíme
nejdříve zviditelnit. Ve schématu jsou jednotlivé druhy proteinů vyznačeny odlišně
barevnými proužky, v běžné laboratorní praxi se však používá netoxické barvivo
Coomassie blue, kterým se všechny proteiny obarví modře, získáme škálu modrých
proužků v gelu.
764
61. PORFYRINY
Z výkladu organické chemie už víme, že se jedná o deriváty cyklického
tetrapyrrolového systému, porfinu. V jeho molekule jsou čtyři pyrrolová jádra spojena
do cyklu prostřednictvím čtyř methynových můstků a jejich π-vazby tvoří konjugovaný
systém s π-vazbami pyrrolů, proto jsou porfyriny barevné.
V centru porfyrinové molekuly jsou k dusíkovým atomům pyrrolových jader poutány
kationty kovů. Hořčík obsahují rostlinné pigmenty odvozené od porfyrinů, chlorofyly.
Zde si uvedeme nejvýznamnější porfyriny, hemového typu, které poutají železo.
Barevná porfyrinová molekula je vázána na proteiny, vznikají tak barevné
chromoproteiny.
Hemoglobiny a myoglobiny jsou barevné bílkoviny poutající kyslík a budeme se jim
věnovat samostatně. Katalasa je enzym štěpící peroxid vodíku na vodu a kyslík,
cytochromy jsou barevné enzymy, zajišťující transport elektronů, například přes
biomembrány. Všechny uvedené bílkoviny řadíme do skupiny hemoproteinů, protože
nebílkovinnou část jejich molekuly tvoří porfyrin hem.
Cytochromy
Nebílkovinná složka, prostetická skupina
cytochromů, je porfyrin hem s proměnlivým
oxidačním číslem železa. Oxidovaná forma,
obsahující (Fe3+), se přijetím elektronu mění

na redukovanou formu, obsahující (Fe2+).
Jednotlivé druhy cytochromů se liší druhem
hemu (a, b, c), podle substituce
porfyrinového cyklu.
V molekule cytochromu c je hem kovalentně
vázán k proteinové části molekuly
prostřednictvím síry cysteinových zbytků a
koordinačně pomocí síry methioninu a dusíkového atomu histidinového zbytku.
BIOSYNTÉZA PORFYRINŮ
Z odlišných zdrojů vnikají porfyriny u živočichů a bakterií na straně jedné a u rostlin

na straně druhé.
Prvním prekurzorem pro biosyntézu těchto látek je pětiuhlíkatá aminokyselina
s ketonickou skupinou, 5-aminolevulinát (též zvaná 5-aminolevulát, nebo
δ-aminolevulát). U bakterií a živočichů vzniká z aminokyseliny glycinu a meziproduktu
klíčové metabolické dráhy, citrátového cyklu, tzv. sukcinylkoenzymu A
(sukcinyl-CoA). U živočichů probíhá tento děj uvnitř mitochondrií. Rostliny vytvářejí
5-aminolevulinát mnohem složitější cestou, z aminokyseliny glutamátu. V dalším
kroku se kondenzací dvou molekul 5-aminolevulinátu vytvoří pyrrolový derivát,
porfobilinogen. Čtyři molekuly této látky se pak spojují za vzniku cyklického
tetrapyrrolu, uroporfyrinogenu. Spontánně, bez katalýzy enzymem, vzniká
765
uroporfyrinogen I, podmiňující patologický stav, erytropoetickou porfyrii (vzniká při

geneticky podmíněném deficitu potřebného enzymu). Při enzymové katalýze se
jedna z porfobilinogenových jednotek přetočí a vloží obráceně, vznikne tak
uroporfyrinogen III. Z něho střevní bakterie vytvářejí vitamin B12, kobalamin, ale
zásadní je přeměna (přes několik meziproduktů) na protoporfyrin III, častěji
označovaný jako protoporfyrin IX.
Zabudováním iontů (Mg2+) z něho řasy vytvářejí fykobiliny, lineární tetrapyrrolová
barviva, představující
nebílkovinnou složku
proteinů fykokyaninů a
fykoerythrinů.
Bakterie pak z
Mg-protoporfyrinu IX
syntetitují
bakteriochlorofyl,
rostliny chlorofyl.
Zabudováním iontů
(Fe2+) syntetizují
všechny organismy
z protoporfyrinu IX
hem, potřebný pro
tvorbu cytochromů,
mnozí živočichové ho
potřebují také pro
syntézu hemoglobinu
a myoglobinu.
Biosyntéza hemu
V dalším výkladu se budeme zabývat pouze variantou biosyntézy, která probíhá

v buňkách živočichů. Nejprve v mitochondriální matrix reaguje aminokyselina glycin
se sukcinylkoenzymem A, za
katalýzy enzymem
5-aminolevulinátsynthasou.
Reakci provází dekarboxylace,
odštěpení karboxylátu ve formě
CO2 a vzniká prekurzor,
5-aminolevulinát.
Tato látka je přenesena
z mitochondrií do cytosolu buňky,
kde za katalýzy enzymem
5-aminolevulinátdehydratasou
kondenzují dvě molekuly
5-aminolevulinátu asymetricky a
vzniká substituovaný pyrrol,
porfobilinogen.
Heterocyklus pyrrolu nese
v molekule porfobilinogenu tři
substituenty, z nichž si blíže povšimneme dvou.
766
Tříuhlíkatý řetězec propionátu (P) a dvouuhlíkatý řetězec acetátu (A) podléhá

v dalších reakcích dekarboxylaci, odštěpení CO2 z karboxylátové skupiny.
Z propionátu vznikne oxidací a
dekarboxylací vinylová skupina
(V) a z acetátu dekarboxylací
methylová skupina (M).
Ze schématu vidíme, že se to
netýká všech skupin, dvě
propionátové skupiny zůstanou
zachovány. Aminoskupiny
molekul profobilinogenu jsou
odštěpeny ve formě amonných
iontů (NH4+) a v posledním
kroku enzym ferrochelatasa
zamění dva ionty (H+) na
dusíkových atomech pyrrolů za kation (Fe2+) a tím vytvoří hem. Porfyriny, které
nejsou využity pro syntézu hemu, vyvolávají patologické stavy, zvané porfyrie.
Zpravidla chybějí enzymy, potřebné pro dokončení syntézy hemu. Chronické
(sekundární) porfyrie jsou spojeny s poškozením jater (alkoholem, PCB apod.).
Ukládání porfyrinů v kůži vede k fotosenzibilizaci při ozáření slunečním světlem:
porfyriny záření absorbují, vznikají záněty kůže a nekrózy, které se hojí jizvami.
HEMOGLOBIN A MYOGLOBIN
Tyto hemoproteiny obsahují železo trvale v oxidačním čísle (Fe2+), jen takto může
hem vázat molekulu kyslíku. Hemoglobin vyplňuje červené krvinky, erytrocyty a
přenáší kyslík krví, myoglobin poutá určitou zásobu kyslíku ve svalech.
Hem může poutat molekulu kyslíku pouze v nepolárním prostředí, v polárním
prostředí se (Fe2+) snadno zoxiduje na (Fe3+) a molekula kyslíku už se nenaváže.
Zároveň však musí být pigment rozpustný ve
vodném roztoku. Oba požadavky zajišťuje
bílkovina globin, jejíž podjednotka je tvořena 8
helixy, spojenými nehelikálními úseky. Povrch
globinu je hydrofilní, protein je rozpustný ve
vodném prostředí. Blízko povrchu se však
nachází „hydrofobní kapsa“, v níž je uložen
hem.
Železo má koordinační číslo (6), takže je
vazebně zcela vysycené, jestliže poutá šest
ligandů. Čtyři ligandy představují dusíkové
atomy pyrrolových jader, pátým ligandem je
dusíkový atom aminokyseliny histidinu a touto
vazbou je hem poután k bílkovině globinu.
Šestým ligandem je právě molekula (O2), která
se váže kolmo na rovinu porfyrinového cyklu,
z opačné strany, než histidinový zbytek
globinu.
Pigment s navázanou molekulou kyslíku se
nazývá oxyhemoglobin (HbO2) a oxymyoglobin (MbO2).
767
Navázání kyslíku je proces, zvaný oxygenace, nikoli oxidace, protože oxidační číslo
železa se při něm nemění, zůstává (Fe2+). Oxygenace hemu je zvratný proces, proto
odevzdáním molekuly kyslíku (buňkám tkáně) se vytváří deoxygenovaná forma,
deoxyhemoglobin (HHb) a deoxymyoglobin (HMb). Po odevzdání molekuly kyslíku
však kation (Fe2+) v molekule hemu poutá jen pět ligandů a to změní geometrii
molekuly. Přestane být rovinná a získá tvar pyramidy, protože kation (Fe2+) se zanoří
pod rovinu porfyrinového cyklu. Tento pohyb má zásadní význam pro fyziologickou
funkci hemoglobinu.
Struktura a funkce hemoglobinu
Nejběžnější formou je hemoglobin A, hemoprotein, jehož molekula je složena ze

dvou podjednotek α a dvou podjednotek β (α2β2), každá poutá molekulu hemu.
Podjednotky α navzájem a podjednotky β navzájem se ovlivňují jen minimálně, avšak
významné nekovalentní interakce se uplatňují mezi podjednotkami α a β.
Zásadní význam má spojení α1- β2 a α2-β1: jsou tu četné vodíkové vazby, které se
však změnou
konformace
jedné
z podjednotek
přeruší. Aby se
vazby obnovily,
musí změnit
konformaci i
druhá
podjednotka,
takže tato
interakce
umožňuje
přepínat mezi dvěma polohami – konformacemi podjednotek. V molekule
deoxyhemoglobinu je mezi podjednotkami výrazná dutina, do které se váže molekula
2,3-bisfosfoglycerátu (BPG), která deoxyhemoglobin stabilizuje.
Poutáním kyslíku vzniká oxyhemoglobin, v jehož molekule dojde k rotaci podjednotek
asi o 15°a tím se zmenší centrální dutina, molekula BPG je vypuzena. Tyto dva stavy
molekuly hemoglobinu se liší také barevně: okysličená krev s oxyhemoglobinem je
jasně červená, odkysličená krev s deoxyhemoglobinem je tmavě červená.
Saturační křivka hemoglobinu

Saturační křivka vyjadřuje procento nasycení (saturace) hemoglobinu kyslíkem
v závislosti na parciálním tlaku kyslíku.
V plících má parciální tlak kyslíku hodnotu
14 kPa (104 mm Hg) a krev se tu nasytí
téměř na 100%, takže má parciální tlak
kyslíku asi 13,3 kPa (100 mm Hg). Ve
tkáních, které nijak intenzivně nepracují,
zbude po předání kyslíku v deoxygenované
krvi stále jisté množství kyslíku, jeho
parciální tlak činí asi 5,3 kPa (40 mm Hg).
To znamená, že hemoglobin přináší do tkání
necelou čtvrtinu ze své saturační kapacity
768
kyslíku, takže přes tři čtvrtiny tvoří kyslíkovou rezervu. Ta bývá použita v intenzivně
pracující tkáni (třeba svalu), kde může parciální tlak kyslíku klesnout až k nule, takže
hemoglobin předá do tkání veškerý kyslík, včetně kyslíkové rezervy. Tato adaptace
na extrémní podmínky je umožněna tím, že saturační křivka hemoglobinu má
sigmoidní tvar, takže i při nižším parciálním tlaku váže ještě značné množství kyslíku.
To je také případ adaptace na velké nadmořské výšky, kde je nižší tlak vzduchu,
takže parciální tlak kyslíku se pohybuje kolem 8 kPa (60 mm Hg): v tomto případě je
hemoglobin saturován kyslíkem asi z 90%, takže je schopen zásobovat tkáně.
Bohrův efekt
To je vliv hodnoty pH, resp. parciálního tlaku oxidu uhličitého, na saturaci
hemoglobinu kyslíkem.
Hromaděním oxidu uhličitého ve tkáních
(vzrůstem parciálního tlaku pCO2) se vytváří
kyselina uhličitá, prostředí se okyseluje.
Pokles hodnoty pH snižuje kapacitu
hemoglobinu pro vazbu kyslíku, takže se
z hemoglobinu uvolní do tkáně další podíl
kyslíku. Vzniklý deoxyhemoglobin poutá ionty
(H+) a také oxid uhličitý, takže se chová jako
pufrační systém, bránící nadměrnému
okyselení prostředí.
V plících je odstraňován CO2, odštěpené
ionty (H+) zreagují s hydrogenuhličitanem
HCO3- (z krevní plazmy) na kyselinu uhličitou
(H2CO3), která se v plících rozkládá na vodu
a vydechovaný CO2. Odstraňováním iontů
(H+) se v plících zvyšuje hodnota pH a za
těchto podmínek se hemoglobin lépe sytí kyslíkem na oxyhemoglobin, z grafu
vidíme, že saturační křivka je strmější.
Poruchy funkce hemoglobinu

Hem v hemoglobinu váže jako 6. ligand nejen molekulu kyslíku, ale také jiné malé
molekuly (H2S, CO, NO), jež mohou způsobit jeho nefunkčnost.
Karbonylhemoglobin vzniká vazbou ligandu CO na kation Fe2+ hemu. Afinita CO
k hemu je však asi 250krát vyšší, než afinita kyslíku k hemu. Karbonylhemoglobin
tedy vzniká už při nepatrných koncentracích CO ve vzduchu a nepřenáší kyslík krví.
Sytě červená barva karbonylhemoglobinu způsobuje, že postižený člověk má
„zdravě“ červený kolorit kůže. Převládající anaerobní metabolismus vede
k hromadění kyselých látek (laktátu) a rozvíjí se acidóza. Při 50-70%ním nasycení
hemoglobinu oxidem uhelnatým nastává bezvědomí.
Vazba CO hem nepoškozuje a je vratná, proto terapie spočívá v hyperbarické
aplikaci kyslíku, který pozvolna vytěsňuje CO z vazby na hem.
Methemoglobin vzniká oxidací iontů Fe2+ na Fe3+ v molekule hemu. Kation Fe3+ pak
už neváže kyslík (místo něho poutá molekulu vody). Methemoglobin vzniká účinkem
toxických látek (např. aromatické aminy či nitrosloučeniny), v malém množství se
však vytváří i fyziologicky, oxidací hemu kyslíkem. Uvnitř erytrocytů proto působí
enzym methemoglobinreduktasa, která redukuje kationty Fe3+ zpátky na Fe2+:
fyziologická koncentrace methemoglobinu v krvi je proto nižší, než 1%.
769
Hemoglobin S
To je patologický hemoglobin vytvořený
mutací: v β-řetězci došlo k záměně
6. aminokyseliny (hydrofilního glutamátu
za hydrofobní valin). Na povrchu
β-podjednotky se tak vytvořilo hydrofobní
místo, schopné vyhledávat „hydrofobní
kapsu“, kterou vytvářejí všechny
deoxyhemoglobiny ve svých
β-podjednotkách.
Molekuly deoxyhemoglobinu S pak
polymerují tím, že zbytek aminokyseliny
valinu se naváže do hydrofobní kapsy
jiné molekuly. Vznikají hemoglobinové
řetězce, které se stáčejí do
superšroubovicových vláken o průřezu 22 nm. Takový hemoglobin je prakticky
nerozpustný, erytrocyty nabývají srpkovitého tvaru, který je charakteristický pro
srpkovitou anémii.
Nefunkční krvinky hemolyzují, proto se u srpkovité anémie dostavují hemolytické
záchvaty. Doplňme, že heterozygoti mají asi 1% srpkovitých erytrocytů a zpravidla
nemají subjektivní potíže. Jsou navíc odolnější vůči malárii, protože vývojová stádia
Plasmodií se nejsou schopna v defektních krvinkách vyvíjet.
Myoglobin
Myoglobin je svalový hemoprotein, jehož

molekulu tvoří jediná proteinová
podjednotka, která váže jeden hem.
Nemůže se tedy uplatnit kooperativní efekt
podjednotek (změna konformace jedné
podjednotky navozuje změnu konformace
sousední podjednotky), jako je tomu u
hemoglobinu. Proto saturační křivka
myoglobinu nemá sigmoidní tvar, má tvar
hyperboly.
Myoglobin má mnohem vyšší afinitu ke
kyslíku, než hemoglobin. V plících, kde
hodnota parciálního tlaku kyslíku je vysoká, se na 100% nasytí kyslíkem jak
hemoglobin, tak i myoglobin. V klidovém svalu, s nižší hodnotou pO2, je hemoglobin
saturován kyslíkem asi z 75%, takže čtvrtinu zásoby kyslíku předal do tkáně. Naproti
tomu myoglobin je při tomto parciálním tlaku saturován kyslíkem ještě z 90%, takže
klidovému svalu kyslík téměř nepředává. V pracujícím svalu, kde parciální tlak
kyslíku výrazně klesá, předal hemoglobin už skoro všechen kyslík, zatímco
myoglobin je stále ještě na 75% saturován kyslíkem. Tato zásobárna kyslíku je
použita až při intenzivní svalové práci, kdy hodnota parciálního tlaku kyslíku klesne
na nulu. Myoglobin uvolní všechen kyslík, který dosud poutal a tak umožňuje práci na
kyslíkový dluh. Ten bude uhrazen později, během svalové relaxace, kdy se
myoglobin opět nasytí kyslíkem, který do svalu dopravil hemoglobin. Vysoký obsah
myoglobinu uděluje tmavou barvu pomalým červeným svalovým vláknům.
770
Je tu ještě další významný aspekt, z oblasti potravinářství. Hemoglobin a především

myoglobin uděluje čerstvému masu růžovou až červenou barvu (podle obsahu těchto
proteinů). Při tepelném zpracování (vaření, pečení), nebo nevhodném skladování se
železo v hemu zoxiduje na (Fe3+), vzniká methemoglobin a metmyoglobin hnědošedé
barvy. Přídavkem dusitanů do syrového masa se uvolní oxid dusnatý, NO, který se
jako ligand pevně váže na (Fe2+). Vzniká tak nitroxymyoglobin, který se tepelným
zpracováním nemění a uděluje růžovou až červenou barvu uzenému masu i
uzeninám. Takové masné výroky dobře vypadají, ale jsou toxické, protože do nich
byla přidána tzv. rychlosůl (směs NaCl a 0,5% NaNO2). Hygienická norma povoluje
množství toxického dusitanu maximálně 100 mg/kg masa.
Přenos kyslíku a oxidu uhličitého krví
Hemoglobin se podílí nejen na přenosu kyslíku, ale také oxidu uhličitého krví. Oxid
uhličitý, vytvářený ve tkáních, je přenášen krví trojím způsobem. Fyzikálně
rozpuštěný CO2 v krevní plazmě (a ve formě H2CO3) představuje asi 7%
transportovaného CO2.
Významnější frakce, asi 23% CO2, je přenášena ve vazbě na aminokyselinové zbytky
proteinů, hlavně hemoglobinu. Především deoxyhemoglobin má vysokou afinitu
k oxidu uhličitému a jeho
navázáním se vytváří
karbaminhemoglobin:
Při vzniku karbamové
skupiny v molekule
karbaminhemoglobinu se
uvolnily ionty (H+), které vyvolávají Bohrův efekt – usnadňují uvolnění kyslíku
z hemoglobinu ve tkáni a dále jsou pufrovány, a to i samotným hemoglobinem.
Vytvořený karbaminhemoglobin má také nízkou afinitu ke kyslíku, kyslík se snadno
uvolní do tkání.
Nejvyšší podíl (asi 70% CO2) se přenáší ve formě hydrogenuhličitanu (HCO3-) krevní
plazmou. Klíčovou roli hraje enzym karbonáthydrolyasa uvnitř erytrocytů, katalyzující
rychlou syntézu kyseliny uhličité z vody a CO2. Kyselina pak spontánně disociuje na
kation (H+) a hydrogenuhličitanový anion (HCO3-). Propojení přenosu kyslíku a oxidu
uhličitého krví za účasti
hemoglobinu ukazuje
schéma:
Okysličenou krví je z plic
do tkání přenášen
oxyhemoglobin, Hb-O2,
kde z něho po uvolnění
kyslíku vzniká báze (Hb-).
Dýcháním produkují buňky
ve tkáních CO2, který
rychle, enzymově
katalyzovanou reakcí,
vytváří s vodou kyselinu
uhličitou, H2CO3. Ta
disociuje a odštěpený
kation (H+) naváže bázi
771
(Hb-) za vzniku deoxyhemoglobinu, HHb. Po disociaci se z kyseliny uhličité vytvořil

hydrogenuhličitanový anion (HCO3-).
Obě tyto látky jsou odkysličenou krví přiváděny do plic, kde deoxyhemoglobin
disociuje na bázi (Hb-) a kation (H+). Ten potom s aniontem (HCO3-) vytvoří
nedisociovanou kyselinu uhličitou, H2CO3, kterou rozkládá ihned enzym
karbonáthydrolyasa na vodu a CO2. Oxid uhličitý opouští organismus společně
s vydechovaným vzduchem, zatímco kyslík z vdechovaného vzduchu se váže na
hemoglobinovou bázi (Hb-) a vytvoří se tak oxyhemoglobin, Hb-O2. Krev se okysličila
a může být odvedena z plic do ostatních tkání a orgánů těla.
Chloridový přesun (Hamburgerův efekt)

Je to přesun iontů (Cl-) z krevní plazmy do erytrocytů v odkysličené krvi, výměnou za
hydrogenuhličitanové anionty (HCO3-), přenášené z erytrocytů do plazmy. Membrána
erytrocytu nepropouští ionty (Na+) a (K+), takže jejich koncentrace vně buněk a uvnitř
buněk jsou odlišné a to platí obecně, pro všechny buňky (uvnitř buněk je vysoká
koncentrace draselných iontů a nízká koncentrace sodných kationtů, vně buněk je
tomu obráceně). Naproti tomu plyny, hydrogenuhličitan i chloridy membrána
erytrocytu propouští dobře (dovnitř buňky i ven).
Oxid uhličitý vytvořený ve
tkáních proniká do krevní
plazmy a odtud přes
membránu dovnitř erytrocytu.
Zde reaguje za katalýzy
karbonáthydrolyasou s vodou
na kyselinu uhličitou, H2CO3,
jejíž nepatrná část proniká do
krevní plazmy. Podstatná část
kyseliny uhličité uvnitř
erytrocytu disociuje na kation
(H+) a hydrogenuhličitanový
anion (HCO3-). V erytrocytu se
tak vytváří vysoká koncentrace
hydrogenuhličitanu, ale prostá
difúze by pro jeho přenos do
plazmy nestačila, proto jsou
ionty (HCO3-) přenášeny do
plazmy po koncentračním spádu specifickým transportním proteinem, výměnou jsou
ionty (Cl-) přenášeny směrem do erytrocytu.
Uvnitř erytrocytu se hemoglobinová báze (Hb-), (vytvořená po odevzdání kyslíku
z oxyhemoglobinu), nachází ve formě draselné soli (K+Hb-). Výměnou za ionty (H+),
uvolněné disociací kyseliny uhličité, se vytvoří deoxyhemoglobin HHb a uvnitř
erytrocytu se hromadí KCl. V krevní plazmě po výměně zůstává sůl NaHCO3,
samozřejmě, v disociované formě. Tato odkysličená krev je přenášena do plic, kde
pochody probíhají opačně.
KATABOLISMUS PORFYRINŮ
Zánik erytrocytů nastává asi po 120 dnech životnosti, kdy erytrocyty ztrácejí pružnost
a nemohou už projít malými štěrbinami v červené dřeni sleziny. Erytrocyty jsou
772
pohlcovány buňkami monocyto-makrofágového systému. To jsou fagocytující buňky

ve slezině, játrech, či kostní dřeni a odbouráním erytrocytů se denně uvolní asi 7g
hemoglobinu.
Přesto asi 10% erytrocytů hemolyzuje – rozpadá se přímo v cévním řečišti. To je
problém, protože uvolněný hemoglobin by poškodil glomeruly ledvin – musí být proto
ihned odstraněn. Tetramerní molekula hemoglobinu se rozpadne na dimery, na které
se ihned naváže plazmatická bílkovina haptoglobin a tento komplex je pak
vychytáván fagocytujícími buňkami v játrech, haptoglobin se poté regeneruje.
Uvnitř makrofágů je hemoglobin katabolizován. Bílkovina globin je rozložena na

aminokyseliny, odbourávání hemu začíná otevřením porfyrinového kruhu, které
umožňuje enzym hemoxygenasa. Zároveň oxiduje ionty (Fe2+) a z hemu se tak
uvolňují ionty (Fe3+). Železo je však pro organismus cenné, proto se v krevní plazmě
váže na bílkovinu transferin, která ho dopraví do jater a sleziny. Zde je železo
uloženo do zásoby v bílkovině feritinu a poslouží pro biosyntézu hemoglobinu
v kostní dřeni, kde probíhá erytropoéza, novotvorba červených krvinek.
Otevřením porfyrinového kruhu hemu vzniklo lineární tetrapyrrolové barvivo
biliverdin. Má zelenou barvu a je konečným žlučovým barvivem u ptáků. U savců je
biliverdin redukován enzymem biliverdinreduktasou na žlučové barvivo bilirubin. Ten
je červený (ve velkém zředění žlutý), nerozpustný a toxický: krví ho tedy musí
přenášet bílkovina albumin a dopraví jej do jaterních buněk – hepatocytů.
Některá léčiva, jako sulfonamidy a salicyláty uvolňují bilirubin z vazby na albumin a
tím umožní jeho průnik do mozku, bilirubin pak poškozuje mozkovou tkáň. Nebezpečí
hrozí u novorozenců, kde mozková bariéra ještě není dobře vyvinuta.
V hepatocytech je bilirubin přepraven pomocí transportních proteinů, ligandinů, do
endoplazmatického retikula, kde se na něho vážou dvě molekuly kyseliny
glukuronové, glukuronátu, za katalýzy enzymem glukuronosyltransferasou.
Nepatrné množství volného bilirubinu přitom unikne z jater do krve, kde je opět vázán
na albumin. Říká se mu „nepřímý bilirubin“ a termín souvisí s jeho laboratorním
stanovením. Bilirubin navázaný na glukuronát se označuje jako konjugovaný
bilirubin, už není toxický a je dopravován žlučí do žlučníku.
773
Jeho malá část opět unikne do krve jako tzv. „přímý bilirubin“ a společně s „nepřímým
bilirubinem“ vytváří hladinu „celkového bilirubinu“ v krvi, která nepřesahuje u
zdravého člověka 17 µmol/litr.
Žluč je odváděna do tenkého střeva, kde bakteriální enzymy β-glukuronidasy
odštěpují z konjugovaného bilirubinu glukuronát. Dekonjugovaný bilirubin je
redukován dalšími bakteriálními enzymy na bezbarvý urobilinogen, který se
a) oxiduje na žlutý urobilin
b) redukuje na bezbarvý sterkobilinogen
c) část se ho vrací vrátnicovou žílou do jater a odtud se dostává do krve.
Ledvinami prostupuje bezbarvý urobilinogen do moči, časem se však spontánně
oxiduje na žlutý urobilin. To je důvod, proč čerstvá moč je bezbarvá a postupem času
žloutne (i v močovém měchýři).
Ve střevě byl vytvořen bezbarvý sterkobilinogen, který se bakteriálními enzymy
oxiduje na žlutooranžový sterkobilin. Urobilin se sterkobilinem ve střevním obsahu
polymerují na hnědé pigmenty, které způsobují zbarvení výkalů.
Dojde-li k vyhubení střevní mikroflóry, například působením antibiotik, nemůže se
konjugovaný bilirubin přeměňovat a výkaly získávají žlutooranžové zbarvení od
konjugovaného bilirubinu. Fyziologicky se tento jev uplatňuje u novorozenců, kteří
ještě nemají dobře vyvinutou střevní mikroflóru.
Hyperbilirubinémie
Bilirubin se vytváří odbouráváním hemoglobinu z rozpadlých erytrocytů a jeho

normální koncentrace v krvi činí 17 µmol/litr. Jestliže se z nějakého důvodu zvýší
hladina bilirubinu nad 30 µmol/l (hyperbilirubinémie), začne bilirubin obarvovat tkáně
na žluto: nejprve se žlutě zbarví oční skléra, později i kůže – vzniká obraz ikteru,
žloutenky. Podle příčiny rozdělujeme ikterus na hemolytický, obstrukční a
hepatocelulární.
Hemolytický ikterus
Je způsoben zvýšeným rozpadem erytrocytů – zvýšenou hemolýzou. Makrofág
odbourá hemoglobin na nekonjugovaný bilirubin, jenž je krevními albuminy dopraven
do jater ke konjugaci glukuronátem. Jestliže játra nestačí zpracovat velké množství
nekonjugovaného bilirubinu, pak jeho množství v krvi roste a vzniká ikterus.
K tomu dochází u novorozenců (rozpad nadpočetných erytrocytů po porodu) – vyvíjí
se fyziologická novorozenecká žloutenka. Je to i tím, že enzym potřebný pro
konjugaci, β-glukuronidasa, začíná fungovat až asi 2 týdny po narození, po vytvoření
střevní mikroflóry. V mateřském mléku je však tento enzym přítomen, takže u
kojených dětí je průběh mírný. Těžký hemolytický ikterus však může poškodit mozek
novorozence.
Jinou příčinou nadměrné hemolýzy může být cytotoxický účinek léků na erytrocyty, či
působení hemolytických jedů (včelí, nebo hadí jed). Rozpadem erytrocytů se navíc
rozvíjí anémie, která je provázena přítomností hemoglobinu v krevním séru,
hemoglobinémií. Těžká hemoglobinémie vyvolává poruchy oběhu v ledvinách a
může vyústit v selhání ledvin. Podobně působí i barvivo myoglobin, které se do
krevního oběhu uvolní ze svalů po jejich rozdrcení po úrazu (tzv. crush syndrom).
Obstrukční ikterus
Jeho příčina je mechanická – je způsoben zamezením odtoku žluče do střeva
(žlučové kameny, zánět, nádor). Konjugovaný bilirubin tak není odváděn do střeva,
dostává se ve velkém množství do krve a v ledvinách je přefiltrován do moči: moč je
774
tmavá, zatímco stolice šedobílá, acholická. Bez žluče je však narušeno trávení a
vstřebávání lipidů, včetně vitamínů K. To se projeví sníženou tvorbou protrombinu
v játrech a vznikají krvácivé stavy. Kromě toho nemohou být vylučovány do střeva ani
žlučové kyseliny, takže se ukládají ve tkáních a vyvolávají úporné svědění.
Hepatocelulární ikterus
Příčinou je porucha hepatocytů – buněk jaterního parenchymu, jako důsledek
virové infekční hepatitidy, cirhózy jater, či otravy (těžkými kovy, halogenderiváty
uhlovodíků, houbami) – v takovém případě jde o hepatotoxický ikterus.
Vzácně může jít o enzymopatii - metabolickou vadu, způsobenou vrozeným
deficitem enzymu glukuronosyltransferasy. V takovém případě nemůže proběhnout
konjugace bilirubinu v játrech a nekonjugovaný bilirubin se usazuje v jádrech
mozkové tkáně, kterou výrazně poškozuje (tzv. Criglerův-Najjarův jádrový ikterus).
K úmrtí dochází již v kojeneckém, nebo dětském věku.
Úloha 61.1
U dvacetileté pacientky se náhla objevila žloutenka. Udává, že ve zbarvení stolice
žádné změny nenastaly a vyšetření ukázalo, že hladina konjugovaného bilirubinu je
normální, hladina celkového bilirubinu je však zvýšená. Příčinou ikteru je:
a) poškození hepatocytů
b) žlučové kameny
c) hemolýza
d) nádor ve žlučových cestách
Řešení:
Konjugaci bilirubinu s glukuronátem zajišťují hepatocyty: pracují správně, protože
hladina konjugovaného bilirubinu je normální. Žlučové cesty nejsou ucpány
žlučovými kameny ani nádorem, protože zbarvení stolice je normální, čili žluč odtéká
do střeva. Správná odpověď je c) – hemolýza. Velké množství rozpadlých erytrocytů
vyvolá rychlou tvorbu bilirubinu, všechen nestačí játra konjugovat s glukuronátem,
proto je hladina celkového bilirubinu zvýšená.
Úloha 61.2
Která z uvedených sloučenin zvýší koncentraci iontů (H+) a tím stimuluje uvolnění
kyslíku z molekuly hemoglobinu ve tkáních?
a) 2,3-bisfosfoglycerát
b) kyselina uhličitá
c) hydrogenuhličitan
d) fosfát
e) voda
Řešení:
Odpověď b), kyselina uhličitá. Dýcháním buněk ve tkáních se uvolňuje CO2, vstupuje
do erytrocytů a katalyzovanou reakcí s vodou vytvoří kyselinu uhličitou, H2CO3. Ta
disociuje a uvolněné ionty (H+) uvnitř erytrocytu snižují afinitu hemoglobinu ke
kyslíku. Ten se z oxyhemoglobinu uvolňuje a je k dispozici pro dýchání buněk ve
tkáních.
775
62. ENZYMY
Enzymy jsou biokatalyzátory, bílkoviny, urychlující biochemické reakce v tělech
organismů. Stejnou funkci plní také ribozymy, ribonukleové kyseliny s katalytickou
funkcí, ovšem na tomto místě se budeme věnovat mnohem rozšířenější skupině,
bílkovinným enzymům.
Enzymy urychlí biochemickou reakci tím, že sníží její aktivační energii vhodnou
prostorovou interakcí funkčních skupin enzymu se substrátem, výchozí látkou
reakce. Reakce, která by jinak probíhala dostatečně rychle až za vysoké teploty,
probíhá při enzymové katalýze potřebnou rychlostí už za tělní teploty. Rozhodně
však enzym, coby katalyzátor, nemůže ovlivnit rovnováhu reakce a probíhat mohou
samozřejmě jen takové děje, které jsou termodynamicky možné.
V celé široké škále enzymů (u živočichů přes 3000, u mikroorganismů přes 2000)
jsou nejméně zastoupeny jednoduché enzymy, jejichž molekuly jsou tvořeny pouze
bílkovinou. Drtivou většinu představují složené enzymy, holoenzymy, jejichž molekula
je tvořena bílkovinnou částí, apoenzymem a nebílkovinnou složkou, kofaktorem.
Kofaktorem může být ion kovu, ale velice často i složitá organická molekula.
Holoenzym = apoenzym + kofaktor
Rozlišujeme dvě kategorie kofaktorů, koenzymy a prostetické skupiny.

Koenzym je k apoenzymu poután volně, takže se od něho může oddělit. Během
biochemické reakce je koenzym chemicky pozměněn, odpoutá se od apoenzymu a
připojí se k odlišnému apoenzymu, s nímž katalyzuje jinou biochemickou reakci. To
vlastně znamená, že v novém enzymu funguje jako substrát, látka, která bude
(společně s jinou látkou) přeměňována, takže koenzymy hrají úlohu tzv. kosubstrátů.
Prostetická skupina je organická molekula, poutaná k apoenzymu pevně, nemůže se
od něho odpojit a je tedy trvalou součástí holoenzymu.
Významnou vlastností enzymů je jejich specifita. Substrátová specifita se projevuje
tím, že enzym na sebe naváže a pak přemění jen určitou organickou molekulu, určitý
substrát. Některé enzymy jsou extrémně specifické, například glukokinasa naváže a
fosforyluje jen molekulu D-glukosy, zatímco méně specifická hexokinasa přeměňuje i
další hexosy. Termín „fosforyluje“ znamená, že esterifikuje některou hydroxylovou
skupinu molekuly cukru, čili naváže na ní fosfát, zbytek kyseliny fosforečné (PO32-).
Takové reakce patří k nejběžnějším.
Specifita účinku spočívá v tom, že enzym katalyzuje jen jednu biochemickou reakci,
takže molekulu substrátu přemění jen na konkrétní produkt. Jestliže má být stejný
substrát přeměněn na jiný produkt, je k tomu potřeba jiný druh enzymu, který
katalyzuje jinou reakci, ale je specifický pro stejný substrát.
STRUKTURA A ČINNOST MOLEKULY ENZYMU
O chemických složkách molekul enzymů už nějaké informace známe, nyní si

objasníme, jaké funkční části molekula enzymu má a jak pracuje.
Aktivní místo enzymu
Vlastní katalytické reakce se neúčastní celá makromolekula enzymu, reakce probíhá

jen v její části, zvané aktivní místo (aktivní centrum) enzymu. Musí obsahovat takové
776
uspořádání aminokyselinových zbytků, které vytvoří vazné místo pro molekulu

substrátu, která je tu poutána nekovalentními vazbami (především vodíkovými a
iontovými vazbami). Součástí aktivního místa enzymu je katalytické centrum,
obsahující kofaktor, který se účastní reakce. V případě jednoduchých enzymů bez
kofaktoru, jako jsou například proteasy, štěpící peptidové vazby v molekulách
bílkovin, je katalytické centrum tvořeno samotnými aminokyselinovými zbytky.
Aktivní místo enzymu má ještě další význam. Mnohé biochemické reakce
mohou probíhat pouze v nepolárním prostředí, které může být vytvořeno právě
v aktivním místě enzymu z hydrofobních aminokyselinových zbytků, ačkoli povrch
molekuly enzymu je hydrofilní.
Průběh katalytické reakce v aktivním místě enzymu můžeme zapsat schématem:
S + E [E – S] E + P
Substrát Enzym Komplex enzym-substrát Enzym Produkt
Molekula substrátu se naváže do aktivního místa enzymu a vznikem těchto

nekovalentních vazeb se uvolňuje vazebná energie. Vzniká energeticky bohatší
komplex enzym – substrát, v němž dochází ke štěpení kovalentních vazeb molekuly
substrátu a na tento děj se vazebná energie spotřebovává. Vznikem nových vazeb
v molekule produktu se opět energie uvolní, regeneroval se enzym, z jehož aktivního
místa se uvolní molekula (nebo molekuly) produktu.
Mechanismus působení enzymu vysvětlují dvě teorie, některé enzymy se chovají
spíše podle první z nich, většina enzymů spíše podle té druhé.
Teorie „zámku a klíče“ (komplementarity)

Teorie předpokládá, že aktivní místo enzymu má trvalou prostorovou stavbu, do které
substrát zapadá, jako klíč do zámku. Vysvětluje, proč se větší, nebo geometricky
nevhodné molekuly substrátu do aktivního místa enzymu nenavážou. Dokonce ani
tehdy, jestliže je geometrie molekuly substrátu správná, ale nevhodné funkční
skupiny nemohou interagovat s funkčními skupinami enzymu.
Teorie indukovaného přizpůsobení

Podle této teorie aktivní místo enzymu bez přítomnosti substrátu není
komplementární k molekule substrátu a enzym se nachází v neaktivním stavu.
Navázáním molekul substrátu nastává vazebná interakce mezi funkčními skupinami
substrátu a aktivního místa enzymu. To vede ke změně konformace bílkovinné
struktury v oblasti aktivního místa enzymu. Konformační změnou získá aktivní místo
enzymu komplementární povrch k molekule substrátu, vznikl komplex enzym –
substrát, enzym byl převeden do aktivního stavu a katalyzuje reakci. Molekula
enzymu je v tomto stavu nestabilní a má tendenci získat původní konformaci. To je
možné až po vypuzení molekuly produktu (nebo substrátu, reakce jsou zvratné).
777
ENZYMOVÁ KINETIKA
Studuje rychlost enzymových reakcí a její ovlivnění dalšími faktory. Základním

vztahem v enzymové kinetice je rovnice Michaelise – Mentenové, vyjadřující
počáteční rychlost biochemické reakce:
Vmax . [S]
Rovnice Michaelise – Mentenové: v =
KM + [S]
v = počáteční rychlost reakce

Vmax = maximální možná rychlost reakce (značí se též Vlim, limitní rychlost)
KM = Michaelisova konstanta
[S] = koncentrace substrátu
Grafem rovnice Michaelise – Mentenové je

rovnoosá hyperbola, kde na souřadnici (x)
vynášíme koncentraci substrátu a na
souřadnici (y) rychlost reakce.
Z grafu vidíme, že s rostoucí koncentrací
substrátu zpočátku prudce narůstá reakční
rychlost, později už jen pomalu, až dosáhne
maximální možné hodnoty (Vmax). Někdy se
používá termín limitní rychlost (Vlim),
protože hyperbola nemá maximum, ale
limituje k určité hodnotě. Klíčovým pojmem je Michaelisova konstanta (KM).
Michaelisova konstanta odpovídá koncentraci substrátu, při níž dosáhne rychlost

enzymové reakce poloviny maximální možné rychlosti (Vmax/2). Charakterizuje
každou dvojici enzym-substrát, takže konkrétní enzymová reakce má tolik
Michaelisových konstant, kolik má substrátů.
Jestliže je hodnota Michaelisovy konstanty vysoká, pak to znamená, že je nutná

vysoká koncentrace substrátu k tomu, aby bylo dosaženo poloviny maximální možné
rychlosti reakce, tedy aby byla substrátem nasycena polovina aktivních míst enzymu.
To znamená, že enzym má nízkou afinitu k substrátu. Jestliže tento enzym má
specifitu pro ještě pro jiný substrát, s nižší hodnotou (KM), pak s tímto substrátem
bude probíhat konkurenční reakce přednostně, vyšší rychlostí. Hodnoty (KM) se
pohybují nejčastěji v rozmezí (KM = 10-6 až 10-2 mol.dm-3).
Rovnici Michaelise – Mentenové lze jednoduchou úpravou převést na jiný tvar, jehož
graf má podobu přímky a z té lze snáze získat hodnou (KM) a (Vmax). Požadovaný
tvar se odvodí jako převrácená hodnota rovnice Michaelise - Mentenové.
Vmax . [S]
Rovnice Michaelise – Mentenové: v =
KM + [S]
Převrácená hodnota:
778
1 KM + [S] KM [S]
= = +
v Vmax . [S] Vmax . [S] Vmax . [S]
V rovnici nyní osamostatníme člen (1/[S]):
1 KM 1 [S]
= . +
v Vmax [S] Vmax . [S]
Získáme tvar, označovaný jako rovnice Lineweavera – Burka (čti Lajnvívra – Berka).
1 KM 1 1
= . +
v Vmax [S] Vmax
y = a . x + b
Vidíme parametrickou rovnici přímky a vpravo

její graf.
Na osu (x) se vynese převrácená hodnota
koncentrace substrátu (1/[S]), na osu (y)
převrácená hodnota počáteční reakční
rychlosti (1/v). V místě, kde přímka protíná osu
(y), se nachází převrácená hodnota maximální rychlosti (1/Vmax). Na ose (x) přímka
vytíná převrácenou hodnotu Michaelisovy konstanty (1/KM). Tangenta úhlu (α), který
svírá přímka s osou (x), má hodnotu (KM/Vmax) a slouží k výpočtu Michaelisovy
konstanty.
Uvedenou linearizací (převedením na přímkovou závislost) získáme potřebné
hodnoty přehledně a rychle, ale zároveň se do výsledku ve větší míře promítají
nepřesnosti měření. S použitím počítačových programů lze bez problémů vyhodnotit
přímo závislost tvaru hyperboly, z původní rovnice Michaelise – Mentenové. Tam,
kde vhodné vybavení k dispozici nemáme, je na místě využít rovnice Lineweavera –
Burka a jejího grafu.
Aktivita enzymu
Vyjadřuje, jak rychle enzym katalyzuje danou reakci a používáme k tomu dvě
veličiny.
Číslo přeměny (molekulární aktivita) enzymu = katalytická konstanta (kcat)

To je počet molekul substrátu, které přemění molekula enzymu za časovou jednotku
na produkt, jestliže je enzym zcela nasycen substrátem. Abychom mohli tuto veličinu
stanovit, musíme znát molekulovou hmotnost a tím i molární koncentraci enzymu.
Jestliže ji neznáme, musíme použít jiné vyjádření aktivity enzymu.
779
Katalytická aktivita
Vyjadřuje se v jednotkách katal (1 kat). Je to aktivita enzymu, který přemění 1 mol
substrátu za 1 sekundu. Reálně použitelná jednotka je mikrokatal (µkat) a nanokatal
(nkat).
Závislost aktivity enzymu na teplotě a hodnotě pH

Pro biochemické reakce platí stejné kinetické principy, jako pro kterékoli jiné
chemické reakce, takže rychlostní konstanta reakce je závislá na teplotě, s rostoucí
teplotou reakční rychlost prudce vzrůstá. Jenže je tu jedno specifikum. Enzymy jsou
proteiny a zahříváním denaturují, denaturovaný protein reakci nekatalyzuje. Roli
hraje i časový faktor, jak dlouho působí denaturační teplota. Proto pro každý enzym
existuje teplotní optimum, v němž je jeho aktivita nejvyšší. U enzymů, působících
v těle teplokrevných živočichů, se teplotní optimum nachází kolem 37°C.
Extrémní hodnoty pH bílkovinu enzymu denaturují, ovšem i mírnější změny pH

mohou aktivitu ovlivnit. Vyvolávají změnu nábojů v aktivním místě enzymu, nebo
v substrátu. U většiny enzymů má závislost aktivity na hodnotě pH charakter
Gaussovy křivky, s úzce vymezeným optimem pH. Enzym pepsin, působící
v kyselém prostředí žaludku, má optimum pH = 1,5, jinou proteasou (enzymem,
štěpícím bílkoviny), je trypsin, působící v zásaditém prostředí tenkého střeva a jeho
optimum pH = 7,7.
U menšího počtu enzymů má závislost aktivity na hodnotě pH charakter sigmoidní
křivky, s prodlevou v horizontálním směru. To je třeba příklad enzymu cholinesterasy,
která rozkládá acetylcholin a tím ukončuje přenos nervového vzruchu na synapsích a
neuromuskulárních ploténkách. Cholinesterasa je velice citlivá v kyselém prostředí,
ale při hodnotách pH = 7 až 10 je její aktivita maximální. Pochopitelně, ještě vyšší
hodnota pH už enzym denaturuje a jeho aktivita klesá.
Úloha 62.1
Enzym laktátdehydrogenasa katalyzuje redukci ketokyseliny pyruvátu redukovaným
koenzymem (NADH + H+) na kyselinu mléčnou, laktát a uvolní se koenzym (NAD+).
Kolik Michaelisových konstant má laktátdehydrogenasa?
780
Řešení:
Čtyři, jednu hodnotu (KM) pro každý substrát a pro každý směr reakce. Nesmíme
zapomenout, že koenzym je také substrát (kosubstrát), k enzymu se připojí, vstoupí
do aktivního místa a od enzymu se opět odpojí.
Úloha 62.2
Enzym má pro určitý substrát hodnotu Michaelisovy konstanty (KM = 1.10-3 mol.dm-3).
Vyjádřete počáteční reakční rychlost (v) relativně (vzhledem k maximální možné
rychlosti reakce Vmax), jestliže koncentrace substrátu je [S] = 5 . 10-3 mol.dm-3.
Řešení:
Zadané hodnoty dosadíme do rovnice Michaelise – Mentenové.
Počáteční rychlost reakce dosáhne 83% maximální možné rychlosti (Vmax).
ENZYMOVÉ EFEKTORY
To jsou chemické látky, které ovlivňují rychlost enzymové reakce. Jestliže reakci
brzdí, jde o inhibitory, jestliže ji urychlí, jedná se o aktivátory.
Inhibice enzymů
Irreverzibilní, nevratná inhibice nastane tehdy, jestliže inhibitor zničí molekulu

enzymu tím, že se na ni naváže pevnou kovalentní vazbou, která se nedá rozštěpit.
Inhibitory cholinesterasy jsou organofosfáty, například diisopropylfluorfosfát, které
reagují s hydroxylovými
skupinami serinových zbytků a
nevratně enzym vyřadí
z činnosti. Připomeňme
z organické chemie, že méně
toxické organofosfáty slouží
jako insekticidy k hubení
hmyzích škůdců, toxičtější
představují nervově paralytické
bojové chemické látky.
Reverzibilní, vratná inhibice enzymu nastává, jestliže inhibitor nezničí molekulu

enzymu, protože se na ni naváže dočasně, nekovalentní vazbou. Rozlišujeme
několik typů reverzibilní inhibice:
Inhibice nadbytkem substrátu
Kompetitivní inhibice
Akompetitivní inhibice
Smíšená a nekompetitivní inhibice
781
Inhibice nadbytkem substrátu

Za normálních okolností se v aktivním místě enzymu váže jedna molekula substrátu.
Při vysokých koncentracích substrátu
však někdy zjišťujeme, že došlo
k poklesu počáteční reakční rychlosti.
Do oblasti aktivního místa enzymu se
vměstná více molekul substrátu a
reakční centrum zablokují.
Kompetitivní inhibice
Inhibitor soutěží se substrátem o vazné místo v aktivním místě enzymu. K této situaci
dochází, jestliže je inhibitor strukturně podobný substrátu, takže může být poután
v aktivním místě enzymu. Pochopitelně, komplex enzym – inhibitor žádný produkt
reakce neposkytuje.
Kompetice je soutěž, do aktivního místa enzymu vstoupí buď molekula substrátu,
nebo inhibitoru. Aby se rychlost reakce nesnížila, je nutné zvýšit koncentraci
substrátu, který pak s vyšší pravděpodobností vstoupí do aktivního místa enzymu.
Znamená to, že hodnota Michaelisovy konstanty (KM) se zvyšuje. Inhibitor však
molekulu enzymu nepoškozuje, takže jeho aktivita zůstává zachována, a proto
hodnota maximální rychlosti (Vmax) se nemění.
782
Akompetitivní inhibice
Inhibitor se neváže na samotnou molekulu enzymu, ale až na komplex enzym –
substrát. Jestliže je inhibitor navázán, pak se tento komplex na produkt už
nepřemění. Projeví se to současným poklesem hodnoty (KM) i (Vmax).
Smíšená inhibice
Inhibitor nesoutěží se substrátem o v aktivní místo enzymu, naváže se na enzym
kdykoli i na jiném místě, takže se může vázat i na komplex enzym – substrát. Vyjádřit
rychlost enzymové reakce pak může být složité. Jednoduché je však ve speciálním
případu smíšené inhibice, kdy inhibitor se váže se stejnou afinitou na samotný enzym
i na komplex enzym – substrát. Tuto situaci označujeme jako nekompetitivní inhibici
a projevuje se snížením maximální rychlosti reakce (Vmax), při zachování hodnoty
Michaelisovy konstanty (KM).
Aktivace enzymů
Aktivace chráněním enzymu

