Poděkování

A samozřejmě musím poděkovat manželovi a dětem za to, jak se vyrovnali s častým

„maminka musí psát“ a podporovali mě v tolika různých směrech.

Ze všeho nejvíce však chci poděkovat čtenářům, zvlášť těm, kteří se se mnou spojili, aby mi
dali vědět, jak moc se pro ně Damien a Nikki stali skutečnými postavami. Vážím si každého
e-mailu, každého tweetu, každého komentáře na mojí webové stránce nebo na Facebooku.
Děkuji vám! A speciální obdiv patří Kathy Womackové, která jako první vymyslela termín
„damienizovat“, a já jsem si ho drze přivlastnila, a Redhotpolkadots na Twitteru, jejíž hashtag
#StarkOnSpeedDial mě pokaždé pobavil – jdeme na to, holka!
Kapitola 1

„Hotovo?“ zeptala jsem se. „Nejpozději do pěti minut zapadne slunce.“

Pár metrů ode mě se Blaine naklonil stranou, takže na mě vykoukl zpoza plátna. Sice jsem se
nepohnula, ale periferním viděním jsem spatřila ramena, holou hlavu i jeho kozí bradku, která
šokovala svou rudou barvou.

„Já tě mám v hlavě jakoby pořád plnou slunce. Hlavně stůj klidně a mlč.“

„No dobře,“ souhlasila jsem. Přesto jsem zaslechla, jak podrážděně funí nad mým zjevným
porušením jeho pravidel.

I když jsem stála úplně nahá ve dveřích, byla naše výměna názorů normální. Už jsem si na ni
prostě zvykla. Stejně jako jsem si zvykla i na to, že mi z chladného mořského vánku tuhnou
bradavky do tvrdých hrotů. Na to, že zapadající slunce ve mně probouzí jakousi temnou
vášeň, že toužím zavřít oči a splynout s divokou scenerií plnou světla a barev.

Naučila jsem se s nadhledem zvládat situace, když se do mě Blaine zabodl kritickým

pohledem. Už jsem sebou netrhla pokaždé, kdy se ke mně nahnul tak blízko, až se mi
prakticky otíral o prsa nebo boky, aby opravil můj postoj do správného úhlu. Dokonce se mi
už ani nesvíral žaludek z jeho mumlání „Dokonalé. Kurva, Nikki, vypadáš perfektně.“ Už
jsem přestala na protest v duchu svírat pěsti a zarývat nehty do jemné kůže dlaní. Nejsem
dokonalá – to ani zdaleka ne. Ale už mě tato jednoduchá slova nepřiváděla k šílenství.

Ani ve svých nejdivočejších snech jsem si nedokázala představit, že bych se mohla cítit tak
uvolněná v situaci, kdy jsem vystavená všem na očích. Pravda, většinu života jsem strávila
předváděním na pódiu, jenže v dobách, kdy jsem se účastnila soutěží krásy, jsem bývala
vždycky oblečená. I při promenádě v plavkách jsem přece měla intimní partie zahalené.
Věděla jsem, jak by byla moje matka pohoršená, kdyby viděla, že tu stojím s bradou
zvednutou a prohnutá v zádech, se zápěstím omotaným rudou hedvábnou šňůrou, která se
ztrácí kdesi mezi mýma nohama a pak se mi hebce ovíjí okolo stehna.

Blaineovo plátno jsem neviděla několik dní, ale už jsem znala jeho styl. Uměla jsem si tak
představit, jak vypadám zachycená barvami a tahy štětce. Snově. Smyslně. Submisivně. Jako
spoutaná bohyně.

Vůbec jsem nepochybovala, že by matka úplně šílela. Já jsem si to ale užívala. K čertu,
možná že jsem si to užívala právě proto. Setřásla jsem ze sebe vzornou princeznu Nikki, stala
jsem se rebelkou Nikki a zatraceně se mi to líbilo.

Na schodech jsem zaslechla něčí kroky. Musela jsem se donutit, abych zůstala v klidu
pózovat, i když jsem ze všeho nejvíc toužila otočit se a podívat se na něho. Na Damiena.

Damien Stark byl jednou z věcí, na které jsem si ještě zvyknout nestačila.
„Nabídka trvá.“ Damienova slova ke mně doléhala z mramorového schodiště až do druhého
patra. Nemusel ani zvýšit hlas, a přesto z něj zaznívala taková síla a sebedůvěra, že doslova
vyplnil prostor.

„Řekněte jim, ať se důkladně podívají na účetní uzávěrku. Neexistuje tam žádný zisk a
koncem roku už nebude existovat ani žádná firma. Jsou v totální ztrátě, a až definitivně
skončí, všichni jejich zaměstnanci budou bez práce, firma v úpadku a její patenty zablokované
v soudních sporech na celé roky. A věřitelé si zatím rozeberou základní kapitál. Když přijmou
moji nabídku, dokážu firmu znovu obnovit. Vy to víte. Vím to i já. A oni to vědí taky.“

Kroky se zastavily. Poznala jsem, že zůstal stát na konci schodů. Místnost, v níž jsem
pózovala, byla určená pro zábavu a večírky, takže se otevírala přímo od schodiště. Každý, kdo
po něm vystoupal, byl pak odměněn úchvatnou vyhlídkou na Tichý oceán rozprostírající se za
sklem tvořícím opačnou stěnu pokoje.

To, co však teď Damien viděl, jsem byla já.

„Zařiďte to, Charlesi,“ řekl nyní tišeji. „Už musím jít.“

Jak dobře jsem se naučila toho muže znát. Jeho tělo. Způsob jeho chůze. Jeho hlas. Už jsem
ho nepotřebovala vidět, abych poznala, že napětí v jeho hlase nezpůsobilo vzrušení z
uzavřeného obchodu. Způsobila jsem to já a tato jednoduchá skutečnost byla stejně omamná
jako šampaňské na prázdný žaludek. Damienovu pozornost si žádala celá jeho obchodní říše,
ale v tuto chvíli jsem byla celým jeho světem já. Lichotilo mi to. Štěstím se mi točila hlava. A
taky mě to vzrušovalo.

Začala jsem se usmívat, což si okamžitě vysloužilo ostré napomenutí od Blainea.

„Hergot, Nik. Přestaň se šklebit.“

„Můj obličej přece na obraze vůbec není.“

„Tady velím já,“ odsekl Blaine. „Tak toho nech.“

Pokoušel se mě pozlobit. „Ano, pane,“ prohodila jsem. A málem jsem se rozesmála, když
Damien zakašlal, aby zamaskoval vlastní smích. Ono „pane“ bylo totiž naše tajemství, naše
hra, kterou jsme spolu hráli. Hra, která měla dnes v noci oficiálně skončit, protože Blaine
právě přidával poslední tahy na plátno, jež si u něj Damien objednal. Ta myšlenka mě
naplňovala smutkem.

Popravdě řečeno, těšila jsem se, že už nebudu muset stát celé hodiny bez pohnutí. Dokonce i
slast z překročení matčiných představ o slušnosti bledla v porovnání s tím, jak mě na konci
každého setkání braly křeče do nohou. Ale všechno ostatní mi bude chybět, především pocit,
který ve mně vzbuzoval Damienův pohled na moje tělo. Jeho žhavě pomalá, neuspěchaná
prohlídka, z níž jsem zvlhla v rozkroku a musela jsem se pořádně hlídat, abych i přes tu
sladkou bolest zůstala tiše stát.
Ano, naše hra mi bude chybět. Jenže já jsem od Damiena chtěla víc než jen hru. Nedokázala
jsem potlačit zvědavost, jak to bude fungovat. Měla jsem čelit skutečnosti, že už zítra budeme
jen Damien a Nikki a nic dalšího mezi námi. A ohledně skrytých tajemství… No, ta časem
pominou také.

Teď už mi připadalo těžko uvěřitelné, že mě Damienova nabídka původně šokovala: jeden

milion dolarů za moje tělo. Za můj obraz, navždy zachycený na obrovském plátně, a za
všechno ostatní, co mám, k jeho dispozici, kdykoliv a jakkoliv si bude přát.

Můj původní šok vystřídal neskrývaný pragmatismus, kombinovaný rovným dílem s vášní a
nestydatostí. Toužila jsem po Damienovi stejnou měrou jako on toužil po mně, ale já jsem ho
zároveň chtěla také ztrestat. Byla jsem totiž přesvědčená, že ve mně vidí jen královnu krásy, a
když za nablýskaným povrchem spatří skutečnou ženu s jizvami na těle i na duši, bude chtít
odstoupit od svých návrhů včetně plánovaného odlehčení své peněžence. Nikdy jsem nebyla
šťastnější než ve chvíli, kdy jsem pochopila, jak se mýlím.

Smlouvu jsme uzavřeli na týden, ale týden se protáhl na dva. Blaine totiž neustále poletoval
kolem plátna, poťukával si dřevěným koncem štětce o bradu, mhouřil oči a mračil se a pro
sebe si huhlal, že potřebuje víc času. Aby všechno bylo – už je tu to slovo zase – dokonalé.

Damien rád souhlasil. Blainea si koneckonců vybral kvůli jeho rostoucímu věhlasu mezi
místními umělci. Mistrovství, s nímž dokázal ztvárnit erotikou nabité akty, se nedalo
přehlédnout.

Pokud Blaine potřeboval víc času, Damien mu ho ochotně poskytl.

Já jsem si nestěžovala z pragmatičtějších příčin. Prostě jsem si přála, aby dny a noci s
Damienem trvaly co nejdéle. Ožila jsem vedle něj stejně jako můj obraz na plátně.

Přestěhovala jsem se do Los Angeles teprve před pár týdny, odhodlaná dobýt svět byznysu a
podnikání ve zralém věku čtyřiadvaceti let. Představa, že by muž jako Damien Stark mohl
chtít mě, navíc můj obraz, mi ani v nejmenším nepřišla na mysl. Ale žár, který mezi námi
vzplál, se nedal přehlédnout od první chvíle, kdy jsem ho spatřila na výstavě Blaineových
uměleckých děl.

Neúnavně mě pronásledoval a já jsem se stejně odhodlaně pokoušela odolat. Věděla jsem

totiž, že po mně chce to, co jsem mu nebyla ochotná dát.

Nebyla jsem sice panna, ale příliš zkušeností jsem také neměla. Sex nebyl něčím, s čím by
někdo s mojí minulostí – s mými jizvami – nějak zvlášť spěchal. Už jsem se jednou spálila s
klukem, jemuž jsem věřila, a moje city byly stejně poničené jako moje tělo, které hyzdily
ošklivé jizvy. Damien je však neviděl. Lépe řečeno, viděl, ale bral je jako moji součást. Jako
rituální připomínku bitev, které jsem musela vybojovat a jimž musím čelit i dál. Tam, kde
jsem své jizvy považovala za připomínku vlastní slabosti, Damien viděl důkaz mé vnitřní síly.
A právě tato schopnost – vidět mě takovou, jaká skutečně jsem – mě k tomuto muži připoutala
navždy a neodvolatelně.
„Ty už se zase usmíváš,“ zaprotestoval Blaine. „Nemusím hádat třikrát, abych poznal, na co
myslíš. Nebo spíš na koho. Mám snad toho mecenáše, našeho soukromého Mediciho, vykopat
z místnosti?“

„Budeš se muset s tím jejím úsměvem naučit žít,“ prohodil Damien, než jsem stihla říct něco
sama. Opět jsem se měla co držet, abych se neotočila. „Protože dokud je Nikki tady, tak mě
odtud nic nedostane.“

Vychutnala jsem si sametovou hladkost jeho hlasu, a navíc jsem věděla, že to, co říká, myslí
vážně. Celé odpoledne jsme strávili prohlížením výloh luxusních obchodů na bulváru Rodeo
Drive. Slavili jsme moje nové zaměstnání, kde jsem měla začít druhý den ráno. Zvolna jsme
se potulovali po nóbl ulicích, drželi se za ruce, popíjeli ledové kávy plné kalorií a předstírali,
že jsme sami na světě. Dokonce i paparazzi, ti supi s fotoaparáty, kteří se vždy tak nepříjemně
zajímali o každou maličkost, již jsme s Damienem dělali, nám tentokrát nevěnovali moc
pozornosti.

Sylvia, Damienova sekretářka, se mu několikrát pokoušela dovolat, ale Damien hovory prostě
odmítl přijmout. „Teď máme čas jen sami pro sebe,“ řekl mi a odpověděl tak na moji
nevyslovenou otázku.

„Neměla bych upozornit ekonomické rubriky v tisku?“ poškádlila jsem ho. „Neovlivní to
burzy a trh, když si Damien Stark dopřeje den volna?“

„Klidně budu riskovat i globální ekonomický kolaps, pokud to znamená, že můžu strávit pár
hodin s tebou.“ Vzal mě za ruku a políbil mi koneček každého prstu. „A nezapomeň, že čím
víc toho nakoupíme, tím víc podpoříme ekonomiku.“ Hlas mu zněl tiše a svůdně a byl plný
slibných náznaků. „Nebo bychom třeba mohli jít zpátky do bytu. Umím si představit pár
zajímavých způsobů, jak strávit odpoledne, které by neměly vůbec žádný finanční dopad.“

„Jak lákavé,“ podotkla jsem. „Jenže já bych zřejmě nepřežila ten pocit viny, že jsem vyměnila
orgasmus za finanční krach.“

„Věř mi, miláčku. To by byl víc než jeden orgasmus.“

Zasmála jsem se. Nakonec jsme stihli odvrátit globální ekonomickou katastrofu (boty, které
mi koupil, byly vážně úžasné) i dopřát mi orgasmus. Přesněji tři. Damien umí být velice
velkorysý.

Co se týká telefonu, i v tom splnil své slovo. I když mu neustále vibroval v kapse, ignoroval
ho celou dobu, než jsme dorazili k jeho domu v Malibu. To už jsem ho přiměla, aby se
slitoval nad nešťastníkem, který dokázal být tak vytrvalý. Pospíchala jsem nahoru za Blainem,
zatímco Damien zůstal pozadu a spěšně ujišťoval svého advokáta, že se svět určitě nezhroutí,
i když Damien Stark zůstane dočasně mimo dosah mobilního připojení.

Byla jsem tak pohlcená svými myšlenkami, že jsem si ani neuvědomila, že ke mně přistoupil
Blaine. Poklepal mi na spodní ret koncem malířského štětce a já jsem nadskočila.

„K čertu, Nikki, jsi zase duchem nepřítomná.“

„Už jsi skončil?“ Nevadilo mi pózovat a z Blainea se stal dobrý kamarád, ale zrovna teď jsem
si přála, aby už byl pryč. Právě teď jsem chtěla být pouze s Damienem.

„Skoro.“ Zvedl ruku a prohlédl si mě jakoby v rámečku z prstů. „Přesně takhle,“ prohlásil a
ukázal štětcem. „To světlo tady na rameni, způsob, jak ti září pleť, výběr barev…“ Odmlčel se
a pozpátku couval ke stojanu. „Kruci,“ prohlásil nakonec. „Já jsem přece, kurva, génius. Jsi to
ty, děvče. Kdybych to nevěděl, myslel bych si, že z toho obrazu rovnou vypochoduješ ven.“

„Takže jsi to už dodělal? Můžu se jít podívat?“ Bez rozmýšlení jsem se otočila. Příliš pozdě
jsem si uvědomila, že Blaine nejspíš teď potřebuje, abych se nehýbala. Jenže mi to najednou
bylo jedno. Všechny myšlenky se někam rozprchly. Blaine, obraz, celý svět kolem mě.
Protože jsem se už nedívala na obraz. Měla jsem oči jen pro Damiena.

Stál přesně tam, kde jsem si ho představovala, s nohou položenou na posledním schodu a
ležérně opřený o tepané železné zábradlí. Ve skutečnosti vypadal ještě přitažlivěji než v mých
představách. Strávila jsem s ním celé odpoledne, ale to vůbec nehrálo roli. Každý pohled na
něj byl pro mě jako ambrózie, jíž jsem se nikdy nedokázala nasytit. Hleděla jsem na něj a
moje oči se mazlily s každým rysem jeho dokonalé tváře i postavy.

Výrazná linka brady, zdůrazněná stínem strniště vousů. Větrem rozházené černé vlasy, husté a
hebké a tak důvěrně známé mým prstům. A jeho oči. Ty úžasné dvojbarevné oči, které se na
mě nyní upíraly tak soustředěně, že jsem na sobě doslova cítila tíhu jeho pohledu.

Měl na sobě džínsy a bílé tričko. Ale Damien Stark nevypadal obyčejně ani v tak obyčejném
oblečení. Působil jako ztělesněná síla, jako spoutaná energie. Mojí největší obavou bylo
vědomí, že blesk nikdo nedokáže chytit ani zadržet. Jenže já jsem toho muže ztratit nechtěla.

Naše pohledy se setkaly, až jsem se tím propojením celá roztřásla. Sportovec, celebrita,
podnikatel, milionář – všechna označení se náhle ztratila. Zůstal pouze muž a jeho výraz, z
něhož se mi rozehřála krev, a uvnitř mého těla se všechno začalo kroutit touhou. Výraz, jenž
byl tak syrový a živočišný, že kdybych už beztak nebyla nahá, každý steh na mém oblečení by
se proměnil v popel, sežehnutý žárem v jeho očích. Kůže mě svědila a musela jsem se hlídat,
abych se nepohnula.

„Damiene,“ zašeptala jsem, protože jsem nedokázala odolat chuti jeho jména na svých rtech.
Slovo se vznášelo pokojem, polapené ve vzduchu, který mezi námi náhle zhoustl.

Blaine za svým stojanem si odkašlal. Damien se naklonil, aby se na něj podíval, a mně
připadalo, že se mu na tváři objevil překvapený výraz. Jako by zapomněl, že tady nejsme
sami. Urazil vzdálenost, jež je dělila, a postavil se vedle něj před velký obraz.

Ze svého místa jsem viděla pouze dřevěný rám, přes nějž bylo napjaté plátno, a pak u jeho
jedné strany dva muže, bedlivě zkoumající malbu, která zůstávala skrytá mému pohledu.

Srdce mi prudce bušilo v hrudi. Nespouštěla jsem pohled z Damienovy tváře. V jeho očích se
objevilo jakési vytržení, jako by se díval na uctívaný předmět, a z jeho němého obdivu mi
zeslábla kolena. Chtěla jsem natáhnout ruku a opřít se o rám postele, vedle níž jsem pózovala,
ale pořád ještě jsem měla ruce svázané za zády.

Moje neschopnost pohybu mi připomněla celou situaci. Znovu jsem musela přemoci úsměv –
nejsem volná. Jsem Damienova.

Podle Blaineovy a Damienovy původní koncepce obrazu jsem měla pouze stát na místě a
kolem mě měly povlávat lehoučké závěsy. Tvář jsem měla mít odvrácenou. Obraz působil
smyslně, ale zároveň odtažitě, jako by po té ženě kdosi toužil, ale nikdy se jí nesměl dotknout.
Portrét byl úchvatný, ale přesto mu něco chybělo. Proto Damien navrhl, aby se jako kontrast k
volně vlajícím závěsům, lehce hladícím mou kůži, použila krvavě rudá šňůra, a že mi s ní
spoutají ruce za zády.

Se souhlasem jsem neváhala. Chtěla jsem toho muže. Chtěla jsem jím být spoutaná. Patřit mu.
Být jím dobyta a pokořena.

Na obraze jsem už tak neměla působit nedostupně. Portrét se měl stát důkazem. Nedostižná
bohyně, nyní zkrocená skutečným mužem.

Damienem…

Hledala jsem očima jeho tvář a pátrala po stopách jeho názoru na portrét, ale nic jsem
nenacházela. Ukazoval jen svou běžnou tvář, určenou světu byznysu jako neproniknutelná
maska, kterou nosil proto, aby neodhalil svá tajemství. Damien uměl svá tajemství mimořádně
dobře skrývat.

„Tak co?“ zeptala jsem se, když už jsem nemohla dál snést ticho. „Co si o tom myslíš?“

Damien mlčel dál. Blaine vedle něho už se nervózně ošíval. I když uplynulo teprve pár vteřin,
vzduch zhoustl tíhou věčnosti. Úplně jsem cítila Blaineovu frustraci a naprosto jsem ho
chápala, když ze sebe v náhlém impulzu vyrazil: „No tak, člověče. Je perfektní, ne?“

Damien zvedl a zase spustil ramena. Pak se zhluboka nadechl a s obdivem se zahleděl na
Blainea. „Je víc než perfektní,“ řekl konečně a obrátil se ke mně. „Je to prostě ona.“

Blaineův pyšný úsměv zazářil jako sluneční paprsek. „To bych řekl. Já nemám nikdy problém
pochválit si svou vlastní práci, ale tohle je… No, páni! Výstižné. Smyslné. A nejvíc ze všeho
dokonale věrné.“

Damien ze mě nespouštěl oči. Roztřeseně jsem se nadechla. Srdce mi tepalo tak hlasitě, až byl
div, že jsem slyšela taky ještě něco jiného. Muselo být vidět, jak se mi zvedá a zase klesá
hruď. Bála jsem se, že Blaine pozná, jak usilovně se snažím ztišit gejzír touhy, jenž mnou
probublával. Musela jsem se krotit, abych Blainea neprosila, ať odejde, abych nekřikla na
Damiena, ať mě líbá. Ať se mě dotýká.

Těžké ticho rozbilo hlasité píp. Damien vytáhl z kapsy mobil, přečetl si textovku a vyrazil ze
sebe drsnou kletbu. Když zasunul telefon zpět, viděla jsem, že se mu na tváři usadil stín. Na
zprávu vůbec neodpověděl. Stiskla jsem rty a mlčela, ale kůže mě začala svědit jako první
připomínka strachu a obav.

Blaine s hlavou nakloněnou obhlížel plátno a ničeho si nevšímal.

„Nik, nehýbej se. Potřebuju tadyhle hodit ještě světlo a –“

Pronikavé zvonění Damienova mobilu přerušilo Blaineova slova. Čekala jsem, že Damien
bude hovor ignorovat stejně jako předtím esemesku, ale k mému překvapení telefon vzal.
Jenže předtím vyběhl z pokoje tak rychle, že jsem skoro nezaslechla jeho stručné: „Co je?“

Na mě se ani nepodíval.

Kvůli Blaineovi jsem se přiměla zůstat stát, i když mě polila náhlá vlna strachu. To jistě nebyl
pracovní hovor, Damien Stark se kvůli byznysu nikdy nerozčiluje. Právě naopak, v takovém
vzrušení si přímo libuje.

Ne, teď muselo jít o něco jiného. Nemohla jsem si pomoct a okamžitě mi na mysli vytanuly
všechny hrozby, kterým byl vystaven, i tajemství, o nichž jsem věděla, že skrývá. Damien mě
viděl svlečenou do naha ve všech smyslech tohoto slova. Já jsem však o něm věděla jen málo
a zbytek se stále utápěl v šeru.

Prober se, Nikki. Zachovat si soukromí při telefonickém rozhovoru přece není totéž jako něco
skrývat. A každý telefonát jistě nemusí znamenat velkou konspiraci, jež má zamaskovat jeho
minulost nebo nějaké nové nebezpečí.

To všechno jsem věděla. A co víc, také jsem tomu věřila. Ale zdravý rozum přesto nedokázal
zaplašit osten v mém srdci ani uzel strachu, jenž se mi usídlil v břiše. A stát bez hnutí nahá
určitě není nejlepší cesta k uspořádaným myšlenkám. Mnohem spíš jde o křivolakou, točitou
dráhu, která vede k úzkosti a obavám. Řítila jsem se po ní bez brzd a nenáviděla se za to.

Chtěla jsem se obejmout rukama, ale spoutaná zápěstí mi to znemožnila.

Popravdě jsem byla jako na jehlách už od té chvíle, co Damienovi vyhrožoval můj bývalý šéf.
Carlova firma oslovila s nabídkou projektu Starkovu Applied Technology, a když ji Damien
odmítl, Carl mi to dával za vinu. Taky mě vyhodil z práce, ale ani to mu nestačilo. Když jsem
ho viděla naposledy, tvrdil, že s Damienem zatočí. Zatím se sice nic nestalo, ale Carl byl
rozhodný a vytrvalý. Navíc se domníval, že má morální převahu. Podle jeho názoru mu
Damien překazil jednu z nejdůležitějších obchodních dohod. Předpokládaná ztráta kapitálu
musela jít do milionů a Carl rozhodně nebyl ten typ, který dokáže brát peníze nebo urážku s
nadhledem.

Fakt, že se víc než týden nic nestalo, mi vrtal hlavou. Co má to mlčení znamenat? Znovu a
znovu jsem o tom přemítala a jediný závěr, ke kterému jsem dospěla, byl ten, že už k něčemu
došlo – a Damien se rozhodl mi o tom neříct.
Mohla jsem se mýlit – doufala jsem, že se mýlím. Přesto mnou zmítaly obavy a strach a jejich
krutý šepot mi napovídal, že Damien se sice dozvěděl o všech mých tajemstvích, ale sám se
dosud skrývá ve stínu.

„No, no, Nikki. Teď se mračíš.“ Blaine ovšem svou stížnost doprovodil zasmáním. „Občas si
přeju, abych ti mohl vlézt do té tvojí hlavy. Děsně rád bych se dozvěděl, na co vlastně
myslíš.“

Zmohla jsem se na úsměv. „Samé hluboké myšlenky,“ prohodila jsem. „Ale ne špatné
myšlenky.“

„Tak to je dobře,“ zabručel. V očích mu však tkvěla otázka, a možná dokonce i náznak obav.
Zajímalo mě, zda mu Evelyn, jeho milenka, která Damiena znala už od jeho dětství, pověděla
něco o jeho minulosti. Ráda bych zjistila, zda toho Blaine ví o muži, který mě tak dokonale
pohltil, víc než já.

Ta představa mě přiměla zamračit se ještě víc.

Damien byl pryč jen pár minut, a když se zase vrátil zpátky, měla jsem co dělat, abych se k
němu rovnou nerozběhla. „Děje se něco?“ zeptala jsem se však pouze.

„Nic, co by se nezlepšilo, když se podívám na tebe.“

Zasmála jsem se a doufala, že si nevšiml, jak prázdně můj smích zní.

Damien si zase jednou nasadil tvář určenou pro veřejnost. Jenže já jsem nepatřila k veřejnosti
a už jsem ho dobře znala. Ostře jsem se na něj podívala a čekala jsem, až se naše pohledy
setkají. Když se tak stalo, bylo to jako stisknutí vypínače. Tvrdé rysy jeho tváře zvlnil
upřímný úsměv a já jsem se mohla hřát v Damienově záři.

Vykročil ke mně a můj tep se zrychlil v tempu jeho kroků. Zastavil se jen pár centimetrů
daleko a mně se náhle začalo těžko dýchat. Jak je možné, že po tom všem, co jsme spolu
dělali – po všech ranách, které ztišil, po všech tajemstvích, která poznal – mi každý okamžik s
Damienem připadá stejně vzácný jako ten první?

„Víš, co všechno pro mě znamenáš?“

„Já – “ Nadechla jsem se a pak to zkusila znovu. „Ano,“ hlesla jsem. „Tolik, kolik znamenáš
ty pro mě.“

Byla jsem uvězněná v žáru jeho pohledu a blízkosti. Ani se mě nemusel dotknout. V ten
moment jsem nebyla ničím jiným než jen pouhým Damienovým odrazem, vnímáním toho, co
mi dělá. Přála jsem si ho utěšit, pohladit ho po tvářích a zabořit mu prsty do vlasů. Chtěla
jsem mu přitáhnout hlavu ke svým prsům a šeptat mu něžná slůvka, chtěla jsem se s ním
milovat pomalu a něžně, dokud noční stíny neodtáhnou a nepřijde ráno, jež nás zalije světlem
a barvami.
Blaine na svém místě u stojanu zdvořile zakašlal. Damien i já jsme se usmáli. Nedělali jsme
nic jiného, než že jsme si hleděli do očí, a přesto to na Blainea působilo, jako by byl svědkem
čehosi hluboce intimního.

„Tak jo, dobrý. Já už teda poběžím. Doufám, že koktejl a party na oslavu v sobotu nezačnou
dřív než v sedm, že ne? Já se tu ještě předtím odpoledne zastavím a mrknu se, jestli to nechce
na poslední chvíli nějaký ten mistrovský tah. Postarám se taky, aby obraz visel na správném
místě, až postavím i ostatní stojany.“

„Perfektní,“ souhlasil Damien, ale nedíval se na něj.

„No, musím říct,“ dodal Blaine, zatímco si sbíral své věci, „že mi to bude chybět.“

Na malý okamžik se mi zdálo, že v Damienových očích vidím záblesk smutku, ale hned zase
pominul. „Ano,“ přitakal. „To mně taky.“

Netušila jsem, kdy Blaine odešel, jen jsem věděla, že už je pryč a Damien je stále zde, a
přesto se mě ještě ani nedotkl. Věděla jsem taky, že jestli na sobě okamžitě neucítím jeho
ruce, zblázním se.

„Už je vážně hotový?“ zeptala jsem se. „Pořád jsem ho ještě neviděla.“

„Pojď sem.“ Natáhl ke mně ruku a já se k němu otočila zády. Čekala jsem, že mě rozváže.
Jenže to neudělal. Jen mi položil ruku na rameno a obrátil mě k plátnu. Kvůli rudé hedvábné
šňůře, omotané kolem levé nohy, jsem se musela pohybovat opatrně. Damien se však vůbec
nesnažil mě odvázat. A už vůbec se neobtěžoval podat mi župan, který ležel v nohách postele.
Zašklebila jsem se a zvedla tázavě obočí. Damien ani nepředstíral, že nechápe. „Ale, ale,
slečno Fairchildová, přece nemůžete předpokládat, že bych promarnil tak úchvatnou
příležitost.“

„Mmm.“ Snažila jsem se zareagovat drsně, ale byla jsem si úplně jistá, že Damien stopu
smíchu v mém hlase nepropásl.

Přesto neodpověděl, protože už jsme stáli před obrazem. Vydechla jsem úžasem – ano, to
jsem já. Oblina mého zadečku, křivka mých prsou. Ale v obrazu bylo ještě něco víc. Postava
na něm vypadala svůdně a submisivně, byla silná, a přesto zranitelná. Jak Damien slíbil,
zůstávala anonymní. Na obraze jsem měla tvář odvrácenou a zlaté kadeře vyčesané vysoko na
hlavě, odkud splývalo jen pár pramenů a něžně mi laskalo krk a ramena. Ve skutečnosti jsem
však už lokny neměla, dlouhé vlasy jsem nedávno vyměnila za kratší sestřih po ramena.

Při vzpomínce na váhu nůžek ve své ruce jsem se zachmuřila. Připomněla jsem si, jak jsem si
jimi ustřihla vlasy, i když jsem ze všeho nejvíc toužila zabořit jejich ostří do svého masa.
Tehdy jsem byla zoufalá, zoufalá a ztracená, a připadalo mi, že jediná cesta návratu je bolest,
jíž jsem se držela jako záchranného lana.

Zachvěla jsem se. Nebyla to vzpomínka, jež by se mi líbila.

Automaticky jsem se dívce na obraze podívala na nohy. Její – moje – stehna však měla pevně
sevřená a zachycená z takového úhlu, že ty nejhorší jizvy nebyly vidět. Jizva na levé noze ale
vidět byla. Blaine však dokázal, že naběhlá rána se stala součástí kouzla obrazu. Okraje byly
rozmazané, jakoby rozostřené, a tak se mohlo zdát, že šrám způsobila příliš utažená rudá
šňůra, táhnoucí se přes poraněnou tkáň.

Když jste se na to podívali správně, byla to vlastně pravda.

Odvrátila jsem pohled stranou. Znervózňoval mě neoddiskutovatelný fakt, že dívka na obraze

je krásná i se svými jizvami.

„Nikki?“

Koutkem oka jsem zahlédla, že se Damien dívá na mě, a nikoliv na obraz. Ve tváři se mu
zračila obava.

„Má velký talent,“ prohodila jsem a roztáhla rty ve strojeném úsměvu. „Je to nádherný
obraz.“

„To je,“ souhlasil. „Všechno na něm je přesně takové, jak jsem chtěl.“ V hlase mu opět
zazníval povědomý žár a já jsem chápala nejen to, co řekl, ale i to, co tím říct chtěl.

Usmála jsem se, a tentokrát to už nebyl umělý úsměv.

Damien mě sledoval očima, v nichž mu zahořely hravé plamínky.

„Copak?“ zeptala jsem se pobaveně, ale přesto ostražitě.

Pokrčil rameny a znovu se zahleděl na obraz. „To by musel být zázrak, kdybych pak v tomhle
pokoji dokázal udělat nějakou práci.“ Kývl hlavou ke kamenné stěně nad krbem, kde měl
obraz viset. „A docela určitě bych tady neměl pořádat večírky.“

„Jak to?“ Koktejlová party na oslavu se podle jeho plánu měla právě v této místnosti konat už
za dva dny.

Damien se zachechtal. „To by bylo pořádné faux pas, kdyby hostiteli pořád stál.“

„Tak to bys měl obraz spíš pověsit do ložnice.“

„V ložnici nepotřebuju obraz, když tam mám originál.“

„A to tedy máš,“ řekla jsem škádlivě. „Koupený a zaplacený. Minimálně do půlnoci, kdy se
proměním v dýni jako v pohádce o Popelce.“

Jeho pohled potemněl, všechna hravost se vytratila. „Půlnoc,“ zopakoval a já jsem se podivila
nad drsností, jež zazněla v jeho hlase. Koneckonců, já se přece doopravdy v dýni
neproměním, i když naše hra skončí. A určitě mu nezmizím – upřímně řečeno, nikdy jsem
neměla v úmyslu odejít. Změní se jen to, že už tu nebudou žádná pravidla a příkazy, žádné
„ano, pane“, žádná záchranná slova. Zato budou podprsenky, kalhotky a třeba džíny – pokud
si je budu chtít obléct. A ano, taky tady bude můj milion dolarů.
Ale hlavně a především tu pořád bude Damien.

„Pojď za mnou,“ řekl.

Znovu jsem se podívala na svou nohu a trochu jsem zahýbala spoutanýma rukama. „Rozvaž
mě.“

Chvíli jen tak stál a díval se na mě a okamžitě bylo jasné, že naše hra trvá. Srdce mi bušilo až
v krku a bradavky se mi vztyčily. Ruce, svázané za zády, mi táhly ramena dozadu, takže se mi
zvedala prsa. Byla těžká a plná touhy a já jsem si přejela zuby po spodním rtu, jak jsem tiše
čekala na Damienův dotek.

Ano, je to hra. A mně se líbí. V této hře nikdo neprohrává.

Damien zvolna klouzal pohledem dolů po mém těle. Mělce jsem dýchala a vzadu na krku mi
vyrazily drobné korálky potu. Cítila jsem mezi stehny mokro a chvějivou žádost a
spotřebovala jsem veškerou svou vůli, abych stála tiše a klidně a nežadonila prosím, prosím,
ošukej mě. Postel, rekvizita, kterou Damien koupil kvůli portrétu, stála jen o pár metrů dál.
Tamhle je, chtělo se mi křičet. Prostě mě do ní hoď.

Ale neudělala jsem to. Už jsem toho muže znala. A především jsem věděla, že s Damienem se
pokaždé vyplatí si počkat.

Konečně se sehnul a odvázal mi šňůru ze stehna. Když však mělo dojít na ruce, zarazil se.
Nechal mi zápěstí spoutaná za zády. Rudé hedvábí splývalo dolů jako ocas.

„Damiene,“ pokusila jsem se o přísný tón, ale nedokázala jsem zamaskovat pobavení a
vzrušení. „Myslela jsem, že mě odvážeš.“

„Jsi koupená a zaplacená, pamatuješ?“

„Aha.“ Můj hlas byl tišší než dech.

„Jdeme na to,“ prohodil a dvojsmysl v jeho slovech se u mě neminul účinkem. Zvlášť ne

potom, co uchopil šňůru a protáhl ji mezi mýma nohama zezadu dopředu a začal za ni tahat,
jako by to bylo vodítko. Velmi erotické a velmi dráždivé vodítko. Hebké hedvábí laskalo mé
naběhlé pohlaví a z tření způsobeného spletenými vroubky na šňůře mi zeslábly nohy. Ani
jsem nevěděla, zda dokážu dojít tam, kam mířil.

Vedl mě jemně a svůdně, a když jsme došli do koupelny, podobné lázním, už jsem byla
zoufalá touhou. Tělo mi spaloval oheň, a tak jsem se žádostivě zadívala na sprchu s osmi
strategicky umístěnými tryskami. Představa, jak Damien stojí za mnou, rukama mi svírá prsa
a rty mi něžně otírá vzadu o krk, byla skoro víc, než jsem dokázala snést, a tak jsem
zakňourala.

Damien se vedle mě jen zasmál. „Za chvilku,“ pošeptal mi. „Teď mám v hlavě něco
jiného…“
V mozku mi vířily všemožné představy. Už jsme minuli postel. Pak rezolutně zamítl mou
touhu po sprše. A zdálo se, že jeho pozornost nezaujala ani hluboká vana s vířivkou.

Neměla jsem nejmenší ponětí, co má na mysli, ale bylo mi to vlastně jedno. Tato noc neměla
svůj cíl, důležitá byla jedině cesta.

A podle toho, jak mi svíral ramena a jak slastně se mi šňůra zarývala do pohlaví, bude tato
cesta jistě velmi příjemná.

Šatna, do které mě zavedl, byla asi tak stejně velká jako obývací pokoj v bytě, který jsem
sdílela s Jamie ve čtvrti Studio City. Nebylo to poprvé, co jsem do ní zašla, ale pořád mi
připadalo, že bych potřebovala mapu.

Trvalo by mi celé roky, než bych unosila všechno oblečení, které mi Damien koupil. I když
levá polovina šatny už byla plná k prasknutí, mohla jsem si být na devětadevadesát procent
jistá, že od mojí poslední návštěvy zase ještě něco přibylo.

„Nepamatuju se, že bych to už tady viděla,“ podotkla jsem a kývla ke stříbřitým šatům.
Třpytily se v tlumeném světle a vypadaly, že jsou dost krátké a dost těsné, aby nenechaly
pouhé představivosti žádný prostor.

„Že ne?“ Usmál se úsměvem pomalým a uvolněným, stejně jako byl jeho pohled, jímž si mě
měřil. „Můžu tě ujistit, že až si je jednou vezmeš na sebe, už s tím nebudeš mít problém. Na
takové šaty nikdo nezapomene.“

„Ty taky ne?“ zažertovala jsem.

Oči mu potemněly. Přistoupil blíž, takže napětí povolilo a šňůra spadla dolů. Moje zklamání
ze ztráty kontaktu však nemělo dlouhého trvání. Damien byl přímo tady, těsně u mě, a vzduch
mezi námi sršel napětím. Každý drobný chloupek na těle mi stál, jako bych se ocitla uprostřed
bouřky a všude kolem mě létaly nebezpečné blesky. Zalapala jsem po dechu, když mi palcem
jemně obtáhl linii brady. Rozevřela jsem rty. Chtěla jsem cítit jeho palec na svých rtech,
uvnitř v ústech. Toužila jsem cítit Damienovu chuť. Toužila jsem ho pohltit tak, jak žár z jeho
blízkosti pohlcoval mě.

„Na tobě není nic, co bych někdy mohl zapomenout,“ řekl.

„Mám tě vpálenou do paměti. Tvoje vlasy, zářící ve světle svíček. Tvoje kůže, vlhká a hebká,
když vycházíš ze sprchy. Jak se pode mnou pohybuješ, když se milujeme. A to, jak se na mě
díváš. Jako bys ve mně neviděla nic, kvůli čemu by ses chtěla odvrátit.“

„Taky že ne,“ potvrdila jsem měkce.

Damien neřekl nic, jen na mě dál upíral oči. Přistoupil ještě blíž, až jsem se bradavkami
zlehka dotýkala hebké bavlny na jeho tričku.

Náraz z náhlého kontaktu byl tak elektrizující, že jsem jen polkla a zalapala po dechu. Celé
tělo mě brnělo. Když mě konečky prstů jemně hladil po nahé paži, dokázala jsem myslet jen
na to, jak moc se k němu chci přitisknout. Chtěla jsem mít Damiena v sobě. Drsně, jemně,
všechno najednou. Prostě jsem ho chtěla, hned teď a tady.

„Jak?“ špitla jsem. V krku jsem měla takový knedlík, že jsem ze sebe skoro nemohla nic
vypravit.

„Co jak?“

„Jak se se mnou chceš milovat, když se mě sotva dotýkáš?“

„Jsem velice vynalézavý člověk. Myslel jsem, že už to o mně víš.“ V koutku úst mu zacukalo
a v očích se mu objevily škádlivé jiskřičky. „Možná bych ti měl předvést ukázku své
nápaditosti.“

„Nápaditosti?“ zopakovala jsem. V ústech jsem měla sucho.

„Nikki, miláčku, já tě přivedu k vyvrcholení. A nedotknu se tě přitom ani rukou, ani svým
tělem. Jen se budu dívat. Uvidím, jak se ti rozevřou rty, jak se ti začne lesknout kůže. Budu se
dívat, jak se snažíš ovládnout. A povím ti jedno tajemství, Nikki. Já se taky budu mít co
ovládat.“

Uvědomila jsem si, že jsem při jeho slovech o krok ucouvla. Teď jsem se zády opírala o
prádelník, který dělil rozlehlou šatnu na pánskou a dámskou polovinu. Bylo to jedině dobře,
protože jsem pochybovala, že bych se bez důkladné opory udržela na roztřesených nohách.

„Co chceš dělat?“ Nechápala jsem, proč mi řekl, že se budu snažit ovládnout. Za tu dobu, co
jsem byla s ním, jsem se poučila o mnoha věcech, a jednou z nich bylo i to, že právě s
Damienem se můžu totálně a naprosto odvázat. Proč bych se tedy měla chtít ovládat? A proč
to ode mě čeká?

Na své otázky jsem odpověď nedostala. Kousla jsem se do spodního rtu a sledovala ho
přimhouřenýma očima, zda se mi nepovede objevit nějaký náznak jeho úmyslů. Poodešel ode
mě dál, a i když to musela být určitě jen moje představivost, připadalo mi, že s naší rostoucí
vzdáleností se vzduch mezi námi ochladil. Šňůra, spuštěná k zemi, se napjala. Damien se s ní
zastavil asi krok ode mě, ale nepřestával tahat za volný konec, takže mi vedla mezi nohama.
Pohyboval s ní zlehka, ale brzy jsem to ucítila zase. Už jsem byla tak vzrušená, že jsem z
jejího doteku lapala po dechu a tělo se mi roztřáslo pocitem, který se téměř, ale ještě ne úplně,
rovnal orgasmu.

Očima jsem vyhledala Damienův pohled a na jeho tváři jsem spatřila vítězný úsměv.
„Nemějte obavy, slečno Fairchildová,“ podotkl. „Slibuju, že pro vás mám připravené ještě
jiné věci.“

Přistoupil blíž. Pořád táhl za volný konec, takže mě šňůra nepřestávala třít mezi nohama. S
každým pohybem se mě hladce zkroucené hedvábí jemně dotýkalo, až jsem zavřela oči a
soustředila se na to, abych si nekousala rty a nesvíjela se v bocích. Netušila jsem, jakou hru se
mnou Damien hraje, ale zato jsem věděla jistě, že chci, aby pokračoval.
Pak se mě dotkly jeho prsty na krku a já jsem zprudka otevřela oči. Naklonila jsem hlavu,
abych na něj viděla, ale ani se na mě nepodíval. Byl příliš soustředěný na svůj záměr.

Odhodlaně mi utahoval šňůru kolem krku.

Polkla jsem a uvnitř se mi rozpoutala pravá bouře pocitů. Bylo to vzrušení, ano, ale mísilo se
také se strachem. Z čeho, to jsem si nebyla jistá. Damiena jsem se nebála. Nikdy bych se
přece Damiena nemohla bát. Ale proč tedy, proboha, mě chce mít na vodítku? A jak moc ho
bude chtít utáhnout?

„Damiene,“ ozvala jsem se. Překvapilo mě, že má slova zněla normálně. „Co to děláš?“

„To, co chci,“ odvětil, a i když mi vlastně na otázku neodpověděl, zalila mě vlna úlevy
následovaná dychtivým očekáváním.

Přesně tak to totiž mezi námi začalo, právě těmito třemi jednoduchými slovy. A bůh mi
pomáhej, nechtěla jsem, aby to někdy skončilo.

Kapitola 2

Damien mi ovázal šňůru kolem krku jako obojek, od něhož se táhl volný konec dolů. Vedl
mezi mými prsy až k pohlaví a tudy zase dozadu nahoru, kde jsem měla ruce svázané za zády
opačným koncem téže šňůry.

Zavrtěla jsem se. Cítila jsem se nervózní a nadržená a ano, taky trochu nepohodlně.

Pomalu mě přejížděl pohledem shora dolů. „Mám tisíc chutí objednat si váš další portrét,
slečno Fairchildová. Myslím, že bych vás takhle rád viděl pořád.“

Ušklíbla jsem se. „Chcete vyjednávat, pane Starku? Nebude to laciné, ale s někým, kdo má
tak náročné choutky, se určitě dokážeme dohodnout.“

Zasmál se a já jsem měla co dělat, abych se k němu nepřidala. „Je jenom málo věcí, které
bych dělal raději, než s vámi vyjednával. Jenže, jak se obávám, chybí nám čas.“

„Jak to?“

„Musíme zajít na pár míst,“ prozradil. „A taky se setkat s několika lidmi.“

Ach. Jeho poznámka, že se budu snažit ovládnout, náhle získala mnohem větší smysl.

Pohlédla jsem na své velice nahé a velice svázané tělo. „Řekla bych, že nejsem zrovna
oblečená do společnosti.“

„Tradiční morálka naší společnosti mi nedovoluje vyvést vás mezi lidi tak, jak jste. Ovšem já
jsem velice sobecký člověk, takže stejně nemám zájem sdílet ten pohled s celým světem.“
„Věřte mi,“ prohodila jsem s jízlivě zkroucenými rty, „ani já nemám v úmyslu být s někým
sdílena.“ V duchu jsem si představila obraz, na němž jsem byla spoutaná stejně jako nyní.
Obrovské plátno, které mělo viset v místnosti určené pro večírky. V tomto smyslu se o mě
Damien očividně dělit chtěl a já jsem s tím souhlasila. Jenže na obraze mi nebyla vidět tvář,
byla jsem anonymní. To byla klíčová podmínka naší smlouvy.

„To mimořádně rád slyším, slečno Fairchildová. Obzvlášť proto, že jste, jak jste mi sama
připomenula, až do dnešní půlnoci mým výhradním majetkem. Jste naprosto v mojí moci a já
si s vámi mohu dělat, co chci. Není snad tomu tak?“

„Ano.“

„Dotýkat se tě, svádět tě, laskat tě.“

Při těch slovech mi tělo celé ztuhlo, ale dokázala jsem přikývnout.

„Trestat tě a odměňovat.“

„Damiene –,“ zazněl ochraptěle můj hlas. Umlčel mě prstem, zlehka přiloženým na mé rty.
Pak začal pomalu chodit okolo mě.

„Oblékat, krmit. Jsi moje, Nikki,“ řekl a jeho dech se mě dotýkal vzadu na šíji stejně intimně
jako ruka na mém pohlaví.

„Moje, abych tě chránil. Moje, abych tě hýčkal.“ Dokončil kruh a stál teď přímo proti mně.
„Moje, abych tě ovládal. Pověz mi to, Nikki. Pověz mi, co od tebe chci slyšet.“

„Jsem jen tvoje,“ zašeptala jsem. Prahla jsem po jeho doteku celým tělem tak strašně, jako
bych byla zdrogovaná. Omámená sladkou drogou, jejíž jméno je Damien.

„Hodná holka.“ Mluvil tiše, takže slova skoro nebyla slyšet. Znovu pomalu postoupil za mě.
Pootočila jsem se ve snaze zahlédnout, co dělá, ale neviděla jsem nic. Jen jsem ucítila, jak
začal uvolňovat uzly, které mi poutaly zápěstí.

„Překvapuješ mě,“ ozvala jsem se. „Po tom, co jsi prve říkal, jsem nečekala, že mě rozvážeš.“

„A kdo říkal, že tě rozvážu?“ Hlas mu zněl tiše a smyslně, obklopoval mě a hladil. „Postarám
se o tebe, Nikki. Úplně a kompletně.“

Zavřela jsem oči ve slastném očekávání. Damien zatím za mými zády rozvázal poslední uzel.
Povzdechla jsem si a třela si zápěstí – po tom, co jsem je měla tak dlouho ve stejné poloze, mi
poněkud zmrtvěla. Snažila jsem se uhodnout, co má Damien za lubem, ale bylo to marné. Na
nic jsem nepřišla, a tak jsem mohla jen bezmocně sledovat, jak přechází na opačnou stranu
šatny, kde bylo uloženo víc značkových kousků oblečení, než bych našla v luxusním
obchodním domě Neiman Marcus doma v Dallasu. Vybral černý svetr bez rukávů a s
límečkem a vrátil se s ním zpět ke mně.

„Teď si tě obléknu,“ prohlásil. „Zvedni ruce.“

Poslechla jsem. Pletenina byla hebká a zároveň příjemná na těle a nemohla jsem popřít, že mi
perfektně sedí. Zvedla jsem ruce ke krku, abych si vychutnala volnost pohybu. Potěšeně jsem
zjistila, že vysoký volný rolák zakrývá šňůru, která mi stále spadala mezi ňadry a vedla pod
sukni.

Pak přinesl kraťounkou černou minisukni z kůže a položil ji přede mě. Opatrně jsem do ní
vstoupila a dávala si přitom pozor, abych nezakopla o konec šňůry. Stále mi visela na těle, ale
Damien se postaral, aby pod oblečením nebyla vidět.

„Damiene,“ pronesla jsem. I když jsem se snažila, aby to znělo drsně, nedokázala jsem skrýt
vzrušení, jež v sobě nesly ty čtyři jednoduché slabiky.

„Pššš,“ okřikl mě něžně. Postavil se za mě, jako by mi chtěl zapnout sukni. Jenže místo toho
mi sáhl mezi nohy pro visící šňůru a přitáhl ji k sobě. Znovu jsem se rozechvěla svůdným
laskáním hedvábí na mém tolik rozcitlivělém těle. Vytáhl ji vzhůru a propletl pod sukní tak,
že za páskem vykukoval malý kousek. Pak teprve zatáhl zip.

„Nemyslím, že to nějak moc přidává k celkovému vzhledu,“ podotkla jsem, když jsem se
ohlédla dozadu a spatřila záblesk červené barvy připomínající exotický uzávěr zipu.

„Doufám v opak,“ odsekl mi a podtrhl svá slova pomalým, ale pevným zataháním za šňůru.
Vykřikla jsem rozkoší i překvapením najednou. Současné dráždění na pohlaví i na zadečku
bylo skoro víc, než jsem v tu chvíli dokázala unést.

„Ještě ti chybí boty,“ řekl mi něžně. Tentokrát se vydal k přihrádkám s obuví. Vzal páskové
černé sandálky s obrovitými osmicentimetrovými podpatky. „Ty se budou hodit,“ prohlásil. „I
když mám na tobě rád punčochy, dnes večer je radši vynecháme.“

Mohla jsem pouze přikývnout a sednout si na bílou koženou pohovku, ke které mě zavedl.
Když jsem se posadila, šňůra se utáhla a já si byla naprosto jistá, že právě takhle to Damien
chtěl.

Přiblížil se ke mně a zvedl mi chodidlo, takže jsem měla kolena od sebe. Navlékl mi střevíček
a zapnul malou přezku. Podíval se mi do očí, ale jeho zrak hned rychle sklouzl do stínu mezi
mýma roztaženýma nohama. Až na rudou hedvábnou šňůru, která mi nahrazovala spodní
prádlo, jsem byla pod sukní úplně nahá. Nahá a vlhká a tak nadržená, že jsem málem vyrazila
boky kupředu v němé prosbě, aby se mě dotýkal. Aby si mě vzal přímo na místě. Damiena
jsem nikdy nemusela moc prosit.

Zapnul mi druhý sandálek a postavil mi nohu na zem.Když jsem teď měla podpatky, kolena
se mi zvedla výš, než byla pohovka. Tím se mi také nadzvedl okraj sukně, což muži klečícímu
přede mnou poskytlo ještě intimnější výhled.

Zlehka se mi opřel dlaní o holé koleno. Pak se sklonil a přejel rty po citlivé pokožce na vnitřní
straně mého pravého stehna. Z jeho dotyku jsem se rozechvěla, ale napjatá šňůra dodávala
pocitu mnohem víc erotiky.
„Jsi pro mě jako droga.“ Damienův hlas byl tichý a jeho dech na mojí kůži byl tak mučivě
slastný, že jsem musela zavřít oči a pořádně se chytit pohovky. „Nebudu se tě dotýkat – teď
ještě ne. Ale neměl jsem sílu odepřít si aspoň malou ochutnávku.“

„Ano.“ Bylo to jediné slovo, na něž jsem se zmohla, a zároveň bylo také jediné, na kterém v
tu chvíli záleželo.

Zvedl ruku z kolene a vtiskl mi řadu drobných polibků na vnitřek stehen.

„Vstaň,“ poručil a zatáhl za sukni. Zvedla jsem se z pohovky a on mi povytáhl sukni tak
vysoko, že když jsem zase dosedla zpátky na pohovku, seděla jsem nahým zadkem přímo na
teplé kůži. Jeho ruce stále spočívaly na mých bocích a palcem mi jemně hladil nejhorší z
mých jizev.

Tu, při níž jsem řízla příliš hluboko a pak jsem se příliš bála zajít na pohotovost. Ošetřila jsem
si ji sama pomocí lepicí pásky a vteřinového lepidla. Přežila jsem to, ale jizva nyní fungovala
jako děsivá připomínka emočních ran, které za ně mohly nejvíc.

Damienovy rty mezi mýma nohama vyhledaly další krutou jizvu. „Jsi tak nádherná,“
zamumlal. „Silná a nádherná a jenom moje.“

Zachvěla jsem se a do očí se mi tlačily slzy. Zoufale jsem doufala, že má pravdu, ale v duchu
jsem se pořád obávala, že moje síla je jako gumová páska. Napnete ji příliš – a praskne.

Teď jsem si s tím však starosti nedělala. Nemohla jsem myslet na nic jiného než na
Damienovy rty přejíždějící mi po kůži a na dotek jeho rukou na mých stehnech.

Jemně mi zatlačil na stehna, abych je roztáhla, a já jsem ochotně, takřka se zoufalým

nadšením, poslechla. Chtěla jsem ho mít hned teď, toužila jsem se rozplynout v jeho dotecích
– a Damien opět nezklamal. Když jsem ucítila jeho dech na pohlaví, můj vlastní dech se
zrychlil. Prsa se mi zvedala a klesala a ztvrdlé bradavky mi narážely na pletený svetr.

Dráždil mě jemným lízáním na hebké kůži mezi nohama a na přirození. Pevně jsem zavřela
oči a snažila se sebou nezmítat. Jenže jsem se neubránila, a když jsem se pohnula, ta
zatracená, báječná šňůra se mi zařízla do zvlhlé vulvy. Byla jsem už tak mokrá, tak nadržená,
že stačila troška tření, a do celého těla se mi rozlily elektrické výboje. Zkroutila jsem palce u
nohou v botách, až jsem se dotýkala podlahy jen jimi, takže se mi kolena zvedla ještě výš.
Chtěla jsem víc – bože, pomoz mi, musela jsem mít víc – a pak se naštěstí jeho jazyk konečně
dotkl mého klitorisu. Víc jsem nepotřebovala. Roztřásla jsem se, zaklonila a rukama se chytila
pohovky tak pevně, až jsem se bála, aby se pode mnou nezhroutila.

Byla jsem v jeho moci. Jeho ústa mě nádherně uspokojovala, jeho jazyk se slastně nořil do
mého lůna. Zdálo se, že orgasmus, jež mnou projel, trvá nekonečně dlouho. Sevřela jsem
nohy k sobě a uvěznila mezi nimi Damienovu hlavu. Nevím, zda jsem si tím chtěla zajistit,
aby nepřestával, nebo zda jsem ho naopak chtěla zastavit, protože jsem prostě takový příval
rozkoše nemohla přežít.
Otřel se mi strništěm o stehna a já zalapala po dechu. Uvědomila jsem si, že jsem celou dobu
nedýchala. Předklonila jsem se, smysly se ke mně pomalu vracely. Zabořila jsem mu prsty do
vlasů. Nechtěla jsem, aby přestal, ale zároveň jsem si přála cítit objetí jeho paží. Toužila jsem
ho sevřít a líbat, a tak jsem si ho drsně přitáhla blíž. Přitiskla jsem ústa k jeho rtům a
vychutnávala si z nich svou vlastní šťávu.

„Vezmi mě do postele,“ požádala jsem o chvíli později. Zatím jsem z Damiena měla jen
malou ochutnávku, ale jako dlouho strádající uprchlík jsem nikdy nemohla mít dost. „Prosím,
vezmi mě do postele,“ opakovala jsem.

„Ještě ne,“ odmítl Damien a oči mu potemněly příslibem.

„Nejdřív tě vezmu ven.“

Seděla jsem pohodlně na hebké kůži sedadla vedle řidiče, zatímco Damien mířil se svým
elegantním a rychlým vozem Bugatti Veyron na dálnici Pacific Coast Highway. Sice to nikdy
přímo neřekl, ale usoudila jsem, že ze všech jeho aut právě tohle patří k jeho nejoblíbenějším.
Přinejmenším ho nejčastěji používal, takže se mi – konečně – podařilo naučit se jeho název.
Teď už to bylo „Bugatti“, a ne „to auto s nevyslovitelným jménem“.

Damien se usmíval. Očividně mu dělalo radost řídit ho a vést po cestách z Malibu až

bůhvíkam. Neřekl mi to, a já jsem se ani neptala. Věřila jsem, že ať pojedeme kamkoliv, jistě
to bude úžasné, a mezitím mi úplně stačilo ke štěstí, že jsem se na něho mohla dívat. Damien
Stark, můj hravý, sexy multimilionář. Můj úsměv se ještě rozšířil. Můj, pomyslela jsem si. To
přece říkává on o mně. Že patřím jen jemu.

Platí to však také naopak? Je Damien skutečně můj? A vůbec, může vlastně muž jako Damien
Stark, který má takovou moc, ale ještě víc tajemství – vůbec někdy někomu patřit?

Odtrhl pozornost od silnice a svraštil obočí v nevyslovené otázce, která mu vytvořila dvě
vodorovné rýhy na jinak dokonale hladkém čele. „Dal bych penci za to, abych teď mohl číst
tvé myšlenky,“ prohodil.

Přiměla jsem se zaplašit své obavy a zvlnila rty v úsměvu. „Neviděla jsem sice vaši účetní
uzávěrku, pane Starku, ale řekla bych, že máte víc než penci.“

„Jsem polichocen.“

„Mým odhadem nebo svojí cenou?“

„Tím, že na mě myslíš,“ řekl a přestal sledovat provoz na tak dlouho, aby se mohly naše
pohledy setkat. „Ale stejně bych asi neměl být nijak překvapený. Není chvíle, kdy bych na
tebe nemyslel.“ Jeho slova byla hladká jakou doušek whisky a stejně tak opojná. „I když
pence nemá skoro žádnou cenu, za pár dní by se můj majetek vypařil, kdybych ji musel
zaplatit pokaždé, když na tebe pomyslím.“
„Ach.“ Vrhla jsem na něj drobný úsměv – směšně, bláznivě stydlivý. Damienu Starkovi se
povedlo dokonale zaplašit moje neklidné myšlenky. „V tom případě za to nebudu nic vybírat.
Nerada bych tě viděla zcela bez prostředků.“ Hodila jsem po něm rošťácký úšklebek a
pohodlně se opřela o měkké kožené sedadlo. „Na to mám moc ráda tvoje auta.“

„Soudím, že být se mnou je díky nim o něco snesitelnější.“

„No jasně,“ prohodila jsem. „Díky autům, oblečení, letadlu a tak,“ vypočítávala jsem na
prstech.

