Chemie Pro 1. Ročník

1
CHEMIE PRO 1. ROČNÍK
Josef Pavlík
Velikonoce 2016
2
OBSAH
OBECNÁ A FYZIKÁLNÍ CHEMIE
1. STRUKTURA ATOMU
Jádro a obal, radioaktivita ………………………………………………………....... 6

Zápis stavby atomu ………………………………………………………………….. 8
Formy hmoty ………………………………………………………………………….. 9
Struktura elektronového obalu
Schéma stavby obalu ……………………………………………………………….. 11
Vlnová funkce ………………………………………………………………………… 12
Kvantová čísla
Hlavní, vedlejší a magnetické kvantové číslo …………………………………….. 13
Spinové kvantové číslo ……………………………………………………………… 14
Popis struktury obalu ………………………………………………………………… 15
Prostorové tvary orbitalů
Orbitaly s ……………………………………………………………………………… 16
Orbitaly p ……………………………………………………………………………… 17
Orbitaly d ……………………………………………………………………………… 18
Výstavba elektronového obalu
Výstavbový princip …………………………………………………………………… 19
Hundovo pravidlo, Pauliho princip, valenční elektrony …………………………… 20
Elektronové konfigurace prvků ……………………………………………………… 21
2. PERIODICKÝ SYSTÉM PRVKŮ
Periodický zákon ……………………………………………………………………… 22

Periodická tabulka
Struktura tabulky ……………………………………………………………………… 23
Odvozování elektronových konfigurací prvků z tabulky ………………………….. 24
Elektronové konfigurace iontů ……………………………………………………….. 26
Základní a excitované stavy atomů
Excitace elektronu …………………………………………………………………… 27
Ionizační energie …………………………………………………………………….. 28
Elektronová afinita, atomové a iontové poloměry ………………………………… 29
Elektronegativita prvků ………………………………………………………….…… 30
3. CHEMICKÁ VAZBA
Příčiny vzniku a průběh vytváření chemické vazby ……………………………… 33

Kovalentní vazba
Definice, zápis vzniku vazby …………………………………………………….… 34
Vazba σ a vazba π …………………………………………………………………… 36
Kovalentní vazba jednoduchá, dvojná a trojná …………………………………… 37
Dativní (koordinačně) kovalentní vazba …………………………………………… 39
Nepolární a polární kovalentní vazba ……………………………………………… 40
3
Oxidační číslo ………………………………………………………………………… 41

Iontová vazba
Definice, odvození vzniku vazby, vlastnosti iontových sloučenin ……………… 42
Kovová vazba
Definice, odvození vzniku vazby …………………………………………………… 43
Van der Waalsova a vodíkový vazba
Definice, odvození vzniku vazby …………………………………………………… 44
Význam vodíkových vazeb ……………………………………………….………… 45
4. PROSTOROVÁ STAVBA MOLEKUL
Hybridizace atomových orbitalů

Definice a příčina hybridizace ……………………………………………………… 47
Valenční stav atomu, odvození typů hybridních orbitalů ………………………… 48
Průběh hybridizace ………………………………………………………………….. 50
Typy hybridních orbitalů ……………………………………………………………… 51
Hybridizace orbitalů v molekulách s volnými elektronovými páry ……….……… 55
Metoda VSEPR
Princip metody ………………………………………………………………………… 56
Tvary molekul ……………………………………………………………………….… 57
5. NÁZVOSLOVÍ ANORGANICKÉ CHEMIE
Koncovky oxidačních čísel, násobící předpony, názvosloví oxidů a sulfidů …… 59

Názvosloví peroxidů a superoxidů …………………………………………….…… 60
Názvosloví hydroxidů a hydrogensulfidů ……………………………………..…… 61
Názvosloví hydridů …………………………………………………………………… 62
Názvosloví halogenovodíkových kyselin a jejich solí …………………………..… 63
Názvosloví kyslíkatých kyselin (oxokyselin) ……………………………….……… 64
Názvosloví solí kyslíkatých kyselin ………………………………………………… 68
Názvosloví hydrogensolí kyslíkatých kyselin ……………………………………… 70
Názvosloví koordinačních sloučenin (komplexů) …………………………………. 71
6. CHEMICKÉ VÝPOČTY
Relativní atomová a molekulová hmotnost, látkové množství ……………….… 75

Výpočty složení látek ze vzorce …………………………………………………… 76
Výpočty z roztoků …………………………………………………………………… 83
Výpočty z chemických rovnic …………………………………………………….… 93
7. CHEMICKÁ TERMODYNAMIKA
Reakční teplo, termochemické zákony …………………………………………… 96

Druhy a výpočet reakčních tepel ………………………………………………….. 99
Entropie ………………………………………………………………………………. 100
Helmholtzova a Gibbsova energie ………………………………………………… 101
4
8. CHEMICKÁ KINETIKA
Průběh chemické reakce …………………………………………………………… 104

Reakční rychlost …………………………………………………………………….. 105
Základní kinetická rovnice …………………………………………………..……… 106
Faktory, ovlivňující rychlost reakce ………………………………………………… 107
9. CHEMICKÉ ROVNOVÁHY
Rovnovážný stav ……………………………………………………………………… 109

Rovnovážná konstanta …………………………………………………………….… 110
Rovnováhy v plynech a heterogenních soustavách, Le Chatelierův princip …… 112
Acidobazický děj
Brönstedova teorie kyselin a zásad …………………………………………..……. 113
Neutralizace ………………………………………………………………………..… 114
Disociace kyselin a zásad ……………………………………………………..…… 115
Autoprotolýza vody, vodíkový exponent pH ……………………………….……... 116
Výpočty pH …………………………………………………………………….…..… 117
Hydrolýza ………………………………………………………………………..…… 122
Hydrolýza solí ………………………………………………………………………… 124
Pufry ………………………………………………………………………….…..…… 126
10. REDOXNÍ DĚJ, ELEKTROCHEMIE
Oxidace a redukce
Úprava koeficientů redoxních rovnic ……………………………………………… 128
Elektrolyty a neelektrolyty. elektrodový potenciál
Elektrochemická řada napětí kovů ………………………………………………… 133
Koroze kovů …………………………………………………………………….…… 134
Elektrolýza …………………………………………………………………………… 135
Galvanické články
Koncentrační články ………………………………………………………………… 136
Primární chemické články ……………………………………………………..…… 138
Sekundární chemické články (akumulátory) ……………………………………… 139
Palivové články ………………………………………………………………….…… 140
11. DISPERZNÍ SOUSTAVY
Rozdělení disperzí ………………………………………………………….….…… 141

Koloidní disperze
Aerosoly ……………………………………………………………………………… 141
Lyosoly ………………………………………………………………………..……… 142
Koloidní roztoky (soly)
Vlastnosti koloidů ……………………………………………………………….…… 143
Lyofilní a lyofobní soly ……………………………………………………….……… 144
Půdní sorpční komplex ……………………………………………………………… 145
5
ANORGANICKÁ CHEMIE
1. Vodík ………………………………………………………………………………… 148

2. Kyslík ………………………………………………………………………….…… 152
3. Voda, peroxid vodíku ……………………………………………………………… 157
4. Prvky VIII.A podskupiny (18. skupiny) – vzácné plyny ………………………… 163
5. Prvky VII.A podskupiny (17. skupiny) – halogeny ……………………………… 165
6. Prvky VI.A podskupiny (16. skupiny) – chalkogeny ……………………….…… 174
7. Prvky V.A podskupiny (15. skupiny) – podskupiny dusíku, pentely ……….… 184
8. Prvky IV.A podskupiny (14. skupiny) – podskupiny uhlíku, tetrely …………… 202
9. Prvky III.A podskupiny (13. skupiny) – podskupiny boru, triely ………….…… 214
10. Prvky II.A podskupiny (2. skupiny) – podskupiny beryllia …………………… 222
11. Prvky I.A podskupiny (1. skupiny) – alkalické kovy ……………………..…… 228
12. Kovy, přechodné kovy …………………………………………………………… 235
13. Prvky III.B podskupiny (3. skupiny), kovy vzácných zemin …………….…… 236
14. Prvky IV.B podskupiny (4. skupiny), kovy podskupiny titanu …………..…… 238
15. Prvky V.B podskupiny (5. skupiny), kovy podskupiny vanadu ……………… 240
16. Prvky VI.B podskupiny (6. skupiny), kovy podskupiny chromu …………..… 241
17. Prvky VII.B podskupiny (7. skupiny), kovy podskupiny manganu ……..…… 243
18. Prvky VIII.B podskupiny (8. – 10. skupiny), prvky triád ……………………… 245
19. Prvky I.B podskupiny (11. skupiny), kovy podskupiny mědi ………………… 252
20. Prvky II.B podskupiny (12. skupiny), kovy podskupiny zinku …………..…… 256
ANALYTICKÁ CHEMIE
Definice a rozdělení analytické chemie …………………………………………… 260
KVALITATIVNÍ ANALÝZA
Analýza na suché cestě ………………………………………………………….… 260
Analýza na mokré cestě …………………………………………………………… 261
KVANTITATIVNÍ ANALÝZA
Zpracování vzorku …………………………………………………………………… 262
Vážková analýza (gravimetrie)

Postup gravimetrické analýzy ……………………………………………………… 263
Výpočet procentuálního obsahu stanovované složky …………………………… 264
Stanovení mědi ……………………………………………………………………… 265
Stanovení železa …………………………………………………………….……… 267
Odměrná analýza (volumetrie)

Titrace ………………………………………………………………………………… 268
Příprava odměrných roztoků ………………………………………………….…… 270
Acidobazická titrace, alkalimetrie …………………………………………….…… 272
Acidimetrie …………………………………………………………………………… 273
Titrační křivky ………………………………………………………………………… 276
POUŽITÁ LITERATURA ……………………………………………………….…… 278

6
OBECNÁ A FYZIKÁLNÍ CHEMIE
Chemie je přírodní věda, studující strukturu a vlastnosti molekul, procesy jejich

vzniku a rozpadu.
1. STRUKTURA ATOMU
Atom je částice hmoty složená z menších částic, z nichž některé jsou elementární,
bez vnitřní struktury. Jiné jsou tvořeny z kvarků.
Tyto částice v atomu vytvářejí: 1) jádro atomu
2) obal atomu
Jádro atomu zaujímá nepatrný objem, jsou v něm soustředěny těžké částice a nese
kladný náboj. Naproti tomu obal atomu má poloměr zhruba 100 000 krát větší,
než je poloměr jádra, obal je lehký a jeho náboj je záporný. V obalu je obsaženo
právě tolik záporných nábojů, kolik kladných nábojů má jádro, a proto atom je
elektroneutrální.
V jádře se nacházejí těžké částice, protony (p+) s kladným jednotkovým nábojem
(+ 1,602 . 10-19 C): je to náboj elementární, nedělitelný a každý jiný náboj je jeho
násobkem. Klidová hmotnost protonu je vysoká ( m = 1,6726 . 10-27 kg).
Klidová proto, že pohybující se objekt (částice) má podle teorie relativity
hmotnost vyšší a s rostoucí rychlostí pohybu hmotnost stoupá. Jádro atomu
obsahuje rovněž neutrony (n0), částice bez elektrického náboje, jejichž klidová
hmotnost je ještě nepatrně vyšší, než klidová hmotnost protonů (m = 1,6749 .
10-27 kg).
Obal atomu tvoří elektrony (e-), elementární částice s jednotkovým záporným
nábojem (- 1,602 . 10-19 C), které jsou zhruba tisíckrát lehčí, než protony či
neutrony (me = 9,1 . 10-31 kg). Elektrony v obalu se čile pohybují, rychlostí sice
nižší, ale srovnatelnou s rychlostí světla.
Protony a neutrony označujeme také termínem nukleony, jaderné částice (z lat.

nucleus = jádro). Situaci komplikuje skutečnost, že protony a neutrony jsou v
7
podstatě dvě různé formy téže částice. Při jaderných reakcích nastávají
situace, kdy se proton sloučí s elektronem a neutrinem na neutron.
p+ + e- + ν n0
Neutrino (ν) je elementární částice bez náboje, s nepatrnou klidovou hmotností.
Nejlehčí atom prvku vodíku nemusí mít v jádře žádný neutron. Atomy ostatních
lehkých prvků mají v jádře stejný počet protonů i neutronů, atomy těžších prvků
mají v jádře určitý přebytek neutronů nad protony. U některých těžkých prvků je
tento přebytek veliký a jádra takových atomů se samovolně rozpadají na
stabilnější jádra lehčích prvků. Tento samovolný rozpad označujeme jako
přirozená radioaktivita, protože bývá provázena mimo jiné uvolněním
radioaktivního záření. Podle toho, jak se paprsky radioaktivního záření odchylují
od původního směru, procházejí-li mezi elektricky nabitými kovovými deskami,
rozlišujeme jeho tři složky:
Záření α je proud těžkých, kladně nabitých heliových jader. Má nepatrnou

pronikavost, zastaví ho vrstva vzduchu. Nebezpečné však je, jestliže zdroj
záření pronikl do organismu s kontaminovanou potravou: ozařováním buněk v
těle se může rozvinout nádorové bujení.
Záření β je proud záporně nabitých částic, elektronů a pronikavost má vyšší.
Záření γ je elektromagnetické záření s extrémně krátkou vlnovou délkou, tedy
vysokou energií. Kvanta γ nemají žádný náboj, ale mají ohromnou pronikavost,
prostupují i silnou vrstvou betonu.
8
Jestliže ostřelujeme jádra některých stabilních atomů proudem neutronů, můžeme

dosáhnout toho, že neutronů bude v jádře atomu velký nadbytek. Takové
atomové jádro se stane nestabilním a samovolně se rozpadne na jádra
stabilnějších prvků. Tento uměle navozený rozpad atomových jader označujeme
jako umělá radioaktivita.
Zápis stavby atomu

Atomy zpravidla charakterizujeme dvěma údaji, protonovým a hmotnostním číslem.
Protonové číslo (Z) udává, kolik protonů je obsaženo v jádře atomu. Zapisujeme ho
vlevo dole u chemické značky atomu a toto číslo je pro každý druh atomu
charakteristické: atomy s odlišnými protonovými čísly náležejí odlišným prvkům.
Hmotnostní číslo (A) udává počet nukleonů (součet protonů a neutronů) v jádře
atomu. Zapisuje se vlevo nahoře u značky atomu.
Příklady: obecně A X, konkrétně třeba: 4 He, 12 C

Z 2 6
Atomy některých prvků se shodují v protonovém čísle, avšak liší se v čísle

hmotnostním. To jsou tzv. izotopy. Látka (prvek), která je tvořena pouze z
atomů, jež mají určitou hodnotu protonového čísla a určitou hodnotu
hmotnostního čísla, představuje tzv. nuklid. Nuklidem je například soubor atomů
16 O, jestliže v tomto souboru nejsou přítomny atomy s jiným protonovým a
8
hmotnostním číslem.
Prvek je látka, jejíž všechny atomy se shodují v protonovém čísle (Z) a ve svém
hmotnostním čísle se mohou lišit. Z toho vyplývá, že izotopy jsou různé
nuklidy téhož prvku.
Například prvek vodík musí mít vždy protonové číslo (Z = 1), ale v přírodě se
vyskytuje ve formě tří izotopů, tvořených nuklidem 11H, 21H, 31H, které se od
sebe liší hmotnostním číslem (A).
Chemické vlastnosti prvků určuje počet elektronů v obalu a ten je u izotopů stejný.
Hmotnost atomu však závisí na počtu těžkých částic v jádře a vidíme, že izotopy
téhož prvku se od sebe liší počtem neutronů. Můžeme tedy zobecnit, že izotopy se
shodují v chemických vlastnostech, ale liší se od sebe fyzikálními vlastnostmi,
například hmotností.
9
Formy hmoty
Hmotný svět, jenž nás obklopuje a jehož jsme součástí, má dvě základní podoby:
pole a látku.
Pole (například elektromagnetické, gravitační), ač není viditelné, se projevuje

silovými účinky a částice, které ho vytvářejí, se nazývají bosony. Studiem polí se
zabývá fyzika. Látka je forma hmoty tvořená fermiony a je předmětem studia
chemie.
Látky členíme na směsi, které obsahují více druhů molekul a na chemická individua
(chemicky čisté látky), obsahující jen jeden druh molekul.
Chemicky čisté látky rozdělujeme na prvky, jejichž molekuly jsou tvořeny pouze
jedním druhem atomů (Fe, Cl2, S8) a na sloučeniny, v jejichž molekulách se nachází
více druhů atomů (H2O, CH3COOH).
Směsi různých molekul
rozdělujeme podle
velikosti částic.
Heterogenní
(nestejnorodé) směsi
mají částice větší, než
tisícina milimetru,
složky můžeme od
sebe odlišit buď
zrakem, nebo lupou.
Takovou směsí je třeba
kalná voda, s
rozptýlenými částicemi
jílu. Tuto směs (hrubou
disperzi) můžeme
rozdělit například
filtrací, částice jílu
zůstanou na filtru,
rozpouštědlo (voda)
proteče (označuje se
jako filtrát).
10
Heterogenní směsi nemusejí být nutně kapalné: plynnou heterogenní směsí je třeba
dým (tuhé částice rozptýlené ve vzduchu), tuhou heterogenní směsí jsou mnohé
horniny (v žule vidíme její složky: křemen, živec a slídu). Obecně platí, že vlastnosti
heterogenní směsi nejsou ve všech místech stejné, z místa na místo se mění
skokem.
Koloidní směsi mají velikost rozptýlených částic někde mezi tisícinou a milióntinou
milimetru a můžeme je rozdělit třeba ultrafiltrací (filtrací přes membránu, například
celofán). Jde především o roztoky makromolekulárních látek (polysacharidů,
bílkovin, příkladem bílkovinného koloidního roztoku je krevní plazma). Koloidní
částice nevidíme okem, roztok se jeví jako čirý. Pro život rostlin jsou klíčové půdní
koloidní částice, micely, vytvářející tzv. půdní sorpční komplex. Ten umožňuje
výměnu iontů mezi kořenem rostliny a půdou a zajišťuje tak minerální výživu rostlin.
Charakteristickou vlastností koloidů je Brownův pohyb, chaotický pohyb koloidních
částic, pozorovatelný mikroskopem, vyvolaný narážením molekul rozpouštědla do
koloidní částice. Čím větší je částice, tím víc nárazů z různých stran obdrží zároveň,
takže působící síly se kompenzují a výsledná intenzita Brownova pohybu je menší.
Jinou charakteristickou vlastností koloidních roztoků je Tyndalův jev. Projevuje se
tím, že úplně čirý koloidní roztok, osvětlíme-li jej v kádince z boku, vytváří v místě
průchodu světla zakalený, opaleskující světelný
kužel. Z optiky víme, že světelný paprsek se ohýbá
na objektu, který je svou velikostí srovnatelný s
vlnovou délkou záření (ohyb světla na mřížce).
Koloidní částice mají právě takovou velikost, proto
se na nich světlo ohýbá. Paprsek vyslaný
osvětlením z boku se ohne a změní směr dopředu,
k pozorovateli (jiný paprsek samozřejmě jinam).
Paprsky, které dopadnou na sítnici oka, vnímáme
jako světlý bod, ve větším počtu jako světlý zákal.
Homogenní (stejnorodé) směsi mají částice menší, než milióntinu milimetru, takže
je nemůžeme vidět ani okem, ani mikroskopem. Jejich vlastnosti jsou ve všech
místech stejné, nebo se mění z místa na místo plynule. Plynnou homogenní směsí
je třeba vzduch (obsahuje O2, N2, CO2, vodní páry…), tuhou je třeba sklo, kapalnou
homogenní směsí je pravý roztok (roztok modré skalice ve vodě, roztok cukru…).
Složky pravých roztoků můžeme od
sebe oddělit krystalizací rozpuštěné
tuhé látky, nebo destilací. V případě
krystalizace připravíme roztok
nasycený za vyšší teploty,
zchladnutím rozpustnost látky
zpravidla klesá a nadbytek se vyloučí
z roztoku ve formě krystalů. Při
destilaci se varem uvolňují páry
rozpouštědla (nebo obecně těkavější
složky, v případě směsi dvou
neomezeně mísitelných kapalin). Páry
zkondenzujeme v chladiči a čistou
složku (destilát) jímáme do předlohy.
11
STRUKTURA ELEKTRONOVÉHO OBALU

Velmi zjednodušeně můžeme strukturu elektronového obalu charakterizovat takto:
Elektrony jsou rozmístěny do sfér (slupek), různě vzdálených od jádra. U dnes
známých atomů je sfér maximálně 7: nejblíže k jádru leží sféra K, následují sféry
L,M,N,O,P,Q. Počet elektronů, které mohou být umístěny na sféře, se označuje jako
kapacita sféry a vypočítáme ji ze vztahu 2n2, kde (n) je číslo sféry. Tak kapacita 1.
sféry, K, se rovná 2.12 = 2 elektrony, kapacita druhé sféry L = 2.22 = 8 elektronů,
třetí sféry M = 2.32 = 18 elektronů, čtvrté sféry N = 2.42 = 32 elektronů.
Elektrony, které se pohybují nejblíže u jádra atomu, mají nejmenší energii (jsou to
elektrony sféry K) a se vzdáleností od jádra energie elektronů roste.
Zjednodušené schéma ukazuje, že i sféry mají svou vnitřní strukturu. Člení se do
podsfér, které označujeme písmeny s,p,d,f a elektrony v každé podsféře jsou
umístěny v atomových orbitalech. Orbitaly se označují stejně, jako podsféry a
kapacita každého orbitalu je vždy maximálně 2 elektrony. Jednotlivé podsféry mají
také konstantní kapacitu:
• podsféra s ... 2 elektrony, tj. 1 orbital s
• podsféra p ... 6 elektronů, tj. 3 orbitaly p
• podsféra d ... 10 elektronů, tj. 5 orbitalů d
• podsféra f ... 14 elektronů, tj. 7 orbitalů f
Z uvedených poznatků nyní sestavíme strukturu

obalu až do 4. sféry, N:
Sféra K má kapacitu 2 elektrony, může být proto
tvořena pouze jedinou podsférou s, která má také
kapacitu 2 elektrony. Abychom poznali, že tato
podsféra náleží do 1. sféry, K, označujeme ji jako
podsféru 1s a je tvořena jen jedním orbitalem
1s.
Sféra L má kapacitu 8 elektronů, takže je tvořena
jednou podsférou s (kapacita 2 elektrony) a
jednou podsférou p (kapacita 6 elektronů).
Jelikož L je druhá sféra, používáme označení
podsféra 2s (je tvořena 1 orbitalem 2s) a
podsféra 2p (tvořená 3 orbitaly 2p).
Sféra M je třetí v pořadí a má kapacitu 18 elektronů. Tvoří ji proto podsféra 3s
(kapacita 2 elektrony) s jediným orbitalem 3s, dále podsféra 3p (6 elektronů),
tvořená 3 orbitaly 3p a ještě podsféra 3d (10 elektronů), tvořená 5 orbitaly 3d.
Sféra N má jako 4. sféra kapacitu 32 elektronů. Je tedy tvořena podsférou 4s
(kapacita 2 elektrony) s 1 orbitalem 4s, dále podsférou 4p (6 elektronů) složenou
ze 3 orbitalů 4p, pak podsférou 4d (10 elektronů) tvořenou 5 orbitaly 4d a konečně
podsférou 4f (14 elektronů), složenou ze 7 orbitalů 4f.
Uvedená základní představa o stavbě elektronového obalu je nepřesná v těchto
bodech:
Pořadí podsfér (a orbitalů) směrem od jádra k povrchu obalu je určeno hodnotou
12
energie těchto orbitalů (se vzdáleností roste). Lze odvodit, že počínaje 3.

sférou M bude pořadí některých podsfér přehozeno (...3s – 3p – 4s – 3d ...).
• Reálně existují v obalu atomu jen takové sféry, podsféry a orbitaly, které jsou
obsazeny elektrony. Nejjednodušší atom vodíku (H) má v jádře pouze jeden
proton a v obalu tedy jen 1 elektron. Ten je umístěn hned na sféře
K v podsféře 1s (a tedy orbitalu 1s). To znamená, že atom vodíku žádné další
sféry ani podsféry nemá.
Příklad: Zapište a zdůvodněte, jakými sférami a podsférami disponuje atom hořčíku

12Mg.
Řešení:
Atom 12Mg má podle protonového čísla v jádře 12 protonů, v obalu tedy 12 elektronů.
První sféra, K, s podsférou 1s, má kapacitu 2 elektrony, takže jich zbývá umístit ještě
10. Do druhé sféry, L, s podsférami 2s a 2p se vejde 8 elektronů, takže zbývá umístit
ještě 2 elektrony. Ty přijdou na 3. sféru, M, kde obsadí podsféru 3s. K :1s, L : 2s, 2p,
M: 3s.
Vlnová funkce
Chování elektronu jako vlny můžeme popsat vlnovou rovnicí, kterou odvodil rakouský
fyzik Erwin Schrödinger. Schrödingerova rovnice je rovnicí diferenciální, to znamená,
že jejím řešením nejsou čísla, ale funkce.
Získáme tak vlnovou funkci ψ (psí), která je funkcí tří prostorových souřadnic, x, y a
z: ψ(x,y,z). Má význam pravděpodobnosti a je to obecně veličina komplexní, takže
kromě reálných hodnot může nabývat i hodnot imaginárních. Proto ji vynásobíme
funkcí s ní komplexně sdruženou a dostaneme druhou mocninu (čtverec) vlnové
funkce (ψ2). Ta má význam pravděpodobnosti výskytu elektronu v okolí určitého
bodu.
Pravděpodobnost výskytu elektronu v okolí zvoleného bodu bude záviset na
rozměrech tohoto okolí. Když tímto okolím bude dostatečně malý objemový element
(∆V), pak hodnota vlnové funkce v tomto prostoru bude konstantní. Vynásobíme-li
pravděpodobnost výskytu elektronu (ψ2) tímto objemovým elementem (∆V), získáme
hustotu pravděpodobnosti výskytu elektronu (∆P), stručně, elektronovou hustotu:
∆P = ψ2. ∆V
Oblast atomu s nejvyšší hustotou pravděpodobnosti výskytu elektronu

představuje atomový orbital.
13
KVANTOVÁ ČÍSLA
K jednoznačnému popisu orbitalů používá kvantová chemie tři kvantová čísla

(n,l,m), která vyplývají z řešení Schrödingerovy rovnice. K jednoznačnému popisu
elektronů v těchto orbitalech se zavádí ještě čtvrté kvantové číslo (spinové, s),
které neplyne z řešení Schrödingerovy rovnice.
Hlavní kvantové číslo (n)

Udává, ve které sféře se elektron nachází (n = 1 znamená, že se nachází v 1. sféře
K, n = 2 ve druhé sféře L atd.). U dnes známých prvků v základním stavu dosahuje
celočíselných hodnot 1 až 7, ale teoreticky může nabývat libovolně vysokých
celočíselných hodnot.
Protože hlavní kvantové číslo vyjadřuje vzdálenost elektronu od jádra (sféru, na níž
se elektron nachází), určuje tím energii elektronu.
Nejnižší energii mají elektrony popsané hlavním kvantovým číslem n = 1, vyšší
energii n = 2 atd.
Vedlejší kvantové číslo (l)

Vedlejší kvantové číslo (l) nabývá celistvých hodnot od 0 do (n – 1).
Nachází-li se elektron v 1. sféře K, kde (n = 1), pak hodnota vedlejšího kvantového
čísla musí být (l = 0). Pro elektron ve 2. sféře L, kde (n = 2), mohou být hodnoty
vedlejšího kvantového čísla (l = 0, nebo 1). Pro sféru M, kde (n = 3), to jsou hodnoty
(l = 0, nebo 1, nebo 2).
Význam: vedlejší kvantové číslo (l) udává, v jaké podsféře se elektron nachází, čili
jaký druh orbitalů obsazuje.
l=0 orbitaly s (podsféra s)
l=1 orbitaly p (podsféra p)
l=2 orbitaly d (podsféra d)
l=3 orbitaly f (podsféra f)
Tím zároveň vedlejší kvantové číslo určuje, jakým způsobem je elektronová hustota
rozložena kolem jádra atomu, čili určuje tvar atomového orbitalu (s,p,d,f). Jelikož
podsféry (s,p,d,f), i když náležejí do stejné sféry, nejsou stejně daleko od jádra
(nejblíže je s, nejvzdálenější je f), pak vedlejší kvantové číslo se také podílí na určení
energie elektronu.
Magnetické kvantové číslo (m)

Toto kvantové číslo určuje počet orbitalů daného druhu (s,p,d,f) v podsféře a také
vymezuje prostorovou orientaci orbitalů.
Magnetické kvantové číslo nabývá hodnot (2l + 1), kde (l) je vedlejší kvantové číslo.
Hodnoty (m) jsou tedy od (-l) přes 0 do (+l), protože i (0) je hodnota. Odvoďme nyní,
kolika orbitaly budou tvořeny jednotlivé podsféry s,p,d,f.
14
Podsféra (s) l=0m=0 1 hodnota, 1orbital s

Podsféra (p) l = 1 m = -1,0,+1 3 hodnoty, 3 orbitaly p
Podsféra (d) l = 2 m = -2,-1,0,+1,+2 5 hodnot, 5 orbitalů d
Podsféra (f) l = 3 m = -3,-2,-1,0,+1,+2,+3 7 hodnot, 7 orbitalů f
Jestliže atom není umístěn v magnetickém poli, pak všechny orbitaly stejného druhu
v téže sféře jsou degenerované, to znamená, že mají stejnou energii. Znázorněme si
orbital jako rámeček a nanesme jednotlivé druhy orbitalů na energetickou osu:
Orbital (s) má nejnižší energii, orbitaly (p) mají

energii vyšší (podsféra p je vzdálenější od jádra,
než podsféra s). Jenže orbitaly (p) jsou tři a
všechny leží na stejné energetické hladině –
říkáme, že jsou třikrát degenerované. Ještě vyšší
energii mají orbitaly (d) a jelikož všech 5 d-orbitalů
má stejnou energii, jsou pětkrát degenerované.
Nejvyšší energii má 7 orbitalů (f), ale všechny mají
energii stejnou, proto jsou sedmkrát
degenerované. Kdybychom atom umístili do
magnetického pole, došlo by k rozštěpení
energetických hladin degenerovaných orbitalů, pak
už by všechny orbitaly téhož druhu neměly stejnou
energii, nebyly by degenerované.
Magnetické spinové kvantové číslo (ms), zjednodušeně spinové (s)

Spinové kvantové číslo nabývá pro elektron hodnot buď -1/2, nebo +1/2. Spin je
vnitřní moment hybnosti elektronu (nabité částice), který se projevuje existencí
magnetického momentu.
Velmi zjednodušeně si můžeme představit elektron jako na ose rotující záporně
nabitou částici. Smysl otáčení pak může být dvojí, doprava nebo doleva, a proto
spinové kvantové číslo má jen dvě hodnoty, buď +1/2, nebo -1/2.
Význam:
Rotující nabitá částice vytváří kolem sebe magnetické pole a souhlasně rotující
elektrony (se stejným spinem) pak vytvářejí souhlasná magnetická pole, která se
odpuzují. Takové dva elektrony nemohou vedle sebe existovat v jednom orbitalu. Aby
15
v něm mohly být, musejí mít opačný spin (opačná magnetická pole se přitahují, jako
opačné póly magnetu). Orbital můžeme vyznačit rámečkem, elektrony šipkou a spin
orientací šipky: , nikoli .
Shrnutí popisu struktury elektronového obalu pomocí kvantových čísel

Uveďme do souvislosti jednotlivá kvantová čísla a použijme je k popisu struktury
prvních čtyř sfér elektronového obalu.
1) Sféra K: n = 1. Kapacita 1. sféry K: 2n2 = 2 . 12 = 2 elektrony.
Vedlejší kvantové číslo l = do (n – 1), tedy (1 – 1) = 0. Tato hodnota určuje
podsféru s, zde 1s.
Magnetické kvantové číslo (m) má jedinou hodnotu, 0, proto v podsféře bude
existovat jeden orbital 1s. Každý orbital má kapacitu 2 elektrony, celkem tedy 2
elektrony.
Zápis:
Sféra K: n = 1, kapacita = 2 . 12 = 2 elektrony.
l = do (n – 1), = do (1 – 1) = 0, určuje podsféru 1s.
m = (2l + 1) = 2 . 0 + 1 = 1, tj. 1 hodnota, čili existuje 1 orbital 1s (kapacita 1 . 2
elektrony = 2 elektrony).
2) Sféra L: n = 2. Kapacita = 2n2 = 2 . 22 = 8 elektronů.

l = do (n – 1) = do (2 – 1) = do 1, čili l = 0,1
Pro l = 0: určuje podsféru 2s. Hodnota m = (2l + 1) = 1 hodnota, proto existuje 1
orbital 2s (kapacita 1 . 2 elektrony = 2 elektrony).
Pro l = 1: určuje podsféru 2p. Hodnoty m = (2l + 1) = 3 (tj.-1,0,1), proto existují 3
orbitaly 2p (kapacita 3 . 2 elektrony = 6 elektronů).
3) Sféra M: n = 3. Kapacita = 2n2 = 2 . 32 = 18 elektronů.

l = do (n – 1) = do (3 – 1) = do 2, čili l = 0,1,2
Pro l = 2: určuje podsféru 3d. Hodnoty m = (2l + 1) = 5 (tj.-2,-1,0,1,2), proto
existuje 5 orbitalů 3d (kapacita 5 . 2 elektrony = 10 elektronů).
4) Sféra N: n = 4. Kapacita = 2n2 = 2 . 42 = 32 elektronů.

l = do (n – 1) = do (4 – 1) = do 3, čili l = 0,1,2,3
16
Pro l = 2: určuje podsféru 4d. Hodnoty m = (2l + 1) = 5 (tj.-2,-1,0,1,2), proto

existuje 5 orbitalů 4d (kapacita 5 . 2 elektrony = 10 elektronů).
Pro l = 3: určuje podsféru 4f. Hodnoty m = (2l + 1) = 7 (tj.-3,-2,-1,0,1,2,3), proto
existuje 7 orbitalů 4f (kapacita 7 . 2 elektrony = 14 elektronů).
PROSTOROVÉ TVARY ORBITALŮ
Atomový orbital je, přísně vzato, vlnová funkce a žádnou matematickou funkci
nemůžeme nakreslit. Co ale můžeme, je sestrojit graf funkce. Grafem funkce, zvané
atomový orbital, je jeho konturový diagram. Jestliže tedy budeme mluvit o velikosti a
tvaru atomového orbitalu, máme tím na mysli velikost a tvar jeho konturového
diagramu.
Připomeňme, že atomový orbital je oblast v elektronovém obalu s nejvyšší
hustotou pravděpodobnosti výskytu elektronu (stručně, s nejvyšší elektronovou
hustotou). Elektronovou hustotu můžeme znázornit hustotou tečkování a hraniční
plochou pak vymezíme oblast, ve které se elektron vyskytuje například s 99%ní
pravděpodobností. Získáme tak konturový diagram atomového orbitalu, který
vyjadřuje jeho „prostorový tvar“.
Orbitaly s
Orbital s je kulově symetrický. Orbital (2s) je u téhož atomu větší, než orbital (1s).
Následující schéma ukazuje rozložení elektronové hustoty v různých orbitalech s, pro
(n = 1,2,3). Spodní část schématu ukazuje závislost pravděpodobnosti výskytu
elektronu (Ψ2) na vzdálenosti od jádra atomu (r).
Orbitaly (2s) mají jednu
uzlovou plochu, tedy
minimum, kde
pravděpodobnost
výskytu elektronu klesá
k nule. Orbitaly (3s)
mají dvě takové uzlové
plochy. V obou
případech však mají
tyto orbitaly stejnou
kapacitu, tj. 2 elektrony,
ať už je uvnitř orbitalu
elektronová hustota
rozložena jakkoli.
Ze schématu vidíme, že
17
s rostoucí hodnotou hlavního kvantového čísla (n = 1,2,3) roste velikost orbitalů: 3s >
2s > 1s. To ovšem platí pouze pro s-orbitaly téhož atomu, neboť velikost orbitalu je
ovlivněna také velikostí náboje jádra atomu. Jádro atomu vodíku nese náboj (+1),
jádro atomu helia má náboj (+2). Helium tedy poutá ve svém obalu elektrony pevněji,
tj. blíže ke středu atomu (říkáme, že má vyšší efektivní náboj jádra). V důsledku toho
je 1s-orbital atomu helia menší, než 1s-orbital atomu vodíku.
Orbitaly p
Jsou vymezeny hodnotou vedlejšího kvantového čísla (l = 1). ), pak magnetické
kvantové číslo nabývá tří hodnot (-1,0,+1). Budou proto existovat tři orbitaly p,
označované podle orientace prostorových os x,y,z: px, py, pz.
Schéma znázorňuje prostorový tvar orbitalu pz, v levé části je hustotou tečkování
vyobrazeno rozložení elektronové hustoty, uprostřed pak tomu odpovídající
konturový diagram. Pravá část schématu představuje řez konturovým diagramem
pz-orbitalu, čili vrstevnicový diagram: jednotlivé vrstevnice vymezují oblasti, ve
kterých je soustředěno 50% elektronové hustoty a 99% elektronové hustoty orbitalu
pz.
Orbitaly px, py, pz jsou prostorově směrovány tak, aby maximum elektronové hustoty
leželo na dané souřadnici:
18
Pro některé účely, třeba znázornění tvorby chemických vazeb, bude vhodné,
použijeme-li sice méně přesné, ale prostorově úspornější znázornění orbitalů px, py a
pz. Oblaka elektronové hustoty zde mají tvar „osmičky“.
Orbitaly d
Jsou vymezeny hodnotou vedlejšího kvantového čísla (l = 2), pak nabývá magnetické
kvantové číslo pěti hodnot (m = -2,-1,0,+1,+2). Musí proto existovat 5 orbitalů d
odlišně orientovaných v prostoru:
19
Orbital dxy má elektronovou hustotu rozloženu do čtyř částí, které jsou od sebe
odděleny uzlovými plochami v rovině os x,z a os y,z. Elektronová oblaka orbitalu jsou
rozložena mezi osami x a y.
Orbital dyz má 4 elektronová oblaka rozložena mezi osami y a z, uzlové roviny leží v
rovině os x,y a os x,z.
Orbital dxz má 4 oblaka elektronové hustoty rozložena mezi osami x a z, uzlové
roviny se nacházejí v rovině os x,y a os y,z.
Orbital dx2-y2 má 4 oblaka elektronové hustoty rozložena přímo na osách x a y.
Uzlové roviny leží mezi osami x a y.
Orbital dz2 se od předchozích liší. Nejvyšší maximum elektronové hustoty je
rozloženo podél osy z, zatímco v rovině os x,y se nachází prstenec elektronové
hustoty, obklopující osu z.
Orbitaly f
Jsou určeny hodnotou vedlejšího kvantového čísla (l = 3), takže magnetické
kvantové číslo nabývá 7 hodnot (m = -3,-2,-1,0,1,2,3). Existuje proto 7 orbitalů f,
jejichž prostorové tvary jsou komplikované a k běžným chemickým úvahám je
nebudeme potřebovat.
VÝSTAVBA ELEKTRONOVÉHO OBALU

Elektrony jsou umísťovány do jednotlivých atomových orbitalů v obalu atomu podle
určitých zákonitostí, které můžeme stručně shrnout do tří pravidel:
1) Výstavbový princip říká, že nejprve se zaplňují orbitaly o nižší energii a teprve

pak elektrony vstupují do orbitalů energeticky vyšších. Pořadí obsazování orbitalů
tedy odpovídá pořadí orbitalů seřazených podle rostoucí energie. Za normálních
podmínek, není-li atom vystaven vnějšímu elektrickému či magnetickému poli,
můžeme určit energii atomového orbitalu jako součet jeho hlavního a vedlejšího
kvantového čísla, čili E = n + l . Při rovnosti hodnoty energie se nejprve obsazuje
orbital, který má nižší hlavní kvantové číslo (n). To proto, že hlavní kvantové číslo
určuje sféru, v níž se elektron nachází a vedlejší kvantové číslo určuje tvar orbitalu,
tedy míru, se kterou se elektron přiblíží k jádru v různých částech prostoru.
E=n+l
Zapíšeme proto postupně řadu orbitalů, které příslušejí jednotlivým sférám

elektronového obalu a vyjádříme relativní hodnoty jejich energie součtem (n + l). Pak
můžeme z těchto orbitalů sestavit novou řadu, podle rostoucích hodnot jejich energie.
V následujícím schématu vidíme, že při stejném součtu (n+ l) má nižší energii orbital
s nižším hlavním kvantovým číslem, tedy například orbital 2p má nižší energii, než
orbital 3s.
20
2) Hundovo pravidlo stanoví, že orbitaly téže podsféry se zaplňují nejprve

nepárovým elektronem se stejným spinem a teprve pak se vytvářejí elektronové
dvojice s opačným spinem.
Situaci si můžeme ukázat na příkladu postupného obsazování orbitalů p; jelikož jsou
tři degenerované p-orbitaly, zapíšeme je jako rámeček o třech polích.
3) Pauliho princip výlučnosti říká, že v elektronovém obalu atomu nemohou být

přítomny dva elektrony, které by se nelišily alespoň jedním kvantovým číslem; jestliže
už jsou ve stejném orbitalu (mají stejné kvantové číslo n, l, m), musí se lišit alespoň
spinem.
Valenční elektrony
Chemických reakcí se zpravidla neúčastní všechny elektrony v obalu atomu, ale
pouze elektrony při povrchu elektronového obalu, tzv. valenční elektrony.
Valenční elektrony jsou elektrony poslední (číselně nejvyšší) obsazené sféry +

elektrony neúplně obsazených podsfér z nižších sfér obalu atomu.
Počet valenčních elektronů určuje chemické vlastnosti prvků. Sféra, nesoucí valenční
elektrony, je sférou valenční a pro atom je energeticky výhodné, jestliže:
• bude úplně zaplněna elektrony
• bude prázdná
• budou podsféry zaplněny do poloviny, nepárovými elektrony se stejným spinem.
21
Elektronové konfigurace prvků

Elektronovou konfigurací rozumíme zápis o způsobu obsazení orbitalů
v elektronovém obalu atomu. U symbolu příslušného orbitalu uvedeme
v exponentu počet elektronů, například 2p3 (čteme dva pé tři a znamená to, že
v orbitalech 2p jsou umístěny celkem 3 elektrony). Víme už, že orbitaly můžeme také
vyznačit pomocí rámečků. Příklady:
V případě vanadu k valenčním elektronům nepočítáme elektrony 3s23p6, protože tyto

podsféry jsou už úplně plné a nepatří do sféry číselně nejvyšší (tou je sféra číslo 4).
22
2. PERIODICKÝ SYSTÉM PRVKŮ
PERIODICKÝ ZÁKON
Se vzrůstajícím počtem známých prvků a jejich sloučenin nastal ve 2. polovině 19.
století problém s jejich klasifikací. Tak J. W. Döbereiner (1829) seřadil prvky s
podobnými vlastnostmi do trojic podle tzv. pravidla triád. Později J. A. Newlands
(1864) uspořádal prvky, seřazené podle rostoucí atomové hmotnosti, po osmi, podle
zákona oktáv. Všiml si, že u takto seřazených prvků se u každého osmého opakují
jejich vlastnosti, ale problém způsobila skutečnost, že mnohé, dnes známé prvky,
tehdy ještě nebyly objeveny. Newlands s neznámými prvky nepočítal a tak se stalo,
že se do stejné skupiny dostaly také prvky odlišných vlastností. Podobné zákonitosti
si povšiml také německý chemik L. Meyer (1869) a rozdělil prvky podobně, jako D.I.
Mendělejev. Varoval však před spekulacemi o objevech nových prvků. Ve stejném
roce (1869), o několik měsíců dříve, než Meyer, předkládá svou práci ruský chemik
D. I. Mendělejev, který seřadil tehdy známých 63 prvků podle rostoucí atomové
hmotnosti a podle opakujících se vlastností, s periodou osmi, je řadil pod sebe.
Důsledně se držel vlastností prvků, takže v systému vynechával i prázdná místa a
předpokládal, že daný prvek teprve bude objeven. Předpověděl i vlastnosti takových
prvků a ty byly záhy objeveny (Ga, Sc, Ge).
Zjištěné zákonitosti shrnul Mendělejev do periodického zákona. Později se ukázalo,
že vlastnosti prvků jsou mnohem lépe charakterizovány protonovými čísly, než
atomovou hmotností (v době Mendělejevova objevu nebyla ještě známa struktura
atomu, tedy ani pojem protonové číslo). Odtud vychází dnešní definice periodického
zákona:
Fyzikální a chemické vlastnosti prvků jsou periodickou funkcí jejich protonových čísel.
Na základě zákona pak odvozujeme periodickou tabulku, která může mít mnoho
konkrétních podob. Prvky seřadíme podle rostoucího protonového čísla a
zjistíme, že jejich vlastnosti se opakují s periodou osmi. Osm prvků vedle sebe se
svými vlastnostmi liší, devátý v řadě má podobné vlastnosti, jako první – zapíšeme
ho pod něho. Tak například prvek s protonovým číslem 11 (Na) se vlastnostmi
podobá prvku s protonovým číslem 3 (Li), proto sodík zapíšeme pod lithium. Prvek s
protonovým číslem 12 (Mg) se vlastnosti podobá prvku s protonovým číslem 4 (Be),
proto ho zapíšeme do sloupce pod Be.
23
Ve výsledku pak prvky, zapsané vodorovně v řádku, se svými vlastnostmi liší a

představují tzv. periodu. Prvky, které byly zapsány pod sebe do sloupce, mají
podobné vlastnosti a představují společnou skupinu. Skupin je 8 a blíže je
rozdělujeme na hlavní podskupiny (IA až VIIIA) a vedlejší podskupiny (IB až VIIIB).
PERIODICKÁ TABULKA
Periodický zákon je jediný, ale na jeho základě můžeme odvodit různé formy
periodických tabulek. Nejčastěji používanou je dnes tzv. dlouhá periodická tabulka.
Šipky v tabulce ukazují, jak jdou za sebou prvky, řazené podle rostoucího
protonového čísla. Prvky v tabulce jsou uspořádány do 7 vodorovných řad – period,
které označujeme arabskými číslicemi 1 až 7. Číslo periody, do které prvek patří,
zároveň vyjadřuje, kolik sfér má jeho elektronový obal.
Svislé sloupce, označované tradičně římskými číslicemi, představují skupiny, které
blíže členíme na hlavní podskupiny (I.A až VIII.A) a vedlejší podskupiny (I.B až
VIII.B).
Podle mezinárodní komise (IUPAC) se prvky člení do 18 skupin, označených
arabskými číslicemi 1až 18. Toto členění však nevystihuje chemické vlastnosti prvků
a s tím související počet valenčních elektronů, a proto ho nebudeme dále používat.
V téže podskupině se nacházejí prvky podobných chemických vlastností a pro
prvky hlavních podskupin také platí, že číslo podskupiny odpovídá počtu valenčních
elektronů.
Ukázalo se jako velice účelné, sdružíme-li určité podskupiny do bloků, označovaných
písmeny s,p,d,f, podle toho, ve kterých orbitalech se nacházejí jejich valenční
elektrony.
24
Prvky hlavních podskupin, označované též jako prvky základní (nepřechodné), mají
valenční elektrony pouze na sféře poslední (n). Řadíme k nim prvky bloku s (I.A a
II.A podskupina), mají obecnou elektronovou konfiguraci valenční sféry:
ns1 až 2
Dále k základním prvkům patří prvky bloku p (III.A až VIII.A podskupina), které nají
obecnou elektronovou konfiguraci valenční sféry:
ns2 np1 až 6
Zbylé prvky vedlejších podskupin mají všechny kovový charakter a rozdělujeme je
do dvou bloků.
Prvky přechodné mají valenční elektrony na sféře poslední (n) a na sféře
předposlední (n – 1). Označujeme je jako prvky bloku d. Obecná elektronová
konfigurace jejich valenční sféry je:
ns2 (n – 1)d1 až 10
Poslední skupinu představují prvky vnitřně přechodné, jejichž valenční elektrony se
nacházejí na sféře poslední (n), předposlední (n – 1) a předpředposlední (n – 2).
Označují se jako prvky bloku f.
Obecná elektronová konfigurace valenční sféry prvků bloku f je:
ns2 (n – 1)d1 (n – 2)f1 až 14
Prvky bloku f, které jsou v periodické tabulce umístěny za lanthanem, se označují
jako lanthanoidy, a prvky umístěné za aktiniem jsou aktinoidy. Pouze pro
přehlednost, aby periodická tabulka nebyla příliš dlouhá, vypisují se prvky bloku f pod
tabulku.
Mezi aktinoidy patří jednak těžké radioaktivní prvky, které se ještě v přírodě nacházejí
(prvky až po uran) a dále prvky, které se v přírodě volně nevyskytují, ale vznikají
jadernými reakcemi. Jsou to prvky, které v řadě aktinoidů leží za uranem, tzv.
transurany.
ELEKTRONOVÉ KONFIGURACE PRVKŮ
Elektronové konfigurace prvků i jejich valenční elektrony můžeme zapisovat přímo z

periodické tabulky, aniž bychom odvozovali pořadí orbitalů podle rostoucí energie.
Z tabulky čteme obsazování orbitalů počínaje první periodou postupně zleva do
prava, podle rostoucích protonových čísel prvků a po přečtení dané periody
pokračujeme další periodou, dokud nedojdeme až k zadanému prvku.
Odvození elektronových konfigurací si ukážeme na komentovaných příkladech.
Př. 1: 8O
Protonové číslo je 8, takže musíme do orbitalů umístit 8 elektronů. Přečteme 1.
periodu: 1s2 – tím jsme se dostali až k heliu a umístili zatím 2 elektrony. Pokračujeme
2. periodou: 2s2 – nyní jsme u beryllia, pokračujeme 2p4 – to proto, že kyslík je v
bloku p v pořadí čtvrtý. Výsledek: 8O: 1s2 2s2 2p4.
Součet všech elektronů musí dát samozřejmě 8 (2 + 2 + 4 = 8).
25
Zbývá ještě označit valenční elektrony. Máme dvě možnosti. Podle první vyjdeme z
obecné definice valenčních elektronů: ty jsou umístěny na sféře poslední + na
neúplně obsazených podsférách nižších sfér obalu. Poslední je sféra druhá (L), takže
všechny elektrony, které se na ní nacházejí, jsou automaticky valenční: 2s2 2p4. Nižší
podsféra (1s) je obsazena úplně (1s2), takže její elektrony nejsou valenční.
Druhou možností je najít valenční elektrony podle obecné elektronové konfigurace
bloku. Protože kyslík je prvkem bloku p, má konfiguraci valenční sféry obecně ns2
np1 až 6, konkrétně kyslík 2s2 2p4. Atom kyslíku má tedy 6 valenčních elektronů (patří
do VI.A podskupiny). V zápisu elektronové konfigurace kyslíku valenční elektrony
podtrhneme:
8O: 1s2 2s2 2p4
Velice často, hlavně v případě těžších prvků, používáme zkráceného zápisu
elektronové konfigurace pomocí předchozího vzácného plynu.
V periodické tabulce nalezneme vzácný plyn, který v zápisu konfigurace naposledy
předchází zadanému atomu prvku a poté vypíšeme zaplnění orbitalů těmi elektrony,
které má daný prvek navíc oproti předchozímu vzácnému plynu.
V případě kyslíku je předchozím vzácným plynem helium s protonovým číslem (2), a
proto musíme zapsat umístění zbývajících šesti elektronů, které má atom kyslíku
oproti heliu navíc. Tyto elektrony budou také zároveň valenčními:
8O: (2He) 2s2 2p4
Př. 2: 37Rb
Zapisujeme postupně konfiguraci: 1s2 2s2 2p6 3s2 3p6 4s2 – nyní jsme u vápníku, s
protonovým číslem (20). Vidíme, že další protonové číslo (21) má skandium, proto
zde budeme pokračovat v zápisu. Skandium však neoznačíme (4d), ale (3d), protože
už víme, že prvky bloku d obsazují orbitaly předposlední sféry (n – 1)d. Zapíšeme
proto 3d10, tím jsme se dostali už k zinku, pak pokračujeme 4p6 – jsme u kryptonu a
nakonec zbývá jen 5s1. V úplném zápisu podtrhneme valenční elektrony:
37Rb: 1s2 2s2 2p6 3s2 3p6 4s2 3d10 4p6 5s1
Předchozím vzácným plynem je krypton, můžeme tedy zapsat konfiguraci zkráceným
způsobem:
37Rb: (36Kr) 5s1
Př. 3: 82Pb
Zapisujeme konfiguraci: 1s2 2s2 2p6 3s2 3p6 4s2 3d10 4p6 5s2 4d10 5p6 6s2 – nyní jsme
u barya, s protonovým číslem (56). Následující protonové číslo (57) má lanthan, proto
bychom zapsali 5d1 a dále následuje prvek bloku f, cer, s protonovým číslem (58).
Zapíšeme tedy elektrony všech lanthanoidů, 4f14, protože valenční sféra f-prvků je i
sféra předpředposlední (n – 2)f, konkrétně (6 – 2)f = 4f. Nyní zbývá zapsat
konfuguraci prvků od hafnia ke rtuti, čili 5d9. Protože zápis 5d14f145d9 je zbytečně
komplikovaný, zapíšeme prvky bloku d najednou, jako 5d10. Následují orbitaly 6p a v
tomto bloku je olovo prvkem v pořadí druhým, 6p2. Vyznačíme také valenční
elektrony:
26
82Pb: 1s2 2s2 2p6 3s2 3p6 4s2 3d10 4p6 5s2 4d10 5p6 6s2 4f14 5d10 6p2
Zápis podle předchozího vzácného plynu:
82Pb: (54Xe) 6s2 4f14 5d10 6p2
Elektrony 4f14 ani 5d10 nejsou valenčními, protože tyto podsféry číselně nižších sfér
jsou zaplněny úplně.
Př. 4: 75Re
75Re: 1s2 2s2 2p6 3s2 3p6 4s2 3d10 4p6 5s2 4d10 5p6 6s2 4f14 5d5
75Re: (54Xe) 6s2 4f14 5d5
Př. 5: 92U
92U: 1s2 2s2 2p6 3s2 3p6 4s2 3d10 4p6 5s2 4d10 5p6 6s2 4f14 5d10 6p6 7s2 6d1 5f3
92U: (86Rn) 7s2 6d1 5f3
Elektronové konfigurace iontů

Odvodíme je stejně, jako elektronové konfigurace prvků. Kationty však budou mít
elektronů méně, proto odečteme počet elektronů, odpovídající náboji kationtu. V
případě aniontů je to obráceně, tam příslušný počet elektronů přičteme.
Př. 6: 15P3+
15P: (10Ne) 3s2 3p3 - 3 e- 15P

3+: (10Ne) 3s2
Můžeme si ukázat, že kation fosforitý má stejnou elektronovou konfiguraci, jako atom
hořčíku. 12Mg: (10Ne) 3s2
Př. 7: 16S2-
16S: (10Ne) 3s2 3p4 + 2e- 16S

2-: (10Ne) 3s2 3p6
Vidíme, že sulfidový anion získal elektronovou konfiguraci vzácného plynu argonu
(18Ar).
Nepravidelné elektronové konfigurace

Atom prvku se stává stabilnějším, jestliže:
a) Má některou podsféru valenční sféry prázdnou.
b) Má podsféry na valenční sféře zaplněny napolovic, nepárovými elektrony se
stejným spinem.
27
c) Má valenční sféru, nebo alespoň některou z podsfér valenční sféry zcela

zaplněnu elektrony se spárovanými spiny.
Uvedené energetické důvody jsou příčinou přeskupení elektronů mezi energeticky
blízkými hladinami valenční sféry u některých přechodných prvků. Výsledkem je
pozměněná elektronová konfigurace, kterou však musíme považovat za správnou
elektronovou konfiguraci prvku v základním stavu, neboť splňuje podmínku
energetického minima.
Př. 8: 29Cu
29Cu: (Ar) 3d9 4s2 29Cu: (Ar) 3d10 4s1
1e-
Přesun elektronu z podsféry 4s do podsféry 3d je výhodný proto, že podsféra 3d se
zaplnila úplně a podsféra 4s napolovic. Měď má tedy valenční elektron 4s1.
Př. 9: 24Cr
24Cr: (Ar) 3d4 4s2 24Cr: (Ar) 3d5 4s1
1e-
V tomto případě se přesunem elektronu podsféra 3d zaplnila napolovic
nespárovanými elektrony a jedním nepárovým elektronem zůstala napolovic
zaplněna také podsféra (orbital) 4s. Valenční elektrony: 3d5 4s1.
Př. 10: 58Ce

58Ce: (Xe) 6s2 5d1 4f1 58Ce: (Xe) 6s2 5d0 4f2
1e-
V případě lanthanoidu ceru se přesunem elektronu do f-orbitalů zcela vyprázdnila
podsféra 5d. Valenční elektrony: 6s2 4f2.
ZÁKLADNÍ A EXCITOVANÉ STAVY ATOMŮ
Atom je v základním stavu tehdy, jestliže má nejnižší možnou energii, tedy je

nejstabilnější. Ve struktuře obalu se to projevuje tím, že elektrony zaplnily sféry a
podsféry co nejblíže u jádra.
Dodáním energie (zářením, zahřátím) dojde k excitaci – vyzdvižení některého
elektronu na energeticky vyšší hladinu, vzdálenější od jádra. Získáme tak excitovaný
stav atomu, který je nestabilní a označuje se hvězdičkou u značky prvku.
28
Tak například excitací atomu beryllia dojde k přesunu elektronu z orbitalu 2s do

energeticky vyššího orbitalu 2p:
Jestliže byl absorbovanou zářivou energií vyexcitován 1 elektron, jedná se o první

excitovaný stav, v případě dvou elektronů jde o druhý excitovaný stav atd.
Protože v excitovaném stavu je atom prvku nestabilní, bude mít tendenci
stabilizovat se tím, že přejde samovolně zpátky do základního stavu: elektron
přeskočí na energeticky nižší hladinu, blíže k jádru. To ovšem znamená, že při tomto
zpětném přechodu se musí zbavit nadbytku energie, která odpovídá energetickému
rozdílu hladin, mezi nimiž se přeskok elektronu uskutečnil. Energie se atom zbaví
tak, že vydává – emituje záření. Jestliže tato emise záření nastává ihned, jak byl
atom vyexcitován, jedná se o fluorescenci, v případě fosforescence atomy emitují
záření i nějakou dobu (hodiny) poté, co byly vyexcitovány.
Ionizační energie (I)

Víme už, že dodáním energie se atom vyexcituje, některý elektron se přesune na
hladinu vzdálenější od jádra. Jestliže však atomu dodáme velké množství energie,
elektron se vzdálí od jádra natolik, že se úplně ztratí z elektronového obalu. V obalu
pak zbývá méně elektronů, než je v jádře protonů, takže už nejde o elektroneutrální
atom – vznikl kladně nabitý ion, kation. Energie, kterou bylo nutné dodat k vyražení
elektronu z obalu atomu, se označuje jako ionizační energie (I). Ta je nízká u atomů
v levé části periodické tabulky (I.A a II.A podskupina), takže tyto atomy poměrně
snadno vytvářejí kationty.
29
Uvnitř kationtu jsou k jádru, jehož kladný náboj převažuje nad počtem elektronů,
přitahovány zbylé elektrony silněji, a proto poloměr kationtu je menší, než poloměr
atomu, ze kterého kation vznikl. Kvantitativně vztahujeme hodnoty ionizační
energie na látkové množství jednoho molu v plynném stavu a odtud plyne její
definice:
Ionizační energie je energie, kterou je třeba dodat k odtržení 1 molu elektronů z 1
molu atomů, aby vznikl 1 mol kationtů v oxidačním čísle (+1).
Nejnižší hodnoty má 1. ionizační energie, charakterizující odštěpení prvního
elektronu z atomu. Druhý elektron už je odštěpován z kationtu, v jehož obalu je
zbytek elektronů poután pevněji: odštěpení dalšího elektronu tedy vyžaduje dodání
většího množství energie, a proto hodnoty 2. ionizační energie jsou vyšší.
Elektronová afinita (A)

Je opakem ionizační energie, takže ji definujeme jako energii, která se uvolní,
vznikne-li z 1 molu atomů přijetím 1 molu elektronů 1 mol aniontů v oxidačním čísle
(-1).
Také hodnoty elektronové afinity (A) jsou vztaženy na atomy v plynném stavu a
nejvyšší elektronovou afinitu mají prvky v pravé horní části periodické tabulky
(VI.A, VII.A podskupina), takže snadno vytvářejí anionty. Prvky VIII.A podskupiny,
tzv. vzácné plyny, jsou jen málo reaktivní. U nich a také u mnoha jiných prvků se
hodnoty elektronové afinity blíží nule a u některých jsou dokonce záporné. To pak
znamená, že vznikající anion má vyšší energii (je méně stabilní), než volný atom a
elektron.
Uvnitř aniontů nedokáže kladně nabité jádro poutat nadbytek elektronů v obalu stejně
pevně, jako v elektroneutrálním atomu. Elektrony se tedy snáze vzdalují od jádra, a
proto poloměr aniontu je větší, než poloměr atomu, ze kterého vznikl.
Atomové a iontové poloměry

Vyjádření velikosti atomů je problematické, protože elektronový obal má difúzní
charakter, nemůžeme přesně určit jeho hranici. Můžeme ale přesně určovat
vzdálenosti mezi jádry atomů, protože ta mají nepatrné rozměry, čili bodový
charakter. Proto byla k určování velikosti atomů zavedena určitá konvence, byly
definovány dva druhy atomových poloměrů:
Kovalentní poloměr (rk) představuje poloviční vzdálenost mezi středy atomů,
spojených chemickou vazbou.
Van der Waalsův poloměr (rw) představuje
poloviční vzdálenost mezi středy těsně
sousedících, ale chemickou vazbou
nespojených atomů. Jeho hodnota je vyšší,
než hodnota kovalentního poloměru.
30
Závislost atomových poloměrů na umístění prvku v periodické tabulce
Závislost na čísle periody

S rostoucím číslem periody, v níž je atom prvku umístěn, se velikost atomů zvětšuje.
Má to dvě příčiny:
S rostoucím číslem periody roste počet sfér elektronového obalu, které jsou více
vzdáleny od jádra.
Elektrony na vnitřních sférách „odstiňují“ kladný náboj jádra, které pak na povrchové,
valenční elektrony působí menší přitažlivou silou. Říkáme, že efektivní náboj jádra se
vzdáleností klesá, takže čím více je elektronů na vnitřních sférách (čím vyšší číslo
periody), tím slaběji jádro přitahuje valenční elektrony a ty se od něho vzdalují.
Závislost na čísle podskupiny

Atomy umístěné v téže periodě, ale v různých podskupinách, se s rostoucím číslem
podskupiny zmenšují.
Je to způsobeno tím, že s rostoucím protonovým číslem (v periodě zleva do prava)
roste kladný náboj jádra, soustředěný do nepatrného prostoru (bodový). Ten pak
působí na difuzně uspořádané elektrony v obalu stále větší přitažlivou silou:
elektrony jsou přitahovány blíž k jádru, a proto se poloměr elektronového obalu v
tabulce zleva do prava zmenšuje.
Elektronegativita prvků
Víme už, že pro atom prvku je energeticky výhodné, aby jeho valenční sféra byla
prázdná, nebo zcela zaplněná elektrony. Proto některé prvky budou při reakcích
elektrony ochotně přijímat, aby si doplnily na plnou sféru (8 elektronů, oktet, kromě
prvků 1. periody, tam na 2 elektrony, doublet), jiné budou ochotně elektrony
odevzdávat, aby získaly konfiguraci prázdné sféry.
Elektronegativita je schopnost atomu prvku přijímat elektrony.
Atomy prvků, které ochotně přijímají elektrony, mají vysokou elektronegativitu (jsou
elektronegativní), naopak, atomy prvků, které snáze odevzdávají elektrony, mají
nízkou elektronegativitu (jsou elektropozitivní).
31
Elektronegativita prvku je určena jeho umístěním v periodickém systému, proto si

nejprve objasníme závislost elektronegativity prvku na jeho umístění v podskupině,
potom na umístění v periodě.
Lithium jako prvek I. skupiny má 1 valenční elektron, takže má dvě možnosti, jak se
stabilizovat. Buď 1 elektron odevzdá, pak získá konfiguraci prázdné sféry a oxidační
číslo (+I). Může také 7 elektronů přijmout, pak by získal konfiguraci plné sféry (oktet)
a oxidační číslo (-VII). Jednodušší je 1 elektron odevzdat, než jich 7 přijmout, proto
prvky 1. skupiny budou ochotně odevzdávat elektrony. Elektronegativita je ale
definována jako schopnost elektrony přijímat, takže tyto prvky mají nízkou
elektronegativitu, jsou elektropozitivní.
Uhlík je prvek 4. skupiny, má tedy 4 valenční elektrony. Aby se stabilizoval, může 4
odevzdat a tím získat konfiguraci prázdné sféry (a oxidační číslo +IV). Nebo může 4
elektrony přijmout a tím získat konfiguraci plné sféry (a oxidační číslo –IV). Atom
uhlíku proto bude stejně ochotně elektrony přijímat jako odevzdávat, takže má
střední elektronegativitu.
Fluor jako prvek VII. skupiny má 7 valenčních elektronů. Buď jich všech 7 odevzdá,
získá konfiguraci prázdné sféry (a oxidační číslo +VII), nebo jeden elektron přijme a
tím získá konfiguraci plné sféry (a oxidační číslo –I). Snadnější je 1 elektron přijmout,
než jich 7 odevzdávat, proto fluor bude velice ochotně přijímat elektron, čili má
vysokou elektronegativitu (je elektronegativní).
Neon, prvek VIII. skupiny, má 8 valenčních elektronů. Má tedy zcela zaplněnou
valenční sféru (oktet) a tím se stal mimořádně stabilním. Rozhodně nebude mít
tendenci tento energeticky výhodný stav měnit, proto nebude ochoten přijímat ani
odevzdávat elektrony. Projeví se to nereaktivností, která je charakteristickou
vlastností i ostatních vzácných plynů. Proto u nich běžně neuvádíme hodnoty
elektronegativit.
Závislost elektronegativity prvku na jeho umístění v periodě souvisí s atomovým
poloměrem, který se s rostoucím číslem periody zvětšuje. Atomy s velkým
poloměrem nejsou schopny své vzdálené valenční elektrony poutat pevně, takže je
budou spíše odevzdávat, než přijímat. Proto elektronegativita prvků s rostoucím
číslem periody klesá. Můžeme tedy shrnout, že elektropozitivní prvky nalezneme v
periodické tabulce vlevo dole, elektronegativní vpravo nahoře.
32
S elektronegativitou úzce souvisí schopnost tvorby kationtů a aniontů a tedy i některé

chemické vlastnosti prvků. Rozložení hodnot
elektronegativit prvků v periodické tabulce proto vede
k tzv. diagonální analogii, kdy některé dvojice prvků,
které spolu v periodické tabulce sousedí
úhlopříčně, mají podobné chemické vlastnosti.
Je to důsledek kombinace dvou vlivů, kdy
elektronegativita prvků v téže periodě zleva do prava
roste, ale v téže skupině směrem dolů klesá.
Pojem „elektronegativita prvku“ zavedl do chemie v roce 1932 L. Pauling a

zformuloval ji kvantitativně jako nějakým způsobem nalezené číslo (X), které
vyjadřuje schopnost atomu přitahovat elektrony vazby. Definitoricky stanovil
elektronegativitu vodíku na hodnotu X = 2,1 a z hodnot tzv. vazebných energií
vypočítal elektronegativity dalších prvků.
O dva roky později R. S. Mulliken navrhl jednoduchou metodu výpočtu
elektronegativity jako aritmetický průměr ionizační energie a elektronové afinity
daného prvku:
X(M) = ½ (I + A)
Hodnoty Mullikenových elektronegativit lze přepočítat na Paulingovy elektronegativity

pomocí číselného faktoru (3,15): X(M) = 3,15 X(P).
Mullikenovy elektronegativity mají ještě jednu přednost: umožňují stanovit
elektronegativitu jednotlivých atomových orbitalů v izolovaném atomu, protože
můžeme uvažovat o tom, z jakého orbitalu byl elektron odstraněn a do jakého
orbitalu byl přijat. To má zásadní důsledky pro organickou chemii, protože
elektronegativita uhlíku je odlišná pro různé tzv. hybridní orbitaly uhlíku (viz dále):
X(sp) = 3,13 ; X(sp2) = 2,72 ; X(sp3) = 2,51.
V současné době se nejvíce používají elektronegativity vypočítané metodou A. L.
Allreda a E. G. Rochowa. V tomto případě se elektronegativitou rozumí přitažlivá
síla, kterou atom působí na sledovaný elektron, vzdálený od jádra na hodnotu
kovalentního poloměru. Nejelektropozitivnější prvek, Fr, má pak elektronegativitu (X
= 0,86), nejelektronegativnější, fluor (X = 4,1) a elektronegativita přechodných prvků
se pohybuje v rozmezí (X = 1,0 až 1,7). V tabulkách se uvádějí tzv. střední hodnoty
elektronegativit prvků, protože elektronegativita závisí na oxidačním čísle prvku i na
jeho hybridním stavu v konkrétní sloučenině.
33
3. CHEMICKÁ VAZBA
Atomy většiny chemických prvků se spojují chemickou vazbou a vytvářejí tak dvou- či
víceatomové molekuly. Chemickou vazbou pak rozumíme přitažlivé síly, které působí
mezi sloučenými atomy a zajišťují soudržnost vytvořených molekul.
Příčina vzniku chemické vazby je energetická: volné atomy mají určitý obsah energie,
ale jestliže se spojí chemickou vazbou, pak vzniklá molekula má energii nižší, to
znamená, že je stabilnější.
Zároveň to ale znamená, že při vzniku molekuly z atomů se musel uvolnit přebytek
energie. Tuto uvolněnou energii označujeme jako disociační energii vazby (DE), nebo
jen stručně jako vazebnou enegii. Čím vyšší je hodnota uvolněné vazebné energie,
tím je vazba pevnější. Obráceně totiž platí, že k rozštěpení vazby musíme vazebnou
energii dodat.
Bylo vytvořeno několik teorií chemické vazby. V roce 1916 vznikly elektronové teorie
vazby, založené na dosažení elektronové konfigurace vzácného plynu (osmi
elektronů, čili oktetu na valenční sféře, resp. dvou elektronů, doubletu pro prvky 1.
periody). Jednou z elektronových teorií je Lewisova teorie, založená na společném
sdílení valenčních elektronů, kterým vznikne kovalentní vazba. Druhou je Kosselova
teorie, spočívající v přesunu elektronu na jiný atom, kterým vznikne iontová vazba. S
oběma teoriemi se ještě setkáme.
Za použití poznatků kvantové mechaniky byly v roce 1927 vytvořeny vlnově
mechanické teorie vazby. Jedna z nich, teorie valenční vazby, vysvětluje vznik
chemické vazby překryvem valenčních atomových orbitalů vázaných prvků. Druhá,
obecnější teorie molekulových orbitalů, vysvětluje vznik vazby tvorbou nových,
molekulových orbitalů, které vznikají lineární kombinací atomových orbitalů.
Průběh vytváření chemické vazby

Jestliže jsou dva atomy od sebe, teoreticky vzato, nekonečně vzdáleny, pak na sebe
nepůsobí žádnými silami a jejich potenciální energie je nulová. Při jejich přibližování
může dojít k překryvu valenčních orbitalů, začnou se uplatňovat přitažlivé síly mezi
elektronem jednoho atomu a jádrem sousedního atomu. To se projeví poklesem
34
potenciální energie do záporných hodnot, přitahováním se vzdálenost (r) mezi jádry

atomů rychle zkracuje. Při určité, velmi těsné vzdálenosti mezi jádry atomů, se mezi
kladně nabitými jádry začnou uplatňovat silné odpudivé síly, které zvyšují energii
systému a mohly by zrušit vazebný efekt.
Proto se ustaví rovnovážná vzdálenost (r0) mezi jádry atomů, při níž má systém
nejmenší energii. Aproximací křivky energie přitažlivých a odpudivých sil získáme
křivku potencální energie atomů, jejíž energetické minimum odpovídá rovnovážné
vzdálenosti mezi jádry atomů (r0), čili délce vazby. Minimu na křivce také odpovídá
také disociační energie vazby, čili vazebná energie (DE), která vyjadřuje míru stability
(pevnosti vazby).
Aby překryv valenčních orbitalů sousedních atomů mohl vést ke vzniku vazby mezi
nimi, musí být elektrony v těchto orbitalech uspořádány tak, aby se vytvořily vazebné
elektronové páry (elektrony v páru musí mít opačný spin).
Uvolněnou vazebnou energii je potřeba někam odvést, jinak by postačila k
rozštěpení vazby na původní atomy. Většinou se část vazebné energie rozptýlí tím,
že se převede na jiný objekt (srážkou s jinou částicí, či stěnou nádoby).
Formálně rozlišujeme několi typů chemických vazeb, popíšeme si vazbu kovalentní,
iontovou, kovovou, vodíkovou a van de Waalsovu.
KOVALENTNÍ VAZBA
Kovalentní vazba se vytváří společným sdílením valenčních elektronů dvěma atomy,

aby každý z vazebných partnerů získal výhodnou elektronovou konfiguraci valenční
sféry.
Pro první přiblížení bude užitečné seznámit se s Lewisovou teorií kovalentní vazby.
Valenční elektrony, které dva atomy sdílejí, příslušejí každému z vazebných partnerů.
Společným sdílením jedné elektronové dvojice vzniká jednoduchá kovalentní vazba
mezi dvěma atomy.
35
Schématicky můžeme vznik kovalentní vazby zakreslit několika způsoby, valenční

elektron můžeme vyznačit jako tečku u značky prvku, tečku na kružnici, která
představuje valenční sféru, nebo jako šipku v rámečku.
Vodík, jako prvek 1. skupiny, má jeden valenční elektron a společným sdílením dvou
elektronů si doplní na plnou 1. sféru, čili doublet. Sdílené elektrony představují
jednoduchou kovalentní vazbu, kterou zapíšeme jako spojnici značek prvků, či
spojnici rámečků, vyznačujících valenční orbitaly.
Atom chloru patří do 7. skupiny, má tedy 7 valenčnch elektronů. Společným sdílením
dvou elektronů v molekule chloru si každý z atomů chloru doplnil na elektronový
oktet. Zároveň na každém atomu chloru ještě zbyly tři volné (nevazebné) elektronové
páry, které se vzniku vazby neúčastnily.
36
Poslední příklad ukazuje heteroatomickou molekulu chlorovodíku, kdy kovalentní

vazba vzniká mezi nestejnými atomy:
V molekule chlorovodíku poskytuje do vazby každý z vazebných partnerů po jednom

valenčním elektronu. Atom vodíku tím získá elektronový doublet a atom chloru
elektronový oktet. Na valenční sféře atomu chloru zároveň zbývají tři volné
(nevazebné) elektronové páry, které se na tvorbě jednoduché kovalentní vazby
nepodílely. Zápis pomocí rámečků ukazuje, že jeden z těchto volných elektronových
párů se nachází v orbitalu 3s a zbylé dva páry v orbitalech 3p.
Vazba sigma (σ) a vazba pí (π)
Podle způsobu, jakým je mezi dvěma vázanými atomy rozložena elektronová hustota
společně sdílených elektronů, rozlišujeme dva typy vazeb.
Vazba sigma (σ) má elektronovou hustotu rozloženou podél spojnice jader vázaných
atomů. Tato vazba vzniká jako první v pořadí mezi dvěma atomy, takže atomy,
vázané jednoduchou vazbou, jsou spojeny vazbou sigma. Ze schématu vidíme, že
tato vazba může vznikat překryvem dvou orbitalů s, nebo orbitalu s s orbitalem p,
nebo třeba překryvem dvou orbitalů p, které leží na téže ose.
37
Vazba pí (π) má elektronovou hustotu rozloženou mimo spojnici jader vázaných

atomů. Vzniká až poté, co byla vytvořena vazba sigma a běžným způsobem tvorby
vazby π je bočný překryv p-orbitalů. Vidíme, že elektronová hustota vazby je pak
rozložena nad a pod spojnicí jader vázaných atomů. Ve zjednodušeném zápisu proto
spojíme elektronová oblaka p-orbitalů v horní i dolní části čarou. I když vazba π má
dvě oblaka elektronové hustoty, mějme stále na paměti, že vazbu tvoří jen jedna
elektronová dvojice.
Známe i další způsoby vzniku π−vazeb, například překryvem orbitalů p a d, nebo
dvou orbitalů d navzájem.
Jelikož k překryvu valenčních orbitalů dochází nejsnáze na spojnici jader, je vazba σ
pevnější, než vazba π.
Kovalentní vazba jednoduchá, dvojná a trojná
Jednoduchá vazba
Víme už, že jednoduchá vazba vzniká společným sdílením jedné elektronové dvojice,
že jde o vazbu σ a její vznik si můžeme představit na příkladu molekuly chloru.
Metoda valenční vazby znázorňuje překryv p-orbitalů sousedních atomů chloru na
spojnici jader za tvorby vazby σ. Vidíme také, že na každém atomu chloru zbyly tři
volné elektronové páry, v orbitalu 3s, 3px a 3pz.
38
Dvojná vazba
Dvojná vazba vzniká společným sdílením dvou elektronových dvojic vázanými atomy
a je tvořena jednou vazbou sigma a jednou vazbou pí. Vazba σ vzniká překryvem
py orbitalů na spojnici jader, vazba π pak bočným překryvem pz orbitalů.
Atom kyslíku má 6 valenčních elektronů a společným sdílením dvou elektronových
dvojic si doplní na elektronový oktet. Na každém atomu kyslíku zbyly dva volné
elektronové páry, v orbitalech 2s a 2px.
Trojná vazba
Trojná vazba vzniká společným sdílením tří elektronových dvojic vázanými atomy a
tvoří ji jedna vazba sigma a dvě vazby pí. Vazba σ vzniká vzájemným překryvem
orbitalů py na spojnici jader, jedna vazba π bočným překryvem orbitalů pz nad a pod
spojnicí jader, druhá vazba π bočným překryvem prbitalů px, před a za spojnicí jader.
Příkladem je trojná vazba v molekule dusíku. Atom dusíku má 5 valenčních elektronů
a společným sdílením tří elektronových dvojic si doplní na elektronový oktet na
valenční sféře:
39
Pevnost vazby, délka vazby

Při vzniku jednoduché vazby se uvolní vazebná energie vazby σ, při vzniku dvojné
vazby se uvolní také vazebná energie vazby σ, ale navíc i vazebná energie vazby π.
Při vzniku trojné vazby se uvolní vazebná energie jedné vazby σ a dvou vazeb π.
Odtud plyne, že dvojná vazba je pevnější, než vazba jednoduchá a trojná vazba je
pevnější, než dvojná. Se vzrůstem pevnosti vazby se zkracuje její délka.
Dativní (koordinačně) kovalentní vazba

Tento typ kovalentní vazby se liší od ostatních pouze způsobem svého vzniku, poté,
co se vazba vytvoří, se už od ostatních neliší.
Jeden z vazebných partnerů, donor, poskytne do vazby celý elektronový pár, zatímco
druhý z vazebných partnerů, akceptor, poskytne pro společné sdílení elektronů
pouze prázdný orbital.
Při vzniku vazby v molekule amonného kationtu NH4+ je donorem molekula
amoniaku, která má na dusíku volný elektronový pár, akceptorem je kation H+,
disponující prázdným orbitalem 1s.
Nyní zapíšeme pomocí rámečků vznik koordinačně kovalentní vazby v oxoniovém

kationtu H3O+, který vzniká vazbou kationtu H+, odštěpeného z kyselin, na
molekulu vody:
Atom kyslíku v molekule vody má dva volné (nevazebné) elektronové páry, takže
vystupuje jako donor, poskytující do vazby celý elektronový pár. Kation H+ je vlastně
jen proton, nedisponuje žádným elektronem, ale pouze prázdným orbitalem 1s.
Vystupuje tedy jako akceptor elektronů:
40
Nepolární a polární kovalentní vazba
Jestliže mají dva prvky stejnou, nebo velmi blízkou elektronegativitu (schopnost
přitahovat elektrony), pak bude elektronová hustota společně sdílených elektronů
rozložena mezi nimi rovnoměrně – vazba je nepolární. Orientačně tomu odpovídá
rozdíl elektronegativit prvků ΔX = 0 až 0,4.
Jestliže je rozdíl elektronegativit vázaných prvků větší, orientačně 0,4<ΔX<1,7 , pak
si elektronegativnější partner přitahuje blíže k sobě větší část elektronové hustoty a
vzniká polární kovalentní vazba. Polární proto, že v molekule se objeví nabité póly:
na elektronegativnějším atomu se vytváří částečný (parciální) záporný náboj (δ-), na
elektropozitivnějším atomu parciální náboj δ+.
Ve schématech znázorníme posun elektronové hustoty buď znaménky δ+,δ-, nebo
klínkem, který se rozšiřuje směrem k elektronegativnějšímu atomu, nebo třeba
nerovnoměrným rozložením elektronového oblaku vazby, které je vyjádřeno hustotou
tečkování.
Molekula nesoucí dva opačně nabité póly představuje dipól a jeho velikost
kvantitativně vyjadřuje dipólový moment (µ). Jeho hodnota je dána součinem velikosti
parciálního náboje (δ) jednoho z vazebných partnerů a délky vazby (l), tj. rovnovážné
vzdálenosti mezi jádry vázaných atomů:
µ=δ.l
Polarita, polarizovatelnost, polarizace vazeb