Jako aktivátory enzymů působí látky, chránící (-SH) skupiny cysteinových zbytků
enzymu před oxidací. Je to samotná aminokyselina cystein, nebo tripeptid glutathion,
obsahující cysteinový zbytek.
Aktivace proteolýzou
Některé enzymy jsou vytvářeny v neaktivní formě, jako tzv. zymogeny (proenzymy) a
aktivovány jsou teprve v místě, kde mají působit.
Příkladem je zymogen trypsinogen
obsažený v pankreatické šťávě, který je
aktivován až po sekreci do tenkého
střeva, působením enzymu
enteropeptidasy (enterokinasy).
Tento střevní enzym provádí proteolýzu,
rozštěpení kovalentní peptidové vazby
v molekule trypsinogenu. Tím z molekuly
trypsinogenu odštěpí krátký,
hexapeptidový řetězec a navodí změnu
konformace zbylé molekuly, v níž se do
vzájemné blízkosti dostanou
aminokyseliny (His, His, Ser). Ty společně
vytvoří aktivní místo enzymu, vznikl aktivní
enzym trypsin, který v tenkém střevě štěpí
polypeptidové řetězce (pokračuje v trávení
bílkovin, započatém pepsinem v žaludku).
Aktivace kovovými ionty

Mnohé biochemické děje vyžadují přítomnost kationtů, často (Mg2+, Ca2+), i dalších.
Ty se někdy stávají součástí aktivního místa enzymu, jindy působí na úrovni
substrátu. Tak například, aktivace mnoha enzymů v kaskádě srážení krve vyžaduje
ionty (Ca2+), přenos fosfátů typicky vyžaduje přítomnost iontů (Mg2+), které tak
aktivují enzymy, kinasy.
783
Aktivace organickými molekulami

Typická je aktivace enzymů nukleotidy a k nejznámějším z nich patří cAMP, cyklický
adenosinmonofosfát. Molekulu tohoto cyklického nukleotidu tvoří cukr D-ribosa, na
kterou je vázána dusíkatá báze adenin a hydroxylové skupiny v poloze 3´a 5´jsou
esterifikovány společnou molekulou kyseliny fosforečné.
Molekula cAMP
hraje zpravidla roli
„druhého posla“,
přenáší uvnitř
buňky signál
„prvního posla“,
například hormonu
adrenalinu, který se
váže ke svému
receptoru na vnější
straně plazmatické
membrány buňky. Molekula cAMP pak uvnitř buňky aktivuje proteinkinasy, enzymy,
které fosforylují další bílkoviny, většinu z nich tím aktivují, některé naopak deaktivují.
Příkladem může být enzym proteinkinasa A, tetramer, tvořený dvěma regulačními a
dvěma katalytickými podjednotkami. Tetramerní enzym je neaktivní, protože aktivní
místa katalytických podjednotek jsou skryta, stíněna. Regulační podjednotky mají
vazné místo pro cAMP a jeho navázáním dojde k disociaci tetrameru. Tím se odkryjí
aktivní místa katalytických podjednotek a aktivní proteinkinasa A katalyzuje
fosforylaci proteinů.
Úloha 62.3
Pokuste se objasnit, proč slinivka břišní, pankreas, vytváří neaktivní formu enzymu,
zymogen trypsinogen.
Řešení:
Aktivní enzym trypsin štěpí bílkoviny, takže by rozložil bílkovinné struktury
samotného pankreatu. Vzniká tedy v neaktivní formě jako trypsinogen a po vyloučení
do tenkého střeva (dvanáctníku) je aktivován. Střevní stěna je před působením
proteolytických enzymů chráněna, takže štěpení polypeptidů z potravy probíhá jen
v žaludečním a střevním luminu.
REGULAČNÍ ENZYMY
Některé enzymy disponují ještě dalšími vlastnostmi, které je předurčují pro regulaci
biochemických pochodů v organismu. Allosterické enzymy mění metabolické
pochody v buňkách v řádu sekund, kovalentně modifikované enzymy v řádu minut.
Allosterické enzymy
Molekuly těchto enzymů jsou tvořeny spojením několika podjednotek, protomerů,

jejichž konformační stavy se navzájem ovlivňují. Každý protomer má tři druhy
vazných míst: do aktivního místa se váže substrát, v jiné části protomeru je vazné
místo pro aktivátor a v další části vazné místo pro inhibitor.
784
Molekula enzymu se může nacházet ve dvou hraničních stavech (formách). Stav R

(„relax“) představuje aktivní, katalytickou formu, která váže substrát, popřípadě i
aktivátor. Vazné místo pro inhibitor je tu deformováno. Naproti tomu stav T („tense“)
představuje neaktivní, inhibovanou formu, kdy enzym nekatalyzuje reakci. Protomery
vážou inhibitor, ale vazné místo pro substrát a pro aktivátor je deformované.
Při přechodu ze stavu R do stavu T, či opačně, nastává postupně změna konformace
všech protomerů. Rozhodují aktuální koncentrace látek v místě enzymu: na jedné
straně substrát a aktivátor stabilizuje stav R, na druhé straně inhibitor stabilizuje stav
T.
Charakteristickým rysem allosterických enzymů je kooperativní efekt, projevující se

sigmoidní křivkou závislosti reakční rychlosti na koncentraci substrátu. Při nízkých
koncentracích substrátu je enzym ve stavu T, reakce prakticky neprobíhá a substrát
má příležitost hromadit se v buňce. S jeho rostoucí koncentrací se některá molekula
substrátu dostane do aktivního místa enzymu a změní konformaci dané podjednotky.
Reakce začne být pomalu katalyzována, ale zároveň změněná konformace jedné
podjednotky navozuje změnu konformace dalších podjednotek. Najednou se naváže
velké množství substrátu do aktivního místa a rychlost enzymové reakce prudce
roste, dokud se substrátem nenasytí všechna vazná místa enzymu. Nyní se enzym
nachází ve stavu R.
V přítomnosti inhibitoru má sigmoidní křivka allosterického enzymu ještě větší
prodlevu, naopak, v přítomnosti aktivátoru vzrůstá reakční rychlost i při nízkých
koncentracích substrátu, takže křivka získává charakter hyperboly a reakce se blíží
kinetice Michaelise – Mentenové. Tím je zároveň řečeno, že reakce, katalyzované
allosterickými enzymy, se obecně neřídí rovnicí Michaelise – Mentenové.
Zásadní význam mají allosterické enzymy v regulaci metabolických drah.
Nejběžnějším regulačním
mechanismem je inhibice
zpětnou vazbou.
V metabolické dráze se
přeměňuje substrát (ve
schématu přes
meziprodukty A,B,C,D,
pomocí enzymů E1 až E5) na produkt metabolické dráhy. Ten už není substrátu
strukturně vůbec podobný. Jestliže se ale v buňce hromadí, není důvod, aby se dál
vytvářel. Proto tento produkt reakce působí jako allosterický inhibitor, který inhibuje
hned první enzym metabolické dráhy a ta se zastaví, dokud se produkt metabolické
dráhy (inhibitor) v buňce nespotřebuje.
785
Kovalentně modifikované enzymy
Nejběžnější kovalentní modifikací enzymů je fosforylace hydroxylových skupin

serinových zbytků, ve většině případů se takto enzym aktivuje. Reakci katalyzují
enzymy kinasy, za spotřeby molekuly ATP, adenosintrifosfátu, z níž se na fosforylaci
použije jeden fosfát. Regulace
metabolismu vyžaduje i možnost
opačného pochodu, defosforylace,
kterou katalyzují enzymy fosfatasy.
Schéma ukazuje příklady takových
reakcí při řízení metabolismu
glykogenu, polysacharidu,
sloužícího jako metabolická
zásobárna pro uvolňování glukosy.
Hormonálním podnětem pro štěpení
svalového glykogenu je adrenalin,
pro štěpení jaterního glykogenu také
hormon adrenalin, nebo hormon
glukagon. Po vazbě na receptor se
prostřednictvím G proteinu aktivuje
adenylátcyklasa, produkující
molekuly „druhého posla“,
cyklického adenosinmonofosfátu
(cAMP).
Víme už, že tato molekula je
allosterickým aktivátorem
proteinkinasy A, jejíž tetramer se
rozkládá a tím se uvolní katalytické
podjednotky aktivní proteinkinasy A.
Ta pak aktivuje fosforylací enzym
fosforylasakinasu a její aktivní forma provádí další kovalentní modifikaci, fosforylaci
fosforylasy b. To je dimerní molekula se slabší katalytickou aktivitou, která se
fosforylací mění na aktivnější fosforylasu a. Tento enzym pak katalyzuje štěpení
glykogenu za účasti anorganického fosfátu na glukosa-1-fosfát, který může být
metabolizován. Platí také, že každá reakce v kaskádě zesiluje hormonální signál,
takže jen malý počet molekul hormonů vyvolá uvolnění velikého množství glukosa-1-
fosfátu z glykogenových zásob.
Zároveň jsou ale fosforylované formy enzymů průběžně defosforylovány
(deaktivovány) fosfoproteinfosfatasou, takže přestane-li působit hormonální podnět,
přestane být dále štěpen také glykogen.
IZOENZYMY
To jsou různé formy enzymu téhož organismu, které katalyzují stejnou reakci, ale
mají trochu odlišné aminokyselinové složení, protože je kóduje několik odlišných
genů. Liší se svoji afinitou k určitému substrátu, liší se aktivitou a liší se výskytem
v orgánech, tkáních, nebo buněčných organelách.
Například, enzym laktátdehydrogenasa má molekulu tvořenou ze čtyř podjednotek
(M) a (H) a vytváří pět izoenzymů: M4, M3H1, M2H2, M1H3, H4. V kosterních svalech a
786
srdeční tkáni převažuje M4 s velkou afinitou k pyruvátu, jehož molekulu pak enzym
redukuje na laktát, kyselinu mléčnou. V játrech převažuje izoenzym H4 s velkou
afinitou k laktátu, jenž je zde enzymem oxidován na pyruvát, kyselinu pyrohroznovou.
Jestliže se v krvi výrazně zvýší hladina určitého izoenzymu, specifického pro
některou tkáň, může to svědčit o poškození takové tkáně.
VYUŽITÍ ENZYMŮ
Potravinářství
Enzymových reakcí využívá řada potravinářských výrob, některé využívají endogenní
enzymy (v bakteriích, kvasinkách), jiné zase exogenní enzymy, izolované
z biologického materiálu.
Enzymy hydrolyzující škrob umožňují ze škrobu vytvářet sladidla, ztužovací látky. Lze
získat glukosový sirup a v něm ještě část glukosy přeměnit na sladší fruktosu.
Enzym chymosin se používá při výrobě sýrů, štěpí jeden z druhů bílkoviny kaseinu a
tím vyvolá koagulaci kaseinových micel v mléčné emulzi.
Enzym β-galaktosidasa štěpí disacharid laktosu v mléce a umožňuje tak výrobu
bezlaktosových výrobků pro jedince trpící intolerancí laktosy.
Nepotravinářské technologie
Biodetergenty jsou prací prostředky s přísadou enzymů, které štěpí (podle druhu
použitých enzymů) znečištěniny na lépe rozpustné látky s nižší molekulovou
hmotností, které se praním už snadno odstraní.
Ve výrobě krmiv pro hospodářská zvířata se pomocí enzymů zvyšuje stravitelnost
celulosových krmiv pro monogastrická zvířata, která celulosu neštěpí (polygastrická
také ne, ale mají v předžaludcích mikroorganismy, které celulosu štěpí). Pomocí
celulasy a hemicelulasy se celulosa rozštěpí na stravitelnější, kratší řetězce.
Stanovení glykémie, koncentrace glukosy v krvi, pomocí enzymu glukosaoxidasy, se
využívá v klinických laboratořích i testech pro diabetiky.
Farmakologie
Enzymy jsou bílkoviny, proto je nelze aplikovat perorálně, protože by byly v žaludku
rozštěpeny. Lze však použít vhodnou lékovou formu, tobolku, která se v žaludku
nerozloží a enzym se uvolní až v příslušných oddílech střeva.
Jinou metodou je mikroenkapsulace enzymů, kdy se enzymy „zabalí“ do váčků
z fosfolipidů, lipozomů. Ty propouštějí substrát i produkt reakce, ale enzym zůstane
„uvězněn“ uvnitř váčku. Membrána lipozomu může být opatřena lektinem, takže
váčky budou vychytávány v určité tkáni, jejíž buňky mají pro daný lektin specifické
receptory. Tak je možné enzym selektivně dopravit do tkáně, kde má působit.
Trypsin a chymotrypsin
To jsou enzymy štěpící bílkoviny, které se používají v lokální aplikaci na odstranění
hnisu, krevních sraženin a nekrotizované tkáně. Živé buňky produkují inhibitory
těchto enzymů, takže se funkční tkáň se nepoškozuje.
Hyaluronidasa
Tento enzym štěpí glykosaminoglykany pojivových tkání, proto se injekčně aplikuje
s lokálním anestetikem do podkoží a svalu. Tkáň se stane propustnější, to umožní
rychlé odstranění hematomů a edémů.
787
Aktivátory plazminogenu
Plazminogen je jimi přeměňován na plazmin, který štěpením fibrinu rozpouští krevní
sraženiny. Aplikace samotného plazminu by vyvolala krvácivé stavy, proto je vhodné
aktivovat jej jen v určitém místě. Jako aktivátor se používá bakteriální streptokinasa,
nebo rekombinantní TPA (aktivátor tkáňového plazminogenu, připravený metodami
genového inženýrství).
Cytostatika
V léčbě některých nádorových onemocnění (akutní lymfoblastické leukémie, lymfomů
lymfoblastického typu) se používá bakteriální asparaginasa. Aplikuje se intravenózně
a rozkládá aminokyselinu asparagin (Asn) na aspartát a amoniak. Léčba je založena
na poznatku, že nádorové buňky ztratily schopnost syntetizovat asparagin, takže jsou
závislé na jeho příjmu z okolí, narozdíl od zdravých buněk, které si jej syntetizují.
Enzymová imunoanalýza (ELISA)
Zkratka pochází z anglického označení metody (enzyme-linked immunosorbent

assay).
Metoda umožňuje kvalitativně i kvantitativně
stanovit například určitý antigen ve složité
směsi, za pomoci protilátek. Můžeme takto
zjistit třeba peptidový hormon
choriogonadotropin v moči těhotné ženy.
Reakci lze provést kvalitativně jako rychlý
těhotenský test, kvantitativní stanovení
antigenu už vyžaduje spektrofotometr.
Ve schématu vidíme mikrotitrační destičku,
v jejíchž jamkách jsou k povrchu vázány
(imobilizovány) molekuly protilátky,
specifické proti stanovovanému antigenu.
Přidá se roztok vzorku a poté se destička
promyje, aby se odstranily nenavázané
složky. V dalším kroku se přidá roztok
detekčních protilátek, které rozpoznávají jiné
epitopy stejného antigenu a navážou se za
vzniku „sendvičové“ struktury. Nakonec se přidají protilátky s navázaným enzymem,
které se specificky vážou na detekční protilátku. Vázaným enzymem je zpravidla
křenová peroxidasa, která rozkládá peroxid vodíku a oxiduje leukoformu (bezbarvou
formu) látky na barvivo. Intenzita zbarvení roztoku se měří spektrofotometricky a je
přímo úměrná množství antigenu, který se navázal na imobilizovanou protilátku.
KLASIFIKACE ENZYMŮ
Nejstarší názvy enzymů jsou triviální (pepsin, trypsin, ptyalin apod.) a nevypovídají
nic o biochemické reakci, kterou katalyzují. Ani později zavedené názvy, které už
vyjadřují druh substrátu a mají koncovku –asa, nevyjadřují, jakou reakci enzym
katalyzuje (peroxidasa). To řeší až běžně používané doporučené názvy, které
788
zavedla mezinárodní biochemická unie (IUB). V názvu je zahrnut druh substrátu a typ
katalyzované reakce (alkoholdehydrogenasa).
Aby bylo možné jednoznačně klasifikovat velký počet enzymů, navrhla enzymová
komise systémové názvosloví enzymů. Enzymy jsou v této klasifikaci rozděleny
v enzymovém katalogu do šesti enzymových tříd a každému enzymu je přidělen
čtyřčíslicový kód s počátečními písmeny EC. První číslice značí enzymovou třídu
(1 až 6), druhá číslice podtřídu, třetí podpodtřídu a čtvrtá je pořadí enzymu v
podpodtřídě zapsané v enzymovém katalogu.
Enzymová třída charakterizuje základní typ biochemické reakce:
Podívejme se na přesné, katalogové zařazení enzymu, který nese doporučený název

laktátdehydrogenasa:
EC 1.1.1.27
pořadové číslo enzymu

podpodtřída, využívající v roli akceptoru koenzym NAD+, nebo NADP+
podtřída, využívající jako substrát (donor) skupinu –CH2-OH
třída oxidoreduktasy, katalyzující oxidační a redukční reakce
Systémový název enzymu pak zní: L-laktát: NAD+ - oxidoreduktasa.

Obecně: Donor : akceptor – oxidoreduktasa
Vidíme, že systémové názvy jsou poněkud těžkopádné, proto se v biochemickém
textu běžně používají doporučené názvy.
1. třída: Oxidoreduktasy
Tyto enzymy katalyzují redoxní děj, buď přenos elektronů ze substrátu (donoru) na
akceptor, pak se označují jako reduktasy, nebo katalyzují přenos vodíku z donoru na
akceptor, pak jim říkáme dehydrogenasy.
789
Pyridinnukleotidové dehydrogenasy
Využívají koenzymy, jejichž
molekulu tvoří dva nukleotidy,
spojené pomocí fosfátových
zbytků (připomeňme, že nukleotid
je tvořen cukrem, zde D-ribosou,
na kterou se váže dusíkatá báze
a fosfát). Jeden z nukleotidů
obsahuje jako dusíkatou bázi
pyridinovou sloučeninu
nikotinamid (vitamin B3), druhý
obsahuje adenin. Jestliže
zbytkem (R) v adeninovém
nukleotidu je atom vodíku, pak se
jedná o koenzym, zvaný nikotinamidadenindinukleotid, (NAD+). Jestliže zbytkem (R)
je fosfát, pak jde o nikotinamidadenindinukleotidfosfát (NADP+). Znaménko (+) ve
zkratce koenzymu vyjadřuje, že dusíkový atom pyridinového nukleotidu nese kladný
náboj.
Vlastní redoxní děj
probíhá na pyridinové
bázi, nikotinamidu, kde
(NAD+), nebo (NADP+)
představuje oxidovanou
formu koenzymu, která
přijímá vodík ze substrátu.
Na příkladu enzymu
laktátdehydrogenasy vidíme, že substrát, molekula laktátu, poskytuje hydridový anion
a posunem elektronů se zruší kladný náboj na pyridinovém heterocyklu, atom dusíku
pak nese volný elektronový pár. Odštěpením kationtu (H+) z hydroxylové skupiny
laktátu se vytvoří molekula ketokyseliny pyruvátu a odštěpený kation (H+) provází
molekulu redukovaného koenzymu. Proto ho zapisujeme jako NAD(P)H + H+, byť pro
jednoduchost v biochemickém textu též používáme i zjednodušený zápis NAD(P)H.
Redukovaná forma koenzymu představuje tzv. metabolický vodík, protože koenzym
se od daného enzymu může odpoutat,
připojit se k jinému enzymu a
poskytnout vodík pro redukci jiného
substrátu.
Přenos vodíku zajišťuje jak koenzym (NAD+), tak i (NADP+), přesto jejich úloha
v metabolismu není stejná. Adeninový nukleotid, podle toho, zda poutá, nebo
nepoutá fosfát, je specificky rozpoznáván bílkovinnou částí určité dehydrogenasy.
Koenzym (NAD+) je kofaktorem dehydrogenas, které v katabolických
(odbourávacích) pochodech oxidují substráty a vytvořená redukovaná forma
(NADH+H+) pak slouží jako zdroj vodíku hlavně v dýchacím řetězci. Tam se vodík
nakonec zoxiduje na vodu a uvolněná energie poslouží k tvorbě ATP, chemické
„energetické konzervy“.
Redukovaný koenzym (NADPH+H+) se vytváří především při oxidaci cukrů v tzv.
pentosafosfátové dráze a slouží pro redukci substrátů hlavně v pochodech
biosyntézy. Redukované formy koenzymů (narozdíl od oxidovaných) absorbují záření
o vlnové délce 340 nm, a proto slouží ke stanovení aktivity enzymů, které těchto
koenzymů využívají.
790
Flavinové dehydrogenasy
Flavinové dehydrogenasy
jsou „žluté enzymy“, protože
jejich prostetická skupina
obsahuje vázaný vitamin B2,
riboflavin. Jeho
heterocyklické
(isoalloxazinové) jádro nese
v oxidované formě systém
konjugovaných dvojných
vazeb, chromofor,
zodpovědný za barevnost
molekuly. Flavinmononukleotid, FMN, je fosforečný ester vitaminu B2 a přísně vzato,
není to nukleotid. Dusíkatou bázi a fosfát sice obsahuje, ale tyto složky nejsou
vázány na molekulu cukru, jsou poutány na cukerný alkohol, D-ribitol. Běžnější
prostetickou skupinou je flavinadenindinukleotid, FAD, v jehož molekule je
k předchozí struktuře (FMN) poután ještě adeninový nukleotid.
Flavinové dehydrogenasy přenášejí vodík, oxidovaná (žlutá) forma může být
postupně redukována. Jednoelektronovou redukcí (přijetím H+ a elektronu) vzniká
semichinonová forma s nepárovým elektronem (červená, nebo modrá, v závislosti na
pH), přijetím dalšího elektronu a kationtu (H+) vzniká redukovaná, bezbarvá,
hydrochinonová forma (FADH2, FMNH2).
V metabolismu mají flavinové dehydrogenasy nezastupitelnou úlohu, dokážou

oxidovat uhlovodíkový řetězec odnímáním vodíku, takže vytvářejí dvojné vazby
(C=C). Příkladem může být enzym klíčové metabolické dráhy, citrátového cyklu,
sukcinátdehydrogenasa. Její prostetickou skupinou
je molekula FAD a odnětím dvou vodíkových
atomů z molekuly sukcinátu (kyseliny jantarové),
vzniká nenasycená kyselina fumarová, fumarát.
Enzym nyní obsahuje redukovanou formu
prostetické skupiny, FADH2 a její dva vodíkové
atomy mohou být přeneseny na jiný substrát (B),
který tím zredukují. V dýchacím řetězci je takovým
substrátem železo (FeS) proteinů a následně
ubichinon (koenzym Q), ale některé flavinové
enzymy dokážou přenášet vodík přímo na molekulu kyslíku. Pak je neoznačujeme
jako dehydrogenasy, ale jako oxidasy a jejich produktem je peroxid vodíku.
FADH2 + O2 H2O2 + FAD

791
S oxidasami aminokyselin se ještě setkáme při výkladu jednoho ze způsobů

odbourávání, oxidativní (aerobní) deaminace aminokyselin.
Cytochromy
Tyto barevné enzymy jsou hemovými proteiny, kde železo v hemové struktuře může
měnit své oxidační číslo (Fe2+, Fe3+). Spojením cytochromů vzniká elektronový
transportní řetězec, který například jako součást dýchacího řetězce přenáší elektrony
na vnitřní mitochondriální membráně.
Cytochromy jsou v řetězci
řazeny na základě svých
redoxpotenciálů, aby elektron
mohl být samovolně přenášen
z místa nižšího potenciálu do
místa s kladnějším
potenciálem. Donor (A-) předá elektron prvnímu z cytochromů řetězce, cytochromu b.
V jeho hemové molekule se kation (Fe3+) přijetím elektronu zredukuje na (Fe2+).
V dalším kroku předá cytochrom b elektron cytochromu c1, takže železo cytochromu
b se opět zoxidovalo na (Fe3+) a železo cytochromu c1 se zredukovalo na (Fe2+).
V řetězci je elektron postupně přenášen až na nějaký konečný akceptor (v dýchacím
řetězci jím je kyslík), který se zredukuje.
Oxygenasy
Enzymy, využívající jako oxidační činidlo molekulový kyslík. Dioxygenasy přenesou
na substrát oba atomy kyslíku, monooxygenasy jen jeden a druhý poslouží k tvorbě
vody, vodík přináší redukovaný koenzym NAD(P)H+H+.
Peroxidasy
Enzymy s hemovou prostetickou skupinou, které pomocí peroxidu vodíku oxidují
různé substráty.
Katalasy
Katalyzují disproporcionační reakci, kterou je toxický peroxid vodíku rozkládán na
vodu a kyslík. Reakce tohoto hemového enzymu je velice prudká: po polití povrchové
odřeniny peroxidem vodíku uvolňovaný kyslík vybublává a čistí ránu.
2 H2O2 2 H2O + O2
katalasa
2. třída: Transferasy
Transferasy katalyzují přenos skupiny (R) z donoru (D) na akceptor A).
D–R + A A–R + D
Systémový název: donor:akceptor-skupinatransferasa
Acyltransferasy
Tyto enzymy přenášejí acyl, zbytek karboxylové kyseliny (-CO-R). Velice běžným
acylem je acetyl, zbytek kyseliny octové (-CO-CH3).
792
Přenos acylů (i acetylu) zajišťuje koenzym A (CoA – SH), nebo prostetická skupina
ACP proteinu.
Molekula koenzymu A je
tvořena 3´-fosfátem
adeninového nukleotidu, na
který je vázán fosforečný ester
vitaminu B5, kyseliny
pantothenové. Její molekulu
tvoří kyselina pantoová a
aminokyselina β-alanin.
Poslední složkou molekuly je
cysteamin, jehož sulfanylová
(thiolová) skupina (–SH) je
reakčním místem, kam se váže
acyl. Část této struktury má
také fosfopanteteinové rameno
ACP proteinu, složky
multienzymového komplexu,
na kterém probíhá biosyntéza
mastných kyselin. Jeho (-SH) skupina také váže acyl, ovšem chybí zde adeninový
nukleotid, rameno je fosfátem kovalentně poutáno k serinovému zbytku bílkoviny.
Uveďme si jednoduchou reakci katalyzovanou enzymem thiolasou, v níž reagují dvě
molekuly acetylkoenzymu A, dojde k přenosu jednoho acetylového zbytku na druhý a
uvolní se koenzym A.
S touto reakcí se
setkáme při výkladu
tvorby ketolátek v těle
a biosyntézy
isoprenoidů.
Úloha 62.4
Enzym thiolasu najdeme v enzymovém katalogu pod označením EC 2.3.1.9 .
Pokuste se vytvořit jeho systémový název.
Řešení:
Donorem skupiny je acetyl-CoA a akceptorem jiná molekula acetyl-CoA. Přenášenou
skupinou je acetyl, vázaný prostřednictvím C-atomu.
acetyl-CoA:acetylCoA – C-acetyltransferasa
Fosfotransferasy
To jsou enzymy přenášející fosfát, zbytek kyseliny
fosforečné, na alkohol, acyl, nebo amid. Donorem
fosfátu jsou makroergní sloučeniny, tj. nestabilní
sloučeniny o vysoké energii, z nichž odštěpením
fosfátu vznikají stabilnější produkty, o menší energii.
Nejběžnější molekulou z této kategorie je
adenosintrifosfát, ATP. Zdrojem nestability jsou
fosfátové zbytky vázané na sebe, které se odpuzují
793
zápornými náboji. V buňkách jsou tyto polyfosfáty kompenzovány hořečnatými

kationty.
Někdy se chemické vazby mezi skupinami, které představují nestabilní uspořádání,
zapisují vlnovkou a označují termínem „makroergní vazby“.
Samozřejmě, i na rozštěpení takové vazby je třeba dodat vazebnou energii, ovšem
hydrolýzou se vytvoří dva stabilnější produkty, takže se uvolní celkově více energie,
než bylo dodáno na rozštěpení vazby. Uvolněná energie pak zajišťuje průběh reakcí,
které by jinak z termodynamického hlediska samovolně neprobíhaly. Nejběžnější
reakcí ATP je přenos fosfátu na donor, za vzniku adenosindifosfátu, ADP a enzymy,
které ji provádějí, se nazývají kinasy. Jen zřídka se z ATP přenáší na donor difosfát a
zbude AMP, které už není makroergní sloučeninou (nemá fosfáty vázané na sebe).
S takovou reakcí se setkáme u biosyntézy nukleotidů.
Glycerolkinasa fosforyluje molekulu glycerolu a zahajuje tak jednu z cest biosyntézy
tuků:
Produktu by spíše slušel
název glycerol-1-fosfát, do
polohy (1) jsme však při
biosyntéze tuků zvyklí
připojovat první acyl, proto se píše též sn-glycerol-3-fosfát, (sn = stereochemical
numbering) a jedná se o synonymum L-glycerol-1-fosfátu.
Pyruvátkinasa katalyzuje reakci makroergní sloučeniny fosfoenolpyruvátu s ADP,
který se v metabolické dráze glykolýzy přeměňuje
na pyruvát a ATP. Ačkoli rovnováha reakce je
výrazně posunuta doprava (reakce prakticky není
z energetických důvodů zvratná), musíme ji
posuzovat, jako každou enzymovou reakci,
z obou směrů. To nám umožní snadno určit druh enzymu. Při pohledu zprava do leva
vidíme, že z molekuly ATP je přenášen fosfát na substrát (molekulu pyruvátu),
enzymem je proto kinasa.
Hexokinasa je jeden z enzymů, spouštějících
metabolickou dráhu glykolýzy. Aktivuje molekulu
D-glukosy fosforylací do polohy 6´, za spotřeby
ATP. Hexokinasa má širokou specifitu,
fosforyluje nejen D-glukosu, ale také jiné
hexosy.
Aminotransferasy
Tyto enzymy přenášejí aminoskupinu z aminokyseliny na ketokyselinu, takže vzniká
jiný druh aminokyseliny a jiná ketokyselina.
Prostetickou skupinou aminotransferas je fosforylovaný vitamin B6, pyridoxalfosfát,

který od výchozí aminokyseliny převezme aminoskupinu. Jeho karbonylová skupina
poslouží ke vzniku ketokyseliny a prostetická skupina, která převzala aminoskupinu,
se změnila na pyridoxaminfosfát. Ten poté předá aminoskupinu jiné ketokyselině,
794
takže se vytvoří jiný druh aminokyseliny. Doplňme pro přesnost, že aldehydická

skupiny pyridoxalfosfátu reaguje s volnou aminoskupinou lysinového zbytku molekuly
enzymu. Tím se vytváří Schiffova báze (imin), zastupující při reakcích pyridoxalfosfát.
Schéma ukazuje reakci
alaninaminotransferasy, která
přenáší aminoskupinu
z aminokyseliny alaninu na
oxokyselinu 2-oxoglutarát,
z alaninu vznikla ketokyselina
pyruvát a vytvořila se jiná
aminokyselina, glutamát.
Uvedená reakce je pro živočichy
důležitá. Umožňuje totiž odvést
dusík aminokyselin na
aminokyselinu glutamát, která
jako jediná může být zbavena dusíku převedením na amoniak
(glutamátdehydrogenasou) a pak i na jiné formy, které jsou z těla odstraněny.
Úloha 62.5
Uvedli jsme si, že pyridoxalfosfát je jako prostetická skupina
kovalentně vázán na bílkovinnou část aminotransferasy.
Zapište strukturu iminu, Schiffovy báze, kterou vytvoří reakcí s
volnou aminoskupinou lysinového zbytku.
Řešení:
Jde o reakci aldehydu s aminem, při níž vzniká aldimin (Schiffova
báze). Ta při enzymových reakcích zastupuje aldehydovou formu,
pyridoxalfosfát.
Transferasy přenášející jednouhlíkaté fragmenty

Methylovou skupinu přenášejí methyltransferasy, které mohou
disponovat odlišnými
koenzymy. Jedním z nich je
S-adenosylmethionin, vznikající
reakcí aminokyseliny
methioninu a ATP. Označuje
se jako „aktivní methyl“, který
poutá methylovou skupinu na
kladně nabitý atom síry. Tato
nestabilní molekula pak vnáší
methylovou skupinu například
na atom dusíku při biosyntéze
fosfolipidů (methylací
ethanolaminu vzniká cholin,
vytváří se tak fosfolipid
lecithin).
795
Často využívaným koenzymem pro přenos jednouhlíkatých fragmentů je

tetrahydrofolát (FH4), redukovaný vitamin B10, kyselina listová. Ve schématu jsou
vyznačeny čtyři vodíkové atomy, jimiž je molekula redukována a zbylá část složité
molekuly je označena symbolem (R). Pro přenos jednouhlíkatých fragmentů jsou
důležité dusíkové atomy (N5 a N10) ve vyznačeném reakčním místě.
Methyltransferasy využívají buď methylovou skupinu vázanou na N5 (N5-methyl-
tetrahydrofolát), nebo fragment poutaný současně k atomům N5 a N10. Účastní se
biosyntézy purinových nukleotidů, nebo tvorby aminokyseliny methioninu, methylací
homocysteinu.
Jiné enzymy, formyltransferasy, přenášejí formylovou (aldehydovou) skupinu (-CHO).
Je poutána na N10, nebo N5, koenzymem je tedy N5-formyl-tetrahydrofolát nebo
N10-formyl-tetrahydrofolát a účastní se biosyntézy purinových nukleotidů.
Transferasy přenášející dvouuhlíkaté fragmenty

Takovým enzymem je transketolasa, přenášející dvouuhlíkatý fragment mezi
molekulami monosacharidů. Její prostetickou skupinou je thiamindifosfát (TDP, TPP),
difosforečný ester vitaminu B1.
Transketolační rekce jsou
typické pro dvě metabolické
dráhy sacharidů, Calvinův
cyklus a pentosafosfátový
cyklus. Schéma ukazuje, jak
se dvouuhlíkatý fragment
z molekuly cukru xylulosa-5-
fosfátu naváže na
prostetickou skupinu (TDP)
enzymu, takže se uvolní
zbylá část molekuly cukru,
glyceraldehyd-3-fosfát.
Transketolasa pak připojí
dvouuhlíkatý fragment
k molekule jiného cukru,
ribosa-5-fosfátu a tím vytvoří sedmiuhlíkatý cukr, heptosu, sedoheptulosa-7-fosfát.
Při této reakci zaniká aldehydická skupina ribosa-5-fosfátu a vzniká hydroxylová
skupina (-OH), která ve Fischerově vzorci může být zapsána buď vpravo, nebo vlevo.
Transketolasy jsou stereospecifické, takže vznikne jen jedna varianta. Ve vzorci
původního cukru, xylulosa-5-fosfátu, je barevně vyznačen přenášený dvouuhlíkatý
fragment a navíc atom vodíku z následující hydroxylové skupiny (-OH), která zanikla
(odštěpením vodíku vznikla aldehydická skupina). Tato původní (-OH) skupina
směřovala vlevo, proto nově vzniklá skupina (-OH) v molekule sedoheptulosa-7-
fosfátu bude směřovat také vlevo.
Transferasy přenášející tříuhlíkaté fragmenty

Tříuhlíkatý fragment přenáší enzym transaldolasa, která se účastní průběhu stejných
metabolických drah sacharidů, jako transketolasa. Transaldolasa nevyužívá žádný
kofaktor, v aktivním místě enzymu hraje klíčovou roli aminoskupina lysinového
zbytku. Ta atakuje ketonickou skupinu molekuly monosacharidu a vytvoří s ní imin,
Schiffovu bázi. V dalším schématu vidíme reakci transaldolasy se sedoheptulosa-7-
fosfátem, kde po vzniku Schiffovy báze dojde k rozštěpení uhlíkatého skeletu
monosacharidu. Odštěpí se také kation (H+) z (-OH) skupiny na čtvrtém uhlíku (ve
796
vzorci vpravo), to umožní vytvořit aldehydickou skupinu a z enzymu se odštěpí

molekula erythrosa-4-fosfátu. K enzymu zůstává připojen C3-fragment ve formě
protonizované Schiffovy báze, zároveň má formu karbaniontu, s volným
elektronovým párem na
třetím uhlíkovém atomu.
Stává se tak silným
nukleofilem, který atakuje
aldehydickou skupinu
další molekuly cukru,
glyceraldehyd-3-fosfátu.
Přenese na něho
tříuhlíkatý fragment a po
hydrolýze Schiffovy báze
se uvolní molekula
hexosy, fruktosa-6-fosfátu
(nikoli náhodou je -OH
skupina na čtvrtém uhlíku
molekuly cukru vpravo).
3. třída: Hydrolasy
Tyto enzymy katalyzují hydrolytické štěpení kovalentních vazeb (tj. za účasti molekul
vody).
H2O
A–B A – OH + B – H
Rozdělujeme je dále podle toho, jaký typ vazeb hydrolyzují.
Esterasy
Hydrolyzují estery na kyselinu a alkohol, klíčovými enzymy této skupiny jsou lipasy,
štěpící tuky na glycerol a mastné kyseliny (v disociované formě, vystupují jako
karboxylátové anionty). Existuje pestrá škála lipas, lišících se místem působení,
substráty i produkty. Podívejme se na hlavní skupiny.
1) Pankreatická lipasa působí na emulzi tuků, triacylglycerolů v tenkém střevě a
odštěpuje molekulu mastné kyseliny z prvního a třetího uhlíku glycerolu. Vzniká tím
2-monoacylglycerol, který je vstřebáván do buněk střevní výstelky.
2) Lipoproteinová lipasa je vázána na povrchu buněk výstelky krevních kapilár,
zachytává lipoproteinové částice chylomikrony a hydrolyzuje jejich tuky na glycerol a
mastné kyseliny. Tím odstraňuje z chylomikronů triacylglyceroly, tuky.
3) Lipasy tukové tkáně jsou tři a jejich součinností se triacylglyceroly štěpí na glycerol
a mastné kyseliny.
Nejprve adiposní triacylglycerolová lipasa (AGTL), čili triacylglycerolová lipasa tukové
tkáně, odštěpí mastnou kyselinu z polohy (1) a vzniká 2,3-diacylglycerol. Ten je
substrátem pro hormon senzitivní lipasu (HSL), která odštěpí mastnou kyselinu
z polohy (3) a vytvoří se 2-monoacylglycerol. Název tohoto enzymu souvisí s jeho
aktivací, spouštěčem je hormon adrenalin. Posledním enzymem v sérii je
monoacylglycerolová lipasa (MGL), jejíž substrátem je 2-monoacylglycerol.
Odštěpením mastné kyseliny z polohy (2) zbude samotný glycerol.
797
Glykosidasy
Glykosidasy nejčastěji hydrolyzují O-glykosidické vazby v molekulách oligosacharidů
a polysacharidů, tím jejich řetězce štěpí. Příkladem mohou být amylasy, štěpící
α(1 4) glykosidické vazby ve složkách škrobu, molekulách amylosy a amylopektinu.
Rozlišujeme dvě skupiny amylas. α−amylasy se vyskytují u živočichů i rostlin a jsou
to endoglykosidasy, to znamená, že štěpí vazby mezi glukosovými jednotkami uvnitř
řetězce. Neštěpí však vazbu za počáteční glukosou (u amylopektinu od místa
větvení), ani vazbu před koncovou glukosou.
Samozřejmě, neštěpí ani vazby α(1 6), jimiž se rozvětvuje řetězec amylopektinu.
Tyto amylasy, působící v trávicím traktu, tak rozštěpí složky škrobu na disacharid
maltosu, trisacharid maltotriosu a z amylopektinu zbude limitní dextrin, obsahující
vazby α(1 6). V membráně střevních buněk jsou zakotvené enzymy, které tyto
produkty dále štěpí. Glukoamylasa (maltasa) štěpí maltosu i maltotriosu na glukosu,
která se do střevních
buněk vstřebává.
β-amylasy se vyskytují
pouze u rostlin a působí
jako exoglykosidasy,
odbourávají řetězce amylosy a amylopektinu od neredukujích konců. Nikoli však po
jednotlivých glukosových jednotkách, ale odštěpují disacharidové, maltosové
jednotky.
798
Peptidasy
Enzymy, hydrolyzující peptidovou vazbu na volnou karboxylovou skupinu a
aminoskupinu, zajišťují trávení bílkovin.
Exopeptidasy odštěpují postupně jednotlivé aminokyseliny od konce polypeptidového

řetězce, karboxypeptidasy od C-konce, aminopeptidasy od N-konce. Naproti tomu
endopeptidasy štěpí polypeptidový řetězec uvnitř, na kratší peptidové řetězce.
Všechny tyto enzymy se podílejí na trávení bílkovin, aminopeptidasy jsou vylučovány
buňkami střevní sliznice, zatímco karboxypeptidasy a endopeptidasy jsou uvolňovány
ve formě proenzymů, zymogenů do pankreatické šťávy, pepsinogen do žaludeční
šťávy.
Charakteristika endopeptidas
Zymogen Enzym Aktivátor Specifita
Pepsinogen Pepsin HCl Přednostně aminoskupiny Phe, Tyr

Trypsinogen Trypsin Enteropeptidasa Karboxyskupiny Lys, Arg
Chymotrypsinogen Chymotrypsin Trypsin Karboxyskupiny Phe, Tyr, Trp
Proelastasa Elastasa Trypsin Karboxyskupiny Ala, Ser, Thr, Val
Zatímco pepsin začíná štěpení molekul bílkovin v kyselém prostředí žaludku (pH≈2),
ostatní enzymy pokračují v trávení bílkovin v zásaditém prostředí tenkého střeva.
Výsledkem je směs asi 70% oligopeptidů a 30% volných aminokyselin.
Aminokyseliny, dipeptidy a tripeptidy se vstřebávají do enterocytů, buněk střevní
výstelky. Uvnitř enterocytů pak cytoplazmatické dipeptidasy a tripeptidasy štěpí
dipeptidy a tripeptidy na volné aminokyseliny.
Mnoho polypeptidů je však pohlceno endocytózou v membránových váčcích a
přeneseno skrz buňky střevní výstelky. Tyto peptidy už mají vlastnosti antigenů a
stimulují imunitní systém k tvorbě protilátek. Takto vznikají alergické reakce na
proteinové potraviny, může se rozvinout i autoimunitní onemocnění (celiakie).
Amidasy
Enzymy, hydrolyzující amidové
vazby za uvolnění amoniaku, resp.
amonných iontů.
Enzymy asparaginasa a
glutaminasa hydrolyzují amidovou
vazbu aminokyselin asparaginu a
glutaminu a tím umožňují
odstranění dusíkatých zplodin.
Vzniklé aminokyseliny aspartát a
glutamát bývají často
transaminační reakcí přeměněny
na ketokyseliny oxalacetát a
799
2-oxoglutarát, které jsou přímými meziprodukty citrátového cyklu a v něm se také

odbourávají. Významnějším z uvedených enzymů je glutaminasa, produkující
v buňkách ledvinných tubulů amonné ionty, vylučované močí. Vznikají tak, že
vytvořený amoniak na sebe poutá kation (H+) a odstraněním vodíkových iontů ve
formě rozpustných iontů (NH4+) se udržuje acidobazická rovnováha.
Do skupiny amidas řadíme také enzym
ureasu, která rozkládá dusíkatou zplodinu
močovinu na amoniak a oxid uhličitý.
V přírodě se tak podílí na mineralizaci
organických látek.
4. třída: Lyasy
Enzymy, katalyzující nehydrolytické štěpení vazeb C-C, C-N, C-O, C-S, kdy se
zpravidla vyštěpuje malá, stabilní molekula. V opačném směru jde vlastně o syntézu
těchto vazeb bez spotřeby energetického zdroje. Enzym má v jednom směru reakce
jeden substrát v opačném směru reakce dva substráty.
Pyruvátdekarboxylasa
Tímto enzymem (EC 4.1.1.1)

katalyzují kvasinky jednu
z reakcí alkoholového
kvašení, při níž se
ketokyselina pyruvát
dekarboxyluje na
acetaldehyd. Prostetickou
skupinou enzymu je
thiamindifosfát (TDP), jehož
reakčním místem je vazba
(C-H) thiazolového
heterocyklu. Uhlíkový atom
thiamindifosfátu je nukleofil,
atakující volným
elektronovým párem
karbonylový uhlík
ketokyseliny. Navázaná
tříuhlíkatá látka ochotně
dekarboxyluje, odštěpuje CO2, takže na TDP zůstane poután dvouuhlíkatý fragment
ve formě karbaniontu. Hydroxyethylthiamindifosfát přijetím kationtu (H+) vyštěpí
molekulu acetaldehydu a regeneruje se TDP.
Produkt reakce, acetaldehyd, je
substrátem pro poslední z enzymů
alkoholového kvašení,
alkoholdehydrogenasu. Ta
zredukuje molekulu acetaldehydu
prostřednictvím redukovaného
koenzymu (NADH + H+) na ethanol.
800
Oxidační dekarboxylace
Narozdíl od kvašení probíhá za aerobních podmínek a látka nejen dekarboxyluje, ale
také se oxiduje. Reakci proto neprovádí lyasa, ale dvě oxidoreduktasy ve spolupráci
s transferasou. Reakce probíhá na multienzymovém komplexu, kde jsou ve vhodné
prostorové orientaci tyto tři druhy enzymů. Dimerní molekuly prvního enzymu jsou
umístěny doprostřed hran krychle, trimerní molekuly druhého enzymu do vrcholů
krychle a dimerní molekuly třetího enzymu doprostřed stěn krychle. Obrovský
multienzymový komplex je zobrazován elektronovým mikroskopem, mají ho bakterie,
v eukaryotních buňkách je umístěn na vnitřní mitochondriální membráně.
První z enzymů, provede dekarboxylaci a zbylý uhlíkatý fragment přenese na další
enzym. Ten připojí fragment k molekule koenzymu A a nadbytečné vodíkové atomy
převezme třetí enzym, který vodíkové atomy přenese na koenzym NAD+, produktem
je redukovaný koenzym (NADH + H+).
V citrátovém cyklu probíhá oxidační dekarboxylace ketokyseliny, 2-oxoglutarátu na
multienzymovém komplexu oxoglutarátdehydrogenasy.
Po dekarboxylaci pětiuhlíkaté ketokyseliny vznikne „aktivní kyselina jantarová“,
sukcinylkoenzym A. Kromě CO2 se vytvořil také redukovaný koenzym (NADH + H+).
Aldolasa (EC 4.1.3.13)

Aldolasa (nezaměňovat s transaldolasou) štěpí molekulu hexosabisfosfátu na dvě
molekuly triosafosfátu. S touto reakcí se setkáme v metabolické dráze glykolýzy.
Reakčním centrem v aktivním místě enzymu jsou dvě funkční skupiny

aminokyselinových zbytků. Aminoskupina lysinu reaguje s ketoskupinou cukru a
vyštěpením molekuly vody se vytvoří protonizovaná Schiffova báze, poutající
molekulu cukru k molekule enzymu. Druhá funkční skupina, karboxylátový anion
aspartátového zbytku, poutá vodík z (-OH) skupiny 4. uhlíkového atomu cukru.
Proběhne retroaldolové štěpení, reakce opačná k aldolizaci, kterou se molekula
hexosabisfosfátu rozštěpí na dvě molekuly triosafosfátu. Jedna z nich, molekula
glyceraldehyd -3-fosfátu se z enzymu uvolní rovnou, po hydrolýze Schiffovy báze se
uvolní i dihydroxyacetonfosfát.
801
Karbonáthydrolyasa (EC 4.2.1.1.)

Enzym, obsahující v aktivním místě kation (Zn2+), označovaný také názvem
karbonátdehydratasa, katalyzuje hydrataci oxidu uhličitého, například při přenosu
CO2 krví.
karbonáthydrolyasa
CO2 + H2O H2CO3
Tento vysoce aktivní enzym přemění 106 molekul CO2 za jednu sekundu (totéž
samozřejmě platí i pro zpětnou reakci).
Adenylátcyklasa (EC 4.6.1.1)

Tato lyasa vlastně syntetizuje novou esterovou vazbu, z molekuly adenosintrifosfátu
odštěpí difosfát a zbylý fosfát reaguje s hydroxylovou skupinou molekuly D-ribosy
v poloze 3´. Vzniká tak
cyklický
adenosinmonofosfát,
cAMP, jehož molekuly
vykonávají úlohu
„druhého posla“ při
přenosu signálů
některých hormonů.
5. třída: Isomerasy
Enzymy, katalyzující přeměny na jedné molekule, čili tvorbu izomerů.