„A co paparazzi?“ Podíval se na mě pokradmu a přes ten letmý pohled jsem mu na tváři

viděla skutečnou starost. Zašklebila jsem se. „Pokaždé mám chuť vytáhnout svoji Leiku a
napráskat si jejich fotky. A pak bychom viděli, jak by se jim to líbilo.“ Zachmuřila jsem se.
„Ale na druhou stranu mám ten foťák příliš ráda.“ Připomněla jsem si den, kdy mě jím
Damien překvapil jako dárkem, protože jsem se mu svěřila, že ráda fotografuju. „Nechtěla
bych si ji zkazit tím, že bych fotila ty idioty.“ Vyslovila jsem ta slova tak, jako by už jen sám
jejich zvuk zanechával odpornou příchuť v ústech.

„A kromě toho,“ připomněl Damien, „by za jejich fotky žádný bulvár nic nezaplatil. Chtějí
tebe. A kvůli tomu – kvůli mně – jsi přišla o své soukromí.“

Přesedla jsem si, abych se na něj mohla pořádně podívat. Pramení snad odtud jeho obavy?
Týkal se ten telefonický hovor právě toho? Varovali ho snad jeho právníci, že se příští týden
objeví naše fotky na půl tuctu časopisových obálek? V duchu jsem probírala uplynulý týden a
uvažovala, která z fotek by mohla být natolik zahanbující, aby u Damiena vzbudila takovou
starost.

Bulvární tisk už měl beztak spoustu mých obrázků v plavkách díky archivům ze soutěží krásy,
jichž jsem se zúčastnila v minulých letech. Vidět samu sebe, vystavenou u pokladen v
samoobsluhách, nebylo kdovíjak zábavné, ale pokaždé jsem se jen zhluboka nadechla a
připomněla si, že soutěže byly tak jako tak přístupné veřejnosti, a minimálně dvě z nich
dokonce přenášela televize.

Nedokázala jsem si vzpomenout na nic znepokojivého, co by se o mně nebo o nás dvou dalo
otisknout. Určitě jsme s Damienem veřejně neprováděli nic, co by mohlo pohoršit moji
matku. A co se týká soukromí – no, pokud by paparazzi měli fotky z našeho soukromí, pak by
museli mít pořádnou kuráž, kdyby je chtěli zveřejnit a čelit tak Damienovu hněvu.

Jenže taky je tu terasa domu v Malibu.

Každý den jsem tam stála nahá a spoutaná před otevřenými dveřmi, a i když Damien vlastnil
ohromné okolní pozemky a pláž dole pod domem byla soukromá, vynalézavý fotograf by jistě
dokázal – ani jsem tu myšlenku raději nedokončila. Zalila mě vlna náhlého strachu tak
prudká, až se mi udělalo na zvracení. I když jsem se roztřásla zimou, podpaží jsem měla vlhká
potem. „Nemají na nás nic nového, že ne?“ zeptala jsem se a přitom se snažila, abych
promluvila normálním tónem. Dokázala jsem si zvyknout na pozornost, které se mi jako
Damienově přítelkyni dostávalo. Ale moje nahé fotky, roztroušené všude v tisku a na
internetu? Ach, dobrý bože… „Nechceš mi říct, že se jim podařil nějaký nový zářez, že ne?
Myslím jako, jestli se třeba někdo s objektivem nezaměřil na terasu. Bylo to tak?“

„Ne, to ne.“ Odpověď přišla tak rychle a s takovou mírou překvapení, že jsem okamžitě
pochopila, jak mylný byl můj úsudek.

Uvolnila jsem se a do těla se mi opět vrátil cit. „To je dobře,“ oddechla jsem si. „Myslela
jsem, že –“ Odmlčela jsem se, protože jsem se potřebovala ještě jednou pořádně nadechnout.
Uvědomila jsem si, že zatínám nehty do masa nad koleny. Povolila jsem ruce a přiměla se
zklidnit. Nepotřebovala jsem cítit bolest, abych se vyrovnala se situací – a nebylo ani s čím se
vyrovnávat, kromě strachu. A navíc jsem měla vedle sebe Damiena, abych se o něj opřela.

„Nikki?“

Když jsem konečně zase promluvila, hlas mi zněl kupodivu normálně. „Když jsi mluvil o těch
paparazzi, jen mě tak napadlo, že se jich možná týkal i tvůj telefonát.“

„Telefonát?“

„Ten předtím,“ vysvětlila jsem. „V domě. Vypadal jsi hrozně naštvaně.“

Vykulil oči nelíčeným překvapením.

„Vážně?“

Neurčitě jsem pokrčila rameny. „Blaine si toho asi nevšiml. Ale já tě znám.“

„Ano,“ souhlasil. „Očividně mě znáš. Ale ne, ten hovor neměl s těmi supy nic společného.“

Úplně jsem viděla, jak Damiena obklopil rudý závoj vzteku, ale nevěděla jsem, zda se zlobí
na volajícího, nebo na mě. Odkašlala jsem si a pokračovala v rozhovoru, jako bych se o tom
vůbec nezmínila. „Kromě toho,“ řekla jsem, „paparazzi nepatří do okruhu tvých obchodních
zájmů. Jsou spíš jako pohroma. Nesnáším je, ale učím se s nimi žít.“

Podíval se na mě a já jsem zachytila jeho ustaraný výraz. Bylo marné doufat, že by si Damien
nepovšiml, jak jsem před chvilkou mírně zpanikařila. Damien, jak jsem se poučila, nepropásl
nikdy nic.

„Doopravdy,“ dodala jsem a myslela jsem to vážně. Jsem v pohodě, dokud mě někdo nevyfotí
nahou.

„Jsou jako ti ohňoví mravenci v Texasu. Bývají jich celá hejna a vtip je v tom, že se nesmíš
dostat mezi ně. Ale když tě kousnou, bolest brzy pomine.“ Mluvila jsem tak rozhodně, že
jsem skoro přesvědčila sama sebe.

„A navíc,“ pokračovala jsem s prohnaným úšklebkem, „tvůj hotel v Santa Barbaře a tvoje
apartmá v podkroví mi za to všechno stojí.“

Damien mlčel tak dlouho, až jsem bála, že se moje lest, jak změnit téma, minula účinkem.
„Nezapomeň taky na dům na Havaji,“ řekl konečně.

Šťastně jsem si povzdechla. „Tak ty máš dům na Havaji?“

„A taky apartmá v Paříži.“

„Ach, ale teď už se mě snažíš oblbnout.“

„Zmínil jsem se ti vůbec, že Stark International má několik divizí, které působí v

potravinářském průmyslu, a vlastní významný podíl ve společnostech vyrábějících
nejluxusnější švýcarské čokolády?“

Založila jsem si ruce. Jestli začneme s hrou Vypočítej Starkův majetek, mohli bychom hrát
donekonečna. „Uvědom si, že vzhledem k faktu, že jsi mi za celou dobu nenabídl ani jedinou
čokoládičku, mám důvod být na tebe naštvaná aspoň dva týdny.“

„Dva týdny?“ Jeho ruka se vznášela nad tlačítkem na volantu, jímž se spouštělo telefonické
spojení. „A celou tu dobu mi budete odpírat sex, slečno Fairchildová?“

Vyrazila jsem ze sebe velmi nedámské odfrknutí. „To těžko. Chci přece potrestat tebe, ne
sebe.“

„Chápu.“ Vrátil ruku zpět na volant. „V tom případě nemusím takhle pozdě Sylvii obtěžovat.
Hned ráno jí řeknu, aby ti poslala čokoládu.“

Zasmála jsem se. „Čokoláda zatím vede žebříček tvých kladů. Ale velký dojem na mě dělá
také tvůj úžasný vkus na výběr restaurací. To měla být narážka, mimochodem.“

„Tleskám tvému jemnocitu.“

„To víš, snažím se.“

„A já tě za to odměním zprávou, že už jsme skoro na místě.“

„Vážně?“ Celou dobu jsem ignorovala svět mimo automobil a až teď jsem se podívala
okénkem ven. Byli jsme na cestě na jih už skoro půl hodiny. Po pravé straně bouřil temný
Pacifik s měsícem ozářenými zpěněnými vlnami. Došlo mi, že jsme právě přijeli do Santa
Moniky, a po pár zabočeních a zastaveních na semaforech jsme se octili na Ocean Avenue,
která vede ze Santa Moniky do Arizony.

Damien zastavil před elegantní budovou, která mi připadala, jako by neměla žádné ostré úhly,
pouze hladké obliny. Byla vysoká několik pater a téměř celá ponořená do tmy, ale když jsem
přitiskla nos k okennímu sklu a podívala se vzhůru, zjistila jsem, že nejvyšší poschodí září
jasným světlem.

Pár metrů od nás stál zřízenec, chlapík ne o moc mladší než Damien, spěchal k dveřím na
mojí straně vozu. Damien mezitím stejně rychle zmáčkl knoflík, jímž se auto zamklo.
Zvědavě jsem na něj pohlédla, ale žádného vysvětlení jsem se nedočkala. Prostě jen vystoupil
a prošel kolem bugatti ke zřízenci, který tam zatím bezradně postával.
Do očí mě uhodil rozdíl mezi těmi dvěma muži. Odhadovala jsem, že zřízenci může být tak
šestadvacet, jen o dva roky víc než mně a jen o čtyři méně než Damienovi. A přesto se
Damien pohyboval s obrovskou sebedůvěrou, která neměla nic společného s věkem. Jako
nějaký mytický hrdina vyšel vždy ze svých strázní posílen a plný přitažlivého sebevědomí, jež
bylo tak sexy, že téměř zastínilo jeho fyzickou krásu.

Damien ve svých třiceti vlastně získal celý svět. Zřízenec, který tam zmateně stál a nemohl
otevřít dvířka, měl pravděpodobně potíže získat plat. Nesmýšlela jsem o něm špatně – byl
stejný jako spousty mladých lidí v Los Angeles. Začínající herci, spisovatelé nebo modelky,
kteří přijeli do Města andělů s nadějí, že jim pomůže dostat se nahoru. Damien však byl
výjimkou. Damien nepotřeboval nikoho a nic než jen sám sebe.

Zase jednou jsem pocítila nevítané bodnutí u srdce. Pokud jsou mé zmatené úvahy správné,
co to vlastně vypovídá o mně samotné? Věděla jsem, že mě Damien chce – v jeho očích jsem
viděla touhu pokaždé, když jsem se do nich podívala. Jenže já jsem Damiena potřebovala
stejně jako vzduch, který dýchám, a občas jsem pociťovala strach, že naše touha je sice
vzájemná, ale potřeba pouze jednostranná.

Moje posmutnělé myšlenky se však rozplynuly jako dým ve chvíli, kdy mi Damien otevřel
dveře a přitom se na mě usmíval s tak odhodlaně stisknutými čelistmi, že jsem se zmohla
pouze na povzdech. Natáhl ruku, aby mi pomohl dostat se z auta, a zároveň se postavil tak, že
zřízenec neměl šanci zahlédnout moje intimní partie ani koutkem oka. Moji snahu o důstojné
vystoupení z vozu totiž kazil jeho velice nízký podvozek.

Díky bohu jsem to úspěšně zvládla. Damien pustil moji ruku a vzal mě kolem pasu. Bylo sice
léto, ale tak blízko u moře byl vzduch chladný. Přitiskla jsem se k němu a vychutnávala si
jeho teplo. Damien hodil klíčky zřízenci, který zjevně plakal radostí nad vyhlídkou, že se
usadí za volant tak výjimečného auta.

„Nech mě hádat,“ prohodila jsem, když jsem čekali, až náš poněkud neschopný zřízenec
přinese Damienovi parkovací lístek.

„Ta budova je tvoje.“ Přitom jsem se podívala vzhůru. Dobře osvětlený byl pouze vstup, ale
ve stínu postávaly hloučky lidí. Rozmlouvající páry. Muži oblečení ve všem možném od
koupacích šortek po obleky. Moc jsem se nad tím nepozastavovala. Koneckonců, pláž byla
jen přes ulici.

„Tuhle budovu? Ne, i když bych ji asi koupil, kdyby byla na prodej. Teď je to kancelářský
komplex, ale na tomhle místě by se z ní dal udělat velice úspěšný hotel. Restauraci na střeše
bych ale zachoval, a nejenom proto, že majitel je můj přítel.“

Zřízenec konečně přinesl Damienovi kartičku a já jsem si mohla přečíst jméno restaurace. „Le
Caquelon?“ zeptala jsem se, když jsme vcházeli do dveří. „Ještě jsem o ní neslyšela.“

„Je to tu vynikající. Nádherný výhled a ještě lepší jídlo.“ Zatvářil se ďábelsky, prohlédl si mě
od hlavy k patě a pak dodal: „A boxy k sezení poskytují opravdu hodně, hodně soukromí.“
„Ach.“ Polkla jsem, protože už to tady bylo zase – to malé smyslné popíchnutí, typický
Damien. Dokáže mě z fleku nažhavit tak, až se ze mě stane omámená hromádka smyslného
sexuálního chtíče. Přivedu tě k vyvrcholení, řekl a drahý bože, já jsem jen doufala, že svůj
slib míní dodržet.

Odkašlala jsem si a pokusila se zklidnit zrychlený pulz. Byla jsem si jistá, že Damien určitě
vnímá jeho hlasitý tepot. „Co ten název znamená?“ zeptala jsem se.

Než stačil odpovědět, dav se rozestoupil, ale hned se zase sesypal kolem nás. Objevily se
blesky fotoaparátů a žurnalističtí supi na nás začali pokřikovat otázky. Stalo se to tak rychle,
že jsem neměla ani čas o tom uvažovat. Jen jsem automaticky vymazala výraz z obličeje a
nasadila nejmenší ze všech úsměvů. Po tolika letech jsem už byla naučená skrývat se za
umělou maskou.

Společenská Nikki, dcera Nikki, královna krásy Nikki.

A teď jsem byla společenskou Nikki.

Damien mě stiskl v pase. I když nic neřekl, cítila jsem, jak v něm roste napětí. „Jen pojď,“
pošeptal mi. „Potřebujeme se dostat dovnitř.“ Dovnitř, kde, jak mi jeho advokát Charles
vysvětlil, budeme v bezpečí. Dovnitř, kde už by šlo o zákonem nedovolené obtěžování.

„Nikki!“ přehlušil jeden hlas celou vřavu tak familiérním tónem, že jsem měla chuť křiklouna
praštit. Samozřejmě jsem nijak nezareagovala. Jen jsem se dívala přímo kupředu, na tváři
stále přilepený onen drobný úsměv určený veřejnosti.

„Vaše fotky v plavkách ze soutěže Miss Texas se šíří po internetu jako lavina. Je pravda, že
jste je vypustila schválně, abyste tak podpořila obnovení své kariéry modelky?“

V duchu jsem zatínala pěsti a zarývala si nehty na rukou do kůže.

„Jak to je s televizí? Můžete potvrdit, že se příští rok objevíte jako hvězda v nové reality
show?“

Ne, žádné pěsti. Držím v ruce žiletku a ta úzká ostrá hrana z oceli se prokousává skrze moji
kůži. Přichází bolest, na jejíž úlevný chlad se mohu spolehnout.

Ne.

Přinutila jsem se vyhnat z hlavy myšlenky na žiletku a na bolest. Rozzuřilo mě, že ti parazité
na mě působí jako spouštěč mojí slabosti. Můj čas za to přece nestojí, natož moje bolest.

„Nikki, jaké to je sbalit jednoho z nejžádanějších mladých mužů na světě?“

Zhluboka jsem se nadechla a cítila, jak mě Damien sevřel v pase pevněji a přitáhl si mě ještě
blíž. Damien. Ne, nepotřebuju bolest – prostě ne. Jsem v klidu. A mám Damiena, abych
zůstala vyrovnaná.
„Pane Starku! Můžete komentovat zprávy, že jste se odmítl zúčastnit slavnosti, při níž má být
příští pátek otevřeno nové tenisové centrum?“

Na chvilku se mi zdálo, že Damien zaváhal, ale hned zase kráčel dál. Dveře před námi se
rozletěly. Vyrazil z nich muž, který musel mít aspoň dva metry, vzadu následovaný dalšími
dvěma muži v oblecích. Všichni tři přiskočili k nám a vytvořili trojúhelníkovou bariéru, s níž
jsme se jako šíp prodrali davem skrz vstup do bezpečí.

Jakmile se za námi zavřely dveře, tíseň na hrudi mi trochu polevila a dech se mi zklidnil.
Damien mě přestal držet kolem pasu, ale vzal mě za ruku a propletl si prsty s mými. Podíval
se na mě, v očích jasnou otázku. „Jsem v pohodě,“ řekla jsem mu, zatímco jsme pospíchali k
výtahu. „Doopravdy.“

Do kabiny jsme nastoupili jen já, Damien a vysoký muž a zbývající dva zůstali dole. Zřejmě
měli za úkol zajistit, že se žádnému ze supů nepodaří dostat se nahoru do restaurace pod
záminkou, že se jde najíst. Když se dveře zavřely, podívala jsem se na Damiena. Oči mu
žhnuly syrovou zuřivostí, ale pod ní se skrývala starost o mě tak silná, že se mi až chtělo
plakat.

Pomalu si zvedl mou ruku k ústům a jemně a sladce mě políbil do dlaně.

„Velice, velice se vám omlouvám, příteli,“ prohlásil obr s přízvukem, který jsem
nerozpoznala. „Jeden z pinglů se podíval do knihy rezervací. Zřejmě si dneska chtěl přijít na
víc než jen na obvyklý podíl ze spropitného.“

„Chápu,“ řekl Damien. Hlas měl klidný a nevzrušený, ale cítila jsem v něm napětí. Ruku mi
tiskl stále silněji. Pochybovala jsem, že jsem jediná, kdo vidí, jak se Damien ze všech sil snaží
zkrotit svůj vztek, jímž byl kdysi v dobách své tenisové kariéry tak pověstný. Vztek, který
nakonec způsobil zranění vedoucí k tomu, že měl každé oko jinak barevné. „Velice rád bych
si s tím mládencem promluvil.“

„Už jsem ho propustil,“ prozradil vysoký muž. „Dal jsem ho vyvést z budovy ve stejnou
dobu, kdy jsem šel tobě a tvé mladé dámě na pomoc.“

„V pořádku,“ pokýval Damien hlavou. V duchu jsem sledovala jeho myšlenky. Pokud by byl
ten pingl ještě někde poblíž, měl by – vzhledem k tomu, kolik zuřivosti jsem viděla vepsané
do Damienovy tváře, opravdu hodně, hodně problémů.

Kapitola 3
Ve výtahu do střešní restaurace Damien mlčel a atmosféra v malé kabině zhoustla. Byla jsem
si jistá, že náš doprovod – zřejmě majitel a Damienův přítel – se cítí trapně, protože jeden z
jeho zaměstnanců prozradil Damienovu očekávanou návštěvu. Skutečnost, že nás Damien ani
formálně nepředstavil, dokazovala ještě víc, jak ho incident rozčílil. Damienovy způsoby byly
jinak vždycky dokonalé.

Pokud šlo o mě, nedokázala jsem si pomoct a litovala jsem, že jsme vůbec někam vyrazili.
Setkání s paparazzi bylo hrozné, ale tenhle oblak pochmurné nálady byl ještě horší.

Stiskla jsem Damienovi ruku. „Však se nás brzy nasytí. Nějaká filmová hvězda se rozvede s
jinou hvězdou. Nebo se jim povede chytit realitního magnáta, jak krade v obchodě. Ve
srovnání s tím jsme nudní!“

Chvilku to vypadalo, že moje lest nezabrala. Pak ale zvedl naše propletené ruce a políbil mě
na klouby prstů. „Omlouvám se,“ řekl. „Měla by ses se mnou cítit dobře.“

„Jsem s tebou,“ odvětila jsem. „A to už je dobré samo o sobě.“

Stiskl mi prsty a konečně se podíval na našeho společníka. „Alaine, zapomněl jsem na dobré
vychování. Rád bych tě představil své přítelkyni Nikki Fairchildové. Nikki, tohle je můj přítel
Alaine Beauchene, jeden z nejlepších šéfkuchařů ve městě a také majitel Le Caquelon.“

„Je pro mě opravdu velkým potěšením se s vámi poznat,“ prohlásil muž a uchopil mou ruku.
„Damien mi o vás vyprávěl tolik hezkého!“

„Ach.“ Nevěděla jsem proč, ale jeho slova mě překvapila. Snadno jsem si dokázala představit
sama sebe, jak se s Jamie bavíme o Damienovi. Ale představa Damiena klábosícího o mně se
svým přítelem mi dosud na mysl nepřišla. Nemohla jsem však popřít, že mi lichotila.
Znamenala další nitku do tapiserie tkané příběhem Nikki a Damiena.

„Díky, že jste nás přišel zachránit,“ řekla jsem. A protože jsem byla velmi zvědavá na tuto
důležitou okolnost Damienova života, prostě jsem se musela zeptat: „Jak jste se vy dva
vlastně seznámili?“

„Alaineův otec byl sportovní lékař. Potkali jsme se na turné.“

„Dva mladí muži na toulkách po Evropě,“ prohlásil Alaine zasněně. „Byly to krásné časy,
kamaráde.“

Pozorně jsem se na Damiena zadívala. Nevěděla jsem toho sice moc, ale i tak mi bylo jasné,
že roky s tenisem pro něj jen stěží představovaly radostné vzpomínky plné šťastných chvil.
Ale když se usmál, byl to upřímný úsměv. „Byly to nejlepší časy,“ souhlasil Damien a mně se
podivně ulevilo, že doba strávená v tenisovém cirkusu nebyla jen totálním peklem. Že se v ní
vyskytlo i pár okamžiků, kdy do šera zasvítil sluneční paprsek.

„My dva a Sofia,“ pokračoval Alaine se smíchem. Podíval se na mě. „Byla o dva roky mladší
než my a držela se nás, mrška, jako klíště. Víš o ní něco? Jak se teď má?“
„Dobře,“ odpověděl Damien. Alaine určitě zachytil úsečnost jeho odpovědi. Ústa se mu stáhla
dolů ve slabém náznaku zamračení, ale hned zase zvedl koutky ve snaze udržet veselý tón.

„No, každopádně by to o starých časech už stačilo,“ pokračoval, když výtah zastavil. „Přišli
jste sem kvůli jídlu, ne kvůli vzpomínkám.“

Dveře se otevřely a Alaine mi pokynul, abych vystoupila jako první. Vyšla jsem ven a ocitla
se v předsálí, které jsem nedokázala popsat jinak než jako obdivuhodné. Nepůsobilo nijak
honosně, ale nebylo ani obyčejné. Bylo prostě jedinečné svým vlastním způsobem. Skleněná
střecha, na níž se křižovaly různobarevné světelné paprsky, se otevírala k noční obloze.

Hlavní pozornost však poutalo akvárium a vlasy dívky stojící za ním, které byly nejméně
stejně barevné jako ryby v nádrži.

Levá stěna byla celá ze skla, takže poskytovala velkolepý výhled na Santa Moniku a Westside
i na kus pobřeží s malou částí přístavu. Stěna před námi byla zřejmě vyrobená z panelů, jež
zářily stejnými barvami jako světelné paprsky křižující strop. Neuměla jsem posoudit, zda se
jedná o modernistický, nebo futuristický design, ale rozhodně se mi to líbilo. Působilo to
osobitě a zvláštně a barevně. Hned jsem byla proto přesvědčená, že šedá mlha, která se dosud
klenula nad dnešním večerem, se musí rozplynout.

„Budu se muset jít podívat do kuchyně,“ omluvil se Alaine. „Ale Monica vás zavede na vaše
místa. Slečno Fairchildová, velice mě těšilo. Přeji vám dobré chutnání a doufám, že se
uvidíme příští pátek na slavnosti.“ Zvedl hlas, jako by to byla otázka, ale já jsem na ni
nemohla nijak odpovědět, protože jsem nevěděla, o čem mluví.

„Já se nezúčastním,“ odpověděl zato Damien. „Ale příští týden ti zavolám. Musíme zajít na
drink.“

Jeho slova zněla dokonale zdvořile a rozhodně přátelsky, ale mně bylo jasné, že to byla jen
maska. Přemýšlela jsem, zda si toho Alaine všiml. Zná Damiena opravdu dobře? Nebo o něm
ví jen pár zlomků, které mu Damien během let s rozmyslem odhalil?

Zdálo se mi, že se spíš jedná o druhý případ. Měla jsem pochybnosti, zda se vůbec někomu
podařilo důkladně nahlédnout za Damienovu masku. Pomyšlení, že do této skupiny nejspíš
patřím i já, mě opět sklíčilo. Zoufale jsem toužila vnést světlo do těch temných míst, a
dokonce jsem věřila, že by si to přál i Damien. Jenže jsem měla pocit, že tak dlouho stavěl
kolem sebe zdi, aby si uchránil své soukromí, že do nich zapomněl zabudovat dveře. A já
jsem teď jen mohla doufat, že se nám společně postupně podaří ty zdi zbořit.

Vydali jsme se místností za Monikou, která se proplétala mezi stoly, až došla k jasně
zelenému osvětlenému panelu. Uchopila držadlo, jehož jsem si prve nevšimla, a s jeho
pomocí odsunula panel k jedné straně podobně, jako se posunují stěny v japonských filmech.
Uvnitř boxu stál stůl a dvě lavice. Ale nebyl to pravý box, protože pokud jste se protáhli přes
lavice nebo je obešli zezadu, ocitli jste se volném prostoru mezi stolem a skleněnou tabulí,
odkud se otevíral nádherný pohled na zářivě osvětlený přístav v Santa Monice.
Následovala jsem Damiena k oknu, přitahována jak kouzlem tohoto muže, tak živými
barvami.

„Už jsem vám otevřela víno, aby dýchalo,“ řekla Monica a ukázala rukou ke stolu, „a
připravenou máte také jak obyčejnou, tak perlivou vodu. Budete si přát to, co obyčejně, pane
Starku?“

„Jen dezert,“ odvětil. „Pro dva.“

Zlehka se uklonila. „Bude to hned. Zatím si, prosím, vychutnejte víno a výhled.“

Odešla, panel se zavřel a Damien zůstal stát vedle mě v naprosté tichosti. A pak, bez
jakéhokoliv varování, vyrazil kupředu a praštil dlaněmi do skleněné stěny.

„Damiene!“ Čekala jsem, že z okolních boxů uslyším nějaké protesty nebo aspoň klapot
Moničiných podpatků, jak se vrací, aby zjistila, co se děje. Neozvalo se však nic. Očividně
jsme byli lépe izolováni, než bych byla řekla.

„Víš, jak jsem bohatý?“ zeptal se Damien a já jen zamrkala nad tak nečekanou otázkou.

„Já – ne. Ne přesně.“

„Mám víc, než kolik dělá hrubý domácí produkt v mnoha zemích, a je zatraceně jisté, že s
takovým majetkem bych si mohl pohodlně žít podle svých představ až do konce života a ještě
dál.“ Obrátil se ke mně. „Ale ani to všechno nestačí, abych dokázal ty bastardy udržet dál od
tebe.“

Srdce mi zjihlo. „Damiene. To je dobrý. Jsem v pořádku.“

„Kvůli mně jsou na tom zatraceném internetu tvoje fotky v plavkách.“

„Jsem na internetu v plavkách kvůli tomu, že mě matka nutila do soutěží krásy už od čtyř let.
A taky proto, že jsem neměla dost kuráže, abych jí řekla ne, když už jsem byla starší. Jsem na
internetu kvůli těm lumpům. Ne kvůli tobě.“

„Nesnáším, když ti kvůli mně někdo ubližuje. Nesnáším to,“ opakoval. „Jenže nevím, jestli
mám dost síly, abych to změnil.“

„Síly?“ podivila jsem se, ale neodpověděl mi.

Otočil se zase zpět k oknu, ovšem ještě předtím jsem zahlédla, jak se mu v obličeji usadily
stíny. Damien Stark, nejsilnější a nejmocnější muž, jakého jsem znala, byl úplně vyřízený.
Náhle jsem dostala strach. „Damiene?“

Jeho dlaň, položená na skle, se sevřela a bylo vidět, jak se mi napínají svaly. „Kdysi jsem
vlastnil malou firmu zabývající se výrobou vína a sýrů,“ začal. „Nebo bych měl spíš říct, že ji
vlastnila společnost Stark International.“
Nad takovou změnou v rozhovoru se mi zatočila hlava. Nevěděla jsem, proč mi to povídá, ale
věřila jsem, že nějakou pointu jeho vyprávění mít bude. Přistoupila jsem k němu a přitiskla se
k jeho zádům. Objala jsem ho rukama kolem pasu a přejela mu něžně rty vzadu na krku.

„Povídej mi o tom,“ vyzvala jsem ho.

„Byla to stará rodinná firma s dobrou pověstí. Měl jsem rád jejich výrobky a myslel jsem si,
že to bude užitečné spojení. A také bylo – asi tak rok.“

„Co se stalo pak?“

„Tisk se dozvěděl, že za tím podnikem nějakého taťky s mamkou stojí Stark International, a
začal je pronásledovat. Vůbec nikoho nezajímalo, že to není žádná masová produkce potravin.
Systém výroby jsme nezměnili, jen jsme jim poskytli dostatek kapitálu, aby firma mohla růst
podle svých možností. Jenže o nich začali mluvit jako o obřím byznysu, který se jen maskuje
jako malý podnik a podvádí tak spotřebitele. A negativní pozornost úplně zastavila jeho
rozvoj. Firma, která do té doby dosahovala spolehlivého zisku, se náhle dostala do červených
čísel a propadla se.“

„Co jsi pak udělal?“ Zatajila jsem dech, protože jsem tušila, kam míří, a vůbec se mi to
nelíbilo.

„Odešel jsem od nich. S plnou publicitou a pořádně nahlas. Ale i tak to trvalo dlouho, než se
firma zase postavila na nohy. To, že byla spojována se Stark International, málem zničilo
společnost, jejíž vína a sýry jsem měl tak rád.“

„Ale já nejsem ani sýr, ani víno,“ prohlásila jsem měkce. „A taky nejsem v propadu. Nikdy se
nemůžu propadnout, když tě mám vedle sebe. Ty mě držíš, Damiene. Oba dva to víme.“

Mlčel tak dlouho, až jsem si myslela, že se moje slova minula účinkem. Ale pak nás oba
otočil s prudkostí, jež mi vzala dech, a opřel mě zády o chladné sklo. Odtáhl se tak daleko,
aby se mi mohl podívat do tváře, a náhle jsem na rtech ucítila polibek jeho úst, tvrdý a
majetnický. Stála jsem polapená mezi sklem a Damienem. Za mnou se rozprostírala
nekonečná noc a síla jeho polibku byla jedinou věcí, jež mě držela na místě. Když polibek
skončil, spatřila jsem v jeho očích neznámou zuřivost. „Udělám to,“ vyrazil ze sebe. „Jestli tě
tím ochráním, opustím tě. I kdyby mě to mělo zabít.“

„To neuděláš,“ opáčila jsem. Dýchala jsem rychle a chraptivě a hruď se mi bolestně sevřela
nesouhlasem a strachem. „To neuděláš, protože by mě to zabilo taky.“

„Ach, Nikki.“

Znovu sklonil hlavu, aby mě mohl políbit, teď už něžněji, ale stejně majetnicky. Prohnula
jsem se, jak jsem se pod jeho dotekem ztrácela v omámení. Fungovala jsem jako na vypínač –
stačil sebemenší kontakt s Damienem a okamžitě mnou začaly projíždět divoké proudy, až
jsem se nažhavila a rozzářila.

„Víš, co bych s tebou teď nejraději udělal?“

„Řekni mi to,“ zaprosila jsem.

„Chtěl bych tě svléknout do naha a přitisknout ke sklu. Chtěl bych ti přejíždět konečky prstů
zlehýnka po těle, jen tak tak, abys věděla o mém doteku. Chtěl bych se dívat na světla v
přístavu za tvými zády a chtěl bych vidět svůj odraz ve tvých očích, až by ses udělala.“

V ústech mi vyschlo, takže tiché „ach“, které jsem ze sebe vydala, vlastně ani neznělo jako
skutečný zvuk.

„Ovšem nemůžu,“ pokračoval. „Víš, že jsem ti řekl, že se tě nedotknu.“

„Ale já nechci, abys to dodržel,“ namítla jsem.

„Jenže to by znamenalo porušit pravidla.“

Musela jsem se přemáhat, abych se nerozfňukala. „Vy si se mnou pohráváte, pane Starku.“

„Ano,“ odvětil prostě. „Pohrávám.“

„Myslím, že to není fér, pane,“ pokračovala jsem. „Koneckonců, jsem přece vaše. Aspoň dnes
v noci. Ale zítra už budu bohatá žena a hra dostane úplně nová pravidla.“

Na chvilku nastalo naprosté ticho. Pak pomalu přikývl. „To jste uhodila hřebíček na hlavičku,
slečno Fairchildová,“ řekl. „Musím si dát pozor, abych si za ty peníze přišel na své.“

„Přišel na své?“

„Četla jste článek ve Forbesu, co jsem vám poslal?“ zeptal se. „Reportér odvedl dobrou práci,
přesně totiž popsal moji filozofii v podnikání.“

„Četla jsem ho.“ Vlastně jsem ho četla dokonce několikrát a vychutnávala si každou
podrobnost, kterou jsem se z něj dozvěděla o Damienovi, panu Velkém podnikateli.

„Ano, pane,“ opravil mě.

„Ano, pane,“ opakovala jsem. „Ten článek jsem si přečetla.“

„Pak jistě víte, že velká část mého úspěchu vychází z mojí schopnosti získat z každé finanční
transakce co největší hodnotu.“

Olízla jsem si rty. „A já mám být ta finanční transakce?“

„Samozřejmě.“

„Chápu. A jak tedy zamýšlíte získat svou hodnotu?“

„Už jsem vám to řekl,“ pokračoval. „Když ale nedáváte pozor…“

„Řekl jste, že mě přivedete k vyvrcholení.“

Ústa se mu zvlnila v líném úsměvu a v koutcích očí se mu udělaly veselé vějířky. „To ano.
Hodná holka. Koneckonců jste vždycky byla jedničkářka.“
A pak se záludným svitem v očích uchopil volný konec šňůry, vykukující mi vzadu na
zádech, a pomalu za něj začal popotahovat.

Ach. Můj. Bože.

Z tření jako by vznikala elektřina, jež se mi rozlévala po těle. Zavřela jsem oči, můj dech byl
rychlejší a mělčí. „Damiene,“ zašeptala jsem.

„Líbí se ti to?“

„Ano – ach. Bože, ano.“

„Dobrá,“ prohlásil. A pak pustil šňůru.

Tření ustalo a já jsem zprudka otevřela oči.

Shlížel na mě a jeho úsměv byl až příliš domýšlivý. „Zklamaná, slečno Fairchildová?“

„Ne,“ zalhala jsem, ale i já sama jsem slyšela rozmrzelý tón svého hlasu.

Zasmál se a políbil mě na nos. „Trpělivost, zlatíčko. Hned ti dám odměnu!“ Stiskl tlačítko na
stole a světlo nad panelem se změnilo z červeného na zelené.

Vrhla jsem na Damiena zvědavý pohled. „Panely se dají zavřít, aby poskytly hostům
dostatečné soukromí. Když je jídlo připravené, obsluha zmáčkne knoflík zvenku a tlačítko se
rozsvítí červeně.“

„A zelené světlo panel odemyká,“ dokončila jsem. Byl to zajímavý systém – a navíc mě
přiměl uvědomit si, že bychom měli dokonalé soukromí, kdyby mě Damien skutečně svlékl
do naha a ošukal před oknem přesně tak, jak popisoval.

Představila jsem si chladné sklo na svých zádech. Damienovy ruce na svých ňadrech. Jeho
ústa na svém hrdle. A jeho pohlaví, které mě vyplňuje, jak do mě proniká hlouběji a hlouběji,
dokud neexploduju v tříšti barev, stejně nádherné jako vzdálená zář světel z přístavu.

„Nikki –“

Trhla jsem sebou. Obsluha právě položila na stůl fondue a Damien na mě mávl, abych se šla
posadit. Číšník sice vypadal netečně, ale zato Damien docela určitě věděl, kde se mezitím
toulaly moje myšlenky. Nestydo, vyslovil nehlasně.

Vrhla jsem na něj nevinný úsměv, který jsem nakonec ještě pro efekt doprovodila
zatřepotáním víčky.

Uprostřed stolu byl namalovaný ornament, který ale, jak se ukázalo, ornamentem vůbec
nebyl. Byl to ohřívač a číšník na něj položil těžkou kamennou nádobu – le caquelon –
naplněnou polorozpuštěnou čokoládou. Další číšník přinesl košík plný všemožných věcí k
namáčení od šťavnatých jahod po malé čtverečky tvarohového koláče. Usmívala jsem se na
Damiena jako dítě v sedmém nebi. „Čokoládové fondue?“
„Uvažoval jsem o sýrovém,“ odpověděl, když obsluha odešla a panelové dveře se zase
zavřely. „Jenže takhle si budu moct být jistý, že mě nepotrestáš odpíráním sexu.“

Asi jsem vypadala zmateně, protože mi hned vysvětlil: „Alaine totiž dováží čokoládu z naší
dceřiné firmy, o níž jsem ti vyprávěl.“

„Opravdu?“ Nahlédla jsem do nádoby. „Už vím, jak lahodně chutnáš ty. Takže doufám, že
tvoje čokoláda bude stejně božská!“ Abych se o tom ujistila, sáhla jsem hned po jahodě, ale
Damien mě zlehka plácl přes ruku. „Ne, ne,“ řekl.

Zírala jsem na něj. „Ehm, haló? To je přece čokoláda!“

Zasmál se. „Zavři oči.“

Přivřela jsem je, ale nezavřela úplně.

„To je neposlušnost, slečno Fairchildová! Vy tedy vedete nebezpečný život…“

Posměšně jsem si odfrkla, ale oči jsem zavřela. Po chvilce jsem ucítila, jak se cosi měkkého
otírá o moji tvář a pak mi zakrývá oči. Ubrousek nebo kapesník? Nebyla jsem si jistá, ale ať
to bylo cokoliv, Damien to použil jako pásku přes oči.

„Co to –“ Moji otázku však umlčel jeho prst na rtech.

„Něco jsem vám slíbil, slečno Fairchildová.“

Přikývla jsem. Bradavky mi ztuhly a pohlaví se sevřelo, když jsem si vybavila Damienova
slova. „Teď mě přivedeš k vyvrcholení.“

„To taky,“ odpověděl a v hlase mu zazněl smích. „Taky jsem řekl, že tě budu krmit. Myslím,
že ty dvě věci spolu jdou příhodně dohromady.“

Chvíli jsem nic necítila. Pak se šňůra, kterou jsem měla pořád mezi nohama, napjala, jak za ni
Damien zezadu jemně zatáhl. Zalapala jsem po dechu a vtom se mých rtů dotklo něco
studeného. „Otevři pusu,“ nařídil Damien a já jsem poslechla. Opět se tou záhadnou věcí
dotkl mých rtů. Byla měkká i drsná zároveň. I když jsem se snažila uhodnout ji podle vůně,
těžké aroma čokolády mi to nedovolilo.

„Teď si kousni,“ řekl, a když jsem to udělala, zasténala jsem slastí. V ústech se mi rozlila
sladká chuť jahody. Šťáva mi stékala po bradě a už tu byl Damien a dotek špičky jeho jazyka.
Ponořila se mi do koutku úst, ochutnávala uniklou šťávu a přitom mě nemilosrdně dráždila.

„Myslela jsem, že se mě nechceš dotknout,“ namítla jsem a otočila hlavou, abych se dostala k
jeho ústům. Toužila jsem po jeho polibku. Toužila jsem po jeho doteku.

„Tak nakonec si přece jenom přeješ, abych dodržel svůj slib?“ zeptal se a znovu zatáhl za
šňůru. Zakňourala jsem a zavrtěla boky na lavici. Cítila jsem, jak jsem mokrá, jak je šňůra
kluzká. Měla jsem ji těsně vedle poštěváčku, ale ne přímo a dychtivě jsem prahla po jeho
sladké, mimořádné pozornosti.
„Ne,“ vydechla jsem. Chtěla jsem ho prosit, aby se mě konečně dotkl, a slib ať jde třeba ke
všem čertům.

Zasmál se. „Ach, jenže já jsem muž, který drží slovo. Ale dohodněme se, že dodržím smysl
svého slibu, a ne jeho doslovné znění. Chceš, abych ti trošku přitlačil špičkou prstu na
klitoris? Abych pod svým prstem ucítil ten tuhý uzlík? Abych ti ho dráždil, hladil a hrál si s
ním, dokud se neuděláš?“

„Já –“

„Pššš. Nesmíš mluvit, Nikki. Nesmíš, dokud ti to nedovolím. Rozumíš?“

Přikývla jsem.

„Dobrá. Takže pojďme dál probírat podmínky mého slibu. Třeba bys chtěla, abych ti zajel
rukama mezi nohy. Pořádně ti je roztáhl. Abych tě položil na lavici a líbal tě po stehnech až
nahoru. Abych vdechoval vůni tvého pohlaví a vnořil jazyk mezi tvoje sladké závojíčky,
lahodnější než kdy může být nějaká čokoláda?“

Ano, chtělo se mi říct. Ach, ano, prosím.

„Možná bys prostě chtěla, abych tě ojel.“

Zafňukala jsem, ale Damien zvuk ignoroval.

„A na všechny tyto možnosti, slečno Fairchildová, říkám ne. Slíbil jsem, že se vás nedotknu, a
to také dodržím. V žádném případě se nedotknu, vašeho pohlaví. A ohledně toho ostatního na
vás – no, tam bychom možná mohli udělat jednu, dvě malé výjimky. Kývněte, jestli jste
rozuměla.“

Přikývla jsem.

„Hodná holka. A teď zkuste tohle.“

Otevřela jsem pusu a dočkala se skutečně dekadentní odměny. Krémového tvarohového

koláčku, který Damien obalil v čokoládě. Zasténala jsem a spolkla ho a pak jsem si olízala
každý kousek čokolády za svých rtů.

„Ošklivá holka,“ vyčinil mi Damien. „Nenechala mi ani trošku na ochutnání.“ Zatímco to

říkal, pohrával si zase se šňůrou. Pod páskou přes oči jsem sevřela víčka a dovolila sladké
rozkoši rozlít se mi celým tělem.

Damien však přestal příliš brzy. Přišel tedy čas na další odměnu. Tentokrát to byl namočený
kousek piškotového dortu. Pak v čokoládě obalené marshmallow. A pak – ach, bože – jsem z
ničeho nic měla v ústech Damienovy prsty. Slízala jsem z nich čokoládu a pak jsem je
žádostivě vsála dovnitř. Přejížděla jsem jazykem po jejich kůži, cucala a vtahovala je dovnitř
a zase ven, dokud jsem nezaslechla tichý sten a ujistila se, že jsem ho dostala.
Čekala jsem další odměnu, ale místo ní mě Damien zatahal za rukáv. „Zvedni ruku,“ požádal,
a tak jsem to udělala. Zopakoval to i na druhé straně, takže jsem měla obě ruce vytažené z
rukávů a mohl mi vyhrnout svetr až nahoru k ramenům. „To vypadá jako dobrý nápad, měl
bych to zkusit taky.“

Netušila jsem, co zamýšlí – až do chvíle, kdy jsem ucítila na prsu cosi teplého a lepkavého.
Na ústech se mi znovu ocitl Damienův prst a já jsem opět cucala čokoládu z jeho kůže. Teď
však dělal to, co já – když jsem sála, on sál také. Ústa přitiskl k mému prsu, pokrytému
čokoládou, a lízal a cucal a s každým erotickým pohybem mi víc tvrdla bradavka a dvorec se
naléval. Také klín se mi svíral, žhavý a žádostivý, jak ho divoce dráždila šňůra, s níž si
Damien pohrával. Popotahoval za ni ve stejném rytmu, jakým mi ústy laskal prs.

Znovu a znovu se šňůra napínala a zařezávala a její sladké tření mě posouvalo stále blíž k
slastné závrati.

Znovu a znovu na mě dorážela a naléhala jeho ústa. Sála a tahala a kousala, ne silně, ale dost,
abych to cítila. Dost na to, aby se ve mně rozléval prudký, slastný pocit násobený mučivě
sladkým dotekem šňůry.

Znovu a znovu, víc a víc ve mně rostla vášeň, až konečně chvění v mém těle dosáhlo
mohutného crescenda, jež mě zachvátilo jako vlna, a já jsem se jí nechala unášet. Pohupovala
jsem se v bocích, abych se otírala klínem o šňůru, a soustředěně jsem se poddávala rozkoši z
Damienových úst, pevně svírajících bradavku.

Bylo to tak výbušné a drsné, že když to přišlo, zůstala jsem bez dechu. Pak, když orgasmus
nevyhnutelně opadl, jsem zůstala ochablá prožitou rozkoší a jen jsem se dokázala nesmyslně
usmívat v opojném zmámení.

Damienův jazyk pomaličku slízl poslední kousek čokolády z mojí nahé kůže. Pak mi jemně
vsunul ruce zpět do rukávů. „Tak a teď mi pověz, Nikki,“ promluvil Damien něžně a svůdně.
„Užila sis svůj dezert?“

„Bože, a jak.“

„Dala by sis ještě?“ zeptal se a stáhl mi pásku z očí.

Zamrkala jsem a vpila se pohledem do něj, do svého nádherného Damiena, jemuž v koutku
úst zůstala maličká stopa po čokoládě. Naklonila jsem se, políbila ji a špičkou jazyka jsem
vychutnala její poslední sladké kapičky.

„Víc už ne,“ vydechla jsem. „Teď už chci jenom jedno – tebe.“

Kapitola 4

Při našem návratu do Malibu byl slabý provoz, a tak toho Damien náležitě využil. Po
pacifické pobřežní dálnici a pak i po klikatých silnicích horských kaňonů kolem Malibu jel
jako ďábel. Vzdálenost urazil za méně než dvacet minut, což byl možná jednak rekord, a
zároveň důkaz, že majitelé bugatti rozhodně nedělají hanbu jeho pověstné rychlosti.

Bez ohledu na to, jak krátký byl náš výlet – a dokonce i bez ohledu na vzrušení ze samotné
jízdy – to však bylo nejdelších dvacet minut v mém životě.

Jakmile jsme byli zpátky doma, Damien pomalu – mučivě pomalu – vytáhl šňůru zpod mého
oblečení. Sukně mi v pase dost přiléhala, takže kladla odpor, a jak se mi přitom šňůra
zařezávala mezi půlky a do pohlaví, musela jsem se zakousnout do rtu, abych nekřičela
žádostivou slastí, jež ve mně rostla stále víc.

„Damiene,“ zamumlala jsem. Bylo to jediné slovo, na které jsem si dokázala vzpomenout.
Stáli jsme v prázdném přízemí nedokončeného domu. V obrovské a prázdné místnosti se v
tiché ozvěně odrážel dokonce i můj dech. Dveře za námi zůstaly dokořán otevřené.

To všechno mi bylo úplně jedno. V tuto chvíli mi i tvrdá mramorová podlaha připadala
zatraceně přitažlivá.

Vyhledala jsem pohledem Damienovy oči a spatřila jsem, jak se v nich odráží moje vlastní
touha.

Celý dnešní večer byl jen předehra, i když nádherná. Jenže teď už přišel čas na něco víc.
Chtěla jsem šukat. Chtěla jsem Damiena.

„Svlékni se,“ nařídil mi hned, jak vytáhl šňůru. Stále mi však zůstávala viset na krku.

Přikývla jsem a tiše poslechla. Nejdřív jsem shodila sukni a pak jsem si stáhla přes hlavu
svetr. Damien zatím šel a s prásknutím zavřel dveře. Když se vrátil, zrovna jsem vztekle
zápolila s uzlem na krku.

„Ne,“ řekl. „Nech si tu šňůru.“

Sklonil se mi k nohám a rozepnul malé přezky na kotnících. Vydechla jsem úlevou a vyzula si
obě boty. Mramorová podlaha pod mými chodidly byla chladná. Když jsem si představila,
kolik žáru sálá v mém těle, úplně mě překvapilo, že jen z jejich pouhého doteku z ní nestoupá
pára.

Už jsem byla nahá, jen kolem krku jsem měla šňůru, zato on byl pořád úplně oblečený – a ani
neměl zmačkané šaty. Ten obyčejný fakt mě vzrušoval ještě víc.
Palčivě jsem si uvědomovala vše, co se dělo kolem i ve mně. Teplo Damienova těla, jak stál
jen pár centimetrů ode mě. Zrychlený pulz, tepající mi na krku. Zrychlené stahy v klíně, tolik
bažícím po jeho doteku. Naše pohledy se do sebe zaklesly a já jsem zalapala po dechu. Touhu
jsem čekala, ale to ostatní, co jsem v nich viděla, mě úplně dostalo. Ty syrové emoce. Zoufalá
žádostivost, kterou se ani nepokoušel skrývat.

„Nikki,“ pronesl a jediným prudkým pohybem popadl šňůru a přitáhl mě za ni k sobě.

Klopýtla jsem, ale to už jsem byla přímo u něj a moje rozpálené tělo se tisklo k chladné
bavlně jeho košile. Už jsem neměla čas přemýšlet nad jeho emocemi, protože jsem na sobě
ucítila jeho ústa v polibku, jenž byl víc útokem než sváděním. Naléhal a žádal a já jsem
nedokázala vnímat nic jiného než Damiena, nic jiného jsem nechtěla. V té chvíli se stal mým
celým světem a já s neomylnou jistotou věděla, že ani pro něj neexistuje jiný svět než my dva.

„Chtěl bych to dělat pomalu,“ řekl, když ode mě konečně odtrhl rty. „Chtěl bych, abys sténala
očekáváním a svíjela se touhou po mně. Chci, abys byla tak nadržená, že mě budeš prosit,
abych ti to udělal.“

Polkla jsem. Totéž jsem chtěla i já.

„Ale k čertu, Nikki, nedokážu čekat.“

„Tak nečekej,“ vybídla jsem ho ochraptěle, jak se mi touhou sotva podařilo ze sebe něco
vypravit.

„Bože, co to se mnou děláš,“ vyrazil přerývaně a přitiskl mi rty k ústům ještě dřív, než
domluvil. Takřka zároveň mě zvedl, jednu ruku kolem pasu a druhou pod koleny. Přivinula
jsem se k němu a užívala si pocit z jeho objetí, ale chtěla jsem víc. O moc víc.

Vynesl mě vzhůru po schodech a pak mě postavil na nohy před dveřmi na balkon, které teď
byly zavřené. Sotva jsem stihla chytit rovnováhu, a už mě opět zaskočily jeho rty v
panovačném polibku, po jakém zůstávají modřiny. V objetí jsme klopýtali vpřed. Postel byla
hned vedle – naštěstí nám stála v cestě, jinak bychom spadli na zem v jediné změti
propletených rukou, úst a těl. Zezadu jsem se stehny dotkla matrace, ale než jsem stačila třeba
jen pomyslet, že bych si sedla, Damien přerušil polibek. „Ne,“ nařídil. „Ohni se,“ pokračoval.
„A ruce dej na postel.“

Poslechla jsem. Šňůra se mi pohupovala na krku jako ozdobné vodítko. Koketně jsem zavrtěla
zadečkem, jak to jen v té pozici šlo. „Na někoho, kdo nechce čekat, si dáváš zbytečně dlouho
na čas.“

„Třeba čekám na omluvu. Nebylo od tebe moc pěkné člověku připomínat, že mu za pár hodin
skončí pobyt v nebi,“ káral mě naoko přísně. „Mladá dáma s tak vybraným vychováním jako
ty by měla projevit víc taktu a nepřipomínat toto bolavé téma několikrát za večer. Kam se
poděla etiketa a společenské dekorum?“

„To je velmi dobrá otázka, pane Starku. Možná nejsem tak zdvořilá a vytříbená, jak se o mně
domníváte.“
„Možná ne,“ uvažoval nahlas a prsty mi přejížděl po zádech. „Nemám rád, když se mi
připomíná, že se blíží konec. Bylo to od vás dost nevlídné, když jste mi to tak drsně
nadhodila.“

„Velmi nevlídné,“ souhlasila jsem. „Dokonce hrubé. Určitě bezohledné. A především

naprosto nevhodné.“

Neodpověděl, ale bylo mi jasné, že svým mlčením jen zakrývá smích.

Dopřála jsem si další vyzývavé zavrtění zadkem. „Nejspíš byste mě za to měl potrestat.“

Okamžitě jsem však pochopila, že jsem řekla něco špatně. Mlčel dál, ale ticho teď bylo temné
a tíživé, a nikoli lehké a hravé jako předtím.

„Měl bych?“ ozval se konečně tichým a ovládaným hlasem. „Myslíš, že jsem neviděl, jak sis
zarývala nehty do stehen, když jsme jeli výtahem do restaurace? A to jsme o těch paparazzi
jen mluvili. Předtím, když nás obklopili, to s tebou bylo ještě horší. Zvládla jsi to, Nikki, ale
dalo ti to hodně práce.“

Zavřela jsem oči. Nechtěla jsem na to myslet.

„Nikki, podívej se na mě.“ Jeho hlas zněl jako ostrý příkaz, a i když jsem měla chuť vše
proměnit v žert, raději jsem poslechla.

Nezměnila jsem polohu těla, jen jsem otočila hlavu doprava. Damien přistoupil k mému boku,
abych na něj viděla, a já jsem se přiměla pohlédnout mu do očí. Plál mu v nich vzteklý oheň,
ale také v nich byly obavy a starost. Měla jsem to čekat. Jedna věc byla, když začal sám a
překvapil mě švihnutím přes zadek, aby zvýraznil slastnou bolest v mém klíně. Ale když jsem
o bolest žádala sama, váhal. Byl to jeho způsob, jak mě chránit, ale zrovna teď jsem o takovou
ochranu nestála. Jeho dlaň na mých půlkách mi působila smyslné vzrušení.

„Nikki,“ řekl. A to stačilo. Jen moje jméno. Jenže já jsem v něm slyšela nevyslovenou otázku.

Chtěla jsem odpovědět, ale slova ze mě nevycházela tak snadno, jak jsem doufala. Pravda
totiž byla, že jsem sebepoškozování nenechala za sebou tak daleko, jak jsem si myslela. Jistě,
dnes večer jsem neudělala nic jiného, než že jsem si jen zaryla vlastní nehty do stehen. Jenže
to nebylo ani týden, co jsem odhodila nůž přes celou kuchyň, naštvaná a vyděšená tím, jak
moc se mi chtělo přiložit jeho ostří ke své kůži a nechat zmizet své strachy a pochybnosti v
pohlcujícím vytržení z bolesti. Vyhrála jsem sice bitvu, ale válku nikoliv. Moje zkrácené
vlasy se staly jizvou na mé duši stejně, jako byly jizvami na mém těle napuchlé hrboly na
stehnech.

Je to ten důvod, proč teď chci trest? Toužím pocítit úder Damienovy dlaně proto, že stále
potřebuji vnímat bolest? Pochází slast, kterou cítím, když se Damienovi tak naprosto
odevzdávám, ze stejné příčiny, jaká ve mně vyvolávala potřebu si ubližovat?
Ta myšlenka se ve mně usídlila temná a nevítaná, ale podařilo se mi ji zahnat. Není to pravda.
A i kdyby byla, s Damienem jsem v bezpečí, ať už moje touha vychází odkudkoliv. Už mi to
přece mnohokrát prokázal.

Náhle jsem nebyla ohnutá přes postel. Damien mě vzal do náruče a postavil mě před sebe.
„Zatraceně, Nikki,“ zvolal. „Mluv se mnou.“

Vzala jsem mu obličej do dlaní a přitiskla svá ústa na jeho. Přitáhl mě k sobě a náš polibek se
prohloubil. Ucítila jsem, jak napětí v jeho těle povolilo. Strach, který v něm rostl, zatímco
jsem otálela s odpovědí, z něj teď unikal.

„Strašně tě potřebuju,“ řekla jsem mu, když se naše rty odtrhly. „Jen tebe. Tamto ne.“
Soustředěně se na mě díval a zdálo se, že jeho oči do mě vidí tak hluboko, že jsem před nimi
nemohla ukrýt ani to nejmenší tajemství. Důkladně jsem se nadechla a otevřela jsem před ním
své srdce. „Nepotřebuju to,“ přiznala jsem, „ale chci to.“

Na jeho čelisti jsem spatřila drobné cuknutí svalu, jako by se snažil ovládnout.

„Takže takhle to je?“ řekl.

Kývla jsem a ztěžka polkla. Tváře mi jen hořely, což mě rozčilovalo. S Damienem jsem byla
v nejintimnějším vztahu ze všech lidí na světě, a teď se červenám? Byla to směšně dětinská
reakce, kterou mi zřejmě vštípila matka, což mě popudilo už samo o sobě – a právě to mi
dodalo sílu pokračovat.

„Chci to,“ zopakovala jsem. „A ne protože potřebuju bolest. Protože potřebuju tebe.“

Potřebovala jsem ho víc, než jsem dokázala vyslovit. Chtěla jsem na sobě cítit jeho ruce.
Chtěla jsem být předmětem jeho rozkoše a chtěla jsem si užívat vědomí, že Damien netouží
po ničem víc než mě potěšit a že já nechci nic jiného než mu podlehnout.

Polkl, moje slova ho zřejmě zahanbila. „Já tě taky potřebuju, Nikki. Bože, jak moc tě
potřebuju.“

Zhluboka jsem se nadechla. Jeho přiznání mě potěšilo víc, než si dokázal představit. „Tak se
mě dotkni.“

Dotkl se mě – ach a jak –, a protože jsem čekala hlazení, vášeň a okamžitý sexuální kontakt,
vyvedla mě z míry vroucnost, jež se mu zračila v očích, a pevná linka jeho úst. Na celém
světě pro něj neexistovalo nic jiného než já a bylo to znát při každém pohledu. Cítila jsem to i
z jeho vášnivého, dlouhého polibku.

„K posteli,“ nařídil. „Ohni se. A roztáhni nohy.“

Tázavě jsem povytáhla obočí. „Neporoučíš si nějak moc?“

Lehce mě pleskl přes zadek a já jsem zalapala po dechu překvapením i vzrušením najednou.
„Cos to řekla?“
„Ano, pane,“ pronesla jsem poslušně a zaplašila úsměv. Obrátila jsem se k posteli a ohnula se,
ruce pevně přitisknuté k matraci. Moje vzrušení už bylo tak silné, že ze mě muselo vyzařovat
jako parfém. Už jsem dál nepátrala po motivech svého chování, neměla jsem náladu na
analýzy. Toužila jsem pouze po Damienovi, aby mě rozpálil ještě víc. Po Damienově těle
pronikajícím mi hluboko dovnitř.

Položil mi dlaně na půlky a začal mě jimi hladit v pomalých, smyslných kruzích. Na okamžik
jsem pocítila závan chladného vzduchu, když mě pustil, a pak jsem vykřikla jak slastí, tak
bolestí, když mě zprudka udeřil přes zadek. Hned však na místo přiložil dlaň a její sladký tlak
zkonejšil mou bolest.

Zvolna zamířil rukama mezi moje nohy. „Ach, miláčku,“ vydechl a dotýkal se mě tam prsty.
Byla jsem zoufale mokrá, chvěla jsem se pod jeho doteky a byla jsem tak blízko vrcholu, že
jsem se musela bránit pokušení pustit se postele a vlastní rukou se dotknout bodu, jemuž se
Damien tak pečlivě vyhýbal.

Ale stejně…

Přenesla jsem váhu jen na levou ruku a pravou jsem si strčila mezi nohy. Roztřásla jsem se,
když jsem si špičkou prstu přejela přes klitoris. Byla jsem napuchlá, rozcitlivělá a tak blízko,
už tak blízko…

„Ach, ty jsi ale ošklivá holka,“ prohlásil Damien a jeho prsty se dotkly mých.