Polaritou vazby rozumíme nerovnoměrné rozložení elektronové hustoty mezi dvěma
vázanými atomy, které je dáno rozdílem elektronegativit vázaných prvků: jedná se
tedy o efekt statický.
Naproti tomu polarizovatelnost je schopnost částice deformovat svůj elektronový
oblak, tedy měnit původní rozložení elektronové hustoty vazby, působením nějakého
vnějšího vlivu. Proto jde o efekt dynamický (pohyb, přesun elektronové hustoty).
Dobře jsou polarizovatelné částice, jejichž elektronový oblak lze snadno vychýlit z
původní polohy, čili jejichž elektrony nejsou silně přitahovány jádrem atomu. To je
41
případ částic s velkým poloměrem, aniontů, nebo velkých atomů (a z nich

vytvořených molekul) ze spodní části periodické tabulky. Tak například, účinkem
kladného náboje (kationtu) se molekuly jodu polarizují, dochází k přesunu
elektronové hustoty, která byla původně mezi atomy jodu rozložena rovnoměrně.
Podstatně menší molekuly fluoru (prvek druhé periody) však takovému vlivu podléhat
nebudou, protože elektrony jsou pod účinnou kontrolou jádra.
Obecně platí, že malé atomy a kationty jsou nepolarizovatelné.
OXIDAČNÍ ČÍSLO
Oxidační číslo se označovalo termínem formální mocenství a výraz „formální“
vyjadřuje, že náboje, které přisuzujeme atomům v molekule, nejsou skutečnými
elektrickými náboji.
Oxidační číslo je náboj, kterým by byl atom prvku nabit, kdyby všechny elektrony
vazeb patřily elektronegativnějším vazebným partnerům.
V molekule fluoridu boritého, BF3, je elektronegativnějším partnerem atom fluoru,
proto mu přisoudíme oba elektrony vazby B – F. Fluor poskytl do vazby jeden
elektron, ale získal oba, takže se nadpočetným elektronem nabíjí záporně, má
oxidační číslo (-I). Atom boru poskytl do tří vazeb s fluorem tři elektrony, o všechny
přišel, čili ztratil tři záporné náboje, takže má oxidační číslo (+III).
V molekule H2SO4 se atom vodíku váže jednoduchou vazbou na atom kyslíku a do

této vazby O – H poskytne vodík svůj jediný valenční elektron. Ten ale ztrácí, protože
ho převezme elektronegativnější atom kyslíku, takže vodík získá oxidační číslo (+I).
Atomy kyslíku ve skupině O-H poskytly jeden elektron do vazby s vodíkem a jeden
do vazby se sírou (O – S). Z každé této vazby však získal elektronegativnější kyslík
navíc dva elektrony, jimiž se nabíjí záporně, má oxidační číslo (-II). Atomy kyslíku,
vázané dvojnou vazbou na síru (S=O) poskytly do dvojné vazby po dvou elektronech,
ale získaly všechny 4 elektrony dvojné vazby. Získávají proto také oxidační číslo (-II).
Atom síry měl 6 valenčních elektronů, které poskytl do vazeb s elektronegativnějšími
atomy kyslíku, takže o všechny valenční elektrony přišel. Síra tak získává oxidační
číslo (+VI).
42
IONTOVÁ VAZBA
Atomy, které se výrazně liší svojí elektronegativitou, spolu interagují za tvorby vazby
iontové. Teorii iontové vazby vytvořil W. Kossel ve stejné době, jako G. N. Lewis teorii
kovalentní vazby (1916).
Podle Kosselovy teorie elektronegativnější z interagujících atomů přijme valenční
elektrony elektropozitivnějšího atomu, takže oba získají výhodnou elektronovou
konfiguraci (prázdnou a naopak, zcela zaplněnou valenční sféru).
Tímto přesunem valenčních elektronů se elektropozitivnější vazebný partner nabíjí
kladně, stává se kationtem, zatímco elektronegativnější vazebný partner se nabíjí
záporně, stává se aniontem.
Podstatou iontové vazby jsou pak elektrostatické přitažlivé síly, působící mezi opačně
nabitými ionty.
Podívejme se na zápis Kosselových struktur, vyznačujících vznik iontové vazby v
NaCl a CaF2.
Sodík, coby prvek I. A podskupiny, odevzdá svůj jediný valenční elektron a získá
prázdnou valenční sféru, zatímco chlor, prvek VII. A podskupiny, přijme od atomu Na
1 elektron a získá elektronový oktet, čili zcela zaplněnou valenční sféru.
Vápník je prvek II.A podskupiny, proto své dva valenční elektrony předá dvěma
atomům fluoru (VII. A podskupina), které si tím doplní na elektronový oktet.
Kvantově chemické výpočty však ukazují, že při interakci částic nedochází nikdy k
úplnému přesunu elektronu z jednoho vazebného partnera na partnera druhého,
elektrony jsou vždy alespoň zčásti sdíleny oběma partnery (kovalence). To znamená,
že žádná vazba není absolutně iontová, každá má alespoň malý podíl kovalence.
Vhodná je tedy představa, že iontová vazba vzniká extrémní polarizací kovalentní
vazby. Za iontovou pak považujeme každou vazbu, která má méně, než 50%
kovalence, čili více, než 50% iontovosti.
Vlastnosti iontových sloučenin

Iontové sloučeniny vytvářejí v tuhém stavu krystaly s pravidelně uspořádanými ionty
v krystalové mřížce, kde je každý kation obklopen určitým počtem aniontů a naopak.
V roztocích nebo taveninách nevytvářejí tyto látky molekuly, jsou disociovány
43
(rozštěpeny) na kapalnou směs kationtů a aniontů. Ty mohou přenášet elektrický

náboj, a proto roztoky i taveniny iontových sloučenin vedou elektrický proud, jsou to
elektrolyty.
KOVOVÁ VAZBA
Kovy jsou prvky elektropozitivní, které ochotně odevzdávají elektrony. V krystalové
mřížce kovů dochází k rozsáhlému překryvu valenčních orbitalů atomů kovu a do
oblasti společného překryvu uvolňují atomy svoje valenční elektrony.
Oblast překryvu představuje energetický pás, po kterém se volně pohybují
delokalizované valenční elektrony, jako tzv. elektronový mrak (plyn).
Z původních atomů kovu, které uvolnily svoje valenční elektrony do oblasti

společného překryvu, se staly kationty kovu.
Kovová krystalová mřížka je tvořena kationty kovu, mezi nimiž se pohybují
delokalizované elektrony po energetických pásech.
Vložením vnějšího napětí nastane usměrněný pohyb elektronového mraku po
energetickém pásu – kov vede elektrický proud.
44
VAN DER WAALSOVA VAZBA

Van der Waalsovou vazbou rozumíme velice slabé přitažlivé síly, které působí mezi
libovolnými atomy a molekulami, které se ocitnou ve vzájemné blízkosti.
Přitahovat se mohou molekuly, které se k sobě orientují opačnými konci svých
trvalých elektrických dipólů, ale přitahují se i částice, jež žádné, ani parciální náboje
nemají. V tomto případě působí přitažlivě Londonovy disperzní síly, spočívající ve
vzájemném přitahování indukovaných mikrodipólů.
Záporně nabité elektrony, rychle se pohybující v
obalu, jsou v každém okamžiku vychýleny od
polohy kladně nabitého jádra. Vzniká tak
miniaturní dipól, mikrodipól mezi jádrem a
elektronovou hustotou v obalu (používáme
označení δδ+ a δδ-). Tento mikrodipól indukuje
vznik mikrodipólu v další částici, který se nachází
v těsné blízkosti. Mikrodipóly sousedících částic
se přitahují a velmi rychle mění svůj směr, takže
přitažlivé síly působí všemi směry, a proto je
označujeme jako disperzní (rozptýlené).
VODÍKOVÁ VAZBA
Vodíková vazba patří společně s van der Waalsovou vazbou mezi tzv. slabé vazebné
interakce, je asi o řád méně pevná, než jednoduchá kovalentní vazba. Značíme ji
tečkami, nebo přerušovanou čarou.
Vodíková vazba se vytváří mezi atomem vodíku, který je vázán na elektronegativní
atom a dalším atomem, který disponuje volným elektronovým párem.
Na tvorbě vodíkové vazby se podílejí čtyři druhy interakcí:
1) Elektrostatická interakce
Jde o přitahování opačných parciálních nábojů (na vodíku δ+, na elektronegativním
atomu δ-):
2) Kovalentní interakce
Kladný parciální náboj atomu vodíku způsobuje polarizaci atomu s volným
elektronovým párem: jeho elektrony částečně delokalizují směrem k H-atomu a zčásti
tak dochází ke společnému sdílení volného elektronového páru oběma partnery.
45
3) Van der Waalsovy síly

Přitažlivé síly, které se uplatňují mezi jakýmikoli částicemi v těsné blízkosti, tedy i
mezi molekulami spojovanými vodíkovou vazbou.
4) Odpudivé síly
Atomy s volnými elektronovými páry, které se dostanou do velmi těsné blízkosti, se
odpuzují svými zápornými parciálními náboji. Toto odpuzování omezuje stupeň
delokalizace volného elektronového páru. Výsledkem je ustavení rovnovážné
vzdálenosti mezi atomy, spojovanými vodíkovou vazbou. Tato vzdálenost, délka
vodíkové vazby, je větší, než délka jednoduché kovalentní vazby (nejčastěji se
pohybuje kolem 0,27 nm).
Význam vodíkových vazeb
Vytvoření vodíkové vazby mezi molekulami výrazně ovlivňuje vlastnosti těchto látek,
typickým projevem je zvýšení teploty varu (je nezbytné překonat vazebnou energii
vodíkových vazeb, aby se spojené molekuly od sebe oddělily a přešly do plynného
skupenství).
Molekula sulfanu (H2S) obsahuje atom síry o vyšší relativní atomové hmotnosti, než
má atom kyslíku v molekule vody (H2O). Sulfan by tedy měl mít vyšší teplotu varu,
než voda. Síra má ovšem jen střední elektronegativitu, takže nesplňuje podmínky pro
vytvoření vodíkové vazby mezi molekulami H2S. Ve shodě s tímto předpokladem má
sulfan teplotu varu jen (- 60,75°C), zatímco přítomnost vodíkových vazeb v molekule
vody zvyšuje její teplotu varu na (+ 100°C) za normálního tlaku.
Molekuly fluorovodíku (HF) jsou vodíkovými vazbami spojovány do různě dlouhých
řetězců:
Přítomnost vodíkových vazeb je charakteristická také pro spoustu organických

molekul. Tak například, molekuly karboxylových kyselin vytvářejí pomocí vodíkových
vazeb dimerní, nebo polymerní struktury:
46
Existence vodíkových vazeb má značný biologický význam. Ač tyto vazby nejsou

příliš pevné, bývají v biologických makromolekulách přítomny ve velikém počtu a
umožňují tak formování prostorového tvaru makromolekul bílkovin, či nukleových
kyselin.
Bílkovinný řetězec je polypeptid, v němž jsou zbytky aminokyselin spojeny
peptidovými vazbami CO-NH. Pořadí aminokyselinových zbytků (R) určuje primární
strukturu bílkoviny.
BÍLKOVINNÝ ŘETĚZEC
H H O
O
CH(R) C CH(R) OH
CH(R) N C N
H N N C
N C C CH(R)
CH(R)
H H O
H O O
Dva, či více polypeptidových řetězců, orientovaných proti sobě, se může spojit
vodíkovými vazbami. Vzniká tak jeden z druhů sekundární struktury bílkoviny, tzv. β-
struktura.
H H O
O
CH(R) C CH(R) OH
CH(R) N C N
H N N C
N C CH(R) C CH(R)
H H O
H O O
O H O H
O H
CH(R) CH(R) C N
C C N
N C N H
HO C N CH(R) CH(R)
CH(R)
O H O H
V molekule deoxyribonukleové kyseliny (DNA) jsou dusíkaté báze navázány na

dlouhý cukrofosfátový řetězec. Dusíkaté báze sousedících řetězců se spojují
vodíkovými vazbami, takže molekula DNA je dvouřetězcová. V molekule DNA jsou 4
druhy bází: pyrimidinové báze thymin a cytosin, purinové báze adenin a guanin.
Vodíkovými vazbami se párují tzv. komplementární báze: thymin s adeninem dvěma
vodíkovými vazbami a guanin s cytosinem třemi vodíkovými vazbami.
DVOJICE KOMPLEMENTÁRNÍCH BÁZÍ

H H
O H N N H O
H3C N H N
N H N N N
N O N N N O H N N N
cukr H cukr
cukr cukr
THYMIN ADENIN CYTOSIN GUANIN
47
4. PROSTOROVÁ STAVBA MOLEKUL
HYBRIDIZACE ATOMOVÝCH ORBITALŮ

Abychom dokázali vysvětlit vazebné poměry v řadě molekul a odvodit jejich
prostorové tvary, vypracovali kvantoví chemici teorii hybridizace. Abychom pochopili
její potřebnost, podívejme se na vazebné poměry v molekule nejjednoduššího
uhlovodíku, methanu (CH4).
Z atomu uhlíku vycházejí 4 jednoduché kovalentní vazby C – H. Elektronová
konfigurace valenční sféry atomu uhlíku (2s2 2p2) napovídá, že v základním stavu má
C-atom k dispozici pouze dva nespárované elektrony v p-orbitalech, takže by mohl
vytvořit jen dvě vazby. Aby mohl vytvořit 4 vazby, dojde k přesunu 1 elektronu z
orbitalu 2s do orbitalu 2p: získáme excitovaný stav C*: 2s1 2p3, kde atom uhlíku už
disponuje čtyřmi nepárovými elektrony.
Ze zápisu vazebných poměrů vidíme, že překryvem atomových orbitalů valenční

sféry uhlíku s 1s-orbitaly atomů vodíku vznikly čtyři jednoduché σ-vazby C – H.
Jedna vznikla za účasti 2s-orbitalu atomu uhlíku, zbylé tři za účasti 2p-orbitalů atomu
uhlíku. To ale znamená, že jedna vazba C – H se od zbylých tří musí lišit (vznikla
překryvem odlišných orbitalů). Jenomže experimentální údaje ukazují, že všechny 4
vazby C – H v molekule methanu jsou zcela rovnocenné, nerozlišitelné.
Když se naměřené údaje neshodují s předpovědí teorie, je třeba změnit teorii. Aby
všechny 4 vazby C – H byly rovnocenné, pak se před jejich vznikem musely atomové
orbitaly uhlíku sjednotit, musely se vytvořit 4 rovnocenné orbitaly C-atomu.
Takovému sjednocení valenčních orbitalů říkáme hybridizace.
Hybridizace je energetické a tvarové sjednocení orbitalů.
Sjednocovat se mohou jen orbitaly energeticky blízké, s vhodnou prostorovou
orientací podél spojnice jader atomů, tvořících vazbu.
Takovým podmínkám vyhovují a tedy hybridizují orbitaly, tvořící vazby sigma,
zatímco orbitaly, podílející se na tvorbě vazeb pí, nesplňují podmínku vhodného
prostorového uspořádání, a proto nehybridizují.
Hybridizace je v principu matematickou metodou, založenou na lineárním
kombinování původních atomových orbitalů. To znamená mimo jiné, že vznikne
právě tolik hybridních orbitalů, kolik atomových orbitalů se do hybridizace zapojilo.
48
Valenční stav atomu

V úvodní úvaze jsme zmínili, že vazebné poměry v molekule methanu odvodíme od
excitovaného stavu atomu uhlíku. To proto, že z kvantových stavů atomu jsme znali
zatím jen základní a excitovaný stav.
Excitovaný stav atomu je ovšem charakterizován tím, že degenerované orbitaly jsou
obsazeny nespárovanými elektrony se stejným
spinem. To je ovšem zásadní problém! Aby se
tyto elektrony mohly účastnit tvorby různých
vazeb, musejí mít spiny nahodilé. Jen tak se
mohou spárovat s elektrony v orbitalech
vazebných partnerů, které mají také spiny
uspořádané náhodně. Dochází proto ke zvýšení
energie elektronů na hladinu ještě vyšší, než
odpovídá excitovanému stavu atomu, elektrony
jsou vyexcitovány do tzv. valenčního stavu.
V něm jsou spiny elektronů orientovány
náhodně a v tento okamžik elektrony obsazují
vznikající hybridní orbitaly.
Valenční stav se vytváří teprve až při interakci
atomu s jeho vazebným partnerem a
vytvořením vazby se uvolní vazebná energie,
která hradí energetickou spotřebu na excitaci
elektronů do valenčního stavu.
Pro jednoduchost budeme ve schématech vazebných poměrů zapisovat excitovaný
stav atomu, ale mějme na mysli, že ve skutečnosti jde o stav valenční.
Odvození typů hybridních orbitalů
Molekula methanu, CH4
Ze schématu vidíme, že atom uhlíku vytváří se čtyřmi atomy vodíku čtyři jednoduché
vazby sigma. Na atomu uhlíku hybridizují všechny orbitaly, které se podílejí na vzniku
vazeb sigma. Hybridizací jednoho orbitalu 2s a tří orbitalů 2p atomu uhlíku vzniknou
čtyři hybridní, sjednocené orbitaly, označované jako sp3. Ty se podílejí na vzniku
vazeb s 1s-orbitaly atomů vodíku.
49
Molekula ethenu, C2H4

Na tvorbě vazeb sigma se podílejí tři orbitaly každého atomu uhlíku: vzniká tak jedna
vazba C – C a na každém atomu uhlíku ještě dvě vazby C – H. Orbitaly, které
vytvářejí další vazbu C – C (druhou v pořadí mezi stejnými atomy), se už nemohou
překrývat na spojnici jader, takže vytvářejí vazbu pí. Tyto orbitaly se proto
hybridizace neúčastní.
Vidíme, že hybridizuje jeden orbital 2s a dva orbitaly 2p každého atomu uhlíku, takže
vzniknou tři hybridní orbitaly sp2. Každý z atomů uhlíku v molekule ethenu je tedy v
hybridním stavu sp2.
Molekula ethynu, C2H2

V tomto případě se na tvorbě sigma vazeb podílejí pouze dva orbitaly každého
atomu uhlíku. Zbylé p-orbitaly každého uhlíkového atomu už vytvářejí vazby pí, proto
se hybridizace neúčastní.
Na každém atomu uhlíku tedy hybridizuje jeden orbital 2s a jeden orbital 2p za vzniku
dvou hybridních orbitalů sp. Každý atom uhlíku v molekule ethynu je proto v
hybridním stavu sp.
50
Průběh hybridizace
Termín „průběh“ se může jevit jako zavádějící, protože se jedná o matematickou
operaci – kombinování atomových orbitalů, tj. vlnových funkcí. Výuka se však
neobejde bez názornosti, proto použijeme konturové diagramy atomových orbitalů a
budeme sledovat jejich změny během přeměny na konturové diagramy hybridních
orbitalů.
Následující schéma představuje průběh energetického a tvarového sjednocení
jednoho orbitalu (s) a jednoho orbitalu (p). Vidíme, že ve stádiu „polovičního
sjednocení“ se energie p-orbitalu snížila, energie s-orbitalu zvýšila, takže oba orbitaly
se k sobě energeticky přiblížily. Z hlediska tvaru získal p-orbital částečně s-charakter
(jeden oblak elektronové hustoty se zvětšil a získává tvar bližší kouli), zatímco s-
orbital získal částečný p-charakter (vytvořil se na něm druhý oblak elektronové
hustoty s opačným znaménkem vlnové funkce).
Po úplném sjednocení mají oba hybridní orbitaly (sp) stejný tvar i energii.
Vzniklé hybridní orbitaly příslušejí elektronovému obalu nějakého konkrétního atomu,

čili od jeho jádra směřují někam do prostoru. Orientují se tak, aby si co nejméně
překážely, aby byly co nejdéle od sebe.
V našem případě dva hybridní orbitaly (sp) se orientují pod úhlem 180°, čili leží na
přímce. Menší oblaka elektronové hustoty hybridních orbitalů (zde se záporným
znaménkem vlnové funkce) můžeme při běžných úvahách zanedbat a používáme
běžně zjednodušené konturové diagramy. Pak se ovšem dva hybridní orbitaly (sp)
51
tvarově velice podobají atomovému orbitalu (p). Přesto najdeme zásadní rozdíl:
oblaka elektronové hustoty p-orbitalu mají opačná znaménka vlnové funkce, zatímco
oblaka elektronové hustoty dvou hybridních (sp)-orbitalů mají shodná znaménka
vlnové funkce.
V dosavadních úvahách jsme použili (a nadále budeme používat) zjednodušené,

trochu nepřesné konturové diagramy hybridních orbitalů. To proto, že umožňují dobře
znázornit prostorové směrování vazeb v molekule.
Typy hybridních orbitalů

Použijeme zjednodušené konturové diagramy hybridních orbitalů, abychom lépe
vystihli prostorovou stavbu molekuly.
Hybridizace sp
Příklad: molekula BeCl2
Hybridizací orbitalu (2s) a (2p) atomu beryllia vznikají dva hybridní orbitaly sp, které
se navzájem orientují pod úhlem 180°, aby si co nejméně překážely.
Každý z sp-hybridních orbitalů atomu beryllia se překrývá s p-orbitalem atomu chloru,

za vzniku dvou jednoduchých kovalentních vazeb Be – Cl. Orientace hybridních sp-
orbitalů určuje vazebný úhel 180°, čili molekula BeCl2 je lineární.
52
Hybridizace sp2
Příklad: molekula BF3
Hybridizací jednoho orbitalu (2s) a dvou orbitalů (2p) atomu boru se vytvářejí tři
hybridní orbitaly sp2. Ty se orientují směrem do vrcholů rovnostranného trojúhelníku,
takže svírají vazebný úhel 120°.
Překryvem hybridních sp2-orbitalů se třemi p-orbitaly atomů fluoru se vytvářejí tři

jednoduché kovalentní vazby B – F, svírající úhel 120°.
Hybridizace sp3
Příklad: molekula CH4
Hybridizací jednoho orbitalu (2s) a tří
orbitalů (2p) atomu uhlíku vznikají čtyři
hybridní orbitaly sp3. Aby si co nejméně
překážely, směřují do vrcholů tetraedru
(čtyřstěnu), v jehož středu se nachází jádro
uhlíkového atomu. Hybridní orbitaly tak
navzájem svírají vazebný úhel 109,5°.
53
Překryvem čtyř sp3-hybridních orbitalů atomu uhlíku se čtyřmi 1s-orbitaly atomů

vodíku se vytvoří čtyři sigma vazby C – H. Ty z nich, které leží v rovině nákresny,
vyznačujeme jednoduchou čarou, vazbu směřující před rovinu nákresny značíme
rozšiřujícím se klínkem a vazbu, která směřuje za rovinu nákresny, značíme
čárkovaným, zužujícím se klínkem.
Hybridizace sp3d
Příklad: molekula PCl5
Hybridizací jednoho orbitalu 3s, tří orbitalů 3p a jednoho orbitalu 3d atomu fosforu
vznikne celkem 5 hybridních orbitalů sp3d.
Hybridní orbitaly se uspořádají směrem do vrcholů trigonální dipyramidy (trojbokého

dvojjehlanu). Jejich překryvem s pěti p-orbitaly atomů chloru se vytvoří 5 vazeb
P – Cl. Ve střední, trojúhelníkové části, svírají vazebný úhel 120°, zbylé dvě vazby
jsou na tento rovnostranný trojúhelník kolmé.
54
Hybridizace sp3d2
Příklad: molekula SF6
Jeden orbital (3s), tři orbitaly (3p) a dva orbitaly (3d) atomu síry hybridizují za tvorby
šesti hybridních orbitalů (sp3d2).
55
Hybridní orbitaly se orientují směrem do vrcholů oktaedru (osmistěnu), takže

navzájem svírají vazebné úhly 90°. Každý z hybridních orbitalů se překrývá s p-
orbitalem atomu fluoru, takže se vytvoří 6 jednoduchých vazeb S – F v oktaedrické
molekule SF6.
Hybridizace orbitalů v molekulách s volnými elektronovými páry na centrálním

atomu
Středové atomy v mnohých molekulách mají kromě vazebných elektronových párů
také nevazebné (volné) elektronové páry, jejichž elektrony však také musejí být
umístěny v orbitalech.
Orbitaly s nevazebnými (volnými) elektronovými páry se účastní hybridizace a
ovlivňují tak prostorový tvar molekuly.
V molekule amoniaku (NH3) se tři z pěti valenčních elektronů podílejí na tvorbě vazeb
N – H, kromě tří orbitalů (2p) však hybridizuje také orbital (2s), obsazený volným
elektronovým párem.
Vznikají 4 hybridní orbitaly (sp3), směřující do vrcholů tetraedru. Očekáváme tedy

vazebné úhly 109,5°, ale ve skutečnosti jsou mezi H-atomy úhly trochu menší (asi
107°). To proto, že nevazebný (volný) elektronový pár nesměřuje ke konkrétnímu
vazebnému partneru a zaujímá tak větší část prostoru, než pár vazebný. Zbylé,
vazebné elektronové páry, se musejí vtěsnat do menšího prostoru, proto se vazebné
úhly mezi nimi zmenší.
V místě, kam směřuje volný elektronový pár, neexistuje reálný atom, čili tento vrchol
tetraedru není obsazen. Máme-li odvodit skutečný prostorový tvar molekuly,
vypustíme z tetraedru jeden vrchol: molekula amoniaku má tvar trigonální pyramidy
(trojúhelníkového jehlanu).
Nyní odvoďíme hybridní stav kyslíkového atomu v molekule vody, zakreslíme
vazebné poměry a výsledný tvar molekuly.
Atom kyslíku má v molekule vody kromě dvou vazebných elektronových párů dva
volné elektronové páry, jejichž orbitaly hybridizují také. Atom kyslíku je tedy v
56
hybridním stavu (sp3) a základním tvarem molekuly je proto tetraedr. Dva vrcholy
tetraedru, do nichž směřují volné elektronové páry, vypustíme (nenacházejí se v nich
reálné atomy), takže molekula vody má tvar lomený.
METODA VSEPR
Široce je dnes používána Gillespie-Nyholmova metoda, umožňující snadno odvodit
prostorové tvary kovalentních molekul nepřechodných prvků. Její zkratka (VSEPR)
pochází z označení principu, na němž je založena: „valence shell electron-pair
repulsion“, čili „odpuzování elektronových párů valenční sféry“.
Repulze (odpuzování) se účastní jak vazebné, tak i nevazebné elektronové páry a
uspořádávají se v kulové sféře kolem centrálního atomu tak, aby byly co nejdále od
sebe.
Pro odvození geometrie molekuly má zásadní význam tzv. sterické číslo, vyjadřující
součet všech vazeb a nevazebných elektronových párů, vycházejících ze středového
atomu.
Násobná vazba se považuje za vazbu jednu.
Základní prostorový tvar molekuly, daný sterickým číslem, je pak ještě redukován
vypouštěním vrcholů, do nichž směřují nevazebné elektronové páry.
57
58
59
5. NÁZVOSLOVÍ ANORGANICKÉ CHEMIE
KONCOVKY OXIDAČNÍCH ČÍSEL
Pouze prvky v elementárním stavu, tedy nesloučené s jiným druhem prvku, mají
oxidační číslo 0. Ostatním prvkům ve sloučeninách přisuzujeme kladné či záporné
oxidační číslo, které zapisujeme římskou číslicí a přiřazujeme mu koncovku:
Oxidační číslo koncovka

I -ný
II -natý
III -itý
IV -ičitý
V -ičný (-ečný)
VI -ový
VII -istý
VIII -ičelý
NÁSOBÍCÍ PŘEDPONY
Jestliže je atom prvku zastoupen ve sloučenině víc, než jedenkrát, přikazují někdy
pravidla vyjádřit tento počet násobící předponou.
Násobek Předpona Násobek Předpona

1 mono- 11 undeka-
2 di- 12 dodeka-
3 tri- 13 trideka-
4 tetra- 14 tetradeka-
5 penta- 15 pentadeka-
6 hexa- 16 hexadeka-
7 hepta- 17 heptadeka-
8 okta- 18 oktadeka-
9 nona- 19 nonadeka-
10 deka- 20 eikosa-
NÁZVOSLOVÍ OXIDŮ A SULFIDŮ
Oxidy jsou podvojné sloučeniny kyslíku s jiným prvkem, atom kyslíku v nich vystupuje
v oxidačním čísle (-II). Sulfidy jsou sirná analoga oxidů: O-II, S-II.
Tvorba vzorce:
Zapsat značku prvku uvedeného v názvu a za ní značku kyslíku, nebo síry. Podle
koncovky názvu vyznačit oxidační číslo vázaného prvku. Pak doplnit stechiometrické
koeficienty, čili počet atomů vázaného prvku a atomů kyslíku (síry) uvést v takovém
poměru, aby počet záporných nábojů kyslíku (síry) přesně kompenzoval počet
kladných nábojů vázaného prvku. Molekula musí být elektroneutrální.
Př. Oxid hlinitý Al O
- Koncovka –itý určuje oxidační číslo hliníku (+III): Al+IIIO-II
60
- Hliník je třeba vzít dvakrát a kyslík třikrát: Pak 6 záporných nábojů kyslíku je
kompenzováno 6 kladnými náboji dvou atomů hliníku:
Al+III2O-II3, čili Al2O3.
Př. Sulfid zirkoničitý Zr S

Podle koncovky –ičitý zapíšeme oxidační číslo zirkonia (+IV): Zr+IVS-II
4 kladné náboje zirkonia je třeba kompenzovat dvěma atomy síry v oxidačním čísle
(-II): Zr+IV S-II2, čili Zr S2.
Tvorba názvu
Podle přítomnosti atomu kyslíku či síry ve vzorci zapsat slovo „oxid“, či „sulfid“. Z
počtu atomů kyslíku (síry) zjistit oxidační číslo vázaného atomu a vyjádřit ho v názvu
koncovkou oxidačního čísla.
Př. Li2O
Dva záporné náboje kyslíkového atomu jsou kompenzovány dvěma atomy lithia, a
proto každý atom lithia má oxidační číslo (+I). Přiřadíme koncovku (-ný): Li-I2O-II, čili
oxid lithný.
Př. V2S5
5 atomů síry vytvoří celkem 10 záporných nábojů, které jsou kompenzovány dvěma
atomy vanadu. Každý z nich má tedy oxidační číslo (+V), koncovka (-ičný): V+V2S-II5,
čili sulfid vanadičný.
Složené oxidy
Některé oxidy zapisujeme souhrnným vzorcem, který představuje složeninu dvou
jednodušších oxidů. Příkladem může být nejkvalitnější železná ruda, magnetit,
chemicky Fe3O4:
Kyslíkové atomy vytvářejí celkem 8 záporných nábojů, které jsou kompenzovány
třemi atomy železa. Na 1 atom Fe tak připadá neceločíselný kladný náboj, který
nemůžeme vyjádřit koncovkou oxidačního čísla. Usoudíme tedy, že se jedná o
složený (podvojný) oxid, rozepíšeme vzorec na dílčí jednoduché oxidy a nazveme je
samostatně. Výsledný název pak bude složeninou názvů dílčích:
Fe+IIO-II oxid železnatý

Fe+III2O-II3 oxid železitý
Fe3O4 oxid železnato-železitý
II. NÁZVOSLOVÍ PEROXIDŮ A SUPEROXIDŮ (= HYPEROXIDŮ)
Peroxidy jsou podvojné sloučeniny, obsahující skupinu dvou atomů kyslíku, celou v
oxidačním čísle (-II), tedy (O2)-II. Superoxidy obsahují skupinu dvou atomů kyslíku,
celou v oxidačním čísle (-I), tedy (O2)-I.
Tvorba vzorce
Zapsat značku vázaného prvku v oxidačním čísle, vyjádřeném v názvu a za ní
skupinu (O2). Podle názvu „peroxid“ či „superoxid“ jí přiřadit oxidační číslo (-II) nebo
(-I) a pak dopočítat stechiometrické koeficienty.
Př. Peroxid sodný (též peroxid sodíku) Na+I(O2)-II

61
Dva záporné náboje skupiny (O2) budou kompenzovány dvěma atomy Na v

oxidačním čísle (+I): Na+I2(O2)-II, čili Na2O2
Př. Superoxid rubidný Rb+I(O2)-I

Jeden záporný náboj skupiny (O2) je právě kompenzován jedním atomem Rb v
oxidačním čísle (+I): RbO2
Tvorba názvu
Tady je situace složitější, protože sloučenina obecného vzorce (XO2) může být oxid,
peroxid či superoxid. Tady musíme trochu předběhnout výklad anorganické chemie:
superoxidy (hyperoxidy) vytvářejí silně elektropozitivní prvky I.A podskupiny (K, Rb,
Cs, sodík jen obtížně). Peroxidy vytváří z I.A podskupiny hlavně (H, Na), ze II.A
podskupiny pak (Mg, Ca, Sr, Ba). Ostatní prvky tvoří s kyslíkem oxidy.
KO2 K+I(O2)-I superoxid (hyperoxid) draselný
BaO2 Ba+II(O2)-II peroxid barnatý
+IV
ClO2 Cl (O) 2 -II oxid chloričitý
CO2 C+IV(O)-II2 oxid uhličitý
MnO2 Mn+IV(O)-II2 oxid manganičitý
III. NÁZVOSLOVÍ HYDROXIDŮ A HYDROGENSULFIDŮ
Hydroxidy jsou sloučeniny, obsahující skupinu (OH)-I, jejich sirná analoga,

hydrogensulfidy, mají skupinu (SH)-I.
Tvorba vzorce
Zapsat značku vázaného prvku a za ní tolik skupin (OH) či (SH), kolik odpovídá
oxidačnímu číslu prvku. Kromě prvků, uvedených v periodické tabulce, může, obecně
vzato, vystupovat v roli kationtu velice běžný kation amonný, (NH4)+.
Př. Hydroxid hlinitý Al+III(OH)

Oxidačnímu číslu (+III) atomu hliníku odpovídají 3 skupiny (OH)-I:
Al+III(OH)-I3, čili Al(OH)3
Př. Hydrogensulfid hořečnatý Mg+II(SH)

Oxidačnímu číslu (+II) atomu hořčíku odpovídají dvě skupiny (SH)-I:
Mg+II(SH)-I2, čili Mg(SH)2
Tvorba názvu
Podle druhu skupiny zapsat slovo „hydroxid“ či hydrogensulfid“, podle počtu skupin
zjistit oxidační číslo kationtu a vyjádřit ho v názvu koncovkou.
Př. Ti(SH)4
Čtyřem skupinám (SH)-I odpovídá oxidační číslo titanu (+IV):
Ti+IV(SH)-I4, hydrogensulfid titaničitý
Př. NH4OH
Jednu záporně nabitou skupinu (OH)-I kompenzuje kation amonný:
NH4+I(OH)-I, hydroxid amonný
62
Podvojné sloučeniny
To jsou látky, v nichž je například určitý kation kompenzován větším počtem
odlišných aniontů. Tak třeba kromě hydroxidového aniontu (OH)- může být ve
sloučenině přítomen také oxidový anion (O)-II.
Př. FeO(OH)
To je vzorec rzi, látky, vznikající korozí železa. Sečteme záporné náboje aniontů (-
III), takže atom Fe musí mít oxidační číslo (+III). V názvu sloučeniny uvedeme
nejprve názvy obou aniontů a pak název kationtu s koncovkou oxidačního čísla:
Fe+IIIO-II(OH)-I oxid-hydroxid železitý
IV. NÁZVOSLOVÍ HYDRIDŮ
Hydridy jsou podvojné sloučeniny vodíku s jiným prvkem. Z hlediska názvosloví je

významné, zda tímto prvkem je kov, nebo nekov. Diagonála v následujícím schématu
ukazuje rozdělení prvků na kovy a nekovy. Hranice není ostrá, po obou jejích
stranách se vyskytují polokovy (uplatňují se například v polovodičové technice).
Vidíme, že většina prvků v periodické tabulce patří mezi kovy.
Kovové hydridy obsahují atom vodíku v oxidačním čísle (-I).
Tvorba vzorce
Podle zakončení názvu zjistit oxidační číslo vázaného prvku a vykompenzovat
odpovídajícím počtem hydridových aniontů (H)-.
63
Př. Hydrid beryllnatý Be+IIH-I

Kation beryllnatý má podle koncovky názvu oxidační číslo (+II), proto bude
kompenzován dvěma anionty (H)-: BeH2
Tvorba názvu
Podle počtu atomů vodíku zjistit oxidační číslo vázaného kationtu a vyjádřit ho
koncovkou.
Př. LiH
Jeden záporný náboj hydridového aniontu (H)- je kompenzován jedním kationtem
lithia, který musí mít oxidační číslo (+I):
Li+IH-I hydrid lithný
Hydridy nekovů obsahují atom vodíku v oxidačním čísle (+I) a používají se pro ně
triviální názvy (neodvozují se). Zapamatujme si příklady nejběžnějších nekovových
hydridů prvků III. až VI.A podskupiny:
III. IV. V. VI.

B2H6 diboran CH4 methan NH3 amoniak H2O voda
C2H6 ethan N2H4 hydrazin H2O2 peroxid vodíku
SiH4 silan PH3 fosfan H2S sulfan (sirovodík)
Si2H6 disilan AsH3 arsan H2Se selan
H2Te tellan
V. NÁZVOSLOVÍ HALOGENOVODÍKOVÝCH KYSELIN (HALOGENOVODÍKŮ)
Jedná se o hydridy halogenů, (HX), prvků VII.A podskupiny. Atom vodíku má

oxidační číslo (+I), atom halogenu (-I). Jestliže se nacházejí v plynném skupenství,
označujeme je jako halogenovodíky.
Velice ochotně se ale tyto plyny rozpouštějí ve vodě a v tomto kapalném skupenství
je označujeme jako halogenovodíkové kyseliny. Vzorec je stejný, voda se v něm
neuvádí.
HX Halogenovodík Halogenovodíková kyselina
HF Fluorovodík Kyselina fluorovodíková

HCl Chlorovodík Kyselina chlorovodíková
HBr Bromovodík Kyselina bromovodíková
HI Jodovodík Kyselina jodovodíková
HAt Astatovodík Kyselina astatovodíková
VI. NÁZVOSLOVÍ SOLÍ HALOGENOVODÍKOVÝCH KYSELIN
Soli vznikají odštěpením kationtu (H+) z molekuly halogenovodíku a kompenzací

vzniklého halogenidového aniontu jiným kationtem. V názvu nesou zakončení „-id“.
HX X- halogenid
halogenovodík H+
64
Tvorba vzorce
Zapsat značku vázaného prvku a za ní značku příslušného halogenu. Z koncovky
názvu zjistit oxidační číslo vázaného prvku a vykompenzovat halogenidovými anionty
(X-I).
Př. Bromid fosforečný PBr
Koncovka „id“ (bromid) říká, že jde o sůl halogenovodíkové kyseliny. Atom fosforu v
oxidačním čísle (+V) musí být kompenzován pěti anionty (Br-I): P+VBr-I5, čili PBr5
Př. Fluorid jodistý IF
Interhalogenová sloučenina, v jejíž molekule fluoridové anionty (F-I) kompenzují jod v
oxidačním čísle (+VII): I+VIIF-I7, čili IF7
Tvorba názvu
Podle počtu halogenidových aniontů zjistit oxidační číslo vázaného prvku a vyjádřit
ho koncovkou.
Př. SF6
6 fluoridových aniontů (F-I) kompenzuje atom síry v oxidačním čísle (+VI).
S+VIF-I6, čili fluorid sírový
Podvojné sloučeniny
Kation může být kompenzován ještě dalšími anionty, než jen halogenidovými.
Uvedou se jejich názvy v abecedním pořadí a připojí se název kationtu s koncovkou
jeho oxidačního čísla.
Př. FeOCl
Oxidový anion (O-II) a chloridový anion (Cl-I) kompenzují atom železa v oxidačním
čísle (+III). Fe+IIIO-IICl-I, čili chlorid-oxid železitý
VII. NÁZVOSLOVÍ KYSLÍKATÝCH KYSELIN (OXOKYSELIN)
Kyslíkaté kyseliny jsou látky obecného vzorce (HXO), kde (X) je středový atom o
různě velikém, kladném oxidačním čísle. Atom vodíku má oxidační číslo (+I), atom
kyslíku (-II):
H+IX+?O-II
Tvorba vzorce
Podle názvu kyseliny zapsat značku středového atomu a vyznačit jeho oxidační číslo.
Pak sečíst kladné oxidační číslo vodíkového a středového atomu a vykompenzovat
atomy kyslíku. Když součet kladných oxidačních čísel vyjde lichý (nelze kompenzovat
sudým oxidačním číslem kyslíku), připíšeme automaticky o 1H-atom navíc.
Př. Kyselina chloritá H+ICl+IIIO-II

Součet kladných oxidačních čísel činí (+IV), proto vykompenzujeme dvěma atomy
kyslíku: H+ICl+IIIO-II2, čili HClO2
Př. Kyselina křemičitá H+ISi+IVO-II

Součet kladných oxidačních čísel činí (+V), proto připíšeme ještě jeden atom vodíku.
Součet (+VI) pak vykompenzujeme třemi atomy kyslíku. H+I2 Si+IVO-II3, čili H2SiO3
Jsou-li ve vzorci kyseliny přítomny více, než dva vodíkové atomy, vyjádří se jejich
počet násobící předponou a slovem „hydrogen“. Přítomnost více, než jednoho
středového atomu se vyjádří násobící předponou před jeho názvem.
65
Př. Kyselina pentahydrogenjodistá H+I5I+VIIO-II

Označení „pentahydrogen“ znamená 5 atomů vodíku, které zapíšeme rovnou. Součet
kladných oxidačních čísel pak činí (+XII), proto vykompenzujeme 6 atomy kyslíku:
H+I5I+VIIO-II6, čili H5IO6
Př. Kyselina tetraboritá H+IB+III4O-II

Čtyři středové atomy boru zapíšeme rovnou, ale součet kladných oxidačních čísel je
lichý (+XIII). Přidáme atom vodíku a vykompenzujeme 7 atomy kyslíku: H+I2B+III4O-II7,
čili H2B4O7
Zvláštní pozornost si zasluhují oxokyseliny boru a fosforu. Umíme už odvodit vzorec

kyseliny borité a trihydrogenborité, stejně jako kyseliny fosforečné a
trihydrogenfosforečné:
Kyselina boritá: HBO2 kyselina trihydrogenboritá: H3BO3
Kyselina fosforečná: HPO3 kyselina trihydrogenfosforečná: H3PO4
Je užitečné vědět, že kyseliny HBO2 a HPO3 jsou velice nestálé, takže se někdy v
chemické praxi (s určitou dávkou názvoslovné nedůslednosti) pod označením
kyselina boritá rozumí H3BO3 a pod označením kyselina fosforečná se rozumí
H3PO4. Z hlediska názvoslovného bude pro nás důležité, že soli, boritany, budeme
odvozovat od kyseliny trihydrogenborité, H3BO3, a fosforečnany od kyseliny
trihydrogenfosforečné, H3PO4.
Odvozené kyseliny a deriváty kyselin

Abychom pochopili názvosloví těchto látek, musíme se seznámit se strukturními
vzorci kyslíkatých kyselin. Jejich molekula musí obsahovat (-OH) skupinu, ze které je
kyselina schopna odštěpit kation (H+). Jestliže vzorec kyseliny obsahuje více O-
atomů, než H-atomů, pak zbylé kyslíkové atomy jsou vázány dvojnou vazbou na
středový atom.
V molekule kyseliny sírové, H2SO4, budou dvě (-OH) skupiny (je to

dvojsytná kyselina). To znamená, že zbylé dva kyslíkové atomy budou
poutány dvojnou vazbou na středový atom síry.
Peroxokyseliny
V molekule mají peroxidický můstek (-O-O-), vytvořený přidáním O-atomu. Vzorec
peroxokyseliny tedy odvodíme přidáním O-atomu ke vzorci původní kyseliny:
Kyselina peroxosírová: H2SO4 + O = H2SO5
Thiokyseliny
Mají samostatný atom kyslíku zaměněn za atom síry. Atom kyslíku
odečteme, atom síry přičteme:
Kyselina thiosírová: H2SO4 – O + S = H2S2O3
66
Halogenokyseliny
Mají (-OH) skupinu zaměněnu za atom halogenu, v názvu jej vyznačíme předponou
(fluoro-chloro-, bromo-, jodo-.)
Kyselina chlorosírová:
H2SO4 – (OH) + Cl = HSO3Cl
Amidokyseliny
Mají (-OH) skupinu zaměněnu za amidovou skupinu (-NH2). V názvu se uvede
předpona (amido-).
Kyselina amidosírová:
H2SO4 – (OH) + (NH2) = HSO3NH2
Deriváty kyselin
Mají v molekule zaměněny všechny (-OH) skupiny, takže už to nejsou kyseliny,
schopné odštěpovat kation (H+). Záměnou za atomy halogenu vznikají halogenidy
kyselin.
Záměnou (-OH) skupin za amidové skupiny (-NH2) vznikají amidy kyselin:
Tvorba názvu kyseliny

Sečtením kladných oxidačních čísel H-atomů a záporných oxidačních čísel O-atomů,
zastoupených ve vzorci kyseliny, zjistíme velikost kladného oxidačního čísla
středového atomu. To vyjádříme v názvu koncovkou.
Jestliže obsahuje molekula více středových atomů, než jeden, vyjádříme jejich počet
násobící předponou.
Jestliže je v molekule přítomno více vodíkových atomů, než dva, vyjádříme jejich
počet násobící předponou a slovem „hydrogen“.
Př. HClO, čili H+IClO-II

Pro středový atom chloru vychází oxidační číslo (+I), koncovka „-ný“. Kyselina je
ženského rodu, proto koncovka „-ná“.
H+ICl+IO-II kyselina chlorná
Př. H2S2O7, čili H+I2S2O-II7

Rozdíl záporných a kladných oxidačních čísel činí (14-2 = 12) a připadá na dva
atomy síry. Každý atom síry má tedy oxidační číslo (+VI), koncovka (-ová). Dva
středové atomy síry vyjádříme násobící předponou (di-).
H+I2S+VI2O-II7 kyselina disírová
67
Př. H4I2O9, čili H+I4I2O-II9

Rozdíl záporných a kladných oxidačních čísel činí (18-4 = 14) a připadá na dva
atomy jodu. Každý atom jodu má tedy oxidační číslo (+VII), koncovka (-istá). Dva
středové atomy jodu vyjádříme násobící předponou (di-), čtyři H-atomy předponou
(tetrahydrogen-):
H+I4I+VII2O-II9 kyselina tetrahydrogendijodistá
Poznámka
Při odvozování názvu kyseliny bychom někdy mohli dospět k názvu nereálné
sloučeniny, v jejíž molekule by oxidační číslo centrálního atomu bylo v rozporu s
přirozeným oxidačním číslem daného prvku. V takovém případě se nejspíše jedná o
thiokyselinu, nebo peroxokyselinu.
Pro účely posouzení takové situace si zapamatujme, že středové atomy ze IV.A
podskupiny periodického systému mají oxidační číslo (+IV), středové atomy ze VI.A
podskupiny mají oxidační číslo (+IV), nebo (+VI). Středové atomy prvků jiných
podskupin periodického systému mohou mít i jiná oxidační čísla.
Př. H2S2O2
Na dva středové atomy síry připadá oxidační číslo (4 – 2 = 2), čili na atom síry (+I).
To je nereálné, síra je prvek VI.A podskupiny. Jestliže se ale jedná o thiokyselinu,
pak ve vzorci je o 1 atom síry více a o 1 atom kyslíku méně, takže původní vzorec by
byl: H2SO3. Tomu odpovídá reálný název kyselina siřičitá (obsahuje S+IV). Jedná se
proto o thiokyselinu odvozenou od kyseliny siřičité:
H2S2O2 kyselina thiosiřičitá
Př. H2S2O8
Na dva středové atomy síry připadá (16 – 2 = 14) kladných nábojů, čili na 1 atom síry
oxidační číslo (+VII). To je nereálné, síra je prvek VI.A podskupiny. Jestliže jde o
thiokyselinu, pak původní vzorec má o 1 atom síry více a o 1 atom kyslíku méně,
tedy H2SO9. Zde pro síru vychází nesmyslná hodnota oxidačního čísla (+XVI), takže
o thiokyselinu nejde.
Uvažujme proto, že by se mohlo jednat o peroxokyselinu. Její molekula má o 1
kyslíkový atom navíc, takže původní vzorec by byl H2S2O7. Zde už pro atom síry
vychází oxidační číslo (+VI), to je reálné, takže jde o kyselinu disírovou. Zadaná
sloučenina H2S2O8 tedy představuje peroxokyselinu odvozenou od kyseliny disírové:
H2S2O8 kyselina peroxodisírová
Vzorec kyseliny nelze krátit, odpovídá mu skutečná struktura její molekuly:

68
VIII. NÁZVOSLOVÍ SOLÍ KYSLÍKATÝCH KYSELIN
Soli kyslíkatých kyselin mají názvoslovné zakončení (-an) a vznikají náhradou všech
vodíkových kationtů v molekule kyseliny jinými kationty. Odštěpením vodíkových
kationtů z molekuly kyseliny získáme anion kyseliny, který nese tak velký záporný
náboj, kolik kationtů (H+) bylo odštěpeno.
H2SO4 2 H+ + (SO4)2-
kyselina sírová síran
Tvorba vzorce
Nejprve zapíšeme vzorec kyseliny, od níž je sůl odvozena a odtržením všech
kationtů (H+) získáme anion kyseliny s odpovídajícím nábojem. Pak zapíšeme kation
soli s kladným nábojem, jehož velikost je uvedena koncovnou názvu. Za něho
zapíšeme anion kyseliny a ionty uvedeme v takovém poměru, aby výsledná
sloučenina byla elektroneutrální.
Př. Bromnan vápenatý

Bromnan je sůl kyseliny bromné, odvodíme její vzorec, HBrO. Odštěpením jediného
kationtu (H+) získáme bromnanový anion (BrO)1-. Je zřejmé, že vápenatý kation
(Ca2+) musí být kompenzován dvěma záporně nabitými bromnanovými anionty:
Ca2+(BrO)1-2, čili Ca(BrO)2
Př. Dichroman amonný

Dichroman je sůl kyseliny dichromové, odvodíme vzorec H2Cr2O7. Odštěpením dvou
přítomných kationtů (H+) získáme dichromanový anion (Cr2O7)2-. Ten musí být
kompenzován dvěma amonnými kationty (NH4)+:
(NH4)+I2(Cr2O7)2-, čili (NH4)2Cr2O7
Př. Fosforečnan hořečnatý

Víme už, že fosforečnany odvozujeme od kyseliny trihydrogenfosforečné, H3PO4.
Odštěpením tří iontů (H+) získáme fosforečnanový anion (PO4)3-, který
kompenzujeme hořečnatými kationty (Mg2+): Mg2+3(PO4)3-2, čili Mg3(PO4)2
Podvojné soli
Anion kyseliny je kompenzován dvěma odlišnými kationty, uvedenými v názvu soli v
abecedním pořadí.
Př. Síran draselno-hlinitý
Kationty (K+) a (Al3+) vytvářejí dohromady 4 kladné náboje, které budou
kompenzovány dvěma síranovými anionty:
K+Al3+(SO4)2-2, čili KAl(SO4)2
Smíšené soli
Kation soli je kompenzován anionty dvou odlišných kyselin, které jsou uvedeny v
názvu v abecedním pořadí.
Př. Chlorid-síran železitý
Kation (Fe3+) je kompenzován chloridovým aniontem (Cl-) a také síranovým aniontem
(SO4)2-:
Fe3+Cl-(SO4)2-, čili FeClSO4
69
Hydráty solí
Mnohé soli krystalizují s určitým typickým počtem molekul krystalové vody, říkáme
jim krystalohydráty, či hydráty. Před názvem soli se počet molekul krystalové vody
vyjádří násobící předponou a slovem „hydrát“, ve vzorci se počet molekul vody píše
až na konec, oddělen tečkou.
Př. Heptahydrát síranu železnatého
To je triviálním názvem tzv. zelená skalice. Odvodíme vzorec síranu železnatého,
FeSO4, oddělíme tečkou a zapíšeme 7 molekul vody:
FeSO4.7H2O
Tvorba názvu soli

Musíme zjistit, od jaké kyseliny je odvozen anion soli. Po určité zkušenosti to je
patrné na první pohled na vzorec soli, pro začátek si však vysvětlíme postup. Anion
soli vznikl odštěpením alespoň 1 kationtu (H+) z molekuly kyseliny, proto k aniontu
(zbytku) kyseliny připíšeme 1 H-atom a kyselinu pojmenujeme. V případě, že název
je nereálný (oxidační číslo středového atomu je v rozporu s postavením prvku v
periodickém systému), připíšeme další H-atom a kyselinu pojmenujeme znovu. Nyní
vidíme, kolik iontů (H+) bylo z molekuly kyseliny odštěpeno, čili jak veliký je náboj
aniontu kyseliny. Podle něho pak určíme oxidační číslo kationtu, které v názvu
vyjádříme koncovkou.
Př. Cu(NO2)2
Ke zbytku kyseliny (NO2) připojíme 1 H-atom a molekulu HNO2 pojmenujeme:
kyselina dusitá. To není v rozporu s pravidly o reálnosti názvu, takže anion kyseliny
vznikl odštěpením 1H+, čili nese náboj (NO2)1-. Dva tyto anionty kompenzuje kation
měďnatý:
Cu2+(NO2)1-2 dusitan měďnatý
Př. MgSiO3
Přidáním H-atomu ke zbytku kyseliny získáme sloučeninu vzorce HSiO3, kyselinu
křemičnou. Si jako prvek IV.A podskupiny může mít oxidační číslo (+IV), nikoli (+V).
Přidáme proto další H-atom a získáme H2SiO3, kyselinu křemičitou. To už je název
reálný, jde tedy o křemičitan, vzniklý náhradou 2 H-atomů v kyselině. Anion (SiO3)2-
bude kompenzován jediným kationtem Mg2+.
Mg2+(SiO3)2- křemičitan hořečnatý
Př. NaCr(SO4)2.12H2O
Zbytek kyseliny (SO4) pochází samozřejmě z kyseliny sírové, H2SO4. Jde tedy o
síran, ale zároveň o podvojnou sůl a také o hydrát. Dva síranové zbytky (SO4)2- jsou
kompenzovány dvěma kationty, na které připadá dohromady náboj (+4). Sodík z I.A
podskupiny může mít oxidační číslo pouze (+I), takže na chrom připadá (+III). 12
molekul krystalové vody vyjádříme násobící předponou „dodeka“ a slovem „hydrát“.
Na+Cr3+ (SO4)2-2.12H2O dodekahydrát síranu chromito-sodného
70
IX. NÁZVOSLOVÍ HYDROGENSOLÍ KYSLÍKATÝCH KYSELIN
Hydrogensoli vznikají náhradou pouze některého vodíkového kationtu v molekule

kyseliny jiným kationtem. Zbývající atom vodíku vyjádříme předponou „hydrogen“ a
jestliže jich je více, než jeden, tak i násobící předponou.
Tvorba vzorce
Zapíšeme vzorec kyseliny, od níž je hydrogensůl odvozena a odštěpíme jen tolik
kationtů (H+), aby jich zůstal počet, uvedený v názvu. Počet odštěpených iontů (H+)
určuje náboj aniontu hydrogensoli a tento anion vykompenzujeme kationtem,
uvedeným v názvu.
Př. Hydrogenchroman barnatý

Jde o hydrogensůl kyseliny chromové, H2CrO4. Jeden H-atom zůstává, takže
nahrazen byl jen 1 kation (H+) a hydrogenchromanový anion má náboj (-1). Dva tyto
anionty kompenzuje kation barnatý:
Ba2+(HCrO4)1-2, čili Ba(HCrO4)2
Př. Hydrogenboritan hlinitý

Víme už, že hydrogenboritan odvodíme od kyseliny trihydrogenborité, H3BO3. Jeden
H-atom musí zůstat, takže odštěpíme dva ionty (H+) a získáme hydogenboritanový
anion (HBO3)2-. Vykompenzujeme kationty hlinitými: Al3+2(HBO3)2-3, čili Al2(HBO3)3
Př. Dihydrogenfosforečnan vápenatý

Z názvosloví kyselin víme, že použijeme vzorec kyseliny trihydrogenfosforečné,
H3PO4. Odštěpíme jen tolik H-atomů, aby dva zůstaly (předpona dihydrogen-).
Odštěpíme tedy pouze 1 kation (H+) a vznikne dihydrogenfosforečnanový anion
(H2PO4)1-. Dva tyto anionty vykompenzuje kation vápenatý:
Ca2+(H2PO4)1-2, čili Ca(H2PO4)2
Tvorba názvu
Zjistíme, od jaké kyseliny pochází anion hydrogensoli (pravidla jsou stejná, jako u
solí). Vidíme, kolik H-atomů bylo nahrazeno a takový bude náboj zbytku
hydrogensoli. Odtud zjistíme oxidační číslo kationtu. V názvu bude uvedena
předpona „hydrogen“, popřípadě i násobící předpona.
Př. Zn(H2BO3)2
Výchozí kyselinou je H3BO3, kyselina trihydrogenboritá. Její anion,
dihydrogenboritan, vznikl odštěpením jediného kationtu (H+) a nese proto náboj
(H2BO3)1- . Jestliže je jeden kation zinku kompenzován dvěma takovými anionty,
musí mít náboj (2+):
Zn2+(H2BO3)1-2 dihydrogenboritan zinečnatý
Př. Fe(HSO3)3
Přidáme-li ke zbytku kyseliny H-atom, získáme H2SO3, kyselinu siřičitou. Půjde tedy
o nějaký hydrogensiřičitan. Anion vznikl náhradou 1 kationtu (H+), proto má náboj
(HSO3)1-. Tři tyto anionty kompenzuje jediný kation, musí tedy mít náboj (3+):
Fe3+(HSO3)1-3 hydrogensiřičitan železitý
71
X. NÁZVOSLOVÍ KOORDINAČNÍCH SLOUČENIN (KOMPLEXŮ)
Komplexy jsou sloučeniny, v jejichž molekulách se na centrální

částici váže určitý počet atomů nebo skupin, zvaných ligandy.
Centrální částicí je atom, nebo kation kovu, výjimečně anion.
Ligandy jsou buď elektroneutrální, nebo aniontové. Počet ligandů
vázaných na centrální částici určuje tzv. koordinační číslo.
Z hlediska názvosloví si koordinační sloučeniny rozdělíme do čtyř
skupin:
Sloučeniny s komplexním kationtem
Sloučeniny s komplexním aniontem
Sloučeniny s komplexním kationtem i aniontem
Neutrální komplexy
V každé z uvedených skupin komplexů musíme přítomnost ligandů vyjádřit

předponami. Uveďme si přehled nejběžnějších aniontových a neutrálních ligandů:
Aniontové ligandy Aniontové ligandy Neutrální ligandy

F- fluoro H- hydrido H2O aqua
Cl - chloro O 2- oxo NH3 amin
Br- bromo S2- thio NO nitrosyl
I- jodo SO32- sulfito CO karbonyl
-
NO2 nitro SO42- sulfato C2H4 ethylen
OH- hydroxo S2O32- thiosulfato
SH- merkapto CO32- karbonato
CN- kyano PO43- fosfato
SCN- thiokyanato CH3COO- acetato
Sloučeniny s komplexním kationtem

Na centrální kation kovu se vážou ligandy, které nevyrovnají ani nepřevýší jeho
kladný náboj. Vzniká tak komplexní kation, který zapisujeme do hranaté závorky a
kompenzujeme ho jednoduchými anionty.
Tvorba vzorce
Zapíšeme hranatou závorku, do ní značku centrálního kationtu kovu, jehož oxidační
číslo je v názvu vyjádřeno koncovkou. Pak zapíšeme ligandy v abecedním pořadí
jejich názvů (násobící předpony se do abecedy nepočítají, „ch“ se posuzuje jako „c“).
Hranatou závorku uzavřeme a započítáním všech nábojů zjistíme kladný náboj
komplexního kationtu. Vykompenzujeme aniontem uvedeným v názvu.
Př. Chlorid hexaaquakobaltitý

Za kation kobaltitý zapíšeme 6 neutrálních ligandů (H2O), takže náboj komplexního
kationtu (hranaté závorky) je (+3). Kompenzujeme třemi anionty Cl-:
[Co3+(H2O)06]3+Cl1-3 , čili [Co(H2O)6]Cl3
Př. Uhličitan tetraamin-dinitroželezitý

Za centrální kation železitý zapíšeme 4 neutrální ligandy (NH3)0, pak dva aniontové
ligandy (NO2)1-, hranatou závorku uzavřeme a vypočítáme její náboj (+1). Dva tyto
komplexní kationty pak budou kompenzovány jedním uhličitanovým aniontem (CO3)2-
72
[Fe3+(NH3)04(NO2)1-2]+12 (CO3)2-, čili [Fe(NH3)4(NO2)2]2 CO3
Tvorba názvu
Podle celkového náboje jednoduchých aniontů zjistíme náboj hranaté závorky
(komplexního kationtu). Započítáme náboje ligandů uvnitř komplexního kationtu a
zjistíme tím náboj centrálního kationtu kovu. Ten bude v názvu vyjádřen koncovkou
oxidačního čísla.
Zapíšeme nejprve název aniontu a teprve za ním název komplexního kationtu. V něm
vyjmenujeme ligandy v abecedním pořadí a jestliže je přítomno více druhů ligandů,
oddělíme je pomlčkou. Počet ligandů, větší než jeden, musíme vyjádřit násobícími
předponami, které ale nemají vliv na abecední pořadí (stejně tak „ch“ je v abecedním
pořadí „c“).
Př. [Cr(H2O)6] F3
Tři fluoridové anionty (F1-) kompenzují hranatou závorku, takže tento komplexní
kation nese náboj (+3). Uvnitř hranaté závorky je 6 neutrálních ligandů (H2O)0, které
náboj neovlivní. To znamená, že tři kladné náboje nese kation chromitý.
[Cr3+(H2O)06]3+ F1-3 , fluorid hexaaquachromitý
Př. [Zn(NH3)3CN] Br
Jediný bromidový anion (Br1-) kompenzuje hranatou závorku, takže tento komplexní
kation nese náboj (+1). Uvnitř komplexního kationtu jsou tři neutrální ligandy (NH3)0,
které jeho náboj neovlivní. Je tam ale také aniontový ligand (CN)1-, který snižuje
kladný náboj o jednotku. Jestliže kladný náboj hranaté závorky je (+1),pak centrální
kation musí mít náboj (+2), čili jde o kation zinečnatý. V názvu uvedeme abecedně
nejprve ligand NH3 (amin) s násobící předponou tri-, oddělíme pomlčkou a teprve pak
zapíšeme ligand CN (kyano).
[Zn2+(NH3)03CN1-]1+ Br1- , bromid triamin-kyanozinečnatý
Sloučeniny s komplexním aniontem
U tohoto typu komplexů je součet záporných nábojů ligandů tak vysoký, že převýší
kladný náboj centrálního kationtu. Vzniká tak komplexní anion, který zapisujeme do
hranaté závorky a kompenzujeme ho jednoduchými kationty.
Tvorba vzorce
Zapíšeme jednoduchý kation uvedený v názvu komplexu, pak hranatou závorku a do
ní centrální kation, jehož náboj vyjadřuje koncovka oxidačního čísla. Pak zapíšeme
ligandy vyjádřené předponami, jejich náboj přičteme k náboji centrálního kationtu a
zjistíme tím velikost náboje komplexního aniontu (hranaté závorky).
Vykompenzujeme jednoduchými kationty.
Př. Tetrahydridohlinitan lithný

Zapíšeme jednoduchý kation (Li+), do hranaté závorky pak kation hlinitý (hlinitan) a 4
ligandy (H-). Komplexní anion má náboj (1-), takže bude kompenzován jediným
kationtem (Li+).
Li1+[Al3+H1-4]1-, čili Li[AlH4]
73
Př. Aqua-pentathiokyanatoželezitan draselný

Zapíšeme kation (K+), poté do hranaté závorky centrální kation železitý (jde o
železitan). Zapíšeme 1 ligand (H2O)0 a 5 ligandů (SCN)1-. Komplexní anion pak nese
náboj (2-), proto ho kompenzujeme dvěma kationty (K+).
K1+2 [Fe3+(H2O)0(SCN)1-5]2- , čili K2 [Fe(H2O)(SCN)5]
Tvorba názvu
Podle počtu jednoduchých kationtů ve vzorci určíme náboj komplexního aniontu
(hranaté závorky). Započítáme náboje ligandů a zjistíme tak náboj centrálního
kationtu, který bude v názvu vyjádřen koncovkou oxidačního čísla a příponou (-an). V
názvu zapíšeme nejprve ligandy v abecedním pořadí, pak centrální kation a nakonec
název jednoduchého kationtu.
Př. K2[PtCl6]
Dva ionty (K+) kompenzují komplexní anion, ten má tedy náboj (2-). Obsahuje 6
ligandů (Cl)1-, takže platina má náboj (4+):
K1+2 [Pt4+Cl1-6]2- Hexachloroplatičitan draselný
Př. Na2[Zn(OH)4]
Sodík jako prvek I.A podskupiny může mít oxidační číslo pouze (+I), takže tvoří
sodné kationty (Na)1+. Dva kompenzují komplexní anion, čili ten nese náboj (2-).
Uvnitř komplexního aniontu jsou 4 ligandy (OH)1-, takže na zinek připadá náboj (2+):
jde o centrální kation zinečnatý, komplexní anion je proto zinečnatan.
Na1+2 [Zn2+(OH)1-4]2- , Tetrahydroxozinečnatan sodný
Sloučeniny s komplexním kationtem i aniontem
Povahu komplexu má jak kationtová, tak i aniontová složka soli, každá se uvede v
samostatné hranaté závorce. Obě hranaté závorky se pak vyjádří ve správném
stechiometrickém poměru.
Tvorba vzorce
Zapíšeme vzorec komplexního kationtu a zjistíme jeho výsledný náboj, pak vzorec
komplexního aniontu a opět zjistíme jeho výsledný náboj. Hranaté závorky vyjádříme
ve správném poměru.
Př. Hexakyanoželezitan tetraaminměďnatý

Podle pravidel, které už známe, odvodíme nejprve komplexní kation
tetraaminměďnatý. Vidíme, že nese celkový náboj (+2). Pak odvodíme komplexní
hexakyanoželezitanový anion, jehož celkový náboj vychází (-3). Komplexní ionty
zapíšeme ve správném poměru:
[Cu2+(NH3)04]2+3 [Fe3+(CN)1-6]3-2 , čili [Cu(NH3)4]3 [Fe(CN)6]2
Tvorba názvu
U této skupiny komplexů nelze formulovat jednoduchá, obecně platná pravidla.
Odvození názvu zde vyžaduje konkrétní znalosti z chemie koordinačních sloučenin.
74
Neutrální komplexy
Tyto komplexy nemají povahu solí, tvořených komplexním kationtem, či komplexním
aniontem. Řadíme sem dvě názvoslovně odlišné skupiny: komplexy s centrálním
atomem a s centrálním kationtem.
Komplexy s centrálním atomem
Centrální částicí je elektroneutrální atom kovu, proto mu nepřiřazujeme žádnou
koncovku oxidačního čísla. Název kovu uvedeme ve 2. pádu. Patří sem typicky
karbonylové komplexy, v jejichž molekulách se ligand „karbonyl“ (CO) nepíše ani do
hranatých závorek. Jednoduché názvosloví nevyžaduje formulaci speciálních
pravidel:
Př. Tetrakarbonyl niklu Ni0 (CO)04 , čili Ni (CO)4
Př. Oktakarbonyl dikobaltu 0 0
Co 2 (CO) 8 , čili Co2 (CO)8
Komplexy s centrálním kationtem

Na centrální kation se váže právě tolik aniontových ligandů, že přesně kompenzují
jeho kladný náboj. Celý komplex je proto elektroneutrální a zapisuje se do jediné
hranaté závorky. Samotný název začíná přímo slovem „komplex“.
Tvorba vzorce
Do hranaté závorky zapíšeme centrální kation, jehož náboj je v názvu vyjádřen
koncovkou oxidačního čísla. Pak zapíšeme ligandy uvedené v názvu, uzavřeme
hranatou závorku a ověříme, že nemá žádný náboj.
Př. Komplex diamin-dibromozinečnatý

Do hranaté závorky zapíšeme zinečnatý kation, pak dva neutrální ligandy (NH3) a
dva aniontové ligandy (Br1-). Závorku uzavřeme:
[Zn2+(NH3)02Br1-2]0 , čili [Zn(NH3)2Br2]
Tvorba názvu
Jestliže ve vzorci nestojí nic před hranatou závorkou, ani za ní, jde o neutrální
komplex, hranatá závorka nemá náboj (0). Název začneme slovem „komplex“.
Započítáme aniontové ligandy a tím zjistíme náboj centrálního kationtu kovu. V názvu
pak vyjmenujeme všechny ligandy v abecedním pořadí a připojíme název centrálního
kationtu s příslušnou koncovkou oxidačního čísla:
Př. [Au(H2O)Cl3]
Tři záporné ligandy (Cl-) kompenzuje centrální kation zlatitý (Au3+):
[Au3+(H2O)0Cl1-3]0 komplex aqua-trichlorozlatitý
75
6. CHEMICKÉ VÝPOČTY
ZÁKLADNÍ CHEMICKÉ VÝPOČTY
Relativní atomová a molekulová hmotnost

Hmotnost atomů je velice nízká, řádově 10-27 kg, a proto by bylo nepraktické
vyjadřovat ji v kg či jednotkách odvozených. Užitečné je zvolit nějaký stadnard, který
je zhruba tak těžký jako atom a s tímto standardem porovnávat hmotnost jednotlivých
druhů atomů. Takto vyjádřená hmotnost atomů je relativní, protože nevyjadřuje
absolutní hmotnost atomu v hmotnostních jednotkách (kg), ale pouze říká, kolikrát je
atom prvku těžší, než zvolený standard.
Jako vhodný standard byla nadefinována atomová hmotnostní jednotka (u). Její
hmotnost, tzv. atomová hmotnostní konstanta (mu) je definitoricky stanovena jako
jedna dvanáctina hmotnosti nuklidu uhlíku 126C.
Vidíme, že atomová hmotnostní konstanta je srovnatelná s hmotností atomů, proto je

vhodným standardem.
Relativní atomová hmotnost Ar(X) udává, kolikrát je atom prvku (X) těžší, než
atomová hmotnostní konstanta, tedy než 1/12 hmotnosti nuklidu uhlíku 126C.
Na tomto místě si ujasníme, jaký je rozdíl mezi hmotnostním číslem prvku a relativní
atomovou hmotností prvku.
Hmotnostní číslo udává, jaký je součet protonů a neutronů v jádře daného nuklidu,
jde tedy o celé kladné číslo. Mnohé prvky se však vyskytují ve formě několika svých
izotopů, které se liší počtem neutronů v jádře, tj. hmotnostním číslem.
Relativní atomová hmotnost se vztahuje k prvku, tedy ke směsi všech jeho izotopů.
Bere v úvahu, jakou měrou jsou jednotlivé izotopy na Zemi zastoupeny. Tak třeba
vodík tvoří tři izotopy, 11H, 21H, 31H. Kdyby byly zastoupeny ve stejné míře, tj. každý
jednou třetinou, pak by relativní atomová hmotnost vodíku byla rovna dvěma. Avšak
izotop 21H je zastoupen nepatrně a 31H prakticky zanedbatelně, nebudou se na
výsledné relativní atomové hmotnosti podílet výraznou měrou, a proto je relativní
atomová hmotnost vodíku jen nepatrně vyšší, než jedna: Ar(H) = 1,0079
76
Relativní molekulová hmotnost Mr(X) je dána součtem relativních atomových

hmotností atomů, které vytvářejí molekulu a vyjadřuje, kolikrát je molekula (X) těžší,
než atomová hmotnostní konstanta.
Vypočítejme si například relativní molekulovou hmotnost vody. Relativní atomové

hmotnosti prvků najdeme v periodické tabulce a pro potřeby výpočtů je budeme
zaokrouhlovat na dvě desetinná místa.
Ar(H) = 1,01 Mr (H2O) = 2 . Ar(H) = 2 . 1,01 = 2,02
Ar(O) = 16. 1 . Ar(O) = 1 . 16 = 16,00
18,02
Závěr: Mr(H2O) = 18,02
Relativní atomové a molekulové hmotnosti jsou bezrozměrná čísla!
Látkové množství (n)

Jednotkou látkového množství je mol, který patří k základním jednotkám soustavy SI.
Má trojí význam (3 definice):
Je to velký počet částic (atomů, molekul), konkrétně vyjádřený Avogadrovým číslem
NAV = 6,022.1023. Je-li uveden rozměr (mol-1), jde o Avogadrovu konstantu
NA = 6,022 . 1023 mol-1. Jeden mol vody je tedy 6,022.1023 molekul vody.
Druhá definice hovoří o hmotnosti 1 molu částic. Mol je látkové množství, které,
vyjádřeno v gramech, číselně odpovídá relativní atomové hmotnosti (v případě
prvku), nebo relativní molekulové hmotnosti (u sloučenin). Tak například, 1 mol vody
má hmotnost 18,02 gramů, protože relativní molekulová hmotnost vody
Mr(H2O) = 18,02.
Třetí definice hovoří o objemu 1 molu plynných látek, za normálního tlaku. Jeden
mol plynů či par má objem 22,4 dm3 (litru), bez ohledu na to, o jakou plynnou látku se
jedná. Jestliže tedy odpaříme 1 mol vody, získáme 22,4 dm3 vodní páry, za
normálního tlaku.
VÝPOČTY SLOŽENÍ LÁTEK ZE VZORCE
Přepočet objemu plynu na jeho hmotnost a obráceně

Použijeme 2. definici molu, která vyjadřuje hmotnost 1 molu látky a také 3. definici
molu, vyjadřující objem 1 molu plynu.
Příklad 6.1
Jaký objem za normálního tlaku zaujímá 18 gramů chloru?
77
Řešení:
Chlor je plyn, proto stejně, jako všechny ostatní plynné prvky (s výjimkou vzácných
plynů) vytváří dvouatomové molekuly Cl2. Víme, že objem 1 molu Cl2 činí 22,4 dm3 a
potřebujeme vědět, kolik váží 1 mol Cl2. Vypočítáme proto jeho relativní molekulovou
hmotnost:
Mr(Cl2) = 2 . Cl = 2 . 35,45 = 70,9
Nyní už víme, že 1 mol, tj. 70,9 g chloru, má objem 22,4 dm3. Zadáno je ale 18 g
chloru. Sestavíme trojčlenku (úměru):
1 mol = 70,9 g Cl2 ………………….. objem 22,4 dm3

18 g Cl2 ………………………………… x dm3
x = (22,4 . 18) / 70,9 = 5,687 dm3 Cl2
18 g chloru zaujímá za normálního tlaku objem 5,687 dm3.
Příklad 6.2
Jakou hmotnost má 25 dm3 plynného amoniaku za normálního tlaku?
Řešení:
1 mol plynného NH3 má objem 22,4 dm3 a potřebujeme vědět, kolik 1 mol váží.
Vypočítáme proto relativní molekulovou hmotnost amoniaku:
Mr (NH3) = 1 . N = 1 . 14,01 = 14,01
3 . H = 3 . 1,01 = 3,01
17,04 1 mol NH3 váží 17,04 g

Chceme vypočítat hmotnost 25 dm3 amoniaku:
1 mol = 17,04 g NH3 ……………….. objem 22,4 dm3

x g NH3 ……………….. objem 25 dm3
x = (17,04 . 25) / 22,4 = 19,02 g NH3
25 dm3 plynného amoniaku za normálního tlaku má hmotnost 19,02 g.
Počet atomů prvku v jeho hmotnostním množství
Použijeme 1. definici molu, která vyjadřuje počet atomů v 1 molu látky a také 2.
definici molu, která říká, kolik váží 1 mol látky.
Příklad 6.3
Kolik atomů je obsaženo v 10 gramech železa?
78
Řešení:
Podle definice 1 mol železa obsahuje 6,022.1023 atomů Fe. Relativní atomová
hmotnost železa Ar(Fe) = 55,85, takže 1 mol železa má hmotnost 55,85 gramu.
Zadáno je 10 g železa.
1 mol = 55,85 g Fe ……….. obsahuje 6,022.1023 atomů Fe

10 g Fe …………… obsahuje x atomů
x = (10 . 6,022.1023) / 55,85 = 1,078.1023 atomů Fe
V 10 gramech železa je obsaženo 1,078.1023 atomů železa.
Příklad 6.4
Jakou hmotnost má soubor 2,5.1024 atomů stříbra?
Řešení:
Relativní atomová hmotnost stříbra Ar(Ag) = 107,87, takže 1 mol stříbra váží 107,87
gramu. Zároveň víme, že 1 mol obsahuje 6,022.1023 atomů Ag. Ptáme se, kolik bude
vážit větší soubor, 2,5.1024 atomů Ag.
1 mol = 6,022.1023 atomů Ag …….. váží 107,87 g

2,5.1024 atomů Ag ………...… váží x g
x = (107,87 . 2,5.1024) / 6,022.1023 = 447,8 g Ag
Soubor 2,5.1024 atomů stříbra má hmotnost 447,8 gramu.
Počet atomů prvku v hmotnostním množství sloučeniny
Přiklad 6.5
Kolik atomů mědi je obsaženo v 15 gramech oxidu měďnatého?
Řešení:
1 molekula CuO obsahuje 1atom Cu, takže 1 mol CuO bude obsahovat 1 mol =
6,022.1023 atomů Cu. Zjistíme, kolik váží 1 mol CuO, čili vypočítáme relativní
molekulovou hmotnost CuO:
Mr(CuO) = 1 . Cu = 1 . 63,55 = 63,55
1 . O = 1 . 16,00 = 16,00
79,55 1 mol CuO váží 79,55 gramu
1 mol = 79,55 g CuO …………. obsahuje 6,022.1023 atomů Cu

15 g CuO ………………….…. obsahuje x atomů Cu
x = (6,022.1023 . 15) / 79,55 = 1,1355.1023 atomů Cu
V 15 gramech oxidu měďnatého je obsaženo 1,1355.1023 atomů mědi.