Intramolekulární oxidoreduktasy, jako je ribosafosfátisomerasa (EC 5.3.1.6)
přeměňují aldehydy
na ketony.
Uvedený enzym
izomeruje
v pentosafosfátovém
cyklu a v Calvinově
cyklu ketosu ribulosa-
5-fosfát na aldosu ribosa-5-fosfát.
Jinými isomerasami jsou epimerasy, katalyzující změnu konfigurace na chirálním
atomu uhlíku. Změnou konfigurace (-OH) skupiny v molekule cukru vznikne izomer,
zvaný epimer. Příkladem je enzym ribulosafosfát-3-epimerasa (EC 5.1.3.1),
katalyzující přeměnu ribulosa-5-fosfátu na xylulosa-5-fosfát. S touto reakcí se opět
setkáme v pentosafosfátovém cyklu a Calvinově cyklu.
Mutasy
Mutasy jsou intramolekulární transferasy, přenášející skupiny z jednoho místa na jiné
místo téže molekuly. Mutasy, přenášející uhlíkaté fragmenty, využívají jako koenzym
vitamin B12, kobalamin.
6. třída: Ligasy
Enzymy, katalyzující energeticky náročné sloučení dvou substrátů za tvorby
kovalentní vazby. Energetickým zdrojem pro reakci je hydrolýza ATP, nebo
guanosintrifosfátu, GTP.
802
Karboxylasy
Skupina enzymových komplexů, které připojují k molekule substrátu oxid uhličitý jako
karboxylátovou skupinu (-COO-).
Enzymový komplex je
tvořen několika
proteinovými doménami,
jedna z nich poutá jako
prostetickou skupinu biotin,
vitamin H. Příkladem může
být pyruvátkarboxylasa
(EC 6.4.1.1), přeměňující
v metabolické dráze
glukoneogeneze pyruvát
na oxalacetát.
Biotin je k enzymu poután
prostřednictvím koncové
aminoskupiny lysinového
zbytku a ten společně
s postranním řetězcem
biotinu vytváří pohyblivé
rameno, které přesouvá
biotinový heterocyklus
mezi enzymovými
doménami. První z domén
má biotinkarboxylasovou
aktivitu. Molekula (CO2) se za spotřeby enerie ATP přenese na biotin. Vytvořil se
karboxybiotin, který je ramenem přesunut k jiné doméně, s pyruvátkarboxylasovou
aktivitou. Zde je přenesena karboxylátová skupina z biotinu na pyruvát, prodloužením
jeho řetězce vznikl oxalacetát.
Zcela analogicky funguje například i komplex acetylkoenzymA-karboxylasy, která
karboxylací acetylkoenzymu A vytváří malonylkoenzym A, potřebný pro biosyntézu
mastných kyselin.
Aminoacyl-tRNA-synthetasy
Tyto enzymy jsou potřebné pro
tvorbu bílkovin v buňkách,
proteosyntézu. Bílkoviny jsou
složeny z aminokyselinových
zbytků, ovšem aminokyseliny
je nutné pro účely syntézy
bílkoviny nejprve aktivovat.
Enzym proto nejprve
katalyzuje reakci
aminokyseliny s ATP, odštěpí
se difosfát a vznikne
aminoacyladenylát, „aktivní“ aminokyselina, navázaná na AMP. V jiném katalytickém
místě enzymu se pak váže specifický druh transferové ribonukleové kyseliny (tRNA),
k němuž enzym připojí aminokyselinový zbytek. Vznikl komplex aminoacyl-tRNA,
který dopraví aminokyselinu na ribozom, místo syntézy bílkoviny.
803
63. METABOLISMUS
Metabolismus je tok látek, energie a informace v živých systémech.
Výklad metabolismu bychom těžko mohli začít jinak, než definicí. Přeměnami látek se
určitě budeme zabývat nejvíce. Tyto přeměny mají svou energetickou bilanci, kterou
studuje bioenergetika. S přenosem genetické informace se setkáme v kapitolách,
věnovaných nukleovým kyselinám a jejich funkci.
Podle toho, kterými aspekty metabolických přeměn se zabýváme, rozlišujeme několik
forem. Energetický metabolismus studuje pochody, jimiž buňky bezprostředně
získávají hlavní podíl energie, čili buněčné dýchání a fotosyntézu. Primární
metabolismus se zabývá přeměnami hlavních živin, sekundární metabolismus
přeměnami odvozených sloučenin, jako jsou isoprenoidy, alkaloidy, flavonoidy apod.
Vzájemné přeměny meziproduktů v síti metabolických drah studuje intermediární
metabolismus.
BIOENERGETIKA
Všechny biochemické děje podléhají zákonům termodynamiky, aby kterákoli

biochemická reakce proběhla, musí být termodynamicky možná. Připomeňme si, že
společným jednotícím hlediskem pro posouzení uskutečnitelnosti chemického děje je
v izobarických podmínkách změna Gibbsovy energie (∆G).
Katabolické pochody, při nichž se složité látky odbourávají na jednodušší látky, jsou
ve výsledku exergonické, provázené uvolněním energie (∆G < 0). Naproti tomu
anabolické pochody, při nichž z jednodušších látek jsou syntetizovány látky složitější,
jsou endergonické (∆G > 0) a samovolně by neprobíhaly. Aby se tyto biosyntézy
vůbec mohly uskutečnit, musejí
být spřaženy s katabolickými
pochody.
Nejpoužívanějším spřahujícím
systémem je energeticky bohatá
látka, ATP, adenosintrifosfát.
Energie, uvolňovaná
v katabolickém ději, poslouží k syntéze ATP z energeticky chudších látek,
adenosindifosfátu (ADP) a anorganického fosfátu (Pi). Naopak, hydrolýzou ATP na
ADP a fosfát se uvolní energie, potřebná pro reakce anabolických drah.
Adenosintrifosfát je pouze jednou z makroergních sloučenin, nestabilních látek o
vysoké energii, které hydrolýzou na jednodušší, stabilnější látky, poskytují energii pro
pohon jinak endergonických reakcí. Abychom mohli soustavy makroergních
sloučenin porovnat, potřeujeme znát energetickou bilanci jejich hydrolytického
rozkladu. V chemii pro takové srovnávání používáme změnu standardní Gibbsovy
energie (∆G°), jejíž hodnoty jsou tabelovány. Tady je ale problém, protože reakce
jsou vztaženy na standardní podmínky, tedy i na jednotkové koncentrace látek.
Jednomolární koncentraci vodíkových iontů, tedy pH = 0, by žádný organismus
nepřežil. Proto v biochemii se používá korekce na hodnotu pH = 7 a takto upravená
změna standardní Gibbbsovy energie se zapisuje jako (∆G°´). S jistými výhradami ji
použijeme pro porovnání reakcí makroergních sloučenin, ale právě jenom pro
804
porovnání, protože stále se předpokládají standardní podmínky, tedy koncentrace

ostatních látek 1 mol/dm3 a tak vysoké koncentrace látek v buňkách nejsou.
Makroergní sloučeniny
Nukleosidtrifosfáty
Nukleosidy, dusíkaté glykosidy, navážou na molekulu cukru zbytky kyseliny
fosforečné a vznikají nukleotidy. Nejběžnější je adenosintrifosfát (ATP), běžný je
guanosintrifosfát (GTP). Seznámíme se proto s tímto systémem nejdříve.
Struktura molekuly ATP ukazuje, co je zdrojem její nestability. Je to vzájemné
odpuzování záporně nabitých
fosfátových skupin, vázaných na
sebe a připojených k molekule
D-ribosy v poloze 5´. Hydrolýza
běžně probíhá dvojím způsobem.
Odštěpením molekuly difosfátu
zbude z ATP adenosinmonofosfát,
AMP. Jeden fosfátový zbytek se
k molekule D-ribosy ještě váže, ale
už se s ničím neodpuzuje, proto
AMP není už makroergní
sloučeninou, je to nízkoenergetická
látka.
O něco menší množství energie se
uvolní, jestliže se z molekuly ATP
odštěpí fosfát a zbude molekula
adenosindifosfátu, ADP. To není
ještě látka energeticky chudá, protože zdrojem její nestability je odpuzování dvou
fosfátových skupin, vázaných na sebe. Toto je nejběžnější reakce, sloužící jako
energetický zdroj biochemických přeměn. Za standardních podmínek poskytuje
energii něco přes 30 kJ/mol, a proto jako makroergní sloučeniny definujeme látky,
uvolňující hydrolýzou energii alespoň 30 kJ/mol.
Enolfosfáty
Fosfátový zbytek v jejich molekule brání přeměně nestabilní enolformy na stabilní
ketoformu. Hydrolýza fosfát
uvolní, z fosfoenolpyruvátu
vznikne stabilní molekula
ketokyseliny pyruvátu.
Smíšené anhydridy
Anhydrid je produktem vyštěpení vody z kyseliny. Smíšeným anhydridem je například
1,3-bisfosfoglycerát: jednou z kyselin je kyselina fosforečná, druhou je kyselina
glycerová. Ještě k označení (1,3-bisfosfo..). Jestliže jsou fosfátové zbytky vázány na
sebe, používá se označení
„difosfát, trifosfát“. Jestliže se dva
fosfátové zbytky vážou
samostatně v odlišných místech
molekuly, použije se předpona
(„bis“) a označení polohy fosfátů v řetězci.
805
Amidofosfáty (fosfoamidy)
Hydrolýzou kreatinfosfátu vzniká aminokyselina kreatin, jejíž aminoskupina se může
zapojit do vzniku rezonančních
struktur a tím molekulu
stabilizuje.
Thioestery
Hydrolýzou thioesteru acylkoenzymu A vzniká karboxylát, stabilizovaný rezonancí.
Makroergní sloučeniny
poskytují energii tím,
že svým rozkladem
umožní tvorbu
všeobecného „energetického platidla“ v buňkách, ATP z ADP a anorganického
fosfátu. ATP je pak obecným energetickým zdrojem pro endergonické reakce.
Zmíněná syntéza ATP je fosforylační reakce (k ADP se přidává fosfát) a makroergní
substráty jsou pro ni zdrojem. V metabolických dráhách se tak setkáváme
s fosforylací na úrovni substrátu, kdy například v metabolické dráze glykolýzy se
fosfoenolpyruvát přeměňuje na pyruvát a zároveň se fosfát přenese na molekulu
ADP, takže se vytvoří energetický zdroj, ATP. Za anaerobních (bezkyslíkatých)
podmínek je substrátová fosforylace jediným zdrojem pro tvorbu ATP v buňkách.
Fosfageny
Molekula ATP je aniontová, proto dobře rozpustná a má také, bohužel, poměrně

velikou relativní molekulovou hmotnost. Je sice vhodná jako okamžitý zdroj energie,
ale není vhodná ke skladování, v buňce nelze skladovat velké množství rozpustné
látky. Jako bezprostřední zásobní zdroj energie proto slouží látky s nižší molekulovou
hmotností, které lze ukládat do zásoby a v případě potřeby z nich fosforylací ihned
ATP vytvořit. Nazývají se fosfageny, deriváty guanidinu a typickým příkladem je
kreatinfosfát. Ukládá se do zásoby ve svalu a fosforylací okamžitě poskytuje ATP pro
svalovou práci. Reakce, katalyzovaná kreatinkinasou, je příkladem již prve zmíněné
fosforylace na
úrovni substrátu,
kterou vzniká ATP
i za anaerobních
podmínek.
Doplňme, že
kreatinfosfát je spontánně, neenzymovou cestou v menším množství přeměňován na
cyklický odpadní produkt, kreatinin, který je z krve vylučován v ledvinách do moči.
Ten je také diagnostickým ukazatelem funkce ledvin. Jeho množství vyloučené za
den je individuální „svalovou konstantou“ člověka, vypovídá o množství a aktivitě
svalové hmoty jedince.
PŘEMĚNA LÁTEK
Metabolické přeměny látek můžeme rozčlenit do tří úrovní. První úroveň zahrnuje
biopolymery – makromolekulární přírodní látky a také lipidy, jak neutrální, tak i
složené. Tyto látky jsou zásobními i stavebními složkami organismů, anabolické
dráhy (biosyntézy) zde končí. Naopak, katabolické dráhy (odbourávání) zde začínají.
806
Enzymatický rozklad těchto látek, zpravidla

hydrolýza, probíhá anaerobně a bez jakéhokoli
uvolnění energie: u živočichů v trávicím traktu,
na buněčné úrovni v lyzozomech (živočišných
buněk) a vakuolách (rostlinných buněk).
Druhá úroveň metabolismu pracuje
s monomery, které se vytvořly štěpením látek
v první úrovni. Aminokyseliny se uvolnily
trávením proteinů, nukleotidy rozkladem
nukleových kyselin, monosacharidy štěpením
polysacharidů (například škrobu, nebo
glykogenu), mastné kyseliny a glycerol
trávením lipidů.
Biosyntézou z těchto monomerů vznikají složité
látky vlastního těla organismů (vlastní tělní
bílkoviny, nukleové kyseliny, lipidy, škrob,
glykogen, celulosa apod).
Katabolickými pochody se monomery rozkládají
na jednodušší a univerzálnější organické látky,
které slouží jako meziprodukty, intermediáty.
Tak třeba z pyruvátu mohou anabolickými
pochody vznikat jak cukry, tak i aminokyseliny,
z acetylkoenzymu A vznikají jiné aminokyseliny,
nebo třeba mastné kyseliny. Totéž platí také
pro skupinu karboxylových kyselin,
uspořádaných v tzv. citrátovém cyklu. Na tyto
látky proto nahlížíme jako na produkty
odbourávání složitějších látek, ale také jako na
substráty, pro biosyntézy složitějších látek.
Na této druhé metabolické úrovni se
v katabolických pochodech už získá jisté
množství energetického zdroje (ATP),
anabolické děje (obecně) naopak ATP spotřebovávají.
Třetí úroveň metabolismu zahrnuje přeměny, jichž se účastní malé, anorganické
molekuly. Vznikají odbouráváním organických intermediátů, především v citrátovém
cyklu, kde se jejich uhlíkové atomy oxidují až na CO2. Vodíkové atomy těchto látek
se navážou na kofaktory a vzniklé redukované kofaktory jsou pak substrátem pro
dýchací řetězec. Přenosem vodíku na kyslík tu vzniká voda, ale především je
uvolněná energie transformována do tvorby velkého množství ATP, třetí metabolická
úroveň proto představuje pochody energetického metabolismu. Amoniak je odpadní
produkt metabolismu dusíkatých látek. Anabolickým pochodem, vyžadujícím jako
energetický zdroj světelné záření, je fotosyntéza.
DÝCHACÍ ŘETĚZEC A OXIDATIVNÍ FOSFORYLACE
Buněčné dýchání v eukaryotních organismech zajišťují mitochondrie, semiautonomní

organely (s vlastní DNA) a dvojitou membránou. Vnější membrána je dobře
propustná pro řadu látek, které tak pronikají do intermembránového prostoru. Naproti
tomu vnitřní membrána, poskládaná do záhybů, zvaných kristy, je obecně
807
nepropustná a transport látek přes tuto membránu je přesně řízen. Pro další výklad je
důležité, že vnitřní mitochondriální membrána nepropouští vodíkové ionty (H+). Na
této membráně jsou umístěny složky dýchacího řetězce, jehož palivem je
metabolický vodík, například ve formě redukovaného koenzymu (NADH+H+). Vytváří
se oxidací jednoduchých organických látek ve vnitřním prostoru mitochondrie, matrix,
kde probíhá konečná oxidace živin v citrátovém cyklu.
Složky dýchacího řetězce jsou multienzymové komplexy, fungující jako přenašeče

iontů (H+) a elektronů. Elektrony jsou přenášeny ve vnitřní mitochondriální membráně
od jednoho komplexu k dalšímu, takže systém představuje elektronový transportní
řetězec.
Fungování dýchacího řetězce vysvětluje chemiosmotická teorie. Redukovaný
koenzym (NADH+H+) odevzdá vodíkové atomy a tím se zoxiduje na (NAD+).
Vodíkové kationty (H+) jsou přeneseny vně membrány (do intermembránového
prostoru), zatímco elektrony vodíkových atomů putují elektronovým transportním
řetězcem membránou. Na této cestě umožní, prostřednictvím přenašeče, transport
ještě dalších iontů (H+), vzniklých disociací vody, vně membrány. Konečným
akceptorem elektronů na vnitřní straně membrány je molekula kyslíku a za účasti
iontů (H+) vzniká voda.
Přenosem vodíkových kationtů se membrána na vnější straně nabíjí kladně a
v matrixu, kde je nedostatek iontů (H+), se nabíjí záporně. Takto se na vnitřní
mitochondriální membráně vytvořil elektrochemický gradient iontů (H+). Soustava
představuje vlastně galvanický článek, který je schopen konat práci, když se bude
vybíjet (někdy se proto hovoří o tzv. protonmotivní síle). Vybíjení gradientu umožňuje
komplex ATP synthasy, která propouští ionty (H+) po koncentračním spádu dovnitř
matrixu mitochondrie a uvolněnou energii použije k tvorbě ATP z ADP a fosfátu.
Tento proces se označuje jako oxidativní fosforylace a zajišťuje tvorbu největšího
podílu ATP v těle.
Shrnutí: buněčným dýcháním vzniká voda a ATP (mitochondrie jsou proto
„energetickými centrálami“ buněk), spotřebovává se kyslík a metabolický vodík.
Úloha 63.1
Lidský organismus spotřebuje pro zajištění životních pochodů asi 145 molů ATP
denně. Jakou má toto množství ATP hmotnost a co z toho plyne?
808
Řešení:
Chemický vzorec ATP je uveden v této kapitole i v kapitole, věnované enzymům.
Vypočítáme-li správně relativní molekulovou hmotnost, dospějeme k hodnotě 507,18.
Potom hmotnost 145 molů ATP = 145 . 507,18 = 73541 g = 73,541 kg ATP.
Jednoduše, lidské tělo spotřebuje denně tolik ATP, kolik samo váží. Takové množství
ATP se skladovat nedá, proto
a) v těle se skladují sloučeniny, jejichž přeměnou se ATP rychle získá (fosfageny)
b) ATP je průběžně vytvářeno hlavně dýcháním, v menším množství substrátovou
fosforylací, u rostlin také fotosyntézou.
Transport elektronů v dýchacím řetězci
Pro posouzení průběhu redoxních dějů v dýchacím řetězci použijeme hodnoty

standardních redoxních potenciálů, přizpůsobených pro biochemické děje (pH=7),
E°´, vynesené v levé části schématu. Připomeňme, že elektrony samovolně proudí
z míst s nižším potenciálem do místa s vyšším potenciálem. Také je důležité, že
určitý redoxní systém může předat elektron jinému redoxnímu systému, jehož
redoxpotenciál není příliš odlišný. Proto musí existovat soustava přenašečů, jejichž
redoxpotenciál se liší o nevelkou hodnotu a tyto přenašeče vytvářejí dýchací řetězec.
Redukcí různých substrátů se získá redukovaný koenzym NADH+H+, jehož
standardní redoxpotenciál má hodnotu E°´ = - 0,32V. Odtud jsou elektrony postupně
přenášeny až na kyslík, s hodnotou redoxpotenciálu E°´ = + 0,82V.
Na transport elektronů můžeme pohlížet jako na vodní proud, který se dostává na

nižší hladinu přes několik mezistupňů a přitom klesá jeho potenciální energie. Úplně
stejně klesá potenciální energie elektronů při jejich přenosu elektronovým
transportním řetězcem. Je však využita: tam, kde je pokles potenciální energie
výraznější, umožňuje uvolněná energie tvorbu chemického energetického zdroje,
ATP, z ADP a fosfátu (jako by na té říčce někdo postavil hydroelektrárnu).
809
Prvním přenašečem, který přijme dva vodíkové atomy od redukovaného koenzymu

NADH+H+, je flavoprotein NADH-dehydrogenasa, obsahující prostetickou skupinu
FMN, flavinmononukleotid. Ten přijme dva atomy vodíku a dalšímu členu řetězce,
FeS proteinu, předá jejich elektrony, zatímco vodíkové kationty (2H+) jsou vyloučeny
vně membrány. Pokles energie elektronů na této úrovni umožňuje tvorbu ATP.
FeS protein předává elektrony koenzymu Q, ovšem ten může být redukován ještě
také z jiného zdroje, flavoproteinu sukcinátdehydrogenasy. Její prostetickou
skupinou je FAD, flavinadenindinukleotid (E°´ = 0) a odebírá dva atomy vodíku ze
sukcinátu, meziproduktu citrátového cyklu. Z něho se tím vytvoří další meziprodukt
cyklu, fumarát.
Koenzym Q tedy převezme dva atomy vodíku, kationty (2H+) vyloučí vně membrány
a dva elektrony předá cytochromu b, ten následně cytochromu c1. Pokles potenciální
energie elektronů opět umožní syntézu ATP.
Dalším členem elektronového transportního řetězce, který přebírá elektronovou
štafetu, je cytochrom c a následně komplex cytochromů a + a3, cytochromoxidasa.
Ta dokáže předat elektrony molekule kyslíku (pro celou molekulu O2 jsou potřeba
celkem 4 elektrony) a uvolněný podíl energie poslouží k tvorbě další molekuly ATP.
Redukovaná molekula kyslíku vytvoří s ionty (H+) dvě molekuly vody. Také došlo
k přenosu dalších kationtů (H+), vzniklých disociací vody, z matrix mitochondrie vně
membrány.
Podívejme se nyní blíže na energetickou bilanci dýchacího řetězce. Jestliže zdrojem
vodíku pro dýchací řetězec byl redukovaný koenzym (NADH+H+), s hodnotou
redoxpotenciálu (E°´ = - 0,32 V), vytvořily se 3 molekuly ATP.
Jestliže zdrojem vodíku byla prostetická skupina (FADH2), která přivádí do řetězce
vodík na hladinu energeticky nižší, než (NADH+H+), má hodnotu redoxpotenciálu
(E°´ = 0,0 V), vytvořily se 2 molekuly ATP.
Shrnutím těchto poznatků je Lehningerova rovnice, vyjadřující množství energie,
které lze získat aerobní oxidací jednotlivých forem metabolického vodíku:
NADH+H+ = 3 ATP FADH2 = 2 ATP
Na tomto místě musíme upřesnit dvě věci. První je, že počet iontů (H+) přenesených
přes membránu je formální, ve skutečnosti je kationtů (H+) vně membrány přeneseno
více, než ukazuje předchozí schéma. Dokonce v řetězci funguje systém, přenášející
ionty (H+) z matrixu vně membrány, který průchodem dvou elektronů přenáší (4H+),
další (4H+) přenáší protonová pumpa v koncové části řetězce.
Druhé upřesnění se týká přiřazení počtu molekul ATP jednotlivým formám
metabolického vodíku. Reálně je zisk ATP trochu nižší. Zatím jsme totiž uvažovali, že
veškerý metabolický vodík vzniká v mitochondriální matrix a odtud jde rovnou do
dýchacího řetězce. Jenže metabolický vodík vzniká i mimo mitochondrie a do
mitochondriální matrix je transportován s určitou ztrátou tzv. člunkovými
mechanismy. Pak vychází, že počet molekul ATP, vzniklých oxidací (NADH+H+), se
pohybuje v rozmezí 2,5 – 3, oxidací (FADH2) v rozmezí 1,5 – 2. Na přesných
číselných hodnotách nepanuje shoda a sotva kdy bude. Přenos metabolického
vodíku do mitochondrií neprobíhá ve všech typech buněk ve stejné míře a to
dokonce ani u stejného typu buněk, při odlišném fyziologickém stavu organismu.
810
Multienzymové komplexy dýchacího řetězce
Dýchací řetězec je tvořen souborem pěti multienzymových komplexů, kotvených ve

vnitřní mitochondriální membráně. Komplexy se označují číslicemi (I – V) a jsou
uspořádány takovým způsobem, aby zajistily kontinuitu toku elektronů od
metabolického vodíku až na molekulu kyslíku. Návaznost kotvených
multienzymových komplexů v membráně mitochondrií ukazuje následující schéma.
Hlavním zdrojem vodíku pro dýchací řetězec je redukovaný koenzym

NADH+H+,vytvářený z velké části biochemickými reakcemi přímo v mitochondriální
matrix. Předává dva atomy vodíku do komplexu I, který nese název NADH:ubichinon-
oxidoreduktasa. Zde je nejprve převezme prostetická skupina FMN a zredukuje se na
FMNH2. Kationty (2H+) jsou vyloučeny vně membrány, zatímco 2 elektrony putují do
komplexu III, ubichinol:cytochromc-oxidoreduktasy. Alternativním zdrojem vodíku je
komplex II, sukcinát:ubichinon-oxidoreduktasa na matrixové straně membrány, jehož
součástí je flavoprotein sukcinátdehydrogenasa. Tento enzym citrátového cyklu
odebírá dva atomy vodíku ze sukcinátu a přenáší na na prostetickou skupinu FAD.
Z redukované formy, FADH2, jsou ionty (2H+) vyloučeny vně membrány, zatímco 2
elektrony vstupují do komplexu III. Komplex III pomocí koenzymu Q přenese vně
membrány průchodem dvou elektronů z komplexu I, nebo II, celkem (4H+),
z prostředí matrix, protože část elektronů se vrací do Q-cyklu zpět.
Elektrony jsou z komplexu III přeneseny na komplex IV, ferrocytochrom c:dioxygen-
oxidoreduktasu, kde je cytochrom c předá cytochromoxidase (komplexu cytochromů
a + a3). Za účasti komplexů mědi a železa jsou zde celkem 4 elektrony přeneseny na
molekulu kyslíku a vytvoří se 2 molekuly vody. Protonová pumpa komplexu IV využije
pokles potenciální energie elektronů k přenosu (4H+) vně membrány, do
intermembránového prostoru. Přenosem iontů (H+) vně membrány vznikl
elektrochemický gradient, pohánějící molekulový motor komplexu V, ATP-synthasy.
Ionty (H+), které prošly kanálem membránové podjednotky (Fo), roztáčejí
γ-podjednotku, uloženou v matrix a při této rotaci pronikají do matrix. Rotující
γ-podjednotka mění konformaci podjednotek F1- části ATP synthasy (též uložené
v matrix) a tato změna konformace vede k fosforylaci, tvorbě ATP z ADP a fosfátu.
Proces se označuje jako oxidativní fosforylace. Stechiometricky vychází, že průnikem
3,3 iontu (H+) do mitochondriální matrix se vytvoří 1 molekula ATP.
811
64. OBECNÉ METABOLICKÉ DRÁHY
Tyto metabolické pochody se nevztahují k určité konkrétní látce, jsou společné

mnoha sloučeninám a představují konečné části jejich metabolických přeměn.
CITRÁTOVÝ CYKLUS
Tuto patrně nejznámější metabolickou dráhu zformuloval v roce 1937 Hans Krebs a
často bývá označována jeho jménem.
Citrátový cyklus je lokalizován
v mitochondriální matrix a
představuje dráhu konečné
oxidace živin. Různé skupiny živin,
sacharidy, lipidy i proteiny se
postupně odbourávají na
acetylkoenzym A, jehož
dvouuhlíkatý fragment se pak
v citrátovém cyklu oxiduje.
Výchozí čtyřuhlíkatá kyselina
přijme od acetylkoenzymu A
acetylový zbytek a vytvoří se, jako
první reakční produkt, šestiuhlíkatá
molekula citrátu (kyseliny
citronové, ta je ovšem při
fyziologických hodnotách pH
disociována). Postupně
dekarboxyluje na (C5) molekulu a
oxiduje se, takže je současně
vytvářen redukovaný koenzym,
„metabolický vodík“, ve schématu
vyznačený symbolem 2[H].
Následuje další dekarboxylace na
(C4) látku, odštěpený CO2 je z těla
odstraňován dýcháním. Přeměny
některých meziproduktů cyklu jsou
založeny na jejich oxidaci, proto
jsou zdrojem dalších podílů
metabolického vodíku 2[H]. Ten
v konečné fázi poslouží jako
„palivo“ pro dýchací řetězec na vnitřní mitochondriální membráně, kde se zoxiduje na
vodu. Procesem oxidativní fosforylace se vytvoří největší podíl chemického
energetického zdroje, ATP. Povšimněme si, že 1 ATP se vytvoří také přímo, během
jednoho kroku cyklu. Shrnutí: uhlíkové atomy živin byly vydýchány ve formě CO2 a
vodíkové atomy posloužily k tvorbě vody a ATP.
Průběh citrátového cyklu

První reakcí citrátového cyklu je kondenzace čtyřuhlíkatého oxalacetátu
s acetylkoenzymem A – makroergní sloučeninou, jejíž rozštěpení poskytuje energii
812
pro biosyntézu šestiuhlíkatého citrátu. Reakci katalyzuje enzym (1), citrátsynthasa.

Ve schématu je modře vyznačen dvouuhlíkatý fragment v molekule citrátu,
pocházející z acetylkoenzymu A. To proto, abychom viděli, že v nejbližší otáčce cyklu
se oxidovat nebude, oxidují se (na CO2) jiné, zeleně vyznačené uhlíkové atomy.
Molekula citrátu má hydroxylovou skupinu na terciárním uhlíku a obecně, terciární
alkoholy se neoxidují. Citrát tedy přímo zoxidovat nelze, musí být nejprve přeměněn
na izomer se sekundární hydroxylovou skupinou, isocitrát. Reakci provádí ve dvou
krocích enzym (2), akonitasa. Nejprve vytvoří dehydratací molekulu cis-akonitátu, ta
zůstává vázána v aktivním místě enzymu a ve druhém kroku se znovu hydratuje,
tentokrát na isocitrát.
Molekula isocitrátu je v cyklu oxidována enzymem (3), isocitrátdehydrogenasou.
Existují tři izoenzymy a jeden z nich, využívající jako koenzym (NAD+) se vyskytuje
pouze v mitochondriích. Redukovaný koenzym (NADH+H+) pak přenáší vodík na
dýchací řetězec. Oxidací isocitrátu vzniká přechodně oxalsukcinát, nestabilní
molekula, která se z enzymu neuvolňuje a dekarboxylací poskytuje 2-oxoglutarát,
produkt reakce.
813
To je sloučenina speciálního významu, jejíž název je z tohoto důvodu (stejně, jako u

dalších dvou látek) ve schématu zvýrazněn. O významu bude řeč později, nyní
k reakcím cyklu. 2-Oxoglutarát je odbouráván oxidační dekarboxylací prostřednictvím
multienzymového komplexu (4), 2-oxoglutarátdehydrogenasy. Za účasti koenzymu A
proběhne již druhá dekarboxylace původní šestiuhlíkaté látky a současná oxidace,
vedoucí k tvorbě redukovaného koenzymu (NADH+H+). Produktem této prakticky
jednosměrné reakce je sukcinylkoenzym A.
Sukcinylkoenzym A je thioester, makroergní sloučenina. Odtud plyne, že její
hydrolýza uvolní energii, která je využitelná pro tvorbu ATP. Reakci katalyzuje enzym
(5), sukcinyl-CoA-synthetasa. Známe dva izoenzymy, jeden však není substrátově
specifický pro ADP, ale pro guanosindifosfát, GDP. Vytváří se proto nejprve
guanosintrifosfát, GTP, z něhož pak transfosforylační reakcí, katalyzovanou
nukleosiddifosfátkinasou, vzniká ATP. Druhý z izoenzymů využívá jako substrát ADP,
takže vzniká hned molekula ATP. Reakce představuje jediné místo v citrátovém
cyklu, kde se vytváří ATP přímo, fosforylací na úrovni substrátu. Produktem
popisované reakce je čtyřuhlíkatá látka sukcinát. Její molekula je symetrická a to
znamená, že nejsme od této chvíle schopni nadále odlišit uhlíkové atomy, které
vstoupily do cyklu v jeho popisované poslední otáčce, jsou rovnocenné. Právě
z tohoto důvodu už není v molekule sukcinátu ve schématu cyklu dvouuhlíkatý
fragment vyznačen modře. Další reakci v citrátovém cyklu katalyzuje enzym (6),
sukcinátdehydrogenasa. Je to flavoprotein vnitřní mitochondriální membrány,
komplex (II) dýchacího řetězce, umožňující přenos vodíku (pomocí redukované
prostetické skupiny FADH2) na semichinon za tvorby ubichinolu (QH2). Reakcí došlo
k odebrání vodíkových atomů z fragmentu (-CH2 – CH2-) za vzniku dvojné vazby
mezi uhlíkovými atomy v molekule fumarátu. V předposledním kroku enzym (7),
fumarasa, hydratuje fumarát na kyselinu jablečnou, malát.
Poslední reakci, která uzavírá cyklus, katalyzuje enzym (8), malátdehydrogenasa.
Jde o oxidaci malátu na ketokyselinu oxalacetát za účasti koenzymu (NAD+), takže
se vyprodukuje další podíl metabolického vodíku, redukovaného koenzymu
(NADH+H+).
Energetická bilance cyklu
Jestliže pohlížíme na citrátový cyklus jako na dráhu konečné oxidace živin (jsou i
další možné pohledy), pak vypočítáme energetický zisk jako počet molekul ATP,
vytvořených odbouráním acetylového zbytku v jedné otáčce cyklu. Kromě jedné
molekuly ATP, která se tvoří přímo v cyklu na úrovni substrátu, vznikají další
molekuly ATP oxidací metabolického vodíku v dýchacím řetězci. V jedné otáčce
cyklu se vytvořily 3 molekuly (NADH+H+) a 1 molekula (FADH2). Připomeňme, že
oxidace (NADH+H+) poskytuje 2,5 – 3 molekuly ATP, zatímco oxidace (FADH2)
poskytne 1,5 – 2 ATP. Vypočítáme bilanci pro obě hraniční hodnoty.
3 NADH+H+ 3 . 3 ATP = 9 ATP 3 . 2,5 ATP = 7,5 ATP

1 FADH2 1 . 2 ATP = 2 ATP 1 . 1,5 ATP = 1,5 ATP
Na úrovni substrátu 1 ATP 1 ATP
Zisk na 1 otáčku cyklu 12 ATP 10 ATP
Aerobním odbouráním dvouuhlíkatého acetylového fragmentu v citrátovém cyklu se

vytvoří poměrně velký energetický zisk, 10 až 12 molekul ATP.
814
Význam citrátového cyklu
Zatím jsme si vysvětlili, že citrátový cyklus je katabolická dráha konečné oxidace

živin, umožňující tvorbu chemického energetického zdroje, ATP. Je jasné, že význam
je energetický, ale skutečnost je ještě pestřejší.
Některé meziprodukty citrátového cyklu jsou výchozími látkami pro biosyntézu jiných
produktů, takže z citrátového cyklu vycházejí také anabolické pochody, je to
katabolicko-anabolická dráha. Ve schématu citrátového cyklu jsme názvy některých
meziproduktů zvýraznili, nyní se na ně podíváme blíže.
2-Oxoglutarát Glutamát Purinové nukleotidy
Další aminokyseliny
Oxalacetát Aspartát Další aminokyseliny
D-glukosa Pyrimidinové nukleotidy
Sukcinyl-CoA Porfyriny
Glutamát a aspartát jsou aminokyseliny, vznikající transaminací oxokyselin

citrátového cyklu, 2-oxoglutarátu a oxalacetátu a jejich úloha je ústřední: jsou
zároveň substrátem pro tvorbu dalších aminokyselin, ale také pyrimidinových a
purinových nukleotidů.
Z oxalacetátu dráhou glukoneogeneze vzniká cukr D-glukosa.
Sukcinylkoenzym A je jedním ze substrátů pro biosyntézu porfyrinů (zopakujme si, že
druhým je aminokyselina glycin).
Uvedeným reakcím biosyntézy, které vycházejí z meziproduktů primárně katabolické
dráhy (citrátového cyklu), se někdy říká „kataplerotické reakce“. Ty odebírají
substrátové zdroje samotným reakcím citrátového cyklu, a proto existují jiné reakce,
které je do cyklu zase vracejí, aby se jeho běh nezastavil. Nazývají se „anaplerotické
reakce“ a často vycházejí z aminokyselin. Transaminací glutamátu a aspartátu je do
cyklu vracen 2-oxoglutarát a oxalacetát, aminokyseliny (Asp, Phe, Tyr) se
metabolizují na fumarát, z aminokyselin (Ile, Met, Val) vzniká sukcinylkoenzym A.
Karboxylací pyruvátu biotinovým enzymem, pyruvátkarboxylasou, se do citrátového
cyklu doplňuje oxalacetát. Fyziologický význam této reakce je mimořádný. Pyruvát je
produktem odbourávání sacharidů v dráze glykolýzy. Jestliže ve výživě chybějí
sacharidy, odbourávají se tuky na mastné kyseliny a ty pak na velký podíl
acetylkoenzymu A. Jeho příliv může převýšit kapacitu citrátového cyklu, který ho
nestačí odebírat, z acetylkoenzymu A tedy vznikají náhradními cestami ketolátky.
Tak je tomu i za některých patologických stavů. Malý podíl sacharidů v potravě
problém odstraní, anaplerotickou dráhou se doplní oxalacetát, aby mohl v citrátovém
cyklu kondenzovat s acetylkoenzymem A na citrát.
Citrátový cyklus současně s katabolickou funkcí vlastně představuje také určitý
„metabolický pool, hotovost“ substrátů, které jsou k dispozici mnoha jiným
metabolickým dráhám.
815
GLYOXALÁTOVÝ CYKLUS
To je metabolická dráha rostlin a mikroorganismů (bakterií a plísní), živočichové jí

nedisponují. Využívá acetylkoenzym A k přeměně tuků na cukry. Glyoxalátový cyklus
je pouze první etapou v této přeměně a v rostlinných buňkách probíhá uvnitř
membránových organel glyoxyzomů, jež představují specializovanou skupinu
tradičních peroxizomů.
Počáteční reakce se shodují s reakcemi citrátového cyklu. Acetylkoenzym A

kondenzuje s oxalacetátem za katalýzy citrátsynthasou (1) na molekulu citrátu. Poté
enzym akonitasa (2) izomeruje citrát, přes cis-akonitát na isocitrát. Od tohoto místa
se však reakce od citrátového cyklu liší. Isocitrát je nyní štěpen enzymem (3),
isocitrátlyasou na molekulu sukcinátu, která cyklus opouští a molekulu glyoxalátu.
Enzym (4), malátsynthasa pak katalyzuje kondenzaci glyoxalátu s další molekulou
acetylkoenzymu A na malát. Poslední reakci cyklu katalyzuje enzym (5),
816
malátdehydrogenasa, která, jak už známe z citrátového cyklu, oxiduje malát na

oxalacetát. Vytvořila se tak (na jednu otáčku cyklu) jedna molekula redukovaného
koenzymu (NADH+H+), jehož oxidací v dýchacím řetězci se získá 2,5 ATP. Je jasné,
že energetický přínos cyklu je malý, úlohou je zprostředkovat tvorbu sacharidů
z acetylkoenzymu A. Semena rostlin oplývají tukovými zásobami, které je potřeba
během klíčení přeměnit na sacharidy, potřebné pro tvorbu buněčných stěn dělících
se buněk. Zařadíme nyní biochemické děje do kontextu organel v rostlinné buňce.
Zásobní tuky jsou
v semenech rostlin
uloženy
v oleozomech,
organelách,
ohraničených
jednoduchou
membránou tvořenou
z jediné vrstvy (nikoli
dvojvrstvy)
fosfolipidů. Lipasa je
zde rozštěpí na
glycerol a mastné
kyseliny, ty putují do
glyoxyzomů.
Odbourávají se
tu β−oxidací na
molekuly acetylkoenzymu A, které vstupují do glyoxalátového cyklu. Produkt cyklu,
čtyřuhlíkatý sukcinát, je přenášen do mitochondrií, kde se zapojuje do citrátového
cyklu. Pro biosyntézu cukrů je důležitý jiný meziprodukt citrátového cyklu, oxalacetát.
Jenže mitochondriální membrána je pro něj nepropustná, proto z citrátového cyklu
vystupuje malát, přechází do cytosolu a tam je oxidován na oxalacetát. To je výchozí
látka pro glukoneogenezi, tvorbu D-glukosy z necukerných zdrojů.
Druhý z produktů štěpení tuků v oleosomech, glycerol, se oxiduje a fosforyluje na
dihydroxyacetonfosfát, který se také (jako meziprodukt dráhy) zapojuje do procesu
glukoneogeneze. Vytvořená D-glukosa pak slouží k biosyntéze dalších
oligosacharidů a polysacharidů.
Úloha 64.1
Jednou z geneticky podmíněných chorob (autozomálně recesívně) je deficit
komplexu pyruvátdehydrogenasy. Vede k metabolické acidóze, okyselení vnitřního
prostředí organismu. Vysvětlete, zda příčinou této acidózy je hromadění
a) fumarátu
b) acetoacetátu
c) HCl
d) laktátu.
Řešení:
Odpověď d), laktát. Výchozí látka pro citrátový cyklus, acetylkoenzym A, vzniká
oxidační dekarboxylací pyruvátu na pyruvátdehydrogenasovém komplexu. Geneticky
podmíněný deficit tohoto komplexu způsobí, že se pyruvát hromadí (v cytosolu
buňky). Jeho část se v anaerobním prostředí cytosolu zredukuje na laktát, kyselinu
mléčnou.
817
Laktát už může pronikat přes plazmatickou

membránu ven z buněk, dostává se do krve, která
ho rozvádí po těle, rozvíjí se metabolická acidóza.
Úloha 64.2
Který z uvedených enzymů katalyzuje některou anaplerotickou reakci citrátového
cyklu?
a) citrátsynthasa
b) malátdehydrogenasa
c) pyruvátkarboxylasa
d) pyruvátkinasa
e) sukcinyl-CoA-synthetasa.
Řešení:
Anaplerotická reakce doplňuje některý meziprodukt do citrátového cyklu zvenčí.
Nemůže to tedy být enzym působící přímo v cyklu. Vyloučena je varianta a, b, e.
Enzym pyruvátkinasa rozkládá fosfoenolpyruvát na pyruvát a ten není
meziproduktem citrátového cyklu. Zbývá pyruvátkarboxylasa, biotinový enzym,
přeměňující pyruvát na oxalacetát, meziprodukt citrátového cyklu. Odpověď c).
Úloha 64.3
Enzym malátdehydrogenasa katalyzuje v citrátovém cyklu oxidaci malátu na
oxalacetát a reakce má hodnotu rovnovážné konstanty K = 10-4. Přes tuto velmi
nízkou hodnotu je in vivo, v buňkách, tvorba oxalacetátu preferována. Proč?
a) Oxalacetát je odstraňován přeměnou na citrát, působením citrátsynthasy.
b) Oxalacetát neproniká mitochondriální membránou a je tak zadržován v matrix.
c) Malát opouští mitochondriální matrix symportním proteinem společně s fosfátem.
Řešení:
Odpověď a). Jde o aplikaci LeChatelierova principu, odebíráním produktu bude
preferována reakce, kterou tento produkt vzniká. To je případ odstraňování
oxalacetátu činností citrátsynthasy, proto se vždy vytvoří další podíl oxalacetátu,
přeměnou z malátu.
818
65. METABOLISMUS SACHARIDŮ
Tuto kapitolu rozdělíme do tří oddílů. Prvním budou katabolické pochody, kde si
vysvětlíme odbourávání polysacharidů a oligosacharidů, metabolickou dráhu
glykolýzy a pentosafosfátový cyklus.
Druhý oddíl věnujeme přeměnám dalších monosacharidů a jejich derivátů. K těm
dochází i v již zmíněném pentosafosfátovém cyklu, vysvětlíme si také Coriho cyklus a
glukosa-alaninový cyklus.
Třetí část bude věnována anabolickým pochodům, biosyntézám sacharidů. Začneme
výkladem dráhy glukoneogeneze pak fotosyntézy a zakončíme biosyntézou
oligosacharidů a polysacharidů.
ODBOURÁVÁNÍ POLYSACHARIDŮ A OLIGOSACHARIDŮ
Jestliže jsou tyto látky přijaté s potravou, štěpí se v trávicím traktu živočichů
hydrolyticky, trávicími enzymy. Štěpí se takto i polysacharidy, rozkládané v buňkách
činností lyzozomů. U rostlin probíhá hydrolýza i v zásobních orgánech, nebo třeba
v chloroplastech. Zásobní polysacharidy přítomné v buňkách se u živočichů vždy, u
rostlin v menší míře, štěpí fosforolyticky.
Hydrolýza škrobu a glykogenu
Trávení těchto polysacharidů u živočichů, působením glykosidas trávicího traktu,

jsme si už vysvětlili v kapitole o enzymech.
Hydrolýzu škrobu v rostlinách katalyzuje několik enzymů. Jejich úlohu si ukážeme na
příkladu odbourávání amylopektinu, rozvětveného polysacharidu škrobu.
Rostliny používají ke
štěpení
polysacharidového
řetězce α-amylasy a
β-amylasy. Je to trochu
nešťastné označení,
protože oba druhy
enzymů štěpí α(1 4)
glykosidické vazby
v molekule
polysacharidu. Označení
(α) a (β) se vztahuje na
orientaci nově
vytvořeného
poloacetalového
hydroxylu na redukujícím konci odštěpeného sacharidového fragmentu. α-amylasy
vytvářejí fragmenty s α-anomerem, β-amylasy s β-anomerem.
α-amylasa je endoenzym, štěpí vazby uvnitř polysacharidového řetězce na různě
dlouhé fragmenty a místo větvení, vazby α(1 6), přeskočí.
β-amylasa je exoenzym, odštěpuje disacharidové jednotky β-maltosy od
neredukujícího konce polysacharidového řetězce, ale vazby α(1 6), místa větvení,
nedovede přeskočit.
819
Působením obou enzymů vzniknou krátké rozvětvené řetězce, limitní dextriny. Místo
větvení, α(1 6) glykosidickou vazbu, pak rozštěpí α(1 6) glukanasa, linearizující
enzym (též R-enzym). Vytvoří lineární řetězce, štěpitelné α- a β-amylasou.
Disacharidové (maltosové) fragmenty štěpí na glukosové jednotky enzym maltasa.
Produktem hydrolýzy škrobu u živočichů i rostlin a glykogenu u živočichů je nakonec
D-glukosa a jestliže má být využita uvnitř buněk, je nutné ji převést na fosforečný
ester, glukosa-6-fosfát. Reakci za spotřeby ATP katalyzuje enzym glukokinasa, nebo
méně specifická hexokinasa
fosforylující i jiné hexosy.
Glukosa, která buňku opouští,
fosforylována není (glukosa
vstřebaná do buněk střevního
epitelu, která rovnou přechází
do krevních kapilár).
Fosforolytické štěpení
Provádí ho enzym fosforylasa, jejíž aktivita při

odbourávání glykogenu je u živočichů řízena
hormonálně, u rostlin fosforylasa doplňuje
hydrolytické štěpení škrobu.
Fosforylasa odbourává polysacharidový řetězec od
neredukujícího konce, tím, že přenáší koncovou
molekulu glukosy na anorganický fosfát (je to
transferasa). Produktem je glukosa-1-fosfát,
fosforečný ester, který vzniká bez spotřeby ATP.
Jiný enzym, fosfoglukomutasa, jej izomeruje na
glukosa-6-fosfát.
Glukosa-6-fosfát je ve svalové tkáni přímo
metabolizován, v játrech jej defosforyluje enzym glukosa-6-fosfatasa na glukosu,
transportovanou pak krví do tkání.
Enzym fosforylasa však nedokáže štěpit
oblast větvení (glykogenu a amylopektinu),
zastaví se 4 glukosové jednotky před místem
větvení. Vazbu α(1 6), místo větvení, štěpí
linearizační („odvětvující“) enzym ve dvou
krocích.
Nejprve se projeví transferasová aktivita
enzymu, který přenese řetězec tří
glukosových jednotek před místem větvení na
nejbližší delší řetězec.
Poté tentýž enzym účinkuje jako hydrolasa
(glukosidasa) a rozštěpením α(1 6)
glykosidické vazby uvolní molekulu glukosy.
Tím převedl řetězec do lineární formy, na
kterou dále působí fosforylasa.
Linearizační enzym tedy produkuje samotnou
glukosu, nikoli glukosa-1-fosfát.
820
GLYKOLÝZA
Glykolýza je katabolická dráha, sloužící

k anaerobnímu odbourávání glukosy
v cytosolu buněk.
Cukr musí být nejprve fosforylován za
spotřeby ATP, poté se hexosa rozštěpí na
dvě triosy a jejich přeměnami se získá
dvojnásobný podíl ATP a metabolický
vodík.
Z molekuly D-glukosy tak vzniknou dvě
molekuly ketokyseliny pyruvátu, který se
přeměňuje různými cestami. Glykolýza
zahrnuje cesty probíhající v cytosolu,
v anaerobním prostředí. To je případ
redukce na laktát, kyselinu mléčnou (ve
svalu, nebo činností mikroorganismů při
mléčném kvašení), nebo případ
alkoholového kvašení na ethanol. To je
provázeno dekarboxylací (uniká CO2), a
redukcí metabolickým vodíkem vzniká
ethanol.
Pyruvát ovšem může také vstoupit do
mitochondrií, kde oxidačně dekarboxyluje
za tvorby acetylkoenzymu A, substrátu pro
citrátový cyklus a jiné metabolické dráhy.
Toto aerobní odbourávání pyruvátu však
už není součástí metabolické dráhy
glykolýzy.
Především ve svalech se ale uplatňuje
ještě jiná varianta, glykogenolýza. Začíná
rychlou mobilizací svalového glykogenu
na hormonální podnět, glykogen se štěpí
fosforolyticky, takže vzniká rovnou
fosforečný ester glukosy bez spotřeby
ATP. Je to sice glukosa-1-fosfát, ten se
však rychle a bez energetických ztrát
izomeruje na glukosa-6-fosfát,
meziprodukt dráhy glykolýzy. Tato úspornější varianta tedy ušetří jednu molekulu
ATP v procesu počáteční aktivace cukru.
Průběh glykolýzy
Metabolická dráha začíná aktivací cukru, D-glukosa se v 1. kroku fosforyluje za

spotřeby ATP enzymem (1), hexokinasou na glukosa-6-fosfát. Hexokinasa je enzym
nespecifický, fosforyluje i jiné hexosy a má vysokou afinitu k substrátu. V jaterních
buňkách a ostrůvcích pankreatu však chybí, proto zde provádí fosforylaci specifický
enzym, glukokinasa, s nižší afinitou ke glukose. Uplatňuje se proto až při vyšších
koncentracích glukosy a jejím úkolem je odstraňovat z krve glukosu po požití potravy,
při zvýšené glykémii.
821
822
Glukosa-6-fosfát je pak přeměňován enzymem (2) glukosafosfátisomerasou na

fruktosa-6-fosfát. Následuje další fosforylace, enzymem (3) fosfofruktokinasou,
kterou se za spotřeby ATP vytváří fruktosa-1,6-bisfosfát.
Další enzym (4), aldolasa, rozštěpí jeho molekulu na dva triosafosfáty,
dihydroxyacetonfosfát a glyceraldehyd-3-fosfát. Rovnováha reakce je výrazně
posunuta (89%) ve směru syntézy, nikoli štěpení, proto triosafosfáty se vytvářejí
tehdy, jestliže jsou průběžně odebírány.
Enzym (5), triosafosfátisomerasa, katalyzuje vzájemnou přeměnu obou triosafosfátů,
rovnováha je výrazně posunuta (96%) na stranu dihydroxyacetonfosfátu. V dráze
glykolýzy se však dále přeměňuje glyceraldehyd-3-fosfát a zde je další regulační
prvek: teprve odebíráním glyceraldehyd-3-fosfátu, jestliže je spotřebován, se další
podíl dihydroxyacetonfosfátu izomeruje na glyceraldehyd-3-fosfát. Abychom mohli
bilanci glykolýzy vztáhnout na celou molekulu glukosy (jejíž štěpením vznikly dvě
triosy), budeme v dalších krocích tříuhlíkaté fragmenty počítat dvakrát.
Následuje oxidace glyceraldehyd-3-fosfátu enzymem (6), glyceraldehyd-3-
fosfátdehydrogenasou, reakce vyžaduje anorganický fosfát (Pi) a koenzym (NAD+).
Vytvořil se redukovaný koenzym (NADH+H+) a vzniká 1,3-bisfosfoglycerát,
makroergní sloučenina. Ten je enzymem (7), fosfoglycerátkinasou, štěpen na
3-fosfoglycerát a přitom je fosfát přenesen na molekulu ADP, za tvorby ATP.
Počítáme dva tříuhlíkaté fragmenty, celkem tedy vznikají 2 ATP substrátovou
fosforylací.
V dalším kroku enzym (8), fosfoglycerátmutasa katalyzuje izomerační reakci
3-fosfoglycerátu na 2-fosfoglycerát.
2-Fosfoglycerát je pak dehydratován činností enzymu (9), enolasy, za vzniku
makroergní sloučeniny, fosfoenolpyruvátu. Tato látka z kategorie enolfosfátů
poskytuje působením enzymu (10), pyruvátkinasy, látku energeticky mnohem chudší,
pyruvát. To znamená, že při této hydrolýze se uvolní dostatek energie pro tvoru ATP,
ze dvou molekul fosfoenolpyruvátu tedy celkem 2 ATP.
Buňky mají jenom fyziologické koncentrace koenzymu (NAD+), který se spotřebovává
v reakci (6) a vzniká redukovaný koenzym (NADH+H+). Jeho oxidací je potřeba
koenzym (NAD+) regenerovat, jinak se glykolytická dráha zastaví. Regenerace je
možná anaerobním, nebo aerobním způsobem.
V anaerobním prostředí kosterní a hladké svaloviny (a také činností bakterií
mléčného kvašení, např. rodu Lactobacillus) slouží koenzym (NADH+H+) k redukci
pyruvátu na laktát, kyselinu mléčnou. Reakci katalyzuje enzym (11),
laktátdehydrogenasa. Laktát je látka s poměrně vysokým obsahem energie, ze svalů
je krví přenášen do jater k dalšímu zpracování. Tvorba laktátu činností
mikroorganismů se označuje jako mléčné kvašení, využívá se v potravinářství
například při výrobě jogurtů, nebo při zpracování siláže (kyselina mléčná je
konzervační prostředek).
Jinou variantou anaerobní oxidace koenzymu (NADH+H+) je alkoholové kvašení,
uskutečňované kvasinkami. Jejich membrána nepropouští laktát, takže by z buněk
nemohl unikat, narozdíl od ethanolu. Proces alkoholového kvašení zahrnuje dvě
reakce, první je katalyzována enzymem (12), pyruvátdekarboxylasou. Dojde
k odstranění karboxylové skupiny ve formě (CO2), který uniká z kvasící směsi.
Z molekuly pyruvátu tak zbyl acetaldehyd. Ve druhém reakčním kroku katalyzuje
enzym (13), alkoholdehydrogenasa, redukci acetaldehydu na ethanol a tím se
regeneruje koenzym (NAD+). Ačkoli kvasinky uvolňují ethanol do okolního roztoku,
chystají si svou smrt: poté, co koncentrace ethanolu dosáhne zhruba 15%, kvasinky
usmrtí.
823
V aerobním prostředí je automaticky koenzym (NAD+) regenerován jinak a

