Virová onemocnění

Viry vstupují do organismu nejčastěji těmito způsoby:

 sliznicí dýchacích cest
 sliznicí zažívacího ústrojí (sliznice dutiny ústní, sliznice tenkého střeva)
 jinými sliznicemi (sliznice močového a pohlavního ústrojí)
 poraněnou kůží

Viry se mohou množit v buňkách v místě vstupu. Např. virus rýmy se množí v buňkách sliznice
nosohltanu. Toto množení vede k poškození a rozkladu těchto buněk, což se projeví známými
příznaky onemocnění – rýmy.

Některé viry se po pomnožení v buňkách v místě vstupu šíří lymfatickými cestami do

lymfatických uzlin, kde se dále množí a šíří se do buněk jater, sleziny nebo kostní dřeně. Odsud
jsou krví šířeny do cílových buněk (buňky centrální nervové soustavy, kůže, svalstva), kde se
silně pomnoží, což vede k rozložení nebo silnému poškození těchto buněk za projevu určitého
onemocnění. Např. virus spalniček poškozuje kožní buňky, což se projeví vyrážkou na kůži.
Z poškozených buněk sliznic, střevního ústrojí a kůže, moče nebo přímo z krve se viry vylučují
z organismu.

Nejčastěji se jedná o tyto způsoby:

 hlenem dýchacího ústrojí, slinami a kapénkami
 stolicí
 poškozenou kůží (jejím odlupováním)
 močí

Latentní infekce
Infekce organismu virem, která se po určité inkubační době projevuje zjevně příznaky
onemocnění, označujeme jako zjevnou infekci.
Existuje však řada virů, které po vstupu do organismu v něm zůstávají dlouhou dobu, nebo
celý život. Jejich přítomnost se jednou za čas projeví zjevně příznaky onemocnění.
Takové virové infekce se označují jako latentní. Ve stavu latence se virus nemnoží – nevznikají
nové viriony (forma viru, která je schopna infikovat hostitelskou buňku a množit se v ní). Ty se
začnou tvořit vlivem některých činitelů nebo stavů organismu (např. hormonální
nerovnováha, horečka, sluneční záření atd.). Tento proces se označuje jako aktivace viru.
Množení a tvorba nových virionů se projeví zjevně příznaky onemocnění. Potom virus znovu
přechází znovu do stavu latence, z něhož může být po kratší nebo delší době opět aktivován.

Onemocnění člověka způsobená viry

Rýma je nejčastěji způsobená viry – virus rýmy. Je to infekční onemocnění, je vysoce přenosné
(kapénkovou infekcí), a to při běžném smrkání, kýchání, kašli i při mluvení. Infekce se šíří
vzduchem a samozřejmě i kontaktem (líbáním, použitím infikovaných předmětů). Inkubační
doba je 2-3dny.
Akutní rýma trvá přibližně týden, nástup nemoci je rychlý, před propuknutím rýmy a ostatních
příznaků se zpravidla objeví pocity chladu, zimnice (třesavka). Kromě zvýšené sekrece nosní
sliznice (vodnatá rýma), toto onemocnění provází kýchání, kašlání, škrábání v krku, bolesti
hlavy, únava a zvýšená teplota.
Rýma by se neměla přecházet, protože se může zkomplikovat vážnějším onemocněním, např.
zánětem průdušek, ucpáním vedlejších nosních dutin nebo přejít v chronickou formu.

Chřipka řadí se mezi infekční virová onemocnění, kdy dochází k prudkému zánětu dýchacích
cest. Bezprostředně po uplynutí inkubační doby, která zpravidla trvá v rozmezí 12 až 48 hodin,
přichází rychlý nástup horečky, bolestí hlavy, svalů, kloubů, třesu nebo pocitu schvácenosti.
V některých případech přichází nutkání na zvracení, spavost a jakési omámení. Jedním z
typických příznaků chřipky je také dráždivý suchý kašel. Mezi případné komplikace se potom
často řadí zápal plic, zánět vedlejších nosních dutin nebo zánět středního ucha. Virus vstupuje
do organizmu sliznicí dýchacích cest a šíří se vzduchem, kapénkami. Proti chřipce se můžeme
nechat očkovat.

Během 20. století se v lidské populaci vystřídalo několik variant chřipkového viru (nové
varianty vznikají křížením různých kmenů virů). Nástup každého z nich byl provázen
chřipkovou pandemií.
Největší pandemií chřipky ve 20. století byla tzv. španělská chřipka (1918 – 1920), které
padlo za oběť 20 - 50 miliónů lidí.
Opar virus oparu proniká do organismu sliznicí ústní dutiny, spojivkou nebo kůží. Na postižené
kůži se tvoří puchýřky. Virus napadá člověka v dětském věku. Potom přejde do stavu latence,
z níž se probouzí při horečnatých onemocněních, vlivem slunečního záření, nervovými nebo
hormonálními výkyvy. Zdrojem nákazy jsou zjevně nemocní lidé a hlavně malé děti infikované
tímto virem, které jej vylučují slinami.