79
Příklad 6.6
V kolika gramech fosforečnanu sodného je obsaženo 5,2 . 1024 atomů sodíku?
Mr(Na3PO4) = 163,94
Řešení:
Relativní molekulová hmotnost fosforečnanu sodného je 163,94, takže 1 mol této soli
váží 163,94 gramu. Protože v 1 molekule Na3PO4 jsou obsaženy 3 atomy sodíku,
pak 1 mol Na3PO4 obsahuje 3 moly atomů Na, tj. (3 . 6,022.1023 atomů Na).
1 mol = 163,94 g Na3PO4 …….. obsahuje 3 . 6,022.1023 atomů Na

x g Na3PO4 …………... obsahuje 5,2 . 1024 atomů Na
x = (163,94 . 5,2 . 1024) / 3 . 6,022.1023 = 471,874 g Na3PO4
Soubor 5,2 . 1024 atomů sodíku je obsažen ve 471,874 gramech fosforečnanu

sodného.
Hmotnostní zlomek, procentuální obsah prvku ve sloučenině
K vyjádření podílu určité části na celku (například obsahu prvku v určité sloučenině)
slouží hmotnostní zlomek (w).
m(X) hmotnost části molekuly ( Ar prvku X)

w(X) = =
m hmotnost celku (relativní molekulová hmotnost, Mr)
Jestliže chceme zastoupení prvku vyjádřit v procentech, násobíme hmotnostní

zlomek 100.
Příklad 6.7
Jaký je hmotnostní zlomek dusíku v dusičnanu amonném? Přeloženo do češtiny:
kolik procent dusíku obsahuje dusičnan amonný?
Řešení:
Vypočítáme molekulovou hmotnost dusičnanu amonného:
Mr (NH4NO3) = 2 . N = 2 . 14,01 = 28,02 část, připadající na dusík
4 . H = 4 . 1,01 = 4,04
3 . O = 3 .16,00 = 48,00
celek: 80,06
Vidíme, že z celku (80,06) připadá na dusík (28,02). Vyjádřeno v procentech:

2 . Ar(N) 28,02
w (N) = = . 100 = 35% N
Mr (NH4NO3) 80,06
Hmotnostní zlomek dusíku v dusičnanu amonném je 0,35, čili 35%. Dusičnan

amonný obsahuje 35% dusíku.
80
Příklad 6.8
Sloučenina, jejíž molekuly obsahují pouze dusík a vodík, má relativní molekulovou
hmotnost Mr = 32,06 a obsahuje 12,6% vodíku. O jakou sloučeninu jde?
Řešení:
Na nějaký neznámý počet, (x) atomů vodíku o relativní atomové hmotnosti Ar(H) =
1,01 připadá 12,6% z celku, čili 0,126 z 1.
Tento podíl (0,126) musí odpovídat hmotnostnímu zlomku, tedy součinu počtu atomů
(x) a Ar(H), dělenému relativní molekulovou hmotností (Mr).
x . Ar(H) x . 1,01
w= = = 0,126
Mr 32,06 Odtud: 1,01 . x = 0,126 . 32,06
1,01x = 4,03956
x = 4,03956 / 1,01 = 4
Molekula obsahuje 4 atomy H. Na dusík pak z relativní molekulové hmotnosti

sloučeniny připadá zbytek, tedy:
32,06 – (4 . 1,01) = 28,02
Tato část odpovídá dvěma atomům dusíku o relativní atomové hmotnosti Ar(N) =
14,01. Analyzovaná sloučenina obsahuje 2 atomy dusíku a 4 atomy vodíku, čili jde o
hydrazin, N2H4.
Hmotnostní množství prvku ve sloučenině
Příklad 6.9
Kolik gramů mědi je obsaženo ve 20 gramech modré skalice (pentahydrátu síranu
měďnatého, CuSO4.5H2O)?
Řešení:
Vypočítáme relativní molekulovou hmotnost modré skalice a zaznamenáme, jaká
část z ní připadá na měď.
Mr(CuSO4.5H2O) = 1 . Cu = 1 . 63,55 = 63,55 připadá na měď
1 . S = 1 . 32,06 = 32,06
9 . O = 9 . 16 = 144,00
10 . H = 10 . 1,01 = 10,1
249,71 1 mol skalice = 249,71g

Z celkového množství 1 molu, tj. 249,71 gramů modré skalice, připadá na měď 63,55
gramu.
V 1 molu = 249,71 g skalice ……obsaženo 63,55 g Cu
ve 20 g skalice ………obsaženo x g Cu
x = (63,55 . 20) / 249,71 = 5,0899 g Cu

Ve 20 gramech modré skalice je obsaženo 5,0899 gramů mědi.
81
Příklad 6.10
V kolika gramech hydrogenfosforečnanu draselného je obsaženo 25 gramů fosforu?
Řešení:
Vypočítáme relativní molekulovou hmotnost K2HPO4:
Mr(K2HPO4) = 2 . K = 2 . 39,1 = 78,20
1 . H = 1 . 1,0 = 1,01
1 . P = 1 . 30,97 = 30,97 připadá na fosfor
4 . O = 4 . 16,0 = 64,00
174,18 1 mol K2HPO4 váží 174,18 g
Vidíme, že v 1 molu, tj. ve 174,18 gramech K2HPO4, je obsaženo 30,97 gramů

fosforu.
V 1 molu = ve 174,18 g K2HPO4 ……obsaženo 30,97 g P

v x gramech K2HPO4 …….obsaženo 25 g P
x = (174,18 . 25) / 30,97 = 140,6 g K2HPO4
25 gramů fosforu je obsaženo ve 140,6 gramu hydrogenfosforečnanu draselného.
Hmotnostní množství prvku ve znečištěné sloučenině
Příklad 6.11
Jaké množství železa je obsaženo v 1,8 tuny železné rudy, hematitu (tj. krevele,
Fe2O3), jestliže ruda obsahuje 45% hlušiny?
Řešení:
Žádná surová ruda se nevytěží čistá. Hlušinou rozumíme tu část příměsí (zeminy),
která neobsahuje oxid železitý a nelze z ní proto vyrobit železo. Jestliže hlušina tvoří
45% surové rudy, pak na čistou rudu, čistý oxid železitý, Fe2O3, připadá 55% z
celkového množství 1800 kg.
55% z 1800 kg = 0,55 . 1800 = 990 kg čistého Fe2O3
Výpočet relativní molekulové hmotnosti oxidu železitého:

Mr(Fe2O3) = 2 . Fe = 2 . 55,85 = 111,7 připadá na železo
3 . O = 3 . 16,00 = 48,00
159,7 1 mol Fe2O3 váží 159,7 gramu
Vidíme, že z 1 molu, tj. ze 159,7 gramu Fe2O3, připadá na železo 111,7 gramu.
Jelikož v zadání vystupují kilogramy, budeme uvažovat nikoli moly, ale kilomoly
(kmol) a jejich hmotnost pak nebude vyjádřena v gramech, ale v kilogramech.
1 kilomol = 159,7 kg Fe2O3 ………obsahuje 111,7 kg Fe

990 kg Fe2O3 ………obsahuje x kg Fe
x = (111,7 . 990) / 159,7 = 692,442 kg železa

82
V 1,8 tuny železné rudy, krevele, je obsaženo 692,442 kg železa.
Příklad 6.12
Analýza půdního vzorku ukázala, že v půdě chybí 83 kg dusíku na hektar. Jaké
množství hnojiva – amonného ledku (dusičnanu amonného) je třeba aplikovat na
pole o rozloze 2,7 ha, jestliže hnojivo obsahuje 16% nečistot?
Řešení:
Nejdříve vypočítáme, kolik dusíku je třeba dodat na pole celkem:
83 kg . 2,7 ha = 224,1 kg dusíku
Vypočítáme relativní molekulovou hmotnost dusičnanu amonného:
Mr (NH4NO3) = 2 . N = 2 . 14,01 = 28,02 část, připadající na dusík

4 . H = 4 . 1,01 = 4,04
3 . O = 3 .16,00 = 48,00
celek: 80,06 1 kmol hnojiva váží 80,06 kg
V 1 kilomolu, tj. v 80,06 kg amonného ledku, je obsaženo 28,02 kg dusíku.
1 kmol = 80,06 kg ledku ……..obsahuje 28,02 kg N

x kg ledku………obsahuje 224,1 kg N
x = (80,06 . 224,1) / 28,02 = 640,3086 kg ledku
Víme ale, že technické hnojivo má 16% nečistot, takže je 100% - 16% = 84%ní.
Vypočítaná hmotnost hnojiva tedy představuje pouze 84% potřebné dávky, a proto
nyní musíme vypočítat celou dávku (100%).
640,3086 kg ledku ………..84% dávky hnojiva

x kg ledku ………100% dávky hnojiva
x = (640,3086 . 100) / 84 = 762,272 kg amonného ledku
Na pole je třeba dodat 762,272 kg hnojiva, amonného ledku.

83
VÝPOČTY Z ROZTOKŮ
Roztoky jsou směsi rozpouštědla a rozpuštěné látky, množství rozpuštěné látky

vyjadřuje koncentrace roztoku. Lze ji vyjádřit několika způsoby, k nejběžnějším patří
procentuální koncentrace a látková, neboli molární koncentrace, čili molarita.
Procentuální koncentrace roztoku
Procento je jeden díl ze sta, takže tato koncentrace vyjadřuje počet dílů látky
rozpuštěné ve stech dílech roztoku. Podle toho, zda se jedná o díly objemové, nebo
hmotnostní, rozlišujeme objemovou a hmotnostní procentuální koncentraci.
Objemová procentuální koncentrace (ϕ)

Vyjadřuje, kolik cm3 látky je rozpuštěno ve 100 cm3 roztoku.
Objemová procenta se používají k vyjadřování koncentrace alkoholických nápojů.
Hmotnostní procentuální koncentrace (w)

Vyjadřuje počet gramů látky, rozpuštěné ve 100 gramech roztoku.
Jednoprocentní roztok tedy obsahuje 1 gram látky, rozpuštěné ve 100 gramech
roztoku. Jestliže vyjadřujeme koncentraci roztoku procentuálně, prakticky vždy máme
na mysli právě hmotnostní procenta, pokud se nejedná o alkoholický nápoj.
Často potřebujeme přepočítat hmotnost roztoku na jeho objem, či obráceně. K tomu
využíváme veličinu, zvanou hustota (ρ) a vyjadřujeme ji nejčastěji v g/cm3, méně
často v kg/dm3, či 103kg/m3.
Molární (látková) koncentrace, molarita (c)
Vyjadřuje počet molů látky, rozpuštěné v 1 dm3 roztoku.

Jednomolární (1M) roztok tedy obsahuje 1 mol látky, rozpuštěný v 1000 cm3
(mililitrech) roztoku.
Výpočty objemové procentuální koncentrace roztoku
Příklad 6.13
Jaké množství alkoholu (ethanolu, lihu) je obsaženo v půllitrové láhvi Becherovky,
která má koncentraci 38%?
84
Řešení:
Jelikož Becherovka je alkoholický nápoj, jeho koncentraci vyjadřují objemová
procenta. Půllitrová láhev má objem 500 cm3.
Becherovka má koncentraci alkoholu 38%, to znamená, že ve 100 cm3 Becherovky
je obsaženo 38 cm3 čistého ethanolu.
Ve 100 cm3 38%ního roztoku ………obsaženo 38 cm3 ethanolu

V 500 cm3 ……………………………. obsaženo x cm3 ethanolu
x = (38 . 500) / 100 = 190 cm3
Půllitrová láhev Becherovky obsahuje 190 cm3 čistého ethanolu.
Příklad 6.14
Pro přípravu 700 cm3 vaječného koňaku bylo použito 369 cm3 rumu o koncentraci
38%. Kolik procent ethanolu má vaječný koňak?
Řešení:
Nejdříve potřebujeme vědět, kolik čistého ethanolu bylo použito. Víme, že rum má
koncentraci ethanolu 38 objemových procent:
38% . 369 cm3 = 0,38 . 369 = 140,22 cm3 čistého ethanolu
Nyní víme, kolik ethanolu je obsaženo v 700 cm3 vaječného koňaku. Abychom zjistili
procentuální objemovou koncentraci, musíme vypočítat, jaký objem ethanolu se
nachází ve 100 cm3 koňaku:
V 700 cm3 vaječného koňaku ……obsaženo 140,22 cm3 ethanolu

Ve 100 cm3 vaječného koňaku …..obsaženo x cm3 ethanolu
x = (140,22 . 100) / 700 = 20, 03 cm3 ethanolu, ϕ = 20,03%
Vaječný koňak obsahuje 20% ethanolu.
Výpočty hmotnostní procentuální koncentrace roztoku
Příklad 6.15
Jaké množství cukru je třeba odvážit pro přípravu 260 gramů 5,5% roztoku sirupu?
Řešení:
Jestliže má sirup koncentraci 5,5%, pak ve 100 gramech sirupu je rozpuštěno 5,5
gramu cukru:
Pro přípravu 100 g 5,5% sirupu…….odvážit 5,5 g cukru

Pro přípravu 260 g 5,5% sirupu….…odvážit x g cukru
x = (5,5 . 260) / 100 = 14,3 g cukru

85
Pro přípravu 260 g 5,5% roztoku sirupu je třeba odvážit 14,3g cukru. Jak ale roztok
připravíme prakticky? Nejdříve odvážíme vypočítané množství cukru, na vodu pak
připadá zbytek hmotnosti roztoku:
260g – 14,3 g = 245,7g vody
Vážit vodu je sice možné, ale nepraktické. Voda má hustotu 1g/cm3, takže 1 gram
vody má objem 1 cm3 (1 mililitr). To znamená, že do kádinky nasypeme 14,3g cukru,
odměříme (odměrným, válcem a pipetou) 245,7cm3 vody a rozmícháme.
Příklad 6.16
V 840 gramech roztoku je rozpuštěno 27,3 gramu NaCl. Jaká je procentuální
koncentrace roztoku?
Řešení:
Musíme zjistit, kolik gramů NaCl je obsaženo nikoli v 840g, ale ve 100g roztoku
(hmotnostní procentuální koncentrace je definována na 100 gramů roztoku).
V 840 g roztoku …………………………obsaženo 27,3g NaCl

Ve 100g roztoku ………………………..obsaženo x g NaCl
x = (27,3 . 100) / 840 = 3,25g NaCl, w = 3,25%
Roztok chloridu sodného má koncentraci 3,25%.
Výpočet procentuální hmotnostní koncentrace za použití hustoty
Příklad 6.17
Kolik kilogramů hašeného vápna je obsaženo ve dvousetlitrovém, zcela zaplněném
sudu s 1,2%ním roztokem postřikové jíchy (vápenným mlékem) o hustotě 1,14g/cm3?
Řešení:
Dvousetlitrový sud má objem 200 dm3. Hustota je zadána sice v gramech /cm3, ale to
je totéž, jako v kilogramech / dm3:
1,14 g/cm3 = 1,14kg/dm3
Ponecháme proto objemové jednotky dm3 a hmotnostní jednotky kilogramy. Protože
hmotnostní procentuální koncentrace se vztahuje ke hmotnosti roztoku, převedeme
nejprve pomocí hustoty objem roztoku v sudu (200 dm3) na jeho hmotnost.
Z definice hustoty: ρ = m/V, pak m = ρ . V = 1,14 . 200 = 228 kg roztoku.
Jestliže má roztok postřikové jíchy koncentraci 1,2%, pak ve 100 kg roztoku je

obsaženo 1,2 kg hašeného vápna.
Ve 100 kg 1,2% roztoku ……….obsaženo 1,2 kg vápna
Ve 228 kg 1,2% roztoku ……….obsaženo x kg vápna
x = (1,2 . 228) / 100 = 2,736 kg vápna
Ve dvousetlitrovém sudu postřikové jíchy je obsaženo 2,736 kg hašeného vápna.

86
Příklad 6.18
Jaká je procentuální koncentrace sirupu, jestliže v 0,166 dm3 sirupu o hustotě 1,2
g/cm3 je obsaženo 90 gramů cukru?
Řešení:
Objem sirupu je 166 cm3 a pomocí hustoty zjistíme jeho hmotnost.
m = ρ . V = 1,2 . 166 = 199,2 gramů sirupu.
Abychom zjistili procentuální koncentraci, potřebujeme vědět, kolik gramů cukru je
obsaženo ve 100 gramech sirupu:
V 199,2 g sirupu ……………..obsaženo 90 g cukru

Ve 100 g sirupu ………………..obsaženo x g cukru
x = (90 . 100) / 199,2 = 45,18 g cukru, tj. w = 45,18%
Roztok sirupu má koncentraci w = 45,18%.
Ředění roztoků
Koncentrované roztoky ředíme na požadovanou koncentraci buď méně

koncentrovaným roztokem, nebo čistým rozpouštědlem, velmi často vodou. Pro
výpočet používáme křížové pravidlo a postup jeho aplikace shrneme do čtyř kroků:
Požadovanou koncentraci roztoku zapíšeme doprostřed kříže.
Koncentrace výchozích roztoků zapíšeme do levé části kříže a jestliže ředíme čistým
rozpouštědlem (třeba vodou), zapíšeme koncentraci 0%.
Vypočítáme rozdíl mezi údajem v levé části kříže a uprostřed kříže a výsledek,
uvedený v absolutní hodnotě, zapíšeme křížem do pravé části kříže.
Vodorovně v řádcích přečteme, kolik hmotnostních jednotek příslušných složek
použijeme pro ředění.
Nyní známe základní poměr, ve kterém je třeba složky smísit na roztok o
požadované koncentraci. Zbývá přepočítat množství výchozích roztoků tak, abychom
získali potřebné množství požadovaného roztoku.
Příklad 6.19
Jaké množství 42%ního roztoku NaCl a 7%ního roztoku NaCl je třeba smísit,
abychom získali 230g 15%ního roztoku NaCl?
Řešení:
Požadovanou koncentraci 15% zapíšeme doprostřed kříže:
Koncentrace výchozích roztoků jsou 42% a 7%:

87
Rozdíl (42 – 15 = 27) zapíšeme vpravo dolů, rozdíl (7 – 15 = -8) zapíšeme v

absolutní hodnotě (+8) vpravo nahoru:
Výsledek přečteme ve vodorovných řádcích: smísíme 8g 42%ního roztoku a

27g 7%ního roztoku, takže získáme celkem 35g 15%ního roztoku NaCl.
Potřebujeme ale 230g roztoku, stačí na toto množství přepočítat jeden z dílčích
roztoků:
8g 42%ního roztoku …………..k přípravě 35g 15%ního roztoku

x g 42%ního roztoku ……….....k přípravě 230g 15%ního roztoku
x = (8 . 230) / 35 = 52,57g 42%ního roztoku
Druhý (7%) roztok představuje zbytek do 230 gramů:
230g – 52,57g = 177,43g 7%ního roztoku
Potřebujeme smísit 52,57g 42%ního roztoku a 177,43g 7%ního roztoku NaCl.
Příklad 6.20
Jaké množství 37%ního roztoku kyseliny chlorovodíkové je potřeba naředit vodou,
abychom získali 826 gramů 17%ního roztoku HCl?
Řešení:
Jelikož ředíme čistým rozpouštědlem, vodou, dosadíme do schématu křížového
pravidla za jednu z výchozích koncentrací 0%:
88
Nyní přepočítáme množství HCl na požadovanou hmotnost 826g roztoku:
17g 37%ního roztoku ……..k přípravě 37g 17%ního roztoku

x g 37%ního roztoku …….k přípravě 826g 17%ního roztoku
x = (17 . 826) / 37 = 379,51g 37%ního roztoku HCl
Množství vody, potřebné pro ředění, představuje zbytek do 826 gramů.
Na vodu připadá: 826g – 379,51g = 446,49g, tj. 446,49 cm3 vody.
Požadovaný roztok připravíme smísením 446,49 cm3 vody a 379,51g koncentrované,

37%ní kyseliny chlorovodíkové. Nezapomeňme, že při ředění kyselin přidáváme
kyselinu zvolna do kádinky s odměřeným množstvím vody, nikdy ne vodu do
kyseliny!
Směšovací pravidlo
Klíčové pravidlo, používané pro mísení roztoků o různé koncentraci. Nejčastěji se

používá pro roztoky vyjádřené hmotnostní procentuální koncentrací:
Součet součinů hmotnosti a koncentrace dílčích roztoků se rovná součinu výsledné

koncentrace (w) a hmotnosti soustavy.
Počet dílčích roztoků, směšovaných dohromady, může být libovolný. Například pro tři
roztoky zapíšeme:
(m1 . w1) + (m2 . w2) + (m3 . w3) = w . (m1 + m2 + m3)
Jestliže k roztoku přidáme čisté rozpouštědlo, pak koncentraci takového dílčího

roztoku zapíšeme (0%), např. (w2 = 0). Dostaneme tzv. zřeďovací rovnici, ze které
oproti původní vypadl jeden člen.
Jestliže zahušťujeme roztok přidáním čisté látky, pak koncentraci této složky
zapíšeme (100%), např. (w2 = 100).
Jestliže zahušťujeme odpařením čistého rozpouštědla, pak na levé straně rovnice

jeden člen vypadá a na pravé straně odečteme hmotnost odpařeného rozpouštědla
od hmotnosti soustavy.
89
Směšovací pravidlo platí i pro látkovou (molární) koncentraci roztoku (c). Ta ovšem
není vztažena na hmotnost roztoku, ale na jeho objem (V), proto zde ve směšovací
rovnici vystupuje objem:
(V1 . c1) + (V2 . c2) = c . (V1 + V2)
Příklad 6.21
Kolikaprocentní roztok sirupu vznikne smísením 425g 13%ního roztoku a 262g
37%ního roztoku cukru?
Řešení:
Dosadíme do vztahu pro směšovací pravidlo příslušné hmotnosti a koncentrace
dílčích roztoků:
(m1 . w1) + (m2 . w2) = w . (m1 + m2)

(425g . 13%) + (262g . 37%) = w . (425g + 262g)
5525 + 9694 = w . 687
15219 = 687 w
22,15% = w
Smísením uvedených roztoků vznikne 687 gramů 22,15%ního roztoku sirupu.
Příklad 6.22
Kolikaprocentní roztok vznikne smísením 317 cm3 36%ního roztoku HCl o hustotě
(ρ = 1,179 g/cm3) a 523 cm3 12%ního roztoku HCl o hustotě (ρ = 1,057 g/cm3)?
Řešení:
Jsou zadány objemy roztoků, ale do směšovacího pravidla musíme zadat jejich
hmotnosti. Vypočítáme je pomocí zadané hustoty:
m1 = 1,179 g/cm3 . 317 cm3 = 373,743 gramů

m2 = 1,057 g/cm3 . 523 cm3 = 552,811 gramů
(m1 . w1) + (m2 . w2) = w . (m1 + m2)

(373,743g . 36%) + (552,811g . 12%) = w . (373,743 + 552,811)
13454,748 + 6633,732 = w . 926,554
20088,48 = 926,554 w
21,68% = w
Smísením získáme 926,554 gramů 21,68%ního roztoku.
Ředění roztoků přidáním čistého rozpouštědla
Hodnotu koncentrace pro čisté rozpouštědlo zapíšeme w2 = 0%, v případě látkové

koncentrace roztoku (c2 = 0). Přidané rozpouštědlo má hmotnost (m2), v případě
látkové koncentrace uvedeme objem (V2). Pak v levé části směšovací rovnice vymizí
člen (m2.w2), resp. (V2.c2), protože jeho hodnota je rovna nule. Získáme tak
zjednodušené tvary směšovací rovnice:
90
Pro koncentraci v hmotnostních procentech:
(m1 . w1) = w . (m1 + m2)
Pro látkovou koncentraci roztoku:
(V1 . c1) = c . (V1 + V2)
Příklad 6.23
40g roztoku HCl o koncentraci w = 36% zředíme vodou o hmotnosti 50g. Jaká bude
procentuální koncentrace výsledného roztoku?
Řešení:
Úplná směšovací rovnice Zjednodušená směšovací rovnice
(m1.w1) + (m2.w2) = w. (m1 + m2) m1.w1 = w. (m1 + m2)

(40 . 36) + (50 . 0) = w. (40 + 50) 40 . 36 = w. (40 + 50)
1440 + 0 = 90 w 1440 = 90 w
16% = w 16% = w
Po naředění bude mít roztok HCl koncentraci 16%.
Příklad 6.24
Kolik g vody je třeba použít k ředění 200g 50%ního roztoku kyseliny octové na
kyselinu o koncentraci w = 10%?
Řešení:
Ptáme se na hmotnost přidávaného rozpouštědla (m2):
Úplná směšovací rovnice Zjednodušená směšovací rovnice
(m1.w1) + (m2.w2) = w. (m1 + m2) m1.w1 = w. (m1 + m2)

(200.50) + (m2.0) = 10.(200 + m2) (200.50) = 10.(200 + m2)
10 000 + 0 = 2000 + 10 m2 10 000 = 2000 + 10 m2
8000 = 10 m2 8000 = 10 m2
800 g = m2 800 g = m2
Roztok kyseliny octové musíme naředit 800 gramy (cm3) vody.
Zkoncentrování roztoku odpařením rozpouštědla
Z levé části směšovací rovnice odpadá člen vyjadřující čisté rozpouštědlo, jehož
koncentrace je nulová, tj. člen (m2.w2), resp. (V2.c2). V pravé části rovnice odečteme
hmotnost odpařeného rozpouštědla (m2) od hmotnosti soustavy, resp. objem
odpařeného rozpouštědla (V2) od objemu soustavy. Získáme tím modifikované
směšovací rovnice:
91
Pro koncentraci v hmotnostních procentech:
(m1 . w1) = w . (m1 - m2)
Pro látkovou koncentraci roztoku:
(V1 . c1) = c . (V1 - V2)
Příklad 6.25
Ze 400 g 15% roztoku NaCl bylo odpařeno 80g vody. Jakou koncentraci má roztok
po odpaření?
Řešení:
(m1 . w1) = w . (m1 - m2)
(400 . 15) = w . (400 – 80)
6000 = 320 w
18,75% = w
Po odpaření 80g vody bude mít roztok NaCl koncentraci w = 18,75%.
Zkoncentrování roztoku přidáním čisté látky
Koncentraci čisté látky zapíšeme (w2 = 100%), takže směšovací rovnice získá tvar:
(m1 . w1) + (m2 . 100) = w . (m1 + m2)
Příklad 6.26
Do 850 g 16% roztoku NaCl bylo přidáno 20g soli. Jaká je procentuální koncentrace
získaného roztoku?
Řešení:
Hmotnost přidané čisté látky m2 = 20 g, její koncentrace w2 = 100%
(m1 . w1) + (m2 . 100) = w . (m1 + m2)
(850 . 16) + (20 . 100) = w . (850 + 20)

13 600 + 2000 = 870 w
15 600 = 870 w
17,93% = w
Po přidání čisté soli bude mít roztok NaCl koncentraci 17,93%.
Příklad 6.27
Kolik gramů čistého NaCl musíme přidat ke 150g 8% roztoku NaCl, abychom získali
10% roztok NaCl?
92
Řešení:
Tentokrát se ptáme na hmotnost přidávané čisté látky (m2).
(m1 . w1) + (m2 . 100) = w . (m1 + m2)
(150 . 8) + (m2 . 100) = 10 . (150 + m2)

1200 + 100 m2 = 1500 + 10 m2
100 m2 – 10 m2 = 1500 – 1200
90 m2 = 300
m2 = 3,333g
Abychom získali 10% roztok NaCl, musíme k původnímu roztoku NaCl přidat 3,333
gramu čistého NaCl.
Látková (molární) koncentrace roztoku, molarita (c)
Výpočty těchto roztoků řešíme buď logickou úvahou, nebo alternativně, stručnější
formou, která vychází z definice molární koncentrace, (c = n / V).
Příklad 6.28
Kolik gramů dusičnanu hořečnatého je třeba odvážit pro přípravu 830 cm3 roztoku o
koncentraci c = 0,7 mol/dm3? Mr Mg(NO3)2 = 148,325
Řešení:
Z hodnoty (Mr) plyne, že 1 mol dusičnanu hořečnatého váží 148,325g. Ten je
obsažen v 1000 cm3 jednomolárního (1M) roztoku. Zadán je však objem 830 cm3 a
koncentrace 0,7 mol/dm3. Postupně proto přepočítáme množství Mg(NO3)2 na objem
830 cm3 a pak na koncentraci 0,7 mol/dm3.
V 1000 cm3 1M roztoku ……obsaženo 148,325g dusičnanu

V 830 cm3 1M roztoku ……..obsaženo x g dusičnanu
x = (148,325 . 830) / 1000 = 123,10975 g dusičnanu
V 830 cm3 1M roztoku ……..obsaženo 123,10975 g dusičnanu

V 830 cm3 0,7M roztoku ……..obsaženo x g dusičnanu
x = (123,10975 . 0,7) / 1 = 86,177 g dusičnanu hořečnatého
Odvážíme tedy 86,177 g dusičnanu a nasypeme do kádinky, kterou jsme si předem

ocejchovali na objem 830 cm3. Doplníme na tuto rysku destilovanou vodou a
rozmícháme. K přípravě roztoků o přesném objemu se v analytické chemii používají
kalibrované odměrné baňky s úzkým hrdlem a ryskou.
Alternativní řešení:
Z definice molární koncentrace vyjádříme počet molů Mg(NO3)2:
n = c . V = 0,7 mol/l . 0,830dm3 = 0,581 molů Mg(NO3)2

93
1 mol Mg(NO3)2 …………….. má hmotnost 148,325g

0,581 molů Mg(NO3)2………. má hmotnost x g
x = (148,325 . 0,581) / 1 = 86,177 g dusičnanu hořečnatého
Příklad 6.29
V 1,6 dm3 roztoku modré skalice, CuSO4.5H2O, je rozpuštěno 195 gramů látky. Jaká
je molární (látková) koncentrace tohoto roztoku? Mr (CuSO4.5H2O) = 249,71
Řešení:
Chceme zjistit, jaké množství skalice bude v 1 dm3 roztoku a kolik je to molů.
V 1,6 dm3 roztoku ………..obsaženo 195 g skalice

V 1 dm3 roztoku ………….obsaženo x g skalice
x = (195 . 1) / 1,6 = 121,875 g skalice
V 1 dm3 1M roztoku ………….obsaženo 249,71 g skalice

V 1 dm3 x M roztoku ………….obsaženo 121,875 g skalice
x = (1 . 121,875) / 249,71 = 0,488 M roztok
Roztok modré skalice má koncentraci 0,488 mol/dm3.
Alternativní řešení:
1 mol skalice ………………………má hmotnost 249,71 g

x molů skalice …………………….má hmotnost 195 g
x = (1 . 195) / 249,71 = 0,7809 molů modré skalice
c = n / V = 0,7809 molů / 1,6 dm3 = 0,488 mol/dm3
Roztok modré skalice má koncentraci 0,488 mol/dm3.
VÝPOČTY Z CHEMICKÝCH ROVNIC
Chemická rovnice je zápisem určitého chemického děje a vyjadřuje, kolik molů

určitých výchozích látek se přeměňuje na příslušný počet molů produktů.
Při řešení úloh proto musíme dodržet následující postup:
Děj popsaný v úloze zapsat chemickou rovnicí.
Rovnici vyčíslit, tj. před vzorci výchozích látek a produktů zapsat takové
stechiometrické koeficienty, aby počet atomů na levé straně rovnice se rovnal počtu
těchto atomů na pravé straně rovnice.
Stechiometrické koeficienty (čísla zapsaná v chemické rovnici před vzorci látek)
představují počty molů reagujících látek.
Z chemické rovnice pro výpočet použít jen ty položky, kterých se týká zadání úlohy. S
ostatními položkami nepočítáme.
94
Příklad 6.30
Kolik gramů a kolik dm3 vodíku za normálního tlaku je třeba pro přípravu 810 gramů
plynného amoniaku syntézou přímo z prvků? Mr(NH3) = 17,04, Mr(H2) = 2,02
Řešení:
Amoniak získáme přímou reakcí z prvků, do chemické rovnice zapíšeme
dvouatomové molekuly plynného dusíku a vodíku:
N2 + H2 = NH3
V pravé části rovnice je lichý počet atomů vodíku (vlevo sudý), proto musíme vzít
amoniak dvakrát. Tím pádem bude vpravo 6 vodíkových atomů, takže vlevo
zapíšeme 3 molekuly H2:
N2 + 3 H2 = 2 NH3
Podtrhneme údaje, které potřebujeme pro výpočet: zadán je amoniak a ptáme se na

množství vodíku:
N2 + 3 H2 = 2 NH3
3 moly 2 moly
Vidíme, že 3 moly vodíku zreagují za vzniku 2 molů amoniaku. Nejprve vypočítáme

hmotnost vzniklého amoniaku.
3 moly = 3 . 2,02 g H2 ………poskytnou 2 moly = 2 . 17,04 g NH3

x g H2 ………...poskytne 810 g NH3
x = (3 . 2,02 . 810) / 2 . 17,04 = 144,03 g H2
Nyní vypočítáme objem vodíku, proto dosadíme objem 3 molů H2:
3 . 22,4 dm3 H2 ……………….poskytne 2 . 17,04 g NH3

x dm3 H2………………..poskytne 810 g NH3
x = (3 . 22.4 . 810) / 2 . 17,04 = 1597,18 dm3 H2
Pro přípravu 810 g amoniaku se spotřebuje 144,03 gramů vodíku, který má objem
1597,18 dm3.
Výpočty z neutralizačních rovnic
Produktem neutralizace, tj. reakce kyseliny se zásadou, je voda a sůl. Tyto reakce se
provádějí jako titrace, to znamená, že například ke vzorku roztoku hydroxidu se z
byrety zvolna přikapává odměrný roztok kyseliny, jehož koncentraci známe. Reakce
probíhá do bodu ekvivalence, kdy právě všechen hydroxid byl zneutralizován
kyselinou. Bod ekvivalence poznáme podle změny zbarvení indikátoru (barviva).
Z těchto rovnic běžně vypočítáváme množství vzniklé soli, množství spotřebovaného
hydroxidu, nebo spotřebované kyseliny, nebo také objemy roztoků kyseliny a
hydroxidu, které spolu zreagují.
95
Příklad 6.31
Kolik gramů hydroxidu sodného bylo rozpuštěno ve vzorku, jestliže se na jeho
neutralizaci spotřebovalo 87 cm3 odměrného roztoku H2SO4 o látkové koncentraci c
= 0,2 mol/dm3? Mr(NaOH) = 40
Řešení:
Nejprve zapíšeme reakci neutralizace NaOH kyselinou sírovou:
NaOH + H2SO4 = H2O + Na2SO4
Rovnici vyčíslíme, abychom zjistili, kolik molů NaOH zreaguje s kolika moly H2SO4:
2 NaOH + H2SO4 = 2 H2O + Na2SO4

2 moly 1 mol
Pro výpočet použijeme definici látkové koncentrace (c = n / V) a vyjádříme odtud

počet molů kyseliny sírové (n):
n = c . V = 0,2 mol/dm3 . 0,087 dm3 = 0,0174 molu H2SO4
2 moly = 2 . 40 g NaOH …..zneutralizuje 1 mol H2SO4

x g NaOH …...zneutralizuje 0,0174 molu H2SO4
x = (2 . 40 . 0,0174) / 1 = 1,392 g NaOH
Vzorek obsahoval 1,392 gramů hydroxidu sodného.
Příklad 6.32
Kolik cm3 roztoku kyseliny dusičné o koncentraci c = 0,35 mol/dm3 se spotřebuje pro
neutralizaci 126 cm3 0,48 molárního roztoku Ca(OH)2?
Řešení:
2 HNO3 + Ca(OH)2 = 2 H2O + Ca(NO3)2
2 moly 1 mol
Úplné údaje (tj. koncentraci i objem) známe u hydroxidu, proto vypočítáme, kolik
molů hydroxidu zreagovalo:
n = c . V = 0,48 mol/dm3 . 0,126 dm3 = 0,06048 molu Ca(OH)2
2 moly HNO3 ……..zneutralizují 1 mol Ca(OH)2

x molů HNO3 ……..zneutralizuje 0,06048 molu Ca(OH)2
x = (2 . 0,06048) / 1 = 0,12096 molu HNO3
Víme už, kolik molů kyseliny zreagovalo a známe i její koncentraci, takže z těchto
údajů vypočítáme objem kyseliny.
c = n / V , odtud V = n / c V = 0,12096 / 0,35 = 0,3456 dm3 roztoku kyseliny
Pro neutralizaci roztoku hydroxidu vápenatého se spotřebovalo 345,6 cm3 roztoku
kyseliny dusičné.
96
7. CHEMICKÁ TERMODYNAMIKA
Obor studuje energetickou bilanci chemických dějů.
Termochemie je oddíl termodynamiky, zabývající se studiem tepelné bilance
chemických dějů. Musíme přitom brát v úvahu skupenské stavy látek v soustavě: je
rozdíl, reaguje-li voda v podobě páry (g), nebo v kapalném skupenství (l), protože na
převedení vody z kapalného do plynného skupenství je třeba dodat energii a to se
projeví ve výsledné energetické bilanci.
K vyjadřování tepelné bilance chemických dějů používáme veličinu, zvanou reakční
teplo, které je definováno:
Reakční teplo je teplo přijaté soustavou, jestliže proběhne 1 mol reakčních přeměn
podle chemické rovnice, za konstantních podmínek.
Jestliže jde o izochorický děj (probíhající za konstantního objemu), pak je reakční

teplo vyjádřeno změnou vnitřní energie soustavy (∆U). Častěji posuzujeme izobarický
děj (probíhající za konstantního tlaku, například v otevřené nádobě) a v takovém
případě vyjadřujeme reakční teplo změnou enthalpie (∆H).
Enthalpie, tepelný obsah (H), je stavová funkce, definovaná vztahem:
H = U + pV
(U) Je vnitřní energie soustavy, (p) je tlak a (V) je objem. Samotnou enthalpii (H)
nelze měřit, její změnu (∆H), k níž dochází při změně stavu soustavy, však ano.
Rozměr této veličiny je [kg.mol-1]. Jestliže reakce probíhá za standardních
(definovaných) podmínek (tlaku, teploty), pak reakční teplo vyjadřujeme standardní
změnou enthalpie (∆H°T,), například při teplotě 298°K zapíšeme (∆H°298). Hodnoty
standardních změn enthalpie jsou uvedeny v tabulkách a databázích.
Z hlediska energetické bilance rozdělujeme chemické děje do dvou skupin:
Reakce exotermní (exotermické)

To jsou chemické děje, při kterých se teplo uvolňuje, takže vytvořené produkty mají
nižší obsah energie, než výchozí látky této reakce. Jelikož reakční teplo je
definováno jako teplo přijaté soustavou a v tomto případě soustava teplo odevzdává,
má změna enthalpie pro exotermní děje zápornou hodnotu:
∆H < 0
Reakce endotermní (endotermické)

Při těchto dějích se teplo spotřebovává, takže soustava teplo přijímá z okolí, a proto
změna enthalpie má hodnotu kladnou:
∆H > 0
Termochemické zákony
Zákon zachování hmotnosti a energie vyžaduje, aby energetická bilance chemického

děje byla dána rozdílem energie produktů reakce a energie výchozích látek, které
vstupují do reakce. Odtud plynou dva základní termochemické zákony.
97
1. termochemický zákon (Lavoisier-Laplaceův)
Reakční teplo reakce přímé a zpětné je stejné, až na znaménko.
Vysvětlení: při přeměně výchozích látek na produkty musíme nejprve dodat

vazebnou energii (DE) k rozštěpení původních vazeb v molekulách výchozích látek.
Při vzniku vazeb v molekulách produktů se vazebná energie (DE) uvolní. Pro
obecnou reakci: A – A + B – B A–B + A–B
bude hodnota reakčního tepla dána rozdílem:
∆H°T = [2 . DE(AB)] – DE(AA) – DE(BB)
Nyní uvažujme opačnou přeměnu látky (AB) na látku (AA) a (BB):
A–B + A–B A–A + B–B
Reakční teplo této reakce bude dáno rozdílem:
∆H°T = [DE(AA) + DE(BB)] – 2 . DE(AB)
Dosadíme-li konkrétní číselné hodnoty vazebných energií (DE), uvidíme, že se
výsledná hodnota (∆H°T) reakce přímé a zpětné bude lišit jen znaménkem. Jestliže
například reakce přímá má reakční teplo ∆H°T = 80 kJ/mol (je endotermní), pak
reakce zpětná má reakční teplo ∆H°T = - 80 kJ/mol (je exotermní).
2. termochemický zákon (Hessův)
Reakční teplo závisí jen na počátečním a konečném stavu soustavy a nezávisí na

tom, přes jaké meziprodukty reakce probíhá.
Zákon pojednává o situaci, kdy přeměnu výchozích látek na produkty můžeme

uskutečnit nejen přímou reakcí, ale také náhradní cestou, přes určité meziprodukty.
Z 2. termochemického zákona můžeme vypočítat jak reakční teplo celkové reakce

(∆H), tak i reakční tepla dílčích reakcí (∆H1) a (∆H2):
∆H = ∆H1 + ∆H2
∆H1 = ∆H - ∆H2
∆H2 = ∆H - ∆H1
98
Příklad 7.1
Zakreslete schéma a vypočítejte reakční teplo reakce:
C + O2 CO2 ∆H = ?
Známe reakční tepla těchto reakcí:
C + ½ O2 CO ∆H = - 109,2 kJ/mol
CO + ½ O2 CO2 ∆H = - 279,01 kJ/mol
Řešení:
Zadáme výchozí látku (C), meziprodukt (CO) a produkt (CO2). Reakční tepla dílčích
reakcí označíme (∆H1) a (∆H2):
∆H = ∆H1 + ∆H2 = (- 109,2) + (-279,01) = - 388,21 kJ/mol

Reakce je silně exotermní.
Příklad 7.2
Zakreslete schéma a vypočítejte reakční teplo reakce:
2 NO + O2 2 NO2 ∆H = ?
Známe reakční tepla těchto reakcí:
N2 + O2 2 NO ∆H = 180,6 kJ/mol
N2 + 2 O2 2 NO2 ∆H = 66,4 kJ/mol
Řešení:
Při postupné oxidaci dusíku je výchozí látkou (N2), meziproduktem (NO) a konečným
produktem (NO2). Zavedeme označení:
∆H2 = ∆H - ∆H1 = 66,4 – 180,6 = - 114,2 kJ/mol. Reakce je exotermní.

99
Druhy reakčních tepel
Podle druhu probíhajícího děje rozlišujeme různá reakční tepla. Charakterizujme si

některá z nich.
Rozpouštěcí teplo
Charakterizuje tepelnou bilanci rozpouštění látky v rozpouštědle. Třeba při
rozpouštění cukru ve vodě se spotřebovává rozpouštěcí teplo, a proto teplota roztoku
během rozpouštění klesá.
Výparné teplo
Charakterizuje tepelnou bilanci vypařování kapaliny. Odpařováním kapaliny se
spotřebovává teplo na úkor soustavy, takže se ochlazuje povrch, z něhož se kapalina
odpařuje. (Ochlazování organismu pocením).
Zřeďovací teplo
Charakterizuje tepelnou bilanci ředění roztoků. Ředěním roztoku kyseliny sírové se
uvolňuje velké množství tepla, proto nemůžeme lít vodu do koncentrované kyseliny,
ale naopak, kyselinu musíme po malých dávkách přidávat do vody a nádobu
eventuálně chladit. To proto, aby se uvolněné teplo stačilo rozptýlit a nenastal lokální
var: tlak vodní páry by kyselinu explozivně rozptýlil po okolí.
Slučovací a spalné teplo

Slučovací a spalná tepla jsou pro chemii klíčová, protože je používáme pro výpočet
energetické bilance chemických reakcí.
Slučovací teplo
Je definováno jako teplo přijaté soustavou při vzniku 1 molu dané sloučeniny
syntézou přímo z prvků.
Jestliže jsou reagující prvky i vznikající sloučenina ve standardním stavu, jde o
standardní slučovací teplo ∆H°T(sluč.); hodnoty těchto tepel jsou tabelovány.
Slučovací teplo prvku v základním stavu je rovno nule!
Spalné teplo
Charakterizuje energetickou bilanci spálení 1 molu výchozí látky na konečné oxidační
produkty. Tak například C shoří na CO2, S hoří na SO2, H2 hoří na H2O atd. V
tabulkách a databázích jsou uváděna standardní spalná tepla ∆H°T(spal.), kde
výchozí látky i produkty jsou ve standardním stavu.
Spalné teplo konečného oxidačního produktu je rovno nule!
Výpočet reakčního tepla ze slučovacích a spalných tepel

Obecný vztah pro výpočet reakčního tepla přímé reakce pomocí slučovacích tepel:
Vypočítáme rozdíl součtu standardních slučovacích tepel produktů a součtu

standardních slučovacích tepel výchozích látek.
Vztah pro výpočet energetické bilance reakce přímé ze standardních spalných tepel:
100
Vypočítáme rozdíl součtu standardních slučovacích tepel výchozích látek a součtu

standardních slučovacích tepel produktů.
Příklad 7.3
Vypočítejte standardní reakční teplo reakce hoření methanu ze standardních
slučovacích tepel:
CH4(g) + 2 O2(g) CO2(g) + 2 H2O(l) ∆H°T = x
Hodnoty standardních slučovacích tepel jednotlivých látek:
CH4(g) (∆H°298)sluč = - 74,8 kJ/mol
O2(g) (∆H°298)sluč = 0
CO2(g) (∆H°298)sluč = - 393,1 kJ/mol
H2O(l) (∆H°298)sluč = - 285,9 kJ/mol
Řešení:
(∆H°298)sluč = [(∆H°298)sluč CO2] + 2.[(∆H°298)sluč H2O] – [(∆H°298)sluč CH4] – 2.[(∆H°298)sluč O2]
(∆H°298)sluč = - 393,1 + 2.(-285,9) – (-74,8) – 2.(0)
(∆H°298)sluč = - 890,1 kJ/mol
Reakce hoření methanu (zemního plynu) je silně exotermní, uvolňuje se teplo - 890,1
kJ/mol.
Entropie
Clausius zavedl pojem termodynamické stavové funkce, entropie (S), s rozměrem

[J.K-1].
Samovolně probíhající děje jsou nevratné (irreverzibilní) a entropie při jich vždy roste,
takže její změna je kladná:
∆S > 0
Entropie je považována za míru neuspořádanosti systému, se vzrůstem

neuspořádanosti systému (chaosu) roste i entropie. Proč takové děje mají tendenci
probíhat samovolně?
Použijme tradiční modelovou představu, kdy na dno krabice poskládáme volná
písmenka tak, že vytvoří větu. Krabicí otřásáme (simulace reakce) a poté zjistíme, že
písmenka jsou na dně krabice roztroušena nahodile. Netvoří původní větu, ani jinou
větu a nejspíše ani žádné slovo. Systém se stal neuspořádaným, jeho entropie
vzrostla.
Příčina je v pravděpodobnosti. Uspořádaných systémů, s nízkou entropií, je málo, v
našem případě jediná věta určitého významu. Neuspořádaných systémů, které
můžeme vytvořit kombinací složek, je ohromné množství. Proto s nejvyšší
pravděpodobností nalezneme na dně krabice (po skončení reakce) některý z
neuspořádaných systémů, tedy systém s vyšší entropií, než měl systém původní.
Vztah entropie a pravděpodobnosti studoval P. Boltzmann a zformuloval definici,
podle níž je entropie přímo úměrná počtu možností, jimiž lze systém realizovat.
Jestliže jsou všechna možná uspořádání systému stejně pravděpodobná, pak je
entropie (S) přímo úměrná přirozenému logaritmu pravděpodobnosti (P).
Matematicky tuto skutečnost vyjadřuje Boltzmannův vztah:
101
S = k ln P
Výraz (k) je Boltzmannova konstanta (k = 1,38 . 10-23 JK-1), výraz (P) je

termodynamická pravděpodobnost. Na rozdíl od matematické pravděpodobnosti,
která vyjadřuje počet případů příznivých ku počtu případů možných, termodynamická
pravděpodobnost vyjadřuje, kolika různými způsoby lze realizovat daný stav
soustavy. Matematické pravděpodobnosti ½ (jeden ze dvou možných případů je
příznivý) odpovídá termodynamická pravděpodobnost 2 (jsou dva způsoby, jak daný
stav realizovat, jeden je příznivý a jeden nepříznivý).
Helmholtzova a Gibbsova energie
Stavová funkce entropie charakterizuje směr nevratných dějů jen v soustavách

adiabatických (tepelně izolovaných). Většina chemických reakcí ale neprobíhá za
těchto podmínek, proto bylo třeba najít jiné stavové funkce, pro děje izochorické
(probíhající za stálého objemu) a izotermicko-izobarické (za stálé teploty a stálého
tlaku).
Pro děje, probíhající za konstantní teploty a objemu, odvodil Helmholtz vztah:
A = U – TS
(A) je Helmholtzova energie, (U) je vnitřní energie soustavy, (T) teplota v K, (S)
entropie. Změna Helmholtzovy energie (∆A) má význam maximální práce, kterou
může soustava vykonat. Protože veličina (∆A) představuje energii, přeměnitelnou na
práci, byla dříve označována výrazem „volná energie“.
∆A = ∆U – T∆S
Pro děje, probíhající za konstantní teploty a tlaku, odvodil W. J. Gibbs vztah:
G = H – TS
(G) je Gibbsova energie, (H) je enthalpie, (T) teplota v K, (S) entropie. Změna
Gibbsovy energie (∆G) má význam maximální neobjemové práce, kterou může
soustava vykonat. Analogicky pro změnu Gibbsovy energie můžeme zapsat vztah,
vyjadřující samovolnost reakcí:
∆G = ∆H – T∆S
Samovolně probíhající děje směřují k minimu Gibbsovy či Helmholtzovy energie.

Samovolně probíhající děje se označují jako exergonické a hodnota (∆G) či (∆A)
těchto reakcí je záporná:
∆G < 0 ∆A < 0
Reakce s kladnou hodnotou (∆G) či (∆A) se nazývají endergonické a v přírodě
samovolně neprobíhají, naopak, samovolně probíhá reakce v opačném směru.
∆G > 0 ∆A >0
102
Většina reakcí probíhá izobaricky, za konstantního (atmosférického) tlaku, proto

jejich uskutečnitelnost vyjádříme hodnotou (∆G).
O výsledku rozhoduje jednak enthalpický faktor, čili změna enthalpie (∆H), ale také
entropický faktor (T∆S). Ten se výrazněji uplatní teprve při vyšší teplotě, kdy člen
(T∆S) dosáhne vyšších hodnot.
Graf ukazuje kombinaci enthalpického a entropického faktoru: tam, kde má výsledná
přímka kladnou směrnici, je reakce exergonická (∆G < 0) a probíhá samovolně.
Příkladem je exotermní rozkladná reakce, například hoření uhlíkatých látek na CO2 a
vodu. Vzniká tak větší počet jednodušších molekul, tedy roste neuspořádanost
systému (∆S > 0). Jednodušší molekuly jsou stabilní, mají pevné vazby, takže
(∆H < 0).
Exotermní skladné reakce (syntézy) mají zápornou hodnotu enthalpického faktoru,
který průběh reakce podporuje (∆H < 0), ale klesá neuspořádanost čili (∆S < 0). Při
nižších teplotách, kdy převažuje enthalpický faktor, reakce může samovolně
probíhat, ale při vyšších teplotách, kdy převáží entropický faktor, reakce už
samovolně neprobíhá. Příkladem je syntéza amoniaku z prvků.
Endotermní rozkladné reakce mají kladnou hodnotu enthalpického faktoru (∆H > 0),
ale zároveň při rozkladu roste entropie (∆S > 0), takže při vyšší teplotě může převážit
entropický faktor svojí zápornou hodnotou (-T∆S). Pak celková hodnota (∆G < 0),
reakce může probíhat samovolně. Příkladem může být tepelný rozklad vápence na
CaO a CO2, který probíhá jen za vysokých teplot.
103
Přímka s nulovou směrnicí (vodorovná) vyjadřuje rovnovážnou reakční směs

(∆G = 0), kdy není preferována reakce přímá, ani zpětná.
Přímka se zápornou směrnicí vyjadřuje endergonickou reakci (∆G > 0), která
samovolně v daném směru neprobíhá.
Příkladem jsou endotermní skladné reakce (syntézy), kdy vznikem uspořádanějších
molekul klesá entropie (∆S < 0), zároveň enthalpický člen je kladný (∆H > 0).
Takovou reakcí je třeba fotosyntéza, kdy z energeticky stabilních molekul CO2 a H2O
vznikají cukry. Samovolně reakce probíhat nemůže, vyžaduje energetický pohon –
zdroj záření.
Změna Gibbsovy energie představuje významné a obecné hledisko pro posuzování

chemických dějů. Pro veličinu (∆G) odvozuje vztah nejen termodynamika, ale také
teorie chemických rovnováh a elektrochemie.
V prvním případě je změna standardní Gibbsovy energie rovna:
∆G°= - RT ln K
Veličina (K) představuje rovnovážnou konstantu reakce (tzv. termodynamickou

rovnovážnou konstantu).
Elektrochemie využívá pro posouzení elektrochemických pochodů vztah:
∆G = - nFU
V uvedeném vztahu (n) je počet elektronů vyměněných při redoxním ději, (F) je
Faradayův náboj a (U) je napětí článku.
104
8. CHEMICKÁ KINETIKA
Chemická kinetika je obor, studující průběh chemických reakcí z různých hledisek.

Zkoumá především rychlost průběhu chemické reakce a reakční mechanismus. Jím
rozumíme sled jednotlivých reakčních kroků, které vedou k přeměně výchozích látek
na produkty.
Průběh chemické reakce
Aby proběhla chemická reakce, musí být současně splněny tyto podmínky:
Molekuly reagujících látek se musí k sobě natolik přiblížit, aby došlo k překryvu jejich
valenčních orbitalů.
Musejí mít dostatečnou (tzv. aktivační) energii.
Musejí být správně orientovány v prostoru.
Reakce musí být termodynamicky možná.
Průběh chemické reakce vyjadřuje reakční koordináta, která představuje míru

(procento) uskutečněného reakčního kroku. Vysvětlení přináší teorie aktivovaného
komplexu (teorie absolutních reakčních rychlostí). Graf ukazuje, že na začátku
reakce je nezbytné překonat určitou energetickou bariéru (energetický val). Musíme
totiž dodat energii k rozštěpení původních vazeb v molekulách výchozích látek (A, B).
Současně se však začínají vytvářet nové vazby a při tomto procesu se energie
uvolňuje, tím se snižuje energetická bariéra reakce. Proto stačí dodat menší energii,
než je disociační energie vazeb v molekulách výchozích látek.
Je tedy nutné dodat tzv. aktivační Gibbsovu energii (∆G*), která určuje výšku
energetického valu a poslouží k vytvoření aktivovaného komplexu (ABCD*). Tento
tranzitní stav, nacházející se na vrcholu energetického valu, představuje nestabilní,
přechodné uspořádání atomů, které se může rozpadat na produkty reakce (C, D), ale
105
také na výchozí látky. Jestliže mají produkty reakce nižší energii, než měly molekuly
výchozích látek, bude mít reakce zápornou hodnotu změny Gibbsovy energie
(∆G < 0) a bude probíhat spontánně.
Významnou podmínkou, která musí být pro vytvoření aktivovaného komplexu
splněna, je správná prostorová orientace reagujících částic. Na příkladu reakce
vzniku jodovodíku vidíme, že molekuly výchozích látek musejí být orientovány tak,
aby původní vazby se mohly postupně oslabovat, ale nové vazby (H –I) postupně
vznikat:
REAKČNÍ RYCHLOST
Reakční rychlostí rozumíme množství látky, přeměněné chemickou reakcí za určitý

časový interval.
Změna množství látky v systému se často projevuje jako změna koncentrace této
látky, proto reakční rychlost vyjadřujeme jako úbytek koncentrace některé z
výchozích látek, nebo jako přírůstek koncetrace některého z produktů za určitý
časový interval.
V principu nezáleží na tom, kterou z výchozích látek, nebo který z produktů
použijeme k vyjádření reakční rychlosti. Vybereme si takovou látku, jejíž změnu
koncentrace lze sledovat nejsnáze.
Uvažujme přeměnu výchozích látek (A) a (B) na produkty (X):
A + B X
Reakční rychlost (v) pak můžeme vyjádřit jako změnu koncentrace výchozí látky (A),
čili (∆cA), za časový úsek (∆t). Totéž lze napsat pro výchozí látku (B). Protože jde o
úbytek koncentrace, bude před zlomkem znaménko (-). Jinou možností je zapsat
přírůstek koncentrace produktu(X), čili (∆cX), se znaménkem (+).
106
K vyjádření reakční rychlosti běžně používáme látkovou (molární) koncentraci látek,

která se často zapisuje pomocí hranatých závorek. Reakční rychlost má pak rozměr
[mol . dm-3 . s-1].
Základní kinetická rovnice
Aby proběhla chemická reakce, musí dojít k interakci mezi molekulami výchozích
látek. Ta bude tím častější, čím vyšší je koncentrace výchozích látek v reakční směsi.
Závislost rychlosti reakce na koncentraci výchozích látek studovali C. Guldberg a P.
Waage a matematicky ji zformulovali do podoby základní kinetické rovnice:
pro reakci: A+B X
v = k . c A . cB nebo v = k . [A] . [B]
Definice: Reakční rychlost je přímo úměrná součinu koncentrací reagujících látek.
Ve vztahu pro reakční rychlost vystupuje konstanta úměrnosti (k), zvaná rychlostní
konstanta. Je charakteristická pro každou chemickou reakci, její hodnota navíc závisí
na teplotě a v případě plynů také na tlaku.
Nyní vezmeme v úvahu stechiometrické koeficienty reakce. Reaguje (a) molů látky
(A) a (b) molů látky (B) na produkty (X):
aA +bB X
Základní kinetická rovnice má v tomto případě tvar:
v = k . [A]α . [B]β
Exponenty (α,β) nad koncentracemi reagujících látek jsou tzv. dílčí řády reakce a
obecně neodpovídají stechiometrickým koeficientům (a,b). Mohou jim však odpovídat
v případě některých jednoduchých reakcí.
Dílčí řády reakce se určují experimentálně, ze zápisu chemické reakce je nezjistíme.
Při konstantní koncentraci látky (A) změříme reakční rychlost při odlišných
koncentrací látky (B) a opačně. Součet dílčích řádů reakce pak vyjadřuje celkový řád
reakce (r). Pro daný případ:
r=α+β
Řád reakce obecně nemusí být celé číslo, avšak blíží-li se jedničce, hovoříme o
reakci 1. řádu, jestliže se blíží dvojce, pak o reakci 2. řádu apod. Je to užitečné,
protože obor chemické kinetiky, zvaný formální kinetika, řeší matematicky kinetické
rovnice těchto reakcí a umožňuje tak vypočítat důležité parametry reakce.
Molekularita reakce a poločas reakce

Pojem molekularita reakce vyjadřuje počet částic, které musí navzájem interagovat
současně, aby proběhla daná reakce.
Jestliže se sama jediná částice rozpadá na produkty, jde o reakci monomolekulární:
107
A B+C
Nejčastější jsou bimolekulární reakce, při nichž dochází k interakci dvou molekul
výchozích látek.
Trimolekulární reakce, předpokládající současnou interakci tří částic, které mají
zároveň vhodnou prostorovou orientaci, jsou už velmi vzácné.
Poločas reakce (τ)

To je doba, za kterou množství výchozích látek klesne na polovinu. U reakcí 1. řádu
poločas reakce nezávisí na koncentraci výchozí látky (třeba reakce radioaktivního
rozpadu), u reakcí 2. řádu je poločas reakce nepřímo úměrný počáteční koncentraci
výchozích látek.
FAKTORY OVLIVŇUJÍCÍ RYCHLOST CHEMICKÉ REAKCE
S jedním důležitým faktorem, koncentrací reagujících látek, jsme se už podrobně

seznámili v souvislosti se základní kinetickou rovnicí. Reakční rychlost v případě
tuhých látek ovlivňuje stupeň rozmělnění, v případě plynů může hrát roli tlak plynu a
obecně je rychlost reakce ovlivněna teplotou reakční směsi a použitím katalyzátorů.
Stupeň rozmělnění
Hraje zásadní roli u reakcí, v nichž se některá z reakčních složek nachází v tuhé fázi.
Reakce probíhá na povrchu tuhé látky a rychlost je proto limitována velikostí styčné
reakční plochy (fázového rozhraní). Rozmělněním na prach se výrazně zvýší povrch
částic tuhé látky a tím vzroste i reakční rychlost. Může to být nebezpečné, uhelný
prach může po iniciaci na vzduchu explodovat (prudká oxidační reakce), na rozdíl od
kusového uhlí.
Vliv tlaku
Může se projevit jen u reakcí, kde některá ze složek reakční směsi se nachází v
plynném skupenství. Zvýšíme-li tlak plynu kompresí, zmenšením objemu plynu, bude
koncentrace částic v tomto zmenšeném objemu vyšší. Dojde k častějším interakcím
a tím vzroste reakční rychlost. Neplatí to ale v situaci, kdy zvýšíme tlak v reakční
směsi nikoli kompresí, ale přidáním indiferentního plynu, který se reakce sám
neúčastní. Jeho molekuly pak překážejí molekulám původního plynu v interakci a
reakční rychlost neroste.
Vliv teploty
Reakční rychlost velice významně závisí na teplotě, v základní kinetické rovnici je na
teplotě závislý jeden člen – rychlostní konstanta (k). Rychlostní konstanta se s
rostoucí teplotou zvyšuje exponenciálně. Zvýšením teploty zhruba o 10 K = o 10°C
se hodnota rychlostní konstanty (a tedy i rychlosti reakce) zvýší nikoli o trochu, ale
několikanásobně (dvakrát až třikrát).
Působení katalyzátorů
Katalyzátory jsou látky ovlivňující reakční rychlost, které do reakce vstoupí a
nezměněné z ní vystoupí, takže se při reakci nespotřebovávají.
Pozitivní katalyzátory (stručně jen katalyzátory) urychlují průběh chemické reakce,
negativní katalyzátory, zvané inhibitory, zpomalují průběh chemické reakce.
108
Schéma ukazuje srovnání

průběhu nekatalyzované
reakce s průběhem
reakce, ovlivněné
pozitivním katalyzátorem.
Klíčovým krokem v
průběhu chemické reakce
je vytvoření aktivovaného
komplexu (ABCD*), k
němuž je potřeba dodat
aktivační Gibbsovu energii
(∆G*). Z grafu vidíme, že
katalyzátory snižují
potřebnou aktivační
energii, aktivovaný
komplex se vytváří snáze,
čili dříve, a proto se rychlost reakce zvýší. Je to tím, že katalyzátor vede reakci jiným
mechanismem, přes jiné meziprodukty a každá z dílčích reakcí má nižší aktivační
energii, než je hodnota aktivační energie nekatalyzované reakce.
Probíhá-li reakce oběma směry, pak katalyzátor ovlivňuje stejně průběh reakce přímé
i zpětné, takže nemá vliv na rovnováhu reakce, pouze urychlí ustavení této
rovnováhy.
Inhibitory, negativní katalyzátory, analogicky zpomalují průběh reakce tím, že zvyšují
její aktivační energii.
K významným katalyzátorům patří biokatalyzátory, enzymy. To jsou bílkoviny, které
urychlují biochemické reakce v organismu, aby probíhaly potřebnou rychlostí už při
tělní teplotě. Bez enzymů by tyto reakce probíhaly natolik pomalu, že by nebyly
schopny zajistit průběh životních pochodů organismu.
V automobilovém katalyzátoru jsou plynné škodlivé zplodiny přeměňovány na
neškodné plynné produkty. Škodlivé oxidy dusíku jsou rozkládány na plynný dusík a
kyslík, nespálené uhlovodíky a toxický oxid uhelnatý jsou oxidovány na CO2 a vodní
páru. Katalyzátor je tvořen směsí těžkých drahých kovů, které určují jeho vysokou
cenu.
109
9. CHEMICKÉ ROVNOVÁHY
Rovnovážný stav
Letité zkušenosti chemiků ukazují, že při chemických dějích se nepřemění veškeré

výchozí látky na produkty reakce. I po uplynutí dlouhé doby zůstávají v reakční směsi
výchozí látky spolu s produkty.
Na začátku reakce jsou v reakční směsi přítomny pouze molekuly výchozích látek a
jejich interakce vede k přeměně na produkty, probíhá reakce přímá. Přitom ale
koncentrace výchozích látek klesá a koncentrace produktů roste. I jejich molekuly
vzájemně interagují za tvorby aktivovaného komplexu, který se rozpadne na
molekuly výchozích látek: probíhá zpětná reakce. Musíme proto předpokládat, že
současně probíhají proti sobě dvě reakce, přímá a zpětná. Takový typ reakce se
označuje jako reakce zvratná.
Zpočátku probíhá reakce přímá rychleji, ale jak ubývá koncentrace výchozích látek,
zpomaluje se. Naopak, s přírůstkem koncentrace produktů se zvyšuje rychlost reakce
zpětné. Po určité době se rychlost reakce přímé a zpětné vyrovná, systém dospěje
do stavu rovnováhy. Je to rovnováha dynamická, protože neustále probíhají dvě
protichůdné reakce. Ukazuje to graf, vyjadřující průběh syntézy jodovodíku z prvků:
V počáteční fázi reakce je patrný úbytek koncentrace výchozích látek (H2 a I2) a
nárůst koncentrace produktu (HI). Protože z jednoho molu vodíku či jodu vznikají 2
moly (HI), je nárůst koncentrace (HI) dvojnásobný, oproti úbytku koncentrace (H2) či
(I2). Po uplynutí dostatečně dlouhé doby je koncentrace výchozích látek i produktů v
reakční směsi stálá, i když neustále probíhá reakce přímá a zpětná.
110
Rovnováha ovšem automaticky neznamená, že v reakční směsi zůstane stejná

koncentrace výchozích látek a produktů, jedna z těchto složek často převažuje.
Složení rovnovážné směsi je posunuto na stranu stabilnějších látek, tedy těch, které
mají nižší energii. Preferována je ta reakce, která má zápornou hodnotu změny
standardní Gibbsovy energie.
Rovnovážná konstanta
Zapišme rovnici zvratné reakce, v níž se výchozí látky (A), (B), přeměňují na
produkty reakce (C), (D). Rychlost reakce přímé označíme (v1), rychlost reakce
zpětné (v2):
Ze základní kinetické rovnice plyne pro reakční rychlosti obou reakcí:
v1 = k1 . cA . cB
v2 = k2 . cC . cD
Po určité době, kdy soustava dospěje do stavu rovnováhy, se rychlosti obou reakcí,
přímé a zpětné vyrovnají, takže (v1 = v2). Potom:
k1 . cA . cB = k2 . cC . cD : k2 , : (cA . cB)
Vydělením převedeme obě rychlostní konstanty na levou stranu rovnice a

koncentrace látek na pravou stranu rovnice a upravíme:
Podíl rychlostních konstant (k1 / k2) je samozřejmě konstantní a nazývá se

rovnovážná konstanta (Kc). Index (c) znamená, že rovnovážná konstanta je
vyjádřena prostřednictvím molárních koncentrací látek.
111
Vztah říká, že za rovnovážného stavu je podíl součinu koncentrací produktů a

součinu koncentrací výchozích látek konstantní.
Nyní posoudíme složitější reakci, kde už vezmeme v úvahu také počty molů
reagujících látek a vyvodíme obecnější závěry. Uvažujme reakci:
Zapišme nyní výraz pro rovnovážnou konstantu reakce a mějme na paměti, že v

čitateli i ve jmenovateli zlomku se nacházejí součiny koncentrací reagujících látek:
Na první pohled vidíme, že stechiometrické koeficienty v chemické rovnici (počty

molů) se ve výrazu pro rovnovážnou konstantu uplatňují jako exponenty nad
koncentracemi látek. Nyní už můžeme zapsat obecný výraz pro rovnovážnou
konstantu reakce, která je zapsána obecnou rovnicí:
, nebo také
Uvedený výraz pro rovnovážnou konstantu reakce se označuje jako Guldbergův –

Waageův zákon a představuje definici rovnovážné konstanty, kterou můžeme
zformulovat takto:
Podíl součinu rovnovážných koncentrací produktů, umocněných na příslušné

stechiometrické koeficienty a součinu koncentrací výchozích látek, umocněných na
příslušné stechiometrické koeficienty, je konstantní a rovná se rovnovážné konstantě
reakce.
Význam rovnovážné konstanty spočívá v tom, že určuje složení rovnovážné směsi

určité konkrétní reakce:
Kc < 1 V rovnovážné směsi převažují výchozí látky.
Kc = 1 Směs tvoří stejné množství výchozích látek a produktů.
Kc > 1 V rovnovážné směsi převládají produkty reakce.
Jelikož rovnovážná konstanta je dána podílem rychlostních konstant, které závisejí

na teplotě, pak také hodnota rovnovážné konstanty reakce závisí na teplotě a
nezávisí na jiných vlivech.
112
Rovnováhy v plynech a heterogenních soustavách

Ve výrazu pro rovnovážnou konstantu (Kc) vystupují molární koncentrace reagujících
složek. Jestliže je však soustava reagujících látek homogenní a tvoří ji jen plyny, lze
molární koncentrace látek nahradit parciálními tlaky (p) plynných složek. Rovnovážná
konstanta má pak jiný index, (Kp).
Pro reakci: a A (g) + b B (g) c C (g) + d D (g)
Má výraz pro rovnovážnou konstantu tvar:
V případě heterogenní soustavy, kdy reakční složky se nacházejí v různých fázích,

závisí rovnovážný stav, vyjádřený rovnovážnou konstantou, jen na plynných a
kapalných složkách. Tuhé složky mají jen zcela nepatrnou tenzi par, proto nemá
smysl uvažovat jejich parciální tlaky. Jako příklad si uvedeme redukci oxidu uhličitého
žhavým koksem na oxid uhelnatý:
CO2 (g) + C (s) 2 CO (g)
Tenze par koksu má zanedbatelnou hodnotu, proto bude rovnovážná konstanta

určena jen parciálními tlaky plynných složek, CO2 a CO.
Le Chatelierův princip
Jedná se o obecný princip akce a reakce, umožňující vysvětlit vliv reakčních

podmínek na složení výsledné rovnovážné směsi a také předpovědět, jak můžeme
změnou reakčních podmínek průběh reakce ovlivnit.
Změnou jedné z podmínek, při nichž je soustava ve stavu chemické rovnováhy, se

rovnováha posune ve směru průběhu té reakce, kterou se obnoví původní stav, za
nových podmínek.
Stručně můžeme říci, že reakce probíhá proti změně, která ji vyvolala.
Význam Le Chatelierova principu si ukážeme také na příkladu průmyslově významné

reakce, oxidace oxidu siřičitého na oxid sírový. Cílem je zvýšit výtěžek, množství SO3
pro výrobu kyseliny sírové, a proto se ptáme, jakým vnějším zásahem posílíme
průběh reakce přímé?
2 SO2 (g) + O2 (g) 2 SO3 (g) ∆H = -193 kJ.mol-1
Zvýšením koncentrací SO2 a O2, nebo snížením koncentrace SO3. Zvýšení

koncentrace výchozích látek (akce) vyvolá reakci, která vede ke snížení koncentrace
těchto látek, tj. posílí reakci přímou. Stejně tak snížení koncentrace produktů jejich
113
průběžným odebíráním (akce) vyvolá opačnou reakci, která povede ke zvyšování

koncentrace produktů.
Snížením teploty. Z hodnoty změny enthalpie (∆H) vyplývá, že reakce přímá je
exotermní a chceme-li ji podpořit, provedeme zásah snížením teploty reakční směsi.
Podpoříme tak reakci, která vede ke zvýšení teploty, čili exotermní reakci přímou.
Zvýšením tlaku. Všechny tři reakční složky jsou plyny a při reakci přímé vznikají ze tří
molů výchozích látek dva moly produktů. To znamená, že klesá objem plynů, tedy i
tlak. Chceme-li takový děj podpořit, musíme provést zásah opačný, to znamená
zvýšit tlak. Preferována pak bude reakce, vedoucí ke snížení tlaku, tedy reakce
přímá.
ACIDOBAZICKÝ DĚJ
Jedná se o chemický děj, probíhající mezi kyselinami (A = lat. „acidum“) a zásadami

(B = bázemi). Tyto skupiny látek byly během vývoje chemického poznání definovány
odlišnými způsoby. Podle Arrheniovy teorie se jako kyseliny označují látky,
odštěpující kation H+, zatímco zásady (báze) odštěpují anion OH-. Tato nejstarší
teorie však nedokázala vysvětlit ani takové základní jevy, jako jsou zásadité
vlastnosti amoniaku (žádnou skupinu OH nemá). Proto byly později vypracovány
dokonalejší a také teoreticky komplikovanější teorie kyselin a zásad. Zde se
seznámíme s nejpoužívanější Brőnstedovou teorií.
Brőnstedova teorie kyselin a zásad

V roce 1923 vytvořil Brőnsted a Lowry teorii kyselin a zásad, použitelnou pro vodné
roztoky, nebo obecně, protická rozpouštědla, jejichž molekuly obsahují odštěpitelný
kation H+. Kyseliny jsou podle Brőnstedovy teorie definovány stejně, jako v teorii
Arrheniově, tedy jako látky, schopné odštěpit vodíkový kation H+. Jelikož kation H+ je
jádro atomu vodíku, pouhý proton, který nemůže existovat ve vodném roztoku volný,
ihned se váže na molekuly vody. Pro jednoduchost zapisujeme reakci pouze s
jednou molekulou vody, za tvorby oxoniového (syn. hydroxoniového) kationtu H3O+.
H+ + H2O H3O+
Zásady (báze) jsou definovány opačně, jako látky, schopné vázat kation H+.
Kyseliny jsou látky, odštěpující kation H+ za tvorby oxoniových kationtů H3O+, zásady
jsou látky schopné přijmout vodíkový kation H+.
Znamená to, že zásady mají volný (nevazebný) elektronový pár, kterým mohou
poutat kation H+ koordinačně kovalentní vazbou. Vlastním acidobazickým dějem je
pak přenos kationtu H+ mezi dvěma částicemi. Dvojice látek, které se liší právě o
kation H+, představuje tzv. konjugovaný pár.
114
Ve schématu je částice (HA) kyselinou, protože odštěpuje kation H+. Tím se z ní

ovšem vytvoří konjugovaná zásada, báze (A-), neboť je schopna tento kation H+
znovu přijmout. Látka (B-) je zásada, protože navázala odštěpený kation H+. Reakcí
se z ní ale vytvořila konjugovaná kyselina (BH), protože nyní disponuje vodíkem,
který může být odštěpen jako kation H+.
Nyní posuďme skupinu reakcí:
V reakci (1) vystupuje H2SO4 jako kyselina, protože odštěpuje kation H+ za tvorby
konjugované báze HSO4-. Voda v této reakci tedy vystupovala jako báze: přijala
kation H+ a vznikla z ní konjugovaná kyselina H3O+.
V reakci (2) se voda chová jako kyselina a v reakci (3) reaguje dokonce kyselina
sírová jako zásada (báze). Je tedy kyselina sírová kyselinou, nebo zásadou? Je voda
kyselinou, nebo zásadou? Z příkladů reakcí (1,2,3) vidíme, že takto položená otázka
nemá smysl, protože záleží na tom, s čím daná látka reaguje.
Látka není kyselinou nebo zásadou (bází) sama o sobě, ale stává se jí teprve v
přítomnosti jiné látky.
O tom, která látka ze dvojice bude kyselinou, rozhoduje síla kyseliny. Silnější
kyselina má větší schopnost odštěpit kation H+, než slabší kyselina. H2SO4 je silnější
kyselina než voda, proto reaguje s vodou jako kyselina. H2SO4 je však slabší
kyselinou, než HClO4, proto kyselina sírová reaguje s kyselinou chloristou jako
zásada (báze).
Neutralizace
Jedná se o reakci kyseliny se zásadou, kterou můžeme zapsat souhrnnou rovnicí:
HCl + NaOH = NaCl + H2O
Ve skutečnosti se však ve vodných roztocích jedná o sled tří dějů:
Disociace kyseliny: HCl + H2O = Cl- + H3O+
Disociace zásady: NaOH = Na+ + OH-
Vlastní neutralizace: H3O+ + OH- = 2 H2O
Nejprve proběhne disociace (štěpení na ionty) jak kyseliny, tak i báze. Při vlastní
neutralizační reakci reagují oxoniové kationty (H3O+) s hydroxidovými anionty (OH-)
na vodu. Zbylé ionty (Na+, Cl-), které nereagovaly, vytvářejí sůl (NaCl).
115
Disociace kyselin a zásad

Disociace, štěpení na ionty, je obecnou vlastností kyselin a zásad. Odštěpením
kationtu H+ z molekuly kyseliny (HA) a jeho vazbou na molekulu vody vznikne
oxoniový kation (H3O+) a zbude anion kyseliny (A-):
HA + H2O H3O+ + A- (A- = anion kyseliny)
Tuto acidobazickou rovnováhu můžeme vyjádřit rovnovážnou konstantou (Kc). Ve

vodném roztoku kyseliny je ale voda ve velikém nadbytku, takže při reakci se její
koncentrace prakticky nezmění, zůstane konstantní. Proto můžeme koncentraci vody
zahrnout do rovnovážné konstanty (celou rovnici vynásobíme koncentrací vody):
Součin rovnovážné konstanty (Kc) a koncentrace vody, která je také konstantní,

poskytne opět konstantu. Získáme tak nový druh rovnovážné konstanty, označovaný
jako disociační konstanta kyseliny (KA):
Vidíme, že vyjadřuje podíl součinu koncentrací iontů disociované kyseliny ku

koncentraci nedisociované kyseliny (HA).
Analogicky, pro disociační reakci zásady (B) můžeme zapsat disociační konstantu
báze (KB):
B + H2O BH+ + OH-
Jelikož disociační konstanty kyseliny i báze jsou druhem rovnovážných konstant,

jejich hodnoty závisejí, stejně jako hodnota rovnovážné konstanty, pouze na teplotě.
116
Význam disociační konstanty

Vyjadřuje schopnost kyseliny či zásady disociovat, tj. tvořit ionty H3O+, či přijímat
ionty H+, to znamená, že vyjadřuje sílu kyseliny (báze). Silné kyseliny mají KA > 10-3,
silné báze mají KB > 10-3. Podle tabelovaných hodnot disociačních konstant můžeme
proto usoudit, která z dvojice látek se bude chovat jako kyselina a která jako zásada.
Ve vztahu pro disociační konstantu je koncentrace nedisociované kyseliny (HA), či
nedisociované báze (B) uvedena ve jmenovateli zlomku, takže koncentrace kyseliny
či báze je nepřímo úměrná disociační konstantě. Čím koncentrovanější je proto
roztok kyseliny (báze), tím hůře disociuje: kyseliny a zásady nejlépe disociují ve
zředěných roztocích.
Autoprotolýza vody
Jedná se o vzájemnou reakci dvou molekul vody, kdy jedna molekula vody se chová
jako kyselina (odštěpuje H+), zatímco druhá molekula vody se chová jak zásada
(přijímá kation H+):
Zapíšeme vztah pro rovnovážnou konstantu autoprotolýzy vody. Protože

nedisociovaná voda (H2O) je ve velkém nadbytku, její koncentrace se při reakci
nemění, je konstantní. Zahrneme ji tedy do rovnovážné konstanty tím, že rovnici
vynásobíme druhou mocninou koncentrace vody:
Získali jsme tím nový druh rovnovážné konstanty, zvaný iontový součin (produkt)
vody (KV). Při teplotě 25°C má hodnotu přibližně 10-14 (přesně KV = 1,02 . 10-14); s
rostoucí teplotou roste hodnota KV.
Ionty (H3O+) představují kyselinu (mohou odštěpit H+), ionty (OH-) jsou zásadou
(mohou přijmout H+). Čistá voda bude mít neutrální reakci tehdy, jestliže bude
obsahovat stejnou koncentraci kyselých iontů (H3O+), jako zásaditých iontů (OH-).
Tomu odpovídá koncentrace 10-7 mol dm-3:
[H3O+] = 10-7 mol dm-3, [OH-] = 10-7 mol dm-3, protože 10-7. 10-7= 10-14= Kv
Vodný roztok samozřejmě nemusí mít vždy neutrální reakci. Jestliže má například
kyselou reakci, pak musí být koncentrace kyselých oxoniových kationtů (H3O+) vyšší,
než koncentrace zásaditých hydroxidových aniontů (OH-). Jestliže je například v
117
kyselém roztoku [H3O+] = 10-5, tedy o dva řády vyšší, než v neutrálním roztoku, pak
koncentrace hydroxidových aniontů v tomto roztoku musí být [OH-] = 10-9, tedy o dva
řády nižší, než v neutrálním roztoku. To proto, aby součin měl vždy hodnotu
iontového produktu vody, tj. 10-14. (10-5) . (10-9) = 10-14.
Protože počítání se zápornými mocninami koncentrací je nepohodlné, zavedl S. P. L.
Sörensen tzv. vodíkový exponent pH. Pro začátek si zjednodušeně řekněme, že pH
představuje kladnou hodnotu exponentu mocniny, vyjadřující koncentraci oxoniových
kationtů H3O+.
Ke zjišťování reakce nebarevných roztoků

se v nejjednodušším případě používají
acidobazické indikátory, látky, které při
změně hodnoty pH v určitém rozmezí
změní svoje zbarvení. Přesné měření pH
umožňují přístroje zvané acidimetry (pH
metry).
Matematicky definoval Sörensen vodíkový

exponent pH jako záporný dekadický
logaritmus koncentrace oxoniových kationtů
H3O+:
pH = - log [H3O+]
Výpočty pH
V modelových příkladech použijeme definici pH pomocí molární koncentrace iontů

H3O+. Budeme uvažovat pouze zředěné roztoky silných kyselin a zásad, abychom
mohli předpokládat jejich úplnou disociaci ve vodném roztoku.
Příklad 9.1
Jakou reakci má roztok kyseliny dusičné o látkové koncentraci 0,0001 mol.dm-3?
118
Řešení:
Koncentraci kyseliny dusičné vyjádříme mocninou.
[HNO3] = 10-4 mol.dm-3
Zapíšeme chemickou rovnici disociace kyseliny dusičné ve vodě:
HNO3 + H2O H3O+ + NO3-

1 mol 1 mol
1 mol kyseliny dusičné poskytne 1 mol iontů H3O+, takže jejich koncentrace je stejná,
jako zadaná koncentrace kyseliny dusičné.
[H3O+] = 10-4 mol.dm-3
Rovnici budeme upravovat tak, abychom dospěli k definici pH, čili zápornému
dekadickému logaritmu [H3O+]. Rovnici zlogaritmujeme, takže na pravé straně řešíme
logaritmus mocniny (log xy = y . log x). Dále víme, že logaritmus deseti je jedna,
protože (101 = 10).
log [H3O+] = (-4) . log 10

log [H3O+] = (-4) . 1
- log [H3O+] = 4
pH = 4
Roztok kyseliny dusičné má kyselou reakci, pH = 4.
Příklad 9.2
Jakou reakci má 0,0005 molární roztok kyseliny sírové?
Řešení:
Koncentrace kyseliny je: [H2SO4] = 5 . 10-4 mol.dm-3
Rovnice disociace: H2SO4 + 2 H2O 2 H3O+ + SO42-

1 mol 2 moly
+
Protože 1 mol kyseliny poskytne 2 moly iontů H3O , pak jejich koncentrace bude
dvojnásobná, než je koncentrace kyseliny:
[H3O+] = 2 . [H2SO4] = 2 . 5 . 10-4 = 10 . 10-4 = 10-3 mol.dm-3
Po zlogaritmování: log [H3O+] = (-3) . log 10

log [H3O+] = (-3) . 1
- log [H3O+] = 3
pH = 3
Roztok kyseliny sírové má kyselou reakci, pH = 3.

119
Příklad 9.3
Jakou reakci má roztok NaOH o látkové koncentraci c = 0,00001 mol.dm-3?
Řešení:
Zapíšeme koncentraci hydroxidu mocninou: [NaOH] = 10-5 mol.dm-3.
Zapíšeme rovnici disociace hydroxidu:
NaOH Na+ + OH-

1 mol 1 mol
Vidíme, že 1 mol hydroxidu poskytne disociací 1 mol iontů OH-, takže jejich
koncentrace je stejná, jako zadaná koncentrace NaOH:
[NaOH] = [OH-] = 10-5 mol.dm-3.
Známe už koncentraci iontů OH-, ale pro výpočt pH potřebujeme znát koncentraci
iontů H3O+. Tu vyjádříme z iontového součinu vody:
Kv = 10-14 = [H3O+] . [OH-], odtud: [H3O+] = 10-14 / [OH-]
[H3O+] = 10-14 / [OH-]

[H3O+] = 10-14 / 10-5
[H3O+] = 10-9 mol.dm-3
Rovnici zlogaritmujeme:
log [H3O+] = (-9) . log 10
log [H3O+] = (-9) . 1
- log [H3O+] = 9
pH = 9
Roztok NaOH má zásaditou reakci, pH = 9.
Příklad 9.4
Jakou reakci má roztok hydroxidu vápenatého o látkové koncentraci c = 0,0005
mol.dm-3?
Řešení:
Koncentrace hydroxidu: [Ca(OH)2] = 5 . 10-4 mol.dm-3.
Disociace hydroxidu:
Ca(OH)2 Ca2+ + 2 OH-
1 mol 2 moly
Jedná se o dvojsytný hydroxid, proto 1 mol hydroxidu poskytne disociací 2 moly iontů
OH-. Pak koncentrace těchto iontů bude dvojnásobná, než je zadaná koncentrace
hydroxidu vápenatého.
[OH-] = 2 . [Ca(OH)2] = 2 . 5 . 10-4 mol.dm-3 = 10-3 mol.dm-3.