účinnějším způsobem, oxidací (NADH+H+) v dýchacím řetězci mitochondrií. Aerobní
odbourávání však už není součástí dráhy glykolýzy, ta v tomto případě skončila
vytvořením pyruvátu.
Pyruvát je po vstupu do mitochondrií odbouráván oxidační dekarboxylací pomocí
pyruvátdehydrogenasového komplexu (14). Dojde ke ztrátě uhlíkového atomu ve
formě (CO2), spotřebováním koenzymu (NAD+) se vytvoří další podíl redukovaného
koenzymu (2 NADH+H+) a zbylý dvouuhlíkatý fragment je přenesen na molekulu
koenzymu A, za vzniku acetylkoenzymu A. Ten se pak odbourává oxidací
v citrátovém cyklu a vznikají další podíly redukovaného koenzymu, které se
v konečné fázi oxidují v dýchacím řetězci, ve spojení s tvorbou ATP.
Energetická bilance odbourání 1 molekuly glukosy
Glykolýza po pyruvát
Reakce (1) ..................... - 1 ATP
Reakce (3) .................... - 1 ATP
Reakce (6) .................... + 2 NADH+H+
Reakce (7) .................... + 2 ATP
Reakce (10) .................... + 2 ATP
Zisk po pyruvát: 2 ATP + 2 NADH+H+
Anaerobní odbourávání (na laktát, ethanol)

Reakce (11), nebo (13) .... – 2 NADH+H+
Bilance po laktát, nebo ethanol: 2 ATP
Aerobní odbourávání pyruvátu

Reakce (14) .................. + 2 NADH+H+
Odbourání v citrátovém cyklu a oxidace v dýchacím řetězci
2x Acetylkoenzym A ...... 2 . 10 až 12 ATP = 20 až 24 ATP
Aerobní odbourání glukosy celkem
Po pyruvát 2 ATP + v citrátovém cyklu a dých. řetězci 20 až 24 ATP = 22 až 26 ATP
Po pyruvát 2 NADH+H+, oxidační dekarboxylací pyruvátu 2 NADH+H+ = 4 NADH+H+
Dýchací řetězec ..... 4 NADH+H+ = 4 . 2,5 až 3 ATP = 10 až 12 ATP
Bilance aerobního odbourání glukosy: 22 až 26 ATP + 10 až 12 ATP = 32 až 38 ATP
Význam glykolýzy
Energetický význam glykolýzy je malý, rozkladem jedné molekuly glukosy se získají 2

ATP. Přesto to postačuje k produkci energie v anaerobních podmínkách (pro svaly
na krátkou dobu, pro červené krvinky bohatě a nastálo). Hlavní význam glykolýzy
spočívá v úloze metabolického poolu, hotovosti určitých meziproduktů (ve schématu
glykolýzy ve žlutém rámečku), které navazují na jiné metabolické dráhy.
Glukosa-6-fosfát, fruktosa-6-fosfát
Oba cukerné fosfáty se mohou dál přeměňovat v pentosafosfátovém cyklu, první
z nich může sloužit také k syntéze glykogenu.
824
Dihydroxyacetonfosfát
Po redukci na glycerol-3-fosfát může vstoupit do biosyntézy lipidů a fosfolipidů.
3-Fosfoglycerát
Je substrátem pro biosyntézu aminokyseliny serinu.
Fosfoenolpyruvát
Slouží k biosyntéze aromátů, včetně aromatických aminokyselin, tzv. šikimátovou
cestou.
Pyruvát
Transaminací poskytuje aminokyselinu alanin, je substrátem pro dráhu
glukoneogeneze.
Kvasné technologie
S výrobou piva jsme se již seznámili, na tomto místě si vysvětlíme výrobu ethanolu
kvasnou cestou a výrobu kyseliny citrónové.
Výroba ethanolu
Tradiční surovinou pro výrobu ethanolu je melasa, černý, viskózní roztok, který je
odpadem při výrobě cukru. Má vysoký obsah sacharosy, která z něho však už
nemůže vykrystalizovat. Je proto zkvašován kvasinkami Saccharomyces cerevisiae,
které disponují enzymem sacharasou a rozloží sacharosu na glukosu a fruktosu, jež
se mohou odbourávat ethanolovým kvašením v dráze glykolýzy.
Melasa se naředí
vodou na 20% rotok,
v němž se rozpustí
živné soli pro kvasinky,
zdroj dusíku a fosforu
(superfosfát, síran
amonný) a upraví se
reakce (kyselinou
sírovou) na pH = 5.
Tato melasová zápara
se sterilizuje a poté
přivede do kvasného
tanku, společně s kvasinkami, v němž za soustavného míchání probíhá anaerobní
glykolýza ve variantě ethanolového kvašení. Při kontinuální výrobě se do tanku
přivádí jen tolik zápary, kolik stačí za 24 hodin prokvasit, vznikající oxid uhličitý se
odvádí a zpracovává.
Po prokvašení se asi desetina zápary separuje a odvádí k destilaci na rektifikační
koloně a soustavě dalších kolon. Většina zápary se centrifuguje, aby se oddělily
kvasinky od zápary pro destilaci. Kvasinky se promývají v lázni zředěné kyseliny
sírové (pH = 2), aby se očistily od koloidů a infekčních mikroorganismů. Poté jsou
přiváděny zpět do kvasného tanku, zbytek se využije jako krmné kvasnice.
Kvašením vzniká vedle ethanolu i směs jiných látek, které se při destilaci oddělí
v dalších destilačních kolonách. Oddělí se tak nízkovroucí frakce (obsahující
acetaldehyd a ethylacetát) a také výševroucí frakce, zvaná přiboudlina. Obsahuje
velké množství isoamylalkoholu (vznikl přeměnou aminokyseliny leucinu) a jako
cenný vedlejší produkt se izoluje. Produktem rektifikace, mnohonásobně opakované
destilace na koloně, je 96% roztok ethanolu pro další průmyslové zpracování.
825
Výroba kyseliny citrónové

Kyselina citrónová je důležitou surovinou potravinářského průmyslu, slouží ke
konzervaci i okyselení potravin. Ve farmaceutickém průmyslu se používá jako
stabilizátor vitaminu C, v průmyslu detergentů nahrazuje fosfáty v pracích
prostředcích, estery kyseliny citrónové slouží jako změkčovadla termoplastů.
Kyselina citrónová se vyrábí glykolýzou za aerobních podmínek, pyruvát po vstupu
do mitochondrií oxidačně dekarboxyluje na acetylkoenzym A. Často používanou
surovinou je melasa, stejně jako při výrobě ethanolu.
Kyselinu citrónovou produkuje vřeckovýtrusá houba, plíseň Aspergillus niger
v citrátovém cyklu a využívají se mutované kmeny, které mají vysokou aktivitu
enzymů vytvářejících citrát a nízkou aktivitu enzymů rozkládajících citrát.
Melasa se naředí na 15-20% roztok, přidají se živné soli – fosfáty, dusíkaté soli a soli
stopových prvků (Fe, Mn). Po sterilizaci se roztok převede do fermentoru, kde se
zakvasí namnoženým myceliem plísně, která byla předem vypěstována ze spor
vysokoprodukčního kmene. Při teplotě 32°C a reakci pH = 2 se směs intenzivně
provzdušňuje a míchá, kvašení probíhá 8 dnů. Prokvašený melasový roztok
obsahuje asi 10% kyseliny citrónové a po odfiltrování mycelia plísně se při teplotě
90°C neutralizuje hydroxidem vápenatým. Sraženina citrátu vápenatého se pak
odfiltruje a rozloží kyselinou sírovou, vznikne kyselina citrónová a síran vápenatý,
sádra. Ta se odfiltruje a roztok kyseliny citrónové se čistí na aktivním uhlí, odpařením
se zkoncentruje a kyselina se nechá vykrystalizovat, krystaly se ještě rafinují.
Úloha 65.1
Enzym glyceraldehyd-3-fosfátdehydrogenasa spotřebovává v dráze glykolýzy
koenzym (NAD+). Který z vyjmenovaných enzymů zajišťuje jeho regeneraci
v cytosolu za anaerobních podmínek?
a) glycerol-3-fosfátdehydrogenasa
b) 2-oxoglutarátdehydrogenasa
c) laktátdehydrogenasa
d) malátdehydrogenasa
e) pyruvátdehydrogenasa
Řešení:
c), za anaerobních podmínek se redukovaný koenzym NADH+H+ neoxiduje na NAD+
v dýchacím řetězci, ale laktátdehydrogenasou za tvorby laktátu.
826
PENTOSAFOSFÁTOVÝ CYKLUS
Jde o metabolickou dráhu oxidačního odbourávání glukosy, ovšem bez účasti

kyslíku, v cytosolu buňky. Substrátem je, stejně jako v případě glykolýzy,
glukosa-6-fosfát, avšak pentosafosfátový cyklus je složitější metabolická dráha, v níž
vystupují fosforečné estery, fosfáty různých monosacharidů.
Úkolem cyklu není tvorba
energetického zdroje, ATP zde
nevzniká. Substrát, glukosa-6-fosfát,
se tu oxiduje a dekarboxyluje,
odštěpuje CO2, na pentosafosfát.
Vodík je při oxidaci přenášen na
koenzym (NADP+), vzniká
redukovaný koenzym (2 NADPH+H+)
při dekarboxylaci jedné molekuly
glukosy.
Tento redukovaný koenzym není
substrátem pro dýchací řetězec,
slouží jako redukční ekvivalent pro
biosyntézy v buňce.
Tato etapa představuje oxidativní fázi
cyklu, sérii nevratných reakcí, jimiž se
tvoří pentosafosfát. Potřebují ho
všechny buňky, jako zdroj ribosy a
deoxyribosy pro tvorbu nukleových
kyselin.
Většině buněk to však stačí a druhou,
neoxidativní fázi cyklu, vůbec
neprovozují (nevytvářejí pro ni
enzymy). Ve skutečnosti pak nejde o
cyklus, jen o oxidaci a dekarboxylaci
hexosafosfátu na pentosafosfát.
Jinak je tomu v buňkách, v nichž
probíhají intenzivní biosyntézy,
především tuků, steroidů, ale také
v hepatocytech, jaterních buňkách. Tyto buňky potřebují své minimální množství
pentosafosfátu, především však potřebují redukovaný koenzym (NADPH+H+).
Vytvořený pentosafosfát proto recyklují zpět na glukosa-6-fosfát, takže čistým
produktem cyklu pak bude (CO2) a (NADPH+H+). To se děje dokonale zvratnými
reakcemi neoxidativní fáze cyklu. Jedna otáčka cyklu odpovídá úplné oxidaci jedné
molekuly glukosa-6-fosfátu na CO2. Vyjdeme proto ze šesti molekul hexosafosfátu,
vznikne 6 molekul pentosafosfátu a 12 molekul redukovaného koenzymu
(NADPH+H+). Šest molekul pentosafosfátu se nyní musí recyklovat na pět molekul
hexosafosfátu. Pentosy (samozřejmě, jde o fosfáty cukrů) si rozdělíme do dvou
skupin po třech molekulách, v každé skupině budou probíhat stejné reakce.
Nejprve se reakcí dvou odlišných pentos vytvoří triosa a heptosa, ty spolu v dalším
kroku zreagují na tetrosu a hexosu. Hexosa slouží k regeneraci, vrací se na začátek
cyklu. V následující reakci tetrosy s pentosou se vytvoří triosa a regeneruje se další
hexosa. V každé skupině reakcí zbyly dvě triosy, jejich sloučením vzniká poslední,
pátá molekula hexosy, která se v cyklu regeneruje.
827
Průběh cyklu
828
Substrátem pentosafosfátového cyklu (označovaného také jako pentosový cyklus) je

glukosa-6-fosfát a pro vyjádření jeho přeměn je výhodné, zapíšeme-li ve schématu 3
molekuly této výchozí látky.
V oxidativní fázi cyklu je substrát nejprve oxidován enzymem (1), glukosa-6-
fosfátdehydrogenasou na 6-fosfoglukonolakton (δ-lakton). Koenzymem je (NADP+),
reakcí tedy vzniká redukovaný koemzym (NADPH+H+). V dalším kroku enzym (2),
6-fosfoglukonolaktonasa, hydrolyzuje lakton za současného otevření kruhu na
kyselinu, 6-fosfoglukonát. Poslední krok oxidativní fáze cyklu provádí enzym (3),
6-fosfoglukonátdehydrogenasa, oxidační dekarboxylací se vytvoří další redukovaný
koenzym (NADPH+H+) a ztrátou uhlíkového atomu ve formě (CO2) vzniká
pentosafosfát, ribulosa-5-fosfát.
Neoxidativní fáze cyklu je soustava zvratných reakcí, jimiž se pentosa regeneruje na
výchozí hexosu. Meziprodukty těchto reakcí často navazují na jiné metabolické dráhy
(viz dále). Ribulosa-5-fosfát je substrátem pro dva odlišné enzymy. Enzym (5),
ribosa-5-fosfátisomerasa izomeruje ketopentosu na aldopentosu, ribosa-5-fosfát. Jiný
enzym (4), ribulosa-5-fosfát-3-epimerasa, změní u dalších dvou molekul substrátu
konfiguraci na 3. uhlíkovém atomu a vytvoří tak epimery, dvě molekuly
xylulosa-5-fosfátu.
Nyní následují tři reakce, transketolační, transaldolační a opět transketolační, jimiž se
vytvářejí fosfáty monosacharidů o 3 až 7 uhlíkových atomech. V 1. transketolační
reakci enzym (6), transketolasa přenáší dvouuhlíkatý fragmet z molekuly
xylulosa-5-fosfátu na aldosu, ribosa-5-fosfát. Produktem je molekula
glyceraldehyd-3-fosfátu a sedoheptulosa-7-fosfátu.
V transaldolační reakci enzym (7), transaldolasa přenáší tříuhlíkatý fragment
z molekuly sedoheptulosa-7-fosfátu na aldosu, glyceraldehyd-3-fosfát. Z původní
heptosy tak zbyla tetrosa, erythrosa-4-fosfát a vytvořila se hexosa, fruktosa-6-fosfát.
Ta už slouží k regeneraci výchozího cukru, izomeruje se enzymem (8),
glukosafosfátisomerasou, na výchozí glukosa-6-fosfát.
Ve druhé transketolační reakci enzym (6), transketolasa přenáší dvouuhlíkatý
fragmet z poslední molekuly xylulosa-5-fosfátu na aldotetrosu, erythrosa-4-fosfát.
Prodloužením řetězce o dva uhlíkové atomy se vytvoří druhá molekula hexosy,
fruktosa-6-fosfátu, z něhož se izomerací enzymem (8), glukosafosfátisomerasou,
regeneruje druhá molekula výchozího glukosa-6-fosfátu. Zbyla molekula triosy,
glyceraldehyd-3-fosfátu. Jestliže popsané reakce cyklu proběhnou dvakrát, pak ze
dvou molekul triosy se regeneruje cestou glukoneogeneze další molekula glukosa-6-
fosfátu.
Význam cyklu
Významné meziprodukty cyklu mají ve schématu názvy zvýrazněny v rámečku,

začneme ovšem jiným produktem cyklu, redukovaným koenzymem (NADPH+H+).
Je potřebný jako redukční ekvivalent pro biosyntézy, hlavně tuků, steroidů,
nukleotidů. Jeho tvorba je však nezbytná pro regeneraci glutathionu z disulfidové
formy. Glutathion slouží nejen k odstraňování peroxidových radikálů, v erytrocytech
brání oxidaci železa v hemoglobinu (tvorbě methemoglobinu) a poškozování
biomembrány. Deficit prvního z enzymů pentosafosfátového cyklu, glukosa-6-
fosfátdehydrogenasy, proto vede k rozpadu erytrocytů, hemolýze.
Glukosa-6-fosfát, fruktosa-6-fosfát
Jsou zároveň meziprodukty dráhy glykolýzy a glukoneogeneze, pentosafosfátový
cyklus proto slouží jako „metabolický pool“, hotovost pro jiné metabolické dráhy.
829
Ribulosa-5-fosfát
Slouží pro tvorbu výchozího substrátu Calvinova cyklu sekundárních pochodů
fotosyntézy, ribulosa-1,5-bisfosfátu, který vzniká fosforylací ribulosa-5-fosfátu.
Ribosa-5-fosfát
Výchozí pentosa pro tvorbu nukleotidů a deoxynukleotidů ve všech buňkách, protože
nutně musí vytvářet deoxyribonukleovou kyselinu, DNA i ribonukleové kyseliny, RNA.
Erythrosa-4-fosfát
Společně s fosfoenolpyruvátem je substrátem pro biosyntézu aromatických sloučenin
šikimátovou cestou.
Glyceraldehyd-3-fosfát
To je dosti univerzální molekula, uplatňující se jako intermediát dráhy glykolýzy,
glukoneogeneze a po redukci na glycerolfosfát se účastní biosyntézy neutrálních
tuků i fosfolipidů.
PŘEMĚNY DALŠÍCH MONOSACHARIDŮ A JEJICH DERIVÁTŮ
Klíčovým monosacharidem je D-glukosa a její hlavní přeměnou je odbourávání

v dráze glykolýzy. Ostatní monosacharidy s D-glukosou souvisejí právě zapojením do
jednotlivých míst glykolytické dráhy, jak ukazuje schéma:
CORIHO A GLUKOSA - ALANINOVÝ CYKLUS
Coriho cyklem (ve schématu červenými šipkami) rozumíme propojení metabolických

přeměn glukosy ve svalech a v játrech, jestliže doplníme návaznost dusíkového
metabolismu, hovoříme o glukosa-alaninovém cyklu (ve schématu doplnění modrými
šipkami).
Coriho cyklus
Ze svaloviny jej nejvíce využívají bledá, rychlá svalová vlákna, červená svalová
vlákna zpravidla jen tehdy, jestliže nepostačuje produkce ATP, vzhledem k velké
spotřebě.
Při svalové práci je rozkládán svalový glykogen a uvolněná glukosa se odbourává
anaerobní glykolýzou nejprve na pyruvát. Ve svalech se vyskytuje izoenzym
laktátdehydrogenasy H4, LDH4, s vysokou afinitou k pyruvátu, proto ho ihned váže a
redukuje na laktát. Ten je pak krevním oběhem přenášen ze svalu do jater, kde je
přítomna jaterní laktátdehydrogenasa M4, LDM4, s vysokou afinitou k laktátu. Ochotně
poutá přiváděný laktát a oxiduje ho na pyruvát. Ten je z enzymu snadno uvolňován,
k němu izoenzym LDM4 příliš velkou afinitu nemá. Procesem glukoneogeneze pak
v játrech z pyruvátu vzniká glukosa. Je to proces energeticky náročný, část pyruvátu,
kolem 20%, je proto obětována k oxidaci na CO2 a vodu v mitochondriích, aby se
vytvořil energetický zdroj, ATP. Stejně je v játrech proces dotován ATP, vzniklým
odbouráváním mastných kyselin. Vytvořená glukosa je pak v játrech uložena ve
830
formě jaterního glykogenu, nebo může být ihned uvolněna do krevního oběhu
(zajištění stabilní glykémie). Krevní oběh dopraví glukosu do svalu. Jestliže
momentálně není potřebná, syntetizuje se z ní svalový glykogen, v případě svalové
práce je použita pro anaerobní glykolýzu.
Glukosa-alaninový cyklus
Rozkladem proteinů ve svalové tkáni jsou uvolňovány aminokyseliny, jejichž
deaminací se uvolňují amonné ionty (NH4+). Enzym (1), glutamátdehydrogenasa je
přenáší na 2-oxoglutarát, za tvorby aminokyseliny glutamátu. Následuje
transaminační reakce s ketokyselinou pyruvátem, který vzniká ve svalu glykolýzou.
Enzym (2), alaninaminotransferasa, tak vytvoří aminokyselinu alanin, přenášený
krevním oběhem ze svalu do jater. Zde proběhnou opačné reakce, z alaninu vzniká
transaminací pyruvát, zdroj pro biosyntézu glukosy. Amonné ionty, uvolněné
z glutamátu, jsou v játrech zpracovávány v ornithinovém cyklu na močovinu, dusíkatý
odpad savců, který je z krve přefiltrován v ledvinách do moči. Cyklus ve výsledku
představuje výměnu alaninu za glukosu (z hlediska svalu) a zajišťuje odstraňování
dusíkatých zplodin ze svalu. Pracující sval neustále produkuje laktát (Coriho cyklus)
a jako dusíkatou zplodinu průběžně vyplavuje alanin (glukosa-alaninový cyklus),
takže obě dráhy probíhají neoddělitelně a souběžně.
831
Úloha 65.2
Zvýšená hemolýza, rozpad erytrocytů, nastává jako důsledek deficitu enzymu:
a) glyceraldehyd-3-fosfátdehydrogenasy
b) glycerol-3-fosfátdehydrogenasy
c) glukosa-6-fosfátdehydrogenasy
d) pyruvátdehydrogenasy
e) sukcinátdehydrogenasy
Řešení:
Odpověď c), deficit glukosa-6-fosfátdehydrogenasy. Tento enzym je potřebný pro
tvorbu redukovaného koenzymu (NADPH+H+), který umožňuje regeneraci
glutathionu a brání tak oxidačnímu stresu. Při nedostatku dochází k rozpadu
plazmatické membrány erytrocytů, hemolýze a následně k akutní anémii,
chudokrevnosti (nedostatku zralých erytrocytů v krevním oběhu).
BIOSYNTÉZA MONOSACHARIDŮ
Biosyntéza monosacharidů probíhá u mikroorganismů, rostlin i živočichů cestou

glukoneogeneze, u rostlin a fototrofních bakterií navíc ještě fotosyntézou.
Monosacharidové jednotky se aktivují prostřednictvím nukleotidů a pak slouží pro
biosyntézu oligosacharidů a polysacharidů.
Glukoneogeneze
Jen samotný mozek spotřebuje za 24 hodin asi 120 gramů glukosy, zásoba jaterního
glykogenu, jehož štěpením se uvolňuje glukosa do krevního oběhu, postačí přiližně
na jeden den. V době, kdy není glukosa právě přijímána z potravních zdrojů, musí být
vytvářena jinak, cestou glukoneogeneze. Probíhá sice v řadě buněčných typů,
praktický význam však má pouze glukoneogeneze v játrech a ledvinách.
Glukoneogeneze je biosyntéza glukosy i z necukerných zdrojů, hlavní zdroje jsou tři:
1) Laktát a pyruvát, tedy produkty glykolýzy.
2) Glukogenní aminokyseliny, tj. takové, které se katabolizují na pyruvát, nebo
meziprodukty citrátového cyklu (třeba oxalacetát, vznikající transaminační reakcí
z aminokyseliny aspartátu). Snadno si vzpomeneme, že zmíněný pyruvát vzniká
transaminací z aminokyseliny alaninu.
3) Glycerol, produkt hydrolýzy tuků a fosfolipidů.
Hlavní složka tuků, mastné kyseliny, nejsou u živočichů zdrojem pro glukoneogenezi,
protože se odbourávají na acetylkoenzym A. Jinak je tomu ovšem u mikroorganismů
a rostlin, kde se acetylkoenzym A přeměňuje v glyoxalátovém cyklu na sukcinát a ten
se po vstupu do mitochondrií přeměňuje v citrátovém cyklu. Pak tedy poslouží pro
glukoneogenezi.
Glukoneogeneze z laktátu a pyruvátu

To je hlavní dráha glukoneogeneze, představující do jisté míry obrácenou dráhu
glykolýzy, opak glykolýzy to však není. Tři kroky glykolýzy, které nejsou zvratnými
reakcemi, jsou v procesu glukoneogeneze obcházeny jinými reakcemi, za katalýzy
jinými enzymy. Ve schématu jsou zvratné reakce, shodné s glykolýzou, znázorněny
832
černými šipkami, bez bližších údajů (viz glykolýza). Specifické reakce glykolýzy jsou
vyznačeny modrými šipkami, specifické reakce glukoneogeneze červenými šipkami.
833
Přeměna laktátu na pyruvát je opakem glykolytické reakce, proto se jí blíže

nemusíme věnovat. Přeměna pyruvátu na fosfoenolpyruvát však není opakem
reakce glykolýzy. V glykolytické reakci enzym (3), pyruvátkinasa, využije makroergní
sloučeninu, fosfoenolpyruvát, k syntéze ATP a vznikne molekula pyruvátu. Zpětná
reakce je endergonická, neprobíhá, proto ji dráha glukoneogeneze obchází oklikou.
Nejprve enzym (1), pyruvátkarboxylasa karboxyluje za spotřeby ATP molekulu
pyruvátu na oxalacetát. Ve druhém kroku pak enzym (2),
fosfoenolpyruvátkarboxykinasa dekarboxyluje oxalacetát za spotřeby
guanosintrifosfátu, GTP, vytvoří se fosfoenolpyruvát a zbude GDP.
Povšimněme si ještě energetické stránky přeměny pyruvátu na fosfoenolpyruvát.
V dráze glykolýzy se při přeměně molekuly fosfoenolpyruvátu na pyruvát vytvořila
molekula ATP, takže při opačné přeměně musíme očekávat spotřebu 1 ATP. To se
stalo v prvním kroku, ovšem ve druhém kroku se spotřebovala ještě molekula GTP,
energetický analog ATP. Je zřejmé, že oklika dráhy glukoneogeneze je oproti reakci
glykolýzy energeticky ztrátová.
Další z reakcí, jimiž se glukoneogeneze liší od obrácené dráhy glykolýzy, je přeměna
fruktosa-1,6-bisfosfátu na fruktosa-6 fosfát. V dráze glykolýzy provádí fosforylaci
fruktosa-6-fosfátu na fruktosa-1,6-bisfosfát fosfofruktokinasa (5) za spotřeby ATP.
Zpětná reakce neprobíhá, protože fruktosa-1,6-bisfosfát není makroergní
sloučeninou, takže ATP nevzniká a objevuje se další energetická ztráta dráhy
glukoneogeneze. Reakci katalyzuje enzym (4), fruktosa-1,6-bisfosfatasa, odštěpující
z molekuly fruktosa-1,6-bisfosfátu anorganický fosfát.
Třetí z reakcí glykolýzy, která není kopírována v opačném směru při glukoneogenezi,
je fosforylace glukosy hexokinasou (7) na glukosa-6-fosfát, za spotřeby ATP. Při
zpětné reakci by musela molekula ATP vznikat. To ovšem není možné, protože
glukosa-6-fosfát není makroergní sloučeninou, jeho hydrolýzou tedy ATP nevznikne.
Proto na cestě glukoneogeneze je glukosa-6-fosfát přeměňován jiným enzymem, (6),
glukosa-6-fosfatasou, na glukosu a anorganický fosfát. Oproti dráze glykolýzy zde
vidíme opět energetickou ztrátu. Ačkoli glukosa-6-fosfatasa je enzymem hojně
rozšířeným, přesto chybí v nervové tkáni, tukové tkáni i ve svalech, proto tyto tkáně
nemohou uvolňovat do krve glukosu (nedovedou defosforylovat glukosa-6-fosfát) a
nepodílejí se tak na udržování glykémie.
Glukoneogeneze z glycerolu
Tato cesta je ve schématu glukoneogeneze znázorněna zelenými šipkami a napojuje
se na střední část dráhy glykolýzy. Glycerol, produkt hydrolýzy lipidů, se nejprve
fosforyluje enzymem (8), glycerolkinasou za spotřeby ATP na glycerol-3-fosfát.
V dalším kroku je oxidován enzymem (9), glycerolfosfátdehydrogenasou, za účasti
koenzymu (NAD+) na dihydroxyacetonfosfát. To už je meziprodukt glykolýzy a
současně i glukoneogeneze, proto jej společný enzym obou drah,
triosafosfátisomerasa, izomeruje na glyceraldehyd-3-fosfát. Podle aktuálních potřeb
organismu odtud pokračuje dráha glykolýzy, nebo glukoneogeneze.
FOTOSYNTÉZA
Fotosyntéza je způsob autotrofní výživy, při němž organismy z energeticky chudých

látek (CO2 a zpravidla vody) vytvářejí působením světelného záření, absorovaného
chlorofyly, molekuly cukrů. Do atmosféry přitom uvolňují kyslík, pocházející z vody.
834
U bakterií se setkáme s vývojově starším typem (sirné) fotosyntézy, kdy místo vody
je oxidován sulfan na síru, ta je vylučována jako tuhá látka.
Dále se budeme věnovat jen kyslíkové fotosyntéze, probíhající v chloroplastech
rostlin. Membránové váčky uvnitř chloroplastů, thylakoidy, obsahují soubory
fotosyntetických barviv, uspořádaných do fotosystémů.
Fotosyntéza zahrnuje dvě na sebe navazující etapy, primární a sekundární pochody.
Primární pochody
fotosyntézy (světelná fáze)
probíhají na membráně
tkylakoidů a vyžadují
energii záření. Fotosystém
zachytí kvantum záření a
využije ho k fotolýze vody,
rozkladu vody na molekuly
kyslíku, uvolňované do
vzduchu, zatímco vodík
slouží k redukci koenzymu
(NADP+) na redukovaný
koenzym (NADPH+H+).
Kromě toho je energie
absorbovaného záření
použita pro fotofosforylaci,
tvorbu energetického zdroje
ATP, z ADP a
anorganického fosfátu.
Sekundární pochody fotosyntézy (trochu nepřesně označované jako „temnostní
fáze“), neprobíhají v thylakoidech, ale v okolním prostoru, zvaném stroma
chloroplastu. Nevyžadují energii záření, takže mohou probíhat potmě, ovšem na
světle probíhají také. Klíčovou metabolickou dráhou sekundárních pochodů je
Calvinův cyklus, do něhož vstupuje CO2 ze vzduchu. V cyklu je redukován
metabolickým vodíkem (koenzymem NADPH+H+) na cukr glukosu, produkt
fotosyntézy. Proces biosyntézy cukrů vyžaduje energetický zdroj, ATP, vytvořený,
stejně jako redukovaný koenzym, v primárních pochodech fotosyntézy.
Primární pochody fotosyntézy
Fotosyntetický aparát
Chlorofyly, hlavní fotosyntetické pigmenty, vznikají cestou biosyntézy porfyrinů a
klíčovým meziproduktem je protoporfyrin IX. Sérií dalších reakcí se v centru
porfyrinového cyklu váže kation (Mg2+), zformováním pátého kruhu (E) se vytvoří
cyklus chlorinu a za účasti světelného záření vzniká chlorofylid. V dalších reakcích je
navázán alkohol fytol a podle substituce chlorinového cyklu vzniká modrozelený
chlorofyl (a), žlutozelený chlorofyl (b), nebo bakteriochlorofyly u bakterií. Úlohou
chlorofylů, hlavní složky fotosystémů, je zachytit energii záření a předat ji do
reakčního centra fotosystému, kde poslouží k excitaci a ionizaci molekul chlorofylu
(a). V chloroplastech vyšších rostlin najdeme chlorofyl (a) a chlorofyl (b) v poměru
(3: 1).
Schéma ukazuje, že chlorofyly absorbují světelné záření v modré a červenooranžové
oblasti spektra. Aby se zvětšila využitelná část spektra, jsou součástí fotosystémů
835
také karotenoidy, schopné zachytit záření v jiném rozsahu vlnových délek a energii
předávají molekulám chlorofylů. Výsledné akční spektrum fotosyntézy ale také
ukazuje, že žlutozelené světlo je fotosynteticky nejméně účinné.
Mnohé další složky fotosyntetického
aparátu jsou analogií složek dýchacího
řetězce. Jako přenašeče elektronů přes
membránu thylakoidů slouží cytochromy,
Fe–S proteiny, odlišným přenašečem je
plastokyanin, protein obsahující měď
(probíhá zde redoxní děj Cu2+/Cu+). Jako
přenašeč elektronů a vodíku slouží
plastochinon (PQ), strukturně i funkčně
analogický ubichinonu, koenzymu Q
z dýchacího řetězce. Nepřekvapuje proto,
že v membráně thylakoidu vykonává
prakticky stejný Q cyklus.
Princip primárních pochodů

Srovnávejme s principem
buněčného dýchání. Vnitřní
membrána mitochondrie je
analogií membrány thylakoidu
v chloroplastu. Zjistíme, že princip
tvorby energetického zdroje (ATP)
je stejný, jen koncentrační spád
iontů (H+) je orientován obráceně.
Fotosystém II zachytí energii
záření a využije ji pro fotolýzu
vody. Uvolňovaný kyslík uniká do
atmosféry, vodík byl rozštěpen na
kationty (H+), vyloučené do vnitřku
836
(lumina) thylakoidu a elektrony vstupují do elektronového transportního řetězce. Ten

začíná ve fotosystému II a pokračuje soustavou přenašečů v membráně thylakoidu.
Patří k nim komplex cytochromů (b6f), který ve spolupráci s plastochinonem
umožňuje přenos dalších iontů (H+) ze stromatu chloroplastu do lumina thylakoidu.
Nakonec jsou elektrony dopraveny do fotosystému I, kde jsou zářením znovu
vyexcitovány na energeticky vyšší hladinu a zachyceny přenašečem, který umožní
jejich přenos na koenzym (NADP+). Ten se jimi redukuje a za účasti iontů (H+) vzniká
redukovaný koenzym (NADPH+H+), potřebný pro sekundární pochody fotosyntézy.
Uvnitř thylakoidu se nahromadily ionty (H+), pro které je membrána thylakoidu
nepropustná. Hromadění vodíkových iontů se projeví kyselou reakcí prostředí uvnitř
thylakoidu (pH ≈ 5) a elektrickým nábojem na jeho membráně. Vnitřní strana je nabita
kladně, vnější záporně (přesně obráceně, než v mitochondriích). Na membráně
thylakoidu se tak vytvořil elektrochemický gradient iontů (H+), který může být využit
pro tvorbu energetické „konzervy“, ATP, když se bude vybíjet. To umožňuje nám již
známý enzymový komplex ATP-synthasa, který je v membráně thylakoidu orientován
obráceně, než na vnitřní membráně mitochondrií. Zde propouští ionty (H+)
z thylakoidu do stromatu chloroplastu po koncentračním spádu a uvolněnou energii
použije pro syntétu ATP z ADP a anorganického fosfátu. Tvorba ATP, k níž byla
využita energie záření, se označuje jako fotofosforylace a vytvořené molekuly ATP
slouží jako energetický zdroj pro sekundární pochody fotosyntézy.
Průběh primárních pochodů fotosyntézy

Fotosystémy jsou složité komplexy proteinů, pigmentů, elektronových přenašečů,
z nichž některé vytvářejí světlosběrné komplexy (LHC, light harvesting complex).
Tyto „anténní systémy“, zachycující záření, obsahují zhruba 200-300 molekul
chlorofylů a 50 molekul karotenoidů. Výklad primárních pochodů začneme ve
fotosystému II (byl objeven jako druhý v pořadí).
LHC funguje jako „energetický trychtýř“, který směřuje zachycenou energii záření do
reakčního centra fotosystému. Molekula pigmentu zachytí kvantum záření a některý
z jejích elektronů se tím vyexcituje na energeticky vyšší hladinu. Tato excitovaná
molekula má tendenci vrátit se zpět do základního stavu (energeticky nejnižšího),
například tím, že rezonančním přenosem předá energii sousední molekule pigmentu,
kterou tím opět vyexcituje. Vtip je v tom, že směrem k reakčnímu centru vždy trochu
klesá energie potřebná pro excitaci molekuly pigmentu (roste vlnová délka), takže
není možný přenos energie opačným směrem (k periferii): excitovaná molekula
poblíž centra už nemá dost energie, aby mohla vyexcitovat molekulu pigmentu,
vzdálenější od centra. Dochází zde tedy k nepatrné ztrátě energie, účinnost přenosu
energie se pohybuje kolem 95%. Nakonec je energie předána do reakčního centra,
tvořeného dvěma molekulami chlorofylu (a), které absorují záření o nejnižší energii,
tedy o největší vlnové délce. Reakční centrum fotosystému II se označuje (P 680),
protože absorbuje záření o vlnové délce do 680 nm.
Přijetím energie se molekuly chlorofylu (a) v reakčním centru vyexcitují a stávají se
silným redukčním činidlem (P 680*), protože mají tendenci vysokoenergetický
elektron předat jiné molekule (akceptoru) a tím ji zredukovat. Redoxpotenciál
vyexcitovaného chlorofylu je záporný a primární akceptor, který elektron přijme
(zredukuje se), musí mít redoxpotenciál blízký, ale méně záporný. Ve fotosystému II
je takovým akceptorem molekula feofytinu, modifikovaného chlorofylu, která místo
kationtu (Mg2+) váže vodíkové atomy. Oxidovaná molekula chlorofylu (a), která se
zbavila elektronu, se stává velice reaktivním kationtem a do základního stavu se vrátí
tak, že si doplní elektron od proteinu (OEC, oxygen evolving complex). Je součástí
837
fotosystému II a obsahuje manganový cluster, štěpící vodu. Každá molekula vody

poskytne dva elektrony, takže během fotolýzy vody se uvolní ze dvou molekul vody
celkem 4 elektrony do fotosystému II, 4 ionty (H+) do vnitřku thylakoidu a molekula
kyslíku do atmosféry.
Z fotosystému II jsou elektrony přenášeny v membráně thylakoidu elektronovým

transportním řetězcem, tvořeným přenašeči elektronů, které mají postupně stále
kladnější hodnotu redoxpotenciálu. Od feofytinu jsou elektrony přeneseny přes
plastochinon, komplex cytochromů (b6f), a plastokyanin do fotosystému I. Vidíme, jak
se na této přímé, necyklické dráze snižuje energie přenášených elektronů (roste
hodnota redoxpotenciálu), proto uvolňovaná energie může být uložena ve formě
ATP. Mluvíme o necyklické fotofosforylaci, byť víme, že tvorbu ATP zajišťuje
ATP-synthasa při propouštění nahromaděných iontů (H+). Energetické schéma pouze
ukazuje, odkud se na to bere energie.
Fotosystém I neobsahuje komplex OEC, neprobíhá v něm tedy fotolýza vody,
zdrojem elektronů je redukovaný plastokyanin. Světlosběrný komplex (LHC) zachytí
energii záření, která je přenesena nakonec do reakčního centra (P 700), molekuly
chlorofylů (a) zde absorbují záření do hodnoty vlnové délky 700 nm. Po excitaci
chlorofylů (P 700*) je elektron přenesen na akceptor, bílkovinu ferredoxin,
rozpuštěnou ve stromatu chloroplastu. Má výrazně zápornou hodnotu
redoxpotenciálu a může elektron předat dvojím způsobem. Typicky přenáší elektron
838
na flavoprotein (FNR), enzym ferredoxin-NADP+ reduktasu, který redukuje koenzym

(NADP+) za účasti iontů (H+) na redukovaný koenzym (NADPH+H+), potřebný pro
sekundární pochody fotosyntézy. To je konečný produkt necyklického transportu
elektronů.
Jinou variantou je cyklický transport elektronů, které ferredoxin předává na komplex
plastochinonu a cytochromů b6f. Tudy se elektrony vracejí cestou přes plastokyanin
zpět do fotosystému I, jejich energie klesá, proto uvolněná energie opět může být
využita k tvorbě ATP (cyklická fotofosforylace). Vidíme, že cyklický přenos elektronů
umožňuje tvorbu ATP, nikoli však NADPH+H+. Zajišťuje rostlinám pohotovou reakci
na energetické požadavky buněk a u některých fototrofních bakterií je dokonce
jedinou formou primárních pochodů fotosyntézy.
Sekundární pochody fotosyntézy
Jejich úkolem je fixovat atmosférický oxid uhličitý a jeho redukcí vytvářet cukr
glukosu. Klíčová metabolická dráha, Calvinův cyklus, probíhá ve stromatu
chloroplastu a vyžaduje výchozí, startovací cukr, ribulosa-1,5-bisfosfát. Tato
ketopentosa je substrátem pro enzym ribulosabisfosfátkarboxylasu/oxygenasu,
zkratkou Rubisco, který je, vzhledem k celkové biomase rostlin, nejrozšířenější
bílkovinou na Zemi. Enzym Rubisco však startovací cukr dokáže přeměňovat dvojím
způsobem, proto v rostlinách probíhají dvě konkurenční přeměny, fotosyntéza a
fotorespirace.
Reakce fotosyntézy je založena na karboxylaci molekuly startovacího cukru,

ribulosa-1,5-bisfosfátu. Spočívá v připojení molekuly CO2 za tvorby nestabilního
šestiuhlíkatého meziproduktu, který se ihned spontánně štěpí na dvě tříuhlíkaté
molekuly 3-fosfoglycerátu. Dalšími reakcemi Calvinova cyklu se ze dvou takových
molekul vytvoří šestiuhlíkatá molekula glukosy, produktu fotosyntézy. Prvním
meziproduktem, který lze izolovat, je tříuhlíkatý 3-fosfoglycerát, proto rostliny s tímto
typem přeměny (existují i jiné) se označují jako C3-rostliny.
Reakce fotorespirace spočívá v oxygenaci, kdy enzym Rubisco za osvětlení a při
nízké koncentraci CO2 štěpí za pomoci kyslíku molekulu startovacího cukru,
ribulosa-1,5-bisfosfátu. Ta se rozloží na 3-fosfoglycerát a dvouuhlíkatý
2-fosfoglykolát, který není využitelný pro syntézu cukrů. Konkurenční fotorespirační
reakce tedy představuje nevýhodný děj, snižující produkci cukrů rostlinou.
839
Princip Calvinova cyklu

