AUSTIN, John Langshaw - Jak Něco Udělat Pomocí Slov

John Langshaw Austin
Jak něco udělat pomocí slov

John Langshaw Austin (1911-1960) vystudoval klasické jazyky
v Oxfordu, kde pak vyučoval filosofii, hlavně Aristotela, Platóna, Leib-
nize, Kanta, a v diskusích s přáteli se kriticky vymezoval vůči módnímu
logickému novopozitivismu a jeho důrazu na výrok a logiku. V roce
1940 byl odveden a jako zpravodajský důstojník měl na starosti shro
mažďování informací o pohybech a rozmístění německých jednotek
v okupované Evropě. Výsledkem byla publikace Invade Mecum pro
potřeby invaze v Normandii. Obdržel britská, americká i francouzská
vyznamenání. Po demobilizaci se vrátil k učení v Oxfordu, podílel se
na vedení univerzity i jejího obrovského nakladatelství, kde inicioval
novou řadu překladů Aristotela a dohlížel na vydávání slavného Slov
níku. Zemřel předčasně na rakovinu. Většina jeho díla {Sense and Sen-
sibilia — soubor přednášek o epistemologii, sebrané články Philosophical
Papers a Jak něco udělat pomocí slov) byla vydána z pozůstalosti péčí
jeho kolegů a záhy nepochopena jako tzv. „filosofie obyčejného jazyka“.
Své rozsáhlé válečné zkušenosti s tříděním a interpretací zpravodaj
ských informací zúročil Austin při výuce po roce 1945, kdy se začal
věnovat vlastním tématům. Původní fascinaci pojmem slibu rozvedl
v přednáškách Words and Deeds (Slova a činy), jejichž poslední iteraci
Jak něco udělat pomocí slov držíte v ruce. Filosofové se podle Austina
soustředili téměř výlučně na popisnou funkci jazyka, kdy naše promlu
vy jsou buď pravdivé, nebo nepravdivé, na úkor jeho funkce performa-
tivní, kdy pomocí slov docílíme nějaké změny v sociálním prostředí
mluvčích. Dimenze pravda/nepravda tak není jediný filosoficky zají
mavý aspekt našich promluv, ač může být chápán jako konstitutivní
třeba pro vědu. Performativů je obrovské množství a existuje mnoho
způsobů, jak mohou selhat. Dokonce i výrok, tento paradigmatický
konstativ, podléhá pragmatickým podmínkám úspěšnosti, a Austinova
teorie řečových aktů tak představuje, kromě zevrubného vykreslení
nesčetných ilokučních aktů a způsobů, jak něčeho dosáhnout slovy,
i nejobecnější teorii významu.
Základní filosofické texty
sv. 18
Jak něco udělat pomocí slov

Přednášky na počest Williama Jamese
proslovené na Harvardově univerzitě roku 1955
Přeložil Marek Tomeček
Akademická knihovna JU
3291095461
Filosofia
Praha 2022
Kniha byla vydána s podporou Akademie věd České republiky.
Akademie věd
© České republiky
Recenzovali:
Mgr. Petr Glombíček, Ph.D.
PhDr. Tomáš Hříbek, Ph.D.
0»)
akademická knihovna
^7 02 W
© President and Fellows of Harvard College, 1962, 1975
How To Do Things With Words-. The William James Lectures Delivered
in Harvard University in 1955, Second Edition, was originally published
in English in 1975. This translation is published by arrangement with Oxford
University Press. Filosofický ústav Akademie věd ČR, v. v. i., is responsible
for this translation from the original work and Oxford University Press shall
have no liability for any errors, omissions or inaccuracies or ambiguities
in such translation or for any losses caused by reliance thereon.
Translation © Marek Tomeček, 2022 ,
Cover and Typography © Marketa Jelenová
Photo © George Douglas/Picture Post/Hulton Archive/Getty Images
(Professor Austin at a joint session of the Aristotelian Society and
the Mind Association, Birmingham University, August 1952)
© Filosofia, nakladatelství Filosofického ústavu AV ČR, v. v. i., 2022
ISBN: 978-80-7007-738-2
Obsah
Předmluva editora
9
Přednáška I
11
Přednáška II
19
Přednáška III
29
Přednáška IV
39
Přednáška V
49
Přednáška VI
59
Přednáška VII
71
Přednáška VIII
79
Přednáška IX
89
Přednáška X
97
Přednáška XI
107
Přednáška XII
117
Rejstřík
131
Předmluva editora
Přednášky, které jsou zde otištěny, proslovil Austin jako Přednášky

Williama Jamese na Harvardově univerzitě v roce 1955. V krátké po
známce Austin o názorech, které jsou základem těchto přednášek, uvá
dí, že „byly zformulovány v roce 1939. Použil jsem je v článku ,Other
Minds', který byl publikován ve Sborníku Aristotelské společnosti, Sup
plementary Volume XX (1946), s. 173 a násl., a krátce poté jsem z to
hoto ledovce na několika setkáních odhalil více“. V letech 1952-1954
měl Austin v Oxfordu přednášky pod názvem „Slova a činy“, každý
rok z částečně přepsaného souboru poznámek, z nichž každý pokrý
vá přibližně stejnou látku jako Přednášky Williama Jamese. Pro Před
nášky Williama Jamese byl opět připraven nový soubor poznámek,
ačkoli do něj byly tu a tam začleněny listy starších poznámek; toto
jsou nejpozdější Austinovy poznámky k probíraným tématům, ačkoli
z těchto poznámek nadále přednášel v Oxfordu na téma „Slova a činy“
a přitom prováděl drobné opravy a přidal řadu poznámek na okraj.
Obsah těchto přednášek je zde reprodukován v co nejpřesnější
podobě a s co nejmenšími úpravami. Kdyby je vydal sám Austin,
jistě by je přepracoval do podoby vhodnější pro tisk; určitě by ome
zil rekapitulace předchozích přednášek, které se objevují na začátku
druhé a dalších přednášek; stejně tak je jisté, že Austin při přednášení
10 Jak něco udělat pomocí slov
holý text svých poznámek přirozeně rozváděl. Většina čtenářů však

dá přednost přiblížení se tomu, o čem je známo, že zapsal, před tím,
co by asi otiskl nebo co na přednáškách asi řekl; nebudou proto li
tovat ceny, kterou je za to třeba zaplatit drobnými nedostatky formy
a stylu a nedůslednostmi v terminologii.
Tyto otištěné přednášky však Austinovy písemné poznámky přes
ně nereprodukují. Důvodem je to, že zatímco většinou, a zejména
v počátečních částech každé přednášky, byly poznámky velmi úpl
né a psané jako věty, jen s drobnými vynechávkami, jako jsou čás
tice a členy, na konci přednášky se často staly mnohem fragmentár-
nějšími a poznámky na okraji byly často velmi zkrácené. Na těchto
místech byly poznámky interpretovány a doplněny s přihlédnutím
k ostatním částem již zmíněných poznámek z let 1952-1954. Další
kontrola pak byla možná porovnáním se zápisky pořízenými poslu
chači v Americe i v Anglii, s přednáškou BBC na téma „Performativní
promluvy“ a s magnetofonovým záznamem přednášky nazvané „Per-
formativy“, jež byla proslovena v říjnu 1959 v Goteborgu. I když je
asi možné, že se při tomto procesu interpretace do textu občas vlou
dila věta, kterou by Austin odmítl, zdá se velmi nepravděpodobné,
že by v některém bodě byly hlavní linie Austinova myšlení zkresleny.
Editor je vděčný všem, kteří poskytli pomoc zapůjčením svých
poznámek, a za poskytnutí magnetofonového záznamu. Obzvláště
je zavázán panu G. J. Warnockovi, který celý text důkladně prošel
a zachránil editora před četnými chybami; díky této pomoci má čte
nář k dispozici mnohem lepší text.
J. O. Urmson
PŘEDNÁŠKA I
Co se zde chystám říci, není ani obtížné, ani kontroverzní; jedinou

předností, kterou bych si pro to rád nárokoval, je alespoň částečná
pravdivost. Fenomén, o němž bude řeč, je velmi rozšířený a zřejmý
a nemohli si ho nevšimnout, alespoň tu a tam, již i jiní. Přesto jsem
se ještě nesetkal s tím, že by mu byla věnována soustavná pozornost.
Filosofové příliš dlouho předpokládali, že „výrok“ má pouze „po
pisovat“ nějaký stav věcí nebo „konstatovat nějaký fakt“, což musí
činit buď pravdivě, nebo nepravdivě. Gramatikové ovšem opakova
ně upozorňovali na to, že ne všechny „věty“ jsou výroky (nebo jsou
užívány při jejich tvorbě):1 tradičně existují kromě (gramatických)
výroků také otázky a zvolání a věty vyjadřující příkazy nebo přání
či ústupky. A to filosofové nepochybně neměli v úmyslu popírat, na
vzdory občasnému volnému užití „věty“ pro „výrok“. Gramatikové
i filosofové si jsou nepochybně vědomi toho, že není vůbec snadné
odlišit ani otázky, příkazy apod. od výroků pomocí několika málo
nedostatečných gramatických znaků, které jsou k dispozici, jako je
1 Není ovšem zcela přesné, že věta je vůbec kdy výrokem: spíše se používá při
vytváření výroku a výrok sám je „logickou konstrukcí“ z vytváření výroků.
slovosled, slovesný způsob apod., ačkoli možná není obvyklé zao

bírat se obtížemi, které tato skutečnost zjevné vyvolává. Jak totiž
rozhodneme, co je co? Jaké jsou hranice a definice každého z nich?
V posledních letech se však mnoho věcí, které by kdysi filosofové
i gramatikové bez pochybností přijali jako „výroky“, zkoumá s no
vou pečlivostí. Toto zkoumání začalo poněkud nepřímo - alespoň
ve filosofii. Nejprve se objevil názor, ne vždy formulovaný bez ne
šťastného dogmatismu, že výrok (o faktech) by měl být „verifikova-
telný“, a to vedlo k názoru, že mnohé „výroky“ jsou pouze tzv. pseu-
dovýroky. Především se ukázalo, že mnohé „výroky“ jsou, jak snad
poprvé systematicky tvrdil Kant, navzdory nepochybné gramatické
formě přísně vzato nesmyslné: a nepřetržité objevování nových typů
nesmyslů, byť jejich klasifikace není systematická a jejich vysvětlení
zůstává příliš často záhadné, přineslo vcelku jen užitek. Přesto si my,
tedy i filosofové, klademe určité meze pro množství nesmyslů, které,
jak jsme ochotni připustit, říkáme: takže bylo přirozené pokračovat
v druhé fázi otázkou, zda si mnohé zdánlivé pseudovýroky skutečně
kladou za cíl vůbec „výroky“ být. Obecně se tedy dnes má za to, že
mnohé promluvy, které vypadají jako výroky, buď vůbec nejsou ur
čeny, nebo jen částečně, k zaznamenání a k předání přímé informace
o faktech: například „etické propozice“ jsou možná určeny výhrad
ně nebo částečně k vyvolání emocí nebo k předepsání chování nebo
k jeho ovlivnění zvláštním způsobem. I zde patřil Kant k průkop
níkům. Velmi často také používáme promluvy způsoby, které jdou
mimo rámec přinejmenším tradiční gramatiky. Zjistilo se, že mnohá
obzvláště matoucí slova vložená do zdánlivě popisných výroků ne
slouží k označení nějakého zvlášť podivného dodatečného rysu ve
sdělované skutečnosti, ale k označení (nikoli ke sdělení) okolností,
za nichž je výrok učiněn, nebo omezení, jimž podléhá, nebo způ
sobu, jakým má být brán, a podobně. Přehlížení těchto možností
způsobem, který byl kdysi běžný, se nazývá „deskriptivní“ omyl; ale
možná to není dobrý název, protože „deskriptivní“ je samo o sobě
zvláštní. Ne všechny pravdivé či nepravdivé výroky jsou deskripce
mi, a proto raději používám slovo „konstativ“. V tomto směru se již
nyní postupně ukázalo, nebo se to alespoň zdá pravděpodobné, že
mnoho tradičních filosofických zmatků vzniklo omylem - omylem,
Přednáška I 13
že se za přímé výroky o faktech považují promluvy, které jsou buď

(zajímavým negramatickým způsobem) nesmyslné, nebo jsou zamýš
leny jako něco zcela jiného.
I když si o těchto názorech a návrzích můžeme myslet své a i když
můžeme velmi litovat počátečního zmatení, do něhož se filosofická
nauka a metoda dostaly, nelze pochybovat o tom, že ve filosofii vy
volávají revoluci. Chce-li ji někdo označit za největší a nejzásadnější
v jejích dějinách, není to, když se nad tím zamyslíme, tvrzení nikterak
přehnané. Není divu, že její začátky byly nesystematické, předpojaté
a zaměřené jiným směrem; to bývá u revolucí časté.
Předběžné vymezení performativu2
Typ promluvy, o kterém zde budeme pojednávat, samozřejmě není

obecně typem nesmyslu, ačkoli jeho zneužití může, jak uvidíme, vést
k poněkud zvláštním odrůdám „nesmyslu“. Spíše se řadí do naší dru
hé třídy - k maškarádám. V žádném případě se však nemusí nutně
maskovat jako výrok o faktech, deskriptivní nebo konstativní. Přesto
tak zcela běžně činí, a to kupodivu tehdy, když na sebe bere svou
nejexplicitnější podobu. Gramatikové, domnívám se, tento „převlek“
neprohlédli a filosofové v nejlepším případě jen náhodně.3 Bude pro
to vhodné studovat jej nejprve v této zavádějící podobě, abychom
vyzdvihli jeho vlastnosti a porovnali je s vlastnostmi výroku o fak
tech, po kterém se opičí.
Vezmeme si tedy jako první příklady promluvy, které nelze za
řadit do žádné jiné dosud uznávané gramatické kategorie než do ka
tegorie „výrok“, které nejsou nesmysly a které neobsahují žádné ze
slovních varovných signálů, jež filosofové už odhalili nebo si myslí,
2 Vše, co je uvedeno v těchto oddílech, je provizorní a může být přehodnoceno

ve světle pozdějších oddílů.
3 Právníci by měli ze všech lidí nejlépe znát skutečný stav věcí. Možná, že ně
kteří z nich to nyní už vědí. Přesto podléhají své vlastní opatrnické fikci, že výrok
o „právu“ je výrokem o faktech.
že odhalili (podivná slova jako „dobrý“ nebo „všechno“, podezřelá

pomocná slovesa jako „měl by“ nebo „může“ a pochybné konstruk
ce, jako je kondicionál): všechny budou mít, shodou okolností, nud
ná slovesa v první osobě jednotného čísla přítomného času činného
rodu.4 Lze nalézt promluvy, které splňují tyto podmínky, ale záro
veň jsou takové, že
A. vůbec nic „nepopisují“, „neoznamují“ ani nekonstatují, ne

jsou „pravdivé ani nepravdivé“; a
B. pronesení této věty je vykonání činu, nebo jeho součástí, což
by opět nebylo běžné popsáno jako říkání něčeho.
Není to zdaleka tak paradoxní, jak by se mohlo zdát nebo jak jsem
se to snažil zlomyslně vykreslit: příklady, které nyní uvedu, budou
zřejmě spíše zklamáním.
Příklady:
à) „Ano (totiž Beru si tuto ženu za svou zákonitou manželku)“
- proneseno při svatebním obřadu.
b) „Nazývám tuto loď Královna Alžběta“ - proneseno při roz
bíjení láhve o záď.
c) „Hodinky dávám a odkazuji svému bratrovi“ - jak se použí
vá v závěti.
d) „Vsadím se s vámi o šest pencí, že zítra bude pršet.“
V těchto příkladech se zdá být zřejmé, že pronést tuto větu (samo

zřejmě za vhodných okolností) neznamená popsat mé konání toho,
co by se dalo říct, že dělám,5 když ji říkám, nebo konstatovat, že to
dělám: znamená to to udělat. Žádná z citovaných promluv není ani
pravdivá, ani nepravdivá: toto tvrdím jako samozřejmé a nedokazuji
to. Není třeba to dokazovat o nic víc než to, že „zatraceně“ není ani
4 Ne bez záměru: všechny jsou to „explicitní“ performativy a patří do plodné

třídy, která se později bude nazývat „exercitivy“.
5 A už vůbec ne něco, co jsem už udělal nebo co ještě mám udělat.
Přednáška I 15
pravdivé, ani nepravdivé: může být, že tato promluva „slouží k tomu,

aby vás informovala“ - ale to je něco zcela jiného. Pojmenovat loď
znamená říci (za vhodných okolností) slova „nazývám atd.“. Když
před starostou nebo knězem řeknu „Ano“ atd., neinformuji o sňat
ku: vykonávám ho.
Jak nazveme větu nebo promluvu tohoto typu?6 Navrhuji nazý
vat ji performativní větou nebo performativní promluvou, zkráceně
„performativem“. Termín „performativ“ bude používán v různých
příbuzných způsobech a konstrukcích, podobně jako termín „impe
rativ“. Název je samozřejmě odvozen od „performovat“, obvyklého
slovesa s podstatným jménem „čin“: vyjadřuje, že pronesením tako
véto promluvy je vykonán čin - obvykle se to nepovažuje za pouhé
řečení něčeho.
Nabízí se řada dalších termínů, z nichž každý by vhodně pokryl
tu či onu širší nebo užší třídu performativů: například mnohé per
formativy jsou smluvní („vsadím se“) nebo deklarativní („vyhlašuji
válku“) promluvy. Ale žádný termín, který se v současnosti používá
a o kterém vím, není dostatečně široký, aby je pokryl všechny. Je
den technický termín, který se nejvíce blíží tomu, co potřebujeme,
je snad „operativ“, jak jej používají výhradně právníci, když označují
tu část, tj. ta ustanovení listiny, která slouží k uskutečnění7 transak
ce (převodu nebo čehokoli jiného), jež je jejím hlavním předmětem,
zatímco zbytek dokumentu pouze „uvádí“ okolnosti, za nichž má
být transakce provedena. Slovo „operativ“ má však i jiné významy
a v současné době se často používá pouze ve významu „důležitý“.
Dal jsem přednost novému slovu, kterému, ačkoli jeho etymologie
není nepodstatná, snad nebudeme tak ochotni přikládat nějaký před
pojatý význam.
6 „Věty tvoří třídu „promluv“, kterou je třeba definovat, pokud jde o mě, gra
maticky, i když pochybuji, že tato definice byla dosud uspokojivě podána. S perfor-
mativními promluvami kontrastují například a esenciálně „konstativní“ promluvy:
vydat konstativní promluvu (tj. vyslovit ji s historickým odkazem) znamená vydat
výrok. Vydat performativní promluvu je například uzavření sázky. Viz dále o „ilo-
kucích“.
Za tento postřeh vděčím profesoru H. L. A. Hartovi.
16
Dá se to udělat tím, že se něco řekne?
Máme tedy říkat něco takového:
„Vdát se znamená říct pár slov“ nebo

„Sázka je prostě něco říct“?
Taková teorie zní zpočátku podivně, nebo dokonce neuctivě, ale s do
statečnými pojistkami podivná být vůbec nemusí.
První oprávněná námitka proti těmto větám může být tato - a není
bez určité závažnosti: Ve velmi mnoha případech je možné provést
úkon přesně stejného druhu nikoli pronesením slov, ať už psaných nebo
mluvených, ale jiným způsobem. Například v některých zemích mohu
uzavřít manželství spolužitím nebo mohu vsadit na automat tím, že do
otvoru vložím minci. Pak bychom snad měli výše uvedené věty upra
vit a říci, že „říci několik určitých slov znamená uzavřít manželství“
nebo „uzavřít manželství znamená v některých případech prostě říci
několik slov“ nebo „prostě říci něco konkrétního znamená vsadit se“.
Skutečný důvod, proč takové poznámky znějí nebezpečně, však
pravděpodobně spočívá v jiné zjevné skutečnosti, ke které se bude
me muset později podrobně vrátit. Pronesení slov je sice obvykle jed
ním, nebo dokonce hlavním bodem provedení úkonu (sázky nebo
čehokoli jiného), jehož provedení je také předmětem pronesení, ale
zdaleka to není obvykle, pokud vůbec káy, jediná věc nutná k tomu,
aby byl úkon považován za provedený. Obecně vzato je vždy nutné,
aby okolnosti, za nichž jsou slova pronesena, byly nějakým způsobem
nebo způsoby vhodné, a velmi často je nutné, aby buď sám mluvčí,
nebo jiné osoby provedly také určité další úkony, ať už „fyzické“ nebo
„psychické“ úkony, nebo dokonce úkony spočívající v pronesení dal
ších slov. Pro pojmenování lodi je tedy nezbytné, abych byl osobou
k jejímu pojmenování určenou, pro (křesťanský) sňatek je nezbytné,
abych již nebyl ženatý a neměl žijící, příčetnou a nerozvedenou man
želku, a tak dále: aby byla uzavřena sázka, je obecně nezbytné, aby
nabídka sázky byla přijata druhou osobou (která musí něco udělat,
například říci „platí“), a sotva je darem, když řeknu „dávám ti to“,
ale nikdy to nepředám.
Přednáška I 17
Zatím tedy v pořádku. Úkon může být proveden i jinak než per-
formativní promluvou a v každém případě musí být okolnosti, včetně
jiných úkonů, vhodné. Ale my můžeme mít při své námitce na mysli
něco úplně jiného, a tentokrát zcela mylného, zvláště když si před
stavíme některé úctyhodné performativy, jako je „slibuji, že...“. Přece
musí být tato slova pronesena „vážně“, aby byla „vážně“ brána? To
je sice vágní, ale obecně dost pravdivé - je to důležitá samozřejmost
při diskusi o významu každé promluvy. Nesmím například žertovat
ani psát báseň. Máme však sklon mít pocit, že vážnost slov spočívá
v tom, že jsou pronášena (pouze) jako vnější a viditelný znak, pro
pohodlí nebo jiný záznam či pro informaci, vnitřního a duchovního
činu: od toho je už jen krůček k tomu, abychom uvěřili nebo se do
mnívali, aniž bychom si to uvědomili, že pro mnohé účely je vnější
promluva popisem, ať už pravdivým, nebo nepravdivým, události vnitř
ního činu. Klasické vyjádření této myšlenky najdeme v Hippolytovi
(1. 612), kde Hippolytos říká
f] yXtooď optopoy’, i) ôè q pí]v àvœpoxoç,
tj. „můj jazyk přísahal, ale mé srdce (nebo mysl či jiný zákulisní
sborák)8 ne“. Tedy „slibuji, že...“ mě zavazuje - ohlašuje mé duchov
ní převzetí duchovního okovu.
Je potěšující pozorovat právě na tomto příkladu, jak přílišná hloub
ka či skoro až důležitost okamžitě připravuje půdu pro nemorálnost.
Vždyť ten, kdo říká: „Slibování není jenom odříkávání slov! Je to
vnitřní a duchovní čin!“ se může jevit jako fundovaný moralista vy
stupující proti generaci povrchních teoretiků: vidíme ho tak, jak vidí
sám sebe, jak zkoumá neviditelné hlubiny etického prostoru s aurou
specialisty sui generis. Přesto nabízí Hippolytovi příležitost, jak se vy
hnout závazku, bigamistovi záminku pro jeho „Ano“ a sázkovému
8 Tím však nechci vyloučit všechny účinkující mimo jeviště - osvětlovače, in-
spicienta, dokonce ani nápovědu; mám námitky pouze proti některým vlezlým
záskokům.
JIHOČESKÁ UNIVERZITA
V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH
AKADEMICKÁ KNIHOVNA
Branišovská 3IK370 05 České Budějovic-
podvodníkovi obhajobu pro jeho „vsadím se“. Přesnost i morálka

jsou na straně prostých lidí, kteří říkají, že slovo platí.
Pokud vyloučíme takové fiktivní vnitřní úkony, jako je tento, mů
žeme se domnívat, že některá z dalších věcí, které jistě běžně musí
doprovázet promluvu typu „slibuji, že...“ nebo „beru si (tuto ženu...)“,
je jí skutečně popsána, a tudíž ji svou přítomností činí pravdivou
nebo svou nepřítomností nepravdivou? Nuže, vezmeme-li nejprve to
druhé, podívejme se, co vlastně o dotyčné promluvě říkáme, když
některý z jejích běžných průvodních znaků chybí. V žádném případě
neříkáme, že daná promluva byla nepravdivá, ale spíše, že promlu
va - nebo spíše akt? např. slib - byla neplatná nebo daná ve zlé víře
nebo nebyla uskutečněna apod. V konkrétním případě slibu, stejně
jako u mnoha jiných performativů, je vhodné, aby osoba, která slib
vyslovuje, měla určitý úmysl, a to dodržet své slovo: a snad ze všech
průvodních jevů se tento jeví jako nejvhodnější pro to, co „slibu
ji“ popisuje nebo zaznamenává. Nehovoříme vlastně, když takový
úmysl chybí, o „falešném“ slibu? Přesto takto mluvit neznamená říci,
že promluva „slibuji, že...“ je nepravdivá v tom smyslu, že ačkoli tvr
dí, že to dělá, nedělá to, nebo že ačkoli popisuje, popisuje chybně,
podává chybnou zprávu. Neboť ona opravdu slibuje: slib zde není
ani neplatný, i když je dán ve zlé víře. Její promluva je možná zavádějí
cí, pravděpodobně klamná a nepochybně špatná, ale není to lež ani
chybný výrok. Nanejvýš bychom mohli říci, že implikuje nebo pod
souvá nepravdu nebo chybný výrok (v tom smyslu, že má v úmyslu
něco udělat): ale to je něco úplně jiného. Navíc nemluvíme o faleš
né sázce nebo falešném křtu; a to, že mluvíme o falešném slibu, nás
nemusí zavazovat o nic víc než skutečnost, že mluvíme o falešném
tónu. Slovo „falešný“10 se nemusí nutně používat pouze o výrocích.
9 Vyhneme se jejich rozlišování právě proto, že toto rozlišení není na místě.

10 Anglické „falše“ znamená falešný i nepravdivý. Pozn. překl.
PŘEDNÁŠKA II
Jistě si vzpomínáte, že jsme měli probrat některé případy a významy

(jen některé, chvála Bohu!), v nichž něco říct znamená něco udělat,
nebo v nichž tím, že. něco říkáme, nebo když něco říkáme, pak něco
i děláme. Toto téma je jedním z vývojových trendů - existuje mnoho
dalších - v nedávném hnutí směřujícím ke zpochybnění odvěkého
předpokladu ve filosofii, předpokladu, že říci něco, přinejmenším ve
všech případech, které stojí za úvahu, tj. ve všech uvažovaných pří
padech, znamená vždy a jednoduše něco konstatovat. Tento předpo
klad je nepochybně podvědomý, nepochybně chybný, ale ve filosofii
je zřejmě zcela přirozený. Musíme se naučit běhat, než začneme cho
dit. Kdybychom nikdy nedělali chyby, jak bychom je měli napravovat?
Začal jsem tím, že jsem vás upozornil na několik jednoduchých
promluv, které se nazývají performativy. Na první pohled mají vzhled -
nebo alespoň gramatické maskování - „výroků“, nicméně při bližším
zkoumání je zřejmé, že se nejedná o promluvy, které by mohly být
„pravdivé“ nebo „nepravdivé“. Být „pravdivý“ nebo „nepravdivý“ je
však tradičně charakteristickým znakem výroku. Jedním z našich pří
kladů byla například věta „Ano“ (beru si tuto ženu za svou zákonitou
manželku) pronesená při svatebním obřadu. Zde bychom měli říci,
že když ji pronášíme, něco děláme - totiž uzavíráme sňatek, a nikoli
něco oznamujeme, totiž že uzavíráme sňatek. A akt uzavírání sňatku,

podobně jako třeba akt sázky, je přinejmenším ‘vhodnější (i když stá
le ne zcela přesné) popsat jako říkání určitých slov než jako vykonání
nějakého vnitřního a duchovního úkonu, jehož jsou tato slova pou
ze vnějším a slyšitelným znakem. To, že tomu tak je, lze asi jen stěží
dokázat, ale je to, podle mě, fakt.
Za zmínku stojí, že, jak mi bylo řečeno, v americkém důkazním
právu je zpráva o tom, co řekl někdo jiný, připuštěna jako důkaz, po
kud to, co řekl, je promluva našeho performativního druhu: protože
se to považuje za zprávu ani ne tak o něčem, co řekl, což by bylo ne
přímé svědectví a nebylo by to přípustné jako důkaz, ale spíše o ně
čem, co udělal, o jeho skutku. To se velmi dobře shoduje s našimi
původními pocity ohledně performativů.
Zatím jsme tedy jen pocítili, jak nám pevná půda předsudků
ujíždí pod nohama. Ale jak máme nyní jako filosofové postupovat?
Můžeme buď samozřejmě vzít vše zpět: anebo začít s postupnými
logickými kroky. Ale toto všechno musí chvíli počkat. Soustřeďme
nejprve pozornost alespoň na již letmo zmíněnou maličkost - na
otázku „vhodných okolností“. Sázet, jak jsem již naznačil, nezname
ná pouze pronést slova „sázím atd.“: někdo to může udělat, a přesto
se nemusíme shodnout na tom, že se mu sázka skutečně nebo zcela
podařila. Abychom se o tom přesvědčili, stačí, když například ozná
míme svou sázku až po skončení dostihu. Kromě pronesení slov
takzvaného performativů musí být zpravidla v pořádku a správně
proběhnout i řada dalších věcí, máme-li říci, že jsme svůj čin šťastně
dovedli do zdárného konce. Které to jsou, se můžeme pokusit zjistit,
když se podíváme na typy případů, v nichž se něco nepovede a akt -
sňatek, sázka, odkaz, křest nebo cokoli jiného - je proto alespoň do
jisté míry neúspěšný: můžeme tedy říci, že daná promluva není vlast
ně nepravdivá, ale obecně nešťastná. A z tohoto důvodu nazýváme
nauku o věcech, které mohou být špatně a pokazit se při příležitosti tako
vých promluv, naukou o neúspěšnostech.
Předpokládejme, že se nejprve pokusíme schematicky uvést -
a nechci si nárokovat nějakou úplnost tohoto náčrtu - alespoň ně
které věci, které jsou nezbytné pro hladké nebo „šťastné“ fungování
performativů (nebo alespoň vysoce rozvinutého explicitního per-
Přednáška II 21
formativu, jakým jsme se dosud zabývali), a poté uvedeme příklady

neúspěšností a jejich důsledků. Obávám se, ale zároveň samozřejmě
v to i doufám, že vám tyto nutné podmínky, které mají být splněny,
budou připadat samozřejmé.
(A.l) Musí existovat přijímaný konvenční postup s určitým kon

venčním účinkem, který zahrnuje pronesení určitých slov ur
čitými osobami za určitých okolností, a dále
(A.2) konkrétní osoby a okolnosti v daném případě musí být vhod
né pro uplatnění konkrétního použitého postupu.
(B.l) Postup musí být proveden všemi účastníky správně a
(B.2) úplně.
(r.l) Pokud je postup určen k použití osobami, které mají mít určité
myšlenky nebo pocity, nebo k vyvolání určitého následného
chování některého z účastníků, pak osoba, která se účastní
postupu a takto ho uplatňuje, musí tyto myšlenky nebo poci
ty skutečně mít a účastníci musí mít v úmyslu se tak chovat,11
a dále
(F.2) účastníci se tak musí následně i chovat.
Pokud se prohřešíme proti jednomu (nebo více) z těchto šesti pravi

del, bude naše performativní promluva (tak či onak) nešťastná. Mezi
těmito „způsoby“ nešťastnosti však samozřejmě existují značné roz
díly - a ty mají být zvýrazněny písmeny a číslovkami vybranými pro
jednotlivé rubriky.
První velký rozdíl je mezi všemi čtyřmi pravidly A a B dohroma
dy na rozdíl od dvou pravidel T (proto zde používám písmena řím
ská a řecká). Pokud se proviníme proti některému z prvních pravidel
(A nebo B) - tedy pokud např. formuli nesprávně proneseme, popř.,
řekněme, že nejsme ve stavu, kdy bychom mohli tento akt provést,
protože jsme, řekněme, již oddáni, nebo pokud obřad provádí lodní
pokladník, a nikoli kapitán, pak se daný akt, tedy svatba, vůbec ne-
11 Později bude vysvětleno, proč existence těchto myšlenek, pocitů a záměrů není
zahrnuta jen jako jedna z dalších „okolností“, o nichž se již pojednává v bodě (A).
podaří provést, nevyjde, není dosažen. Zatímco ve dvou případech T

aktu je dosaženo, ačkoli dosáhnout ho za takových okolností, jako
když jsme, řekněme, neupřímní, je zneužitím celého postupu. Když
tedy řeknu „slibuji“ a nemám v úmyslu to dodržet, slíbil jsem, ale...
Potřebujeme názvy pro toto obecné rozlišení, takže budeme obecně
nazývat neúspěšnosti A.1-B.2, které jsou takové, že činu, k jehož vy
konání a při jehož vykonání je dotyčná slovní formule určena, není
dosaženo, pojmenujeme SELHÁNÍ: a na druhé straně můžeme na
zvat neúspěšnosti, u nichž činu je dosaženo, ZNEUŽITÍ (nezdůraz
ňujme normální konotace těchto názvů!). Když promluva selže, po
stup, který chceme uplatnit, je znemožněn nebo zmařen: a náš čin
(sňatek atd.) je neplatný nebo nenabyl účinnosti, atd. O našem činu
mluvíme jako o údajném činu nebo snad pokusu - nebo použijeme
takový výraz jako „prošel jakoby sňatkem“ v protikladu k „oženil
se“. Naproti tomu v případech T mluvíme o našem neúspěšném aktu
jako o „předstíraném“ nebo „planém“ spíše než o „údajném“ nebo
„prázdném“ a jako o neuskutečněném nebo nedokonaném spíše než
o neplatném nebo bez účinku. Dovolte mi však, abych dodal, že tyto
rozdíly nejsou nijak striktní, a zejména, že na slova jako „údajný“
a „předstíraný“ není třeba klást příliš velký důraz. Dvě závěrečné po
známky o neplatnosti nebo neúčinnosti. To samozřejmě neznamená,
že bychom neudělali nic: spousta věcí byla udělána - nejzajímavější
je, že jsme se dopustili aktu bigamie - ale nevykonali jsme zamýšlený
akt, tj. sňatek. Neboť navzdory názvu, nemůžete se ani jako bigamista
oženit dvakrát. (Zkrátka algebra sňatku je BOOLEOVA.) Dále, „bez
účinku“ zde neznamená „bez následků, výsledků, účinků“.
Nyní se musíme pokusit objasnit obecné rozlišení mezi případy
A a B, mezi selháními. V obou případech označených jako A se jedná
o misinvokaci postupu - bud’ proto, že, řečeno vágně, žádný takový
postup neexistuje, nebo proto, že dahý postup nelze uplatnit způso
bem, o který se pokoušíme. Proto lze neúspěšnosti druhu A nazvat
misinvokacemi. Mezi nimi můžeme druhý druh - kdy postup sice exis
tuje, ale nelze jej aplikovat zamýšleným způsobem - rozumně označit
jako misaplikace. Ale nepodařilo se mi najít dobré jméno pro druhou
třídu. Na rozdíl od případů A je chápání případů B spíše takové, že
Přednáška II 23
postup je v pořádku a skutečně je v pořádku i uplatňován, ale poka

zíme provedení obřadu s více či méně neblahými důsledky: proto se
případy B na rozdíl od případů A budou nazývat misexekuce na rozdíl
od misinvokací: zamýšlený akt je znehodnocen vadou nebo zádrhelem
v provedení obřadu. Třída B.l je třída vad, třída B.2 je třída zádrhelů.
Dostaneme tedy následující schéma:
AB r
Selhání Zneužití
Akt zamýšlený, ale nulitní Akt předstíraný, ale platný
r.i r.2
Misinvokace Misexekuce Neupřímnosti
Akt zamítnut Akt znehodnocen
A.2 B.l B.2