120
Pro výpočet pH potřebujeme znát koncentraci iontů H3O+, kterou vyjádříme z

iontového součinu vody:
Kv = 10-14 = [H3O+] . [OH-], odtud: [H3O+] = 10-14 / [OH-]
[H3O+] = 10-14 / [OH-]

[H3O+] = 10-14 / 10-3
[H3O+] = 10-11 mol.dm-3
Rovnici zlogaritmujeme:
log [H3O+] = (-11) . log 10
log [H3O+] = (-11) . 1
- log [H3O+] = 11
pH = 11
Roztok Ca(OH)2 má zásaditou reakci, pH = 11.
Příklad 9.5
Roztok kyseliny sírové má reakci pH = 2. Jaká je koncentrace kyseliny, jestliže
předpokládáme, že je v roztoku úplně disociovaná?
Řešení:
Zapíšeme rovnici disociace kyseliny:
H2SO4 + 2 H2O 2 H3O+ + SO42-

1 mol 2 moly
Vidíme, že 1 mol dvojsytné kyseliny poskytne 2 moly iontů H3O+, jejichž koncentraci
vypočítáme. Hledaná koncentrace kyseliny sírové pak bude poloviční.
pH =2
- log [H3O+] = 2
log [H3O+] = - 2
Rovnici odlogaritmujeme: protože logaritmus je exponent, kterým umocňujeme

desítku, pak odlogaritmováním (-2) získáme mocninu (10-2).
[H3O+] = 10-2 = 0,01 mol.dm-3
Koncentrace kyseliny je poloviční: [H2SO4] = 0,01 / 2 = 0,005 mol.dm-3.

Roztok kyseliny sírové má koncentraci c = 5 . 10-3 mol.dm-3.
Příklad 9.6
Roztok hydroxidu draselného má reakci pH = 8. Vypočítejte jeho látkovou
koncentraci, jestliže předpokládáme, že hydroxid je ve vodném roztoku úplně
disociován.
121
Řešení:
Disociace hydroxidu:
KOH K+ + OH-
1 mol 1 mol
Jeden mol hydroxidu poskytne disociací 1 mol iontů OH-, takže koncentrace
hydroxidu bude stejná, jako koncentrace iontů OH-, kterou vypočítáme. Z hodnoty pH
zjistíme výpočtem nejprve koncentraci iontů H3O+ a tu pak přepočítáme pomocí
iontového součinu vody na koncentraci iontů OH-.
pH =8
- log [H3O+] = 8
log [H3O+] = - 8
[H3O+] = 10-8 mol.dm-3
Kv = 10-14 = [H3O+] . [OH-], odtud: [OH-] = 10-14 / [H3O+]
[OH-] = 10-14 / 10-8 = 10-6 mol.dm-3.

Roztok hydroxidu draselného má koncentraci c = 10-6 mol.dm-3.
Příklad 9.7
Jakou reakci má roztok kyseliny chlorovodíkové o látkové koncentraci c = 0,0047
mol.dm-3?
Řešení:
Disociace kyseliny: HCl + H2O H3O+ + Cl-
1 mol 1 mol
Z disociační rovnice plyne, že koncentrace iontů H3O+ bude stejná, jako zadaná
koncentrace HCl.
[H3O+] = [HCl] = 0,0047 = 4,7 . 10-3 mol.dm-3.
Rovnici zlogaritmujeme, na pravé straně řešíme logaritmus součinu

(log x . y = log x + log y).
log [H3O+] = log 4,7 + log10-3
Vyřešíme (zadáme na kalkulačce) log 4,7 a poté vyřešíme logaritmus mocniny (log
10-3 = -3 . log 10):
log [H3O+] = 0,672 + (-3 . log 10)

log [H3O+] = 0,672 + (-3 . 1)
log [H3O+] = 0,672 - 3
log [H3O+] = - 2,328
- log [H3O+] = 2,328
pH = 2,328
122
Roztok kyseliny chlorovodíkové má kyselou reakci, pH = 2,328. Běžné pH-metry měří

na dvě desetinná místa, proto zaokrouhlíme: pH = 2,33.
Příklad 9.8
Vypočítejte látkovou koncentraci vodného roztoku kyseliny sírové, který má reakci pH
= 3,52.
Řešení:
Rovnice disociace: H2SO4 + 2 H2O 2 H3O+ + SO42-
1 mol 2 moly
Protože 1 mol kyseliny poskytne 2 moly iontů H3O+, bude její koncentrace poloviční
oproti koncentraci iontů H3O+, kterou vypočítáme.
pH = 3,52
- log [H3O+] = 3,52

log [H3O+] = - 3,52
Zde je problém: logaritmy záporných čísel nejsou definovány. Připomeňme:

logaritmus kladného čísla (x) při základu (a) je exponent (n), kterým musíme umocnit
základ, abychom získali logaritmované číslo (x). Ačkoli zadáním záporné hodnoty na
kalkulačce získáme správný výsledek, matematicky korektní postup vyžaduje,
abychom zápornou hodnotu na pravé straně rovnice změnili na kladnou. Proto k
zápornému číslu přičteme nejbližší vyšší celé kladné číslo a totéž odečteme, takže
hodnota výrazu se nezmění.
log [H3O+] = - 3,52 +4 -4

log [H3O+] = 0,48 – 4
Rovnici nyní odlogaritmujeme. Na kalkulačce použijeme opačnou funkci k logaritmu,

tj. (10x). Odlogaritmovat (-4) je snadné, výsledek je (10-4).
[H3O+] = 3,02 . 10-4
Víme ovšem, že roztok kyseliny sírové má koncentraci poloviční:
[H2SO4] = [H3O+] / 2 = 3,02 . 10-4 / 2 = 1,51 . 10-4 mol.dm-3
Roztok kyseliny sírové má koncentraci c = 1,51. 10-4 mol.dm-3.
Hydrolýza
Hydrolýza je reakce kationtu či aniontu s vodou, při níž vznikají oxoniové kationty
(H3O+), nebo hydroxidové anionty (OH-), které ovlivní výslednou reakci (hodnotu pH)
roztoku.
123
Hydrolýzou aniontu kyseliny (A-) vzniká nedisociovaná kyselina (HA) a hydroxidové

anionty (OH-), které vyvolají zásaditou reakci roztoku. Nedisociovaná forma kyseliny,
(HA), hodnotu pH ovlivnit nemůže.
A- + H2O HA + OH-
Z reakce hydrolýzy aniontu vidíme, že voda je pro hydrolýzu jednou z výchozích

látek. Reakce proto bude stimulována nadbytkem vody, takže hydrolýza dobře
probíhá ve zředěných roztocích. Zapíšeme vztah pro rovnovážnou konstantu
hydrolytické reakce.
Ve zředěném roztoku jsou molekuly vody ve velkém nadbytku, takže jejich
koncentrace se při reakci prakticky nemění, je konstantní. Proto vynásobením
rovnice koncentrací vody zahrneme vodu do rovnovážné konstanty. Získáme tak
výraz pro hydrolytickou konstantu (KH):
Výraz pro hydrolytickou konstantu upravíme tím, že za koncentraci iontů (OH-)

dosadíme z iontového součinu vody: [OH-] = KV / [H3O+]
Po dosazení vidíme, že ve vztahu pro hydrolytickou konstantu (KH) je obsažena

převrácená hodnota výrazu pro disociační konstantu, tedy 1 / KA. Odtud pak získáme
velmi jednoduchý výraz pro hydrolytickou konstantu, coby podíl iontového součinu
vody a disociační konstanty kyseliny.
124
Disociační konstanta (KA), vyjadřující sílu kyseliny, se nachází ve jmenovateli zlomku,

takže hydrolýza aniontu kyseliny je nepřímo úměrná síle kyseliny. Dobře hydrolyzují
anionty slabých kyselin, zatímco anionty silných kyselin nehydrolyzují. Totéž platí pro
kationty slabých a silných zásad.
Anionty odvozené od silných kyselin a kationty odvozené od silných zásad

nehydrolyzují.
Některé kyseliny a zásady nemůžeme jednoznačně zařadit: jsou středně silné. Jejich
ionty pak budou hydrolyzovat jenom ve zředěných roztocích, v koncentrovaných
nehydrolyzují.
Příklady:
Silné kyseliny: HCl, HBr, HI, HClO4, HClO3, HBrO3, H5IO6, H2SO4, HNO3
Středně silné kyseliny: HF, H3PO4
Slabé kyseliny: HClO, HClO2, HNO2, H2SO3, H2SiO3, H2CO3, H3BO3, dále organické
kyseliny, třeba kyselina mravenčí (HCOOH), kyselina octová (CH3COOH) apod.
Silné zásady: NaOH, KOH, Ca(OH)2, Sr(OH)2, Ba(OH)2
Středně silné zásady: LiOH
Slabé zásady: NH3 resp. NH4OH, Be(OH)2, Al(OH)3, Fe(OH)3, Co(OH)3, Cu(OH)2,
Zn(OH)2
Kationty odvozené od slabých hydroxidů, kromě NH4OH, vytvářejí ve vodě
aquakomplexy se 4 či 6 molekulami vody:
Be2+ + 4 H2O [Be(H2O)4]2+ kation tetraaquaberyllnatý

Al3+ + 6 H2O [Al(H2O)6]3+ kation hexaaquahlinitý
Takto vytvořené aquakationty teprve podléhají hydrolýze.
Hydrolýza solí
Sůl je iontová sloučenina, proto je ve vodném roztoku disociována na kationty a

anionty. Vodné roztoky solí mohou mít neutrální reakci, často však jsou kyselé, nebo
zásadité, právě v důsledku hydrolýzy kationtů či aniontů, které vznikly disociací soli
ve vodě. Naučíme se předpovídat, jakou reakci má roztok určité soli. Prozkoumáme
čtyři modelové příklady.
1) Sůl silné kyseliny a silné zásady

Příklad: vodný roztok NaCl. Zapíšeme disociaci soli:
NaCl Na+ + Cl-
Na+ + H2O nehydrolyzuje
Cl- + H2O nehydolyzuje
(Na+) je kationtem odvozeným od silného hydroxidu (NaOH), proto nehydrolyzuje.

Stejně tak (Cl-) je aniontem silné kyseliny (HCl), proto nepodléhá hydrolýze. Ve
vodném roztoku této soli tedy hydrolýza neprobíhá, takže se nevytvářejí nadpočetné
ionty (H3O+), ani (HO-), které by ovlivnily hodnotu pH. Reakce roztoku je proto
neutrální, pH = 7.
125
2) Sůl slabé kyseliny a silné zásady

Příklad: vodný roztok K2CO3. Disociace uhličitanu draselného ve vodě:
K2CO3 2 K+ + CO32-
2 K+ + H2O nehydrolyzuje
CO32- + 2 H2O H2CO3 + 2 OH-
Kation (K+), odvozený od silného hydroxidu (KOH), nehydrolyzuje.

Anion (CO32-) je odvozen od slabé kyseliny uhličité (H2CO3), proto hydrolyzuje.
Reaguje s vodou jako báze (přijímá od ní 2 ionty H+), za tvorby nedisociované
kyseliny uhličité. Z molekul vody se vytvořily dva nadpočetné ionty (OH-), které
vyvolají zásaditou reakci roztoku: pH > 7.
3) Sůl slabé zásady a silné kyseliny

Příklad: vodný roztok Fe2(SO4)3. Disociace soli ve vodě:
Fe2(SO4)3 2 Fe3+ + 3 SO42-

H2O
2 [Fe(H2O)6]3+ aquakation
3 SO42- + H2O nehydrolyzuje
2 [Fe(H2O)6]3+ + 2 H2O 2 [Fe(H2O)5 OH]2+ + 2 H3O+
Síran je anion silné kyseliny, proto nehydrolyzuje. Fe3+ je kationtem slabého

hydroxidu železitého, Fe(OH)3 , po disociaci vytváří s vodou kation hexaaquaželezitý
a ten pak hydrolyzuje.
Z jedné molekuly vody aquakomplexu se odštěpí kation (H+), takže zbude kation
pentaaquahydroxoželezitý. Kation (H+) se navázal na molekulu vody a vytvořil
oxoniový kation (H3O+). Tyto nadpočetné ionty, vytvořené hydrolýzou, způsobí
kyselou reakci roztoku, takže jeho pH < 7 .
4) Sůl slabé kyseliny a slabé zásady

Příklad: Vodný roztok octanu amonného. Disociace ve vodě:
CH3COONH4 NH4+ + CH3COO-

NH4+ + H2O NH3 + H3O+
2 H2O
CH3COO- + H2O CH3COOH + OH- neutralizace
Ionty vzniklé disociací pocházejí ze slabé kyseliny i slabé zásady, proto kation i anion
hydrolyzuje. Kation amonný (NH4+) reaguje s vodou jako kyselina, odštěpuje (H+) za
vzniku amoniaku a oxoniového kationtu (H3O+). Octanový anion reaguje jako zásada,
přijímá (H+), vzniká kyselina octová a anion (OH-). Neutralizací iontů (H3O+) a (OH-)
vzniká voda, reakce roztoku je přibližně neutrální, pH ≈ 7.
126
Pufry
Pufry jsou koncentrované roztoky slabých kyselin a jejich solí, nebo slabých zásad a
jejich solí.
Protože jde o roztoky koncentrované, pak v nich neprobíhá hydrolýza. Slabá kyselina
či zásada v koncentrovaném roztoku prakticky nedisociuje, tedy neovlivní pH.
Význam pufrů
Pufry se uplatňují jako standardní roztoky o přesné hodnotě pH, proto se používají
například pro kalibraci pH-metrů. Hodnotu pH daného pufru lze vypočítat z
Hendersonovy – Hasselbachovy rovnice.
Pufry jsou tlumivé roztoky: tlumí výkyvy pH, čili udržují stálou hodnotu pH, která by se
jinak přidáním kyseliny nebo zásady změnila. V roztocích pufrů probíhá práce s
biologickým materiálem, například elektroforéza bílkovin a nukleových kyselin.
Pufr tvořený roztokem slabé kyseliny a její soli

Příklad: bikarbonátový (hydrogenuhličitanový) pufr je tvořen roztokem H2CO3 a
NaHCO3. V roztoku pufru jsou přítomny molekuly kyseliny uhličité v nedisociovaném
stavu a dále ionty (Na+) a (HCO3-), vzniklé disociací soli.
Po přilití hydroxidu dojde k neutralizaci – reakci H2CO3 s KOH na sůl a vodu. Tím
byly odstraněny přidané ionty (OH-) z hydroxidu, takže pH roztoku se nemění. Sůl
(K2CO3) v koncentrovaném roztoku nehydrolyzuje, takže se nevytvářejí další ionty
(OH-), které by mohly ovlivnit hodnotu pH. Proto hodnota pH roztoku pufru se
nemění.
Po přilití kyseliny do roztoku pufru zreagují ionty (H+), uvolněné disociací silné
kyseliny (HCl) s hydrogenuhličitanovými anionty pufru (HCO3-). Vzniká slabá kyselina
uhličitá (H2CO3), která v koncentrovaném roztoku nedisociuje, takže neovlivňuje
hodnotu pH. V roztoku zbyly ionty (Na+) a (Cl-), představující sůl v disociované formě.
Ta hodnotu pH neovlivní (nejen, že hydrolýza v pufru prakticky neprobíhá, ale
kationty silných zásad a anionty silných kyselin obecně nehydrolyzují). Došlo tak k
127
odstranění iontů (H+), dodaných přilitím silné kyseliny, takže pH roztoku pufru se
nemění.
Hydrogenuhličitanový pufr (a další pufry) působí i v tělech zvířat a člověka. Udržují
stálou reakci krve a tělních tekutin na hodnotě (pH = 7,4), která je nezbytná pro
průběh životních pochodů. Výkyv o (0,1) už vyvolává poruchy (alkalóza, acidóza).
Pufr tvořený roztokem slabé zásady a její soli

Příklad: roztok amoniaku a síranu amonného. Sůl je v roztoku pufru disociována na
amonné kationty (NH4+) a síranové anionty (SO42-), zatímco slabá zásada, amoniak,
v roztoku ionty netvoří.
Po přilití hydroxidu zreagují přidané ionty (OH-) s amonnými kationty (NH4+) pufru na
amoniak (NH3) a vodu. Tím byly přidané ionty (OH-) odstraněny a pH roztoku se
nemění. V roztoku zbyly ionty (Na+) a (SO42-), které tvoří sůl v disociované formě.
Po přidání silné kyseliny (HNO3) do roztoku pufru dojde k její disociaci a uvolněné
ionty (H+) zreagují s amoniakem na amonné kationty (NH4+). Ty pak vytvářejí s
anionty kyseliny (NO3-) sůl, dusičnan amonný, v disociované formě. Přidané ionty
(H+) tím byly odstraněny a pH roztoku se nemění. Ve směsi se nyní sice vytvořily
kationty amonné (NH4+), ale ty v koncentrovaném roztoku pufru nemohou
hydrolyzovat, takže se nevytvářejí ionty (H3O+), které by ovlivnily hodnotu pH.
128
10. REDOXNÍ DĚJ, ELEKTROCHEMIE

OXIDACE A REDUKCE
Redoxní, čili oxidoredukční děj, je založen na přenosu elektronů z jedné látky na

druhou.
Redukce je přijímání elektronů, oxidace je odevzdávání elektronů.
Během oxidace látka odevzdává elektrony, záporně nabité částice, takže její oxidační
číslo se zvyšuje. Naopak, při redukci látka elektrony přijímá, proto se její oxidační
číslo snižuje.
Jestliže určitá látka elektron odevzdává, musí jej předat látce jiné, která ho přijme:
neexistuje tedy oxidace nebo redukce sama o sobě, jde o spřažené pochody. Dvojici
látek, lišících se o jeden, či více elektronů, označujeme jako redoxní pár, nebo
redoxní systém.
Oxidační činidlo je látka, která způsobí oxidaci látky jiné, to znamená, že jí odebere
elektrony. Samo oxidační činidlo tyto elektrony musí přijmout, takže se jimi zredukuje.
Redukční činidlo způsobí redukci jiné látky, to znamená, že jí dodá elektrony. Samo
činidlo při tomto ději elektrony ztrácí, čili oxiduje se.
Ve schématu je látka (1) redukčním činidlem, protože odštěpuje elektron, kterým

zredukuje látku (2). Samotná látka (1) se odevzdáním elektronu zoxidovala.
Látka (2) je oxidačním činidlem, protože odebírá elektron látce (1) a tím ji oxiduje.
Samotná látka (2) se přijetím elektronu zredukovala.
Posuďme nyní reakci sodíku s chlorem za tvorby chloridu sodného:
Atom sodíku předal elektron atomu chloru a způsobil tím jeho redukci, takže sodík v
reakci vystupuje jako redukční činidlo.
Samotný atom sodíku se při reakci zoxidoval na kation (Na+). Atom chloru odebral
elektron atomu sodíku a tím způsobil jeho oxidaci, takže chlor je oxidačním činidlem.
Samotný atom chloru se přijatým elektronem zredukoval na anion (Cl-).
Úprava koeficientů redoxních rovnic
Úplný zápis chemické rovnice vyžaduje, aby počty molů výchozích látek i produktů
byly vyjádřeny stechiometrickými koeficienty. Princip: počet atomů v levé části
rovnice se musí shodovat s počtem atomů stejného druhu v pravé části rovnice.
129
Pro vyčíslení redoxních rovnic používáme určitý sled kroků, algoritmus: zapíšeme
oxidační čísla všech atomů prvků v reakci.
Prvku v základním stavu (kdy není sloučen s jiným druhem prvku) zapíšeme oxidační
číslo (0): Fe0, Cu0, Cl20, H20 atd.
Atom vodíku má ve většině sloučenin oxidační číslo (+I), v kovových hydridech (-I).
Atom kyslíku má ve většině sloučenin oxidační číslo (-II, O2-), v peroxidech ale
(O2)2-, v superoxidech (O2)1- a v molekule fluoridu kyslíku, OF2, má (+II, O2+).
Prvky I.A podskupiny mají oxidační číslo (+I) a prvky II.A podskupiny oxidační
číslo (+II).
Postup vyčíslování rovnic si objasníme na příkladech:
Příklad 10. 1
Vyčíslete rovnici oxidace chloridu cínatého chloridem železitým:
SnCl2 + FeCl3 = SnCl4 + FeCl2
Řešení:
Vyznačíme oxidační čísla všech prvků v rovnici:
Vypíšeme prvky, jejichž oxidační číslo se změnilo a vyznačíme počet vyměněných

elektronů:
Počet přijatých a odevzdaných elektronů se musí rovnat. Odevzdány byly 2

elektrony, přijat jeden, proto musíme spodní rovnici (se železem) vzít dvakrát.
Koeficient (2) se pak do rovnice redoxního děje zapíše ke sloučeninám, které
obsahují FeIII (čili FeCl3) a také FeII (tedy FeCl2). Tím jsou do rovnice dosazeny
základní stechiometrické koeficienty, které se už měnit nebudou. Jestliže je to
potřeba (v tomto jednoduchém případě nikoli), dopočítají se další koeficienty.
Příklad 10. 2
Zapište a vyčíslete reakci oxidace chlorovodíku oxidem manganičitým na chlor,
chlorid a vodu.
Řešení:
Vyznačíme oxidační čísla prvků:
130
Přijaty byly 2 elektrony, odevzdán 1, takže redoxní pár chloru je třeba vzít dvakrát.
Jenže v rovnici jsou přítomny další dva atomy chloru, jejichž oxidační číslo (Cl-I) se
nezměnilo (v molekule MnCl2). Tyto dva atomy Cl nejsou zahrnuty do výpočtu
redoxního děje, a proto je musíme přičíst dodatečně. Proto na levé straně rovnice
musíme uvažovat nikoli 2, ale 4 ionty (Cl-I), tj. 4 molekuly (HCl). Na závěr se dopočítá
voda: koeficient 4 HCl je už definitivní, takže 4 vodíkové atomy, které jsou k dispozici,
poskytnou celkem 2 molekuly vody.
Příklad 10. 3
Vyčíslete reakci oxidace železnaté soli manganistanem v kyselém prostředí:
KMnO4 + FeSO4 + H2SO4 = K2SO4 + MnSO4 + Fe2(SO4)3 + H2O
Řešení:
Zapíšeme oxidační čísla prvků. Z rovnice vidíme, že síranové anionty (SO42-) se na
levé a pravé straně rovnice neměnily, proto je můžeme brát jako celek a nemusíme
vypisovat oxidační čísla prvků v těchto aniontech.
Oxidační číslo se měnilo u manganu a železa, vypíšeme proto počty vyměněných

elektronů u těchto prvků.
Přijato bylo 5 elektronů a odevzdán 1, proto redoxní pár železa je třeba vzít pětkrát.
Na pravé i levé straně rovnice by proto mělo být 5 atomů železa. Jenže na pravé
straně rovnice je molekula Fe2(SO4)3, kde je sudý počet atomů Fe. Musíme proto vše
převést na sudá čísla: oba redoxní páry vynásobíme ještě dvojkou. Dostaneme tak
základní stechiometrické koeficienty: na každé straně rovnice 2 atomy Mn a 10 Fe.
Ostatní stechiometrické koeficienty je potřeba ještě dopočítat. Vyjdeme od těch
sloučenin, jejichž stechiometrické koeficienty už definitivně známe. Na levé straně
rovnice jsou 2 atomy K, takže vpravo bude 1 molekula K2SO4. Jednotku ovšem
131
zapisovat nemusíme. Na pravé straně rovnice nyní už známe konečný počet

síranových aniontů (SO42-): je jich celkem 18. Vlevo jich je 10 v molekule FeSO4,
proto nalevo ještě doplníme 8, zapíšeme 8 molekul H2SO4.
Nakonec dopočítáme vodu. Na levé straně rovnice je celkem 16 H atomů v kyselině
sírové, proto na pravé straně rovnice zapíšeme 8 H2O.
Příklad 10. 4
Vyčíslete reakci disproporcionace chloru v horkém roztoku hydroxidu draselného:
Cl2 + KOH = KClO3 + KCl + H2O
Řešení:
Disproporcionace je děj, při kterém se daný prvek zčásti oxiduje a zároveň zčásti
redukuje, takže z prvku ve středním oxidačním čísle vzniká reakcí prvek v nižším a
ve vyšším oxidačním čísle. Pamatujme si, že disproporcionační reakci začínáme
vyčíslovat zprava do leva.
Z elementárního chloru v oxidačním čísle (Cl0) vzniká chlorečnan (ClV) a chlorid (Cl-I).
Vypíšeme redoxní páry a počty vyměněných elektronů:
Odevzdáno bylo 5 elektronů, přijat 1, proto redoxpár s (Cl-I) vezmeme pětkrát a

zapíšeme 5 KCl. Na pravé straně rovnice je nyní 6 atomů chloru, proto vlevo
zapíšeme 3 Cl2. Vpravo je 6 atomů K, vlevo zapíšeme 6 KOH. Nyní je vlevo celkem
6 H-atomů, proto vpravo zapíšeme 3 H2O.
132
Příklad 10. 5
Vyčíslete synproporcionační reakci oxidace manganaté soli manganistanem v

neutrálním prostředí.
KMnO4 + MnSO4 + H2O = MnO2 + K2SO4 + H2SO4
Řešení:
Synproporcionace je opakem disproporcionace, to znamená, že z prvku ve vyšším a
nižším oxidačním čísle vzniká reakcí tento prvek ve středním oxidačním čísle.
Synproporcionační reakci začínáme vyčíslovat zleva do prava.
Vidíme, že se měnilo oxidační číslo manganu.
Přijaty byly tři elektrony, odevzdány dva, proto redoxní pár s (Mn7+) vezmeme dvakrát
a redoxní pár s (Mn2+) třikrát. Koeficienty zapíšeme do levé části rovnice. Nyní je na
levé straně rovnice celkem 5 atomů Mn, proto vpravo zapíšeme 5 MnO2. Rovnici
ještě dopočítáme: vlevo jsou už definitivně 2 atomy K, takže vpravo bude 1 molekula
K2SO4. Na levé straně rovnice jsou tři síranové zbytky (SO42-), na pravé straně
rovnice je 1 zbytek v molekule K2SO4, takže zbývá dopsat dvě molekuly H2SO4. Ve 2
molekulách H2SO4 jsou nyní celkem 4 H-atomy, proto vlevo zapíšeme 2 molekuly
vody.
Elektrolyty a neelektrolyty
Při tvorbě roztoku se vzájemně prostoupí částice rozpouštědla a rozpouštěné látky.

Jestliže taková směs obsahuje ionty, schopné přenášet elektrický náboj, pak vede
elektrický proud, jde o elektrolyt, v opačném případě se jedná o neelektrolyt.
Elektrodový potenciál
Elektroda je vodič první třídy, zpravidla kov, ponořený do elektrolytu (vodiče 2. třídy).
Tato soustava elektrody a elektrolytu představuje tzv. poločlánek. Jestliže na
133
elektrodě probíhá redukce, přijímání elektronů, jedná se o katodu. Naopak, anoda je

elektroda, na které probíhá oxidace.
Ponoříme-li kov, například zinek, do roztoku jeho soli, začne se utvářet rovnováha
mezi ionty (Zn2+) v kovu a v roztoku (kovová krystalová
mřížka je tvořena kationty kovu). Ionty (Zn2+) přecházejí
z kovu do roztoku, ale elektrony za nimi do roztoku přejít
nemohou: zůstávají na kovu a nabíjejí ho záporně.
Jednotlivé druhy kovů se liší schopností vysílat své
kationty do roztoku.
Jak se na kovu zvyšuje velikost záporného náboje, je
stále obtížnější vysílat do roztoku další kationty a navíc
se zvyšuje koncentrace roztoku tedy i jeho osmotický
tlak. Ten působí opačným směrem, vrací kationty zpátky
na kov a brání pronikání dalších kationtů z kovu do
roztoku.
Po určité době se ustaví rovnováha mezi oběma
protichůdnými procesy, rychlost pronikání iontů z kovu
do roztoku se vyrovná rychlosti přesunu iontů z roztoku
na kov. Náboj, který se do ustavení rovnováhy vytvořil
na kovu, označujeme jako elektrodový potenciál (E).
Elektrochemická řada napětí kovů

Jednotlivé kovy mají rozdílnou schopnost vysílat své kationty do roztoku, proto se liší
svými elektrodovými potenciály. Abychom mohli tyto potenciály vyjádřit, musíme najít
standard, s nímž budeme každý kov srovnávat.
Vhodným standardem je vodík, ovšem to není kov a ve vodě se nerozpouští.
Rozpouští se však dobře v kovech a to umožňuje zkonstruovat vodíkovou elektrodu.
Je to platinový plech pokrytý platinovou černí, sycený vodíkem a ponořený do
roztoku o jednotkové koncentraci iontů (H3O+). U takto standardizované vodíkové
elektrody byl standardní elektrodový potenciál nadefinován jako nulový, (E°H2 = 0).
Ve srovnání s vodíkovou elektrodou se některé kovy nabíjejí záporně, mají záporný
elektrodový potenciál, jiné se nabíjejí kladně, mají kladný elektrodový potenciál.
Standardní elektrodové potenciály se označují (E°) a jsou vztaženy na jednotkové
(1M) koncentrace (přesněji aktivity) iontů v roztoku. Seřazením kovů podle jejich
standardních elektrodových potenciálů vznikla elektrochemická řada napětí kovů:
Prvky stojící v elektrochemické řadě vlevo mají schopnost vytěsnit z roztoku prvek,
který stojí v řadě napravo od nich. Tak například železo stojí nalevo od mědi, a proto
z roztoku, který obsahuje (Cu2+), vytěsní elementární měď. Železo se pokryje
vrstvičkou mědi (princip galvanického pokovení).
Fe + CuSO4 Cu + FeSO4
134
Prvky, stojící v elektrochemické řadě nalevo od vodíku,

vytěsňují vodík z kyselin, zatímco prvky napravo od vodíku
(ušlechtilé kovy) jej nevytěsňují (tj. nerozpouštějí se
v kyselinách). Kovy, které mají výrazně záporný elektrodový
potenciál (jsou výrazně vlevo) vytěsňují vodík i z kyseliny tak
slabé, jako je voda: některé z nich reagují s vodou bouřlivě,
explozivně (K, Na).
Hodnotu standardního elektrodového potenciálu nelze změřit

přímo, změřit můžeme rozdíl standardních potenciálů dvou
elektrod, například vodíkové elektrody a daného kovu. Tento
rozdíl představuje standardní napětí (U°) a vypočítáme ho
jako rozdíl standardního elektrodového potenciálu katody a
anody:
U° = E°K - E°A
Jestliže porovnáme napětí mezi elektrodou z daného kovu a vodíkovou elektrodou

(jejíž potenciál je definitoricky roven nule), za standardních podmínek (1M
koncentrace iontů v roztoku, tlak 1,013.105 Pa), získáme kladnou či zápornou
hodnotu standardního elektrodového potenciálu kovu (E°) ve voltech.
Hodnoty standardních elektrodových potenciálů jsou tabelovány a jsou definovány
pro redukci částice, tj. přeměnu její oxidované formy na redukovanou formu za vzniku
rovnováhy. Proto se někdy označují také jako standardní redukční potenciály.
Koroze kovů
Jedná se o elektrochemický děj, nejlépe známý z příkladu rezavění železných

předmětů. Koroze železa probíhá za přítomnosti kyslíku a vody, kdy se na povrchu
železného předmětu vytvářejí lokální články. Určité oblasti jsou anodou, jiné katodou
a propojení zajišťuje elektrolyt, vytvořený vodným prostředím. Katodické a anodické
oblasti mohou být vzdáleny řádově mikrometry, ale také metry.
V anodické oblasti se železo oxiduje na ionty (Fe2+), jež přecházejí do roztoku (kapka
vody), zatímco uvolněné elektrony jsou železem vedeny do katodické oblasti.
Fe0 Fe2+ + 2e-
V roztoku se za přítomnosti kyslíku ionty (Fe2+) ještě dále oxidují na (Fe3+) a

uvolněný elektron opět odvádí železo.
135
V katodické oblasti probíhá redukce kyslíku na vodu pomocí elektronů přivedených z

anody a za účasti iontů (H+) z disociace vody.
O2 + 4 H+ + 4e- 2 H2O
Vidíme, že koroze vyžaduje ionty (H+), resp. (H3O+), takže bude snadno probíhat v
kyselém prostředí, zatímco zásadité prostředí ji potlačuje a při hodnotě pH = 9 až 10
železo prakticky nekoroduje.
Ionty (Fe2+) při své oxidaci na ionty (Fe3+) poskytly elektrony pro redukci kyslíku na
oxidové anionty (O2-). Ty pak s ionty (Fe3+) vytvářejí nad katodickým prostorem
hydratovaný oxid železitý, rez. Počet molekul vody v hydrátu je proměnlivý (x H2O).
4 Fe2+ + O2 + 4 H2O + 2 (x H2O) 2 Fe2O3 . x H2O + 8 H+
rez
Z hlediska ochrany železa před korozí

máme několik možností. Ochranný
nátěr zabrání na nějaký čas přístupu
kyslíku, ale významné jsou také
elektrochemické metody ochrany před
korozí.
Galvanické pokovení železa zinkem
mění průběh elektrochemických dějů.
Zinek má zápornější elektrodový
potenciál, než železo, proto zinek se stává anodou a oxiduje se na ionty (Zn2+).
Elektrony přecházejí na železnou katodu, kde redukují kyslík na vodu. Železo se
nemění, koroduje (rozpouští se) pouze zinkový ochranný plášť. Můžeme z toho
vyvodit důležitý závěr: železo je chráněno před korozí, jestliže se stane katodou.
Na tomto principu je založena katodická ochrana železných nádrží a trubek. Železná
nádrž, uložená v zemi, je vodivě spojena s hořčíkovým blokem. Protože hořčík má
zápornější elektrodový potenciál, než železo, stává se hořčík anodou a vysílá do
půdního roztoku ionty (Mg2+).
Elektrolýza
Elektrolýza je rozklad taveniny nebo roztoku elektrolytu průchodem stejnosměrného

elektrického proudu. Není to spontánní elektrochemický děj, proto je nutné na
elektrody vložit vnější napětí. Zdrojem stejnosměrného proudu bývá baterie,
akumulátor, nebo dynamo.
Elektrolýza taveniny
Dobrým příkladem může být tavenina typické iontové sloučeniny, chloridu sodného.
Teplota tání je vysoká, asi 800°C, proto se do taveniny vkládají inertní (nereagující)
odolné elektrody, například platinové.
K záporné elektrodě putují kationty (Na+), přijmou od ní elektron a tím se zredukují na
elementární kovový sodík (Na0). Ten má ale teplotu tání jen 98°C, a proto touto
katodickou redukcí se kolem katody vylučuje kapalný sodík. Jeho hustota je nižší,
než hustota taveniny, takže plave na hladině elektrolytu.
Ke kladně nabité elektrodě putují anionty (Cl-), odevzdají na ní elektron a tím se
zoxidují na elementární chlor (Cl0). Ten ihned vytváří dvouatomové molekuly (Cl2).
136
Anodickou oxidací je tedy uvolňován plynný chlor (Cl2), který z taveniny v anodickém
prostoru uniká.
Elektrolýzou taveniny NaCl se vyrobí na katodě sodík a na anodě chlor.
GALVANICKÉ ČLÁNKY
Galvanické články jsou chemické zdroje stejnosměrného elektrického proudu,

konstruované tak, aby v nich probíhaly spontánní chemické děje. Článek je tvořen ze
dvou poločlánků, jejichž elektrody mají odlišný elektrodový potenciál, takže mezi
elektrodami je potenciálový rozdíl – napětí. Poločlánky jsou od sebe v jednodušším
případě odděleny diafragmou, polopropustnou membránou. Na takové membráně se
však vytváří difúzní (kapalinový) potenciál, který ovlivňuje napětí článku. Abychom ho
vyloučili, propojujeme někdy poločlánky tzv. solným můstkem.
Na základě konstrukce a tedy i principu činnosti rozdělujeme galvanické články do
následujících skupin:
Galvanické články koncentrační
chemické primární
sekundární
palivové
Koncentrační články
Jsou tvořeny dvěma stejnými elektrodami, které jsou ponořeny do roztoku stejného
elektrolytu, jenž má v každém poločlánku jinou koncentraci.
V zápisu článku se podle konvence nejprve uvede elektroda, na níž probíhá oxidace
(anoda). Oddělí se svislou čarou a zapíše se elektrolyt i s koncentrací, pak se
svislou, přerušovanou čarou vyznačí diafragma. U článků bez difúzního potenciálu,
137
se solným můstkem, se místo ní píšou dvě svislé čáry. Poté se zapíše druhý
elektrolyt a nakonec katoda.
Uvedený
koncentrační článek má dvě železné elektrody ponořené do různě koncentrovaných
roztoků zelené skalice, FeSO4. Železo stojí v elektrochemické řadě vlevo od vodíku,
takže poměrně snadno vysílá ionty (Fe2+) do roztoku. V poločlánku se zředěným
elektrolytem probíhá tato oxidace spontánně a elektroda se nabíjí záporně. V
poločlánku s koncentrovaným elektrolytem je vysoká koncentrace iontů (Fe2+), ty
proto budou přecházet z roztoku na železnou elektrodu a ta se nabíjí kladně. Po
zapojení elektrického obvodu přecházejí elektrony od záporné elektrody na kladnou
(směr proudu je definován opačně, ale to na věci nic nemění). Elektrony, které
doputovaly na kladnou elektrodu, zde redukují ionty (Fe2+) vyloučené z roztoku na
elementární železo. Roztok FeSO4 se v tomto poločlánku zřeďuje a elektroda, na níž
zde probíhá katodická redukce, přibývá.
Naproti tomu v poločlánku se zředěným roztokem se elektroda rozpouští a ionty
(Fe2+), vzniklé anodickou oxidací, zvyšují koncentraci roztoku. Článek koná práci,
dokud se koncentrace roztoků elektrolytů v obou poločláncích nevyrovnají.
Činnost koncentračního článku lze obnovit, jestliže obnovíme koncentrační rozdíl
elektrolytu v poločláncích, například tím, že elektrolyt v jednom z poločlánků
naředíme vodou.
Všimněme si, že záporná elektroda je zde anodou a kladná elektroda katodou,
zatímco v případě elektrolýzy to bylo obráceně. To je důvod, proč se při označování
elektrody nemůžeme řídit jejím nábojem, ale výhradně dějem, který na elektrodě
probíhá (oxidace, redukce).
138
Napětí galvanických článků
Připomeňme, že za standardních podmínek, kdy koncentrace elektrolytu v obou

poločláncích je 1 mol.dm-3, za normálního tlaku a teploty 298 K, je standardní napětí
článku (U°) dáno rozdílem standardních elektrodových potenciálů katody a anody,
jejichž hodnoty jsou tabelovány:
U°= E°katody – E°anody
Chemické články
Chemické články jsou stejně, jako koncentrační články, zdrojem stejnosměrného

elektrického proudu. Jejich poločlánky jsou však tvořeny odlišnými elektrodami i
elektrolyty a jsou sestaveny tak, aby mohl probíhat spontánní chemický děj.
Primární články
To jsou neobnovitelné zdroje proudu, po vyčerpání už nelze článek znovu nabít.
Leclancheův článek je nejběžnější suchý článek o svorkovém napětí U = 1,5 V.
Anodu tvoří zinková nádobka, katodou je grafitová tyčinka, zajišťující vodivé spojení.
Vlastní katodický děj, redukce oxidu manganičitého, probíhá v jejím okolí. Oxid
manganičitý spolu s rozdrceným koksem (C) vytváří v jejím okolí depolarizátor, jehož
úkolem je oxidovat vyvíjený vodík na vodu. Elektrolytem je koncentrovaný roztok
chloridu amonného, zahuštěný škrobovým mazem na gelovitou hmotu.
Amonné ionty (NH4+) z elektrolytu se redukují na dva plyny, vodík a amoniak, které
musejí být odstraněny. Vodík je nejprve oxidován burelem (oxidem manganičitým) na
vodu, která je ihned vázána ve škrobovém mazu. Utěsnění zajišťuje asfaltová nebo
plastová vrstva.
H2 + 2 MnO2 Mn2O3 + H2O
Burel (oxid manganičitý), se v katodickém prostoru redukuje na oxid manganitý.

Během anodické oxidace se zinková anoda (nádobka) rozpouští a ionty (Zn2+) se
uvolňují do elektrolytu. Budou použity pro vyvázání amoniaku do komplexu, chloridu
tetraaminzinečnatého.
Zn2+ + 4 NH3 + 2 Cl- [Zn(NH3)4]Cl2

139
Celkovou reakci článku při odběru proudu můžeme zapsat rovnicí:
2 Zn + 4 NH4Cl + 4 MnO2 [Zn(NH3)4]Cl2 + 2 H2O + 2 Mn2O3 + ZnCl2
Modifikovaná varianta tohoto suchého článku používá místo oxidu manganičitého

oxid rtuťnatý. Jiný typ, tzv. alkalický článek, využívá alkalického elektrolytu, vodného
roztoku amoniaku. Alkalické články mají delší životnost, větší kapacitu.
Sekundární články
Sekundární články, akumulátory, jsou obnovitelnými zdroji stejnosměrného
elektrického proudu. Jejich konstrukce umožňuje, aby po vybití článku mohly probíhat
redoxní děje obráceně, takže vložením vnějšího napětí na elektrody lze článek znovu
nabít.
Olověný akumulátor je běžným zdrojem proudu především v motorových vozidlech.
Záporně nabitá, olověná anoda tvoří plášť vaničky a soustavu desek uvnitř. Mezi ně
jsou zasunuty olověné desky pokryté oxidem olovičitým, ty tvoří kladně nabitou
katodu. Elektrolytem ve vaničce, který obklopuje uvnitř oba typy desek, je kyselina
sírová.
Zápis článku:
(-) Pb PbSO4 H2SO4 PbO2 Pb (+)
anoda společný katoda

elektrolyt
Během vybíjení akumulátoru se na anodě oxidují olověné desky a vznikající ionty

(Pb2+) zde společně se síranovými anionty (SO42-) vytvářejí vrstvu nerozpustného
síranu olovnatého (PbSO4), který pokrývá povrch desek.
140
Na kladně nabité katodě se redukuje vrstva oxidu olovičitého a vznikající kationty

(Pb2+) opět vytvářejí vrstvu nerozpustného síranu olovnatého (PbSO4). Zároveň při
reakci vzniká voda, která naředí elektrolyt.
V průběhu vybíjení se tedy všechny elektrody pokrývají vrstvou PbSO4 a elektrolyt se
ředí vodou. Nabitý akumulátor má napětí (U = 2,1 V) a jemu odpovídá hustota
elektrolytu (ρ = 1,28 g.cm-3). Je přípustné vybíjet akumulátor na hodnotu napětí
(U = 1,75 V), při hustotě elektrolytu (ρ = 1,15 g.cm-3). V takovém případě je možné
vložením vnějšího napětí uskutečnit opačný děj a článek znovu nabít.
Při poklesu hustoty elektrolytu (ρ < 1,13 g.cm-3) vytváří PbSO4 jen málo vodivou,
hrubě krystalickou modifikaci, která neumožňuje nabíjení. Aby se akumulátor
neznehodnotil, je nutné kontrolovat jeho napětí, nebo hustotu elektrolytu a v případě
potřeby dobíjet.
Při nabíjení akumulátoru probíhají na elektrodách opačné reakce tak dlouho, dokud
je k dispozici substrát, PbSO4. Pak probíhá už jenom elektrolýza vody, provázená
vývojem vodíku a kyslíku (elektrolyt „vře“). Moderní nabíječky přestanou automaticky
dobíjet ještě dříve, než by tento stav nastal (totéž platí pro dobíjení akumulátoru za
chodu motoru). U velkých akumulátorů se úbytek elektrolytu nahradí dolitím
destilované vody. Kyselina sírová by se doplňovala jen tehdy, jestliže by hustota
H2SO4 nedosáhla nabíjením hodnoty (ρ = 1,28 g.cm-3).
Palivové články
Jedná se o typ „otevřených článků“, do kterých se látka, spotřebovávaná při

elektrochemickém ději, průběžně doplňuje.
Kyslíkovodíkový článek využívá reakce plynného vodíku se vzdušným kyslíkem na
vodu:
Katoda (+): O2 (g) + 4 H+ + 4 e- 2 H2O (l)

Anoda (-): 2 H2 (g) 4 H+ + 4 e-
Celkem: 2 H2 (g) + O2 (g) 2 H2O (l)
Článek má napětí kolem 1V a

přeměňuje chemický zdroj energie na
elektrickou energii s účinností 40 – 60%
(podle konstrukce).
Elektrody jsou porézní, propustné pro
plyny a obsahují platinový katalyzátor.
Na anodě se vodík oxiduje na ionty
(H+), uvolněné elektrony jsou odváděny
vodičem. Ionty (H+) putují ke katodě
přes selektivně propustnou membránu,
která jiný druh iontů, ani elektrony,
nepropouští. Na katodě sycené
kyslíkem ze vzduchu probíhá redukce
iontů (H+) přiváděnými elektrony na
vodu, reakce musí být opět
katalyzována. Používá se
v elektromobilech a jelikož odpadním
produktem činnosti článku je voda, bývá využíván také v kosmonautice.
141
11. DISPERZNÍ SOUSTAVY

Disperzní soustava je systém tvořený spojitým prostředím, dispergující fází a
částicemi, které jsou v této fázi rozptýleny – dispergovanou fází. Podle velikosti
dispergovaných částic rozlišujeme tři základní skupiny disperzí:
Hrubé disperze. Jejich dispergované částice jsou větší, než 10-6 m a lze je oddělit
od dispergující fáze filtrací (filtračním papírem). Běžným případem těchto disperzí
jsou suspenze, hrubé disperze tuhé látky v kapalině (voda zakalená rozptýleným
jílem).
Koloidní disperze. Dispergované částice mají velikost 10-9 až 10-6 m a lze je oddělit
ultrafiltrací přes membránu (například celofán). Provádí se zpravidla pod tlakem, aby
se urychlil průchod oddělované dispergující fáze.
Molekulové disperze. To jsou pravé roztoky s částicemi menšími, než 10-9 m.
Procházejí nezměněny i drobnými póry membrán, rozdělit je můžeme například
krystalizací rozpuštěné látky, nebo oddestilováním rozpouštědla (dispergující fáze).
KOLOIDNÍ DISPERZE
Dispergovaná fáze Dispergující fáze Název koloidu
Aerosoly
kapalina plyn mlha
tuhá látka plyn kouř, dým
Lyosoly
plyn kapalina pěna
kapalina kapalina emulze
tuhá látka kapalina sol, koloidní roztok
plyn tuhá látka tuhá pěna
Aerosoly
Dispergující fází je plyn, často vzduch. Dispergovanou fází může být kapalina, pak
jde o mlhy, nebo tuhá látka, pak se jedná o dýmy a prachy. Jestliže disperovanou
fází je současně kapalina a tuhá látka, vzniká kouř. Tak třeba pneumatika hoří za
tvorby dýmu (saze rozptýlené ve vzduchu). Při hoření dřeva vzniká kouř, který kromě
sazí obsahuje i vodu (i suché dřevo má jistý podíl vody).
Částice aerosolů nejsou nijak chráněny, ani nemají dostatek souhlasných nábojů,
aby se odpuzovaly, a proto se při srážce shlukují: aerosoly jsou nestabilní.
Drcením a mletím tuhých látek uletují drobné částice do vzduchu a vzniká prach
(prachové aerosoly cementu, uhlí, cukru, mouky). Drobné částice však mají
dohromady značně veliký povrch, na němž může probíhat oxidace vzdušným
kyslíkem. Prachy proto působí jako kontaktní katalyzátory oxidačních reakcí. Jestliže
samotný prach je z materiálu, který lze oxidovat vzdušným kyslíkem (uhlí, mouka,
cukr, hliníkový prach), pak může dojít ke katalyzované prudké oxidaci, prachové
explozi, byť ve formě větších kusů se tyto látky neoxidují snadno.
142
V atmosféře kondenzují vodní páry, ale ve vysokých vrstvách bývá teplota tak nízká,
že voda tuhne. Pak nevznikají mlhy, ale dýmy, které tvoří podstatu oblaků ve vyších,
chladnějších vrstvách atmosféry.
Lyosoly
Pěny
Pěny jsou koloidní i hrubé disperze plynu v kapalině. Suché pěny mají nad 85%
objemu plynu, při menším zastoupení plynné fáze jde o pěnu vlhkou. Vlivem
gravitace se vlhké pěny postupně zbavují kapaliny, takže přecházejí ve stabilnější
suché pěny. Bublinky pěny jsou odděleny tenkými přepážkami z kapaliny (30 nm až
50nm), které se snadno protrhávají a pěna zaniká. Její stálost zvyšují stabilizátory,
viskózní roztoky zpravidla makromolekulárních látek.
Tak například pěnu na pivu stabilizují proteiny, analogicky také přítomnost proteinů
v moči zvyšuje její pěnotvornou schopnost.
Průmyslově se pěny využívají k obohacování rud flotací, čistá ruda se oddělí od
hlušiny. Nejprve se rozemletá, znečištěná ruda promísí s vodou a pěnotvorným
činidlem, tzv. kolektorem (směs terpenů, terpentýn). Do směsi se vhání vzduch nebo
oxid uhličitý a jedna ze složek, hlušina, nebo čistá ruda, se tím převede do pěny (u
sulfidických rud přechází do pěny ruda).
Emulze
Emulze jsou koloidní soustavy dvou vzájemně nemísitelných kapalin, z nichž jedna je
rozptýlena ve formě drobných kapiček v druhé. Tyto kalné, opaleskující či
neprůhledné kapaliny jsou tím méně stabilní, čím vyšší koncentraci mají. Probíhá
v nich koalescence, kapičky se slévají ve větší, až emulze zanikne. Stabilitu emulzí
zvyšují emulgátory, látky, které se hromadí na fázovém rozhraní a zabraňují
spojování kapiček, micel.
Micelární koloidy (tenzidy,
například mýdla) vytvářejí
micely, v jejichž středu se
nachází dispergovaná
kapalina.
Mýdla jsou soli mastných
kyselin, například stearát
sodný. Hydrofobní, vodu
odpuzující část jeho molekuly,
se zanoří do hydrofobní
kapaliny, oleje, ale obecně
také do hydrofobní nečistoty.
Hydrofilní části molekul,
nesoucí záporné náboje, se orientují směrem k povrchu, do polárního vodného
prostředí. Odpuzováním záporných nábojů (skupin –COO-) je micela emulze
stabilizována a také vtahována do prostředí vody – odtud mycí účinek tenzidů.
Makromolekulární koloidy obalují dispergované kapičky tenkým filmem polymeru
(proteinu, polysacharidu). Příkladem může být mléko, emulze typu oleje ve vodě,
stabilizovaná proteiny (bílkovinami). Při koalescenci (když se nemíchá) se vylučuje
vrstva koncentrované tukové emulze – smetana. Jejím mechanickým zpracováním
se rozrušují bílkovinné obaly kolem micel, koalescencí tuku vzniká máslo.
143
Gely
Vznikají přeměnou lyosolů tak, že micely se dostanou do vzájemného kontaktu a
vytvoří síťovitou strukturu. Nově vzniklá fáze má částečně vlastnosti kapalin a
částečně vlastnosti elastických, tuhých amorfních látek.
Irreverzibilní gely mají částice poutané mezimolekulovými silami, které udržují
síťovitou strukturu gelu. Díky tomu vykazují jev, zvaný tixotropie: třepáním či
mícháním se vazby přeruší a gel přejde v původní koloidní roztok, či emulzi. V klidu
se opět vytvoří gel (mnohé nátěrové hmoty).
Vysušením vznikne porézní xerogel, který dobře absorbuje kapalinu (silikagel).
Mezimolekulové síly však byly nahrazeny kovalentními vazbami, takže tuhý xerogel
se už nevrátí do původního, rosolovitého stavu.
Reverzibilní gely mají dispergované částice makromolekulární látky. Vysušením
vzniká xerogel, jehož objem je podstatně menší, než objem původního gelu.
Přidáním rozpouštědla bobtná a
obnovuje se původní gel (protein
želatina, polysacharid agar).
Typickým jevem reverzibilních gelů je
synereze: nechá-li se gel delší dobu
stát, smršťuje se a vytlačuje kapalinu
(exsudát). Shlukováním částic se
objem gelu zmenšuje a dispergující
fáze je vytlačována ven.
KOLOIDNÍ ROZTOKY – SOLY
S některými typickými vlastnostmi koloidních směsí jsme

se už setkali. Chaotický pohyb koloidních částic, tzv.
Brownův pohyb, pozorovatelný mikroskopem, způsobují
nárazy molekul rozpouštědla do koloidní částice. Větší
částice obdrží současně více nárazů z různých stran, jejich
hybnosti se kompenzují, a proto výsledný Brownův pohyb
je menší.
Připomeňme také Tyndalův jev, způsobený ohybem
světelných paprsků na koloidních částicích.
Začný biologický význam má osmotický tlak koloidů.
Protože osmotický tlak roztoku je přímo úměrný koncentraci rozpuštěné látky a
částice koloidů jsou veliké, takže jejich koncentrace (počet částic v objemové
jednotce) bude nízká, je hodnota osmotického tlaku koloidů obecně nízká.
Osmotický tlak krve je proto z 99,5% podmíněn elektrolyty krevní plazmy a jen
necelých 0,5% připadá na osmotický tlak podmíněný koloidy, krevními bílkovinami.
Tento tlak se označuje jako onkotický tlak, dosahuje hodnoty 3,3 kPa a jeho význam
je zásadní. Uplatňuje se jen uvnitř cévního řečiště, kde se nachází krevní plazma.
Mimo cévní řečiště, ve tkáňovém moku, bílkoviny téměř nejsou, proto je tu osmotický
tlak nižší o hodnotu onkotického tlaku. Voda proniká osmózou vždy do roztoku o
vyšším osmotickém tlaku, tedy ze tkání do krevních kapilár – tekutina se ve tkáních
nehromadí a dostane se zpět do krevního oběhu. Při jaterních poruchách mohou
játra vytvořit méně krevních bílkovin, tím poklesne onkotický tlak krve a tekutina
zůstane ve tkáních – vznikají otoky (edémy).
144
Na základě složení, vlastností částic a způsobu přípravy rozlišujeme dva krajní typy
micelárních koloidů, lyofilní a lyofobní soly.
Lyofilní soly
Vznikají rozpouštěním organických, zpravidla makromolekulárních látek, které

v rozpouštědle nejprve bobtnají a poté se rozpustí. I velmi zředěné roztoky těchto
solů mají vysokou viskozitu, mnohem vyšší, než čisté rozpouštědlo. Příkladem
mohou být koloidy bílkovin, jejichž molekuly nesou na svém povrchu četné náboje,
vzniklé disociací funkčních skupin aminokyselinových zbytků (-COO- a –NH3+).
Součástí micely takového solu je solvátový obal, v daném případě hydrátový obal,
tvořený molekulami vody. Ty se orientují opačnými konci svého dipólu k nabitým
skupinám proteinu (atomem kyslíku směrem ke kladnému náboji, atomy vodíku
směrem k zápornému náboji). Po přidání koncentrovaného roztoku soli k lyofilnímu
solu se rozpuštěné částice koncentrovaného roztoku samy solvatují, odebírají vodu
z hydrátového obalu micely. Následkem toho se micely shlukují, probíhá koagulace,
při níž se dispergovaná fáze vylučuje z roztoku (to je princip tzv. vysolování bílkovin).
Proces je zpravidla vratný, přidáním čistého rozpouštědla se obnovuje koloidní
roztok.
Lyofobní soly
Jedná se o soly anorganických látek, připravované nikoli rozpouštěním, ale zpravidla

srážením. Příkladem může být srážecí reakce:
AgNO3 (aq) + +KI (aq) AgI (s) + KNO3 (aq)
Ve vytvořeném solu, jehož viskozita se výrazněji neliší od viskozity čistého

rozpouštědla, se nacházejí micely, tvořené jádrem a obalem.
145
Mikrokrystalické jádro sraženiny AgI představuje nenabitou složku, zatímco obal je

tvořen iontovou dvojvrstvou. Její vnitřní část, iontová monovrstva, je poutána pevně
k povrchu jádra a podle způsobu přípravy je tvořena buď kationty Ag+, nebo anionty
I-. Tato iontová monovrstva stabilizuje micely koloidu, protože souhlasně nabité
monovrstvy sousedních částic se odpuzují.
Vnější část micely tvoří vrstva opačně nabitých iontů, soustředěných v solvátovém
obalu. Tyto ionty z povrchové části dvojvrstvy nesmějí poskytovat sraženinu s ionty
ve vnitřní části dvojvrstvy. Proto ionty Ag+ na povrchu jádra mohou být
kompenzovány anionty NO3- v solvátovém obalu, neboť AgNO3 je dobře rozpustná
sloučenina. Podobně, anionty I- na povrchu jádra mohou být kompenzovány kationty
K+ v solvátovém obalu.
Díky iontovému odpuzování mohou být lyofobní soly stabilní i několik roků, ale
změna podmínek, třeba i malý přídavek elektrolytu, způsobí vykompenzování náboje
micely. Vzniklé elektroneutrální micely se shlukují, nastává flokulace, nevratné
vysrážení lyofobního solu.
PŮDNÍ SORPČNÍ KOMPLEX
Částice tohoto půdního koloidu, micely, mají vlastnosti jak lyofilních, tak lyofobních
solů.
Centrum micely tvoří jílovitohumusové
jádro: jeho anorganickou složkou jsou
křemičitany hlinité, organickou složkou
humus. V jádře převažují kladné náboje
hlinitých kationtů, k povrchu jádra jsou
orientovány anionty huminových kyselin,
které společně s fosfáty vytvářejí kolem
jádra aniontový obal. Různé půdy mají
v micelách půdního koloidu různé
zastoupení humusových složek a tím i
rozdílnou schopnost poutat kationty
v solvátovém obalu. Ten je tvořen
vrstvou molekul vody, v níž jsou různě
146
pevně poutány kationty a mohou být vyměňovány za kationty z okolního půdního

roztoku. Množství kationtů vázaných v solvátovém obalu sorpčního komplexu
vyjadřuje kvantitativně veličina, zvaná sorpční kapacita půdy. Udává, jaké největší
množství kationtů může poutat 100g zeminy: úrodné půdy mají sorpční kapacitu 40 –
60 milival kationtů, méně úrodné jen 5 až 20 milival. (Milival je milimol dělený
nábojem kationtu: například molární hmotnost Ca2+= 40,08 dělíme dvěma, takže
jeden milival Ca2+ = 20,04 mg. Miligramy proto, že nejde o val, ale milival).
Obecně platí, že těžší, jílovité půdy mají vyšší obsah koloidů a tím i sorpční kapacitu,
než lehčí, písčité půdy. Zároveň micely s vysokým obsahem humusu mají 6-7x vyšší
sorpční schopnost, než micely s převážně jílovitým jádrem. Půdy nasycené mají
v hydrátovém obalu micel poutány hlavně kationty s vyšším nábojem, především
Ca2+, a jen malé množství iontů H+. Naproti tomu u nenasycených, málo úživných
půd, převažují v micelách půdního sorpčního komplexu ionty H+ (resp. H3O+) a
odpovídají za zvýšenou půdní kyselost.
Micely sorpčního komplexu mají zásadní význam pro minerální výživu rostlin, která
se uskutečňuje mechanismem kationtové výměny.
Aby ionty, dodávané do půdy minerálními hnojivy mohly být využity pro výživu
rostliny, nesmějí být deštěm propláchnuty do spodních vrstev půdního horizontu,
mimo dosah kořenového vlášení. A to právě umožňuje sorpční komplex, který
vyměňuje dodávané ionty, např. z amonných a draselných hnojiv (NH4+, K+) za
vápenaté ionty ze solvátového obalu: tím jsou dodané ionty poutány ve vrchních
vrstvách půdy.
Z rozdílné pevnosti poutání iontů v solvátovém obalu vyplývá, že dodávané ionty
NH4+ a K+ mohou být nejsnáze odstraněny – odebírány kořenovým vlášením.
Půdní anionty se nacházejí v půdním roztoku: nejlépe jsou poutány málo rozpustné
fosfáty, zatímco sírany a uhličitany jsou v půdě dobře vázány jen tehdy, má-li půda
dostatek iontů Ca2+ či Mg2+. To proto, že jejich sírany a uhličitany jsou málo
rozpustné. Naproti tomu dusičnany a chloridy jsou obecně dobře rozpustné ve vodě,
takže z půdy se brzy vyplaví, a proto jimi nelze hnojit do zásoby.
Výživa rostlin a pufrační schopnosti sorpčního komplexu

Rostliny potřebují přijímat kořenovým vlášením ionty a potřebné kationty jsou vázány
v solvátovém obalu sorpčního komplexu. Jejich dostupnost zajišťuje výměnná
reakce, kdy například kationty K+ ze solvátového obalu vystupují (a jsou v půdním
roztoku absorbovány kořenovým vlášením) výměnou za ionty H+ z půdního roztoku.
Ty vstupují do solvátového obalu a tím půdní sorpční komplex okyselují:
147
Okyselování se zastaví, jsou-li v půdě soli slabé kyseliny a silné zásady, především
vápenec, CaCO3. Ten účinkem vody a CO2 z prostředí přechází na rozpustný
hydrogenuhličitan vápenatý:
CaCO3 + H2O + CO2 Ca(HCO3)2
Vápenaté ionty rozpustného hydrogenuhličitanu vytěsňují ze solvátového obalu

sorpčního komplexu nashromážděné ionty H+ (1 ion Ca2+ vytěsní vždy 2 ionty H+),
tím se obnovuje funkční stav sorpčního komplexu.
Zároveň ionty H+, které opustily micelu sorpčního komplexu, zreagují v okolním
roztoku s hydrogenuhličitanem na kyselinu uhličitou, která se rozpadá na vodu a
CO2. Ten může z dobře provzdušněné půdy snadno unikat. Došlo tedy vlastně
k odstranění iontů H+, které způsobovaly okyselení půdy, takže sorpční komplex tu
působil jako pufrační systém, který udržuje reakci půdy v rozmezí fyziologických
hodnot.
148
ANORGANICKÁ CHEMIE
1. VODÍK
Vodík (Hydrogenium, H) je nejlehčí plyn, který jako samostatnou látku popsal Henry
Cavendish (1766). Určitě ale nebyl první, kdo jej připravil: skoro o století dříve získal
vodík R. Boyle, při reakci železných pilin s kyselinou sírovou. Unikající plyn ale
pokládal za sloučeninu železa. Pojmenování prvku pochází od A. L. Lavoisiera.
Vodík je nejrozšířenejším prvkem ve vesmíru, představuje palivo pro termonukleární
reakce uvnitř hvězd, na Zemi je však zastoupen podstatně méně (0,87 hmotnostních
procent). Nízká gravitace Země nestačí k udržení tak lehkého prvku, proto se tu
vyskytuje hlavně ve sloučeninách. Elementární vodík (H2) je součástí vulkanických
plynů a zemního plynu. Vodík je prvním prvkem v periodickém systému, jeho
elektronová konfigurace 1s1 a tedy jeden valenční elektron jej přiřazuje do I.A
podskupiny. Podobně, jako alkalické kovy z této podskupiny, snadno vytváří kationty
H+.
Vlastnosti molekulového a atomárního vodíku
Vodík je bezbarvý plyn bez chuti a zápachu, vytvářející dvouatomové molekuly H2.
Lze ho zkondenzovat na kapalinu o velice nízké teplotě varu (tv = - 252,6°C) a tuhne
při teplotě (tt = - 259,2°C).
Ve vodě a jiných kapalinách se vodík téměř nerozpouští, zato je dobře rozpustný
v některých kovech. Proto se také Pt, Pd a další kovy používají po nasycení vodíkem
jako hydrogenační katalyzátory, schopné redukovat vodíkem jiné látky.
Vodík se přechovává v ocelových láhvích označených červeným pruhem pod tlakem

15 MPa.
Molekulový vodík
Má dvě formy, které se liší
jadernými spiny. Molekuly ortho
vodíku mají spin obou jader
souhlasný, molekuly para vodíku
nesouhlasný, takže jeho výsledný
magnetický moment je nulový. To
149
se projevuje ve stabilitě, p – H2 je stabilnější.

Při teplotě 20°C je molekulový vodík směsí 75% o – H2 a 25% p – H2, ale za katalýzy
nastává přeměna na stabilnější p – H2. To se děje i při skladování, kdy stěny nádoby
působí jako katalyzátor a přeměnu provází uvolňování tepla. Tím ale vznikají ztráty:
vypaří se asi 40% zkapalněného H2 po 100 hodinách skladování. Aby se ztrátám
předešlo, přeměňuje se vodík na p – H2 rovnou při zkapalňování.
Vysoká hodnota disociační energie vazby H – H říká, že molekula H2 je stabilní, a
proto molekulový vodík není příliš reaktivní za normálních podmínek. Reakce však
lze iniciovat zahřátím, nebo jiskrou a pak vodík reaguje s mnoha prvky, kromě
vzácných plynů a některých přechodných prvků. Výrazně exotermní reakci tohoto
typu představuje hoření vodíku, jeho slučování s kyslíkem po iniciaci:
2 H2 (g) + O2 (g) 2 H2O (g)
Vodík hoří bezbarvým plamenem a kyslíkovodíkový hořák vyvine teplotu až 2700°C.

Směs vodíku s kyslíkem (tedy i se vzduchem) je v širokém rozmezí koncentrací silně
výbušná, označuje se jako třaskavý plyn. Při práci s vodíkem je proto nutné provádět
zkoušku na jeho čistotu (znečištěný vodík jímaný do zkumavky nad vodou se po
přiložení ústí zkumavky k plameni kahanu projeví „štěknutím“ – explozivním
zapálením třaskavého plynu).
Velká afinita vodíku ke kyslíku se využívá k odebírání kyslíku z oxidů: vodík působí
jako redukční činidlo a z oxidu vyredukuje čistý kov.
WO3 + 3 H2 W + 3 H2O
Podobně, jako s kyslíkem, reaguje vodík také s halogeny, a proto redukcí halogenidů
lze získat čisté kovy:
2 AgCl + H2 2 Ag + 2 HCl
Vodík vystupuje také jako oxidační činidlo, jestliže při reakci odebírá
elektropozitivnímu prvku elektrony. Produktem takové reakce jsou iontové hydridy:
2 Na + H2 2 Na+H-
Atomární vodík
Vzniká při reakci kovu s kyselinou, jako „vodík ve stavu zrodu – in statu nascendi“ a
je velice reaktivní. Za laboratorní teploty poskytuje
reakce, které s molekulovým vodíkem probíhají až
za vysokých teplot. Atomární vodík lze získat také
rozštěpením molekul H2 v elektrickém oblouku a
toho se využívá v konstrukci Langmuirova
vodíkového hořáku.
Do elektrického oblouku mezi dvěma wolframovými
elektrodami je přiváděn proud molekulového vodíku
a ten se štěpí na atomy. Opětovný vznik molekuly
H2 je exotermní proces, ale vyžaduje přítomnost
třetí částice, která by absorbovala uvolněnou
vazebnou energii. K tomu slouží povrch kovu:
v redukční atmosféře vodíku, která brání oxidaci
povrchu kovu, dochází ke sloučení atomů na
150
molekulový vodík. Uvolněná vazebná energie zvyšuje teplotu na povrchu kovu až na

4000°C, při níž lze tavit i takové kovy, jako je třeba wolfram, nebo tantal.
Zdroje vodíku
Laboratorně připravujeme vodík zpravidla vytěsňováním neušlechtilým kovem

z kyselin. Příkladem může být přikapávání roztoku kyseliny chlorovodíkové na
kusový zinek a unikající vodík jímáme do nádoby nad vodou.
Zn (s) + 2 HCl (l) ZnCl2 + H2 (g)
Výroba velice čistého vodíku se provádí elektrolýzou vody. Čistá voda je téměř
nevodivá, proto se jako elektrolyt používá vodný roztok KOH.
K nejběžnějším patří výroba vodíku petrochemickými procesy. Hlavním způsobem
výroby je katalytické parní štěpení zemního plynu (methanu):
700 – 1000°C
CH4 (g) + H2O (g) CO (g) + 3 H2 (g)
methan Ni, (Al2O3)
Použití vodíku
Haberovým procesem z vodíku a dusíku se vyrábí amoniak, významná surovina

chemického průmyslu, používaná hlavně pro výrobu kyseliny dusičné a výrobu
průmyslových hnojiv.
Methanolovým procesem se z vodíku a oxidu uhelnatého získává methanol, surovina
organických technologií, tzv. C1 chemie (methanol je toxická kapalina, jejíž molekula
obsahuje 1 C-atom).
Spalováním vodíku v atmosféře chloru se průmyslově vyrábí kyselina
chlorovodíková.
Hydrogenací rostlinných olejů (sycení vodíkem) zanikají dvojné vazby v uhlíkatém
řetězci mastných kyselin a vznikají jednoduché vazby mezi C – atomy. Kapalný tuk,
olej, se tím mění na tuhý (ztužování tuků).
Redukcí oxidů některých kovů se za vysokých teplot získávají elementární kovy
vysoké čistoty, které nelze vyrábět levnějším způsobem.
Spalováním vodíku v atmosféře kyslíku ve speciálním hořáku lze dosáhnout velmi
vysokých teplot, vodík je také významnou složkou raketových paliv.
SLOUČENINY VODÍKU
Vodík vytváří sloučeniny, hydridy, s velkým množstvím prvků. Binárními sloučeninami

jsou jednoduché hydridy a kromě nich vodík vytváří ještě hydridové komplexy
(komplexní hydridy).
Jednoduché hydridy
Podle charakteru chemických vazeb v molekulách rozlišujeme čtyři skupiny

jednoduchých hydridů:
151
Iontové hydridy
Pouze nejelektropozitivnější prvky vytvářejí iontovou vazbu se středně
elektronegativním atomem vodíku. Kationty kovu utvoří s hydridovými anionty
iontovou mřížku, taveniny pak vedou elektrický proud a při elektrolýze se vodík
vylučuje na anodě. Protože hydridový anion poskytuje ochotně elektrony jiným
látkám, jsou iontové hydridy silnými redukčními činidly:
2H- H2 + 2 e-
Hydridový anion je zároveň silnou bází, takže hydrolýzou iontových hydridů vznikají
hydroxidy a uvolňuje se plynný vodík:
NaH + H2O NaOH + H2

iontový zápis:
H- + H2O OH- + H2
Polymerní hydridy
Prvky, které už nejsou tolik elektropozitivní, aby mohly vytvářet iontové hydridy, tvoří
s vodíkem polární
kovalentní vazbu, v níž
centrální atom nese kladný
parciální náboj. Typická je
tvorba třístředových
dvouelektronových vazeb,
do nichž středový atom
poskytne orbital obsazený
jedním elektronem,
vodíkový atom také a
sousední středový atom
poskytne prázdný orbital.
Vytvářejí se tak molekuly
s dlouhými, polymerními
řetězci, například (BeH2)n.
Tyto látky také hydrolyzují za tvorby hydroxidů a mají výrazné redukční účinky.
Molekulové hydridy
Tyto kovalentní hydridy vytvářejí prvky, jejichž elektronegativita je srovnatelná
s elektronegativitou vodíku, nebo je vyšší. V druhém případě vzniká polární
kovalentní vazba s parciálním kladným nábojem na vodíkovém atomu. Ten pak může
být odštěpen jako kation H+, proto se hydridy tohoto typu chovají jako kyseliny.
δ+ δ−
H Cl + H2O H3O+ + Cl-
Stabilita molekulových hydridů roste s polaritou vazby, protože překryv valenčních
orbitalů je pak dokonalejší. H2O je proto stabilnější molekulou, než NH3.
Zároveň stabilita klesá s rostoucí relativní atomovou hmotností vázaného prvku,
jelikož na atomech s větším poloměrem se uplatní polarizace vazby. H2O je proto
stabilnější, než H2S.
Jednoduché molekulové hydridy jsou za laboratorních podmínek plynné látky, avšak
voda je v důsledku výrazného uplatnění vodíkových vazeb kapalná.
152
Kovové hydridy
Vznikají absorpcí vodíku v kovu, během níž krystalová mřížka kovu expanduje a
malé atomy vodíku se umísťují mezi atomy kovu. Vznikají tak vmezeřené,
intersticiální hydridy. Jejich složení je v některých případech přesně definováno,
v jiných případech jsou nestechiometrické a jejich složení závisí na způsobu přípravy
(hlavně na tlaku vodíku). Proto můžeme kovové hydridy považovat za specifické
slitiny. Kovová mřížka může být někdy atomy vodíku mírně deformována, proto
hydridy kovů jsou křehké a využívají se hlavně jako hydrogenační katalyzátory.
Hydridové komplexy
Hydridové anionty H- v úloze ligandů

mohou být poutány koordinačně
kovalentní vazbou k libovolnému
atomu, který je schopen přijmout
elektronovou dvojici. Vznikají tak
komplexní hydridy nekovů,
nepřechodných i přechodných kovů,
které jsou využívány jako laboratorní
redukční činidla. Jedním z nich je uvedený tetrahydridohlinitan lithný, který vzniká
reakcí hydridu lithného (Lewisovy báze) s hydridem hlinitým (Lewisovou kyselinou).
2. KYSLÍK
Kyslík (Oxygenium, O) objevili nezávisle na sobě švédský chemik C. W. Scheele
roku 1772, ale práce byla publikována až o pět let později a Angličan J. Priestley
roku 1774 tepelným rozkladem oxidu rtuťnatého:.
Kyslík je nejrozšířenějším prvkem na Zemi (49,5 hmotnostních procent), v zemské
atmosféře je tento plyn zastoupen 20,8% (objemových), tj. 23,15% hmotnostních.
Ultrafialovým zářením a elektrickými výboji se v atmosféře štěpí dvouatomové
molekuly (O2) na atomy, ty pak reagují s molekulami (O2) a vytvářejí alotropickou
modifikaci kyslíku, plynný ozon (O3). Nejvyšší koncentrace dosahuje ve výšce asi 25
km nad zemským povrchem a absorpcí krátkovlnného UV záření chrání organismy
na Zemi před jeho zničujícími účinky.
Kyslík je vázán ve spoustě anorganických i organických sloučenin, z vody je
uvolňován rostlinami při fotosyntéze.
Kyslík je prvním členem VI.A podskupiny (16. skupiny) periodického systému a tomu
odpovídá elektronová konfigurace valenční sféry: 2s22p4. Umístění v periodickém
systému ukazuje na vysokou hodnotu elektronegativity, kyslík je druhým
nejelektronegativnějším prvkem po fluoru, má elektronegativitu (X = 3,5).
VLASTNOSTI KYSLÍKU
Přírodní kyslík je směsí tří nuklidů 16O, 17O a 18O, ve které výrazně převládá první
z nich (99,8%). Alotropickými modifikacemi jsou dikyslík (O2) a ozon (O3).
153
Vlastnosti dikyslíku (O2)
Kyslík je bezbarvý plyn, těžší, než vzduch, bez zápachu a při teplotě -183°C přechází
ve světlemodrou kapalinu. Při teplotě -219°C tuhne v namodralou látku.
Ačkoli jeho rozpustnost ve vodě je omezená (při teplotě 20°C se v 1 dm3 vody
rozpustí 31 cm3 O2), přesto postačuje k dýchání vodních živočichů.
Reaktivita kyslíku
Kyslík je paramagnetický, to znamená, že obsahuje nespárované elektrony, molekula
kyslíku je biradikál.
To je důvod, proč kyslík ochotně vstupuje do radikálových reakcí, často výrazně

exotermních. Kyslík je reaktivní prvek, který se za normálních podmínek slučuje
s většinou prvků, kromě dusíku, halogenů, vzácných plynů a nejušlechtilejších kovů.
Za extrémních podmínek však reaguje například i s dusíkem (při teplotě 2000°C
vzniká oxid dusnatý). Reakce ovlivňuje stupeň rozmělnění tuhých látek: kusové
železo ve vlhkém prostředí podléhá pomalé korozi (oxidaci na rez, hydratovaný oxid
železitý), ale jemný železný prach se oxiduje rychle, za vývoje tepla.
Za vyšších teplot probíhají reakce velkou rychlostí a vedou ke stabilním sloučeninám,
oxidům. Při tvorbě stabilních, nízkoenergetických molekul, se uvolňuje energie, proto
reakce jsou exotermní. Často je provází světelný efekt, plamen, a proto se označují
jako hoření:
2 Mg0 + O20 2 Mg2+O2-
Hořčík na vzduchu hoří oslnivým bílým plamenem: elektronegativní kyslík přijímá

jeho elektrony a sám se tím redukuje na oxidový anion O2-. Hořčík se odevzdáním
elektronů zoxidoval na Mg2+: Kyslík představuje silné oxidační činidlo a to nejen ve
vzduchu, ale i v roztocích.
Vlastnosti ozonu (O3)
Ozon je namodralý plyn, zkapalněný je zbarven fialově a v tuhém stavu vytváří

modročerné krystaly. Ozon vzniká v atmosféře působením ultrafialového záření,
nebo elektrického výboje, kterým se molekuly dikyslíku nejprve štěpí na volné atomy:
hν
O2 O + O
Atomární kyslík pak reaguje s další molekulou dikyslíku za tvorby molekuly ozonu:
O + O2 O3
Ozon je reaktivnějším a silnějším oxidačním činidlem, než dikyslík, O2. S ozonem už

za normální teploty probíhají reakce, které by s dikyslíkem probíhaly až za vysokých
teplot.
Atomární kyslík, uvolňující se rozkladem molekul ozonu, zabíjí mikroorganismy, a
proto má ozon dezinfekční účinky, používá se k dezinfekci vody (nemá nepříjemný
zápach, jako chlor). Pro tyto účely se ozon vyrábí v ozonizátorech, tichým
vysokonapěťovým výbojem.
154
ZDROJE KYSLÍKU
Příprava
Čistý kyslík můžeme připravit elektrolýzou vody, běžnějším způsobem přípravy je

tepelný rozklad některých oxidů a kyslíkatých solí. Vhodný je tepelný rozklad
chlorečnanu za katalýzy oxidu manganičitého, unikající plynný kyslík jímáme nad
vodou.
150°C
2 KClO3 2 KCl + 3 O2
MnO2
Výroba
Kyslík se vyrábí frakční destilací vzduchu, který je nutné nejprve zkapalnit, postupem
stlačování a ochlazování. Kapalná směs je tvořena především dusíkem a kyslíkem,
princip frakční destilace ukazuje fázový diagram:
V diagramu udává křivka (A) závislost

teploty varu směsi na jejím složení,
zatímco křivka (B) vyjadřuje složení par
při každé teplotě varu.
Teplota varu směsi se plynule zvyšuje od
hodnoty teploty varu čistého dusíku
(- 195,8°C), až k teplotě varu čistého
kyslíku (- 182,97°C). Unikající páry (křivka
b) jsou vždy bohatší na těkavější dusík.
Molární zlomek dusíku ukazuje, že
destilací směsi o složení (A1) unikají páry
o složení (B1), tedy s vyšším obsahem
dusíku.
V kapalné složce se hromadí méně
těkavý kyslík a teplota varu stoupá podle
křivky (A), například z hodnoty (A1) na
hodnotu (A2). Jestliže zde destilaci
přerušíme, získáme kapalnou směs
obohacenou kyslíkem a kondenzací par o
složení (B2) dostaneme kapalnou směs o
složení (A1), tedy bohatší dusíkem.
Mnohokrát opakovanou destilací, tzv.
rektifikací v rektifikační koloně,
dosáhneme nakonec úplného oddělení
obou složek, získáme kyslík a dusík.
POUŽITÍ A VÝZNAM KYSLÍKU
K dosažení vysokých teplot se používají kyslíkovodíkové a běžněji

kyslíkoacetylenové hořáky (autogen). Využívají se ke sváření a řezání kovů, kyslík se
uchovává v tlakových ocelových láhvích, označených modrým pruhem.
155
V procesu zušlechťování oceli slouží kyslík k odstranění nadbytečného uhlíku (je

zoxidován na CO2). Na 1 tunu oceli se spotřebuje 1 tuna kyslíku.
Ozon se používá ke sterilizaci pitné vody a desinfekci vzduchu, ve vyšších

koncentracích je ale toxický.
Kyslíkové dýchací přístroje využívají potápěči, horolezci, letci, jsou ale využívány i
v lékařství (otravy oxidem uhelnatým, umělá plicní ventilace).
Zkapalněný kyslík je významnou složkou raketových palivových systémů (raketa si

kromě paliva musí nést s sebou také okysličovadlo).
Biochemický význam kyslíku spočívá v tom, že slouží jako akceptor elektronů

v dýchacím řetězci na vnitřní membráně mitochondrií a umožňuje tak buněčné
dýchání. Jestliže obsah kyslíku ve vzduchu poklesne pod 7%, nastává u člověka
bezvědomí, pokles pod 3% způsobí smrt zadušením.
SLOUČENINY KYSLÍKU
Rozdělení oxidů podle acidobazických vlastností
Jen malá skupina neutrálních oxidů acidobazické vlastnosti nevykazuje (CO, N2O,
NO), ostatní členíme do následujících skupin:
Zásadotvorné oxidy
To jsou oxidy elektropozitivních prvků, které reagují s vodou za vzniku hydroxidů:
CaO + H2O Ca(OH)2
Ve vodě nerozpustné zásadotvorné oxidy reagují jako zásady přímo s kyselinami,

produktem reakce je sůl a voda:
156
MgO + H2SO4 MgSO4 + H2O
Kyselinotvorné oxidy
Jsou anhydridy kyselin, proto s vodou reagují za tvorby kyslíkaté kyseliny:
CO2 + H2O H2CO3
Jestliže jsou ve vodě nerozpustné, chovají se jako kyseliny při reakci se zásadou,
vzniká sůl a voda:
SiO2 + 2 KOH K2SiO3 + H2O
Amfoterní oxidy
Při reakci se silnými kyselinami se chovají jako zásady, čili vytvářejí soli, ale se
silnými zásadami reagují jako kyseliny a vznikají komplexní soli:
ZnO + 2 HCl ZnCl2 + H2O
ZnO + 2 H2O + 2 KOH K2[Zn(OH)4]
Vliv oxidačního čísla prvku na acidobazické vlastnosti oxidu