Úlohou Calvinova cyklu je syntéza cukru glukosy ve stromatu chloroplastu, proto
bilanci reakcí vztáhneme na tvorbu jedné molekuly glukosy. V průběhu cyklu
můžeme rozlišit čtyři etapy.
Karboxylační fáze, zajišťovaná enzymem Rubisco, spočívá v karboxylaci šesti
molekul startovacího cukru, pentosy, ribulosa-1,5-bisfosfátu, šesti molekulami oxidu
uhličitého. Produktem reakce je 12 molekul tříuhlíkaté látky, 3-fosfoglycerátu.
Redukční fázi už katalyzují jiné enzymy, než Rubisco. 12 molekul 3-fosfoglycerátu se
v této etapě redukuje na 12 molekul glyceraldehyd-3-fosfátu. Počet uhlíkových atomů
se nezměnil, ale karboxylová kyselina se zredukovala na aldehyd, glyceraldehyd-3-
fosfát. To už je fosforylovaný cukr, triosa. Reakce v této fázi spotřebovaly 12 molekul
redukovaného koenzymu (12 NADPH+H+) a energetický zdroj (12 ATP).
Syntetická fáze zajišťuje
tvorbu produktu
fotosyntézy, cukru
glukosy. Syntézou ze
dvou molekul
glyceraldehyd-3-fosfátu
vzniká sérií několika
reakcí šestiuhlíkatá
molekula glukosy, která
cyklus opouští. V cyklu
tak stále zůstalo 10
molekul triosy,
glyceraldehyd-3-fosfátu.
Regenerační fáze je
chemicky nejsložitější,
musí zajistit uzavření
cyklu. 10 molekul triosy,
glyceraldehyd-3-fosfátu,
se přemění na 6 molekul
pentosy, ribulosa-1,5-
bisfosfátu. Jako meziprodukty reakcí se vytvářejí fosfáty tří- až sedmiuhlíkatých cukrů
a na fosforylace se spotřebuje 6 molekul ATP.
Bilance ukazuje, že na jednu otáčku cyklu se spotřebovalo 6 molekul CO2, 12
molekul redukovaného koenzymu (NADPH+H+) a 18 molekul ATP, produktem je 1
molekula glukosy.
Fotosyntéza C4 rostlin
Většina našich rostlin mírného pásu patří mezi C3-rostliny, jejichž fotosyntézu jsme si
vysvětlili. Ta probíhá v mezofylu, střední části průřezu listu, kudy procházejí také
cévní svazky. Jejich pochva u C3-rostlin je tenká, buňky pochvy nemají chloroplasty a
nepodílejí se na fotosyntéze.
Asi 5% rostlin, původem především z tropických a subtropických oblastí, fixuje oxid
uhličitý jinak. Říkáme jim C4-rostliny, protože prvním meziproduktem, zachytitelným
po fixaci CO2, je čtyřuhlíkatá látka (oxalacetát). Nejznámější je třeba kukuřice, nebo
cukrovník lékařský (lidovým označením cukrová třtina). Tyto rostliny mají kolem
cévních svazků tlustou pochvu, jejíž buňky obsahují chloroplasty a účastní se
840
fotosyntézy, stejně, jako okolní buňky listového mezofylu. Buňky pochvy cévního
svazku na sebe těsně nasedají, aby nemohl unikat oxid uhličitý.
Biosyntézu cukrů zajišťuje kromě Calvinova cyklu ještě Hatchův – Slackův cyklus,
probíhající zčásti v mezofylových buňkách a zčásti v buňkách pochvy cévních
svazků. V každém z těchto typů buněk probíhá karboxylace, zabudování CO2 do
organické molekuly, takže C4-rostliny mají dvojí karboxylaci, prostorově oddělenou.
První karboxylace probíhá v buňkách mezofylu. Přijmou ze vzduchu oxid uhličitý,
enzym (1), karbonáthydrolyasa, jej ihned sloučí s vodou na kyselinu uhličitou a její
disociací vzniká hydrogenuhličitan, HCO3-. Ten je substrátem pro karboxylační
enzym (2), PEP-karboxylasu, čili fosfoenolpyruvátkarboxylasu. Velice spontánně
váže hydrogenuhličitan i při nepatrných koncentracích a nevratnou, exergonickou
reakcí ho zabuduje do molekuly fosfoenolpyruvátu. Odštěpí se anorganický fosfát (Pi)
a vzniká čtyřuhlíkatý, první produkt fixace, molekula oxalacetátu. Neprobíhá tu žádná
konkurenční reakce, nedochází ke ztrátám. V dalším kroku se oxalacetát redukuje
enzymem (3), malátdehydrogenasou (NADP+) na kyselinu jablečnou, malát.
S malátdehydrogenasou jsme se už setkali, třeba v citrátovém cyklu, ale to byl jiný
enzym, využívající jako koenzym (NAD+), zde to je (NADP+). Některé C4-rostliny
využívají ještě jinou variantu přeměny oxalacetátu (transaminaci na aminokyselinu
aspartát), věnovat se však budeme pouze malátové cestě.
Malát je přenášen plazmodezmaty
z mezofylových buněk do buněk
pochvy cévního svazku. Zde je
rozkládán enzymem (4),
dekarboxylující
malátdehydrogenasou, zvanou
„jablečný enzym“. Odštěpuje se
molekula CO2 a za účasti
koenzymu (NADP+) vzniká také
redukovaný koenzym
(NADPH+H+), který byl tímto
šikovným způsobem „přenesen“
do buněk pochvy cévního svazku
a využit bude v Calvinově cyklu.
Z malátu zbyla jen molekula
pyruvátu a uvolněný CO2 je využit
pro druhou karboxylaci, tentokrát
enzymem (5), Rubisco,
v Calvinově cyklu. Mohlo by se
zdát, že se tu ztrácí výhoda,
protože Rubisco provádí i
ztrátovou fotorespirační reakci.
Jenže jen při nízké koncentraci
CO2. Oxid uhličitý z buněk pochvy
cévního svazku neuniká a jeho koncentrace je tu o řád vyšší, než v mezofylu, takže
konkurenční fotorespirace je potlačena a uplatňuje se prakticky jen karboxylační
reakce. Proto fotosyntéza C4-rostlin je mnohem efektivnější, než u C3-rostlin, ovšem
jen za vhodných podmínek (viz dále).
Pyruvát je přenášen do buněk listového mezofylu a je nutné z něho regenerovat
fosfoenolpyruvát, aby se tím uzavřel Hatchův – Slackův cyklus. Regenerace je
energeticky náročná, enzym (6), pyruvát-fosfátdikinasa využívá ATP a anorganický
841
fosfát, vzniká AMP, difosfát a produkt reakce, fosfoenolpyruvát. Reakce je i tak

endergonická a samovolně by neprobíhala. Je proto poháněna jinou, exergonickou
reakcí, štěpením difosfátu enzymem (7), difosfatasou, kdy produktem hydrolýzy jsou
dvě molekuly anorganického fosfátu.
Energeticky náročná regenerační reakce vyžaduje dobrý přísun ATP, který buňky
získávají především cyklickou fotofosforylací. C4-rostliny proto výborně prospívají jen
na dobře osvětlených stanovištích, v opačném případě je účinnost jejich fotosyntézy
nižší, než u C3-rostlin. Také teplota hraje roli, enzymový systém C4-rostlin je náchylný
k nižším teplotám. Bodem zlomu jsou teploty kolem 16°C, zatímco fotosyntetická
produkce C3-rostlin probíhá i při 4°C.
CAM rostliny
Tato speciální skupina C4 rostlin je adaptována na extrémně suché prostředí, včetně

pouští. Zkratka (CAM – Crassulacean acid metabolism), metabolismus kyselin čeledi
tučnolistých, napovídá jednu z čeledí rostlin s tímto metabolismem. Týká se ale asi
8% rostlin, typicky z čeledi Cactaceae (kaktusy), Bromeliaceae (bromeliovité,
například ananas), některých orchideí a dalších. Jestliže si představíme kaktus
v poušti, snadno pochopíme problém. Ve dne, kdy je veliké horko, nemohou rostliny
otevírat průduchy, aby transpirací, odpařováním vody, neuschly. Pak ale nemohou
přijímat ani CO2 pro fotosyntézu. V noci průduchy otevřít mohou, přijímají tedy CO2,
ale zase nemají světlo pro fotosyntézu. Řešením jejich problému je dvojí fixace CO2,
dvojí karboxylace, oddělená tentokrát nikoli prostorově, ale časově.
V noci jsou průduchy otevřené, rostlina přijímá CO2 a jeho hydratací vzniká
hydrogenuhličitan, HCO3-. V chloroplastech se štěpí škrob, uvolněná glukosa se
v cytosolu odbourá glykolýzou na fosfoenolpyruvát a proběhne první karboxylace
enzymem PEP-karboxylasou na čtyřuhlíkatý oxalacetát. Tato kyselina se redukuje na
malát a vstupuje do vakuoly, symportem s ionty (H+). Ty jsou do vakuoly pumpovány
842
vodíkovou pumpou (H+ ATPasou), za současného štěpení ATP. Malát je sůl kyseliny
jablečné, ve vakuole vytvoří s ionty (H+) kyselinu jablečnou, i ta však disociuje do
míry, dané její disociační konstantou. Skladování kyseliny tedy vyžaduje energetický
zdroj (ATP), prostředí ve vakuole se okyselí na hodnotu kolem pH = 4, v cytosolu
naopak vzroste zásaditá reakce (pH = 8).
Ve dne se průduchy uzavřou, malát (a ionty H+) unikají pasivně z vakuoly a
dekarboxylací malátu vzniká pyruvát a CO2. Koncentrace CO2 je velmi vysoká, kolem
1%, proto je beze ztrát využit pro druhou karboxylaci enzymem Rubisco v Calvinově
cyklu. Vytvoří se glukosa (Glc), její další podíl vzniká i glukoneogenezí z pyruvátu a
poslouží pak pro tvorbu škrobu, ukládaného v chloroplastech.
BIOSYNTÉZA OLIGOSACHARIDŮ A POLYSACHARIDŮ
Princip biosyntézy je pro všechny oligosacharidy i polysacharidy společný. Molekula

monosacharidu se musí nejprve aktivovat fosforylací a případnou izomerační reakcí
převést fosfát do polohy (1). Tento „aktivovaný cukr“, například glukosa-1-fosfát, pak
reaguje s nukleosidtrifosfátem, nejčastěji uridintrifosfátem, UTP. Odštěpí se difosfát a
vzniká „aktivní cukr“, nukleosiddifosfomonosacharid, třeba uridindifosfoglukosa,
UDPG. Ten má dosti vysoký obsah energie a to má dva aspekty.
1) Reakce jeho vzniku není exergonická, i když reagovala makroergní sloučenina,
nukleosidtrifosfát. Aby reakce probíhala, je poháněna jinou, exergonickou reakcí.
Tou je hydrolýza difosfátu enzymem difosfatasou na dvě molekuly
anorganického fosfátu (∆G°´ = - 33,5 kJ/mol).
2) Energeticky bohatá molekula „aktivního cukru“ je schopna přenést

monosacharidovou jednotku, kterou obsahuje, na jiný sacharid (monosacharid,
nebo sacharidový řetězec oligosacharidu, či polysacharidu). Tím se sacharidový
řetězec prodloužil a zbyla molekula nukleosiddifosfátu (například uridindifosfátu,
UDP).
843
Biosyntéza sacharosy
Tento zásobní i transportní disacharid rostlin vzniká reakcí uridindifosfoglukosy,
UDPG, s fruktosa-6-fosfátem.
Biosyntéza laktosy
Mléčný cukr vzniká reakcí uridindifosfogalaktosy, UDPGal, s D-glukosou.
Biosyntéza škrobu
Aktivním cukrem pro syntézu škrobu je adenosindifosfoglukosa, ADPG. Z této
molekuly je glukosová jednotka přenesena na sacharidový primer, část molekuly
škrobu, jehož řetězec se tak prodlouží.
Biosyntéza celulosy
Celulosa, základní stavební materiál buněčných stěn rostlinných buněk, vzniká na
enzymovém komplexu v plazmatické membráně
buňky. Jeho základem je hexamerní enzym
celulosasynthasa.
Zdrojem pro biosyntézu je transportní cukr
sacharosa, substrát pro sacharosasynthasu.
Tento enzym, vázaný na cytosolové straně
plazmatické membrány, odštěpí z molekuly
sacharosy glukosovou jednotku a přenese ji na
uridindifosfát, UDP. Vytvoří se tak molekula
aktivního cukru, uridindifosfoglukosy (UDPG) a
do cytosolu se uvolňuje fruktosa.
Molekula UDPG je pak substrátem pro
celulosasynthasu, která přenese molekulu
glukosy na neredukující konec v poloze 4´
celulosového řetězce. Celulosasynthasa pak na
vnější straně membrány vytváří současně několik
celulosových řetězců, tvořených z molekul D-glukosy a spojených β(1 4)
glykosidickými vazbami.
Biosyntéza glykogenu
Aktivním cukrem pro biosyntézu je uridindifosfoglukosa, UDPG, z níž je glukosová
jednotka přenášena enzymem glykogensynthasou na sacharidový primer a jeho
řetězec se tím prodlouží. Někdy se však zásoby glykogenu vyčerpají, není k dispozici
primer. Tuto situaci řeší enzym glykogenin, který
přenese první glukosovou jednotku z molekuly
UDPG sám na sebe.
Rozvětvení řetězce glykogenu, tedy tvorbu
α(1 6) glykosidických vazeb, zajišťuje větvící
enzym.
Substrátem větvícího enzymu je α(1 4) glukan,
jehož řetězec je tvořen alespoň 11 glukosovými
jednotkami. Z takového řetězce enzym odštěpí
fragment o délce nejčastěji 7 glukosových
jednotek a přenese ho buď na jiný řetězec, nebo
na ten samý řetězec a připojí ho α(1 6)
glykosidickou vazbou. Tak vznikne místo větvení.
844
Pokud jde o stejný řetězec, fragment je přenášen směrem dovnitř, ke

glykogeninovému jádru. Rozvětvené konce jsou neredukující a mohou být ihned
prodlužovány činností glykogensynthasy. Je tu ještě jedno omezení: větvící enzym
může přenést fragment do takového místa, které je vzdáleno od předchozího místa
větvení alespoň 4 glukosové jednotky.
Glykogenosy
Glykogenosy jsou choroby, způsobené ukládáním zvýšeného množství glykogenu
v jaterních buňkách, nebo ukládáním sice normálního množství, ale defektního,
pozměněného glykogenu. Jako příklad si uvedeme dvě z těchto chorob.
Glykogenosa I, Gierkeho choroba, je způsobena deficitem glukosa-6-fosfatasy. Víme
už, že enzym defosforyluje glukosa-6-fosfát na volnou glukosu. Za chorobného stavu
k tomu nedochází, v buňkách se hromadí glukosa-6-fosfát. Ten aktivuje
glykogensynthasu a tím stimuluje syntézu glykogenu, zároveň také působí jako
inhibitor glykogenfosforylasy, štěpící glykogen, takže brání štěpení glykogenu.
Výsledkem je hromadění glykogenu v játrech, dochází ke zbytnění jater,
hepatomegalii. Zároveň však játra neštěpí glykogen, neuvolňují glukosu do krevního
oběhu, vzniká hypoglykémie už po krátkém hladovění. Léková terapie je proto
zaměřena na blokování příjmu glukosy játerními buňkami, chirurgická terapie spočívá
v převedení krve z vrátnicové žíly (vede krev ze střeva do jater) do dolní duté žíly,
aby glukosa šla přímo k tělním buňkám, nikoli k jaterním buňkám.
Glykogenosa IV, choroba Andersenové, je závažnější. Mutace způsobila deficit
větvícího enzymu, takže vzniká sice normální množství glykogenu, ten však má
dlouhé, nerozvětvené řetězce, a proto je nerozpustný. Buňky imunitního systému jej
rozpoznávají jako cizorodý antigen a spouštějí proti němu autoimunitní odpověď.
Játra vazivovatějí, smrt na jaterní selhání nastává v časném dětském věku, není-li
včas provedena transplantace jater.
Úloha 65.3
Coriho cyklus zajišťuje přesun laktátu:
a) Z mozku do jater
b) Ze srdeční do kosterní svaloviny
c) Z jater do mozku
d) Z jater do svalů
e) Ze svalů a erytrocytů do jater
Rozhodnutí zdůvodněte.
Řešení:
Odpověď e). V pracujícím svalu a v erytrocyech probíhá anaerobní glykolýza, jejíž
produktem je laktát. V erytrocytech je tato dráha jediným zdrojem energie, protože
zralé erytrocyty nemají mitochondrie, aby si zajistily přísun energie z dýchacího
řetězce. Krví je laktát přiveden do jater, zde je oxidován na pyruvát a glukoneogenezí
z něho v játrech vzniká glukosa. Poslouží k tvorbě jaterního glykogenu a také je
uvolňována do krevního oběhu: svaly i erytrocyty tím získají substrát pro dráhu
glykolýzy.
845
66. METABOLISMUS LIPIDŮ
Lipidy jsou nerozpustné ve vodě, nemají tedy osmotický vliv, takže jsou vhodnými
zásobními látkami ke skladování. Využívány jsou až po vyčerpání pohotové
sacharidové rezervy.
Neutrální tuky, triacylglyceroly,
enzymaticky hydrolyzují na své
stavební složky, mastné
kyseliny a glycerol. Právě
mastné kyseliny jsou
ústředními látkami metabolismu
lipidů.
Jsou využívány pro biosyntézu
lipidů biomembrán, nebo se
odbourávají β-oxidací na
acetylkoenzym A. Reakcemi se
získá velké množství
redukovaných koenzymů
(FADH2, NADH+H+), které
poslouží jako substrát pro
enzymy dýchacího řetězce a
oxidativní fosforylací se pak
vytvoří velké množství
energetického zdroje, ATP.
Acetylkoenzym A, tato „aktivní
kyselina octová“, látka
s využitelným dvouuhlíkatým fragmentem, je také substrátem pro řadu biosyntéz,
například cholesterolu a následně dalších steroidů.
Hlavní podíl acetylkoenzymu A je oxidován v citrátovém cyklu na oxid uhličitý a
získaný redukovaný koenzym opět poskytne v dýchacím řetězci velké množství ATP.
Hromadění acetylkoenzymu A, jestliže nestačí být spotřebováván (stav hladovění,
kdy tělo odbourává tukové zásoby, cukrovka), vede k jeho přeměně na ketolátky.
Jejich část tělo využije, jiné jsou vylučovány močí.
Z acetylkoenzymu A vychází také biosyntéza mastných kyselin, vyžadující značné
množství ATP a redukovaného koenzymu (NADPH+H+). Vytvořené molekuly
mastných kyselin jsou surovinou pro biosyntézu triacylglycerolů, ale také fosfolipidů i
glykolipidů biomembrán.
KATABOLISMUS LIPIDŮ
Lipidy přijaté v potravě se emulzifikují žlučovými solemi a v emulzi tuky hydrolyzuje

ve střevě pankreatická lipasa na monoacylglycerol a dvě molekuly mastných kyselin.
Vstřebají se a uvnitř buněk střevní výstelky se z těchto složek znovu vytvoří tuky. Ty
se stanou součástí chylomikronů, putujících krví k cílovým buňkám. Lipoproteinová
lipasa ve výstelce krevních kapilár hydrolyzuje tuky z chylomikronů na glycerol a
mastné kyseliny, lipasy tukové tkáně štěpí postupně na stejné produkty zásobní tuk
uvnitř tukových buněk, adipocytů.
846
Odbourávání triacylglycerolů
Působením lipas se tuky

rozštěpí na glycerol a
mastné kyseliny.
Glycerolové složky není
mnoho a může po
přeměně na
dihydroxyacetonfosfát
vstoupit do metabolismu
sacharidů. Dráhou
glykolýzy se odbourá na
pyruvát a z něho se
oxidační dekarboxylací
vytvoří acetylkoenzym A,
který se dál odbourává
v citrátovém cyklu. Jinou
variantou přeměny je
biosyntéza v dráze
glukoneogeneze, která
vede k tvorbě glukosy. U
živočichů je to jediná a
vzhledem k množství
glycerolu v zásadě
nevýznamná cesta, kterou
se některá složka tuku
přemění na cukr. Víme už,
že u rostlin je to jinak, tam
mohou cukry vznikat
z tuků ve velkém měřítku.
Molekuly mastných
kyselin, aby mohly být metabolizovány, je nutné nejprve aktivovat za spotřeby
energetického zdroje (ATP). Navázáním koenzymu A se vytvoří „aktivní mastná
kyselina“, acylkoenzym A. V mitochondriích a peroxizomech se pak odbourává
cestou β-oxidace v tzv. Lynenově spirále. Dlouhý řetězec mastné kyseliny se tu
postupně rozštěpí na dvouuhlíkaté fragmenty, obsažené v molekulách
acetylkoenzymu A. Tyto reakce poskytují značné množství metabolického vodíku,
redukovaných koenzymů (NADH+H+ a FADH2). Samotný acetylkoenzym A
představuje hotovost, metabolický pool, využitelný pro řadu biosyntéz, ale použitelný
také k odbourávání v citrátovém cyklu. Takto se vytvoří další významný podíl
redukovaných koenzymů (NADH+H+ a FADH2), které se oxidují v dýchacím řetězci a
procesem oxidativní fosforylace tu vzniká veliké množství energetického zdroje, ATP.
Tuky tak představují hlavní energetickou zásobárnu organismu.
Zapojení glycerolu do metabolismu

S touto záležitostí
jsme se už setkali,
při výkladu
glukoneogeneze
z glycerolu.
847
Enzym (1), glycerolkinasa, fosforyluje molekulu glycerolu za spotřeby ATP na

glycerol-3-fosfát. Tato látka je substrátem pro biosyntézu lipidů, nebo může být
oxidována enzymem (2), glycerolfosfátdehydrogenasou, na ketotriosu,
dihydroxyacetonfosfát. Má široké využití v metabolismu sacharidů. Odbouráváním
cestou glykolýzy a následně v citrátovém cyklu poskytuje významné množství
metabolického vodíku pro dýchací řetězec, tedy tvorbu ATP, takže je energetickým
zdrojem. Dihydroxyacetonfosfát je také meziproduktem dráhy glukoneogeneze, podle
potřeb organismu vzniká ze dvou molů jeden mol glukosy.
Nezapomínejme však, že dihydroxyacetonfosfát může být také izomerován na jinou
triosu, glyceraldehyd-3-fosfát. Ten je současně i meziproduktem pentosafosfátového
cyklu a může se proto zapojit do metabolismu pentos.
Odbourávání fosfolipidů
Enzymy hydrolyzující fosfolipidy, fosfolipasy, jsou uvnitř buněk obsaženy především

v lyzozomech, extracelulárně jsou však také součástí lipas pankreatické šťávy.
Fosfolipasa A1 a fosfolipasa A2
odštěpuje v molekule fosfolipidu acyl
z glycerolu v poloze 1, nebo 2.
Produktem je lyzofosfolipid, v jehož
molekule zbyl pouze jeden acyl. Ten
neudrží integritu biomembrány,
především erytrocytů, proto
fosfolipasy z hadích jedů způsobují
hemolýzu.
Někdy bývá uváděna fosfolipasa B,
odštěpující oba acyly, avšak ukázalo se, že jde o směs obou již uvedených lipas a
tím je vysvětlen i efekt.
Fosfolipasa C odštěpuje z třetího uhlíkového atomu glycerolu zbytek molekuly i
s fosfátem. Vytvoří se tím diacylglycerol, DAG, substrát pro biosyntézu eikosanoidů i
fosfolipidů. Zároveň se také uplatňuje jako „druhý posel“ při přenosu signálů do
buňky. Fosfolipasa D odštěpuje z fosfolipidu zbytek molekuly až za fosfátem, takže
zbyde fosfatidová kyselina. Molekuly fosfatidových kyselin se uplatňují v biosyntéze
neutrálních lipidů a fosfolipidů.
Odbourávání mastných kyselin
Mastné kyseliny s velmi dlouhým řetězcem jsou odbourávány v peroxizomech,

zatímco běžné mastné kyseliny, do C18 včetně, se odbourávají v mitochondriích.
Molekulu mastné kyseliny je potřeba nejprve aktivovat a potom ji do mitochondrie
dopravit.
Aktivace mastných kyselin

Mastné kyseliny aktivuje enzym vnější mitochondriální membrány, Acyl-CoA-ligasa,
za spotřeby ATP, vzniká AMP a
difosfát. Hydrolýza difosfátu na
anorganický fosfát je exergonickou
reakcí, vzniká acylkoenzym A, aktivní
mastná kyselina. Později uvidíme, že
848
odbouráváním molekuly mastné kyseliny získá buňka značné množství ATP, takže
počáteční vklad 1 ATP je zanedbatelný.
Transport do mitochondrií
Aktivovanou mastnou kyselinu,
acylkoenzym A, je nutné dopravit do
mitochondriální matrix, protože vnitřní
mitochondriální membrána je pro tuto
látku nepropustná.
Jedná se o transport skupinovou
translokací, kdy přenášená látka je
chemicky modifikována. Přenašeč,
translokační protein, je zabudován ve
vnitřní mitochondriální membráně a
uskutečňuje antiport, současný transport
dvou látek opačnými směry.
Acylkoenzym A byl vytvořen enzymem
vnější mitochondriální membrány a
nachází se v intermembránovém prostoru.
Jiný enzym vnější membrány,
karnitinacyltransferasa I, přenese jeho
acylový zbytek na (-OH) skupinu molekuly
karnitinu, za vzniku acylkarnitinu.
Translokasa jej přenáší do
mitochondriální matrix výměnou za
samotný karnitin, přenášený z matrix do
intermembránového prostoru. Vnitřní
mitochondriální membrána totiž obsahuje stejný enzym, zde zvaný
karnitinacyltransferasa II, který přenese acylový zbytek zpět na koenzym A a tím se
uvolnil karnitin pro transport z matrixu ven. Činností popsaného karnitinového člunku
se v mitochondriální matrix obnovil acylkoenzym A, určený k odbourávání.
β-oxidace mastných kyselin

Molekula aktivní mastné
kyseliny, acylkoenzym A, se
odbourává tzv. β-oxidací
v periodickém pochodu,
nazvaném po svém objeviteli
Lynenova spirála. Molekula se
nejprve oxiduje, pak
hydratuje, znovu oxiduje a
nakonec se za účasti
koenzymu A z řetězce odštěpí
dvouuhlíkatý, acetylový
fragment, vázaný na koenzym
A, acetylkoenzym A.
Z osmnáctiuhlíkatého
acylového řetězce tak
postupně vznikne 9 molekul
acetylkoenzymu A. Dvě
849
oxidační reakce, probíhající v každé otáčce spirály, poskytují velké množství

metabolického vodíku (FADH2, NADH+H+), z něhož se v dýchacím řetězci vytvoří
bohatá zásoba ATP.
Molekula aktivní
mastné kyseliny,
acylkoenzym A, je
v prvním kroku
Lynenovy spirály
oxidován enzymem
(1), acyl-CoA-
dehydrogenasou. Jde
ve skutečnosti o
několik enzymů,
lišících se specifitou
k různě dlouhým
acylům. Všechny
využívají jako
prostetickou skupinu
(FAD) a redukovaná
forma, (FADH2),
přenáší
v mitochondriích vodík
přímo na koenzym (Q),
je tedy složkou
komplexu II dýchacího řetězce. Produktem dehydrogenační reakce je enoylkoenzym
A s konfigurací (trans-) na dvojné vazbě, mezi 2. a 3. C-atomem (trans ∆2,3).
Následuje adice vody na dvojnou vazbu, katalyzovaná enzymem (2), enoyl-CoA-
hydratasou, kterou se vytvoří β-hydroxyacylkoenzym A, s hydroxylovou skupinou na
vzdálenejším (β) uhlíku, proto mluvíme o β-oxidaci. Třetí reakcí spirály je opět
oxidace, nyní enzymem (3), 3-hydroxyacyl-CoA-dehydrogenasou, za účasti
koenzymu (NAD+) a tvorby redukovaného koenzymu, (NADH+H+). Vznikl tak
β-oxoacylkoenzym A, který se v posledním kroku štěpí thiolyticky, enzymem (4)
acetyl-CoA-acyltransferasou. Štěpí se uhlíkatý řetězec a dvouuhlíkový fragment je
přenášen na molekulu koenzymu A. Produktem je proto acetylkoenzym A a
acylkoenzym A, s řetězcem o dva uhlíkové atomy kratším.
Význam β–oxidace mastných kyselin je na prvním místě energetický. Samotná jedna
otáčka Lynenovy spirály vytváří metabolický vodík, poskytující v dýchacím řetězci
ATP (počítejme FADH2 = 1,5 ATP, NADH+H+ = 2,5 ATP). Odbourání molekuly
acetylkoenzymu A v citrátovém cyklu přinese zisk 10 ATP. Molekula kyseliny
sterarové se odbourá v 8 otáčkách spirály (8 . 14 = 112 ATP), ale poslední otáčkou
vznikají 2 molekuly acetylkoenzymu A, ne jen jedna. V citrátovém cyklu se tak získá
o 10 molekul ATP navíc, dohromady 122 ATP. Na aktivaci mastné kyseliny, tvorbu
stearoylkoenzymu A, se však spotřebovalo 1 ATP, které odečteme, celkový zisk je
121 ATP.
Molekula tuku má tři takové acyly, proto tuky představují bohatý energetický
rezervoár.
Veškerý acetylkoenzym A však nemusí být spalován v citrátovém cyklu, podle
potřeby slouží k biosyntéze mastných kyselin, biosyntéze izoprenoidů a steroidů i
k biosyntéze aromatických sloučenin.
850
Odbourávání nenasycených mastných kyselin

Nenasycená mastná kyselina, například olejová, se až
do vzdálenosti dvou C-atomů od dvojné vazby
odbourává běžnou β-oxidací. Jenže ve spirále
β-oxidace je pak voda adována na dvojnou vazbu
v konfiguraci trans-, zde je konfigurace cis-. Proto
enzym (1), enoyl-CoA-isomerasa převede dvojnou
vazbu do konfigurace trans- a také o jeden uhlíkový
atom blíže ke karbonylové skupině. Zde už enzym
Lynenovy spirály snadno aduje vodu a vytvoří
β-hydroxyacyl-CoA, odbourávaný pak dále β-oxidací.
Ketogeneze
Ketogeneze je alternativní metabolická dráha

odbourávání acetylkoenzymu A v jaterních
mitochondriích. Za fyziologických podmínek se uplatňuje v menší míře a její
produkty, souhrnně nazývané ketolátky, jsou
cenným energetickým zdrojem pro buňky
periferních tkání.
Jiná situace nastává při nedostatku glukosy
v buňkách (stav hladovění, cukrovka).
Spalovány jsou tuky, mastné kyseliny se
odbourají na acetylkoenzym A, ale ten není
v potřebné míře oxidován v citrátovém cyklu,
protože chybí jeho výchozí látka, oxalacetát
(meziprodukty citrátového cyklu slouží jako
výchozí látky pro jiné biosyntézy). Oxalacetát
je proto běžně doplňován karboxylací
pyruvátu, produktu glykolýzy. Za stavu
hladovění není pyruvát k dispozici, místo
glykolýzy se uplatňuje glukoneogeneze.
Vidíme, že bez sacharidů se dost dobře
nemohou odbourávat mastné kyseliny, jak
vyjadřuje známé biochemické pravidlo, „tuky
hoří v ohni sacharidů“. V této situaci, kdy
citrátový cyklus téměř stojí, se
acetylkoenzym A odbourává v játrech ve
velké míře ketogenezí na ketolátky.
Nejprve enzym (1), thiolasa katalyzuje
kondenzaci dvou molekul acetylkoenzymu A
na acetoacetylkoenzym A. Další molekulu
acetylkoenzymu A připojí enzym (2),
HMG-CoA-synthasa, za vzniku sloučeniny
3-hydroxy-3-methylglutaryl-CoA. Tato látka je
také meziproduktem biosyntézy izoprenoidů
a steroidů. V dráze ketogeneze se však dál
přeměňuje jiným způsobem, enzym (3),
HMG-CoA-lyasa, z ní odštěpí molekulu
851
acetylkoenzymu A a vzniká acetoacetát, kyselina acetooctová. Odštěpená molekula

acetylkoenzymu A se vrací na začátek metabolické dráhy a uzavírá tím okruh,
označovaný někdy jako Lynenův cyklus.
Acetoacetát v malé míře spontánně, neenzymově dekarboxyluje na aceton, ve větší
míře je redukován enzymem (4), 3-hydroxybutyrátdehydrogenasou, za spotřeby
koenzymu (NADH+H+) na 3-hydroxybutyrát. Acetoacetát, 3-hydroxybutyrát a aceton
se označují jako ketolátky, byť 3-hydroxybutyrát ketosloučeninou není, ale je s ketony
úzce metabolicky spjat. Aceton je prakticky nevyužitelný (vylučován močí), další dvě
ketolátky játra využít nedovedou, ale periferní tkáně ano, proto jsou do nich
rozváděny krevním oběhem.
Ketolátky hojně využívají ledviny, kosterní a srdeční svalovina a především mozek,
který narozdíl od předchozích nemůže přijímat mastné kyseliny, takže při nedostatku
glukosy mu jako jediný zdroj energie slouží rozpustné ketolátky.
Za fyziologických podmínek uvolňují játra do krve tolik ketolátek, kolik jich periferní
tkáně zužitkují. Při hladovění, nebo diabetu však vzniká ketolátek nadměrné
množství. Aceton je cítit z dechu i moči, nebezpečnější však je acetoacetát a
3-hydroxybutyrát. Tyto středně silné kyseliny mohou navodit metabolickou acidózu,
okyselení vnitřního prostředí organismu, které může vést k diabetickému kómatu.
Úloha 66.1
Pacient je postižen defektem jednoho z enzymů, který je potřebný pro tvorbu
karnitinu. Jestliže nemá dostatečný příjem karnitinu v potravě a hladoví, projeví se u
něho:
a) Zvýšená hladina dikarboxylových kyselin v krvi.
b) Zvýšená hladina mastných kyselin v krvi.
c) Hyperglykémie.
d) Zvýšená úroveň β-oxidace mastných kyselin.
e) Zvýšená úroveň ketogeneze.
Řešení:
Odpověď b). Karnitin umožňuje dopravu mastných kyselin do mitochondrií, aby tam
mohly být odbourávány β-oxidací. Bez karnitinu se tam nedostanou, klesá schopnost
buněk přijímat další mastné kyseliny, ty zůstávají v krvi, proto jejich hladina v krevní
plazmě bude zvýšená.
Úloha 66.2
Po třídenním hladovění se u jedince prudce zvýšila hladina acetoacetátu a
3-hydroxybutyrátu v krevní plazmě. Je to důsledek zvýšené úrovně:
a) Odbourávání proteinů v kosterní svalovině.
b) Glykolýzy ve svalech.
c) Glykogenolýzy v játrech.
d) Oxidace mastných kyselin v játrech.
e) Syntézy mastných kyselin v játrech.
Řešení:
Odpověď d). Hladovění vyvolává štěpení tuků v tukové tkáni, řízené hormonem
glukagonem. Třídenním hladověním nastává výrazný přísun mastných kyselin, které
jaterní mitochondrie zpracují β-oxidací. Vytváří se velké množství acetylkoenzymu A,
které citrátový cyklus nestačí zoxidovat (pro doplnění meziproduktů citrátového cyklu
852
chybějí sacharidy, jejichž přeměnou tyto meziprodukty vznikají). Nadbytek

acetylkoenzymu A proto játra zpracují ketogenezí, za vzniku acetoacetátu a
3-hydroxybutyrátu, které uvolní do krve.
BIOSYNTÉZA LIPIDŮ
Biosyntéza mastných kyselin
Zdrojem pro biosyntézu mastných kyselin je acetylkoenzym A, ale nejprve se musí

aktivovat karboxylací na malonylkoenzym A. Reakci katalyzuje biotinový enzym,
acetyl-CoA-karboxylasa, vnášející za spotřeby ATP oxid uhličitý, resp.
hydrogenuhličitan na uhlíkatý
skelet, jako karboxylátovou
skupinu –COO-.
Biosyntézu mastné kyseliny

provádí multienzymový
komplex, jehož složkou
je ACP, (acyl carrier
protein), protein,
přenášející acyl. Jeho
součástí je také
fosfopanteteinové
rameno zakončené (-SH)
skupinou, shodné s částí
molekuly koenzymu A.
Toto rameno naváže
molekulu malonátu z
malonylkoenzymu A a
přenese na enzym, který
ji v prvním kroku spojí s
acetylovým zbytkem
z acetylkoenzymu A,
v dalších krocích s
acylovým zbytkem. Při
této reakci se odštěpí
z malonátu karboxylová
skupina jako CO2 a
řetězec acylu se prodlouží o dva uhlíkové atomy, které z malonátu zbyly. Rameno
ACP-proteinu pak v každé otáčce přenáší produkt syntézy k dalším enzymům
komplexu a na nich probíhá úprava, redukce. Po sedmi otáčkách spirály se vytvoří
molekula palmitátu, která se z multienzymového komplexu uvolňuje hydrolýzou. Tato
biosynzéza mastných kyselin, až po palmitát, probíhá v cytosolu buňky, ale případné
další prodloužení řetězce už proběhne jiným způsobem, buď v mitochondriích, nebo
v endoplazmatickém retikulu.
Průběh biosyntézy mastných kyselin

Pro průběh biosyntézy jsou klíčové dvě (-SH) skupiny: jedna patří cysteinovému
zbytku enzymu, druhá fosfopanteteinovému rameni ACP proteinu.
853
U obratlovců funguje obrovský enzym, živočišná synthasa mastných kyselin, jehož

bílkovinný řetězec je složen z několika domén a každá z nich má jinou katalytickou
aktivitu. ACP se svým fosfopanteteinovým ramenem je pouze jedna z domén
společného enzymu.
Start biosyntézy zajišťuje polyfunkční malonyl/acetyl-CoA-ACP-transferasa (MAT),
připojující acetylový zbytek z acetylkoenzymu A na (-SH) skupinu ACP. Tatáž
enzymová doména ihned přenese acetylový zbytek na (-SH) skupinu cysteinu, takže
(-SH) skupina ACP je volná.
Cyklus prodlužování řetězce mastné kyseliny začíná přenosem malonylového zbytku
z malonylkoenzymu A pomocí (MAT) na (-SH) skupinu ACP. V dalším kroku
kondenzační doména β-ketoacyl-ACP-synthasa (KS) dekarboxyluje malonyl (uvolní
se CO2) a připojí na jeho místo acetylový zbytek z cysteinové (-SH) skupiny. Tím se
prodlouží uhlíkatý řetězec, vznikl 3-oxoacyl-ACP.
854
Následuje první redukce β-ketoacyl-ACP-reduktasou (KR) za spotřeby koenzymu

(NADPH+H+) a vytvoří se 3-hydroxyacyl-ACP. Další reakcí je dehydratace doménou
β-hydroxyacyl-ACPdehydratasou (DH) za vzniku 2,3-trans-enoyl-ACP. Poté
proběhne druhá redukce, tentokrát dvojné vazby, enoyl-ACP-reduktasou (ER) za
spotřeby (NADPH+H+) na nasycený acyl-ACP. Posledním krokem otáčky je přenos
acylu doménou (MAT) z ramene ACP na cysteinovou (-SH) skupinu. Může začít další
otáčka cyklu, kdy volné rameno ACP naváže nový malonylový zbytek.
Konec biosyntézy nastane, jestliže acyl dosáhne délky 16 C-atomů. Doména
thioesterasy (TE) hydrolyzuje thioesterovou vazbu acylu, uvolní se palmitát a enzym
s volnými (-SH) skupinami.
Biosyntéza neutrálních tuků
Výchozí látkou pro biosyntézu

tuků je glycerol-3 fosfát.
Vzniká především fosforylací
glycerolu glycerolkinasou (1),
za spotřeby ATP. Tento enzym
ale chybí v tukové tkáni a ve
svalech, proto zdrojem pro
biosyntézu tuků je zde
meziprodukt dráhy glykolýzy,
dihydroxyacetonfosfát.
Potřebný glycerol-3-fosfát pak
vzniká jeho redukcí enzymem
glycerolfosfátdehydrogenasou
(2) za spotřeby koenzymu
(NADH+H+).
Při biosyntéze neutrálních tuků
je glycerol-3-fosfát postupně
esterifikován acylkoenzymem
A. Nejprve enzym (3), glycerol-
3-fosfátacyltransferasa vnáší
přednostně nasycený acylový
zbytek do polohy (1), vzniká1-
acylglycerol-3-fosfát.
Další, podobnou reakci,
katalyzuje enzym (4), 1-acylglycerol-3-fosfátacyltransferasa s vyšší specifitou
k nenasyceným acylům. Připojením druhého acylu vzniká fosfatidová kyselina,
zpravidla s nenasyceným acylem v poloze (2). Dále může pokračovat její přeměna
na tuk, ale fosfatidové kyseliny (liší se svými acyly) jsou také výchozími látkami pro
biosyntézu některých skupin fosfolipidů.
V případě tvorby neutrálních tuků enzym (5), fosfatidátfosfatasa odštěpí anorganický
fosfát a vzniká 1,2-diacylglycerol. I ten představuje výchozí látku pro biosyntézu
fosfolipidů (u savců fosfatidylethanolaminu, fosfatidylcholinu, fosfatidylserinu).
V dráze biosyntézy tuků je však jeho (-OH) skupina esterifikována enzymem (6),
diacylglycerolacyltransferasou na triacylglycerol, tuk.
855
Biosyntéza složených lipidů
Tak, jako existuje pestrá škála složených lipidů, známe řadu metabolických drah,
jimiž jsou vytvářeny. Vysvětlíme si pouze tvorbu jednoho z nejběžnějších fosfolipidů,
který se podílí na tvorbě biomembrán, fosfatidylcholinu (lecithinu).
Reakce biosyntézy vycházejí z diacylglycerolu, probíhají v buňkách na membráně
hladkého endoplazmatického retikula a vytvořené molekuly fosfolipidů se stávají
součástí této biomembrány. Reakce probíhají na cytosolové straně membrány.
Esterifikace volné hydroxylové skupiny diacylglycerolu vyžaduje „aktivní cholin“,

molekulu cholinu aktivovanou reakcí s nukleotidem cytidintrifosfátem, CTP (tak, jako
při biosyntéze polysacharidů se využívá aktivace pomocí UTP) a vzniká CDP-cholin,
čili cytidindifosfocholin.
Enzym cholinfosfotransferasa katalyzuje reakci diacylglycerolu s molekulou
CDP-cholinu. Po odštěpení molekuly CMP zbude v membráně fosfolipid lecithin,
fosfatidylcholin. Enzym flippasa pak převede část molekul fosfolipidů na opačnou
stranu membrány. Analogickým způsobem je na membráně ER syntetizován také
fosfatidylethanolamin.
Úloha 66.3
Zapište bilanci přeměny 8 molekul acetylkoenzymu A na molekulu kyseliny
palmitové.
Řešení:
Nejprve se karboxylací acetylkoenzymu A musí vytvořit 7 molekul malonylkoenzymu
A a ten pak bude reagovat se startovací molekulou acetylkoenzymu A.
7 Acetyl-CoA + 7 CO2 + 7 ATP 7 Malonyl-CoA + 7 ADP + 7 Pi
Acetyl-CoA + 7 Malonyl-CoA + 14 NADPH+H+ Palmitát + 7 CO2 + 8 CoA-SH + 14 NADP+
8 Acetyl-CoA + 7 ATP + 14 NADPH+H+ Palmitát + 7 ADP + 7 Pi + 14 NADP+ + 8 CoA-SH

856
67. METABOLISMUS AMINOKYSELIN
Zdrojem těchto základních stavebních kamenů, potřebných pro tvorbu tělních

bílkovin, jsou tělní bílkoviny samotné a pak další zdroje, získávané z vnějšku.
Bílkoviny svého těla musí organismus obnovovat, proto má cesty k jejich
odbourávání. Životnost různých tělních bílkovin je různě dlouhá a vyjadřuje ji poločas,
doba, za kterou se odbourá (a obnoví) polovina molekul dané bílkoviny. Strukturní
tělní bílkoviny mají poločas dlouhý, zpravidla v řádu stovek hodin a odbourávají se
mechanismem nezávislým na ATP, enzymatickým rozkladem v lyzozomech
(u rostlin ve vakuole). Známe ale také funkční bílkoviny s dlouhým poločasem,
například hemoglobin, zajišťující přenos plynů v erytrocytech, má poločas 110 dnů.
Většina funkčních proteinů má však poločas krátký, zpravidla v řádu jednotek
hodin, někdy ale také jenom minut. Odbourávají se mechanismem závislým na ATP,
ubikvitin-proteasomovou cestou, známou u všech eukaryot a archeí.
Ubikvitin je všudypřítomný protein s malou molekulou, který nejprve označí v buňce

bílkovinu, určenou k odbourání. Na cílové bílkovině se připojováním ubikvitinových
jednotek vytvoří polyubikvitinový řetězec. Jestliže má alespoň čtyři ubikvitinové
jednotky, přivede cílový protein do proteasomu, „buněčného šrotovníku“ na proteiny.
Je dutý a jeho koncové „čepičky“ odštěpí molekuly ubikvitinu za účelem jejich
recyklace. Na cílovém proteinu naruší strukturu vyšších řádů, aby se „rozmotaný“
proteinový řetězec mohl snadno štěpit uvnitř proteasomu. To se děje ve střední části
proteasomu a proteasom opouští směs krátkých peptidů, jež jsou pak v cytosolu
buňky rozloženy peptidasami až na aminokyseliny.
Vnější zdroje aminokyselin u živočichů
Zdrojem jsou
bílkoviny přijaté
v potravě a jejich
trávení peptidasami
trávicího traktu jsme
si už vysvětlili.
V tenkém střevě se
tak vytvoří směs
aminokyselin a oligopeptidů. Aminopeptidasy, vázané na membránu střevních buněk,
enterocytů, odbourají oligopeptidy od N-konce postupně na dipeptidy a tripeptidy,
857
které jsou, stejně jako volné aminokyseliny, aktivně přenášeny transportními proteiny
do buněk. Zde jsou dipeptidy a tripeptidy rozloženy až na aminokyseliny a
z enterocytů přecházejí do krevního oběhu.
Nyní si objasníme metabolický obrat aminokyselin a jako modelový organismus
zvolíme člověka o hmotnosti 70 kg.
Trávením a vstřebáváním bílkovinné potravy získá člověk denně asi 70 – 100 g

aminokyselin, ještě větší množství se uvolní proteolýzou ze zásobárny tělních
bílkovin (300 – 500 g denně). Menší množství aminokyselin také pochází
z biosyntézy a z přeměny jiných dusíkatých látek. V těle tak existuje metabolická
hotovost, pool, disponující množstvím 600 – 700 g volných aminokyselin. Většina
musí být vynaložena na proteosyntézu, kterou tělo obnovuje své bílkoviny
(v optimálním případě je to stejné množství, které se odbourá, u rostoucího
organismu a gravidních žen však musí proteosyntéza převažovat).
Z poolu aminokyselin však nevznikají jen bílkoviny, vychází z něho biosyntéza jiných
fyziologicky významných dusíkatých látek (například nukleotidů, potřebných pro
tvorbu nukleových kyselin, viz schéma).
Přibližně 120 – 130 g aminokyselin se denně odbourá a toto množství nemůže být
nahrazeno jejich biosyntézou (jen 30 – 40 g denně), proto jsou potravní zdroje
nezbytné (u esenciálních aminokyselin to platí doslova). Snížený příjem bílkovin
v potravě tak vede k negativní dusíkové bilanci.
Při odbourávání aminokyselin se uvolňuje dusík ve formě toxického amoniaku, který
musí být odstraněn (aspartát se použije přímo):
• V hepatocytech, jaterních buňkách, se amoniak zabuduje do molekuly
karbamoylfosfátu a vstoupí do ornithinového cyklu, jehož netoxickým
858
dusíkatým odpadem je močovina. Játra ji uvolní do krevního oběhu a ledviny

vyloučí do moči, zhruba 25 – 30 g denně.
• V tubulech ledvin je malé množství amoniaku protonizováno na amonné ionty,
které organismus vyloučí močí.
• Část amoniaku slouží k biosyntéze neesenciálních aminokyselin a již jsme
zmínili, že se jich takto vytvoří 30 – 40 g denně.
Po odstranění dusíkaté složky zbývají z molekul aminokyselin uhlíkaté skelety. Zapojí

se do metabolismu sacharidů a lipidů (zde připomeňme, že glukoneogeneze probíhá
jen v játrech a ledvinách). Především při hladovění však slouží jako energetický
zdroj, odbourávají se v konečné fázi v citrátovém cyklu (po přeměně na jeho
meziprodukty, nebo acetylkoenzym A).
Vnější zdroje aminokyselin u mikroorganismů a rostlin
Rostliny přijímají z vnějšího prostředí dusík především ve formě dusičnanů (NO3-) a

amonných iontů (NH4+), ovšem nejhojnější zdroj, vzdušný molekulární dusík (N2)
využít nedovedou. Fixaci vzdušného dusíku však zvládají mnohé bakterie a Archaea.
Z volně žijících bakterií připomeňme třeba sinice (Cyanobacteria), velice významné
jsou ale například hlízkové bakterie (Rhizobium), žijící v symbióze v hlízkách na
kořenech rostlin z čeledi bobovitých (Fabaceae). Tyto bakteriální buňky, těsně
vázané na hostitele, se nazývají bakteroidy a pomocí enzymu nitrogenasy fixují
vzdušný dusík do formy amonných iontů, které pak rostliny využijí a dusík zabudují
do organických molekul.
Zabudování amonných iontů do organických molekul

Rostliny využívají dvou cest, jimiž vestavěním dusíku z amonných iontů do
organických molekul vytvářejí aminokyseliny. Jednou z nich je reakce katalyzovaná
glutamátdehydrogenasou, GDH . Podstatou reakce je reduktivní aminace
2-oxoglutarátu a jako redukční činidlo se v mikroorganismech a chloroplastech rostlin
uplatňuje koenzym (NADPH+H+), v mitochondriích zase (NADH+H+). Produktem
reakce je
aminokyselina
glutamát.
Živočichové také
využívají této reakce,
ale většinou obráceně, k odstraňování dusíku ve formě amonných iontů. Jaterní
glutamátdehydrogenasa tak provádí oxidativní deaminaci glutamátu na 2-oxoglutarát
a v úloze oxidačního činidla se nejčastěji uplatňuje koenzym (NAD+).
KATABOLISMUS AMINOKYSELIN
Odbourávání aminokyselin v buňkách začíná reakcí na α-uhlíkovém atomu.