Polkla jsem a čekala na další plácnutí, ale nedočkala jsem se. Místo toho mě ohnul ještě víc,
až jsem neměla jinou možnost než položit ruku zase zpět na postel, jinak bych upadla na
obličej.

Damien však také odtáhl ruku a já jsem zakňourala nad tou ztrátou. Teď se mě už vůbec
nedotýkal, a to byl ten největší trest, jakým mě mohl postihnout. Chvilku jsem uvažovala,
jestli si to tak naplánoval. Že mě takhle nechá, ohnutou, nahou, zadek vystrčený do vzduchu,
čekající a toužící. Mohlo to tak být, uvědomila jsem si a musela jsem se nad tím pousmát.
Mohlo mě to naštvat a rozhořčit k nepříčetnosti, ale věděla jsem, že až trest skončí a on mě
konečně ošuká, bude to o to sladší.

Jenže tohle v plánu neměl. Slyšela jsem, jak zatáhl za zip, a pak zašustila látka, jak spěšně
shodil džíny. Kousla jsem se do rtu a hned vydechla ve sladkém triumfu, když se mi k zadku
přitlačil jeho pták a já jsem se mu otevřela ve slastném očekávání. Prosím, Damiene. Pojď do
mě. Prosím, pojď už do mě. Hned. Chtělo se mi vykřiknout ta slova, ale zůstala jsem zticha.
Zůstat v klidu jsem ale nedokázala. Nemohla jsem si pomoci. Tělo jsem měla žádostivé a
rozdrážděné, kroužila jsem boky vstříc jeho údu a jeho tichý sten rozkoše jen dál prohluboval
moji posedlost.

Vzal mě rukama za boky a přidržel si mě. Neovládla jsem se a zakňourala na protest. Zasmál
se a mně se chtělo plakat zoufalstvím, jak mě důmyslně a záměrně mučil.
Pak jsem ucítila špičku penisu na kluzkých záhybech své vulvy a chtěla jsem zařvat úlevou.
Nejdřív mě jen tak zlehka dráždil, jen na krajíčku, a já jsem si hryzala rty tak silně, až jsem se
bála, že ucítím chuť krve. Čekání bylo kruté, ale sladké. Měl ho tak tvrdého a tak
nachystaného, a přesto trýznil nás oba tím, že odměřoval své zásuny a využíval mých boků,
aby se zastavil.

Mně však jeho sebeovládání chybělo. Každý centimetr mého těla byl zoufale nadržený a svaly
se mi lačně stahovaly kolem něj při každém mučivém zásunu. Hlouběji. Tvrději. Ach, drahý
bože, prosím.

„Jak si přejete,“ řekl a já jsem ani neměla čas být překvapená, že jsem svá slova pronesla
nahlas, protože mi ho tam právě vrazil. Vyplňoval mě svou mužnou chloubou a tiskl se
zezadu k mému tělu, jež jsem podpírala oběma rukama o postel. Jednou rukou mě chytil
kolem pasu a já jsem byla vděčná za podporu. Zadek jsem měla prohnutý nahoru a opírala
jsem se o špičky, jako by moje tělo dělalo vše, co bylo v jeho silách, aby ho vtahovalo
hlouběji a hlouběji. Chtěla jsem ho tam mít celého. Pohltit ho a nechat se pohltit.

A když ho ze mě opatrně vytáhl a pak znovu vnikl dovnitř jediným mocným pohybem, věděla
jsem najisto, že svět kolem mě každou chvíli exploduje.

„Už budeš,“ zašeptal a z jeho sevřeného hlasu jsem poznala, že on už bude také.

„Ano,“ přiznala jsem, ale hlas jsem měla tak drsný, že mi bylo stěží rozumět.

„Hlaď se,“ řekl jen.

Zrušení, které ve mně stále sílilo, mnou otřáslo jako elektrický šok. „Cože?“ zeptala jsem se a
zasténala, protože mě dál pomalu trýznil, jako by přesně věděl, kolik potřebuju k tomu, abych
se dostala na hranu – a kolik je ještě potřeba, abych se přes ni přehoupla.

„Slyšela jsi mě.“

Olízla jsem si rty a polkla. Prsty mě svrběly touhou poslechnout. Pocítit spojení našich těl a
přitom se dotýkat mohutné délky jeho údu a zároveň si hladit svůj tolik citlivý poštěváček.

„Já – já jsem myslela, že je to ošklivé,“ namítla jsem s podivným studem.

Jeho odpověď mě málem vystřelila až do vesmíru: „Třeba se mi líbí, když jsi ošklivá holka.“

Málem jsem se zakuckala. Polkla jsem a nadzvedla pravou ruku. Trošku jsem ztratila
rovnováhu, ale Damien mě přidržel rukou kolem pasu. Zajela jsem prsty dolů, a sotva jsem se
dotkla zvlhlého klitorisu, tělo se mi sevřelo a svaly napjaly, abych ho žádostivě vtáhla ještě
hlouběji dovnitř. Cítila jsem se nádherně, tak naplněná a tak blízko vrcholu, že ještě jeden
malý dotek a bude se mnou konec.

Přála jsem si to, ale přála jsem si zároveň cítit také jeho. Nechat naše těla spojená a vnímat,
jak do mě zajíždí co nejhlouběji. Zlehýnka jsem znovu přejela rukou přes své kluzké záhyby.
Cítila jsem ho tam jako sametovou ocel, a když jsem ho tak pohladila, uslyšela jsem jeho
hrdelní sten.
„Ježíši, Nikki, já už se neudržím.“

„Tak pojď.“ Zavřela jsem oči, znovu jsem ho jemně pohladila přes svůj klín a pak už se
roztřásl. Stiskl mě v pase ještě pevněji a vystříkl do mě. Jeho orgasmus spustil i moje
vyvrcholení a já jsem ho svírala uvnitř sebe ze všech sil. Abych neupadla, položila jsem ruku
zpátky na postel. Stejně jsem byla příliš rozdrážděná, než abych se mohla dál sama hladit.

„Nikki,“ vydechl, když se jeho tělo přestalo chvět křečí.

Pustil mě, ale okamžitě zase chytil, protože viděl, jak se poroučím k zemi. Nohy jsem měla
tak zesláblé, až jsem myslela, že už se na ně nikdy nepostavím.

„Myslela jsem, že mě snad roztrhneš,“ pronesla jsem. „Jestli jsi mě chtěl potrestat, byl jsi
naprosto vedle.“

„Vážně?“ zvedl provokativně hlas. „Zní to, jako by sis myslela, že jsem s tebou už skončil.
Ujištuju tě, že ani zdaleka ne!“

„Ach.“ Tep se mi znovu zrychlil. „To je velmi zajímavá informace.“

„Moc rád slyším, že tě zaujala.“ Přejel mi rukou po roztřesených nohách. „Teď si ale budeš
muset lehnout, protože, jak se zdá, jsi poněkud nestabilní.“

„Myslíš?“

Zvedl mě, takže jsem se znovu mohla schoulit na jeho hruď. Připadala jsem si v teple, v
bezpečí a hýčkaná. Když mě pak lehce položil na postel a vtiskl mi jemný polibek na čelo,
chtělo se mi plakat ze vší té sladké něhy. Jenže pak se mu v očích opět ďábelsky zablesklo.
„Neusni mi tady,“ prohodil a odvázal mi šňůru z krku, ale okamžitě mi ji omotal kolem
pravého zápěstí a druhý konec přivázal velice pevně k pelesti.

Sklonil se tváří přímo nade mě a s hříšným úsměvem prohlásil. „Tohle si užiju. A Nikki? Ty
taky.“

Olízla jsem si rty. Všechno pomyšlení na něžnosti se pod tíhou tichých, dekadentních příslibů
Damiena Starka kamsi vypařilo.

Sebral ze země pod postelí župan a vytáhl z něho pásek. Lehce mi jím přejel po těle a
významně se usmál. „Levou ruku.“

Poslechla jsem. Zvedla jsem paži nad hlavu a chytila se okraje čela postele. Paže jsem teď
měla roztažené, v zádech jsem se prohýbala, nohy pevně u sebe.

„Pěkné,“ mlaskl Damien, jakmile mi přivázal i druhou ruku. „Ale myslím, že to můžeme
udělat ještě pěknější.“

Se záměrnou pomalostí vyklouzl z postele a šel ke dveřím, jež vedly do vestibulu. Tvořily je
posuvné skleněné panely, které teď otevřel. Dovnitř vnikl studený noční větřík. Vzduch se
ochladil, ale já jsem byla tak rozohněná, že jsem to ani nezaznamenala. Zůstal stát ve dveřích
a rukou zlehka pohladil průsvitné bílé závěsy, které kolem mě povlávaly, když jsem pózovala
Blaineovi pro jeho obraz.

„Vzpomínáš na naši první noc?“ zeptal se.

Jak bych si mohla nevzpomínat? Tyto závěsy. Tato postel. A já, ztracená v Damienově
smyslném přívalu, kdy všechny mé obavy i můj stud zkonejšily jeho polibky a něžná slůvka.

Nic z toho jsem teď nevyslovila. Jen jsem zašeptala: „Ano.“

„Já také,“ kývl. Pak chytil oba díly závěsu, každý jednou rukou, a strhl je z kovových
kroužků, které je držely na garnýži. Ze svého místa jsem viděla, jak se mu napnuly svaly na
zádech, a pak jemné bílé zavlnění, jak lehoučká látka padala k zemi, uvolněná Damienovou
vůlí. Mých rtů se dotkl mírný úsměv – mě přece uvolnil zrovna tak.

V okamžení byl zpět u mě, a přesně jak jsem předpokládala, pomocí závěsů mi přivázal nohy
ke kovaným mřížím v nohách postele.

Výsledek byl sladce i bolestně intimní. Ležela jsem s roztaženýma rukama i nohama, paže
široce rozhozené, stehna rozevřená. Nemohla jsem se dotknout jeho ani sebe. Nemohla jsem
se překulit. A už vůbec jsem nemohla dát nohy k sobě, abych zakryla naběhlou, zvlhlou
kundičku. Otočila jsem hlavu ke straně. Napůl se mi chtělo zavrtat se hluboko pod přikrývky,
ale zároveň mě divoce vzrušovalo vědomí, že jsem před Damienem úplně odhalená. Naprosto
v jeho moci, aby si se mnou mohl dělat, cokoliv si zamane.

Byla jsem zvědavá, co má za lubem. Zafňukala jsem, když odešel od postele a nevlezl si ke
mně. Zakousla jsem se do spodního rtu, najednou se mě zmocnily obavy. Bylo mi jasné, že ať
se bude dít cokoliv, finále bude stát za to. Jenže jsem také věděla, že Damien je pravým
mistrem v tom, jak mě ovládat očekáváním. Jestli mě tu takhle nechá – roztaženou a
připravenou – nejspíš začnu řvát.

„Neměj obavy,“ prohodil, jako by mi četl myšlenky. „Možná mám v úmyslu tě trošku
pomučit, ale dnes to bude trýznivé i pro mě.“

„Takže sadismus, ne masochismus?“ řekla jsem mazaně a usmála jsem se, když Damien
propukl v smích.

„Sadismus, slečno Fairchildová? Pojďme se podívat, jestli si dobře vzpomínám na definici.

Řekl bych, že sadismus spočívá v dosažení sexuálního uspokojení způsobováním bolesti a
utrpení nebo ponižováním jiné osoby.“ Přistoupil k nočnímu stolku vedle postele a otevřel
šuplík. „Souhlasím se sexuálním uspokojením – a hodlám být uspokojen mnohem víc, než
skončí dnešní noc – ale pojďme prozkoumat to ostatní, ano?“

Olízla jsem si rty, protože ze zásuvky vyndal krabičku sirek. Sice jsem Damienovi naprosto
věřila, ale co pro všechno na světě zamýšlí dělat se sirkami?

„Takže, slečno Fairchildová. Povězte mi, cítíte bolest?“

Polkla jsem. Byla jsem sice svázaná, ale s bolestí to nemělo nic společného. „Ne.“
„To velmi rád slyším.“ Přešel na druhou stranu pokoje a ztratil se mi tak z výhledu. Po chvilce
se zase vrátil. Nesl tlustou svíčku, jejíž plamen se při chůzi mihotal. „Vosk ze svíček dokáže
způsobit úžasné věci,“ řekl v odpověď na můj tázavý pohled.

„Pocit z rychlého střídání teplot. Napětí na kůži, když na ní tuhne. Už jste to někdy zkusila,
slečno Fairchildová?“

Zavrtěla jsem hlavou. „Ne.“ Nevěděla jsem, zda cítím strach, či nadšení.

„Mmm,“ udělal, jako by si chtěl má slova uložit do paměti.

„No, dneska mě ale na té svíčce zajímá pouze jediná věc.“

Zastavil se u postele a naklonil svíčku ke straně, až z ní vytekl vosk na ozdobný mramorový

povrch stolečku. Svíčku do něj zasadil a počkal, až ztuhne. Pak ze šuplíku vyndal nějaký další
předmět. Teprve když světlo z nástěnné lampičky potemnělo, poznala jsem, že to bylo
dálkové ovládání.

Brzy jsme se ocitli ve tmě, zaléváni pouze mihotavou oranžovou září jediné svíčky.

„Ach…“

„Zklamaná?“ zeptal se.

„Ne,“ odpověděla jsem. Cítila jsem, jak mi hoří tváře. „Ovšem mohla bych být zaujatější.“

„Vážně? To si musím zapamatovat. Ale kde jsme to přestali? Ach, ano. Sadismus.“ Klekl si
na postel mezi moje roztažené nohy. Dech se mi zrychlil do krátkých vzlyků, protože mi
položil ruce na stehna a bříšky palců hnětl jemnou kůži na jejich vnitřní straně.

„Myslím, že dál jsme tam měli ponižování. Cítíte se ponížená, slečno Fairchildová?
Koneckonců, jste přede mnou obnažená a vydaná mi na pospas. Rozevřená jako rozvíjející se
květina a tak úžasně vlhká. Jsi nádherná, Nikki,“ řekl mi a já jsem v jeho hlasu slyšela
syrovou vášeň. „Jsi však ponížená?“

Odvrátila jsem hlavu stranou, protože pravda byla, že jsem se mu skutečně cítila vydaná na
pospas. Obnažená, nekrytá a zkažená a divoká. Ale ponížená nikoliv. Naopak, byla jsem
vzrušená. A připadalo mi, že právě tato podivná směsice pocitů mi rozpálila tváře do směšné
červeně. „Ne,“ zašeptala jsem.

„Podívej se na mě.“

Otočila jsem hlavu, až jsem mu zase viděla do očí. Jedno, to jantarové, zářilo ve světle svíčky,
zatímco to druhé, téměř černé, bylo temné jako nekonečno.

„Nejsi ponížená,“ pokračoval. „A ani netrpíš, jak doufám?“

„Ne.“
„Dobrá.“ Rty se mu zvlnily úsměvem a ruce se svezly po vnitřku mých stehen. Bříškem palce
zlehounka pohladil nejhorší z mých jizev. „Jste výjimečná, slečno Fairchildová,“ řekl.
„Dokázal bych se na vás dívat pořád. Napořád se vámi nechal omámit.“

Roztřeseně jsem zatajila dech. Svaly v klíně se mi sevřely touhou a prsa mi ztěžkla tak, že to
téměř bolelo.

Chtěla jsem se pohnout – uspokojit to sexuální pnutí – ale byla jsem pevně svázaná a
bezmocná.

„Líbí se mi, že se kvůli mně červenáš,“ řekl.

Polkla jsem. „Proč?“

„Protože vím, čím to je.“

„Opravdu? No, v tom případě, pane Starku, se prosím podělte o svá pozorování.“

„Protože tě tady mám úplně otevřenou. Protože jsi přede mnou nahá a bezmocná. Protože si
teď s tebou můžu dělat, co chci, úplně cokoliv. A protože tě to vzrušuje.“

Rukou mi sáhl do klína a ze mě vyšel sten tak tichý, že nebyl víc než dech.

„Takže mi teď povězte, slečno Fairchildová. Jestliže vás nic nebolí, netrpíte a ani nejste
ponižovaná, jakpak se tedy cítíte?“

„Nadrženě,“ přiznala jsem a tváře se mi rozhořely ještě víc.

I v chabém světle svíčky bylo znát, jak mu z mých slov potemněla tvář. Zjevně jsem nebyla
jediná, kdo tu byl nadržený.

Zkusila jsem promluvit, ale Damien zavrtěl hlavou. „Teď pšššt a zavři oči. Chci tě políbit.“

Poslechla jsem a rozevřela rty v očekávání, ale nebyla to ústa, kam vtiskl svůj polibek. Na
stehnech jsem ucítila drsné strniště jeho vousů a pak dotek jazyka na hebkém místě mezi
nohou a klínem. Dech se mi změnil v sérii drobných vzlyků. Všechna hravost předchozích
okamžiků byla pryč a nahradil ji chtíč, žádostivost a tichá posedlost.

Zabořil se do mě ústy a jeho jazyk mě rozechvěl v rytmu, jenž mě přiváděl k naprostému

šílenství.

Dráždil mě prsty, ale nikdy nezašel tak daleko, že by jimi vklouzl dovnitř. V kombinaci s
erotickým účinkem jeho jazyka na mém poštěváčku však byl div, že se mi silou smyslných
vjemů, které mnou projížděly, nerozskočilo tělo.

Prohýbala jsem se v zádech, boky se mi vlnily. Pudově jsem se pokusila sevřít nohy k sobě,
abych zastavila příval slasti tak mocné, až hraničila s bolestí. Ale nemohla jsem. Byla jsem
svázaná a rozevřená a neměla jsem jinou možnost než podlehnout těm úchvatným pocitům.
Damien mě přidržoval za boky, takže jsem se nemohla už vůbec pohnout. Byla jsem opilá
chtíčem, zdrogovaná touhou. A tak jsem zavřela oči a zvrátila hlavu v totálním odevzdání
Damienovým ústům a jazyku, které na mně dál prováděly své erotické kouzlení. Unášely mě
výš a výš, až kouzlo vyvrcholilo ve výbuchu jisker a barev a padajících hvězd, jež mě
zanechaly zesláblou a bez dechu.

Jen pomalu jsem se vracela zpět do skutečnosti. Zalykala jsem se, stále doširoka roztažená na
posteli. Prsa se mi prudce zvedala a klesala a tělo jsem měla tak přecitlivělé, že jsem vnímala
každou nitku na prostěradle, které bylo pode mnou. Připadala jsem si hýčkaná a rozmazlovaná
a zbožňovaná a uspokojená. Byla jsem si jistá, že už nezbývá nic jiného, než aby mě Damien
odvázal a vzal do náruče, a ve společném objetí bychom se pak propadli do požehnaného
spánku. Protože co jiného může dnešní noci ještě chybět? Dokonale a úplně mě sladce zničil.

Měla jsem však vědět, že v případě Damiena Starka se nikdy nevyplatí nic předpokládat.

Zahryzl se mi do bradavky a já se vzepjala, všechno pomyšlení na spánek pominulo. Byla

jsem zničená, rozervaná na kusy jeho smyslným náporem, a přesto jsem nechtěla, aby to
slastné mučení někdy skončilo. S radostí bych takhle zůstala třeba navždycky, zapomněla na
jídlo i na přátele i na celý okolní svět, jen kdybych mohla uniknout do Damienovy náruče.

Otevřela jsem oči a viděla, jak se zvedl. Jeho sebejistý úsměv prozrazoval, že přesně ví, na co
jsem právě myslela. Pak se podíval stranou a úsměv opadl. Místo něj se mu na obličeji usadil
prázdný, nečitelný výraz.

Zmocnily se mě obavy. „Damiene?“ Instinktivně jsem otočila hlavu a sledovala dráhu jeho
pohledu. Na zdi visely hodiny, umístěné mezi sbírkou zarámovaných fotografií, těch nemnoha
osobních předmětů, jež si Damien stačil přenést do svého budoucího domu. Ach.

Automaticky jsem se pokusila posadit, jenže jsem byla stále svázaná, roztažená a připoutaná k
posteli, nahá a zranitelná. Přesto mi v tom okamžiku kdoví proč připadalo, že Damien je ještě
zranitelnější.

„Ani ne za minutu,“ hlesl a otočil se, aby se díval přímo na mě. „Proměníš se v dýni ty, nebo
to budu já?“ Slova zazněla zlehka, ale cosi v jeho tónu mě znervóznilo.

„Nemyslím, že by ses mi líbil jako dýně,“ nutila jsem se do žertovného tónu. „A mně
oranžová barva vůbec nesluší.“

Zasmál se a moje obavy se rozplynuly. Vyhoupl se na mě, ale váhu přenesl na kolena. Jeho
vztyčený úd se mi provokativně otíral o břicho. Špičkou prstu mi přejel po rtech. Polkla jsem
a uvědomila si, že jsem zapomněla dýchat.

Sjížděl prstem po mém těle dolů, až došel ke kotníku s platinovým řetízkem se smaragdy,
který mi daroval, když naše hra začala. Pohlédl na mě a v očích mu hořela vášeň. „Ještě jsi
moje,“ zašeptal. A pak, než jsem stačila něco říct, sebou pohnul a vnikl do mě tak rychle, že
jsem vykřikla překvapením a rozkoší. Naše spojená těla se pohupovala, milovali jsme se
něžně a pomalu. Když se nade mnou roztřásl, zavřela jsem oči v ženském sebeuspokojení nad
tím, že našel slast v mém těle.

Pak se ze mě skulil a přitiskl se k mému boku. „Nikki.“ Nebyla to výzva ani otázka. Bylo to
prostě jen moje jméno na jeho rtech a já jsem ho do sebe nasávala jako vřelé sluneční
paprsky.

Leželi jsme tak dlouho, naše těla propletená, až už jsem dál nemohla snést své znehybnění.
„Rozvaž mě,“ požádala jsem. Zvedl hlavu a podíval se na mě. V očích měl pořád žár, ale
viděla jsem v nich také hravost. Nijak nepospíchal, aby mě propustil.

„Haló?“ zavolala jsem a poklepávala prsty na kovový rám postele. „Nezapomněl ses někde
mezi prostředkem postele a pelestí?“

„Zvažuju své možnosti,“ odpověděl. „Proč bych to měl udělat?“

„Protože mě brzy chytnou křeče do rukou.“

„S radostí ti je namasíruju.“

Zašklebila jsem se na něj. „A protože tady budeš mít v sobotu koktejlový večírek a hosté by
se mohli divit.“

„Možná, ale nebylo by to náhodou pěkné, kdyby měli tolik možností, o čem mluvit?“

„Ačkoliv se mi nesmírně příčí pomyšlení, že bych tvé hosty připravila o zajímavou

konverzaci, přesto bych si přála uvolnit ruce.“

„Opravdu?“ Líně mi přejel prstem dolů po boku a já jsem se kousla do spodního rtu, abych
sebou nezavrtěla. Bylo to něco mezi pohlazením a lechtáním a ten pocit byl tak slastný, že mi
kůže ožila. „A co byste těma svýma rukama chtěla dělat, slečno Fairchildová?“

„Dotýkat se vás,“ prozradila jsem odhodlaně. „Teď už smím. Koneckonců, je po půlnoci, a

tak teď máme rovnoprávné postavení. Že ano, pane?“

Chvilku váhal, než sklonil hlavu v krátkém, strohém přitakání. „Ano, madam,“ pronesl a
natáhl se, aby rozvázal uzly, jež mě poutaly. „To máme.“

Když mi uvolnil ruce, posadila jsem se a on mi mezitím rozvázal kotníky. Přitiskla jsem nohy
k sobě a užívala si, že se zase mohu volně hýbat. Pak jsem si klekla na postel před Damiena,
který seděl v nohách a sledoval mě. Bylo těžké z něj spustit pohled. Ve světle svíčky působil
ještě úchvatněji než kdy jindy. Vztáhla jsem ruku. Toužila jsem cítit ho pod špičkami prstů,
vnímat na kůži jeho teplo. Pomalu jsem mu položila dlaň na srdce a zavřela jsem oči, když
jsem ucítila jeho tlukot, silný a vyrovnaný, jako byl on sám.

Jemně jsem ho přiměla, aby se položil na záda, vyhoupla se nahoru na něj a koleny jsem ho
sevřela kolem pasu. Prstem jsem mu zlehka přejížděla po hrudi a dívala se, jak mu cuká
drobný sval na čelisti – důkaz, jak moc se musí ovládat. Usmála jsem se. Těšila jsem se z
moci, kterou mi přenechal. „Díky tobě jsem se cítila úžasně,“ řekla jsem. „Teď chci, aby ses
cítil také tak.“

„Já se tak cítím. Kdykoliv se tě dotknu. Když vidím, jak se chvěješ touhou. Když se ti sevřou
svaly a vtahuješ mě do sebe. Jen díky tobě mám hlubší prožitky než kdy dřív, nemysli si, že to
je jinak.“

„Jenže vždycky všechno ovládáš ty.“ Zahoupala jsem se v bocích, abych mu tak nenápadně
připomněla, že teď tu velím já.

„Ne.“ Zavrtěl hlavou. „To je jen pouhá iluze. To ty všechno ovládáš, Nikki. Úplně jsi mě
ovládla a držíš moje srdce v dlaních. Buď na něj opatrná. Je křehčí, než si myslíš.“

Polkla jsem a zamrkala. Jeho slova mě dojala. Jemně jsem mu přejela konečkem prstu po
lince brady a vychutnávala si dotek jeho strniště na své pokožce. Sklonila jsem se, přitiskla se
tělem k němu a přisála se dlouhým, pomalým polibkem k jeho ústům.

„Co by sis přál?“ zeptala jsem se, když jsem se od něj odtrhla. „Kdyby sis měl právě teď něco
přát, co bys chtěl, abych pro tebe udělala?“

„Právě teď bych chtěl, aby sis lehla vedle mě,“ pronesl. „Chci tě držet v náruči.“

Jeho slova mě dostala. Hrdlo se mi stáhlo, do očí se nahrnuly slzy. Byla jsem dojatá, plná citů
a připadalo mi, že jsem nebyla nikdy v životě šťastnější.

Zlehka jsem se skulila a schoulila vedle něho. Ležela jsem zády k němu a dívala se ven na
svět za oknem, zatímco mě bezmyšlenkovitě hladil po paži. Cítila jsem vřelou blízkost, jako
když jsme tu tak lehávali už dřív. Byli jsme to prostě my dva. „Tu postel budu postrádat,“
přiznala jsem.

„Možná bych ji tady mohl nechat. Jenže se sem moc nehodí.“

„No, pokud jsi takhle zkostnatělý…“

Odmlčela jsem se a Damien se zasmál. Pak si mě přitáhl blíž.

Pohodlně jsme si tam leželi a já si užívala Damienovu blízkost. Obrátila jsem se, protože jsem
mu chtěla vidět do tváře, a hned jsem byla moc ráda, že jsem to udělala. Políbil mě na čelo,
objali jsme se a propletli do sebe a dál jen leželi a dívali se jeden druhému do očí. Damien mě
držel kolem pasu a já jsem mu líně přejížděla prsty po prsou. Moc chloupků mu na hrudi
nerostlo, a tak mi připadal jako ochmýřené ptáče. Chvíli jsem se bavila tím, že jsem mu na
hrudi kreslila čáry, a když jsem vzhlédla, viděla jsem, jak mu cuká v koutku úst.

„Co se děje?“ zeptala jsem se.

„Bavíte se dobře, slečno Fairchildová?“

„Popravdě řečeno, ano.“

„To jsem rád. Předtím – víš, když tě ti zmetci tak rozrušili – to se mi nelíbilo.“
„Mně taky ne,“ řekla jsem, což byl nepochybně nejslabší citát roku. „Ale teď už jsem v klidu.
Ty taky vypadáš, že jsi v pohodě.“

„V té restauraci bych jim ale nejradši urval hlavu,“ přiznal.

„To bych řekla,“ souhlasila jsem. „Já jsem však nemyslela jenom ty paparazzi.“

„Ale?“ zpozorněl.

Pokrčila jsem rameny. „Pořád uvažuju nad tím telefonátem,“ přiznala jsem. „Děje se něco?“
vyrazila jsem ze sebe. Držela jsem to v sobě po celý večer a teď už jsem nebyla schopná
mlčet. „Neprovedl něco Carl?“

Damien neodpověděl, a tak jsem se na něj podrážděně zadívala. „No tak, Damiene. To
všechno, co Carl řekl – oba přece víme, že to jen tak nepomine.“

„Já doufám, že to pomine,“ prohlásil Damien. „Ovšem jinak s tebou souhlasím.“

„Damiene!“ vykřikla jsem přesně tak rozhořčeně, jak jsem se skutečně cítila. „Prostě mi to
řekni rovnou. Děje se něco, o čem jsi mi nepověděl? Souvisel s tím ten telefonický hovor?“

„Ne.“ Dotkl se špičkou prstu mého nosu. „Přísahám.“

Zachmuřeně jsem ho pozorovala.

Pohnul se, takže jsem na něj viděla lépe.

Povytáhla jsem obočí a on zvedl dva prsty jako na přísahu.

Zadržovala jsem smích a sledovala, jak zvedá dva prsty. „Mám přísahat na holej pupek?“

To mi stačilo. Rozesmála jsem se a chytila ho za ruku.

„Přísahám,“ řekl. Zvedl naše spojené ruce a políbil mě na špičku malíčku a pokračoval: „Ten
hovor neměl nic společného s Carlem Rosenfeldem.“

Přikývla jsem. Věřila jsem mu, ale moje obavy to úplně nerozptýlilo. Ať už mu volal
kdokoliv, očividně dokázal Damiena Starka pěkně rozhodit. A s tím, kdo něco takového umí,
si není radno zahrávat.

Kapitola 5
Otevřela jsem oči a nade mnou se vznášela přikrývka hvězd. Nevěděla jsem, co mě probudilo.
Byla jsem omámená, a tak jsem se obrátila k Damienovi, v jehož náruči jsem instinktivně
hledala útěchu, která by mě ukolébala znovu do spánku. Jenže místo příjemného tepla jsem
nalezla jen chlad zmuchlaných opuštěných přikrývek. Zmateně jsem se posadila. Tvrdě jsem
usnula, bezpečně uhnízděná v jeho objetí, a teď, když jsem se probrala a zjistila, že jsem
sama, jsem si připadala dezorientovaná. Svíčka už dohořela a Damien ztlumil i nástěnná
svítidla tak, že sotva pomrkávala a spíš zdůrazňovala tmu, než aby osvětlovala prostor.
Podívala jsem se ke kuchyni, ale bylo tam temno a prázdno. Postel vedle mě byla vychladlá.
Damien už musel být pryč dost dlouho. Vyklouzla jsem z postele a sebrala z podlahy župan,
kam předtím spadl. Oblékla jsem si ho a jemné pohlazení látky mi připadalo jako náhrada za
Damienův dotek. Sáhla jsem na čelo postele a odvázala z něj pásek. Uvázala jsem si ho kolem
pasu a zabalila se pořádně do županu. Položila jsem ruku na kovovou kouli na rámu postele.
Bude mi líto, až půjde pryč, ale svůj účel už splnila. Byla to jen rekvizita, pouhá iluze určená
pro zvláštní účel.

Zachvěla jsem se, zasažená náhlým a nepochopitelným strachem, že to všechno, a především

Damien, byly jen iluze.

Přepadly mě chmury, ale vlastně jsem věděla, že to tak není. Aspoň jsem v to doufala.
Předtím jsem si jen připomněla jeho slova v restauraci –, že mě opustí, aby mě ochránil.

Objala jsem si rukama ramena, najednou mi začala být zima. Věděla jsem, že se chovám
nerozumně. Damien mě přece neopustil. Prostě jen vstal z postele.

„Damiene?“

Odpověď jsem vlastně nečekala, takže jsem ani nebyla překvapená, když nepřišla.

Dům byl rozlehlý. Během minulého týdne se všude vymalovalo, a dokonce i na okolním
pozemku proběhly terénní úpravy. Ve většině místností však ještě nebyl žádný nábytek.
Damien přesto mohl být kdekoliv a v domě takových rozměrů zahrnovalo ono „kdekoliv“
obrovské prostory.

Na chvíli jsem zauvažovala, že bych se měla vrátit do postele a zkusit usnout. Koneckonců
mě nevzbudil, takže jsem si pomyslela, že nejspíš potřeboval být chvíli sám. Řekl mi, že
telefonní hovor neměl nic společného s Carlovými výhrůžkami, a já jsem mu věřila. Telefonát
ho však přesto rozrušil a já jsem byla natolik sobecká, že jsem se chtěla dozvědět důvod.
Chtěla jsem, aby se mi svěřil a obrátil se ke mně pro útěchu.

Chtěla jsem, aby dodržel slib, že vnese světlo mezi stíny, které Damiena Starka obklopují.

Byl to však jediný důvod, proč jsem ho šla nyní hledat? Pokud ano, pak bych určitě udělala
nejlépe, kdybych vlezla zpátky do postele. Sliby sem nebo tam, Damien měl nárok na
soukromí. A bez ohledu na to, jak moc mi to vadilo, záleželo pouze na něm, zda svůj slib
dodrží, nebo poruší.
Moje váhání trvalo jen chvíli. Sice jsem mu chtěla porozumět, ale ještě víc jsem mu chtěla
poskytnout útěchu. Chtěla jsem ho obejmout, hladit ho a tiše mu připomenout, že jsem tu pro
něj, ať už potřebuje cokoliv.

Chtěla jsem…

Možná jsem byla opravdu sobecká, ale také jsem byla natolik domýšlivá, že jsem si myslela,
že mě Damien potřebuje. A ano, byla jsem dost odvážná na to, abych za ním skutečně šla.

Všimla jsem si, že na stolku vedle svíčky nechal ležet telefon. Zaváhala jsem. Vzpomněla
jsem si, že nejdřív přišla textovka a teprve pak následoval hovor. Buď tedy poznal číslo, které
mu volalo, nebo ho měl uložené pod jménem. Mám se podívat?

Váhala jsem jen tak dlouho, že jsem se za sebe zastyděla. Kdyby si Damien projel historii
mých hovorů, právem bych se pořádně rozzuřila. A přesto jsem teď vážně uvažovala, že bych
se mu podívala do telefonu? Copak jsem se nějakým kouzlem ocitla v časech, kdy jsem
chodila na střední školu?

Představa byla natolik nepříjemná, že jsem ji raději rovnou vypudila z hlavy. Vydala jsem se
do zadní části kuchyně k nákladnímu výtahu. Sjela jsem jím do komory v přízemí za hlavní
kuchyní, což byla rozlehlá místnost plná dosud nepoužitého vybavení jako pro profesionály.
Prošla jsem tudy do kuchyně a odtud na verandu, která obklopovala dům. Čekala jsem, že
Damiena najdu v tělocvičně, která zaujímala aspoň stovku čtverečních metrů v severní části
domu. Ale když jsem tam vešla, Damien tam nebyl.

Místnost byla velká a dělila se na různé části. V první, kam jsem vstoupila, byla posilovna
zaplněná různými posilovacími přístroji i činkami, žíněnkami a boxovacím pytlem. Rychle
jsem jí prošla k praktickým, ale krásně naleštěným dubovým dveřím, které oddělovaly
posilovnu od dalších velkých prostorů. Ve druhé místnosti se nacházely běžecké pásy. Další
činky, posilovací tyč, rotopedy, další boxovací pytel a spousta jiného náčiní.

Celá stěna byla přesně v Damienově stylu ze skla, takže umožňovala výhled na pozemek a dál
na oceán. Z tělocvičny se dalo přes posuvný skleněný panel vyjít k bazénu, který poskytoval
iluzi nekonečného výhledu do dálky. Vstupovalo se k němu také přímo z obývacího pokoje v
přízemí. Z místa, kde jsem stála, jsem neviděla přímo vodu, jen zelenomodré odlesky,
odrážející se na obložení. U bazénu zřejmě musela svítit aspoň jedna lampa. Nejdřív mě nic
nenapadlo – Damien ji prostě nechal rozsvícenou, když se bazén před třemi dny poprvé
naplnil. Zmínila jsem se totiž, jak ráda jsem jako dítě sedávala se sestrou večer u bazénu a
dívala se, jak na vodě tančí světýlka a na hladině si hraje vítr.

Teď však žádný vítr nefoukal. Když jsem se probudila, nehnuly se dokonce ani závěsy, které
Damien v ložnici nestačil strhnout. Jenže mihotající se záblesky vody se teď pohybovaly v
pravidelném rytmu.

Usmála jsem se. Už jsem věděla, kde ho najdu.

Vydala jsem se k posuvným skleněným dveřím, ale zarazila jsem se u malého stolku vedle
boxovacího pytle. Stála na něm lahev s vodou, ale ta moji pozornost nepřitáhla. Zaujaly ji
noviny pohozené na zemi. Pročítat zprávy bylo pro Damiena něco jako náboženství, ale ještě
nikdy jsem ho neviděla, že by po přečtení noviny zase úhledně nesložil. Teď však ležely na
podlaze. Mohly tam sice jen obyčejně spadnout, ale moc jsem tomu nevěřila.

Zvedla jsem pomuchlaný výtisk a okamžitě jsem viděla, že jde o sportovní stránky. To
vzhledem k Damienově minulosti profesionálního hráče tenisu jistě nemohlo být žádným
překvapením. Až titulek však způsobil, že jsem se zajíkla – a konečně pochopila.

Nové tenisové centrum v Los Angeles už bylo téměř hotové. Zahajovací slavnost se měla
konat příští pátek, tedy přesně za týden. A centrum mělo být zřejmě pojmenováno po
Damienovu někdejším trenéru Merleu Richterovi. Po muži, který spáchal sebevraždu, když
bylo Damienovi čtrnáct. Muži, který, jak jsem byla přesvědčená, předtím Damiena zneužíval
po dlouhých pět let. Muži, s nímž Damiena jeho otec nutil trénovat, ačkoliv ho syn úpěnlivě
prosil, aby mohl s tenisem skončit nadobro.

Připomněla jsem si, co prohlásil o tenisovém centru Alaine. Tehdy mi to neříkalo nic, teď už
to vysvětlovalo všechno.

Odložila jsem noviny na stolek a vyšla posuvnými skleněnými dveřmi ven. Šla jsem k
bazénu, župan mi povlával kolem nohou a dlažba pod mými chodidly byla hladká.

Sídlo bylo vybudované v kopcích nad Malibu. Bazén byl vytvořený tak, že jeho vzdálenější
okraj jako by nikde nekončil, takže by člověk mohl plavat stále dál a dál až do nekonečna.

Damien plaval podél vodní propasti a já jsem se v duchu ptala, zda si to místo vybral
záměrně.

Byl nahý, a jak volně klouzal skrze vodu, bazénové osvětlení zdůrazňovalo jeho svaly. Měl
nádherné tělo, silné a vysportované, a já jsem ucítila lehké svírání v břiše. Ne sexuální – i
když bych lhala, kdybych nepřiznala, že u Damiena se vždycky jednalo o náznak sexuální
touhy – ale majetnické. Je můj, pomyslela jsem si. Myšlenka však byla zároveň zabarvená
strachem. I když jsem totiž věděla, že naopak to platí stoprocentně – že já patřím jemu
dokonale a úplně –, často mě naplnily obavy, že Damien nepatří nikomu. Pouze sám sobě.

Děsila jsem se také důvodů, proč jsem se mu tak naprosto odevzdala. Damien ve mně vyplnil
určitou potřebu, to bylo zřejmé. Ale v tomto ohledu jsem za sebou neměla nejlepší minulost.
Připomněla mi to moje ruka, jež takřka bezmyšlenkovitě vklouzla pod župan a nahmatala tam
ztuhlou tvrdost jizev, které hyzdily má stehna. Musela jsem si tak přiznat, že jsem často měla
potřebu věcí, které nejenže pro mě byly špatné, ale zároveň byly také velice, velice
nebezpečné.

Teď jsem však už nechtěla dál rozvažovat nad svými důvody. Nevěděla jsem, a ani jsem to
vědět nechtěla, zda je to pravda, nebo sebeklam, ale nemohla jsem uvěřit, že by na Damienovi
mohlo být pro mě něco nebezpečného. Naopak, byl pro mě darem. Zachráncem. Rytířem na
bílém koni, i když on sám by se takové představě určitě vysmál a trval by na tom, že oř musí
být určitě černý.

Možná ano, ale já jsem na Damienovi neviděla nic temného. Do mého světa vnesl pouze a
výhradně světlo. A právě proto jsem si připadala o to víc bezmocná, když jsem nyní viděla,
jak trpí. Proto jsem si také připadala ztracená, že jsem to nebyla já, ke komu se obrátil pro
útěchu.

Kráčela jsem zvolna k vodě, až jsem došla k okraji bazénu poblíž domu. Do vody odtud vedlo
pět schodů. Širokých schodů, určených pro povalování a lenošení napůl ve vodě a napůl
venku. Vešla jsem do vody a přidržovala si župan nad koleny, abych si ho nenamočila.

Damien byl na opačném konci bazénu a nevěděl o mně. Udělala jsem tři kroky a sestoupila o
stupeň níž. Voda mi sahala těsně pod kolena. Bylo to poprvé, co jsem byla v bazénu, a
překvapilo mě, jak je voda teplá. Ne sice přímo jako ve vaně, ale vlahá a rozhodně teplejší než
noční vzduch, který mě obklopoval.

Šla jsem k okraji druhého schodu a hleděla na muže, který uchvátil mé srdce. Nohy jsem měla
nějakých třicet centimetrů pod okrajem bazénu a z této nové perspektivy jsem viděla jedině
Damiena, vodu a široce rozklenutou noční oblohu.

Okouzleně jsem sledovala, jak se probíjí vodou tempy účinnými a vyrovnanými, jako byl i on
sám. Že jsem sestoupila o další stupeň, jsem si uvědomila až tehdy, když jsem zjistila, že už si
nepřidržuju okraje županu. Jeho jemná látka se teď rozložila kolem mě jako okvětní plátky
rozvíjejícího se květu, vznášejícího se na jemně se pohupující hladině.

Chtěla jsem si ho sundat a odložit na okraj bazénu, ale vtom se Damien zastavil uprostřed
tempa. Chvíli šlapal vodu, obrácený čelem ke mně. Stíny a světla, která odrážela pohyb
hladiny a přebíhala mu přes obličej, mi znemožňovala rozeznat jeho výraz. Jediné, co jsem
vnímala, byla tíha jeho upřeného pohledu. Chtělo se mi vrhnout se vodou rovnou k němu, ale
přesto jsem zůstala stát, jako bych byla vrostlá na místě. Byl to strach, co mě zadrželo. Bála
jsem se, že jsem překročila hranice. Vyrušila jsem ho v okamžiku, kdy potřeboval být sám, a
že místo toho, abych ho utěšila, bude mít moje přítomnost přesně opačný účinek.

Strach ve mně narůstal tím víc, čím déle nepohnutě stál na opačném konci bazénu. Když se
pak konečně pohnul ke mně, bezděky jsem ustoupila o krok dozadu.

Zastavila jsem se však, když jsem spatřila jeho tvář. Díval se na mě s takovou zbožnou úctou,
až se mi málem zastavilo srdce. Přestal plavat a postavil se ve vodě, která mu sahala po prsa.
„Nechtěl jsem tě vzbudit.“

„Jak bych mohla spát, když nejsi vedle mě?“

Pohnula jsem se k němu a cípy županu se vznášely na hladině. Damien se skrz vodu vydal
blíž, a když byl u mě, sáhl po pásku a rozvázal ho. Župan se rozevřel a odhalil mé tělo.
Damien mi položil ruce na ramena a stáhl ho. Nasáklá látka přilnula k mým pažím, ale já jsem
z županu vyklouzla a nechala ho za sebou, jak jsem se vrhla dopředu, až mě už neobklopovalo
hedvábí, ale Damienova náruč.

„Myslím, že jsem ten župan zničila,“ řekla jsem. „Nechtěla jsem v něm jít do bazénu, ale
dívala jsem se na tebe a prostě jsem na něj úplně zapomněla.“

„Ten pocit znám.“ Jemně mě pohladil po tváři a druhou rukou mě pevně sevřel v pase, jako
by měl strach, že mu odpluju pryč stejně jako župan.

„Nevadí ti, že jsem za tebou přišla?“

Ústa se mu zvlnila ironickým úsměvem a přitáhl si mě blíž. Na stehně jsem cítila jeho erekci.
„Tak co myslíš?“

Polkla jsem a potřásla hlavou. Nepřišla jsem za ním kvůli sexu, ale když tu teď vedle mě stál
nahý a vzrušený, měla jsem co dělat, abych si vzpomněla, jaký důvod jsem původně měla.

Ale ne, vlastně jsem si vzpomínala. Nahnula jsem hlavu, abych mu viděla přímo do očí.
„Měla jsem o tebe starost,“ přiznala jsem mu.

„Kvůli tomu telefonátu? Řekl jsem ti přece, že se to nijak netýkalo Carlových výhrůžek.“

Přikývla jsem. Pak jsem se důkladně nadechla a spustila. „Bylo to kvůli tenisovému centru?“

Zostra se na mě podíval. „Ty o tom víš?“

„Je to ta věc, co tě tak štve?“

Chvíli váhal, ale pak krátce kývl. „Ano.“

Kousla jsem se do rtu. Věřila jsem mu, ovšem zároveň mi bylo jasné, že to není všechno.

„Jak ses o tom dozvěděla?“

„Viděla jsem noviny. Nechal jsi je u boxovacího pytle.“

Koutek úst se mu pohnul vzhůru. „Možná že si moje podvědomí vlastně přálo, abys je našla.“

„No,“ prohodila jsem se smíchem. „Tím bychom mohli začít.“

Zasmál se rovněž, jak jsem doufala. Když se mu ramena zase uvolnila, přitáhl si mě blíž a
sevřel mě v pevném objetí. Vzdychla jsem, vzala ho kolem krku a položila mu hlavu na prsa.

„Já Richtera moc nemusím,“ začal. „Z nápadu, že by profesionální tenisové středisko mělo
nést jeho jméno, jsem pěkně dožraný.“

„Můžeš proti tomu něco udělat?“

„Mohl bych to zatracené centrum koupit,“ uvažoval, „ale to neudělám.“

Chtěla jsem se mu podívat do tváře, nepohnula jsem se však. Už jsem mu řekla, že mám
podezření, že ho zneužíval, ale on mi zatím neodpověděl, zda mám pravdu, nebo ne. A tak
jsem tiše čekala, jestli teď přišla chvíle, kdy mi Damien Stark bude chtít odhalit svá tajemství.

„Ten hovor mě rozčílil,“ pokračoval. „Volal totiž můj otec.“

„Ach.“ Překvapilo mě to natolik, že jsem sebou přece jen pohnula. Zaklonila jsem se, takže
moje váha teď spočívala na jeho pažích, a zadívala jsem se mu do tváře.

Byla vážná a v očích se mu objevilo cosi temného. Ohledně jeho předchozího váhání jsem
měla pravdu a teď jsem znala i jeho důvod. Damienův otec nebyl nikdy jednoduché téma k
hovoru.

Věděla jsem, že si nebyli blízcí. Věděla jsem, že otec Damiena nutil hrát závodně se stejnou
bezohledností, s jakou mě matka tahala z jedné soutěže krásy na druhou.

To všechno jsem věděla, protože mi to Damien řekl. Ale to, co stále zůstávalo pouhým
podezřením, bylo mnohem ohavnější. Tušila jsem, že Richter Damiena zneužíval a že to jeho
otec věděl. Přesto však syna přiměl u toho zkurvysyna zůstat.

Polkla jsem a pak jsem pronesla větu, o níž jsem věděla, že bych ji neměla vyslovit.

„Chceš si o tom promluvit?“

„Ne.“ Jeho slova byla prostá a konečná.

„Dobře. Fajn.“ Snažila jsem se o věcný tón, ale když se opřel čelem o moje čelo a pevně mi
stiskl ramena, pochopila jsem, že se mi to nepovedlo.

„Vím, že tě to štve,“ řekl. „A omlouvám se za to.“

Chtěla jsem začít protestovat. Všechny poučky pro zdvořilou Nikki, které mi matka vtloukala
do hlavy, se chystaly vyplout na povrch a začít ho ujišťovat, že ne, že mi nevadí, že dál
uchovává svá tajemství. Že je úplně v pořádku, že se mnou nechce mluvit. Že je skvělé, když
uprostřed noci odejde z postele a hledá úlevu v samotě, ačkoliv mohl najít útěchu ve mně
stejně, jako jsem ji nalezla já v něm.

Zdvořilá Nikki to chtěla všechno říct, ale já jsem měla chuť jí za to pořádně nakopat ten její
pitomej zadek.

Zhluboka jsem se nadechla. Teď už to nebyla zdvořilá Nikki nebo rebelka Nikki nebo
společenská Nikki. Byla jsem to prostě já a přála jsem si nalézt nějaké kouzelné zaklínadlo,
které by Damienovi pomohlo. Ať už mi poví pravdu, nebo ne.

„Štve mě to,“ přiznala jsem. „Ale jedině proto, že nemůžu vědět, proč se trápíš.“

„No vidíš a já si myslel, jak dobře umím své rány schovat.“ Žertoval jen napůl.
„To ano,“ přitakala jsem. „Jenže nesmíš zapomínat, že mluvíš s odbornicí na skrývání ran.
Poznám je i tehdy, když je ostatní nevidí. A vím, jak mi pomohlo, když jsem o nich s tebou
mluvila. Když jsem věděla, že mi dodáš sílu vždy, když mi ta moje už nestačila.“

Zkusil promluvit, ale zlehka jsem mu přitiskla prst na rty a zavrtěla jsem hlavou.

„Když jsem řekla, že jsem tu pro tebe, Damiene, myslela jsem to naprosto vážně. Ale vyznělo
to mnohem nezištněji, než jak to skutečně cítím.“ Znovu jsem se zhluboka nadechla, protože
upřímnost není nikdy tak jednoduchá, jak se zdá. „Pravda však je, že mi to připadá nefér. Já s
tebou sdílím všechno, ale ty si pořád necháváš spoustu věcí pro sebe.“

„Nikki –“

„Ne,“ přerušila jsem ho. „To neměla být výzva nebo obvinění. Byla to omluva. Protože já
jsem si sama vybrala, že ti všechno řeknu, a bylo by ode mě nefér, kdybych byla naštvaná za
to, že ty sis zvolil jinak. Nehrajeme tady přece žádnou hru.“

„Ne,“ souhlasil. Na jeho rtech se dal tušit nepatrný náznak úsměvu. „Ale vzhledem k tomu,
jak moc se mi líbí naše ostatní hry, možná bychom mohli přidat do našeho repertoáru i tuto.“

Pohodila jsem hlavou a ušklíbla se. „Já mluvím vážně.“

„Já vím, že ano.“ Odmlčel se. „A děkuju.“

Podívala jsem se na něho. Na muže, který ovládá celé impérium. Teď však ani moc, ani sláva
a ani peníze neznamenaly nic. Byl tu jen muž. Můj muž. A v tu chvíli jsem si musela přiznat
pravdu, která tu nevyslovená a neprozkoumaná existovala už tak dlouho: že jsem se do
Damiena Starka zamilovala.

Ta myšlenka mě nevylekala. Naopak, vyvolala úsměv na mých rtech.

Opětoval ho a pak mi přejel konečky prstů po spodním rtu. Otevřela jsem ústa a vsála je
dovnitř. Ucítila jsem příchuť chloru a hebkost Damienovy kůže. „Na co myslíš?“

„Na tebe,“ přiznala jsem. „Vždycky jenom na tebe.“

„Co je se mnou?“

Dovolila jsem svému úsměvu rozšířit se dál. „Zavřete oči, pane Starku, a já vám to předvedu.“

Zvedl obočí, ale poslechl. Přitiskla jsem se blíž a pohladila ho po mokré, kluzké hrudi.

„Chci se s tebou pomilovat, Damiene.“ Slova byla tak naplněná emocemi, že se zdála pro
moje hrdlo příliš velká.

„Chci ti vyhnat z hlavy všechno, co tě tíží a štve. A udělám to mnohem účinněji, než ty tím
svým plaváním.“ Bylo pozdě – po třetí ráno – a já jsem cítila únavu. Taky jsem byla dost
rozbolavělá, ale na tom teď nezáleželo. Potřebovala jsem být s Damienem. Potřebovala jsem
se o něj postarat, hladit ho a utěšovat.
Potřebovala jsem to – a zoufale jsem doufala, že i on potřebuje mě.

Políbila jsem ho zlehka na skráň a pak jsem pokračovala v polibcích dál dolů po krku a na
hruď. Stáli jsme v těsném objetí po pás ve vodě a vztyčený úd se v němé žádosti pevně tiskl k
mému stehnu. Toužila jsem sevřít ho mezi nohy, nechat se nadnést vodou a pak se zase
ponořit dolů, abych se na něj napíchla.

Neudělala jsem to však – aspoň zatím ne. Sjela jsem mu rukama dolů po zádech a pod
hladinou ho popadla za zadek. Přitom jsem dál prozkoumávala ústy jeho tělo, stále níž a níž,
až jsem na rtech ucítila chuť vody, nejen hladkou kůži jeho pevného břicha.

Zvedla jsem pohled a podívala se na něj. Zjistila jsem, že podvádí – měl otevřené oči. Hleděl
na mě však tak něžně, že jsem se na něj nemohla zlobit. Jen jsem si dopřála drobounký úsměv
a ponořila se pod vodu. Přidržela jsem se ho za boky a jazykem jsem mu přeběhla po penisu.
Nikdy předtím jsem nic takového nedělala a pocit z proudící vody, násobený chutí chloru a
Damienova těla, mi připadal sladce hříšný. Toužila jsem ho strčit do pusy, ale nechtěla jsem
polykat vodu, a tak jsem se spokojila pouze s tím, že jsem jazykem i rty přejížděla po jeho
tvrdém, nádherném ptákovi. Neviděla jsem mu do obličeje, ale byla jsem si jistá, že je to pro
něj stejně vzrušující jako pro mě. Z mého lízání mu tvrdnul pořád víc a tělem, ztuhlým
napětím, mu procházely otřesy, které jsem přes nahou mokrou kůži na svých rukou cítila i já.

Už jsem se musela zvednout. Potřebovala jsem nejen vzduch, ale i jeho polibek. Zadýchaně
jsem se vynořila nad hladinu a hladově se přisála k jeho ústům. Rozevřel rty, vtáhl dovnitř
můj jazyk a propletl ho s mým, aby tak převzal vládu nad naším polibkem. Panovačně tiskl
rty na má ústa a jeho jazyk byl tak horký a naléhavý, že nebylo pochyb o tom, že jsem se ze
svůdkyně stala tou, která je sváděna.

Jen opožděně jsem si uvědomovala, že jsme se přemístili k okraji bazénu. Tam mě přestal
líbat a drsně mě otočil zády. Vnímala jsem jeho ruce na žebrech a náhle jsem si uvědomila,
jak je silný a já proti němu křehká. Majetnicky mi vzal ňadra do dlaní, na zadku jsem cítila
jeho tuhou erekci. Na mokrou kůži mi dolehl závan chladného vzduchu, ale ani jsem to
nevnímala. Byla jsem nažhavená, zatraceně, přímo jsem hořela. To, co začalo jako uklidňující
teplo vzájemné blízkosti, se s Damienem proměnilo ve spalující žár.

„Řekni, že mi věříš,“ pošeptal mi.

„Ty přece víš, že věřím.“

„Řekni mi, že tě můžu mít, kdykoliv se mi zachce.“

Zavřela jsem oči a roztáhla rty v něžném úsměvu. „Ach, ano.“

„Já tě udělám, až se budeš třást,“ pronesl zvolna. Sňal ruku z mého ňadra a sjel jí mezi nohy.
Přiměl mě roztáhnout stehna, aby mi prstem mohl dráždit pohlaví. „Chci tam mít ruku, až
budeš vrcholit, a chci vědět, že jsem to byl já, kdo ti to udělal. Každý dech, každý sten slasti,
každý záchvěv v tvojí kundě, každé kousnutí do zadku. Já. To jsem udělal já.“

Tělo se mi rozechvělo už jen pouhými jeho slovy – a očekáváním jejich naplnění.

„Chyť se za okraj bazénu,“ nařídil mi, a jakmile jsem to udělala, pohnul se a vstoupil do mě
zezadu. Nejdřív zlehka a pak tvrdými vpády, až jsem se zalykala. Voda kolem nás cákala a
moje vagina se svírala kolem jeho péra. Byla jsem rozbolavělá, ale bylo mi to jedno. Přirážela
jsem boky, chtěla jsem z něj víc a víc. Vyšel vstříc mé touze po dalším dotyku, prosmýkl se
rukou dopředu a vyhledal můj prs. Zmáčkl mi bradavku tak silně, že se můj klín kolem něj
sevřel ještě úžeji. A pak se jeho prsty rozběhly dolů, až nalezly klitoris, a já se kousla do
spodního rtu s vědomím, že ano, teď mě udělá.

Ale ještě ne. Tohle byla Damienova show, Damienova hra. A dnes se hrála podle jeho
pravidel.

Ve chvíli vytáhl ptáka z vaginy a odtáhl i ruku od klitorisu. Cítila jsem se ošizená a ztracená
bez jeho doteku, a tak jsem se v jeho objetí obrátila, rozhodnutá prosit o víc. Hned jsem však
vděčně shledala, že nemusím, protože mě okamžitě přitáhl znovu k sobě a pobídl, ať se
nadzvednu. Voda mi pomohla, a tak jsem se nohama snadno ovinula kolem něho a nechala
jeho úd vnikat hlouběji a hlouběji do mého těla.

Rukama si mě přidržoval za zadek a já jsem zalapala po dechu překvapením i slastí, když

dlaní sklouzl dolů mezi naše spojená těla a objel mi konečník prstem kluzkým vodou z bazénu
i mým vlastním vzrušením.

„Kdykoliv a kdekoliv, Nikki.“ Hlas mu zněl drsně a syrově a tak žádostivě, že to až hraničilo
se zoufalstvím. Přitom vyrazil boky kupředu, zároveň mě stáhl níž, až jsem se tvrdě napíchla
na jeho kolík, a přitom mi prstem vklouzl do zadku. Vnímala jsem neuvěřitelnou plnost a
smyslný pocit, že v sobě mám jeho ptáka i prst zároveň, byl málem víc, než jsem dokázala
zvládnout.

Ale Damien neúnavně pokračoval dál. Síla, s níž do mě bušil, nás posunula až k okraji
bazénu. Záda se mi tvrdě dřela o bazénovou stěnu a voda se divoce vlnila jako rozbouřené
moře.

„Navždycky,“ zachraptěl. Jeho hlas byl drsný a jeho pohyby ještě víc. Vnikal do mě agresivně
a hluboko. Přirážel tak divoce, až mě drtil o okraj a moje nahá záda se dřela o kamenné
obložení. Pohlaví mě bolelo už předtím a teď se k tomu ještě přidala rozedřená záda a tlak
jeho prstu, brutálně pronikající do jemné tkáně – ano, ubližoval mi.

Kousla jsem se do rtu, protože jsem nechtěla křičet. Nevěděla jsem, proč to Damien
potřebuje, jen mi bylo jasné, že to tak je.

Předtím byl vždycky jemný. Dokonce i bití bylo vždycky vedené pouze snahou zvýšit moji
rozkoš. Tohle však byl také Damien.

Damien žádostivý. Damien chtivý. A byla jsem to já, koho chtěl, a já jsem se mu ochotně a
dobrovolně odevzdávala. Na bolest jsem byla zvyklá. Dodávala mi jistotu, byla něčím
hmatatelným, na co jsem se mohla spolehnout. A tak jsem mohla přijmout i bolest od
Damiena a hýčkat si ji jako drahocenný dar.
Zdálo se mi, že chápu, co Damien potřebuje. Ne bolest, ale nadvládu. Potřeboval mě pokořit,
ovládnout. Nejspíš nemohl zpracovat všechny stíny minulosti, které se kolem něj nyní znovu
vynořily, aby ho znovu pronásledovaly, ale zato měl mě. Mohl mě mít pouhým kývnutím
prstu, mávnutím hlavou. Byla jsem v jeho moci, patřila jsem mu a on i se mnou mohl dělat
cokoliv.