Neštovice plané neštovice jsou vysoce infekční onemocnění. Nejčastěji postihuje děti ve
věkovém rozmezí 3 až 10 let, kdy má tato choroba také nejmírnější průběh a v těle nemocného
se doživotně vytvoří protilátky. Plané neštovice mohou však postihnout lidi jakékoliv věkové
kategorie, u dospělých pacientů je pak průběh této choroby těžší. Plané neštovice jsou vysoce
nakažlivé, virus se vyskytuje v pupíncích a puchýřcích na pokožce stejně jako v dýchacích
cestách, může se tedy šířit dotykem i vzduchem. Kontaktem s infikovanou osobou se nakazí
až devět z deseti osob, které nemají protilátky. Nemocní jedinci jsou infekční od výskytu první
neštovičky až po úplné zaschnutí poslední, tedy po celou dobu průběhu nemoci.

Inkubační doba planých neštovic se pohybuje mezi 14 a 21 dny. Zhruba po dvou týdnech od
infikace se mohou objevit první, nespecifické příznaky onemocnění zejména horečka, zimnice,
žaludeční potíže či průjem, bolest kůže nebo svědění v místech, kde se později objeví vyrážka.
Nejtypičtějším příznakem planých neštovic jsou neštovičky, puchýřky vyplněné bezbarvou
tekutinou. Vyskytují se hlavně na hlavě a končetinách, mohou se však objevit i na pochvě,
konečníku, sliznici nosohltanu a horních cest dýchacích či na očních víčkách.

Encefalitida je způsobena virem klíšťové encefalitidy, který se přenáší na člověka přisátím

infikovaného klíštěte (požitím tepelně nezpracovaného mléka nebo mléčných výrobků, které
pocházejí z infikovaných zvířat). Inkubační doba je 1-2 týdny. Vyskytují se případy s lehkým
průběhem, připomínajícím spíše virové onemocnění dýchacích cest, ale také závažné formy
onemocnění s dvoufázovým průběhem a různě těžkým postižením centrálního nervového
systému.
Při dvojfázovém onemocnění se v první fázi objevují netypické chřipkové příznaky, pak
následuje 4-10 denní období, kdy se pacient cítí zcela zdráv. Pro druhou fázi jsou typické
vysoké horečky a příznaky postižení centrálního nervového systému různé závažnosti (od
bolestí hlavy a světloplachosti, přes poruchy spánku, paměti, koncentrace, dezorientaci a
postižení hlavových nervů až po ochrnutí ruky či selhání důležitých center v prodloužené míše
a smrt). Nejzávažnější forma postihuje nejčastěji lidi nad 60 let. Proti klíšťové encefalitidě
existuje očkování.

Zarděnky - virus se do organizmu dostává sliznicí nosohltanu, šíří se přímým stykem s

nemocným nebo kapénkami. Inkubační doba je 18 dní. Nemocný má horečku, vyrážku,
zduření mízních uzlin. Onemocnění je nebezpečné pro těhotné ženy, kdy může způsobit
vývojové vady plodu nebo vyvolat potrat.

Spalničky – virus se šíří hlavně kapénkami. Inkubační doba je 10-11dní. Onemocnění je

provázeno horečkou, zánětem spojivek, rýmou, suchým dráždivým kašlem a vyrážkou na
kůži.
Příušnice – virus se přenáší kapénkami, přímým stykem s nemocným nebo předměty
používanými nemocným. Inkubační doba je 18-21 dní. Nemocný má teplotu a nápadně
zduřené příušní žlázy.

Děti jsou očkovány kombinovanou vakcínou proti zarděnkám, spalničkám a příušnicím.

Mononukleóza - infekční onemocnění hrtanu a mízních uzlin. Nejčastěji postihuje děti a

dospívající mládež. V dětství má toto onemocnění mírný průběh, v dospívání jsou příznaky
výraznější. Zpravidla trvá 2-4 týdny. Způsobuje ji virus, který se rozšiřuje nakaženými slinami
např. při líbání ("nemoc zamilovaných") nebo kapénkovou nákazou. Do organismu virus
pronikne často již v dětství, aniž by vyvolal jakékoliv příznaky onemocnění. Aktivaci viru může
způsobit stres, snížení imunity nebo nervové vyčerpání.

Příznaky: Celkové nebo místní zvětšení lymfatických uzlin (především krční a týlní uzliny) - jsou
tuhé, pohyblivé a málo bolestivé, horečka (38-39 stupňů Celsia), bolest hlavy, bolest končetin,
bolest v krku, nechutenství, slabost, únava, zvětšení sleziny, zvětšení jater, tvorba zarudlých
pupínků, otoky kolem očí, někdy zcela bez příznaků.