V některých případech, jestliže proběhne dekarboxylace aminokyseliny, vzniká
fyziologicky významná látka, biogenní amin (histamin, serotonin, GABA a další).
Častěji se však reakcí uvolní dusíkatá složka ve formě amonného kationtu a zbude
uhlíkatý skelet aminokyseliny. Amonné ionty musejí být odstraněny, probíhá
detoxikace amoniaku. U savců se zabudují do molekuly karbamoylfosfátu, z níž
859
v ornithinovém cyklu vzniká dusíkatý odpad, močovina. Odbourávání uhlíkatých

skeletů aminokyselin je nejsložitější a míří třemi směry. Část se přemění na
karboxylové kyseliny citrátového cyklu a jejich oxidací se v konečné fázi vytvoří
energetický zdroj, ATP.
Uhlíkaté skelety
glukogenních
aminokyselin se přemění
na oxalacetát, nebo
pyruvát, látky, z nichž
glukoneogenezí vniká
glukosa. Dvě ketogenní
aminokyseliny (Leu, Lys)
se mohou odbourat jen na
acetylkoenzym A, z něhož
se podle potřeb organismu
vytvářejí mastné kyseliny,
nebo ketolátky. Čtyři
aminokyseliny (Phe, Tyr,
Trp, Ile) vytvářejí jak
meziprodukty využitelné při glukoneogenezi, tak i acetylkoenzym A, jsou tedy
glukogenní i ketogenní zároveň.
Reakce na α-uhlíku
Je jich několik a
uvedeme si pouze dvě,
probíhající na
pyridoxalfosfátovém
koenzymu. Víme už, že
se na něm
aminokyselina váže ve
formě Schiffovy báze.
Při transaminaci (1)
dojde k odštěpení
H-atomu z Schiffovy báze
a reakcí vzniká
ketokyselina. To je první
polovina transaminační
reakce, celý děj jsme si už
vysvětlili u enzymů
aminotransferas.
Při dekarboxylaci (2) se
ze Schiffovy báze odštěpí karboxylátová skupina ve formě CO2, produktem reakce je
amin (syntéza biogenních aminů).
Ornithinový cyklus
To je v pořadí první z Krebsových cyklů, objevil ho H. Krebs s K. Henseleitem v roce

1932 a teprve o pět let později objevil Hans Krebs známější, citrátový cyklus, který
bývá častěji označován jeho jménem.
860
Ornithinový cyklus, pojmenovaný

podle jedné z výchozích látek,
aminokyseliny ornithinu, vytváří
uvnitř hepatocytů, jaterních buněk,
močovinu. Má dva zdroje dusíku.
Jedním z nich jsou amonné ionty
(NH4+) dopravené do jater, které za
spotřeby ATP vytvoří s oxidem
uhličitým (resp. hydratovanou
formou, hydrogenuhličitanem
HCO3-) molekulu karbamoylfosfátu.
Ten pak v úvodní reakci cyklu
reaguje s aminokyselinou
ornithinem.
Dalším zdrojem dusíku je
aminoskupina aspartátu, avšak
uhlíkatá kostra jeho molekuly z cyklu opět vystoupí, ve formě molekuly fumarátu.
V podrobnějším výkladu dále uvidíme, že se fumarát recykluje znovu na aspartát.
V konečné etapě cyklu je vyloučena molekula močoviny a obnovila se výchozí
aminokyselina, ornithin.
Průběh ornithinového cyklu

Některé reakce metabolické dráhy probíhají v cytosolu hepatocytů, jiné v matrix
mitochodrie. Zde také výklad reakcí začneme.
Amonné ionty, uvolněné v hepatocytech z glutaminu enzymem glutaminasou, reagují
s hydrogenuhličitanem za katalýzy enzymem (1), karbamoylfosfátsynthetasou.
Reakce vyžaduje dvě molekuly ATP, jedna z nich je donorem fosfátu, druhá pouze
energetickým zdrojem, který se štěpí na ADP a fosfát. Produktem reakce je
makroergní anhydridová sloučenina, karbamoylfosfát, substrát pro ornithinový cyklus.
Doplňme na tomto místě, že kromě uvedeného mitochondriálního enzymu působí
v cytosolu buněk karbamoylfosfátsynthetasa II, která však místo amonných iontů
využívá jako zdroj dusíku glutamin a vytvořený karbamoylfosfát se neúčastní tvorby
močoviny, ale biosyntézy pyrimidinových bází.
Následující reakce ornithinového cyklu probíhá také uvnitř mitochondrií. Transportní
protein sem dopraví z cytosolu přes vnitřní mitochondriální membránu aminokyselinu
ornithin a za katalýzy enzymem (2), ornithinkarbamoyltransferasou se sloučí
s molekulou karbamoylfosfátu na aminokyselinu citrullin. Ten je pak dopraven
antiportem, pomocí stejného transportního proteinu, z mitochondrií do cytosolu.
V cytosolu hepatocytů enzym (3), argininosukcinátsynthetasa přenese na molekulu
citrullinu aminokyselinu aspartát, která vnáší do cyklu další atom dusíku. Reakce
vyžaduje molekulu ATP, aby se citrullin aktivoval navázáním na AMP, odštěpí se
tedy difosfát a konečným produktem reakce, po odštěpení AMP, je argininosukcinát.
Energetickým pohonem reakce je následná hydrolýza difosfátu difosfatasou na
anorganický fosfát.
Molekulu argininosukcinátu rozštěpí enzym (4), argininosukcinátlyasa na
aminokyselinu arginin a molekulu fumarátu, která opouští cyklus a poslouží
k recyklaci aspartátu (viz dále).
V poslední reakci cyklu enzym (5), arginasa hydrolyticky rozštěpí arginin na
močovinu, produkt, vystupující z cyklu a regeneruje tím molekulu ornithinu, která
může vstoupit do mitochondrií.
861
Regenerace aspartátu vychází z odštěpené molekuly fumarátu, meziproduktu

citrátového cyklu, který probíhá v mitochondriích. Jenže fumarát se přes
mitochondiální membránu nedostane. Přímo v cytosolu je proto hydratován
cytosolovým izoenzymem fumarasy na malát, který už do mitochondrií vstoupit může.
Zde se po vstupu do citrátového cyklu malát oxiduje na oxalacetát, reakcí se získá
redukovaný koenzym (NADH+H+), který poslouží v dýchacím řetězci k produkci ATP.
Molekula oxalacetátu pak opouští citrátový cyklus a transaminační reakcí

s glutamátem z ní vznikne molekula aspartátu. Ta opustí mitochondrii a vstupuje do
ornithinového cyklu: vytvořilo se tím cyklické propojení s ornithinovým cyklem,
označované v biochemii roztomilým termínem „Krebsův bicykl“. Povšimněme si ještě
jednoho důsledku takového propojení: aminoskupina, kterou do ornithinového cyklu
vnáší aspartát, pochází ve skutečnosti z glutamátu.
Energetická bilance cyklu je na první pohled záporná: v reakci (1) se spotřebují 2
ATP, v reakci (3) 1 molekula ATP. Zde však dochází ke štěpení na AMP a difosfát,
který se dál rozkládá, to se považuje za další spotřebovaný ekvivalent ATP. Celkově
se tak na jednu molekulu močoviny, která z cyklu vystoupí, spotřebují 4 ATP. Na
druhý pohled, kdy bereme v úvahu celý Krebsův bicykl, bude bilance trochu jiná. Při
regeneraci fumarátu na aspartát se v citrátovém cyklu oxiduje malát na oxalacetát a
získá se molekula redukovaného koenzymu (NADH+H+), která oxidativní fosforylací
poskytne 2,5 ATP. Dále je do hepatocytů dopravován také alanin, který zde
transaminací poskytuje glutamát. Zároveň v hepatocytech probíhá oxidativní
deaminace glutamátu na 2-oxoglutarát glutamátdehydrogenasou která poskytne
další redukovaný koenzym (NADH+H+) a následně tedy dalších 2,5 ATP.
V tomto že v širším kontextu je ornithinový cyklus energeticky soběstačný.
862
Odbourávání uhlíkatých skeletů aminokyselin
V úvodním stručném přehledu jsme uvedli, že podle toho, kam směřují produkty
odbourávání uhlíkatého skeletu, rozlišujeme aminokyseliny glukogenní, ketogenní a
aminokyseliny, patřící do obou skupin.
Při podrobnějším pohledu nyní uvidíme, že některou aminokyselinu můžeme řadit do
několika katabolických skupin, protože se může alternativně odbourávat na odlišné
produkty, nebo se jednotlivé části jejího skeletu odbourávají na odlišné produkty. Za
typicky ketogenní aminokyseliny považujme leucin a lysin, zatímco část skeletu
ostatních aminokyselin se odbourá na meziprodukty citrátového cyklu, či pyruvát,
odkud vychází syntéza glukosy.
Úloha 67.1
Tři ze základních aminokyselin, vytvářejících proteiny, vznikají jednoduchou
transaminací z ketokyselin. Zapište tyto reakce.
Řešení:
863
BIOSYNTÉZA AMINOKYSELIN
Biosyntéza aminokyselin čerpá ze tří metabolických drah – pentosafosfátového cyklu,

citrátového cyklu a dráhy glykolýzy. Skupiny aminokyselin, tzv. rodiny, jsou vytvářeny
společně z určitého meziproduktu těchto metabolických drah. Jen histidin je solitér,
vzniká sám z ribosa-5-fosfátu, vytvářeného pentosafosfátovým cyklem. Dvě
aminokyseliny, isoleucin a lysin, mají svůj uhlíkatý skelet vytvořen zčásti z pyruvátu a
zčásti z oxalacetátu, takže patří současně do rodiny alaninu i aspartátu.
Také rodina aromatických aminokyselin má smíšený původ: část jejich uhlíkatého
skeletu pochází z erythrosa-4-fosfátu, vytvářeného pentosafosfátovým cyklem a část
pochází z fosfoenolpyruvátu, meziproduktu glykolýzy. Je to důsledek biosyntézy
aromátů šikimátovou cestou (viz dále).
864
Úloha 67.2
K významným biogenním aminům patří kyselina γ-aminomáselná (γ-aminobutyrát),
působící v mozku jako tlumivý neurotransmiter. Jiným důležitým biogenním aminem
je histamin, tkáňový hormon, působící vazodilataci a tím pokles krevního tlaku, je
však také významným mediátorem zánětu a v žaludku stimuluje sekreci žaludeční
šťávy. Objasněte, jakými biochemickými reakcemi tyto fyziologicky významné látky
v těle vznikají.
Řešení:
Obě sloučeniny disponují funkční skupinou aminů (-NH2, resp. v ionizované formě
–NH3+). Z aminokyselin vznikají aminy dekarboxylační reakcí, odštěpením molekuly
CO2. Z toho plyne, že substrátem pro tvorbu γ-aminubutyrátu je aminokyselina
glutamát, substrátem pro tvorbu histaminu je aminokyselina histidin.
865
68. METABOLISMUS ISOPRENOIDŮ A AROMÁTŮ
Isoprenoidy, produkty biosyntéz, vycházejících z „aktivního isoprenu“, pětiuhlíkatého

isopentenyldifosfátu (IP-PP), zahrnují terpeny a steroidy. Živočichové nemají
enzymy, otevírající steranový cyklus, proto steroidy přeměňují na žlučové kyseliny a
vyloučí žlučí, nebo je vážou na glukuronát a opět vyloučí z těla. Mikroorganismy je
však dovedou odbourávat, otevíráním cyklů vznikají kyseliny s větveným řetězcem a
jsou katabolizovány na acetylkoenzym A.
BIOSYNTÉZA ISOPRENOIDŮ
Živočichové vytvářejí triterpen skvalen, který je meziproduktem v dráze biosyntézy

steroidů. Naproti tomu
rostliny vytvářejí ještě
celou řadu dalších
terpenů, vycházejících
z dalších meziproduktů
této biosyntézy.
Substrátem pro
biosyntézu je
acetylkoenzym A,
z jehož tří molekul se
vytvoří šestiuhlíkatý
mevalonát. Ten pak
dekarboxyluje na
molekulu „aktivního
isoprenu“,
isopentenyldifosfátu
(IP-PP), z jehož jednotek
jsou postupně budovány
terpeny i steroidy.
Mnohonásobnou
kondenzací (IP-PP)
vzniká polyterpen
kaučuk, tvorbu dalších
terpenů i steroidů
ukazuje schéma.
Vidíme také, že
v molekule (IP-PP) i
hlavního steroidu,
cholesterolu, můžeme
vystopovat původ
uhlíkových atomů
skeletu z výchozího
substrátu,
acetylkoenzymu A.
866
Biosyntéza cholesterolu
Tvorba mevalonátu
Počáteční kroky biosyntézy jsme si vlastně už vysvětlili, shodují se s úvodními
reakcemi ketogeneze.
Za katalýzy thiolasou (1) nejprve kondenzují dvě molekuly acetylkoenzymu A na

acetoacetylkoenzym A, ten pomocí enzymu (2), HMG-CoA-synthasy, připojí další
dvouuhlíkatý fragment z acetylkoenzymu A. 3-hydroxy-3-methylglutarylkoenzym A
však v dráze ketogeneze vstoupil do mitochondrií a štěpil se na ketolátky. Zde se
redukuje enzymem (3), HMG-CoA-reduktasou v membráně endoplazmatického
retikula na mevalonát, za spotřeby koenzymu (NADPH+H+).
Tvorba isopentenyldifosfátu
Je energeticky náročná, v tomto kroku se spotřebují celkem 3 ATP. Nejprve enzym

(1), mevalonátkinasa) fosforyluje molekulu mevalonátu na 5-fosfomevalonát. Enzym
(2), fosfomevalonátkinasa jej fosforyluje na 5-difosfomevalonát a ten je znovu
fosforylován (3) difosfomevalonátdekarboxylasou. V tomto kroku se však fosfát
nenaváže: reaguje sice s hydroxylovou skupinou 5-difosfomevalonátu, ale tím
umožní její odštěpení ve formě anorganického fosfátu, jestliže stejný enzym
současně provede dekarboxylaci, uvolnění CO2. Zkrácením uhlíkatého řetězce se tak
vytvoří pětiuhlíkatá jednotka „aktivního isoprenu“, isopentenyldifosfátu (IP-PP).
867
Tvorba skvalenu a jeho cyklizace na cholesterol

Triterpen skvalen vzniká z „aktivního isoprenu“, isopentenyldifosfátu. Enzym (1),
isopentenyldifosfát-∆-isomerasa vytváří jeho izomer, dimethyl-allyldifosfát a obě
molekuly pak spolu navzájem reagují. Část molekuly, zakončená difosfátem, se
tradičně označuje jako „hlava“, opačná, uhlovodíková část, je „pata“. Enzym (2),
farnesyldifosfátsynthasa katalyzuje dvě za sebou jdoucí reakce, spočívající ve
spojení hlava-pata. Odštěpením molekuly difosfátu (jehož další hydrolýzou se uvolní
energie a činí tak reakci exergonickou) vzniká nejprve geranyldifosfát. V dalším kroku
se k jeho „hlavě“
připojí „pata“ další
molekuly
isopentenyldifosfátu
a vytvoří se
farnesyldifosfát.
Jiný enzym (3),
skvalensynthasa
pak katalyzuje
složitou reakci dvou
molekul
farnesyldifosfátu,
provázenou redukcí
pomocí koenzymu
(NADPH+H+), kdy
se vytvoří spojení
„hlava – hlava“ a
odštěpí se dvě
molekuly difosfátu.
Vznikla tak molekula
skvalenu, jejíž
poskládání už
naznačuje možnost
tvorby steroidů.
Cyklizace skvalenu
za tvorby
steroidního skeletu
molekuly
cholesterolu
představuje sérii
několika reakcí.
Odštěpí se při nich
tři uhlíkové atomy,
dva ve formě CO2,
jeden jako formiát
(HCOO-) a na
redukci se
spotřebují 2 moly
koenzymu
NADPH+H+.
Vytvořený
cholesterol je u
868
živočichů stavební složkou biomembrán, složkou lipoproteinů, ale také surovinou pro
tvorbu žlučových kyselin, steroidních hormonů i vitaminů D. U rostlin je to vždy jen
meziprodukt, přeměňovaný na jiné steroidy.
Metabolický obrat cholesterolu u člověka
V těle člověka o hmotnosti 70 -

75 kg je obsaženo asi 75 gramů
cholesterolu, za fyziologických
podmínek člověk denně 1,1 g
cholesterolu získá a stejné
množství také vyloučí.
Menší část této dávky je přijata
potravou, společně
s živočišnými tuky. Ve střevě je
cholesterol esterifikován
mastnými kyselinami, stává se součástí chylomikronů a krví i lymfou je rozváděn po
těle. Podstatnou část cholesterolu si však tělo vytváří samo, především v játrech.
V lidském těle je cholesterol rozdělen do dvou oddílů, poolů. Pool A obsahuje asi
třetinu cholesterolu, metabolicky velmi aktivního (krev, játra). Pool B má pomalejší
obrat: jde o lipidní struktury kůže, cévních stěn, tukové tkáně a dohromady tvoří asi
2/3 celkového obsahu cholesterolu v těle.
Hypercholesterolémie, vysoký obsah cholesterolu v lipoproteinech LDL a naopak
snížená hladina lipoproteinů HDL, je rizikovým faktorem vzniku aterosklerózy,
poškození tepen. Nadměrný příjem živočišných tuků s obsahem cholesterolu
pochopitelně není dobrý nápad, stejně tak není rozumné potravu s živočišnými tuky
vynechat. Chybějící cholesterol, který je životně nezbytný, si tělo doplní zvýšenou
endogenní syntézou, nezávisle na stravě.
Úloha 68.1
U lidí ohrožených rozvojem aterosklerózy se
pomocí léků účinně omezuje endogenní biosyntéza
cholesterolu. Léky, zvané statiny (lovastatin,
pravastatin apod.) mají ve své molekule motiv
mevalonátu. Odhadněte, na čem je založen jejich
účinek.
Řešení:
Mevalonát je produkt první etapy biosyntézy cholesterolu. Jako produkt bude
vystupovat v úloze inhibitoru některého z enzymů, které katalyzují reakci jeho vzniku.
Statiny obsahují motiv mevalonátu, působí tedy jako inhibitory jeho biosyntézy.
Jestliže si dohledáme podrobnosti, nalezneme, že inhibován je třetí enzym
biosyntézy mevalonátu, HMG-CoA-reduktasa.
METABOLISMUS AROMÁTŮ
Biosyntézu aromatických cyklů skvěle ovládají rostliny, běžná je u mikroorganismů a

hub, ovšem u živočichů je to jen velmi speciální záležitost. Například aromatasa
869
vytváří aromatické jádro v závěrečné etapě biosyntézy steroidů ve folikulech

vaječníku, vznikají tak folikulární hormony, estrogeny. Aromatické aminokyseliny
fenylalanin a tryptofan jsou ale pro člověka esenciální, rostliny je však vytvářejí
běžně. Aromatické fenylpropanové jednotky využívají pro biosyntézu ligninu
buněčných stěn, aromatické cykly obsahují flavonoidy i některé alkaloidy.
Biosyntéza aromátů
Jsou dva hlavní a zásadně odlišné způsoby tvorby aromatického cyklu, polyketidová
cesta a šikimátová cesta.
Polyketidová (acetát-malonátová, acetogeninová) cesta

Tato metabolická dráha má mnoho
společného s biosyntézou mastných
kyselin. Výchozími látkami jsou
acetylkoenzym A i malonylkoenzym A a
reakce také probíhá na enzymovém
komplexu, který disponuje dvěma (-SH)
skupinami. Jedna poutá malonylový
zbytek, druhá v prvním kroku acetylový,
později acylový zbytek. Kondenzační
reakce obou složek je také provázena
dekarboxylací malonylu, ovšem v dalším
kroku je rozdíl: neprobíhá tu redukce,
takže se vytváří polyketonický řetězec,
ve výsledku polyketokyselina. Její
cyklizací vznikají přímo aromatické
sloučeniny: kyselinu orselovou produkují
lišejníky, kyselinu 6-methylsalicylovou
houby. Z polyketokyselin s ještě delším
řetězcem vznikají anthrachinonová
barviva rostlin, nebo také polycyklická
antibiotika (např. tetracykliny,
produkované bakteriemi rodu
Streptomyces).
Šikimátová cesta
Tato biosyntéza aromátů z cukerných zdrojů je rozšířena u rostlin i mikroorganismů.
Jednou z výchozích
látek je cukr erythrosa-
4-fosfát, meziprodukt
pentosafosfátového
cyklu, druhou je
fosfoenolpyruvát,
meziprodukt dráhy
glykolýzy a
glukoneogeneze.
Nejprve se vytvoří
cyklická karboxylová
870
kyselina, šikimát a reakcí s další molekulou fosfoenolpyruvátu postupně chorismát.

To je důležitý meziprodukt, u něhož se metabolická dráha větví. Jeden směr vede
k biosyntéze aminokyseliny tryptofanu. Druhý směr je spojen s přesmykem
tříuhlíkatého fragmentu a s dekarboxylací, vznikají tak fenylpropanové deriváty, které
se dále přeměňují na aminokyseliny fenylalanin a tyrosin.
Z molekuly chorismátu vycházejí ještě další metabolické dráhy, které v tomto
jednoduchém schématu nejsou naznačeny. Směřují k chinonům (plastochinon,
ubichinon – koenzym Q), naftochinonům (vitaminy K) i kyselině listové, folátu.
Biosyntéza flavonoidů
Reakce biosyntézy
zahrnují mnoho kroků,
zakresleny jsou jen
hlavní meziprodukty.
Substrátem pro
biosyntézu je
aminokyselina
fenylalanin, která
vznikla šikimátovou
cestou. Nejprve se
přeměňuje na kyselinu
skořicovou, ta reakcí
s koenzymem A vytvoří
aktivní formu,
cinnamoylkoenzym A a
hydroxyluje se na
aromatickém jádru.
Aktivní kyselina
skořicová je startérem
pro polyketidovou
syntézu ze tří molekul
malonylkoenzymu A.
Vytvoří se tak řetězec,
jehož uzavřením vzniká
nové aromatické jádro
chalkonu. Cyklizací
chalkonu pak vznikají hydrofilní barviva ve vakuolách rostlin: žluté flavony, nebo
červené, fialové až modré flavyliové soli, anthokyanidiny, které se ve vakuolách
nacházejí navázány na cukry, ve formě glykosidů, anthokyaninů.
Odbourávání aromátů
Aromatické jádro dosti spolehlivě otevírají a odbourávají mikroorganismy.

Živočichové to dokážou také, ale jen u těch aromatických sloučenin, které představují
běžnou složku jejich těl (aromatické aminokyseliny). K odbourávání takových látek
disponují specifickými enzymy.
871
Do organismu však pronikají také cizorodé látky, xenobiotika, která běžnou součástí
těl nejsou. Může se jednat o pesticidy, léčiva, nebo také přírodní látky z potravy,
například sekundární metabolity rostlin (alkaloidy, fenolické látky).
Tyto sloučeniny musejí být vyloučeny z těla a to se podaří, jestliže se zvýší jejich
rozpustnost, chemicky vzato, jestliže jsou převedeny na iontové sloučeniny, soli.
Někdy k tomu stačí demaskování iontové funkční skupiny: ester se hydrolyzuje na
alkohol a anion (sůl) kyseliny. Častěji je však nutné aromatická jádra molekul
hydroxylovat a pak následuje konjugace, například s glukuronátem (reakcí látky
s UDP-glukuronátem). Konjugovaný komplex je iontový (uronát je anion), často už
také netoxický a v ledvinách se vyloučí do moči.
Hydroxylace aromatického systému

Tuto reakci provádějí nejčastěji nespecifické enzymové systémy, hlavně oxygenasy
se smíšenou funkcí, MFO, využívající molekulový kyslík, který vážou pomocí
cytochromu P 450.
Oxidací benzenového
jádra vzniká v první
etapě nestabilní
meziprodukt, arenoxid,
který spontánně
přesmykuje na
stabilnější
hydroxyderivát, fenol.
Kondenzované
aromatické systémy se
oxidují na nejpřístupnějším místě arenu nejprve na epoxid. V dalším kroku enzymy
epoxyhydrolasy v endoplazmatickém retikulu jaterních buněk katalyzují hydrolýzu
epoxidu na trans-1,2-diol a
zaniká aromatický cyklus.
Poté hydroxylová skupina
atakuje molekulu
uridindifosfoglukuronátu a po
odštěpení uridindifosfátu (UDP)
vzniká iontový glukosiduronát,
produkt konjugace.
Ačkoli má hydroxylace arenů
zajistit detoxikaci organismu,
odstranění xenobiotika, někdy
paradoxně vede ke zvýšení
toxicity cizorodé látky v těle.
Příkladem jsou polycyklické
aromatické uhlovodíky (PAU),
jejichž představitelem je
benzo-[a]-pyren. Je to
prokancerogen, látka, která
sama o sobě není rakovinotvorná, ale chemickými přeměnami v těle se mění na
kancerogen, způsobující nádorovou transformaci buněk.
První oxidací pomocí MFO se přes stádium epoxidu vytvoří trans-1,2-diol a ten je
další reakcí oxidován na diolepoxid. Jeho přesmykem se vytváří karbokation, který
872
účinně atakuje molekuly DNA a způsobuje mutace, vedoucí k tvorbě nádorů, tělo si
samo vytvořilo chemický kancerogen.
Úloha 68.2
Aromatická aminokyselina fenylalanin se odbourává vnášením hydroxylové skupiny
na aromatické jádro a vzniká tím aminokyselina tyrosin. Deficit hydroxylačního
enzymu (fenylalaninhydroxylasy) způsobuje závažnou chorobu, fenylketonurii.
Uvedená přeměna neprobíhá, hromadící se fenylalanin se transaminací mění na
fenylpyruvát, toxický pro vyvíjející se mozek. Fenylpyruvát a jeho metabolity se
objevují v moči. Rozvíjí se výrazná mentální retardace, řešením je okamžitá dieta
s minimem fenylalaninu u novorozenců. V dospělosti už poškození mozku nehrozí.
U novorozence byla screeningem diagnostikována fenylketonurie. Která z uvedených
aminokyselin musí být sledována a případně doplňována v potravě?
a) alanin
b) cystein
c) tyrosin
d) serin
e) glutamin
Řešení:
Odpověd c), tyrosin. Fenylalanin je také potřebný k tvorbě bílkovin (je nutné přesně
jej dávkovat) a zhruba polovina se ho za normálních okolností přeměňuje na tyrosin.
Tato přeměna ale u fenylketonurie nefunguje, chybí enzym potřebný pro hydroxylaci,
nadbytečný fenylalanin by se přeměnil na toxické produkty. Je proto nutné, kromě
dávkování fenylalaninu, doplnit v potravě tyrosin, který si tělo v případě
fenylketonurie nevytváří (přeměnou z fenylalaninu).
873
69. UCHOVÁNÍ A PŘENOS GENETICKÉ INFORMACE

Genetickou informaci uchovávají a přenášejí nukleové kyseliny, makromolekulární
látky, vytvořené ze základních stavebních jednotek, nukleotidů. Rozlišujeme DNA,
deoxyribonukleovou kyselinu a několik druhů ribonukleových kyselin, RNA.
NUKLEOTIDY
S termínem „nukleotid“ jsme se už mnohokrát setkali, přesto si připomeňme:

Navázáním dusíkaté báze
na cukr (ribosu,
deoxyribosu) vznikají
dusíkaté glykosidy,
nukleosidy. Esterifikací
hydroxylové skupiny cukru
kyselinou fosforečnou
(nejčastěji v poloze 5´)
vznikají
nukleosidfosfáty –
nukleotidy.
Připomeňme číslování
skeletu pyrimidinových
a purinových bází,
skelet molekuly cukru
se pro odlišení čísluje
s čarou.
Deoxynukleosidy obsahují
cukr 2-deoxy-D-ribosu.
Kromě běžných
nukleosidů najdeme
v molekulách nukleových
kyselin i modifikované
báze. Mohou být
methylované v různých
polohách, pseudouridin (Ψ) obsahuje uracil
připojený přes uhlíkový atom v poloze 5 (není to
tedy glykosid, neexistuje C – C glykosidická
vazba). V molekule inosinu (I) je jako dusíkatá
báze navázán oxoderivát purinu, hypoxanthin.
Nukleotidy obsahují jeden, nebo více fosfátů,
vázaných na cukru zpravidla v poloze 5´, proto se
v názvu poloha fosfátu běžně neuvádí. V případě,
že je fosfát vázaný
v jiné poloze, je
potřeba ji v názvu
uvést.
Kromě uvedených
nukleotidů, stavebních
kamenů nukleových
874
kyselin, jsme se už setkali i s dalšími nukleotidy, jiného biochemického významu.

Připomeňme cyklický adenosinmonofosfát (cAMP), nukleotidy jako složky koenzymů
(NAD+, NADP+, FAD, FMN), CTP v biosyntéze fosfolipidů, UDP v biosyntéze
sacharidů apod.
Biosyntéza nukleotidů vychází z cukru

ribosa-5-fosfátu, produkovaného
pentosafosfátovým cyklem a tento cukr je
pak dále upraven. Syntéza dusíkatých bází
vychází z aminokyselin a vyžaduje
energetický zdroj, ATP. Někdy se
aminokyselina podílí na biosyntéze také
uhlíkatým skeletem (aspartát u
pyrimidinových bází, glycin u purinových
bází), jindy poskytne jen aminoskupinu.
Například biosyntéza pyrimidinových bází
vyžaduje karbamoylfosfát, jehož uhlíkový
atom pochází z CO2 (resp. HCO3-) a skupina
(-NH2) z glutaminu).
Odbouráváním nukleotidů se uvolní ribosa-1-
fosfát, aby se mohl recyklovat. Purinová báze
se dále odbourává na kyselinu močovou, pyrimidinová báze na β-aminokyselinu
(například β-alanin, potřebný pro biosyntézu koenzymu A).
V případě nukleotidů není metabolický obrat tvořen jenom jejich odbouráváním a
biosyntézou z aminokyselin, v řadě tkání hraje důležitou roli reutilizace, opětné
využití již použitých nukleotidů. To zajišťují tzv. „záchranné dráhy (cesty)“, jimiž jsou
recyklovány nukleotidy z odbourávaných nukleových kyselin.
Biosyntéza nukleotidů
Cukernou složkou, potřebnou pro biosyntézu nukleotidu, je fosforibosyldifosfát,

PRPP. Dusíkatá báze vzniká z aminokyselin a dalších složek v mnoha krocích.
Pyrimidinové nukleotidy vznikají

tak, že se nejprve vytvoří dusíkatá
báze. Na jejím pyrimidinovém
skeletu se podílejí tři uhlíkové atomy
a dusík aminoskupiny aspartátu,
druhou složkou je karbamoylfosfát.
Vzniká zde trochu jinak, než jsme si
vysvětlili u ornithinového cyklu. Jeho
uhlík pochází z hydrogenuhličitanu
(HCO3-), ovšem dusíkový atom
poskytuje amidová skupina
glutaminu. Vytvořená pyrimidinová
báze pak reaguje
s fosforibosyldifosfátem a za
současného odštěpení difosfátu
vzniká nukleotid.
875
Purinové nukleotidy vznikají na cukrofosfátovém nosiči, postupně se formují na

výchozí molekule fosforibosyldifosfátu. Jednotlivé atomy purinového cyklu jsou
zabudovány v pořadí: 9 – 457 – 8 – 3 – 6 – 1 – 2.
Jako první je
zabudován
dusíkový atom
(N9) z amidové
skupiny
glutaminu. Poté
se vestavějí tři
atomy
aminokyseliny
glycinu (C4), (C5),
(N7). Následuje
uhlíkový atom
(C8) formylové skupiny N10-formyltetrahydrofolátu. Dalším v pořadí je znovu dusíkový
atom (N3) amidové skupiny glutaminu, pak uhlíkový atom (C6) pocházející z CO2.
Zbývá už jen dusíkový atom (N1) z aminokyseliny aspartátu a poslední uhlík (C2)
z formylové skupiny N10-formyltetrahydrofolátu.
Purinové nukleotidy, které nebyly využity „záchrannými cestami“, se v těle člověka
odbourávají na kyselinu močovou, ta je z krve odstraňována v ledvinách a vyloučena
močí. Hyperurikémie, zvýšená hladina kyseliny močové v krvi (normální hladina je
0,3 mmol/l) zpravidla vyústí v zánětlivé onemocnění, zvané dna. V synoviální tekutině
kloubů kyselina močová krystalizuje a vlivem mechanického dráždění (krystaly) tu
vzniká zánět, dnavá artridita, projevující se prudkými bolestmi kloubu.
Akutní zánět se léčí mitotickými jedy (alkaloid kolchicin), který blokuje mikrotubuly
leukocytů a ty pak nemohou migrovat do místa zánětu (funkční mikrotubuly jsou
nezbytné pro aktivní migraci buněk). Chronické onemocnění se léčí inhibitory
xanthinoxidasy, enzymu, který se podílí na vzniku kyseliny močové (např. lék
allopurinol).
Úloha 69.1
Zakreslete, ve kterém místě purinového
nukleotidu se objeví červeně vyznačený
radionuklid uhlíku v molekule aminokyseliny.
Sledujeme druhý uhlíkový atom glycinu při
biosyntéze molekuly AMP.
Řešení:
876
DEOXYRIBONUKLEOVÁ KYSELINA, DNA
Vláknitou makromolekulu DNA odvodíme spojením deoxyribonukleotidů pomocí

fosfátových skupin, takže molekuly cukru, deoxyribosy, propojují 5´-3´fosfodiesterové
vazby do dlouhého řetězce. Zdůrazňujeme, že jde o odvození struktury řetězce DNA,
reálná syntéza probíhá jiným způsobem, na úrovni deoxyribonukleosidtrifosfátů a
katalyzují ji enzymy, DNA polymerasy.
Vidíme, že molekula DNA je tvořena cukrofosfátovým řetězcem, z něhož vyčnívají

dusíkaté báze (thymin, adenin, guanin, cytosin), poutané k molekulám cukru.
Molekula DNA má definovaný směr vlákna: začíná na 5´- konci, kde je k molekule
deoxyribosy připojen v poloze 5´ fosfát a končí na 3´- konci, kde je na molekule
deoxyribosy v poloze 3´volná skupina (-OH).
Uvedená struktura se označuje jako primární struktura DNA a vidíme, že je určena
sekvencí (pořadím) deoxyribonukleotidů v řetězci. Právě v této sekvenci je uložena
genetická informace organismů.
877
Sekundární struktura DNA
Sekundární struktura DNA je dvouvláknová, oba řetězce navzájem propojují

vodíkové vazby. Ty se vytvářejí mezi komplementárními dusíkatými bázemi: každá
báze představuje určitý párovací typ, daný přítomností donorů vodíku (vazby N-H,
nebo O-H) a akceptorů vodíku (volných elektronových párů N a O-atomů).
Vodíkovými vazbami se
mohou propojit jen báze
komplementárního
párovacího typu (donor
vodíku sdílí H-atom
s akceptorem vodíku).
Odvodíme tak dvojice
komplementárních bází:
adenin se páruje s thyminem dvěma vodíkovými vazbami, guanin s cytosinem třemi
vodíkovými vazbami. Podle vědců, kteří vyřešili sekundární strukturu DNA (J.D.
Watsona a F. Cricka), je tento typ párování pojmenován.
Doplňme na tomto místě, že
dusíkaté báze (T,A,C,G) jsou
v rovnováze se svými
izomery, které vznikají
mechanismem oxo-enol
tautomerie a amin-enamin
tautomerie. Odvozené
tautomerní formy bází však
mají odlišný párovací typ, a
proto se například iminoforma
adeninu páruje
s aminoformou cytosinu.
Ačkoli je rovnováha mezi
tautomery posunuta výrazně ve prospěch oxoformy a aminoformy (Watsonovo-
Crickovo párování bází), opačný tautomer vždy vzniká v nepatrné míře, dané
hodnotou rovnovážné
konstanty tautomerie. To
vede ke vzniku mutací,
molekula DNA tedy
programově není absolutně
neměnnou molekulou a tato
skutečnost má zásadní
evoluční význam.
Prostudujme nyní schéma dvouvláknové struktury DNA, vytvořené na základě

Watsonova-Crickova párování bází.
Víme už, že řetězec DNA má směr, od 5´- konce k 3´- konci. Ze schématu je patrné,
že vlákna v molekule DNA běží opačnými směry, jsou antiparalelní. Spojují je
vodíkové vazby mezi protilehlými, komplementárními bázemi. Podle Chargaffova
pravidla, vycházejícího z analýzy složení DNA, je počet molů adeninu
ve dvouřetězcové molekule DNA stejný, jako počet molů thyminu a zároveň počet
molů guaninu je stejný, jako počet molů cytosinu. Vysvětlením je právě Watsonovo-
Crickovo párování bází.
878
Antiparalelní řetězce jsou navíc u nejběžnějšího typu DNA (typu B) stočeny do

pravotočivé šroubovice (směr závitu ukazují prsty pravé ruky) – sekundární
strukturou DNA je dvojitá
šroubovice.
Na šroubovici můžeme rozlišit
větší a menší žlábky, jejichž
existence souvisí s orientací
komplementárních bází. Mají
schopnost vytvářet vodíkové
vazby s molekulami proteinů,
proto se do těchto žlábků vážou
bílkoviny s regulační funkcí.
V pravotočivé šroubovici
molekuly DNA typu B připadá
na jeden závit, o výšce 3,4 nm,
celkem 10,5 párů bází, tlušťka
dvouvláknové DNA je 2 nm.
Dvojitou šroubovici stabilizují
nejen vodíkové vazby mezi
komplementárními bázemi, ale také
π-interakce mezi aromatickými cykly bází,
uspořádanými v „patrech“ nad sebou.
Parametry molekuly DNA typu B už známe,
někdy se setkáme také s typem A a Z.
Typ A představuje také pravotočivou
šroubovici, ovšem širší, než typ B a na jeden
závit o výšce 2,5 nm připadá 11 párů bází.
Větší žlábek je překrytý fosfátovými zbytky,
takže není přístupný pro navázání bílkovin.
Tento typ DNA najdeme v endosporách
bakterií, ale běžně také v hybridních
molekulách RNA – DNA.
Typ Z je levotočivá šroubovice, protáhlá a
tenká, na jeden závit o výšce 4,6 nm připadá
12 párů bází. Molekula má jen jeden typ
žlábku, úzký a mělký. Provází jinak
převažující úseky DNA typu B.
Úloha 69. 2
Odvoďte tautomerní formy guaninu a cytosinu a vyznačte jejich párovací typ.
Řešení:
Denaturace DNA
Vodíkové vazby ve dvojité šrouovici DNA lze přerušit extrémní hodnotou pH,
chemickými činidly, například močovinou, nebo zahříváním. Proběhne denaturace,
879
rozložení dvouvláknové molekuly DNA (ds

DNA) na samostatné řetězce DNA (ss DNA).
Molekuly DNA absorbují záření v oblasti vlnové
délky 260 nm, ale jednovláknová DNA
absorbuje více, než dvouvláknová DNA.
Denaturace se tedy projeví vzrůstem
absorbance. Často provádíme denaturaci
zahříváním vzorku DNA a pak teplota, při níž
nárůst absorbance dosáhne své poloviny, se
označuje jako bod tání DNA (Tm). Jeho
hodnota závisí na sekvenci bází, protože na
rozštěpení tří vodíkových vazeb mezi páry
(G-C) je nutné vynaložit více energie,
než na štěpení dvou vodíkových vazeb
mezi páry (A-T). Vyšší zastoupení párů
(G-C) proto zvyšuje bod tání DNA.
Denaturace je reverzibilní, vratná,
jestliže roztok pomalu ochlazujeme na
teplotu o 20-25°C nižší, než je hodnota
(Tm). V takovém případě proběhne
renaturace, obnovení původní dvojité
šroubovice DNA.
Jestliže umístíme do vzorku také další
molekulu DNA, která se s tou původní
shoduje v určitém úseku vláken, pak
dochází k hybridizaci, spojení
komplementárních úseků vláken z odlišných molekul. S vláknem DNA může
hybridizovat i komplementární vlákno RNA. Tento princip se využívá v technikách
genového inženýrsví.
Terciární struktura DNA
Terciární strukturou rozumíme uspořádání dvojité šroubovice DNA do struktury

vyššího řádu, například bakteriálního, nebo eukaryotního chromozomu.
Struktura bakteriálního chromozomu

Kromě prokaryotního
chromozomu, nukleoidu, se
v bakteriální buňce nacházejí
malé, kružnicové molekuly
DNA, zvané plazmidy. Jejich
geny buňka může postrádat.
Bakteriální chromozom,
nukleoid, je kružnicová
dvouvláknová DNA (ds DNA) o průměru kružnice asi 350 µm. Bakteriální buňka však
měří jen několik mikrometrů, takže kružnice musí být svinutá. Děje se to za účasti
proteinů, polyaminů a molekul RNA. Chromozom je svinutý do 40 – 50 smyček,
každá smyčka je samostatně kotvena k proteinům a tento útvar má průměr asi 30
µm. Jednotlivé smyčky jsou ještě svinuty do superšroubovic: superspiralizovaný
880
chromozom má průměr 2 µm a představuje terciární strukturu bakteriální DNA. Pro

účely replikace a transkripce (viz dále) jsou jednotlivé smyčky rychle rozvinuty ze
superšroubovice pomocí enzymů, topoizomeras, nebo RNasy. Chromozom je na
několika místech poután k plazmatické membráně buňky a jedním z těchto míst je
oblast ori C, jediný počátek replikace bakteriálního chromozomu.
Struktura eukaryotního
chromozomu
Chromozom v eukaryotní buňce je
lineární molekula DNA, dlouhá 1cm až
20 cm, podle druhu chromozomu. Za
účasti proteinů je sbalen do podoby
chromatinového vlákna. Víme už, že
molekula DNA je polyanion, kvůli
záporným nábojům fosfátových skupin.
Proto se váže na bazické bílkoviny
s kladně nabitými aminokyselinovými
zbytky a vznikají komplexy,
nukleoproteiny. Molekula DNA je
vázána na komplex bazických bílkovin,
histonů, za vzniku nukleozomové
struktury.
Připomeňme, že proteinovou složku
nukleozomu tvoří oktamer histonů
(H2A, H2B, H3, H4)2, kolem něhož je
obtočeno v levotočivém závitu vlákno
DNA. Histony jsou v kontaktu
s menším žlákem dvojité šroubovice
DNA, větší žlábek zůstává volný a je
k dispozici pro interakci s proteiny,
které řídí expresi genů. Také
vyčnívající N-konce histonových
proteinů jsou v jádře buněk pomocí
enzymů chemicky modifikovány a tím
je také ovlivněna další kondenzace
chromatinu i exprese genů. Mezi
nukleozomy je různě dlouhá spojovací
oblast DNA, na kterou se vážou
nehistonové proteiny a histon H1.
Samotné nukleozomové vlákno má
tloušťku 11 nm, ale kondenzuje cik-cak
uspořádáním nukleozomů do 30 nm
vlákna chromatinu.
V jádře buňky 30 nm vlákno dále
kondenzuje, vytváří 300 nm vlákno,
složené z radiálních smyček –
chromatinových domén.
Chromatinová doména je replikon,
samostatná replikační jednotka
s jediným počátkem replikace (ori).
881
Kondenzace chromatinu pokračuje na začátku mitózy (v profázi) ještě na nejvyšší

úroveň, kondenzací radiálních smyček i s proteinovým lešením vzniká 700 nm vlákno
chromatinu. To už představuje jednu chromatidu chromozomu. Na konci profáze a
v metafázi vidíme v optickém mikroskopu v buňkách dvouchromatidové chromozomy.
To proto, že před začátkem jaderného dělení proběhla replikace, zdvojení DNA,
takže metafázní chromozom je dvouchromatidový, tvořený dvěma molekulami DNA.
Chromatidy jsou dočasně spojeny v místě centromery.
Geny
Objasněme si nyní, co je vlastně

gen.
Gen je jednotka genetické
informace a má tři formy: strukturní
gen, gen pro funkční RNA a
regulační gen.
Strukturní gen je úsek DNA (v
případě RNA virů úsek RNA),
kódující polypeptidový řetězec, tedy
ve výsledku molekulu bílkoviny,
nebo její část.
V buňce je procesem transkripce
gen přepsán do sekvence
nukleotidů v molekule mRNA
(messenger RNA, viz dále) a tato
sekvence je potom procesem
translace přeložena do pořadí
aminokyselin v bílkovinném řetězci. Translaci provádějí ribozomy.
Gen pro funkční RNA je přepisován do molekul ribozomální RNA (rRNA), transferové
RNA (tRNA), nebo i dalších molekul RNA. Není do nich sice přepsána informace pro
tvorbu proteinu, jsou však nezbytné pro zajištění toku genetické informace, který je
znázorněn ve schématu.
Regulační geny nekódují konkrétní produkt, ale umožňují navázání regulačních
faktorů (proteinů), řídících začátek, nebo konec transkripce DNA, čili expresi genu.
Uvedené skupiny genů má jak prokaryotní, tak i eukaryotní DNA. Zádadní rozdíl je
v tom, že prokaryotní geny nejsou přerušovány, zatímco eukaryotní geny jsou
přerušovány nekódujícími sekvencemi, introny.
RIBONUKLEOVÉ KYSELINY, RNA

Ribonukleové kyseliny jsou jednovláknové makromolekuly, vznikající přepisem,
transkripcí z molekul DNA. Odvodíme je spojováním ribonukleotidů a vytvořený
řetězec má definován směr, podobně, jako řetězec DNA: začíná na 5´-konci, kde
v poloze 5´je k cukru ribose poután volný fosfát, končí na 3´-konci, kde má ribosa
volnou skupinu (-OH).
Další zásadní rozdíl oproti molekule DNA byl právě uveden – cukrem v RNA je
D-ribosa.
882
Jiný důležitý rozdíl je v zastoupení dusíkatých

bází: v RNA je místo thyminu (T) přítomen uracil
(U). Výjimku najdeme v molekule transferové RNA
(tRNA), kde je thymin v jedné poloze zastoupen
vždy, ale o tom se zmíníme blíže až později.
Ačkoli je molekula RNA jednovláknová, mohou se
komplementární části téhož vlákna spojovat
vodíkovými vazbami, mezi komplementárními
dusíkatými bázemi. Spojuje se guanin s cytosinem
(třemi vodíkovými vazbami) a uracil s adeninem
(dvěma vodíkovými vazbami).
Párováním protilehlých úseků téhož vlákna vznikají
na molekulách RNA ramena a koncový ohnutý
úsek, kde se báze nepárují,
vytvoří smyčku. Tím se
vytváří vlásenková struktura
RNA. Spárované úseky
téhož vlákna jsou dále
stočeny do dvojité
šroubovice, podoba vlásenky
je tak ještě věrnější.
Nyní se seznámíme se třemi
základními druhy
ribonukleových kyselin.
Ribozomální RNA, rRNA
Ribozomální RNA je obrovská makromolekula, tvořená

velkým množstvím ramen a smyček. Schéma ukazuje
jednu z takových molekul a červeně vyznačené oblasti
představují spárované úseky, ramena.
Molekuly rRNA, společně s proteiny, vytvářejí v buňkách
útvary, zvané ribozomy. Jejich úkolem je syntetizovat
v buňce bílkoviny. Každý ribozom je tvořen velkou a
malou podjednotkou, které se spojí ve funkční ribozom
teprve až v okamžiku syntézy bílkoviny. Velikost
ribozomů, jejich podjednotek, ale také molekul rRNA,
které jsou v nich obsaženy, se udává jednotkou, zvanou
Svedberg (S). Vyjadřuje rychlost klesání částice v tíhovém poli ultracentrifugy.
Prokaryotní ribozomy obsahují tři různě velké
molekuly rRNA a celkem 55 molekul proteinů. Tyto
ribozomy mají celkovou velikost 70 S,
s podjednotkami o velikosti 50 S a 30 S.
Eukaryotní ribozomy jsou větší, 80 S,
s podjednotkami 60 S a 40 S. Obsahují celkem 4
molekuly rRNA a 83 molekul proteinů.
883
Transferová RNA, tRNA
Jde o malé molekuly ribonukleových kyselin, o délce jen 75 – 95 nukleotidů, jejichž

úkolem je navázat v cytoplazmě buňky molekulu aminokyseliny a dopravit ji na
ribozom, který aminokyselinu použije pro syntézu bílkovinného řetězce.
Pro jednotlivé aminokyseliny existuje dokonce několik odlišných a specifických
molekul tRNA (je to dáno degenerací genetického kódu, viz dále), takže molekul
tRNA je více druhů, než aminokyselin, tvořících proteiny.
Každá molekula tRNA je kódována vlastním genem, ale po přepisu, transkripci,
dochází hojně k modifikaci dusíkatých bází, takže výsledné molekuly tRNA obsahují
četné minoritní báze.
Tak methylací uracilu vzniká thymin (který se jinak v RNA nevyskytuje), redukcí
uracilu vzniká dihydrouridin (D), připojením uracilu v poloze 5 vzniká pseudouridin
(Ψ), deaminací adeninu se vytvoří inosin (I). Některé báze jsou po transkripci
methylovány (methylguanosin, mG, methylcytidin, mC).
Molekuly tRNA mají typickou sekundární strukturu, označovanou díky jejímu tvaru
termínem struktura jetelového listu. Spárované úseky, ramena, jsou zakončena
smyčkami. Jen akceptorové rameno nemá smyčku, na jeho konec o jednotné
sekvenci (C-C-A) se váže aminokyselina, pro kterou je daná tRNA specifická.
Odlišné molekuly tRNA, které specificky vážou stejnou aminokyselinu, se označují
jako izoakceptorové tRNA.
Pseudouridylové rameno je zakončeno smyčkou, obsahující thymin i pseudouridin
(sekvenci T-Ψ-C).
Dihydrouridylové rameno má v koncové smyčce dvě molekuly dihydrouridinu (D-D).
Variabilní smyčka je různě dlouhá, od 3 do 21 nukleotidů a tvoří ji nespárované báze.
Antikodonové rameno má zvláštní význam. Jeho smyčka obsahuje trojici nukleotidů,
antikodon, který je pro každou molekulu tRNA specifický a komplementárně se
připojuje k trojici bází, kodonu, na molekule mRNA, v místě ribozomu. Právě trojice
po sobě jdoucích bází na molekule mRNA, triplet, má sekvenci, která podle
genetického kódu kóduje určitou aminokyselinu a této sekvenci říkáme kodon.
Párováním kodonu (na mRNA) s antikodonem (na tRNA) je zajištěno připojení
molekuly tRNA v místě ribozomu a ten pak aminokyselinu, kterou molekula tRNA
přinesla, zapojí do peptidového řetězce.
Mezi bázemi DHU smyčky, TΨC smyčky a variabilní smyčky se vytvářejí další
vodíkové vazby, které strukturu jetelového listu svinou do terciární struktury. Má tvar
písmene (L) a v této podobě molekuly tRNA transportují aminokyseliny.
884
Messenger, mediátorová RNA (mRNA)
Molekula mRNA je lineární molekulou, do níž byla přepsána genetická informace

z jednoho z vláken DNA, templátového vlákna (podle pravidel párování bází).
Opačné vlákno DNA, které nebylo přepsáno, se nazývá kódující vlákno (má sekvenci
bází jako mRNA, ovšem místo uracilu obsahuje thymin).
Molekuly mRNA
slouží
v cytoplazmě
buňky jako
dočasné zdroje
genetické
informace a
v řádu minut až
hodin jsou
enzymaticky
rozloženy.
V prokaryotních
buňkách se do
molekuly mRNA
přepisuje úsek,
zvaný
transkripční
jednotka. Může odpovídat jednomu genu, ale častěji zahrnuje několik sousedících
genů za sebou. Kromě genů obsahuje mRNA na 5´-konci i na 3´-konci nepřekládané
sekvence, zajišťující například připojení molekuly mRNA k ribozomu. Trojice za
sebou jdoucích bází na molekule mRNA, triplety, které něco kódují (aminokyselinu,
začátek či konec syntézy bílkoviny), se nazývají kodony. Překládané sekvence
začínají iniciačním kodonem (AUG), který kóduje aminokyselinu methionin (resp. N-
formylmethionin, viz dále). Tento iniciační kodon určuje čtecí rámec, který vymezuje
další kodony, tedy triplety kódující aminokyseliny.
Ke kodonům na molekule mRNA se připojují pomocí svého komplementárního
antikodonu molekuly tRNA, které dopravily na ribozom aminokyseliny, vybrané podle
genetického kódu (viz dále). Terminační kodon na molekule mRNA (UAA, UAG, nebo
UGA) je znamením ukončení syntézy bílkoviny: nekóduje žádnou aminokyselinu,
která by mohla být zařazena do bílkovinného řetězce.
V eukaryotních buňkách platí tyto principy také, ale situace je ještě trochu složitější.
Molekuly eukaryotní mRNA jsou monocistronické, kódují jen jeden polypeptidový
řetězec bílkoviny (u prokaryot mohou být také monocistronické, ale časteji kódují více
molekul bílkovin za sebou, jsou polycistronické).
DNA eukaryotních buněk obsahuje uvnitř genů nekódující sekvence, introny, které
jsou v jádře buňky také přepsány do veliké, prekurzorové molekuly mRNA (pre-
mRNA, označované též jako hnRNA). Po transkripci, přepisu, proto proběhnou
následně v jádře buňky posttranskripční úpravy na funkční molekuly mRNA.
Úloha 69.3
Při párování kodonů a antikodonů jsou řetězce mRNA a
tRNA antiparalelní, běží opačnými směry. Zadána je
nukleotidová sekvence kodonů na molekule mRNA. Jaké
antikodony budou mít molekuly tRNA, schopné se připojit k
885
zadaným kodonům? Nakreslete schéma.
Řešení:
Spojovat vodíkovými vazbami se budou jen
komplementární báze (G-C) a (U-A). Tím je určena
sekvence antikodonů. Číst je ovšem musíme na
molekule tRNA ve směru (5´-3´), takže jde o
antikodony (UCU, ACC, AGC).
REPLIKACE DNA
Replikace, proces zdvojení DNA, proběhne ještě před rozdělením chromozomu, aby
každá z nových, dceřinných buněk, měla úplnou genetickou informaci.
Syntézu nových řetězců DNA zajišťují enzymy, DNA polymerasy, za účasti řady
dalších proteinů. Nejprve musí enzymy rozmotat část dvojité šroubovice DNA a
dočasným rozpojením vodíkových vazeb se vytvoří replikační vidlice.
Vlákna původní DNA
jsou v oblasti replikační
vidlice od sebe oddělena
a do tohoto místa proudí
substrát pro DNA
polymerasu, molekuly
deoxynukleosidtrifosfátů.
Jsou to makroergní
sloučeniny, enzym
z každé molekuly
odštěpí difosfát a zbylý
nukleotid připojí ke
3´- konci řetězce DNA.
Rozklad difosfátu
poskytuje energii pro reakci biosyntézy DNA.
Nové řetězce DNA vznikají párováním bází komplementárně k bázím v původních
vláknech DNA. Také směr syntézy vlákna je určen: Jestliže enzym připojí nový
nukleotid k 3´- konci řetězce DNA, pak syntéza nových řetězců musí probíhat vždy ve
směru (5´- 3´). To má také další důsledek: řetězce DNA jsou antiparalelní, takže
jedno nové vlákno DNA se vytváří směrem do středu replikační vidlice a druhé vlákno
směrem od středu replikační vidlice.
Replikační vidlice se postupně rozevírá, prodlužují se nově vzniklé řetězce DNA a
obnovují s těmi původními dvojitou šroubovici DNA. Výsledkem replikace jsou dvě
dceřinné molekuly DNA, stejného složení. Každá z nich má jeden řetězec DNA
původní a druhý nově syntetizovaný. Takto probíhající replikace se označuje jako
semikonzervativní a byla prokázána experimenty Meselsona a Stahla.
Působení DNA polymeras
Tyto enzymy syntetizují nový řetězec DNA mechanismem nukleofilní subbstituce.