Misaplikace Vady Zádrhele
Předpokládám, že se objeví určité pochybnosti o bodech A.l a T.2,

ale ty zatím odložíme k podrobnějšímu projednání později.
Než však přejdu k podrobnostem, dovolte mi několik obecných
poznámek k těmto neúspěšnostem. Můžeme se ptát:
(1) Na jaký druh „aktu“ se pojem neúspěšnosti vztahuje?
(2) Jak úplná je tato klasifikace neúspěšnosti?
(3) Vylučují se tyto třídy neúspěšnosti navzájem?
Vezměme tyto otázky v (tomto) pořadí.
(1) Jak rozšířená je neúspěšnost?
V první řadě se zdá být jasné, že ačkoli nás neúspěšnost vzrušila

(nebo nevzrušila) v souvislosti s určitými úkony, které jsou, nebo
částečně jsou, úkony pronášení slov, jde o nemoc, které jsou vystave
ny všechny úkony, které mají obecnou povahu rituálu nebo obřadu,
všechny konvenční akty: ne že by každý rituál podléhal každé formě

neúspěšnosti (ale to každé formě nepodléhá ani každý performativ-
ní výrok). To je zřejmé už jen z toho, že mnoho konvenčních aktů,
jako je sázka nebo převod majetku, lze provést neverbálními způso
by. Při všech takových konvenčních postupech je třeba dodržovat
stejný druh pravidel - stačí jen vynechat zvláštní odkaz na verbální
promluvu v našem A. Tolik je zřejmé.
Kromě toho však stojí za to zdůraznit - připomenout -, že mnohé
z „aktů“, které se týkají právníka, jsou nebo zahrnují pronesení per-
formativů nebo v každém případě jsou nebo zahrnují provedení ně
kterých konvenčních postupů. A samozřejmě z toho vidíte, že autoři
právních textů opakovaně prokázali, že si jsou vědomi rozmanitostí
neúspěšnosti, a dokonce někdy i specifik performativních promluv.
Pouze stále rozšířená posedlost tím, že právní promluvy a promluvy
použité například v „právních úkonech“ musí být nějakým způsobem
pravdivé nebo nepravdivé výroky, zabránila mnoha právníkům, aby
si celou věc ujasnili mnohem lépe, než se to pravděpodobně podaří
nám - a ani bych netvrdil, že vím, zda to někteří z nich už nedo
kázali. Pro nás je však mnohem důležitější uvědomit si, že mnoho
činů, které spadají do oblasti etiky, nejsou, jak se filosofové příliš často
domnívají, v posledku pouze fyzickými pohyby, velmi mnoho z nich
má zcela nebo zčásti obecnou povahu konvenčních nebo rituálních
úkonů, a proto podléhají, kromě jiného, neúspěšnosti.
Nakonec se můžeme zeptat - a tady musím vyložit na stůl pár
svých zajíců - zda se pojem neúspěšnosti vztahuje na promluvy, které
jsou výroky! Dosud jsme uvažovali neúspěšnost jako charakteristiku
performativní promluvy, která byla „definována“ (můžeme-li to tak na
zvat) především kontrastem s domněle známým „výrokem“. Přesto se
zde spokojím s poukazem na to, že jednou z věcí, které se v poslední
době ve filosofii dějí, je to, že se věmuje velká pozornost i „výrokům“,
které sice nejsou úplně nepravdivé ani „sporné“, ale přesto jsou ne
horázné. Například výroky, které se vztahují k něčemu, co neexistu
je, jako například „současný francouzský král je plešatý“. Mohlo by
vzniknout pokušení přirovnat jej k odkázání něčeho, co nevlastníte.
Není v každém z nich předpoklad existence? Není výrok, který odka
zuje na něco, co neexistuje, ani tak nepravdivý, jako spíše neplatný?
Přednáška II 25
A čím více uvažujeme o výroku nikoli jako o větě (či propozici), ale
jako o aktu řeči (z něhož jsou věta a propozice logickými konstruk
cemi), tím více zkoumáme celou věc jako akt. Nebo jinak, mezi lží
a falešným slibem je zřejmá podobnost. K této záležitosti se budeme
muset vrátit později.
(2) Naše druhá otázka zněla: Jak úplná je tato klasifikace?
(i) V první řadě je třeba si uvědomit, že vzhledem k tomu, že při

pronášení performativů nepochybně v dostatečně silném smyslu „ko
náme činy“, pak tyto činy jako činy budou podléhat určitým celým
dimenzím neuspokojivosti, kterým podléhají všechny činy, ale které
jsou odlišné - nebo odlišitelné - od toho, co jsme se rozhodli popsat
jako neúspěšnosti. Mám na mysli to, že činy obecně (ne všechny) jsou
například vystavené tomu, že mohou být vykonány pod nátlakem
nebo náhodou nebo kvůli té či oné odrůdě chyby, řekněme, nebo
jinak neúmyslně. V mnoha takových případech jistě nejsme ochotni
o nějakém činu říci jen to, že byl vykonán nebo že ho někdo vyko
nal. Nehodlám se zde pouštět do obecné teorie: v mnoha takových
případech můžeme dokonce říci, že úkon byl „neplatný“ (nebo ne
platný z důvodu donucení nebo nepatřičného ovlivnění) apod. Před
pokládám, že nějaká velmi obecná teorie by mohla obsáhnout jak
to, co jsme nazvali neúspěšností, tak tyto další „nešťastné“ rysy ko
nání činů - v našem případě činů obsahujících performativní pro
mluvu - v jediné teorii: tento druh nešťastnosti zde ale nebudeme
probírat - musíme však mít na paměti, že rysy tohoto druhu mohou
pronikat a neustále tak i činí do mnoha případů, o nichž hovoříme.
Rysy tohoto druhu by obvykle spadaly pod „polehčující okolnosti“
nebo „skutečnosti snižující nebo rušící odpovědnost konatele“ apod.
(ii) Za druhé, naše performativy jakožto promluvy podléhají také
některým dalším druhům nemocí, které postihují všechny promluvy,
a ty také, ačkoli by mohly být opět zahrnuty do obecnějšího popi
su, v současnosti záměrně vynecháme. Mám na mysli například ná
sledující: performativní promluva bude například zvláštním způsobem
planá nebo neplatná, pokud ji řekne herec na jevišti, nebo pokud je
uvedena v básni či pronesena v monologu. To platí podobně pro kaž-
dou promluvu - což je podstatná změna ve zvláštních okolnostech.

Jazyk je za takových okolností zvláštními způsoby - srozumitelně -
používán nikoli vážně, ale způsoby parazitujícími na jeho běžném
používání - způsoby, které spadají pod učení o etiolizacích jazyka. To
vše ze současných úvah vyjímáme. Naše performativní promluvy, ať
už jsou úspěšné, nebo ne, je třeba chápat tak, jak jsou pronášeny za
běžných okolností.
(iii) Částečně proto, aby se tento druh úvah alespoň pro tuto
chvíli neřešil, jsem zde nezavedl druh „neúspěšnosti“ - tak by se to
skutečně dalo nazvat - vyplývající z „nepochopení“. Je zřejmě nutné,
abych slíbil, že musím typicky
(A) být někým slyšen, možná tím, komu se slib dává;

(B) být jím pochopen, že dávám slib.
Pokud by některá z těchto podmínek nebyla splněna, vznikly by po

chybnosti o tom, zda jsem slib skutečně dal, a dalo by se tvrdit, že
můj úkon byl pouze pokusem nebo byl neplatný. Aby se předešlo
této a jiným neúspěšnostem, např. při doručování soudních příkazů
nebo předvolání, jsou v zákoně přijata zvláštní opatření. Právě k této
velmi důležité úvaze se budeme muset vrátit později v jiné souvislosti.
(3) Vylučují se tyto případy neúspěšnosti navzájem? Odpověď

na tuto otázku je zřejmá.
(a) Ne, v tom smyslu, že můžeme udělat chybu hned dvěma způ
soby najednou (můžeme neupřímně slíbit oslovi, že mu dáme
mrkev).
(b) Ne, mnohem důležitěji v tom smyslu, že způsoby, jak udělat
chybu, se „prolínají“ a „překrývají“ a rozhodování mezi nimi
je různými způsoby „libovolné“.
Dejme tomu, že uvidím loď na špalcích, přistoupím k ní, rozbiju lá

hev zavěšenou u kormidla, prohlásím: „Nazývám tuto loď jménem
Pan Stalin“ a pro jistotu odkopnu klíny: potíž je v tom, že jsem nebyl
osobou, která byla vybrána, aby ji pojmenovala (ať už - což je další
Přednáška II 27
komplikace - Pan Stalin bylo vybrané jméno, nebo ne; možná je svým
způsobem ještě větší škoda, jestli bylo). Všichni se můžeme shodnout
(1) že loď nebyla tímto pojmenována;12

(2) že je to pořádná ostuda.
Dalo by se říci, že jsem „jakoby“ pojmenoval plavidlo, ale že můj

„úkon“ byl „neplatný“ nebo „bez účinku“, protože jsem nebyl pří
slušnou osobou, neměl jsem „způsobilost“ k jeho provedení: ale dalo
by se také alternativně říci, že tam, kde není ani předstíraná způso
bilost nebo čestný nárok na ni, neexistuje žádný přijatý konvenční
postup; je to jen šaškárna, jako sňatek s opicí. Nebo by se dalo říci,
že součástí postupu je nechat se nejdřív jmenovat. Když světec křtil
tučňáky,13 bylo to neplatné proto, že postup křtu není vhodné apli
kovat na tučňáky, nebo proto, že neexistuje žádný přijatý postup křtu
čehokoli kromě lidí? Nemyslím si, že na těchto nejasnostech záleží
v teorii, i když je příjemné je zkoumat a v praxi je vhodné být připra
ven, jako právníci, s terminologií, která se s nimi vyrovná.
12 Pojmenovávání dětí je ještě složitější; můžeme mít nesprávné jméno a nespráv

ného duchovního - tj. někoho, kdo může křtít děti, ale neměl křtít tohle dítě.
13 Počátek románu Anatola France Ostrov tučňáků z roku 1908. Pozn. překl.
PŘEDNÁŠKA III
V naší první přednášce jsme předběžně vyčlenili performativní pro

mluvu ne jako nebo ne pouze jako říkání něčeho, ale jako konání
něčeho, ne jako pravdivou nebo nepravdivou zprávu o něčem. Ve
druhé jsme poukázali na to, že ačkoli není nikdy pravdivá ani ne
pravdivá, přesto podléhá kritice - může být nešťastná, a vyjmenovali
jsme šest typů neúspěšnosti. Z nich čtyři byly takové, že způsobovaly
selhání promluvy, a zamýšlený akt se neuskutečnil a byl neplatný,
takže nenabyl účinnosti; zatímco zbylé dva naopak způsobovaly, že
předstíraný akt byl pouze zneužit. Může se tedy zdát, že jsme se vy
zbrojili dvěma novými nablýskanými pojmy, s jejichž pomocí mů
žeme rozlousknout ořech skutečnosti, nebo případně zmatku - dva
nové klíče v našich rukou a samozřejmě zároveň dvě nové ližiny pod
našima nohama. Ve filosofii by předvyzbrojení měli být varováni.14
Pak jsem se na chvíli zdržel tím, že jsem probral několik obecných
otázek týkajících se pojmu neúspěšnosti a zasadil jej na jeho obecné
místo v nové mapě oboru. Uvedl jsem, (1) že se vztahuje na všechny
14 Slovní hříčka s latinským rčením „Praemonituspraemunitus", anglicky „forewar

ned is forearmed“, česky „předem připraven, lépe vyzbrojen“. Pozn. překl.
obřadní úkony, nejen na ty verbální, a že ty první jsou častější, než

se soudí; připustil jsem, (2) že náš výčet není úplný a že existují celé
další dimenze toho, co lze rozumně nazvat „nešťastností“, jež posti
hují obřadní úkony obecně a promluvy obecně, dimenze, které jsou
jistě relevantní pro filosofy; a (3) že různé neúspěšnosti se samozřej
mě mohou kombinovat nebo překrývat a že může být víceméně vo
litelnou záležitostí, jak budeme klasifikovat nějaký konkrétní příklad.
Dále máme tedy uvést několik příkladů neúspěšnosti - porušení
našich šesti pravidel. Dovolte mi nejprve připomenout pravidlo A.l,
že musí existovat přijímaný konvenční postup s určitým konvenčním
účinkem, tento postup musí zahrnovat pronesení určitých slov urči
tými osobami za určitých okolností; a pravidlo A.2, které ho samo
zřejmě doplňuje, bylo, že konkrétní osoby a okolnosti v daném přípa
dě musí být vhodné pro uplatnění konkrétního zvoleného postupu.
A.l Musí existovat přijímaný konvenční postup s určitým konvenčním

účinkem, který zahrnuje pronesení určitých slov určitými osobami za
určitých okolností.
Druhá část je samozřejmě určena pouze k omezení pravidla na pří

pady promluv a v zásadě není důležitá.
Naše formulace tohoto pravidla obsahuje dvě slova „existovat“
a „přijímaný“, ale můžeme se oprávněně ptát, zda může mít slovo
„existovat“ jiný smysl než „být přijímán“ a zda by se před oběma ne
mělo upřednostnit „být (obecně) používán“. Proto nesmíme v žád
ném případě říkat „(1) existovat, (2) být přijímán“. Dobře, v rámci
ohledu na tento rozumný dotaz se podívejme nejprve na „přijímán“.
Pokud někdo vysloví performativní promluvu a tato promluva je
klasifikována jako selhání, protože uplatněný postup není přijímán,
nepřijmou ji pravděpodobně jiné osoby než mluvčí (alespoň pokud
mluvčí mluví vážnej. Jaký by zde mohl být příklad? Vezměme si „roz
vádím se s tebou“, což řekne manžel ženě v křesťanské zemi, přičemž
oba jsou křesťané, a nikoli mohamedáni. V tomto případě by mohlo
být řečeno: „nicméně se s ní (úspěšně) nerozvedl: přijímáme pouze jiný
verbální nebo neverbální postup“; nebo dokonce případně „my (my}
Přednáška III 31
nepřipouštíme vůbec žádný postup pro provedení rozvodu - man

želství je nerozlučitelné“. Může to dojít tak daleko, že odmítneme
to, co lze nazvat celým kodexem postupu, např. kodexem cti při sou
boji: například výzva může být učiněna slovy „moji sekundanti Vás
navštíví“, což je ekvivalentní slovům „vyzývám Vás“, a my nad tím
pouze pokrčíme rameny. Tento obecný postoj je využit v nešťastném
příběhu dona Quijota.
Samozřejmě bude zřejmé, že je poměrně jednoduché, pokud vů
bec nepřipustíme žádný „takový“ postup - tedy vůbec žádný postup,
jak tuto věc udělat, nebo alespoň tento konkrétní postup, jak udělat
tuto určitou věc. Stejně tak jsou ale možné případy, kdy sice někdy -
za určitých okolností nebo u určitých aktérů - nějaký postup při
jmeme, ale za jiných okolností nebo u jiných konatelů nikoli. A zde
můžeme být často na pochybách (jako ve výše uvedeném příkladu
s pojmenováním), zda neúspěšnost zařadit do naší současné třídy
A.l, nebo spíše do A.2 (či dokonce do B.l nebo B.2). Například na
večírku při výběru týmu řeknete: „Vybírám George.“ George zavrčí:
„Nehraju.“ Byl George vybrán? Nepochybně se jedná o nešťastnou
situaci. Dobře, můžeme říci, že jste George nevybrali, ať už proto,
že neexistuje konvence, podle níž lze vybrat lidi, kteří nehrají, nebo
proto, že George je za daných okolností nevhodným objektem pro
proceduru vybrání. Nebo mi na pustém ostrově můžete říci: „Jdi na
sbírat dřevo.“ A já mohu říci: „Nepřijímám od tebe rozkazy“ nebo
„nejsi oprávněn mi dávat rozkazy“ - nepřijímám od tebe rozkazy,
když se snažíš „prosadit svou pravomoc“ (pod kterou mohu spadat,
ale nemusím) na pustém ostrově, na rozdíl od případu, kdy jsi kapi
tánem na lodi, a tudíž pravomoc skutečně máš.
Také bychom mohli říci, že případ spadá pod bod A.2 (misapli-
kace): postup - pronesení určitých slov atd. - byl v pořádku a byl
přijat, ale okolnosti, za kterých byl použit, nebo osoby, které jej po
užily, byly nesprávné: „vybírám“ je v pořádku pouze tehdy, když je
předmětem tohoto slovesa „hráč“, a příkaz je v pořádku pouze tehdy,
když je podmětem slovesa „velitel“ nebo „autorita“.
Nebo bychom zase mohli říci, že případ spadá pod pravidlo B.2
(a možná bychom měli první návrh zúžit na toto): postup nebyl pro-
veden úplně, protože jeho nezbytnou součástí je, že, řekněme, osoba,
která má být předmětem slovesa „nařizuji, aby“ musí podle nějaké
ho předchozího postupu, ať už mlčky nebo ústně, nejprve ustanovit
osobu, která má příkaz vydat, autoritou, např. tím, že řekne: „Slibuji,
že udělám, co mi přikážete.“ To je samozřejmě jedna i nejasností -
a to čistě obecná -, která je základem debaty, když v politické teorii
diskutujeme o tom, zda existuje nebo neexistuje nebo by měla exis
tovat společenská smlouva.
Zdá se mi, že v zásadě vůbec nezáleží na tom, jak v konkrétních
případech rozhodneme - i když se můžeme shodnout, ať už na zákla
dě faktů, nebo zavedením dalších definic, že dáme přednost jednomu
řešení před jiným - ale že je v zásadě důležité mít jasno:
(1) oproti B.2, že ať už bychom do postupu zahrnuli cokoli, stá
le by bylo možné, aby ho někdo celý odmítl.
(2) že k tomu, aby byl určitý postup přijat, nestačí pouze to, že
je skutečně obecněpoužíván, a to i osobami, jichž se to týká; a že v zá
sadě musí zůstat zachována možnost, aby kdokoli odmítl každý po
stup nebo kodex postupů, a to i ten, který doposud přijímal - jak se
to může stát například v případě kodexu cti. Ten, kdo tak učiní, se
samozřejmě vystavuje sankcím; ostatní s ním odmítnou hrát nebo
řeknou, že není mužem cti. Především se vše nesmí stavět do roviny
faktických okolností, neboť na to se vztahuje stará námitka proti
odvozování „mělo by se“ z „je“. (Být přijat není okolnost v pravém
slova smyslu.) U mnoha postupů, například při hraní her, ať už jsou
okolnosti jakkoli vhodné, stejně nemusím hrát, a dále bychom měli
namítnout, že v poslední instanci je pochybné, zda „být přijímán“ je
definovatelné jako „obvykle“ užívané. To je však složitější záležitost.
Za druhé, co by mohlo znamenat tvrzení, že postup někdy vů
bec nemusí existovat - na rozdíl od otázky, zda je přijímán tou či
onou skupinou, nebo ne?15 '
15 Namítneme-li zde, že existuje pochybnost, zda „existuje“ - což můžeme, ne

boť toto slovo nám nahání v současnosti módní husí kůži, která je obecně nepo
chybně oprávněná, mohli bychom říci, že pochybnost se týká spíše přesné povahy
nebo definice či chápání postupu, který nepochybně existuje a je přijímán.
Přednáška III 33
(i) Máme tu případy postupů, které „již neexistují“ pouze v tom

smyslu, že ačkoli kdysi byly obecně přijímané, dnes již obecně přijí
mané nejsou, nebo dokonce nejsou přijímány nikým; například pří
pad výzvy k souboji; a
(ii) máme i případy postupů, které někdo zkouší zavést. Někdy
mu to může „projít“ jako ve fotbale tomu, kdo jako první zvedl míč
a rozběhl se s ním.16 Projití je zde podstatné, i když zní podezřele.
Uvažujme možný případ: říci „byl jsi zbabělý“ může znamenat poká
rání nebo urážku: a já mohu své jednání učinit explicitním pomocí
slov „kárám tě“, ale nemohu tak učinit slovy „urážím tě“ - na důvo
dech zde nezáleží.17 Záleží jen na tom, že může vzniknout zvláštní
druh provinění se proti pravidlům, když někdo řekne „urážím tě“:
urážka je sice konvenční procedura, a to především verbální, takže
svým způsobem nemůžeme nechápat proceduru, kterou chce někdo,
kdo řekne „urážím tě“, vyvolat, ale přesto s ním tuto hru určitě ne
budeme hrát, a to nejen proto, že tato konvence není přijímána, ale
protože nejasně cítíme přítomnost nějaké překážky, jejíž povaha není
bezprostředně jasná, proti tomu, aby vůbec přijata byla.
Mnohem častější jsou však případy, kdy není jisté, kam až daný
postup sahá - na které případy se vztahuje nebo na které varianty by
se mohl vztahovat. Z povahy každého postupu vyplývá, že hranice
jeho použitelnosti, a tím samozřejmě i „přesná“ definice postupu, zů
stávají nejasné. Vždy se budou vyskytovat obtížné nebo okrajové pří
pady, kdy nic z dosavadní historie konvenčního postupu nerozhodne
jednoznačně o tom, zda je či není takový postup na takový případ
správně použit. Mohu pokřtít psa, když je nepochybně racionální?
16 William Webb Ellis podle legendy v roce 1823 během fotbalového zápasu ve
škole v Rugby zvedl míč do rukou a rozběhl se s ním, čímž založil nový sport,
ragby. Pozn. překl.
17 Mnoho takových možných postupů a formulí by bylo nevýhodných, kdyby
chom je uznali; například bychom možná neměli povolit formuli „slibuji ti, že tě
zmlátím“. Bylo mi však řečeno, že v dobách největšího rozkvětu studentských sou
bojů v Německu bylo zvykem, že členové jednoho klubu procházeli v zástupu ko
lem členů klubu soupeře, a pak každý z nich řekl svému vybranému protivníkovi,
když ho míjel, docela zdvořile: „Beleidigung“, což znamená „urážím tě“.
Nebo je to mimo pravidla? Právo takovými obtížnými rozhodnutími

přímo oplývá - v nich se ovšem stává víceméně libovolným, zda se
rozhodneme (A.l), že konvence neexistuje, nebo (A.2), že okolnosti
nejsou vhodné pro uplatnění konvence, která nepochybně existuje:
v obou případech budeme mít tendenci být vázáni „precedentem“,
který vytvoříme. Právníci obvykle dávají přednost druhému postupu,
neboť jde spíše o aplikaci práva než o jeho vytváření.
Může však nastat další typ případu, který lze klasifikovat mnoha
způsoby, ale který si zaslouží zvláštní zmínku.
Všechny performativní promluvy, které jsem uvedl jako příklady,

jsou vysoce rozvinuté, a to takového druhu, který budeme pozdě
ji nazývat explicitními performativy, na rozdíl od pouhých implicit
ních performativů. To znamená, že (všechny) začínají nebo obsahují
nějaký vysoce významotvorný a jednoznačný výraz, jako například
„sázím“, „slibuji“, „odkazuji“ - výraz, který se velmi často používá
také pro pojmenování aktu, kterým takovou promluvou provádím -
například sázka, slib, odkázání atd. Je ovšem zřejmé a důležité, že
pronesením slova „jdi“ můžeme příležitostně dosáhnout prakticky
téhož, čeho dosahujeme promluvou „přikazuji ti jít“: a v obou pří
padech bychom klidně řekli, když budeme popisovat to, co někdo
udělal, že mi přikázal jít. Může však být ve skutečnosti nejisté, a po
kud jde o samotnou promluvu, vždy nejisté zůstává, když použije
me tak neexplicitní formuli, jako je pouhý imperativ „jdi“, zda mi
mluvčí přikazuje (nebo chce přikazovat), abych šel, nebo mi pouze
radí, prosí nebo něco, abych šel. Podobně „na poli je býk“ může, ale
nemusí být varováním, protože mohu jen popisovat scenérii, a „budu
tam“ může, ale nemusí být slibem. Zde máme performativy primi
tivní na rozdíl od explicitních performativů a v okolnostech možná
není nic, podle čeho bychom mohli rozhodnout, zda je promluva
vůbec performativní. Každopádně v dané situaci mohu být otevře
ný tomu, abych ji považoval bud' za jedno, nebo za druhé. Byla to
performativní formule - možná -, ale daný postup nebyl dostatečně
explicitně uvozen. Možná jsem ji nebral jako příkaz nebo jsem nebyl
tak jako tak povinen ji brát jako příkaz. Osoba ji nebrala jako slib: tj.
Přednáška III 35
za daných okolností nepřijala proceduru, a to z toho důvodu, že ri

tuál byl původním mluvčím proveden neúplně.
Mohli bychom to přirovnat k chybnému nebo neúplnému pro
vedení (B.l nebo B.2): až na to, že je ve skutečnosti úplné, i když ne
jednoznačné. (V právu se samozřejmě tento druh neexplicitních per
formativů obvykle podřazuje pod B.l nebo B.2 - je stanoveno pravi
dlo, že například odkázat nevýslovně je bud chybný, nebo neúplný
akt; v běžném životě však taková přísnost neplatí.) Mohli bychom
to také přirovnat k nepochopením (o nichž zatím neuvažujeme): šlo
by však o zvláštní druh, týkající se síly výpovědi na rozdíl od jejího
smyslu. A nejde tu jen o to, že posluchači nerozuměli, ale že nemuseli
porozumět, např. aby to brali jako rozkaz.
Mohli bychom ji dokonce přirovnat k bodu A.2 tím, že bychom
řekli, že postup není určen k použití tam, kde není jasné, že je pou
žíván - takové užití jej činí zcela neplatným. Mohli bychom tvrdit,
že se má používat pouze za okolností, z nichž je jednoznačně zřej
mé, že se používá. To je ovšem hraběcí rada.
A.2 Konkrétní osoby a okolnosti v daném případě musí být vhodné pro
uplatnění konkrétního použitého postupu.
Dále se zaměříme na porušení bodu A.2, tedy na typ neúspěšnosti,

který jsme nazvali misaplikací. Příkladů je zde celá řada. „Jmenuji
tě“, řečeno, když už jsi jmenován byl, nebo když byl jmenován ně
kdo jiný, nebo když nejsem oprávněn jmenovat, nebo když jsi kůň;
„Ano“, řečeno, když jste v zakázaném stupni příbuzenského vztahu
nebo před kapitánem lodi, která není na moři; „dávám“, řečeno, když
věc není moje nebo když je to libra mého živého a neodděleného
masa. Máme různé speciální výrazy pro použití v různých typech
případů - „ultra vires“, „nezpůsobilost“, „není vhodným nebo řádným
předmětem (nebo osobou atd.)“, „není oprávněn“ atd.
Hranice mezi „nevhodnými osobami“ a „nevhodnými okolnost
mi“ nemusí být nutně zcela jasná a pevná. Pojem „okolnosti“ lze to
tiž jednoznačně rozšířit tak, aby obecně zahrnoval „povahu“ všech
zúčastněných osob. Musíme však rozlišovat mezi případy, kdy je ne-
vhodnost osob, předmětů, jmen atd. záležitostí „neschopnosti“, a jed

noduššími případy, kdy je předmět nebo „vykonavatel“ nevhodného
druhu nebo typu. To je opět pouze hrubé a nejisté rozlišení, které
však není bez důležitosti (například v právu). Musíme tedy rozlišovat
případy, kdy duchovní pokřtí nesprávné dítě správným jménem nebo
pokřtí dítě „Albert“ místo „Alfred“, od případů, kdy řekne „křtím
toto dítě 2704“ nebo „slibuji, že ti rozbiju hubu“ nebo jmenuje koně
konzulem. V posledně jmenovaných případech je obsaženo něco ne
vhodného druhu nebo typu, zatímco v ostatních je nevhodnost pou
ze záležitostí neschopnosti.
Některé přesahy A.2 do A.l a B.l již byly zmíněny: snad spíše na
zveme misinvokací (A.l), je-li osoba jako taková nevhodná, než když
je to jen proto, že není řádně jmenovaná - pokud by nic - žádný
předchozí postup nebo jmenování atd. - nemohlo dát věc do pořád
ku. Na druhou stranu, pokud bychom otázku jmenování brali doslo
va (postavení na rozdíl od statusu), mohli bychom zde klasifikovat
neúspěšnost jako záležitost nesprávně provedené, nikoli nesprávně
použité procedury - například pokud hlasujeme pro kandidáta dří
ve, než byl nominován. Otázkou zde je, jak daleko se máme v „pro
ceduře“ vrátit.
Dále tu máme příklady B (samozřejmě již zmiňované) s názvem
misexekuce.
B.l Postup musí být proveden všemi účastníky správné.
Jedná se o vady. Spočívají například v použití nesprávných formu

lí - existuje postup, který je pro dané osoby a okolnosti vhodný, ale
není správně proveden. Příklady jsou snáze viditelné v právu; v běž
ném životě, kde nejsme tak přísní, nejsou přirozeně tak jednoznačné.
Do této rubriky by se dalo zařadit-.používání neexplicitních formulí
a také použití nejasných formulí a neurčitých odkazů, například když
řeknu „můj dům“, když mám dva, nebo když řeknu „vsadím se, že
se dnes závod nepoběží“, když byl domluven více než jeden závod.
To je jiná otázka než otázka nepochopení nebo pomalého přijetí
ze strany posluchače; jde o vadu v rituálu, i když ho posluchač ně
jak přijal. Jednou z věcí, které působí zvláštní potíže, je otázka, zda
Přednáška III 37
je v případě dvou stran nutný „consensus ad idem'. Je nezbytné, abych

kromě všeho ostatního zajistil i správné porozuměni! V každém přípa
dě se jedná o záležitost, která zjevně spadá pod pravidla B, a nikoli
pod pravidla E
B.2 Postup musí být proveden všemi účastníky úplně.
To jsou zádrhele; pokoušíme se provést postup, ale akt se nezdaří.