Acidobazické vlastnosti oxidu závisejí nejen na postavení prvku v periodickém
systému, ale také na jeho oxidačním čísle. Čím kladnější je oxidační číslo prvku
vázaného v oxidu, tím větší elektronový deficit nese. Látky s elektronovým deficitem
jsou Lewisovy kyseliny. Jestliže tedy prvek vytváří více oxidů, pak ten s nejvyšším
elektronovým deficitem (oxidačním číslem) bude kyselinotvorný:
+III +V
N2O3 N2O5
amfoterní kyselinotvorný
CrO Cr2O3 CrO3

MnO Mn2O3, MnO2 Mn2O7
bazický amfoterní kyselinotvorný
růst kyselosti oxidu
Rozdělení oxidů podle struktury
Iontové oxidy
Silně zásadité oxidy s iontovou mřížkou, tvořenou kationty kovu a anionty O2-.
Pravidelné uspořádání částic způsobuje vysokou tepelnou stálost těchto látek.
157
Kationty větších poloměrů ale stabilitu mřížky narušují, proto teplota tání oxidu klesá
s rostoucím objemem kationtů.
Polymerní oxidy
Velká skupina kovalentních oxidů, které sice můžeme charakterizovat jednoduchým
vzorcem typu: Al2O3, ZnO, SiO2…, ale jejich molekuly ve skutečnosti vytvářejí
rozsáhlá rovninná, či prostorová seskupení. Často mají vysoké teploty tání a
amfoterní charakter, ale jestliže se prvek nachází ve vysokém oxidačním čísle, jsou
kyselinotrvorné (V2O5, Mn2O7).
Molekulové oxidy
Tyto oxidy mají přesně definované molekuly (Cl2O, N2O4, P4O10…), jejichž chemický
vzorec není jen sumarizovanou zkratkou, ale udává reálné složení každé konkrétní
molekuly. Jelikož tyto molekuly jsou poměrně malé, jedná se o látky těkavé, za
laboratorní teploty často plynné. Setkáme se s nimi u prvků se střední a vyšší
hodnotou elektronegativity, takže jde o oxidy převážně kyselinotvorné.
3. VODA, PEROXID VODÍKU
Voda je nejrozšířenější sloučeninou na Zemi, její molekuly mají velký dipólový

moment, protože vazebný úhel mezi atomy vodíku činí 104,5°. Mapa
elektrostatického potenciálu ukazuje rozložení elektronové hustoty v molekule vody:
na elektronegativním atomu kyslíku se soustředí záporný parciální náboj. Spojování
molekul vody vodíkovými vazbami způsobuje vysokou teplotu varu (100°C), zatímco
analogické látky, které ale netvoří vodíkové vazby (H2S), jsou za laboratorní teploty
plynné.
Chemicky vázaná voda

Může být součástí krystalů látky, nebo je ve sloučenině vázána ve formě
aquakomplexů. Krystalovou vodu obsahují například krystaly modré skalice,
pentahydrátu síranu měďnatého, CuSO4 . 5 H2O. Při výpočtech pro přípravu roztoků,
kdy zjišťujeme, kolik krystalické látky máme odvážit, musíme krystalovou vodu
zahrnout do relativní molekulové hmotnosti látky.
158
Volná voda
Existuje v přírodě jako pára, kapalná voda, nebo led. Led se vytváří tuhnutím kapalné
vody při teplotě 0°C za normálního tlaku. V jeho krystalové struktuře je každý
kyslíkový atom obklopen čtveřicí dalších kyslíkových atomů, za vzniku tetraedrické
konfigurace.
Jednotlivé tetraedry uzavírají mezi
sebou ve struktuře ledu velké dutiny,
proto je hustota ledu nižší, než hustota
kapalné vody, led na vodě plave. Při
vysokých tlacích se ale mohou
vytvářet také další modifikace ledu,
které mají hustotu vyšší a některé jsou
stálé i při teplotě nad 0°C. Led má
také schopnost sublimace, vypařuje se
přímo z pevného skupenství, i za
velkých mrazů.
Pro život na Zemi má zásadní význam
jev, zvaný anomálie vody: kapalná
voda má nejvyšší hustotu při teplotě
4°C a ochlazením, nebo zahřátím na
jinou teplotu její hustota klesá. V zimě
se ochladí voda v přírodních nádržích na +4°C a při dalším ochlazování chladnější
voda s nižší hustotou stoupá vzhůru a tam zmrzne. Nádrže proto zamrzají od hladiny,
na níž se vytvoří tepelně izolační vrstva ledu. V hloubkách pak zůstává kapalná voda,
umožňující přežít vodním organismům i ve velkých mrazech.
Zásadní biologický význam má také vysoká hodnota výparného tepla vody. Povrch,
z něhož se voda odpařuje, se výrazně ochlazuje (spotřebovává se skupenské
výparné teplo na úkor teploty okolí). Na této skutečnosti je založena termoregulace
organismů: rostliny se ochlazují transpirací, odpařováním vody pomocí průduchů
v pokožce listů. Suchozemští živočichové vylučují kapalnou vodu a rozpuštěné látky
potními žlázkami a odpařením vody se pak povrch kůže ochlazuje. U psů například
potní žlázky v kůži nenajdeme, ochlazují se odpařováním vody z vypláznutého
jazyka.
Tvrdost vody
Žádná voda v přírodě není zcela čistá, obsahuje rozpuštěné plyny, ale především
soli. Nejméně solí má voda dešťová,
voda z ledovců a sněhu, více solí
obsahuje povrchová voda potoků a řek
a největší množství solí je rozpuštěno
ve spodní vodě z pramenů a ve vodě
mořské. Zásadní význam mají vápenaté a hořečnaté soli: kationty Ca2+ a Mg2+
způsobují tvrdost vody. Ve tvrdé vodě mýdlo nepění, ale sráží se. Mýdla jsou sodné,
nebo draselné soli mastných kyselin (například kyseliny palmitové se 16 C-atomy
v řetězci) a ve vodě se rozpouštějí.
Ve tvrdé vodě dojde k záměně dvou kationtů Na+ za jeden kation Ca2+ (nebo Mg2+) a
vytvoří se nerozpustný komplex, který se vylučuje z roztoku ve formě vloček.
159
Vysrážené mýdlo ulpí na vláknech tkaniny, způsobuje její mastný omak a nepříjemný
zápach. Proto se pro potřeby praní prádla tvrdá voda změkčuje za pomoci různých
přísad, nebo iontoměničů.
Celková tvrdost vody má dvě složky, uhličitanovou a neuhličitanovou tvrdost.
Uhličitanová (karbonátová) tvrdost vody

To je přechodná tvrdost vody, způsobená přítomností rozpustných
hydrogenuhličitanů Ca(HCO3)2 a Mg(HCO3)2. Lze ji odstranit varem, protože
z hydrogenuhličitanů se odštěpí oxid uhličitý, uniká a ve vodě zbudou nerozpustné
uhličitany, které se i s kationty Ca2+ a Mg2+ vyloučí jako kal.
t
Ca(HCO3)2 CaCO3 + CO2 + H2O
t
Mg(HCO3)2 MgCO3 + CO2 + H2O
rozpustné nerozpustné
Neuhličitanová (nekarbonátová) tvrdost vody

Označuje se jako trvalá tvrdost vody, protože ji nelze odstranit varem a způsobují ji
ostatní rozpustné vápenaté na hořečnaté soli, hlavně sírany, dusičnany a chloridy.
Tuto tvrdost lze snížit převedením rozpustných solí na nerozpustné, tradičně se
takové změkčování vody provádí působením uhličitanu sodného, sody. Vápenaté a
hořečnaté soli se vysrážejí ve formě nerozpustného uhličitanu a vzniklý síran,
dusičnan či chlorid sodný nepřekáží, protože ten tvrdost vody nezpůsobuje. Příklad
reakce:
CaSO4 + Na2CO3 CaCO3 + Na2SO4
rozpustný nerozpustný
Účinnějšími změkčovadly vody, než soda, jsou fosforečnany, používá se

hexametafosforečnan sodný, Calgon. Ten vytváří s ionty Ca2+ a Mg2+ stabilní
komplexy rozpustné ve vodě, takže soli se neusazují na prádle a v pračkách, netvoří
se „vodní kámen“.
2 Ca2+ + (NaPO3)6 Na2(Ca2P6O18)

calgon stabilní rozpustný komplex
Ke změkčování většího množství vody se používají iontoměniče, látky sloužící

k výměně iontů. K přírodním iontoměničům patří hlinitokřemičitany sodné, permutity.
Celkovou tvrdost vody vyjadřujeme v milimolech oxidu vápenatého na 1 dm3 vody,

ale používají se i starší jednotky, německé stupně (°N).
1°N = 10 mg CaO v 1 dm3 vody. 1 mmol CaO = 56 mg CaO v 1 dm3 vody.
Optimální pitná voda je spodní voda z pramenů, bez bakterií, s tvrdostí 6 – 12°N.
Jelikož pramenité vody není dostatek, upravuje se na pitnou také povrchová voda.
160
Voda s celkovou tvrdostí je
0 – 4°N čili 0 – 0,5 mmol/dm3 velmi měkká
4 – 5°N čili 0,5 – 1 mmol/dm3 měkká
6 – 9°N čili 1 – 1,5 mmol/dm3 středně tvrdá
9 – 12°N čili 1,5 – 2 mmol/dm3 tvrdá
12 – 18°N čili 2 – 3 mmol/dm3 dosti tvrdá
nad 18°N čili nad 3 mmol/dm3 velmi tvrdá
PEROXID VODÍKU, H2O2
Dvakrát lomená molekula peroxidu vodíku je

termodynamicky nestabilní, proto je koncentrovaný roztok
této namodralé kapaliny explozivní.
Peroxid vodíku se štěpí na vodu a kyslík také katalytickým
působením těžkých kovů. Ionty Fe2+, přítomné v krevním
barvivu hemoglobinu, navozují prudký rozklad peroxidu
vodíku: aplikací zředěného roztoku na povrchové poranění
vznikne pěna, která vyplaví nečistoty z rány. Desinfekční
účinek je zároveň zvyšován uvolňovaným kyslíkem, který zabíjí bakterie vniklé do
rány. Pro účely ošetření povrchových poranění používáme jen zředěný, 3% roztok
H2O2, přechovávaný ve tmě (záření iniciuje jeho rozklad). Kromě této aplikace se
peroxid vodíku používá k bělení látek (odbarvování vlasů, škrobu, vlny, hedvábí…),
koncentrované roztoky peroxidu jsou složkou raketových paliv.
Chemické vlastnosti
Atomy kyslíku v molekukule H2O2 mají střední hodnotu oxidačního čísla (-I), takže se
přijetím elektronu redukují na oxidové anionty (O-II) a příslušnou látku tím oxidují,
nebo odevzdáním elektronu se anionty (O-I) oxidují na elementární kyslík (O0), čímž
redukují látku, se kterou reagovaly.
Závěr:
Peroxid vodíku vystupuje jako oxidační činidlo vůči látkám, které lze snadno oxidovat
a jako redukční činidlo vůči látkám, které už nelze oxidovat, ale lze je redukovat.
161
Oxidační činidlo
Peroxidem lze oxidovat látky, jejichž centrální atom ještě nedosáhl svého
maximálního oxidačního čísla. Tak například siřičitany (S+IV) se snadno oxidují na
sírany (S+VI):
Na2SO3 + H2O2 Na2SO4 + H2O
Stejně tak se na sírany oxidují i sulfidy (S-II). Staré obrazy, malované olověnou
bělobou (uhličitanem olovnatým), působením sulfanu na vzduchu tmavnou, vzniká
černý sulfid olovnatý, PbS. Při restauraci obrazu se účinkem peroxidu vodíku PbS
převede na bílý síran olovnatý:
PbS + 4 H2O2 PbSO4 + 4 H2O
Redukční činidlo
Peroxidem vodíku se redukují látky, jejichž centrální atom již dosáhl svého
maximálního oxidačního čísla a také typická oxidační činidla, jako jsou chlornany
(ClO-) či manganistany (MnO4-).
Oxidy ušlechtilých kovů se redukují peroxidem na málo reaktivní elementární kov:
Ag2O + H2O2 2 Ag + H2O + O2
HgO + H2O2 Hg + H2O + O2
Výroba
Tradiční způsob výroby je založen na hydrolýze kyseliny peroxodisírové (H2S2O8),

která se získává elektrolýzou z kyseliny sírové.
H2S2O8 + 2 H2O H2O2 + 2 H2SO4
Z reakčních produktů se peroxid vodíku získá vakuovou destilací jako vodný roztok o
koncentraci 30 – 35% a další vakuovou destilací, s následným vymrazením, lze
získat až 100% peroxid.
Peroxidy a superoxidy (hyperoxidy)
Peroxidy, obsahující peroxidový anion (O22-), vytvářejí elektropozitivní kovy I.A a II.A
podskupiny. Jsou to zásadité látky, protože peroxidový anion ve vodě hydrolyzuje:
O22- + 2 H2O 2 OH- + H2O2
S kyselinami proto peroxidy reagují za tvorby solí a reakce představuje běžný způsob
přípravy peroxidu vodíku:
O22- + 2 H+ H2O2
Peroxid barnatý, BaO2, je z peroxidů nejstabilnější. Tento bílý prášek, ve vodě

nerozpustný, se získává se zahříváním oxidu barnatého na vzduchu:
162
500 – 600°C
2 BaO + O2 2 BaO2
Peroxid barnatý se používá k bělení hedvábí, k přípravě peroxidu vodíku a ve směsi

s práškovým hořčíkem také k zapalování aluminotermických směsí (viz dále).
Peroxid sodný, Na2O2, je nažloutlý hygroskopický prášek, vznikající hořením sodíku

v suchém vzduchu.
2 Na + O2 Na2O2
Sám o sobě není explozivní, ale při kontaktu s oxidovatelnými látkami (bavlna, piliny,
sláma, uhlí, hliníkový prášek…) hrozí exploze. Peroxid sodný se používá pro přípravu
bělicích lázní pro umělé i přírodní tkaniny a další materiály. Po rozpuštění peroxidu
ve vodě je nutné zneutralizovat hydrolýzou vznikající NaOH přidáním malého
množství kyseliny sírové.
Superoxidy (hyperoxidy)
Superoxidy jsou iontové sloučeniny superoxidového aniontu (O21-)
s nejelektropozitivnějšími kovy I.A podskupiny. V důsledku hydrolýzy vytvářejí
zásadité roztoky.
2 O2- + 2 H2O 2 OH- + H2O2 + O2
S kyselinami proto reagují za tvorby solí, peroxidu vodíku a kyslíku:
2 KO2 + H2SO4 K2SO4 + H2O2 + O2
Superoxid draselný, KO2, vzniká spalováním draslíku. Používá se jako zdroj kyslíku
při letech ve velkých výškách: za katalýzy malým množstvím CuCl2 reaguje
s vydechovaným CO2. 1 gram KO2 takto poskytne 236 cm3 čistého kyslíku:
4 KO2 + 2 CO2 2 K2CO3 + 3 O2

163
4. PRVKY VIII.A PODSKUPINY (18. SKUPINY) – VZÁCNÉ

PLYNY
Skupina nereaktivních plynů zahrnuje helium (He), neon (Ne), argon (Ar), krypton
(Kr), xenon (Xe) a radon (Rn).
Helium je hned po vodíku druhým nejběžnějším prvkem ve vesmíru, nikoli však na
Zemi. Zemská gravitace tento lehký plyn neudrží, takže v atmosféře je zastoupen
nepatrně. Vzniká však neustále radioaktivními přeměnami v horninách, a proto je
obsažen v některých zdrojích zemního plynu (1 až 7%).
Neon, argon, krypton a xenon jsou obsaženy ve vzduchu (nejvíce argon, skoro 1%).
Radioaktivní radon se uvolňuje z hornin jako meziprodukt rozpadových řad, zdrojem
radonu jsou tedy tzv. emanace, výrony plynu z dutinek hornin. Alfa-rozpadem v uran-
radiové rozpadové řadě vzniká radiová emanace, obsahující nejstabilnější nuklid
222 Rn s poločasem rozpadu 3,8 dne. Bývá proto rozpuštěn ve vysoké koncentraci
86
ve vodě, pocházející z podzemních zdrojů.
Vzácné plyny řadíme do VIII.A podskupiny (18. skupiny) periodického systému,
protože mají 8 elektronů na valenční sféře. Pouze helium, jako prvek 1. periody, má
svou valenční sféru zcela zaplněnu dvěma elektrony.
Výhodná elektronová konfigurace, spočívající ve zcela zaplněné valenční sféře, je
příčinou značné nereaktivity vzácných plynů. Jejich atomy se nespojují chemickou
vazbou, vzácné plyny vytvářejí jednoatomové molekuly.
Nízké teplota tání a varu lehčích vzácných plynů předurčují jejich využití v kryogenní
technice. S rostoucí relativní atomovou hmotností prvku se zvyšuje polarizovatelnost
jeho atomů: to má dva důsledky. Jednak roste rozpustnost plynů ve vodě (argon už
je zhruba stejně rozpustný, jako kyslík), ale také výrazně klesá ionizační energie,
tedy roste reaktivita. Proto můžeme připravit sloučeniny těžších vzácných plynů.
Typické je použití vzácných plynů v elektrických výbojkách, barva světla však závisí
na tlaku plynu i složení plynné směsi.
Helium
Druhý nejlehčí prvek po vodíku, nehořlavý, využívaný jako bezpečná náplň do
meteorologických balónů. Jeho rozpustnost ve vodě je velice nízká, proto se používá
do dýchacích přístrojů potápěčů místo dusíkaté složky vzduchu. Při dekompresi
(poklesu tlaku při vynořování) se nevytvoří v krvi uvnitř cév bublinky, jako v případě
rozpustnějšího dusíku. Tím se zabrání vzniku kesonové nemoci (křeče, bolesti svalů,
poruchy vědomí), provázející rychlé vynoření.
Helium proniká difúzí pryží i většinou skel, uplatňuje se jako chladicí médium
v jaderných reaktorech chlazených plynem, protože nemá korozívní účinky a
164
ozářením nevytváří radioaktivní izotopy. Při poklesu teploty na kritickou hodnotu

T = 2,2 K tepelná vodivost kapalného helia milionkrát vzroste a viskozita klesne na
nulu: stane se suparvodivé a supratekuté. Supratekutost se projevuje tak, že pokryje
povrch každé pevné látky filmem silným několik set atomů. Pak bez jakéhokoli tření
vytéká po stěnách z nádoby vzhůru, proti zemské tíži.
Neon
Používá se jako náplň elektrických výbojek reklamního osvětlení, kde svítí červeně,
ale ve směsi s parami rtuti jasně modře.
Argon
Argon, hojně zastoupený ve vzduchu (necelé 1%) je dostupný a levný. Používá se
k vytváření inertní atmosféry při sváření kovů a při manipulaci s látkami citlivými na
vzduch a vzdušnou vlhkost. Tvoří inertní náplň žárovek se žhaveným vláknem,
v reklamních trubicích svítí modře, nebo červeně, podle toho, pod jakým tlakem se
v nich nachází.
Krypton
V elektrických výbojkách reklamního osvětlení svítí podle podmínek modrozeleně,
nebo fialově.
Xenon
V elektrických výbojkách svítí podle použitého napětí modře, nebo zeleně, ve
fotografických výbojkách a žárovkách poskytuje intenzivní bílé světlo.
V kosmonautice slouží jako palivo pro xenonové motory: plynný xenon se ionizuje
s využitím slunečního záření a vloženým napětím 1280V je proud xenonových iontů
urychlen kovovými mřížkami. Tryskami uniká rychlostí 145 000 km/h a vytváří tak
výrazný tah motoru.
Radon
Plyn, vznikající radioaktivním rozpadem hornin, je sám o sobě radioaktivní (α-zářič) a
velice dobře se rozpouští ve vodě. Při špatné izolaci tak proniká z podloží do budov
komínovým efektem. Při sprchování, jestliže byla zdrojem spodní voda s obsahem
radonu, také uniká do vzduchu. Je pak vdechován a produkty jeho rozpadu i
samotné α-záření vyvolává rakovinu plic.
Výroba vzácných plynů
Helium se získává ze zemního plynu, po zkapalnění jeho ostatních složek zbude jako
jediná plynná složka. Neon, argon a krypton se získávají ze zkapalněného vzduchu
během jeho frakční destilace. Neon se izoluje z dusíkové frakce, ostatní plyny
z kyslíkové frakce. Argon, jehož zastoupení činí ve vzduchu asi 0,93%, je od kyslíku
oddělován opakovanou frakční destilací a pak se čistí: smísí se s vodíkem a ten
účinkem elektrického výboje vyhoří s přítomným kyslíkem na vodu.
Krypton a xenon se izolují ze zkapalněného kyslíku rozdílnou adsporpcí na aktivním
uhlí. Radon se do zásoby získávat nedá, jeho krátký poločas rozpadu 3,8 dne to
neumožňuje.
165
SLOUČENINY VZÁCNÝCH PLYNŮ
Nejdéle jsou známy „nestechiometrické sloučeniny“ vzácných plynů, tzv. klathráty.

Atomy vzácných plynů jsou tu umístěny v dutinách krystalové mřížky například ledu,
nebo fenolu. K běžným patří právě hydráty vzácných plynů přibližného složení:
E . 6 H2O, kde E = Ar, Kr, Xe, Rn.
V přípravě pravých sloučenin vzácných plynů sehrál zásadní roli objev nejsilnějšího
oxidačního činidla, fluoridu platinového, PtF6. Dokáže totiž zoxidovat i molekulu
kyslíku na hexafluoroplatičnan dioxygenylu, O2[PtF6], obsahující dioxygenylový kation
O2+. Američan Neil Bartlett si při přípravě této sloučeniny uvědomil, že xenon má
srovnatelnou ionizační energii, jako molekula O2, oxidující se na O2+. Skutečně, roku
1962 N. Bartlett připravil přímou syntézou za laboratorní teploty z Xe a PtF6 první
sloučeninu vzácného plynu, jejíž složení bylo později upřesněno na Xe[PtF6]n, kde
1< n < 2. Ačkoli dnes známe už také sloučeniny Kr a dokonce sloučeninu Ar,
praktický význam má jen chemie xenonu.
5. PRVKY VII.A PODSKUPINY (17. SKUPINY) – HALOGENY
Do skupiny halogenů náleží fluor (F), chlor (Cl), brom (Br), jod (I) a astat (At). První
dva prvky jsou za normální teploty plyny, brom je kapalina, jod a astat tuhá látka.
Název „halogeny“, „prvky solitvorné“, zavedl S. CH. Schweiggerer původně pro chlor,
pro jeho schopnost tvořit soli, později připadlo toto označení celé skupině.
Halogeny se pro svoji velkou reaktivitu nevyskytují v přírodě volné, ale pouze vázané
ve sloučeninách charakteru solí, často minerálech.
Fluor je obsažen hlavně v minerálu fluoritu (kazivci), CaF2, ve fluoroapatitu
Ca5(PO4)3F a kryolitu Na3AlF6. Chlor vytváří minerál halit (sůl kamennou), NaCl,
hojně rozpuštěnou i v mořské vodě. Významný je i minerál sylvín, KCl a karnalit,
KCl.MgCl2.6 H2O. Brom se vyskytuje ve formě bromidů (Br-) v mořské vodě, jod
tamtéž ve formě jodidů (I-), ale 2% je zastoupen také v chilském ledku, jako jodičnan
NaIO3. Astat je radioaktivní prvek, představující mezičlánek neptuniové rozpadové
řady.
Halogeny, nekovy ze VII. hlavní podskupiny, mají 7 valenčních elektronů v orbitalech
(s) a (p), tedy konfiguraci valenční sféry (ns2 np5).
Stabilní elektronovou konfiguraci vzácného plynu (tj. zcela zaplněnou valenční sféru)
získají přijetím jediného elektronu. Proto jsou halogeny elektronegativní a ochotným
přijetím elektronu se redukují, to znamená, že jsou silnými oxidačními činidly.
PRVKY A JEJICH POUŽITÍ
Fluor
Fluor je extrémně reaktivní plyn nazelenalé barvy, těžší, než vzduch. Ve formě
fluoridů představuje významný biogenní prvek: zvyšuje odolnost proti zubnímu kazu
tím, že odolný zubní minerál hydroxyapatit, Ca5(PO4)3OH mění na fluoroapatit,
Ca5(PO4)3F, odolnější vůči hydrolýze v kyselém prostředí dutiny ústní. Vysoké dávky
však vedou k fluoróze: ionty F- vyvážou kationty Ca2+, Mg2+, Mn2+, Fe2+, potřebné pro
funkci enzymů, do podoby nerozpustných fluoridů. Nastává útlum krvetvorby, zvyšuje
se křehkost a lomivost kostí i zubů.
166
Fluor se používá pro přípravu UF6 k dělení izotopů uranu 235U a 238U, v organické
chemii pak k výrobě fluorovaných derivátů uhlovodíků.
Chlor
Jedovatý žlutozelený plyn, těžší než vzduch, štiplavě páchne a leptá sliznice. Je však
biogenním prvkem, který se ve formě chloridů (Cl-) nachází uvnitř buněk i
v mimobuněčných tekutinách. Průmyslově vyrobený chlor se zkapalňuje a přepravuje
v ocelových láhvích, označených žlutým pruhem. Chlor se používá pro výrobu HCl,
chlorového vápna, sterilizaci pitné vody a chloraci organických sloučenin, pro výrobu
plastů, pesticidů, nebo léčiv.
Brom
Brom je jeden z mála kapalných prvků, tato červenohnědá kapalina těká v podobě
oranžových par. Kapalný brom leptá kůži, tvoří bolestivé, nehojící se puchýře, páry
bromu silně leptají sliznice. Ve vodě se rozpouští na oranžový roztok tzv. bromové
vody, používané k bromacím v organické chemii.
Jod
Jod je černofialová tuhá látka kovového lesku,
snadno sublimující za tvorby fialových par. I tuhý jod
vytváří dvouatomové molekuly, uspořádané do
molekulové krystalové mřížky.
Jako biogenní prvek je jod součástí hormonů štítné
žlázy, thyroxinu a trijodthyroninu. Organické
sloučeniny jodu se využívají jako kontrastní látky
v rentgenografii, lihový roztok jodu o koncentraci w
= 6,5%, obsahující 2,5% KI, se používá k dezinfekci
jako jodová tinktura. Jod je potřebný pro výrobu a čištění některých dalších prvků (Ti,
Zr, Hf, Si, B) a v chemické analýze (jodometrie).
Astat
Tuhý halogen podobný jodu, který už vykazuje částečně kovové vlastnosti, vytváří
izotopy s krátkým poločasem rozpadu (210At má T½ = 8,3 hodiny, 211At má T½ = 7,2
hodiny). Z toho důvodu nemá praktické uplatnění.
Vzájemná reaktivita halogenů ve sloučeninách

Průběh vzájemné reakce dvou druhů halogenů, nebo jejich sloučenin, je ovlivněn
elektronegativitou halogenu. Elektronegativnější halogen má tendenci přijímat
elektrony, proto s elektropozitivnějším halogenem reaguje tak, aby získal co nejnižší
oxidační číslo. Lze toho dosáhnout dvojím způsobem:
Těžší halogen je vytěsněn lehčím halogenem ze svého halogenidu.
2 KI + Br2 2 KBr + I2
V daném případě bude v oxidačním čísle (-I) ochotněji vystupovat elektronegativnější

brom, než méně elektronegativní jod.
Lehčí halogen je vytěsněn těžším halogenem ze své kyslíkaté sloučeniny.

167
2 NaBrO3 + I2 2 NaIO3 + Br2
V molekulách kyslíkatých sloučenin má totiž atom halogenu kladné oxidační číslo.

V něm bude stabilnější méně elektronegativní, tj. těžší halogen. Elektronegativnější
(tedy lehčí) halogen získá reakcí nižší oxidační číslo, které je pro něho výhodnější.
Reakce halogenů s vodou

Halogeny reagují s vodou disproporcionací (z prvku ve středním oxidačním čísle
vzniká prvek v nižším a vyšším oxidačním čísle) a míra disproporcionace závisí na
teplotě.
X2 + H2O HX + HXO
Taková reakce neprobíhá s fluorem, protože nejelektronegativnější prvek nemůže

vystupovat vůči kyslíku v kladném oxidačním čísle, proto nemůže být ani středovým
atomem v molekule kyslíkaté kyseliny.
PŘÍPRAVA A VÝROBA HALOGENŮ
Příprava prvků
Fluor
Vhodným způsobem přípravy je tepelný rozklad fluoridů:
t
IF7 IF5 + F2
Chlor, brom, jod

Běžně získáváme tyto halogeny oxidací halogenovodíku oxidačním činidlem,
zpravidla oxidem manganičitým. Kyselinu chlorovodíkovou pro reakci seženeme
v každé laboratoři, ale HBr a HI už nikoli. Obecně proto halogenovodík připravujeme
rozkladem halogenidu koncentrovanou kyselinou sírovou v aparatuře. Můžeme tak
získat i HCl, rozkladem kuchyňské soli.
Výroba prvků
Výroba fluoru
Vyrábí se elektrolýzou taveniny o složení
KF. 2 HF. Ta se získává rozkladem flouridů
silnou minerální kyselinou, která uvolní HF
a část fluorovodíku se zneutralizuje na KF.
Do směsi se přidá 1 - 2% LiF, aby došlo
k výraznému snížení teploty tání elektrolytu,
takže se pracuje s taveninou v rozmezí
teplot 80 – 120°C. Jelikož fluor je prvkem
velice reaktivním, musí se elektrolýza
provádět v elektrolyzéru, jehož stěny jsou
vyloženy Monelovým kovem (odolná slitina
Cu + Ni), samotná stěna elektrolyzéru je
železná. Během elektrolýzy se na železné
katodě vylučuje vodík a na anodě, vyrobené z kompaktního negrafitizovaného uhlíku,
168
fluor. Aby nedošlo k jejich explozivnímu sloučení, je katodový a anodový prostor

oddělen diafragmou z Monelova kovu.
Reakce na katodě: 2 H+ + 2 e- H2
Reakce na anodě: 2 F- - 2 e- F2
Chlor
Chlor se vyrábí elektrolýzou koncentrovaného roztoku NaCl (jako další produkt při
výrobě NaOH, viz dále). V provozech, kde je odpadem HCl, se chlor vyrábí
Deaconovým procesem, v němž se chlorovodík oxiduje vzduchem za katalýzy
měďnatými solemi:
450°C
4 HCl + O2 2 Cl2 + 2 H2O
CuCl2
Brom
Vyrábí se z bromidů obsažených v mořské vodě: roztok se zahustí a okyselí H2SO4,
z bromidů se pak plynným chlorem vytěsní páry Br2 a ty se po zkondenzování
redestilují.
2 NaBr + Cl2 2 NaCl + Br2
Častěji se však páry bromu po provzdušnění absorbují v roztoku siřičitanu nebo

SO2 : brom se tím zredukuje zpět na bromidy a surovina se tak asi 4000 krát
zkoncentruje:
Br2 + SO2 + 2 H2O 2 HBr + H2SO4
Novou chlorací se opět vytěsní elementární brom, který se rafinuje destilací s KBr
(aby neobsahoval stopy chloru). Získaný Br2 má pak čistotu 99,999 mol%.
Jod
Jod se získává, stejně jako brom, chlorací jodidů, obsažených v mořské vodě. Jiným
způsobem výroby je redukce jodičnanů, obsažených v Chilském ledku, roztokem
siřičitanu:
2 NaIO3 + 2 NaHSO3 + 3 Na2SO3 5 Na2SO4 + H2O + I2
SLOUČENINY HALOGENŮ
Halogenovodíky
Fluorovodík je kapalina, ostatní halogenovodíky jsou plyny, ochotně se rozpouštějící

ve vodě na halogenovodíkové kyseliny. Mezi molekulami halogenovodíku se vytváří
spojení vodíkovými vazbami, nejvýraznější je v případě HF, který tvoří dlouhé
polymerní řetězce, i cyklické řetězce.
Odštěpením kationtu (H+) se halogenovodíky chovají jako kyseliny, ve vodném

roztoku pak zůstává halogenidový anion (X-) a oxoniový kation (H3O+). Síla kyseliny
bude tím větší, čím snáze se odštěpí (H+), tedy, čím stabilnější bude zbylý anion (X-).
169
Fluoridový anion (F-) má velmi malé rozměry (prvek 2. periody), takže zde nastává
nevýhodná situace, kdy jednotkový náboj je soustředěn v malém prostoru. Takový
anion nevzniká příliš ochotně, proto HF je pouze středně silná kyselina. Ostatní
halogenovodíky jsou už silné kyseliny, jejichž síla se zvyšuje s růstem velikosti
aniontu (X-):
Síla halogenovodíkovýchkyselin: HF << HCl < HBr < HI
Všechny halogenovodíky se ochotně rozpouštějí ve vodě a vznikají

halogenovodíkové kyseliny, jejichž roztoky dosahují těchto maximálních koncentrací:
HF ………… 34%
HCl ………. 40%
HBr ………. 65%
HI ………… 70%
Příprava halogenovodíků
Fluorovodík i chlorovodík se snadno připraví rozkladem halogenidů koncentrovanou
kyselinou sírovou:
CaF2 + H2SO4 CaSO4 + 2 HF
2 NaCl + H2SO4 Na2SO4 + 2 HCl
Bromovodík a jodovodík se tímto způsobem připravit nedá, protože koncentrovaná

kyselina sírová oxiduje bromidy a jodidy přes stádium halogenovodíku ihned až na
elementární halogeny, Br2 a I2.
Fluorovodík, HF
Při teplotách nad 19,5°C se jedná o toxický plyn, ale také ve vodném roztoku silně
leptá kůži, za tvorby hlubokých, špatně se hojících ran. Jelikož reaguje s SiO2
(složkou skla) až na kyselinu hexafluorokřemičitou, nelze s ním pracovat ve
skleněných aparaturách. Proto se kyselina fluorovodíková přechovává v plastových
láhvích. Uvedená reakce s oxidem křemičitým se využívá pro leptání skla:
SiO2 + 4 HF SiF4 + 2 H2O
SiF4 + 2 HF H2SiF6
Sklo se nejprve pokryje parafinem a místo, které se má vyleptat, se obnaží

seškrábnutím parafinu. Vodný roztok HF a H2SO4 vytvoří lesklý lept, zatímco
k matovému leptání se používají buď páry fluorovodíku, nebo vodné roztoky fluoridů,
v kombinaci s uhličitany, či sírany.
170
Chlorovodík, HCl
Chlorovodík a jeho vodný roztok, kyselina chlorovodíková, jsou významnou
surovinou chemického průmyslu. Kromě výroby anorganických sloučenin chloru se
uplatňuje při chloraci organických látek, ale také při kyselé hydrolýze polysacharidů
na monosacharidové (cukerné) jednotky. Hydrolýzou kukuřičného škrobu vzniká
roztok glukózy ve formě „javorového sirupu“, hydrolýzou celulózy dřeva se získá čistá
glukóza. Čistá kyselina chlorovodíková se používá k rozložení kostí při výrobě
želatiny pro potravinářský průmysl. Technická (nepříliš čistá) kyselina chlorovodíková
se používá k moření ocelí a jiných kovů, aby se z jejich povrchu odstranila krusta
oxidů.
Klasický způsob výroby je založen na rozkladu kamenné soli (NaCl) kyselinou
sírovou, čistý chlorovodík se získá přímou syntézou z prvků, hořením vodíku
v chloru:
H2 + Cl2 2 HCl
Pro tuto výrobu se používá

čistý vodík a chlor, získaný
elektrolýzou. Vodík je
dodáván v mírném nadbytku,
aby vyrobená kyselina
neobsahovala chlor.
V keramickém hořáku (teplota
plamene dosahuje 2000°C)
vzniká hořením žhavý
chlorovodík, uvnitř spalovací
věže o průměru 80 cm a
výšce až 10 m. Z teploty
800°C se HCl ochladí na 80°C
a přivádí se do spodní části
absorpční věže, vyplněné
trubkovými výměníky. V horní
části, skrápěné vodou, se
chlorovodík rozpouští na
zředěný roztok kyseliny
chlorovodíkové. Ten stéká
dolů, pohlcuje další
chlorovodík, až vznikne roztok
velice čisté kyseliny chlorovodíkové o koncentraci w = 32%. Takto koncentrovaná
kyselina chlorovodíková už na vzduchu dýmá (uvolňování chlorovodíku).
Halogenidy
Vznikají reakcí prvku s halogenem nebo halogenovodíkem a podle charakteru

chemických vazeb rozlišujeme halogenidy na iontové a kovalentní.
Iontové halogenidy jsou tuhé látky s typickou iontovou mřížkou (NaCl), mají vysoké
teploty tání a jejich taveniny jsou elektrolyty. Typicky jde o halogenidy kovů I.A a II.A
podskupiny, u ostatních kovů je situace složitější: halogenidy kovů v nízkém
oxidačním čísle mají spíše iontový chrakter, ve vyšším oxidačním čísle spíše
kovalentní charakter. Všechny halogenidy Pb2+ jsou nerozpustné ve vodě,
z halogenidů Ag+ a Hg+ jsou nerozpustné chloridy, bromidy a jodidy.
171
Chlorid stříbrný, AgCl, je bílá, tuhá látka, která

účinkem světla tmavne. Neobvyklých vlastností
této látky se využívá nejen v klasické fotografii,
ale také pro výrobu fotosenzitivního skla, které
reaguje na intenzitu osvětlení. Čočky brýlí,
vyrobených z takového skla, při vysoké intenzitě
osvětlení tmavnou, při nízké intenzitě osvětlení
se stanou průhlednými během několika málo
minut. Působením záření dojde k přenosu
elektronu z aniontu Cl- na kation Ag+ a vzniklý
atom Ag migruje k povrchu krystalu AgCl. Vznikající vrstva atomů stříbra brání
prostupu světla, sklo tmavne. hν
+
Ag Cl - Ag + Cl
Vznikající chlor odstraní přídané měďné ionty, které se tím zoxidují na měďnaté:
Cu+ + Cl Cu2+ + Cl-
2+
Při nízké intenzitě osvětlení migrují ionty Cu k povrchu krystalu AgCl, tam zoxidují
vrstvičku stříbra na Ag+ a stříbrné kationty se vracejí zpět dovnitř krystalu AgCl, na
své místo v iontové krystalové mřížce. Sklo se stane průhlednějším.
Cu2+ + Ag Cu+ + Ag+
Kovalentní halogenidy mají ve svých molekulách kovalentní vazby a jsou dvojího

typu.
Molekulové halogenidy
Molekulové halogenidy vytvářejí zpravidla nekovy, jejich molekuly mají přesně
definovaný počet atomů, jsou často těkavé a hydrolyzují za uvolnění
halogenovodíku. Příkladem může být hydrolýza fluoridu křemičitého:
SiF4 + 3 H2O H2SiO3 + 4 HF
Polymerní halogenidy
Mají dlouhé, řetězové molekuly, v nichž atomy halogenu vytvářejí třístředové vazby.
Tyto halogenidy netěkají a nehydrolyzují. Příkladem může být polymerní chlorid
beryllnatý, (BeCl2)n.
Polyhalogenidy
Těžké halogeny, především jod, se ve vodě rozpouštějí jen málo. Ve vodném roztoku
jodidu, například KI, se však jod rozpouští velice ochotně. Příčinou je tvorba
trijodidového aniontu I3-, který vzniká reakcí molekuly jodu s jodidovým aniontem
v roztoku. Takto vzniká například známé činidlo, používané i k barvení
172
mikroskopických preparátů, Lugolův roztok (1%ní roztok jodu ve 2,5%ním roztoku

KI). Jelikož trijodidový anion ve vodném roztoku zpět disociuje na I- a I2, používá se
Lugolův roztok v chemii jako zdroj elementárního jodu.
I2 + I- I3-
Molekula I3- je přibližně lineární, vazebný úhel při středovém atomu závisí na druhu
kompenzujícího kationtu a pohybuje se v rozmezí 176°- 180°.
Oxidy halogenů
Oxidy chloru a bromu jsou nestabilní, často explozivní látky s oxidačními účinky, oxid
jodičný je stabilní krystalická látka.
Oxid chloričitý, ClO2

Žlutozelený explozivní plyn, který v zásaditých roztocích O - O
disproporcionuje na chlorečnany a chloritany: + +
Cl Cl
2 ClO2 + 2 NaOH NaClO3 + NaClO2 + H2O
O O -
Jeho lomené molekuly můžeme zapsat mezomerními
(rezonančními) strukturami.
Oxid chloričitý se průmyslově vyrábí redukcí chlorečnanů, buď chlorovodíkem,
oxidem siřičitým, nebo methanolem.
2 NaClO3 + SO2 + H2SO4 2 NaHSO4 + 2 ClO2
Používá se jako bělicí prostředek v textilním a papírenském průmyslu. Na rozdíl od

chloru, chlornanů, nebo chloritanů nerozrušuje strukturu celulozních vláken. Používá
se také k deodoraci a sterilizaci pitné vody, pro své fungicidní účinky také k ochraně
skladovaného ovoce a zeleniny.
Oxid jodičný, I2O5

Bezbarvá, krystalická látka o teplotě tání 110°C, je nejstálejším oxidem halogenů. Je
anhydridem kyseliny jodičné, ze které se získává dehydratací, proudem suchého,
horkého vzduchu.
200°C
2 HIO3 I2O5 + H2O
Oxid jodičný je silné oxidační činidlo a významná je jeho reakce s oxidem uhelnatým,
který je oxidován na oxid uhličitý:
I2O5 + 5 CO I2 + 5 CO2
Reakce se využívá ke stanovení koncentrace CO v plynných směsích, protože
vznikající I2 i uvolňovaný CO2 lze snadno kvantitativně zjistit. Používá se také jako
173
součást náplně filtrů speciálních ochranných masek, aby toxický CO převedly na

neškodný CO2.
Oxokyseliny halogenů
V molekulách oxokyselin vystupují atomy halogenu v kladných, různě vysokých

oxidačních číslech. S rostoucím oxidačním číslem halogenu roste síla kyseliny, ale
naopak, klesají oxidační účinky, jak ukazuje příklad oxokyselin chloru:
Soli oxokyselin halogenů
Jsou to silná oxidační činidla, jejichž oxidační účinky klesají s rostoucím počtem
kyslíkových atomů v molekule.
Anionty těchto solí, v roli oxidačních činidel, se během reakce samy redukují, přijímají
elektrony a odštěpují oxidový anion (O2-). Snáze se bude tento anion odštěpovat
z centrálního atomu halogenu, který nemá příliš veliký kladný náboj (snáze od atomu
X+III, než X+V). To je důvod, proč chloritany jsou silnější oxidační činidla, než
chlorečnany. Chlornany jsou silná oxidační činidla, která zahříváním disproporcionují
na chloridy a chlorečnany. Působením i velmi slabých kyselin chlornany uvolňují
chlor, proto se používají jako dezinfekční a belicí činidla.
Chlornan sodný, NaClO

Jako „bělicí roztok“ se používá k odbarvování tkanin, k desinfekci i jako protiplísňový
prostředek („SAVO“). Průmyslově se používá k bělení textilních a papírenských
vláken.
Chlorid – chlornan vápenatý, CaOCl2

Tato podvojná sůl (CaCl2 . Ca(ClO)2, zkráceně CaOCl2), se používá pod označením
„chlorové vápno“ k dezinfekci bazénů, septiků a jako průmyslový bělicí prostředek.
Vyrábí se reakcí hašeného vápna (hydroxidu vápenatého) s chlorem.
Halogeničnany, XO3-
Vznikají disproporcionací halogenů v horkém roztoku alkalického hydroxidu, kde
původně vzniklý halogennan trimeruje na halogeničnan.
Zahříváním chlorečnany disproporcionují na směs chloridu a chloristanu, přetavování
je ovšem nebezpečné, hrozí riziko exploze.
174
4 NaClO3 NaCl + 3 NaClO4
S hořlavými látkami vytvářejí chlorečnany explozivní směsi, chlorečnan sodný,

NaClO3, je nespecifickým herbicidem („TRAVEX“), od roku 2009 v EU zakázaný.
Chlorečnan draselný, KClO3, se používá pro výrobu hlaviček zápalek a jako součást
pyrotechnických směsí pro ohňostroje.
Bromičnany a jodičnany při zahřívání nedisproporcionují, ale uvolňují kyslík.
Halogenistany, XO4-
Lze je připravit přetavením halogeničnanů (disproporcionace), ale průmyslová výroba
je založena na elektrolytické oxidaci halogeničnanů.
Chloristan draselný, KClO4, se využívá v pyrotechnice, protože chloristany jsou
obecně stabilnější a tedy o trochu bezpečnější, než chlorečnany. K vytvoření bílých
záblesků a zvukových efektů se používá jeho směs se sírou a hliníkem, pro světelné
efekty se mísí s hořčíkem.
Chloristan amonný, NH4ClO4, se ve směsi s hliníkem používá jako standardní
raketové palivo.
Jodistany jsou oxidační činidla, využívaná k oxidacím v organické chemii.
6. PRVKY VI.A PODSKUPINY (16. SKUPINY), CHALKOGENY
Jako chalkogeny, „prvky rudotvorné“, označujeme síru (Sulphur, S), selen (Selenium,
Se), a tellur (Tellurium, Te). Často bývá k chalkogenům řazen také první z prvků VI.A
podskupiny, kyslík (Oxygenium, O), protože mnohé rudy mají povahu oxidů.
Posledním z prvků této podskupiny je radioaktivní polonium (Polonium, Po).
Kyslík je za normální teploty plynným prvkem, ostatní jsou tuhé látky a vzhledem ke
střední hodnotě jejich elektronegativity se v přírodě vyskytují jak v elementární formě
(jako prvky), tak i ve formě sloučenin.
Síra jako elementární prvek se vyskytuje poblíž sopečných kráterů (vulkanická síra),
v puklinách skal vylučují síru sirné bakterie (oxidací sulfanu a sulfidů). Mnoho minerálů je
tvořeno sloučeninami síry, příkladem může být sádrovec (CaSO4 .2 H2O), anhydrit (CaSO4),
baryt (BaSO4). Významnými rudami síry a kovů jsou sulfidy, plynnou sloučeninou síry je
sulfan (sirovodík, H2S), provázející ropu i zemní plyn.
VLASTNOSTI A POUŽITÍ PRVKŮ
Prvky VI. A podskupiny mají elektronovou konfiguraci valenční sféry (ns2 np4), čili
disponují šesti valenčními elektrony.
S rostoucím protonovým číslem klesá elektronegativita prvků a začínají se
prosazovat kovové vlastnosti: kyslík a síra jsou typické nekovy, selen a tellur mají
vlastnosti polokovů a polonium je kov.
175
Síra
Za normální teploty vytváří žluté kosočtverečné krystaly (rhombická modifikace α),
obsahující osmiatomové molekuly cyklické síry (cyklooktasíra). Zahříváním za
normálního tlaku přechází v alotropickou modifikaci (β), krystalizující v jednoklonné
(monoklinické) soustavě. Je také tvořena cyklickými osmiatomovými molekulami a
teplota přechodu na β-modifikaci je 95,6°C.
Dalším zahříváním nad teplotu 119°C síra

taje za tvorby žluté kapaliny, obsahující
osmiatomové lineární molekuly. Při dalším
zahřívání kapalina tmavne a její viskozita se
zvyšuje, protože dochází k polymeraci
atomů do dlouhých řetězců. Nejvyšší délky
(105 atomů S) dosahují při teplotě 200°C.
Prudkým ochlazením (nalitím do vody) se
dočasně vytváří amorfní, plastická síra, která
pak postupem času přejde na stabilní α-
modifikaci.
Jestliže naopak kapalnou síru dále zahříváme,
pak při teplotě kolem 400°C se dlouhé řetězce
trhají, viskozita kapaliny klesá a při teplotě varu
(445°C) unikají páry, obsahující molekuly S8, S4 a
S2. Síra se nerozpouští ve vodě, ale velice dobře se rozpouští v sirouhlíku (CS2). Je
prvkem poměrně reaktivním, ale s většinou prvků se slučuje až za vyšších teplot.
Roztavená síra po zapálení hoří modrým plamenem, plynným produktem slučování
s kyslíkem je oxid siřičitý.
S (l) + O2(g) SO2 (g)
Jemně rozetřená tuhá síra se s práškovými kovy slučuje na sulfidy, reakce je

exotermní. Síra zde vystupuje v úloze oxidačního činidla:
Fe (s) + S (s) FeS (s)
Aby síra získala ve sloučeninách kladné oxidační číslo (nejstabilnější je S+VI), musí
elementární síra působit na jiné látky jako redukční činidlo. Příkladem může být
reakce s kyselinou dusičnou, kterou síra zredukuje na oxid dusnatý:
176
2 S + 4 HNO3 2 H2SO4 + 4 NO
Závěr: Síra může být jak oxidačním, tak i redukčním činidlem.
Síra má protiplísňový a keratolytický účinek (podporuje odbourávání vrchních,

zrohovatělých vrstev kůže), proto se sirné emulze využívají k léčení exémů. Emulze
síry se také využívají v ochraně rostlin k přípravě fungicidů (protiplísňových postřiků).
Selen
Na rozdíl od síry, typického nekovu, projevují se u selenu za určitých okolností také
kovové vlastnosti. Za normální teploty je stabilní modifikace červeného selenu, který
se vlastnostmi podobá síře, avšak na rozdíl od ní chemické vlastnosti selenu jsou
určeny vyšší stabilitou oxidačního čísla (+IV), než (+VI).
Zahříváním však přechází na šedý selen s kovovými vlastnostmi. Typický pro něho je
fotoelektrický jev: po ozáření krátkovlnným světlem zvýší svoji vodivost o 2 až 3 řády.
Selen má využití jako polovodič citlivý na světlo, proto je důležitý v xerografické
technice (laserové kopírky).
Tellur
Tellur je polokov, využívaný v polovodičové technice. V množství menším, než 0,1%,
se přidává do ocelí, aby je bylo možné snáze obrábět.
Polonium
Kovový prvek, jehož nejstabilnější izotop 21084Po má poločas rozpadu necelých 140
dnů a využívá se jako zdroj neutronů.
SLOUČENINY CHALKOGENŮ
Chalkogenovodíky
Sloučeninám kyslíku s vodíkem byla

věnována samostatná kapitola,
z ostatních chalkogenovodíků je
nejvýznamnější sulfan, sirovodík (H2S).
Tradičně se tento bezbarvý, páchnoucí
plyn připravuje rozkladem sulfidu
železnatého zředěným roztokem
kyseliny chlorovodíkové v Kippově
přístroji.
FeS + HCl H2S + FeCl2
Tuhý FeS je umístěn ve střední baňce

Kippova přístroje, oddělené destičkou
s otvory od spodní baňky, naplněné roztokem roztokem HCl. Vznikající sulfan se ze
střední baňky vypouští ventilem. Po uzavření ventilu tlak vyvíjeného sulfanu vytlačí
roztok kyseliny chlorovodíkové do horní baňky, takže ustane reakce sulfidu
železnatého s HCl, dokud nezačneme sulfan ventilem opět upouštět.
177
Sulfan je toxický plyn, nejvyšší přípustná koncentrace ve vzduchu činí pouze 20 ppm
(tj. 20 cm3 sulfanu na 1 m3 vzduchu). Jelikož síra je prvkem středně
elektronegativním, nevytvářejí molekuly H2S vodíkové vazby, na rozdíl od molekul
vody. Odtud plyne nízká teplota varu (- 60°C). Sulfan, jako slabá dvojsytná kyselina,
může disociovat do dvou stupňů:
H2S + H2O H3O+ + HS-
HS- + H2O H3O+ + S2-
Disociace do druhého stupně probíhá jen v nepatrné míře a posílit ji může jen
odstraňování iontů H3O+, tedy zásadité prostředí. Této skutečnosti se využívá
v chemické analýze k dělení kationtů: kationty vytvoří nerozpustnou sraženinu jen
s ionty (S2-), nikoli (HS-). V kyselém prostředí, kde je koncentrace iontů (S2-) skutečně
nepatrná, se mohou sulfanem vyloučit ve formě sulfidů jen nejméně rozpustné
sraženiny kationtů, které řadíme do 1. a 2. analytické třídy. V zásaditém prostředí (po
přidání amoniaku) vzniká disociací další podíl aniontů (S2-), jimiž se vysrážejí i
rozpustnější kationty 3. třídy.
Sulfan je plyn s výraznými redukčními účinky, na vzduchu hoří modrým plamenem na
SO2 a tím redukuje kyslík na vodu:
2 H2S (g) + 3 O2 (g) 2 SO2 (g) + 2 H2O (l)
S rostoucí velikostí atomu chalkogenu, od sulfanu (H2S), přes selan (H2Se), k tellanu
(H2Te) klesá stabilita chalkogenovodíku. Roste tak jeho reaktivita, tedy redukční
účinky a také kyselost (sulfan je z nich nejslabší kyselinou).
Sulfidy
Soli odvozené od sulfanu jsou v přírodě hojně rozšířené. Sulfidy alkalických kovů
jsou ve vodě rozpustné, ostatní sulfidy jsou
nerozpustné a často výrazně zbarvené.
Zahřátím roztoků sulfidů alkalických kovů, nebo
tavením síry s uhličitany či hydroxidy kovů, vznikají
polysulfidy. Přírodním polysulfidem je například minerál
pyrit, disulfid železnatý (FeS2), který vytváří mosazně
žluté krystaly v krychlové soustavě a představuje
nejběžnější sulfidický nerost.
Rozkladem polysulfidů kyselinami vznikají žluté
kapaliny, polysulfany (H2Sx), kde x = 2 až 6.
Na2Sx + 2 HCl H2Sx + 2 NaCl
polysulfid sodný polysulfan
Oxidy chalkogenů
Praktický význam má oxid siřičitý a sírový.
Oxid siřičitý, SO2

Štiplavý plyn s lomenou molekulou.
Dříve se vyráběl pražením pyritu a dalších sulfidických rud,
dnes se průmyslově získává spalováním síry. Laboratorně ho snadno připravíme
178
rozkladem siřičitanů a hydrogensiřičitanů neoxidující kyselinou (oxidující kyselina by

zoxidovala vzniklý SO2 na SO3).
HCl + NaHSO3 SO2 + NaCl + H2O
Oxid siřičitý může být tedy snadno zoxidován na stabilní molekulu oxidu sírového a
při takové reakci musí zredukovat jinou látku: vystupuje jako redukční činidlo.
Redukcí přírodních barviv oxidem siřičitým vzniká jejich bezbarvá forma a na této
skutečnosti je založen odbarvovací účinek SO2.
Roztok červeného barviva, fuchsinu, odbarvený
oxidem siřičitým, se nazývá Schiffovo činidlo.
V chemii ho používáme k důkazu látek s oxidačními
účinky: SO2 je oxidací na SO3 odstraňován a začne
se projevovat červené zbarvení organického barviva
fuchsinu, roztok zčervená.
Redukcí oxidu siřičitého ale vzniká stabilní,
elementární síra, takže SO2 musí mít také oxidační
účinky, v některých reakcích je oxidačním činidlem.
2 H2S + SO2 3 S + 2 H2O
Uvedená reakce ukazuje, jak vzniká elementární síra

na okrajích sopek, přímou syntézou ze sopečných plynů, obsahujících současně H2S
i SO2.
Oxid siřičitý je plyn značného technického významu, lze ho zkapalnit na bezbarvou
kapalinu, vroucí při teplotě (- 10°C). Plní se do ocelových lahví pod tlakem 0,25 MPa,
označených žlutou barvou.
Nejvíce oxidu siřičitého se spotřebuje pro výrobu kyseliny sírové, používá se
k dezinfekci (síření sudů), k odbarvování a bělení látek (celulóza, vlna, cukr). Pro
vysokou hodnotu výparného tepla je používán jako náplň do chladicích zařízení.
Oxid siřičitý je však plynem velice toxickým pro organismy, do ovzduší se dostane
spalováním uhlí a ropy (jež obsahuje určité množství síry), nebo činností sopek.
V atmosféře se SO2 oxiduje za účasti záření na SO3, který reaguje s kapičkami vody
na mlhu kyseliny sírové. Určitý nezoxidovaný podíl oxidu siřičitého pak vytváří mlhu
kyseliny siřičité a obě kyseliny jsou základem imisí kyselých dešťů. Okyselení vody
vede k úhynům vodních živočichů, přímo jsou poškozovány porosty především
jehličnatých stromů. Oxid siřičitý dráždí ke kašli, roste frekvence výskytu bronchitid a
asthmatu. Proto má zásadní význam, vedle omezení spalování fosilních paliv, také
odsíření velkých průmyslových zdrojů znečištění, tepláren a uhelných elektráren.
Technologie odsíření
Ve spalovací peci hoří uhlí na oxid uhličitý, ale zároveň se spaluje síra v něm
obsažená na oxid siřičitý. Do pece se kromě vzduchu vhání vápencový prach
(CaCO3), který se teplem rozkládá na CaO a CO2. Oxid vápenatý pak reaguje
s oxidem siřičitým na siřičitan vápenatý (CaSO3) a další oxidací vzniká i určitý podíl
síranu vápenatého (CaSO4).
179
t
CaCO3 (s) CaO (s) + CO2 (g)
CaO (s) + SO2 (g) CaSO3 (s)
2 CaO (s) + 2 SO2 (g) + O2 (g) 2 CaSO4 (s)
Přímo ve spalovací peci se takto odstraní asi polovina SO2, vzniklého spalováním
uhlí. Zbylá část oxidu siřičitého je se vzduchem, oxidem uhličitým a prachem
siřičitanu vápenatého převáděna do čisticí komory, skrápěné vodnou suspenzí CaO.
Odstraní se tak zbylý SO2, takže do komína odchází směs CO2 a vzduchu (popílek
se omezí zabudováním odlučovačů).
Na dně čisticí komory se usazuje velké množství tuhého CaSO3, s určitým podílem
CaSO4. Toxický siřičitan vápenatý (CaSO3) by představoval velikou ekologickou
zátěž, naštěstí ho však lze oxidovat provzdušňováním v mírně kyselém prostředí na
netoxický síran vápenatý (CaSO4), sádru. Ta je použitelným stavebním materiálem.
Oxid sírový, SO3

Oxid sírový, klíčový meziprodukt pro výrobu kyseliny sírové, se vyrábí oxidací SO2.
Přímou oxidací síry ho nezískáme, protože je to reakce natolik exotermní, že by se
vznikající SO3 ihned rozložil na SO2 a O2. Výroba je založena na oxidaci SO2
vzdušným kyslíkem za katalýzy oxidem vanadičným. Při teplotě kolem 450°C a tlaku
500 kPa dosahuje stupeň přeměny asi 98%.
450°C, 500 kPa

2 SO2 + O2 2 SO3 ∆H°= - 98 kJ/mol
V2O5
Vznikající oxid sírový je ihned odstraňován, využíván pro výrobu kyseliny sírové,
takže ho neskladujeme jako samostatnou látku. Samotný SO3 je však stabilní
sloučenina, která taje při teplotě 16,5°C a vře při teplotě 44°C. Jelikož síra
nevystupuje ve vyšším oxidačním čísle, než (+VI), nebude se SO3 při reakcích
oxidovat, takže nemá redukční účinky. Naopak, redukce (S+VI) je běžná, proto se SO3
při reakcích sám redukuje, čili chová se jako silné oxidační činidlo.
180
Oxokyseliny
Kyselina siřičitá, H2SO3

Molekula této dvojsytné, slabé kyseliny, je velice nestabilní, takže reálně ve vodném
roztoku existuje v podobě hydratovaného oxidu siřičitého, který disociuje. Volná
kyselina siřičitá nemí známa, ale její soli i hydrogensoli jsou běžné.
SO2.H2O H3O+ + HSO3- (hydrogensiřičitan)
HSO3- + H2O H3O+ + SO32- (siřičitan)

Kyselina siřičitá má výrazné redukční účinky, protože při takové reakci se síra oxiduje
a získává výhodné oxidační číslo (+VI).
Kyselina sírová, H2SO4

Tato dvojsytná kyselina, vzhledu
bezbarvé, olejovité kapaliny, má teplotu
tání 10,4°C. Její vysoká viskozita i teplota
varu (338°C) je způsobena propojením
molekul vodíkovými vazbami.
K tomu dochází také v tuhém skupenství
čisté, krystalické H2SO4. Molekuly tu jsou
propojeny vodíkovými vazbami do
prostorové sítě.
Kyselina sírová se ochotně ve všech
poměrech mísí s vodou, při ředění
dochází k objemové kontrakci a
uvolnění značného zřeďovacího
tepla. Při tomto exotermním ději
proto koncentrovanou kyselinu
opatrně přidáváme do vody. Při
opačném postupu by se voda,
kápnutá do kyseliny, uvolněným
teplem naráz vypařila a
expandující vodní pára by
explozivně rozstříkla
koncentrovanou kyselinu do okolí.
Zaváděním SO3 se kyselina sírová koncentruje na dýmavou kyselinu sírovou, oleum,
obsahující také molekuly kyseliny disírové (H2S2O7) a molekuly dalších polysírových
kyselin.
Koncentrovaná kyselina sírová má dehydratační a oxidační účinky, zředěný roztok

má vlastnosti silné kyseliny.
Oxidační účinky se projevují schopností koncentrované kyseliny sírové oxidovat

některé kovy i nekovy. Příkladem může být oxidace mědi:
2 H2SO4 + Cu CuSO4 + SO2 + 2 H2O
Kyselé vlastnosti kyseliny sírové vynikají především ve zředěných roztocích, kde
snadno probíhá disociace do dvou stupňů (disociace do prvního stupně je výrazně
vyšší):
H2SO4 + H2O H3O+ + HSO4- hydrogensíran
181
HSO4- + H2O H3O+ + SO42- síran
Čím více vody je k dispozici (zředěný roztok), tím více je posílen průběh reakce zleva
do prava, čili disociace. Čím lépe kyselina disociuje, tím je silnější, tím více se projeví
její kyselé vlastnosti. Zředěná kyselina sírová rozpouští mnohé kovy a vytěsňovacími
reakcemi uvolní málo těkavá kyselina sírová těkavější kyselinu z jejích solí.
H2SO4 + Zn ZnSO4 + H2
Kyselina sírová je jednou z hlavních látek, produkovaných chemickým průmyslem. Je

potřebná ve všech oblastech chemie, ve velkých množstvích pro výrobu
průmyslových hnojiv, barev a pigmentů, plastů, výbušnin, léčiv, detergentů a mýdel.
Výroba kyseliny sírové

Kyselinu sírovou v laboratoři nepřipravujeme, průmyslově vyráběná je dodávána jako
základní chemikálie do každé laboratoře.
Výchozí sloučeninou pro výrobu je oxid siřičitý, který dnes získáváme čistý, výhradně
spalováním síry (dříve se znečištěný SO2 vyráběl pražením sulfidických rud).
Oxid siřičitý se pak musí zoxidovat na oxid sírový. Starší, nitrosní způsob výroby,
k tomu používal nitrosní plyny, čili oxidy dusíku (NO a NO2). Od konce 20. století se u
nás kyselina sírová vyrábí výhradně modernějším, kontaktním způsobem, který
využívá oxidaci SO2 na SO3 na katalyzátoru oxidu vanadičném. V konečné etapě by
měl vyrobený SO3 reagovat s vodou na kyselinu sírovou:
SO3 + H2O H2SO4 ∆H = - 132 kJ/mol
Taková reakce skutečně probíhá, je však silně

exotermní, takže se vytváří horká mlha kyseliny
sírové. Ta nemůže kondenzovat na kapalnou fázi,
protože se její kapičky navzájem odpuzují zápornými
náboji na svém povrchu. Molekuly H2SO4 se
navzájem spojují vodíkovými vazbami a zároveň
každá z nich vytváří dipól, orientovaný záporným
koncem k povrchu kapky.
Oxid sírový se proto zavádí do roztoku
koncentrované kyseliny sírové (je tu nízká tenze
vodních par, proto mlha kyseliny sírové nevznikne).
Vzniká tzv. oleum, dýmavá kyselina sírová,
obsahující asi 20% SO3 ve 100% H2SO4.
Dochází zde k tvorbě oligosírových kyselin (hlavně
disírové a trisírové), z nichž se naředěním vodou
získá 98% H2SO4 o hustotě 1,836 g /cm3. Hydrolýza kyseliny disírové nastává
vazbou volného elektronového páru atomu kyslíku v molekule vody na elektronově
deficitní atom síry:
H H H H
O O O O
kyselina δ+ +
S S S S
disírová O O O H H O
O O O
O O O O
H O kyselina sírová
H
182
Soli oxokyselin síry
Siřičitany
Soli slabé kyseliny siřičité získáme zaváděním SO2 do roztoku s nadbytkem
hydroxidu. Většinou jsou nerozpustné (vytvářejí se sraženiny), pouze siřičitany
alkalických kovů jsou rozpustné a hydrolyzují za tvorby zásaditých roztoků.
Dalším sycením roztoku oxidem siřičitým vznikají rozpustné hydrogensiřičitany, které
se zahříváním dehydratují na disiřičitany:
t
2 NaHSO3 Na2S2O5 + H2O
hydrogensiřičitan sodný disiřičitan sodný
Siřičitany i hydrogensiřičitany obsahují atom síry v oxidačním čísle (+IV) a ten se

proto bude ochotně oxidovat na stabilnější (S+VI). Už na vzduchu probíhá spontánní
oxidace na sírany, a proto siřičitany i hydrogensiřičitany jsou významnými redukčními
činidly.
Rozkladem siřičitanů neoxidující minerální kyselinou (HCl) se uvolňuje kyselina
siřičitá a z jejího roztoku těká plynný SO2 (možnost laboratorní přípravy SO2).
Hydrogensiřičitan vápenatý, Ca(HSO3)2, zvaný „sulfitový louh“, se používá při výrobě
papíru, protože rozpouští ligninové složky dřevní drti a uvolňuje tím celulózu.
Hydrogensiřičitan sodný, NaHSO3, se používá jako redukční činidlo při barvení a
potiskování tkanin.
Disiřičitan draselný, K2S2O5, dříve nazývaný „pyrosiřičitan“, získáme zaváděním SO2
do roztoku uhličitanu draselného („potaše“).
K2CO3 + 2 SO2 K2S2O5 + CO2
Používá se jako dezinfekční prostředek, zabraňující octovému kvašení vína, v dávce

1 gram na 50 litrů šťávy pro kvašení. Ve vyšší koncentraci (1 g na 10 l) se používá ke
stabilizaci již hotového vína.
Sírany
Tyto soli můžeme získat reakcí kyseliny sírové s kovem, jeho oxidem nebo
hydroxidem, nebo také vytěsněním slabších kyselin z jejich solí:
MgCO3 + H2SO4 MgSO4 + CO2 + H2O
Sírany většiny kovů i síran amonný jsou ve vodě rozpustné, omezenou rozpustnost
mají sírany Mg2+, Ca2+, Sr2+, nerozpustné jsou sírany Ba2+, Pb2+, Ag+, Hg+.
Ačkoli barnaté soli, rozpuštěné ve vodě, jsou velice toxické, síran barnatý, BaSO4, se
využívá jako kontrastní látka v rentgenologii, protože díky své nerozpustnosti
neuvolňuje do okolí ionty Ba2+. Nerozpustné sírany se obecně připravují srážením
roztoků rozpustných solí daného kovu:
Na2SO4 + BaCl2 sraž. BaSO4 + 2 NaCl
Sírany často ochotně vážou vodu: bezvodý síran sodný, Na2SO4, je hygroskopický
(přijímá vzdušnou vlhkost), proto se využívá jako sušicí činidlo. Používá se také na
výrobu skla, celulózy, viskózového hedvábí, nebo pracích prostředků.
183
Mnohé sírany v přírodě krystalizují jako hydráty, tvoří typicky zbarvené skalice. Jejich
zbarvení způsobují aquakationty a při zahřívání, ztrátou vody, ztrácí skalice původní
zbarvení.
Modrá skalice, CuSO4 . 5 H2O, se používá na úpravu vody v koupalištích (brání
množení řas), slouží jako protiplísňový postřik vinné révy, ale také ke galvanickému
poměďování kovů.
Bílá skalice, ZnSO4 . 7 H2O, se používá jako konzervační činidlo na dřevo a mořidlo
v textilním průmyslu.
Zelená skalice, FeSO4 . 7 H2O, se používá pro výrobu železitých pigmentů a
v zemědělství jako protiplísňový prostředek.
Nikelnatá skalice, NiSO4 . 7 H2O, má zelené zbarvení a slouží jako elektrolyt pro
elektrolytickou výrobu niklu.
Kobaltnatá skalice, CoSO4 . 7 H2O, je červená krystalická látka rozpustná ve vodě.
Zahříváním se dehydratuje na modrý bezvodý CoSO4, který je sušicím činidlem:
přijímáním vlhkosti z okolí vytváří zpět červené krystaly hydrátu.
Jinou významnou skupinu přírodních krystalohydrátů síranů představují kamence.
Tyto podvojné sírany, krystalující se 12 molekulami vody, obsahují současně kation
v oxidačním čísle (+I) a (+III). Příkladem může být fialově zbarvený draselno-chromitý
kamenec, KCr(SO4)2 . 12 H2O, dodekahydrát síranu draselno-chromitého. Kamence
srážejí bílkoviny a uplatňují se jako činidla pro moření a činění kůží.
Hydrogensírany
Jsou lépe rozpustné, než sírany a získáme je rozpouštěním síranů ve zředěném
roztoku kyseliny sírové:
K2SO4 + H2SO4 2 KHSO4
V důsledku hydrolýzy mají roztoky těchto solí kyselou reakci:
HSO4- + H2O H3O+ + SO42-
Zahříváním ztrácejí hydrogensírany vodu a přecházejí na disírany:

t
2 KHSO4 K2S2O7 + H2O
184
7. PRVKY V.A PODSKUPINY (15. SKUPINY), PODSKUPINY

DUSÍKU, PENTELY
Podskupina zahrnuje prvky: dusík (Nitrogenium, N), fosfor (Phosphorus, P), arsen
(Arsenicum, As), antimon (Stibium, Sb) a bismut (Bismuthum, Bi). První z nich je
plyn, ostatní jsou tuhé látky.
Dusík je jako samostatný prvek nejvíce zastoupenou složkou vzduchu (78% N2), ze
sloučenin je jeho přírodním minerálem chilský ledek, NaNO3. Jeho nejbohatší ložiska
leží v pouštních oblastech Jižní Ameriky.
Fosfor je reaktivnější, než dusík, proto se v přírodě vyskytuje pouze ve formě
sloučenin, fosforečnanů. Jedná se hlavně o apatity, například fluoroapatity
Ca5(PO4)3F, hydroxyapatity Ca5(PO4)3OH a odvozený typ apatitu, minerál fosforit.
Arsen
V přírodě nacházíme hlavně sulfidické minerály arsenu, nejčastěji společně s jinými
kovy. K nejběžnějším patří arsenopyrit, FeAsS, samostatnými sulfidy arsenu jsou
auripigment, As2S3 a realgar As4S4.
Antimon
V přírodě najdeme antimon v jehlicovitých krystalcích minerálu antimonitu, Sb2S3.
Bismut
Tento vzácný prvek se může vyskytovat i ryzí, nejběžnější formou je však jeho
minerál bismutinit, Bi2S3.
Dusík
Dusík je biogenní prvek, obsažený v bílkovinách a nukleových kyselinách všech
organismů. Za normální teploty je dusík bezbarvý plyn, bez zápachu, který má ve
vodě zhruba poloviční rozpustnost ve srovnání s kyslíkem (při teplotě 0°C 23cm3
N2/dm3 vody, při teplotě 20°C 16 cm3 N2/dm3 vody). Dusík vytváří biatomické
molekuly s trojnou vazbou (N ≡ N). K jejímu rozštěpení je nutné dodat velké množství
energie (disociační energie vazby činí 946 kJ/mol) a právě zde je příčina inertnosti,
nereaktivity dusíku. Není to však jev úplně absolutní: dusík má natolik malý atomový
poloměr, že je schopen poutat další elektrony a vytvářet tak nitridové anionty (N3-).
Proto už za normální, resp. mírně zvýšené teploty, reaguje dusík s lithiem nebo
vápníkem, za vzniku odpovídajících iontových nitridů:
6 Li + N2 2 Li3N 3 Ca + N2 Ca3N2
nitrid lithný nitrid vápenatý
S jinými prvky se však dusík slučuje až za vysokých teplot a tlaků, popřípadě za

použití katalyzátorů.
Pro svoji nízkou reaktivitu se snadno dostupný dusík využívá k vytváření inertní
atmosféry tam, kde nehrozí tvorba nitridů (zde je nutné použít argon). Zahříváním
kovů v atmosféře dusíku dochází k nitridaci kovu, kdy se na jeho povrchu vytvoří
vrstvička nitridu, která zvyšuje tvrdost, chemickou odolnost a brání korozi kovu. Tím
je kov pasivován, proto lze dusík přepravovat v ocelových láhvích.
Zkapalněný dusík se velice běžně využívá jako chladicí médium (- 196°C), plynný
dusík je zdrojem pro výrobu amoniaku, kyseliny dusičné a dusíkatých hnojiv. Nitridací
185
acetylidu vápenatého (karbidu vápníku, CaC2) za vysoké teploty vzniká dusíkaté

hnojivo, kyanamid vápenatý, CaCN2.
Fosfor
Fosfor je biogenní prvek, obsažený v organismech ve formě fosforečnanů, ale také
organických fosfátů, které jsou od nich odvozeny. Elementární fosfor se v přírodě
nevyskytuje, ale lze ho získat v podobě tří alotropickcých modifikací.
Bílý fosfor vzniká ochlazením fosforových par (uvolňovaných například při tavení
minerálů apatitů s koksem a
pískem).
Vytváří čtyřatomové molekuly (P4),
v nichž jsou atomy fosforu umístěny
do vrcholů tetraedru. Kovalentní
vazby v molekule vznikají překryvem
p-orbitalů atomů fosforu, obsazených
jedním elektronem. Orbitaly svírají
navzájem úhel 90°, ale úhel při
vrcholu tetraedru činí jen 60°.
Orbitaly se proto nemohou překrývat
přesně na spojnici jader, jejich
překryv není dokonalý a vznikají
„ohnuté“, „banánové“ vazby tau (τ). V molekule (P4) tak existuje vysoké pnutí, které je
příčinou vysoké nestability, reaktivity bílého fosforu. Na vzduchu se při zvýšené
teplotě, nebo vlivem tření spontánně oxiduje, je samozápalný a jeho páry spontánně
světélkují. Proto se bílý fosfor uchovává pod vodou (je v ní jen nepatrně rozpustný,
rozpouští se však v sirouhlíku a organických rozpouštědlech). Pod vodou také bílý
fosfor krájíme: nebereme ho do ruky, protože způsobuje těžké popáleniny, fosfor
vniká do těla a díky vysoké toxicitě způsobuje otravu (smrtelná dávka pro člověka
činí kolem 50 mg).
Reaktivní bílý fosfor se spontánně slučuje s mnoha prvky a silná oxidační činidla
(např. HNO3) ho oxidují až na kyselinu fosforečnou:
P4 + 20 HNO3 4 H3PO4 + 4 H2O + 20 NO2
Bílý fosfor se používá pro výrobu oxidu fosforečného a kyseliny fosforečné, je

složkou náplní plamenometů a zápalných bomb.
Červený fosfor, který není samozápalný, vzniká dlouhodobým zahříváním bílého
fosforu (4 dny) bez přítomnosti vzduchu v inertní atmosféře, ale za katalýzy rtutí
postupně vznikne až černý fosfor.
250°C 250°C
Bílý P červený P černý P
kondenzace par Hg
Červený fosfor vytváří polymerní tetraedrické

molekuly s různým uspořádáním řetězců a podle
toho se liší odstínem červeného zbarvení. Tato
stabilnější, méně reaktivní modifikace fosforu není
toxická. Při zahřívání sublimuje a páry pak
kondenzují za tvorby bílého fosforu. Červený fosfor
186
představuje nerozpustnou modifikaci, která se používá pro výrobu škrtátek zápalek

(směs P, SiO2).
Černý fosfor představuje nejstabilnější
modifikaci, která je nereaktivní, nerozpustná a
netoxická. Tato tmavě šedá látka má polymerní
molekuly uspořádané do vrstevnaté mřížky,
připomínající grafit. Je to kovová modifikace,
vede elektrický proud.
Arsen
Nestabilní, žlutá modifikace (As4) vzniká
ochlazením par uvolněných sublimací. Tato
nekovová modifikace postupně přechází ve stabilnější, kovový šedý arsen. Prvek i
jeho sloučeniny jsou toxické látky. Arsen hoří za tvorby oxidu arsenitého a kyselinou
dusičnou se oxiduje na kyselinu trihydrogenarseničnou:
3 As + 5 HNO3 + 2 H2O 3 H3AsO4 + 5 NO
Arsen se používá při výrobě polovodičů a olověných broků: zvyšuje povrchové napětí
olova, takže kapky slitiny pak tuhnou v podobě kuliček.
Antimon
Tento toxický kov vytváří, podobně jako arsen, nestabilní žlutou modifikaci, která
postupně přechází ve stabilnější modifikaci šedou.
Používá se jako přísada do slitin (liteřina, ložiskové kovy), které získají vyšší tvrdost a
křehkost.
Bismut
Kovový prvek, jehož rozpustné sloučeniny jsou toxické. S kyselinou dusičnou reaguje
jako typický kov, čili vytěsňuje z ní vodík za tvorby bismutité soli:
Bi + 4 HNO3 Bi(NO3)3 + NO + 2 H2O
Bismut se používá pro výrobu nízkotavitelných slitin do teplotních pojistek. Woodův

kov (Bi : Pb : Sn : Cd v poměru přibližně 4 : 2 : 1 : 1) taje při teplotě 70°C, Roseův
kov, tající při 94°C, obsahuje Bi : Pb : Sn v poměru 5 : 3 : 2.
Příprava a výroba prvků V.A podskupiny
Dusík
Dusík nejčastěji připravujeme tepelným rozkladem dusitanu amonného:
t
NH4NO2 N2 + 2 H2O
Při reakci spontánně vzniká stabilní molekula dusíku, proto průběh reakce může být
prudký, explozivní. Bezpečný průběh zajistíme pomalým přidáváním roztoku dusitanu
sodného do horkého roztoku chloridu amonného. Ostatní z prvků V.A podskupiny se
v laboratoři zpravidla nepřipravují, jejich zdrojem je výroba.
187
Výroba dusíku je tradičně založena na frakční destilaci zkapalněného vzduchu, kde

dusík tvoří těkavou, níževroucí frakci. Plní se do ocelových láhví pod tlakem 15 MPa,
označených zeleným pruhem. Jinou variantou je přeprava zkapalněnného dusíku, ve
speciálních, Dewarových nádobách.
K moderním metodám výroby kyslíku i dusíku ze vzduchu patří technologie PSA
(Pressure Swing Adsorption), adsorpce při měnícím se tlaku. Využívá molekulových
sít, adsorbentů s velkým vnitřním povrchem, které obsahují póry různých velikostí.
Na nejmenších pórech se v molekulových vrstvách adsorbují plyny, každý s jinou
afinitou. K sítům na bázi aktivního uhlí má vyšší afinitu kyslík, než dusík, takže
průchodem vzduchu adsorbentem se kyslík adsorbuje a vystupuje téměř čistý dusík
(99,8%), dokud se adsorbent nenasytí kyslíkem. Z něho se pak kyslík uvolní
snížením tlaku (regenerace adsorbentu).
Fosfor
Fosfor se vyrábí z fosforečnanů, především apatitů Ca5(PO4)X, kde X = F, Cl, nebo
OH. Apatity se v elektrické obloukové peci taví s koksem (C) a pískem (SiO2) při
teplotě 1500°C. Roztavený SiO2 se chová jako kyselina a vytěsní z apatitu oxid
fosforečný:
kyselina, 1500°C
2 Ca5(PO4)F CaF2 + 3 P2O5 + 9 CaO
Principem výroby fosforu je redukce uvolněného oxidu fosforečného koksem:
1500°C
2 P2O5 + 10 C P4 + 10 CO
Páry fosforu jsou vedeny do kondenzátorů, kde je sráží sprcha vody, bílý fosfor se
plní do železných pozinkovaných nádob a zalije se vodou.
Arsen
Arsen se vyrábí tepelným rozkladem rudy arsenopyritu (FeAsS) bez přístupu
vzduchu, uvolněný prvek sublimuje a jeho páry se zkondenzují.
Antimon, bismut
Sulfidické rudy se praží na vzduchu za tvorby oxidů, z nich se kov vyredukuje
koksem.
SLOUČENINY PRVKŮ PODSKUPINY DUSÍKU
Binární sloučeniny pentelů s vodíkem
Pentely tu vystupují v oxidačním čísle (-III). Protože stabilita tohoto oxidačního čísla
klesá ve skupině od dusíku k bismutu, klesá tímto směrem také stabilita sloučenin
s vodíkem. Těžké pentely jsou v oxidačním čísle (-III) už značně nestálé, mají
tendenci se oxidovat, proto vykazují redukční účinky.
Redukční schopnosti pentelů se zvyšují se vzrůstající hodnotou protonového čísla a
stejným způsobem roste také jedovatost sloučenin.
188
Plynný amoniak leptá sliznice a může způsobit oslepnutí, kapalný vyvolává zánět
jater a ledvin, smrtelná dávka představuje 20 – 30 g desetiprocentního vodného
roztoku.
Fosfan je toxický plyn, způsobující edém plic, poškození jater a ledvin.
Arsan je velice toxický plyn páchnoucí po česneku, způsobuje rychlou hemolýzu
(rozpad červených krvinek), plicní edém a srdeční selhání.
Stiban je neurotoxin poškozující centrální nervový systém.
Amoniak, NH3
Tento snadno zkapalnitelný plyn se vyrábí Boschovou – Haberovou syntézou přímo
z prvků. Dusík pro výrobu se získává frakční destilací vzduchu nebo technologií PSA,
zdrojem vodíku bývá zemní plyn, karbonizační plyn při zplyňování uhlí, nebo mazut.
Po odsíření se provádí reformování methanu s vodní párou, za katalýzy Ni, Al2O3, při
teplotě 800 – 900°C a tlaku 3 až 4 MPa.
CH4 + H2O CO + 3 H2
Oxid uhelnatý se odstraní konverzí s vodní párou a vznikající oxid uhličitý se zachytí
v roztocích uhličitanů.
CO + H2O CO2 + H2
V České republice (Chemické závody Litvínov) se vodík pro výrobu amoniaku

získává tepelným rozkladem mazutu (destilačního zbytku po frakční destilaci ropy)
vodní párou při teplotě 1300°C a tlaku 3 MPa.
Z čistého vodíku a dusíku se připraví syntézní plyn, směs N2 : H2 v poměru 1 : 3,
který je surovinou pro syntézu amoniaku.
400 – 500°C
N2 + 3 H2 2 NH3 ∆H = - 93,8 kJ/mol
Fe, Al2O3, 30 MPa
Boschova – Haberova syntéza představuje zvratnou exotermní reakci s vysokou

aktivační energií, proto musí být katalyzována (železem, s promotorem Al2O3 a K2O).
Počet molů plynů při syntéze klesá, takže reakci podpoří zvýšení tlaku výchozích
plynů (30 MPa), teplota 400 – 500°C. Katalyzátorem je železo houbovité struktury
uspořádané v reaktoru na patrech, jimiž prostupuje syntézní plyn. Železo nejprve
vytvoří s dusíkem nitrid železa (Fe3N), který se pak hydrogenuje na NH3 a ten se
odpoutá od povrchu železa.
Výstupní směs obsahuje kromě amoniaku asi 10% výchozích plynů, dusíku a vodíku,
které se vracejí do výroby.
189
Vlastnosti amoniaku
V čisté, kapalném amoniaku jsou molekuly NH3 navzájem propojeny vodíkovými
vazbami. Při vypařování se na rozštěpení těchto vazeb spotřebovává značná energie
na úkor teploty okolí: kapalný amoniak odpařováním silně ochlazuje své okolí, proto
se používá jako náplň do chladicích a mrazicích zařízení.
Vodíkové vaby vznikají také mezi molekulami amoniaku a vody ve vodném roztoku
amoniaku, amoniak má velikou schopnost rozpouštět se ve vodě. S vodou také
vytváří monohydrát (nepřesně někdy označovaný jako hydroxid amonný, NH4OH),
který je schopen disociace:
Disociační konstanta dosahuje jen nízké hodnoty (KB = 1,8 . 10-5 mol/dm3), takže
amoniak je pouze slabou zásadou. S minerálními kyselinami reaguje za tvorby
amonných solí:
NH3 + HCl NH4Cl
Amonné soli
Tyto bezbarvé sloučeniny, dobře rozpustné ve vodě, reagují v důsledku hydrolýzy
kationtu kysele:
NH4+ + H2O NH3 + H3O+
Nejsou příliš stálé, zahříváním, nebo působením silných zásad uvolňují amoniak.
Chlorid amonný, NH4Cl, salmiak
Používá se jako elektrolyt do suchých článků a jako letovací pasta při pájení kovů. Při
zahřátí totiž disociuje na NH3 a HCl, chlorovodík reaguje s oxidy na povrchu kovu a
vznikají těkavé chloridy. Ty sublimují a očištěný kov je schopen letování.
Síran amonný (NH4)2SO4 je běžné dusíkaté hnojivo, stejně, jako dusičnan amonný
NH4NO3, čili amonný ledek. Není to bezpečná sloučenina, hrozí její explozivní
rozklad na kyslík, dusík a vodní páru:
2 NH4NO3 2 N2 + O2 + 4 H2O
190
Hydrogenuhličitan amonný, NH4HCO3, se používá jako kypřicí prášek do pečiva.