Byla jsem jeho. Pouze Damienova.

Jeho orgasmus přišel tvrdě a byl krátký. Pevně jsem ho objala kolem krku a počkala, až v jeho
těle dozní poslední křečovité záchvěvy. Změkl a vyklouzl ze mě, nejdřív pták a pak i prst.
Pustila jsem se ho a s těžkým oddechováním jsem se opřela o okraj bazénu, abych nalezla
ztracenou rovnováhu. Po chvilce otevřel oči a zadíval se na mě. Okamžiky míjely. A pak jsem
viděla, jak se v něm sbírá bouře.

„Ke všem čertům,“ spustil. „Nikki. Já –“

„Ne.“ Dotkla jsem se jeho prsou. „Ne,“ zopakovala jsem. „Copak to nechápeš? Chci být
vždycky vedle tebe. Jen pro tebe. Ať budeš potřebovat cokoliv.“

Chvíli mlčel. „Ublížil jsem ti?“ vypravil ze sebe konečně bezvýrazným tónem.

„Ne.“ Byla to jen malá lež. A ostrá bolest už koneckonců stejně pominula. Sice jsem byla
odřená, ale byl to vlastně příjemný pocit. Damienova připomínka.

„Ne,“ zopakovala jsem ještě jednou. „Bylo to nádherné.“

Nevypadalo to, že by mi moc věřil. Zavedl mě ke schodům do bazénu a pak pryč odtud.
Osušili jsme se mlčky. Když jsem odložila ručník, bez ptaní mě vzal do náruče a odnesl mě
zpátky do domu. Jemně mě položil do naší postele ve druhém patře a ulehl vedle mě. Nic
neříkal a já jsem byla také zticha. Schoulila jsem se k němu. Věděla jsem, že je ještě stále
rozrušený, jednak proto, že mi ublížil, ale i kvůli tomu, že ztratil sebeovládání. Moje pocity
však byly přesně opačné. Přestal se přece ovládat kvůli mně. A to je skoro totéž jako podělit
se o tajemství. Když jsem si to uvědomila, usmála jsem se, zavřela oči a uklidněná si
vzdychla. Rozbolavělá, to ano, ale naplněná a uspokojená.

Už jsem téměř upadla do spánku, když mě probrala jeho tichá slova.

„Můj otec chce přijít na slavnostní otevření tenisového centra.“

„Ach,“ hlesla jsem. Na víc jsem se nezmohla, ačkoliv jsem už byla dokonale probraná.
Nadzvedla jsem se a opřela se o loket, abych na něj viděla.

„Já tam nepůjdu. Richter byl zkurvenej bastard a já se nehodlám zúčastnit žádných akcí na
jeho počest, to ani v nejmenším.“

„Samozřejmě že tam nepůjdeš.“

„Těší mě, že to chápeš.“

„Já jsem ráda, že jsi měl kuráž postavit se svému otci. Já bych asi nedokázala ignorovat
matčino rozhodnutí.“

„Vsadím se, že dokázala,“ namítl. „Jsi silnější, než si sama myslíš.“

Neodpověděla jsem, jen jsem mu zapátrala ve tváři. „Takže ta záležitost kolem tenisového
centra byla tím, co tě tak žralo? Skutečně?“

„Ano,“ přikývl.

Byla to jen moje představivost, která v jeho odpovědi zaslechla váhání? Že bych si už tak
zvykla na Damienovo tajnůstkaření, že ho cítím i tam, kde žádné není? Řekl přece ano. A já
jsem se mu rozhodla věřit. Nakonec přece jen pootevřel dveře ke svým tajemstvím. Ale
Damien Stark měl stejně jako jeho dům v sobě mnoho prostor a já jsem se mohla jenom ptát,
kolik dalších dveří ještě zůstává dál zamčených.

Kapitola 6

Ráno mě probudila vůně lahodné kávy a čerstvě upečených croissantů. Když jsem otevřela
oči, uviděla jsem vedle postele Damiena s ponosem, který jsem okamžitě identifikovala jako
zdroj oné lahodné vůně. „Pročpak to všechno?“ podivila jsem se.

„Žena, která se chystá první den do nového zaměstnání, si přece zaslouží snídani do postele,“
odpověděl. Posadila jsem se a opřela a on mi položil tác na klín.

Usrkla jsem si kávy a slastně si povzdechla, když životabudič začal okamžitě provozovat své
kouzlo. „Kolik je hodin?“

„Právě bylo šest,“ řekl a já jsem tlumeně zaúpěla. „V kolik musíš být v práci?“

„V deset,“ odvětila jsem. „Bruce chtěl, abych začala už tenhle pátek, protože ten den se dělají
papíry, a tak začnu hezky postupně. Tohle byl nejspíš poslední pohodový týden, který na
dlouhou dobu budu mít. V pondělí budu muset určitě nastoupit už v osm, to jsem si jistá.“

„Netvař se, že si stěžuješ. Však sama víš, jak moc máš tu práci ráda.“ Posadil se vedle mě na
postel a napil se z mého hrnku. Myslím, že si to ani neuvědomil, ale já jsem se nemohla
přemoci a musela jsem se usmát nad tou nenucenou důvěrností.
Ohledně toho, jak miluju svou práci, měl naprostou pravdu. Přistěhovala jsem se do Los
Angeles ani ne před měsícem, odhodlaná dobýt svět moderních technologií. Moje práce u
Carlovy společnosti C-Squared však velice rychle skončila, ale teď jsem byla nadšená z
nového místa ve firmě Innovative Resources, která se zabývala stejně zajímavou činností, ale
zato měla mnohem méně psychotického šéfa.

Namazala jsem si na croissant jahodovou marmeládu a ukousla si. S překvapením jsem

zjistila, že je ještě teplý a tak nadýchaný, že se v mých ústech doslova rozplýval. „Kdepak jsi
přišel k čerstvým croissantům?“ Nechtělo se mi věřit, že by ho jeho obvyklý ranní běh zavedl
až do města. A tohle nebyl zmražený polotovar, narychlo rozpečený v troubě.

„Edward,“ vysvětlil krátce Damien, čímž měl na mysli svého šoféra.

„Poděkuj mu za mě.“

„Můžeš mu poděkovat sama. Pokud ovšem nechceš jít pěšky, jinak tě samozřejmě zaveze do
práce.“

„A proč ne ty?“

„Rád bych tě sice svezl, ale obávám se, že to dneska nepůjde.“ Naklonil se ke mně a já jsem
čekala, že mě políbí. Místo toho mě však chytil za ruku a i s croissantem si ji přitáhl k ústům a
pořádně si ukousl. Vesele se na mě zašklebil a oči mu přitom hrály jako nezbednému dítěti.
„Máš úplnou pravdu,“ zahuhlal. „Báječný.“

„Jste mým dlužníkem, pane. Nemůžete přece sebrat dámě pečivo a předpokládat, že vám to
jen tak projde.“

„Budu se těšit, že mě přísně a spravedlivě potrestáte,“ řekl a vstal. Natáhl ke mně ruku. „Nebo
bych si tě mohl zkusit usmířit ve sprše.“

„Ani nápad,“ odbyla jsem ho žertovně. „Nerada bych přišla pozdě hned první den.“

„Myslel jsem, že tam nemusíš být před desátou.“

Jen jsem přikývla, protože jsem zrovna dojídala poslední kousek croissantu a zapíjela ho
dalším lokem kávy. „To ne. Jenže se ještě musím stavit doma a obléknout se.“ Hodila jsem po
něm zlomyslný pohled. „A taky ze sebe musím smýt stopy po včerejším sexu.“

„To je ale velice smutná představa,“ prohlásil. „Pokud skutečně hodláš přistoupit k tak
drastické akci, pak ti samozřejmě nabízím sdílet sprchu se mnou.“

Přeměřila jsem si ho pohledem. Byl čerstvě oholený a oblečený v úhledně nažehlených

kalhotách a své obvyklé bílé košili s připínacím límečkem. Sako si složil do nohou postele a i
na dálku jsem mohla cítit čistou mýdlovou vůni. „Vypadáš, žes to zvládl docela dobře i beze
mě,“ prohodila jsem.

„Kdepak.“ Slovo ztěžklo dalším významem. „A kvůli tobě bych se klidně umyl třeba
dvakrát.“
„Jak lákavé,“ řekla jsem. Odložila jsem tác stranou a vylezla z postele. Vzduch byl chladný,
ale mojí ještě pořád rozcitlivělé pokožce to bylo příjemné. „Copak ale nemáš žádné
povinnosti? Nemusíš pracovat? Slučovat firmy? Pořizovat si špičkové technologie?
Nakupovat galaxie?“

Přidržel mi župan, abych do něj mohla vklouznout. Nebyl to ten červený, který jsem utopila v
bazénu, a tak jsem zauvažovala, kolik dalších županů má ještě uložených v šatníku. „To už
jsem udělal minulý týden. Bohužel na trhu nic dalšího nezůstalo.“

„Chudáčku.“ Otočila jsem se, zatímco mi zavazoval pásek, zlehka jsem ho políbila na bradu.
„Přesně jako Alexandr Veliký. Taky mu už nezbyl svět, který by mohl dobývat.“

Pohladil mě po paži a já jsem se pod hedvábím rozechvěla z jeho dotyku. „Ujišťuju tě, že s
tím, co už jsem dobyl, jsem nadmíru spokojený!“ Žár v jeho pohledu ustoupil racionálnějšímu
výrazu.

„Ale vlastně máš pravdu. Celý den mám plno schůzek v Palm Springs a první začíná už v
osm.“

Vyjeveně jsem se na něj zahleděla. „A to jsi mi nabízel společnou sprchu? Co bys dělal,
kdybych souhlasila?“

„Náramně bych si to užil, to si piš.“

„A přišel bys pozdě na schůzku.“

„Jsem si jistý, že beze mě by začít nemohli. Což není samozřejmě žádná omluva pro
zpoždění.“

Jako na zavolanou k mým uším dolehlo hlasité vrčení a dům se jakoby rozvibroval. „Co to –“

„Už mi to jede,“ usmál se Damien. Za oknem se objevil vrtulník a pomalu si sedal podél
terasy k zemi. Vyběhla jsem ven a viděla, jak helikoptéra přistála na zatravněné ploše za
domem.

Obrátila jsem se a podívala se na Damiena. „Copak?“ zeptala jsem se. „Nemůžeš si dovolit
pravý heliport?“

„Právě naopak! Zrovna se díváš na nejmodernější a nejekologičtější přistávací plochu se

zpevněným trávníkem.“

Překvapeně jsem zamrkala. „Doopravdy?“

„Je to opravdová revoluční novinka, vážně. Do půdy je zapuštěné vysoce odolné pletivo, které
vytvoří základový systém pro zpevnění povrchu. A protože v kopcích kolem Malibu bývají
časté sesuvy bahna, udělal jsem ještě další bezpečnostní opatření a dal pozemek vyztužit
hloubkovou mříží, do které se základový systém zapustí. Výsledek je velice efektivní.“

„Když to říkáš.“
Ušklíbl se. „Tohle nepatří k mým projektům. Aspoň zatím ne. Ale už jsem zahájil jednání s
firmou, která vlastní patent na pletivovou technologii.“

„Že bys tu společnost koupil?“

„Možná. Nebo bych se možná mohl stát jen tichým společníkem.“ Sledoval mě upřeným
pohledem. „Nemusím přece řídit všechny svoje podniky osobně.“

Ignorovala jsem narážku. Chtěla jsem dostat svůj milion, který jsem si vydělala pózováním
pro obraz, abych mohla založit vlastní podnik – podnik, který chci rozjet, až na to budu
skutečně připravená. Damien mi chtěl pomoct, zjevně si myslel, že už připravená jsem. Moc
se mi nechtělo v tom rozhovoru pokračovat, ale Damien tlačil na pilu.

„Máš na to, Nikki. Mohla by ses do toho pustit.“

„Možná tě to překvapí, ale jsem přesvědčená, že dokážu vlastní schopnosti posoudit lépe než
ty,“ odvětila jsem ostřeji, než jsem zamýšlela.

„Ochotu pustit se do věci jistě posoudit umíš. Ale svoje schopnosti už ne. Jde o mnohem
objektivnější kritérium a já ho dokážu vidět jasněji než ty. Ty nemáš potřebný nadhled.
Pojďme se na to podívat zblízka, ano?“

Založila jsem si ruce na prsou a zamračila se na něj, ale Damien se nedal odradit.

„Už teď jsi dokázala uvést na trh dvě vcelku slušně výdělečné aplikace pro chytré telefony – i
s celkovým designem, obchodními podmínkami, a to všechno jenom sama za sebe. Tím jsi
prokázala podnikatelského ducha už v době, kdy jsi ještě studovala na univerzitě. To už samo
o sobě dokazuje soběstačnost, kterou úspěšný podnikatel potřebuje. Tvůj vysokoškolský titul
z elektrotechniky a informatiky je už pak jen pouhou třešničkou na dortu. A přijetí k
doktorandskému studiu jak na MIT, tak i na Caltechu pak už jen potvrzují, že nejsem sám,
kdo vidí tvoji hodnotu.“

„Jenže já jsem obě možnosti odmítla.“

„Jen proto, abys mohla nabrat zkušenosti ze skutečného světa byznysu.“

Bylo mi jasné, že nad jeho argumenty nemůžu vyhrát, a tak jsem udělala to jediné, co se v
takové situaci dalo – ignorovala jsem je a něžně ho políbila na tvář.

„Váš taxík je tady, pane Starku. Určitě nechcete přijít pozdě.“ Obrátila jsem se, že půjdu
dovnitř, ale chytil mě za ruku a přitáhl zpátky. Polibek, který mi dal, byl tak dlouhý a
hluboký, až se mi podlomila kolena. Damien mě však naštěstí předvídavě zachytil, takže jsem
neupadla na dlaždice.

„Za co to bylo?“ vydechla jsem, když mě pustil.

„Připomínka, jak moc v tebe věřím,“ odpověděl.

„Ach.“ V jeho hlase znělo tolik důvěry a hrdosti, že jsem si přála, abych ji do sebe dokázala
nasát jako lék.

„A příslib věcí, které přijdou,“ dodal se sexy úsměvem. „Zavolám ti, až se vrátím. Ještě
nevím, v kolik to bude.“

„Ten vrtulník není tak rychlý, jak vypadá?“ poškádlila jsem ho.

„Spíš jde o to, že moji kolegové občas nevedou jednání tak efektivně, jak bych si v byznysu
přál.“

„To nevadí. Stejně bych měla dneska zajít na večeři s Jamie. V poslední době jsem pro ni
jenom nejlepší kamarádka na dálku.“ Už jsem byla zase na odchodu, ale Damien mě znovu
zadržel. „Copak?“

„Nechce se mi odejít.“ Klukovsky se usmíval a já jsem se šťastně rozesmála. Damien měl

tolik tváří a já jsem se do všech z nich zamilovávala čím dál víc.

„Když nepůjdeš, jak bych se mohla celý den těšit, až přijdeš zase zpátky?“

„Jsi velice moudrá žena,“ prohlásil a znovu mě políbil na rty. „Tak večer!“

Kapitola 7

Edward mě pozdravil u dvířek elegantního stříbrnovínového vozu, který vypadal jako ze

starého filmu.

„Nové auto?“

„Ne, madam,“ odvětil Edward. „Pan Stark si ho předělal asi před třemi lety.“

„Vážně?“ Pohlédla jsem na auto a divila se, kdy na to pro všechno na světě asi vzal čas.
Zkoušela jsem si ho představit, jak leží pod podvozkem se špinavýma rukama a černými
šmouhami na nose. Kupodivu to šlo snadněji, než by si člověk myslel. Jak už jsem si
mnohokrát všimla, Damien uměl vlastně všechno. A ještě ke všemu při tom skvěle vypadal.

Ohledně toho skvělého vypadání: tomuto popisu přesně odpovídal i vůz. Jeho oblé křivky a
ubíhající linie ztělesňovaly automobilovou ladnost a eleganci. Málem jako zločin pak vedle
něj působilo, že Edward měl na sobě obyčejný oblek, a nikoliv livrej, a ani by mě
nepřekvapilo, kdyby z ničeho nic začal mluvit s britským přízvukem.

Samozřejmě netušil, kam se mi zatoulaly myšlenky, a pokračoval běžným tónem: „Bentley

bývá obvykle vyhrazen pro slavnostní příležitosti, ale pan Stark se domníval, že byste ocenila,
že můžete přijet do nového zaměstnání ve velkém stylu.“

Zatímco mluvil, helikoptéra vzadu za domem odstartovala. Byla od nás tak daleko, že se sotva
zvedl větřík. Damiena jsem už vidět nemohla, ale stejně jsem zvedla ruku a vyslala k němu
tiché poděkování.

„Vlastně si potřebuju nejdřív zajet domů – ne do práce. Ale v tom ostatním měl pan Stark
naprostou pravdu,“ řekla jsem, když jsem kolem Edwarda proklouzla do auta. „Určitě se mi
bude jízda moc líbit.“

„Obávám se, že pan Stark dal jasně najevo, že vás musím bezpečně dopravit až do vaší
kanceláře.“

„Opravdu?“ Chtěla jsem vytáhnout mobil a Damienovi k tomu říct své, jenže tím by se nic
nevyřešilo. Zvážila jsem tedy znovu svoje možnosti a pak přikývla. „Dobrá,“ řekla jsem
konečně a potlačila podrážděnost. „Ale přesto musím nejdřív domů.“

„Samozřejmě, slečno Fairchildová.“ Zavřel za mnou dveře a já jsem se uvelebila v pohodlném

kokonu z kůže a dřeva a vdechovala jeho luxusní vůni.

Jak jsem si všimla, okénka nebyla na elektřinu a otevírala se pomocí staromódních kliček
vyrobených z mahagonu a dokonale naleštěných. Bílá kožená sedadla byla hebká jako máslo
a před jedním z nich byl dokonce sklápěcí stoleček. Rozhodla jsem se nedbat na společenská
pravidla a uvolnila západku, jež ho přidržovala. Rozložil se přede mnou jako dokonale
připravená psací podložka. Náhle mě přepadla touha vzít si husí brk a pergamen.

„Z kterého roku to auto pochází?“ zeptala jsem se Edwarda, zatímco zamířil k dálnici.

„Je to S2 Saloon z roku 1960,“ vysvětlil mi. „Vyrobilo se jich tehdy pouze 388 kusů a
domnívám se, že spoustu z nich lze ještě pořád potkat na silnicích. Když pan Stark objevil
tenhle kousek na vrakovišti, okamžitě se rozhodl, že mu zase vrátí jeho někdejší lesk a slávu.“

Netušila jsem sice, co asi tak mohl Damien pohledávat na vrakovišti, ale představit si jeho
odhodlání mi nedělalo vůbec žádné potíže. Co Damien chce, to Damien taky dostane, ať už je
to automobilový veterán, hotel v Santa Barbaře, nebo já.

Přejela jsem rukou po lakovaném povrchu stolečku a ten pohyb mi znovu připomněl můj
rozmar. „Nemáte tady náhodou papír a pero, že ne?“

„Ale samozřejmě že ano,“ odvětil Edward. Shýbl se, vytáhl z palubní přihrádky složku a
podal mi ji. Když jsem ji otevřela, našla jsem tam plnicí pero a silný notes s monogramem
DJS – Damienovými iniciálami.
Zaváhala jsem. Vlastně jsem vůbec nepředpokládala, že by Edward skutečně měl věci, o něž
jsem požádala, a teď, když jsem stála před vyhlídkou, že budu moct vložit své myšlenky na
papír, jsem náhle jako by oněměla. V tomto případě spíš jako by mi ochrnuly prsty.

Jenže příležitost byla tak lákavá, že jsem ji nechtěla propást. A tak jsem zatajila dech,
přiložila špičku pera k papíru a začala psát.

Můj drahý pane Starku,

než jsem Vás poznala, vůbec mne nenapadlo, jak smyslná může být podstata automobilu. Teď
jsem však opět obklopena hebkou kůží, schoulená v teplém hnízdečku tohoto elegantního
silného vozidla. Je to omamný pocit a já –

Pokračovala jsem v psaní a s intimním šustěním inkoustového pera jsem dál vkládala na papír
své škádlivé věty. Když jsem se podívala, jak se stránka plní krasopisným písmem, skoro
jsem zalitovala technické revoluce. Jak krásné bylo dostat dopis od milence. Otevřít ho a
vidět, jak si na papír silnými a odvážnými tahy vylil své srdce. Textovky a e-maily jsou sice
rychlé a bezprostřední, ale důvěrnost rukopisu nemůže nic nahradit.

Než Edward zastavil před domem ve Studio City, kde jsme s Jamie sdílely byt, měla jsem
dopis hotový. Úhledně jsem ho složila, vsunula do vhodné obálky, kterou jsem rovněž našla
ve složce, zalepila ji a do levého horního rohu jsem napsala svou zpáteční adresu. Uvědomila
jsem si, že neznám adresu Damienova domu v Malibu. Podivné, když uvážíme, kolik času
jsem tam už strávila. To ale nevadilo. Dopis mu snadno doručí i do budovy, kde má jak sídlo
firmy a její kanceláře, tak svoje městské apartmá. A tak jsem na obálku doprostřed krasopisně
nadepsala:

Damien Stark, generální ředitel

Stark International

Stark Tower, Střešní byt

S. Grand Avenue

Los Angeles, CA 90071

Nepamatovala jsem si sice číslo ulice, ale vzhledem k tomu, o koho se jednalo, jsem věřila, že
si s tím pošta nějak poradí. Našla jsem v peněžence známku a přilepila ji na obálku. Pak jsem
vystoupila z auta a usmála se na Edwarda. „Potřebuju se vysprchovat a převléct a vzít si také
nějaké věci. Bude to chvíli trvat.“

„To není žádný problém,“ odpověděl. Posadil se zpátky za volant a já jsem zamířila ke
schodišti.
Kvůli tomu, co jsem měla v plánu, mě vůbec nehryzalo špatné svědomí. Edward měl s sebou
jistě některou ze svých oblíbených audioknih a určitě se nemusel hned vrátit do Malibu, aby
byl Damienovi k ruce. Než pochopí, že jsem se vytratila zadním schodištěm a odjela vlastním
autem, aspoň stráví kus volna kvalitní četbou.

Ještě jsem vhodila obálku do otvoru pro poštu a pak už jsem se rozběhla nahoru po schodech.
Cestou jsem uvažovala, kolik času budu mít na sprchu a převléknutí, abych byla v kanceláři
včas. Dopravní provoz byl horší, než Edward čekal – na 405. ulici došlo k nehodě –, a tak to
vypadalo, že budu muset spěchat víc, než jsem chtěla. Věděla jsem sice, že jsem si jednoduše
mohla obléknout jedny z toho moře šatů, které mi Damien připravil u něj v domě, ale nové
zaměstnání jsem brala jako své nové teritorium. I když se to může zdát někomu hloupé, prostě
jsem chtěla nosit vlastní šaty a řídit vlastní auto.

Předpokládala jsem, že bude odemčeno, protože Jamie pokaždé zapomínala zamknout. O to

víc mě překvapilo, když se ukázalo, že je zavřeno a zamčeno na zámek i na zástrčku.

Vyhrabala jsem z kabelky klíče a zamračila se, když jsem vstoupila do bytu, kde byla tma.
Jamie nejspíš ještě spala a já jsem jen doufala, že sama. Nejspíš ano, protože sice sbírala
chlapy jako toulavé kočky, ale obvykle je vyprovodila hned nato, co spolu pořádně zatřásli
péry v posteli. Bylo to nebezpečné a já jsem si kvůli tomu o ni dělala starosti, protože to pro
ni byla jen hra. Jenže na rozdíl od her, které jsem já hrála s Damienem, Jamie nejspíš neměla
žádné záchranné slovo, jímž by hru ukončila, kdyby bylo potřeba.

Dveře od jejího pokoje byly zavřené a já už jsem kolem nich chtěla jen tak projít, ale pak jsem
si uvědomila, že mám jít první den do nové práce a že ještě předtím bych svou nejlepší
přítelkyni ráda viděla.

Tiše jsem zaťukala, naklonila se a poslouchala. Čekala jsem, že se ozve buď huhlání, nebo
vyděšené omluvy a po nich spěšný běh ke dveřím následovaný bouřlivým objetím a přáním
štěstí pro můj první den. Jenže bylo úplné ticho.

„Jamesi?“ Zaklepala jsem silněji, ale pořád nepřicházela žádná odpověď. Vzala jsem za kliku
a zmáčkla. Snažila jsem se dívat a nic nevidět najednou, jenom pro případ, že by konečně
dovolila nějakému chlápkovi zůstat celou noc.

Pokoj však byl tmavý a prázdný. Řekla jsem si, že si nebudu dělat starosti – Jamie nejspíš
musela dnes ráno někam odejít. Nebo po večírku zůstala spát jinde. Jenže jsem žádnému z
těchto vysvětlení nějak nedokázala uvěřit. Jamie hrozně nerada vstávala brzy a málokdy
někde zůstávala přes noc. Nerada spala v cizím obýváku na gauči, na to měla příliš ráda
pohodlí vlastního domova. Doufala jsem, že přeháním, ale přesto jsem vytáhla mobil a
vyťukala esemesku. Kde jsi? Mám vyslat pátrací četu?

Čekala jsem, zírala na displej, ale telefon mlčel.

Sakra.
Zkusila jsem jí zavolat, ale ozvala se jen hlasová schránka. To už se mi žaludek doopravdy
kroutil. Policii jsem volat nemohla – na televizi se sice moc nedívám, ale aspoň tolik, abych
věděla, že dokud neuplyne aspoň čtyřiadvacet hodin, nehnou ani prstem.

Už už jsem chtěla zavolat Damienovi, ovšem prsty se mi zastavily nad klávesnicí. Nic by sice
podniknout nemohl, kdyby však věděl, že mám starosti, skoro určitě by předčasně ukončil
jednání a přijel za mnou, ať bych protestovala sebevíc. V mých představách jsem ho sice
viděla jako rytíře na bílém koni, ale já jsem rozhodně nebyla dáma v nesnázích a ani jsem jí
nikdy nemínila být.

Dobře. Fajn. Žádný problém. Jamie je nejspíš někde ve sprše a já bych tam měla být také.
Osprchuju se a převléknu, a jestli se mi neozve, až budu připravená vyrazit do města, prostě jí
napíšu a zavolám ještě jednou. A jestli to znovu nezvedne, zavolám Olliemu. Nevěděla jsem
sice, co by tak asi mohl udělat, ale vzhledem k tomu, že se jednalo o mého druhého nejlepšího
kamaráda, tak jsem se snad na něj mohla v krizi obrátit. A u Ollieho jsem mohla zapomenout
na obavy z narušení milionového kontraktu.

Důležitější však byla možnost – i když jsem si ji nechtěla přiznat –, že ti dva jsou spolu.
Jednou se spolu vyspali – aspoň pokud vím, tak jednou. Jamie sice přísahala, že to byla
jednorázová záležitost – a Ollie mě ujišťoval, že je jinak věrný své snoubence –, ale já jsem si
nebyla jistá, jestli jim to mám věřit.

Dolehly na mě pochybnosti. Jamie a Ollie byli moji nejlepší přátelé a já bych byla nerada,
kdyby jejich aférka vrhla stín na vztahy nás tří.

Vešla jsem do svého pokoje a frustrovaně odhodila mobil na postel. Málem jsem trefila Paní
Mňau Mňau, která svým bílým kožíškem tak dokonale splynula s přikrývkou, že jsem si jí
vůbec nevšimla. Na protest rozespale zvedla hlavu a zírala na mě tak dlouho, dokud jsem se jí
neomluvila, a pak zase okamžitě usnula.

Moje obavy ohledně Jamiina místa pobytu naše kočka zjevně nesdílela.

Se sprchou jsem si pospíšila jednak proto, že už bylo dost pozdě, a jednak proto, že jsem se
nechtěla vzdalovat dlouho od telefonu. Vysušila jsem si vlasy ručníkem a za vlhka jsem si do
nich vetřela gel, abych zkrotila neposlušné kučery. Teprve nedávno jsem zjistila, že pečovat o
vlasy dlouhé po ramena je mnohem snazší než o dlouhé lokny, které mi ještě nedávno sahaly
do půli zad. Ne že bych si chtěla zopakovat kolaps, který mě k tomu dovedl, ale nakonec to
dopadlo dobře.

Omotala jsem se osuškou a otevřela dveře naší miniaturní koupelny. Vyšel odtud oblak páry a
já za ním, ale najednou jsem vyskočila snad metr vysoko. Zaslechla jsem ostrý třesk
porcelánu, tříštícího se o dlaždice kuchyňské podlahy. Vyděšeně jsem zůstala stát. V mých
představách se zjevili vetřelci, bubáci a bůhvíco ještě. Výkřik strachu se však změnil ve
smích, když se bytem hlasitě rozlehlo Jamiino zvolání: „Ach, do háje! Nikki! Právě jsem ti
zabila tvůj oblíbený hrnek na kafe!“
„Hned jsem tam,“ zavolala jsem a seběhla dva schody oddělující naši malou jídelničku od
kuchyně. Jamie se na mě udiveně podívala, protože jsem se ještě pořád smála. V ruce držela
ouško od mého hrnku s obrázkem Dallas Cowboys. Zbytek se válel jako hromádka modrých
střepů na dlaždicích u jejích nohou.

„Promiň,“ řekla.

„To nevadí.“ Pořád jsem se smála. Nevěděla jsem proč. Nejspíš úlevou.

„Stejně bylo divné, že sis ho tak oblíbila,“ pokračovala Jamie, jako bych hrnku nějak zvlášť
litovala. „Vždyť fotbal ani nemáš ráda.“

„Byl bezva,“ namítla jsem. „Mohla jsem si do něj dát horkou čokoládu a marshmallow, a
když jsem do něj strčila lžičku, ani z něj neukáplo.“

„Jo, jenže jak často si dáváš horkou čokoládu s marshmallow? Vždyť se tak hrozně hlídáš!“

S tím jsem nemohla polemizovat, a tak jsem nepolemizovala. Nazula jsem si žabky, které
ležely u schodů, a opatrně vešla do kuchyňky. Vzala jsem malý smetáček a lopatku, které
jsem si uložila pod dřez, když jsem se nastěhovala.

„Dík,“ řekla Jamie, ale okamžitě protočila panenky, když jsem jí smetáček vrazila do ruky.
„Dobře.“ Vzdychla si. „Tak jo.“ Dřepla si a začala zametat. Na sobě měla džínsy, takže byla
rozhodně oblečená do práce lépe než já ve svém ručníku. Zeptala jsem se jí, kde byla. „Měla
jsem o tebe strach,“ přiznala jsem. „Ty jsi spala někde jinde?“

„Ale ne, sakra.“ Smetla poslední střepy hrnku na lopatku a pak se na mě s nakloněnou hlavou
podívala pohledem, jako když kočka sežere kanárka. „Mohla jsem zůstat přes noc, ale
nemohla jsem tam usnout.“ Zatvářila se zasněně, ovšem hned mě zase probodla přísným
pohledem: „A co ty? Protože tvoje postel si tě v poslední době taky moc neužila. Brzo tu
chudinku budeš muset objednat na psychoterapii. Osamělost vede k depresi, jak víš.“

„Už jdu na to,“ pronesla jsem suše. „A mimochodem, ne. Taky jsem tu nebyla.“

„Mhhhhmmmm.“

Zvedla jsem ruce na znamení, že se vzdávám. „Neřekla jsem ani slovo,“ připomněla jsem.
„Ale kdybych měla přece jenom něco říct, pak pouze to, že když já někde zůstanu přes noc, je
to pořád s tím jedním chlápkem. Zato ty máš tolik různých mužů, že by sis na ně měla založit
stránku na Facebooku, abys v nich měla pořádek.

„To vlastně není špatný nápad. Až na to, že tenhle chlapík by mohl být něco extra.“

Vykulila jsem oči. „Vážně?“

„Naprosto. Není možná takový šukálista jako král světa Damien Stark, ale rozhodně bych
neřvala a neutekla, kdyby se to představení mělo opakovat. Třeba třikrát, mimochodem.“
To bylo zatím nejvíc, co jsem kdy slyšela Jamie mluvit o nějakém vztahu. Že to se mnou
málem seklo, byl ještě slabý výraz. „To mi nemůžeš dělat, že přijdeš s takovou bombou, když
spěchám do práce. Pojď se mnou. Budu se oblékat a přitom si popovídáme.“

Šla za mnou do mého pokoje a usadila se za stolem, kde ležel notebook. Byl otevřený a jako
pozadí na ploše se zobrazovala série Damienových fotek, které jsem pořídila na výletě v Santa
Barbaře. Damien na nich byl zachycený s tak radostným výrazem a veselostí v očích, že jsem
se musela usmát pokaždé, když jsem se na ně podívala. Díky nim a úžasnému originálu
obrazu od Moneta, který mi Damien daroval a který teď visel mezi stolem a šatníkem, jsem si
připadala nádherně, hned jak jsem vešla do pokoje. Být hýčkaná byl nejen hezký pocit, ale
také něco, na co jsem nebyla zvyklá. Na vysoké byl můj pokoj pouze místem, kde jsem
bydlela. Doma u matky to byl prostor, z něhož jsem toužila uniknout. Ale tady u Jamie jsem
našla svobodu. Bylo to vzrušující a plné nových možností. A především jsem měla Damiena.

Tento pokoj se stal důkazem, že jsem se někam posunula, že směřuju tam, kde skutečně chci
být.

Jamie zatím do notebooku něco vyťukala. „Raine,“ vyslovila pak nahlas. Stála jsem u skříně a
rozmýšlela se mezi modrou a šedivou sukní a chvíli trvalo, než mi došlo, že to má být něčí
jméno.

„Bryan Raine,“ zopakovala, když jsem se k ní obrátila, jako by to vysvětlovalo všechno. Můj
obličej však dál prozrazoval, že pořád ještě nechápu. Z legrace pohoršeně zavrtěla hlavou a
poklepala na monitor. „Ten můj chlápek se jmenuje Bryan Raine.“

I když jsem spěchala, zvědavost zvítězila. Zanechala jsem analýzy šatníku a šla se podívat, co
tam Jamie dělá. Když jsem přistoupila ke stolu, spatřila jsem, že má před sebou sérii obrázků.
Na všech byl týž muž. Nádherný, většinou polonahý, se sexy pohledem a s přesně takovými
rysy obličeje a plavými vlasy, jaké miluje kamera. Fotky většinou pocházely z reklam. Auta,
pánské parfémy. Džínsy. Já osobně jsem mohla potvrdit, že od takového chlapa bych si džíny
určitě koupila.

„To je on,“ prozradila Jamie pyšně.

„Ten, se kterým jsi byla včera venku?“

„Jo.“ Potměšile se ušklíbla. „Až na to, že jsme byli většinou vevnitř. Ten je ale sexy, co?“

„Je neuvěřitelný,“ souhlasila jsem a přesunula se k šatníku, abych odtud vyhrabala kalhotky a
podprsenku. Na okamžik jsem zaváhala. Ve hře, kterou jsme s Damienem hráli, jsem musela
dodržovat pravidla. A tak jsem za poslední dva týdny podprsenku ani kalhotky na sebe
nevzala. Nejdřív mi to připadalo zvláštní, ale pak neuvěřitelně sexy. Zvlášť když jsme byli
spolu a já věděla, že mi může kdykoliv sáhnout pod sukni. Že se mě tam může dotýkat,
dráždit, a dokonce mi i strkat prsty dovnitř.
Být pod šaty úplně nahá působilo mimořádně eroticky. I když u toho Damien nebyl, moje tělo
bylo rozdychtěné. Vnímala jsem každé pohlazení látky na zadku i každý závan větru, který se
dotkl mého pohlaví.

Jenže tohle už hra nebyla, byl to první den v nové práci a životní pravidla Elizabeth
Fairchildové vězela v mé hlavě až příliš pevně. I když jsem se celý život snažila uniknout z
vlivu své matky, pořád jsem je měla v sobě. A podle mé matky mě možnost sexuální svobody
rozhodně neopravňuje nenosit do práce kalhotky.

Natáhla jsem si prádlo, povzdechla si a znovu se obrátila ke skříni, abych si vybrala oblečení.
Podívala jsem se, jestli mi Jamie třeba nějak neporadí, ale stále ještě zasněně zírala na
monitor. „Neposlintej mi klávesnici,“ napomenula jsem ji. „A jak jste se vlastně seznámili?“

„Budeme spolu hrát,“ odpověděla. Na mysli měla reklamu, kterou právě začínala točit.
„Většinou pracuje jako model, ale už se taky objevil v televizi, a dokonce hrál jednoho z
padouchů v posledním filmu o Jamesu Bondovi.“

„Opravdu?“ Ten film jsem viděla, ale jeho jsem si nepamatovala.

„No, vlastně tam jen tak stál, držel pistoli a vypadal sexy,“ doplnila své vysvětlení. „Ale patřil
k těm zlým.“

„Ta reklama se však ještě točit nezačala,“ vyptávala jsem se dál, protože jsem v tom pořád
ještě neměla jasno. „Jak jste se tedy dali dohromady? Tak kterou?“ pokračovala jsem, teď už
o dvou sukních, které jsem držela v ruce. Pořád jsem se nemohla rozhodnout.

„Tu modrou. On mi zavolal. Řekl mi, že vzhledem k tomu, že ta reklama je vlastně milostný
příběh ve třiceti vteřinách, měli bychom si dát rande a vyzkoušet naši vzájemnou chemii.“

„Soudím, že chemie je v pořádku?“

„Dokonale,“ potvrdila Jamie. I když jsem moc nesouhlasila s lehkostí, s níž moje spolubydlící
přeskakovala z jedné postele do druhé, musela jsem uznat, že dnes ráno vypadala skvěle. Jen
jiskřila a zářila a mně bylo jasné, že s tím má hodně společného nový chlap a nová práce.
Zmocnil se mě ochranitelský pud smíšený s úlevou, ale přesto ve mně přetrvávaly stopy obav.
Jamie se mi s tím sice nikdy nesvěřila, ale já jsem byla přesvědčená, že než jsem se k ní
přistěhovala, vybírala si muže ne podle jejich atraktivity, ale spíš podle ochoty pomoci jí
splácet hypotéku. Jestli mezi Jamie a Bryanem Rainem vznikne skutečný vztah, nikdo nebude
šťastnější než já. Ovšem zároveň jsem se bála, že pokud jí zlomí srdce, pak se moje silná a
samostatná kamarádka nejspíš složí.

Podívala jsem se na ni a viděla, že se mračí. Polkla jsem. Jen jsem doufala, že mi nebylo vidět
na obličeji, čeho se obávám. „Copak je?“

„Ty si vážně chceš vzít sukni? Myslela jsem, že vy lidi od počítačů nedáte ránu bez džínů a
trička s matematickými rovnicemi.“
Ušklíbla jsem se na ni, protože jsem náhodou vlastnila pár triček s opravdu povedenými
matematickými vtipy. „První den v práci přece nebudu dělat nic technického. Jsem
manažerka. Chci vypadat profesionálně.“

Zapnula jsem si zip u modré sukně a vklouzla do oblíbených lodiček. K tomu jsem si vzala
bílý hedvábný top a na to skvělé sáčko, které jsem si pořídila v jednom z obchodů, kde
televizní studia rozprodávají oblečení z natáčení. Jamie mě tam vzala na nákupní šílení v
rámci akce „Naše Nikki zrovna dorazila do L.A.“ Mělo klasický střih s jemným vzorkem v
šedé a modré barvě. Prodavačka nám řekla, že ho nosila jedna postava z některého televizního
seriálu, na který se nikdy nedívám, ale Jamie mi tvrdila, že to byla velká legrace.

„Ráda bych se o tom chlápkovi dozvěděla víc,“ řekla jsem jí, ale už jsem zase spěchala do
koupelny rychle si udělat obvyklý make-up. „Jenže už budu muset letět.“ Šla za mnou, opřela
se o dveře a já jsem si zatím pečlivě malovala linky a nanášela řasenku. Když jsem byla
hotová, otočila jsem se v malém prostůrku mezi umyvadlem a vanou. „Vypadám dobře?“

„Kdy jsi tak nevypadala?“ zeptala se. „A kdyby se někdo ptal, tak to sáčko nosila Lauren
Grahamová v seriálu Gilmorova děvčata. Je vážně skvělé, věř mi.“

Přikývla jsem, v tom se na ni dalo spolehnout.

„Nechceš se po práci sejít? Povyprávěla bych ti o Raineovi a ty bys mi taky mohla povědět o
těch večerech a nocích, kdy nejsi doma. Chci slyšet úplně všechno!“

„To zní dobře,“ odpověděla jsem opatrně. Nemínila jsem jí říkat, že co se týče Damiena,
nepřipadá v úvahu, že bych jí mohla říct „úplně všechno“. „V Du-par’s?“ zeptala jsem se jen.

„Děláš si srandu? Potřebuju panáka. Sejdeme se ve Firefly,“ řekla. Šlo o místní bar na
Ventura Boulevard, kde jsme už spolu byly první večer, co jsem přijela do L.A.

„Napíšu ti esemesku, až půjdu z práce,“ slíbila jsem a pak jsem ji objala. „Jsem vážně moc
ráda kvůli tomu tvému chlápkovi. Nemůžu se dočkat, až o něm uslyším víc.“

„A já se nemůžu dočkat, až uvidím víc,“ podotkla s prohnaným úsměvem. „Věř mi, já bych se
na něj dokázala dívat celý den.“

Nechala jsem Jamie dál vzdychat a v duchu si nejspíš přehrávat včerejší noční koitální
gymnastiku a spěchala jsem po zadních schodech na parkoviště. Když jsem se rozjela, v
zadním zrcátku jsem uviděla limuzínu. Sledovala jsem ji, než jsem zabočila, ale nepohnula se
z místa. Když jsem vyjela na Ventura Boulevard, neubránila jsem se úsměvu. Koneckonců, na
Damiena Starka se mi nepovede vyzrát každý den.

I když moje letitá honda nevynikla závratnou rychlostí a v poslední době si zvykla stávkovat
na semaforech, dovezla mě ze Studio City do sídla Innovative Resources v Burbanku bez
protestů ani ne za patnáct minut. Tak hvězdný začátek dne jsem se rozhodla považovat za
dobré znamení. Zaparkovala jsem vedle červeného Mini Cooperu. Závistivě jsem se na něj
podívala, zamkla svoje přibližovadlo a zamířila k ošklivé třípatrové budově se štukovou
omítkou, kterou firma sdílela společně s dalšími nájemci.
Vtom mi zapípal mobil. Zastavila jsem se uprostřed parkoviště a vytáhla ho z kabelky.
Usmála jsem se, když jsem viděla, že je to zpráva do Damiena.

Myslím na tebe. Ne abys zlobila hned první den. Neper se s ostatními dětmi. Ale bonbony
nedávej nikomu.

Zasmála jsem se a vyťukala odpověď.

Svoje bonbony dám jenom tobě.

Nad jeho další zprávou jsem se musela znovu usmát.

To rád slyším.

Odepsala jsem rychle.

Už jdu dovnitř. Popřej mi hodně štěstí.

Jeho odpověď přišla okamžitě.

Hodně štěstí přeju, i když ty to nepotřebuješ. Jednání pokračuje, musím jít. Tak večer,
miláčku. Do té doby na mě mysli, jak tě hladím.

To dělám pořád, odpověděla jsem a šťastně se usmívala. Zastrčila jsem telefon zpátky do
kabelky, ale nejdřív jsem zkontrolovala čas. Bylo teprve tři čtvrtě na deset, což znamenalo, že
jsem měla k dobru ještě patnáct minut, než jsem se měla hlásit v práci.

Telefon zazvonil, a tak jsem ho znovu vyndala ven. Byl to opět Damien. „Už si to
představuju,“ pravila jsem svůdným tónem.

„Co to k čertu vyvádíš?“ Neznělo to vůbec svůdně. Vlastně to znělo pořádně naštvaně.
Nahodila jsem výraz – nejspíš zrovna mluvil s Edwardem.

„Jdu do práce,“ odvětila jsem.

„Já bych teď měl být na jednání.“

„Tak proč tam nejsi?“

„Zatraceně, Nikki –“

„Ne,“ vyjela jsem zostra. „To já bych se měla takhle rozčilovat. Zatraceně, Damiene, jsem
přece naprosto schopná dojet někam sama. A pokud mi chceš půjčit Edwarda, nejdřív se mě
zeptej. Je to úplně jednoduché. To prostě ke mně přijdeš a řekneš: ‚Nikki, drahoušku, světlo
mého života, mohl by tě můj řidič odvézt do práce?‘“

Nastalo ticho. Doufala jsem, že se směje. „A ty bys řekla ano?“

„Ne,“ přiznala jsem se. „Ale takhle bys to měl zkusit. Je to moje věc, Damiene. Chci řídit
sama. A budu řídit sama.“
„Nechci, abys byla sama, když se kolem tebe potloukají ti paparazzi.“

Ach. Už jsem se cítila o trošku lépe. Sice jsem s tím pořád ještě nesouhlasila, ale aspoň jsem
znala důvod, proč to udělal. „Nikdo tady není,“ ubezpečila jsem ho.

„Ale mohli by tam být.“

„Tak bych to nějak zvládla,“ prohlásila jsem možná trochu moc ostře. Počítala jsem do pěti.
„Nemůžeš přece se mnou být každou vteřinu každý den. A vůbec s tím nesouvisí, jak moc
bych si přála, aby to tak bylo. Když budu sama, třeba je potkám. Prostě se to stává a oba dva
si na to musíme zvyknout.“

Slyšela jsem, jak vydechl. „Nesnáším to.“

„To já taky.“

„Kruci, Nikki.“

Neodpověděla jsem. Nevěděla jsem, co říct.

Konečně se Damien znovu ozval. „Tak já jdu na tu schůzku,“ prohlásil, ale vlastně tím chtěl
říct, že má o mě starost.

„Jsem v pohodě,“ ujistila jsem ho. „A Damiene?“

„Ano?“

„Děkuju ti. Emoce byly správné. Jen to provedení nestálo za nic.“

To ho konečně rozesmálo. „Takže se zatím shodněme na tom, že se neshodneme,“

konstatoval. „Není to ale debata, kterou bych chtěl vést z Palm Springs.“

Zamračila jsem se. Zřejmě ji tedy bude chtít vést, až bude zase v Los Angeles. Skvělé.

Pak už opravdu musel jít zpátky na jednání, a tak ukončil hovor. Zašklebila jsem se na telefon
a smiřovala se s tím, že se budu muset srovnat nejen s paparazzi, ale také s Damienem, který
mě bude celé dny hlídat jako dítě.

Vytěsnila jsem problém z hlavy a pospíchala do budovy. Už jsem neměla čas dát si kávu, ale
to bylo jedině dobře – nechtěla jsem totiž riskovat skvrny na bílé blůzce. Jak mi hlas mojí
matky v hlavě připomněl, existují i lepší způsoby, jak udělat první dojem, než fleky od kávy
na oblečení.

Recepce byla ve třetím poschodí. Zmáčkla jsem přivolávací knoflík a netrpělivě čekala, až
výtah přijede.

Konečně se dveře otevřely. Uhnula jsem stranou, aby mohli vystoupit lidé, co právě dorazili.
Už jsem chtěla nastoupit, když jsem za sebou zaslechla známý chraptivý hlas.

„A hele, podívejme se, Texasanka. Celá nastrojená si někam vyrazit.“

Otočila jsem se a zjistila, že stojím tváří v tvář Evelyn Dodgeové, pořádně hlučnému kusu
ženské a zároveň jednomu z nejmilejších lidí na světě.

Na sobě měla plandavé černé kalhoty a zlaté sandály, ve kterých vypadala, jako by přijela
rovnou z Maroka. Kalhoty však ještě zastiňovala rozevlátá vzorovaná halenka, jež, jak jsem
usoudila, vznikla sešitím několika šátků od Hermése dohromady. Vypadala v tom jako
cikánka s poněkud nákladnými choutkami.

„Vím, že dnes nastupuješ do práce,“ prohlásila, „ale netušila jsem, že budu mít to štěstí tě
tady potkat.“

Uvědomila jsem si, že na ni stále v naprostém úžasu zírám a blokuju přitom dveře do výtahu.
Ustoupila jsem stranou, aby mohla nastoupit skupinka lidí, která se tam mezitím sešla.
Přemohla jsem úsměv, který se mi přilepil k obličeji, a konečně jsem taky něco řekla.

„Co tady pro všechno na světě děláš?“ Evelyn bydlela v Malibu nedaleko od Damienova
nového domu a byla ten typ, co se vydá na cesty, jedině když hrozí bezprostřední katastrofa.

„Totéž, co ty, Texasanko.“

Pobaveně jsem vytáhla obočí. „Jdeš se vrhnout do světa moderních technologií? Budeš
navrhovat aplikace pro iPhony, abys mohla šířit Blaineovo dílo?“

Poťukala si na nos a ukázala na mě. „To vlastně není špatný nápad. Musím z tebe pak vyrazit
nějaké rady. Ale ne, přišla jsem za Brucem.“

„Proč?“ otázka ze mě vypadla dřív, než jsem si stihla uvědomit, jak neuvěřitelně neomaleně
zní.

Evelyn však nebyla urážlivá. „Potřebuju od něj jeden klíč,“ prozradila a pak propukla v
hlasitý řehot. „Jen se neboj. Není to kvůli sexu. V tomhle ohledu je Blainea víc než dost. A
zrovna se rozhodl, že by se potřeboval podívat na pár obrazů před tou sobotní výstavou, jenže
jsou ve skladišti mimo galerii.“

Teď už jsem tomu nerozuměla vůbec. „Copak tě tam nemůže pustit Giselle?“ Giselle byla
Bruceova manželka a zároveň majitelka několika galerií v jižní Kalifornii. Na sobotní party se
měl vystavovat nejen můj portrét – jen pár hostů však vědělo, že modelkou obrazu na zdi jsem
byla já –, ale také mnoho dalších Blaineových maleb.

„Kdyby se neuráčila přemístit své velectěné pozadí do Palm Springs, tak jistě. Volala mi po
cestě. Jela si tam pro nějaké další obrazy ze své galerie a její asistentka tady nemá klíč od
skladu. Proč ho ale Giselle dala Bruceovi, a ne svojí asistentce, to teda k čertu nevím. Z té
ženské mě jednou klepne.“

„Damien je také v Palm Springs. Odjel dneska ráno.“

„Škoda, že to Giselle nevěděla. Mohla ten úkol hodit na něj. A taky by mi ušetřila tenhle
výlet.“ Evelyn potřásla hlavou. „Fakt, o moc radši bych jela do Palm Springs než sem do
Burbanku a ona to určitě ví. Jenže si myslím, že se s milým Brucíkem zase pěkně rafli.“
„Kvůli čemu se hádají?“

„Ti dva? Čert ví.“ Přehodila rozhovor na jinou kolej, jako by šlo o starou záležitost. Pro mě
však byla Giselle sice nepříjemným, přesto nepopiratelně zajímavým tématem. Na tuto ženu
jsem asi tak pět minut žárlila, když jsem se na večírku u Evelyn seznámila s Damienem a
domnívala se, že k sobě patří. Pak jsem se však dozvěděla, že je vdaná, a tak jsem odsunula
žárlivost do temného koutku duše, kde si v klidu žila dál. Nechtěla bych teď přímo říct, že se
zase vrátila, ale moje přání, aby se Bruceovi a Giselle rychle navrátilo manželské štěstí, bylo
spíš sobecké než altruistické.

„A co ty?“ pokračovala Evelyn. „Pořád čekám, až konečně přijmeš pozvání, sebereš ten svůj
foťák a přijedeš ke mně, abych ti mohla nalít panáka a vyrazit z tebe nějaké ty drby. No, teď
mě ale nejspíš nepotřebuješ, když si můžeš užívat vyhlídku z Damienova domu.“

„Tam je teda parádní výhled,“ souhlasila jsem. „Ale stejně bych moc ráda někdy přišla.“

„Kdykoliv. A když budeš chtít, vezmi si foťák,“ řekla. „Nebo prostě přijď jen tak na drink a
na pokec. Obojího ti můžu nabídnout až až. A taky pár rad, kdybys potřebovala. Ovšem podle
toho, co slyším, si vedeš docela dobře.“

„Blaine toho o mně asi napovídal.“ Nemohla jsem se ubránit úsměvu. Kostnatý mladý malíř a
mohutná hlučná žena na první pohled nevypadali, že by mohli být pár. Ale třebaže Evelyn
tvrdila, že si Blainea drží jen proto, aby jí zahříval postel, měla jsem pocit, že je mezi nimi o
hodně víc.

„To teda jo, sakra. Proč bych toho kluka jinak posílala do světa, než aby mi přinesl nějakou tu
špínu?“

„A?“

„Jsi nudně vší špíny prostá,“ opáčila. „Podle toho, co jsem slyšela, se přímo vznášíš v
blaženosti.“

Zasmála jsem se. „S tím bych souhlasila.“

„To je dobře. Jsem ráda, že nejsem jediná, kdo si užívá pravidelného sexu.“

Zčervenala jsem a musela se držet, abych nevyprskla smíchy.

„Ale jestli to dobře chápu, je v tom něco víc, že? Podle toho, co mi Blaine řekl, to vypadá, že
se ti podařilo tu divokou bestii zkrotit.“ Neodpověděla jsem, její slova mě však potěšila tak,
že jsem musela celá zářit.

„Takže žádné nové drama na obzoru?“

„Ne,“ odpověděla jsem obezřetně, protože nebyl vhodný čas ani místo, abych se rozpovídala
o Carlových hrozbách. Z jejího tónu jsem však pochopila, že už o nich beztak ví. „Proč? Děje
se něco, co bych měla vědět?“
Ležérně mávla rukou. „Vůbec nic.“

Zabodla jsem do ní pohled. Evelyn musela být dobrá lhářka, když dělávala agentku
hollywoodským hvězdám, ale zřejmě od té doby vyšla ze cviku.

Chvíli mě pozorovala a pak vyprskla. „Jo, k čertu, Texasanko. Co říkám, to si taky myslím.
Není tu nic, proč by sis měla dělat starosti. Dosud teda ne.“

Zatímco jsme si povídaly, výtahem přijelo a zase odjelo několik skupinek lidí a teď se před
námi kabina znovu zastavila s otevřenými dveřmi.

„Nejvyšší čas jít do práce, co?“ podotkla Evelyn.

„Tak snadno mi neunikneš,“ odsekla jsem a následovala ji do výtahu. Byla jsem pevně
rozhodnutá podrobit ji výslechu, ale během krátké cesty nahoru na to nebyl čas, a když se
dveře otevřely, chybělo zase soukromí. Recepční, dívka zhruba v mém věku, o níž jsem si
pamatovala, že se jmenuje Cindy, okamžitě vstala a šla nám naproti.

„Páni, to je ale bezva, že jste tu,“ uvítala mě. Hned se ale začervenala. „Chci říct, že se vám tu
bude určitě líbit. Mohly bychom spolu zajít na oběd, jestli se vám to bude hodit.“

„Díky,“ odpověděla jsem a po očku se podívala na Evelyn, která se tvářila pobaveně.

„Myslím, že mám dnes jít na oběd s Brucem.“

„Ach, no, správně. Pan Tolley na vás už čeká. Vteřinku, hned vás k němu zavedu.“ Obrátila
se k Evelyn dřív, než jsem jí mohla připomenout, že bych měla nejdřív zajít za paní z
osobního oddělení. „Co pro vás můžu udělat?“

„Jsem Evelyn Dodgeová,“ představila se Evelyn. „Volala jsem Bruceovi, že si přijdu

vyzvednout –“

„Ach, určitě, paní Dodgeová.“ Obešla pult a podala Evelyn obálku, která zřejmě obsahovala
klíč.

Evelyn ji hodila do své olbřímí tašky a prstem ukázala na mě. „Uvidíme se zítra, Texasanko.“

„To jo,“ prohodila jsem významně. Evelyn patřila k těm nemnoha lidem, kteří znali identitu
ženy na Blaineově obrazu. „Zítra toho ze mě uvidíš opravdu dost.“

Evelyn se rozchechtala a nastoupila zase zpátky do výtahu. Když jsem následovala Cindy po
holých šedivých chodbách k Bruceově kanceláři, Evelynin smích mi stále zněl v uších.
Kapitola 8

Ani jsme tam nestačily dojít a Bruce se sám objevil. Když jsem ho viděla při přijímacím
pohovoru, byl obrázkem ztělesněného firemního klidu. Teď však působil pořádně uštvaným
dojmem. „Nikki, to jsem rád, že vás vidím.“ Natáhl ke mně ruku a důkladně mi jí potřásl.
Jeho stisk byl pevný a upřímný, a tak jsem si pomyslela, že je to dobré znamení a mít Bruce
za šéfa bude fajn.

Cindy se vrátila do recepce a Bruce pokračoval chodbou dál do nitra firmy. Šel rychle a já
jsem si musela pospíšit, abych mu stačila. Nebylo vidět, že by na něj nějak doléhala hádka s
manželkou. Vypadal spíš jako člověk s pracovními problémy, ne s manželskými.

„Jestli se to teď nehodí,“ začala jsem. „Tak bych mohla nejdřív zajít na osobní, jistě tam na
mě už čekají.

„S Trish už jsem mluvil. Vyřídí s vámi všechny papíry odpoledne. Byl bych ale rád, kdybyste
se šla na něco podívat.“

Zastavil se před dveřmi pokrytými nalepenými obrázky z komiksů a logy různých kapel.
„Snad vám nebude vadit, když vás teď rovnou předhodím lvům.“

Zvědavě jsem se podívala na zavřené dveře. Pravda byla, že jsem neměla nejmenší ponětí, o
čem to mluví. Zato jsem věděla jistě, že jediná správná odpověď na takovou otázku novému
šéfovi zní: „Vůbec ne. Co se děje?“

„Tlačí nás čas a já musím být někde jinde. Potřeboval bych, abyste s Tannerem zajeli do
města na schůzku s IT oddělením v Suncoast Bank. Zajímají se o 128bitový kódovací
algoritmus, u kterého jsme ve fázi beta testování. Stejně jste produktová manažerka, ale přesto
jsem doufal, že budete mít chvíli času trochu se kolem sebe rozkoukat, než vás hodím do
vody. Omlouvám se, že s tím na vás jdu hned první den.“

„Žádný problém,“ prohodila jsem. Hlas mi zněl klidně, ale uvnitř jsem se celá kroutila. Bruce
mi pověděl o průlomovém kódovacím systému jejich firmy během přijímacího pohovoru. A
tak jsem věděla, že si od něj slibují, že se pro ně stane zlatým pokladem. Nečekala jsem však,
že se budu rovnou podílet na tak zodpovědném úkolu. Ale když už k tomu došlo, byla jsem
rozhodnutá využít schůzku co nejlépe a dokázat šéfovi, že práci zvládnu a že ji zvládnu dobře.

„Nemělo by být těžké takový produkt prodat,“ pokračoval Bruce. „Něco takového přesně
potřebují. Chceme ale mít naše lidi přímo u nich, aby dohlédli, že se s ním jejich ajťáci naučí
správně pracovat. A také proto, abychom mohli okamžitě zareagovat na každý problém,
kdyby se objevil nějaký zádrhel.“

„Samozřejmě.“
„Proto tam s vámi posílám také Tannera,“ dodal a zlehka zaťukal na polepené dveře.
„Pracoval na vývoji tohoto projektu celý půlrok a já si skutečně myslím, že mu udělá dobře,
když teď bude šest měsíců přímo u klienta.“

„Proč?“

Bruce se zamračil. „Jestli by vám nevadilo míchat byznys se zábavou, mohli bychom si o tom
promluvit, až se uvidíme zítra. Teď už vám jenom povím, že jsem neměl na mysli klienty,
když jsem mluvil o tom, že vás přehodím lvům.“

„Jasně,“ řekla jsem, když mi v hlavě docvaklo, že Bruce zítra přijde na večírek. První hodina
bude soukromější – pouze s našimi přáteli, kteří vědí, že na obrazu, který visí u Damiena na
zdi, jsem já. Teprve pak Damien pustí do druhého poschodí celou hordu Blaineových
zákazníků.