Například: můj pokus uzavřít sázku slovy „vsadím se s tebou o šest
pencí“ se nezdaří, pokud neřekneš „platí“ nebo slova v tomto smys
lu; můj pokus o sňatek slovem „ano“ se nezdaří, pokud žena řekne
„ne“; můj pokus vyzvat tě k souboji se nezdaří, pokud řeknu „vyzý
vám tě“, ale nepošlu své sekundanty; můj pokus slavnostně otevřít
knihovnu se nezdaří, když řeknu „otevírám tuto knihovnu“, ale klíč
se v zámku zlomí; naopak křest lodi se nezdaří, když odkopnu klí
ny dříve, než řeknu „spouštím tuto loď na vodu“. I v tomto případě
je v běžném životě povolena určitá laxnost v postupu - jinak by se
žádná univerzitní záležitost nikdy nevyřídila!
Někdy se samozřejmě objeví nejasnosti, zda je třeba něco dalšího
udělat, nebo ne. Například: Musíte dar přijmout, pokud vám mám
něco dát? Jistě, ve formálních záležitostech se přijetí vyžaduje, ale
je tomu tak běžně? Podobná nejistota vzniká, pokud je jmenování
provedeno bez souhlasu jmenovaného. Zde je otázkou, do jaké míry
mohou být úkony jednostranné? Podobně vyvstává otázka, kdy je
úkon ukončen, co se počítá za jeho dokončení?18
Při tom všem připomínám, že zde neprobíráme další rozměry ne
šťastnosti, které mohou vzniknout například z toho, že se vykonavatel
dopustí prosté faktické chyby, nebo z neshod ve faktických otázkách,
natož z neshod v názorech; například neexistuje žádná konvence, že
bych vám mohl slíbit, že něco udělám ve váš neprospěch, a tím se
vůči vám zavázat, že to udělám; ale řekněme, že řeknu „slibuji ti, že
tě pošlu do kláštera“ - když si myslím, ale ty ne, že to bude pro tvé
18 Lze tedy přemýšlet o tom, zda nepředání daru je nedokončením daru, nebo
neúspěšností typu E
dobro, nebo když si ty myslíš, že to bude, ale já ne, nebo dokon

ce když si oba myslíme, že to bude, ale ve skutečnosti, jak se může
ukázat, to nebude? Odvolal jsem se za nevhodných okolností na ne
existující konvenci? Netřeba dodávat, a to z obecného principu, že
mezi těmito alternativami, které jsou příliš hrubé, než aby se hodily
pro subtilní případy, nelze uspokojivě volit. Neexistuje žádná zkrat
ka, která by jednoduše vyložila celou složitost situace, která přesně
neodpovídá žádné běžné klasifikaci.
Může se zdát, že jsme naše pravidla postupně rušili. Ale tak tomu
není. Je zřejmé, že existuje šest možností neúspěšnosti, i když někdy
není jisté, o kterou se v konkrétním případě jedná: a mohli bychom
je, alespoň pro dané případy, definovat, kdybychom chtěli. A musí
me se za každou cenu vyvarovat přílišného zjednodušování, které
bychom mohli být v pokušení nazvat nemocí z povolání filosofů,
kdyby to nebylo jejich povolání samo.
PŘEDNÁŠKA IV
Minule jsme probrali případy neúspěšností: a zabývali jsme se přípa

dy, kdy neexistoval žádný postup nebo žádný přijatý postup: kdy byl
postup uplatněn za nevhodných okolností; a kdy byl postup prove
den chybně nebo neúplně. A poukázali jsme na to, že v konkrétních
případech se mohou překrývat; a že se obecně překrývají s nepocho
peními, což je typ neúspěšnosti, kterému pravděpodobně podléhají
všechny promluvy, a s chybami.
Posledním typem případu je případ Ela E2, neupřímnosti a po
rušení nebo přestoupení. Zde říkáme, že provedení není neplatné,
i když je stále nešťastné.
Dovolte mi zopakovat definice:
El: Pokud je postup určen k použití osobami, které mají mít určité
myšlenky nebo pocity, nebo k vyvolání určitého následného
chování některého z účastníků, pak osoba, která se účastní
postupu a takto ho uplatňuje, musí tyto myšlenky nebo po
city skutečně mít;
E2: a účastníci se tak musí následně i chovat.
1. Pocity
Příklady absence potřebných pocitů jsou:
„Gratuluji vám“, řečeno, když jsem vůbec nebyl rád, možná mi
to dokonce trochu vadilo.
„Upřímnou soustrast“, řečeno, když jsem s vámi nesoucítil.
Okolnosti jsou zde v pořádku a akt je proveden, nikoli neplatně,
ale je vlastně neupřímný-, neměl jsem vám co blahopřát ani vám kon
dolovat, když jsem se cítil tak, jak jsem se cítil.
2. Myšlenky
Příklady absence potřebných myšlenek jsou:
„Radím vám, abyste“, řečeno, když si nemyslím, že by to pro vás
bylo nejvhodnější.
„Neshledávám ho vinným - osvobozuji ho“, řečeno, když věřím,
že je vinen.
Tyto akty nejsou neplatné. Radím a vynáším rozsudek, i když
neupřímně. Zde je zřejmá paralela s jedním prvkem lhaní, při prová
dění řečového aktu tvrzení.
3. Úmysly
Příklady absence správných úmyslů:
„Slibuji“, když nemám v úmyslu udělat to, co slibuji.
„Vsadím se“, když nemám v úmyslu zaplatit.
„Vyhlašuji válku“, když nemám v úmyslu bojovat.
Termíny „pocity“, „myšlenky“ a „úmysly“ nepoužívám v odborném

smyslu, ale volně. Pár poznámek je zapotřebí:
(1) Rozdíly jsou tak volné, že případy nejsou nutně snadno rozli
šitelné: a samozřejmě lze případy kombinovat a obvykle se i kombinu
jí. Například řeknu-li „blahopřeji ti“, musím mít opravdu pocit nebo
spíše myšlenku, že jsi v něčem uspěl nebo sis něco zasloužil? Mám
myšlenku nebo spíše pocit, že to bylo vysoce chvályhodné? Nebo opět
v případě slibu musím mít jistě i úmysl: ale musím si také myslet, že
to, co slibuji, je uskutečnitelné, a myslet si třeba, že si ten, komu sli
buji, myslí, že je to pro něj výhodné, nebo si to musím myslet já.
Přednáška IV 41
(2) Musíme rozlišovat mezi tím, že si skutečně myslíme, že něco

tak je - například že je vinen, že čin spáchal on, nebo že zásluha je
jeho, že čin vykonal on - a tím, že si jen myslíme, že to tak skuteč
ně je, že myšlenka je správná na rozdíl od omylu. (Podobně můžeme
rozlišit, že něco skutečně cítíme, od toho, co cítíme, že je oprávněné,
a to, co skutečně zamýšlíme, od toho, co považujeme za uskutečni
telné.) Myšlenky jsou však velmi zajímavým, tj. matoucím případem:
je zde neupřímnost, která je podstatným prvkem lži, na rozdíl od
pouhého pronesení toho, co je ve skutečnosti nepravdivé. Příkladem
může být si myslet, když říkám „nevinen“, že čin opravdu spáchal,
nebo si myslet, když říkám „blahopřeji“, že skutek nevykonal. Ve sku
tečnosti se však mohu mýlit, když si toto myslím.
Pokud jsou alespoň některé naše myšlenky nesprávné (na rozdíl
od neupřímných), může to mít za následek neúspěšnost jiného druhu:
(a) Mohu darovat něco, co ve skutečnosti není (i když si mys
lím, že je) moje. Mohli bychom říci, že jde o „misaplikaci“, že okol
nosti, předměty, osoby atd. nejsou vhodné pro proceduru darování.
Musíme si však uvědomit, že jsme řekli, že vyloučíme celou dimenzi
toho, co by se dalo dobře nazvat neúspěšností, ale co vzniklo z omy
lu a nepochopení. Je třeba poznamenat, že omyl obecně nezpůsobí
neplatnost úkonu, i když jej může učinit omluvitelným.
(b) „Radím ti, abys udělal X“ je performativní promluva; uvažme
případ, kdy ti radím, abys udělal něco, co ve skutečnosti vůbec není
ve tvém zájmu, i když si to myslím. Tento případ je zcela odlišný od
případu (1) v tom, že zde vůbec neexistuje pokušení myslet si, že by
tento akt rady mohl být snad neplatný nebo neúčinný, a ani nejsme
v pokušení myslet si, že je neupřímný. Spíše zde zavádíme opět zcela
nový rozměr kritiky; kritizovali bychom to jako špatnou radu. To, že
je nějaký čin šťastný či úspěšný ve všech našich ohledech, jej nezba
vuje veškeré kritiky. K tomu se ještě vrátíme.
(3) Ještě obtížnější než oba tyto případy je jeden, ke kterému se
také vrátíme později. Existuje třída performativů, které nazývám ver-
diktivy: například když říkáme „shledávám obžalovaného vinným“
nebo jen „vinen“, nebo když rozhodčí řekne „aut“. Když řekneme
„vinen“, je to svým způsobem šťastné, pokud si na základě důka-
zů upřímně myslíme, že to udělal. Ale, samozřejmě, smyslem celého

postupu je tak nějak být správný; možná dokonce vůbec nejde o ná
zor, jak je uvedeno výše. Když tedy rozhodčí řekne „sada“, ukončí
tím sadu. Ale opět můžeme mít „špatný“ verdikt: může být buď ne
oprávněný (porota), nebo dokonce nesprávný (rozhodčí). Máme tu tedy
velmi nešťastnou situaci. Ale přesto není neúspěšná v žádném z na
šich smyslů: není neplatná (pokud rozhodčí řekne „aut“, pálkař je
vyautován; rozhodnutí rozhodčího je konečné) a není neupřímná.
Nás však nyní nezajímají tyto hrozící potíže, ale pouze rozlišení ne
upřímnosti.
(4) I v případě záměru existují určité zvláštní neobratnosti:
(a) Již jsme si všimli pochybností o tom, co tvoří následující čin
a co je pouhým dokončením nebo dovršením jediného, celkového
činu: je například obtížné určit vztah mezi
„Dávám“ a odevzdáním vlastnictví,

„Ano“ (beru si tuto ženu atd.) a uskutečněním manželství,
„Prodávám“ a dokončením prodeje:
ačkoli v případě slibování je toto rozlišení snadné. Stejně tak je mož

né různým způsobem rozlišovat, co je nezbytným úmyslem vykonat
následnou činnost a co je nezbytným úmyslem pro dokončení součas
ného činu. To však v zásadě nevyvolává žádné potíže ohledně pojmu
neupřímnosti.
(b) Zhruba jsme odlišili případy, kdy musíte mít určitý záměr, od
konkrétnějších případů, kdy musíte mít v úmyslu provést určitý dal
ší sled činů, kdy použití daného postupu bylo určeno právě k jeho
započetí (ať už jej učiníte povinným, nebo přípustným). Příklady
tohoto specializovanějšího postupu jsou samozřejmě závazek pro
vést nějakou činnost a pravděpodobně také pojmenování. Smyslem
existence takového postupu je právě to, aby určité následné jednání
bylo v pořádku a jiné jednání v nepořádku: a samozřejmě pro mno
hé účely, např. u právních formulí, se tomuto cíli stále více přibližu
jeme. Jiné případy však nejsou tak snadné: mohu například vyjádřit
svůj záměr jednoduše tím, že řeknu „budu...“ Samozřejmě musím
Přednáška IV 43
mít tento úmysl, nemám-li být neupřímný, v okamžiku, kdy to vy

slovuji: ale jaký je přesně stupeň nebo způsob neúspěšnosti, jestliže
to později neuskutečním? Nebo třeba, při „vítám tě“, což znamená,
že tě vítám, jsou úmysly určitého druhu patrně nejasně nutné: ale
co když se pak člověk chová nevychovaně? Nebo opět: dám ti radu
a ty ji přijmeš, ale pak se na tebe obořím: nakolik je pro mě závaz
né, abych tak neučinil? Nebo se to ode mne jen „neočekává“? Nebo
je součástí žádání a přijímání rad i to, aby takové následné jednání
bylo v nepořádku? Nebo podobně, když vás o něco požádám, vy mi
vyhovíte, a já pak protestuji - je to mimo? Pravděpodobně ano. Exis
tuje však neustálá tendence takové věci zpřehledňovat, jako například
když přecházíme od „odpouštím“ k „promíjím“ nebo od „chci“ buď
k „hodlám“, nebo ke „slibuji“.
Tolik tedy ke způsobům, jimiž mohou být performativní pro
mluvy nešťastné, což má za následek, že příslušný „akt“ je pouze za
mýšlený nebo předstíraný atd. Obecně se to rovná tvrzení, chcete-li
žargon, že mají-li být promluvy šťastné, musí být splněny určité pod
mínky - určité věci musí nějak být. A to nás, jak se zdá být jasné, za
vazuje k tvrzení, že má-li být určitá performativní promluva šťastná,
musí být určité výroky pravdivé. To samo o sobě je nepochybně vel
mi triviální výsledek našeho zkoumání. Takže, abychom se vyhnuli
alespoň neúspěšnostem, které jsme probírali,
(1) které výroky musí být pravdivé? A

(2) můžeme o vztahu performativní promluvy k nim říci něco
zajímavého?
Vzpomeňte si, že jsme v první přednášce řekli, že když řekneme „sli

buji“, můžeme v určitém smyslu implikovat, že spousta věcí je nějak,
ale to je něco úplně jiného, než když řekneme, že promluva „slibu
ji“ je výrok, pravdivý nebo nepravdivý, že tyto věci se tak mají. Pro
beru nyní několik důležitých věcí, které musí být pravdivé, má-li být
výkon šťastný (ne všechny - ale i ty se teď budou zdát dost nudné
a triviální: doufám, že ano, protože to už bude znamenat „samo
zřejmé“).
Když například řeknu „omlouvám se“, skutečně se omlouvám, takže

když nyní můžeme říci, že jsem se já nebo on rozhodně omluvil, pak
(1) je pravda a nikoli nepravda, že něco dělám (udělal jsem) - vlast

ně mnoho věcí, ale zejména že se omlouvám (omluvil jsem se);
(2) je pravda a nikoli nepravda, že jsou splněny určité podmínky,
zejména ty, které jsou uvedeny v našich pravidlech A.l a A.2;
(3) je pravda a nikoli nepravda, že jsou splněny určité další pod
mínky našeho druhu T, zejména že si něco myslím; a
(4) je pravda a nikoli nepravda, že jsem zavázán něco následně
udělat.
Přísně vzato, a co je důležité, smysl, v němž „omlouvám se“ impli

kuje pravdivost těchto podmínek, jsme již vysvětlili - celou tu dobu
vysvětlujeme právě toto. Zajímavé je však porovnat tyto „implikace“
performativních promluv s jistými objevy, které byly učiněny poměr
ně nedávno ohledně „implikací“ protikladného a preferovaného typu
promluvy, výroku čili konstativní promluvy, který je sám o sobě na
rozdíl od performativu pravdivý nebo nepravdivý.
Nejprve k bodu (1): Jaký je vztah mezi promluvou „omlouvám se“
a skutečností, že se omlouvám? Je důležité vidět, že se liší od vztahu
mezi „běžím“ a faktem, že běžím (nebo v případě, že to není oprav
dová „pouhá“ zpráva - mezi „běží“ a faktem, že běží). Tento rozdíl
je v angličtině vyznačen použitím neprůběhového prézentu v per
formativních formulích: není však takto nutně vyznačen ve všech
jazycích - některé mohou průběhový prézens postrádat - nebo do
konce vždy i v angličtině.
Mohli bychom říci: v běžných případech, například při běhu,
právě fakt, že běží, činí výrok, že běží, pravdivým-, nebo znovu, že
pravdivost konstativní promluvy „l?ěží“ závisí na tom, že běží. Ale
v našem případě právě šťastnost performativu „omlouvám se“ vytvá
ří fakt, že se omlouvám: a můj úspěch při omluvě závisí na šťastnos-
ti performativní promluvy „omlouvám se“. To je jeden ze způsobů,
jímž bychom mohli zdůvodnit distinkci „performativ-konstativ“ -
distinkci mezi děláním a říkáním.
Přednáška IV 45
Dále se budeme zabývat třemi z mnoha způsobů, kterými výrok

implikuje pravdivost jiných výroků. Jeden z nich, o němž se zmíním,
je znám již dlouho. Ostatní byly objeveny poměrně nedávno. Nebu
deme to zde podávat příliš technicky, i když i to by šlo udělat. Mám
na mysli objev, že způsobů, jak se můžeme dopustit chyby, mluvit
nehorázně při vyslovování konjunkcí „faktických“ výroků je více než
pouhá kontradikce (což je beztak komplikovaný vztah, který vyža
duje definici i vysvětlení).
1. Zahrnuje
„Všichni muži se červenají“ zahrnuje „někteří muži se červenají“. Ne
můžeme říci „všichni muži se červenají, ale žádný muž se nečervená“
nebo „kočka je pod rohožkou a kočka je na rohožce“ nebo „kočka
je na rohožce a kočka není na rohožce“, protože v každém případě
první věta zahrnuje kontradikci druhé věty.
2. Implikuje
Mé tvrzení „kočka je na rohožce“ implikuje, že věřím, že je, ve smys
lu „implikuje“, kterého si právě všiml G. E. Moore. Nemůžeme říci
„kočka je na rohožce, ale já nevěřím, že tam je“. (To vlastně není běž
né užití „implikuje“: „implikuje“ je ve skutečnosti slabší: jako když
řekneme „implikoval, že to nevím“ nebo „implikoval jsi, že to víš (na
rozdíl od toho, že tomu věříš)“.)
3. Předpokládá
„Všechny Jackovy děti jsou plešaté“ předpokládá, že Jack nějaké děti
má. Nemůžeme říci „Všechny Jackovy děti jsou plešaté, ale Jack žád
né děti nemá“ nebo „Jack nemá žádné děti a všechny jeho děti jsou
plešaté“.
Ve všech těchto případech je společný pocit nehoráznosti. Nesmíme

však používat nějaký paušální termín „implikace“ nebo „rozpor“,
protože zde existují velmi velké rozdíly. Existuje více způsobů, jak
zabít kočku, než ji utopit v másle; ale právě takovou věc (jak nazna
čuje přísloví) přehlížíme: existuje více způsobů, jak pobouřit řečí, než
pouhý rozpor. Hlavní otázky zní: kolik způsobů a proč řeč pobuřují
a v čem toto pobouření spočívá?
Porovnejme tyto tři případy známým způsobem:
1. Zahrnuje
Jestliže p zahrnuje q, pak —q zahrnuje —p-. jestliže „kočka je na ro
hožce“ zahrnuje „rohožka je pod kočkou“, pak „rohožka není pod
kočkou“ zahrnuje „kočka není na rohožce“. Zde pravdivost propozice
zahrnuje pravdivost další propozice nebo pravdivost jedné propozice
je nekonzistentní s pravdivostí jiné propozice.
2. Implikuje
Zde jde o něco jiného: jestliže mé tvrzení, že kočka je na rohožce, im
plikuje, že věřím, že tomu tak je, není to tak, že mé nevěření, že kočka
je na rohožce, znamená, že kočka na rohožce není (v běžné angličtině).
A opět se zde nezabýváme nekonzistencí propozic: ty jsou naprosto
kompatibilní: možná je tomu tak, že kočka je na rohožce, ale já nevě
řím, že tam je. V druhém případě však nemůžeme říci „možná je tomu
tak, že kočka je zároveň na rohožce, ale rohožka není pod kočkou“.
Nebo jinak, když se řekne, že „kočka je na rohožce“, pak není záro
veň možné tvrdit „nevěřím, že tam je“; tvrzení implikuje přesvědčení.
3. Předpokládá
To je opět rozdíl od zahrnování: jestliže „Johnovy děti jsou pleša
té“ předpokládá, že John má děti, není pravda, že to, že John nemá
děti, předpokládá, že Johnovy děti nejsou plešaté. Navíc opět platí,
že jak „Johnovy děti jsou plešaté“, tak „Johnovy děti nejsou plešaté“
stejně předpokládají, že John děti má: ale neplatí, že jak „kočka je
na rohožce“, tak „kočka není na rohožce“ stejně zahrnují, že rohož
ka je pod kočkou.
Uvažujme ještě jednou „implikuje“ a „předpokládá“:
Implikuje
Předpokládejme, že jsem řekl „kočka je na rohožce“, ačkoli nevěřím,
že tam je, co bychom měli říci? Je zřejmé, že se jedná o neupřímnost.
Přednáška IV 47
Jinými slovy: tato nešťastnost je, i když postihuje výrok, úplně stej
ná jako nešťastnost postihující „slibuji...“, když nemám v úmyslu,
nevěřím atd. Neupřímnost tvrzení je stejná jako neupřímnost slibu.
„Slibuji, ale nemám v úmyslu“ je paralelní s „je to tak, ale nevěřím
tomu“; říkat „slibuji“, aniž bych měl v úmyslu to vykonat, je paralel
ní s říkáním „je to tak“, aniž bych věřil.
Předpoklad
Dále uvažujme předpoklad: co říci na výrok, že „všechny Johnovy
děti jsou plešaté“, pokud je pronesen, když John žádné děti nemá?
Obvykle se nyní říká, že není nepravdivý, protože postrádá referen
ci; reference je nutná buď pro pravdivost, nebo pro nepravdivost.
(Je tedy nesmyslný? Ne ve všech významech: není, jako „nesmyslná
věta“, negramatický, neúplný, blábol atd.) Lidé říkají, že „tato otázka
nenastává“. Já zde řeknu „tato promluva je neplatná“.
Srovnejte to s naší neúspěšností, když říkáme „nazývám...“, ale někte

ré z podmínek (A.l) a (A.2) nejsou splněny (speciálně snad A.2, ale ve
skutečnosti stejně - paralelní předpoklad k A.l existuje i u výroků!).
Zde bychom mohli použít formuli „předpokládat“: mohli bychom
říci, že formule „Ano“ předpokládá spoustu věcí: pokud tyto nejsou
splněny, je formule nešťastná, neplatná: nedaří se jí být smlouvou,
když reference selhává (nebo dokonce když je nejednoznačná), stej
ně jako se druhé formuli nedaří být výrokem. Stejně jako nenastává
otázka dobroty či špatnosti rady, pokud mi v nějaké věci nemůžete
poradit.
A konečně, je možné, že způsob, jakým jedna propozice zahrnu
je druhou, není nepodobný způsobu, jakým „slibuji“ zahrnuje „měl
bych“: není to totéž, ale je to paralelní: „slibuji, ale neměl bych“ je
paralelní k „je a není“; říci „slibuji“, ale neprovést to, je paralelní
k tomu říci jak „je“, tak „není“. Stejně jako je účel tvrzení zmařen
vnitřním rozporem (v němž asimilujeme a zároveň stavíme do proti
kladu, a tak celý postup maříme), je účel smlouvy zmařen, řekneme-
-li „slibuji a neměl bych“. Tím se k něčemu zavazujeme a odmítáme
se k tomu zavázat. Je to postup, který sám sebe maří. Jedno tvrzení
nás zavazuje k jinému tvrzení, jedno plnění k dalšímu plnění. Navíc,
stejně jako když p zahrnuje q, pak —p zahrnuje q, tak „neměl bych“

zahrnuje „neslibuji“.
Závěrem vidíme, že při vysvětlování toho, co se může na výro
cích pokazit, se nemůžeme soustředit pouze na příslušnou propozi
ci (ať už je to cokoli), jak se tradičně dělo. Chceme-li vidět paralelu
mezi výroky a performativními promluvami a to, jak ty i ony mo
hou selhat, musíme vzít v úvahu celkovou situaci, v níž se promluva
koná - celkový řečový akt. Možná opravdu není mezi výroky a per
formativními promluvami velký rozdíl.
PŘEDNÁŠKA V
Na konci předchozí přednášky jsme se znovu zabývali otázkou vzta

hu mezi performativní promluvou a výroky různého druhu, které
jsou určitě pravdivé nebo nepravdivé. Jako zvlášť pozoruhodné jsme
uvedli čtyři takové souvislosti:
(1) Je-li performativní promluva „omlouvám se“ šťastná, pak je

výrok, že se omlouvám, pravdivý.
(2) Má-li být performativní promluva „omlouvám se“ šťastná, pak
musí být pravdivé tvrzení, že jsou splněny určité podmínky -
zejména ty, které jsou uvedeny v pravidlech A.l a A.2.
(3) Má-li být performativní promluva „omlouvám se“ šťastná, pak
musí být pravdivé tvrzení, že jsou splněny určité další podmín
ky - zejména ty, které jsou uvedeny v našem pravidle TI.
(4) Pokud jsou performativní promluvy alespoň některých druhů
šťastné, například smluvní, pak jsou pravdivé výroky ve tvaru,
že bych měl nebo neměl následně udělat nějakou konkrétní
věc.
Říkal jsem, že se zdá, že existuje jistá podobnost, a možná dokonce

totožnost mezi druhou z těchto souvislostí a jevem, který byl v případě
výroků na rozdíl od performativů nazván „předpokladem“: a podob

ně mezi třetí z těchto souvislostí a jevem, který se v případě výroků
nazývá (a podle mého názoru někdy ne správně) „implikace“; tyto
dvě souvislosti, předpoklad a implikace, jsou dva způsoby, jak může
být pravda výroku významně spojena s pravdou jiného výroku, aniž
by to znamenalo, že jeden výrok zahrnuje druhý v jediném smyslu,
který preferují obsedantní logici. Pouze čtvrtá a poslední z výše uve
dených souvislostí by se mohla - neříkám, jak uspokojivě - podobat
zahrnování mezi výroky. „Slibuji, že udělám X, ale nejsem zavázán
to udělat“ může jistě vypadat spíše jako kontradikce - ať už je to
cokoli - než „slibuji, že udělám X, ale nemám v úmyslu to udělat“:
také „nejsem zavázán udělat p“ by mohlo zahrnovat „neslíbil jsem,
že udělám p“, a někdo by se mohl domnívat, že způsob, jakým mě
určité p zavazuje k určitému q, není nepodobný způsobu, jakým mě
slib udělat X zavazuje k tomu, abych X udělal. Nechci však tvrdit,
že zde nějaká paralela je či není; pouze chci říci, že přinejmenším
v těch druhých dvou případech velmi těsná paralela existuje; což na
značuje, že přinejmenším v některých ohledech hrozí nebezpečí, že
se naše původní a předběžné rozlišení mezi konstativními a perfor-
mativními promluvami rozpadne.
Můžeme se však utvrdit v přesvědčení, že toto rozlišení je koneč
né, tím, že se vrátíme ke staré představě, že konstativní promluva je
pravdivá nebo nepravdivá a performativní je šťastná nebo nešťastná.
Srovnejme fakt, že se omlouvám, který závisí na tom, zda je perfor-
mativ „omlouvám se“ šťastný, s případem výroku „John běží“, jehož
pravdivost závisí na tom, zda je faktem či tomu tak je, že John běží.
Možná však ani tento protiklad není tak pevný: vezmeme-li totiž nej
dříve výroky, s promluvou (konstativní) „John běží“ je spojen výrok
„konstatuji, že John běží“: a ten může pro svou pravdivost záviset
na šťastnosti „John běží“, stejně jako pravdivost „právě se tu omlou
vám“ závisí na šťastnosti „omlouvám se“. Vezměme si performativy
jako druhé: s performativem (předpokládám, že je to performativ)
„varuji vás, že se ten býk chystá zaútočit“ je spojen fakt, že býk se
chystá zaútočit, pokud takový fakt existuje: pokud se býk zaútočit
nechystá, pak je promluva „varuji vás, že býk se chystá zaútočit“ sku
Přednáška V 51
tečně otevřená kritice - ale ne jedním ze způsobů, které jsme dosud

charakterizovali jako varianty neúspěšnosti. Neměli bychom v tom
to případě říkat, že varování bylo neplatné - tj. že jsem nevaroval,
ale pouze použil formu varování -, ani že bylo neupřímné: mnohem
spíše bychom asi byli ochotni říci, že varování bylo nepravdivé nebo
(lépe) mylné, jako u výroku. Takže úvahy o šťastnosti a nešťastnosti
mohou infikovat výroky (nebo některé výroky) a úvahy typu prav
divosti a nepravdivosti mohou infikovat performativy (nebo některé
performativy).
Musíme tedy udělat další krok do pouště srovnávací přesnosti.
Musíme se ptát: Existuje nějaký přesný způsob, jak definitivně odlišit
performativní promluvu od konstativní? A zejména bychom se při
rozeně měli nejprve ptát, zda existuje nějaké gramatické (nebo lexiko-
grafické) kritérium pro rozlišení performativní promluvy.
Dosud jsme se zabývali pouze malým počtem klasických pří
kladů performativů, všechny se slovesem v první osobě jednotného
čísla přítomného času oznamovacího způsobu činného rodu. Velmi
brzy uvidíme, že pro tento kousek záludnosti existovaly dobré dů
vody. Příklady jsou „nazývám“, „ano“, „vsadím se“, „dávám“. Existu
jí poměrně zřejmé důvody, kterými se nicméně budu krátce zabývat,
proč se jedná o nejběžnější typ explicitního performativů. Všimněte
si, že „přítomný“ a „oznamovací“ jsou samozřejmě obojí nesprávné
názvy (nemluvě o zavádějících důsledcích „činného“) - používám je
pouze v jejich známém gramatickém smyslu. Například „přítomnost“
na rozdíl od „průběhové přítomnosti“ obvykle nemá nic společného
s popisem (nebo dokonce s označením) toho, co právě dělám. „Piju
pivo“ na rozdíl od „právě popíjím pivo“ není analogické budoucímu
a minulému času popisujícímu, co budu dělat v budoucnosti nebo
co jsem dělal v minulosti. Jde spíše o opakovaný oznamovací způ
sob, pokud je vůbec „oznamovací“. A tam, kde není opakovaný, ale
svým způsobem „přítomný“ skutečně, jako je tomu svýrti způsobem
u performativů, chcete-li, jako je „nazývám“, pak to rozhodně není
„oznamovací“ v tom smyslu, jak to zamýšlejí gramatikové, tj. podá
vání zprávy, popis nebo informace o aktuálním stavu věcí nebo udá
losti: protože, jak jsme viděli, vůbec nepopisuje ani neinformuje, ale
je použit pro nebo při dělání něčeho. Proto používáme „přítomný

oznamovací způsob“ pouze ve významu anglického gramatického
tvaru „nazývám“, „běžím“ apod. (Tato terminologická chyba je způ
sobena tím, že se například „běžím“ připodobňuje k latinskému curro,
které by se mělo ve skutečnosti obecně překládat „právě ted běžím“;
latina nemá dva časy tam, kde je máme my.)
Je tedy použití první osoby jednotného čísla a přítomného času
oznamovacího způsobu činného rodu nezbytné pro performativní
promluvu? Nemusíme ztrácet čas zjevnou výjimkou první osoby množ
ného čísla, „slibujeme..“, „souhlasíme“ atd. Všude se vyskytují důleži
tější a zjevnější výjimky (o některých z nich jsme se již letmo zmínili).
Velmi častý a důležitý typ, člověk by řekl, nepochybného perfor-
mativu má sloveso ve druhé nebo třetí osobě (jednotného nebo množ
ného čísla) a sloveso v trpném rodě: osoba a rod tedy stejně nejsou
nezbytné. Některé příklady tohoto typu jsou:
(1) Tímto jste oprávněn vyplatit...

(2) Upozorňujeme cestující, aby přes trať přecházeli pouze po
mostě.19
Sloveso může být v takových případech skutečně „neosobní“ s pa-

sivem, např.:
(3) Cizím osobám vstup zakázán.
Tento typ se obvykle vyskytuje při formálních nebo právních pří

ležitostech a je pro něj charakteristické, že přinejmenším v písem
né formě se často a snad vždy může vložit slovo „tímto“; to slouží
k tomu, aby se naznačilo, že vydání takové (písemné) věty je, jak se
říká, nástrojem uskutečnění aktu várování, zmocnění atd. „Tímto“ je
užitečným kritériem toho, že promluva je performativní. Není-li vlo
19 Anglický originál je v trpném rodě: „Passengers are warned to cross the track
by the bridge only.“ Pozn. překl.
Přednáška V 53
ženo, lze větu: „Cestující jsou upozorněni, aby přecházeli trať pouze
po mostě“ použít pro popis toho, co se obvykle děje: „Při přiblížení
k tunelu jsou cestující upozorněni, aby sklonili hlavy“, atd.
Odhlédneme-li však od těchto vysoce formalizovaných a expli
citních performativních promluv, musíme uznat, že slovesný způsob
a čas (na které jsme dosud sázeli na rozdíl od osoby a rodu) se jako
absolutní kritéria rozpadají.
Slovesný způsob nestačí, protože vám mohu nařídit, abyste od
bočil doprava, když neřeknu „nařizuji vám, abyste odbočil doprava“,
ale prostě „odbočte doprava“; mohu vám dát svolení jít, když řeknu
prostě „můžete jít“; a místo „radím vám [nebo „doporučuji“], abyste
odbočil doprava“ mohu říci „na vašem místě bych odbočil doprava“.
Ani slovesný čas nestačí, protože když ti pískám (nebo říkám) ofsajd,
mohu říci prostě „byl jsi v ofsajdu“; a podobně místo „shledávám
vás vinným“ mohu říci prostě „udělal jste to“. Nemluvě o případech,
kdy máme k dispozici pouze zkrácenou větu, jako když přijmu sázku
tím, že řeknu jednoduše „platí“, a dokonce i o případech, kdy není
vůbec žádné explicitní sloveso, jako když řeknu jednoduše „vinen“,
když někoho shledám vinným, nebo „aut“, když někdo překročí čáru.
Zdá se, že zejména u některých speciálních performativně vypa
dajících slov, například „ofsajd“, „odpovědný“ atd., můžeme vyvrá
tit i pravidlo, kterým se řídí užívání aktiva nebo pasiva, které jsme
uvedli výše. Místo „prohlašuji tě za ofsajd“ bych mohl říci „jsi v ofsa
jdu“ a místo „jsem (tímto učiněn) odpovědným“ bych mohl říci „při
jímám zodpovědnost za...“. Mohli bychom si tedy myslet, že určitá
slova by mohla sloužit jako test performativní promluvy, že bychom
ho mohli udělat pomocí slovníku na rozdíl od gramatiky. Takovými
slovy by mohla být „ofsajd“, „oprávněný“, „slib“, „nebezpečný“ atd.
To však nepůjde, neboť:
I. Performativ můžeme získat i bez těchto funkčních slov, a to takto:

(1) Místo „nebezpečná zatáčka“ můžeme napsat „zatáčka“ a mís
to „nebezpečný býk“ můžeme napsat „býk“.
(2) Místo slov „nařizuje se...“ můžeme použít „budeš“ a místo
„slibuji, že...“ můžeme použít „budu“.
II. Můžeme získat naše funkční slovo, aniž by výrok byl performa-
tivní, tedy:
(1) V kriketu může divák říci „konec sady (opravdu)“. Stejně tak
mohu říci „byl jsi vinen“ nebo „byl jsi v ofsajdu“, nebo do
konce „jsi vinen (ofsajdem)“, i když nemám právo tě prohlásit
za viníka nebo za ofsajd.
(2) Ve spojeních jako „slíbil jsi“, „povoluješ“ apod. se toto slovo
vyskytuje v neperformativním užití.
Tím se dostáváme do slepé uličky, pokud jde o jedinéjednoduché krité

rium z gramatiky nebo slovníku. Možná však není nemožné vytvořit
komplexní kritérium nebo alespoň soubor kritérií, jednoduchých či
komplexních, zahrnujících jak gramatiku, tak slovní zásobu. Jedním
z kritérií by například mohlo být, že vše, co má sloveso v rozkazo
vacím způsobu, je performativní (to však vede k mnoha potížím na
příklad ohledně toho, kdy je sloveso v rozkazovacím způsobu a kdy
ne, do kterých se nehodlám pouštět).
Raději bych se vrátil o kousek zpět a zamyslel se nad tím, zda za
naším původním upřednostňováním sloves v tzv. „přítomném čase
oznamovacím činném“ nestojí nějaký dobrý důvod.
Řekli jsme, že představa performativní promluvy spočívá v tom, že
má být (nebo má být součástí) provedení nějakého činu. Čin může být
vykonán pouze osobami a v našich případech musí být samozřejmě
vykonavatelem mluvčí: odtud náš oprávněný pocit - který jsme mylně
zasadili do čistě gramatické formy - ve prospěch „první osoby“, která
musí vstoupit do situace tím, že je zmíněna nebo je na ni odkazová
no; navíc, jestliže mluvčí jedná, musí něco dělat - odtud naše mož
ná špatně vyjádřené upřednostňování slovesného prézentu a aktivní
ho rodu. Je tu něco, co je v okamžiku pronesení mluvící osobou konáno.
Pokud ve slovní formuli promluvy není odkaz na osobu, která
výrok pronáší, a tedy jedná, prostřednictvím zájmena „já“ (nebo její
ho osobního jména), pak se na ni ve skutečnosti „odkazuje“ jedním
ze dvou způsobů:
(a) Ve verbálních promluvách tím, že je osobou, která mluví - což
můžeme nazvat původcem promluvy, který se obecně používá v kaž
dém systému verbálních referenčních souřadnic.
Přednáška V 55
(b) V písemných promluvách (nebo „nápisech“) připojením svého

podpisu (to je nutné, protože písemné projevy samozřejmě nejsou vá
zány na svůj původ tak, jako jsou vázány projevy mluvené).
„Já“, které koná, tak zásadně vstupuje do hry. Výhodou původ
ního tvaru 1. osoby singuláru prézentu indikativu aktivního - nebo
podobně i 2. a 3. osoby a neosobního tvaru pasiva s připojeným
podpisem - je, že tento implicitní rys řečové situace je učiněn expli
citním. Navíc slovesa, která se na základě slovníku zdají být speciál
ně performativními slovesy, slouží ke zvláštnímu účelu, kterým je
explicitně vyjádřit (což není totéž jako konstatovat nebo popsat), jaká
přesná činnost je konána vydáním promluvy: jiná slova, která se zdají
mít speciální performativní funkci (a skutečně ji mají), jako „vinný“,
„ofsajd“ atd., tak činí, protože, pokud a jak dalece jsou „původem“
spojena s těmito speciálními explicitními performativními slovesy,
jako je „slibovat“, „prohlásit“, „shledat“ atd.
Formule s „tímto“ je užitečnou alternativou, ale pro běžné úče
ly je příliš formální, a navíc můžeme říci „tímto konstatuji...“ nebo
„tímto se ptám...“, zatímco my jsme doufali, že najdeme kritérium,
které by odlišilo výroky od performativů. (Musím znovu vysvětlit,
že zde tápeme. Cítit, jak se pevná půda předsudků vzdaluje, je vzru
šující, ale přináší to jiné problémy.)
Měli bychom tedy chtít říci, že každá výpověď, která je ve sku
tečnosti performativem, by měla být redukovatelná nebo rozšiřitelná
nebo analyzovatelná na formu se slovesem v první osobě jednotného
čísla přítomného času oznamovacího aktivního tvaru (gramatického).
To je druh testu, který jsme ve skutečnosti už výše používali. Tedy:
„Aut“ je ekvivalentní výrazu „prohlašuji, rozhoduji, hlásím, že
jsi v autu“ (pokud se jedná o performativ: nemusí tomu tak být, na
příklad pokud vás za v autu prohlásí někdo jiný než rozhodčí nebo
pokud vás za aut prohlásí zapisovatel).
„Vinen“ je ekvivalentní slovům „shledávám, prohlašuji, považuji
vás za vinného“.
„Pozor, nebezpečný býk“ je ekvivalentní slovům „já, John Jones,
vás varuji, že ten býk je nebezpečný“ nebo
Tento býk je nebezpečný. ,n , , , T , T
1 , J (Podepsan) John Jones.
Tento druh rozšíření jasně ukazuje, že jde o performativní promluvu

a o jaký akt se jedná. Pokud není performativní promluva reduková
na na takovou explicitní formu, bude možné ji chápat neperforma-
tivně: například „je to tvoje“ může být chápáno jako ekvivalent buď
„dávám ti to“, nebo „(už) ti to patří“.
Nicméně, i kdybychom v tomto směru mohli pokračovat (jsou
zde však menší zádrhele!),20 musíme si všimnout, že tato první oso
ba jednotného čísla přítomného času činného rodu oznamovacího
způsobu je zvláštní a speciální užití. Zejména si musíme všimnout, že
mezi ní a ostatními osobami a časy téhož slovesa existuje asymetrie sys
témového druhu. Právě to, že existuje tato asymetrie, je hlavním zna
kem performativního slovesa (a asi nejlepším gramatickým kritériem
v souvislosti s performativy).
Uveďme si příklad: použití slovesa „vsadím se“ v porovnání s po
užitím tohoto slovesa v jiném čase nebo v jiné osobě. „Vsadil jsem
se“ a „vsadil se“ nejsou performativy, ale popisují mé činy, respekti
ve jeho činy - činy, z nichž každý spočívá ve vyslovení performativu
„vsadím se“. Pokud pronesu slova „vsadím se...“, netvrdím, že proná
ším slova „sázím se“, ani žádná jiná slova, ale vykonávám akt sázení
se; a podobně, řekne-li on, že se sází, tj. vysloví-li slova „vsadím se“,
tak se sází. Pokud však pronesu slova „sází se“, konstatuji pouze, že
pronáší (nebo spíše pronesl) slova „vsadím se“: nevykonávám jeho
akt sázení se, který může vykonat pouze on: popisuji jeho provede
ní aktu sázení se, ale já sám se sázím za sebe a on se také musí sázet
sám za sebe. Podobně starostlivý rodič, když je jeho dítě požádáno,
aby něco udělalo, může říci „slibuje, viď, Willy?“, ale malý Willy musí
ještě sám říci „slibuji“, má-li skutečně slíbit. Tento druh asymetrie
obecně vůbec nevzniká u sloves, která se nepoužívají jako explicitní
performativy. Například mezi slovesy „běžím“ a „běží“ taková asy
metrie neexistuje. .
20 Kupříkladu, se kterými slovesy toto můžeme udělat? Pokud performativ roz

šíříme, jaký je test pro to, že první osoba jednotného čísla oznamovacího způsobu
činného rodu je v tomto případě performativní, za předpokladu, že všechny ostat
ní musí být redukovatelné na tento formální tvar?
Přednáška V 57
Přesto lze pochybovat o tom, zda je to přísně řečeno „gramatic

ké“ kritérium (a co je?), a stejně není příliš přesné, protože:
(1) První osoba jednotného čísla přítomného času činného rodu
oznamovacího způsobu může být použita k popisu toho, jak se ob
vykle chovám: „Sázím se s ním (každé ráno) o šest pencí, že bude
pršet“21 nebo „slibuji jen tehdy, když hodlám své slovo dodržet“.
(2) První osoba jednotného čísla přítomného času aktivního
oznamovacího způsobu může být použita podobně jako „historic
ký“ přítomný čas. Může být použita k popisu vlastních výkonů jinde
a jindy, když: „na straně 49 protestuji proti rozsudku“. Můžeme to
podpořit tím, že performativní slovesa se nepoužívají v přítomném
čase průběhovém (v první osobě jednotného čísla činného): neříká
me „právě teď slibuji“ a „právě teď protestuji“. Ale ani to není úplně
pravda, protože mohu říci: „Teď mě neobtěžuj, uvidíme se později,
právě se žením“ kdykoli během obřadu, kdy nemusím říkat jiná slova,
jako například „Ano“; zde pronesení performativu není celý úkon,
který je zdlouhavý a obsahuje různé prvky. Nebo mohu říci „právě
protestuji“, když tento akt vykonávám jinými prostředky než vyslove
ním „protestuji“, například připoutáním se k zábradlí v parku. Nebo
mohu dokonce říci „právě přikazuji“, když píšu slovo „přikazuji“.
(3) Některá slovesa mohou být použita v první osobě jednotného
čísla přítomného času činného oznamovacího způsobu současně dvě
ma způsoby. Příkladem je „nazývám“, jako když řeknu „inflací nazý
vám to, že příliš mnoho peněz honí příliš málo zboží“, což zahrnuje
jak performativní promluvu, tak popis přirozeně následného výkonu.
(4) Budeme ve zjevném nebezpečí, že zahrneme mnoho formulí,
které bychom mezi performativy řadili neradi; například „konstatuji,
že“ (toto vyslovit znamená konstatovat), stejně jako „vsadím se, že“.
(5) Máme případy, kdy se čin přizpůsobí slovu: tak mohu říci
„kašlu na tebe“ nebo „šach“, když dávám šach, nebo „cituji“, po čemž
následuje skutečné citování. Jestliže definuji tím, že řeknu „definuji
x takto: x jej“, jde o případ přizpůsobení činu (zde podání definice)
21 V češtině by použití dokonavého vidu „vsadím se“ tuto dvojznačnost odstra

nilo. Pozn. překl.
slovu; když použijeme formuli „definuji x jakojy“, máme tu přechod

od přizpůsobení činu slovu k performativní promluvě. Můžeme také
dodat, že podobně dochází k přechodu od užití slov, jako řekněme
označovačů, k performativům. Existuje určitá škála od slova KONEC
na konci románu přes výraz „zpráva končí“ na konci signální zprávy
až po výraz „tímto končím svou obhajobu/obžalobu“, který pronáší
právní zástupce u soudu. Můžeme říci, že jde o případy označení děje
slovem, kdy nakonec užití slova přechází v děj „ukončování“ (toto je
obtížně proveditelný čin, protože se jím činnost končí, a samozřejmě
se to těžko vyjádří explicitně jiným způsobem).
(6) Platí vždy, že musíme mít performativní sloveso pro expli
citní vyjádření něčeho, co nepochybně děláme tím, že něco říkáme?
Například: mohu tě urazit tím, že něco řeknu, ale nemáme formuli
„urážím tě“.
(7) Opravdu platí, že performativ můžeme vždy bez ztráty pře
vést do normální formy? „Budu...“ může být míněno různými způ
soby; možná toho i využíváme. Nebo když řekneme „promiňte“; je
to opravdu úplně stejné jako explicitní „omlouvám se“?
Budeme se muset vrátit k pojmu explicitního performativu a ale
spoň historicky probrat, jak některé z těchto možná ne v konečném
důsledku závažných peripetií vznikají.
v
PŘEDNÁŠKA VI
Protože jsme naznačili, že performativ není zcela zjevně a samozřej

mě odlišný od konstativu - první je šťastný nebo nešťastný, druhý
pravdivý nebo nepravdivý -, uvažovali jsme o tom, jak performativ
jasněji definovat. Prvním návrhem bylo kritérium či kritéria grama
tická nebo slovníková nebo obojí. Poukázali jsme na to, že určitě
neexistuje jediné absolutní kritérium tohoto druhu a že velmi prav
děpodobně není možné stanovit ani seznam všech možných kritérií;
navíc by jistě nerozlišovala performativ od konstativu, protože vel
mi často se tatáž věta užívá při různých promluvách oběma způsoby,
performativním i konstativním. Věc se zdá být od počátku bezna
dějná, máme-li ponechat promluvy tak, jak jsou, a hledat kritérium.
Přesto se zdá, že typ performativu, z něhož jsme vycházeli v na
šich prvních příkladech a který má sloveso v první osobě jednotného
čísla přítomného času oznamovacího způsobu a rodu činného, si za
slouží naši přízeň: přinejmenším, pokud konání promluvy něco dělá,
zdají se být „já“ a „činný“ a „přítomný“ vhodné. Ačkoli ve skuteč
nosti performativy vůbec nejsou jako ostatní slovesa v tomto „čase“;
u těchto sloves existuje zásadní asymetrie. Tato asymetrie je právě
hlavním charakteristickým rysem dlouhého seznamu performativně
vypadajících sloves. Z toho vyplývá, že bychom mohli
(1) sestavit seznam všech sloves s touto zvláštností;

(2) předpokládat, že všechny performativní promluvy, které ve
skutečnosti nejsou v této preferované formě - začínající „já x,
že“, „já x to“ nebo „já x“ - by mohly být na tuto formu „pře
vedeny“ a mohly by se tak stát tím, co můžeme nazvat expli
citními performativy.
Nyní se ptáme: jak snadné - a zda vůbec možné - to bude? Je po

měrně snadné připustit určitá dostatečně normální, ale odlišná užití
první osoby indikativu přítomného času činného i u těchto sloves,
která mohou být konstativní nebo popisná, tj. habituální přítomný
čas, „historický“ (kvazi)přítomný čas a průběhový čas přítomný. Ale
pak, jak jsem se narychlo zmínil na závěr, jsou tu ještě další potíže:
tři jsme uvedli jako typické.
(1) „Klasifikuji“ nebo snad „považuji za“ se zdá být jedno i dru
hé zároveň. Které z nich to je, nebo je to obojí?
(2) „Konstatuji, že“ zřejmě odpovídá našim gramatickým nebo
kvazigramatickým požadavkům: ale chceme ho tam? Zdá se, že naše
kritérium, i když je provizorní, je v nebezpečí, že propustí i neper-
formativy.
(3) Někdy se zdá, že říci něco znamená něco typicky udělat - na
příklad urazit někoho, jako když někoho ostře pokáráme: přesto ne
existuje performativ „urážím tě“. Naše kritérium nezachytí všechny
případy, kdy je pronesení promluvy konáním něčeho, protože „re
dukce“ na explicitní performativ se nezdá být vždy možná.
Zastavme se tedy ještě chvíli u výrazu „explicitní performativ“,
který jsme zavedli trochu tajně. Budu ho stavět proti „primárnímu
performativu“ (spíše než proti neexplicitnímu či implicitnímu per-
formativu). Jako příklad jsme uvedli např.:
(1) primární výrok: „Budu tam“,
(2) explicitní performativ: „Slibuji, že tam budu“, a řekli jsme,
že druhá formule činí explicitním, jaká činnost se při pronesení této
promluvy provádí: tedy „budu tam“. Pokud někdo řekne „budu tam“,
můžeme se zeptat: „Je to slib?“ Můžeme dostat odpověď: „Ano“ nebo
„ano, slibuji to“ (nebo „že...“), zatímco odpověď mohla znít pouze:
„ne, ale mám v úmyslu tam být“ (vyjádření nebo oznámení úmys-
Přednáška VI 61
lu) nebo „ne, ale mohu předvídat, že při znalosti svých slabostí tam
(pravděpodobně) budu“.
Nyní musíme uvést dvě výhrady: „učinit explicitním“ co dělám,
není totéž jako popsat to nebo konstatovat (alespoň ve filosofy prefe
rovaném významu těchto slov). Pokud „učinit explicitním“ vyjadřuje
toto, pak je to špatný termín. Situace v případě činností, které ne
jsou jazykové, ale jsou podobné performativním promluvám v tom,
že jsou prováděny konvenčním způsobem (zde rituálním nebo ob
řadním), je spíše takováto: předpokládejme, že se před vámi hluboce
ukloním; nemusí být jasné, zda vám prokazuji úctu, nebo se řekněme
skláním, abych pozoroval flóru nebo si ulevil od zažívacích potíží.
Obecně řečeno, aby bylo jasné, že se jedná o konvenční obřadní úkon
a o jaký úkon se jedná, bude úkon (například vzdávání úcty) zpravi
dla obsahovat nějaký další zvláštní rys, například zvednutí klobouku,
poklepání hlavou o zem, přiložení druhé ruky k srdci, nebo dokonce
velmi pravděpodobně pronesení nějakého zvuku či slova, například
„Salam“. Pronesení „Salam“ není o nic více popisem mého výkonu
a konstatováním, že provádím akt poklony, než smeknutí klobouku;
a stejně tak (ačkoli se k tomu ještě vrátíme) vyslovení „Zdravím tě“
není o nic více popisem mého výkonu než vyslovení „Salam“. Udělat
nebo říci tyto věci znamená dát jasně najevo, jak má být daný úkon
chápán nebo jak má být chápáno, o jaký úkon se jedná. A stejně tak
je to s vložením výrazu „slibuji, že“. Není to popis, protože (1) ne
může být pravdivý ani nepravdivý; (2) vyslovení „slibuji, že“ (je-li
ovšem šťastné) z něj činí slib, a to jednoznačný slib. Nyní můžeme
říci, že taková performativní formule jako „slibuji“ dává jasně naje
vo, jak má být chápáno to, co je řečeno, a dokonce si lze představit,
že tato formule „konstatuje, že“ byl učiněn slib; nemůžeme však říci,
že takové promluvy jsou pravdivé nebo nepravdivé, ani že jsou po
pisem nebo zprávou.
Za druhé, drobné upozornění: všimněte si, že ačkoli v tomto typu
promluv následuje za slovesem věta uvozená „že“, například „slíbit“,
„shledat“ nebo „prohlásit“ (nebo třeba slovesa jako „odhadnout“),
nesmíme to označovat za „nepřímou řeč“. Vedlejší věty začínající na
„že“ v nepřímé řeči nebo oratio obliqua jsou samozřejmě případy, kdy
podávám zprávu o tom, co někdo jiný nebo já sám jsem jinde nebo
jindy řekl: například typicky „řekl, že...“, ale také případně „slíbil,
že...“ (nebo je to dvojí užití „že“?), nebo „na straně 456 jsem prohlásil,
že...“ Pokud je toto pojetí jasné,22 vidíme, že „že“ v oratio obliqua ne
ní ve všech ohledech podobné „že“ v našich explicitních performa-
tivních formulích: zde neohlašuji vlastní řeč v první osobě jednot
ného čísla přítomného času indikativu aktivu. Mimochodem, samo
zřejmě není ani v nejmenším nutné, aby za explicitním performativ-
ním slovesem následovalo „že“: v důležitých třídách případů za ním
následuje „aby...“ nebo nic, například „omlouvám se (za...)“, „zdra
vím vás“.
Dále, zdá se, že z rozpracování jazykové konstrukce a také z její
povahy v explicitním performativu vyplývá přinejmenším jedna věc:
z historického hlediska, z hlediska vývoje jazyka, musí být explicitní
performativ pozdějším vývojem než některé primárnější promluvy,
z nichž mnohé jsou již přinejmenším implicitními performativy, kte
ré jsou zahrnuty do většiny nebo mnoha explicitních performativů
jako části celku. Například věta „budu...“ je dřívější než věta „slibuji,
že budu...“. Věrohodný názor (ale nevím přesně, jak by se to dokáza
lo) by byl, že v primitivních jazycích ještě nebylo jasné, nebylo ješ
tě možné rozlišit, kterou z různých věcí, jež (s použitím pozdějších
distinkcí) bychom mohli dělat, ve skutečnosti děláme. Například
„býk“ nebo „hrom“ v primitivním jazyce jednoslovných promluv23
může být varováním, informací, předpovědí atd. Je také pravděpo
dobný názor, že explicitní rozlišení různých sil, které by tato pro
mluva mohla mít, je pozdějším výdobytkem jazyka, a to značným;
primitivní nebo primární formy promluvy si v tomto ohledu zacho
vají „dvojznačnost“ nebo „dvojsmyslnost“ či „vágnost“ primitivního
jazyka; nebudou explicitně vyjadřovat přesný význam promluvy. To
může mít své využití: ale sofistikovanost a rozvoj společenských fo
rem a postupů si vyžádá vyjasněni Všimněte si však, že toto vyjas-
22 Mé vysvětlení je zde velmi nejasné, stejně jako vysvětlení všech gramatik ohled
ně vedlejších vět s „že“: ještě horší je jejich vysvětlení vedlejších vět s „co“.
23 Jak pravděpodobně primitivní jazyky vypadaly, např. u Jespersena.
Přednáška VI 63
není je stejně tak tvůrčím činem jako objevem nebo popisem! Jde
o vynalézání rozdílů i vyjasňování rozdílů již existujících.
Jednou z věcí, kterou by bylo velmi nebezpečné dělat a ke kte
ré jsme velmi náchylní, je domnívat se, že tak nějak víme, že primár
ní nebo primitivní užití vět musí být, protože by mělo být, výrokové
nebo konstativní, ve filosofy preferovaném smyslu prostého vyslove
ní něčeho, jehož jediným nárokem je být pravdivý nebo nepravdivý
a co nepodléhá kritice v žádném jiném směru. Rozhodně nevíme,
že tomu tak je, stejně jako nevíme, vezmeme-li alternativu, že všech
ny promluvy musely nejprve začít jako nadávky - a zdá se mnohem
pravděpodobnější, že „čistý“ výrok je cílem, ideálem, k němuž dal
podnět teprve postupný vývoj vědy, stejně jako i k hledání přesnos
ti. Jazyk jako takový a ve svých primitivních stadiích není přesný
a v našem smyslu není ani explicitní: přesnost v jazyce objasňuje,
co se říká - jeho význam-, explicitnost v našem smyslu objasňuje sílu
promluv neboli „jak (v jednom smyslu; viz níže) je třeba je chápat“.
Explicitní performativní formule je navíc jen posledním a „nej
úspěšnějším“ z mnoha řečových prostředků, které byly vždy s vět
ším či menším úspěchem používány k plnění téže funkce (stejně jako
váhy a míry a jejich standardizace jsou nejúspěšnějším prostředkem,
který byl kdy vynalezen pro rozvoj přesnosti řeči).
Vezměme si na chvíli některé z těchto primitivnějších prostředků
v řeči, některé z rolí, které může (i když samozřejmě ne beze změny
nebo ztráty, jak uvidíme) převzít prostředek explicitního performativu.
1. Slovesný způsob
Již jsme se zmínili o mimořádně častém použití rozkazovacího způ
sobu. Tím se promluva stává „příkazem“ (nebo výzvou, povolením,
ústupkem nebo čímkoli jiným!). Mohu tedy v mnoha kontextech
říci „zavři to“:
„Zavři to!“ se podobá performativu „přikazuji ti, abys to zavřel“.
„Zavři to - měl bys“ se podobá performativu „radím ti, abys to
zavřel“.
„Zavři to, jestli chceš“ se podobá performativu „dovoluju ti to
zavřít“.
„Dobrá tedy, zavři to“ se podobá performativu „souhlasím s tím,

abys to zavřel“.
„Zavři to, jestli si troufáš“ se podobá performativu „vyzývám tě,
abys to zavřel“. Nebo opět můžeme použít modální slovesa:
„Můžeš to zavřít“ se podobá performativu „dávám svolení, sou
hlasím s tím, abys to zavřel“.
„Musíš to zavřít“ se podobá performativu „přikazuji ti, radím
ti, abys to zavřel“.
„Měl bys to zavřít“ se podobá „doporučuji ti, abys to zavřel“.
2. Tón hlasu, kadence, důraz

(Podobně sofistikované je použití scénických pokynů, např. „hrozi
vě“ apod.) Například:
Chystá se zaútočit! (varování);
Chystá se zaútočit? (otázka);
Chystá se zaútočit!? (protest).
Tyto vlastnosti mluveného jazyka nelze snadno reprodukovat v ja
zyce psaném. Například jsme se pokusili vyjádřit tón hlasu, kaden-
ci a důraz protestu pomocí vykřičníku a otazníku (ale to je velmi
naivní). Interpunkce, kurzíva a slovosled mohou pomoci, ale jsou
poměrně hrubé.
3. Příslovce a příslovečné věty

Ale v psaném jazyce - a do jisté míry i v mluveném jazyce, i když
tam nejsou tak nezbytné - se spoléháme na příslovce, příslovečné
věty nebo obraty. Tak můžeme upřesnit sílu věty „budu“ přidáním
„pravděpodobně“ nebo - v opačném smyslu - přidáním „bezpod
mínečně“; můžeme dodat důraz (připomínce nebo čemukoli jiné
mu) tím, že napíšeme „udělal bys dobře, kdybys nikdy nezapomněl,
že...“ O souvislostech s fenomény naznačování, dávání najevo, na
šeptávání, narážky, umožnění vyvození něčeho, tlumočení něčeho,
„vyjádření“ (ošklivé slovo) by se dalo říci mnoho, všechny jsou však
podstatně odlišné, ačkoli zahrnují použití velmi často stejných nebo
podobných slovních prostředků a opisů. K důležitému a odlišnému
rozlišení těchto jevů se vrátíme v druhé polovině našich přednášek.
Přednáška VI 65
4. Spojovací částice
Na možná sofistikovanější úrovni je použití zvláštního slovního pro
středku, totiž spojovací částice; tak můžeme použít částici „přesto“
s významem „trvám na tom, že“; použijeme „proto“ s významem „usu
zuji, že“; použijeme „ačkoli“ s významem „připouštím, že“. Všimněte
si také použití výrazů „zatímco“, „tímto“ a „navíc“.24 Velmi podob
nému účelu slouží používání názvů jako Manifest, Zákon, Provolání
nebo podtitul „Román...“
Odhlédneme-li od toho, co říkáme, a od způsobu, jakým to ří
káme, existují i další podstatné prostředky, jimiž se do jisté míry ko
munikuje síla promluvy:
5. Doprovod promluvy
Pronesení slov můžeme doprovázet gesty (mrknutí, ukázání, pokr
čení ramen, zamračení se atd.) nebo obřadnými neverbálními úko
ny. Ty mohou někdy sloužit i bez pronesení slov a jejich význam je
zcela zřejmý.
6. Okolnosti promluvy
Mimořádně důležitou pomůckou jsou okolnosti promluvy. Tak mů
žeme říci „když to říkal on, bral jsem to jako rozkaz, ne jako žádost“;
podobně kontext slov „jednou zemřu“, „nechám ti své hodinky“, zejmé
na zdravotní stav mluvčího, má vliv na to, jak jim budeme rozumět.
Tyto prostředky jsou však v jistém smyslu nadbytečně bohaté:
umožňují dvojsmyslnost a neadekvátní rozlišování, a navíc je používá
me i k jiným účelům, např. k naznačování. Explicitní performativ vy
lučuje ekvivokaci a udržuje provádění promluvy relativně v rovnováze.
Problémem všech těchto prostředků je především jejich vágnost
významu a nezajištěnost jistého přijetí, ale pravděpodobně je v nich
také určitá pozitivní nedostatečnost pro zvládnutí něčeho tak složi
tého, jako je oblast činností, které provádíme pomocí slov. „Impera
tiv“ může být rozkazem, dovolením, požadavkem, žádostí, prosbou,
24 Ale některé z těchto příkladů vyvolávají starou otázku, zda „připouštím, že“
a „usuzuji, že“ jsou performativy, nebo ne.
návrhem, doporučením, varováním („jdi a uvidíš“), může vyjadřovat

podmínku nebo ústupek či definici („nechť...“) atd. Předat někomu
něco se slovy „vezmi si to“ může znamenat darovat to, půjčit, prona
jmout nebo svěřit. Říci „budu“ může znamenat slíbit nebo vyjádřit
záměr nebo předpovědět svou budoucnost. A tak dále. Není pochyb
o tom, že kombinace některých nebo všech výše uvedených prostředků
(a velmi pravděpodobně existují i další) obvykle, ne-li vždy, postačí.
Řekneme-li „budu“, můžeme dát najevo, že předpovídáme, když při
dáme příslovce „nepochybně“ nebo „pravděpodobně“, že vyjadřuje
me záměr, když přidáme příslovce „určitě“ nebo „rozhodně“, nebo že
slibujeme, když přidáme příslovečné určení „bezpodmínečně“ nebo
když řekneme „udělám, co bude v mých silách“.
Je třeba poznamenat, že pokud existují performativní slovesa,
můžeme je použít nejen ve spojeních „aby...“, ale také ve scénických
pokynech („vítá“), nápisech („pozor!“) a závorkách (to je téměř stej
ně dobrá zkouška performativu jako naše normální tvary); a nesmí
me zapomínat na použití speciálních slov jako „aut“ atd., která ne
mají normální tvar.
Existence, a dokonce ani použití explicitních performativů však
neodstraní všechny naše potíže.
(1) Ve filosofii můžeme dokonce vznést problém náchylnosti per
formativů k záměně s deskriptivy nebo konstativy.
(la) Nejde ovšem jen o to, že performativ nezachovává často kon-
geniální ekvivokaci primárních promluv; musíme mimoděk zvážit i pří
pady, kdy je sporné, zda jde o explicitní performativ, či nikoli, a pří
pady velmi podobné performativům, které však performativy nejsou.
(2) Zdá se, že existují jasné případy, kdy se tatáž formule někdy
jeví jako explicitní performativ a někdy jako deskriptiv, a může do
konce z této dvojznačnosti těžit: například „schvaluji“ a „souhlasím“.
Tedy „schvaluji“ může mít performátivní význam vyjádření souhlasu
nebo může mít deskriptivní význam: „většinou tomu dávám přednost“.
Budeme se zabývat dvěma klasickými případy, kdy k tomu do
jde. Vykazují některé jevy, které se pojí s vývojem explicitních per-
formativních formulí.
V lidském životě existuje řada případů, kdy je pociťování určité
„emoce“ (šetřete tím slovem!) nebo „přání“ či zaujetí určitého po-
Přednáška VI 67
stoje konvenčně považováno za vhodnou či přiměřenou reakci nebo

odezvu na určitý stav věcí, včetně vykonání určitého činu někým,
a v těchto případech je taková reakce přirozená (nebo bychom si to
rádi mysleli!). V takových případech je samozřejmě možné a obvyklé,
že dotyčnou emoci nebo přání skutečně cítíme; a protože naše emo
ce nebo přání nejsou pro ostatní snadno zjistitelné, je běžné, že si je
přejeme informovat o tom, že je máme. Pochopitelně, i když v růz
ných případech z trochu jiných a možná méně hodnotných důvo
dů, se stává samozřejmostí tyto pocity „vyjadřovat“, pokud je máme,
a dále je dokonce vyjadřovat, když nám to přijde vhodné, bez ohledu
na to, zda skutečně cítíme to, co sdělujeme. Příklady takto používa
ných výrazů jsou např.:
děkuji jsem vděčný cítím vděčnost

omlouvám se je mi líto lituji
kritizuji I jsem šokován
obviňuji
odsuzuji J jsem pobouřen
schvaluji souhlasím cítím souhlas
vítám přivítám
blahopřeji mám radost
V tomto seznamu jsou v prvním sloupci performativní promluvy, ve

druhém promluvy nikoli čisté, ale napůl popisné, a ve třetím pouze
zprávy. Jsou zde tedy četné výrazy, mezi nimi i mnohé důležité, kte
ré trpí jakousi záměrnou ambivalencí nebo z ní těží, a ta je potírána
neustálým uváděním záměrně čistých performativních výrazů. Lze
navrhnout nějaké testy, podle nichž by se dalo rozhodnout, zda je
výraz „schvaluji“ nebo „je mi líto“ použit (nebo dokonce vždy po
užit) v tom či onom smyslu?
Jedním z testů by bylo, zda má smysl říct „opravdu?“. Například
když někdo řekne „vítám tě“ nebo „vítej!“, můžeme říci „zajímalo by
mě, jestli ho opravdu vítal?“, i když bychom nemohli stejným způ
sobem říci „zajímalo by mě, jestli ho opravdu vítá?“. Dalším testem
by bylo, zda to někdo opravdu může dělat, aniž by skutečně něco
řekl, například v případě, že je mu to líto na rozdíl od omluvy, vděč
nosti na rozdíl od poděkování, obviňování na rozdíl od odsouze-
ní.25 Třetím testem by však bylo, přinejmenším v některých přípa

dech, položit si otázku, zda bychom mohli před předpokládané per-
formativní sloveso vložit nějaké příslovce jako „záměrně“ nebo výraz
jako „jsem ochoten“: protože (případně) pokud je taková promluva
konáním nějaké činnosti, pak je to jistě něco, co bychom měli být
schopni (příležitostně) dělat záměrně nebo být ochotni udělat. Může
me tedy říci „záměrně jsem ho přivítal“, „záměrně jsem schválil jeho
jednání“, „záměrně jsem se omluvil“ a můžeme říci „jsem ochoten
se omluvit“. Nemůžeme však říci „záměrně jsem schvaloval jeho jed
nání“ nebo „jsem ochoten cítit lítost“ (na rozdíl od „jsem ochoten
říci, že se omlouvám“).
Čtvrtým testem by bylo zeptat se, zda to, co člověk říká, může být
doslova nepravdivé, jako když někdy řeknu „je mi líto“, nebo může jít
pouze o neupřímnost (nešťastnost), jako když někdy řeknu „omlou
vám se“: tyto věty stírají rozdíl mezi neupřímností a nepravdou.26
Je tu však jistý rozdíl, jehož přesnou povahou si nejsem jist: „omlou
vám se“ jsme vztahovali k „je mi líto“, jak jsme uvedli výše; existují
však také velmi četné konvenční vyjádření pocitů, v některých ohle
dech velmi podobné, které rozhodně nemají nic společného s per-
formativy: např.:
„S potěšením uděluji slovo dalšímu řečníkovi.“

„Je mi líto, že musím říci...“
„Jsem potěšen, že mohu oznámit...“
Můžeme je nazývat zdvořilostními frázemi, například „mám tu čest...“

Je dost konvenční je takto formulovat: ale není pravda, že říci, že máte
radost, že..., znamená mít radost z toho, že něco děláte. Bohužel. Být
performativní promluvou, a to i v těchto případech spojených s poci
25 Existují klasické pochybnosti o možnosti tichého souhlasu; zde ne-verbální

výkon na sebe bere alternativní formu performativního aktu: toto zpochybňuje
tento druhý test!
26 V jiných případech existují paralelní fenomény: například velmi matoucí otáz
ka vzniká ohledně performativů, které můžeme nazvat diktivní nebo expozitivní.
Přednáška VI 69
ty a postoji, které jsem pokřtil na „behabitivy“, neznamená být pouze

konvenčním vyjádřením pocitu nebo postoje.
Je třeba také rozlišovat případy, kdy se čin přizpůsobuje slovu, což
je zvláštní typ případu, který může vytvářet performativy, ale sám
o sobě případem performativní promluvy není. Typickým případem
je: „takhle zabouchnu dveře“ (zabouchne dveře). Tento typ případu
však vede k „zdravím tě“ (pozdraví tě); zde se „zdravím tě“ může
stát náhražkou pozdravu, a tedy čistě performativní promluvou. Říci
„zdravím tě“ nyní znamená tě pozdravit. Srovnej výraz „zdravím pa
mátku...“
Existuje však mnoho přechodných stadií mezi přizpůsobením
činu slovu a čistým performativem:
„Uno.“ Říci to znamená oznámit poslední kartu, pokud hráč ne-
řekne „uno“, vystavuje se penalizaci čtyř karet, pokud si toho někdo
ze spoluhráčů všimne.
„Šach.“ Říci to za vhodných okolností znamená šachovat. Nebyl
by to však přesto šach, kdyby se „šach“ neřeklo?
,J’adoubeJe to přizpůsobení činu slovu, nebo je to součást úko
nu narovnávání kamene na poli na rozdíl od tahu s ním?27
Možná, že tyto rozdíly nejsou důležité: ale k podobným přecho
dům dochází i v případě performativů, jako je např.:
„Cituji“: cituje.
„Definuji“: definuje (např. x jey).
„Definuji x jakoy“.
V těchto případech funguje promluva jako titul: je to odrůda perfor-

mativu? V podstatě funguje tam, kde čin připodobněný ke slovu je
sám o sobě slovním úkonem.
27 V šachu se uplatňuje pravidlo dotknuto-hráno, když se hráč na tahu dotkne

záměrné kamene, musí s ním táhnout. Pokud chce hráč pouze upravit polohu ka
mene na šachovnici, musí před dotekem říct mezinárodně srozumitelné J’adoube
nebo v českém kontextu „opravuji“. Pozn. překl.
PŘEDNÁŠKA VII
Minule jsme uvažovali o explicitním a naopak primárním performa-

tivu s tím, že první z nich se přirozeně vyvine z druhého s rozvo
jem jazyka a společnosti. Řekli jsme si však, že to neodstraní všechny
naše potíže při hledání seznamu explicitních performativních sloves.
Uvedli jsme několik příkladů, které mimochodem ilustrovaly, jak se
explicitní performativ vyvíjí z primárního.
Vzali jsme si příklady ze sféry toho, co lze nazvat behabitivy, což je
druh performativu, který se zabývá zhruba reakcemi na chování a cho
váním vůči ostatním a jehož cílem je demonstrovat postoje a pocity.
Porovnejte:
Explicitní Ne čistý Deskriptivní

performativ (napůl deskriptivní)
omlouvám se je mi líto lituji
kritizuji 1
obviňuji jsem zhnusen
odsuzuji J
schvaluji souhlasím cítím souhlas
vítám přivítám
Navrhli jsme testy čistého explicitního performativu:

(1) Má smysl (nebo stejný smysl) ptát se „ale opravdu?“? Nemůžeme
se ptát „opravdu ho vítal?“ ve stejném smyslu, jako se ptáme „oprav
du ho přivítal?“, nebo „opravdu ho kritizoval?“ ve stejném smyslu,
jako se ptáme „opravdu mu něco vyčítal?“? To není příliš dobrý test,
například kvůli možnosti neúspěšnosti. Můžeme se ptát „opravdu se
oženil?“, když řekl „ano“, protože mohly existovat neúspěšnosti, kte
ré jeho sňatek učinily problematickým.
(2) Mohl by vykonat daný čin, aniž by vyslovil performativ?
(3) Mohl to dělat záměrně?; mohl by to chtít udělat?
(4) Mohlo by být doslova nepravdivé, že například kritizuji (na
rozdíl od obviňuji), když jsem řekl, že kritizuji? (Mohlo to být sa
mozřejmě neupřímné^
Někdy je k dispozici test jiným slovem, někdy jinou konstrukcí
formule. Tak v explicitním performativu řekneme „schvaluji“ místo
„uznávám“. Srovnej rozdíl mezi „kéž bys byl na dně moře“ a „přeji
si, abys byl na dně moře“ nebo mezi „kéž by ses radoval“ a „přeji ti
radost“ atd.
Na závěr jsme odlišili naše performativy od:
(1) Čistě zdvořilostní konvenční rituální fráze jako „s potěše
ním...“ Ty jsou zcela odlišné v tom, že ačkoli jsou rituální a nemusí
být upřímné, nejsou to podle všech čtyř výše uvedených testů perfor
mativy. Zdá se, že jde o omezenou třídu, omezenou snad na vyznání
citů, a dokonce na vyznání citů při vyslovení nebo vyslechnutí něčeho.
(2) Přizpůsobení činu slovu, typickým příkladem je advokát, kte
rý na konci svého případu řekne: „Zde končím svou řeč.“ Tyto fráze
jsou obzvláště náchylné přejít v čistě performativní, kde je čin, který
se přizpůsobuje slovu, sám o sobě čistě rituální činností, neverbální
činností úklony („zdravím vás“) neboverbálním rituálem vyslovení
„hurá“ („tleskám“).
Druhou velmi důležitou třídou slov, v níž je stejný fenomén pře
chodu od deskripce k performativu a kolísání mezi nimi, stejně jako
u behabitivů, obzvláště rozšířený, je třída slov, kterou nazývám expo-
zitivy nebo expozitivní performativy. Zde má hlavní část promluvy
zpravidla nebo často přímočarou formu „výroku“, ale v jeho čele stojí
explicitní performativní sloveso, které ukazuje, jak má být „výrok“
Přednáška VII 73
zasazen do kontextu rozhovoru, rozmluvy, dialogu nebo obecně ex

pozice. Zde je několik příkladů:
„Tvrdím (nebo trvám na tom), že Měsíc nemá zadní stranu.“

„Docházím k závěru (nebo vyvozuji závěr), že Měsíc nemá zad
ní stranu.“
„Dosvědčuji, že Měsíc nemá zadní stranu.“
„Připouštím (nebo uznávám), že Měsíc nemá zadní stranu.“
„Predikuji (nebo předpovídám), že Měsíc nemá zadní stranu.“
Říkat takové věci, jako jsou tyto, znamená tvrdit, usuzovat, dosvěd
čovat, odpovídat, předpovídat atd.
Mnohá z těchto sloves vypadají jako zcela přijatelné čisté per
formativy. (I když je iritující, že jsou jako taková spojena s větami,
které vypadají jako „výroky“, pravdivé nebo nepravdivé, zmínili jsme
se o tom již dříve a ještě se k tomu vrátíme.) Například když řeknu
„předpovídám, že...“, „připouštím, že...“, „postuluji, že...“, věta, která
následuje, bude obvykle vypadat úplně jako výrok, ale tato slovesa
se zdají být čistými performativy.
Vezměme si naše čtyři testy, které jsme použili u behabitivů: když
někdo řekne „postuluji, že...“, pak
(1) nemůžeme se ptát: „Ale postuloval skutečně...!-,

(2) nemůže postulovat, aniž by to řekl;
(3) lze říci: „Záměrně jsem postuloval...“ nebo „jsem ochoten po
stulovat...“;
(4) nelze říci doslova nepravdivě „postuluji“ (s výjimkou již zmí
něného smyslu: „na straně 265 postuluji...“).
Ve všech těchto ohledech je „postuluji“ podobné jako „omlouvám
se za...“, „kritizuji ho za...“ Tyto promluvy mohou být samozřejmě
nešťastné - může předpovídat, když na to nemá právo, nebo říkat
„přiznávám, že jsi to udělal“, nebo být neupřímný tím, že řekne „při
znávám, že jsem to udělal“, když to neudělal.
Přesto existuje řada sloves, která vypadají velmi podobně a zdánlivě

spadají do stejné třídy, ale v těchto testech by tak uspokojivě nepro-
šla: například „předpokládám, že“ na rozdíl od „postuluji, že“. Klid

ně řeknu „předpokládal jsem, že...“, když jsem si neuvědomoval, že
to předpokládám, a aniž bych cokoli v tomto smyslu řekl. A mohu
něco předpokládat, i když si to neuvědomuji a neříkám to, v důleži
tém deskriptivním smyslu. Mohu ovšem například něco tvrdit nebo
popírat, aniž bych v tomto smyslu něco řekl, přičemž „tvrdím“ a „po
pírám“ jsou čistě explicitní performativy v některých významech,
které zde nejsou relevantní; mohu přikyvovat nebo kroutit hlavou
nebo to tvrdit či popírat implicitně při vyslovení něčeho jiného. Ale
s „předpokládal jsem, že“ jsem mohl něco předpokládat, aniž bych
něco řekl, ne implicitně tím, že bych řekl něco jiného, ale jen tím,
že jsem tiše seděl ve svém koutě takovým způsobem, že jsem nemohl
jen tiše sedět ve svém koutě a popírat to.
Jinými slovy: „předpokládám, že...“ a možná „domnívám se, že...“
fungují stejně ambivalentně jako „je mi líto“: někdy jsou ekvivalentní
„omlouvám se“, někdy popisují mé pocity, někdy dělají obojí najednou;
takže „předpokládám“ je někdy ekvivalentní „postuluji...“ a někdy ne.
Nebo jinak: „souhlasím s tím, že...“ někdy funguje jako „schvalu
ji jeho chování“, někdy spíše jako „souhlasím s jeho chováním“, kde
alespoň částečně popisuje můj postoj, rozpoložení, stav přesvědčení.
I zde mohou být důležité drobné změny ve formulaci, například roz
díl mezi „souhlasím s tím, aby...“ a „souhlasím s tím, že...“: ale nejde
zde o stoprocentní test.
U této třídy dochází ke stejnému obecnému jevu jako u behabi-
tivů. Stejně jako máme „zavádím (postuluji, že)“ jako čistý explicitní
performativ, kdežto „předpokládám, že“ nikoli, tak máme:
„Předpovídám (predikuji), že“ jako čistý explicitní performativ,

zatímco „předvídám (očekávám, tuším), že“ jím není;
„Podporuji (schvaluji) tento názor“ jako čistý explicitní perfor
mativ, kde „souhlasím s tímto názorem“ není;
„Pochybuji, že je to tak“ jako čistý explicitní performativ, kde
„rád bych věděl (pochybuji), zda je to tak“ není.
Zde „postulovat“, „predikovat“, „podporovat“, „pochybovat“ atd. pro

Přednáška VII 75
jdou všemi našimi testy čistého explicitního performativu, zatímco

ostatní ne, nebo ne vždy.
A ted jedna poznámka na okraj: ne všechny věci, které děláme
v tomto směru, když se snažíme zařadit naši konkrétní promluvu,
řekněme, do kontextu rozmluvy, můžeme udělat pomocí explicitní
ho performativu. Například nemůžeme říci „implikuji, že“, „nazna
čuji“ atd.
Dvěma velmi kritickými třídami, v nichž se tento jev vyskytuje,
jsou behabitivy a expozitivy, ale vyskytuje se i v jiných třídách, napří
klad v tom, co nazývám verdiktivy. Příklady verdiktivů jsou „shledá
vám vás...“, „rozhoduji, že...“, „uděluji“, „datuji to...“. Pokud jste tedy
soudce a řeknete „rozhoduji, že...“, pak říci, že rozhodujete, je roz
hodnout; u méně úředních osob to tak jednoznačně neplatí: může
jít pouze o popis stavu mysli. Této obtíži se lze obvyklým způsobem
vyhnout vymyšlením zvláštního slova, jako je „rozsudek“, „rozhoduji
ve prospěch...“, „prohlašuji...“; jinak performativní povaha promluvy
stále částečně závisí na jejím kontextu, jako je soudce, který je soud
cem a v taláru na stolici apod.
Poněkud podobný by byl případ „klasifikuji x jako y“, kde jsme
viděli dvojí užití: čistý explicitní performativ a pak popis mého ob
vyklého provádění aktů tohoto druhu. Můžeme říci „on ve skutečnos
ti neklasifikuje...“ nebo „on právě klasifikuje...“ a může klasifikovat,
aniž by cokoli řekl. Tento případ musíme odlišit od těch, v nichž nás
zavazuje provedení jednotlivého aktu: například „definuji x jakoj“
neříká, že tak činí pravidelně, ale zavazuje ho to k určitému pravidel
nému užívání jednoho výrazu jako ekvivalentu jiného. V této souvis
losti je poučné srovnat „zamýšlím“ se „slibuji“.
Tolik tedy k problému, zda zjevné nebo naznačené explicitní per
formativní sloveso samo o sobě funguje nebo funguje někdy nebo
částečně jako popis, pravdivý nebo nepravdivý, pocitů, stavů mysli,
rámců mysli apod. Tento typ případu však opět naznačuje širší jev, na
který už jsme upozornili, kdy se zdá, že celá promluva je v podstatě
míněna jako pravdivá nebo nepravdivá navzdory svým performativ-
ním rysům. I kdybychom vzali kompromisní, řekněme, „rozhodu
ji, že...“, pronesené neprávníkem, nebo „očekávám, že...“, zdá se ab-
surdní předpokládat, že popisují nebo uvádějí, pokud to dělají, nebo

když to dělají, pouze něco o přesvědčení nebo očekávání mluvčího.
Takový předpoklad připomíná přílišnou striktnost z Alenky v říši
divů, která chápe „myslím si, že p“ jako výrok o sobě, na který lze
odpovědět: „To je prostě fakt o tobě.“ („Nemyslím...“ začala Alenka:
„pak bys neměla mluvit,“ řekla Housenka nebo kdo to byl.) A když
se podíváme na čistě explicitní performativy, jako je „konstatovat“
nebo „tvrdit“, určitě jsou pravdivé nebo nepravdivé, i když pronese
ním těchto slov vykonáme čin konstatování nebo tvrzení. A opako
vaně jsme poukazovali na to, že některé věci, které jsou zcela jasně
klasickými performativy, jako „konec sady“, mají velmi úzký vztah
k popisu faktů, i když jiné, jako „hrajte“, nikoli.
To však není tak špatné: mohli bychom odlišit performativní
úvodní část (konstatuji, že), která dává jasně najevo, jak má být
promluva chápána, že jde o výrok (na rozdíl od předpovědi atd.),
od následující vedlejší věty, která má být pravdivá nebo nepravdivá.
Nicméně existuje mnoho případů, které za současného stavu jazyka
nejsme schopni takto na dvě části rozdělit, přestože se zdá, že daná
promluva má v sobě jakýsi explicitní performativ: např. „přirovná
vám x ky“, „analyzuji x jakoby“. Zde jednak provádíme přirovnání,
jednak tvrdíme, že jde o podobnost, a to pomocí jedné hutné věty
alespoň kvaziperformativního charakteru. Jen pro povzbuzení k dal
šímu zkoumání: můžeme zde také uvést „vím, že“, „domnívám se,
že“ apod. Jak složité jsou tyto příklady? Nemůžeme předpokládat,
že jsou čistě deskriptivní.
Nyní se na chvíli zamysleme nad tím, na čem jsme: začali jsme
předpokládaným protikladem mezi performativními a konstativními
promluvami a poté jsme našli dostatek indicií, že nešťastnost nicméně
zřejmě charakterizuje oba druhy promluv, nikoli pouze performati
vy; a že požadavek konformity či určitého vztahu k faktům, v růz
ných případech odlišný, zřejmě charakterizuje i performativy, vedle
požadavku, aby byly šťastné, podobně jako je to charakteristické pro
předpokládané konstativy.
Dále, nepodařilo se nám najít gramatické kritérium pro perfor
mativy, ale napadlo nás, že bychom snad mohli trvat na tom, že
každý performativ v zásadě může být uveden do podoby explicitního
Přednáška VII 77
performativu, a pak bychom mohli vytvořit seznam performativ-

ních sloves. Poté jsme však zjistili, že často není snadné si být jistý,
i když má promluva zjevně explicitní formu, jestli je performativem,
nebo jím není; a typicky stejně máme promluvy začínající „konsta
tuji, že...“, které, zdá se, splňují požadavky na to, aby byly performa
tivem, a přitom jsou nepochybně pronesením výroku a nepochybně
jsou v podstatě pravdivé nebo nepravdivé.
Je tedy na čase podívat se na náš problém z nového úhlu. Chce
me znovu obecněji zvážit, v jakém smyslu říci něco může znamenat
něco udělat, nebo když něco říkáme, pak něco děláme (a možná také
zvážit jiný případ, tím, že něco říkáme, něco i děláme). Snad nám zde
nějaké vyjasnění a definice pomohou z našeho zmatku. Vždyť přece
„dělat něco“ je velmi vágní výraz. Když vydáváme nějakou promluvu,
neděláme tím snad vždycky něco? Způsoby, jakými hovoříme o „činu“,
mohou být v tomto případě, stejně jako jinde, matoucí. Můžeme na
příklad stavět do protikladu muže slov a muže činu, můžeme říkat,
že nic nedělali, jen mluvili nebo něco říkali: můžeme zase stavět do
protikladu to, že si něco jenom myslíme, a to, že to skutečně říkáme
(nahlas), přičemž říci to zde znamená něco udělat.
Je čas upřesnit okolnosti „vydání promluvy“.28 Začněme tím, že
existuje celá skupina smyslů, kterou budu označovat (A), v níž něco
říci musí vždy znamenat něco udělat, jde o skupinu smyslů, které
dohromady tvoří „říkání“ něčeho v plném smyslu slova „říkat“. Mů
žeme se shodnout, aniž bychom trvali na formulacích nebo upřes
něních, že říci něco znamená
(A.a) vždy vykonat akt vydání určitých zvuků („fonetický“ akt)

a toto vydání je foném;
(A.b) vždy vykonat akt vyslovení určitých hlásek nebo slov, tj. zvu
ků určitého typu, které patří do určité slovní zásoby a jako
takové jsou i zamýšleny, v určité konstrukci, tj. odpovídající
28 Nebudeme ji vždy zmiňovat, ale musíme mít na paměti možnost „etiolizace“,

která se objevuje, když používáme jazyk na jevišti, v beletrii a poezii, při citování
a recitaci.
určité gramatice a jako takové ji tvořící, s určitou intonací atd.

Tento akt můžeme nazvat „fatickým“ aktem a promluvu, kte
rá je aktem jeho vyslovení, „fématem“ (na rozdíl od femérnů
lingvistické teorie); a
(A.c) obecně provést akt užití tohoto fématu nebo jeho složek s jis
tým více či méně určitým „smyslem“ a více či méně určitou
„referencí“ (což dohromady odpovídá „významu“). Tento akt
můžeme nazvat „retickým“ aktem a promluvu, která je jím
vyslovena, aktem vyslovení „rématu“.
PŘEDNÁŠKA VIII
Když jsme se pouštěli do hledání seznamu explicitních performa-

tivních sloves, zdálo se, že nebude vždy snadné odlišit performativ-
ní promluvy od konstativních, a proto se zdálo účelné vrátit se na
chvíli k základům - zvážit znovu od začátku, v kolika smyslech říci
něco znamená něco udělat, nebo kdy říkáním něčeho něco děláme,
a dokonce kdy tím, že něco říkáme, tak něco děláme. A začali jsme
rozlišením celé skupiny smyslů „dělat něco“, které jsou všechny za
hrnuty dohromady, když říkáme, což je zřejmé, že říci něco je v pl
ném normálním smyslu něco udělat - což zahrnuje vydání určitých
zvuků, pronesení určitých slov v určité konstrukci a jejich vyslovení
s určitým „významem“ v oblíbeném filosofickém smyslu tohoto slo
va, tj. s určitým smyslem a s určitou referencí.
Akt „řečení něčeho“ v tomto zcela běžném smyslu nazývám pro
vedením lokučního aktu a studium promluv zatím a v těchto ohle
dech studiem lokucí neboli plných jednotek řeči. Zajímáme se o lo-
kuční akt samozřejmě hlavně proto, abychom zcela jasně ukázali,
co to je, abychom jej odlišili od ostatních aktů, kterými se budeme
zabývat především. Chtěl bych jen dodat, že kdybychom o něm dis
kutovali kvůli němu samému, bylo by samozřejmě možné a nutné
provést mnoho dalších upřesnění, která by měla velký význam nejen

pro filosofy, ale například i pro gramatiky a fonetiky.
Zavedli jsme tři hrubé rozdíly mezi fonetickým, fatickým a re-
tickým aktem. Fonetický akt je pouhý akt vydávání určitých zvuků.
Fatický akt je vyslovování určitých hlásek nebo slov, tj. zvuků urči
tého typu, které patří do určité slovní zásoby a jsou tak i zamýšleny,
odpovídají určité gramatice a jako takové jsou i zamýšleny. Retický
akt je užití těchto hlásek s určitým více či méně přesným smyslem
a referencí. Tak „Řekl: ,Kočka je na rohožce““ vypovídá o fatickém
aktu, zatímco „řekl, že kočka je na rohožce“ vypovídá o aktu retic-
kém. Podobný kontrast ilustrují dvojice:
„Řekl: ,Budu tam““, „Řekl, že tam bude“;

„Řekl: .Vypadni““, „Řekl mi, abych vypadl“;
„Řekl: Je to v Oxfordu, nebo v Cambridži?““; „Zeptal se, zda je
to v Oxfordu, nebo v Cambridži“.
Abychom se tímto tématem zabývali i mimo naše bezprostřední po

třeby, zmíním se o několika obecných bodech, které stojí za to si
zapamatovat:
(1) Je zřejmé, že abych mohl vykonat fatický akt, musím vykonat
fonetický akt, nebo, chcete-li, vykonáním jednoho vykonám i druhý
(ne však, že by fatické akty byly podtřídou fonetických aktů): opak
však není pravdou, neboť vydá-li opice zvuk nerozeznatelný od „jdi“,
stále to není fatický akt.
(2) Je zřejmé, že v definici fatického aktu byly spojeny dvě věci:
slovní zásoba a gramatika. Nepřiřadili jsme tedy zvláštní název oso
bě, která pronáší například „kočka důkladně jestli?“ nebo „lysperní
jezeleni se vířně vrtáčejí“.29 Přesto vzniká další otázka, která se týká
jak intonace, tak gramatiky a slovní zásoby.
29 Začátek nonsensové básně „Jabberwocky“ od Lewise Carrola, zde citován pře

klad Hany a Aloyse Skoumalových, Carrol, L., Alenka za zrcadlem, Garamond, Pra
ha 2013, s. 35. Pozn. překl.
Přednáška Vlil 81
(3) Fatický akt je však stejně jako fonetický v podstatě napodobi-

telný, reprodukovatelný (včetně intonace, mrknutí, gest apod.). Napo
dobit lze nejen výrok v uvozovkách „má krásné vlasy“, ale i složitější
skutečnost, že to řekl právě takto: „Má krásné vlasy“ (pokrčí rameny).
To je „uvozovkové“ užití slova „řekl“, jak se s ním setkáváme
v románech: každou promluvu lze prostě reprodukovat v uvozovkách
nebo v uvozovkách s následujícím „řekl“ nebo častěji „řekla“ atd.
Ale v případě tvrzení podáváme zprávu o retickém aktu, když ří
káme „řekl, že kočka je na rohožce“, „řekl, že půjde“, „řekl, že mám
jít“ (jeho slova byla „máš jít“). Jedná se o takzvanou „nepřímou řeč“.
Pokud není smysl nebo reference chápána jasně, pak má být celá nebo
její část v uvozovkách. Tak bych mohl říci: „Řekl, že mám jít k mi
nistrovi', ale neřekl, ke kterému ministrovi“ nebo „Řekl jsem mu, že
se chová špatně, a on odpověděl, že ,čím výše se dostaneš, tím méně
jich je“‘. Nemůžeme však vždy snadno použít „řekl, že“: řekli bychom
„řekl, aby“, „poradil, aby“ atd. v případě, že by použil rozkazovací
způsob, nebo ekvivalentní výrazy jako „řekl, že mám“, „řekl, že bych
měl“ atd. Srovnej výrazy jako „přivítal mě“ a „omluvil se“.
Dodám ještě jednu poznámku k retickému aktu: smysl a referen
ce (pojmenování a odkazování) jsou zde samozřejmě pomocnými
akty, které se provádějí při provádění retického aktu. Můžeme tedy
říci „bankou jsem myslel...“ a říkáme „,jím‘ jsem odkazoval na...“
Můžeme provést retický akt bez referování nebo bez pojmenování?
Obecně se zdá, že odpověď zní, že nemůžeme, ale existují zde nejas
né případy. K čemu se odkazuje ve větě „všechny trojúhelníky mají
tři strany“? V souladu s tím je zřejmé, že můžeme provést fatický akt,
který není aktem retickým, i když ne naopak. Tak můžeme opakovat
poznámku někoho jiného nebo zamumlat nějakou větu nebo mů
žeme přečíst latinskou větu, aniž bychom znali význam jejích slov.
Otázka, kdy je jedno féma nebo jedno réma totožnés jiným, ať už
ve smyslu „typ“ nebo „token", a otázka, co je to jedno jediné féma
nebo réma, zde nejsou důležité. Důležité ovšem je mít na paměti, že
totéž féma (token téhož typu) může být použito při různých příle
žitostech promluvy s jiným smyslem nebo referencí, a být tak jiným
rématem. Pokud jsou různá fémata použita se stejným smyslem a re-
ferencí, můžeme mluvit o reticky ekvivalentních aktech („stejný vý

rok“ v jednom smyslu), ale nikoli o stejném rématu nebo retických
aktech (které jsou stejným výrokem v jiném smyslu, který zahrnuje
použití stejných slov).
Féma je jednotkou jazyka-, jeho typickou chybou je, že může být
nesmyslné - bez významu. Réma je však jednotkou řeči-, jeho typickou
chybou je, že může být neurčité, prázdné nebo nejasné atd.
Ačkoli jsou tyto otázky velmi zajímavé, nevrhají zatím vůbec
žádné světlo na náš problém konstativní promluvy na rozdíl od pro
mluvy performativní. Například by mohlo být naprosto možné, po
kud jde o promluvu, řekněme „chystá se zaútočit“, zcela jasně říci,
„co jsme říkali“, když jsme promluvu vydávali, ve všech dosud roz
lišených významech, a přitom vůbec nevyjasnit, zda jsme při vydá
vání promluvy prováděli akt varování, či nikoli. Může být naprosto
jasné, co jsem měl na mysli slovy „chystá se zaútočit“ nebo „zavřete
dveře“, ale není jasné, zda byla míněna jako výrok nebo varování atd.
Provést lokuční akt znamená, můžeme obecně říci, také a eo ipso
provést ilokuční akt, jak jej navrhuji nazvat. Abychom mohli určit,
jaký ilokuční akt je takto vykonán, musíme určit, jakým způsobem
lokuci používáme:
položení nebo zodpovězení otázky,

poskytnutí nějaké informace, ujištění nebo varování,
oznámení rozsudku nebo záměru,
vynesení rozsudku,
jmenování, odvolání nebo kritika,
identifikace nebo popis
a mnoho podobných. (V žádném případě netvrdím, že se jedná o jas

ně definovanou třídu.) Na našem eo ipso zde není nic záhadného. Po
tíž je spíše v množství různých významů tak vágního výrazu, jako
je „jakým způsobem ho používáme“ - ten se může vztahovat i na lo
kuční akt a dále na perlokuční akty, k nimž se dostaneme za chvíli.
Když provádíme lokuční akt, používáme řeč: ale jakým způsobem ji
při této příležitosti přesně používáme? Existuje totiž velmi mnoho
funkcí či způsobů, jimiž řeč užíváme, a pro náš akt v určitém smys-
Přednáška VIII 83
lu (B)30 - je velký rozdíl, jakým způsobem a v jakém smyslu jsme ji

při této příležitosti „použili“. Je velký rozdíl, jestli jsme radili, nebo
jen navrhovali, nebo skutečně nařizovali, jestli jsme striktně slibo
vali, nebo jen oznamovali nejasný záměr a podobně. Tyto otázky pro
nikají trochu, ale ne bez zmatků, do gramatiky (viz výše), ale neustá
le o nich diskutujeme, a to v takových termínech, jako zda určitá slo
va (určitá lokuce) měla sílu otázky, nebo měla být brána jako odhad apod.
Provedení aktu v tomto novém a druhém smyslu jsem vysvětlil
jako provedení „ilokučního“ aktu, tj. provedení aktu, když se něco
říká, na rozdíl od provedení aktu říkání něčeho-, a učení o různých ty
pech funkcí jazyka, o něž zde jde, budu označovat jako učení o „ilo-
kučních silách“.
Lze říci, že filosofové příliš dlouho zanedbávali tuto oblast a po
važovali všechny problémy za problémy „lokučního užití“, a že „de-
skriptivní omyl“ zmíněný v Přednášce I běžně vzniká záměnou pro
blému prvního druhu za problém druhého druhu. Pravda, nyní se
z toho dostáváme; již několik let si stále jasněji uvědomujeme, že na
okolnostech promluvy vážně záleží a že použitá slova je třeba do
jisté míry „vysvětlit“ „kontextem“, v němž jsou určena k tomu, aby
byla nebo byla skutečně vyslovena v jazykové výměně. Přesto jsme
možná příliš náchylní k tomu, abychom tato vysvětlení podávali
v termínech „významů slov“. Je sice pravda, že „význam“ můžeme
použít i ve vztahu k ilokuční síle - „myslel to jako rozkaz“ atd. Já
však chci rozlišovat sílu a význam v tom smyslu, že význam je ekvi
valentní smyslu a referenci, stejně jako se stalo důležitým rozlišovat
smysl a referenci v rámci významu.
Navíc zde máme ukázku různých způsobů užití výrazu „užití
jazyka“ nebo „užití věty“ atd. - „užití“ je beznadějně mnohoznačné
a široké slovo, stejně jako slovo „význam“, které se stalo zvykem ze
směšňovat. Ale „užití“, jeho náhražka, na tom není o mnoho lépe.
Můžeme zcela objasnit „užití věty“ při určité příležitosti ve smyslu
lokučního aktu, aniž bychom se vůbec dotkli jejího užití ve smyslu
aktu ilokučního.
30 Viz níže, s. 84.

Než tento pojem ilokučního aktu dále upřesníme, postavme jak

lokuční, tak ilokuční akt do kontrastu s třetím druhem aktu.
Existuje ještě další smysl (C), v němž vykonat lokuční akt, a tím
i ilokuční akt, může znamenat také vykonat akt jiného druhu. Říci
něco vyvolá často, nebo dokonce obvykle, určité následné účinky na
pocity, myšlenky nebo jednání posluchačů, mluvčího nebo jiných
osob: a může to být učiněno se záměrem, úmyslem nebo cílem vy
volat je; a pak můžeme říci, uvědomíme-li si to, že mluvčí vykonal
akt, v jehož pojmenování se odkazuje buď (C.a) jen okrajově, nebo
dokonce (C.b) vůbec ne, na vykonání lokučního nebo ilokučního
aktu. Vykonání takového aktu budeme nazývat perlokučním aktem
nebo perlokucí. Nebudeme zatím tento pojem blíže definovat - samo
zřejmě že to potřebuje -, ale pouze uvedeme příklady:
(Př. 1)
Akt (A) neboli lokuce
Řekl mi: „Zastřel ji!“, slovem „zastřel“ myslel zastřel, a slo
vem „ji“ označil ji.
Akt (B) neboli ilokuce
Nabádal mě (nebo radil, nařídil atd.), abych ji zastřelil.
Akt (C.a) neboli perlokuce
Přesvědčil mě, abych ji zastřelil.
Akt (C.b)
Přiměl mě, abych ji zastřelil (nebo mě k tomu přinutil).
(Př. 2)
Akt (A) neboli lokuce
Řekl mi: „To nemůžeš udělat.“
Akt (B) neboli ilokuce
Protestoval proti tomu, abych to dělal.
Akt (C.a) neboli perlokuce
Zarazil mě, zadržel mě.
Akt (C.b)
Zastavil mě, přivedl mě k rozumu atd. Rozčílil mě.
Podobně můžeme rozlišit lokuční akt „řekl, že...“ od ilokučního aktu

„tvrdil, že...“ a perlokučního aktu „přesvědčil mě, že...“
Uvidíme, že následné účinky perlokucí jsou skutečně následky,
které nezahrnují takové konvenční účinky, jako je například zavázání
se mluvčího svým slibem (který vstupuje do ilokučního aktu). Možná
je třeba rozlišovat, protože je zjevně rozdíl mezi tím, co pociťujeme
jako skutečné vyvolání skutečných důsledků, a tím, co považujeme za
pouhé konvenční důsledky; k tomu se každopádně vrátíme později.
Rozlišili jsme zde tedy zhruba tři druhy aktů - lokuční, ilokuč
ní a perlokuční. Udělejme si k těmto třem třídám několik obecných
poznámek a ponechme je ještě poměrně hrubé. První tři body se bu
dou týkat opět „užívání jazyka“.
(1) Naším zájmem v těchto přednáškách je zaměřit se hlavně na
druhý, ilokuční akt a porovnat ho s ostatními dvěma. Ve filosofii
existuje neustálá tendence tento akt opomíjet ve prospěch jednoho
či druhého ze zbylých dvou. Přesto je od obou odlišný. Již jsme vi
děli, jak výrazy „význam“ a „užití věty“ mohou stírat rozdíl mezi
lokučními a ilokučními akty. Nyní si všimneme, že mluvit o „užití“
jazyka může podobně stírat rozdíl mezi ilokučním a perlokučním
aktem - proto je budeme za chvíli rozlišovat pečlivěji. Mluvit o „uži
tí ,jazyka“ k argumentaci nebo varování“ vypadá stejně jako mluvit
o „užití Jazyka k přesvědčování, burcování, znepokojování“; přesto
lze zhruba říci, že první případ je konvenční v tom smyslu, že by mohl
být alespoň explicitně vyjádřen performativní formulí; druhý však
nikoli. Můžeme tedy říci „tvrdím, že“ nebo „upozorňuji, že“, ale ne
můžeme říci „přesvědčuji, že“ nebo „znepokojuji, že“. Dále můžeme
zcela vyjasnit, zda někdo argumentoval, nebo ne, aniž bychom se
dotkli otázky, zda někoho přesvědčil, nebo ne.
(2) Abychom v tomto směru pokročili ještě dále, je třeba si zcela
jasně uvědomit, že výraz „užití jazyka“ může zahrnovat i jiné, dale
ko rozmanitější záležitosti, než jsou ilokuční a perlokuční akty. Na
příklad můžeme mluvit o „užití jazyka“ k něčemu, např. k žertová
ní; a můžeme použít „když“ jinak než ilokuční „když“, jako když
řekneme „když jsem říkal ,p‘, žertoval jsem“ nebo „hrál roli“ nebo
„psal báseň“; nebo opět můžeme mluvit o „poetickém užití jazyka“
na rozdíl od „užití jazyka v poezii“. Tyto odkazy na „užití jazyka“

nemají nic společného s ilokučním aktem. Řeknu-li například „Jdi
a chyť padající hvězdu“, může být zcela jasné, jaký je význam i síla
mé promluvy, ale stále zůstává zcela nerozhodnuto, které z těchto
dalších druhů věcí tím mohu dělat. Existují parazitická užití jazyka,
která jsou „nevážná“, není to „plně normální užití“. Normální pod
mínky reference mohou být suspendovány nebo nejde o standardní
perlokuční akt, nepokoušejí se vás k něčemu přimět, podobně jako
Walt Whitman vážně nepodněcuje orla svobody k vzlétnutí.
(3) Kromě toho mohou existovat věci, které „děláme“ v něja
ké souvislosti s tím, že něco říkáme, a které se alespoň intuitivně
nezdají spadat přesně do žádné z těchto zhruba vymezených tříd,
nebo se naopak nejasně zdají spadat do více než jedné z nich; ale
v žádném případě nemáme na začátku tak jasný pocit, že jsou našim
třem aktům stejně vzdálené, jako byl žert nebo psaní básní. Napří
klad u naznačování, jako když něco naznačujeme v nějaké promluvě
nebo vydáním nějaké promluvy, se zdá, že zahrnuje nějakou konvenci
jako v ilokučním aktu; ale nemůžeme říci „naznačuji...“, a zdá se, že
naznačování je spíše chytrý efekt než pouhý akt. Dalším příkladem
je projevování emocí. Emoce můžeme ukázat promluvou nebo je
jím vydáním, jako když nadáváme, ale opět zde nemáme k dispozici
performativní formule a další prostředky ilokučních aktů. Mohli by
chom říci, že klení používáme31 k tomu, abychom ulevili svým citům.
Musíme si uvědomit, že ilokuční akt je konvenční akt: akt provádě
ný podle konvence.
(4) Činy všech našich tří druhů vyžadují, protože jsou provádě
ním činností, aby se počítalo s neduhy, kterým podléhají všechny
činy. Musíme být systematicky připraveni rozlišovat mezi „aktem
konání x“, tj. dosažením x, a „aktem pokusu o konání x“: například
musíme rozlišovat mezi varováním-a pokusem o varování. Musíme
zde počítat s neúspěšnostmi.
31 „Klení“ je víceznačné: „Přísahám při Panně Marii“ znamená přísahat při Pan
ně Marii: ale „sakra“ neznamená přísahat při Panně Marii.
Další tři body, které se objevují, jsou důležité, protože naše činy
jsou činy.
(5) Protože naše činy jsou činy, musíme mít vždy na paměti roz
díl mezi vyvoláním účinků nebo důsledků, které jsou zamýšlené nebo
nezamýšlené; a (i) když mluvčí zamýšlí vyvolat účinek, může tento
přesto nenastat, a (ii) když ho nezamýšlí vyvolat nebo ho zamýšlí ne
vyvolat, může přesto nastat. Abychom se vyrovnali s komplikací (i),
používáme jako dříve rozlišení mezi pokusem a dosažením; abychom
se vyrovnali s komplikací (ii), používáme běžné jazykové prostředky
odvolávání (příslovce jako „neúmyslně“ a „tak dále“), které máme
připraveny k osobnímu použití ve všech případech konání činů.
(6) Kromě toho musíme samozřejmě připustit, že jako činy to
mohou být věci, které neděláme my, třeba v tom smyslu, že je činí
me, řekněme, pod nátlakem nebo jiným podobným způsobem. Další
způsoby, kromě toho, jakým způsobem nemusíme čin zcela vykonat,
jsou uvedeny v (2) výše.
(7) Nakonec musíme námitce proti našim ilokučním a perlokuč-
ním aktům - totiž že pojem aktu je nejasný - čelit obecnou doktrínou
o jednání. Máme představu „aktu“ jako přesně ohraničené fyzické věci,
kterou děláme, na rozdíl od konvencí a na rozdíl od důsledků. Ale
(a) ilokuční akt, a dokonce i ten lokuční, může zahrnovat kon
vence: vezměme si příklad vzdávání holdu. Je to hold jen proto, že
je konvenční, a dělá se jen proto, že je konvenční. Srovnejte rozdíl
mezi kopnutím do míče a vstřelením branky;
(b) perlokuční akt může zahrnovat to, co je svým způsobem
důsledkem, jako když řekneme: „Tím, že jsem dělal x, jsem dělaly“:
vždy se s tím pojí větší či menší rozsah „důsledků“, z nichž některé
mohou být „neúmyslné“. Minimální fyzický akt není vůbec omezen.
To, že do samotného aktu můžeme vnášet neomezeně dlouhý úsek
toho, co by se dalo také nazvat „důsledky“ našeho jednání, je nebo
by mělo být základní samozřejmostí teorie našeho jazyka o veškerém
„jednání“ obecně. Na otázku „co udělal?“ tedy můžeme odpovědět
buď „zastřelil osla“, nebo „vystřelil ze zbraně“ nebo „stiskl spoušť“
nebo „pohnul prstem na spoušti“, a všechny odpovědi mohou být
správné. Abychom tedy zkrátili pohádku o snaze slepičky přinést ko-
houtkovi trochu vody, aby se neudusil, můžeme v krajním případě