Zahříváním se rozkládá a unikající plyny kypří těsto.
NH4HCO3 NH3 + H2O + CO2
Hydrazin, N2H4
Hydrazin je kapalina, jejíž zásadité vlastnosti jsou dány
přítomností volného elektronového páru na každém
atomu dusíku. Proto také reaguje s minerálními
kyselinami za tvorby dvou řad hydraziniových solí.
Průmyslově se hydrazin získává Raschigovou
syntézou, oxidací amoniaku chlornanem v prostředí
želatiny.
2 NH3 + NaClO N2H4 + NaCl + H2O
Želatinové látky zvyšují viskozitu roztoků a vážou těžké kovy, především ionty Cu2+,
které by katalyzovaly rozklad.
Hydrazin je velice silným redukčním činidlem, hlavně v zásaditém prostředí. Toho se
využívá v galvanotechnice k pokovování:
2 Ni2+ + N2H4 + 4 OH- 2 Ni + N2 + H2O
Hydrazin se při reakci oxiduje na stabilní molekulu elementárního dusíku, zatímco

ionty Ni2+ se zredukují na nikl, který pokryje povrch železného předmětu, ponořeného
do galvanické lázně (niklování chrání železo před korozí).
Hoření hydrazinu je silně exotermní reakcí, protože vznikají stabilní molekuly
produktů, dusík a voda:
N2H4 + O2 N2 + 2 H2O ∆H = - 622 kJ/mol
Protože hydrazin má obecně tendenci k prudké oxidaci, používá se ve směsi

s peroxidem vodíku jako složka raketového paliva.
Oxidy pentelů
Největší rozmanitost v oxidačních číslech najdeme u dusíku, ve svých oxidech

vystupuje v oxidačních číslech od (+I) do (+V). Společný mají násobný charakter
vazeb (N = O) a vysoký stupeň kovalence. Některé oxidy (oxid dusičitý) vytvářejí
monomerní i dimerní molekuly.
Oxid dusný, azoxid, N2O

Při nízkých teplotách je oxid dusný nereaktivní, za vysokých teplot působí jako
oxidační činidlo a explozivně se rozkládá za uvolnění molekuly dusíku.
Tento acidobazicky inertní bezbarvý plyn vyvolává při vdechování v malých dávkách
euforii, odtud pochází jeho označení „rajský plyn“. Ve vyšších dávkách se používá
k narkózám, pro krátkodobou, nepříliš hlubokou anestézii.
191
Oxid dusnatý, NO
Tento bezbarvý, ve vodě prakticky nerozpustný plyn se průmyslově (pro výrobu
kyseliny dusičné) získává spalováním amoniaku na platinovém katalyzátoru při
teplotě 500°C. t
4 NH3 + 5 O2 4 NO + 6 H2O
Oxid dusnatý, vznikající v tělech živočichů z aminokyseliny argininu, má hormonální
účinky. Relaxuje buňky hladké svaloviny a tím způsobuje vázodilataci, rozšíření cév.
Oxid dusičitý, NO2, N2O4

Oxid dusičitý je toxický plyn vznikající v procesu výroby kyseliny dusičné,
v monomerní formě má červenohnědé zbarvení a získáme ho například ponořením
měděného plechu do koncentrované kyseliny dusičné:
Cu + HNO3 Cu(NO3)2 + 2 NO2 + 2 H2O
Díky nepárovému elektronu na atomu dusíku může vytvářet

bezbarvý dimer (N2O4), který převažuje za nižších teplot.
Oxid dusičitý je silným oxidačním činidlem, oxiduje například

chlorovodík na chlor:
2 NO2 + 4 HCl Cl2 + 2 NOCl + 2 H2O

nitrosylchlorid
Z hlediska acidobazického chování je oxid dusičitý smíšeným anhydridem: s vodou

reaguje za tvorby směsi kyseliny dusičné a nestabilní kyseliny dusité, která ihned
disproporcionuje na kyselinu dusičnou a oxid dusnatý. To je klíčová reakce při výrobě
kyseliny dusičné.
N2O4 + H2O HNO3 + HNO2
Je proto logické, že zaváděním NO2 do roztoků hydroxidů alkalických kovů vzniká

směs dusičnanu a dusitanu:
2 NO2 + 2 KOH KNO3 + KNO2 + H2O
Oxidy dusíku (NOx) a fotochemický smog

Termínem (NOx) rozumíme hlavně oxidy (NO) a (NO2), uvolňované spalovacími
motory automobilů (kde vznikají za vysokých teplot oxidací vzdušného dusíku). Oxid
dusičitý se působením slunečního záření (hν) štěpí na oxid dusnatý a atomární
kyslík. Ten pak reaguje s molekulovým kyslíkem za tvorby ozonu (O3):
hν
NO2 NO + O O + O2 O3
192
V odpoledních hodinách tak za slunečných dnů ve městech vzroste hladina

přízemního ozonu, který poškozuje dýchací orgány i pneumatiky automobilů. Na
rozdíl od stratosferického ozonu, jehož vrstva chrání zemský povrch před zhoubnými
účinky UV záření, přízemní ozon škodí. Reaguje s nespálenými uhlovodíky a oxidy
dusíku za tvorby peroxyacylnitrátů, nebezpečné složky fotochemického smogu.
O
hν
Uhlovodíky + O3 + NOx R – C – O – O – NO2
peroxyacylnitrát
Peroxyacylnitráty dráždí sliznice, způsobují slzení a dýchací obtíže. Omezit množství

oxidů dusíku ve výfukových plynech umožňuje použití katalytátorů, v dieselových
motorech přídavek močoviny.
Používá se vodný roztok močoviny o koncentraci 32,5% (AdBlue®), který se ze
samostatné nádrže vstřikuje do horkých výfukových plynů, které prošly oxidačním
katalyzátorem. Močovina se rozkládá na amoniak a oxid uhličitý:
H2N – CO – NH2 + H2O 2 NH3 + CO2

močovina
Amoniak ihned reaguje jako redukční činidlo s oxidy dusíku na elementární dusík:
4 NH3 + 4 NO + O2 4 N2 + 6 H2O
4 NH3 + 2 NO + 2 NO2 4 N2 + 6 H2O
Oxid fosforitý a fosforečný, P4O6 a P4O10

Vznikají oxidací
bílého fosforu, první
za regulovaného
přístupu vzduchu,
druhý běžným
hořením. Reakce je
velice exotermní,
protože kyslík napadá
„ohnuté“ vazby
(τ) v tetraedrické
molekule P4 s velkým
vnitřním pnutím.
Tvorbou můstků
P – O – P pnutí
vymizí, molekula se
stabilizuje. Další oxidací na atomech fosforu vzniká oxid fosforečný, P4O10. Ten je
silným dehydratačním činidlem, které odnímá vodu dokonce i kyselině sírové a
dusičné. Pro tuto vlastnost se používá jako náplň do exsikátorů, skleněných nádob
se zabroušeným víkem, v nichž chráníme látky před vzdušnou vlhkostí.
Oxid fosforitý i fosforečný jsou anhydridy, poskytující reakcí s vodou kyselinu
fosforitou a fosforečnou.
193
Oxid arsenitý, As2O3

Lidově otrušík, utrejch, je jed, využívaný v travičství už od středověku. Chronická
otrava se projevuje brněním a mravenčením v končetinách, hubnutím, smrtelná
dávka činí asi 120 mg. Je omezeně rozpustný ve vodě, na rozdíl od zcela
nerozpustného oxidu antimonitého a bismutitého, které z tohoto důvodu nejsou
toxické.
Oxid arsenitý je látkou amfoterních vlastností: se zásadami reaguje jako kyselina a
poskytuje arsenitany, s kyselinami pak arsenité soli. Podívejme se blíže na disociaci
vodného roztoku oxidu arsenitého:
As3+ + 3 OH- As(OH)3 = H3AsO3 3 H+ + AsO33-
Okyselením, zvýšením koncentrace iontů (H+), se rovnováha reakce posune výrazně

vlevo, takže vznikají arsenité soli (As3+). V zásaditém prostředí, v nadbytku iontů
(OH-), se rovnováha reakce posouvá napravo a vytvářejí se arsenitany (AsO33-).
Oxokyseliny pentelů
Kyselina dusitá, HNO2

Tato středně silná kyselina je oxidačním i redukčním činidlem. Lze
ji oxidovat na kyselinu dusičnou (například manganistanem), nebo
redukovat jodidem na oxid dusnatý, popřípadě jinými redukčními
činidly až na oxid dusný, hydroxylamin či amoniak.
Jedná se o nestálou kyselinu, která se rozkládá i ve vodném
roztoku (disproporcionuje na kyselinu dusičnou a oxid dusnatý). Používá se
v organické chemii k diazotačním reakcím a pro tyto účely se připravuje přímo
v reakční směsi, rozkladem stabilních solí, dusitanů, neoxidující minerální kyselinou:
NaNO2 + HCl HNO2 + NaCl
Kyselina dusičná, HNO3

Tato průmyslově
významná, silná minerální
kyselina má také výrazné
oxidační účinky. Atom
dusíku je v hybridním
stavu (sp2) a mezi atomy
kyslíku jsou
delokalizované
π-elektrony, jak ukazují
rezonanční struktury
molekuly. Průběh reakce kyseliny dusičné s kovem závisí na jeho umístění
v elektrochemické řadě napětí kovů. Kovy, stojící v elektrochemické řadě vlevo od
vodíku reagují s HNO3 přímo za vzniku soli.
4 Zn + 10 HNO3 4 Zn(NO3)2 + NH4NO3 + 3 H2O
Kovy, stojící v elektrochemické řadě vpravo od vodíku nemohou z HNO3 přímo

vytěsnit vodík. V takovém případě se kyselina dusičná chová jako oxidační činidlo,
194
zoxiduje kov na jeho oxid a sama se zredukuje na kyselinu dusitou. Teprve ve

druhém kroku proběhne acidobazická reakce oxidu kovu s kyselinou dusičnou za
tvorby soli a vody. V posledním kroku se uplatní synproporcionační reakce vzniklé
kyseliny dusité s kyselinou dusičnou na oxid dusičitý a vodu. Vytvářený oxid dusičitý
uniká z reakční směsi jako červenohnědý plyn.
Cu + HNO3 CuO + HNO2

CuO + 2 HNO3 Cu(NO3)2 + H2O
HNO2 + HNO3 2 NO2 + H2O
Cu + 4 HNO3 Cu(NO3)2 + 2 NO2 + 2 H2O
Kyselina dusičná reaguje s většinou kovů, s výjimkou několika ušlechtilých. Ty se

však rozpouštějí v lučavce královské, směsi HNO3 : HCl = 1 : 3. V ní se rozpouští
také platina i zlato. Reakcí obou kyselin totiž vzniká nitrosylchlorid (NOCl) a chlor,
látky silných oxidačních účinků. Ty zoxidují například zlato až na zlatité ionty (Au3+).
Jejich reakcí s chloridovými anionty pak vzniká rozpustný komplex,
tetrachlorozlatitan:
Au3+ (aq) + 4 Cl- (aq) [AuCl4]- (aq)
tetrachlorozlatitan
Některé kovy reagují pouze se zředěným roztokem kyseliny dusičné a to ještě navíc
velice pomalu. Příčinou je pasivace kovu koncentrovanou kyselinou dusičnou. Ta
zoxiduje povrch kovu na jeho oxid a ten v dalším kroku zreaguje na dusičnan. Vrstva
dusičnanu na povrchu kovu brání jeho dalšímu kontaktu s HNO3, kov je chráněn před
korozí.
Výroba kyseliny dusičné
Jedna z nejvýznamnějších anorganických výrob se provádí Ostwaldovou metodou
z amoniaku. Nejčastěji se vyrábí zředěná kyselina dusičná (o koncentraci 55 – 65%),
používaná pro výrobu dusičnanů (amonného, vápenatého, sodného) a
vícesložkových hnojiv. Koncentrovaná kyselina dusičná (98 – 100%) se používá pro
nitrační reakce v organické chemii.
Princip výroby ukazuje následující schéma. Výchozí látka, amoniak, se katalyticky
oxiduje na oxid dusnatý a ten je v dalším kroku spontánně oxidován vzduchem na
oxid dusičitý. Při jeho reakci s vodou proběhne 1. disproporcionační reakce na
kyselinu dusičnou a kyselinu dusitou, ta následně ihned disproporcionuje. Touto 2.
disproporcionační reakcí vzniká další podíl kyseliny dusičné a oxid dusnatý, jenž se
spontánně oxiduje na oxid dusičitý a vrací se do výroby.
195
Oxokyseliny fosforu
Tyto kyseliny mají typické tetraedrické
molekuly s sp3-hybridním atomem fosforu, u
polymerních kyselin jsou tetraedry spojeny
vrcholem. Oxokyselina může odštěpit
kation (H+) jen z (OH) skupiny, vodíkový
atom vázaný na fosfor není kyselý. Proto
kyselina trihydrogenfosforitá je dvojsytnou
kyselinou, zatímco kyselina
trihydrogenfosforečná je trojsytná.
Kyselina trihydrogenfosforečná, H3PO4

Starším názvem „kyselina orthofosforečná“ je středně silnou kyselinou. Za normální
teploty jde o bílou, značně hygroskopickou krystalickou látku, která taje při teplotě
42°C. Koncentrované roztoky (70%) mají sirupovitou konzistenci a zachovávají se
v nich vodíkové vazby mezi molekulami, stejně, jako v tuhé fázi. Atom fosforu dosáhl
stabilního oxidačního čísla (+V), proto kyselina fosforečná (běžně používaný název)
nemá výrazné oxidační ani redukční účinky. Za normální teploty je málo reaktivní, ale
po zahřátí reaguje s většinou
kovů i oxidem křemičitým.
Zahříváním vytváří
kondenzací polyfosforečné
kyseliny, nejprve kyselinu
tetrahydrogendifosforečnou.
Výroba kyseliny fosforečné

Termická výroba kyseliny
fosforečné je založena na spalování bílého fosforu na oxid fosforečný, který se pak
hydratuje na kyselinu trihydrogenfosforečnou.
P4 + 5 O2 P4O10 P4O10 + 6 H2O 4 H3PO4
Lze ji použít pro potravinářské účely, výrobu nápojů, zubních past, ale také pracích
prášků.
Extrakční způsob výroby je založen na rozkladu apatitů a jiných fosforečnanů
kyselinou sírovou.
Ca5(PO4)3F + 5 H2SO4 5 CaSO4 + HF + 3 H3PO4

fluoroapatit
Extrakční kyselina fosforečná se používá pro výrobu průmyslových hnojiv a k úpravě

kovů (odrezovače).
Soli oxokyselin pentelů
Dusitany, NO2-
Poměrně stabilní soli, odvozené od nestabilní kyseliny dusité. Dusitany alkalických
kovů získáme tavením dusičnanů za přítomnosti těžkého kovu, který vyváže kyslík:
KNO3 + Pb KNO2 + PbO

196
V přírodě vznikají dusitany v procesu nitrifikace, oxidace amonných solí na

dusičnany. V první etapě půdní nitrifikační bakterie rodu Nitrosomonas oxidují
amonné soli na dusitany, ve druhé etapě přeměňují nitrifikační bakterie rodu
Nitrobacter toxické dusitany na dusičnany, sloužící pro výživu rostlin.
ox. ox.
NH4+ NO2- NO3-
amonné soli dusitany dusičnany
Dusitany, přijaté s potravou či vodou, způsobují přeměnu krevního barviva

hemoglobinu na methemoglobin, neschopný přenášet kyslík krví. Smrtelná dávka pro
dospělého člověka činí asi 2 gramy.
Dusitany se používají v organické chemii k diazotačním reakcím, jimiž vznikají
dusíkaté deriváty, používané pro výrobu barviv a léčiv.
Dusičnany, NO3-
Stabilní soli kyseliny dusičné, jsou dobře rozpustné ve vodě, jejich krystaly mají
skelný lesk a souhrnně se označují termínem „ledky“. Jsou zdrojem dusíku pro
rostliny, ale jejich průsak do spodních vod kontaminuje pitnou vodu. Jejich vyšší
příjem trávicím ústrojím vede k tvorbě methemoglobinu a kancerogenních
nitrosaminů, proto hygienická norma stanovuje nejvyšší přípustné množství
dusičnanů v pitné vodě (dusitany v ní nesmějí být vůbec). Pro kojeneckou vodu
určuje hygienická norma maximálně 12 mg/dm3, pro ostatní 50 mg/dm3 vody.
Dusičnany se uplatňují jako průmyslová hnojiva (ledky), nejbohatší dusíkem je
dusičnan amonný, NH4NO3. Z hlediska přepravy jde o nebezpečnou, explozivní
sloučeninu, která se používá na výrobu výbušnin. Pro použití v zemědělství se
upravuje do bezpečné, granulované formy.
Fosforečnany, fosfáty, PO43-

V organismech jsou tyto látky hojně obsažené v tvrdých tkáních (kosti, zuby),
především ve vazbě s ionty Ca2+. Tyto soli jsou nerozpustné, rozpustný je pouze
fosforečnan amonný a fosforečnany alkalických kovů, s výjimkou lithného.
Působením kyselin na nerozpustné fosforečnany však vznikají rozpustnější
hydrogenfosforečnany (HPO4)2- a dihydrogenfosforečnany (H2PO4)-. První z nich
reagují ve vodných roztocích v důsledku hydrolýzy slabě zásaditě, druhé slabě
kysele:
Hydrolýza hydrogenfosforečnanů: HPO42- + H2O H2PO4- + OH-
Hydrolýza dihydrogenfosforečnanů: H2PO4- + H2O HPO42- + H3O+
Rovnováha je posunuta na levou stranu, takže tyto hydrogen- a dihydrogensoli

přednostně odstraňují z roztoků nadbytečné ionty (H3O+) a (OH-), čili působí jako
pufrační systémy v koncentrovaných roztocích.
Hydrogenfosforečnany jsou významnými fosforečnými hnojivy, zahříváním
dihydrogenfosforečnanů vznikají polyfosforečnany. Jsou to látky s dehydratačními
účinky, v prostředí polyfosfátových roztoků mohly během evoluce vznikat dehydratací
aminokyselin (odštěpením vody) peptidové řetězce a dehydratací nukleotidů řetězce
nukleových kyselin.
197
DUSÍKATÁ HNOJIVA
Průmyslová dusíkatá hnojiva mohou obsahovat dusík v několika odlišných formách:

nitrátová (NO3-), amonná (NH4+), kyanamidová (CaCN2), amidová (H2N – CO – NH2)
a kombinace těchto složek.
Nitrátovou formu přijímají rostliny rychleji, než formu amonnou, ovšem energeticky
výhodnější pro rostlinu je forma amonná, protože se přímo účastní tvorby
aminokyselin. Nitrátová forma se musí v rostlině nejprve redukovat na formu
amonnou. Nadbytek amonných iontů je však pro rostlinu toxický, odčerpává
sacharidové zásoby a může vyvolat nekrózu rostlinných pletiv.
Průmyslová výroba dusíkatých hnojiv vychází z hlavního zdroje, vzdušného dusíku,
který slouží pro syntézu klíčových surovin (meziproduktů výroby), amoniaku a
kyseliny dusičné.
Hnojiva s dusíkem nitrátovým
V půdním roztoku jsou dobře rozpustná, proto jimi nelze hnojit do zásoby. Dešťové
srážky je brzy propláchnou do spodních vrstev půdního horizontu, mimo dosah
kořenového systému rostlin.
Ledek vápenatý, Ca(NO3)2

Tento, tzv. norský ledek, se vyrábí reakcí vápencového štěrku se zředěnou, asi 50%
kyselinou dusičnou:
CaCO3 + 2 HNO3 Ca(NO3)2 + CO2 + H2O
Roztok dusičnanu se zahustí na vakuové odparce a vzniklá tavenina se granuluje

v granulační věži. Ledek je hygroskopický, proto se skladuje v polypropylenových
pytlích. Obsahuje 15 – 16% dusíku a fyziologicky představuje zásadité hnojivo,
vhodné do kyselejších půd. Jejich půdní sorpční komplex se tak obohatí o ionty
(Ca2+).
198
Ledek sodný, NaNO3

Jde o přírodní (Chilský) ledek, obsahující i malé množství jodidů. Dnes se jako
hnojivo už prakticky nepoužívá, protože se tím v půdě zbytečně zvyšuje množství
iontů (Na+).
Hnojiva s dusíkem amonným
Rostliny přijímají z půdy ionty (NH4+) výměnou za ionty (H+) putující do půdy a tím se
půda okyseluje.
Síran amonný, (NH4)2SO4

Jde o univerzální dusíkaté hnojivo, vyráběné při odstraňování amoniaku
z koksárenského plynu 8%ní kyselinou sírovou:
2 NH3 + H2SO4 (NH4)2SO4
Obsahuje 21% N a z hlediska výživy rostlin je využitelný i síranový anion (SO42-),

ovšem fyziologicky se jedná o hnojivo kyselé. Jeho soustavné používání vede
k nežádoucímu okyselení půdy.
Hnojiva s dusíkem amonným i nitrátovým
Tato hnojiva jsou velice bohatá na dusík a rostliny z nich využívají obě složky, kation
amonný (NH4+) i anion nitrátový (NO3-).
Ledek amonný, NH4NO3

Vyrábí se neutralizací kyseliny dusičné amoniakem, ale je příliš hygroskopický a
hrozí riziko spontánní exploze:
2 NH4NO3 4 H2O + 2 N2 + O2 ∆H = - 116 kJ/mol
Tyto nevýhody se omezují tím, že roztok dusičnanu amonného, vzniklý neutralizací,

se v granulační věži rozstřikuje a ochlazuje na zrnka, která se obalují vápencem.
Granulovaný amonný ledek se vyrábí ve třech formách. LAV 25 (ledek amonný
s vápemcem) obsahuje 25% dusíku, LAV 30 má 30% dusíku a LAD 27,5 obsahuje
27,5% dusíku. Zde se jedná o ledek amonný s dolomitem, CaMg(CO3)2, obsahující
přídavek síranu amonného: sníží se tak hygroskopičnost a prodlouží doba uchování
v sypkém stavu. Tato forma se někdy označuje jako superledek amonný (obsahuje
podvojnou sůl dusičnanu a síranu amonného) a používá se pro plodiny s vysokými
nároky na obsah dusíku v půdě.
Amoniakát dusičnanu amonného (ADA)

Tato kapalina zásadité reakce obsahuje 38 – 40% dusíku ve formě směsi amonného
ledku s amoniakem. Přepravuje se v cisternách nebo pryžových vacích, aplikuje se
postřikem.
199
Hnojiva s dusíkem kyanamidovým
Dusíkaté vápno, kyanamid vápenatý, CaCN2

Vyrábí se Caro – Frankovou metodou, reakcí karbidu vápníku se vzdušným dusíkem
za katalýzy CaCl2:
900°C
CaC2 + N2 CaCN2 + C
karbid vápníku
Prach kyanamidu vápenatého leptá pokožku a sliznice, proto se látka mísí s olejem,
aby neprášila. Jde o zásadité hnojivo vhodné do kyselých půd, obsahuje asi 18%
dusíku, který se uvolňuje pozvolna. Do půdy se proto dodává asi 2 týdny před setím.
Hnojiva s dusíkem amidovým
Močovina se vyrábí syntézou z amoniaku a oxidu uhličitého při teplotě 170 – 200°C
a tlaku 20 MPa. Nejprve vzniká meziprodukt karbaman amonný, který se poté při
vysoké teplotě dehydratuje na močovinu, diamid kyseliny uhličité. Ta se získá ve
formě bílých, asi 1 mm velkých granulek dobře rozpustných ve vodě.
20 MPa 200°C
2 NH3 + CO2 NH2 – COO – NH4 NH2 – CO – NH2 + H2O
karbaman amonný močovina
Močovina obsahuje přes 46% pozvolna využitelného dusíku a po chemické stránce je

amidem, stejně, jako amidy vznikající mikrobiálním rozkladem těl rostlin a živočichů
v půdě. Močovina se často používá v kombinaci: DAM 390 je čirý roztok dusičnanu
amonného a močoviny, obsahující 30% dusíku ve vyváženém poměru formy
amidové, amonné a nitrátové.
FOSFOREČNÁ HNOJIVA
Fosfor je pro rostliny nejdostupnější ve formě dihydrogenfosforečnanů (H2PO4-),

dobře přístupný ve formě hydrogenfosforečnanů (HPO42-) a jen obtížně dostupný ve
formě fosforečnanů (PO43-).
Fosforečná hnojiva se získávají rozkladem fluoroapatitu, 3 Ca3(PO4)2 . CaF2,
zjednodušeně Ca5(PO4)3F, minerální kyselinou, nebo vysokou teplotou (tzv.
termofosfáty).
Podle rozpustnosti (a tedy druhu přítomného aniontu) rozdělujeme fosforečná hnojiva
do tří skupin.
Fosforečnany rozpustné ve vodě
To jsou superfosfáty, stále nejlevnější a už druhé století nejpoužívanější fosforečná

hnojiva, obsahující dihydrogenfosforečnan.
200
Jednoduchý superfosfát
Je směsí dihydrogenfosforečnanu a síranu vápenatého, Ca(H2PO4)2 . CaSO4. Obsah
fosforu v superfosfátu činí 7 – 8,5%, ale častěji je udáván v přepočtu na obsah
využitelného oxidu fosforečného. Granulovaný superfosfát má 16%, práškový 18,5%
P4O10.
Superfosfát se vyrábí z podrceného a poté mletého fluoroapatitu, který se rozkládá
kyselinou sírovou ve dvou fázích.
První fáze má rychlý průběh (30 – 40 minut), vytváří se v ní kyselina fosforečná a
velké množství síranu vápenatého. Reakce je exotermní a uvolňuje se při ní plynný
fluorovodík, který musí být jímán.
3 Ca3(PO4)2 . CaF2 + 10 H2SO4 6 H3PO4 + 10 CaSO4 + 2 HF
Unikající fluorovodík ihned reaguje s oxidem křemičitým, přítomným v surovině, na

plynný SiF4. Ten je stejně toxický, jako fluorovodík, proto je absorbován ve vodě za
tvorby kyseliny hexafluorokřemičité, který má v chemii své další využití.
4 HF + SiO2 SiF4 + 2 H2O

3 SiF4 + 3 H2O 2 H2SiF6 + H2SiO3
Druhá fáze reakce je pomalá (10 – 12 dní), dochází ke zrání superfosfátu v tuhé fázi.
V uzrávacích komorách sádra (CaSO4) ztvrdne a kyselina fosforečná reaguje
s apatitem na dihydrogenfosforečnan vápenatý:
3 Ca3(PO4)2 . CaF2 + 14 H3PO4 + 10 H2O 10 Ca(H2PO4)2 . H2O + 2 HF
Po několika hodinách při teplotě 100°C v uzrávací komoře se tuhý produkt nakrájí na
řezacím stroji a nechá se několik týdnů dozrávat na hromadě ve skladech. Dodává
se ve dvou formách, buď granulovaný superfosfát, nebo mletý, v práškové formě.
Použití superfosfátu má určitá omezení:

Nesmí se míchat s vápnem a nehodí se do vyvápněných půd, protože by došlo
k retrogradaci, tvorbě nerozpustného fosforečnanu:
Ca(H2PO4)2 + 2 Ca(HCO3)2 Ca3(PO4)2 + 4 CO2 + 4 H2O
Nehodí se do kyselých půd, protože v kyselém půdním roztoku se nacházejí volně

pohyblivé kationty (Al3+) a (Fe2+), které reagují s dihydrogenfosforečnanem na
nerozpustný fosforečnan hlinitý a železitý. Při těchto reakcích se zároveň uvolňují
ionty (H3O+), které půdu ještě více okyselují.
2 HPO4- + 3 Fe2+ + 4 H2O Fe3(PO4)2 + 4 H3O+
H2PO4- + Al3+ + 2 H2O AlPO4 + 2 H3O+
Dvojitý superfosfát, Ca(H2PO4)2

Obsahuje asi 45% využitelného P4O10. Jde o čistý dihydrogenfosforečnan vápenatý
bez sádry, který se vyrábí rozkladem apatitů přímo kyselinou fosforečnou.
201
3 Ca3(PO4)2 . CaF2 + 14 H3PO4 10 Ca(H2PO4)2 + 2 HF
Zraje 2 až 4 týdny a před vyskladněním se granuluje. Superfosfáty, obsahující více

než 50% P4O10, se označují jako trojité superfosfáty.
Fosforečnany rozpustné ve slabých kyselinách
Ve vodě jsou rozpustné jen nepatrně, ale rozpouštějí se ve 2%ní kyselině citronové.
Pro omezenou rozpustnost vydrží v půdě delší dobu.
Thomasova moučka, difosforečnan tetravápenatý, Ca4P2O9

Získávala se mletím Thomasovy strusky, vedlejšího produktu při zkujňování
surového železa. Zaorávala se do půdy jako kvalitní fosforečné hnojivo s dlouho
trvajícím účinkem, vhodné i pro kyselé půdy. Ložiska železných rud s příměsí fosfátů
již byla vyčerpána, proto dnes už ocelárny neprodukují významné množství
Thomasovy strusky.
Precipitát (citrofosfát), CaHPO4
Hydrogenfosforečnan vápenatý obsahuje 30 – 40% využitelného P4O10. Vyrábí se
srážením (precipitací) kyseliny fosforečné vápenným mlékem (hydroxidem
vápenatým).
Termofosfáty
Vznikají spékáním fosforečnanů, kvalitou odpovídají superfosfátu a po chemické
stránce mají složení metafosforečnanů, například KPO3.
Málo rozpustné fosforečnany
Fosforečnany (PO43-) jsou rozpustné jen v silných kyselinách. Používají se do

kyselých půd pro hnojení do zásoby, kde se v kyselém prostředí zvolna přeměňují na
rozpustnější hydrogenfosforečnany.
Fosforitová moučka
Mletý přírodní fosfát (minerál fosforit) obsahuje až 30% využitelného P4O10. Používá
se do kompostů, k hnojení bobovitých rostlin a má tu výhodu, že není hygroskopický,
takže se skladuje beze ztrát.
VÍCESLOŽKOVÁ HNOJIVA
Dvousložková hnojiva
Amofos, dihydrogenfosforečnan amonný, NH4H2PO4

Granulované hnojivo, vyráběné neutralizací kyseliny fosforečné amoniakem.
Fostim, NH4H2PO4 + (NH4)2HPO4

Směs hydrogenfosforečnanu a dihydrogenfosforečnanu amonného je kapalným
hnojivem, které se vyrábí ze stejných surovin, jako amofos, jen v jiném poměru
složek.
202
Třísložková hnojiva
Obsahují tři důležité živiny a hlavním druhem je NPK. Jde o směs amonných,
draselných a vápenatých solí kyseliny fosforečné, dusičné, chlorovodíkové a sírové.
NPK 1 obsahuje 12% dusíku, 19% P4O10 a 19% K2O. Ve formě šedých granulí se
používá jako základní hnojivo pro většinu plodin, především s krátkou vegetační
dobou a vysokými nároky na fosfor.
NPK se vyrábí neutralizací kyselin amoniakem a po přidání tuhého KCl se provede
granulace.
Granulovaná vícesložková hnojiva, GVH
Vznikají rozkladem přírodních fosforečnanů kyselinou dusičnou a neutralizací

amoniakem. Po přimísení KCl, nebo K2SO4 se směs granuluje. Liší se poměrem
N:P:K a představují univerzální základní hnojivo. Tím je i cererit s 11%N, 9% P4O10 a
14% K2O, určený pro hnojení zelenin a ovocných plodin.
8. PRVKY IV.A PODSKUPINY (14. SKUPINY), PODSKUPINY

UHLÍKU, TETRELY
Podskupina zahrnuje prvky: uhlík (Carboneum, C), křemík (Silicium, Si),

germanium (Germanium, Ge), cín (Stannum, Sn) a olovo (Plumbum, Pb). Všechny
prvky jsou tuhé látky.
Uhlík
V zemské kůře vytváří uhlík dvě alotropické modifikace, diamant a grafit (tuhu).
V anorganických sloučeninách je zastoupen v tuhých uhličitanech, plynném oxidu
uhličitém a uhelnatém, organickými sloučeninami jsou uhlovodíky a jejich deriváty, ve
všech skupenstvích.
Křemík
Tento druhý nejrozšířenější prvek na Zemi (po kyslíku) tvoří minerály na bázi oxidu
křemičitého (křemen a jeho odrůdy, chalcedon, achát, opál) a křemičitanů (olivín,
pyrop, turmalín, augit amfibol, živce, slídy a další).
Germanium
Germanium nevytváří vlastní významnější minerály, provází sulfidické rudy stříbra a
mědi a také křemičitany. Příkladem může být minerál germanit (Cu2GeS4 . 4 CuS),
nebo argyrodit (Ag4GeS4 . 2 Ag2S).
Cín
Poměrně hojná cínová ruda, minerál cínovec, kassiterit, (SnO2) se dá snadno
redukovat zahříváním s uhlím.
Olovo
Získává se ze své sulfidické rudy, minerálu galenitu (PbS).
203
Uhlík
V přírodě jě zastoupen především nuklidem 126C, méně pak 136C a jen ve stopách
nuklidem 146C. Poslední z uvedených je radionuklidem, který se neustále vytváří ve
vrchních vrstvách atmosféry zachycováním pomalých neutronů dusíkem:
14 N + 1 n 14 C + 1 p
7 0 6 1
Radionuklid 146C se běžně zapojuje do koloběhu uhlíku v přírodě, v živých

organismech se tak udržuje jeho stálá hladina. Zaniká β-rozpadem s poločasem
5730 let: po smrti ho organismus už nemůže přijímat, takže jeho množství v ostatcích
klesá. Na této skutečnosti je založeno archeologické datování radiouhlíkovou
metodou.
Uhlík vytváří několik alotropických modifikací, některé vznikají spontánně v přírodě,
jiné byly vyrobeny uměle.
Grafit (tuha) je nejstabilnější přírodní
modifikací. V této měkké, vrstevnaté
modifikaci jsou atomy uhlíku ve vrstvě
spojeny kovalentně, zatímco mezi vrstvami je
poutají jen van der Waalsovy vazby. Ty lze
snadno narušit, proto se grafit lehce otírá o
předměty (odlupují se vrstvy). Ve vrstvě jsou
atomy uhlíku v hybridním stavu (sp2) poutány
třemi kovalentními vazbami k sousedním
atomům uhlíku. Čtvrtý elektron
v nehybridizovaném orbitalu (2p) se podílí na
vzniku systému delokalizovaných π-vazeb.
Tím je podmíněna jednak elektrická vodivost grafitu, ale také černé zbarvení
(konjugované π-elektronové systémy absorbují záření), neprůsvitnost a kovový lesk.
Grafit se používá jako materiál pro výrobu elektrod, stavební složka jaderných
reaktorů, pro výrobu tužek, žáruvzdorných kelímků i jako mazivo.
Grafit v přítomnosti kyslíku hoří bezbarvým plamenem na oxid uhličitý, s vodíkem
vytváří ethyn (CH≡CH), se sírou sirouhlík (CS2), s křemíkem karbid křemičitý (SiC) a
s mnoha kovy obecně vytváří karbidy.
Diamant představuje krychlovou alotropickou modifikaci uhlíku s pravidelnou
atomovou mřížkou. V ní je každý uhlíkový atom
tetraedricky obklopen čtyřmi sousedními uhlíky a
tento motiv prostupuje celý krystal, který se tak stává
obrovskou makromolekulou. Je nejtvrdším minerálem
Mohsovy stupnice (tvrdost 10).
Diamant silně láme světlo a nevede elektrický proud,
protože všechny jeho valenční elektrony se podílejí
na tvorbě vazeb. Diamanty se samovolně, ovšem
velice pozvolna přeměňují na stabilnější alotropickou
modifikaci, grafit, ale za nepřístupu vzduchu probíhá
tato přeměna při teplotě 2000°C poměrně rychle. Na
vzduchu diamant shoří na oxid uhličitý už při teplotě 800°C.
Vznik diamantů v přírodě vysvětluje teorie, podle níž uhlík, rozptýlený v roztavené
hornině, byl během jejího chladnutí a tedy objemového smrštění vystaven velmi
204
vysokému tlaku, při němž vykrystalizoval ve formě diamantu. Přírodní diamanty se

využívají v klenotnictví, jejich hodnota se udává v karátech (1 karát je 200 mg
diamantu). Pro své optické vlastnosti bývají upravovány broušením na brilianty.
Umělé diamanty se vyrábějí z grafitu za vysokých teplot a tlaků. Grafit se rozpustí
v roztaveném kovu (železo) a při jeho tuhnutí vznikají uvnitř tlaky, při nichž diamanty
vykrystalizují. Po ochlazení se kov rozpustí v kyselině a zůstanou syntetické
diamanty, ovšem jen velmi malých rozměrů (0,05 až 0,5 mm). Používají se
v technice, například do vrtných souprav a brusných kotoučů.
Fullereny představují uměle připravenou alotropickou modifikaci uhlíku. Byly získány
odpařováním grafitové elektrody v elektrickém oblouku, za sníženého tlaku a
přítomnosti ochranné atmosféry
helia. Vzniklé saze se extrahují
toluenem nebo benzenem a
chromatografickým rozdělením se
získá více frakcí. Jedna z nich,
fulleren C60, je mnohostěn tvořený
pěti a šestičlennými cykly. Systém π-
elektronů je delokalizovaný jen
v menší míře, protože běžně zde
probíhají adice na dvojných vazbách.
Dovnitř struktury lze uzavírat atomy,
molekuly i ionty, dopování draslíkem vede k fullerenu K3C60, který je po ochlazení na
teplotu 18K supravodivý.
Uhlíkové nanotrubičky představují
další uměle vyrobenou alotropickou
modifikaci. Mohou být jednovrstevné i
vícevrstevné a obsahují C-atomy
spojené do šestičlenných cyklů.
Vícevrstevné se získávají stejným
postupem, jako fullereny, pro přípravu
jednovrstevných se do grafitu přidává
kovový katalyzátor (Fe, Ni, Co).
Nanotrubičky s průřezem1 až 100 nm
mají polovodivé nebo kovové
vlastnosti a velikou pevnost v tahu.
K jejich povrchu lze chemicky poutat
různé atomy a funkční skupiny, vznikají tak materiály využitelné v mikroelektronice.
Grafen je alotropickou modifikací uhlíku odvozenou od grafitu, je to dvojrozměrný
materiál, tvořený pouhou grafitovou
monovrstvou. Získává se z vysoce čistého
grafitu sloupnutím vrstvy pomocí přilnavé
pásky a přenesením na oxid křemičitý.
Grafen je průhledný, má vynikající
elektrickou vodivost a je velice pevný.
Představuje materiál pro mikroelektroniku.
Mikrokrystalické formy grafitu mají několik podob. Saze se využívají jako černý
pigment v gumárenském průmyslu, aktivní uhlí (živočišné, dřevěné) se pro vysokou
adsorpční schopnost využívá v technice i v lékařství.
205
Křemík
Tvrdý prvek (stupeň tvrdosti 7), vytvářející lesklé krystaly modrošedé barvy. Je mírně
elektricky vodivý a za normální teploty chemicky poměrně netečný, protože má
krystalovou mřížku typu diamantu. Za vysokých teplot je však reaktivní, ve
sloučeninách získává oxidační číslo (+IV). Reaguje pak s kyslíkem na SiO2,
s halogeny na SiX4, se sírou na sulfid SiS2, s dusíkem na nitrid Si3N4. S uhlíkem
vytváří karbid SiC a s většinou kovů reaguje na silicidy.
Za normální teploty se však rozpouští jen v kyselině fluorovodíkové a reaguje také se
zředěnými roztoky alkalických kovů na křemičitany:
Si + 2 KOH + H2O K2SiO3 + 2 H2
Křemík se používá hlavně v polovodičové technice, ale také pro výrobu tvrdých ocelí
odolávajících kyselinám (ferrosilicium).
Germanium
Je reaktivnější, než křemík, vytváří stabilní sloučeniny v oxidačním čísle (+IV), ale za
normální teploty reaguje dobře jen s fluorem a chlorem na halogenidy GeX4. Teprve
za vysokých teplot reaguje s kyslíkem a se sírou. Uplatňuje se v elektrotechnice jako
polovodič.
Cín
Tento kovový prvek vytváří tři alotropické modifikace, v závislosti na teplotě. Bílý cín
(β) je kujný a přechází ochlazením pod 13,2°C velmi pozvolna v šedý cín (α). To je
prášek složený z mikrokrystalků diamantové struktury, proto cínové předměty při
dlouhodobém vystavení nízkým teplotám podléhají destrukci, zvané cínový mor.
13,2°C 161°C 232°C

šedý cín (α) bílý cín (β) křehký cín (γ) taje
Zahříváním nad 160°C přechází bílý cín v křehkou modifikaci, cín (γ).
Reaktivita cínu je vyšší, než u předchozích prvků, s koncentrovanými neoxidujícími
kyselinami reaguje po zahřátí za vývoje vodíku, s oxidujícími kyselinami vytváří oxidy:
Sn + 2 HCl SnCl2 + H2
3 Sn + 4 HNO3 3 SnO2 + 4 NO + 2 H2O
Vůči účinkům vzduchu, vody, zředěných kyselin a zásad je však cín za normální
teploty odolný, proto se používá k povrchové úpravě kovů proti korozi (pocínování
plechu).
V horkých roztocích hydroxidů alkalických kovů se však cín rozpouští za vývoje
vodíku a vzniku hexahydroxociničitanů:
Sn + 2 NaOH + 4 H2O H2 + Na2[Sn(OH)6]
Uvedená reakce ukazuje, že přítomnost d-orbitalů umožňuje cínu vytvářet komplexy.

Cín se používá v potravinářství k pocínování plechu (konzervy), ale především slouží
pro výrobu slitin: pájky (Sn + Pb), ložiskového kovu (Sn + Sb + Cu) a bronzu (Sn
+ Cu).
206
Olovo
Tento měkký těžký kov je z celé skupiny nejreaktivnější, vytváří stabilní sloučeniny
v oxidačním čísle (+II), zatímco sloučeniny v oxidačním čísle (+IV) jsou méně stálé.
Působením vzdušného kyslíku se olovo pokrývá vrstvou oxidu, účinkem oxidu
uhličitého vrstvou uhličitanu:
2 Pb + O2 2 PbO PbO + CO2 PbCO3
Vrstva málo rozpustných solí způsobuje, že olovo na rozdíl od cínu nereaguje za

studena s HCl a H2SO4. Obě kyseliny proniknou ochranným povlakem teprve za
tepla. S kyselinou dusičnou však za všech podmínek vytváří ochotně olovnatou sůl:
3 Pb + 8 HNO3 3 Pb(NO3)2 + 2 NO + 4 H2O
Přítomnost d-orbitalů umožňuje, podobně, jako v případě cínu, tvorbu komplexů.

Olovo se používá pro výrobu broků, slitin, ochranných štítů před ionizujícím zářením.
Pro živočichy je však toxické, ukládá se nejen v kostech, ale také v nervové tkáni.
Otrava vede k degeneraci nervových a svalových buněk, k poškození ledvin a jater.
PŘÍPRAVA A VÝROBA PRVKŮ IV.A PODSKUPINY
Uhlík
Diamant i grafit se těží jako minerály, výroba umělých diamantů již byla uvedena.
Umělý grafit, elektrografit, se vyrábí z antracitu, koksu, nebo dřevěného uhlí
v elektrických pecích za nepřístupu vzduchu. Tavením s pískem (SiO2) většina
neuhlíkatých látek vytěká a získá se velice čistý grafit pro elektrody.
SiO2 (s) + 3 C (s) Si (s) + C (s) + 2 CO (g)

zdroj uhlíku grafit
Dřevěné uhlí se vyrábí rozkladnou destilací dřeva za nepřístupu vzduchu, z uhlí se

podobným způsobem získá koks. Aktivní uhlí (Carbo adsorbens), někdy označované
jako živočišné, se živočišných těl již nevyrábí. Získává se z pilin tvrdého,
nepryskyřičného dřeva procesem karbonizace a aktivace. Karbonizace je zahřívání
na 500 – 600°C za omezeného přístupu vzduchu, produkt ještě nemá dokonale
vyvinutou pórovitou strukturu. Aktivací plyny (vodní párou, O2, CO2) při 1000°C
vyhořívají amorfní a později i krystalické části uhlíku, uvolňují se póry uzavřené
dehtem. Vzniká černý prášek bez chuti a zápachu, 1 gram má celkový povrch 200 až
1000 m2. Slouží jako prostředek při detoxikaci trávicího traktu, v průmyslu jako
adsorpční činidlo.
Křemík
V malém množství ho připravíme redukcí oxidu křemičitého (vyžíhaný silikagel,
práškový křemen) hořčíkem, nebo hliníkem za vysokých teplot:
∆
SiO2 + 2 Mg Si + 2 MgO
Výroba vychází také z křemene, který se v elektrické peci redukuje koksem za

přítomnosti železa.
207
Fe
SiO2 + 2 C Si + 2 CO
Železo vytvoří s křemíkem slitinu, ferrosilicium, čímž omezí tvorbu karbidu křemíku,
SiC. Surový křemík se pak zahříváním s chlorem převede na chlorid křemičitý, který
se nakonec redukuje vodíkem při vysoké teplotě na čistý křemík.
1100°C
SiCl4 + 2 H2 Si + 4 HCl
Pro elektrotechnické použití je nutné získat

extrémně čistý křemík, s obsahem přímesí
menším, než 10-7 %. Vyrobený křemík se
proto čistí metodou zonálního tavení.
Křemíková tyčinka, umístěná v inertní
atmosféře, je tavena topnou spirálou, která
se pohybuje postupně podél tyčinky,
směrem dolů. Nečistoty přecházejí do
taveniny a nad topnou spirálou rekrystalizuje
velice čistý křemík. Roztavená zóna se
postupně posune do spodní části tyčinky.
Protože obsahuje shromážděné nečistoty,
po schladnutí se od tyčinky oddělí.
Germanium
Získává se z elektrárenského popílku:
přetaví se, rozpustí v HCl a vydestliluje se
chlorid germaničitý. Ten lze buď přímo
redukovat zinkem na Ge, nebo se GeCl4 reakcí s vodou přemění na GeO2 a z oxidu
se germanium získá redukcí vodíkem.
GeO2 + 2 H2 Ge + 2 H2O
Cín
Cín se vyrábí redukcí cínové rudy, minerálu kassiteritu (SnO2), koksem:
1300°C
SnO2 + 2 C Sn + 2 CO
Olovo
První etapou výroby je oxidační pražení minerálu galenitu (PbS) na oxid olovnatý:
2 PbS + 3 O2 2 PbO + 2 SO2
Následuje redukční tavení v šachtových pecích, asi 10 m vysokých. Plní se oxidem

olovnatým, koksem a struskotvornou přísadou, vápencem. V peci se pak PbO
vyredukuje na elementární olovo.
PbO + CO Pb + CO2
Značný podíl olova se získává recyklací použitých olověných akumulátorů.

208
SLOUČENINY PRVKŮ PODSKUPINY UHLÍKU

Oxidy
Oxid uhelnatý, CO
To už je skutečný oxid, toxický, bezbarvý plyn, vznikající při nedokonalém spalování
uhlíkatých látek. Modelově vidíme tuto situaci na příkladu spalování uhlí v kamnech.
Žhavé uhlí hoří na roštu za přívodu vzduchu až na oxid uhličitý, ale ten stoupá vzhůru
a reaguje s dalším žhavým uhlím na oxid uhelnatý. Dobrý tah (dostatek vzduchu)
však zajistí, aby proběhla další exotermní reakce, oxidace CO na CO2. Poslední ze
zmíněných reakcí se využívá v metalurgii: CO je součástí generátorového i vodního
plynu. Jelikož se během hoření oxiduje na CO2, má redukční účinky, kterých se
využívá k získávání kovů z kyslíkatých rud. Laboratorně připravujeme oxid uhelnatý
rozkladem kyseliny mravenčí koncentrovanou kyselinou sírovou. Uplatňuje se tu
dehydratační účinek koncentrované kyseliny.
HCOOH CO + H2O
kys. mravenčí
Oxid uhelnatý se nerozpouští ve vodě, proto také nemá acidobazické vlastnosti, ale
jeho tavením s hydroxidy alkalických kovů vznikají mravenčany, soli kyseliny
mravenčí.
Průmyslově významnou reakcí je methanolový proces, katalyzovaná reakce
s vodíkem, probíhající za vysoké teploty a tlaku.
300°C
CO + 2 H2 CH3OH
ZnO, Cr2O3 methanol
Alkohol methanol je výchozí surovinou tzv. C1 chemie, široké škály organických

výrob, vycházejících z této látky.
Jedovatost oxidu uhelnatého je způsobena tím, že se váže jako karbonylový ligand
na atom železa v molekule krevního barviva hemoglobinu asi 250 krát pevněji, než
molekula kyslíku. Vzniklý karbonylhemoglobin nemůže přenášet kyslík krví. Akutní
otrava při vysoké koncentraci CO ve vzduchu způsobuje smrt během desítek sekund,
ale už koncentrace kolem 0,1% vede rychle k bezvědomí, rty a kůže mají světle
červenou barvu. Nízké dávky CO vyvolávají bolesti hlavy a zvracení. Pomoc spočívá
v přesunu na čerstvý vzduch a použití dýchacího přístroje s čistým kyslíkem, protože
vysoký parciální tlak O2 pozvolna vytěsňuje CO z vazby na hemoglobin.
Nebezpečí otravy hrozí ze špatně seřízených spotřebičů spalujících zemní plyn i tuhá
paliva, kdy při nedokonalém hoření vzniká CO a za určitých podmínek může pronikat
do místnosti. Také CO produkovaný spalovacími motory vyvolá v uzavřeném
prostoru (garáži) rychlou otravu.
Oxid uhličitý, CO2

Nehořlavý bezbarvý plyn těžší než vzduch, produkovaný dýcháním organismů a
dokonalým spalováním uhlíkatých látek. I při své nízké koncentraci ve vzduchu
(0,03%) postačuje jako uhlíkatý zdroj pro fotosyntézu rostlin. Laboratorně
připravujeme oxid uhličitý rozkladem uhličitanů silnou minerální kyselinou:
2 HCl + CaCO3 CO2 (g) + H2O (l) + CaCl2

209
Výroba je založena na tepelném rozkladu vápence:

900°C
CaCO3 CO2 + CaO
Oxid uhličitý se stlačením a ochlazením zkapalní, přechovává se v ocelových láhvích,

označených černým pruhem, pod tlakem asi 5,7 MPa. Expanzí stlačeného CO2 se
získá pevný, práškový CO2, který se slisuje na tzv. suchý led. Z tuhého stavu rovnou
sublimuje a používá se jako chladicí látka (-78,5°C), často ve směsi s ethanolem,
nebo acetonem.
Jako náplň do sněhových hasicích přístrojů umožňuje hasit elektrická zařízení i
organické látky, ovšem vysokými teplotami, nad 1500°C, se rozkládá na toxický CO a
kyslík, podporující hoření. Proto například hořící hořčík sněhovým přístrojem hasit
nelze.
Oxid uhličitý je kyselinotvorným oxidem, ve vodě se rozpouští za omezené tvorby
nestálé a slabé kyseliny uhličité, H2CO3.
Oxid křemičitý, SiO2

Z atomů křemíku vystupují 4 jednoduché vazby na atom kyslíku směrem do vrcholů
tetraedru. Oxid křemičitý je polymer, složený z tetraedrických jednotek. Nejběžnější
alotropickou modifikací je křemen. Při teplotě nad 1710°C se taví a prudkým
ochlazením taveniny vzniká tzv. křemenné sklo. Protože má nízkou teplotní
roztažnost, odolává velkým změnám teploty. Je chemicky odolné, a proto se i přes
svoji křehkost používá pro výrobu speciálních laboratorních aparatur. Na rozdíl od
běžného skla propouští ultrafialové paprsky, takže se z něho vyrábějí kyvety pro
UV-spektroskopii.
Po chemické stránce je oxid křemičitý kyselým oxidem, jeho tavením s uhličitany
alkalických kovů vznikají křemičitany.
tavení
SiO2 + K2CO3 K2SiO3 + CO2
Připomeňme, že oxid křemičitý, odolný vůči jiným látkám, však neodolává kyselině
fluorovodíkové a rozpouští se v ní na silnou kyselinu hexafluorokřemičitou, H2[SiF]6.
Oxidy germania, cínu a olova

Oxidy prvků v oxidačním čísle (+IV) jsou kovalentní sloučeniny s kyselými
vlastnostmi, které postupně klesají s rostoucí atomovou hmotností, takže SnO2 a
PbO2 jsou už amfoterní oxidy. S kyselinami vytvářejí ciničité a olovičité soli, ale
rozpouštějí se také v roztocích hydroxidů alkalických kovů za tvorby ciničitanů a
olovičitanů [M(OH)6]2-.
Oxid cínatý je ještě amfoterní a vytváří s roztokem alkalického hydroxidu cínatany

[Sn(OH)3]-, oxid olovnatý je mírně zásaditý. Jeho dvě modifikace se využívají
210
k ochraně povrchu železných předmětů: červený klejt vzniká rychlým ochlazením

roztaveného PbO, žlutý masikot oxidací povrchu olova při zahřívání nad 470°C.
Oxid olovnato-olovičitý, Pb3O4, (minium, suřík), složení PbO2 . 2 PbO, je cihlově
červená látka, vznikající pražením oxidu olovnatého. Používá se do podkladových
nátěrů, jako pigment při výrobě kaučuku a olovnatých skel. Oxid ciničitý, SnO2 se
používá k tvrzení skla, na jehož povrchu vytváří tenký film, který interferencí světla
poskytuje duhový lesk. Oxid olovičitý, PbO2, je velmi silným oxidačním činidlem, které
se uplatňuje při elektrochemických dějích v olověných akumulátorech.
Karbidy
Jde o podvojné sloučeniny uhlíku s elektropozitivnějšími prvky, nebo s prvky

s podobnou elektronegativitou, kromě vodíku. Podle charakteru vazeb je členíme na
karbidy iontové, kovalentní a intersticiální.
Iontové karbidy
Tyto tuhé látky jsou sloučeniny uhlíku s výrazně elektropozitivními prvky I. a II. hlavní
podskupiny a hliníku. Iontové karbidy těžkých kovů jsou explozivní, v případě lehkých
kovů tuto vlastnost nemají, zato však hydrolyzují za tvorby uhlovodíku a hydroxidu
daného kovu.
Al4C3 + 12 H2O 3 CH4 + 4 Al(OH)3
karbid hliníku methan
CaC2 + 2 H2O CH ≡ CH + Ca(OH)2

karbid vápníku ethyn
Karbid vápníku je nejvýznamnějším

z nich, představuje zdroj uhlovodíku
ethynu (acetylenu). Průmyslově se
vyrábí reakcí páleného vápna (oxidu
vápenatého) s koksem v elektrické
obloukové peci:
1700°C
CaO + 3 C CaC2 + CO
Intersticiální karbidy
V těchto sloučeninách jsou atomy uhlíku
vmezeřeny do dutin v krystalové mřížce
kovu, jde o typické karbidy přechodných a vnitřně přechodných kovů. Takový karbid
je elektricky vodivý a vyznačuje se vysokou teplotou tání a tvrdostí. Technicky
významným je především karbid wolframu, WC, vyráběný zahříváním práškového
wolframu s uhlíkem při 1500°C. Je to jedna z nejtvrdších známých látek, vyrábějí se
z něho řezné obráběcí nástroje a razidla.
Kovalentní karbidy
Vytváří je bor a křemík, jedná se o velice tvrdé a inertní látky. Karbid boru, B4C, má
strukturu typu NaCl, zatímco karbid křemíku, SiC, má strukturu diamantu, v níž se
střídají atomy uhlíku a křemíku. Karbid křemíku, karborundum, se vyrábí tavením
211
křemene (oxidu křemičitého) s koksem v elektrické peci. Pro svoji tvrdost se používá
jako brusný materiál a jako žáruvzdorný materiál (výroba karbidových cihel pro
vyzdívky odolné teplotním změnám).
2400°C
SiO2 + 3 C SiC + 2 CO
Sloučeniny s dusíkem
Kyanovodík, HCN
Velice těkavá kapalina, která se vaří už téměř při laboratorní teplotě (t. v. = 26,5°C) a
voní po hořkých mandlích. Jde o extrémně jedovatou látku (smrtelná dávka činí 50
mg), blokuje buněčné dýchání inaktivací cytochromoxidázy, enzymu dýchacího
řetězce. Vyšší dávka vyvolá okamžitou smrt poškozením dýchacího centra. Nízké
dávky dovede organismus likvidovat, ale jen pomalu, přeměnou na netoxické
thiokyanatany. Jako antidotum se proto podává thiosíran, převádějící HCN na
netoxickou kyselinu thiokyanatou.
Přes svoji toxicitu je kyanovodík průmyslově důležitou sloučeninou, používanou při
výrobě plastů (polyakrylonitril) a soli, kyanidy, se používají v galvanotechnice při
pokovení povrchu železa a při získávání zlata a stříbra metodou kyanidového
loužení. Kovy se převedou působením kyanidů do roztoku a poté se izolují
vysrážením zinkem, nebo hliníkem.
Kyanidy (CN-) jsou toxické látky, ve vodě se rozpouštějí kyanidy alkalických kovů a
kovů alkalických zemin: jejich roztoky v důsledku hydrolýzy reagují zásaditě:
CN- + H2O HCN + OH-
Průmyslově se dnes kyanidy vyrábějí neutralizací kyanovodíku. Smrtelná dávka

tradičního jedu, kyanidu draselného (cyankáli) činí 200mg.
Oxokyseliny a jejich soli
Kyselina uhličitá, H2CO3 a její soli

Rozpouštěním oxidu uhličitého ve vodě vzniká slabá, dvojsytná kyselina uhličitá,
avšak asi jen 0,4% rozpuštěného CO2 se skutečně přemění na H2CO3, kterou známe
pouze z vodného roztoku. Zbytek CO2 zůstává rozpuštěn v roztoku jako hydrát
CO2 . H2O.
CO2 (g) + H2O (l) CO2 (aq) + H2O (l) H2CO3 (aq)
Zahříváním roztoku klesá rozpustnost CO2 ve vodě, rovnováha se tím posouvá

doleva a prakticky všechna kyselina uhličitá se rozloží. Od kyseliny uhličité
odvozujeme dva druhy solí, uhličitany (CO32-) a hydrogenuhličitany (HCO3-), které
můžeme získat přímo zaváděním CO2 do roztoku hydroxidu:
CO2 (g) + NaOH (aq) Na2CO3 (aq) + H2O (l)
Na2CO3 (aq) + H2O (l) + CO2 (g) 2 NaHCO3 (aq)
Oba druhy solí reagují ve vodném roztoku v důsledku hydrolýzy zásaditě.

Hydrogenuhličitany jsou ve vodě rozpustné, dobře rozpustné jsou uhličitany
212
alkalických kovů a uhličitan amonný, ostatní uhličitany jsou nerozpustné. Tato

skutečnost je mimo jiné také příčinou krasových jevů. Déšť absorbuje CO2 ze
vzduchu a vytvořený roztok kyseliny uhličité protéká vápencovými vrstvami. Reakcí
s kyselinou se tak nerozpustný vápenec, uhličitan vápenatý, přeměňuje na rozpustný
hydrogenuhličitan vápenatý:
CaCO3 + H2CO3 Ca(HCO3)2

nerozpustný rozpustný
Roztok hydrogenuhličitanu prosákne do volného prostoru, například jeskyně, plynný

CO2 z něho postupně uniká a hydrogenuhličitan se tím mění na nerozpustný uhličitan
vápenatý, který vytváří krápníky.
Ca(HCO3)2 (aq) CO2 (g) + H2O (l) + CaCO3 (s)

krápníky
Uhličitany nejsou příliš stabilní látky, zahříváním se rozkládají za současného

uvolnění CO2. Totéž se děje i při jejich rozkladu silnou minerální kyselinou:
t
CaCO3 (s) CO2 (g) + CaO (s)
CaCO3 + 2 HCl CO2 (g) + H2O (l) + CaCl2 (aq)
Rozpuštěné méně elektropozitivní kovy a přechodné kovy se z roztoku vysrážejí

oxidem uhličitým jako hydroxid-uhličitany. Tak například, působením kyseliny octové
na olověný plech vzniká octan olovnatý, z něhož se zaváděním CO2 do roztoku
vysráží hydroxid – uhličitan olovnatý, 2 PbCO3 . Pb(OH)2, olověná běloba. Používá
se jako malířská barva.
Kyselina křemičitá, H2SiO3 a její soli

Kyselina křemičitá, H2SiO3, se v roztoku stabilizuje navázáním molekuly vody, za
vzniku kyseliny tetrahydrogenkřemičité:
H2SiO3 + H2O H4SiO4
Můžeme ji získat působením silné minerální kyseliny na křemičitany:
Na2SiO3 + H2SO4 + H2O H4SiO4 + Na2SO4

Kyselina tetrahydrogenkřemičitá ihned
podléhá kondenzačním reakcím, takže
postupnou ztrátou vody se vytváří polymer
gelovité konzistence, silikagel:
Zahříváním silikagelu vzniká tuhá, porézní
látka, velmi ochotně absorbující vodu.
Používá se proto jako sušicí činidlo, které
lze snadno regenerovat zahřátím. Vlhkost
silikagelu indikuje chlorid kobaltnatý: soli
(Co2+) v bezvodém stavu mají zbarvení
bleděmodré, aquakomplexy jsou růžové.
213
Zrůžovění silikagelového sušicího činidla napovídá, že

potřebuje regenerovat.
Křemičitany vznikají v nejjednodušším případě
tavením oxidu křemičitého s hydroxidem. Takto vzniká
i křemičitan sodný, Na2SiO3, který je rozpustný ve
vodě a vytváří různě viskózní roztoky, označované
jako vodní sklo. Používá se jako složka vyzdívacích
směsí kotlů a kamen (například se šamotem), nebo
třeba k nakládání vajec, kdy uzavírá póry ve skořápce
a tím zamezí pronikání bakterií dovnitř vejce.
Tuhé křemičitany, silikáty, mají různě složitou
strukturu, složenou ze základních strukturních jednotek, tetraedrů (SiO4)4-.
TECHNOLOGIE SKLA A SMALTŮ
Sklo je tuhý roztok, amorfní ztuhlá tavenina křemičitanů, s nepravidelnou vnitřní

strukturou. Nevede elektrický proud, je špatným vodičem tepla a odolává chemikáliím
kromě fluorovodíku, který ho leptá.
Sklo se vyrábí roztavením a následným pomalým tuhnutím sklářského kmene, jehož
základem je křemenný písek (oxid křemičitý), vápenec (uhličitan vápenatý) a uhličitan
alkalického kovu, soda (Na2CO3), nebo potaš (K2CO3). V prvním případě vzniká
sodné sklo složení (Na2O . CaO . 6 SiO2), které je měkké a používá se jako tabulové
a láhvové sklo. Ve druhém případě vzniká draselné sklo (K2O . CaO . 6 SiO2).
sklo
tavení
Na2CO3 + CaCO3 + 6 SiO2 Na2O . CaO . 6 SiO2 + 2 CO2
Draselné sklo je tvrdé a chemicky odolné, proto se používá pro výrobu chemického
nádobí a obyčejného broušeného skla.
Olovnaté sklo vzniká náhradou vápence oxidem olovnatým a alkalickým uhličitanem
je potaš. Má sice horší mechanické vlastnosti, ale vynikající optické vlastnosti: pro
svůj vysoký index lomu se používá pro výrobu optických skel a broušeného
křišťálového skla.
Speciální chemicky a tepelně odolné borokřemičité sklo obsahuje oxid boritý, B2O3,
jehož surovinovým zdrojem je kyselina boritá (H3BO3, nebo borax Na2B4O7 . 10 H2O).
Ten nahrazuje část oxidu křemičitého, stejně, jako malý přídavek oxidu hlinitého
(Al2O3). Díky nízkému koeficientu teplotní roztažnosti tento typ skla odolává změnám
teploty, proto se používá jako varné sklo (sial, simax, pyrex).
Barevné sklo vzniká přídavkem přísad, buď iontů kovů (ve formě sloučenin), nebo
koloidních částic atomů kovů. Konkrétně, ionty Co2+ barví sklo modře, Cr3+ zeleně,
Fe2+ žlutozeleně, Fe3+ žlutě až červenohnědě, Mn7+ fialově, Cu+ červeně. Koloidní
zlato barví sklo červeně.
Glazury a smalty
Glazury jsou tenké, sklovité, průhledné povlaky na keramických výrobcích. Jestliže
obsahují kaliva, stávají se neprůhlednými a označují se pak jako smalty.
Neprůhlednost smaltů, borokřemičitých skel, způsobuje přídavek oxidů dalších kovů
(Ti, Co, Al, Zr a jiné) a používají se jako protikorozní a dekorační úprava kovových
výrobků. Smalty musejí mít dostatečnou teplotní roztažnost, která odpovídá
214
kovovému materiálu a u nádob je třeba použít kvůli teplotní roztažnosti jiné smalty na
vnitřní povrch a jiné na vnější povrch.
Ze surovin se připraví smaltéřský kmen, který se taví při teplotě 1200 – 1300°C
v kelímkových, nebo vanových pecích a sklovina se prudce ochladí zaváděním do
vody. Vzniká tak křehká smaltéřská frita, která se rozemele, smísí s plastickým jílem
a vodou na tzv. smaltéřskou břečku. Ta se nanáší na odmaštěný kovový výrobek
máčením, nebo stříkáním. Po vysušení se vypaluje v pecích při teplotě 900°C,
roztaví se a přilne na kov. Vznikl tak základní smalt, na jehož povrch se nanáší nová
vrstva krycího smaltu, který se po vysušení opět vypálí při stejné teplotě, jako
základní smalt. Krycí smalt je dostatečně pevný a tvrdý, uděluje výrobku odolnost
vůči chemikáliím. Moderní, titaničité smalty (na bázi TiO2), se nanášejí jen v jedné
vrstvě.
9. PRVKY III.A PODSKUPINY (13. SKUPINY), PODSKUPINY

BORU, TRIELY
Podskupina zahrnuje prvky: bor (Borum, B), hliník (Aluminium, Al), gallium
(Gallium, Ga), indium (Indium, In) a thallium (Thallium, Tl). Všechny prvky jsou tuhé
látky, vyskytující se v přírodě pouze ve formě svých sloučenin. Zatímco bor je typický
nekov, ostatní prvky podskupiny boru jsou kovy.
Bor
Nejběžnějším minerálem boru je již uvedený hydratovaný boritan, zvaný borax,
vytvořený jako usazenina z minerálních jezer. Produktem horkých pramenů je také
minerál sassolín (H3BO3).
Hliník
Hliník je třetím nejrozšířenějším prvkem na Zemi, po kyslíku a křemíku a v zemské
kůře je zastoupen hlavně ve formě hlinitokřemičitanů. Nejvýznamnějším zdrojem pro
výrobu hliníku jsou však dva minerály: bauxit, oxid-hydroxid hlinitý [AlO(OH)],
vznikající zvětráváním hlinitokřemičitanových hornin a pak kryolit, hexafluorohlinitan
sodný (Na3AlF6). Minerál korund (Al2O3) je extrémně tvrdý, dosahuje stupně 9
v Mohsově stupnici tvrdosti. V klenotnictví se využívají jeho odrůdy, zbarvené
příměsemi kovů: červený rubín a modrý safír.
Gallium
Je rozptýlené v sulfidických rudách a hlinitokřemičitanech, pouze z jižní Afriky známe
minerál gallit (CuGaS2). Indium netvoří vlastní minerály, provází zinkové a olověné
sulfidické rudy. Thallium provází sulfidické rudy a slídy.
Bor
Bor je nekovový prvek vyskytující se v několika alotropických modifikacích, všechny
jsou však tvořeny molekulami B12, jejichž atomy jsou uspořádány do dvacetistěnu
215
(ikosaedru). Reaktivita boru závisí na stupni rozmělnění a teplotě. Práškový bor

reaguje za vyšších teplot s halogeny a většinou nekovů, za žáru i s kovy za vzniku
binárních sloučenin, boridů, s amoniakem reaguje rozžhavený bor na nitrid boru, BN.
S uhlíkem vytváří karbid boru, B3C, velice tvrdou látku, používanou pro výrobu
brusných kotoučů. Bor má vysokou afinitu ke kyslíku, která se však projeví až za
vysokých teplot: bor pak vyredukuje kovy z jejich oxidů a vzniká stabilní oxid boritý:
2 B + Fe2O3 B2O3 + 2 Fe
V tavenině hydroxidů se bor rozpouští jako kyselinotvorný prvek na boritan a uvolňuje

se vodík:
2 B + 6 NaOH 2 Na3BO3 + 3 H2
Bor se používá pro zušlechťování ocelí, sloučeniny boru se využívají k výrobě

boritých skel. Nuklid 105B má vysokou schopnost zachycovat neutrony, proto se
využívá v elementární formě i ve formě sloučenin jako moderátor, k pohlcování
neutronů v jaderných reaktorech.
Bor je mikrobiogenní prvek, významný pro metabolismus sacharidů. U rostlin
umožňuje přenos sacharidů z listů do zásobních orgánů, nedostatek boru vede
k hromadění cukrů v listech, které pak napadají houbové choroby. U cukrovky vede
deficit boru k srdéčkové hnilobě bulev. Bor má mírné antiseptické účinky, zředěný
roztok kyseliny borité, borová voda, se používá k výplachu očí. Není to zcela
bezpečné, protože jde o látku toxickou, při spolknutí hrozí vysoké riziko otravy.
Hliník
Hliník je lehký, měkký, stříbřitě lesklý kov s dobrou elektrickou i tepelnou vodivostí,
z něhož lze válcovat plechy, fólie i vytahovat dráty.
Z chemických vlastností vyniká jeho afinita ke kyslíku, takže se na vzduchu oxiduje
na oxid hlinitý a tato výrazně exotermní reakce se využívá pro aluminotermii: hliník
dokáže odebrat kyslík z oxidů kovů a tím za vysoké teploty vyredukuje kov
v elementárním stavu:
Fe2O3 + Al Al2O3 + Fe
Jestliže použijeme místo oxidu železitého MnO2, získáme čistý mangan, z oxidu
chromitého čistý chrom apod. Aluminotermická reakční směs se nazývá termit a
představuje práškový hliník s rozmělněným oxidem kovu. Reakce se iniciuje ignitem
(KMnO4 + práškové železo), který je obklopen termitem a celá směs se zapálí
hořčíkovou páskou zasazenou do ignitu.
216
Aluminotermická reakce tedy vyžaduje vysokou iniciační teplotu, po jejím dosažení

probíhá reakce samovolně a velice prudce. Na snímku vidíme, že uvolněným teplem
se roztavilo vyredukované železo.
Hliník reaguje nejen s kyslíkem, ale také s halogeny, sírou, dusíkem a uhlíkem za
tvorby kovalentních hlinitých sloučenin (pouze AlF3 je iontová sloučenina).
Z hlediska chování při acidobazických dějích je hliník amfoterním prvkem, který
reaguje s kyselinami jako zásada za tvorby hlinitých solí, zatímco vůči silným
zásadám se chová jako kyselina a vytváří tetrahydroxohlinitany:
Při všech těchto reakcích se uvolňuje vodík, s kyselinou dusičnou však reakce běžně
neprobíhá, protože tato kyselina svými oxidačnímu účinky pasivuje povrch hliníku (viz
dále).
2 Al + 6 HCl 3 H2 + Al2Cl6
2 Al + 3 H2SO4 3 H2 + Al2(SO4)3
2 Al + 2 KOH + 6 H2O 3 H2 + 2 K[Al(OH)4]

tetrahydroxohlinitan draelný
Hliník nekoroduje, protože se pasivuje vzdušným kyslíkem: na povrchu hliníkového

předmětu se vytvoří souvislá vrstva Al2O3, která brání dalšímu kontaktu kovu
s kyslíkem.
Tato vlastnost hliníku se ještě stupňuje eloxováním, elektrochemickým zesílením

ochranné vrstvy Al2O3. Hliník se zapojí jako anoda v lázni s kyselinou sírovou nebo
chromovou, zesílená vrstva oxidu hlinitého se hydratuje a dokáže pohlcovat barviva.
Eloxovaný povrch tak může být různě zbarven, například zlatě (dekorativní hliníkové
výrobky).
Hliník se používá jako obalový materiál, elektrický vodič a především jako
konstrukční materiál, hlavně ve formě slitin. Ty jsou lehké, ale podstatně tvrdší, než
samotný hliník. Slitina magnalium obsahuje 10 – 30% Mg, nejznámější dural
obsahuje 94% Al, 4% Cu a zbytek připadá na Mg, Mn, Fe, Si.
Gallium
Teplota tání necelých 30°C napovídá, že galium taje na dlani, teplota varu je však
vysoká. Gallium se proto používalo do teploměrů pro měření vysokých teplot, častěji
se však nyní používá do nízkotavitelných slitin (slitina Ga:In:Sn v hmotnostních
poměrech 62:25:13 taje při 5°C). Velká smáčivost a reflexní schopnost gallia se
využívá při výrobě optických zrcadel, největší spotřebu však má galium
v polovodičové technice a elektronice. Především arsenid gallia, AsGa, slouží pro
výrobu solárních článků produkujících elektřinu a výrobu LED-diod displejů.
Indium
Měkký kov podobný cínu, používaný pro výrobu obrazovek z tekutých krystalů (LCD),
v tenkých vrstvách se používá v plochých obrazovkách. Lepí nesmáčivé materiály
217
(těsnění mezi skla, keramiku), oxid inditý dopovaný oxidem ciničitým (ITO) vytváří
tenké, průhledné, elektricky vodivé vrstvy. Nanáší se na čelní skla letadel a
automobilů, která tak mohou být elektricky zahřívána a rozmrazována.
Thallium
Tento kov je nejreaktivnější ze všech prvků podskupiny boru, toxické jsou jak páry
samotného kovu, tak i jeho sloučeniny. Nejstabilnější jsou sloučeniny thallné. Prvek
se používá v polovodičové technice a v detektorech γ-záření.
VÝROBA PRVKŮ III.A PODSKUPINY
Bor
Rozkladem boraxu kyselinou sírovou se získá kyselina trihydrogenboritá, H3BO3, ze
které dehydratací zahříváním vznikne oxid boritý, B2O3. Z něho lze vyredukovat bor
hořčíkem, nebo hliníkem (aluminotermie): vzniká amorfní forma v podobě hnědého
prášku, prvek je nutné přečistit.
Hliník
Hliník se vyrábí elektrolýzou taveniny minerálu kryolitu (Na3AlF6) a oxidu hlinitého,
který se získává z minerálu bauxitu. Bauxit můžeme považovat za oxid – hydroxid
hlinitý, nebo za hydratovaný oxid hlinitý, AlO(OH) = Al2O3 . H2O. Tavenina oxidu
hlinitého má příliš vysokou teplotu tání (2050°C), proto se mísí s taveninou kryolitu a
vytvořený elektrolyt, tavenina, má teplotu tání jen 950°C. Taveninou se pak plní
elektrolyzér, jehož ocelová katoda je zalita do grafitového bloku, který také vystýlá
stěny elektrolyzéru. Anoda je vyrobena ze spékaných grafitových tyčí.
Na katodě se redukují hlinité ionty (Al3+) na elementární hliník, který se v kapalné

formě hromadí na dně elektrolyzéru a odtud je vypouštěn. Na anodě se oxidují
oxidové anionty (O2-) na kyslík, který se slučuje s grafitem anody na plynný CO2 a ten
z elektrolyzéru uniká. Grafitové anody se tedy postupně spalují a musejí být
nahrazovány. Na hladině elektrolytu plave tuhá struska, která zabraňuje oxidaci
vyredukovaného hliníku.
218
SLOUČENINY PRVKŮ PODSKUPINY BORU
Sloučeniny s vodíkem
Bor vytváří s vodíkem binární sloučeniny, borany, z nichž nejjednodušší je

samozápalný plyn, diboran (B2H6). Lze ho získat rozkladem boridů, podvojných
sloučenin boru s kovem, například kyselinou chlorovodíkovou.
Mg3B2 + 6 HCl B2H6 + 3 MgCl2

Borid hořečnatý
V molekule diboranu jsou atomy boru propojeny třístředovými dvouelektronovými

vazbami pomocí můstkových atomů vodíku.
Borany jsou reaktivní kapaliny a plyny s vysokou afinitou ke kyslíku, které ochotně
hoří na oxid boritý a vodou se rozkládají na kyselinu trihydrogenboritou:
B2H6 + 3 O2 B2O3 + 3 H2O B2H6 + 6 H2O 2 H3BO3 + 2 H2
Sloučeniny s halogeny
Bor vytváří přímou syntézou z prvků halogenidy BX3, kde fluorid a chlorid boritý jsou
plyny, bromid je kapalný a jodid je tuhá látka, tající už při teplotě 43°C. S molekulou
fluoridu boritého může jako ligand interagovat další fluoridový anion za tvorby
kyseliny tetrafluoroborité, H[BF4]. Tato silná, jednosytná kyselina je stabilní jen ve
vodných roztocích.
Halogenidy hliníku získáme přímou reakcí práškového hliníku s halogenem

Chlorid hlinitý, Al2Cl6 už je kovalentní dimer, v jehož molekule se dva atomy chloru
podílejí na tvorbě třístředových čtyřelektronových vazeb (jeden volný elektronový pár
poskytne můstkový atom chloru do koordinačně kovalentní vazby s atomem Al).
Používá se především v organické chemii jako katalyzátor s vlastnostmi Lewisovy

kyseliny.
219
Sloučeniny s kyslíkem
Oxid boritý, B2O3, je kyselinotvorným oxidem, který reaguje s vodou za tvorby

kyseliny trihydrogenborité (orthoborité), H3BO3.
Jako tuhá látka vytváří vrstevnatou krystalovou mřížku, kde jsou rovinné molekuly
spojeny vodíkovými vazbami.
3% vodný roztok kyseliny borité se používá pod označením „borová voda“ jako
antiseptikum k výplachu očí (je jedovatá, při proniknutí do trávicího traktu hrozí
otrava). Jde ovšem o průmyslově významnou chemikálii, protože bor dobře pohlcuje
neutrony. Roztok kyseliny trihydrogenborité proto slouží jako moderátor v jaderných
zařízeních, neboť je schopný utlumit či zastavit štěpnou jadernou reakci.
Oxid hlinitý, Al2O3, je termodynamicky stabilní sloučenina, vyskytující se v několika

modifikacích. Minerál korund patří k nejtvrdším (stupeň 9 v Mohsově stupnici
tvrdosti). Příměsi Cr3+ v krystalové mřížce způsobují červené zbarvení drahokamu
rubínu. Rubíny se vyrábějí také uměle, používají se v laserové technice, do hodinek
a přístrojů.
Hydroxid hlinitý, Al(OH)3, můžeme získat srážením roztoku hlinitých solí

amoniakem. Jde o typický amfoterní hydroxid, který reaguje s kyselinami za tvorby
roztoků hlinitých solí (v důsledku hydrolýzy reagují kysele) a se silnými hydroxidy
reaguje za vzniku roztoků tetrahydroxohlinitanů.
Síran hlinitý, Al2(SO4)3 . 18 H2O, krystaluje jako oktadekahydrát. Používá se jako

koagulační činidlo při úpravě pitné vody, vysráží organické koloidní částice.
Používá se i k moření tkanin před jejich barvením a také v papírenském průmyslu při
klížení papíru. V papírové kaši jsou přítomny sodné soli pryskyřičných kyselin, které
účinkem síranu hlinitého přejdou na hlinité soli: jimi se papírová vlákna slepí.
Kamence jsou důležité hlinité soli, jde o podvojné sírany kovů v oxidačním čísle (+I) a
(+III), krystalizující se 12 molekulami vody (dodekahydráty). Jako kov v oxidačním
čísle (+III) v nich velmi často vystupuje hliník, ale někdy také Cr3+, nebo Fe3+. Kovem
(M+I) je zpravidla Na+, K+, nebo NH4+.
220
Kamenec: M+IM+III(SO4)2 . 12 H2O
Kamence jsou přírodní minerály, které srážejí bílkoviny, proto zastavují drobná
krvácení a používají se při činění kůží.
Hlinitan vápenatý, Ca3Al2O6, je důležitou složkou portlandského cementu. Vytváří

kruhové molekuly, v jejichž cyklu je spojeno 6 hlinitanových tetraedrů a cykly jsou
poutány pomocí iontů Ca2+.
TECHNOLOGIE KERAMIKY
Základním keramickým materiálem jsou jíly, dodávající keramické směsi plasticitu.

