1

Vítejte v Akademii lovců stínů

Problém byl v tom, že Simon za boha nevěděl, co si má sbalit.

Na kempování, jistě; zůstat u Erika nebo přenocovat na víkendovém koncertu, fajn; nebo
jet na dovolenou k moři s matkou a Rebekou, žádný problém. Simon si dokázal okamžitě
narychlo sbalit opalovací krém a šortky, nebo vhodná trika s kapelami a čisté spodní prádlo.
Simon byl připravený na normální život.
Což byl důvod, proč byl tak naprosto nepřipravený na balení pro vstup do elitního
cvičiště, kde se ho poloviční andělé bojující s démony známí jako lovci stínů pokusí
zformovat na člena jejich vlastní rasy bojovníků.
V knihách a filmech byli lidé buď odvedení do kouzelné země v oblečení, ve kterém
vstali, nebo se úplně vykašlali na tu balící část. Simon teď cítil, že byl médii okradený o
důležité informace. Měl by si do tašky dát kuchyňské nože? Měl by si s sebou vzít toustovač a
použít ho jako zbraň?
Simon neudělal ani jednu z těch věcí. Místo toho se přiklonil k bezpečné možnosti: čisté
spodní prádlo a vtipná trička. Lovci stínů musí milovat vtipná trička, že jo? Každý miluje
vtipná trička.
„Nevím, jestli si v té vojenské akademii budou o tričkách se sprostými vtipy myslet, že
jsou vtipná,“ řekla jeho máma.
Simon se otočil, příliš rychle, a srdce mu vyskočilo až do krku. Jeho matka stála ve
dveřích se založenýma rukama. Její vždy ustaraná tvář se mírně krabatila mimořádnou
starostí, ale z větší části se na něj dívala s láskou. Tak jako vždycky.
Až na to, že v celé druhé sadě vzpomínek, ke kterým měl Simon stěží přístup, se stal
upírem a ona ho vyhodila z domu. To byl jeden z důvodů, proč Simon šel na Akademii lovců
stínů, proč mámě lhal, jako když tiskne, že tam zoufale moc chtěl jít. Měl Magnuse Banea –
čaroděje s kočičíma očima; Simon doopravdy znal čaroděje se skutečnýma kočičíma očima –
který zfalšoval papíry, aby ji přesvědčil, že dostal stipendium na tuhle fiktivní vojenskou
akademii.
Dělal to všechno proto, aby se nemusel každý den dívat na svou matku a vzpomínat, jak
se na něj dívala, když se ho bála, když ho nenáviděla. Když ho zradila.
„Myslím, že jsem si trika vybral docela dobře,“ řekl jí Simon. „Jsem docela rozumný
chlap. Nic příliš drzého na armádu. Prostě dobrý, solidní vtipný materiál. Věř mi.“
„Věřím ti, jinak bych ti tam nedovolila jít,“ řekla jeho máma. Přešla k němu a políbila ho
na tvář, a zatvářila se překvapeně a ublíženě, když sebou trhl, ale nijak to nekomentovala, ne
v jeho poslední den. Místo toho ho objala. „Miluju tě. Pamatuj si to.“
Simon věděl, že je nespravedlivý: matka ho vyhodila, protože si myslela, že už to nebyl
skutečný Simon, ale bezbožné monstrum s tváří jejího syna. Přesto pořád cítil, že ho měla
poznat a milovat ho navzdory všemu. Nemohl zapomenout na to, co udělala.
I když ona zapomněla, i kdyby ona nebo téměř kdokoli jiný na světě nevěděl, že se to
vůbec někdy stalo.
A tak musel jít.
Simon se v jejím objetí snažil uvolnit. „Mám toho před sebou hodně,“ řekl a položil
matce ruku kolem ramen. „Ale budu se snažit si to pamatovat.“
Odtáhla se. „To udělej. Jsi si jistý, že se chceš svést s tvými kamarády?“

2
 Myslela tím Simonovy přátele lovce stínů (které vydával za kamarády z vojenské
akademie, kteří ho inspirovali, aby se k nim připojil). Simonovi přátelé lovci stínů byli
druhým důvodem, proč tam šel.
„Jsem si jistý,“ řekl Simon. „Ahoj, mami. Miluju tě.“
Myslel to vážně. Nikdy ji nepřestal milovat, v tomhle životě, nebo v kterémkoli jiném.
Miluju tě bezpodmínečně, řekla mu jednou nebo dvakrát matka, když byl mladší. Takhle
rodiče milují. Miluju tě bez ohledu na to, co se stane.
Lidé takové věci říkali, aniž by přemýšleli o možných scénářích z nočních můr nebo
strašných podmínkách, že se celý svět mění a láska se vzdaluje. Nikdo z nich nikdy nesnil o
tom, že láska může být testována a může selhat.
Rebecca mu poslala pohled, kde mu napsala: HODNĚ ŠTĚSTÍ, VOJÁČKU! I když byl
vypovězený ze svého domova a dveře před ním byly zataraseny všemi možnými způsoby, tak
si Simon pamatoval sestřiny paže kolem něj a její tichý hlas šeptající mu do ucha. Milovala
ho, a to i tehdy. Takže tak. To bylo fajn, ale nestačilo to.
Nemohl tu zůstat, chycený mezi dvěma světy a dvěma sadami vzpomínek. Musel utéct.
Musel jít a stát se hrdinou, jakým kdysi býval. Pak by to všechno dávalo smysl, pak by to
všechno něco znamenalo. Určitě by to už nebolelo.
Simon se na chvíli zastavil předtím, než si přehodil tašku přes rameno a odešel na
Akademii. Dal si sestřin pohled do kapsy. Opustil domov vstříc podivnému novému životu a
nesl si s sebou její lásku, tak jako kdysi.

***

Simon se setkal se svými přáteli, přestože nikdo z nich na Akademii nešel. Souhlasil, že
předtím, než odjede, přijde do Institutu a rozloučí se.
Byly doby, kdy dokázal sám prohlédnout iluzi, ale teď mu k tomu musel dopomoct
Magnus. Simon se podíval nahoru na podivnou, impozantní budovu Institutu a znepokojeně si
vzpomněl na to, jak dříve procházel kolem tohohle místa a viděl jen opuštěnou budovu. To
byl jiný život. Vzpomněl si na určité pasáže z bible o tom, že se děti dívají přes špinavé sklo,
ale vyrůst znamená, že dokážete věci vidět jasně. Teď viděl Institut zcela jasně: impozantní
stavbu, která se tyčila vysoko nad ním. Druh budovy navržený tak, aby se lidé cítili jako
mravenci. Simon otevřel filigránskou bránu, přešel po úzké cestě, která se plazila kolem
Institutu, a vkročil na pozemek.
Zdi, které obklopovaly Institut, obepínaly zahradu, které se dařilo dobře s ohledem na její
blízkost k New York Avenue. Byly tu působivé kamenné cesty a lavičky a dokonce i socha
anděla, která Simonovi způsobovala nervové záchvaty, protože byl fanouškem Doktora Who.
Anděl sice neronil slzy, ale na Simonův vkus vypadal až příliš depresivně.
Na kamenné lavičce uprostřed zahrady seděli Magnus Bane a Alek Lightwood, lovec
stínů, který byl vysoký a temný, poměrně silný a tichý, alespoň poblíž Simona. Magnus byl
upovídaný, ale měl výše uvedené kočičí oči a magické síly, a momentálně na sobě měl
přiléhavé triko se vzorem zebřích pruhů v růžové barvě. Magnus a Alek spolu už nějaký čas
chodili; Simon hádal, že Magnus mohl mluvit za ně oba.
Za Magnusem a Alekem, opřené o kamennou zeď, byla Isabela a Clary. Isabela se opírala
o stěnu zahrady a dívala se přes něj, do dálky. Vypadala, jako by byla uprostřed pózování pro

3
neuvěřitelně okouzlující focení. Na druhou stranu, to ona vždycky. Na to měla talent. Clary
ale hleděla tvrdohlavě do Isabeliny tváře a mluvila na ni. Simon si pomyslel, že Clary si najde
způsob a nakonec získá Isabelinu pozornost. To byl zas její talent.
Pohled na každou z nich mu způsoboval bolest na hrudi. Pohled na ně dvě mu působil
dutou, neustávající bolest.
Takže se místo toho Simon podíval na svého přítele Jace, který klečel sám v zarostlé
trávě a brousil si o kámen krátký nůž. Simon předpokládal, že Jace k tomu měl svoje důvody;
nebo možná prostě věděl, že vypadá dobře, když to dělá. Možná by on a Isabela mohli udělat
společné focení pro Badass Monthly.
Shromáždili se tu všichni. Jen kvůli němu.
Simon by se cítil poctěn a milovaný, až na to, že se spíš cítil divně, protože měl jen
několik roztříštěných fragmentů vzpomínek, které mu říkaly, že ty lidi zná, a vzpomínky
celého života, které mu říkaly, že to byli ozbrojení, příliš intenzivní cizinci. Ten typ, kterému
byste se ve veřejné dopravě vyhnuli.
Dospělí z Institutu, rodiče Isabely a Aleka byli ti, kteří navrhli, že pokud se Simon chce
stát lovcem stínů, měl by jít na Akademii. Ta otevírá své brány poprvé po několika
desetiletích, aby přivítala nováčky, kteří by mohli obnovit řady lovců stínů, které nedávná
zdecimovala válka.
Clary se ten nápad nelíbil. Isabela na tohle téma neřekla vůbec nic, ale Simon věděl, že
ani jí se to nelíbilo. Jace tvrdil, že je naprosto schopný Simona trénovat v New Yorku,
dokonce se nabídl, že to bude dělat sám a spojí Simonův trénink s Claryniným. Simon
si myslel, že je to dojemné, a že si on a Jace musí být bližší, než si ve skutečnosti pamatoval,
ale hroznou pravdou bylo, že nechtěl zůstat v New Yorku.
Nechtěl zůstat blízko nich. Nemyslel si, že by dokázal snést nepřetržitý výraz jejich tváří
– hlavně Isabely a Clary – plný zklamaného očekávání. Pokaždé, když ho viděli, ho poznali a
znali ho a něco od něj očekávali. A pokaždé to vyšlo naprázdno. Bylo to jako sledovat někoho
kopat na místě, kde věděli, že pohřbili něco vzácného, kopali a kopali a pak si uvědomili, že
ať to bylo cokoli – je to pryč. Ale přesto kopali dál, protože představa ztráty byla tak hrozná, a
protože možná…
Možná.
On byl ten ztracený poklad. On byl to možná. A nenáviděl to. To bylo tajemství, které se
se před nimi snažil skrývat, protože se stále bál, že je zklame.
Musí se jen dostat přes tohle poslední sbohem, a pak může být od nich daleko, dokud se
to nezlepší, dokud si nebude bližší s osobami, které ho tolik chtěli vidět. Pak by se v něm
nemuseli zklamat a on by se k nim nemusel chovat tak divně. Bude k nim patřit.
Simon se nepokoušel celou skupinu upozornit na svoji přítomnost. Místo toho se protáhl
až k Jaceovi.
„Ahoj,“ řekl.
„Ha,” utrousil Jace, jako by to byla náhoda a on venku nečekal právě na Simona. Nedbale
na něj upřel svůj zlatavý pohled a pak jej zase odvrátil. „Ty.“
Bylo jasné, že škola je pod Jaceovu úroveň. Simon měl tušení, že tohle už věděl a kdysi
ho musel mít rád.
„Víš, myslím, že jiná příležitost se na to zeptat už se nenaskytne. Ty a já,” řekl Simon.
„Jsme si dost blízcí, že?“

4
 Jace se na něj s neutrálním výrazem ve tváři na chvíli zadíval, pak vyskočil na nohy a
řekl: „Jasně. Asi takhle.“ Překřížil dva prsty. „Vlastně spíš takhle.“ Pokusil se je překřížit
ještě jednou. „Ze začátku jsme možná měli nějaké neshody, jak si později možná vzpomeneš,
ale to se všechno vyřešilo, když jsi za mnou přišel a přiznal ses, že za to může ta spalující
žárlivost, kterou ke mně cítíš – a teď cituji – kvůli mé omračující kráse a neodolatelnému
šarmu.“
„Opravdu?“ ozval se Simon.
Jace ho poplácal po rameni. „Jasně, kámo. Pamatuju si to úplně jasně.“
„Hmm, no to je fuk. Jde mi o to… Alek je kolem mě nějak nemluvný,“ řekl Simon. „To
je tak nesmělý, nebo jsem mu něco řekl a jenom si to nepamatuju? Nerad bych to takhle
nechal.“
Jaceovi se v obličeji opět zračil ten kamenný výraz. „Jsem rád, že se ptáš,“ řekl nakonec.
„Jde o něco víc. Holky nechtěly, abych ti to říkal, ale pravda je taková -“
„Jaci, přestaň si uzurpovat Simona,“ řekla Clary.
Mluvila pevně, tak jako vždycky, a Jace se otočil a odpověděl na to, jako vždycky,
reagoval na její zavolání tak, jak to nedělal s nikým jiným. Clary k nim přicházela, a Simon
znovu ucítil tu bolest v hrudi, jak se blížila její zrzavá hlava. Byla tak malá.
Při jednom z jejich prokletých tréninků, ve kterém byl Simon odsunutý jen jako
pozorovatel potom, co si vymknul zápěstí, Simon viděl Jace mrštit s Clary proti zdi. Hned šla
zase k němu.
I přesto měl Simon stále pocit, jako by potřebovala chránit. Ten pocit byl zvláště děsivý,
protože to byla emoce bez vzpomínek. Simon si připadal jako blázen, že cítí všechny tyhle
věci k úplným cizincům, aniž by je měl doložené nějakými zkušenostmi, které by si mohl
skutečně vyvolat. Zároveň věděl, že necítí ani nevyjadřuje dost. Věděl, že není tím, koho
chtějí.
Clary nepotřebovala chránit, ale někde uvnitř Simona byl duch chlapce, který vždycky
chtěl být tím, kdo ji chrání, a přitom jí jen ubližoval tím, že tím klukem nedokázal být.
Vzpomínky se mu vracely, někdy v drtivém a děsivém spěchu, ale většinou v malých
střípcích, díly skládanky, které Simonovi stěží dávaly smysl. Jeden kousek byl záblesk toho,
jak šel s Clary do školy, její ruka tak malá a jeho sotva o něco větší. Díky tomu se pak cítil
velký, velký a hrdý a zodpovědný za ni. Rozhodl se, že ji nikdy nenechá na holičkách.
„Ahoj, Simone,“ řekla teď. Oči se jí leskly slzami, a Simon věděl, že to všechno je jeho
chyba.
Vzal Clary za ruku, drobnou, ale mozolnatou díky zbraním i umění. Přál si najít cestu
zpátky k té víře, přestože věděl, že to spíš ona chránila jeho.
„Ahoj, Clary. Ty se o sebe dokážeš postarat,“ řekl. „Vím, že to zvládneš.“ Odmlčel se.
„A postarej se o Jace, o toho chudáka, bezmocnýho blonďáka.“
Jace na něj udělal obscénní gesto, které Simonovi bylo dost povědomé, takže věděl, že to
byla jejich věc. Jace rychle stáhl ruku, když zpoza Institutu vyšla Catarina Loss.
Byla to čarodějka, stejně jako Magnus, a jeho kamarádka, ale místo kočičích očí měla
modrou kůži. Simon měl pocit, že ho neměla moc ráda. Možná že čarodějové měli rádi jen
další čaroděje. I když Magnus vypadal, že má Aleka rád docela hodně.
„Dobrý den,“ řekla Catarina. „Připravený jít?“

5
 Simon po tom prahnul celé týdny, ale teď, když ten čas nadešel, cítil, jak mu panika svírá
hrdlo. „Skoro,“ řekl. „Jen vteřinku.“
Kývl na Aleka a Magnuse, kteří mu to gesto vrátili. Simon cítil, že musí vyjasnit to, co
bylo mezi ním a Alekem, ať to bylo cokoli, než se odváží udělat něco víc.
„Tak čau, kluci, díky za všechno.“
„Věř mi, že dokonce i to částečné zbavení tě fašistického kouzla pro mě byla zábava,“
řekl Magnus a zvedl ruku. Nosil spoustu prstenů, které se zaleskly v jarním slunci. Simon si
pomyslel, že musí oslňovat své nepřátele nejen svou magií, ale i svým třpytem.
Alek jen kývl.
Simon se sklonil a objal Clary, i když mu to způsobovalo ještě větší bolest. Pocit, který v
něm vyvolávala a jak vonělo, byl cizí a známý zároveň, vysílal mu do mozku a do těla
protichůdné zprávy. Snažil se ji neobjímat příliš silně, i když ona ho objímala dost tvrdě. Ve
skutečnosti mu docela dost drtila hrudní koš. Ale jemu to nevadilo.
Když pustil Clary, otočil se a objal Jace. Clary je pozorovala, zatímco jí po tvářích tekly
slzy.
„Uf,“ řekl Jace a zněl dost překvapeně, ale poplácal Simona rychle po zádech.
Simona napadlo, že si obvykle ťukli pěstí, nebo tak něco. Nevěděl, jak se zdraví
bojovníci: Eric byl velký objímač. Rozhodl se, že to asi bude dost dobré i pro Jace a pro
zdůraznění mu prohrábl vlasy, teprve pak poodstoupil.
Pak Simon sebral odvahu, otočil se a přešel k Isabele.
Isabela byla poslední, s kým se musel rozloučit; ona bude nejtěžší. Nebyla jako Clary,
nebrečela, ani jako ostatní, kterým bylo líto, že ho vidí odcházet, nýbrž vypadala v podstatě
v pohodě. Vypadala lhostejně, víc než kdokoli jiný, tak lhostejně, že Simon věděl, že to není
skutečné.
„Vrátím se,“ řekl Simon.
„O tom nepochybuju,“ řekla Isabela, zatímco zírala do dálky za jeho rameno. „Ty se
vždycky objevíš.“
„A až se vrátím, budu úžasný,“ slíbil Simon, ale nebyl si jistý, jestli to dokáže dodržet.
Měl pocit, jako by měl něco říct. Věděl, že chtěla, aby se k ní vrátil takový, jaký býval, lepší
než byl teď. Isabela pokrčila rameny. „Nemysli si, že budu čekat, Simone Lewisi.“
Stejně jako její předstírání nezájmu, i tohle znělo jako slib pravého opaku. Simon se na ni
dlouhou chvíli díval. Byla tak nesmírně krásná a působivá, až mu to připadalo příliš, aby to
zvládl. Stěží dokázal uvěřit některé ze svých nových vzpomínek, ale představa, že Isabela
Lightwoodová byla jeho přítelkyně, se zdála mnohem neuvěřitelnější než skutečnost, že upíři
byli skuteční a Simon byl jedním z nich. Neměl nejmenší tušení, jak v ní kdysi dokázal
vyvolat takové pocity, takže neměl nejmenší tušení, jak ji to znovu přimět cítit. Bylo to jako
žádat po něm, aby létal. Od chvíle, kdy k němu Magnus přišel a vrátil mu tolik vzpomínek,
kolik dokázal, i když ne dost, ji jednou požádal o tanec a dvakrát ji pozval na kafe. Isabela ho
pokaždé s očekáváním pozorně sledovala, čekala na nějaký zázrak, o kterém věděl, že
nedokáže vyplnit. Kvůli tomu měl neustále v její společnosti svázaný jazyk, protože si byl
jistý, že řekne něco špatného a všechno zničí, takže radši neříkal skoro nic.
„Dobře,“ řekl. „No, budeš mi chybět.“
Isabelina ruka vystřelila a chytila ho za paži. Pořád se na něj nepodívala.
„Jestli mě budeš potřebovat, přijdu,“ řekla a pustila ho stejně náhle, jako ho chytila.

6
 „Dobře,“ řekl Simon znovu a postavil se po bok Catariny Loss, která otevřela portál do
Idris, země lovců stínů. To loučení bylo tak bolestné a trapné a vřelé, že nedokázal ocenit, jak
úžasné kouzlo vznikalo přímo před ním. Zamával na rozloučenou všem těm lidem, které
sotva znal, a přesto je nějakým zvláštním způsobem miloval, a doufal, že nepoznali, jak se mu
ulevilo, že odchází.

***

Simon si o Idris pamatoval jen útržky, věže, vězení, přísné tváře a krev v ulicích, ale
všechno se to týkalo města Alicante.
Tentokrát se ocitl mimo město. Stál v bujné zeleni, na jedné straně údolí a na druhé straně
louky. Na míle daleko nebylo vidět nic jiného než různé odstíny zelené. Byly tam nefritové
pásy luk za loukami táhnoucí se až dozadu ke krystalické záři na obzoru, což bylo Skleněné
město a jeho věže planoucí ve sluneční záři. Na druhé straně byly smaragdové hlubiny lesa,
tmavě zelená hojnost halící se do stínu. Vrcholy stromů se vlnily ve větru jako zelenavé peří.
Catarina se rozhlédla, pak udělala jeden krok dopředu, a najednou stála přímo na okraji
údolí. Simon ji následoval, a v tom jednom kroku se stíny lesa zvedly, jako by stíny byly
závojem.
Najednou tam bylo něco, co Simon rozpoznal jako cvičiště, pruhy rovné půdy
zařezávající se do země s ploty kolem a značkami označujícími místa, kde lovci stínů běhali
nebo skákali, vyrytými tak hluboko v zemi, že je Simon mohl vidět i z místa, kde stál. Ve
středu pozemku a v samém srdci lesa, jako klenot, před kterým všechno ostatní ustupovalo do
pozadí, stála vysoká šedá budova s věžemi a věžičkami. Simon najednou pátral po
architektonických slovech jako „opěrné pilíře“ k popsání toho, jak mohl mít kámen tvar křídel
vlaštovky a podpírat střechu. Akademie měla v samotném středu vitrážová okna. V oknech,
ztmavlých věkem a léty, se dal ještě rozpoznat anděl s mečem, nebeský a nelítostný.
„Vítej v Akademii lovců stínů,“ řekla Catarina Loss něžným hlasem.
Společně se vydali dolů. Na jednom místě Simonovy tenisky uklouzly v měkké,
rozpadající se půdě příkrého svahu, a Catarina ho musela chytit za sako, aby ho zastavila.
„Doufám, že sis s sebou vzal nějaké turistické boty, městský kluku.“
„Turistický boty jsem si fakt nevzal,“ řekl Simon. Věděl, že si sbalil špatně. Jeho
instinkty ho nesvedly na scestí. Byly mu úplně na nic.
Catarina, pravděpodobně zklamaná Simonovým prokazatelným nedostatkem inteligence,
mlčela, zatímco kráčeli pod stínem větví, zeleným soumrakem vytvořeném stromy, až stromy
nakonec prořídly a prostor kolem nich znovu zaplavilo sluneční světlo a v dálce před nimi se
rýsovala Akademie. Jak se blížili, Simon si začal všímat jistých drobných nedostatků
Akademie, které neviděl, když byl omráčený a daleko. Jedna z vysokých, štíhlých věží se
nakláněla ve znepokojujícím úhlu. V obloucích byla velká ptačí hnízda, a v několika oknech
visely pavučiny jako dlouhé a silné záclony. Jedna z okenních tabulí z barevného skla byla
pryč a zanechala po sobě černý prostor tam, kde by mělo být andělovo oko, takže vypadal
jako anděl, který se dal na pirátství.
Nic z toho na Simona nepůsobilo zrovna dobře.

7
 Před Akademií chodili lidé, pod pohledem pirátského anděla. Byla tam vysoká žena s
hřívou jahodově blond vlasů, a za ní dvě dívky, které Simon považoval za studentky
Akademie. Obě vypadaly, že jsou v jeho věku.
Pod Simonovýma nemotornýma nohama praskla větvička a všechny tři procházející ženy
se rozhlédly. Jahodová blondýnka se vrhla do akce, běžela plnou rychlostí k nim a skočila na
Catarinu, jako kdyby to byla dlouho ztracená modrá sestra. Popadla Catarinu za ramena a
Catarina vypadala naprosto vyvedená z míry.
„Paní Loss, děkuju Andělovi, že jste tady,“ zvolala. „Všude je zmatek, absolutní
zmatek!“

***

„Nevěřím, že mám…to potěšení,“ poznamenala Catarina po významné pauze.

Žena se vzpamatovala a pustila Catarinu, přitom pokyvovala hlavou, až jí její světlé vlasy
létaly kolem ramen. „Jsem Vivianne Penhallowová. Dě.., ehm, děkanka akademie. Mám
hroznou radost, že vás poznávám.“
Možná mluvila formálně, ale byla hrozně mladá na to, aby byla vůdčí silou znovuotevření
Akademie a připravila všechny ty nové, zoufale potřebné nováčky pro řady lovců stínů. Ale
pak Simona napadlo, že tohle se stane, když jste Konzulova sestřenice z druhého kolena.
Simon se stále snažil pochopit, jak funguje vláda a rodokmeny lovců stínů. Všichni vypadali,
že jsou spolu příbuzní, což bylo hrozně zneklidňující.
„Takže o jaký problém se jedná, děkanko Penhallowová?“
„No, jeden velký chaos, týdny, které jsme měli na renovaci Akademie, byly, ehm…
´divoce nedostatečné´ jsou slova, která asi nejlépe popisují naši situaci,“ vychrlila Děkanka
Penhallowová. „A někteří učitelé už – no, ehm – náhle odešli. Nemyslím si, že mají v úmyslu
se vrátit. Ve skutečnosti mě někteří z nich o této skutečnosti informovali opravdu silnými
slovy. Akademie je navíc maličko chladná, a abych byla upřímná, víc než jen trochu se
rozpadá. Kromě toho, abych byla podrobná, musím říct, že máme problém s dodávkami
potravin.“
Catarina zvedla slonovinové obočí. „V čem je problém s dodávkami potravin?“
„Nemáme žádné zásoby potravin.“
„To je problém.“
Děkančina ramena poklesla a její hruď trochu splaskla, jako by ji to všechno drtilo v
neviditelném korzetu utrpení. „Tyto dívky vedle mě jsou dvě starší studentky, z dobrých rodin
lovců stínů – Julie Beauvalová a Beatriz Velez Mendozová. Přijely včera a byly opravdu
neocenitelné. A tohle musí být mladý Simon,“ řekla a obdařila ho úsměvem.
Simona to na chvíli překvapilo, i když si nebyl jistý proč, dokud si matně nevzpomněl, že
jen málo dospělých lovců stínů vůbec projevilo nějakou známku potěšení nad tím, že mají
mezi sebou upíra. Samozřejmě, že teď neměla důvod ho na první pohled nenávidět. Navíc
byla celá unešená z toho, že se setkala s Catarinou, pomyslel si Simon; možná, že je v
pořádku. Nebo možná prostě toužila po tom, aby jí Catarina pomohla.
„Pravda,“ řekla Catarina. „No, to je ale překvapení, že budova, která zůstala po převratu
před několika desítkami let prázdná, neběží zcela hladce po několika týdnech. Mohla byste mi

8
ukázat některá z nejhorších problémových míst. Můžu je podepřít, abychom se vyhnuli
povyku kvůli tomu, že by si nějaký malý lovec stínů zlomil jeho malý krček.“
Všichni na Catarinu zírali.
„Což by byla nevyčíslitelná tragédie, podle mého,“ doplnila Catarina a zářivě se usmála.
„Může jedna z dívek Simonovi ukázat jeho pokoj?“
Vypadala, že se touží Simona zbavit. Opravdu ho neměla ráda. Simona vůbec nenapadlo,
co jí asi tak mohl udělat.
Děkanka na Catarinu ještě chvilku zírala, a pak se konečně vzpamatovala. „Ach ano, ano,
samozřejmě. Julie, mohla by ses o to prosím postarat? Zaveď ho do pokoje ve věži.“
Julie zvedla obočí. „Vážně?“
„Ano, vážně. První místnost po vstupu do východního křídla,“ řekla děkanka napjatým
hlasem a otočila se zpátky ke Catarině. „Paní Loss, ještě jednou vám moc děkuju za to, že jste
přijela. Opravdu dokážete opravit něco z těch nesrovnalostí?“
„Říká se: Nech Podsvěťany uklidit nepořádek lovců stínů,“ poznamenala Catarina.
„Já…to jsem nikdy neslyšela,“ řekla Děkanka Penhallowová.
„To je zvláštní,“ řekla Catarina, její hlas se vytrácel, jak odcházely. „Podsvěťané to říkají
často. Velice často.“
Simon tam zůstal sám a díval se na zbývající dívku, Julii Beauvalovou. Výraz té druhé
holky se mu líbil víc. Julie byla moc hezká, ale její obličej, nos a ústa byly podivně úzké,
takže budily dojem, že celá její hlava byla stažená nesouhlasem.
„Simon, že?“ zeptala se a její našpulená ústa jakoby se ještě víc našpulila. „Pojď za
mnou.“
Otočila se a její pohyby byly úsečné, jako seržanta při výcviku, a Simon ji pomalu
následoval přes práh Akademie do rozlehlé haly s klenutým stropem. Zaklonil hlavu a snažil
se rozeznat, jestli nazelenalý odstín stropu způsobilo špatné osvětlení z okna z barevného skla,
nebo skutečný mech.
„Prosím, drž se mnou krok,“ řekl Juliin hlas, který se nesl z jednoho ze šesti tmavých,
malých vchodů zařezávajících se do kamenné zdi. Jeho majitelka už zmizela, a Simon se za ní
ponořil do tmy.
Temnota se ukázala být jen potemnělým kamenným schodištěm, které vedlo do
potemnělé kamenné chodby. I tady nebylo skoro žádné světlo, protože okna byly jen malé
štěrbiny v kameni. Simon si vzpomněl, že o takových oknech četl, vyrobených tak, aby na vás
nikdo nemohl střílet, ale abyste vy mohli střílet šípy ven.
Julie ho vedla jednou chodbou, pak další dolů, nahoru po krátkém schodišti, další
chodbou dolů, prošla malou kruhovou místností, která byla pro změnu hezká, ale která vedla
do další chodby. Všechna ta tma, blízkost kamene a legrační vůně, v kombinaci se všemi
chodbami přiměly Simona myslet na slova „průchod hrobkou.“ Snažil se na ta slova nemyslet,
ale nešlo to.
„Takže ty jsi lovec démonů,“ řekl Simon, zatímco si posunul batoh na rameni a spěchal
za Julií. „Co to je?“
„Lovec stínů, a to tady zjistíš,“ řekla mu dívka a pak se zastavila u jedněch z mnoha
dveří, ze dřeva mořeného dubu s černým železným kováním a rukojetí vyřezávanou tak, aby
vypadala jako andělské křídlo. Stiskla kliku a Simon viděl, že musela být používána po staletí
dost často, takže detaily andělova křídla byly téměř hladké.

9
 Uvnitř byla malá kamenná místnost, která obsahovala dvě úzké postele – na jedné byl
otevřený kufr – s vyřezávanými dřevěnými sloupky, fazetové okno zamlžené prachem, a
velkou šatní skříň, která se nakláněla na jednu stranu, jako by jí chyběla noha.
Navíc tam na židli už stál nějaký kluk. Ten se na židli pomalu otočil čelem k nim a díval
se na ně shůry, jako kdyby byl sochou na podstavci.
Sám i vypadal jako socha, teda kdyby někdo oblékl sochu do džín a barevné červeno-
žluté ragbyové košile. Linie jeho tváře byly čisté a připomínající sochu, měl široká ramena a
atletickou postavu, stejně jako většina lovců stínů. Simon měl podezření, že Anděl nevybíral
astmatiky nebo kohokoliv, kdo kdy v tělocvičně dostal volejbalovým míčem do obličeje. Kluk
měl zlaté letní opálení, tmavě hnědé oči a kudrnaté světle hnědé vlasy, které mu padaly do
čela. Chlapec se při pohledu na ně usmál a přitom se mu objevil na jedné tváři důlek.
Simon se moc nepovažoval za znalce mužské krásy. Ale zaslechl za sebou drobný zvuk,
takže se ohlédl přes rameno.
Ten drobný zvuk byl prudký výdech Julie, která, jak Simon viděl, vydechla a současně se
mimoděk zavrtěla. Simona napadlo, že vydechozavrtění bylo asi známkou toho, že ten kluk
je, pokud jde o vzhled, něco neobvyklého.
Simon obrátil oči v sloup. Evidentně byli všichni lovci stínů modelové spodního prádla,
včetně jeho nového spolubydlícího. Jeho život byl jeden velký vtip.
Julie vypadala plně zaměstnaná zíráním na toho týpka na židli. Simon měl několik
otázek, jako třeba „kdo to je?“ a „proč je na židli?“, ale nechtěl být na obtíž.
„Lidi, jsem fakt rád, že jste tady. Právě teď…nepropadejte panice,“ zašeptal ten kluk na
židli.
Julie o krok ustoupila.
„Co je to s tebou?“ zeptal se Simon. „Říct „nepropadejte panice“ je zárukou toho, že
všichni zpanikaří! Buď o tom problému konkrétní.“
„Dobře, chápu, co říkáš a je to dobrá připomínka,“ pokračoval nový chlapec. Měl
přízvuk, jeho hlas byl lehký, ale na určitých slabikách trochu zaburácel. Simon si byl docela
jistý, že to byl Skot.
„Jde jen o to, že si myslím, že ve skříni je démonská vačice.“
„U Anděla!“ řekla Julie.
Simon řekl: „To je směšný.“
Zevnitř skříně se ozval zvuk. Vlekoucí, vrčící, syčící zvuk, ze kterého Simonovi vstaly
vlasy vzadu na krku.
Rychlá jako blesk a s grácií lovce stínů Julie vyskočila na postel, na které neležel
otevřený kufr. Simon předpokládal, že to je jeho postel. Skutečnost, že tu byl jen dvě minuty a
už mu do postele sama od sebe skočila holka, by byla vzrušující, kdyby neprchala před
pekelným hlodavcem.
„Simone, udělej něco!“
„Ano, Simone – jsi Simon? Ahoj, Simone – prosím, udělej něco s tou démonickou
vačicí,“ řekl kluk na židli.
„Jsem si jistý, že to není démonická vačice.“
Zvuk šoupání v šatníku byl velice hlasitý, a Simon si už nebyl tak jistý. Ten zvuk zněl,
jako by tam číhalo něco obrovského.

10
 „Narodila jsem se ve Skleněném městě,“ řekla Julie. „Jsem lovkyně stínů a zvládám
démony. Ale taky jsem vyrostla v krásném domě, který nebyl zamořený špinavou divokou
zvěří!“
„No, já jsem z Brooklynu,“ řekl Simon, „a nechci pomlouvat svoje milované město nebo
mu říkat hnusné moře odpadků s dobrou muzikou, nebo cokoliv, ale znám hlodavce. Taky
jsem přesvědčený o tom, že jsem byl hlodavec, ale to bylo jen na malou chvíli – přesně si to
nepamatuju, a nechci to probírat. Takže si myslím, že vačici zvládnu…která, ještě jednou,
není démonická.“
„Viděl jsem ji a vy ne!“ vykřikl kluk na židli. „Říkám vám, že byla podezřele velká!
Ďábelsky velká.“
Ozvalo se další zašustění, a nějaké hrozivé posmrkávání. Simon nenápadně přistoupil k
otevřenému kufru na druhé posteli. Bylo tam ještě víc ragbyových košil, ale na jejich vrcholu
bylo ještě něco jiného.
„Je to zbraň?“ zeptala se Julie.
„Ehm, ne,“ řekl Simon. „Je to tenisová raketa.“
Lovci stínů vážně potřebovali víc mimoškolních aktivit.
Měl podezření, že raketa bude opravdu příšerná zbraň, ale bylo to to jediné, co měl.
Přistoupil zpátky k šatníku a prudce otevřel dveře dokořán. V rozbitém, rozkousaném
výklenku skříně seděla vačice. Její červené oči zářily, měla malou pusu otevřenou dokořán a
syčela na Simona.
„To je nechutný,“ vykřikla Julie. „Zabij to, Simone!“
„Simone, ty jsi naše jediná naděje!“ řekl chlapec na židli.
Vačice udělala pohyb, jako kdyby se chtěla vrhnout dopředu. Simon máchl raketou proti
kameni. Vačice znovu zasyčela a vyrazila jiným směrem. Těsně před tím, než ve skutečnosti
proběhla mezi jeho nohama, Simona bláznivě napadlo, že to byl fingovaný útok. Simon vydal
zvuk, který měl blízko k zavřeštění, zavrávoral, a divoce kolem sebe mlátil všemi směry a
pokaždé trefil dlaždice. Ti druzí dva vykřikli. Simon se otočil, aby se pokusil vačici najít,
když koutkem oka zahlédl záblesk chlupů a znovu se prudce otočil. Kluk na židli – buď hledal
útěchu, nebo se snažil být scestně užitečný – chytil Simona za ramena a snažil se ho obrátit,
přitom používal kupu svých košil jako pákový efekt.
„Tam!“ zařval Simonovi do ucha, Simon se obrátil z vlastní vůle a pak byl ještě obrácen
proti jeho vůli, takže se ocitl zase čelem k židli. Narazil nohama do okraje židle a kluk na ní
ho znovu chytil za ramena. Simon, už se závratí, se zakymácel a uviděl, jak to chlupaté tělo
vačice leze po jeho teniskách a udělal fatální chybu. Praštil se raketou do nohy. Dost tvrdě.
Simon, židle, kluk na židli, i raketa, všichni se skáceli na kamennou podlahu.
Vačice vyběhla ze dveří. Simon si pomyslel, že když odbíhala, upřela na něj červené oči
plné triumfu.
Simon nebyl ve stavu, aby se dal do pronásledování, protože byl zamotaný ve změti
nohou židle a lidských nohou, a narazil hlavou do sloupku postele.
Snažil se posadit, mnul si hlavu a cítil trochu závrať, když Julie náhle vyskočila z postele.
Sloupek se silou jejího pohybu zakymácel a znovu uhodil Simona do hlavy.
„No, takže já vás teď lidi opustím, dřív, než se ta potvora vrátí do svého hnízda!“
prohlásila Julie. „Ehm…myslím tím, že to nechám na vás, kluci…“ Ve dveřích se zastavila a
dívala se směrem, kterým vačice zmizela. „Mějte se,“ dodala a vydala se opačným směrem.

11
 „Au,“ řekl Simon, vzdal snahu posadit se rovně a opřel se o ruce. Ušklíbl se. „Zatraceně
au. Tak dobře…to bylo…“
Ukázal na židli, otevřené dveře, nechutnou skříň, a na sebe ležícího na zemi.
„To byl…“ pokračoval, a přistihl se, že vrtí hlavou a směje se. „Fakt působivý výkon tří
budoucích úžasných lovců démonů.“
Chlapec, který už nebyl na židli, vypadal překvapeně, bez pochyby si myslel, že jeho
nový spolubydlící je nepříčetný a hihňá se nad vačicí. Simon si nemohl pomoci. Nemohl se
přestat smát.
Každý z lovců stínů, které znal v New Yorku, by si s tou situací poradil bez mrknutí oka.
Byl si jistý, že Isabela by vačici usekla hlavu mečem. Ale teď byl obklopený lidmi, kteří
zpanikařili, křičeli a postavili se na židli, ohánějící se katastrofy lidí, kteří si nedokázali
poradit s jediným hlodavcem, a Simon byl jedním z nich. Všichni byli prostě normálními
dětmi.
Byla to taková úleva, že Simon cítil závrať. Nebo to možná bylo proto, že se praštil do
hlavy.
Nepřestával se smát, a když znovu pohlédl na svého spolubydlícího, druhý chlapec se mu
podíval do očí.
„Taková škoda, že naši učitelé tenhle vynikající výkon neviděli,“ řekl Simonův nový
spolubydlící vážně. Pak i on vybuchl smíchy, dal si ruku na pusu, linie smíchu se rozšiřovaly
z koutku jeho očí, jako by se smál celou tu dobu a jeho tvář si na to právě zvykala. „My jsme
teda zabijáci.“
Po mírném výbuchu hysterei související s vačicí Simon a jeho nový spolubydlící vstali
z podlahy a dali se do vybalování a seznamování.
„Za to všechno se omlouvám. Nejsem zrovna fanda velkých cupitajících věcí. Doufám,
že boj s démony bude mít trochu vyšší úroveň. Mimochodem, jsem George Lovelace,“ řekl
chlapec, když se posadil na postel vedle svého otevřeného kufru.
Simon zíral na svou vlastní tašku, plnou mnoha vtipných triček, a pak se podezřívavě
podíval na skříň. Nevěděl, jestli může skříni vačice svěřit svoje trička.
„Takže ty jsi lovec stínů, jo?“
Už pochopil, jak vznikají jména lovců stínů a už na první pohled George považoval za
lovce stínů. Jen to bylo předtím, než si Simon pomyslel, že by George mohl být fajn. Teď byl
zklamaný. Věděl, co si lovci stínů myslí o civilech. Bylo by fajn mít někoho, kdo v tom všem
byl nový, s kým by mohl projít školou.
Bylo by fajn znovu mít pohodového spolubydlícího, pomyslel si Simon. Jako Jordana.
Moc si na Jordana, svého spolubydlícího z doby, když byl upír, nepamatoval, ale to, co si
pamatoval, bylo dobré.
„No, jsem Lovelace,“ řekl George. „Moje rodina kvůli lenosti v 18. století zanechala
lovení démonů, pak odešla a usadila v Glasgow, aby se stala nejlepšími zloději ovcí v zemi.
Jediná další větev Lovelaců se vzdala života lovců stínů v 19. století, myslím, že se jim
narodila dcera, která se vrátila, ale pak umřela, takže jsme teď všechno, co zbylo. Lovci stínů
navštěvovali minulé generace a moji stateční předci vždycky odpověděli ve stylu „Ne,
myslím, že zůstaneme u ovcí,“ až nakonec Spolek přestal chodit, protože byl unavený z
našich povalečských způsobů. Takže co ti mám říct? Lovelacové jsou zbabělci.“

12
 George pokrčil rameny a udělal tenisovou raketou co můžu dělat? gesto. Její výplet byl
zničený. Pořád to byla jejich jediná zbraň pro případ, že by se vačice vrátila.
Simon si zkontroloval telefon. V Idrisu nebyl signál, jaké překvapení, a hodil ho do kufru
mezi svá trička. „Urozený dědictví.“
„Věříš, že jsem o tomhle všem před několika týdny ani nevěděl? Lovci stínů k nám znovu
přišli a řekli nám, že potřebují nové, ehm, lovce démonů v boji proti zlu, protože hromada z
nich zemřela ve válce. Můžu jen říct, člověče, že lovci stínů opravdu vědí, jak vyhrát nad
srdcem a myslí.“
„Měli by vytisknout letáky,“ navrhl Simon a George se zazubil. „Parta, která vypadá
děsně cool a nosí jen černou. Leták by říkal „PŘIPRAVENÝ BÝT BORCEM?“ Seznam mě s
marketingovým oddělením lovců stínů, protože mám víc takových perel.“
„Mám špatné zprávy, které zničí tvou představu o většině lovců stínů a jejich
schopnostech s kopírkou,“ řekl mu George. „V každém případě se ukázalo, že to moji rodiče
celou dobu věděli a prostě mi to neřekli. Protože proč bych se měl zajímat o takovou
maličkost? Říkali, že moje babička byla šílená, když mluvila o tanci s vílami! Předtím, než
jsem odešel, jsem jasně vyjádřil svůj názor na to, že přede mnou skrývali tak strašně cool
tajemství. Táta mi upřímně řekl, že babča je úplně poslední z jejího rodu. I to, že víly jsou
skutečné. I když její čtyři palce vysoký vílý milenec jménem Bluebell asi ne.“
„Tak na to bych si vsadil,“ řekl Simon, když přemýšlel o všem, co si pamatoval o vílách.
„Ale moc bych nesázel.“
„Takže ty jsi z New Yorku?“ řekl George. „Docela úchvatný.“
Simon pokrčil rameny: nevěděl, co na to říct, když mu celý jeho život New York připadal
bezpečný, a pak zjistil, že ho vlastní město a duše zradila. Proto tak bolestně toužil odejít.
„Jak ses o tom všem dozvěděl? Máš Zrak?“
„Ne,“ řekl Simon pomalu. „Ne, jsem úplně obyčejný, ale moje nejlepší kamarádka
zjistila, že je lovec stínů a dcera opravdu špatnýho chlapa. A sestra jinýho opravdu špatnýho
chlapa. Má na příbuzný fakt strašný štěstí. Zapletl jsem se do toho, a abych řekl pravdu, vůbec
nic si z toho nepamatuju, protože–“
Simon se zarazil a snažil se vymyslet nějaký způsob, jak vysvětlit démonem způsobenou
amnézii, která by George nepřesvědčila o tom, že má Simon stejné problémy jako Georgova
babička. Pak si všiml, jak na něj George zírá vykulenýma hnědýma očima.
„Ty jsi Simon,“ vydechl. „Simon Lewis.“
„Správně,“ řekl Simon. „Hej. Je moje jméno na dveřích, nebo – tu existuje nějaký druh
registru, kam jsem se měl zapsat–“
„Ten upír,“ řekl George. „Nejlepší přítel Mary Morgensternové!“
„Ehm, Clary,“ řekl Simon. „No, jo. Rád o sobě přemýšlím jako o bývalém upírovi.“
Způsob, jakým se na něj George díval, jako by skutečně byl spíš ohromený, než
zklamaný, nebo plný očekávání, byl trochu trapný. Simon si musel přiznat, že to bylo i docela
pěkné. Bylo to tak odlišné od toho, jak se na něj dívali ostatní, v jeho starém i novém životě.
„Ty to nechápeš. Přijel jsem do téhle mrazivé špinavé díry plné slizu a hlodavců, a celá
Akademie hučí tím, jak se lidé baví o těch hrdinech, kteří jsou v mém věku a doopravdy
vyrazili do pekelné dimenze. To vrhlo opravdu úplně jiný pohled na fakt, že tu nefungují
toalety.“
„Toalety nefungují? Ale co my, jak–“

13
 George zakašlal. „Komunikujeme s přírodou, pokud víš, jak to myslím.“
George a Simon vyhlédli z okna do lesa pod nimi, kde se za kosočtvercovými tabulemi
skla listy jemně vlnily ve větru. George a Simon se pak podívali temně a smutně jeden na
druhého.
„Vážně, mluví se tu jen o tobě a tvé partě hrdinů,“ řekl George a vrátil se tak
k veselejšímu tématu. „No, o tom a o faktu, že nám v pecích žijí holubi. Zachránil jsi svět,
ne? A nepamatuješ si to. To musí být divný.“
„Je to divný, Georgi, díky za připomenutí.“
George se zasmál, hodil zlomenou raketu na zem, a podíval se na Simona, jako kdyby to
byl někdo úžasný. „Wow. Simon Lewis. Hádám, že musím na týhle Po zádech mrazící
akademii někomu poděkovat za tak cool spolubydlícího.“

***

George dovedl Simona dolů na večeři, za což mu byl Simon hluboce vděčný. Jídelna
vypadala stejně jako všechny ostatní čtvercové kamenné místnosti na akademii, až na
obrovský vyřezávaný krb v rohu, zobrazující zkřížené meče a motto tak opotřebované, že ho
Simon nedokázal přečíst.
Bylo tam několik kulatých stolů s dřevěnými židlemi různých velikostí. Simon začal
opravdu věřit, že Akademii vybavili z garážového prodeje nějakého starého člověka. Stoly
byly plné dětí. Většina z nich byla nejméně o dva roky mladší než Simon. A docela dost jich
bylo ještě mladších. Simon si neuvědomil, že je na straně starších nováčků lovců démonů, a
byl z toho nervózní. Hluboce se mu ulevilo, když zahlédl několik lehce známých tváří v jeho
věku.
Julie s našpuleným obličejem, Beatriz, a další kluk je viděli a zamávali jim. Simon
předpokládal, že to zamávání patřilo Georgovi, ale když se posadil, Julie se ve skutečnosti
naklonila k němu.
„Nemůžu uvěřit, že jsi mi neřekl, že jsi Simon Lewis,“ řekla. „Myslela jsem, že jsi jen
civil.“
Simon se trochu odtáhl. „Jsem jen civil.“
Julie se zasmála. „Víš, co tím myslím.“
„Má tím na mysli, že ti dlužíme, Simone,“ řekla Beatriz Mendozová a usmála se na něj.
Měla parádní úsměv. „Nezapomeneme na to. Hrozně ráda tě poznávám, a je naprosto skvělý,
že jsi tady. Možná budeme dokonce konečně schopné dostat z kluka rozumný rozhovor. Ne
jako tady s Jonem.“
Chlapec, který měl bicepsy velikosti Simony hlavy, se natáhl přes stůl a podal mu ruku.
Přes jeho mimořádně zastrašující paži mu jí Simon potřásl.
„Jsem Jonathan Cartwright. Těší mě.“
„Jonathan,“ opakoval Simon.
„To je pro lovce stínů hodně časté jméno,“ řekl Jon. „Poté, co Jonathan Lovec stín-“
„Ehm, ne, já vím, mám kopii Kodexu,“ řekl Simon. Dala mu ho Clary a on měl legraci
z toho, jak na jeho stránkách četl klikyháky prakticky od všech v Institutu. Cítil, že je tak
poznává, v bezpečné vzdálenosti od nich, kde ho nemohli vidět selhat a vystavit jeho

14
nedostatečné znalosti. „Jde jen o to…nnám několik Jonathanů. Ne že by si sami říkali
Jonathan. Jmenují se Jonathan.“
Moc si toho o Claryinu bratrovi nepamatoval, ale znal jeho jméno. A ani nijak zvlášť si
toho víc pamatovat nechtěl.
„No jo, jasně, Jonathan Herondale,“ řekl Jon. „Samozřejmě, že ho znáš. Sám jsem s ním
vlastně docela dobrý kamarád. Naučil mě pár triků, které ti asi pomohli dostat všechny
z Démonní říše, že jo?“
„Máš na mysli-Jace?“ zeptal se Simon pochybovačně.
„Jo, samozřejmě,“ řekl Jon. „Určitě se o mně zmínil.“
„Na to si nevzpomínám…“ řekl Simon. „Ale mám démonskou amnézii. Takže tak.“
Jon přikývl a pokrčil rameny. „Přesně tak. Taková otrava. Určitě se o mně zmínil a ty jsi
na to zapomněl kvůli té démonské amnézii. Nechci se chlubit, ale jsme si s Jacem dost blízcí.“
„Kéž bych si byla blízká s Jacem Herondalem,“ povzdechla si Julie. „Je tak nádherný.“
„On je víc sexy, než liščí kožešina v liščí noře v den honu,“ souhlasila Beatriz zasněně.
„Kdo je tohle?“ zeptal se Jon, když mžoural na George, který se opíral v křesle a tvářil se
spíš pobaveně.
„Když už mluvíme o lidech, kteří jsou sexy. Jsem George Lovelace,“ řekl George.
„Říkám svoje příjmení beze studu, protože jsem v bezpečí svého mužství.“
„Ach, Lovelace,“ řekl Jon a jeho čelo se vyhladilo. „Jo, můžeš sedět s námi.“
„I když musím říct, že moje příjmení vlastně nikdy dřív nebylo prodejní komoditou,“
poznamenal George. „Lovci stínů, jděte po stavu.“
„No, víš,“ řekla Julie. „Budeš chtít vyrazit s lidmi v tvém vlastním proudu.“
„Ještě jednou?“ zeptal se Simon.
„Na Akademii existují dva různé proudy,“ vysvětlila Beatriz. „Proud pro civily, kde ve
větší míře informují studenty o světě a dávají jim tak potřebný základní výcvik, a proud pro
opravdové děti lovců stínů, kde se učíme podle pokročilejších osnov.“
Julie zkroutila rty. „Beatriz tím myslí, že tady je elita a tam spodina.“
Simon na ně se skličujícím pocitem zíral. „Tak…já samozřejmě půjdu do kurzu pro
spodinu.“
„Ne, Simone, ne!“ vykřikl Jon a zatvářil se šokovaně. „Samozřejmě že ne.“
„Ale jsem civil,“ řekl Simon znovu.
„Ty nejsi obyčejný civil, Simone,“ řekla mu Julie. „Jsi výjimečný civil. To znamená, že
se s tebou bude zacházet jinak.“
„Pokud se tě někdo pokusí dát k civilům, promluvím si s nimi,“ pokračoval Jon
povýšeně. „Každý přítel Jace Herondala je samozřejmě i mým přítelem.“
Julie poplácala Simona po ruce. Simon zíral na svou ruku, jako by mu nepatřila. Nechtěl,
aby ho dali do proudu břídilů, ale na druhou stranu neměl dobrý pocit z toho být ujišťován, že
není jedním z nich.
Ale vzpomněl si, že Isabelu, Jace, a Aleka slyšel tu a tam říkat o civilech nějaké
útržkovité informace. Isabela, Jace, a Alek nebyli tak špatní. Byl to prostě způsob, jakým byli
vychovávaní: nemysleli to tak, jak to vypadalo. Simon si tím byl docela jistý.
Beatriz, která se Simonovi už na první pohled líbila, se naklonila přes Julii a řekla: „Ty
sis to místo víc než zasloužil.“
Plaše se na něj usmála. Simon se nemohl ubránit tomu, aby jí úsměvu opětoval.

15
 „Takže…já půjdu do kurzu pro spodinu?“ zeptal se George pomalu. „O lovcích stínů,
Podsvěťanech a démonech nevím vůbec nic.“
„Ale ne,“ řekl Jon. „Jsi Lovelace. Zjistíš, že to všechno k tobě přijde velice snadno: máš
to v krvi.“
George se kousl do rtu. „Když to říkáš.“
„Většina studentů na Akademii bude v elitním kurzu,“ řekla Beatriz rychle. „Naši noví
rekruti jsou většinou jako ty, Georgi. Lovci stínů hledají po celém světě ztracené a rozptýlené
lidi s krví lovců stínů.“
„Takže je to krev lovců stínů, která tě dostane do elitního proudu,“ ujasnil si George. „I
když člověk neví vůbec nic.“
„Je to naprosto fér,“ argumentovala Julie. „Podívej se na Simona. Samozřejmě že je v
elitním proudu. Prokázal, že je toho hoden.“
„Simon musel zachránit svět, a zbytek z nás se tam dostane jen proto, že máme to
správné příjmení?“ zeptal se George lehce. Mrkl na Simona. „Máš fakt štěstí, kámo.“
Kolem stolu se rozhostilo nepříjemné ticho, ale Simon měl podezření, že nikdo z nich se
necítil tak nepříjemně, jako on.
„Někdy jsou ti s krví lovců stínů umístění do proudu spodiny, pokud se zostudí,“ řekla
Julie krátce. „Ale hlavně, ano, je vyhrazený pro civily. Tímhle způsobem Akademie
v minulosti pracovala; a takhle bude fungovat i v budoucnosti. Bereme do Akademie několik
civilů se Zrakem nebo s pozoruhodným sportovním příslibem. Je to pro ně úžasná příležitost,
šance stát se něčím víc, než o čem kdy vůbec snili. Ale nemohou držet krok se skutečnými
lovci stínů. Nebylo by fér to od nich očekávat. Všichni nemůžou být jako Simon.“
„Někteří z nich k tomu prostě nebudou mít vlohy,“ poznamenal Jon povýšeným tónem.
„Někteří z nich nepřežijí napití z Poháru smrti.“
Simon otevřel ústa, ale než se stačil zeptat na jakékoli další otázky, přerušil ho zvuk
osamělého zatleskání.
„Moji milí studenti, mí současní a budoucí lovci stínů,“ řekla Děkanka Penhallowová a
vstala ze židle. „Vítejte, vítejte! Na Akademii lovců stínů. Je to taková radost, všechny vás tu
vidět na nadějném oficiálním otevření Akademie, kde budeme trénovat celou novou generaci,
aby dodržovala Zákon stanovený Andělem. Je čest být vybrán k tomuto životu a nás těší, že
vás tu máme.“
Simon se rozhlédl. Bylo tu asi dvě stě lidí, pomyslel si, nepohodlně namačkaných kolem
vratkých stolů. Znovu si všiml toho, že někteří byli velmi mladí, a ušmudlaní a sklíčení.
Simonovi kvůli nim pokleslo srdce, i když ho napadlo, jak je to na Akademii s tekoucí vodou.
Nikdo z nich nevypadal, že se cítí poctěný tím, že je tady. Simon se přistihl, jak znovu
přemýšlí o náborových metodách lovců stínů. Julie o nich mluvila, jako by šlo o vznešené
hledání ztracených rodin lovců stínů a nabízení úžasných možností civilům, ale některé z těch
dětí vypadaly tak na dvanáct. Simon musel přemýšlet, co za život musíte mít, pokud jste
připravení to všechno ve dvanácti opustit a jít bojovat s démony.
„Došlo k několika neočekávaným ztrátám personálu, ale jsem si jistá, že to s vynikajícím
personálem, který nám zůstal, nádherně zvládneme,“ pokračovala Děkanka Penhallowová.
„Chci vám představit Delaneyho Scarsburyho, vašeho hlavního trenéra.“
Muž, který seděl vedle ní, vstal. Díky němu vypadaly bicepsy Jona Cartwrighta jako
hrozny grapefruitů, a doopravdy měl pásku přes oko, stejně jako anděl ve vitrážovém okně.

16
Simon se pomalu otočil a podíval se na George, který, jak doufal, s ním v tomhle bude
zajedno. Naznačil ústy: V žádném případě.
George, který s ním zřejmě byl zajedno, přikývl a naznačil rty: Pirátský lovec stínů!
„Těším se, až vás všechny rozdrtím na kaši a pak tuhle kaši zformuju do zuřivých
bojovníků,“ oznámil Scarsbury.
George a Simon si vyměnili další výmluvný pohled.
Dívka u stolu za Simonem začala brečet. Vypadala asi na třináct.
„A tohle je Catarina Loss, velmi vážená čarodějka, která vás bude učit spoustu věcí o -
historii a tak dále!“
„Hurá,“ řekla Catarina Loss s ledabylým mávnutím modrých prstů, jako by chtěla zkusit
zatleskat, aniž by se obtěžovala zvednout obě ruce.
Děkanka zatnula zuby a pokračovala dál. „V minulých letech se na Akademii, protože
Lovci stínů pocházejí ze všech koutů zeměkoule, každý den v týdnu podával lahodný pokrm z
jiného národa. Rozhodně máme v úmyslu v téhle tradici pokračovat! Ale kuchyně jsou v
mírně havarijním stavu, takže prozatím máme–“
„Polévku,“ řekla Catarina rozhodně. „Celé kádě tmavě hnědé polévky. Užijte si to, děti.“
Děkanka Penhallowová pokračovala ve svém osamělém potlesku. „To je pravda. Užijte si
to, všichni. A ještě jednou vítejte.“
Opravdu v nabídce nebylo nic než obrovské kovové nádrže plné velmi pochybné
polévky.
Simon se postavil do fronty na jídlo a nahlédl do mastných hlubin temné tekutiny. „Jsou
v ní aligátoři?“
„To ti nemůžu slíbit,“ řekla Catarina, zatímco kontrolovala vlastní misku.
Když té noci vlezl do postele, byl Simon vyčerpaný a stále hladový. Pokusil se rozveselit
tím, že znovu přemýšlel o tom, jak v jeho posteli nedávno byla holka. To byla vůbec první
holka na jeho posteli, pomyslel si Simon, ale vzpomínky přišly jako obláček mraků přes
měsíc, zahalující veškerou jistotu. Vzpomněl si na Clary spící v jeho posteli, když byli tak
malí, že měli na pyžamech nákladní auta a poníky. Vzpomněl si na to, jak Clary líbal, a že
chutnala jako čerstvá limonáda. A vzpomněl si na Isabelu, na její tmavé vlasy rozprostřené po
polštáři, na to, jak mu odhalila hrdlo, jak ho nehty škrábla do nohy, jako sexy upírský film, až
na tu část s nehty na nohou. Ten druhý Simon byl nejen hrdina, ale taky lamač ženských srdcí.
No, větší lamač dívčích srdcí, než byl Simon teď.
Isabela. Simonovy rty, přitisknuté do polštáře, zformovaly tvar jejího jména. Řekl sám
sobě, že na ni nebude myslet, ne dokud se v Akademii opravdu někam nedostane. Ne dokud
nebude na cestě k tomu, být lepším člověkem, kterým chce, aby byl.
Obrátil se, takže ležel na zádech a zíral na kamenný strop.
„Jsi vzhůru?“ zašeptal George. „Já taky. Pořád se bojím toho, že se ta vačice vrátí. Odkud
vůbec přišla, Simone? Kam šla?“

***

Zkoušky, které ho měly přeměnit v lovce stínů, se Simonovi ukázaly hned druhý den.
Zaprvé proto, že je Scarsbury měřil na jejich výstroj, která byla sama o sobě děsivým
zážitkem. Za druhé proto, že měl zraňující osobní poznámky o Simonově postavě.

17
 „Máš tak úzká ramena,“ řekl Scarsbury zamyšleně. „Jako žena.“
„Jsem mrštný,“ informoval ho důstojně Simon.
Hořce si prohlédl George, který polehával na lavičce, kde čekal na Simona, než dokončí
své měření. Georgova výstroj byla bez rukávů; Julie už k němu zaskočila, aby ho pochválila,
jak dobře mu to sedí, a dotkla se jeho paže.
„Víš co,“ řekl Scarsbury. „Mám tu nějakou výstroj určenou pro dívky–“
„Fajn,“ řekl Simon. „Chci říct, hrůza, ale v pohodě! Dejte mi to.“
Scarsbury strčil Simonovi do náruče složenou černou látku. „Je určená pro vysokou
dívku,“ řekl hlasem, který možná měl být uklidňující, a rozhodně příliš hlasitý.
Všichni se ohlédli a zírali na ně. Simon se donutil se sarkasticky neuklonit a
odpochodoval pryč, aby si vyzvedl svou výstroj.
Poté, co si vyzvedli výstroj, dostali zbraně. Civilní studenti nemohli nosit runy, ani
používat stély nebo většinu zbraní lovců stínů, takže všichni dostali světské zbraně; mělo to
rozšířit znalost zbraní dětí lovců stínů. Simon se bál, že jeho vlastní znalosti zbraní byly
tak široké jako špagety.
Děkanka Penhallowová přinesla několik obrovských krabic děsivých nožů, které na
akademické půdě vypadaly dost divně, a požádala je, aby si vybrali dýku, která jim padne.
Simon si dýku vybral úplně náhodně, a pak si sedl za stůl a rozhlédl se kolem.
Jon na ni kývl. „Pěkná.“
„Jo,“ řekl Simon, kývl mu nazpět a mávl s ní. „Přesně to jsem si taky říkal. Pěkná. Dost
dobrá na bodnutí.“
Zabodl dýku do stolu, kde se zasekla a Simon ji ze dřeva musel vypáčit.
Simon si pomyslel, že trénink nemůže být tak špatný, jako se na trénink připravovat, ale
ukázalo se, že to bylo mnohem horší.

***

Dny na Akademii byly z poloviny určené fyzické aktivitě. Bylo to jako půl dne tělocviku.
Bodajícího tělocviku.
Když se učily základy šermu, Simon byl spárovaný s dívkou, které si všiml už v jídelně,
ta, která se rozbrečela, když děkanka představila Scarsburyho.
„Je z proudu spodiny, ale chápu, že s šermem nemáš moc zkušeností,“ řekl mu Scarsbury.
„Pokud není dost velkou výzvou, dej mi vědět.“
Simon na Scarsburyho zíral, místo toho, co chtěl udělat, říct mu, že nemůže uvěřit tomu,
že dospělý někomu přímo do tváře řekne „spodina“.
Podíval se na dívku, na její skloněnou hlavu a zářící meč v její třesoucí se ruce.
„Ahoj. Jsem Simon.“
„Já vím, kdo jsi,“ zamumlala.
Dobře, Simon byl očividně celebrita. Kdyby měl všechny svoje vzpomínky, možná by
mu to připadalo normální. Možná by věděl, že si to zaslouží, místo toho, aby nevěděl nic.
„Jak se jmenuješ?“ zeptal se.
„Marisol,“ řekla zdráhavě. Všiml se, že se už netřese, když Scarsbury ustoupil.
„Neboj se,“ řekl povzbudivě. „Půjdu na tebe lehce.“

18
 „Hmm,“ řekla Marisol. Nevypadala, že by se teď chystala brečet; její oči se zúžily. Simon
moc nebyl zvyklý na mladší děti, ale oba byli civilové. Simon měl trapný pocit sounáležitosti.
„A jinak jsi v pohodě? Chybí ti rodiče?“
„Nemám rodiče,“ řekla Marisol tichým, tvrdým hlasem.
Simon zůstal zkoprněle stát. Byl takový idiot. Přemýšlel o tom, proč můžou děti civilů
přijít na Akademii. Civilové by se museli dobrovolně vzdát svých rodičů, svých rodin, svých
minulých životů. Pokud by už samozřejmě neměli rodiče a rodiny. Přemýšlel o tom, ale
zapomněl na to, posedlý svými vlastními vzpomínkami a tím, jak se do nich vměstnat, myslel
jen na sebe. Měl domov, kam se mohl vrátit, i když to nebylo dokonalé. Měl na výběr.
„Co ti lovci stínů řekli, když tě přišli rekrutovat?“
Marisol na něj zírala, její pohled byl jasný a chladný. „Řekli mi,“ řekla, „že budu
bojovat.“
Jak se ukázalo, už od chvíle, co uměla chodit, brala lekce šermu. Srazila ho na
kolena a doslova ho nechala ležet v prachu, poskakovala kolem něj přes cvičiště jako malá,
mečem ozbrojená vichřice a bodala.
Navíc když padal, bodl se vlastním mečem do nohy, ale bylo to jen malé zranění.
„Šel jsi na ni příliš lehce,“ řekl Jon, když přišel a pomohl Simonovi na nohy. „Spodina by
se tu neučila, kdyby už dřív nebrala lekce, víš.“
Jeho hlas byl laskavý; jeho pohled na Marisol už ne.
„Nech ji být,“ zamumlal Simon, ale neřekl, že ho Marisol spravedlivě porazila. Všichni si
mysleli, že je hrdina.
Jon se na něj usmál a šel dál. Marisol se na něj ani nepodívala. Simon studoval nohu,
která ho pálila.
Ale nešlo jen o to bodnutí. Něco z toho byly úplně běžné věci, jako třeba běh, ale Simon
se snažil běžet a držet krok s lidmi mnohem fyzicky zdatnějšími, než kdy on byl, navíc ho
neustále sužovaly vzpomínky, jak jeho plíce nikdy nehořely nedostatkem vzduchu, jak mu
srdce nikdy nebušilo z přílišné námahy. Kdysi byl rychlý, rychlejší než kterýkoli z těch
nováčků lovců stínů tady, chladný, dravý a mocný.
A mrtvý, připomněl si, když znovu zaostal za ostatními. Nechtěl být mrtvý.
Běhání pořád bylo mnohem lepší než jízda na koni. Akademie pro ně zařídila vyjížďku
na koni hned na první pátek. Simon si myslel, že to bude zábava.
Všichni ostatní se chovali, jako by to byla zábava. Jen ty elitní proudu měly povoleno jet
na koni, a při jídle se posmívali spodině, že to prošvihnou. Zdálo se, že to Julii a Jonovi zvedá
náladu, tváří v tvář nekonečné hrozné polévce.
Simonovi, který nebezpečně balancoval na vrcholu obrovské šelmy, která protáčela oči a
očividně se snažila stepovat, to nepřipadalo jako zábava. Spodina byla poslána pryč, aby se
učila základní fakta o lovení démonů. Většina jejich lekcí probíhala odděleně od elity, a Jon
Simona ujistil, že byly nudné. Simon cítil, že se právě teď začíná nudit.
„Tss,“ řekl George polohlasem. „Rychlý tip. Jízda na koni funguje líp, pokud budeš mít
otevřené oči.“
„Moje předchozí zkušenosti s jízdou na koni je kolotoč v Central Parku,“ odsekl Simon.
„Odpusť mi, že nejsem pan Darcy!“
George byl, jak několik dam poznamenalo, vynikající jezdec. Téměř se nemusel pohnout
a kůň na něj přesto zareagoval, oba se společně plynule pohybovali a sluneční světlo se

19
odráželo od jeho stupidních kadeří. Vypadal dobře, díky němu všechno vypadalo jednoduše a
elegantně, jako rytíř ve filmech. Simon si vzpomněl, že četl knížky o kouzelných koních, kteří
četli svým jezdcům myšlenky, knížky o koních zrozených ze Severního větru. To všechno
bylo součástí toho, být magický bojovník, mít ušlechtilého oře.
Simonův kůň byl vadný, nebo možná génius, který pracoval na tom, že ho Simon
nedokázal vůbec ovládat. Vyrazil na procházku do lesa, zatímco Simon na jeho zádech
střídavě prosil, vyhrožoval a nabízel úplatky. Jestli Simonův kůň dokázal přečíst každou jeho
myšlenku, pak byl Simonův kůň sadista.
Když se blížila noc a bylo stále chladněji, kůň vyrazil zpátky do své stáje. Simon
v tomhle neměl na výběr, ale podařilo se mu spadnout z koně a dopotácet se do Akademie, s
prsty a koleny už úplně znecitlivělými.
„Ach, tady jsi,“ řekl Scarsbury. „George Lovelace byl celý bez sebe. Chtěl kvůli tobě
sestavit pátrací skupinu.“
Simon zalitoval své zlomyslné myšlenky o Georgově jezdeckém umění.
„Nechte mě hádat,“ řekl Simon. „Všichni ostatní řekli ´Ne, být ponechán smrti buduje
charakter´.“
„Neměl jsem obavy, že ses v hlubokých temných lesích nechal sežrat medvědy,“ řekl
Scarsbury, který nevypadal, že by si vůbec někdy v životě dělal s něčím starosti.
„Měl jsi dýku,“ dodal Scarsbury nedbale, a šel pryč, takže Simon za ním zavolal.
„Moji – moji medvědy zabíjející dýku? Opravdu si myslíte, že to, že bych zabil medvěda
dýkou, je pravděpodobný scénář? Co víte o medvědech v těchhle lesích? Myslím, že vaší
zodpovědností jako vychovatele je mi říct, jestli jsou v lese medvědi.“
„Uvidíme se na lekci hodu oštěpem, Lewisi,“ řekl Scarsbury, a odpochodoval bez
ohlédnutí pryč.
„Jsou v těch lesích medvědi?“ zopakoval si Simon pro sebe. „Je to jednoduchá otázka.
Proč lovci stínů nedokážou odpovědět na tak jednoduché otázky?“

***

Dny uplynuly ve šmouze hrozné násilné aktivity. Pokud nebylo cvičení s oštěpem, Simon
se potuloval po pokoji (George se později hodně omlouval, ale to nepomohlo). Pokud
neprobíhala práce s dýkou, bylo více šermu a ponižujících porážek, před čepelemi malých,
zlých nových lovců stínů. Pokud to nebyl šerm, byla to překážková dráha, a Simon o ní
odmítal mluvit. Julie a Jon při jídle značně ochladli, a padlo několik poznámek o civilech.
Konečně se Simon unaveně dopotácel na další cvičení se zbytečnými a ostrými předměty,
a Scarsbury mu do ruky vrazil luk.
„Chci, aby se všichni pokusili zasáhnout terče,“ řekl Scarsbury. „A Lewisi, chci, aby ses
pokusil netrefit nikoho z ostatních nováčků.“
Simon v rukou cítil váhu luku. Je dobře vyvážený, pomyslel si, snadno se zvedá a lehce
se s ním pracuje. Založil šíp a ucítil napjatost tětivy, připravené se uvolnit, vyslat šíp tam,
kam Simon chtěl.
Natáhl ruku dozadu, a bylo to tak snadné: střed terče. Vystřelil ještě jednou, a pak znovu,
šípy létaly a nacházely své cíle, a jeho paže pálila a srdce mu bušilo něčím podobným radosti.

20
Byl rád, že může cítit, jak mu svaly pracují a jak mu buší srdce. Byl tak rád, že je znovu
naživu, a může si užít každý okamžik.
Simon sklonil luk a zjistil, že na něj všichni zírají.
„Můžeš to udělat znovu?“ zeptal se Scarsbury.
Naučil se střílet v letním táboře, ale jak tu teď stál s lukem v ruce, vybavilo se mu něco
jiného. Vzpomněl si, jak dýchal, jak mu bušilo srdce, jak ho pozorovali lovci stínů. Tehdy byl
pořád člověk, civil, kterým všichni opovrhovali, ale zabil démona. Vzpomínal si na to: Viděl
něco, co je potřeba udělat, a udělal to.
Kluk, který se tolik nelišil od toho, kým byl nyní.
Simon cítil, jak se mu obličej roztahuje úsměvem, až ho bolely tváře. „Jo. Myslím, že
můžu.“
Julie a Jon byli při večeři mnohem přátelštější, než v posledních pár dnech. Simon jim
řekl všechno, co si pamatoval, o tom, jak zabil démona, a Jon mu nabídl, že ho naučí několik
šermířských triků.
„Vážně moc ráda bych slyšela víc o tvých dobrodružstvích,“ řekla Julie. „Na cokoli si
dokážeš vzpomenout. Zvlášť pokud se týkají Jace Herondala. Víš, jak přišel k té sexy jizvě na
krku?“
„Aha,“ řekl Simon. „Vlastně…jo. Vlastně… za to můžu já.“
Všichni na něj zírali.
„Možná jsem ho kousl. Trošičku. Bylo to spíš jako ukousnutí, opravdu.“
„Byl vynikající?“ zeptala se Julie po chvilce přemýšlení. „Vypadá, jako by byl
vynikající.“
„Hm,“ řekl Simon. „Není to box s džusem.“
Beatriz vážně přikývla. Obě dívky vypadaly touhle diskuzí vážně hodně zaujatě. Příliš
zaujatě. Jejich oči se leskly.
„Možná jsi na něj pomalu vylezl a potom jsi sklonil hlavu k jeho měkkému, pulzujícímu
hrdlu?“ řekla Beatriz. „Mohl jsi cítit teplo vyzařující z jeho těla a do tebe?“
„Olízl jsi mu krk, než jsi ho kousl?“ zeptala se Julie. „Jo, a měl jsi šanci cítit jeho
biceps?“ Pokrčila rameny. „Jsem jen zvědavá, chápeš, na upíří techniky.“
„Dovedu si představit, že Simon byl během toho zvláštního okamžiku s Jacem jemný a
zároveň dominantní,“ řekla Beatriz zasněně. „Myslím, že to bylo zvláštní, ne?“
„Ne!“ řekl Simon. „Nemůžu to ani dostatečně zdůraznit. Pokousal jsem několik lovců
stínů. Kousl jsem Isabelu Lightwoodovou a Aleka Lightwooda; kousání Jace nebyl něžný a
jedinečný moment!“
„Ty jsi kousl Isabelu a Aleka Lightwoodovi ?!“ zeptala se Julie, která zněla, že už začíná
vyšilovat. „Co ti kdy Lightwoodovi udělali?“
„Wow,“ řekl George. „Představoval jsem si, že démonské říše jsou hrůzostrašné a děsivé,
ale teď to vypadá, že to bylo samý nom nom nom.“
„Takhle to nebylo!“ řekl Simon.
„Můžeme o tom přestat mluvit?“ zeptal se Jon ostře. „Jsem si jistý, že jsi to všechno
udělal proto, že jsi musel, ale představa, že lovci stínů byli kořistí Posvěťana, je nechutná.“
Simonovi se nelíbil způsob, jakým Jon řekl: „Podsvěťan“, jako kdyby slova „Podsvěťan“
a „nechutné“ byly více méně totéž. Ale možná bylo přirozené, že byl Jon být rozrušený.

21
Simon si pamatoval, že sám byl kvůli tomu taky rozrušený. Simon přece nechtěl udělat ze
svých přátel svou kořist.
V současnosti šlo všechno docela dobře. Simon to nechtěl zničit. Rozhodl se, že má dost
dobrou náladu, takže to nechal být.
Simon se na Akademii už cítil lépe až do noci, když se probudil z dřímoty do záplavy
vzpomínek.
Vzpomínky ho takhle už párkrát zasáhly, ne jako ostrá malá bodnutí, ale ve vytrvalých a
hrozných kaskádách. Už předtím přemýšlel o svém bývalém spolubydlícím. Věděl, že měl
kamaráda, spolubydlícího jménem Jordan, a že Jordan byl zabit. Ale nevzpomínal si na ty
pocity – jak ho Jordan vzal k sobě, když před ním jeho matka zapečetila dveře, jak s Jordanem
mluvil o Maie, jak slyšel Claryin smích, že Jordan je roztomilý, jak mluvil s Jordanem, který
byl trpělivý, laskavý a vždy Simona viděl jako víc než jen svoji práci, víc než upíra.
Vzpomněl si, jak viděl Jordana a Jace na sebe navzájem vrčet a pak hrát videohry jako idioti,
a jak ho Jordan našel spát v garáži, a jak se Jordan na Maiu díval s obrovskou lítostí.
A vzpomněl si, jak v Idrisu po Jordanově smrti držel v rukách jeho přívěsek Praetor
lupus. Od chvíle, kdy se mu vrátilo několik vzpomínek, teď ten přívěsek držel znovu, cítil
jeho váhu a přemýšlel, co znamenalo to latinské heslo.
Věděl, že Jordan byl jeho spolubydlící, a věděl, že byl jednou z mnoha obětí války.
Ale nikdy opravdu necítil váhu toho všeho, až do teď.
Samotná tíha vzpomínek způsobovala, že se cítil, jako by měl na prsou balvany, které ho
drtily. Simon nemohl dýchat. Vyštrachal se z pokrývek, přehodil nohy přes okraj postele a
jeho chodidla dopadla na kamennou podlahu s šokem chladu.
„Hmm-mmm?“ zamumlal George. „Ta vačice se vrátila?“
„Jordan je mrtvý,“ řekl Simon smutně a položil obličej do dlaní.
Chvíli bylo ticho.
George se ho neptal, kdo Jordan byl, nebo proč mu na tom tak najednou záleželo. Simon
by mu ani nedokázal vysvětlit změť žalu a viny v hrudi: jak nenáviděl sám sebe za to, že na
Jordana zapomněl, i když tomu nemohl pomoci, jaké to bylo, poprvé zjistit, že je Jordan
mrtvý a zároveň mít znovuotevřenou jizvu. Simon v ústech ucítil hořkou chuť, jako staré,
zaschlé krve.
George se natáhl a položil Simonovi ruku na rameno. Nechal ji tam, v pevném sevření,
jeho ruka byla teplá a klidná, něco, co Simona ukotvilo v chladné, temné noci vzpomínek.
„Je mi to líto,“ zašeptal. I Simonovi to bylo líto.

***

K večeři druhý den byla znovu polévka. Po mnoho dní teď polévka byla ke každému
jídlu. Simon si nepamatoval život před polévkou, a zoufal si, jestli se vůbec někdy dočká
života po polévce. Uvažoval, jestli mají lovci stínů runy na ochranu před kurdějemi.
Jejich obvyklá skupina se shlukla kolem jejich obvyklého stolu a klábosila, když Jon řekl:
„Přál bych si, aby nás o démonech učil někdo s menší agendou, jestli víte, co tím myslím.“
„No,“ řekl Simon, který většinou na lekcích o démonech v průběhu věků seděl v hluboké
úlevě, že po něm nikdo nechce, aby se hýbal. „Nemáme my všichni tu stejnou…démony
lovící…agendu?“

22
 „Víš, co mám na mysli,“ řekl Jon. „Musíme se učit i o minulých zločinech čarodějů.
Musíme bojovat i proti Podsvěťanům. Je naivní předstírat, že jsou všichni poslušní.“
„Podsvěťané,“ opakoval Simon. Polévka mu zhořkla v ústech, což bylo vlastně
zlepšení. „Jako třeba upíři?“
„Ne!“ řekla Julie rychle. „Upíři jsou skvělí. Mají, víš, úroveň. V porovnání s ostatními
Podsvěťany. Ale pokud mluvíme o stvořeních, jako jsou vlkodlaci, Simone, musíš pochopit,
že to není zrovna náš druh lidí. Pokud se dají vůbec nazvat lidmi.“
Když řekla „vlkodlaci“, Simon si nemohl pomoct, ale myslel na Jordana, takže teď sebou
trhnul, jako kdyby ho někdo udeřil a nedokázal už ani o chvíli déle držet jazyk za zuby.
Simon odstrčil misku polévky a odšoupl židli.
„Neříkej mi, co musím, Julie,“ řekl chladně. „Musím vám říct, že vlkodlaci stojí za
stovku vašich a Jonův stínolovecký zadek. Už mám plný zuby toho, jak urážíte civily a přitom
mi říkáte, že já jsem vaše speciální oblíbená výjimka, jako kdybych chtěl být mazlíček lidí,
kteří šikanujou mladší a slabší. A radši doufejte, že tahle Akademie funguje a civilové jako já
přežijou Vstup, protože z vás všech, které tu vidím, bude bez nás další generace lovců stínů na
prd.“
Podíval se na George, tak, jak se na něj díval, když ve třídě nebo při jídle sdíleli vtipy,
aby viděl, jestli s ním George souhlasil.
George zíral na svůj talíř.
„No tak, chlape,“ zamumlal. „Nedělej – nedělej to. Přesunou tě do jinýho pokoje. Prostě
si sedni a všichni se omluví a můžeme pokračovat tak, jako doteď.“
Simon se zhluboka nadechl, vstřebal zklamání, a řekl: „Nechci, aby věci pokračovaly tak
jako doteď. Chci věci změnit.“
Odvrátil se od stolu, od nich všech, odpochodoval k místu, kde seděli děkanka a
Scarsbury, a co nejhlasitěji oznámil: „Děkanko Penhallowová, chci přejít do proudu civilů.“
„Cože?“ vykřikl Scarsbury. „Do spodiny?“
Děkana upustila lžíci do polévky s hlučným šplouchnutím. „Kurzy civilů, pane
Scarsbury, prosím! Nemluvte o našich studentech tímto způsobem. Jsem ráda, že jsi s tím za
mnou přišel, Simone,“ řekla po chvíli váhání. „Chápu, že máš možná trochu potíže s kurzem,
vzhledem k tvé civilní podstatě, ale-“
„Nejde o to, že bych měl potíže,“ řekl Simon. „Jde o to, že bych se raději moc
nebratříčkoval s elitou rodin lovců stínů. Prostě si nemyslím, že to jsou lidi pro mě.“
Jeho hlas zazněl proti kamennému stropu dost hlasitě. Hodně malých dětí se na něj
dívalo. Jednou z nich byla malá Marisol, která ho pozorovala s překvapeným, zamyšleným
výrazem. Nikdo nic neřekl. Jen se dívali.
„Dobře, řekl jsem všechno, co jsem musel, cítím se už trochu blbě, takže půjdu,“ řekl
Simon, a utekl do svého pokoje.
Málem vrazil přímo do Catariny Loss, které ho sledovala ze dveří.
„Omlouvám se,“ zamumlal.
„To nemusíš,“ řekla Catarina. „Ve skutečnosti, půjdu s tebou. Pomůžu ti sbalit.“
„Cože?“ zeptal se Simon, zatímco spěchal za ní. „Vážně se musím přestěhovat?“
„Jo, spodinu umístili do podzemí,“ řekla Catarina.
„Dali děti do sklepení, a nikdo dřív nepoukázal na to, že je to nechutný systém?“

23
 „Vážně?“ zeptala se Catarina. „Řekni mi víc o lovcích stínů a jejich občasných
tendencích být nespravedliví. Přijde mi to fascinující a překvapující. Jejich omluva je, že nižší
úrovně se snadněji brání, proto tam jsou děti, které neumí bojovat tak dobře jako jejich
spolužáci.“
Vstoupila do Simonova pokoje a rozhlédla se po jeho věcech.
„Vlastně jsem si ani moc nevybalil,“ řekl Simon. „Bál jsem se vačice ve skříni.“
„Cože?“
„Georgovi a mě to přišlo taky dost tajemný,“ řekl jí Simon vážně, zvedl svou tašku a
začal si do ní cpát to málo věcí, které nechal ležet kolem. Nerad by tu zapomněl svou
dámskou výstroj.
„Dobře,“ řekla Catarina. „Dost o vačici. To, co jsem chtěla říct… možná jsem tě špatně
odhadla, Simone?“
Simon zamrkal. „Jo?“
Catarina se na něj usmála. Bylo to nádherný, jako modrý východ slunce. „Netěšila jsem
se na to, že sem půjdu učit. Lovci stínů a Podsvěťané spolu moc nevycházejí, a snažím se od
Nephilim separovat ještě víc, než většina ostatních mého druhu. Ale měla jsem dobrého
přítele jménem Ragnor Fell, který žil v Idris a učil na Akademii celá desetiletí před tím, než
byla uzavřena. Nikdy neměl o lovcích stínů to nejlepší mínění, ale tohle místo měl rád. Já –
nedávno jsem ho ztratila a věděla jsem, že tohle místo nemůže fungovat bez učitele. Chtěla
jsem udělat něco na jeho památku, i když jsem nenáviděla myšlenku učit bandu arogantních
nephilimských spratků. Ale milovala jsem svého přítele víc, než nenávidím lovce stínů.“
Simon přikývl. Vzpomněl si na svou vzpomínku na Jordana, myslel na to, jak ho bolelo
se třeba jen podívat na Isabelu a Clary. Bez paměti byly ztracené. A nikdo nechtěl někoho,
koho miluje a kdo je ztracený.
„Takže jsem možná kvůli příchodu sem trochu rozmrzelá,“ přiznala Catarina. „Takže
jsem se k tobě možná chovala trochu nevraživě, protože – podle všeho, co vím, sis moc
nemyslel o tom, být upír. A teď jsi vyléčený, jaký zázrak, a lovci stínů tě okamžitě vtáhli do
stáda. Teď se opravdu staneš jedním z nich, jak jsi vždy chtěl. Zbavil ses poskvrny být jedním
z nás.“
„Já ne…“ řekl Simon a polkl. „Moc si z toho nepamatuju. Takže někdy to je jako bránit
chování někoho jiného.“
„To musí být frustrující.“
Simon se zasmál. „Nemáte ani ponětí. Ne-nechtěl jsem být upír, aspoň myslím. Nechtěl
bych se jím stát znovu. Uvíznout ve věku šestnácti let, zatímco všichni moji přátelé a moje
rodina budou stárnout beze mě; mít nutkání – ubližovat lidem? Nechtěl jsem nic z toho. Ale,
podívejte, nepamatuju si všechno, ale pamatuju si toho dost. Vzpomínám si, že jsem byl
stejný člověk, jako jsem teď. To, že se stanu lovcem stínů, na tom nic nezmění, pokud se teda
vůbec stanu lovcem stínů. Zapomněl jsem toho dost. Ale tohle nezapomenu.“
Přehodil si tašku přes rameno, a pokynul Catarině, aby ho zavedla do jeho nového
pokoje. Vyrazila, sestupovala dolů po kamenných schodech, které podle Simona vedly do
sklepa. Ale nemyslel si, že ve sklepě drží děti.
Na schodech byla tma. Simon položil ruku na zeď, aby neupadl, a pak ji rychle stáhl.
„Bože, nechutný!“

24
 „Ano, většina z podzemních ploch je potažená černým slizem,“ řekla Catarina
nezaujatým tónem. „Dávej pozor.“
„Děkuji. Díky za varování.“
„Rádo se stalo,“ řekla Catarina s náznakem smíchu v hlase. Poprvé Simona napadlo, že
Catarina může být ve skutečnosti hezká. „Řekl jsi – pokud ses vůbec staneš lovcem stínů.
Přemýšlíš o odchodu?“
„Teď, když jsem se dotkl slizu, tak ano,“ zamumlal Simon. „Ne. Nevím, co chci,
s výjimkou toho, že to ještě nechci vzdát.“
Skoro si to znovu rozmyslel, když ho Catarina dovedla do jeho pokoje. Byl mnohem
tmavší, než jeho předchozí pokoj, i když byl zařízený stejným způsobem. Dřevěné sloupky
dvou úzkých postelí vypadaly prohnile, a v rozích místnosti černý sliz získal téměř viskózní
podobu a změnil se do malého, černého vodopádu slizu.
„Moc si peklo nepamatuju,“ řekl Simon. „Ale myslím, že si vzpomínám, že to tam bylo
hezčí než tady.“
Catarina se zasmála, pak Simona šokovala, když se k němu sklonila a políbila ho na tvář.
„Hodně štěstí, Světlomilče,“ řekla a smála se jeho výrazu. „A ať budeš dělat cokoli,
nepoužívej koupelny na tomhle patře. Na žádném patře, samozřejmě, ale hlavně na tomhle!“
Simon ji nežádal o vysvětlení, protože se toho děsil. Posadil se na svoji novou postel a
pak zase rychle vstal v důsledku dlouhého vrzání a oblaku prachu. Hej, aspoň tentokrát neměl
spolubydlícího – byl králem tohohle klaustrofobického, slizkého panství. Přesunul svou mysl
k vybalování.
Skříň v tomhle pokoji byla skutečně čistá a prázdná, což bylo jednoznačné zlepšení.
Simon může žít ve skříni se svými vtipnými tričky.
Už dávno dokončil vybalování, když se do pokoje došoural George, táhl za sebou kufr a
na rameni nesl svoji zlomenou raketu jako meč. „Čau, kámo.“
„Ahoj,“ řekl Simon opatrně. „Ehm, co – co tady děláš?“
George hodil kufr a raketu na slizkou podlahu, a hodil sebou na postel. Protáhl se a
ignoroval přitom zlověstné vrzání postele pod ním.
„Jde o to, že pokročilý kurz je fakt docela těžkej,“ řekl George, když se Simon začal
usmívat. „A už jsi možná slyšel, že Lovelacové jsou zbabělci.“

***

Simonovi se druhý den ještě víc ulevilo, že má George, takže si mohli sednout spolu, a ne
k jednomu stolu s třináctiletými civily, kteří na ně do jednoho vrhali postranní pohledy, když
si zrovna nešeptali o svých rozbitých telefonech.
Den se ještě zlepšil, když se k jejich novému stolu svalila i Beatriz.
„Nehodlám vypadnout z pokročilýho tréninku, abych tě následovala jako Kudrlinka
tady,“ prohlásila Beatriz, „ale stále můžeme být kamarádi, ne?“
Láskyplně zatahala George za vlasy.
„Buďte opatrní,“ řekl George unaveným, pokorným hlasem. „Nespal jsem v našem
malém, slizkém pokoji. Myslím, že v našich zdech něco žije. Slyšel jsem to. Cupitání. Musím
se přiznat, že jsem asi neudělal to nejchytřejší rozhodnutí, když jsem následoval Simona. Je
možný, že nejsem zrovna moc chytrej. Je možný, že vzhled je všechno, co mám.“

25
 „Vlastně…i když nejsem ochotná následovat vás do nudných lekcí a nekonečné neúcty
mých spolužáků…pořád si myslím, že to, co Simon udělal, bylo dost cool,“ řekla Beatriz.
Usmála se, zuby se bíle zablýskly proti její hnědé kůži, a její úsměv byl hřejivý a obdivný
– asi to nejhezčí, co Simon za celý den viděl.
„Máš pravdu, naše morálka je pevná, i když naše stěny jsou zamořené. A pořád máme
ještě nějaký zajímavý hodiny, Si,“ řekl George. „Navíc, nebojte se, i tak nás pošlou na misi
bojovat s démony a darebáckými Podsvěťany.“
Simonovi zaskočila polévka. „S tím jsem si starosti fakt nedělal. Bojí se aspoň trochu
učitelé, že posílat lidi bez superschopností do boje proti démonům, se může ukázat trošičku,
neberte to příliš vážně, fatální?“
„Předtím, než budete čelit Vstupu, musíte čelit zkouškám odvahy,“ řekla Beatriz. „Je pro
ně lepší odejít proto, že se bojí, nebo dokonce proto, že jim démon snědl nohu, než je pustit ke
Vstupu, aniž by byli vhodní a při tom pokusu umřeli.“
„To je fakt cool, veselý a říká se to úplně běžně,“ řekl Simon. „Lovci stínů umí fakt
skvěle říkat normální věci.“
„No, já se na mise těším,“ řekl George. „A zítra přijde lovec stínů a udělá nám přednášku
o méně používaných zbraních. Doufám, že tam bude i praktická demonstrace.“
„Ne ve třídě,“ řekla Beatriz. „Představ si, co by udělala těžká kuše se stěnou.“
To bylo veškeré varování, které Simon dostal předtím, než druhý den šťastně
vpochodoval do třídy s Georgem v patách, a zjistil, že Děkanka Penhallowová už tam je a
mluví s nervózně dobrou náladou. Třída byla úplně plná – oba pravidelné proudy a byl tu
přítomný i proud civilů.
„- navzdory svému nízkému věku je to lovkyně stínů, která už získala nějakou slávu a
zkušenosti s méně používanými zbraněmi, jako je bič. Ráda bych přivítala na Akademii lovců
stínů našeho prvního hostujícího přednášejícího: Isabela Lightwoodová!“
Isabela se otočila, elegantní černé vlasy se jí rozlétly kolem ramen a černá sukně se
zatočila kolem jejich bledých nohou. Měla na sobě třpytivou švestkovou rtěnku, tak tmavou,
že vypadala skoro černě. Její oči vypadaly černě, ale Simona bodlo další ostří vzpomínky,
samozřejmě v tu nejhorší možnou dobu: vzpomněl si na barvu jejích očí zblízka, velmi tmavě
hnědou, jako hnědý samet, tak blízko k černé, že to nebyl skoro žádný rozdíl, ale se
světlejšími kroužky barvy…
Doklopýtal ke stolu, a žuchnul do židle.

***

Když děkanka odešla, Isabela se otočila a prohlédla si třídu s absolutním pohrdáním.

„Ve skutečnosti tu nejsem proto, abych někoho z vás idiotů učila,“ řekla jim, zatímco
přecházela kolem řad stolů. „Pokud chcete používat bič, trénujte s ním, a pokud přijdete o
ucho, nechovejte se jako velký, ukňouraný děcko.“
Několik chlapců přikývlo, jako by byli zhypnotizovaní. Téměř všichni kluci se na Isabelu
dívali, jako by byli hnízdem hadů rozhodnutých být okouzlující. I několik dívek se na ni
dívalo stejným způsobem.
„Jsem tady,“ oznámila Isabela, když dokončila obchůzku a otočila se, aby všem znovu
čelila svýma tvrdýma očima, „abych rozřešila svůj vztah.“

26
 Simon vykulil oči. Přece nemohla mluvit o něm. Nebo mohla?
„Vidíte toho kluka?“ zeptala se Isabela a ukázala na Simona. Zřejmě mluvila o něm. „To
je Simon Lewis, a je tu můj přítel. Takže pokud někdo z vás přemýšlí o tom, že se mu pokusí
ublížit, protože je civil nebo – nechť se Anděl smiluje nad vaší duší – se ho pokusí sbalit,
půjdu po vás, budu vás lovit a rozdrtím vás na prach.“
„Jsme jen kámoši,“ řekl George rychle.
Beatriz si odsunula lavici od Simonovy.
Isabela spustila ruku. Příval vzrušení jí z tváře už mizel, jako by řekla všechno, co chtěla
a teď, když už adrenalin vyprchal, zpracovávala to, co vyšlo z jejích úst.
„Teď se chystám jít,“ oznámila Isabela. „Děkuju za vaši pozornost. Hodina rozpuštěna.“
Otočila se a vyšla z místnosti.
„Musím-“ začal Simon, postavil se na nohy, které mu připadaly trochu nejisté. „Musím
jít.“
„Jo, to musíš,“ řekl George.
Simon vyšel ze dveří a rozběhl se kamennými chodbami Akademie. Věděl, že je Isabela
rychlá, a tak běžel, rychleji, než kdy běžel na cvičišti, a dohnal ji v hale. Zastavila se v
matném světle z vitrážového okna, když zavolal její jméno.
„Isabelo!“
Čekala na něj. Její rty se pootevřely a zaleskly, jako švestky v zimním mrazu, připravené
k ochutnání. Simon viděl sám sebe, jak k ní běží, bere ji do náruče a líbá její rty, protože ví,
co si zaslouží – jeho statečná, úžasná Isabela – a unese ji do víru lásky a radosti, ale viděl to
jakoby skrz tabuli skla, jako by se díval do jiné dimenze, kterou mohl vidět, ale ne se jí
dotknout.
Simon ucítil v celém těle ostré bodnutí žalu, nejen v hrudi, jako by ho zasáhl blesk. Ale
musel to říct.
„Nejsem tvůj přítel, Isabelo,“ zavolal.
Zbledla. Simona šokovalo, jak špatně na jeho slova reagovala.
„Myslím tím, že nemůžu být tvůj přítel, Isabelo,“ řekl. „Nejsem on – ten kluk, který byl
tvým přítelem. Ten kluk, kterého chceš.“
Málem řekl: Kéž bych jím mohl být. Přál si, aby mohl. To byl důvod, proč přišel do
Akademie, aby se tu naučil být tím klukem, kterého všichni chtěli zpátky. Chtěl být takový,
úžasný hrdina jako ve hře nebo ve filmu. Nejprve si byl tak jistý, že je to to, co chtěl.
Až na to, že přát si být tím klukem, bylo jako chtít zničit kluka, kterým byl teď: normální,
šťastný kluk v kapele, který mohl stále milovat svou matku, který se nebudil v nejchladnější,
nejtemnější hodině noci a neplakal pro mrtvé přátele.
A nevěděl, jestli mohl být tím klukem, kterého chtěla, ať už si to přál nebo ne.
„Vzpomínáš si na všechno a já – já si toho nepamatuju dost,“ pokračoval Simon.
„Ubližuju ti, i když nechci, a myslel jsem si, že bych šel na Akademii a vrátil se lepší, ale
nevypadá to dobře. Celá hra se změnila. Moje úroveň dovedností se snižuje, a úroveň
obtížnosti se zvedá až do nemožných–“
„Simone,“ přerušila ho Isabela, „mluvíš jako pitomec.“
Řekla to skoro něžně, ale vyděsila tím Simona ještě víc. „A ani nevím, jak být pro tebe
ten jemný, sexy upíří Simon!“

27
 Isabelina našpulila své dokonalé rty, jako temné půlměsíce v bledé tváři. „Nikdy jsi nebyl
jemný, Simone.“
„Aha,“ řekl Simon. „Oh, díky bohu. Vím, že jsi měla hodně milenců. Vzpomínám si, že
to bylo kouzelný a–“ další záblesk vzpomínky, tentokrát ještě víc nevítaný–“…Lord
Montgomery? Ty jsi randila se členem šlechty? Jak s ním vůbec můžu soutěžit?“
Isabela stále vypadala laskavě, ale to se rozpadalo díky pěkné dávce netrpělivosti. „Ty jsi
lord Montgomery, Simone!“
„To nechápu,“ řekl Simon. „Když se člověk stane upírem, dostane i titul?“
Možná, že to dávalo smysl. Upíři jsou aristokrati.
Isabela si přiložila prsty k čelu. Bylo to gesto, které vypadalo jako pohrdavá únava, jako
by z toho všeho už byla Isabela unavená, ale Simon viděl, jak zavřela oči, jako by se na něj
nemohla dívat, když promluvila. „Byl to jen žert mezi mnou a tebou, Simone.“
Simon byl z toho všeho už unavený: z toho, že kousky jí znal tak dobře a jiné vůbec,
z poznání, že není tím, koho chtěla.
„Ne,“ řekl. „To byl vtip mezi tebou a jím.“
„Ty jsi on, Simone!“
„Nejsem,“ řekl jí Simon. „Ne – nevím, jak se jím stát, to jsem si uvědomoval celou tu
dobu. Myslel jsem, že se jím naučím být, ale od doby, co jsem přišel na Akademii, se neustále
dozvídám, že nemůžu. Nemůžu znovu zažít to všechno, čím jsme si prošli. Nikdy nebudu ten
kluk, co to všechno udělal. Budu dělat jiné věci. Budu jiný člověk.“
„Jakmile Vstoupíš, dostaneš všechny své vzpomínky zpátky!“ zakřičela na něj Isabela.
„Jestli Vstoupím, bude to až za dva roky. Za dva roky nebudu ten stejnej kluk, i kdyby se
se mi vrátily všechny vzpomínky, protože získám spoustu dalších vzpomínek. Ty nebudeš
stejná. Vím, že jsi ve mně věřila, Isabelo, vím, že jsi mi věřila, protože – ti na něm záleželo.
To pro mě znamená víc, než můžu říct. Ale, Isabelo, Isabelo, není ode mě fér využít tvojí víry.
Není fér nutit tě na něj čekat, když se nikdy nevrátí.“
Isabela překřížila ruce na hrudi, prsty zabořila do tmavě fialového sametu své bundy, jako
by jí nabízela pohodlí. „Nic z toho není fér. Není fér, že ti vyrvali část tvýho života. Není fér,
že tě odtrhli ode mě. Jsem tak naštvaná, Simone.“
Simon udělal krok směrem k ní a chytil jednu z jejích rukou, vymotal jí prsty z bundy.
Nevzal ji do náruče, místo toho stál od ní trochu dál, a propletl si s ní prsty i přes tu
vzdálenost. Její třesoucí se rty se třpytily, a stejně tak i řasy. Nevěděl, jestli za to mohlo to, že
nezlomná Isabela plakala, nebo jestli to byla jiskřivá řasenka. Všechno, co věděl, bylo to, že
zářila, jako souhvězdí ve tvaru dívky.
„Isabelo,“ řekl. „Isabelo.“
Byla tak svá, a on měl sotva tušení, kým byl.
„Víš, proč jsi tady?“ zeptala se.
Jen se na ni díval. Ta otázka mohla znamenat tolik věcí, a existovalo tolik způsobů, jak
odpovědět.
„Myslím na Akademii,“ řekla. „Víš, proč chceš být lovec stínů?“
Zaváhal. „Chtěl jsem zas být ten kluk,“ řekl. „Ten hrdina, kterého si všichni pamatují…a
tohle vypadá jako škola pro hrdiny.“
„To není,“ řekla Isabela rozhodně. „Je to škola pro lovce stínů. A jo, myslím si, že je to
docela cool věc, a ano, myslím, že chránit svět je docela hrdinský. Ale existují zbabělí lovci

28
stínů a zlí lovci stínů a beznadějní lovci stínů. Pokud chceš projít Akademií, budeš muset
přijít na to, proč chceš být lovcem stínů a co to pro tebe znamená, Simone. Nejen to, proč
chceš být výjimečný.“
Trhl sebou, ale měla pravdu. „Správně. Nevím. Vím, že tu chci být. Vím, že tady
potřebuju být. Věř mi, kdybys viděla koupelny, věděla bys, že to rozhodnutí neberu na lehkou
váhu.“
Vrhla na něj zničující pohled.
„Ale,“ řekl, „nevím proč. Ještě moc dobře neznám sám sebe. Vím, co jsem ti předtím
řekl, a vím, v co jsi doufala. Že můžu zase být tím, kým jsem byl předtím. Hrozně jsem se
mýlil a je mi to opravdu líto.“
„Líto?“ zeptala se Isabela. „Víš vůbec, jak velký problém byl se sem dostat, abych ze
sebe před všemi těmi lidmi udělala blázna? Víš vůbec – samozřejmě, že ne. Nechceš ode mě,
abych v tebe věřila? Nechceš, abych si tě vybrala?“
Isabela od něj odtáhla ruce, odvrátila tvář, jako to udělala v zahradě Institutu, který byl
jejím domovem. Tentokrát Simon naprosto jistě věděl, že to byla jeho chyba.
Byla už na odchodu, když řekla:
„Už je to jen tvoje cesta, Simone Lewisi. Já už na to kašlu.“

***

Poté, co Isabela odešla – poté, co ji přiměl odejít – byl Simon v takové depresi, že si
nemyslel, že bude ještě někdy schopný vylézt z postele. Ležel tam, poslouchal Georgovo
klábosení a škrábal stěny. Už odstranil impozantní množství slizu.
Simon se stáhl na místo, kde, jak věřil, ho nikdy nikdo nenajde. Šel a sedl si do koupelny.
Kamenné dlaždice koupelny byly popraskané; v jedné z toalet bylo něco tmavého. Simon
doufal, že to byla jen polévka, kterou tam někdo vylil.
Měl v koupelně půl hodiny klidu, sám s hroznými toaletami, když George strčil hlavu do
dveří.
„Hej, kámo,“ řekl George. „Tyhle koupelny nepoužívej. Nemůžu to ani pořádně
zdůraznit.“
„Nehodlám tu chodit na záchod,“ řekl Simon ponuře. „Jsem čuně, ale nejsem idiot. Jen
chci být sám a přemýšlet o depresivních věcech. Chceš znát tajemství?“
George chvíli mlčel. „Pokud mi ho chceš říct. Ale nemusíš. Všichni máme tajemství.“
„Odehnal jsem tu nejúžasnější holku, jakou jsem kdy potkal, protože jsem příliš velký
břídil, abych dokázal být sám sebou. To je moje tajemství: Chci být hrdinou, ale nejsem jím.
Všichni si myslí, že jsem nějaký úžasný bojovník, který přivolal anděly a zachránil lovce
stínů a celý svět, ale je to jen vtip. Já si ani nepamatuju, co jsem udělal. Nedovedu si ani
představit, jak jsem to udělal. Nejsem nikdo výjimečný, a nikdo se nenechá oklamat
donekonečna, a já ani nevím, co tady dělám. Tak. Máš nějaké tajemství, které to dokáže
překonat?“
Z jednoho záchodu se ozvalo nízké bublání. Simon se tím směrem ani nepodíval. Neměl
zájem ten zvuk zkoumat.
„Vůbec nejsem lovec stínů,“ řekl George ve spěchu.

29
 Sedět na podlaze v koupelně nebyl zrovna ideální způsob sdělování monumentálních
odhalení. Simon se zamračil. „Ty nejsi Lovelace?“
„Ne, jsem Lovelace.“ Georgův obvykle veselý hlas byl tvrdý. „Ale nejsem lovec stínů.
Jsem adoptovaný. Lovce stínů, kteří mě přišli rekrutovat, ani nenapadlo, že – by lidé s krví
lovců stínů chtěli obyčejné děti, že by jim dali jména lovců stínů a považovali je za vlastní.
Vždycky jsem si plánoval, že řeknu pravdu, ale myslel jsem si, že to bude jednodušší, až se
sem dostanu – že budou menší potíže rozhodnout se, že mi tady dovolí zůstat, než řešit, jestli
mě chtějí vzít s sebou. A pak jsem potkal ostatní, začal kurz, a přišel jsem na to, že s nimi
dokážu docela snadno držet krok. Viděl jsem, co si myslí o civilech. Myslel jsem si, že by
nebylo na škodu nechat si to tajemství pro sebe a zůstat v elitní třídě a jen na chvíli být jako
ostatní kluci.“
George strčil ruce do kapes a zíral na podlahu.
„Ale poznal jsem i tebe, a ty jsi neměl žádné výjimečné schopnosti, a přitom jsi už udělal
víc než všichni ostatní dohromady. Děláš věci hned, jako třeba že jsi přestoupil do třídy
civilů, když jsi nemusel, a inspiroval jsi mě říct děkance, že jsem civil, a taky se nechat
přeložit. Tohle ty děláš. Takový teď jsi, dobře? Takže přestaň mluvit o tom, jaký jsi břídil,
protože břídila bych nenásledoval do slizem pokryté ložnice nebo slizem pokryté koupelny, a
už vůbec bych tě nenásledoval do obou míst.“ George se odmlčel a pak bojovně řekl: „A fakt
rád bych změnil tu poslední větu, protože to znělo strašně, ale nejsem si jistý, jak na to.“
„Budu to brát tak, jak jsi to zamýšlel,“ řekl Simon. „A já – jsem moc rád, že jsi mi to řekl.
Už od začátku jsem doufal v cool spolubydlícího civila.“
„Chceš vědět další tajemství?“ zeptal se George.
Simona další odhalení trochu děsilo, a bál se, že George je tajný agent, ale stejně přikývl.
„Každý v téhle akademii, lovci stínů a civilové, lidi se Zrakem a bez něj, každý z nich se
snaží být hrdinou. Všichni v to doufáme, všichni se o to snažíme, a brzo kvůli tomu budeme
krvácet. Jsi stejný jako my ostatní, Si. Až na jednu věc, kterou se lišíš: my všichni chceme být
hrdinové, ale ty víš, že jím můžeš být. Víš, že v jiném životě, v alternativním vesmíru, jakkoli
to chceš nazvat, jsi byl hrdina. Můžeš jím být znovu. Možná ne ten samý hrdina, ale máš na to
udělat správná rozhodnutí, velké oběti. To je velký tlak. Ale je to mnohem větší naděje, než
má kdokoli z nás. Přemýšlej o tom takhle, Simone Lewisi, a mysli si, že máš docela štěstí.“
Simon o tom takhle nikdy nepřemýšlel. Pořád si myslel, že stačí přepnout spínač a on
bude zase výjimečný. Ale Isabela měla pravdu: tohle nebylo jen o tom, být výjimečný.
Vzpomněl si na to, jak viděl Akademii poprvé, jak úchvatně a působivě vypadala z dálky, a
jak odlišně vypadala zblízka. Začínal si myslet, že proces stávání se lovcem stínů je úplně to
samé. Začínal věřit, že to všechno, jak po něm sekali mečem, jak s ním jeho kůň utekl, že
musel jíst tu hroznou polévku a seškrábat sliz ze stěn, k tomu patřilo, a pomalu a neohrabaně
si začínal uvědomovat, kým by tentokrát opravdu chtěl být.
George se opřel o stěnu koupelny, což byl očividně zbrklý a nebezpečný pohyb, a
zazubil se na něj. Vidět ten úsměv, vidět George odmítat být vážný víc jak na vteřinu,
Simonovi připomnělo něco dalšího o jeho prvním dnu na Akademii. Připomnělo mu to naději.
„Když už mluvíme o štěstí, Isabela Lightwoodová je totálně nádherná. Vlastně je ještě
lepší: Je to hrdinka. Přišla až sem říct světu, že jsi její. Chceš mi říct, že nepozná hrdinu, když
ho vidí. Přijdeš na to, co tady děláš. Isabela Lightwoodová v tebe věří, a stojí za zmínku, že já
taky.“

30
 Simon se na George zadíval.
„Stojí to za hodně,“ řekl nakonec. „Díky za všechno, co jsi řekl.“
„Není zač. A teď, prosím, vstaň z podlahy,“ prosil George. „Je to odporný.“
Simon vstal z podlahy. Opustil koupelnu, hned za Georgem, a oba skoro vletěli do
Catariny Loss, která po dlaždicích se skřípáním táhla velkou zakrytou mísu.
„Paní Loss…“ řekl Simon. „Můžu se zeptat, co to děláte?“
„Děkanka Penhallowová se rozhodla, že neobjedná čerstvé zásoby potravin, dokud se
tahle výborná, výživná polévka celá nespotřebuje. Takže jdu tuhle polévku pohřbít do lesa.“
oznámila Catarina Loss. „Chyť druhé držadlo.“
„Ehm. Okay, dobrý plán,“ řekl Simon, chytil druhou rukojeť mísy a následoval Catarinu.
George se k nim připojil, a polévková mísa mezi nimi nejistě balancovala. Když procházeli
chodbami Akademie plnými průvanu a ozvěn, Simon dodal: „Mám jen jednu malou otázku o
lesích. A medvědech.“

31
32
 Tales from the Shadowhunter Academy: Lost Herondale cz
Bývaly doby, není to tak dá vno, kdy byl Simon Lewis přesvědčen, že všichni učitelé tělocviku
jsou skuteční démoni, kteří utekli z nějaké pekelné dimenze, jen se živí agó nii nekoordinované
mlá deži.
Tak trochu věděl, že měl téměř pravdu.
Ne, že by Akademie Lovců stínů měla tělocvik, ne tak docela. A jejich fyzický trenér,
Delaney Scarsbury, nebyl démon ale Lovec stínů , který si zřejmě myslel, že oddělovat hlavy
pekelným bestiím je ideá lní pro sobotní noc – ale jak by Simona dotyčný opravil jednalo se o
technické aspekty.
"Lewisi!" Scarsbury vykřikl, nad Simonem, který ležel na zemi, snažíc se sá m udělat další klik.
"Čeká te, písemné pozvá ní?"
Scarsburovy nohy byly tlusté jako kmeny stromů , a ani jeho biceps nebyl méně
depresivní. To byl, alespoň jeden rozdíl mezi Lovci stínů a Simonovými civilními učiteli
tělocviku, většina sotva seděla na střídačce s pytlíkem brambů rků . Také nikdo z učitelů
tělocviku, co Simon měl neměl u sebe runy a meč požehnanými anděly.
Ale ve všech směrech, které se počítají, Scarsbury byl přesně stejný.
"Všichni se podívejte na Lewise!" zavolal do zbytku třídy, jako Simon se stěží pohnul do polohy
vratkého prkna, nechtěl padnout do hlíny. Znovu.
"Ná š hrdina zde možná porazí paže zlé špagety po tom všem."
Potěšeně se smá la jen jedna osoba. Simon poznal pochechtá vá ní Jona Cartwrighta,
nejstaršího syna významné rodiny Lovců stínů (a on byl první kdo to řekl). Jon věřil, že se
narodil pro něco velkého a zdá lo se, že mi především vadí že Simonovi – nešťastnému civilovi –
se podařilo udělat to dřív. I v případě, že již pamatoval, že to dělá . Jon byl samozřejmě, ten, kdo
se začal říkat Simonovi "ná š hrdina." A jako všichni zlí učitelé tělocviku zlo před ním, Scarsbury
byl až příliš šťastný, že ná sledoval jeho populá rní dětské vedení.
Akademie Lovců stínů má dva traky, jeden pro děti Lovců stínů , kteří vyrostly přímo v
tomhle světě a jehož krev je určena pro boj s démony a jeden pro civily, bezradné jenž chybí v
genetice osud, kterí se snaží chytit. Trá vili většinu dne v oddělených třídá ch, civilové studovali
zá klady bojových umění a studová ní jemnějších bodů Zá kona Nephilim. Děti Lovců stínů se
zaměřovaly na pokročilé dovednosti: žonglová ní, há zení hvězdy a studium Chthonian a značení
se runami jenž je dělali nadřazené a kdo věděl, co dá l. (Simon stá le doufal, že někde v příručce
tajemství Lovců stínů najde vulká nský stisk smrti. Po tom všem, jak jim instruktoři neustá le
připomínali: všechny příběhy jsou pravdivé.)
Ale dva trakty začínali každý den společně: každý student, bez ohledu na to, jak
nezkušený nebo rozšířený, se měl hlá sit na kynologickém cvičišti za rozbřesku kvů li
vyčerpá vající hodině rozcvičky.

33
Stály rozdělení, Simonů v tvrdohlavý biceps odmítal udělat boule. Všichni dělali kliky.
Když řekl matce že chce jít do vojenské školy, tak při jeho tvrzení, ho obdařila zvlá štním
pohledem. (Ne tak divným, jako kdyby řekl, že chce jít do školy kde se učí bojovat s démony, pak
se napije z Pohá ru Smrti, kdy se mu při Přijetí do řad Lovců stínů možná vrá tí vzpomínky, které
mu ukradl démon v nedaleké pekelné dimenzi.) Pohled, říkal: Můj syn, Simon Lewis, se chce
přihlásit do života, kde musí udělat sto kliků před snídaní?
Věděl, že to, protože on v ní mohl docela dobře číst – ale také proto, že jakmile nabyla
schopnost mluvit, řekla: "Mů j syn, Simon Lewis, se chce přihlá sit do života, kde musí udělat
sto kliků před snídaní?" Pak se ho zeptal šká dlivě Jestli není některé zlé stvoření a on dělal, že se
směje, pro jednou se snažil ignorovat ú ponky paměti jeho dalšího života, jeho skutečného život.
Toho jenž říkal, že když se změnil v upíra, jeho matka mu řekla, že je monstrum a vyhnala ho z
domu. Někdy si Simon myslel, že by udělal cokoli, aby se mu vrá tili vzpomínky, které mu byly
ukradeny – ale byly chvíle, kdy uvažoval, zda některé věci by neměli zů stat lépe zapomenuté.
Scarsbury, byl ná ročnější než jakýkoliv četař, jeho svěřenci museli udělat dvě stě kliků každé
rá no..., ale on je alespoň , nechal sníst snídani před tím.
Po klicích přišla kola. Poté přišli výpady. A po výpadech –
"Až po tobě, hrdino," ušklíbl se Jon, nabízející Simon první výstřel na lezeckou stěnu. "Možná ,
pokud ti dá me ná skok, nebudeme muset čekat tak dlouho na to, že ná s doženeš."
Simon byl příliš vyčerpá n, pro naštvané vrá cení mu to. A rozhodně příliš vyčerpaný, aby
zvlá dl cestu nahoru. Jeden ú chyt byl nepředstavitelně daleko od něj najednou. Bylo to
přinejmenším pá r metrů , zastavil se, aby ječícím svalů m dal odpočine. Ostatní studenti jeden po
druhém se vyškrá bali kolem něj. Nikdo z nich zdá nlivě trochu bez dechu.
"Být hrdina, Simone," Simon mumlal trpce, vzpomínky na život, které mu řekl Magnus Bane při
jejich prvním setká ní – nebo alespoň první Simon pamatoval. "Mají dobrodružství, Simon. Co
takhle proměnit tvů j život v jeden dlouhý mučivý tělocvik, Simone."
"Brá cho, mluvíš sá m se sebou znovu." George Lovelace, Simonů v spolubydlící a jediný reá lný
přítel na akademii, se objevil vedle Simon. "v pořá dku?"
"Já mluvím pro sebe, nikoli se zelenými mužíčky," Simon vyjasnit. "Ještě jsem při smyslech,
naposledy jsem se kontroloval."
"Ne, myslím," – George kývl směrem k Simonovým zpoceným prstů , které bledli
ú silím udržet jeho vá hu – "tvoje sevření."
"Oh. Ano. Jsem v pohodě,"řekl Simon. "Jen vá m dá vá m kluci ná skok. Myslím, že v bitvě jsou ti
první, co mají že v bitvě červenou košili, víš?"
George nakrčil čelo. "Červená košile? Ale naše barva je černá ."
"Ne, červená košile. Potrava pro děla. Star Trek? Některý z hlaholení... " Simon se podíval na
Georgeů v obličej. George vyrostl v izolovaně na venkově Skotska, ale nebylo to, jako by žil bez

34
internetu a kabelové televize. Problémem, pokud mohl Simon říci, bylo, že Lovelaceovi
nesledovali nic jiného než fotbal a jejich Wi-Fi používá téměř výhradně pro sledová ní statistiky
Dundee United a občas koupi ovcí ve velkém. "Zapomeň na to. Jsem v pořá dku. Uvidíme se
nahoře."
George pokrčil rameny a vrá til se do svého stoupá ní. Simon sledoval, jak jeho
spolubydlící-svalnatý-akrobatický-model typ sá m odkopl plastový ká men držadla tak lehce jako
Spider-man. Bylo to směšné: George nebyl ani Lovec stínů , nikoliv co do krve. Vychová vala ho
rodina lovců stínů , jinak byl stejný civil jako Simon. Kromě toho, že stejně jako většina z
ostatních civilů - a velmi rozdílně od Simona - byly téměř dokonalý vzorek lidstva. Odpudivě
atletický, koordinovaný, silný a rychlý a tak blízko k Lovců m stínů jak se mohli dostat bez krve
anděla v žilá ch. Jinými slovy: atlet.
V životě na akademii Lovců stínu Simonovi chybělo spoustu věcí, u kterých kdysi věřil, že
bez nich nelze přežít: počítač, hudba, komiksy, vnitřní instalace. Za posledních pá r měsíců začal
byl zvyklý to dělat bez nich, ale do očí bijící absenci stá le nemohl hodit za hlavu.
Akademie Lovců stínů neměla žá dné nerdy.
Matka kdysi Simonovi řekla, co miluje nejvíce na tom být žid, to že jsi mohl vstoupit do
jakékoliv synagogy kdekoli na zemi a měl jsi pocit, že jsi se vrá til domů . Indie,Brazílie, Nový
Zéland i Mars – V případě, že byste se mohli spolehnout na Shalom, astronauti!, domá cí komiks,
který měl být vrcholem Simony třetí zkoušky z hebrejské školy. Ž idé se modlili všude stejným
jazykem, se stejnou melodií a slovy. Matka Simonovi (kterého nikdy nepustila z oblasti stá tu,
natož země) řekla, že by mohl být dlouho jak jen chtěl, ale pokud by našel lidi, kteří by mluvili
jazykem jeho nikdy by nebyl sá m.
A ona měla pravdu. Trvalo tak dlouho dokud Simon našel lidi jenž mluvili stejným
jazykem – Dungeons & Dragons a World of Warcraft, jazyk Star Treku a manga a indie rockerů s
písněmi jako "Han Shot First” a “What the Frak" – cítil se jako mezi přá teli.
Tito Lovci stínů v tréninku, na straně druhé? Většina z nich pravděpodobně považovali
manga za nějaký druh démonické mykó zy nohou. Simon se je snažil vychová vat je k jemnějším
věcem v životě, ale lidi jako George Lovelace měl asi tolik nadá ní pro rozkrá jení na dvaná ct
kostek, stejně jako Simon pro... no, nic víc fyzicky složitějšího, než jít a žvýkat ve stejnou dobu.
Jak Jon předvídal, Simon byl poslední vlevo na lezecké stěně. V době, kdy ostatní vystoupali k
příčce na malém zvonu nahoře a slezly dolů na zem, ode byl pouze deset metrů nad zemí.
V té době se stalo, že Scarsbury, který měl pů sobivý cit pro sadismus, který se projevoval
tak, že nechal celou třídu, aby seděli a dívali se jak Simon šplhá na vrchol, se tentokrá t snížil k
milostně krá tké mučivé relaci.

35
"Dost!" Scarsbury vykřikla tleskl rukama. K Simonovi doléhalo něco jako zvuk píšťalky. Možná
by ji mohl jednou dostat od Scarsburyho na Vá noce. "Lewisi, ušetřete ná s všechny vaší bídy a
slezte dolů . Zbytek z vá s, prostor pro zbraně, které si vyberete a pak souboj ve dvou."
Jeho železná pěst se uzavřela přes rameno Simona. "Ne tak rychle, hrdino. Zů staň te tu."
Simon přemýšlel, zda nastal ten okamžik, kdy byla konečně přemožena jeho hrdinské minulost
jeho něšťastný dá rek a chystali se ho vyhodit ze školy Ale pak zavolal Scarsbury několik dalších
jmen – mezi nimi Lovelace, Cartwright, Beauvale, Mendoza – většina z nich Lovců stínů , všechny
nejlepší studenti ve třídě a Simona nechal odpočívat, jen trochu. Ať jim chtěl Scarsbury říct
cokoliv, nemohlo to být špatné, ani pokud by řekl, že Jon Cartwright je zlatým medailistou ve
vysá vá ní.
"Sednout," zaduněl hlas Scarsburyho.
Posadili se.
"Jste tady, protože jste dvacet nejslibnější studentů ve třídě," řekl Scarsbury, dal si pauzu, aby
nechal usadit kompliment. Většina studentů se rozzá řila. Simon se vů lí snažil zmizet. Bylo to
nejslibnějších devatená ct studentů a jeden, který měl ještě dojezd za jeho dřívější já . Měl pocit,
jako by mu byl osm let znovu a zaslechnul svou matku, jak říká , že ten tyran trenér ho nechal
zase na pá lce.
"Má me Podstvěťana, který porušil Zá kon a potřeba se o to postarat,"pokračoval Scarsbury,"a
vyšší pravomoci rozhodly, že je to ideá lní příležitost z chlapců udělat chlapy."
Marisol Rojas Garza, vychrtlá třiná ctiletá civilní dívka s výrazem nakopu ti prdel si hlasitě si
odkašlala.
"Ehm..., chlapy a ženy," snažil se Scarsbury nepříliš šťastně vyjasnit.
Byl slyšet šelest od studentů , vzrušení smíchaný se strachem. Nikdo z nich neočeká val
skutečnou misi takhle brzo. Za Simonem Jon předstíral zívnutí. "Nudné. Mohl bych zabít
Podsvěťana ve spá nku."
Simon, který skutečně zabil Podsvěťana ve spá nku, spolu s démonem s děsivými
chapadly a Temné lovce stínů a další krvelačné příšery, které si prorazili cestu do jeho nočních
mů r, neměl ná ladu na zívá ní. Cítil se spíše na zvracení.
George zvedl ruku. "Ehm, pane, někteří z ná s zde jsou stá le" – on na prá zdno polknul a ne
poprvé, Simon přemýšlel, zda litoval přiznat pravdu o sobě; Akademie byla mnohem jednodušší
místo, když jsem se když jste byli v elitním traktu Lovců stínů a nejen proto, že elita nemusela
spá t ve sklepení – "civilové."
"Všiml jsem si sá m, Lovelace," řekl suše Scarsbury. "Představte si moje překvapení, když jsem
zjistil, že někteří ze spodiny stojí za něco, mezi ná mi všemi."

36
"Ne, myslím...." George zavá hal, podstatně snadněji vystrašený, když potkal šest stop vysokého
skotského boha sexu (Beatriz Velez Mondoza, jeho nejlepší přítelkyně ho popsala) by měl prá vo
být.
Nakonec se napřímil a ramena dal vpřed. "Myslím, že jsme civilové. Nemů žeme mít runy,
nemů žeme použít andělské ostří nebo čarodějné světlo nebo tak něco, nemá me superrychlost a
andělské reflexy. Jít po Podsvěťanovi, když má me jen pá r měsíců výcviku... není to nebezpečné?"
Ž íly na krku Scarsburyho se začaly znepokojivě zvětšovat, a jeho oko vypadalo, že se vypoulí z
jeho hlavy a Simon se obá val, že praskne. (Pomyslel si, konečně vysvětlení pro to tajemné
zraněné oko)
"Je to nebezpečné? Nebezpečné?" hulá kal. "Někdo jiný se tady bojí trochu nebezpečí?"
Teď měl ještě větší strach ze Scarburyho a tak držel jazyk za zuby. Bylo mučivé ticho,
plné vzteku. Scarsbury se pak zamračil na George:"Jestli má š strach z nebezpečných situací
hochu, jsi na špatném místě. A pokud jde o zbytek z vá s spodino, nejlépe zjistíte na co má te a co
to znamení. Pokud tak neučiníte, pak vá s pití z Pohá ru smrti zabije a věřte, civilové, že kdyby vá s
připravili o život pijavice, byl by to mnohem laskavější způ sob."
Upíral zrak přitom na Simona, možná proto, že Simon kdysi byl upír, nebo možná protože
zdá lo teto byl dů vod proč se sem Simon dostal. Simona napadlo, že Scarsbury by mohl doufat, v
takový výsledek- v naději že si vybral pro tuto misi Simona, že se zbaví nejvíc problémového
studenta. I když určitě ne, Lovec stínů , učitel Lovců stínů by se tak nízko? Něco v Simonovi
paměti, ho varovalo, že si tímhle nemá být tak jistý.
"Rozumíte?" Scarsbury řekl. "Je tady někdo, kdo chce běžet k mamince a tatínkovi s plá čem,
'prosím zachraň mě od velkého, zlého upíra'?"
Mrtvé ticho.
"Výborně," řekl Scarsbury. "Má te dva dny na cestu. Pak si stačí jen připomínat jak zapů sobíte na
své malé přá tele až se vrá títe," zasmá l se "pokud se vrá títe."
***
Studentská místnost byla temná a zatuchlá , osvětlena bliká ním svíček, jenž hlídali
obligá tní tvá ře Lovců stínů minulosti, Herondaleů , Lightwoodů a dokonce občas i Morgensternů ,
dívali se dolů v těžkých pozlacených rá mech, jejich krvavé triumfy slá bly v olejovém ná těru.
Ale měl několik zřejmých výhod oproti Simonovi ložnici: nebylo to v žalá ři, nebyla potřísněná
černým slizem a nenesla slabý zá van, co by mohli být plesnivé ponožky, ale klidně i rozpadající
se bývalí studenti pod podlahou, také neslyšel něco, co znělo jako bouřlivá rodina krys, co
škrá bala za zdmi. Ale jedna významná výhoda jeho pokoje se Simonovi připomněla v noci, kdy se
s Georgem utá bořili v rohu, hrajíc karty. Byla to zá ruka, že že Jon Cartwright a jeho fanynky z
tracku Lovců stínů by nikdy nepřekročili prá h jeho pokoje.
"Ž á dné sedmičky," řekl George,když Jon, Beatriz, a Julie vtrhli do saló nu. "Jdi rybo."

37
 Jak se Jon a obě dívky se blížili, Simon se najednou velmi zajímalo karetní hře. Nebo
přinejmenším dělal, co bylo v jeho silá ch.
Na normá lní interná tní škole, by byla televize v obývá ku, místo obří portrétu Jonathana
Lovce stínů s jasně palnoucíma očima, jako jeho meč. Hudba by zněla z jednotlivých ložnic a
prolínala by se v chodbě, některé by bylo dobré jiné ne. Šlo by posílat e-maily, SMS a sledovat na
Internetu porno.
Na akademii po hodiná ch byly možnosti omezenější: studová ní kodexu, a spá nek. Hrací
karty byly nejblíže ke hře, bez které Simon nevydržel příliš dlouho. Uká zalo se, že když strá vili
den školením k poražení skutečných reá lných monstra, Dungeons & Draci ztratil trochu lesku –
nebo to alespoň tvrdil George a každý student.
Simon se je snažil zverbovat do her z letního tá bora, jenž napů l zapomněl, Hearts,
Egyptian Ratscrew a samozřejmě, Go Fish. Simon potlačil zívnutí.
Jon, Beatriz a Julie stá li vedle nich, čekajíc na to až je vezmou na vědomí. Simon doufal, že
budou čekat tak dlouho, až pů jdou pryč. Beatriz nebyla tak špatná , alespoň ne když byla sama.
Ale Julie byla vytesaná do ledu. Měla podezřele má lo fyzických vad – hedvá bná blond vlasy
Barbie, porcelá novou pleť modelky, lepší křivky než která koliv z plaká tů bikin děvčat, jenž si
tapetoval Erik gará ž - a měla jestřá bí výraz člověka, jenž hodlal vyhledal a zničit slabé. Taky
nesla meč.
Jon, samozřejmě, byl Jon.
Lovci stínů necvičili magii – to byl zá kladní princip jejich přesvědčení – tak bylo
nepravděpodobné, že by na Akademii naučili Simona způ sob, jak učinit, aby Jon Cartwright zmizí
do jiné dimenze. Ale člověk mohl snít.
Nechtěli jít pryč. Konečně George, vrozeně neschopný být nezdvořilý, postavil jeho karty.
"Mů žeme vá m pomoci?" zeptal se George chladný jako kousek ledu svým skotským ná řečím.
Jonovo a Julienina přívětivost roztá la, když se dozvěděli pravdu o Georgeově civilní krvi, a
ačkoliv George nikdy nic o tom neřekl zjevně neodpustil ani nezapomněl.
"Ve skutečnosti, ano," ušklíbla se. Kývla na Simona. "Tedy tebe potřebujeme."
Když se Simon dozvěděl o bezprostřední misi na zabití upíra, nebyla to pro něj jasně žluté světlo,
spíš naopak nebyl díky tomu v ná ladě.
"Co chcete?"
Julie se rozpačitě podívala na Beatriz, která zírala na svoje nohy. "Chtěli jsme se zeptat.."
zamumlala Beatriz.
"Lepší, pokud když to udělá š," prskala Julie.
Jon obrá til oči v sloup. "Pro Anděla! Já to udělá m." Vytá hl se do své plné pů sobivé výšky, položil
ruce v bok a zahleděl se dolů na Simona. Vypadal, že si tohle zkouší v zrcadle.
"Chceme, abys ná m řekl o upírech."

38
Simon se ušklíbl. "Co chcete vědět? Nejděsivější je Eli v Let the Right One In, nejlacinější je
pozdní éry Lestata, nejvíce podceň ovaný je David Bowie v Hunger. Nejvíc sexy je rozhodně
Drusilla, ačkoli pokud se zeptá te holek asi řeknou Damon Salvatore nebo Edward Cullen. Ale... "
pokrčil rameny. "Zná te holky."
Julieiny a Beatriziny oči se rozšířily. "Nemyslela jsem toho víš tolik!" Beatriz vykřikla. "Jsou
oni... oni jsou tvoji přá telé? "
"Oh, jistě, hrabě Dracula a já jsme jako," řekl Simon, přes prsty demonstroval. "Také hrabě
Chocula. Jo a moje BFF hrabě Blintzula. On je velmi šaramantní...."On se vzpamatoval, když si
uvědomil, že nikdo jiný se nesměje. Ve skutečnosti se zdá lo, že si nikdo neuvědomuje, že žertuje.
"Jsou z televize," pobídl je. "Nebo, obilovin."
"O čemu to mluví?" zeptala Julie se Jonů v perfektní nos se přikrčil do zmatku.
"Koho to zajímá ?" Jon řekl. "Ř íkal jsem vá m, že to je ztrá ta času.ž on sá m?"
"Co to má znamenat?" zeptal se Simon, začínal být podrá žděný.
George si odkašlal, viditelně nesvů j. " Jestli o tom nechce mluvit je to jeho věc."
"Ne, když je v sá zce naše životy." řekla Julie mrkla, jako kdyby měla něco v oku nebo – Simon
zalapal po dechu. Potlačovala slzy?
"Co se děje?" zeptal se cítil, že má méně informací než obvykle, jenž bylo hodně.
Beatriz si povzdechla a Simonovi věnovala plachý ú směv. "Nechceme po tobě nic osobního nebo
bolestivého. Chceme jen, abys ná m řekl, co víš o upírech,... "
"Z pozice pijavice," Jon vyplněno pro ni. ", Kterou, jak jste si možná vzpomeneš, byl."
"Ale já na to nemám vzpomínky," uvedl Simon. "Nebo jste nedá vali pozor?"
"To je to, co říká š," tvrdil Beatriz, "ale...."
"Ale myslíš, že jsem lhal?" řekl Simon se nevěřícně. Černá díra v centru jeho vzpomínky byla
ú středním ú dajem o jeho existenci, nikdy ho ani nenapadlo, že by jí někdo mohl zpochybnit. Jaký
by mělo smysl lhá t o tom- a jaký druh člověka by pak byl?
"To si všichni myslíte, že? Opravdu?"
Jeden po druhém začali kývat... dokonce i George, i když alespoň měl tvá ři přihlouplý výraz.
"Proč bych předstíral, že si nic nepamatuju?" zeptal se Simon.
"Proč by někdo jako ty byl tady, pokud by vá žně o ničem neměl ponětí?" Jon odsekl. "To
jediná věc, která dá vá smysl."
"No, myslím, že to je šílený, šílený, šílený svět," odsekl Simon. "Protože to, co vidíte je co
dostanete."
"Poté celé spoustu nic,"Jon řekl.
Julie ho bouchla loktem, vypadalo to, že se nezvykle zlobí – obvykle byla šťastná , že šla s Jonem
ať už řekl cokoliv
"Ř íkal jsi, že budeš milý."