Virová hepatitida

Hepatitida A je akutní infekční onemocnění, které postihuje játra a jeho průvodním jevem je
často žloutenka. Přenáší se zejména fekálně-orální cestou (označována laicky jako nemoc
špinavých rukou), ostatní druhy přenosu jsou vzácné. Projevuje se většinou mezi 15 a 45 dnem
od nákazy. Příznaky hepatitidy mohou být tmavá moč a světlá stolice, zažloutlá bělma a kůže,
celková únava a další. Tyto symptomy se však nemusí prakticky vůbec projevit. Zvláště u dětí
a mladých lidí se často stává, že nemoc vůbec nezaregistrují a přechodí ji. Pro dobrou
regeneraci jater je nutné po dobu zánětu striktně dodržovat alkoholovou abstinenci. Proti
hepatitidě A lze očkovat.

Hepatitida B je velmi snadno přenosná tělesnými tekutinami (sliny, krev, sperma, poševní
sekret). Nebezpečí nákazy představují také nekvalitní tetovací a piercingová studia. Proti
hepatitidě B se očkují děti plošně.

Hepatitida C je přenosná především krví. Hepatitida C se v 70-85 % případů stává chronickou.

Jedná se o nebezpečnou chorobu, která má však ve velké většině případů velmi pomalou
progresi. Než se zánět jater rozvine do podoby, která by člověka ohrožovala na životě, mohou
uplynout i desítky let. Velký vliv na stav jater má životospráva pacienta. Pokud se vyhýbá
alkoholu a přepáleným tukům, probíhá nemoc takřka asymptomaticky. Proti hepatitidě C
nelze očkovat.

AIDS – syndrom získaného selhání imunity. Je soubor příznaků a infekcí, který je následkem
poškození imunitního systému člověka virem HIV. Nemoc AIDS byla poprvé zaznamenána v
roce 1981 a od té doby se jí nakazily desítky milionů lidí, nejhůře postižené jsou některé
africké státy. Přestože se léky na tlumení HIV/AIDS neustále zdokonalují, nemoc stále zůstává
nevyléčitelnou a smrtelnou.
Inkubační doba nemoci je 3–8 týdnů, po které se objevují příznaky akutní infekce HIV, které
jsou velmi podobné chřipce. Po odeznění přechází nemoc do latentního stadia (často
nesprávně označovaného jako inkubační doba), během kterého nemocný nepociťuje žádné
potíže. Po něm následuje zhroucení imunitního systému – AIDS. U dospělých je střední doba
mezi nákazou virem HIV a propuknutím nemoci AIDS přibližně deset let.
Postižený hubne, cítí se unavený, má často se opakující zvýšenou teplotu, v noci se potí, má
kašel nebo jiné projevy zánětu dýchacích cest, má časté průjmy, trpí nechutenstvím, někdy se
objeví kožní vyrážka.

Virus HIV napadá T4-lymfocyty, tj. buňky, které tvoří protilátky, dojde ke zhroucení
imunitního systému a člověk umírá na infekce, které by zdravému člověku neškodily.

Způsoby přenosu:

Přenos krví
Krev je z hlediska přenosu viru HIV nejnebezpečnější tekutinou. Rizikové jsou zejména použité
injekční jehly, ať už sdílené mezi narkomany, nebo opakovaně používané v zemích se
zaostalým zdravotnictvím. Důsledné používání jednorázových jehel je z hlediska prevence
nutností. Přenos krevní transfúzí je dnes díky testování krve vzácný, stále k němu však občas
dochází. Riziko představují i orgánové transplantace. Velkému riziku je vystaven zdravotnický
personál manipulující s krví.

Sexuální přenos
Sexuální přenos byl zaznamenán z ženy na muže, muže na ženu, muže na muže i ženy na ženu.
K přenosu může docházet při análním, vaginálním i orálním styku, případně jakékoliv jiné
praktice, během které dochází ke styku sliznic se sexuálními sekrety či krví. Anální styk je
významně nebezpečnější než vaginální, orální styk je nebezpečný nejméně.
Líbání rizikové není, za předpokladu že ústa nejsou poraněná.
Riziko nákazy obecně významně snižuje partnerská věrnost, rizikové je časté střídání partnerů.
Šanci na nakažení při konkrétním styku významně snižuje kondom. Ostatní formy
antikoncepce (například hormonální) při styku ochranu před nákazou neposkytují.

Přenos z matky na dítě

K přenosu viru HIV z matky na dítě může dojít jak během vlastního těhotenství, tak během
porodu. K přenosu tak dochází v 15-30 % případů. Vhodnou antivirovou léčbou během
těhotenství a porodem císařským řezem, lze toto riziko významně snížit (1 %). Další riziko
přenosu představuje kojení, kterého by se HIV pozitivní matky, mají-li možnost, měly
vyvarovat.