Speciální jíly, kaolíny, mají vysoký obsah minerálu kaolinitu, Al2(Si2O5)(OH)4. Jíly
vznikají v přírodě zvětráváním křemičitanových hornin a jejich rozptýlením. Část
hydrolyzuje za tvorby amorfních křemičitých gelů, takže jíl je koloidní systém
krystalických částeček rozptýlených v amorfní hmotě, proto je plastický.
Součástí keramických směsí bývají také taviva, snižující teplotu vypalování (živce,
slídy) a ostřiva, omezující smršťování a praskání výrobků během vypalování (písek).
Hrubá keramika
Cihlářské zboží
Cihlářské hlíny obsahují 30 – 50% jílů, dále křemičitany a železité sloučeniny,
způsobující žluté až červené zbarvení. Hlína se vlhčí a prohněte, pak se vytvaruje do
trámce, z něhož se odřezávají cihly. Suší se na 5%ní vlhkost, aby při vypalování
nepraskaly, pak se vypalují v tunelových pecích při 900 – 1100°C. Kromě cihel se
takto vyrábějí střešní tašky, stropnice, květináče aj.
Žáruvzdorné materiály
Tají až při teplotě nad 1580°C a používají se jako vyzdívky pecí. Obsahují v různých
poměrech kyselou složku (SiO2) a zásaditou složku (Al2O3). Kyselá složka převažuje
v jílech pro kyselý šamot a dinas, materiály pak nereagují v kyselém prostředí
(spalovací pece produkující kyselé zplodiny, jako CO2 či SO2), ale reagují
v zásaditém prostředí, ve kterém jsou nepoužitelné. Kyselý šamot slouží pro
vyzdívku spalovacích a koksárenských pecí, dinas, jehož základem je křemen, SiO2,
se používá pro vyzdívku sklářských van.
Zásadité materiály, s nižším obsahem SiO2 (šamot) nebo materiály na bázi MgO
(magnezitové výrobky) nelze použít v kyselém prostředí, zato jsou využitelné
v zásaditém prostředí (vyzdívka vysokých pecí, cementářských pecí, pecí na pálení
vápna, ocelářských konvertorů). Magnezitové výrobky vznikají pálením minerálu
magnezitu (MgCO3), z něhož při 900°C vzniká magnezitový slínek (MgO). Ten se za
sucha lisuje a vypaluje při teplotě 1500 – 1800°C.
Jemná keramika
Porcelán
Vyrábí se ze směsi čistého kaolinitu, jemně mletého živce a křemene v poměru 2:1:1.
Promísením s vodou se vytvoří plasticky tvarovatelná hmota, výrobky se vysuší a
vypálí nejprve při teplotě 950°C, kdy vzniká tzv. biskvit. Po ochlazení se výrobky
221
zdobí malováním a opatří glazurou, poté se vypaluje podruhé při teplotě

1380 – 1410 °C, kdy glazura taje a sline se s porcelánovou hmotou. Porcelán je bílý,
v tenké vrstvě průhledný. Slouží pro výrobu nádobí, dekoračních předmětů, izolátorů.
Speciálním případem je dentální keramika, zubní porcelán, v němž převažuje živec
(70 – 90%), na křemen připadá 15 – 25% a zastoupení kaolinitu je nepatrné. Povrch
je po vypálení velmi lesklý, takže už nepotřebuje glazuru.
Pórovina
Bílou barvou připomíná porcelán, je však měkčí a snáze se tříští. Vyrábí se ze směsi
jílů, křemene a taviv – buď vápence (měkčí pórovina), nebo živce (tvrdší pórovina).
Výrobky se lisují (obkladačky), nebo odlévají do forem (umývadla, záchodové mísy,
čili tzv. sanitární keramika) a po vysušení se vypalují při 1250 – 1280°C. Vzniká
pórovitý bílý střep schopný nasáknout vodu, takové výrobky slouží jako keramické
filtry a diafragmy. Nanesením glazury se výrobek stane nepropustným pro vodu a
podruhé se vypálí při nižší teplotě (1100°C). Jestliže je pórovina opatřena barevnou
glazurou, označuje se jako majolika.
Kamenina
Vyrábí se ze směsi kameninových jílů křemene a živce, po vypálení vytváří
žlutohnědý střep, protože příměsi v jílech jí udělují zbarvení. Během vypalování
(1200 – 1300°C) se opatří glazurou: do pece se vhazuje NaCl, jehož páry vytvoří na
povrchu kameniny nerozpustný, sklovitě průhledný křemičitan. Z kameniny se
vyrábějí například kanalizační roury, dlaždice a slouží také jako odolný konstrukční
materiál v chemickém průmyslu.
Kachlové zboží
Surovinu tvoří hrnčířské, nebo pórovinové jíly, do nichž se přidá ostřivo (křemenný
písek) a tavivo (živec). Kachle se vyrábějí lisováním, lícová strana se opatří glazurou
buď přímo na vysušený výrobek, nebo na předžíhaný výrobek a pak se vypálí.
Hrnčířské zboží
Z hrnčířských jílů a jemného křemenného písku se po smísení s vodou vytvoří tvárná
hmota, ze které se ručně na hrnčířském kruhu, strojově lisováním, nebo odléváním
do forem zhotoví výrobky. Po vysušení se opatří glazurou (stříkáním, poléváním,
namáčením) a vypalují se při teplotě 1000 – 1200°C.
222
10. PRVKY II.A PODSKUPINY (2. SKUPINY), PODSKUPINY

BERYLLIA
Podskupina zahrnuje prvky: beryllium (Beryllium, Be), hořčík (Magnesium, Mg), vápník
(Calcium, Ca), stroncium (Strontium, Sr), baryum (Baryum, Ba) a radium (Radium, Ra).
Všechny prvky jsou tuhé látky, příliš reaktivní na to, než aby se mohly v přírodě vyskytovat
v elementárním stavu. Nacházíme je zde pouze ve formě sloučenin. Pro tři z nich, Ca, Sr a
Ba, se vzhledem k jejich výskytu používá označení „kovy alkalických zemin“.
Beryllium
Hlavní minerál beryllia, beryl, je žlutozelený hlinitokřemičitan o složení Be3Al2(SiO3)6.
V klenotnictví jsou významné jeho barevné odrůdy: sytě zelený drahokam smaragd,
modravě zelený akvamarín a zlatá odrůda, heliodor.
Hořčík
V přírodě je hořčík zastoupen v mnoha minerálech. Magnezit, MgCO3, je zdrojem pro
jeho výrobu, velice běžným podvojným uhličitanem hořčíku a vápníku je dolomit,
CaMg(CO3)2. Samotná „hořká sůl“ se nachází v přírodě jako minerál epsomit,
heptahydrát síranu hořečnatého, MgSO4 . 7 H2O. Hořčík najdeme v celé řadě
křemičitanů, ale také v mořské vodě je rozpuštěno asi 0,13% hořečnatých solí.
Vápník
Vápník se v přírodě nachází především ve vápenci, CaCO3, který může mít podobu
minerálu kalcitu (klencová soustava), aragonitu (kosočtverečná soustava), nebo
metamorfované horniny mramoru, která vzniká přeměnou sedimentárních vápenců.
Vápník je součástí i dalších minerálů a hornin, uvedených u jiných prvků (apatity,
dolomit, fluorit, sádrovec aj.).
Stroncium
Hlavním zdrojem stroncia je jeho uhličitan, minerál stroncianit (SrCO3), jiný minerál,
celestin (SrSO4), provází ložiska vápenců a dolomitů.
Baryum
Těžký minerál baryt, BaSO4, nacházíme často v puklinách sedimentárních hornin.
Radium
Je obsaženo v minerálech uranu v nepatrném množství (230 mg Ra na 1 tunu
uranové rudy).
Beryllium
Ocelově šedý, tvrdý a lehký kov, reaktivitou připomínající hliník: na povrchu se
pokrývá ochrannou vrstvou BeO, je amfoterní. S kyselinami proto reaguje za tvorby
beryllnatých solí, s hydroxidy alkalických kovů poskytuje tetrahydroxoberyllnatany:
Be + 2 NaOH + 2 H2O Na2[Be(OH)4] + H2

tetrahydroxoberyllnatan sodný
Beryllium je toxický prvek (vdechován v práškovém stavu), používá se do slitin

s mědí, protože výrazně zvyšuje jejich tvrdost (slitiny Cu s 6 – 7% obsahem Be jsou
tvrdé, jako kalená ocel). Nejrozsáhlejší uplatnění má beryllium v jaderné technice: má
nepatrný účinný průřez pro neutrony (dobře je propouští), proto slouží jako materiál
na pouzdra palivových tyčí do jaderných reaktorů.
223
Hořčík
Reaktivnější prvek, jehož vlastnosti tvoří přechod mezi
berylliem a kovy alkalických zemin. Lehký, stříbrolesklý
kov, pokrývající se na povrchu vrstvičkou oxidu. Má
vysokou afinitu ke kyslíku, po zapálení hoří oslnivě
bílým plamenem za vzniku MgO (bílý dým) nejen na
vzduchu, ale také v atmosféře CO2, který zredukuje na
uhlík (saze). Tzv. „suchý led“, čili tuhý CO2, sublimací,
nebo při styku s vodou uvolňuje plynný CO2 a ten vyplní
objem kádinky (je těžší, než vzduch).
2 Mg + O2 2 MgO
Hořčík je biogenním prvkem (součást chlorofylu

v rostlinách), v potravě živočichů působí hořečnaté soli
jako projímadlo. V chemii má široké využití jako
redukční činidlo a k elektrochemické ochraně kovů (zapojen jako anoda). Lehké a
pevné slitiny s hořčíkem, označované jako elektronové, mají využití v technice (asi
90% Mg, 3 – 11% Al, 0,3 – 3% Zn, 0,5% Mn).
Vápník, stroncium, baryum

Všechny tyto prvky, kovy alkalických zemin, mají velice podobné vlastnosti, jimiž se
liší jen kvantitativně: reaktivita se zvyšuje s rostoucí atomovou hmotností.
Můžeme to dokumentovat na způsobu skladování: zatímco hořčík může být uložen
volně na vzduchu, baryum skladujeme pod hladinou petroleje, protože vzdušným
kyslíkem by se oxidovalo a reagovalo by se vzdušnou vlhkostí.
Kovy alkalických zemin vytvářejí výhradně iontové sloučeniny, takže jejich hydridy
(MH2) obsahují anionty (H-).
S kyslíkem reagují tyto prvky za tvorby oxidů, baryum poskytuje za vyšší teploty také
peroxid:
2 Ca + O2 2 CaO Ba + O2 BaO2
peroxid barnatý
Všechny kovy alkalických zemin mají bazické vlastnosti, takže reagují s vodou za
vzniku hydroxidů a vývoje vodíku (vápník pomaleji,
reakce připomíná var, ostatní reagují prudce).
Ca + 2 H2O H2 + Ca(OH)2
Se zředěnými kyselinami reagují tyto prvky za vzniku

(M2+) solí:
Sr + 2 HCl H2 + SrCl2
V kvalitativní analýze se využívá skutečnosti, že

těkavé soli kovů alkalických zemin charakteristicky
barví plamen: vápník cihlově červeně, stroncium karmínově červeně a baryum
žlutozeleně.
Vápník je významným biogenním prvkem. Je klíčovým kationtem půdního sorpčního
komplexu, kde umožňuje průběh výměnných reakcí, jimiž čerpají rostliny ionty
z půdy. U živočichů je nejvíce zastoupen v kostech, avšak také v krvi je udržována
224
přesná stálá hladina iontů (Ca2+). Snížená hladina způsobuje svalové křeče, zvýšená
naopak malátnost a svalovou slabost.
V chemii se vápník používá jako redukční činidlo, v metalurgii jako součást slitin
působí proti jejich oxidaci (zušlechťování oceli, niklu, mědi). Slitina Pb + Ca má
široké uplatnění jako ložiskový kov.
Stroncium je toxický prvek, nebezpečný však je radionuklid (90Sr), působící jako
β-zářič s poločasem rozpadu 28 roků. Uvolňuje se při jaderných haváriích, hromadí
se v kostech a zářením poškozuje krvetvorbu.
Baryum je velmi toxickým prvkem, akutní otravu mohou způsobit jeho rozpustné soli.
Mění se propustnost biomembrán, rozvíjí se svalová ztuhlost, srdeční fibrilace a
oběhový kolaps. Síran barnatý, BaSO4, je však ve vodě a v kyselinách nerozpustný,
proto se využívá v rentgenologii jako kontrastní látka. Naplní se jím trávicí trubice a
kaše z BaSO4 pak pohltí rentgenové záření, takže se zviditelní trávicí trakt, kterým by
jinak rentgenové záření prošlo.
Radium je radioaktivní prvek, jehož sloučeniny se používají v lékařství k ozařování
nádorů a v technice k defektoskopické analýze materiálů.
Výroba prvků II.A podskupiny
Výroby těchto prvků jsou založeny na podobných principech, používají se dvě

základní metody. První z nich je elektrolýza taveniny halogenidů: v tomto případě se
z taveniny chloridů vylučuje na grafitové anodě chlor, na katodě kov (beryllium na
niklové katodě, ostatní prvky na železné katodě). Druhou metodou výroby je termická
redukce halogenidů nebo oxidů kovů.
SLOUČENINY PRVKŮ PODSKUPINY BERYLLIA
Halogenidy
Chlorid vápenatý, CaCl2

Získává se ve velkém množství jako vedlejší produkt při výrobě sody a krystaluje jako
hexahydrát, CaCl2 . 6 H2O. Využívá se v kryotechnice, k přípravě chladicích směsí:
smísen se sněhem v poměru 1,45 : 1 umožňuje dosáhnout teploty -55°C.
Vyžíháním hexahydrátu vzniká hygroskopický, bezvodý CaCl2, hojně využívaný jako
sušicí činidlo. Nelze jím však vysoušet amoniak nebo ethanol, protože s chloridem
vápenatým vytvářejí komplexy.
Chlorid barnatý, BaCl2

Krystaluje jako dihydrát, dobře se rozpouští ve vodě a jeho roztok se používá
v chemické analýze k důkazu přítomnosti síranů (vzniká bílá sraženina síranu
barnatého)
BaCl2 (aq) + SO42- (aq) BaSO4 (s) + 2 Cl- (aq)
Oxidy, hydroxidy
Oxidy prvků II.A podskupiny můžeme získat například tepelným rozkladem

hydroxidů, nebo uhličitanů. Reaktivita oxidů se zvyšuje s rostoucí atomovou
225
hmotností prvku: BeO s vodou nereaguje (hydroxid beryllnatý získáme srážením

beryllnatých solí hydroxidem alkalického kovu). MgO reaguje s vodou pomalu a
ostatní prvky už bouřlivě (exotermní reakce hašení vápna, CaO s vodou).
Hydratací oxidů vznikají hydroxidy, jejichž bazicita opět roste s atomovou hmotností
prvku. Hydroxid beryllnatý, Be(OH)2 je amfoterní, takže reakcí s kyselinami poskytuje
beryllnaté soli, zatímco s hydroxidy alkalických kovů reaguje za tvorby
tetrahydroxoberyllnatanů:
BeO
H2O
2 H+ KOH
[Be(H2O)4]2+ Be(OH)2 K2[Be(OH)4]
aquakation beryllnaté soli tetrahydroxoberyllnatan
draselný
H2O hydrolýza
[Be(H2O)3OH]+ + H3O+
Beryllnaté soli vytvářejí v roztoku aquakationty, neboť solvatací se malý kation Be2+
stabilizuje. Hydrolýzou aquakationtů se uvolňují ionty H3O+, proto roztoky berylnatých
solí reagují kysele.
Hydroxid hořečnatý, vznikající reakcí zásadotvorného MgO s vodou, je pouze slabou

zásadou: s kyselinami však poskytuje hořečnaté soli.
2 H+
MgO + H2O Mg(OH)2 Mg2+ + 2 H2O
hořečnatá sůl
Oxid hořečnatý, MgO, má vysokou teplotu tání, proto se používá na výrobu

žáruvzdorného zboží, odolávajícího teplotě až 2500°C.
Hydroxidy kovů alkalických zemin jsou už silné zásady, počínaje hořčíkem vytvářejí
prvky II.A podskupiny také peroxidy, jejichž stabilita roste s atomovou hmotností
prvku.
Oxid vápenatý, CaO, (pálené vápno), se vyrábí tepelným rozkladem vápence a je
zásadotvorný, ochotně reaguje s vodou na hydroxid vápenatý.
t
CaCO3 (s) CaO (s) + CO2 (g)
pálené vápno
CaO (s) + H2O (l) Ca(OH)2 (s) ∆H = - 66 kJ/mol
Druhá z uvedených reakcí je exotermní a označuje se jako hašení vápna. Hydroxid

vápenatý (hašené vápno) je jen omezeně rozpustný ve vodě, takže vytváří mléčně
zakalenou suspenzi, tzv. vápenné mléko.
Ve stavebnictví se používá pro přípravu malty a cementů, při výrobě oceli slouží
k odstraňování příměsí (P, S, Si, Mn): na 1 tubu oceli se spotřebuje asi 75 kg vápna.
226
Při úpravě pitné vody se používá spolu s kamencem ke koagulaci rozptýlených látek
a kalů, slouží také k neutralizaci kyselých půd. Je součástí fungicidních přípravků
proti plísním na rostlinách: tzv. Bordeauxská jícha je směs hydroxidu vápenatého a
síranu měďnatého. Při výrobě papíru dodává hydroxid vápenatý produktu lesk,
hladkost, neprůhlednost. Pro výrobu cukru z cukrové řepy se spotřebuje 250 kg
hašeného vápna na 1 tunu cukru, při výrobě z cukrové třtiny je spotřeba vápna asi
50krát nižší.
Soli oxokyselin
Uhličitan vápenatý, CaCO3, se v přírodě nachází jako hornina vápenec, mramor,

nebo minerál kalcit a aragonit. Obsahuje plošné, trojúhelníkové anionty (CO3)2-, které
jsou společně s kationty (Ca2+) uspořádány v kalcitu do klencových krystalů.
Vápenec a mramor se používá jako stavební kámen, křída je surovinou pro výrobu
zubní pasty, sklenářského tmelu, pigmentů a papíru. Na rozdíl od této horniny školní
křída není uhličitan, ale síran vápenatý.
Síran hořečnatý vytváří celou řadu hydrátů, z nichž nejběžnější je heptahydrát,

MgSO4 . 7 H2O, zvaný „hořká sůl“. V přírodě se vyskytuje jako minerál epsomit.
Používá se jako projímadlo, při injekční aplikaci se uplatňuje myorelaxační účinek
iontů (Mg2+).
Síran vápenatý, CaSO4 bezvodý se v přírodě vyskytuje jako minerál anhydrit, ve

formě dihydrátu CaSO4 . 2 H2O jako minerál sádrovec a alabastr. Síran vápenatý je
hlavní příčinou trvalé tvrdosti vody a používá se pro výrobu sádry a školní křídy.
Sádra je hemihydrát síranu vápenatého, CaSO4 . ½ H2O, vznikající pražením
sádrovce. Po smísení s vodou rychle tuhne: mění se na původní sádrovec, dihydrát
síranu vápenatého. Zároveň se při této přeměně zvětšuje objem, takže ztuhlá hmota
dobře utěsní dutiny.
Síran barnatý, BaSO4, je ve vodě nerozpustný. Toxické ionty (Ba2+) tak nemohou
pronikat do tělních tekutin, proto se BaSO4 používá jako kontrastní látka
v rentgenoskopii (Ba jako těžký kov dobře zachycuje rentgenové záření).
TECHNOLOGIE STAVEBNÍCH HMOT
Stavební pojiva jsou anorganické hmoty, spojující písek, štěrk, kámen, cihly.
Vzdušná pojiva tuhnou jen na vzduchu (vzdušné vápno, sádra, Sorellův cement),
hydraulická pojiva ztvrdnou na vzduchu i ve vodě a ve ztvrdlém stavu jsou proti vodě
odolná (silikátové cementy, hydraulická vápna).
Vápno
Vzdušné vápno se vyrábí z čistých vápenců a poskytuje vzdušná pojiva, nejběžnější
jsou však hydraulická vápna, obsahující i křemičitan a hlinitan vápenatý. Tyto složky
se při výrobě přidávají například ve formě vysokopecní strusky.
Vápno se vyrábí v šachtových pecích o průměru až 8m a výšce 30m, pálením
vápence pod teplotu slinutí (roztavení složek). Pec se vrchem plní surovinou (směs
vápence, dolomitu) a palivem (koksem). Vzduch je přiváděn spodem a ve spodní
části se také odebírá pálené vápno, CaO. Horní a dolní část pece má teplotu kolem
227
500°C, střední část je nejteplejší, asi 1200°C. Zde probíhá tepelný rozklad vápence,
endotermní děj, která se rozbíhá při teplotě nad 900°C.
CaCO3 CaO + CO2 ∆H = + 178 kJ/mol
Kromě šachtových pecí se používá také fluidní způsob výroby, kdy se vápenec
vypaluje v rotačních pecích (ocelových rourách vyzděných šamotem, s mírným
sklonem), vytápěných plynem, nebo kapalným palivem.
Získané pálené vápno se pak hasí vodou na hašené vápno, hydroxid vápenatý,
Ca(OH)2. Tato exotermní reakce vede buď ke vzniku vápenné kaše (hašení za
mokra), nebo se přidáním přesného množství vody vyrobí práškový hydrát (hašení za
sucha). Hašené vápno se používá ve stavebnictví pro přípravu malty, ale také jako
levná zásada v chemickém i potravinářském průmyslu a k vápnění kyselé půdy.
Malta vzniká smísením hašeného vápna s vodou a pískem a její tuhnutí je založeno
na přeměně hydroxidu vápenatého na vápenec:
Ca(OH)2 + CO2 CaCO3 + H2O
Samotný písek se chemické reakce neúčastní, ale kypří směs, aby mohl oxid uhličitý
ze vzduchu pronikat dovnitř. Postupně narůstající krystalky CaCO3 propojí zrnka
písku v tvrdou směs, ta pak vyplňuje mezery mezi cihlami, nebo slouží jako omítka.
Cement
Cementy jsou hydraulická stavební pojiva, používaná pro přípravu betonu a
cementové malty. Vznikají mletím slínků, vyrobených v cementářské peci.
Nejvýznamnějším druhem je portlandský cement, pojmenovaný podle poloostrova
Portlandu v jižní Anglii, kde se už v 19. století těžily vápence a jíly, potřebné pro jeho
výrobu. Dnes se portlandský cement vyrábí po celém světě.
Výchozí směs pro výrobu obsahuje asi ¾ vápence ¼ připadá na směs hlíny, jílu a
slínu (tj. vápenatého jílu). V kulovém mlýnu se složky rozemelou a vstupují do
cementářské rotační pece. To je ocelová roura o průměru 3 – 4 metry, dlouhá 150
metrů, se žáruvzdornou vyzdívkou, která se otočí kolem své osy za 1 – 2 minuty.
Má mírný sklon a v dolním čele je umístěn hořák.
228
11. PRVKY I.A PODSKUPINY (1. SKUPINY), ALKALICKÉ

KOVY
Podskupina zahrnuje kromě nekovu vodíku prvky, označované jako alkalické kovy:
lithium (Lithium, Li), sodík (Natrium, Na), draslík (Kalium, K), Rubidium (Rubidium,
Rb), Cesium (Caesium, Cs) a francium (Francium, Fr.).
Pro svoji vysokou reaktivitu se v přírodě nevyskytují volné, ale pouze ve formě svých
sloučenin. Radioaktivní francium s krátkým poločasem rozpadu v přírodě nenajdeme,
vzniká α-rozpadem z aktinia.
Lithium
Běžným zdrojem lithia jsou složité hlinitokřemičitany, lithné slídy: růžovou barvu má
lepidolit, šedozelenou cinvaldit.
Sodík
Sodík je v přírodě nejvíce zastoupen jako roztok NaCl v mořské vodě, značný
význam má i krystalická kamenná sůl, minerál halit (NaCl).
Draslík
V přírodě vytváří draslík minerály s halogeny: karnalit (KCl . MgCl2 . 6 H2O), sylvín
(KCl). Podvojným chlorid – síranem je minerál kainit (KCl . MgSO4 . 3 H2O),
příkladem hlinitokřemičitanů je draselný živec, ortoklas (KAlSi3O8).
Rubidium
Rubidium nevytváří vlastní minerály, často provází draselné sloučeniny, hlavně živce
a slídy.
Cesium
Cesium vytváří vzácný minerál pollucit, křemičitan hlinitocesný, jinak v přírodě
provází rubidium.
Alkalické kovy jsou prvky stříbřitého lesku a jsou velmi lehké, první tři dokonce na
vodě plavou. Jinou typickou vlastností je jejich měkkost, dají se krájet nožem. Souvisí
to s tím, že mají k dispozici jen jeden valenční elektron pro tvorbu kovové vazby.
Alkalické kovy jsou silné báze (zásady), ze sloučenin, schopných odštěpit kation (H+)
vytěsňují vodík. Typická je proto jejich prudká reakce s vodou, která vede ke vzniku
hydroxidu a uvolnění plynného vodíku.
2 Na (s) + 2 H2O 2 NaOH (aq) + H2 (g)
Tyto reakce jsou výrazně exotermní a reaktivita se zvyšuje od lithia k cesiu

Pro vysokou reaktivitu se vzdušnou vlhkostí a se vzdušným kyslíkem uchováváme
alkalické kovy pod hladinou petroleje.
Alkalické kovy, ochotně poskytující svůj valenční elektron, jsou silnými redukčními
činidly. Ochotně redukují nekovy, například halogeny zredukují na halogenidy.
Reakce probíhají prudce, explozivně, příkladem může být redukce bromu sodíkem.
2 Na + Br2 2 NaBr
229
Reakce se sírou vede ke vzniku sulfidů (M2S), exotermní reakce s kyslíkem vedou
k celé škále produktů. Podle reakčních podmínek a podle druhu alkalického kovu
vznikají oxidy, peroxidy, nebo superoxidy (hyperoxidy).
Lithium
Lithium se používá jako antioxidační činidlo do slitin s mědí, mají vysokou elektrickou
vodivost. Hliníkové slitiny s obsahem Li se používají v leteckém průmyslu. Lithium se
stále více uplatňuje v konstrukci lehkých lithiových akumulátorů s tuhým elektrolytem
a vysokou kapacitou. Organické sloučeniny lithia mají využití v organické syntéze.
Lithium působí tlumivě na činnost centrální nervové soustavy, vyvolává ospalost.
Sloučeniny Li se používají v psychiatrii k léčbě depresí.
Sodík
Jako redukční činidlo se používá amalgám sodný (tj. sodík rozpuštěný ve rtuti) a
tetrahydridoboritan sodný (NaBH4). Kapalný sodík slouží jako redukční činidlo při
výrobě některých kovů. Sodík je katalyzátorem polymeračních reakcí kaučuků, slouží
jako chladicí médium v atomových reaktorech a párami sodíku jsou plněny
osvětlovací lampy, svítící žlutým světlem.
Draslík
To je příliš reaktivní prvek, proto tam, kde je to možné, je nahrazován levnějším a
méně nebezpečným sodíkem. Jeho slitina se sodíkem, obsahující 77,2% K, má
teplotu tání -12,3°C a používá se jako médium k chlazení atomových reaktorů.
Draslík je potřebný pro výrobu superoxidu draselného (KO2) a výrobu fotonek,
protože vykazuje intenzivnější fotoelektrický jev, než sodík.
Jako biogenní prvek se ionty K+, společně s ionty Na+ podílejí na tvorbě klidového
membránového potenciálu buněk a vzniku akčního potenciálu (nervového vzruchu).
Draslík se vyskytuje především intracelulárně (uvnitř buněk). Je významným prvkem
ve výživě rostlin a do půdy je dodáván ve formě draselných hnojiv.
Rubidium a cesium
Oba kovy mají nízkou ionizační energii, proto lze u nich snadno navodit fotoefekt.
Používají se ve fotočláncích a pro konstrukci přístrojů využívajících infračervené
záření pro vidění ve tmě.
Výroba sodíku
Vyrábí se elektrolýzou
taveniny chloridů
v Downsově elektrolyzéru.
Příliš vysoká teplota tání
NaCl (801°C) se sníží
přídavkem malého množství
CaCl2 asi na 600°C.
Vznikající reaktivní sodík a
chlor je nutné od sebe
oddělit, proto je katodický a
anodický prostor oddělen
ocelovou mřížkou. Sodík
vyloučený na ocelové
katodě je roztavený (teplota
tání 98°C) a plave na
hladině elektrolytu
v katodickém prostoru. Po
230
odčerpání a ochlazení se ukládá v inertním prostředí minerálního oleje, aby nepřišel

do kontaktu se složkami vzduchu. Plynný chlor se vylučuje na grafitové anodě, je
odváděn z anodického prostoru a zkapalňován. Vyrobený sodík se musí přečistit:
roztaví se a tavenina se zahřeje na 110 – 150°C. Oxidy a vápník se hromadí na
hladině roztaveného sodíku, zbytky elektrolytu se usazuje na dně.
SLOUČENINY ALKALICKÝCH KOVŮ
Ve sloučeninách se nacházejí kationty kovu (M+I), které získaly elektronovou

konfiguraci vzácného plynu, takže nejsou reaktivní. Vlastnosti sloučeniny jsou proto
určeny její aniontovou složkou.
Hydridy
V těchto podvojných sloučeninách alkalických kovů vystupuje elektronegativnější

atom vodíku jako anion. Hydridy vznikají přímou syntézou z prvků za vyšší teploty.
Kov se při reakci chová jako redukční činidlo (oxiduje se na M+), vodík je oxidačním
činidlem (redukuje se na H-).
2 Li + H2 2 Li+H-
Hydridový anion (H-) je při reakcích silným redukčním činidlem, protože ochotně
poskytuje jiným látkám elektrony. To se děje také při reakci s vodou, z jejíž molekul
vytrhává kation (H+), takže hydrid se zároveň chová jako silná báze:
NaH + H2O H2 (g) + NaOH

hydrid sodný
Hydridový anion vystupuje jako donor

elektronů také vůči Lewisovým
kyselinám. Například v molekule AlCl3 nahradí chloridové anionty za tvorby
komplexního hydridu:
4 NaH + AlCl3 Na[AlH4] + 3 NaCl

tetrahydridohlinitan sodný
Tetrahydridohlinitany, především lithný a sodný, se hojně používají v organické

chemii jako redukční činidla.
Halogenidy
Halogenidy alkalických kovů jsou bezbarvé krystalické látky s iontovou mřížkou,

dobře rozpustné ve vodě.
Chlorid sodný, NaCl

Kuchyňská sůl se těží jako minerál (halit, kamenná sůl), nebo
se získává odpařováním z mořské vody. V takovém případě
bývá znečištěna dalšími ionty (Ca2+, Mg2+, SO42-), které jsou
příčinou jejího vlhnutí. Chlorid sodný se používá nejen jako
231
kuchyňská sůl, ale také ve farmacii pro přípravu fyziologických roztoků a na úpravu
osmotické hodnoty léčiv. Zásadní význam má pro chemický průmysl, výrobu chloru,
sodíku a chlorovodíku.
Chlorid draselný, KCl

Jeho zdrojem může být přímo minerál sylvín (KCl), hlavním zdrojem pro výrobu je
však běžnější minerál karnalit. Rozpustí se ve vodě na své složky (KCl a CaCl2) a po
zahuštění nejprve vykrystalizuje méně rozpustný KCl. Chlorid draselný slouží pro
výrobu draselných hnojiv, ale také jako léčivo při hypokalémii (snížené hladině K+).
Hydroxidy
Hydroxidy alkalických kovů jsou nejsilnějšími zásadami ze všech hydroxidů kovů,

jsou hygroskopické a kromě vzdušné vlhkosti pohlcují i CO2 ze vzduchu a pokrývají
se vrstvičkou uhličitanu:
2 NaOH + CO2 Na2CO3 + H2O
Hydroxidy alkalických kovů patří k nejběžnějším chemikáliím, používají se při výrobě

mýdel, celulózy, umělého hedvábí, barviv, solí, k čištění ropných produktů, nebo i
k sušení plynů a kapalin.
Průmyslová výroba je založena na elektrolýze vodných roztoků halogenidů, tradičně
se používal diafragmový elektrolyzér a elektrolyzér se rtuťovou katodou. Diafragmová
metoda se dnes již nepoužívá, protože diafragmou, která oddělovala katodický a
anodický prostor, pronikaly také ionty (OH-) do anodického prostoru, kde reagovaly
se vznikajícím chlorem na chlornan. Jím byl pak hydroxid znečištěn. Místo původní
diafragmové se dnes používá modernější, membránová metoda. V České republice
se hydroxid sodný vyrábí pouze ve rtuťovém elektrolyzéru, proto se s touto metodou
seznámíme nejdříve.
Zdrojem pro výrobu je solanka, koncentrovaný vodný roztok chloridu sodného (30%)
o teplotě 75°C. Anodou je elektroda z aktivovaného titanu (DSA), jehož povrch
pokrývá TiO2 a oxidy platinových kovů. Oxidací chloridových iontů zde vzniká plynný
chlor:
2 Cl- (aq) - 2 e- Cl2 (g)
232
Katodou je kapalná rtuť, jejíž 5 mm tlustá vrstva stéká po mírně šikmém žlabu. Vodík
má na rtuti vysoké přepětí, proto se nevylučuje a místo toho dochází k redukci iontů
(Na+) na elementární sodík. Ten se ihned rozpouští ve rtuti na amalgám sodíku
(NaHgn), který je v prostředí roztoku NaCl stálý.
Na+ + 1 e- + n Hg NaHgn (amalgám sodíku)
Teplota odváděné solanky stoupne na 85°C a její koncentrace poklesne zhruba na

25%. Amalgám sodíku stéká do rozkladné věže nebo žlabu, které jsou vyloženy
grafitem. Ten snižuje přepětí vodíku na rtuti, proto dochází k rozkladu amalgámu
sodíku vodou na vodík, hydroxid sodný a rtuť, která je přečerpávána zpět do
elektrolyzéru.
NaHgn + H2O NaOH + ½ H2 + n Hg
Vodík je znečištěn parami rtuti, proto se přečistí ochlazením na -45°C a odfiltrováním

rtuti. Vyrobí se velmi čistý roztok hydroxidu sodného o koncentraci 50 – 60%, který
má teplotu 80 – 110°C. Zahustí se až na pevný NaOH. Výstupní solanka se musí
zbavit chloru okyselením a provzdušněním, pak se zalkalizuje a dosytí přídavkem
NaCl.
Membránová elektrolýza poskytuje sice roztok NaOH zhruba o poloviční koncentraci

(30%), ale nevyžaduje náklady na čištění solanky a práci s toxickou rtutí.
Katodický prostor je od anodického oddělen membránou z perfluorovaného

polyethylenu s bočními řetězci, které obsahují sulfonové a karboxylové skupiny.
Taková membrána propouští pouze hydratované ionty (Na+). Anody jsou
z aktivovaného titanu (DSA), katody jsou z ocelového, nebo niklového pletiva.
Elektrody jsou od sebe vzdáleny 2 až 5 mm a v elektrolyzéru je rozsáhlá sada těchto
katod a anod, vždy oddělených membránou. Čerstvá solanka se přivádí do
anodových prostorů, kde se chloridové ionty oxidují na plynný chlor. Zbyly tak ionty
(Na+), které pronikají přes membránu do katodického prostoru. Sem je také
přiváděna voda, jejíž redukcí se uvolňuje plynný vodík a zůstávají ionty (OH-).
Společně s ionty (Na+) zde vytvářejí roztok NaOH, který je odváděn z katodického
prostoru.
233
Uhličitany
Uhličitany alkalických kovů s výjimkou Li2CO3 jsou dobře rozpustné ve vodě, ještě
rozpustnější jsou hydrogenuhličitany. Vodné roztoky těchto solí reagují zásaditě,
v důsledku hydrolýzy aniontu:
Uhličitany: CO32- + H2O HCO3- + OH-
Hydrogenuhličitany: HCO3- + H2O H2CO3 + OH-
Hydrogenuhličitany můžeme získat zaváděním oxidu uhličitého do vodných roztoků

uhličitanů:
K2CO3 + H2O + CO2 2 KHCO3
Uhličitan sodný krystalizuje z vodných roztoků jako dekahydrát, Na2CO3 . 10 H2O,

krystalová soda. Zahřátím na 32°C z něho vzniká ztrátou vody monohydrát a při
113°C už bezvodá soda. Průmyslově se soda vyrábí Solvayovou metodou
z vápence, roztoku NaCl a z amoniaku, který je recyklován.
Do spodní části Solvayovy karbonatační kolony se vhání oxid uhličitý, získaný

tepelným rozkladem vápence:
t
CaCO3 CaO + CO2
234
Do horní části kolony se přivádí nasycený roztok chloridu sodného, solanka, sycená
amoniakem. Proběhne tzv. karbonatace, kdy oxid uhličitý zreaguje s vodou a
amoniakem na hydrogenuhličitan amonný:
CO2 + H2O + NH3 NH4HCO3
Ten se v dalším kroku rozkládá roztokem NaCl na chlorid amonný (salmiak) a

suspenzi hydrogenuhličitanu sodného:
NH4HCO3 + NaCl NH4Cl + NaHCO3
Hydrogenuhličitan sodný je ve vodě sice rozpustný, ale jen omezeně, takže při
vysoké koncentraci a nepříliš vysoké teplotě roztoku (roztok se ochlazuje na 27°C)
vytvoří suspenzi. Suspenze se pak zfiltruje a zachycený NaHCO3 se kalcinuje:
zahříváním odštěpí molekulu vody, oxidu uhličitého a vznikne bezvodá soda.
140 – 200°C
2 NaHCO3 Na2CO3 + H2O + CO2
bezvodá soda
Oxid uhličitý se touto reakcí regeneroval a je znovu přiváděn do karbonatační kolony,

zbývá ještě regenerovat amoniak. Pražením vápence se vytvořil oxid vápenatý, CaO,
který zreaguje s roztokem chloridu amonného, druhého z reakčních produktů
vzniklých v Solvayově koloně. Ve vodném prostředí se nejprve oxid vápenatý
přemění na hydroxid vápenatý (hašení vápna) a ten pak zreaguje s chloridem
amonným. Regeneruje se tím amoniak, NH3 a zbude odpadní produkt, chlorid
vápenatý, CaCl2.
2 NH4Cl + Ca(OH)2 2 NH3 + 2 H2O + CaCl2
Soda se používá pro výrobu skla, mýdla, fosforečnanu sodného a boraxu. Potřebuje
ji papírenský a barvářský průmysl, využívá se také ke změkčování vody.
V potravinářství se používá jedlá soda, hydrogenuhličitan sodný, NaHCO3.
Uhličitan draselný, potaš, K2CO3

Nedá se vyrobit stejným postupem, jako soda, protože hydrogenuhličitan draselný je
velice dobře rozpustný ve vodě i při vysokých koncentracích a nevytvoří tedy
suspenzi. Potaš se proto vyrábí Engelovou – Prechtovou metodou, založenou na
zavádění oxidu uhličitého do vodného roztoku směsi KCl a MgCO3. Vzniká
nerozpustný podvojný uhličitan draselno-hořečnatý, který se vyloučí z roztoku.
KCl + CO2 + MgCO3 K2Mg(CO3)2 (s)
Vodou, zahřátou na 60°C se pak tato podvojná sůl rozloží na rozpustný uhličitan
draselný, potaš a odfiltruje se nerozpustný uhličitan hořečnatý (regenerace).
K2Mg(CO3)2 K2CO3 + MgCO3
Potaš se používá pro výrobu draselných mýdel, skla, draselných sloučenin a má

využití i v textilním a potravinářském průmyslu.
235
12. KOVY, PŘECHODNÉ KOVY
Kovy představují většinu prvků periodického systému a vodítkem pro porovnání jejich
vlastností a reaktivity je umístění v elektrochemické řadě napětí kovů. Čím zápornější
je hodnota standardního elektrochemického potenciálu kovu (E°), tím silnější má
tendenci přecházet do roztoku ve formě kationtu a tím silnější jsou jeho redukční
účinky. Odtud pak vyplývají reakce, výskyt a způsob výroby, jak ve zkratce ukazuje
schéma:
Přechodné kovy
Z technického hlediska představují typické kovové materiály, ale po stránce

chemické to typické kovy nejsou. Nejsou výrazně elektropozitivní, jejich oxidy a
hydroxidy nejsou silnými zásadami, často mají amfoterní vlastnosti.
Typická je pro přechodné kovy proměnlivost oxidačních čísel. Na tvorbě vazeb se
mohou podílet jak (n – 1) d- elektrony, tak také jim energeticky blízké ns- a np-
elektrony. Kov proto vystupuje v celé škále oxidačních čísel a podle toho se po
236
chemické stránce chová. Můžeme zobecnit, že sloučeniny, v nichž má kov nižší

oxidační číslo, než je číslo podskupiny, jsou silnými redukčními činidly a naopak.
Přechodné kovy vytvářejí komplexy, v nichž je centrální kation kovu obklopen
ligandy. Ligandové pole způsobí rozštěpení původně degenerovaných d-orbitalů do
energeticky odlišných hladin. Pak může snadno docházet k přeskoku d-elektronů
mezi energeticky blízkými hladinami. Přechod na energeticky vyšší hladinu je
provázen pohlcením elektromagnetického záření ve viditelné oblasti a to se projevuje
zbarvením iontů přechodných kovů. Snímek ukazuje některé příklady, ale je nutné
doplnit, že na výsledné zbarvení má vliv také druh aniontu soli: dusičnan chromitý je
fialový, ale chlorid chromitý je zelený.
U kovů se zcela zaplněnými, nebo zcela prázdnými d-orbitaly k přeskokům elektronů

nedochází, a proto jejich roztoky jsou bezbarvé (Cu+, Ag+, Zn2+, Sc3+, Ti4+ apod.).
13. PRVKY III.B PODSKUPINY (3. SKUPINY), KOVY

VZÁCNÝCH ZEMIN
Podskupina zahrnuje kovy, označované jako prvky vzácných zemin: skandium

(Scandium,Sc), yttrium (Yttrium, Y), lanthan (Lanthanum, La), aktinium (Actinium,
Ac). Kromě zmíněných čtyř prvků řadíme do podskupiny skandia také prvky bloku f:
lanthanoidy a aktinoidy. Nejvýznamnějším aktinoidem je uran.
Prvky bloku f následující za uranem, tzv. transurany, se nevyskytují ani ve vzácných
zeminách: připravují se uměle, jadernými reakcemi.
Uran
Uran je štěpným materiálem pro jaderné reaktory i atomové bomby, stejně, jako
plutonium.
Výroba a zpracování uranu

V principu jde o proces velice jednoduchý, technologicky však je složitý. Uran se
získává ze své rudy smolince (U3O8), který se nejprve zredukuje na oxid uraničitý a
ten se převede působením 40% HF na fluorid uraničitý. Tuto látku lze pak zredukovat
hořčíkem na kovový uran, ale prakticky se to nedělá, protože jako jaderné palivo
slouží sloučeniny uranu.
237
H2 40% HF Mg
U3O8 UO2 UF4 U + CaF2
Palivem je oxid uraničitý, jenže nikoli ten, který se vyrobí redukcí smolince. Obsahuje
jen 0,7% nuklidu 235U a musí se obohatit na 3%. Vychází se z fluoridu uraničitého,
který se fluorací přemění na fluorid uranový, umožňující obohacování.
UF4 + F2 UF6
Fluorid uranový sublimuje při teplotě 57°C a jeho páry difundují odlišnou rychlostí,
podle druhu nuklidu: 235UF6 výrazně rychleji, než 238UF6. Difúze probíhá v kaskádě
několika tisíců separačních stupňů, plynný 235UF6 rychleji difunduje přes přepážky, až
se získá směs, obohacená tímto nuklidem. Těkavý UF6 se jako jaderné palivo použít
nedá, musí se převést na sloučeninu, odolávající vysokým teplotám. Proto se
obohacená frakce UF6 zredukuje vodíkem za účasti vodní páry na obohacený oxid
uraničitý, UO2, z něhož se lisují a slinují při teplotě 1700°C pelety o hmotnosti 5
gramů. To je jaderné palivo.
Vyhořelé palivové články musí po vyjmutí z reaktoru 3 – 5 let chladnout, pak se
rozřežou a vyhořelé palivo se rozpustí v kyselině dusičné. Získají se tak tři frakce:
uranová, plutoniová a odpadní. První dvě frakce se dále zpracovávají, dusičnan
plutoničitý Pu(NO3)4 a dusičnan uranylu UO2(NO3)2 se snadno rozkládají teplem za
uvolnění oxidů. Ty se použijí pro výrobu nových článků tzv. směsného paliva MOX,
které se využívá v PWR – tlakovodních reaktorech, používaných u nás
v Dukovanech a Temelíně. Uzavřený palivový cyklus přináší v PWR reaktorech
úsporu přírodního uranu asi 40% a zhruba 30%ní úsporu na separačních postupech.
Třetí, odpadní frakce, se skladuje, nejprve v meziskladu v areálu jaderné elektrárny,
poté se kontejnery uskladní do hlubinných úložišť.
238
14. PRVKY IV.B PODSKUPINY (4. SKUPINY), KOVY

PODSKUPINY TITANU
Podskupina zahrnuje kovy: titan (Titanium,Ti), zirkonium (Zirconium, Zr), hafnium

(Hafnium, Hf), rutherfordium (Rutherfordium, Rf). První tři se v přírodě nacházejí
pouze ve formě svých sloučenin, posední z nich byl připraven uměle, v jaderném
reaktoru.
Titan
Titan je v přírodě hojně rozšířeným prvkem, nejběžnějším minerálem je rutil (TiO2),
Zirkonium
Hlavním zdrojem zirkonia je křemičitanový minerál zirkon, (ZrSiO4).
Hafnium
Hafnium vlastní minerály netvoří a provází vždy zirkonium v jeho zdrojích.
Jedná se sice o neušlechtilé kovy, ale s vodou a kyselinami za normální teploty

nereagují, čistý leštěný kov se na povrchu pasivuje vrstvičkou nitridu (reakce se
vzdušným dusíkem). Za vyšší teploty však reagují s kyselinami a při teplotě 800°C
také s nekovy sírou, vodíkem, halogeny, borem.
Titan
Lehký, pevný a odolný kov, používaný jako konstrukční materiál v letecké a raketové
technice a pro svoji inertnost také k výrobě kloubních náhrad. Používá se i jako
součást slitin, značný technický význam mají některé sloučeniny titanu.
Zirkonium
Je konstrukčním materiálem pro palivové články jaderných reaktorů, protože má
nízký účinný průřez pro neutrony (umožní jejich pronikání dovnitř palivových prutů,
přes jejich zirkoniovou stěnu). Jako přísada do speciálních ocelí se používá
k odstranění kyslíku, dusíku a síry, k nimž má vysokou afinitu.
Hafnium
Prvek s vysokým účinným průřezem pro neutrony (ochotně je pohlcuje) se používá
pro výrobu regulačních tyčí jaderných reaktorů, umožnující snížení neutronového
toku.
Výroba titanu
Zdrojem pro výrobu je minerál rutil, oxid titaničitý, který musí být nejprve převeden na
chlorid. Reduktivní chlorací (za přítomnosti koksu) vzniká kapalný chlorid titaničitý o
teplotě varu 136°C:
TiO2 (s) + 2 Cl2 (g) + 2 C (s) TiCl4 (l) + 2 CO (g)
Z chloridu titaničitého je pak kovový titan vyredukován kapalným hořčíkem při teplotě
900°C, v elektrickém oblouku a v ochranné atmosféře argonu:
TiCl4 (g) + 2 Mg (l) Ti (s) + 2 MgCl2 (l)

239
Roztavený chlorid hořečnatý se pak rozloží elektrolýzou na hořčík a chlor, které se

tím recyklují. Získaný titan má porézní, houbovitou strukturu a pro další použití musí
být přetaven.
Tato klasická výroba, označovaná jako
„Krollův proces“ je drahá a energeticky
náročná, proto byl nejnověji zaveden
elektrolytický způsob výroby.
Elektrolytem je roztavený chlorid
vápenatý, titanová vana, zapojená jako
katoda, je spojena s porézními peletami
oxidu titaničitého. Během elektrolýzy putují
oxidové anionty (O2-) z TiO2 ke grafitové
anodě, na níž se vylučuje kyslík. Titaničité
ionty se redukují na katodě, titanové vaně,
na elementární kov houbovité struktury.
Výroba je levnější, než klasický Krollův
proces.
SLOUČENINY PRVKŮ PODSKUPINY TITANU
Sloučeniny v oxidačním čísle (+IV) jsou nejstálejší. Chlorid titaničitý, TiCl4, je

bezbarvá kapalina, která slouží ve směsi s trialkylhliníky jako tzv. Nattovy –
Zieglerovy katalyzátory, používané pro polymerační reakce alkenů.
Hydrolýzou chloridů vznikají velice stabilní oxidy:
TiCl4 + 2 H2O TiO2 + 4 HCl
Oxid titaničitý, TiO2, se průmyslově vyrábí jako tzv. titanová běloba. Jako bílý
pigment s vysokou krycí mohutností slouží jako plnivo nátěrových hmot, pryžových
výrobků i jako přísada do zubních past, mastí a zásypů.
Oxid titaničitý je polovodič a katalyzátor fotochemických reakcí, při nichž dochází
k fotomineralizaci odpadní vody: organické sloučeniny ve vodě se rozkládají
působením UV záření za katalýzy TiO2. Takto lze z vody odstranit ropné látky i
pesticidy.
Nanokrystalický TiO2 se využívá v solárních článcích, ale aké jako UV filtr
v opalovacích krémech, kde k rozptylu záření dochází na částicích o velikosti 180 až
220 nm.
240
15. PRVKY V.B PODSKUPINY (5. SKUPINY), KOVY

PODSKUPINY VANADU
Podskupina zahrnuje kovy: vanad (Vanadium,V), niob (Niobium, Nb), tantal

(Tantalium, Ta), dubnium (Dubnium, Db). První tři se v přírodě nacházejí pouze ve
formě svých sloučenin, posední z nich byl připraven uměle, jadernou reakcí.
Vanad
Minerálem vanadu je vanadinit, Pb5(VO4)3Cl, provázející rudy olova, ale pro výrobu
slouží hlavně popel z ropy, obsahující i přes 50% V2O3.
Niob ,tantal
Niob a tantal vytvářejí směsné minerály (kde jsou zastoupeny oba prvky), niobit a
tantalit.
Jedná se o poměrně ušlechtilé kovy, jejichž povrchy se při kontaktu s vodou nebo
kyselinou pasivují. Projevuje se to vysokou odolností vůči oxidujícícím kyselinám,
rozpouštějí se však v kyselině fluorovodíkové.
Vanad
Za vysoké teploty, nad 660°C, reaguje práškový vanad se vzdušným kyslíkem na
oxid vanadičný, V2O5. Přímou syntézou z prvků lze získat také halogenidy, nitridy,
karbidy a boridy. Vanad se používá pro zušlechťování ocelí, zvyšuje jejich tvrdost a
odolnost proti mechanickému namáhání, z vanadových ocelí se vyrábějí například
pružiny. Niob se používá do speciálních antikorozivních ocelí.
Tantal
Odolává korozi na vzduchu i ve vodě, používá se do antikorozivních ocelí pro výrobu
chirurgických nástrojů i endoprotéz. Významná část vyrobeného tantalu se
spotřebuje pro výrobu kondenzátorů do počítačů a mobilních telefonů.
SLOUČENINY PRVKŮ PODSKUPINY VANADU
Prvky vystupují ve svých sloučeninách v několika oxidačních číslech, nejpestřejší

škálu tvoří vanad. Vodné roztoky sloučenin v různých oxidačních číslech mají také
typické zbarvení.
Oxid vanadičný je oranžová kovalentní sloučenina, která se uplatňuje jako

katalytázor oxidačních reakcí (oxidace SO2 na SO3 při výrobě kyseliny sírové, nebo
v organické chemii třeba oxidace naftalenu na kyselinu ftalovou).
Oxid vanadičný je kyselinotvorný, ale v silných kyselinách se rozpouští za vzniku
komplexů, obsahujících kation VO2+ (žlutě zbarvené, kyselé vodné roztoky).
S klesajícím oxidačním číslem roste iontovost a bazicita oxidů vanadu:
V2O5 VO2 V2O3 VO

kovalentní, kyselý iontový, bazický
redukce oxidem siřičitým
241
16. PRVKY VI.B PODSKUPINY (6. SKUPINY), KOVY

PODSKUPINY CHROMU
Podskupina zahrnuje kovy: chrom (Chromium,Cr), molybden (Molybdaenum, Mo),

wolfram (Wolframium, W), seaborgium (Seaborgium,Sg). První tři se v přírodě
nacházejí pouze ve formě svých sloučenin, posední z nich je silně radioaktivní a byl
připraven uměle, jadernou reakcí.
Chrom
Kromě minerálu krokoitu (PbCrO4) je hlavním zdrojem chromu podvojný oxid
chromito-železnatý, minerál chromit (Cr2O3.FeO).
Molybden
Hlavní rudou molybdenu je minerál molybdenit (MoS2), významný je také
molybdenan olovnatý, minerál wulfenit (PbMoO4).
Wolfram
Rudami wolframu jsou wolframany, minerál scheelit (CaWO4) a už od středověku
známý minerál, zvaný dnes wolframit (FeWO4.MnWO4).
Chrom
Chrom je tvrdý a křehký kov, který je možné leštit. Na vzduchu je stálý, protože se
pasivuje, a proto nereaguje s oxidujícími kyselinami (reaguje však se zředěnou HCl a
H2SO4). Chrom se používá ke galvanickému pokovení železných předmětů, jako
ochrana před jejich korozí (chromování). Značný význam má jako přísada, udělující
ocelím antikorozivní vlastnosti (nerez). Slitiny chromu se železem a niklem se
používají jako odporové dráty, například do vinutí elektrických pecí.
Významná je toxikologie chromu a jeho sloučenin. Chrom je stopovým prvkem, který
se uplatňuje v metabolismu sacharidů, pro člověka je však už v poměrně nízkých
dávkách toxický. Nebezpečné jsou jeho páry, unikající při svařování ocelí,
obsahujících chrom. Netoxický je ve sloučeninách v oxidačním čísle (+II) a (+III), ve
vyšších oxidačních číslech je toxický a kancerogenní.
Molybden
Bílý těžký kov, na vzduchu stálý, snadno se pasivuje. Rozpouští se v kyselině sírové
a dusičné. Používá se k legování (zlepšení vlastností) ocelí, které se pak pro
vysokou pevnost a houževnatost využívají ve zbrojním průmyslu. Samotný molybden
je také hydrogenačním katalyzátorem.
Wolfram
Velmi těžký kov, který se pro vysokou teplotu tání používá pro výrobu odporových
vlákem žárovek, halogenových svítidel, elektrod obloukových lamp a zapalovacích
svíček. Wolframem legované ocele se používají pro výrobu magnetů a jako
nástrojové ocele. Wolfram se ve velkém používá pro výrobu slinutých karbidů,
z nichž se zhotovují břity pro rychlořezné nástroje a vrtací soupravy.
242
SLOUČENINY PRVKŮ PODSKUPINY CHROMU
Roztoky chromnatých solí se ochotně oxidují, proto vystupují chromnaté soli jako
silná redukční činidla.
Chromité sloučeniny jsou nejstabilnější, a proto nereaktivní. Oxid chromitý, Cr2O3,
je amorfní zelený prášek, používaný jako zelený anorganický pigment. Naproti tomu
síran chromitý, Cr2(SO4)3 . 18 H2O, krystalizující jako oktadekahydrát, vytváří fialové
krystaly. S alkalickými kovy vytváří chrom chromité kamence, dodekahydráty síranu
alkalického kovu (MI) a chromu (CrIII). Ty se používají v kožedělném průmyslu
k činění kůží (trvanlivé, „chromové“ kůže).
Oxidační číslo (+VI) je sice běžné, ale chrom v tomto oxidačním čísle není stabilní,
redukuje se na sloučeniny chromité. Proto sloučeniny chromové jsou reaktivní,
oxidační činidla.
Žluté soli, chromany, okyselením ve vodných roztocích kondenzují na oranžové
dichromany. Naopak, v zásaditém prostředí (přilitím roztoku hydroxidu) přecházejí
dichromany na žluté chromany.
Dichroman draselný, K2Cr2O7, je ve vodě rozpustná, oranžová krystalická látka,

používaná jako běžné oxidační činidlo.
Jeho vodný roztok s kyselinou sírovou „chromsírová směs“, je extrémně silné
oxidační činidlo, štěpící i tukové látky. Používá se k čištění skleněných aparatur
v organické chemii. Dichroman amonný, (NH4)2Cr2O7, obsahuje současně oxidační
činidlo (dichroman) i redukční činidlo (amonné ionty). Spontánně se proto rozkládá
po zahřátí na stabilní oxid chromitý:
∆
(NH4)2Cr2O7 Cr2O3 (s) + N2 (g) + 4 H2O (g)
Látka během rozkladu „jiskří“ a výrazně zvětšuje svůj objem za tvorby šedozeleného
„popele“ (oxidu chromitého). Jde o známý a efektní pokus, zvaný „sopka“.
Chroman olovnatý, PbCrO4, je netoxický žlutý pigment, tzv. chromová žluť.
243
17. PRVKY VII.B PODSKUPINY (7. SKUPINY), KOVY

PODSKUPINY MANGANU
Podskupina zahrnuje kovy: mangan (Manganum,Mn), technecium (Technetium,

Tc), rhenium (Rhenium, Re). Mangan je v přírodě běžný, ale pouze ve formě
sloučenin, technecium bylo připraveno uměle a rhenium je vzácné.
Mangan
Nejdůležitější rudou manganu je burel čili pyroluzit (MnO2), dalšími rudami jsou
například braunit (Mn2O3), manganit MnO(OH), či dialogit (MnCO3).
Rhenium
Samostatné minerály netvoří, vyskytuje se v rudách jiných prvků, např. gadolinitu.
Mangan
Neušlechtilý kov, který se rozpouští ve zředěných kyselinách za vývoje vodíku a na
vzduchu se nepasivuje. Reaguje přímo s O, N, C, S, halogeny i s polokovy. Ve
velkých množstvích se používá pro legování ocelí: obsah Mn zvyšuje tvrdost,
odolnost proti nárazu a opotřebení (součásti drtičů, mlýnů, stavebních strojů). Ze
slitin s neželeznými kovy je významný manganin (84% Cu, 12% Mn, 4% Ni). Používá
se pro výrobu přesných rezistorů, protože se změnou teploty se téměř nemění
vodivost této slitiny.
Mangan je mikrobiogenním prvkem nejen pro rostliny, ale i pro člověka (denní
potřeba se pohybuje kolem 4 mg). Ve vyšších dávkách je toxický, zdrojem znečištění
jsou ocelárny a tepelné elektrárny. Chronická otrava se projeví neurologickými
potížemi (závratě, poruchy chůze a řeči).
Technecium
Je to β-zářič, jeho sloučeniny s využívají v nukleární medicíně při snímkování nádorů.
Rhenium
Používá se jako hydrogenační katalyzátor a jako přísada do vysokoteplotních slitin
(pro topná zařízení, fotografické blesky, termočlánky).
Výroba manganu
Zdrojem pro výrobu jsou kyslíkaté rudy, především pyroluzit (MnO2). Mangan určený
pro slitinu ferromangan (80% Mn) se získává tavením MnO2 s koksem a oxidem
železitým. Čistý mangan se dnes vyrábí elektrolýzou roztoku MnSO4 a (NH4)2SO4,
vylučuje se na ocelové katodě a musí se periodicky odstraňovat. Dříve byl mangan
vyráběn aluminotermicky z oxidu, dnes se tento způsob používá jen pro jeho přípravu
v malém množství.
SLOUČENINY MANGANU
Sloučeniny, ve kterých vystupuje kov ve vysokém oxidačním čísle (+VII) mají

kovalentní charakter, protože kumulace tak vysokého kladného náboje na centrálním
atomu není reálná. S poklesem oxidačního čísla roste podíl iontovosti sloučenin.
244
Stabilita rozpuštěných látek také závisí na reakci roztoku. V kyselém prostředí

(nadbytek iontů H3O+) se zvýrazní elektronový deficict na centrálním atomu, a proto
sloučeniny ve vyšším oxidačním čísle, např. (Mn+VII), budou v kyselých roztocích
reaktivní. Jejich snahou bude snížit své oxidační číslo, čili redukovat se, proto
v kyselém prostředí mají silné oxidační účinky. Můžeme to dokumentovat na příkladu
manganistanu, který je v kyselém prostředí velice silným oxidačním činidlem, takže
sám se při reakci redukuje až na ionty (Mn2+), zatímco v neutrálním roztoku na
(Mn4+).
Můžeme tedy zobecnit, že v kyselém prostředí jsou nestabilní vysoká oxidační čísla,
v zásaditém prostředí jsou nestabilní nízká oxidační čísla.
Oxid manganičitý, MnO2 (burel, pyroluzit). Jde o elektricky vodivý černý prášek,
nerozpustný ve vodě. Používá se ve sklářství k odbarvování skloviny znečištěné
železem, při výrobě zápalek, suchých galvanických článků i jako katalyzátor. Je
amfoterní, s kyselinami poskytuje manganičité soli, tavením s hydroxidy alkalických
kovů za nepřístupu vzduchu zase manganičitany:
H+ OH-
Mn4+ MnO2 MnO32- (manganičitan)
V kyselém prostředí se (Mn4+) redukuje na stabilnější (Mn2+), takže za těchto

podmínek působí oxid manganičitý jako oxidační činidlo. Při oxidaci chlorovodíku se
nejprve vytvoří chlorid manganičitý, který se následně teplem rozkládá na chlorid
manganatý a plynný chlor (reakce přípravy chloru).
MnO2 + 4 HCl MnCl4 + 2 H2O
MnCl4 MnCl2 + Cl2
V zásaditém prostředí se však (Mn4+) oxiduje jiným oxidačním činidlem na (Mn6+).

Tavením oxidu manganičitého s hydroxidy alkalického kovu na vzduchu tak vznikají
zeleně zbarvené manganany.
2 MnO2 + 4 KOH + O2 2 K2MnO4 + 2 H2O

manganan draselný
Manganistan draselný, KMnO4
Látka tvořící tmavě fialové jehlicovité krystalky se průmyslově vyrábí elektrolytickou
oxidací mangananu:
2 K2MnO4 + 2 H2O 2 KMnO4 + H2 + 2 KOH
Manganistan draselný se používá jako oxidační činidlo, k dezinfekci, k odstranění

manganu z pitné vody (manganové filtry) a také jako činidlo v analytické chemii.
Fialové roztoky manganistanu je nutné uchovávat v tmavých láhvích, protože
účinkem záření zvolna oxidují vodu na kyslík. Krystalický manganistan draselný se
při teplotách nad 200°C rozkládá na manganan, oxid manganičitý a kyslík (jedna
z metod přípravy kyslíku):
240°C
2 KMnO4 O2 + K2MnO4 + MnO2
245
Víme už, že manganistany mají nejsilnější oxidační účinky v kyselém prostředí, kdy
se redukují až na manganaté ionty:
10 FeSO4 + 2 KMnO4 + 8 H2SO4 5 Fe2(SO4)3 + K2SO4 + 2 MnSO4 + 8 H2O
V neutrálním prostředí jsou oxidační účinky slabší, manganistan se redukuje jen na

oxid manganičitý:
2 KMnO4 + 3 MnSO4 + 2 H2O 5 MnO2 + K2SO4 + 2 MnSO4 + H2O
V zásaditém prostředí má manganistan jen slabé oxidační účinky, při reakci se

redukuje na manganan a ten se následně velmi zvolna redukuje na oxid manganičitý.
18. PRVKY VIII.B PODSKUPINY (8. - 10. SKUPINY), PRVKY

TRIÁD
Podskupina zahrnuje tři trojice kovů v periodě vedle sebe, triády, protože mezi
některými prvky převládá horizontální podobnost. Triádu železa tvoří ve 4.periodě
železo (Ferrum, Fe), kobalt (Cobaltum, Co), a nikl (Niccolum, Ni). Triádu lehkých
platinových kovů tvoří v 5. periodě ruthenium (Ruthenium, Ru), rhodium (Rhodium,
Rh) a palladium (Palladium, Pd). Triádu těžkých platinových kovů tvoří prvky 6.
periody: osmium (Osmium Os), iridium (Iridium Ir) a platina (Platinum, Pt).
Železo
Hlavním zdrojem železa jsou rudy na bázi oxidů: hematit (krevel) Fe2O3, hydratovaný
oxidický minerál limonit (hnědel) Fe2O3 . H2O a nejkvalitnější železnou rudou je oxid
železnato-železitý, magnetit (magnetovec) Fe3O4. Z méně významných uveďme
uhličitanový minerál siderit (ocelek) FeCO3 a sulfidický minerál pyrit, FeS2.
Kobalt
Minerálem kobaltu je erytrín (kobaltový květ), oktahydrát arseničnanu kobaltnatého
Co3(AsO4)2 . 8 H2O, kobaltin CoAsS a smaltin, CoAs2, který je zároveň rudou arsenu.
Nikl
Rudou niklu je například nikelin (NiAs), ovšem pro výrobu se používají sulfidy železa
(železné kyzy), rudy, obsahující až 5% niklu.
Ruthenium
Ruthenium sice tvoří vzácný minerál laurit (RuS2), získává se však z platinových rud.
Rhodium, palladium
Samostatné minerály rhodium netvoří, je obsaženo v rudách platiny i v přírodní
rýžované platině.
Osmium, iridium
V přírodě se nachází také ve slitinových zrnech s platinou, označovaných jako
„platiniridium“, nebo s osmiem, „osmiridium“.
Platina
Platina se v přírodě vyskytuje i ryzí, ale jejím hlavním zdrojem je „platinová ruda“,
obsahující kolem 80% Pt, ostatní platinové kovy, Fe, Cu, Au a pískové příměsi.
246
Kovy triády železa vytěsňují vodík z neoxidujících kyselin za tvorby (M2+) solí, na
rozdíl od prvků zbylých triád:
Fe + 2 HCl FeCl2 + H2
V koncentrovaných roztocích oxidujících kyselin (typicky při reakci s horkou kyselinou

dusičnou) se kovy pasivují, na povrchu železa však vrstva oxidu není kompaktní,
proto železo koroduje. Kovy triády železa se za vyšších teplot přímo slučují
s chlorem, kyslíkem, sírou a dalšími prvky, platinové kovy jsou odolné vůči působení
nekovů, ale Pd a Pt za vysokých teplot s některými nekovy reagují. Především
platina a palladium dokážou absorbovat velké množství vodíku, proto slouží jako
hydrogenační katalyzátory.
Železo
Poměrně měkký, kujný a tažný kov se upravuje do podoby litiny a oceli, pak slouží
jako konstrukční materiál. V chemii se používá jako katalyzátor a je významným
biogenním prvkem. Je součástí bílkovin hemoglobinu a myoglobinu, které vážou
kyslík a také cytochromů a FeS proteinů, které zajišťují přenos elektronů na
biomembránách buněk (například v dýchacím řetězci). Nedostatek železa vede
k anémii, chudokrevnosti. Toxické jsou některé sloučeniny železa: karbonylové
komplexy, nebo chlorid železitý, který leptá kůži.
Kobalt
Přidává se do slitin, slitina kovového kobaltu s karbidem wolframu, WC, (vidium)
slouží pro svoji tvrdost jako nástrojový materiál. Speciální slitiny se používají pro
výrobu endoprotéz, radionuklid 60Co je γ-zářičem v radioterapii nádorů. Kobalt je
biogenním prvkem, je součástí vitaminu B12 (potřebný pro krvetvorbu), karbonylové
komplexy (Co2CO8) jsou extrémně toxické.
Nikl
Kov používaný v galvanotechnice k ochraně oceli před korozí poniklováním.
Chromniklové oceli jsou odolné vůči korozi, značné množství Ni se spotřebuje pro
výrobu nikl-metallhydridových akumulátorů. Monelův kov je slitina niklu s mědí (65 –
70% Ni) a pro svoji odolnost se používá například v elektrolyzérech pro výrobu fluoru.
Značný význam má nikl jako hydrogenační katalyzátor, velmi oblíbenou formou je
Raneyův nikl: vzniká působením hydroxidu alkalického kovu na práškovou směs
niklu s hliníkem. Nikl je toxický prvek, jako alergen vyvolává kožní záněty,
dermatitidy, inhalace Ni(CO)4 vede k plicnímu edému a ryché smrti.
Ruthenium, rhodium
Oba kovy se používají do slitin s Pt a Pd pro zvýšení jejich tvrdosti (výroba elektrod).
Oxidy těchto kovů jsou toxické, poškozují plíce.
Palladium
Používá se v elektrotechnice pro výrobu tištěných spojů a vícevrstvých keramických
kondenzátorů. Prvek není toxický.
Osmium, iridium, platina
Osmium a iridium nemají významné použití, platina se pro chemickou netečnost
používá pro výrobu elektrod, kelímků, chirurgických nástrojů, ale také šperků. Je
významným katalyzátorem a některé sloučeniny (cis-platina) slouží jako
protinádorové léky. Samotný kov toxický není, ale řada jeho sloučenin ano.
247
VÝROBA PRVKŮ TRIÁD
Výroba a zpracování železa
Výrobní proces má dvě etapy. První představuje výroba surového železa ve vysoké
peci, druhu etapou je zpracování surového železa: buď ve slévárnách na litinu, nebo
v ocelárnách na ocel.
Železo se vyrábí ve vysokých pecích o výšce 25 – 30 m, které mají pod ocelovým
pláštěm žáruvzdornou vyzdívku a nepřetržitě pracují asi 10 let. Pec se plní vrchem
tzv. zavážkou, směsí rudy, koksu a struskotvorného materiálu. Ruda, kterou je
v našich podmínkách méně kvalitní dovážený krevel, se musí nejprve upravit
aglomerací: směs rudy, hutních odpadů, koksu a uhlí se spéká na pohyblivém roštu,
část rudy se přitom redukuje a obsah železa vzroste o 5 – 10%.
Hlavním struskotvorným materiálem je vápenec a dolomit, které společně s hlušinou
obsaženou v železné rudě vytvoří strusku (jejím základem je CaSiO3). Struska
v konečné fázi plave na povrchu vyredukovaného roztaveného železa a chrání ho
před oxidací.
Do spodní části pece se vhání horký vzduch obohacený kyslíkem, koks hoří na CO2,
ale ten se při vysoké teplotě rychle redukuje uhlíkem (žhavým koksem) na CO.
Teprve ten je redukčním činidlem, stoupá pecí vzhůru a redukuje oxidy železa.
Redukce oxidem uhelnatým probíhá ve střední a horní části pece a označuje se jako
nepřímá redukce. Kromě toho se v této části pece teplem rozkládá vápenec na oxid
vápenatý a oxid uhličitý, ten se ihned redukuje žhavým koksem na další podíl CO.
Směs tuhých látek se propadá do spodní části pece, kde je teplota vyšší. Nepřímou
248
redukcí vzniklo kovové železo a FeO, při teplotách nad 1200°C začne probíhat přímá
redukce FeO žhavým koksem a vzniká další podíl železa.
Redukčních pochodů ve vysoké peci probíhá více, redukují se i složky hlušiny a
v železu se tak rozpouštějí další prvky (Mn, Si a další), společně s uhlíkem. Tím se
sníží teplota tání asi na 1200°C a roztavené železo se hromadí ve spodní části pece,
nístěji, odkud se „odpichem“ (po 4 – 6 hodinách) vypouští do ingotů.
Odpadní (kychtové) plyny s vysokým obsahem CO se využívají jako topný plyn pro
ohřívání vzduchu, vháněného do vysoké pece.
Vysokopecní struska se odpichuje struskovou výpustí a dále se zpracovává.
Strusková vlákna slouží jako tepelná izolace, struskové kamenivo se používá pro
stavbu silnic, jemně mletá struska je přísadou do struskoportlandských cementů.
Zpracování železa ve slévárnách

Ve slévárnách se zpracovává surové železo na litinu. Obsahuje až 4% C a další
prvky, které způsobují její křehkost a snižují teplotu tání na 1200°C, oproti 1538°C u
čistého železa. Je nutné snížit obsah Si, S a Mn. Do šachtové pece, kuplovny, se
zhora zaváží vsádka surového železa, koksu a struskotvorných přísad (vápenec,
vápno). Vzduch se přivádí spodem a vsádka se hořením koksu roztaví. Nežádoucí
složky přecházejí do strusky a produktem je litina, kterou podle vlastností
rozdělujeme do tří skupin.
Šedá litina obsahuje uhlík ve formě grafitu, dosti Si, ale jen málo Mn. Je měkká a
dobře se obrábí, na lomu jsou patrné šupinky grafitu.
Bílá litina obsahuje málo Si a více Mn. Chybí volný grafit, uhlík je ve formě karbidu
Fe3C. Litina má stříbřitou barvu, nedá se pilovat a obtížně se obrábí.
Speciální litina se vyrábí v elektrických pecích a má vysoký obsah manganu
(zrcadlovina až 30%, ferromangan 30 – 90%). Vysoký obsah manganu a křemíku má
silikozrcadlovina (10% Si, 20% Mn).
Litina obecně není kujná a slouží pro výrobu odlitků (kotle, kamna, radiátory,
kanálové mříže apod.).
Zpracování železa v ocelárnách

V ocelárnách se vyrábí ocel zkujňováním železa snížením obsahu uhlíku na 1,7 až
0,1%. Tradiční způsob zpracování v Siemens-Martinských pecích se dnes už
prakticky nepoužívá, ocel se vyrábí v kyslíkových konvertorech a v menší míře
v elektrických pecích.
Kyslíkový konvertor se naplní roztaveným
surovým železem z ingotu a přidá se asi ¼
náplně železného šrotu a vápenec. Poté se
konvertor převede do svislé polohy a vhání
se do něho proud kyslíku, přes vodou
chlazený hořák. Uhlík shoří na CO2 a tato
exotermní reakce udržuje ocel v roztaveném
stavu. Křemík a mangan přejdou do strusky
jako oxidy SiO2 a MnO, k odstranění fosforu
se využije vápenec, s nímž oxid fosforečný
vytvoří fosforečnan, přecházející opět do
strusky. Odpadní pyny se z konvertoru
odvádějí dymníkem a přečištěná ocel klesá
ke dnu. Při vypouštění roztavené oceli se do
ní dodají žádoucí přísady a nakonec se z
249
konvertoru odstraní struska. Za 40 minut se takto v jednom konvertoru vyrobí asi 450
tun oceli.
Měkká ocel obsahuje méně, než 0,15% C, je kujná, vodivá a odolná proti nárazu.
Stavební ocel s vyšším obsahem uhlíku je pevnější a tvrdé oceli, s obsahem až 1,7%
C, se používají na vrtací nástroje, protože jsou odolné vůči otěru.
Lesklá nerezová ocel, odolná vůči korozi, se získá přísadou Cr a Ni, zatímco
přídavkem manganu vznikají speciální tvrdé oceli.
Tepelné zpracování oceli

Žíhání spočívá v zahřátí oceli na 600 – 950°C a poté se nechá zvolna zchladnout na
vzduchu. Odstraní se tím vnitřní pnutí oceli, která ztrácí tvrdost a křehkost a lépe se
obrábí.
Kalení začíná také zahřátím oceli na 750 – 950°C, ale pak se prudce ochladí v lázni
vody a oleje. Změnou krystalické struktury se ocel stane tvrdou a křehkou.
Popouštění je odstraňování křehkosti kalené oceli. Ta se znovu zahřeje na 500 –
700°C a potom se pomalu ochlazuje, tvrdost zůstane zachována.
Cementování je úprava povrchu výrobku z měkké oceli. Ten se zahřeje v cementační
lázni (směsi hexakyanoželeznatanu draselného a dřevěného uhlí) na 850 – 950°C a
povrch výrobku se tím obohatí uhlíkem. Poté následuje kalení výrobku a jeho povrch
se stane velice tvrdým.
Nitridování je podobná úprava. Výrobek z měkké oceli se zahřívá 1 – 4 dny na
teplotu 500°C v atmosféře dusíku (vzniká tepelným rozkladem amoniaku). Na
povrchu předmětu se vytvoří tenká vrstva nitridu železa a výrobek už není třeba kalit.
Výroba kobaltu
Kobaltové rudy se nejprve pražením zbaví síry a arsenu, pak se kobalt převede do
roztoku a vysráží jako oxid-hydroxid kobaltitý, CoO(OH). Zahříváním se převede na
Co3O4, z něhož se kobalt vyredukuje aluminotermicky, nebo vodíkem při 1100°C.
Výroba niklu
Rudné koncentráty se pražením zbaví síry a pak se taví s koksem a NaHSO4. Vzniká
oxid nikelnatý, z něhož se nikl vyrobí Mondovým procesem: redukcí NiO vodním
plynem (směsí H2 + CO)
NiO + H2 H2O + Ni Ni + 4 CO [Ni(CO)4]
Nejprve se vodíkem vyredukuje nikl, který ochotně reaguje s CO na tetrakarbonyl

niklu (60°C). Ten se v plynné fázi převede do rozkladné věže, kde se při 200°C
rozloží na kovový nikl a CO, který se vrací do výroby.
Výroba platinových kovů

Nejprve je nutné převést kov do roztoku. Pd se rozpouští v kyselině dusičné, Pt a Os
v lučavce královské (směs kyseliny dusičné a chlorovodíkové v poměru 1 : 3).
Ostatní kovy se nerozpouštějí, proto se jejich rudy nejprve taví s hydroxidem sodným
a chlorečnanem sodným a produkty proběhlé oxidace se už v lučavce královské
rozpouštějí. Rozpuštěné sloučeniny kovů slouží pro tvorbu komplexů, které se od
sebe komplikovaně separují a nakonec se termickým rozkladem získá čistý kov.
250
SLOUČENINY PRVKŮ TRIÁD
Oxidační číslo (+II)