39
"Jaký to má smysl? Buď nic neví, nebo ná m to nechce říct. A koho to zajímá , mimochodem? Je to
jen jeden Podsvěťan. Co nejhoršího, že by se mohlo stá t?"
"Opravdu nevíš, viď?" ušklíbl se. "Už jsi někdy byl v bitvě? Už jsi viděl někdy někoho ublížit?
Zemřít?"
"Jsem Lovec stínů , ne?" Jon řekl, když Simon si všiml, že to není odpověď.
"Nebyli jsme v Alicante za vá lky," řekl temně Julie. "Nevíte, jaké to bylo. Neztratili jsme nic."
Jon se vztyčil nad ní prst. "Neříkej, co jsme ztratili. Já nevím jak ty, ale já jsem tady pro naučení
jak bojovat, pro příště – "
"Neříkej to, Johne," prosila Beatriz. "Nemusí existovat nějaké příště. Nemusíme žít."
Jon pokrčil rameny. "Je vždycky příště." Jeho hlas zněl téměř nadějně a Simon pochopil, že Julie
je zřejmě pravdu. Jon mluvil jako někdo, pro něhož byla smrt jakéhokoliv druhu velmi daleko.
"Viděl jsem mrtvé ovce," řekl George vesele, zjevně snažíc se pozvednout ná ladu. "To je vše."
Beatriz se zamračila. "Já opravdu nechci muset bojovat s upírem. Možná , kdyby se jednalo o
víly... "
"Nevíme nic o vílá ch," odsekla Julie.
"Já vím, že by mi nevadilo, zabít pá r z nich," řekla Beatriz.
Julie vypadala, že z ní uniká tlak, jako by ji někdo píchl a vypustil všechen vzduch "Ani mě. Kdyby
to bylo tak snadné... "
Simon moc nevěděl o vztazích Lovců stínů a Podsvěťanů , ale on docela rychle přišel na
to, že víly byly veřejný nepřítel číslo jedna ve světě Lovců stínů v těchto dnech. Skutečný nepřítel
číslo jedna, Sebastian Morgenstern, který začal temnou vá lku a obrá til řadu Lovců stínů na zlé
zombie, jenž uctívaly Sebastiana, byl dá vno mrtvý. Nechal tak své tajemné spojence odsoudit a
nést jeho ná sledky.
I Lovci stínů jako Beatriz, která upřímně věřila, že vlkodlaci jsou jako kdokoliv jiný, jen
jsou trochu chlupatější a byla tak trochu potlačenou fanynkou slavného čaroděje Magnuse
Banea, mluvila o vílí zemi jako by byli švá bí zhouba a napadení byla jediná cesta k jeho
vyhlazení.
"Měl jsi pravdu dnes rá no, Georgi," řekla Julie. "Oni ná s neměli posílat takhle. Nikdo z ná s není
připraven."
Jon si odfrkl. "Mluv za sebe."
Jak hašteřili se mezi sebou o tom jak přesně bude těžké zabít jednoho upíra, Simon vstal.
Bylo dost špatné, že si všichni mysleli, že byl lhá ř – ještě horší, že v jistém smyslu jím byl.
Nemohl si vzpomenout, nic o tom, jak byl upír – nic užitečného, alespoň – ale vzpomněl si, jak je
myšlenka někoho zabít velice nepříjemná . Nebo možná to byla jen myšlenka zabíjet. Simon byl
vegetariá n a jediné ná silí, které kdy spá chal bylo na obrazovce, zabíjel pixelové draky a moře
slimá ků . To není pravda, připomněl mu hlas v hlavě mu. Máš spoustu krve na rukou. Simon

40
pokrčil rameny. To, že nic nepamatuješ nemusí znamenat, že se že to nikdy nestalo, ale
předstírá ní toho, to někdy ulehčilo.
George ho chytil za ruku, když chtěl odejít. "Omlouvá m – víš," řekl Simonovi. "Já měl jsem ti
věřit."
"Ano. Tos měl," povzdechl si Simon a pak ujistil jeho spolubydlícího, že mu nemá nic ve zlé, což
byla z většiny pravda. Byl v pů li stínové chodby, když uslyšel kroky, jak běží za ním.
"Simone!" Julie plakala. "Počkej chvilku."
V posledních několika měsících, kdy Simon objevil existenci magie a démonů , se naučil,
že jeho vzpomínky jsou tak chatrné a falešné jako sestřiny staré papírové panenky a on se všeho
vzdal, aby se mohl přestěhovat do kouzelné neviditelné země a studovat lov démonů . A přesto
ho, nepřekvapilo nic víc, než jeho stá le rostoucí seznam sexy holek, které od něj něco chtěli.
Ovšem nebyla to taková legrace, jak měla být.
Simon zastavil aby ho Julie mohla dohnat. Byla o několik centimetrů vyšší a měla zlatě
žíhané oříškové oči, jenž se v každém světle měnily. Tady v šeré chodbě se díky zá ři ze svícnu
blýskaly jako jantar. Pohybovala se snad s grá cií, jako baletka, pokud tedy je pro baletku obvyklé
nakrá jet lidi na plá tky se stříbrnou dýkou s runami. Jinými slovy krá čela jako Lovec stínů , a jak
Simon viděl na kynologickém cvičišti, velmi dobrý.
A jako každý dobrý Lovec stínů , neměla žá dnou chuť se spojit s civili, mnohem méně
civilem, který býval Podsvěťan – dokonce s civily, který v životě mohl zachrá nit svět, ale
nepamatoval si to. Ale od chvíle, kdy Isabelle Lightwood navštívila akademii s jejím tvrzením o
Simonovi, Julie se na něj dívala se zvlá štním kouzlem. Menším než že by se mu chtěla vrhnout do
postele, dívala se spíš jako někdo, kdo ho chtěl zkoumat pod mikroskopem, jako někdo kdo by
mu chtěl trhat končetiny a zjistit, co je uvnitř a hledat tam nějaký zá blesk, který by možná
přilá kal dívku jako je Isabelle Lightwood.
Simonovi to nevadilo, nechal ji hledat. Měl rá d ostrou zvědavost v jejím pohledu,
nedostatek očeká vá ní. Isabelle, Clary, Maia, všechny ty dívky byly zpět v New Yorku, tvrdily, že
ho znají a milují ho a on jim věřil, ale také věděl, že ho nemilují, milovali nějakou bizarní verzi
jeho, nějakého dvojníka Simona,a když se podívali na Simon, všichni viděli, že chtěli vidět toho
druhého.
Julie ho mohla nená vidět – OK, zřetelně ho nená viděla – ale ona viděla jeho.
"Je to skutečně pravda?" zeptala se ho nyní. "Nepamatuješ si nic z toho? Jak jsi byl upír? Nic z
pekelné dimeze? Temnou vá lku? Nic z toho?"
Simon si povzdechl. "Jsem unavený, Julie. Nemů žeme prostě předstírat, že jsi se mě zeptala, jako
více než milionkrá t předtím a já ti dal stejnou odpověď?"
Otřela si oči a Simon znovu uvažoval, jestli je možné že Julie Beauvale měla skutečné lidské city

41
měli skutečné lidské city a z jakéhokoliv dů vodu, si utírala skutečné lidské slzy. Byli v příliš
tmavé chodbě, aby viděl víc než hladké linie obličeje a lesk zlata, tam kde její ná hrdelník mizel ve
výstřihu.
Simon stiskl ruku na klíční kosti, najednou si vzpomněl, na vá hu kamene, zá blesk rubínu,
stabilní puls tak, jako by se jednalo o srdce, pohled na její tvá ř, když mu ho dala do ú schovny a
řekla sbohem, zmatené střípky paměti nedoká zal dá t dohromady, ale i když se ptal sá m sebe čí
byla tvá ř, jenž mu dá vala vyděšené sbohem, jeho mysl mu nabídla odpověď.
Isabelle.
Bylo to vždy Isabelle.
"Já ti věřím," Julie řekla. "Já to nechá pu, ale já ti věřím. Myslím, že jsem jen doufala, že... "
"Co?" Byla tam nezná má pozná mka v hlase, něco jemného, nejistého a ona vypadala skoro
překvapeně, že to slyšel, téměř stejně jako on, jak to udělal, že to poznal.
"Myslela jsem, že ty, ze všech lidí, mů že pochopit," poznamenala Julie. "Jaké to je, bojovat o svů j
život. Jaké je to bojovat proti Podsvěťanů m. Když si myslíš, že jdeš na smrt. Na-" Její hlas se
nezněmil a ani její výraz, ale Simon téměř cítil jak její pulsující krev, obrá tila téměř v led než
vyšli slova ven "vidět pá d ostatních lidí."
"Je mi líto," řekl Simon. "Chci říct, že vím o tom, co se stalo, ale..."
"Ale to není totéž jako být tam," řekla.
Simon přikývl a přemýšlel o hodiná ch, které strá vil vedle postele svého otce, držel ho za
ruku a sledoval jak chřadne. Když jeho rodiče seděli s ním a Rebekou dole a říkali mu všechny ty
nemyslitelná slova, "metastá zovaná " a "bolest zmírň ující" a "konečná ", pomyslel: dobře, já vím
jak to půjde. Viděl jsem hodně filmů , kde hrdinů v otec zemře, on si představoval pohled na Luka
Skywalkera, když se vrá til ke své tetě a strýci a viděl doutnající ruiny Tatooine a myslel si, že
pochopil, že smutek. "Existují některé věci, které nemů žeš pochopit, pokud sis jimi neprošel
sá m."
"Napadlo tě někdy proč jsem tady?" zeptala se Julie. "Učím se na Akademii, nikoli v
Alicante nebo nějakém Institutu?"
"Vlastně... ne," připustil Simon, ale možná mělo. Akademie skončila před mnoha desítky lety a on
věděl, že v té době rodiny Lovců stínů si zvykla učit své děti samy. Také věděl, že většina z nich
to po Temné vá lce stá le dělala, něchtěla mít své milované příliš daleko od sebe.
Odvrá tila se od něj pak a její prsty se propletli dohromady, potřebujíc se něčeho chytit.
"Něco ti řeknu Simone, ale ty to nebudeš říkat dá l."
Nebyla to otá zka.
"Moje matka byla jedna z prvních Lovců stínů , co se byly proměněni," řekla a její hlas se umrtvil.
"Takže už je pryč. Poté jsme byli evakuová ni do Alicante, stejně jako všichni ostatní. A když
zaú točili na Alicante... zavřeli všechny děti v Sá le Dohod. Mysleli si, že tam budeme v bezpečí. Ale

42
v ten den nebylo bezpečí nikde. Přišli víly a obrá cení Lovci stínů , zabili by ná s všechny, Simone,
kdyby nebylo tebe a tvých přá tel. Moje sestra Elizabeth. Byla jednou z posledních, kteří zemřeli.
Viděla jsem ho, tu vílu se stříbrnými vlasy a on byl tak krá sný, Simone, jako kapalná rťut, to bylo
to, když proti mě pozvedl meč. Ž e byl ná dherný," vzpamatovala se nakonec "V každém případě,
mů j otec je k ničemu. Takže to je dů vod proč jsem tady, chci se naučit bojovat. Pro příště..."
Simon nevěděl, co říct. Omlouvám se mu přišlo tak neadekvá tní. Ale zdá lo se, že Julie došla slova.
"Proč mi to říká š?" zeptal se opatrně.
"Protože chcI aby někdo pochopil, že je velká věc, to na co ná s vysílají udělat. I když je to jen
jeden upír proti ná m všem. Mě je jedno, co říká Jon. Věci se stá vají. Lidé – "
Ostře přikývla, jako by zamítala všechno co se mezi nimi stalo.
"Také, bych ti chtěla poděkovat za to co jsi udělal, Simone Lewisi. A za tvoji oběť."
"Opravdu si nic nepamatuju," řekl Simon. "Neměla bys mi děkovat. Já vím, co se ten den stalo, ale
je to jako by se to stalo někomu jinému."
"Možná to teď vidíš jak se zdá ," poznamenala "Ale až budeš Lovec stínů musíš se naučit věci jak
jsou."
Pak se odvrá tila otočila se k jejímu pokoji. Byl propuštěn.
"Julie?" zavolal tiše za ní. "To je dů vod, proč jsou taky Jon a Beatriz jsou na Akademii? Z dů vodu,
že ztratili rodinu v Temné vá lce?"
"Budeš se muset zeptat jich," řekla, aniž by se otočila. "Každý má me svů j vlastní příběh z Temné
vá lky. Všichni z ná s něco ztratili. Někteří z ná s přišli o všechno."
***
Druhý den, jejich předná šející historie čarodějka Catarina Loss, ozná mila, že má pro
třídu speciá lního hosta. Simonovi se zastavilo srdce. Poslední hostující předná šející, která
poctila studenty svou přítomností byla Isabelle Lightwood. A "přednáška" se sklá dala z vá žného
a ponižujícího varová ní, že každá žena v okruhu deseti mil by měla dá t své malé špinavé ruce
pryč od Simonova horkého těla.
Naštěstí vysoký, tmavovlasý muž, který krá čel k přední čá sti učebny by mohl mít těžko zá jem o
Simona a jeho tělo.
"Lazlo Balogh," řekl a z jeho tó nu vyplývalo, že si představoval, že by mu možná měla udělat
Catarina čestný ú vod.
"Vedoucím Institutu v Budapešti," zašeptal George si Simonovi do ucha. Navzdory jeho
samozvané
lenosti si George zapamatoval jméno každé hlavy Institutu – nemluvě o každém slavném Lovci
stínů v historii-před příjezdem na Akademii.

43
"Přišel jsem vá m vyprá vět příběh," řekl Balogh, obočí chyceno do rozzlobeného V. Díky bledé
pleti, tmavým vlasů m a slabému maďarskému přízvuku vypadal víc jako Dracula víc než
kdokoliv s kým se Simon setkal. Měl podezření, že Balogh by neocenil toto srovná ní.
"Několik z vá s v této třídě bude brzy čelit první bitvě. Přišel jsem vá s informovat o tom, co je v
sá zce."
"My nejsme ti, kteří potřebují vědět, co je v sázce," Jon řekl a uchechtl se na zadní řadu.
Balogh na něj vrhl popá lil zuřivý pohled "Jonathan Cartwright," řekl, jeho přízvuk dá val
slabiká ch zlověstný stín. "Být synem vašich rodičů , držel bych jazyk za zuby v této souvislosti."
Jon byl bílý jako list. Simon cítil nená vist, vyzařujíc z něj a myslel si, že si prá vě pravděpodobně
Balogh udělal nepřítele na život. Možná každý v této učebně mě, protože Jon není typ, který
ocení publikum při ponížení. Otevřel ú sta, pak je zase zavřel v tenkou, pevnou linku. Balogh
přikývl, jako by se dohodli, že ano tak je to sprá vně, držet hubu a hořet tichým studem.
Balogh si odkašlal. "Moje otá zka pro vá s, děti, je. Co je nejhorší věc, co mů že Lovec stínů udělat?"
Marisol zvedla ruku. "Zabít nevinného?"
Balogh vypadal, jako by ucítil něco špatného. (Která – vzhledem k tomu, že ve třídě bylo cítit
torchu zá pachu – nebyla zcela nepravděpodobné.) "Vy jste civil," řekl.
Divoce přikývla. To byla Simonova oblíbená věc na této tvrdé třiná ctileté dívce: ona se nikdy
neomlouvala za to, kdo je, nebo co je zač. Naopak vypadala na to hrdě.
"Bývaly doby, kdy civilů m nebylo povoleno být v Idris," řekl Balogh. Podíval se na Catarinu,
která stá la na kraji učebny " A žá dný Podsvěťan nebyl dů ležitý."
"Věci se mění," řekla Marisol.
"Samozřejmě."
Přelétl učebnou, který byl plný civilů a Lovců stínů .
" Je tu některý ze... studentů více informová n, studenti mohu há dat?"
Beatrizina ruka se pomalu zvedla. "Moje matka vždycky říkala, že to nejhorší, co mohl Lovec
stínů udělat je zapomenout na svou povinnost, která je sloužit a chrá nit lidstvo."
Simon zachytil jak se Catarininy rty kroutí až do pů l ú směvu.
Balgoh se otočil opačným směrem. Pak se zřejmě rozhodl, že Sokratova metoda nefunguje, jak
říkají, tak si odpověděl na svou vlastní otá zku.
"Nejhorší věc jakou mů že Lovec stínu udělat je opustit své kolegy v zá palu boje, "pronesl.
"Nejhorší věc, co mů že Lovec stínů udělat je být zbabělec."
Simon si nemohl pomoci, ale měl pocit, že Balogh mluvil přímo k němu – že Balogh mu
viděl do hlavy a věděl přesně jak se Simon zdrá há ovlá dat svou zbraň v bojových podmínká ch
proti skutečné živé věci.
Dobře ne tak docela, žijící, připomněl sá m sobě. Bojoval s démony předtím, věděl to a
nemyslel na to, dokud si to neověřil ve spá nku. Ale démoni byli jen monstra. Upíři byli ještě lidé;

44
Upíři měli duši. Upírů m, na rozdíl od tvorů v jeho video hrá ch, mohl jim ublížit a mohli vykrvá cet
a zemřít — a oni mohli také bojovat. V hodině angličtiny o rok dříve, Simon četl The Red Badge of
Courage, nudný romá n o občanské vá lce, vojá k, který odešel bez povolení z já dra bitvy. Kniha se
mu v té době zdá la víc bezvýznamná než matematika ho poslala ke spá nku, ale jeden řá dek se
mu zavrtal do mozku: "On byl zbabělý cvok." Eric, který chodil do stejné třídy, rozhodl pak na
pá r týdnů pojmenovat jejich kapelu Zbabělý cvok, než všechno zapomněli. Ale v poslední době
Simon nemohl dostat z hlavy ty slova. "Cvok" jen pokud by byl blá zen mohl by si myslel, že mů že
být vá lečník nebo hrdina "Zbabělý" připadal si jako slabošský, vydšený, bojá cný. Velký tlustý
zbabělec.
" Byl rok 1828," zvolal Balogh. "Bylo to před Dohodami, než byly Podsvěťani uvedeny do souladu
s ná mi a učinili se tak civilizovanými."
Koutkem oka viděl Simon, jak jejich předná šející historie ztvrdli rysy. Nezdá lo se moudré
urazit čaroděje, dokonce ani zdá nlivě neotřesitelnou Catarinu Loss, ale Balogh pokračoval bez
povšimnutí.
"Evropa byla v chaosu. Neuká znění revolucioná ři podněcovali neshody napříč kontinentem. A v
německých stá tech se spikla malá tajná skupinka čarodějů , jenž využila politické situace s cílem
nejvíce způ sobit bídu a utrpení místním obytelů m. Někteří z vá s civilové mů žete obezná meni s
touto tragédií a zmatkem z pohá dek od bratří Grimmů ." Na překvapenými pohledy několika
studentů se poprvé Balogh usmá l. "Ano, Wilhelm a Jacob byli v centru dění. Pamatujte si, děti,
všechny příběhy jsou pravdivé. "
Simon se snažil zabít v hlavě myšlenky, že by někde v Německu, vyrostl velký fazolový
stonek s rozzlobeným obrem nahoře, Balogh, pokračoval ve vyprá vění. Ř ekl třídě. že malá
skupina Lovců stínů , která byla vyhrazena, aby "řešila" ty to čaroděje. Jejich cesta je zavedla do
hustého německého lesa, stromy byly naživu díky černé magii, ptá ci a zvěř okouzlena brá nit
jejich ú zemí proti silá m spravedlnosti. V temné srdce lesa měli čarodějové vyvolat vyššího
démona, plá nujíc uvolnit ho silou lidí z Bavorska.
"Proč?" zeptal se jeden ze studentů .
"Čarodějové nepotřebují dů vod," řekl Balogh, a podíval se znovu na Catarinu. "Vyvolá ní díky
černé magii je vždy pro slabí a snadno pokušitelní."
Catarina něco zabručela. Simon se přistihl, jak doufá , že je to prokletí.
"Bylo tam pět Lovců stínů ," pokračoval Balogh, "což bylo víc než dost možná na tři čaroděje. Ale
vyšší démon byl překvapení. I tak by mohli zvítězit, kdyby nebylo zbabělosti nejmladšího z nich
jménem Tobias Herondale."
Šelest šel učebnou. Každý student, Lovec stínů i civil, znal příjmení Herondale To bylo Jaceovi
příjmení. Bylo to příjmení hrdinů .

45
"Ano, ano, všichni jste slyšeli o Herondaleových," řekl netrpělivě Balogh. "A snad jste slyšeli
dobré věci – William Herondale, například, nebo jeho syn James, nebo Jonathan Lightwood
Herondale, dnes. Ale i nejsilnější strom mů že mít slabé větve. Tobiasů v bratr a jeho žena
vznešeně zemřeli v bitvě před deseti lety.
Pro některé, to stačilo aby setřeli skvrnu na jméně Herondale. Ale ani sebevětší Herondalovi
slá vu nebo obětí, nedá zapomenout na to co Tobias udělal, ani by nemělo. Tobias byl nezkušený
a roztržitý, na misi pod pod ná tlakem. Měl doma těhotnou ženu a žili v bludu, že toto by měla být
omluva od jeho povinností. A když démon zahá jil svů j ú tok, Tobias Herondale, jeho jméno
zů stalo zčernalé pro zbytek času, obrá til se na patě a utekl pryč." Pak Balogh zopakoval poslední
slova s rá nou do stolu: "Utekl pryč."
Popsal podrobně, co se stalo dá l: jak tři ze zbývajících Lovců stínů byly poraženi
démonem-– jeden byl vykuchá n jako zvíře, jeden upá len zaživa, jeden pokropen kyselou krví,
díky níž se rozpadl v prach. Čtvrtý přežil jen díky přímluvě čarodějů ,když se vrá til do Anglie, byl
popá len démoní krví, aby dal svému lidi varová ní aby se drželi daleko.
"Samozřejmě jsme se vrá tili v ještě větší síle a splatili čarodějů m desetkrá t víc to, co provedli
našim lidem a vesničanů m. Ale museli jsem potrestat mnohem větší zločin Tobiase Herondale."
"Větší zločin? Větší než porá žka skupiny Lovců stínů ?" Simon řekl dříve, než se sá m zastavil.
"Démoni a čarodějové jsi nemů že pomoci, jací jsou," řekl Balogh temně. "Lovci stínů jsou na vyšší
ú rovni. Smrt těchto tří mužů byla vina Tobiase Herondalea. A byl by potrestá n, kdyby byl někdy
natolik hloupý, aby uká zal svou tvá ř znovu. On to nikdy neudělal, ale dluhy je třeba splá cet. Soud
vynesl rozsudek v jeho nepřítomnosti. Byl odsouzen vinným, a trest byl proveden. "
"Ale myslela jsem, že jsi říkal, že se nikdy nevrá til?" řekla Julie.
"Opravdu. Takže trest byla proveden na jeho manželce, místo něho. "
"Jeho těhotné ženě?" zeptal se Marisol, vypadající jako by měl být nemocná .
"Sed lex, dura lex," řekl Balogh. Latinský výraz, který do nich vtloukli od prvního dne na
Akademii, a Simon se blížil k nená visti když to slyšel, často to bylo používá no jako omluva pro
chová ní se jako monstra.
Balogh sepjal prsty a přemýšlel o studentech, byl spokojen, jeho poselství bylo jasné. A to bylo,
jakmile je Lovec stínů zbabělý na bojišti, Clave je pak spravedlivé v rá mci Dohod. . "Zá kon je
tvrdý," Balogh přeložil tichých hlasem studentů m. "Ale to je zá kon."
***
"Vyberte si moudře," varoval je Scarsbury, sledová ní studenti soustředící na možnosti mnoha
špičatých zbraní v pokoji, které jim byli nabídnuty.
"Jak se má me volit moudře, když ani neřekneš, co je proti ná m?" Jon si stěžoval.
"Víte, že je to upír," řekl Scarsbury. " Více se dozvíte až přijedete na místo."

46
 Simon přehodil přes ramena luk a vybral si dýku pro boj zblízka; Zdá la se mu jako zbraň
u které bylo nejméně pravděpodobné, že by se s ní omylem probodl.
Trakt Lovců stínů měl na sobě runy, pro sílu a hbitost a schované čarodějné světlo ve
svých kapsá ch. Simon si připá sal baterku k jedné straně opasku a přenosný plamenomet k druhé
straně. Dotkl se Davidovi hvězdy vidící na stejné řetízku jako přívěšek od Jordana - to by mu
nepomohlo moc, tedy pokud by nebyl upír ná hodou žid, ale přece jen mu bylo o trochu líp. Jako
by něco neopustilo.
Ve vzduchu byl elektrický ná boj očeká vá ní, který Simonovi připomněl přípravu na školní
výlet, když byl malé dítě. Samozřejmě ná vštěva Zoo v Bronx nebo odpadních vod léčebného
centra, přiná šelo menší šanci být vykuchaný zaživa a nutit Radu aby místo školního autobusu,
shromá ždili studenty před magický portá l, který je v pořá dku přemístí tisíce mil v mžiku oka.
"Jsi na to připraven?" zeptal George se ho s ú směvem. Vyzbrojil se v plné polní, dlouhý meč si
přehodil přes rameno, spolubydlící Simon si pomyslel, že je každým centimetrem vá lečník.
Na krá tký okamžik Simon představoval si říká ne. Zvedl ruku, že chce být omluven. Přiznal, že
nevěděl, co tu dělá , že každá bojová taktika, co se naučil se mu vypařila z hlavy, že by si zabalil
kufry, vkročil do portá lu a předstíral, že se vů bec nic nikdy nestalo.
"Jak bych někdy mohli být," řekl – a vstoupil do portá lu.
Co si Simon pamatoval cestová ní autobusem do školy bylo špinavá , nedů stojná
zkušenost, rozšířená o nepříjemné pachy, foukací kuličky a občas trapný zá chvat nevolnosti.
Cestová ní portá lem bylo výrazně horší.
Jakmile nabyl, rovnová hu a dech, Simon se rozhlédl kolem – a zalapal po dechu. Nikdo se
nezmínil, kam je Portá l donese, ale Simon okamžitě poznal blok. Byl zpět v New York City – a ne
jen New Yorku, ale Brooklynu. Gowanuské, aby byl konkrétní, tenký pá s prů myslové pá ry a
skladiště v obložení toxického kaná lu, který byl méně než deset minut chů ze od bytu jeho
matky.
On byl doma.
Bylo to tu přesně tak, jak si pamatoval – a přitom ú plně jinak. Nebo možná to bylo prá vě
to, že to bylo zcela odlišné, že po dvou měsících v Idris zapomněl zvuky a vů ně moderny: nízký,
stá lý šum elektřiny a hustý opar výfukových plynů , troubící ná klaďá ky a holubí trus a hromady
odpadků , které tvořili šestná ct let strukturu jeho každodenního života.
Na druhou stranu možná to bylo proto, že on mohl vidět přes očarová ní, mořské panny,
koupajíc se v Gowanuské.
Bylo to domov, ale ne domov v tuto domu, Simon cítil stejnou dezorientaci, kterou měl po
jeho létě v horá ch v Campu Ramah, když zjistil, že nemů že usnout bez zvuku ciká d a chrá pá ní
Jake Grossberg v horní posteli. Možná pomyslel si,že nemohl vědět jak moc se změnil zatímco byl
pryč, dokud ses nepokusil vrá tit domů .

47
"Poslouchejte, muži!" Scarsbury vykřikl, na studenty prostřednictvím portá lu. Byly shromá ždění
před opuštěnou tová rnu, její stěny byly vymalované graffiti a jeho okna byli zatlučené.
Marisol si hlasitě odkašlala a Scarsbury si povzdechl. "Zdá se muži a ženy, že uvnitř této
budovy je upír, který porušil Dohody a zabil několik civilů . Vaším ú kolem je vysledovat ji a
postarat se o ni. A doporučuji tak učinit před zá padem slunce."
"Nemělo by být upírů m umožněno, aby se tím zabývali sami?" zeptal se Simon.
Kodex mluvil docela jasně, že Podsvěťanů m se věřilo, že si tohle ohlídají. Simon uvažoval, zda
to znamenalo ú dajný upíří soud s lotrem než bude popraven. Jak jsem se dostal sem? divil – on
ani nevěřil v trest smrti.
"Ne, že by to byla tvoje starost," řekl Scarsbury, "ale její klan ná m ji předal, takže děti dostanete
trochu krve na ruce. Ty to ber jako dá rek od upírů ."
Kromě "to", že to vů bec není, pomyslel si Simon.
"Sed lex, dura lex" řekl George tiše vedle něj, s nejistým pohledem, jako by se snažil přesvědčit
sá m sebe.
"Je vá s dvacet na ní," řekl Scarsbury, "a v případě i tak to bude pro vá s špatné, budou vá s
sledovat zkušení Lovci stínů , připraveni zasá hnout, když bude potřeba. Nebudete je vidět, ale oni
vá s ano a zajistí, aby se vá m nic nestalo. Pravděpodobně. A pokud některý z má te chuť
prá sknout do bot a spustit, nezapomeň te, co jste se naučili. Zbabělost má svou cenu."
***
Když stá li na chodníku v jasném slunci, tahle mise mu připadala daleko víc nesportovní.
Dvacet Lovců stínů v tréninku, všechny z nich ozbrojení až k podbradku; jeden chycený upír,
uvězněné v budově s ocelovými stěny a sluníčkem.
Ale uvnitř staré tová rny, ve tmě, si představoval, zá blesk pohybu a zá blesk tesá ků za
každým stínem byl jiným příběh. Hra jak cítil byla zmanipulovaná v jejich prospěch - přestal to
vnímat jako jakoukoliv hru.
Studenti se rozdělili do dvojic, prodírajíc se skrze temnotu. Simon se přihlá sil chrá nit
jeden z východů , doufal, že by se tohle mohlo podobat fotbalu v tělocviku, kde celé hodiny
střežil cíl a jen hrstku času musel odrazit dobře mířený kop. Samozřejmě pokaždé, míč mu
prošel přes hlavu a do sítě, a ztratil tak pro jeho tým. Ale snažil se nemyslet na to.
Jon Cartwright byl umístěn u dveří vedle něj, čarodějné světlo mu zá řilo v ruce. Čas
ubíhal; udělali si nejlepší program, co mohli, ignorová ní se navzá jem.
"Škoda, že ti nelze použít jeden z nich," řekl Jon a zvedl světlo. "Ani jeden z nich." Poklepal na
andělské ostří, visící mu u opasku. Studenti se ještě neučili jak bojovat s andělským ostřím, ale
některé z dětí Lovců stínů si přinesli své vlastní zbraně z domova. "Neboj se, hrdino. Pokud se
uká že že upír, jsem tu pro tvoji ochranu."
"Skvělé, mů žu se schovat za tvoje obrovské ego."

48
Jon se na něj otočil. "Chci vidět tebe, civile. Pokud si nebudeš opatrný, budeš... " Jonů v
hlas se vytratil. Couval, dokud se nepřitlačil ke zdi.
"Budu co?" Simon ho k tomu.
Jon vydal hluk, který zněl podezřele jako by fň uká ní. Jeho ruka se zmítala na opasku,
prsty se natahovali po Andělském ostří, bylo moc daleko. Jeho oči se upínali na místo, podíval se
jen přes rameno na Simona.
"Udělej něco!" kvičel. "Chce ná s!"
Simon viděl dost hororových filmů , aby si udělal obrá zek. A obrá zek byl dost na to, aby se
mu chtělo vrhnout ke dveřím a proklouznout do denní světla a utíkat zpět domu, zamknout
dveře a bezpečně se schovat pod postelí, kde se kdysi ukrýval před fiktivními monstry.
Místo toho pomalu se otočil.
Dívka, která se objevila ze stínů byla v jeho věku. Měla hnědé vlasy stažené do vysokého
culíku, tmavě rů žové kostěné vintage brýle a její triko představovalo krvavě karminovou Star
Trek dů stojníka s ná pisem, LIVE FAST, DIE. Jinými slovy byla přesně Simonů v typ– s výjimkou
tesá ků , které svítili a nelidské rychlosti jakou přeběhla celou místnost a uštědřila Jonu
Cartwrightovi kopanec do hlavy. Zhroutil se na zem.
"A teď jsme tu dva," řekla dívka a ušklíbla.
Simona nikdy nenapadlo, že upír by mohl být jeho věku, alespoň na pohled.
" Měl bys být s tou věcí opatrný, Světlomilče," řekla. "Slyšela jsem, že jsi naživu znovu.
Pravděpodobně budeš chtít aby to tak zů stalo."
Simon se podíval dolů a uvědomil si, že vzal do ruky dýku.
"Nechá š mě jít ven, nebo co?" zeptala se.
"Nemů žeš jít ven."
"Ne?"
"Sluníčko, pamatuješ? Dělá z upíry puf?"
Simon nemohl uvěřit, že jeho hlas se netřá sl. Upřímně řečeno on nemohl uvěřit, že se nepočů ral.
Byl sá m s upírem. Roztomilou upírkou....měl ji zabít. Nějak.
"Zkontroluj si hodinky, Světlomilče."
"Já nenosím hodinky," řekl Simon. "A já už nejsem Světlomilec."
Postavila se blíž k němu, dost blízko, aby mohla pohladit jeho tvá ř. Její prst zamrazil, její pleť
byla hladká jako mramor. "Je to pravda, ty si nic nepamatuješ?" řekla a zvědavě podíval se na něj.
"Ty si mě nepamatuješ?"
"Já ... já tě zná m?"
Ona dotkla konečky prstů její rty. "Otá zka je, jak dobře jste mě zná š, Světlomiče? To ti nikdy
neřeknu."

49
 Clary a ostatní mu nic neřekli o jeho upířích přá telích...nebo víc než přá telích. Možná , že
ho chtěli ušetřit podrobnostem o této čá sti jeho života, čá sti, kde prahl po krvi a byl ve stínu.
Možná mu bylo trapně, že jim o tom nic neřekl.
Nebo možná lhali.
Simon tohle nená viděl, měl pocit, že chodil po písku, každá nová nezodpovězená otá zka,
každý nový objev o jeho minulosti ho vtahovalo víc dolů do blá ta. že si to nepamatoval
"Pusť mě, Světlomilče," zašeptala. "Ty bys nikdy neublížil někomu, kdo byl tvů j vlastní."
Přečetl si v Kodex že upíři měli schopnost okouzlit; věděl, že by se měl hlídat proti tomu. Ale její
pohled byl magnetický. On nemohl odtrhnout.
"To nemohu," řekl. "Porušila jsi zá kon. Zabil jste někoho. Mnoho někoho."
"Jak to víš?"
"Protože..." Zastavil se, uvědomil si, jak slabě znělo: protože mi někdo řekl.
Přesto to řekl.
"Vždycky dělá š, co ti řeknou,Světlomilče? Nikdy nic pro sebe?"
Simon sevřel pevněji dýku. Objevily se u něj obavy o zjištění, že je zbabělec, příliš se bá l bojovat.
Ale teď, když byl tady, čelící ú dajnému netvoru, nebá l se – on se zdrá hal.
Sed lex, dura lex.
Snad to nebylo tak jednoduché; Možná že prá vě udělal chybu, nebo někdo jiný, možná
dostal špatné informace. Možná , že byla chladnokrevný vrah – ale i tak, kdo byl on, aby ji
potrestal?
Ona se snažila projít kolem něj ke dveřím. Simon ji bez přemýšlení zablokoval. Dýku
vyšvihl, krá jela tak nebezpečný oblouk vzduchem a hvízdla kolem jejího ucha. Vrá tila se dozadu,
vrhla se po něj, prsty stočila jako drá py. Simon poté cítil poprvé ná rů st adrenalinu který mu byl
slíben slíbil, při jasnosti bitvy. Přestal myslet z hlediska techniky a kroků , přestal myslet vů bec a
jednoduše jednal, blokoval a vyhýbal se jejímu ú toku. To mělo za cíl, že podkopl její kotníky,
když spadla pod něj, napadlo ho, já jsem to udělal. Já bojuji. Já jsem vítěz.
Na to myslel dokud mu neovinula ruku kolem jeho zá pěstí v železném sevření, převrhla
ho na zá da, jako by byl malé dítě a rozkročila ho. Ona si s ním hrá la, uvědomil si. Předstírala, že
bojuje, dokud se nezačala nudit.
Sklonila tvá ř k jeho, dostatečně blízko, že by se cítil její dech – kdyby dýchala. Vzpomněl si jak
byl studený, když byl mrtvý. Na klid v prsou, když jeho srdce nebilo.
"Mohla bych ti to všechno dá t zpět, Světlomilče," zašeptala. "Věčný život."
Vzpomněl si na hlad a chuť krve.
"To nebyl život," řekl.

50
"Nebyla to ani smrt." Její rty mu přejeli na krku. Všechno, co o ní mohl říct, bylo ,že jsou studené.
"Mohla jsem tě zabít, Světlomilče. Ale neudělá m to. Nejsem monstrum. Bez ohledu na to, co ti
řekli."
"Ř íkal jsem, že už nejsem Světlomilec." Simon nevěděl, proč se dohadoval s ní, zejména teď, ale
zdá lo se mu to dů ležité říct nahlas, že je naživu, že je člověk, kterýmu znovu tluče srdce.Zvlá ště
teď.
"Byl jsi kdysi Podsvěťan," řekla a nad ním. "To bude vždy tvojí součá stí. I v případě, že
zapomeneš, že nikdy nevzpomeneš."
Simon se chtěl há dat znovu, když zá řící bič objevený se ze stínů zabalil dívčin krk. Vytrhl ji tvrdě
na nohy a dopadla tvrdě hlavou na betonovou podlahu.
"Isabelle?" Simon řekl zmateně, když Isabelle Lightwood ú čtovala s upírkou, se zá řící čepelí.
Nikdy předtím si neuvědomil, jaký hrozný zločin proti přírodě bylo to, že on ztratil
vzpomínky na Isabelle v akci. Bylo jasné, že je to její přirozený stav. Isabelle stá le stá la krá sná ;
Isabelle ská če do vzduchu, řeže do studeného masa, byla nadpozemské, jako její jasně svítící
zlatý bič. Byla jako bohyně, Simon si myslel a pak se sá m tiše opravil – byla jako anděl pomsty,
její pomsty, rychlý a smrtící. Předtím, než vstal ze země, upírka měla krk rozdělený dokořá n, oči
nemrtvé, její hlava se vrá tila zpět a pak zmizela v prach.
" Není zač." řekla Isabelle a podala mu ruku.
Simon to ignoroval, vstal bez její pomoci. "Proč jsi to udělala?"
"Um, protože tě chtěla zabít?"
"Ne, nechtěla," řekl chladně.
Isabelle na něj zírala. "Nejsi vá žně na mě naštvaný? Za zachrá nění zadku?"
Neuvědomil si to dokud se nezeptala, pak si uvědomil, že byl. Naštvaný na nic, že zabila
upírku. Měl vztek, že předpoklá dala, že on bude potřebovat zachrá nit zadek a do značené míry,
že měla pravdu. Byl naštvaný na ni, že se skrývala ve tmě a čekala na to až ho zachrá ní, ačkoliv
on způ sobil bolestně jasně, že mezi nimi už nic nemů že být. Měl vztek, že ona je nadpřirozeně
sexy, s havraními vlasy - bojovnice bohyně a zjevně proti všem a všemu byla stá le do něj
zamilovaná - a on se zřejmě s ní bude muset rozejít znovu.
"Nechtěla mi ublížit. Jen chtěla jít."
"A co? Měla jsem ji nechat? To bylo to, cos měl v plá nu udělat? Existuje více lidí na světě než ty
Simone. Zabila děti. Roztrhla jejich krku."
Nemohl odpovědět. On nevěděl, co cítí, nebo co si myslí. Upírka byla vrah. Chladnokrevný
vrah, v každém slova smyslu. Ale on cítil spřízněnost s ní, jako by krá čela, objala ho a zašeptala
mu do koutku jeho mysli Byli jsme ztracení děti spolu. Nebyl si jistý, jestli je v životě Isabelle
místo proto ztrá tu.

51
"Simone?" Isabelle byla jako pevně stočená pružina. Mohl vidět, kolik ú silí potřebovala,a by byl
její hlas klidný a její tvá ř bez emocí.
Jak to věděl? podivil se Simon. Při pohledu na ni bylo vidět dvakrá t: jednu Isabelle,
cizinku, kterou sotva znal, jednu Isabelle dívku, která jiného lepšího Simona milovala tolik, že by
pro něj vše obětovala. Zde byla jeho součá stí – čá st vzpomínek, mimo racionalitu– zoufale snažíc
se aby zmizel prostor mezi nimi, aby ji vzal do ná ruče, hladil hladké její vlasy, ztratil sá m sebe v
jejích bezedných očí, rtů , její divoké, ochraná řské, ohromující lá sce.
"Nemů žeš to už dá l dělat!" vykřikl, nebyl si jistý zda křičel na ni, nebo sá m na sebe. "To není
tvoje prá ce, aby si za mě dělal mojí prá ci, nebo jak má m žít. Kdo bych měl být. Kolikrá t ti to
musím říct, než mě uslyšíš? Nejsem on.Nikdy se budu on, Isabelle. Patřil k vá m, já to cítím. Ale já
ne. Já vím, že Lovci stínů jsou zvyklí mít vše. Vaše cesta – nastavíte pravidla, víte, co je nejlepší
pro ná s ostatní. Tentokrá t však ne, dobře? Ne se mnou."
S ú myslným klidem si stočila Isabelle bič kolem zá pěstí. "Simone, myslím, že si mě pleteš
s někým koho zajímá š." Neměla žá dné emoce v hlase, které by se dotkli jeho srdce. Za slovy
nebylo nic: žá dná bolest, žá dný potlačovaný vztek, jen prá zdno. Prá zdno a chladno.
"Isabelle –"
"Nepřišla jsem kvů li tobě, Simone. Je to moje prá ce. Myslela jsem, že to bude taky tvoje prá ce.
Pokud to stá le tak cítíš. Navrhovala bych ti přehodnotit některé věci. Například jak mluvit ke
svému nadřízenému."
"Mů j... nadřízený? "
"A mimochodem, vzhledem k tomu, jak ses choval? Má š pravdu, Simone. Tuto verzi vů bec
nezná m. A nejsem si jistá jestli chci."
Postavila se za Simonovi, její rameno se na kratičký okamžik dotklo jeho, pak vyklouzla z domu
do noci. Simon za ní zíral a přemýšlel, jestli by měl jít za měl jít za ní, ale nedoká zal, aby se jeho
nohy pohnuly.
Při zvuku zavírajíc se dveří, Jon Cartwright zamrkal, jeho oči bylo otevřené a zpitomněle se
napřímil.
"Dostali jsme ji?" zeptal se Simonova, zahleděl se malou hromá dku prachu kde byla pů vodně
upírka.
"Ano," řekl unaveně. "Dostali."
"Oh Ano, tak je to sprá vně, pijavice!" Jon pumpoval pěstí do vzduchu a pak udělal ďá belské prsty.
"Zmaten Cartwrightovým býk – dostaneš rohama. "
***
"Neříká m že neporušila zá kon," Simon vysvětlil, zdá lo se to jako setina času. "Já jen říká m, i
kdyby to udělala, proč by jsme ji měli zabít? Chci říct – a co je co, já ne, zná te vězení?"

52
 V době, kdy se dostali Portá lem zpět na akademii, večeře byla dá vno skončila. Ale jako
odměnu za jejich snažení, Dean Penhallow otevřel jídelnu a kuchyni pro dvacet studentů , co se
vrá tili. Choulili se kolem několika dlouhých stolů , hladově hryzali do okoralých rolá d naštěstí
bez příchuti shawarma. Akademie měla svou politiku, každý den podá vat meziná rodní jídlo – ale
bohužel všechny tyto potraviny byly připraveny jedním kuchařem, u kterého měl Simon
podezření, že byl čaroděj, protože téměř vše, co jedli zřejmě okouzleno, aby chutnalo jako psí
jídlo.
"Protože to, to co dělá me," řekl Jon. "Upír – žá dný Podsvěťan – poruší-li Dohodu, někdo jí musí
zabít. Nedá val jsi pozor?"
"Tak proč tu nejsou vězení pro Podsvěťany?" Simon řekl. "Proč tu nejsou soudy pro
Podsvětany?"
"Tak to nefunguje, Simone," řekla Julie.
Simon si myslel, že by mohla být přá telštější po jejich konverzaci v chodbě minulou noc, ale
pokud nic jiného, její okraje dostal ostřejší, více krvavé.
"To není vá š stupidní civilní zá kon. To je zá kon. Dědí se Andělem. Vyšší, než všechno ostatní."
Jon přikývl hrdě. "Sed lex, dura lex."
"I kdyby byl špatný?" zeptal se Simon.
"Je špatný, ale je to zá kon?To je protimluv."
Jednou to poznáte řekl si dětinsky, ale zarazil se to říct nahlas.
Každopá dně Jon byl více než odrů da pitomce.
"Uvědomujete si, že všichni zníte, jako byste byli v nějakém kultu," postěžoval si Simon. Dotkl se
hvězdy, která mu stá le visela na krku.. Jeho rodina nikdy nebyla zejména ná boženská , ale jeho
otec miloval, vždy když mu pomohl při volné chvíli najít židovský pohled na otá zky prá va a co je
špatné.
"Je tu vždycky malý manévrovací prostor," řekl Simon, "má lo místa na to rozhodnout se sá m."
On učil Simona klá st otá zky, na výzvu orgá nů , aby pochopil a věřil v pravidla, než aby žil za nimi.
Bylo tam ušlechtilé židovské dědictví, jeho otec rá d říkal, že i kdyby se há dal s Bohem. Jeho otec
by se teď divil na této škole fundamentalistů , kteří měli slib věrnosti k vyššímu zá konu. Co to
znamená v židovském vesmíru, kde andělé a démoni krá čeli po zemi, dělali zá zraky, nesil meče?
Bylo aktivní myšlení vhodnější pro svět bez jakýkoliv Božích dů kazů ?
"Zá kon je těžký, ale je to zá kon," řekl Simon zenchuceně. "Zpropadený co? Pokud je zá kon
špatný proč to měnit? Víte, jak by svět vypadal kdybychom se všichni stá le řídili zá kony z
dá vných dob?"
"Víš, kdo ještě takhle mluvil?" zeptal se Jon zlověstně.
"Necht mě há dat: Valentýn." Simon se zamračil. "Protože zřejmě v celé historii Lovců stínu, se jen
jeden člověk obtěžoval zeptat se na nějaké otá zky. Ano to jsem, charismatický, zlý se super vizí

53
vést revoluci. Lepší zprá va pro mě."
George varovně zavrtěl hlavou. "Simone, nemyslím si, že –"
"Pokud to tu tolik nená vidíš, proč jsi tady?" zeptala se Beatriz nezvykle nepřá telsky.
Pozná mka: v jejím hlase zněla. "Vybíráš si život jaký chceš žít." Přičemž cosi nevysloveného viselo
ve vzduchu. Cosi, u čeho měl Simon podezření, že bylo: na rozdíl od nás zbytku.
"Dobrá otá zka." Simon položil vidličku a odstrčil svou židli.
"No, ani jste nedojedl své..." George má vl směrem k talíři, jako by se sá m ani nemohl vlastně
pojmenovat potravinu.
"Ztratil jsem chuť."
Simon byl v pů li cesty do sklepení, když ho Catarina Loss zastavila na chodbě.
"Simone Lewisi," řekla. "Musíme si promluvit."
"Mů že to rá no na rá no, paní Loss?" zeptal se. "Byl to dlouhý den a –"
Zavrtěla hlavou. "Vím, že o tvém dni, Simone Lewisi. Musíme si promluvit teď."
***
Obloha byla jasná s hvězdami. Catarinina modrá ků že zá řila v měsíčním světle a její vlasy
vypadali jako spá lené stříbro. Čarodějka trvala na tom, že oba potřebují čerstvý vzduch a Simon
musel přiznat, že měla pravdu. Cítil se lépe, když dýchal vů ni trá vy, stromů a oblohy. Idris měl
roční období, ale zatím to alespoň nebyly roční období na které byl zvyklý. Nebo spíš byly
nejlepší verze sebe samé: každý podzim ostrý a jasný, vzduch s bohatým příslibem ohň ů a a
jabloň ových sadů , zima měla pouze překvapivě jasné oblohy a nové ostré kousnutí do vzduchu,
které bylo téměř příjemné v její ledové bolesti.
"Slyšela jsem, co jsi říkal o večeři, Simone," řekla Catarina, když krá čeli přes školní pozemky.
Podíval se na svou učitelku s překvapením a trochou zmatku. "Jak jste mohla?"
"Jsem čarodějka," připomněla mu. "Já můžu hodně věcí."
Správně. Magická škola, myslel si a v zoufalství znovu přemýšlel, jestli tu vů bec měl nějaké
soukromí.
"Chci ti vyprá vět příběh, Simon,e" řekla. " Je to něco, co jsem řekla velmi má lo lidem,
dů věryhodným lidem a já doufá m, že jsem se rozhodla sprá vně i pro tebe."
Zdá lo se to jako zvlá štní věc pro ni, vzhledem k tomu, že ho jako studenta sotva znala- ale pak
byla čarodějka. Simon neměl tušení, čeho byla schopna, ale stá le lépe si to doká zal představit.
Pokud by zradil její dů věru, doká zal si domyslet. A hodlal podle toho jednat.
"Poslouchal jsi ve třídě příběh Tobiase Herondalea?"
"Vždycky poslouchá m ve třídě," řekl Simon, a ona se smá la.
"Velmi dobře vyhýbavá vyhýbavé odpověd, Světlomiče. Byla by z tebe dobrá víla."
"Há dá m, že to není kompliment."

54
Catarina mu nabídla tajemný ú směv. "Já nejsem Lovec stínů ," připomněla mu. "Moje ná zory na
víly jsou mé vlastní."
"Proč pořá d mi říká te Světlomilče?" zeptal se Simon "Víte, že jím už nejsem."
"Jsme všechno, co z ná s udělal minulost," řekla Catarina. "Nahromadění tisíce voleb denně.
Mů žeme změnit sami sebe, ale nikdy vymazat to, co jsme byli." Zvedla prst do ticha, jako by
věděla, že se hodlá há dat "Zapomnění těchto voleb neznamená , že jsi je neudělal, Světlomilče.
Pamatuj si to."
"To je to, co mi chcete říct?" zeptal se, jeho podrá ždění bylo více viditelné, než měl pů vodně v
ú myslu. Proč každý ve jeho životě cítí potřebu mu říct kdo to byl, nebo kdo by měl být?
"Ty jsi netrpělivý," poznamenala Catarina. "Naštěstí mi to je jedno. Budu ti vyprá vět další příběh
Tobiase Herondalea nyní. Poslouchaj nebo ne – je to tvoje rozhodnutí. "
Poslouchal.
"Znala jsem Tobiase, znala jsem jeho matku před jeho narozením, sledovala jsem ho jako dítě,
jak se snažil zapadnout do jeho rodiny, na své místo. Herondaledovi jsou poněkud nechvalně
proslulá linie, jak asi víš. Mnozí z nich jsou hrdinové, někteří zrá dci, tak mnoho z nich
neomalených, divoká stvoření, které potřebovali spořá dat své vá šně, ať lá sku nebo nená vist.
Tobias by... jiný. Byl jemný, sladký, druh chlapce, který udělat to co mu bylo řečeno.
Jeho starší bratr William – ten byl Lovec stínů , přizpů sobil se tomu být Herondale, stejně
odvá žný a dvakrá t tvrdohlavý jako jeho vnuk, který později nesl jeho jméno. Ale Tobias neměl
žá dný zvlá štní talent pro lovce stínů a ani moc lá sky k tomu. Jeho otec byl tvrdý muž, jeho matka
trochu hysterka, ačkoli má lokdo mohl obviň ovat ji s manželem takhle. Pro odvá žnější chlapce
byla tradice odejít od rodiny a zkusit život Lovce stínů sá m. Ale pro Tobiase? To bylo
nemyslitelné. Jeho rodiče ho učili zá kon, a on věděl, že jen to aby ho ná sledoval. Nebylo to tak
neobvyklé pro lidi i když s jejich krev smísila s andělskou. Pro Herondaleovi, možná , ale pokud
by si někdo myslel, že je to neobvyklé Tobiasů v otec se postaral, aby drželi jazyk za zuby. A tak
on vyrů stal. Oženil se, překvapivě se dal dohromady s Evou Blackthorn byl mírně řečeno jeho
opak. Havraní vlasy-ohnivé, tak stejně jako tvoje Isabelle."
Simon se naježil. Ona už vů bec nebyla jeho Isabelle. Uvažoval, jestli skutečně byla.
Isabelle se nezdá la typ dívky, která někomu patří. Byla to jedna z věcí, které se mu na ní nejvíce
líbily.
"Tobias ji miloval více než miloval cokoli – svou rodinu, svou povinnost, a to i sá m sebe. Tady se
možná objevovala Herondaleova krev v žilá ch, pravda. Čekala jeho dítě, když byl povolá n do
mise v Bavorsku - slyšel jsi jak ten příběh skončil."
Simon přikývl, srdce se mu sevřelo, při pomyšlení na trest, který zastihl Tobiasovu manželku.
Evu. A její nenarozené dítě.

55
"Lazlo Balogh ví pouze verzi tohoto příběhu, která mu byla předá vá na z generace Lovců stínů .
Tobias už pro ně není člověk nebo předek. On není nic víc než varovný příběh. Existuje jen má lo
z ná s, kteří si ho pamatují jako hodného chlapce, kterým kdysi byl."
"Jakto, že jste ho znala tak dobře?" zeptal se Simon "Myslel jsem, že dříve čarodějové a Lovci
stínů neměly...vy víte podmínky pro hovor."
Ve skutečnosti si Simon myslel, že měli spíš podmínky pro zabíjení; z co se naučil v
kodexu a dějepisu v minulosti Lovci stínů šli po čarodějích a jiných Podsvěťanech způ sobem
velké hry, jako šli lovci na slony. Sportovně a s krvežíznivou bezstarostností.
"To je jiný příběh," vyčetla mu Catarina "Já ti neříká m mů j příběh, já ti říká m Tobiasů v. Stačí říct,
že byl hodný chlapec, i na Podsvěťany, a oni si na jeho laskavost vzpomněli. Víš všechno to, co
vědí Lovci stínů dneska, myslím, že vědí, že Tobias byl zbabělec, který opustil své kolegy v žá ru
bitvy. Pravda není nikdy tak jednoduchá , je to tak? Tobias nechtěl nechat za sebou svou ženu,
když byla nemocná a těhotná , ale on šel stejně, jak mu bylo řečeno. Hluboko v těch bavorských
lesích narazil na čaroděje, který znal jeho největší strach a použil ho proti němu. On našel
mezeru v Tobiasově obraně, našel si cestu do jeho mysli, přesvědčil ho, že jeho žena byla ve
velkém nebezpečí. Uká zal mu vizi Evy, krvá cející a umírající a křičíc Tobiase, aby ji zachrá nil.
Tobias konal v okouzlení a postižený čarodějnou vizí, vizí největší hrů zy, které Tobias nemohl
snést. Ano Tobias utekl. Jeho mysl byla zničená . Opustil své kolegy a utekl do lesa, oslepen a
trýzněn po probuzení z noční mů ry.
Stejně jako všichni Herondaleovi jeho schopnost milovat byla bez míry a bez konce, obojí je
velký dar a jeho velké prokletí. Když si myslel, že Eva byla mrtvá , zničilo ho to. Já vím, kdo nesl
vinu za zničení Tobiase Herondalea."
"Oni nemů žou vědět, že byl posedlý!"Simon protestoval "Nikdo by ho za to nepotrestal!"
"Oni věděli," řekl mu Catarina. "To ale nevadilo. Zá leželo jen na tom, že zradil svou povinnost.
Eva nikdy nebyla v ohrožení, samozřejmě – alespoň ne dokud Tobias opustil svů j post. To bylo
poslední krutá ironie Tobiasova života: že žena, kterou chtěl zachrá nit, byla odsouzena k smrti.
Čaroděj mu uká zal pohled do budoucnosti, budoucnosti, která by se nikdy nestala, kdyby se
Tobiasovi podařilo odporovat. Nemohl odolat. Nebyl nalezen. Rada si přišla pro Evu."
"Byla jste tam," odhadl Simon.
"Byl jsem," souhlasila.
"A to jste se je nepokusila zastavit?"
" Nechtěla jsem ztrá cet čas, bylo to snažší. Nephilim nevěnují pozornost na rušivé Podsvěťany.
Jen blá zen by zkusil dostat něco mezi Lovce stínů a jejich Zá kon."
Na tom,co řekla, bylo něco ironického a zá roveň smutného.
"Jsi blá zen, viď?"

56
Usmá la se. "Je to nebezpečné říkat čaroději takhle, Simon. Ale... ano. Snažila jsem se. Podívala se
po Tobiasovi Herondale, způ soby k nimž Nephilim nemají přístup a našla ho putovat šíleného v
lese, nevěděl ani své jméno." Svěsila hlavu. "Nemohla jsem ho zachrá nit nebo Evu. Ale zachrá nila
jsem dítě. Tolik se mi podařilo."
"Ale jak? Kde –? "
"Použila jsem určité množství magie a chytrosti, abych se dostala do vězení Lovců stínů , kde jsi
jednou byl," řekla Catarina, kývla na něj " Dítě přišlo brzo, vytvořila jsem kouzlo, bay se zdá lo, že
Eva dítě stá le čekalo. Eva byla jako z oceli té noci, neú prosná a světlá v temnotě, která na ni
přišla. Nezavá hala a necouvla, nezradila sama sebe žá dným znamením, když šla vstříc smrti.
Ponechala si naše tajemství do samého konce a Lovci stínů , kteří ji zabili ji vů bec nepodezřívali.
Poté to bylo téměř snadné. Nephilim mají má lokdy nějaký zá jem na skutcích Podsvěťanů a
Podsvěťané našli v jejich slepotě výhody. Nikdo si nevšiml, že se plavím do Nového světa s
dítětem. Zů stala jsem tam na dvacet let, než jsem se vrá tila ke svými lidem a splnila svou prá ci a
vychovala dítě dospělosti. Je v prachu, ale když zavřu oči vidím jeho tvá ř stejně mladou, jako jsi
teď ty. Tobiasovo a Evino dítě. Byl to sladký chlapec, milý jako jeho otec a divoký jako jeho
matka. Nephilim věří v životě na tvrdé zá kony a platí vysoké ceny, ale jejich aroganci znamená ,
že plně nerozumí ná kladů m co dělají. Svět by byl chudší bez toho chlapce v něm. Měl civilní
lá sky a civilní život naplněn malými skutky milosti, což by znamenalo velmi má lo, pro Lovce
stínů . Nezasloužili si ho. Nechala jsem ho jako dá rek civilnímu světu."
"Takže říká te, že je tu další Herondale tam někde? Možná generace Herondaleů , že o tom nikdo
neví?"
Simonovi se vybavil citá t z Talmud, který měl jeho otec rá d: Ten, kdo zachrání jeden život, jako by
zachránil celý svět.
"Je to možné," řekl Catarina. "Jsem si jistá , že chlapec nikdy nevěděl, co-by měla být jeho cesta.
Pokud skutečně žije jeho linie, jeho potomci určitě věří, že jsou civilové. Teď, když jsou Lovci
stínů vyčerpaní možná by Spolek uvítal ztracené syny nebo dcery zpět do obce. A možná jsou tu
ty z ná s, kteří mů žou pomoci. Když znají pravdu."
"Proč mi to říká te, paní Loss? Proč teď? Proč vů bec?"
Zastavila se a obrá tila se k němu, stříbro bílé vlasy vlá ly ve větru. " Zachrá nění dítěte, je největší
zločin jaký jsem kdy spá chala. Alespoň podle Zá kona Lovců stínů . Pokud to někdo ví dokonce i
teď... " Zavrtěla hlavou. " Ale byla to také neodvá žnější volba, kterou jsem kdy udělala. Jsem na ní
nejvíc hrdá . Jsem vá zá na smlouvami jako ostatní, Simone. Snažím se žít podle vnitřního řá du.
Ale rozhoduji se sama. Vždycky existuje vyšší zá kon."
"Ř íká te to, jako by bylo to tak snadné vědět, co to je," řekl Simon. "Být si tak jistý, že má š pravdu,
bez ohledu na to, co zá kon říká ."

57
"To není snadné," opravila ho Catarina "Je to, to co znamená být naživu. Pamatuj si, co jsem
řekla,
Simone. Každé rozhodnutí, které provedeš, dělá tebe. Nikdy nechej ostatní lidi vybrat to kým
budeš."
***
Když se vrá til do svého pokoje, jeho mysl, předla, George seděl na zemi v předsíni,
studoval Codex.
"Ehm, George?" Simon si prohlížel spolubydlícího. "Nebylo by jednodušší studovat, uvnitř?
Kde je světlo? A žá dný nechutný sliz na zemi? Dobře... " pak si povzdechl. "Méně slizu a méně."
"Ř ekla, že budu muset počkat tady," řekl George. "Ž e vy dva potřebovat soukromí."
"Kdo to řekl?" Ale otá zka byla zbytečná , protože kdo jiný? Než George stačil odpovědět, že
otevřeli dveře"Isabelle, nemů žeš jen tak vyhodit mého spolubydlícího –"
Krá tce se zastavil, tak ná hle, že má lem zakopl sá m o sebe.
"Není to Isabelle," řekla dívka, která seděla na své posteli. Její červené vlasy byl vtažen do
chaotického drdolu a její nohy byly složeny pod ní; Vypadala naprosto doma, jako by strá vila pů l
svého života lenošením v posteli. Což podle ní strá vila.
"Co tady dělá š, Clary?"
"Přišla jsem portá lem," řekla.
Přikývl, čekal. Byl rá d, že ji vidět, ale také to bolelo. Stejně jako vždycky. Napadlo ho, jestli ta
bolest odejde a on bude schopen cítit radost z přá telství, nebo jestli stá le zů stane, jako rostlina
pod zmrzlou zemí.
"Slyšela jsem, co se dnes stalo. S upírem. A Isabelle."
Simon usedl na Gergeovu postel, vedle ní. "Dobře, dobře? Ž á dné kousnutí nebo cokoliv. To je
hezké, že se o mě stará š, ale ty nemů žeš přijít portá lem jen.."
Clary si odfrkla. "Vidím, že tvojeego se bez ú hony. Já tu nejsem proto, že jsem o tebe měla strach,
Simone."
"Oh. Tedy...?"
"Má m strach o Isabelle."
"Já jsem docela jistý, že se o sebe Isabelle postará sama."
"Nezná š ji, Simone. Chci říct, už ne. A kdyby věděla, že jsem tu, byla by mě zabila,
ale... mů žeš na ni být trochu milejší? "Prosím?"
Simon byl zděšen. Věděl, že zklamal Isabelle, pro kterou jeho existence byla konstantní zklamá ní,
že chce, aby byl někdo jiný. Ale vů bec mu nedošlo, že jako neupír, jako ne žá dná sexy verze
Simona Lewise, by ji mohl ublížit.
"Je mi to líto," vyhrkl. "Ř ekni jí, že je mi to líto!"

58
"Dělá š si srandu?" Clary řekla. "Neslyšel jsi čá st o tom, jak ona by mě zabil, kdyby věděla, že jsem
s tebou o tom mluvila? Nic jí neřeknu. Já ti říká m. Buď opatrný s ní. Je mnohem křehčí, než
vypadá ."
"Vypadá jako nejsilnější dívka, kterou jsem kdy potkal," řekl Simon.
"To taky je," připustila Clary. Pak rozpačitě přešlá pla a vyskočila na nohy. "No, já
měla... Chci říct, vím, že mě opravdu nechceš tady, takže..."
"To není, jen jsem –"
"Ne, chá pu to, ale –"
"Je mi to líto –"
"Je mi to líto –"
Oba se zasmá li a Simon ucítil něco jako uvolnění v prsou, ani nevěděl, že ten sval sevřel.
"Nebylo to takové, co?" zeptal se. "Trapné?"
"Ne." Dala mu smutný ú směv. "Bylo to hodně věcí, ale nikdy to nebylo trapné."
Nedoká zal si představit, pocit být tak v pohodě s holkou, natož s holkou jako je ona, hezkou,
sebevědomou a tak naplněnou světlem.
"Vsadím se, že jsem to měl rá d."
"Doufá m, že ano, Simon."
"Clary –" on nechtěl, aby odešla, ještě ne, ale nebyl si jistý, co má m říct, aby zů stala.
"Zná š příběh Tobias Herondale?"
"Každý zná ten příběh," řekla. "A, samozřejmě, byl to Jaceů v..."
Simon zamrkal, vzpomněl si: Jace byl Herondale. Poslední Herondale. Nebo si to myslel.
Kdyby měl rodinu, ztracené generace, chtěl by to vědět, že? Měl by mu to říct? Nebo říct Clary?
Představil si ztracené Herondalovi tam, někde zlatookou dívku nebo chlapce, který nic nevěděli
o Lovcích stínů nebo jejich špinavém odkazu. Možná by uvítali zjistit, kdo jsou doopravdy, ale
možná pokud by Clary a Jace zaklepali na jejich dveře, řekli jim příběhy o andělech a démonech a
vznešené tradici vzdorující smrti s křikem by se vydali opačným směrem.
Občas, Simona napadlo, co by se stalo, kdyby ho Magnus nikdy nenašel, nikdy mu
nenabídl šanci vrá tit do světa Stínů znovu On by žil ve lži, jistě...
Ale byl by rá d ve lži. Šel by na vysokou školu, hrá l by s kapelou, flirtoval s nějakou děsivě
jinou dívkou, žil by na povrchu věcí a nikdy by temnotě nehá dal nějaký podtext.
Odhadl, že ve svém druhé životě, říkal Clary všechno, co věděl a ani se jí nemusel na nic
ptá t. Ž e byli ten druh přá tel, kteří si navzá jem říkali všechno. Nebyli nějaký druh přá tel,
připomněl si. Nyní je cizí člověk, který ho miluje. Ale ona je stá le cizí.
"Co si myslíš o tom?" zeptal se jí. "Co Spolek udělal Tobiasově ženě a dítěti?"
"Co myslíš, že si myslím?" zeptala se Clary. "Vzhledem k tomu kdo byl mů j otec? Vzhledem, co se
stalo Jaceovým rodičů m, a jak to přežil? Není to jasné?"

59
Možná že to bylo zřejmé na někoho, kdo je znal i jejich příběhy, ale ne Simonovi.
Její usměv. "Oh."
Jeho zmatek musel být viditelný. Jak bylo její zklamá ní – jako všichni vzpomíná znovu na kdo byl
a kdo není.
"To nevadí. Ř ekněme, že si myslím, že na Zá koně zá leží– ale to není jediná věc na které zá leží.
Myslím tím, že pokud bychom postupovali podle zá kon bez myšlení, což já nikdy – "
"Cože?"
Zavrtěla hlavou. "Ne, slíbila jsem si, že to neudělá m. Nepotřebuješ spoustu příběhů o tom, co se
ná m stalo, kdo jsi býval. Musíš zjistit kdo jsi nyní , Simone. Chci to pro tebe svobodu."
To ho překvapilo, jak dobře pochopila. Jak věděla, co chce, aniž by se ho musela zeptat.
Získal tím odvahu zeptat se jí na něco, na co byl zvědavý od chvíle, kdy se dostal do Akademie.
"Clary, když jsme byli přá telé, než jste věděli o Lovcech stínů , nebo tak něco, byly jsme ty a já ...
stejní? "
"Stejní jak?"
Pokrčil rameny. "Víš, divná hudba a komiksy a opravdu ne žá dné cvičení."
"Chceš říct, že jsme byli oba nerdi?" Clary se znovu se smá la. "Je to tak."
"Ale teď jsi –" má vl na ni rukou, označující napnuté bicepsy, pů vabný, koordinovaný způ sob, jak
se přestěhovala, všechno, co věděl, její minulosti a současnosti. "Jsi jako Amazonka."
"Díky? Myslím? Jace je dobrý trenér. A víš, měla jsem motivaci odrazit Apokalypsu a to ostatní.
Dvakrá t."
"Jasně. A myslím, že to má š v krvi. Chci říct, že to dá vá smysl, že budeš dobrá v těhlech věcech."
"Simone –" přimhouřila oči, ná hle zdá lo, že pochopila, k čemu se dostá vá . "Být Lovec stínů není
o tom jak jsou velké tvoje svaly, sprá vně? Neříkají tomu Akademie Kulturistiky."
Smutně si mnul své bolavé bicepsy. "Možná by měli."
"Simone, nebyl bys tady, pokud by lidé, kteří to tu mají na starosti si vá žně nemysleli, že to
zvlá dneš." "Myslí, že on by to zvlá dl," Simon ji opravit. "Ten s upíří supersílu a cokoliv jiným
upířím."
Clary byla dostatečně blízko, aby ho strčila ho do hrudi, a udělala to. Tvrdě. "Ne, ty.
Simone, víš, co jsme dělali, když jsme se dostali do pekelné dimenze? Jak se ná m podařilo dostat
se dost blízko k Sebastiá novi?"
"Ne, ale já há dá m, že to obná šelo spoustu zabíjení démonů ?" zeptal se Simon.
"Ne tolik jak si myslíš, protože jsi přišel s lepší strategií," řekla Clary. "S něčím, co jsi zjistil ze
všech těch letech hraní D & D."
"Počkej, vá žně? Chceš říct že díky věci odpracované v reá lném životě?"
"Ř íká m ti to. Ř íká m, že jsi ná s zachrá nil, Simone. Udělal jsi to více než jednou. Ne protože jsi byl
upír, ne proto, co jsi byl ten koho jsme ztratili. Kým jsi byl. Protože jsi byl tím kdo stá le jsi."

60
Pak odstoupila a zhluboka se nadechla. "Slíbila jsem si, že to neudělá m," řekla zlostně. "Slíbila
jsem."
"Ne," řekl. "Jsem rá d, že jsi to udělala. Jsem rá d, že jsi přišla."
"Měl bych jít," řekl Clary. "Ale zkus si vzpomenout na Izzy, dobře? Já vím, že nemů žeš
Chá pu to, ale pokaždé, když se na ní podívá š, jako by byla cizí, je to jako...jako by někdo stiskl
žehličku na její tělo. Bolí to moc."
Připadala si mu tak jistá , jako by věděla.
Jako by možná už nemluvili o Isabelle.
Simon poté pocítil, nikoliv bodnutí laskavost, když se na něj Clary usmá la, ale silný příval
lá sky, který ho téměř vehnal do její ná ruče. Podíval se na ni a ona nebyl cizí, byla to Clary– jeho
přítel. Jeho rodina. Dívka, kterou hodlal vždy chrá nit. Dívku, kterou divoce miloval jako sá m
sebe.
"Clary –" řekl. "Když jsme byli přá telé, bylo to skvělé, ne? Chci říct, jen jsem si představoval
věci, pocit jako bychom k sobě patřili, že? Měli jsme jeden druhého, podpořili jsme jeden
druhého. Bylo ná m dobře spolu, ne?"
Usmá la se, nebylo to smutně, bylo to cosi jiného, něco za clonou s které Simon cítil, že to bylo
mezi nimi skutečné. Jako by se uvnitř jí zapnulo světlo.
"Oh, Simone," řekla. "Bylo ná m naprosto ú žasně."

61
Pokračujte ve svém dobrodružství s Emmou Carstairs a Julianem Blackthornem v Lady Midnight
v první knize Cassandry Clare v nové sérii The Dark Artifices.

62
 Emma vytá hla z kapsy čarodějné světlo a rozsvítila ho– a téměř vykřikla nahlas. Julesovo
tričko bylo nabobtané krví a co hů ř léčivé runy na paži mu zmizeli z jeho ků že. Ony nefungovaly.

"Jules," řekla. "Musím zavolat Mlčenlivé bratry. Mohou ti pomoc. Já už se. "
Jeho oči se zkroutili bolestí. "Nemů žeš," řekl. "Víš, že nemů žeme zavolat Mlčenlivé bratry,
informují přímo Spolek."
"Tak jim budeme lhá t. Ř ekneme, že jsme byly na rutinní démoní hlídce. Volá m, "řekla a natá hla
se pro telefon.
"Ne!" Julian řekl dost energicky, aby ji zastavit. "Mlčenlivý bratři vědí, kdy lžeš! Oni vidí do hlavy,
Emmo. Najdou tam vyšetřová ní. O Markovi – "
"Nevykrvá cíš k smrti na zadní sedadle automobilu pro Marka!"
"Ne," řekl a díval se na ni. Jeho oči byly děsivě modro zelené, pouze světlá barva interiéru jim
poskytovala světlo. "Spravíš to."
Emma cítila, to když Jules byl zraněn, jako třísku, která se jí dostá vala pod ků ži. Fyzickou
bolestí se neobtěžovala: tohle byla hrů za, jeiná hroší než její strach z oceá nu. Strach, že Jules je
zranění a umírá . Udělala by cokoliv, aby zabrá nila tomu, aby se zranil.
"Dobře," řekla. Její hlas zněl vyčerpaně a řídce jejím vlastním uším "Dobře." Zhluboka se nadechl.
"Počkej."
Rozepla si bundu, odhodila ji stranou. Na ovlá dací desku dala čarodějné světlo. Pak se
natá hla pro Julese. Příštích několik sekund měla rozostřené, měla Julesovu krev na rukou a
slyšela jeho drsné dýchá ní, jak si ho čá stečně přitá hla proti zadním dveřím. On nevydal ani
hlá sku, ale viděla jak se kouskl do rtu, měl krev na ú stech a bradě a cítila jak se jeho kosti
napínají.
"Tvoji výzbroj," řekla skrze zaťaté zuby. "Musím ji uříznout."
Přikývl, nechal hlavu opřenou. Vytá hla z opasku dýku, ale výzbroj bylo příliš těžké pro
čepel. Ř ekla tichou modlitbu a sá hl po Cortaně. Cortana prošla výzbrojů , jako nů ž rozpuštěným
má slem. Odpadla v kusech a je vytá hla na svobodu, pak roztrhla triko a odtá hla ho od sebe jako
by to byla bunda.
Emma už viděla krev, často, ale tohle bylo jiné. Byl to si Julian a zdá lo se, že jí je spoustu.
Byla rozmazaná po hrudi a hrudní koš; mohla vidět kde byl šíp a kde mu roztrhal ků ži a kde ho
utrhl.
"Proč jsi utrhl šíp?" ptala se,přehodila svů j svetr přes hlavu. Měla pod ním ještě tílko.
Pohladila jeho hruď a svetrem se snažila pohltit tolik krve kolik mohla.
Julesů v dech byl šíleně těžký.. "Protože když někdo – střílí na tebe šípem –"
zalapal po dechu, "není tvoje bezprostřední odpověď –"Díky za šípy, myslím, že si ho nechá m na
chvíli.""
"Je dobré vědět, že tvů j smysl pro humor je neporušený."
63
"Stá le to krvá cí?" zeptal se Julian. Oči měl zavřené.
Začala svetrem osušovat i rá nu. Krvá cení se zpomalilo, ale rá na byla opuchlá a oteklá . U
zbytku, i když - to už bylo dlouho, co ho viděla bez košile, tam bylovíce svalů než si pamatovala.
Svaly byly napnuté přes žebra, ploché břicho bylo lehce zvrá sněné. Cameron byl mnohem
svalnatější, ale Julianovi linky byly tak elegantní, jako anglický chrt.
"Jsi příliš hubený," řekla. "Příliš mnoho ká vy a má lo palačinek."
"Doufá m, že to mi dají na mů j hrob." Vyjekl, jak posunula vpřed, a ná hle si, že byla přímo v
Julianově klíně, kolena měla kolem boků . Byla to bizardně intimní pozice.
"Já – nebolí tě to?" zeptala se.
Viditelně polkl. "To je v pořá dku. Zkus znovu iratze."
"Dobře," řekla. "Chyť se panické lišty."
"Cože?" Otevřel oči a podíval se na ni.
"Plastový ú chyt! Tam nahoře, nad oknem!" Uká zala. "Je se ho držíš, když jedeš spoustou
zatá ček."
"Jsi si jistá ? Vždycky jsem si myslel, že je to na věci z čistírny."
"Juliane, teď není čas, abys byl pedant.Chyť lišty nebo přísahá m – "
"Dobře!" Natá hl ruku, popadl ji a chytil se. "Jsem připraven."
Přikývla a dala Cortanu stranou, sá hla po své stéle. Možná její předchozí iratzee byl příliš
rychlé, příliš sentimentá lní. Ona se vždy zaměřovala na fyzické aspekty Lovců stínů , ne na
duševní a umělecké: vidění skrze okouzlení, kreslení run.
Nastavila špičku na ků ži jeho ramena a kreslila, opatrně a pomalu. Musela se připravila s
levou rukou na rameni. Pokusila se ji nanést tak lehce, jak jen mohla, ale ona cítila pod stiskem
jeho napětí pod prsty. Jeho ků že na rameni byla hladká a horká pod ní a ona se ho chtěla
dotknout, přitisknout ho k sobě, položil svou ruku na rá nu a vyléčit ji pouhou silou vů le.
Dotknout se rty linií bolesti, mezi jeho očima a –
Stop. Skončila s iratzeí. Posadila se zpá tky, rukou svírala stélu. Julian se posadil trochu
rovněji, zbytky jeho košile nerovnoměrné viseli na ramenou. Zhluboka se nadechl, podíval se na
sebe – a iratze vytratila se do jeho ků že, jako černý led, jenž se roztá l a byl absorbová n do
oceá nu.
Podíval se na Emmu. Mohla vidět svů j vlastní odraz v jeho očích: vypadala zlomeně, v
panice, s krví na krku a jejím bílém tílku. "Bolí to míň ," řekl tichým hlasem.
Zranění na straně pulzovalo znovu; krev sklouzl po straně zbarvila ků ži hrudníku až k
pasu a zastavila se o jeho džíny. Položila ruce na jeho holou ků ži, panika v ní rostla. Cítila jak
jeho ků že byla horká . Horečnatě horká .
"Musím zavolat," zašeptala. "Je mi jedno, jestli se celý svět kolem ná s zničí, Julesi,
Nejdů ležitější věcí je, abys žil."

64
"Prosím," řekl a zoufalství v jeho hlase bylo patrné. "To co se děje, dá me to do pořá dku, protože
jsme parabatai. Jsme navždy. Ř ekl jsem že ti to už jednou, pamatuješ?"
Opatrně přikývla, ruku měla na telefonu.
"A sílu run, ná m dá vá vaše parabatai je to zvlá štní. Emmo, mů žeš to spravit. Mů žeš mě vyléčit.
Jsme parabatai, a to znamená , že věci, které spolu mů žeme udělat... mimořá dné. "
Měla krev na džíná ch, rukou a jejím tílku. On stá le krvá cel, rá na byla stá le otevřená jako
nesourodá slza v hladké ků ži všude kolem.
"Zkus to," Jules řekl vyčerpaným šeptem. "Pro mě, zkusíš to?"
Jeho hlas přistoupil k otá zce a v ní slyšela hlas chlapce jakým byl kdysi, a pamatovala si
ho menšího, hubenějšího, mladšího, zpá tky byl schovaného proti jednomu z mramorové sloupu v
Hale dohod v Alicante jak na něj jeho otec tasil meč. A pamatovala si, co udělal Julian potom.
Ochrá nil ji, ochrá nil je, protože to bylo vždycky, co dělal chrá nil je.
Sundala ruku z telefonu a pevně sevřela stéla, tak že měla pocit, sevřela svou vlhkou
ruku.
"Podívej se na mě, Julesi," řekla tichým hlasem, a on se setkal s jejíma očima. Položila stélu proti
jeho ků ži a na chvíli ho stá le držela, jen dýchala, dýchá ní a vzpomínala.
Julian. Jeho přítomnost v jejím životě byla tak dlouhá , už od dětství, špouchali se
společně ve vodě, hrá li si v písku, poklá dal ruku na její a obdivoval rozdíl ve tvaru a délce jejích
prstu. Vybavovalo si jak Julian zpíval hrozně a falešně. Když ji prsty ve vlasech pečlivě sundá val
listy, když jí jeho ruce chytili při tréninku, když padala a padala.Když si poprvé po jejich
parabatai ceremoniá lu, rozbila ruku ode zdi, když nebyla schopná sprá vně provést manévr s
mečem a on přišel, sevřel její tělo v ná ručí a řekl: "Emmo, Emmo, ať si neublížíš. Když to udělá š,
cítím to taky."
Zdá lo se, že něco v její hrudi rozdělilo a prasklo; podivila se, že to nebylo slyšet. Energie
vytryskla jejími žílami až ke stéle, ruka se vytrhla dříve, než si uvědomila a sama trasovala
pů vabný obrys léčivé runy přes Julianovu hruď. Slyšela ho lapat Slyšela ho lapat po dechu, oči se
rychle otevřeli.
Jeho ruka sklouzla po jejích zá dech a přitiskla ho proti němu, zatnul zuby.
"Ne, zastavuj." řekl.
Emma nemohla zastavit ani kdyby chtěla. Zdá lo se, že stéla se pohybovala sama. Ona byla
oslepena kaleidoskopem vzpomínek s Julianem. Slunce v jeho očích. Julian spící na plá ži ve
starém tričku a ona ho nechtěla vzbudit, ale on se stejně vzbudil, když slunce zapadlo a okamžitě
se na ni podíval, bez ú směvu, ale v očích byl a on věděl, že tam celou dobu byla. Hovory před
usíná ním a při probuzení, jejich probuzení s propletenými prsty; byli spolu dětmi ve tmě, ale teď
by to bylo něco jiného, něco intimního a silného, něco o čem Emma cítila, že by se dotýkalo
pouhým okrajem, když dokončila runu, stéla ji spadla bezvlá dně z prstů .

65
"Oh," řekla tiše. Zdá lo se, že runa měkce zá ří.

66
67
 Ďábel Whitechapelu

„Špehuju,“ řekl George, „očkem, něco, co začíná na S.“

„Jde o sliz, že jo?“ řekl Simon. Ležel na zádech na posteli ve svém pokoji. Jeho
spolubydlící, George, ležel na opačné posteli. Oba zamyšleně zírali do temnoty, která
ztěžovala zírání na strop, což byla škoda, protože strop byl odporný. „Vždycky je to sliz.“
„Vždycky ne,“ řekl George. „Jednou to byla plíseň.“
„Nejsem si jistý, jestli je vážně nějaký rozdíl mezi slizem a plísní, a nenávidím, že se o to
musím starat.“
„Stejně to nebyl ´sliz´.“
Simon chvíli uvažoval.
„Je to…had? Prosím, řekni mi, že to není had.“
Simon nedobrovolně pokrčil nohy.
„Není to had, ale teď je to to jediný, o čem budu schopný přemýšlet. Jsou v Idrisu hadi?
Vypadá to jako druh místa, odkud hady vypudili.“
„Není to Irsko?“ zeptal se Simon.
„Nemyslím si, že existují omezení na hadí eliminaci. Určitě se hadů zbavili. Museli to
udělat. Bože, tohle místo musí mít hady…“
V Georgově měkkém skotském nářečí se objevilo slabé zachvění.
„Jsou tady v Idrisu mývalové?“ zeptal se Simon ve snaze změnit téma. Zavrtěl se na své
tvrdé, úzké posteli. Nemělo smysl se vrtět. Každá pozice byla stejně nepohodlná jako ta
předtím. „V New Yorku máme mývaly. Dokážou se dostat kamkoliv. Umí si otevřít dveře.
Četl jsem na netu, že dokonce vědí, jak používat klíče.“
„Nemám rád hady. Hadi nepotřebují klíče.“
Simon se na chvíli odmlčel, aby uznal, že „Hadi nepotřebují klíče“ by byl dobrý název
alba: Na vteřinu to znělo hlubokomyslně, ale pak úplně povrchně a očividně, což vás přimělo
vrátit se k první myšlence a myslet si, že to možná vážně má hloubku.
„Tak co to bylo?“ zeptal se Simon.
„Co bylo co?“
„Co bylo to, co jsi špehoval a co začínalo na S?“
„Simon.“
Byl to ten druh hry, kterou jste hráli, když jste žili v skrovně zařízeném pokoji, který se
nacházel ve sklepení Akademie lovců stínů – nebo jak se mu teď začalo říkat – na dně
nejstrašnější vlhkosti. George mnohokrát komentoval, jaká to byla škoda, že nejsou slimáci,
protože to bylo perfektně zařízené pro životní styl slimáků. Rozpačitě se začali smiřovat se
skutečností, že mnoho tvorů si z Akademie poté, co byla uzavřena, udělalo svůj domov. Už
nepanikařili, když uslyšeli zvuky škrábání ve stěně nebo pod postelí. Pokud ty zvuky
vycházely zpod postele, ještě jim trochu paniky zbylo. To se stalo víc než jednou.
Teoreticky byli civilové (nebo spodina, jak byli často nazývaní) v suterénu proto, že to
bylo nejbezpečnější podlaží. Simon si byl jistý, že na tom pravděpodobně bylo trochu pravdy.
Ale větší pravdou asi bylo to, že lovci stínů tíhnou k přirozenému snobství, které jim koluje
v krvi. Ale Simon sám požádal, aby tam byl, se spodinou i v samotné Akademii lovců stínů,
takže nebyl důvod si stěžovat. Bez Wi-Fi připojení na internet, bez telefonů, bez televize –
byly noci dlouhé. Poté, co zhasla světla, si Simon a George často spolu takhle ve tmě

68
povídali. Někdy leželi ve svých postelích v družném mlčení, každý z nich věděl, že tam ten
druhý je. To něco znamenalo. Ve skutečnosti to pro něj znamenalo všechno, mít George v
pokoji. Simon si nebyl jistý, jestli by to všechno jinak zvládl. A nebyl to jen chlad nebo krysy
nebo cokoli dalšího fyzického na tom místě – bylo to hlavně v jeho hlavě, stále přibývající
zvuky, střípky vzpomínek. Přicházely k němu jako kousky zapomenutých písní, melodií, které
si nedokázal zařadit. Byly to vzpomínky na obrovské radosti a strach, ale často je nedokázal
připojit k událostem nebo lidem. Byly to jen pocity, bombardující ho ve tmě.
„Všiml sis někdy,“ řekl George, „jak ty přikrývky vypadají mokré, i když víš, že jsou
suché? A já jsem přišel ze Skotska. Znám vlnu. Znám ovce. Ale tahle vlna? Na téhle vlně je
něco démonického. Odřel jsem si o ni kolena, když jsem si ráno stlal postel.“
Simon zamumlal v odpověď jen jakési mhmm. Opravdová pozornost nebyla nutná. On a
George vedli tytéž konverzace každou noc. Sliz a plísně a stvoření ve stěnách a hrubé
přikrývky a chlad. Každý večer tahle témata. Simonovy myšlenky se bezcílně toulaly. Měl
nedávno dvě návštěvy, a ani jedna z návštěv nedopadla dobře.
Na Akademii přišly Isabela a Clary, dvě z nejdůležitějších lidí v jeho životě (pokud mohl
soudit). Isabela se objevila, aby dala najevo svůj nárok na Simona, a Simon – v kroku, který
ho stále ohromoval – jí řekl, chce rozchod. Nemohl se takhle jednoduše vrátit k tomu, jak to
bylo dřív. Ne takhle, ne když si nemohl vzpomenout, jak to bylo. A pak při cvičné misi se
Isabela ukázala a zabila upírku, která se Simona chystala zabít, ale udělala to tak chladně. Na
způsobu, jakým mluvila, byla znát jakási znervózňující vlažnost. Pak se objevila Clary. Buď
na ni opatrný, řekla Clary. Je křehčí, než vypadá.
Isabela – se svým bičem a svou schopností rozseknout démona v půli – byla křehčí, než
vypadala.
Vina ho držela celé noci vzhůru.
„Zase Isabela?“ zeptal se George.
„Jak to víš?“
„Vzdělaný odhad. Chci říct, že se ukázala a pohrozila, že každého, kdo se k tobě příliš
přiblíží, rozseká na kousky, a ty teď moc nemluvíš, a ukázala se tvoje kamarádka, aby si
s tebou o ní promluvila, a taky ze spaní mumláš její jméno.“
„Vážně?“
„Občas. Buď říkáš „Isabela“ nebo „rybí smrad.“ Mohl by to být cokoli z toho, abych byl
spravedlivý.“
„Jak to mám napravit?“ zeptal se Simon. „Já ani nevím, co mám napravit.“
„Nevím,“ řekl George. „Ale za chvíli je ráno. Zkus se vyspat.“
Nastala dlouhá pauza a poté…
„Musí tu být hadi,“ řekl George. „Nemá tohle místo všechno, co by si had mohl jen přát?
Chlad, je z kamene, spousta děr, do kterých se může plazit, spousta myší k jídlu…Proč pořád
ještě mluvím? Simone, umlč mě…“
Ale Simon ho nechal pokračovat. Dokonce i mluvení o možných blízkých hadech bylo
lepší než to, co mu teď táhlo hlavou.

***

69
 V Idrisu se roční období měnila celkem dobře. Bylo to jako v New Yorku – každé z nich
jste rozlišili zřetelně a jasně. Ale v Idrisu bylo mnohem příjemněji než v New Yorku. Zimu
netvořily jen zmrzlé odpadky a rozbředlý sníh; léto nebylo jen vařící se odpadky a promáčená
klimatizace, kterou jste vždycky cítili jako plivance přicházející ze shora. Idris bylo v teplém
počasí plné zeleně, v chladném ostré a pokojné, vzduch vždy voněl svěžestí a ohništi.
Většinou. Pak byla rána, jako v tomhle týdnu, plná bouří a vichru. Vítr s malými
rybářskými háčky na konci každého poryvu větru. Chlad, který pronikl oblečením. Zbroj
lovců stínů, přestože praktická, nebyla zrovna moc teplá. Snadno se v ní hýbalo, byla lehká,
tak jak by bojová zbroj měla být. Ale nebyla stvořená pro stání venku na pásu bažin v sedm
hodin ráno, kdy slunce sotva vylezlo. Simon vzpomínal na svoji péřovou bundu z domova, na
svoji postel a na teplo celkově. Snídaně, což byla jen lepivá náhrada pod praporem kaše, mu
ztěžkla v žaludku.
Kafe. To dnes ráno potřeboval. V Idrisu nebyly žádné kavárny, nebylo kam si zaskočit a
získat šálek horkého, kouřícího, a probudivšího zázraku. K snídani na Akademii byl
k dispozici jen slabý čaj, který Simon podezříval, že vůbec čaj nebyl, ale spíš řídký odtok z
jedné z mnoha odporných polévek, které vybředly ze zadní části kuchyně. Přísahal, že v hrnku
dnes ráno našel trochu bramborové slupky. Doufal, že to byla bramborová slupka.
Jeden šálek z Java Jones. Copak toho od života chtěl tolik?
„Vidíte ten strom?“ vykřikl Delaney Scarsbury a ukázal na strom.
Z mnoha otázek, které jim jejich kondiční trenér v posledních několika měsících
pokládal, to byla jedna z nejlogičtějších a nejpřímějších a přesto strašně matoucí. Každý ten
strom viděl jasně. Byl to jediný strom na tomhle místě. Byl vysoký, mírně nakloněný doleva.
Ráno s Scarsburym znělo jako jméno call-in rozhlasového pořadu na kliky, ale ve
skutečnosti to byl jen fyzický trest navržený ke zlepšení jejich kondičky a přípravě na boj. A
aby byl spravedlivý, Simon teď byl v lepší formě, než když sem přišel.
„Vidíte ten strom?“
Otázka byla tak podivně očividná, že nikdo odpověděl. Teď všichni zamumlali ano,
viděli ten strom.
„Tady je to, co budete dělat,“ řekl Scarsbury. „Vylezete na ten strom, přejdete po tamté
větvi“ –ukázal na jednu silnou hlavní větev, možná patnáct stop nad zemí– „a seskočíte.“
„Ne, to ne,“ zamumlal Simon. Podobné zvuky nespokojenosti se rozezněly celou třídou.
Nikdo se nezdál nadšený vyhlídkou na lezení na strom a pak úmyslný pád.
„Dobré ráno,“ řekl známý hlas.
Simon se otočil a uviděl za sebou Jace Herondala s širokým úsměvem. Vypadal
uvolněně, odpočatě a naprosto pohodlně ve své zbroji. Lovci stínů si mohli nanést runy, aby
se zahřáli. Nepotřebovali hypoalergenní nefunkční náhradní péřové kabáty. Jace neměl ani
čepici, což umožnilo jeho perfektně rozcuchaným zlatým vlasům atraktivně vlát ve větru.
Držel se zpátky, takže si ho ostatní ještě nevšimli, protože stále poslouchali Scarsburyho, jak
křičí přes vítr a ukazuje na strom.
„Jak ses k tomu dostal?“ zeptal se Simon a foukal si na ruce, aby si je zahřál.
Jace pokrčil rameny. „Jen zapůjčuju svoji elegantní a atletickou ruku,“ řekl. „Bylo by ode
mě nedbalé odepřít nejnovější generaci lovců stínů pohled na to, čím by se mohli stát, pokud
budou mít hodně, hodně, vážně hodně štěstí.“

70
 Simon na chvíli zavřel oči. „Tímhle děláš dojem na Clary,“ řekl. „A taky mě
kontroluješ.“
„U Anděla, stal se z něj telepat,“ řekl Jace a předstíral, že se zapotácel. „V podstatě od
chvíle, kdy všichni učitelé utekli, musí každý přiložit ruku k dílu. Pomáhám s tréninkem. Ať
se to líbí, nebo ne.“
„Hmm,“ řekl Simon. „Ne.“
„Ale no tak,“ řekl Jace a poplácal ho po rameni. „Kdysi jsi to zbožňoval.“
„Vážně?“
„Možná,“ řekl Jace. „Nekřičel jsi. Počkej. Ne. Jo, křičel jsi. Moje chyba. Ale je to
jednoduchý. Tohle je jen tréninkový cvičení.“
„Poslední tréninkový cvičení zahrnovalo zabití upíra. Při předchozím cvičení jsem
sledoval, jak někdo dostal šípem do kolena.“
„Už jsem viděl horší. No tak. Tohle bude zábavný cvičení.“
„Tady nic není zábava,“ řekl Simon. „Tohle není žádná Akademie zábavy. To bych měl
vědět. Kdysi jsem byl v kapele, která se jmenovala Akademie zábavy.“
„Abych vám dnes ráno pomohl,“ zařval Scarsbury, „máme tu odborníka a velice fyzicky
schopného lovce stínů – Jace Lightwooda Herondala.“
Simon zaslechl vzdechy a nervózní hihňání, když se každý otočil Jaceovým směrem.
Náhle se ozvala spousta ženských vzdechů, a dokonce i několik mužských. Simonovi to
připomnělo stání ve frontě na rockový koncert – cítil, že v každém okamžiku dav mohl začít
výt a skákat nadšením, což by bylo pro budoucí lovce démonů úplně strašně nevhodné.
Jace se ještě víc usmál a vykročil dopředu, aby vedl skupinu. Scarsbury mu kývl na
pozdrav a se založenýma rukama ustoupil. Jace se na chvíli zadíval na strom a pak se o něj
nedbale opřel.
„Trik pádu spočívá v tom, nespadnout,“ řekl Jace.
„Skvělé,“ zamumlal si Simon pod vousy.
„Nepadejte. Rozhodněte se sestoupit pomocí nejpřímějších možných prostředků. Pořád
mějte váš sestup pod kontrolou. Lovec stínů nepadá – lovec stínů se spouští. Byli jste
vyškolení v základních technikách, jak to udělat…“
Simon si vzpomněl, jak Scarsbury několik dní před tím, než měli začít s tréninkem pádů,
vykřikoval přes vítr několik věcí. Fráze jako „vyhnout se kamenům“ a „ne na záda“ a „pokud
nejste úplný idiot, což někteří z vás jsou.“
„…takže teď si zopakujeme teorii a využijeme ji v praxi.“
Jace se chytil stromu a rozběhl se s lehkostí opice, pak zamířil na větev, kde se volně a
lehce postavil.
„A teď,“ zavolal dolů na skupinu, „se dívám na zem. Vybírám si místo přistání.
Pamatujte si – chraňte si hlavu. Pokud existuje nějaký způsob, jak zpomalit pád, jakýkoliv
jiný povrch, který můžete použít ke zmenšení délky pádu, využijte ho – pokud to není
nebezpečné. Nemiřte na ostré kameny nebo větve, které by vás mohly probodnout nebo vám
něco zlomit. Pokrčte kolena. Mějte je uvolněné. Pokud dopadnete na ruce, ujistěte se, abyste
se toho dotkli celou dlaní, ale vyhněte se tomu. Nohy dolů, pak se odkulit. Udržte si hybnost.
Rozložte sílu nárazu. Přesně…“
Jace jemně sestoupil z větve a s tlumeným žuchnutím dopadl na zem.
Okamžitě se překulil a za okamžik byl znovu na nohou.

71
 „Takhle.“
Lehce si prohrábl vlasy. Simon sledoval, jak několik lidí zčervenalo, když to udělal.
Marisol si musela na chvíli zakrýt tvář rukama.
„Výborně,“ řekl Scarsbury. „Tohle teď budete dělat. Jace vám pomůže.“
Jace to bral jako signál, aby znovu vylezl na strom. Při pohledu na něj to vypadalo tak
jednoduše, tak elegantně – prostě ruku po ruce, nohy zpevněné po celou cestu nahoru. Nahoře
si nenuceně sedl na větev a spustil nohy.
„Kdo jde jako první?“
Na chvíli se nikdo ani nepohnul.
„Tak snad ať to máme rychle za sebou,“ řekl George tichým hlasem, než zvedl ruku a
vykročil vpřed.
I když George nebyl tak mrštný jako Jace, dostal se až nahoru na strom. Pevně svíral
větve a nohy mu několikrát uklouzly. Něco z věcí, které vykřikl, zaniklo ve větru, ale Simon
si byl jistý, že to bylo sprosté. Když George dosáhl větve, o kterou se Jace tak nebezpečně
opíral, posunul se, aby Georgovi udělal místo. George na několik okamžiků tu větev zvažoval
– osamělou, slabou větev vysoko nad zemí.
„Pohyb, Lovelaci!“ vykřikl Scarsbury.
Simon viděl, jak se Jace naklonil a dal Georgovi, který se stále pevně držel kmene
stromu, několik rad. Pak se George, s Jacovým přikývnutím, pustil stromu a udělal pár
opatrných kroků po větvi. Znovu zaváhal, balancující ve větru. Pak se podíval dolů,
s bolestným výrazem sestoupil z větve a těžce dopadl na zem. Dopadl na zem mnohem
hlasitěji než Jace, ale překulil se a podařilo se mu postavit se zpátky na nohy.
„To nebylo špatné,“ řekl Scarsbury, když se George belhal zpátky k Simonovi. Mnul si
paži.
„Tohle nechceš udělat,“ řekl Simonovi, když se přiblížil.
To už Simon zjistil. To potvrzení mu moc odvahy nepřidalo.
Simon sledoval, jak jeho spolužáci jeden po druhém lezou na strom. Některým to trvalo
až deset minut vrčení a drápání a občasný pád z poloviny. Od Scarburyho se jim dostalo
hlasitého „Říkal jsem ti to, ne na záda.“ Jace zůstal celou dobu na stromě, jako nějaký
frajerský pták, a usmíval se na studenty dole. Někdy vypadal elegantně znuděně a tak se jen
tak pro zábavu prošel po větvi sem a tam.
Když už nezbyl nikdo, koho by pustil před sebe, přišla řada na Simona. Jace se na něj
seshora usmál.
„Je to jednoduchý,“ řekl Jace. „Určitě si to všechno jako dítě dělal. Prostě to udělej.“
„Jsem z Brooklynu,“ odpověděl Simon. „Tam nešplháme po stromech.“
Jace pokrčil rameny, čímž naznačoval, že to se nedá nic dělat.
První věc, kterou se o stromu Simon dozvěděl, bylo to, že i když vypadal, že se naklání
na stranu, byl ve skutečnosti dost rovný. A zatímco byla kůra hrubá a řezala ho do rukou, byla
taky kluzká, takže pokaždé, když se snažil získat oporu, ji ztratil. Snažil se to udělat tak, jak to
viděl u Jace a George – oba vypadali, že se stromu chytají strašně lehce. Simon se o to snažil,
ale uvědomil si, že je to marné, chytil se stromu v objetí tak intimním, že ho napadlo, jestli
teď spolu chodili. Pomocí téhle trapné svírající metody a několika žabích výpadů nohama se
mu podařilo dostat na kmen, a při té cestě si poškrábal tvář. Přibližně v třech čtvrtinách cesty

72
nahoru už měl dlaně kluzké potem a jeho stisk povoloval. Pocit, že padá, ho naplnil náhlou
panikou, proto se chytil pevněji.
„Jsi v pohodě,“ řekl Jace hlasem, který naznačoval, že Simon není v pohodě, ale byl to
druh věcí, které Jace říkával.
Simon se na větev dostal několika zoufalými pohyby, které zespoda vypadaly vážně
strašně. Rozhodně tam byly chvíle, kdy na jeho zadek musel být ne zrovna lichotivý pohled.
Ale zvládl to. Postavit se byla další zkouška, kterou provedl pomocí několika dalších
horečnatých sevření kmenu.
„Dobře,“ řekl Jace a věnoval mu nepředvídatelný úsměv. „Teď už jen stačí jít ke mně.“
Jace šel pozpátku dál po větvi. Pozpátku.
Teď, když byl Simon na větvi, to nevypadalo jako patnáct stop nad zemí. Vypadalo to,
jako by byl až na obloze. Větev byla kulatá, nerovnoměrná a kluzká jako obvykle a nebyla
stvořená na procházky, obzvlášť ne v teniskách, které si Simon ráno rozhodl obout.
Ale už se dostal takhle daleko a nehodlal nechat Jace se jen tak kouzelně pozpátku
procházet po větvi, zatímco on se bude držet kmenu. Dostal se nahoru. Lezení dolů nebyla
hezká vyhlídka, takže vážně existovala jen jedna možnost, a aspoň to bude rychlé.
Simon udělal první krok. Jeho tělo se okamžitě začalo třást.
„Podívej se nahoru,“ řekl Jace ostře. „Podívej se na mě.“
„Musím vidět–“
„Musíš se dívat nahoru, abys udržel rovnováhu. Dívej se na mě.“
Jace se přestal uculovat. Simon se na něj podíval.
„Teď další krok. Nedívej se dolů. Tvoje nohy si samy najdou větev. Roztáhni ruce, abys
udržel rovnováhu. Ještě se nestarej o to, co je dole. Dívej se na mě.“
Nějakým zvláštním způsobem to fungovalo. Simon už na větvi ušel šest kroků a byl
ohromený, když se přistihl, jak tam stojí, s rukama pevnýma a roztaženýma jako křídla
letadla, zatímco kolem něj silně fouká vítr. Jen tak s Jacem na větvi stromu.
„Teď se otoč čelem k Akademii. Dívej se na ni. Použij ji jako horizont. Takhle udržíš
rovnováhu – vyber si pevný bod a soustřeď se na něj. Udržuj váhu vepředu – nechceš se
převážit dozadu.“
Ne. To Simon opravdu udělat nechtěl. Posunul jednu nohu k druhé, takže stál čelem k
hromadě kamení, která tvořila Akademii, a ke svým spolužákům dole, kteří k němu všichni
vzhlíželi. Většina z nich nevypadala nijak zvlášť ohromeně, ale George mu dal palec nahoru.
„A teď,“ řekl Jace, „trochu pokrč kolena. A pak chci, abys prostě vykročil jedním velkým
krokem. Neskákej oběma nohama. Stačí jen vykročit. A až budeš padat dolů, dej nohy k sobě
a nech je uvolněné.“
To by neměla být ta nejtěžší věc, jakou kdy udělal. Simon věděl, že už toho udělal víc.
Věděl, že bojoval s démony a vstal z mrtvých. Skákání ze stromu by mu nemělo připadat
takhle děsivé.
Vstoupil do vzduchu. Cítil, jak jeho mozek reaguje na tyhle nové informace – Nic tam
není, nedělej to, nic tam není – ale setrvačnost mu už z větve stáhla i druhou nohu a pak…
Dobré na téhle zkušenosti podle Simona bylo to, že to bylo rychlé. Působení gravitace.
Několik vteřin téměř blaženého strachu a zmatku a pak pocit kladiva, jak se jeho nohy setkaly
se zemí. Jeho kostra se otřásla, podlomila se mu kolena a jeho bolavá lebka podala

73
formální stížnost, pak upadl na bok v tom, co by mělo být překulení, kdyby se překulil a
nezůstal ve skutečnosti jen ležet na zemi v poloze krevety.
„Vstávej, Lewisi!“ zařval Scarsbury.
Jace přistál vedle něj, jako velký vražedný motýl, který stěží způsobil nějaký hluk.
„První skok je vždycky nejtěžší,“ řekl a nabídl Simonovi ruku. „Vlastně prvních pár
desítek. Nemůžu si vzpomenout.“
Bolelo to, ale nezdálo se, že by byl zraněný. Měl vyražený dech, takže potřeboval chvíli,
aby se několikrát zhluboka nadechl. Vrávoral zpátky tam, kde čekal George se soucitným
výrazem na tváři. Poslední dva studenti dokončili úkol, každý vypadal stejně mizerně jako
Simon, a pak mohli jít na oběd. Většina skupiny při cestě zpátky přes pole kulhala.

***

Od doby, co Catarina pohřbila polévku v lese, byla kuchyně Akademie nucená zkusit
přijít s nějakým jiným druhem potravin. Jako obvykle se pokusila nabídnout jídlo z celého
světa, která odrážela všechny národy, ze kterých studenti přišli. Dnes se, jak byl Simon
informovaný, podávala švédská kuchyně. V nabídce byly karbanátky, sudy brusinkové
omáčky, šťouchané brambory, uzený losos, rybí koule, salát z červené řepy, a na samém
konci byla silně páchnoucí položka, což byli podle Simonových informací speciálně
nakládaní sledi z oblasti Baltského moře. Simon získal pocit, že ho připravovali lidé, kteří
věděli, co dělají, aby všechno v nabídce vypadalo chutněji – možná až na nakládané sledě z
oblasti Baltského moře. Pro vegetariány tam toho moc nebylo. Dostal nějaké brambory,
brusinkovou omáčku a vyškrábanou porci řepového salátu z prakticky prázdného kontejneru.
Nějaký lovec stínů z Alicante zjevně studenty litoval a dodal jim pečivo, po kterém dychtivě
chňapli. V době, kdy se Simon kulhal ke košíku, byl už prázdný. Otočil se, aby se vrátil ke
stolu, a našel Jace, jak mu stojí v cestě. Měl v ruce rolku a už si do ní kousl.
„A co takhle si sednout se mnou?“
Jídelna Akademie vypadala míň jako školní jídelna a víc jako hrozná, levná restaurace,
která získala vybavení z popelnic. Byly tam velké stoly a taky malé, intimní. Simon, stále
příliš rozbolavělý, aby dělal vtipy o randech u oběda, následoval Jace k jednomu z malých,
vratkých stolků na straně místnosti. Byl si vědom toho, jak je každý pozoruje. Kývl na George
a doufal, že pochopí, že to prostě musí udělat – a že to, že s ním nesedí, nebere jako urážku.
George kývl nazpět.
Jon, Julie, a ostatní v elitním kurzu, kteří byli zničení tím, že přišli o Padání ze stromu s
Jacem Herondalem 101, na ně zírali, jako by se chystali vyskočit a zachránit Jace od špatné
společnosti, do které se dostal, a odnést ho pryč na nosítkách z čokolády a růží, a zplodit mu
děti.
Když si sedli, Jace se pustil do svého oběda a neřekl ani slovo. Simon se díval, jak jí, a
čekal, ale Jace se zajímal jen o jídlo. Nabíral si velká sousta všeho, včetně nakládaných sleďů
z Baltského moře. Teď, když je viděl zblízka, začal Simon tušit, že tyhle ryby vůbec
nakládané nebyly. Někdo ze slavné kuchyně Akademie lovců stínů se pokusil naložit rybu –
něco, co vyžadovalo zručnost a precizní dodržování pokynů – a pravděpodobně právě
vynalezl novou formu botulismu. Jace to do sebe házel jako o život. Pak další jídlo, Jace byl

74
něco jako Muž versus příroda, který pravděpodobně rád lovil pstruhy v proudu holýma
rukama a jedl je, zatímco sebou ještě mrskaly.
„Chtěl jsi se mnou o něčem mluvit?“ zeptal se nakonec Simon.
Jace si na vidličku nabral karbanátek a zamyšleně se podíval na Simona. „Dělal jsem si
výzkum,“ řekl. „O mé rodině.“
„O Herondalech?“ doplnil Simon po krátké pauze.
„Možná si to nepamatuješ, ale mám trochu komplikovanou rodinnou historii,“ řekl Jace.
„Každopádně jsem nedávno zjistil, že jsem Herondale. Chvíli mi trvalo se tomu pomyšlení
přizpůsobit. Jde tak trochu o legendární rodinu.“
Na několik minut se vrátil k jídlu. Když byly jeho talíře a misky prázdné, Jace se opřel a
chvíli si Simona prohlížel. Simon uvažoval, jestli se má zeptat, jestli je teda Jace nějaký velký
zvíře, ale rozhodl se, že si nedělá srandu.
Jace pokračoval. „V každém případě mi celá ta věc začala připomínat – no, tebe. Je to,
jako by v mojí historii byly všechny tyhle důležitý věci, ale já je všechny neznal, a snažím se
z toho všeho složit svoji identitu, ve které jsou všechny tyhle díry. Herondalové – někteří z
nich byli dobří lidé, a někteří byly příšery.“
„Nic z toho tě nemusí ovlivnit,“ řekl Simon. „Záleží jen na volbách, které jsi udělal, ne na
tvém rodokmenu. Ale je mi jasný, že máš ve svým životě spoustu lidí, kteří ti to řeknou.
Clary. Alek.“ Podíval se úkosem na Jace. „Isabela.“
Jace zvedl obočí. „Chceš mluvit o Isabele? Nebo Alekovi?“
„Alek mě nenávidí, a nevím proč,“ řekl Simon. „Isabela mě nenávidí, a já vím proč, což
je skoro horší. Takže ne, nechci mluvit o Lightwoodových.“
„Je fakt, že máš s Lightwoodovými nějaký problém,“ řekl Jace a jeho zlaté oči se leskly.
„Začalo to s Alekem. Jak jsi bystře vypozoroval, vy dva máte svoji historii. Ale já se do toho
nehodlám plést.“
„Prosím, řekni mi, co se s Alekem děje,“ řekl Simon. „Začínáš mě děsit.“
„Ne,“ řekl Jace. „Je v tom zapletených tolik hlubokých emocí. Tolik bolesti. Nebylo by to
správný. Nepřišel jsem sem vyvolávat potíže. Přišel jsem sem, abych potencionálním lovcům
stínů ukázal, jak skočit z výšky a přitom si nezlomit vaz.“
Simon se díval na Jace. Jace mu pohled opětoval širokýma, nevinnýma zlatýma očima.
Simon se rozhodl, že až příště Aleka uvidí, musí se ho zeptat na tajemství, které mezi
nimi visí. Bylo to očividně něco, co si spolu musí on a Alek vyřešit sami.
„Ale něco ti o tvém problému s Lightwoodovými řeknu,“ řekl Jace velmi nenuceně.
„Isabela a Alek mají problém dávat najevo svou bolest. Ale vidím to na nich obou, zvláště
když se to snaží skrývat. A ona trpí.“
„A já jsem to ještě zhoršil,“ řekl Simon a zavrtěl hlavou. „Je to moje chyba. Já se svou
pamětí vymazanou jakýmsi králem démonů. Já, bez představy o tom, co se v mém životě
stalo. Já, kluk bez zvláštních schopností, který se pravděpodobně ve škole zabije. Jsem zrůda.“
„Ne,“ řekl Jace vyrovnaně. „Nikdo tě neviní za to, že si nemůžeš vzpomenout. Nabídl ses
jako oběť. Byl jsi statečný. Zachránil jsi Magnuse. A zachránil jsi Isabelu. Zachránil jsi mě.
Potřebuješ víc pokrčit kolena.“
„Cože?“
Jace se teď postavil.
„Když děláš první krok. Pokrč kolena hned. Jinak jsi to dělal docela dobře.“

75
 „Ale co Isabela?“ zeptal se Simon. „Co mám dělat?“
„Nemám ponětí,“ řekl Jace.
„Takže jsi sem přišel, jen abys mě mučil a mluvil o sobě?“ zeptal se Simon.
„Ach, Simone, Simone, Simone,“ řekl Jace. „Možná si to nepamatuješ, ale to spíš děláš
ty.“
S tím odešel, jasně si vědomý obdivných pohledů, které sledovaly každý jeho krok.

***

Po obědě měli přednášku historie. Obvykle byly dvě skupiny studentů rozděleny do tříd –
ale někdy se všichni shromáždili v hlavním sále. Nebyl to žádný majestátní sál – jen několik
křivých lavic, a ještě ne dostatek. Přinesly se i židle z jídelny, ale stále tam nebylo dost míst.
Takže několik studentů (elita) mělo židle a lavice, a spodina seděla vepředu na zemi, jako
malé děti na střední škole. I když po tomhle ránu bylo sedět několik hodin na holé, studené,
kamenné podlaze luxus.
Catarina zaujala své místo na vratkém pultu.
„Máme dnes speciálního hostujícího učitele,“ řekla. „Navštívila nás, aby nám řekla o roli,
kterou lovci stínů hráli v písemné historii. Jak si možná uvědomujete, i když nechci dělat
nějaké příliš optimistické předpoklady, lovci stínů byli zapojení do mnoha významných
momentů historie civilů. Protože lovci stínů musí také zajistit, aby se civilové nedozvěděli o
našem světě, musíte také někdy převzít kontrolu nad psaním této historie. Tím chci říct, že
musíte nějaké věci zakrýt. Musíte zajistit přijatelné vysvětlení pro to, co se stalo – takové,
které nezahrnuje démony.“
„Jako Muži v černém,“ zašeptal Simon Georgovi.
„Tak prosím věnujte našemu váženému hostovi plnou pozornost,“ pokračovala Catarina.
Ustoupila stranou a její místo zaujala vysoká mladá žena.
„Jsem Tessa Grayová,“ řekla tichým, jasným hlasem. „A věřím v důležitost příběhů.“
Žena v přední části místnosti vypadala, že by mohla být v druháku na vysoké škole. Byla
elegantně oblečená v krátké černé sukni, kašmírovém svetru a kašmírové šále. Simon už tuhle
ženu předtím viděl – na Jocelynině a Lukově svatbě. Clary řekla, že v jejím životě hrála velmi
důležitou roli, když byla dítě. Také Simona informovala, že Tesse bylo už asi sto padesát let, i
když na to rozhodně nevypadala.
„Abyste tenhle příběh pochopili, musíte pochopit, kdo a co jsem. Stejně jako Catarina
jsem čarodějka – nicméně moje matka nebyla člověk, ale lovec stínů.“
Celou místností se rozlehlo mumlání, které Tessa záměrně přehlížela.
„Nemůžu si nanášet runy, ale kdysi jsem žila mezi lovci stínů – byla jsem ženou lovce
stínů a moje děti byly lovci stínů. Byla jsem svědkem tolika věcí, kolik nikdy neviděl žádný
jiný Podsvěťan, a teď jsem téměř jediný živý člověk, která si pamatuje pravdu o příbězích,
kdy se civilové snažili uspokojivě vysvětlit chvíle, kdy se jejich svět střetl s tím naším. Jsem
mnoho věcí. Jeden z živoucích záznamů historie lovců stínů. Teď vám řeknu jeden příběh,
který jste už možná slyšeli – o Jacku Rozparovači. Co mi o tomhle jméně můžete říct?“
Simon byl na tenhle příběh připravený. Četl Z pekla šestkrát. Celý svůj život čekal na to,
až se ho někdo zeptá na otázku Alana Moora. Jeho ruka vystřelila.

76
 „Byl to vrah,“ vyhrkl Simon. „Zabíjel prostitutky v Londýně na konci 19. století.
Pravděpodobně to byl lékař královny Viktorie, a celá věc představovala královskou kamufláž,
která měla zakrýt skutečnost, že princ měl nemanželské dítě.“
Tessa se na něj usmála. „Máš pravdu, že Jack Rozparovač je jméno, které dali vrahovi –
nebo alespoň sérii vražd. To královské spiknutí, které jsi zmínil, bylo vyvráceno. Věřím, že to
taky byla zápletka grafického románu a filmu s názvem Z pekla.“
Simonův milostný život byl komplikovaný, ale na chvíli ho píchlo u srdce, kvůli téhle
ženě, která s ním mluvila o grafických románech. Ach, dobře. Tessa Grayová, sexy exot, už
pravděpodobně s někým chodila.
„Předložím vám jednoduchá fakta,“ řekla Tessa. „Kdysi jsem se nejmenovala Tessa
Grayová, ale Tessa Herondalová. V té době, v roce 1888, ve východním Londýně se odehrál
řetězec strašlivých vražd…“

Londýn, říjen 1888

„Není to vhodné,“ řekla Tessa svému manželovi, Willovi.

„Líbí se mu to.“
„Děti mají rády všechny věci, Wille. Mají rády sladkosti a oheň a snaží se hlavou srazit
komín. Jen proto, že se mu líbí dýka…“
„Podívej, jak pevně ji drží.“
Malý James Herondale, dva roky starý, ve skutečnosti tu dýku držel docela dobře. Zabodl
ji do vycpávky pohovky a vyslal do vzduchu záplavu peří.
„Kachny,“ řekl a ukázal na peří.
Tessa mu rychle vzala dýku z jeho malé ruky a nahradila ji dřevěnou lžící. James v
poslední době na téhle dřevěné lžíci hodně lpěl a nosil ji s sebou všude, často bez ní i odmítal
spát.
„Lžíce,“ řekl James, zatímco klopýtal salonem.
„Kde tu dýku vůbec našel?“ zeptala se Tessa.
„Je možné, že jsem ho vzal do místnosti se zbraněmi,“ řekl Will.
„Vážně?“
„Ano. Je to možné.“
„A je možné, že nějakým zvláštním způsobem získal dýku z místa, kde byla zajištěná na
zdi, mimo jeho dosah,“ řekla Tessa.
„Žijeme ve světě možností,“ řekl Will.
Tessa na Willa upřela své šedé oči.
„Ani na chvíli jsem ho nespustil z očí,“ řekl Will rychle.
„Pokud bys to mohl zvládnout,“ řekla Tessa a kývla na spící postavu Lucie Herondalové
v jejím malém košíku u ohně, „možná bys nemusel Lucii dávat meč, dokud nebude skutečně
umět stát? Nebo toho od tebe žádám příliš?“
„Vypadá to jako rozumný požadavek,“ řekl Will s extravagantní úklonou. „Něco pro
tebe, mou perlu nad jakoukoli cenu. Dokonce i odmítnout dát své jediné dceři zbraň.“

77
 Will si klekl a James se k němu rozběhl, aby mu ukázal svoji lžíci. Will tu lžíci
obdivoval, jako by to bylo první vydání, a položil svou velkou, zjizvenou a jemnou ruku na
Jamesova drobná záda.
„Lžíce,“ řekl James hrdě.
„Vidím, Jamie bach,“ zamumlal Will, kterého Tessa přistihla, jak zpívá jejich dětem po
většinu bezesných nocí velšské ukolébavky. Jejich dětem Will projevoval stejnou lásku, jakou
vždy projevoval jí, ohnivou a neústupnou. A stejnou snahu chránit, kterou kdy projevoval jen
jediné osobě: osobě, po které byl James pojmenovaný. Willově parabatai, Jemovi.
„Strýček Jem by byl hrozně ohromený,“ řekla Jamiemu s úsměvem. Takhle ona a Will
v blízkosti svých dětí říkali Jamesi Carstairovi, i když mezi nimi dvěma to byl prostě jen Jem
a na veřejnosti to byl bratr Zachariáš, obávaný a respektovaný Mlčenlivý bratr.
„Jem,“ opakoval James, zcela jasně, a její úsměv se rozšířil. Will a James jako jeden
naklonili hlavy, aby se na ni podívali a jejich bouřkově černé vlasy jim rámovaly tváře.
Jamieho tvář byla drobná a kulatá, dětská zaoblenost zjemňovala jeho kosti a rysy tváří, které
jednoho dne budou jako Willovy, stejně jako jeho vlasy. Dva páry očí, jeden temně jasně
modrý a jeden nebesky zlatý, se na ni dívaly s naprostou důvěrou a víc než jen trochou
rošťáctví. Její kluci.
Dlouhé, dlouhé letní dny v Londýně, na které si Tessa stále ještě zvykala, dokonce i po
několika letech, se nyní začínaly poměrně rychle zkracovat. V deset večer už nebylo žádné
světlo – teď se blížila šestá hodina, a mlha byla těžká a slabě žlutá a dorážela na okna. Bridget
zatáhla závěsy a v pokoji bylo šero, ale útulno.
Bylo zvláštní být lovec stínů a rodič. Ona a Will žili svoje životy v neustálém nebezpečí a
pak se k nim najednou připojily dvě opravdu malé děti. Ano, byly to dvě opravdu malé děti,
které si občas sehnaly dýku a jednoho dne začnou trénovat, aby se staly válečníky – pokud to
budou chtít dělat. Ale teď to prostě byly jen dvě opravdu malé děti. Malý James, kolébající se
kolem Institutu se svou lžící. Malá Lucie dřímající ve své kolébce nebo košíku, nebo v
jednom z mnoha párů ochotných paží.
V těchto dnech byl Will, jak Tessa ráda poznamenávala, o trochu opatrnější, co se týče
riskování. (Obvykle. Bude se muset vážně ujistit, že už poblíž dětí nebudou žádné dýky.)
Bridget je obvykle dobře ohlídala, ale Tessa a Will byli rádi doma, jak nejčastěji jen mohli.
Cecilina a Gabrielova malá Anna byla o rok starší než James, a už si razila cestu Institutem.
Občas se pokusila na vlastní pěst vyjít do Londýna, ale vždycky ji cestu zablokovala tetička
Jessamine, která strážila dveře. Jestli Anna věděla, že teta Jessamine byla duch, nebylo úplně
jasné. Byla to prostě milující, éterická síla u dveří, která ji zahnala zpátky dovnitř a řekla jí,
aby tátovi přestala brát klobouky.
Byl to dobrý život. Byl v něm pocit bezpečí, který Tesse připomínal klidnější časy, kdy
ještě žila v New Yorku, ještě než se dozvěděla celou pravdu o sobě a světě, ve kterém žila.
Někdy, když se svými dětmi seděla u ohně, jí všechno připadalo tak…normální. Jako by
neexistovali žádní démoni, žádná noční stvoření.
Tyhle chvíle si užívala.
„Co budeme mít dnes večer k večeři?“ zeptal se Will, když dýku zastrčil do šuplíku.
„Trochu to voní jako dušené jehněčí.“
Než Tessa stihla odpovědět, uslyšela, jak se otevřely dveře a dovnitř vtrhl Gabriel
Lightwood, s vůní chladné mlhy táhnoucí se mu v patách. Ani se neobtěžoval se svlékáním

78
kabátu. Z jeho chůze a výrazu v jeho tváři Tessa mohla říct, že tenhle malý moment domácí
pohody právě skončil.
„Děje se něco?“ zeptal se Will.
„Tohle,“ řekl Gabriel. Zvedl noviny s názvem Star. „Je to hrozné.“
„Souhlasím,“ řekl Will. „Tyhle plátky za půlpence jsou hrozné. Ale vypadáš víc
naštvaně, než je vhodné.“
„Můžou to být plátky za půlpence, ale poslechněte si tohle.“
Vstoupil pod plynové osvětlení, rozložil noviny a zatřásl jimi, aby je narovnal.
„Teror Whitechapelu,“ četl.
„Aha,“ řekl Will. „Tohle.“
Každý v Londýně věděl o teroru ve Whitechapel. Ty vraždy byly mimořádně hrozné.
Novinky z vraždy nyní vyplňovaly každé noviny.
„…znovu vystoupil, a tentokrát označil dvě oběti, jednu rozsekal a znetvořil tak, že ji
nelze identifikovat, druhé prořízl a roztrhal hrdlo. Opět zmizel beze stopy; a opět policie, s
nádhernou otevřeností, přiznala, že nemá ani tušení. Čekají na sedmou a osmou vraždu,
stejně jako čekali na pátou, aby jim pomohly. Mezitím je Whitechapel napůl šílený strachem.
Lidé se i bojí mluvit s cizincem. Bez ohledu na opakované důkazy, že vrah má jen jediný cíl a
usiluje jen o jednu třídu společnosti, se mezi lidmi šíří duch teroru a nikdo neví, jaké kroky
může prakticky bezbranná komunita udělat, aby se ochránila a pomstila se nějaké
nadpřirozené bytosti, kterou můžou považovat za nepřítele. Je povinností novinářů udržet
chladnou hlavu a neroznítit pánské vášně, když je potřeba chladný temperament a jasná mysl;
a my se snažíme a píšeme o tomhle novém zvěrstvu klidně.“
„Dost šokující,“ řekl Will. „Ale East End je pro civily dost nebezpečné místo.“
„Nemyslím si, že je to civil.“
„Nebyl tam dopis? Vrah něco poslal, ne?“
„Ano, hodně zvláštní dopis. Mám ho tady.“
Gabriel přešel ke stolu v rohu a otevřel ho, takže odhalil úhlednou hromádku novinových
výstřižků.
„Ano, tady to je. Vážený vedoucí, stále slyším, že mě policie chytila, ale ještě mě ani
nezahlédli. Musím se smát, když se tváří tak chytře a mluví o tom, jak jsou na správné stopě.
Ten vtip o Kožené zástěře mě fakt pobavil. Zaměřuju se na šlapky a nepřestanu je rozparovat,
dokud neustoupím. Ta poslední práce byla ohromná. Nedal jsem té dámě čas ani vykřiknout.
Jak mě teď můžou chytit. Miluju svoji práci a chci začít znovu. Brzy o mně a mých zábavných
hrách zase uslyšíte. Z poslední práce jsem v láhvi zázvorového piva zachránil pořádnou
dávku krve, abych s ní mohl psát, ale byla hustá jako lepidlo, takže jsem ji nemohl použít. Ale
doufám, že postačí červený inkoust. Ha. Ha. Při další práci, kterou udělám, uříznu dámě uši a
jen tak z legrace je pošlu. Nechte si tenhle dopis pro sebe, dokud neudělám trochu víc práce,
a pak ho zveřejněte. Můj nůž je tak pěkný a ostrý, že se chci pustit do práce hned, jak dostanu
šanci. Hodně štěstí. S pozdravem, Jack Rozparovač.“
„Tohle impozantní jméno si dal sám,“ řekla Tessa. „A docela děsivý.“
„A skoro jistě nepravdivé,“ řekl Gabriel. „Trocha nesmyslů vytvořená novináři, aby
prodali příběh. A je pro nás dobré, že mu to dává lidskou tvář, nebo alespoň zdání lidské ruky.
Ale pojďte, ukážu vám to.“
Pokynul jim ke stolu uprostřed místnosti a vytáhl z kabátu mapu. Rozložil ji.

79
 „Právě jsem se vrátil z East Endu,“ řekl. „Něco mi na tom příběhu nesedělo, víc než
z očividných důvodů. Šel jsem se tam sám podívat. A to, co se stalo včera v noci, jen
dokazuje mou teorii. V poslední době bylo spácháno mnoho vražd - všechno to byly ženy,
které…“
„Prostitutky,“ řekla Tessa.
„Přesně tak,“ řekl Gabriel.
„Tessa má tak rozsáhlou slovní zásobu,“ řekl Will. „To je jedna z jejích nejatraktivnějších
vlastností. Styď se za tu svoji, Gabrieli.“
„Wille, poslouchej mě.“ Gabriel si dlouze povzdechl.
„Lžíce!“ řekl James, když běžel k svému strýci Gabrielovi a praštil ho do stehna. Gabriel
chlapci laskavě rozcuchal vlasy.
„Ty jsi tak hodný kluk,“ řekl. „Často přemýšlím, jak můžeš být Willův syn.“
„Lžíce,“ řekl James a opřel se láskyplně o strýcovu nohu.
„Ne, Jamie,“ nabádal ho Will. „Tvůj ctihodný otec byl zpochybněn. Útok, útok!“
„Bridget,“ řekla Tessa. „Mohla bys Jamese vzít do kuchyně a dát mu večeři?“
James se chytil Bridgitiny sukně a odešel s ní z pokoje.
„První vražda,“ řekl Gabriel, „se odehrála tady. Buck´s Row. Došlo k ní třicátého prvního
srpna. Velmi brutální, s řadou dlouhých řezů do břicha. Druhá byla na Hanbury Street osmého
září. Jmenovala se Annie Chapmanová a byla nalezena na dvoře za domem. Tahle vražda
měla velice podobný soubor řezů, ale byla mnohem horší. Obsah břicha byl jednoduše
odstraněný. Některé orgány byly umístěny na její rameno. Některé orgány prostě zmizely.
Veškerá práce byla provedena s chirurgickou přesností a i zkušenému chirurgu by to nějaký
čas zabralo. Tohle proběhlo během několika minut, venku, aniž by měl moc světla na práci.
Právě tahle práce upoutala mou pozornost. A teď poslední vraždy, které se staly jen před pár
nocemi – to byla opravdu ďábelská práce. A teď se na to podíváme zblízka. První vražda té
noci se odehrála tady.“
Ukázal na místo na mapě označené jako Dutfield´s Yard.
„To je hned za Berner Street, vidíte? To bylo Elizabeth Strideová a byla nalezena v jednu
ráno. Podobné zranění, ale zdánlivě neúplné. Jen o čtyřicet pět minut později se v Mitre
Square našlo tělo Catherine Eddowesové.“
Gabriel přejel prstem po trase z Berner Street na Mitre Square.
„Je to vzdálenost přes půl kilometru,“ řekl. „Právě jsem ji několikrát prošel. Tahle druhá
vražda byla ve své podstatě mnohem děsivější. Tělo bylo úplně rozsekané na kusy a orgány
byly odstraněny. Práce byla velice jemná, velice zručná. A odehrála se ve tmě, ne víc jak za
pár minut. Práce, která by chirurgovi zabrala mnohem víc času, a určitě by potřeboval nějaké
světlo. To jednoduše není možné, a přesto se to stalo.“
Tessa a Will několik okamžiků zkoumali mapu před sebou, zatímco za nimi jemně
praskal oheň.
„Mohl mít kočár,“ řekl Will.
„I s kočárem by prostě neměl čas spáchat tyhle činy. A rozhodně to jsou činy jedné
bytosti.“
„Není to práce vlkodlaků?“
„Rozhodně ne,“ řekl Gabriel. „Ani upírů. Těla nebyla vysátá. Nebyla sežraná ani
potrhaná. Byla rozřezaná, odstranil jim orgány a naaranžoval je jako v nějakém obrazu.

80
Tohle–“ Gabriel pro zdůraznění poklepal na mapu „– je démonické povahy. A Londýn z toho
panikaří.“
„Ale proč by se démon zaměřoval pouze na ty ubohé ženy?“ zeptal se Will.
„Musí mít něco, co potřebují. Ten ďábel jako by bral jen …plodné orgány. Navrhuju,
abychom hlídali East End, začal bych hned. V téhle oblasti.“
Gabriel prstem nakreslil kruh kolem Spitalfieldu.
„Tohle je centrum všech těch činů. Tohle je místo, kde musí být. Souhlasíte?“
„Kde je Cecily?“ zeptal se Will.
„Už na tom začala pracovat. Teď je tam a mluví na ulici s několika ženami. Zjistily, že
jednodušší je mluvit s ní. Musíme začít hned.“
Will přikývl.
„Mám ještě jeden návrh. Protože se zdá, že tu bestii přitahuje jen určitá třída žen, měli
bychom použít iluze…“
„Nebo změnit podobu,“ řekla Tessa.
„…abychom přilákali démona.“
Willovy oči vzplály modrým plamenem. „Navrhuješ použít moji ženu a sestru, abychom
tu věc vylákali?“
„To je nejlepší způsob,“ řekl Gabriel. „A tvoje sestra je moje žena. Tessa i Cecily jsou víc
než schopné a budeme tam i my.“
„Je to dobrý plán,“ řekla Tessa a předešla tak další Willově a Gabrielově hádce.
(Vždycky si našli čas na další.)
Gabriel přikývl. „Takže znovu, souhlasíte?“
Tessa se podívala do jasně modrých očí svého manžela.
„Souhlasím,“ řekla.
„Souhlasím,“ řekl Will. „Pod jednou podmínkou.“
„A co je to za podmínku–“ přerušil ho Gabriel s povzdechem. „Aha,“ řekl. „Bratr
Zachariáš.“
„To monstrum je dost agresivní,“ řekl Will. „Možná budeme potřebovat léčitele. Někoho
s mocí Mlčenlivých bratrů. Tohle je zvláštní situace.“
„Nevzpomínám si na žádnou situaci, o které by sis nemyslel, že byla zvláštní a
vyžadovala jeho přítomnost,“ řekl Gabriel suše. „Jsi známý tím, že jsi Bratra Zachariáše
povolal kvůli zlomené patě.“
„Zezelenala,“ řekl Will.
„Má pravdu,“ řekla Tessa. „Zelená mu nesluší. Způsobuje, že vypadá odporně.“ Usmála
se na Gabriela. „Neexistuje důvod, proč by nás Jem nemohl doprovodit. Možná ho budeme
potřebovat a nikomu neublíží, že ho tam budeme mít.“
Gabriel otevřel pusu a pak ji zase zavřel. Už nebyl známý jako Jem Carstairs, jak se
jmenoval předtím, než se stal Mlčenlivým bratrem, ale měl ho rád. Přesto, na rozdíl od jeho
manželky, byl Gabriel jedním z lidí, kteří si (zřejmě) mysleli, že je to divné, a to i když Tessa
kdysi bývala s Jemem zasnoubená, jak ho ona a Will považovali za součást své rodiny a
snažili se ho zahrnout do všeho, co dělali.
Na světě existovalo jen málo lidí, kteří chápali, jak moc se Will a Jem navzájem milovali,

jak se navzájem milují, a jak moc Willovi chyběl. Ale Tessa to chápala.

81
 „Pokud bychom mohli jednu z těch ubohých žen zachránit, musíme se o to pokusit,“
řekla Tessa. „Pokud Jem bude moci pomoct, bude to báječné. Pokud ne, Cecily a já uděláme
všechno, co budeme moci. Doufám, že si nemyslíš, že některé z nás chybí odvaha.“
Will přestal zlostně zírat na Gabriela a obrátil se k Tesse. Podíval se na ni a jeho obličej
změkl: stopy divokého, zničeného chlapce zmizely, nahrazené výrazem, který často nosí muž,
kterým byl nyní, který ví, jaké to je milovat a být milován. „Srdíčko,“ řekl. Vzal ji za ruku a
políbil ji. „Kdo zná tvoji odvahu lépe než já?“

***

„Ten říjen,“ řekla Tessa Grayová, „nebyly hlášeny žádné Rozparovačovy vraždy.
Londýnský Institut každý večer až do svítání držel hlídky. Věřilo se, že to drží démona na
uzdě.“
Venku už se setmělo, i když bylo jen kolem tří odpoledne. V hale se podstatně ochladilo,
jak slunce zapadlo, a všichni studenti se choulili na židlích a objímali se pažemi, aby se
zahřáli, ale všichni byli naprosto ve střehu. Tessa nějaký čas mluvila, ukazovala jim mapy
Londýna a popisovala skutečně strašlivé vraždy. To byl druh věcí, které vás udrží vzhůru.
„Myslím,“ řekla a zamnula si ruce, „že je čas na krátkou přestávku. Budeme pokračovat
za půl hodiny.“
Během dlouhých hodin přednášek byla Akademie natolik milosrdná, že jim každých
několik hodin dovolila jednu přestávku na toaletu, spolu s několika dalšími kalnými čaji, které
se podávali v jedné z velkých hal z kouřících, starých várnic. Simonovi byla taková zima, že
si vzal šálek. Opět jim nějaký laskavý lovec stínů dodal tác koláčků. Simon se na ně stihl
letmo podívat, než je sebrala elita, která se omluvila jako první. Několik ubohých sušenek
bylo necháno stranou. Vypadaly, jako by byly upečené z písku.
„Dneska to je dobrý,“ řekl George, když zvedl suchou sušenku. „No, ne dobrý, ale
zajímavější než obvykle. Taky se mi líbí ta nová učitelka. Nemyslíš si, že byla – kolik jí je?“
„Myslím, že sto padesát nebo tak něco. Možná víc,“ řekl Simon. Jeho mysl byla někde
jinde. Tessa Grayová zmínila dvě jména: Jema Carstairsa a Bratra Zachariáše. Zřejmě byli
jedna a tatáž osoba. Což bylo zajímavé, protože někde v Simonově nestálých vzpomínkách ta
jména znal. A vzpomněl si na Emmu Carstairsovou, čelící Jaceovi – nemohl si vzpomenout
proč, ale věděl, že se to stalo – a říkající: Carstairsové dluží Herondalům.
Simon se podíval na Jace, který seděl v křesle a čekal, až ho studenti obslouží a splní mu
každé přání.
„Slečna Grayová vypadá na sto padesát dost dobře,“ řekl George, když se podíval na
místo, kde Tessa podezřívavě zkoumala svůj čaj. Když se vzdálila od stolu, vrhla rychlý
pohled k Jacovi. V jejím výrazu byl vidět melancholický smutek.
V tu chvíli Jace vstal ze židle a rozehnal svoje následovníky. Všichni z elity se posunuli,
aby mu udělali prostor, a ozýval se tichý sbor „Ahoj, Jaci“ a pár zalapání po dechu, když
vyrazil k Simonovi a Georgovi.
„Dneska se ti to vážně povedlo,“ řekl Georgovi, který zrudl a ztratil řeč.
„Já…ach. Správně. Jo. Díky, Jaci. Díky.“
„Pořád tě všechno bolí?“ zeptal se Jace Simona.
„Hlavně moje pýcha.“

82
 „Pýcha předchází pád.“
Simon sebou při tom vtipu trhl. „Vážně?“
„Čekal jsem na chvíli, kdy to řeknu.“
„To není možný.“ Jacův výraz ukazoval, že je to vážně možné. Simon si povzdechl.
„Podívej se, Jaci, jestli bych si s tebou mohl na vteřinku promluvit–“
„Všechno, co mi chceš říct, mi můžeš říct tady před mým dobrým kamarádem Georgem.“
Toho budeš litovat, pomyslel si Simon. „Dobře,“ řekl. „Jdi si promluvit s Tessou.“
Jace zamrkal. „S Tessou Grayovou? S tou čarodějkou?“
„Bývala lovec stínů,“ řekl Simon opatrně. „Podívej se, vyprávěla nám příběh – víc než
jen kus historie, vážně – a vzpomínáš si, co řekla Emma? O tom, že Carstairsové dluží
Herondalům?“
Jace strčil ruce do kapes. „Jasně, vzpomínám si. Divím se, že si to pamatuješ ty.“
„Myslím si, že by sis s Tessou měl promluvit,“ řekl Simon. „Myslím, že by ti mohla říct o
Herondalech. Věci, které ještě nevíš.“
„Hm,“ řekl Jace. „Budu o tom přemýšlet.“
Odešel. Simon se za ním frustrovaně díval. Přál si, aby si pamatoval dost informací o
tom, jak se k sobě on a Jace obvykle chovali, aby věděl, jestli to znamená, že Jace bude jeho
radu ignorovat nebo ne.