Zpoza stále zavřených dveří se ozval hlas. „Už jsem přece říkal dále.“

Bruce tedy otevřel. Díval se na nás plavovlasý muž s opálenou kůží surfaře a vzhledem
úspěšného obchodníka. Jeho pracovní stůl byl pohřbený pod kupou papíru. Ještě aspoň
dvakrát tolik se jich válelo na podlaze. Podíval se na nás a zeširoka se usmál. Věděla jsem, že
bych si měla s úsudkem počkat, ale hned jsem vůči tomu muži instinktivně pocítila odpor.

„Bruci!“ zvolal hlasem plným přátelského nadšení. „Zrovna jsem domluvil s Philem. Posílá
nám informace o návrhu hypotéky od Continental Mortgage. Zajistím, aby se do toho pustil.“

„To je dobře,“ odpověděl Bruce. Měla jsem však pocit, že poslouchá jen napůl. „Tannere,
tohle je Nikki.“

Tannerův úsměv se ještě rozšířil a mně se na vteřinku zmocnil podivný pocit, jako bych se
dívala do zrcadla. Jeho úsměv nebyl skutečný o nic víc než moje naučené úsměvy při
soutěžích krásy. Nebo ten, který společenská Nikki vykouzlila na tváři právě teď.

„Už jsme toho o vás hodně slyšeli,“ prohlásil Tanner. „Všichni se nemůžeme dočkat, až
uvidíme hit tohoto měsíce.“ Napůl se usmál a střelil pohledem po Bruceovi. „Takže vítejte na
palubě a tak vůbec, jak se to říká.“

Zadívala jsem se Tannerovi do očí a schválně se usmála ještě víc. „Pokusím se splnit
očekávání.“ Teď jsem se natočila tak, abych viděla na oba muže. Nechala jsem padnout
všechny zábrany a zazářila na ně svým dokonalým úsměvem královny krásy, jako bych chtěla
říct: „Nepřeju si nic jiného než světový mír.“

„Určitě to zvládnete,“ ujistil mě Bruce. „Jsme moc rádi, že jste se přidala k našemu týmu.“
Upřímnost jeho tónu se nedala přeslechnout a podle Tannerova výrazu jsem byla přesvědčená,
že si jí všiml také.

„Asi bychom tedy měli vyrazit,“ ozval se Tanner. Shrábl ze stolu neuspořádanou kupu papírů
a nacpal si ji do kožené tašky.
„Prosím.“ Bruce mi podal notebook s logem Suncoastu na obalu. „Po cestě se na to můžete
podívat.“ Řekl, že už se musí jít připravit na svoji schůzku, slíbil, že seznamovací oběd si
dáme v pondělí, popřál nám hodně štěstí a odešel. Než jsem se vzpamatovala, už jsem stála
vedle Tannera zase u výtahu. Ano, byla jsem poněkud nervózní. Jistě, svou práci jsem uměla.
Kódovacím algoritmům jsem rozuměla a byla jsem víc než schopná klientovi odprezentovat
to nejlepší z firmy. Ze svých schopností jsem obavy neměla. To, co mě tak rozčilovalo, byl
muž stojící vedle mě, který mě z jakýchsi nevysvětlitelných důvodů zjevně nesnášel.

Bruce si toho nemusel všimnout, ale já jsem si byla naprosto jistá, že jsem se v Tannerovi
nespletla. Náhle se mi udělalo špatně od žaludku. A slabost se proměnila ve skutečnou
nevolnost, když jsme nastoupili do výtahu a on se opřel o protější stěnu s pohledem upřeným
na mě a se rty zvlněnými v úsměvu, jako by právě spatřil ležet na zemi něco nechutného.

Uhnula jsem pohledem, rozhodnutá ho ignorovat. Náhle jsem se zarazila. Vzpomněla jsem si
na Damiena. Říct, že je nejúspěšnějším byznysmenem, jakého znám, by bylo nedostatečné
vyjádření. Co by tedy Damien udělal, kdyby se setkal tváří v tvář s nezdvořilým a
vzdorovitým kolegou? Podíval by se jinam a předstíral, že si ničeho nevšiml?

A vůbec, kdyby se Nikki Fairchildová setkala s nějakou pomlouvačnou mrchou, ignorovala

by ji snad?

Určitě ne.

Byla jsem dobře vycvičená, abych světu svoji skutečnou tvář obvykle neukazovala, ale
dokonce ani společenská Nikki by si něco takového líbit nedala. Damien Stark také ne.

A byznysmenka Nikki také ne.

Zmáčkla jsem tlačítko pro nouzové zastavení a postoupila o krok blíž k Tannerovi. Jeho
blízkost mi byla nepříjemná, ale jeho osobní prostor jsem narušila zcela záměrně. Úšklebek
mu zmizel z tváře a vypadal poněkud znepokojeně.

„Máš nějaký problém?“ zeptala jsem se a nedbala na výstražné zvonění, které se ozývalo v
pravidelných intervalech.

Sevřel rty a pod opálením zbledl. Chviličku jsem si myslela, že tím to skončí. Že jsem získala
bod a vyhrála titul alfa samce. Pak ale otevřel pusu a do tváře se mu vrátila barva. „Jo,“
odsekl. „Ty jsi můj problém.“

Přiměla jsem se zůstat stát, kde jsem byla. Aspoň je to konečně venku. „Já? Myslíš v tom, že
máme spolupracovat?“

„Spolupracovat? Jako pracovat společně? To nemyslíš vážně!“

„V tuhle chvíli ne,“ souhlasila jsem. „Vůbec si nemyslím, že jde o práci.“

„My přece nemáme spolupracovat,“ řekl a ve vzduchu vykreslil rukama pohyb, jako když
dělá uvozovky. „Ty jsi teď do prdele moje šéfová.“
„Jo,“ řekla jsem. „To teda jsem. A radím ti, aby sis rozmyslel, jestli se mnou chceš takhle
mluvit.“ Vážně, co měl ten chlap k čertu za problém?

„To místo jsem měl dostat já. Já jsem dělal na celém tom kódu od prvního dne. Umím ho od
začátku do konce. A Bruceovi jsem mockrát dokázal, že umím vést tým. Jenže co se nestane?
Přijde si nějaká pitomá káča s tlačenkou, a tak mě skopnou ze schodů.“

„Tlačenkou?“ zopakovala jsem po něm. „V jakém století to žiješ?“

„To je fuk, ne? Už tě nudí utrácet přítelovy prachy? Myslíš si, že sem můžeš jen tak přijít a
obrátit všechno vzhůru nohama? Víš vůbec, kolik kvůli tobě měla Cindy hovorů? Volaly jí
desítky reportérů, kteří se chtěli dozvědět, jestli tady opravdu budeš pracovat. Připravila jsi ji
o kurevskou spoustu času!“

Rychlost mého tepu mi vystřelila vzhůru a cítila jsem, jak se mi ve výstřihu sbírají drobné
kapičky potu. Jak se k čertu mohli novináři dozvědět, že tu budu pracovat? A proč do toho
zatraceně strkají nos? I když v mém životě figuruje Damien, nejsem přece nijak zajímavá.

Náhle jsem však lépe pochopila Tannerovu záhadnou poznámku o „hitu tohoto měsíce“.

„A víš, co mě sere nejvíc?“ zeptal se. Nečekal na odpověď a hned pokračoval. „To, že jsi tady
jenom proto, že šéf chce udělat radost své ženě.“

To už se mi ze všeho vážně točila hlava. Neměla jsem ani tušení, co s tím může mít
společného Giselle. Měla jsem těch her už dost.

Natáhla jsem se, zmáčkla knoflík a výtah se s trhnutím znovu rozjel. Obrátila jsem se k
Tannerovi. „Tahle práce vyžaduje jistou dávku obratnosti. Schopnosti komunikovat s klienty
a veřejností. A nejvíc si žádá umět se usmívat i na lidi, na které bys nejradši plivnul.“ Vrhla
jsem na něj ten nejkrásnější úsměv, jaký společenská Nikki dokázala vykouzlit. „Tannere,“
řekla jsem shovívavě, „pro tebe ta práce není.“

To už jsme sjeli do přízemí a dveře se otevřely. Vyšla jsem ven jako první a nechala jsem ho,
aby mě následoval. To já jsem ta, kdo tady velí, a na něm je, aby se s tím k sakru smířil. Sice
jsem ještě nepřekousla všechno, co mi právě řekl, ale jedno mi bylo jasné: jestli se teď
nechopím moci, udělá cokoliv, aby mě o ni později připravil.

Když jsme procházeli halou k východu, všimla jsem si zaujatě se tvářící Asiatky, která seděla
u stolečku před kafeterií. Četla si v něčem, co vypadalo jako zprávy z burzy, a když obracela
list, podívala se na mě. Naše pohledy se krátce setkaly. Nikdy předtím jsem ji neviděla, ale
něco v jejím činorodém a sebevědomém chování mě povzbudilo. Tohle je moje práce a já si ji
zasloužím, ne kvůli Damienovi a už vůbec ne kvůli Giselle. Tady velím já a všem to zatraceně
rychle dokážu.

Dopochodovala jsem k východu, rozrazila dveře – a o půl druhé vteřiny později moje krásná
bublina sebevědomí a klidu splaskla. Vyhrnulo se proti mně šest paparazzi s blýskajícími
fotoaparáty a překřikovali jeden druhého. Předtím se zřejmě skrývali na parkovišti. Než jsem
se stačila rozmyslet nebo nějak zareagovat, zasypali mě otázkami.
„Je pravda, že Stark hodlá převzít firmu Innovative Resources?“

„Nikki, jaká je přesně vaše role v této firmě?“

Snažila jsem se zůstat v klidu. Udržet si tvář byznysmenky Nikki. Byla jsem zoufalá, ale
nemínila jsem jim udělat tu radost, že bych to na sobě dala znát.

„Podáváte odtud zprávy do Starkovy společnosti?“

„Co říkáte na obvinění z průmyslové špionáže?“

Tehdy jsem měla co dělat, abych nezaťala pěsti. Ne snad proto, že bych potřebovala bolest,
ale proto, abych dala pěstí do obličeje jednomu z těch hajzlů, kteří se opovažují tvrdit, že mě
sem Damien poslal jako firemního špicla.

„Má to být fígl, jak zvýšit svou cenu před producenty té nové reality show?“

„Povězte nám něco o svém životě – je pravda, že vaše sestra spáchala sebevraždu?“

Zapotácela jsem se. Pod vahou těchto slov ze mě klid vyprchal.

Ne. Ne, ne, ne.

Tentokrát už jsem pěsti zaťala a zaryla si nehty do dlaní. Potřebovala jsem cítit bolest.
Potřebovala jsem ji, abych se sebrala. Aby mi dodala sílu.

Potřebovala jsem ji, abych našla vůli nasadit si znovu masku. Čelit těm lidem. A pak se odtud
sakra dostat.

Pomalu jsem napřímila ramena. I když mě to stálo každý gram síly, co jsem v sobě měla,
zpříma jsem se podívala na každého z nich. A pak jsem vykouzlila svůj milionwattový úsměv,
prohodila „bez komentáře“ a nenuceně se obrátila k Tannerovi.

Stál ještě ve dveřích a můj pohled ho zachytil právě včas, abych viděla, jak mu z tváře opadá
namyšlený, samolibý výraz.

„Pospěš si, Tannere,“ zavolala jsem a klestila si cestu mezi paparazzi. „Musíme vyrazit na tu
schůzku.“

„Ach, panebože! Nemůžu uvěřit, že máš pracovat s takovým debilem!“ zvolala Jamie
rozhořčeně. Seděly jsme u naleštěného dřevěného baru ve Firefly ve čtvrti Studio City a
popíjely koktejly z martini. Snědla z něj svou olivu a namířila na mě malým plastikovým
mečíkem. „To je, jako bys žila v nějakém seriálu. Ne, spíš by to byl film,“ opravila se. „Jedna
z těch šílených komedií, kde se kurážná hrdinka setká s naprosto neschopným idiotem, a pak
následuje série potrhlých situací.“

„Až na to, že tenhle je pomstychtivý, a ne neschopný. A neskončí hrdinky takových filmů

pokaždé tak, že se s tím idiotem dají dohromady?“
„Nikoliv nutně,“ prohlásila Jamie. Naklonila se blíž a zatvářila se důležitě. „Když je ve
vedlejší dějové linii ještě další milostný zájemce, tak ne.“ Máchla rukou do vzduchu. „Den s
Tannerem. Prakticky už vidím ukázky.“

Zašklebila jsem se. „No, mohla bys v tom hrát hlavní roli. Já osobně bych ale dala přednost
jinému hlavnímu hrdinovi.“

„Ty jo,“ vydechla Jamie. „I když mě hrozně mrzí, že nemůžeme pořádně probrat ty naše dva
sexy chlapáky, chci si nejdřív vyposlechnout tuhle historku. Jak se ti supi s foťákem vůbec
dozvěděli, že tam jsi? Řekl jim to Tanner? Pověděla jsi Damienovi o té poznámce ohledně
průmyslové špionáže? Byl hodně vytočený?“

„Řeknu mu to, až se uvidíme,“ odpověděla jsem. „A ano, určitě bude strašně vytočený.“
Potlačila jsem chuť se zašklebit. Kdyby mě Edward skutečně odvezl do práce, ničemu by to
nezabránilo. Přesto jsem však měla dojem, že tento prostý fakt nebude hrát žádnou roli, až
Damien uslyší, co se stalo, a půjde do vývrtky.

„Ohledně Tannera…“ Odmlčela jsem se a pokrčila rameny. Podezírala jsem ho, že za vším
stojí on, ale nemohla jsem to dokázat. „To je nakonec jedno. Prostě to teď vědí. Hurá,“
vyjekla jsem kysele.

Jamie se naklonila ke mně. Svraštila obočí a soustředěně se na mě zadívala: „Jsi v pořádku?

Myslím jako doopravdy v pořádku?“

Už jsem málem nahodila svůj natrénovaný úsměv, přikývla a řekla, že ano, všechno je prostě
báječné. Jenže tohle byla Jamie, moje nejlepší kamarádka už odedávna. A ještě důležitější
bylo, že jen ona věděla, co pro mě znamenala moje straší sestra. Jak moc jsem na Ashley
visela, abych mohla přežít všechny ty hrůzy, které mi způsobila moje matka. Noci, kdy mě
zamykala v pokoji bez světla, protože trvala na tom, že musím spát pro krásu. Nekonečné
hodiny chození s knihou na hlavě. Každý druhý víkend v měsíci, kdy jsem směla pít jen vodu
s citronem jako detox, abych zahnala celulitidu. Velké věci i maličkosti a spousty dalších
pitomostí.

Já jsem sice vyhrávala šerpy a tiáry, ale přesto jsem Ashley záviděla. Ashley bylo dovoleno
žít normální život, jak jsem si aspoň myslela. Ashley milovala svou malou sestřičku víc než
sama sebe.

Nikdy jsem neuvažovala nad tím, jak se asi muselo matčino buzerování zarýt i do sestřiny
hlavy. Přinejmenším jsem na to nepomyslela do té doby, než už bylo příliš pozdě a já jsem v
ruce držela Ashleyin dopis na rozloučenou. Svým přesným, úhledným rukopisem se v něm
obviňovala za to, že ji opustil manžel, protože jako žena a manželka selhala. Že prostě
nedokázala být dámou, jakou se z nás matka snažila vychovat.

Mrcha jedna.
Zavřela jsem oči a uvědomila si, že jsem položila ruku na stehno – přesně na ono místo, kde
se mi pod sukní skrývala jizva. Řezala jsem se už předtím, než Ashley zemřela, ale jakmile
byla pryč, pustila jsem se do toho opravdu pořádně.

S jizvami bylo spojených tolik vzpomínek, jako by každý kousek zduřelé tkáně představoval
horu emocí. Většina z nich se týkala Ashley.

„Ne,“ řekla jsem konečně, abych Jamie odpověděla na její otázku. „Nejsem v pořádku. Byla
jsem – dokud se nezmínili o Ashley, tak jsem to zvládala. Štvalo mě to, ale přemohla jsem se.
Zase se dám dohromady. Jen jsem na to zkrátka dnes nebyla připravená.“

„To přejde, však to sama znáš. To jsou ty dvě stránky publicity, dobrá i ta špatná. Prostě to
přejde.“

„A moc se mi líbilo, jak Tanner řekl, že jsem hit měsíce.“ Usmála jsem se, teď už opravdově.
„Třeba mě tak příští měsíc nechají na pokoji a místo toho se zaměří na vycházející hvězdičku,
která chodí s Byronem Randem.“

„Bryanem Rainem,“ opravila mě. „A nesnaž se utéct od tématu. No tak – zapomeň na ty blbé
paparazzi. Chci slyšet všechno, co se pak událo na té schůzce.“

„Tak dobře,“ přikývla jsem a dopila svoje martini. Pověděla jsem Jamie, co se stalo pak, když
jsme s Tannerem dorazili do Suncoastu a já jsem se tak konečně setkala s klienty.

„Já se toho ujmu,“ prohlásil Tanner, když se mě šéf jejich IT oddělení začal vyptávat na
koncepční otázky. „Slečna Fairchildová přistupuje k věci z čistě administrativního hlediska.“

„Ten malej hajzl,“ zasyčela Jamie, když jsem se ve vyprávění dostala k tomuto bodu.

„S tím nebudu polemizovat,“ řekla jsem. „Ale asi jsem měla mlčet. Chci říct, že cílem bylo
přimět klienta, aby přijal produkt i s celým týmem. Tím bych se zároveň Tannera na šest
měsíců zbavila.“

„Co jsi tedy udělala?“

„Když skončil, jen jsem klidně podotkla, že to, co jim Tanner předestřel, je naprosto správné,
ale že opomněl uvést několik klíčových informací. A pak jsem do nich dalších patnáct minut
hustila možnosti, jak vylepšit algoritmus tak, aby jim poskytl velkou šíři dalších možností.
Chci říct, že program je koncepčně geniální, ale když si projdeš jednotlivé kódy, pak vlastně
můžeš…“

„No dobře,“ mávala Jamie netrpělivě rukou. „Chápu. Prostě nějaké ty technikálie. Takže jsi
na ně udělala dojem a Tanner vypadal jako blbec.“

„Taková je pravda,“ souhlasila jsem. „A nejkrásnější je, že nevypadal jen jako ignorantský
blbec. Bylo vidět, že tomu rozumí, ale že schválně vynechal některé důležité detaily.“

„Což je dobře, protože oni teď určitě nebudou chtít, aby se jim na půl roku do podniku
nakvartýroval nějaký debil,“ podotkla Jamie.
„Přesně tak. Říkala jsem si, že bych snad musela z firmy odejít, kdybych měla pracovat vedle
Tannera. Ten chlap je příšerný.“

„No, odejít přece nemůžeš,“ podotkla Jamie a protočila panenky. „Z čeho bys pro všechno na
světě dál žila? Milion dolarů už není, co bývalo.“

Hodila jsem po ní zmuchlaný ubrousek, ale musela jsem se přitom smát.

Jamie si zatím u barmana objednala další martini, já jsem se spokojila s perlivou vodou.

„Ty vůbec nemáš smysl pro dobrodružství,“ osočila mě.

Vzpomněla jsem si na pár dost dobrodružných věcí, které jsme s Damienem společně
prováděli, a musela jsem potlačit velice sebevědomý úsměv.

„Kdy teda ty peníze dostaneš?“ zeptala se.

„Už jsou vlastně moje. Jenom musím Damienovi ještě říct, kam mi je má poslat.“

„No, to jo,“ přikývla Jamie.

Pokrčila jsem rameny. Pravda byla, že jsem s jejich investováním podivně váhala. Záviselo na
tom tolik věcí! Viděla jsem, jak matku její příšerné investice připravily takřka o všechno, a
tak jsem teď měla strach se nějak sama rozhodnout. Jistě, matčiny problémy byly způsobené
tím, jak strašlivě špatně vedla rodinný podnik a jak nesmyslně utrácela. Jenže myslet si, že
nejsem jako matka, a skutečně nebýt jako matka, byly dvě naprosto různé věci.

„Už jsem mluvila s makléři,“ řekla jsem, což byla pravda jen zčásti. Ve skutečnosti jsem
mluvila jen s recepčními, aby mi s makléři dohodli schůzku. Podle toho, jak se na mě Jamie
dívala, mi bylo jasné, že mě prokoukla. „A dost už o penězích,“ prohlásila jsem. Barman nám
zrovna přinesl pití, a tak jsem zvedla skleničku se svojí vodou. „Na tebe. Dnes reklama, zítra
Oscar.“

„Tak na to si teda připiju!“

„Ty piješ na cokoliv!“

„To je fakt,“ souhlasila a hodila do sebe půlku martini. „No věřila bys tomu?“

Nevěděla jsem, na co se ptá. „Čemu jestli bych věřila?“

„Když jsme chodily na střední školu, ty jsi pořád někde soutěžila o titul Miss benzinka na
rohu a já jsem se hlásila do konkurzu mezi ochotníky. Věřila bys tehdy tomu, že jednou
budeme v Los Angeles, já budu točit celostátní reklamu a ty rozjíždět svůj vlastní byznys?
Nemluvě o tom, že jsi ulovila do lasa nejžádanějšího chlápka v celém městě.“

„Ne,“ řekla jsem. „Tomu bych nikdy nevěřila.“

„Tak tohle je za nás obě,“ zvolala Jamie, zvedla pěst a čekala, až jí do ní bouchnu pro štěstí. S
nadšením jsem to udělala. „Na dvě holky z Texasu, co přijely do L.A. na vlastní triko, si
nevedeme tak špatně.“

Protože se Jamie namazala, domů jsem nás vezla já. Trvalo to déle, než jsem čekala, protože
moje honda stávkovala snad na všech semaforech.

„Pochop to už konečně, Nik,“ prohlásila Jamie. „Po L.A. už v tomhle autě jezdit nemůžeš.“

Obávala jsem se, že má pravdu, ale nebylo to tak jednoduché. To auto jsem si koupila jako
první věc za vlastní peníze a pořád ještě jsem byla hrdá na to, co pro mě představovalo. A
nemohla jsem se ubránit pověrčivosti, když jsem si uvědomila, že mi autíčko chce umřít
zrovna v okamžiku, kdy začínám pořádně žít.

„Dám ho co nejdřív opravit,“ rozhodla jsem se. „Nejspíš to bude jenom něco se svíčkami
nebo ucpaný karburátor.“

„Ty snad víš, kde ten karburátor je?“

„Ne,“ přiznala jsem. „Ale opravář to nejspíš vědět bude.“

„Otevři oči a přiznej si realitu, Nik. Bývalo to skvělé autíčko, ale jednoho dne ti zkolabuje na
dálnici a ty pak budeš hlavní zpráva v černé kronice. ,Miliardářova přítelkyně rozmačkaná na
kaši v hromadné srážce aut.‘ A neříkej pak, že jsem tě nevarovala.“

Zvedla jsem oči k nebi, ale nedohadovala jsem se s ní. Pravda totiž byla, že trefila hřebíček na
hlavičku.

„Když už mluvíme o tom příteli miliardářovi,“ pokračovala Jamie, „kdo všechno přijde na ten
zítřejší večírek? Budu se konečně moct seznámit s Evelyn, že jo?“

„Ale jo,“ ubezpečila jsem ji. „A samozřejmě přijde taky Blaine. A ty a já. Jenom my víme, že
na obraze jsem to já, takže to pojmeme soukromě –“

Přerušilo mě Jamiino odfrknutí. V duchu jsem se proklínala za výběr slov.

„Bude to jen takové malé setkání,“ začala jsem tedy znovu. „Jenom do osmi. Pak přijedou
ostatní hosté, aby se mohli podívat na další Blaineova díla a přitom se trochu pobavili.“

„Fajn. A co Ollie?“ zeptala se ledabyle. Nepoznala jsem, jestli se ptá jen tak nebo jestli mezi
těmi dvěma ještě pořád něco je. Věděla jsem, že bych se mohla jednoduše zeptat, ale nějak se
mi do toho nechtělo.

„Ollie nepřijde,“ odpověděla jsem konečně.

„Na tu první část?“ zjišťovala. „Ty jsi mu o tom obraze nic neřekla, jak vím.“ Úkosem se na
mě podívala. „Nebo ano?“
„Ne,“ potvrdila jsem pevně.

„Jen mě zajímalo, jestli přijde aspoň na tu druhou část. Na výstavu, nebo jak tomu chceš
říkat.“

„Říkám tomu pořád koktejlový večírek,“ prohodila jsem a zaparkovala auto ve vyhrazeném
stání. „A ne, nepřijde ani tam. Myslím, že mají s Courtney jiné plány,“ dodala jsem. Na mysli
jsem měla Ollieho snoubenku. Cítila jsem se kvůli té lži trochu provinile, ale nechtěla jsem
Jamie říct, že Damien odmítl Ollieho pozvat do svého domu. Sice mě štvalo, že Damien a
jeden z mých nejlepších přátel spolu nevycházejí, ale vlastně jsem chápala, co k tomu
Damiena vede.

Nejdřív totiž kolem sebe kroužili jako dva alfa samci, nakonec však přece jen dospěli k
jakémusi dočasnému příměří. Jenže s tím nastal rychlý konec, když mi Ollie prozradil některá
z Damienových tajemství, a porušil tím zásady vztahu mezi advokátem a jeho klientem.

Damien sice pochopil, že mě tak Ollie chtěl chránit, ale to byl zřejmě také jediný důvod, proč
Ollie mohl dál zůstat právníkem a směl zůstat v tomto městě. Nebo vůbec na tomhle
kontinentě, když na to tak přijde.

U sebe doma ho však Damien nechtěl a já jsem se tomu vlastně ani nemohla divit. Mohla
jsem jen doufat, že k sobě někdy najdou cestu, protože jsem ve svém životě potřebovala oba
dva. Od chvíle, co celá ta věc vyšla najevo, však uplynul teprve týden, a tak byla celá
záležitost dosud příliš živá.

Jamie však o ničem z toho nevěděla a já jsem neměla v plánu jí to říkat. Vznikl ovšem mezi
námi další klín, i když jsem o něm věděla pouze já.

Za chvíli jsme byly u dveří a já jsem začala štrachat po klíči. Když jsem ho konečně našla,
otevřela jsem dveře – a zůstala jsem stát na zápraží jako omráčená.

„No do prdele,“ hlesla Jamie, která mi nahlížela přes rameno.

Já jsem neřekla nic. Jamie to trefně vyjádřila za mě.

Uvnitř, uprostřed našeho obýváku, stála postel. Ta postel. Ta krásná železná postel, vedle níž
jsem pózovala pro portrét. Ta úžasná postel, na níž mě Damien tak důkladně ošukal včera v
noci – stejně jako tolik mnohých nocí předtím.

Obě jsem chvíli stály jako přimrazené. Nakonec jsem vstoupila do pokoje jako první já.
Spatřila jsem, že na posteli leží taška na šaty od Fred’s a zvenku je k ní připíchnutý vzkaz.
Stačilo, abych se podívala na rukopis na obálce, a tělo se mi okamžitě stáhlo očekáváním.
Pomalu jsem z obálky vytáhla složený papír, rozložila ho a četla:

Ocenil bych, kdybyste mi prokázala tu čest a oblékla si na zítřejší večer tyto šaty, slečno
Fairchildová. A pak mi snad prokážete ještě větší čest tím, že si je zase svléknete.
Pozdě jsem si uvědomila, že Jamie stojí za mnou a čte mi přes rameno. „Jak to, že máš takové
štěstí? Z toho chlápka by člověk fakt mohl omdlít blahem.“

„Určitě,“ souhlasila jsem s úsměvem.

Plácla sebou na postel a čekala, až otevřu plastovou tašku. Štěstím jsem se rozesmála. Byly to
šaty, do kterých jsem se úplně zamilovala, když jsme byli včera na nákupech – šifonové, v
kouřově modré barvě a s délkou do půli stehen. Měly volnější střih, ale díky sámkovanému
přednímu dílu a rozevlátému stylu působily lehce a koketně. Už jsem se nemohla dočkat, až si
k nim obuju své oblíbené stříbrné sandálky na klínu a na ruku připnu stříbrný náramek.

Přidržela jsem si je před sebou, ať se na mě Jamie pořádně podívá. „Tak co myslíš?“

„Myslím, že v těchhle šatech vypadáš po čertech hříšně!“ odpověděla. „Hele, mohla bych ti
trochu projet tvůj šatník? To moje oblečení mě už nějak nebaví.“

„Jamie, ty přece nosíš velikost třicet čtyři. Takhle hubená jsem já byla naposledy, když jsem
unikla matčině péči, a než jsem objevila existenci oné kouzelné věcičky, které se říká jídlo.“

Povzdechla si a žádostivě se zahleděla na moje nové šaty. „Taky bych potřebovala za přítele
milionáře.“

„Naprosto souhlasím,“ přikývla jsem. „Je to úžasný módní doplněk!“

„Nepůjdeme na nákupy?“ navrhla Jamie. „Tu krizi v šatníku jsem myslela naprosto vážně!“

Hodila jsem pohledem po telefonu. Damien se ještě neozval. „Jasně,“ souhlasila jsem tedy.
„Dej mi vteřinku, musím se převléct a nakrmit kočku. A nemohly bychom se někde najíst,
když už budeme venku? Vodka nepatří k základním potravinovým skupinám.“

„Fakt ne?“ odsekla Jamie a předvedla své hvězdné herecké schopnosti tím, že do svých slov
vložila skutečný úžas. Odběhla k sobě do pokoje a já zašla do kuchyně. Paní Mňau Mňau se
objevila přesně v okamžiku, kdy jsem strhla víčko z kočičí konzervy, a šťouchala mě hlavou
do nohy celou dobu, než jsem jí konečně nandala jídlo do misky a postavila ji před ni.

Když už jsem byla ve svém pokoji a svlékala si oblečení z práce, Jamie na mě zavolala: „Jak
tu postel vlastně dostal dovnitř?“

„Tak to je nad moje chápání. Nevím,“ odpověděla jsem, i když se to nejspíš dalo uhodnout.
Damien pravděpodobně podplatil domovníka, který byl zřejmě dost ujetý na to, aby ho
nadchla představa překvapení v podobě dovezené postele.

Převlékla jsem se do jednoho z těch matematických triček, která Jamie předtím tak
pomlouvala. Mělo na sobě nápis Přátelé nenechají své přátele derivovat opilé. K tomu jsem si
vzala džíny. Bylo to fakt poprvé, co jsem je měla na sobě od doby, co Blaine začal malovat
můj portrét, a tak jsem trošku zaváhala, než jsem si je zapnula. Připadala jsem si jako
podvodnice. Jako když porušuju pravidla.
Nebyla to samozřejmě pravda. Hra už přece skončila. Když si chci obléct džíny, můžu. A
když budu chtít vyrazit pod sukní bez kalhotek? No, tak to klidně můžu taky.

Vesele jsem se šklebila, ale když jsem přišla do obývacího pokoje, nálada se mi změnila.
Obrovská postel zaplňovala téměř celý prostor. Když jsem tam vešla a spatřila ji, zaplavilo
mě štěstí jako vlna úžasných zvláštních vzpomínek.

Teď se však můj pocit štěstí zkalil jakýmsi nepříjemným pocitem, který jsem neuměla přesně
rozpoznat. Přistoupila jsem k posteli a objala dlaní hladké koule v jejích rozích. Byla jsem
sice moc ráda, že Damien nenechal postel odeslat někam do skladiště nebo ji neprodal do
bazaru, ale přesto se mě zmocnil smutek.

„Nepatří sem,“ prohlásila jsem, když za mnou přišla Jamie a zeptala se, co se děje.

„Ta postel?“

„Měla by být v domě v Malibu. Ne tady,“ zopakovala jsem. „Připadá mi to, jako by byl
konec.“

Připomněla jsem si příběh, který mi Damien vyprávěl. O tom, jak obětoval spolupráci, na níž
mu tolik záleželo, jen aby zachránil malou potravinářskou firmičku. Příběh se mi nelíbil už
tehdy a teď ještě o to méně.

Jamie chvíli mlčky stála a soustředěně mě pozorovala. „Ach, do háje, Nik,“ promluvila
konečně. „Vůbec s tím nezačínej.“

„S čím?“

„Nechoď na mě s tou svojí psychologií. Ty hledáš všude nějaký význam, a on tam žádný není.
Tohle děláš pořád.“

„To není pravda.“

„No dobře, tak možná že ne pořád, ale třeba s Milem to tak bylo.“

„To bylo v prváku na vysoké.“

„Tak jo, možná že když řeknu ‚pořád‘, mírně přeháním,“ připustila. „Chci ale říct, že jsi do
něj byla zblázněná a on byl v posledním ročníku, pamatuješ?“ Přikývla jsem, protože jsem si
to pamatovala až moc dobře. „Jednou byla zima a on ti půjčil svou bundu.“

„A pak jsme strávily celý týden rozebíráním jeho skrytých motivů.“ Ach, ano. Vzpomínala
jsem si.

„Pak se ale ukázalo, že jeho motivem bylo to, že ti byla zima a on byl hodný.“

„Kam tím míříš?“

„Líbí se ti ta postel?“ zeptala se.

„Miluju ji,“ přiznala jsem.

„Ví Damien, že ji tak miluješ?“

„Určitě.“

„Tak vidíš. Ty máš ráda postel. Damien má rád tebe – což je nejslabší vyjádření letošního
roku, ale nechejme to tak. Jsem si jistá, že až se k němu budeš stěhovat, tu postel si budeš
moct vzít s sebou.“

„Až se budu stěhovat?“ Byla to vzrušující i děsivá představa najednou.

„To by sis přece přála, že je to tak? Ne že bych tě chtěla vykopnout, ale my holky se musíme
naučit být realistky.“

Už jsem málem řekla „ano“, ale zase jsem zavřela pusu a začala znovu.

„Je ještě moc brzo na něco takového myslet.“

„Sakra, Nik. Vždyť si to přeješ. A zasloužíš si to.“

„Fajn,“ souhlasila jsem. „Přeju si to. Ale skočit po tom, co člověk chce, není vždycky ten
nejlepší způsob. Někdy se vyplatí trocha přemýšlení a zdrženlivosti.“

„To není můj styl,“ řekla a dokonale tak spolkla háček, jímž jsem se snažila změnit téma.

Povzdechla jsem si. „Ale možná by měl být. Ty nejsi zrovna osoba, která by mohla rozdávat
rady ohledně vztahů.“

„To je sice pravda, ale ty ses přece ptala. Tak kdo z nás dvou je větší blbec? A kromě toho,“
pokračovala, když viděla, jak přemáhám úsměv, „třeba zrovna začínám nový list svého
života. Monogamie může být i zábavná. Chci říct, že si neumím představit, že bych měla
Rainea dost. A po včerejší noci si ani neumím představit, že by měl dost Raine.“

Zasmála jsem se a v duchu si musela přiznat, že takový pocit dobře znám.

„Takže si tu postel mám nechat?“

„Jo, zatraceně, nech si ji. A vůbec, nech ji tak den dva tady v obýváku. Až se vrátíme z
nákupů, tak si do ní vlezeme a dáme si pár margarit.“

„A pustíme si filmy?“

„Jo, ale žádnou romantiku,“ zvedla varovně prst. „Nemám náladu slzet. Chci akci! Chci, aby
to tam pořádně lítalo.“

V tu chvíli mi to připadalo jako naprosto dokonalá představa večera.

Kapitola 9

Poté co jsme se nacpaly v Haru Sushi & Roll Cafe a vyprázdnily peněženky v Beverly Center,
jsme se s Jamie usadily doma s plným džbánkem tequilly a ledové limetkové šťávy,
šmrncnuté trochou cointreau. Už při večeři jsme si daly saké, takže jsme teď byly dost
namazané na to, abychom si zpívaly vánoční rap, jímž začíná Smrtonosná past.

Zrovna jsme byly u scény, kdy Bruce Willis v koupelně cvičí prsty u nohou, když zazvonil
Jamiin telefon. Podívala se na něj, vykvikla, vyskočila z postele a uháněla k sobě do pokoje,
aby měla soukromí.

Bryan Raine, předpokládala jsem.

Rozmýšlela jsem se, jestli se budu dál dívat sama, protože jak ji znám, dokázala by s ním
proklábosit třeba celou noc. Vtom se ale ozval můj mobil. Ani jsem se nezdržovala pohledem
na displej, prostě jsem jen zmáčkla knoflík a přijala hovor. „Damiene?“

„Jsi v pořádku?“

Chvíli trvalo, než mi došlo, o čem to mluví. O paparazzi. „Jak to, že víš o každé maličkosti,
co se mi stane? Máš snad satelit? Jsou v těch šatech, které jsi mi koupil, schované
minivysílačky?“

„Tvoje fotky dneska mohl vidět každý člověk na světě, který vlastní chytrý telefon a účet na
sociálních sítích,“ prozradil. „A popravdě řečeno, ten nápad se satelitem se mi líbí. Řeknu
letecké a kosmické divizi mého podniku, aby se na to podívala.“

„Skvělé!“

„Na něco jsem se tě ale ptal, Nikki. Jsi v pořádku?“

Měla jsem chuť se na něj obořit za to, že mě nepovažuje za schopnou postarat se o sebe, ale
pak jsem si uvědomila, že starost v jeho hlase byla opravdová. A tak jsem prostě řekla jen:
„Ano, jsem v pohodě.“

„Slyšel jsem, jak se zmínili o Ashley.“ Mluvil nejněžnějším tónem, jaký jsem od něj kdy
slyšela. Byla to nejen připomínka mé sestry, ale i jeho hlas, co mi vehnalo slzy do očí.

„Vím, co si myslíš, ale to by nepomohlo,“ pokračovala jsem „Když jsem tam přijela, kolem
budovy nikdo nebyl. Objevili se až později. I kdyby mě přivezl Edward, byl by tou dobou už
dávno pryč.“

„Promluvíme si o tom později,“ řekl. Věděla jsem, že bych měla něco namítnout, ale v tu
chvíli jsem byla ráda, že se mi podařilo debatu odsunout na pokud možno nikdy. „Tak mi
pověz, jak ses měla?“ ptal se dál.
„Musím?“

„Nic moc?“

Uvažovala jsem nad otázkou. „Nic špatného, ale většinu dne jsem strávila s chlapíkem ze
svého týmu. Jmenuje se Tanner a ukázalo se, že je to pomstychtivý malý hajzlík. Jamie si
myslí, že to byl on, kdo přivolal paparazzi.“

„A taky jim podsunul ten nápad s korporátní špionáží?“ Překvapilo mě, že Damienův hlas zní
pobaveně. „Musím říct, že bys byla velice krásný špion.“

„Ty nejsi naštvaný?“

„Jsem vytočený,“ přiznal. „Tenhle druh obvinění neberu na lehkou váhu. Jestli to způsobil ten
malej hajzl, najdu si ho.“

„Ach. Znělo to, jako by sis myslel, že je to legrace.“

„Ta situace ne. Jen jsem se těšil na radost, až zdecimuju toho, kdo spustil tyhle pomluvy. Já
sice snesu hodně, ale průmyslová špionáž k tomu rozhodně nepatří. A naznačovat, že tím
špionem je moje přítelkyně, je ještě horší.“

Polkla jsem. Často jsem si Damiena dobírala kvůli rozsahu jeho impéria, ale občas jsem
zapomínala, jak širokou síť vytvořil a kolik moci ve skutečnosti má. Ať už pomluvy šíří
Tanner, nebo kdokoliv jiný, Damien si ho najde. A nepochybovala jsem, že ho také zničí. Jak
řekl Ollie – Damien je nebezpečný. Přinejmenším pro své nepřátele.

„Není to zrovna téma, které bych si nejradši vybral k rozhovoru,“ pokračoval.

„Já taky ne,“ prohlásila jsem s úlevou. „Tak mi řekni, jak ses celý den měl.“

„Radši bych slyšel, co teď zrovna děláš ty. Kde vlastně jsi?“

„V naší posteli,“ řekla jsem. „Myslím na tebe.“

„Opravdu? Zkouším si tě představit,“ prohodil. „Ležíš na zádech, vlasy rozhozené po polštáři

a jsi nahá.“

Musela jsem se zasmát. „I když se mi ta představa taky moc líbí, džíny a ošuntělé tričko jsou
blíž pravdě. Jamie je vedle v pokoji. Což mi připomíná – kdepak jsi ty? Nejsi přece ještě v
Palm Springs, nebo ano?“

„Byl to nekonečný den. Teď sedím v limuzíně a blížím se k L.A. Pošlu řidiče, aby tě vyzvedl.
Chci, abys byla doma, až tam přijedu.“ Žár v jeho hlase mě rozpálil tak, že jsem lehce
zasténala a položila se na záda se zavřenýma očima. Nechala jsem se hýčkat jeho hlasem
hladkým jako whisky.

„Chci tě mít v posteli,“ pokračoval. „A chci tě nahou.“

Přiopile a připitoměle jsem se usmívala. „Ale postel je tady,“ připomněla jsem mu. Překulila
jsem se na břicho a roztáhla ruce, jako bych objímala Damiena.

„Sejdeme se tentokrát v bytě,“ řekl mi. „Ochranka ti prozradí kód, aby ses dostala dovnitř. A
buď nahá, Nikki. Šaty nech na hromádce u dveří, ať je vidím hned, jak přijdu domů. Chci
vědět, že jsi tam, že jsi vlhká a že čekáš jenom na mě.“

Rozevřela jsem rty a dech se mi zrychlil. Po kůži mi přebíhaly drobné elektrické výboje.
Zavřela jsem oči a poddala se kouzlu jeho slov.

„V ledničce najdeš víno. Nalij si sklenici a napij se z ní. Pak si ji odnes do obývacího pokoje.
Budeš na mě myslet, Nikki, sama u mě doma. Sama na všech těch místech, kde jsem tě
píchal. Lehneš si na gauč i s vínem. V jedné ruce budeš držet sklenici, druhou si dáš na prsa.
Možná bys mohla namočit špičky prstů ve víně a pomalinku si jimi přejíždět po těle. Budeš na
mě myslet, že jo, miláčku?“

„Ano.“ Skoro jsem nemohla promluvit.

„Tvoje prsa. Tvoje bradavky. Vnitřek tvých stehen. Chci, abys ze mě byla vlhká, miláčku.
Trošku opilá a úplně vlhká.“

„Damiene.“ Jeho jméno zaznělo sotva jako dech. Slova mi stoupala do hlavy jako víno, které
chtěl, abych pila – jako margarity, které jsem vypila už předtím. Zatnula jsem zuby do
spodního rtu a uvědomila si, že přitom lehce pohybuju boky. Vnitřní šev mých džínů se mi
otíral o pulzující pohlaví, že jsem brzy byla blízko, tak blízko…

„Rozumíš mi?“ zeptal se.

„Mhmm.“

„A až ode mě dostaneš esemesku, že jsem v garáži, chci, abys šla do ložnice a položila se na
postel tváří dolů. Pak roztáhneš nohy. Budu tam hned a první, co chci vidět, je, jak jsi pro mě
otevřená a zvlhlá. Chyběla jsi mi celý den,“ dodal a znělo to jako tichý, žádostivý sten. „Chci
se tě dotýkat. Chci ti sáhnout na kundičku, až se uděláš, a chci tě pevně držet, až se mi budeš
chvět v náruči. A nejvíc ze všeho chci slyšet, jak křičíš moje jméno.“

Už jsem se nedokázala ovládnout a hlasitě jsem zasténala.

„Cože?“ zavolala Jamie ze svého pokoje. Její hlas se rozezněl celým bytem a naprosto zrušil
smyslné kouzlo, jemuž jsem podléhala.

Zprudka jsem se posadila. V hlavě mi tepalo prudkým pohybem, ale i vědomím, že jsem se
málem udělala, i když je moje nejlepší kamarádka ve vedlejší místnosti.

„To nic,“ zavolala jsem v odpověď. „Jenom zrovna mluvím s Damienem.“

„Promiň, cože?“ strčila hlavu do dveří a zeptala se znovu. „Už jsem domluvila. Půjdeme si
zase pustit ten film?“
„Já…“ Zaváhala jsem. Rychle jsem dýchala. Ještě jsem byla ochablá a rozechvělá jen z
pouhého účinku Damienových slov a netoužila jsem po ničem jiném než po jeho doteku.
Jenže s Jamie jsme se v poslední době viděly tak málo a zrovna jsme měly holčičí večírek a –

Nadechla jsem se. „Počkej chvilku,“ řekla jsem jí. „Zrovna telefonuju.“

„Aha. Tak promiň,“ odpověděla a zmizela v kuchyňce.

„Jsi tam ještě?“ promluvila jsem do telefonu.

„Ano.“

„Hele, to, co jsi zrovna říkal, znělo nádherně…“

„Jsem rád, že si to myslíš.“

„Ale já nemůžu. Dneska ne.“

Nastalo ticho.

„Damiene? Jsi tam?“

„Jsem tu.“ Z jeho tónu se nedalo nic poznat.

„Víš, zrovna jsme si s Jamie udělaly holčičí večírek a…“

„To nevadí,“ řekl a tentokrát jsem ty emoce rozeznala. Ano, byla to lítost. Ale bylo tam také
pochopení. „Jsem zklamaný,“ přiznal.

„To já taky,“ přiznala jsem. „Přežiješ to beze mě?“ dodala jsem, abych trochu zlehčila situaci.

„Bude to těžké,“ odpověděl, „ale třeba to bude k něčemu dobré.“

„Děkuju mockrát,“ pronesla jsem a zasmála se.

„Mám tu štos zpráv, které si během víkendu potřebuju projít. Když to stihnu dnes večer,
sobota a neděle už budou jenom tvoje.“

„V tom případě se tedy nemusím cítit provinile. Tak jen jdi a kontroluj, nakupuj, obchoduj a
prodávej. Dělej, co musíš, abys zabránil kolapsu Starkova vesmíru.“

„Hned se do toho pustím,“ slíbil nevzrušeně. „Uvidíme se zítra. Pak mi povíš, jaké to bylo
první den v práci.“

„Dobře.“

„A do té doby,“ zašeptal, „na mě mysli. A hlaď se.“

„To dělám pořád,“ poznamenala jsem, než jsme oba zavěsili.

Usmívala jsem se, ještě když jsem odhodila telefon vedle sebe na postel. A když jsem se
obrátila a viděla, že Jamie přišla z kuchyňky s pytlíkem čipsů a miskou omáčky k namáčení,
musela jsem se usmát ještě víc. „Jak můžeš ještě myslet na jídlo? Já už jsem úplně nacpaná!“

„Jako by někdo mohl být moc nacpanej na čipsy.“ Vlezla si do postele a kývla k telefonu.
„Chtěl, abys k němu šla spát?“

„Chtěl, abych byla u něj v bytě, až se vrátí domů z pouště,“ odpověděla jsem. A pořád jsem se
usmívala. I když jsem tam nešla, stejně to bylo hezké pomyšlení.

„Vážně?“ Jamie se natáhla a přiložila mi ruku na čelo.

Ucukla jsem. „Co to děláš?“

„Zkouším, jestli nemáš horečku. Nejsi nemocná? Myslela jsem, že Damienovi stačí takhle
kývnout prstem a ty tam hned jsi.“

„Řekla jsem mu, že tu máme dneska slezinu,“ přiznala jsem. A pak, protože jsem nemohla
odolat, jsem ještě dodala: „A jen tak mezi námi, máš pravdu. Stačí, když Damien pokývá
takhle prstem, a já hned jsem.“

Jamie se málem rozsypala smíchy. Já si přihnula margarity a přidala se k ní. Pak jsme seděly
v kupě polštářů a sledovaly, jak se do věci vložil Alan Rickman. Za chvilku se už Bruce pustil
do likvidace padouchů a my nemohly odtrhnout oči od obrazovky. Byl to Jamiin
nejoblíbenější akční film, takže jsme ho viděly aspoň tucetkrát, ale pokaždé jsem nadskočila,
když Rickman zabije šéfa.

Pochopitelně mi právě v tu chvíli zazvonil mobil.

Byl to Ollie.

„Ahoj,“ pozdravila jsem. „Co se děje?“

„Jsi se Starkem?“

Mohla to být úplně nevinná otázka, ale přesto jsem ztuhla. „Ne. Proč?“

Vzdychl si a já jsem poznala, že si všiml napětí v mém hlase. „Nechtěl bych rušit. Přísahám
bohu.“

„Pardon. Ne, fakt jsem doma.“

„Jo? Tak to je bezva. Zašla bys na drink?“

„Teď?“ Pravda je, že bývaly časy, kdy bych nezaváhala. Tak proč bych měla váhat teď,
uprostřed holčičího mejdanu? Ollie by přece mohl klidně přijít a absolvovat s námi filmový
maraton nebo bychom mohli vyrazit někam ven všichni a namazat se.

Jenže věci se mezi námi změnily, a tak místo abych byla celá pryč nadšením, že se sejdeme,
zmocnila se mě ostražitost. Až mě to rozesmutnilo. Kdykoliv jsem se totiž v poslední době s
Olliem sešla, pokaždé jsem se dozvěděla něco nepříjemného. A po dalších zjištěních už jsem
netoužila.

Ale stejně – byl to přece Ollie a já jsem to mezi námi nechtěla pokazit.

„Chceš se sejít jen tak?“ zeptala jsem se. „Nebo si chceš promluvit o něčem konkrétním?“

Chvíli bylo ticho. Pochopila jsem, že i on si uvědomuje bouřkový mrak, který visí mezi námi.
Věděli jsme o něm oba až moc dobře. „Obojí,“ odpověděl konečně. „Hm, k čertu, Nikki.
Tohle je taková blbost a ty to víš taky.“

Věděla jsem to, ale neměla jsem chuť to přiznat. „Tak co se děje?“ zeptala jsem se.

„Charles se zmírnil o té party, co má být zítra u Starka,“ začal Ollie. Šlo o Charlese
Maynarda, jeho šéfa a zároveň advokáta, který zastupoval Damiena víc než deset let. „Prostě
nějak předpokládal, že jsem byl také pozvaný vzhledem k tomu, jak dobře se my dva známe.“
Snažil se mluvit věcně, ale z jeho hlasu byla znát ublíženost.

„Ollie…“

Jamie přenesla svou pozornost od mobilu na mě. Tato jednostranná konverzace byla očividně
zajímavější než mazání starých zpráv.

„Myslím, že je to poprvé, co pořádáš večírek a nepozvala jsi mě,“ řekl Ollie.

„Já ten večírek nepořádám,“ odpověděla jsem, ale i když to byla pravda, vyznělo to hluše.
Kdybych Damiena požádala, určitě by Olliemu dovolil přijít. Pokud by věděl, že je to pro mě
důležité, jistě by svou nevraživost potlačil.

Jenže já jsem ho nepožádala, protože jsem chápala, proč tam Damien Ollieho nechce. Dala
jsem přednost muži, s nímž jsem sdílela postel, před svým celoživotní kamarádem a svého
rozhodnutí jsem nelitovala.

Povzdechl si. „Já jenom – Hele, omlouvám se, jo? Chápu, že jsi s tím chlápkem. A jo, mám
vůči němu své výhrady, to ano, ale kdyby to mělo znamenat, že přestaneme být přátelé…“

Odmlčel se a já jsem pevně sevřela víčka. „Já taky nechci přijít o naše přátelství,“ pronesla
jsem konečně a nechala myšlenku doznít. Pokud vím, byl to Ollie, kdo mezi nás postavil zeď.
Takže by teď klidně mohl začít právě on s jejím bouráním.

„Jak to teda vidíš?“ zeptal se. „Pojďme si dát panáka. Pokecáme.“ Musela jsem se přece
jenom usmát. Když jsme chodili na vysokou, byl to náš oblíbený způsob levné zábavy.

Zašli jsme v Austinu třeba do Magnolia Cafe nebo do Z’Tejas a pozorovali lidi u vedlejších
stolů. Jak se chovají, jak na sebe reagují. A pak jsme jim napsali dialogy, ve kterých jsme z
nich nadělali tajné milence. Vymýšleli jsme hádky, potvrzující jejich hlubokou lásku. Nikdy
jsme se neposadili tak blízko, abychom skutečně slyšeli, co si povídají. Všechno to vycházelo
jen z fantazie.
„Dnes je to trochu složitější,“ řekla jsem s pohledem na Jamie. „Ale počkej chvilku.“

Zmáčkla jsem tlačítko na přerušení hovoru a mrkla na Jamie. „Tak co na to říkáš? Jdeme do
trojky?“

„Na takovou zvrhlost vážně nemám náladu.“

Protočila jsem panenky. „Vážně, Ollie chce jít někam na drink.“

„S oběma?“ zeptala se nevěřícně.

„Pozval jenom mě, ale jestli se vy dva k sobě teď nedokážete chovat hezky, vůbec jste spolu
neměli skákat do postele. Vážně, Jamesi. Měla bys na to zapomenout.“

Rozhodila rukama, jako že se vzdává. „No jo, to je fakt. Ale já nejsem jediná, kdo se chová
divně. Ty jsi v poslední době taky zrovna nepatřila do Ollieho fan klubu.“

„Tak možná že všichni tři potřebujeme nějakou akci. Vyjít si ven. Bavit se. Předstírat, že věci
jsou, jako bývaly.“

Zdálo se mi, že zaváhala, ale možná to byly jenom moje představy. „Takže Courtney s námi
nepůjde?“ zeptala se na Ollieho snoubenku.

„Sice nic neříkal, ale já myslím, že ne. Nejspíš je tenhle víkend někde na cestách. Tak co
myslíš?“

„Jo, jasně, že jo,“ řekla. „Ale žádné drinky!“

„Jamie, jestli se ti nechce…“

„Ne, ne,“ přerušila mě. „Chce se mi. A dnešek je fajn. Jen jsem si prostě říkala, že ty a já jsme
měly jiné plány. Ale to nevadí, Ollie se může přidat.“

„Jaké plány?“ Byla to pro mě naprostá novinka.

„Raine nás pozval na večírek do baru Rooftop a má tam být taky Garreth Todd.“

„Kdo je Garreth Todd?“ podivila jsem se.

„Ten, má drahá tupá přítelkyně, je právě největší hollywoodskou hvězdou. A my se s ním

potkáme.“

„Kdybys řekla Alan Rickman nebo Sean Connery, byla bych vzrušením bez sebe. Ale s
Garrethem Toddem zůstávám v naprostém klidu.“

„No, stejně tam půjdeš. Dneska v noci se přece chceme bavit, vzpomeň si!“

Podívala jsem se na televizi. Sice jsem se moc těšila, že si pak dáme další díl Smrtonosné
pasti, tu v letadle, ale musela jsem souhlasit, že tohle zní také dobře. Ještě jsem nikdy nebyla
na žádné hollywoodské party a to, že jsem netušila, kdo je zrovna nejvíc v kurzu, ještě
neznamenalo, že mě lesk a třpyt nechával chladnou. Jenže kde jsou hvězdy, tam bývají i
paparazzi, a to už znělo mnohem méně zábavně.

„Nebudou tam lidi od novin? Nemám na ně vůbec náladu.“

„Ne, Raine mi vysvětlil, jak to chodívá. Budou se nejspíš potloukat kolem vchodu, ale
nečekají, že by ses tam objevila. Takže si vezmi čepici a skloň hlavu, my s Olliem tě
vezmeme mezi sebe. Fakt to nebude žádný problém. A uvnitř na večírku budou jediní
fotografové ti, co patří do Garrethova PR týmu. Takže to bude zcela supůprostý večer.
Přísahám bohu.“

Zazvonil mi mobil. Byl to opět Ollie, kterému se nejspíš zdálo, že už čeká dlouho, a tak
zavěsil a zavolal znovu. „Promiň,“ omluvila jsem se a pak mu vysvětlila celou tu záležitost s
Garrethem Toddem a pravou hollywoodskou party. Na rozdíl ode mě Ollie nežil v kulturní
bublině, takže věděl přesně, kdo je Garreth, a z vyhlídky na večírek byl okamžitě nadšený. Jak
se ukázalo, s Courtney jsem měla pravdu, i když jsem se mýlila v důvodech jejího odjezdu.
Předpokládala jsem, že odjela pracovně, ale Ollie mi řekl, že ve skutečnosti letěla do San
Franciska vybírat s matkou svatební šaty.

Řekl, že u nás bude do hodiny a že vyrazíme společně. I když jsem byla poněkud nervózní, že
se máme všichni tři sejít poprvé od doby, co se Jamie s Olliem vyspala, vlastně jsem se těšila.
Ti dva byli koneckonců moji nejlepší přátelé. A ano, chyběli mi.

Vzala jsem telefon, že zavolám Damienovi a povím mu o změně plánů. Pokud by nebyl moc
zabraný do práce, třeba by mohl jít s námi. S prstem nad jeho jménem a číslem jsem však
zaváhala. Damien by určitě s Olliem nechtěl trávit čas. Když už jsme u toho, Damien sice
neměl nic proti tomu, abych si vyrazila s Jamie, ale zdálo se mi, že by byl méně nadšený,
kdyby u toho měl být také Ollie. A navíc, nic z toho, co jsem mu řekla, se vlastně nezměnilo –
pořád jsem přece byla s Jamie. Prostě se k nám jen přidá další člověk, to je celé.

Položila jsem telefon zpátky na postel a zvedla se, že si půjdu k sobě do pokoje vybrat, co si
obléknu. Nadšení, které jsem cítila ještě před chvílí, však opadlo, a to mě frustrovalo.
Nedělám přece nic špatného. Proč se tedy cítím tak provinile?

Dívka, která na sobě měla pouze bikiny a na zádech připevněná křídla, kolem mě prošla s
podnosem šampaňského v barvách duhy. Usoudila jsem, že šampaňské obarvili proto, aby se
hodilo k bazénu, jehož voda měnila barvu každých třicet vteřin podle toho, jak se přetočilo
rotující světlo.

Kdyby na mě namířili pistoli a nutili mě vymyslet nejokázalejší hollywoodskou party, jakou

si lze představit, stejně bych nedala dohromady nic, co by se aspoň zdánlivě podobalo tomu,
co se kolem mě odehrávalo. Číšníci a číšnice na sobě měli mrňavé zlaté plavky, které
neponechávaly žádný prostor představivosti. K tomu měli ozdobná křidýlka, s nimiž se jen s
obtížemi prodírali hustým davem. Nacházeli jsme se na střeše jedné z nejvyšších budov v Los
Angeles, a tak se dalo předpokládat, že nevyslovené poselství zní: My, hosté, jsme se ocitli na
tak prominentním místě na nebesích, že nás musí obsluhovat samotní andělé.

Jamie se procpala přede mě a vtiskla mi do ruky sklenici s jasně rudým šampaňským. Měla na
sobě extrémně krátkou červenou sukni, k tomu černou krajkovou halenku a pod ní červenou
podprsenku. Jako vždycky vypadala úchvatně. Já jsem si oblékla černou zavinovací sukni s
černým tílkem. Jediný záblesk barvy poskytoval růžový šál, který jsem si omotala kolem
krku. Když jsem se rozhlédla po ostatních, Jamie byla vlastně oblečená stejně konzervativně
jako já.

„Úžasný, že jo?“ prohodila.

„Je to přesně takové, jak bych od hollywoodského večírku očekávala,“ odpověděla jsem suše.
Ollie, který stál vedle mě, propukl v smích a Jamie se na nás oba zamračila.