Volný elektronový pár kyslíkového atomu (-OH) skupiny v poloze 3´ atakuje atom
fosforu první fosfátové skupiny nukleosidtrifosfátu. Za současného odstoupení
886
molekuly difosfátu dojde k propojení fosfodiesterovou vazbou a řetězec DNA se tím

prodlouží. Je to vše velice rychlé, u člověka roste řetězec DNA rychlostí asi 3000
deoxynukleotidů za minutu, u bakterií ještě desetkrát rychleji.
Pozoruhodná je velice
nízká četnost chyb: jeden
chybně zařazený
deoxynukleotid připadá na
109 nukleotidů.
To znamená, že musejí
existovat účinné opravné
mechanismy, které
četnost chyb výrazně
sníží. Ukázalo se, že
reparační schopnosti mají
samotné enzymy, DNA
polymerasy. DNA
polymerasy opravují nejen
chybně zařazené
nukleotidy, ale i úseky
řetězce o délce až 10
nukleotidů. Chyby, které
nastanou až po ukončení
syntézy DNA, opraví
buňka pomocí aparátu
účinných reparačních
enzymů, opravujících
různé typy mutací.
Replikace DNA v prokaryotní buňce
Kružnicový bakteriální
chromozom se replikuje
od jediného počátku
(ori C), kde enzym
helikasa rozmotá
dvojitou šroubovici DNA
a rozpojením vodíkových
vazeb se vytvoří
replikační očko. To
představuje dvě
replikační vidlice,
orientované proti sobě a
v každé vidlici probíhá
replikace samostatně.
Víme už, že jedno
z nových vláken DNA
vzniká směrem do středu
vidlice, druhé směrem od
středu replikační vidlice.
887
Syntézu DNA provádí enzym DNA polymeráza, který má několik variant. Vlákno
DNA, vznikající směrem do středu vidlice, vytváří DNA polymerasa III, složitý
holoenzym, tvořený ze 17 podjednotek. Toto vlákno DNA vzniká kontinuálně,
nepřerušovaně a označuje se jako vedoucí vlákno. Enzym DNA polymerasa III plní
několik fukcí. Jeho (5´ 3´) polymerasová aktivita zajišťuje syntézu kontinuálního
vlákna (ve směru 5´ 3´). Některé podjednotky enzymu plní kontrolní funkci
správného zařazení nukleotidů a v případě chybného zařazení se uplatní (3´ 5´)
exonukleasová aktivita: chybný nukleotid je odštěpen ve směru (3´ 5´) a poté
pokračuje syntéza vlákna DNA.
Vlákno DNA, vytvářené směrem od středu replikační vidlice, se označuje jako
opožďující se vlákno a vzniká diskontinuitně, přerušovaně. Syntézu proto zahajuje
jiný enzym, vytvářející řetězec nukleové kyseliny de novo a tím je RNA polymerasa,
zvaná primasa. Bakteriální primasa vytváří krátké řetězce RNA, zvané RNA-primery,
o délce 11 nukleotidů.
Poté, co se primasa od RNA-primeru odpojí, naváže se DNA polymerasa III a ke
konci 3´ RNA-primeru začne připojovat deoxyribonukleotidy. Vznikají tak úseky
řetězce DNA, tzv. Okazakiho fragmenty o délce 1000 – 2000 deoxyribonukleotidů,
vyplňující mezery mezi sousedními RNA-primery. Na konce Okazakiho fragmentů se
poté naváže jiný enzym, DNA polymerasa I, která svou exonukleasovou aktivitou
odbourá RNA primery a mezery mezi Okazakiho fragmenty vyplní vláknem DNA.
Nakonec enzym DNA ligasa spojí vytvořené úseky DNA do souvislého, opožďujícího
se vlákna DNA.
DNA ligasa musí být
nejprve aktivována,
reakcí s ATP (u
eukaryotních buněk),
nebo s koenzymem
NAD+ (u prokaryot).
Na aminoskupinu
lysinového zbytku
DNA ligasy se
z uvedených zdrojů
přenese adeninový nukleotid, adenosinmonofosfát a odštěpí se zbytek aktivátoru
(difosfát, resp. nikotinamidmononukleotid, NMN). Aktivovaná DNA ligasa pak
přenese molekulu adenosinmonofosfátu na 5´- konec vlákna DNA. Následuje
připojení 3´- konce předchozího vlákna DNA za současného odštěpení molekuly
AMP a vytvoří se tak souvislý řetězec DNA.
Replikace DNA v eukaryotní buňce
Eukaryotní buňky mají různě veliký počet

obrovských, lineárních chromozomů. Malý
bakteriální chromozom je zreplikován od jediného
počátku za 20 – 40 minut, replikace chromozomů
v jádře eukaryotní buňky by trvala týdny, kdyby
probíhala od jediného počátku a postupně po
jednotlivých chromozomech.
Probíhá proto v S-fázi buněčného cyklu na všech
chromozomech najednou a na každém od mnoha
počátků: těch jsou řádově tisíce, u rychle se dělících
888
embryonálních buněk desetitisíce. Samostatná replikační oblast na chromozomu,

replikon, má jediný počátek replikace (O), kde se vytvoří replikační očko,
představující dvě replikační vidlice, orientované proti sobě. Replikace probíhá
v každé z nich oběma směry ke koncům replikace (T). Každý replikon se replikuje
pouze jedenkrát a jejich propojením se osamostatní dvě souvislé, lineární molekuly
DNA (dvě chromatidy chromozomu).
Replikaci DNA v replikační vidlici zajišťuje komplex enzymů a dalších proteinů,
replizom. V principu jde o totéž, jako o prokaryot, průměrná délka RNA-primerů je 10
nukleotidů, ovšem Okazakiho fragmenty jsou u eukaryot krátké, jen 15 – 30
deoxyribonukleotidů. Také enzymy, podílející se na replikaci, se označují odlišně.
Eukaryotní chromatin má nukleozomovou strukturu a před vytvořením replikační
vidlice nukleozomy zanikají: uvolněné histony a další proteiny jsou využity pro
regeneraci nukleozomů u nových, dceřinných molekul DNA.
Pro obnovu nukleozomů je
však potřeba dvojnásobek
proteinů – místo původní
molekuly DNA jsou tu dvě
molekuly. Nově
syntetizované histony i
další proteiny pronikají přes
jadernou membránu do
jádra buňky a společně
s původními proteiny
vytvářejí nové nukleozomy.
Jejich zrání (dotvoření) je
pomalé, dokončuje se až
ve vzdálenosti desítek
kilobází od středu
replikační vidlice.
Úloha 69. 4
Schéma znázorňuje jednochromatidový chromozom, tvořený
jedinou molekulou DNA. Zakreslete analogické schéma
dvouchromatidového chromozomu, který vznikne replikací DNA.
Nově vytvořené vlákno DNA znázorněte červenou barvou a
schéma vysvětlete.
Řešení:
Replikace je semikonzervativní, proto dceřinné molekuly DNA mají jedno vlákno
původní (značeno modře) a druhé nově syntetizované (značeno
červeně). Dvouchromatidový chromozom tvoří dvě molekuly
DNA, spojené v místě centromery, dokud se v anafázi
mitotického jaderného dělení od sebe neoddělí.
889
ZPRACOVÁNÍ VZORKU DNA
Restrikční enzymy
K analýze a úpravám DNA se používá celá řada enzymů, ale výlučné postavení mají
restrikční endonukleasy, restriktasy. To jsou bakteriální enzymy, jejichž přirozenou
úlohou je odbourávat cizorodou DNA, vnesenou do buňky například při infekci virem,
bakteriofágem. Vlastní buněčná DNA je před působením těchto enzymů chráněna
methylací dusíkatých bází.
Restrikční endonuklasy se v laboratoři používají pro svoji výjimečnou schopnost
štěpit molekulu DNA pouze v místech krátkých, specifických nukleotidových
sekvencí. Tato tzv. restrikční místa leží uvnitř specifických sekvencí, které jsou
zpravidla palindromatické, čtou se stejně dopředu i pozpátku (MALOVAL HELE
HLAVOLAM). Podívejme se třeba na palindom restriktasy EcoRI (čti ekor 1, protože
pochází z baktérie Escherichia coli, kmene RY13 a jde o 1. identifikovaný restrikční
enzym tohoto kmene).
směr čtení
5´- GAATTC- 3´
3´- CTTAAG- 5´
směr čtení
Restrikční endonukleasa EcoRI rozpozná na molekule DNA specifickou

palindromatickou sekvenci (5´-GAATTC-3´), naváže se na ni a rozštěpí každé
z vláken DNA mezi guaninem a adeninem. Protože molekula DNA obsahuje celou
řadu takových restrikčních míst, je nakonec enzymem rozštěpena na větší množství
890
restrikčních fragmentů. Jejich překrývající se konce jsou komplementární, takže se

mohou snadno párovat, a proto se označují jako „lepivé konce“, nebo „kohezní
konce“. Za použití enzymu DNA ligasy mohou být spojeny a tím se znovu vytváří
delší molekula DNA. V laboratoři se často využívají restrikční fragmenty, pocházející
z odlišných zdrojů DNA: výsledkem je pak molekula rekombinantní DNA.
Restrikční analýza
Metoda je využívána k identifikaci osob, nebo i v diagnostice chorob (odhalení
mutací). Různí lidé se liší sekvencemi nukleotidů v DNA, tedy i polohou restrikčních
míst, štěpených restrikční endonukleasou. Sledují se především nekódující sekvence
DNA. Působením restrikčních endonukleas se molekula DNA rozštěpí na kousky,
fragmenty, lišící se svoji délkou u jednotlivých osob. Mezi jednotlivými osobami tedy
existuje proměnlivost, polymorfismus délky restrikčních fragmentů, odtud plyne i
zkratka používané metody, RFLP (restriction fragment length polymorphism).
Fragmenty se rozdělí podle délky gelovou elektroforézou (záporně nabité fragmenty
DNA putují ke kladné elektrodě, kratší fragmenty pronikají gelem rychleji, než delší
fragmenty). Po „zviditelnění“ fragmentů se vyhodnotí u každého člověka jedinečný
„čarový kód“, kde poloha každé čáry představuje polohu konkrétního fragmentu
v gelu po ukončení elektroforézy, tedy určitý „genetický otisk“.
Polymerasová řetězová reakce (PCR)
PCR (Polymerase chain reaction) je způsob klonování DNA in vitro, umožňující

rychle namnožit (amplifikovat) třeba jen nepatrný vzorek DNA. Nejprve musíme zjistit
pořadí několika nukleotidů na začátku zvoleného genu (sekvence mnoha genomů,
včetně lidského, jsou dnes dostupné v databázích). Poté použijeme primer získaný
chemickou cestou (primery se vyrábějí komerčně), tj. krátký úsek jednořetězcové
DNA (15 – 20 nukleotidů), komplementární k počátku klonovaného úseku DNA. Ten
bývá dlouhý řádově maximálně stovky nukleotidů, výjimečně jednotky kilobází.
891
Reakce je plně automatizovaná, provádí se v zařízení, zvaném termocykler, kde se

mění teplota v naprogramovaných časových intervalech. Nejprve se směs zahřeje na
teplotu 94°C, při níž se od sebe oddělí vlákna DNA. Poté se směs ochladí na 50 až
60°C a k jednovláknovým DNA rychle přilnou DNA primery. Teplota se pak zvýší na
74°C, která je optimální pro enzym zvaný Taq DNA polymerasa (byla izolována
z mikroba Thermus aquaticus, který žije v horkých pramenech). Enzym, snášející
vysoké teploty, je ve směsi po celou dobu přítomen. Enzym začne připojovat přidané
deoxynukleotidy na konec primeru a k původnímu, templátovému vláknu DNA,
syntetizuje nové vlákno DNA. Tak na konci prvního cyklu získáme dvě
dvouřetězcové, stejné molekuly DNA. Přichází druhý cyklus, teplota se opět zvýší na
94°C, aby se vlákna DNA od sebe oddělila, při dalších změnách teploty následuje
přichycení primerů a syntéza nových vláken DNA. Jeden cyklus proběhne
v termocykleru za 2-3 minuty. Po 25 cyklech tak z jediné dvouvláknové molekuly
DNA získáme přes 50 milionů kopií, po několika hodinách jsou jich miliardy.
Amplifikace metodou PCR je vlastně rychlým klonováním krátkého úseku DNA,
postačuje však pro potřeby lékařské diagnostiky, nebo třeba identifikace osob
v kriminalistice.
TRANSKRIPCE
Transkripce, přepis
genetické informace
z DNA do RNA, je
počátečním krokem
genové exprese, čili
vyjádření genetické
informace, zapsané
v molekule DNA.
Přepis provádějí
enzymy RNA
polymerasy podle
jednoho z vláken
dvojité šroubovice DNA, tzv. templátového vlákna.
Nepřepisované vlákno DNA se označuje
jako kódující vlákno, protože má stejnou
sekvenci bází, jako vznikající molekula
RNA, jen thymin v DNA je nahrazen
v molekule RNA uracilem.
Enzymy, RNA polymerasy, párují
nukleotidy s templátem DNA a vytvářejí
vlákno RNA ve směru 5´ 3´. Reakci
jsme poznali už u DNA polymeras,
avšak narozdíl od nich, RNA polymerasy
nevyžadují žádný primer, mohou začít
syntetizovat vlákno RNA de novo.
Na začátku genu se nachází promotor,
oblast DNA, vyhledávaná RNA
polymerasou. Za promotorem pak
začíná vlastní syntéza RNA, ve
892
vytvořeném transkripčním očku. Víme už, že přepisováno do RNA je pouze

templátové vlákno DNA, ale to může být pro různé geny odlišné: templátové vlákno
jednoho genu může být kódujícím vláknem v případě jiného genu.
Transkripcí se vytváří vlákno RNA, zvané primární transkript a k jeho tvorbě byl
potřebný určitý úsek templátového vlákna DNA, označovaný jako transkripční
jednotka. Zpravidla obsahuje strukturní geny (přepisované do mRNA a kódující
bílkoviny), ale také geny pro rRNA i tRNA, resp. jejich prekurzorové molekuly.
Struktura a funkce RNA polymerasy
RNA polymerasy jsou komplexní

enzymy, jejichž jádro je složeno
ze 4 pevně spojených
podjednotek (α2ββ´). K nim se
dočasně připojuje jinak volná
podjednotka (σ), zvaná též
sigma faktor. Narozdíl od DNA
polymeras postrádají RNA
polymerasy exonukleasovou
aktivitu, takže neopraví chybně
zapojený nukleotid. Chybují
proto častěji (1 chyba na 104 až
105) zařazených nukleotidů.
RNA polymerasa rozvíjí dvojitou šroubovici DNA a rozpojením vodíkových vazeb
vytvoří transkripční očko. Kódující vlákno je vedeno po vnějším obvodu enzymu,
templátové vlákno prostupuje středem, aktivním centrem enzymu. Tam probíhá
syntéza RNA rychlostí asi 40 nukleotidů za sekundu. Podjednotky (α) udržují stabilitu
celého enzymu, β podjednotka váže nukleosidtrifosfáty a katalyzuje prodloužení
řetězce RNA, β´podjednotka udržuje spojení s templátovým vláknem DNA.
Podjednotka (σ) se účastní jenom zahájení transkripce, u bakterií zajišťuje, aby se
RNA polymerasa navázala výhradně na úsek DNA, zvaný promotor. Vznikající
molekula RNA se v rozsahu jedné otáčky šroubovice páruje s templátovým vláknem
DNA, pak se uvolňuje a RNA polymerasa molekulu DNA opět svinuje do šroubovice.
Bakteriální RNA transkript
Bakteriální RNA, kódující proteiny, je polycistronická = polygenová, to znamená, že

kóduje několik molekul bílkovin hned za sebou (úsek RNA, kódující jeden
polypeptidový řetězec, se někdy nazývá cistron). Je to molekula mRNA, která se
893
vyznačuje tím, že na svém začátku má specifickou sekvenci bází, tzv. Shineovu-

Dalgarnovu sekvenci: AGGAGG. Ta umožňuje připojení mRNA k malé podjednotce
ribozomu, protože se v ní komplementárně váže na specifický úsek molekuly rRNA:
GAUCACCUCCUUA. Ribozomy se připojují k vytvářené molekule mRNA ještě dříve,
než je ukončena její syntéza a zahájí tvorbu bílkoviny. Bakteriální mRNA má
životnost jen několik minut, proto se připojí velké množství ribozomů, až 30 za sebou
(vzniká korálkovitá struktura, polyzom), takže molekula mRNA poslouží k tvorbě
většího množství molekul proteinů.
Produktem transkripční jednotky mohou být také molekuly RNA, které nemají na
svém začátku Shineovu-Dalgarnovu
sekvenci. Jsou to prekurzory pro
tvorbu molekul rRNA a tRNA. Na
vytvořený prekurzor pak působí
enzymy, RNasy, čili nukleasy, štěpící
molekuly RNA. Schéma ukazuje
místa působení RNasy III (RIII),
vyštěpující z prekurzoru molekuly
rRNA a tRNA. Vidíme, že molekuly
tRNA bývají v prekurzoru zastoupeny
často ve formě dimerů.
Transkripce u eukaryot
U eukaryot musíme rozlišit transkripci probíhající v jádře buňky, od transkripce,

probíhající v mitochondriích a chloroplastech. Zde se budeme zabývat pouze
transkripcí jaderné DNA do RNA. Eukaryotní organismy vytvářejí 5 skupin primárních
jaderných transkriptů:
Prekurzorová mRNA (pre-mRNA) obsahuje přepis strukturních genů kódujících
bílkoviny. Často se označuje jako heterogenní jaderná RNA (hnRNA), protože tyto
primární transkripty se značně liší svou velikostí.
Prekurzorová ribozomální RNA (pre-rRNA) obsahuje transkript většiny molekul rRNA,
které z pre-rRNA vzniknou posttranskripční úpravou.
5S-rRNA je samostatně vytvářená molekula rRNA.
Prekurzorová transferová RNA (pre-tRNA) je velká molekula, ze které se
posttranskripční úpravou vyštěpí jednotlivé molekuly tRNA.
894
Malé RNA se podle výskytu označují jako malé jaderné RNA (snRNA), obsažené
v jádře, malé jadérkové RNA (snoRNA) obsažené v jadérku a malé cytoplazmatické
RNA (scRNA), vyskytující se v cytoplazmě buňky.
Eukaryotní buňky mají tři izoenzymy RNA polymerasy a narozdíl od té bakteriální

nedokáží zahájit transkripci bez přítomnosti proteinových transkripčních faktorů.
RNA polymerasa I zajišťuje syntézu pre-rRNA, RNA polymerasa II katalyzuje tvorbu
pre-mRNA a malých rRNA, RNA polymerasa III vytváří pre-tRNA a 5S-rRNA.
Z celé této pestré škály se v dalším textu budeme věnovat syntéze a úpravě pre-
mRNA (hnRNA) prostřednictvím RNA polymerasy II.
Připomeňme, že eukaryotní
geny mají mezi kódující
sekvence, exony, vložené také
nekódující sekvence, introny,
které se přepsaly do molekuly
pre-mRNA.
Vznikající transkript pre-mRNA
je upravován nejprve na 5´konci
molekuly připojením
7-methylguanosinového
nukleotidu („guaninové
čepičky“), aby enzymy,
nukleasy, transkript
nepoškodily.
Po ukončení syntézy pre-mRNA
je od 3´konce odštěpena
specifická sekvence, kterou záhy nahradí polyadeninová sekvence, tvořená z 250
adeninových nukleotidů. Prokázalo se, že transkript bez polyadeninové sekvence je
rychle odbourán. Proto úpravy obou konců mají klíčový význam pro životnost RNA po
jejím přenosu z jádra do cytoplazmy buňky.
Zásadní úpravou je také sestřih, který proběhne ještě v jádře, před transportem do
cytoplazmy. Jeho podstatou je vystřižení intronů a následné spojení exonů, které
vede k vytvoření funkční molekuly mRNA.
Sestřih (splicing) molekul pre-mRNA

Část sestřihového aparátu, který odstraňuje introny z molekul pre-mRNA, se váže
přímo ke konci RNA polymerasy II. Signálem k připojení těchto proteinů je fosforylace
aminokyseliny serinu.
Rozpoznání intronů a proces sestřihu zajišťují také malé
molekuly jaderné RNA, snRNA. Sestřihu se jich účastní
celkem 5 druhů, označovaných U1, U2, U4, U5, U6.
Vážou se na na proteiny a vznikají tím molekuly
ribonukleoproteinů, snRNP. Introny jsou vyhledávány
podle několika specifických sekvencí bází, každý intron
začíná sekvencí GU a končí sekvencí AG, další
specifické sekvence se nacházejí uvnitř intronů. Klíčový
význam uvnitř intronu má také adeninový nukleotid (A)
poblíž 3´-konce. Ten představuje místo větvení řetězce RNA, důležité pro reakci
sestřihu.
895
V prvním kroku se protein U1 snRNP naváže na

5´-konec intronu a protein U2 snRNP na adenin
místa větvení. Poté následuje připojení dalších
sestřihových faktorů, až se vytvoří funkční
sestřihový komplex, spliceozom, který zahájí
sestřih. Intron je odštěpen na 5´konci a tento
konec se připojí k adeninu místa větvení
fosfodiesterovou vazbou. Tím se z intronu
vytvořila lasovitá struktura.
Ve 3´-sestřihovém místě se pak smyčka intronu
odštěpí a spojením exonů se vytvoří funkční
molekula mRNA. K oblasti spojení exonů se
naváže proteinový komplex EJC, (exon junction
complex), který řídí transport mRNA do
cytoplazmy.
Intron-exonové uspořádání molekul pre-mRNA
se ukázalo jako evolučně výhodné, protože
usnadňuje rekombinaci mezi exony, takže geny
pro nové proteiny mohou vznikat snáze, za
použití částí již existujících genů. Mnohé dnes
existující proteiny jsou slepencem řady stejných
částí, označovaných jako proteinové domény.
Jinou velice významnou výhodou je možnost

alternativního sestřihu. Stejná molekula pre-
mRNA může být sestřižena různými způsoby,
podle toho, v jakém buněčném typu a v jakém
vývojovém stádiu se nachází, takže z jednoho
genu může vznikat několik různých molekul
mRNA, kódujících různé proteiny. Intron-
exonové uspořádání je tedy úsporné.
Schéma ukazuje, jak aktivací a deaktivací
různých sestřihových míst lze ze stejné
molekuly pre-mRNA získat alternativním sestřihem odlišné molekuly mRNA.
Nepřekvapí proto, že méně, než 25 000
genů v lidském genomu dokáže kódovat
stovky tisíc odlišných polypeptidových
řetězců.
Samosestřih
Některé molekuly RNA, především
prekurzory rRNA a tRNA, mají schopnost
sestřihávat samy sebe. Ačkoli to nejsou
bílkoviny, katalyzují biochemické reakce
sestřihu, stejně, jako enzymy, proto byly
označeny jako ribozymy.
Objev ribozymů, katalytických molekul RNA, ukazuje, že může jít o evolučně velmi
starý mechanismus, který se uplatňoval v evoluci života ještě před vznikem enzymů,
byť zdaleka není tak výkonný, jako enzymy.
896
Úloha 69.5
Narozdíl od DNA polymerasy, nemá RNA polymerasa schopnost provádět opravy.
Vysvětlete, proč častější chyby v sekvenci RNA nezpůsobí buňkám větší škodu?
Řešení:
Molekuly RNA jsou jen kopiemi genů, určenými k likvidaci. Defektní RNA vede
k tvorbě defektního proteinu, ovšem transkripcí genu vzniká mnoho stejných molekul
RNA a drtivá většina z nich defektní nebude. Ty zajistí tvorbu dostatečného množství
funkčního proteinu.
GENETICKÝ KÓD
Každý kód představuje instrukci, návod, jak něco učinit. Genetický kód je instrukce,
jak na základě genetické informace zapsané v DNA (a poté přepsané do mRNA)
vytvořit bílkovinná těla organismů. Bílkoviny jsou vybudovány z aminokyselin a právě
ty jsou předmětem kódování. Aminokyselinu kóduje triplet, trojice za sebou jdoucích
bází v molekule mRNA a
sekvence, pořadí těchto bází,
se nazývá kodon. To je
základní jednotka genetického
kódu, určující, která
aminokyselina bude zařazena
do bílkovinného řetězce, nebo
určující ukončení syntézy
bílkoviny.
Sekvence nukleotidů
v kodonu se čte ve směru
5´ 3´, ve schématu tedy
čteme trojice bází od středu
k okraji. Po obvodu tohoto
„sluncového“ zápisu
genetického kódu jsou
uvedeny zkratky
aminokyselin, které dané
kodony kódují.
Vlatnosti genetického kódu
Kód je tripletový
Aminokyselinu kóduje kodon,
tvořený tripletem – trojicí za
sebou jdoucích bází
v molekule mRNA.
Kód je nepřekrývavý
Kodony jsou umístěny na
molekule mRNA těsně vedle
sebe, bez mezer a bez
897
přesahů. První báze tak určuje čtecí rámec, do něhož se vejde triplet a čtení probíhá
posunem tohoto rámce po trojicích bází.
Kód je degenerovaný
Problém je, že genetický kód kóduje zařazení 21 druhů aminokyselin do bílkovinného
řetězce, ale kodonů je mnohem víc. Jestliže se 4 druhy bází (U,C,A,G) kombinují po
třech, pak existuje 43 kombinací, tedy 64 druhů tripletů (kodonů).
Degenerace kódu spočívá v tom, že určitá aminokyselina může být kódována větším
počtem kodonů, ale obráceně to neplatí, takže určitý kodon kóduje jen jedinou
aminokyselinu. Procvičme si čtení kódu: aminokyselinu leucin kóduje 6 kodonů
(UUA, UUG, CUU, CUC, CUA, CUG).
Doplňme na tomto místě, že tři kodony, zvané terminační, nebo stop kodony,
nekódují žádnou aminokyselinu. Jejich „přečtení“ ribozomem znamená ukončení
syntézy bílkoviny. Jsou to kodony (UAA, UAG, UGA). Poslední z uvedených kodonů,
UGA, je bifunkční. U rostlin je terminační, u živočichů a bakterií kóduje aminokyselinu
selenocystein.
Kodon (AUG) je iniciační, kóduje zahájení syntézy bílkoviny zařazením první
aminokyseliny, methioninu (u bakterií modifikované, N-formylmethioninu). Jestliže se
kodon (AUG) nachází uvnitř genu, kóduje zařazení methioninu u prokaryot i eukaryot.
Kód je téměř univerzální, je standardní

Stejný kód používají všechny organismy na Zemi. Slovo „téměř“ použijeme proto, že
typicky třeba mitochondrie buněk savců, kvasinek a dalších (mají svůj aparát pro
syntézu bílkovin) používají několik kodonů v jiném smyslu (například kodon UGA
v mitochondriích savců kóduje aminokyselinu tryptofan).
TRANSLACE
Translace, překlad genetické informace z kodonů molekuly mRNA do sekvence

aminokyselin v bílkovinném řetězci, je třetí, poslední etapou proteosyntézy. Tímto
souhrnným pojmem označujeme tři pochody, vedoucí k syntéze bílkovin v buňkách.
S prvním z nich jsme se už seznámili. Jde o transkripci, zajišťující tvorbu potřebných
molekul RNA (mRNA, rRNA, tRNA). Druhým je aktivace aminokyselin a jejich
navázání na molekuly tRNA. Třetí z pochodů proteosyntézy, translace, probíhá na
ribozomech..
Aktivace aminokyselin
Cílem je navázat
aminokyselinu na molekulu
tRNA, pro ní specifickou, aby
ji dopravila na ribozom, který
provádí syntézu bílkoviny.
Nejde to bez energetického
zdroje, kterým je ATP:
molekuly aminoacyl-tRNA
synthetas pak připojí
aminokyselinu esterovou
898
vazbou, reakcí s 3´-hydroxylovou skupinou adeninového nukleotidu na molekule

tRNA.
Aminoacyl-tRNA synthetasy jsou specifické pro jednotlivé aminokyseliny a provádějí
ve skutečnosti dvě reakce. V prvním kroku z energetického zdroje, ATP, odštěpí
molekulu difosfátu (jeho hydrolýza na fosfát pak poskytne energii) a zbytek molekuly,
AMP, adenosinmonofosfát, esterifikuje aminokyselinu. Vytvoří se reaktivní
meziprodukt, aminoacyladenylát, představující „aktivní aminokyselinu“. Ta v druhé
fázi reaguje s molekulou tRNA, odštěpí se AMP a vzniká komplex aminoacyl-tRNA,
přenášející navázanou aminokyselinu na ribozom.
Ribozomy
Parametry ribozomů již známe a na modelu prokaryotního ribozomu si ukážeme

některá významná vazebná místa.
A-místo (aminoacylové)
Zasahuje malou i velkou podjednotku ribozomu a
do tohoto místa se vážou molekuly aminoacyl
tRNA, tedy zdroj nových aminokyselin
z cytoplazmy.
P-místo (peptidylové)
Zasahuje také obě podjednotky a je v něm vázána
molekula peptidylové tRNA, čili tRNA, která
poutá rostoucí bílkovinný řetězec.
E-místo (exit)
To je výstupní místo, kudy z ribozomu odchází volná tRNA, která již předala svou
aminokyselinu.
Vazebné místo pro mRNA
Nachází se na malé podjednotce ribozomu, jejíž rRNA obsahuje sekvenci bází
(GAUCACCUCCUUA). K ní se komplementárně (u prokaryot) naváže molekula
mRNA svojí Shineovou-Dalgarnovou sekvencí (AGGAGG).
Peptidyltransferasové místo
Vykazuje katalytickou aktivitu, vytváří peptidovou vazbu a tím zapojuje aminokyselinu
do bílkovinného řetězce. Ukázalo se, že tuto katalýzu zajišťuje uvnitř ribozomu nikoli
protein, ale molekula RNA, čili ribozym.
Translační cyklus
Translace probíhá ve třech etapách, zvaných iniciace, elongace a terminace.

Molekuly tRNA a ribozomy se poté recyklují, molekula mRNA sice poslouží
k translaci většímu počtu ribozomů, ale po ukončení translace je rozložena
cytoplazmatickými enzymy na nukleotidy.
Iniciace
Zahájení transkripce probíhá za účasti proteinových transkripčních faktorů a
energetického zdroje (GTP). Malá podjednotka ribozomu se připojí k molekule mRNA
a na iniciační kodon (AUG) se naváže svým antikodonem aminoacyl-tRNA, nesoucí
první aminokyselinu. V prokaryotní buňce to je N-formylmethionin. Připojením velké
podjednotky ribozomu se vytvořil iniciační komplex, v němž je aminoacyl-tRNA
vázána v peptidylovém místě.
899
Elongace
Termín označuje prodlužování
polypeptidového řetězce. Do
aminokyselinového místa ribozomu
vstupuje další aminoacyl-tRNA
s antikodonem, odpovídajícím kodonu
v tomto místě. Ribozom katalyzuje
peptidyltransferasovou reakci, připojí
peptidový řetězec k nové aminokyselině a
posune se po molekule mRNA o jeden
kodon k 3´-konci. Volná tRNA, která se
posunem ribozomu dostala do E-místa, se
z ribozomu uvolní. Molekula peptidyl-tRNA,
obsahující nyní dipeptidový řetězec, se
posunem ribozomu dostala do P-místa
ribozomu. A-místo se uvolnilo a příchází do
něho nová molekula aminoacyl-tRNA
s odpovídajícím antikodonem, který se tu
váže ke kodonu molekuly mRNA.
Takto se ribozom posunuje ke 3´-konci
molekuly mRNA, „čte“ kodony a zařazuje
přinesené aminokyseliny do prodlužujícího
se polypeptidového řetězce. Detailní
schéma ukazuje přiřazení jednotlivých
aminokyselin odpovídajícím kodonům na
molekule mRNA.
900
Terminace
Ukončení syntézy bílkoviny nastane, jakmile do A-místa ribozomu přijde terminační
kodon. Nenaváže se už další aminoacyl-tRNA, ale uvolňovací faktor. Odpojí se
řetězec proteinu, molekula mRNA, tRNA a ribozom se rozpadne na své podjednotky.
Translace v eukaryotních buňkách
Eukaryotní translace probíhá na větších ribozomech (80S, s podjednotkami 40S a

60S) a první zařazovanou aminokyselinou není N-formylmethionin, ale methionin.
Klíčovou roli však plní oba upravené konce molekuly mRNA. Iniciace eukaryotní
translace vyžaduje velké množství eukaryotních iniciačních faktorů a jeden z nich,
(4G), se podílí na zacyklení molekuly mRNA. V podstatě „hlava zachytí ocas“.
Na 3´-konci molekuly mRNA se k polyadeninové sekvenci váže poly-A-vazebný
protein, který je poután právě k faktoru (4G). Molekula mRNA tím vytvoří cyklickou
strukturu, která odolává působení enzymů, nukleas, v cytoplazmě buňky.
K takto upravené molekule mRNA se na 5´-konci připojí tzv. preiniciační komplex

43S, vytvořený na malé podjednotce ribozomu. Dalšími reakcemi, při nichž je
připojena velká podjednotka ribozomu, dojde k završení fáze iniciace.
Elongace je etapa, při níž se ribozomy posunují po smyčce mRNA k 3´-konci a
syntetizují polypeptidový řetězec.
Terminace, po dosažení terminačního kodonu, vede o odpojení polypeptidového
řetězce a rozpadu ribozomu na podjednotky.
901
Úloha 69.6
Odvoďte sekvenci aminokyselin v části bílkovinného řetězce, který je kódován
úsekem templátového vlákna DNA o složení: 5´-ATACGTCAGTTC-3´. Jaký důsledek
pro složení bílkoviny bude mít mutace vyvolaná ozářením, jestliže jeho vlivem dojde
k deleci, ztrátě v pořadí 8. nukleotidu v uvedeném úseku DNA?
Řešení:
Pro názornost si zapíšeme úsek molekuly DNA, pak transkripcí přepsaný úsek
mRNA a nakonec přiřadíme podle genetického kódu kodonům na molekule mRNA
aminokyseliny, které budou translací spojeny do úseku bílkovinného řetězce.
Templátové vlákno DNA má opačný směr, než podle něho přepsané vlákno mRNA.
Abychom mohli kodony na mRNA číst
zleva do prava (ve směru 5´ 3´),
zapíšeme strukturu DNA tak, aby
templátové vlákno běželo zprava do leva
(ve směru 5´ 3´).
Čtecí rámec umožňuje „číst“ kodony na
molekule mRNA umístěné vedle sebe,
takže se posouvá vždy o trojici bází.
Kodonům jsou podle genetického kódu
přiřazeny aminokyseliny, takže úsek
polypeptidového řetězce (od N-konce
k C-konci) bude: Glu – Leu – Thr – Tyr.
Druhá část úlohy se týká důsledku
mutace, změny ve složení DNA. Mutace
v rozsahu jednoho nukleotidu se označují
jako bodové mutace a kromě již uvedené delece, ztráty nukleotidu, do této skupiny
řadíme inzerci, zařazení nadpočetného nukleotidu a také substituci, nahrazení
původního nukleotidu jiným nukleotidem.
V zadání je uvedena delece 8. nukleotidu uvedeného úseku templátového vlákna
DNA. Čteme jej ve směru (5´ 3´),
čili zprava do leva, takže proběhla
delece adeninového nukleotidu.
Vidíme, že po transkripci do vlákna
mRNA došlo ke ztrátě uracilu, ale čtecí
rámec zahrnuje vždy tři báze, jdoucí
po sobě. To znamená, že po přečtení
prvního, nezměněného kodonu,
nastane posun čtecího rámce o
chybějící nukleotid a přečten bude
kodon (CGA). Z hlediska důsledku
proto hovoříme o posunové mutaci
(frameshift). Vidíme, že
aminokyselinové složení bílkovinného
řetězce se počínaje touto mutací
zásadně mění, protein zřejmě bude
nefunkční.
902
ŘÍZENÍ GENOVÉ EXPRESE
Řízení genové exprese u prokaryot - operonový model
Operonový model ukazuje, jakým způsobem zareagují bakterie svým metabolismem

na změny v obsahu živin v jejich okolí.
Strukturní geny (S1, S2, S3…)
kódují bílkovinu, zpravidla enzymy
nějaké metabolické dráhy. Před
nimi je zařazen operátorový gen
(O), který nekóduje bílkovinu, ale
může blokovat RNA polymerasu a
tím zabrání transkripci strukturních
genů. Před operátorovým genem
se nachází promotor, na který se
napojuje RNA polymerasa.
Promotor, operátorový gen a
strukturní geny tvoří společně transkripční jednotku, zvanou operon. Před operonem
(upstream) se v molekule DNA nachází regulátorový gen, (R), jenž kóduje bílkovinu,
zvanou represor. Jestliže se represor naváže na operátorový gen (represe operonu),
pak zabrání RNA polymerase přestoupit z promotoru na strukturní geny a transkripce
neprobíhá. Dojde-li k uvolnění represoru (dereprese), zahájí RNA polymerasa
transkripci, vzniká molekula mRNA a v dalším kroku buňka translací vytváří příslušné
proteiny, hlavně enzymy. Jestliže je operon řízen popsaným způsobem, blokováním
operátorového genu, jde o negativní kontrolu operonu. Někdy však jiná látka,
aktivátor, přímo interaguje s DNA a spouští transkripci, pak hovoříme o pozitivní
kontrole operonu.
Negativní kontrola operonu

Uplatňuje se při řízení
katabolických i anabolických
pochodů, příkladem může být
katabolismus laktosy, kterou
mohou bakterie využívat jako
energetický zdroj.
Není ovšem účelné, aby enzymy,
podílející se na odbourávání
laktosy (např. β-galaktosidasa),
byly v buňce přítomny i v době,
kdy laktosa není přítomna
v prostředí. Proto operon, řídící
tvorbu enzymů pro katabolismus
laktosy, je v tuto dobu
zablokován. Regulátorový gen je
přepsán do mRNA, kódující
aktivní aporepresor, který se
naváže na operátorový gen a
způsobí represi operonu,
zablokování transkripce
903
strukturních genů, kódujících příslušné enzymy.

Laktosa, přítomná v prostředí, působí jako induktor syntézy enzymů (přesněji řečeno,
působí tak allolaktosa, vznikající z laktosy uvnitř buněk). Naváže se na bílkovinnou
molekulu aporepresoru a tím vyvolá změnu její konformace, která vede ke ztrátě
aktivity: vznikl neaktivní represor, který už nedokáže blokovat operátorový gen.
Proběhla tak dereprese (indukce) operonu, RNA polymerasa přepisuje strukturní
geny a vytvářejí se enzymy, zajišťující odbourávání (a tedy využití) laktosy. Trvá to
do té doby, než se laktosa spotřebuje. Pak se obnoví aktivní aporepresor, který opět
zablokuje operon.
Příkladem řízení anabolických pochodů může být tryptofanový operon, kontrolující
expresi genů pro pět enzymů dráhy biosyntézy aminokyseliny tryptofanu.
Součástí regulační složky
operonu je také vedoucí
oblast (L) s atenuátorovou
sekvencí. Zajišťuje atenuaci,
předčasné ukončení syntézy
mRNA. Nyní k vlastnímu
fungování operonu.
Jestliže má bakterie ve
svém okolí dostatek
aminokyselin, není účelné,
aby je syntetizovala. To platí
i pro aminokyselinu
tryptofan, jejíž biosyntéza
v bakteriální buňce je řízena
tryptofanovým operonem.
V případě nepřítomnosti tryptofanu v prostředí však baktérie musí zahájit jeho
syntézu. Expresí regulátorového genu vytváří buňka neaktivní aporepresor, který
není schopen reprimovat (zablokovat) operon, takže RNA polymerasa přepisuje
strukturní geny, kódující jednotlivé enzymy biosyntetické dráhy tryptofanu. Produkt
biosyntézy, tryptofan, se v buňce hromadí a působí jako korepresor. Naváže se na
bílkovinu, aporepresor, tím se vytvoří aktivní represor, který reprimuje operon.
Syntéza enzymů anabolické dráhy je tak ukončena a poté, co jsou v buňce
odbourány, přestane baktérie syntetizovat tryptofan. Trvá to do té doby, než buňka
spotřebuje zásoby tryptofanu, korepresoru. Ten se nakonec uvolní i z vazby na
aporepresor a proběhne dereprese, odblokování operonu, geny jsou znovu
exprimovány.
Pozitivní kontrola operonu

Mikrobiologové znají už řadu desetiletí fenomén tzv. katabolické represe, neboli
glukosový efekt. Vyjadřuje skutečnost, že bakterie využívají přednostně jako zdroj
uhlíku glukosu a v její přítomnosti jiné cukry neodbourávají, i když jsou v prostředí
přítomny. To znamená, že operony, řídící tvorbu enzymů pro odbourávání ostatních
cukrů, jsou přítomností glukosy zablokovány.
Teprve spotřebování glukosy vede k hladovění buněk a přítomnost jiného cukru
v prostředí, například laktosy, způsobí odblokování operonu (v daném případě
laktosového). Laktosa jako induktor pak vyvolá derepresi latosového operonu. To je
ovšem případ negativní kontroly operonu, vysvětlený už dříve. Pozitivní kontrola
slouží jako zesilovač genové exprese u „zapnutého“ (laktosového) operonu.
Hladovějící buňky totiž přeměňují ATP enzymem adenylátcyklasou na malou signální
904
molekulu, cyklický adenosinmonofosfát, cAMP. Právě tato sloučenina stimuluje

transkripci strukturních genů, jestliže operon není zablokován represorem.
Molekula cAMP se naváže na
cAMP receptorový protein
(CRP), který se poté stane
aktivátorem transkripce.
Naváže se proti směru
transkripce, na „upstream“
konec promotoru, ohne vlákno
DNA a umožní tak připojení
RNA polymerasy. Enzym je
tedy s vyšší četností připojován
k promotoru a jelikož operon
není blokován, nastává s vyšší
frekvencí transkripce
strukturních genů. Cílem je
rychle vytvořit v buňce enzymy,
schopné odbourávat nový
substrát (zde laktosu).
Řízení genové exprese v eukaryotních buňkách
Probíhá na několika úrovních, zcela zásadní je ovlivnění transkripce. Podmínkou

transkripce u eukaryot je remodelace chromatinu. Typická je kovalentní modifikace
histonů i DNA. Acetylace histonů vede k rozvolnění struktury nukleozomu a tím
umožňuje transkripci, naopak, methylace DNA (na cytosinu) v blízkosti promotoru
vede k tvorbě kompaktní struktury chromatinu a tím brání transkripci (dojde k
„umlčení genů“).
Kromě obecných transkripčních faktorů, nezbytných pro průběh transkripce, hrají
důležitou regulační úlohu specifické transkripční faktory, aktivátory a represory, které
se vážou na regulační oblasti DNA a ty pak působí jako enhancery (zesilovače
transkripce) a silencery (zeslabovače transkripce).
Enhancery a silencery
Eukaryotní promotor, i když není blokován, zajišťuje pouze slabou intenzitu
transkripce. Tu zvyšují zesilovače transkripce, enhancery a naopak tlumí ji silencery,
zeslabovače transkripce.
Enhancer je sekvence DNA, na kterou se váže specifický transkripční faktor, zvaný
aktivátor. Enhancer se může nacházet v těsné blízkosti promotoru, ale může být od
něho také výrazně vzdálen, třeba tisíce bází. Totéž platí pro silencery, vážou se na
ně proteiny, zvané represory a efektem je utlumení transkripce.
Aktivátory a represory nepůsobí přímo na RNA polymerasu, typicky interagují
s obecným transkripčním faktorem (TFIID) nejčastěji prostřednictvím proteinu,
mediátoru. Dojde k ohybu molekuly DNA a vytvoření smyčky. Interakce aktivátoru
s mediátorem umožní vytvořit RNA polymerase iniciační komplex a následuje
transkripce. Interakce represoru s mediátorem blokuje složky iniciačního komplexu a
transkripce neprobíhá.
905
Aktivitu specifických transkripčních faktorů ovlivňují také vnější efektorové (signální)

molekuly, například hormony, růstové faktory, neurotransmitery a další.
Steroidní hormony, například glukokortikoidy produkované do krve kůrou nadledvin,

pronikají přes plazmatickou membránu a v cytosolu buňky se navážou na specifické
glukokortikoidní receptory. Před navázáním steroidu poutá tento receptor proteiny ze
skupiny HSP 90 (heat shock proteins), které se navázáním steroidního hormonu
uvolní. Tím je spuštěn jaderný lokalizační signál, směrující receptorový protein do
jádra. Nejprve se vytvoří proteinový dimer a jaderným pórem je přenesen dovnitř
jádra, kde se naváže na sekvenci DNA, zvanou GRE (glucocorticoid response
906
element). Symbol (R) ve schématu označuje purinovou bázi, (Y) pyrimidinovou bázi.
Právě tato sekvence (GRE) plní u řady genů funkci enhanceru a zesiluje transkripci.
Jiné efektorové molekuly, které nepronikají dovnitř buněk (neurotransmitery,
peptidové hormony, katecholaminy, růstové faktory apod.), také ovlivní transkripci
genů. Nejprve se vážou na extracelulární receptory v plazmatické membráně buňky.
Aktivují tak G protein, ten následně adenylátcyklasu, která produkuje molekuly
„druhého posla“, cyklického adenosinmonofosfátu, cAMP. Tato malá molekula se
váže na proteinkinasu A a tím ji aktivuje. Enzym je přenesen do jádra, kde fosforyluje
CREB protein (cAMP response element-binding protein). Je to aktivátor, který se
naváže na enhancer o specifické sekvenci, zvané CRE (cAMP response element),
tato sekvence se nachází v blízkosti řady odlišných genů. Následuje transkripce
cílových genů.
Strukturní motivy transkripčních faktorů

Bílkovinné molekuly transkripčních faktorů jsou tvořeny z podjednotek, domén, které
interagují s molekulou DNA a vyhledávají specifické sekvence nukleotidů. Domény
jsou uspořádány do čtyř základních motivů.
Helix-otáčka-helix
(helix-turn-helix)
vystupuje jako dimer.
V každé jeho části je
jedna
α-šroubovice zanořena
do většího žlábku DNA,
následuje ohyb tvořený
β-strukturou a druhá α-
šroubovice stabilizuje
celý útvar, interakcí
s cukrofosfátovým
řetězcem DNA. Motiv
helix-otáčka- helix je
běžný v prokaryotních i
eukaryotních buňkách a
typicky jej obsahují
represory, inhibující
transkripci.
Leucinový zip je dimerní
molekula, jejíž zásaditá
oblast (obsahující
bazické aminokyseliny
arginin a lysin)
interaguje s molekulou DNA, zatímco zbylá, helixová část molekuly, obsahuje
pravidelně se opakující aminokyselinu leucin. Leucinové zbytky jsou hydrofobní,
vyčnívají z helixu ve stejné rovině a hydrofobní interakcí se vážou na leucinové
zbytky v sousedním helixu dimeru. Transkripční faktory typu leucinového zipu aktivují
například geny, řídící buněčné dělení.
Zinkové prsty jsou protáhlé, prstovité smyčky, jejichž tvar udržují zinečnaté ionty
(Zn2+), které se na jedné straně bílkovinného řetězce vážou ke dvěma zbytkům
aminokyseliny cysteinu a na protilehlé straně smyčky („prstu“) ke dvěma zbytkům
aminokyseliny histidinu. Počet prstů se pohybuje od dvou do třinácti, prsty
907
„ohmatávají“ molekulu DNA a pomocí aminokyselinových zbytků vytvářejí vodíkové

vazby s bázemi G a C. Motiv zinkových prstů mají typicky receptory steroidních
hormonů.
Helix-smyčka-helix (helix-loop-helix) je dimer, kde každá molekula je tvořena třemi
helixy. První z nich rozpoznává sekvence molekuly DNA, zbylé dva helixy vyčnívají
směrem od DNA a jsou spojeny nehelikální smyčkou. Transkripční faktory s tímto
motivem se uplatňují například při řízení exprese genů imunitního systému.
Úloha 69.7
Mutace v linii eukaryotních buněk způsobila ztrátu aktivity enzymu, který provádí
deacetylaci histonů. Jaký efekt můžeme očekávat?
a) přeměnu aktivátorů na represory

b) přeměnu represorů na aktivátory
c) zvýšení intenzity transkripce
d) žádný efekt
e) snížení intenzity transkripce
Řešení:
Odpověď (c), zvýšení intenzity transkripce. Acetylace histonů vede k rozvolnění
chromatinu a umožňuje transkripci. Poté, co transkripce proběhne, následuje
deacetyace histonů a následně také methylace DNA, vedoucí k vytvoření
kompaktního chromatinu, který transkripci neumožňuje. Blokování deacetylace však
vede k tomu, že chromatin nekondenzuje a setrvává v transkripčně aktivním stavu.
908
70. KOMPARTMENTACE METABOLISMU
V této závěrečné kapitole si ve zkratce projdeme znovu celý metabolismus, ovšem

zasazený do kontextu buněčných organel. Zkratka neumožňuje zabývat se
podrobnostmi, ale usnadní pochopení vzájemných souvislostí metabolických drah.
Nepřijdou tedy poznatky nové, zato si utřídíme ty už existující. Společně s textem
sledujme proto krok za krokem schéma na následující straně, znázorňující lokalizaci
metabolických drah a jejich vzájemné propojení.
Vnitřní prostor eukaryotní buňky je rozčleněn membránovým systémem buněčných
organel na jednotlivé okrsky, kompartmenty. V každém z nich je poněkud odlišné
prostředí, jsou tu jiné enzymy, a proto v různých kompartmentech probíhají odlišné
reakce, i když někdy vycházejí i ze stejného substrátu. Biomembrány zajišťují řízený
transport látek mezi kompartmenty a podílejí se tak na regulaci metabolických
pochodů. Schéma ukazuje metabolismus hypotetické buňky, protože v žádné buňce
neprobíhají všechny metabolické pochody. Přítomnost chloroplastů by ukazovala na
buňku rostlinnou, biosyntéza močoviny na buňku jaterní, proto schéma uvedené
kompartmentace metabolismu považujme pouze za model. Anabolické pochody jsou
v něm zakresleny tučnými šipkami, katabolické děje tenkými šipkami. Pro vzájemné
přeměny meziproduktů v síti metabolických drah se také používá označení
intermediární metabolismus.
Metabolismus sacharidů
Biosyntéza sacharidů probíhá v chloroplastech rostlinných buněk a její podstatná