***

„Chová se k tobě jako k příteli,“ řekl George. „Nebo k sobě rovnému. Ty se s ním
opravdu znáš. Chci říct, že jsem to věděl, ale…“
Nebylo překvapení, že se k nim přitočil Jonathan Cartwright.
„Právě jsi mluvil s Jacem, co?“ řekl.
„Jsi detektiv?“ odpověděl Simon. „Tvoje pozorovací schopnosti jsou úžasný.“
Jonathan se choval, jako by Simon nic neřekl.
„Jo – Jace a já si popovídáme později.“
„Vážně budeš i dál předstírat, že znáš Jace?“ zeptal se Simon. „Protože víš, že už to
nebude fungovat, ne? Nakonec na to Jace prostě přijde a řekne, že tě nezná.“
Jonathan vypadal zachmuřeně. Než stačil něco říct, zazněl signál, který je všechny
svolával zpátky do haly, a Simon se vlekl za ostatními. Znovu si sedli na svá místa, aby si
vyslechli Tessu.
„Rozhodli jsme se v té oblasti držet noční hlídky,“ začala Tessa. „Naší povinností jako
lovců stínů je chránit svět civilů před vlivem démonů. Procházeli jsme se, pozorovali jsme a
varovali jsme všechny, které jsme mohli. Jak jen to bylo možné, jsme varovali i ženy pracující
v East Endu, aby si dávaly větší pozor a nechodily samy. Ale takovéhle ženy o bezpečnosti
uvažovaly jen vzácně. Vždycky jsem předpokládala, že jejich životy byly tvrdé, ale neměla
jsem ani tušení…“

83
 Londýn, 9. prosince 1888

Tessa Herondalová rozhodně věděla, co byla chudoba a že existovala. V době, kdy její
teta zemřela a ona byla mladá dívka, která zůstala v New Yorku bez přátel a bezbranná, cítila
chladný dech chudoby jako monstrum v zádech. Ale během měsíce, který ona a Cecily
strávily procházením ulic východního Londýna pod maskou prostitutek, věděla, jaké by to
bylo, kdyby ji zastihla chudoba a roztrhala ji svými drápy.
Oblékly si staré, roztrhané oblečení, silné zdravíčko na tváře. Na zbytek musely použít
iluze, aby získaly pravé znaky prostitutky. Chybějící zuby. Zežloutlá pokožka. Těla vyhublá
podvýživou a ohnutá nemocí. Ženy, které celé noci chodily a chodily, protože nebylo kde
spát, kam si sednout. Prodávaly se za penny, aby si koupily gin, protože gin je udržoval v
teple, na jednu hodinu ztlumil bolest, otupil hroznou, krutou realitu jejich života. Pokud tyhle
ženy mohly získat peníze, aby měly na noc místo na spaní, neznamenalo to postel. Znamenalo
to místo na podlaze, nebo dokonce jen kousek zdi, o kterou se mohly opřít, s lanem kolem
místnosti, aby nepřepadly. Za úsvitu znovu vyrazily do ulic.
Procházející mezi nimi se Tessa cítila špinavá. Cítila v břiše zbytky své večeře. Věděla,
že její postel v Institutu byla teplá a čekal v ní někdo, kdo ji miluje a chrání. Tyhle ženy měly
modřiny a řezné rány. Bojovaly o rohy, kousky popraskaného zrcadla a útržky látky.
A byly tam i děti. Seděly v páchnoucích ulicích, bez ohledu na jejich věk. Jejich kůže
byla tak špinavá, že už nikdy nebude úplně čistá. Uvažovala, kolik z nich mělo vůbec někdy
v životě teplé jídlo, podávané na talíři. Znaly vůbec kdy domov?
A k tomu všemu tu byl ten smrad. Smrad, který skutečně zakotvil v Tessině duši. Pach
moči, noční hlíny, zvratků.
„Jsem z toho unavená,“ řekla Cecily.
„Myslím, že všichni tady jsou unavení,“ odpověděla Tessa.
Cecily si smutně povzdechla.
„Jedna jízda kočárem a ulice jsou tiché a bez poskvrny. Ve West End je úplně jiný svět.“
Přiblížil se k nim opilý muž a pokusil se o sblížení. Protože musely hrát svou roli, Cecily
a Tessa se usmály a zavedly ho do uličky, kde ho uložily do prázdného barelu ústřic a odešly.
„Měsíc tohohle a výsledek žádný,“ řekla Tessa, když odcházely od klátících,
převrácených nohou muže. „Buď ho držíme stranou, nebo…“
„Nebo to prostě nefunguje.“
„Magnus Bane by byl v takovéhle chvíli užitečný.“
„Magnus Bane si užívá v New Yorku,“ odpověděla Cecily. „Jsi čarodějka.“
„Nemám Magnusovy zkušenosti. Každopádně už skoro svítá. Ještě hodinu a můžeme jít
domů.“
Will a Gabriel se usídlili v hospodě Ten Bells, která vypadala jako centrální místo pro
novinky o vrahovi. Mnoho místních obyvatel řeklo, že ho tam před vraždami s oběťmi viděli.
Někdy přišel Jem s novinkami z Tichého města. Nebylo neobvyklé, že se Cecily a Tessa
vyčerpané vrátily za úsvitu do hospody a zjistily, že Gabriel odešel a Will spal, zabalený do
pergamenového hábitu Bratra Zachariáše, s hlavou na stole.
Jem si četl knihu nebo se tiše díval z okna. Mohl vidět svým vlastním způsobem i přes
zavřené oči. Použil iluzi, aby jeho vzhled nešokoval obyvatele krčmy. Tessa vždycky mohla

84
cítit Cecilyno napětí, když poprvé uviděla Jema: černé runy vyryté v tvářích a jeden bílý pruh
v jeho tmavých vlasech.
Někdy po tom, co Cecily a Gabriel odešli, Tessa seděla s rukou v Jemově dlani a Willem
spícím proti jejímu rameni a poslouchala déšť bubnující do oken. I když to nikdy netrvalo
moc dlouho, protože nerada nechávala děti samotné, přestože Bridget byla výborná chůva.
Pro obě rodiny to bylo těžké. Když se děti probudily, našly čtyři vyčerpané rodiče, kteří
si nanášeli nekonečné runy bdělosti, a přesto stěží drželi krok s Annou, která pobíhala kolem
v strýcově vestě, nebo s Jamesem, který mával svou lžící a snažil se najít dýku, kterou viděl a
miloval. Lucie se budila v jakoukoli hodinu a potřebovala mléko a objetí.
A tady to bylo, další svítání strávené procházením ulic East Endu, a pro co? A svítání
přicházelo později a později. Noci byly tak strašně dlouhé. Když slunce vystoupalo nad Christ
Church ve Spitalfieldu, Cecily se znovu obrátila k Tesse.
„Domů,“ řekla.
„Domů,“ odpověděla Tessa unaveně.
Zařídily si, aby pro ně ráno na Gun Street přijel kočár. Tam se setkali s Willem a
Gabrielem. Vypadali strašně, jak často museli pít celou noc gin, aby splynuli s místními
obyvateli. Tuhle noc tam Jem nebyl a Will vypadal neklidně.
„Zjistili jste něco?“ zeptala se Tessa.
„Stejně jako obvykle,“ zamumlal Gabriel. „Všechny oběti byly viděny s nějakým mužem.
Liší se výškou i celkovým vzhledem.“
„Takže jde pravděpodobně o Eidolona,“ řekl Will. „Je to tak obecné, že by to mohl být i
Du'sien, ale nemyslím si, že by se Du'sien mohl dostat tak blízko a přesvědčit ženu, že je
skutečný lidský muž, bez ohledu na to, jak opilá by byla.“
„Ale neříká nám to vůbec nic,“ řekla Cecily. „Jestli je to Eidolon, mohl by to být
kdokoliv.“
„I když je pozoruhodně důsledný,“ řekl Will. „Vždy přichází jako člověk a vždy si bere
ženy. S tím se nikam nedostáváme.“
„Nebo se dostáváme všude možně,“ odpověděl Gabriel. „Nevrací se zpátky.“
„Tohle nemůžeme dělat navždycky.“
Tenhle samý rozhovor vedli každou noc v tomhle týdnu. Tenhle skončil jako obvykle, se
dvěma páry opřenými o sebe v zadní části kočáru a upadajícími do spánku, až nakonec dojeli
do Institutu. Pozdravili se s dětmi, které právě snídaly s Bridget, a s přivřenýma očima
poslouchaly, jak Anna dál a dál blábolí o svých mnoha plánech na ten den a James tříská lžící.
Tessa a Will začali stoupat po schodech do ložnice. Cecily čekala na Gabriela, který
zůstal v předním salonu.
„Brzo půjdu spát,“ řekl s očima podlitýma krví. „Chci si jen přečíst ranní noviny.“
Gabriel tohle dělal pokaždé – vždycky je kontroloval, každé ráno. Takže se Tessa, Will, a
Cecily vrátili do postele. Když byli v ložnici, Tessa si umyla obličej v lavoru s horkou vodou,
kterou jí tam Bridget nechala. V krbu hořel oheň, čelem k nim stála postel a čekala na ně.
Vděčně do ní padli.
Zrovna usnuli, když Tessa uslyšela horečnaté bouchání na dveře a Gabriel se sám pustil
dovnitř.
„Stalo se to znovu,“ řekl bez dechu. „U Anděla, tahle je nejhorší.“

85
 Znovu si zavolali kočár a do hodiny byli opět na cestě zpět do East Endu, tentokrát
oblečení ve zbroji.
„Stalo se to v místě zvaném Miller´s Court, na Dorset Street,“ řekl Gabriel.
Ze všech hrozných ulic ve východním Londýně byla Dorset Street ta nejhorší. Byla to
krátká cesta, jen kousek za Commercial Street. Tessa se toho o podivných událostech na
Dorset Street v posledních několika týdnech dozvěděla hodně. Většinu ulic ovládala dvojice
násilnických chudinských hospodářů. Bylo tam tolik křiku, tolik chudoby a zápachu, nacpaný
do malého prostoru, což vyvolávalo pocit, jako by to člověku mohlo z plic vytlačit všechen
vzduch. Domy byly rozděleny do malých místností, každý malý prostor obsazený. Tohle byla
ulice, kde každý měl prázdný pohled a kde převládajícím pocitem bylo zoufalství.
Na cestě jim Gabriel řekl, co se mu podařilo zjistit z ranních novin – adresa (číslo
třináct), jméno oběti (Mary Kellyová). Zrovna se tam konal průvod procházející městem na
Den primátora. Zprávy o zločinu se rychle rozšířily a našly si cestu skrze průvod. Prodejci
novin vyřvávali o vraždě a prodávali noviny jako diví. Cecily vyhlédla zpoza záclonky
kočáru.
„Vypadají, že to oslavují,“ řekla. „Smějou se a běží si koupit noviny. Můj bože, jak lidé
můžou něco takového oslavovat?“
„Je to zajímavé,“ řekl Will s temným úsměvem. „Nebezpečí je lákavé. Zvláště pro ty,
kteří nemají co ztratit.“
„Tam dole to bude šílený,“ řekl Gabriel.
A opravdu, na cestě do Dorset Street se už shromáždily celé davy. Všichni obyvatelé stáli
venku a sledovali policii. Policie se pokoušela udržet lidi dál od úzkých, tmavých dveří v půli
cesty.
„Tady,“ řekl Gabriel. „Miller´s Court. Nedokážeme se dostat blíž, ledaže by ses dovnitř
dostala ty, Tesso. Vevnitř je detektiv, kterému říkají Abberline ze Scotland Yardu. Pokud se
nám ho podaří dostat sem, nebo jednoho ze strážníků pracujících uvnitř místnosti…“
„Vezmu si jednoho z nich,“ řekl Will a začal se prodírat davem.
Vrátil se o pár minut později s mužem ve středním věku, s laskavým pohledem. Vypadal
hodně zaneprázdněně a čelo vraštil zděšením. Ať mu Will řekl cokoliv, stačilo to, aby ho to
vylákalo z místa činu.
„Kde je?“ řekl, když následoval Willa. „Jste si úplně jistý…“
„Naprosto jistý.“
Bylo těžké zabránit lidem, aby je následovali, takže Cecily, Tessa a Gabriel museli
blokovat cestu, zatímco Will inspektora vedl uličkou. O několik okamžiků později zapískal.
Stál ve vchodu levného pronajatého pokoje.
„Tady,“ řekl Will. Inspektor byl v rohu a vypadalo to, že spí. Navíc mu chybělo oblečení.
„Bude v pořádku, ale pravděpodobně se brzy probudí. Oblékni si tohle.“
Zatímco si Tessa oblékala šaty a změnila se do podoby Abberlina, Will jí doplnil několik
dalších faktů, které získal od lidí na ulici. Mary Kellyová byla pravděpodobně naposledy
viděna ve dvě třicet ráno, ale jeden člověk tvrdil, že ji viděl až v půl deváté. Ať už ji zabilo
cokoli, nejspíš to dávno zmizelo.
Jakmile byla Tessa připravená, Will jí pomohl proklestit si cestu davem zpátky na Dorset
Street, k malému vchodu Miller´s Court. Tessa prošla temnou chodbou do velice malého

86
nádvoří, sotva dostatečně širokého, aby se tam dalo natáhnout. Stálo tu několik domů, levně
nabílených. Ze špinavých, rozbitých oken na ni zíraly desítky tváří.
Pokoj třináct se sotva dal nazvat pokojem – jednoznačně byl součástí většího prostoru, ve
kterém byla postavená levná příčka. Byl téměř prázdný, obsahoval pouze pár kousků
zničeného nábytku. Bylo v něm opravdu velké teplo, jako by tu celou noc plál oheň.
Za celou dobu, co bojovala s démony, Tessa nikdy nic takového neviděla.
Byla tam krev.
Bylo jí tam tolik, že Tessa uvažovala, jak vůbec může jedno drobné tělo obsahovat tolik
krve. Zbarvila část podlahy do půlnoční černě, a postel, na které žena spočívala, jí byla
kompletně potřísněná. Nebyla tam žádná jiná barva. Co se týče samotné ženy – nezbylo z ní
vůbec nic. Její tělo bylo zničené způsobem, který se dal sotva pochopit. Tohle muselo zabrat
hodně času. Její tvář – nezbylo z ní nic, co by stálo za řeč. Značná část obličeje byla
odstraněná. Její kusy byly vidět na hodně místech, kolem ní na posteli. Některé části jejího
těla byly na stole.
Nad ní se skláněl nějaký muž. Na podlaze ležela lékařská brašna, takže se Tessa uklidnila
a promluvila.
„Takže, doktore?“
Doktor se otočil.
„Myslím, že ji budeme muset brzy přesunout. Ti lidé venku se snaží proniknout dovnitř.
Budeme ji muset opatrně přemístit.“
„Shrňte pro mě celkovou situaci. Potřebuji stručnou zprávu.“
Doktor vstal a otřel si krví potřísněné ruce o kalhoty.
„No, velice hluboký řez přes krk. Hlava je téměř oddělená. Jak můžete vidět, nos je pryč,
stejně jako hodně kůže. Má v břiše tolik seků a řezných ran, že sotva dokážu vidět, kde
začínají. Břišní dutina je prázdná a její ruce byly umístěny dovnitř toho otvoru. Jak vidíte,
několik orgánů nechal tady v místnosti, ale některé chybí. Srdce je pryč. Myslím si, že kůže
na stole je ze stehen…“
Tessa už opravdu nemohla snést víc informací. Tohle bylo příliš.
„Vidím,“ řekla. „Je tu někdo, s kým si musím promluvit.“
„Proveďte opatření pro její přesun,“ řekl doktor. „Nemůžeme ji tady nechat. Dostanou se
dovnitř. Chtějí ji vidět.“
„Strážníku,“ řekla Tessa policistovi u dveří, „dohlédněte na to, aby byl přivezen vozík.“
Tessa pospíchala rychle pryč, zpátky davem, přitom dýchala tak zhluboka, jak je mohla,
aby dostala z nosu ten pach krve a vnitřností. Cítila nevolnost, kterou nezažila od svého
těhotenství. Willovi stačil jediný pohled, aby ji objal. Přistoupila k nim Cecily a strčila jí pod
nos čichací sůl. Naučili se, že čichací sůl je naprosto nezbytná.
„Přiveď detektiva,“ řekla Tessa, když se vzpamatovala. „Je ho potřeba.“
Inspektor byl přiveden a oblečen. Použili čichací sůl a on pomalu přišel k sobě. Když
znovu stál na nohou, ujistili ho, že jen omdlel, a pak rychle opustili oblast a zamířili k White´s
Row.
„Ať už to bylo cokoli,“ řekl Gabriel, „je pravděpodobné, že už je dávno pryč. Stalo se to
před několika hodinami. Protože to tělo bylo uvnitř, tak tam nějakou dobu leželo bez
povšimnutí.“
Vytáhl senzor, ale ten neukázal žádnou aktivitu.

87
 „Navrhuju, abychom se vrátili do Institutu, zjistili jsme, co jsme mohli. Je čas řešit ten
problém jinak. Musíme se podívat na stopy, které za sebou nechává.“
„Lidi,“ řekla Tessa.
„Lidi,“ opravil se Gabriel.

***

Zůstávali teď vzhůru ještě déle. Tessa přemýšlela, jestli ještě vůbec někdy bude spát.
Přechod z východního do západního Londýna jí tentokrát připadal ještě odpornější – čisté
budovy, prostor, stromy, parky, krásné kočáry, a krásné šaty a obchody. A jen o míli dál…
„To, co se stalo, nelze odestát,“ řekl Will a vzal ji za ruku.
„Vy jste ji neviděli.“
„Ale tu věc, která ji napadla, chytíme.“
Jakmile zatočili na Fleet Street, Tessa ucítila, že něco není v pořádku. Nemohla přijít na
to, co to bylo. Ulice byla naprosto klidná. Jeden ze sluhů ze sousedního pozemku zametal listí
na schodech. Byl tam vozík s uhlím a zelinářský vůz doručující zeleninu. Posadila se zpříma,
každý nerv napjatý, a jakmile kočár zastavil, otevřela dveře a rychle vyběhla. Když ostatní
viděli její reakci, následovali jejího příkladu.
První věc, která potvrdila její obavy, bylo to, že je Bridget nepřivítala u dveří.
„Bridget?“ zavolala Tessa.
Nic.
Vzhlédla k oknům – čisté, neporušené, temné. Byly zatažené závěsy. Will otevřel dveře.
Bridget našli na úpatí schodiště. Cecily k ní hned spěchala.
„Je v bezvědomí,“ řekla. „Ale dýchá. Děti! Kdo je s dětmi?“
Jako jeden se rozběhli po schodech nahoru. Všechna světla byla zhasnutá, všechny dveře
zavřené, všechny záclony zatažené. Všichni čtyři vyrazili různými směry, běželi do dětského
pokoje, do ložnice, do každé místnosti v horních patrech. Nic.
„Lovci stínů…“
Ten hlas nebyl ani mužský ani ženský, a zdálo se, že vychází odevšad. Will a Tessa se
setkali v chodbě, a Will zvedl čarodějné světlo.
„Co jsi zač?“ zařval. „Kde jsou děti?“
„Lovci stínů…“
„Kde jsou děti? Ony tě nemůžou zajímat. Ukaž se.“
„Lovci stínů…“
Objevili se Gabriel a Cecily, andělské ostří připravené. Will a Tessa sáhli po těch svých.
Sešli dolů po schodech a přitom se obezřetně rozhlíželi kolem.
„Sleduju vás,“ zasyčel hlas, který teď jako by vycházel zpod jejich nohou. „Lovci stínů.
Sledoval jsem vás domů. Hrajte mou hru.“
„Jaká je tvoje hra?“ zavolal Will zpátky. „Budu hrát jakoukoliv hru, která se ti líbí, pokud
se ukážeš.“
„Hra na schovávanou. Rád se schovávám. Rád si beru…části. Schovávám se. Beru
části.“
„Vím, že máš tělo,“ řekl Will. „Viděli tě. Ukaž se.“
„Lžíce!“

88
 Výkřik přišel z jídelny. Všichni čtyři se za tím hlasem rozběhli. Když otevřeli dveře, našli
Jamese, jak stojí na druhém konci místnosti a lžíci drží ve vzduchu.
„Jamesi!“ vykřikla Tessa. „Pojď k mamince! No tak, Jamesi!“
James se zasmál a místo toho, aby běžel k Tesse, se otočil k velkému krbu, ve kterém
hořel obrovský oheň. Rozběhl se přímo do něj.
„Jamesi!“
Will a Tessa se rozběhli za ním, ale v půli cesty oheň vzplál mnoha barvami: modrá a
zelená a černá. Vyvalilo se z něj horko, které je donutilo klopýtnout zpátky.
Zmizel stejně rychle, jako se objevil. Znovu se rozběhli ke krbu, ale po Jamesovi nebylo
ani stopy.
„Ne, ne!“ vykřikla Tessa. „Jamie!“
Vrhla se do ohně; Will ji chytil a stáhl ji zpátky. Všechno jako by v Tessiných uších
potemnělo a ztichlo. Jediné, na co mohla myslet, bylo její dítě. Jeho měkký smích, jeho
bouřkově černé vlasy stejné jako jeho otce, jeho sladká povaha, způsob, jakým ji objal kolem
krku, jeho řasy proti jeho tváři.
Nějak spadla na podlahu. Ten náraz do kolen byl tvrdý. Jamesi, pomyslela si zoufale.
Chladná ruka sevřela její zápěstí. V hlavě se jí ozvala slova, měkká a tichá, chladná jako
voda. Jsem tady.
Otevřela oči. Klečel nad ní Jem. Kápi hábitu měl shozenou dozadu a jeho černo-stříbrné
vlasy byly rozcuchané. Vše je v pořádku. To nebyl James. Byl to démon sám, podvedl vás.
James je v domě.
Tessa zalapala po dechu. „Můj Bože! Je to pravda?“
Náhle se k ní natáhly silné paže a pevně ji objaly. „Je to pravda. Jem na Lucii a Jamese
vložil sledovací kouzlo, když se narodili. Jsou naživu a teď potřebují, abychom je našli. Tess-
Tesso–“ Ucítila na rameni Willovy slzy.
Jem ji stále držel za ruku. Zavolala jsem na Jamese, pomyslela si, a on přišel.
Tessa zůstala tam, kde byla. Bylo to poprvé v jejím životě, pomyslela si, kdy jí nohy
připadaly tak slabé, že nemohla vstát. Willovy paže byly kolem ní a její ruka byla v Jemově.
To stačilo k tomu, aby se zase mohla nadechnout. Tiché město věří, že ten démon je jakýsi
podvodník. To znamená, že ho musíte lovit kolem Institutu. Jeho motivy jsou nejasné, ale zdá
se, že je to dítě.
„Pokud je dítě…“ začala Tessa, skoro pro sebe.
Ostatní se k ní otočili.
„Jestli je dítě, myslí si, že hraje hru. Hraje si se ženami. Myslím, že chce…matku.“
Najednou jako by místností otřásl silný poryv větru.
„Budu si hrát,“ zavolal jiný hlas.
„Jessamine!“ řekl Will. „Je uvnitř domu.“
„Budu si s tebou hrát,“ řekl Jessaminin hlas hlasitěji. Zdálo se, že vychází z každé
místnosti. „Mám hračky. Mám domeček pro panenky. Hraj si se mnou.“
Nastalo dlouhé ticho. Pak všechny plynové lampy vzplanuly a vyslaly sloupce modrého
plamene skoro až ke stropu. Stejně rychle zmizely a místnost znovu potemněla. Oheň zmizel.
„Můj domeček pro panenky je úžasný,“ pokračoval Jessaminin hlas. „Je hodně malý.“
„Hodně malý?“ zněla odpověď.
„Přiveď děti a budeme si hrát.“

89
 Místností se znovu prohnal silný závan větru.
„Jessaminin pokoj,“ řekl Will.
Opatrně se vydali do Jessaminina pokoje, který měl otevřené dveře. Byl tu Jessaminin
domeček pro panenky, její hrdost a radost, a vedle něj průzračná, lehoučká postava Jessamine.
O chvíli později přišlo něco komínem, jakýsi druh mlhy, která se rozdělila na kousky a
vznášela se po místnosti, jako kousky mraku. Jessamine byla zaneprázdněná pohybováním
panenkami po jednom z pokojů a nevěnovala pozornost nikomu jinému.
„K hraní je nás potřeba víc.“
„Je hodně malý. Tolik kousků.“
Mlha se vznášela k domečku pro panenky, ale Jessamine náhle vzplála. Změnila se
v pavučinu a obalila svým tělem domeček pro panenky.
„K hraní je nás potřeba víc,“ zasyčela Jessamine. „Děti.“
„Jsou ve stěnách.“
„Ve stěnách?“ řekl Gabriel. „Jak můžou…“
„Komíny,“ řekla Cecily. „Používá komíny.“
Běhali z místnosti do místnosti. Našli všechny děti, které tvrdě spaly, vtažené do komína.
Anna byla v jedné z prázdných pokojů lovců stínů. Jamese našli v kuchyni. Lucie spala
v Cecilině a Gabrielově ložnici. Jakmile o ně bylo postaráno, spolu s Bridget, oba páry rodičů
se vrátily do Jessaminina pokoje, kde si třpytivá postava Jessamine hrála s malou dívkou.
Jessamine se zdála být naprosto zabraná do hry, dokud si nevšimla ostatních, kteří na ni kývli.
„Teď budeme hrát novou hru,“ řekla Jessamine.
Malé děvčátko se otočilo k Jessie, a Tessa zahlédla její tváři. Byla bledá a hladká, tvář
dítěte, ale její oči byly úplně černé, bez bělma. Vypadaly jako skvrny popela. „Ne. Tahle
hra.“
„Musíš zavřít oči. Je to moc dobrá hra. Chystáme se schovat.“
„Schovat?“
„Ano. Zahrajeme si na schovávanou. Musíš zavřít oči.“
„Ráda se schovávám.“
„Ale nejdřív musíš hledat. Zavři oči.“
Démonské dítě, holčička, podle vzhledu sotva pětiletá, zavřela oči. Když to udělala,
sneslo se na andělské ostří a na stěny vystříkla krev.

***

„A byla pryč,“ řekla Tessa. „Problémem samozřejmě bylo to, že jsme nemohli říct zbytku
Londýna, že bylo po všem. Jack Rozparovač byl vyčarovaný ze vzduchu, takže teď nebyl
žádný Jack Rozparovač, který by seděl na lavici obžalovaných. Nebylo koho chytit, koho
odsoudit, koho veřejně oběsit. Vraždy jednoduše přestaly. Zvažovali jsme, že bychom se
pokusili něco zinscenovat, ale bylo by s tím tolik práce, že jsme cítili, že bychom to akorát
zkomplikovali. Ale jak se ukázalo, ani jsme nemuseli nic dělat. Veřejnost a noviny přišly
s příběhem. Každý den zveřejnili něco nového, přestože jsme věděli, že nebylo co hlásit.
Ukázalo se, že lidé byli ochotní vytvářet si svoje vlastní teorie a pokračují v tom už od roku
1888. Každý chce chytit nepolapitelného vraha. Každý chce být hrdinou toho příběhu. A
takhle to bylo i v mnoha dalších případech. Při absenci faktů si média často vymýšlejí své

90
vlastní. To nám může ušetřit spoustu práce. V mnoha ohledech jsou moderní média jedním z
našich největších pomocníků při zakrývání pravdy. Nepřehlížejte civily. Spřádají své vlastní
příběhy, aby dali smysl svému světu. Někteří z vás civilů nám pomáháte dát větší smysl to
našemu. Děkuji vám za dnešní pozornost.“ Tessa přenášku zakončila slovy: „Přeji vám všem
hodně štěstí a pokračuje v tréninku. To, co děláte, je statečné a důležité.“
„Potlesk pro našeho váženého hosta,“ řekla Catarina.
Zatleskali, Tessa odstoupila a přešla k muži, který ji zlehka políbil na tvář. Byl štíhlý a
velmi elegantní, oblečený v černé a bílé. V černých vlasech měl jeden jediný bílý pruh, který
završovaly jeho dvoubarevný vzhled.
Simona zavalily vzpomínky, některé snadno přístupné, některé skryté za frustrující
pavučinou zapomnění. Jem byl na Lukově a Jocelynině svatbě. Ze způsobu, jakým se na
Tessu usmál a jak se ona usmála na něj, bylo naprosto jasné, jaký byl jejich vztah – byli
zamilovaní, tou nejupřímnější, nejpravdivější láskou.
Simon přemýšlel o Tessině příběhu, o Jemovi, který býval Mlčenlivým bratrem a už před
tak dávnou dobou byl součástí jejího života. Mlčenliví bratři žijí dlouho, a Simonova mlhavá
paměť mu seslala vzpomínku na člověka, který se vrátil k normálnímu smrtelnému životu
díky nebeskému ohni. Což znamenalo, že Jem žil v Tichém městě víc než sto let, než jeho
služba skončila. Vrátil se k životu, aby žil se svou nesmrtelnou láskou.
Teď to byl komplikovaný vztah. Díky tomu vypadala malá ztráta paměti a bývalý status
upíra skoro normálně.

***

Večeře toho večera byla nový kulinářský teror: mexické jídlo. Podávala se pečená kuřata,
nebo pollo asado, stále s peřím, a čtvercové tortilly.
Jace se neobjevil. Simon se po něm nemusel dívat, protože celá jídelna byla v
pohotovosti. Kdyby někdo zahlédl jeho děsnou blonďatou hlavu, Simon by uslyšel vzdechy.
Po večeři následovaly dvě hodiny povinného studia v knihovně. Po tom všem se Simon a
George vrátili do svého pokoje, jen aby tam našli Jace stojícího u dveří.
„Dobrý večer,“ řekl.
„Vážně,“ řekl Simon. „Jak dlouho tady číháš?“
„Chtěl jsem s tebou mluvit.“ Jace měl ruce v kapsách a opíral se o stěnu, vypadal jako
reklama pro módní časopis. „O samotě.“
„Lidé budou říkat, že jsme zamilovaný,“ řekl Simon.
„Můžeš jít k nám do pokoje,“ řekl George. „Jestli si chceš promluvit. Pokud jde o něco
soukromého, můžu si vzít špunty do uší.“
„Tam nepůjdu,“ řekl Jace, když se díval do otevřených dveří. „Tenhle pokoj je tak vlhký,
že se vám pravděpodobně ve stěnách líhnou žáby.“
„Ach, teď to nedostanu z hlavy,“ řekl George. „Nenávidím žáby.“
„Tak co chceš?“ řekl Simon.
Jace se lehce usmál.
„Georgi, jdi do pokoje,“ řekl Simon trochu omluvně. „Hned jsem tam.“
George zmizel v pokoji a zavřel za sebou dveře. Simon byl teď sám s Jacem v dlouhé
chodbě, a cítil, že podobnou situaci už někdy dřív zažil.

91
 „Děkuju,“ řekl Jace, překvapivě přímo. „Měl jsi o Tesse pravdu.“
„Je s tebou příbuzná?“
„Šel jsem si s ní promluvit.“ Jace vypadal plaše potěšeně, jako by se v něm rozsvítilo
malé světýlko. Byl to ten druh výrazu, o kterém měl Simon podezření, že zabíral na
dospívající dívky.
„Je to moje pra-pra-pra-cosi-babička. Byla vdaná za Willa Herondala. O něm jsem věděl
už předtím. Podílel se na zastavení obrovské invaze démonů do Británie. Ona a Will byli
první Herondalové, kteří vedli londýnský Institut. Myslím, že už není nic, co bych o svojí
historii nevěděl, ale je to – no, pokud vím, už nežije nikdo, kdo má stejnou krev jako já. Ale
Tessa ano.“
Simon se opřel o stěnu chodby. „Řekl jsi to Clary?“
„Jo, mluvil jsem s ní po telefonu několik hodin. Řekla, že se Tessa o něčem z toho
zmínila už na Lukově a Jocelynině svatbě, ale nevyšla s pravdou ven a neřekla mi to.
Nechtěla mě tím trápit.“
„A cítíš se tak?“ zeptal se Simon. „Ztrápeně, myslím.“
„Ne,“ řekl Jace. „Mám pocit, že je tu někdo, kdo ví, co to znamená být Herondale.
To dobrá i ta špatná část. Bál jsem se, protože můj otec – že možná být Herondale znamená,
že jsem slabý. A pak jsem se dozvěděl víc a myslel jsem si, že se ode mě očekává, že budu
nějaký druh hrdiny.“
„Jo,“ řekl Simon. „Vím, jaké to je.“
Sdíleli krátký okamžik bizarního, družného ticha – kluk, který zapomněl všechno o své
minulosti, a kluk, který ji nikdy neznal.
Simon prolomil ticho jako první. „Chystáš se ji znovu vidět? Tessu?“
„Říká, že mě a Clary chce vzít na výlet do domu Herondalů v Idris.“
„Setkal ses i s Jemem?“
„Už jsme se potkali,“ řekl Jace. „V Basilias, v Idris. Ty si to nepamatuješ, ale já–“
„Díky tobě přestal být Mlčenlivým bratrem,“ řekl Simon. „Pamatuju si to.“
„Mluvili jsme spolu v Idris,“ řekl Jace. „Hodně z toho, co tehdy řekl, mi teď už dává větší
smysl.“
„Takže jsi šťastný,“ řekl Simon.
„Jsem šťastný,“ řekl Jace. „Chci říct, že jsem byl vážně šťastný, když Temná válka
skončila. Mám Clary a mám svou rodinu. Jediná špatná věc na tom všem jsi ty. Nepamatuješ
si Clary, nebo Izzy. Nebo mě.“
„Je mi líto, že jsem ti svojí nevhodnou amnézií zkazil život,“ zamumlal Simon.
„Takhle jsem to nemyslel,“ řekl Jace. „Myslel jsem to tak, že bych si přál, aby sis na mě
vzpomněl, protože–“ Povzdechl si. „Zapomeň na to.“
„Podívej, Herondale, dlužíš mi. Počkej tady.“
„Jak dlouho?“ Jace vypadal dotčeně.
„Tak dlouho, jak bude potřeba.“ Simon zapadl do svého pokoje a zavřel za sebou dveře.
George, který ležel v posteli a učil se, vypadal zachmuřeně, když ho Simon informoval, že
Jace čeká v chodbě.
„Znervózňuje mě,“ řekl George. „Kdo by chtěl, aby za ním Jace Herondale všude chodil,
celý tajemný a zamlklý a blond…Jo, jasně. Pravděpodobně spousta lidí. Přesto bych si přál,
aby to nedělal.“

92
 Simon se neobtěžoval zamknout dveře pokoje, částečně proto, že na Akademii lovců
stínů nebyly žádné zámky, a částečně proto, že pokud by se Jace rozhodl přijít a stát nad
Simonovou postelí celou noc, udělal by to tak jako tak, zámek by ho nezastavil.
„Musí něco chtít?“ řekl George, svlékl si ragbyovou košili a hodil ji do rohu pokoje. „Je
to nějaká zkouška? Budeme muset uprostřed noci bojovat s Jacem? Si, nic proti naším
úžasným schopnostem bojování s démony, ale nemyslím si, že ten boj můžeme vyhrát.“
„Taky si to nemyslím,“ řekl Simon a lehl si na postel, která klesla mnohem níž, než by
měla. Určitě praskly poslední dvě pružiny.
Leželi v posteli. Jako obvykle si ve tmě povídali o plísni a spoustě zoologických
možností, které se kolem nich plazily ve tmě. Slyšel, jak se George otočil ke zdi, což byl
signál, že se chystá ke spánku a končí tak jejich noční rozhovor.
Simon byl vzhůru, s rukama za hlavou, tělo ho ještě pořád bolelo z pádu ze stromu.
„Nebude ti vadit, když rozsvítím?“ zeptal se.
„Nee, jdi do toho. Stejně je sotva vidět.“
Stále říkali „rozsvítit,“ jako by mohli cvaknout vypínačem. Na Akademii měli jen svíčky
– malé svíčky připomínající uzlíky, které jako by byly speciálně vyrobené k produkování co
nejmenšího množství světla. Simon zašátral v malém stolku vedle své postele, našel svoje
zápalky a zapálil si svíčku, kterou si vzal s sebou do postele, a balancoval s ní v klíně tak, že
to bylo pravděpodobně dost nebezpečné. Podlaha nekonečné vlhkosti měla jednu výhodu a to
tu, že bylo dost nepravděpodobné, že by se mohla vznítit. Stále se ještě mohl spálit, pokud by
se mu svíčka v klíně převrátila, ale byl to jediný způsob, jak mohl vidět na psaní. Znovu se
natáhl pro nějaký papír a tužku. Žádné psaní esemesek. Žádné psaní na počítači. Skutečná
pera a papír byla přímo vyžadovaná. Udělal si z knihy provizorní stůl a začal psát:

Drahá Isabelo…

Měl by začít s „drahá“? Byl to způsob, jakým člověk začal psát dopis, ale teď, když to
viděl, to vypadalo divně a staromódně a možná až příliš intimně.
Vzal si nový list papíru.

Isabelo…

No, tohle vypadalo chladně. Jako by byl naštvaný, jako by to mohla vidět už jen z toho,
že její jméno napsal takhle.
Další papír.

Izzy,

Ne. Rozhodně ne. Ještě nebyli připravení na zdrobněliny. Jak byste sakra začali takovýhle
dopis? Simon uvažoval o neformálním „Ahoj…“ nebo jen možná zapomněl správná oslovení
a správné psaní skutečných dopisů. Psaní esemesek bylo o tolik jednodušší.
Znovu zvedl papír, který začínal „Isabelo.“ Bylo to zlatá střední cesta. Bude pokračovat
s tímhle.

93
 Isabelo,
Dneska jsem spadl ze stromu.
Myslím na tebe, zatímco ležím ve své plesnivé posteli.
Dneska jsem viděl Jace. Možná dostane otravu jídlem. Jen jsem chtěl, abys to věděla.
Jsem Batman.
Snažím se přijít na to, jak tenhle dopis napsat.

Dobře. To byl možný začátek, a pravda.

Dovol mi, abych ti řekl něco, co už víš – jsi úžasná. Ty to víš. Já to vím. Nikdo jiný to
nedokáže pochopit. Tady je problém – nevím, kdo jsem. Nejdřív musím zjistit, kdo jsem,
předtím než budu moci přijmout fakt, že jsem někdo, kdo si zaslouží někoho, jako jsi ty. Není
to něco, co můžu přijmout jen proto, že jsem to slyšel. Musím toho kluka poznat. A vím, že
jsem ten kluk, kterého jsi milovala – jen se s ním musím setkat.
Snažím se zjistit, jak na to. Myslím, že se to stane tady, v téhle škole, kde se člověka snaží
každý den zabít. Myslím, že to nějakou dobu potrvá. Vím, že věci, které zaberou čas, jsou na
nic. Vím, že je to těžké. Ale musím to udělat tou těžkou cestou.
Tenhle dopis je asi hloupý. Nevím, jestli ho ještě pořád čteš. Nevím, jestli se ho chystáš
roztrhat nebo ho rozsekat na kusy bičem nebo čímkoli jiným.

Všechno to z něj vyšlo v jednolitém proudu. Na chvíli si poklepal perem o čelo.

Chystám se ho dát Jaceovi, aby ti ho předal. Pronásledoval mě dneska celý den jako
nějaký úžasný stín. Buď je tady proto, aby se ujistil, že jsem ještě neumřel, nebo možná kvůli
tobě. Možná jsi ho poslala.
Nevím. Je to Jace. Kdo ví, co dělá? Chystám se mu tohle dát. Možná si ho předtím, než ti
ho dá, přečte. Jaci, pokud tohle čteš, jsem si celkem jistý, že budeš mít otravu jídlem.
Nepoužívej koupelny.

Nebylo to romantické, ale rozhodl se do toho pustit. Možná to Isabelu rozesměje.

Jaci, pokud tohle čteš, hned přestaň.

Izzy – nevím, proč bys na mě čekala, ale pokud ano, slibuju, že udělám všechno proto,
aby to čekání stálo za to. Nebo se o to budu snažit. Můžu slíbit, že se budu snažit.
– Simon

Simon otevřel dveře a nepřekvapilo ho, že za nimi našel Jace.

„Tady,“ řekl Simon a podal mu dopis.
„Trvalo ti to dost dlouho,“ řekl Jace.
„Teď jsme si kvit,“ řekl Simon. „Jdi na párty v domě Herondalů s tvojí divnou rodinou.“
„To mám v plánu,“ řekl Jace a náhle se usmál, podivně roztomilým úsměvem. Měl
odštípnutý zub. Díky tomu úsměvu vypadal, jako by byl v Simonově věku, a možná že přeci
jen byli přátelé. „Dobrou noc, Třesavko.“
„Třesavko?“

94
 „Ano, Třesavko. Tvoje přezdívka? Takhle jsme ti vždycky říkali. Skoro jsem zapomněl,
že ses jmenoval Simon, tak moc jsem si zvykl ti říkat Třesavko.“
„Třesaavko? Co to…vůbec znamená?“
„To by nešlo vysvětlit,“ řekl Jace s pokrčením ramen. „Byla to tvoje velká záhada. Jak
jsem řekl, dobrou noc, Třesavko. Postarám se o to.“
Zvedl dopis a použil ho k zasalutování.
Simon zavřel dveře. Věděl, že většina lidí na chodbě pravděpodobně udělala všechno, co
mohla, aby je vyslechla. Věděl, že ráno mu budou říkat Třesavka a neexistovalo nic, co by
s tím mohl udělat.
Ale byla to malá cena za to, že Isabele mohl poslat dopis.

95
Nepoznal jsem nic jiného než stíny, a myslel jsem, aby byly skutečné.

96
-Oscar Wilde

97
Akademie Lovců stínů 2008
Paprsky odpoledního slunce proudili přes okna a vymalovaly jejich šedé kamené zdi učebny žlutě.
Elita i spodina byla podobně unavení z dlouhého ranního tréninku se Scarsburym, Catarina Loss jim
předná šela hodiny historie.
Historie pro elitu a spodinu, tak se mohli naučit o slá vě Lovců stínů a toužit být součá stí této slá vy.
Simon si myslel, že v téhle třídě se od sebe nemohli víc lišit navzá jem - i když oba byli spojeni tím, že
usilovali o slá vu a stejně tak se všichni nudili.
Když Marisol odpověděla sprá vně na otá zku, Jon Cartwright kopl do její židle.
"Ú žasné," Simon zasyčel za knihou "To je opravdu skvělé chová ní. Blahopřeji Jone. Pokaždé, když civil
odpoví špatně na otá zku, řekneš, že je to protože nemají ú roveň Lovců stínů . A pokaždé, když jeden z ná s
odpoví na otá zku sprá vně, trestá š ho. Musím obdivovat tvojí dů slednost."
George Lovelace se opřel v křesle a zašklebil se, přidal k Simonově proslovu další větu "Netušil jsem, že je
dů sledný, Si."
"No, on je dů sledný blbec," vysvětlil Simon.
"Zná m pá r dalších slov pro něj," poznamenal George. "Ale některé z nich nemů žou být používá ny před
dá mami a některé z nich jsou z gaelštiny a nejsou srozumitelné pro blá zny a cizince."
Jon vypadal naštvaně. Možná byl naštvaný, že jejich židle byly příliš daleko aby do nich kopnul. "Myslím, že
byste neměli mluvit nerozvá žně," řekl.
"Je pravda, že pokud by civilové poslouchali ná s Lovce stínů ," řekla Julie, "Možná by se něco naučili."
"Je-li Lovec stínů zaměstná ní," řekl Jan, civilní chlapec, který žil přes (slizkou) halu od George a Simona
"tak bysme se mohli pá r věcí naučit sami."
Sílily hlasy. Catarina začínala vypadat velmi mrzutě. Simon uká zal Marisol a Jonovi, aby byli zticha,
ale oba si ho nevšímali. Simon se cítil stejně, jako když on a Clary zapá lili kuchyň snažíc opéct hrozny a
vytvořit hrozinky, když jim bylo šest: byl udivený a zděšený, že si na to vzpomněl tak rychle.
Pak si uvědomil, že to byla nová vzpomínka. Usmá l se při pomyšlení na Clary s hrozny v jejich
zrzavých vlasech a nechal situaci v učebně stupň ovat.
"Já ti dá m dů vod pro ponaučení v tréninku," odsekl Jon. "Mů žu tě vyzvat na souboj. Pozor na pusu."
"To není špatný ná pad," poznamenala Marisol.
"Oh, Hej," řekla Beatriz. "Souboje s čtrná ctiletou jsou špatný ná pad."
Všichni se podívali s opovržením na Beatriz, hlas rozumu.
Marisol popotá hl nosem. "Nebude to souboj. Výzva Elita ná s porazí ve výzvě, pak týden a mů žou mluvit ve
třídě, co chtějí. Pokud porazíme my je pak budou držet jazyk za zuby."
"Já to udělá m a budeš litovat, že jsi to někdy navrhla civile. Co to bude?" zeptal se Jon "Hů l, meč, luk, dýka,
dostihy, boxerský zá pas? Jsem připraven!"
Marisol se sladce usmá la. "Baseball."
U Lovců stínů se začala objevovat panika a rozpaky.
"Já nejsem připraven," zašeptal George. "Nejsem Američan, a já nechci hrá t baseball. Je to jako kriket, Si?
Nebo spíš jako vrhá ní?"
" Ve Skotsku má te sport zvaný vrhá ní?" Simon odvětil také šeptem. "Co bys chtěl vrhnout? Brambory?
Malé děti? Divný."

98
"Vysvětlím ti to později," řekl George.
"Já ti vysvětlím baseball," řekla Marisol se zá bleskem v oku.
Simon měl pocit, že Marisol bude děsivě dobrý expert na baseball, stejně jako na šerm. Měl pocit, že elita
bude překvapena.
"A já vá m vysvětlím, jak démonických mor téměř zničil Lovce stínů ," řekla Catarina hlasitě z přední čá sti
třídy "Nebo bych mohla, kdyby se moji studenti nehá dali a poslouchali jednu minutu!"
Všichni zmlkli a pokorně poslouchali o epidemii. Teprve tehdy, když lekce skončila zase všichni začali
mluvit o baseballovém zá pase znovu. Simon hrá l dříve, takže spěchal odložit knihy a jít ven, když Catarina
řekla: "Světlomilče. Počkej."
"Opravdu,"Simone" bude v pořá dku," řekl jí Simon.
"Elitní děti se snaží napodobit pořá dek školy,o kterém slyšeli od jejich rodičů ," řekla Catarina "Civilní
studentí mají být viděni a ne slyšeni, aby mohli považovat jako privilegium být mezi Lovci stínů a připravit
se na Zasvědcení nebo smrt v duchu pokory. Kromě toho vá žně rozdmýchá vá š potíže mezi nimi," řekla
Catarina.
Simon zamrkal. "Chcete říct, mi říct, že nemá m být tak tvrdý na Lovce stínů , protože předtím to tu chodilo
přesně takhle?"
"Buď tvrdý na ty arogatní malé idioty, jak se ti líbí," řekla Catarina "Je to pro ně dobré. Jen říká m aby sis
uvědomil, jaký má š efekt - a jaký efekt bys mohl mít. Má š téměř uniká tní pozici, Světlonilče. Zná m jen
jednoho studenta, kteý spadl z elity do spodiny - nepočítá m Lovelace, který by byl ve spodině od začá tku,
kdyby neměli Nephilim arogantní předpoklady. Ale arogantní předpoklady jsou jejich nejoblíbenější věc."
To mělo ná sledek, který Catarina musela tušit. Simon vytá hl svou kopii Kodexu Lovců stínů a usadil se.
Zbytek třídy trval na nějakém času pro přípravu než budou opravdu hrá t baseball. Simon tak mohl
obětovat chvilku.
"Byl taky civil?"
"Ne, on byl Lovec stínů ," řekla Catarina. "Odešel z akademie více než před sto lety. Jeho jméno bylo James
Herondale."
"Herondale? Další Herondale?" Simon požá dal. "Herondaledovi bez přestá ní. Má te taky někdy pocit, že jste
proná sledovaná Herondalei?"
"Ani ne," řekla Catarina. "Ne, že by mi to vadilo. Magnus říká , že mají tendenci vypadat dost dobře.
Samozřejmě Magnus také říká , že mají tendenci být podivní v hlavě. James Herondale byl trochu zvlá štní
případ."
"Nechte mě há dat," řekl Simon. "On byl blonďá k, arogantní a uctívá n lidem."
Catarina pozvedla obočí. "Ne, podle Ragnora, měl tmavé vlasy a brýle. Ve škole byl další chlapec Matthew
Fairchild, který odpovídal tvému popisu. Nevychá zeli spolu moc dobře."
"Opravdu?" řekl Simon "Pak jsem tedy, tým James Herondale. Vsadím se, že Matthew byl blbec."
"Oh, já nevím," řekl Catarina. "Vždycky si myslel, že je okouzlující, stejně jako já . Stejně jako většina lidí.
Všichni měli rá di Matthewa
Ten Matthew musel být okouzlující, pomyslel si Simon. Catarina má lokdy mluvila o nějaké Lovci stínů
souhlasně a tady se lá skyplně usmívala pro chlapce z doby před sto lety.

99
"Všichni kromě Jamese Herondalea?" zeptal Simon po "Lovec stínů , kterého vyhodili z traktu pro Lovce
stínů . Měl s tím něco společného Matthew Fairchild?"
Catarina zpoza stolu vystoupila a odešla k oknu, kde paprsek zapadajícího slunce přes její vlasy vydá val
brilantní bílé čá ry, které téměř vypadaly jak svatozá ř. Ale ne tak docela.
"James Herondale byl synem andělů a démonů ," řekla tiše. " Bylo mu vždy souzeno projít cestou obtížně a
bolestivě, pít hořkou vodu se sladkou, šlapat tak kde byli trny, stejně jako květiny. Nikdo ho od toho
nezachrá nil. Lidé to zkusili."

Akademie Lovců stínů, 1899

James Herondale, říkal, že je mu špatně jen kvů li ná razů m kočá ru. Byl opravdu velmi nadšený, že
pů jde do školy. Otec si pů jčil nový kočá r strýce Gabriela, aby mohl vzít Jamese z Alicante do Akademie.
Ovšem nezeptal se jestli si mů že pů jčit kočá r.
"Netvař se tak vá žné, Jamie," tá ta řekl, šeptal velšská slova ke koním, aby klusali rychleji "Gabriel by chtěl,
abys jel kočá rem. Je to všechno mezi rodinu."
"Strýček Gabriel včera večeř říkal, že nedá vno natíral. A pohrozil, že přivolá policii a nechá tě zatknout,"
řekl James "Mnohokrá t."
"Gabriel se za pá r let přestane rozčilovat," mrkl jeho tá ta na něj svým modrým okem "protože v tu dobu
budeme všichni řídit automobily."
"Maminka říkala, že nikdy nebudeme řídit auto," řekl James. "Ona mě a Lucii donutila slíbit, že do něj
nevlezeme."
"Vaše matka si dělala legraci."
James pokýval hlavou. "Nechala ná s přísahat na Anděla."
Usmá l se na svého otce. Otec zavrtěl hlavou na Jamie, vítr se chytil jeho černých vlasů . Matka
říkala, že jeho tá ta a Jamie měli stejné vlasy, ale Jamie znal své vlastní vlasy, vždycky vypadali neučesaně.
Slyšel jak lidé říkali o vlasech jeho otce, že jsou nepoddajné, což znamenalo ledabylé charisma.
První den ve škole nebyl dobrý den pro Jamese, přemýšlel o tom jak velmi se liší od otce. Během
své jízdy z Alicante se několik lidí zastavilo na silnici s obvyklým výkřikem: "Ach, pane Herondale!"
Lovkyně stínů rů zně staré ty tři slova vzdychla s Ach. Další muži v jeho věku ho nazývali "Pane" bez
předpony "Ach."
S pozoruhodným otcem, lidí mají sklon hledat syna, který bude stejně planoucí světlem
Herondale. On byli vždy zdvořilí, ale nepochybně zklamaní, když našli Jamese, který nebyl vů bec
pozoruhodný.
James si vybavil jednu příhodu, kde byl rozdíl mezi ním a jeho otcem naprosto zřejmý.
To byla vždy nejmenší okamžiky, které se Jamesovi vrá tili uprostřed noci a pokořovali ho jako by
se jednalo o nevidelné řezy stá leho bodá ní. Civilní dá ma přišla do knihkupectví Hatchards v Londýně.
Knihkupectví Hatchards bylo nejhezčí knihkupectví ve městě, James myslel na tmavé dřevo a sklo vpředu,
díky kterému celý obchod vypadat slavnostně a zvlá štně , na uličky a jejich tajné zá koutí uvnitř, kde se
člověk klidně mohl stočit u knihy. Jamesova rodina často chodila do knihkupectví Hatchards všichni

100
dohromady, ale když James a jeho otec šil sami dá my docela často nalezly dů vod toulat se s nimi a navá zat
konverzaci.
Otec řekl dá mě, že trá ví své dny lovem zla a vzá cných prvních vydá ní. Jeho tá ta mohl říct lidem
cokoliv a vždycky je doká zal rozesmá t. Pro Jamese to byla zvlá štní a podivuhodná moc, stejně jako pro něj
bylo procitunutí vlkodlaka.
James ani nestaral o dá my, které blížili k jeho otci. Ten se ani jednou nepodíval na kterou koliv
ženu, jako se díval na jeho matku, s radostí a děková ní, jako by ona byla jeho životní přá ní, jeho vešerá
naděje. James neznal mnoho lidí, ale byl dobrý v tichém pozorová ní. Věděl, že to co je mezi jeho rodiči je
vzá cné a drahocenné.
On se bá l, jen proto, že dá my, které se blížili k jeho otci byli cizinci a chtěli po Jamesovi aby mluvil.
Dá ma v knihkupectví se sehnula a zeptala se: "a co rá d dělá te, vy mladý muži?"
"Líbí se mi – knihy," řekl James. Stá l v knihkupectví s balíčkem knih pod paží. Dá ma mu věnovala soucitný
pohled. "Četl jsem – ehm – poměrně hodně," pokračoval James, jako melancholický mistr. Byl krá l
melancholie. Císařem melancholie.
Dá ma ho zhodnotila, tak nevýrazným, že odešla bez dalšího slova. James nikdy nevěděl, co říci
lidem. On nikdy nevěděl jak je rozesmá t. Ž il třiná ct let svého života především v Institutu v Londýně s jeho
rodiči a jeho sestřičkou Lucií a velkým množství knih. Nikdy neměl přítele, který byl chlapec.
Teď šel do Akademie Lovců stínů , aby se naučil být tak velký bojovník jako jeho otec, to ho
neznepokojovalo ani z poloviny tak jako skutečnost, že bude muset mluvit na lidi. Byla tam spousta lídí,
což znamenalo spoustu mluvení.
James se divil, proč kola kočá ru strýčka Gabriela neupadla. Uvažoval nad tím jak je svět krutý.
"Já vím, že jsi nervó zní, z toho, že budeš chodit do školy," řekl tá ta "Tvoje mamka a já jsme si nebyli jistí,
jestli tě tam má me poslat."
James kousl se do rtu. "Myslíš, že tam budu katastrofou?"
"Cože?" řekl jeho tá ta. "Ovšemže ne! Tvoje mamka měla jednoduše strach o poslá ní pryč jediné osoby v
domě, která má nějaký smysl."
James se usmá l.
"Byli jsme velmi spokojeni, všichni dohromady v naší malé rodině," řekl otec. "Nikdy jsem nemyslel, bych
mohl být tak šťastný. Ale snad jsme tě moc izolovali v Londýně. Byl by to pro tebe příjemný pocit najít si
nějaké přá telé svého věku. Kdo ví možná potká š svého budoucího parabataie na Akademii."
Jeho tá ta zkoušel říct, co by se Jamesovi mohlo líbit, že je to vina jeho a mamky, že je izolovaný.
James věděl, že to není pravda. Lucie jela s mamkou do Francie a potkala Cordelii Carstairs a za dva týdny
se stali to, co Lucie popisuje jako blízké přítelkyně. Posílali si dopisy každý týden, kvanta a stohy papíru
překsrtaných a ovsahující ná kresy. Lucie byla izolová na, jako byl James. James chodil na ná vštěvy a nikdy
si nenašel blízkého přítele. Jediný, kdo ho měl rá d byla holka a nikdo o nemohl vědět o Grace. Možná , že
kdyby to lidé věděli neměla by ho rá da ani Grace.
To nebyla chyba jeho rodičů , že neměl žá dné přá tele. Byl to nějaká chyba v Jamesovi samotném.
"Snad," pokračoval nenuceně, "ty a Alastair Carstairs se oblíbíte."
"On je starší než já !" James protestoval. "Nebude mít čas pro nové chlapce."

101
Tá ta mu věnoval malý ú směv "Kdo ví? To je ú žasná věc na té změně u cizích lidí, Jamie. Nikdy nevíš, kdy a
nikdy nevíš kdo, ale jednoho dne cizí prolomí zlomí dveře tvého života a naprosto jej změní. Svět se obrá tí
vzhů ru nohama a bude to radostná změna."
Otec byl tak šťastný, když Lucie se spřá telila z Cordelií Carstairs. Tá tů v parabatai byl James
Carstairs, ale jeho oficá lní jméno poté, co patřil k Mlčenlivým bratrů m - slepým mnichů m, kteří pomá hali
Lovců m stínů m - byl bratr Zachariá š. Jeho tá ta říkal Jamesovi tisíckrá t o jejich prvním setká ním, jak byl
roky Jem jediný, kdo v něho věřil a viděl jeho pravé já . A pak přišla jeho mamka.
"Mluvil jsem s tebou často o tvé mamce a strýčkovi Jemovi a všem, co pro mě udělali. Přinutili mě, abych
byl nový člověk. Zachrá nili mou duši," řekl otec vá žně, to byl zřídka.
"Ty nevíš, co to je být spasen a změněn. Ale budeš. Jako tvoji rodiče ti musíme dá t příležitost být zněmen a
změnit se. Proto jsme se dohodli vyslat tě do školy. I přesto, že ná m budeš strastně chybět."
"Strašně?" James se stydlivě.
"Tvoje matka říká , že bude statečná a udrží tuhý horní ret," řekl otec "Američané jsou krutí. Já budu brečet
každý večer do polštá ře."
James se zasmá l. Věděl, že se často nesmá l, a tá ta vypadal obzvlá šť potěšen, kdykoliv to James udělal.
James byl ve třiná cti, trochu starý na tohle, ale vzhledem k tomu, že to budou měsíce a měsíce, kdy
tá tu uvidí znovu a trochu se bá l jít do školy, vzal tá tu za ruku. Otec držel otěže v jedné ruce a dá l svou
vlastní a Jamesovi spojené do hluboké kapsy jeho kabá tu. James odložil svou tvá ř na tá tovo rameno a ne
kvů li tomu, aby zmírnil ná razy kočá ru po venkovských cestá ch Idris.
Chtěl parabatai. Chtěl přá l si ho.
Parabatai byl přítel, který si vybral být jeho nejlepší přítel, který chtěl jejich trvalé přá telství. Byl
si tím jistý tím, že vá š má tak rá d, že to nikdy nevezme zpět. Hledá ní parabatai zdá lo se bylo pro Jamese
klíčem ke všemu, prvním nezbytným krokem k životu, kde by mohl být tak šťastný, jak byl jeho otec, být
tak chytrý Lovec stínů jako byl jeho otec, najít lá sku tak velkou, jako našel jeho otec.
Ne že by měl James konkrétní dívku v mysli, říkal si James. Pak jeho myšlenky rozdrtila Grace,
tajná dívka; Grace, která musela být zachrá něna.
Chtěl parabatai, a to udělalo z Akademie tisíckrá t více děsivé místo.
James byl pro tentokrá t v bezpečí, spočívající na rameni jeho otce, ale až příliš brzo dojeli do ú dolí,
kde stá la škola.
Akademie byla velkolepá , šedé budova zá řily mezi stromy jako perla. Jamesovi připomínali
gotické budovy z knih jako The Mysteries of Udolpho a The Castle of Otranto. V šedé budově byla obrovská
barevná vitrá ž v okně svítící tuctem barev, ukazující anděla třímající meč. Anděl se díval na ná dvoří,
hemžící se studenty, všichni mluvili a smá li se. Všichni tam mohli být nejlepším Lovcem stínů . Když James
nenajde přítele tady, věděl, že si nedoká že najít přítele na celém světě.
***
Strýček Gabriel už byl na dvoře. Jeho tvá ř zbledla v alarmujícím odstínu fialové.
Křičel něco o zlodějích Herondaleových.
Otec se na děkanku, dá mu, které bylo bezesporu padesá t let usmá l. Ona
zrudla.

102
"Deano Ashdown, byla byste tak laskava a provedla mě Akademií? Vyrostl jsem v Londýnském Institutu
pouze s jedním žá kem," hlas jeho otce změkl stejně jako vždycky, když mluvil o strýčkovi Jemovi.
"Nikdy jsem neměl tu čest tu studovat."
"Ach, pane Herondale!" řekla Deana Ashdown. "Tak dobře."
"Děkuji," řekl otec. "Pojď, Jamie."
"Oh ne," řekl James. "Já – já chci zů stal tady."
Cítil se nesvů j, jakmile jeho otec zmizel z dohled, společně s děkanem, který mu plachtil na ruce a
strýčkem Gabriel, který jeho otce obdaroval zlým ú směvem, ale James věděl, že musel být statečný a tohle
byla skvělá příležitost.
V davu studentů na ná dvoří James viděl dva chlapce, co znal.
Jeden byl vysoký téměř třiná ctiletý s neupravenými hnědými vlasy. Měl odvrá cenou tvá ř, ale
James věděl, že chlapec má překvapivě levandulové oči. Slyšel dívky jak říkaly, že takové oči jsou zbytečné
pro chlapce, zejména pro chlapce jako Christopher Lightwood.
James znal, svého bratrance Christophera lépe než jakékoli jiné chlapce na Akademii. Teta Cecily a
strýc Gabriel strá vil hodně času v Idris během posledních několika let, ale předtím spolu byly obě rodiny
často: jezdili do Walesu společně na svá tku než babička a děda zemřeli. Christopher byl poněkud zvlá štní
a nepřítomný, ale choval se vždy hezky k Jamesovi.
Chlapec, který stá l vedle Christophera byl malý a hubený jako lunt, jeho hlava sotva dosahovala k
Christopherovu ramenu.
Thomas Lightwood byl Christopherů v bratranec, nikoliv Jamesů v, ale James mu tak říkal, protože
jeho matka byla nejlepší přítelkyně s jeho matkou tetou Sophií. Jamesovi se líbila teta Sophie.
Byla tak hodná a vždy tak laskavá . Ona a její rodina žila v Idris v posledních letech taky, s tetou
Cecily a strýček Gabrielem - manžel tety Sophie byl bratr strýčka Gabriela. Teta Sophie jezdila na ná vštěvy
do Londýna sama. James často viděl jak se jeho mamka a teta Sophie společně chichotají jako by byli holky
jako jeho sestra Lucie. Teta Sophie často říkala, že Thomas je její plachý chlapec. Díky tomu si James
myslel, že on a Thomas by mohli mít hodně společného.
Na velkých rodinných setká ní když byli všichni pohromadě, pá r Jamesových pohledů pronikli na
Thomase a vždy ho našel tichého a na okraji větší skupiny, obvykle dívající se na jednoho ze starších
chlapců . Chtěl jít k Thomasovi a navá zat konverzaci, ale nebyl si jistý, co má říct.
Dva plaší lidé by byli dobří přá telé, ale byl tu malý problém jak dosá hnout toho bodu. To James
neměl ani tušení.
Teď měl ale šanci. Bratranci Lightwoodovi byli jeho nadějí pro přá telé na Akademii. Musel jen
udělat to jít za nimi a mluvit s nimi.
James protlačil davem, omlouvajíc se, když ostatní lidé bouchl loktem.
"Hej, kluci," ozval se hlas za Jamesem, a někdo do něho vrazil, jako by ho neviděl. James viděl jak se
Thomas a James obrá tili, jako květiny ke slunci. Usmívali se s identickým výrazem přivítá ní a James se
díval na zá řící blonďatou hlavu. Byl tu ještě jeden chlapec v Akademii Jamesova věku, kterého trochu znal:
Matthew Fairchild, jehož rodiče James nazýval teta Charlotte a strýček Henry, protože teta Charlotte
vychovala jeho otce, když byla hlavou Londýnského Institutu, než se stala konzulkou, nejdů ležitější
osobou, jenž mů že Lovec stínů být.

103
 Matthew nejezdil do Londýna tolikrá t jako teta Charlotte a jeho bratr Charles. Strýček Henry byl
raněn v bitvě o několik let dřív, než se narodil a neodchá zel z Idris často, ale James si nebyl jistý, proč je
Matthew nechodil navštívit. Možná si chtěl užívat sá m Idris.
Jednou věcí si byl James, ale opravdu jistý a to tím, že Matthew Fairchild nebyl plachý.
James Matthewa pá r let neviděl, ale pamatoval si ho velmi jasně. Na každé rodinné sešlosti, kde James byl
na okraji davu nebo si odešel číst na schody. Matthew byl duší oslavy. Mluvil s dospělými jako by byl taky
dospělý. Tancoval se staršími dá mami. Okouzloval rodiče a prarodiče zastavil miminka v plá či. Všichni
milovali Matthewa.
James si nepamatoval, že by se Matthew oblékat jako maniak do dneška. Matthew měl temně
rudé sametové sako. Dokonce i jeho zá řivě zlaté vlasy byly nakartá čovaný v jistém stylu, mnohem složitěji
než u ostatních chlapců .
"Není to nuda?" Matthew se Christopher a Thomas, dvou chlapců , s kterými se James chtěl přá telit
"Všichni tady vypadají jako solný sloup. Jsem již ve strašné agó nii, uvažující o svém promarněném mlá dí.
Nemluv na mě nebo mě rozložíš a neovladatelně se rozvzlyká m."
"No tak," řekl Christopher, a poplá cal Matthewa po rameni. "Co tě tak zase naštvalo?"
"Tvů j obličej, Lightwoode," řekl Matthew a žduchl ho loktem.
Christopher a Thomas se zasmá li, v jeho blízkosti. Oni byli zjevně již přá telé a Matthew byl jasným
vů dcem. Jamesů v plá n pro přá telé byl v troská ch.
"Ehm," vydal James zvuk, jenž zněl jako tragické sociá lní škytnutí. "Ahoj."
Christopher na něho zíral s přívětivým prá zdnotou a Jamesovo srdce, které měl již v kolenou kleslo do
ponožek.
Pak Thomas řekl "Ahoj!" a usmá l se.
James mu ú směv oplatil, vděčný za okamžik, a pak se otočil Matthew Fairchild, aby se podíval koho
Thomas zdraví. James měl dojem, že Matthew se na něj dívá z mnohem větší výšky, než to tak ve
skutečnosti bylo.
"Jamie Herondale, že ano?" řekl Matthew s vyceněnými zuby.
James se naježil.
"Dá vá m přednost Jamesovi."
"Já bych dal přednost škole umění, krá sy a kultury, nikoliv strašlivé kamenné chatrči uprostřed pustiny
plné hulvá tů , kteří neusilují o nic víc než zabít obrovské démony svými velkými meči," řekl Matthew "A
Přece jsme tady."
"A já bych raději měl inteligentní studenty," ozval se hlas za nimi. "A přece učím na škole pro Nephilim."
Obrá tili se jako jeden. Muž za nimi měl sněžně bílé vlasy, na které vypadal příliš mladě na to, aby mu mezi
rohy vykukovali bílé kadeře. Nejvíce pozoruhodná věc, kterou James hned zpozoroval byla, že má barvu
ků že jako bílé hrozny.
James věděl, že to musí být čaroděj. Ve skutečnosti věděl, kdo to musí být: bývalý Nejvyšší čaroděj
Londýna, Ragnor Fell, který žil v Idris mimo Alicante, a který je měl letos v Akademii učit, což byl
odklon od jeho kouzelnické studie.

104
 James věděl, že čarodějové byli dobří lidé, spojenci Lovců stínů . Tá ta často mluvil o svém příteli
Magnusi Baneovi, který byl k němu shovívavý, když byl mladý. Tá ta se nikdy nezmínil, zda byl Magnus
Bane zelený. Jamese se nikdy nenapadlo zeptat. Teď se chtěl ovšem naléhavě zeptat.
"Který z vá s je Christopher Lightwood?" zeptal se Ragnor Fell přísným hlasem. Pohledem je všechny přejel
a zastavil se na osobě, která vyhlížela jako nejvíc vinná "To jste vy?"
"Pro Anděla, ne," zvolal Thomas a zrudl pod jeho letním opá lením. "Bez urá žky, Christophere."
"Oh, nic se neděje," řekl Christopher povzneseně. Zmateně zamrkal na Ragnora, jako by vysoký, děsivý,
zelený muž zcela unikl jeho pozornosti až do tohoto okamžiku. "Dobrý den, pane."
"Vy jste Christopher Lightwood?" zeptal se Ragnor, poněkud hrozivě.
Christopher se očima zaměřil na strom "Hm? Myslím, že ano."
Ragnor se podíval dolů na Christopherovi rozchuchané hnědé vlasy. James začínal mít strach, že by mohl
vybuchnout jako zelená sopka.
"Nejste si jistý, pane Lightwoode? Neměl jste nějaké nešťastné setká ní, když jste byl dítě?"
"Hm?" řekl Christopher.
Ragnorů v hlas se zvýšil "Setká ní dětské hlavy s podlahou?"
Poté Matthew Fairchild řekl: "Pane," a usmá l se.
James už zapomněl na jeho ú směv, který na rodinných oslavá ch měl velký efekt. Ú směv
Matthewovi vyhrá l čas navíc před spaním, vá noční pudink, cokoliv navíc, co chtěli. Dospělí nemohli odolat
jeho ú směvu. Matthew měl zvlá štní ú směv. Jako rozpuštěné má slo. Ptačí zpěv. Lidé sní o rozpuštěném
má sle a ptačím zpěvu.
"Pane, odpusťte Christopherovi. Je trochu roztržitý, ale rozhodně je to Christopher. Bylo by velmi těžké
splést si Christophera s někým jiným. Já za něj ručím a on to nemů že popřít.“
Ú směv na Ragnora zafungoval, jako fungoval na všechny dospělé. Trochu pookřá l.
„Vy jste Matthew Fairchild?"
Mathewů v ú směv se stal hravějším. "Jsem mohl bych to popírat, kdyby se mu to líbilo. Mohl bych popřít
cokoliv, pokud bych chtěl. Ale mé jméno je rozhdně Matthew. Už léta je Matthew.“
"Cože?" Ragnor Fell vypadal, jako by spadl do já my šílenců a nemohl dostat ven.
James si odkašlal. "On cituje Oscara Wildea, pane."
Matthew pohlédl na něj, temné oči se rozšířily. "Ty jsi nadšenec Oscara Wildea?“
"Je to dobrý spisovatel," řekl James chladně. "Existuje mnoho dobrých spisovatelů . Hodně čtu.“ dodal, aby
si byl Matthew jistý, že není.
"Pá nové," řekl Ragnor Fell, svým hlasem připomínal bodající dýku. "Pokud byste se mohli odtrhnout na
chvíli z fascinující literá rní konverzace a poslouchat jednoho z instruktorů ve třídě, kam ú dajně přišel učit?
Má m dopis pro Christophera Lightwooda o nešťastné udá losti, která způ sobila, že měl Spolek takové
obavy.“
"Ano, to byla velmi nešťastná ná hoda," řekl Matthew, horlivě přikyvoval jako by si tím mohl získat
Ragnorovi sympatie.
"A to není slovo, které jsem použil, pane Fairchilde, jak jsem si jistý, že jste si toho vědom. Dopis
říká , že jste dobrovolně převzal plnou zodpovědnost za pana Lightwood a že jste

105
slavnostně slibujete, že udržet veškeré potenciá lní výbušniny udržíte mimo jeho dosah po celou dobu
svého pobytu na Akademii.“
James se podíval z čaroděje na Matthewa, Christophera, který byl opřený o strom a zasněný. V zoufalství
se podíval na Thomase.
Výbušniny? Chtěl se zeptat.
"Neptej se," řekl Thomas. "Prosím."
Thomas byl starší než James a Christopher, ale mnohem menší. Teta Sophie ho nechala jeden rok
doma, protože byl nemocný. Teď už vypadal zdravě, ale stá le spíš podměrečně. Díky jeho opá lení
v kombinaci s jeho hnědými vlasy a hnědýma očima a jeho malé postavy vypadal jako malý, ustaraný
kaštan. James se přistihl, že chtěl Thomase poplá cat po hlavě.
Matthew Thomase poplá cal po hlavě.
"Pane Felle," řekl. "Thomasi. Christophere. Jamie."
"Jamesi," opravil ho James.
"Nebojte se," řekl Matthew, s nesmírnou dů věru. "Chci říct, samozřejmě se obá vejte, že budeme uvězněni
v suché kultuře bojovníků bez porozumění toho, jaké věci jsou v životě opravdu dů ležité. Ale nemusíte se
starat o věci vybuchující, protože jim nedovolím explodovat.“
"To bylo vše, co jste potřeboval říct,“ řekl mu Ragnor Fell. "A mohl jste to říci daleko míň slovy.“
A odešel, v zá plavě zelené ků že a špatné ná lady.
"On byl zelený!" Thomas zašeptal.
"Opravdu," řekl Matthew, velmi suše.
"Oh, opravdu?" zeptal se Christopher vesele. "Nevšiml jsem si."
Thomas se smutně podíval na Christophera. Matthew ho ignoroval "Já jsem docela rá d za
uniká tní odstín našeho učitele. Připomnělo mi to, že zelené karafiá ty nosí stoupenci Oscara Wildea, aby ho
napodobili. Jeden z herců , ehm, který hrá l jeho hru ho měl na jevišti.“
"Byla to Lady Windermere," řekl James.
Matthew se zjevně předvá děl, snažíc se aby zněl nadřazeně a James na neměl čas.
Matthew se k němu otočil s ú směvem. Jamese překvapilo, že byl imunní vů či jeho ú činku.
"Ano," řekl. "Samozřejmě. Jamie, vidím, že jsi kolega obdivovatel Oscara Wildea – "
"Hm," ozval se hlas po Jamesově levici. "Noví chlapci sotva jsou tu pět minut a vše o čem mluví je civil,
který byl poslá n do vězení za neslušnost?“
"A vy zná te také Oscara Wildea, Alastaire?" zeptal se Matthew.
James se podíval na vyššího, staršího chlapce. Měl světlé vlasy, ale tmavé obočí, které vypadal jako černé
tahy štetcem.
Tak tohle bylo Alastair Carstairs, bratr nejlepší přítelkyně Lucie, s kterým tá ta doufal, že se James
spřá telí. James představil někoho více přá telštějšího, spíš jako byla Cordelie. Moýná by byl Alastair
přá telštější, pokud by se zrovna nebyl s domýšlivým Matthewem.
"Zná m, mnho civilních zločinců ,“ řekl Alastair Carstairs chladně. " Čtu civilní noviny a hledá m v nich
ná znaky démonské aktivity. Rozhodně se neobtěžuji čtením her.“
Dva chlapci, s kterými byl kývl v dobré solidaritě Lovců stínů .

106
Matthew se jim vysmá l. "Přirozeně. K čemu mají smutní nená padní lidičkové číst hry? Nebo malovat
obrazy? Tančit nebo cokoliv, co dělá život zajímavým. Jsem tak rá d, že jsem v téhle malé vlhké škole, kde
se budou snažit dostat mou mysl dolů , dokud nebude tak ú zká jako ta vaše.“
Matthew poplá cal Alastaire po rameni. James byl ohromen, že ho bezprostředně neuděřil do tvá ře.
Thomas si prohlížel Alastaira s takovou paniku, jakou James cítil.
"Odejdi," navrhl mu Matthew. "To. Jamie a já jsme si povídali."
Alastair se zasmá l, jeho smích zněl vzteklejší než ostré slovo, které by řekl. "Chtěl jsem vá m mlá ďatů m
poradit jak se chovat v Akademii. Pokud jste příliš hloupí, abyste na ně nedbali není to moje chyba.
Alespoň má š jazyk v hlavě, což se nedá říct o tomhle.“
Obrá til se a zíral na Jamees. James byl tak překvapen a zará žen tímto prů během udá lostí – on nic neudělal!
– prostě tam stá l a zíral, aniž by otevřel ú sta.
"Ano, ty, ze zvlá štníma očima,“ pronesl Alastair. "Co civíš?“
"Já —" řekl James. "Já –"
Měl zvlá štní oči, věděl to. Vá žně nepotřeboval brýle, pokud zrovna nečetl, ale nosil je pořá d aby skryl své
oči. Cítil, že se červená , Alastairů v hlas byl ostrý jako jeho smích.
"Jaké je tvoje jméno?"
"H-Herondale," vykoktal James.
"U Anděla, jeho oči jsou hrozné," řekl chlapec po Alastairově pravici.
Alastair se zasmá la znovu, tentokrá t s větší spokojeností. "Ž luté. Stejně jako kozí."
"Já –"
"Nezraň se, Kozí tvá ři Herondale," řekl Alastair. "Nesnaž se mluvit. Ty a tvoji přá telé snad přestanete být
posedlí civily a začnete přemýšlet o malých věcech jako je zá chrana životů a prosazová ní Zá konu, když jste
tady, jasný?“
Protá hl, jeho přá telé. James slyšel slova šířící se sepjatým davem po němž ná sledoval smích, jako vlnky
z kamene hozeného do rybníka.
Kozí tvá ř. Kozí tvá ř. Kozí tvá ř.
Matthew se zasmá l. "Dobře. Co – "
"Díky moc za zatažení mě do toho," vyštěkl James. Otočil se na podpatku a od dvou lidí, co si myslel, že by
mohli být jeho přá telé na Akademii a slyšel jak jeho nové jméno šeptali, když šel.
***
James udělal, co si slíbil i když nerad. Tá hl svou těžkou tašku přes ná dvoří, síní přes několik
schodů až nakonec našel schodiště, které se zdá lo soukromé. Pak se posadil a otevřel knihu. Ř íkal si, že si
přečte jen několik strá nek, než se začetl. Hrabě Monte Christo prá vě sestupoval ke svým nepřá telů m
v baló nu.
James přestal číst až o pá r hodin později, na to přišel díky tomu, že nebe již nebylo tmavě šedé a
zvuky z ná dvoří se vytratily. Jeho matka a Lucie byli stá le v Londýně, daleko a on si byl teď jistý, že jeho
otec je už taky pryč.
Byl uvězněný na Akademii se spoustou cizích lidí. Ani netušil, kde by měl dnes v noci spá t. Putoval
po Akademii, aby našel ložnice. Ž á dné neobjevil, ale těšil se až začne pozná vat tak velký dů m. Akademie
byla ná dherná budova, kamenné zdi, zá řící jako by byly vyleštěné. Zdá lo se, že lustry jsou vyrobené ze

107
šperků a jak James putoval k jídelně, našel mnoho krá sných tapiserií zobrazující Lovce stínů v prů běhu
věků . Stá l a díval se na složitě barevně tkaného Jonathana Lovce stínů během bojů v křížových výpravá ch,
než mu došlo, že večeře musí být brzo a on na sebe nechtěl už víc upozornit.
Zvuk stovek podivných hlasů James upozornil, kde by měla být jídelna. Bojoval s nutká ní utéct,
vzchopil se a místo toho vstoupil do dveří.
K jeho ú levě lidé ještě nevečeřeli, starší studenti všude kolem spolu navzá jem mluvili s lehkostí
dlouhé zná mosti. Noví studenti se přešlapovali na místě, stejně jako James sá m.
Všichni kromě Matthewa Fairchild,a který prohlížel zá řící mahagonové stolky s opovržení.
"Musíme vybrat velmi malý stů l," řekl Thomasovi a Christopherovi, jeho satelitů . "Na protest. Nebudu si
lá mat chleba s druhem ná silných surovců a nepříčetných imbecilů , kteří se dobrovolně ú častní pobytu
v Akademii.“
"Víš," řekl James hlasitě, "Alastair Carstairs měl pravdu."
"To se mi zdá velmi nepravděpodobné," odpověděl Matthew, pak se obrá til. "Oh, to jsi ty. Proč má š stá le
sebou tašku?“
"Nemusím ti odpovídat,“ řekl James, který si byl vědom jak bizardní věc řekl.
Thomas na něj zamrkal v nouzi, jako by věřil, že James neznamenal bizarní věc.
"Dobrá ," řekl Matthew mile. "Alastair Carstairs měla pravdu v čem?"
"Lidé se ú častní akademie proto doufají, že budou lepšími Lovci stínů a zachrá ní životy. To je vznešený a
hodný cíl. Není tak nutný ú šklebek na každého s kým se setká š.“
"Ale jak jinak budu v tomto místě bavit?" Matthew protestovali. "Mů žeš sedět s ná mi, chceš-li.“
James zpozoroval pobavený zá blesk v jeho hnědých očích. James si nebyl jistý, co tím je myšleno. Netušil
jestli si Matthew dělá legraci, když fungoval naprosto jinak.
"Ne, díky," řekl James.
Rozhlédl se po stolech a viděl, že první Lovci stínů se už usadili kolem stolů v přá telském vzoru.
Ostatní chlapci a dokonce i pá r dívek, jak James poznal civilů . To nebylo vidět tak na oblečení, ale na tom
jak seděli“ jako by se bá li, že mohou být napadeni. Lovci stínů byli v kontrastu připraveni k ú toku.
Byl tu jeden chlapec v ošuntělých šatech, co seděl sá m. James překročil jídelnu k jeho stolu.
"Mů žu se tady posadit?“ zeptal se upřímně zoufale. se
"Ano," řekl jiný chlapec. "Oh Ano, prosím. Mé jméno je Smith. Michael Smith. Mike."
James se natá hl přes stů l a potřá sl rukou s Mikem Smithem. "James Herondale."
Mikeovi oči se rozšířily, jasně poznal jeho jméno jako Lovce stínů .
"Moje mamka vyrů stala v civilním světě,“ James řekl rychle. "V Americe. V New York City."
"Tvoje matka byla civil?" řekla dívka, která přišla k jejich stolu. "Esme Philpott,"dodala a rá zně si potřá sla
s třesoucíma rukama. "Pokud projdu Přijetím změním si ho, možná i Esme.“
James nevěděl, co říct. On nechtěl urazit ženské jméno tím, že s ní souhlasí, nebo ji urá žet, že se
s ní začne přít. Nebyl připravený být oslovený zvlá štním děvčetem. Jen má lo dívek bylo poslá no na
Akademii: Samozřejmě dívky mů žou být stejně dobří vá lečníci jako chlapci, ale ne každý myslel tímto
způ sobem a mnoho rodin Lovců stínů chtěli mít své dívky u sebe. Někteří si mysleli, že Akademie má příliš
mnoho pravidel, jiní zase má lo. Thomasovi sestry, které byli fajn nechodili na Akademii. Rodinná legenda

108
říkala, že jeho sestřenice Anna Lightwood, která byla nejméně pravděpodobná osoba tady, řekla, že kdyby
ji poslali na Akademii, uteče a stane civilním toreadorem.
"Mmm," řekl James.
"Tvoje matka vstoupila bez problémů ?" zeptal se Mike dychtivě.
James se kousl do rtu. Byl zvyklý na to, že se všichni ptali na historii jeho matky: Dítě ukradeno
Lovkyně stínů a démona. Každé dítě Lovce stínů , byl Lovc stínů . Jeho matka patřila do stínového světa,
stejně jako kterýkoliv Nephilim. Pouze její ků že nenesla runy a nikdo nebyl jiný předtím na světě jako ona.
James netušil jak to má vysvětlil lidem, kteří to ještě nevěděli. Bá l se, že by to špatně vysvětlil a špatně tak
vykreslil svou mamku.
"Já zná m, hodně lidí, kteří se vstoupili bez problémů ," řekl James konečně. "Moje teta Sophie – Sophie
Lightwood teď – byla to civil. Otec říká , že nikdy nepoznal někoho tak stačeného před vstoupením i po
něm.“
"To je ale ú leva!" řekla Esme. "Povídej, myslím, že jsem slyšela o Sophii Lightwood –"
"Strašný ú padek," řekl jeden z chlapců , kterého James viděl předtím s Alastairem Carstairsem
"Kozí tvá ř Herondale sedí se spodinou.“
Alastair a jeho přítel se smá li. Šli si sednout ke stolu s ostatními staršími Lovci stínů a James si byl
jistý, že zaslechl slova „Kozí tvá ř“ zašeptat více než jednou. Cítil, jak se uvnitř propadá hanbou.
Co se týče Matthewa Fairchilda James ho zpozoroval jednou nebo dvakrá t. Poté, co ho James
opustil uprostřed jídelny, Matheww pohodil hlavou a zvolil že budou sedět u velmi velkého stolu. Seděl
s Thomasem a Chrsitopherem po straná ch jako princ na dvoře, říkal vtipy a přivolá val lidi k sobě a brzy
byl jeho stů l přeplněný. Zjevně ho těšilo pozornost studentů . Dokonce i několik starších přišlo k jeho stolu,
aby si poslechlo strastně zá bavné příběhy. Dokonce i Alastair Carstairs přišel na pá r minut. Zřejmě on a
Matthew byli teď skvělí přá telé.
James zachytil jak se Mike Smith, dívá na stů l Matthewa, jeho tvá ř prozrazovala, že ví že bude
vyloučen od zá bavy a odsouzen sedět u méně vzrušujícího stolu s méně zajímavými lidmi.
James chtěl přá telé, ale nechtěl být ten typ přítele, který lidé přijmou, protože nemohou mít lepší.
Ač by chtěli, vždycky se tajně obá val, že bude nudný a špatný společník. Nevěděl proč ho knihy nenaučili
jak má mluvit, aby ho ostatní lidé poslouchali.
***
James nakonec přistoupil k učitelů pro pomoc při hledá ní své ložnice. Zjistil, že Deana
Ashdown a Ragnor Fell měli vá žnou konverzaci.
"Je mi to tak strašně líto," řekla Deana Ashdown. "Toto je poprvé, co jsme kdy měli Čaroděje učitele – a
jsme tak rá di, že tu jste! Měli jsme dů kladně vyčistit Akademii a buďte si jistý, že to v nejbližší době
udělá me.“
"Děkuji vá m, Deano Ashdown," řekl Ragnor. "Odstranění hlavy čaroděje z mé ložnice bude stačit.“
"Je mi to tak strašně líto!" řekla Deana Ashdown znovu. Ztlumila hlas. "Znal jste, zesnulého pá na? "
Ragnor si ji nevlídně přeměřil. Ačkoli to mohl být běžný pohled jakým se pan Fell díval. "Pokud byste měla
grotestně useklou hlavu jednoho z Nephilim v ložnici a neznalo byste ho. Nevadilo by vá m tam spá t?“
James se rozkašlal uprostřed zběsilé třetí omluvy. "Omlouvá m se," řekl.
"Mohl by mě někdo dovést do mého pokoje. Já – se ztratil a minul ho.“

109
"Oh, mladý pan Herondale." Děkanka vypadala docela rá da, že byli přerušeni. "Samozřejmě,
Dovolte mi uká zat vá m cestu. Vá š otec mi svěřila zprá vu pro vá s, kterou vá m má m předat. Mů žeme jít.“
Odešli, Ragnor Fell se za nimi mračil. James doufal, že si neudělal dalšího nepřítele.
"Tvů j otec řekl – co je okouzlující jazyk, velština, že? Tak romantické!-Pob lwc,
caraid. Co to znamená ?"
James začervenal, protože on byl příliš starý, než aby mu jeho otec říkal jeho dětskou přezdívkou. "To
znamená – to znamená hodně."
Nemohl si pomoci smá l se, když se vlekl z děkankou chodbou. Nebyl si jistý, že někdo jiný kromě jeho otce
pošle po děkance tajnou zprá vu studentovi. Cítil teplo a že je v bezpečí.
Dokud Deana Ashdown neotevřela do nové místnosti a vesele se rozloučila a ponechala ho jeho hroznému
osudu.
Bylo to velmi pěkný pokoj, vzdušné, s postelemi z ořechu a bílými plá němi nebesy. Byli tam
v vyřezá vané skříně a dokonce i knihovna. Ovšem také tam byl velmi stresující Matthew Fairchild.
Stá l před stolem, na kterých bylo asi patná ct kartá čů , několik tajemných a zvlá štních hřebenů .
"Nazdar, Jamie," řekl. "Není to skvělé, že sdílíme pokoj? Jsem si jist, že spolu budeme skvěle vychá zet.“
"Jamesi," řekl James. "Na co jsou všechny ty kartá če?“
Matthew se na něj podíval s politová ním. "Nemyslíš, že tohle všechno" – uká zal svou hlavu– "se stane
samo?"
"Užívá m jen jeden kartá č."
"Ano," poznamenal Matthew. "Vidím."
James dotá hl svů j kufr nad k nohá m postele, vytá hl Hraběte Monte Christa a zamířil zpá tky ke dveřím.
"Jamie?" zavolal Matthew.
"Jamesi!" vyštěkl James.
Matthew se zasmá l. "Dobrá , dobrá . Jamesi, kam jdeš?"
"Někam jinam,“ řekl James a zabouchl za sebou dveře.
Nemohl uvěřit jaká to byla smů la, že byl ná hodně přiřazen sdílet pokoj s Matthewem. Našel si
další schodiště na čtení, kde si četl, dokud neusoudil, že by mohlo být dost pozdě, aby Matthew spal a on se
tak mohl přiblížit zpá tky, zapá lit svíčku a pokračovat ve čtení v posteli. James si možná četl trochu příliš
dlouho do noci. Když se probudil, byl Matthew zjevně dá vno pryč – nad všechno ostatní, on byl ranní ptá če
– a James přišel první den pozdě do třídy.
"Co jiného mů žete očeká vat od Kozí tvá ře Herondale," řekl chlapec, kterého James nikdy předtím neviděl a
několik lidí se ušklíblo. James se zachmuřeně usadil vedle Mikea Smitha.
***
V hodiná ch kde elity byli odděleni od spodiny seděl James pak sá m.
První hodina byla vždy pro Jamese nejhorší, protože James si vždy četl pozdě do noci, aby
zapomněl na trá pení, které měl každý den.
Bez ohledu na to v kolik se vzbudil Matthew byl vždy pryč. James předpoklá dal, že Matthewse mu
vysmívá , protože si nedoká zal představit, že Matthew dělá rá no něco užitečného.
Nebo možná trénink byl nejhorší, protože Matthew byl nejvíc otravný během tréninku.

110
"Bohužel musím zamítnout ú čast," řekl jednou jejich učiteli. "Považoval bych se pak zá horníma.
S výjimkou, že bych byl mnohem stylovější.“
Druhý den řekl: "Zdržuji se, z dů vodu, že krá sa je posvá tná , a nic není krá sné na těchto cvičeních."
Den po tom, on jen řekl: "Jsem objekt na estetických principech."
Opakoval neustá le směšné věci, před pá r týdny, když řekl: "Já to neudělá m, protože Lovci stínů jsou idioti
a já nechci být v téhle škole idiotů . To že jsem se ná hodou narodil Lovců m stínů m, znamená , že musím být
odtržen od své rodiny nebo musím strá vit krá tký, hrozný život v boji proti démonů m?“
"Chcete být vyhozen, pane Fairchilde?" zahřměl jeden učitel.
"Pokud cítíte, že to musíte udělat," řekl Matthew, složil ruce a usmíval se jako anděl.
Matthew nebyl vyhozen. Zřejmě si nikdo nebyl jistý, co s ním. Jeho učitelé začínali být nemocní ze
zoufalství.
Udělal jen polovinu prá ce a všechny zaměstnance urazil a stejně zů stal naprosto populá rní.
Thomase a Christophera nešlo do něj vypá čit. On putoval halou obklopený zbožnujícími davy, kteří chtěli
slyšet další zá bavné anekdoty. Jeho a Jamesů v pokoj byl vždy zcela plnů . James tak trá vil hodně času na
schodišti. Ještě více času ho nazývali Kozí tvá ři Herondale.
"Víš," řekl jednou Thomas plaše, když se Jakešovi nepodařilo uniknout z jeho pokoje dost rychle „mohl bys
trá vit víc času s ná mi.“
"Mohl bych?" vyhrkl James a snažil se, aby to neznělo jako, že si dělá velké naděje. "Já bych...chtěl bych
trá vit víc času s tebou a Christopherem.“
"A Matthewem," řekl Thomas.
James zavrtěl hlavou.
"Matthew je jeden z mých nejlepších přá tel,“ řekl Thomas téměř prosebně „pokud s ním strá víš víš času,
jsem si jist, že ho budeš mít rá d.“
James se podíval na Matthewa, který seděl na své posteli, vyprá vět příběh, osm lidí okolo něj
sedělo na podlaze a zbožně se na něj dívali. Setkal se s očima Matthewa a odvrá til pohled na Thomase.
“Cítím, že musím odmítnout být v Matthewově společnosti.“
"Vyniká š, víš to," řekl Thomas. "Trá ví svů j čas s civili. Myslím, že proto ti byla přidělena přezdívka. Lidé se
bojí každého kdo se liší: budí to v nich starosti, že ostatní jsou příliš jiný a jen předstírají, jsou všichni
stejní.“
James na něj zíral. "Chceš říct, že jsem se měl vyhnout civilů m? Protože nejsou tak dobří, jak jsme my?"
"Ne, to není —" začal Thomas, ale James byl příliš rozzlobený a nenechal ho to dokončit.
"Civilové mů žou být," řekl James. " Mů žou být i lepší než my. I tvoje matka byla civil. Mů j otec mi řekl,
všechno o tom, co udělal, než vstoupila. Každý tady zná lidi, co byli civilové. Proč bychom je měli izolovat,
když jsou tak stateční a snaží se pokusit stá t se- a chtějí pomá hat lidem? Proč bychom s nimi měli zachá zet
jako s horšími než my, než proká ží stejnou způ sobilost jako má me my nebo zemřou? To já neudělá m.“
Teta Sophie byl stejně dobrá jako Lovci stínů a byla statečná dlouho před přijetím. Teta Sophie
byla Thomasova matka. Měl by tohle tak věděl lépe než James.
"Nemyslel jsem to tak," řekl Thomas. " Nemyslel jsem to tak."
Bylo to, jako by lidé žijící v Idris nemysleli vů bec.
"Možná vá m vaši otcové nevyprá vějí příběhy jako ten mů j,“ řekl James.

111
"Možná ne každý poslouchá příběhy jako ty," řekl Matthew z celé místnosti.
"Ne každý si vezme poučení."
James se na něj podíval. To bylo nečekaně pěkná věc od Matthewa.
"Zná m příběh," pokračoval Matthew. "Kdo ho chce slyšet?"
"Já !" řekl sbor od podlahy.
"Já !"
"Já !"
"Já ne," řekl James a opustil místnost.
Pro Jamese to byla další připomínka, že Matthew měl všechno, za co by dal James cokoliv.
Matthew měl přá telé a patřil sem do Akademie a Matthew nestá l o tohle všechno.
Nakonec bylo tolik učitelů předá vkovaných Matthew Fairchlidem, že padlo na Ragnora Fella, aby
na ně dohlížel při tréninku. James se divil jakože on jediný, který viděl, že je to absurdní. Ragnor mohl
čarovat a ani zdaleka neměl zá jem o boj.
Ragnor nechal Esme aby si spletla vlasy a vypadala tak jako ušlechtilý hřebec. Souhlasil
s Christopherem, aby vybudoval beranidlo k porá žce stromů s tím, že by to mohlo být dobré pro praxi při
oblehá ní hradu. Pozoroval Mikea Smitha jak sá m sebe přetá hl lukem přes hlavu.
"Otřesů se nemusíte obá vat,“ řekl klidně Ragnor. "Pokud je to prudké krvá cení do mozku tak v takovém
případě byste mohl zemřít. Pan Fairchilde, proč se neú častníte?“
"Myslím, že ná silí je odporné," řekl Matthew pevně. "Já jsem tady proti mé vů li a odmítá m se ú častnit.“
"Chcete abych vá s magicky svlékl a pak vá m obléct vaši výzbroj?“ zeptal se pan Fell. "Dopředu přede
všechny?“
"To by bylo vzrušení pro každého, jsem si jistý," řekl Matthew.
Ragnor Fell zavrtěl jeho prsty a zelené jiskry se objevili v jeho prstech. James byl potěšen, Matthew
ve skutečnosti udělat krok zpět. "Mů že být příliš vzrušující pro středu," řekl Matthew. "Já si pů jdu obléct
svou výzbroj.“
"Dobře," řekl Ragnor.
Usadil se na lehá tko a četl si knihu. a četla knihu. James mu moc zá viděl. A také ho obdivoval. Byl
někdo, kdo mohl ovlá dat Matthewa. Konečně. Poté, co Matthew stá le hovořil že se zdrží kvů li umění a
krá se, James se těšil až ze sebe na tréninku Matthew udělá absolutního blá zna.
"Někdo dobrovolně doučí Matthewa, co jste všichni učili?" zeptal se Ragnor "Jak nemá m tušení co by to
mohlo být."
Prá vě Christopherů v tým studentů skutečně narazil do stromu s jejich beranidlem. V
havá rii a chaosu to znamenalo, že nebyl žá dný spěch, co se dobrovolníků týkalo trá vit čas s Matthewem.
"Já bych rá d doučil Matthewa lekci,“ řekl James.
Byl docela dobrý s kolegy. Porazil Mikea desetkrá t z deseti a Esme devětkrá t z deseti a drzžel se
zpá tky s nimi. Bylo i možné, že se bude muset držet zpá tky s Matthewem.
Matthew konečně vyšel ve zbroji – pro změnu – vlastně vypadal jako skutečný Lovec stínů . Více
než skutečný Lovec stínů než James sá m, popravdě řečeno, protože James byl malý…ne tak malý jako
Thomas, ale ještě ne tak vysoký a jeho matka ho popisovala jako šlachovitého. Což byl laskavý způ sob, jak
říct není vidět, že by měl svaly. Několik dívek na Matthewa ve zbroji líbezně pohlédla.

112
"Pan Herondale se dobrovolně přihlá sil, že vá s naučí, bojovat,“ řekl Ragnor Fell. "Pokud se plá nujete zabít
navzá jem, jděte dolu na pole, kde není vidět a nebudete muset odpovídat na nepříjemné otá zky.“
"James,i" řekl Matthew, hlasem, který všichni ostatní tak rá di poslouchali a který Jamesovi připadal jako
neustá lé vysmívá ní. "To je od tebe hezké. Myslím, že si pá r pamatuji pá r pohybů od výcviku mé matky a
bratra. Prosím měj se mnou strpení. Možná jsem vyšel trochu ze cviku.“
Matthew krá čel dolů , brilantní na zelené trá vě a jeho zlatých vlasech, jenž zá řily od slunce a
v jedné ruce potěžká val hů l. Obrá til se k Jamesovi a James najednou dojem, že s přimhouřenýma očima je
jeho vzhled skutečný a vá žný.
Pak se Matthewů v obličej schoval za stromy a jeho hů l se zaťala o Jakešovu nohu a James ležel na
zemi. Ležel jako ve snu.
"Víš," řekl Matthew zamyšleně. "Nemusel jsem vyjít ze civku po tom všem.“
James se vyškrá bal na nohy, svíral hů l a svou dů stojnost. Matthew se přesunul do pozice, aby
s ním mohl bojovat. Pohyboval se krokem jako všichni Lovci stínů , ale zdá lo se tak nějak jako by si hrá l,
jako by každou chvíli mohl začít tančit. James si uvědomil k jeho ohromnému znechucení, že tohle je další
věc ve které je Matthew dobrý.
"Nejlepší ze tří," navrhl.
Tyč Matthewa byla najednou mezi rukama. James neměl čas se posunout do pozice a prudká rá na
přistá la do jeho ramena na ruce ve které držel hů l. James zablokoval hů l, když mířila na jeho brá nici, ale to
se uká zalo jako finta. Matthew se zaťal a sekl ho do kolenoz znovu a James byl na zá dech na trá vě. Znovu.
Tvá ř Matthewa se změnila do obvyklé. Smá l se.
„Proč se zastavit na třech? Mohl bych tu postá vat a porá žet tě celý den.“
James vzal svou hů l a podrazil jí Matthewovi nohy. Věděl, že je to špatné, ale v tomhle okamžiku mu to
nevadilo.
Matthew přistá l na trá vě s překvapeným "Uff!" které přineslo Jamesovi krá tké uspokojení.
Jakmile se mu zdá lo dostatečně uspokojený, ležel zase v trá vě.
"Víš," řekl Matthew pomalu, "většina lidí jako jsem já ."
"Dobře... Gratuluju!" vyštěkl James a vyskočil na nohy.
Dost nepříhodně se, ale postavil.
Byla by to poslední chvíle Jamesova život. I on si myslel, že je poslední, zdá lo se, že se všechno
zpomalilo a James viděl všechno: jak beranidlo letělo špatným směrem. Viděl zděšené tvá ře celého týmu a
dokonce i Christopher mu věnoval pozornost pro jednou. Viděl jak velký dřevěný trá m letí přímo na něj a
slyšel jak Matthew křičí a příliš pozdě ho varuje. Viděl jak Ragnor Fell vyskočil ze svého lehá tka a zvedl
ruku. Svět se změnil na posuvnou šedivost, vše se stá le pohybovalo pomaleji. Všechno bylo nepodstatné:
beranidlo letělo na něj a on věděl, že mu nemů že ublížit. James zvedl ruku a viděl šedý vzduch plný hvězd.
Nebyl to Ragnor, který ho zachrá nil, James viděl svět ve zvlá štní šedivosti až černosti. Věděl, že třída vše
pozorovala a očeká vala scénu krveprolití a smrti a místo se černovlasý chlapec rozpustil a změnil se do
svého vlastníhostínu, temného a nezaměnitelného v odpoledním slunci. Z nevyhnutelné smrti na kterou
byli Lovci stínů zvyklý se stalo něco divného a děsivějšího. On nevěděl jaká byla pravda. Bylo to kouzlo.
***
Když James se probudil, byla noc, a strýček Jem byl u něj. Jem tam byl.

113
 James se vzepjal na své posteli a vrhl se do ná ručí strýčka Jema. Slyšel, že někteří lidí mají
z Mlčenlivých bratrů hrů zu, z jejich řeči, jejich chybějícím očím. Ale pro něj pohled na roucho mlčenlivého
bratra, vždy značilo strýčka Jema, vždycky to znamenalo lá sku.
"Strýčku Jeme!" zalapal po dechu, ruce kolem jeho krku, obličej v rouchu, byl v bezpečí pro tento
okamžik.
"Co se stalo? Proč jsem — cítil jsem se tak divně, a teď jste tady, a – "
A přítomnost Mlčenlivého brata v Akademii neznamenala nic dobrého. Otec si vždy vymýšlel výmluvy, aby
strýček Jme mohl přijít k nim – například prohlá sil, že květiná č je posedlý démonem. Ale tady byl v Idris a
Mlčenlivý bratr byl povolá n k dítěti Lovce stínů jen v době nouze.
"Já jsem – se zranil?" zeptal se James. "Je Matthew zraněn? Byl se mnou."
Nikdo není zraněn, řekl strýček Jem. Díky Andělovi. Jen teď neseš těžké břemeno, Jamie.
A pozná ní se vyhrnula ze strýčka Jema k Jamesovi v tichosti a chladu jako by se otevíral hrob a
přesto se starostlivou péčí strýčka Jema, který se mísil s chlade. James se zachvěl z Mlčenlivého bratra, ale
zá roveň se tiksnul ke strýčku Jemovi, tvá ř měl plnou slz a pěstí svíral jeho roucho.
Bylo to dědictví od jeho taky, které pochá zelo z toho, když krev Lovce stínů smíchá s démonem a
znovu z Lovcem stínů . Všichni si mysleli, že James byl mohl nést značky, James si myslel, že Lovec stínů a
krev Anděla už spá lila všechno ostatní.Tak to nebylo. Dokonce i krev andělů mohla shořet jako stín. James
mohl provést podivný čarodějný trik, trik, který mohl provést každý čaroděj, co strýček Jem znal. On se
mohl transformovat do stín. Mohl sá m ze sebe udělat něco, co nebylo z masa a nebo krve – rozhodně ne
Andělské krve.
"Co – co jsem?" vyhrkl James, mezi vzlyky.
Jsi James Herondale, řekl strýček Jem. Jako jsi byl vždycky. Část své matky, část svého otce, část sebe. Nechtěl
bych změnit libovolnou část tebe, kdybych mohl.
James by chtěl. On by chtěl spá lit tuto čá st sama sebe, vyrvat ji ven, udělat cokoliv, co mohl, aby se
jí zbavil. On chtěl být Lovec stínů , vždy věděl, že jím chce být, ale který Lovec stínů bude bojovat po jeho
boku poté, co ten horor odhalil?
"Já jsem – oni mě vyhodí ze školy?" zašeptal do ucha strýčka Jema.
Ne, řekl strýček Jem. Pocit smutku a hněvu se dotkl James a pak se vrá til zpět. Ale Jamesi, myslím, že bys
měl odejít. Mají strach, že budeš – kontaminovat čistotu jejich dětí. Chtějí tě vypudit, tam kde žijí civilní děti.
Je jim zřejmě jedno, co se stane civilním dětem a ještě méně, co se stane tobě. Jdi domů, Jamesi. Přenesu tě
domů dnes pokud si to přeješ.
James chtěl jít domů . On to chtěl víc, než cokoliv, co si kdy pamatoval, jako by byli všechny jeho
kosti rozbité a nešli dá t dohromady nikde jinde než doma. Byl tam milová n a v bezpečí. Okamžitě by okolo
něj byla lá ska a teplo.
Jenže….
"Jak by se moje matka cítila,“ zašeptal James, "kdyby věděla, že jsem byl poslá n domů z dů vodu – bude si
myslet, že je to kvů li ní. "
Jeho matka, její šedé oči a její květ tvá ř, tichá jako James a přesto připravená s konejšivými slovy
jako jeho otec. Když by se James vrá til s tím, že je poskvrna světa a mohl by kontaminovat dobré děti

114
Lovců stínů . Byl připraven tomu věřit. Ale ne kvů li mamce. Mamince, která byla milá , krá sná a pečující,
maminka, která by mu splnila jakékoliv přá ní a byla největší požehná ní na zemi.
James nemohl snést pomyšlení, jak matka by cítila, kdyby si myslela, že mu ublížila jakkoliv.
Kdyby se mohl dostat z Akademie, aniž by zranil její city udělal by to. Chtěl se vrá tit domů . Nechtěl se
psotavit komukoliv v Akademii. Byl zbabělec. Ale nebyl dost zbabělec na to, aby obětoval své utrpení nad
tím své matky, která by pro něj trpěla.
Nejsi žádný zbabělec, řekl strýček Jem. Vzpomínám na doby, kdy jsem byl ještě James Carstairs, když tvá
matka – jak si myslela pak – že nemůže mít děti. Ona byla tak zraněná. Myslela, že se tak liší od všech, co
znala. A že se nevdá. Chtěl jsem jí říct, že tomu pravému to nebude vadit a samozřejmě tvůj otec, nejlepší muž,
jediný vhodný pro ni to neudělal. Neřekl jsem jí... Byl chlapec a nevěděl jsem, jak ji to říct, jak se mě dotkla její
odvahu v nesoucí v nejistotě. Pochybovala sama o sobě, ale jsem ji nikdy nepřestal věřit. Nikdy jsem o
nepochyboval. Vidím v tobě stejnou odvahu jako v ní.
James plakal, drhnul obličej o roucho strýčka Jema, jako by byl menší než Lucie.
Věděl, že matka byla statečná , ale měl pocit, že on nijak odvá žný nebyl. To by měl jiný pocit než že se
roztrhne na kousky.
Pokud bys viděl lidstvo, jak já ho mohu vidět, řekl strýček Jem, šepotem v jeho mysli. Viděl bys velmi málo
jasu a tepla na světě. Jsem velmi vzdálený od vás všech. Existují jen čtyři body tepla a jasu na celém světě,
které hoří divoce a dost na to, abych k té osobě něco cítil. Tvoje matka, otec Lucie a ty. Vypalují a chtějí se
láskou. Nedovol nikomu, aby změnilo, co jsi. Jsi plamen, který nelze uhasit. Jsi hvězda, která neuhasne. Každý
kdo se na tebe podívá a vidí tmu je slepý.
"Slepější než Mlčenlivý bratr?" zeptal se James a škytl.
Strýček Jem byl proměn do Mlčenlivého bratra v mlá dí a podivně: jeho tvá ř nesla runy, ale jeho oči nebyli
přišité. Přesto si James nikdy nebyl jistý, co vidí.
V jeho mysli se ozval smích, musel to být smích strýčka Jema. James usoudil, že nemohl požá dat
strýčka Jema, aby ho vzal domu nebo do Tichého města, nebo kamkoliv kde není tolik cizích lidí, kteří ho
nikdy neměli rá di a teď ho nená viděli.
Musí být slepější než Mlčenlivý bratři souhlasil strýček Jem Protože Jamesi, ty vždy budeš světlo.
***
James netušil, jaký bude život na Akademii od té doby, co požá dal strýčka Jema, aby ho nebral domů .
Nečekal, že Mike Smith vyskočí na nohy v hrů ze když James přistoupil k jeho stolu.
"Pojď si sednout k ná m," řekl Clive Cartwright, jeden z přá tel Alastaira Carstairse "Mů žeš být spodina, ale
alespoň nejsi příšera.“
Mike vděčně uprchl. James viděl Esme couvnout, když šel jednou vedle ní v hale. Ona nechtěla být v jeho
přítomnosti znovu.
James doposud nevěřil, že to mů že být na Akademii tak špatné. Ostatně jednalo se o posvá tné
haly, kde se děti zformovali do přijímá ní nebo vyrů stali ve sloužení Andělovi. Ale problém bylo, že to byla
škola a jak pracovala. James četl knihy o škole, četl o někom kdo byl odeslá n do Covenrty. Nikdo s ním
nemluvil. Věděl, že nená vist je jako požá r pro skupiny. Teď dokonce bylo jedno jestli to byl civil nebo
Lovec stínů .
James byl mnohem složitější než se mohlo jakémukoliv civilovi zdá t a než jakýkoliv Lovec stínů mohl věřit.

115
 Odstěhoval se od Matthewa dolů do tmy- Dostal vlastní pokoj, protože i civilové byli příliš
vystrašení spá t v jedné místnosti jako on- Dokonce i Deana Ashdown se zdá la, že z něho má strach. Všichni
ho měli.
Chovali se, jako by se dívali přes něj, když ho viděli, ale oni věděli, že je horší než upír. Oni se
zachvěli, když se na ně podíval, jako by jim jeho žluté oči vypá lili díru do jejich duše.
Démoní oči.
James je slyšel to šeptat znovu a znovu. Nikdy ho nenapadlo, že by radši slyšel Kozí tvá ř.
Nikdo s ním nemluvil, seděl v zadní čá sti třídy, jedl tak rychle, jak jen mohl a pak běžel pryč, takže
lidé na něj nemuseli zírat zatímco jedli. Plížil se kolem Akademie jako nená viděný a hnusný stín.
Strýček Jem se proměnil do Mlčenlivého bratra, protože by jinak zemřel. Strýček Jem měl místo ve světě,
měl přá tele a domov a hrů za byla že on nemohl být v místě, kam patřil. Někdy poté, co je navštívil Jams
našel svoji mamku u okna, dívající se na ulici z které strýček Jem dá vno odešel a nebo našel tá tu v
místnosti zírat na housle na které kromě strýčka nikdo nesměl sahat.
To byla tragédie, života strýčka Jema, byla to tragédie života jejich rodičů .
Ale jaké by to bylo kdyby nikam na světě nepatřil? Pokud by vá s nikam nepřijali? Co když nemohl
být ani Lovec stínů a ani čaroděj nebo něco jiného? Možná by to pak bylo horší než tato tragédie. Možná by
vů bec nebyl.
James nespal dobře. Sklouzl ke spá nku a pak se překvapeně probudil. Byl vyděšený z ostatního
světa, světa stínů , kde nic nebylo jen zlo ve stínech. Byl zase stínem. Nevěděl jak to udělal a byl vyděšený,
že se to stane znovu. Možná v to ostatní doufali. Možná se všichni modlili, aby se stal stínem a jednoduše
zmizel.
***
James se jednou rá no probudil a nemohl snést temnotu a pocit kamene nad jeho hlavou, všude
kolem něj už ani minutu. Vrá voral po schodech nahoru, ven na zahradu.
Očeká val, že je ještě stá le noc, ale obloha už byla bělela do rá na. Jedinou barvou, která se
nachá zela na obloze byly tmavě šedé mraky, jako by byly duchoví kolem měsíce. Pršelo a pá r kapek spadlo
na Jamesovu ků ži. Posadil se na ká men u dveří Akademie, zvedl dlaň k obloze a sledoval jak kapky deště
kropí jeho ruku.
Přá l si, aby déšť splá chl to, čemu bude muset čelit další rá no. Pozoroval svou ruku a přá l si, aby se
to opravdu stalo. Cítil jak se změna blížila nad ním a viděl jak se jeho ruka mění v transparentní. Viděl jak
kapky prošli jeho dlaň í, která byla stínem.
Přemýšlel, co by řekla Grace, kdyby ho teď mohla vidět. Pak slyšel tísnivý běh, bušící do země a
James zvedl hlavu, uviděl Matthewa Fairchilda, běžícího jako by ho někdo honil.
Měl na sobě zbroj jakoby ho někdo ohrožoval. Běžel rychleji než James viděl kohokoliv bežet v
tréninku - možná rychleji neř kdy James viděl kohokoliv běžet a běžel, ve zbroji, v dešti.
James ho sledoval, nemohl ho spustit z očí a mračil se. Matthew pohlédl na oblohu, zastavil se a za
se začal plahočit k Akademii. James si myslel, že by teď mohl utéct na druhou stranu budovy, ale Matthew
nešel ke dveřím.
Místo toho se Matthew šel a postavil se proti kamenné zdi Akademie, podivný a slavnostní v černé
zbroji, blond vlasy mokré deštěm. Naklonil tvá ř k obloze a vypadal stejně nešťastně jak se James cítil.

116
To nedá valo žá dný smysl. Matthew měl všechno, vždycky měl všechno, zatímco James teď měl méně než
nic. To Jamese rozzuřilo.
"Co je s tebou?" zeptal se James.
Celé tělo Matthewa se vzepjalo šokem, zíral na Jamese "Cože?"
"Jak sis možná všiml, že mů j život je méně než ideá lní," vydrkotal James mezi zuby "Nechá pu proč se tvá říš
tak tragicky kvů li ničemu a -"
Matthew nebyl opřený už o zeď a James neseděl. Oba stá li a tohle už nebyla praxe na cvičišti.
James myslel, že opravdu budou bojovat; myslel, že by si mohli vzá jemně opravdu ublížit.
"Oh, je mi to strastně líto Jamesi Herondale," ušklíbl se Matthew " zapomněl jsem, že nikdo nesmí mluvit
nebo dýchat v tomhle místě aniž bys neměl kritický rozsudek. Asi přijdeš o podívanou, kdybys souhlasil. U
Anděla chtěl bych být chvíli tebou."
"Chvíli mnou?" James křičel. "To je nesmysl, to je absolutní nesmysl, nikdy bys. Proč tohle dělá š? Proč bys
chtěl být mnou?"
"Možná je to tím, že má š všechno, co chci," zavrčel Matthew. "A ty to ani zdá se nevíš."
"Cože?" zeptal James se nechá pavě. On žil v zemi protikladů , v němž bylo nebe země a jméno každý dne
začalo s Y. To bylo jediné vysvětlení. "Co je? Co je to co má m a ty chceš?"
"Pošlou tě domů kdykoliv ty budeš chtít," řekl Matthew. "Snaží se tě dostat pryč. A já ať dělá m, co dělá m,
neudělají to. Ne synovi konzulce."
James zamrkal. Déšť se mu koulel po tvá řích a krku košile, ale to sotva cítil.
"Ty chceš ...?"
"Chci jít domů , ano?" vyštěkl Matthew. "Chci být s mým otcem!"
"Cože?" James řekl zaraženě, ještě jednou.
Matthew by mohl urá žet Nephilim, ale bez ohledu na to, co řekl vždy se zdá lo, že ho to tu baví.
James věřil, že se tu bavil, tak jak on nemohl. Nikdy ho nenapadlo, že by mohl být opravdu nešťastný.
Nikdy se ani nezeptal na Henryho.
Tvá ř Matthewa se zkřivila, jako by se chystal brečet. Upřel pohled do dá lky a promluvil, jeho hlas
zněl těžce.
"Myslíš si, že Christopher je na tom špatně, ale mů j otec je mnohem horší," řekl Matthew. "Stokrá t horší
než Christopher. Tisíckrá t. Je tak roztržitý a on nemů že - nemů že chodit. Mohl by pracovat na nějakém
novém zařízení nebo psá t dopis svému příteli čaroději v Americe o novém zařízení nebo zkoušet, proč
nějaké staré zařízení explodovalo a on si nevšimne, když budou jeho vlastní vlasy v jednom ohni
Nepřehá ním, nedělá m vtipy – hasil jsem požá ry hlavy svého vlastního otce. Moje matka je vždy
zaneprá zněná a Charles Buford je vždy s ní. Já jsem ten, kdo se stará o mého otce. Já jsem ten kdo
neposlouchá . Nechtěl jsem odejít do školy a nechat ho tam, dělal jsem všechno, co jsem mohl aby mě
vyhodili a mohl jsem se o něj postarat."
Nechci se postarat o mého otce. Mů j otec se stará o mě, chtěl James říct, ale on se obá val, že to by
to velmi kruté říct, když Matthew nikdy nepoznal bezvýhradné bezpečí. Jamese napadlo, že by někdy
mohli v budoucnu, že by jeho otec nemohl řešit to co teď. Ta myšlenka mu byla nepříjemná .
"Ty ses snažil, aby tě vyloučili?" zeptal se James. Mluvil pomalu. Cítil se zpomalený.
Matthew udělal netrpělivé gesto, jako by sekal neviditelnou mrkev neviditelné nožem.

117
"To je to, co jsem se snažil říct, ano. Ale oni mě nevyloučí. Udělal jsem nejlepší dojem nejhoršího Lovce
stínů na světě a přesto to neudělají. Co má m udělat děkance? Chce krev?"
"Nejlepší dojem nejhoršího Lovce stínů ," James opakoval. "Tak nevěřím v to všechno o ná silí, že je ti
nesymatické, v pravdu a krá su a Oscara Wildea?"
"Ne, já ano," řekl Matthew rychle. "Má m opravdu rá d Oscara Wildea. A krá su a pravdu. Myslím, že je to
nesmysl posuzovat ná s podle toho jak jsme se narodili, nemů žeme tak být malíři a bá snící, nebo vytvořit
cokoliv - zabíjíme. Mů j otec a Christopher jsou géniové, víš to? Skutečné géniové. Jako Leonardo da Vinci.
Byl to civilní – "
"Já vím, kdo je Leonardo da Vinci."
Matthew na něj pohlédl a usmá l se na ním oním ú směvem a James měl divní pocit, že by nemusel být
imunní.
"Samozřejmě, že ano, Jamesi, "řekl Matthew. "Zapomněl jsem s kým hovořím na okamžik. Každopá dně
jsou skutečně geniá lní Christopher a mů j otec. Jejich vyná lezy již změnili způ sob, jakým se Lovci stínů
pohybují po světě, jak bojují s démony a každý Lovec stínů , který se na ně podívá nikdy neuvidí, to že
udělali něco cenného. A někdo kdo by chtěl psá t divadelní hry, pro krá su umění by byl odpad ulice."
"Takže – to chceš?" zeptal se James vá havě.
"Ne," řekl Matthew. "Já nemá m ve skutečnosti talent. Rozhodně nemů žu psá t divadelní hry. Moje poezie je
lepší řekl bych. Ačkoliv umím ocenit umění. Jsem vynikající divá k."
"Um, Mohl, bys být hercem," navrhl James. "Když mluvíš každý tě poslouchá . Zejména, když vyprá víš
příběhy."
Také měl Matthew tvá ř na jeviště.
"To je pěkná myšlenka," řekl Matthew. "Ale myslím, že já bych raději, kdyby mě vyhodili a mohl bych
občas domů , abych viděl svého otce. Také si myslím, že ná silí je hrozné a zbytečné, ale – já jsem v tom
opravdu dobrý. Ve skutečnosti baví mě to. Ne, že by to museli vědět naši učitelé. Přá l bych si být v něčem
dobrý, co přídá krá su našemu světě než abych ho vymalovat krví, ale to tady nejde."
Pokrčil rameny.
James si nemyslel že chce bojovat, takže se posadil zpá tky na schod. On cítil, že by měl promluvit.
"Myslím, že Lovci stínů mohou přidat krá su světu," řekl. "Já tedy, jednu věc – mů žeme zachrá nit životy.
Vím, že jsem to řekl dříve, ale je to opravdu dů ležité. Mezi lidmi, které mů žeme zachrá nit, mezi nimi by
mohl být další Leonardo da Vinci, nebo Oscar Wilde, nebo jen někdo, kdo je opravdu milý, kdo šíří krá su
tímto způ sobem. Nebo by mohly být jen někdo kdo – miluje někoho jiného, jako miluješ svého otce. Možná
má š pravdu, že Lovci stínů jsou více omezení, že nemají celou šká lu možností, co mají civilové, ale
umožnujeme civilů m ten život získat. To je to, pro co jsme zrozeni. To je výsada. Já nemyslím, že uteču z
Akademie. Nebudu utíkat. Mů žu nést značku, ale pro sebe jsme Lovec stínů a to je to, co ze mě dělá
Nephilim."
"Mů žeš být Lovec stínů a nechodit do Akademie," řekl Matthew "Mů žeš být vyškolen v Institutu, jako byl
strýček Will. To je to, co jsem chtěl, tak bych mohl zů stat víc s otcem."
"Mohl bych. Ale – "James zavá hal. "Nechtěl jsem aby mě poslali domu. Mamka by se trá pila, ty víš proč."
Matthew jen chvíli mlčel. Neozvalo se nic jiného než zvuk padajícího deště.

118
"Líbí se mi teta Tessa," řekl. "Nikdy jsem nešel do Londýna protože jsem měl strach opustit otce. Vždycky
jsem si přá l, abych chodila do Idris častěji."
James dostal několik otřesů dnes rá no, které nebyly ve skutečnosti tak špatné, ale toto zjištění
bylo nežá doucí a nevyhnutelné. Samozřejmě jeho matka a otec skoro nikdy nechodili do Idris. James a
Lucie byli vychová vni v Londýně, trochu mimo jejich rodiny. Bylo to protože lidé v Idris, byli arogantní
Lovci stínů , kteří si mysleli, že jejich matka není hodna být mezi nimi a jejich otec ji nikdy nenehcal urá žet.
Teď to bylo hroší, nyní si lidé šeptal, že nakazila děti. Lidé říkali strašné věci o něm a Lucii - smá li se jim.
Lucie se nikdy nesměla dostat do Akademie.
Matthew si odkašlal. "Myslím, že to všechno chá pu. Možná se ti mů žu přestat zá vidět, že jsi doká zal aby tě
případně vyhodili ze školy. Možná lze pochopit, že tvoje cíle jsou vznešené. Nicméně stá le nechá pu, proč
se to musíš dá vat jasně najevo, že mě nesná šíš. Já vím, že jsi rezervovaný, chtěl být veškerý čas sá m se
svou literaturou, ale je to tak hrozné se mnou. Je to velmi ponižující. Většina lidí mě má rá do. Ale ty ses
nepokusil to ani zkusit."
"Ano, jsi velmi dobrý Lovec stínů a všichni tě mají rá di, Matthew," řekl James. "Díky za objasnění."
"Ty mě nemá š rá d!" vykřikl Matthew "Snažil jsem se u tebe! A ty ne."
"Víš," řekl James, " má m tendenci mít rá d skromné lidi, pokorné, víš?"
Matthew byl chvíli ticho a pak se dal do smíchu. Jamese překvapilo, jak příjemné to bylo. Měl pocit, že
mů že říct ponižující pravdu.
Zavřel oči a řekl: "Ž á rlil jsem na tebe."
Když otevřel oči, Matthew se na něj ostražitě díval, jakoby očeká val, že je to trik. "Na co?"
"No, nejsi považová n za bezbožnou zvrá cenost na téhle zemi."
"Ano, ale – bez urá žky, James – nikdo kromě tebe není," zdů raznil Matthew. "Má š uniká tní funkci ve škole,
jako socha bojovníka kuřete. Pokud bychom měli jednoho takového. Neměl jsi mě rá d dřív, předtím než
někdo věděl, že jsi bezbožná zvrá cenost stejně. No já předpoklá dá m, že jsi ses snažil ranit mé city. Ž e jsi
rezervovaný. I v rá mci - "
"Já nejsem rezervovaný," řekl James. "Já nevím, kde jsi na to přišel."
"Odstupem času, myslím," spekuloval Matthew.
"Já jsem šprt," řekl James. "Četl jsem knihy celou dobu a já nevím, jak mluvit s lidmi. Když jsem byla dívka,
která žila v dá vných dobá ch, lidé by mi říkali stará panna. Já si přeji umět mluvit a lidmi jako ty. Přá l bych
si umět usmívat na lidi jako ty. Chtěl bych vyprá vět příběh tak, aby mě všichni poslouchali a lidé by mě
sledovali všude, kde se objevím. Ne já jsem z lidí trochu vyděšený, ale přá l bych si to umět stejně. Chci se
kamará dit s Thomasem a Christopherem, protože se líbili a jsem si myslel, že bych se mohl líbit jim. Jsi na
mě naštvaný, že mě mů žou vyhodit ze školy? Ž á rlil jsem na tebe, když jsem tě poprvé ve škole potkal a
stá le žá rlím."
"Počkej," řekl Matthew. "Počkat, počkat, počkat. Nemá š mě rá d, protože já jsem tak velmi
okouzlující?"
Zaklonil hlavu a zasmá l se. Pořá d se smá l. Tolik smá l, že si přišel sednout vedle James.
"Přestaň , Matthew," zabručel James. "Přestat se smá t. Sdílel jsem s tebou své nejvnitřnější pocity. Ty jsi
velmi zlý."
"Měl jsem špatný postoj po celou dobu," řekl Matthew. "Myslíš, že jsem okouzlující teď? Nemá š ani ponětí."

119
James ho praštil do ruky. On nemohl se ubrá nit ú směvu. Viděl, že ho Matthew pozoruje, a
vypadal velice spokojený sá m se sebou.
***
Někdy později Matthew zavedl James při snídani k jejich stolu, kde byl jen Christopher a Thomas
u stolu. Dalším překvapením bylo, že Christopher a Thomas vypadali, že Jamese rá di vidí.
"Oh, rozhodl jsi se, že už se neštítš Matthewa?" zeptal se Christopher "Já jsem tak rá d. Zranil jsi opravdu
jeho city. I když o tom před tebou nemá me mluvit."
Zasněně zíral na košík, jako by to byl skvělý obraz. "Už na to jsem zapomněl."
Thomas položil hlavu na stů l. "Proč jsi takový?"
Matthew se natá hl a Thomas poplá cal po zá dech, pak zachrá nil Christophera od nastavení jeho
vlastního ruká vu v ohni se svíčkou. Dal Jamesovi svíčku a usmá l se, svíčka a s ú směvem.
"Pokud někdy uvidíš Christophera v blízkosti otevřeného ohně, vezmi ho pryč od něj, nebo ho dej pryč od
něj," řekl Matthew. "Bojoval jsi dobře se mnou. Musíš být večně bdělý."
"To musí být těžké, když kolem, má š kolem zbožň ující veřejnosti," řekl James.
"Dobře," řekl Matthew a na chvíli ztichl, "je možné," řekl, a znovu odmlčel, "Ž e jsem se... trochu předvá děl?
"Podívejte, pokud nechcete být moji přá telé, dělá te velkou chybu." Možná jsem to dělal. Možná ."
"Je to pryč?" zeptal se Thomas. "Díky andělovi. Víš, z velkých davů lidí jsem nervó zní! Nikdy jsem nevěděl,
co jim má m říct! Nejsem vtipný jako ty nedoká žu být stranou ode všeho jako James, nebo žít na oblá čku
jako Christopher. Přišel jsem do Akademie, aby se dostal pryč od šéfová ní mých sester, ale mé sestry
nejsou tak znervó zň ující jako beranidla vzná šející se vzduchem. Mů že být prosím občas klid a ticho!"
James se díval na Thomas. "Všichni si myslí, že jsem rezervovaný?"
"Ne, většina lidí si myslí, že jsi nejvíc bezbožná zvrá cenost na téhle zemi," řekl Matthew vesele.
"Pamatuješ?"
Thomas vypadal připraven dá t hlavu zpět na stů l, ale rozmyslel si, když viděl, že to James nebere jako
urá žku.
"Proč by si to myslí?" zeptal se Christopher zdvořile.
James se na něj podíval. "Protože se mů žu proměnit z masa a krve do příšerného stínu?"
"Oh," řekl Christopher. Jeho snové levandulové oči zaostřily na chvíli. "To je velmi zajímavé,"řekl Jamesovi
jasným hlasem. "Nechej mě a strýčka Henryho prová dět prová dět na tobě mnoho experimentů . Mohli
bychom udělat experiment hned teď."
"Ne, jsme nemohli," řekl Matthew. "Ž á dné experimenty v době snídaně. Přidej to do seznamu,
Christophere."
Christopher si povzdechl.
A prá vě tak, to bylo snadné. James měl přá tel. Měl rá d Thomase a Christophera, to věděl vždycky.
Ze všech svých nových přá tel, měl nejradší rá d Matthewa. Matthew si vždy chtěl povídat o
knihá ch, co James četl, nebo řekl Jamesovi příběh tak dobré, jako kniha. Hledal Jamese, když u něj nebyl a
chrá nil ho, když u něj byl. James neměl moc pěkných věcí, co by psal domů , ale nakonec dopisy byli plné
Matthewa.

120
 James věděl, že Matthewovi je mu ho zřejmě jen líto. Matthew se staral o Thomase a Christophera
se stejnou péči, kterou musel dá vat i svému otci. James teď chtěl hrozně sdílet pokoj s Matthewem, ale to
nepřichá zelo v ú vahu.
"Proč ti lidé říkají démoní oči, Jamesi," zeptal se Christopher jednoho dne, když seděli a studovali První
zá kon.
"Protože má m zlaté oči jakoby by osvětleny pekelným ohněm," řekl James.
Slyšel jak to šeptá jedna dívka a myslel si, že to znělo poeticky.
"Aha," řekl Christopher. "Myslíš, že jsi podobný svému dědečkovi v tomhle? Myslím toho démonického."
"Nemů žeš se ptá t lidí jestli vypadají jako jejich dědeček démon!" zakvílel "Příště se zeptá š, jestli profesor
Fell vypadá jako jeho rodič démon. Prosím, prosím neptej se profesora Fella, jestli vypadá jako démonický
rodič. On ti uřízne jazyk. Nebo tě probodne nožem."
"Fell?" Zeptal se Christopher.
"Ná š učitel," řekl Matthew. "Ná š zelený učitel."
Christopher vypadal opravdu překvapeně. "Má me učitele, který je zelený?"
"James vypadá jako jeho otec," řekl Matthew neočeká vaně až dumavým způ sobem "nebo bude vypadat až
vyroste do jeho tvá ře, ukazují to rů zné ú hly."
James pomalu pozvedl svou otevřenou knihu, tak aby si skryl tvá ř, ale byl tajně spokojen.
Přá telství s Matthewem, znamenalo další přá telství. Esme přišla za Jamese a řekla mu, že se omlouvá a že
Mike je idiot. Také mu řekla, že doufá , že James nevzal do přá telské znepokojení romantickým způ sobem.
"Libí se mi spíš Matthew Fairchild," dodala Esme "Prosím prohoď před ním o mě dobré slovo."
Ž ivot byl mnohem, mnohem lepší, když měl přá tele, ale to neznamenalo, že byl dokonalý, nebo že se něco
spravilo. Lidé na něj stá le syčeli "démoní oči" a mumlali o nečistých Lovcích stínů .
"Pulvis et umbra sumus," řekl James, jednou, nahlas ve třídě, po vyslechnutí příliš mnoho
šepotu. "Mů j otec to říká občas. Jsme ale prach a stíny. Možná jsem jen – získal ná skok od vá mi všemi."
Několik lidí ve třídě byly vypadal vystrašeně.
"Co říkal?" Mike Smith šeptal, jasně rozrušený.
"To není démoní jazyk, Kašpare," odsekl Matthew. "To je latinsky."
Navzdory všemu co Matthew udělat, šepot neustal. Zvedl se. James stá le očeká val katastrofu.
A pak se démoni objevili volně v lese.
***
"Já budu partner s Christopherem," řekl Thomas na jejich dalším cvičení, když alarm přestal s
Christopher," řekl Thomas na jejich další cvičení, ozvučení odstoupil.
"Výborně, já budu partner s Jamese," řekl Matthew "on mi připomíná šlechtu Lovců stínů svým způ sobem
života. Udrží mě při zemi. Pokud se nechá m rozptylovat pravdou a krá sou. Vím, že to udělá ."
Zdá lo se, že jejich učitelé byli velmi potěšeni, že Matthew se skutečně ú častní vzdělá vacího kurzu,
kromě kurzu jen pro elity, ve kterém Thomas ozná mil že Matthew byl stá le odhodlá n být beznadějný.
James nevěděl, proč se učitelé tak bá li. Bylo zřejmé, že pokud by byl opravdu někdo v nebezpečí
Matthew by je šel hned brá nit.
James byl rá d, že si je tím tak jistý, když krá čeli lesem. Byl větrný den a zdá lo se, že každý strom se
sehnul, aby mu vyl v uchu a taky věděl, že krabice Pyxis umístili po celém lese starší studenti - Pyxis

121
krabuce s nejmenšími a nejvíc neškodnými démony uvnitř, ale stá le to byli reá lné krabice Pyxis se
skutečnými démony určenými pro boj. V těchto dnech, ale krabice již byli trochu zastaralé, ovšem ještě se
někdy používali k bezpečné přepravě démonů . Kdo by kdy řekl, že démoni někdy mohli být bezpeční.
Teta Ella, kterou James nikdy neviděl, byla zabita démonem z krabice Pyxis, když byla mladší než
James teď.
Zdá lo se, že všechny stromy šeptají o démonech.
Ale Matthew byl na jeho straně, a oba byli ozbrojeni. Dů věřoval sá m sobě, že doká zal zabít malého
téměř bezmocného démona a když věřil sá m sobě, věděl, že mů že věřit Matthewovi a dalším.
Čekal a šel, pak čekal. Ozvalo se zašustění mezi stromy: jak se uká zalo byla to kombinace větru a jednoho
krá líka.
"Možná vyšší ročníky zapomněli vyložit ná š démoní bufet," "Je krá sný jarní den. V takových chvílích jako je
tato jsou myšlenky naplněné lá skou a květy, ne démony. Pokud bych mohl soudit – "
Matthew byl najednou klidný. Sevřel Jamesovu ruku, prsty chytil pevně, a James zíral dolů na co Matthew
objevil ve vřesu.
To byl Clive Cartwright, přítel si Alastaira. On byl mrtvý.
Jeho oči byly otevřené, upíral pohled do prá zdna, a v jedné ruce svíral prá zdnou Pyxis krabici.
James chytil Matthewa ruku a otočil se i sním v kruhu, rozhlížejíc se kolem a čekal. Mohl říct co se stalo:
Vyděsil démona svýma očima, démon neublíží svému druhu, mohl by být proná sledová n větším démonem
než by očeká val.
Nemohl říct, jaký druh démona to byl, ale tato otá zka byla zodpovězena když k nim démon přišel z
divokého lesa.
Byl to Vetis démon, jeho tvar byl téměř lidský, ale ne tak docela, ků ži měl šedou šupinatou, což
bylo vidět přes spadané listí. James viděl, že má hlavu jako ú hoř. Zvedl zbraň .
James vyklouzl z ků že do stínu bez přemýšlení, jako by skočil do vody pro něčí zá chranu. Jako
neviditelný běžel k démonovi Vetis a pozvedl svů j meč a oddělil jednu hlavu. Otočil hlavu a volal Matthewa
navzdory perlivé šedivosti světa ho jasně viděl. Matthew už měl svů j luk a s přimhouřenýma očima
vystřelil, trefil se mezi rudé oči Vetis démona. Démon se zakymá cel, pak upadl na bok a ještě sebou škubl.
James se pak hnal přes stromy k Matthewovi. Alastair a jeho zbývající přítel schovaní za stromem. James
se přiblížil k nim a přiložil Alastairovi meč na krk. Zatímco meč se ho dotýkal Jamese nikdo neviděl. Ale
Alastaira zarazila ostrost čepele.
"Nechtěli jsme aby se něco někomu stalo!" vykřikl přítel a divoce se rozhlížel.
Alastair byla dost chytrý na to, aby zů stal v klidu. "Byl to ná pad si Cliva – řekl, že bys mohl konečně odejít -
chtěl tě vyděsit."
"Kdo se bojí?" James zašeptal, a šepot zněl z ničeho. Slyšel, jak starší chlapci vyjekli strachy. "Já nejsem ten,
kdo se bojí. Pokud pů jdete po mě znovu, nebudu ten, kdo bude trpět. Utíkej te!"
Dvojice, která byla kdysi trio klopýtla. James stiskl ruku kolem rukojeti meče, ků ra stromů a sá m se dostal
zpět do světa tuhosti. Zjistil, že Matthew se na něj díval a věděl, kde přesně je celou dobu.
"Jamie," řekl Matthew, znějíc neklidně, ale ohromeně. "To bylo děsivé."
"Jsem James, naposled," řekl James.