„Nebuďte tak cyničtí,“ napomenula nás. „Podle toho, co mi Raine řekl, je to jedna z
nejpřednějších party tohoto léta, a taky je mimořádně exkluzivní.“

Neurčitě mávla rukou směrem, odkud přišla. „Steve říkal, že se musel celé měsíce vtírat, aby
získal pozvánku.“

„Steve je tady?“ Stoupla jsem si na špičky a rozhlížela se po davu. „A co Anderson?“ Steve

byl prvním člověkem, s nímž se Jamie seznámila, když mě po studiích předběhla a odjela do
Los Angeles, aby tam jako herečka našla slávu, bohatství a nebo možná smrt hladem. Já jsem
se s ním poznala při jedné z předchozích návštěv, ale od doby, co jsem se sem skutečně
přestěhovala, jsem ho ještě neviděla.

„Je tady taky. Řekla jsem mu, že nás najde u hnízdeček,“ prozradila Jamie. Myslela tím
zvláštní plastové budky vybavené vodními postelemi, poblíž kterých jsme stáli. „Oni k nám
postupně dorazí.“

To mě nepřekvapilo, protože Steve se s většinou přítomných musel znát. Pracoval jako

scenárista, ačkoliv se žádný z jeho filmů nikdy nerealizoval.

Podle Jamie to v Hollywoodu nebylo nic neobvyklého. Jeho partner Anderson se zabýval
prodejem nemovitostí. Stevea jsem měla ráda, ale pokud se nesmiloval a nepovídal si se mnou
o starých filmech, po deseti minutách konverzace s ním mi pohled zesklovatěl nudou. Ovšem
o domech se vždycky dalo říct něco zajímavého.

„Je to tady sice zatraceně pompézní,“ konstatoval Ollie, „ale taky to je fakt paráda. No, jen se
koukněte kolem sebe.“

Musela jsem souhlasit, místo bylo vážně nádherné. Noc byla jasná, a tak se zdálo, jako
bychom se vznášeli mezi mrakodrapy. V dálce byly vidět hory tyčící se jako černé stíny
poseté drobnými tečkami světýlek na nebi v barvě tuhy. Z budky na protější straně střechy
pouštěl dýdžej taneční muziku a hodně hostů už využilo obrovský taneční parket. Drinky
roznášeli potulující se andělé, ale daly se také dostat v baru u bazénu. A abychom snad
náhodou nezapomněli, že tohle je pravý hollywoodský večírek, na projekčním plátně,
vysokém přes dvě poschodí, se promítaly úryvky z nejrůznějších filmů, především z těch, v
nichž hrál Garreth Todd.

„Jasně,“ přikývla jsem. „Stopro. Je to fakt super.“ Pořádně jsem si přihnula a dopila
šampaňské. Proto jsem sem přece přišla, abych se pobavila se svými přáteli. „Tak kdepak máš
toho svého chlapíka?“ zeptala jsem se, což Jamie přimělo vysunout krk a začít se rozhlížet
kolem.

„Jestli nespadl ze střechy, tak tu někde bude. Počkáme, až k nám dorazí Steve s Andersonem,
a pak bychom mohli taky začít kroužit a najít ho.“

„Takže ty to s tím modelem začínáš myslet vážně?“ zeptal se jí Ollie. „Víš, je těžké si
představit, že bys po chlápkovi jako já mohla chtít ještě někoho jiného.“

Samozřejmě si dělal legraci, ale stejně mi připadalo, že někde v hloubce z něj mluví uražená
ješitnost. Doufala jsem, že mi to jen tak připadá. Kvůli jeho dobru, kvůli Jamiinu dobru a
především kvůli Courtney.

„Jo,“ protáhla Jamie a na rtech jí vykvetl líný úsměv. „S důrazem na to ‚začínáš‘. Tak daleko
ještě nejsme. Ale jinak jo, no.“

„To je dobře,“ řekl Ollie úsečně.

Zamračila jsem se. Pokoušela jsem se vymyslet, co vtipného a trefného bych mohla říct, ale
na nic jsem nepřišla.

„No, jestli ale chceš mluvit o vážných vztazích…“ Jamie se odmlčela, zadívala se na mě a
potměšile povytáhla obočí.

Nevinně jsem se usmála. „Dáma o takových věcech nikdy nemluví.“

„Na to je ještě zatraceně brzo,“ namítl Ollie zprudka. „A ostatně…“ Zarazil se v půli věty.

„Copak?“ vyjela jsem na něho.

„Celá ta záležitosti mi dělá starosti. Stark mi dělá starosti.“

„Kristepane na nebesích,“ vzkypěla Jamie. „Copak ty s tím nedáš pokoj?“

Byla jsem Jamie vděčná, že zasáhla. Myslela jsem, že po předchozím rozhovoru válka mezi
Olliem a Damienem nepřijde na přetřes, ale Olliemu očividně dvě skleničky zeleného
šampaňského stačily, aby se mu rozvázal jazyk.

„Kvůli tomuhle tu holku tak miluju,“ prohodil Ollie a zavěsil se do Jamie. „Moc se s tím
nemaže a vždycky mi řekne, co si myslí.“

„A co?“ opáčila jsem. „Copak Courtney ti to neřekne, když se chováš jako vůl?“ Nebylo ode
mě moc hezké zrovna teď vytáhnout Courtney a já jsem to dobře věděla. Jenže jsem byla
naštvaná. Kromě toho jsem měla jít na blížící se svatbě Olliemu za svědka. I když jsem ještě
nikdy svědka nedělala, byla jsem přesvědčená, že jedním z jeho hlavních úkolů je ženicha
sejmout, jakmile překročí hranice a začne ze sebe dělat pitomce.

„Ne,“ odpověděl Ollie vážně. „To ona nedělá.“ Sehnul se a usadil se na kraj vodní matrace
uvnitř jednoho z hnízdeček. Chvíli se tam vrtěl a kroutil a nakonec se chytil červeného
plastového výlisku, který tvořil část klenuté stříšky. „Ona si prostě počká, a když je pak těch
sraček už moc, rozejde se se mnou.“

Sedla jsem si k němu a nedbala na to, že se pod námi sedátko povážlivě prohnulo. „Myslela
jsem, že už ty kraviny neděláš.“ Ollie a Courtney se pořád rozcházeli a zase scházeli už celé
roky. Tentokrát to však bylo prvně, co došlo až k oficiálnímu zasnoubení. Courtney jsem měla
opravdu ráda a doufala jsem, že to dobře dopadne. Ale podle toho, jak se to dosud vyvíjelo,
jsem měla čím dál větší strach, že to Ollie podělá i tentokrát. Nebo přesněji řečeno, že už to
vlastně podělal.

„Já jsem hrozný smolař,“ řekl Ollie. „Kam se hnu, všude samé problémy. Ne každý si může
žít kouzelný život jako jistý milionář, kterého známe.“

„K sakru, Ollie!“

Zvedl ruce na znamení, že se vzdává. „Promiň, promiň. Jsem totální debil.“

„Ano,“ souhlasila jsem. „To teda jo.“ Nadechla jsem se a začala: „Hele, podívej se, mně je
samozřejmě líto, že máš s Damienem problém, ale pro mě hodně znamená. A pokud něco
znamenám já pro tebe, budeš si to muset uvědomit a nějak se s tím vyrovnat.“

„V tom to právě je,“ podotkl Ollie. „Ty pro mě hodně znamenáš. Já si na Starka můžu
zvyknout. Můžu dokonce přehlédnout i všechny ty sračky, které bych na něj za hodinku
vyhrabal v archivu u Bendera a Twaina,“ dodal. Myslel tím právnickou firmu, kde pracoval.
„Problém není v tom chlapovi, no, aspoň ne velký problém. Jde o to, co je kolem něho.“

„O čem to mluvíš?“

„No tak, Nikki. Vždyť ses musela zamaskovat, abys sem mohla přijít,“ připomněl mi čepici,
kterou jsem si podle Jamiiny rady nasadila. „Copak chceš takhle žít? K čertu, zvládla bys
takovýhle život?“ dodal, pohladil mě zlehka po stehně a propletl si prsty s mými. „Prostě o
tebe mám obavy, to je celé.“

Hrdlo se mi sevřelo. Sklopila jsem oči, abych se vyhnula jeho pohledu. Věděla jsem, že jeho
starost je opravdová – Ollie už viděl moje jizvy a viděl i to, jak jsem se složila. Ale ještě
důležitější bylo, že to byl on, kdo mi pak pomohl dát se zase dohromady.

„Damien si dělá starosti z úplně stejných důvodů,“ přiznala jsem tiše. „Ale já to ustojím,“
dodala jsem a vzhlédla, abych se mu mohla podívat do očí. „Já to ustojím, protože chci a
protože Damien za to stojí.“

Ramena mu poklesla. „Kdo by si byl pomyslel, že budu mít něco společného s Damienem
Starkem?“
Hlasitě jsem se rozesmála, Ollie se však jenom uculil.

„Vážně,“ řekl. „Můžu mít sice proti Starkovi námitky, ale taky vím, že mu na tobě záleží.“

„To je pravda,“ souhlasila jsem. Chtěla jsem ještě dodat, že vím, že Olliemu na mně záleží
taky, ale už jsem se k tomu nedostala. Přišli totiž Steve s Andersonem doprovázení dvěma
naprosto úžasnými muži.

„Díky bohu,“ ozvala se Jamie. „Vy teda umíte přijít právě včas, kluci.“

Nadšeně jsem souhlasila, protože jsem už zoufale toužila změnit téma. A tak jsem se od
Stevea a Andersona nechala obejmout a líbnout na tvář a polichotit, zatímco Ollie si s nimi
potřásl rukama a tvářil se ponuře. V chlapíkovi, který strhl Jamie do náruče, jsem poznala
Bryana Rainea a odhalit posledního člena záchranného týmu jako Garretha Todda už pak
nevyžadovalo velké duševní úsilí. Koneckonců, jeho tvář jsem mohla sledovat na promítacím
plátně celý večer.

„No, zdravím,“ pronesl a přiblížil se ke mně víc, než by měl. „Myslím, že se ještě neznáme.“

„Nikki,“ představila jsem se a okamžitě jsem si zase nasadila svoji obvyklou masku. Na
zábavu už jsem teď neměla pomyšlení a jediné, po čem jsem toužila, bylo prokousat se
společenskými lichotkami a co nejrychleji odtud vypadnout.

„Doufám, že se dobře bavíte,“ řekl a přiblížil se ke mně ještě víc. Ustoupila jsem o krok a
vrazila přitom do Ollieho. Chytil mě za rameno, aby mi pomohl najít rovnováhu, a ten jediný
prostý pohyb stačil, že mi skoro vhrkly slzy do očí. Takhle to přece bývalo – kdykoliv jsem se
začala skládat. Byl tu Ollie, aby mě podpořil.

„Vsadili jsme na nebeský styl,“ prohodil Todd. „Jak vám to připadá?“

„Působí to velmi barvitě,“ odpověděla jsem.

„Ale ani zdaleka se to nemůže vyrovnat tomu, jak záříte vy,“ pokračoval. Teď už byl ode mě
jen pár centimetrů a já jsem byla vklíněná mezi něj a Ollieho. Napadlo mě, že kdyby mi něco
takového řekl Damien, úplně bych se roztekla. Od Garretha mě to však pouze podráždilo.

Doufala jsem, že Jamie nějak zasáhne, ale ta byla ztracená v Raineově vlivu a nevypadalo to,
že by mě přišla zachránit. Byla jsem na to tedy sama a znala jsem jediný zaručený způsob, jak
se osvobodit. „Ale vy máte proti mně výhodu, milánku,“ zaševelila jsem se svým
nejzářivějším úsměvem a nejtěžším texaským přízvukem. „Znáte mě jménem, zato já nemám
ani nejmenší ponětí, jakpak říkají vám?“

„Ach.“ Udělal krok dozadu, zřejmě aby dopřál svému egu trochu vzduchu, aby to mohlo
rozdýchat. „Jsem Garreth Todd.“

„Moc mě těší. A čímpak se živíte?“

Ollie za mými zády sebou pohnul a mně bylo jasné, že se chystá propuknout v řehot. Jamie
nedávala díkybohu pozor. „Myslel jsem, že bychom si mohli jít zatancovat,“ řekl Ollie a vzal
mě za ruku.

„Jasně,“ přikývla jsem a nechala se táhnout pryč. „Takže díky, pěkně jsme si poklábosili,
pane Todde.“

„Právě jsi urazila velkou hvězdu,“ sdělil mi Ollie a vlekl mě na parket.

„Ach?“ broukla jsem nevinně a pro větší efekt jsem zamávala řasami. „To byla nějaká
hvězda?“

Ollie moji trapnou poznámku ignoroval. „Jamie tě zabije.“

„Já vím,“ řekla jsem. Každý, kdo mohl Jamie pomoct vyškrábat se po žebříčku výš, si podle
ní zasluhoval, aby se s ním jednalo s nejvyšší úctou. „Ale musíš uznat, že si o to koledoval.“

„Neuznávám nic,“ odpověděl Ollie, ovšem usmíval se přitom. „Tak jsme tady. Zatancujeme
si?“

Musela jsem si vybrat: buď tanec, nebo jít domů, a protože jsem si právě užívala, jak se napětí
mezi mnou a Olliem začíná hezky uklidňovat, řekla jsem „jasně“. Následovala jsem ho na
taneční parket a poddala se hudbě. Byla hlasitá, s tvrdými basy a přesně taková, jakou jsem
potřebovala, abych si vyhnala všechno z hlavy. Nemohla jsem si však pomoct a zatoužila
jsem, aby hráli něco pomalého a na parketu se mnou byl Damien místo Ollieho.

Přání bylo tak silné, že mi ho moje obrazotvornost hned vyčarovala. Jeho vysokou postavu,
jak se prodírá davem. Ústa měl sevřená do tvrdé linky, tvář bez výrazu a oči jako mořská
bouře. Když se všechny pohledy, vedené přitažlivou silou Damiena Starka, obrátily k němu,
teprve pak jsem si uvědomila, že to je skutečný Damien, kdo kráčí záplavou barevných světel
– a že míří přímo k Olliemu a ke mně.

Kapitola 10

„Padej,“ řekl Damien Olliemu. Jeho hlas byl chladný a velitelský, tak jak jsem ho dosud
nikdy neslyšela.
Viděla jsem, jak můj kamarád otvírá ústa, jako by chtěl něco namítnout, ale stačila jsem
zachytit jeho pohled a kývnout. Zamračil se a vrhl na Damiena pohled plný takového
pohrdání, až se mi sevřel žaludek. Damien si ho nevšímal. Olliemu věnoval jen skoupou
pozornost a nespouštěl oči z mého obličeje.

„Damiene,“ začala jsem.

„Ne,“ vyštěkl. Drsně mě přitáhl k sobě a vzal mě do náruče. Skoro se třásl vztekem a já jsem
si položila tvář na jeho prsa, vděčná za chvilkovou úlevu, než se rozpoutá bouře.

Hudba, hlasitá a rychlá, rozechvívala střechu pod našima nohama pulzujícím duněním basů.
Říkala jsem si, že musíme vypadat směšně, když se držíme v objetí jako při pomalém tanci,
ale bylo mi to jedno. K mému úžasu se však hudba ve chvíli změnila, takže ladila s naší
situací. Zvědavě jsem vzhlédla a spatřila jsem, že se kolem nás seběhl malý hlouček. Damien
Stark byl nejméně tak slavný jako Garreth Todd, a teď jsme panu Toddovi ukradli show
úplně.

Mohla jsem jen hádat, že mezi diváky byl i dýdžej a že se rozhodl přizpůsobit hudbu naší
náladě.

Protože jsme ale nedělali nic jiného než se pohupovali v objetí, zájem brzy opadl. Zvědavci
buď odešli, nebo se pustili také do tance, a tak jsem si přestala připadat jako ryba v akváriu.
Jako ctnostná ryba čekající, až dostane vynadáno.

Objímal mě jednu písničku, pak druhou. I když bych ochotně strávila celý zbytek života v
sevření jeho paží, přece jenom jsem dospěla do bodu, kdy už jsem nedokázala snést napětí.

„Řekni něco,“ zaprosila jsem.

Zůstal zticha a na mě sáhly ledové prsty strachu. Ozval se, až když jsem znovu chtěla začít
prosit. A promluvil tak tiše a jemně, že jsem musela napnout uši, a přesto jsem si ani pak
nebyla jistá, zda jsem postřehla jeho slova.

„Omlouvám se.“

„Ty že se – Cože?“ Ustoupila jsem o krok dozadu, abych mu viděla do obličeje. Nezdálo se
mi možné, že bych slyšela správně.

„Omlouvám se,“ řekl ještě jednou. Přestali jsme se pohupovat v rytmu hudby a mlčky jsme
zůstali stát na parketu.

„To má být nějaká zvrácená psychologie? Já tě přece moc dobře znám, Damiene Starku, a
nebyla to kajícnost, co jsem ti viděla v očích, když ses řítil davem. Spíš děsivá megalomanská
zuřivost. A kromě toho,“ dodala jsem s významným pohledem, „to já bych se měla omluvit.“

Damien nezměnil výraz, ale na milisekundu v ní probleskla pobavenost. „Tak zaprvé,“

spustil, „já jsem se davem neřítil. Prostě jsem prošel, a to ještě docela v klidu, vzhledem k
okolnostem.“
Polkla jsem. Bylo mi jasné, že byl naštvaný.

„Zadruhé,“ pokračoval, „domnívám se, že megaloman je někdo, kdo trpí přehnanými

představami o svém významu. Věř mi,“ řekl a tentokrát jsem si byla jistá jiskřičkami veselí v
jeho pohledu, „že já o sobě přehnané představy rozhodně nemám. A konečně zatřetí, ty možná
máš důvody k omluvě, ale já jich mám víc.“

„Já – Ach.“ Nenapadalo mě, co bych mu mohla odpovědět. Rozhovor se vůbec nevyvíjel tak,
jak jsem čekala. Pravdu však měl v tom, že jsem měla proč se omlouvat. „Měla jsem ti říct, že
jdeme s Jamie a s Olliem ven.“

„Věděla jsi to, když jsme spolu mluvili?“

„Ne. Raine jí zavolal až později a teprve ji na tu party pozval. Ollie volal ještě později, a to
jsme se teprve dohodli, že půjdeme společně. Už jsem držela v ruce telefon, že ti brnknu. Ale
pak jsem to, kdoví proč, neudělala,“ dokončila jsem s pokrčením ramen.

„Protože sis myslela, že se naštvu.“

Přikývla jsem. „A za to se právě omlouvám.“

„Tak to jsme na tom stejně.“

Tiše jsem na něj hleděla a čekala na vysvětlení.

„Nechci být ten debil, který tě odtahuje od tvých přátel,“ řekl. „A taky nechci, abys měla
pocit, že přede mnou musíš skrývat, když se s nimi budeš chtít sejít. A omlouvám se za to, že
přesně takhle jsi to cítila.“

Zdvořilá Nikki začal protestovat, ale v tom, co říkal, byla pravda. Zvolna jsem přikývla.

„Nechci, aby ses přestala stýkat se svými přáteli, Nikki. Ale zatraceně, toho zkurvysyna rád
nemám.“

To sice nebyla překvapivá novinka, ale přesto mi chvíli trvalo, než jsem se rozhodla, jak
odpovědět. „To chápu,“ řekla jsem. „Tvoji důvěru si zrovna moc nezískal. Ale já ho znám už
dlouho a patří k mým nejbližším přátelům.“

„Viděl tě nahou, Nikki. Dotýkal se tvých jizev.“

Vytřeštěně jsem se na něj podívala. Přece ne… „Ty na něj snad žárlíš?“ Tahle možnost mnou
otřásla. Už jsem přece Damienovi řekla, že jsem s Olliem nikdy nespala. Mezi námi nikdy nic
nebylo.

„Jo, k čertu, žárlím. Žárlím na každého, kdo tě utěšoval. Kdo tě držel v náručí a přinesl ti
úlevu od bolesti.“

„Vždyť jsem tě tehdy ani neznala,“ zašeptala jsem.

„A žárlím i na všechen čas, který s tebou strávil a který nepatřil mně.“

„Teď nejsi fér.“

„Já vůbec nejsem fér. Ovšem to nemění nic na skutečnosti. Vy nejste jenom přátelé. Už
dlouho ne. Minimálně od doby, kdy jsi prošla peklem kvůli tomu zmetkovi Kurtovi.“ Zavřela
jsem oči a připomněla si kluka, který mi před lety tak strašně ublížil, že jsem potřebovala
právě Ollieho, aby mi pomohl dát se zase dohromady.

„Ollie tě miluje, Nikki. To je jediná věc, za kterou si ho vážím,“ pokračoval Damien. „Má
skvělý vkus na ženy.“

To jsem slyšet rozhodně nechtěla. Ollie byl vždy můj přítel, dokonce mimořádně blízký,
aspoň tedy donedávna. Nelíbilo se mi, jak se věci změnily, a nechtěla jsem slyšet, co mi
Damien právě říkal.

A ze všeho nejvíc jsem si nechtěla přiznat, jak jsem byla neskutečně, neuvěřitelně slepá.

Pomyslela jsem na Courtney a udělalo se mi slabo. „Vždyť je přece zasnoubený, Damiene!“

připomněla jsem mu, ale moje slova zněla nepřesvědčivě. Najednou se mi v hlavě vynořila
Jamie. Věrnost nepatřila k Ollieho silným stránkám.

„To já vím,“ zdůraznil Damien. „A třeba miluje i tu svoji snoubenku. Zato vím, že miluje
tebe. A jednoho dne kvůli tomu u mě bude mít fakt problém.“

Zmohla jsem se na chabý úsměv. „Nechoď na mě s Divokým západem. I se všemi těmi tvými
penězi by to byl spíš Starkův ranč než O. K. Corral, prostě spíš souboj než přestřelka. Ale buď
opatrný, Damiene. Ollie pochází z Texasu. Je to dobrý střelec!“

„To já jsem lepší,“ řekl Damien, ale v jeho tónu nebylo nic z mého lehkého škádlení.

„Jsem moc ráda, že jsi sem přišel.“

„To já taky. Konečně tě můžu obejmout. Celý dnešní den byl hrozně náročný.“

Trhla jsem sebou, protože jsem si vzpomněla na paparazzi, kteří mě obtěžovali před kanceláří,
a na nesmyslná obvinění z průmyslové špionáže.„Promiň.“

Lehce mě pohladil po tváři. „Ne,“ řekl. „Není co. Ale dějí se různé věci.“ Povzdechl si a mě
překvapilo, jaké podráždění jsem v tom slyšela. „Nitky, které jsem po léta pečlivě splétal, se
nějak uvolňují. Nemám rád, když všechno nejde tak, jak jsem si naplánoval nebo jak čekám.“
Vrhl na mě drobný úsměv. „Možná sis toho zatím nevšimla, ale já jsem nejspokojenější, když
mám věci pod kontrolou.“

„Jsem šokována, pane Starku. Naprosto šokována.“

Přehlédl moji ironii, a když promluvil, znělo to tiše a klidně. „A to se vlastně týká i tebe.
Chtěl jsem, abys přišla domů. A ty jsi řekla ne. Nelíbilo se mi to.“

Přistoupila jsem blíž a objala ho rukama kolem pasu. „Když tě to tak štve, tak si mě přivaž k
sobě a pak mě můžeš mít neustále vedle sebe.“
Vnímala jsem, jak mu ztuhlo tělo, a uvědomila jsem si, jak jsem ráda, že se ho držím. Už jsem
zase slábla v kolenou. S Damienem bylo tak snadné poddat se vášni. I když jsme se přeli,
neustále jsme byli nažhavení a snadno mohlo dojít ke vznícení.

A vždycky, vždycky jsem toužila dotýkat se ho, cítit ho, vědět, že je skutečný a že je můj.

„Ale, ale, slečno Fairchildová,“ pronesl. „Tak se mi zdá, že máte nemravné myšlenky.“

„Velice,“ přikývla jsem.

„Mohl bych to vzít jako návrh,“ řekl. Zatáhl za cíp mého růžového šátku. Cítila jsem na kůži
jemné pohlazení látky. „Tak si tě tedy přivážu,“ pravil a omotal si konec okolo zápěstí. „Pojď
blíž.“ Rychlým, prudkým pohybem za šátek zatáhl, až jsem zakolísala. Zachytil mě, abych
neupadla, a pak mě zaklonil hluboko k zemi. Jeho rty se vznášely nad mým uchem. „Ale
myslím, že ze všeho nejdřív potřebuješ pořádně naplácat.“

Pootočila jsem hlavou, aby mi viděl do očí. „Radši bych byla pořádně ošukaná.“

Zasténal a já jsem věděla, že tohle kolo jsem vyhrála já. „Ach, bože, Nikki. Co to se mnou
děláš.“

„Kdepak,“ řekla jsem. Celé tělo jsem měla jako v ohni. „To ty uděláš se mnou. A prosím,
Damiene, udělej to co nejdřív.“

„Odcházíme,“ prohlásil a já jsem mohla jen mlčky přikývnout.

„Kam pojedeme?“ zeptala jsem se, když jsme sjížděli výtahem dolů. V kabině s námi byly
dvě další dvojice, a tak jsme se dotýkali jedině špičkami prstů. Bylo to tak intimní, že jsem
měla pocit, jako bych tam před ním stála úplně nahá.

„Do bytu,“ prohlásil úsečně.

Díky bohu. Kdyby chtěl jet celou tu dálku až do domu v Malibu, nejspíš bych cestou přišla o
rozum. I tak jsem si nebyla jistá, jestli to zvládneme i těch pár bloků.

Jenže když se dveře výtahu otevřely a naši spolucestující vystoupili jako první, okamžitě jsme
se ocitli v zajetí blesků fotoaparátů, tlaku mikrofonů a ohlušujícího pokřikování desítek
dotěrných hlasů.

Chytila jsem Damiena za ruku a přitiskla se k jeho boku.

„Pane Starku!“

„Damiene!“

„Nikki, tady!“

„Co byste nám řekl k tomu, že jste odmítl promluvit na slavnostním otevření Richterova
tenisového centra?“
„Můžete nějak vysvětlit svoje rozhodnutí, pane Starku?“

S hlavou sklopenou jsem se tiskla k Damienovi a prodírali jsme se k východu. Nejdřív jsem si
myslela, že jsou to prostě stejní reportéři a paparazzi, kteří číhali kolem při našem příjezdu.
Pak jsem ale uviděla, že kromě reportérů z TMZ a E! přibyli ještě další ze CNN, a dokonce i z
Wall Street Journalu.

Zřejmě si někdo všiml Damienova příjezdu a zpráva se okamžitě začala šířit jako požár.

Pevně jsem stiskla Damienovu ruku a jen doufala, že nechal auto někde poblíž.

Do bytu to nebylo daleko, ale nechtělo se mi chodit pěšky s tolika supy v patách.

„Co říkáte zprávám z Německa, pane Starku?“ ozval se nějaký hlas. Damien mě sevřel ještě
pevněji a beze slova nás rázně kormidloval ke zřízencově stanovišti.

„Nikki, hodlá se Damien Stark vzdát své svobody?“

„Damiene! Jak by mohla žaloba v Německu ovlivnit vaše podnikání v Evropské unii?“

Hlava se mi točila. Jaká žaloba? Zakázala jsem si podívat se na Damiena a místo toho jsem
upřeně zírala kupředu, na tváři nasazenou masku nezájmu. V žádném případě – v žádném
případě, zatraceně! – nedovolím těm supům poznat, že nemám absolutně žádnou představu, o
čem to mluví.

Má snad Stark International nějaké potíže se zákonem? Myslel tím Damien tohle, když mluvil
o splétání nitek?

„Nikki! Pane Starku! Německo! Žaloba!“ Hlasy se mísily do děsivé kakofonie. „Richter!
Pojmenování! Slavnost! Damiene!“

„Damiene! Damiene!“

Damien musel zřejmě Edwarda přivolat, aniž bych si toho všimla, protože náhle se před námi
objevilo auto, hladce zastavilo a vyskočil z něho Edward.

„Ne,“ zvolal Damien. „Já to zvládnu.“ Edward se tedy posadil znovu za volant. Damien mě
táhl za sebou, pak otevřel zadní dvířka vozu a svým tělem mě zaštítil proti oslepující bouři
světel a otázek.

Už jsem byla skoro vevnitř, když mě Damien pustil, otočil se a postavil se tváří k davu. Povyk
kolem utichl. Myslím, že vzhledem k Damienově zarytému odhodlání nikdy nemluvit s
tiskem tím byli paparazzi šokováni aspoň tak jako já.

„Slavnostního otevření Richterova tenisového centra se nezúčastním,“ promluvil Damien

pevným, zřetelným hlasem, který užíval při obchodních jednáních. „I když plně podporuju
myšlenku takové centrum postavit a provozovat, nemohu s dobrým svědomím podpořit
pojmenování, které má vzdát hold muži, jehož si nevážím. K vašim dalším otázkám nemáme
ani já, ani slečna Fairchildová co říct.“
Vzduch se okamžitě zaplnil směsicí hlasů, jeden hlasitější než druhý. Nebylo jim rozumět, ale
překřikovaly se v dalších otázkách, volaly na Damiena, ať se obrátí kvůli fotce, povykovaly
na mě, ať vystoupím zpoza otevřených dveří limuzíny. Stála jsem jako přimrazená, mírně
skloněná a ztuhlá uprostřed pohybu, jak jsem chtěla nastoupit do vozu.

Vtom se však nad hluk pozvedl jediný hlas přicházející z druhé strany ulice.

„Damiene Jeremiahu Starku!“

Pohlédla jsem na Damiena, ale jeho tvrdý výraz nic neprozrazoval. Narovnala jsem se a přes
střechu limuzíny jsem se podívala směrem, odkud se hlas ozval. Reportéři tam namířili své
fotoaparáty a jejich blesky se nyní soustředily tím směrem.

„Nastup do auta,“ vyštěkl na mě Damien.

„Musíme si promluvit,“ volal muž.

Stála jsem, neschopná pohybu.

„Honem dovnitř,“ pobídl mě Damien tentokrát už jemněji.

Poslechla jsem, ale zadním oknem jsem se znovu podívala na muže a pak na opět na
Damiena. „Kdo je to?“ zeptala jsem se.

Pohlédl mi do očí, čelist pevně sevřenou a ve tváři tvrdý výraz. „Můj otec.“

Kapitola 11

Damien skočil za mnou do auta a s bouchnutím za sebou zavřel dvířka. „Jeď,“ rozkázal
Edwardovi. Ten krátce kývl a zvolna se rozjel po ulici. Reportéři se vrhli před vůz a zběsile
fotili nás v limuzíně a Damienova otce, který bušil do bočního okénka a volal na Damiena, ať
zastaví.

Podívala jsem se starému muži do tváře a chytila Damiena za ruku. „Damiene,“ řekla jsem.
„Vezměme ho s sebou. Když to neuděláš, ti reportéři ho sežerou zaživa.“

Bylo ticho.

„Damiene,“ pokračovala jsem tiše. „Musíš přece zjistit, proč sem za tebou přišel.“
Damien byl v obličeji plný napětí a ztěžka dýchal. Přála jsem si poznat, co mu probíhá
hlavou.

Nakonec mi přece jenom stiskl ruku a kývl. „Zastav,“ řekl Edwardovi. „Odemkni dveře. Ale
jakmile bude uvnitř, třeba ty zatracené piraně přejeď, když to bude nutné.“

O vteřinu později už seděl starý pán v autě. Edward okamžitě vyrazil a stále zrychloval.
Zatajil se ve mně dech – ne že by mi tolik záleželo na tom, zda některý z reportérů přijde k
úhoně, ale nechtěla jsem, aby se Edward kvůli nim dostal do potíží.

Konečně jsme byli volní a vůz hladce svištěl po Flower Street. „Objeď blok,“ nařídil řidičovi
Damien. Podíval se na otce sedícího na sedadle naproti nám. „Co chceš?“

Starý muž ho ignoroval a díval se výhradně na mě. „Vy musíte být Nikki,“ řekl. „Viděl jsem
vás se synem na fotce v novinách. Já jsem Jeremiah, ale můžete mi říkat Jerry.“

„Co bychom pro vás mohli udělat, pane Starku?“ zeptala jsem se.

„My,“ napodobil mě výsměšně a díval se z jednoho na druhého. „My,“ zopakoval znovu a

pak propukl v hlasitý smích.

Stiskla jsem Damienovu ruku ještě silněji. Ten muž se mi nelíbil ještě předtím, než jsem se s
ním setkala, a teď se mi zamlouval ještě méně.

„Slečna Fairchildová se tě něco ptala,“ připomněl mu Damien. „Co bychom pro tebe mohli
udělat?“ Cítila jsem, jak kdesi hluboko v Damienovi pobublává hněv a hrozí, že každou chvíli
přeteče. Pevně jsem se držela jeho ruky. Byla jsem si jistá, že ten muž sedící tak uvolněně
naproti mně, svého syna buď sám zneužíval, nebo se na tom alespoň podílel. Nevěděla jsem,
jestli mu dokážu zabránit, aby skočil a udeřil starého muže do tváře.

Jerry zavrtěl hlavou, jako by přiznával porážku. „Damiene,“ pronesl a nechal jeho jméno viset
ve vzduchu.

Můj původní dojem byl, že je úlisný a nedůvěryhodný, ale když jsem se podívala důkladněji,
uvědomila jsem si, že je ve skutečnosti atraktivní, i když trošku příliš uhlazený. Jako člověk,
který objevil luxus až později v životě a po celou další dobu se to snažil dohnat.

„Ptám se znovu,“ zopakoval Damien. „Co pro tebe můžeme udělat?“ Jerry se pohodlně opřel
a na jeho obličeji se rozhostil nepěkný, vypočítavý výraz. Dokazovalo to, jak se vlastně
tomuto muži – bez ohledu na nízký příjem a dělnický původ – podařilo udělat ze svého syna
mezinárodní tenisovou hvězdu.

„Co pro mě můžete udělat? Co můžete udělat pro mě? Teď vůbec nic, zatraceně. Jenže tohle
se netýká mě. Týká se to tebe. A ty sis to parádně posral!“

„Vážně?“ zeptal se Damien chladně. „Dovol, abych ti vysvětlil situaci. V tomhle autě sedíš
jen proto, že se tě tady dáma zastala. Jestli tady chceš zůstat, řekni, co chceš, a mluv jasně.
Jinak jsme spolu skončili.“
„Tak ty chceš jasnou řeč? Tak co třeba tohle: chováš se jako úplný blázen, Damiene Starku, a
ať jsem, co jsem, rozhodně nebudu bláznův otec. Takže koukej popohnat ty svoje báječné
tiskové mluvčí, ať sebou hýbnou a vymyslí něco, jak zvládnout ten nesmysl, co jsi právě
vypustil z huby. Pak si napiš řeč plnou andělských chvalozpěvů. A hoď zadkem a v pátek se
objev na slavnostním otvírání centra i s tím svým fotogenickým úsměvem. A napíšeš jim tam
pěkně tučný šek. Ty to totiž musíš udělat, synu. Musíš to dokázat. Zatraceně, musíš zůstat
čistý jako lilie, k sakru s tebou.“

„Neříkej mi synu.“

„Zatraceně, Damiene!“

Sledovala jsem je a pokoušela se uhodnout, o co tady jde. Snažila jsem se vytušit, proč
Damienovo odmítnutí zúčastnit se slavnosti a jeho veřejné prohlášení pro staršího Starka tolik
znamenalo. Damien přímo neřekl, že ho Richter zneužíval, a už vůbec nemluvil o tom, že by
se na tom podílel i jeho otec. Že by se Jeremiah bál, že k tomu příště dojde? Že když jednou
Damien začal mluvit pravdu, pak vyjde najevo úplně všechno? Pokud ovšem bylo správné
moje podezření, že něco dalšího doopravdy existuje.

Nevěděla jsem nic jistě a jediné, co jsem mohla dělat, bylo pevně svírat Damienovu ruku.

Damien na otcovy výtky nereagoval. Jen do něj mlčky zabodával pohled, jako by byla tvář
starého muže nějakou rovnicí s chybějící proměnnou. Když konečně promluvil, nechápala
jsem souvislost.

„Kolik z toho je tvoje práce?“

„Nevím, o čem to mluvíš,“ odpověděl Jerry. Seděl zpříma a upřeně se díval na syna jako dítě
chycené při prohřešku. Dokonce i mně bylo jasné, že lže.

„Řekněme si to na rovinu,“ prohlásil Damien. „Nezajímá mě tvoje mínění ani tvoje rady. A
teď si vystup. Edwarde, zastav.“ Mezitím jsme objeli tři bloky, takže jsme se nacházeli na
náměstí Pershing Square, dost daleko od místa, odkud jsem vyjeli.

„Auto mám daleko odsud.“

„To je mi jedno,“ vyštěkl Damien. „Ven.“

Edward náhle vyskočil z auta a otevřel dveře. Jerry váhal, přeskakoval pohledem z Damiena
na mě. „Ona to ví? Já jí to neřeknu, Damiene,“ pronesl hlasem plným zloby. „Jestli chceš, aby
s tebou zůstala, nepovím jí ani slovo.“

Pak vystoupil a Edward za ním okamžitě zabouchl dvířka, jako by stejně jako my dva i on
chtěl, aby odešel.

Damien si prohrábl rukou vlasy a povzdechl si. „Omlouvám se,“ hlesl.

„No co, ty ses poznal s mojí matkou a já jsem se zase seznámila s tvým otcem. Tak to spolu
asi doopravdy chodíme, ne?“ Snažila jsem se zlehčit situaci, ale Damienův výraz se nezměnil
ani pak. „Haló,“ zkusila jsem to tedy znovu. „Nic se neděje. Je to v pohodě.“

„Z celého dne jen hodně málo spadá do kategorie ‚v pohodě‘.“

„Ach, to bych neřekla,“ opáčila jsem. „Mně se třeba moc líbilo, jak jsme spolu tančili.“

„Ano,“ souhlasil. „To mně také. Pojď sem.“ Sice jsme už seděli vedle sebe, ale teď jsem se
posunula blíž a přitiskla se k němu. Ovinul mi paži kolem ramen a prsty mě bezmyšlenkovitě
hladil po ruce. Svezla jsem se níž a položila si mu hlavu do klína. Skopla jsem lodičky a
skrčila si nohy na sedadlo a Damien mě začal hladit po vlasech. Byla bych tak zůstala třeba na
věky – v bezpečném teple jeho klína – ale hlavou se mi honily otázky, tolik otázek! Chtěla
jsem pochopit, o čem to Damienův otec vlastně mluvil. Proč mu tolik záleželo na tom, aby
Damien podpořil nové tenisové centrum. Nehodlala jsem se však ptát – toužila jsem po tom,
aby mi to Damien řekl sám, protože by chtěl, abych to věděla.

Jestli chceš, aby s tebou zůstala, nepovím jí ani slovo.

Zachvěla jsem se. Nedokázala jsem vymyslet nic tak hrozného, co by mě přimělo s
Damienem skončit. Jenže – bylo to proto, že neexistovalo nic tak zlého, co by nás mohlo s
Damienem od sebe odtrhnout? Nebo mi jen chyběla představivost, abych na něco takového
přišla?

Damien mě tiše objímal po celou krátkou jízdu k apartmá ve věži. Zachovával klid, i když
Edward zaparkoval v garážích pod Stark Tower.

Jeho chování se nezměnilo, ani když jsme procházeli halou, ani během jízdy výtahem do
sedmapadesátého poschodí, kde se nacházela na jedné straně jeho soukromá kancelář a na
opačné jeho byt.

Ale jakmile se otevřely dveře do apartmá a vstoupili jsme dovnitř, Damienova rovnováha se
zhroutila. Fasáda klidu opadla a v očích se mu objevilo zoufalství. Popadl oba konce šátku,
který jsem měla stále omotaný kolem krku. „Co jsi to říkala o tom, že si tě mám přivázat?“

Jeho slova zněla drsně stejně jako vztek, který jím cloumal. „Ano,“ řekla jsem, protože jsem
věděla, že to potřebuje. Že potřebuje dát průchod vášni, jež mezi námi vždycky propukla tak
snadno. Že potřebuje zapomenout na všechno, co se právě událo – na paparazzi, na svého
otce, na Ollieho, a dokonce i na to, jak jsem se s ním dnes odmítla setkat.

Potřeboval provést něco s oněmi nitkami, jež se mu začaly rozplétat.

Potřeboval mít naprostou kontrolu – a já jsem si teď nepřála nic víc než se mu odevzdat.

„Ano,“ opakovala jsem ochraptěle. „Ano, prosím.“

Za šátek mě odtáhl ke zdi, opřel mě o ni zády a přitlačil se ke mně. Ztěžka jsem dýchala a celé
moje tělo se rozechvělo vzrušeným očekáváním. Jednou rukou svíral oba konce šátku a
druhou mi zvolna přejížděl po těle, po ňadrech, po bříšku, po bocích. Jeho doteky byly
schválně pomalé, aby mě přivedly k šílenství. Fungovalo to. Rozevřela jsem rty, rozcitlivělá
kůže mi žhnula. Kdybych se nepodpírala o pevnou zeď a kdyby mě Damien nepřidržoval,
dávno bych se sesunula k zemi, příliš ochablá a poddajná, než abych zůstala stát.

Zajel mi rukou pod zavinovací sukni a prsty se dobýval pod útlý proužek mých tang, aby
zjistil, jak jsem vlhká.

Roztřásla jsem se. Drobné chvění, jež mnou projelo, působilo jako předzvěst výbuchu, který
měl teprve přijít.

„Ale, slečno Fairchildová,“ řekl, „zdá se, že mě chcete.“

Kousla jsem se do spodního rtu a neřekla nic, moji odpověď ani slyšet nepotřeboval. Už
dávno věděl, jakou má pravdu. Pomalu – tak bolestně pomalu – mi začal svlékat šaty. Nejdřív
sukni. Pak malinká tanga. Tílko, které mi jemně přetáhl přes hlavu. Dokonce i šátek spadl na
hromádku na zem. Viděla jsem ho tam, osamělý kousek růžové v moři černě, a povzdechla
jsem si.

„Problém?“

„Myslela jsem si, že mě chceš svázat,“

„Třeba jsem si to rozmyslel.“

„Ach.“

„Nějaké stížnosti, slečno Fairchildová?“

„S vámi nikdy, pane Starku.“

„Dobrá odpověď. Za takovou si zasloužíte odměnu.“ Jeho obličej nabyl nebezpečný výraz.
„Pojď se mnou.“

Šla jsem za ním do ložnice. Položil přikrývku na zem a otevřel jednu z kožených truhel.
Vytáhl odtud dva kusy provazu a pomalu jimi otáčel v rukou. Úplně jsem cítila, jak se mi
rozšiřují oči. Od hebkého růžového šátku jsme se hodně vzdálili.

„Co chceš dělat?“

Damien mi však neodpověděl. Jen pokynul k podlaze a řekl mi, abych si lehla. Váhala jsem
jen na okamžik a pak jsem poslechla. Hlavu jsem měla u nohou postele, tělo natažené na
přikrývce.

„Ruce za hlavu,“ nařídil.

Natáhla jsem paže nahoru. Rostlo ve mně vzrušení smíšené se zvědavostí. Damien vzal kratší
kus provazu a spoutal mi obě zápěstí. Svázané ruce mi pak připevnil k rámu své obrovské
postele.

„Teď tě potěším, Nikki,“ řekl a konečkem prstu mě pohladil po ruce. Začal od zápěstí, pak
pokračoval vzhůru po jemné kůži na předloktí, dotkl se ohbí lokte a pak jeho prsty konečně
přeběhly po paži až k citlivému místu v podpaží.

Kousla jsem se do rtu a zavrtěla se. Pocit z jeho doteků byl nepopsatelně nádherný. Lehký
jako peříčko, jen pouhé zašimrání, a přitom tak neuvěřitelně, divoce smyslný.

„Vidíš, jak se kroutíš?“ zeptal se. „Ten pohyb ti umožňuje kontrolovat intenzitu, takže se
nedáš uchvátit přemírou prožitků. Rozumíš mi?“

Přitakala jsem.

„Já tě teď toho zbavím,“ pokračoval a začal se mnou pohybovat. Chodidla mi přiložil k sobě a
pak kolem nich ovinul jutový provaz. Jednou, dvakrát. Zkusila jsem pevnost pout a shledala,
že vůbec nedokážu pohnout nohama. Byla jsem podivně bezmocná, což bylo zneklidňující a
vzrušující zároveň.

„Takže už žádné kroucení,“ upozornil mě Damien a jemně mi odtlačil kolena od sebe. Pak mi
přesunul svázaná chodidla výš na přikrývku. „Žádné vrtění. Žádné uhýbání. Žádné
schovávání.“

Teď jsem byla v motýlí pozici z jógy – kolena jsem měla doširoka roztažená a jen pár
centimetrů nad podlahou. Nejsem sice nějaký zvláštní sportovec, ale moje matka mě nutila do
jógy i do baletu dost dlouho na to, abych byla pořádně ohebná, takže Damien teď neměl
žádný problém s tím, jak si mě položit.

Záda jsem měla prohnutá a vnitřek stehen napjatý. A ano, moje pohlaví bylo dokonale
přístupné. Pozice působila velice eroticky a nejenom proto, že jsem byla tak doširoka
otevřená. Jak Damien řekl, neměla jsem kam se utéct. Teď ne, a už vůbec ne, až dokončí, co
začal. Byla jsem naprosto v jeho moci – a v tom byl celý smysl. Damien toho dnes tolik ztratil
a ty provazy mu mohly alespoň část zase vrátit.

Nešlo však jen o to, co Damien potřeboval. Já jsem to tak chtěla taky. Chtěla jsem se mu
odevzdat. Chtěla jsem ponechat svou slast Damienovi na povel. Chtěla jsem podlehnout, aby
pouze on držel v ruce otěže rozhodování.

Damienovy oči se střetly s mými. Když pak sklouzl pohledem na moje tělo, byl v něm takový
žár, až byl div, že mi po něm na kůži nezůstaly sežehnuté stopy.

Pro svázání chodidel předtím použil prostřední část provazu. Teď vzal jeden z volných konců
a začal mi ho ovíjet vzhůru od holeně až po stehno na levé noze.
„Dám ti rozkoš, bolest a krásu najednou,“ slíbil. „Chci se dívat, jak tu přede mnou ležíš,
otevřená a přístupná, s nohama roztaženýma, a tvoje tělo září jako blyštivý diamant pouze pro
mě.“

Utáhl provaz tak pevně, že se mi zařízl do masa a zajistil, že mi nohy zůstanou ve správném
úhlu. Pak ho zavázal.

Byla jsem napůl spoutaná a úplně nadržená.

„Jsi jako ten portrét,“ pokračoval. „Nádherný obraz erotické krásy. Ale obraz není tělo a jeho
krása nedokáže cítit slast.“

Přitiskl mi ústa k prsu a sál. Okamžitě mě zasáhl výboj elektrického proudu, jenž propojil
bradavku s kundičkou žhavým obloukem. Pohlaví se mi sevřelo, jako by žadonilo o
pozornost. Damien si však dával na čas. Cucal mě a dráždil, jemně mě hryzal do bradavky, až
se pod magickým vlivem jeho úst vztyčila a ztuhla.

Jazykem mě lechtal po kůži tak, že jsem mu musela dát za pravdu – zoufale jsem toužila se
pod jeho dotykem hýbat, aspoň trošku uniknout před nesnesitelnou slastí smyslné záplavy.
Jenže jsem byla svázaná, a tak erotický nálet neustával. Nesl mě stále výš a výš, až jsem si
byla jistá, že nemám jinou možnost než spadnout.

Když už jsem myslela, že pokud nepřestane, budu křičet, začal mě líbat na bříško až po pupík.
Po jediném rychlém, hravém štípnutí se však posadil a vrátil se ke snaze mě co možná nejvíc
znehybnit. Znovu uchopil provaz a tentokrát s ním zamířil k mojí druhé noze. Předtím mi
však ještě jemně pohladil klín. Byla jsem nažhavená a rozdychtěná a celá jsem se třásla.
Chtěla jsem, aby to udělal znovu, chtěla jsem další dotek, mít jeho ústa na svých a jeho prsty
hluboko uvnitř klína. Chtěla jsem, aby se mé chvění proměnilo v úplnou extázi. Chtěla jsem
to – a Damien to zatraceně dobře věděl.

Jenže nic z toho neudělal, jen se dál věnoval druhé noze. „Jsi tak vlhká, miláčku. A já teď
mohu vidět každé tvé zachvění, každou známku, každou, i tu nejmenší stopu rosy tvého
vzrušení. Pověz mi, že se ti to líbí, Nikki,“ říkal, zatímco mě svazoval. „Pověz mi, že se ti líbí
být pro mě připravená a úplně otevřená.“

Přitom mi přejížděl rukou nahoru a dolů po noze a zkoumal provaz, který ji ovíjel. Mrazilo
mě a procházely mnou vlny chvění, vyvolané rozkoší z jeho doteku. Skoro jsem ani nemohla
dýchat a už vůbec ne mluvit. Toužila jsem mu však říct všechno, co se ve mně odehrávalo. Že
je pro mě neuvěřitelnou radostí mu podlehnout, vydat se mu celá jen pro jeho potěšení a
přitom věřit, že bude myslet i na to moje.

Chtěla jsem, aby věděl, že slovo „líbit“ ani zdaleka neodpovídá tomu, jak se skutečně cítím, a
že rozhodně není správným výrazem pro míru mého vzrušení.

Toužila jsem mu vylít své srdce, ale zmohla jsem se jen na jediné prosté slovo. „Ano.“

Damien dokončil svazování a svázal mě opravdu pevně. Provazy se mi zařezávaly do masa

přesně v bodě, kde končila slast a začínala říše bolesti. Zavřela jsem oči, poddala se a
bezmyšlenkovitě uvažovala, zda by si na to dokázala zvyknout jiná žena. Já ano. Prostě jsem
jen ležela na zádech a poddala se. Po večeru, který jsme měli za sebou, jsem to tak chtěla,
chtěla jsem vše, co mi byl Damien ochoten dát.

Chtěla jsem bolest a slast i všechno to, co leželo mezi tím.

Damien mi položil ruce na ramena. Pak jimi pomalu a metodicky postupoval po mém těle
dolů, přes ňadra, kolem pasu, dolů na vnitřek roztažených stehen.

Zakousla jsem se do rtu, abych přemohla bolestně slastný pocit. Měl však pravdu, takhle
svázaná jsem mu nemohla uniknout – a tak rozkoš stále stoupala až k hranici bolesti.

Když mě konečně přestal laskat, bouřlivě jsem vydechla. Až tehdy jsem si totiž uvědomila, že
jsem celou dobu zadržovala dech. Zajíkala jsem se, hruď se mi divoce dmula a s rozšířenýma
očima jsem sledovala, jak Damien vstává a staví se k mým spoutaným chodidlům.

Zvolna, bolestně zvolna, si svlékl šaty. Jeho úd byl velký a tvrdý a já jsem se třaslavě
nadechla. V odhaleném klíně mi tepalo touhou. Pak se záměrnou pomalostí přistoupil blíž a
poklekl ke svázaným nohám. Zlehýnka přiložil palce na vnitřky mých stehen a přejel rukama
vzhůru. Zachvěla jsem se, mé tělo se chystalo k výbuchu, ale on se stále nedotkl místa, kde
jsem po něm bažila nejvíc. Visela jsem na okraji srázu a nemohla jsem nic dělat.

„Jste krutý muž, pane Starku.“

„Vážně?“ Naklonil se a ty ruce, které jsem tak zoufale toužila mít mezi nohama, uchopily
moje ňadra. Zalapala jsem po dechu, protože mě štípl do bradavek, a celým mým tělem opět
začaly projíždět horké šípy touhy. Zahryzla jsem se do spodního rtu a pevně sevřela víčka.
Věděla jsem, že jestli to udělá ještě jednou, už budu a v duchu jsem se tiše modlila, aby to
skutečně udělal.

Samozřejmě se k tomu neměl, a tak jsem stále balancovala na pokraji imaginárního útesu v
divoké touze vrhnout se do propasti, ale přitom neschopná se tam dostat.

„Jsem krutý?“ zašeptal. „Nebo jsem na tebe moc, moc hodný?“

„Krutý,“ potvrdila jsem odhodlaně a usmála jsem se, když jsem viděla, že se směje.

Rukama zatím sklouzl od prsou stranou. Pod jeho silnými prsty jsem cítila křehké kosti svých
žeber a znovu jsem si tak připomněla, jak jsem v tomto okamžiku v jeho moci. Svázaná.
Bezmocná. Jenom jeho, aby mě dráždil, aby mě mučil, aby mi poroučel.

Něžně mě políbil na malou jizvičku těsně nad stydkou kostí. Na rozcitlivělé kůži jsem ucítila
drsné strniště jeho brady. „Řekni mi, co bys chtěla,“ vydechl. „Chci to od tebe slyšet.“

Otevřela jsem pusu, ale nevyšlo ze mě ani slovo. „Tebe,“ vypadlo ze mě konečně. Hlas jsem
měla drsný a ochraptělý. „Chci tě mít v sobě.“

„Ale, slečno Fairchildová,“ zamumlal. Rty se mi dotýkal ohanbí a mluvil tak tiše, že jsem ho
skoro ani neslyšela. „Takže říkáte, že byste chtěla, abych vás ojel?“
„Bože, ano!“

„Vaše odpověď se mi líbí.“ Jemně mi sevřel chtivý klín. Jeho kůže byla horká, ale ne tolik
jako moje. „Ale já si nemyslím, že byste už byla úplně připravená.“

Myslela jsem, že snad umřu zklamáním. Nadechla jsem se a konečně našla správná slova.
„Pane Starku,“ promluvila jsem přísně, „jestli neumíte poznat, jak moc už jsem připravená,
pak se obávám, že zřejmě nejste tak zkušený milenec, za jakého jsem vás pokládala.“

„Právě naopak,“ zašeptal. „Jsem mimořádně nadaný milovník. Jen musíte být maličko
trpělivější a dovolit, abych vám to mohl dokázat. Pomalu, metodicky a velice, velice
důkladně.“

Neřekla jsem nic. Veškeré vjemy mého těla, každičký gram mých pocitů a tužeb, se teď
soustředil mezi mýma nohama. Připadala jsem si těžká, napuchlá a zoufalá.

Nutně jsem potřebovala mít ho v sobě. Jestli mě už brzo nezačne šukat, na sto procent se
zhroutím. „Damiene, prosím.“

„Tohle bys chtěla?“ Strčil mi dva prsty do vaginy a já jsem zalapala po dechu. Moje tělo se
kolem něj hladově sevřelo a boky se mi rozhoupaly, aniž bych o tom věděla. Se svázanýma,
roztaženýma nohama to byl zvláštní, úžasný pocit. Damien měl pravdu. Nemohla jsem před
ním ukrýt ani ten nejmenší záchvěv své touhy.

„Ano,“ vypravila jsem ze sebe ztěžka. „Ale víc. Tebe celého.“

Přidal další prst a začal jimi pomalu, smyslně pohybovat tam a zase zpět. Zvrátila jsem hlavu
dozadu a nechala v sobě slast dál narůstat. Už jsem byla blízko, tak blízko, a svaly se mi
svíraly, aby ho vtáhly dovnitř, tvrději a hlouběji. A pak mi konečně dal, co jsem opravdu
chtěla. Nalehl na mě, jednou rukou se však podpíral o podlahu v blízkosti mého pasu. Druhou
mi vsunul pod zadek a mírně mě nadzvedl. Bylo to zvláštní, protože jsem mu v tom
nedokázala nijak pomoci. Nemohla jsem použít kolena a nohy, ale nijak zvlášť mě to
netrápilo – ostatně v tu chvíli už mě netrápilo vůbec nic, protože Damien do mě konečně
vnikl. Vyrazil boky dopředu a tvrdě mi vrazil ptáka dovnitř. Chytil mě v pase a přitáhl si mě k
sobě vstříc svým zásunům.

Pohyboval se ve mně rovnoměrně a vyrovnaně a mým tělem pronikaly žhavé proudy, které se
jako elektřina sbíhaly do mohutné pulzující síly. Jenže elektřina může být ošidná – a může vás
pořádně překvapit. Damien změnil rytmus a já jsem vykřikla, jak mi tělo roztřásl mocný,
nečekaný orgasmus, který se šířil žhavými kruhy, jako když hodíš kámen do rybníka.

Damien neustával. Vrážel ho do mě znovu a znovu, tvrději a rychleji než předtím, znovu a
znovu, až konečně také vyvrcholil. A nejen to, i já jsem znovu vyvrcholila s ním.

„Ach, miláčku,“ zasténal, když se pak tiskl k mému tělu.

„To bylo velkolepé,“ hlesla jsem, překvapená, že vůbec dokážu zformulovat slova.

Opřel se o loket a díval se na mě. „Jsi v pořádku?“

„Mhhhmm,“ zasténala jsem uspokojeně. „Víc než v pořádku. Jen trochu ztuhlá,“ dodala jsem.

Zasmál se a řekl mi, ať počkám. O chvilku později mě pečlivě očistil, pak mě pomalu
rozvázal, důkladně mi namasíroval všechna místa, kde se mi zařízly provazy, a jemně mi
natáhl všechny končetiny.

Zvedl mě, odnesl do postele a pak si ke mně lehl, přitisknutý k mým zádům s rukama
ovinutýma kolem mého pasu. Šťastně jsem si povzdychla a vychutnávala slast z toho, jak
něžně o mě pečuje. Připadala jsem si hýčkaná a rozmazlovaná. A víc než to, připadala jsem si
v bezpečí.

Chvíli jsme tiše leželi, ale pak se mi myšlenky zatoulaly zpět k uplynulému večeru. Už jsem v
sobě dál nedokázala dusit otázky.

„Damiene?“

„Ano?“ Hlas mu zněl unaveně. Oba jsme se zvolna propadali do spánku.

„O čem to vlastně tvůj otec mluvil? Proč bys potřeboval být čistý jako lilie?“

Mlčel tak dlouho, až se ve mně zatajil dech.

„Jen mě chce otravovat,“ řekl konečně. Nebyla to však pravda a já si byla jistá, že Damien
poznal, že to vím.

„Damiene –“

Obrátil mě k sobě a něco v jeho očích mi říkalo, že právě přišla ta pravá chvále. Když na něj
zatlačím, všechno mi poví.

Polkla jsem. Nešlo mi totiž o to, abych se dozvěděla pravdu, ale aby se Damien se mnou o ni
podělil dobrovolně.

Začala jsem jinak. „Jak ses vlastně dozvěděl, kde mě máš dnes večer najít?“

Jeho výraz chvíli neprozrazoval nic. Pak jsem spatřila, jak se mu oči zjasnily úsměvem, i když
až ke rtům nedošel. Vzal mi hlavu do dlaní a díval se na mě s výrazem takového zbožňování,
až se mi zastavil dech.

„Copak to ještě nevíš, Nikki? Ať jsi kdekoliv, já si tě vždycky najdu.“

Kapitola 12
Když jsem se v sobotu ráno probudila, v nohách jsem cítila sladkou bolest jako připomínku
včerejší noci. Překulila jsem se, sáhla vedle, ale Damien tam nebyl. Říkala jsem si, že ještě
zůstanu v posteli – koneckonců, někdy se sem přece musí vrátit –, ale zvítězila představa
kávy, a tak jsem se vydala do kuchyně. Znal mě dobře, protože mi vzkaz přilepil na kávovou
konvici.

Něco se mi vyvrbilo. Jsem v kanclu. Včerejší noc byla úchvatná. Obraz, jak ležíš nahá a
spoutaná, doširoka otevřená jen pro mě, mám vpálený do mozku. Myslím, že budu mít dost
problémů se soustředit. Pak tě za to budu muset potrestat, že mě tak rozptyluješ…

Usmála jsem se a strčila si lísteček do kabelky. Pak jsem se osprchovala a oblékla a zamířila k
zadním dveřím, jež spojovaly apartmá s kancelářskou částí. Když jsem konečně prokličkovala
bludištěm chodeb, ocitla jsem se v recepci. Paní Petersová mě přivítala s úsměvem.