říci, že to bylo nebe, kdo dodal rosu a tím i v konečném důsledku
vodu, a zachránil tak kohoutka. Pokud v takových případech zmíníme
jak akt B (ilokuce), tak akt C (perlokuce), řekneme „tím, že B-oval,
C-oval“, nikoli „když B-oval...“. To je důvod, proč nazýváme C per-
lokučním aktem na rozdíl od ilokučního aktu.
Příště se vrátíme k rozlišení našich tří druhů aktů a k výrazům
„když“ a „tím, že dělám x, dělámy“, abychom si tyto tři třídy a jejich
členy a nečleny poněkud ujasnili. Uvidíme, že stejně jako lokuční akt
zahrnuje konání mnoha věcí najednou, aby byl úplný, mohou mnoho
věcí najednou zahrnovat i ilokuční a perlokuční akty.
PŘEDNÁŠKA IX
Když jsme se pustili do programu sestavení seznamu explicitních

performativních sloves, narazili jsme na určité potíže v otázce urče
ní, zda nějaká promluva je či není performativní, nebo zda je čistě
performativní. Zdálo se proto účelné vrátit se k základům a zvážit,
v kolika smyslech může říci znamenat něco udělat, nebo když něco
říkáme, pak něco děláme, nebo dokonce tím, že něco říkáme, tak
něco děláme.
Nejprve jsme rozlišili skupinu věcí, které děláme, když něco říká
me, a ty jsme shrnuli do tvrzení, že provádíme lokučníakt, což zhru
ba odpovídá vyslovení určité věty s určitým smyslem a referencí, což
opět zhruba odpovídá „významu“ v tradičním smyslu. Za druhé jsme
řekli, že provádíme také ilokuční akty, jako je informování, rozkazo
vání, varování, zavazování se atd., tj. promluvy, které mají určitou
(konvenční) sílu. Za třetí můžeme také provádět perlokuční akty: to,
co způsobíme nebo čeho dosáhneme tím, že něco řekneme, jako je
přesvědčení někoho, odrazení, a dokonce například překvapení nebo
uvedení v omyl. Zde máme tři, ne-li více různých smyslů či dimenzí
„užití věty“ nebo „užití jazyka“ (a samozřejmě existují i další). Všech
ny tyto tři druhy „akcí“ jsou, už jen tím, že jde o činy, předmětem
obvyklých potíží a výhrad ohledně pokusu na rozdíl od dosažení,
záměrnosti na rozdíl od nezáměrnosti a podobně. Pak jsme si řekli,

že se musíme těmito třemi druhy činů zabývat podrobněji.
Musíme rozlišovat ilokuční a perlokuční akt: například musíme
rozlišovat „když jsem to říkal, varoval jsem ho“ od „tím, co jsem řekl,
jsem ho přesvědčil, překvapil nebo přiměl, aby přestal“.
Potřeba rozlišovat „důsledky“
Zdá se, že právě rozlišení mezi ilokucemi a perlokucemi může pů

sobit největší potíže, a proto se do něj nyní pustíme, přičemž se mi
mochodem zaměříme i na rozlišení mezi ilokucemi a lokucemi. Je
jisté, že perlokuční smysl „konání činnosti“ je třeba nějak vyloučit
jako irelevantní pro smysl, v němž je promluva, je-li její vydání „ko
náním činnosti“, performativem, alespoň má-li se lišit od konstativu.
Je totiž zřejmé, že každý nebo téměř každý perlokuční akt může být
za dostatečně zvláštních okolností vyvolán vydáním, ať už záměrně
nebo ne, jakékoli promluvy, a zejména přímé konstativní promluvy
(pokud takový živočich existuje). Můžete mě například odradit (C.b)
od toho, abych něco udělal, tím, že mi sdělíte, možná bezelstně, ale
příhodně, jaké důsledky by to ve skutečnosti mělo: a to platí i pro
(C.a), neboť mě můžete přesvědčit (C.a), že je cizoložnice, tím, že se
jí zeptáte, zda to nebyl její kapesník, který byl v ložnici X-a,i2 nebo
tím, že prohlásíte, že její byl.
32 To, že poskytnutí přímé informace má téměř vždy následné účinky na jednání,

není o nic překvapivější než opak, tj. že provedení každé činnosti (včetně vyslove
ní performativu) má pravidelně za následek, že si fakta my i ostatní uvědomíme.
Provedení činu vnímatelným nebo zjistitelným způsobem znamená poskytnout
sobě a zpravidla i ostatním příležitost dozvědět se jednak, (a) že jsme jej proved
li, a dále (b) mnoho dalších faktů týkajících se našich motivů, našeho charakte
ru nebo čehokoli jiného, co lze z toho, že jsme jej provedli, vyvodit. Hodíte-li na
politickém shromáždění rajčetem (nebo vykřiknete-li „protestuji“, když tak učiní
někdo jiný - pokud je to provedení nějaké akce), důsledkem pravděpodobně bude,
že se ostatní dozvědí, že protestujete, a že si budou myslet, že zastáváte určité poli
tické názory: to však nečiní ani hod, ani výkřik pravdivým či nepravdivým (i když
Přednáška IX 91
Musíme tedy stanovit hranici mezi činem, který konáme (zde

ilokucí), a jeho důsledkem. Obecně, a pokud se nejedná o říkání, ale
o nekonvenční „fyzický“ čin, je to složitá záležitost. Jak jsme viděli,
můžeme - nebo si to možná chceme myslet - zařadit postupně stále
více a více toho, co je původně a běžně zahrnuto nebo by případně
mohlo být zahrnuto pod samotný název „náš čin“33 jako vlastně jen
důsledky, i když málo vzdálené a přirozeně očekávatelné, našeho sku
tečného činu v předpokládaném minimálním fyzickém smyslu, který
se pak ukáže jako vykonání nějakého pohybu nebo pohybů částmi
našeho těla (např. pokrčení prstu, které vyvolalo pohyb spouště, kte
rý vyvolal..., což vyvolalo smrt osla). O tom by se samozřejmě dalo
říci mnoho, co nás zde nemusí zajímat. Ale přinejmenším v případě
aktů vyslovení něčeho,
(1) nám nomenklatura poskytuje pomoc, kterou v případě „fyzic
kých“ činů zpravidla nedodává. U fyzických činů totiž téměř vždy
přirozeně pojmenováváme čin nikoli v termínech, které zde nazý
váme minimálním fyzickým činem, ale v termínech, které zahrnují
větší či menší, ale neurčitě rozsáhlou škálu toho, co bychom mohli
nazvat jeho přirozenými důsledky (nebo, podíváme-li se na to jinak,
záměrem, s nímž byl čin vykonán).
Nejenže nepoužíváme pojem minimálního fyzického činu (který
je každopádně pochybný), ale zdá se, že nemáme ani žádnou třídu
pojmenování, která by odlišovala fyzické činy od důsledků: zatím
co u aktů říkání něčeho se zdá, že slovník pojmenování aktů (B) je
výslovně určen k tomu, aby v určitém pravidelném bodě vyznačil
zlom mezi aktem (naším říkáním něčeho) a jeho důsledky (které ob
vykle nejsou říkáním ničeho) nebo v každém případě velkým množ
stvím z nich.34
mohou být, třeba i záměrně, zavádějící). A z téhož důvodu vyvolání jakéhokoli

počtu následných účinků nezabrání tomu, aby konstativní promluva byla pravdi
vá nebo nepravdivá.
33 Nezabývám se zde otázkou, kam až mohou sahat důsledky. Obvyklé omyly
na toto téma lze nalézt například v Moorově Principia Ethica.
34 Všimněte si, že pokud předpokládáme, že minimálním fyzickým aktem je po
hyb těla, když říkáme „pohnul jsem prstem“, skutečnost, že pohybovaný předmět je
(2) Kromě toho se zdá, že zvláštní povaha aktů říkání něčeho

nám pomáhá v kontrastu s běžnými fyzickými činy: neboť u těchto
druhých je i minimální fyzický čin, který se snažíme oddělit od jeho
důsledků, jakožto tělesný pohyb in pari materia35 přinejmenším s mno
ha svými bezprostředními a přirozenými důsledky, zatímco bezpro
střední a přirozené důsledky aktu říkání něčeho, ať už jsou jakékoli,
přinejmenším obvykle nejsou dalšími akty říkání něčeho, ať už kon
krétněji ze strany mluvčího, nebo i ze strany jiných. Máme tu tedy
jakýsi pravidelný přirozený zlom v řetězci, který v případě fyzických
činů neexistuje a který je spojen se zvláštní třídou jmen pro ilokuce.
Na tomto místě se však můžeme zeptat, zda důsledky zavedené
v rámci nomenklatury perlokucí nejsou vlastně důsledky aktů (A),
tedy lokucí? Neměli bychom se ve snaze oddělit „všechny“ důsledky
vrátit za ilokuci až k lokuci - a vlastně k aktu (A.a), vydání zvuku,
které je fyzickým pohybem?36 Připustili jsme ovšem, že vykonat ilo
kuční akt znamená nutně vykonat i akt lokuční: že například blaho
přát znamená nutně říci určitá slova; a říci určitá slova znamená nut
ně, alespoň zčásti, vykonat určité více či méně nepopsatelné pohyby
hlasovými orgány.37 Takže oddělení „fyzických“ činů a aktů říkání
součástí mého těla, ve skutečnosti zavádí nový význam slova „pohnul“. Mohu tedy
hýbat ušima, jak to dělá školák, nebo tak, že je uchopím mezi prst a palec, nebo
pohnout nohou buď běžným způsobem, nebo manipulací rukou, když mám křeč.
Běžné použití slova „pohybovat“ v takových příkladech, jako je „pohnul jsem prs
tem“, je konečné. Nesmíme se snažit jít za něj k „tahání pomocí svalů“ a podobně.
35 Toto in pari materia by pro vás mohlo být zavádějící. Nemám na mysli, jak bylo
zdůrazněno v předchozí poznámce pod čarou, že mé „hýbu prstem“ je z metafyzic
kého hlediska v nejmenším stejné jako „pohyb spouště“, který je jeho důsledkem,
nebo jako „můj prst hýbe spouští“. Ale „pohyb prstu na spoušti“ je in pari materia
s „pohybem spouště“.
Nebo bychom mohli věc vyjádřit jinak 0m, že řekneme, že smysl, v němž ří
kání něčeho vyvolává účinky u jiných osob nebo způsobuje věci, je zásadně odlišný
smysl příčiny od toho, který se používá při fyzikální příčině tlakem apod. Musí
působit prostřednictvím jazykových konvencí a jde o vliv, kterým působí jedna
osoba na druhou: to je pravděpodobně původní smysl slova „příčina“.
36 A je to tak vůbec? Už jsme ukázali, že „vydání zvuků“ je ve skutečnosti dů
sledkem minimálního fyzického úkonu, kterým je pohyb hlasových orgánů.
37 Pro zjednodušení se stále omezujeme na mluvený projev.
Přednáška IX 93
něčeho není ve všech ohledech úplné - existuje zde určitá souvislost.

Ale (i) ačkoli to může být v některých souvislostech a kontextech
důležité, nezdá se, že by to bránilo tomu, abychom pro naše součas
né účely stanovili hranici tam, kde ji chceme, tj. mezi dokončením
ilokučního aktu a všemi důsledky, které po něm následují. A dále
(ii), což je mnohem důležitější, musíme se vyhnout myšlence nazna
čené výše, i když neuvedené, že ilokuční akt je důsledkem lokučního
aktu, a dokonce i myšlence, že to, co poskytuje klasifikace ilokucí, je
dodatečný odkaz na některé důsledky lokuce,38 tj. že říci „nabádal mě
k tomu“ znamená říci, že řekl určitá slova, a navíc, že jejich vyslove
ní mělo nebo snad mělo mít určité důsledky (? účinek na mě). Pokud
bychom z nějakého důvodu a v nějakém smyslu trvali na „návratu“
od ilokuce k fonetickému aktu (A. a), neměli bychom se vracet k mi
nimálnímu fyzickému činu prostřednictvím řetězce jeho důsledků,
podobně jako se údajně vracíme od smrti králíka k pohybu prstu
na spoušti. Vyslovování zvuků může být důsledkem (fyzickým) po
hybu hlasových orgánů, dechu atd.: ale pronesení slova není důsled
kem vyslovení zvuku, ať už fyzického nebo jiného. Ani pronesení
slov s určitým významem není důsledkem pronesení slov, ať už fyzic
kým či jiným. Ostatně ani fatické (A.b) a retické (A.c) akty nejsou
důsledky, natož fyzickými důsledky fonetických aktů (A.a). To, co
nám klasifikace ilokucí umožňuje, je odkaz nikoli na důsledky (ale
spoň v běžném smyslu) lokuce, nýbrž na konvence ilokuční síly, jak
se vztahují ke zvláštním okolnostem příležitosti vydání promluvy.
Krátce se vrátíme ke smyslům, v nichž úspěšné nebo dokonané pro
vedení ilokučního aktu skutečně přináší „důsledky“ nebo „účinky“
v určitých významech.39
38 Ačkoli viz níže.

39 Stále můžeme být v pokušení přisoudit lokuci jistý „primát“ oproti ilokuci,
neboť u nějakého konkrétního retického aktu (A. c) může ještě existovat prostor
pro pochybnosti o tom, jak by měl být popsán v nomenklatuře ilokucí. Proč by
chom koneckonců měli označovat jedno A a druhé B? Můžeme se shodnout na
skutečných slovech, která byla pronesena, a dokonce i na smyslu, v němž byla po
užita, a na skutečnostech, k nimž se vztahovala, a přesto se neshodneme na tom,
zda se za daných okolností jednalo o rozkaz či hrozbu, nebo jen o radu či varová-
Dosud jsem tedy tvrdil, že můžeme mít naději na izolaci ilokuč-

ního aktu od perlokučního díky tomu, že vyvolává důsledky, ale sám
není „důsledkem“ lokučního aktu. Nyní však musím poukázat na
to, že ilokuční akt jako odlišný od perlokučního je v jistém smyslu
spojen s vytvářením účinků:
(1) Není-li dosaženo určitého účinku, není ilokuční akt šťastně,
úspěšně vykonán. To je třeba odlišit od tvrzení, že ilokuční akt je
dosažením určitého účinku. Nelze říci, že jsem posluchače varoval,
pokud neslyší, co říkám, a nechápe to, co říkám, v určitém smyslu.
Má-li být ilokuční akt proveden, musí být u posluchačů dosaženo
určitého účinku. Jak bychom ho zde měli nejlépe vyjádřit? A jak ho
můžeme omezit? Obecně se účinek rovná navození pochopení smyslu
a síly lokuce. Provedení ilokučního aktu tedy zahrnuje zajištění příjmu.
(2) Ilokuční akt „dosahuje účinku“ určitým způsobem, na rozdíl
od vyvolávání důsledků ve smyslu vyvolávání stavů věcí „normálním“
způsobem, tj. změn v přirozeném běhu událostí. Tedy „nazývám tuto
loď Královna Alžběta“ má za následek pojmenování nebo pokřtění
lodi; pak budou určité následné činy, jako je např. odkazování na ni
pomocí Generalissimus Stalin, nepřípustné.
(3) Řekli jsme, že mnohé ilokuční akty podle konvence vybízejí
k odpovědi nebo pokračování, které může být „jednosměrné“ nebo
ní. Koneckonců však existuje stejně tak velký prostor pro neshody v jednotlivých
případech, jak by měl být tetický akt (A. c) popsán v nomenklatuře lokucí (Co tím
vlastně myslel? K jaké osobě, času či čemu jinému vlastně odkazoval?): a skutečně
se často můžeme shodnout na tom, že jeho akt byl rozhodně, řekněme, rozkazem
(ilokuce), a přitom si nejsme jisti, co vlastně chtěl rozkazovat (lokuce). Lze se do
mnívat, že tento akt je přinejmenším stejně „vázán“ na to, aby byl popsatelný jako
nějaký více či méně určitý typ ilokuce, jak<? je popsatelný jako nějaký více či méně
určitý lokuční akt (A). Při rozhodování o správném popisu ať už lokuce nebo ilo
kuce vždy vznikají potíže ohledně konvencí a záměrů: záměrná nebo nezáměrná,
dvojznačnost významu nebo reference je možná stejně častá jako záměrné nebo
nezáměrné nevyjádření toho, „jak mají být naše slova chápána“ (v ilokučním smys
lu). Navíc celý aparát „explicitních performativů“ (viz výše) slouží k tomu, aby se
odstranily neshody ohledně popisu ilokučních aktů. Ve skutečnosti je mnohem
těžší odstranit neshody ohledně popisu „lokučních aktů“. Každý z nich je však
konvenční a soudci jej musí „konstruovat“.
Přednáška IX 95
„obousměrné“: můžeme tedy rozlišovat argumentaci, rozkazování,

slibování, navrhování a žádost o něco od nabízení, dotazování se,
zda budeš, a otázky „ano, nebo ne?“. Pokud je této odpovědi vyhově
no, respektive je realizováno pokračování, vyžaduje to druhý akt ze
strany mluvčího nebo jiné osoby; a je samozřejmostí důsledkového
jazyka, že jej nelze zahrnout pod počáteční úsek jednání.
Obecně však můžeme vždy u takového slova říci „přiměl jsem ho“.
Tím se ovšem tento akt přisuzuje mně a je, pokud jsou nebo mohou
být použita slova, perlokučním aktem. Musíme tedy rozlišovat mezi
„přikázal jsem mu a on poslechl“ a „přiměl jsem ho, aby poslechl“.
Obecným důsledkem této druhé promluvy je, že k vyvolání důsled
ku, který je mi přičitatelný, byly použity další prostředky, pobídky,
a dokonce velmi často osobní vliv rovnající se nátlaku; velmi často
jde dokonce o ilokuční akt odlišný od pouhého rozkazu, jako když
řeknu „přiměl jsem ho, aby to udělal tím, že jsem řekl x“.
Zde jsou tedy tři způsoby, jimiž jsou ilokuční akty spojeny s účin
ky, a všechny se liší od vyvolávání účinků, které je charakteristické
pro akt perlokuční.
Musíme rozlišovat jednání, které má perlokuční předmět (pře
svědčit, přemluvit), od jednání, které pouze vyvolává perlokuční ná
sledek. Můžeme tedy říci: „Pokusil jsem se ho varovat, ale podařilo
se mi ho pouze znepokojit.“ To, co je perlokučním objektem jedné
ilokuce, může být důsledkem jiné ilokuce: například perlokuční ob
jekt varování, někoho upozornit, může být důsledkem perlokučního
aktu, který někoho znepokojuje. Odstrašení může být zase důsled
kem ilokuce místo předmětu slov „nedělej to“. Některé perlokuční
akty mají vždy spíše důsledek než předmět, a to ty, u nichž neexistuje
ilokuční formule: tak tě mohu překvapit nebo rozrušit nebo ponížit
lokucí, ačkoli neexistuje ilokuční formule „překvapuju tě tím, že...,
„rozrušuju tě tím, že...“, „ponižuju tě tím, že...“.
Pro perlokuční akty je charakteristické, že dosažené reakce nebo
důsledku lze dosáhnout dodatečně nebo zcela jinými než lokuční-
mi prostředky: zastrašení lze tedy dosáhnout máváním holí nebo
namířením zbraně. I v případech přesvědčování, přemlouvání, při
mění k poslušnosti a přimění k uvěření něčemu můžeme této reakce
dosáhnout neverbálně. To však samo o sobě nestačí k rozlišení ilo-
kučních aktů, neboť můžeme například varovat nebo nařídit nebo

jmenovat nebo dát nebo protestovat nebo se omluvit neverbálními
prostředky, a to jsou ilokuční akty. Můžeme tedy udělat dlouhý nos
nebo na protest hodit rajčetem.
Důležitější je otázka, zda perlokuční akty mohou vždy dosáh
nout své odezvy nebo důsledku nekonvenčními prostředky. Jistě mů
žeme dosáhnout některých důsledků perlokučních aktů zcela nekon
venčními prostředky, akty, které vůbec nejsou konvenční nebo ne
jsou k tomuto účelu určeny; mohu tedy někoho přesvědčit tím, že se
budu lehce ohánět velkým klackem nebo se něžně zmíním o tom, že
jeho postarší rodiče jsou stále v třetí říši. Přísně vzato nemůže existo
vat ilokuční akt, pokud použité prostředky nejsou konvenční, a tak
i prostředky k dosažení jeho cílů neverbálně musí být konvenční. Je
však těžké říci, kde konvence začínají a končí; mohu ho tedy varovat
tím, že se oženu holí, nebo mu mohu něco darovat tím, že mu to
prostě dám. Pokud ho však varuji mácháním holí, pak je máchání
holí varováním: on moc dobře ví, co tím myslím: může se to jevit
jako nezpochybnitelně výhružné gesto. Podobné potíže vznikají při
udělení tichého souhlasu s nějakým ujednáním, tichém slibu nebo
při hlasování zvednutím ruky. Faktem však zůstává, že mnoho ilo-
kučních aktů nelze provést jinak než tím, že něco řekneme. To platí
pro konstatování, informování (na rozdíl od ukazování), argumenta
ci, odhadování, předpokládání a shledávání (v právním smyslu); platí
to pro velkou většinu verdiktivů a expozitivů na rozdíl od mnoha
exercitivů a komisivů.
PŘEDNÁŠKA X
Na chvíli jsme zapomenuli na počáteční rozlišení performativù a kon-

stativù a na program hledání seznamu explicitních performativù, ze
jména sloves, a začali jsme znovu tím, že jsme se zamysleli nad vý
znamy, v nichž něco říci znamená něco udělat. Rozlišili jsme tedy
lokuční akt (a v jeho rámci fonetický, fatický a retický akt), který má
význam-, ilokuční akt, který má určitou sílu, když se něco říká; perlo-
kuční akt, který je dosažením určitých účinků tím, že se něco řekne.
V minulé přednášce jsme rozlišili některé významy důsledků a účin
ků v těchto souvislostech, zejména tři významy, v nichž mohou být
účinky způsobeny i ilokučními akty, a to zajištění příjmu, nabytí
účinku a vyvolání reakce. V případě perlokučního aktu jsme zhruba
rozlišili dosažení předmětu a vyvolání důsledku. Ilokuční akty jsou
konvenční akty: perlokuční akty konvenční nejsou. Akty obojího druhu
mohou být provedeny - nebo přesněji řečeno, akty nazývané stejným
jménem (například akty odpovídající ilokučnímu aktu varování nebo
perlokučnímu aktu přesvědčování) mohou být vyvolány - neverbálně;
ale i v takovém případě, aby si zasloužily název ilokuční akt, napří
klad varování, musí jít o konvenční neverbální akt: perlokuční akty
však konvenční nejsou, i když konvenční akty mohou být k vyvolání
perlokučního aktu využity. Soudce by měl být schopen na základě
poslechu toho, co bylo řečeno, rozhodnout, jaké lokuční a ilokuční

činy byly vykonány, ale ne, jakých perlokučních aktů bylo dosaženo.
Nakonec jsme řekli, že existuje celá řada dalších otázek týkajících
se toho, „jak používáme jazyk“ nebo „co děláme, když něco říkáme“,
které, jak jsme řekli, mohou být a intuitivně se zdají být zcela odliš
né - další otázky, o kterých se nezmiňujeme. Jde například o nazna
čování (a jiná nedoslovná užití jazyka), žertování (a jiná nevážná užití
jazyka), nadávky a předvádění se (což jsou možná expresivní užití
jazyka). Můžeme říci: „Když jsem říkal x, žertoval jsem“ (naznačoval
jsem..., vyjadřoval jsem své pocity atd.).
Nyní musíme učinit několik závěrečných poznámek k vzorcům:
„Když jsem říkal x, dělal jsem^“ nebo „udělal jsem^“,

„Tím, že jsem řekl x, udělal jsemy nebo „dělal jsemy.
Právě kvůli dostupnosti těchto vzorců, které se zdají být zvláště vhod
né, první (když) pro výběr sloves, která jsou názvy ilokučních aktů,
a druhý (tím) pro výběr sloves, která jsou názvy perlokučních aktů,
jsme zvolili názvy ilokuční a perlokuční. Tak např:
„Když jsem řekl, že ho zastřelím, vyhrožoval jsem mu.“

„Tím, že jsem řekl, že ho zastřelím, jsem ho vyděsil.“
Poskytnou nám tyto jazykové vzorce test pro rozlišení ilokučních

a perlokučních aktů? Neposkytnou. Než se však budu zabývat touto
otázkou, dovolte mi jednu obecnou poznámku či přiznání. Mnozí
z vás budou z tohoto přístupu netrpěliví - a do jisté míry zcela opráv
něně. Řeknete si: „Proč nenechá radši toho kecání a nepřejde rovnou
k věci? Proč pokračovat v seznamech dostupných v běžné mluvě
o názvech věcí, které děláme a které mají vztah k řeči, a o vzorcích
s ,když‘ a ,tím‘? Proč se nepustit do přímočaré diskuse o věci přímo
z hlediska lingvistiky a psychologie? Proč to tak obcházet?“ No sa
mozřejmě, souhlasím s tím, že to bude třeba udělat - jen říkám až
poté, ne předtím, co se podíváme, co můžeme vymáčknout z běžného
jazyka, i když v tom, co z něj vyjde, je silný prvek nepopiratelnosti.
Jinak něco přehlédneme a půjdeme příliš rychle.
Přednáška X 99
„Když“ a „tím“ jsou každopádně hodny zkoumání; stejně tak „za

tímco“ atd. Důležitost těchto zkoumání je zřejmá v obecné otázce,
jak spolu souvisejí různé možné popisy toho „co dělám“, jak jsme vi
děli v otázce „důsledků“. Zaměříme se tedy na vzorce „když“ a „tím“
a poté se opět vrátíme k našemu původnímu rozlišení performativu
a konstativu, abychom zjistili, jak se mu daří v tomto nově poskyt
nutém rámci.
Nejprve si vezmeme vzorec: „Když jsem říkal x, dělal jsem y“
(nebo „udělal jsemy).
(1) Jeho použití se neomezuje na ilokuční akty; uplatní se (a)
u lokučních aktů a (b) u aktů, které se zdánlivě naší klasifikaci zce
la vymykají. Rozhodně neplatí, že pokud můžeme říci „když jsi ří
kal x, dělal jsiy, pak „dělat y“ nutně znamená vykonat ilokuční
akt. Nanejvýš by se dalo tvrdit, že tato formule nebude vyhovovat
perlokučnímu aktu, zatímco formule „tím“ nebude vyhovovat aktu
ilokučnímu. Zejména (a) užijeme stejnou formuli tam, kde „dělaty
znamená vykonat vedlejší část lokučního aktu: například „Když jsem
říkal, že se mi hnusí katolíci, měl jsem na mysli pouze současnost“,
nebo: „Měl jsem na mysli nebo myslel jsem římské katolíky“. Jiným
příkladem tohoto druhu je: „Když jsem řekl Jedový inkoust', vydal
jsem zvuky .smrdím'“.40 Kromě toho však existují (b) další zdánlivě
rozličné případy, jako například: „Když jsi řekl x, udělal jsi chybu“
nebo „nedodržel jsi nutnou distinkci“ nebo „porušil jsi zákon“ nebo
„riskoval jsi“ nebo „zapomněl jsi“: udělat chybu nebo riskovat jistě
neznamená provést ilokuční akt, a dokonce ani lokuční.
Z bodu (a) se můžeme pokusit vyvléknout, totiž z toho, že se ne
omezuje na ilokuční akty, a to argumentem, že „říkat“ je dvojznačné.
Tam, kde nejde o ilokuční jednání, lze „říkat“ nahradit „mluvit o“ nebo
„použít výraz“, případně místo „když říkám x“ říci „slovem x“ nebo
„při použití slova x“. To je význam slova „říkat“, po němž následují
uvozovky, a v takových případech jde o akt fatický, a nikoli retický.
Případ (b), tedy rozličné činy, které nespadají do naší klasifikace,
je obtížnější. Možný test by mohl být následující: tam, kde můžeme
40 V angličtině příklad homofonie: Iced ink - I stink. Pozn. překl.

dát j-ové sloveso do neprůběhového času (préterita nebo přítomného

času) místo času průběhového, nebo stejně tak tam, kde můžeme
změnit „když“ na „tím“ při zachování času průběhového, není j-ové
sloveso názvem pro ilokuci. Tedy za „když to říkal, dělal chybu“ by
chom mohli bez změny smyslu dosadit buď „když to řekl, udělal chy
bu“, nebo „tím, že to říkal, dělal chybu“: ale neříkáme „když jsem to
říkal, protestoval jsem“ ani „tím, že jsem to říkal, jsem protestoval“.
(2) Celkově však můžeme tvrdit, že tento vzorec se neshodu
je s perlokučními slovesy typu „přesvědčit“, „přemluvit“, „odradit“.
To však musíme trochu upřesnit. Za prvé, výjimky vznikají nespráv
ným užitím jazyka. Tak lidé říkají „zastrašuješ mě?“ místo „vyhro
žuješ“, a tak by mohli říci „když říkal x, zastrašoval mě“. Za druhé,
totéž slovo může být oprávněně použito jak ilokučně, tak perlokuč-
ně. Například „pokoušet“ je sloveso, které lze snadno použít oběma
způsoby. Nemáme „pokouším tě“, ale máme „nech mě tě pokoušet“
a výměny typu „dej si ještě zmrzlinu“ - „pokoušíš mě?“. Poslední
otázka by byla absurdní v perlokučním smyslu, protože by na ni měl
odpovědět mluvčí a nikdo jiný. Když řeknu: „Proč ne?“, vypadá to,
že ho pokouším, ale možná ve skutečnosti není v pokušení. Za třetí
je tu anticipující užití sloves, jako je například „svádět“ nebo „paci-
fikovat“. V tomto případě se zdá, že „pokoušet se o“ je vždy možným
doplňkem perlokučního slovesa. Nelze však říci, že ilokuční slove
so je vždy ekvivalentní snaze udělat něco, co by mohlo být vyjádře
no perlokučním slovesem, jako například že „argumentovat“ je ekvi
valentní „snažit se přesvědčit“, nebo „varovat“ je ekvivalentní „snažit
se znepokojit“ nebo „upozornit“. Neboť za prvé, rozdíl mezi dělá
ním a snahou dělat je již v ilokučním slovese i v perlokučním slo
vese; rozlišujeme argumentovat od snahy argumentovat stejně jako
přesvědčit od snahy přesvědčit. Dále mnoho ilokučních aktů není
případem snahy udělat nějaký perlokuční akt; například slíbit se ne
snaží o nic.
Přesto se můžeme ptát, zda můžeme s perlokučním aktem po
užít „když“; to je lákavé, pokud není akt záměrně dosažen. Ale i zde
je to pravděpodobně nesprávné a měli bychom použít „tím“. Nebo
v každém případě, řeknu-li například: „Když jsem říkal x, přesvědčo
Přednáška X 101
val jsem ho“, nevysvětluju zde, jak jsem přišel k tomu, že jsem řekl x,
ale jak jsem přišel k tomu, že jsem ho přesvědčoval; to je opačný po
stup než při použití formule při vysvětlování toho, co jsme měli na
mysli, když jsme použili formuli „když jsem říkal“, a zahrnuje jiný
smysl („v procesu“ nebo „v průběhu“ na rozdíl od „kritéria“) než její
použití s ilokučními slovesy.
Podívejme se nyní na obecný význam vzorce „když“. Řeknu-
-li „když jsem dělal A, udělal jsem B“, mohu tím myslet buď to, že
A zahrnuje B (A vysvětluje B), nebo to, že B zahrnuje A (B vysvět
luje A). Toto rozlišení můžeme ukázat, když porovnáme (al) „v prů
běhu nebo v procesu dělání A jsem dělal B“ (při stavbě domu jsem
stavěl zeď) a (a2) „když jsem dělal A, byl jsem v průběhu nebo v pro
cesu dělání B“ (při stavbě zdi jsem stavěl dům). Nebo opět porov
nejte (al): „Když jsem vydal zvuky N, říkal jsem S“ a (a2): „Když
jsem říkal S, vyslovoval jsem zvuky N“; v (al) vysvětluji A (zde mé
vyslovení zvuků) a uvádím svůj záměr při vyslovení zvuků, zatímco
v (a2) vysvětluji B (mé vyslovení zvuků) a uvádím tak účinek mého
vyslovení zvuků. Tato formule se často používá k vysvětlení mého
konání v odpovědi na otázku: „Jak to, že jsi dělal to a to?“ Ze dvou
různých důrazů dává Slovník přednost prvnímu případu (al), v němž
vysvětlujeme B, ale stejně často ho používáme i v případě (a2), aby
chom vysvětlili A.
Vezmeme-li nyní v úvahu příklad:
Když jsem říkal... zapomněl jsem...,
zjistíme, že B (zapomínání) vysvětluje, proč jsme to řekli, tj. vysvět

luje A.
Podobně
Když jsem bzučel, myslel jsem, že motýli bzučí
vysvětluje mé bzučení (A). Zdá se, že jde o užití formule „když jsem
říkal“, když se používá s lokučními slovesy; vysvětluje to, proč jsem
řekl, co jsem řekl (a nikoli to, co jsem myslel).
Pokud však vezmeme v úvahu příklady:
(a3) Když jsem bzučel, předstíral jsem, že jsem včela,