122
"Ne, budu ti říkat Jamie na malou chvíli, protože jsi prá vě zobrazil tajemné síly a při oslovení Jamie se
cítím lépe."
James se rozechvěle zasmá l a Matthew mu oplatil ú směv.
Až později jim došlo, že mrtvého studenta museli dá t Lovci stínů někomu za vinu, a protože se bá li
a nedů věřovali všemu démonickému - Jamesovi rodiče byli informová ni o všem, co se přihodilo a James
Herondale byl oficiá lně vyloučen.
***
Drželi ho na ošetřovně, než přišel jeho otec. I když to neříkali bylo to protože ošetřovna měla mříže na
svých dveřích.
Esme přišla za Jamesem objala a slíbila, že ho vyhledá , pokud projde přijetím.
Ragnor Fell přišel s těžkou chů zí. James si na okamžik chvíli myslel, že ho požá dá o domá cí ú kol.
Místo toho Ragnor stá l u jeho postele a svou rohatou hlavou pohupoval ze strany na stranu.
"Čekal jsem, že mě požá dá te o pomoc," řekl mu Ragnor. "Myslím si, že byste mohl čaroděj."
"Nikdy jsem nechtěl být nic jiného než Lovec stínů ," řekl James bezradně.
Ragnor řekl znějíc jako obvykle znechuceně: "Tohle by Lovci stínů nikdy neudělal."
Christopher a Thomas ho navštívili. Christopher nesl košík s ovocem v chybném dojmu, že James
byl na ošetřovně, protože je nemocný. Thomas se za Christophera omluvil několikrá t.
James neviděl Matthewa, do příchodu svého otce. Jeho otec nepřišel s ú kolem okouzlit děkanku,
jeho tvá ř byla ponurá , jak doprová zel Jamese podél šedivých zdí Akademie a pod barevným sklem anděla.
Spěchali dolů po schodech a sá lech, kde se vzpírali urá žet Jamese. James věděl, že by si to nikdo nedovolil
před jeho otcem. Budou si to šeptat za jeho zá dy, po celý Jamesů v život.
"Měli jsi ná m to říct, Jamie," řekl otec. "Ale Jem ná m vysvětlil, proč jsi to neudělal."
"Jak se má mamka?" James zašeptal.
"Vykřikla, když jí to Jem řekl a řekla, že jsi její sladký chlapec," řekl otec. "Jsem přesvědčen, že má v plá nu
tě uškrtit a pak ti upéct dort."
"Má m rá d dorty," řekl James konečně.
Veškeré to utrpení, které se ji snažil ušlechtile ušetřit pro co? James se zamýšlel, když odchá zel ze
dveří Akademie. Zachrá nil ji pouze od měsíce nebo dvou bolesti. Doufal, že to neznamenalo neú spěch a že
strýček Jem si stá le myslel, že to za to stá lo.
Viděl, že Matthew stojí na ná dvoří, ruce v kapsá ch a rozzá řil se. Matthew přišel rozloučit nakonec. Vrá til se
mu pocit, že to za to stá lo, aby měl přítele jako byl tenhle.
"Vyloučili tě?" zeptal se Matthew, James si myslel, že byl poněkud hloupý dotaz.
"Ano?" řekl a uká zal svého otce a jeho kufr.
"Myslel jsem si to," řekl Matthew, pokývl energicky hlavou, tak že kartá čované vlasy se objevili všude.
"Tak jsem musel jednar. Ale chci mít jistotu. Uvidíš Jamesi ta věc-"
"Není to Alastair Carstairs?" zeptal se otec, oživl.
Alastair se nepodíval do Jamesových očí, když k němu přišel. A rozhodně neopověděl na zá řivý ú směv jeho
otce. Zdá lo se, že našel velký zá jem v dlažbě na ná dvoří.
"Jen jsem chtěl říct... omlouvá m se za všechno," zamumlal. "Hodně štěstí."
"Oh," řekl James. "Díky."

123
"Nic ve zlém, starý chlapče," řekl Matthew. "Jako trochu veselý žert, jsem dal všechen vá š majtek do jižního
křídla. Já nevím, proč jsem to udělal! V chlapecké ná ladě, předpoklá dá m."
"Cože jsi udělal?" vyhrkl Alastair podíval se na Matthewa sužovaný a v rychlosti odešel.
Matthew se obrá tila k Jamesovi a jeho otci a dramaticky sepjal ruce.
"Ach, pane Herondale!" řekl. "Vemte mě s sebou!"
"Ty jsi Matthew, viď?" zeptal se otec. Pokoušejíc si uvolnit ruku. Matthew ho držel z extrémním
odhodlá ním.
James se usmá l. Měl říct otci o odhodlá ní Matthewa.
"Vidíš," Matthew pokračoval, "Také jsem vyloučen z akademie Lovců stínu."
"Tebe vyhodili?" Zeptal se James. "Kdy? "Proč?"
"Asi před čtyřmi minutami," řekl Matthew. "Protože jsem nedodržel své čestné slovo a vybuchlo jižní
křídlo Akademie."
James a jeho otec se podívali na jižní křídlo. Které stá lo stovky let.
"Doufal jsem, že nebudu muset zajít tak daleko, ale musel jsem. Dal jsem Christopherovi určité lá tky, o
kterých vím, že z nich udělá výbušniny. Měřil jsem velice opatrně, postaral jsem se a jednal. Thomas
přísahal, že odvede Christophera pryč. Nechal jsem vzkaz, kde vysvětluji, že za všechno mů žu já ,ale přeji si
to nějak vysvětlit i své matce. Prosím vezměte do Londýnského Institutu, abych se mohl učit být Lovcem
stínů s Jamesem!"
"Charlotte mi uřízne hlavu," řekl otec.
Jeho hlas zněl v pokušení. Matthewovi se v očích zalesklo zlomyslně a jeho otec měl rá d špatnosti. Kromě
toho on byl imunní vů či tomu ú směvu než kdokoliv jiný.
"Tati, prosím," řekl James tichým hlasem.
"Pane Herondale, prosím!" řekl Matthew. "My se nemů žeme odloučit." James se zapřel čekal, že přijde
další vysvětlení o pravdě a krá se, ale místo toho Matthew řekl s ničivou jednoduchosti. "Budeme
parabatai."
James zíral.
Otec řekl: "Ano to chá pu."
Matthew souhlasně přikývl a povzbudivě se usmá l.
"Pak by nikdo neměl být mezi vá mi," řekl otec.
"Nikdo." Matthew zavrtěl hlavou, jako "nikdo," řekl znovu s přikývnutím. Podíval se na Anděla
"Přesně tak."
"Tak dobře," řekl otec. "Všichni si do kočá ru."
"Tati, neukradl jsi kočá r strýčka Gabriela?" zajímal se James.
"Tohle je čas kdy jsi v potížích. Chtěl by, abych o měl a dal by mi ho kdybych se zeptal, vzhledem k tomu, co
všechno se děje, jsem to neudělal," řekl otec.
Pomohl Matthewovi nahoru, pak přivá zal kufr Matthewa na své místo. A obdařil ho zmateným pohledem,
James si doká zal představit, že Matthewů v kufr je výrazně těžší než Jamesů v. Pak pomohl Jamesovi,
popadl otěže a byly pryč.
"Když se hroutí jižní křídlo, létají ú lomky," poznamenal otec. "Kdokoliv z ná s by mohl být zraněný." Jeho
hlas měl velmi veselý o tó n. "Bude nejlepší se zastavit u Mlčenlivých bratrů ."

124
"Nemyslím –" Matthew začal, ale James ho dloubl loktem. Matthew se musí naučit o vztahu Mlčenlivého
bratra a jeho otce.
Mimochodem James neměl pocit, že Matthew měl prá vo charakterizovat chová ní kohokoliv jiného jako
nadměrné, teď, když byl vyhozen z Akademie.
"Myslel jsem si, že bychom mohli naše školení rozdělit mezi Londýnský Institut a mů j dů m," pokračoval
Matthew. "Dů m konzulky. Kde tě lidé nemohou urá žet a mohou si na tebe zvyknout."
Matthew opravdu přemýšlel o společném výcviku, pomyslel si James. Už nad tím přemýšlel. A pokud by
James byl v Idris častěji, možná by taky viděl Grace častěji.
"Rá d bych," řekl James. "Já vím, že bys chtěl taky víc vidět svého otce."
Matthew se usmá l. Za nimi akademie explodovala. Do kočá ru narazila síla dopadu.
"Nemusíme... být parabatai," řekl Matthew, jeho hlas tichý "Ř ekl jsem to, aby mě tvů j otec vzal s sebou,
takže jsem mohl spustit mů j nový plá n, ale pokud nechceš...nemusíš Chci říct, pokud bys... možná chci být."
James se domníval, že chtěl mít přítele jako je on sá m, parabataie, který byl plachý a tichý a který
by znal Jamesovi pocity z teroru. Místo toho zde byl Matthew, který byl duší každého večírku, který dělal
hrozné rozhodnutí ohledně kartá čů . Který byl neočeká vaně a hrozně milý. Který se být jeho přítele a snažil
se jím být i když viděl Jamese jako stín.
"Ano," řekl James prostě.
"Cože?" řekl Matthew, který vždycky věděl, co říct.
"Rá d bych," řekl James. On stočil ruce, jednu kolem ruká vu kabá tu svého otce a jednu k Matthewovi. Držel
se jich, celou cestu domů .

Akdemie Lovců stínů, 2008

"Takže James našel parabatai a všechno vyšlo," řekl Simon. "To je super."
James byl synem Tessy Gray, Simon si uvědomil. Simonovi se líbil James, měl rá d i Tessu.
A třebaže začínal mít pocit, a to i bez jeho vzpomínek, které neměl, že ne vždy měl rá d Jace Herondalea -
měl ho rá d nyní.
Catarina protočila své oči tak silně, že měl Simon pocit, že slyší koulet malé podrá žděné bowlingové koule.
"Ne, Simone. Z Akademie odjel James Herondale, kvů li odlišnosti a všichni lidé, kteří ho milovali udělali
všechno, aby ho mohli ná sledovat. Lidé které vyplašil, museli obnovit čá st své drahocené Akademie."
"Hm," řekl Simon. "Je mi líto, ale poselství co je mi souzeno je' dostaň se ven, ven tak rychle
Jak mů žeš '? "
"Možná ," řekl Catarina. "Možná je dů věřuj svým přá telů m. Možná je ta zprá va, že ne všechno lidé v
minulosti udělali něco špatně, ale teď se to musíme udělat lépe. Možná je to poučení, na které ještě
přijdeš? Nebuď jak dítě, Světlomilče.. Už nejsi nesmrtelný. Nemá š moc času nazbyt."
Simon to vzala jako propuštění k odchodu, vzal si své knihy. "Díky za příběh, paní Loss."
Běžel po schodech dolů a z Akademie, ale přišel příliš pozdě, jak viděl. Když vyšel sotva ze dveří,
když viděl spodivu, špinavou a unavenou, ruku v ruce, kymá cející se. Marisol byla vpředu, její ruka držela
George.
Vypadalo to, jako by se jí někdo pokoušel vytá hnout všechny vlasy.

125
"Kde jsi byl, Lewisi?" zavolala. "Měl jsi ná m všem fandit, vyhrá li jsme!"
Kousek za nimi byli elita. Jon se díval velice nešťastně, což Simona naplnilo pocitem soucitu.
Věř svým přá telů m, řekla Catarina.
Simon by mohl mluvit o civilech ve třídě, ale zá leželo mu nejvíce na Georgeovi. Simon nechtěl
změnit věci tím, že je zvlá štní, mimořá dný civil, bývalý Světlomilec a bývalý hrdina. Oni si vybral to, že se
snažil stá t hrdinou. Jeho kolegové ze spodiny vyhrá li bez něj.
Byl tu další motiv, proč mu Catarina říkala ten příběh, myšlenka, která Simona napadla.
Slyšela už tento příběh od svého mrtvého přítele Ragnora Fella.
Catarina poslouchala příběhy od svého přítele, způ sobem jakým James Herondale vyslechl
příběh jeho otce. Schopnost vyprá vět příběhy znovu, mít někoho, kdo bude naslouchat a poučí se,
znamenalo, že její přítel není ztracen.
Možná by mohl napsat Clary, pomyslel si Simon, jakož i Isabelle. Možná by ji mohl věřit, že ho
miluje, navzdory tomu, že se něco nemusí zdařit. Možná byl připraven slyšet příběhy o sobě a ní. On
nechtěl přijít o svého přá tele.
Když Simon psal svů j dopis pro Clary, přišel George, utíral si vlasy. Vzal si život do svých rukou a riskoval
jít do sprch.
"Hej," řekl Simon.
"Hej, kde jsi byl když jsme hrá li?" zeptal se George. "Myslel jsem, že se nikdy nevrá tíš a to bych se musel
kamará dit s Jonem Cartwrightem. Jak jsem přemýšlel o přá telství s Jonem, byl jsem ochromen zoufalstvím
a rozhodl se najít žá bu. Jednu z těch, co tu žijí, dá t ji brýle a pojmenovat ji Simon 2.0."
Simon pokrčil rameny, nevěděl kolik mu měl říct. "Catarina mě zdržela po hodině."
"Opatrně, někdo byl mohl začít mít řeci o vá s dvou," řekl George. "Ne, že bych tě soudil Ona je očividně...
blankytně okouzlující. "
"Ř íkala mi dlouhý příběh o tom jací jsou Lovci stínů pitomci a o parabatai. Co myslíš o celé parabatai věci?
Parabatai runě jako ná ramku přá telství, který nemů žeš vzít zpět."
"Myslím, že to zní dobře," řekl George. "To bych rá d, mít někoho, kdo by si vždy kryl zá da. Někoho s kým
bych mohl počítat, když se tento děsivý svět stane ještě děsivějším."
"Zní to jako by ses chtěl někoho zeptat."
"Já bych se tě zeptat, Si," řekl George s trapným ú směvem. "Ale já vím, že . Já vím, koho by ses měl zeptat.
A to je v pořá dku. Stá le má m žá bu Simona,"dodal zamyšleně. "Ale nejsem si jistý, že je sprá vný materiá l
pro Lovce stínů ."
Simon se smá l vtipu, díky kterému George přešel trapnému okamžiku.
"Jaké byly sprchy?"
"Má m pro to jedno slovo, Si," řekl George. "Smutné, smutné slovo. Příšerné. Musel jsem se osprchovat,
ačkoli to bylo příšerné. Naše vítězství bylo ú žasné, ale těžce vydobyté. Proč jsou Lovci stínů tak ohební,
Simone? "Proč?"
George si neustá le stěžoval na Jon Cartwright nadšeně a jeho pokusy hrá t baseball, ale Simon
neposlouchal.
Já vím, koho by ses měl zeptat.

126
 Vzpomínky se Simonovi vraceli občas, jako by ho řezal nů ž. Miluju tě řekl Clary. On věřil, že pak
zemře. Chtěl aby slova, která řekl, byli nepravdivější.
Uvažoval celou tu dobu o jeho dvou možných životech, ale neměl dva možné životy. Měl skutečný
život, se skutečnými vzpomínkami a opravdovým nejlepším přítelem. On měl své skutečné dětství, když
držel za ruku Clary, když přechá zeli ulici a pak loň ský rok, s Jacem a Isabelle a Clary, Clary, vždy s Clary.
Další život, takzvaný normá lní život bez jeho nejlepší přítele, byl podvod. Byla to jako obří tkané tapiserie,
jenž vykreslovala jeho život, scény ve vlá knech, kde byli všechny barvy duhy, ale někdo jednu barvu -
jednu z nejjasnější -vytrhl.
Simon měl rá d George, měl rá d všechny své přá telé na Akademii, ale on nebyl James Herondale.
Přá tele měl už předtím, než sem přišel.
Přá telé, které by žili a zemřeli pro něj a byli zapletené v každé jeho vzpomínce. Druzí Lovci stínů a
zejména Clary, byly jeho součá stí. Ona byla barva, kterou mu vytrhli a díru zašili světlou nití. Něco ve
vzoru Simonova života bez Clary chybělo a on by se nikdy nedozvěděl pravdu, pokud se mu nevrá tí paměť.
Mů j nejlepší přítel, pomyslel si Simon. Další věc kvů li které stojí za to žít v tomto světě, stojí za to, aby byl
Lovec stínů . Možná nebude chtít být jeho parabatai. Bů h ví, že Simon nebyl žá dná výhra.
Ale pokud by se stal díky téhle škole Lovec stínů a vrá tili se mu všechny jeho vzpomínky na jeho
nejlepšího přítele.
Mohl by se pokusit o pouto jako měl mezi sebou Jace a Alec a James James Herondale a Matthew
Fairchild. Mohl se zeptat, jestli by nechtěla provést rituá l a říct světu slova, která by jejich pouto učinili
nerozbitným.
Mohl by se alespoň Clary zeptat.

127
128
 Zlo, které milujeme

Simon Lewis si pomyslel, že existuje hodě způsobů, jak zničit dopis. Mohli byste ho
rozcupovat na kousíčky. Mohli byste ho hodit do ohně. Mohli byste jím nakrmit psa – nebo
démona hydru. Mohli byste ho s pomocí vašeho kamaráda čaroděje poslat Portálem na Havaj
a hodit ho do ústí sopky. A vzhledem ke všem těmto možnostem na zničení dopisu, pomyslel
si Simon, měla možná skutečnost, že Isabela Lightwoodová vrátila jeho dopis neporušený,
nějaký význam. Možná že to bylo vlastně dobré znamení.
Nebo alespoň ne úplně hrozné znamení.
To si přinejmenším Simon říkal v posledních několika měsících.
Ale i on musel uznat, že když zmíněný dopis byl tak trochu milostným dopisem,
dopisem, který zahrnoval upřímné, pokořující fráze jako „jsi úžasná“ a „vím, že jsem kluk,
kterého jsi milovala“ – a když byl řečený dopis vrácen neotevřený, s nápisem „VRÁTIT
ODESÍLATELI“ načmáraném přes něj červenou rtěnkou – ne úplně hrozné možná bylo příliš
optimistické.
Alespoň o něm mluvila jako o „odesílateli.“ Simon si byl docela jistý, že Isabela by pro
něj vymyslela několik dalších možných jmen, ne tolik přátelských. Démon mu vzal všechny
vzpomínky, ale jeho pozorovací schopnosti byly neporušené – a on vypozoroval, že
Isabela Lightwoodová nebyla ten typ dívky, která by byla ráda odmítnutá. Simon, navzdory
zákonům přírody a zdravému rozumu, ji už dvakrát odmítl.
Snažil se to vysvětlit v dopise, omluvil se za to, že ji odstrčil. Přiznal, jak moc si chtěl
vybojovat cestu zpátky k osobě, kterou kdysi byl. Její Simon. Nebo alespoň Simon, který jí
byl hoden.
Izzy – nevím, proč bys na mě čekala, ale pokud ano, slibuju, že udělám všechno proto,
aby to čekání stálo za to, napsal. Nebo se o to budu snažit. Můžu slíbit, že se budu snažit.

***

Měsíc ode dne, kdy ho poslal, se dopis vrátil nepřečtený.

Když se skřípavě otevřely dveře jeho pokoje, Simon spěšně zastrčil dopis zpátky do
zásuvky psacího stolu, a dával si přitom pozor, aby se vyhnul pavučinám a hromadám plísně,
které pokrývaly každý kousek nábytku bez ohledu na to, jak pilně ho vyčistil. Nebyl ale dost
rychlý.
„Není to zas ten dopis?“ zasténal Simonův spolubydlící na Akademii, George Lovelace.
Vrhl se na postel a dal si melodramaticky ruku přes čelo. „Ach, Isabelo, má drahá, když budu
do tohoto dopisu zírat dost dlouho, možná se ti budu telepaticky dvořit a ty se vrátíš zpátky na
má uplakaná prsa.“
„Nemám prsa,“ řekl Simon s co největší důstojností. „A jsem si docela jistý, že jsem
udělal všechno pro to, aby nebyly neubrečený.“
„Vážně? To je to, co prsa dělají, ne?“
„Nestrávil jsem moc času v jejich blízkosti,“ přiznal Simon. Přinejmenším ne tolik, že by
si na to dokázal vzpomenout. Pamatoval si nezdařený pokus o osahávání Sophie Hillyerové v
deváté třídě, kdy ho její matka chytila dřív, než vůbec našel zapínaní její podprsenky,
takže díky tomu nezískal moc zkušeností. Pravděpodobně na rozdíl od Isabely. Ale Simon se

129
na to poslední dobou usilovně snažil nemyslet. Zapínaní Isabeliny podprsenky; ruce na
Isabelině těle; chuť jejího–
Simon divoce zavrtěl hlavou, téměř dost tvrdě na to, aby se těch myšlenek zbavil.
„Můžeme se přestat bavit o prsou? Jako navždycky?“
„Nechtěl jsem přerušit tvoji strašně důležitou trápím-se-kvůli-Izzy chvilku.“
„Já se netrápím,“ lhal Simon.
„Výborně.“ Ušklíbl se George vítězně a Simon si uvědomil, že spadl do nějaké pasti.
„Takže v tom případě se mnou půjdeš na cvičiště a pomůžeš mi naučit se pracovat s novými
dýkami. Zápasíme spolu, civilové proti elitě – poražení musí celý týden jíst extra porci
polévky.“
„Ach jo, Lovci stínů opravdu ví, jak se bavit.“ Nemyslel to sarkasticky. Pravdou bylo, že
jeho spolužáci vědí, jak se bavit, i když jejich představa zábavy obvykle zahrnovala špičaté
zbraně. Se zkouškami za sebou a už jen jedním dalším týdnem před večírkem na ukončení
ročníku a letními prázdninami byla Akademie Lovců stínů spíš jako tábor než škola. Simon
nemohl uvěřit, že má za sebou celý školní rok; nemohl uvěřit, že ten rok přežil. Naučil se
latinu, psaní run, a povrchní znalost Chthonianu; bojoval s malými démony v lese, vydržel
noc úplňku s nově zrozeným vlkodlakem, jel na (a málem se nechal podupat) koni, snědl tolik
polévky, co sám váží, a za celou tu dobu nebyl ani vyloučen ani nevykrvácel. Dokonce zesílil
natolik, že musel vyměnit svou zbroj v dámské velikosti za pánskou velikost, i když tu
nejmenší k dispozici. Proti všem očekáváním se začal na Akademii cítit jako doma. Možná
slizký, plesnivý, podzemní domov bez fungujících toalet, ale přesto domov. S Georgem
dokonce pojmenovali krysy, které žily za jejich zdmi. Každou noc nechali Jonu Cartwrightovi
Jr., III a IV kus zvětralého chleba, v naději, že dají přednost drobkům před lidskýma nohama.
Tenhle poslední týden byl časem oslavy, pozdně-nočních pitek, a malicherných sázek o
soubojích s dýkou. Ale Simon neměl chuť na zábavu. Možná to byl hrozící stín letních
prázdnin – vyhlídka na návrat domů na místo, kde se už necítil jako doma.
Nebo to možná byla jako vždy Isabela.
„Určitě se tady tím trucováním mnohem líp bavíš,“ řekl George, když se převlékl do své
zbroje. „Bylo ode mě hloupý navrhovat něco jinýho.“
Simon si povzdechl. „To bys nepochopil.“
George měl tvář filmové hvězdy, skotský přízvuk, úžasné opálení, a svaly, ze kterých se
dívky – i dívky na Akademii Lovců stínů, které se, dokud nepotkaly Simona, zřejmě nikdy
nesetkaly s lidským chlapem bez vyrýsovaných břišních svalů – chichotaly a omdlévaly.
Problémy s holkou, obzvlášť ty zahrnující ponížení a odmítnutí, byly nad jeho chápání.
„Jen aby bylo jasno,“ řekl George, s tak silným skotským přízvukem, že si dokonce ani
Simon nemohl pomoci, ale připadal mu okouzlující, „vůbec si nepamatuješ na randění
s touhle holkou? Nepamatuješ si, že jsi byl do ní zamilovaný, nepamatuješ si, jaké to bylo,
když jste se vy dva–“
„To je pravda,“ přerušil ho Simon.
„Nebo jestli jste se vy dva–“
„Znovu správně,“ řekl Simon rychle. Nesnášel, že to musel přiznat, ale tohle byla jedna
z věcí, která ho na démonské amnézii nejvíc trápila. Jaký sedmnáctiletý kluk neví, jestli je
nebo není panic?

130
 „A protože ti zřejmě odumírají mozkové buňky, řekneš tomuhle nádhernému stvoření, že
jsi zapomněl všechno o ní, veřejně ji odmítneš, a přesto, když jí slíbíš svou lásku v nějakém
romantickém přeslazeném dopisu, jsi překvapený, když to nepřijme. Pak strávíš následující
dva měsíce trápením se kvůli ní. Je to podle tebe v pořádku?“
Simon si položil hlavu do dlaní. „Dobře, když to položíš takhle, nedává to smysl.“
„Oh, viděl jsem Isabelu Lightwoodovou – to dává smysl všemu na celém světě.“ George
se zazubil. „Jen jsem ti chtěl předložit fakta.“
Pak vyběhl ze dveří, dřív než mu mohl Simon objasnit, že to není o tom, jak Isabela
vypadá – i když je pravda, že pro Simona je tou nejkrásnější dívkou na celém světě. Ale nešlo
o záplavu jejích hedvábných, černých vlasů nebo její bezedné tmavě hnědé oči nebo smrtící
ladnost, s níž švihala elektronovým bičem. Nemohl mu vysvětlit, o čem to bylo, protože
George měl pravdu, nepamatoval si na ni, ani na to, jaké to bylo, když byli pár. Stále mu
dělalo potíže věřit tomu, že byli někdy pár.
Prostě věděl, někde pod úrovní rozumu a paměti, že nějaká jeho část patřila Isabele.
Možná, že dokonce patřil k Isabele. Ať už si dokázal vzpomenout proč, nebo ne.
Napsal dopis i Clary, kde jí řekl, jak moc si chtěl vzpomenout na jejich přátelství –
požádal ji o pomoc. Na rozdíl od Isabely mu odepsala a vyprávěla mu příběh o tom, jak se
poprvé setkali. Byl to první z mnoha dopisů a všechny přidávaly epizody do epického,
celoživotního příběhu Claryina a Simonova Skvělého dobrodružství. Čím víc toho Simon
přečetl, tím víc si vzpomínal, a někdy jí dokonce odepsal své vlastní příhody. Odpovídání
dopisem mu připadalo tak nějak bezpečné; neexistovala tam šance, že by Clary od něj mohla
něco očekávat, a žádná šance, že by ji mohl zklamat, vidět bolest v jejích očích, když si znovu
uvědomila, že její Simon byl pryč. Dopis po dopisu se Simonovy vzpomínky na Clary
začínaly splétat dohromady.
Isabela byla jiná. Bylo to, jako by jeho vzpomínky na Isabelu byly pohřbené uvnitř černé
díry – něco nebezpečného a hladového, co hrozilo, že ho pozře, pokud se dostane příliš
blízko.
Simon přišel na Akademii z části proto, aby unikl své bolestné a matoucí dvojí vizi
minulosti, zjevné neshodě mezi životem, který si pamatoval, a tím, který skutečně prožil.
Bylo to jako ten laciný starý vtip, který jeho otec miloval. „Pane doktore, bolí mě ruka, když
se takhle pohnu,“ řekl by Simon a zvedl by ruku. Jeho otec by odpověděl otřesným
německým přízvukem, svou verzí „doktorského hlasu“: „Pak…se tak nehýbejte.“
Dokud Simon nepřemýšlel o minulosti, minulost mu nemohla ublížit. Ale čím dál víc si
nemohl pomoci.
Měl příliš velké potěšení v bolesti.

***

Vyučovací hodiny už byly u konce, ale nadáním Akademie bylo stálé hledání nových
způsobů jejich mučení.
„Co si myslíte, že je za čas?“ zeptala se Julie Beauvaleová, když se usadili na nepohodlné
dřevěné lavice v hlavním sále. Všichni studenti, Lovci stínů i civilové, byli svoláni v pondělí
ráno na první setkání celé školy.

131
 „Možná, že se konečně rozhodli vykopnout celou spodinu,“ řekl Jon Cartwright. „Lepší
pozdě než nikdy.“
Simon byl příliš unavený a příliš dlouho bez kofeinu na to, aby vymyslel chytré
odseknutí. Takže jen řekl: „Polib si, Cartwrighte.“
George si odfrkl.
V posledních několika měsících lekcí, tréninků a katastrof s lovením démonů, se jejich
třída docela sblížila – zejména hrstka studentů, kteří byli v Simonově věku. George byl
samozřejmě George; Beatriz Mendozová byla překvapivě sladká lovkyně stínů; a dokonce i
Julie se ukázala, že je o něco méně arogantní, než jak předstírala. Jon Cartwright, na druhou
stranu…V okamžiku, kdy se setkali, se Simon rozhodl, že kdyby měli vypadat podle své
osobnosti, Jon Cartwright by vypadal jako koňský zadek. Bohužel na světě neexistovala
žádná spravedlnost, takže místo toho vypadal jako chodící Ken. Někdy byl první dojem
zavádějící; někdy jste mohli nahlédnout přímo do něčí duše. Simon si teď byl jistý, jako ještě
nikdy: Jonova duše byla koňský zadek.
Jon Simona blahosklonně poplácal po rameni. „Letos v létě budu postrádat tvoje vtipné,
pohotové odpovědi, Lewisi.“
„Budu doufat, že tě v létě sežere pavoučí démon, Cartwrighte.“
George je oba objal kolem ramen, zašklebil se jako šílenec a zašeptal: „Můžete si tu lásku
ukázat dnes večer?“
George možná až trochu příliš nadšeně prožíval ducha oslav.
V přední části sálu si děkanka Penhallowová hlasitě odkašlala a ostentativně se dívala
jejich směrem. „Mohli bychom mít trochu ticho, prosím?“
Místnost i dál šuměla hovorem, děkanka Penhallowová si dál odkašlávala a nervózně
vyžadovala pořádek, a věci takhle mohly pokračovat celé dopoledne, kdyby se Delaney
Scarsbury, jejich výcvikový trenér, nezvedl ze židle. „Buď bude ticho, nebo si dáte sto kliků,“
zaburácel. Pokoj okamžitě utichl.
„Předpokládám, že jste všichni byli zvědaví, co budeme dělat teď, když jsou zkoušky za
námi?“ řekla děkanka Penhallowová a na konci věty zvýšila hlas. Děkanka dokázala téměř ze
všeho udělat otázku. „Myslím, že všichni poznáte hostujícího mluvčího pro tento týden?“
Po provizorním pódiu kráčel muž s děsivě širokým hrudníkem v šedém rouchu. Místnost
zalapala po dechu.
Simon taky zalapal po dechu, ale nebylo to objevení Inkvizitora, které zaplnilo celou jeho
mysl. Byla to dívka kráčející za ním, zuřivě zírající na jeho hábit, jako by doufala, že ho svou
myslí zapálí. Dívka se záplavou hedvábných černých vlasů a hnědýma bezednýma očima:
Inkvizitorova dcera. Pro přátele, rodinu a urážlivě odmítající expřítele známá jako Isabela
Lightwoodová.
George do něj strčil loktem. „Vidíš, to co já?“ zašeptal. „Chceš papírový kapesník?“
Simon si nemohl pomoci, vzpomněl si na to, jak se Izzy naposledy ukázala na Akademii,
s jednoznačným cílem varovat každou holku na škole, aby se od něj držely dál. Byl zděšený.
Právě teď si nedokázal představit nic lepšího.
Ale Isabela nevypadala, že by se třídě chystala něco říct. Prostě se posadila vedle otce, se
založenýma rukama a se zamračeným výrazem.
„Naštvaná je ještě hezčí,“ zašeptal Jon.
V zázračném vítězství zdrženlivosti ho Simon nebodl perem do oka.

132
 „Téměř jste dokončili svůj první rok na Akademii,“ řekl Robert Lightwood
shromážděným studentům tak, že to znělo míň jako gratulace a víc jako hrozba. „Moje dcera
mi řekla, že jeden z civilních velkých hrdinů má přísloví, ´S velkou mocí přichází velká
odpovědnost.“
Simon zalapal po dechu. Existoval jen jeden způsob, jak Isabela Lightwoodová, která
měla tak daleko k bláznům do komiksů, jak jen člověk může mít, mohla znát tuhle hlášku –
třebaže zkrácenou – od Spider-Mana. Citovala Simona.
To přece muselo něco znamenat…že jo?
Snažil se zachytit její pohled.
Neuspěl.
„V letošním roce jste se toho o síle hodně naučili,“ pokračoval Robert Lightwood. „Tento
týden s vámi budu mluvit o zodpovědnosti. A co se stane, když moc roste bez povšimnutí,
nebo je volně dána nesprávné osobě. Budu s vámi mluvit o Kruhu.“
Po těchto slovech se v místnosti rozhostilo ticho. Nadáním Akademie, stejně jako většiny
lovců stínů, bylo velice opatrně se vyhýbat tématu Kruhu – skupině odpadlých lovců stínů,
které Valentýn Morgenstern vedl do Povstání. Studenti věděli o Valentýnovi – každý věděl o
Valentýnovi – ale rychle se naučili neklást o něm příliš otázek. Za poslední rok Simon
pochopil, že lovci stínů raději věří, že jejich volby jsou dokonalé, jejich zákony neomylné.
Nechtěli přemýšlet o době, kdy byli téměř zničeni skupinou jejich vlastních druhů.
Alespoň to vysvětlovalo, proč na téhle schůzi hostovala děkanka, místo jejich učitelky
historie, Catariny Loss. Zdálo se, že čarodějka toleruje většinu lovců stínů – jen tak tak.
Simon měl podezření, že když přišlo na bývalé členy Kruhu, „jen tak tak“ bylo příliš nadějné.
Robert si odkašlal. „Chtěl bych se vás všech zeptat, co byste udělali, kdybyste tady
studovali ve dnech Valentýna Morgensterna. Připojili byste se ke Kruhu? Stáli byste po
Valentýnově boku při Povstání? Zvedněte ruku, pokud si myslíte, že je to možné.“
Simona nepřekvapilo, když ve vzduchu neviděl žádné ruce. Tuhle hru už hrál na škole
civilů, pokaždé když se v hodinách historie mluvilo o druhé světové válce. Simon věděl, že si
nikdo nemyslel, že by mohl být nacista.
Simon také věděl, že statisticky se většina z nich mýlila.
„Teď bych rád, kdybyste zvedli ruku, pokud si myslíte, že jste příkladný lovec stínů,
který by udělal cokoli, aby sloužil Spolku,“ řekl Robert.
Opět nebylo překvapivé, že tentokrát do vzduchu vystřelilo mnohem víc rukou, ruka Jona
Cartwrighta nejvýš.
Robert se nevesele usmál. „Právě ti nejhorlivější a nejloajálnější z nás se jako první
připojili do Valentýnových řad,“ řekl jim. „Právě ti z nás nejvíce oddaných způsobům lovců
stínu se stalo nejsnadnější kořistí.“
Davem proběhl šelest.
„Ano,“ řekl Robert. „Říkám my, protože jsem byl mezi Valentýnovými učedníky. Byl
jsem v Kruhu.“
Šustění se změnilo v bouři. Někteří ze studentů nevypadli překvapeně, ale mnoho z nich
se tvářilo, jako by jim v mozku právě vybuchla jaderná bomba. Clary Simonovi řekla, že
Robert Lightwood býval členem Kruhu, ale pro některé lidi bylo zřejmě těžké smířit se s tím,
že teď zastává pozici Inkvizitora, tenhle vysoký, hrůzostrašný muž.
„Inkvizitor?“ vydechla Julie, oči vytřeštěné. „Jak by ho mohli nechat…“

133
 Beatriz vypadala ohromeně.
„Můj otec vždycky říkal, že na něm bylo něco špatnýho,“ zamumlal Jon.
„Tento týden vás budu učit o zneužití moci, o velkém zlu a o jeho mnoha podobách. Má
schopná dcera, Isabela Lightwoodová mi bude asistovat s některými z třídních pracích.“
Pokynul Isabele, která se krátce podívala na dav, a její neskutečně nelítostný pohled byl ještě
divočejší. „Nejvíc ze všeho vás budu učit o Kruhu, jak to začalo a proč. Pokud budete dobře
poslouchat, někteří z vás se možná dokonce i něco naučí.“
Simon ho vůbec neposlouchal. Zíral na Isabelu, snažil se ji přimět, aby se na něj podívala.
Isabela svědomitě zírala na svoje nohy. A Robert Lightwood, Inkvizitor Spolku, arbiter všech
zákonných věcí, začal vyprávět příběh Valentýna Morgenstern a těch, kteří ho kdysi milovali.

***

1984

Robert Lightwood se natáhl na nádvoří, snažil se nemyslet na to, jak dřív trávil tenhle
týden. Dny po zkouškách a před letními prázdninami tvořilo tradičně dionýské uvolnění
zadržované energie, hledání způsobů, jak studenti tlačili pravidla Akademie až na hranici
jejich možností. Před rokem se on a Michael Wayland vyplížili z kampusu a odvážně se
oddali nedovolenému půlnoční plavání na Adama v jezeře Lyn. Dokonce i když měly pusy
pevně zavřené, voda na ně zapůsobila svými halucinogenními účinky a změnila oblohu
v elektrickou. Leželi vedle sebe na zádech, představovali si padající hvězdy, které za sebou
v mracích zanechávaly neonové stopy, a snili o tom, jak budou cestovat do jiných světů.
To bylo před rokem, kdy si Robert ještě stále připadal mladý, svobodný, aby mohl marnit
čas dětskými radostmi. Předtím, než pochopil, že, mladý nebo ne, měl zodpovědnost.
To bylo před rokem, před Valentýnem.
Členové Kruhu se scházeli na tomhle klidném, stinném rohu nádvoří, kde byli v bezpečí
před zvědavýma očima – a kde byli na oplátku ušetřeni pohledu na to, jak se jejich spolužáci
zbytečně, nesmyslně baví. Robert si připomněl, že má štěstí, že může být schoulený tady ve
stínu a poslouchat přednášky Valentýna Morgensterna.
Bylo to zvláštní privilegium, připomněl si, být členem Valentýnova spolku, být
zasvěcený do jeho revolučních myšlenek. Před rokem, když se s ním Valentýn nevysvětlitelně
spřátelit, necítil nic jiného než intenzivní vděčnost a touhu viset na každém Valentýnově
slovu.
Valentýn řekl, že Spolek je zkorumpovaný a líný, že se v těchto dnech stará víc o
zachování status quo a fašistické potlačování odporu, než o uskutečňování ušlechtilých misí.
Valentýn řekl, že Lovci stínů by se měli přestat krčit ve tmě a hrdě kráčet světem civilů,
kde žili a pro jehož ochranu umírali.
Valentýn řekl, že Dohody jsou k ničemu a Pohár smrti byl vyrobený k tomu, aby se
používal, a že nová generace byla nadějí pro budoucnost a že hodiny na Akademii byly jen
ztrátou času.
Díky Valentýnovi Robertův mozek bzučel a jeho srdce zpívalo; díky němu se Robert cítil
jako válečník spravedlnosti. Jako by byl součástí něčeho, něčeho mimořádného – jako že on a
ostatní byli vyvolení, nejen Valentýnem, ale rukou osudu, aby změnili svět.

134
 A přesto, velmi příležitostně, se díky Valentýnovi Robert cítil nesvůj.
Valentýn chtěl od svého Kruhu bezvýhradnou oddanost. Chtěl, aby v něj věřili, aby jejich
přesvědčení zaplavilo jejich duše. A Robert mu tohle všechno chtěl zoufale dát. Nechtěl
pochybovat o Valentýnově logice nebo záměrech; nechtěl se obávat toho, že ve věci, které
Valentýn říká, věří příliš málo. Nebo že jim věří příliš moc. Dnes, zaplavený slunečním
světlem, když se před ním otevíraly nekonečné možnosti léta, si nechtěl dělat starosti vůbec
s ničím. Takže jak kolem něj kroužila Valentýnova slova, nechal Robert aspoň na chvíli svoji
pozornost poletovat kolem. Lepší přestat vnímat, než pochybovat. Jen pro teď mohli jeho
přátelé poslouchat za něj a později mu to všechno převyprávět. Nebylo to to, co přátele dělají?
Dnes jich tam bylo osm, nejvnitřnější kruh Kruhu, všichni seděli v tichém mlčení,
zatímco Valentýn vykřikoval o laskavosti Spolku k Podsvěťanům: Jocelyn Fairchildová,
Marysa Truebloodová, Lucian a Amatis Graymarkovi, Hodge Starkweather, a samozřejmě
Michael, Robert, a Stephen. Ačkoli Stephen Herondale byl posledním přírůstkem do jejich
skupiny – a nejnovějším přírůstkem na Akademii, začátkem roku přijel z londýnského
Institutu – byl taky nejoddanější věci, a Valentýnovi. Přišel na Akademii oblečený jako civil:
ozdobená kožená bunda, těsné, savem vybělené džíny, blond vlasy nagelované do absurdních
hrotů, jako rockové hvězdy civilů, jejichž plakáty pokrývaly stěny jeho pokoje. Jen o měsíc
později Stephen přijal nejen Valentýnův jednoduchý, čistě černý, estetický způsob oblékání,
ale i jeho manýry, takže jediný podstatný rozdíl mezi nimi byly Valentýnovy šokující bílo
blond vlasy a Stephenovy modré oči. S prvním mrazem přísahal, že vyhodil všechny věci
civilů a zničil svůj milovaný plakát Sex Pistols v obětním ohni.
„Herondalové nedělají nic polovičatě,“ říkal Stephen pokaždé, když ho kvůli tomu Robert
škádlil, ale Robert měl podezření, že se pod tím lehkovážným tónem něco skrývá. Něco
temného – něco hladového. Valentýn si toho všiml, měl talent na vybírání svých učedníků,
přijímal studenty s nějakým nedostatkem, nějakou vnitřní prázdnotou, kterou mohl zaplnit. Na
rozdíl od zbytku svého gangu ztracených existencí byl Stephen zdánlivě úplný: pohledný,
elegantní, svrchovaně zkušený lovec stínů, s úžasným původem a význačným respektem
všech v kampusu. To nutilo Roberta přemýšlet…co to bylo, že to mohl vidět jen Valentýn?
Jeho myšlenky se potulovaly tak daleko odsud, že když Marysa zalapala po dechu a řekla
tichým hlasem „Nebude to nebezpečné?“, nebyl si jistý, o čem mluví. Nicméně ji konejšivě
stiskl ruku, protože to bylo to, co měl přítel dělat. Marysa ležela s hlavou v jeho klíně, její
hedvábné černé vlasy rozprostřené přes jeho džíny. Odhrnul jí je z obličeje, privilegium
přítele.
Byl to už skoro rok, ale přesto připadalo Robertovi těžké uvěřit, že tahle dívka – tahle
divoká, krásná, odvážná dívka s myslí jako ostří žiletky – si vybrala právě jeho. Ladně
klouzala Akademií jako královna, prokazující laskavost, hýčkající si své podlézavé poddané.
Marysa nebyla nejkrásnější dívkou ve třídě, a rozhodně ne nejsladší nebo nejvíce okouzlující.
Nestarala se o věci, jako je sladkost nebo šarm. Ale když přišlo na bojiště, nikdo nebyl víc
připravený zabít nepřítele, a rozhodně to nikdo neuměl tak dobře s bičem. Marysa byla víc
než jen dívka, byla síla. Ostatní dívky ji uctívaly; kluci ji chtěli – ale jen Robert ji měl.
To všechno změnilo.
Někdy měl Robert pocit, že celý jeho život byl předstírání. Že bylo jen otázkou času,
kdy do něj jeho spolužáci uvidí a uvědomí si, kým skutečně je, pod všemi těmi svaly a
vztekem: Zbabělec. Slaboch. Bezcenný. Mít Marysu po svém boku bylo jako nosit brnění.

135
Někdo jako ona by si nikdy nevybral nikoho bezcenného. Každý to věděl. Někdy tomu věřil i
sám Robert.
Miloval, jak se díky ní cítil, když byli na veřejnosti: silný a v bezpečí. A ještě víc miloval,
jak se díky ní cítil, když byli spolu sami, když mu přitiskla rty na šíji a putovala jazykem dolů
po páteři. Miloval křivku jejího boku a šepot vlasů; miloval lesk v jejích očích, když kráčela
do boje. Miloval její chuť. Tak proč se pokaždé, když řekla: „Miluju tě,“ cítil jako hrozný
lhář, když jí to řekl nazpět? Proč se občas – možná víc než jen občas – přistihl, jak
myšlenkami bloudí k ostatním dívkám a přemýšlí, jak by mohly chutnat?
Jak mohl milovat to, jak se díky Maryse cítil…a přesto si být tak nejistý, že to, co cítí, je
láska?
Nenápadně si prohlédl ostatní páry kolem sebe, snažil se přijít na to, jestli se cítí stejně,
jestli jejich prohlášení lásky maskovalo stejný zmatek a pochybnosti. Ale způsob, jakým
Amatisina hlava spočívala proti Stephenově rameni, způsob, jakým si Jocelyn nedbale
propletla prsty s Valentýnem, dokonce i způsob, jakým si Marysa lenivě hrála s třepení švu
jeho džínů, jako kdyby jeho oblečení, jeho tělo byly jejím majetkem…všechny z nich
vypadaly tak sebejistě. Robert si byl jistý jen tím, jak dobrý je v předstírání.
„Měli bychom si vychutnávat nebezpečí, pokud to znamená možnost zničit špinavého,
darebáckého Podsvěťana,“ řekl Valentýn zamračeně. „I kdyby tahle vlčí smečka neměla s tím
monstrem nic společného – “ ztěžka polkl a Robert věděl, na co myslí, protože takhle to
v posledních dnech vypadalo pořád, bylo to všechno, na co Valentýn stále myslel, vyzařovala
z něj zuřivost, jako by ta myšlenka byla napsána v ohni, s monstrem, který zabil mého otce. „I
kdyby tomu tak nebylo, uděláme Spolku laskavost.“
Ragnor Fell, čaroděj se zelenou kůží, který učil na Akademii už téměř celé století, se
zastavil v půli cesty přes nádvoří a podíval se na ně, skoro jako kdyby slyšel jejich diskusi.
Robert ujistil sám sebe, že to není nemožné. Přesto se mu nelíbilo, jak se čarodějovy rohy
natočily jejich směrem, jako kdyby si označil svůj cíl.
Michael si odkašlal. „Možná bychom takhle neměli mluvit o, ehm, Podsvěťanech zrovna
tady.“
Valentýn si odfrkl. „Doufám, že mě ten starý kozel slyšel. Je ostuda, že ho tady nechali
učit. Jediné místo pro Podsvěťany na Akademii je na pitevním stole.“
Michael a Robert si vyměnili pohledy. Jako vždy Robert přesně věděl, co si jeho
parabatai myslí – a Robert si myslel totéž. Když se poprvé setkali, byl Valentýn
temperamentní postava s oslepujícími bílými vlasy a planoucíma černýma očima. Jeho rysy
byly hladké a ostré zároveň, stejně jako vytesaný led, ale pod zastrašující slupkou to byl
překvapivě laskavý chlapec vyburcovaný hněvem jen kvůli nespravedlnosti. Valentýn byl
vždycky vášnivý, to ano, ale byla to vášeň zaměřená na dělání toho, o čem věřil, že je
správné, že je dobré. Když Valentýn řekl, že chce napravit křivdy a nespravedlnosti, které na
nich páchal Spolek, Robert mu věřil, a stále mu věřil. A zatímco Michael možná měl bizarní
slabost pro Podsvěťany, Robert je neměl rád o nic víc než Valentýn; nedokázal pochopit,
proč, v tento den a tento rok, Spolek stále ještě dovoluje čaroději vměšovat se do záležitostí
lovců stínů.
Ale byl rozdíl mezi logickou, skutečnou vášní a iracionálním hněvem. Robert dlouho
čekal, až Valentýnův smutkem poháněný vztek ustoupí. Místo toho se rozpoutalo peklo.

136
 „Takže nám neřekneš, kde jsi tyhle informace získal,“ řekl Lucian, jediný kromě Jocelyn,
kdo Valentýna mohl beztrestně zpochybňovat, „ale chceš, abychom se vykradli z kampusu
a dopadli tyhle vlkodlaky sami? Pokud si jsi tak jistý, že by se o ně Spolek mohl chtít
postarat, tak proč to nenecháš na nich?“
„Spolek je k ničemu,“ zasyčel Valentýn. „Víš to lépe než kdokoliv jiný, Luciane. Ale
pokud nikdo z vás není ochoten pro tohle riskovat – pokud byste raději zůstali tady a šli na
nějaký večírek…“ Jeho ústa se zkroutila, jako by ho už jen to slovo odpuzovalo. „Půjdu sám.“
Hodge si popostrčil brýle na nose a vyskočil na nohy. „Půjdu s tebou, Valentýne,“ řekl,
příliš nahlas. Tohle bylo pro Hodge typické – vždycky trochu příliš hlasitý nebo příliš tichý,
vždycky nesprávně pochopil situaci. To, že dával před lidmi přednost knihám, mělo svůj
důvod. „Vždycky jsem na tvojí straně.“
„Posaď se,“ odsekl Valentýn. „Nepotřebuju, abys to zrovna ty dělal.“
„Ale-“
„K čemu je mi dobrá tvoje loajalita, když přichází s velkými slovy a oběma levýma
nohama.“
Hodge zbledl a spadl zpátky na zem, oči mu za tlustými čočkami zuřivě mrkaly.
Jocelyn položila Valentýnovi ruku na rameno – jemně, a jen na okamžik, ale stačilo to.
„Chci jen říct, Hodgi, že tvoje konkrétní dovednosti jsou na bojišti zbytečné,“ řekl
Valentýn laskavěji. Změna tónu byla náhlá, ale upřímná. Když vás Valentýn obdařil svým
nejvřelejším úsměvem, nebylo možné odolat. „A nedokázal bych si odpustit, kdyby ses zranil.
Nemůžu…nemůžu ztratit někoho dalšího.“
Všichni byli zticha a na chvíli přemýšleli o tom, jak rychle se to stalo, jak děkan
Valentýna vytáhl z cvičiště, aby mu doručil zprávy, způsob, jakým si je vyslechl, tichý a
klidný, jaký by lovec stínů měl být. Jak vypadal, když se po pohřbu vrátil do kampusu,
prázdné oči, nažloutlá kůži, tvář za jeden týden zestárlá o celé roky. Všichni jejich rodiče byli
bojovníci, a znali to: To, co Valentýn ztratil, by mohl ztratit kdokoli z nich. Být lovcem stínů
znamenalo žít ve stínu smrti.
Nemohli přivést jeho otce zpět, ale pokud mu mohli pomoci pomstít jeho ztrátu, jistě
mu to dlužili.
Přinejmenším Robert mu dlužil všechno.
„Samozřejmě, že půjdu s tebou,“ řekl Robert pevně. „Cokoliv potřebuješ.“
„Souhlasím,“ řekl Michael. Kamkoli šel Robert, on ho vždy následoval.
Valentýn přikývl. „Stephene? Luciane?“
Robert zachytil, jak Amatis obrátila oči v sloup. Valentýn nikdy nejednal s ženami
s čímkoliv menším než s respektem, ale když došlo na bitvu, dával přednost tomu, aby
bojoval s muži po svém boku.
Stephen přikývl. Lucian, který byl Valentýnův parabatai a ten, na koho nejvíce spoléhal,
poposedl. „Slíbil jsem Céline, že ji dneska večer budu doučovat,“ připustil. „Mohl bych to
samozřejmě zrušit, ale-“
Valentýn mávl se smíchem rukou a ostatní ho následovali.
„Doučování? Tak se tomu dneska říká?“ škádlil ho Stephen. „Zdá se, že si tě už skvěle
omotala kolem svého malého prstíku.“
Lucian se začervenal. „Nic se tam neděje, věřte mi,“ řekl a byla to pravděpodobně
pravda. Céline, o tři roky mladší, s křehkými, jemně hezkými rysy porcelánové panenky,

137
chodila za jejich skupinou jako ztracené štěně. Každému, kdo měl oči, bylo jasné, že je
bláznivě zamilovaná do Stephena, ale on byl ztracený případ, zavázal se Amatis na celý život.
Vybrala si Luciana jako svou cenu útěchy, ale bylo stejně tak očividné, že Lucian se
nezajímal o nikoho jiného než o Jocelyn Fairchildovou. Jasné to bylo všem kromě Jocelyn.
„Tentokrát tě nepotřebujeme,“ řekl Valentýn Lucianovi. „Zůstaň a užij si to.“
„Měl bych být s tebou,“ řekl Lucian, kterému z hlasu zmizelo veškeré veselí. Zněl, jako
by ho bolelo pomyšlení, že se Valentýn odváží na nebezpečné území bez něj, a Robert to
chápal. Parabatai ne vždycky bojovali bok po boku – ale vědět, že váš parabatai je v
nebezpečí, aniž byste ho tam podpořili a chránili ho? To působilo téměř fyzickou bolest. A
pouto parabatai mezi Lucianem a Valentýnem bylo ještě intenzivnější než u většiny
ostatních. Robert téměř cítil proud energie, která mezi nimi protékala, sílu a lásku, které s
každým pohledem probíhaly tam zpátky. „Kam jdeš ty, půjdu i já.“
„Už je rozhodnuto, příteli,“ řekl Valentýn, a tak to prostě bylo. Lucian zůstane s ostatními
v kampusu. Valentýn, Stephen, Michael a Robert po setmění vyklouznou z kampusu a odváží
se do Broceliandského lesa pronásledovat tábor vlkodlaků, který by údajně mohl vést vrah
Valentýnova otce. A když už tam budou, zbaví se i zbytku.
Zatímco ostatní odběhli do jídelny na oběd, Marysa popadla Roberta za ruku a přitáhla si
ho blíž.
„Budeš tam opatrný, ano?“ řekla přísně. Marysa všechno říkala přísně – to byla jedna z
věcí, které na ni měl nejradši.
Přitiskla své pružné tělo proti jeho, políbila ho na krk, a v tu chvíli cítil prchavý pocit
nejvyšší důvěry, že tohle bylo místo, kam patřil…přinejmenším dokud nezašeptala: „Vrať se
ke mně domů v jednom kuse.“
Vrať se ke mně domů. Jako kdyby jí patřil. Jako by v její mysli už byli manželé, s domem
a dětmi a celoživotní pospolitostí, jako by budoucnost už byla rozhodnutá.
Marysina žádost byla stejná jako ta Valentýnova, snadnost, s jakou si oba byli jistí tím, co
by mělo být a co přijde. Robert dál doufal, že jednoho dne se to přenese i na něj. Do té doby,
čím méně jistý si byl, tím jistěji jednal – to nepotřebuje někdo, kdo zná pravdu.

***

Robert Lightwood nebyl zrovna učitel. Dal jim úhledně přikrášlenou úvahu o prvních
dnech Kruhu, popisující revoluční zásady Valentýna, jako kdyby to byl seznam přísad na
pečení obzvláště mdlého dortu. Simon, který marně věnoval většinu své energie telepatické
komunikaci s Isabelou, sotva poslouchal. Přistihl se, jak proklíná skutečnost, že lovci stínů
byli tak povýšení ohledně celé té věci s nebudeme-dělat-žádnou-magii. Kdyby byl čaroděj,
mohl by si nejspíš vyžádat Isabelinu pozornost pouhým kmitnutím prstů. Nebo kdyby byl
ještě upír, mohl by použít svou upírskou schopnost, aby ji okouzlil – ale tohle bylo něco, o
čem Simon raději moc nepřemýšlel, protože pak vyvstaly některé znepokojující otázky o tom,
jak se mu ji vůbec podařilo okouzlit už poprvé.
Příběh, který jim Robert vyprávěl, ho moc nezajímal. Simon nikdy neměl historii nějak
moc rád, alespoň tak tomu bylo ve škole. Znělo to příliš jako brožury, všechno úhledně
uspořádané a při zpětném pohledu až bolestně zřejmé. Každá válka jako nezkrocená kulka;
každý megalomanský diktátor byl tak absurdně zlý, že jste přemýšleli, jak hloupí museli lidé

138
v minulosti být, že si toho nevšimli. Simon si toho moc nepamatoval ze své vlastní minulosti,
ale pamatoval si toho dost na to, aby věděl, že to není tak jasné, když se to stane. Historie, jak
to měli učitelé rádi, byla závodiště, přímý záběr od začátku až do konce; život sám byl spíš
bludiště.
Možná, že telepatie přeci jen fungovala. Protože když přednáška skončila a studenti
dostali povolení se rozejít, Isabela skočila z pódia a zamířila přímo k Simonovi. Na pozdrav
na něj kývla.
„Isabelo, já, uh, možná bychom mohli-“
Blýskla po něm zářivým úsměvem, díky kterému si, jen na okamžik, myslel, že veškeré
jeho starosti byly zbytečné. Pak řekla: „Nechceš mě představit svým přátelům? Zvlášť těm
hezkým?“
Simon se otočil a viděl, jak se za ním tlačí polovina třída, toužící po setkání se slavnou
Isabelou Lightwoodovou. V čele celé té tlupy byli George a Jon, kdy poslední jmenovaný
prakticky slintal.
Jon loktem odstrčil Simona a napřáhl ruku. „Jon Cartwright, k vašim službám,“ řekl
hlasem, který přetékal šarmem, jako když z puchýře vytéká hnis.
Isabela ho vzala za ruku, a místo toho, aby ho s ponižujícím žuchnutím katapultovala na
zem nebo mu svým elektronovým bičem usekla ruku v zápěstí, ho nechala otočit jí ruku a
přivést ji ke rtům. Pak udělala pukrle. Mrkla. A ještě hůř, zahihňala se.
Simona napadlo, že bude možná zvracet.
Uplynulo několik nesnesitelných minut utrpení: George zčervenal a dělal praštěné pokusy
o vtipy, Julie oněměla úžasem, Marisol předstírala, že je nad tím vším, Beatriz byla kouzelně
bledá, ale zdvořile mluvila o společných známých, Sunil poskakoval v zadní části davu, aby si
ho všimli, a k tomu všemu se Jon uculoval, Isabela zářila a mrkala jako v ukázce toho, že to
dělá jen proto, aby se Simonovi zvedal žaludek.
Alespoň zoufale doufal, že to znamená právě tohle. Protože jiná možnost – možnost, že
se Isabela na Jona usmívá prostě proto, že to chtěla, a že přijala jeho pozvání zmáčknout si
jeho biceps tvrdý jak kámen, protože chtěla cítit jeho svaly pod svým jemným stiskem – byla
nemyslitelná.
„Tak čím se tady lidi bavíte?“ zeptala se nakonec, a pak koketně přimhouřila oči na Jona.
„A neříkej ´mě´.“
Jsem už mrtvý? Pomyslel si Simon beznadějně. Je tohle peklo?
„Podmínky ani zdejší obyvatelstvo se moc neosvědčilo, co se týče zábavy,“ řekl Jon
okázale, jako kdyby chvástání v jeho hlase mohlo zamaskovat oheň ve tvářích.
„Dnes večer se všechno změní,“ řekla Isabela, pak se otočila na špičatém podpatku a
odkráčela pryč.
George zavrtěl hlavou a uznale hvízdl. „Simone, tvoje přítelkyně–“
„Ex-přítelkyně,“ skočil mu do řeči Jon.
„Je nádherná,“ vydechla Julie, a podle výrazu na tvářích ostatních mluvila za celou
skupinu.
Simon obrátil oči v sloup a spěchal za Isabelou – natáhl se, aby ji chytil za rameno, ale na
poslední chvíli si to lépe promyslel. Chytit Isabelu Lightwoodovou zezadu znamenalo dost
pravděpodobně pozvání k amputaci.

139
 „Isabelo,“ řekl ostře. Zrychlila. A tak zrychlil i on a přemýšlel, kam míří. „Isabelo,“ řekl
znovu. Nořila se hlouběji do školy, vzduch byl prosycený vlhkostí a plísní, kamenná podlaha
byla čím dál víc kluzká pod nohama. Dorazili na rozcestí, kde chodby odbočovaly doleva a
doprava, a ona se zastavila před tím, než si vybere jednu doleva.
„Touhle obvykle nechodíme,“ řekl Simon.
Nic.
„Většinou kvůli slimákovi o velikosti slona, který žije na jejím konci.“ Nijak nepřeháněl.
Říkalo se, že nějaký nespokojený člen pedagogického sboru – čaroděj, kterého vyhodili, když
nastala tendence obrátit se proti Podsvěťanům – ho tam nechal jako dárek na rozloučenou.
Isabela pokračovala v chůzi, teď už pomaleji, pečlivě si vybírala cestu přes prosakující
kaluže slizu. Něco jim hlasitě poletovalo nad hlavou. Necukla sebou, ale vzhlédla, a Simon
zachytil, jak jí prsty zakmitaly nad stočeným bičem.
„Taky kvůli krysám,“ dodal. S Georgem podnikli průzkumnou expedici touhle chodbou.
Aby našli údajného slimáka…vzdali to potom, co ze stropu spadla třetí krysa a nějak si našla
cestu po Georgeových kalhotách.
Isabela si ztěžka povzdechla.
„No tak, Izzy, pojď nahoru.“
Nějak se zadrhl na magických slovech. Otočila se k němu. „Neříkej mi tak,“ zasyčela.
„Cože?“
„Jen přátelé mi říkají Izzy,“ řekla. „To právo jsi ztratil.“
„Izzy - chci říct Isabelo. Jestli jsi četla můj dopis-“
„Ne. Neříkej mi Izzy, neposílej mi dopisy, nechoď za mnou do tmavé chodby a nezkoušej
mě zachraňovat před krysami.“
„Věř mi, uvidíme krysu, to je tady naprostá jistota.“
Isabela vypadala, jako by jím chtěla nakrmit obřího slimáka. „Řídím se tím, Simone
Lewisi, že ty a já jsme si teď cizí, přesně jak jsi to chtěl.“
„Jestli je to pravda, tak co tady děláš?“
Isabela se zatvářila nevěřícně. „To je jedna z věcí, kterým věří Jace, že svět se točí jen
kolem něj, ale no tak. Vím, že miluješ fantasy, Simone, ale víra může sahat jen do určité
míry.“
„Tohle je moje škola, Isabelo,“ řekl Simon. „A ty jsi moje-“
Zírala na něj, jako by ho vyzývala k tomu, aby přišel s nějakým podstatným jménem,
které by odůvodnilo to přivlastňovací.
Neprobíhalo to tak, jak to měl v plánu.
„Dobře, tak proč jsi tady? A proč jsi tak milá na všechny moje, ehm, přátele?“
„Protože mě otec donutil tady být,“ řekla. „Hádám, že to dělá proto, že si myslí, že trocha
rozkošného času stráveného mezi otcem a dcerou ve slizem pokryté díře mě přiměje
zapomenout, že je to povalečský cizoložník, který zahodil svou rodinu. A jsem milá na tvoje
přátele, protože jsem milý člověk.“
Teď to byl Simon, kdo se zatvářil nevěřícně.
„Dobře, nejsem,“ přiznala. „Ale nikdy jsem nechodila do školy, víš. Myslela jsem si, že
pokud tady musím být, mohla bych si to tady užít. Chápeš, co mi chybí. Stačí ti ty
informace?“
„Myslel jsem, že jsi na mě naštvaná, ale-“

140
 Zavrtěla hlavou. „Ty to nechápeš. Nejsem na tebe naštvaná. Nejsem na tebe nic, Simone.
Chtěl jsi po mně, abych přijala, že jsi teď jiný člověk, někdo, koho neznám. Takže jsem to
přijala. Někoho jsem milovala – ale už je pryč. Nejsi nikdo, koho znám, a pokud můžu říct,
nikdo, koho potřebuju poznat. Budu tu jen pár dní, a pak už se spolu nikdy nemusíme znovu
vidět. Takže co kdybychom si to nedělali těžší, než to musí být?“
Nedokázal popadnout dech.
Někoho jsem milovala, řekla, ale bylo to nejblíž, co se mu ona – nebo jakákoli holka –
chystala říct Miluju tě.
Až na to, že to vůbec nebylo blízko.
Byl to konec světa.
„Dobře.“ To bylo jediné slovo, které ze sebe dokázal dostat, ale to už odcházela chodbou
pryč. Nepotřebovala jeho svolení, aby se stala cizinkou; nepotřebovala od něj nic.
„Jdeš špatným směrem!“ zavolal za ní. Nevěděl, kam chce jít, ale byla tam malá šance, že
chtěla jít do oddělení slimáků.
„Všechny jsou špatné,“ zavolala zpátky, aniž by se otočila.
Snažil se v jejích slovech najít nějaký podtext, záblesk bolesti. Něco, co by dokázalo, že
lhala, co by odhalilo pocity, které k němu stále chovala – co by dokázalo, že to pro ni bylo
stejně těžké a matoucí jako pro něj.
Ale víra může sahat jen do určité míry.

***

Isabela mu řekla, že si to chce na Akademii co nejlépe užít, a navrhovala, že si to

nemusejí dělat těžší, než je nutné. Bohužel Simon brzy zjistil, že se tyhle dvě věci vzájemně
vylučují. Protože Isabelina verze užívání si zahrnovala Isabelu nataženou jako kočka na jedné
ze studentských zatuchlých kožených pohovek, obklopenou patolízaly, Isabelu upíjející
Georgeovy nezákonné dodávky skotské a zvoucí ostatní, aby to dělali taky, takže všichni
Simonovi přátelé a nepřátelé byli opilí a se závratí a v hodně příliš dobré náladě na jeho vkus.
Užívání si zřejmě znamenalo podporovat Julii ve flirtování s Georgem a učit Marisol, jak
rozbít sochy bičem, a nejhůř ze všeho souhlasit, že „možná“ půjde na rande s Jonem
Cartwrightem na večírek na ukončení školy, později tenhle týden.
Simon si nebyl jistý, co z toho bylo těžší, než bylo nutné – kdo ví, co vlastně znamená
než je nutné – ale bylo to nesnesitelné.
„Takže, kdy začne ta opravdová zábava?“ řekla nakonec Isabela.
Jon zakmital obočím. „Stačí říct.“
Isabela se zasmála a dotkla se jeho ramene.
Simon uvažoval, jestli by ho z Akademie vyhodili za vraždu Jona Cartwrighta ve spánku.
„Ne takový druh zábavy. Myslím tím, kdy se vyplížíme z kampusu? Půjdeme na večírek
do Alicante? Půjdeme se koupat v jezeře Lyn? Půjdeme…“ Odmlčela se, když si konečně
všimla, že na ni ostatní zírají s ústy dokořán, jako kdyby mluvila cizím jazykem. „Chcete mi
říct, že neděláte nic z toho?“
„Nejsme tady kvůli zábavě,“ řekla Beatriz poněkud toporně. „Jsme tady, abychom se
naučili být lovci stínů. Pravidla existují z nějakého důvodu.“

141
 Isabela obrátila oči v sloup. „Copak jste nikdy neslyšeli, že pravidla jsou od toho, aby se
porušovala? Od studentů se očekává, že se na Akademii dostanou trochu do problémů – aspoň
od nejlepších studentů. Proč si myslíte, že jsou pravidla tak přísná? Proto, že jen ti nejlepší je
dokážou obejít. Přemýšlejte o tom jako o kreditu navíc.“
„Jak to víš?“ zeptala se Beatriz. Simona překvapil její tón. Obvykle byla mezi nimi
nejtišší, vždy ochotná jít s proudem. Ale její hlas teď obsahoval určitou hranu, něco, co mu
připomnělo, že, přestože vypadala tak jemně, byla zrozený bojovník. „Není to, jako bys sem
chodila.“
„Pocházím z dlouhé řady absolventů Akademie,“ řekla Isabela. „Vím, co potřebuju
vědět.“
„Ne všichni chceme jít ve stopách svého otce,“ řekla Beatriz, pak vstala a vyšla z
místnosti.
Po jejím odchodu se rozhostilo ticho, všichni napjatě čekali na Isabelinu reakci.
Její úsměv ani nezakolísal, ale Simon mohl cítit horko, které z ní vyzařovalo, a pochopil,
že ji stojí obrovské množství energie, aby nevybuchla – nebo se nezhroutila. Nevěděl, jaké to
bylo; nevěděl, jak se cítila kvůli tomu, že její otec kdysi byl jedním z Valentýnových mužů.
Nic o ní nevěděl, ne doopravdy. Musel si to přiznat.
Ale i tak ji chtěl vzít do náruče a držet ji, dokud bouře neustane.
„Nikdo nikdy neobvinil mého otce z toho, že je s ním sranda,“ řekla Isabela rozhodně.
„Ale předpokládám, že mě předchází moje pověst. Pokud se tady se mnou zítra o půlnoci
sejdete, ukážu vám, o co jste přicházeli.“ Vzala Jona za ruku a nechala ho, aby ji vytáhnul
z pohovky. „Teď. Ukážeš mi můj pokoj? Na tomhle místě se prostě nedá orientovat.“
„Bude mi potěšením,“ řekl Jon a mrkl na Simona.
Pak byli pryč.
Spolu.

***

Druhý den ráno se chodbou rozléhalo zívání a sténání z kocoviny v (marném) hledání
něčeho mastného a kávy. Když se Robert Lightwood pustil do své druhé přednášky,
zdlouhavého pojednání o povaze zla a bod po bodu analyzoval Valentýnovu kritiku Dohod,
Simon se musel dost snažit, aby zůstal vzhůru. Robert Lightwood byl snad jediný člověk na
téhle planetě, kdo dokázal vyprávět příběh o Kruh tak strašně nudně. Nepomohlo, že Simon
zůstal až do svítání vzhůru, házel sebou a obracel se na hrbolaté matraci, jak se snažil zbavit
příšerných obrazů Isabely a Jona.
Něco se s ní děje, tím si byl Simon jistý. Možná, že se ho to vážně netýkalo – možná to
bylo o jejím otci nebo několika zbývajících otázkách domácího studia nebo jen nějaké holčičí
věci, kterou by nedokázal pochopit, ale nebyla sama sebou.
Už to není tvoje holka, připomínal si stále dokola. I kdyby bylo něco v nepořádku, už
nebylo jeho úkolem všechno spravit. Může si dělat, co chce.
A pokud chtěla Jona Cartwrighta, pak samozřejmě nestála za to, aby kvůli ní takhle
promarnil celou noc.

142
 Za východu slunce se mu málem podařilo o tom přesvědčit sám sebe. Ale teď tu byla
zase, na jevišti po boku svého otce a její divoký a zlostně inteligentní pohled znovu vyvolával
všechny ty otravné pocity.
Neměli žádné vzpomínky. Simon nedokázal jmenovat jediný film, na který se spolu
dívali; neznal žádné z Isabeliných oblíbených jídel nebo jejich soukromých vtipů; nevěděl,
jaké bylo ji políbit nebo si s ní proplést prsty. To, co cítil pokaždé, když se na ni podíval, bylo
hlubší než to, sídlilo to někde hluboko v jeho mysli. Cítil se, jako by ji znal, zvnějšku i
zevnitř. Cítil se, jako by měl Supermanovo vidění a dokázal zrentgenovat její duši. Cítil
smutek a ztrátu, radost a zmatek; cítil neandrtálské nutkání porazit divoké prase a položit jí ho
k nohám; cítil potřebu udělat něco mimořádného a věřil, že díky ní by mohl.
Cítil něco, co nikdy předtím necítil – ale měl skličující pocit, že to i tak poznává.
Byl si jistý, že se cítil zamilovaně.

***

1984

Valentýn jim to ulehčil. Získal povolení od děkana na „vzdělávací“ výlet do

Broceliandského lesa – dva dny a dvě noci volní, aby mohli dělat, co je těší, dokud to
nevyústí v několik naškrábaných stránek o léčivé síle divokých bylin.
Podle všech práv by byl Valentýn se svými nepříjemnými otázkami a povstaleckými
teoriemi černou ovcí Akademie lovců stínů. Ragnor Fell s ním skutečně zacházel jako se
slizkým stvořením, které vylezlo zpod skály a mělo by se tam okamžitě vrátit. Ale zbytek
pedagogického sboru se zdál být zaslepený Valentýnovým osobním magnetismem, neschopný
nebo neochotný vidět až k neúctě, která ležela vespod. Neustále se vyhýbal posledním
termínům a vycouvával ze třídy, vždy se neomlouval ničím víc než zábleskem úsměvu. Jiný
student by možná byl vděčný za svobodu, ale Valentýn kvůli tomu svoje učitele nenáviděl
ještě víc – každá skulina, kterou pro něj fakulta otevřela, byla jen dalším důkazem slabosti.
Neměl žádné výčitky, že si užívá její důsledky.
Smečka vlkodlaků se podle Valentýnových informací schovávala ve starém
Silverhoodském zámku, rozpadlé zřícenině v srdci lesa. Poslední Silverhood zemřel v bitvě
před dvěma generacemi, a jeho jméno se používalo ke strašení malých lovců stínů. Smrt
vojáka byla jedna věc: politováníhodný, ale přirozený řád věcí. Smrt v boji byla
nepředstavitelná.
Možná, že se toho všichni tajně báli, téhle nezákonné mise, která jakoby načrtávala
neviditelnou čáru. Nikdy předtím nezaútočili proti Podsvěťanům bez jednoznačného povolení
a dohledu jejich starších; porušovali pravidla, ale nikdy předtím se nedostali tak blízko k
porušení Zákona.
Možná, že jen chtěli strávit několik hodin jako normální teenageři, před tím, než se
dostanou tak daleko, že se nebudou moci vrátit.
Z nějakého důvodu se čtyři z nich prodírali lesem úmyslně pomaleji a postavili si tábor na
noc půl míle od Silverhoodské pozůstalosti. Měli, jak se Valentýn rozhodl, strávit den
sledováním tábora vlkodlaků, zjistit jejich silné a slabé stránky, zmapovat rytmus smečky, a
zaútočit po setmění, jakmile se smečka roztrousí na lov. Ale to byl problém zítřka. Dnes večer

143
seděli kolem táboráku, opékali si nad poskakujícími plameny klobásy, vzpomínali na jejich
minulost a básnili o jejich budoucnosti, která se stále zdála tak vzdálená.
„Samozřejmě si vezmu Jocelyn,“ řekl Valentýn, „a svoje děti budeme vychovávat v nové
éře. Nebudou deformovaní zkorumpovanými zákony slabého, ufňukaného Spolku.“
„Jistě, protože tou dobou budeme řídit svět,“ řekl Stephen lehce. Valentýnův ponurý
úsměv způsobil, že to vypadlo méně jako vtip a víc jako slib.
„Páni, to bych chtěl vidět,“ řekl Michael. „Taťka Valentýn, po kolena v plenkách.
Autobus plný dětí.“
„Jocelyn jich chce hodně.“ Valentýnův výraz změkl, jako vždycky, když řekl její jméno.
Byli spolu jen pár měsíců – od smrti jeho otce – ale nikdo nepochyboval, že je dobře, že se
dali dohromady. Způsob, jakým se na ni díval…jako by byla jiná než zbytek z nich, lepší.
„Copak to nevidíš?“ svěřil se Valentýn jednou, na začátku, když se ho Robert zeptal, jak si tak
brzy může být jistý tím, že je zamilovaný. „Je v ní víc Anděla, než ve zbytku nás. Je v ní
taková velikost. Září stejně jako Raziel sám.“
„Prostě chtějí zaplavit genofond,“ řekl Michael. „Dokážu si představit, že si myslíš, že
svět by byl lepší, kdyby každý lovec stínů měl v sobě trochu Morgensterna.“
Valentýn se usmál. „Pořád říkám, že falešná skromnost mi nesluší, takže…bez
komentáře.“
„Když už o tom mluvíme,“ řekl Stephen s ruměncem ve tvářích. „Zeptal jsem se Amatis.
A ona řekla ano.“
„Na co ses jí zeptal?“ ozval se Robert.
Michael a Valentýn se rozesmáli, když Stephenovi začaly hořet tváře. „Jestli si mě chce
vzít,“ přiznal. „Co si o tom myslíte?“
Otázka byla zdánlivě zaměřena na všechny z nich, ale jeho pohled byl upřený na
Valentýna, který s odpovědí váhal neskutečně dlouho.
„Amatis?“ řekl nakonec, svraštil čelo, jako kdyby se nad tím musel pořádně zamyslet.
Stephen popadl dech, a v tu chvíli si Robert skoro myslel, že možná potřeboval
Valentýnův souhlas – že navzdory tomu, že Amatis požádal o ruku, že ji miloval tak hluboce
a zoufale, že se téměř chvěl dojetím, když přišla blízko, že jí napsal odpornou milostnou
píseň, kterou Robert kdysi našel zmačkanou pod jeho postelí, by ji Stephen zavrhl, pokud by
to Valentýn přikázal.
V tu chvíli si Robert skoro myslel, že by mu to Valentýn možná i přikázal, jen proto, aby
viděl, co se stane.
Pak se Valentýnova tvář uvolnila do širokého úsměvu, chytil Stephena kolem ramen a
řekl: „Bylo na čase. Nevím, na co jsi čekal, ty idiote. Když máš to štěstí mít po svém boku
Graymarka, udělej cokoliv, co můžeš, aby ses ujistil, že to bude navždycky. To bych měl
vědět.“
Pak se všichni smáli a opékali si, plánovali dionýskou party a škádlili Stephena kvůli jeho
krátce trvajícím pokusům o psaní písní, a byl to Robert, kdo se cítili jako idiot, že ho napadlo,
že Stephenova láska k Amatis mohla zakolísat, nebo že Valentýn neměl na srdci jejich
nejlepší zájmy, nic jiného.
Tohle byli jeho přátelé, to nejlepší, co kdy bude mít, nebo koho kdy bude mít.
Tohle byli jeho kamarádi ve zbrani, a noci jako tahle, výbuchy radosti pod hvězdným
nebem, byli jejich odměnou za zvláštní povinnosti, které na sebe vzali.

144
 Předstírání opaků bylo jen příznakem Robertovy tajné slabosti, jeho notorického
nedostatku přesvědčení, a on se rozhodl už to znovu nedělat.
„A co ty, starý brachu?“ zeptal se Valentýn Roberta. „Jako kdybych se vůbec musel ptát.
Všichni víme, že Marysa dělá, co chce.“
„A nevysvětlitelně se zdá, že chce tebe,“ dodal Stephen.
Michael, který byl nezvykle tichý, zachytil Robertův pohled. Pouze Michael věděl, jak
nerad Robert přemýšlel o budoucnosti, zejména o téhle části. Jak moc se děsil toho, že by byl
nucený do manželství, rodičovství, odpovědnosti. Kdyby to bylo na Robertovi, zůstal by na
Akademii navždy. Dávalo to jen malý smysl. Kvůli tomu, co se stalo, když byl dítě, byl o pár
let starší než jeho přátelé – měl být podrážděný kvůli omezení mládí. Ale možná – kvůli
tomu, co se stalo – část něj se pořád cítila podvedená a chtěla vrátit čas. Tak dlouho strávil
touhou po životě, který teď měl. Nebyl ještě připravený se toho všeho vzdát.
„No, tenhle starý brach je vyčerpaný,“ řekl Robert a vyhnul se tak otázce. „Myslím, že
mě stan už volá.“
Když uhasili oheň a uklidili areál, Michael po něm střelil vděčným úsměvem za to, že ho
ušetřil jeho vlastního výslechu. Jediný z nich byl stále ještě single, takže Michael nesnášel
tenhle směr rozhovoru ještě víc než Robert. Byla to jedna z mnoha věcí, které měli společné:
Oba si užívali společnosti toho druhého víc než nějakého dívky.
Roberta někdy napadalo, že manželství je naprosto pošetilý a scestný koncept. Jak by se
mohl starat o jakoukoli ženu víc než o svého parabatai, druhou polovinu jeho duše? Proč se
to od něj vůbec očekává?
Nemohl spát.
Když se vynořil ze stanu do tiché předjitřní, Michael seděl u popela z táborového ohně.
Otočil se k Robertovi bez překvapení, skoro jako kdyby čekal, že se k němu jeho parabatai
připojí. Možná že ano. Robert nevěděl, jestli to bylo vlivem vázacího rituálu nebo prostě
definicí nejlepšího přítele, ale on a Michael žili a dýchali v podobném rytmu. Předtím, než se
stali spolubydlícími, na sebe často naráželi na chodbách Akademie, neschopní usnout,
toulající se nocí.
„Procházka?“ navrhl Michael.
Robert přikývl.
Beze slova se potloukali lesem, nechali se omývat zvuky spícího lesa. Skřeky nočních
ptáků, poletování hmyzu, lehký větřík skrze vlající listy, měkké křupání trávy a větviček pod
nohama. Někde tam číhalo nebezpečí, to oba dost dobře věděli. Mnoho výcvikových misí
Akademie se konalo v Broceliánském lese, jehož husté stromy tvořily užitečné útočiště pro
vlkodlaky, upíry, a občasné démony, i když většinu z nich vypustila samotná Akademie, jako
konečný test pro zvláště slibné studenty. Tuhle noc se les cítil v bezpečí. Nebo to možná bylo
jen tím, že se Robert cítil neporazitelný.
Jak kráčeli, nemyslel na misi, která je čekala, ale na Michaela, který byl jeho první
opravdový přítel.
Měl přátele, když byl malý, pomyslel si. Všechny děti vyrůstající v Alicante se navzájem
znaly, a měl nejasné vzpomínky na to, jak zkoumal Skleněné město s malými skupinkami
dětí, jejich tváře zaměnitelné, jejich loajalita neexistující. V roce, kdy objevil sám sebe, mu
bylo dvanáct a dostal svou první Značku.

145
 To byl pro většinu lovců stínů hrdý den, na který se všichni těší a sní o tom, jako jsou děti
civilů nevysvětlitelně fixované na narozeniny. V některých rodinách byla první runa nanášena
rychle a prakticky, dítě se Označilo a poslalo na cesty; v jiných to obnášelo velké veselí,
dárky, balónky, slavnostní hostinu.
A, samozřejmě, ve velmi malém počtu rodin byla první runa i runou poslední, když dotek
stély pálil pokožku dítěte, způsobil mu šok nebo šílenství, horečku tak intenzivní, že jen
přeříznutí Značky mu mohlo zachránit život. Tyhle děti se nikdy nemohly stát lovci stínů; ty
rodiny už nikdy nemohly být stejné.
Nikdo si nikdy nemyslel, že se to stane právě jemu.
Ve dvanácti byl Robert hubený, ale s pevným krokem, rychlý na svůj věk, silný na svou
výšku, jistý si slávou lovení démonů, která ho čekala. Když se jeho početná rodina dívala,
jeho otec pečlivě nanášel runu Voyance přes Robertovu ruku.
Špička stély vykreslovala na jeho bledé pokožce půvabné linie. Dokončená Značka jasně
vzplála, tak jasně, že Robert před její září zavřel oči.
To byla poslední věc, kterou si pamatoval.
Aspoň to poslední, co si pamatoval jasně.
Pak už tam bylo jen to, co se tak těžce snažil zapomenout.
Byla tam bolest.
Bolest, která ho sežehla jako úder blesku a bolesti, která opadávala a znovu rostla jako
příliv. Bolest v jeho těle, linie bolesti vyzařující ze Značky, která se zavrtávala do jeho těla,
do jeho orgánů, do kostí – a ještě mnohem horší byla bolest v jeho mysli, nebo možná to byla
jeho duše, nevyslovitelný pocit bolesti, jako kdyby se nějaký netvor zavrtal do hlubin jeho
mozku a s každým neuronem a synapsí byl jen hladovější. Bolelo myslet, bolelo cítit, bolelo
vzpomínat – ale připadalo mu nezbytné dělat tyhle věci, protože i v srdci téhle agónie nějaká
temná část Roberta zůstávala dost bdělá na to, aby věděla, že kdyby se pevně nedržel, necítil
tu bolest, že by vyklouzl navždy.
Později použil všechna tahle slova a ještě další, aby se pokusil tu bolest popsat, ale žádné
z nich nedokázalo zachytit tu zkušenost. To, co se stalo, co cítil, se nedalo popsat slovy.
Prožíval i jiná muka, zatímco celou věčnost ležel v posteli, apatický ke všemu kolem něj,
uvězněný svou Značkou. Měl vize. Viděl démony, kteří se mu vysmívali a mučili ho, a ještě
hůř, viděl tváře těch, které miloval, jak mu říkají, že není hoden, že by měl být radši mrtvý.
Viděl ohořelé, holé pláně a stěny ohně, pekelnou dimenzi, která na něj čeká, pokud si svou
mysl nechá proklouznout mezi prsty, a tak, přes to všechno, to nějak vydržel.
Ztratil veškerý smysl pro sebe a svět kolem sebe, ztratil svá slova a svoje jméno – ale
držel se dál. Až nakonec o měsíc později bolest polevila. Ty vize vybledly. Robert se
probudil.
Zjistil – jakmile se vzpamatoval natolik, aby chápal a zajímal se – že byl napůl
v bezvědomí několik týdnů, zatímco kolem něj zuřila bitva, kdy členové Spolku společně
s jeho rodiči bojovali s jeho léčbou, kdy dva Mlčenliví bratři dělali, co mohli, aby ho udrželi
naživu. Rodiče mu řekli, že ho všichni chtěli zbavit ochranné Značky, Mlčenliví bratři je
denně varovali, že je to jediný způsob, jak zajistit jeho přežití a ušetřit ho další bolesti. Nechat
ho žít jeho život jako civil: To byla konvenční léčba lovců stínů, kteří nemohli nosit Značky.
„Nemohli jsme jim dovolit ti to udělat,“ řekla mu jeho matka.

146
 „Jsi Lightwood. Narodil ses pro tenhle život,“ řekl mu jeho otec. „Pro tenhle život a
žádný jiný.“
To, co neřekli, a ani nemuseli: Raději bychom tě viděli mrtvého, než jako civila.
Po tom všem se věci mezi nimi změnily. Robert byl rodičům vděčný za to, že v něj věřili
– on sám by byl radši mrtvý. Ale něco se změnilo, zjistil, že láska jeho rodičů má svou
hranici. A něco se muselo změnit i pro ně, zjistili, že část jejich syna nemohla zvládnout život
lovců stínů, a byli nuceni nést tuto hanbu.
Teď už si Robert nedokázal vzpomenout, jaká byla jeho rodina před Značkou. Pamatoval
si pouze roky potom, chlad, který mezi nimi panoval. Hráli svoje role: milující otec,
zbožňující matka, svědomitý syn. Ale právě v jejich přítomnosti se Robert cítil nejvíc sám.
V těch měsících strávených zotavováním byl často sám. Děti, myslel si o nich, když
s ním jeho přátelé nechtěli mít nic společného. Když už museli být v jeho přítomnosti,
vyhýbali se mu, jako by byl nakažlivý.
Mlčenliví bratři řekli, že s ním nebylo nic špatně. Když člověk přežil tuto tvrdou zkoušku
s neporušenou Značkou, už nehrozilo žádné budoucí nebezpečí. Jeho tělo balancovalo na
hraně odmítnutí, ale jeho vůle otočila příliv. Když ho Mlčenliví bratři naposledy vyšetřili,
jeden z nich chmurně promluvil uvnitř jeho hlavy se zprávou jen pro Roberta samotného.
Budeš v pokušení myslet si, že tě to utrpení označí jako slabého. Místo toho si to pamatuj
jako důkaz tvé síly.
Ale Robertovi bylo dvanáct. Jeho bývalí přátelé si nanášeli runy, odjeli na Akademii,
dělali všechno, co měli normální lovci stínů dělat – zatímco Robert se schovával ve své
ložnici, opuštěný svými přáteli, přehlížený svou rodinou, vyděšený ze své vlastní stély. Tváří
v tvář tolika důkazům slabosti ho ani Mlčenliví bratři nemohli přimět, aby se cítil silný.
V tomhle stylu uběhl téměř celý rok a Robert začal přemýšlet, že takhle bude vypadat
zbytek jeho života. Bude lovcem stínů jen jménem; lovec stínů, který se bojí Značek. Někdy,
v temnotě noci, si přál, aby neměl tak silnou vůli, aby ho nechala odejít. Muselo to být lepší,
než život, do kterého se vrátil.
Pak potkal Michaela Waylanda, a všechno se změnilo.
Předtím se moc dobře neznali. Michael byl divný kluk, dokázal se nechat označit spolu s
ostatními, ale nikdy ho zcela nepřijali. Nechal se lehce rozptýlit a byl náchylný k podivným
útěkům do fantazie, zastavil se uprostřed školního shromáždění, aby přemýšlel, odkud se
vzaly Senzory a kdo je vynalezl.
Jednoho dne se Michael ukázal na Lightwoodic panství, aby se zeptal, jestli by s ním
Robert nevyrazil na projížďku na koni. Strávili několik hodin cváláním krajinou, a jakmile
bylo po všem, Michael řekl: „Uvidíme se zítra,“ jako by to byla hotová věc. A stále se vracel.
„Protože jsi zajímavý,“ řekl Michael, když se ho Robert konečně zeptal, proč.
To byla další zvláštní věc na Michaelovi. Vždycky říkal přesně to, co se mu honilo
hlavou, bez ohledu na to, jak netaktní nebo zvláštní to mohlo být.
„Moje matka mě donutila slíbit, že se tě nebudu ptát, co se ti stalo,“ dodal.
„Proč?“
„Protože by to bylo neslušné. Co myslíš? Bylo by to nezdvořilé?“
Robert pokrčil rameny. Nikdo se ho na to nikdy neptal, ani se o tom nikdo nezmiňoval,
dokonce ani jeho rodiče. Nikdy ho nenapadlo se ptát, proč nebo jestli to bylo lepší. Prostě to
tak bylo.

147
 „Nemyslím, že je to hrubé,“ řekl Michael. „Řekneš mi to? Jaké to bylo?“
Zvláštní, že by to mohlo být tak jednoduché. Zvláštní, že Robert hořel touhou to někomu
říct, aniž by si to uvědomoval. Že všechno, co potřeboval, bylo, aby se někdo zeptal. Stavidla
se otevřela. Robert mluvil a mluvil, a když skončil, vyděšený, že zašel příliš daleko, Michael
ho zaskočil další otázkou.
„Proč si myslíš, že se stalo zrovna tobě?“ zeptal se Michael. „Myslíš, že to bylo
genetický? Nebo jako by nějaká tvoje část prostě nechtěla být lovcem stínů?“
To byl samozřejmě Robertův největší, nejtajnější strach – ale slyšet to říct takhle
nenuceně, jako by to tomu strachu ubralo na síle.
„Možná?“ řekl Robert, a místo toho, aby se ho stranil, se Michaelovi rozzářily oči
vědeckou zvědavostí.
Usmál se. „Měli bychom to zjistit.“
Udělali to svým posláním: Prozkoumávali knihovny, studovali starověké texty, pokládali
otázky, které žádný dospělý nechtěl slyšet. O lovcích stínů, kteří zažili to samé co Robert,
existovalo jen málo záznamů – taková věc měla být hanebným rodinným tajemstvím, o
kterém se nemluvilo. Ne že by se Michael staral o to, čí špinavé prádlo propírá nebo kolik
tradic převrací. Nebyl nijak zvlášť statečný, ale zdálo se, že nemá strach.
Jejich mise selhala. Neexistovalo racionální vysvětlení, proč Robert na Značku reagoval
tak silně, ale na konci toho roku na tom nezáleželo. Michael obrátil noční můru do skládačky
– a stal se Robertovým nejlepším přítelem.
Před odjezdem na Akademii provedli rituál parabatai, bez zaváhání složili svou přísahu.
Tou dobou jim bylo patnáct a po fyzické stránce vypadali jako dost nepravděpodobný pár:
Robert konečně začal prudce růst, tyčil se nad svými vrstevníky, měl silné svaly a náznak
vousů byl každý den patrnější. Michael byl štíhlý a šlachovitý a díky nezkrotným kadeřím a
zasněnému výrazu vypadal mladší, než ve skutečnosti byl.

Nenaléhej na mne, abych tě opustil,

Nebo abych tě nenásledoval –
Kamkoli půjdeš, půjdu,
A kdekoli zůstaneš, zůstanu.
Tvůj lid bude mým lidem a tvůj Bůh mým Bohem.
Kde zemřeš ty, zemřu i já a tam budu pochován.
Ať se mnou Anděl udělá, co chce,
Rozdělí nás od sebe jen smrt.

Robert recitoval ta slova, ale nepotřeboval je. Jejich pouto se stmelilo, už když mu bylo
čtrnáct, kdy konečně získal odvahu se znovu Označit. Michael byl jediný, komu to řekl, a jak
držel stélu nad svou kůží, byl to Michaelův klidný pohled, který mu dodal odvahu spustit ji
dolů.
Bylo nepředstavitelné, že spolu strávili jen jeden rok, než se očekávalo, že se budou
muset rozdělit. Jejich pouto parabatai zůstane samozřejmě i po Akademii. Vždycky budou
nejlepší přátelé; vždycky se do bitvy vydají bok po boku. Ale nebude to stejné. Oba se ožení,
přestěhují se do svých vlastních domů, přeorientují svou pozornost a lásku. Vždy budou mít
nárok na duši toho druhého. Ale v příštím roce už nebudou tou nejdůležitější osobou v životě

148
toho druhého. Robert věděl, že takhle to v životě prostě chodí. Tohle znamenalo dospět. Jen si
to nedokázal představit, a ani si to představovat nechtěl.
Jako by poslouchal Robertovy myšlenky, Michael zopakoval otázku, které se předtím
vyhnul.
„Co se opravdu děje mezi tebou a Marysou?“ zeptal se. „Myslíš, že je to skutečné? Jako
navždycky?“
Nebylo třeba se před Michaelem přetvařovat. „Nevím,“ řekl upřímně. „Ani nevím, co
vlastně cítím. Je pro mě perfektní. Miluju, když s ní můžu trávit čas, miluju…víš co, s ní. Ale
znamená to, že ji miluju? Mělo by, ale…“
„Něco schází?“
„Ale ne mezi námi,“ řekl Robert. „Je to, jako by něco chybělo ve mně. Vidím, jak se
Stephen dívá na Amatis, jak se Valentýn dívá na Jocelyn-“
„Jak se Lucian dívá na Jocelyn,“ dodal Michael s ironickým úsměvem. Měli Luciana
rádi, i přes jeho otravnou tendenci chovat se, jako by Valentýnova laskavost dala nahlédnout
za jeho roky. Ale po všech těch letech sledování, jak se souží kvůli Jocelyn, bylo těžké brát ho
zcela vážně. I tak stále toužil po Jocelyn, a přitom se mu nějak dařilo zůstat nepovšimnut.
Robert nechápal, jak byste mohli být středem něčího světa, aniž byste si to vůbec uvědomili.
„Nevím,“ přiznal a přemýšlel, jestli vůbec někdy bude nějaká dívka středem jeho světa.
„Někdy mám strach, že je se mnou něco v nepořádku.“
Michael mu položil ruku na rameno a zadíval se na něj intenzivním pohledem. „Nic
s tebou není špatně, Roberte. Přál bych si, abys to konečně pochopil.“
Robert setřásl jeho ruku, společně s tíhou toho okamžiku. „A co ty?“ zeptal se s nucenou
veselostí. „Už jsi měl, páni, tři rande s Elizou Rosewainovou?“
„Čtyři,“ přiznal Michael.
Zapřísahal Roberta, aby o ní pomlčel, řekl, že nechce, aby o tom ostatní věděli, dokud si
nebude jistý, že je to skutečné. Robert měl podezření, že nechtěl, aby to věděl Valentýn, když
Eliza byla pro Valentýna mimořádným trnem v oku. Pokládala skoro stejně neuctivé otázky
jako on sám, podobně opovrhovala současnou politikou Spolku, ale nechtěla mít nic
společného s Kruhem nebo s jeho cílem. Eliza si myslela, že tahle nová, jednotná fronta
s civily a Podsvěťany je klíčem k budoucnosti. Tvrdila – hlasitě a přes odpor většiny učitelů a
studentů – že by se lovci stínů měli zaměřit na problémy světa civilů. Často to objevovala na
nádvoří, strkala studentům nežádoucí letáky, vykřikovala o jaderných zkouškách, ropové
tyranii na Blízkém východě, o některých problémech, kterým nikdo nerozuměl v Jižní Africe,
o některých nemocech, které nikdo v Americe nechtěl uznat…Robert si každou přednášku
vyslechl v plném rozsahu, protože Michael vždy trval na tom, aby zůstal a poslechl si to.
„Je hrozně zvláštní,“ řekl Michael. „Líbí se mi.“
„Aha.“ To bylo překvapení, a ne zrovna příjemné. Michael nikdy neměl nikoho rád. Až
do téhle chvíli si Robert neuvědomil, jak moc s tím počítal. „Pak bys do toho měl jít,“ řekl a
doufal, že to znělo upřímně.
„Opravdu?“ Michael vypadal poněkud překvapeně.
„Ano. Rozhodně.“ Robert si připomněl: čím méně jistý se cítíš, tím jistěji jednej.
„Je pro tebe ideální.“
„Ach.“ Michael se zastavil a usadil se ve stínu stromu. Robert klesl na zem vedle něj.
„Můžu se tě na něco zeptat, Roberte?“

149
 „Na cokoliv.“
„Byl jsi někdy zamilovaný? Doopravdy?“
„Ty víš, že ne. Copak si myslíš, že bych se o tom nezmínil?“
„Ale jak můžeš vědět jistě, že to necítíš? Možná jsi zamilovaný, aniž by sis to
uvědomoval. Možná chceš něco, co už máš.“
Určitá Robertova část doufala, že tohle jen ten případ, že to, co cítil k Maryse, byl
druh věčné, pravé lásky, o které všichni mluvili. Možná, že jeho očekávání bylo jednoduše
příliš vysoké. „Myslím, že to nevím jistě,“ připustil. „Co ty? Myslíš, že víš, jaký je to pocit?“
„Láska?“ Michael se usmál na své ruce. „Láska, opravdová láska, je vidět se. Znát se.
Znát nejošklivější část toho druhého a přesto ho stále milovat. A…myslím si, že dva
zamilovaní lidé se stávají něčím jiným, něčím víc, než jen součtem jejich částí, víš? Že to
musí být, jako že vytváříte nový svět, který existuje jen pro vás dva. Že jste bohové vlastní
verze vesmíru.“ Pak se krátce zasmál, jako by se cítil hloupě. „Musí to znít směšně.“
„Ne,“ řekl Robert, jak si začínal uvědomovat pravdu. Michael nemluvil jako někdo, kdo
by hádal – mluvil jako někdo, kdo věděl. Je možné, že se po čtyřech schůzkách s Elizou
skutečně zamiloval? Je možné, že se celý svět jeho parabatai změnil, a Robert si toho ani
nevšiml? „Zní to…hezky.“
Michael zvedl hlavu, aby se podíval na Roberta, a jeho tvář byla zachmuřená
mimořádnou mírou nejistoty. „Roberte, je tu něco, co bych ti chtěl říct…co bych ti možná
potřeboval říct.“
„Cokoliv.“
Nebylo pro Michaele typické, aby váhal. Říkali si navzájem všechno; vždycky.
„Já…“
Zarazil se, pak zavrtěl hlavou.
„Co je to?“ naléhal Robert.
„Ne, to nic není. Zapomeň na to.“
Robertovi se sevřel žaludek. Takhle to teď bude, když je Michael zamilovaný? Bude teď
mezi nimi propast, kdy zůstanou důležité věci nevyřčené? Cítil se, jako by ho Michael
nechával za sebou, jako by překračoval hranici do země, kam ho jeho parabatai nemohl
následovat – a přestože věděl, že by neměl Michaela obviňovat, nemohl si pomoci.

***

Simonovi se zdál sen, že byl zpátky v Brooklynu, hrál koncert s Rilo Kiley v klubu plném
křičících fanoušků, když náhle přišla na pódium jeho matka v županu a řekla bezvadným
skotským přízvukem, „Přijdeš o všechnu zábavu.“
Simon se zamrkáním probudil, na okamžik zmatený, proč je v podzemí, které smrdí spíš
jako hnůj, než jeho Brooklynský pokoj – pak, jakmile mu došly souvislosti, byl znovu
zmatený, proč ho právě uprostřed noci probudil divoce vypadající Skot.
„Hoří?“ zeptal se Simon. „Radši by mělo hořet. Nebo útok démonů. A nemluvím o
nějakém titěrném nižším démonovi. Doufám, že jsi mě vzbudil uprostřed snu o rockové
superhvězdě kvůli Vyššímu démonovi.“
„Jde o Isabelu,“ řekl George.

150
 Simon vyskočil z postele, nebo se o to aspoň statečně pokusil. Zůstal zamotaný
v prostěradle, takže to bylo spíš pád-vývrtka-žuchnutí vylezení z postele, ale konečně se
postavil na nohy, připravený vrhnout se do akce. „Co se Isabele stalo?“
„Proč by se Isabele mělo něco stát?“
„Řekl jsi–“ Simon si promnul oči a povzdechl si. „Pojďme začít znovu. Probudil jsi mě,
protože…“
„Máme se sejít s Isabelou. Zažít dobrodružství. Zazvonit na zvonek?“
„Aha.“ Simon udělal to nejlepší, co mohl, aby na to zapomněl. Vlezl si zpátky do postele.
„Můžeš mi o tom říct ráno.“
„Ty nejdeš?“ zeptal se George, jako kdyby Simon řekl, že se chystá strávit zbytek noci
další rozcvičkou s Delaney Scarsburym, jen tak pro zábavu.
„Uhodl jsi.“ Simon si přetáhl deku přes hlavu a předstíral, že spí.
„Ale přijdeš o všechnu zábavu.“
„To přesně mám v úmyslu,“ řekl Simon, a pevně zavřel oči, až doopravdy usnul.

***

Tentokrát se mu zdálo o VIP místnosti v zákulisí klubu, plné šampaňského a kávy, a

hejno vášnivých fanynek se snažilo prolomit dveře, aby – ve snu Simon nějak věděl, že tohle
mají v úmyslu – mu mohly strhat šaty a znásilnit ho. Bušily na dveře, křičely jeho jméno,
Simone! Simone! Simone–
Simon otevřel oči do plíživých úponků šedého, předjitřního světla, rytmického bušení na
jeho dveře, a dívka křičela jeho jméno.
„Simone! Simone, probuď se!“ Byla to Beatriz a neznělo to, že má dobrou náladu.
Ospale vyrazil ke dveřím a pustil ji dovnitř. Studentky neměly po večerce dovoleno
vstupovat do pokojů studentů, a Beatriz nikdy neporušovala pravidla, takže mu došlo, že to
musí být něco důležitého. (Pokud by ho už neupozornilo to bušení a křik.)
„Co se děje?“
„Co se děje? Děje se to, že je skoro pět ráno a Julie a ostatní jsou pořád pryč někde s tvojí
hloupou přítelkyní, a co si myslíš, že se stane, pokud se nevrátí před začátkem dopolední
přednášky a kdo ví, co by se jim tam venku mohlo stát?“
„Beatriz, dýchej,“ řekl Simon. „V každém případě to není moje přítelkyně.“
„To je všechno, co mi k tomu řekneš?“ Skoro se třásla vzteky. „Řekla jim, že se vyplíží
ven – co já vím proč, aby vypili z jezera Lyn tolik, kolik sami váží, a všichni se zbláznili. Co
my víme, můžou být mrtví. Copak je ti to jedno?“
„Samozřejmě, že mi to není jedno,“ řekl Simon, když jsi uvědomil, že byl v pokoji sám.
George se taky ještě nevrátil. Jeho mozek, zmatený spánkem, nefungoval tak rychle jako
obvykle. „Příští rok si sem pořídím kávovar,“ zamumlal.
„Simone!“ Ostře zatleskala několik palců od jeho obličeje. „Soustřeď se!“
„Nemyslíš si, že kvůli tomu trochu zbytečně panikaříš?“ zeptal se Simon, i když Beatriz
byla jednou z nejrozumnějších dívek, které kdy potkal. Kdyby doopravdy panikařila, měla by
k tomu pravděpodobně dobrý důvod – ale nedokázal si představit, co by to mohlo být. „Jsou s
Isabelou. Isabela Lightwoodová nedovolí, aby se jim něco špatného stalo.“
„Ach, jsou s Isabelou.“ Její hlas přetékal sarkasmem. „Tak to se mi fakt ulevilo.“

151
 „No tak, Beatriz. Neznáš ji.“
„Vím, co vidím,“ řekla Beatriz.
„A to je co?“
„Rozmazlenou bohatou holku, která nemusí dodržovat pravidla a nemusí se bát důsledků.
Copak jí záleží na tom, jestli odsud Julii a Jona vyhodí?“
„A copak mě záleží na tom, jestli Julii a Jona vyhodí?“ zamumlal Simon, příliš hlasitě.
„Záleží ti na Georgeovi,“ poukázala Beatriz. „A na Marisol a Sunilovi. A oni všichni jsou
tam někde venku a důvěřují Isabele stejně jako ty. Ale říkám ti, Simone, že pro mě to neplatí.
Z toho, co nám řekla o Akademii, je jasný, že to zpacká a že nás dostane do potíží. Chce nás
dostat do potíží. Nebo chce něco. Nevím, co to je. Ale nelíbí se mi to.“
Něco z toho, co řekla, mu znělo pravdivěji, než by si přál – ale Simon tam nechtěl jít.
Připadalo mu to neloajální, a on už byl neloajální až moc. Tenhle týden byl jeho šancí dokázat
Isabele, kým je, ukázat jí, že patří do života toho druhého. Nehodlal to zpackat tím, že o ní
bude pochybovat, i kdyby to nezjistila.
„Věřím Isabele,“ řekl Simon Beatriz. „Všichni budou v pořádku, a jsem si jistý, že se
vrátí dřív, než někdo vůbec zjistí, že byli pryč. Měla by sis s tím přestat dělat starosti.“
„Takže takhle to bude? To je všechno, co uděláš?“
„Co chceš dělat?“
„Nevím. Něco!“
„No, já něco dělám,“ řekl Simon. „Půjdu zpátky do postele. Nechám si zdát o kafi a
zbrusu novým Fender Stratocaster, a pokud se George nevrátí do rána, řeknu Penhallowové,
že je nemocný, takže nebude mít problémy. A teprve pak si začnu dělat starosti.“
Beatriz si odfrkla. „Díky za nic.“
„Rádo se stalo!“ zavolal Simon. Ale počkal s tím, až se za ní zabouchly dveře.

***

Simon měl pravdu.

Když to ráno začal Robert Lightwood svou přednášku, poslouchali ho všichni studenti,
včetně George s děsně zarudlýma očima.
„Tak jaký to bylo?“ zašeptal Simon, když jeho spolubydlící vklouzl na židli vedle něj.
„Zatraceně úžasný,“ zamumlal George. Když na něj Simon tlačil kvůli podrobnostem,
George jen zavrtěl hlavou a přitiskl si prst na rty.
„Vážně? Prostě mi to řekni.“
„Jsem vázáný mlčenlivostí,“ zašeptal George. „Ale bude to jen lepší. Jestli do toho chceš,
pojď se mnou dnes večer.“
Robert Lightwood si hlasitě odkašlal. „Rád bych začal dnešní přednášku, za předpokladu,
že to bude v souladu s arašídovou galerií.“
George se podíval kolem sebe. „Dneska se podávají arašídy? Mám hlad.“
Simon si povzdechl. George zívl.
Robert začal znovu.

***

152
 1984

Smečka byla malá, jen pět vlků. Ve své zdánlivě lidské formě: dva muži, jeden dokonce
větší než Robert, se svaly o velikosti jeho hlavy, a další shrbený a starý s neudržovanými
vlasy, které mu rostly z nosu a uší, jako by jeho vnitřní vlk postupně přebíral vládu nad jeho
tělem. Jedno dítě s blond copánky. Dívčina mladá matka, jejíž lesklé rty a zvlněné křivky
přiměly Roberta k myšlence, že bude lepší o nich nemluvit nahlas, alespoň dokud by ho
Valentýn mohl slyšet. A na konec jedna šlachovitá žena s tmavou kůží a zamračeným
výrazem, která vypadala, že vše řídí.
Bylo to nechutné, jak řekl Valentýn, vlkodlaci pustošící panství lovců stínů. A i když to
panství bylo zchátralé a dlouho opuštěné – vinná réva plazící se po zdech, v základech klíčil
plevel, kdysi vznešené sídlo zredukované na rez a suť – Robert uviděl svou chvíli. Dům měl
svůj původ, byl domovem řady neohrožených válečníků, mužů i žen, kteří riskovali a nakonec
i položili svůj život za otázku lidskosti, aby zachránili svět před démony. A teď tihle tvorové,
infikovaní svým démonickým kmenem – tihle zlotřilí tvorové, kteří porušili Dohody a zabíjeli
bez důvodu, našli útočiště v domě svého nepřítele? Valentýn řekl, že se tím Spolek odmítl
zabývat. Chtěli víc důkazů, ne protože si nebyli jistí, že tihle vlci jsou špinaví, násilní
zločinci, ale protože nechtěli jednat s Podsvěťanskými stížnostmi. Nechtěli to muset někomu
vysvětlovat; neměli odvahu říct: Věděli jsme, že jsou vinní, a tak jsme se s nimi vypořádali.
Jinými slovy byli slabí.
K ničemu.
Valentýn řekl, že by měli být hrdí na to, že dělají práci, kterou se Spolek zdráhá udělat, že
slouží svým lidem, dokonce i když musejí obcházet Zákon, a díky jeho slovům Robert cítil,
jak jeho hrdost roste. Ať si ostatní studenti Akademie mají svoje večírky a malicherná školní
melodramata. Ať si myslí, že dospět znamená odmaturovat, oženit se, navštěvovat porady.
Tohle bylo dospívání, přesně jak řekl Valentýn. Vidět nespravedlnost a něco s tím udělat, bez
ohledu na riziko. Bez ohledu na následky.
Vlci měli velice jemný čich a ostré instinkty, a to i ve svých lidských tělech, takže si lovci
stínů dávali pozor. Plížili se kolem rozpadající pevnosti, nahlíželi do oken, čekali a sledovali.
Plánovali. Pět vlkodlaků a čtyři mladí lovci stínů – to byl poměr, který ani Valentýn nechtěl
pokoušet. Takže byli trpěliví a byli opatrní.
Počkali, dokud nepadne tma.
Bylo znepokojující sledovat vlky v lidské podobě, vydávající se za normální lidskou
rodinu, kdy mladší muž myl nádobí, zatímco starší si dělal čaj, dítě sedělo se zkříženýma
nohama na podlaze a závodilo se svými modely aut. Robert si připomněl, že tihle vetřelci si
přivlastnili domov a život, které si nezasloužili – kteří zabíjeli nevinné a dokonce dokázali
porazit Valentýnova otce.
Takže se mu ulevilo, když vyšel měsíc a oni se vrátili do své monstrózní formy. Robert
a ostatní se drželi ve stínu, zatímco tři členové smečky se proměnili, získali kožich a drápy a
vyskočili rozbitým oknem ven a do noci. Vyrazili na lov – odešli, a přesně jak Valentýn
očekával, nechali za sebou své nejzranitelnější. Starého muže a dítě. Tohle už byl kurz víc
podle Valentýnovy chuti.
Nebylo potřeba moc boje.

153
 V době, kdy oba zbývající vlkodlaci zaregistrovali útok, byli obklopeni. Neměli ani čas
se proměnit. Během několika málo minut Stephen knokautoval staršího muže ranou do hlavy,
zatímco se dítě krčilo v koutě, několik palců od špičky Michaelova meče.
„Vezmeme je k výslechu,“ řekl Valentýn.
Michael zavrtěl hlavou. „Toho kluka ne.“
„Jsou to oba zločinci,“ argumentoval Valentýn. „Každý člen smečky je vinný za-“
„Je to ještě dítě!“ řekl Michael a otočil se ke svému parabatai pro podporu. „Řekni mu
to. Přece nepotáhneme nějaké dítě do lesa, abychom ho vydali na milost a nemilost Spolku.“
Měl pravdu…ale na druhou stranu, to Valentýn taky. Robert nic neřekl.
„Nebudeme brát dítě,“ řekl Michael, a výraz na jeho tváři dával najevo, že je ochotný svá
slova podpořit činy.
Stephen a Robert se napjali, čekali na explozi. Valentýn nebral zrovna moc dobře, když
ho někdo zpochybnil; neměl s tím moc zkušeností. Ale on si jen povzdechl a věnoval mu
okouzlující, smutný úsměv. „Samozřejmě že ne. Nevím, co jsem si myslel. Jen toho starého
muže. Pokud k tomu tedy nemáš ještě nějaké námitky?“
Nikdo neměl žádné námitky, a bezvědomý starý muž byl kost a kůže, takže Robert jeho
váhu na svých širokých ramenou sotva cítil. Dítě zamkli ve skříni, a pak odnesli starce
hluboko do lesa, zpátky do kempu.
Přivázali ho ke stromu.
Lano bylo protkané stříbrným vláknem, takže až by se starý muž probudil, probudil by se
do bolesti. To by pravděpodobně nezabránilo tomu, aby se proměnil do vlčí podoby, kdyby
byl odhodlaný uniknout. Ale aspoň ho to oslabilo. Jejich stříbrné dýky se postarají o zbytek.
„Vy dva, hlídejte okruh půl míle,“ řekl Valentýn Michaelovi a Stephenovi. „Nechceme,
aby některý z jeho špinavých kamarádíčků zachytil jeho pach. Robert a já pohlídáme vězně.“
Stephen ostře přikývl, jako vždy dychtivý udělat to, co Valentýn chtěl.
„A až se probudí?“ zeptal se Michael.
„Až se to probudí, Robert a já se ho zeptáme na jeho zločiny a na to, co ví o zločinech
jeho kamarádů,“ řekl Valentýn. „Jakmile zajistíme jeho doznání, předáme to Spolku, aby ho
mohl potrestat. Uspokojilo tě to, Michaeli?“
Nezněl, že by mu záleželo na odpovědi, a Michael mu žádnou neposkytl.
„Takže teď budeme čekat?“ zeptal se Robert, jakmile osaměli.
Valentýn se usmál.
Kdyby chtěl, Valentýnův úsměv by se dokázal provrtat do nejlépe opevněného srdce a
roztavit ho zevnitř.
Tohle nebyl vřelý úsměv. Byl to chladný úsměv a Roberta zamrazilo až do morku kostí.
„Čekání mě unavuje,“ řekl Valentýn a vytáhl dýku. Měsíční světlo se odrazilo od ryzího
stříbra.
Než mohl Robert něco říct, Valentýn přitiskl plochou stranu čepele proti holé hrudi
starého muže. Ozvalo se syčení masa, pak zavytí, jak se vězeň probudil do utrpení.
„To bych nedělal,“ řekl Valentýn klidně, když začaly rysy starého muže získávat vlčí
podobu a na jeho nahém těle začala růst kožešina. „Ublížím ti, to ano. Ale změň se ve vlka a
slibuju, že tě zabiju.“
Přeměna přestala stejně náhle, jak začala.

154
 Starý muž vydal sérii trýznivého kašle, která otřásla jeho hubeným tělem od hlavy až k
prstům na nohou. Byl hubený, tak hubený, že mu z bledého masa vyčnívala žebra. Měl
hluboké kruhy pod očima a jen pár ubohých pramenů šedivých vlasů sem tam zakrývající
jeho lebku pokrytou jaterními skvrnami. Roberta nikdy nenapadlo, že by vlkodlak mohl být
plešatý. Za jiných okolností by ho ta myšlenka pobavila.
Ale na zvucích, které ten muž vydával, když mu Valentýn přejížděl špičkou dýky od
vyčnívající klíční kosti až k pupíku, nebylo nic zábavného.
„Valentýne, je to jen starý muž,“ řekl Robert váhavě. „Možná bychom měli–“
„Naslouchej svému příteli,“ řekl starý muž prosebným, roztřeseným hlasem. „Mohl bych
být tvůj vlastní dědeček.“
Valentýn ho udeřil přes tvář jílcem dýky.
„Není to člověk,“ řekl Robertovi. „Je to monstrum. A dělal věci, které by se dělat neměly,
není to pravda?“
Vlkodlak, který zřejmě došel k závěru, že hrát starého a slabého ho z toho nedostane, se
narovnal a vycenil ostré zuby. Když promluvil, hlas se mu už netřásl. „Kdo jsi, lovče stínů,
abys mi říkal, co mám a nemám dělat?“
„Takže to přiznáváš,“ řekl Robert dychtivě. „Porušil jsi Dohody.“
Pokud se přiznal takhle snadno, mohli by skončit s celou touhle špinavou záležitostí,
předat vězně Spolku a jít domů.
„Nehodlám se k ničemu přiznávat vrahům a slabochům,“ odplivl si vlkodlak.
„Naštěstí nepotřebuju tvoje přiznání,“ řekl Valentýn. „Potřebuju pouze informace. Řekni
mi, co potřebuju vědět, a necháme tě jít.“
Na tomhle se nedomluvili, ale Robert držel jazyk za zuby.
„Před dvěma měsíci smečka vlkodlaků na západním okraji tohoto lesa zabila lovce stínů.
Kde je najdu?“
„A jak to mám vědět?“
Valentýnův ledový úsměv se vrátil. „Radši doufej, že to víš, protože jinak mi budeš
k ničemu.“
„No, na druhou stranu jsem možná slyšel vyprávět o zabitém lovci stínů, o kterém
mluvíš.“ Vlk vyštěkl smíchy. „Kéž bych tam mohl být, abych ho viděl umírat. Abych
ochutnal jeho sladký maso. To strach dává masu jeho chuť, víš. Nejlepší ze všeho je, když
nejdřív brečí, pak je sladký a zároveň trochu slaný. A proslýchá se, že ten tvůj zatracený lovec
stínů vybrečel celý potoky slz. Totální zbabělec.“
„Roberte, drž mu pusu otevřenou.“ Valentýnův hlas byl pevný, ale Robert znal Valentýna
dost dobře, aby cítil, jak v něm vře vztek.
„Možná bychom si měli vzít chvíli, aby–“
„Drž mu pusu otevřenou.“
Robert sevřel mužovy slabé čelisti a násilím je otevřel.
Valentýn přitiskl plochou stranu dýky na mužův jazyk a držel ji tam, dokud se mužův
výkřik nezměnil ve vytí, jak se jeho vychrtlé svaly vyboulily a jeho tělo pokryly chlupy,
zatímco jeho jazyk bublal a dělaly se na něm puchýře, a pak, právě když už jako plně
přeměněný vlk začal bojovat s pouty, Valentýn mu vyřízl jazyk. Jak jeho ústa naplňovala
krev, Valentýn sekl do vlčího břicha. Řez byl jistý a hluboký, a vlk padl na zem, zatímco mu
z rány vyhřezávala střeva.

155
 Valentýn skočil na svíjejícího se vlka, bodal a sekal, trhal jeho kožešinu na cáry,
odřezával mu maso až na perleťové kosti, dokonce i když sebou vlk mlátil a bezmocně se pod
ním svíjel, i když jeho boj polevoval, i když jeho zbité tělo získalo lidskou podobu, stále ležel
na krvavé zemi, tvář starého muže krvácela, až úplně zbledla a bezvládně se otočila k noční
obloze.
„To stačí,“ opakoval Robert tiše, zbytečně. „Valentýne, to stačí.“
Ale neudělal nic, aby ho zastavil.
A když se jeho přátelé vrátili z hlídky a našli Valentýna a Roberta, jak stojí nad
vykuchanou mrtvolou, nepopřel Valentýnovu verzi událostí: vlkodlak se dostal z pout a
pokusil se utéct. Svedli divokou bitvu, zabili v sebeobraně.
Stín toho příběhu byl, technicky, pravdivý.
Stephen poplácal Valentýna po zádech, vyjádřil mu soustrast, že ztratil potenciální cestu
k vrahovi svého otce. Michael se podíval Robertovi do očí, jeho otázka byla zcela jasná, jako
kdyby ji vyslovil nahlas. Co se doopravdy stalo?
Co jsi dovolil, aby se stalo?
Robert odvrátil pohled.

***

Isabela se mu vyhýbala. Beatriz na něj byla naštvaná. Všichni ostatní doslova hučeli
obrovským vzrušením ze včerejšího dobrodružství a dalšího tajného nadcházejícího. Julie a
Marisol pouze opakovaly Georgeův mystický slib – že něco dobrého je na obzoru, a jestli o
tom Simon chce vědět, musí se k nim připojit.
„Nemyslím, že by mě tam Isabela chtěla,“ řekl Sunilovi, když se opatrně prodírali skrze
kouřící hromadu nějakých nejasných věcí ve tvaru kytky, které dostaly k obědu.
Sunil zavrtěl hlavou a usmál se. Úsměv mu zrovna moc neseděl; Sunil s úsměvem byl
jako Klingon v tutu. Byl to neobvykle zasmušilý chlapec, který vypadal, že dobrou náladu
považuje za znamení neserióznosti, a podle toho se k lidem choval. „Řekla nám, že tě máme
přesvědčit, aby ses tam ukázal. Řekla „ať to stojí cokoli.“ Tak mi řekni, Simone.“
Znepokojující úsměv se zvětšil. „Co to bude vyžadovat?“
„Vždyť ji ani neznáš,“ poukázal Simon. „Proč jsi najednou tak ochotný udělat, co ti
řekne?“
„Mluvíme tady o stejné holce, že jo? O Isabele Lightwoodové? "
„Jo.“
Sunil potřásl užasle hlavou. „A stejně se na to musíš ptát?“
Takže tak začal nový pořádek: kult Isabely Lightwoodové. Simon si musel připustit, že
by dokázal plně pochopit, jak může místnost plná jinak rozumných lidí úplně propadnout
jejímu kouzlu a celí se jí oddat.
Ale k čemu by je chtěla?
Rozhodl se, že se na to bude muset sám podívat. Jen proto, aby pochopil, co se děje, a
ujistil se, že všechno je v pořádku.
Vůbec ne proto, že tak zoufale chtěl být v její blízkosti. Nebo na ni udělat dojem. Nebo jí
udělat radost.
Když se to tak vezme, Simon možná Isabelin kult chápal lépe, než si chtěl přiznat.

156
 Možná by byl jejím zakládajícím členem.

***

„Máte v úmyslu dělat co?“ Na posledním slově Simonův hlas skočil o dvě oktávy nad
normál.
Jon Cartwright se uchechtl. „Dej si pohov, mami. Slyšel jsi ji.“
Simon se v hale podíval na své přátele (a Jona). Během uplynulého roku je poznal
zvnějšku i zevnitř, nebo si to aspoň myslel. Julie si kousala nehty do krve, když byla nervózní.
Marisol spala s mečem pod polštářem, jen pro případ. George mluvil ze spaní, obvykle o
technikách stříhání ovcí. Sunil měl čtyři domácí králíky, o kterých neustále mluvil, a stále se
bál, že si na malého Ringa budou vyskakovat jeho větší, načechranější bratři. Jon zakryl jednu
stěnu svého pokoje prstomalbami své malé sestřenky a psal jí každý týden dopis. Oni všichni
se zavázali věci lovců stínů; prošli si peklem, aby dokázali svým instruktorům a sobě
navzájem, že na to mají. Téměř dokončili rok bez jediného smrtelného zranění nebo upířího
kousnutí…a teď tohle?
„Ha-ha, velmi vtipné,“ řekl Simon v naději, že se mu podařilo nedat na svém hlase znát
zoufalství. „Hezký vtip, dobře jste se mnou vyběhli, abyste mě večer dostali ven. Naprosto k
popukání. Co bude dál? Chcete mě přesvědčit, že jste udělali další mizernou verzi filmu
Poslední vládce větru? Jestli jste mě chtěli vidět vyšilovat, existují jednodušší způsoby.“
Isabela obrátila oči v sloup. „Nikdo tě nechce vidět vyšilovat, Simone. Upřímně řečeno,
nepotřebuju tě vidět vůbec.“
„Takže tohle je vážné,“ řekl Simon. „Vy to myslíte vážně, ne ze srandy, že plánujete
vyvolat démona? Tady, uprostřed Akademie lovců stínů? Uprostřed večírku na oslavu
ukončení roku? Protože si myslíte, že to bude…sranda?“
„Samozřejmě že nehodláme vyvolávat démona uprostřed večírku,“ řekla Isabela. „To
by bylo docela hloupý.“
„No, samozřejmě,“ protáhl Simon. „To by bylo hloupý.“
„Chystáme se ho vyvolat tady v hale,“ objasnila Isabela. „Teprve pak ho vezmeme na
večírek.“
„Pak ho samozřejmě zabijeme,“ vložila se do toho Julie.
„Samozřejmě,“ opakoval Simon. Uvažoval, jestli snad nedostal mozkovou mrtvici.
„Děláš, jako by šlo o něco horšího, než o co jde,“ řekl George.
„Jo, je to jen démon imp,“ řekl Sunil. „Ne skřet.“
„Hm.“ Simon zasténal. „Jasně. Ne skřet.“
„Představ si výraz na tvářích všech přítomných, až uvidí, co dokážeme udělat!“ Marisol
při té myšlence skoro zářila.
Beatriz tu nebyla. Kdyby tu byla, možná by je dokázala přemluvit. Nebo by Simonovi
pomohla je svázat a nacpat do skříně, dokud by neměli semestr úspěšně za sebou a dokud by
se Isabela nevrátila do New Yorku, kam patří.
„Co když se něco pokazí?“ poukázal Simon. „Nikdy jste démonovi nečelili v bojových
podmínkách, aniž by vám učitelé kryli záda. Nevíte, jestli–“
„To ani ty,“ odsekla Isabela. „Aspoň co si pamatuješ, že?“
Simon nic neřekl.

157
 „Zatímco já jsem zabila svého prvního skřeta, když mi bylo šest,“ řekla Isabela. „Jak už
jsem řekla tvým přátelům, o nic nejde. A oni mi věří.“
Věřím ti – to jí měl říct. Věděl, že na to čeká. Všichni na to čekali.
Nedokázal to.
„Nemůžu vám to vymluvit?“ zeptal se místo toho.
Isabela pokrčila rameny. „Můžeš to zkusit, ale marnil bys náš čas.“
„Pak budu muset najít jiný způsob, jak vás zastavit,“ řekl Simon.
„Řekneš to na nás?“ Jon se ušklíbl. „Chceš být ubrečený děcko a vyžvanit to svojí
oblíbený čarodějce?“ Odfrkl si. „Jednou učitelův miláček, vždycky učitelův miláček.“
„Drž hubu, Jone.“ Isabela ho jemně praštila do ruky. Simon by měl být asi potěšený, ale
ta rána byla pořád moc jemná, a on dával přednost tomu, aby Isabela s Jonem nepřišla do
fyzického kontaktu jakéhokoliv druhu. „Můžeš to na nás zkusit říct, Simone. Ale já to popřu.
A navíc, komu budou věřit, někomu jako já, nebo někomu jako ty? Nějakému civilovi?“
„Civil“ řekla stejně jako vždycky Jon. Jako by to bylo synonymum pro „nic.“
„Tohle nejsi ty, Isabelo. Takováhle ty nejsi.“ Nebyl si jistý, jestli se snažil přesvědčit ji
nebo sám sebe.
„Ty nevíš, jaká jsem, pamatuješ?“
„Vím toho dost.“
„Pak víš, že bys mi měl věřit. Ale jestli ne, jdi do toho. Řekni to,“ řekla. „Pak všichni
budou vědět, jaký jsi. Jaký typ přítele jsi.“
Zkusil to.
Věděl, že je to správná věc.
Alespoň si myslel, že je to správná věc.
Druhý den ráno, před přednáškou, šel do kabinetu Catariny Loss – Jon měl pravdu, byla
to jeho oblíbená čarodějka a jeho oblíbená členka učitelského sboru, a jediná, komu by něco
takového svěřil.
Přivítala ho, nabídla mu křeslo a hrnek něčeho, z čeho stoupala znepokojivě modrá pára.
Přešel to.
„Takže, Světlomilče, beru to tak, že jsi mi přišel něco říct?“
Catarina ho znepokojovala o trochu míň, než na začátku roku – což bylo trochu, jako
když říkal, že Jar Jar Binks byl „o něco méně“ otravný ve Star Wars: Episoda II, než byl ve
Star Wars: Epizoda I.
„Je možné, že vím něco, co…“ Simon si odkašlal. „Chci říct, že pokud by se něco stalo,
tak…“
Nedovolil si přemýšlet o tom, co by se stalo, jakmile by ta slova vypustil. Co by se stalo s
jeho přáteli? Co by se stalo s Isabelou, jejich vůdcem? Nemohla být vyloučena z Akademie,
kde nebyla zapsaná…ale Simon se už o Spolku naučil dost na to, aby věděl, že existují
mnohem horší tresty, než být vyloučený. Bylo vyvolání menšího démona a jeho použití jako
účastníka večírku porušením Zákona? Zničil by tím Isabele život?
Catarina Loss nebyla lovec stínů; měla před Spolkem svá vlastní tajemství. Možná že by
byla ochotná udržet ještě o jedno víc, pokud by to znamenalo pomoct Simonovi a uchránit
Isabelu od trestu?
Když se jeho mysl točila kolem všech těchto temných možností, dveře kanceláře se
otevřely a dovnitř strčila svou blonďatou hlavu děkanka Penhallowová. „Catarino, Robert

158
Lightwood doufal, že si s vámi před svou přednáškou promluví – ach promiňte! Neuvědomila
jsem si, že jste uprostřed něčeho?“
„Připojte se k nám,“ řekla Catarina. „Simon se mi chystal říct něco zajímavého.“
Děkanka vstoupila do kanceláře a svraštila na Simona obočí. „Vypadáš tak vážně,“ řekla
mu. „Jen do toho, ven s tím. Budeš se cítit lépe. Je to jako vyzvracet se.“
„Co je jako vyzvracet se?“ zeptal se zmateně.
„Znáš to, když je ti špatně? Někdy prostě pomůže dostat to všechno ven.“
Simon si nějak nemyslel, že po vyzvracení své zpovědi přímo děkance by mu pomohlo,
aby se cítil líp.
Copak se Isabela neosvědčila už dost – nejen jemu, ale Spolku, všem? Koneckonců do
značné míry zachránila svět. O kolik víc důkazů někdo potřeboval, aby viděl, že je jedna
z těch dobrých.
Kolik důkazů potřeboval on sám?
Simon vstal a řekl první věc, která ho napadla. „Jen jsem vám chtěl říct, že jsme si
všichni vážně užili tu dušenou řepu, co dneska byla k večeři. Měli byste ji někdy podávat
znovu.“
Děkanka Penhallowová mu věnovala zvláštní pohled. „To nebyla řepa, Simone.“
To ho nepřekvapilo, když to dušené mělo podivnou zrnitou konzistenci a chuť
připomínající hnůj.
„Dobře…ať to bylo cokoli, bylo to vynikající,“ řekl rychle. „Už radši půjdu. Nechci si
nechat ujít začátek poslední přednášky Inkvizitora Lightwooda. Byly vážně zajímavé.“
„Vskutku,“ řekla Catarina suše. „Byly téměř stejně výborné jako to dušené.“

***

1984

Po většinu svého času na Akademii Robert sledoval Valentýna z dálky. Dokonce i když
byl Robert starší, vzhlížel k Valentýnovi, který byl vším, čím on sám chtěl být. Valentýn
vynikal v tréninku bez viditelného úsilí. Uměl to nejlépe s jakoukoli zbraní. Byl lehkomyslný,
co se týče citů, nebo to alespoň tak vypadalo, a byl milovaný. Jen málo lidí si všimlo, jak
málo tu lásku opravdu opětoval. Ale Robert si toho všiml, protože když jste ho sledovali z
lavičky, neviditelní, bylo snadné ho vidět jasně.
Nenapadlo ho, že ho Valentýn taky sledoval.
Ne do dne, na začátku tohoto roku, kdy ho Valentýn nachytal samotného v jedné z
temných, podzemních chodeb Akademie a tiše řekl: „Znám tvoje tajemství.“
Robertovo tajemství, které nikomu neřekl, dokonce ani Michaelovi: Stále měl strach ze
Značek.
Pokaždé, když na sebe kreslil runu, musel zadržet dech, donutit prsty, aby se přestaly
třást. Vždycky zaváhal. Ve třídě to bylo sotva patrné. V bitvě by to mohl být rozdíl zlomku
vteřiny mezi životem a smrtí, a Robert to věděl. Kvůli tomu váhal ještě víc, ve všem. Byl
silný, chytrý, talentovaný; Byl Lightwood. Měl by být mezi nejlepšími. Ale nemohl si dovolit
jít a jednat instinktivně. Nemohl přestat přemýšlet nad možnými důsledky. Nemohl se přestat
bát a věděl, že to nakonec bude jeho konec.

159
 „Můžu ti pomoct,“ řekl Valentýn poté. „Může tě naučit, co dělat se strachem.“ Jako by to
bylo tak jednoduché – a pod Valentýnovým pečlivým vedením bylo.
Valentýn ho naučil ustoupit do místa v jeho mysli, které se strach nedokázal dotknout.
Oddělit se od Roberta Lightwooda, který věděl, jak se bát – a pak zkrotit tuhle slabší,
nenáviděnou verzi sebe samého. „Tvoje slabost tě rozzuří, tak jak by měla,“ řekl mu
Valentýn. „Použij tu zuřivost – a pak všechno ostatní.“
Svým způsobem Valentýn zachránil Robertovi život. Nebo alespoň jedinou část jeho
života, na které mu záleželo.
Dlužil Valentýnovi všechno.
Přinejmenším dlužil Valentýnovi pravdu.
„Nesouhlasíš s tím, co jsem udělal,“ řekl Valentýn tiše, když slunce postoupilo výš nad
obzor. Michael a Stephen ještě spali. Robert v noci celé hodiny zíral na oblohu, přemýšlel o
tom, co se stalo, a co by měl dělat dál.
„Myslíš, že jsem se přestal ovládat,“ dodal Valentýn.
„To nebyla sebeobrana,“ řekl Robert. „Bylo to mučení. Vražda.“
Robert seděl na jednom z polen kolem pozůstatků jejich táboráku. Valentýn se posadil
vedle něj.
„Slyšel jsi, co to řeklo. Chápeš, proč to muselo být umlčeno,“ řekl Valentýn. „Potřeboval
dostat lekci a Spolek by k tomu nedokázal sebrat odvahu. Vím, že ostatní by tomu
nerozuměli. Ani Lucian. Ale ty…ty a já chápeme jeden druhého. Jsi jediný, komu můžu
důvěřovat. Potřebuju, aby sis to nechal pro sebe.“
„Jestli si jsi tak jistý, že jsi udělal správnou věc, tak proč to držet v tajnosti?“
Valentýn se jemně zasmál. „Vždy tak skeptický, Roberte. To na tobě všichni milujeme ze
všeho nejvíc.“ Jeho úsměv zmizel. „Někteří z ostatních začínají mít pochybnosti. O naší věci,
o mně–“ Odmávl Robertovy námitky dřív, než je mohl vyslovit. „Nemysle si, že to nedokážu
říct. Každý chce být loajální, když je to snadné. Ale když se věci začnou komplikovat…“
Zavrtěl hlavou. „Nemůžu se spoléhat na každého, na koho bych chtěl. Ale věřím, že na tebe
se můžu spolehnout.“
„Samozřejmě že můžeš.“
„Pak budeš to, co se stalo dnes v noci, před ostatními držet v tajnosti,“ řekl Valentýn. „I
před Michaelem.“
Mnohem později, příliš pozdě, Robertovi došlo, že Valentýn měl pravděpodobně nějakou
verzi tohohle rozhovoru s každým členem Kruhu. Tajemství svazuje lidi dohromady, a
Valentýn byl dost chytrý na to, aby to věděl.
„Je to můj parabatai,“ upozornil ho Robert. „Nemám před ním žádná tajemství.“
Valentýno obočí vystřelilo do nebe. „A myslíš si, že on před tebou nemá žádná
tajemství?“
Robert si vzpomněl na předešlou noc, jak se mu Michael snažil tak těžce něco říct. To
bylo jedno tajemství – kdo ví, kolik jich měl?
„Znáš Michaela lépe než kdokoliv jiný,“ řekl Valentýn. „A přesto si myslím, že o něm
vím věci, které by tě mohly překvapit…“
Ticho viselo mezi nimi, zatímco nad tím Robert přemýšlel.
Valentýn nelhal, ani se prázdně nechlubil. Pokud řekl, že o Michaelovi něco věděl, nějaké
tajemství, pak to byla pravda.