Běžně v tomto oxidačním čísle najdeme prvky triády železa,
palladium a platinu. Roztoky solí prvků triády železa se
vyznačují tvorbou barevných aquakationtů: železnaté soli jsou
nazelenalé, nikelnaté zelené a kobaltnaté růžové. V případě
kobaltnatých iontů známe kromě růžových aquakationtů také
modře zbarvené bezvodé kobaltnaté ionty, kation Co2+ je
v bezvodém stavu modrý a v hydratovaném růžový.
+ H2O
Co 2+ [Co(H2O)6]2+
- H2O
Této skutečnosti se využívá při prokazování přítomnosti vody,

například takto zjišťujeme nasycenost sušicích činidel vodou.
Oxid železnatý je černý prášek, který má bazické vlastnosti, protože reakcí s vodou
poskytuje hydroxid železnatý, Fe(OH)2. Ten je amfoterní, stejně, jako hydroxid
nikelnatý a kobaltnatý a tyto hydroxidy připravíme nejsnáze srážením roztoku M2+
solí hydroxidem alkalického kovu.
Amfoterní vlastnosti, například hydroxidu železnatého, se projevují tím, že
v kyselinách se rozpouští na světle zelené železnaté soli, obsahující kation
[Fe(H2O)6]2+, zatímco v silně zásaditém prostředí alkalického kovu poskytuje
modrozelené hexahydroxoželeznatany:
H3O+ OH-
[Fe(H2O)6]2+ Fe(OH)2 [Fe(OH)6]4-
Zelená skalice, heptahydrát síranu železnatého, FeSO4 . 7 H2O, je světle zelená

krystalická látka dobře rozpustná ve vodě, která se vyrábí rozpouštěním železného
odpadu ve zředěné kyselině sírové. Používá se k moření dřeva, v barvířství, při
čištění odpadních vod a také k odstranění mechů z porostu trávníku.
Oxidační číslo (+III)

Stabilní sloučeniny v tomto oxidačním čísle vytváří Fe, Co, Rh a Ir. Vodné roztoky
solí vytvářejí hexaaquakationty [M(H2O)6]3+, které hydrolyzují, a proto roztoky solí
reagují kysele:
[M(H2O)6]3+ + H2O H3O+ + [M(H2O)5OH]2+
Halogenidy lze získat dvojím způsobem: bezvodé vznikají přímou syntézou z prvků,
reakcí s kyselinou chlorovodíkovou vznikají
krystalické hydráty halogenidů.
Chlorid železitý, FeCl3, má proto dvě formy.
Přímou syntézou z prvků vzniká bezvodá
kovalentní sloučenina, sublimující při teplotě
nad 220°C. Uvolňované páry tvoří dimerní
molekuly Fe2Cl6. Látka má povahu Lewisovy
kyseliny s elektronovým deficitem na atomech
Fe, které jsou spojeny třístředovými vazbami
pomocí můstkových atomů chloru.
251
Hexahydrát chloridu železitého, FeCl3 . 6 H2O, se vyrábí oxidací železa kyselinou

chlorovodíkovou a vytvořená železnatá sůl se v dalším kroku oxiduje chlorem:
Fe + 2 HCl FeCl2 + H2
2 FeCl2 + Cl2 2 FeCl3
Tato látka se používá jako katalyzátor v organické chemii. Vodné roztoky železitých
solí jsou přítomným kationtem hexaaquaželezitým zbarveny žlutě a k důkazu iontů
Fe3+ používáme roztok thiokyanatanu (SCN-), který vytvoří (záměnou jednoho
ligandu) červeně zbarvený komplex:
Oxid železitý, Fe2O3

Nejběžnější, α-modifikaci, představuje minerál krevel. Jako železná ruda slouží pro
výrobu železa, ale průmyslově se vyrábí také Fe2O3 jako anorganický pigment,
železitá červeň. Používá se pro výrobu nátěrových hmot, jako přísada do pryže a
plastů. Získává se kalcinací zelené skalice, která se nejprve dehydratuje při 120°C
na monohydrát a poté se rozkládá zahřátím v rotační peci při teplotě 700°C:
6 FeSO4 . H2O 3 Fe2O3 + 3 SO2 + 3 SO3 + 6 H2O
Oxidy síry se zpracují na kyselinu sírovou, oxid železitý se rozmělní ve vodě,

propere, zfiltruje a po usušení se rozemele na jemný pigment.
Hydroxidy M(OH)3 jsou spíše jen hydratovanými oxidy M2O3 . H2O. Hydroxidy kovů
triády železa jsou amfoterní, hydroxid rhoditý a iriditý je bazický. Amfoterní vlastnosti
rezavě zbarveného hydroxidu železitého můžeme dokumentovat schématem:
KOH HCl
K[Fe(OH)4] Fe(OH)3 [Fe(H2O)6]Cl3
tetrahydoxoželezitan draselný chlorid hexaaquaželezitý
252
Neutralizací kyselinou vznikají železité soli, s roztoky hydroxidů alkalických kovů

vytváří tetrahydroxoželezitany.
Oxidační číslo (+VIII)

V tomto oxidačním čísle vystupuje ruthenium a osmium. Jemně rozptýlené kovy se
za vyšší teploty slučují přímo s kyslíkem na oxidy MO4. Jsou těkavé a liší se
stabilitou. OsO4 je stabilnější, používá se jako katalyzátor a jako činidlo k barvení
histologických preparátů. Zahříváním se rozloží na stabilní OsO2.
Oxid rutheničelý, RuO4 je velice silným oxidačním činidlem, které se explozivně
rozkládá na RuO2 a kyslík.
19. PRVKY I.B PODSKUPINY (11. SKUPINY), KOVY

PODSKUPINY MĚDI
Podskupina zahrnuje ušlechtilé kovy, které se v přírodě nacházejí také ryzí: měď
(Cuprum,Cu), stříbro (Argentum, Ag), a zlato (Aurum, Au).
Měď
Nejběžnější rudou mědi je minerál chalkopyrit, CuFeS2, jinou sulfidickou rudou je
chalkozín, Cu2S. Přírodní povahy je také modrá skalice, CuSO4 . 5 H2O, čili minerál
chalkantit. Měď obsahují i zásadité uhličitany, minerály azurit a malachit.
Stříbro
Hlavní stříbrnou rudou je minerál argentit, Ag2S, ale většina vyrobeného stříbra
pochází ze sulfidických rud olova a mědi, v nichž je stříbro také zastoupeno.
Zlato
V minerálech společně s jinými kovy je zlato zastoupeno také, ale významným
zdrojem jsou křemenné horniny, v nichž je ryzí zlato rozptýleno.
Jedná se o měkké, kujné kovy, s výbornou tepelnou i elektrickou vodivostí. Jejich

ušlechtilost roste, čili reaktivita klesá od mědi ke zlatu.
Měď
Červený kov reagující s kyselinami, typická je reakce s koncentrovanou kyselinou
dusičnou, při níž se vyvíjejí červenohnědé páry oxidu dusičitého.
Na vzduchu pomalu reaguje s vlhkým CO2 za tvorby hydroxid – uhličitanu
proměnlivého složení: x CuCO3 . y Cu(OH)2. Vytváří se tím zelený povlak zvaný
„měděnka“ například na střechách budov, pokrytých měděným plechem a chrání
měď před další korozí. Měďnaté sloučeniny jsou velice toxické pro řasy a mechy.
Jako vynikající vodič elektrického proudu se měď používá v elektrotechnice, zásadní
technický význam mají také její slitiny: bronz (Cu + Sn), mosaz (Cu + Zn), alpaka (Cu
+ Zn + Ni), mincovní kov (Cu + Ni).
253
Stříbro
Tento bílý, lesklý kov je méně reaktivní, než měď, ale s koncentrovanými oxidujícími
kyselinami reaguje. Rozpouští se v kyanidech alkalických kovů (měď a zlato také), na
této skutečnosti je založen výrobní postup vyluhováním. Na vzduchu reaguje velice
pomalu s přítomnými stopami sulfanu, kdy ve vlhkém prostředí vzniká černý sulfid
stříbrný, Ag2S. To je příčina nepříjemného černání stříbrných předmětů.
Stříbro vyredukované z dusičnanu stříbrného (lápis, pekelný kamínek) ničí
papillomaviry, původce bradavic, proto se lápis už odedávna používá k jejich
odstranění. Koloidní stříbro vázané na bílkoviny má antiseptický účinek, uplatňuje se
například v očních i nosních kapkách. Otrava stříbrnými solemi se projevuje argyrií,
modročerným zbarvením sliznic, smrtelná dávka rozpustných solí je asi 2g.
Stříbro se používá v elektrotechnice pro výrobu tištěných spojů, v chemii ke katalýze
a v klenotnictví pro výrobu šperků.
Zlato
Tento žlutý, lesklý kov je velice inertní, vytváří však rozpustné komplexy s kyanidy
alkalických kovů, nebo reaguje tehdy, jestliže má možnost vytvořit
tetrachlorozlatitanový anion. Ten vzniká při rozpouštění zlata v lučavce královské
(HCl : HNO3 v poměru 3 : 1), nebo také ve vodném roztoku chloridu, který je sycen
chlorem:
2 Au + 3 Cl2 + 2 NaCl 2 Na[AuCl4]
tetrachlorozlatitan sodný
Koloidní zlato se používá v elektronové mikroskopii k přípravě vzorků, sloučeniny

zlata slouží k barvení skla (rubínové sklo), zlato je platidlem a materiálem,
používaným v zubním lékařství. Zlato a jeho slitiny slouží jako základní materiál
v klenotnictví. Zde se ryzost slitin zlata udává v karátech, nebo tisícinách slitiny. Ryzí
zlato má 24 karátů, tj. 1000/1000, dukátové zlato má 22 karátů (916/1000), běžné
šperkařské zlato má asi 14 karátů (585/1000).
VÝROBA KOVŮ PODSKUPINY MĚDI
Měď
Měď se vyrábí hlavně pyrometalurgicky, i když k životnímu prostředí jsou šetrnější
moderní hydrometalurgické způsoby výroby, založené na rozpouštění práškové rudy
v roztocích chloridu měďnatého a železitého. Biochemické způsoby výroby jsou
založeny na redukci měďnatých iontů prostřednictvím bakterií Thiobacillus
ferrooxidans.
Hlavním zdrojem pro výrobu mědi jsou sulfidické rudy, především chalkopyrit. Pro
pyrometalurgický způsob výroby se ruda nejprve rozemele a zkoncentruje flotací.
K surové rudě se přidá voda, olej a tenzid, pro vytvoření pěny. Směsí probublává
stlačený vzduch a lehčí sulfidická ruda přejde do napěněné olejové fáze na hladině,
odkud se oddělí. Těžší hlušina zůstane ve vodní fázi a odvádí se spodem, voda
s olejem a tenzidem se poté recykluje.
Obohacená ruda se pak oxidačně praží, vzniká sulfid měďný, Cu2S, který se tavením
na vzduchu zoxiduje na Cu a SO2, ten se využije pro výrobu kyseliny sírové.
Vytavená měď se pak přečistí, rafinuje, elektrolýzou.
254
Stříbro a zlato
Tyto kovy se získávají kyanidovou extrakcí horniny, obsahující ryzí kov, nebo
sulfidických rud, či anodových kalů po výrobě mědi. Čistý kov se působením roztoku
kyanidu (draselného, nebo sodného) rozpouští za tvorby kyanidového komplexu.
Po extrakci se provede cementace, vyloučení elementárního kovu z roztoku
komplexu zinkem:
Zn (s) + 2 Na[Au(CN)2] (aq) 2 Au (s) + Na2[Zn(CN)4] (aq)

tetrakyanozinečnatan sodný
Protože při těchto výrobách se využívají extrémně jedovaté kyanidové lázně,

představuje průmyslová výroba stříbra a zlata vysokou zátěž pro přírodní prostředí.
Kyanidy se musejí průběžně likvidovat chlornanem, nebo peroxidem vodíku.
SLOUČENINY KOVŮ PODSKUPINY MĚDI
Oxidační číslo (+I)
Je typické pro stříbro, měďné sloučeniny existují, ale jsou nestabilní. Některé jsou
přesto významné: redukcí měďnatých solí (Fehlingova roztoku) se v organické chemii
dokazují látky s redukčními účinky, aldehydy. Z modrého roztoku Cu2+ se tak
vyredukuje červená sraženina oxidu měďného, Cu2O.
Stříbrné sloučeniny jsou nejstálejší. Ve vodě je velice dobře rozpustný dusičnan
stříbrný, AgNO3, ale halogenidy jsou naopak nerozpustné. Jejich přítomnost
v roztoku proto snadno dokážeme přikápnutím roztoku AgNO3: podle druhu
halogenidu vzniká bílá sraženina AgCl, nažloutlá sraženina AgBr a žlutá sraženina
AgI. Halogenidy stříbrné jsou citlivé na světlo, po osvětlení tmavnou a na této
skutečnosti je založena klasická fotografie (filmy a fotografické papíry obsahují na
světlo citlivou vrstvu AgCl, nebo AgBr).
Týká se chemie mědi, jejíž sloučeniny jsou v tomto oxidačním čísle stabilní. Ionty
(Cu2+) vytvářejí ve vodném roztoku modře zbarvený aquakation [Cu(H2O)4]2+, který
také způsobuje zbarvení roztoku modré skalice (CuSO4 . 5 H2O). V zásaditém
prostředí, po přidání amoniaku, se sráží modrý hydroxid měďnatý, Cu(OH)2.
Nesmíme ho zahřát, protože by se už ve vodném roztoku dehydratoval na černou
sraženinu oxidu měďnatého, CuO.
255
V nadbytku amoniaku měďnaté sloučeniny vytvoří dobře rozpustný tmavě modrý

komplex, kation tetraaminměďnatý, [Cu(NH3)4]2+. Roztok v pravé kádince na fotografii
pak už obsahuje pouze komplexní hydroxid tetraaminměďnatý:
Cu(OH)2 + 4 NH3 [Cu(NH3)4](OH)2

hydroxid tetraaminměďnatý
Roztok tohoto hydroxidu se označuje jako Schweizerovo činidlo a průmyslově se

využívá k rozpouštění celulózy při výrobě umělého hedvábí tzv. měďnatým
způsobem.
Samotná modrá skalice se požívá jako mořidlo, jako fungicid proti plísňovým
chorobám rostlin a v lékařství jako silné emetikum (dávka 1g vyvolá zvracení). Vyšší
dávky jsou toxické, dráždí kůži a sliznice, poškozují ledviny.
Oxidační číslo (+III)
Týká se výhradně zlata. Působením lučavky královské na zlato vzniká nejprve chlorid
zlatitý, AuCl3, hnědé barvy. Ve skutečnosti vytváří plošné dimerní molekuly Au2Cl6,
kde dva atomy chloru plní funkci můstků. Jeho reakcí s HCl vzniká komplexní
kyselina tetrachlorozlatitá, H[AuCl4] a tato reakce je podstatou rozpouštění zlata
v lučavce královské.
AuCl3 + HCl H[AuCl4]
Zahřátím vytěká HCl a chlorid zlatitý se rozloží

na elementární zlato a chlor.
Jestliže redukujeme velmi zředěný roztok
chloridu zlatitého chloridem cínatým, vylučuje se
červená sraženina, zvaná Cassiův purpur. Ve
skutečnosti jde o kyselinu cíničitou,
prostoupenou částečkami koloidního zlata.
Používá se ve sklářském průmyslu pro výrobu tzv. rubínového skla.
256
20. PRVKY II.B PODSKUPINY (12. SKUPINY), KOVY

PODSKUPINY ZINKU
Podskupina zahrnuje kovy, které se v přírodě nacházejí ve formě sloučenin, poslední

z nich také výjimečně i ryzí: zinek (Zincum,Zn), kadmium (Cadmium, Cd), a rtuť
(Hydrargyrum, Hg).
Zinek
Hlavní zinkovou rudou je minerál sfalerit ZnS, oxidací ložisek se vytvořily také
kyslíkaté minerály, například smithsonit, ZnCO3, nebo willemit Zn2SiO4.
Kadmium
Ačkoli kadmium vytváří vlastní minerál, greenockit (CdS), je pro jeho vzácný výskyt
hlavním výrobním zdrojem sfalerit, obsahující přimísený CdS.
Rtuť
Hlavní a běžně se vyskytující rudou rtuti je červený sulfidový minerál cinnabarit,
rumělka, HgS.
Zinek
Zinek je neušlechtilý reaktivní kov, vytěsňující vodík i ze zředěných roztoků kyselin a
hydroxidů:
Zn (s) + 2 HCl (aq) H2 (g) + ZnCl2 (aq)
Zn (s) + 2 NaOH (aq) + 2 H2O (l) H2 (g) + Na2[Zn(OH)4] (aq)

tetrahydroxozinečnatan sodný
Skutečnost, že zinek reaguje s kyselinami i hydroxidy, ukazuje na jeho amfoterní

charakter. Kromě toho zinek reaguje přímo s halogeny, sírou i kyslíkem: na vzduchu
se pokrývá vrstvičkou oxidu, která ho chrání před další oxidací.
Zinek je mikrobiogenní prvek, nezbytný pro funkci některých enzymů, potřebná denní
dávka pro člověka činí asi 25 mg. Nedostatek se projevuje zpomalením růstu a
kožními příznaky. Z rostlinných zdrojů se totiž špatně vstřebává, je pevně vázán na
kyselinu fytoovou. Jinou příčinou nedostatku může být přítomnost těžkých kovů
v potravě (Cd2+, Hg2+, Pb2+), protože obsazují vazné místo na proteinu
methalothioneinu, který zajišťuje vstřebávání zinku ze střeva. V nadbytku je zinek ale
toxický, vyvolává anémii, v důsledku snížení hladiny iontů Fe2+ v krvi. Smrtelná dávka
je asi 10g ZnSO4.
Zinek se používá k antikorozní úpravě povrchu oceli (pozinkování), pro výrobu slitin
(mosaz, alpaka), jako anoda do galvanických článků a jako redukční činidlo.
Kadmium
Není ušlechtilým kovem, přesto je však méně reaktivní, než zinek. Vytěsňuje vodík
z neoxidujících kyselin (HCl), ale s roztoky hydroxidů nereaguje. Slučuje se
s halogeny, sírou i kyslíkem.
Kadmium je toxický prvek, ionty Cd2+ blokují (-SH) skupiny enzymů a v těle se kov
ukládá, blokuje vstřebávání iontů Zn2+. Rozvíjí se anémie, neplodnost, žluté zbarvení
257
kůže a žlutý lem kolem zubů. Dochází k poškození ledvin a jater, akutní otravu vyvolá
už dávka kolem 10 mg Cd2+.
Kadmium se používá ke galvanickému pokovení oceli jako ochrana před korozí
(podobně, jako chromování, ovšem zde má povrch nažloutlý lesk), pro výrobu
alkalických akumulátorů a jako složka nízkotavitelných slitin. Nuklid (11348Cd) se
používá v jaderné technice ke zpomalování jaderných reakcí.
Rtuť
Ušlechtilý a za normální teploty kapalný kov, který se pro vysokou hodnotu
koeficientu objemové roztažnosti používá jako náplň do teploměrů. Kapalina
intenzivně těká a páry jsou toxické. Rtuť se rozpouští pouze v oxidujících kyselinách
(HNO3, H2SO4).
Hg + 4 HNO3 Hg(NO3)2 + 2 NO2 + 2 H2O
S mnoha kovy vytváří rtuť slitiny, zvané amalgámy. Amalgám Na/Hg se používá pro
výrobu hydroxidu sodného a jako zdroj sodíku coby redukčního činidla, amalgám se
stříbrem se dosud používá ve stomatologii na klasické zubní výplně. Rtuť se
uplatňuje jako katalyzátor, náplň výbojek, v polarografické analýze, organické
sloučeniny rtuti slouží jako pesticidy a výbušniny.
Rtuť je klasickým jedem, blokuje (-SH) skupiny molekul enzymů. Toxické jsou páry
rtuti i rozpustné sloučeniny (Hg2+), včetně organických (dimethylrtuť), které vznikají
v přírodě z anorganických sloučenin rtuti působením bakterií. Kvůli rychlému
odpařování je nutné rozlitou rtuť rychle asanovat ze spár v podlaze práškovou sírou
(vzniká HgS), nebo práškovým zinkem (vzniká amalgám). Akutní otrava se projeví
sliněním, průjmy, záněty dásní, zánětem plic, letální dávka je asi 1g rtuťnatých solí.
Chronická otrava vede k poškození jater, ledvin a mozku, objevují se poruchy paměti
a řeči. V tomto smyslu představují riziko i páry rtuti, odpařované z amalgámu zubních
výplní. Elementární kapalná rtuť toxická není, ale po požití vyvolá podrážděním
trávicí trubice prudký průjem. Tato kolika je nebezpečná, může vést i k protržení
střeva.
VÝROBA KOVŮ PODSKUPINY ZINKU
Zinek se vyrábí ze své rudy, sfaleritu, pyrometalurgicky, nebo hydrometalurgicky.

Ruda se nejprve zkoncentruje flotací a při použití pyrometalurgického způsobu se
praží na oxid zinečnatý. Unikající oxid siřičitý se použije pro výrobu kyseliny sírové.
2 ZnS (s) + 3 O2 (g) 2 ZnO (s) + 2 SO2 (g)
Protože zinkovou rudu běžně provází PbS, vzniká pražením také oxid olovnatý. Oba
oxidy se pak zahřívají s vápencem a koksem a při teplotě 1100 – 1400°C se uhlíkem
vyredukuje zinek i olovo.
ZnO (s) + C (s) Zn(g) + CO (g)
Zatímco vyredukovaný zinek se při teplotě tavení odpařuje a jeho páry se oddestilují,
kapalné olovo se usadí na dně pece, pod struskou.
Hydrometalurgický způsob výroby spočívá ve vyluhování rudy zředěným roztokem
kyseliny sírové. Získá se tím elektrolyt, roztok ZnSO4, z něhož se čistý zinek
vyredukuje elektrolýzou (na hliníkové katodě, zatímco anoda je olověná).
258
Kadmium se vyrábí pyrometalurgicky ze zinkových rud, sfalerit (ZnS) obsahuje

kolem 0,5% přimíseného CdS. Postup je stejný, jako při výrobě zinku, jen během
tavení se nejprve oddestiluje těkavější kadmium, teprve pak se zachycují páry zinku.
Při hydrometalurgickém způsobu výroby se použijí anodové kaly po elektrolytické
výrobě zinku. Rozpouštěním ve zředěné kyselině sírové vzniká roztok CdSO4,
z něhož se (po odstranění Fe a Tl) získá kadmium elektrolýzou.
Rtuť se vyrábí pražením rumělky na vzduchu při teplotě 750°C. Unikající rtuťové
páry se oddestilují a oxid siřičitý se použije pro výrobu kyseliny sírové:
HgS (s) + O2 (g) Hg (g) + SO2 (g)
SLOUČENINY KOVŮ PODSKUPINY ZINKU
Oxidační číslo (+I)
Týká se jenom sloučenin rtuťných, obsahujících kation (Hg22+), které lze snadno
získat redukcí rtuťnatých solí elementární rtutí.
Chlorid rtuťný, kalomel, Hg2Cl2, je téměř nerozpustná sloučenina, proto není toxický.
Kalomel se používá jako
součást mastí v kožním
lékařství, v elektrochemii se
používá pro přípravu
kalomelové elektrody.
V tomto oxidačním čísle vytvářejí stabilní sloučeniny všechny tři prvky.
Zinek se v kyselinách rozpouští na zinečnaté soli, ze kterých se hydroxidem

alkalického kovu vysráží bílý hydroxid zinečnatý. Ten je amfoterní, reakcí
s kyselinami poskytuje opět zinečnaté soli, zatímco v nadbytku hydroxidu se
rozpouští za tvorby tetrahydroxozinečnatanů. Jak hydroxid zinečnatý, tak i zinečnaté
soli vytvářejí v zásaditém prostředí amoniaku komplexní hydroxid tetraaminzinečnatý:
Oxid zinečnatý, ZnO, se vyrábí oxidací par zinku na vzduchu a používá se jako
zinková běloba do nátěrových hmot, tmelů a kaučuků. Pro antiseptický účinek se
používá jako součást zásypů a mastí.
259
Síran zinečnatý, bílá skalice, ZnSO4 . 7 H2O, se pro antiseptické vlastnosti používá
jako součást očních kapek. Také je surovinou pro výrobu bílého pigmentu litoponu.
Je to netoxická ekvimolární směs síranu barnatého a sulfidu zinečnatého, která se
získává srážením sulfidu barnatého roztokem bílé skalice:
BaS + ZnSO4 ZnS + BaSO4
litopon
Litopon slouží pro výrobu nátěrových hmot, bílého pryžového zboží a bíle zbarvených
plastů.
Kyanid zinečnatý, Zn(CN)2, vzniká srážením roztoků zinečnatých solí kyanidovými

ionty a sraženina se pak rozpustí v nadbytku kyanidu na komplexní sůl,
tetrakyanozinečnatan. Ten se pak průmyslově využívá ke galvanickému zinkování
ocelí.
Zn(CN)2 + 2 NaCN Na2[Zn(CN)4]
tetrakyanozinečnatan sodný
Kadmium vytváří rozpustné soli, které lze srážet sulfanem na sulfid kademnatý, CdS.
Uplatňuje se jako žlutý pigment do malířských barev, kadmiová žluť.
CdSO4 (aq) + H2S CdS (s) + H2SO4 (aq)
Podobně, jako zinečnaté soli, reagují i kademnaté soli s kyanidy na nerozpustný

kyanid kademnatý, Cd(CN)2, který se v nadbytku kyanidu rozpouští na komplexní
hexakyanokademnatan, [Cd(CN)6]2-, používaný ke galvanickému kadmiování oceli.
Rtuť vytváří pestrou škálu rtuťnatých sloučenin. Sulfid rtuťnatý, HgS, vzniká srážením
roztoků rtuťnatých solí sulfanem, jako černě zbarvená modifikace s tetragonální
strukturou. Sublimací ale přechází v červenou modifikaci s hexagonální strukturou,
která se pod označením „čínská červeň“ používá jako pigment do malířských barev.
Chlorid rtuťnatý, HgCl2, sublimát, je velice toxická sloučenina, vznikající přetavením
(sublimací) ze směsi chloridu sodného a síranu rtuťnatého. Poškozuje trávicí trakt a
ledviny.
Jodid rtuťnatý, HgI2, vzniká jako žlutá sraženina srážením roztoků rtuťnatých solí
roztokem jodidu draselného:
Hg(NO3)2 (aq) + 2 KI (aq) HgI2 (s) + 2 KNO3 (aq)
V přebytku jodidu se rozpouští na komplexní tetrajodortuťnatan draelný, K2[HgI4].
HgI2 (s) + 2 KI (aq) K2[HgI4] (aq)
Vodný roztok, který obsahuje hydroxid alkalického kovu a tetrajodortuťnatan draselný

se označuje jako Nesslerovo činidlo a používá se k důkazu přítomnosti amoniaku,
nebo amonných solí v roztoku. Už nepatrné koncentrace se projeví tvorbou
žlutohnědého zákalu, eventuálně sraženiny Hg2NI . H2O. Jde o jodid tzv. Millonovy
báze Hg2N(OH) . 2 H2O, jejíž síťovitá makromolekula je tvořena tetraedry
s dusíkovými atomy v centru.
260
ANALYTICKÁ CHEMIE
Analytická chemie zkoumá látky obsažené ve vzorku, tzv. analyty. Tradičně

rozlišujeme kvalitativní analýzu, jejíž úkolem je zjistit, jaké látky jsou ve vzorku
obsaženy a pak kvantitativní analýzu, která stanoví množství látky obsažené ve
vzorku. Stále více se v analýze uplatňují přístrojové metody, založené na fyzikálně-
chemických principech, hovoříme o instrumentální analýze. Dnes už je prakticky
veškerá analýza instrumentální, přístroje umožňují zjistit, které látky jsou obsaženy
ve vzorku, jaké je jejich množství a dokonce jakou mají strukturu.
Přístroje umožňují zpracovat v krátké době velký počet vzorků, mnohdy pracují
automaticky, ale všechny přístroje nejsou dostupné v každé laboratoři. Proto se
jednotlivé laboratoře specializují na určitý druh analýz a tomu odpovídá jejich
přístrojové vybavení.
K analýze používáme vzorek, který je reprezentativní, to znamená, že musí být
odebrán takovým způsobem, aby vyjadřoval průměrné vlastnosti celé soustavy.
Podle množství zpracovávaného vzorku rozlišujeme makroanalýzu (do 0,1 g),
semimikroanalýzu (do 0,01 g) a mikroanalýzu (do 0,001 g). Ultramikroanalýza
využívá mikrogramová množství vzorku.
Chemické reakce využívané v analýze jsou do různé míry citlivé a tuto skutečnost
vyjadřujeme dvěma veličinami. Hranice postřehu udává nejmenší množství látky
v mikrogramech, které ještě můžeme reakcí dokázat. Hranice zředění představuje
největší možné naředění, při kterém lze dokázat množství látky, určené hranicí
postřehu.
KVALITATIVNÍ ANALÝZA
Se vzorkem tuhé látky nejprve
provedeme předběžné orientační
zkoušky. Jsou rychlé a představují
tzv. „analýzu na suché cestě“,
protože se vzorek nepřevádí do
roztoku. Teprve poté se provádí
„analýza na mokré cestě“, spočívající
v systematickém dělení a důkazech
iontů v rozpuštěném vzorku.
K běžným orientačním zkouškám
patří plamenové reakce, zatímco
tavení v boraxové perličce už je
spíše historií.
Vzorek látky vnášíme platinovým
drátkem do plamene Bunsenova
kahanu. Jeho vnitřní a střední část
představuje redukční plamen, vnější
část oxidační plamen. Vnitřní část
plamene je nejchladnější, směs plynu se vzduchem se tu zahřívá na zápalnou
teplotu. Vnější, oxidační plamen, je nejteplejší, spalování je dokonalé a směrem
261
k povrchu plamen mírně chladne. Právě do spodní části oxidačního plamene

vnášíme vzorek tuhé látky pro plamenovou reakci.
Princip této orientační zkoušky je založen na skutečnosti, že soli některých kovů
charakteristicky barví plamen. Sůl však musí být dobře těkavá, a proto malé množství
vzorku ovlhčíme před analýzou několika kapkami kyseliny chlorovodíkové, aby se
vytvořily těkavé chloridy. Reakce je průkazná, jestliže je přítomen jen jeden prvek,
barvící plamen. Žlutý plamen téměř všudypřítomného sodíku můžeme opticky
odfiltrovat pozorováním přes modré kobaltové sklo.
Lithium barví plamen červeně, sodík žlutě, draslík fialově, měď modrozeleně, vápník
cihlově červeně, stroncium tmavě červeně, baryum žlutozeleně.
ANALÝZA NA MOKRÉ CESTĚ
Analýza rozpuštěných vzorků umožňuje systematicky rozdělit a poté dokázat

jednotlivé kationty a anionty ve složité směsi solí.
Rozmělněný tuhý vzorek se nejprve převede do roztoku: zpočátku ho rozpouštíme ve
studené, pak eventuálně v teplé destilované vodě. Jestliže se to nedaří, zkoušíme
zředěné roztoky kyselin a hydroxidů, poté koncentrované, za studena a pak za tepla.
Jestliže se ani potom vzorek nerozpustí, tavíme ho se solemi (Na2CO3) či s hydroxidy
(NaOH) a vzniklé taveniny už jsou rozpustné ve vodě.
Na rozpuštěný vzorek působíme analytickými činidly, jejichž reakce podle specifity
rozdělujeme do tří skupin.
Skupinové reakce se provádějí se skupinovými činidly, která reagují s celou skupinou
iontů a umožňují ji oddělit.
Selektivní reakce probíhají jen s několika málo ionty ve skupině a vhodnou volbou
podmínek a maskováním lze těmito reakcemi některé ionty přímo dokázat.
Specifické reakce probíhají pouze s jedním konkrétním iontem, který je tím bezpečně
dokázán.
Existuje několik postupů pro systematickou separaci a důkaz kationtů, zde si
objasníme použití srážecích reakcí sirovodíkového systému.
Na směs iontů v roztoku působíme skupinovými činidly, jimiž se vyloučí určitá
analytická třída kationtů (je jich celkem 5) ve formě sraženiny. Kationty ostatních
analytických tříd zůstanou v roztoku, takže po odfiltrování sraženiny přejdou do
filtrátu.
Skupinovým činidlem kationtů I. třídy je zředěný roztok HCl, kterým se kationty Ag+,
Hg22+ a Pb2+ vysrážejí ve formě chloridů. Do kyselého filtrátu se potom zavádí H2S a
262
vysrážejí se kationty II. třídy

ve formě sulfidů. Po přidání
NH3 se roztok stane
zásaditým a zaváděním
sulfanu se vysrážejí kationty
III. třídy ve formě sulfidů a
hydroxidů. Po odfiltrování
sraženiny se z filtrátu
roztokem uhličitanu
amonného vyloučí kationty
IV. třídy v podobě
nerozpustných uhličitanů.
Po jejich odfiltrování
získáme v roztoku kationty
V. třídy.
V každé analytické třídě se
pak působením selektivních
činidel kationty dále rozdělí
a vhodným kombinováním
činidel se provede důkaz
jednotlivých kationtů.
KVANTITATIVNÍ ANALÝZA
Přesné stanovení určité složky ve vzorku vyžaduje, aby vzorek byl skutečně
reprezentativní, tedy aby vyjadřoval průměrné složení celé soustavy. Chybný odběr
vzorku vede ke zkresleným výsledkům, i kdyby vlastní analýza byla provedena
bezchybně.
Sypké, tuhé materiály se odebírají pomocí vzorkovače, zašpičatělé trubice
s otevřenou, někdy i uzavírací rýhou. Vzorek odebíráme z různých míst a hloubek
soustavy a poté odebraný materiál promísíme. Kusové materiály je nutné nejprve
rozdrtit, nebo rozemlít a množství vzorku, který pak skutečně použijeme pro analýzu,
zmenšíme metodou kvartace.
263
Vzorek navrstvíme do tvaru komolého kužele a dvěma kolmými řezy (destičkou) jej
rozdělíme na čtvrtiny. Dvě protilehlé čtvrtiny se pak odeberou, znovu smíchají a
materiál se znovu dělí kvartací, dokud nebude vzorek přiměřeně malý.
Kapalné vzorky (například pro rozbor vody) se odebírají z různých míst a hloubek do
láhví, které se plní až po hrdlo a ještě pod hladinou zazátkují. Z protékající kapaliny
se vzorek odebírá v pravidelných časových intervalech.
Plynné vzorky se odebírají vzorkovací pipetou.
Ta je buď předem evakuovaná, nebo je vyplněna
uzavírací kapalinou, jejíž vypouštěním se do
vzorkovací pipety nasává plyn.
Ke klasickým metodám kvantitativní analýzy patří vážková analýza, čili gravimetrie a
rozsáhlejší odměrná analýza, volumetrie.
VÁŽKOVÁ ANALÝZA (GRAVIMETRIE)
Zdlouhavější, ale velice přesná metoda kvantitativní analýzy, založená na přesném

vážení látek na analytických váhách. Nejčastěji vážíme s přesností na 4 desetinná
místa gramu (desetitisíciny gramu). Obecný postup vážkové analýzy zahrnuje
následující kroky:
Odvážení vzorku
Množství odváženého vzorku v gramech se označuje jako navážka (mn). Zpravidla
není nutné, abychom odvážili úplně přesné množství vzorku (to může trvat dlouho),
stačí, když budeme hmotnost navážky znát přesně, tedy na 4 desetinná místa
gramu. Formulace „odvažte přibližně 1 gram modré skalice přesně“ tedy znamená,
že odvážené množství se má pohybovat kolem 1 gramu a hmotnost navážky zjistíme
přesně, například mn = 1,0873 g.
Rozpuštění vzorku
Nejčastěji budeme vzorek rozpouštět v destilované vodě a připravený roztok, který
později budeme srážet, by měl být zředěný. Některé vzorky nerozpustné ve vodě
musíme rozpustit v minerální kyselině, hydroxidu sodném, nebo dokonce upravit
tavením s vhodným tavidlem. U některých vzorků upravujeme ještě další parametry
(teplotu, hodnotu pH apod.).
Srážení
Srážíme činidlem, které umožní vytvořit málo rozpustnou sloučeninu (sraženinu) té
složky vzorku, kterou chceme stanovit. Aby byla sraženina dobře filtrovatelná, je
vhodné srážet zředěné a pokud možno horké roztoky několika malými dávkami
činidla. Sraženinu (v kádince) mícháme a je vhodné nechat ji nějakou dobu „dozrát“.
Po usazení přidáme k čirému roztoku nad sraženinou ještě malý nadbytek srážecího
činidla, abychom se přesvědčili, že srážení proběhlo úplně (nesmí se vylučovat další
podíl sraženiny).
Sraženina se pak promýváním zbaví srážecího činidla a dalších látek. Účinnou
metodou je dekantace, kdy sraženinu promísíme v kádince s rozpouštědlem a po
usazení zfiltrujeme jen čirý roztok nad sraženinou. Postup několikrát opakujeme a
poté sraženinu kvantitativně převedeme na filtrační papír v nálevce (v kádince nesmí
nic zůstat).
264
Filtrace
Filtrační papír pro analýzu je vyroben z velmi čisté celulózy, takže při žíhání
sraženiny shoří prakticky bez zanechání popelovin. Jejich hmotnost je zanedbatelná
(10-4 až 10-5 gramu). Podle charakteru sraženiny použijeme filtrační papír o různé
hustotě pórů. Červené označení na obalu mají papíry s největšími póry, žluté
označení mají filtry se střední hustotou a modře jsou značeny filtrační papíry
s nejvyšší hustotou, s nejmenšími póry. Kotouč filtračního papíru se dvakrát přeloží a
čtvrtkruhová výseč se rozevře tak, že na jedné straně budou 3 listy a na opačné
pouze 1 list. Rozevřený filtrační papír zvenku ovlhčíme několika kapkami destilované
vody, aby přilnul ke stěně nálevky a po zasunutí do nálevky by měl dosahovat asi 0,5
cm pod její okraj. Nálevku plníme po skleněné tyčince a stopka nálevky se má delším
koncem dotýkat stěny kádinky (předlohy). Do ní protéká filtrát, čirá kapalina beze
stop sraženiny.
Filtr se sraženinou vyjmeme z nálevky až poté, co všechna kapalina odtekla. Mokrý
filtrační papír by se mohl snadno protrhnout, proto filtr uchopíme v té části, kde je
tvořen třemi listy filtračního papíru a zdvihneme kolmo vzhůru.
Žíhání
Sraženina, kterou vyjmeme i s filtračním papírem je mokrá a nejprve ji částečně
vysušíme. Na filtrační papír (nikoli přímo na sraženinu) přiložíme zvnějšku suchý list
filtračního papíru a odsáváme přebytečnou kapalinu.
Poté, co sraženina ztuhne, složíme ji i s filtračním
papírem do keramického kelímku, který jsme
předem vyžíhali do konstantní hmotnosti.
Prázdný kelímek žíháme v plameni několik minut,
poté ho přeneseme pomocí chemických kleští do
exsikátoru a necháme zchladnout. Zvážíme ho na
analytických váhách a postup opakujeme tak
dlouho, až se hmotnost kelímku už neliší.
Kelímek se sraženinou i s filtračním papírem
necháme několik hodin žíhat v muflové peci při
teplotě 900°C. Kelímek pak opět přeneseme do
exsikátoru, kde zchladne a vyžíhaný vzorek
(vyvážka) je chráněn před zvlhnutím (náplň spodní
části exsikátoru tvoří vysoušecí látka, například
vysušený CaCl2). Zvážíme hmotnost kelímku
s vyvážkou a po odečtení hmotnosti prázdného
kelímku získáme hmotnost vyvážky (mv), kterou použijeme pro výpočet.
Výpočet procentuálního obsahu stanovované složky

Pro danou úlohu si nejprve vypočítáme gravimetrický faktor (f), který vyjadřuje
poměrné zastoupení stanovované složky ve sloučenině, čili je to hmotnostní zlomek
dané složky. Například, máme-li stanovit obsah hliníku ve vyvážce oxidu hlinitého,
pak vypočítáme gravimetrický faktor (hmotnostní zlomek Al v Al2O3):
2 . Ar (Al) 53,96
f= = = 0,529227
Mr (Al2O3) 101,96
265
Nyní vypočítáme počet gramů stanovované složky (x) ve vyvážce, jako součin
gravimetrického faktoru a hmotnosti vyvážky:
x = f . mv
Nyní potřebujeme zjistit procentuální obsah stanovované složky (A) v původní

navážce vzorku (mn):
V mn gramech navážky …………. obsaženo x gramů složky (A)

Ve 100 gramech navážky …… obsaženo pA gramů (%) složky (A)
x
p(A) = . 100
mn
Vztah pro výpočet procentuálního obsahu stanovované složky (A), čili p(A), upravíme
tak, že za hodnotu (x) dosadíme přímo součin (f . mv). Získáme tím obecný výraz pro
výpočet procentuálního obsahu složky (A) ve vzorku:
mv
p(A) = . f . 100
mn
Stanovení mědi
Úkol
Stanovte procentuální obsah mědi ve vzorku modré skalice, CuSO4 . 5 H2O
Princip
Roztok modré skalice se vysráží nadbytkem roztoku NaOH na sraženinu Cu(OH)2, ta
se varem převede na sraženinu hydrátu CuO . H2O a vyžíháním se získá vyvážka
CuO, z jejíž hmotnosti se vypočítá obsah mědi.
Provedení
Odvažte přibližně 1 gram modré skalice přesně a připravte z ní 7%ní roztok.
Byla odvážena navážka mn = 1,0845 g.
Ve 100 g 7%ního roztoku …………. obsaženo 7 g skalice

v x g …………………………………. 1,0845 g skalice
100 . 1,0845
x= = 15,493 gramy roztoku
7
Na vodu připadá: 15,493 – 1,0845 = 14,4 g = 14,4 cm3 vody.

266
Navážku skalice tedy nasypeme do kádinky a napipetujeme 14,4 cm3 destilované

vody (vodou z pipety spláchneme do kádinky i jemné částice modré skalice
z porcelánové odvažovací lodičky, nebo hodinového skla).
Připravte 17 g 3%ního roztoku NaOH. Hydroxid je nutné odvážit rychle, jen na

předvážkách, protože je hygroskopický.
100 g 3%ního roztoku …………… obsahuje 3 g NaOH

17 g …………………………………………… x g NaOH
3 . 17
x= = 0,51 g NaOH
100
Na vodu připadá: 17g – 0,51 g = 16,49 g = 16,49 cm3 vody.
Roztok modré skalice se vysráží roztokem NaOH na modrou sraženinu hydroxidu

měďnatého:
CuSO4 + 2 NaOH Na2SO4 + Cu(OH)2 (s)
Sraženina se krátce povaří, až změní barvu, vznikne hnědočerná sraženina

hydratovaného oxidu měďnatého, CuO . H2O. Ta se za horka zfiltruje a promývá
horkou destilovanou vodou, aby se odstranil všechen nezreagovaný NaOH.
Odkapávající filtrát prověřujeme pomocí pH-papírků a sraženinu opakovaně
promýváme na filtru, dokud nezmizí zásaditá reakce filtrátu.
Poznámka: sraženinu z kádinky je nutné na filtr převést kvantitativně, proto ji se stěn
kádinky stíráme tyčinkou s gumovou stěrkou pod hladinou vody (použijeme několik
malých dávek horké destilované vody).
Během promývání vyžíháme keramický kelímek do konstantní hmotnosti, jeho
hmotnost byla například stanovena na m = 13,3860 gramu.
Filtr i se sraženinou složíme do žíhacího kelímku tak, aby žádná část nepřečnívala
přes jeho okraj a vyžíháme v muflové peci při teplotě 900°C 4 hodiny. Kelímek
s vyžíhanou látkou, vyvážkou CuO, necháme zchladnout v exsikátoru a poté zvážíme
na analytických váhách.
Údaje
Hmotnost navážky: mn = 1,0845 g
Hmotnost vyžíhaného prázdného kelímku: m = 13,3860 g
Hmotnost kelímku s vyvážkou CuO: m = 13,7316 g
Hmotnost vyvážky: mv = 13,7316 – 13,3860 = 0,3456 g
Gravimetrický faktor mědi v CuO: f = 63,546 / 79,546 = 0,79886
Výpočet procentuálního obsahu mědi z experimentu
mv . f 0,3456 . 0,79886
p(Cu) = . 100 = . 100 = 25,457%
mn 1,0845
Analýzou jsme zjistili, že modrá skalice obsahuje 25,457% Cu a výsledek porovnáme

s výpočtem obsahu mědi ze vzorce modré skalice.
267
Výpočet procentuálního obsahu mědi ze vzorce modré skalice
M (CuSO4. 5 H2O): 1 . Cu = 63,546

1.S = 32,06
9.O = 144,00
10 . H = 10,079
249,685
63,546
Hmotnostní zlomek mědi wCu = = 0,254505 = 25,4505% Cu.
249,685
Výpočet odchylky
Odchylka = experimentálně zjištěná hodnota – hodnota vypočítaná ze vzorce skalice
Odchylka = 25,457% - 25,4505% = 0,0065 procentního bodu.
To ovšem není odchylka v procentech, tu musíme ještě vypočítat. Za 100%
vezmeme hmotnostní zlomek mědi vypočítaný ze vzorce a vypočítáme, kolika
procentům odpovídá hmotnostní zlomek mědi získaný z experimentu.
w = 0,254505 ……………………….100%
w = 0,25457 ………………………… x %
x = (0,25457 / 0,254505) . 100 = 100,026%
Odchylka (chyba experimentu) činí 0,026%.
Stanovení železa
Úkol
Zjistěte gravimetricky procentuální obsah železa ve vzorku zelené skalice
(FeSO4 . 7 H2O).
Princip
Princip úlohy je založen na převedení veškerých iontů železa na železité kationty,
Fe3+, které se pak vysrážejí v zásaditém prostředí (amoniakem) na hydroxid železitý.
Jeho vyžíháním získáme vyvážku oxidu železitého, Fe2O3, z jejíž hmotnosti
vypočítáme obsah železa ve vzorku.
Postup
Z navážky 1 g zelené skalice (mn) připravit 2%ní roztok.
Roztok okyselit 1 cm3 konc. H2SO4 a přidat 1 cm3 konc. HNO3: tato směs zoxiduje
ionty Fe2+ na Fe3+.
2 FeSO4 + H2SO4 + ½ O2 = Fe2(SO4)3 + H2O
Po přidání kyselin roztok zahříváme v kádince na asbestové síťce, oxidace se projeví

nejprve zčernáním roztoku, který se poté vyjasní, je čirý, žlutý.
268
Po vyjasnění roztok za horka srážíme vodným amoniakem až do zásadité reakce

(měříme indikátorovým papírkem) – vzniká červenohnědá sraženina hydroxidu
železitého:
Fe2(SO4)3 + 6 NH3 + 6 H2O = 2 Fe(OH)3 + 3 (NH4)2SO4
Sraženinu hydroxidu železitého krátce povaříme a za horka zfiltrujeme. Je nutné z ní

odstranit sírany, a proto sraženinu na filtru promýváme horkou destilovanou vodou
tak dlouho, až důkaz na přítomnost síranů ve vytékajícím filtrátu bude negativní. Do
mikrozkumavky proto odebereme asi 1 cm3 roztoku právě vytékajícího z nálevky a
přidáme asi 1 cm3 činidla – roztoku chloridu barnatého. V přítomnosti síranů se
okamžitě tvoří bílá sraženina síranu barnatého:
SO42- + BaCl2 = BaSO4 (s) + Cl-
Promytou sraženinu pak vysušiíme filtračním papírem a s filtrem umístíme do

porcelánového kelímku, vyžíhaného do konstantní hmotnosti. Žíháním (v muflové
peci) 4 hodiny při teplotě 850°C získáme vyvážku oxidu železitého:
2 Fe(OH)3 Fe2O3 + 3 H2O

Odečtením hmotnosti prázdného kelímku získáme hmotnost vyvážky (mv), která
poslouží pro výpočet. Je jasné, že gravimetrický faktor (f) v tomto případě
vypočítáme jako podíl 2 . Ar (Fe) / Mr (Fe2O3).
ODMĚRNÁ ANALÝZA (VOLUMETRIE)
Metody odměrné analýzy, založené na přesném měření objemu kapalin, umožňují

stanovit množství (či koncentraci) určité látky (analytu)
v kapalném vzorku. Objem kapaliny přesně odměříme
pipetou a byretou. K odměřování objemu kapaliny pipetou,
pipetování, používáme pipetovací balónek, kterým
nasáváme kapalinu do pipety, minimálně v případě, že jde
o roztok žíravin, nebo toxických látek.
Jde o pryžový balónek, který nasadíme na konec pipety a
ovládáme jej třemi ventily (A, C, D), které otevřeme tlakem
dvěma prsty proti sobě. Otevřeny jsou jen po dobu
stisknutí. Nejprve stiskneme ventil (A) a stlačením balónku
(B) z něho vypudíme vzduch, ventil (A) uvolníme.
V balónku (B) vznikl podtlak, který stisknutím ventilu (C)
nasává kapalinu do pipety. Nasajeme sloupec kapaliny až
nad rysku pipety, vyznačující požadovaný objem a ventil
(C) uvolníme. Pak stisknutím ventilu (D) upouštíme objem
kapaliny v pipetě až na rysku požadovaného objemu
(spodní část menisku kapaliny semusí krýt s ryskou
pipety). Poté odměřený objem kapaliny vypustíme z pipety stisknutím ventilu (D).
Zkoumáme-li vzorek tuhé látky, musíme ji nejprve převést do roztoku. Poté následuje
základní operace odměrné analýzy, titrace, při které se kapalný vzorek umístí do
269
širokohrdlé titrační baňky (kulaté, nebo kónické Erlenmeyerovy) a z byrety se

přikapává roztok odměrného činidla, jehož koncentraci známe.
Směs mícháme pohybem baňky rukou, nebo elektromagnetickou míchačkou.
V takovém případě vkládáme dovnitř baňky míchadélko (kovovou tyčinku zatavenou
ve skle), která rychlým otáčením míchá roztok. Odměrné činidlo reaguje se
stanovovanou látkou v titrační baňce, do níž byl přidán také indikátor. Ten umožní
stanovit bod ekvivalence – okamžik, kdy právě
všechna stanovovaná látka zreagovala. Projeví
se to například změnou zbarvení indikátoru.
Přestaneme přikapávat odměrný roztok a z jeho
spotřeby, kterou přečteme na stupnici byrety,
vypočítáme množství látky ve vzorku.
Je tu však ještě další problém: potřebujeme znát
přesnou koncentraci roztoku odměrného činidla,
avšak mnohé látky, které používáme pro
přípravu odměrných roztoků, se působením
vnějšího prostředí mění. Tak například,
připravujeme-li odměrný roztok hydroxidu
sodného, musíme podrtit pecičky tuhého NaOH,
odvážit a rozpustit. Hydroxid je ovšem
hygroskopický – přijímá vodní páry ze vzduchu a
také reaguje se vzdušným CO2 na uhličitan
sodný. Čím delší dobu hydroxid vážíme, tím
horší výsledek: část hydroxidu zreagovala, takže
připravený roztok bude mít nižší koncentraci, než
jsme zamýšleli. Přesnou koncentraci odměrného
roztoku, tzv. titr, zjistíme standardizací.
Existují totiž látky, standardy, které se vlivem
vnějších podmínek nemění, takže z nich
můžeme připravit standardní roztok, jehož
koncentraci známe skutečně přesně. Tento
standardní roztok pak titrujeme odměrným
roztokem, abychom stanovili faktor (f)
odměrného roztoku. To je opravná hodnota,
kterou pak vynásobíme spotřebu odměrného
roztoku při titraci vzorku, abychom zjistili
teoretickou spotřebu odměrného roztoku o ideálně přesné koncentraci.
Naměřená spotřeba odměrného roztoku . f = teoretická spotřeba odměrného roztoku

o přesné koncentraci
Faktor odměrného roztoku vypočítáme z objemu standardního roztoku, použitého pro

titraci a z objemu odměrného roztoku, spotřebovaného při titraci:
objem standardního roztoku (cm3)

f=
spotřeba odměrného roztoku (cm3)
270
Koncentrace standardního a odměrného roztoku jsou voleny tak, aby spolu

reagovaly v poměru 1 : 1. V ideálním případě, kdyby odměrný roztok měl naprosto
přesnou koncentraci, by byla hodnota jeho faktoru rovna jedné. Častěji dochází
k tomu, že látka použitá pro přípravu odměrného roztoku na vzduchu zčásti zreaguje,
takže výsledný odměrný roztok má nižší koncentraci. Takového roztoku se pro titraci
standardního roztoku spotřebuje větší objem, takže jmenovatel zlomku je větší, než
čitatel a hodnota faktoru < 1. V opačném případě, kdy odměrný roztok je
koncentrovanější, než má být, bude hodnota jeho faktoru f > 1.
Příklad
Připravili jsme odměrný roztok NaOH o koncentraci 0,1 mol.dm-3 a chceme stanovit
jeho faktor. K titraci použijeme standardní roztok kyseliny šťavelové:
2 NaOH + HOOC-COOH 2 H2O + Na+-OOC-COO-Na+

2 moly 1 mol
Vidíme, že 2 moly hydroxidu reagují s 1 molem kyseliny šťavelové. Jestliže chceme,

aby objemy reagujících roztoků byly v poměru 1 : 1, musí mít roztok kyseliny
šťavelové poloviční koncentraci, než má odměrný roztok hydroxidu. Použijeme proto
standardní roztok kyseliny šťavelové o koncentraci 0,05 mol. dm-3.
Provedení
Do titrační baňky odpipetujeme 20 cm3 standardního roztoku kyseliny šťavelové a
přikápneme několik kapek fenolftaleinu. Roztok zůstane čirý a bezbarvý.
Byretu naplníme odměrným roztokem NaOH, jehož faktor chceme stanovit.
Titrujeme pravidelným přikapáváním roztoku NaOH z byrety a dobře mícháme: ke
konci titrace se objevuje růžové zbarvení, které však mícháním zmizí. Musíme ke
konci míchat zvlášť každou přidanou kapku z byrety, až nakonec jedna obarví roztok
slabě růžově už natrvalo. To signalizuje ekvivalenční bod – ukončíme titraci a na
stupnici byrety odečteme spotřebu odměrného roztoku NaOH. Řekněme, že činí 20,3
cm3.
Z uvedených údajů vypočítáme faktor odměrného roztoku:
20 cm3
f= = 0,98522
20,3 cm3
Poté, co tímto odměrným roztokem NaOH provedeme nějakou titraci, musíme jeho
spotřebu vynásobit faktorem 0,98522 a z takto získané teoretické spotřeby pak
provedeme výpočty.
Příprava odměrných roztoků
K přípravě roztoků o přesné molární koncentraci slouží odměrné baňky. Mají ploché
dno a širokou spodní část, která přechází v úzké dlouhé hrdlo; často se uzavírají
zábrusovou zátkou. Na hrdle je vyznačena ryska, po kterou se musí naplnit,
abychom získali objem, jenž je na baňce vyznačen. Baňky se vyrábějí se v různých
velikostech (objemech) a důležité je také dodržet teplotu, na kterou je objem baňky
kalibrován: teplota je na baňce vyznačena, nejčastěji 20°C.
271
Do odměrné baňky nasypeme odváženou látku pomocí nálevky a destilovanou

vodou opláchneme váženku i nálevku, abychom veškerou látku převedli do baňky.
Poté naplníme odměrnou baňku destilovanou vodou asi do poloviny objemu,
třepáním látku rozpustíme a pak doplníme destilovanou vodou po rysku. Před
dosažením kalibrační značky (rysky) přidáváme vodu už jenom po kapkách, nejlépe
pipetou. Odměrná baňka je správně naplněna tehdy, jestliže spodní hranice menisku
kapaliny se přesně kryje s ryskou. Nyní baňku uzavřeme (zábrusovou) zátkou,
přidržíme ji prstem a celý objem roztoku promícháme několikerým otočením baňky
dnem vzhůru.
Příklad
Připravte 250 cm3 odměrného roztoku NaOH o koncentraci 0,1 mol. dm-3.
M (NaOH) = 1. Na = 1. 22,99 = 22,99

1. O = 1. 16 = 16
1. H = 1. 1,01 = 1,01
40,00
K přípravě 1000 cm3 1M roztoku NaOH potřebujeme 40 g NaOH, takže pro přípravu
0,1 M roztoku to budou 4 g NaOH. Máme však připravit pouze 250 cm3, tedy 4x
menší objem, proto odvážíme 1 g NaOH. Hydroxid je dodáván v pecičkách, proto jej
před vážením podrtíme tloučkem ve třecí misce. Hydroxid vážíme pokud možno
rychle, na předvážkách, protože je hygroskopický.
Příklad
Připravte 50 cm3 standardního roztoku kyseliny šťavelové o koncentraci 0,05 mol.
dm-3.
Kyselina šťavelová krystaluje jako dihydrát, proto její molekulovou hmotnost
počítáme i s krystalovou vodou:
272
M (HOOC-COOH.2 H2O) = 2 . C = 2 . 12,01 = 24,02

6 . O = 6 . 16 = 96,00
6 . H = 6 . 1,01 = 6,06
126,08
K přípravě 1000 cm3 1M roztoku potřebujeme 126,08 g kyseliny šťavelové.

Požadovaná koncentrace 0,05 mol. dm-3 je 20 x nižší a navíc objem 50 cm3 je 20 x
menší, než 1000 ml. Hmotnost odvážené kyseliny šťavelové bude proto 400x nižší:
126,08g : 400 = 0,3152 g
Odvážíme 0,3152 g krystalické kyseliny šťavelové přesně, převedeme ji (spláchneme

destilovanou vodou) do odměrné baňky (krystalky praskají) a připravíme 50 cm3
standardního roztoku pro stanovení faktoru hydroxidu.
Acidobazická titrace
Je založena na neutralizační reakci, kdy spolu reaguje kyselina a zásada. Jestliže

používáme odměrný roztok hydroxidu, jedná se o alkalimetrii, jestliže titrujeme
odměrným roztokem silné kyseliny, jde o acidimetrii. Ukážeme si oba způsoby na
konkrétních příkladech.
Alkalimetrie
Stanovte procentuální koncentraci rozředěného konzumního octa.
Princip
Odvážený vzorek octa se ztitruje odměrným roztokem NaOH na fenolftalein a ze
spotřeby odměrného činidla se vypočítá procentuální koncentrace octa.
Postup
Titrační baňku vytárujeme na předvážkách a napipetujeme do ní asi 6 g octa (roztok
kyseliny octové). Hmotnost roztoku zaznamenáme (například 6,15g). Přidáme
několik kapek indikátoru fenolftaleinu.
Byretu o objemu 50 cm3 naplníme odměrným roztokem NaOH o koncentraci
0,1 mol. dm-3. Byreta je připevněna ke stojanu a její ústí je zpravidla nad naší hlavou:
je tu určité riziko, že během plnění byrety si nalijeme hydroxid do rukávu. Proto
postavíme stojan i s byretou na podlahu a pomocí nálevky byretu naplníme asi 2 cm
nad horní nulovou rysku. Pak postavíme stojan i s byretou na stůl a kohoutem byrety
upustíme odměrný roztok, aby se spodní meniskus kapaliny kryl s nulovou ryskou.
Roztok octa s indikátorem titrujeme odměrným roztokem NaOH z byrety do slabě
růžového zbarvení, které vyvolá první nadbytečná kapka hydroxidu:
CH3-COOH + NaOH CH3-COO- Na+ + H2O

kyselina octová octan sodný
Při titraci se může stát, že objem 50 cm3, vyznačený na stupnici byrety, nestačí.
V takovém případě přerušíme titraci na rysce 50 cm3, byretu doplníme odměrným
roztokem a v titraci pokračujeme. Spotřeba činí například 62,53 cm3.
273
Výpočet
Z neutralizační rovnice plyne, že 1 mol hydroxidu reaguje s 1 molem kyseliny. Naším
úkolem je zjistit, kolik gramů čisté kyseliny octové bylo v odváženém roztoku octa.
Spotřebovalo se 62,53 cm3 odměrného roztoku NaOH, jehož faktor jsme stanovili už
dříve (f = 0,98522). Tímto faktorem nyní musíme vynásobit zjištěnou spotřebu,
abychom zjistili teoretickou spotřebu roztoku hydroxidu o ideálně přesné koncentraci
0,1 mol.dm-3.
teoretická spotřeba = f . 62,53 cm3 = 0,98522 . 62,53 = 61,6058 cm3.
Ze vztahu pro molární koncentraci roztoku (c = n/V), kde n = počet molů a V je objem
roztoku v dm3, vyjádříme počet molů hydroxidu, který zreagoval:
n = c . V = 0,1 mol. dm-3. 0,0616058 dm3 = 0,00616058 molů NaOH.
Protože hydroxid reaguje s kyselinou octovou v molárním poměru 1:1, byl ve vzorku
stejný počet molů kyseliny, tj. 0,00616058 molů CH3-COOH. Molekulová hmotnost
kyseliny octové M (CH3COOH) má hodnotu 60,06. Vypočítáme tedy počet gramů
kyseliny octové ve ztitrovaném vzorku octa:
1 mol kys. octové ............................ má hmotnost 60,06 g

0,00616058 molů kys. octové ......................................................... x g
60,06
x= . 0,00616058 = 0, 3700 g kyseliny octové
1
Známe hmotnost roztoku odváženého pro titraci (6,15 g) a nyní víme, že v něm bylo
obsaženo 0,37 g kyseliny octové. Chceme-li znát procentuální koncentraci, ptáme se,
kolik gramů kyseliny octové je ve 100 g roztoku vzorku:
v 6,15 g roztoku ............................. obsaženo 0,37 g kyseliny octové

ve 100 g roztoku .................................... x g kyseliny octové = x%
0,37 g
x= . 100 = 6,016 %
6,15 g
Zjistili jsme, že roztok zředěného octa má koncentraci asi 6,02%.
Acidimetrie
Stanovte procentuální koncentraci roztoku amoniaku titrací odměrným roztokem
H2SO4.
Princip
Odvážený roztok amoniaku se naředí destilovanou vodou a odebere se vzorek, který
ztitrujeme odměrným roztokem kyseliny sírové na indikátor methyloranž.
274
Příprava odměrného a standardního roztoku

Připravíme 100 cm3 odměrného roztoku H2SO4 o koncentraci 0,5 mol. dm-3.
Použijeme koncentrovanou kyselinu sírovou, která má hustotu ρ = 1,83 g.cm-3.
Molekulová hmotnost H2SO4, M (H2SO4) = 98,08.
Pro přípravu 1000 cm3 1M roztoku tedy potřebujeme 98,08 g kyseliny sírové, na
požadovaných 100 cm3 roztoku stačí desetina, tedy 9,808 g. Roztok však nemá být 1
molární, ale 0,5 molární, takže potřebujeme poloviční množství kyseliny, 4,904 g.
Kyselinu sírovou nebudeme vážit, jelikož známe její hustotu: vypočítáme objem, který
pohodlně odpipetujeme.
m m 4,904 g
ρ= , takže V = = = 2,68 cm3 konc. H2SO4
V ρ 1,83
Do 100 cm3 odměrné baňky nalijeme asi 30 cm3 destilované vody, pomalu
přikapáváme z pipety vypočítaný objem kyseliny sírové a pohybem baňky mícháme.
Jestliže to je potřeba (baňka se zahřála natolik, že na ní neudržíme ruku), chladíme
baňku pod tekoucí vodou. Pak doplníme destilovanou vodou na objem 100 cm3,
zazátkujeme a baňku otočíme několikrát dnem vzhůru.
Faktor odměrného roztoku kyseliny sírové stanovíme titrací se standardním roztokem
uhličitanu sodného, Na2CO3.
H2SO4 + Na2CO3 Na2SO4 + H2O + CO2

1 mol 1 mol
Vidíme, že látky reagují v molárním poměru 1 : 1. Jestliže tedy kyselina sírová má

koncentraci 0,5 mol. dm-3, připravíme roztok uhličitanu o stejné koncentraci, 0,5 mol.
dm-3. Molekulová hmotnost bezvodého uhličitanu sodného M (Na2CO3) = 105,99.
Standardního roztoku připravíme opět 100 cm3: k přípravě 1000 cm3 1M roztoku
bychom potřebovali 105,99 g Na2CO3, k přípravě 100 cm3 1M roztoku potřebujeme
jen 10,599 g uhličitanu. Roztok však má mít poloviční koncentraci, 0,5 mol. dm-3,
takže odvážíme polovinu tohoto množství přesně, tj. 5,2995 g Na2CO3.
Odvážený uhličitan převedeme do 100 cm3 odměrné baňky a připravíme standardní
roztok.
Stanovení faktoru odměrného roztoku H2SO4

Do titrační baňky odpipetujeme 20 cm3 standardního roztoku Na2CO3 a přidáme 10
kapek indikátoru methyloranže. Protože roztok uhličitanu reaguje v důsledku
hydrolýzy zásaditě, zbarví se indikátor žlutě.
Byretu naplníme odměrným roztokem H2SO4 a titrujeme do barevného přechodu
žlutá červená (nejlépe je zachytit oranžové zbarvení). Řekněme, že spotřeba
odměrného roztoku byla 20,6 cm3. Z těchto údajů vypočítáme faktor odměrného
roztoku:
20 cm3
f = = 0,971
20,6 cm 3
Titrace amoniaku
Do 50 ml titrační baňky nalijeme asi 15 cm3 destilované vody, baňku vytárujeme na
předvážkách a napipetujeme do ní kolem 3 g koncentrovaného roztoku amoniaku
(například jsme odvážili 3,15 g roztoku NH3). Doplníme baňku destilovanou vodou a
získáme tak 50 cm3 zředěného roztoku amoniaku pro titraci.
275
Objem 50 cm3 zředěného roztoku amoniaku přelijeme do titrační baňky, přidáme 10

kapek methyloranže (vzniká žluté zbarvení) a pak titrujeme odměrným roztokem
H2SO4 z byrety do oranžového až červeného zbarvení. Pro titraci jsme spotřebovali
například 41,2 cm3 odměrného roztoku H2SO4.
H2SO4 + 2 NH3 (NH4)2SO4

1 mol 2 moly
Výpočet procentuální koncentrace NH3

Jestliže jsme spotřebovali 41,2 cm3 odměrného roztoku kyseliny sírové, jejíž faktor
jsme stanovili dříve ( f = 0,971), můžeme vypočítat teoretickou spotřebu odměrného
roztoku o ideální koncentraci 0,5 mol. dm-3.
Teoretická spotřeba = f . naměřená spotřeba = 0,971 . 41,2 = 40,0052 cm3
Z definice molární koncentrace nyní vypočítáme počet molů kyseliny sírové, která se
spotřebovala při titraci.
n
c= , potom n = c . V = 0,5 mol. dm-3. 0,0400052 dm3 = 0,0200026 molu
V
Z rovnice neutralizační reakce vyplývá, že 1 mol kyseliny sírové zneutralizuje 2 moly
amoniaku. Látkové množství amoniaku ve vzorku tedy bylo:
n (NH3) = 2 . 0,0200026 molu = 0,0400052 molů amoniaku
Molekulová hmotnost amoniaku M (NH3) = 17,04 , takže v 1 molu je právě tolik
gramů amoniaku. Vypočítáme, kolik gramů amoniaku bylo ve vzorku:
1 mol amoniaku obsahuje ................................... 17,04 g NH3

0,0400052 molů amoniaku obsahuje .....................................x g NH3
17,04 . 0,040052
x = = 0,68169 g NH3
1
Nyní vypočítáme procentuální koncentraci amoniaku. Je pravda, že pro účely titrace
jsme amoniak ředili na objem 50 cm3, nás ovšem zajímá původní, neředěný roztok
amoniaku, který jsme odpipetovali. Jeho hmotnost byla 3,15 gramu a v něm se
nachází 0,68169 g čistého NH3.
Ve 3,15 g roztoku koncentrovaného amoniaku ............obsaženo 0,68169 g NH3

Ve 100 gramech ......................................................................x gramů = x % NH3
0,68169 g NH3
x = . 100 = 21,64 %
3,15 g
Zjistili jsme, že analyzovaný vzorek roztoku amoniaku má koncentraci 21,64 %.

276
Titrační křivky
Titrační křivky zachycují průběh titrace: v případě acidobazické titrace sledujeme

závislost změny reakce roztoku (hodnotu pH měříme pH-metrem) na objemu
odměrného roztoku, který jsme z byrety přidali ke vzorku.
Indikátor volíme podle toho, při jakém rozmezí hodnot pH očekáváme barevný
přechod.
Titrační křivka titrace silné kyseliny (HCl) odměrným roztokem silné zásady
(NaOH).
Vycházíme tedy z kyselé reakce
vzorku (pH = 1) a zpočátku je
všechen hydroxid odstraněn
neutralizací kyselinou, která je
v nadbytku. Reakce roztoku se
proto mění jen nepatrně. V blízkosti
bodu ekvivalence, kdy kyselina už
není ve velkém nadbytku, začne
hodnota pH stoupat. V bodě
ekvivalence pak zaznamenáme
veliký skok hodnoty pH, z kyselé do
zásadité reakce. Tento skok
v hodnotě pH zasáhne celou oblast
barevného přechodu indikátoru
např. fenolftaleinu i methylové červeně, a proto můžeme každý z těchto indikátorů
použít k detekci bodu ekvivalence, v němž ukončíme titraci. Produktem neutralizace
je kromě vody také sůl, v tomto případě sůl silné kyseliny a silné zásady. Taková sůl
nehydrolyzuje, a proto roztok má v bodu ekvivalence neutrální reakci, pH = 7.
Titrační křivka titrace slabé kyseliny, nebo slabé zásady
Jestliže titrujeme vzorek slabé kyseliny (kyseliny octové) odměrným roztokem silné
zásady (NaOH), bude titrační křivka trochu modifikována. Titraci začínáme také při
kyselé reakci roztoku, ale přidáváním hydroxidu hodnota pH pozvolna, ale
rovnoměrně roste. Následuje prudký skok pH do zásaditých hodnot a uprostřed
tohoto skoku je bod ekvivalence. Vidíme, že je posunutý do zásadité reakce, dobře
277
ho však zachytí barevný přechod indikátoru fenolftaleinu. Příčinu tohoto posunu si

můžeme vysvětlit hydrolýzou vznikající soli: octan sodný je sůl slabé kyseliny a silné
zásady, proto její roztok je zásaditý.
Poslední z uvedených titračních křivek ukazuje průběh titrace slabé zásady
(amoniaku) silnou kyselinou (H2SO4). V tomto případě má vzorek (roztok amoniaku)
zásaditou reakci a přidáváním odměrného roztoku kyseliny z byrety hodnota pH
zvolna klesá. Pak nastane opět prudký skok hodnoty pH, v jehož středu umístíme
bod ekvivalence. Ten je nyní posunutý do oblasti kyselé reakce roztoku, a proto
vhodným indikátorem bude například methyloranž, která má v tomto pásmu pH
barevný přechod. Kyselou reakci roztoku soli opět vysvětlíme její hydrolýzou.
Připomeňme, že hydrolyzují pouze kationty či anionty odvozené od slabých kyselin
nebo zásad, nikoli od silných kyselin a zásad. Vzniklá sůl, síran amonný, obsahuje
síranové anionty, které nehydrolyzují (pocházejí od silné kyseliny sírové). Hydrolyzují
však amonné kationty, pocházející od slabé zásady – amoniaku: ionty H3O+ , vzniklé
hydrolýzou, způsobí kyselou reakci roztoku:
NH4+ + H2O = NH3 + H3O+

278
POUŽITÁ LITERATURA
ATKINS, P.: Inorganic chemistry. New York: W. H. Freeman and Company, 2010.
BERKA, A., FELTL, L., NĚMEC, I.: Příručka k praktiku z kvantitativní analytické
chemie. Praha: SNTL/ALFA, 1985.
BRDIČKA, R., DVOŘÁK, J.: Základy fysikální chemie. Praha: Academia, 1977.
BRDIČKA, R., KALOUSEK, M., SCHŰTZ, A.: Úvod do fyzikální chemie. Praha: SNTL
/ ALFA, 1972.
BROWN, G. I.: Úvod do anorganické chemie. Praha: SNTL,1982.
BROWN, T. L., LEMAY, H., BURSTEN, B.E., MURPHY, C.J., WOODWARD, P.M.:
Chemistry: the central science. Boston: Prentice-Hall, Inc., 2012.
BURDGE, J. R.: Chemistry. New York: McGraw-Hill, 2011.
CAMPBELL, J. A.: Proč probíhají chemické reakce? Praha: SNTL, 1974.
COTTON, F. A., WILKINSON, G.: Anorganická chemie. Praha: Academia,1973.
ČIPERA, J.: Základy obecné chemie. Praha: SPN, 1980.
DICKERSON, R. E., GRAY, H. B., HAIGHT, G. P.: Chemical principles. California:
The Benjamin/Cummings Publishing Company, Inc., Menlo Park, 1979.
DRÁTOVSKÝ, M. A KOL.: Základní pojmy, příklady a otázky z anorganické chemie.
Praha: Univerzita Karlova, 1980.
EBBING, D. D., GAMMON, S. D.: General chemistry. Boston: Houghton Mifflin
Company, 2009.
FISCHER, O. A KOL.: Fyzikální chemie. Praha: SPN, 1984.
FIŠER, J., ZEMÁNEK, F.: Chemická struktura. Praha: SPN, 1990.
FIŠNER, B., MILNERA, S.: Základy obecné a fyzikální chemie. Praha: SPN, 1968.
GAŽO, J. A KOL.: Všeobecná a anorganická chémia. Bratislava: ALFA, 1974.
GREENWOOD, N. N., EARNSHAW, A.: Chemie prvků. Praha: Informatorium, 1993.
HARRIS, D., C.: Quantitative Chemical Analysis. New York: W. H. Freeman and
Company, 2010.
HESLOP, R. B., JONES, K.: Anorganická chemie. Praha: SNTL, 1982.
HOLZBECHER, Z., CHURÁČEK, J.: Analytická chemie. Praha: SNTL/ALFA, 1987.
HOUSECROFT, C. E., CONSTABLE, E. C.: Chemistry. Harlow: Prentice-Hall,
Pearson education limited, 2010.
HOUSECROFT, C. E., SHARPE, A. G.: Anorganická chemie. Praha: Vysoká škola
chemicko-technologická, 2014.
CHANG, R.: Chemistry. New York: McGraw-Hill, Inc., 1994.
KLIKORKA, J., HÁJEK, B., VOTINSKÝ, J.: Obecná a anorganická chemie. Praha:
SNTL / ALFA, 1989.
KOLDITZ, L.: Anorganische Chemie. Berlin: VEB Deutscher Verlag der
Wissenschaften, 1983.
KOTZ, J. C., TREICHEL, P. M., TOWNSEND, J. N.: Chemistry & chemical reactivity.
Belmont: Brooks/Cole, 2010.
KŮTEK, F.: Anorganická chemie I. – III. Praha: SNTL, 1982.
MASTERTON, W. L., HURLEY, C. N., NETH, E. J.: Chemistry: Principles and
Reactions. Belmont: Brooks/Cole, 2012.
PAVELKA, V. SCHÜTZ, A.: Anorganická chemie. Praha: SPN, 1974.
POLÁK, R., ZAHRADNÍK, R.: Obecná chemie. Praha: Academia, 2000.
REMY, H.: Anorganická chemie. Praha: SNTL, 1971.
RUSSEL, J. B.: General chemistry. New York: McGraw-Hill, Inc., 1992.
SEEL, F.: Struktura atomu a chemická vazba. Praha: Academia, 1976.
279
SILBERBERG, M. S.: Principles of general chemistry. New York: McGraw-Hill,

Companies, Inc., 2010.
SKOOG, D., A., WEST, D., M.: Fundamentals of Analytical Chemistry. Belmont:
Brooks/Cole, 2014.
SLABAUGH, W. H., PARSONS, T. D.: General chemistry. New York: John Wiley &
Sons, Inc., 1976.
TRO, N. J.: Chemistry. A molecular approach. New Jersey: Pearson Prentice Hall,
2011.
VACÍK, J.: Obecná chemie. Praha: SPN, 1986.
VACÍK, J. A KOL.: Přehled středoškolské chemie. Praha: SPN, 1999.
VODRÁŽKA, Z.: Fyzikální chemie pro biologické vědy. Praha: Academia, 1982.
VONDRÁK, D., VULTERIN, J.: Analytická chemie. Praha: SNTL/ALFA, 1985.
WHITTEN, K. W., DAVIS, R. E., PECK, M. L., STANLEY, G. G.: Chemistry. Belmont:
Brooks/Cole, 2010.
ZUMDAHL, S. S., ZUMDAHL, S. A: Chemistry. Boston: Houghton Mifflin Company,
2007.
ŽÚRKOVÁ, L. A KOL.: Všeobecná chémia. Bratislava: Slovenské pedagogické
nakladatelstvo, 1985.

Chemie Pro 1. Ročník

Uploaded by

Document Information

Original Title

Copyright

Available Formats

Share this document

Share or Embed Document

Sharing Options

Did you find this document useful?

Is this content inappropriate?

Copyright:

Available Formats

Chemie Pro 1. Ročník

Uploaded by

Copyright:

Available Formats

1

CHEMIE PRO 1. ROČNÍK

OBECNÁ A FYZIKÁLNÍ CHEMIE

Jádro a obal, radioaktivita ………………………………………………………....... 6

2. PERIODICKÝ SYSTÉM PRVKŮ

Periodický zákon ……………………………………………………………………… 22

Příčiny vzniku a průběh vytváření chemické vazby ……………………………… 33

Oxidační číslo ………………………………………………………………………… 41

4. PROSTOROVÁ STAVBA MOLEKUL

Hybridizace atomových orbitalů

5. NÁZVOSLOVÍ ANORGANICKÉ CHEMIE

Koncovky oxidačních čísel, násobící předpony, názvosloví oxidů a sulfidů …… 59

Relativní atomová a molekulová hmotnost, látkové množství ……………….… 75

Reakční teplo, termochemické zákony …………………………………………… 96

Průběh chemické reakce …………………………………………………………… 104

Rovnovážný stav ……………………………………………………………………… 109

10. REDOXNÍ DĚJ, ELEKTROCHEMIE

11. DISPERZNÍ SOUSTAVY

Rozdělení disperzí ………………………………………………………….….…… 141

1. Vodík ………………………………………………………………………………… 148

Vážková analýza (gravimetrie)

Odměrná analýza (volumetrie)

POUŽITÁ LITERATURA ……………………………………………………….…… 278

OBECNÁ A FYZIKÁLNÍ CHEMIE

Chemie je přírodní věda, studující strukturu a vlastnosti molekul, procesy jejich

Protony a neutrony označujeme také termínem nukleony, jaderné částice (z lat.

Záření α je proud těžkých, kladně nabitých heliových jader. Má nepatrnou

Jestliže ostřelujeme jádra některých stabilních atomů proudem neutronů, můžeme

Zápis stavby atomu

Příklady: obecně A X, konkrétně třeba: 4 He, 12 C

Atomy některých prvků se shodují v protonovém čísle, avšak liší se v čísle

Pole (například elektromagnetické, gravitační), ač není viditelné, se projevuje

STRUKTURA ELEKTRONOVÉHO OBALU

Z uvedených poznatků nyní sestavíme strukturu

energie těchto orbitalů (se vzdáleností roste). Lze odvodit, že počínaje 3.

Příklad: Zapište a zdůvodněte, jakými sférami a podsférami disponuje atom hořčíku

Oblast atomu s nejvyšší hustotou pravděpodobnosti výskytu elektronu

K jednoznačnému popisu orbitalů používá kvantová chemie tři kvantová čísla

Hlavní kvantové číslo (n)

Vedlejší kvantové číslo (l)

Magnetické kvantové číslo (m)

Podsféra (s) l=0m=0 1 hodnota, 1orbital s

Orbital (s) má nejnižší energii, orbitaly (p) mají

Magnetické spinové kvantové číslo (ms), zjednodušeně spinové (s)

Shrnutí popisu struktury elektronového obalu pomocí kvantových čísel

2) Sféra L: n = 2. Kapacita = 2n2 = 2 . 22 = 8 elektronů.

3) Sféra M: n = 3. Kapacita = 2n2 = 2 . 32 = 18 elektronů.

4) Sféra N: n = 4. Kapacita = 2n2 = 2 . 42 = 32 elektronů.

Pro l = 2: určuje podsféru 4d. Hodnoty m = (2l + 1) = 5 (tj.-2,-1,0,1,2), proto

PROSTOROVÉ TVARY ORBITALŮ

VÝSTAVBA ELEKTRONOVÉHO OBALU

1) Výstavbový princip říká, že nejprve se zaplňují orbitaly o nižší energii a teprve

Zapíšeme proto postupně řadu orbitalů, které příslušejí jednotlivým sférám

2) Hundovo pravidlo stanoví, že orbitaly téže podsféry se zaplňují nejprve

3) Pauliho princip výlučnosti říká, že v elektronovém obalu atomu nemohou být

Valenční elektrony jsou elektrony poslední (číselně nejvyšší) obsazené sféry +

Elektronové konfigurace prvků

V případě vanadu k valenčním elektronům nepočítáme elektrony 3s23p6, protože tyto

2. PERIODICKÝ SYSTÉM PRVKŮ

Ve výsledku pak prvky, zapsané vodorovně v řádku, se svými vlastnostmi liší a

ELEKTRONOVÉ KONFIGURACE PRVKŮ

Elektronové konfigurace prvků i jejich valenční elektrony můžeme zapisovat přímo z

Elektronové konfigurace iontů