Když jsem bzučel, choval jsem se jako šašek,
zjistíme zde, že říci to, co člověk dělal (bzučel), v úmyslu nebo ve

skutečnosti představovalo mé říkání tak a tak, čili čin určitého dru
hu, a činilo jej pojmenovatelným jiným jménem. Ilokuční příklad:
Když jsem říkal tak a tak, varoval jsem
je tohoto druhu: není to ani jeden z druhů „v průběhu“ (al) a (a2)

(kde A vysvětluje B nebo naopak). Od lokučních příkladů se však
liší tím, že tento akt není konstituován záměrem nebo faktem, ani
esenciálně, nýbrž konvencí (která je ovšem faktem). Tyto rysy slouží
k výběru ilokučních aktů nejuspokojivěji. 41
Když je formule „když jsem říkal“ použita s perlokučními slove
sy, je naopak použita ve významu „v procesu“ (al), ale vysvětluje B,
kdežto se slovesem lokučním vysvětluje A. Liší se tedy jak od lokuč-
ního, tak od ilokučního případu.
Můžeme dodat, že otázka ,Jak to?“ se neomezuje jen na otázky
po prostředcích a cílech. Tak v příkladu:
Když jsem říkal A... zapomněl jsem na B
vysvětlujeme A, ale v novém významu „vysvětlovat“ nebo „zahrno

vat“, který není ve smyslu prostředku a cíle. Opět v příkladu:
Když jsem říkal... přesvědčoval jsem... (ponižoval...)
vysvětlujeme B (mé přesvědčování ho nebo ponižování), které je sice

důsledkem, ale není důsledkem prostředku.
41 Předpokládejme však, že jde o zubaře šarlatána. Můžeme říci: „Když vkládal

rovnátka, vykonával zubařskou praxi.“ Existuje zde konvence stejně jako v případě
varování - rozhodnout by to mohl soudce.
Přednáška X 103
Vzorec „tím, že říkáme“ se rovněž neomezuje pouze na perlokuč-

ní slovesa. Existuje lokuční užití (tím, že jsem řekl..., jsem myslel...),
ilokuční užití (tím, že jsem řekl..., jsem upozorňoval...) a řada rozlič
ných užití (tím, že jsem řekl..., jsem udělal chybu). Užití „tím“ jsou
obecně nejméně dvě:
(a) tím, že jsem udeřil hřebík na hlavičku, jsem ho zatloukal do

zdi,
(b) tím, že jsem vložil rovnátka, jsem provozoval zubařskou praxi.
V případě (a) označuje „tím“ prostředky, jakými jsem činnost prováděl,

způsob, jakým jsem ji prováděl, nebo metodu, kterou jsem ji prováděl;
v případě (b) označuje „tím“ kritérium, tedy to, co jsem dělal a co
umožňuje, aby moje činnost byla klasifikována jako výkon povolání
zubního lékaře. Zdá se, že mezi oběma případy je jen malý rozdíl,
kromě toho, že užití k označení kritéria se zdá být více vnější. Zdá
se, že tento druhý význam „tím“ - význam pro kritérium - je také
velmi blízký významu „když“ v jednom z jeho významů: „Když jsem
to řekl, porušoval jsem zákon (porušil zákon)“; a tímto způsobem lze
„tím“ jistě použít s ilokučními slovesy ve formuli „tím, že jsem řekl“.
Můžeme tedy říci: „Tím, že jsem řekl... jsem ho varoval.“ Ale „tím“ se
v tomto smyslu nepoužívá s perlokučními slovesy. Řeknu-li „tím, že
jsem řekl... přesvědčil jsem ho (přemluvil jsem ho)“, „tím“ zde bude
mít smysl prostředku pro nějaký cíl nebo stejně bude znamenat způ
sob nebo metodu, kterou jsem to udělal. Používá se někdy formule
„tím“ ve významu „prostředku pro cíl“ s ilokučním slovesem? Zdá
se, že přinejmenším ve dvou druzích případů ano:
(a) Když použijeme verbální prostředky udělání něčeho místo
neverbálních, když mluvíme místo toho, abychom použili hůl. Tedy
v příkladu: „Tím, že jsem řekl ,ano‘, jsem si ji vzal“ je performativ
„ano“ prostředkem k dosažení cíle manželství. Zde je „řekl“ použito
ve významu, v němž se užívá uvozovek a jde o užití slov nebo jazy
ka, tedy o akt fatický, nikoli retický.
(b) Když je jedna performativní promluva použita jako nepřímý
prostředek k provedení jiného aktu. Tak v příkladu: „Tím, že jsem
řekl .přihazuji trojku křížovou, jsem ho informoval, že nemám žád-
né károvky“ používám performativ „přihazuji tři kříže“ jako nepřímý

prostředek k informování (což je také ilokuční akt).
Shrnuto a podtrženo: chceme-li použít formuli „tím, že řekneme“
jako test perlokučního jednání, musíme si být nejprve jisti:
(1) že „tím“ je použito v instrumentálním, a nikoli kriteriálním

smyslu;
(2) že „říkat“ je použito
(a) v plném významu lokučního aktu, a nikoli ve významu
částečném, např. ve významu aktu fatického;
(b) nikoli ve dvojím konvenčním smyslu jako v příkladu z bri
dže výše.
Existují dva další pomocné jazykové testy ilokučního aktu, které jej
odlišují od perlokučního:
(1) Zdá se, že v případě ilokučních sloves můžeme často říci
„říci x znamenalo udělat jy“. Nelze říci „tlouct do hřebíku znamena
lo zatlačit ho dovnitř“ místo „tím, že tloukl do hřebíku, ho zatla
čil dovnitř“. Tato formule nám však neposkytne neprůstřelné krité
rium, protože jí můžeme říci mnoho věcí; tak můžeme říci „říci to,
znamenalo přesvědčit ho“ (proleptické užití?), ačkoli „přesvědčit“ je
perlokuční sloveso.
(2) Slovesa, která jsme (intuitivně - protože víc jsme zatím ne
udělali) klasifikovali jako názvy ilokučních aktů, se zdají být doce
la blízko explicitním performativům, protože můžeme říci „varuji tě,
že“ a „přikazuji ti, abys“ jako explicitní performativy; ale varování
a přikazování jsou ilokuční akty. Můžeme použít performativ „va
ruji tě, že“, ale ne „přesvědčuji tě, že“, a můžeme použít performativ
„hrozím ti, že“, ale ne „zastrašuji tě, že“; přesvědčování a zastrašová
ní jsou perlokuční akty. V
Obecným závěrem však musí být, že tyto formule jsou přinejlep
ším velmi nespolehlivými testy pro rozhodování, zda je výraz ilokucí
na rozdíl od perlokuce, nebo zda není ani jedním z nich. Přesto si
však slova „tím“ a „když“ zasluhují zkoumání stejně jako například
dnes již notoricky známé „jak“.
Jaký je tedy vztah mezi performativy a těmito ilokučními akty?
Přednáška X 105
Zdá se, že když máme explicitní performativ, máme také ilokuční

akt; podívejme se tedy, jaký je vztah mezi (1) rozlišeními, která jsme
učinili v předchozích přednáškách ohledně performativů, a (2) těmi
to různými druhy aktů.
PŘEDNÁŠKA XI
Když jsme na počátku stavěli do protikladu performativní a konsta-

tivní promluvu, řekli jsme, že
(1) performativ by měl něco dělat, ne jen něco říkat, a

(2) performativ je šťastný nebo nešťastný na rozdíl od pravdivé
ho nebo nepravdivého.
Byla tato rozlišení skutečně spolehlivá? Zdá se, že naše následná dis
kuse o dělání a říkání rozhodně vede k závěru, že kdykoli něco „řek
nu“ (snad kromě pouhého zvolání jako „sakra“ nebo „au“), provedu
jak lokuční, tak ilokuční akt, a právě tyto dva druhy aktů jsme se
snažili použít jako prostředek k rozlišení performativů od konstati-
vů pod názvy „dělání“ a „říkání“. Jestliže obecně vždy děláme obojí,
jak může naše rozlišení přetrvat?
Nejdříve si tento kontrast zopakujme ze strany konstativních pro
mluv: Z nich jsme považovali „výrok“ za typický nebo paradigmatic-
ký případ. Bylo by správné říci, že když něco konstatujeme
(1) něco i děláme, kromě toho, že něco jenom říkáme, a

(2) naše promluva zde může být šťastná nebo nešťastná (stejně
jako, chcete-li, pravdivá nebo nepravdivá)?
(1) Konstatovat je jistě stejnou měrou ilokuční akt jako například va
rovat nebo jmenovat. Samozřejmě nejde o vykonání aktu nějakým
speciálně fyzickým způsobem, kromě toho, že verbální projev zahr
nuje i pohyby hlasových orgánů; ale to neplatí, jak jsme viděli, ani
u varování, protestu, slibu nebo pojmenování. Zdá se, že „konstato
vání“ splňuje všechna kritéria, která jsme měli pro identifikaci ilokuč
ního aktu. Vezměme si takovou nevinnou poznámku, jako je tato:
Když jsem říkal, že prší, nevsázel jsem se, nedokazoval jsem to

ani nevaroval: prostě jsem to jen konstatoval jako fakt.
Zde je „konstatování“ postaveno na stejnou úroveň jako dokazování,

sázka a varování. Nebo ještě jednou:
Když jsem řekl, že to vede k nezaměstnanosti, nevaroval jsem ani

neprotestoval: prostě jsem jen konstatoval fakta.
Nebo když vezmeme jiný test, který jsme už také použili, pak jistě platí
konstatuji, že to neudělal,
je přesně na stejné úrovni jako
tvrdím, že to neudělal,
předpokládám, že to neudělal,
vsadím se, že to neudělal, atd.
Pokud jednoduše použiji primární nebo neexplicitní formu promluvy:

v
Neudělal to
můžeme učinit explicitním, co jsme těmito slovy dělali, nebo upřes

nit ilokuční sílu promluvy, a to tak, že řekneme kteroukoli z výše
uvedených tří (nebo více) věcí.
Navíc, i když je promluva „neudělal to“ často vydána jako výrok
a je pak nepochybně pravdivá nebo nepravdivá (co jiného by bylo?),
Přednáška XI 109
nezdá se, že by bylo možné říci, že se v tomto ohledu liší od „kon

statuji, že to neudělal“. Řekne-li někdo „konstatuji, že to neudělal“,
zkoumáme pravdivost jeho výroku úplně stejně, jako kdyby řekl „neu
dělal to“ simplicity, což jsme považovali, a to bychom přirozeně často
měli, za výrok. To znamená, že říci „konstatuji, že to neudělal“ zna
mená učinit úplně stejný výrok jako říci „neudělal to“: neznamená
to učinit jiný výrok o tom, co „já“ konstatuje (kromě výjimečných
případů: historická a opakovaná přítomnost apod.). Stejně jako je
notoricky známo, že když řeknu dokonce „myslím, že to udělal“, je
někdo nezdvořilý, když řekne „to je výrok o tobě“: a to by se moh
lo myslitelně týkat mě samotného, zatímco tento výrok by nemohl.
Takže není nutně rozpor mezi tím
(a) že naše vydání této promluvy je děláním něčeho,

(b) že naše promluva je pravdivá nebo nepravdivá.
K tomu srovnejme například „varuji vás, že se chystá zaútočit“, kde

se rovněž jedná jak o varování, tak o pravdu či nepravdu, že se chys
tá zaútočit, a to vstupuje do hodnocení varování, stejně jako, byť ne
zcela stejným způsobem, do hodnocení výroku.
Při pouhém letmém pohledu se zdá, že „konstatuji, že“ se nijak
zásadně neliší od „tvrdím, že“ (toto říci znamená tvrdit, že), „sděluji
vám, že“, „dosvědčuji, že“ atd. Je možné, že mezi těmito slovesy bu
dou ještě zjištěny nějaké „podstatné“ rozdíly: ale k tomu zatím ne
bylo nic podniknuto.
(2) Kromě toho, uvažujeme-li o druhém údajném protikladu,
podle něhož jsou performativy šťastné nebo nešťastné a výroky prav
divé nebo nepravdivé, pak na straně předpokládaných konstativních
promluv, zejména výroků, zjistíme, že výroky podléhají všem druhům
neúspěšnosti, kterým podléhají performativy. Ohlédněme se znovu
zpět a zvažme, zda výroky nepodléhají přesně stejným vadám jako
například varování prostřednictvím toho, co jsme nazvali „neúspěš
nosti“ - tedy různým vadám, které činí promluvu nešťastnou, aniž
by ji však činily pravdivou nebo nepravdivou.
Již jsme si všimli, že říkat nebo konstatovat „kočka je na rohožce“
implikuje, že věřím, že kočka je na rohožce. To je paralelní smyslu -
je to stejný smysl - v němž „slibuji, že tam budu“ implikuje, že mám

v úmyslu tam být a že věřím, že tam být budu moci. Výrok tedy pod
léhá neúspěšnosti typu neupřímnost-, a dokonce i neúspěšnosti přestou
pení v tom smyslu, že říci nebo konstatovat, že kočka je na rohožce,
mě zavazuje říci nebo konstatovat „rohožka je pod kočkou“, právě
tak jako mě performativ „definuji X jako Y“ zavazuje používat tyto
termíny zvláštním způsobem v budoucím rozhovoru, a můžeme vi
dět, jak to souvisí s takovými akty, jako je slibování. To znamená, že
výroky mohou podléhat neúspěšnosti našich dvou druhů T.
A co neúspěšnosti typu A a B, které způsobily neplatnost úko
nu - varování, závazku atd.: Může být věc, která vypadá jako výrok,
neplatná stejně jako domnělá smlouva? Zdá se, že odpověď zní: Ano,
a to významně. První případy jsou A.l a A.2, kdy neexistuje žádná
konvence (nebo není přijímána) nebo kdy okolnosti nejsou vhodné
pro to, aby se jí mluvčí dovolával. Mnoho neúspěšností právě toho
to typu opravdu infikuje i výroky.
Již jsme si všimli případu, kdy domnělý výrok předpokládá (jak se
říká) existenci toho, k čemu odkazuje; pokud nic takového neexistu
je, „výrok“ je o ničem. Někteří říkají, že za těchto okolností, tvrdí-li
například někdo, že současný francouzský král je plešatý, „otázka,
zda je plešatý, nenastává“; lépe je však říci, že náš domnělý výrok je
neplatný, přesně tak, jako když řeknu, že vám něco prodávám, ale
ono to není moje nebo (poté, co to shořelo) to už neexistuje. Smlou
vy jsou často neplatné, protože předměty, o nichž se v nich hovoří,
neexistují, což s sebou nese selhání reference (naprostou nejasnost
významu).
Důležité je však také poznamenat, že „výroky“ podléhají této
neúspěšnosti i jinými způsoby, paralelně se smlouvami, sliby, varo
váními atd. Stejně jako často říkáme například „nemůžeš mi porou
čet“ ve smyslu „nemáš právo mi poroučet“, což je ekvivalentní tomu,
že k tomu nejsi v příslušném postavení, tak často existují věci, které
nemůžete konstatovat - nemáte právo konstatovat, nejste v postave
ní, kdy byste mohli konstatovat. Nyní nemůžete uvést, kolik lidí je
ve vedlejší místnosti; řeknete-li „ve vedlejší místnosti je padesát lidí“,
budu si myslet, že pouze hádáte či se domníváte (stejně jako mi ně
Přednáška XI 111
kdy nerozkazujete, což by bylo nemyslitelné, ale případně mě o to

poněkud nezdvořile žádáte, tak i zde se poněkud podivně „snažíte
odhadnout“). Toto je něco, co byste za jiných okolností uvést mohl;
ale co výroky o pocitech jiných osob nebo o budoucnosti? Je pro
gnóza nebo dokonce předpověď, řekněme o chování osob, skutečně
výrokem? Je důležité brát řečovou situaci jako celek.
Stejně jako někdy nemůžeme jmenovat, ale pouze potvrdit již
učiněné jmenování, tak jindy nemůžeme něco uvést, ale pouze již
učiněný výrok potvrdit.
Domnělé výroky jsou rovněž vystaveny neúspěšnostem typu B,
vadám a zádrhelům. Někdo „řekne něco, co tak ve skutečnosti ne
myslel“ - použije špatné slovo - řekne „kočka je na rohožce“, zatím
co chtěl říci „vločka“. Vznikají i další podobné triviality - nebo spíše
ne zcela triviality; je totiž možné o takových promluvách hovořit
pouze v pojmech významu nebo smyslu a reference a pak se v nich
zaplést, ačkoli jsou vlastně pochopitelné celkem snadno.
Jakmile si uvědomíme, že to, co máme zkoumat, není věta, ale
vydání promluvy v řečové situaci, těžko pak můžeme nevidět, že kon
statování je konání aktu. Navíc, srovnáme-li konstatování s tím, co
jsme řekli o ilokučním aktu, jde o akt, k němuž je stejně jako k ji
ným ilokučním aktům nezbytné „zajistit příjem“: pochybnost o tom,
zda jsem něco konstatoval, pokud to nebylo slyšeno nebo pochope
no, je stejná jako pochybnost o tom, zda jsem varoval sotto voce nebo
protestoval, pokud to někdo nevzal jako protest, atd. A výroky „na
bývají účinnosti“ právě tak jako „pojmenování“: jestliže jsem něco
konstatoval, pak mě to zavazuje k dalším výrokům: další mnou uči
něné výroky budou v pořádku nebo v nepořádku. Také některé vaše
výroky nebo poznámky budou od nynějška v rozporu se mnou nebo
v souladu se mnou, vyvracet mě nebo nevyvracet, atd. Pokud snad
nějaký výrok nevyzývá k odpovědi, ta stejně není podstatná ani pro
všechny ilokuční akty. A určitě při konstatování provádíme nebo
můžeme provádět perlokuční akty různých druhů.
Nanejvýš by se dalo tvrdit, a to do jisté míry věrohodně, že ne
existuje žádný perlokuční předmět specificky spojený s konstatováním,
jako je tomu u informování, argumentace atd.; a tato komparativní
čistota může být jedním z důvodů, proč přisuzujeme „konstatování“

určité zvláštní postavení. To by však jistě neopravňovalo k přiznání
podobné priority například „popisům“, pokud jsou správně užívány,
a v každém případě to platí i o mnoha ilokučních aktech.
Podíváme-li se však na věc ze strany performativů, můžeme mít
stále pocit, že jim chybí něco, co výroky mají, i když, jak jsme uká
zali, opačně to neplatí. Performativy samozřejmě zároveň něco říka
jí i dělají, ale můžeme mít pocit, že nejsou v podstatě pravdivé nebo
nepravdivé, jako jsou výroky. Můžeme cítit, že zde existuje rozměr,
v němž posuzujeme, hodnotíme či oceňujeme konstativní promluvu
(připustíme-li předběžně, že je úspěšná), který u nekonstativních či
performativních promluv nevzniká. Shodneme se na tom, že všechny
tyto okolnosti situace musí být v pořádku, aby se mi podařilo něco
konstatovat, a přesto, když se mi to podařilo, vyvstává otázka, zda
to, co jsem uvedl, byla pravda, nebo nepravda? A to cítíme, lidově
řečeno, nyní jako otázku, zda výrok „odpovídá faktům“. S tím sou
hlasím: pokusy tvrdit, že použití výrazu „je pravdivý“ je ekvivalent
ní schválení nebo podobně, nejsou k ničemu. Máme zde tedy nový
rozměr kritiky dokonaného výroku.
Nyní však
(1) nevzniká právě takovéto objektivní hodnocení realizované

promluvy, alespoň v mnoha případech, i u jiných promluv,
které se zdají být typicky performativní, a
(2) není tento popis výroků poněkud zjednodušený?
Za prvé existuje zřejmá tendence k pravdivosti či nepravdivosti na

příklad u verdiktivů, jako je odhadování, shledávání a prohlašování.
Můžeme tedy:
odhadnout dobře nebo špatně například, že je půl

druhé,
shledat správně nebo nesprávně například, že je vinen,
prohlásit správně nebo nesprávně například, že hráč
na pálce je aut.
Přednáška XI 113
V případě verdiktivů nebudeme říkat „pravdivě“, ale určitě se budeme

zabývat stejnou otázkou; a příslovce jako „dobře“, „špatně“, „správ
ně“ a „nesprávně“ se používají i u výroků.
Nebo je tu opět paralela mezi vyvozováním a správnou či plat
nou argumentací a pravdivým konstatováním. Nejde jen o to, zda
někdo argumentoval či vyvozoval, ale také o to, zda na to měl právo
a zda se mu to podařilo. Varování a radu lze vykonat správně nebo
nesprávně, dobře nebo špatně. Podobné faktory vyvstávají i u po
chvaly, výtky a blahopřání. Výtka není na místě, pokud jste, řekně
me, udělali totéž sami; a vždy vyvstává otázka, zda pochvala, výtka
nebo blahopřání byly zasloužené, nebo nezasloužené: nestačí říci, že
jste mu to vytkli, a šmytec - jeden akt je, odůvodněně, upřednostněn
před jiným. Otázka, zda je pochvala a výtka zasloužená, je zcela od
lišná od otázky, zda je příhodná, a stejné rozlišení lze provést i v pří
padě rady. Říci, že rada je dobrá nebo špatná, je něco jiného než říci,
že je příhodná nebo nepříhodná, ačkoli načasování rady je pro její
dobrotu důležitější než načasování výtky pro to, zda je zasloužená.
Můžeme si být jisti, že konstatování je skutečně jiná třída hodno
cení než rozumná argumentace, dobrá rada, spravedlivý soud a opráv
něné vytýkání? Nesouvisí to vše snad nějak složitě s fakty? Totéž
platí i o exercitivech, jako je pojmenování, jmenování, odkazování
a sázení. Záleží na faktech i na naší znalosti nebo názorech na fakta.
Samozřejmě se neustále objevují pokusy o vytvoření tohoto roz
lišení. Rozumnost argumentů (pokud to nejsou deduktivní argumen
ty, které jsou „platné“) a zaslouženost výtky prý nejsou objektivní
záležitosti; nebo při varování bychom prý měli rozlišovat „výrok“,
že býk se chystá zaútočit, od samotného varování. Zvažme však také
na okamžik, zda je vůbec otázka pravdivosti či nepravdivosti objek
tivní. Ptáme se: „Je to oprávněný výrok?“, a opravdu se liší dobré dů
vody a dobré důkazy pro konstatování a tvrzení od dobrých důvo
dů a důkazů pro performativní akty, jako je argumentace, varování
a souzení? Je tedy konstativ vždy pravdivý nebo nepravdivý? Když
je konstativ konfrontován s fakty, ve skutečnosti ho hodnotíme za
pomoci rozsáhlé škály termínů, které se překrývají s těmi, jež pou
žíváme při hodnocení performativů. V reálném životě, na rozdíl od
jednoduchých situací předpokládaných v logické teorii, nelze vždy

jednoduše odpovědět, zda je pravdivý, nebo nepravdivý.
Předpokládejme, že výrok „Francie je šestihranná“ konfrontu
jeme s fakty, v tomto případě, předpokládám, s Francií, bude pak
pravdivý, nebo nepravdivý? No, chcete-li, do jisté míry; samozřejmě
chápu, co máte na mysli, když říkáte, že je pravdivý pro určité zá
měry a účely. Možná to stačí nějakému generálovi, ale ne geografo
vi. „Přirozeně je dost přibližný,“ měli bychom říci „a docela to stačí
jako dost povšechný výrok.“ Ale pak někdo řekne: „Ale je to pravda,
nebo je to nepravda? Mně je jedno, jestli je to přibližné, nebo ne;
samozřejmě že je přibližný, ale musí to být pravdivé, nebo neprav
divé - je to přece výrok, ne?“ Jak lze odpovědět na tuto otázku, zda
je pravda, nebo nepravda, že Francie je šestihranná? Je to prostě při
bližné, a to je správná a konečná odpověď na otázku, jaký je vztah
„Francie je šestihranná“ k Francii. Je to hrubý popis; není to popis
pravdivý ani nepravdivý.
I v případě pravdivého či nepravdivého tvrzení, stejně jako v pří
padě dobré či špatné rady, jsou důležité záměry a cíle promluvy a její
kontext; co je hodnoceno jako pravdivé ve školní učebnici, nemusí
být takto hodnoceno v historické práci. Vezměme si konstativ „lord
Raglan vyhrál bitvu u Almy“, přičemž si uvědomme, že Alma byla
živelná a nepřehledná bitva a že rozkazy lorda Raglana se k někte
rým jeho podřízeným nikdy nedostaly. Vyhrál tedy lord Raglan bitvu
u Almy, nebo ne? Samozřejmě že v některých souvislostech, třeba ve
školní učebnici, je naprosto oprávněné to napsat - je to možná něco
jako nadsázka, a o tom, že by za to Raglan dostal medaili, nemůže
být řeč. Stejně jako je „Francie je šestistranná“ přibližné, tak i „lord
Raglan vyhrál bitvu u Almy“ je přehnané a hodí se do některých
kontextů a do jiných ne; bylo by zbytečné trvat zde na pravdivosti
či nepravdivosti. s '
Za třetí, uvažme otázku, zda je pravda, že všechny husy sněžné
migrují na Labrador, vzhledem k tomu, že třeba některá zraněná ob
čas při migraci nedoletí úplně až tam. Tváří v tvář takovým problé
mům mnozí oprávněně tvrdili, že promluvy začínající na „všechny...“
jsou preskriptivní definice nebo rady k přijetí pravidla. Ale jakého
Přednáška XI 115
pravidla? Tato představa vzniká částečně nepochopením reference

takových výroků, která se omezuje na známé věci; nemůžeme zce
la jednoduše konstatovat, že pravdivost výroků závisí na faktech, na
rozdíl od znalosti faktů. Předpokládejme, že před objevením Austrá
lie X řekne „všechny labutě jsou bílé“. Pokud se později v Austrálii
najde černá labuť, je X vyvrácen? Je nyní jeho výrok nepravdivý? Ne
nutně: odvolá ho, ale může říci: „Nemluvil jsem o labutích úplně
všude; například jsem se nevyjadřoval o možných labutích na Mar
su.“ Reference závisí na znalostech v době promluvy.
Pravdivost či nepravdivost výroků je ovlivněna tím, co se z nich
vynechává nebo do nich vkládá, a tím, že jsou zavádějící atd. Tak
například popisy, o nichž se říká, že jsou pravdivé nebo nepravdivé,
nebo, chcete-li, že jsou „výroky“, jistě podléhají této kritice, protože
jsou selektivní a vyslovené za nějakým účelem. Je nezbytné si uvě
domit, že „pravdivý“ a „nepravdivý“, stejně jako „svobodný“ a „ne
svobodný“ neznamenají vůbec nic jednoduchého; ale pouze obecný
rozměr toho, že toto je správné či vhodné říkat na rozdíl od něčeho
špatného, za těchto okolností, tomuto publiku, pro tyto účely a s tě
mito záměry.
Obecně lze říci toto: jak u výroků (a např. popisů), tak u varování
apod. může vyvstat otázka, zda, připustíme-li, že jste varoval a měl
právo varovat, konstatoval nebo poradil, jste měl konstatovat nebo
varovat nebo poradit - nikoli ve smyslu, zda to bylo vhodné nebo
účelné, ale zda bylo na základě faktů a vaší znalosti faktů a účelu, se
kterým jste mluvil apod., správné toto říci.
Tato nauka je zcela odlišná od toho, co říkají pragmatisté, že
pravdivé je to, co funguje atd. Pravdivost či nepravdivost výroku ne
závisí pouze na významu slov, ale na tom, jaký čin jste za jakých
okolností prováděli.
Co tedy nakonec zbývá z rozlišení na performativní a konstativní
promluvy? Ve skutečnosti můžeme říci, že jsme zde měli na mysli toto:
(a) U konstativní promluvy abstrahujeme od ilokučních (natož
perlokučních) aspektů řečového aktu a soustřeďujeme se na aspekt
lokuční: navíc používáme příliš zjednodušený pojem korespondence
s fakty - příliš zjednodušený proto, že ten s sebou vždy nese i ilokuč-
ní aspekt. Usilujeme o ideál toho, co by bylo správné říci za všech

okolností, za jakýmkoli účelem, jakémukoli publiku atd. Možná se
to někdy podaří realizovat.
(b) U performativní promluvy se co nejvíce zaměřujeme na ilokuč-
ní sílu promluvy a abstrahujeme od dimenze korespondence s fakty.
Možná, že ani jedna z těchto abstrakcí není příliš vhodná: možná
tu ve skutečnosti nemáme dva póly, ale spíše historický vývoj. Možná
se v některých případech, třeba u matematických vzorců v učebni
cích fyziky jako příkladů konstativů nebo u vydávání jednoduchých
výkonných příkazů či dávání jednoduchých jmen, řekněme, jako
příkladů performativů, k takovým věcem v reálném životě přibližu
jeme. Právě příklady tohoto druhu jako „omlouvám se“ a „kočka je
na rohožce“, vyslovené bez nějakého myslitelného důvodu, extrémní
okrajové případy, daly vzniknout myšlence dvou odlišných promluv.
Skutečným závěrem však jistě musí být, že je třeba (a) rozlišovat mezi
lokučními a ilokučními akty a (b) speciálně a kriticky stanovit u kaž
dého druhu ilokučních aktů - varování, odhadů, rozsudků, výroků
a popisů - co je případný specifický způsob, jakým mají být jednak
v pořádku nebo v nepořádku, a jednak „správné“ nebo „nesprávné“;
jaké termíny hodnocení a nehodnocení se pro každý z nich používají
a co znamenají. To je široká oblast a jistě nepovede k jednoduchému
rozlišení „pravdivý“ a „nepravdivý“; nepovede ani k rozlišení výroků
od ostatních, neboť konstatování je pouze jedním z velmi četných
řečových aktů ilokuční třídy.
Navíc obecně platí, že jak lokuční akt, tak ilokuce jsou pou
ze abstrakcí: každý skutečný řečový akt je obojím. (To je podobné
tomu, jakým způsobem jsou pouhými abstrakcemi akt fatický, akt
retický atd.) Obvykle však samozřejmě rozlišujeme různé abstraktní
„akty“ pomocí možných nehod, tj. v tomto případě různých typů
nesmyslů, které mohou vzniknout £>ři jejich provádění. S tímto bo
dem můžeme srovnat to, co bylo řečeno v úvodní přednášce o kla
sifikaci druhů nesmyslů.
PŘEDNÁŠKA XII
Zanechali jsme řadu nedořešených otázek, ale po stručném resumé

musíme pokračovat. Jak vypadalo rozlišení „konstativ“-„performativ“
ve světle naší pozdější teorie? Obecně a pro všechny promluvy, které
jsme uvažovali (snad s výjimkou nadávání), jsme nalezli:
(1) dimenzi šťastnost/nešťastnost,

(la) ilokuční sílu,
(2) dimenzi pravda/nepravda,
(2a) lokuční význam (smysl a reference).
Nauka o performativním/konstativním rozlišení se má k nauce o lo-

kučních a ilokučních aktech v celkovém řečovém aktu jako speciální
teorie k teorii obecné. A potřeba obecné teorie vzniká jednoduše pro
to, že tradiční „výrok“ je abstrakce, ideál, stejně jako jeho tradiční
pravdivost či nepravdivost. V tomto bodě jsem však nemohl udělat
víc než odpálit několik slibných rachejtlí. Mezi ponaučení, která jsem
chtěl navrhnout, patří zejména tato:
(A) Celkový řečový akt v celkové řečové situaci je jediným skuteč
ným jevem, o jehož objasnění nám v posledku jde.
(B) Konstatování, popisování atd. jsou jen dva názvy z velmi

mnoha názvů pro ilokuční akty; nemají žádné výsadní postavení.
(C) Zejména nemají výsadní postavení v otázce výsadního vztahu
k faktům, který se nazývá pravdivý nebo nepravdivý, protože pravda
a nepravda nejsou (s výjimkou umělé abstrakce, která je pro určité
účely vždy možná a legitimní) názvy pro vztahy, vlastnosti nebo ně
co jiného, ale pro dimenzi hodnocení - jak si slova stojí z hlediska
uspokojivosti vůči faktům, událostem, situacím atd., k nimž se vzta
hují.
(D) Stejně tak je třeba odstranit známý protiklad „normativní
neboli hodnotící“ a „faktický“, jakož i mnoho jiných dichotomií.
(E) Můžeme se domnívat, že teorie „významu“ jako ekvivalentu
„smyslu a reference“ bude jistě vyžadovat určité pročištění a přefor
mulování v termínech rozlišení mezi lokučními a ilokučními akty
(pokud se toto rozlišení ukáže nosné-, zde je pouze naznačeno). Přizná
vám, že zde zbývá mnohé dodělat: staré spojení „smysl a reference“
beru na základě současných názorů; rád bych také zdůraznil, že jsem
vynechal jakoukoli přímou úvahu o ilokuční síle výroků.
Dále jsme řekli, že je zřejmě třeba udělat ještě jednu věc, a ta bude
vyžadovat delší práci v terénu. Již dříve jsme řekli, že potřebujeme
seznam „explicitních performativních sloves“; ale ve světle obecnější
teorie nyní vidíme, že to, co potřebujeme, je seznam ilokučních sil pro
mluv. Staré rozlišení mezi primárními a explicitními performativy však
přežije přeměnu od rozlišení performativ/konstativ k teorii řečových
aktů celkem úspěšně. Zjistili jsme totiž, že testy navržené pro expli
citní performativní slovesa („říci... znamená...“ apod.) budou stačit,
a vlastně vyhovují lépe, pro třídění sloves, která činí explicitní, jak
nyní říkáme, ilokuční sílu promluvy, neboli jaký ilokuční akt vydá
ním určité promluvy konáme. Co přeměnu nepřežije, leda snad jako
okrajový limitní případ, a není divu; protože to dělalo potíže od Sa
mého počátku, je představa čistoty performativů: ta byla v podstatě
založena na víře v dichotomii performativů a konstativů, kterou, jak
vidíme, je třeba opustit ve prospěch obecnějších rodin příbuzných
a překrývajících se řečových aktů, které se právě nyní musíme po
kusit klasifikovat.
Přednáška XII 119
Použijeme-li tedy jednoduchý test (opatrně) první osoby jednot

ného čísla přítomného času činného rodu a projdeme-li slovník (sta
čí i stručný) s otevřenou myslí, dostaneme seznam sloves v řádu třetí
mocniny deseti.42 Slíbil jsem, že se pokusím o jakousi předběžnou
obecnou klasifikaci a učiním několik poznámek k navrženým třídám.
Nuže, jdeme na to. Jenom to proběhneme, nebo spíše probrodíme.
Rozlišuji pět obecných tříd, ale zdaleka ne ze všech mám stejnou
radost. Zcela však postačují k tomu, aby úplně rozbily dvě modly,
které si o to dost říkají, a to (1) pravda/nepravda, (2) hodnota/fakt.
Tyto třídy promluv, klasifikované podle jejich ilokuční síly, pak na
zývám těmito více či méně odpuzujícími jmény:
(1) Verdiktivy.
(2) Exercitivy.
(3) Komisivy.
(4) Behabitivy (to je překvapení!).
(5) Expozitivy.
Probereme je postupně, ale nejprve vám je zhruba představím.