160
 A bylo to pokušení, které se před Robertem vznášelo.
Potřeboval se jen zeptat.
Chtěl to vědět; nechtěl to vědět.
„My všichni máme protichůdnou loajalitu,“ řekl Valentýn, než se Robert mohl poddat
tomu pokušení. „Spolek by chtěl tohle všechno zjednodušit, ale je to jen další příklad jejich
omezenosti. Miluju Luciana, mého parabatai. Miluju Jocelyn. Pokud by někdy přišly tyhle
dvě lásky do konfliktu…“
Nemusel tu myšlenku dokončit. Robert věděl, co tím Valentýn myslel, a chápal, že
Valentýn miluje svého parabatai natolik, aby to připustil. Ale nemiloval ho dost na to, aby se
tím řídil.
Možná že některá tajemství byla milosrdenstvím.
Natáhl ruku k Valentýnovi. „Máš moje slovo. Moji přísahu. Michael se o tomhle nikdy
nedozví.“
Jakmile byla ta slova venku, napadlo ho, jestli neudělal chybu. Ale nebylo návratu.
„Znám i tvá tajemství, Roberte,“ řekl Valentýn.
Pak jako ozvěnu prvních slov, která mu Valentýn nikdy neřekl, Robert cítil stín jeho
úsměvu.
„Myslím, že to jsme už probrali,“ připomněl mu Robert.
„Jsi zbabělec,“ řekl Valentýn.
Robert sebou trhl. „Jak tohle můžeš říct po tom všem, čím jsme si prošli? Víš, že jsem se
nikdy nevyhýbal boji nebo-“
Valentýn zavrtěl hlavou, aby ho umlčel. „Ach, nemyslím fyzicky. O to jsme se už
postarali, ne? Pokud přijde na fyzické nebezpečí, jsi ten nejstatečnější člověk. Možná až
příliš?“
„Nevím, o čem to mluvíš,“ řekl Robert upjatě – strach znal až příliš dobře.
„Nebojíš se smrti ani zranění, Roberte. Bojíš se sám sebe a své vlastní slabosti. Postrádáš
víru – postrádáš loajalitu – protože postrádáš sílu svého vlastního přesvědčení. A je to jen
moje chyba, že jsem očekával víc. Koneckonců jak můžu očekávat, že věříš v něco nebo v
někoho, pokud nevěříš sám sobě?“
Robert si náhle připadal průhledný, vůbec se mu to nelíbilo.
„Kdysi jsem se tě snažil naučit zvládnout svůj strach a svou slabost,“ řekl Valentýn. „Teď
vidím, že to byla chyba.“
Robert svěsil hlavu a čekal, že ho Valentýn vyhodí z Kruhu. Že ho vyžene od jeho přátel
a povinnosti. Že mu zničí život.
Ironie, že to byla jeho vlastní zbabělost, která mohla za to, že se jeho nejhorší obavy staly
skutečností.
Ale Valentýn ho překvapil. „Dal jsem ti možnost o tom popřemýšlet, a mám pro tebe
návrh,“ řekl Valentýn.
„O co jde?“ Bál se doufat.
„Vzdej se,“ řekl Valentýn. „Přestaň se snažit předstírat, že ses zbavil své zbabělosti,
svých pochybností. Přestaň se snažit v sobě zapálit nějakou neotřesitelnou vášeň. Pokud
nedokážeš najít odvahu ve svém přesvědčení, proč jednoduše nepřijmeš moji odvahu?“
„Nerozumím.“

161
 „Můj návrh zní takhle,“ řekl Valentýn. „Přestaň se bát a přestaň si být tak nejistý. Dovol
mi, abych si byl jistý za tebe. Spolehni se na mé jistoty, na mou vášeň. Dovol si být slabý a
opři se o mě, protože oba víme, že já umím být silný. Přijmi fakt, že děláš správnou věc,
protože já vím, že je to správná věc.“
„Kéž by to bylo tak jednoduché,“ řekl Robert a nemohl popřít bodnutí touhy. Valentýn se
zatvářil lehce pobaveně, jako by Robert zdědil dětskou nechápavost povahy věcí. „Je to jen
tak těžké, jak si to sám uděláš,“ řekl jemně. „Je to tak snadné, jak tomu dovolíš.“

***

Isabela se otřela o Simona, když odcházeli z přednášky.

„Devět hodin, Jonův pokoj,“ zašeptala mu do ucha.
„Co?“ Bylo to, jako by ho informovala o přesném čase a místě jeho smrti – která, když
byl nucen si představit, co by mohla dělat v pokoji Jona Cartwrighta, byla na spadnutí.
„Hodina démonů. Víš, pro případ, že bys byl stále rozhodnutý zničit naši zábavu.“
Věnovala mu zlý úsměv. „Nebo se k nám připojit.“
V její tváři byla nevyslovená výzva, jistota, že nebude mít odvahu udělat ani jedno
z toho. Simon si připomněl, že i když možná zapomněl na to, že Isabelu vůbec kdy znal,
Isabela na nic o něm nezapomněla. Ve skutečnosti by se dalo říct, že ho znala lépe, než on
sám.
Teď už ne, řekl si. Rok na Akademii, rok studia a bitvy a absťák po kofeinu ho změnili.
Museli.
Otázka byla: Jak se změnil?

***

Dala mu špatný čas.

Samozřejmě že ano. V době, kdy Simon vtrhl do pokoje Jona Cartwrighta, už téměř
dokončovali rituál.
„Nemůžete to udělat,“ řekl jim Simon. „Všichni se zastavte a přemýšlejte.“
„Proč?“ zeptala se Isabela. „Dej nám aspoň jeden dobrý důvod. Přesvědč nás, Simone.“
Nebyl dobrý řečník. A ona to věděla.
Simon se přistihl, že najednou zuřil. Tohle byla jeho škola; tohle byli jeho přátelé.
Isabele bylo jedno, co se tady stane. Možná, že tam nebyl žádný hlubší příběh, žádná skrytá
bolest. Možná byla přesně taková, jaká se zdála být, a nic víc: povrchní člověk, který se staral
jen o sebe.
Něco v jeho jádru se proti téhle myšlence bouřilo, ale on to umlčel. Tady nešlo o jeho
neexistující vztah s jeho neexistující přítelkyní. Nemohl dovolit, aby to bylo o tom.
„Nejde jen o to, že by to bylo proti pravidlům,“ řekl Simon. Jak jste měli vysvětlit
něco, co se zdálo tak jasné? Bylo to jako snažit se přesvědčit někoho, že jedna plus jedna
rovná se dvě: Prostě to tak je. „Nejde jen o to, že by vás mohli vyloučit, nebo dokonce
postavit před Spolek. Je to špatné. Někdo by mohl přijít k úrazu.“
„Vždycky někdo přijde k úrazu,“ poukázal George, zatímco si smutně mnul loket, který
mu, jen pár dní předtím, Julie málem rozsekla mečem.

162
 „Protože neexistuje žádný jiný způsob, jak se to naučit,“ řekl Simon podrážděně.
„Protože je to ta nejlepší ze všech špatných možností. Tohle? Tohle je opakem nezbytnosti.
Takovýhle druh lovců stínů chcete být? Lovec stínů, který si hraje se silami temnoty, protože
si myslí, že to může zvládnout? Viděli jste někdy nějaký film? Četli jste komiks? Tahle to
totiž vždycky začíná – jen trocha pokušení, jen trochu ochutnat zlo, a pak bum, váš světelný
meč zčervená a budete dýchat přes velkou černou maskou a useknete vašemu synovi ruku, jen
protože jste zlí.“
Dívali se na něj nechápavě.
„Zapomeňte na to.“
Bylo legrační, že lovci stínů téměř o všem věděli víc než civilové. Věděli víc o
démonech, o zbraních, o proudech moci a magie, které formovaly svět. Ale nerozuměli
pokušení. Nechápali, jak snadné bylo dělat jednu malou, strašlivou volbuza druhou, dokud
jste nesklouzli po skluzavce až do jámy pekelné. Dura lex – Zákon je tvrdý. Tak tvrdý, že
lovci stínů museli předstírat, že je možné být dokonalý. To byla jediná věc, kterou si Simon
vzal z Robertovy přednášky o Kruhu. Jakmile lovci stínů začali klouzat, nikdy se nezastavili.
„Pointa je v tom, že tohle je situace, která se nedá vyhrát. Buď se váš stupidní skřet vymkne
kontrole a sežere spoustu studentů – nebo se to nestane, a tak se rozhodnete, že příště můžete
vyvolat většího démona. A ten vás sežere. To je definice situace ztráta versus ztráta.“
„To byla férová připomínka,“ řekla Julie.
„Ne tak hloupá, jak on sám vypadá,“ přiznal Jon.
George si odkašlal. „Možná-“
„Možná bychom to měli dodělat,“ řekla Isabela, pohodila svými hedvábnými černými
vlasy, zamrkala velkýma, bezednýma očima a usmál se svým neodolatelným úsměvem, a jako
by na celou místnost seslala nějaké kouzlo, všichni zapomněli, že Simon vůbec existuje, a dali
se do vyvolávání démona.
Udělal tady všechno, co mohl. Zbývala mu už jen jedna možnost.
Utekl.

***

1984

Michael nechal uplynout týden, než položil otázku, která Roberta děsila. Možná čekal, až
s tím přijde Robert sám. Možná se pokusil sám sebe přesvědčit, že nepotřebuje znát pravdu,
že Roberta miluje dost na to, aby to nechal být – ale zřejmě se mu to nepodařilo.
„Projdeš se se mnou?“ řekl Michael a Robert souhlasil, že se vydají na poslední
procházku Broceliandským lesem, i když doufal, že zůstanou daleko od lesa až do příštího
semestru. Do té doby by, možná, vzpomínka na to, co se stalo, vybledla. Stíny by nevypadaly
tak zlověstně, země tak zmáčená krví.
Tenhle týden to mezi nimi bylo divné, tiché a odměřené. Robert skrýval své tajemství o
tom, co udělali vlkodlakovi, a dumal nad Valentýnovým návrhem, že by Robertovo svědomí a
Robertova síla mohla jít jednodušší cestou. Michael byl…

163
 No, Robert nedokázal odhadnout, o čem Michael přemýšlel – o Valentýnovi, o Elize, o
Robertovi. A právě kvůli tomu byly věci tak divné. Byli parabatai; byli dvěma polovinami
jednoho těla. Robert to neměl muset hádat. Dřív to vždycky věděl.
„Dobře, jaký je skutečný příběh?“ zeptal se Michael, jakmile byli dost hluboko v lese,
kde se zvuky kampusu už dávno vytratily. Slunce bylo ještě na obloze, ale tady, v korunách
stromů, byly stíny dlouhé a byla čím dál větší tma. „Co Valentýn udělal tomu vlkodlakovi?“
Robert se nedokázal na svého parabatai podívat. Pokrčil rameny. „Přesně, jak jsem ti to
řekl.“
„Nikdy dřív jsi mi nelhal,“ řekl Michael. V jeho hlase byl smutek, a něco dalšího, něco
horšího – byl tam náznak definitivnosti, jako by se chystali říct si sbohem.
Robert polkl. Michael měl pravdu: Před tímhle mu Robert nikdy nelhal.
„A předpokládám, že ty jsi mi nikdy nelhal?“ zaútočil na Michaela. Jeho parabatai měl
tajemství, o kterém už teď věděl. Valentýn mu to řekl.
Nastala dlouhá pauza. Pak Michael promluvil. „Lžu ti každý den, Roberte.“
Bylo to jako kopanec do břicha.
Nebylo to jen tajemství, nebyla to jen holka. Bylo to…Robert ani nevěděl, co to bylo.
Nepochopitelné.
Zastavil se a nevěřícně se k Michaelovi otočil. „Pokud se mě snažíš šokovat, že mi řekneš
něco–“
„Nesnažím se tě šokovat. Jen se…snažím se ti říct pravdu. Konečně. Vím, že přede mnou
něco skrýváš, něco důležitého.“
„Neskrývám,“ trval na svém Robert.
„Ale skrýváš,“ řekl Michael, „a to bolí. A jestliže to zraňuje mě, pak si můžu jen
představovat– “ Odmlčel se, zhluboka se nadechl a přinutil se pokračovat. „Nesnesl bych,
kdybych tě zraňoval stejně jako všechny tyto roky. I když jsem si to neuvědomoval. Dokonce
i když sis to ty neuvědomoval.“
„Michaeli, to nedává žádný smysl.“
Došli k padlému kmenu, porostlému mechem. Michael se na něj posadil, náhle vypadal
hrozně unaveně. Jako by za poslední minutu zestárl o sto let. Robert klesl vedle něj a položil
ruku na rameno svého přítele. „Co se děje?“ Zaklepal tiše na Michaelovu hlavu, snažil se
usmát, namluvit sám sobě, že Michael je prostě Michael. Divný, ale nelogický.
„Co se děje v tom blázinci, kterému říkáš mozek?“
Michael sklopil hlavu.
Takhle vypadal hrozně zranitelně, zátylek holý a vystavený, a Robert to nedokázal snést.
„Jsem zamilovaný,“ zašeptal Michael.
Robert propukl v smích, tryskala z něj úleva. „A to je všechno? Nemyslíš, že to už jsem
taky zjistil, idiote? Říkal jsem ti, že Eliza je skvělá–“
Pak Michael řekl něco dalšího.
Něco, co Robert musel přeslechnout.
„Cože?“ řekl, i když nechtěl.
Tentokrát Michael zvedl hlavu, setkal se s Robertovým pohledem a promluvil jasně.
„Jsem zamilovaný do tebe.“
Robert byl na nohou dřív, než dokázal ta slova zpracovat.

164
 Připadalo mu náhle hrozně důležité mít mezi sebou a Michaelem prostor. Tolik prostoru,
kolik jen bylo možné.
„Cože jsi?“
Nechtěl křičet.
„To není legrace,“ dodal Robert a snažil se ovládnout hlas.
„To není vtip. Jsem za–“
„Neříkej to znovu. Už nikdy to znovu neříkej.“
Michael zbledl. „Vím, že jsi asi…Vím, že to necítíš stejně, že nemůžeš…“
Najednou, s takovou silou, že ho málem srazila na kolena, Roberta zaplavil příval
vzpomínek: Michaelova ruku na jeho rameni. Michaelovy paže kolem něj v objetí. Jak s ním
Michael zápasil. Jak Michael jemně upravoval jeho sevření meče. Michael ležící v posteli
několik stop od něj, noc co noc. Jak se Michael svlékl, vzala ho za ruku a táhl ho do jezera
Lyn. Jak Michael, s nahou hrudí, promočenými vlasy, zářícíma očima, ležel v trávě vedle něj.
Robertovi se chtělo zvracet.
„Nic se nemusí změnit,“ řekl Michael a Robert by se zasmál, kdyby tak jistě nevěděl, že
by to vedlo jen k tomu, že by zvracel. „Pořád jsem ta stejná osoba. Nic po tobě nežádám. Jen
jsem upřímný. Prostě jsem potřeboval, abys to věděl.“
Robert věděl tohle: že Michael byl nejlepší přítel, jakého kdy měl, a nejspíš nejčistší
duše, jakou kdy poznal. Že by měl sedět vedle Michaela, slíbit mu, že je to v pořádku, že se
nic nemusí změnit, že přísaha, kterou složili jeden druhému, byla pravdivá a navždy. Že
nebylo nic, čeho by se musel bát na Michaelově – Robertovi se při tom slově obrátil žaludek –
lásce. Že Robert byl přímý jako šíp, že to byl Marysin dotek, díky kterému se jeho tělo cítilo
naživu, vzpomínka na Marysinu nahou hruď, která mu zrychlovala tep – a že tohle
Michaelovo vyznání v něm nevyvolávalo žádné pochyby. Věděl, že by měl Michaelovi říct
něco uklidňujícího, něco jako: „Nemůžu tě milovat tímhle způsobem, ale budu tě milovat
navždy.“
Ale taky věděl, co by si lidé mysleli.
Co by si asi mysleli o Michaelovi…co by předpokládali o Robertovi.
Lidé by mluvili, drbali by, podezřívali by je. Parabatai spolu samozřejmě nemohli randit.
A nemohli…ani nic dalšího. Ale Michael a Robert si byli tak blízcí; Michael a Robert byli tak
dobře sladění; lidé by určitě chtěli vědět, jestli jsou Michael a Robert stejní.
Lidé by o tom určitě uvažovali.
To by nezvládl. Už tak pracoval příliš tvrdě, aby se stal mužem, jakým byl, lovcem stínů,
jakým byl. Nedokázal by snést, aby se na něj lidé znovu takhle dívali, jako by byl jiný.
A nedokázal by snést, aby se na něj takhle díval Michael.
Protože co kdyby o tom taky začal přemýšlet?
„Už to nikdy znovu neříkej,“ řekl Robert chladně. „A pokud na tom trváš, bude to
poslední věc, kterou jsi mi kdy řekl. Rozumíš mi?“
Michael na něj jen zíral, oči vytřeštěné a nechápavé.
„A ani o tom nebudeš mluvit s nikým jiným, nikdy. Nedovolím, aby si o nás lidé něco
mysleli. O tobě.“
Michael zamumlal něco nesrozumitelného.
„Cože?“ řekl Robert ostře.
„Řekl jsem, co si budou myslet?“

165
 „Budou si myslet, že jsi nechutný,“ řekl Robert.
„Stejně jako si to myslíš ty?“
Hlas v zadní části Robertovy mysli řekl, Přestaň.
Říkal mu, Tohle je tvoje poslední šance.
Ale říkal to hrozně tiše.
Nebyl si tím moc jistý.
„Ano,“ řekl Robert, a řekl to natolik pevně, že by nebylo pochyb, co tím myslel.
„Myslím, že jsi nechutný. Složil jsem ti přísahu, a budu ji ctít. Ale byla to chyba: Nic mezi
námi už nikdy nebude stejné. Ve skutečnosti, od nynějška mezi námi nebude nic, tečka.“
Michael se nehádal. Neřekl nic. Prostě se otočil, utekl do lesa a nechal tam Roberta
samotného.
To, co řekl, co udělal… bylo neodpustitelné. Robert to věděl. Řekl si: Byla to Michaelova
vina, Michaelovo rozhodnutí.
Řekl si: Udělal jen to, co musel, aby přežil.
Ale teď znal pravdu. Valentýn měl pravdu. Robert nebyl schopen absolutní lásky nebo
loajality. Myslel si, že Michael byl výjimka, důkaz, že si může být někým jistý – že může být
stálý, bez ohledu na cokoliv.
Teď už to bylo pryč.
Dost, pomyslel si Robert. Dost boje, dost pochybností o svých vlastních volbách, dost
podléhání své vlastní slabosti a nedostatku víry. Přijme Valentýnovu nabídku. Nechá
Valentýna, ať za něj rozhoduje, ať za něj věří. Udělá cokoliv, co bude potřeba, aby vydržel u
Valentýna, v Kruhu, a u jejich věci.
To bylo všechno, co mu zůstalo.

***

Simon běžel špinavými chodbami, klouzal po slizkých podlahách, a rozběhl se dolů po

promáčknutém schodišti, celou cesta proklínal Akademii za to, že je takovým labyrintem bez
recepce. Jeho nohy bušily proti opotřebovanému kameni, plíce se zvedaly, a i když cesta
vypadala nekonečně, trvalo jen pár minut, než vtrhl do kanceláře Catariny Loss.
Vždycky tam byla, ve dne nebo v noci, a tuhle noc to nebylo jiné.
No, trochu jiné to bylo: Té noci nebyla sama.
Stála za svým stolem s rukama zkříženýma, obklopená Robertem Lightwoodem a
děkankou Penhallowovou, všichni tři vypadali tak vážně, že to skoro vypadalo, jako by čekali
na něj. Nenechali ho váhat ani myslet na následky.
Nebo myslet na Izzy.
„Je tu skupina studentů, kteří se snaží vyvolat démona,“ supěl Simon. „Musíme je
zastavit.“
Nikdo nevypadal překvapeně.
Někdo si potichu odkašlal – Simon se obrátil a našel Julii Beauvaleovou, jak se snaží
vyplížit za dveře, které jí před chvíli rozrazil přímo před obličejem.
„Co tu děláš?“
„To samý co ty,“ řekla Julie. Pak se začervenala a věnovala mu rozpačité pokrčení ramen.
„Myslím, že jsi udělal dobrou věc.“

166
 „Ale jak ses sem dostala přede mnou?“
„Vzala jsem to východním schodištěm, samozřejmě. Potom tou chodbou za zbrojírnou–“
„Ale nemá slepý konec v jídelně?“
„Jen když–“
„Možná bychom mohli tuhle fascinující kartografickou diskusi odložit na později,“ řekla
Catarina Loss mírně. „Myslím, že teď máme na práci důležitější věci.“
„Jako třeba dát vašim hloupým studentům lekci,“ zavrčel Robert Lightwood, a vyrazil
z kanceláře ven. Catarina a děkanka vykročily za ním.
Simon si s Julií vyměnili nervózní pohled. „Ty, ehm, myslíš, že bychom je měli
následovat?“
„Asi jo,“ řekla a pak si povzdechla. „Taky bychom je mohli všechny nechat jednou ranou
vyloučit.“
Vlekli se za svými učiteli, zůstávali čím dál víc pozadu. Když se blížili k Jonově pokoji,
slyšely Robertovy výkřiky už z poloviny chodby. Nedokázali přes tlusté dveře rozeznat
jednotlivá slova, ale hlasitost a kadence situaci naprosto vyjasnila.
Simon a Julie lehce otevřeli dveře a vklouzli dovnitř.
George, Jon, a ostatní byli seřazeni u zdi, tváře bledé, oči široké, všichni vypadali, že
sbírají odvahu pro popravčí četu. Zatímco Isabela stála po boku svého otce…a zářila?
„Selhali jste, vy všichni!“ zahřměl Robert Lightwood. „Máte být to nejlepší a
nejzářivější, co tahle škola nabízí, a vy se ukážete v tomhle světle? Varoval jsem vás před
nebezpečím charismatu. Říkal jsem vám, že se musíte postavit za to, co je správné, a to i když
to zraní ty, které nejvíce milujete. A nikomu z vás se nepodařilo poslechnout.“
Isabela ostře zakašlala.
„Nikomu, kromě dvou,“ připustil Robert a trhl hlavou k Simonovi a Julii. „Výborně.
Isabela o tobě měla pravdu.“
Simon byl zmatený.
„Byl to hloupý test?“ vyjekl Jon.
„Spíš chytrý test, pokud se ptáte mě?“ řekla děkanka Penhallowová.
Catarina vypadala, jako kdyby chtěla něco říct na téma pošetilých lovců stínů hrajících si
na kočku a myš se svými vlastními, ale jako obvykle držela jazyk za zuby.
„Kolik procent naší známky to bude stát?“ zeptal se Sunil.
Po tomhle následovalo hodně křiku. Spousta křiku o posvátné odpovědnosti a
neopatrnosti a jak nepříjemná může být noc v kobkách Tichého města. Robert hřměl jako
Zeus, děkanka Penhallowová se snažila, aby nezněla jako opatrovnice nadávající svým
svěřencům za krádež sušenek navíc, zatímco Catarina Loss přidala příležitostnou sarkastickou
poznámku o tom, co se stalo lovcům stínů, kteří si mysleli, že by bylo zábavné žít na území
čarodějů. V jednu chvíli přerušila tirádu Roberta Lightwooda a přidala kousavou poznámku o
Darth Vaderovi – potutelně se podívala na Simona, kterého zajímalo, ne poprvé, jak zblízka
ho sledovala, a proč.
Přes to všechno se Isabela dívala na Simona a v jejím pohledu bylo něco nečekaného.
Něco skoro jako…hrdost.
„Na závěr, příště budete poslouchat, když vaši starší mluví,“ vykřikl Robert Lightwood.
„Proč by někdo poslouchal cokoliv, co ty říkáš o dělání správných věcí?“ vyštěkla
Isabela.

167
 Robertova tvář zrudla. Pomalu se k ní otočil, podíval se na ni s druhem ledového
Inkvizitorského zlostného pohledu, který by každého proměnil v kňučící děcko. Isabela sebou
ani netrhla.
„Teď, když je ta špinavá záležitost uzavřená, bych požádal vás všechny, abyste mě a mé
svědomité dceři dali trochu soukromí. Věřím, že některé věci musíme urovnat,“ řekl Robert.
„Ale tohle je můj pokoj,“ zakňučel Jon.
Robert nemusel mluvit, stačilo na něj vrhnout Inkvizitorský zlostný pohled; Jon sebou
trhl.
Utekl, spolu se všemi ostatními, a Simon se je chystal následovat, když ho Isabeliny prsty
chytly za zápěstí.
„On zůstane,“ řekla svému otci.
„Tak to určitě ne.“
„Simon zůstane se mnou, nebo já odejdu s ním,“ řekla Isabela. „Takové jsou tvoje
možnosti.“
„Ehm, radši bych šel,“ začal Simon, „radši“ byla jeho zdvořilá náhražka „zoufale moc.“
„Zůstaň,“ přikázala Isabela.
Robert si povzdechl. „Fajn. Zůstaň.“
Tím ukončil diskusi. Simon klesl na okraj Jonovy postele a snažil se stát se neviditelným.
„Je mi jasné, že tady nechceš být,“ řekl Robert své dceři.
„A z čeho to usuzuješ? Z toho, že jsem ti milion krát řekla, že sem nechci jet? Že jsem
nechtěla hrát tvoji hloupou hru? Že jsem si myslela, že to bylo kruté a manipulativní a totální
ztráta času?“
„Ano,“ řekl Robert. „Z toho.“
„A přesto jsi mě sem donutil jet.“
„Ano,“ řekl.
„Podívej se, jestli sis myslel, že vynucení si společného času něco spraví nebo
vykompenzuje, co jsi–“
Robert si ztěžka povzdechl. „Už jsem ti říkal, že to, co se stalo mezi matkou a mnou,
s vámi nemá nic společného.“
„Se mnou to má společného všechno!“
„Isabelo…“ Robert se podíval na Simona, a pak ztišil hlas. „Vážně bych to radši řešil bez
publika.“
„Příliš špatně.“
Simon se snažil ještě tvrději ustoupit do pozadí, doufal, že možná, kdyby se snažil dost
usilovně, jeho kůže by získala stejný odstín jako překvapivě květované prostěradlo Jona
Cartwrighta.
„Ty a já jsme nikdy nemluvili o mém času v Kruhu, nebo proč jsem následoval
Valentýna,“ řekl Robert. „Doufal jsem, že vy děti se nikdy tuhle část o mně nedozvíte.“
„Slyšela jsem tvoji přednášku, stejně jako všichni ostatní,“ řekla rozmrzele.
„Oba víme, že příběh určený pro veřejnost nikdy neobsahuje celou pravdu.“ Robert se
zamračil. „To, co jsem neřekl těm studentům, co jsem ještě nikdy nikomu neřekl, je to, že
na rozdíl od většiny z Kruhu jsem nebyl to, co bys nazvala pravý věřící. Ostatní si mysleli,
že byli Razielovým mečem v lidské podobě. Měla jsi vidět svou matku, planoucí
spravedlností.“

168
 „Takže teď je to všechno mámina chyba? Hezký, tati. Opravdu hezký. Mám si myslet, že
jsi nějaký úžasný chlápek, který prohlédl Valentýna, ale stejně ho následoval? Protože ti to
řekla tvoje přítelkyně?“
Zavrtěl hlavou. „Špatně jsem se vyjádřil. To já jsem byl nejvíc na vině. Tvá matka i
ostatní si mysleli, že dělají to, co je správné. Milovali Valentýna. Milovali naši věc. Věřili. Já
jsem v sobě nikdy nedokázal najít tuhle víru…ale i přesto jsem pokračoval. Ne proto, že jsem
si myslel, že to bylo správné. Ale protože to bylo snadné. Protože Valentýn vypadal tak
sebejistě. Nahrazení jeho jistoty za mou vlastní vypadalo jako cesta nejmenšího odporu.“
„Proč mi to říkáš?“ Trocha toho jedu z jejího hlasu už vyprchala.
„Nechápal jsem, co znamenalo být si něčím skutečně jistý,“ řekl Robert. „Nevěděl jsem,
jaké bylo něco milovat, nebo někoho, za vší tou mou rezervou. Bezpodmínečně. Myslel jsem
si, že možná s mým parabatai, ale pak–“ Spolkl cokoliv, co chtěl říct. Simon přemýšlel, jak
by to mohlo být horší, než to, co už přiznal. „Nakonec jsem si řekl, že to v sobě prostě
nemám. Že nejsem postavený k tomuhle druhu lásky.“
„Jestli ses mi chystal říct, že jsi ji našel s tvou milenkou…“ Isabela se otřásla.
„Isabelo.“ Robert vzal ruce své dcery do svých vlastních. „Chci ti říct, že jsem ji našel
s Alekem. S tebou. S…“ Podíval se dolů. „S Maxem. To, že jsem měl vás, děti, Isabelo –
všechno změnilo.“
„Tak proto jsi strávil roky léčbou Aleka, jako by měl mor? Tím jsi ukazoval svým dětem,
že je miluješ?“
Po těch slovech, pokud to vůbec bylo možné, Robert vypadal, že se za sebe stydí ještě
víc. „Někoho milovat neznamená, že nikdy neuděláš chybu,“ řekl. „Udělal jsem jich víc, než
byl můj podíl. Vím to. A některé z nich nikdy nebudu mít šanci vynahradit. Ale s tvým
bratrem se opravdu snažím. On ví, jak moc ho mám rád. Jak jsem na něj pyšný. Potřebuju,
abys to věděla i ty. Vy, děti, jste jediná věc, kterou jsem si jistý, jsem si jistý, jediná věc,
kterou si vždy budu jistý. Ne Spolek. Bohužel, ani moje manželství. Vy. A když budu muset,
strávím zbytek svého života snahou dokázat vám, že si můžete být jistí mnou.“

***

Byla to vážně nudná párty, u které dokonce i Simon musel uznat, že mohla být zpestřená
démonem nebo dvěma. Dekorace – několik ubohých fáborků, pár nedofouknutých balónků a
ručně kreslený plakát, který (špatně) hlásal „GRATULJEME“ – vypadala, jako by byla
náhodně splácaná dohromady na poslední chvíli bandou pěti absolventy vězení. Stůl
s občerstvením byl přeplněný vším jídlem, které zbylo na konci semestru, včetně okoralých
croissantů, hrnce oranžového želé, kádě dušeného, a několik talířů s neidentifikovatelnými
masnými výrobky. Protože v Idris nefungovala elektřina a nikoho nenapadlo najmout kapelu,
nebyla tam žádná hudba, ale hrstka členů pedagogického sboru to vzala na sebe, aby
zimprovizovala mužské vokální kvarteto. (Což se podle Simona nedalo kvalifikovat jako
hudba.) Isabelina tlupa vyvolávačů démona byla propuštěna s vážným varováním, a dokonce
měli dovoleno zúčastnit se párty, ale nikdo z nich nevypadal, že by měl náladu na veselí –
nebo, pochopitelně, na Simona.
Otálel u mísy s punčem – který páchl jako ryby dost na to, aby mu to zabránilo si punč
nalít – když se k němu připojila Isabela.

169
 „Vyhýbáš se svým přátelům?“ zeptala se.
„Přátelé?“ Zasmál se. „Myslím, že chceš říct ty ´lidi, kteří nenávidí moje vnitřnosti.´ Jo,
tak těm se vyhýbám.“
„Není pravda, že tě nenávidí. Jsou v rozpacích, protože jsi měl pravdu a oni byli hloupí.
Přenesou se přes to. Stejně jako ty.“
„Možná.“ Nepřipadalo mu to pravděpodobné, ale na druhou stranu, v tomhle roce se toho
nestalo moc, co by nespadalo do kategorie „pravděpodobné.“
„Takže, hádám, že bych ti měla poděkovat za to, že jsi se mnou zůstal u celé té věci s
mým tátou,“ řekla Isabela.
„No, nedala jsi mi tak úplně na vybranou,“ podotkl.
Isabela se zasmála, téměř láskyplně. „Ty opravdu nemáš ponětí, jak má probíhat
společenské setkání, viď? Já řeknu „děkuju“ a ty řekneš „nemáš zač.“
„Jako třeba kdybych řekl, děkuju, že jsi oklamala všechny moje přátele, aby si mysleli, že
jsi nějaká divoká a bláznivá vyvolávačka démonů, aby se dostali do problémů s děkankou,
řekla bys...?“
„Nemáš zač za to, že jsem jim všem dala cennou lekci.“ Usmála se. „Kterou ses ty
očividně nepotřeboval naučit.“
„Jo. Jasně.“ I když to všechno byl test – i když Isabela očividně chtěla, aby ji nahlásil,
stejně se cítil provinile. „Je mi líto, že jsem nedokázal přijít na to, co děláš. Že jsem ti
nevěřil.“
„Byla to hra, Simone. Neměl jsi mi věřit.“
„Ale neměl jsem v tom selhat. Všichni ti lidi–“
„Nemůžeš od sebe očekávat, že mě znáš.“ V Isabelině hlase zazněla nemožná laskavost.
„Chápu to, Simone. Vím, že věci mezi námi byly…obtížné, ale nejsem pošetilá. Možná se mi
ta realita nelíbí, ale nemůžu ji popřít.“
Chtěl jí říct tolik věcí.
A přesto, přímo v tu nejdůležitější chvíli byla jeho mysl prázdná.
Usadilo se mezi nimi nepříjemné ticho. Isabela přesunula svou váhu. „No, jestli je to
všechno, pak…“
„Zpátky na tvoje rande s Jonem?“ Simon si nemohl pomoci. „Nebo…to byla jen součást
hry?“
Doufal, že v jeho hlase nezachytí ten žalostný tón naděje.
„To byla jiná hra, Simone. Drž krok. Nenapadlo tě, že mě prostě baví tě mučit?“ Znovu
se objevil ten zlý úsměv, a Simon měl pocit, jako by měl sílu ho zapálit; už cítil, jak hoří.
„Takže, ty a on, nikdy jste–“
„Jon není zrovna můj typ.“
Další ticho bylo o něco příjemnější. Druh ticha, pomyslel si Simon, kde jste se někomu
dívali do očí, dokud napětí nemohlo být prolomeno pouze polibkem.
Prostě se nakloň, řekl si v duchu, protože i když si nemohl vzpomenout, že by vůbec
někdy dělal první krok s dívkou, jako je tahle, očividně to už někdy v minulosti dělal. Což
znamenalo, že to v sobě má. Někde. Přestaň být takový zbabělec a zatraceně NAKLOŇ SE.
Ještě pořád sbíral odvahu, když ten okamžik minul. Udělala krok dozadu. „Takže…co vlastně
bylo v tom dopise?“

170
 Pamatoval si to. Mohl by jí ho hned teď odrecitovat, říct jí, že bylo úžasné ji milovat, i
když si to jeho mozek nepamatoval, jeho duše byla trvale tvarovaná, aby pasovala k té její,
jako by nějaká sušenka ve tvaru Isabely orazítkovala jeho srdce. Ale psát něco takového bylo
jiné než to říct nahlas – na veřejnosti.
Pokrčil rameny. „Moc si nepamatuju. Jen omluva za to, že jsem na tebe tehdy křičel. A
i předtím. Hádám.“
„Aha.“
Tvářila se zklamaně? Že se jí ulevilo? Podrážděně? Simon hledal v její tváři nějaké stopy,
ale byla nepřístupná.
„Dobře…omluva přijata. A přestaň se na mě takhle dívat, jako bych měla na nose
brouka.“
„Omlouvám se. Znovu.“
„A…myslím, je mi líto, že jsem ti ho vrátila, aniž bych ho četla.“
Simon si nedokázal vzpomenout, jestli se mu někdy předtím omluvila. Nepřipadala mu
jako typ, co by se komukoli omlouval.
„Pokud mi ještě někdy nějaký napíšeš, možná si ho dokonce přečtu,“ řekla se zamýšlenou
lhostejností.
„Semestr už končí, pamatuješ? Tenhle víkend se vracím do Brooklynu.“ Připadalo mu to
nepředstavitelné.
„V Brooklynu nemají poštovní schránky?“
„Hádám, že bych ti mohl poslat pohlednici z Brooklynského mostu,“ připustil Simon, pak
se zhluboka nadechl a šel na to. „Nebo bych ti ten jeden mohl doručit. Do Institutu, myslím.
Pokud bys to chtěla. Někdy. Nebo něco.“
„Někdy. Něco…“ Isabela dlouze přemýšlela, nechala ho se v tom několik nekonečných,
trýznivých vteřin koupat. Pak se její úsměv rozšířil natolik, že si myslel, že by se opravdu
mohl samovznítit. „Myslím, že je to rande.“

171
172
 Tales from the Shadowhunter Academy Pale Kings and Princes cz

Co jsem dělal na letních prá zdniná ch.

Simon Lewis

Letos v létě, jsem žil v Brooklynu.

Každé rá no jsem běhal v parku. Jednoho rá na jsem se setkal s vílami, která žila v rybníku
psa. Ona měla – Simon se zastavil ve psaní, aby výraz „blond“ konzultovat se slovníkem, ale ten
neměl žá dný jiný výraz. Zřejmě mu chyběli slova týkající se barvy vlasů pro potomky nebo tvory
démoních dimenzí.

Podobně jako, on objevil, slova týkající se rodiny, přá telství nebo sledová ní televize. Teď
žvýkal gumu, povzdechl si a pak se znovu sklonil nad strá nkou. Pět set slov jak prožil léto měl
mít pro učitelku Cthonian a po hodině prá ce napsal přibližně….třicet.

Měla vlasy. A –

-obrovský regá l.

"Snažím se pomoci," řekl Simonů v spolubydlící George Lovelace, který se koukal přes rameno.

"A neú spěšně," řekl Simon, ale on nemohl potlačit ú šklebek.

George mu vlétě chyběl víc než očeká val. Všichni mu chyběli víc než očeká val - ne jen
jeho noví přá telé, ale Akademie Lovců stínů samotná , předvídatelný rytmus dne, všechno co na
co si stěžoval.

Sliz, vlhké, ranní rozcvičky, prská ní stvoření uvězněného ve zdi... dokonce mu chyběla
polévka. Simon strá vil většinu svého prvního roku na Akademii, znepokojujíen tím, že tohle není
místo kam by patřil, že si někdo dů ležitý neuvědomil, že udělali hroznou chybu a pošlou ho zpět
domů .

Teprve když byl zpět v Brooklynu, pokoušíc se usnout nad komiksem s Batmanem a jeho
matkou, která chrá pala ve vedlejší místnosti si uvědomil, že tady doma nebyl.

Doma nečekaně, nevysvětlitelně byl v Akademii Lovců stínů .

Park Slope nebyl ú plně stejný jaký si pamatoval, ne s malými vlkodlaky dová dějící
v Prospect Parku, čarodějem který prodá val sýry a lektvary lá sky, upíry kteří lenošili na břehu.

173
Gowanusky s má chajícími nedopalky cigaret na prochá zce. Simon si musel neustá le připomínat,
že tam byli celou dobu – Park Slope se nezměnil; Simon ano. Simon byl ten, který teď měl vnitřní
vidění. Simon byl ten, kdo sebou trhl při bliká ní stínů , a když Eric měl tu smů lu a přiblížil se za
ním, instinktivně svého kamará da shodil k zemi judo přehozem.

"Vole," Eric zalapal po dechu, zíral na něj od vyprahlých stébel trá vy „Nechte, toho vojá ku.“

Eric si samozřejmě, myslel, že strá vil rok na vojenské škole – stejně jako zbytek kluků ,
stejně jako Simonova matka a sestra. Lhal téměř každému, koho měl rá d: to bylo ještě další věc
v životě v Brooklynu a možná ta kvů li které touží uniknout.

Byla jedna věc o tom po celý rok lhá t, kde je a vymýšlet si příběhy o seržantovi, které
většinou kopíroval ze špatných filmů z osmdesá tých let. Ale to bylo ú plně něco jiného, teď musel
lhá t o tom kdo je. Musel předstírat, že Simon Lewis, které mysleli, že znali, zná démony a
čaroděje na strá nká ch komiksů a knih, když se podílejí na ú mrtích a on u toho jí čokolá dové
mandle. Ale to nebyl Simon ani omylem. Možná nebyl ještě Lovec stínů – ale už nebyl ú plně civil
a nebavilo ho předstírat, že jím je.

S jediným člověkem, u kterého nemusel předstírat byla Clary. Trá vil s ní více času,
prohlídkou města, poslouchal příběhy o tom, jaký kluk býval. Simon si ještě stá le zcela
nepamatoval, co byl v jeho dalším životě, v tom v kterém zapomněl, ale zdá lo se, že na minulosti
mu zá leželo stá le méně.

"Víš já nejsem osoba, kterou jsi znal,“ řekla mu Clary jednoho dne, když oni pili čtvrtou ká vu
v Java Jones.

Simon se snažil obrá tit svou krev na kofein do zá ří, protože Akademie byla zó na bez ká vy.

"Někdy cítím, že stará Clary je stejně daleko jako musí být starý Simon d tebe.“

"Ti chybí?" zeptal se Simon, ale co to znamená : Chybí ti? Starý Simon. Další Simon. Lepší a
odvá žnější Simon, u kterého už neměl strach, že to neměl v sobě.

Clary zatřá sla její hlavu, ohnivé červené vlny ji ská kaly na ramenou, zelené oči zá řily
jistotou „Už ani ne,“ řekla s tím zá zrakem, při kterém věděla, co se děje v jeho hlavě „Protože jsi
zpá tky. Přinejmenším doufá m, že….“

Stiskl jí ruku. To byla odpověď dostatečná pro oba.

"Když už mluvíme o tom co jsme dělali na letních prá zdniná ch,“ řekl George a skočil zpět na
pokleslou matraci „budeš to někdy vyprá vět mě?“

174
"Co?" Simon se opřel o jeho křeslo – které vydalo hrozivý zvuk praská ní dřeva, ná hle znovu
předklonil. Jako druhý ročník, Simon a George měli možnost žá dat o pokoj v nadzemí, ale
rozhodli se zů stat dole. Simon objevil jisté výhody být daleko od zvědavých očí z fakulty.

Nemluvě o odsuzová ní ze strany traktu elity. Děti Lovců stínů v jeho třídě viděli jen
malou možnost jak jim jejich civilní spolužá ci mů žou něco nabídnout, byly zcela jinou třídou a
Simon se nechtěl učit lekce znovu. Přestože se židle a stů l pů lily a cosi šedého a chlupatého
běhalo okolo jeho nohy, napadlo ho jestli není příliš pozdě změnit jeho mysl.

"Simone. Kamará de. Hoď mi tu kost. Udělej to. Víš, jak jsem strá vil své prá zdniny?“

"Stříhá ním ovcí?"

George mu poslal hrst pohlednic za poslední dva měsíce. Na přední čá sti každé z nich
byla idylická fotografie skotské krajiny. A na zadní, řada zprá v, kroužící kolem jediného tématu:

Nudím se.

Tak se nudím.

Zabij mě.

Příliš pozdě, už jsem mrtvý.

"Stříhá ní ovcí," potvrdil George.

"Krmení ovcí. Pasení ovcí. Těžký pá d do ovčího hnoje. Zatímco ty jsi byl…kdo ví s určitou super
bojovnicí s havraními vlasy. Mů žeš mě nechat žít alespoň zprostředkovaně?“

Simon si povzdechl. George se na to neptal čtyři a pů l dne. To pro Simona bylo víc než čekal.

"Proč si myslíš, že jsem dělal něco s Isabelle Lightwood?"

"Oh, já nevím, možná proto jsem tě naposledy, jak jsi o ní nemohl být ticho?“ řekl George
ovlivněný špatným americkým přízvukem.

„Co má m dělat na rande s Isabelle? Co má m říkat na rande s Isabelle? Co si má m vzít na rande

s Isabelle? Oh Georgi, skotský bože lá sky, řekni mi, co má m dělat s Isabelle.“

"Nevzpomíná m si , že by tyhle slova vychá zela z mých ú st.“

"Parafrá zoval jsem řeč tvého těla,“ George řekl. "Teď to vysyp."

Simon pokrčil rameny. "Nevyšlo to."

175
"Nevyšlo?" Georgovo obočí se téměř raketově zvedlo na jeho čelo „Nevyšlo?“

"Nevyšlo," potvrdil Simon.

"Ty mi říká š, že tvoje epické love story s nejžhavější Lovkyní stínů její generace, který se klenul
v několika případech v zá chraně světa je u konce s pokrčením ramen a“ – jeho hlas znovu získal
americký přízvuk „nevyšlo to.“

"Ano. To ti říká m," Simon se pokusil o nedbalý tó n, ale nezdařilo se, protože George vstal a jemně
praštil svého spolubydlícího na rameni.

"Promiň , ká mo," řekl George tiše.

Simon si znovu povzdechl. "Nic."

Jak jsem trá vil letní prá zdniny

Simon Lewis

Zvoral jsem se to s nejú žasnější holkou na světě. A ne jednou, ne dvakrá t ale třikrá t.

Vzala mě na rande, do jejího oblíbeného nočního klubu, kde jsem stá l kolem ni jako
hrouda idiota celou noc a jakmile jsem chtěl tančit doslova jsem zakopl o své nohy. Pak ji
doprovodil do Institutu a podal jí ruku na dobrou noc. Ano, čtete sprá vně: potřá sl jsem si s ní
rukou. S ní. Rukou.

Pak jsem ji vzal na rande číslo dvě, na mů j oblíbený film do kina, kde jsem s ní seděl na
Star Wars: Klonové vá lky maraton a nevšiml jsem si, že usnula, pak jsem ji omylem urazil,
protože jsem měl, věděl, že jakmile je některý čaroděj s ocasem a ne, že bych chtěl vědět, že tak
jako tak a pak: doprovodil jsem ji, popřá l ji další dobrou noc a potřá sl si s ní rukou.

Rande číslo tři, další z mých geniá lních ná padů : dvojité rande s Clary a Jacem. Které by
možná dopadlo dobře, s výjimkou, že Clary a Jace se milují víc než jakýkoliv jiní lidé v lá sce
v dějiná ch lá sky a jsem si docela jistý, že si hrá li na dotýká ní nohou pod stolem, protože čas od
času si někdo třel ná hodou o mojí nohu (myslím, že ná hodou?) (Snad ná hodou.) A pak jsme byli
napadeni démony, protože Jace a Clary jsou zřejmě magnety na démony. Magnet a jsem já jsem
za třicet vteřin v boji ležel v koutě, zatímco zbytek kolem zachrá nil den a Isabelle byla ú žasná
bohyně boje – a já žabař.

Poté všichni odešli na některý super běžecký výlet honit démony, aby zjistili jestli tu
nejsou ostatní démoni a mě nechtěli pustit s nimi. (Viz výše re: moje věcička žabař.) Pak když se
vrá tili, Isabelle neřekla, zavolej mi, pravděpodobně protože, jaká bohyně boje by chtěl další

176
rande s žabařem? A já ji nevolal ze stejného dů vodu…a také protože jsem si myslel, že ona možná
zavolá .

Což neudělala.

Konec.

Simon se rozhodli požá dat svého učitele Cthonian o prodloužení.

***

Druhý rok výuky, jak se uká zalo, byl skoro stejný jako první-s jednou výjimkou. Letos,
jako měsíce tikaly směrem k Přijetí, od studentů Akademie lovců stínů se očeká valo, že se naučí
víc aktuá lních udá lostí. Ačkoliv posuzová ní toho, co se mají naučit bylo zvlá štní, Simon si myslel,
že podle učiva se měli akorá t aktuá lně naučit „Proč víly vysá t.“

Každý den Lovci stínů a civily z druhého ročníku shromá ždili v jedné z učebně, která byla
zamčena rok předtím (kvů li broučímu zamoření). Na každého zbylo rezavé křeslo a stů l, který se
zdá l určený pro studenty jejich poloviční výšky, a poslouchali, jak profesor Freeman Mayhew
vysvětlil studený mír.

Freeman Mayhew byl vychrtlý, plešatý muž s knírkem šedivějící Hitler a když začal
většinu jeho vět s "Když byl boj proti démonů m…“ byla tak obtížné představit si ho boji
představit jako chladného.

Mayhew věřil, že to byla jeho povinnost přesvědčit své studenty, že víly byly bystré,
nedů věryhodné, chladnokrevné, a – ne že jsou "zbabělí politici"

Kdokoliv ze spolku by přidal – hodné vyhynutí.

Studenti si rychle uvědomili, že nesouhlasí – když ho přerušili, aby položili otá zku –
Mayhew stoupl krevní tlak, červená skvrna mu vykvetla po celé jeho lebce a vyštěkl: „Byl jste
tam? Nemyslím si! Takže!"

Dnes rá no mimo Mayhewa byla v učebně i dívka, o pá r let starší než Simon. Měla bílé
blond vlasy, které na ramenou vlnily, modro zelení oči s jiskrou a její ú sta byly v bezú těšné linii,
která naznačovala, že by byla kdekoliv jinde. Profesor Mayhew stá l vedle ní, ale Simon si všiml,
že se od ní držel v dostatečné vzdá lenosti a byl opatrný ohledně toho, aby se k ní otočil zá dy.
Mayhew bá l.

"Pokračuj," řekl profesor nevrle. "Ř ekni jim své jméno. "

177
Dívka klopila oči k zemi a cosi zamumlala.

"Hlasitěji," odsekl Mayhewe.

Teď dívka zvedla hlavu, tvá ří ke třídě a když promluvila její byl jasný a zřetelný.

"Helen Blackthorn," ona řekla. "Dcera Andrewa a Eleanor Blackthorn.“

Simon se na ní podíval zblízka. Helen Blackthorn bylo jméno, které znal dobře z příběhů
Clary z Temné vá lky. Blackthornovi ztratili dost v tomto boji, ale on si myslel, že Helen a její
bratr Mark přišli o nejvíc.

"Lhá řko!" Mayhew křičel. "Zkuste to znovu."

"Když lžu, nemělo by vá m to něco dokazovat?“ zeptala se, ale bylo jasné už věděla odpověď.

"Zná te podmínky vaší přítomnosti," vyštěkl. "Ř ekněte jim pravdu nebo jděte domů ."

"To není mů j domov," řekla Helen tiše ale pevně.

Po temné vá lce, ji poslali do vyhnanství – ne že by tenhle termín používali oficiá lně – na

Wrangelů v ostrov, polá rní stanici, která byla centrem ochranné magie. Simon také slyšel, že to
byla pustá ledová pustina. Oficiá lně Helen a její přítelkyně Aline Penhallow studovali ochranné
bariéry, která se znovu sestavovaly po temné vá lce. Neoficiá lně to byl trest za to, že se Helen
narodila. Spolek navzdory její statečnosti v Temné vá lce, navzdory její bezvadné historii a
navzdory skutečnosti, že její mladší sourozenci byli sirotci a neměli nikoho, kdo by se o ně
postaral až na strýce, že ona ač nesla andělská runy na své ků ži, tak že nebyla skutečnou Lovkyní
stínů .

Simon si myslel, že jsou všichni idioti. Nezá leželo na tom, že neměla žá dné zbraně, že
byla oblečená v bledě žluté košili a džíná ch a neměla žá dné viditelné runy. Bylo to jasné, z jejího
držení těla a ovlá dá ní sama sebe, kdy proměnila vztek na dů stojnost. Helen Blackthorn byla
Lovec stínů .

Vá lečník.

"Poslední šance," zabručel Mayhewe.

"Helen Blackthorn," řekla dívka a vlasy potřá sla dozadu, tak odhalila bledé uši, které byli zú žené
až do špičky.

"Dcera Andrewa Blackthorna, Lovce stínů a lady Nerrisy z dvora krá lovny Seelie.“

178
 Julie Beauvale vstala, bez jediného slova odešla ze třídy. Simon s ní cítil, nebo se snažil.
Během poslední hodiny temné vá lky, víly zavraždili Juliinu sestru přímo před ní. Ale to nebyla
chyba Helen. Helen byla pouze poloviční víla a to nikdo tak nebral.

Ne, že by někdo ve Spolku – nebo učebna – zdá lo se, tomu věřit. Studenty zabzučely, vílí nadá vky
mezi nimi. V přední čá sti třídy, Helen stá la nehybně, ruce sepjaté za zá dy.

"Oh, držte hubu," řekl hlasitě Mayhew.

Simon uvažoval, ne poprvé, proč se člověk stal učitel, když se zdá lo, že jediná věc, kterou
nená viděl víc než mladé lidi bylo učit je.

"Já nečekal jsem, že někdo z vá s bude respektovat to…člověka. Ale je tady, aby vá m nabídla
varovný příběh. Budete poslouchat.“

Helen si odkašlala. "Mů j otec a jeho bratr byli kdysi zdejšími studenty, stejně jako vy," mluvila
tiše, ploše, jako by mluvila o cizincích. „A snad jako vy, si neuvědomil, jak nebezpečné mů že být
sličný ná rod. Který je téměř zničen."

***

„Mů j otec, Andrew, byl druhý rok na Akademii, pokračovala Helen „a Arthur první. Za
normá lních okolností by se pouze druhý ročník vyslal na misi do země víl, ale všichni věděli, že
Arthur a Andrew byli nejlepší vedle sebe. To bylo dá vno předtím, než tu byl studený mír, bylo
zřejmé, že víly byly zavá zany Dohody. Ale to je nezastavilo k porušení pravidel, když si mysleli,
že by se s nějakým Lovcem stínů mohli dostat pryč. Splodit dítě s lovcem stínů . Deset studentů z
akademie, spolu s jedním z jejich učitelů byli poslá ni dostat ho zpět. Mise byla ú spěšná – nebo by
byla, kdyby chytrý lid víl neulovil mého otce, který měl v ruce trní bobulí. Bez myšlení vysá l krev
z malého zranění – a s ní trochu šťá vy. Vypít něco v říši víl znamení, že ses stal rozmarem
krá lovny a že musíš zů stat. Arthur trval na tom, že zů stane u něj – to je to, co bratři dělají, starají
se o sebe navzá jem.

Učitel akademie se rychle dohodl s krá lovnou: jejich uvěznění bude trvat jen jeden den.
Samozřejmě specializovaní učitelé jsou chytří. Ale víly víc. Co platilo za jeden den ve světě víl
trvalo mnohem déle ve světě víl.

Trvalo to roky.

Mů j otec a mů j strýc byl vždy tichý chlapci, spíše knihomolové. Sloužil statečně na bitevním poli,
ale měli raději knihovnu. Nebyli připraveni na to, co se jim stalo.

179
To co se jim dalšího stalo bylo, že potkali lady Nerissu z dvora Seelie, která se stala mojí matkou,
její krá sa byla překoná na pouze její krutostí.

Mů j otec se mnou nikdy nemluvil o tom co se mu stalo a stejně tak mů j strýc. Ale po jejich
ná vratu oba předali zprá vu Inkvizitorovi. Já jsem byla vyzvá na, abych vá m přečetla tyto zprá vy
v plné výši a předala vá m tak informace.

Podrobnosti jsou tyto: za sedm dlouhých let si Nerissa z mého otce vyrobila její hračku.
Nedoká zala to řetězy, ale tmavou magií víl. Jak ho její zaměstnanci drželi dole se stříbrným
obojkem, okouzlila ho. Mů j otec ji pak neviděl jako netvora, ale jako zá zrak. Podvedla jeho oči a
srdce a obrá tila nená vist k vězniteli na lá sku. Nebo spíše na kyselou verzi lá sky víl. Na bezmezné
uctívá ní. Udělal by pro ni všechno a za těch sedm let pro ni udělal všechno.

A pak tu byl Arthur, jeho bratr, mladší než Andrew a mladý i na svů j věk svého druhu, říkali o
něm, že byl měkký.

Lady Nerrisa neměla s Arthurem žá dné plá ny, s výjimkou toho, že byl ná strojem, mučení mého
otce a potvrzení tak jeho věrnosti.

Nerissa donutila mého otce žít všechny ty roky v lá sce; Arthur přinutila žít v bolesti.

Arthur byl upá len zaživa, mnohokrá t, vílí oheň užíral jeho maso a kosti, ale nezabil ho. Arthur byl
přitoutá n řetězy z trní a bičová n na zá dech, ranami, které se nikdy nezahojí. Byl připoutá n
k zemi, pouta měl na zá pěstí a kotnících, jako by byl divoké zvíře a byl nucen sledovat jeho
nejhorší noční mů ry, jeho bratr očarovaný vílami miloval lady Nerrisu.

Arthura ponechali ve víře, že jeho bratr ho opustil a vybral si lá sku víl nad svojí vlastní krví a to
byla nejhorší muka.

Arthur byl zlomen. Trvalo to jen rok.

V zemi víl strá vil příštích šest let, kde na jeho duši dupali a chichotali se.

Ovšem. Arthur byl Lovec stínů a ti by nikdy neměli být podceň ová ni. Jeden den pološílený díky
bolesti a žalu, měl vizi své budoucnosti, tiíce dní agó nie, desetiletí, staletí ve světě víl se jako
scvrklý a zlomený vrací do svého světa, kde zjistil, že uplynul jen jeden den. Ž e ho všichni viděli
mladého a celého.

Modlil se za svou smrt, aby nemusel žít s tím, co se stalo. Ve vílí zemi mu mohli ukrá st jeho celý
život – mohl prožít deset životů mučení a bolesti – a přesto by zů stá vala pravda jejich slov-

Hrů za z tohoto osudu byla silnější než bolest a to mu dalo sílu se vymanit ze svých pout. On byl

180
nucen bojovat proti jeho vlastnímu bratru, který byl okouzlen, že musí lady Nerissu chrá nit za
každou cenu. Arthur srazil mého otce na zem a bodl ho dýkou lady Nerissy od krku k hrudní
kosti. Tato dýka přeřezala obojek z hrdla mého otce. Oba dva byli konečně volní a unikli ze světa
víl a vrá tili se do svého světa. Oba si stá le nesli své jizvy.

Poté co předali zprá vu Inkvizitorovi, opustili Idris a odešli jeden od druhého. Tito bratři, co si
byli blíž než parabatai, nesnesli pohled toho druhého. Ten druhý byl připomínkou toho, co
zakusil a ztratil. Ani jeden nemohl tomu druhému, kde selhal a kde měli být spolu. Možná se
usmířili. Nakonec ano. Ale Arthur odešel do Londýna, zatímco mů j otec se vrá til domů do Los
Angeles, kde se rychle zamiloval do jedné Lovkyně stínů v Institutu. Ona milovala jeho a
pomohla mu zapomenout na noční mů ry let minulých. Vzali se a měli syna. Byli šťastní a pak
jednoho dne, zazvonil zvonek. Moje matka krmila Juliana. Mů j otec byl pohřben ve svých
knihá ch. Jeden z nich otevřel dveře a zjistil, že přede dveřmi jsou dva košíky, v každém z nich
bylo spící batole. Já a mů j bratr Mark.

Mů j otec ve svém začarovaném stavu si nikdy neuvědomil, že Lady Nerissa čekala dvě děti. Mů j
otec a jeho manželka Eleonora ná s vychovali jako plnokrevné Lovce stínů . Jako bychom byli
jejich vlastní. Jako bychom nebyli napů l monstra, kteří byli jejich nepřítele. Jako bychom nebyli
stá lou připomínkou ničení a mučení, mů j otec měl fó bii a tak pracoval, dokud nezapomněl.
Udělal to nejlepší, co mohli. Milovali ná s. Jsem si jistá , že Andrew a Eleanor Blackthorn byli
nejlepší Lovci stínů . Byli natolik chytří, aby věděli, hluboko uvnitř, že bychom nikdy nemuseli být
skutečně dů věryhodní. Dů věřovat vílá m je jen na vlastní riziko, protože jim zá leží jen na sobě na
ničem jiném. Jsou to svině, neznají nic jiného než mučeni a jejich oblíbená zbraň je lidská lá ska.
To byla lekce, o kterou jsem byla požá dá na vá s naučit. A tak jsem to udělala.

***

"Co to sakra bylo?" Simon explodoval, jakmile byli propuštěni ze třídy.

"Já vím!" řekl George prohnul se kvů li kamenné zdi na chodbě – pak rychle znovu jako by se
něco zeleného kroutilo na jeho rameni „Myslím, že jsem věděl, že víly jsou malý bastardi, ale kdo
věděl, že jsou zlí?“

"Já ," Julie řekl, její tvá ř bledší než obvykle. Čekala na ně mimo učebnu – či spíše čekala na Jona
Cartwright, s nímž teď vypadala, že chodí. Julie byla ještě hezčí než Jon a skoro tak velký snob,
ale Simon si myslel, že má mírně lepší vkus.

181
 Jon ji objal a ona se přitulila proti jeho svalnatému trupu. Dělají to tak jednoduše,
pomyslel si Simon v ú žasu. Ale potom si uvědomil jednu věc o Lovcích stínů – u nich vypadá
všechno tak jednoduše. Bylo to trochu nechutné.

"Nemů žu uvěřit, že ten chudá k byl mučen sedm let,“ řekl George.

"A co jeho bratr!" Beatriz Mendoza vykřikla. "To je ještě horší."

George se zatvá řil udiveně. "Myslíš, že být nucen milovat sexy vílí princeznu je horší než být
stokrá t upá len zaživa?“

"Myslím, že –"

Simon si odkašlal. "No, já vlastně já myslel, co to sakra bylo, že Helen Blackthorn tu představili
jako druh cirkusové atrakce, kdy ná m řekla hrů zný příběh o své matce.“

Jakmile se Helen dokončil svů j příběh, profesor Mayhew jí z velké míry nařídil odejít z místnosti.
Vypadala jako by chtěla ho setnout – ale místo toho spustila hlavu k zemi a poslechla. Nikdy
předtím neviděl Lovce stínů se chovat tak jako ji….byla zkrocená . To bylo odporně špatně.

její hlavu a poslechl. Nikdy předtím neviděl

“ Matka? To jeformalita v této situace, nemyslíš?“ zeptal se George.

"Myslíš, že to je pro ni zá bava?“ zeptal se Simon nevěřícně.

"Myslím, že spoustu věcí není legrace," Julie řekla chladně. "Myslím, že sledovat svou sestru jak ji
nakrá jí napů l, není zá bavné. Takže mě omluv pokud mě moc nezajímá jaké má ta poloviční věc
pocity.“

Její hlas se chvěl a při posledním slově velmi prudce vystoupila z Jonovy ruky a rozeběhla se
chodbou.

Jon se podíval na Simona. "Pěkné, Lewisi. Vá žně hezký."

Běžel za Julií, přičemž Simon, Beatriz a George postá vali neobratně v jejich tichým
stopá ch. Po chvilce napětí se George poškrá bal na zarostlé bradě. "Mayhew byl docela drsný tam
vzadu. Jednal, jako by byla nějaký druh zločince. Dalo by se říct, že jen čekal na to, aby ji bodl
nějakým kouskem křídy nebo něčím.“

"Ona je víla," Beatriz podotkla. "Musíš si na ně dá vat pozor.“

"Pů l víla," řekl Simon.

182
"Ale myslíš, že to stačí? Spolek přece musí vědět,“ řekla Beatriz.

"Proč ji poslat do exilu?"

Simon si odfrkl. "Ano, protože Spolek má vždycky pravdu."

"Její bratr jezdí s Divokým honem" Beatriz argumentovala. "Kolik ještě vílích dů kazů chceš?“

"To není jeho chyba," brá nil ho Simon.

Clary mu řekla celý příběh Marka Blackthorna chycení – způ sob jak hovílí svět dostal během
masakru v Institutu Los Angeles. Způ sob jak ho zlomili a jak se nemohl dostat zpět.

"Je tam proti jeho vů li."

Beatriz se začíná vypadat poněkud nazlobeně "Nevíš to. Nikdo to nemů že vědět.“

"Kde je letos i z?" Simon zeptal se. "Ty jsi nikdy nebyla styl Anti- Podsvětaň ská blbost.“

Simon si možná nepamatoval jeho upíří život moc. No, ale byl nakloněn veškerých Podsvěťanů m
a otá zká m a odpovědím.

"Já nejsem anti-Podsvěťan," naléhal Beatriz, plná pokrytectví. "Já nejsem pokud je problém s
vlkodlaky a upíry. Či čaroději, samozřejmě. Ale víly, to je něco jiného. Ať už Spolek dělá něco
s nimi nebo pro ně, je to kvů li ná m. Je to na ochranu ná s. Nemyslíte si, že je možné, že vědí víc
než my?“

Beatriz na něj vrhl zvlá štní pohled. "Simone – uvědomuješ si, co dělá š, pokaždé když chceš
někoho urazit vždy mu řekneš „Lovec stínů “?“

To ho zastavilo. Beatriz má lokdy s někým mluvila ostře, zvlá ště takhle nemluvila s ním.

“Já . . .”

"Jestli si myslíš, že je to tak hrozné, být Lovec stínů , tak já nevím, co dělá š „zde““ řekla a odešla
chodbou k jejímu pokoji, stejně jako zbytek druhého ročníku elity, vysoko do věže s hezkým
jižním výhledem na louku.

George a Simon se obrá tili na druhou stranu, směrem ke sklepení.

"Nezískal jsi moc přá tel," George řekl vesele, jemně plá cl svého spolubydlícího.

To byl jeden ze způ sobů , jak George řekl Neboj to bude dobré. Šli dolů chodbou vedle
sebe. Letní čištění neudělalo nic s kapajícím stropem nebo loužemi podezřele vonící slizem,

183
nepořá dkem cestou do sklepení – nebo možná ú klidové prá ce se jen nerozšířili do pokojů
spodiny. Ať tak či onak, Simon a George doká zali chodbou projít se zavá zanýma očima; a vyhnuli
se už ze zvyku loužím a prýštícímu se potrubí.

"Nechtěl jsem urazit kohokoliv," Simon řekl. "Já jen nemyslím, že má pravdu."

"Věř mi, ká mo, to se smaže. A samozřejmě souhlasím s tebou.“

"Ty?" Simon pocítil ú levu.

"Samozřejmě že ano," řekl George. "Neohradíš celé stá do jen proto, že jedna ovce hlodá spatnou
trá vu, pravda?“

"Ehm... pravda."

"Já prostě nevím, proč tě to tak užírá ,“ řekl George, nebyl to typ, co by se něčím užíral, nebo
alespoň typ, co by to přiznal. On tvrdil, že apatie je jejich rodinné krédo.

"Je to upíří věc? Víš, že nikdo nemyslí na tebe tímhle způ sobem.“

"Ne, to není," řekl Simon. Věděl, že v těchto dnech, jeho přá telé sotva mají myšlenky na jeho upíří
minulost – považují to za irelevantní. Někdy si Simon nebyl tak jistý. Byl mrtvý... jak by to mohlo
být irelevantní?

Ale s tím nemělo nic společného.

Nebylo prostě sprá vné, jak profesor Mayhew komandoval Helen jako cvičeného psa,
nebo způ sob, jakým ostatní hovořili o spravedlivém soudu – jakoby za to, že některé víly zradili
Lovce stínů , se provinili všechny víly dnes a navěky.

Možná , že to bylo: otá zka viny rodokmenu, za hříchy otců nemohli jen synové, ale taky
přá telé, sousedé a ná hodní zná mí, kteří mají ná hodou podobně tvarované uši. Prostě nemohl
obvinit celý ná rod – nebo v tomto případě, Podsvěťanský druh – protože se jim nelíbilo, jak se
pá r jedinců chovalo.

Strá vil dost času v židovské škole, aby věděl, jak tahle věc skončila. Naštěstí než mohl
formulovat vysvětlení pro George, který neznal jméno Hitler se před nimi zhmotnila profesorka
Catarina Loss.

Zhmotnila doslova v poněkud divadelním oblá čku dýmu. Výhoda čarodějů , Simon si
pomyslel, i když předvá dění nebyl Catarinin styl. Obvykle se chodila jako ostatní z fakulty, takže
bylo snadné zapomenout, že je čarodějka (alespoň pokud přehlédnete její modrou ků ži). Ale on

184
už si také všiml, že pokaždé když se objevil jiný Podsvěťan v areá lu, Catarina si hrá la se svou
mocí.

Což znamenalo, že je tu Podsvěťan. Na druhé straně, Siom už nebyl Podsvěťan – nebo

více jak rok nebyl – a Catarina stá le trvala na tom, že říkat mu Světlomilče. Podle ní jednou
Podsvěťan. Podle ní jednou Podsvěťan, vždy to měl v malém podvědomí vestavěné v jejich čá sti
duše. Ona vždycky zněla jako by věděla, co říká . Po rozhovoru s ní, Simon často nalezl svou čá st
se špičá kami a musel si zkontrolovat, jestli mu nenarostli tesá ky.

"Mohla bych s tebou mluvit Světlomilče?“ řekla. "Soukromě?"

George, který byl trochu nervó zní v okolí Catariny od chvíle, kdy ho velice krá tce proměnila
v ovci, takže když mu dala zá minku, aby utekl. Udělal to.

Simon se přistihl, že překvapivě rá d sá m s Catarinou; u ní alespoň , bylo jisté, že je na jeho straně.

"Profesorko Loss nebudete věřit, co se prá vě stalo ve třídě s profesorem Mayhew – "

"Jaké byly prá zdniny, Světlomilče?"usmá la se "Příjemné, doufá m? Né moc slunce?"

Za celou dobu co znal Catarinu Loss, tak se nikdy neobtěžovala se zdvořilostním hovorem. A
nezdá lo se, že je teď vhodná doba začít.

"Věděla jste, že Helen Blackthorn je tady, že?“ zeptal se Simon.

Přikývla.

"Já vím o většině, co se tu děje. Myslela jsem, že na to přišel.“

"Pak asi že víte, jak se profesor Mayhew k ní choval.“

"Jako by byla méně než člověk, domýšlím si sprá vně?“

"Přesně tak!" Simon vykřikl. "Jako by byla nějaký blivajz na spodku jeho boty.“

"Podle mých zkušeností, se profesor Mayhew chová k většině lidí.“

Simon zavrtěl hlavou. "Co jsem viděl… tak tohle bylo horší. Možná bych to měl říct Deaně
Penhallow?" Tahle myšlenka se ho zmocnila, až když vychá zela z ú st.

"Mů že, já nevím..." to nebylo jako by byl po škole "Něco".

Catarina našpulila rty. "Musíš udělat, co si myslíš, že má pravdu, Světlomilče. Ale mohu ti říct, že
Deana Penhallow má malou moc na téma Helen Blackthorn a její pobyt zde.“

185
"Ale ona je děkanka. Ona měla – oh. "

Pomalu, ale jistě mu zapadli kousky na své místo. Deana Penhallow byla sestřenice Aline
Penhallow. Heleniny přítelkyně. Alinina matka Jia byla konzulka, měla ú dajně zkreslený pohled
na věc s Helen a musela odstoupit od věci jejího vyhnanství. Pokud ani konzulka nemohla
zakročit jménem Helen, pak pravděpodobně děkanka měla ještě menší naději, že něco zmů že.
Pro Simona se to zdá lo tak rozhodně nespravedlivé, že lidé, kteří o ní měli nejvíce pečovat, se
nemů žou podílet na osudu Helen.

"Proč jsem Helen přišla?“ Simon se divil. "Já vím, že Wrangelů v ostrov musí být hrozný, ale mů že
být horší než to, že aby ji vodili tady, kde jak se zdá ji skoro všichni nená vidí?“

"Zeptej se jí sá m," řekla Catarina.

"Prá vě proto jsem chtěla s tebou mluvit. Helen mě požá dala, abych tě poslala do jejího pokoje po
konci hodiny dne. Má pro tebe něco.“

"Ano? Co?"

"Budeš se jí muset zeptat sá m. Její pokoj najdeš na zá padním okraji koleje.“

"Bydlí na koleji?" Simon řekl: překvapen. Nemohl pochopit, proč sem Helen dorazila, ale těžší
bylo představit si, že chce zů stat tady.

"Musí mít v Alicante přá telé, které chce vidět.“

"Jsem si jistá , že ano, dokonce i teď," Catarina řekla, tó nem, který byl laskavý a zá roveň smutný,
jako kdyby velmi, velmi jemně chtěla cosi potvrdit.

"Ale, Simone, kde jsi vzal domněnku, že měla na výběr?“

***

Simon zavá hal u dveří pokoje, nechtěl se klepat. Byla to jeho nejméně oblíbená věc,
setká ní s někým, koho znal v druhém životě. Vždycky existovala obava, nebo předpoklad, že
někdo nevěděl, že zapomněl. A bylo příliš často vidět zá blesk naděje v jejich očích, který on
uhasil, jakmile otevřel ú sta.

Přinejmenším pomyslel si, sotva mohl Helen zná t. Ona nemohla od něj moc čekat. Pokud
by mohla něco čekat. Ale musí něco čekat, pro by ho jinak zavolala?

Jediný způ sob, jak zjistit, co bylo otevřít dveře.

186
 Helen se změnila v jasných puntíkatých letních šatech a vypadala mnohem mladší než
v učebně. Také o moc šťastnější. Její ú směv se podstatně rozšířil, když ho viděla, kdo byl u dveří.

"Simone! Jsem tak rá da. Pojď, sedni si, dá š si něco k jídlu nebo k pití? Třeba šá lek ká vy?“

Simon se uvelebil na malé židli, jediné v pokoji. Byla odřená a vybledle vyšívaná květinovým
vzorem, který vypadal jako, co by mohla vlastnit jeho babička.

Napadlo ho, že ti kteří tu obvykle žijí, prostě udržují pokoj pro ná vštěvy Akademie
v polorozpadlém stavu. I když si nemohl představit, že hostující předná šející by chtěli žít
v polorozpadlé chatě na okraji lesa, který vypadal jako když Jeníček a Mařenka narazili na
čarodějnici v perníkové chaloupce.

"Ne, díky,–" Simon se zastavil a zeregistroval její poslední větu „Nabízela jste ká vu?“

Týden od nového roku a Simonovi už zá važně chyběl kofein. Dříve než mohl říct své Ano, prosím
vědro, Helen už mu umístila hrnek do ruky.

"Myslela jsem si to" řekla.

Simon polkl hltavě, kofein, který mu začal probouzet organismus. On nechá pal, jak každý kdo byl
člověk – nebo v případě Lovců stínů nadliský – mohl vydržet bez denní dá vky „Kde jsi to vzala?“

"Magnus mi vykouzlil neelektrický ká vovar,“ zašklebila se Helen „Druh dá rku na rozloučenou

než jsem opustila Wrangelů v ostrov. Teď nemů žu žít bez něj.“

"Jak je tam?" Zeptal se Simon. "Na ostrově?“

Helen zavá hala, a jeho napadlo, jestli neudělal s otá zkou chybu. Bylo to neslušné zeptat se
někoho, jak se má v jeho exilu v jeho sibiřské divočině?

"Zima," řekla konečně. "Ano, samozřejmě."

"Oh." Co by na to řekl? "Promiň "

Nezdá lo se zcela pokrytecká a nevypadala, že by si přá la, aby ji politoval.

"Ale my jsme spolu, přinejmenším. Aline a já . To je něco. Myslím, že to je všechno. Stá le nemů žu
uvěřit, že souhlasila, že si mě vezme.“

"Ty se vdá vá š?" Simon vykřikl. "To je ú žasné!"

"To je, viď?" Helen se usmá l. "Je těžké uvěřit, kolik světla najdeš ve tmě, když má š někoho, koho
miluješ.“

187
"Přijela s tebou?" Simon se, rozhlížel se po malém pokoji. Byl tu ještě jeden pokoj, ložnice
předpoklá dal. Nemohl si vzpomenout na setká ní s Aline, ale všechno věděl od Clary, byl na ni
opravdu zvědavý.

"Ne," řekla ostře Helen. "To nebylo součá stí obchodu."

"Jakého obchodu?"

Místo odpovědi Helen změnila téma.

"Takže co jsi říkal na moji předná šku dnes rá no?“

Teď to byl Simon, kdo zavá hal, nejistý jak odpovědět. Nechtěl ji říct, že jsou její předná šky nudné
– ale zdá lo se mu prostě, že by bylo špatné, kdyby řekl, že ten hrozný příběh byl lepší než že ji
profesor

Mayhew pokořil. "Byl jsem překvapen, že jsi chtěla předná šet,“ řekl nakonec. "Nemů že to být
snadné, pro sebe."

Helen se pousmá la: „Chtít? To je silné slovo.“

Vstala, dala mu další šá lek ká vy a pak začala dělat jídlo v malé kuchyň ce. Simon měl pocit, že se
snaží zaměstnat ruce. A také možná jeho oči.

"Uzavřela jsem s nimi dohodu. Se spolkem."

Přejela nervó zně rukou po svých vlasech a Simon zahlédl její špičaté uši.
„Ř íkali, že když přijdu do Akademie na pá r dní, a oni mě budou moc ukazovat jako nějaký druh
polovílího poníka, pak já a Aline bysme se mohli vrá tit.“ jejím prostřednictvím

"Na dobro?"

Hořce se zasmá la. "Na jeden den a jednu, abychom se vzali.“

Simon si ná hle zopakoval, co mu řekla Beatriz, proč se vlastně snaží být Lovcem stínů . Někdy
jako teď si to vů bec nepamatoval.

"Nechtěli, abychom byly ani zpá tky,"řekla trpce Helen. "Oni chtěli, abychom měly svatbu na
Wrangelově ostrově. Pokud se dá ještě říkat, že je to svatba, když jsi v zamrzlé díře, běz někoho,
koho milujete, kdo by byl s vá mi. Nemyslí, že bych měla stejný pocit štěstí jako s nimi.“

Míň šťastný, spíš znechucený nebo možná rozzuřený, Simon si myslel, ale nezdá lo se to jako
užitečné říct nahlas.

188
„Jsem překvapen, že se starají tolik o předná šku,“ řekl místo toho „Chci říct, nebylo by to
výchovné, ale profesor Mayhew mohl ten příběh vyprá vět sá m.“

Helen se od její prá ce v kuchyni podívala na Simona.

"Je nezajímá předná ška. Nejde o vzdělá ní, jde o to ponížit mě. To je vše.“

Trochu se otřá sla, pak se usmá la, ale její oči příliš vesele nesvítili.

"Zapomeň na to všechno. Přišel jsi protože ti chci něco dá t – tady to je,“ Helen sklouzla ruka do
kapsy a z ní vyndala obá lku, kterou předala Simonovi.

Zvědavý ji roztrhl, aby ji otevřel a vytá hl z ní kousek tlusté šablony barvy slonové kosti, na které
bylo něco napsá no rukou. Písmem, co znal.

Simon přestal dýchat.

Drahý Simone, Izzy psala.

Já vím, že jsem zavedla zvyk na tebe útočit ve škole.

To byla pravda. Isabelle se objevila více než jednou, kdy ji nejméně očeká val. Pokaždé, když se
uká zala na akademické pů dě, o něj bojovala; pokaždé, i když nerad ji nechal jít.

Slíbila jsem si, že už to nebudu dělat. Ale je tu něco, o čem bych s tebou ráda mluvila. Takže jsem tě
chtěla předem varovat. Pokud je v pořádku, aby přišla na návštěvu, můžeš to říct Helen a ta mi
řekne. Pokud to není v pořádku, řekni jí to taky.

– Isabelle

Simon si přečetl stručné pozná mky několikrá t, snažíc se intuitivně dá t tó n za slova.

Něžný? Toužící? Věcný?

Až do tohoto týdne byl na e-mailu nebo telefonu – Proč čekala, až byl na akademii pro oslovení
ho? Proč se tu vů bec chtěla zastavit? Možná proto, že by bylo jednodušší ho odmítnout, když byl
bezpečně na jiném kontinentu? Ale v tom případě proč chce přijít portá lem do Idris, aby ho
viděla tvá ří v tvá ř?

"Možná budeš potřebovat nějaký čas na rozmyšlenou?“ nakonec řekla Helen.

Zapomněl, že tam byla.

189
"Ne!" Simon vyhrkl. "Myslím, že ne, nepotřebuju čas přemýšlet o tom, ale ano, ano mů že přijít mě
navštívit. Samozřejmě. Prosím řekni jí to.“

Přestaň žvanit, nařídil si sá m. Bylo dost špatné, že se proměnil ve žvanícího blá zna, pokaždé,
když byl s Isabelle v místnosti – a teď to už začínalo, když slyšel její jméno?

Helen se zasmá l. "Vidíš, říkala jsem ti to.“

"Ehm, říkala jsem mi co?" zeptal se Simon.

"Slyšela jsi ho, pojď ven!" Helen řekla ještě hlasitěji, a zaskřípaly dveře ložnice, které se otevřeli.

Isabelle Lightwood z nich vyšla díval se na ní rozpačitě. Ale její obličeje vypadal skvěle.

"Překvapení?"

Když Simon měl Simon opět sílu projevu k dispozici, jeho mozek se zmohl jen na jediné slovo.

"Isabelle."

Ať už to mezi nimi jiskřilo nebo syčelo, bylo to tak silné, že Helen to pocítila, protože rychle
proklouzla po Isabelle do ložnice a zavřela dveře. Nechala je tak samotné.

"Ahoj, Simone."

"Ahoj, Izzy."

"Jsi, ehm, pravděpodobně jsi přemýšlel, co tu dělá m,“ nevypadalo to, ale zněla nejistě.

Simon přikývl.

"Nezavolal jsi“ řekla. "Zachrá nila jsem tě od useknutí hlavy démonem a ani jsi nezavolal.“

"Taky jsi nezavolala" pouká zal Simon „A ehm…já má m pocit, že bych byl schopen se zachrá nit
sá m.“

Isabelle si povzdechl. "Myslím, že by sis mohl myslet, že zvlá dl.“

"Protože jsem měl, Izzy."

"Protože jsi idiot, Simone." Ona se rozzá řila. "Ale to je tvů j šťastný den, protože jsem rozhodla, že
já to nevzdá vá m. Toto je příliš dů ležité, abych se vzdala jen kvů li špatnému randeti.“

"Třech špatných rande," podotkl. "Opravdu špatných rande.“

"Nejhorších," souhlasila.

190
"Nejhorších? Jace mi řekl, že jsi kdysi měla rande s mermanem, který tě vzal na večeři do řeky,“
řekl Simon „Jistě naše rande nebyli tak špatné jako-„

"Nejhorší," ona potvrdila a dala se do smíchu. Simon si myslel, že jeho srdce praskne díky tomu
zvuku – něco tak bezstarostného, tak radostného, její smích byl skoro jako slib.

Ž e pokud je i pokud je to navede přes všechnu trapnost, bolest a zá těž očeká vá ní, tak i přes to
najdou cestu zpět k sobě a že je něco tak čistého a radostného čeká .

"Já se nechci vzdá t," Simon řekl, a ú směv co mu věnovala, byl lepší než ten smích.

Isabelle se usadila vedle něj na malém gauči. Jejich stehna najednou oddělovalo jen velmi má lo
palců . Bylo by sprá vné se teď pohnout?

"Zjistila jsem, že v New Yorku je příliš mnoho lidí.“ řekla.

"S démony?"

"Se vzpomínkami" objasnila Isabelle.

"Příliš mnoho vzpomínek prá vě není mů j problém.“

Isabelle ho dloubla loktem. I to mělo jiskru.

"Víš, co myslím."

Dloubl ji loktem nazpět. Takhle se jí dotknout, tak ledabyle, jako by to nebyl žá dný velký
problém…

Ale zase byl tak blízko, tak jak se dá …

Chtěla ho.

Chtěl ji.

To by bylo tak snadné.

Simon si odkašlal a aniž by věděl proč vstal. Pak se stá hl do bezpečné vzdá lenosti na druhou
stranu místnosti.

na druhé straně místnosti. "Tak co teď budeme dělat?“ zeptal se.

Vypadala, že po něm něco hodí, ale jen na chvíli. Pak šla dopředu.

„Pů jdeme na jiné rande,“ řekla, nebyla to žá dost; příkaz. "V Alicante. Neutrá lní ú zemí."

191
"Kdy?"

"Myslím... teď."

Nebylo to, co on očeká val – ale, proč ne? Hodiny byly přes den a studenti druhého
ročníku směli mimo ně ven. Nebyl žá dný dů vod nejít ven s Isabelle okamžitě. Kromě toho, že
neměl žá dný čas na přípravu, není čas přijít s plá nem, žá dný čas, aby upravil své vlasy a jeho
„nedbale zmačkaný „ vzhled, nebyl čas na sepsá ní seznamu diskusních témat, v případě, že by
konverzace vá zla….ale pak tyhle věci nezachrá nili jejich tři předchozí rande od katastrofy.
Možná byl čas na experimentová ní a spontá nnost. Zejména proto, že se mu nezdá lo, že by mu
Isabelle dá vala na výběr.

"Tak teď," souhlasil Simon. "Měli bychom pozvat Helen?"

"Na naše rande?"

Idiote. On sá m si dal v duchu facku.

"Helen, budeš chtít jít na naše romantické rande?“

Doktora.

Helen se vynořil z ložnice. "Nedělala bych nic raděi než byla trapně třetí kolo,“ řekla „ale ve
skutečnosti to tu nemů žu opustit.“

"Promiň ?" Isabellin bič se omotal kolem jejího levého zá pěstí. Simon jí nevyčítal, že chce najít
něco nebo někoho koho jím zraní.

"Prosím, řekni, že si dělá š legraci.“

"Catarina položila kruh ochrany po pokoji,“ řekla Helen "To nezastaví někoho kdo přichá zí nebo
odchá zí, ale pro mě je to poměrně efektivní, pokud se pokusím odejít když nejsem povolá na.“

"Catarina to neudělala!" Simon protestoval, ale Helen natá hl ruku, aby byl ticho.

"Nedali jí příliš na vybranou" Helen řekla, "a požá dala jsem ji, bylo to součá stí dohody.“

"To nepřijatelné," řekla Isabelle, sotva skrývala zuřivost „Zapomeň na rande, zů staneme
s tebou.“

Byla jako jasná zá ře spravedlivého hněvu a Simon ji najednou zoufale chtěl stisknout v ná ručí a
líbat ji až do konce světa.

192
" Zcela jistě nezapomenete na své rande.“ řekla Helen. "Ani jeden tu nebydlíte. Nemá te žá dný
argument."

Ve skutečnosti tu bylo spoustu dalších argumentů , ale Helen je přesvědčila, že uvíznout v pokoji
s nimi s vědomím, že jim zničila jejich den, by bylo ještě hroší, než tu být sama.

"Prosím tě, a říká m to s lá skou Vypadni odsud."

Izzy ji objala a po objetí byla se Simonem v tahu.

"To neposereš,“ zašeptala mu do ucha, pak oba odešli ze dveří a zavřeli za sebou.

Venku byly dva bílí koně u přední cesty, jako by čekali na Isabelle. Simon se domníval, že oni
čekali; zvířata v Idris se chovali odlišně, než když byl zpá tky doma, téměř jako by tady mohli
chá pat jejich lidi, co chtěli a pokud je o to hezky požá dali, byli ochotní to udělat.

"Takže, kam vlastně jedeme na tohle rande?“ zeptal se Simon. Nenapadlo ho, kam mohli jet do
Alicante, ale samozřejmě to byl Idris. Nebyli t žá dná auta. Ž á dné vlaky. Nic jiného než středověká
anebo kouzelnická doprava a on se domníval, že ků ň je lepší než upíří motorka.

Okrajově.

Isabelle se usmá la a vyšvihl se do sedla stejně snadno jako by byl držá k okolo. Simon na druhé
straně se neobratně přehoupl na svého koně s dost chrochtá ním a pocením. Měl pocit, že celá věc
s tím zavolej mi je pryč.

"My jdeme nakupovat," informovala ho Isabelle "Je čas, abys dostal meč."

***

"To nemá být ve skutečnosti meč," řekl a Isabelle, když vstupovali k Dianě.

Jízda do Alicante bylo něco jako sen nebo alespoň kýčovitá romance z romá nu. Jeli na
dvou bílých hřebcích, cvá lali přes krajinu přes smaragdové louky a lesem barvy plamenů .
Isabelle vlasy odletovaly podobně jako řeka inkoustu a Simonovi se dokonce podařilo, že
nespadl z koně – což se předtím nikdy nestalo. Nejlepší ze všeho, mimo spěchu, větru a dusotu
kopyt, byl hlasitý hovor. V pohybu Simon cítil, že je to mezi nimi snadné – přírodní. Simon téměř
zapomněl, že to byl jeden z jeho nejdů ležitějších okamžiků života a vším co, řekne, mů že Izzy
ztratit navždy.

Teď zpět na ú rovni země, se mu tahle tíha usadila na ramenou. Nedoká zal si vybavit nic
chytrého, jeho mozek pořá d opakoval čtyři slova znovu a znovu dokola.

193
Nesnaž se to šroubovat.

"Mají tady všechno," pokračoval Izzy, pravděpodobně se snažila vyplnit nudné ticho. Simon šel
nervó zní po její levici v jejích stopá ch.

"Dýky, disky, há zející hvězdy – oh a luky samozřejmě. Všechny druhy luků . Je to ú žasné.“

"Ano," řekl Simon slabě. "Super."

V první roce na akademii se stejně jako každý Lovec stínů naučil bojovat s každou braní,
kterou pojmenovala. Ale on věděl, že chce používat zbraň , která byla od těhle velmi odlišná . Ve
svém životě pře Lovci stínů vedl mnoho vá šnivých diskuzí na téma ovlá dá ní zbraní a každou
zbraň ve městě vyhozenou do East River.

Nechtěl zbraň jako meč a ne že by neměl rá d pocit uvolnění šípu z luku a sledová ní jeho
rychlého letu do srdce svého cíle. Ale způ sobem jakým Isabelle milovala svů j bič, jak Clary
mluvila o meči, jako by byl členem rodiny….vá šen Lovců stínů ve smrtících zbraních bylo trvající,
někteří si už zvykli.

Obchod Diany na Flintockově ulice v centru Alicante, byl plný vražedných zbraní, Simon
jich nikdy neviděl tolik na jednom místě – a že zbrojnice Akademie by mohla dodá vat zbraně pro
armá du. Ale zatímco v Akademii to bylo spíš jako v komoře, meče, díky a šípy byly na
ná hodných hromadá ch a na nebezpečně vratkých policích. Obchod Diany Simonovi připomínal
obchody s luxusními šperky. Zbraně byly na hrdém podstavci, lesklé šípy byli na sametu, aby
lépe předvedli svů j kovový lesk.

"Takže, jaký druh zbraně hledá te?“ zeptal se muž s ježkem Mohawk a vybledlým Arcade Fire
tričko se více hodil na čtená ře komiksů než na prodavače zbraní. Simon předpoklá dal, že to asi
nebyla Diana.

"Co takhle luk?" Izzy řekla. "Něco opravdu ná dherného. Vhodné pro vítěze."

"Možná ne tak velkolepé," řekl Simon rychle. "Možná něco více… nená padného."

"Lidé často podceň ují význam dobrého bitevního stylu,“ řekla Isabelle. "Mů žeš jím zastrašit
nepřítele, tak aby se nemohl ani hnout.“

"Nemyslíš si, že mů j zastrašující šatník bude dělat svou prá ci?" Simon uká zal na vlastní triko, kde
zeleně zvracela, anime kočka.

Isabelle mu věnovala něco jako soucitný smích, pak se obrá tila k ne Dianě „A jaké má š dýky?“
zeptala se „Něco pokované ze zlata?“

194
"Já nejsem typ pozlaceného chlapa,“ Simon řekl „nebo typ dýky chlapa.“

"Má me nějaké pěkné meče," řekl chlap.

"Vypadá š sexy s mečem," Isabelle řekla. "Jak si vzpomíná m."

"Možná ?" řekl Simon, snažíc se znít povzbudivě, ale Isabelle musela slyšet skepsi v jeho hlase.
Obrá tila se na něj. "Chceš nějakou zbraň ?“

"No…“

"Tak co tady dělá me?" Isabelle vybuchla.

"Navrhlas to?"

Isabelle vypadala, jako by mu chtěla silně dupnout do tvá ře.

„Omluv mě že se ti snažím pomoct jako slušný Lovec stínů . Zapomeň na to. Mů žeme jít.“

"Ne!" řekl rychle. "To není, co jsem myslel.“

S Isabelle nikdy neřekl, co si myslel. Simon se považoval za muže slov nikoliv skutků nebo meče,
když na to přijde. Jeho matka rá da říkala, že uměl mluvit téměř o čemkoliv. Vše, co mohl udělal
s Isabelle, zdá lo se bylo promluvit si s ní jako s přítelkyní.

"Já , ah, nechá m vá m dvou prostor,“ řekl obchodník, aby vycouval z trapné situace. Zmizel
dozadu.

"Je mi to líto," řekl Simon. "Zů staň me, prosím. Samozřejmě chci tvou pomoc, vybrat si něco z…“

Povzdechla si.

"Ne, promiň . Výběr první zbraně je opravdu osobní věc. Vyber si. Dej si na čas. Porozhlédni se.
Mlčím.“

"Nechci, abys mlčela," řekl.

Ale ona zavrtěla hlavou a jako by si dala zip na zavřená ú sta. Pak pozvedla tři prsty ve
vzduchu – skauský slib. Simonovi se nezdá lo, že to byl věc Lovců stínů a divil se, kdo jí to naučil.
Uvažoval, zda to mohl být on. Někdy nená viděl Simona předtím a všechny věci, které s Isabelle
sdíleli, věci, kterým dnes Simon nerozumí. Byl to divné a bolest hlavu navazující být soupeřem
sá m sobě. Prochá zeli obchod a Simon koukal po možnostech: tyče, athá me, andělská ostří,
bohatě vyřezá vané kuše, disky, vrhací nože, plná vitrína zlatých bičů , nad nimiž Isabelle téměř
začala slintat.

195
Ticho bylo nesnesitelné.

Simon nikdy neměl dobré rande – aspoň ne co si vybavoval – aly byl si docela jistý, že by se měl
trochu mluvit.

"Chudá k Helen," řekl, když testoval vá hu středověce vypadajícího meče. Nebyl si jist, zda je tento
předmět na kterém se dohodli.

"Nená vidím, co ji dělají" řekla Isabelle, hladila smrtící vypadající stříbrný kindjal, jako by to byla
štěně. "Jaké to bylo ve třídě? Bylo to tak zlé, jak si představuji?“

"Horší," přiznal Simon. "Pohled na její tvá ř, když vyprá věla příběh jejích rodičů …“

Isabelle uchopila pevněji kindjal. "Proč nevidí jak odporné je se k ní takhle chovat? Není to víla.“

"No, a není opravdu jedno?"

Isabelle pečlivě uložila kindjal na samet.

"Myslím? Ž e je víla. To je vedlejší bod.“

Upřela na Simona ohnivý pohled „Helen Blackthorn je Lovec stínů ,“ vyplivla „ Mark Blackthorn je
Lovec stínů . Pokus se na tom nedoká žeme shodnout, má me problém.“

"Na to se shodneme.“

Miloval ji víc, když viděl, jak se zlobí, když brá ní své přá telé. Proč ji to stá le neřekl? Proč je
všechno tak těžké?

"Jsou to tolik Lovci stínů , jako jsi ty. Chci jen říct, že i kdyby nebyli. Pokud se budeme bavit o
skutečné víle, tak by přesto nebylo sprá vné s ní zachá zet jako by byla nepřítel, protože ona nic
neudělala, že?“

"Dobře…“

Simon byl překvapen. "Co mělo znamenat, ' dobře…’? „

"Myslím, že možná nějaké víly, jsou potenciá lně nepřítelem, Simone. Podívej, co udělali na ná s.
Podívej se, kolik utrpení způ sobili."

"Některé zradili – ale platí za to všichni.“

196
Isabelle si povzdechla. "Hele, já nemá m rá da studený mír a víc než to. A má š pravdu, ne všechny
víly jsou nepřá telé. Samozřejmě. Ne všechny z nich ná s zradili a není fér, že by měli být všichni
potrestá ni. Myslíš, že to nevím?"

"Dobrá ," řekl Simon.

"Ale –"

Simon opravdu nechá pal, jak mů že existovat „ale“

"Ale není to tak jednoduché, jak se snažíš, aby to tak bylo. Krá lovna Seelie ná s zradila. A armá da
víl se přidala k Sebastianovi. Temné vá lka. Spousta dobrých Lovců stínů zabili. Musíš vidět, proč
se lidí zlobí. A mají strach.“

Přestaň žvanit, Simone, říkal si. Jeho matka mu kdysi řekl, že by nikdy neměl mluvit o
ná boženství ani politice na rande. On si nikdy nebyl jistý do kterých z těhle kategorií vlastně
Spolek patří, ale ať tak či onak, bylo to jako snažit se brá nit J. J. Abrama u zarytého fanouška
Trekkie: beznadějné. Ale nevysvětlitelně a to navzdory upřímnému přá ní jeho mozku, Simonova
ú sta stá le mluvila.

"Je mi jedno jakou zlost nebo strach má te, není sprá vné trestat všechny víly, kvů li pá r vílá m, co
udělali chybu. Nebo diskriminovat lidi-"

"Neříká m, že by se někdo diskriminoval – "

"Ve skutečnosti, to je přesně to, jako to přísloví."

"Oh, skvělé, Simone. Tak Seelie krá lovna a její přisluhovači Sebastianovi umožnili smrt stovek
Lovců stínů , nemluvě o těch, které porazili sami a já jsem hrozný člověk?"

"Neřekl jsem, že jsi hrozný člověk."

"To si myslíš," řekla.

"Přestaň se mi říkat, co si myslím!" vyštěkl, přísněji než měl v ú myslu.

Její ú sta se jí zavřely. Zhluboka se nadechla.

Napočítal do deseti.

Každý čekal na to, až se ten druhý uklidní. Když Isabelle opět promluvil, znělo klidněji, ale také
nějak vztekleji. "Ř ekl jsem ti, Simone. Nemá m rá da studený mír. Nesná ším ho, pro tvou
informaci. Nejen pro to, co udělal Helen a Markovi. Protože je špatné. Ale…nemá m lepší ná pad.

197
Nejde o to, kdo jsi, jde o vztah dů věryhodnosti; jde o to, komu Spolek mů že dů věřovat. Nemů žeš
podepsat dohody s vů dci, kteří odmítají být vá zá ni svými sliby. To prostě nejde. Pokud by se
chtěl Spolek pomstít“ – Isabelle se oká zale podívala na zbraně okolo „Věř mi, mohl by. Studený
mír není jen o spravedlivosti pro víly. Jde o ná s. Nemusí se mi to líbit, ale chá pu to. Aspoň lépe
než ty. Pokud bys tam byl, pokud bys věděl, že – "

"Byl jsem tam," řekl tiše Simon "Pamatuješ?"

"Samozřejmě že ano. Ale vy ne. Takže to není stejné. Ty nejsi….“

"Prosím," dokončil pro ni.

"Není to, co jsem měla na mysli, já jen"

"Dů věřuj mi, Izzy. Chá pu to. Já jím nejsem. Já ... nikdy jím nebudu.“

Isabelle vydala hluk mezi syčením a mň ouká ním

"Nebylo ti už ta fuk s tou věcí starý/nový Simon a pocitem méněcennosti a tím jak to bylo
složité? To je starý. Proč nejsi trochu kreativní a nenalezneš jiný dů vod?“

"Nový dů vod na co?" zeptal se skutečně zmatený

"Pro tebe, abys nebyl se mnou!“ vykřikla. „Protože zřejmě hledá š další! Snaž se víc.“

Ona odešla z obchodu, s bouchnutím se za ní dveře zavřely. Zvonek zazvonil jako by někdo přišel
a to se vynořil ne Diana zpět.

"Oh, to jsi stá le jen ty," řekl, znělo to výrazně zklamaně. "Už ses rozhodl?“

Simon by to mohl vzdá t hned; on by mohl přestat, přestat bojovat, nechat ji jít. Bylo by to to
nejjednodušší řešení. Vše co musel udělat, se už stalo.

"Už jsem se rozhodl dá vno," řekl Simon a vyběhl z obchodu.

On potřeboval najít Isabelle. Nebyla to velká výzva. Seděla na lavičce v malé ulici, hlavu v rukou.

Simon se posadil vedle ní.

"Je mi to líto," řekl tiše.

Zavrtěla hlavou bez zvednutí od svých rukou.

"Nemů žu uvěřit, že jsem byla tak hloupá , že jsem si myslela, že to bude fungovat.“

198
"To ještě mů že," řekl trapně s ná dechem zoufalství. "To, co chci, pokud chceš"

"Ne, ne ty a já , idiote."

Nakonec se na něj podívala. Naštěstí její oči byly suché. Ve skutečnosti, se nedívala vů bec smutně
– ona byla vzteky bez sebe. "Ta blbost nakupová ní zbraní. Naposledy jsem si nechala radit
ohledně rande od Jace.“

"Nechá š Jace plá novat naše rande?" Simon řekl: nevěřícně.

"No, to ne, ale jednou mu to vyšlo velmi dobře. Vzal sem Clary koupit meč a bylo to celé nechutně
sexy a já jen myslela.“

Simon se zasmá l.

"Nesná ším, že ti rozbiju představu, ale neschá zíš se s Jacem.“

"Ehm, ano. Nechutné."

"Ne, myslím, že se neschá zíš s chlapem co je něco jako Jace."

"Nebyla jsem si vědoma, že bys byl někdo, kdo ví o rande všechno,“ řekla s mrazem v hlase.

Jeho srdce poskočilo do krku, jako by ho tam zavěsil ostnatý drá t. Ale pak, nepatrně roztá la.
„Dělá m si legraci. Většinou.“

"Těžko říct," řekl. "Většinou."

Isabelle si povzdechl. "Omlouvá m se, že to byla taková katastrofa.“

"To není tvoje chyba."

"No, samozřejmě to není moje chyba," řekla „Ani většinou moje chyba.“

"Uh... Myslel jsem, že jsme se přestěhovali do čá sti dne omlouvá m se.“

"Jasně. Omlouvá m se."

Usmá l se. "Podívej, teď mluvíš."

"Tak, co teď? Zpět na akademii?"

"Dělá š si legraci?" Simon vstal a natá hl ruku k ní. Stal se zá zrak zá zraků , ona ji chytila.

"Nevzdá me, dokud nedostaneme rande. Ale nebudeme předstírat, že jsme jako Jace a Clary. To je
celý ná š problém, viď? Snažíc se být lidi, co nejsme? Nemů žeme být cool jako klub Hopper.“

199
"Já si nemyslím, že existuje taková věc jako 'klub Hoppere,' "řekla Isabelle.

"To existuje. Ale ty nikdy nebude hrá č, který chce celý zů stat celou noc vzhů ru a debatovat o
Narutu a bojovat s D & D skřety. "

"Teď moc mluvím."

"A ani jeden z ná s nikdy nebude Jace a Clary – "

"Díky Bohu," řekli, synchronně a vyměnili si ú směv.

"Co tedy navrhuješ?" zeptal se Izzy.

"Něco nového," Simon řekl, nedoká zal přijít s ná padem skutečným užitečným konkrétním. Nebyl
si prostě jistý s čím.

„Nic z tvého světa, nic z mého světa. Nový svět pro ná s oba.“

"Ř ekni, že ná s nechceš portá lem přemístit do některé jiné dimenze. Protože to v poslední dobře
nevychá zelo.“

Simon se usmá l, začala mu svítat myšlenka. "Možná mů žeme najít něco blíže k domovu….“

Jak se slunce zachá zelo jako by se ponořilo pod obzor, mraky se červenali jako rů žová cukrová
vaty. Jejich odrazy zá řily na krystalické hladině jezera Lyn. Koně řehtali, ptá ci švitořili a Simon a
Isabelle chřoupali arašídové sušenky a popcorn.

"Stá le j jsi mi ještě neřekl, jak jsi našel tohle místo,“ řekla Isabelle. "Je to dokonalý."

Simon nechtěl připustit, že to bylo díky Jonu Cartwritghtovi, který mu vyprá věl o
izolovaném přívodu na okraji jezera Lyn, vrbě a kvítí. Takže to bylo perfektní místo pro
romantický piknik. (I když piknik se sklá dal z arašídových sušenek, popcornu a několik dalších
ná hodných pochutin, které rozpadají zuby a ucpá vají tepnu z občerstvení, co našli po cestě
z Alicante.)

Simon, který už byl dá vno unavený o přemýšlení o Jonovi jako o romantickém hrdinovi,
podle něho byl blbec. Ale zřejmě pá r detailů zů stali v jeho povědomí.

Jon Cartwright byl jako tvrdý zá van a šprýmař – Simon tohle hodlal udržet v tajnosti do své
smrti.

Ale vypadalo to, že tenhle chlap měl dobrý vkus na romantické rande.

"Prostě jsem na to narazil,“ zamumlal Simon. "Měl jsem hodně štěstí, myslím."

200
Isabelle se zadíval na nemožně hladkou vodu.

"Tohle místo mi připomíná Lukovu farmu,“ řekla tiše.

"Mě taky," řekl.

V tomto životě si vzpomněl, jak on a Clary strá vili mnoho šťastných, dlouhých dnů na
Lukově farmě, koupali se v jezeře, leželi v trá vě a pojmenová vali mraky.

Isabelle se k němu obrá til. Simonova bunda mezi nimi byla improvizovaná pikniková
deka. Bunda byla malá , byli od sebe hrozně blízko, kdyby se chtěl s ní spojit. On nikdy nechtěl nic
víc.

"Myslím na něj hodně," řekl Izzy. "Na jezeře na farmě.“

"Proč?"

Její hlas se zmírnil. "Protože tam jsem tě má lem ztratila – kde jsem si byla jistá , že tě ztratím. Ale
získala jsem tě zpá tky.“

Simon nevěděl, co říct.

"To ani nevadí," řekla a tišeji teď. "Nevadí, že nevíš, o čem mluvím.“

"Já vím, co se tam stalo,“ řekl Simon, předvolal anděla Raziela – a Anděl se ve skutečnosti uká zal.

Přá l si to pamatovat, chtěl vědět, jak se cítil, jak mluvil s andělem.

"Clary říkala," řekl klidně.

"Ano." Isabelle byla trochu citlivý na předmět Clary. Rozhodně nepotřebovala slyšet o tom všem,
co dělal s Clary letos v létě, dlouhé hodiny, co leželi v Central parku vedle sebe a vyprá věli si
příběhy o jejich minulosti – Simon říkal na co si vzpomněl; Clary mu řekla, co se skutečně stalo.

"Ale ani tam nebyla," řekla Isabelle „Zná jen dů ležité věci.“

Isabelle zavrtěla hlavou. Sá hla po celé dece a položila ruku na Simonovo koleno. Začalo mu ná hle
hučet v uších.

"Když tam nebyla, ona nemů že vědět jak statečný jsi byl,“ řekla Isabelle „Nemů že vědět, jak jsem
se o tebe bá la. To jsou dů ležité věci.“

Mezi nimi pak bylo ticho.

201
Ale nakonec to nebylo trapné. To byl dobrý druh, druh kde Simon slyšel, co Isabelle říká a kde jí
nemusí odpovědět.

"Jaké to je?" zeptala se ho. "Ne vzpomínat si. Mít prá zdno."

Její ruka byla ještě teplá , na koleni.

Ona se ho ještě nezeptala dřív. "To nemá m tak docela prá zdno,“ vysvětloval, nebo se o to snažil.
"Je to víc jako… dvojité vidění. Jako bych si vzpomínal na dvě rů zné věci najednou. Někdy se
člověku jeví skutečná ta druhá . Někdy je to všechno rozmazané. Prá vě tehdy většinou spím.“

"Ale už si začíná š rozpomínat."

"Některé věci," dovolil. "Jordan. Pamatuji si hodně o Jordanovi. Péče o mě, Ztrá tu– " Simon polkl.
"Jeho ztrá tu. Vzpomíná m si, jak moje má ma vyšilovala když se dozvěděla, že jsem upír. A některé
věci předtím než unesli Claryinu má mu. Když jsme oba byli přá telé a dělali normá lní věci
v Brooklynu.“

On přestal mluvit, když si uvědomil, že její obličej dostal zá kal u „Jistě, že si pamatuju Clary.“

"To tak není," řekl.

"Co například?"

Simon nepřemýšlel o tom, co prá vě udělal.

Vzal ji za ruku.

Nechala ho.

Nebyl si jistý, jak to vysvětlit – byla to stá le ještě zá suvka v jeho hlavě – ale musel to zkusit.

"Tak to není, jako jsou věci, co si pamatuji, mnohem dů ležitější jsou věci, na které si nemohu
vzpomenout. Někdy to vypadá , že je to ná hodné. Ale někdy… Já nevím, někdy je to jako, že ty
nejdů ležitější věci bude nejtěžší dostat zpět. Všechny vzpomínky jsou pohřbeny jako dinosauří
kosti a já se je snažím vykopat. Některé z nich jen leží přímo pod povrchem, ale ty dů ležité jsou
míle dole.“

"A říká š, že to je, kde jsem? Míle pod povrchem?"

Držel ji pevně. "Jsi v podstatě dole uprostřed v roztaveném středu země.“

"Ty jsi tak divný."

202
"Já se snažím."

Propletla si s ním prsty "Já jsem žá rlivá , víš. Občas. Ž e jsi na mě nemů žeš vzpomenout.“

"Dělá š si legraci?" Simon si říkal, že by konečně mohli začít chá pat toho druhého „Všechny lidi ve
tvém životě – nikdo by nechtěl být vzat.“

Isabelle se ohlédl na jezeře, dívala se tvrdě. "Někdy jsou od tebe lidi vzati a jedno jestli chceš
nebo ne. A někdy to bolí tak moc, že by mohlo být snazší zapomenout."

Ona neřekla jeho jméno. Simon ho řekl za ni.

"Max."

"Pamatuješ si ho?"

Simon nikdy si neuvědomil, jak smutně zní naděje.

Zavrtěl hlavou. "Přá l bych si, abych si ho pamatoval."

"Clary ti o něm řekla," řekla. Nebyla to otá zka. "A co se mu stalo."

Přikývl, ale její pohled byl stá le upřené na hladinu vody.

"Zemřel v Idris, víš. Líbí se mi být tady někde. Cítím se tu k němu blíž. Předtím jsem si myslela, že
se to odpaří. Ž e nikdo nemohl přijít „znovu.“

"Je mi to líto," řekl Simon, myslíc, že anglický jazyk nemá bezcennější slova „Kéž bych ti mohl
říct, co by ti pomohlo.“

Tvá ří v tvá ř zašeptala, "Ř ekls."

"Cože?"

"Po Maxově. ... Něco jsi řekl. Čím jsi pomohl.“

"Izzy..."

"Ano?"

To bylo to, to byl ten okamžik – okamžik, kdy mluvení ustoupilo nevyhnutelně líbá ní. Měl se
posunout mírně dopředu. Ale místo toho se zaklonil dozadu.

"Možná bychom se měli vrá tit zpět do Akademie.“

Vypadal zvuk zlobící se kočky a pak na něj hodila kus arašídové sušenky.

203
"Co je s tebou?" zvolala.

"Protože vím, že není nic špatného se mnou. Bylo by šílené, abys mě nechtěl políbit a pokud je to
nějaká hloupost se snažit něco těžce získat, ztrá cíš čas, protože věř mi, vím, kdy mě chce člověk
políbit. A Simone Lewisi, chceš mě políbit. Tak co se tady děje?“

"Nevím," přiznal a směšné, jak to bylo, tak to bylo také zcela pravda.

"Je to hloupou paměťovou věcí? Má š strach, že se mnou nemů žeš být, až dokud nebudeš ú žasné
věci, které se mezi našemi verzemi stali? Chceš, abych ti řekla všechny způ soby, jak to nebylo
ú žasné? Za prvé jsi chrá pal.“

"To..."

"Jako Drevak démon."

"To je pomluva," řekl Simon, pobouřeně.

Odfrkla si.

"Mů j, Simone, není, přesto to všechno. Já myslím, že jsem zjistila, že nikdo nebude jakého
očeká vá š. Ž e to prostě musíš být ty. Chci jen tebe. Tohohle Simona. To je dů vod proč jsem tady.
Má š to konečně v hlavě v pořá dku?“

"Myslím, že ano."

"Tak čeho se bojíš? Je to samozřejmě něco".

"Jak to víš?“ zeptal se, zvědavý, jak si mohla být tak jistá , když on sá m stá le neměl tušení.

Usmá la se, a to byl druh ú směvu, který dá š někomu, kdo najednou ucukne od líbá ní.
„Protože tě zná m.“

Přemýšlel o ni, jak vybírali zbraně, o tom jak by to bylo – a uvědomil si čeho se bá l. Byl to ten
pocit obrovitosti, jako by se díval do slunce. Jako slunce.

"Ztrá cím sá m sebe," řekl.

"Cože?"

"To je to, čeho já se bojím. Ztratím sá m sebe v tomhle. V tobě. Strá vil jsem celý ten rok se snažíc
se najít sá m sebe, abych zjistil, kdo jsem, a teď u tebe, i když není ná s, je to jako bych
konzumoval, děsivý všeprostupující pocit, a když jsem s tebou…Má m pocit, jako bych stá l na

204
okraji Grand Canyonu, víš? Je to něco většího a hlubšího než lidská mysl, není postavena tak, aby
to šlo pochopit. A já jen má m…skočit do ní?“

Nervó zně čekal na její reakci, měl podezření, že holká m se nelíbí, když se přizná , že z nich má
strach.

Holká m jako Izzy se zřejmě nelíbilo, když přizná te, že se vů bec něčeho bojí. Ona neměla strach
z ničeho; zasloužila si stejně někoho odvá žného.

"To je všechno?" Její tvá ř se rozzá řila. "Simone, a nemyslíš, že jsem z toho vyděšená taky? Nejsi
jen ty na té římse. Jestli má me skočit, skočíme spolu. Spadneme spolu.“

Simon strá vil, tak dlouho se snažil shromá ždit dohromady kousky sá m sem, aby se stali zase
složenými puzzlemi. Ale na poslední a nejdů ležitější kus měla pravdu, měl vpředu celou dobu.

Podíval se na Izzy – je možné, že to byl jediný způ sob, jak by se našel?

Je možné, že s ní, je doma?

Dost špatné metafory, pomyslel si.

Dost zdržová ní.

Dost strachu.

Zastavil se, přemýšlet o osobě jaký jejich vztah musel bývat. Přehýbal věci nahoru, nebo
proč chtěl; přestal myslet na démoní amnézii a přijetí mezi Lovci stínů a víly, temnou vá lku a
politiku a domá cí ú koly a neregulovaný provoz smrtelně ostrých předmětů . Zastavil se,
přemýšlet o tom, co by se mohlo stá t, a co by se mohlo pokazit.

Vzal ji do ná ruče a líbal ji – políbil ji tak jak toužil. Polibkem, který ji vzhledem k tomu že
se poprvé pohlédl na ní, líbal ji ne jako hrdinku z romá nu romance, nebo Lovkyni stínů , vá lečnici
nebo nějakou imaginá rní postavu z minulosti, líbal ji jako Simon Lewis, který líbá svou dívku,
kterou miluje víc než cokoliv na světě.

Bylo to jako padající slunce, padající společně, srdce s bledým ohněm a Simon věděl, že
nikdy nepřestane padat, věděl, že teď, když se ji mů že chytit, platilo, že se ji nikdy nepustí.

***

Pouto nepřipouštělo žá dné překá žky – ale mimo rande – spolu nemohli být tak dlouho
jak by chtěli, jako všichni teenageři. Zejména když jeden z teenagerů byl studentem na Akademii

205
Lovců stínů , s neudělanými ú koly a zá kazem vychá zení. A když ten druhý byla bojovnice démonů
s ranními obhlídkami.

Pokud by bylo na Simonovi strá vil by příští týden nebo možná věčnost, zapletený s Izzy
ve trá vě, poslouchat žblunkající jezero, neztratit kontakt prstů , chuť jejích rtů .

Místo toho tak trá vil pamá tné dvě hodiny a pak šíleným tryskem jel zpět na Akademii
Lovců stínů a další hodinu ji líbal na rozloučenou, předtím než prošla portá lem s příslibem
ná vratu hned, jak jen bude moct.

Musel počkat až do příštího dne, aby poděkoval Helen Blackthorn za její pomoc. On ji odchytil,
jak balila.

"Vidím, že rande dopadl dobře," řekla, jakmile mu otevřela dveře.

"Jak jsi to poznala?"

Helen se usmá la. "Jsi prakticky radioaktivní."

Simon poděkoval jí za předá ní Izzyny zprá vy a podal jí malý sá ček sušenek z jídelny, to bylo to
jediné, v Akademii, co ve skutečnosti dobře chutnalo.

„Považuj to za malou zá lohu toho, co ti dlužím.“

"Mi nic nedlužíš. Ale pokud mi chceš opravdu něco splatit, jdi na tu svatbu – mů žeš být Izzyn
plus jeden.“

"Nehodlá m o to přijít," slíbil Simon. "Tak kdy je ten velký den?“

"Nejdříve v prosinci," řekla s chvějícím se hlasem.

"Pravděpodobně."

"Možná dřív?"

"Možná vů bec ne," přiznala.

"Co je? Ty a Aline nic neporušujete,“ vyhrkl Simon, teď to nevypadalo, že mluví s někým koho
sotva znal. On prostě nechá pal, proč by nemohli mít šťastný konec, miloval se.

"Promiň , to je..Nic mi do toho, ale... Proč bys podnikala všechno tohle, kdyby sis jí nechtěla vzít?“

"Oh, chci si ji vzít. Víc než cokoli jiného. Je to jen, možná jsem sobecká .“

"Jak mů že být sň atek sobecký?“ zeptal se Simon.

206
"Podívej se na mů j život!" Helen explodovala, den – nebo možná rok – v sobě měla vztek. "Dívají
se na mě jako bych byl nějaký druh freak show – a ty jsou to ty, ty, kteří nevypadají , že by byli
nepřá telé. Aline se kvů li mně zasekla na bohem zapomenutém ostrově. Proč má ona trpět po
zbytek svého života? Jen proto, že udělala chybu a zamilovala se do mě? Jakž druh osoby, to dělá
ze mě?“

"Nemů žeš si snad myslet, že něco z toho je tvoje chyba.“

On ji neznal tak dobře, ale nic z toho co říkala mu nepřišlo sprá vné. Nebylo to něco, čemu by
podle něho měla věřit.

"Profesor Mayhew mi řekl, že pokud bych ji opravdu milovala, nechá m ji,“ Helem přiznala
„Namísto toho, abych ji vtá hla do noční mů ry sebou. To prý dokazuje, že je ve víc víly, než si
myslím.“

"Profesor Mayhew je troll," řekl Simon a přemýšlel, jak dlouho by trvalo získat Catarinu Loss na
vá žnou přeměnu. Nebo možná ropuchy nebo ještěrky. Něčeho, co by více uká zal jeho plazivý
charakter duše.

"Pokud opravdu milujete Aline, měla byste udržet vše, co mů žeš, aby byla s tebou. Což přesně
dělá š. Kromě toho, že pokud by ses s Aline chtěla rozejít pro její vlastní dobro, podle toho, co
jsem slyšel o Aline, není pravděpodobné, že by ti to dovolila.“

"Ne," řekl něžně, Helen. "Ona by se mnou bojovala zuby nehty."

"Tak proč se přes to nepřenes a nevezmeš to jako nevyhnutelné? Akceptuj, že uvízla s tebou.
S lá skou svého života.“

Helen si povzdechla. "Isabelle mi řekla, co jsi řekl o vílá ch, Simone. O tom jak je špatné je
diskriminovat. Víly mohou být dobré, stejně jako kdokoliv jiný.“

Nechá pal, že bude mít šanci na potvrzení.

„Má š pravdu, já myslím, že.“

„Isabelle tomu věří, že taky.“

Helen řekla. "Ona se snaží, aby mohla být přesvědčena.“

"Co si o tom myslíš?" Zeptal se Simon, zmatený. "Proč by potřebovala přesvědčit?"

207
Helen hnětla prsty dohromady. "Ty víš, nechtěla jsem přijít říkat bandě dětí o příběhu mé matky
a otce – neudělala jsem to dobrovolně. Ale já jsem to také neřekla. To co se stalo. To moje matka
byla, a to je to, co já jsem z poloviny.“

"Ne, Helen, která není –"

"Zná š, bá seň ' La Belle Dame Sans Merci'? "

Simon zavrtěl hlavou. Jediná poezie, kterou znal, byla Dr. Seuss nebo Bob Dylan.

"Je to Keats," řekla a recitoval pá r slok po paměti.

sloky pro něj pamětí.

Pak do své sluje vzala mě

a vzdychala zde slastně tak,

že jsem jí čtyřmi polibky

hned zavřel zrak.

Zde hýčkala mne, uspala,

pak dala vale sladkým dnů m,

zde poslední se mi zdá l sen,

kde chladný chlum.

V něm krá le, prince viděl jsem,

z ú st bledých slyšel výkřik znít:

„To krá ska zcela bezcitná

ti vzala klid!“

A beznadějný smutek dal

tak hrozný škleb těm tenkým rtů m;

pak procitnul jsem zcela sá m,

kde chladný chlum.

208
A proto tady přebývá m,

tak sá m a bled tu trá vím čas,

ač zvadl rá kos v jezeru

i ptá ků hlas.

"Keats napsal o zemi víl?" zeptal se Simon.

Tehdy už to na hodině angličtiny, tomhle věnoval větší pozornost.

"Mů j otec, recitoval tu bá seň pořá d,"řekla Helen. "Byl to jeho způ sob, jak říct mě a Markovi
odkud jsme přišli.“

"Recitoval vá m bá seň o zlé krá lovně víl, co lá ka lidi na smrt jako způ sob kdy vá m vyprá věl o
matce? Opakovaně?" řekl Simon nevěřícně. "Nechci ho urá žet, ale to je trochu….kruté.“

"Mů j otec ná s miloval i přes to odkud jsme přišli,“ řekla Helen tak jako by se snažila přesvědčit
sama sebe „Ale vždy jsem měla pocit, že si nechal nějakou čá st sebe sama skrytou. Jako by čekal,
že budu jako matka. S Markem to bylo jiné, protože byl chlapec. Ale holky jsou po svých matká ch
ne?“

"Nejsem si ú plně jistý, že tahle logika je vědecky podložená ,“ řekl Simon.

"To je to, co řekl Mark. Vždy říkal, že vílí země na ná s nemá ná rok, protože nejsme jejich. A
snažila jsem se tomu věřit, ale pak poté, co mi inkvizitor vyprá věl o mé rodné matce….já jsem
byla překvapená ….“Helen se dívala přes Simona, za zdi svého domá cího vězení, ztracená ve
svých obavá ch „A co když lá ká m Aline do studené strany? Co když potřebuju zničit, použít lá sku
jako zbraň , je to nějaký chlad ve mně, o kterém ještě nevím? Dá rek od mé matky?“

"Podívej, já nevím nic o zemi víl," řekl Simon. "Ne tak docela. Nevím, jaká byla dohoda s tvou
má mou, nebo co pro tebe znamená být napů l lovec stínů a napů l víla. Ale vím, že krev v tobě tě
nedefinuje. Co tě definuje, jsou tvoje volby, které provedeš. Pokud jsem se něco letos naučil, tak
tohle. A také vím, že milovat někoho – i v případě, že je to hrozné, i když tam jsou dů sledky –
nikdy to není špatná věc. Milovat někoho je opak bolesti.“

Helen se na něj usmá la, její oči přetékali slzami.

"Kvů li ná m oběma, Simon, opravdu doufá m, že má š pravdu."

209
V zemi pod vrchem v časem před….

Kdysi dá vno tam byl krá sná dá ma ze Seelie dvoru, která ztratila své srdce pro syna anděla.

Kdysi dá vno tam byly dva kluci, přišli do země víl, bratři noblestní a velcí. Jeden bratr zahlédl vílí
lady a zasá hla ho její krá sa, sá m se jí zavá zal. Zů stali spolu. Byl to chlapec Andrew. Jeho bratr,
Arthur se nenechal zlá kat.

A tak kluci zů stali pod kopcem, Andrew miloval lady, a Arthur jí opovrhoval.

A tak lady milovala svého chlapce, tohle krá sné stvoření, které ji přísahalo jeho věrnost k ní, a
když její sestra měla ná rok na ostatní, jí stačil on.

Dala Andrewovi stříbrný řetízek, který nosil kolem krku, dů kaz její lá sky a ona ho tak učinila
krá sného pro její ná rod. Tančila s ním pod hvězdnou oblohou.

Ona ho krmila nesmysly a uká zala mu jak jít do volné přírody. Někdy v noci slyšeli Arthurů v křik
a ona mu řekla, že to bylo zvíře v bolesti a bolest byla v povaze zvířete.

Ona mu nelhala, protože ona nemohla lhá t.

Lidé jsou zvířata. Bolest mají v povaze.

Sedm let žili v radosti. Ona vlastnila jeho srdce a on její a někde mimo, ječel Arthur. Andrew to
netušil; lady to bylo jedno; a tak byli šťastní.

Až do dne kdy se objevil jeho bratr. A tak uká zal pravdu o něm.

Lady si myslela, že její milenec by zešílel žalem a pocitem viny. A tak, protože milovala chlapce,
utkala mu v mysli příběh o klamné pravdě, příběh, kterému by chtěl věřit. O tom, že on byl
očarová n, aby ji miloval; že nikdy nezradil svého bratra; že on byl jen otrokem; že těchto sedm
let lá sky byla lež.

Lady pomohla jeho bratrovi a nechala ho věřit, že se osvobodil sá m. Pak ho nechala věřit, že ji
zabil. Nechala svého milence, aby se jí vzdal a utekl.

A Lady tajné plody jejich spojení líbala a snažila se je milovat. Ale oni byli jen kus jejího chlapce.
Chtěla je všechny nebo žá dného z nich. Dala mu jeho děti, stejně jako mu dala jeho příběh.

Neměla už pak pro co žít, a přesto žila.

210
Je to příběh, který mě nechala, příběh který se její milenec nikdy nedozví; je to příběh její dcera
se nikdy nedozví.

To je, jak milují víly: celý tělem a duší.

To je, jak miluje čá ry: s destrukcí.

Miluji tě, řekla mu, večer za sedm let Víly nemů žou lhá t a on to věděl.

Miluji tě, řekl jí, večer za sedm let. Lidé mohou lhá t a tak nechal, ať věří, že lže.

Nechal jeho bratra a jeho děti věřit, že ona zemřela, doufal, že by tomu mohli uvěřit navždy.

To je, jak milují víly: s dá rkem.

211
212
 Slunce svítilo, ptáci zpívali a na Akademii lovců stínů byl krásný den.
No, Simon si byl aspoň docela jistý, že svítilo slunce. V jeho a Georgově podzemní
komnatě bylo ve vzduchu vidět jen slabé světélkování, zalévající zelený sliz, který pokrýval
stěny, příjemnou září.
A v jejich podzemním pokoji nemohli ani slyšet zpěv ptáků, ale George se ze sprchy
vrátil s písní na rtech.
„Dobré ráno, Si! Viděl jsem v koupelně krysu, ale hezky spala, takže jsme se navzájem
neobtěžovali.“
„Nebo ta krysa umřela na nějakou hrozně infekční nemoc, která teď koluje naším
vodovodním systémem,“ navrhl Simon. „Už celé týdnu možná pijeme krysami zamořenou
vodu.“
„Nikdo nemá rád pesimisty,“ vynadal mu George. „Nikdo nemá rád mrzouty, Si. Nikdo
tu není kvůli Náladové Mildred. Nikdo nemá chuť-“
„Pochopil jsem základní obsah tvýho kázání, Georgi,“ řekl Simon. „A důrazně protestuju
proti tomu, abys mi říkal Náladová Mildred. Obzvlášť když mám ve skutečnosti pocit, že
jsem právě teď Celkem Veselá Mildred. Koukám, že se těšíš na tvůj velký den?“
„Dej si sprchu, Si,“ naléhal George. „Začni den osvěžený. Možná si trochu uprav vlasy.
To tě nezabije.“
Simon zavrtěl hlavou. „V koupelně je mrtvá krysa, Georgi. Nehodlám do tý koupelny
jít.“
„Není mrtvá,“ řekl George. „Jen prostě spí. Jsem si tím jistý.“
„Nesmyslný optimismus je prvotním projevem epidemie,“ řekl Simon. „Zeptej se
středověkých rolníků Evropy. Ach, počkej, to nemůžeš.“
„Byla ta veselá parta?“ zeptal se George skepticky.
„Jsem si jistý, že před morem byli mnohem veselejší,“ řekl Simon.
Cítil, že teď vážně zabodoval a že se opírá o historii. Sundal si triko, ve kterém spal a na
kterém stálo DO BOJE! A pod tím drobným písmem ZDOLEJME NAŠE NEPŘÁTELE
MAZANÝMI ARGUMENTY. George Simona šlehl po zádech mokrým ručníkem, až Simon
vykřikl.
Simon se usmál, když si ze skříně vytáhl svoji zbroj. Začínali hned po snídani, takže by
možná bylo dobré se do ní oblíknout hned. A navíc, nošení zbroje každý den z člověka dělá
vítěze.
On a George šli na snídani v dobré náladě s celým světem.
„Víte, tahle ovesná kaše není vůbec špatná,“ řekl Simon, když se do ní pustil. George
s plnou pusou nadšeně přikývl.
Beatriz se na ně smutně dívala, možná že smutně proto, že všichni kluci byli podle ní tak
strašně hloupí. „Tohle není ovesná kaše,“ řekla jim. „Tohle jsou míchaná vajíčka.“
„Ach ne,“ zašeptal George slabě s pořád plnou pusou a jeho hlas zněl strašně smutně.
„Ach ne.“
Simon upustil lžíci a s hrůzou zíral do hloubi svojí misky.
„Pokud jsou to míchaná vajíčka…,“ zeptal se. „A nechci se s tebou hádat, Beatriz, jen se
ptám na to, co považuju za velice rozumnou otázku…pokud to jsou míchaná vajíčka, tak proč
jsou šedá?“
Beatriz pokrčila rameny, pokračovala v jídle a pečlivě se vyhýbala hrudkám. „Kdo ví?“

213
 Simona napadlo, že z toho by mohla být skvělá smutná písnička. Pokud jsou to vejce,
proč jsou šedá? Kdo ví, kdo ví? Přistihl se, že někdy stále přemýšlí o písňových textech, i
když už nebyl v kapele.
Bez pochyby by „Proč jsou ta vejce tak šedá?“ možná nebyl zrovna hit, dokonce ani
v kruhu hipsterů.
Julie položila svoji misku na stůl vedle Beatriziny.
„Ty vajíčka jsou prostě šedá,“ prohlásila. „Nevím, jak to dělají. Určitě jim to nějaký
smysl dává, občas to jídlo zkazit. Pokaždý, každý den, celý rok? Copak je tahle Akademie
prokletá?“
„Přemýšlel jsem o tom, že by mohla být,“ řekl George vážně. „Někdy tu slýchám tajemný
řinčení, jako by duchové třásli svými řetězy. Upřímně řečeno jsem doufal, že je Akademie
prokletá, protože jinak to budou asi nějaký stvoření v potrubí.“ George se otřásl. „Stvoření.“
Julie se posadila. George a Simon si vyměnili soukromý potěšený pohled. Udržovali si
přehled o tom, jak často si Julie vybrala, že bude sedět s nimi třemi, místo s Jonem
Cartwrightem. V současné době vyhrávali, šedesát procent ku čtyřiceti.
To, že se Julie rozhodla sedět s nimi, vypadalo jako dobré znamení, protože tohle byl
Georgův velký den.
Teď, když byli zaučujícími se lovci stínů ve druhém ročníku, a podle slov Scarsburyho
„už ne zcela beznadějní a nemající sklon useknout si vlastní tupé hlavy,“ dostali svoje vlastní,
o něco důležitější mise. Každá mise jmenovala vedoucího týmu a vedoucí týmu získal
dvojnásobek bodů v případě, že mise bude úspěšná. Julie, Beatriz, Simon, a Jon už byli vůdci
týmu a snažili se ze všech sil: všechny mise splněny, démoni zabiti, lidé zachráněni,
Podsvěťané porušující Zákon potrestáni hrozně, ale spravedlivě. V některých ohledech byla
škoda, že Jonova mise šla tak dobře, protože se s ní chlubil celé týdny, ale nemohli si pomoci.
Byli prostě příliš dobří, pomyslel si Simon, i když zaklepal o desku stolu, aby to nezakřikl.
Nebylo možné, aby selhali.
„Nervózní, vedoucí týmu?“ zeptala se Julie. Simon musel uznat, že někdy mohla být
rozčilujícím společníkem.
„Ne,“ řekl George, a pod Juliiným pronikavým pohledem dodal: „Možná. Ano. Víte,
vhodným množstvím nervozity, ale pohodovým, rozvážným, a dobře pod tlakem fungujícím
způsobem.“
„Hlavně to nezkaz,“ řekla Julie. „Chci perfektní výsledek.“
Následovalo trapné ticho. Simon se utěšil pohledem na Jonův stůl. Když ho Julie
opustila, Jon musel jíst úplně sám. Pokud se Marisol nerozhodla, že chce sedět s ním a mučit
ho. Což, jak si Simon všiml, dělala i dnes. Malý ďábel. Marisol byla k popukání.
Jon naléhavě gestikuloval o pomoc, ale Julie k němu seděla zády a neviděla ho.
„Neříkám, že tě to má děsit, Georgi,“ řekla. „To je vedlejší efekt, samozřejmě. Tohle je
důležitá mise. Víš, víly jsou nejhorší druh Podsvěťanů. Víly přicházejí do světa civilů a lstivě
přidávají do vílího jídla ubohé věci, to není žádná legrace. Civilové po snědení tohohle ovoce
chřadnou a umírají, víš. Je to vražda, a je to vražda, za kterou je málokdy můžeme dostat,
protože v době, kdy civilové zemřou, jsou už víly dávno pryč. Bereš to vážně, že jo?“
„Ano, Julie,“ řekl George. „Jasně že vím, že je vražda špatná, Julie.“
Juliin obličej se celý nakrabatil tím znepokojujícím způsobem, jak to někdy dělala.
„Pamatuj si, že jsi to byl ty, kdo skoro podělal moji misi.“

214
 „Trochu jsem zaváhal, když jsem se měl pustit do upířího dítěte,“ připustil George.
„Přesně tak,“ řekla Julie. „Žádné další váhání. Jako náš vedoucí týmu budeš muset jednat
z vlastní iniciativy. Neříkám, že jsi špatný, Georgi. Říkám, že se ještě potřebuješ učit.“
„Nejsem si jistá, že někdo potřebuje tuhle motivační řeč,“ řekla Beatriz. „Akorát to
člověka přivádí k šílenství. A George je příliš snadné rozhodit.“
George, který se tvářil dojatý Beatrizinou galantní obranou, se tak přestal tvářit.
„Jen si myslím, že by občas měli z někoho udělat vůdce týmu víckrát,“ zabručela Julie a
dala jim tak vědět, odkud všechno to nepřátelství pochází. Toužebně si nabodla svá šedivá
vajíčka. „Byla jsem tak dobrá.“
Simon zvedl obočí. „Měla jsi jezdecký bičík a vyhrožovala jsi mi, že mě s ním praštíš do
hlavy, jestli nebudu dělat to, co řekneš.“
Julie na něj ukázala lžící. „Přesně tak. A dělal jsi to, co jsem řekla. To je vedení. A navíc,
nepraštila jsem tě do hlavy ani do tváře. Milá, ale rozhodná, taková jsem já.“
Julie začala rokovat o vlastní velikosti. Simon vstal, aby si došel pro další sklenici džusu.
„Co si myslíš, že je to za druh džusu?“ zeptala se Catarina Loss, když se k němu připojila
do fronty.
„Ovocný,“ řekl Simon. „Prostě ovocný. To je všechno, co mi řekli. Stejně mi občas přijde
podezřelý.“
„Mám ovoce ráda,“ řekla Catarina, ale neznělo to moc jistě. „Vím, že jste dnes odpoledne
omluvení z mojí hodiny. Co máte dneska za lubem?“
„Mise na zastavení víl, aby nepřekročily hranice a nezapojily se do nezákonného
obchodu,“ řekl Simon. „George je vedoucí týmu.“
„George je vedoucí týmu?“ zeptala se Catarina. „Hm.“
„Proč tady dneska všichni George tak podceňují?“ zeptal se Simon. „Co je na Georgovi
špatného? Není na něm špatného vůbec nic. Je nemožné na něm najít nějakou chybu. George
je dokonalý skotský anděl. Vždycky se podělí o jídlo, které mu máma pošle, a je hezčí než
Jace. Tak a řekl jsem to. Nehodlám to vzít zpátky.“
„Vidím, že máš dobrou náladu,“ řekla Catarina. „Tak to jo. Do toho, užij si to. Postarej se
o mého oblíbeného studenta.“
„Jasně,“ řekl Simon. „Počkat, a to je kdo?“
Catarina ho mávnutím svým neurčitým džusem poslala pryč. „Ztrať se, Světlomilče.“
Všichni ostatní byli nadšení, že jdou na další misi. Simon se na to taky těšil a měl radost i
za George. Ale Simon byl hlavně nadšený proto, že po misi musel být ještě někde jinde.

***

Sličný lid byl naposledy viděn na vřesovišti v Devonu. Simon byl lehce vzrušený
představou, že se tam přenese Portálem, a doufal, že uvidí červené poštovní schránky a dá si
v anglické hospodě ležák.
Místo toho se ukázalo, že vřesoviště je obrovský pás nerovných polí, skal a daleko za
nimi i kopců, v dohledu žádné červené poštovní schránky nebo malebné hospůdky. Okamžitě
nasedli na koně, které zahlédli díky Zraku a kteří na ně čekali.
Spousta polí, spousta koní. Simon se nebyl jistý, proč se obtěžovali opustit Akademii,
protože tohle byl totožný zážitek.