„Dobré ráno. Zrovna s panem Maynardem někomu telefonují. Chcete si počkat?“

„To je v pořádku. Zřejmě má napilno.“ Připomněla jsem si, co včera říkali reportéři o té
žalobě. Pokud je teď Charles tady, určitě má některá z divizí firmy Stark International právní
problémy.

Edward měl přijít do práce až později, a tak pro mě paní Petersová sehnala jiné auto.

Když jsem přijela domů a otevřela dveře bytu, uvítala mě jen kočka. Jamie, jak jsem tipovala,
byla nejspíš někde s Rainem.

V poslední době jsem si moc času o samotě neužila, a tak mi připadala docela lákavá
představa, že budu sama ve svém pokoji jen se svými věcmi. Zvlášť když mi jich teď tolik
připomíná Damiena.

Pohlédla jsem na obraz od Moneta, který mi dal – kupky sena v západu slunce. Byl nádherný
a díkybohu také pojištěný. Přesto jsem kvůli němu byla nervózní, ale zároveň jsem ho
nechtěla dát jinam než do pokoje, kde jsem spala. No, do pokoje, kde jsem spala, když jsem
nebyla s Damienem.

Posadila jsem se k počítači a začala se probírat složkami obrázků. Měla bych se raději
věnovat věcem do práce, ale měla jsem tak málo příležitostí dokončit album, které jsem mu
chtěla dát jako dárek. Měly v něm být všechny možné připomínky našich společných chvil.
Fotka Monetova obrazu. Desítky obrázků při západu slunce a spousty a spousty snímků, na
nichž jsme byli my dva spolu. I když jsem paparazzi tak nesnášela, musela jsem uznat, že se
jim povedlo pár pěkných, věrných fotek.
Pár hodin jsem se pak věnovala jejich uspořádání a psaní popisků k fotkám a pak jsem se
rozhodla, že bych se měla pustit do úklidu bytu, než se půjdu osprchovat a vypravit na dnešní
večer. Kupodivu „uklidit“ znamenalo také ustlat postel v našem obýváku.

Když jsem luxovala, z vedlejšího bytu jsem zaslechla nějaké zvuky. Praskání a sténání bylo
dost výmluvné a také dost hlasité, aby přehlušilo hučení vysavače. Zavřela jsem oči a v duchu
jsem děkovala bohu za to, že Jamie už nespává s Douglasem, naším sousedem, příliš hlučným
a příliš často souložícím s příliš velkým počtem žen.

Přála jsem si, aby s ním nespala už proto, že Douglas v poslední době opět naznačoval, že by
si s ní dal říct.

Když Jamie dorazila domů, zatím poslední Douglasova spací přítelkyně už odešla a já jsem se
přemístila ke kuchyňské lince.

„Páni,“ prohlásila, když viděla výsledky. „Okamžitě vás beru na plný úvazek!“

Zvedla jsem obočí. Jamiina představa o úklidu spočívala v tom, že nechala celý byt v
naprostém chaosu a pak strávila celý den naříkáním a stěžováním, jak je uklízení otravné a jak
ho nesnáší. Hrozně mě tím štvala.

„Bude tam večer nějaké jídlo?“ zeptala se.

„Jednohubky a drinky,“ odpověděla jsem.

„Tak co kdybychom si teď daly ještě pozdní oběd?“

Pokrčila jsem rameny. „Jasně, proč ne. Edward pro nás přijede v šest, takže zbude dost času,
abychom se ještě stihly vrátit a převléct.“

„Pojedeme limuzínou?“ vyzvídala Jamie.

„To nevím,“ řekla jsem a hodila jí houbu. „Ale když vyčistíš poličky v koupelně, pošlu
Damienovi esemesku a řeknu mu, že bychom ji chtěly.“

Odběhla uklidit a já jsem si pomyslela, že je to jediný správný způsob, jak nakládat se

spolubydlící.

„Propána!“ zvolala Jamie, když nám přišel otevřít dvířka jeden z členů personálu, který
Damien najal na dnešní večírek. Následovala jsem ji dovnitř do domu, ale hned na zápraží
jsem se zarazila. Damien zřejmě musel mít domácí skřítky, protože obrovská místnost, ještě
včera prázdná a holá, byla už dnes plně zařízená. Působila honosně, a přesto přívětivě. Bílé
mramorové dlaždice, které se táhly celým domem od vstupní haly až dozadu, se jen leskly a
poskytovaly dokonalé pozadí pro stejně tak bílý nábytek, jenž teď zaplňoval prostor. Jediný
barevný akcent představovaly obrazy, rozvěšené na protilehlých stěnách. Zadní stěna byla ze
skla a fungovala stejně jako dveře na terasu ve druhém patře – tvořily ji odsunovací panely.
Místnost se pak otevřela k bazénu, jehož vodní plocha jako by se táhla až do nekonečna.
Vysoký strop přes všechna poschodí zakončovala prosklená střecha, díky níž místnost
působila jako atrium.
Dva ústřední body – venkovní bazén a masivní mramorové schodiště – se vzájemně
doplňovaly a jako by návštěvníka vyzývaly k prohlídce. Slibovaly všechny druhy potěšení, ať
už by se host vydal kterýmkoliv směrem.

„Ten dům je úchvatný,“ pokračovala Jamie jevištním šepotem, který se nejspíš nesl až do
dalšího patra.

„Já vím,“ přikývla jsem, protože mě popadl záchvěv majetnické pýchy. Sice jsem se stavbou
ani vybavením domu neměla nic společného, ale přesto se nedalo popřít, že jsem si tu
připadala jako doma. „Chtěla by sis ho prohlédnout?“

„Nejdřív drink,“ řekla. „Pak teprve prohlídka.“

„Tak pojď,“ vyzvala jsem ji. Vedla jsem ji po mramorových schodech nahoru. První patro
tvořila spíš galerie nebo mezanin, kde vlastně nebyly žádné uzavřené místnosti. Přístup na ni
byl ze schodů vedle kuchyně nebo z malého zásobovacího výtahu. Unikátní na tomto prostoru
však bylo, že sloužil jako knihovna. Když jsme vystoupaly do úrovně galerie, zaslechla jsem,
jak se Jamie zatajil dech. „Páni,“ vydechla.

„Úžasné, co? Je to pár dní, co dělníci dokončili police. Ani jsem nevěděla, že má Damien
tolik knížek.“

Z místa, kde jsme se na schodišti zastavily, se zdálo, jako by nás ze všech stran obklopovaly
police na knihy z třešňového dřeva, zaplněné od podlahy až po strop nejrůznějšími svazky –
od vzácných prvních vydání až po sci-fi paperbacky s polámanými hřbety, které Damien
čítával pořád dokola. Stejně jako jinde v domě i tady byla jedna stěna skleněná, takže
poskytovala vyhlídku na oceán. Zde však byla vytvořená ze speciálně upraveného skla, které
nepropouštělo škodlivé sluneční paprsky, jež by mohly knihám ublížit. Čtecímu koutu
vévodila čtyři kožená křesla. Měla barvu tmavé čokolády a jejich kůže byla hebká jako
hedvábí, takže – jak jsem tedy náhodou věděla – na holém těle působila přímo omamně.

I bez dalších doplňků vzbuzovala knihovna úžas. A dnes večer působila téměř magicky.
Damien jistě musel pozvat tým řemeslníků na celý den, protože ozdobné kované zábradlí už
nyní jiskřilo bílými světelnými vlákny. Svítila jemně a přívětivě, a když jsme kolem nich
procházely po schodišti vzhůru, jejich jiskření vytvářelo iluzi, že kráčíme mezi hvězdami a
míříme k nebesům.

Vzala jsem si s sebou Leiku, i když se brašna s vybavením moc nehodila k nádherným
modrým šatům, které mi Damien také koupil. Zastavily jsem se tedy na schodišti, abych
mohla vyfotit Jamie i se zářícími světly za zády.

Uložila jsem fotoaparát zpět do brašny a pokračovaly jsem dál. Když jsme došly do
nejvyššího patra, Jamie se úplně zajíkla. A já koneckonců také.

Protože to, co mě přímo udeřilo do očí, bylo moje nahé tělo, spoutané a odvážně se
vystavující celému světu.
„Není to špatný způsob, jak uvítat návštěvníky, co, Texasanko?“ usmívala se zeširoka Evelyn,
která mě přispěchala sevřít do medvědího objetí, tak netypického pro L.A. Rozhodně nepatřila
k těm, kdo své zdvořilostní polibky jen naznačují. „Na tom obrazu jsi stejně nádherná jako ve
skutečnosti,“ konstatovala a zmáčkla mě ještě víc.

Když mě konečně propustila, obrátila se k mojí přítelkyni. „Vy musíte být Jamie.“

„Myslím, že musím.“

„No, tak to se obraťte a nechte mě, ať se na vás pořádně kouknu.“

Nikdy jsem si nevšimla, že by se Jamie dala snadno vyvést z míry, ale teď se mi zdálo, že ji
Evelyn přece jen poněkud zaskočila. Bez odmlouvání se totiž otočila a předvedla červené
pouzdrové šaty, které si koupila na dnešní příležitost.

„Dobrej zadek, pěkný kozy. Obličej a vlasy taky super.“

„Cože?“ zeptala se Jamie s kamennou tváří. „A co je špatnýho na mých nohách?“

Evelyn se uchichtla a podívala se na mě. „Ta se mi líbí.“ Pak se otočila zase k Jamie.
„Tadyhle Texasanka mi řekla, že jste herečka.“

„Snažím se,“ řekla Jamie.

„No, jestli umíte i hrát, máte správnou výbavu, abyste to dokázala. Ale mezi námi, vy máte
takové přednosti, že byste to zvládla i bez těch otravných požadavků na talent.“

„Já hrát umím,“ ujistila ji Jamie.

„Sejdeme se později a popovídáme si. Sice už v branži nějakou dobu nejsem, ale to
neznamená, že bych už netahala za nitky.“

„Jasně.“ Kdyby se Jamie usmála ještě víc, nejspíš by jí popraskalo obličejové svalstvo.
„Děkuju. To by bylo skvělé.“

Evelyn se otočila, aby zamávala na servírku, a Jamie na mě přitom bezzvučně

zasignalizovala: Páni! Ta je!

Já vím, odpověděla jsem rovněž beze slov.

Když servírka přiběhla s podnosem plným skleniček vína a šampaňského, Evelyn nám podala
každé jednu. „Tak šup, holky. Nemůžeme tady jen tak stát celou noc.“

Ukázala rukou k podestě, kde jsme stály. Byla už zařízená nábytkem ve stejném stylu jako v
přízemí. Vzhledem k péči, kterou Damien věnoval vybavení knihovny, jsem předpokládala,
že zařízení je určeno jen na dnešní večer. Nejspíš si ho zapůjčil od firmy, která připravovala
nemovitosti na prodej.

Mezi stolky, židlemi a malými pohovkami byly rozestavené stojany s ukázkami Blaineových
prací. Na rozdíl od mého portrétu byla ostatní plátna na prodej. U jednoho ze stojanů stál
umělec osobně a zrovna se snažil nastavit do správného úhlu jeden obraz, zachycující nahou
ženu na orientálním koberečku. Evelyn zvedla ruku a zamávala, ale Blaine ji neviděl.

„Pojďte,“ řekla a chytila Jamie pod paží. „Představím vás muži dnešního večera. Nikki, jestli
hledáš Damiena, říkal, že se jde převléknout. Mimochodem, vypadá to, že všechny velké
mozky uvažují obdobně. Ukázalo se totiž, že Damien pomohl Giselle dostat zpátky ty obrazy
z Palm Springs. Edward pár z nich přivezl v limuzíně, když jsem to tady dokončovala.“

„Ach.“ Její slova mě zaskočila, protože se Damien nezmínil, že by se s Giselle setkal, a začal
ve mně vrtat drobný červík podrážděnosti. Snažila jsem se ho zaplašit. Jsem prostě jen
přecitlivělá, protože se Giselle tak nečekaně a nevysvětlitelně opět ocitla v mojí blízkosti.
Navíc mě ovlivnila záležitost kolem Palm Springs i Tannerovy podivné poznámky. Proto teď
žárlivost znovu vystrčila hlavu. Jenže já jsem taková být nechtěla, a tak jsem tu zelenookou
potvůrku hezky rychle zahnala zpátky.

Zatímco Evelyn odvedla Jamie za Blainem, já jsem se vydala do kuchyně, abych si tam
odložila brašnu na foťák a pak pokračovala do šatny.

Ani jsem tam nemusela dojít. Sotva jsem schovala brašnu do jedné ze skříněk a hodila si
řemínek s fotoaparátem přes rameno, už jsem uviděla Damiena, jak přichází chodbou od
ložnice. Všeho jsem nechala, stála jako přimrazená a jen jsem se na něj dívala. Měl na sobě
nažehlené černé kalhoty, černé sako bez límce a pod ním jednu ze svých typických
naškrobených bílých košil, které se mi na něm vždycky tak líbily. Měl ji napůl rozepnutou,
což mu spolu se střihem saka dodávalo rebelský vzhled. Působil tak sexy, až to bralo dech.
Skoro jsem ani nemohla uvěřit, že je skutečný, a už vůbec ne, že patří mně. Naopak mi
připadalo, že musí být jen pouhou představou, kterou jsem si vytvořila. Snem, ve kterém žiju.
Nádherným snem, z něhož se nechci probudit.

V ruce držel telefon a mluvil do něj tak tiše, že jsem rozuměla jen některým slovům. Ale
podle jeho tónu jsem poznala, že jde o něco naléhavého a že je dost rozčilený.

Vzpomněla jsem si na včerejší večer a uvažovala, jestli to s ním má něco společného. Možná
volá jeho otec. Nebo se může jednat o právní problémy, které má Stark International v
Německu.

Po chvíli se zamračil, zavěsil a strčil mobil do kapsy. Na kratičký okamžik jsem v jeho tváři
spatřila výraz podráždění. Hned se však ztratil, jako by nutil vesmír k poslušnosti a vesmír
neměl jinou možnost než se mu poddat. Damien Stark byl mužem, který vždy dostane, co
chce – ať je to cokoliv.

Pak se podíval mým směrem a já jsem mu v očích viděla, že to, co chce právě teď, jsem já.

Jeho úsměv byl stejně účinným pozdravem, jako by to byl polibek. Pod jeho kouzlem se ve
mně cosi pohnulo. Rozběhla jsem se k němu a vrhla se mu do rozevřené náruče. Přitáhl si mě
blíž a v jeho objetí se ve mně okamžitě rozplynuly všechny poslední stopy žárlivosti.
Když jsem se ho dost nabažila – i když ve skutečnosti jsem se ho nikdy nabažit nemohla –,
odtáhla jsem se a usmála. „Stýskalo se mi.“

„Mně se stýskalo víc.“

„Je všechno v pořádku?“

Zvláštně se na mě podíval. „Jistě. Proč?“

„Před chvilkou jsem tě viděla. Myslím, jak jsi telefonoval.“

Na moment se jeho podráždění vrátilo. „To nic není,“ řekl. „Jen se ukázalo, že jedna
záležitost, o níž jsem si myslel, že ji mám pevně pod kontrolou, je nejistější, než bych čekal.
Ale nic, kvůli čemu by bylo třeba dělat si starosti.“

Vzal mě za bradu a díval se na mě tak dlouho, až jsem si myslela, že se utopím v jeho očích.
Pak se usmál pomalým a něžným úsměvem a já jsem si musela povzdechnout. „Vypadáš
nádherně,“ řekl a pak jsme tam stáli, ztracení v objetí, jako by to mělo být na celý život.

„Děkuju ti za šaty.“ Zatočila jsem se dokola, aby si mě mohl prohlédnout. „A taky za postel.“
Dívala jsem se přitom přímo na něj, takže mi neunikl drobný stín, který mu přelétl přes tvář.
„Damiene? Copak je?“

Zaváhal. Zahlédla jsem závan chmur, než se jeho výraz proměnil v úsměv. „Jsem moc rád, že
se ti líbí.“

„Samozřejmě že ano.“ Ustaraně jsem mu pohlédla do očí. To temné jako by mě vtahovalo do

svých hlubin a druhé, jantarové, mě zalévalo vřelou, láskyplnou září. Všechna váhavost,
kterou jsem na chvilinku zahlédla v jeho tváři, byla pryč, ale přesto jsem se neuklidila. Bylo
tu něco, co mi chtěl říct, ovšem stále ještě to nevyslovil. Chtěla jsem naléhat, ovládla jsem se
však. Teď nebyl vhodný čas.

„Měli bychom se jít přidat ke společnosti,“ podotkla jsem.

„Za minutku.“ Přitáhl si mě blíž, takže jsem se ňadry tiskla k jeho hrudi a bradou se opírala o
rameno. Zhluboka jsem vdechovala, abych si připomněla jeho vůni, mužnou a kořeněnou.

„Jak to, že mi tak moc chybíš, když nejsi se mnou?“ zeptal se.

„Nevím,“ hlesla jsem. „Ale mohla bych se ptát úplně stejně.“

„Ach, Nikki.“ Poslední slabiku mého jména utnula jeho ústa, drsně se tisknoucí k mým rtům.

Tulila jsem se k němu celým tělem a cítila jsem, jak se mu otvírám. Chtěla jsem ho. Chtěla
jsem ho hned teď. Tady. Třeba i na tom zatraceném sporáku, kdyby to jinak nešlo, ale
potřebovala jsem se ujistit, že je můj. Potřebovala jsem ho mít. Potřebovala jsem s ním šukat.

A byla jsem zoufale nešťastná, protože nic z toho se nemělo stát. Ne teď, když za zdí, jen pár
metrů od nás, už čekali naši hosté. Neochotně jsem přerušila polibek a natáhla k němu ruku.
„Půjdeme dostát společenským povinnostem, slečno Fairchildová?“

„Zajisté, pane Starku.“

Zasmál se a pak mi vtiskl do dlaně něžný polibek, z něhož se mi rozechvěla stehna a bradavky
téměř bolestivě ztuhly.

Damien mě pozoroval s pyšným úsměvem na své krásné tváři. „Já taky, slečno Fairchildová.“

Vrhla jsem po něm škrobený úsměv. „Nemám tušení, co máte na mysli. Ale mohu říct, že
vypadáte skvěle jako obvykle.“ Pokynula jsem směrem k vedlejší místnosti. „Půjdeme se
bavit?“

Odešli jsme z kuchyně a přidali se k ostatním třem osobám, které se mezitím přemístily na
terasu. Evelyn bavila Jamie historkami z dob, kdy působila ve filmu a v televizi, a Blaine se
proto na nás z legrace mračil. „S těmi dnes už nic nebude,“ spustil. „Jak jednou začne kecat o
Hollywoodu, tak nepřestane. A řekl bych, že teď má perfektní publikum.“

„To má,“ souhlasila jsem. Zvedla jsem fotoaparát a udělala pár snímků obou žen, zabraných
do živého rozhovoru. „Jamie by si dokázala vykládat o starých filmech třeba donekonečna.
Ale zrovna tak ji baví povídat si i o dnešních seriálech.“

„Jinými slovy, ty dvě se od sebe nehnou celý večer,“ řekl.

„To ne,“ namítla jsem. „Já si chci s Evelyn taky popovídat,“ řekla jsem zlehka, ale myslela
jsem to naprosto vážně. Připadalo mi to jako celé roky, ale ve skutečnosti to bylo teprve
včera, co jsem se s ní setkala u sebe v práci. Evelyn věděla, co se u Damiena děje. Něco, o
čem říkala, že bych si kvůli tomu neměla dělat starosti. Jenže já jsem si je dělala. A byla jsem
rozhodnutá dostat z ní odpověď.

Obrátila jsem se k Blaineovi a donutila se usmát. „Ale teď bych se moc ráda podívala na tvoje
další obrazy,“ řekla jsem mu. „Mohl bys nám je ukázat?“

„Jasně.“ Všichni tři jsme zašli dovnitř a Blaine nás prováděl po místnosti. Zastavovali jsme se
nad jednotlivými plátny a on vysvětloval, co znamenají zobrazené scény. Všechny malby si
byly svým způsobem podobné, jak použitými barvami, tak tématy.

Blaine na všech z nich modelky nějak svázal, a třebaže malby nikdy nepřekročily hranici, kde
podle mě končil dobrý vkus, přesto zobrazovaly takovou míru intimity, s níž jsem nikdy
nemohla souhlasit. Některé mi dokonce připomněly pozici, do níž mě včera v noci Damien
spoutal.

Jeden obraz obzvlášť upoutal moji pozornost. Modelka seděla na lenošce a roztažené nohy
měla přehozené přes opěradla na obou stranách. Na místě jí je pevně přidržovaly dvě černé
stuhy. Další stuha jí držela ruku za hlavou. Volnou měla pouze jednu ruku, a tu měla
položenou mezi nohama takovým způsobem, že bylo jasné, že si hraje sama se sebou.
Bradavky měla vztyčené, dvorce kolem nich naběhlé a svaly na bříšku se jí napínaly. I když
měla napůl odvrácenou tvář, její vzrušení se nedalo zakrýt.
Nemusela jsem se Blainea ani ptát, co chtěl svým obrazem říct. Věděla jsem to až příliš dobře.
Je vzrušující být spoutaná. Být bezmocná. Cítit erotickou sílu, jež vyvěrá z naprosté důvěry a
dokonalé odevzdanosti vůli svého milence.

Damien mi zlehka položil ruku na záda a já jsem se zachvěla. Představila jsem si, že jsem to
já, kdo si hraje s vlastním tělem, a Damien se na to dívá. Ztuhla jsem, kůži jsem měla náhle
citlivou a neuvěřitelně horkou. Cítila jsem, jak mi pod linií vlasů vyvstávají drobné kapky
potu. Udělala jsem krok dopředu. Potřebovala jsem buď přerušit náš tělesný kontakt, nebo
žadonit, ať si mě vezme rovnou tady na podlaze.

Přitom jsem zachytila jeho pohled.

Ano, naznačil mi a jeho úsměv obsahoval tolik hříšných příslibů, až se mi podlomila kolena.

Přísahám, že byl div, že jsem se nerozpustila vnitřním žárem.

Blaine byl díkybohu tak zaujatý svým výkladem umění, že si nepovšiml našeho tajného
srozumění. Přecházeli jsme od jednoho plátna ke druhému, Blaine ukazoval detaily
kompozice nebo barevné škály a k tomu vyprávěl historky o tom, jak k němu modelky přišly.

Většinou se jednalo o dívky, které hledaly způsob, jak přijít k troše peněz navíc. Některé mu
pózovaly zadarmo, protože je tato zkušenost lákala. A u každého z těchto portrétů jsem
vnímala na zádech Damienovu ruku a v mém těle pozvolna rostla zoufalá žádostivost.

Bradavky, nyní vzpřímené a citlivé, se mi s každým krokem, který jsem udělala, provokativně
otíraly o hebký šifon šatů. Naběhlé pohlaví prosilo o dotek. Byla jsem divoce nadržená a
nebylo nic, co bych s tím mohla dělat.

Bylo to mučení, ale neuvěřitelně sladké.

Zrovna ve chvíli, kdy jsme stáli před dalším obrazem, Evelyn zavolala Blainea zpátky na
terasu a já jsem se neubránila povzdechu úlevy. Damien se postavil za mě a vzal mě rukama
kolem pasu.

„Připomíná mi to ten večer, kdy jsme se seznámili, slečno Fairchildová. Jen vy a já, obklopení
erotickým uměním, a já jsem nebyl schopen pomyslet na cokoliv jiného, než že bych s vámi
chtěl souložit.“

Trhaně jsem dýchala. „Seznámili jsme se před šesti lety, pane Starku.“

„To je pravda,“ přitakal a rty mi přejížděl po uchu. „A už tehdy jsem vás chtěl ošukat.“

„Vždycky dostanete, co si zamanete?“ zažertovala jsem.

„Ano,“ řekl a přitiskl se ke mně ještě blíž, takže jsem na zadku ucítila jeho erekci. „Řekl bych,
že už to víte.“

„Ale, ale, pane Starku,“ poznamenala jsem. „Myslím, že jste říkal, že je to ostuda, když
hostiteli na večírku pořád stojí.“
„To ano,“ potvrdil. „Třeba bychom si mohli odskočit do šatny. Vím o jednom docela
příjemném způsobu, jak takovému společenskému faux-pas zabránit.“

„Jen mluvte dál,“ vybídla jsem ho. „Zkuste mě přemluvit.“

Přejel mi rukama po sukni a já jsem ucítila, jak se látka velice zvolna souká po mém stehně
vzhůru.

„Nech toho,“ okřikla jsem ho tiše a odstrčila mu ruku. Zavrtěla jsem se v jeho objetí, ale
okamžitě jsem strnula. Uviděla jsem totiž, že z opačné strany od kuchyně do místnosti
vstupuje Giselle. Znervózněla jsem. Giselle nepatřila k lidem, kteří věděli, že dívka na
portrétu jsem já, a tak jsem nechápala, proč je tu tak brzy. Řekla jsem si ale, že je to majitelka
galerie. Určitě už někdy nějaké nahé akty viděla. A jistě neví, že jsem to já. Byla to součást
naší dohody a Damien je přece muž, který umí držet slovo.

Všechno jsem si to v duchu opakovala a skoro jsem přesvědčila sama sebe. Jenže za Giselle
vešel i Bruce a já jsem ztuhla, jako by mě hanba proměnila v jediný tuhý kus ledu. Můj nahý
portrét visí na zdi a můj šéf hledí přímo na něj.

„Jsi hrozně napnutá,“ škádlil mě Damien. „Znovu navrhuju, že znám pár způsobů, jak tě
uvolnit.“

Pochopila jsem, že si jich zatím nevšiml a že neví, proč jsem tak ztuhla. Neviděl mi ani do
tváře, kde se mi nutně musely zračit pochybnosti: Vědí to? Jak to, že to vědí?

Hladil mě přes tenounký šifon. „Povězte mi, slečno Fairchildová,“ zamumlal, „co bych našel,
kdybych vám strčil ruku pod sukni? Jestlipak máte dnes večer kalhotky?“

„Proč už jsou tady Giselle s Brucem?“ zeptala jsem se.

Tělem mu projelo napětí. „Cože?“

Vymanila jsem se z jeho objetí a otočila se k němu čelem. „Nevědí řece, že jsem to já na tom
obraze, nebo ano?“

Nedíval se na mě, ale pochopila jsem, že mezitím uviděl ty dva. Zaťal zuby, ovšem to byla
jediná reakce, kterou jsem viděla.

„Neměli sem chodit,“ řekl klidně a vyrovnaně.

„Ne,“ souhlasila jsem. „Protože oni to přece nevědí, že?“ Postoupila jsem o kus dál, abych
stála přímo proti němu. Zmocnila se mě podivná zběsilost. Cítila jsem, jako bych nebezpečně
balancovala na okraji srázu, a pokud bych nebyla opatrná, zřítím se dolů bez záchranné sítě.
„Damiene? Tys jim to řekl?“

Tvář mu na okamžik ztvrdla. Ten muž byl byznysmen, zkušený vyjednavač, člověk, před
nímž mě Ollie varoval, že může být nebezpečný. Muž, o němž mi Evelyn řekla, že je pravým
mistrem v ukrývání tajemství.
Pak ale jeho výraz změkl a náhle vypadal, že vidí pouze mě. „Ano, ale Nikki –“

Víc jsem slyšet nepotřebovala. „Ach, bože. Jak jsi jen mohl…“ Přitiskla jsem si ruku na ústa a
ztěžka dýchala nosem. Propadala jsem se a měla jsem pravdu – nebyla tam žádná síť, která by
mě mohla zachytit. Vzedmul se ve mně hněv. Hněv a ublíženost a ponížení, temné, ledové a
syrové.

To, že zůstanu v anonymitě, bylo základní podmínkou naší dohody. Vždyť jsem tam byla
úplně nahá! A nejen to, také naprosto odhalená, takže každý, kdo se na obraz podíval – kdo
viděl moje jizvy –, mohl zároveň vidět i moje tajné démony.

Jak jen mohl být Damien tak přezíravý? Viděl přece, jak jsem se sesypala při prvním sezení u
Blainea. To on mě utěšil, to on mi rozuměl. Aspoň jsem si to myslela.

Teď mi to naopak připadalo, že to byl on, kdo mi nejvíc ublížil.

Zamrkala jsem, abych se nerozplakala. Místo toho jsem se soustředila na zuřivost, která mnou
projížděla jako nůž a dávala mi sílu i zbraň. Protože, bůh mi odpusť, jsem toužila Damiena
zranit stejně, jako zranil on mě. Ta rána mířila hluboko, o to víc, že Damien byl osobou, které
jsem nejvíc věřila, že mi nikdy neublíží.

Natáhl ke mně ruku a ve tváři měl dosud nejněžnější výraz, jaký jsem kdy u něj viděla.

„Nikki, prosím.“

„Ne.“ Schovala jsem ruku za zády, potřásla hlavou a spolkla drobný vzlyk. „A
mimochodem,“ prohlásila jsem a zadívala se mu chladně do očí, „samozřejmě že mám na
sobě kalhotky. Hra skončila, pamatuješ? Pravidla už teď neplatí.“

Na očích jsem mu viděla, jak ho to zasáhlo, a uvnitř mě to zabolelo. Pár vteřin jsem své lži
litovala. Zachvátila mě zoufalá touha vrhnout se mu do náruče. Svírat ho a utěšit ho a nechat
ho, aby utěšil on mě.

Nic z toho jsem však neudělala. Nemohla jsem. Potřebovala jsem být sama, a tak jsem
nechala svoje ostrá slova viset ve vzduchu a se zvednutou hlavou jsem zarytě odkráčela.

Odchod mi však nepřinesl žádné uspokojení. Naše hra sice skončila, ale nechtěla jsem, aby
skončil i můj vztah s Damienem. Vzpomněla jsem si na darovanou postel a na svůj strach, že
to je špatné znamení, předzvěst konce. Myslela jsem na Giselle a Bruce a na důvěru, která
popraskala jako rozbité zrcadlo. Pomyslela jsem na tajemství, o nichž jsem věděla, že je
Damien přede mou tají. Přemýšlela jsem nad hloubkami tohoto muže, který je pro mě stále
takovou záhadou.

Všechno mě to děsilo. Ano, měla jsem strach.

Ne ze stínů a duchů jeho minulosti, ale z toho, že před námi není žádná budoucnost.
Kapitola 13

„Nikki!“

Snažila jsem se utéct dolů do knihovny v prvním poschodí a Bruce byl zřejmě tou poslední
osobou, kterou jsem teď chtěla potkat. No, téměř poslední. V danou chvíli jsem nijak
netoužila ani po setkání s Damienem.

Teď jsem však nemohla pokračovat k výtahu, jinak bych se zachovala neuvěřitelně hrubě.
Proto jsem se zastavila a počkala, až ke mně dojde. Pokusila jsem se nasadit masku
společenské Nikki, ale skutečně jsem na to už neměla dost energie. A tak jsem se obávala, že
úsměv, jímž jsem uvítala svého nového šéfa, byl přinejlepším chabý.

„Chtěl jsem vám poděkovat za to, jak dobrou práci jste odvedla včera v Suncoastu,“ prohlásil
Bruce.

„Ach.“ Nečekala jsem, že začne tlachat o práci.

„Děkuju vám. Potěšilo mě, že jste mi dal tak náročný úkol hned první den.“ Přes jeho rameno
jsem viděla, jak na nás shlížím z obrazu. Uvažovala jsem, zda teď, když mě viděl nahou před
celým světem, nepoklesne Bruceův odhad mojí profesionality o celý stupeň. Nebo o dvanáct.

„Náročný z hlediska práce nebo z hlediska kolegy?“

„Od obojího trochu,“ přiznala jsem.

„Slíbil jsem vám, že si tady promluvíme,“ pokračoval. „Hodí se vám to teď?“

Samozřejmě se mi to nehodilo, ale byla jsem zvědavá. A zatím to vypadalo, že se bude mluvit
jenom o práci. Třeba Damien řekl pouze Giselle, že dívka na obrazu jsem já. Koneckonců,
nemám nad hlavou neonovou šipku, která by oznamovala: „To je ona.“

„Jistě,“ prohodila jsem a poněkud se uvolnila. „Teď je to prima.“ Poblíž krbu stála sedací
souprava a Bruce mě vedl k ní. Cestou vyhledal můj pohled Damien, který mezitím vyšel na
terasu a stál tam mezi Evelyn a Giselle.

Odvrátila jsem oči, usmála se na Bruce a posadila se. „Pročpak má být Tanner lev?“
Bruce se zhluboka nadechl. „Poslechněte, než se do toho všeho pustíme, rád bych vám ještě
něco řekl. Myslím, že vám dlužím omluvu.“

Teď jsem byla zmatená. „Kvůli Tannerovi? Nebylo to tak hrozné,“ zalhala jsem.

„Ne. Kvůli dnešnímu večeru. Giselle mi řekla, že na tom obrazu jste vy.“

Kývla jsem, natolik oněmělá úžasem, že jsem se nezmohla ani na slovo. Takže tolik k mojí
zbrusu nové teorii o tom, že Bruce vůbec nic neví.

„Popravdě řečeno, nic jsem si o tom nemyslel. Ale když jsme sem přijeli, uvědomil jsem si,
že nevíte, že o tom vím.“

„To je v pořádku,“ prohlásila jsem, ačkoliv to bylo na hony vzdálené pravdě.

„Ne. Není. Giselle neměla vůbec žádné právo mi to prozradit. Neřekl bych, že to myslela
nějak špatně, ale někdy prostě nemyslí vůbec.“

Pohlédl na mě, ale já jsem mlčela. Pořád to ještě nebylo v pořádku a já jsem neměla sílu
znovu opakovat svou lež.

„Chtěl jsem si proto s vámi promluvit, protože nechci, abyste měla pocit, že to nějak naruší
naše pracovní vztahy.“

„Samozřejmě že ne. Proč by také mělo?“

Musel poznat, že kecám, protože se neobtěžoval s odpovědí. Namísto toho raději úplně
změnil téma. „Řekl vám Damien o mojí sestře?“

„Ehm, zatím ne.“

„Je to ta nejskvělejší žena, s kterou byste se mohla setkat. Dokáže z hlavy řešit matematické
rovnice, které já sotva spočítám s kalkulačkou. Teď učí na MIT.“

V hlavě se mi rozsvítilo. „Myslíte Jessiku Tolley-Brownovou?“

„Znáte ji?“

„Slyšela jsem o ní,“ odpověděla jsem a ani jsem se nenamáhala skrýt svoje nadšení. „Málem
jsem začala s doktorským studiem na MIT, kde bych studovala právě u ní. Ale co má
společného s –“

„Víte, jak se živila při škole?“

„Ne. Zřejmě měla stipendium, řekla bych.“

„Taky,“ přisvědčil. „Ale moje sestra má náročný vkus, a tak si zvyšovala příjem
modelingem.“

„Ach,“ hlesla jsem. Zdálo se mi, že už tuším, kam tím směřuje.

„S ženským tělem nemám sebemenší problém,“ pokračoval. „A můj názor na intelekt ženy se
nijak nesnižuje, když pózuje nahá. Vzhledem k minulosti mé sestry a také k tomu, že mě
snadno porazí v jakékoliv soutěži inteligence, by to ode mě bylo pěkně pokrytecké,
nemyslíte?“

„Řekla bych, že ano.“ Pořád ještě jsem byla v rozpacích, ale už jsem si nepřipadala tak trapně.
„A děkuju, že jste si mě vzal stranou a řekl mi to. Já – No, cením si toho.“

„V pořádku.“ Plácl se do kolenou. „A ohledně Tannera se ještě jednou omlouvám. Umím si

představit, jak vám dal zabrat. Netajil se s tím, že chce vaše místo. No, a teď nemá žádné.“

„Cože?“ Jeho slova mě zaskočila.

„Táhl jsem to s ním dlouho, možná až příliš dlouho. Jenže se mnou začínal, když jsem založil
firmu, a vydržel u ní i v dobách, kdy jsem mu nemohl dát na konci měsíce žádný plat.“

Zamračil se a sebral nitku, která mu vykukovala ze švu podšívky u saka. Položil ji na malý
stolek před námi a pak pokračoval tam, kde přestal. „Vždycky jsem si myslel, že mu na srdci
nejvíc leží blaho firmy, ale včera jsem se poučil, že je to pomlouvačný zákeřný zmetek.“

„Ach.“ Pokoušela jsem se vymyslet, co mám říct, ale nic mi nepřipadalo dost vhodné, a tak
jsem vyčkávala.

„Když jste Damienovi řekla, co se stalo, zvedl telefon a potvrdilo se, že to byl ten náš Tanner,
kdo oznámil tisku, že nastupujete do naší firmy. Už to, že jste se s tím musela potýkat, bylo
dost zlé, ale on navíc začal šířit i ten nesmysl o průmyslové špionáži.“

„Ach, ne.“ Sotva jsem dokázala šeptat. „To je ale idiot.“

„Ano, to je,“ souhlasil Bruce zvesela. „A teď je ještě ke všemu nezaměstnaný idiot.“ Namířil
na mě prstem. „A ne abyste se na Damiena zlobila, že se do toho vměšoval.“

„Nebudu,“ řekla jsem. Damien udělal jen to, že zjistil pravdu a ohlásil ji dál. Bruce měl
pravdu: Tanner podrazil Innovative a podrazil i mě. A Damien jen chránil mě a firmu.

Chladná dlaň, obklopující mé srdce, poněkud povolila své sevření.

„Tanner si zjevně myslel, že jste mi to místo dal kvůli své ženě.“ To prohlášení mi vyletělo z
pusy dřív, než jsem si to mohla rozmyslet.

Bruce se na mě ostře podíval a já jsem najednou měla pocit, že jsem zabředla do pěkné
šlamastyky. „Opravdu?“ podivil se Bruce. „To je divné.“

„Taky jsem si říkala. Co tím myslel?“

Koutky Bruceových úst se stočily dolů. „Nemám ponětí,“ odpověděl, ale vyhnul se mému
pohledu.

„Ach, no jo,“ řekla jsem zlehka. „Tanner je prostě Tanner.“

„Tak nějak to bude.“ Vstal. „Asi bychom už měli jít mezi ostatní. Myslím, že začínají
přijíždět další hosté.“

Měl pravdu. Zatímco jsme hovořili, do domu začaly proudit davy lidí. Některé z nich jsem už
znala z večírku u Evelyn, kterého jsem se zúčastnila před pár týdny. Byl tam dokonce i
fotograf z místních novin, jehož pozval sám Damien, a cvakal obrázky, z nichž měla
nepochybně vzniknout dvoustrana do zítřejšího sobotního vydání.

Zahlédla jsem Jamie, jak si povídá s Ripem Carringtonem a Lylem Tarpinem, dvěma
hvězdami televizních seriálů, které sem musela pozvat Evelyn. Protože je Jamie považovala
za báječné, věděla jsem, že ať se dál stane cokoliv, tento večírek už na její stupnici dosáhl
desítky.

Moje skóre? Nebylo ani zdaleka tak vysoké. Bruce sice částečně zaplašil moje rozpaky, ale
přesto jsem byla v první řadě naštvaná, že Giselle zná moji identitu. A také jsem měla v hlavě
zmatek kvůli Tannerově podivné poznámce – a ještě podivnější Bruceově odpovědi.

Bruce už dávno zmizel v davu, ale já zůstala stát u krbu. Sehnula jsem se, sebrala nitku ze
stolu a bezmyšlenkovitě jsem ji zkroutila mezi dvěma prsty. Rozhlížela jsem se kolem po
místnosti, která se tak rychle proměnila ze známého přívětivého místa v cosi chladného a
neosobního, kde jsem se vůbec necítila příjemně. Obzvlášť teď, když tu Damien se mnou
nebyl.

Hledala jsem v davu, pátrala, kde je, ale všude jsem viděla jen cizí tváře. Místnost jich teď
byla plná, samí zářiví rozjásaní lidé se zářivými rozjásanými úsměvy. Všichni vypadali nóbl a
sebevědomě a já se neubránila otázce, jestli si někdo z nich také připadá tak prázdný, jak jsem
se v tu chvíli cítila já. Pořád jsem mezi palcem a ukazováčkem kroutila a točila nitkou, až se
svíjela jako had. Poskytla mi něco, čím jsem mohla zaměstnat ruce, ale kvůli tomu jsem ji
nesebrala. Říkala jsem si, že bych ji měla položit zpět a jít pryč, ale neudělala jsem to.

Z bílého melaminového stolku jsem ji totiž zvedla schválně. Pomalu, metodicky jsem si ji
omotala kolem prstu. Pořádně jsem utáhla a kůže kolem vlákna okamžitě zbělala. Zato špička
prstu nabrala temně rudou barvu, která začala brzy přecházet do fialova. Bolest rostla s
každým otočením niti. A s každým otočením jsem se cítila lépe.

Byla jsem jako panenka na natahování a každé otočení klíčku ovládalo bolest – ovládalo mě.
Točila jsem a točila, brala jsem si, co šlo, a pak, když už klíček málem praskl, jsem ho pustila
a společenská Nikki byla znovu na scéně, procházela mezi hosty, usmívala se, smála a
myslela jen na ten jediný světlý bod temně rudé bolesti, který ji dokázal vrátit zpět.

Ne.

Zatraceně, ne!

Odtrhla jsem levou ruku od pravé s takovou zuřivostí, že jsem se až zapotácela a vrazila do
malého stolku. Mladý muž v červené sportovní bundě, který stál opodál, vykročil ke mně, aby
mi pomohl. Já jsem se ale odvrátila a začala zběsile strhávat omotanou nit, příliš rozrušená,
než abych ji klidně odhodila. Nakonec jsem ji strhla nehtem, a když mi konečně spadla z prstu
a dopadla na zem, nechala jsem ji tam a o otočila se k ní zády, jako by byla něčím jedovatým,
jako štír připravený bodnout.

Prošla jsem kolem mladíka v červeném a opřela se o kamenné obložení krbu. Ostré hrany se
mi nepříjemně zařezávaly do holých ramenou, ale bylo mi to jedno. Potřebovala jsem něco, o
co bych se mohla podepřít. A dokud nenajdu Damiena, musí mi stačit zeď.

„Jste v pořádku?“ zeptal se chlapík v červeném.

„Ano,“ odpověděla jsem, i když jsem v pořádku nebyla. Vůbec jsem nebyla v pořádku.

Mladík chvíli postál vedle mě, ale já jsem si ho nevšímala – pátrala jsem pohledem po
Damienovi. Když jsem ho konečně objevila, zaplavila mě vlna úlevy tak mohutná, že jsem se
musela znovu opřít o kamennou zeď. Stál kousek vedle, stranou od nejhustšího davu, poblíž
chodby, která vedla k ložnici. Byl tam s ním pouze Charles Maynard, jeho advokát, a tvářil se
ustaraně.

Damien byl ke mně zády, takže jsem mu do obličeje neviděla. Jednu ruku měl v kapse kalhot,
druhou držel sklenici s vínem. Působilo to jako uvolněný postoj, ale já jsem viděla napětí jeho
ramen. Říkala jsem si, zda na mě myslí stejně, jako myslím já na něho.

Damien.

Otočil se, jako bych ho v myšlenkách zavolala. Naše pohledy se okamžitě střetly a já jsem v
jeho výrazu náhle vyčetla vše. Obavy. Vášeň. Touhu.

Připadalo mi, že se opravdu snaží, aby mi poskytl čas a prostor na rozmyšlenou. Ale já už
jsem nechtěla, aby nás dělila vzdálenost, a tak jsem vykročila za ním.

Vtom Maynard položil ruku Damienovi na rameno a já jsem zaslechla, jak rozčilením
zvýšeným hlasem říká: „– neposloucháš. Je to v Německu a my musíme –“

Damien se otočil zpět ke svému advokátovi a já jsem ztuhla jako přimrazená. Spojení mezi
námi se přerušilo. Řekla jsem si, že ho prostě minu a půjdu dál, ale hned jsem si to
rozmyslela. Koneckonců jsem to byla já, kdo rozezleně odešel. Tak proč bych teď měla váhat
se k němu vrátit?

Podívala jsem se na svůj ukazováček. Stopy po zaříznuté niti byly stále viditelné a špička
pořád dost rudá. Bolest uspokojila moji potřebu. Pomohla mi zklidnit se, zvládnout vztek,
strach, ponížení. Dodala mi sílu a odhodlání a znovu jsem se ptala sama sebe, zda ve mně
totéž nevyvolává i Damien. Že by se pro mě stal novým druhem bolesti?

Z té představy jsem se otřásla a nic jsem si nepřála víc než ji vymazat z hlavy.

Kolem mě zrovna procházela servírka. Pokynula jsem jí, aby přišla blíž. Potřebovala jsem se
napít.
Hodila jsem do sebe obsah skleničky a zrovna sahala po další, když ke mně přiběhla Jamie.
„Ti dva jsou tak zábavní! A představ si, že mi prozradili, co se stane v příštím dílu!“ Popadla
mě za loket. „Jestli mi nepřipomeneš, že mám zapnout nahrávání, nikdy ti to neodpustím.“

„V pohodě,“ slíbila jsem jí.

„Už jsi něco vyfotila? Chtěla bych si dát pár fotek na Facebook. Promiň,“ dodala okamžitě.
„Já vím, že se vyhýbáš sociálním sítím.“

Byla to pravda. Nikdy jsem je moc nevyužívala, ale teď, když se vyrojilo o mně a o
Damienovi tolik drbů a spekulací, odstranila jsem si z telefonu všechny aplikace s tím spojené
a vůbec jsem dělala všechno možné, abych se vyhnula čemukoliv, co zavánělo bulvárem. Co
se týče fotek Damiena a mě od paparazzi, spoléhala jsem na Jamie, že je vyhledá a buď je
vyhodí, nebo mi je pošle mailem. Bez doprovodného textu.

„To nic,“ řekla jsem. „Ale jo, něco jsem vyfotila,“ dodala jsem, i když popravdě řečeno toho
moc nebylo.

Zadívala se na mě přimhouřenýma očima: „Jsi v pohodě?“

Už jsem se málem zářivě usmála a ujistila ji, že jsem samozřejmě v pohodě. Proč bych
neměla být? Jenže tohle byla Jamie a já jsem jí nechtěla lhát, i když bych mohla. „Je to dost
divný večer,“ přiznala jsem.

„Chce se ti o tom mluvit?“

Pozvedla jsem skleničku. „Vlastně ne, k čertu.“

„Kdepak máš svého miláčka? Nebo on taky patří k tomu, o čem nebudeme mluvit?“

„Dělá hostitele.“ Rozhlédla jsem se po něm a viděla, že už není s Charlesem a stojí teď
uprostřed malého hloučku hostů. „A kdopak je tamhleta ženská?“ Jamie kývla bradou směrem
ke skupince. Lidé se přemístili, a tak jsem uviděla, že vedle Damiena stojí pohledná
tmavovláska.

Svaly na tváři se mi náhle nepříjemně stáhly. „To je Giselle,“ řekla jsem. „Vlastní galerii, kde
se prodávají Blaineovy obrazy.“

„Aha. Takže hostitelova hostitelka. Žádný div, že máš tak podělanou náladu.“

„Nemám podělanou náladu,“ namítla jsem, ale vlastně to byla pravda. Celá ta věc s Giselle,
tvářící se jako hostitelka, mě předtím nenapadla, ale teď z ní byl bod číslo jedna na mém
seznamu nepříjemností a urážek.

Jééé, Jamie. Děkuju mockrát!

„Já ale vím, jak tu tvou nepodělanou náladu vyléčit.“ Popadla mě za ruku a někam mě táhla.
„Rip a Lyle jsou vážně zábavní. Budou se ti líbit, až je poznáš. A jestli se ti líbit nebudou, tak
to aspoň předstírej, jo?“
Jen jsem na ni zazírala, protože zrovna ona zatraceně dobře věděla, že jestli něco umím
opravdu dobře, pak je to tvářit se na večírku mile.

Ani jsem se neobtěžovala jí připomenout, že už jsem se s Ripem a Lylem jednou setkala a že

vzhledem k tomu, jak nemluví o ničem jiném než o Hollywoodu, pro mě jejich řeči nemají
smysl. Tentokrát jsem se na ně ale dívala Jamiiným očima a měla pravdu – byla to vážně
zábava.

Vyzbrojila jsem se svou nejlepší fasádou pravé party girl a spolu s Jamie jsme se vydaly mezi
hosty. Vesele jsem se usmívala a žvatlala a náhle bylo snadné navazovat rozhovory. Bylo
snadné vytáhnout fotoaparát a říct lidem, ať si stoupnou k sobě blíž a zasmějí se do objektivu.

Bylo tak snadné vklouznout zase do svých starých zvyků. Poslouchat příkazy, které mi v
hlavě udílela moje matka. „Dáma se vždycky ovládá. Nikdy nesmíš dát najevo, že tě něco
zasáhlo. Protože když to jednou uděláš, budou znát tvoje slabosti.“

Matčina slova byla sice chladně vypočítavá, ale teď jsem se jich ochotně přidržela. I když
jsem tak ráda utekla od matky, od soutěží krásy a především od způsobu života, který mi
vnucovala, nemohla jsem popřít, že v návratu ke starým způsobům nacházím útěchu. Matka
totiž měla pravdu. Dokud lidé nevědí, jací doopravdy jste, pak vám nemohou ublížit. A proto
jsem teď celému světu chtěla nastavit pouze svoji masku.

Po celou dobu, co jsem se procházela mezi návštěvníky, jsem na sobě cítila Damienovy oči.
Sledovaly mě. Vpalovaly se do mě. Působily tak, že jsem si uvědomovala každý svůj
nejmenší pohyb, pohlazení látky šatů po kůži, dotek lodiček na noze.

Byl naštvaný – dokonce možná vzteky bez sebe – a přesto byla jeho touha takřka hmatatelná.

A mám-li mluvit pravdu, pak moje taky.

Moje obavy a zklamání mohly počkat. Jediné, co jsem v tu chvíli chtěla, byl Damien.

Už jsem se rozhodla, že se přidám k němu a Giselle, když stáli před jedním z pláten, ale vtom
se ke mně znovu přitočila Evelyn. „Nevím, komu mám zakroutit krkem spíš, jestli
Damienovi, nebo Giselle za to, že na celé party je jenom víno a šampaňské,“ prohlásila. „No
tak, Texasanko, ty přece musíš vědět, kde je tady tajná skrýš.“

„Pravda je, že náhodou vím,“ řekla jsem na to. Nejspíš to nebyla zrovna nejlepší ukázka
dobrých způsobů, když jsem pak zavedla Evelyn do kuchyně, ale já jsem popravdě taky
potřebovala dávku bourbonu.

Prokličkovaly jsme mezi najatým personálem, který využíval kuchyň pro doplňování nápojů a
přípravu podnosů s jednohubkami, a zamířily jsme k malému snídaňovému stolku.

„No tak už to vyklop, Texasanko,“ vyzvala mě, když jsme se usadily a já jsem nám oběma
nalila dva pěkné panáky. „Koukám, že máš něco na srdci.“

„Vida, jak jsem se zhoršila,“ prohlásila jsem. „Dřív jsem uměla svoje problémy skrývat lépe.“
„No, možná že tě spíš prozradilo právě to, jak se tváříš rozjařeně.“ Zamyslela jsem se nad tím
a pak jsem usoudila, že Evelyn je nádavkem ke všemu ostatnímu také velmi moudrá žena.

„No tak. Jen to tetičce Evelyn pěkně pověz.“

„Já že mám něco povídat?“ pousmála jsem se. „Mám dojem, že jsi naopak ty chtěla něco
povědět mně, jak si vzpomínám.“

„Ale zatraceně,“ vypadlo z ní a kopla do sebe drink. Přisunula skleničku ke mně a já jsem jí
znovu nalila plnou. „To mi jenom tak ujela huba. Radši mě neposlouchej.“

„Naopak, já poslouchám bedlivě,“ řekla jsem. „A vůbec ti nevěřím. Co se tedy děje, a já o

tom nevím?“

Koutky úst se jí stáhly dolů a popuzeně potřásla hlavou: „Já prostě nesnáším, když vidím, jak
se schyluje k šílenému průseru, a vím, že proti tomu nemůžu nic udělat.“

„Carl?“

Odmávla jeho jméno pryč. „Carl se může jít bodnout. Ne. Jde o to, že Damienovi se dařilo
tajit svoje záležitosti skoro celá dvě desetiletí. Jenže teď je s tím konec a já nevím, jestli si to
vůbec uvědomuje.“

„Damienovi hned tak něco neujde,“ řekla jsem, protože to jednak byla pravda, a jednak jsem
chtěla zůstat loajální. „Ale o čem to pro všechno na světě mluvíš? Ten skandál s Padgettem se
mu už podařilo zvládnout,“ pokračovala jsem. Šlo o to, že se jistý podnikatel jménem Eric
Padgett pokoušel obvinit Damiena ze smrti své sestry. Damien však díkybohu tyto pověsti
zarazil. „Tak co jiného to…“ Ztěžka jsem dopadla na židli. Náhle jsem pochopila pravdu. „To
tenisové centrum.“

Evelyn ostražitě naklonila hlavu. „Co ti o tom řekl?“

„Vlastně totéž, co pověděl tisku. Že Richter byl hajzl a že na ten ceremoniál nepůjde. Důvod
mi neprozradil,“ dodala jsem a sledovala Evelynin obličej. „Ale mám určité podezření.“
Evelyn takřka neznatelně povytáhla obočí. „Řekla jsi Damienovi, co si o tom myslíš?“

„Ano.“ Pokrčila jsem rameny. „Jenže on nepotvrdil, jestli mám pravdu.“ Při řeči jsem
důkladně zkoumala Evelynin výraz. Věděla jsem, že tehdy Damiena zastupovala, před
Richterovou smrtí i po ní. Pokud tedy někdo věděl, zda Richter Damiena skutečně zneužíval,
pak to musela být ona.

Její tvář však zůstávala nepohnutá. „Ale taky ti neřekl, že se mýlíš, že ne?“ Nečekala na
odpověď a upřela na mě přímý pohled. „Je do tebe vážně zamilovaný a nikdo z toho nemůže
mít větší radost než já. Kvůli vám oběma. Nepamatuju si, že by ten kluk někdy vypadal tak
dobře jako teď. Ale zatraceně, přála bych si, aby se ukázal na tom pitomém ceremoniálu. A
nejradši bych mu nakopala koule za ten kousek, co provedl včera večer. Měl mít víc rozumu.
Teď bude mít za zadkem tisk jako rozzuřenou piraňu.“
„Opravdu je to tak vážné?“ Pořád jsem nechápala, proč se Evelyn i Damienův otec domnívají,
že jeho prohlášení před novináři byl tak příšerný nápad. „Nejspíš to nebyl nejlepší způsob, jak
sdělit světu, že Richtera neměl rád, ale nakonec vlastně neřekl nic jiného, než že se na té
slavnosti neukáže. Když uvážíš, jak ho pořád pronásledují, nedalo by se divit, ani kdyby
odmítl pozvání od královny a pak ji ještě urazil.“

„Já jenom říkám, že někdy musíš sehrát určitou hru, aby ses vyhnula průseru,“ pokračovala
Evelyn. „A teď si myslím, že je průser fakt na spadnutí.“

Pořád ještě jsem vůbec nic nechápala. „Jaký průser?“

„Na to se zeptej Damiena,“ vytáčela se Evelyn. „Já můžu jedině doufat, že se mýlím. Ale
vsadila bych se, že mám pravdu.“

Málem jsem jí už řekla, že s ním znovu promluvím a zkusím ho přesvědčit, aby odvolal své
prohlášení a na ceremoniál přece jen šel. Jenže to nebyla pravda. Nikdy bych ho o to
nepožádala a také bych nikdy neočekávala, že změní své rozhodnutí. Richterova památka si
od Damiena nezaslouží sebemenší podporu. A jestli pak Damienovi na hlavu spadne záplava
problémů, budu stát po jeho boku a pomůžu mu proti nim bojovat.

„Ale tohle určitě není to, co jsi měla na mysli,“ prohlásila Evelyn, když dorazila zbytek svého
bourbonu. „No tak, Texasanko. Sleduju tebe i Damiena celý večer – a koukám, že většinu
času nejste spolu.“

Nasadila jsem nacvičený úsměv, ale bylo mi jasné, že musí působit tak falešně, jak jsem ho
cítila. „Co se týká dnešní koktejlové party, pak jsem jen pouhý host, hostiteli jsou Damien s
Giselle.“

„Mhm.“ Zaklonila se na židli a špičkou prstu ke mně znovu poslala prázdnou sklenici. Opět
jsem jí nalila. Měla jsem chuť dát si taky ještě jednu, ale podle toho, jak se na mě Evelyn
dívala, jsem si řekla, že potřebuju čistou hlavu.

Evelyn si skleničky nevšímala. Opřela se lokty o stůl a zírala mi do tváře, až jsem se z toho
začala cítit nesvá.

„Copak?“ zeptala jsem se konečně.

„Vůbec nic,“ prohlásila. „Jen bych byla přísahala, že máš modré oči. Ne zelené.“

Trochu jsem se uvolnila. „Mám v hlavě tak trochu zmatek kvůli Giselle,“ přiznala jsem.
„Nějak se mi do všeho plete ze všech stran a já si to neumím přebrat.“ Žasla jsem, jak lehce to
ze mě vypadlo. Obvykle se cítím mnohem lépe za svou maskou a s výjimkou Damiena, Jamie
a Ollieho za ni nikoho nepouštím. S Evelyn se mi však vždycky moc dobře povídalo, a tak
jsem se přistihla, že před ní dokážu mluvit o věcech, o nichž bych normálně mlčela. Čekala
bych, že se kvůli tomu v její blízkosti budu cítit nepříjemně a bát se, že do mě jednoho dne
bude vidět až příliš hluboko. Ale nebylo to tak a já jsem za to byla ráda.
„Damien mi neřekl, že pomohl Giselle přivézt ty obrazy,“ začala jsem. „Já sice vím, že
nemám důvod žárlit, ale –“

„Ale teď je vedle něj ona, a ty ne?“

„Možná. Jenže to ode mě není fér, protože bych vedle něj byla, kdybych se nenaštvala a
neodfičela pryč. Damien mi teď jen dává čas.“

„Aha, hrdličky se poškorpily. To nic, Texasanko. Druhé dějství bývá nejdramatičtější. Copak
hanebného spáchal, že pošlapal tvoje srdéčko?“

Její slova mě zasáhla, protože přesně to totiž udělal – pošlapal moje srdce. „Řekl Giselle, že
na tom obrazu jsem já.“ Slova zněla stejně těžce, s jakou tíhou ležela na mém srdci. „A ona to
řekla Bruceovi.“

„Chápu.“

Něco v Evelynině tónu mě přimělo vzhlédnout. „Cože? Ty myslíš, že bych to měla prostě
přejít? Říkám si, že to vlastně není nic hrozného, a možná že doopravdy není. Ale Damien –“

„Porušil svoje slovo. Ano, samozřejmě že tě to rozčílilo. Mě by to teda taky nakrklo. Ale v
tomhle případě si myslím, že bys tomu klukovi měla prominout.“

Neodpustila jsem si ironické ušklíbnutí. „Jistě. Já si vlastně neumím představit, že bych se na

Damiena měla dál zlobit. Jenže teď si připadám trochu zničená.“

Evelyn však mluvila dál, jako by mě neslyšela. „Musíš mu odpustit, protože on své slovo
neporušil. Byl to Blaine.“

„Cože?“ Přehrávala jsem si její slova v hlavě, ovšem pořád jsem je nechápala.

„Giselle to řekl Blaine,“ zopakovala Evelyn věcně. „Nechtěl to udělat. Hrozně se pak styděl.
Mluvili spolu o obrazech pro galerii a řeč se nějak stočila k portrétu. Vlastně si pak ani
nepamatoval, co přesně řekl. Však sama víš, jaký je, když začne žvanit. A najednou to bylo
venku. Hned letěl domů a všechno mi to pověděl. Vůbec jsme nespali – a to jsem ho musela
držet, aby rovnou nezavolal Damienovi. Byly dvě ráno, tak jsem mu řekla, že to snad počká.
Chudák kluk byl celej zelenej a pak konečně Damienovi zatelefonoval v pět ráno.“

„Kdy se to stalo?“ Byla jsem v šoku.