část se uskutečňuje procesem fotosyntézy. Výchozí sloučenina, voda, je v primárních
pochodech fotosyntézy (světelné fázi) štěpena účinkem záření (hν) na molekulu
kyslíku, uvolňovanou do vzduchu a metabolický vodík [H], čili redukovaný koenzym
NADPH+H+. Tento děj, probíhající jen za účasti chlorofylů, se nazývá fotolýza vody.
Metabolický vodík pak slouží v sekundárních pochodech fotosyntézy (temnostní fázi)
k redukci CO2 na glukosu, v metabolické dráze, zvané Calvinův cyklus. Zdrojem
energie pro jeho reakce je ATP, vytvořený v primárních pochodech fotosyntézy
procesem cyklické a necyklické fotofosforylace. Další biosyntetické pochody už
nejsou reakcemi fotosyntézy. Vytvořené molekuly glukosy mohou sloužit
k biosyntéze oligosacharidů (sacharosa, maltosa, laktosa) a polysacharidů (celulosa,
škrob, glykogen), nebo mohou být naopak odbourávány.
Katabolické dráhy, vycházející z glukosy, jsou v zásadě dvojího druhu.
1) Oxidační (aerobní) odbourávání, za účasti kyslíku, probíhá v pentosafosfátovém
cyklu. Je lokalizován v cytosolu buňky a z glukosy se vytváří, odštěpením molekuly
CO2, monosacharid ribosa a redukovaný koenzym NADPH+H+, potřebný pro jiné
biosyntézy.
2) Neoxidační (anaerobní) odbourávání, bez účasti kyslíku, se uskutečňuje v cytosolu
cestou glykolýzy. Molekula glukosy je tu štěpena na dvě molekuly triosy,
glyceraldehyd-3-fosfátu a dihydroxyacetonfosfátu, které jsou v rovnováze. Po oxidaci
na pyruvát se metabolická dráha větví, nejčastěji trojím způsobem.
První dvě cesty, bez využití kyslíku, jsou pokračováním glykolýzy a jestliže probíhají
v buňkách mikroorganismů, označují se jako ethanolové a mléčné kvašení. Při
ethanolovém (lihovém) kvašení pyruvát v kvasinkách dekarboxyluje a fragment je
poté redukován na ethanol. Za přístupu kyslíku však proběhne oxidace na kyselinu
octovou (octové kvašení).
909
910
Při mléčném kvašení je pyruvát redukován metabolickým vodíkem na laktát, kyselinu

mléčnou. Tato reakce probíhá při tvorbě siláže a kyselina mléčná slouží k její
konzervaci. Stejná reakce, probíhající ve svalech při svalové práci, se ovšem jako
„kvašení“ neoznačuje.
Třetí běžnou cestu představuje
oxidační odbourávání
pyruvátu. Pyruvát vstupuje do
mitochondrií a za účasti
koenzymu A proběhne jeho
oxidační dekarboxylace na acetylkoenzym A. To je ústřední látka metabolismu,
nesoucí využitelný dvouuhlíkatý fragment (acetylový zbytek).
V mitochondriální matrix se acetylkoenzym A odbourává oxidací v citrátovém cyklu,
produktem reakcí je CO2, ATP a metabolický vodík (redukované koenzymy
NADH+H+ a FADH2). Metabolický vodík vstupuje do dýchacího řetězce, umístěného
na vnitřní mitochondriální membráně. Zde je v konečné fázi oxidován kyslíkem na
vodu a přitom se cestou oxidativní fosforylace vytváří energetický zdroj buňky, ATP.
Metabolismus proteinů
Bílkoviny vytváří buňka z aminokyselin proteosyntézou, z největší části na

ribozomech drsného endoplazmatického retikula (pouze bílkoviny, určené pro cytosol
a některé organely vznikají na volných ribozomech v cytosolu). Vytvořené molekuly
bílkovin už během své syntézy pronikají dovnitř cisteren endoplazmatického retikula
(ER). Z drsného ER se odškrcují membránové váčky s obsahem proteinů a jejich
splynutím se vytvoří memránové ploché cisterny Golgiho aparátu. Zde probíhá
glykosylace proteinů, vytvořených v ER. K molekulám bílkovin jsou připojovány
sacharidové řetězce a vznikají tak glykoproteiny, které jsou na místo určení
transportovány v membránových váčcích, odškrcených z opačného pólu Golgiho
aparátu.
Odbourávání bílkovin zajišťují lyzozomy, jejichž proteolytické enzymy rozkládají
molekuly bílkovin na kratší peptidové řetězce a také až na molekuly aminokyselin.
Metabolismus aminokyselin
Volné molekuly aminokyselin využívá buňka k proteosyntéze, biosyntéze dusíkatých

bází, biosyntéze porfyrinů a k dalším reakcím.
Odbouráváním aminokyselin se uvolňuje atom dusíku ve formě amoniaku, NH3 (resp.
amonných iontů NH4+) a z aminokyseliny se tak vytvoří ketokyselina. Toxický
amoniak, uvolněný touto reakcí, musí být odstraněn. Za spotřeby ATP se slučuje s
oxidem uhličitým (přesněji
hydrogenuhličitanem, HCO3-) na
reaktivní meziprodukt karbamoylfosfát.
Karbamoylfosfát zahajuje reakce
ornithinového cyklu, jehož produktem
je netoxická močovina. Reakce cyklu probíhají částečně v mitochondriální matrix
(vnitřním prostoru mitochondrie, vymezeném její vnitřní membránou) a zčásti
v cytosolu buňky.
911
Močovina je zplodinou dusíkatého metabolismu hlavně savců a paryb, savci ji

vylučují močí.
Molekula ketokyseliny, která vznikla například z aminokyseliny transaminační reakcí,
může být dále odbourávána v mitochondriích: po dekarboxylaci se z ní zde vytvoří
acetylkoenzym A.
Ketokyselina se však může transaminací znovu přeměnit na aminokyselinu, probíhá
tedy biosyntéza aminokyseliny, nebo je ketokyselina využita pro reakce
glukoneogeneze. Tato tvorba glukosy z necukerných zdrojů vychází nejčastěji právě
z aminokyselin. Připomeňme na tomto místě, že glukoneogeneze není přesným
opakem glykolýzy: tři reakční stupně jsou tu obcházeny oklikou, přes jiné
meziprodukty, za katalýzy jinými enzymy.
Metabolismus nukleových kyselin
V cytosolu buňky se vytvářejí dusíkaté báze, které jsou, společně s ribosou

(vytvořenou v pentosafosfátovém cyklu) a fosfátem stavební složkou nukleotidů.
Nukleotidy, přesněji molekuly ribonukleosidtrifosfátů a deoxyribonukleosidtrifosfátů
jsou transportovány do jádra buňky, kde slouží jako stavební materiál pro syntézu
nukleových kyselin.
Pyrimidinové nukleotidy (obsahující thymin, cytosin, uracil) se vytvářejí tak, že

samostatně syntetizovaná dusíkatá báze se naváže na fosforylovanou ribosu.
Samotná báze vzniká reakcí aminokyseliny aspartátu s karbamoylfosfátem, jehož
dusík pochází z aminokyseliny glutaminu.
Purinové nukleotidy (obsahující adenin a guanin) jsou syntetizovány postupně, na
„cukrofosfátovém nosiči“. Na fosforylované molekule ribosy se několika reakcemi
formuje jádro heterocyklu purinu. Na jeho tvorbě se podílejí aminokyseliny aspartát,
glutamin a glycin, další části uhlíkatého skeletu pocházejí z CO2 a z jednouhlíkatého,
formylového fragmentu, neseného tetrahydrofolátem (THF).
V jádře buňky probíhá replikace, zdvojení molekuly DNA, ještě dříve, než začne
jaderné dělení. Obě jádra nově vznikajících dceřinných buněk tak získají stejnou
genetickou informaci.
Realizace, vyjádření genetické informace v buňce, začíná transkripcí, přepisem
molekuly DNA do RNA. V určité části jádra, zvané jadérko (nucleolus), vznikají
transkripcí molekuly ribozomální RNA, rRNA, které ještě v jádře poslouží pro syntézu
ribozomů. V jádře dále vznikají molekuly transferové RNA, tRNA a po úpravách také
molekula messenger RNA, mRNA, do níž je přepsána genetická informace z DNA.
Ribozomy a molekuly tRNA i mRNA jsou transportovány jadernými póry z jádra do
cytoplazmy, kde se účastní syntézy bílkovin. Její podstatou je translace, překlad
genetické informace z molekuly mRNA do struktury polypeptidového řetězce
bílkoviny, na ribozomech drsného ER a zčásti i na volných ribozomech v cytoplazmě
buňky.
912
Metabolismus porfyrinů
Porfyriny jsou deriváty porfinu, sloučeniny se čtyřmi pyrrolovými heterocykly,

spojenými do kruhu prostřednictvím methynových můstků (-CH=). Jsou strukturním
základem hemu v molekule hemoglobinu i myoglobinu, cytochromů a jen trochu
odlišnou strukturu mají chlorofyly rostlin.
Biosyntéza vychází
z meziproduktu
citrátového cyklu,
sukcinylkoenzymu A a
z aminokyseliny glycinu.
Počáteční reakce,
provázená odštěpením
CO2 z molekul glycinu,
probíhá
v mitochondriích (vytvoří
se meziprodukt, 5-aminolevulinát) a dále syntéza pokračuje v cytosolu. Zde se
vytváří se základní pyrrolová jednotka, porfobilinogen. Čtyři takové jednotky složí
dohromady porfyrinový cyklus, ten poté vstoupí znovu do mitochondriální matrix, kde
je biosyntéza porfyrinů dokončena.
Odbourávání porfyrinů je pouze částečné: oxidací jednoho methynového můstku se
otevře cyklus porfyrinu, pyrrolová jádra však zůstanou spojena a vznikají lineární
tetrapyrrolová barviva, biliverdin a bilirubin. Jsou vyloučena do žluči a odstraněna
trávicím traktem.
Metabolismus isoprenoidů
Isoprenoidy jsou terpeny a steroidy, sloučeniny vytvářené z molekul „aktivního

isoprenu“, isopentenyldifosfátu.
Terpeny jsou složkami vonných rostlinných silic, ale do této skupiny látek patří třeba
také vitamin A, nebo barviva, karotenoidy. Steroidní strukturu mají pohlavní hormony
i hormony kůry nadledvin, žlučové kyseliny, cholesterol, provitaminy D i kardioaktivní
látky, povzbuzující srdeční činnost.
Biosyntéza těchto látek probíhá v kanálcích hladkého endoplazmatického retikula a
vychází z acetylkoenzymu A.
Aby se vytvořila základní stavební jednotka, „aktivní isopren“, sloučí se tři molekuly
acetylkoenzymu A a jejich 6 využitelných uhlíkových atomů vytvoří meziprodukt,
mevalonát. Jeho dekarboxylací pak vzniká isopentenyldifosfát, „aktivní isopren“,
s pěti uhlíkovými atomy.
Spojením různého
počtu jednotek
„aktivního isoprenu“
vznikají pak
jednotlivé skupiny
terpenů. Šest
isoprenových jednotek vytvoří třicetiuhlíkatý triterpen skvalen, jehož cyklizací vzniká
skelet steranu, základního strukturního motivu steroidů, které představují jeho
deriváty. V molekule steranu můžeme vystopovat původ jeho uhlíkových atomů
z výchozího substrátu, acetylkoenzymu A.
913
Odbourávání steroidů v tělech

živočichů spočívá jen v přeměně
skupin vázaných na steranu,
steranový cyklus se neotevírá.
Steroidy se z těla vyloučí žlučí
(často ve formě žlučových solí),
mnohé steroidní hormony se vyloučí také močí. Mikroorganismy však mají enzymy,
otevírající steranový cyklus. Nejprve vznikají karboxylové kyseliny s větveným
řetězcem a ty jsou pak odbourávány až na acetylkoenzym A.
Metabolismus lipidů
Některé lipidy najdeme uvnitř buněk v podobě tukových kapiček, vytvářejí jejich
hlavní energetickou zásobu. Jiné skupiny lipidů mají funkci strukturní, například
fosfolipidy jsou základními stavebními složkami biomembrán. Sledujme nyní
metabolismus neutrálních tuků, triacylglycerolů.
Odbourávání tuků začíná v cytosolu buňky, molekuly triacylglycerolů jsou lipasami
štěpeny na glycerol a volné mastné kyseliny. Srovnejme situaci s trávením tuků ve
střevě: tam je triacylglycerol hydrolyzován lipasou na monoacylglycerol a dvě
molekuly mastných kyselin.
Glycerol se v cytosolu buňky fosforyluje a oxiduje na glyceraldehyd-3-fosfát. Je to
meziprodukt dráhy glykolýzy i glukoneogeneze a podle aktuálních podmínek se
v buňce těmito dráhami metabolizuje.
Molekuly mastných kyselin se odbourávají v mitochondriální matrix cestou β-oxidace.
V této katabolické dráze, zvané Lynenova spirála, jsou z molekul mastných kyselin
postupným sledem reakcí odštěpovány dvouuhlíkaté fragmenty, vázané na koenzym
A. Produktem je tedy velice univerzální sloučenina, acetylkoenzym A, sloužící jak
k biosyntézám, tak i k odbourávání v citrátovém cyklu.
Biosyntéza lipidů vyžaduje mastné kyseliny a glycerolovou složku. Jejím zdrojem je
glyceraldehyd-3-fosfát, vytvářený v cytosolu dráhou glykolýzy.
Biosyntéza mastných kyselin probíhá na multienzymovém komplexu v cytosolu
buňky a vychází z acetylkoenzymu A, který se v první fázi musí karboxylovat na
malonylkoenzym A. V hladkém endoplazmatickém retikulu se pak často molekuly
mastných kyselin ještě upravují, oxidují se za účasti cytochromu b5 na nenasycené
mastné kyseliny. Zároveň v hladkém ER probíhá konečná syntéza triacylglycerolů
z uvedených složek.
914
POUŽITÁ LITERATURA
ALBERTS, B., JOHNSON, A., LEWIS, J., MORGAN, D.,RAFF, M., ROBERTS, K.,
WALTER, P. Molecular Biology of the Cell. New York: Garland Science, 2015.
ALLINGER, N.L., ALLINGEROVÁ, J. Struktura organických molekul. Praha:
SNTL, 1977.
ALLISON, L.A. Fundamental Molecular Biology. Oxford: Blackwell Publishing Ltd,
2007.
APPLING, D.R., ANTHONY-CAHILL, J., MATHEWS, CH.K. Biochemistry. Concepts
and Connections. Edinburgh: Pearson Education, 2016.
ATKINS, P. Inorganic chemistry. New York: W. H. Freeman and Company, 2010.
ATKINS, P., DE SILVA, J. Fyzikální chemie. Praha: Vysoká škola chemicko-
technologická, 2013.
BARNA, K. Úvod do lekárskej chémie. Martin: Osveta, 1975.
BAYNES, J.W., DOMINICZAK, M.H. Medical Biochemistry. Glasgow: Elsevier, 2019.
BECKER, H. A KOL. Organická synthesa. Praha: Academia, 1971.
BERG, J., TYMOCZKO, J.L., GATTO, G.J., STRYER, L. Biochemistry. New York: W.
H. Freeman and Company, 2015.
BETTELHEIM, F.A., BROWN, W., H., CAMPBELL, M., K., FARRELL, S., O.
Introduction to organic and biochemistry. Belmont: Brooks/Cole , 2010.
BÍNA, J. a kol. Malá encyklopedie chemie. Praha: SNTL, 1976.
BORON, W.F., BOULPAEP, E.L. Medical Physiology. A Cellular and Molecular
Approach. Philadelphia: Saunders, Elsevier Science, 2012.
BRADSHAW, R.A., STAHL, P.D. Encyclopedia of Cell Biology. Philadelphia:
Elsevier, Inc., 2016.
BRDIČKA, R., DVOŘÁK, J. Základy fysikální chemie. Praha: Academia, 1977.
BRDIČKA, R., KALOUSEK, M., SCHŰTZ, A. Úvod do fyzikální chemie. Praha:
SNTL / ALFA, 1972.
BROWN, H.V., FOOTE, CH.S., IVERSON, B.I., ANSLYN, E.V., NOVAK, B.M.
Organic chemistry. Belmont: Brooks/Cole , 2012.
BROWN, G. I. Úvod do anorganické chemie. Praha: SNTL,1982.
BROWN, T.L., LEMAY, H., BURSTEN, B.E., MURPHY, C.J., WOODWARD, P.M.
Chemistry: the central science. Boston: Prentice-Hall, Inc., 2012.
BROOKER, R.J. Genetics, analysis & principles. New York: McGraw-Hill, 2018.
BRUICE, P.Y. Organic chemistry. Upper Saddle River, NJ: Pearson Education, Inc.,
2015.
BUCHANAN, B.B., GRUISSEM, W., JONES, R.L. Biochemistry & Molecular Biology
of Plants. Chichester: John Wiley & Sons, Ltd, 2015.
BUCHAR, E., DOUBRAVA, J., LIPTHAY, T. Organická chemie pro pedagogické
fakulty. Praha: SPN, 1978.
BURDGE, J.R. Chemistry. New York: McGraw-Hill, 2011.
BÜCHNER, W. a kol. Průmyslová anorganická chemie. Praha: SNTL, 1991.
CAMPBELL, J.A. Proč probíhají chemické reakce? Praha: SNTL, 1974.
CAMPBELL, M.K., FARRELL, S.O. Biochemistry. Stamford: Cengage Learning,
2015.
CAREY, F., A., GIULIANO, R., M. Organic chemistry. New York: McGraw-Hill, 2011.
915
CLAYDEN, J., GREEVES, N., WARREN, S. Organic chemistry. New York: Oxford
University Press, Inc., 2012.
COMBS, G.F., McCLUNG, J.P. The Vitamins. London: Academic Press, 2017.
COTTON, F.A., WILKINSON, G. Anorganická chemie. Praha: Academia, 1973.
CRAM, D.J., HAMMOND, G.S. Organická chemie. Praha: Academia, 1969.
ČÁRSKY, J. A KOL. Chemie pro 3. ročník gymnízií. Praha: SPN, 1986.
ČELADNÍK, M. A KOL. Organická chemie. Učebnice pro farmaceutické fakulty.
Praha: Avicenum, 1990.
ČEPIČKA, J. A KOL. Obecná potravinářská technologie. Praha: VŠCHT, 1995.
ČERVINKA, O. A KOL. Mechanismy organických reakcí, Praha: SNTL, 1981.
ČERVINKA, O. A KOL. Chemie organických sloučenin I, II. Praha: SNTL/Alfa, 1985,
1987.
ČERVINKA, O., DĚDEK, V., FERLES, M. Organická chemie. Praha: SNTL, 1969.
ČERVINKA, O., DĚDEK, V., FERLES, M. Organická chemie. Praha: SNTL/ALFA,
1980.
ČIPERA, J. Základy obecné chemie. Praha: SPN, 1980.
ČIPERA, J. A KOL. Chemie pro 1. ročník gymnázií. Praha: SPN, 1974.
ČIPERA, J. A KOL. Chemie pro 4. ročník gymnázií, 1. a 2. díl. Praha: SPN, 1974.
ČIPERA, J. A KOL. Chemie pro 3. ročník gymnázií, 2. díl. Praha: SPN, 1975.
ČIPERA, J. A KOL. Seminář a cvičení z chemie pro 4. ročník gymnázií. Praha: SPN,
1987.
DADÁK, V. Bioenergetika. Brno: Univerzita J.E. Purkyně, 1981.
DAVÍDEK, J., JANÍČEK, G., POKORNÝ, J. Chemie potravin. Praha: SNTL/ALFA,
1983.
DEHNE, H., KREYSIG, D. Natűrliche organische makromolekűle. Berlin: VEB, 1982.
DELVES, P.J., MARTIN, S.J., BURTON, D.R., ROITT, I.M. Roitt´s Essential
Immunology. Chichester: John Wiley & Sons, Inc., 2017.
DEVÍNSKY, F., ĎURINDA, J., LACKO, I. Organická chémia pre farmaceutov. Martin:
Osveta, 2001.
DEVLIN, T.M. Textbook of biochemistry with clinical correlations. New York: Wiley-
Liss, 2006.
DICKERSON, R.E., GRAY, H.B., HAIGHT, G.P. Chemical principles. Menlo Park,
California: The Benjamin/Cummings Publishing Company, Inc., 1979.
DOBROTA, D. A KOL. Lekárska biochémia. Martin: Osveta, 2016.
DOUBRAVA, J., KOŠTÍŘ, J., POSPÍŠIL, J. Základy biochemie. Praha: SPN, 1984.
DRÁTOVSKÝ, M., EBERT, M., NASSLER, J. Anorganická chemie I., II. Praha: SPN,
1980.
DRÁTOVSKÝ, M. A KOL. Základní pojmy, příklady a otázky z anorganické chemie.
Praha: Univerzita Karlova, 1980.
DUGAS, H., PENNEY, CH. Bioorganic chemistry. A chemical approach to enzyme
action. Berlin: Springer-Verlag, 1981.
DUCHOŇ, J. A KOL. Lékařská chemie a biochemie. Praha: Avicenum, 1985.
ENGEL, P.C. Pain-Free Biochemistry. Chichester: John Wiley & Sons, Ltd, 2009.
EBBING, D.D., GAMMON, S.D. General chemistry. Boston: Houghton Mifflin
Company, 2009.
ENGELS, S., NOWAK, A. Chemické prvky – historie a současnost. Praha:
SNTL/ALFA, 1977.
ERNEST, I. Organická chemie v úlohách. Praha: SNTL, 1955.
FELIXBERGER, J.K. Chemie für Einsteiger. Berlin: Springer-Verlag, 2017.
916
FERENČÍK, M., ŠKÁRKA, B., NOVÁK, M., TURECKÝ, L. Biochémia. Bratislava:

Slovak Academic Press, s.r.o., 2000.
FIKR, J., KAHOVEC, J. Názvosloví organické chemie. Olomouc: Rubico, 2002.
FIKR, J. Jak porozumíme chemickým výpočtům. Brno: Barrister and Principal, 2014.
FISCHER, O. A KOL. Fyzikální chemie. Praha: SPN, 1984.
FIŠER, J., ZEMÁNEK, F. Chemická struktura. Praha: SPN, 1990.
FIŠNER, B., MILNERA, S. Základy obecné a fyzikální chemie. Praha: SPN, 1968.
FLEMR, V., DUŠEK, B. Chemie I (obecná a anorganická) pro gymnázia. Praha:
SPN, 2007.
FRITSCHE, O. Biologie fűr Einsteiger. Berlin: Springer-Verlag, 2015.
GARRETT, R.H., GRISHAM, Ch.M. Biochemistry. Boston: Cengage Learning, 2017.
GAŽO, J. A KOL. Všeobecná a anorganická chémia. Bratislava: ALFA, 1974.
GÄRTNER, H., HOFFMANN, M., SCHASCHKE, H., SCHÜRMANN, N. Kompendium
chemie. Euromedia Group, 2007.
GREENWOOD, N. N., EARNSHAW, A. Chemie prvků. Praha: Informatorium, 1993.
HABERMANN, V., ČERNÝ, R., KOTYZA, J. Přehled základů biochemie. Praha:
Univerzita Karlova, 1989.
HAMPL, F., RÁDL, S., PALEČEK, J. Farmakochemie. Praha: VŠCHT, 2007.
HANČ, O., PÁDR, Z. Hormony. Úvod do jejich chemie a biologie. Praha: Academia,
1982.
HARDIN, J., BERTONI, G. Becker´s world of the cell. New York: Pearson Education,
Inc., 2018.
HART, D.J., HADAD, CH. M., CRALNE, L.E., HART, H. Organic chemistry. A short
course. Belmont: Brooks/Cole , 2012.
HAUPTMANN, S. Organische chemie. Leipzig: VEB, 1985.
HARVEY, R.A., FERRIER, D.R. Lippincott´s Illustrated Reviews: Biochemistry.
Philadeplphia: Lippincott Williams & Wilkins, 2011.
HEINRICH, P.C., MŰLLER, M., GRAEVE, L. Lőffler/Petrides Biochemie und
Pathobiochemie. Berlin: Springer Verlag, 2014.
HELLBERG, J., SOLDÁN, M. Chemie pro II. ročník gymnázií. Praha: SPN, 1982.
HESLOP, R. B., JONES, K. Anorganická chemie. Praha: SNTL, 1982.
HOLEČEK, V., BIELIK, E., STÁRKA, L. Biochemie. Praha: Avicenum, 1983.
HORÁK, J., KOTYK, A., SIGLER, K. Biochemie transportních pochodů. Praha:
Academia, 1984.
HORN, F. Biochemie des Menschen. Stuttgart: Georg Thieme Verlag, 2012.
HORNBACK, J.M. Organic chemistry. Belmont: Thomson Brooks/Cole, 2006.
HOŘEJŠÍ, J. A KOL. Základy klinické biochemie ve vnitřním lékařství. Praha:
Avicenum, 1989.
HOUSECROFT, C.E., CONSTABLE, E.C. Chemistry. Harlow: Prentice-Hall, Pearson
education limited, 2010.
HOUSECROFT, C. E., SHARPE, A. G. Anorganická chemie. Praha: Vysoká škola
chemicko-technologická, 2014.
HOVORKA, F. Technologie chemických látek. Praha: VŠCHT, 2005.
HRANOŠ, P. Anorganická technologie. Ostrava: Nakladatelství Pavel Klouda, 2000.
HRNČIAR, P. Organická chémia. Bratislava: Slovenské pedagogická nakladatel´stvo,
1990.
HŘÍCHOVÁ, R., VULTERIN, J. Názvosloví a příklady z obecné a anorganické
chemie. Praha: Univerzita Karlova, 1981.
CHANG, R. Chemistry. New York: McGraw-Hill, Inc., 1994.
IKAN, R. Natural products. A laboatory guide. San Diego: Academic Press, Inc.,1991.
917
IWASA, J., MARSHALL, W. Karp´s Cell and Molecular Biology. Concepts and
Experiments. New York: John Wiley & Sons, Inc., 2016.
JAKUBKE, H.D., JESCHKEIT, H. Brockhaus abc Biochemie. Leipzig: VEB F. A.
Brockhaus Verlag, 1980.
JANECZKOVÁ, A., KLOUDA, P. Organická chemie. Ostrava: Pavel Klouda, 2001.
JANSON, L.W., TISCHLER, M.E. Medical Biochemistry. New York: McGraw-Hill
Companies, Inc., 2012.
JENŠOVSKÝ, L. Úvod do stereochemie anorganických sloučenin. Praha: SNTL,
1979.
JINDRA, A., KOVÁCS, P., PŠENÁK, M., ŠÍPAL, Z. Biochémia.
Molekulárnobiologické a farmaceutické aspekty. Martin: Osveta, 1985.
JONES, M., FLEMING, S.A. Organic chemistry. New York: W.W. Norton and
Company, Inc., 2010.
KALOUSEK, M., SCHŰTZ, A. Obecná chemie. Praha: SPN, 1962.
KARLSON, P. Základy biochemie. Praha: Academia. 1981.
KARLSON, P., GEROK, W, GROSS, W. Pathobiochemie. Praha: Academia, 1987.
KAYSER, O., AVERESCH, N. Technische Biochemie. Wiesbaden: Springer
Fachmedien, 2015.
KINDL, H., WÖBER, B. Biochemie rostlin. Praha: Academia, 1981.
KING, M.W. Integrative Medical Biochemistry. Examination and Board Review. New
York: McGraw-Hill Education, 2014.
KIZLINK, J. Technologie chemických látek. Brno: VUTIUM, 2005.
KLEBER, H.P., SCHLEE, D. Biochemie I.,II. Jena: VEB Gustav Fischer Verlag, 1988.
KLEIN, D. Organic chemistry. Hoboken: John Wiley and Sons, Inc., 2012.
KLIKORKA, J., HÁJEK, B., VOTINSKÝ, J. Obecná a anorganická chemie. Praha:
SNTL / ALFA, 1989.
KLOUDA, P. Biochemie zblízka. Ostrava: Nakladatelství Pavko, 2012.
KLOUDA, P. Základy biochemie. Ostrava: Nakladatelství Pavko, 2013.
KODÍČEK, M., VALENTOVÁ, O., HYNEK, R. Biochemie. Chemický pohled na
biologický svět. Praha: Vysoká škola chemicko-technologická, 2015.
KODÍČEK, M., KARPENKO, V. Biofysikální chemie. Praha: Academia, 2000.
KOLÁŘ, K., KODÍČEK, M., POSPÍŠIL, J. Chemie II (organická a biochemie) pro
gymnázia. Praha: SPN, 2005.
KOLDITZ, L. Anorganische Chemie. Berlin: VEB Deutscher Verlag der
Wissenschaften, 1983.
KOLOS, V. Základy kvantové chemie vyložené bez použití matematiky. Praha:
Academia, 1987.
KOPŘIVA, J. Chemie pro III. ročník gymnázií, 1. díl. Praha: SPN, 1978.
KOPŘIVA, J. A KOL. Organická a bioorganická chemie. Praha: SPN, 1980.
KOŠTÍŘ, J. Biochemie. Praha: Avicenum, 1974.
KOŠTÍŘ, J. Biochemie známá i neznámá. Praha: Avicenum, 1980.
KOTZ, J.C., Treichel, P.M., Townsend, J.N. Chemistry & chemical reactivity.
Belmont: Brooks/Cole, 2010.
KOVÁČ, J.,KRUTOŠÍKOVÁ, A., KADA, R. Chémia heterocyklických zlúčenín.
Bratislava: Veda, 1982.
KOVÁČ, J., KOVÁČ, Š., FIŠERA. L., KRUTOŠÍKOVÁ, A. Organická chémia.
Bratislava: Alfa, 1992.
KRUH, J. Biochimie. Études médicales et biologiques. Paris: Hermann, 1975.
KRÄTSMÁR-ŠMOGROVIČ, J. a kol. Všeobecná a anorganická chémia. Martin:
Osveta, 1994.
918
KUBIŠTA, V. Bioenergetika pro posluchače molekulární biologie. Praha: Univerzita

Karlova, 1988.
KŮTEK, F. Anorganická chemie I - III. Praha: SNTL, 1982.
LEBLOVÁ, S. Biochemie fotosyntézy. Praha: Univerzita Karlova, 1988.
LEDVINA, M. Biochemie pro studující lékařství. Praha: Karolinum, 1993.
LEDVINA, M., STOKLASOVÁ, A., CERMAN, J. Biochemie pro studující medicíny, I.
a II. díl. Praha: Karolinum, 2006.
LEŠETICKÝ, L. Struktura látek. Atomové jádro. Praha: Karolinum, 1992.
LIBERMAN, M.A., PEET, A. Marks´Essentials of Medical Biochemistry. A Clinical
Approach. Philadeplphia: Lippincott Williams & Wilkins, 2015.
LIBERMAN, M.A., RICER, R. Biochemistry, molecular biology and genetics.
Philadeplphia: Lippincott Williams & Wilkins, 2014.
LŐFFLER,G. Basiswissen Biochemie mit Pathobiochemie. Berlin: Springer Verlag,
2008.
LOUDON, M., PARISE, J. Organic chemistry. New York: W. H. Freeman and
Company, 2016.
LUKEŠ, R. Organická chemie I. Praha: NČSAV, 1957.
LUKEŠ, R. Organická chemie II. Praha: NČSAV, 1962.
MACHÁČEK, Z. Úvod do makromolekulární chemie. Praha: SPN, 1985.
MACHOLÁN, L., BARTHOVÁ, J., KUČERA, I., ZELINKA, J. Enzymologie. Brno:
Univerzita J. E. Purkyně, 1986.
MAJER, V. A KOL. Základy jaderné chemie. Praha: SNTL, 1981.
MALIJEVSKÁ, I., MALIJEVSKÝ, A., NOVÁK, J.P., SLAVÍČEK, P. Záhady, klíče,
zajímavosti očima fyzikální chemie. Praha: VŠCHT, 2016.
MAREČEK, A., HONZA, J. Chemie pro čtyřletá gymnázia,1 - 3. díl. Olomouc:
Nakladatelství Olomouc. 2000.
MAREČEK, A., HONZA, J. Sbírka řešených i neřešených příkladů z chemie pro
studenty středních škol. Brno: Proton, 2001.
MAREŠ, Z., DOBROVOLNÝ, R. Technologie II. Praha: SNTL, 1990.
MARTINETZ, D., MŰLLER, R.K. Gifte in unserer Hand. Leipzig: Urania Verlag, 1988.
MASTERTON, W.L., HURLEY, C.N., NETH, E.J. Chemistry: Principles and
Reactions. Belmont: Brooks/Cole, 2012.
MATHEWS, CH., VAN HOLDE, K.E., APPLING, D.R., ANTHONY-CAHILL, S.J.
Biochemistry. Toronto: Pearson Canada Inc., 2013.
MATOUŠ, B. A KOL. Základy lékařské chemie a biochemie. Praha: Galén, 2010.
McMURRY, J. Organická chemie. Brno: Vutium, 2007.
Mc MURRY, S. Studijní příručka a řešené příklady k českému vydání učebnice
McMurry- Organická chemie. Praha: VŠCHT, 2009.
MEISENBERG, G., SIMMONS, W.H. Principles of Medical Biochemistry.
Philadelphia: Elsevier, Inc., 2017.
MEDEK, Z., POKORNÝ, P. Chemie 2 – Organická chemie. Praha: SNTL, 1978.
METZLER, D.E. Biochemistry. The chemical reactions of living cells. New York:
Academic press, Inc., 1977.
MIESFELD, R.L., McEVOY, M.M. Biochemistry. New York: W.W. Norton & Company,
Inc., 2017.
MICHAL, G., SCHOMBURG, D. Biochemical Pathways: An Atlas of Biochemistry and
Molecular Biology. Hoboken: John Wiley & Sons, Inc., 2012.
MIČKA, Z., LUKEŠ, I. Anorganická chemie I., II. Praha: Karolinum 1998.
MLEZIVA, J., KÁLAL, J. Základy makromolekulární chemie. Praha: SNTL/Alfa, 1986.
MOORE, V.J. Fyzikální chemie. Praha: SNTL, 1979.
919
MORAN, L.A., HORTON, H.R., SCRIMGEOUR, K.G., PERRY, M.D. Principles of

biochemistry. Boston: Pearson Education, Inc., 2012.
MORIS, J., HARTL, D., KNOLL, A., LUE, R., MICHAEL, M. Biology. How life works.
New York: W. H. Freeman and Company, 2016.
MURPHY, K., WEAVER, C.,JANEWAY, CH.A., TRAVERS, P., WALPORT, M.
Janeway´s Immunobiology. New York: Garland Science, Taylor & Francis
Group, LLC, 2017.
MURRAY, R.K., BENDER, D.A., BOTHAM, K.R., KENNELLY, P.J., RODWELL,
V.W., WEIL, P.A. Harperova ilustrovaná biochemie. Praha: Galén, 2012.
MUSIL, J. Základy biochemie chorobných procesů. Praha: Avicenum, 1990.
MUSIL, J., NOVÁKOVÁ, O. Biochemie v obrazech a schématech. Praha: Avicenum,
1989.
NAVRÁTIL O. A KOL. Jaderná chemie. Praha: Academia. 1985.
NECKERS, D.C., DOYLE, M.P. Organic chemistry. New York: John Wiley & Sons,
1977.
NEISER, J. a kol. Obecná chemická technologie. Praha: SPN, 1981.
NELSON, D.L., COX, M.M. Lehninger Principles of Biochemistry. New York: W.H.
Freeman and Company, 2013.
NĚMEČKOVÁ, A. A KOL. Lékařská chemie a biochemie. Praha: Avicenum, 1990.
NOVOTNÝ, V. Fyzikální chemie pro 3. ročník SPŠ chemických a s chemickým
zaměřením. Praha: SNTL, 1981.
OPAVA, Z. Chemie kolem nás. Praha: Albatros, 1986.
OPLETAL, L. Přírodní látky a jejich biologická aktivita I. Praha: Karolinum, 2010.
OPLETAL, L., SKŘIVANOVÁ, V. Přírodní látky a jejich biologická aktivita II. Praha:
Karolinum, 2010.
OPLETAL, L. Přírodní látky a jejich biologická aktivita III. Praha: Karolinum, 2016.
ORCHIN, M., KAPLAN, F., MACOMBER, R.S., WILSON, R.M., ZIMMER, H.
Organická chemie, příruční naučný slovník. Praha: SNTL 1986.
OXTOBY, D., W., GILLIS, H., P., CAMPION, A., HELAL, H., H., GAITHER, K., P.
Principles of modern chemistry. Belmont: Brooks /Cole, 2012.
PACÁK, J. Jak porozumět organické chemii. Praha: Karolinum, 2007.
PACÁK, J. Poznáváme organickou chemii. Praha: SNTL, 1989.
PACÁK, J. Reakce organických sloučenin. Praha: Karolinum, 2006.
PACÁK, J. Stručné základy organické chemie. Praha: SNTL, 1978.
PACÁK, J. Úvod do studia organické chemie. Praha: SNTL, 1982.
PACÁK, J. A KOL. Chemie pro 2. ročník gymnázií. Praha: SPN, 1985.
PALEČEK, J., PALATÝ, J. Toxikologie, hygiena a bezpečnost práce v chemii. Praha:
VŠCHT, 1991.
PALETA, O., PANCHARTEK, J., TRŠKA, P., VEČEŘA, M. Řešené úlohy z organické
chemie. Praha: SNTL/ALFA, 1981.
PANICO, R., POWELL, W.H., RICHER, J. Průvodce názvoslovím organických
sloučenin podle IUPAC. Praha: Academia, 2000.
PANCHARTEK, J., ŠTĚRBA, V., VEČEŘA, M. Reakční mechanismy v organické
chemii. Praha: SNTL, 1981.
PAVELKA, V. SCHÜTZ, A. Anorganická chemie. Praha: SPN, 1974.
PEČ, P., PEČOVÁ, D. Učebnice středoškolské chemie a biochemie. Olomouc:
Nakladatelství Olomouc, 2001.
PEUSNER, L. Základy bioenergetiky. Bratislava: Alfa, 1984.
PIERCE, B.A. Genetics. A Conceptual Approach. New York: W.H.Freeman and
company, 2012.
920
POLÁK, R., ZAHRADNÍK, R. Obecná chemie. Praha: Academia, 2000.

POLÁK, R., ZAHRADNÍK, R. Kvantová chemie. Základy teorie a aplikace. Praha:
SNTL, 1985.
QUELLETTE, R. J., RAWN, J. D. Principles of organic chemistry. Amsterdam:
Elsevier, Inc., 2015.
PRATT, CH.W., CORNELY, K. Essential Biochemistry. Hoboken: John Wiley and
Sons, Inc., 2018.
RAMSDEN, E., N. A-Level Chemistry. Leckhampton: Stanley Thornes Publishers
Ltd., 1993.
RAPOPORT, S.M. Medizinische Biochemie. Berlin: VEB Verlag, 1983.
RASSOW, J., HAUSER, K., NETZKER, R., DEUTZMANN, R. Biochemie. Stuttgart:
Georg Thieme Verlag KG, 2012.
REMY, H. Anorganická chemie I, II. Praha: SNTL, 1971.
RENNEBERG, R. Elixiere des Lebens. Leipzig: Urania Verlag, 1984.
REUSCH, W.H. An introduction to organic chemistry. San Francisco: Holden-Day,
Inc., 1977.
RIEDL, O., VONDRÁČEK, V. Klinická toxikologie. Praha: Avicenum, 1980.
RONNER, P. Netter´s Essential Biochemistry. Philadelphia: Elsevier, Inc., 2018.
ROSYPAL, S. a kol. Úvod do molekulární biologie I. – IV. Brno: Rosypal, 1999 –
2002.
RUSSEL, J.B. General chemistry. New York: McGraw-Hill, Inc., 1992.
RŮŽIČKOVÁ, K., KOTLÍK, B. Chemie v kostce. Havlíčkův Brod: Fragment, 2013.
RYLES, A., SMITH, K., WARD, S. Essential organic chemistry. New York: John
Wiley and Sons, 1980.
RYDNIK. V.I. Zákony světa atomů. Praha: Panorama, 1979.
ŘEHOŘ,J. A KOL. Organická chemie. Praha: SZN, 1973.
SADAVA, D., HILLS, D.M., HELLER, H.C., BERENBAUM, M.R. Life: The Science of
Biology. Sunderland: Sinauer Associates, Inc., 2011.
SALWAY, J.G. Metabolism at a Glance. Chichester: John Wiley & Sons, Ltd, 2017.
SCHŰTZ, A. These a cvičení z obecné chemie I, II. Praha: SPN, 1973.
SEEL, F. Struktura atomu a chemická vazba. Praha: Academia, 1976.
SILBERBERG, M.S., AMATEIS, P. Principles of general chemistry. New York:
McGraw-Hill, Companies, Inc., 2018.
SCHREIBER, V. Vitaminy. Jinočany: H& H, 1993.
SLABAUGH, W.H., PARSONS, T.D. General chemistry. New York: John Wiley &
Sons, Inc., 1976.
SLUKOVÁ, M. A KOL. Výroba potravin a nutriční hodnota. Praha: Vysoká škola
chemicko-technologická, 2016.
SMITH, J. G. Organic chemistry. New York: McGraw-Hill, 2011.
SOFROVÁ, D. A KOL. Biochemie. Základní kurs. Praha: Univerzita Karlova, 1993.
SOLOMON, E.P., MARTIN, D.W., MARTIN, CH.E., BERG, L.R. Biology. Boston:
Cengage Learning, Inc., 2019.
SOLOMONS. T.V.G., FRYHLE, C.B., SNYDER, S. A. Organic chemistry. Hoboken:
John Wiley and Sons, Inc., 2016.
STREBLOVÁ. E. Souhrnné texty z chemie pro přípravu k přijímacím zkouškám, I. a
II. díl. Praha: Karolinum, 2014.
ŠANTAVÝ, F. A KOL. Biochemie pro studující medicíny. Praha: Avicenum 1975.
ŠÍCHO, V., VODRÁŽKA, Z., KRÁLOVÁ, B. Potravinářská biochemie. Praha:
SNTL/ALFA, 1981.
921
ŠÍPAL, Z., ANZENBACHER, P., PEČ, P., POSPÍŠIL, J., RŮŽIČKA, I. Biochemie.
Praha: SPN, 1992.
STANĚK, J., ČERNÝ, M., PACÁK, J. Monosacharidy. Praha: NČSAV, 1960.
STANĚK, J., ČERNÝ, M., PACÁK, J. Oligosacharidy. Praha: NČSAV, 1962.
STONE, T., DARLINGTONOVÁ, G. Léky, drogy, jedy. Praha: Academia, 2003.
STOY, A. Úvod do makromolekulární chemie. Praha: SNTL, 1973.
STRAKA, P. Obecná chemie. Praha: Paseka, 1995.
SVOBODA, J. A KOL. Organická chemie I. Praha: VŠCHT, 2007.
TALARO, K.P., CHESS, B. Foundations in Microbiology. New York: McGraw-Hill
Companies, Inc., 2018.
TERNAY, A.L. Contemporary organic chemistry. Philadelphia: W. B. Saunders
Company, 1979.
TOMKO, J. A KOL. Farmakognózia. Martin: Osveta, 1989.
TRO, N.J. Chemistry. A molecular approach. New Jersey: Pearson Prentice Hall,
2011.
TRNKA, T. A KOL. Organická chemie. Praha: Karolinum, 2002.
URRY, L.A., CAIN, M.L., WASSERMAN, S.A, MINORSKY, P.V., REECE, J.B.
Campbell Biology. New York: Pearson Education, Inc., 2017.
VAN VRANKEN, D., WEISS, G. Introduction to Bioorganic Chemistry and Chemical
Biology. New York: Garland Science, Taylor & Francis Group, LLC, 2013.
VEČEŘA, M., PANCHARTEK, J. Laboratorní příručka organické chemie. Praha:
SNTL/Alfa, 1987.
VELÍŠEK, J., HAJŠLOVÁ, J. Chemie potravin. Tábor: OSSIS, 2009.
VACÍK, J. Obecná chemie. Praha: SPN, 1986.
VACÍK, J. A KOL. Přehled středoškolské chemie. Praha: SPN, 1999.
VACÍK, J. A KOL. Chemie pro 1. ročník gymnázií. Praha: SPN, 1984.
VODRÁŽKA, Z. Fyzikální chemie pro biologické vědy. Praha: Academia, 1982.
VODRÁŽKA, Z. Biochemie I.,II., III. Praha: Academia, 1993.
VODRÁŽKA, Z., KRECHL, J. Bioorganická chemie. Praha: SNTL, 1991.
VOET, D., VOET, J.G. Biochemistry. Hoboken: John Wiley & Sons, Inc., 2011.
VOET, D., VOET, J.G., PRATT, CH. W. Fundamentals of Biochemistry. Life at the
Molecular Level. Hoboken: John Wiley & Sons, Inc., 2016.
VOHLÍDAL, J., ZEMÁNEK, F. Chemie 3, fyzikální chemie. Praha: SNTL, 1979.
VOLLHARDT, P., SCHORE, N. Organic chemistry. Structure and function. New York:
W. H. Freeman and Company, 2014.
WADE, L.G. Organic chemistry. Boston: Pearson Education, Inc., 2013.
WAISSER, K. Bioorganická chemie. Praha: Karolinum, 1998.
WAISSER, K., POUR, M. Organická chemie I,II. Praha: Karolinum, 2000.
WATSON, J.D., BAKER, T.A., BELL, S.P., CANN, A., LEVINE, M., LOSICK, R.
Molecular Biology of the Gene. Boston: Pearson Education, Inc., 2014.
WEISSERMEL, K., ARPE, H.J. Průmyslová organická chemie. Praha: SNTL 1984.
WHITE, A., HANDLER, P., SMITH, E.L., HILL, R.L., LEHMAN, I.R. Principles of
biochemistry. New York: McGraw-Hill, 1978.
WHITTEN, K.W., DAVIS, R.E., PECK, M.L., STANLEY, G.G. Chemistry. Belmont:
Brooks/Cole, 2014.
WŰNSCH, K.H. Einfűhrung in die Chemie der Naturstoffe. Berlin: VEB, 1980.
ZBIROVSKÝ, M. Chemická technologie I. Praha: SNTL, 1986.
ZBIROVSKÝ, M., SEIFERT, R. Chemická technologie II. Praha: SNTL, 1988.
ZUBAY, G.L., PARSON, W.W., VANCE, D.E. Principles of Biochemistry. Dubuque:
Wm. C. Brown Publishers, 1995.
922
ZUMDAHL, S.S., ZUMDAHL, S.A. Chemistry. Belmont: Brooks/Cole, 2014.

ZÝKA, J., KARPENKO, V. Prvky očima minulosti. Praha: Práce, 1984.
ŽAMBOCH, J. Vitaminy. Praha: Grada Publishing, 1996.
ŽÚRKOVÁ, L. A KOL. Všeobecná chémia. Bratislava: Slovenské pedagogické
nakladatelstvo, 1985.

Středoškolská Chemie: Josef Pavlík V Ledči Nad Sázavou Podzim 2020

Uploaded by

Document Information

Original Title

Copyright

Available Formats

Share this document

Share or Embed Document

Sharing Options

Did you find this document useful?

Is this content inappropriate?

Copyright:

Available Formats

Středoškolská Chemie: Josef Pavlík V Ledči Nad Sázavou Podzim 2020

Uploaded by

Copyright:

Available Formats

1

V Ledči nad Sázavou

OBECNÁ A FYZIKÁLNÍ CHEMIE

Strukturní složky atomu ……………………………………………………………… 029

PERIODICKÝ SYSTÉM PRVKŮ

Periodický zákon, periodická tabulka ……………………………………………….. 045

Základní a excitované stavy atomů

Definice, průběh vytváření a rozdělení typů chemických vazeb …………………. 054

Vazba kovová, vodíková a Van der Waalsova

PROSTOROVÁ STAVBA MOLEKUL

Hybridizace atomových orbitalů

NÁZVOSLOVÍ ANORGANICKÉ CHEMIE

Koncovky oxidačních čísel, násobící předpony …………………………………… 077

Názvosloví peroxidů a superoxidů …………………………………………………. 078

Názvosloví koordinačních sloučenin (komplexů)

ZÁKLANÍ CHEMICKÉ VÝPOČTY

Výpočty složení látek ze vzorce

Výpočty z chemických rovnic

Průběh chemické reakce …………………………………………………………….. 164

Faktory ovlivňující rychlost chemické reakce

Rovnováhy srážecích a komplexotvorných reakcí

REDOXNÍ DĚJ, ELEKTROCHEMIE

Elektrolyty a elektrodový potenciál

Iontově selektivní elektrody a měření pH ………………………………………….. 236

Sloučeniny kyslíku, oxidy

VODA, PEROXID VODÍKU

Voda jako rozpouštědlo, tvrdost vody ……………………………………………... 263

PRVKY VIII.A PODSKUPINY (18. SKUPINY) – VZÁCNÉ PLYNY

PRVKY VII.A PODSKUPINY (17. SKUPINY) – HALOGENY

PRVKY VI.A PODSKUPINY (16. SKUPINY), CHALKOGENY

Oxokyseliny, kyselina siřičitá a sírová ………………………………………………. 292

PRVKY V.A PODSKUPINY (15. SKUPINY), PODSKUPINY DUSÍKU, PENTELY

PRVKY IV.A PODSKUPINY (14. SKUPINY), PODSKUPINY UHLÍKU, TETRELY

PRVKY III.A PODSKUPINY (13. SKUPINY), PODSKUPINY BORU, TRIELY

Vlastnosti a použití prvků ……………………………………………………………. 341

PRVKY II.A PODSKUPINY (2. SKUPINY), PODSKUPINY BERYLLIA

PRVKY I.A PODSKUPINY (1. SKUPINY), ALKALICKÉ KOVY

KOVY, PŘECHODNÉ KOVY

Srovnání reaktivity kovů ……………………………………………………………… 375

PRVKY III.B PODSKUPINY (3. SKUPINY), KOVY VZÁCNÝCH ZEMIN

Výskyt, yttrium, cer, uran ……………………………………………………………. 378

PRVKY IV.B PODSKUPINY (4. SKUPINY), KOVY PODSKUPINY TITANU

Výskyt, vlastnosti a použití prvků, výroba titanu ………………………….……….. 380

PRVKY V.B PODSKUPINY (5. SKUPINY), KOVY PODSKUPINY VANADU

Výskyt, vlastnosti a použití, výroba ………………………………………………….. 382

PRVKY VI.B PODSKUPINY (6. SKUPINY), KOVY PODSKUPINY CHROMU

Výskyt, vlastnosti a použití prvků …………………………………………………….. 385

PRVKY VII.B PODSKUPINY (7. SKUPINY), KOVY PODSKUPINY MANGANU

Výskyt, vlastnosti a použití prvků ……………………………………………………. 389

PRVKY VIII.B PODSKUPINY (8 – 10. SKUPINY), PRVKY TRIÁD

Výskyt, vlastnosti a použití prvků …………………………………………………….. 392

PRVKY I.B PODSKUPINY (11. SKUPINY), KOVY PODSKUPINY MĚDI

Výskyt, vlastnosti a použití prvků ……………………………………………………. 401

PRVKY II.B PODSKUPINY (12. SKUPINY), KOVY PODSKUPINY ZINKU

Výskyt, vlastnosti a použití prvků ……………………………………………………. 406

VAZBY V MOLEKULÁCH ORGANICKÝCH SLOUČENIN

Definice organické chemie, vaznost prvků …………………………………………. 411

Hybridizace orbitalů atomu uhlíku

Zápis vzorců organických sloučenin

NÁZVOSLOVÍ ORGANICKÉ CHEMIE

Názvosloví derivátů uhlovodíků

Definice, základní pojmy ……………………………………………………………… 449

Stereochemie alkanů a cykloalkanů