215
 První slova, která George řekl, když jeli po planině, byla: „Myslím, že by byl dobrý
nápad se rozdělit.“
„Jako v…hororu?“ zeptal se Simon.
Julie, Beatriz a Jon mu věnovali podrážděný pohled. Marisolin nejistý výraz ukazoval, že
souhlasila se Simonem, ale neřekla to nahlas, a Simon nechtěl být tím, kdo se vzbouří proti
vedení svého přítele. Kdyby se rozdělili, pokryli by větší část vřesoviště. Možná to byl skvělý
nápad. Víc vřesoviště! Co by se mohlo pokazit?
„Budu ve dvojici s Jonem,“ řekla Marisol okamžitě se zábleskem v tmavých očích.
„Chtěla bych pokračovat v naší konverzaci ze snídaně. Musím mu toho ještě hodně říct na
téma videoher.“
„Už nechci slyšet o videohrách, Marisol!“ vyštěkl Jon, Lovec stínů v noční můře přívalu
informací civilů.
Marisol se usmála. „Já vím.“
Marisol bylo teprve patnáct. Simon si nebyl jistý, jak zjistila, že říkat Jonovi každý detail
o světě civilů bude takový účinný psychologický terorismus. Její zlo během roku jen rostlo a
měnilo obraz toho, jak ji Simon znal. Musel ji respektovat.
„A Si a já budeme spolu,“ řekl George jednoduše.
„Hm,“ řekl Simon.
Ani on, ani George nebyli Lovci stínů, a i když jim Catarina pomohla vidět skrz iluzi,
žádný civil…ehm, ne-lovec stínů…nebyl chráněný před vílími kouzly stejně bezpečně jako
jeden z Nephilim. Ale Simon nechtěl zpochybňovat Georgovu autoritu nebo naznačovat, že
nechce být jeho partner. Taky měl strach být ve dvojici s Julií a nechat se mlátit do hlavy a
obličeje.
„Skvělé,“ dokončil Simon slabě. „Možná se můžeme rozdělit, ale zároveň zůstat…na
doslech jeden druhému?“
„Chceš se rozdělit, ale zůstat spolu?“ zeptal se Jon. „Copak nevíš, co ta slova
znamenají?“
„Víš, co znamenají slova World of Warcraft?“ zeptala se Marisol hrozivě.
„Ano, vím,“ řekl Jon. „Zůstat na téhle cestě společně, ne, to je blbost a já to nechci.“
Pobídl koně dopředu napříč vřesovištěm. Marisol ho následovala. Simon zíral na zadní
část Jonovy hlavy a bál se, že zašel příliš daleko.
Kromě toho se měli rozdělit. Bylo to v pořádku.
George se rozhlédl kolem sebe na zbývající členy týmu a zdálo se, že došel k rozhodnutí.
„Zůstaneme navzájem na doslech, pročešeme vřesoviště a uvidíme, jestli najdeme Sličný lid
na některém z míst, kde se podle našich informací skrývají. Jste se mnou, týme?“
„Budu s tebou až do konce, pokud to nebude trvat příliš dlouho! Víš, že jdu na svatbu
Helen Blackthornové a Aline Penhallowové,“ řekl Simon.
„Fuj, nenávidím svatby,“ řekl George soucitně. „Musíš si na sebe vzít opičí oblek a celé
věky tam vysedávat, zatímco se všichni navzájem tajně nenávidí a bojují spolu kvůli
nějakému květinovému aranžmá. A navíc, dudy. Chci říct, že nevím, jak probíhají svatby
Lovců stínů. Jsou tam kytky? Dudy?“
„Právě teď nemůžu mluvit,“ řekla Beatriz. „Představuju si Jace Herondala ve smokingu.
V mé hlavě vypadá jako krásný špion.“

216
 „James Bond,“ přispěl George. „James Blond? Pořád nemám rád opičí obleky. Ale ty
nevypadáš, že ti vadí, Si.“
Simon zvedl ruku z otěží, aby na sebe hrdě ukázal, což byl manévr, kvůli kterému by
ještě před rokem spadl z koně. „Tahle opice jde jako rande Isabely Lightwoodové.“
Už jen říct ta slova Simona zaplavila pocitem pohody. Jak by se mohlo v takovém
nádherném světě něco pokazit?
Rozhlédl se po svém týmu: všichni oblečení ve zbroji s dlouhými rukávy proti zimnímu
chladu, postavy v černé, s luky přidělanými na zádech a dechem vytvářejícím bílé mráčky v
chladném vzduchu, rychle vedoucí své koně přes vřesoviště na misi za záchranu lidstva. Jeho
tři přátelé bok po boku, a Jon a Marisol v dálce. George, tak hrdý na to, že je vedoucí týmu.
Marisol, pohrdavé městské dítě, jedoucí na koni s ladnou grácií. Dokonce i Beatriz a Julie,
dokonce i Jon, všichni narození jako Lovci stínů, Simonovi teď, když byli na Akademii už
druhý rok, připadali trochu jiní. Scarsbury vybrousil jejich schopnosti, Catarina jim
přednášela a dokonce i jejich spolužáci z Akademie je změnili. Nyní rodilí Lovci stínů jeli na
koni s civily a vykonávali s nimi misi jako jednotný tým, a tzv. spodina s nimi držela krok.
Vřesoviště se jako zelená plocha táhlo do dálky, listy řady stromů po jejich levici se
chvěly, jako by stromy v mírném vánku tančily. Slunce bylo bledé a jasné, svítilo jim na
hlavy i na černé oblečení. Simon se přistihl, jak s láskou a pýchou myslí na to, že po tom
všem vypadají jako skuteční Lovci stínů.
Všiml si, že po tiché vzájemné dohodě Beatriz a Julie přesvědčily své koně, aby zrychlili.
Simon zamžoural do dálky, kde stále ještě dokázal rozeznat Jona a Marisol, a pak zamžoural
na Beatrizina a Juliina záda. Znovu ucítil bodnutí neklidu.
„Proč všichni vepředu tak uhání?“ zeptal se Simon. „Ehm, ne že bych ti do toho chtěl
mluvit, ale, statečný vedoucí týmu, možná bys jim měl nařídit, aby nejeli příliš daleko.“
„Ach, dej jim chvilku,“ řekl George. „Víš, má tě ráda.“
„Cože?“ řekl Simon.
„Ne že by s tím chtěla něco dělat,“ řekl George. „Nikdo, kdo tě má rád, s tím nebude nic
dělat. Vzhledem k tomu, že nikomu by se nelíbilo, kdyby jim Isabela Lightwoodová usekla
hlavu.“
„Ráda?“ zopakoval Simon. „Něco na tom, jak jsi to řekl, naznačuje větší množství lidí.
Kdo mě má rád?“
George pokrčil rameny. „Zřejmě jsi typ, který se lidem líbí. Neptej se mě proč. Myslel
jsem si, že holkám se líbí břišní svaly.“
„Mohl bych mít břišní svaly,“ řekl mu Simon. „Jednou jsem se pozoroval v zrcadle a
myslím, že jsem sem tam nějaký našel. Říkám ti, že všechno to cvičení dělá s mým tělem
divy.“
Nebylo to tak, že by si Simon myslel, že je nějaká ohavná zrůda nebo tak něco. Už teď
viděl několik démonů, kterým chapadla vycházela z očí, a byl si docela jistý, že se při pohledu
na něj lidem nedělalo tak špatně.
Ale on nebyl Jace, ze kterého se holkám točily hlavy kolem vlastní osy, jako kdyby byly
posedlé. Nedávalo smysl, že ze všech studentů Akademie by se Beatriz líbil zrovna on.
George obrátil oči v sloup. George vážně nechápal pomalé zdokonalování skutečné
fyzické kondice. Nejspíš se už narodil s výstavními břišními svaly. Někteří se s břišními svaly

217
narodili, někteří si břišní svaly vypracovali a někteří – jako Simon – měli břišní svaly díky
krutým instruktorům.
„Ano, Si, jsi skutečný vrah.“
„Sáhni si na moji paži,“ řekl Simon. „Tvrdá jako skála! Nechci se chlubit, ale všechny
jsou pevné. Vážně pevné.“
„Si,“ řekl George. „Nepotřebuju si sáhnout. Věřím ti, protože to kámoši dělají. A jsem
rád za tvoji tajemnou popularitu u dam, protože takoví kámoši jsou. Ale vážně, dávej si pozor
na Jona, protože ti jednoho dne vrazí dýku do zad. Nemá tvůj nedefinovatelný, ale
nepopiratelný půvab. Má břišní svaly a myslí si, že má všechny dámy z Akademie jen pro
sebe.“
Simon jel dál, poněkud omámený.
Myslel si, že Isabelina náklonnost k němu je ohromující a nevysvětlitelná událost, jako
úder blesku. (Úžasný a odvážný blesk, kterým měl to štěstí být zasažen!) Nicméně vzhledem
k současným důkazům začínal věřit tomu, že bylo na čase to přehodnotit.
Byl spolehlivě informován, že randil s Maiou, vůdkyní newyorské vlkodlačí smečky, i
když měl dojem, že to bylo dost matoucí. Slyšel zvěsti o upíří královně, která by mohla mít
zájem. Dokonce se dozvěděl, i když mu to připadalo zvláštní, o krátkém období, kdy spolu on
a Clary chodili. A teď ho možná měla ráda i Beatriz.
„Vážně, Georgi, řekni mi pravdu,“ řekl Simon. „Jsem krásný?“
George se rozesmál a jeho kůň udělal v slunečním světle několik kroků zpátky.
A Julie zakřičela: „Víly!“ A naznačila směr.
Simon se tím směrem podíval a uviděl zahalenou postavu v kapuci s košíkem ovoce přes
ruku, vynořující se jakoby nevinně z mlhy zpoza stromu.
„Za ní!“ zařval George a jeho kůň vyrazil za postavou, se Simonem v patách.
Marisol, daleko vepředu, vykřikla: „Past!“ a pak vydala výkřik bolesti.
Simon se zoufale díval na stromy. Viděl, že víla měla posily. Byli varováni, že Sličný lid
byl následkem Studeného míru ostražitější a zoufalý. Měli lépe poslouchat a mnohem víc
přemýšlet. Měli si vytvořit nějaký plán.
Simon, George, Julie, a Beatriz uháněli jako o život, ale byli od ní příliš daleko. Marisol
se kymácela v sedle a po paži jí tekla krev: elfí šíp.
„Marisol!“ vykřikl Jon Cartwright. „Marisol, ke mně!“
Nasměrovala koně k tomu jeho. Jon se postavil na svém koni a skočil na jejího, s lukem
už připraveným v ruce a začal do stromů vypouštět šípy, stojící na zádech koně a chránící tak
Marisol jako podivný, luky vystřelující akrobat. Simon věděl, že nikdy nebude něčeho
takového schopný, leda by přežil Zasvěcení.
Julie a Beatriz obrátily svoje koně ke stromům, odkud střílely skryté víly.
„Mají Marisol,“ supěl George. „Stále můžeme ty prodejce ovoce dostat.“
„Ne, Georgi,“ začal Simon, ale George už otočil koně směrem k postavám v kápi, které
teď zmizely za stromem a mlhou.
Z místa mezi kmenem a větví stromu vystřelil šíp slunečního svitu, oslňující bílá čára
mezi zahnutým obloukem větví. Simonovi se zdálo, že se mu v očích láme, je čím dál širší a
zářivější, jako pěšina z měsíčního svitu na moři. Postava v kápi se vzdalovala, napůl zmizela
v záři a Georgův kůň byl jen několik centimetrů od nebezpečí, Georgova ruka sahala po kraji
jejího pláště on sám nedbal směru, kterým mířil.

218
 „Ne, Georgi!“ vykřikl Simon. „Nevnikneme do země víl!“
Navedl svého koně Georgovi do cesty a donutil ho tak zastavit, ale byl tak odhodlaný ho
zastavit, že nebral ohled na svého koně, nyní vyděšeného, prchajícího a uhánějícího jako o
život.
Dokud bílé oslnivé světlo nevyplnilo celé Simonovo zorné pole. Najednou si vzpomněl
na pocit, když padal do země víl, promočený až na kost, do jezera plného vody: vzpomněl si,
jak k němu byl Jace laskavý, a jak moc to nesnášel, jak si pomyslel: Už mě dál neztrapňuj a
jak ho hruď pálila nelibostí.
Teď se řítil do země víl s ržáním vyděšeného koně v uších, oslepený listím a poškrábaný
od větví na tváři a na pažích. Snažil se chránit si oči a zjistil, že spadnul na skálu a kosti a že
se na něj řítí temnota. Byl by vážně vděčný, kdyby tam byl Jace.

***

Simon se probudil v zemi víl. V lebce mu tepalo, jako když se člověk praští do palce
kladivem. Doufal, že ho do hlavy nikdo kladivem neudeřil.
Probudil se v mírně se houpající posteli, která ho trochu píchala do tváří. Otevřel oči a
zjistil, že ve skutečnosti neleží v posteli, ale uprostřed větviček a mechu, roztroušených po
celém povrchu houpajícího se lehátka vyrobeného z dřevěných latěk. Před očima viděl
podivné pruhy temnoty, které mu zatemňovaly výhled.
Země víl vypadala skoro jako vřesoviště v Devonu, přesto byla úplně jiná. Mlhy v dálce
byly slabě purpurové, jako bouřkové mraky lepící se na zemi, a v mraku uviděl nějaký pohyb,
naznačující podivné a hrozivé tvary. Listy na stromech byly zelené, žluté a červené stejně
jako stromy ve světě civilů, ale zářily příliš jasně, jako drahokamy, a když se jimi prohnal
vítr, Simon dokázal téměř rozeznat slova, jako by si spolu šeptaly. Tady se příroda vyřádila a
experimentovala s magií a podivností.
A Simon si uvědomil, že je v kleci. Velké dřevěné kleci. Pruhy tmy v jeho zorném poli
byly mříže klece.
To, co ho nejvíc pobouřilo, bylo to, jak povědomé mu to připadalo. Vzpomněl si, že ho
takhle věznili už dřív. Víc než jednou.
„Lovci stínů, upíři a teď i víly, všichni mě touží hodit do vězení,“ řekl Simon nahlas.
„Proč jsem zrovna já byl tak moc nedočkavý získat zpátky všechny tyhle vzpomínky? Proč se
to vždycky děje mně? Proč já vůl vždycky skončím v kleci?“
Jeho vlastní hlas mu způsoboval bodavou bolest hlavy.
„Teď jsi v mojí kleci,“ řekl hlas.
Simon se rychle posadil, i když mu z toho pohybu zlostně pulzovalo v lebce, a celá země
víl se s ním divoce zatočila. Na druhé straně klece spatřil postavu oděnou v kápi a plášti, tu,
kterou se George snažil tak zoufale chytit na vřesovišti. Simon namáhavě polknul. Nedokázal
zahlédnout tvář skrytou pod kápí.
Vzduchem se prohnal vír, jako stín ženoucí se přes slunce. Novou říši víl tvořila jasně
modrá obloha, listí a lesní půda křupající pod jeho bosýma nohama. Sluneční světlo zalévalo
jeho světlé vlasy jasnou září a v ruce se mu třpytil dlouhý nůž.
Víla v kápi a plášti si sundala kapuci a sklonila hlavu v náhlém projevu úcty. Bez kápě
Simon viděl, že měl velké, nafialovělé uši, jako kdyby měl po obou stranách obličeje

219
přilepený lilek, a kolem jeho lilkovitých uší se jako mrak vlnily chomáče dlouhých bílých
vlasů.
„Co se stalo a proč jsi zasáhl do práce svých nadřízených, Hefeydde? Kůň ze světa civilů
vběhl na stezku Divokého honu,“ řekla nová víla. „Doufám, že ten kůň pro tebe neměl moc
velký emocionální význam, protože na něm teď hodují psi.“
Simonovi pro toho ubohého koně krvácelo srdce. Uvažoval, jestli se i on stane žrádlem
pro psy.
„Je mi líto, že jsem narušil Divoký hon,“ řekla zahalená víla a sklonila svou bílou hlavu
ještě níž.
„To by mělo být,“ odpověděla víla z Divokého honu. „Ti, kteří Divokému honu zkřížili
cestu, toho budou navždy litovat.“
„Je to Lovec stínů,“ pokračoval druhý úzkostlivě. „Nebo alespoň jedno z dětí, u kterého
doufají, že se změní. Číhali na mě v říši civilů a tenhle mě pronásledoval i do země víl, takže
je mojí oprávněnou kořistí. Nechtěl jsem narušit Divoký hon a nenesu žádnou vinu!“
Simon cítil, že to bylo nepřesné a urážlivé shrnutí situace.
„Je to tak? Ale no tak, mám dobrou náladu,“ řekla víla z Divokého honu. „Dej mi svou
lítost a slova i se svým zajatcem – jak víš, mám tak trochu zálibu v Lovcích stínů a já za to
mému pánovi Gwynovi nepřivezu tvůj jazyk.“
„Nikdy bychom nemohli udělat férovější dohodu,“ řekla zahalená víla spěšně a utekla,
jako by se bála, že si to víla z Divokého honu může rozmyslet, málem zakopla o vlastní plášť.
Pokud šlo o Simona, ten uvažoval o tom, že tohle byl únik z vílí pánvičky do vílího ohně.
Nová víla vypadala jako šestnáctiletý kluk, ne o moc starší než Marisol a mladší než
Simon, ale Simon věděl, že vzhled víl není ukazatelem jejich věku. Měl každé oko jinak
zbarvené, jedno jantarové jako perly nacházející se v temném srdci stromů, a druhé jasně
modro-zelené jako mořské mělčiny, když ji prozáří sluneční paprsky. Rozčilující kontrast jeho
očí a světlo země víl, nazelenalé a pronikající uličnicky šeptajícími listy a dotčené falešným
zlatem dodávalo jeho úzké, špinavé tváři zlověstný výraz.
Vypadal jako hrozba. A blížil se.
„Co ode mě víla Divokého honu chce?“ zaskřehotal Simon.
„Nejsem víla,“ řekl chlapec s děsivýma očima, špičatýma ušima a s listy v rozcuchaných
vlasech. „Jsem Mark Blackthorn z losangeleského Institutu. Nezáleží na tom, co říkají nebo
co mi dělají. Pořád si pamatuju, kdo jsem. Jsem Mark Blackthorn.“
Díval se na Simona s divokým hladem v jeho hubené tváři. Jeho tenké prsty sevřely tyče
klece.
„Přišel jsi mě zachránit?“ zeptal se. „Konečně si pro mě Lovci stínů přišli?“

***

Ale ne. Tohle je bratr Helen Blackthornové, který byl stejně jako ona poloviční víla, který
věřil, že jeho rodina je mrtvá, kterého unesl Divoký hon a nevrátil ho. To bylo vážně trapné.
Bylo to ještě horší. Bylo to příšerné.
„Ne,“ řekl Simon, protože naděje se zdála jako ta nejkrutější rána, kterou mohl Marku
Blakthornovi zasadit. „Je to prostě tak, jak řekla ta druhá víla. Dostal jsem se sem náhodou a
byl jsem zajat. Jsem Simon Lewis. Já…znám tvoje jméno a vím, co se ti stalo. Je mi to líto.“

220
 „Víš, kdy pro mě Lovci stínů přijdou?“ zeptal se Mark se srdcervoucí dychtivostí. „Já-
poslal jsem jim během války zprávu. Chápu, že Studený mír musí veškeré jednání s vílami
ztěžovat, ale musí vědět, že jsem loajální a že bych pro ně mohl být cenný. Musí přijít, ale
jsou to…jsou to už celé týdny. Řekni mi, kdy přijdou?“
Simon na Marka zíral, vyschlo mu v hrdle. Od doby, kdy ho tu Lovci stínů opustili,
neuběhly týdny. Uběhl už rok a něco.
„Nepřijdou,“ zašeptal. „Nebyl jsem tam, ale moji přátelé ano. Řekli mi, co se stalo.
Spolek hlasoval. Lovci stínů tě nechtějí získat zpátky.“
„Ach,“ řekl Mark, jediný tichý zvuk, který byl Simonovi povědomý. Byl to zvuk, který
zvířata vydávají, když umírají.
Odvrátil se od Simona, záda se mu prohnula v záchvatu bolesti, která se zdála být
fyzická. Simon na jeho holých, štíhlých pažích viděl staré rány bičem. I když mu Simon
nemohl vidět do tváře, Mark si ji na chvíli zakryl rukama, jako kdyby ani nemohl snést pohled
na zemi víl.
Pak se otočil a vyštěkl: „A co děti?“
„Cože?“ zeptal se bezvýrazně Simon.
„Helen, Julian, Livia, Tiberius, Drusilla, Octavian. A Emma,“ řekl Mark. „Vidíš?
Nezapomněl jsem. Každou noc, bez ohledu na to, co se během dne stalo, bez ohledu na to,
jestli jsem potrhaný a zakrvácený nebo tak k smrti unavený, že si přeju umřít, dívám se na
hvězdy a dávám každé hvězdě bratrovo jméno nebo sestřinu tvář. Neusnu, dokud si
nevybavím jména jich všech. Hvězdy vyhasnou dřív, než si vzpomenu.“
Markova rodina, Blackthornovi. Všichni byli mladší než Mark, až na Helen; Simon to
věděl. A Emma Carstairsová žila s mladšími dětmi Blackthornovými v losangeleském
Institutu, malá holčička s blond vlasy, která ve válce osiřela a která často psala Clary.
Simon si toho o nich přál vědět víc. Clary mu o Emmě vyprávěla. Magnus mu letos
v létě, několikrát, vášnivě vyprávěl o Studeném míru a Blackthornovi uváděl jako příklad
hrůzy, jak se rozhodnutí Spolku potrestat víly podepsalo na téhle části vílí krve. Simon
Magnuse vyslechl a Blackthornovi politoval, ale připadalo mu to jen jako další tragédie války:
něco hrozného, ale vzdáleného, a nakonec lehce zapomenutelného. Simon cítil, že si musí
vzpomenout na tolik věcí. Chtěl jít na Akademii a stát se Lovcem stínů, dozvědět se víc o
vlastním životě a vzpomenout si na všechno, co ztratil, stát se někým silnějším a lepším.
Až na to, že člověk se nestane někým silnějším a lepším jen tím, že o sobě bude
přemýšlet.
Nevěděl, co Markovi v zemi víl dělali, čím způsobovali, že mu jeho rodina prokluzovala
mezi prsty.
„Helen se má dobře,“ řekl rozpačitě. „Nedávno jsem ji viděl. Přišla a přednášela na
Akademii. Je mi to líto. Démon mi vzal – spoustu vzpomínek, není to tak dávno. Vím, jaké to
je, nedokázat si vzpomenout.“
„Šťastný je ten, kdo zná jméno svého srdce. Oni jsou ti, jejichž srdce se nikdy skutečně
neztratí. Jejich jméno je vždy dovede domů,“ řekl Mark téměř zpěvavým hlasem. „Pamatuješ
si jméno svého srdce, Simone Lewisi?“
„Myslím, že ano,“ zašeptal Simon.
„Jak se mají?“ zeptal se Mark tichým, vyčerpaným hlasem. Zněl tak strašně unaveně.

221
 „Helen se bude vdávat,“ vyslovil Simon. To byla jediná dobrá věc, o které cítil, že
Markovi musí říct. „Bere si Aline Penhallowovou. Myslím, že – opravdu se milují.“
Málem řekl, že se chystá na jejich svatbu, ale to mu připadalo kruté. Mark nemohl
jít na svatbu své vlastní sestry. Nebyl pozvaný. Dokonce mu to nikdo ani neřekl.
Mark nevypadal naštvaně nebo ublíženě. Usmál se, něžně jako dítě, kterému rodiče
vypráví pohádku na dobrou noc, a opřel si tvář o mříže Simonovy klece.
„Sladká Helen,“ řekl. „Můj otec nám často vyprávěl příběhy o Trojské Heleně. Narodila
se z vejce a byla nejkrásnější ženou na světě. Narodit se z vejce je pro lidi dost neobvyklé.“
„Slyšel jsem o tom,“ řekl Simon.
„Měla v lásce hroznou smůlu,“ pokračoval Mark. „Krása může být taková. Kráse se nedá
věřit. Krása ti může proklouznout mezi prsty jako voda a pálit na jazyku jako jed. Krása může
být zářící zeď, která tě drží od všech, které miluješ.“
„Hm,“ řekl Simon. „Rozhodně.“
„Jsem rád, že moje krásná Helen bude šťastnější než poslední krásná Helena,“ řekl Mark.
„Jsem rád, že dostala krásu za krásu, lásku za lásku, a ne jen falešnou minci. Řekni jí, že jí
bratr Mark posílá na její svatební den své blahopřání.“
„Pokud se tam dostanu, udělám to.“
„Aline jí navíc dokáže pomoct s dětmi,“ řekl Mark.
Věnoval Simonovi jen pramálo pozornosti, jeho tvář stále nesla ten zasněný výraz, jako
kdyby poslouchal příběh nebo si přehrával nějakou vzpomínku. Simon se bál, že příběhy a
vzpomínky se pro Marka Blackthorna stávají pomalu tím samým: vytoužené, krásné a
neskutečné.
„Tiberius vyžaduje zvláštní pozornost,“ pokračoval Mark. „Vzpomínám si, jak o tom mí
rodiče mluvili.“ Rty se mu zkroutily. „Mám na mysli svého otce a ženu, která mi každý večer
zpívala před spaním, i když jsem nebyl její krve, Lovec stínů. Už si ani nedokážu vybavit mou
matku. Písně nejsou krev. Krev je všechno, na čem záleží jak Lovcům stínů, tak i vílám. Písně
jsou důležité jen pro mě.“
Krev je všechno, na čem Lovcům stínů záleží.
Simon si nedokázal vzpomenout na kontext, ale pamatoval si neustále omílanou frázi, od
lidí, které nyní miloval, ale tehdy je nesnášel. Civil, civil, civil. A později, upír. Podsvěťan.
Vzpomínal si, že první vězení, ve kterém kdy byl, bylo právě vězení Lovců stínů.
Přál si, aby to mohl říct Marku Blackthornovi, ale cokoli by mu řekl, by bylo špatně.
„Je mi to líto,“ řekl.
Omlouval se za to, že ho neposlouchá, a za to, že se víc nestará. Myslel si, že je na
Akademii jakýmsi hlasem rozumu, a neuvědomil si, jak samolibým se stal, jak jednoduché je
poslouchat své přátele posmívat se lidem, kteří ho neměli rádi, a odehnat je tím.
Přál si vědět, jak mu něco z toho říct, ale pochyboval, že by to Marka zajímalo.
„Jestli je ti to líto, tak mluv,“ řekl Mark. „Jak se má Tiberius? Není s ním nic špatně, jen
je jiný, a Spolek nenávidí všechno, co je jiné. Budou se ho snažit potrestat za to, kým je.
Potrestali by i hvězdu za to, že hoří. Můj otec vždycky stál mezi ním a naším krutým světem,
ale otec je pryč a já jsem taky odešel. Mohl bych stejně tak dobře být mrtvý, kdybych tím
mohl mým sestrám a bratrům přinést štěstí. Livvy by kvůli Tibovi klidně chodila i přes žhavé
uhlíky a syčící hady, ale je to ještě dítě, stejně jako on. Nemůže pro něj dělat všechno a být
pro něj vším. Má Helen s Tiberiem potíže? Je Tiberius šťastný?“

222
 „Nevím,“ řekl Simon bezmocně. „Myslím si, že ano.“
Věděl jen, že existovala parta Blackthornovic dětí: anonymní, bezejmenné oběti války.
„A je tu Tavvy,“ řekl Mark. Jeho hlas sílil, jak mluvil dál, a používal pro své bratry a
sestry přezdívky, spíš než jejich plná jména, která se snažil tak namáhavě pamatovat. Simon
předpokládal, že Mark obvykle ani nemá dovoleno mluvit o svém smrtelném životě nebo své
Nephilimské rodině. Nechtěl přemýšlet o tom, co mohl Divoký hon Markovi dělat.
„Je tak malý,“ řekl Mark. „Nebude si tátu pamatovat, ani má- ani jeho mámu. Je tak
malinký. V den, kdy se narodil, mi dovolili podržet si ho, a jeho hlava se mi vešla do dlaně.
Pořád v ní cítím její váhu, dokonce i když už nedokážu uchopit jeho jméno. Držel jsem ho a
věděl jsem, že mu musím podepřít hlavičku: že ho musím podporovat a chránit. Navždy.
Ach, ale věčnost ve smrtelném světě trvá tak krátce. Nebude si mě vůbec pamatovat. Možná
že i Drusilla na mě zapomene.“ Mark zavrtěl hlavou. „I když to si nemyslím. Dru se všechno
učí zpaměti, a má to nejsladší srdce z nás všech. Doufám, že její vzpomínky na mě zůstanou
sladké.“
Clary Simonovi musela říct jména všech Blackthonovic dětí a vyprávět mu i trochu o
tom, jak se každý z nich má. Určitě při jejím vyprávění musely padnout nějaké střípky
informací, které Simon vyřadil jako zbytečné a které by pro Marka byly víc než poklad.
Simon na něj bezmocně zíral.
„Jen mi řekni, jestli Aline pomáhá s těmi mladšími,“ řekl Mark ostřeji. „Helen nemůže
všechno dělat sama a Julian ji nedokáže se vším pomoct!“ Jeho hlas znovu zněžněl. „Julian,“
řekl. „Jules. Můj umělec, můj snílek. Drž ho na světle a bude zářit tuctem různých barev.
Všechno, o co se stará, je jeho umění a jeho Emma. Samozřejmě že se bude snažit Helen
pomáhat, ale je ještě tak mladý. Všichni jsou tak mladí a tak ztracení. Vím, co říkám, Lovče
stínů. V zemi pod kopcem lovíme citlivá a mladá srdce. A s námi nikdy nezestárnou. Nikdy
nedostanou šanci.“
„Ach, Marku Blackthorne, co ti to dělají,“ zašeptal Simon. Nedokázal zabránit tomu, aby
v jeho hlase nezazněl soucit, a viděl, jak se to Marka dotklo: jak se mu pomalu po bledých
tvářích rozlil ruměnec, jak zvedl bradu a držel ji vysoko.
Mark pak řekl: „Nic, co bych nedokázal snést.“
Simon byl zticha. Nepamatoval si všechno, ale vzpomínal si, jak moc se změnil. Lidé
toho dokázali snést hodně, ale Simon nevěděl, jak moc původního v toho ve vás zůstalo, když
vás svět pokroutil do úplně jiné podoby.
„Vzpomínám si na tebe,“ řekl Mark náhle. „Potkali jsme se, když jsi byl na cestě do
pekla. Tehdy jsi nebyl člověk.“
„Ne,“ řekl Simon rozpačitě. „Z tý doby si toho moc nepamatuju.“
„Byl tam s tebou kluk,“ pokračoval Mark. „Vlasy jako svatozář a oči jako pekelný oheň,
Nephilim mezi Nephilimy. Slyšel jsem o něm příběhy. Já – obdivoval jsem ho. Vtiskl mi do
ruky čarodějné světlo a to znamenalo – znamenalo to pro mě hodně. Tehdy.“
Simon si nedokázal vzpomenout, ale věděl, kdo to musel být.
„Jace.“
Mark téměř nepřítomně přikývl.
„Řekl mi: ´Ukaž jim, co jsou Lovci stínů zač. Ukaž jim, že se nebojíš.´ Myslel jsem si, že
jim to ukazuju, Sličnému lidu i Lovcům stínů. Nedokázal jsem udělat to, o co mě žádal. Bál
jsem se, ale nakonec jsem nedovolil tomu strachu, aby mě zastavil. Poslal jsem Lovcům stínů

223
zprávu a řekl jim, že je Sličný lid zradil a spojil se s jejich nepřítelem. Ujistil jsem se, že to
vědí a ochrání Skleněné město. Varoval jsem je a Lovci mě za to mohli zabít, ale myslel jsem
si, že jestli umřu, aspoň umřu s vědomím, že moji bratři a sestry jsou v bezpečí a že všichni
budou vědět, že jsem skutečný Lovec stínů.“
„Dokázal jsi to,“ řekl Simon. „Poslal jsi jim zprávu. Idris byl chráněný, a tvoji bratři a
sestry zůstali v bezpečí.“
„Což ze mě dělá hrdinu,“ zamumlal Mark. „Ukázal jsem svou loajalitu. A Lovci stínů
mě tady stejně nechali shnít.“
Jeho tvář se zkroutila. V hlubinách Simonova srdce se strach splétal s lítostí.
„Snažil jsem se být Lovec stínů, dokonce i v hlubinách země víl, a co jsem z toho měl?
´Ukaž jim, co jsou Lovci stínů zač!´ Co jsou Lovci stínů zač, pokud opustí své vlastní, pokud
zahodí dětské srdce jako odpadky u cesty? Řekni mi, Simone Lewisi, jestli jsou Lovci stínů
takoví, tak proč bych měl chtít být jedním z nich?“
„Protože ne všichni jsou takoví,“ řekl Simon.
„A jaké jsou víly? Slyším, jak teď Lovci stínů říkají, že jsou všichni zlí, sotva víc než
démoni poslaní na zem, aby působili jen zlo a problémy.“ Mark se usmál a v tom úsměvu
bylo něco divokého a vílího, jako když sluneční světlo září skrz pavučinu. „A my působíme
neplechy s láskou, Simone Lewisi, a někdy i zlomyslnosti. Ale není to tak špatné, osedlat si
vítr, běhat po vlnách a tančit na horách, a to je všechno, co mi zůstalo. Aspoň Divoký hon mě
chce. Možná bych měl Lovcům stínů ukázat, co jsou víly zač.“
„Možná,“ řekl Simon. „Na obou stranách je víc než jen to nejhorší.“
Mark se usmál, lehce hrozivým úsměvem. „Kam zmizelo to nejlepší? Snažím se
vzpomenout si na příběhy mého otce, o Jonathanovi Lovci stínů, o všech zlatých hrdinech,
kteří sloužili jako štíty lidstva. Ale můj otec je mrtvý. Jeho hlas odvane severní vítr, a Zákon,
který tak uctíval, je jen něčím, co dítě píše do písku. Smějeme se a dokazujeme si, že nikdo by
neměl být tak hloupý, aby si myslel, že vydrží. Vše, co je dobré a pravdivé, je ztracené.“
Simon si nikdy nemyslel, že na jeho ztrátě paměti bylo něco dobrého. Teď ho napadlo, že
mu bylo prokázáno malé neúmyslné milosrdenství. O všechny vzpomínky přišel najednou.
Zatímco Markovy vzpomínky byly cupovány a opotřebovány, plížily se od něj jedna po
druhé, v chladné temnotě pod kopcem, kde nic dobrého nevydrží.
„Přál bych si vzpomenout,“ řekl Simon, „na to, kdy jsme se poprvé setkali.“
„Nebyl jsi člověk,“ řekl Mark hořce. „Ale teď jím jsi. A stejně vypadáš jako Lovec stínů
víc než já.“
Simon otevřel pusu, ale všechna slova mu připadala nedostatečná. Nevěděl, co na to říct:
Byla to pravda, všechno, co Mark řekl, byla pravda. Když poprvé Marka uviděl, pomyslel si
víla, a instinktivně se cítil nesvůj. Akademie Lovců stínů se na něm musela podepsat víc, než
si myslel.
I prostředí, ve kterém Mark žil, ho změnilo, změnilo ho již téměř k nepoznání. Bylo na
něm něco strašidelného, co šlo nad rámec změny těla a jemně zašpičatělých uší víly. I Helen
byla vším tímhle obdařená, ale přesto se pohybovala jako bojovník, stála rovně jako Lovec
stínů, mluvila stejně, jak mluvil Spolek a lidé z Institutů. Mark mluvil jako básník a
pohyboval se jako tanečník. Simon přemýšlel, jestli by Mark, pokud by našel cestu zpátky,
dokázal zapadnout zpátky do světa Lovců stínů.
Přemýšlel, jestli by Mark zapomněl, jak lhát.

224
 „Co si myslíš, že jsem, učni Lovce stínů,“ zeptal se Mark. „Co si myslíš, že mám dělat?“
„Ukaž jim, co je Mark Blackthorn zač,“ řekl Simon. „Všem to ukaž.“
„Helen, Julian, Livie, Tiberius, Drusilla, Octavian. A Emma,“ zašeptal Mark tiše a uctivě,
hlasem, který si Simon pamatoval ze synagogy, hlasem matky oslovující své děti, ze všech
chvil a míst, kdy slyšel lidi mluvit o tom, co je pro ně nejposvátnější. „Mí bratři a sestry jsou
Lovci stínů, a v jejich jménu ti pomůžu. To slibuju.“
Otočil se a zavolal: „Hefeydde!“
Hefeydd s fialovýma ušima se přikradl zpátky, vystoupil zpoza stromů. „Tenhle Lovec
stínů je můj příbuzný,“ řekl Mark s jistými obtížemi. „Odvažuješ se tvrdit, že máš nárok na
příbuzného Divokého honu?“
Tohle bylo směšné. Simon ještě ani nebyl Lovec stínů. Hefeydd by tomu nikdy neuvěřil –
jenže tohle byl Mark, jak si Simon uvědomil. Podle všeho víla a to víla, které by se měli
ostatní bát. Dokonce ani Simon nevěděl, jestli může lhát.
„Samozřejmě že na tom netrvám,“ řekl Hefeydd a uklonil se. „To je-“
Simon sledoval oblohu. Ani si neuvědomil, že to dělá, že zkoumá oblohu, a náhle si
uvědomil, že z ní někdo padá.
Teď, když se Simon díval pořádně, dokázal jasněji vidět, co se děje: z oblohy nikdo
nepadal, nýbrž divoký nebeský kůň vyrazil k zemi a nechal sesednout jezdce. Kůň byl bílý,
jako kdyby oblaka nebo mlha získala hrdý a zářící tvar, a jezdec, který se řítil k zemi, byl
oděn ve stejně oslňující bílé. Měl kobaltově modré vlasy, tmavá večerní modř předtím, než se
změní v černou noc, a jedno leskle černé a jedno leskle stříbrné oko.
„Princ,“ zašeptal Hefeydd.
„Marku z Lovu,“ řekla nová víla. „Gwyn tě poslal, abys zjistil, proč byl Lov narušen.
Nepředpokládal, že sám budeš Lov zdržovat o rok a den. Utíkáš?“
Za tou otázkou byly skryté emoce, i když Simon nedokázal říct, jestli to bylo podezření
nebo něco jiného. Poznal, že ta otázka byla možná vážnější, než sám tazatel zamýšlel.
Mark ukázal na sebe. „Ne, Kierane. Jak vidíš. Hefeydd sám chytil Lovce stínů, tak jsem
byl trochu zvědavý.“
„Proč?“ zeptal se Kieran. „Nephilim máš už za sebou, a ohlížení se zpátky nezpůsobuje
nic jiného než prolomení kouzel a zbytečnou bolest. Dívej se dopředu, na divoký vítr a Lov. A
na má záda, protože jsem rád v každém lovu před tebou.“
Mark se usmál tak, jak se smějete s člověkem, se kterým se rádi škádlíte. „Vzpomínám si
na několik lovů, ve kterých to tak nebylo. Ale chápu, že doufáš, že v budoucnosti budeš mít
větší štěstí, zatímco já se spoléhám na svoje dovednosti.“
Kieran se rozesmál. Simon ucítil naději – jestli je tahle víla Markův přítel, je záchranná
mise stále možná. Nevědomky se blížil k Markovi, rukou sevřel jednu z mříží jeho klece.
Kieranův pohled se přesunul a na okamžik na Simona zíraly dvě dokonale chladné oči: žraločí
černé oči, jako střep zrcadla.
Simon věděl, s naprostou jistotou sahající až do morku kostí a bez ponětí proč, že Kieran
neměl rád Lovce stínů a nepřál Simonovi nic dobrého.
„Nech Hefeyddovi jeho hračku,“ řekl Kieran. „A pojď už.“
„Řekl mi něco zajímavého,“ informoval Mark Kierana křehkým hlasem. „Řekl mi, že
Spolek odhlasoval, že pro mě nepřijdou. Mí lidé, lidé, mezi kterými jsem vyrůstal, učil se a
věřil jim, souhlasili s tím, že mě opustí. Věřil bys tomu?“

225
 „A tebe to překvapuje? Jeho druh měl vždycky stejně tak rád krutost jako spravedlnost.
Jeho druh už s tebou nemá pranic společného,“ řekl Kieran laskavým a vemlouvavým hlasem
a položil Markovi ruku na krk. „Ty jsi Mark z Divokého honu. Jezdíš na větru, stovky
závratných mil nad nimi všemi. Už ti nikdy znovu neublíží, leda bys je nechal. Nedovol jim
to. Odejdi.“
Mark zaváhal, a Simon se sám přistihl, že je na pochybách. Kieran měl konec konců
pravdu. Mark Blackthorn už Lovcům stínů nic nedlužil.
„Marku,“ řekl Kieran s náznakem oceli v hlase. „Víš, že v Lovu jsou někteří, kteří využijí
každou záminku, aby tě mohli potrestat.“
Simon nedokázal říct, jestli Kieranova slova byla varováním nebo hrozbou.
Markovi přelétl po tváři úsměv, stejně temný jako stín. „Líp než ty,“ řekl. „Ale děkuju za
tvoji péči. Půjdu s tebou a sám to Gwynovi vysvětlím.“ Otočil se, aby se podíval na Simona, a
jeho dvojbarevné oči byly nečitelné, vodní hladina a bronz. „Vrátím se. Neubližuj mu,“ řekl
Hefeyddovi. „A dej mu vodu.“
Kývl na Hefeydda, aby zdůraznil svá slova, a kývl i na Simona. Simon přikývl na
oplátku.
Kieran, kterého Hefeydd nazval princem, Marka nepouštěl a otočil ho od Simona.
Pošeptal Markovi něco, co Simon neslyšel, a Simon opět nedokázal říct, jestli to těsné
uchopení Kieranovy ruky byla náklonnost, úzkost, nebo přání uvěznit.
Simon nepochyboval, že když Kieran docílí svého, Mark se už nevrátí.
Mark zahvízdal a Kieran vydal ten samý zvuk. Na větru se, jako stín a mrak, snesli tmavý
a světlý kůň, aby vyzvedli své jezdce. Mark vyskočil do vzduchu a zmizel v záblesku
temnoty, s výkřikem radosti a výzvy.
Hefeydd se zasmál, tiše se plížící podrostem.
„Ach, s radostí ti dám vodu,“ řekl a přišel s hrnkem vyrobeným z kůry, naplněným až po
okraj vodou, která jakoby zářila.
Simon se natáhl přes mříže a přijal pití, ale neobratně s ním zápolil, takže polovinu vody
rozlil. Hefeydd zaklel a chytil hrnek, podržel ho Simonovi u pusy a na rtech se mu objevil
temný, povzbudivý úsměv.
„Ještě ti tam trocha zbyla,“ zašeptal. „Můžeš pít. Pij.“
Až na to, že Simon se na Akademii něco naučil. Neměl v úmyslu přijmout od víl jídlo ani
pití, a byl si jistý, že Mark by to po něm nechtěl. Mark pokývl hlavou ke klíči visícímu
z jednoho z dlouhých rukávů Hefeyddova pláště.
Simon předstíral, že pije, a Hefeydd se usmál. Vsunul klíč do své zbroje, a když Hefeydd
odklusal, čekal a počítal minuty, než si byl jistý, že je čistý vzduch. Prostrčil ruku skrz mříže,
vsunul klíč do zámku a otočil jím, dvířka klece se pomalu otevřela.
Pak uslyšel zvuk, a ztuhl.
Vyšla z šeptajících zelených stromů, v červeném sametovém saku a dlouhých černých
krajkových šatech, které jí kolem kolen vytvářely průhlednou pavučinu, v zimních botách
a červených rukavicích, o kterých si Simon myslel, že si je možná pamatuje, půvabná jako
gazela a odhodlaná jako tygr, Isabela Lightwoodová.

***

226
 „Simone!“ zvolala. „Co si myslíš, že děláš?“ Simon ji hltal očima, byla úžasnější než
voda z jakékoli země. Přišla si pro něj. Ostatní museli prchnout zpátky do Akademie a říct, že
se Simon ztratil v zemi víl, a Isabela sem vtrhla, aby ho našla. Jako první, sama, když
vypadala, že se chystala jít na svatbu. Ale byla to Isabela, vždy připravená k boji a obraně.
Simon si vzpomněl, jak nepříjemně se cítil, když ho minulý rok zachránila před upírem.
Právě teď si nedokázal představit proč.
Znal ji teď líp, pomyslel si, znovu ji znal skrz na skrz a věděl, proč vždycky přijde.
„Ehm, unikal jsem ze svého strašného zajetí,“ řekl Simon. Potom udělal krok zpátky od
dvířek klece, setkal se s Isabelinýma očima a zazubil se. „Ale, víš…neudělám to, jestli to
nechceš.“
Isabeliny oči, které byly přísné starostmi a účelem, se náhle třpytily jako zrcadla.
„Co to říkáš, Simone?“
Simon rozpřáhl ruce. „Jen říkám, že pokud jsi prošla celou cestu až sem, abys mě
zachránila, nechci vypadat nevděčně.“
„Ach, opravdu?“
„Opravdu, jsem vděčný typ,“ řekl Simon pevně. „Takže tady mě máš, pokorně čekajícího
na záchranu. Doufám, že svoji cestu vážně vnímáš jako záchrannou misi.“
„Myslím, že bych se mohla nechat přesvědčit,“ řekla Isabela. „Dej mi nějakou motivaci.“
„Ale prosím tě,“ řekl Simon. „Strádal jsem ve vězení a modlil se, aby sem vtrhl někdo
statečný, silný a zatraceně sexy a zachránil mě. Zachraň mě!“
„Statečný, silný a zatraceně sexy? Nežádáš toho málo, Lewisi.“
„To, co potřebuju,“ řekl Simon s rostoucím přesvědčením. „Potřebuju hrdinu. Ve
skutečnosti jsem doufal, že ten hrdina přijde ještě před rozedněním. A musí být skutečná a
musí to být brzy – protože jsem byla unesen zlými vílami – a musí být větší než život.“
Isabela vypadala větší než život, jako holka na velké obrazovce s leskem na rty třpytícím
se jako světlo hvězd a s hudbou doprovázející každé zašustění jejích vlasů.
Otevřela dvířka klece a vstoupila dovnitř, pod botami jí praskaly větvičky, přešla přes
klec a objala Simona kolem krku. Simon si přitáhl její obličej a políbil ji na rty. Užíval si chuť
jejích rubínových rtů, dotyk jejího vysokého, silného, krásného těla proti tomu jeho. Isabelin
polibek byl jako bohaté víno určené jen jemu samotnému, jako nabízená výzva a dodržený
slib.
Cítil pod svými rty její úsměv.
„Proč, pane Montgomery,“ zamumlala Isabela. „Už je to tak dávno. Bála jsem se, že tě už
nikdy neuvidím.“
Simon si přál, aby byl ráno statečný a dal si v Akademii sprchu. Copak záleží na
nějakých mrtvých krysách, tváří v tvář pravé lásce?
V uších mu hučela krev, ale přesto zaslechl tiché zavrzání: dveře klece se znovu zavřely.
Simon a Isabela se od sebe prudce odtáhli. Isabela vypadala připravená ke skoku, jako
tygr v krajkách. Hefeydd nevypadal nijak zvlášť ustaraně.
„Dva Lovci stínů za cenu jednoho, a nový pták pro mou klec,“ řekl Hefeydd. „A takový
krásný pták.“
„Myslíš si, že tvoje klec dokáže udržet tohohle ptáčka?“ zeptala se Isabela. „O tom si
nech jen zdát. Dostala jsem se dovnitř a dostanu se i ven.“

227
 „Ne bez tvojí stély a tvého pytle triků,“ řekl Hefeydd. „Hoď je všechny přes mříže klece,
nebo toho tvého miláčka postřelím elfím šípem a ty se budeš dívat na to, jak ti umírá přímo
před očima.“
Isabela se podívala na Simona a s kamennou tváří si začala odepínat zbraně a strkat je
skrz mříže. Simon si byl nyní, možná trochu znepokojivě, vědom umístění spousty
Isabeliných zbraní a všiml si, že vynechala nůž na vnitřní straně její levé boty. Jo, a dlouhý
nůž v pochvě na zádech.
Isabela měla spoustu, spoustu nožů.
„Nebude to trvat zas tak dlouho, než budeš potřebovat vodu, abys přežil, pěkný ptáčku,“
řekl Hefeydd. „Můžu počkat.“
Zamihotal se, až úplně zmizel. Isabela se zhroutila na dno klece, jako by jí někdo ustřihl
vodící provázky.
Simon na ni zíral s hrůzou. „Isabelo-“
„Jsem tak strašně ponížená,“ řekla Isabela s obličejem v dlaních. „Ani jsem ho neslyšela
přicházet. Přinesla jsem na jméno Lightwoodových hanbu. Absolutní hanbu. Totální, naprosté
ponížení.“
„Jsem opravdu polichocen, jestli to pomůže.“
„Nechala jsem se rozptýlit muchlováním s klukem a pak zamknout skřítkem,“ naříkala
Isabela. „Ty to nechápeš! Nepamatuješ si to, ale nikdy jsem taková nebyla, ne před tebou.
Žádný kluk pro mě nikdy nic neznamenal. Měla jsem svoji vyrovnanost. Měla jsem účel.
Nikdy jsem se nenechala hloupě chytit, protože jsem nikdy nebyla hloupá. Byla jsem čistá
bojovná síla v prsatějším vydání. Nikdo nedokázal rozbít můj naprostý lovecký ledový klid.
Byla jsem v pohodě, než jsem potkala tebe! A teď trávím čas honěním se za klukem
s démonskou amnézií a ztratila jsem hlavu na nepřátelském území! Teď jsem pitomec.“
Simon se natáhl pro jednu z Isabeliných rukou a po chvíli mu ji Isabela dovolila
odtáhnout od svého obličeje a propletla si s ním prsty. „Možná jsme oba pitomci, ale aspoň
jsme tu spolu.“
„Ty jsi určitě pitomec,“ vyštěkla Isabela. „Nezapomeň, že jsi pořád civil.“
„Jak bych na to mohl zapomenout?“
„Nenapadlo tě někdy, že bych mohla být víla se silnou iluzí, poslaná, abych tě
oklamala?“
Pamatuješ si jméno svého srdce?
„Ne,“ řekl Simon. „Jsem pitomec, ale ne zas až tak velkej. Nepamatuju si z naší minulosti
všechno, ale pamatuju si toho dost. Ještě o tobě nevím všechno, ale teď máme další šanci, a i
tak toho o tobě vím dost. Poznám tě, když tě vidím, Isabelo.“
Isabela se na něj dlouhou chvíli dívala a pak se usmála svým krásným vzdorovitým
úsměvem.
„My dva pitomci jdeme na svatbu,“ řekla. „Doufám, že sis všiml, že jsem ho nechala
myslet si, že jsem klec otevřela násilím. Samozřejmě jsem si zajistila klíč ještě předtím, než
jsem vůbec vlezla do klece.“ Vytáhla klíč z přední části šatů a zvedla ho, takže se zatřpytil ve
světle země víl. „Možná jsem pitomec, ale nejsem idiot.“
Vyskočila na nohy, až se kolem ní krajková sukně zavlnila jako zvon, a vyvedla je
z klece. Zvedla ze špinavé země svoje zbraně a stélu, a jakmile si je všechny znovu připnula,
vzala Simona za ruku.

228
 Byli jen pár kroků do vílího lesa, když se k nim snesl čísi stín. Isabela už sahala po svých
nožích, ale byl to jen Mark.
„Ty jsi ještě neutekl?“ zeptal se Mark a tvářil se utrápeně. „A ty sis přestala pořizovat
milence?“
Isabela se zastavila. Na rozdíl od Simona ho poznala hned. „Mark Blackthorn?“ zeptala
se.
„Isabela Lightwoodová,“ poznamenal Mark a napodobil při tom tón jejího hlasu.
„Setkali jsme se už předtím,“ řekl Simon. „Pomohl mi získat ten klíč.“
„Ach, tohle,“ řekl Mark a naklonil hlavu ke straně jako pták. „Nebyla to nevyrovnaná
dohoda. Dal jsi mi několik velice zajímavých informací o Lovcích stínů a úžasné loajalitě,
kterou předvedli jednomu ze svých vlastních.“
Isabelina záda se napřímila, jako tomu bylo u jakékoli výzvy, a černé vlasy se jí rozlétly
jako vlajka, když udělala krok k němu. „To se strašně mýlíš,“ řekla. „Vím, že jsi pravý Lovec
stínů.“
Mark udělal krok dozadu. „Opravdu?“ zeptal se tiše.
„A jen pro tvou informaci, nesouhlasím s rozhodnutím Spolku.“
„Takový už Spolek je, ne? Chci říct, mám rád Jiu Penhallowovou, a není to tak, že
bych…neměl rád tvýho tátu,“ řekl Simon, který ve skutečnosti neměl Roberta Lightwooda
rád, rozpačitě. „Ale Spolek je v podstatě plný pitomců, nemám pravdu? Všichni to víme.“
Isabela natáhla ruku, dlaní dolů, a zahoupala s ní tam a zpátky v gestu, které říkalo: Máš
pravdu, ale odmítám s tím souhlasit nahlas.
Mark se zasmál. „Jo,“ řekl a zněl při tom trochu rozumněji, trochu lidštěji, jako by ho
smích nějak připoutával zpátky k zemi a jeho pravému já. Z jeho slov zazníval přízvuk, díky
kterému o něm Simon už nepřemýšlel jako o víle, ale jako o klukovi z LA. „V podstatě
kreténi.“
Mezi stromy to zašustilo, jak se zvedl vítr. Simon si myslel, že slyší smích a volající
hlasy, dusot kopyt na mracích a proudech vzduchu, štěkot loveckých psů. Zvuky lovu, toho
Lovu, toho nejnelítostnějšího lovu v tomhle nebo v jakémkoli světě. Byl ještě slabý, ale ne
dostatečně daleko a stále se blížil.
„Pojď s námi,“ řekla Isabela náhle. „Ať už bude cena za to jakákoli, zaplatím ji.“
Mark jí věnoval pohled, který byl stejnou měrou obdivný i pohrdavý. Zavrtěl
světlovlasou hlavou, až se listí v nich zatřáslo a světlé lokny prozářil sluneční paprsek.
„Co si myslíš, že by se mohlo stát, kdybych utekl? Chtěl bych jít domů…domů…a
Divoký hon by mě tak pronásledoval. Vážně si myslíš, že jsem o útěku domů už tisíckrát
nesnil? Pokaždé ale vidím jemného Juliana probodnutého oštěpem Divokého honu. Vidím
malou Dru a Tavvyho zastřelené. Vidím mého Tiba, jak ho trhají na kusy jejich psi. Nemůžu
odejít, dokud nenajdu nějaký způsob, jak se k nim vrátit, aniž bych na ně přinesl zkázu.
Nepůjdu. Jděte a jděte rychle.“
Simon táhl Isabelu dozadu, směrem ke stromům. Bránila se, oči stále upřené na Marka,
ale nechala ho, aby ji odvlekl pryč, do úkrytu listí, zatímco se vílí koně řítili dolů, blesky
uprostřed stromů, stíny proti slunci.
„Jaké potíže způsobuješ teď, Lovče stínů?“ zeptala se víla na běloušovi se smíchem, když
se kůň otočil. „Jaké má pro tohle tvůj druh slovo?“
„Žádné slovo,“ řekl Mark.

229
 K běloušovi se připojili další koně, víc a víc koní Divokého honu. Simon zahlédl Kierana,
bílou, tichou přítomnost. Víla na běloušovi obrátila koně k místu, kde stáli Simon a Isabela, a
Simon viděl, jak bělouš očichává vzduch jako pes.
Jezdec tím směrem ukázal. „Proč jsem tedy sledoval sem, do naší země, Lovce stínů?
Odpověz nám. Mám se snad zeptat jich, co jsou zač?“
Popojel dopředu, ale nedostal se daleko. Měl na sobě plášť vyšívaný stříbrem, zobrazující
souhvězdí, stříbro očarované tak, aby se pohybovalo tak, jako by se čas zrychlil a planety se
točily dostatečně rychle, aby to bylo vidět pouhým okem. Jeho kůň se prudce zastavil, až jeho
jezdec skoro spadnul, když byl jeho krásný stříbřitý plášť náhle přišpendlen ke stromu dobře
mířeným šípem.
Mark sklonil luk. „Nic nevidím,“ řekl, vyslovil tu lež s jistým uspokojením. „A to nic by
mělo jít – hned.“
„Ach, chlapče, za tohle zaplatíš,“ zasyčel jezdec na běloušovi.
Koně a jezdci zaječeli jako pterodaktylové, obklíčili ho, ale Mark Blackthorn
z losangeleského Institutu stál pevně na svém místě.
„Utíkejte!“ vykřikl. „Dostaňte se bezpečně domů! Řekněte Spolku, že jsem zachránil
další životy Lovců stínů, že jsem a vždy budu Lovec stínů a kašlu na ně, že jsem a budu vílou
a proklínám je a řekněte mé rodině, že je miluju, miluju je a nikdy na ně nezapomenu.
Jednoho dne se vrátím domů.“
Simon a Isabela běželi.

***

George se na Simona vrhl hned v okamžiku, kdy se on a Isabela objevili v areálu

Akademie, a málem ho svým objetím udusil. Jen vteřinu za Georgem k němu pádila Beatriz a,
k Simonově úžasu, i Julie, a obě do něj nemilosrdně bušily rukama.
„Au,“ řekl Simon.
„Jsme tak rády, že jsi naživu!“ řekla Beatriz, když ho znovu praštila.
„Tak proč mi svojí láskou ubližujete?“ zeptal se Simon. „Au.“
Vymotal se z jejich sevření, dojatý, ale taky mírně pohmožděný, a pak se rozhlédl kolem
po další známé tváři. Ucítil chladný dotek strachu.
„Je Marisol v pořádku?“ zeptal se.
Beatriz si odfrkla. „Ach, je na tom mnohem líp než v pořádku. Je na ošetřovně s Jonem,
který ji obskakuje. Protože vy civilové nemůžete být léčeni runami a ona se z toho snaží
vyždímat, co jen může. Nejsem si jistá, jestli Jona víc děsí myšlenka, jak křehcí civilové jsou,
nebo skutečnost, že mu neustále vyhrožuje, že mu bude vysvětlovat, jak funguje rentgen.“
Na Simona hodně zapůsobilo, že ani elfí šíp nedokáže zabrzdit Marisol a její zlo.
„Mysleli jsme, že jsi možná mrtvý,“ řekla Julie. „Sličný lid udělá cokoliv, aby si vybil
svou zášť vůči Lovcům stínů, ti zlí, zrádní hadi. Mohli ti udělat cokoliv.“
„A byla by to moje vina,“ řekl George a hrozně zbledl. „Snažil ses mě zastavit.“
„Byla by to chyba víl,“ řekla Julie. „Ale byl jsi neopatrný. Nesmíš zapomínat na to, co
jsou zač, spíš žraloci, než lidé.“
George pokorně přikyvoval. Beatriz vypadala, že s tím naprosto souhlasí.
„Víte co?“ řekl Simon. „Mám toho dost.“

230
 Všichni na něj nevěřícně zírali. Ale Isabela se na něj podívala a usmála se. Myslel si, že
konečně pochopil ten oheň, který hoří v Magnusovi, který ho nutí mluvit dál, i když ho
Spolek neposlouchá.
„Vím, že si všichni myslíte, že pořád kritizuju Nephilim,“ pokračoval Simon. „Vím, že
věříte tomu, že si toho moc nemyslím o – posvátných tradicích Anděla, a skutečnosti, že jste
připraní položit životy za ochranu lidstva. Vím, že si myslíte, že mně na tom nezáleží, ale
záleží. Znamená to pro mě hodně. Ale nemám ten luxus vidět věci jen z jednoho úhlu
pohledu. Všichni mě napadáte, když shazuju Lovce stínů, ale nikdo z vás se vůbec
nepozastavujete nad tím, jak mluvíte o Podsvěťanech. Byl jsem Podsvěťan. Dneska mě
zachránil někdo, koho se Spolek rozhodl odsoudit jako Podsvěťana, přestože je statečný jako
každý Lovec stínů, přestože je loajální. Vypadá to, že chcete, abych jen tak přijal skutečnost,
že Nephilim jsou skvělí a nic není potřeba změnit, ale nebudu akceptovat úplně cokoliv.“
Zhluboka se nadechl. Měl pocit, jako by všechen klid rána byl dávnou minulostí. Ale
možná, že to tak bude nejlepší. Možná, že příliš zpohodlněl.
„Nechtěl bych být Lovcem stínů, kdybych si myslel, že budu Lovec stínů jako váš otec
nebo otec vašeho otce před ním. A neměl bych rád nikoho z vás tak moc, jako mám, kdybych
si myslel, že budete stejní Lovci stínů, jako ti před vámi. Chci, aby každý z nás byl lepší. Ještě
jsem nepřišel na to, jak všechno změnit, ale chci to všechno změnit. A omlouvám se, jestli vás
to rozčiluje, ale nepřestanu si stěžovat.“
„Později,“ řekla Isabela. „Chystá se stěžovat si později, protože právě teď jdeme na
svatbu.“
Všichni se tvářili lehce šokovaně, že se jejich emocemi nabité znovushledání změnilo
v diskuzi o právech Podsvěťanů. Simona napadlo, že ho Julie možná praští do hlavy a do
obličeje, ale místo toho ho poplácala po zádech.
„Tak dobře,“ řekla. „Poslechneme si tvoje únavné kňučení později. Prosím, snaž se to co
nejvíc zestručnit.“
Pak odešla s Beatriz. Simon se za ní ohlédl a všiml si, že se za ní dívala i Isabela, se
slabým podezřením na tváři.
Simon měl na okamžik pochyby. George měl na mysli Beatriz, když mluvil o holce, které
se líbí, že jo?
Určitě ne Julii. Nemohla to být Julie.
Ne, určitě ne. Simon si byl docela jistý, že dostal povolení pouze kvůli tomu, že jen o
vlásek uprchl ze země víl.
George otálel. „Vážně je mi to hrozně líto, Si,“ řekl Simonovi. „Ztratil jsem hlavu. Já –
možná že nejsem ještě úplně připravený vést tým. Ale jednoho dne na to připravený budu.
Udělám všechno, co mi řekneš. Stanu se lepším Lovcem stínů, než byl jakýkoli Lovec stínů
před námi. Nebudeš muset znovu platit za moje chyby.“
„Georgi,“ řekl Simon. „To je v pořádku.“
Nikdo z nich nebyl dokonalý. Nikdo z nich ani nemohl být.
Georgova jinak veselá tvář stále vypadala pod mrakem, tvářil se nešťastně, což téměř
nikdy nedělal. „Už znovu neselžu.“
„Věřím v tebe,“ řekl Simon a zazubil se na něj, až mu to nakonec George vrátil. „Protože
přesně to kámoši dělají.“
***

231
 Jakmile Simon dorazil do Idris, ocitl se přímo uprostřed svatební chaosu. Svatební chaos
se zdál být tak strašně odlišný od běžných druhů chaosu. Byla tam totiž spousta květin. Někdo
Simonovi strčil do ruky svazek lilií, držel ho a bál se pohnout, aby ty květiny nerozsypal a
nebyl tak zodpovědný za zničení celé svatby.
Kolem pobíhala spousta svatebních hostů, ale byla tam jen jedna skupina, která se
skládala pouze z dětí a žádných dospělých. Simon sevřel lilie pevněji a zaměřil svou
pozornost na Blackthornovi.
Kdyby se nesetkal s Markem Blackthornem, byl si dost jistý, že by o nich přemýšlel jako
o záplavě anonymních dětí.
Teď už ale věděl, že jsou něčí rodina: touha něčího srdce.
Helen, Julian, Livia, Tiberius, Drusilla, Octavian. A Emma.
Jako proutek štíhlou, stříbrovlasou Helen už Simon znal. Byla v jedné z mnoha pokojů,
kam měl zákaz vstoupit a kde s ní prováděli tajemné svatební věci.
Julian byl z rodiny druhý nejstarší, a byl klidným centrem rušného Blackthornovic davu.
Držel v náručí dítě, které bylo docela velké na to, aby ho Julian nesl, ale vytrvale se tisklo k
Julianově krku jako chobotnice v neznámém prostředí. To dítě musel být Tavvy.
Všichni Blackthornovi byli oblečení ve svatebním, ale na okrajích už trochu ušmudlaní,
tím záhadným způsobem, jak to dokážou jen děti. Simon si nebyl jistý, jak se jim to povedlo.
Kromě Tavvyho byli všichni už trochu příliš staří na to, aby si hráli v hlíně.
„Klidně Dru umyju,“ nabídla se Emma, která byla na svých téměř čtrnáct let dost vysoká,
s korunou blond vlasů, díky kterým vynikala mezi tmavovlasými Blackrhornovými jako
narcis v záhonu macešek.
„Ne, netrap se tím,“ řekl Julian. „Vím, že chceš strávit trochu času s Clary. Mluvili jste
spolu celkem jen asi tak, ach, patnáct tisíc let, plus mínus.“
Emma do něj hravě strčila. Byla vyšší než on: Simon si vzpomněl, že když mu bylo
třináct, taky byl menší než všechny holky kolem.
Všechny holky až na jednu, vzpomněl si pomalu, jak se skutečný obraz jeho třináctiletého
já posouval přes ten falešný, odkud byla nejdůležitější osoba v jeho životě neobratně
odstraněna, jako ve photoshopu. Clary byla vždycky malá. Bez ohledu na to, jak malý nebo
neohrabaný se Simon cítil, vždycky ji převyšoval a cítil, že jeho povinností a právem je ji
chránit.
Napadlo ho, jestli si Julian přál, aby byla Emma menší než on. Z pohledu na Julianův
obličej, když pozoroval Emmu, neexistovala ani jedna jediná věc, kterou by na ní měnil. Jeho
umění a jeho Emma, řekl Mark, jako by to byla dvě základní fakta o Julianovi. Jeho láska ke
kráse a jeho přání ji tvořit, a jeho nejlepší přítel na celém světě. Simon si byl dost jistý, že se
z nich stanou parabatai. To bylo dobře.
Emma s posledním úsměvem na Juliana vyrazila najít Clary.
Mark se mýlil. Umění a Emma evidentně nebyly jediné věci, které okupovaly všechny
Julianovy myšlenky. Simon ho sledoval, jak držel Tavvyho a sehnul se k malé holčičce s
kulatým obličejem a záplavou hnědých vlasů.
„Ztratila jsem svůj květinový věneček a nemůžu ho najít,“ zašeptala holčička.
Julian se na ni usmál. „To se stává, když něco ztratíš, Dru.“

232
 „Ale když nebudu mít na hlavě květinový věneček jako Livvy, Helen si bude myslet, že
jsem neopatrná a nedávám si na svoje věci pozor a že nejsem jako ona, na rozdíl od Livvy.
Livvy má pořád svůj květinový věneček.“
Druhá dívka ve skupině, vyšší než Dru a v bujně fázi vývoji, kdy jsou její ruce a nohy
tenké jako tyčky a příliš dlouhé pro zbytek jejího těla, skutečně měla ve světle hnědých
vlasech květinový věneček. Držela se po boku chlapce, který měl uprostřed svatebního chaosu
na uších sluchátka a šedé oči upřené na nějaký vzdálený soukromý výjev.
Livvy by kvůli Tibovi klidně chodila i přes žhavé uhlíky a syčící hady, řekl Mark. Simon si
vzpomněl na nesmírnou něhu, s jakou Mark řekl: můj Tibo.
„To si Helen určitě myslet nebude, ví, že jsi lepší,“ řekl Julian.
„Ano, ale…“ Drusilla ho zatahala za rukáv, takže se k ní sklonil a onu mu ztrápeně
pošeptala: „Už je pryč hrozně dlouhou dobu. Možná si o mě nepamatuje…všechno.“
Julian odvrátil tvář, takže nikdo z jeho sourozenců nemohl vidět jeho výraz. Pouze Simon
spatřil záblesk bolesti, a věděl, že kdyby se nesetkal s Markem Blackthornem, nikdy by si
toho nevšiml, nevěnoval by tomu pozornost.
„Dru, Helen tě zná od chvíle, co ses narodila. Pamatuje si všechno, neboj.“
„Ale jen pro jistotu,“ řekla Drusilla. „Zase strašně brzy odejde. Chci, aby si myslela, že
jsem hodná.“
„Ví, že jsi hodná,“ řekl jí Julian. „Nejlepší. Ale najdeme tvůj květinový věneček, dobře?“
Mladší děti neznaly Helen stejným způsobem jako Julian, jako sourozence, který tam pro
ně vždycky byl. Nemohli spoléhat na někoho, kdo byl tak strašně daleko.
Julian byl teď jejich otec, pomyslel si Simon s rostoucí hrůzou. Neměli nikoho jiného.
Dokonce i když Blackthonovi měli rodinu, která tu pro ně chtěla být, která to tak moc
zoufale chtěla. Spolek od sebe odtrhl rodinu a Simon nevěděl, jaký vliv to na ně bude
v budoucnu mít, nebo jak se rány, které Spolek napáchal, dají vyléčit.
Znovu si pomyslel, jako kdyby stále mluvil se svými přáteli z Akademie: Musíme být
lepší než tohle. Lovci stínů musí být lepší než tohle. Musíme zjistit, jací Lovci stínů chceme
být, a ukázat jim to.
Možná že Mark neznal Juliana tak dobře, jak si myslel. Nebo se možná Markův malý
bráška, bez žádné jiné možnosti, v tichosti a hluboce změnil.
Všichni se museli změnit. Ale Julian byl tak mladý.
„Ahoj,“ řekl Simon. „Můžu nějak pomoct?“
Oba bratři si nebyli moc podobní, ale Julian zrudl a zvedl bradu stejným způsobem jako
Mark: jako by bez ohledu na to, co se děje, byl příliš hrdý na to, aby připustil, že by ho mohlo
něco zranit.
„Ne,“ řekl a věnoval Simonovi zářivý, vřelý úsměv, který byl ve skutečnosti hodně
přesvědčivý. „Jsem v pohodě. Zvládám to.“
Zdálo se, že je to pravda, dokud Julian Blackthorn nezmizel ze Simonova dosahu, a tehdy
si Simon znovu uvědomil, že Julian nesl dítě, které bylo příliš velké, aby ho nosil, s dalším
dítětem, které se ho drželo za košili. Simon mohl skutečně vidět, kolik toho ta úzká, mladá
ramena musí nést.

***

233
 Simon tak úplně nechápal tradice Lovců stínů.
Zákon jasně popisoval, koho si můžete a nemůžete vzít: Pokud jste si brali civila, který se
odmítl nechat Zasvětit, byly vám vzaty všechny Značky a museli jste odejít. Mohli jste si vzít
Podsvěťana při civilním nebo Podsvěťanském obřadu, a v takovém případě byste nemuseli
opustit Svět stínů, ale všichni by byli v rozpacích, někteří lidé by se chovali, jako by se vaše
manželství nepočítalo, a vaše strašně tradiční a upjatá Nephilimská prateta Nerinda by se na
vás koukala jako na hanbu rodiny. Navíc s probíhajícím Studeným mírem by každý Lovec
stínů, který by si chtěl vzít vílu, měl pravděpodobně smůlu.
Ale Helen Blackthornová byla podle jejich vlastního Zákona Lovkyní stínů, bez ohledu
na to, jak jí mohli mnozí lidé kvůli její vílí krvi pohrdat nebo jí nevěřit. A Lovci stínů do
svého drahocenného Zákona nezahrnuli skutečnost, že by si Lovci stínů nemohli vzít někoho
stejného pohlaví. Možná to bylo jen proto, že to nikdy nikoho nenapadlo.
Takže Helen a Aline se skutečně mohly vzít, v úplném obřadu Lovců stínů, před oběma
svými rodinami a před celým světem. I kdyby musely hned po obřadu zpátky do vyhnanství,
měly alespoň tohle a to jim nikdo nevezme.
Simonovi bylo řečeno, že na svatbě Lovců stínů jsou snoubenci oblečení do zlaté a
navzájem si nanesou na srdce a ruce svatební runu. I zde bylo tradicí předat nevěstu jejímu
nastávajícímu, a tady to platilo pro obě strany manželství. Nevěsta a ženich (nebo v tomto
případě nevěsta a nevěsta) si každý ze své rodiny vybral tu nejvýznamnější osobu – někdy to
byl otec, ale někdy i matka, nebo parabatai či sourozenec nebo vybraný přítel, nebo jejich
vlastní dítě, nebo starší, který symbolizoval celou rodinu – tento vybraný člověk, nebo
příbuzný dal nevěstu nebo ženicha jejich milovanému, a uvítal jejich milovaného ve své
rodině.
Ne vždy byla tahle tradice na svatbě Lovců stínů možná, např. kvůli tomu, že byla celá
vaše rodina a všichni vaši přátelé sežráni hadími démony. S Lovci stínů prostě nikdy nevíte.
Ale Simon si myslel, že bylo vážně docela hezké, že Jia Penhallowovová, Konzulka a
nejvýznamnější členka Spolku předávala svou dceru Aline poskvrněné, ostudné
Blackthornové a přijala Helen do lůna své rodiny.
Aline měla odvahu ji o to požádat. Jia měla odvahu s tím souhlasit. Ale Simon
předpokládal, že Spolek Jiinu dceru už dostatečně efektivně vyhostil: Co víc jí mohli udělat?
A jak lépe jim zdvořile plivnout do obličeje, než říct: Helen, víla, kterou jste ponížili a
odvrhli, je nyní Konzulčina dcera stejně jako Aline.
Co jsou Lovci stínů zač, pokud opustí své vlastní, pokud zahodí dětské srdce jako
odpadky u cesty?
Julian byl tím, kdo vstal, aby předal Helen. Stál ve svých zlatě popsaných šatech, se
sestřinou rukou na svém rameni a oči barvy moře zalitého sluncem mu zářily, jako by byl tak
šťastný, jak jen kluk může být. Jako by ho nic na světě netrápilo.
Helen a Aline byly obě oblečené ve zlatých šatech, zlatá stuha v Aliiných černých
vlasech zářila jako hvězdný svit. Obě vypadaly tak šťastně, tváře skryté za závoji. Stály
uprostřed obřadu, propojená slunce, a na chvíli se zdálo, že se celý svět točí jen kolem nich.
Helen a Aline si navzájem klidnýma rukama na srdce nanesly manželské runy. Když si
k sobě Aline přitáhla Heleninu světlovlasou tvář a políbila ji, celý sál propukl v hlasitý a
nadšený potlesk.

234
 „Děkuju, že jste nám dovolila přijít,“ zašeptala Helen po obřadu, když objímala svou
novou tchyni.
Jia Penhallowová sevřela svou snachu v objetí a hlasem podstatně hlasitějším než šepot
řekla: „Je mi líto, že tě musím znovu poslat pryč.“
Simon Julianu Blackthornovi neřekl o setkání s Markem, stejně jako neřekl Markovi o
tom, že se Helen nemůže starat o Blackthornovic děti. Připadalo mu to jako ohavná krutost,
naložit další břemeno na ramena, která toho nesou už tolik. Zdálo se mu lepší lhát, tak, jak to
víly nedokážou.
Ale když šel Helen a Aline popřát, přistoupil k Helen blíž a políbil ji na tvář, přitom jí
zašeptal do ucha: „Tvůj bratr Mark ti posílá svou lásku a je za vaši lásku moc šťastný.“
Helen se na něj podívala, do očí jí vhrkly slzy, ale její úsměv byl ještě zářivější než
předtím.
Všechno se pro Lovce stínů změní, pomyslel si Simon. Pro všechny z nás. Musí.

***

Simon měl zvláštní povolení zůstat v Idris přes noc, aby nemusel svatební oslavy opustit
příliš brzy.
Později se tu bude tančit, ale teď lidé stáli ve skupinkách a povídali si. Helen a Aline
seděly na podlaze, uprostřed Blackthornových, jako dvě zlaté květiny, které vyrašily ze země
a vzkvétají. Tiberius Heleně vážným hlasem popisoval, jak se on a Julian připravovali na
svatbu.
„Prošli jsme všechny potenciální scénáře, které by mohly nastat,“ řekl jí. „Jako bychom
rekonstruovali místo činu, ale v opačném pořadí. Takže přesně vím, co dělat, bez ohledu na
to, co se stane.“
„To muselo dát hodně práce,“ řekla Helena. Tiberius přikývl. „Díky, Tibo. Opravdu si
toho vážím.“
Tibo vypadal potěšeně. Dru, která měla opět na hlavě svůj květinový věneček a usmívala
se od ucha k uchu, zatahala Helenu za zlatou sukni, aby upoutala její pozornost. Simon si
pomyslel, že jen výjimečně viděl nějakou skupinu lidí, kteří by se zdáli tak šťastní.
Snažil se nemyslet na to, že by tu měl být i Mark.
„Chceš se mnou a Izzy vyrazit na procházku dolů k řece?“ zeptala se Clary a šťouchla ho.
„Cože, bez Jace?“
„Ach, vidím se s ním pořád,“ řekla Clary, s komfortem známé a důvěryhodné lásky. „Ne
jako s mým nejlepším přítelem.“
Jace – který si povídal s Alekem, jenž se Simonem opět nepromluvil ani jediné slovo –
udělal na Simona vulgární gesto, když odcházel s Isabelou a Clary a oběma dívkám nabídl
rámě. Simon se nenechal zmást tím, že Jace byl naštvaný. Jace ho objal, když ho viděl, a čím
dál víc Simon věřil tomu, že dřív spolu neměli takový vztah, ve kterém by se objímali.
Ale teď zřejmě byli objímací kámoši.
Simon, Isabela a Clary vyrazili dolů podél řeky. Její voda vypadala v měsíčním světle
jako černý krystal, a v dálce zářily démonní věže, jako sloupy měsíčního světla. Alicante bylo
v zimě krásné, filigránové město, kde se led a sklo navzájem doplňovaly. Simon kráčel

235
pomaleji než dívky, na rozdíl od nich nebyl zvyklý na zvláštnost a kouzlo tohohle města,
města, o jehož existenci většina světa neví, zářícího srdce tajemné a skryté země.
Simon si už zvykl na Akademii. Nepochyboval tedy o tom, že si časem zvykne i na celé
Idris.
Tolik se toho změnilo, a i Simon se změnil. Ale nakonec neztratil to, co mu bylo
nejdražší. Získal zpátky jméno svého srdce.
Isabela a Clary se na něj ohlédly, kráčely vedle sebe tak blízko, že vodopád Isabeliných
havraních vlasů se mísil s Claryinými ohnivě červenými kudrnami barvy západu slunce.
Simon se usmál a věděl, jaké má štěstí, obzvlášť v porovnání s Markem Blackthornem, který
byl odloučen od toho, co nejvíce miloval, štěstí ve srovnání s miliardou dalších lidí, kteří
nevěděli, jak úžasné je milovat a být milován.
„Simone, jdeš?“ zavolala Isabela.
„Ano,“ zavolal Simon. „Už jdu.“
Měl štěstí, že je znal, a štěstí, že věděl, co pro něj znamenají a co on znamená pro ně:
milovaný, pamatovaný, a ne ztracený.

236
237
 Tales from the Shadowhunter Academy: Fiery Trial cz

Simon začal uvažovat o ohních, ohně se mu nelíbily. Ohně kolem. Zdá lo se, že je
paranoidní. Venku byly holé stromy a trá va byla hnědá . Vevnitř se stá hla i plíseň v mezerá ch
mezi kameny ve sklepení.
Lovci stínů nevěřili v centrá lní vytá pění. Akademie měla krby, nikdy příliš blízko u sebe a
nikdy v blízkosti tak, aby se něco stalo. Bez ohledu na to, kde Simon seděl, byl vždy na
vzdá lenějším konci místnosti od praská ní. Elita měla tendence se do místnosti dostat první a
usadit se ke krbu.
Ale i když ne – i když všichni nedošli – Simon skončil nejdá l od ohně. Když jste
nachlazení, praská ní ohně začíná znít jako jemný výsměvný smích.
Simon se snažil tuto myšlenku dostat z jeho hlavu, protože ohně se mu nemohli smá t.
Protože to bylo paranoidní.
Bylo tu několik krbů , ale George a Simon přestali chtít získat místa v jejich blízkosti.
Simon měl dost starostí. Podíval se na svů j stů l. Ř ekl si taky, že přestane dělat tohle. Přestane
myslet na jídlo. Ž e bude jen jíst jídlo. Ale nemohl si pomoct. Každou noc si dobíral sá m sebe. Dnes
večer se mu zdá lo, že se něco peče a on to jí. Byly tam papriky. Bylo tam něco červeného.
Simonovi došlo, že to byla pizza. Někdo smažil pizzu.
"Ne," řekl nahlas.
"Cože?"
Jeho spolubydlící, George Lovelace, byl už po večeři. Simon jen zavrtěl hlavou.
Tyto věci George neobtěžují stejným způ sobem. Doma v Brooklynu si Simon mohl dojít pro
pizzu, když byl rozrušený. On by se rozhodl pro jedno z některých oblíbených restauraci, kde
dělají pizzu, protože to restaurace v Brooklynu dělají. Simon by se usmá l a možná by se některé
jeho pozná mka stala populá rní a pak by pizzu snědl.
Protože takhle to funguje v Brooklynu a u pizzy. Nejlepší v téhle situaci? Možná tady
někdo opustil nebo zničil pizzu uprostřed vaření a jediným myslitelným řešením bylo dá t ji do
hrnce.
Problém opravdu nebyl v pizze. Problém bylo, že pizzu co představovalo, znamenalo domov.
Představoval si domov. Každý Newyorčan konfrontová n špatnou pizzou se alespoň na pá r chvil
vrá til domů . Simon se narodil jako aktivní New Yorčan, stejně jako elita se narodila a vyrů stala
jako Lovci stínů .
Byla to jeho součá st – hučení a tep z města. Mohlo by to být tak drsné jako tady na
Akademii. Věděl, že krysy v metru se dají najít poblíž veřejného kaná lu. Byl instinktivně
vyškolen, aby si osušil a vyhýbal špinavé břečce, než šel do kabin metra. Ani se nepotřeboval
podívat dolů a vyhnul se kalužím, které zanechali psi. Samozřejmě měl lepší zá žitky než tohle.

238
Stýskalo se mu přijít na Brooklynský most v noci a vidět jak se všechno zametá – město v noci
svítilo; velké, umělé hory; řeka, vzdouvající se pod nimi.
Stýskalo se mu po pocitu, že je kolem tolik lidí, co dělají ú žasné věci. Stýskalo se mu po
tom, stá lé pocitu, že celá věc je velkolepá . A minul, jeho rodinu a přá tele. Byly nyní prá zdniny a
měli by být doma. Jeho matka by měla vydané Menora, kterou ji sá m namaloval na jednom
workshopu, když on byl dítě. Bylo jasné, hustě zdobené, s chaotickými tahy modré, bílé a
stříbrné barvy. On a jeho sestra by společně dělali bramborá ky. Všichni by seděli na pohovce a
měnili by si dá rky. A všichni na kterých mu zá leželo, byli od sebe maximá lně pá r stanic metra.
"Zase má š ten pohled," řekl George.
"Promiň ," řekl Simon.
"Nemusíš se omlouvat. To je v pořá dku být nešťastný. Jsou prá zdniny, a my jsme tady."
To bylo to, co je tak skvělého na Georgeovi –
Vždycky věděl, co ho trá pí, a nikdy ho nesoudil.
Bylo zde mnoho nevýhod Akademie Lovců stínů , ale George mu vynahradil většinu
z nich. Simon měl dobré přá telé před tím. George byl jako jeho bratr. Sdílely spolu pokoj. Sdílely
svoji bídu a jejich malé vítězství i hrozné jídlo. A v konkurenčním prostředí Akademie mu George
vždy hlídal zá da. On si nikdy neliboval v tom, že je lepší než Simon (a byl jako jeden z řeckých
bohů , George vynikal fyzickou krá sou)
Simon znovu cítil bó je. Jen George věděl, co si myslí – jen jeho přítel-to bylo vše.
"Co dělá tady?" zeptal se George, kývl hlavou na někoho za Simonem.
Dean Penhallow se objevila zcela na konci místnosti (poblíž smějícího se krbu).
Ona obvykle nepřišel na večeři v jídelně. Nikdy se nenalézala v blízkosti tohohle místa.
"Vaši pozornost, prosím," řekla. "Chci se s vá mi podělit studenty Akademie. Julie Beauvale.
Beatriz Mendoza. Prosím se mnou."
Julie a Beatriz vstali ve stejné době a s ú směvem se na sebe podívali. Simon viděl tento druh
synchronizovaného hnutí u Jace a Aleca. Dvojice se vydala přes místnost.
Ž idle, na kterých seděli lidé, začali škrá bat po zemi, když šli a začali mumlat. Když dorazili na
konec místnosti, děkanka je objala kolem ramen. Každá a všichni se dívali, co se děje.
"S potěšením vá m chci ozná mit, že Julie a Beatriz se rozhodly stá t se parabatai . "
Přišel ná hlý příval potlesku. Několik lidí stá lo, většinou z elity, zahoukali a volali a volali. To bylo
povoleno na pá r okamžiků a pak děkanka pozvedla ruku.
"Jak všichni víte, parabatai obřad je velmi vá žný zá vazek, jenž se dá rozdělit pouze smrtí. Vím,
že tato zprá va způ sobí, že mnoho z vá s, bude zvažovat, zda pro vá s bude
parabatai . Ne všichni Lovci stínů mají parabatai . Ve skutečnosti, většina z nich je nemá . To je
velmi dů ležité mít na paměti. Pokud má te pocit, jako Julie a Beatriz, že jste našli vašeho
parabatai, nebo chcete mluvit s někým o jakékoliv čá sti z obřadu, nebo co to znamená , mů žete,

239
promluvte si s někým z ná s. Všichni jsme tady, abych vá m pomohli, než provedete to
nejdů ležitější rozhodnutí. Ale opět, gratuluji Julii a Beatriz. Na jejich počest je dort k večeři.“
Jak mluvila, číhající zlo, které byly Akademičtí kuchaři vyná šeli na velký nerovnoměrný dort.
"Mů že nyní pokračovat v jídlu, a prosím vezměte si kus dortu."
"Kde se to vzalo? " George se zeptal. „Ti dvě? Parabatai? " "
Simon zavrtěl hlavou. Rodiny lovců stínů , ovinutí kolem sebe jako popínavé keře. Bylo snazší
najít pro svů j život partnera, když jste s tím začal od narození. Mnozí na Akademii byli cizinci.
Julie a Beatriz, byli v elitní trakci, byli propojení více než každý jiný, ale Simon si nikdy nemyslel,
že by si byli tak blízko.
"No, to bylo překvapení," řekl George potichu. "Jsi v pořá dku?"
Pro Simona to byla trochu rá na. Nikdy ho nenapadlo se Clary zeptat, zda bude jeho
parabatai. Ale parabatai byli jako Alec a Jace, společně se vzdělá vali jako Lovci stínů od dětské
věku.
Jistě Simon a Clary se znali velmi dlouho, ale nikdy společně nevrhali nože a učili se jak
zabíjet démony (s výjimkou videoher, které se bohužel nepočítali)- Simon začal přesunovat
myšlenku parabatai do mentá lní kategorie věcí, pravděpodobně nebude mít, po celou dobu.
Kdyby tohle neviděl. On měl... velmi dobré výmluvy.
On couvnul. Věděl, že jeho narozeniny se blíží, jako by je odpočívali obří hodiny. Clary
přišel den před jeho narozeninami. Dala mu Sandman Omnibus jako dá rek. Do té doby pomyslel
si, odpočítá vá ní bylo po všem. Bzučá k odešel v jeho mysli.
Bylo mu devatená ct.
Snažil se to vypudit z hlavy. Ale nyní při pohledu na ty dvě nově ozná mené parabatai
dostal sá m mentá lní kop.
"To není pro každého, Si," řekl George.
"Tak pojď. Najez se, pů jdeme a ty mi mů žeš říct víc o Firefly . "
Po večerech se rozšiřoval Simon Georgeovo kulturní vzdělá ní vysvětlová ní děje všech epizod
Firefly po jedné.
Stal se z toho příjemný rituá l, ale také to bylo odpočítá vá ní. Byla jen jedna epizoda denně a další
druhý den.
Dřívě než tak mohli učinit, děkanka se zastavila u jejich stolu.
"Simone Lewisi, mohl bys jít prosím se mnou na chvilku?“
Lidé od jiných stolů na něj pohlédli. George se podíval dolů a vystrčil jeho smaženou pizzu.
"Jistě?" Simon řekl. "Jsem v maléru?"
"Ne," řekla jejím plochým hlasem. "Ž á dné potíže."
Simon odstrčil svou židli a postavil se.
"Uvidíme se na pokoji, ano?" George řekl. "Přinesu ti nějaký dort."

240
"Dobře," řekl Simon.
Mnoho lidí ho pozorovalo a to protože se nestá valo, že děkanka vá s přeruší uprostřed
večeře.
Většina z elity, se však shlukli kolem Julie a Beatriz. Odtud byl slyšet smích a vřískot a všichni
hlasitě mluvili. Simon okolo nich prošel, když šel za Deanou.
"Tudy," řekla.
Simon se pokusil zastavit u ohně jen pro druhé, ale to už šla děkanka směrem ke dveřím,
které učitelé používali k odchodu a příchodu z jídelny. Učitelé s nimi po celou dobu nejedli.
Očividně měli nějaké jiné místo, jinou jídelnu někde v Akademii. Catarina Loss byla jediná , kdo
pravidelně navštěvoval jídelnu a Simon měl za to, že ona raději čelila hroznému studentskému
jídlu, než aby seděla s partou Lovců stínů v soukromém pokoji.
Simon nikdy nebyl předtím v hale, kterou ho vedla děkanka. Byla více matně osvětlená
než haly, co používali studenti. Na kamenné zdi byli tapisérie, které rozhodně byli odřené jako ty
ve zbytku školy, ale tyhle vypadali cennější.
Barvy byly jasnější a zlato v zá vitech se opravdu blýskalo zlatem. Byli zde podél zdí
zbraně. Studentské zbraně byly všechny ve zbrojnici a měli nějakou pojistku bezpečnosti udržení
na místě.
Jestliže chtěl bylo potřeba ho sundat z několika popruhů . Tyhle byly umístěny na
jednoduchých držá cích, takže se dali snadno ukrá st.
Hluk z jídelny se po pá r prvních krocích utišil a pak bylo všude kolem ticho. Síň se
sklá dala ze série zavřených dveří a mlčících lidí kolem.
"Kam má me namířeno?" Zeptal se Simon.
"Do přijímací místnosti," řekl děkanka.
Simon se díval z okna, jak prošli. Tady bylo sklo malé jako u podokna, držící u sebe
vedené potrubí. Každé diamantové sklo byla stará a pokřivené a celkový efekt byl jako u levného
kaleidoskopu, který uká zal pouze tmavé a velmi lehce v něm padá sníh.
Byl to druh sněhu, který nestá l na zemi. Byl jen prach mrtvé trá vy. Odborný termín pro
tuto ú roveň sněhu byla „zlostný“ sníh.
Došli zase do haly. Děkanka otevřela první dveře pro odbočení a odhalila malé, ale i velké
místnosti, s vybavením, které nebyly v sebemenším rozbité nebo odřené. Každá židle v pokoji
měli nohy stejné délky a pohovky byly dlouhé a pohodlné bez viditelného propadu nebo
vycpá vky. Všechno bylo nově čalouněné hroznovým fialovým sametem.
Byl tam nízký stů l z třešň ového dřeva a na něm bylo rozsá hlé a komplikovaná stříbrná
sada na čaj. Kolem stolu seděli na skvělých židlích a pohovká ch Magnus Bane, Jem Carstairs,
Catarina Loss a Clary, její zrzavé vlasy byli světle modrém svetru. Magnus a Catarina seděli spolu
na konci (poblíž ohně – samozřejmě, jako všechny ostatní místnosti je měli na vzdá leném konci).

241
Clary se podíval na Simona, a když se usmá la, její výraz naznačoval, že je pozvá n na oslavu, což
bylo také poslední dobré vysvětlení.
"Simon," řekl Jem. "Tak rá d tě vidím. Prosím posaďte se."
Simon měl jen několik setká ní s Jemem Carstairs, který byl zřejmě stejně starý jako
jeho žena, Tessa Gray. Vypadali ú žasně na svých 150 let. Tessa vypadala dokonce docela sey.
(Možná Jem byl sexy taky? Simon si nemyslel, že on je dobrým soudce na mužskou přitažlivost)
Bylo to divné, lidé, kteří byli dvakrá t tak starý, jak vaši prarodiče přemýšlet jako o sexy?
"Já vá s nechá m," řekl děkanka, a opět tam bylo něco co u ní chybí v tó nu Bylo to, jako prá vě
řekla, "budu pro vá s jen mrtvým hadem." Zavřela dveře.
"Budeme mít čaj," řekl Magnus. On odměřoval lžíce sypaného čaje do filtru malé čajové konvice.
"Jednu lžící pro každý pohá r. Jednu pro konvici."
Vše dal do malé čajové ná doby a zvedl jeden z velkých stříbrných hrnců a kouřící vodu přelil
přes sítko do konvice. Catarina ho pozorovala. Mělo to zvlá štní kouzlo.
Jem se na to díval s klidem v bílém svetru a tmavých džínech. V černých vlasech měl jeden
dramatický pruh stříbra, který byl protipó l jeho hnědé ků že.
"Jak se ti zamlouvá výcvik?“ zeptal se a naklonil dopředu.
"Už se nezraň uji tolik," Simon pokrčil rameny.
"To je skvělé," řekl Jem. "To znamená nalezení tvojí rovnová hy, které tě odvá dí od zranění.“
"Opravdu?" Simon řekl. "Myslel jsem, že to bylo proto jsem byl mrtvý uvnitř.“
Magnus velmi ná hle zasunul zpět malou ná dobu na čaj, tak nahlas, že zařinčela.
"Já tě velice nerad ruším od vaší večeře.“ Jem řekl.
On měl formá lní způ sob vyjadřová ní, což bylo jediné, co vypodívalo o jeho věku.
"Neomlouvejte se," Simom zamumlal.
"Já si myslím, že jídlo v Akademii nemá nejlepší funkci.“
"Nejsem si jistý, že má nejlepší funkci, "Simon odpověděl.
Jem se usmá l, jeho tvá ř osvětlila.
"Má me zde dorty a kolá čky. Myslím, že mají mírně vyšší kvalitu, než jsi v současnosti
zvyklý."
Přinesl na čínském porcelá nu plno malých dortů a kolá čků , které vypadali velmi jedle.
Simon ani na okamžik nezavá hal. Popadl nejbližší kolá ček a strčil ho do pusy. Bylo to trochu
suché, ale bylo to lepší než všechno, co v poslední době měl. Věděl, že drobečky padaly z jeho ú st
na jeho tmavé triko, ale zjistil, že ho to nezajímá .
"OK, Magnusi," řekla Clary. "Ř íkal jsi, že ná m vysvětlíš, pro jsi mě sem přivedl. AŽ přijde Simon.
Ne, že bych nebyla šťastná , vidět vá s, ale znervó zň uje mě to.“
Simon přikývl a žvýkal, ukazujíc tak, že souhlasí s Clary na 100 procent, jako nejlepší přá telé
mohou. Ale on doufal, že to je ta sprá vná komunikace.

242
Magnus vstal. Když velmi vysoký čaroděj s kočíčima očima vstane a postaví se až do pozoru,
změní to ná ladu v místnosti. Byla ná hle plná vzduchu dů vodu s tendencí zvlá štní energie.
Catarina se zvrá tila do pohovky, klesajíc do stínu je Magnuse. Nebyla jako Catarina, tak tichá .
Catarina byla modře tó novaný hlas rozumu a menšího povstá ní v Akademii.
"Byl jsem požá dá n, aby vá m dvou dal poselství,“ Magnus řekl, jeden z mnoha prstenů , které
zdobily jeho dlouhé prsty, se začal kroutit
"Emma Carstairs a Julian Blacthorn se chtějí stá t parabatai . Obřad vyžaduje dva
svědky a oni požá dali o vá s jako o svědky.“
Clary pozvedl obočí a podíval se na Simona.
"Samozřejmě," řekla. "Emma je zlatíčko. Rozhodně. Já souhlasím.“
Simon sahal pro kolá ček. On nachystal.
"Určitě," řekl. "Já taky. Ale proč ná m neposlali dopis?“
Magnus se na chvíli odmlčel a podíval se na Catarinu, pak se obrá til na Simona a mrkl:
"Proč posílal dopis, když mů žete poslat něco opravdu ná dherného?"
Bylo to přesně, co měl Magnus říct, ale znělo to nějak dutě. Zdá lo se tam něco trochu
neupřímného, možná hlas.
"Obřad proběhne zítra v Tichém městě,“ řekl Jem. "Má me pro vá s již oprá vnění ho navštívit.“
"Zítra?" Clary řekl. "A jsme požá dá ni až teď?“
Magnus elegantně pokrčil rameny, označující že někdy se věci prostě jen tak dějí.
"Co má me dělat?" zeptal se Simon.
"Je to složité?"
"Vů bec ne," řekl Jem. "Postavení svědka je do značné míry symbolické, podobně jako na svatbě.
Není nic, co musíte říct. Je to jen otá zka postavení s nimi. Emma si vybrala Clary-“
"To chá pu," řekl Simon. "Ale Julian mě nevolil. Sotva se zná me. Proč ne Jace?“
"Protože Julian není zvlá šť blízko k němu,“ řekl mu Jem „a Emma navrhla tebe a Clary jako
nejlepší přá telé, jako smysluplné svědky pro ně. Julian souhlasil.“
Simon přikývl, jako by pochopil, i když si nebyl zcela jistý, že opravdu pochopil.
Vzpomněl si na svatbu Helen a Aline jak tam viděl Juliana nebylo to tak dá vno- Vzpomněl
si na to, jak přemýšlel nad tím, jakou vá hu měl na svých lehkých ramenou a jak se zdá lo, že se
měl obrovskou skrytou sílu uvnitř. Možná to bylo prostě jen další jiný Julian, který se tolik
nestaral o to, kdo bude jeho svědek? Ž e by to bylo až takhle? Bylo to neuvěřitelně smutné, pokud
to tak bylo.
"V každém případě," řekl Magnus. "Má te být s nimi, když pů jdou dovnitř do ohnivého soudu.“
"Cože?" zeptal se Simon.
"To je pravé jméno obřadu" Jem řekl. "Dva parabatai , stojí uvnitř prstenů ohně.“
"Čaj je připraven," řekl ná hle Magnus.

243
"Nikdy se nesmí nechat být více než pět minut. Takže je čas pít.“
On nalil dva hrníčky z malé konvičky.
"Jsou tu jen dva šá lky," řekl Clary. "A co vy?"
"Konvička je malá . Já udělá m ještě jednu. Tyhle jsou pro vá s dva. Až do dna.“
Byly jim podá ny šá lky. Clary pokrčila rameny a popíjela. Simon udělal totéž. To musel být
opravdu výjimečný čaj. Možná prá vě proto angličani byli tak nadšení do čajů . Byl ú žasné jasnosti
a chuti. Zahřá l jeho tělo, jak šel dolů . Najednou v místnosti nebyla zima.
"To opravdu je dobré," řekl Simon. "Já nemá m moc rá d čaj, ale tenhle mi chutná . Myslím, že ná m
dá vají čaj, ale v jeden čas jsem měl pohá r ve kterém byli kosti a to byl jeden z nejlepších pohá rů ,
co jsem měl.“
Clary, zasmá la se. "Tak co bysme si měli vzít? "řekla. "Jako svědci, myslím."
"Pro obřad, formá lní oblečení. Pro večeři normá lní oblečení. Něco hezkého.“
"Svatební věci," řekl konečně Catarina. "Je to jako svatba, ale…“
"... bez romantiky a květin," dodal Jem.
Magnus se nyní soustředěně koukal svými kočičíma očima ve tmě. Místnost najednou
byla velmi tmavá . Simon věnoval Clary pohled, který říkal: To je divný . Ona odpověděla s velmi
jasnou reakci, jako by řekla: Super divný.
Simon vypil čaj v několika velkých doušcích a šá lek vrá til na stů l.
"Je to legrační," řekl. "Jedno další parabatai ozná mení na večeři. Dvě studentky z elitní skupiny.“
"To není nic zvlá štního pro tento rok,“ řekl Jem. "V tomto roce se odrá ží blízkost lidí a ty dělají
potom tohle rozhodnutí.“
V místnosti se ná hle oteplilo. Dostal se oheň výš? Měl se připlížit, blíž? Rozhodně praskal
docela nahlas, ale teď to neznělo jako smích, ale rozbití skla. Oheň k němu mluvil?
Simon sá m nad sebou zakroutil hlavou. Oheň hovoří? Co je to s ním? Podíval se
po místnosti a slyšel jak Clary zvlá štní překvapivý zvuk, jako by viděla něco, co neočeká vala.
"Myslím, že je na čase začít," řekl Jem. "Magnusi?"
Simon slyšel Magnusů v povzdech, když se postavil. Magnus byl opravdu vysoký. Toto, Simon měl
vždycky vědět. Teď vypadal, jako že by mohl narazit do stropu. Otevřel dveře, u kterých si Simon
ani nevšiml, že tam byli.
"Tudy," řekl Magnus.
"Existují některé věci, které musíte vidět."
Clary vstala a šla ke dveřím. Simon ji ná sledoval. Catarina zachytila jeho pohled, jak
odchá zel. Všechno nevyřčené v této místnosti. Ona moc neschvalovala, co se děje. To ani Magnus.
Ať už bylo cokoliv na druhé straně, vchod byl naprosto temný a Clary zavá hala na chvilku.
"To je v pořá dku," řekl Magnus. "Je tam jen trochu zima. Omlouvá m se."

244
 Clary šla dovnitř a Simon ná sledoval krok její krok. Byli v temné prostoru, kde byla
rozhodně zima. On se otočil, ale už žá dné dveře neviděl. Byl tu jen on a Clary. Clary svítili vlasy
jasně tmavě červenou.
"Jsme venku," řekla Clary.
Opravdu. Simon zamrkal. Jeho myšlenky byly trochu pomalé. Samozřejmě
byli venku.
"Možná by ná m mohli říct, že jdeme ven,“ řekl Simon, třá sl se. "Nikdo mě neupozornil, že bych si
měl vzít bundu.“
"Otoč se," řekla Clary.
Simon se obrá til. Dveře byli pryč – ve skutečnosti byla celé budova pryč. Byli prostě
venku, obklopeni jen má lo stromy. Obloha nad nimi byla fialově šedá , zdá la se být osvětlena
nízkým oparem světel na obzoru v jednom pohledu. Byli na všech cestičká ch kolem poseté
oblasti ohrazené stromy a květníky, které pravděpodobně obsahovali květiny v lepším počasím a
teď stá l jako připomenutí v téhle sezó ně.
Bylo to tu tak zná mé a přesto jako by tu Simon nikdy nebyl.
"Jsme v Central parku," řekl Clary. "Myslím... "
"Cože? Jsme... "
Ale jak to řekla, bylo jasné. Nízké kovové ploty, které značili cihlové cesty. Ale tady
nebyly žá dné lavičky, ne popelnice, žá dní lidé. Nebylo tu žá dné zobrazení panorama v
libovolném směru.
"Dobře," řekl Simon. "To je divné. To Magnus vyčaroval? Je to možné? Ž e jsme prá vě v New
Yorku. On otevřel portá l?“
"Možná ?" Clary řekla.
Simon se zhluboka nadechl z New Yorkého vzduchu. Bylo to mrazivé a spá lení uvnitř nosu ho
probudilo.
"Uvědom si," řekla Clary, třá sla se zimou „Magnus nedělá chyby.“
"Možná to nebyla chyba. Možná jsme prá vě dostali zá jezd do New Yorku. Nebo já . Budu
předpoklá dat, že má me jít tam, kam by ná s měli jít zachrá nit a osvobodit. Víš určitě mají své
způ soby. Klidně mů žeme pustit výhodu.“
Toto nečekané a naprosto ná hlá cesta
doma měl ú plně novou vzpruhu Simon.
"Pizza," řekl. "Oh mů j Bože. Oni udělali pizza večer. Bylo to nejhorší. Možná ká va. Možná je čas
se dostat do zaká zané planety? Já jen….“
Prohledal si kapsy. Peníze. On neměl žá dné peníze.
"Ty?" zeptal se.
Clary zavrtěla hlavou.

245
"V tašce. Tam vzadu."
To ale nevadilo. Stačilo, aby šli domů . Shledal, že další co bude dělat bude skvělé. Teď, to
vypadalo více opatrně, Simon mohl jasně vidět obrysy mrakodrapů , které lemovaly jižní konec
parku. Vypadali jako bloky dříve, když byl ještě dítě -jen série obdélníků rů zných velikostí sada
stran na stranu. Někteří měli slabou zá ři nad nimi. Ale on nedoká zal přečíst ná pis. Mohl nicméně
vidět neobvyklou jasnost barev u znaků .
Jeden znak byla rů žová rů že, světle kvetoucí. Další barva byla barva elektřiny. Nebyly to
jen barvy, které byly přesné. Mohl všechno cítit ve vzduchu. Kovová příchuť chladu. Moře smogu
z East River z mrakodrapů odsud. Dokonce i vyčnívající podlaží, když zvedl ruku zdá lo se, že cítil
malé hory Central Parku. Nebyli to žá dné odpadky, žá dný pach potravin nebo provozu. Toto byl
elementá rní New Yorku. Byl to samotný ostrov.
"Cítím se trochu divně," řekl Simon. "Možná jsem jít po večeři. Myslím si, že je něco v nepořá dku
se mnou.“
"Musíš jíst," řekl Clary, čímž mu dala lehký ú der „Stá vá se z tebe velký svalnatý muž.“
"Všimla sis?"
"Byla bych slepá si nevšimnout, Supermane. Jsi stejný jako fotografie na některých
teleshopingech pro domá cí posilovací zařízení.“
Simon se začervenal a odvrá til se. To nebylo nejsnazší. Byla tu jen tmavá a otevřená řada stromů
v okolí. Byli prosvětlené hořkou zimou.
"Kam si myslíš, že jsme?" Clary řekla.
"Já bych há dal... uprostřed?"
Simon věděl, že to bylo možné chodit po nějaký čas v Central parku, aniž bys skutečně
věděl kde jsi. Cesty větru. Stromy vytvořili Baldachýn. Země šli nahoru a dolů v ostrém stoupá ní.
"Tá mhle," řekl a uká zal na nízké temné stíny. "Otevírá tá mhle. To je vchod do něčeho. Pojďme to
najít.“
Clary zamnula ruce proti chladu. Simon si přá l, aby měl na sobě bundu, aby jí ho mohl
nabídnout, neměl škoda. Přesto, že zima v New Yorku byla lepší než zima v Akademii. Musel
přiznat, že přesto Idris byl mnohem klidnější. New Yorské počasí byli extrémy. Tohle bylo
studené, že byste mohli mít omrzliny, kdybyste zů stali příliš dlouho. Musel přijít na to kde jsou a
dostat se ven z parku a do budovy – jakékoliv budovy. Do obchodu, kavá rny, cokoliv co najdou.
Krá čeli směrem k otvoru, který byl až umně vytesaného kamenného podstavce. Bylo jich tam
několik sad. Nakonec vedl k stejně bohatě vyřezá vanému schodišti, které bylo zahnuté ke své
cestě dolů na širokou terasu s masivní fontá nou. Dá l tam bylo jezero pokryté ledem.
"Terasy Bethesda," řekl Simon.
"To je to, kde jsme. To je na sedmdesá té, pravda?"
"Sedmdesá t-druhé," řekl Clary. "Kreslila jsem tu.“

246
 Na terase byla jediná velká , výtvarná oblast uvnitř parku. Zdá lo se, že tohle je jediné
místo, kde se dá za chladné noci schovat. Krá čeli tím směrem, alespoň věděli, kde byli, na rozdíl
od putová ní mezi stromy a opakující se cesty. Šli dolů po schodech společně. Kupodivu fontá na
byla v provozu i dnes v noci. Často v zimě nešla, ale teď voda proudila volně a byla bez ledu
v zá kladně kašny. Světla svítila a všechny byly zaměřené na sochu anděla, která stá la uprostřed
fontá ny. Na dvou vrstvá ch a u něho byli čtyři drobní andělíčci.
"Možná to Magnus zkazit," řekla.
Clary přišla přímo k nízkému okraji fontá ny, usadila se a zabalila paže kolem sebe. Simon
zíral na fontá nu. Legrační, pomyslel si, jak si nevšiml žá dných světel ještě před pá r minutami,
když se blížili. Možná by přišel na to proč je socha Anděla Bethesda
jedna z nejslavnějších soch v celém Central Parku – křídla rozšířené z jeho rukou šla voda. Otočil
se dolů , aby řekl Clary, že se má podívat na sochu, ale Clary byla pryč. On se ú plně otočil, ale ona
nebyla nikde v dohledu.
"Clary?" volal.
Na terase nebyly skutečná místa, kde by se dalo schovat, pokud se někdo na okamžik
odvrá tí. Obešel fontá nu, volal její jméno několikrá t. Díval se na sochu znovu. Stejná socha
shlížela shovívavě, voda stá le kapala z jejích rukou.
S výjimkou socha byla před ním. A pak narazil na druhou stranu. Hledal co je na zadní
straně. Zatím neviděl žá dný pohyb s každým krokem k němu socha stá la stá le čelem, její
kamenný výraz měkké prá zdné a andělské cosi.
Cosi cvaklo v hlavě si Simona.
"Jsem si docela jistý, že to není reá lné," řekl.
"Jistě."
Dů kazy se teď zdá ly směšně jasné. Geografie parku byla jemně špatně. Považoval za
jasné, zá řící nebe na okamžik, který byl nyní plný bílých mraků velikosti celého stá tu. Míjeli se na
obloze jako by sledovali jeho pokrok v rozpacích. Byl si jistý, že by tu klidně mohl být Atlantský
oceá n, ská ly a kameny.
"Magnusi!" Simon křičel. "Dělá š si srandu ze mě srandu? Magnusi! Jeme! Catarino!“
Ž á dný Magnus. Ž á dný Jem. Ž á dná Catarina. Ž á dná Clary.
"Dobře," Simon řekl. "Byl jsem v horších situacích. Tohle je jen divný. To je vše. Jen divný. Jen
velmi velice divný. Divný je v pořá dku. Divný je normá lní. Já jsem v nějakém snu. Něco se stalo.
A to venku. Co to je D a D?“
To byla tak dobrá otá zka, kromě odpovědi s valivými D20, ho nic nenapadlo. Možná to ve
skutečnosti nebylo užitečné.
"Je to past? Proč jste ná s poslali do pasti? To musí být hra. To je há danka. Pokud je jsem
v prů švihu.“

247
 Bylo to zajímavé. On měl najednou kompletní znalosti, že pokud by byla Clary zraněné,
určitě by to věděl. Necítil, že by byla zraněná . Měl pocit absence, že ji musí najít. Jak na to myslel,
napadlo ho, že je to velmi neobvyklá věc – jmenovitě velký kamenný anděl Bethesda fontá ny
pleskaly jeho křídla a letěli přímo vzhů ru do noční oblohy. Když letěl, zů stala zá kladna fontá ny
připojena k jejím nohá m a vytá hl nahoru fontá nu, jako by to byl jakýsi zá vod. Masivní ná drž
kašny se lehkým a začal vzlétat k obloze.
Objevili se cihly a malta a síť potrubí, která vedla dolů a surová díra v zemi, která se
rychle naplň ovala vodou. Led na jezeře najednou všechen popraskal a celá terasa byla zaplavena.
Simon šel směrem k rozlité vodě. Stá hl se pomalu krokem za krokem, dokud se voda
nevyrovnala. Jezero nyní zahrnovalo i terasu, osm metrů vysokou. Fontá na a anděl byly pryč.
"To," řekl Simon, "bylo divnější než normá lně.“
Jak mluvil, zvuk se roztrhat noc. Byl to čistý, hřmící, harmonický akord, který cinkal
v bubínku v jeho hlavě a fyzicky jím zatřá sl na kolena. Mraky byly rozptýlené jako by v nich byl
strach a měsíc svítil jasně a plně nad ním. Bylo to jasně světle žluté světlo. Musel si před ním
chrá nit oči a dívat se dolů . Tam byl člun. To nebylo tak tajemné – přišel z loděnice, která nebyla
tak daleko.
Všechny lodě byly volně plovoucí, vzrušené na jejich vlastní na večer. Ale tato loď
připlula celou cestu a narazila vedle něj. Také na rozdíl od ostatních veslic to byla jediná , co byla
formová na do labutě.
"Beru, že jsem ji měl dostat," řekl, cukal sebou v případě, že na obloze by se rozhodli udělat
jakékoliv další děsivé zvuky. Nezazněla další odpověď z oblohy, takže Simon se chytil krku
labutě oběma rukama a bezpečně vstoupil do loďky a do jejího středu.
Voda nemů že být velmi hluboká . On by se rozhodně v ní mohl postavit, kdyby se člun
převrhl. Ale přesto – zmrazení noci, létající fontá na, kouzlené lodě a chybějící Clary.
Neviděl žá dný dů vod do téhle směsice přidat „padající do studené vody.“
Jak byl v ní tak Labutí loď poskakovala, jako by věděla, že má někde být. Odplula do jezera, vyhla
se dalším volným lodím. Simon byl schoulený, objímal se pažemi, aby se nějak zahřá l na své
studené cestě na jezeře. Povrch byl naprosto hladký, který odrá žel měsíc a mraky. Simon tohle
nikdy nedělal. Celou tu věc „lodičky v Central Parku.“ Přišlo mu, že jsou určené pro turisty. Ale
v jeho vzpomínká ch bylo jezero poměrně malé a široké. Byl překvapen, když se ná hle zú žilo
přímo do kaná lu pod hustým zá vojem stromů .
Pod stromy nebylo absolutně žá dné světlo několik minut. Pak se objevily super osvětlené
lemované strany kaná lu a před ním nízkým tunelem byl ná pis Tunel lásky ve světlě rů žovém
srdci.
"Dělá te si legraci," řekl Simon po milionté.

248
 Vzduch byl hustý pachem popcornu a mořským vzduchem a zvuků pouťových jízd.
Labutí loď narazila, jako by přesedla na jinou kolej, která by v tunelu mohla jezdit. Simon klouzal
vpřed a světlo za ním pohaslo. V tunelu byla měkká modrá zá ře. Hrá la nevýrazná klasická hudba,
plná houslí. Loď se usadila do koleje. Stěny byly malované staromó dními scénami milenců – lidí,
kteří sedí na verandě, líbají se, ženy lenoší na vyobrazeném pů lměsíci, nad zmrzlinou. Voda byla
osvětlena zespoda zeleně, což se odrá žela na stroj. Simon se podíval před okraj lodi pro pocit jak
hluboko bylo nebo nebylo pod ním, ale vypadalo to jako mělká běžná vodní cesta.
"To je divné místo k setká ní," řekl hlas.
Simon se obrá til a spatřil, že on nyní sdílí jeho malou loďku s Jacem. Jace stá l v přední čá sti lodi,
šikmo proti labutí hlavě. Jaceova rovnová ha byla dokonalá , takže ani když loď zavrá vorala na
stranu nespadl.
"Dobře," řekl Simon, "tebe jsem opravdu nečekal.“
Jace pokrčil rameny a rozhlédl se po tunelu.
"Myslím, že tuto věc jsem jednou využil,“ řekl. "Byl to pravděpodobně nemorá lní vzír mě na
tuhle jízdu. Celé čtyři minuty v nehlídané
Vezměte tuto jízdu. By si celý čtyři minuty troufalosti . "
Slovo "troufalosti" bylo špatné. To co Jace řekl, byl nový druh špatného.
"Takže," řekl Pavel, "chceš mluvit nebo měl bych?"
"Mluvit o čem?"
Jace uvedl tunel kolem nich, jako by to bylo jasné.
"Nebudu tě líbat," řekl Simon. "Nikdy."
"Nikdy jsem neslyšel nikoho říct."
Jace uvažoval. "Byla by to jedinečná zkušenost."
"Promiň ." Simon se necítil ani trochu vinu. "Pokud jsem bych byl na kluky, já si nemyslím, že bys
byl mezi nejlepšími deseti.“
Jace se vydal k Simonovi, kde se usadil.
"Vzpomíná m si, jak jsme se potkali. Ty?“
"Hrajete hru co si se mnou?" zeptal se Simon. "To je prima."
"To není hra. Viděl jsem tě. Neviděl jsi mě. Ale já tebe ano. Viděl jsem všecho.“
"To je legrace," řekl Simon. "Ty a já a tunel o čem to ksakru mluvíš.“
"Musíš se snažit zapamatovat tohle," řekl Jace "Je to dů ležité. Je třeba si pamatovat
Jak jsme se poznali."
Ať to bylo – sen, nebo nějak změněný stav – ubíral se hořce velmi zvlá štním směrem.
"Jako to je všechno o tobě?" Simon řekl.
"To není o mě. Jedná se o co jsem viděl. Jde o to, co víš. Mů žeš se tam dostat. Musíš se tohle získat
zpá tky. Potřebuješ svoji paměť.“

249
"Ž á dá š mě, abych si vzpomněl na to kdy jsem tě neviděl?"
"Přesně tak. Proč jsem tě viděl já ?“
"Protože jsi byl očarovaný," Simon řekl.
"Ale někdo viděl mě."
To musela být Clary. Jasná volba. Ale...teď se něco začalo houpat v zasní straně Simovi
mysli. Byl někde s Clary a byl u toho Jace….i když Jace neviděl. Byl jeho paměti přítomný. Jace byl
pryč. Loď zahnula za roh a uvrhla ho zpět do tmy. Tam byl krá tký pokles a výboj mlhy, pak
ooOoOOOoOOoo z kresleného ducha a nepravý vchod do nějakého gotického sídla. Jízda milenců
se změnila na strašidelný dů m.
Simon projel tablo místnosti zá mku, V knihovně byli duchové z drá tů a kostra vyskočila
z hodin. Tato fantazie, nebo co to bylo, zdá lo se, že mu chtěla připomenout vzpomínku na
Haunted Mansion v Disney World když byl dítě. A přesto, jak se pluli z pokoje, vypadal více
zná mě kraková ní kamenné zdi, odřená tapiserie… Haunted Mansion se měnil v Akademii. Bylo
to strašidelná verze jídelny a učeben.
"Tady, Simone."
To byla Maia, má vala mu z něčeho, co vypadalo jako elegantní řevem obložená kancelá ř.
Na zdi byl ná pis za ní, nějaký druh poezie. Simon zachytil jen verš:"jako starý a jak pravdivé, jako
obloha."
Maia nosila elegantní oblek, její vlasy byli sepnuté a měla zlatý ná ramek na zá pěstí. Podívala se
na něj smutně.
„Opravdu ná s opouštíš?“ řekla „nechá š Podsvětany a staneš se jedním z nich?“
"Maio," řekl Simon, knedlík měl v krku.
Vzpomněl si jen kousky a kusy jeho přá telství s ní – víc než přá telství, možná ? Byla oá zou a on ji
zoufale potřeboval.
"Prosím," řekla. "Nechoď."
Člun velice rychle přejel do dalšího pokoje, zcela standartního obytné místnosti
s nějakým levným ná bytkem. Byl to Jordanů v byt. Jordan vystoupil ze dveří ložnice. Měl rá nu na
hrudi; jeho košile byla černá s krví.
"Hej, spolubydlící," řekl.
Simon cítil jak se mu srdce zastavilo. Pokusil se promluvit, ale než mohl něco říct vrhl se
do temnoty.
Cítil, že loď sklouznout z kolejí s měkkým ná razem jakoby došla konce jízdy. Tunel se
rozevřel a plazící loď ná hle vyjela rychle, jako by ji tá hl proud. Simon se chytil lavičky na které
seděl, aby udržel víc stability. On viděl masivní vodu, velmi široký proud. Vedle něho bylo
panorama New Yorku ve tmě – budovy nebyly strašidelně osvětlené – ale mohl rozeznat jejich
tvary. Nebyli daleko od horní levé strany, mohl vidět siluetu Sochy svobody.

250
Nejdřív za mílí nebo tak se tam klenul most. Dokonce rozeznal přízračné obrysy bilbordů Pepsi-
Coly na pravém břehu. Tak poznal, že toto označení je poblíž
59th street Bridge do Queens.
"East River," řekl si a rozhlédl se kolem.
East River nikdy tam nechtěl být v noci a v zimě v malé veslici ve tvaru labutě. East River
byla nebezpečná , rychlá a hluboká .
Cítil, že něco narazilo do jeho drobné labutě, obrá til se a očeká val člun nebo ná kladní loď.
Místo toho tam byla další labutí loď, ve které byla mladá dívka, možná třiná cti nebo čtrná cti letá
v otrhaných šatech. Měla dlouhé blond vlasy, sčesané do nerovnoměrných copá nků , což
vyvolá valo dojem stá lé nevyrovnanosti.
Ona vstala a zdá nlivě bez péče ve světě si podkasala sukni a z jejího člunu přestoupila na
Simonů v. Simon instinktivně ji podal jednu ruku na pomoc a jednu aby uklidnil loď. Byl si jistý,
že přesednutí mů že způ sobit svrhnutí, ovšem loďka s pohupová ním zů stala ve své poloze.
Dívka se sama usadila vedle Simona na lavičku. Lavička byla navržen pro lidi tak, aby se tiskli
boky.
"Ahoj," řekla spokojeně. "Jsi zpá tky!"
"Já ... já jsem?"
Tam bylo něco v nepořá dku s dívčí tvá ří. Byl příliš nevýrazná . Měla hluboké kruhy pod
očima a její rty byly slabě šedé. Simon si nebyl jistý, kdo byla, ale získal velmi nepříjemný pocit.
tvá ř. Ona byla zase příliš nevýrazná . Tam byly hluboké
"Už navždy!" řekla. "Ale jsi zpá tky. Věděla jsem, že se vrá tíš pro mě."
"Kdo jsi?"
Zá bavně ho chytla ruku, jako by řekl skvělý vtip.
"Buď ticho," řekla. "Jsi tak legrační. To je dů vod, proč tě miluju. "
"Miluješ mě?"
"Buď ticho!" opakovala. "Víš, já Miluju tě. Bylo vždy ty a já . Ty a já navždy."
"Je mi líto," řekl Simon. "Já si tě nepamatuji.“
Dívka se rozhlédla po vířící řece a tmavých budová ch jako by to bylo vše velmi ná dherné a je
přesně tam kde chtěla být.
"Všechno to stá lo za to," řekla. "Ty jsi stá l zato.“
"Díky?"
"Chci říct, oni zabili mě pro tebe. Hodili mě do kontejneru. Ale já to nepoužila proti tobě.“
Chlad se nyní rozlil v celém Simonovi.
"Ale jste hledali ji, viď? Je tak otravná ."
"Clary?" Zeptal se Simon.
Dívka má vla rukou, jako by odfouká vala pryč oblak nechtěného cigaretového kouře.

251
"Mohl bys se mnou. Být mů j krá l. Být s krá lovnou Maureen. Krá lovna Maureen,
krá lovnou smrti! Krá lovnou noci! Já jsem vlá dla tomuhle všemu!“
Přehnala ruku směrem k panoramatu.
Zatímco se zdá lo nepravděpodobné, že tato velmi mladá dívka by vlá dla nad New Yorkem, něco
v tomhle příběhu se mu říkalo, že je to pravda. On to věděl. Byla to jeho chyba. On nevěděl, co
přesně, ale mohl cítit pocit viny – hrozný, zdrcující pocit viny a zodpovědnosti.
"Co když mě zachrá níš?" zeptala se, opřela se o něj. "Dal by sis?"
“Já . . .”
"Co kdyby sis musel vybrat?" Maureen řekla, usmívala se nad myšlenku. "Mohli bysme zahrá t
hru. Si mů žeš si vybrat. Já nebo ona. Myslím, že jsi dů vod, proč jsem zemřela, takže…by sis měl
vybrat mě. Zachraň mě.“
Mraky, stá le bdělé vypadaly jako by je zajímalo, co se děje v přeplněném cvokhausu. Vítr se
zdvihnul a řeka se vzbudila, loď se kývala ze strany na stranu.
"Je ve vodě, víš," Maureen řekla. "Voda v kašně, která přichá zí
od jezera. Voda v jezeře, pochá zí z řeky. Voda v řece pochá zí z moře. Ona je ve vodě,
ve vodě, ve vodě... "
V Simonově hrudníku se objevila obrovská bolest, jako by někdo prorazil jeho hrudní
kost. Hned vedle člunu se objevilo něco jako ká men a mořské řasy. Ne byl to obličej s vlasy. Byla
to Clary, plovoucí na zá dech, měla zavřené oči a vlasy na nich. Dosá hl na ni ven, ale voda byla
příliš rychlá , aby ji udržel.
"Umíš to líp!" Maureen vykřikla, vyskočila. Loď se otřá sla. "Koho chceš zachrá nit, Světlomilče?"
S tím ona skočila z druhé strany lodi. Simon uchopil dlouhý krk labutě držet, aby udržel
rovnová hu a nespadl do vody. Clary byla již o dvacet metrů dá l nebo snad víc a Maureen plavala
stejným způ sobem, nyní klidně a zdá nlivě spící byla asi v polovině téhle vzdá lenosti. Nebylo tu
mnoho času na přemýšlení. I nejsilnějšího plavce by spodní proud pravděpodobně stá hl dolů .
Zima, která byla, mu vykreslila, že ho nejspíš zabije ta. A on měl zachrá nit dva lidi.
"To není reá lné," řekl si.
Ale bolest v prsou mu říkala něco jinou. Bolest ho volala. On si také nebyl jistý, jestli je to
reá lné nebo ne, když by skočil do řeky, bolelo by to, víc než kdy co cítil. Ř eka byla skutečná dost.
Co bylo skutečné? Co měl dělat? On měl plavat za mladou dívkou z minulosti a nebo ji nechat?
"Těžké rozhodnutí," ozval se hlas za ním. Nemusel se ani otá čet, aby věděl, že je to Jace, vyvá žený
elegantní na zadní čá sti dřevěné labutě.
"To je to, o čem to je. Těžké rozhodová ní. Nikdy nedostanou jednodušší."
"Ty nepomá há š," řekl Simon, kopl do jeho budu.
"Tak co udělá š?" zeptal se Jace a podíval se na vodu a zděsil se. "Já bych zvlá dl zachrá nit obě, ale
já jsem ú žasný.“

252
"Proč se zapojuješ do tohohle všeho?“ zeptal se Simon.
"Jdu tam kam Clary."
Vezl dvě těla.
"Já taky," řekl Simon. A on vyskočil na pravou stranu lodi, držíc si svů j nos. Ž á dné potá pění. Není
třeba teatrá lností. Ská ká ní stačilo, a alespoň byl vzpřímený. Bolest z vody bal ještě horší
pomyslel. Bylo to jako ská ká ní přes sklo. Ledově studeně zapraskalo po celém jeho těle, vynutil si
všechen vzduch z plic. On dosá hl za loď, ale propá sl ji s Jacem na ocasu, jak mu má val. Oblečení
Simona tá hlo ke dnu, ale musel bojovat. Těžko pohyboval pažemi, zkusil plavat. Jeho svaly se
domluvily, že tahle funkce při téhle teplotě nejde.
Nikdo z nich by nemusel přežít. A to mu nepřišlo jako se. V téhle vodě, která ho tá hla dolů
– jako by byl mrtvá . Ale něco v jeho mysli zapraskalo, objevili se některé znalosti, které ho tlačili
vpřed. Věděl, co to bylo být mrtvý.
On si musel drá t svou cestu ven ze země. Měl pů du v očích, v ú stech. Dívka, Maureen byla
mrtvá . Clary nebyla. On věděl, protože jeho vlastní srdce ještě bilo – chaoticky, ale stá le bilo.
Clary.
Znovu se natá hl a zá pasil s vodou. Jedno tempo.
Dvě tempa. Dvě tempa bylo to směšné.
Voda byla rychlejší a silnější a jeho ú dy byly roztřesené a tak těžké. On se začal cítit ospalý.
"Nemů žeš to vzdá t," řekl Jace. V kroužící lodi a byla nyní u Simonovi pravé strany mimo dosah.
"Ř ekni mi, co víš.“
Simon nebyl v ná ladě, aby ho rušil. Ř eka a samotná Země ho tá hli dolů .
"Ř ekni mi, co víš," trval na svém Jace.
“Já . . . Já . . .”
Simon nestihl slova.
"Ř ekni mi!"
“C . . . C . . . Clar.... "
"Clary. A co víš o ní?"
Simon rozhodně nemohl už mluvit. Ale znal odpověď. Šel by pro ní. Naživou nebo
mrtvou. Bojoval by se řekou. I když by jeho mrtvé tělo skončilo vedle ní. Znalosti o zahřívaní znal
je trochu. Začal, plaval proti vodě.
"Tady!" řekl Jace. "Teď jsi na to přišel. Mů žeš jít.“
Celé Simonovo tělo se prudce vzepjalo, jeho tvá ř na chvíli klesla pod povrch a voda ho pá lila
zevnitř a znovu, vodu vyplivl.
Jedno tempo. Dvě. Tři. Nebylo to teď tak marné. On plaval. Čtyři. Pět. Počítal je. Šest. Sedm.
"Zná m ten pocit," řekl Jace, plovoucí vedle něj. "Je to těžké vysvětlit. Nenuť mě za to blahopřá t
ti.“

253
Osm. Devět.
Město začalo svítit. Začínajíc na přízemí, světla se objevila a dosahovala vzhů ru k obloze.
"Když si uvědomíš," Jace řekl: "že víš, že mů žeš udělat cokoliv, protože musíš. Protože jsi to ty,
ten člověk.“
Deset. Jedená ct.
Není třeba se nyní počítat. Jace a labuť za ním zaostá vali a teď byl sá m v plá vá ní, v jeho těle
proudil adrenalin. Pohlédl na Maureen, ale byla pryč. Clary, byla však stá le jasně
viditelná , plovoucí přímo před ním. Nebyla plovoucí. Plavala. Směrem k němu. Dělala přesně to,
co dělal on, nutila tělo, aby se otřá slo a prosadilo se ve vodě. Simon pohá něl poslední tempa a
cítil dotek její ruky. On byla živá – ona byla s ním. A ona se usmívala, její rty byly modré.
A pak ucítil – některý povrch pod vodou, něco, co mu tá hlo nohy dolů . Clary reagovala v témže
okamžiku a oba je to vzalo.
Stá li u Bethesda Fontá ny, socha anděla nad nimi, jim polívala hlavu.
"T... ty...," řekl Clary.
Simon se nesnažil mluvit. Objal jí a zachvěl se dohromady pečlivě vystoupili z fontá ny a na cihly
na terase, lapali po dechu. Měsíc byl široký – příliš široký a příliš blízko.
V duchu si Simon řekl, aby měsíc přestal být tak blízko a pak si vynadal, že mluví s měsícem. On
se natá hl a vzal Clary za ruku, která už ji měla otevřenou, čekajíc na jeho.
Když otevřel oči nebyl venku. On seděl na dosti pohodlné a luxusní pohovce. Simon se natá hl a
cítil pod ním sametový povrch. Posadil se a uvědomil se, že je na pohovce v pokoji. Čajová sama
byla před ním. Magnus a Catarina stá li proti zdi a Jem seděl v křesle a pozoroval je.
"Pomalu se posaď," řekl. "Několikrá t se zhluboka nadechni.“
"Co?" Simon řekl.
"Pili jste vodu z jezera Lyn," Jem řekl tiše. "Voda vyrá bí halucinace."
"Pili jsme vodu z Jezera Lyn? Kde je Clary?"
"Je v pořá dku," řekl tiše Jem. "Ná poj z vody. Musíš mít žízeň .“
Sklenice už byla proti Simonovým rtů m. Catarina ji držela v ruce.
"Myslíte?" Simon řekl. "Chcete, abych prá vě pil? Po tom, co se prá vě stalo.“
"To je v pořá dku," řekl Catarina. Vzala dlouhý pohá r ze skla a držela ho zpá tky v přední čá sti
Simonových ú st. Měl šílenou žízeň ve skutečnosti. Vzal sklenici a vypil ji jedním douškem a pil
znovu a znovu dokud nevyprá zdnil džbá n na stole. Až po třetí sklenici měl pocit, že mů že znovu
mluvit.
"Zblá znili jste se?" řekl a neobtěžoval se zamaskovat jakkoliv svů j hněv.
Jem seděl klidně, jeho ruce spočívající na jeho kolenou. Simon neviděl jeho věk, v jeho tvá ři, ale
v jeho očích. Byla to tmavá zrcadla, ve kterých se odrá žely nepočítané roky.

254
"Nezblá znili. Byl jsi s Mlčelivým bratrem. Nemusím být už Mlčenlivý bratr, ale dříve jsem léčil ty,
kteří se napili vody. Magnus něl připravený čaj na vaši mysl. Catarina je samozřejmě zdravotní
sestra. Je mi líto. Nikdo z ná s tě nechtěl podvést. Dů vodem bylo tvé výhody.“
"To není vysvětlení," řekl Simon. "Chci vidět Clary. Chci vědět, co se jí stalo.“
Chcete-li zobrazit Clary. Chci vědět, co se děje
"Ona je v pořá dku," řekl Catarina. "Já pů jdu zkontrolovat, jak se jí vede. Nedělej si starosti.“
Odešla a Jem se naklonil kupředu na své židli.
"Než přijde Clary, potřebuji vědět. Co jsi viděl? "
"Když jste mě nadrogovali?"
"Simon, to je dů ležité. Co jsi viděl?“
"Byl jsem v New Yorku. Myslím, že jsem byl v New Yorku. Byl jsem v New Yorku? Portá lem?“
Jem zavrtěl hlavou.
"Byl jsi v této místnosti po celou dobu. Prosím. Ř ekni mi."
"Clary a já jsme byli v Central parku u Bethesda fontá na. Anděl v kašně
odletěl a fontá na byla zaplavena a Clary zmizela. Pak připlul nějaký člun
a já jsem plul do "tunel lá sky" s Jacem, a on pořá d říkal, abych si vzpomenul, kde
jsme se setkali, i když jsem ho neviděl."
"Počkejte okamžik," řekl Jem. "Co znamená
to pro tebe znamená ?"
"Nemá m tušení. Já jen vím, že říkal, že si musím vzpomenout.“
" Vzpomněl sis? "
"Ne," odsekl Simon. "Skoro nepamatuju cokoliv. Vím, že jsem byl asi s Clary.
Clary ho mohla vidět."
"Pokračuj," řekl Jem. "Co se stalo pak?"
"Viděl jsem Maiu, řekl." A viděl jsem Jordana. byl celý od krve. Pak mě tato jízda vyhodila venku
na East River a nějaká holka jménem Maureen řekla, že zemřela kvů li
mě a skočila do vody a Clary se vzná šela ve vodě a…“
Otřá sl se a Jem mu okamžitě kolem ramen obmotal deku.
"Přestěhuj se blíže k ohni," řekl Jem, přesunul ho i s židlí.
"Maureen mi řekl, že se musím rozhodnout, kterou z nich zachrá ním. Jace se objevil znovu a dal
mi nějakou předná šku o tom, že všechny volby jsou těžké. Skočil jsem tam.“
"Kdo jsi se rozhodl zachrá nit?" zeptal se Jem.
"Nerozhodl jsem nic...Věděl jsem, že musím skočit. A myslím, že jsem věděl, že Maureen je mrtvá .
Ř ekla, že je mrtvá . Ale Clary nebyla. Jen jsem se musel dostat ke Clary. Dostal jsem všechnu tu
energii najednou a mohl jsem plavat k ní. A když jsem plaval k ní, podíval jsem se nahoru a ona
plavala ke mně.“

255
Jem se opřel a sevřel prsty na okamžik dohromady.
"Chci vidět Clary," řekl Simon s drkotá ním zubů . Jeho tělo bylo teplé – nikdy mu asi nebyla zima
opravdu – ale říční vodu cítil stá le tak skutečnou.
Za okamžik se znovu objevila Catarina a Clary, která byla také zabalená do deky.
Jem okamžitě vstal a nabídl jí jeho židli. Claryiny oči byly široké a zá řily a dívala se na Simona.
"Stalo se ti to, taky?" řekla.
"Ať už to je."
"Myslím, že oba má te to," odpověděl. "Jste v pořá dku?“
"Jsem v pořá dku. Já jsem jen... je mi opravdu zima. Myslela jsem, že jsem byla v řece.“
Byl jsem v řece."
Simon zastavil třes.
"Myslelas, že jsi v řece?"
"Jsem se snažil plavat pro tebe," řekl Clary. "Byli jsme v Central parku, a tys ses propad do země
– jako by tě pohřbili zaživa. Raphael přiel a já byla na motorce a letěli jsme nad řekou a viděli tě.
Skočila jsem….“
Vzadu za židlí Catarina přikývla.
"Viděl jsem něco trochu podobného," Simon řekl. "Ne tak docela, ale...podobného. A já jsem
dosá hl na tebe. Plavala jsi ke mně. Pak jsme byli zpá tky…“
"... v Central parku. U fontá ny s andělem."
Magnus se připojil se ke skupině a natá hl se na pohovku. "Bethesda kašna,“ řekl „Lovci stínů
mohli mít něco společného s jeho budová ním. Jen říká m.“
"Co to všechno znamená ?" zeptal se Simon.
"Co to mělo znamenat?"
"Vy dva se lišíte," Magnus řekl. "Jsou věci v pozadí, to znamená , že…věci se musí provést jinak.
Pro začá tek, oba měli bloky na své vzpomínky. Clary má neobvyklé množství krve anděla a ty
Simone, kdysi jsi byl upír.“
"My to víme. Ale proč jste ná m udělali něco symbolického pomocí drog?“
"Nebylo to symbolické. Parabatai , test je zkouška ohněm,"řekl Catarina. "Stojíš v kruzích ohně,
aby se uká zalo vaše pouto. To…toto je zkouška vodou. Vyžaduje to povaha testu, nemajíc znalosti
o zkoušce. Mohli byste se psychicky připravit na zkoušku a ovlivnit výsledek. Tohle nebyl test o
Julianovi a Emmě. Byl o vá s dvou. Přemýšlejte o tom, co jste viděli, co jste se oba naučili.
Přemýšlejte o tom, co cítíte. Přemýšlejte o tom, že jste oba byli schopni plavat pro sebe
navzá jem, i když byste mohli zemřít.“
Simon a Clary zírali jeden na druhého. Mlha se začala zvedat.