Pro první z nich, verdiktivy, je typické vynesení rozsudku poro
tou, rozhodcem nebo rozhodčím, jak už název napovídá. Nemusí
však být konečné; může jít například o odhad, propočet nebo oce
nění. V podstatě jde o vydání nálezu ohledně něčeho - faktu nebo
hodnoty - o němž je z různých důvodů těžké mít jistotu.
Druhé, exercitivy, jsou výkonem pravomocí, práv nebo vlivu.
Příkladem je jmenování, hlasování, nařizování, naléhání, rada, va
rování atd.
Třetí, komisivy, jsou typické slibováním nebo jiným závazkem;
zavazují vás něco udělat, ale zahrnují také prohlášení nebo oznámení
záměru, která nejsou sliby, a také poněkud neurčité věci, které mů-
42 Proč tento výraz namísto 1000? Za prvé vypadá úchvatně a vědecky; za druhé
má rozpětí od 1000 do 9999, což je užitečná rezerva, zatímco ten první znamená
„zhruba 1000“, což je málo.
žeme nazvat zastáváním, jako například stranění. Mají zřejmou sou

vislost s verdiktivy a exercitivy.
Čtvrtá třída, behabitivy, je velmi různorodá a týká se postojů
a sociálního chování. Příklady jsou omluva, blahopřání, pochvala, kon
dolence, nadávka a výzva.
Pátou třídu, expozitivy, je obtížné definovat. Ozřejmují, jak naše
promluvy zapadají do průběhu argumentace nebo rozhovoru, jak po
užíváme slova, nebo jsou obecně výkladové. Příklady: „odpovídám“,
„tvrdím“, „připouštím“, „ilustruji“, „předpokládám“, „postuluji“. Mělo
by nám být od začátku jasné, že stále existují široké možnosti okra
jových či nejasných případů nebo překryvů.
Poslední dvě třídy považuji za nejproblematičtější, a může se
stát, že jsou nejasné, nebo že jsou špatně klasifikovány, nebo že je
dokonce zapotřebí nějaká nová klasifikace. Nic ze zde předkládané
ho nepovažuji za definitivní. Behabitivy jsou problematické, protože
se mi zdají být celkově příliš různorodé: a expozitivy proto, že jsou
nesmírně početné a důležité, a zdá se, že jsou zahrnuty do ostatních
tříd a zároveň jsou jedinečné způsobem, který se mi zatím nepoda
řilo objasnit ani sobě samému. Dalo by se říci, že všechny aspekty
jsou přítomny ve všech mých třídách.
I. Verdiktivy
Příklady:
zprostit obžaloby odsoudit shledat (ve

skutečnosti)
považovat za interpretovat jako rozumět
(v právní záležitosti)
číst jako rozhodnout vypočítat
počítat odhadovat lokalizovat
umístit datovat změřit
umístit na provést vzít
klasifikovat seřadit ocenit
posoudit ohodnotit popsat
charakterizovat diagnostikovat analyzovat
Další příklady lze nalézt v hodnoceních nebo posudcích charakteru,

například „řekl bych, že je pracovitý“.
Verdiktivy spočívají ve vydání úředního nebo neúředního nálezu
na základě důkazů nebo důvodů týkajících se hodnoty nebo faktu,
pokud lze tyto odlišit. Verdiktiv je soudní akt na rozdíl od legislativ
ních nebo exekutivních aktů, které jsou oba exercitivy. Ale některé
soudní akty v širším smyslu, když je provádějí soudci namísto napří
klad porot, jsou ve skutečnosti exercitivy. Verdiktivy mají zřejmou
souvislost s pravdou a nepravdou, pokud jde o rozumnost a nero
zumnost nebo spravedlnost a nespravedlnost. To, že obsah verdik
tu je pravdivý nebo nepravdivý, se ukazuje například ve sporu, když
někdy rozhodčí rozhodne „aut“, „ofsajd“ nebo „gól“.
Srovnám s exercitivy
Jakožto úřední akty: rozhodnutí soudce je zákon; nález poroty činí
z obžalovaného zločince; rozhodnutí rozhodčího o autu pálkaře nebo
o chybě či neodebraném míči činí z pálkaře aut, z podání chybu nebo
z míče neodebraný míč. Činí tak z titulu svého úředního postavení:
přesto však chce být správný nebo nesprávný, dobrý nebo špatný,
ospravedlnitelný nebo neospravedlnitelný na základě důkazů. Není
to nadržování jednomu nebo druhému. Soudní akt je, chcete-li, exe
kutivní, ale musíme rozlišovat exekutivní promluvu: „Budeš to mít“
od rozsudku: „Je to tvoje“, a podobně musíme rozlišovat posouzení
škody od přiznání náhrady škody.
Srovnání s komisivy
Verdiktivy mají právní důsledek pro nás i pro ostatní. Například vy
nesení rozsudku nebo odhadu nás zavazuje k určitému budoucímu
jednání, a to v tom smyslu, v jakém to činí každý řečový akt, a mož
ná ještě více, přinejmenším k důslednosti, a možná víme, k čemu
nás zavazuje. Tak vynesení určitého rozsudku nás zaváže, nebo jak
říkáme, zavazuje, k přiznání náhrady škody. Také určitou interpre
tací faktů se můžeme zavázat k určitému rozsudku nebo odhadu.
Vynést rozsudek může velmi dobře znamenat, že se někoho zastane
me; může nás zavazovat k tomu, že se za někoho postavíme, že ho
hájíme, atd.
Srovnání s behabitivy
Blahopřání může znamenat úsudek o hodnotě nebo charakteru.
A v jednom významu slova „obvinit“, které odpovídá slovu „činit
odpovědným“, je obvinit verdiktivem, ale v jiném významu zname
ná zaujmout postoj k osobě, a je tedy behabitivem.
Srovnání s expozitivy
Když říkám „interpretuji“, „analyzuji“, „popisuji“, „charakterizuji“,
znamená to svým způsobem vynesení verdiktu, ale podstatně to sou
visí se slovními záležitostmi a objasněním našeho výkladu. Je třeba
rozlišovat mezi „tomu říkám šťáva!“ a „tomu říkám ,šťáva1“; první je
verdikt daný užitím slov, jako „to je dobré, to se mi líbí!“ druhý je
verdikt o užití slov, jako „sirup je nezředěný nápoj, toto je naředěno“.
2. Exercitivy
Exercitiv je vyjádření rozhodnutí pro nebo proti určitému postupu

nebo jeho obhajoba. Je to rozhodnutí, že něco má nějak být, na roz
díl od úsudku, že to tak je: je to obhajoba, že to tak má být, na roz
díl od odhadu, že to tak je; je to přiřčení na rozdíl od ohodnocení;
je to rozsudek na rozdíl od verdiktu. Rozhodci a soudci používají
exercitivy i vydávají verdiktivy. Jeho důsledkem může být, že ostatní
jsou „nuceni“ nebo „smí“ či „nesmí“ činit určité úkony.
Jedná se o velmi širokou třídu; příklady jsou:
ustanovit degradovat zbavit hodnosti

propustit exkomunikovat jmenovat
nařídit přikázat . řídit
odsoudit pokutovat udělit
uložit hlasovat pro nominovat
zvolit požadovat dát
odkázat omilostnit odstoupit
varovat poradit obhajovat
vyprošovat si prosit žadonit
naléhat tlačit doporučovat
vyhlašovat oznamovat rušit

odvolat anulovat zrušit
uzákonit odpustit vetovat
věnovat prohlásit prohlásit
za uzavřený za otevřený
Srovnání s verdiktivy
„Mám to za“, „interpretuji“ a podobně mohou být, pokud jsou ofi
ciální, exercitivní akty. Kromě toho jsou „uděluji“ a „zprošťuji“ exer
citivy, které budou vycházet z verdiktů.
Srovnání s komisivy
Mnohé excercitivy, jako je povolit, zmocnit, delegovat, nabídnout, při
pustit, dát, schválit, vsadit a souhlasit, ve skutečnosti zavazují k nějaké
mu jednání. Řeknu-li „vyhlašuji válku“ nebo „zříkám se“, smyslem
celého mého jednání je zavázat mě osobně k určitému jednání. Sou
vislost mezi exercitivem a zavazováním se je stejně těsná jako mezi
významem a implikací. Je zřejmé, že jmenování a pojmenování nás
zavazují, ale spíše bychom řekli, že udělují pravomoci, práva, jména
atd. nebo je mění či odstraňují.
S behabitivy úzce souvisí takové exercitivy jako „vyzývám“, „protes
tuji“, „schvaluji“. Vyzývat, protestovat, schvalovat, chválit a doporu
čovat může znamenat zaujmout postoj nebo vykonat čin.
Exercitivy jako „odvolávám“, „ohrazuji se“ a „namítám“ mají v kon
textu argumentace nebo rozhovoru stejnou sílu jako expozitivy.
Typické kontexty, ve kterých se exercitivy používají, jsou:
(1) obsazování funkcí a jmenování, kandidatury, volby, přijímá

ní, rezignace, propouštění a ucházení se o místo,
(2) rada, nabádání a petice,
(3) povolení, příkazy, rozsudky a zrušení,
(4) vedení schůzí a jednání,
(5) práva, nároky, obvinění a další.
124
3. Komisivy
Jediným účelem komisivu je zavázat mluvčího k určitému jednání.

Příklady jsou:
slib dohoda smlouva

přislíbit zavázat se dát své slovo
jsem rozhodnutý mít v úmyslu prohlásit svůj
záměr
zamýšlet plánovat rozhodnout se
navrhnout „udělám“ přemýšlet o
předjímat zapojit se přísahat
zaručit zavázat se vsadit se
slavnostně slíbit souhlasit svolit
odevzdat se postavit se za přidat se na stranu
adoptovat prosazovat osvojit si
zastávat se odporovat dávat přednost
Prohlášení o záměru se liší od závazků a může být otázkou, zda by

měly být zařazeny do jedné kategorie. Stejně jako rozlišujeme mezi
naléháním a nařizováním, rozlišujeme i mezi úmyslem a slibem. Obo
jí však spadá pod primární performativ „udělám“; máme tedy loku-
ce „pravděpodobně udělám“, „udělám, co budu moci“, „skoro určitě
udělám“ a „slibuji, že pravděpodobně udělám“.
Dochází také k posunu směrem k „deskriptivúm“. Na jedné stra
ně mohu pouze konstatovat, že mám nějaký záměr, ale mohu svůj
záměr či odhodlání také deklarovat, vyjádřit nebo oznámit. „Ohla
šuji svůj záměr“ mě nepochybně zavazuje; a říci „mám záměr“ zna
mená obecně prohlásit nebo oznámit. Totéž se děje u přijetí za své,
jako např. ve větě „zasvěcuji svůj život...“. V případě komisivů jako
„upřednostňuji“, „jsem proti“, „zastávám názor“, „přijímám názor“
a „přijímám“ nelze obecně prohlásit, že upřednostňujete, že jste pro
ti atd. bez toho, že byste to oznámili. Říci „jsem pro X“ může po
dle kontextu znamenat hlasovat pro X, podporovat X nebo schvalo
vat X.
Srovnání s verdiktivy
Verdiktivy nás zavazují k činům dvěma způsoby:
(a) k těm, které jsou nezbytné pro soulad s naším verdiktem a pro
jeho podporu,
(b) k těm, které mohou být důsledkem verdiktu nebo se na něm
mohou podílet.
Srovnání s exercitivy
Exercitivy nás zavazují k důsledkům nějakého činu, například u po
jmenování. Ve zvláštním případě permisivů bychom se mohli ptát,
zda je máme řadit mezi exercitivy, nebo mezi komisivy.
Reakce, jako je nesouhlas, potlesk a pochvala, zahrnují přijetí za své
a závazek stejně jako rada a volba. Behabitivy nás však implicitně
zavazují k podobnému jednání, nikoli k nějakému konkrétnímu jed
nání. Pokud tedy vytýkám, zaujímám postoj k minulému jednání
někoho jiného, ale mohu se zavázat pouze k tomu, že se vyhnu po
dobnému jednání.
Přísaha, slib a záruka, že něco nějak je, fungují jako expozitivy. Na
zývání, definování, analyzování a předpokládání tvoří jednu skupinu
a podporování, souhlas, nesouhlas, tvrzení a obhajování tvoří dru
hou skupinu ilokucí, které se zdají být jak expozitivní, tak komisivní.
4. Behabitivy
Behabitivy zahrnují pojem reakce na chování a osudy druhých lidí

a postoje a projevy postojů k minulému chování nebo nastávajícímu
chování někoho jiného. Existují zřejmé souvislosti jak s konstatová
ním či popisem toho, co cítíme, tak s vyjadřováním ve smyslu venti-
lace našich pocitů, ačkoli se behabitivy od obou těchto projevů liší.

Příklady jsou:
1. Pro omluvu máme „omluvit se“.

2. Pro poděkování máme „děkovat“.
3. Pro náklonnost máme „litovat“, „soucítit“, „lichotit“, „kondo
lovat“, „gratulovat“, „blahopřát“, „sympatizovat“.
4. Pro postoje máme „nesnášet“, „nevadit“, „vzdát poctu“, „kri
tizovat“, „reptat“, „stěžovat si“, „tleskat“, „přehlížet“, „chvá
lit“, „odsuzovat“ a ne-exercitivní užití „vytýkat“, „schvalovat“
a „dávat přednost“.
5. Pro pozdravy máme „vítejte“, „přeji vám šťastnou cestu“.
6. Pro přání máme „požehnej“, „proklínám“, „připíjím“, „živijó“
a „přeji“ (v přísném performativním užití).
7. Pro výzvy máme „opovážit se“, „vzepřít se“, „protestovat“,
„vyzývat“.
V oblasti behabitivů existuje kromě obvyklé náchylnosti k neúspěš

nostem zvláštní prostor pro neupřímnost.
Existují zde zřejmé souvislosti s komisivy, neboť pochválit nebo
podpořit znamená jak reagovat na chování, tak se zavázat k určité
mu způsobu chování. Existuje také úzká souvislost s exercitivy, pro
tože schvalovat může být výkonem autority nebo reakcí na chování.
Dalšími hraničními příklady jsou „doporučovat“, „přehlížet“, „pro
testovat“, „prosit“ a „vyzývat“.
5. Expozitivy
Expozitivy se používají při výkladů1, což zahrnuje vyložení názorů,

vedení argumentace a objasnění užití a odkazů. Opakovaně jsme řekli,
že se můžeme přít o to, zda nejde i o verdiktivní, exercitivní, behabi-
tivní nebo komisivní akty, stejně tak se můžeme přít o to, zda nejde
o přímý popis našich pocitů, praxe atd., zejména někdy o záležitosti
připodobnění činu ke slovům, jako když řeknu „obracím se nyní k“,
„cituji“, „rekapituluji“, „opakuji, že“, „zmiňuji, že“.
Příklady, které lze považovat za verdiktivní, jsou: „analyzovat“,

„třídit“, „interpretovat“, ty zahrnují úsudek. Příklady, které lze pova
žovat za exercitivní, jsou: „připustit“, „naléhat“, „argumentovat“, „tr
vat na“, ty zahrnují uplatňování vlivu nebo pravomocí. Příklady, které
lze považovat za komisivní, jsou: „definovat“, „souhlasit“, „přijímat“,
„zastávat“, „podporovat“, „svědčit“, „přísahat“, ty zahrnují přijetí zá
vazku. Příklady, které lze považovat za behabitivní, jsou: „ohradit se“,
„váhat“, ty zahrnují zaujetí postoje nebo vyjádření pocitu.
Pro lepší představu vám ještě uvedu několik seznamů, které na
značí rozsah tohoto pole. Nejústřednější jsou příklady jako „konstato
vat“, „potvrdit“, „popřít“, „zdůraznit“, „ilustrovat“, „odpovědět“. Zdá
se, že obrovské množství výrazů, jako je „zpochybňovat“, „ptát se“,
„popírat“ atd., se přirozeně vztahuje ke konverzační výměně: ale ne
vždy nutně, a všechny se samozřejmě vztahují ke komunikační situaci.
Zde je tedy seznam expozitivů:
Shrneme-li to, můžeme říci, že verdiktiv je uplatnění úsudku, exerci-
1. potvrdit 4. vypovídat
popírat hlásit
konstatovat přísahat
popisovat domnívat se
třídit ? pochybovat
identifikovat ? vědět
? věřit
2. poznamenat zmínit
? zasáhnout 5. přijmout
přiznat
3. informovat odstoupit
obeznámit souhlasit
říci ohradit se
odpovědět namítnout
připojit se zastávat
3a. žádat uznat
zavrhnout
5a. opravit 7a. interpretovat

přehodnotit rozlišovat
analyzovat
6. postulovat definovat
dedukovat 7b. ilustrovat
argumentovat vysvětlit
zanedbat formulovat
? zdůraznit 7c. myslet něco něčím
odkazovat
7. začít nazvat
obrátit se na porozumět
uzavřít čím považovat za
tiv je prosazení vlivu nebo uplatnění moci, komisiv je přijetí závaz

ku nebo prohlášení záměru, behabitiv je zaujetí postoje a expozitiv
je objasnění důvodů, argumentů a hlášení.
Jako obvykle jsem si nenechal dost času na to, abych řekl, proč
je to, co jsem řekl, zajímavé. Tak tedy jen jeden příklad. Filosofové
se již dlouho zajímají o slovo „dobrý“ a poměrně nedávno se začali
zabývat tím, jak ho používáme, k čemu ho používáme. Bylo napří
klad naznačeno, že ho používáme k vyjádření souhlasu, k pochva
le nebo ke klasifikování. Skutečně jasno o slově „dobrý“ a o tom,
k čemu ho používáme, však budeme mít teprve tehdy, až budeme
mít v ideálním případě úplný seznam ilokučních aktů, z nichž po
chvala, klasifikování atd. jsou izolovanými ukázkami - až budeme
vědět, kolik takových aktů existuje a jaké jsou jejich vztahy a vzájem
né souvislosti. Zde je tedy příklad jedné z možných aplikací obecné
teorie, o které jsme uvažovali; nepochybně existuje mnoho dalších.
Záměrně jsem tuto obecnou teorii nezatížil filosofickými problémy
(z nichž některé jsou natolik složité,' že si svou proslulost skoro i za
slouží); to neznamená, že si jich nejsem vědom. Samozřejmě že na
poslech a trávení to bude trochu nudné a nezajímavé; zdaleka ale ne
tolik, kolik to stálo vymyslet a sepsat. Opravdová zábava nastane, až
to začneme aplikovat na filosofii.
V těchto přednáškách jsem dělal dvě věci, které nedělám úplně

rád. Jedná se o:
(1) vytváření programu, tedy říkání, co je třeba udělat, místo aby

se něco dělalo;
(2) přednášení.
Oproti bodu (1) však doufám, že spíše než abych vyhlašoval individu
ální manifest, trochu jsem utřídil způsob, jakým se věci v některých
částech filosofie již začaly vyvíjet a vyvíjejí se s rostoucí dynamikou.
A proti bodu (2) bych rozhodně rád řekl, že nikde nemůže být pro
mě příjemnější místo pro přednášení než Harvard.
131
Rejstřík
Čísla psaná kurzívou se vztahují k poznámkám pod čarou
behabitivy 69, 71-75, 119, 120, 122, konstativy 12, 44, 59, 66, 76, 90,
123, 125-128 97, 99, 107, 113, 114, 116-118
Booleova algebra 22 konstativní promluva 13, 15, 44,
50, 51, 59, 76, 79, 82, 90, 91,
exercitivy 14, 96, 113, 119-123, 107, 109, 112, 115
125-127
explicitní performativy 14, 20, 34, lokuční akt 79, 82-85, 87-89,
51, 53, 55, 56, 58, 60, 62,’63, 92-94, 97-99, 107, 117
65, 66, 71, 72, 74-77, 79, 89, 94,
97, 104, 105, 118 misaplikace 22, 23, 31, 35, 41
expozitivy 72, 75, 96, 119, 120, misexekuce 23, 36
122, 123, 125-128
misinvokace 22, 23, 36
Moore, G. E. 45
fatický (féma) 78, 80-82, 93, 97, 99,
103, 104, 116
nepochopení 26, 35, 36, 39, 41
fonetický (foném) 77, 80, 81, 93,
nešťastný (nešťastnosti) 12, 20, 21,
97
25, 29-31, 37, 39, 42, 43, 47, 50,
51, 59, 68, 73, 76, 107, 109, 117
Harvard 129
neupřímnosti 39-42, 46, 47, 68,
hodnotící 118 110, 126
neúspěšnosti/20-26, 29-31, 35, 36,
ilokuce 15, 84, 88, 90-93, 94, 95, 37, 38, 39, 41-43, 47, 51, 72, 86,
100, 104, 116, 125 109-111, 126
ilokuční akt 82-90, 92-100, 102, normativní 118
104, 105, 107, 108, 111, 112,
115-118, 128
performativy 10, 15, 17-20, 24, 25,
implikace 44, 45, 50, 123
34, 41, 44, 50-53, 55-60, 62-64,
65, 66, 68, 69, 71-73, 76, 77, 90,
Kant, I. 12 97, 99, 103-105, 107, 109, 110,
komisivy 96, 119, 121, 123-128 112, 113, 116-118, 124
perlokuce 84, 85, 88, 90, 92, 104 selhání 22, 29, 30, 47, 48, 110
perlokuční akt 82, 84-90, 94-100,
104, 111, 115 vady 23, 36, 109, 111
pragmatiste 115 verdiktivy 41, 75, 96, 112, 113,
pravda, pravdivost 11, 44-47, 50, 119-123, 125, 127
51, 109, 112-115, 117-119, 121
primární výrok 60 Warnock, G.J. 10
předpoklad, předpokládá 24, Whitman, W. 86
45-47, 50, 110
přestoupení 39, 110 zádrhele 23, 37, 56, 110
zahrnování 30, 35, 46, 50, 85,
retický (réma) 78, 80-82, 93, 94, 87, 88, 102
97, 99, 103, 116 zneužití 13, 22
JAK NĚCO UDĚLAT POMOCÍ SLOV
Přednášky na počest Williama Jamese proslovené
na Harvardově univerzitě roku 1955
Z anglického originálu How To Do Things with Words,

vydaného nakladatelstvím Oxford University Press 1962,
přeložil Marek Tomeček
Odpovědná redaktorka Alena Bakešová
Rejstřík Alena Bakešová
Obálka a grafická úprava Markéta Jelenova
Sazba Jana Andrlová, 5. května 111, Mělník
Vydal Filosofický ústav AV ČR, v. v. i.,
Jilská 1, Praha 1,
ve svém nakladatelství Filosofia
jako jeho 587. publikaci
v ediční řadě Základní filosofické texty, 18. svazek
filosofia.flu.cas.cz facebook.com/nakladatelstvifilosofia
Vytiskly Tiskárny Havlíčkův Brod, a. s.,
Husova 1881, Havlíčkův Brod
Praha 2022
Vydání první
JIHOČESKÁ UNlVErZJTA <12>
Stran 134 V ČěSKÝCH BUDĚJOVICÍCH
AKADEMICKÁ KNIHOVNA i
Branifevská jib, V® 05 České Budějovice

AUSTIN, John Langshaw - Jak Něco Udělat Pomocí Slov

Uploaded by

Document Information

Original Title

Copyright

Available Formats

Share this document

Share or Embed Document

Sharing Options

Did you find this document useful?

Is this content inappropriate?

Copyright:

Available Formats

AUSTIN, John Langshaw - Jak Něco Udělat Pomocí Slov

Uploaded by

Copyright:

Available Formats

John Langshaw Austin

Jak něco udělat pomocí slov

Jak něco udělat pomocí slov

Přeložil Marek Tomeček

Přednášky, které jsou zde otištěny, proslovil Austin jako Přednášky

holý text svých poznámek přirozeně rozváděl. Většina čtenářů však

Co se zde chystám říci, není ani obtížné, ani kontroverzní; jedinou

slovosled, slovesný způsob apod., ačkoli možná není obvyklé zao­

že se za přímé výroky o faktech považují promluvy, které jsou buď

Předběžné vymezení performativu2

Typ promluvy, o kterém zde budeme pojednávat, samozřejmě není

2 Vše, co je uvedeno v těchto oddílech, je provizorní a může být přehodnoceno

že odhalili (podivná slova jako „dobrý“ nebo „všechno“, podezřelá

A. vůbec nic „nepopisují“, „neoznamují“ ani nekonstatují, ne­

V těchto příkladech se zdá být zřejmé, že pronést tuto větu (samo­

4 Ne bez záměru: všechny jsou to „explicitní“ performativy a patří do plodné

pravdivé, ani nepravdivé: může být, že tato promluva „slouží k tomu,

Dá se to udělat tím, že se něco řekne?

Máme tedy říkat něco takového:

„Vdát se znamená říct pár slov“ nebo

f] yXtooď optopoy’, i) ôè q pí]v àvœpoxoç,

podvodníkovi obhajobu pro jeho „vsadím se“. Přesnost i morálka

9 Vyhneme se jejich rozlišování právě proto, že toto rozlišení není na místě.

Jistě si vzpomínáte, že jsme měli probrat některé případy a významy

něco oznamujeme, totiž že uzavíráme sňatek. A akt uzavírání sňatku,

formativu, jakým jsme se dosud zabývali), a poté uvedeme příklady

(A.l) Musí existovat přijímaný konvenční postup s určitým kon­

Pokud se prohřešíme proti jednomu (nebo více) z těchto šesti pravi­

podaří provést, nevyjde, není dosažen. Zatímco ve dvou případech T

postup je v pořádku a skutečně je v pořádku i uplatňován, ale poka­

A.2 B.l B.2

Předpokládám, že se objeví určité pochybnosti o bodech A.l a T.2,

(1) Jak rozšířená je neúspěšnost?

V první řadě se zdá být jasné, že ačkoli nás neúspěšnost vzrušila

všechny konvenční akty: ne že by každý rituál podléhal každé formě

(2) Naše druhá otázka zněla: Jak úplná je tato klasifikace?

(i) V první řadě je třeba si uvědomit, že vzhledem k tomu, že při

dou promluvu - což je podstatná změna ve zvláštních okolnostech.

(A) být někým slyšen, možná tím, komu se slib dává;

Pokud by některá z těchto podmínek nebyla splněna, vznikly by po­

(3) Vylučují se tyto případy neúspěšnosti navzájem? Odpověď

Dejme tomu, že uvidím loď na špalcích, přistoupím k ní, rozbiju lá­

(1) že loď nebyla tímto pojmenována;12

Dalo by se říci, že jsem „jakoby“ pojmenoval plavidlo, ale že můj

12 Pojmenovávání dětí je ještě složitější; můžeme mít nesprávné jméno a nespráv­

V naší první přednášce jsme předběžně vyčlenili performativní pro­

14 Slovní hříčka s latinským rčením „Praemonituspraemunitus", anglicky „forewar­

obřadní úkony, nejen na ty verbální, a že ty první jsou častější, než

A.l Musí existovat přijímaný konvenční postup s určitým konvenčním

Druhá část je samozřejmě určena pouze k omezení pravidla na pří­

nepřipouštíme vůbec žádný postup pro provedení rozvodu - man­

15 Namítneme-li zde, že existuje pochybnost, zda „existuje“ - což můžeme, ne­

(i) Máme tu případy postupů, které „již neexistují“ pouze v tom

Nebo je to mimo pravidla? Právo takovými obtížnými rozhodnutími

Všechny performativní promluvy, které jsem uvedl jako příklady,

za daných okolností nepřijala proceduru, a to z toho důvodu, že ri­

Dále se zaměříme na porušení bodu A.2, tedy na typ neúspěšnosti,

vhodnost osob, předmětů, jmen atd. záležitostí „neschopnosti“, a jed­

B.l Postup musí být proveden všemi účastníky správné.

Jedná se o vady. Spočívají například v použití nesprávných formu­

je v případě dvou stran nutný „consensus ad idem'. Je nezbytné, abych

B.2 Postup musí být proveden všemi účastníky úplně.

To jsou zádrhele; pokoušíme se provést postup, ale akt se nezdaří.

slovosled, slovesný způsob apod., ačkoli možná není obvyklé zao

A. vůbec nic „nepopisují“, „neoznamují“ ani nekonstatují, ne

V těchto příkladech se zdá být zřejmé, že pronést tuto větu (samo

(A.l) Musí existovat přijímaný konvenční postup s určitým kon

Pokud se prohřešíme proti jednomu (nebo více) z těchto šesti pravi

postup je v pořádku a skutečně je v pořádku i uplatňován, ale poka

Pokud by některá z těchto podmínek nebyla splněna, vznikly by po

Dejme tomu, že uvidím loď na špalcích, přistoupím k ní, rozbiju lá

12 Pojmenovávání dětí je ještě složitější; můžeme mít nesprávné jméno a nespráv

V naší první přednášce jsme předběžně vyčlenili performativní pro

14 Slovní hříčka s latinským rčením „Praemonituspraemunitus", anglicky „forewar

Druhá část je samozřejmě určena pouze k omezení pravidla na pří

nepřipouštíme vůbec žádný postup pro provedení rozvodu - man

15 Namítneme-li zde, že existuje pochybnost, zda „existuje“ - což můžeme, ne

za daných okolností nepřijala proceduru, a to z toho důvodu, že ri

vhodnost osob, předmětů, jmen atd. záležitostí „neschopnosti“, a jed

Jedná se o vady. Spočívají například v použití nesprávných formu

dobro, nebo když si ty myslíš, že to bude, ale já ne, nebo dokon

Minule jsme probrali případy neúspěšností: a zabývali jsme se přípa

ačkoli v případě slibování je toto rozlišení snadné. Stejně tak je mož

mít tento úmysl, nemám-li být neupřímný, v okamžiku, kdy to vy

Vzpomeňte si, že jsme v první přednášce řekli, že když řekneme „sli

(1) je pravda a nikoli nepravda, že něco dělám (udělal jsem) - vlast

Přísně vzato, a co je důležité, smysl, v němž „omlouvám se“ impli

Srovnejte to s naší neúspěšností, když říkáme „nazývám...“, ale někte

Na konci předchozí přednášky jsme se znovu zabývali otázkou vzta

výroků na rozdíl od performativů nazván „předpokladem“: a podob

Tento typ se obvykle vyskytuje při formálních nebo právních pří

Tím se dostáváme do slepé uličky, pokud jde o jedinéjednoduché krité

20 Kupříkladu, se kterými slovesy toto můžeme udělat? Pokud performativ roz

Přesto lze pochybovat o tom, zda je to přísně řečeno „gramatic

21 V češtině by použití dokonavého vidu „vsadím se“ tuto dvojznačnost odstra

Protože jsme naznačili, že performativ není zcela zjevně a samozřej

Nyní se ptáme: jak snadné - a zda vůbec možné - to bude? Je po

ní.25 Třetím testem by však bylo, přinejmenším v některých přípa

zasazen do kontextu rozhovoru, rozmluvy, dialogu nebo obecně ex

šla: například „předpokládám, že“ na rozdíl od „postuluji, že“. Klid

Zde „postulovat“, „predikovat“, „podporovat“, „pochybovat“ atd. pro