256
"Vzali jste si vodu," řekl Jem. "A připojili jste se na stejném místě ve vašich myslích. Jste schopní
se navzá jem najít. Jste propojení.“ „A stalo se, že duše Jonathana se propletla s duší Davida a
Jonathan ho miloval jako vlastní duši.“
"Parabatai?" Simon řekl. "Počkej, počkej, počkej. Snažíte se ná m říct, že bysme měli být
parabatai ? Nemů žu mít parabatai. Bylo mi devatená ct před dvěma měsíci.“
devatená ct se před dvěma měsíci. "
"Ne tak docela," řekl Magnus.
"Jak to myslíš ne tak docela? "
"Simone," Magnus řekl jasně, "zemřel jsi. Mohl jsi chodit kolem, ale nebyl jsi žviý člověk. Tento
čas není brá n v potaz. V poměrech Lovců stínů ti je stá le osmná ct a má š celý rok než dojdeš do
svých devatená ctých narozenin, kdy mů žeš najít parabatai ," Podíval se směrem k Clary. "Clary,
jak víš, jsi stá le v limitu věku. Měli byste být oba po čas po Přijímá ní a pak byste se měli stá t
okamžitě parabatai – je-li to, co chcete."
"Někteří lidé se jedinečně hodí být parabatai ," řekl Magnus. "Narodili se, pro to, dalo by se říct.
Lidé si myslí, že jde o to, že spolu vždy souhlasí, že jsou synchronizovaní. Tak to není. Je to o to,
že jsou lepší pohromadě. Bojuje se jim lépe. Alec a Jace se vždy nepohodli, ale vždycky pro ně je
lepší být spolu.“
"To už mluví o často se mnou," Jem řekl svým měkkým hlasem, "Kolik jsmež je spojení
parabatai pravdivé, když je přá telství hluboké, upřímné, mů že to být
běhy, hluboký a upřímný, to mů že být...převyšující cokoliv. "
Měl smutek v očích, tak hluboký a téměř děsivý.
"Potřebovali jsme zjistit, zda tohle by platilo i u vá s dvou, pro vaše dobrou. Jste svědky obřadu.
Mů žete způ sobit silné reakce v parabatai obřadu. Museli jsme jisti, že je to pravda a že to
vydržíte. Test ná m řekl to, co jsme potřebovali vědět."
Clariny oči byli široké.
"Simone...," zašeptala. Její hlas byl chraplavý.
"To je trochu formalita," dodal Magnus „ale Lovci stínů nemají žá dné problémy s formalitami.
Mají rá di formality. Podívejte se na Jema. Jem je formalita v těle. Lidé se už nevracejí od
Mlčenlivých bratrů a on ano.“
Jem se nad tím usmá l, smutek v očích ustupoval.
"Parabatai" Clary opakoval.
A v tu chvíli, bylo něco nad Simone. Něco jako deka v chladném dnu. Něco naprosto uklidň ující.
"Parabatai" řekl.
Nastala mezi nimi dlouhá chvíle, v tom okamžiku bylo všechno připraveno. Nebylo o čem
diskutovat. Nebylo třeba se ptá t, zda je vaše srdce připraveno, pokud dýchalo.

257
On a Clary byly parabatai. Všechen hněv v Simonovi byl pryč. Teď už věděl, že on měl Clary a ona
jeho. Navždy. Jejich duše byli propletené.
"Jak to víte?" zeptal se Simon.
"Není to tak těžké vidět," odpověděl Magnus, a konečně jeho hlas měl obvyklou lehkomyslnost
„Myslím, jsem také doslova čaroděj.“
"Je docela zřejmé," dodala Catarina.
"Dokonce i já jsem věděl," řekl Jem. "A já vá s nezná m velmi dovře. Vždy existuje něco jako
pravda o parabatai . Nemusí mluvit, aby komunikovali. Viděl jsem vá s dva, jak se bavíte beze
slov. To jsou parabatai, budou. Nikdy jsem nemusel ptá t se, co on si myslel. Ve skutečnosti je
obvykle lepší se rozchá zet v ná zorech, než ptá t se na co myslí…“
Magnus a Catarina se nad obojím usmá li.
"A vidím, to mezi vá mi. Je pravda, že parabatai jsou propojeny dlouho před obřadem."
"Takže mů žeme... mů žeme udělat obřad?" zeptala se Clary.
"Je to možné," řekl Jem. "Dneska ne. Bude potřeba nějaká diskuse v tichém městě o tomhle,
protože to je neobvyklý případ.“
"Dobrá ," řekl Catarina. "Teď to přebírá sestra. Pro dnešek toho je dost. Vy dva potřebujete spá t.
Voda měla říz. Bude to v pořá dku rá no, ale je třeba si odpočinout. Odpočinout a hydratovat. Tak
pojďte.“
Simon se postavil a zjistil, že jeho nohy ho opustili a byly nahrazeny něčím vratkým ve
tvaru nohou. Catarina ho chytila za rameno a pomohla mu. Magnus pomohl na nohy Clary.
"Je tu pro tebe připravený pokoj pro tebe Clary na dnes večer,“ řekla Catarina „Rá no budete mít
oba připravené oblečení na obřad Emmy a Juliana.“
"Počkej," Simon řekl, když on byl připraven jít „Jace říkal něco o tom, že si musím vzpomenout,
jak jsem se já a on potkali. Co to znamená ?“
"To je na tobě přijít na to," řekl Jem. "Vize způ sobené jezerem Lyn mů že zamíchat velmi silně
pocity."
Simon přikývl. Jeho tělo bylo rozbředlé. Dovolil Catarině, aby mu pomohla do jeho pokoje.
"Co se ti stalo?" George řekl, jak ho Catarina dostala do dveří.
"Jak dlouho už jsem pryč?" Simon se zeptal a klesl tvá ří na postel. To bylo projevem jeho
hrozného vyčerpá ní, že se v posteli cítil dobře. Bylo to jako set peří na zadní straně ská kacího
hradu.
"Možná dvě hodiny," řekl George. "Vypadá š hrozně. Co se stalo?“
"Jídlo," zamumlal Simon. "To mě konečně dostalo.“
A pak usnul.
***

258
 Cítil se překvapivě dobře, když se probudil. Dokonce se probudil ještě před Georgem.
Odešel tiše z postele, vzal si svů j ručník a věci a šel do koupelny. Za dveřmi, v černé krabici byla
formá lní sada oblečení. Formá lní výzbroj Lovců stínů vypadala podobně jako běžná výzbroj – byl
jen lehčí a měl jakousi hlubší černou a byl čistší než většina zařízení. Ž á dné slzy. Zá dný ichor.
Ozdobné oblečení. Dal box na postel a šel tiše dá l do koupelny. Nikdo nebyl vzhů ru, takže měl
celé tohle plesnivé místo pro sebe.
Uká zalo se, že pokud se probudíte první, mů žete získat trošičku horké vody, když stojíte
pod proudem vody, když předstírá te že nemá chuť pod rzi a nechá te svoje tělo v tele. Bylo tu
dostatek světla přichá zející oknem vysoko ve zdi.
Šel přes prá zdné sá ly Akademie, které byli měkčené v ranním světle. Nevypadali tak
vá žně rá no. Byly téměř příjemné. Dokonce našel jednu halu s rozžhnutým krbem a on stá l vedle
něho, aby se zahřá l před odchodem ven na čerstvý vzduch. Nebyl překvapený, když se objevila
Clary už oblečená , sedící na vrcholu schodů , a vzná šela se nad mlhou, když byl areá l v ú svitu.
"Probudil ses brzy, co?" řekla.
Posadil se vedle ní.
"Jo. Vstal jsem ještě před spuštěním vaření kuchyně. To je jediný způ sob jak jí uniknout. Já má m
hlad, ale…“
Clary se přehrabovala ve své brašně na okamžik a vyndala pečivo zabalené v několika
ubrouscích.
"To je...," řekl Simon.
"Myslíš, že by přišel z New Yorku s prá zdnýma rukama? Ž á dný smetanový sýr, ale
Víte, to je něco. Já vím, co má š rá d.“
Simon držel pečivo na chvíli.
"To dá vá smysl," řekla. "Ty a já . Má m pocit, že to byla vždy pravda. Ž e jsme to vždy byli. Ne…já
vím, že si to nepamatuješ všechno, ale vždy to bylo ty a já .“
"Pamatuju si dost," řekl. "Cítím dost."
On chtěl říct víc, ale obludnost z toho všeho – bylo nejlepší nemluvit. Pro tuto chvíli tak jako tak.
Bylo to ještě tak čerstvé v jeho mysli, ten pocit. Pocit úplnosti.
Tak snědl pečivo. Vždy jedl pečivo.
"Emma a Julian," řekl Simon, mezi kousnutím. "Je jim pouze čtrná ct."
"Jace a Alec měli patná ct."
"Přesto, zdá se... Myslím, že toho mají za sebou hodně. Ú tok na Institut v L.A.“
"Já vím," přikývl Clary. "Ale špatné taky…někdy lidi spojuje. Rychle vyrostli.“
Černé koně s kočá rem se objevili na okraji cesty vedoucí k Akademii. Když se přiblížilo,
Simon spatřil postavu v obyčejném pergamentovém plá šti, která svírala otěže.

259
 Když kočá r zastavil, tak se k nim postava otočila. Simon viděl runy uzavřených ú st. Když
muž promluvil, nebylo to prostřednictvím běžných slov, ale hlasem, terý byl přímo v Simonově
mysli.
Jsem bratr Sidrach. Jsem tu proto, abych vás dovedl k obřadu. Prosím nastupte dovnitř.
"Víš," řekl Simon tiše, jak se dostal do kočá ru „pravděpodobně existoval čas, kdybych zavažoval
tuhle hrů zu.“
"Nepamatuju tehdy už" odpověděl Clary.
"Myslím, že si konečně i na něco nepamatuješ."
Kočá r byl vybaven jednoduše, černé hedvá bné zá věsy, černé všechno, vá žně. Ale byl
dobře odpružený a pohodlný. Pokud jde o kočá r. Bratr Shadrach neměl strach z rychlosti a brzy
byla Akademie v dá lce a Simon s Clary se dívali jeden na druhého udivení z celé přepravy, jak jeli
podél.
Simon myslel několikrá t na čtyřicítku, ale jeh hlas se zdvihal z dopadu a konstatně přišla
rá na, rá na, rá na z přepravy přes Brocelindskou plá ň . Cesty v Idris nebyly hladké silnice, na které
byl Simon zvyklý. Byla vydlá žděná kamením a nebyly tu žá dná odpočívadla se zá chody a
Starbucks. Nebylo tu žá dné topení, ale každý z nich měl připravenou těžkou deku z ků že. Jako
vegetariá n to Simon nechtěl použít. Jako osoba, která neměla moc na výběr, když byla zmrzlá , to
udělal.
Simon také neměl žá dné hodinky, žá dný telefon, nic co by mu sdělilo kolik uběhlo času
s výjimkou stoupajícího slunce. Díky tomu odhadoval, že jeli hodinu možná více.
Vstoupli do zklidň ujícího Brocelindského lesa. Pach stromů , listí byl opojným a slunce se lomilo
pomocí zá věsů a svítilo Clary na obličej a do vlasů , jejího ú směvu. Jeho parabatai . Zastavili se ne
příliš daleko do lesa. Dveře se otevřely, a bratr Sidrach byl před nimi.
Dorazili jsme.
Tak nějak to bylo horší, když zastavili. Simon stá le cítil jak se jeho hlava i tělo stá le třá slo.
Vzhlédl a viděl, že se nachá zeli nedaleko ú patí hory. Cesta byla mezi stromy.
Tímto směrem.
Ná sledovali bratra Sidrachu dolů po sotva značené cestě, cestu jeho nohy několikrá t
přešli, zanechali nejmenší stopu na cestě, sotva pá r centimetrů široké. Skrze houštiny stromů
proti svahu, tam byly dveře, měli asi patná ct stop na výšku. Bylo to široké u zá kladny a užší
nahoře. Byl na nich vyřezaný reliéf anděla.
Bratr Sidracha jedním z prstenů zaklepal těžce na dveře, jen jednou. Dveře se zdá nlivě
otevřely sami od sebe.
Vešli do ú zkého prů chodu s hladkými mramorovanými stěnami a sestupovali dolů po
schodišti z kamene. Nebylo tu žá dné zá bradlí, tak se on a Clary drželi podél jedné stěny, aby
zabrá nili pá du. Bratr Sidracha, v jeho dlouhém rouchu neměl žá dný strach z pá du. Zdá lo se, že on

260
klouzal dolů . Odtud vešli do větších prostor, u kterých Simona hned napadlo první myšlenka, že
je vyrobena z kamene. Po chvíli viděl, že stěny jsou obloženy kostmi – některé byli křídlově bíle,
některé šedé, popelavé a některé měli znepokojící nahnědlou barvu.
Dlouhé kosti tvořili oblouky a sloupy a lebky horní stranu hradeb. Nakonec zů stali
v místnosti, kde bylo kostní umění skutečně ambició zní – velké kruhy vzorovaných lebek a kostí
které dá vali pokoji tvar. Menší kosti tvořili více jemné struktury, jako byli lustry, které zá řili
pomocí čarovného světla. Bylo to jako by byli uvedeni do nejhů ř zdobeného domu.
Počkejte tady.
Bratr Sindrach odešel z místnosti a Simon a Clary zů stali sami. Jedna věc o Tichém městě:
opravdu si zasloužilo své jméno.
Simon nikdy neslyšel nic tak tichého. Obá val se, že když promluví, zdi z kostí by jim
spadli na hlavu a pohřbili je oba. To by byla pravděpodobné jen konstrukční vadou, ale ten pocit
byl silný.
Po několika okamžicích se otevřely dveře znovu a objevil se Julian a sá m. Julian
Blackthorn bylo mu pouze čtrná ct, ale zdá l se starší, dokonce starší než Simon. On docela dost
vyrostl a teď se mohl dívat Simonovi do očí. Měl charakteristiky hustě tmavé hnědé kudrnaté
vlasy rodiny Blacktornů , jeho obličej byl v tiché vá žnosti. Takovým způ sobem, že Simonovi
připomněl, jak vypadala jeho matka, když jeho otec zemřel a ona strá vila bezesné noci ve
starostech, jak zaplatí hypotéku, nakrmí své děti, jak všechno zvlá dne sama.
Pů sobil jako někdo, kdo měl před sebou tuhle volbu dospělých. Jedinou zná mkou toho, že
Julian nebyl dospělý byl způ sob, jak mu jeho zbroj byla vhodně trochu volná a způ sob, jak byl
trochu protá hlý.
"Juliane!" Clary řekla a přerušila tak jeho myšlenky. Juliana objala.
"Kde je Emma?"
"Mluví s bratrem Zachariá šem," Julian řekl. "Myslím Jema. Mluví se Jemem."
Zdá lo se, že Julian se nad tím hluboce podivoval, ale také nevypadal v ná ladě, aby se ptal dá l.
"Takže," řekl Clary, "jak se cítíš?"
Julian jednoduše přikývl a rozhlédl se kolem.
Zavá hal.
"Chci to…. jen. Já chci to udělat.“
Zdá la se to jako poněkud zvlá štní odpověď. Simon, když přemýšlel o jeho vlastním obřadu
s Clary, zdá li se mu vyhlídky ú žasné. Něco, na co se těšil. Ale Julian si prošel hodně věci. Ztratil
rodiče, jeho staršího bratra a sestru. Bylo pravděpodobně těžké tímhle projít, aby ho to
nezměnilo. Bylo těžké se podívat na Juliana a nevzpomenout si, že viděl Julianova bratra ne tak
dá vno – Marka, napů l vězněného a napů l blá zna. Rozhodl se nesdílet tuto skutečnost s Julianem,

261
protože by to bylo neuvěřitelně kruté. Simon stá le věřil, že jeho rozhodnutí bylo sprá vné, ale to
neznamenalo, že díky tomu neměl ká men v duši.
"Jak je v L.A.?" řekl a okamžitě zalitoval.
Jak se má v L.A.? Jaké je to místo, kde žiješ, kde jsi viděl svého otce přeměnit a svého bratra vzít
jako rukojmího víl navždy? Jaké to je?
Ú sta Juliana se schoulila do rohu. Jako by vycítil, že se Simon se cítí nepříjemně, a cítil, že je mu
sympatický, ale také si myslel, že je legrační. Simon byl zvyklý.
"Horko," řekl Julian.
Což bylo fér.
"Jak se má tvoje rodina?" zeptala se Clary.
Julianova tvá ř se rozzá řila, oči jako na povrchu vody.
„Všichni se mají dobře. Ty se zažral do detektivek. Dru – sleduje civilní horory, ale pak se děsí
sama spá t a musí mít u sebe čarodějné světlo. Livia je opravdu dobrá v nožích a Tavvy – "
Odmlčel se, jako Jem a Emma přišli dolů po schodech. Zdá lo se, že Emma je ještě světlejší. Bylo
tam něco, co pro Simona bylo vyrobeno plá ží – zesvětlené vlasy, její elegantní způ sob chů ze.
Podél jedné ruky byla zlá jizva.
Najednou se podívala na Juliana, který přikývl, než začala přechá zet místnosti. Emma
okamžitě objala Simona. Její výzbroj, i když menší než jeho se kolem něj obtočila jako ocelové
lano. Voněla jako mořský sprej.
"Děkuji za to, že jsi tady," řekla. "Já chtěla napsat ale... "
Podívala se na Jema na chvíli.
"Ř íkali, že tu budete. Děkuji vá m oběma.“
Julian přejel rukou po hladké mramorové zdi. Zdá lo se, že má problémy, podíval se na
Emmu. Emma šla k němu a Jem ji ná sledoval, mluvil k nim na okamžik. Clary a Simon ustoupili a
pozorovali je.
Emma a Julian nebyli zcela to, co očeká val Simon. Jistěže byli nervó zní, ale… Ne, to bylo něco
jiného.
Clary tahala za ruká v Simona, chtíc, aby se sehnul, aby k němu mohla šeptat.
"Vypadají tak" – Clary přerušila větu a naklonila hlavu mírně na strana – "mladě."
V jejím hlase znělo něco něco uspokojivého, něco vypnutého, ale Simon nemohl přijít na to co.
Jem, Emma a Julian se k nim vrá tili.
"Doprovodím vá s do pokoje.“ Jem řekl. "Clary pů jde s Emmou. Simon s Julianem. Jste připraveni
pokračovat?“
Emma a Julian viditelně polkli. Tvrdě a oči měli velmi dokořá n, ale oba řekli ano.
"Pak budeme pokračovat. Prosím, Ná sledujte mě."

262
 Další chodby, ale kosti dá vali cestu bílému mramoru a pak už měli vzhled zlata. Dorazili
k světlým dveřím, které byly otevřeny pomocí bratra Sinracha. Místnost byla doposud ta největší
s vypouklým stropem. Byli zde koule rů zných barev - bílá , černá , rů žová , zlatá , stříbrná . Každý
povrch byl zcela lehký. Místnost byla obsazena kruhem Mlčenlivých bratrů , možná jich všech
bylo kolem dvaceti. V místnosti bylo šero, jediné světlo vychá zelo od zlatých svícnů , kde se
mihotaly světla svíček. Vzduch voněl kadidlem.
"Simon Lewis a Julian Blackthorn."
Jemů v hlas rezonoval – na okamžik si Simon skoro myslel, že slyšel, že je uvnitř jeho mysleli, že
zná pořá d způ sob, když byl kdysi Mlčenlivý bratr. Stá le si držel větší hloubku než lidský.
"Přejděte na druhou stranu kruhu, kde má te prostor pro sebe. Až tam dorazíte, zů staň te tam.
Ř eknu vá m, co má te pak dělat.“
Simon šel s Julianem, který se proměnil v barvu papíru na kopírová ní. Přestože vypadal,
že omdlí, Julian krá čel pevně přes místnost se Simonem. Clary a Emma šla na svá místa na
opačné straně. Jem se připojil k Mlčenlivým bratrů m. Všichni ustoupili jako jeden a rozšířili kruh.
Čtyři z nich přešli na střed.
Ná hle se dva kruhy bílého a zlatého ohně objevili z podlahy, plameny vystoupili jen pá r
centimetrů , ale jasným a horkým plamenem.
Emma Carstairs. Krok vpřed.
Hlasy zazvonili v Simonově hlavě – jakoby mluvili všichni bratři. Emma se podívala na Clary a
pak udělala krok do jednoho z kruhů . Upřela oči na Juliana a široce se usmá la.
Julian Blackthorn. Krok vpřed.
Julian vstoupil do druhého kruhu. Jeho krok byl rychlejší, ale držel svou hlavu vzpřímeně.
Svědci, budete stát na křídlech anděla.
Chvíli trvalo, než to Simon pochopil a než ho konečně uviděl v horní čá sti kruhu, vyřezá vaného
od podlahy, byla tu další postava anděla s roztaženými křídly. Vzal své místo na jedné straně a
Clary na druhé. Přesunuli se tak o něco blíže ke kruhu z ohně.
Cítil, jak mu teplo teklo na jeho studené nohy.
Z tohoto místa, mohl vidět výrazy Emmy a Juliana. Co viděl? Bylo to něco, co věděl.
Začneme ohnivý proces. Emma Carstairs, Julian Blackthorn, jděte do centrálního kruhu.V tomto
kruhu vás budeme vázat.
Objevil se střední kruh, spojující ty dva. Jako Vennů v diagram ohně. Jakmile byli Emma a
Julian v něm, střední kruh ohně se zvýšil do výšky jejich pasu. Něco mezi Julianem a Emmou
zablikalo v té chvíli. Bylo to tak rychlé, že Simon nerozeznal, z kterého směru to přišlo, ale viděl
to v rohu v jednom z očí.
Vypadali jako by jeden z nich stá l, ale byl to pohled nebo postoj nebo něco co už viděl.
Oheň byl vyšší. Byl jim nyní až po jejich ramena.

263
Nyní budete recitovat slib.
Emma a Julian začali mluvit jako jeden, jejich hlasy se maličko třá sli jako by oni recitoval dá vné
biblické slova.
"Kam jdeš, já půjdu . . . " "
Simon měl jakési bodnutí ú zkosti. Co to prá vě viděl? Proč mu to bylo tak povědomé?
Proč se mu to zdá na okraji? Studoval Emmu a Juliana znovu, jak nejlépe mohl nad ohněm.
Vypadaly jako dvě nervó zní děti, které udělaly něco velmi vá žného a stá ly v hořícím kruhu.
Bylo to tu znovu. Tak rychle. Směr, který byl zakryt bliká ním v horní čá sti. Ten prsten. Co to
sakra bylo? Možná to bylo přesně to, co svědkové měli dělat. Možná měli sledovat tenhle druh
věcí. Ne. Jem řekl, že je formalita. Formalita. Možná by měl mít tuto otá zku než stá l před obřím
kruhem ohně.
"Kde zemřeš, budu umírat a tam já budu pohřben . . . " "
Rituá ly lovci stínů , vždy tak veselé.
"Anděl tak učinit mne a další také . . . " "
Julian zakopl o slova "Udělejte to pro mě."
Ten si odkašlal a dokončil slib chvilku pro Emmě.
Cosi cvaklo v Simonově mysli. Vzpomněl si na Jace ná hle v jeho halucinaci. Ř íkal něco o
jejich prvním setká ní. A pak se mu do paměti ve své mysli, jako jeho z bannerů v zadní čá sti
malých letadel, které létali na plá ži z Long Isladnu…
Seděl s Clary v Java Jones. Pozorovali, jak Eric četl poezii. Simon se rozhodl, že to byl ten
okamžik – jí to říct. On jí to musel říct. Donesl ji ká vu a objal horký hrníček, spá lil si prsty. On je
musel sundat z hrníčku nebyl to čistý pohyb. Cítil pá lení. Ten pocit, když musel mluvit.
Eric četl nějakou bá seň , která obsahovala slova "zločinný hřbety." Hanebný
hřbety, hanebný hřbety ... slova tančili v jeho hlavě. Musel mluvit.
"Je tu něco, co ti chci asi říct.“
Clary prohodila něco o jméně jeho kapely a on se musel dostat zpět na místo.
"Je to o tom, o čem jsme mluvili už dřív. O mě, že nemá m přítelkyni.“
"Oh, já nevím. Zeptejte se Jaida Jones sje milá a má tě rá da.“
"Já nechci chodit s Jaida Jones."
"Proč ne? Nemá š rá d chytrý holky? Stá le ještě hledá ní Rockin ' BSK ? "
Byla to slepá ? Jaktože to neviděla? Co přesně měl udělat? Musel se držet pohromadě. Také
hledající rockový bod?
Ale čím víc snažil, více zapomínal, jak vypadal. A pak ona byla fixovaná na zelenou pohovku. Bylo
to jako by pohovka osahovala všechno na světě. Byl tady snažíc se deklarovat jí svou celoživotní
lá sku a Clary pozorovala ná bytek. Ale bylo to víc než to. Něco bylo v nepořá dku.
"Co je to?" zeptal se. "Co se děje? Clary, co se děje?"

264
"Hned jsem zpá tky," řekla. A s tím odložila ká vu a odešla.
Pozoroval ji oknem, nějak věděl, že tento okamžik je změní navždy. A pak viděl.
Kruh byl uhašen. Bylo to u konce. Přísaha byla provedena a Emma a stá li před nimi. Julian měl
runu na klíční kosti a Emma na horním rameni.
Clary škubala paží. Podíval se na ni a několikrá t zamrkal.
Jsi v pořádku? řekl její výraz.
Jeho paměť si vybrala docela špatnou chvíli se vrá tit.
***
Po obřadu se vrá tili do Alicante, kde byli převezeni do Blackthorn Manor, aby si změnili své
oblečení. Emma a Julian nechali připravit pokoji v hlavním patře. Clary a Simona vedli po velkém
schodišti.
"Já nevím, do čeho se má m převléct,“ řekl Simon. "Nedostal jsem hodně předběžné ozná mení."
"Přinesla jsem ti oblek z domova," Clary řekl. "Pů jčila jsem si to."
"Ne od Jace."
"Od Erica."
"Eric má oblek? Slibuješ, že to není oblek po jeho mrtvém dědečkovi?“
"Nemohu nic slíbit, ale myslím, že se hodí.“
Simon byl doveden do malé, ú zké ložnice ve druhém poschodí, přecpaný ná bytkem a tapetami a
obrazy Blackthornů . Na posteli měl svačinu. Ericů v oblek byli obyčejné kalhoty, košile a stříbrně
modrá kravata a boty. Oblek byl o palec nebo dva kratší. Košile mu byla příliš těsná – denní
cvičení Simona donutilo stá t jedním z těch lidí, kterým díky svalů m neseděla košile a boty mu
také nesděli, protože by zvyklý na měkke černé boty, které byly součá stí jeho výzbroje. Kravata
byla v pořá dku. Kravaty byly dobré pro tohle.
si Simon ho donutil
Seděl na posteli na chvíli a přemýšlel o tom, co se stalo. Zavřel oči a bojoval s nutká ním spá nku.
Cítil že kolísá nad tím, aby usnul, když se ozvalo tiché zaklepá ní na dveře. Odfrkl si, když se vrá til
z mikro spá nku.
"Jistě," řekl, což nebylo, co on chtěl říct. "Ano. Chci říct, dá le."
Clary vstoupila, měla na sobě zelené šaty, vhodně doplň ovali její vlasy, pleť, každou její
součá st. A Simon měl zjevení. Věděl, že pokud by Clary romanticky miloval, prá vě by mu
způ sobila pocení a koktá ní. Teď viděl, že jí miluje, že vypadala krá sně, ale byla to jeho přítel. A to
bylo vše.
"Poslouchej," řekla a zavřela dveře, "na slavnostním ceremoniá lu, vypadals…divně. Pokud
nechceš udělat tu….Parabatai věc. Byl to šok a já nechci, abys…“
"Cože? Ne. Ch."
Instinktivně sá hl na její ruku. Ona jeho sevřela.

265
"Dobře," řekla. "Ale něco se tam stalo. Viděla jsem to."
"V halucinaci, kterou jsem měl z vody, viděl jsem Jace a on pořá d říkal, abych si vzpomněl, jak
jsme se poprvé setkali,“ řekl „Snažil jsem se vzpomenout a pak přímo uprostřed obřadu jsem si
vzpomněl. Jen jsem se trochu…stá hnul.“
Clary se zamračila a její nos se nakrabatil.
"Vzpomínka na to jak jsi poznal Jace? Nebylo to v Institutu?“
"Ano i ne. Vzpomínka byla o ná s, o tobě a mě. Byli jsme v kavá rně Java Jones. Mluvili jsme o všech
holká ch, se kterými bych mohl mít rande a já jsem…se snažil říct ti, že se mi líbíš.“
"Ano," řekla Clary, dívala se dolů .
"A pak jsi utekla. Jen tak."
"Byl tam Jace. Jen jsi ho neviděl."
"To je to, co myslel." Simon studoval její tvá ř. "Odešla jsi, zatímco jsem se ti snažil říct, jak jsem
se cítil. Což je v pořá dku. Nikdy jsme spolu neměli být…takhle. Myslím, že tohle, mé podvědomí
v podobě nepříjemného Jace chtěl, abych to věděl. Protože si myslím, že jsme určeni, abychom šli
cestou společně. Parabatai nelze mít takhle každý. Prá vě proto je dů ležité pro mě si to
pamatovat. Musel jsem si vzpomenout a cítit to. Musel jsem vědět, že to nemů že být jiné. Ani
v nejmenším. Jdeme sprá vnou cestou.“
"Ano," řekl Clary, měla trochu uslzené oči "Tím sprá vným způ sobem."
Simon přikývl. Bylo to příliš velké, než aby odpověděl slovy. To bylo všechno. Byla to
všechny lá ska, co viděl v Jemových oči, když on mluvil o Willovi a lá sku v Alecově obličeji, když
se podíval na Jace, i když Jace byl ozvěnou a měl vymazat, když Alec držel Alec, zatímco byl
zraněný, zoufalství v Jaceových očích, že by mohl ztratit někoho, bez koho nemů že žít. Emma a
Julian při pohledu na sebe.
Někdo na ně volal zezdola. Clary si otřela slzy a vstala, uhladila si už hladké šaty.
"To je jako je svatba, "řekla. "Cítím se jako by ná m měli sdělit, že musíme udělat
Pó zu pro fotografa za minutu."
Clary ho vzala za ruku.
"Jedna věc," řekl, vzpomínal na Maiu a Jordana"I když jsem Lovec stínů , ještě trochu budu
Podsvěťan. Nikdy nebudu já bez nich. To je druh Nephilim, co chci být.“
"Neočeká vala jsem nic jiného" Clary řekla.
Dole, byly dva nový parabatai prověřovaní se vzá jemně v místnosti. Emma stá la na jedné straně
na sobě měla hnědé šat se zlatými květy. Julia stá l na straně druhé v jeho šedém obleku.
"Vypadá te ú žasně," řekla Clary, jim oboum a oni se na ní plaše podívali.
V Hale čekal Jace na schodech a vypadal jako Jace v obleku, nesnesitelně. On se vypadal za Clary
dolů .
"Ž e šaty jsou..."

266
Musel si odkašlat. Simon si nechtěl užít rozpaky. Nikdy nevěděl, co se hodí, ale Jace byl jak větrný
den. Jeho oči byly prakticky kreslené srdcem.
"Jsou velmi pěkné," řekl. "Tak, jaký byl obřad? Co říká š?"
"Rozhodně více oheň než bar micva" Simon řekl. "Víc ohně než na grilová ní. Tohle byla formá lní
udá lost s nejvíce ohně, co jsem zažil.“
Jace přikývl.
"Byli ú žasní," řekla Clary.
"A..."
Podívala se na Simona.
"Má me zprá vy," řekla.
Jace naklonil hlavu v zá jmu.
"Později," řekla s ú směvem. "Já myslím, že všichni čekají na ná s, aby si sedli. Je třeba jít za
Emmou a Julianem.“
Emma a Julian se zatím ukrývali v rohu místnosti, hlavy blízko, ale v trapné propasti mezi jejich
těly.
"Promluv s nimi," řekla Jaceovi a kývla směrem k Julianovi a Emmě „Dej jim pá r mužných
přemýšlivých rad.“
Když Jace odešel, začala Clary mluvit, ale okamžitě s ek nim přidal Magnus a Alec. Magnus měl
zahá jit výuku na Akademii a chtěl vědět, jak špatné jídlo tam bylo.
Julianovi mladší bratři a sestry – Ty, Livie, Drusilla a Octavianus – byly kolem stolu s
předkrmy. Simon se ohlédl přes rameno viděl Jace jak uvolň uje rady pro nové parabatai . Byla tu
vynikající vů ně pečeného masa. Velké talíře byly na stolech se zeleninou a bramory, chlebem,
sýry. Rozlívalo se víno, byl čas na oslavu. Byl to pěkné Simon si myslel, uprostřed všech těch hrů z
se mohlo stá t něco takového. Bylo tam spoustu lá sky. Simon se otočil a vuděl jak Julian spěchá
z haly. Jace se vrá til, jeho paže byli kolem ramen Emmy.
"Všechno v pořá dku?" Zeptal se Clary.
"Všechno je v pořá dku. Julian potřeboval na vzduch. Ten obřad je síla. Tolik lidí. Mů žeme jíst."
To bylo se Emma, která se usmá la, ale stá le se dívala na dveře, ve kterých měl projít její
parabatai. Pak se otočila a viděla Ty běžícího přes chodbu se zá sobníkem obsahující celé kolo
sýra.
"Oh," řekla, "Ano, to je špatné. On nemů že sníst celý sýr, pak bude zvracet.Radši mu to překazím
nebo to skončí špatně pro Julese.“
Ona běžela za Tye.
"Oni mají hodně na ramenou," Jace řekl a díval se za ní. "Dobrá věc je, že se mají navzá jem.
Vždycky budou mít. To je to, co parabatai je." Usmá l se na Aleca, usmá l se tak, že to rozzá řilo
celý jeho obličej.

267
"O tom je parabatai věc, "Clary řekla. "Mů žeme vá m klidně říct nové zprá vy…“

268
269
 Zrozen k věčné noci

Každou noc a každý den

v bídě někdo narozen.
Každé ráno, každou noc.
Rodí se, kdo mají moc.
Rodí se, kdo mají moc.
Rodí se pro věčnou noc.

- „Proroctví nevinnosti,“ William Blake

Magnus věřil, že mnohé staré věci byly výtvory trvalé krásy. Pyramidy.
Michelangelův David. Versailles. Magnus sám.
Nicméně, jen to, že něco bylo staré a prodchnuté tradicí, z toho nedělalo umělecké dílo. A
to ani když jste byli Nephilim a mysleli jste si, že kvůli tomu, že máte krev Anděla, jste lepší
než kdokoli jiný.
Akademie lovců stínů nebyla výtvorem trvalé krásy. Akademie lovců stínů byla
smetištěm.
Magnus si neužíval krajiny na začátku jara, přestože zima už skutečně skončila. Celá
krajina byla černobílá jako starý film, bez vyprávěcí energie. Pod světle šedou oblohou se do
daleka táhla tmavě šedá pole a holé stromy se svými šedými pařáty natahovaly k dešťovým
mrakům. Akademie skvěle zapadala do svého okolí, dřepala v krajině jako velká kamenná
ropucha.
Magnus tu byl už několikrát předtím, na návštěvě u přátel. Neměl to tu vůbec rád.
Vzpomínal si, jak před lety procházel pod chladnýma očima studentů, kteří se učili temným,
úzkoprsým způsobům Spolku a Úmluvy a kteří byli příliš mladí na to, aby si uvědomili, že
svět může být mnohem složitější.
Tehdy aspoň nehrozilo, že to místo spadne lidem na hlavu. Magnus zíral na jednu z
štíhlých věží, které stály na každém ze čtyř rohů Akademie. Nestála rovně; ve skutečnosti
vypadala jako chudá příbuzná Šikmé věže v Pise.
Magnus na ni soustředěně zíral a luskl prsty. Věž poskočila na místě, jako by to byla
krčící se osoba, která se náhle narovná. Z oken věže se ozvalo několik tlumených výkřiků.
Magnus si neuvědomil, že uvnitř byli lidé. To mu připadalo celkem nebezpečné.
No což, obyvatelé dříve naklánějící se věže si brzy uvědomí, že jim prokázal laskavost.
Magnus se podíval na anděla ve vitrážovém okně nad dveřmi. Anděl zíral přímo na něj, s
planoucím mečem a přísnou tváří, jako by nesouhlasil s Magnusovým smyslem pro módu a
chystal se ho požádat, ať to změní.
Magnus s tichým pískáním prošel pod kritickým andělem, do kamenné síně. Chodba byla
prázdná. Bylo ještě hodně brzy ráno, což snad vysvětlovalo trochu té všudypřítomné šedi.
Magnus doufal, že před Alekovým příjezdem se den vyjasní.
Zanechal svého přítele v Alicante, v domě jeho otce. Zůstala tam i Alekova sestra,
Isabela. Magnus spal včera v noci v inkvizitorově domě dost neklidně, a řekl si, že je nechá se
nasnídat o samotě – jen jako rodinu. Celá léta on a Robert a Marysa Lightwoodovi žili své

270
životy tak, že se navzájem vůbec nevídali, až na takzvané službičky nebo vysoké platby
v hotovosti, když na ně Magnus kývl.
Magnus si byl celkem jistý, že se Robertovi a Maryse po těchto dnech stýskalo a přáli si,
aby se ta doba vrátila. Věděl, že by si ho nikdy za svého syna nevybrali, a když už jejich syn
chodil s mužem, dali by přednost tomu, aby to nebyl podsvěťan, a už vůbec ne podsvěťan,
který je znal za doby Valentýnova Kruhu a viděl je v období jejich životů, na které teď nebyli
ani trochu hrdí.
Sám Magnus na to nikdy nezapomněl. Možná miloval jednoho lovce stínů, ale nebylo
možné je mít rád všechny. Očekával mnoho let zdvořilého vyhýbání a v případě nutnosti
zdvořilého tolerování Alekových rodičů. To byla velice malá cena za to, být s Alekem.
Právě teď unikl Robertu Lightwoodovi a měl možnost prohlédnout si pokoje, které pro
něj na jeho žádost na Akademii připravili. Ze stavu zbytku Akademie měl Magnus, co se týče
těch pokojů, temné, zlé tušení.
Lehce vyběhl po schodech nahoru, v tom tichém místě, kde se rozléhala ozvěna. Věděl,
kam jde. Souhlasil, že sem přijde a na žádost své staré kamarádky odpřednáší několik lekcí,
ale koneckonců byl Nejvyšší čaroděj brooklynský a měl jisté standardy. Neměl v úmyslu
svého přítele opustit na celé týdny. Dal jasně najevo, že vyžaduje apartmá pro sebe a pro
Aleka, a že to apartmá musí zahrnovat kuchyň. Nehodlal sníst cokoli z jídel, která mu
Catarina popsala ve svých dopisech. Pokud to bude možné, měl v úmyslu se i vyhnout
jakémukoli pohledu na jídla, která Catarina popsala.
Mapa, kterou mu Catarina nakreslila, byla přesná: Našel své pokoje v horní části budovy.
Magnus hádal, že propojené podkrovní pokoje se případně daly počítat jako apartmá. A byla
tam i malá kuchyňka, i když se Magnus obával toho, že nebyla přestavěna minimálně od
padesátých let. Dokonce ve dřezu našel mrtvou myš.
Možná že ji tam pro něj někdo nechal na uvítanou. Možná to byl slavnostní dárek.
Magnus procházel místností a mávl rukou, čímž povzbudil okna a stoly, aby se samy
umyly. Luskl prsty a mrtvou myš poslal jako dárek své kočce, Předsedovi Mňau. V jeho
nepřítomnosti se o něj starala Maia Robertsová, vůdkyně newyorské vlkodlačí smečky.
Magnus doufal, že si Maia bude myslet, že je Předseda Mňau silný lovec.
Pak otevřel malou ledničku. Těžké dveře spadly na zem, ale Magnus je sjel přísným
pohledem a ony skočily zpět na své místo. Magnus se podíval dovnitř chladničky, mávl
volnou rukou a ke své spokojenosti viděl, že je nyní plná spousty jídla z jeho oblíbené
restaurace Celá jídla.
Alek se to nemusí nikdy dozvědět a Magnus později této restauraci pošle peníze. Ještě
jednou mávl rukou přes místnost a přidal na holé, smutné dřevěné židle polštáře a na křivou
postel s nebesy navršil jejich vícebarevné přikrývky z domova.
Když byla Nouzová zdobící mise splněna a pokoje byly hned mnohem veselejší, Magnus
sestoupil do hlavního sálu Akademie v naději, že najde Catarinu nebo uvidí přicházet Aleka.
Neviděl žádnou známku aktivity, takže i navzdory svým strašným obavám se vydal hledat
Catarinu do jídelny.
Nebyla tam, ale zahlédl v jídelně snídat několik rozptýlených nephilimských studentů.
Magnus předpokládal, že ta ubohá stvoření musela vstávat tak brzy, aby vrhali oštěpy nebo
dělali další nechutné věci.

271
 V jídelně si hubená blondýnka na talíř vršila jakousi šedou substanci, která mohla být
kaší nebo vajíčky. Magnus s tichou hrůzou sledoval, jak si to odnáší ke stolu, jako kdyby to
opravdu měla v úmyslu sníst.
Pak si všimla Magnuse.
„Ach, ahoj,“ řekla blondýna, když se náhle zastavila v chůzi, jako by byla sražená
krásným náklaďákem.
Věnoval jí svůj nejvíce okouzlující úsměv. Proč ne? „Ahoj.“
Magnus používal tenhle pohled ještě předtím, než byl takový pohled vynalezen. Věděl, co
ten pohled znamená. Lidé ho svlékali očima.
Byl ohromený intenzitou tohoto konkrétního pohledu. Pro lidi bylo vzácnější, aby jen
svým pohledem servali jeho oblečení a rozházeli ho do různých koutů místnosti.
Přitom na sobě ani neměl nijak zvlášť vzrušující oblečení. Rozhodl se oblékat s tichou
důstojností, jak se slušelo na vychovatele, takže měl teď na sobě černou košili a kalhoty na
míru. Aby doplnil svůj pedagogický dojem, oblékl si přes košili také krátké roucho, ale
třpytivá zlatá nit zdobící roucho byla velmi jemná.
„Vy musíte být Magnus Bane,“ řekla blondýnka. „Simon o vás hodně mluvil.“
„Nemůžu ho za to vychloubání vinit,“ řekl Magnus.
„Jsme hrozně rádi, že vás tady máme,“ pokračovala blondýna. „Jmenuju se Julie. Jsem
prakticky Simonova nejlepší kamarádka. S podsvěťany jsem fakt v pohodě.“
„Jaké to my, podsvěťané, máme štěstí,“ zamumlal Magnus.
„Jsem hrozně nadšená z vašich přednášek. A ze společně stráveného času. Vy, já a
Simon.“
„Nebude to zrovna večírek,“ řekl Magnus.
Přinejmenším se snažila, což se rozhodně nedalo říct o všech Nephilim. A s každým
dalším nádechem zmínila Simona, přestože byl Simon civil. Kromě toho ta pozornost byla
lichotivá. Magnusův úsměv se ještě o stupínek zvětšil.
„Těším se, až tě lépe poznám, Julie.“
Bylo možné, že špatně odhadl úsměv. Julie natáhla ruku, jako by chtěla chytit tu
Magnusovu, a upustila tác. Ona a Magnus se podívali na rozbitou misku a smutný, šedý
obsah.
„Takhle je to mnohem lepší,“ řekl Magnus s přesvědčením.
Mávl rukou a celý nepořádek zmizel. Pak ukázal na Juliinu nataženou ruku a zničehonic
se v ní objevila sklenice borůvkového jogurtu s malou lžičkou.
„Ach!“ vykřikla Julie. „Ach, páni, děkuju.“
„No, protože jiná možnost je vrátit se a vzít si víc jídla Akademie,“ řekl Magnus,
„myslím, že mi toho hodně dlužíš. Možná mi dlužíš svého prvorozeného. Ale neboj se,
neobchoduju s ničím prvorozeným.“
Julie se zahihňala. „Chcete si sednout?“
„Děkuji za nabídku, ale ve skutečnosti někoho hledám.“
Magnus se rozhlédl po místnosti, která se pomalu zaplňovala. Pořád ještě nikde neviděl
Catarinu, ale u dveří spatřil Aleka, s ovzduším někoho nově příchozího, kde zrovna mluvil
s lidským indickým chlapcem, který vypadal tak na šestnáct.
Zachytil Alekův pohled a usmál se.
„Tady je můj někdo,“ řekl. „Bylo moc příjemné se s tebou setkat, Julie.“

272
 „Nápodobně, Magnusi,“ ujistila ho.
Když se Magnus přiblížil k Alekovi, chlapec Alekovi zrovna potřásal rukou. „Jen jsem ti
chtěl poděkovat,“ řekl chlapec a před odchodem kývl na Magnuse.
„Ty ho znáš?“ zeptal se Magnus.
Alek vypadal mírně omámeně. „Ne,“ řekl. „Ale on věděl všechno o mně. Povídali jsme si
o – všech způsobech, jak být lovcem stínů, víš?“
„To je v pořádku,“ řekl Magnus. „Můj slavný přítel, inspirace pro masy.“
Alek se usmál, z menší části v rozpacích, ale z větší pobaveně. „Takže, ta holka s tebou
flirtovala.“
„Opravdu?“ zeptal se Magnus. „Jak to vůbec můžeš říct?“
Alek na něj vrhl skeptický pohled.
„No, občas se to stává. Žiju už hodně dlouhou dobu,“ řekl Magnus. „A taky jsem dlouhou
dobu úžasný.“
„Je to tak?“ řekl Alek.
„Je po mně velká poptávka. Co s tím hodláš dělat?“
Ještě před rokem Aleka nemohl a nechtěl škládlit. Alek byl nová láska, klopýtal přes svůj
vlastní strach, kým byl a jak se cítil, a Magnus s ním jednal opatrně, protože věděl, jaké to
bylo, protože se bál, aby Alekovi neublížil a aby nezničil všechny ty pocity, které mezi nimi
byly, které byly pro Magnuse stejně nové jako pro Aleka.
Ale teď bylo úžasné, moci Aleka škádlit, vědět, že už Alekovi neublíží, vidět Aleka stát
jiným způsobem než dřív, lehce a neformálně a sebevědomě ve své vlastní kůži, bez špetky
naparování svého parabatai, ale s klidnou sebejistotou.
Matně osvětlená kamenná jídelna, hluk snídání a klábosení studentů, to všechno
vybledlo, nezůstalo nic než Alekův úsměv.
„Tohle,“ řekl Alek. Natáhl ruku a přitáhl si k sobě Magnuse za předek jeho róby, zády se
opřel o rám dveří a pomalu Magnuse políbil.
Alekovy rty byly měkké a jisté, polibek pomalý, jeho silné ruce Magnuse pevně držely a
tiskly ho k teplé linii jeho těla. Za Magnusovými zavřenými víčky se ráno projasnilo z šedi do
zlata.
Alek byl tady. Dokonce i pekelná dimenze, na kterou si Magnus vzpomínal, byla
mnohem lepší díky Alekově přítomnosti. Akademie lovců stínů bude hračka.

***

Simon přišel na snídani pozdě, a zjistil, že Julie nebyla schopná mluvit o ničem jiném než
o Magnusovi Baneovi.
„Čarodějové jsou sexy,“ řekla tónem někoho, kdo měl zjevení.
„Slečna Loss je naše učitelka a já se tu snažím jíst.“ Beatriz sklíčeně zírala na svůj talíř.
„Upíři jsou hrubí a mrtví, vlkodlaci jsou hrubí a chlupatí, a víly jsou zrádné a budou spát
s tvojí mámou,“ řekla Julie. „Čarodějové jsou sexy podsvěťani. Přemýšlejte o tom. Ti všichni
mají problémy s taťkou. A Magnus Bane je nejvíc sexy ze všech. Může být Nejvyšším
čarodějem mých kalhot.“
„Ehm, Magnus má přítele,“ řekl Simon.

273
 V Juliiných očích se objevil děsivý záblesk. „Existují hory, na které pořád chceš vylézt, i
když tam jsou nápisy Nepovoleným vstup zakázán.“
„Myslím si, že tohle je hrubý,“ řekl Simon. „Víš, to, co si myslíš o upírech.“
Julie se na něj zašklebila. „Jsi tak citlivý, Simone. Proč musíš být vždycky tak citlivý?“
„Jsi tak hrozná, Julie,“ řekl Simon. „Proč musíš být vždycky tak hrozná?“
Alek byl s Magnusem, oznámil Julii. Simon se znovu zamyslel nad Juliinou hrozností,
která nebyla ničím novým. Alek zůstane na Akademii několik týdnů. Obvykle Aleka viděl v
davu lidí, což mu nikdy nepřipadalo jako vhodný čas na to, aby si s ním promluvil. Teď byl
ten pravý čas. Bylo na čase spolu probrat problém, který mezi sebou měli a o kterém Jace
mluvil tak temně. Nechtěl, aby bylo něco v nepořádku mezi ním a Alekem, který podle toho,
co si Simon pamatoval, vypadal jako dobrý chlap. Alek byl Isabelin velký bratr, a Isabela byla
– o čem si byl téměř jistý – Simonova přítelkyně.
Chtěl, aby jí byla.
„Měli bychom si před hodinou zkusit dát malou lekci lukostřelby?“ zeptal se George.
„Zas ten tvůj skotský přízvuk, Georgi,“ řekl Simon. „Požádal jsem tě, abys to přestal
dělat. Ale jistě.“
Všichni vstali, odsunuli své misky stranou a vydali se k předním dveřím Akademie,
odkud chtěli zamířit na cvičiště.
Takový byl aspoň plán, ale nikdo z nich se ten den na cvičiště nedostal. Nikdo z nich
nepřekročil práh Akademie. Všichni se zastavili na schodech, ve zděšeném hloučku.
Na kamenných schodech ležel raneček, zabalený v chlupaté žluté dece. Simona zradily
oči způsobem, který neměl nic společného s brýlemi, nýbrž za to mohla panika, odmítání
přiznat si, co to před ním ve skutečnosti leží. Je to balík odpadků, říkal si Simon. Někdo na
jejich prahu nechal balík odpadků.
Až na to, že se balíček hýbal, drobnými nenápadnými pohyby. Simon sledoval rozmrzelé
vrtění pod přikrývkou, zářící oči vykukující z kokonu chlupaté žluté barvy a jeho mysl
konečně přijala, co vidí, a pak přišel další šok. Z přikrývky se vynořila drobná pěstička a
zamávala, jako by na protest proti všemu, co se mohlo přihodit.
Ta pěstička byla modrá, sytá tmavě modrá barva moře, které je hluboké, a vy jste na lodi,
když padne noc. Modrá jako oblek Kapitána Ameriky.
„Je to dítě,“ vydechla Beatriz. „Je to čarodějné dítě.“
K dětské žluté přikrývce byl připíchnutý lístek. Simon ho zahlédl přesně v okamžiku, kdy
ho vítr zachytil, odtrhl ho z deky a chystal se ho odvlát pryč. Simon vytrhl papír z chladného
sevření větru a podíval se na vzkaz, spěšně načmáraný na roztrhaném kusu papíru.
Vzkaz zněl: Kdo by to vůbec mohl milovat?

***

„Ach ne, to dítě je modrý,“ řekl George. „Co budeme dělat nyní?“
Zamračil se, jako kdyby neměl v úmyslu rýmovat. Pak poklekl, protože George byl ne tak
tajný drahoušek celé skupiny, a neobratně vzal žlutý balíček do náruče. Vstal, s tváří
popelavou a dítětem v náručí.
„Co budeme dělat?“ vydechla Beatriz a napodobila tak George. „Co budeme dělat?“

274
 Julie se přitiskla ke dveřím. Simon ji osobně viděl uříznout hlavu obrovskému démonovi
malinkým nožem, ale teď vypadala, jako by umřela hrůzou, kdyby ji někdo požádal, ať to dítě
podrží.
„Já vím, co dělat,“ řekl Simon.
Půjde najít Magnuse, pomyslel si. Věděl, že Magnus a Alek už dorazili a byli vzhůru.
Stejně si potřeboval s Alekem promluvit. Magnus napravil Simonovu démonní amnézii.
Magnus žil už celé staletí. Byl ten nejvíce dospělý dospělý, jakého Simon znal. Čarodějné dítě
zanechané v pevnosti lovců stínů byl problém, o kterém sám vůbec netušil, jak ho vyřešit, a
cítil, že potřebuje někoho dospělého. Už se otáčel k odchodu.
„Měl bych tomu dítěti dát dýchání z úst do úst?“ zeptal se George.
Simon ztuhl. „Ne, to nedělej. To dítě dýchá. Dýchá to dítě, že jo?“
Všichni stáli a zírali na malý raneček. Dítě znovu zamávalo pěstí. Když se to dítě hýbe,
pomyslel si Simon, musí dýchat. Tentokrát ani na chvíli nepomyslel na zombie děti.
„Měl bych tomu dítěti dát láhev horké vody?“ zeptal se George.
Simon se zhluboka nadechl. „Georgi, neztrácej hlavu,“ řekl. „To dítě není modrý proto,
že je mu zima, nebo proto, že nemůže dýchat. Děti civilů nejsou takhle modrý. Tohle dítě je
modrý proto, že je čaroděj, stejně jako Catarina.“
„Ne přesně jako paní Loss,“ řekla Beatriz vysokým hlasem. „Slečna Loss je spíš nebesky
modrá, kdežto tohle dítě je spíš námořnicky modrý.“
„Zdáš se dost dobře informovaná,“ usoudil George. „Mělas bys to dítě podržet.“
„Ne!“ zavřeštěla Beatriz.
Ona a Julie v kapitulaci rozhodily rukama. Pokud se jich týkalo, bylo jasné, že George
měl držet dítě a nedělat nic ukvapeného.
„Všichni zůstaňte, kde jste,“ řekl Simon, snažící se udržet klidný hlas.
Julie ožila. „Ach, Simone,“ řekla. „Dobrý nápad.“
Simon se rozběhl chodbou a nahoru po schodech, takovým tempem, které by ohromilo
jeho příšerného stínoloveckého učitele tělocviku. Scarsbury mu nikdy neposkytl takovouhle
motivaci.
Věděl, že Magnus a Alek jsou ubytováni v nóbl apartmá v podkroví. Zřejmě tam měli
dokonce i samostatnou kuchyň. Simon pořád směřoval nahoru, protože věděl, že musí v
určitém okamžiku narazit na podkroví.
Když k němu konečně doběhl, slyšel zpoza dveří mumlání a nějaký pohyb a otevřel dveře
dokořán.
Pak se zastavil, zaražený toho dne už na druhém prahu.
Alek a Magnus přes sebe měli přehozenou deku, ale i tak toho Simon viděl dost. Viděl
Alekova bílá, runami pokrytá ramena a Magnusovy divoké černé vlasy rozprostřené na
polštáři. Viděl, jak Alek ztuhl, pak otočil hlavu a střelil po Simonovi pohledem absolutní
hrůzy.
Magnusovy zlaté kočičí oči zazářily zpoza Alekova bledého ramene. Zněl téměř
pobaveně, když se zeptal: „Můžeme ti nějak pomoct?“
„Ach můj bože,“ řekl Simon. „Ach páni. Ach, fakt se omlouvám.“
„Prosím, odejdi,“ řekl Alek napjatým, kontrolovaným hlasem.
„Jasně!“ řekl Simon. „Samozřejmě!“ Zarazil se. „Nemůžu odejít.“
„Věř mi,“ řekl Alek. „Můžeš.“

275
 „Na předních schodech Akademie leží opuštěný dítě a myslím si, že je to čaroděj!“
vyhrkl Simon.
„Proč si myslíš, že je to dítě čaroděj?“ zeptal se Magnus. Byl v pokoji jediný klidný.
„Hm, protože to dítě je tmavě modrý.“
„To je docela přesvědčivý důkaz,“ uznal Magnus. „Mohl bys nám dát chvilku, abychom
se oblékli?“
„Jo! Samozřejmě!“ vyhrkl Simon. „Fakt se znovu hrozně omlouvám.“
„Hned odejdi,“ doporučil mu Alek.
Tak Simon šel.
Po krátké chvíli se z podkrovního bytu vynořil Magnus oblečený v černém přiléhavém
oblečení a třpytivém zlatém rouchu. Pořád měl šíleně rozcuchané vlasy, mířící do všech stran,
jako by byl polapený v malé osobní bouřce, ale Simon se nehodlal se svým potenciálním
zachráncem dohadovat o vlasech.
„Vážně se znovu omlouvám,“ řekl Simon.
Magnus líně mávl rukou. „Vidět tvůj obličej nebyla nejlepší chvíle mého dne, Simone,
ale takové věci se stávají. Je pravda, že Alekovi se to ještě nikdy dřív nestalo, takže potřebuje
ještě pár minut. Ukaž mi, kde je to dítě.“
„Pojďte za mnou,“ řekl Simon.
Běžel po schodech dolů tak rychle, jako když běžel nahoru, i teď je bral po dvou
najednou. Na prahu našel ten stejný výjev, jaký tam předtím zanechal, Beatriz a Julie s hrůzou
přihlížející Georgeově vyděšenému a neodbornému držení dítěte. Raneček teď vydával tichý,
žalostný zvuk.
„Co ti trvalo tak dlouho?“ zasyčela Beatriz.
Julie stále vypadala dost otřeseně, ale podařilo se jí říct: „Dobrý den, Magnusi.“
„Ahoj, Julie,“ řekl Magnus, znovu jediná klidná osoba v místnosti. „Dej mi to dítě.“
„Ach, děkuju vám,“ vydechl George. „Ne že bych neměl rád děti. Ale vůbec nemám
ponětí, co s ním dělat.“
George vypadal, že si za dobu, co Simonovi trvalo vyběhnout schody nahoru a dolů,
k dítěti vytvořil pouto. Podíval se rozněžněle dolů na dítě, ještě na okamžik dítě sevřel
v náručí, pak neobratně podal dítě Magnusovi a málem ho upustil na kamennou podlahu.
„U Anděla!“ vykřikla Julie s rukou přitisknutou k hrudi.
Magnus dítě zachytil a přitiskl si raneček zabalený v dece ke své zlatem vyšívané hrudi.
Držel dítě mnohem zkušeněji než George, což znamenalo, že podpíral hlavičku dítěte, a zdálo
se, že dítě už jednou či dvakrát v životě držel. George se netvářil, jako by chtěl vyhrát nějaké
mistrovství v držení dětí.
Rukou s blyštícími se prsteny Magnus odsunul deku trochu dozadu a Simon zadržel dech.
Magnusovy oči cestovaly přes dítě, jeho neuvěřitelně malé ruce a nohy, široké oči v jeho
malém obličeji, kadeře na hlavě, tak tmavě modré, až byly téměř černé. Dětský tichý,
neutichající zvuk stížnosti ještě trochu narostl, stěžoval si teď silněji, a Magnus uhladil deku
zpátky na místo.
„Je to kluk,“ řekl Magnus.
„Ach, chlapec,“ řekl George.

276
 „Je mu asi tak osm měsíců, řekl bych,“ pokračoval Magnus. „Někdo ho vychovával, ale
pak už to nedokázali snést a myslím, že po náboru civilů na Akademii někoho napadlo, že
znají místo, kam dát dítě, které nechtějí.“
„Ale nikdo by přece nechtěl opustit svoje dítě…“ začal George, a pod Magnusovým
upřeným pohledem zmlkl.
„Lidé ano. Lidé to dělají. A volby lidí jsou s čarodějnými dětmi jiné,“ řekl Magnus. Jeho
hlas byl tichý.
„Takže neexistuje šance, že by se pro něj někdo vrátil,“ řekla Beatriz.
Simon vzal vzkaz, který našel složený na dece dítěte, a podal ho Magnusovi. Když se tak
díval do Magnusovy tváře, cítil, že ho nemohl dát nikomu jinému. Magnus se podíval na
vzkaz a přikývl. Kdo by to vůbec mohl milovat? mihlo se mu mezi prsty, a pak si ho zastrčil
do roucha.
Kolem nich se začali shromažďovat ostatní studenti a rostl tak hluk a zmatek. Simon si
myslel, že pokud by byl v New Yorku, lidé by si dítě fotili svými telefony. Trochu se cítil
jako na výstavě v zoo, a byl vážně vděčný za to, že tam byl Magnus.
„Co se tu děje?“ zeptal se hlas z horní části schodiště.
Stála tam děkanka Penhallowová, s jahodově blond vlasy volně spadajícími na ramena,
kroutícími se kolem její černé hedvábné róby s vyšívanými draky. Po jejím boku stála
Catarina, oblečená v džínách a bílé halence.
„Vypadá to, že tu někdo místo lahví mléka nechal dítě,“ řekla. „To bylo neopatrné.
Vítejte, Magnusi.“
Magnus jí zamával volnou rukou a věnoval jí ironický úsměv.
„Cože? Proč? Proč by někdo něco takového dělal? Co s ním máme dělat?“ zeptala se
děkanka.
Někdy Simon zapomínal, že na učitelku byla děkanka Penhallowová opravdu mladá,
natož na děkanku. Jindy mu to něco důrazně připomnělo. Vypadala, že panikaří stejně, jako
Beatriz a Julie.
„To dítě je příliš mladé na to, aby učilo,“ řekl Scarsbury, jak se tak díval dolů
z přeplněného schodiště. „Možná bychom se měli obrátit na Spolek.“
„Pokud to dítě potřebuje postel,“ nabídl George, „Simon a já bychom pro něj mohli
vyklidit náš šuplík s ponožkami.“
Simon vrhl na George zděšený pohled. George vypadal zoufale.
Alek Lightwood se pohyboval davem studentů jako stín, s hlavou a rameny nad většinou
z nich, ale nikoho neodstrkával stranou. Pohyboval se tiše a vytrvale, dokud nebyl tam, kde
chtěl být: po Magnusově boku.
Když Magnus spatřil Aleka, celé jeho tělo se uvolnilo. Simon si ani nebyl vědomý napětí,
které celou dobu svíralo Magnusova ramena, dokud neuviděl ten okamžik, kdy se jeho
uvolněnost a klid vrátily.
„To je to čarodějné dítě, o kterém Simon mluvil,“ řekl Alek tichým hlasem a kývl
směrem k dítěti.
„Jak vidíte,“ řekl Magnus. „To dítě nelze vydávat za civila. Jeho matka ho zjevně nechce.
Je teď v hnízdě Nephilim, a nemyslím si, že mezi vílami, lovci stínů nebo vlkodlaky existuje
na světě místo, kam by případně mohlo patřit.“

277
 Magnusův klid a pobavení, které se ještě před několika minutami zdály nekonečné,
zmizely. Teď Simon slyšel, jak se jeho hlas třepí, jako lano, které je příliš napjaté a které musí
brzy prasknout.
Alek položil Magnusovi ruku na horní část paže, těsně nad loket. Pevně sevřel
Magnusovu paži, čímž mu téměř nepřítomně poskytoval tichou podporu. Podíval se na
Magnuse a pak dolů, na dlouhý, přemýšlivý okamžik, na dítě.
„Můžu si ho pochovat?“ zeptal se Alek.
Po Magnusově tváři přelétl výraz překvapení, ale hned zmizel. „Jasně,“ řekl a položil dítě
do Alekovy náruče.
Možná to bylo proto, že Alek držel dítě před kratší dobou než Magnus, a určitě častěji
než George. Možná to bylo proto, že Alek měl na sobě něco, co vypadalo jako neuvěřitelně
starověký svetr, nošený celé roky, takže změkl a vybledl z tmavě zelené na šedou, po původní
barvě zůstalo jen sem tam několik stop.
Ať byl důvod jakýkoliv, jakmile Alek převzal dítě, neustávající tichý nářek ustal. Stále se
na obou koncích chodby ozývalo bzučení urgentního šeptání, ale malá skupinka obklopující
dítě se náhle ocitla v kapse naprostého ticha.
Dítě vzhlédlo k Alekovi vážnými očima jen o odstín tmavšíma než Alekovy vlastní. Alek
se zadíval na dítě. Stejně jako všichni ostatní vypadal překvapený tím, že dítě náhle utichlo.
„Takže,“ řekl Delaney Scarsbury. „Měli bychom kontaktovat Spolek a nechat na nich, ať
tuhle záležitost vyřeší, ne?“
Magnus se otočil ve víru zlata a zabodl se do Scarsburyho pohledem, který ho přiměl
přitisknout se zády ke zdi.
„Nemám v úmyslu nechat čarodějné dítě na milost a nemilost Spolku,“ prohlásil Magnus
mimořádně chladným hlasem. „My si ho zatím vezmeme, viď, Aleku?“
Alek se stále díval dolů na dítě. Vzhlédl, když ho Magnus oslovil, jeho tvář vypadala na
kratičký moment omámeně, jako když se člověk probudí ze sna, ale jeho výraz ztvrdl náhlým
odhodláním.
„Jo,“ odpověděl. „To uděláme.“
Magnus zrcadlil pohyb, který předtím udělal Alek, sevřel Alekovu paži v tichém
poděkování nebo ukázce podpory. Alek se znovu vrátil pohledem k dítěti.
Simon měl pocit, jako kdyby se mu z hrudi zvedlo obrovské závaží. Nebylo to proto, že
byl by se předtím vážně bál toho, že by s Georgem museli to dítě vychovávat v šuplíku
s ponožkami – no dobře, možná se toho trochu bál – ale byl to přízrak obrovské
zodpovědnosti, která se před ním tyčila. Tohle bylo bezmocné, opuštěné malé dítě. Simon
věděl moc dobře, jak se na podsvěťany dívají lovci stínů. Sám vůbec netušil, co dělat. Magnus
na sebe převzal odpovědnost. Vzal si od nich dítě, obrazně i ve skutečnosti. Nehnul ani brvou,
jako by to nic nebylo. Nechoval se, jako by to byl velký problém.
Magnus byl opravdu skvělý chlap.
Simon věděl, že Isabela přespávala v Alicante, že ona a Alek budou na jednu noc
s otcem. Šla do domu, kde kdysi žil Ragnor Fell a kde byl fungující telefon. Catarina
v Akademii zřídila další telefon a řekla, že by ho pro tentokrát mohl použít. Takže měli rande
po telefonu. Simon jí plánoval říct, jak skvělí Magnus a její bratr byli.

***

278
 Magnus si myslel, že se možná stane úplně prvním čarodějem v dějinách, který bude mít
infarkt.
Procházel se tu noc po cvičišti Akademie lovců stínů, protože tam už nedokázal zůstat a
dýchat dusivý vzduch se stovkami Nephilim.
To ubohé dítě. Magnus byl sotva schopný se na něj podívat, bylo tak malé a úplně
bezmocné. Nedokázal dělat nic jiného, než přemýšlet o tom, jak zranitelné to dítě bylo, a jak
hluboká musela být bída a bolest jeho matky. Věděl, jaký druh temnoty padne na rodiče, když
se jim narodí čaroděj. Catarinu vychovala milující rodina, která věděla, čím je, a která z ní
vychovala toho člověka, kterým teď byla. Magnus teď už byl schopný považovat se za
člověka.
Magnus věděl, co se dělo s čarodějnými dětmi, které se narodily s viditelnými známkami,
jež ohlašovaly, že nejsou lidmi, a které jejich matky a celý svět nedokázal přijmout mezi sebe.
Nemohl by ani spočítat, kolik dětí během toho temného věku světa zemřelo, které mohly být
magické, které mohly být nesmrtelné, ale které nikdy nedostaly šanci žít. Děti opuštěné stejně
jako tohle, nebo utopené, jako byl téměř i sám Magnus, děti, které nikdy ve světě nezanechaly
jasnou magickou stopu, které nikdy nedostaly nebo nedaly lásku, které nikdy nebyly ničím
jiným, než šepotem ztrácejícím se ve větru, vzpomínkou na bolest a zoufalství blednoucí ve
tmě. Nic jiného z těch ztracených dětí nezůstalo, žádné kouzlo, žádný smích, žádný polibek.
Bez štěstí by i sám Magnus byl ztracený. Bez lásky by i Catarina a Ragnor byli mezi
ztracenými.
Magnus neměl ponětí, co s tímhle nejnověji ztraceným dítětem dělat.
Poděkoval, ne poprvé, za to podivné, krásné štěstí, které mu seslalo Aleka. Alek byl ten,
kdo čarodějné dítě vynesl po schodech do podkroví, a když Magnus vykouzlil postýlku, Alek
byl tím, kdo do ní dítě něžně položil.
Pak, když dítě začalo křičet, Alek ho zvedl z postýlky a procházel se s ním po podlaze,
plácal ho po zádech a něco mu šeptal. Magnus mu vyčaroval potřebné věci a snažil se
připravit kojenecké mléko. Někde četl, že člověk testuje, jak je mléko horké, na sobě samém,
a dopadl tak, že si popálil zápěstí.
Dítě plakalo hodiny a hodiny a hodiny. Magnus předpokládal, že tu malou ztracenou duši
nemohl vinit.
Dítě teď konečně usnulo, právě když slunce za malými podkrovními okny zapadlo a celý
den byl pryč. Alek napůl spal, opřený o dětskou postýlku, a Magnus cítil, že se musí dostat
pryč. Alek jednoduše přikývl, když mu řekl, že jde na chvíli na čerstvý vzduch. Možná byl
Alek příliš vyčerpaný, aby se zajímal o to, co Magnus dělal.
Měsíc zářil, kulatý jako perla, měnící vlasy vitrážového anděla na stříbro a holé zimní
pole do nekonečného prostoru světla. Magnus byl v pokušení výt na měsíc jako vlkodlak.
Nemohl přijít na kohokoli, kdo by si dítě vzal, komu by to dítě mohl svěřit, kdo by ho
chtěl, kdo by ho mohl milovat. Jen stěží dokázal vymyslet v tomhle nepřátelském světě nějaké
místo, kde by to dítě mohlo být v bezpečí.
Zaslechl zvýšené hlasy a spěchající kroky, takhle pozdě, v přední části Akademie. Další
stav nouze, pomyslel si Magnus. Jsem tu jen jeden den, a tímhle tempem mě Akademie
zabije. Přeběhl z cvičiště k předním dveřím, kde spatřil tu úplně poslední osobu, kterou by
čekal v Idris: Lily Chen, vůdkyni newyorského klanu upírů, s modrými pruhy ve vlasech,

279
které ladily s její modrou vestou a vysokými podpatky zanechávajícími v blátě hluboké
zářezy.
„Bane,“ řekla. „Potřebuju pomoc. Kde je?“
Magnus byl příliš unavený, než aby se s ní hádal.
„Pojď za mnou,“ řekl Magnus, a vedl ji nahoru po schodech. Dokonce i když šel,
přemýšlel o tom, že ten hluk, který slyšel z Akademie, nemohl pocházet jen od Lily.
Myslel si to, ale netušil, co mělo přijít. Magnus za sebou zanechal spící dítě a svého
vyčerpaného přítele, a otevřel dveře do scény absolutního chaosu. Na chvíli se zdálo, že v
jeho pokoji bylo tisíc lidí, a pak si uvědomil, že skutečná situace byla mnohem horší.
Byl tam každý z rodiny Lightwoodových, každý z nich způsoboval dost hluku za deset
lidí. Byl tam Robert Lightwood a něco říkal svým dunivým hlasem. Marysa Lightwoodová
držela láhev a mávala s ní kolem sebe, jako by pronášela proslov. Isabela Lightwoodová stála
na židli, aniž by Magnus někde viděl jakýkoli důvod jejího chování. Byl tam i Jace
Herondale, dokonce ještě tajemnější, který ležel na kamenné podlaze a zřejmě s sebou přivezl
i Clary, která se na Magnuse dívala, jako by byla jeho přítomností zmatená.
Alek stál ve středu místnosti, ve středu lidské bouře, kterou tvořila jeho rodina, a
ochranitelsky si tiskl dítě k hrudi. Magnus nemohl uvěřit tomu, že bylo možné, aby jeho srdce
kleslo ještě níž, ale nějak mu připadalo jako největší katastrofa na světě to, že dítě bylo
vzhůru.
Magnus se zastavil na prahu, zíral na chaos a vůbec nevěděl, co dělat dál.
Lily nijak neváhala.
„LIGHTWOODOVI!“ zařvala Lily do chaosu.
„Ach ano, Lily Chen, je to tak?“ řekl Robert Lightwood, když se k ní otočil s důstojností
inkvizitora a bez známky překvapení. „Pamatuju si, že jste byla na nějaký čas prozatímní
zástupce upírů v Radě. Rád vás zase vidím. Co pro vás můžu udělat?“
Robert zřejmě dělal, co mohl, aby důležitému upířímu vůdci projevil co největší
zdvořilost. Magnus to oceňoval, trochu.
Lily to bylo jedno. „Vy ne!“ vyštěkla. „Kdo vůbec jste?“
Silné černé obočí vystřelilo až do nebe.
„Jsem inkvizitor?“ řekl Robert. „Víc než deset let jsem byl hlavou newyorského
Institutu?“
Lily zvedla tmavé oči. „Ach, gratuluju, chcete medaili? Potřebuju Alexandra
Lightwooda, samozřejmě,“ řekla Lily a protáhla se kolem zírajícího Roberta a Marysy k jejich
synovi. „Aleku! Znáš toho vílího prodejce, Mordecaie? Na okraji Central Parku civilům
prodával ovoce. Znovu! Dělá to znovu! A pak Elliott kousl civila, který kus toho ovoce
snědl.“
„Odhalil někomu pod vlivem alkoholu svou upíří podstatu?“ zeptal se Robert ostře.
Lily po něm střelila zničujícím pohledem, jako by přemýšlela, proč je ještě tady, pak se
zase začala soustředit na Aleka. „Elliott na Times Square předvedl tanec s názvem Tanec
osmadvaceti závojů. Je to na YouTube. Hodně komentářů to popsalo jako ten nejnudnější
erotický tanec v dějinách světa. Ještě nikdy ve svém neživotě jsem se necítila tak trapně.
Přemýšlím o tom, že přestanu být vůdcem klanu a stanu se upíří jeptiškou.“
Magnus si všiml, že Marysa a Robert, kteří neměli nejlepší vztahy a sotva spolu někdy
promluvili, spolu teď řešili, co může být YouTube.

280
 „Jako současná vůdkyně newyorského Institutu,“ řekla Marysa, s pokusem znít pevně,
„pokud se děje nelegální podsvěťanská aktivita, měla by být oznámena mně.“
„Nechci o záležitostech podsvěťanů mluvit s Nephilim,“ řekla Lily přísně.
Rodiče Lightwoodových na ni zírali, pak synchronně otočili hlavu a zírali na svého syna.
Lily mávla odmítavě rukou jejich směrem. „Až na Aleka, on je zvláštní případ. Zbytek
z vás lovců stínů jen přijdete, oháníte se tím svým drahocenným Zákonem a sekáte lidem
hlavy. My podsvěťané dokážeme svoje záležitosti zvládnout sami. Vy Nephilim si klidně
zůstaňte u sekání hlav démonů a já za vámi přijdu, jakmile dojde k dalšímu velkému zlu,
namísto příští velké nepříjemnosti, ke které dojde pravděpodobně v úterý a kterou já, Maia a
Alek vyřešíme. Děkuju. Prosím, přestaňte mě přerušovat. Aleku, můžu těm lidem vůbec
věřit?“
„Jsou to moji rodiče,“ řekl Alek. „Vím o tom vílím ovoci. Víly poslední dobou čím dál
víc riskují. Už jsem Maie poslal vzkaz. Přidělila Batovi a dalším klukům části parku, aby je
prošli. Batovi přátelé s Mordechajem; můžou mu domluvit. A ty udrž Elliotta dál od parku.
Víš, jak to chodí s vílím ovocem. Víš, že toho civila kousl schválně.“
„Mohla to být nehoda,“ zamumlala Lily.
Alek věnoval Lily hluboce skeptický pohled. „Hm, mohla to být jeho sedmnáctá nehoda?
Musí přestat, nebo pod vlivem ztratí kontrolu a někoho zabije. Nezabil člověka, že ne?“
„Ne,“ řekla Lily mrzutě. „Zastavila jsem Elliotta včas. Věděla jsem, že bys ho zabil, a
taky jsem věděla, že bys na mě vrhnul ten svůj zklamaný pohled.“ Odmlčela se. „Jsi si jistý,
že to mají vlkodlaci pevně v rukou?“
„Ano,“ řekl Alek. „Nemusela jsi vyrážet do Idris a řešit podsvěťanské záležitosti před
celou mojí rodinou.“
„Pokud jsou tvoje rodina, vědí, že takovéhle maličkosti dokážeš skvěle zvládnout,“ řekla
Lily přezíravě. Projela si oběma rukama elegantní černé vlasy a načechrala si je. „To je taková
úleva. Ach,“ dodala, jako by si toho všimla až teď. „Držíš dítě.“
Lily měla zřejmě laserové vidění.
Po válce se Sebastianem se lovci stínů zabývali hlavně zradou víl a krizí, kolik Institutů
padlo a kolik Nephilim bylo proměněno v Temné lovce stínů a kolik jich zemřelo, v druhé
válce v témže roku.
Nebyli ve stavu, aby bedlivě sledovali podsvěťany, ale podsvěťané toho taky hodně
ztratili. Staré struktury, které jejich společnost držely na místě po celá staletí, jako Praetor
Lupus, byly ve válce zničeny. Víly čekaly na vzpouru. A vlkodlačí a upíří klany New Yorku
měly oba zbrusu nové vůdce. Lily i Maia byly na vůdkyně dost mladé a staly se jimi zcela
neočekávaně. Obě se ocitly, vzhledem k nezkušenosti a nikoli nedostatkem snahy, v
nesnázích.
Maia zavolala Magnusovi a zeptala se ho, jestli by ho mohla navštívit, aby ho požádala o
radu ohledně několika věcí. Když se objevila, přitáhla s sebou Lily.
Lily, Maia, a Magnus pak seděli kolem Magnusova konferenčního stolku a celé hodiny
na sebe křičeli.
„Nemůžeš někoho jen tak zabít, Lily!“ říkala Maia pořád dokola.
Lily pořád opakovala: „Vysvětlete mi, proč.“
Alek byl toho dne rozmrzelý, protože si v boji s dračím démonem vykloubil rameno.
Opíral se o kuchyňskou linku, poslouchal, ošetřoval si rameno a psal Jaceovi SMS zprávy

281
jako třeba Y DO U SAY THINGS R XTINCT WHEN THINGS R NOT XTINCT and Y R U
THE
WAY THAT U R, než mu došla trpělivost.
„Víš, Lily,“ řekl chladným hlasem, když odložil telefon, „že jsi strávila víc než polovinu
času tím, že jsi trápila Magnuse a Maiu, místo toho, abys nabídla nějaké návrhy? A že jsi
strávila přibližně stejné množství času tím, že jsi úplně nesmyslně argumentujovala? Takže
děláš všechno dvakrát tak dlouho. Což znamená, že marníš čas každého. To vážně není
zrovna účinný způsob, jak se má vůdce chovat.“
Lily byla tak překvapená, že na chvíli vypadala skoro nevinně, skoro opravdu mladě, než
zasyčela: „Nikdo se tě neptal, lovče stínů.“
„Jsem lovec stínů,“ řekl Alek, stále klidný. „Máš problém s mořskými pannami. Institut v
Riu de Janeiru měl před pár lety stejný problém. Vím o tom všechno. Chceš, abych ti o tom
řekl? Nebo chceš skončit s půl tuctem utopených turistů na lodi na Staten Islandu a
poslouchat, jak ti budou lovci stínů pokládat nepříjemné otázky, a malý hlásek v tvojí hlavě ti
bude říkat: „Páni, kéž bych poslechla Aleka Lightwooda, když jsem měla šanci?“
Rozhostilo se ticho. Maia si strčila do pusy celou sušenku, zatímco čekali. Lily pořád
měla překřížené ruce na hrudi a tvářila se rozmrzele.
„Nemarni svůj čas, Lily,“ řekl Alek. „Co tedy chceš?“
„Chci, aby sis sednul a pomohl mi, předpokládám,“ zabručela Lily.
Alek se posadil.
Magnus nečekal, že se ta schůzka bude opakovat víc než jen párkrát, natož že uvidí, jak
mezi Alekem a Lily vznikne harmonický vztah. Alek se kdysi v přítomnosti upírů necítil
zrovna klidně a svůj. Ale vždycky odpověděl, vždycky na něj bylo spolehnutí, vždycky se na
něj Lily mohla obrátit. Kdykoliv k němu Lily přišla s problémem, nejdříve povýšeně a s
výrazem nechuti a později s náročnou důvěrou, Alek neměl klid, dokud to nevyřešil.
Jednou ve čtvrtek večer Magnus slyšel zvonek u dveří a vyšel z ložnice, aby našel Aleka,
jak připravuje sklenice, a uvědomil si, že občasné mimořádné schůzky se staly pravidelnými
setkáními. Viděl, že Maia, Lily a Alek měli před sebou rozvinutou mapu New Yorku, snažili
se určit problémové oblasti a vášnivě debatovali, že Lily dělala ošklivé vlkodlačí vtipy, a
každý z nich volal těm ostatním, když měli nějaký problém, který neuměli vyřešit. Že
podsvěťané a lovci stínů přicházeli do New Yorku, protože věděli, že tam je skupina
podsvěťanů a lovců stínů, kteří mají moc a spolupracují při řešení problémů. Přicházeli se
poradit a zjistit, jestli jim tahle skupina může taky pomoct.
Magnus si uvědomil, že takový byl teď jeho život a on by to jinak ani nechtěl.
„Mám Aleka hrozně ráda,“ řekla Lily Magnusovi na večírku o měsíc později. „Zvlášť
když mě kritizuje. Připomíná mi Raphaela.“
„Jak se opovažuješ,“ odpověděl Magnus. „Mluvíš o muži, kterého miluju.“
Dělal barmana. Jeho smoking měl vestu zářící ve tmě, která mu v rafinovaném šeru
večírku trochu ulehčovala barmanskou práci. Jako obvykle mluvil bez přemýšlení a pak se
zastavil, sklenička v jeho ruce ve světlech večírku házela tyrkysové odlesky. Už o Raphaelovi
mluvili snadno, nenuceně si z něj utahovali, jako by byl ještě naživu.
Lily byla po celá desetiletí Raphaelovým spojencem a podporou. Byla mu naprosto
loajální.

282
 „No, milovala jsem Raphaela,“ řekla Lily. „A Raphael nikdy nikoho nemiloval, to moc
dobře vím. Ale byl to můj vůdce. Když někoho přirovnám k Rafaelovi, je to kompliment.
Mám Aleka ráda. A mám ráda i Maiu.“ Pozorovala Magnuse s vykulenýma očima, zorničky
se jí zvětšovaly, dokud nebyly téměř černé. „Tebe jsem nikdy nijak zvlášť v lásce neměla.
Kromě toho, že Raphael vždycky říkal, že jsi idiot, ale dá se ti věřit.“
Magnus věděl, že Raphael miloval spoustu lidí. Miloval svou smrtelnou rodinu. Možná o
nich Lily nevěděla: Raphael na ně pořád dával pozor. Magnus si myslel, že Raphael Lily
možná miloval, i když ne tak, jak to chtěla.
Věděl, že Raphael jí důvěřoval. A Raphael věřil Magnusovi. Byli v tom společně, dva
lidé, kterým Raphael věřil, v jedné z těch hrozných chvílích tichého vzpomínání na mrtvého a
vědomí, že ho už nikdy znovu neuvidí.
„Chceš další drink?“ zeptal se Magnus. „Věřím, že si dáš ještě další drink.“
„Vezmi příště na večírek O negativní, mám chuť si hrát,“ řekla mu Lily. Zatímco jí
Magnus dělal drink, zírala do dálky, oči upřené na spršku třpytek, které v intervalech padaly
ze stropu, ale neviděla je. „Nikdy by mě nenapadlo, že budu muset vést klan. Myslela jsem si,
že tu Raphael bude vždycky. Kdybych neměla ty schůzky s Alekem a Maiou, nevěděla bych,
co polovinu toho času dělat. Vlkodlak a lovec stínů. Myslíš, že by se za mě Raphael styděl?“
Magnus poslal Lily po baru drink. „Myslím, že ne,“ řekl jí.
Lily se usmála, záblesk špičáků pod její švestkovou rtěnkou, vzala sklenici do ruky a
zamířila k Alekovi.
Teď Lily stála vedle Aleka, když ho následovala do Idris, a dívala se na dítě v jeho
náručí. „Ahoj, děťátko,“ zašeptala Lily, vznášející nad dítětem. Vycenila směrem k dítěti
tesáky.
Jace se lehce vyhoupl z podlahy na nohy. Robert, Marysa a Isabela položili ruce na své
zbraně. Lily znovu zaskřípala zuby, zcela nevědomá si Lightwoodovic rodiny, která byla
jednoznačně připravená se zmobilizovat a roztrhat ji na kusy. Alek se přes Lilyinu hlavu
podíval na svou rodinu a zavrtěl hlavou v drobném, neústupném gestu. Dítě vzhlédlo k
Lilyiným lesknoucím se špičákům a zasmálo se. Lily na něj znovu cvakla zuby a ono se
znovu zasmálo.
„Co je?“ zeptala se Lily, když vzhlédla k Alekovi a zněla náhle plaše. „Vždycky jsem
měla ráda děti, když jsem byla ještě naživu. Lidé říkali, že mi to s nimi jde.“ Zasmála se,
trochu sebevědomě. „Už je to nějaký čas.“
„To je skvělý,“ řekl Alek. „Pak určitě budeš ochotná ho občas pohlídat.“
„Ha-ha, jsem hlavou newyorského upířího klanu a jsem moc důležitá,“ řekla mu Lily.
„Ale uvidím ho vždycky, když k vám zaskočím.“
Magnus uvažoval, jak dlouho si Alek představoval, že to bude trvat, než najdou dítěti
nějaký domov. Alek si musí myslet, že to nějakou dobu potrvá, a Magnus se obával, že má
Alek
pravdu.
Sledoval Aleka, jak má hlavu skloněnou nad dítětem v náručí, jak se naklání k Lily, když
na dítě spolu tiše mluvili. Alek se nezdál být moc unavený, pomyslel si. Byla to Lily, která
obklopená dětským žvatláním začala vypadat trochu nesvá.
„Napadá mě, že jsem vám možná něco přerušila,“ řekla Lily.
„Ach, vážně?“ zeptala se Isabela se založenýma rukama. „Myslíš?“

283
 „Promiň, Aleku,“ řekla Lily a ostentativně se neomlouvala nikomu jinému. „Uvidíme se
v New Yorku. Vrať se brzy, nebo ti nějaký blázen podpálí byt. Sbohem, Magnusi, náhodní
další Lightwoodovi. Pa pa, děťátko. Sbohem, mimčo.“
Stoupla si na svých botách s vysokými podpatky na špičky, políbil Aleka na tvář a odešla.
„Vůbec se mi nelíbí chování té upírky,“ řekl Robert do ticha, které následovalo po Lilyině
odchodu.
„Lily je v pohodě,“ řekl Alek mírně.
Robert už proti Lily neřekl ani slovo. Jednal teď se svým synem dost opatrně, jak si
Magnus všiml, bolestně opatrně, ale Robert byl člověk, který nevyhnutelně způsoboval bolest.
V minulosti se ke svému synovi choval dost bezohledně. Bude to dlouhá doba bolesti a
starosti, dokud to mezi nimi nebude úplně v pořádku.
Robert i Alek se snažili. To byl důvod, proč Alek dnes ráno zůstal se svým otcem na
snídani.
I když si Magnus vůbec nebyl jistý, co Robert Lightwood za temné noci dělá na
Akademii lovců stínů.
Natož Marysa, která by měla vést newyorský Institut. A co teprve Isabela a Jace.
Clary Magnus vždycky viděl rád.
„Ahoj, koláčku,“ řekl.
Clary se protáhla ke dveřím a zašklebila se na něj, tisíc galonů potíží v tak malém těle.
„Ahoj.“
„Co se–“
Magnus se chystal nenápadně zeptat, co se k čertu děje, ale přerušil ho Jace, který si
znovu lehl na podlahu. Magnus se podíval trochu roztěkaně dolů.
„Co to děláš?“
„Vycpávám trhliny kousky materiálu,“ řekl Jace. „Byl to Isabelin nápad.“
„Roztrhala jsem jedno z tvých triček, abychom to udělali,“ řekla mu Isabela. „Ne jedno
z těch tvých pěkných triček, samozřejmě. Jedno z triček, který nenosíš a který by sis už ani
nikdy neměl vzít na sebe.“
Svět se před Magnusovýma očima na krátko rozmazal. „Cože jsi udělala?“
Isabela na něj shlížela ze židle, na které stála, ruce v bok.
„Zabezpečujeme celý apartmá, aby si tu dítě neublížilo. Teda pokud se tomu vůbec dá
říkat apartmá. Celá tahle Akademie je pro dítě jedna velká smrtící past. Až to tady doděláme,
chceme taky zabezpečit váš byt.“
„Do našeho bytu nesmíš,“ řekl jí Magnus.
„Alek mi dal sadu klíčů, která říká něco jiného,“ oznámila mu Isabela.
„Udělal jsem to,“ řekl Alek. „Nechal jsem jí udělat klíče. Odpusť mi, Magnusi, miluju tě,
nevěděl jsem, že udělá něco takového.“
Obvykle Robert vypadal trochu nesvůj, kdykoli Alek Magnusovi vyjádřil náklonnost.
Nicméně tentokrát upřeně zíral na čarodějné dítě, dokonce se zdálo, že je neslyšel.
Magnuse začínaly neustálé zvraty dnešního večera čím dál víc znepokojovat.
„Proč jsi to udělala?“ zeptal se Magnus Isabely. „Proč?“
„Přemýšlej o tom,“ řekla Isabela. „Museli jsme se s těmi prasklinami vypořádat. Dítě by
mohlo procházet kolem a mohla by mu v té prasklině uvíznout ruka nebo noha! Mohlo by si
ublížit. Přece nechceš, aby si to dítě ublížilo, že ne?“

284
 „Ne,“ řekl Magnus. „Ale neměl jsem v úmyslu roztrhat celý svůj život na proužky a
přeorganizovat ho kvůli dítěti.“
To, co řekl, mu znělo neobyčejně rozumně. Takže ho ohromilo, když se Robert a Marysa
rozesmáli.
„Ach, vzpomínám si, že jsem říkala to samé,“ řekla Marysa. „To se naučíš, Magnusi.“ Na
způsobu, jakým s ním mluvila, bylo něco divného. Zněla laskavě. Obvykle byla pečlivě
zdvořilá nebo věcná. Nikdy dřív nebyla milá a laskavá.
„Čekala jsem to,“ prohlásila Isabela. „Simon mi po telefonu řekl o tom dítěti všechno.
Věděla jsem, že kluci budou v šoku a nebudou vědět, co dělat. Tak jsem sehnala mámu a ona
kontaktovala Jace, a Jace byl s Clary, a všichni jsme hned přišli přiložit ruku k dílu.“
„To je od vás vážně hezký,“ řekl Alek.
Měl kolem sebe ovzduší překvapení, které Magnus plně chápal, ale vypadal dojatě, což
Magnus nechápal vůbec.
„Ach, je nám potěšením,“ řekla jí Marysa. Přesunovala se k Alekovi s nataženými
rukama. Připomínala Magnusovi dravce, pařáty natažené, přemožená hladem. „Co říkáš,“
řekla znepokojivě sladkým hlasem, „dovolil bys mi si to dítě pochovat? Koneckonců jsem
v této místnosti ta s největšími zkušenostmi s dětmi.“
„To není pravda, Aleku,“ řekl Robert. „To není pravda! Taky jsem se o vás hodně staral,
když jste byli malí. Jde mi to s dětmi úžasně.“
Alek zamrkal na svého otce, který se objevil po Alekově boku s rychlostí lovců stínů.
„Pokud si vzpomínám,“ řekla Marysa, „házel jsi s nimi.“
„To děti milují,“ tvrdil Robert. „Děti milují házení a skákání.“
„Z házení a skákán se můžou děti poblinkat.“
„Z házení a skákání se dítě poblinká radostí,“ řekl Robert.
Magnus několik okamžiků věřil, že jediným možným vysvětlením je to, že je celá rodina
opilá. Teď došel k mnohem horšímu závěru.
Isabela sem vtrhla jako organizační tornádo, aby pro dítě zabezpečila celý byt. Dokázala
přesvědčit Jace a Clary, aby přišli a taky všechno zajistili dětskou pojistkou. A Marysa s
partnerem svého syna mluvila s láskou, kterou nikdy dřív neprojevovala, a teď si chtěla
pochovat dítě.
Marysa naplno prožívala babičkovskou horečku.
Lightwoodovi si mysleli, že on a Alek si to dítě nechají.
„Musím si sednout,“ řekl Magnus dutým hlasem. Držel se rámu dveří, aby nespadl dolů.
Alek se na něj podíval, překvapeně a starostlivě. Jeho rodiče se chopili šance, natáhli ruce
pro dítě a Alek o krok ustoupil. Jace vyskočil z podlahy, postavil se za svého parabatai, a
Alek viditelně došel k rozhodnutí a vložil dítě do náruče svého parabatai, aby měl volné ruce,
aby zahnal své rodiče.
„Mami a tati, možná se k němu tolik netlačte,“ slyšel Magnus Aleka navrhovat.
Magnus se přistihl, že z nějakého důvodu jeho vlastní pozornost sklouzla k dítěti. Byly to
přirozené obavy, říkal si. Každého by to znepokojilo. Jace, pokud Magnus věděl, nebyl
zvyklý na děti. Nebylo to tak, že by lovci stínů měli s hlídáním dětí moc zkušeností.
Jace držel dítě poněkud rozpačitě. Jeho zlatá hlava, vlasy plné chomáčků prachu a
nečistoty z toho, jak ležel na zemi a vypořádával se s trhlinami, byla skloněná nad dítětem, jak
zíral dolů do vážné dětské tváře.

285
 Magnus viděl, že dítě bylo oblečené. Mělo na sobě oranžovou kombinézu, jejíž nohy byly
ušity tak, aby vypadaly jako liščí tlapky. Jace mnul jednu z liščích tlapek svou opálenou
rukou, zjizvenými prsty bojovníka a štíhlými jako hudebník, a dítě se náhle a energicky
zavrtělo.
Magnus se rozběhl a uvědomil si, že se pohybuje, až když byl už v půlce pokoje. Taky si
uvědomil, že se i všichni ostatní vrhli vpřed, aby dítě chytili.
Až na to, že Jace dítě udržel i navzdory vrtění a kroucení.
Jace se na minutu tvářil absolutně zděšeně, pak se uvolnil a rozhlédl se po všech se svým
obvyklým dojmem mírné povýšenosti.
„Je v pořádku,“ řekl jim Jace. „Je těžký.“
Podíval se na Roberta, očividně si vzpomněl na jeho dřívější slova a opatrně s dítětem
poskočil. Dítě kolem sebe zamávalo a jedna malá pěstička dopadla na Jaceovu tvář.
„To bylo dobrý,“ podpořil ho Jace. „To bylo správně. Možná příště trochu tvrději.
Démony do obličeje nikde nemlátíme. Chceš praštit démony do tváře se mnou a Alekem?
Chceš? Ano, chceš.“
„Jaci, miláčku,“ vrkala Marysa. „Dej mi to dítě.“
„Chceš si to dítě pochovat, Clary?“ zeptal se Jace tónem, jako by své milované paní
nabízel obrovskou laskavost.
„Jsem v pohodě,“ řekla Clary.
Lightwoodovi, včetně Jace, na ni všichni zírali v jakémsi smutném údivu, jako by právě
prokázala, že je tragicky šílená.
Ve chvíli, kdy se všichni vrhli dopředu, připravení dítě chytit, seskočila ze židle i Isabela.
A teď se dívala na Magnuse.
„Chceš svým rodičům podrazit nohy, aby sis mohla dítě pochovat?“ zeptal se Magnus.
Isabela se lehce zasmála. „Ne, samozřejmě že ne. Brzo bude jeho kojenecká výživa
hotová. A pak…“ Isabelina tvář se proměnila, získala výraz děsivého odhodlání. „Půjdu dítě
nakrmit. Do té doby můžu počkat a pomoct vám, kluci, vymyslet pro dítě perfektní jméno.“
„Už jsme to trochu probírali při cestě z Alicante,“ řekla Marysa nedočkavým hlasem.
Robert udělal další ze svých lehkých, kočičích a znepokojujících pohybů a tentokrát se
postavil vedle Magnuse. Položil těžkou ruku na Magnusovo rameno. Magnus se podíval na
Robertovu ruku a cítil hluboké znepokojení.
„Samozřejmě je to na tobě a Alekovi,“ ujistil ho Robert.
„Samozřejmě,“ řekla Marysa, která nikdy v ničem s Robertem nesouhlasila. „A určitě
nechceme, abyste dělali něco, co je vám nepříjemné. Nikdy bych nechtěla, aby to malé
zlatíčko mělo jméno spojené s – se smutkem, spíš než s radostí, navíc cítím, že byste to měli
udělat vy. Ale mysleli jsme si, že do té doby…no, čarodějové si vybírají příjmení až o něco
později, takže „Bane“ není součástí rodinné tradice…Mysleli jsme si, že byste o tom možná
mohli uvažovat, na památku, ale ne jako břemeno…“
Isabela pak řekla jasným hlasem: „Max Lightwood.“
Magnus se přistihl, že mrká, částečně v rozpacích a částečně kvůli dalšímu pocitu, který
nedokázal tak úplně definovat. Jeho vidění se opět rozmazalo a v hrudi se mu něco sevřelo.
To, co Lightwoodovi řekli, bylo směšné, přesto si Magnus nemohl pomoct a byl jejich
nabídkou a tím, jak skutečné a upřímné to bylo, ohromený.

286
 Bylo to čarodějné dítě a oni všichni byli lovci stínů. Lightwoodovi bylo staré, hrdé jméno
lovců stínů. Max Lightwood byl nejmladším synem Lightwoodových. Bylo to jméno pro
někoho z jejich vlastních řad.
„Nebo pokud se vám to nelíbí…Michael. Michael je hezké jméno,“ pronesl Robert do
dlouhého ticha. Po těch slovech si odkašlal a vyhlédl z okna podkroví, do lesa obklopujícího
Akademii.
„Nebo to můžete spojit,“ řekla Isabela možná až příliš veselým hlasem. „Lightwood-Bane
nebo Bane-Lightwood?“
Alek se pohnul a natáhl se, ne aby si dítě vzal, ale aby se ho dotkl. Dítě vyhodilo ruce do
vzduchu a drobné prstíky se omotaly kolem Alekova prstu, jako by si ho přitahovalo zpátky.
Alekova tvář, zasažená zmínkou bratrova jména, se rozzářila náhlým lehkým úsměvem.
„Magnus a já jsme o tom ještě nemluvili, ale uděláme to,“ řekl tiše. Jeho hlas měl
autoritu, i když byl tichý. Magnus viděl Roberta a Marysu, jak oba přikývli, téměř
nevědomky. „Ale možná jsem o Maxovi taky přemýšlel.“
Tehdy si Magnus uvědomil rozsah celé té situace. Nebyl to jen divoký závěr, ke kterému
došla Isabela a zcela nepravděpodobně o něm přesvědčila i všechny ostatní. Nešlo jen o
Lightwoodovy.
I Alek si myslel, že si s Magnusem to dítě nechají.
Magnus si sedl na jednu z vratkých židlí s polštářem, který si přivezl z domu. Necítil
prsty. Myslel si, že by mohl být v šoku.
Robert Lightwood ho následoval.
„Nemohl jsem si nevšimnout, že to dítě je modré,“ řekl Robert. „Alekovy oči jsou modré.
A když děláte,“ řekl a udělal zvláštní a znepokojující gesto, a pak vydal zvuk huš huš, „magii,
někdy se tam objeví modré světlo.“
Magnus na něj zíral. „Nějak v tom nevidím pointu.“
„Pokud byste si s Alekem chtěl udělat dítě…můžete mi to říct,“ řekl Robert. „Jsem velice
tolerantní člověk. Nebo – se jím snažím být. Chtěl bych jím být. Pochopil bych to.“
„Kdybych si chtěl…udělat… dítě…“ opakoval Magnus.
Nebyl si jistý, kde začít. Představil si Roberta Lightwooda říkat, že ví, jak se dělají děti.
„Magicky,“ zašeptal Robert.
„Budu předstírat, že jste mi to nikdy neřekl,“ řekl Magnus. „Budu předstírat, že jsme o
tom nikdy nemluvili.“
Robert mrkl, jako by si rozuměli. Magnus neměl slov.
Lightwoodovi pokračovali ve své výpravě za zabezpečením apartmá pro dítě, nakrmili
dítě, a všichni si ho jednou pochovali. Čarodějné světlo na každé straně naplňovalo malý
prostor podkroví, plálo a pálilo v Magnusových očích.
Alek si mysleli, že si to dítě nechají. Chtěl ho pojmenovat Max.

***

„Viděla jsem na chodbě Magnuse Bane s nějakou sexy upírkou,“ oznámila Marisol, když
prošla kolem Simonova stolu.
Jon Cartwright nesl tác a skoro ho upustil. „Upír,“ opakoval. „V Akademii?“
Marisol se podívala do jeho pohoršeného obličeje a přikývla. „A navíc sexy.“

287
 „To je ten nejhorší druh,“ vydechl Jon.
„V tom případě jsi nebyl tak zlý, Simone,“ poznamenala Julie, když Marisol pokračovala
v chůzi a dál rozšiřovala příběh přitažlivých upírů.
„Víš,“ řekl Simon, „někdy si myslím, že Marisol zachází příliš daleko. Vím, že se jí líbí si
z Jona utahovat, ale nikdo není tak hloupý, aby uvěřil tomu, že tu ve stejný den byla upírka a
čarodějné dítě. Je to prostě příliš. Nedává to smysl. Jon se nechá tak lehce nachytat.“
Šťouchl do tajemného knedlíku ve svém guláši. Večeře byla velmi pozdě večer a velmi
ztuhlá. Marisol vymýšlející si příběhy o upírech mu musela tu myšlenku nasadit do hlavy:
Simon si vzpomněl na pití krve, a pomyslel si, že to nemohlo být tak zlé, jako tohle.
„Člověk by si myslel, že měla na jeden den dost vzrušení,“ souhlasil George. „Zajímalo
by mě, jak se to ubohé dítě má. Přemýšlel jsem o něm, myslíš, že umí měnit barvy jako
chameleon? Jak hustý by to asi bylo?“
Simon se rozzářil. „Fakt hustý.“
„Mimoni,“ řekla Julie.
Simon to bral jako pochvalu. Měl pocit, že George pod jeho vedením skutečně dělá
pokroky. Dokonce si dobrovolně koupil grafické romány, když byl ve Skotsku na Vánoce.
Možná, že se jednoho dne student stane mistrem.
„To je fakt smůla, Simone,“ řekl George. „Vím, že jsi chtěl mluvit s Alekem.“
Simonův krátký okamžik radosti se vytratil, a on se zhroutil obličejem na stůl. „Na
mluvení s Alekem můžu zapomenout. Když jsem jim šel říct o dítěti, přistihl jsem Aleka a
Magnuse. Pokud mě Alek neměl rád předtím, teď mě rozhodně nenávidí.“
Simonovou myslí se mihla další stará vzpomínka, naprosto nevítaná: Alekova bledá,
rozzuřená tvář, když se díval dolů na Clary. Možná že Alek nenáviděl i Clary. Možná ho
jednou tak naštvali, že na to nikdy nezapomněl, nikdy jim to neodpustil, a už navždycky je
bude oba nenávidět.
Jeho odporné představy byly přerušeny pozdvižením u jejich stolu.
„Cože? Kde? Kdy? Jak? Zdál se ti Magnus jako fyzicky zdatný a něžný milenec?“
zeptala se Julie.
„Julie!“ okřikla ji Beatriz.
„Děkuju, Beatriz,“ řekl Simon.
„Neříkej ani slovo, Simone,“ řekla Beatriz. „Ne, dokud si nenajdu tužku a papír, abych si
mohla napsat všechno, co řekneš. Promiň, Simone, ale oni jsou slavní a celebrity se musejí
vyrovnat se zájmem o jejich milostný život. Jsou jako Brangelina.“
Beatriz se hrabala v kabelce, dokud nenašla notýsek, pak ho otevřela a zahleděla se
s očekáváním na Simona.
Julie, která se narodila a vyrostla v Idris, se zašklebila. „Co je to Brangelina? Zní to jako
název démona.“
„To není!“ protestoval George. „Věřím v jejich lásku.“
„Oni nejsou jako Brangelina,“ prohlásil Simon. „Jak byste jim vůbec říkali? Algnus? To
zní jako nemoc nohou.“
„Samozřejmě bys jim říkal Malec,“ řekla Beatriz. „Copak jsi hloupý, Simone?“
„Nenechám se rozptylovat!“ řekla Julie. „Má Magnus piercing? Samozřejmě, že ano; kdy
si nechal ujít příležitost zazářit?“
„Nevšiml jsem si, a i kdybych si toho všiml, nemluvil bych o tom,“ řekl Simon.

288
 „Ach, protože lidé ve světě civilů nejsou nikdy posedlí celebritami a jejich milostným
životem,“ řekla Beatriz. „Podívej se na Brangelinu. A co ta klučičí kapela, kterou je posedlý
George. Má o jejich románcích spoustu teorií.“
„Cože…chlapecká kapela…kterou je George posedlý?“ zeptal se Simon pomalu.
George se tvářil vyhýbavě. „Nechci o tom mluvit. Kapela teď prochází těžkým obdobím
a mně je z toho moc smutno.“
Simonovi se dneska stalo příliš mnoho znepokojujících a zneklidňujících věcí. Rozhodl
se přestat myslet na George a chlapeckou kapelu.
„Vyrostl jsem stanici metra od Broadwaye, takže vím, že to lidé se zájmem o celebrity
přehání,“ řekl. „Ale prostě mi přijde divný, když jsou holky posedlé Jacem nebo Magnusem.
Je divný, když Jon sleduje Isabelu s jazykem na vestě.“
„Takže Georgeova zamilovanost do Clary je taky divná?“ zeptala se Beatriz.
„Copak je dneska Den zrady George, Beatriz?“ zeptal se George. „Si, možná jsem měl
jisté myšlenky o určitých kapesních liskáš, ale nikdy ti o nich neřeknu! Nechci, aby to bylo
divný!“
„Kapesní lišky?“ Simon na něj zíral. „Gratuluju, teď je to vážně divný.“
George v hanbě svěsil hlavu.
„Přijde mi to divný proto, že všichni se chovají, jako by znali slavný lidi, ale já ty lidi
opravdu znám. Nejsou to obrázky, jako plakáty, který bych si měl pověsit na zeď. Vůbec
nejsou takoví, jak si myslíte, že jsou. Mají právo na soukromí. Je to divný proto, že vidím, že
se všichni chovají, jako by věděli, kdo mí přátelé jsou, když z nich znají jen malý kousíček, a
je to divný i proto, že vidím, jak se každý chová, jako by měl na mé přátele a jejich životy
nějaký nárok.“
Beatriz zaváhala, a pak odložila pero. „Dobře,“ řekla. „Chápu, že je to pro tebe divný, ale
– tahle se prostě chovají lidi, které je obdivují za to, co všechno udělali. Lidé se chovají, jako
že je znají, protože je chtějí poznat. A být obdivován znamená, že mají velký vliv na ostatní
lidi. Můžou toho takhle hodně dokázat. Alek Lightwood je Sunilova inspirace, proč být
lovcem stínů. A ty, Simone. Hodně lidí tě následuje, protože tě obdivují. Možná že když
člověk někoho takhle obdivuje, může do toho být zamíchaná i nějaká divnost, ale myslím si,
že je v tom pořád víc dobrého.“
„No, pro mě to prostě není stejný,“ zamumlal Simon. „Chci říct, že si to ani nepamatuju.
Myslím tím svoje přátele. Včetně Aleka, který je…můj kamarád, který mě nemá rád. Jsou
výjimeční.“
Neuměl být v pohodě a sebevědomý jako Magnus nebo Jace. Nevěděl, o čem Beatriz
mluvila. Taky se náhle cítil paranoidně kvůli tomu, že by lidi mohli uvažovat nad tím, jestli
má on sám nějaký piercing.
Simon neměl žádné piercingy. Býval hudebníkem v Brooklynu. Možná by měl mít
nějaký piercing.
Beatriz na další okamžik zaváhala, pak vytrhla stránku, na kterou psala, a zmačkala ji do
kuličky. „Ty jsi taky výjimečný, Simone,“ řekla a zčervenala. „Každý to ví.“
Simon se díval na její červenou tvář a vzpomněl si na Georgeovu zmínku o tom, že je do
něj někdo zamilovaný. Na chvíli si myslel, že by to mohla být Julie, a i když by bylo bizarní a
bizarně lichotivé změnit srdce stínolovecké ledové princezny svým mužným šarmem, usoudil,
že Beatriz dávala větší smysl. On a Beatriz byli opravdu dobří přátelé. Beatriz měla nejlepší

289
úsměv v Akademii. Když by byl ještě v Brooklynu, byl by nadšený, že se do něj zamilovala
atraktivní dívka, se kterou se kamarádil.
Teď se cítil hlavně trapně. Přemýšlel, jestli by si o tom s Beatriz měl promluvit.
Julie si odkašlala. „A jen abys věděl…“ řekla, „šířily se tu o tobě určitý otázky. Taky tu
byl incident, kdy se někdo pokusil ukrást jednu z tvých použitých ponožek a nechat si ji jako
trofej.“
„Kdo byl ten ponožkový zloděj?“ zeptal se Simon. „To je fakt nechutný.“
„Nikdy jsme jim nic neřekli,“ řekla Julie. „A možná se nás párkrát ptali, ale znovu se už
nezeptají.“ Ohrnula rty a vycenila zuby, takže vypadala jako vrčící blond tygřice. „Protože jsi
pro nás skutečná osoba, Simone. A jsi náš přítel.“
Natáhla se přes stůl a dotkla se Simonovy ruky, pak ji stáhla zpátky, jako by se spálila.
Beatriz popadla Juliinu ruku hned, jak ji stáhla zpátky, a odtáhla ji z židle a do rohu místnosti,
kde se vydávalo jídlo.
Ani jedna z nich nepotřebovala víc jídla. Sotva se svého guláše dotkly. Simon sledoval,
jak se v rohu zastavily a něco si tam napjatě šeptaly.
„No, obě vypadají podivně rozrušeně.“
George obrátil oči v sloup. „No tak, Si, nebuď tak natvrdlý.“
„To nemůžeš myslet vážně…“ začal Simon. „Nemůžu se přece líbit – jim oběma?“
Nastalo dlouhé ticho.
„Žádné z nich se nelíbím?“ řekl Simon. „Tak spolupracuj. A! Máš skotský přízvuk.“
„Nešťourej se v tom. Možná, že se mě holky bojí, protože moje bystré oči vidí příliš
hluboko do jejich duší,“ řekl George. „Nebo je možná zastrašuje můj dobrý vzhled. Nebo
možná…Prosím, nenuť mě mluvit o tom, jak osamělý idiot jsem.“
Díval se na Julii a Beatriz trochu toužebně a posmutněle. Simon nedokázal říct, jestli
George touží po Julii nebo Beatriz, nebo jednoduše touží po lásce obecně. Neměl tušení, že
jsou jeho přátelé zapojeni do takového emocionálního zmatku.
Byl překvapený. Cítil se trapně. A necítil nic jiného.
Beatriz měl hodně rád. Julie byla strašná, ale Simon pomyslel na to, jak mu vyprávěla o
své sestře, a musel uznat, že Julie byla strašná, ale stejně ji měl rád. Obě byly krásné a
pohodářky, a nenesly s sebou břemeno ztracených vzpomínek a zamotaných emocí.
Ani trochu ho netěšilo, že se jim líbí. Nebyl ani trochu v pokušení.
Přál si, se soustředěnou intenzitou, aby tady byla Isabela – ne jen v dopise, nebo v
telefonu, ale přímo tady.
Podíval se na Georgeův smutný obličej a nabídl: „Chceš si promluvit o tom, kdy Magnus
a Alek odejdou a my ukradneme jejich apartmá a uděláme si vlastní jídlo v naší vlastní malé
kuchyni?“
George si povzdechl. „To bychom vážně mohli, Simone, nebo je to příliš krásný sen?
Každý den by byla báseň. Všechno, co chci, je udělat si sendvič, Simone. Jen obyčejný
sendvič, se šunkou, sýrem, možná trochou…ach můj bože.“
Simon přemýšlel, jak může kousíček „ach můj bože“ chutnat. George ztuhl s lžící u pusy,
oči vykulené na bod nad Simonovým ramenem.
Simon se otočil na židli a ve dveřích jídelny Akademie spatřil Isabelu. Měla na sobě
dlouhé šaty barvy kosatců a roztažené paže se zářícími náramky. Čas jako by se zpomalil,

290
jako ve filmu, jako mávnutím kouzelného proutku, jako by byla džin, který se může objevit
v obláčku třpytivého kouře a nabídnout přání, a každé přání je ona.
„Překvapení,“ řekla Isabela. „Chyběla jsem ti?“
Simon vyskočil na nohy. Možná nechtěně odhodil svoji misku přes stůl, přímo Georgeovi
do klína. Mrzelo ho to, ale vynahradí mu to později.
„Isabelo,“ řekl. „Co tady děláš?“
„Gratuluju, Simone, to je fakt romantická otázka,“ řekla mu Isabela. „Mám to brát jako
´Ne, nechyběla jsi mi, a vidíš všechny ty ostatní holky? Pokud ano, nedělej si s tím starosti.
Proč se trápit, když je život tak krátký? Konkrétně tvůj život, protože ti useknu hlavu.“
„Jsem zmatený tím, co jsi řekla,“ řekl jí Simon.
Isabela zvedla obočí a otevřela pusu, ale než mohla promluvit, Simon ji chytil kolem pasu
a přitáhl si ji k sobě, pak ji na překvapená ústa políbil. Isabeliny rty se uvolnily a stočily se
pod těmi jeho. Objala ho rukama kolem krku a najednou ho taky líbala, smyslně a energicky,
femme fatale1 a válečnická princezna, všechny vysněné dívky jeho mimoňské fantazie v
jednom. Simon se na chvíli odtáhl, aby se podíval do Isabeliných jako noc tmavých očí.
„Nebyl jsem si vědomý toho,“ řekl Simon, „že na světě existují jiné holky než ty.“
Styděl se, jakmile to řekl. V žádném případě to nebyla dobrá hláška. Byla to patetická,
upřímná snaha Isabele říct to, co si až teď sám uvědomil. Ale viděl, jak se Isabele rozzářily
oči jako nově vyšlé noční hvězdy, cítil, jak ho jednou rukou omotanou kolem jeho krku
přitahuje dolů pro další polibek, a pomyslel si, že ta hláška možná byla přeci jen dobrá.
Koneckonců získala mu dívku, tu dívku. Jedinou dívku, kterou Simon chtěl.

***

Než Magnus dostal všechny Lightwoodovy z jejich apartmá, byla půlnoc. Isabela odešla
už chvíli předtím, aby se viděla se Simonem, a Clary a Jace se jako obvykle přesvědčili, že
půjdou společně, ale na chvíli si myslel, že na Marysu a Roberta bude muset použít magii.
Vystrčil je ze dveří, zatímco mu stále dávali užitečné dětské tipy.
Jakmile byli pryč, Alek doklopýtal k posteli, padl do ní po hlavě a okamžitě usnul.
Magnus zůstal s dítětem.
Bylo možné, že i dítě bylo ohromené Lightwoody. Leželo v postýlce a zíralo na svět
vykulenýma očima. Postýlka stála pod oknem, v malé kaluži světla, měsíční svit se mihotal na
jeho zmačkané dece a jeho malých baculatých nožičkách. Magnus se naklonil nad postýlku a
sledoval ho, čekal na další výbuch křiku, který by znamenal, že potřebuje přebalit a nakrmit.
Místo toho taky usnulo, s otevřenou pusou, jako malé modré poupě.
Kdo by to vůbec mohl milovat? napsala matka dítěte, ale dítě to zatím nevědělo. Spalo,
nevinně a klidně jako každé dítě v bezpečí lásky. Magnusova matka si možná myslela ta
stejná zoufalá slova.
Alek si myslel, že si ho nechají.
Magnuse ani na okamžik nenapadlo si ho nechat. Myslel si, že žil život ve víře, že měl
před sebou otevřené tisíce možností, ale nemyslel si, že tahle možnost je pro něj otevřená:
rodinný život, jako civilové a Nephilim, milovat tak bezpečně, že by to mohli sdílet i s
narozeným dítětem, neznalým světa a bezmocným.
1
přitažlivá a svůdná žena schopná svým šarmem až nadpřirozeně okouzlit muže a podmanit si je

291
 Snažil se té myšlenky hned zbavit.
Nechat si ho. Nechat si dítě. Mít dítě, s Alekem.
Míjely hodiny. Magnus si toho sotva všiml, čas plynul tak tiše, jako by někdo položil
koberec noci, který tlumil kroky času. Nevnímal nic jiného než drobný obličej, dokud neucítil
na rameni lehký dotek.
Magnus nevstal, ale otočil se, aby našel Aleka, jak se na něj dívá. Měsíční svit dodal
Alekově kůži stříbrný nádech a jeho očím temnější, hlubší modrou, nekonečnou něhu.
„Pokud sis myslel, že tě požádám, aby sis to dítě nechal,“ řekl Magnus, „Tak
nepožádám.“
Alek vytřeštil oči. Mlčky to vstřebával.
„Jsi…pořád hrozně mladý,“ řekl Magnus. „Omlouvám se, jestli to někdy vypadá, že na to
zapomínám. Je to pro mě divné – být nesmrtelný znamená být zároveň mladý i starý, což je
divné. Vím, že ti někdy musím připadat divný.“
Alek přikývl, přemýšlivě a nedotčeně. „To ano,“ řekl a sklonil ruku, kterou svíral stranu
postýlky, dotkl se Magnusových vlasů a dal mu polibek lehký jako měsíční světlo. „A já jsem
nikdy nechtěl nic jiného než tohle. Už nechci o nic méně podivnou lásku.“
„Ale nemusíš se bát, že tě někdy opustím,“ řekl Magnus. „Nemusíš se bát toho, co se
dítěti stane nebo že se zraním, protože to dítě – je čaroděj, a to nechtěné. Nemusíš se cítit v
pasti. Nemusíš se bát a nemusíš dělat tohle.“
Alek poklekl ve stínu na holou, zaprášenou podlahu podkroví, vedle postýlky a tváří
v tvář Magnusovi.
„A co když to chci?“ zeptal se. „Jsem lovec stínů. Bereme se hodně mladí, a máme děti
hodně mladí, protože bychom mohli zemřít mladí, protože chceme splnit svou povinnost
světu a mít všechnu lásku na světě, kterou jen můžeme. Kdysi jsem si myslel…myslel jsem si,
že se mi tohle nikdy nepodaří. Kdysi jsem se cítil v pasti. Teď už se v pasti necítím. Nikdy
bych tě nežádal, abys se mnou žil v Institutu, a ani bych to nechtěl. Chci zůstat v New Yorku,
s tebou, a s Lily a Maiou. Chci pokračovat v tom, co děláme. Chci, aby po mé matce vedl
Institut Jace, a chci s ním spolupracovat. Chci být součástí spojení mezi Institutem a
podsvěťany. Tak dlouho jsem si myslel, že nikdy nebudu mít žádnou z těch věcí, které jsem
chtěl, kromě toho, že snad udržím Jace a Isabelu v bezpečí. Myslel jsem si, že bych jim v boji
mohl krýt záda. Teď mám víc a víc lidí, na kterých mi záleží a …chci, aby všichni lidé, na
kterých mi záleží – chci, aby lidé, které neznám, chci, aby všichni z nich – věděli, že si
navzájem kryjeme záda, takže nemusíme bojovat sami. Nejsem v pasti. Jsem šťastný. Jsem
přesně tam, kde chci být. Vím, co chci, a mám život, který chci. Nebojím se žádné z těch věcí,
o kterých jsi mluvil.“
Magnus se zhluboka nadechl. Bylo lepší se Aleka zeptat, než aby si pořád představoval
špatné věci. „A čeho se tedy bojíš?“
„Vzpomínáš si, jak máma pro dítě navrhla jméno Max?“
Magnus přikývl, ostražitě potichu.
Nikdy Alekova malého bratra, Maxe, nepoznal. Robert a Marysa Lightwoodovi se vždy
snažili udržet své děti od podsvěťanů dál, a Max byl příliš malý, aby neuposlechl.
Alekův hlas byl tichý, jak kvůli dítěti, tak kvůli vzpomínce. „Nikdy jsem nebyl ten
skvělý, klidný starší bratr. Pamatuju si, jak mě máma nechala s Maxem samotného, když byl
ještě hodně malý, teprve se učil chodit, a já se pořád bál, že spadne a bude to moje chyba.

292
Pořád jsem se ho snažil naučit poslouchat pravidla a dělat to, co říká máma. Isabele to s ním
šlo skvěle, vždycky ho dokázala rozesmát, a u Anděla, Max chtěl být přesně jako Jace. Myslel
si, že Jace byl nejpohodovější, nejlepší lovec stínů, který kdy žil, že s ním vychází a zapadá
slunce. Jace mu dal malého vojáčka a Max si ho vždycky bral do postele. Vždycky jsem žárlil
na to, jak moc tu hračku Max miloval. Dával jsem mu další věci, hračky, o kterých jsem si
myslel, že jsou lepší, ale on vždycky nejvíc miloval toho vojáčka. Zemřel s tou hračkou
v ruce, aby mu dodala pocit bezpečí. Jsem hrozně rád, že ji měl, že měl něco, co miloval,
s čím se cítil v bezpečí. Bylo hloupé a malicherné žárlit.“
Magnus zavrtěl hlavou. Alek mu věnoval smutný úsměv, pak sklonil černovlasou hlavu a
podíval se na podlahu.
„Vždycky jsem si myslel, že bude víc času,“ řekl Alek. „Myslel jsem, že až Max trochu
vyroste, bude s námi víc trénovat a já mu s tréninkem budu pomáhat. Myslel jsem si, že s
námi bude chodit na mise a já mu budu krýt záda, stejně jako jsem se je vždycky snažil krýt
Jaceovi a Isabele. Věděl jsem, že pak pro něj bude jeho starší nudný bratr k něčemu dobrý.
Věděl by, že se na mě může spolehnout, bez ohledu na cokoliv. Spoléhal by na mě.“
„Spoléhal se na tebe,“ řekl Magnus. „Vím, že ano. Věděl to. Nikdo, kdo se s tebou někdy
setkal, by to o tom nepochyboval.“
„Nikdy se nedozví, že jsem gay,“ řekl Alek. „Nebo že tě miluju. Přál bych si, aby tě mohl
poznat.“
„Kéž bych se s ním mohl setkat,“ řekl Magnus. „Ale znal tě. Miloval tě. Víš to, že ano?“
„Ano, vím,“ řekl Alek. „Já jen…vždycky jsem si přál, abych pro něj mohl udělat víc,
abych pro něj mohl být.“
„Vždycky se snažíš dělat víc a být víc, pro všechny, které miluješ,“ řekl Magnus.
„Nevidíš, jak se na tebe celá tvoje rodina obrací, jak na tebe spoléhají. I já na tebe spoléhám.
Pro rány boží, dokonce i Lily se na tebe spoléhá. Miluješ lidi, miluješ je tak moc, že pro ně
chceš být nemožný ideál. Neuvědomuješ si, že jsi víc než dost dobrý.“
Alek pokrčil rameny, trochu bezmocně.
„Ptal ses mě, čeho se bojím. Bojím se toho, že nebude jako já,“ řekl Alek. „Bojím se
toho, že ho zklamu. Ale chci se snažit tu pro něj být. Chci jeho. Chápeš?“
„Nečekal jsem ho,“ řekl Magnus. „Nečekal jsem, že se mi něco takového stane. Dokonce
i když jsem někdy přemýšlel, jaké by to bylo, kdybychom ty a já měli rodinu. Myslel jsem, že
to bude trvat roky. Ale ano. Ano, taky to chci zkusit.“
Alek se usmál, tak zářivým úsměvem, že si Magnus uvědomil, jak moc se mu ulevilo, a
opožděně si uvědomil, jak moc se Alek bál, že by Magnus řekl ne.
„Je to rychlé,“ připustil Alek. „Přemýšlel jsem o tom, mít rodinu, ale vždycky jsem si
myslel…no, myslel jsem si, že se něčeho takového nedočkám dřív, než se vezmeme.“
„Cože?“ vyhrkl Magnus.
Alek na něj jen zíral. Jednu dlouhou, silnou, lukostřeleckou ruku měl položenou na
dětské postýlce, ale soustředil se jen na Magnuse, jeho tmavě modré oči byly teď ještě
temnější, jeden Alekův pohled byl důležitější než polibek kohokoli jiného. Magnus viděl, že
to myslel vážně.
„Aleku,“ řekl. „Můj Aleku. Musíš vědět, že to není možné.“
Alek vypadal omráčeně a zděšeně. Magnus začal mluvit, slova z něj tryskala stále
rychleji a rychleji, snažil se Aleka přimět, aby to pochopil.

293
 „Lovci stínů si můžou vzít podsvěťany, v podsvě´tanském nebo civilním obřadu. Viděl
jsem, jak se to už párkrát stalo. Viděl jsem, jak to manželství ostatní lovci stínů zamítli, jako
by to nic neznamenalo, a viděl jsem, jak se někteří lovci stínů ohýbali pod tím tlakem a okovy
slibu, který složili. Vím, že ty by ses nikdy neohnul ani nezlomil. Vím, že to manželství by
pro mě znamenalo tolik, co pro tebe. Vím, že všechny sliby, které jsi mi dal, jsi vždycky
splnil. Ale byl jsem naživu ještě před Dohodami. Seděl jsem a jedl jsem a mluvil jsem s lovci
stínů o míru mezi našimi lidmi, a pak ti samí lovci stínů vyhodili talíře, ze kterých jsem jedl,
protože si mysleli, že jsem nenapravitelně pošpinil všechno, čeho jsem se dotkl. Nebudu mít
obřad, na který se ostatní dívají jako na menší a horší. Nechci, abys měl méně, než obřad,
který si zasloužíš, na počest svých slibů jako lovec stínů. Už mám dost dělání kompromisů ve
jménu snahy vytvořit mír. Chci Zákon změnit. Nechci se oženit, dokud se nebudeme brát ve
zlaté.“
Alek mlčel, s hlavou skloněnou.
„Chápeš?“ zeptal se Magnus s téměř zoufalstvím. „Není to tak, že bych to nechtěl. Není
to tak, že bych tě nemiloval.“
„Chápu,“ řekl Alek. Zhluboka se nadechl a vzhlédl. „Změna Zákona může chvíli trvat,“
řekl prostě.
„To může,“ řekl Magnus.
Oba chvíli mlčeli.
„Můžu ti něco říct?“ zeptal se Magnus. „Nikdo si mě nikdy nechtěl vzít.“
Měl jiné lásky, ale žádná z nich se ho na to nikdy nezeptala, a věděl, s chladným,
skličujícím pocitem, že by bylo zbytečné se jich zeptat. Ať už to bylo proto, že neměli pocit,
že by mohli slíbit, že je až do smrti nic nerozdělí, když Magnus nezemře, nebo že Magnuse
nebrali vážně, nebo si mysleli, že proto, že je Magnus nesmrtelný, on nebere vážně je. Nikdy
neznal důvody, proč si ho nechtěli vzít, ale tak to prostě bylo: Měl lásky, které s ním byly
ochotné zemřít, ale nikdo nechtěl přísahat, že s ním prožije každý den, dokud budou naživu.
Nikdo až na tohoto lovce stínů.
„Nikdy předtím jsem se nikoho nezeptal, jestli si mě vezme,“ řekl Alek. „Takže je to ne?“
Zasmál se, když se ptal, měkký smích, unavený, ale šťastný. Alek se vždy snažil dát těm,
které miloval, cestu nebo otevřené dveře; snažil se dát těm, které miloval, vše, co chtěli.
Společně tam seděli, opření o postýlku jejich dítěte.
Magnus zvedl ruku, Alek ji chytil ve vzduchu a propletl si s ním prsty. Magnusovy
prsteny se zaleskly a Alekovy jizvy zazářily v měsíčním svitu. Vzájemně se drželi.
„Je to ano, jednoho dne,“ řekl Magnus. „Pro tebe, Aleku, to bude vždycky ano.“

***

Po vyučování druhý den Simon seděl ve svém vlhkém sklepním pokoji, bojoval s téměř
neodolatelným pokušením najít Isabelu, a sbíral odvahu.
Vypochodoval četná schodiště a zaklepal na dveře Alekova a Magnusova pokoje.
Dveře otevřel Magnus. Měl na sobě džíny a volné, roztřepené tričko, v náručí držel dítě a
vypadal strašně unaveně.
„Jak jsi věděla, že se právě probudil z dřímoty?“ zeptal se Magnus, když otvíral dveře.
„Ehm, nevěděl jsem to,“ řekl Simon.

294
 Magnus na něj zamrkal, pomalým způsobem, jak to unavení lidé dělají, jako by se nad
mrkáním musel hluboce zamýšlet. „Ach, omlouvám se,“ řekl. „Myslel jsem, že jsi Marysa.“
„Isabelina mám je tady?“ vykřikl Simon.
„Šššššš!“ vyhrkl Magnus. „Mohla by tě slyšet.“
Dítě zakňouralo, nebyl to tak docela pláč, spíš vydalo zvuk jako malý, nešťastný traktor.
Otřel si vlhkou tvář o Magnusovo rameno.
„Vážně se omlouvám, že ruším,“ řekl Simon. „Napadlo mě, jestli bych si nemohl o
samotě provit s Alekem.“
„Alek spí,“ řekl Magnus rozhodně a začal zavírat dveře.
Ještě než se dveře úplně zavřely, zazněl zpoza nich Alekův hlas. Znělo to, jako by napůl
zíval. „Ne, nespím. Jsem vzhůru. Můžu si se Simonem promluvit.“ Objevil se ve dveřích a
znovu je naplno otevřel. „Jdi ven a dej si dlouhou procházku. Nadýchej se čerstvého vzduchu.
Trochu tě to probere.“
„Je mi skvěle,“ řekl Magnus. „Nepotřebuju spát. Nebo se probrat. Cítím se skvěle.“
Dítě zamávalo baculatýma ručkama Alekovým směrem, gesto nepřesné a
nekoordinované, ale nezaměnitelné. Alek vypadal překvapeně, ale usmál se, náhlým a
nečekaně krásným úsměvem, a natáhl ruku, aby si dítě pochoval. Jakmile to udělal, dítě
přestalo kňourat.
Magnus dítěti před obličejem zamával prstem. „Tvůj postoj mi připadá urážlivý,“
informoval ho. Krátce Aleka políbil. „Nebudu pryč dlouho.“
„Vezmi si tolik času, kolik potřebuješ,“ řekl Alek. „Mám ten pocit, že moji rodiče nám
dost brzy přijdou pomoct.“
Magnus odešel, Alek odstoupil od dveří a postavil se i s dítětem k oknu.
„Takže,“ řekl Alek. Měl pomačkanou košili, ve které určitě spal, a pohupoval s dítětem.
Simon měl špatný pocit z toho, že ho otravuje. „O čem jsi se mnou chtěl mluvit?“
„Vážně se omlouvám za to, co se stalo minule,“ řekl mu Simon.
Pak ho napadlo, jestli bylo hrozné, že se před Alekovým dítětem zmiňuje o sexu. Možná,
že byl Simon prostě odsouzený k tomu, aby Aleka smrtelně urážel, znovu a znovu. Navždy.
„To je v pohodě,“ řekl Alek. „Jednou jsem přistihnul tebe a Isabelu. Hádám, že teď jsme
si kvit.“ Zamračil se. „I když vy dva jste zrovna byli v mém pokoji, takže si myslím, že mi
pořád něco dlužíš.“
Simon byl zděšený. „Ty jsi přistihl mě a Isabelu? Ale my jsme neměli…chci říct, že jsme
to nedělali…nebo jo?“ To by bylo pro jeho život typické, pomyslel si. Ze všech věcí na světě
by zapomněl právě tohle.
Alek se tvářil nervózně a znepokojeně, že vede tuhle konverzaci, ale Simon na něj vrhl
prosebný pohled a Alekovi se zřejmě jeho velké dojemnosti zželelo.
„Já nevím,“ řekl Alek nakonec. „Jak si vzpomínám, zrovna ses svlékal. A snažím se na to
zapomenout. A zdálo se, že hrajete nějaké role.“
„Ach. Páni. Jako pokročilé hraní rolí? Byly tam kostýmy? Byly tam rekvizity? Co Isabela
přesně očekává?“
„O tomhle se s tebou nebudu bavit,“ řekl Alek.
„Ale kdybys mi mohl dát malý náznak…“
„Vypadni odsud, Simone,“ řekl Alek.
Simon strhl sám sebe od okraje paniky z hraní rolí a dal se dohromady.

295
 Tohle bylo víc slov, než kolik si s Alekem za ten rok řekli.
Ačkoli ho Alek právě vyhodil z pokoje, takže si Simon musel přiznat, že to nejde tak
úplně dobře.
„Omlouvám se,“ řekl Simon. „Chci říct, že se omlouvám za nevhodné otázky. A
omlouvám se za to, že jsem vás přistihl, ehm, včera ráno. Omlouvám se za všechno.
Omlouvám se
za cokoli, co se mezi námi stalo. Za cokoli, kvůli čemu jsi na mě naštvaný. Upřímně,
nevzpomínám si na to, ale pamatuju si, jaký jsi, když se zlobíš, a nechci, aby to mezi námi
bylo takový. Pamatuju si, že nemáš rád Clary.“
Alek se na Simona podíval, jako by byl blázen.
„Mám rád Clary. Clary je jedna z mých nejlepších přátel.“
„Aha,“ řekl Simon. „Omlouvám se. Myslel jsem, že si vzpomínám…musel jsem to
špatně pochopit.“
Alek se zhluboka nadechl a přiznal: „Ne, nepochopil jsi to špatně. Nejdřív jsem Clary
neměl rád. Byl jsem – jednou jsem ni byl dost hnusný. Praštil jsem s ní o zeď. Bouchla se o ni
hlavou. Byl jsem trénovaný bojovník a ona tehdy neměla vůbec žádný trénink. Jsem dvakrát
tak velký, než ona.“
Simon sem přišel, aby se s Alekem usmířil, takže nebyl připravený na silnou touhu s ním
praštit o zem. Nemohl to udělat. Alek držel dítě.
Jediné, co mohl udělat, bylo zírat na něj v zuřivém mlčení, při pouhé myšlence, že se
někdo dotkl jeho nejlepší kamarádky.
„Není pro to žádná omluva,“ pokračoval Alek. „Ale bál jsem se. Věděla, že jsem gay, a
řekla mi, že to ví. Neřekla mi nic, co jsem už nevěděl, ale bál jsem se jí, protože jsem ji
neznal. Nebyla tehdy moje kamarádka. Byla prostě jen nějaký civil, který vpadl do mé rodiny,
a znal jsem lovce stínů, přátelil jsem se s lovci stínů, kteří, kdyby to zjistili – hned by to běželi
říct mým rodičům, aby se mi to rodiče pokusili rozmluvit. Řekli by to všem. Mysleli by si, že
dělají správnou věc.“
„To by nebyla správná věc,“ řekl Simon, stále rozzuřený, ale teď i otřesený. „Clary by
nikdy něco takového neudělala. Neřekla to dokonce ani mně.“
„Tehdy jsem ji vůbec neznal,“ řekl Alek. „Máš pravdu. Nikomu o tom nikdy neřekla, o
ničem z toho. Měla plné právo říct, že jsem na ni byl hrubý. Jace by mě za to praštil do
obličeje, kdyby to věděl. Byl jsem vyděšený, že Jaceovi řekne, že jsem gay, protože jsem
nebyl připravený na to, aby to o mně Jace věděl. Ale máš pravdu. Nikdy to neudělá, a
neudělala.“ Podíval se z okna, zatímco hladil dítě po zádech. „Mám Clary rád,“ řekl prostě.
„Vždycky se snaží udělat to, co je správné, a nikdy si od nikoho nenechá říkat, co je správné.
Připomíná mému parabatai, že chce žít. Občas si přeju, aby tak šíleně neriskovala, ale pokud
bych nenáviděl bezhlavé, bláznivě statečné lidi, nenáviděl bych…“
„Nech mě hádat,“ řekl Simon. „Jeho jméno se rýmuje s Face Herringfail.“
Alek se zasmál a Simon si v duchu blahopřál.
„Takže máš rád Clary,“ řekl Simon. „Takže jsem jediný, koho nemáš rád. Co jsem
udělal? Vím, že toho máš před sebou hodně, ale kdybys mi mohl říct, co jsem udělal, mohl
bych se za to omluvit a pak bychom mohli být v pohodě, fakt bych to ocenil.“
Alek na něj zíral, pak se otočil a přešel k jednomu z křesel v podkroví. Stály tam dvě
vratké dřevěné židle, na kterých byly polštáře s vyšitými pávy, a pohovka. Pohovka byla

296
trochu křivá. Alek si sedl na jednu ze židlí a Simon, který se rozhodl neriskovat pohovku, si
sedl na tu druhou.
Alek si dítě posadil na kolena, s jednou paží starostlivě omotanou kolem jeho drobného,
baculatého těla. Volnou rukou si hrál s dětskýma drobnýma ručkama, lehoučce do nich plácal,
jako by ho učil hrát paci paci pacičky. Zjevně se chystal na přiznání.
Simon se zhluboka nadechl a připravil se na to, co mělo přijít, ať je to cokoliv. Věděl, že
to možná bude dost zlé. Musel být připraven.
„Co jsi udělal?“ zeptal se Alek. „Zachránil jsi Magnusovi život.“
Simon byl v rozpacích. Omluva mu nepřišla vhodná.
„Magnus byl unesený, a já jsem šel do pekelné dimenze, abych ho zachránil. To byl
celý můj plán. Všechno, co jsem chtěl udělat, bylo zachránit ho. Na cestě byla Isabela těžce
zraněná. Celý svůj život jsem vždycky chtěl chránit lidi, které jsem miloval, zajistit, že budou
v bezpečí. Měl jsem to zvládnout. Ale nedokázal jsem to. Nebyl jsem schopný pomoci ani
jednomu z nich. To ty jsi to udělal. Zachránil jsi Isabele život. Když byl Magnusův otec
rozhodnutý zabít ho, a nebylo nic, co bych mohl udělat, vůbec nic, vložil ses do toho ty. V
minulosti jsem tě podceňoval a ty jsi pak udělal všechno, co jsem kdy chtěl udělat já, a pak jsi
odešel. Isabela byla úplně zničená. Clary na tom byla ještě hůř. Jace byl tak rozrušený.
Magnus se cítil provinile. Každý byl tak raněný, a já jsem jim chtěl pomoct, a ty ses pak
vrátil, ale nepamatoval sis, co jsi udělal. Nevycházím s cizinci moc dobře, a ty jsi byl opravdu
komplikovaný cizinec. Nemohl jsem s tebou mluvit. Nebylo to proto, že bys udělal něco
špatně. Nebylo nic, co bych mohl udělat, abych to mezi námi spravil. Dlužil jsem ti víc, než
jsem ti mohl kdy splatit, a vůbec jsem nevěděl, jak ti poděkovat. Už by to nic neznamenalo.
Protože ty sis to nepamatoval.“
„Aha,“ řekl Simon. „Páni.“
Bylo zvláštní přemýšlet o anonymním cizinci jako o hrdinovi. Ještě divnější bylo, že Alek
Lightwood, o kterém si myslel, že ho nesnáší, o něm mluví jako o hrdinovi.
„Takže není pravda, že mě nenávidíš, a ani Clary. Není nikdo, koho nenávidíš.“
„Nesnáším lidi, kteří mě nutí mluvit o mých pocitech,“ řekl Alek.
Simon na něj chvíli zíral, s omluvou na rtech, ale nakonec nic neřekl. Místo toho se usmál
a Alek mu úsměv plaše opětoval.
„Stalo se toho tolik za dobu, co jsem na Akademii.“
„To si dovedu představit,“ řekl Simon.
Nebyl si jistý, co se s dítětem, o které se teď Alek s Magnusem starají, stane, ale podle
všeho, co mu Isabela řekla, si byla jistá, že si ho nechají. To chtělo probrat.
„Byl bych rád,“ řekl Alek, „kdybychom o pocitech aspoň rok nemluvili. Taky bych se
možná rád i na rok vyspal. Copak děti nikdy nespí?“
„Kdysi jsem chodil děti hlídat,“ řekl Simon. „Pokud si dobře vzpomínám, děti spí hodně,
ale když to nejméně čekáš. Děti jsou jako Španělská inkvizice víc, než si myslíš.“
Alek přikývl, i když vypadal zmateně. Simon si v duchu poznamenal, že teď, když byl
Alek jeho přítel, bylo jeho povinností zavést ho co nejdříve do Monty Python. Dítě se
zahihňalo, jako by ho to srovnání potěšilo.
„Hej,“ řekl Alek. „Mrzí mě, že sis myslel, že jsem na tebe naštvaný jen proto, že jsem
nevěděl, co říct.“
„No,“ řekl Simon. „Takže to je ono. Bylo to teda úplně jinak, než jsem předpokládal.“

297
 Alek přestal hrát s dítětem paci paci pacičky. Překvapeně vzhlédl. „Co tím myslíš?“
„Vůbec jsi se mnou nemluvil, takže jsem si s tím dělal docela starosti,“ vysvětlil Simon.
„Tak jsem se zeptal kamaráda, mezi námi chlapy, jestli se mnou máš nějaký problém. Zeptal
jsem se svého dobrého přítele Jace.“
Nastala pauza, kdy Alek tu zprávu vstřebával. „To jsi udělal.“
„A Jace,“ řekl Simon. „Jace mi řekl, že je mezi námi nějaké velký, temný, tajný problém.
Řekl, že není na něm, aby mi to řekl.“
Dítě se podívalo na Simona, pak zpátky na Aleka. Jeho malý obličej vypadal zamyšleně,
jako by potřásal hlavou a říkal: „Co udělá tenhle Jace příště?“
„Nech to na mně,“ řekl klidně Alek. „Je to můj parabatai a máme spolu posvátné pouto a
to všechno, ale teď zašel příliš daleko.“
„To je v pohodě,“ řekl Simon. „Prosím, vymysli pro něj nějakou hroznou pomstu za nás
oba, protože jsem si jistý, že by mě v boji přepral.“
Alek přikývl, uznal tak tuhle naprosto pravdivou skutečnost. Simon nemohl uvěřit tomu,
že se Aleka Lightwooda tak bál. Alek byl skvělý.
„Takže,“ řekl Alek. „Jak jsem řekl…dlužím ti.“
Simon mávl rukou. „Ne. Jsme si kvit.“

***

Magnus byl tak unavený, že vklopýtal do jídelny Akademie lovců stínů a přemýšlel o
tom, že se tady nají.
Pak se konečně skutečně podíval na jídlo a přišel k rozumu.
Nebyl čas večeře, ale i když to Magnus neočekával, bylo tady takhle brzy shromážděno
několik studentů, kteří se hrnuli pro slizké lasagne. Magnus spatřil u jednoho stolu Julii a její
přátele. Julie si prohlédla Magnuse odshora dolů, včetně rozcuchaných vlasů a Alekova trika,
a Magnus vyčetl z její tváře hluboké rozčarování.
Takže sny té mladé dívky právě zemřely. Magnus připustil, po probdělé noci a nošení
jednoho z Alekových triček, protože Isabela zničila několik jeho vlastních a dítě pozvracelo
několik dalších, že teď možná není úplně okouzlující.
Pro Julii bylo pravděpodobně dobré čelit realitě, i když byl Magnus odhodlaný si někdy
v budoucnu dát sprchu, vzít si na sebe lepší tričko a oslnit dítě svou září.
Magnus Ragnora na Akademii párkrát navštívil a věděl, jak to tam s jídlem chodí.
Přimhouřil oči a snažil se přijít na to, které stoly patřily elitě a které spodině, lidem, kteří se
toužili stát se Nephilim, ale nebyli pro ně až do Zasvěcení dost dobří. Magnus si vždycky
myslel, že spodina prokazovala obrovskou sebekázeň tím, že se nevzepřela aroganci lovců
stínů, nevypálila Akademii a neprchla do noci.
Bylo možné, že Spolek měl pravdu, když Magnuse nazval povstalcem.
Nicméně nedokázal poznat, který stůl je čí. Před lety to bylo naprosto jasné, ale byl si
jistý, že blondýnka a bruneta, které Simon znal, byli Nephilim, a téměř jistý, že ten nádherný
idiot, který chtěl se Simonem vychovávat dítě v šuplíku na ponožky, jím určitě nebyl.
Magnusovu pozornost přitáhl hluboký, panovačný hlas přicházející od latinské dívky,
která vypadala maximálně na patnáct. Byla civil, to Magnus poznal na první pohled. Už od

298
pohledu by mohl říct ještě něco dalšího: Za pár let, ať už projde Zasvěcením nebo ne, bude
hotovým postrachem.
„Jone,“ řekla klukovi u protějšího stolu. „Nakopla jsem si palec a strašně to bolí!
Potřebuju aspirin.“
„Co je aspirin?“ zeptal se chlapec a zněl hrozně zpanikařeně.
Očividně to byl Nephilim, a to skrz naskrz. Magnus to mohl říct, aniž by potřeboval vidět
jeho runy. Ve skutečnosti by se klidně vsadil, že ten kluk byl Cartwright. Magnus v průběhu
staletí poznal několik Cartwrightů. Všichni Cartwrightové měli takové zoufale tlusté krky.
„Koupíš mi ho v lékárně,“ řekla dívka. „Ne, neříkej mi, že nevíš, co je to lékárna. Copak
jsi nikdy v životě neopustil Idris?“
„Ano!“ řekl Jon, možná Cartwright. „Na mnoho misí týkajících se lovení démonů. A
jednou mě máma s tátou vzali na pláž do Francie!“
„Úžasné,“ řekla dívka. „Myslela jsem si to. Takže ti teď vysvětlím všechny zázraky
moderní medicíny.“
„Prosím, nedělej to, Marisol,“ řekl Jon. „Necítil jsem se dobře potom, co jsi mi
vysvětlovala apendektomii. Nemohl jsem jíst.“
Marisol se zašklebila do svého talíře. „Takže říkáš, že jsem ti udělala velkou laskavost.“
„Rád jím,“ řekl Jon smutně.
„Správně,“ řekla Marisol. „Takže, já ti nebudu vysvětlovat moderní medicínu, a ty mi za
to poskytneš neodkladnou zdravotní péči. Mohla by to vyřešit malá první pomoc, ale ty ji
neznáš, takže umřu. Kvůli tobě. Tohle chceš, Jone?“
„Ne,“ řekl Jon. „Co je první pomoc? Existuje nějaká…druhá pomoc?“
„Nemůžu uvěřit tomu, že mě necháš umřít, když by ses mohl mojí smrti tak jednoduše
vyhnout, pokud bys mě prostě poslouchal,“ pokračovala Marisol nemilosrdně.
„Dobře, dobře! Budu poslouchat.“
„Skvělý. Přines mi nějaký džus, protože budu nějakou chvíli mluvit. Pořád jsem dotčená,
že jsi vůbec zvažoval, že mě necháš umřít,“ dodala Marisol, když se Jon vyškrábal nahoru a
vydal se na druhou stranu místnosti, kde se vydávalo nechutné jídlo a potenciálně jedovaté
nápoje. „Myslela jsem, že je svatou povinností lovců stínů chránit civily!“ křikla za ním
Marisol. „Pomerančový džus ne. Chci jablečný džus!“
„Věřil bys,“ řekla Catarina, když se objevila u Magnusova lokte, „že ten Cartwrightovic
kluk byl největší tyran v Akademii?“
„Vypadá to, že potkal většího tyrana,“ zamumlal Magnus.
Blahopřál si za svůj správný Cartwrightovský odhad. U rodin lovců stínů bylo těžké být
si jistý. Některé rysy jako by probíhaly celou rodinnou linií, dědily se po generace, ale vždy
existovaly výjimky.
Například Lightwoodovi Manusovi připadaly celkem zapomenutelní. Některé z nich měl
rád – Annu Lightwoodovou a její průvod mladých dam se zlomeným srdcem, Christophera
Lightwooda s jeho výbuchy, a nyní Isabelu, ale nikdy se žádný Lightwood nedotkl jeho srdce
tak, jako někteří lovci stínů: Will Herondale nebo Henry Branwell nebo Clary Frayová.
Dokud nepoznal Lightwooda, který byl nezapomenutelný; Lightwooda, který nejenže se
dotkl jeho srdce, ale zcela mu ho ukradl.
„Proč se usmíváš sám pro sebe?“ zeptala se Catarina podezřívavě.

299
 „Jen jsem přemýšlel, že život je plný překvapení,“ řekl Magnus. „Co se na téhle
Akademii stalo?“
Všední dívka nemohla šikanovat Cartwrightovic chlapce, leda by chlapci záleželo na tom,
co se jí stane – ledaže by ji viděl jako člověka, a nezavrhl ji tak, jak Magnus viděl nespočet
Nephilim zavrhnout civily a podsvěťany.
Catarina zaváhala. „Pojď se mnou,“ řekla. „Chci ti něco ukázat.“
Vzala ho za ruku a vedla ho ven z jídelny Akademie, její modré prsty se propletly s jeho
rukou s modrými prsteny. Magnus si vzpomněl na dítě a přistihl se, že se znovu usmívá.
Vždycky si myslel, že modrá je nejkrásnější barva.
„Spala jsem v Ragnorově starém pokoji,“ řekla Catarina.
Zmínila jejich starého přítele energicky a prakticky, bez náznaku citů. Magnus sevřel její
ruku o něco silněji, jak šli po schodech nahoru a dolů kamennými chodbami. Na stěnách
visely tapiserie ilustrující velké činy lovců stínů. V několika tapisériích už byly díry, včetně
jedné, která tak zanechala Anděla Raziela bez hlavy. Magnus se obával, že za tu svatokrádež
mohly myši.
Catarina otevřela velké dveře z tmavého dubového dřeva a zavedla ho do klenuté
kamenné místnosti, kde na stěnách viselo několik obrazů, které Magnus poznal jako
Ragnorovy: kresba opice, krajina s pirátskou lodí. Vyřezávaná dubová postel byla pokrytá
Catarininými těžkými bílými nemocničními prostěradly, ale záclony prožrané od molů tvořil
zelený samet, a na stole umístěném pod jediným velkým oknem místnosti byla zelená kožená
intarzie.
Byla na něm mince, kruh mědi ztmavlý věkem, a dva zažloutlé kusy papíru, na rozích
ohnuté.
„Probírala jsem se papíry v Ragnorově stole, když jsem našla tenhle dopis,“ řekla
Catarina. „Byla to jediná opravdu osobní věc v místnosti. Myslel jsem si, že by sis ho možná
chtěl přečíst.“
„To bych chtěl,“ řekl Magnus, takže mu ho podala.
Magnus rozložil dopis a podíval se na špičaté černé písmo, hluboce zaryté do žlutého
povrchu, jako kdyby samotného autora každá stránka rozčilovala. Měl pocit, jako kdyby
naslouchal hlasu, o kterém si myslel, že umlčel navždy.

Pro Ragnora Fella, vynikajícího pedagoga na Akademii lovců stínů a bývalého

nejvyššího čaroděje Londýna:
Promiň, ale nepřekvapuje mě, že slyším, že nejnovější úroda stínoloveckých spratků je
stejně neperspektivní jako ti poslední. Nephilim, kterým chybí představivost a intelektuální
zvědavost? Ty mě ohromuješ.
Přikládám minci s vyrytým věncem, symbolem vzdělání ve starověkém světě. Bylo mi
řečeno, že na ni víla umístila štěstí, a ty ho budeš určitě potřebovat hodně, abys reformoval
lovce stínů.
Jsem jako vždy ohromen tvou trpělivostí, oddaností své práci a tvým neutuchajícím
optimismem, že se tvoji studenti můžou něco naučit. Kéž bych měl tvůj zářivý pohled na život,
ale bohužel si nemůžu pomoct, a když se rozhlédnu po světě, vidím, že jsme obklopeni idioty.
Kdybych učil děti Nephilim, dovedu si představit, že bych byl někdy nucený mluvit s nimi
ostře a občas jim vysát všechnu krev. (Poznámka pro jakékoliv Nephilim, který si nelegálně

300
čte dopisy pana Fella a narušuje jeho soukromí: Samozřejmě jsem žertoval. Jsem hrozný
šašek a šprýmař.)
Ptáš se, jaký je život v New Yorku, a můžu ti říct to, co obvykle: páchnoucí, přeplněné a
téměř celé obydlené jen maniaky. Na jednom večírku čarodějů a vlkodlaků na Bowery mě
skoro srazili na zem. Jeden konkrétní čaroděj byl vpředu a mával třpytivým fialovým
dámským péřovým boa, které měl kolem hlavy, jako vlajkou. Je mi trapně, že ho znám. Někdy
jsem před ostatními podsvěťany předstíral, že ho neznám. Doufám, že mi to věří.
Hlavním důvodem, proč ti píšu, je samozřejmě to, abychom mohli pokračovat v tvých
lekcích španělštiny. Přikládám čerstvý seznam španělských slov a ujišťuju tě, že děláš úžasné
pokroky. Pokud někdy učiníš to strašné rozhodnutí, znovu do Peru doprovázet jistého špatně
oblečeného čaroděje, kterého oba známe, budeš tentokrát připravený.
Se srdečným pozdravem,
Raphael Santiago

„Ragnor nevěděl, že se Akademie po útoku Valentýnova Kruhu na Spolek zavře,“ řekla

Catarina. „Nechal tu dopis, aby se mohl učit španělsky, a pak už nikdy nebyl schopný se pro
něj vrátit. Z toho dopisu je vidět, že si psali poměrně často. Ragnor musel ty ostatní spálit,
protože obsahovaly komentáře, které by Raphaela Santiaga dostaly do problémů. Vím, že
Ragnor měl toho malého upíra s ostrým jazykem rád.“ Naklonila hlavu proti Magnusově
ramenu. „A vím, že ty taky.“
Magnus zavřel na chvíli oči a vzpomněl si na Raphaela, který mu kdysi prokázal
laskavost; Raphael, který pro něj zemřel na oplátku. Znal ho, když se stal upírem, to ironické
dítě s železnou vůlí, a znal ho i v průběhu let, kdy Raphael neoficiálně vedl upíří klan.
Magnus Ragnora neznal, když byl mladý. Ragnor byl starší než Magnus a v době, kdy se
seznámili, už byl tak permanentně rozmrzelý. Ragnor křičel na děti, aby vypadly z jeho
trávníku ještě předtím, než byly trávníky vynalezeny. Vždycky byl k Magnusovi laskavý,
ochotný pustit se do jakýchkoli Magnusových plánů a pak si celou tu dobu stěžoval.
Přesto, navzdory jeho temnému pohledu na život obecně a lovce stínů konkrétně, přišel
Ragnor do Idris učit lovce stínů. I poté, co byla Akademie uzavřena, zůstal ve svém malém
domku mimo Skleněné město a snažil se učit Nephilim, kteří se byli ochotni učit. Vždycky
v to doufal, i když to odmítal přiznat.
Ragnor a Raphael. Oba měli být nesmrtelní. Magnus si myslel, že budou žít navěky, tak
jako on, celá staletí, že budou další setkání a další šance. Ale byli pryč, a smrtelníci, které
Magnus miloval, žili dál. Byla to lekce, pomyslel si Magnus, že člověk má milovat, dokud
může, milovat to, co je křehké, krásné a ohrožené. Nikdo nic nemohl zaručit navždy.
Ragnor a Magnus už znovu do Peru nejeli, a nikdy už ani nepojedou. Samozřejmě byl
Magnus vykázán z Peru, takže by tam tak jako tak nemohl jet.
„Přišla jsi na Akademii kvůli Ragnorovi,“ řekl Magnus Catarině. „Kvůli Ragnorovým
snům, abys viděla, jestli se můžou lovci stínů něco naučit a jestli se můžou změnit. Tentokrát
to tu vypadá nějak jinak. Myslíš, že jsi uspěla?“
„Nikdy jsem si nemyslela, že bych mohla,“ řekla Catarina. „To byl vždycky Ragnorův
sen. Udělala jsem to pro něj, a ne pro lovce stínů. Vždycky jsem si myslela, že Ragnorovo
učení bylo pošetilé. Nemůžeš lidi nic naučit, pokud se učit nechtějí.“
„Co změnilo tvůj názor?“

301
 „Nezměnila jsem názor,“ řekla Catarina. „Tentokrát se chtějí učit. Ale sama bych to
nezvládla.“
„Kdo ti pomohl?“ zeptal se Magnus.
Catarina se usmála. „Náš bývalý Světlomilec, Simon Lewis. Je to sladký chlapec. Mohl
z toho všeho vybruslit jako hrdina války, ale on se prohlásil za člena spodiny, a neustále se
hlasitě ozývá, i když z toho sám nic nemá. Snažila jsem se mu pomoct, ale to bylo všechno,
co jsem mohla udělat, a mohla jsem jen doufat, že to bude stačit. Jeden za druhým studenti
následovali jeho příkladu a začali upouštět od přísných způsobů Nephilim, jako sada
vzpurného domina. George Lovelace se Simonem přestěhoval na kolej spodiny. Beatriz Velez
Mendozová a Julie Beauvaleová s nimi sedávají při jídle. Marisol Rojas Garzaová a Sunil
Sadasivan začali s elitními dětmi při každé příležitosti bojovat. Dva proudy se staly skupinou,
staly se týmem – dokonce i Jonathan Cartwright. Nejde jen o Simona. Jsou to děti, které vědí,
že lovci stínů bojovali bok po boku s podsvěťany, když Valentýn zaútočil na Alicante. Jsou to
děti, které viděly děkanku Penhallowovou, jak mě vítá na jejich Akademii. Jsou to děti
neustále se měnícího světa. Ale myslím si, že tu potřebovali Simona, aby byl jejich
katalyzátorem.“
„A ty jsi tu proto, abys byla jejich učitelka,“ řekl Magnus. „Myslíš, že jsi ve výuce našla
svoje nové poslání?“
Díval se na ni, štíhlou a nebesky modrou, ve starém kamenném a zeleném pokoji jejich
přítele. Strašlivě se zašklebila.
„Sakra ne,“ řekla Catarina Loss. „Jedinou horší věcí, než zdejší jídlo, jsou všichni ti
strašní, ukňouraní teenageři. Uvidím Simona bezpečně projít Zasvěcením a pak odsud padám,
zpátky do mé nemocnice, kde se dají problémy vyřešit stejně lehce jako gangréna. Ragnor
musel být blázen.“
Magnus zvedl Catarininu ruku, kterou stále držel, ke rtům. „Ragnor by byl hrdý.“
„Nech toho,“ řekla Catarina a odstrčila ho. „Od doby, co ses zamiloval, jsi strašně
sentimentální. A teď to s tebou bude ještě horší, protože máš dítě. Vzpomínám si, jaké to
bylo. Jsou tak malé a vkládáš do nich tolik naděje.“
Magnus se na ni překvapeně podíval. Téměř nikdy nemluvila o dítěti, které vychovávala,
dítěti Tobiase Herondala. Částečně proto, že to nebylo bezpečné: Nebylo to tajemství, které
by se měli Nephilim někdy dozvědět, nebyl to hřích, který by někdy odpustili. Magnus měl
vždycky podezření, že Catarina o něm částečně nemluvila proto, že ji to příliš bolí.
Catarina zachytila jeho pohled. „Řekla jsem o něm Simonovi,“ řekla. „O mém chlapci.“
„To musíš Simonovi skutečně důvěřovat,“ řekl Magnus pomalu.
„A víš, že jo?“ řekla Catarina. „Opravdu mu věřím. Tady, vezmi si tohle. Chci, abys to
měl. Skončila jsem s nimi.“
Zvedla ze stolu starou minci a vložila ji do Magnusovy ruky, ve které stále ještě držel
Raphaelův dopis pro Ragnora. Magnus se podíval na mince a dopis.
„Jsi si jistá?“
„Jsem si jistá,“ řekla Catarina. „Během prvního roku na Akademii jsem ten dopis četla
hodněkrát, abych si připomněla, co tu vlastně dělám a co by Ragnor chtěl. Uctila jsem svého
přítele. Už jsem téměř dokončila svůj úkol. Vezmi si je.“
Magnus si je strčil do kapsy, dopis i talisman pro štěstí, poslaný jedním z jeho mrtvých
přátel druhému.

302
 Společně vyšli z Ragnorova pokoje. Catarina řekla, že se jde navečeřet, o čem si Magnus
myslel, že je od ní nesmírně lehkovážné.
„Nemůžeš dělat něco bezpečného a uklidňujícího, jako třeba bungee jumping?“ zeptal se,
ale trvala na svém. Políbil ji na tvář. „Přijď později do podkroví. Budou tam Lightwoodovi,
takže potřebuju ochranu. Uděláme si večírek.“
Otočil se a dost neochotně ji nechal vstoupit do jídelny a k další porci slizkých lasagní.
Když zamířil po schodech nahoru, potkal Simona, který právě scházel dolů.
Magnus se na Simona přemýšlivě zadíval. Zdálo se, že to Simona znepokojuje.
„Pojď se mnou, Simone Lewisi,“ poručil mu Magnus. „Pojďme si popovídat.“

***

Simon stál s Magnusem Banem v horní části jedné z věží Akademie, díval se na blížící se
soumrak a cítil se nejasně nesvůj.
„Mohl bych přísahat, že ta věž bývala křivá.“
„Hm,“ řekl Magnus. „Vnímání je legrační věc.“
Simon si nebyl ani trochu jistý, co Magnus chtěl. Měl Magnuse rád. Ještě s Magnusem
nikdy nevedl řeč od srdce, a teď mu Magnus věnoval pohled, který říkal, co máš za problém,
Simone Lewisi? Magnus způsobil, že i ošuntělá šedá košile, kterou měl na sobě, vypadala
celkem stylově. Byl si docela jistý, že Magnus byl příliš cool, aby se o to staral.
Podíval se na Magnuse, který stál u jednoho z velkých oken věže, které bylo bez skla,
takže mu vítr odfoukával vlasy dozadu.
„Kdysi jsem ti řekl,“ začal Magnus, „že jednoho dne ze všech lidí, které známe, možná
zbudeme jen my dva.“
„Na to si nevzpomínám,“ řekl Simon.
„A proč bys měl?“ zeptal se Magnus. „Kromě toho, ničivé tornádo, které smete všechny,
které milujeme, už není pravda. Ty jsi teď smrtelný. A dokonce i nesmrtelní můžou být zabiti.
Možná, že se tahle věž zhroutí a všichni po nás budou truchlit.“
Pohled z věže, hvězdy nad lesy, byl krásný. Simon se chtěl dostat na zem.
Magnus sáhl do kapsy a vytáhl starou, vyřezávanou minci. Simon ve tmě nedokázal
přečíst nápis, který na ní stál, ale dokázal zahlédnout, že tam nějaký je.
„Kdysi to patřilo Raphaelovi. Vzpomínáš si na Raphaela?“ zeptal se Magnus. „Upíra,
který tě proměnil.“
„Jen v útržcích,“ řekl Simon. „Pamatuju si, jak mi říkal, že Isabela je mimo moji ligu.“
Magnus odvrátil tvář, ale stejně se mu nepodařilo úplně skrýt úsměv. „To zní jako
Raphael.“
„Pamatuju si – jak jsem se cítil, když zemřel,“ řekl Simon, hlas mu uvízl v hrdle. To bylo
na jeho ukradených vzpomínkách nejhorší, že zůstala váha vzpomínky, když všechno ostatní
zmizelo, že cítil ztrátu, aniž by věděl, co ztratil. „Něco pro mě znamenal, ale nevím, jestli mě
měl rád. Ani nevím, jestli jsem měl rád já jeho.“
„Cítil se za tebe zodpovědný,“ řekl Magnus. „Dneska mě napadlo, že bych se za tebe
možná měl taky cítit zodpovědný. Byl jsem ten, kdo provedl kouzlo, které ti vrátilo
vzpomínky; Byl jsem ten, kdo tě vyslal na cestu do Akademie lovců stínů. Raphael byl první,
kdo tě přivedl do jiného světa, ale já jsem tě taky přivedl do jiného světa.“

303
 „Udělal jsem vlastní rozhodnutí,“ řekl Simon. „Dal jste mi šanci to udělat. Nemrzí mě, že
jste to udělal. Nebo vás mrzí, že jste mi obnovil vzpomínky?“
Magnus se usmál. „Ne, nemrzí mě to. Catarina mě trochu obeznámila s tím, co se na
Akademii děje. Vypadá to, že se ti dařilo dělat dobrá rozhodnutí i beze mě.“
„Snažil jsem se,“ řekl Simon.
Byl šokovaný, když ho Alek chválil, a rozhodně něco takového nečekal od Magnuse. Ale
cítil, jak ho Magnusova slova zahřála u srdce, najednou mu bylo teplo, a to navzdory větru
vanoucímu z krystalicky chladné oblohy. Magnus nemluvil o útržcích jeho napůl zapomenuté
minulosti, ale o tom, kým byl teď a co udělal se svým časem od té doby.
Nebylo to nic pozoruhodného, ale snažil se.
„Také jsem slyšel, že jsi zažil takové menší dobrodružství v Říši víl,“ řekl Magnus. „Také
jsme v New Yorku měli problém s prodejcem vílího ovoce. Za část vílí divokosti může sám
Studený mír. Lidé, kterým ostatní nevěří, se stanou nedůvěryhodnými. Ale děje se i něco
dalšího. Říše víl není země bez pravidel, bez vládců. Královna, která byla Sebastianovým
spojencem, zmizela a o důvodu jejího zmizení koluje spousta temných zvěstí. O žádné z nich
jsem se nezmínil Spolku, protože by jen vílám uložily tvrdší tresty. Jsou stále tvrdší a víly
divočejší, a nenávist mezi oběma stranami každým dnem roste. Máš za sebou mnohé bouře,
Simone. Ale přichází další a ještě větší bouře. Všechna stará pravidla přestávají platit. Jsi
připravený na další bouři?“
Simon byl zticha. Nevěděl, jak na to odpovědět.
„Viděl jsem tě s Clary a s Isabelou,“ pokračoval Magnus. „Vím, že jsi na cestě k
Zasvěcení, že budeš mít parabatai a lásku lovce stínů. Jsi takhle šťastný? Jsi si tím vším
jistý?“
„Nevím, jestli jsem si jistý,“ řekl Simon. „Ani nevím, jestli jsem připravený. Nemůžu
říct, že jsem neměl pochybnosti, že jsem nepřemýšlel o tom, že bych se vrátil a byl zase tím
klukem v kapele v Brooklynu. Myslím si, že někdy je příliš těžké věřit v sebe sama. Někdy
člověk prostě dělá věci, o kterých si není jistý, že na to má. Prostě jedná, přestože si není jistý.
Nevěřím, že můžu změnit svět – zní trapně dokonce o tom jen mluvit – ale chci to zkusit.“
„Všichni měníme svět, každým dnem života v něm,“ řekl Magnus. „Musíš se rozhodnout,
jak ten svět chceš změnit. Přivedl jsem tě do tohoto světa, podruhé, a i když děláš vlastní
rozhodnutí, mám za tebe určitou zodpovědnost. Dokonce i když ses zavázal, máš další
možnosti.
Mohl bych zařídit, aby z tebe byl znovu upír, nebo vlkodlak. Oboje je riskantní, ale ne tak
riskantní, jako Zasvěcení.“
„Ano. Chci se pokusit změnit svět jako lovec stínů,“ řekl Simon. „Opravdu to chci udělat.
Chci se o to pokusit a změnit Spolek zevnitř. Chci tuhle konkrétní moc, abych mohl pomoci
lidem. Stojí to za to riziko.“
Magnus přikývl.
Simon si pomyslel, že tohle měl na mysli, když řekl, že Simonovy volby jsou jeho
vlastní. Nechal to na Simonovi, ten den v Brooklynu, když se on a Isabela objevili před
Simonovou školou. A nyní Simona nezpochybňoval, i když se Simon bál, že když se
rozhodne být lovcem stínů a ne podsvěťanem, tak ho možná urazí. Nechtěl být jako lovci
stínů, kteří se chovali, jako by byli lepší než podsvěťani. Chtěl být úplně odlišným druhem
lovce stínů.

304
 Magnus nevypadal uraženě. Stál na vrcholu věže, na kamenné podlaze ve světle hvězd a
znovu a znovu v prstech otáčel mincí, která patřila mrtvému. Vypadal zamyšleně.
„Už jsi přemýšlel o svém jméně jako lovce stínů?“
„Hm…,“ řekl Simon plaše. „Trochu. Vlastně jsem přemýšlel – jaké je vaše skutečné
jméno?“
Magnus se na něj podíval koutkem oka. Nikdo nedává takový postranní pohled jako
člověk s kočičíma očima. „Magnus Bane,“ řekl. „Vím, že jsi toho hodně zapomněl, Smedley,
ale no tak.“
Simon přijal jemné pokárání. Chápal, proč Magnus protestoval proti myšlence, že jméno,
které si vybral, aby ho definovalo, které používal celé roky a které bylo neslavné i slavné
zároveň, nebylo skutečné.
„Omlouvám se,“ řekl. „Jde jen o to, že moje mysl se pořád vrací ke jménům. Pokud
přežiju Zasvěcení, budu si muset vybrat jméno lovce stínů. Nevím, jak si vybrat to pravé –
nevím, jak vybrat to jméno, které bude něco znamenat, které bude znamenat víc než jiná
jména.“
Magnus se zamračil.
„Nejsem si jistý, že jsem ten pravý, abych ti v tomhle mohl poradit. Možná bych měl
nosit falešný bílý plnovous, abych přesvědčil sám sebe, že jsem mudrc. Vyber si to, které ti
připadá správné, a nedělej si s tím příliš starostí,“ řekl Magnus nakonec. „Bude to tvoje
jméno. Budeš s ním žít. To ty mu dodáš význam, ne naopak.“
„Budu se o to snažit,“ řekl Simon. „Existuje nějaký důvod, proč bylo právě jméno
´Magnus Bane´ to pravé?“
„Magnus Bane mi přišlo správné z mnoha důvodů,“ řekl Magnus, který mu ve
skutečnosti neodpověděl. Zdálo se, že vycítil Simonovo zklamání a slitoval se nad ním.
„Tohle je jedno.“
Magnus začal v prstech převracet minci, přehazoval si ji nad i pod prsty, kroužek kovu se
pohyboval stále rychleji a rychleji. Modré linky magie jakoby vyskakovaly z jeho prstů,
v Magnusově dlani se rozpoutala malá bouře a zachytila minci v síti blesků.
Pak ji hodil z věže, do nočního větru. Simon viděl, jak mince padá, stále obklopená
modrým ohněm, a letí daleko za hranice pozemků Akademie.
„Existuje fyzikální jev popisující, co se stane, když je objekt v pohybu. Myslíš si, že víš
přesně, jakou cestou zamíří a kde skončí. Pak náhle, bez jakéhokoliv důvodu, můžeš vidět…
že se směr změní. Zamíří někam, kam bys to nikdy nečekal.“
Magnus luskl prsty, mince kličkovala ve vzduchu a vrátila se k nim, zatímco Simon zíral,
s pocitem, jako by magii viděl poprvé. Upustil minci do Simonovy ruky a usmál se, planoucí
rebelský úsměv a oči zlaté jako nově objevený poklad.
„Říká se tomu efekt Magnus,“ řekl.

***

„Bzzzz,“ řekla Clary a její jasně červená hlava se vznášela nad malým tmavě modrým
dítětem. Vtiskla mu na tváře drobné polibky, bzučela jako včela, a dítě se smálo a chytalo její
kadeře. „Bzzzz, bzzz, bzzzz. Nevím, co dělám. Nikdy jsem si s dětmi nebyla blízká. Šestnáct

305
let jsem si myslela, že jsem jedináček, zlatíčko. A potom, mimčo, nechtěj vědět, co jsem si
myslela. Prosím, odpusť mi, jestli to dělám špatně, mimčo. Líbím se ti, mimčo? Ty mně jo.“
„Dej mi to dítě,“ řekla Marysa žárlivě. „Měla jsi ho celé čtyři minuty, Clarisso.“
Byli na večírku v Magnusově and Alekově apartmá a hráli hru Dej mi dítě. Každý si ho
chtěl podržet. Simon se nestydatě snažil podlézat Isabelině otci, tím, že učil Roberta
Lightwooda, jak se používají Simonovy digitální hodinky jako stopky. Robert teď držel
hodinky ve smrtícím sevření a pečlivě je studoval. Za šestnáct minut na něj měla přijít řada
s dítětem a on sevřel Simonovo rameno a řekl: „Díky, synu,“ což Simon bral jako požehnání
k randění s Robertovou dcerou. Takže nelitoval ztráty svých hodinek.
Clary se vzdala dítěte a zabořila se zpátky do pohovky mezi Simona a Jace. Když si
sedla, pohovka nebezpečně zaskřípala. Simon se možná v dříve křivé věži cítil bezpečněji, ale

byl ochotný ocitnout se v nebezpečí, pokud to znamenalo, že mohl zůstat vedle Clary.
„Je tak sladký,“ pošeptala Clary Jaceovi a Simonovi. „I když je divný o něm přemýšlet
jako o Alekově a Magnusově dítěti. Chci říct, dokážete si to představit?“
„Není to divný,“ řekl Jace. „Chci říct, že si to dokážu představit.“
Na jeho vysokých lícních kostech rozkvetla červeň. Odsunul se do rohu pohovky, když se
na něj Simon a Clary s vykulenýma očima otočili.
Clary a Simon na něj dál zkoumavě zírali. Což Simonovi přinášelo obrovský pocit štěstí a
radosti. Společné posuzování lidí bylo základní součástí nejlepšího přátelství.
Pak se Clary naklonila a políbila Jace.
„Pojďme se k tomuhle rozhovoru vrátit tak za deset let,“ řekla. „Možná ještě za dýl! Jdu
si zatancovat s holkama.“
Připojila se k Isabele, která už tančila na tlumenou hudbu uprostřed kruhu obdivovatelů,
kteří přišli, protože se doslechli, že je zpátky. První místo mezi nimi zaujímala Marisol, o
které si byl Simon docela dost jistý, že se rozhodla, že až vyroste, bude jako Isabela.
Oslava Lightwoodovic dítěte byla v plném proudu. Simon s úsměvem sledoval Clary.
Vzpomínal si na několik okamžiků, kdy byla v přítomnosti ostatních dívek ostražitá, a teď do
sebe byly místo toho zaklesnuté. Bylo hezké vidět Isabelu, jak ke Clary natáhla ruce, a Clary,
jak je bez váhání uchopila.
„Jaci,“ řekl Simon, zatímco Jace sledoval Clary a usmíval se. Jace se na něj podíval a
tvářil se otráveně. „Pamatuješ, jak jsi mi řekl, že by sis přál, abych si vzpomněl?“
„Proč se mě ptáš, jestli si něco pamatuju?“ zeptal se Jace a znělo to rozhodně otráveně.
„Já nejsem ten, kdo má problémy s pamětí. Vzpomínáš?“
„Jen jsem přemýšlel, co jsi tím myslel.“
Simon čekal a dával tak Jaceovi šanci využít jeho démonní amnézie a říct mu další
falešné tajemství. Místo toho Jace vypadal neuvěřitelně nesvůj.
„Nic,“ řekl. „Co bych tím měl myslet? Nic.“
„Řekl jsi právě, že bys chtěl, abych si minulost pamatoval obecně?“ zeptal se Simon.
„Abych si vzpomněl na všechna dobrodružství, která jsme zažili a mužská pouta, která jsme
spolu navázali?“
Jace se dál tvářil stísněně. Simon si vzpomněl, že Alek řekl, že Jace byl hrozně rozrušený.
„Počkej, takže je to pravda?“ zeptal se Simon nevěřícně. „Chyběl jsem ti?“

306
 „Samozřejmě, že ne!“ vyštěkl Jace. „Nikdy jsi mi nechyběl a chybět nebudeš. Já, ehm,
mluvil jsem o něčem konkrétním.“
„Dobře. Takže, na co konkrétního bys chtěl, abych si vzpomněl?“ zeptal se Simon.
Změřil si Jace podezíravým pohledem. „Bylo to kousání?“
„Ne!“ řekl Jace.
„Tak jaký je ten pro tebe tak mimořádný okamžik?“ zeptal se Simon. „Ten, který chceš,
abych si pamatoval, že jsme sdíleli?“
„Zapamatuj si tuhle chvíli,“ řekl Jace. „Hned při další možné příležitosti tě nechám umřít
na dně nějaké zlé lodi. Chci, aby sis pamatoval, proč.“
Simon se usmál. „Ne, to bys neudělal. Nikdy bys mě nenechal umřít na dně zlé lodi,“
zamumlal, když Alek přišel ke křivé pohovce a Jace se tvářil pobouřený tím, co slyšel.
„Simone, normálně je mi potěšením s tebou mluvit,“ řekl Alek. „Ale mohl bych si
promluvit s Jacem?“
„Jo, jasně,“ řekl Simon. „Jaci, zapomněl jsem, co jsem se ti snažil říct. Ale teď si to
vybavuju úplně jasně. Alek a já jsme si trochu popovídali o jeho problému se mnou. Víš, o
tom, který jsi řekl, že spolu máme. To strašné tajemství.“
Jaceovy zlaté oči potemněly. „Aha,“ řekl.
„Myslíš, že jsi vtipný, viď?“
„I když si uvědomuju, že jste na mě oba trochu naštvaní, a tohle možná není vhodná doba
sám sebe zahrnout chválou,“ řekl Jace pomalu, „upřímnost mě nutí říct: Ano. Ano, myslím si,
že jsem vtipný. ´Tady přichází Jace Herondale,´ říkají. ´S pronikavým důvtipem a taky
absolutně sexy. Je to břemeno, kterému Simon nikdy neporozumí.´“
„Alek tě zabije,“ informoval ho Simon a poplácal ho po rameni. „A myslím, že je to fér.
Za zmínku stojí, že mi budeš chybět, kámo.“
Vstal z pohovky. Alek vykročil k Jaceovi.
Simon Alekovi důvěřoval, že teď vykoná strašlivou pomstu za ně oba. Promarnil dost
času nad Jaceovými hloupými vtipy.
George tancoval s Julií a Beatriz, šaškoval a snažil se je rozesmát. Beatriz se už smála, a
Simon věřil, že Julie se brzy taky rozesměje.
„No tak, tancování se mnou není tak špatný,“ řekl George Julii. „Možná nejsem Magnus
Bane…“ Odmlčel se a podíval se na Magnuse, který se převlékl do černého gázového trička s
modrými flitry, které při pohybu jiskřily. „Rozhodně jsem to ještě nedokázal,“ dodal. „Ale
pracuju na tom. A mám skotský přízvuk.“
„Víte, že je to pravda,“ řekl Simon. Plácl si s Georgem a usmál se na dívky, ale to už je
míjel a mířil do středu tanečníků.
Mířil k Isabele.
Přistoupil k ní a položil jí ruku kolem pasu. Opřela se o něj. Měla na sobě šaty, které si
oblékla i v den, kdy ji poprvé potkal, znovu poprvé, a ve kterých mu připomínala hvězdnou
noc nad Akademií lovců stínů.
„Ahoj,“ zašeptal. „Chci ti něco říct.“
„A co to je?“ pošeptala mu Isabela zpátky.
Simon ji k sobě otočil čelem a ona ho nechala. Myslel si, že by tuhle konverzaci měli vést
tváří v tvář.

307
 Za ní viděl Jace a Aleka. Objímali se a Alek se smál. Jace ho blahopřejně poplácal po
zádech. Tolik ke strašlivé pomstě, i když Simon nemohl říct, že by se doopravdy zlobil.
„Chtěl jsem ti to říct ještě předtím, než se pokusím o Zasvěcení,“ řekl.
Úsměv z Isabeliny tváře zmizel. „Jestli je tohle ten typ řeči pokud-umřu, nechci to
slyšet,“ řekla divoce. „Tohle mi nedělej. Ani neuvažuj o umírání. Budeš v pořádku.“
„Ne,“ řekl Simon. „Špatně jsi to pochopila. Chtěl jsem ti to říct teď, protože až projdu
Zasvěcením, dostanu zpátky svoje vzpomínky.“
Isabela vypadala spíš zmateně, než naštvaně, což bylo rozhodně zlepšení. „Takže co mi
teda chceš říct?“
„Nezáleží na tom, jestli dostanu svoje vzpomínky zpátky, nebo ne,“ řekl Simon.
„Nezáleží na tom, jestli mi zítra další démon způsobí amnézii. Znám tě: Přijdeš mě znovu
najít, přijdeš mě zachránit bez ohledu na to, co se stane. Přijdeš si pro mě, a já tě zase znovu
poznám. Miluju tě. Miluju tě, i bez vzpomínek. Miluju tě právě teď.“
Nastala pauza, narušovaná nepodstatnými věcmi, jako je hudba a šumění lidí všude
kolem. Nedokázal úplně porozumět výrazu na Isabelině tváři.
Pak Isabela řekla klidným hlasem: „Já vím.“
Simon na ni zíral. „Byl to…“ řekl pomalu. „Byl to odkaz na Star Wars? Protože jestli jo,
vyznal bych ti lásku znovu.“
„Tak do toho,“ řekla Isabela. „Myslím to vážně. Řekni to znovu. Na tu chvíli jsem
čekala.“
„Miluju tě,“ řekl Simon.
Isabela se rozesmála. Simon si pomyslel, že by měl být zděšený, že řekl dívce tahle slova
a ona se rozesmála. Ale Isabela ho pořád překvapovala. Nemohl se na ni přestat dívat.
„Opravdu?“ zeptala se a oči jí zářily. „Opravdu?“
„Opravdu,“ řekl Simon.
Přitáhl ji k sobě, a pak spolu tančili, v nejvyšším patře Akademie, v srdci její rodiny. A
protože na tu chvíli čekala, říkal ji to znovu a znovu.

***

Magnus svoje dítě pořád někam zašantročoval. Což se nezdálo jako dobré znamení pro
budoucnost. Magnus si byl jistý, že by člověk měl vždycky vědět, kde právě jsou.
Nakonec dítě našel s Marysou, která se ho vítězoslavně zmocnila a utekla cukrovat nad
svým pokladem do kuchyně.
„Ach, ahoj,“ řekla Marysa a tvářila se trochu provinile.
„Dobrý den vám,“ řekl Magnus, obtočil ruku kolem malé modré hlavičky a cítil jemné
kadeře. „A ahoj tobě.“
Dítě podrážděně zanaříkalo. Magnus si pomyslel, že se učí rozlišovat mezi různými
naříkáními a kňouráním a vykouzlil láhev s už připravenou kojeneckou výživou. Natáhl ruce
a Marysa viditelně sbírala sílu vůle, aby se dítěte vzdala.
„Jde ti to s ním,“ řekla Marysa, když si ho Magnus uložil do ohbí lokte a strčil mu do
jeho drobných úst láhev.
„Alek je v tom lepší,“ řekl Magnus.

308
 Marysa se usmála a zatvářila se pyšně. „Je na svůj věk hodně vyspělý,“ řekla láskyplně a
zaváhala. „Já…v jeho věku taková nebyla, když jsem byla mladá matka. Ne…nechovala jsem
se tak, jak bych chtěla, aby mě některé z mých dětí vidělo. Pro to neexistuje žádná omluva.“
Magnus se díval do Marysiny tváře. Vzpomněl si, jak jí kdysi čelil, oba na opačných
stranách, když byla jedním z Valentýnových učedníků, a cítil, že ji i všechny, kteří s ní budou
mít co do činění, bude navždy nenávidět.
Také si vzpomněl na své rozhodnutí odpustit jiné ženě, která stála na Valentýnově straně,
a která k němu přišla s dítětem v náručí a chtěla po něm, aby dal věci do pořádku. Tou ženou
byla Jocelyn a z dítěte vyrostla Clary, první a jediné dítě, které kdy Magnus viděl vyrůstat.
Nikdy ho nenapadlo, že bude mít vlastní dítě, které uvidí vyrůstat.
Marysa mu pohled vracela, vysoká a s rovnými zády. Možná, že jeho předpoklad
o tom, jak se po celé ty roky cítila, byl špatný; Možná že se nikdy nerozhodla ignorovat
minulost a myslela s Nephilimskou pýchou, kdy musel následovat její vedení. Možná se
vždycky chtěla omluvit, ale vždycky byla příliš hrdá.
„Ach, Maryso,“ řekl Magnus. „Zapomeň na to. Myslím to vážně, už o tom nikdy nemluv.
Nikdy jsem nečekal, že budeme rodina. Právě kvůli všem těm krásným překvapením života
stojí za to žít.“
„Pořád tě ještě něco dokáže překvapit?“
„Každý den,“ řekl Magnus. „Zvlášť od chvíle, kdy jsem potkal tvého syna.“
Vyšel z kuchyně se svým synem v náručí a Marysou za zády zpátky na večírek.
Svého milovaného Aleka, vzor dospělosti, našel, jak opakovaně bije svého parabatai
do hlavy. Naposledy je Magnus viděl, jak se objímali, takže předpokládal, že Jace udělal
jeden z jeho mnoha ubohých vtipů.
„Co je to s tebou?“ zeptal se Alek. Smál se a pořád mlátil Jace, který se kolem sebe
oháněl rukama, a rozhazoval při tom polštáře, obraz stínolovecké elegance. „Vážně, Jaci, co
je to s tebou?“
To Magnusovi připadalo jako rozumná otázka.
Rozhlédl se po místnosti. Simon tancoval s Isabelou, dost hrozně. Zdálo se, že si toho
Isabela snad ani nevšimla. Clary skákala nahoru a dolů s Marisol, stěží vyšší než mladší
dívka. Catarina vypadala, že u okna obírá Jona Cartwrighta v kartách.
Robert Lightwood stál přímo vedle Magnuse. Robert se bude muset přestat takhle
přikrádat k lidem. Než z toho někdo dostane infarkt.
„Ahoj, mladý muži,“ řekl Robert. „Kam jste zmizeli?“
Střelil po Maryse podezíravým pohledem a ona obrátila oči v sloup.
„Magnus a já jsme si promluvili,“ řekla a dotkla se Magnusovy paže.
Její chování dávalo Magnusovi perfektní smysl: když si nakloní svého zetě, získá větší
přístup k vnoučeti. Už dříve tenhle druh rodinných interakcí viděl, ale nikdy, naprosto nikdy
si nemyslel, že bude jejich součástí.
„Ano?“ řekl Robert dychtivě. „Už jste se rozhodli, jak ho pojmenujete?“
Když Robert tu otázku položil, právě dohrála poslední píseň. Jeho dunivý hlas zazněl do
ticha.
Alek seskočil z Jace a přes opěradlo pohovky a postavil se vedle Magnuse. Pohovka se
zhroutila, s Jacem stále uvězněným v polštářích.

309
 Magnus se podíval na Aleka, který mu pohled opětoval a z jehož tváře vyzařovala naděje.
To bylo jedna z věcí, které se na Alekovi za dobu, co byli spolu, vůbec nezměnila. Neměl
v sobě ani špetku záludnosti, nepoužíval žádné triky, aby skryl to, co cítil. Tohle Magnus
nikdy nechtěl ztratit.
„Ve skutečnosti jsme o tom už mluvili,“ řekl Magnus. „A myslíme si, že jste měli
správný nápad.“
„Chceš říct…“ řekla Marysa.
Magnus sklonil hlavu a uklonil se tak nízko, jak jen mohl s dítětem v náručí. „S
potěšením vám všem představuji,“ řekl, „Maxe Lightwooda.“
Magnus cítil, jak mu na zádech spočinula Alekova ruka, teplá, vděčná a jistá stejně jako
jeho láska. Podíval se dolů na tvář dítěte. Zdálo se, že se dítě mnohem víc zajímá o svou
láhev, než o své jméno.
Možná přijde čas, kdy si dítě, až se opravdu stane čarodějem, bude chtít vybrat své
vlastní jméno, které si ponese v průběhu staletí. Než přijde čas, kdy bude dost starý, aby si
zvolil, kým chce být, myslel si Magnus, že mohl vybrat mnohem horší jméno, než je tohle
jméno, tohle znamení lásky a přijetí, zármutku a naděje.
Max Lightwood.
Jedno z krásných překvapení života.
Pokojem se neslo šumící, potěšené ticho, s mumláním radosti a schválení. Pak se Marysa
a Robert začali dohadovat o prostředním jménu.
„Michael,“ opakoval Robert tvrdohlavě.
Catarina se vydala k němu a zastrčila si do podprsenky svazek bankovek, takže
nevypadala zrovna jako nejvhodnější učitelka v historii. „A co třeba Ragnor?“ zeptala se.
„Clary,“ řekl Jace ze zhroucené pohovky. „Pomoz mi. Je tu hrozná tma.“
Magnus se vzdálil od debaty, protože Maxova láhev byla téměř prázdná a Max začal
plakat.
„Nevykouzluj láhev, připrav skutečnou,“ řekl Alek. „Jestli si zvykne, že ho nakrmíš
rychleji než ostatní, budeš ho muset krmit pořád jen ty.“
„To je vydírání! Neplač,“ pobídl Magnus svého syna, když ho nesl zpátky do kuchyně,
aby mu mohl připravit láhev ručně.
Připravit kojeneckou výživu nebylo tak těžké. Magnus to viděl Aleka dělat už několikrát,
a zjistil, že je schopný Alekův postup napodobit.
„Neplač,“ přemlouval Maxe znovu, zatímco ohříval mléko. „Neplač, a nepoblinkej mi
košili. Pokud nějakou z těch věcí uděláš, odpustím ti to, ale budu naštvaný. Chci, abychom
spolu vycházeli.“
Max plakal dál. Magnus nad tváří dítěte zakmital prsty volné ruky a přál si, aby
existovalo kouzlo, kterým by dítě utišil a které by mohl bez Alekových námitek použít.
K jeho překvapení Max přestal plakat, stejně jako když ho včera předal do Alekovy
náruče. Zíral se zájmem na jiskry vyskakující z Magnusových prstenů na jeho tvář.
„Vidíš?“ řekl Magnus a vrátil Maxovi znovu plnou láhev. „Věděl jsem, že spolu budeme
vycházet.“
Vyrazil a zastavil se ve dveřích kuchyně, kolébal Maxe v náručí a díval se na večírek.
Před třemi lety by si nepomyslel, že se něco z toho může stát. V té místnosti bylo tolik lidí, se
kterými se cítil dobře a propojený. Tolik se toho změnilo a stále existovalo tolik potenciálu

310
pro změnu. Bylo děsivé myslet na všechno, co mohl ztratit, a vzrušující a radostné myslet na
vše, co získal.
Podíval se na Aleka, který stál mezi svými rodiči, jeho postoj sebejistý a uvolněný, ústa
prohnutá v úsměvu nad něčím, co jeden z nich řekl.
„Možná že jednoho dne to bude jen ty a já, moje malá borůvko,“ řekl Magnus
konverzačním tónem. „Ale ne na dlouhou, opravdu dlouhou dobu. Budeme se o něj starat, ty a
já. Jo?“
Max Lightwood vydal šťastný bublavý zvuk, který Magnus bral jako souhlas.
Tenhle teplý, světlý pokoj nebyl špatný výchozí bod pro cestu jeho dítěte za poznáním, že
existuje mnoho věcí, kvůli kterým stojí za to žít, víc než lidé kdy poznají, že je na světě
nekonečná láska, kterou pozná, a čas, který objeví. Magnus věřil, že bude pro něj, pro jeho
syna, pro jeho milované, pro všechny zářící, chřadnoucí smrtelníky a stálé, bojující
nesmrtelné, které znal, bude dost času.
Položil láhev na stůl a políbil svého syna do chundelatých kadeří. Slyšel, jak mu Max
zažvatlal do ucha. „Neboj se,“ zašeptal mu Magnus zpátky. „Jsme v tom všichni společně.“

311
312
 Angels Twice Descending cz

"Myslíš, že to bude ná š pohřeb?“ řekl George Lovelace, hlas se mu při posledním slově
třá sl „Pravdu.“
Simon Lewis se zastavil ve svém snažení a podíval se na svého spolubydlícího. George
byl člověk, kterého by Simon kdysi nená viděl při prvním setká ní, jako každého
s bronzovou pletí, bicepsy s nesnesitelně sexy, alespoň podle děvčat, skotským
přízvukem s velkým mozkem, s velkou osobností a atraktivitou.
Ale George překvapoval Simona každý den. Jako v téhle chvíli, kdy si utíral z obličeje
něco, co podezřele připomínalo slzu.
"Ty... pláčeš ?" zeptal se Simon nevěřícně.
"Samozřejmě, že ne." řekl George a dal se do zuřivého utírá ní jeho očí.
"No, na mou obranu,“ dodal, znějíc mírně v rozpacích „smrt je hrozná věc.“
"To je mrtvá krysa," podotkl Simon. "A mrtvá krysa v tvých botách, Mohl bych přidat."
Simon a George zjistili, že klíč ke šťastnému vztahu spolubydlích je jasné rozdělení
prá ce. George byl pověřen likvidací všech tvorů – krysy, ještěrky, švá by, občas jakýsi
mišmaš, jenž měl zřejmě za předka někoho, kdo urazil čaroděje – ve skříni nebo pod
postelí.
Simon zase zpracová val všechny ty, které vlezly dovnitř oblečení a otřá sl si, když si
vzpomněl, jak přišli na to, že je tahle prá ce zapotřebí – pod polštá ře.
"Mimochodem, jen u jednoho z ná s byla ve krysa v botá ch – a ber na vědomí, že to není
ten, co plá če.“
"Mohla by to být poslední mrtvá krysa, kterou jsme našli!“ George vyjekl „Přemýšlej o
tom, Si. To by mohla být poslední společná mrtvá krysa za našeho celého života.“
Simon si povzdechl. Jak se blížil den rituá lu, kdy oficiá lně přestanou být studenty a
začnou být Lovci stínů . George smutně zmiň oval, co všechno mohli udělat naposledy.
Teď, když uplynul měsíc a přišel jejich poslední den na Akademii. Zdá lo se Simonovi, že
malá nostalgie dá vá smysl, jejich poslední ranní rozcvička, Delaney Scarsbury ho nazval
špagetovou armá dou, čtyřokým, křivonohým, občerstvením pro démona a Simon téměř
řekl Děkuji vám. A toho večera se téměř až dusil poslední miskou pudinku ochuceným
masem.
Ale aby cítil nostalgii u mrtvé krysy v jeho botě? Tak to na něj bylo příliš. Deskami, které
byli vytržené z jeho staré učebnice Démonologie, se Simonovi podařilo nabrat krysu

313
z boty bez dotýká ní se jí. Upustil ji do igelitové tašky, které jim přinesla Isabelle,
konkrétně za tímto ú čelem, pevně tašku svá zal a pak spadla do koše.
"RIP, Jon Cartwright čtyřiatřicá tý," George řekl vá žně.
Pojmenovali své krysy Jon Cartwright – skutečně se řídili podle originá lu.
Jon Cartwright blá zen. Simon se usmá l nad tím, jak jejich k vzteku nafoukanému
spolužá kovi se zarovná vá čelo hněvem a v nechutně svalnatém krku začínalo pulzoval.
George měl možná pravdu. Možná , mu někdy dokonce budou chybět krysy.
***
Simon nikdy nevěnoval hodně ú silí do představy jeho maturitnímu dnu, natož noc
předtím. Jako by ples a ná vrat domů , bylo totéž jako rituá l tedy pro jiný druh teenagera –
kurá žné školá ky, sportovce a roztleská vači to znal většinou ze špatných filmů . Byl to
soudek mimo mě.
Ž á dné uplakaní loučení nebo neuvá žené zná mosti pohá něné nostalgií a levným pivem.
Před dvěma lety, pokud by se nad tím vů bec obtěžoval přemýšlet, strá vil by většinu noci
v Brooklynu, s Ericem a kluky v Java Jones, žíznivě pil ká vu a debatovali nad jménem
jejich kapely.
a debaty jména pro kapelu.
( Mrtvá Krysa v tenisce, Simon uvažoval ze zvyku. Nebo možná hlodavčí pohřeb. )
Samozřejmě, to předpoklá dal, že střední škola vedla k vysoké škole, což by vedlo k
rockovým hvězdá m… nebo na alespoň mírně cool prá ci na mírně cool hudebním
vydavatelství.
Než se vzpamatoval, byl něco jako lovec démonů , než si to uvědomil, měl se z něj stá t
člověk s nadpřirozenými schopnostmi a andělskou krví, bojovník věčně zavá zaný k bitvě
– a on sá m se předtím přihlá sil, aby se stal jedním z nich.
Takže namísto Java Jones, byl v saló nku Akademie Lovců stínů , osvíceným svíčkami,
kýchal z dvou století vrstvy prachu a uhýbal před hrozivě vypadajícími portréty
ušlechtilých Lovců stínů , které lemovaly místnost, jejich výrazy říkali jakoby říkali: Jak si
můžeš myslet, že bys mohl patřit mezi nás?
Místo toho aby byl s Ericem, Mattem a Kirkem, které znal od školky, tu byl s přá tely,
které potkal jen několik let předtím z nichž jeden z nich živil jeho ná klonnost pro
potkany a sdílel s nimi jeho jméno.

314
Místo aby spekuloval o své budoucnosti v rock and rollu vyměnil svů j život za boj
s multidimenzioná lními monstry. Za předpokladu, že přežije zkoušku, která nebyla
zrovna bezpečná .
"Co si myslíš, že to bude jako?" zeptala Marisol Garza, která byla objímá na Jonem
Cartwrightem a vypadala, že je skoro rá da, že to tak je „Obřad, chci říct…Co myslíš, že
budeme muset dělat?“
Jon stejně jako Julie Beauvale a Beatriz Mendoza, byli z dlouhé řady Lovců stínů . Pro ně
byl zítřejší den jen dalším dnem, jejich oficiá lní rozloučení se studentských životem. Byl
pro ně čas přestat studovat a začít bojovat.
Ale pro George, Marisol, Simona, Sunila a několik jiných civilních studentů to znamelo, že
je zítra jejich den Přijímá ní.
Nikdo si nebyl jistý, co to znamená .
Mnohem méně to, co to obná šelo. Bylo jim řečeno, jen velmi má lo: že se napijí z Pohá ru
smrti. Jako první Lovec stínů Jonathan Lovec stínů z krve anděla. Ž e pokud budou mít
štěstí budou na místě transformová ni na plnokrevného Lovce stínů a aby řekli sbohem
svým civilním životů m a sami se tak zavá zali, že budou žít nebojá cný život služby
lidstvu.
Nebo kdyby se stala velmi nešťastná nehoda bezprostředně zemřou a pravděpodobně to
bude hrů zná smrt. Nedá valo to zrovna moc ná dech pro slavnostní večer.
"Já jsem jen přemýšlel, co je v pohá ru" Simon řekl. "Myslíš, že je to skutečná
krev?"
"Není to tvoje specialita, Lewisi?" ušklíbl se Jon.
George si smutně povzdechl. "V poslední době má Jon hloupé upíří vtipy.“
"Já bych na to nesá zel," zamumlal Simon.
Marisol se odtá hla od Jonova ramena. "Drž se dá l, idiote," řekla. Ale řekla to příliš
s lá skou tedy podle Simona.
"Vsadím se, je to voda," řekl Beatriz, vždy mírotvů rce. "Voda, u které má š
předstírat, že je krev, nebo že ji pohá r promění v krev, nebo něco takového."
"Je jedno, co je v pohá ru," řekla Julie v její nejlepší nepřístojni bylo zná t, že i když toho
mo neví, ví víc než ostatní „Pohá r je magický, pravděpodobně bys z něj mohl pít kečup a
fungovalo by to.“
"Doufá m, že to bude ká va," řekl Simon s teskným povzdech svým vlastním. Akademie
byla bezkofeinová zó na.

315
„Byl bych mnohem lepší Lovec stínů , kdybych musel při přijetí vypít dobrou ká vu."
"Jan říkal, že slyšel, že je to voda z Jezera Lyn,"řekl skepticky Beatriz. Simon
doufal, že je sprá vné být skeptický. Jeho poslední setká ní s vodou z jezera Lyn bylo
přinejmenším zneklidň ující.
A vzhledem k tomu, že některé nezná mé procento při napití se z pohá ru zemřelo, zdá lo
se že Pohá r nepotřebuje žá dnou další pomoc na zabíjení.
"A kde je vlastně Sunil?" zeptal se Simon.
Neuskutečnili tak dnešní plá n – Akademie nabízela velmi omezené rekreační možnosti –
alespoň pokud se vá m nelíbilo trá vit volný čas ve sklepení nebo stopová ním obřího
magického slimá ka. Většinu večerů za posledních pá r měsíců , Simon a jeho přá telé
skončili zde, mluvili o jejich budoucnosti a očeká vali, že najdou jinou cestu než včera.
Marisol, která znala Sunil nejlépe pokrčila rameny.
„Možná zvažuje možnosti.“
Sevřela prsty při téhle frá zi.
To bylo, jako když Deana Penhallow upozorň ovala civilní studenty, že by nebyla žá dná
ostuda kdyby nenastoupili k Přijetí.
"Ponížení. Celoživotní rozpaky pro mnohé zbabělost a pocit viny, že díky němu jsme
ztratili ná š velmi cenný čas,“ zavrčel na ně pak Scarsbury, kdy po něm děkanka střelila
zamračeným pohledem dodal: „ale jistě, žá dná ostuda.“
"Neměl by být v pořá dku?“ zeptala se Julie. „Neměli byste všichni být? Tohle není jako u
školy lékařů a jejich pokryteckým slibem nebo tak něco. Vy nemá te kde změnit ná zor.“
"Za prvé, je to Hippokratova přísaha," řekla Marisol.
"A jmenuje se to medicína,“ dodal Jon hrdý na to, že to ví.
Marisol ho vzdělala, co se týkalo civilního života, proti jeho vů li, ale Jon ji věřil a nechal
se jí vést.
"Za druhé ze všeho," přidala Marisol, "Proč si myslíš, že každý z ná s pravděpodobně
změní myšlení na to vaše? Ž e si plá nujeme změnit svů j ná zor na Lovce stínů ?“
Julie se zatvá řil dotčeně myšlenkou.
"Jsem jsem Lovec stínů . Možná má m taky v ú myslu změnit myšlení Lovců stínů , dokud
budu naživu.“
"Tak proč si myslíte, že to je jinak pro ná s?" řekla Marisol zlostně. Byla nejmladší z nich,
byla o dva roky a několik palců menší než Simon, ale někdy si myslel, že byla
neodvá žnější z nich. Ona byla rozhodně ta, na kterou by vsadil v boji ( Marisol

316
bojoval dobře – ona také, bylo-li to nezbytné, bojovala špinavě.)
"Ona tím nic nemyslela,“ řekla Beatriz jemně.
"Opravdu ne," řekla rychle Julie.
Simon věděl, že to byla pravda. Julie si nemohla pomoci někdy zněla jako snob co
nená viděl civili dokonce víc než Jon zněla to jako – no někdy jakoby byla kterén.
Prá vě takoví byli, a Simon si uvědomil, že by ji nevysvětlitelně neměl rá d jinou. I ti lepší
nebo ti horší byli tihle jeho přá telé.
Za dva roky je mnohé dalo dohromady: démoni, víly, Delaney Scarsbury, jídelna, "jídlo."
Bylo to téměř jakoby se tu odrá žela Simonova rodina. Neměl je nutně rá d neustá le, ale
věděl, že kdyby přišlo do tuhého, bude je brá nit ke své smrti. I když upřímně doufal, že
to nikdy nedojde tak daleko.
"No tak, nejsi trochu nervó zní?" zeptal se Jon"Kdo si má pamatovat kdo naposledy
vstoupil? Zní to naprosto směšně, když se nad tím zamyslíte: jeden drink z hrnečku a –
puf – Lewis je Lovec stínů ?"
"Nezní mě to absurdně,“ řekla Julie tiše a všichni ztichli.
Juliina matka byla v proměna v Temné vá lce. Jeden drink ze Sebastianova Pekelného
pohá ru a ona se stalo Temným lovce. Ď á belskou osobou, která nebyla nic víc než
prá zdnou ná dobou, která plnila Sebastianovi příkazy.
Všichni věděli, co by mohl jeden drink z hrnečku udělat.
George si odkašlal. On nemohl snést špatnou ná ladu víc jak třicet sekund – to byla jedna
z věcí, která bude Simonovi chybět nejvíc na životě s ním.
"No, pro jednu jsem zcela připraven ná rokovat si svů j pů vod,“ řekl vesele „Myslíte, že
hned po prvním doušku budu stejně nesnesitelně arogantní jako Jon a nebo to bude chtít
trochu času?“
"To není arogance je-li to sprá vné," řekl Jon s ú směvem a to jen tak, noc tak znovu
získala trhlinu.
Simon se snažil věnovat pozornost svým přá telů m, šká dlení a snažil se nemyslet na
Jonovu otá zku o tom, zda je nervó zní . zda by měl dnes v noci střízlivě posoudit své
„možnosti“.
Jaké možnosti? Jak po dvou letech na Akademii, po všem jeho tréninku a studiu, poté co
on znovu a znovu přísahal, že chce být Lovec stínů , by prostě odešel? Jak by mohl, takhle
by zklamal Clary a Isabelle….a pokud ano, mohli by ho někdy milovat znovu? Snažil se

317
přemýšlet o tom, jestli by to pro ně těžší, pokud by se v obřadu něco zvrtlo a on skončil
mrtvá .
Snažil se přemýšlet o všech ostatních lidech, kteří ho milovali, ty kteří podle prá va Lovců
stínů ho po složení slibu už nikdy neuvidí. Jeho matka. Jeho sestra.
Marisol a Sunil neměli nikoho kdo by na ně doma čekalo, Simonovi se to zdá lo
nesnesitelně smutné. Ale možná to měli snazší, odejít, když za sebou nic nenechají. Pak
tu byl George, ten měl štěstí – jeho adoptivní rodiče byly Lovci stínů , i když nikdy
nepozvedli meč. On by mohl klidně pravidelně chodit domů na nedělní večeře; ani se
nemusel vybrat nové příjmení.
George ho v poslední době provokoval, když říkal, že pro Simona by nemělo být takový
problém zvolit si nové příjmení.
"'Lightwoodovi nají docela hezký prsten, nemyslíš?“ rá d říkal.
Simon v tu dobru rá d předstíral hluchotu. Ačkoliv skrýval ruměnec na své tvá ři:
Lightwood… možná. Jednoho dne. Sá m si odvá žil nechat naději.
Do té doby však musel přijít s jeho vlastním novým příjmením – což bylo přibližně stejně
nepochopitelné jako všechno jiné v tomhle procesu.
"Ehm, mů žu dá l?" vychrtlá , brýlatá dívka kolem třiná cti stá la ve dveřích. Simon se
domníval, že se jmenovala Milla, ale nebyl si jistý – nová třída v Akademii byla velká a
taky díky Simonovým brýlím do dá lku si nebyl jistý, mnoho z nich prostě nerozeznal.
Vrhla po nich toužící, ale zmatený pohled civila, toho, kdo i po tom všem, těch měsících
nevěřil, že je skutečně tady.
"Je to veřejný majetek," řekla Julie povýšeně.
Julie milovala povyšová ní se nad nové děti. Dívka k nim došla. Simon přemýšlel jak se
někdo jako ona ocitla na Akademii – pak se sá m zastavil. Neměl by ji soudit bez pozná ní.
Zejména vzhledem k tomu jak on vypadal, když se tu objevil před dvěma lety, tak
hubený, že se mohl vejít jen do ženské zbroje.
Myslíte jako Lovec stínů, ušklíbl se.
Legrační, že to téměř nikdy neznělo jako dobrá věc.
"Ř ekl mi, abych ti to dal," dívka zašeptala, podala složený papír Marisol a pak rychle
ustupovala.
Marisol a Simon se shromá ždili, byli tak trochu hrdiny pro mladší civli.
"Kdo?" zeptala se Marisol, ale dívka už byla pryč. Marisol pokrčila rameny a
Otevřít vzkaz, její tvá ř se změnila během čtení zprá vy.

318
"Co je?" zeptal se Simon.
Marisol zavrtěla hlavou.
Jon vzal ji za ruku, a Simon očeká val, že mu dá facku, ale místo toho ho těsně stistkla.
"Je to od Sunila," řekla pevně, rozhněvaným hlasem.
Předala vzkaz Simonovi. "Já há dá m, že zvá žil své možnosti.“
Já nemůžu to udělat, četl vzkaz. Vím, že to asi ze mě dělá zbabělce, ale nemůžu se napít z toho
poháru. Já nechci umřít. Je mi to líto. Řekneš sbohem všem za mě? A hodně štěstí.
štěstí.
Vzkaz si prošel jeden po druhém, všichni museli vidět ty slova černé na bílém, aby jim
uvěřili. Sunil utekl.
"Nemů žeme ho obviň ovat," řekla nakonec Beatriz. "Každý má svou vlastní volbu."
"Mů žeme ho obviň ovat," zamračila se Marisol. „Vrhá to ná s špatné světlo.“
Simon si nemyslel, že tohle byl dů vod, proč byla naštvaná , ne tak docela. Zlobila se příliš
– ne proto, že by si myslela, že by Sunil byl zbabělec nebo je zradil. Simon byl naštvaný,
protože by dal ú silí do snahy přemýšlet, co by se mohlo stá t a nebo v poslední šanci a to
jim teď Sunil znemožnil.
Simon vstal.
"Potřebuju na vzduch.“
"Chceš společnost, ká mo?" zeptal se George.
Simon zavrtěl hlavou, protože věděl, že se George neurazí. To byla další věc, která z nich
dělala dobré spolubydlící – věděli, kdy toho druhého nechat.
"Uvidíme se rá no," Simon řekl.
Julie a Beatriz se na něho usmá li a zamá vali mu na dobrou noc a dokonce i Jon ho
ironicky pozdravil. Ale Marisol se na něj nepodívala a Simon uvažoval, zda si myslí, že on
je další, kdo uteče. Chtěl ji ujistit, že taková možnost není. Chtěl ji ujistit, že rá no bude
vedle zbytku v sá le připraven pít z Pohá ru smrti. Sliby byly pro Lovce stínů vá žná věc.
Nic by neslíbili, dokud by si nebyli naprosto jistí, že to splní. Takže Simon řekl dobrou
noc a zanechal tu své přá telé.
***
Simon uvažoval zda, v historii byla doba, kdy někdo řekl: „Potřebuju na vzduch“ a
doopravdy to tak myslel. Určitě to byl nějaký kó d pro „Potřebuji být někde jinde.“
Simon ovšem nevěděl, kde by mělo být to místo – a protože neměl lepší ná pad, tak došel
k sobě do pokoje. Tam alespoň mohl být sá m. Přinejmenším takový byl plá n. Ale když

319
vstoupil do pokoje, našel dívku sedící na posteli. Drobnou, zrzavou dívku, jejíž obličej se
rozzá řil při pohledu na něm.
Ze všech prapodivných věcí, které se Simonovi stali v několika posledních lete,
nepodivnější z nich musí být to – že krá sné dívky na něj dychtivě čekají v ložnici.
"Clary," řekl, když ji silně objal.
To bylo všechno, co chtěl říct, protože to byla věc s nejlepším přítelem. Věděla přesně,
kdy ji nejvíc potřeboval a jak vděčný a rá d byl, že tu je – aniž by jí to musel říct.
Clary se na něj usmá la a vsunula si stélu zpět do kapsy. Portá l, který si vytvořila sama, se
stá le třpytil v sešlé kamenné zdi.
"Překvapený?"
" Chtělas mě naposledy viděl, než budu blond a lovec démonů ?“ provokoval Simon.
"Simone, víš, že to není jako uštknutí radioaktivním pavoukem, že ano?“
"Takže říká š, že nebudu schopen skočit jedním skokem na vysokou budovu? A že
nebudu mít Batmobile? Chci svoje peníze zpět.“
"Vá žně, ačkoli, Simone –"
"Vá žně, Clary. Já vím, co Přijetí znamená ."
Slova se mezi nimi těžce usadili a jako vždy Clary slyšela, co jí neřekl:
Ž e je to příliš velké, než aby o tom vá žně hovořili. Ž e dělat si legraci bylo v tuto chvíli, to
nejlepší, co mohl udělat.
"Kromě toho, Lewisi, řekla bych, že jsi už dost svalnatý,“ štouchla ho do jeho bicepsu,
který byl velmi blízko k vyboulení.
" Ještě trochu a budeš si muset koupit nové oblečení.“
"Nikdy!" řekl dotčeně a uhladil si tričko, které mělo díry v měkké bavlně s téměř
vybledlým ná pisem já jsem COSPLAYING
"Uh, ná hodou s tebou nepřišla Isabelle?“ snažil se, aby udržel naději v hlase.
Těžko uvěřit, že před dvěma lety, přišel z čá sti na Akademii, aby se vymanit od Clary a
Isabelle, protože na něj dívaly, tak že ho hrozně milují, ale milovaly někoho jiného
z jiného světa a on se v jejich pohled topil jako štěně ve vaně. Milovaly jinou verzi jeho a
to tak, že příliš. On to v ten okamžik nemohl cítit. Byly velmi ochotní. Děsivě krá sní cizí
lidé, kteří chtěli, aby byl někým, kým nebyl.
Připadalo mu to jako další život. Simon nevěděl, jestli někdy dostane své vzpomínky zpět
– ale i přes to nšel svou cestu zpět ke Clary a Isabelle. Našel svého nejlepšího přítele,
který byl druhou polovinou jeho samotného a který bude brzy jeho parabatai. A on

320
nalezl Isabelle Lightwood, lidský zá zrak, který mu říká „Miluji tě,“ kdykodliv ho viděla a
nepochybně to myslela vá žně.
"Chtěla přijít," řekl Clary, "ale ona musela jít řešit problémy s vílami v čínské čtvrti něco
s polévkou s knedlíčky a chlapem s kozí hlavou. Neptala jsem příliš na podrobnosti a –
„ usmá la se nevědomě na Simona „ztratila jsem se u polévky s knedlíčky, co?“
Simonů v žaludek hlasitě zamručel a odpověděl tak za něj.
"No, možná tvoji získá m pozornost,“ řekla Clary „pá r kousky pizzy a latté.“
"Nehraj si se mnou, Smet." Simon byl velmi choulostivý v těchto dnech na téma pizzy
nebo jejího nedostatku. Měl podezření, že jeho žaludek každý den protestoval „kde ho
má š?“
"Ach, zapomněla jsem se vysvětlit dů vod, proč jsem tady,“ Clary ho vzala za ruku „Přišla
jsem tě vzít domů .“
***
Simon stá l na chodníku, zíral na dů m jeho matky, žaludek se mu obracel. Díky portá lu
vždy cítil jak se mu obracejí střeva, ale tentokrá t si nemyslel, že je tohle dá no vinou
interdimenzioná lní magie. Určitě ne zcela.
"Jsi si jistá , že je to dobrý ná pad?“ zeptal se. "Už je pozdě."
"Je jedená ct hodin, Simone," řekl Clary. "Víš, že je ještě vzhů ru.“
"Já vím."
Chtěl vidět svou matku, stejně tak jako sestru, která podle Clary byla doma na víkend,
protože někdo – pravděpodobně zrzavý získal číslo na mobil jeho sestry a řekl, že se
Simon zastaví na ná vštěvu.
Na chvíli Clary objal.
„Nevím jak to udělat,“ řekl „Nevím, jak se s nimi má m rozloučit.“
Simonova matka si myslela, že je na vojenské škole. Cítil vinu, že lže, ale věděl, že nebyla
jiná volba; věděl moc dobře, co by se stalo, když by riskoval a své matce řekl příliš
pravdy. Ale tohle – bylo něco jiného. Měl zaká zá no zá konem Lovců stínů o tom mluvit a o
svém Přijímá ní a ani o svém novém životě. Zá kon mu také zakazoval kontakt s rodinou
poté co se stane Lovcem stínů . On by se s nimi nemohl pak rozloučit a vysvětlit jim to. I
když netušil proč.
Sed lex, dura lex.
35/162

Zá kon je tvrdý, ale to je zá kon.

Lex je na hovno, Simon myslel.
321
"Chceš, abych šla s tebou?" zeptala se Clary.
Ano, víc než cokoli jiného – ale něco mu říkala, že tohle je jedna z těch věcí, které
potřeboval udělat sá m.
Simon zavrtěl hlavou. "Ale díky. Za přenos sem, že jsi věděla, že – No za všechno.“
"Simone..."
Clary vypadala vá havě a Clary se nikdy nedívala vá havě.
"Co je?"
Pak si povzdechla. "Všechno, cos udělal ty Simone, všechno…“ odmlčela se, dost pro něj,
aby si promyslel, co to vše zahrnovalo: jak se proměnil v krysu a pak v upíra; nalezení
Isabelle; zachraň ová ní světa mnohokrá t, ale tak mu to bylo řečeno; zamčení v kleci a
trýznění všelijakými nadpřirozenými bytostmi; zabíjení démonů ; tvá ří v tvá ř andělovi;
ztrá ta jeho vzpomínek; a teď stojí na prahu domova, který si připravoval navždy opustit.
"Nemohu si pomoct, bylo to kvů li mně,“ řekla tiše Clary. "Ž e já jsem dů vod. A... "
Zastavil ji, než se mohla dostat dá le, protože nemohla vystá t, že si myslí, že se musí
omluvit.
"Má š pravdu" řekl. "Ty jsi dů vod. Pro všechno.“
Simon jí dal něžný polibek na čelo.
"To je dů vod, proč ti říká m děkuji."
***
"Jsi si jistý, že ji nechceš ohřá t?“ zeptala se ho matka.
Simon si dal vrchovatou lžíci studené ziti do ú st
"Mmff? Co? Ne, to je v pořá dku."
Bylo to více než v pořá dku. To bylo pikantní rajče a čerstvý česnek, feferonky a mazlavý
sýr a daleko lepší než těstoviny z pizzerie od rohu. Chutnalo to jako skutečné jídlo, které
bylo to nejlepší, co měl za posledních několik měsíců . Ale to nebylo jen to- Byla to tradice
– poté, co jejich otec zemřel a jeho sestra odešla do školy, zbyli jen dva v bytě a vytratil
se zvyk denních jídel. Bylo jednodušší jídlo koupit někde na cestě a sníst pak uvnitř nebo
mimo byt, jeho matka chodila pozdě z prá ce, Simonovi stačili sendviče na cestu ke
zkoušce kapely. Bylo to možná jednodušší než večeřet s prá zdnou židlí.
Ale tohle pravidlo jíst společně, alespoň jednou za týden, špagety od Giuseppiho
v pikantní omá čce. Tyhle studené zbytky chutnaly jako domov, jako rodina a Simon
nená viděl tu představu myslet na svou matku jak sedí v prá zdném bytě, týden po týdnu
jí sama.

322
Děti by měly vyrůst a opustit, pomyslel si. On nic nedělal špatně; on nic nedělal tak jak by
nemělo být.
Ale čá stečně, děti měly opustit domov možná , ale ne navždy. A ne takhle.
„Tvoje sestra na tebe čekala,“ řekla jeho matka „ale zřejmě byla vzhů ru týden v kuse
kvů li zkoušká m. Usnula v devět na gauči.“
"Možná bychom ji měli vzbudit,“ navrhl Simon.
Zavrtěla hlavou.
"Ať chudinka spí. Uvidí tě rá no.“
Neřekl přesně jeho matce, kdy odejde. Nechal ji předpoklá dat, což byla stejná věc jako
lež.
Usadila se vedle něj do křesla a bodla do ziti.
„Neříkej mi, že držíš dietu.“
"Mami, dů vod proč jsem zde... Chtěl jsem s tebou o něčem mluvit.“
"To je legrační, chtěla jsem s tebou tak o něčem mluvit.“
"Oh? Skvělé! Uh Ty první."
Jeho matka si povzdechla. "Pamatuješ si Ellen Klein? Tvoji učitelku na hebrejské škole?"
"Jak bych mohl zapomenout?" Simon řekl trpce.
Paní Klein byla prokletí jeho existence od druhé třídy až do pá té. Každé ú terý
po škole bojovali tichou vá lku, díky nešťastnému incidentu, kdy ji Simon omylem na
hřišti uvolnil paruku velikosti holubího hnízda. Ona pak strá vila příští tři roky tím, že mu
ničila život.
"Víte, že se jen tahle milá stará dá ma snažila získat tvoji pozornost,“ řekla jeho matka
s vědoucím ú směvem.
"Milé staré dá my Nehá zejí tvoje pokémoní karty do koše," uvedl Simon.
"Dělají, když s nimi obchoduješ s dětmi o víno v zadní čá sti synagogy.
"Já bych nikdy!"
"Matka vždy ví, Simone."
"Dobře. Dobře. Ale to byl velmi vzá cný racek. Jediný Pokémon – "
"Tak jako tak. Dcera Ellen Klein se prá vě vdala za svou přítelkyni, krá snou ženu – všichni
ji mají rá di. Ale…“
Simon obrá til oči v sloup. "Ale nech mě há dat: Paní Kleinová je zuřivý homofob.“
"Ne, to není – přítelkyně je katolička. Ellen měla zá chvat, nechtěla jít na svatbu,
a teď nosí smuteční oblečení a vyklá dá , že to je stejné, jako by její dcera byla mrtvá .“

323
Simon otevřel ú sta k vychloubá ní, že měl celou dobu pravdu, že je paní Klein opravdu
hrozná dračice, ale jeho matka pozvedla prst, aby ho zastavila.
Matka zdá se, vždycky ví.
"Ano, ano, je to hrozné, ale neříká m, že ty nemů žeš mít tak pocit zadostiučinění. Já jen
ty…“ spojila prsty, dívala se ná hle nervó zně „měla jsem divný pocit, když jsem slyšela ten
příběh Simone, jako bych věděla, že toho bude litovat – protože já toho litovala. Není to
zvlá štní?“ snažila se smá t, ale v tom smíchu nebyl žá dný humor.
„Mít pocit viny za něco, co jsem ještě neudělala? Nemohu říct proč, Simone, ale má m
pocit, že jsem tě zradila nějakým strašným způ sobem a nemohu si vzpomenout.“
"Jasně, že ne, mami. To je směšné."
"Samozřejmě je to směšné. Já bych nikdy. A rodič by měl bezpodmínečně milovat svoje
dítě,“ její oči byli lesklé slzami „Víš že to tak je, já tě tak miluji, Simone, nebo ne?
Bezpodmínečně?“
"Samozřejmě to vím."
Ř ekl to jako že to myslí vá žně, myslel to vá žně. Ale, samozřejmě, to byla jen další lež.
Protože v jeho dalším životě ho zradila. Ř ekl jí pravdu, že se změnil v upíra a ona ho
vyhodila z domu. Ř ekla, že už nemá syna, že její syn je mrtev. Doká zala obou z nich
podmínku pro její lá sku.
Si si nemohl vzpomenout děj, ale měl cosi hlubšího než vědomosti, byl to pocit bolset,
zrady, ztrá ty. To co příliš nechá pal.
"To je nesmysl,“ otřela si slzy „nevím proč jsem se díky tomu stala tak emocioná lní. Já
jen… měla jsem pocit, že ti to musím říct a pak ses objevil tady a…“
"Mami". Simon vytá hl svou matku z židle a pevně ji objal. Zdá la se mu ná hle tak malá a
on si pomyslel, že se ona tak tvrdě pracovala, aby ho celé ty roky chrá nila, a on udělá na
oplá tku cokoliv pro ochranu jí.
Byl ú plně jiný člověk než před dvěma lety jiný Simon než ten, který matce promění dů m
– možná jeho matka byla taky jiná .
Možná proto že se z volby kdysi poučila, možná by už tohle nikdy znovu neudělala.
Možná nastal čas přestat myslet na její zradu, ani jeden z nich stejně nemohl zcela
zapomenout.
"Mami, já vím. A já tebe taky, moc.“
Chvilku se na sebe jen dívali.
"A co ty? Co jsi mi chtěl říct?“

324
Oh nic moc, já se právě přidám k nadpřirozenému kultu bojovníků proti démonům a budu
mít zakázáno tě vidět, miluju tě.
Nebylo to docela sprá vně řečeno.
"Ř eknu ti to rá no," řekl. "Vypadá š unaveně.“
Usmá la se, vyčerpaná ho pohladila na tvá ři.
"Rá no," opakovala. "Vítej doma, Simone.“
"Díky, mami," řekl a zá zračně se mu podařilo učinit tak bez pohnutí.
Čekal, až zmizela za dveřmi své ložnice, počkal na její měkké chrá paní. Pak napsal
pozná mku, že se omlouvá za svů j ná hlý odchod. Bez toho aby řekl sbohem. Jeho sestra
chrá pala příliš moc. On ji slyšel až v kuchyni.
Mohl by ji kdykoliv probudit a říct ji i pravdu nebo nějakou verzi. Rebecca by mu mohla
porozumět. On mohl udělat, pro co přišel. Chtěl-li, mohl, udělal co by měl, říct ji sbohem
a říct jí, že ji miluje a bude ji chrá nit, stejně jako jejich matku.
"Ne." Mluvil tiše, ale slovo se v prá zdné kuchyni rozeznělo.
Zá kon byl tvrdý, ale měl také své nedostatky. Nenaučila ho to Clary? Byli Lovci stínů ,
kteří našli způ sob jak udržet své civilní blízké ve svých životech – Simon sá m byl dů kaz.
Možná prá vě proto ho sem Clary dovedla dnes v noci – neříct sbohem, ale zrealizovat, to
co nejde.
Není to navěky, Simon si slíbil a zavřel dveře.
Sliboval si, že to není zbabělé odejít bez rozloučení. Byl to tichý slib, že to nebyl konec. Ž e
si najde cestu. A navzdory tomu, že tu nebyl nikdo, kdo by ocenil jeho bezchybný přízvuk
Schwarzeneggera, řekl svou přísahu nahlas: „Já se vrá tím.“
***
Clary mu řekla, že až bude připravený jít zpět do Akademie ať jí zavolá , ale on ještě
připraven nebyl. Bylo to zvlá štní: V příští den nebude nic, co by mu brá nilo se vrá tit do
New Yorku na dobro. Po jeho Přijetí bude doopravdy Lovec stínů . Ž á dná další škola,
školící mise, žá dné další dlouhé dny a noci v Idrisu s chybějící ranní ká vou.
Netušil, co se bude dít, ale věděl, že se vrá tí domů do jeho města a zů stane v Institutu,
alespoň dočasně. Nebyl žá dný dů vod, aby mu bylo teskno po New Yorku, když mu byl
tak blízko. Chtěl zpět to bylo dobré. Kromě toho si ale nebyl jistý, kdo bude až se vrá tí.
Když se stane nebo spíš stane-li se.
Pokud se při přijetí nic strašného nestane, když se napije Pohá ru smrti. Tak se stane
Lovce stínů , vá žně?

325
Měl by být silnějším a rychlejším, to věděl. Bude moc schopen na své ků ži nést runy,
vidět skrze okouzlení bez pomoci čaroděje. Věděl o tom, co bude schopen dělat spoustu
– ale on nevěděl, co s tím bude dělat.
Být lovec stínů neznamená se jen napít z magického pohá ru. To byl do sebe okamžitě
obrá til každý egocentrický, nepřirozeně hezký, divoce lehkomyslný snob….jako no jako
téměř všichni Lovci stínů .
Ani si myslel, že díky přeměně na Lovce stínů okamžitě začne pohrdat D & D, Star
Trekem a veškerou technologií a pop kulturou vynalezenou po devatená ctém století. Ale
kdo to mohl vědět jistě?
A nebyla to jen matoucí transformace člověka, který by měl být andělským bojovníkem.
Byl ujištěn, že s největší pravděpodobností, pokud přežije obřad, získá zpět všechny své
vzpomínky originá lního Simona, „skutečného Simona“, toho, u kterého se lidi snaží
přesvědčit, že je odešel pryč, přijdou zá plavy vzpomínek zpět do jeho mozku. Měl pocit,
že by měl být šťastný, ale Simon zjistil, že se cítí šťastný spíše tak jak je jeho mozek teď.
Co když Simona – Simona, který zachrá nil svět, Simona, kterého si Isabelle poprvé
zamiloval – nebude milovat podobně jako tohohle Simona? Co když se napije z pohá ru a
bude sá m a zase prohraje?
Hlava myslela na jeho samotného v několika rů zných lidech.
On chtěl tuhle poslední noc ve městě strá vit jako tenhle: Simon Lewis, krá tkozraký,
manga milující civil.
Také stá le chtěl některé z polívek s knedlíčky. Putoval dolů Brooklynem a slyšel zná mé
zvuky nočního New Yorku, sirény, stavební vrtá ky a silniční vzteklé troubení, spolu
s méně zná mými zvuky okouzlených psů víl, kteří štěkali na holuby.
Přešel přes Manhattantský most, cítili kovové chrastění pod nohama, metro, ná klaďá ky,
jejíž světla se třpytily v mlze. Zdá lo se mu jako by i předtím věděl něco o démonech a
podsvětanem, Simon si myslel, že jeho zná mý New Yorku byl vždy plný kouzel.
Možná prá vě proto bylo tak snadné přijmout pravdu o stínovém světě: V jeho městě
bylo všechno možné. Na mostě vypnul, došel až do centra čínské čtvrti, kde si objednal
v jeho malé oblíbené restautacu Togu, knedlíčky.
Simon nechtěl, zabloudil myslí k tomu, jak blízko jsou uživatelé s bičem. To jeho mysl
zavrá vorala – když přemýšlel o tom, že v podstatě chodil se superhrdinkou.
Samozřejmě že když randíte se superhrdinkou nevíte, kdy přesně má te rande. Zá leží na
tom jestli si chce odpočinout od zachraň ová ní světa a je v dobré ná ladě na rande.

326
Tak Simon pokračoval v chů zi, poslouchal rytmus pů lnočního města, jeho myšlenky
bloudily bezcílně stejně jako jeho nohy. Alespoň myslel bezcílně dokud se neocitl na
Avenue D, kde mléko bylo vždy kyselé, ale muž za pultem vá m dal vždy ká vu zdarma
s vaší ranní koblihou.
Počkat, jak to vím? Simon přemýšlel.
Odpověď přišla mu za chvíli. On to věděl, protože v zapomenutém životě, žil tady. On a
Jordan Kyle žili v bytě v hroutící se budově z červených cihel na rohu. Upír a vlkodlak žili
společně – na začá tku to znělo jako špatný vtip, ale takový špatný vtip, že Simon
prakticky zapomněl, že se to vů bec stalo.
A Jordan byl mrtev.
Zasá hla ho nyní téměř tak silně, jako když to poprvé uslyšel: Jordan byl mrtvý. A nejen
Jordam. Raphael byl mrtvý. Isabellin bratr Max byl mrtvý. Clariin bratr Sebastian byl
mrtvý. Dědeček Beatriz a otec a bratr, Juliina sestra, otec Juliana Blackthorna, rodiče
Emmy Carstairs – všichni byli mrtví a to bylo jen Simonovi řečeno.
Kolik dalších lidí přišli o lidi, které milovali, nebylo by jedno, kdyby vá lku Lovci stínu
prohrá li?
Byl ještě teenager – a už znal tolik lidí, kolik zemřelo.
A Nezapomeň na sebe.
Protože to byla pravda, nebo ne? Před tímhle životem byl upír, takže zemřel. Byl studený
a bezkrevný. Zapomněl na tenhle druh smrti.
Simon ani nebyl Lovec stínů a už z jejich života znal tolik.
"Simone. Myslela jsem si, že budeš tady."
Simon se otočil a připomněl si, že i přes všechny ztrá ty, získal i velmi významné zisky.
"Isabelle," on se nadechl a pak byly jeho rty příliš zaměstná ny než mohly mluvit.
***
Vrá tili se do bytu Magnuse a Aleca. Pá r vzal své dítě na dovolenou na Bali, což
znamenalo, že Simon a Isabelle ho mohli mít jen pro sebe.
„Určitě je v pořá dku, že jsme tady?“ zeptal se Simon nervó zně při pohledu na byt.
Naposledy ho viděl zdobený jako Studio 54, vypadal jako čá stečný bordel, veliký,
samotové zá věsy a některá strašlivě umístěná zrcadla.
Teď obývací pokoj vypadal jako dětský pokoj – přikrývky, plenky, dětské chů vičky,
zajíčci, všude kam se podívá š.
Ještě pořá d nemohl uvěřit, že Magnus Bane byl něčí tá ta.

327
"Jsem si jistá ," řekl Isabelle, svlékla si šaty, v jediném plynulém pohybu odhalila,
nekonečné ú seky hladké bledé pleti.
"Ale pokud mě tu chceš nechat..."
"Ne," řekl Simon, bojující, aby vů bec mohl dýchat.
"Rozhodně. Ne. Tady mi je dobře. Velmi dobře."
"Tak." Isabelle smetla hordu plyšových koťat z gauče a pak se natá hla jako velmi
spokojená a velmi nebezpečná kočka. Podívala se na Simonovo tričko, které bylo stá le na
jeho těle.
nadívané koťata z gauče, pak natá hnout
"Dobře. Pak." Simon stá l nad ní, nejistý, co dělat dá l.
"Simone."
"Ano?"
"Já jsem se pronikavě podívala na tvoje tričko.“
"Hmm."
"A ono je pořá d na tobě.“
"Oh. Sprá vně." A postaral se o to. Klesl na gauč vedle ní.
"Simone."
"Ano? Jo. Sprá vně." Simon se naklonil k ní a přitíhl ji k sobě na polibek, který trval asi
třicet vteřin než se vyprostila sama.
ní a přitá hl ji k sobě za polibek, které
"Co se děje?" zeptal se.
"Ř ekni mi," řekla. " proč když tvoje neuvěřitelně sexy přítelkyně, kterou si nepamatuješ,
že bys před sebou viděl ležet polonahou, vypadá š jako bys raději sledoval baseball.“
"Nená vidím baseball."
"Přesně tak." Isabelle se posadila – ale, naštěstí, se zatím neoblékla. Prozatím.
„Víš, že se mnou mů žeš mluvit o všem, že?“
Simon přikývl.
"Takže pokud hypoteticky, se cítíš trochu nervó zní díky celému tomu Přijetí, co tě čeká
zítra a přemýšlel jsi jestli tím chceš stá le projít, mů žeš o tom se mnou mluvit.“
trochu nervó zní celé Nanebevstoupení
"Hypoteticky," řekl Simon.
"Jen ná hodné téma,“ Isabelle řekla „Mohli bychom také hovořit o Avataru: Posledním
letadlem, chceš-li. "

328
59/162

"To je vzduch Bender,"řekl Simon, potlačoval ú směv „a já tě miluju, i když jsi jako
bezradný blbeček.“
"A já tě miluju, i když jsi civil,“ řekla „I v případě, že zů staneš civil. Víš to, že jo?“
“Já . . .” To bylo snadné pro ni říci a on si myslel, že si to pravděpodobně i myslí. Ale byla
to pravda?
"Myslíš, že ano? Opravdu? " "
Isabelle si hlasitě podrá žděně odfrkla.
"Simone Lewisi, zapomíná š, že jsi byl civil, když jsme spolu začali chodit? Poněkud chudý
civil s hrozným mó dním vkusem, na to tě musím upozornit. A pak jsi byl upír a pořá d
jsem s tebou chodila. Pak jsi byl civil, ale tentokrá t s amnézií. A přesto naprosto
nevysvětlitelně, jsem si tě zamilovala znovu. Co by mohlo možná znamenat, že si budeš
myslet, že já už nemá m žá dné normy, když jde o tebe.“
"Děkuji, myslím?"
“Děkuji? Je sprá vná odpověď. A také já tebe taky, Isabelle, a já bych tu byl pro tebe i
v případě, že bys ztratila paměť nebo ti rostl knírek nebo tak něco…“
"No, samozřejmě." Simon ji zatahal za bradu „i kdybych měl já vousy?“
"Samozřejmě,“ pak se k němu obrá tila znovu vá žně „Věříš mi, ano? Nemusíš to dělat pro
mě.“
"Nedělá m to pro tebe," řekl Simon a byla to pravda.
Možná zčá sti šel do Akademie kvů li Isabelle, ale zů stal kvů li sobě. Chtěl jí dokončit a
nebylo to jen proto, že jí potřeboval něco doká zat.
Akademie, zčá sti, protože Isabelle – ale
"Ale...pokud bych odešel, co bych nikdy neudělal, ale pokud ano, neznamenalo to, že jsem
zbabělec? Měla bys rande s civilem. Ale já tě zná m, Izzy. Nešla bys na rande se
zbabělcem.“
"A ty, Simone Lewisi, nemů žeš být zbabělec. Ne, pokud ses pokusil. Není zbabělé se
rozhodnout, jaký má být tvů j život. Volba je na tobě. To je ta nejstatečnější věc, kterou
mů žeš udělat. Pokud si zvolíš, že budeš Lovec stínů , budu tě milovat proto. Ale pokud se
rozhodneš být civil, tak tě za to budu milovat taky.“
"Co když jen nechci pít z Pohá ru smrti, protože má m strach, že mě to zabije?“
zeptal se Simon. Byla ú leva to říct konečně nahlas. "Co když to nemá nic společného
s tím, jak chci strá vit zbytek svého života? Co když se o něj jen bojím?“

329
"No, tak jsi idiot. Protože Pohá r smrti ti nikdy neublíží. To co udělá , bude, že z tebe udělá
ú žasného Lovce stínů . Krev anděla by ti nikdy neublížila, "řekla, intenzita ji hořela v očích
„To není možné."
"To si opravdu myslíš?"
"To opravdu vím."
"Tak fakt, že jsme tady čá stečně vysvlečení, mě nutí přemýšlet, proč stá le mluvíme?“
"— nemá to nic společného s faktem, že tohle mů že být naše poslední noc spolu?“
Věnovala mu podrá žděný povzdech.
"Simone, víš, kolikrá t jsem si byla téměř jistá , že jeden z ná s nepřežije příštích dvacet
čtyři hodin?“
"Um, několikrá t?"
"Několikrá t," potvrdila. "A ani při jedné té příležitosti, jsme neměli zoufalý
z těchto příležitostí jsme měli někdy nějakou
zoufalý, loučící sex.“
"Počkej – neměli?"
V posledních několika měsících, se Simon a Isabelle dostali velmi blízko. Blíž než kdy on
si předtím mohl pomyslet, nebo než si mohl vzpomenout. Byla tu hrozná skutečnost, že
si nebyl jistý, zda ještě stá le mů že ztratit panenství. Celou dobu mu přišlo trapné se
zeptat.
"Dělá š si srandu?" Isabelle se zeptala.
Simon cítil, jak mu hoří tvá ře.
"Neděláš si ze mě srandu! "
"Nebuď blá zen," řekl Simon.
Isabelle se zasmá la. "Já bych byla naštvaná . Pokud bychom měli sex a ty zapomněl –
ujišťuji tě, že by to nebylo možné ani s démonskou amnézií, kdyby ano– možná pak bych
byla blá zen.“
"Tak jsme opravdu nikdy...?"
"Opravdu nikdy," potvrdila Isabelle. "Já vím, že si nepamatuješ, ale věci byly trochu
hektické, vá lka, ve které se ná s všichni snažili zabít a tak. A jak jsem řekla, já nevěřím ve
Sbohem sex.“
Simon se cítil jako celou noc – možná tohle byl nejdů ležitější večer pro jeho mladý a
smutně nezkušený život – velice se bá l, že udělá něco špatně.
"No na jaký typ sexu věříš?“

330
"Myslím, že by mělo být začá tku něco,"řekl Isabelle. "Jako, řekněme, hypoteticky, že
pokud se zítra celý tvů j život změní, chtěla bych být u prvního dne zbytku tvého života.“
"Zbytek mého života."
"Jo."
"Hypoteticky."
"Hypoteticky."
Sundala mu brýle a políbila ho na rty, pak velmi jemně na krku. Tam by přesně upír
zabořil tesá ky, ozvalo se nějaká součá st jeho myšlení. Většina však myslela na to, že
Ve skutečnosti se to stane.
Stane se to dnes v noci.
"Také, ze všeho nejvíce, věřím v to co dělá m, protože to chci udělat,“ řekla jasně.
"Stejně jako cokoliv jiného. A já chci. Za předpokladu, že ty chceš.“
"Ani nevíš jak," řekl Simon upřímně a děkoval Bohu, že krev Lovců stínů nepropů jčuje
telepatii „Já jen měl bych tě varovat….nemyslím, že ti musím říkat, že by to bylo poprvé.
Já -“
"Buď přirozený."
Políbila znovu jeho krk, pak na jeho hrdlo a hruď.
„Slib mi to.“
Simon přemýšlel o všech příležitostech jeho ponížení, kdy neměl absolutně ponětí, co
dělá a že obvykle neměl ponětí, co dělá , pak musel věci do pořá dku.
Jízda na koni, cvičení s mečem, ská ká ní ze stromu – všechny tyto věci lidé dělali
přirozeně a on obvykle odešel s rá ny, modřinami a více než jednou s tvá ří plnou hnoje.
Ale žá dná z těchto věcí, o které se snažil, nebylo po boku Isabelle. Nebo když byla v jeho
ná ručí. Ukazovalo se, že v tom byl obrovský rozdíl.
***
"Dobré rá no!" Simon zpíval, když vykročil z portá lu do jeho ložnice v Akademii – prá vě
včas, aby zahlédl Julii jak mizí ze dveří ven.
portá lu a do jeho ložnice na
Akademie – prá vě včas, aby ú lovek Julie uklouznutí
ven ze dveří.
"Ehm, dobré rá no," zamumlal George zastrčený do peřin. "Nebyl jsem si jistý jestli se
vrá tíš.“
"Viděl jsem prá vě –?"

331
"Pá n má cucflek." George se usmá l „Mimochodem, měl bych se zeptat, kdes byl celou
noc?“
"Neměl," řekl Simon pevně. Jako
Přešel místnost k jeho šatníku, aby si našel něco čistého, snažil se nedívat jak George se
zklamaným ú směvem odvrá til tvá ř.
"Přeskakuješ, "řekl George vyčítavě.
"Ne."
"A pobrukoval sis," George dodal.
"To jsem nedělala."
"Je vhodná doba ti říct, že se mi zdá , že Jon Cartwright třicá tý pá tý udělal svoji věc
v tvém šuplíku na trička?“
Ale dnes rá no nic nemohlo utlumit Simonovu ná ladu. Když ještě mohl cítit duch
Isabellina doteku. Jeho ků že pobrukovala s ním. Jeho rty byly oteklé a cítil, že i jeho srdce
je oteklé.
"Vždycky si mů žu koupit nové trička," řekl Simon vesele.
Myslel si, že od tohohle okamžiku by mohl říct vše vesele.
"Myslím, že tohle místo ná s oficiá lně odvede za zlom,“ George si povzdechl, v hlase mu
znělo jakési zklamá ní sá m ze sebe „Víš, vá žně se mě bude opravdu stýskat.“
"Nebudeš brečet znovu, že ne? Já si myslím, že mů žeš mít další inteligentní sliz, plíseň , co
roste v prá delníku, pokud tě to zaujalo.“
"Nosí někdo ponožky, když se chce transformovat do andělského bojovníka?“ George
uvažoval.
"Ne se sandá ly," řekl Simon okamžitě.
On nebyl s Isabelle všechny ty měsíce bez poučení o sprá vné obuvi.
"Nikdy se sandá ly."
Oblékli se na obřad – zvolili po poradě oblečení jim nejvíce podobné. Což znamenalo pro
George džíny a ragbyovou košili, pro Simona vybledlé tričko, které si koupil, když se jeho
kapela jmenovala Posse morče smrti (naštěstí leželo na podlaze týden, a tak nezískal
zdarma krysí exkrement) Pak si beze řeči začali balit své věci.
V Akademii nebyly moc velké oslavy – zřejmě jediná dobrá věc, Simon uvažoval, jelikož
poslední velká oslava z prvních let znamenalo, že planoucí kuší má lem spá lil střech. Zde
byli bez promoce, žá dné fotky s hrdými rodiči nebo podepisová ní ročenky či há zení

332
čepice z hlavy. Jen rituá l zasvěcení, ať tím bylo myšleno cokoliv. To byl konec studia;
začá tek zbytku jejich životů .
"Je to jako bychom se už nikdy neměli vidět znovu,“ řekl strachující se George.
Simon se vrá tí do New Yorku, a George chtěl do Londýnského Institutu, kde říkali, že
Lovelace budou vždy vítá ni. Ale to byla vzdá lenost přes oceá n. Mohli se setká vat přes
portá l? Nebo si psá t alespoň e-maily?
"Jistěže se uvidíme," řekl Simon.
"Ale nebude to stejné," podotkl George.
"Ne, myslím, že to nebude."
George se soustředil na ú hledné zasunutí ponožky do prostoru kufru. Simon přišel na
něco alarmujícího, tohle bylo poprvé za dva roky, co George dělal cokoliv ú hledně.
"Ty jsi mů j nejlepší přítel, víš" George řekl, aniž by vzhlédl. Pak, rychle, jako by se
předejít argumentu, "Nemusíš. Neboj se, já vím, že nejsem tvůj nejlepší přítel, Si.
Má š Clary. A Isabelle. A tvoje další kamará dy. Chá pu to. Jen jsem si myslel, že bys to měl
vědět.“
Na určité ú rovni už tohle Simon věděl. On by se nikdy neobtěžoval předtím přemýšlet o
tomhle – neměl ze začá tku o Georgeovi valné mínění, protože George byl krá sný. Simon
nikdy nemusel luštit to, co dělá , nebo jak zareaguje, když on něco udělá . Byl to stá lý
spolehlivý George, vždy s dobrou ná ladou, kterou rá d šířil okolo. Teď když o něm Simon
přemýšlel, o tom jak George znal a naopak – nejen ve velkých: jejich noci s obavy se umýt
v Akademii, Simonovo nešťastné chřadnutí kvů li Isabelle, Georgeovo chřadnutí díky
většině dívek, co zkřížili cestu. Oni se navzá jem znali i malými způ soby
– George byl alergický na kešu oříšky, Simon byl alergický na ú koly z latiny, George měl
paralyzující strach z velkých ptá ků – a nějak se zdá lo, že tohle je více.
V posledních dvou letech si vyvinuly těsnopis spolubydlících, téměř tichý jazyk. Přesně
jako parabatai, Simon myslel a na něj nemyslel jako na nejlepšího přítele.
jako nejlepší přítel. Ale ne něco, jako na něco co méně než to.
"Má š pravdu, Georgi. Má m více než dost nejlepších přá tel.“
Georgů v obličej lehce posmutně, tak lehce, že pouze někdo, kdo znal jej, stejně jako
Simon by si všiml.
"Ale je tu něco jiného, co jsem nikdy neměl.“ Simon dodal, "Přinejmenším až do
současnosti."
"Co je to?"

333
"Bratr."
Tohle slovo bylo sprá vné. Ne
někdo jste zvolili – někdo koho vá s osud přiradil, kdo by v jiných okolnostech, možná
nestá l za druhý pohled. Někdo za koho byste během vteřiny zabíjel, protože byl rodina.
Podle Georgeova zá řivého ú směvu, se dalo posoudit, že říká Jo ty taky.
"Budeme se muset obejmout nebo tak něco?“ George řekl.
"Myslím, že to je nevyhnutelný."
***
Sá l Rady byl krá sný, ranní světlo proudit z oken do vysokých klenutých stropů . Simonovi
to připomnělo jeden z obrá zků Pantheonu, ale toho místo bylo mnohem starší než i starý
Ř ím. Cítil tu nadčasovost.
Studenty akademie choulili k sobě v malých shlucích, všichni vypadaly nervó zně a
roztržitě, že nebyli schopni udělat komentá ř ani k počasí (což bylo jako vždy v Idris
dokonalé).
Marisol věnovala Simonovi zá řivý ú směv a ostré kývnutí, když ho viděla vstoupit, jako
by chtěla říci nikdy jsem nepochybovala ... téměř.
Simon a George byli poslední a krá tce poté, co došli, všichni se přemístili na svá místa
pro obřad. Sedm civilů bylo uspořá dá no v abecedním pořadí. Bylo jich deset, ale zdá lo
se, že Sunil nebyl jediný, kdo přehodnotil svoje rozhodnutí na poslední chvíli.
Leilana Jay, velmi vysoká , velmi bledá dívka z Memphisu a Boris Kashkoff, z východní
Evropy se s velkými svaly a tvá řemi, oba vykouzli někdy v noci. Ž á dný je nevyslovil ani
učitelé a ani studenti. Jako by nikdy neexistovali, Simon si pomyslel. A pak si představil
Sunila, Leilanu a Borise venku ve světě žijící samotné s jejich znalostí Stínového světě a
zla, ale bez vů le nebo schopnosti bojovat.
Existuje více než jeden způsob, jak bojovat se zlem v tomhle světě V Simonově hlavě se
objevil hlas, co se podobal Clary a ná sledně i hlas jeho matky a jeho vlastní Nedělej to,
protože Myslíš, že musíš. Udělej to, protože chceš. Jen Pokud chceš.
Lovci stínů začá tečníci- Simon na ně nikdy nemyslel jako na elitu. Stejně tak on na sebe a
ostatní civily nemyslel jako na "spodinu" – byli v prvních dvou řadá ch publika. Studenti
neměli již dvě ú rovně. Všichni byli jedno tělo. Jedna jednotka. Dokonce i Jon Cartwright i
on vypadal trochu nervó zní, civilové byli vepředu sá lu – Simon zachytil, že když se
podíval na Marisol přiložil si dva prsty na rty a pak na svou hruď, to se nezdá la jako
téměř pravda. (Nebo to byl alespoň zločin proti přírodě pro začá tek).

334
Nebyly tu žá dní rodinní příslušníci v publiku – civilové žijící s příbuznými (a bylo jich
depresivně má lo z nich) s nimi pak ztratí veškeré vazby. Georgeovi rodiče, kteří byli
Lovci stínů se chtěli zú častnit, ale George je požá dal, aby to nedělali.
"Pro případ, že vybuchnu, ká mo,"svěřil se Simonovi. "Lovelace jsou odolná rodina, ale
nemyslím si, že by zvlá dli zkapalněného George.“
Nicméně místnost byla téměř plná . Byli tu civilové z první třídy Akademie, obřad přijetí
probíhal poprvé pro desetiletí a dalších pá r Lovců stínů , většina z nich byla cizinci pro
Simona, ale ne všichni. V přeplněné řadě studentů byli Clary, Jace, Isabelle a Magnus a
Alec – kteří se překvapivě vrá tili z Bali pro tuto udá lost – součá stí skupinky bylo i
kroutící se modré dítě. Všichni z nich – i dítě – se intenzivně pevně dívalo na Simona,
jako by ho mohli dostat přes zasvěcení silou vů le.
Simon si uvědomil, že co znamená . To bylo to, co Lovec stínů znamená . Není to jen, že
bude riskovat svů j život, že si bude moct naná šet runy a bojovat proti démonů m a
příležitostně zachraň ovat svět. Ani jen vstup do Spolku a dodržová ní drakonických
pravidel. Znamenalo to spojová ní jeho přátel. Znamená to, že je součá stí něčeho většího
než je on sá m, něčeho ú žasného a něčeho co ho zá roveň děsilo. Ano jeho život byl
mnohem méně bezpečný než před dvěma lety, ale byl také mnohem plnější.
Síň byla plná lidí, které miloval a oni milovali jeho. Skoro se jim dalo říkat rodina.
***
A pak to začalo.
Jeden po druhém byly civilové zavolá ni k pó diu, kde jejich profesoři stá li v rovné linii,
potřá sli si s nimi rukou a potřá sli jim hodně štěstí.
Jeden po druhém se blížili do dojitého kruhu na podiu a poklekli v jejich centru, které
byly obklopeny runami.
Dva Mlčenliví bratři stá li poblíž v případě, že by došlo k chybě. Pokaždé, když se civil
sklonil do své pozice jeden se sklonil a zaškrtl symbol tohoto studenta. Pak se vrá til na
okraj pó dia a vypadal jako socha v rouchu z pergamenu. Sledoval a čekal.
Simon čekal. Jeden po druhé přiložili rty k Pohá ru smrti. Pak je obklopil oslepující
zá blesk modrého světla a pak všechno utichlo. Jeden po druhém.
Gen Almodó var. Thomas Daltrey. Marisol Garza.
Každý student se napil.
Každý student přežil.

335
Čeká ní bylo nekonečné. S výjimkou případu, kdy konzulka zavolala jeho jméno, bylo to
pro něj příliš brzo. Simonovy nohy byly jako cementové bloky. On se přinutil jít ke
stupínku, krok po kroku si třá sl rukou s učiteli a přišlo mu, že se třese celý. Dokonce i
Delaney Scarsbury si s ním potřá sl rukou a pošeptal mu „vždycky jsem věděl, že jsi to ty
Lewisi.“
82/162

Nehorá zná lež.

Catarina Loss mu sevřela ruku a dokonce se k němu naklonila, její bílé vlasy se otřeli o
jeho rameno.
"Dokonči, co jsi začal Světlomilče. Má š schopnost změnit tyhle lidi k lepšímu. Tak se
neflá kej.“
Jako většina věcí, co mu Catarina řekla, tak mu to nedá valo smysl, ale některé čá sti přeci
jen už pochopil. Simon si klekl do středu kruhů a připomněl si, že musí dýchat.
Konzulka, stá la nad ním, její tradiční červený plá šť dosahoval až na podlahu. Zavřel oči a
cítil Clary zakořeněnou v něm; slyšel ozvěnu Georga smích; mohl cítit Izzin teplý dotek
na své ků ži. Ve středu těchto kruhů , obklopen runami, čekal na krev Anděla, aby spustila
v jeho žilá ch proces změny, Simon se cítil hluboce sá m – a přesto se cítil méně sá m než
kdy předtím ve svém životě. Jeho rodina byla tady, podpořit ho. Nechtěli ho opustit.
"Přísahejte, Simone Lewisi, že se otočíš k civilnímu světu a budeš ná sledovat cestu Lovců
stínů ?“ zeptala se konzulka Penhallow.
zeptal se. Simon se setkal s konzulkou, kdy měla předná šku na Akademii a znovu na
svatbě její dcery a Helen Blackthorn. V obou případech se zdá la: svěží, efektivní, což se
Simonovi nezdá lo ani překvapivé. Ale teď vypadala strašidelně a silně, jako jedinec,
který byl chodícím ú ložištěm tisíciletých tradic Lovců stínů .
"Vezmete do sebe krev Anděla Raziela, jako čest? Udělá te to a přísahá te, že budete
sloužit Spolku, Zá kon a poslouchat rozkazy Rady? Budete brá nit to, co je lidské a
smrtelné, protože to je tvá povinnost?“
Pro Lovce stínů byl slib otá zka života a smrti. Pokud by tento slib neřekl už by nebyla
cesta zpět k životu, který měl, Simon Lewis, civilní šprt, začínající rocková hvězda. Nebyli
tu žá dné možnosti, které by mohl zvá žit. Musel dá t svou přísahu a po celý život ji s ú silím
plnit. Simon věděl, že když zvedl hlavu, mohl se setkat s pohledem Isabelle anebo Clary a
čerpat z nich. Mohl se jich tiše zeptat, jestli je na sprá vné cestě a oni by ho uklidnili, že je.
Ale tato volba nepatřila ji. Musela být jeho a jeho samotného.
Zavřel oči.
336
"Přísahá m." Jeho hlas nepotřá sl.
"Mů žete být štít, slabé světlo ve tmě, pravda mezi lží, věž v povodni, oko, které vidí když
ostatní oslepli?“
Simon si představoval historii těchto slov, jak je vyslovují konzulové před Jia Penhallow
po desetiletí a staletí, držíc stejně Pohá r smrti před jedním civilem za druhým.
Tolik civilů šlo dobrovolně do boje. Byli zdá lo, tak odvá žný jako Simon – riskující své
životy – obětující svou budoucnost pro něco většího – ne protože se tak narodili k velké
bitvě mezi dobrem a zlem, ale protože si to zvolili nechtěli žít v ú straní, nechat ostatní za
ně bojovat.
Napadlo ho, že kdyby bylo statečné rozhodová ní, možná by byl statečný. Ale nepřišlo
mu teď jako statečnost. Byl to prostě další krok vpřed.
Tak jednoduché.
To nevyhnutelné.
"Já budu," odpověděl Simon.
"A když zemřete, dá te své tělo Nephilim ke spá lení, aby vá s popel mohl být použit
k sestavení Kostěného města?“
Ani myšlenka tohoto ho nevyděsila. Zdá lo se mu to ná hled jako čest, že jeho tělo by mělo
být i po smrti užitečné pro Lovce stínů , měl na jeho tělo ná rok navěky.
"Ano," řekl Simon.
"Pak pij."
Simon vzal pohá r do jeho rukou. Byl to dokonce i těžší, než vypadal a překvapivě teplý
na dotek. To co skrýval uvnitř, nevypadalo jako krev, naštěstí, ale nevypadalo to něco, co
by Simon znal. Simon by řekl, že pohá r je plný barev. Jak on na ni upíral zrak, zvlá štní
kapalina jako by jemně zá řila a chtěla říci Do toho, Vypij mě.
Nemohl si vzpomenout, kdy poprvé viděl Pohá r smrti – byla to jedna ze vzpomínek,
které ztratil – ale věděl, že měl roli v jeho životě, věděl, že pokud by nebylo pohá ru, on a
Clary by nikdy neobjevili existenci Lovců stínů . Všechno začalo Pohá rem smrti; zdá lo se,
že to jím mělo i skončit.
Ž á dný konec, Simon rychle uvažoval. Doufejme, že žá dný konec.
Bylo mu řečeno, že kdyby byl mladší, bylo by méně pravděpodobné, že by pití z pohá ru
mohlo zabít. Simonovi bylo subjektivně devatená ct, ale nedá vno se dozvěděl, že podle
pravidel Lovců stínů mu bylo teprve osmná ct. Měsíce, co strá vil jako upír se u nich
nepočítalo. On jen mohl doufat, že napití pohá ru přežije.

337
"Pij," Konsulka opakovala tiše.
Simon zdvihl pohá r ke rtů m.
Napil se.
***
Společně s Isabelle se potýkal se zbraněmi, se závěsem Isabelliných vlasů, dotýkal se
Isabellina těla, ztratil se v Isabelle, její vůně a její chuť, její hedvábná kůže.
Byl na pódiu, ozývala se hudba, podlaha se třásla, diváci jásali, jeho srdce tlouklo do rytmu
s vířením bubnů. se potýká s Isabelle je zbraněmi, se závěsem
Smál se s Clary, tancoval s Clary, jedl s Clary, běhal v ulicích Brooklynu s Clary jako děti,
drželi se za ruce a pevně ji stiskl a slíbil ji, že ji nikdy nepustí.
Studený, ztuhlý, drápal si ve tmě cestu ke světli, škrábal špinavými nehty, ústa měl plné
hlíny, oči ucpané špínou, napínal se aby dosáhl k obloze a když dosáhl, otevřel ústa, široká,
ale nedýchal, protože to nepotřeboval, jen se potřeboval nakrmit a on měl tak velký hlad.
Potopil své tesáky do andělského dítěte a pil světlo se značkou a hořel. Podíval se na jeho
tvář Anděla.
Byl stažen do zuřivosti andělského ohně a přesto drzý a bezkrvý.
On žije.
On je v kleci.
On je v pekle.
Sklonil se nad rozbitým tělem krásné dívky, modlil se k Bohu, aby žila, ale nic už ji nemohlo
zachránit.
To, co je nejcennější dávalo a on tak ochotně viděl, že jeho přátelé přežili.
Byl opět s Isabelle, vždy bude s Isabelle, svatý plamen jejich lásky zahrnující
oba, bolest a nádhernou radost, jeho žíly prostupovali andělským ohněm a on je Simon
jakým byl kdysi a Simonem jakým si pak stal a Simonem jakým teď bude až prožije
znovuzrození, bude mít v krvi, masu jiskru cosi božského.
On je Nephilim.
***
Simon neviděl zá blesk světla, který očeká val – viděl pouze zá plavu vzpomínek,
přílivová vlna, u které hrozilo, že se utopí v minulosti. Nebylo to prostě vidět život před
očima; byla to věčná verze jeho samotného, kterou by měl zná t. A pak to bylo u konce.
Jeho mysl ustrnula a jeho duše se uklidnila. Jeho vzpomínky – čá st jeho mělo obavy, že se
ztratí nadobro – se vrá tili.

338
Strá vil dva roky tím, že se snažil přesvědčil sá m sebe, že to bude v pořá dku pokud si
nikdy nevzpomene, že bude moct žít s tím co mu řekli ostatní společně s fragmenty
z jeho minulosti, spoléhat na to, že ostatní mu o něm vyprá věli pravdu. Prá zdná díra
v jeho paměti byli jako chybějící končetiny; naučil se to kompenzovat, ale nikdy
nezastavil absenci nebo bolest. A teď konečně je znovu celý. Byl více než celý, uvědomil
si, když Konzulka hrdě řekla „Ty jsi nyní Nephilim. Jmenuješ se Simon Lovec stínů z krve
Jonathana Lovce stínů , dítě Nephilim,“ bylo to zá stupné příjmení, pokud si ještě někdo
nevybral nové pro sebe.
Okamžiky předtím se mu zdá ly nemyslitelní. Ale teď to byla prostě pravda. Byl stejný
člověk jako vždycky…a přesto. Už nebyl Simon Lewis. Byl někdo nový.
„Já jdu.“
Cítil, že... on nevěděl, jak se cítí, s výjimkou toho, že je omrá čený. Plný radost a zmatku a
cítil se jako blikající světlo, jako by v něm rostlo čímdá l jasněji.
Cítil se silný.
On se cítil připraven.
Připadalo mu, že jeho puls byl pořá d stejně, ale on se cítil že snad díky magii bije silněji.
Konsulka si odkašlala. "Jdu," ona opakovala. Pak ztlumila hlas do šepotu „To znamená
postavit se a dá t prostor zase někomu jinému.“
Simon se stá le snaží setřá st své radostné pocity a šel cestou zpá tky k ostatním. George
byl na řadě a když se navzá jem míjeli, dal Simom klamnou vysokou pětku.
Simon byl zvědavý, co uvidí George uvnitř světla, jestli to bude tak ú žasné.
Uvažoval, zda po obřadu, až bude po všem, by to mohli porovnat – nebo to byl ten druh
věcí, co si měli nechat pro sebe. Předpoklá dal, že bude ná sledovat nějaký druh protokolu
Lovců stínů – Lovci stínů mají protokol pro všechno.
My, opravil se trpce. Máme protokol pro všechno.
Na to by si měl zvykat.
George byl na kolenou uvnitř kruhů , měl Pohá r smrti ve svých rukou. Bylo zvlá štní být
Lovec stínů , zatímco George byl stá le civil, jako by je něco neviditelného dělilo.
To je nejdále, co od sebe kdy budeme, Simon si pomyslel a tiše vyzval svého
spolubydlícího aby pil.
Konsulka řekla tradiční slova a George přísahal svou přísahu věrnosti Lovců m stínů bez
vá há ní se hluboce nadechl, pak vesele pozvedl Pohá r smrti jako by to byl slavnostní
přípitek.

339
"Slàinte!" vykřikl a jeho přá tele se shovívavě usmá li, on se napil.
Simon se smá l, když začal křik.
V místnosti bylo mrtvolné ticho, ale uvnitř si Simon najednou se ozvala siréna bolesti.
Nelidský výkřik.
Georgů v výkřik.
Na pó diu se George a konsulka pohltili do zá blesku temnory. Když to utichlo, konsulka
byla na nohou a Mlčenlivý bratři už vedle ní, všichni se dívali dolů na něco hrozného,
něco s tvarem člověka, ale ne jeho tvá ří a ků ží. Něco s černými žilkami, které vyboulily
na těle, něco co stá lé svíralo Pohá r smrti v pevném sevření, umírající tvor se svíjel
s Georgeovými vlasy a tenisky, ale místo Georgova ú směvu, tam byl mučivý bezzubý
škleb, ze kterého vytékalo něco příliš černého, aby to byla krev.
Ne, Georgi, Simon zuřivě chtěl, aby se ta věc přestala trhat a chvět. V Simonově hlavě,
George křičel a křičel.
Síň byla v bouři pohybu – odpovědní dospělá , se usilovně snažili dostat studenty
z místnosti, vzdechy, výkřiky a výkřiky – ale Simon sotva registroval něco z toho. On se
pohyboval vpřed, směrem k věci, co nemohl být George, směrem k pó diu se sílou Lovce
stínů a jejich rychlostí. Simon se chystal zachrá nit svého spolubydlícuo, protože byl
Lovec stínů a to Lovci stínů dělají.
Nevšiml si Catariny Loss, jak šla za ním, dokud její ruce nebyly na jeho ramenech, její
objetí bylo dost pevné na to, že se nebyl schopen vymanit – a tak se nemohl přesunout.
"Pusťte mě!" Simon zuřil.
Mlčenlivý bratři teď klečeli nad tělem, ale ať dělali cokoliv nepomá hali mu. Jen upřeně
zírali na pavučinově inkoustové žíly, které se šířily po celém těle.
"Musím mu pomoci!"
"Ne." Catarinina ruka ho pevně držela za rameno a on se stá le nemohl přesunout. Byl
Lovec stínů , ale ona byla čarodějka. Byl bezmocný.
"Je to příliš pozdě."
Simon nemohl sledovat, jak černé žíly jí ků ži nebo se duté oči taví do lebky. Zaměřil se na
tenisky. Georgeovi tenisky. Vzpomínal si často to jen bylo, kdy George rá no zakopl o
tkaničky Simon ho chytal při pá du.
„Na posledy nech mě,“ řekl George a Simon ho pustil.
Rice Krispies v mléce. Tělo se začalo měnit na blá to. Nyní Simon držel Catarinu příliš
pevně.

340
„Co se děje?“ řekl v zoufalství, protože jaký mělo smysl umírá ní, když nebylo v bitvě,
když nemohlo způ sobit nic dobrého, že kolega vá lečník nezemřel pro svět, ale pro
nic? A jaký měl smysl života Lovce stínů , jaký smysl měli všechny dovednosti, statečnost
a nadlidské schopnosti, když nemohl dělat nic, jen stá t a čekat?
"Někdy neexistuje žá dné vysvětlení," Catarina řekl jemně. "toho co se děje."
Co děje, do Simona vtrhla vlna vzteku a téměř frustrace, jako by byl v hororu. Nechtěl si
pamatovat; tento okamžik, on nechtěl ztratit, všechno co tu měl. Bylo by to jako by
strá vil dva roky sá m, dělal sá m sebe silným – byl silný pro George, nyní to byl jediný
způ sob jak ho uctít. On byl jeho svědectví. Simon svolal veškerou svou vů li. Přinutil se
nedívat pryč.
Co je : George. Statečný a hodný a dobrý. George, mrtvý. George, beznadějný.
A když on nevěděl, co zá kon říkal o umírá ní při pití Pohá ru smrti, zde by byl pro Spolek
George jeden z vlastní dal mu tak pohřební prá va Lovce stínů , tak o to se teď nestaral.
Věděl, co George byl, co on chtěl bá t a co si zasloužil.
" Ave atque vale George Lovelace, dítě Nephilim,"zašeptal. "A navždy sbohem,
mů j bratře."
***
Simon si odřel prst o malou kamennou desku, když trasoval písmena: GEORGE LOVELACE.
"Je hezká , viď?" řekla Isabelle za ním.
"Jednoduchý," Clary přidala. "Chtěl by to tak myslím, ne?“
Simon si pomyslel, že George by raději chtěl pohřben v Kostěnném městě, jako kdyby byl
Lovec stínů (ze všeho nejvíc by nechtěl být mrtvý vů bec.) Spolek to odmítl. Zemřel v aktu
zasvěcení, což ho v jejich očích označilo za nevhodného. Simon se snažil usilovně
nezlobit. Trá vil hodně času v těchto dnech snažíc se nezlobit.
Trá vil hodně času v těchto dnech snaží
"Bylo to hezké, že Londský Institut nabídl místo pro něj,“ řekla Isabelle.
Simon v jejím hlasu slyšel jak o něj měla strach. Řekli mi, že Lovelace jsou vždy vítáni
v Londýnském Istitutu, George řekl, když uslyšel o svém umístění. Po jeho smrti dodržel
Institut své slovo. Zaplatil pohřeb, kde Simon byl. Byly tu rů zné oslavy malé i velké,
s jeho přá teli z Akademie, Simon a ostatní si vyprá věli příběhy a vzpomínali a snažili se
přemýšlet nad posledním dnem. Jon téměř vždy plakal.

341
Pak už bylo všechno jako předtím: život jako Lovec stínů , znamenalo být nemilosrdně
být zaneprá zdněn výcvikem a experimentová ním s jeho nově nabytou fyzickou silou a
energií, spolu s občasným bojová ním s démonem nebo upírem tulá kem.
Byli tu dlouhé dny s Clary, kde si libovali v tom, že si nyní pamatoval každou veřinu
jejich přá telství, příprava na jejich parabatai obřad, který měl být za pá r dnů . Byli tu
četné školení s Jacem, jenž obvykle končili Simonem ležícím na zá dech Jace stá l nad ním,
škodolibě se usmíval nad svými schopnostmi, proto to byl způ sob, jak mu projevoval
ná klonnost. Večer hlídal syna Magnuse a Aleca, přitulenému modrému chlapečkovi na
hrudi zpíval, dokud ho neuspal, měl pocit, že pro pá r to byli drahocenné minuty klidu.
Byla tu Isabelle, která ho milovala, která se snažila prosvítit každý jeho den. Bylo toho
tam tolik za co stá lo žít a tak Simon žil a plynul čas a George byl stá le mrtvý.
On požá dal Clary, aby vytvořila portá l do Londýna z dů vodu, kterému zcela nerozuměl.
Ř ekl sbohem Georgeovi tolikrá t, ale nějak neměl pocit, že to neudělal zcela.
"Já tě tam vezmu," řekla Clary. "Ale pů jdu s tebou.“
Isabelle trvala na tomtéž, a Simon byl za to rá d. Lehký vá nek vá l v zahradě Institutu,
šustělo listí a nesla se slabá vů ně orchidejí. Simon si myslel, že George by byl rá d, že jeho
místo na věčnosti je tady, kde nehrozilo nebezpečí z ovcí.
Simon vstal, objímající z Clary a Isabelle. Každá z nich ho chytila a stá la mlčky u něj. Teď
byl Simon opět ve své minulosti, vzpomínal na celou dobu, co téměř ztratil každého
z nich – vzpomínal teď, živě, všechny mu mohl ztratit. V boji, vraždá ch, ne v nemoci. Být
Lovec stínů , znamenalo mít intimní vztah se smrtí.
Ale pak stejně jako lidské bytosti jednou by mohl ztratit Clary a Isabelle, nebo ony jeho.
Nic to nemohlo zastavit. Tak jaký to mělo smysl? Ptal se Catariny, ale teď to věděl už
lépe. Nemohli se pokusit žít věčně; v bodě kde byli, ale mohli žít a udělat všechno, aby
mohli žít dobře. Měli volby, které provedli a lidi které milovali. Simon zalapal po dechu.
"Simone?" Clary řekl zděšeně. "Co se děje?“
Ale nemohl mluvit, Simon; jen by mohl civět na ná hrobek, kde se vzduch třpytil a
prů svitné světlo formovalo samo dvě osoby. Jedna byla dívka v jeho věku; měla dlouhé
blond vlasy, modré oči a starosvětském spodničky z BBC vévodkyně. Druhý byl George, a
on se na Simona usmíval. Dívčí ruka byla na jeho rameni a vypadalo to jako hřejivé gesto
a dobře zná mé.
"Georgi," zašeptal Simon. On pak zamrkal, a postavy byly pryč.

342
"Simone, na co zírá š? " zeptala se Isabelle v podrá žděném tó nu, kterým se snažila zakrýt,
že se o něj bojí.
"Nic." Co jí měl říct?
Ž e viděl ducha George vstá t z mlhy? Ž e viděl George jako ducha, s krá snou nezná mou
staromó dní cizinkou? Věděl, že Lovci stínů viděli duchy, když duchové chtěli, aby je
chtěli vidět, ale také věděl, že truchlící lidé často vidí, co chtějí vidět. Simon nevěděl, co si
má myslet. Ale on věděl, že o tom chtěl přemýšlet.
Chtěl, přemýšlet nad krá snou Lovkyní stínů , duchem z minulosti, možná i dá vno mrtvých
Lovelace s kterou je George pryč, věřit, že to byli duchové. Chtěl věřit, že George byl
uvítá n svými předky a nějakou čá stí žije dá l.
Není pravděpodobné, Simon si připomněl. George nebyl přijat, ovšem nikoliv Lovelace
krví. Pro Lovce stínů – pravděpodobně i těch, kteří straší v britských zahradá ch –
všechno zá leželo na krvi.
"Simone –" Isabelle přitiskla své rty na jeho
tvá ř. "Já vím, kolik pro tebe,.. Vím, že on byl jako tvů j bratr. Kéž bych ho mohla zná t lépe.“
Clary mu stiskla ruku.
„Já taky.“
Obě mu připomněly, že také ztratil bratra. A obě se starali více než o pokrevní linii. Obě
chá pali, že rodina mů že být otá zkou volny – otá zkou lá sky.
Alec a Magnus si vzali cizí dítě do jejich domova a jejich srdce. Stejně jako Lightwoodovi,
kteří přijali Jace, když nikoho neměl. A stejně tak Simona, který byl nyní jako Lovec stínů
sá m. Co by mohl změnit jako Lovec stínů jen tím, že má nové možnosti.
Pochopil, proč nyní cítil potřebu jít sem. Nechtěl říct Georgeovi sbohem, ale najít způ sob
jak si udržet kousek jeho.
"Myslím, že vím, jaké chci své příjmení Lovce stínů .“
"Simon Lovelace," řekla Clary, jako vždy, znala jeho mysl stejně jako on „Má nějaký
prsten?“
"Sexy prsten." Isabelle zavtipkovala.
Simon se zasmá l a mžoural pryč slzu. V rozmazaném pohledu si na okamžik myslel, že
viděl v mlze a pak byl pryč. George Lovelace byl pryč.
Ale Simon Lovelace byl ještě tady.

343
"Jsem připraven," řekl ke Clary a Isabelle, dvěma dívká m, které mu změnili život, dvěma
bojovnicím, které riskovaly vše pro ty, které milovali, dvěma dívká m, které se stali jeho
hrdinkami a jeho rodinou.
"Pojďme domů ."

344