„Před čtyřmi dny.“

„Ale… ale já jsem se Damiena výslovně ptala, jestli to Giselle řekl, a on mi odpověděl, že
ano. Proč by kvůli Blaineovi lhal? Proč?“

„Ale zlato, Blaine nebyl zelenej až za ušima kvůli Damienovi. To kvůli tobě. Podělal to,
ublížil ti a hrozně moc to chtěl dát do pořádku. Chtěl od Damiena poradit, jak ti to má říct, ale
Damien byl proti tomu. Řekl, že promluví s Giselle a zařídí, aby se to nedostalo dál, a že
pokud to bude nutné, tak vezme vinu na sebe.“
„Ale proč?“

„Na to sis už odpověděla sama, Texasanko,“ řekla jemně.

Chvíli jsem to nechápala. Pak jsem si ale připomněla vlastní slova. Opravdu jsem si vlastně
neuměla představit, že bych se na Damiena měla dál zlobit.

„Chtěl Blainea chránit,“ prohlásila jsem víc pro sebe než pro Evelyn. „Chtěl zachránit naše
přátelství.“ Najednou jsem měla ruku před pusou a do očí se mi tlačily slzy.

„Chceš, abych Blaineovi řekla, že už to víš?“

Divoce jsem zavrtěla hlavou. „Ne. Ne. Nechci, aby si dělal starosti s tím, že jsem kvůli tomu
naštvaná nebo rozčilená. Možná mu to někdy povím sama, ale teď ne.“

„Sama jsem si nebyla jistá, jestli ti to mám říct,“ pokračovala. „A teď jsem ráda, že jsem to
udělala.“

„Já taky,“ hlesla jsem.

„Upřímně řečeno, byla jsem sakra překvapená, že tady Giselle vidím. Blaine jí řekl, že nesmí
říct ani slovo. Musela vědět, že kdyby dala najevo, že to ví, uvede tě do rozpaků a Damiena
naštve. Těžko věřit, že by si chtěla naštvat svého nejlepšího klienta.“

„No podívejme se,“ zvolala jsem, protože jsem konečně pochopila, jak to Tanner myslel.
Jestliže byl Damien Gisellin nejlepší klient, pak obvinění, že mě Bruce zaměstnal, aby udělal
radost své manželce, najednou dávalo smysl. Udělat manželce radost a nechat galerii
vydělávat peníze.

„Možná jsem to pochopila špatně,“ zauvažovala Evelyn. „Možná že tu žárlí hlavně Giselle.“

„Na mě? Proč?“

„Ty jsi s Damienem,“ podotkla Evelyn, „a ona ne. Už ne.“

Byl to večer plný překvapivých odhalení. „Damien a Giselle spolu chodili?“

„To už je pár let. Byli spolu několik měsíců, ale pak si vzala Bruce. Teď tu máme ale
zajímavou historku.“

„O Damienovi a Giselle?“ Nebyla jsem si jistá, jestli ji chci slyšet.

„O Giselle a Bruceovi,“ řekla Evelyn a zlehka zavrtěla hlavou. „Ale tyhle drby si necháme na
jindy.“ Hodila do sebe zbytek drinku a zprudka postavila skleničku na stůl. „Tak co, jsi
připravená vyrazit znovu do bitvy?“ zeptala se a vstala.

„Ne,“ přiznala jsem, ačkoliv jsem vstala také. Protože teď jsem žádné lidi vidět nechtěla. Jen
Damiena.
Kapitola 14

Když Evelyn odešla, chvíli jsem počkala a pak jsem se rychle vmísila mezi hosty. Někteří se
na mě usmívali, jiní kývli a o krok ustoupili stranou, jako by mě zvali do svých rozhovorů.
Ale míjela jsem je, neměla jsem čas pro nikoho jiného než pro Damiena, a tak jsem se
odhodlaně prodírala davem s jediným cílem.

Když jsem ho konečně uviděla, zarazila jsem se. Stál uprostřed malé skupinky a poslouchal
nějakou historku, kterou vyprávěla jakási zavalitá žena s kudrnatými hnědými vlasy. Damien
se otočil, jako by vycítil, že se na něj dívám. Jeho oči mě okamžitě našly a náhle celý svět
kolem jako by zmizel. Lidé nebyli nic než barevné šmouhy, hovor nebyl skoro ničím víc než
jen šumem. Byli jsme jediní dva lidé v celé místnosti. Hypnotizovaně jsem stála, tělo mi
mravenčilo, v ústech mi náhle vyschlo. Jako by mě ten muž očaroval a já jsem dobrovolně
podlehla jeho kouzlu.

Toužila jsem se oddat žáru, který mezi námi sálal. Předtím mě trápil chlad, tělo mi mučily
ledové vichry a dorážející vlny.

Chtěla jsem jen tak stát, ztratit se v čase. Ztratit se v Damienovi.

Ale nesměla jsem. Něco jsem musela udělat, něco říct. A tak jsem se přiměla pohnout.
Vykročila jsem dopředu a svět kolem mě se vrátil, lidé se začali pohybovat, dvojice hovořily,
skleničky cinkaly. Moje oči však neopouštěly Damienovu tvář. Usmála jsem se na něj na
znamení omluvy a odpuštění. A také pozvání.

A pak, se srdcem divoce bušícím v hrudi, jsem se obrátila a odešla.

Stálo mě to obrovské úsilí, abych se neotočila a neohlédla, ale nakonec jsem to přece jenom
zvládla. Zamířila jsem dozadu do kuchyně, pak jsem se pustila po krátké chodbě, která vedla
k obslužnému výtahu. Nastoupila jsem do něj a vyjela o patro výš do knihovny. Toto
poschodí nebylo hostům večírku přístupné. Byl to Damienův soukromý prostor, a i když jsem
si uvědomovala, že se možná pohybuju trochu na hraně, přesto jsem cítila, že sem patřím.
Usmívala jsem se, když jsem vyšla z výtahu a kráčela k malému výklenku s počítačem. Ze
schodiště sem nebylo vidět, ale zároveň jsem ani já neviděla na ta magická, jiskřivá světla. A
magii a jiskření jsem právě teď potřebovala nejvíc.

Opustila jsem výklenek, prošla kolem tlumeně osvětlených polic a ocitla se na otevřené
galerii. Světýlka, poblikávající na zábradlí, odtud působila úchvatně. Sundala jsem z ramene
foťák a zaostřila na blízko, takže se před mým pohledem v hledáčku objevily pouze body
rozptýleného světla. Každý z nich zářil živým prizmatem všech barev.

Cvakla jsem, pak ještě jednou a brzy mě pohltil svět, který zachycoval můj fotoaparát.
Dokonalost linií tohoto domu, který jsem tak milovala. Ohmataný obal románu Philipa K.
Dicka, který Damien nechal ležet na stolečku. Dokonce i hosté koktejlového večírku, nebo
aspoň to málo, co jsem z nich odtud mohla vidět. Jako by kolem jen proplouvali. Ze svého
místa jsem nerozeznávala jejich hlasy a viděla jsem pouze hlavy a ramena těch, kdo přišli blíž
ke schodišti.

Neviděla jsem ani na svůj obraz a v tu chvíli jsem za to byla ráda. Byla jsem šťastná, že
Damien neporušil moji důvěru, ale pořád jsem si připadala zranitelná a zraněná.

Že je Damien za mnou, jsem poznala dřív, než promluvil. Snad jsem podvědomě zaslechla
jeho kroky. Nebo jsem možná zachytila závan jeho kolínské. Mnohem pravděpodobnější však
bylo, že jsme na sebe byli natolik napojení, že nebylo možné být v jeho blízkosti, aniž by
moje tělo nekřičelo po doteku jeho ruky.

„Doufal jsem, že to znamená, že už se na mě nezlobíš,“ řekl.

Stála jsem u zábradlí zády k němu a cítila jsem, jak se mi na rty vkrádá úsměv. „Měla bych se
ještě zlobit?“

Slyšela jsem zašustění jeho oblečení, jak přistoupil blíž. Už byl přímo u mě, přímo za mnou, a
já jsem cítila, jak vzduch mezi námi zhoustl. „Je mi to moc líto,“ pronesl. „Nechtěl jsem, aby
to Giselle věděla. A už vůbec jsem nečekal, že to řekne Bruceovi.“

Zavřela jsem oči a myslela na Blainea a na tajemství, které Damien skrýval. „Jste mimořádně
dobrý člověk, pane Damiene Starku,“ řekla jsem.

Na okamžik byl úplně zticha. „Ne, to nejsem. Ale každou chvíli udělám něco dobrého.“
Rukou mi něžně přejel po nahém rameni a já jsem se roztřeseně nadechla.

„Evelyn ti to řekla?“

„Ano.“ Slyšela jsem ve svém hlase touhu. A bylo mi jasné, že ji slyšel také. Vzal mě rukama
zezadu kolem pasu, přitiskl mě k sobě a pak mi vtiskl polibek do vlasů. „Byl bych radši,
kdyby to neudělala. Nechtěl bych, aby ses na Blainea zlobila.“

„Já se nezlobím. Kdybych se nejdřív dozvěděla, že to byl on, naštvala bych se, ale ty jsi tomu
zabránil.“ Otočila jsem se v jeho objetí a zaklonila hlavu, abych se na něj podívala. „Jak
říkám, jsi dobrý člověk.“

„Přesto je mi to líto. A ještě víc je mi líto, že Giselle přišla předčasně. Nebyla tak brzy
pozvaná a vím, že tě to mrzelo.“

„Já to přežiju,“ prohlásila jsem. Pak, protože jsem si řekla, že Evelyn možná měla pravdu
ohledně Giselliny motivace, jsem se ještě zeptala: „Proč jsi mi neřekl, že jsi s Giselle chodil?“

Vypadal, že ho ta otázka pořádně zaskočila. „Nikdy ses na to nezeptala.“

„Ty víš, že jsem se ptala,“ řekla jsem. „Tehdy v noci. Naší první noci.“

Na okamžik se zamyslel a pak mu zacukala ústa, jako by ho moje otázka pobavila.

„Zatraceně, Damiene,“ zvolala jsem a lehce ho praštila do paže.

„Párkrát jsem si s Giselle vyšel, ale to bylo dlouho předtím, než se s Brucem vzali. A pokud si
dobře vzpomínám, tehdy v noci se Giselle objevila přesně ve chvíli, kdy jsem tě sváděl.
Nemyslím, že by náčrt mojí milostné minulosti nějak napomohl cíli, kterého jsem chtěl
dosáhnout.“

Musela jsem se usmát. Vzpomínka na jízdu v Damienově limuzíně byla příliš svůdná.

„Potom,“ dodal Damien, „už na tohle téma nikdy nepřišla řeč. A taky k tomu nebyl důvod.
Existuje jen jediná žena, o kterou mám zájem,“ prohlásil s takovou naléhavostí, až se mi
podlomily nohy. Zvedl mi bradu. „Lepší?“

„Ano.“ Zamračila jsem se spíš pro sebe než na něho. „Nerada si připadám jako žárlivá
hysterka,“ připustila jsem. „Ale najednou mi přišlo, že je všude kolem mě jenom samá
Giselle. Obrazy, cesta zpátky z Palm Springs, to, co řekl Tanner, a pak jsem se ještě nakonec
dozvěděla, že vy dva jste spolu doopravdy něco měli.“

„Nevím, co řekl Tanner, ani co s tím má společného Palm Springs. Rozhodně tě ale můžu
ujistit, že pokud se týká toho obrazu, Giselle mi znovu slíbila, že nikomu neprozradí, že
modelem jsi byla ty. Možná že je rozmarná, ale slovo neporuší.“

„Ty jsi s ní o tom dnes mluvil?“

„Ano.“

„Ach. No, to jsem moc ráda, že to slyším,“ přiznala jsem. „A taky si nemyslím, že by to
někomu řekl Bruce.“

„Chceš, abych s ním promluvil? Ještě jsem neměl příležitost.“

„Ne. Já mu věřím.“

Damien spokojeně přikývl. „A co má být s Tannerem?“

Pověděla jsem mu o Tannerově teorii, že jsem práci dostala kvůli Giselle, a hned jsem viděla,
jak se mu v očích objevil vztek.

Zasmála jsem se. „Už ho vyhodili – díky za to, ale nic dalšího už nedělej.“

„Co bych měl dělat?“

„Ach, to já nevím,“ řekla jsem. Vzpomněla jsem si na svého někdejšího přítele Kurta. „Poslat
na něj Jakuzu. Namířit satelit, aby ho zasáhl laserovým paprskem z vesmíru. Vážně, existuje
něco, co bys udělat nemohl?“

„Docela se mi líbí ten nápad s laserovým paprskem z vesmíru.“

„Slib mi to.“

„Slibuju. Je pryč z Innovative a daleko od tebe. Konec příběhu.“

„Dobře,“ řekla jsem, i když, upřímně řečeno, bych se nijak nezlobila, kdyby Tannera zničil
vesmírný laser.

„A Palm Springs?“ ptal se dál. „Vždycky jsem to tam považoval za odpočinkové místo. Teď
jsem teda zvědavý, jak se tak neškodné místo dostalo na tvůj seznam podezřelých?“

„Ty si ze mě střílíš.“

„Jenom trošku.“

„Měl jsi mi říct, že jsi zpátky svezl Giselle v limuzíně.“

„Aha,“ zamumlal a vážně přikývl. „Ano, chápu tvůj úhel pohledu. To jsem měl. A taky bych
to udělal. Kdybych ji ovšem v limuzíně svezl.“

Choval se blahosklonně, samozřejmě, ale mně to nevadilo, protože jsem se zaměřila na tu část
s nesvezením. „Ale tys přece přijel v limuzíně. Předpokládala jsem, že to bylo proto, že jsi
vezl ji i ty obrazy. Ovšem jestli to tak nebylo, proč jsi tedy prostě nepřiletěl vrtulníkem?
Copak jsi to tak neměl v plánu?“

„To jsem sice měl, ale jednání mi skončilo nečekaně brzy. No a jak sis už mockrát všimla,
musel jsem přece dál řídit vesmír. Z vrtulníku se byznys těžko dělá. Kvůli hluku se nedají
dobře diktovat pokyny. A kromě toho jsem zjistil, že zahraniční klienti bývají dotčení, když
na ně pokřikuju. Navíc je mnohem snazší udělat někde při cestě nečekanou zastávku, když jsi
v autě. Takže když jsem zjistil, že mám čas, udělal jsem si pár zastávek ve Fullertonu a v
Pasadeně.“

Založila jsem si ruce přes prsa a naklonila hlavu.

„A co tím chcete říct, pane Starku?“

„Pointa je, že jsem viděl, že se můj časový plán změnil, takže jsem zavolal do kanceláře a
zajistil jsem si, aby mi poslali limuzínu. Moje asistentka mi řekla, že volala Giselle a chtěla
poradit nějakou dopravní společnost z Palm Springs, co by dokázala zařídit dodávku obrazů
na výstavu. Očividně jich chtěla přivézt víc, než by se jí vešlo do auta.“

„A protože jsi byl zrovna na místě, nabídl jsi jí odvoz sám.“

„Jen obrazů,“ potvrdil. „Giselle ne. Jak sama říkáš, umím být velmi milý.“

Zasmála jsem se. „To tedy umíš.“

„Mohl bych mít drobný návrh?“

„Ehm, jistě.“

„Příště, až zase budeš mít nějaké dotazy ohledně toho, zda jsem vezl v limuzíně nějakou jinou
ženu, prostě zvedni telefon a zeptej se.“
„Dobře,“ odpověděla jsem. „Tak to udělám.“ Podrážděně jsem zavrtěla hlavou sama nad
sebou. „Vážně se moc omlouvám. Byla jsem nějak mimo.“

„Já taky,“ přiznal.

Pomyslela jsem na bouřková mračna, která jsem viděla v jeho pohledu. Na právní potíže, k
nimž se schylovalo. „Povíš mi proč?“ zeptala jsem se lehce.

Díval se na mě tak dlouho, až jsem si myslela, že vůbec neodpoví. „Nechci, aby to mezi námi
skončilo.“

„Ach.“ Jeho odpověď nebyla taková, jakou jsem čekala, ale musím přiznat, že mě úleva
málem porazila. „Ne,“ přikývla jsem a z vřelosti v jeho hlase se mi rozpálila kůže. „Já taky
ne.“

Hledal můj pohled. „Opravdu ne?“ zašeptal konečně a já jsem v jeho očích viděla stejný
zranitelný smutek jako včera večer.

„Bože, Damiene, samozřejmě že ne.“ Nadechla jsem se a pokusila se mu vysvětlit, jak jsem se
cítila. „Dnes mi všechno připadalo nějak nakřivo, nic nebylo, jak by mělo být. Dokonce i
tento dům. Tak jsem si na něj předtím zvykla. Stát před dveřmi na terasu a pózovat Blaineovi.
Vědět, že se díváš a že když Blaine odejde, zůstaneme tu jen my dva. Jen my dva doma, v té
posteli.“ Chabě jsem se usmála. „Byla jsem ráda, že ses rozhodl mi ji dát, ale najednou mi to
přišlo jako konec. Jako když se zavřou dveře.“

„Ta postel byla jenom dárek,“ řekl. „Něco, co by bylo tvoje. Mohla bys na ní ležet a myslet na
nás. Ale dnes jsem se bál, že chceš mezi námi zavřít dveře. Jak jsi to řekla? Žádná pravidla,
žádné hraní?“

„Měla jsem vztek,“ přiznala jsem.

„Mrzí mě, že jsem ti ublížil nebo tě rozčílil.“

„Nerozčílil,“ ubezpečila jsem ho. „Aspoň ne doopravdy.“

„Vážně? Říkal jsem si…“ Zachmuřil se, pohledem pátral v mé tváři, ale já jsem nevěděla, co
hledá.

„Damiene?“

„Díval jsem se na tebe celý večer,“ řekl opatrně, jako by našlapoval na sklo.

Netušila jsem, kam tím míří, a tak jsem tam jen stála a neříkala nic.

„Nemohl jsem si pomoct,“ pokračoval dál. „Kdykoliv jsi v místnosti, nemůžu dělat nic jiného
než se na tebe dívat. Táhne mě to za tebou. Očarovala jsi mě. A já se dobrovolně podvoluju
tvému kouzlu.“ V očích mu blýsklo úsměvem, ale ani ten nedokázal zaplašit starost, kterou
jsem v nich zahlédla. „Viděl jsem tě s Jamie. Viděl jsem, jak mluvíš s Brucem. Slyšel jsem
tvůj smích, jak ses bavila s těmi dvěma legračními hvězdami z televize. Viděl jsem bolest v
tvé tváři, když ses ztratila s Evelyn. A každý úsměv, každé zamračení, každý smích i každý
záblesk bolesti ve tvých očích mě zraňoval, Nikki, protože jsem ho s tebou nemohl sdílet.“

Sevřela jsem rty a mlčela dál.

„Ale tohle mě dostalo ze všeho nejvíc,“ řekl a vzal mě za levou ruku.

Zamrkala jsem. Vytryskla mi osamělá slza a pomalu se mi kutálela dolů po tváři. „Ty sis toho
všiml?“

Koneček prstu už se vrátil k normální barvě a zářez už také nebyl vidět. Bolest mi však dál
pulzovala v paměti. Bolest, kterou Damien ztišil jediným něžným polibkem.

„Řekneš mi proč?“

Chtěla jsem sklopit hlavu, ale přiměla jsem se podívat přímo na něj. Necítila jsem se slabá ani
zlomená. Jen jsem se před Damienem styděla, protože mi řekl, abych přišla za ním, až zase
někdy zatoužím po bolesti. A teď už to bylo podruhé, co jsem tento slib porušila. Prst to
naštěstí přežil s menší úhonou než moje vlasy.

„Už jsem ti to skoro všechno řekla,“ hlesla jsem. „Byl to prostě jen pekelný den.“

„Dobrá. Ale teď mi pověz i to ostatní.“ Jeho hlas zněl zlehka, konverzačně, a to mě uklidnilo.

„Ten večírek,“ přiznala jsem. „Dívat se, jak Giselle dělá hostitelku. Dívat se na ten cizí
nábytek.“ Teprve teď, když jsem to vyslovila, jsem si uvědomovala, jak moc mě to všechno
štvalo. „Vůbec jsem to tam nahoře nepoznávala. Ten pokoj, celý dům – tak dlouho patřily jen
nám. Ale dnes ne.“ A já jsem nepatřila tobě.

Poslední větu jsem si jen pomyslela, nahlas jsem ji neřekla. Jen jsem poněkud rozpačitě
pokrčila rameny. Právě jsem na sebe prozradila spoustu věcí. Cítila jsem se křehká a
zranitelná a ten pocit se mi nelíbil. A tak jsem vyčkávala, až řekne něco, co mě utěší.

Chvíli to trvalo, než ta slova přišla, a když se ozvala, zaskočila mě. „Pojď se mnou,“ pronesl s
tajuplným úsměvem. Vzal mě za ruku a zavedl do čtecího koutu, vtěsnaného u jižní stěny.
Byla to nejuzavřenější část galerie a z patra sem nebylo odnikud vidět. Panovala tam tma –
jediné světlo pocházelo z jiskřivých bodů na zábradlí.

„Co chceš dělat?“ zeptala jsem se, když mě přitáhl ke zdi a cvakl vypínačem. Jemné světlo
okamžitě vyplnilo dlouhou zasklenou vitrínu stojící před námi. Uvnitř byly pouze dvě věci.
Zdálo se, jako by byla vitrína určená pro celé poklady, ale ležely tam jen dva. Byly to
ohmatané výtisky románů 451 stupňů Fahrenheita a Marťanská kronika, oba od Raye
Bradburyho. Zmátlo mě to, ale věřila jsem, že Damien k tomu má nějaký důvod.

„Bradbury je jeden z mých nejoblíbenějších spisovatelů,“ začal.

„Já vím.“ Vyprávěl mi, že sci-fi začal milovat už jako dítě. Svým způsobem to byla obrana
proti jeho otci, trenérovi i způsobu života, který byl nucen vést. Rozuměla jsem tomu. Jak by
ne, když jsem se naučila používat svoje vlastní způsoby.
„Bydlel v Los Angeles a jednoho dne jsem se doslechl, že bude podepisovat svoje knihy v
jednom knihkupectví ve Valley. Prosil jsem otce, aby tam se mnou jel, ale on mi místo toho
naplánoval další trénink s Richterem. Ani jeden z nich mi nechtěli dovolit přestávku.“

„Co jsi tedy dělal?“

Pomalu a zeširoka se usmál. „Stejně jsem tam jel.“

„Kolik let ti tehdy bylo?“

„Jedenáct,“ odpověděl.

„Jak ses tam dokázal dostat? Copak jste nebydleli v Inglewoodu?“

„Řekl jsem otci, že jdu na kurt, skočil jsem na kolo a vyrazil do Studio City.“

„V jedenácti? Do Los Angeles? To je zázrak, že jsi to přežil!“

„Věř mi,“ řekl suše, „že ten výlet byl mnohem méně nebezpečný než můj otec, když se
dozvěděl, co jsem provedl.“

„Ale vždyť je to příšerně daleko! To jsi sám ujel tak dlouhou cestu?“

„Je to jenom pětadvacet kilometrů. Cesta však vede přes kopce a vzhledem k okolnímu
provozu mi to trvalo mnohem déle, než jsem předpokládal. Takže když jsem poznal, že bych
přijel pozdě, chytil jsem stopa.“

Hruď se mi sevřela a v uších mi znělo varování mojí matky, jak se mám vyhýbat cizím lidem
a nikdy, nikdy nestopovat. Měla jsem strach o toho chlapce, jímž Damien byl a který se musel
pustit do takového nebezpečí jen proto, že jeho otec, kterého prakticky živil, byl tak bezcitný.
Odepřel mu jediné malé přání, jehož splnění by mu udělalo takovou radost.

„Bylo to tak tak,“ řekl. „Ale nakonec jsem to stihl včas.“

Teď jsem už samozřejmě věděla, že cestu přežil, ovšem i tak mi z ramen spadla tíha. „A pak
jsi získal ty knihy,“ řekla jsem a kývla k vitríně.

„Bohužel ne. Sice jsem tam dorazil v čase vyhrazeném pro podepisování, ale všechny knihy
už byly pryč. Tak jsem Bradburyho požádal, aby mi místo toho podepsal knižní záložku, a
pověděl jsem mu svůj příběh. On mi na to řekl, že ví o něčem lepším, a za okamžik mi už jeho
řidič naložil kolo k němu do auta a mířili jsme k němu domů. Tři hodiny jsem si pak s ním
povídal u něj v obýváku. Nakonec mi ještě dal vybrat dvě knížky ze své knihovny, podepsal
mi je a nechal mě řidičem odvézt domů.“

Nad tím příběhem se mi až chtělo plakat, ale hrozící slzy jsem zaplašila. „A co tvůj táta?“

„Nikdy jsem mu to neřekl. Byl pekelně naštvaný a já jsem mu namluvil, že jsem si vzal kolo a
projížděl se po pláži. Sice jsem za to zaplatil,“ řekl pochmurně „ale zato jsem měl ty knihy. A
mám je pořád,“ dodal a pokynul k vitríně.
„To máš,“ souhlasila jsem. „Vypadá to, že Bradbury byl moc hodný člověk.“

„To byl.“

„Je to úžasný příběh,“ podotkla jsem a myslela to upřímně. Přesně tohle byly ony kousky jeho
života, které jsem tak toužila znát. Střípky, z nichž bych si mohla poskládat celý obraz. „Ale
úplně nechápu, proč mi to říkáš zrovna teď.“

„Protože věci v tomto domě pro mě něco znamenají. Ne ty rekvizity, které jsem pořídil kvůli
večírku, ale skutečné věci. Zatím jich tu moc nemám, ovšem všechny jsou pro mě velice
cenné. Umělecké předměty. Všechny tretky. Dokonce i nábytek.“ Podíval se na mě a v
pohledu měl vášeň. Ne však sexuální. Šlo o něco hlubšího. „A ty nejsi výjimkou, Nikki.
Přivedl jsem tě do tohoto domu, protože jsem tě tu chtěl mít, stejně jako jsem tu chtěl mít tvůj
portrét.

Olízla jsem si rty. „Co tím chceš říct?“

„Chci říct, že jsi mi nemohla udělat větší radost, než když jsi žárlila na Giselle, že se chová
jako hostitelka. Ale abychom si to vyjasnili. Ona tady hostitelkou není a taky nikdy nebude.
Chápeš?“

Váhavě jsem přikývla. Zůstala jsem bez dechu. Byla jsem omámená. A zoufale jsem toužila
po objetí jeho paží.

Pak Damien vykročil ke mně a ve vzduchu mezi námi to zajiskřilo. Byl už blízko, tak blízko,
a přece se mě stále nedotkl. Zatím ne. Bylo to, jako by trestal nás oba. Jako kdyby nám chtěl
připomenout, že se nesmíme nikdy rozdělit – protože návrat je zatraceně výbušný.

„Damiene,“ hlesla jsem. Na víc jsem se nezmohla.

Pomaličku mi přejel špičkami prstů po paži. Kousla jsem se do spodního rtu a zavřela oči.
„Ne,“ řekl. „Podívej se na mě.“

Udělala jsem to a dívala se dál, zatímco rukou klouzal níž a níž, až přikryla moji a obě
společně spočívaly na mém stehně, tam, kde končil lem šatů. Jeho dlaň naplocho překrývala
moji. Zvolna pak táhl naše spojené ruce vzhůru, takže se zároveň s nimi zvedala i sukně, až
jsem ji měla vykasanou po rozkrok. „Ty sem patříš,“ prohlásil. „Kde jsem já, tam patříš i ty.
Jsi moje. Řekni to.“

„Jsem. Jsem tvoje.“ Dech mi ztěžkl. Pustil moji ruku, ale ta jeho se vkrádala ještě výš,
pomalu, pomalu, tak zatraceně pomalu.

„Musím tě mít.“ Jeho ochraptělý hlas vyslal do mého těla vlny touhy a pohlaví se mi sevřelo.
Stálo mě veškeré sebeovládání, abych nepopadla tu zatracenou sukni a prudce ji nevytáhla až
nahoru k pasu. „Musím tě mít hned teď.“

„Bože, ano,“ vypravila jsem ze sebe ztěžka. „Damiene, ach, prosím.“

Drsně mě strkal dozadu, až jsem se zasunula do kouta. Vedle stála skleněná vitrína a já jsem
se musela přidržet jejího naleštěného dřeva, když se jeho ústa přisála k mým. Náš polibek byl
divoký, horečnatý. Dlouho jsem po něm hladověla a teď jsem lačně brala vše, co dával.

Jeho prsty pokračovaly v cestě vzhůru a já jsem hladově hledala jeho ústa, vyrážela jazykem
proti jeho a zuby ho kousala do rtů. A pak se náhle jeho prsty dotkly mého pohlaví a já jsem
vykřikla, ale můj slastný výkřik ztlumil nový útok jeho úst na mé rty.

„Nemáš kalhotky,“ řekl a strčil prst hluboko do mě. „Říkala jsi –“

„Lhala jsem,“ přiznala jsem, ačkoliv jsem nechápala, že jsem vůbec schopná používat slova.
„Mlč a líbej mě.“

„Líbat vás, slečno Fairchildová? Hodlám dělat mnohem víc než to.“

„A co večírek?“

„K čertu s večírkem,“ zamumlal.

„Jestli sem někdo přijde –“

„Nepřijde.“

„Ale co když –“

„Nikki?“

„Ano?“

„Pššššt.“

Byl to příkaz, který jsem nemohla neuposlechnout, protože přitiskl rty k mým ústům. Znovu
na mě zaútočil jazykem a já jsem se mu otevřela. Chtěla jsem cítit jeho chuť a rozplynout se v
ní.

Hrubě mě zvedl za stehno. Pokrčila jsem nohu v koleni a zahákla ji kolem jeho nohy. Sukně
se mi vyhrnula výš a on ji škubnutím vytáhl ještě dál, až jsem byla úplně odhalená. Přerušil
náš polibek na tak dlouho, aby se mohl podívat na moje nahé pohlaví, a jeho tichý sten zněl
takřka bolestně. Nemohla jsem se ho dotknout – potřebovala jsem obě ruce, abych se udržela
mezi zdí a vitrínou – a tak mě mučila touha cítit pod dlaní jeho ptáka. Hladit ho a tušit, jak
moc mě chce, a vědět, že jeho touha se svojí silou vyrovná té mojí.

Vsunul mi ruku do klína a prsty zajel dovnitř, až jsem se roztřásla. Byla jsem už celá vlhká a
jeho doteky mě přiváděly k šílenství.

„Damiene, prosím –“

„Prosím co?“

„Prosím, prosím, ošukej mě.“

„Jak si dáma přeje,“ prohodil a pomalu a dráždivě mi zasunul prst dovnitř. Zavřela jsem oči,
zvrátila hlavu dozadu a usmívala se při melodickém zvuku, když si druhou rukou rozepnul zip
u kalhot.

Cítila jsem jeho erekci, tvrdě doléhající na moje stehno. Pak se mě dráždivě dotkla hlava jeho
penisu. Rukama sjel dolů, vzal mě za zadek, mírně mě nadzvedl a hned zase pustil, takže jsem
klesla níž a on do mě vnikl. Jednou, dvakrát – hlouběji a hlouběji – až jsme propadli úplnému
šílenství. Bušil do mě, ale já jsem chtěla víc, mnohem víc, a údery mého těla, narážejícího do
zdi, musely otřásat celým domem. Jak by nás mohli hosté na večírku neslyšet, když mi zvuky
naší vášně zněly tak hlasitě v uších?

Zalykala jsem se a musela se pevněji chytit vitríny. Poryvy elektrických jisker byly stále
silnější, až hrozily výbuchem. A já jsem byla blízko, tak velmi blízko a –

Začala jsem křičet, ale na ústa se mi přitiskla jeho dlaň. Zvrátila jsem hlavu a zdusila výkřik
rozkoše. Svaly se mi stahovaly kolem něj a vtahovaly ho dál, pevně a tvrdě, a on do mě vrážel
znovu a znovu.

Otevřela jsem oči a viděla, že se na mě dívá. Očima pátral v mé tváři s výrazem tak nestydaté
vášně, až jsem myslela, že se udělám jen z jeho pouhého pohledu.

„Damiene,“ zašeptala jsem a jeho jméno zapůsobilo jako spoušť. Viděla jsem, jak jím projel
třes, a vnímala jsem, jak ztuhl. Tělo se mu napjalo a pak mě zalil teplý proud, jak se ve mně
udělal. Prudce vydechl a ochabl.

„Nikki,“ řekl.

„Já vím,“ zašeptala jsem.

Jeho rty jemně přejely po mých v něžném polibku, tak odlišném od divokosti našeho spojení,
a přesto stejně dokonalém.

Teď už mu změkl a vyklouzl ze mě. Stehna jsem měla lepkavá, ale nechtělo se mi ze sebe
setřít jeho stopy, i když jsem věděla, že bych to měla udělat.

„Tady máš,“ ozval se. V ruce držel kapesník. Jemně mě jím očistil a pak mi upravil šaty.
„Jako nová,“ řekl.

„Ještě lepší,“ pronesla jsem.

Pohladil mě po vlasech, objel linii ucha a pak mi přejel palcem přes ret. Bylo to, jako by se
sám potřeboval ujistit, že jsem skutečná. „Nelíbilo se mi, jak jsem se přes den cítil,“ řekl
konečně. „Když jsem tě viděl tak nešťastnou a věděl jsem, že se na mě zlobíš.“

„Ani mně se to nelíbilo,“ přiznala jsem.

„Myslím, že na tom sexu na usmířenou fakt něco je.“

„Rozhodně.“
Uchopil moji ruku. „To, co jsem řekl, jsem myslel vážně. Nechci, aby byl konec. Nechci, aby
to mezi námi skončilo.“

Pohlédla jsem mu do tváře, na odhodlaný výraz a pevný, naléhavý pohled, a pocítila jsem
zmatek. „Já vím,“ řekla jsem. „Já to taky nechci skončit.“

Dotkl se mojí tváře a navinul mi na prst pramínek vlasů. „Ne,“ řekl. „Chci, aby to bylo jasné.
Nechci, aby skončila naše dohoda. Jsi moje a pravidla platí. A já chci pokračovat v naší hře.“

Kapitola 15

Naše hra.

Nečekaná slova na mě dopadla s plnou silou a já jsem ustoupila o krok dozadu. Sáhl ke mně,
a i když jsem bez váhání uchopila jeho ruku, vrtěla jsem přitom hlavou. Nikoliv nutně na
protest, ale jako důkaz mého zmatku.

„Já – já tomu nerozumím.“

„Myslím, že rozumíš. A myslím, že to tak chceš taky. Řekni mi, Nikki, nechala jsi kalhotky
doma proto, že je ti to tak příjemné, nebo proto, že jsi ráda, když na tebe můžu? Že se tě můžu
dotknout – že tě můžu píchat – kdykoliv a kdekoliv budu chtít?“

Polkla jsem, protože měl pravdu. A víc než to. Konečně jsem pochopila i smutek, který jsem
mu viděla v očích ve čtvrtek večer, kdy si mě po půlnoci tak majetnicky vzal.

Měl pravdu – jsem jeho. Jak bych nebyla, když ho mám teď ve svém srdci?

Ale tohle?

Hleděl na mě zblízka a zkoumal mě s toutéž nesmiřitelnou důkladností, již používal při

schvalování transakcí v byznysu nebo při finančních analýzách. Jenže já jsem žena a moje
emoce se neřídí podle tabulek. On to samozřejmě věděl také a pod jeho tvrdým, logickým
uvažováním jsem mu v duši viděla hlubokou zranitelnost.

Tohle tedy chtěl. Možná dokonce potřeboval. A v tuto chvíli předal všechnu moc mně. Nebyl
to snad důvod, proč jsme se celý večer cítili tak ztracení? Během naší hry jsem objevila svoje
nové stránky a kromě toho, že jsem mu „patřila“, jsem si připadala mnohem svobodnější než
kdy předtím. Dokázala jsem víc ovládat sama sebe i svoje emoce. Byla jsem vyrovnanější,
pomyslela jsem si, zatímco jsem si přejela palcem po prstu, který jsem měla ještě před chvílí
tak pevně svázaný.

Pořád jsem se přidržovala vitríny. Když jsem se do ní podívala, neubránila jsem se zachvění
nad příběhem, který mi Damien vypravoval. Představila jsem si ho, mladého a silného, jak na
kole utíká před svým otcem. Ujíždí, aby se setkal se svým idolem, mužem, který dokázal z
inkoustu a své představivosti stvořit celé světy. Sice nehmotné, ale přesto dost reálné pro
chlapce, který potřeboval únik.

Dělá snad teď totéž? Vytváří si falešnou realitu plnou dýmu a zrcadel a vábí mě, abych tu
fantazii sdílela s ním? Jenže já od Damiena nechci jen pouhé fantazie. Já chci realitu. Chvíle,
jako byl příběh o Bradburym, kdy mě Damien nechal nahlédnout do kousku své minulosti a
spatřit kus jeho srdce.

Hruď se mi sevřela. Odvrátila jsem pohled do vitríny a zadívala se do Damienových stejně

průzračných očí. Čekal na moji odpověď a mně se chtělo mu podlehnout a zašeptat ano, ano,
jistě. Zůstala jsem však mlčky stát, přimrazená strachem, že když to udělám, nechám se
zatáhnout do něčeho, co není a nikdy nemůže být skutečné.

„Proč?“ zeptala jsem se. „Před chvílí jsi řekl, že mě chceš. Ale vždyť mě máš. Ať už hrajeme
hru, nebo ne.“ Zvedla jsem nohu a ukázala na smaragdový řetízek na kotníku. „Pořád ho
nosím, Damiene. Ty víš, že ho nikdy nesundám. Tak proč? Jaký je v tom rozdíl?“

Kývl hlavou ke skleněné vitríně. „Říkala jsi, že chceš, abych byl vůči tobě otevřenější,“
prohlásil a já jsem znovu žasla nad tím, jak pokaždé ví, na co myslím. „Já po tom toužím
taky. Nechci, aby mezi námi byla tajemství, Nikki.“

„Řekl jsi mi o tenisovém centru,“ připomněla jsem mu.

„Ale ne všechno,“ odvětil.

Stála jsem tiše beze slova, protože jsem věděla, že je to pravda.

„Potřebuju pravidla, Nikki. Zvlášť teď. Potřebuju vědět –“

Odmlčel se a podíval se stranou. Sevřel čelist, jak zápasil se slovy. „Potřebuju vědět, že tady
budeš, že budeš se mnou, ať se děje cokoliv.“

Působil přitom tak zranitelně, až mě zaskočilo poznání, že mám tolik moci nad mužem takové
síly a vlivu, jako je Damien.

„Copak to už dávno nevíš? Já to vím.“

Když mi vrátil pohled, bylo v něm cosi temného. „Jak bys mohla, když ještě tolik věcí nevíš?“

Neřekl sice nic, na co bych už dřív nepomyslela, ale přesto jsem v tu chvíli dostala strach.
Jaká temná tajemství Damien dosud skrývá?
Podstatné bylo, že jsem chápala lépe než kdokoliv jiný, proč potřebuje rámec naší hry, aby se
mohl pokusit být ke mně otevřenější. Já jsem se kvůli vyrovnání s horory svého dětství začala
řezat, ale co s nimi udělal Damien? Nic – kromě toho, že dobyl svět a naučil se svá tajemství
pohřbít co nejhlouběji.

Pohlédla jsem na knihy ve vitríně a neubránila jsem se letmému úsměvu. I malé věci byly pro
Damiena velkým krokem. Ale hrůzy své minulosti – věci jako případ Sary Padgettové a vina,
kterou cítil kvůli sebevraždě té ubohé dívky – takový druh věcí Damien potřebuje říkat pouze
se záchrannou sítí.

Náhle mě zasáhla pravda. Tou sítí je naše hra.

A jakmile je síť připravená, nedává snad smysl, že náš fyzický vztah posiluje vzájemné city?

Možná že jsem si jen vymýšlela ospravedlnění, ale nešlo popřít, že chci to, co mi nabízel.
Tato touha však nevyvěrala z přetrvávajícího strachu, který ve mně stále přežíval.

Damien musel vidět moje váhání, protože mě vzal za ruku. Až tehdy jsem zjistila, že palcem a
ukazováčkem pravé ruky nevědomky kroutím poničeným prstem na levačce.

„Tak co mi řekneš?“ zeptal se tiše.

Polkla jsem a pokusila se najít slova. „Bojím se,“ přiznala jsem.

„Čeho?“

„Tebe,“ řekla jsem a okamžitě jsem svých slov zalitovala, protože jsem v jeho očích uviděla
zmatek a bolest. „Ne, ne, tak jsem to nemyslela.“

Přiběhla jsem blíž a vzala mu tvář do dlaní. „Ty jsi to nejlepší, co mě v životě potkalo.“

„To zní děsivě.“

Usmála jsem se, vděčná, že mi pomohl věc zlehčit. „Někdy mám strach, že tě využívám.“
Odmlčela jsem se, čekala, až udělá nějaký vtip o tom, jak je rád, když ho využiju jakýmkoliv
způsobem. Zůstal však zticha. Pozorně mě sledoval a já si uvědomila, že chápe, jak je to pro
mě těžké. „Myslím jako berličku.“ Připomněla jsem si jizvy, jež hyzdí moje stehna. Nit,
pevně omotanou kolem prstu. Váhu nože v mojí ruce a na extázi po prvním žhavém bodnutí,
když mi ostří projelo kůží.

Ze všeho nejvíc jsem myslela na to, jak moc jsem všechny ty věci potřebovala, a na jizvy,
které teď nosím jako dědictví své slabosti.

Polkla jsem a sklopila oči, protože jsem se nechtěla setkat s pohledem tohoto muže, který do
mě tolik vidí. „Bojím se, že jsi pro mě náhražkou za bolest.“

„Chápu,“ řekl, ale v jeho hlase nebyla žádná emoce. Ani vztek nebo bolest. Nic.

A zase bylo ticho.

Nadechla jsem se, ale nevzhlédla jsem. Příliš jsem se bála, co bych viděla v jeho obličeji.

Uběhlo jen pár vteřin, byly však těžké, naplněné vahou nevyslovených slov. Pak se dotkl
špičkou prstu mé brady a zvedl mi hlavu tak, že jsem buď musela zavřít oči, nebo se na něj
podívat. Pohlédla jsem na něj a okamžitě mi vyhrkly slzy. Protože jsem v jeho očích neviděla
vztek ani bolest. Byl tam obdiv, a možná dokonce i kus uznání.

„Damiene?“

„Ach, miláčku.“ Přistoupil o krok ke mně a bylo vidět, kolik vůle potřebuje, aby se zastavil
tak daleko, aby mi poskytl dostatek prostoru, a přece dost blízko, aby mi dodal sílu. „Pověz
mi – pověz mi, co pro tebe znamená bolest.“

„Vždyť víš,“ odpověděla jsem. Všechno jsem mu to prozradila už dřív.

„Pomoz mi.“

„Zklidní mě,“ řekla jsem a po tváři se mi skutálela slza. „Pomůže mi vyrovnat se s těžkou
situací. Dodá mi sílu.“

„Chápu.“ Přejel mi palcem po tváři a setřel slzu.

„Omlouvám se,“ hlesla jsem.

„Já ne.“ V koutku úst mu škublo náznakem úsměvu a můj strach se začal rozplývat. Vlastně
ve mně začala klíčit opatrná naděje.

„Zahanbila jsi mě, Nikki. Ty to nevidíš?“ Z mého výrazu muselo být zřejmé, že nevidím, a
tak pokračoval. „Jestli toho pro tebe tolik dělám – utěšuju tě, uklidňuju tě, dávám ti sílu – pak
to pro mě má mnohem větší cenu než každá pence, kterou jsem vydělal vybudováním Stark
International.“

„Já –,“ začala jsem, ale slova nepřicházela. Takhle jsem o tom dosud neuvažovala.

„Jenže, miláčku,“ pokračoval, „To není pravda. Svou sílu máš v sobě. Bolest je jenom
způsobem, jak ji vydolovat. A já? Líbí se mi představa, že jsem pro tebe něčím jako zrcadlo.
Že když se na mě podíváš, vidíš odraz všeho, čím skutečně jsi.“

To už jsem otevřeně plakala. Poodešel k nedalekému konferenčnímu stolku a přinesl mi

krabici papírových kapesníků. Utřela jsem si nos a popotáhla, přemožená pocity. Připadala
jsem si jako blázen, ale byla jsem strašlivě šťastná.

„Mluvíš, jako bys mě miloval,“ řekla jsem.

Neodpověděl, ale oči mu prozářil pomalý úsměv. Přistoupil blíž, uchopil mě rukou vzadu v
týle a přitiskl rty k mým. Polibek, který začal něžně a sladce, však skončil tak vášnivě a
naléhavě, že jsem se celá zkroutila až po prsty u nohou.

„Řekni ano, miláčku,“ naléhal, když mě přestal líbat. „Řekni, že jsi moje.“
„Na jak dlouho?“ zeptala jsem se bez dechu, ale on neodpověděl. Ani nemusel. Odpověď
jsem mu četla v očích – tak dlouho, jak to půjde. Tak dlouho, jak budeme chtít. Tak dlouho,
dokud budu souhlasit, že jsem jeho.

Neřekl nic, jen stál proti mně. Na mojí odpovědi toho tolik záviselo, ale on tam přesto klidně
stál a tvářil se nevzrušeně. Damien byl muž, který nikdy nedal najevo nic, co nechtěl ukázat.
A přesto mi toho chtěl ukázat tolik a já jsem toho s ním chtěla tolik sdílet.

Váhala jsem už jen okamžik, ale jen proto, abych se na něj mohla dívat. Chtěla jsem se vpít
do tohoto muže, který měl víc síly než kterýkoliv jiný člověk, s nímž jsem se kdy setkala, a
přesto se chtěl přede mnou pokořit.

Jak jsem si jen mohla myslet, že toho se mnou sdílel příliš málo? Možná pokud se jednalo o
konkrétní události. Jenže Damien mi otevřel své srdce.

„Ano,“ řekla jsem a podala mu ruku. „Jsme dohodnutí, pane Starku.“

Úsměv, jenž se mu rozlil po tváři, byl pomalý a hříšný a já jsem se hlasitě rozesmála.

„Ach, drahý,“ vydechla jsem.

„Zlatíčko, ani nevíš, jakou mám radost.“ Vzal mě za ruku a zatáhl. „Tak pojď.“

Vzhledem k tomu, že jsme oba zmizeli z večírku pořádaného v jeho vlastním domě na oslavu
dokončení mého obrazu, který nyní visel v hale, jsem přepokládala, že jedeme zásobovacím
výtahem proto, abychom se mohli nenápadně opět vmísit mezi hosty.

První člověk, jehož jsme potkali v krátké chodbě ke kuchyni, byl Gregory, Damienův
distingovaný stříbrovlasý komorník. „Já a slečna Fairchildová odcházíme.“ Překvapeně jsem
zamrkala. Gregory neprojevil žádnou reakci.

„Zajisté, pane Starku. Postarám se o úklid a uzavření domu.“

„My odcházíme?“ pošeptala jsem, když Gregory odešel a Damien se mnou zakormidloval do
hlavní haly.

„Ano,“ řekl. V hlavě jsem měla příručky o etiketě, nemluvě o ještě přísnějších společenských
pravidlech podle Elizabeth Fairchildové. Nikdo nesmí odejít z vlastního večírku. Takové jsou
zásady. Dekorum se musí zachovat a společenské zvyky se dodržují. Ať už má Damien v
plánu cokoliv, musí to počkat, a to mu také povím. Postavím si hlavu a budu trvat na tom, že
zůstaneme, budeme se procházet mezi hosty a vést zdvořilé rozhovory.

Místo toho jsem však v duchu s hlasitým bouchnutím zaklapla matčinu společenskou příručku
a mlčela.

Ještě jsme udělali tři dodatečné zastávky. Nejdřív u Giselle, která vypadala zaskočeně, ale
neprotestovala. Zatímco s Damienem mluvili, navlékla jsem si svůj nacvičený umělý úsměv.
Už jsem na ni nebyla tak nabroušená jako předtím, ale ani jsem si ji nemínila přidat k
seznamu nejlepších přátel. Dál jsme se zastavili u Evelyn s Blainem, abychom jim
pogratulovali a rozloučili se. Zrovna jsme si s Blainem důkladně potřásali rukama, ale
najednou jsme se na sebe oba podívali a shodně propukli v řehot. „Pojď sem,“ zvolal a popadl
mě to náruče.

Objetí od Evelyn bylo ještě důkladnější, a když mě k sobě tiskla, pošeptala mi: „To jsem ráda,
že nejsem jediná, kdo dneska dostane trochu do těla.“

„Jenom trochu?“ opáčila jsem a usmála se, když jsem viděla, jak se prostopášně rozchechtala.

„A to je přesně ono, Texasanko,“ řekla a konečně mě pustila. „Pro tohle tě miluju.“ Namířila
na mě prstem. „Tenhle týden. Fotky a víno a pokec, a ne nutně v tomto pořadí.“

„Domluveno,“ souhlasila jsem. Vtom jsem si vzpomněla, že jsem zapomněla foťák dole v
knihovně.

„Nech ho tam,“ řekl Damien, když jsem se mu svěřila. „Slibuju ti, že ho nebudeš potřebovat.“

„No, nevím,“ opáčila jsem. „Umím si představit pár pěkných snímků, jak stojíš nahý před
oknem.“

„Máš snad dojem, že dnes večer dojde k nějaké nahotě?“

„V to doufám, pane Starku. Opravdu hluboce, hluboce doufám.“

Poslední osoba, kterou jsme vyhledali, byla Jamie a našli jsme ji u stolku na terase zabranou
do rozhovoru s rozcuchaným chlapíkem v košili s havajským vzorem.

Ach, ne, Jamie, pomyslela jsem si. Dalšího už ne. Ne, když teď začínáš chodit s Rainem.

„Ahoj, vy dva,“ řekla, když k nám vzhlédla. „Louisi, tohle je moje spolubydlící Nikki. A pana
Starka už nejspíš znáš.“

Damien s Louisem se představili a podali si ruce a Jamie mezitím vyhledala můj pohled. Je
všechno v pořádku?

Přikývla jsem. Všechno je prima. Podívala jsem se na Louise. Ty jsi s ním –?

Nakrčila nos a neznatelně zavrtěla hlavou. „Louis je režisér,“ řekla zvesela. „Zrovna jsme se
bavili o televizi. Skvělý dům,“ dodala a obrátila pozornost k Damienovi. „A ještě lepší party.“

„Jsem rád, že se ti tu líbí. Nikki a já jsme se přišli jenom rozloučit.“

„Ach.“ Vrhla na mě chápavý pohled a já jsem nahodila svůj nejnevinnější úsměv.

„Edward tě odveze domů, jakmile budeš chtít,“ řekl Damien Jamie. „Dobře se bav.“

„Bezva. Díky.“ Ještě mě na rozloučenou objala a pak už jsme se s Damienem prosmýkli přes
kuchyň do zadního traktu, aby si na nás nemohl nikdo počíhat, až půjdeme po schodech.
„Takže kam míříme, pane Starku?“ zeptala jsem se, když jsme vyšli do chladného nočního
vzduchu. „Máte chuť se projít?“

„Vlastně mám chuť se projet.“

Damien obvykle nechával auto přímo před domem. Dnes večer však příjezdovou cestu zabrali
zřízenci, kteří parkovali auta hostům, aby při večírku nevznikla dopravní zácpa.

Následovala jsem ho kolem domu a zamračila se, když jsme minuli vstup do garáže. „Kam to
jdeme?“

„Někam, kde jsi ještě nikdy nebyla.“

„Hmmm.“ Zaujalo mě to. Vzala jsem ho za ruku a rozhlédla se po pozemku. Byli jsme v jeho
severní části, stranou od večírkových světel. Panovala tam tma až na měkké dekorativní
osvětlení, důmyslně rozmístěné mezi rostlinami a ozdobnými kameny.

Měl pravdu, kromě spousty času, který jsem strávila nahoře při pózování, jsem si zbytek
domu a okolí moc prohlédnout nestačila. Samozřejmě, úpravy kolem budovy skončily teprve
nedávno, a tak za hranicí záhonů s květinami, upravených stezek a míst pro piknik všechno
ještě divoce rostlo. I tak ale bylo vidět, že už Damien někoho najal, aby trochu vysekal křoví a
instaloval světla, která teď označovala cestu porostem.

„Je to tu moc hezké,“ prohodila jsem, když jsme kráčeli po dlážděné stezce, jež se vinula za
dům.

„To je,“ souhlasil, ale hleděl jenom na mě.

„Dívejte se na cestu, pane Starku,“ upozornila jsem ho.

„Radši se dívám na tebe.“

Usmála jsem se, on mě objal a začal mě líbat, až mi měkly kosti. Oheň, který ve mně před
chvílí roznítil, stále ještě úplně nepohasl a z jeho uhlíků opět vyšlehl plamen. „Tady?“
zašeptala jsem a pevně jsem se k němu přitiskla klínem. Tiše jsem zasténala, když mi
odpověděl stejně mučivě sladkým tlakem. „Venku? Na těch studených tvrdých kamenech?“
Moje slova možná zněla váhavě, ale můj tón rozhodně ne. V tu chvíli jsem věděla, že si nic
nepřeju víc než cítit na zádech tlak kamenů a Damiena, horkého a tvrdého uvnitř sebe.

Jeho tichý a svůdný hlas v sobě měl špetku škádlivosti. „Co přesně si přejete, abych udělal,
slečno Fairchildová?“ Prsty mi přejel po rameni a stáhl špagetová ramínka šatů, takže mi sjely
níž. „Tohle?“ zeptal se a sklonil se, aby mi rty obkroužil křivku ňader.

Polkla jsem. Hruď se mi zdvíhala a šifon se provokativně otíral o ztuhlé bradavky.

„Nebo radši tohle?“ Jeho prsty putovaly po mém stehně výš a výš, až došly k hebké kůži mezi
stehnem a pohlavím.

„Možná,“ zašeptala jsem.

„Byla by to nádhera, co?“ zeptal se a jeho ruka se znovu posunula výš. Přejela po zastřižené
lince ochlupení nad stydkou kostí a pak zase sjela dolů, aby dráždila totéž citlivé místo na
druhé noze. „Tady, pod hvězdami. Moje ruce na tvém těle a kolem nás jen noc. Můj jazyk na
tvých prsou a studený vzduch, otírající se o vztyčené bradavky. Šepot chladného větru na tvé
horké kundě.“

Nohy se mi podlamovaly. Sevřela jsem ho kolem krku, abych pod vlivem jeho slov a doteků
neklesla k zemi.

„Tohle chceš?“

„Ano,“ řekla jsem.

Pomalu se usmál a já jsem se přerývaně nadechla, protože se naklonil blíž. Rty mi přejel po
koutku úst, pak po spánku. Pak přes ucho. Vnímala jsem jeho horký dech a pak tichounký
šepot jeho slova. „Ne.“

Neuvědomovala jsem si to, ale zřejmě jsem musela vydat nějaký zvuk na znamení protestu,
protože se zasmál.

„Ne,“ zopakoval. „Vymyslel jsem něco jiného.“

Něžně mi sundal ruce ze své šíje, upravil mi šaty a odvedl mě zpět na pěšinku. Šla jsem za
ním, podrážděná a nadržená a velmi, velmi dychtivá.

Po pár okamžicích ukázal na rovnou plochu, vklíněnou mezi dvěma svahy zarostlými křovím.
„Přemýšlel jsem, že bych tady nechal udělat tenisový kurt.“

Ostře jsem na něj pohlédla, ale jeho tvář byla dokonale bez výrazu. „Vážně?“ řekla jsem a
usilovně se přitom snažila o nedbalý tón. Věděla jsem, jak už je to dlouho, co naposledy hrál
tenis. A co víc, věděla jsem i to, proč ho opustil.

„Možná. Ještě jsem se nerozhodl. Je to už dlouho a já se bojím –“

Přerušil svá slova a svraštil čelo.

„– že to nebude žádná zábava?“ pokusila jsem se dokončit jeho myšlenku.

Nedopověděl, ale v očích jsem mu vyčetla souhlas.

„No, pokud bys tu měl kurt, mohl bys mě učit hrát,“ navrhla jsem zlehka. „Pak by sis mohl
být jistý, že to bude opravdu zábava. To ti slibuju. Hrát se mnou je fakt legrace.“

„Legrace?“ opakoval a já jsem byla ráda, že v jeho hlase slyším opět škádlivý tón.
„Představuju si tě v tenisovém dresu. A legrace rozhodně není slovo, které mě přitom
napadá.“

„Platila by i pak naše pravidla, pane Starku? Nejsem si jistá, jak moc se dá hrát tenis, kdybych
na sobě měla to oblečení a žádné prádlo.“
„To mě zaujalo, slečno Fairchildová. Myslím, že jste mi pomohla s rozhodnutím. Hned zítra
ráno vyberu nějakou stavební společnost.“

„Velmi vtipné,“ řekla jsem.

„Teď se směješ,“ odpověděl. „Ale počkej, až tě praštím košem na míčky.“

„Teď jsi ale pěkně sprostý.“

Zasmál se a chytil mě za ruku, a tak jsem pospíchala za ním. Zvedla se mi nálada, byla jsem
ráda, že jsme unikli z večírku. Všechna dramata, která mě tížila, se rozplynula. Teď už jsme
tu byli jen my dva a široká noční obloha.

„Copak?“ zeptal se.

Zavrtěla jsem hlavou. „Nic jsem neříkala.“

„Ale usmála ses.“

„Třeba jsem prostě šťastná.“

„Opravdu?“ zeptal se a očima pátral v mé tváři. „Já taky.“

„Damiene.“ Přitiskla jsem se blíž v touze po polibku, ale místo rtů se moje ústa setkala jen s
dotekem jeho prstu. „No, no,“ brzdil mě. „Jak s tím začneš, nikam nedojdeme.“

„Takže my někam jdeme? Už jsem si začínala myslet, že jsme jen tak na výletě po okrese
Ventura.“

„Vlastně jsme už na místě,“ odpověděl. Zastavili jsme se před pahorkem pokrytým vinnou
révou.

„Hezké,“ prohodila jsem. „Ale pokud se mě chceš zmocnit mezi květinami, pak musím říct,
že na kamenité cestičce by se mi to líbilo zrovna tak.“

„Poznamenám si to pro příště,“ podotkl. „Ale tohle ještě není cíl naší cesty.“

„Ach?“

Na otázku mi neodpověděl. Aspoň ne slovy. Místo toho vytáhl klíčenku, zmáčkl na ní malý
červený knoflík – a před námi se začala zvedat dřevěná vrata, dosud zamaskovaná vinnou
révou. Zevnitř přicházelo světlo a šířilo se pořád víc, jak se vrata zvedala vzhůru. Napadlo
mě, že by se k tomu hodil nějaký hudební doprovod – třeba Óda na radost – jako by se
otvírala tajná místnost.

Nejdřív jsem neviděla nic, protože si moje oči ještě nezvykly na prudkou změnu osvětlení.
Damien mě však vedl dál skrze otevřená vrata a já jsem viděla, že je to garáž. Obrovská
garáž, abych byla přesná. Zastavila jsem se ve dveřích a prohlížela si dlouhou, úzkou stavbu.
Uvnitř jsem napočítala ne méně než patnáct klasických automobilů, všechny krásně seřazené
a naleštěné.
Stěny byly natřené na bílo, stejně jako betonová podlaha. Světla nad hlavou zářila rovněž bíle.
Chvíli mi to připadalo, jako bych se dostala do automobilového nebe. Otočila jsem se a s
otevřenou pusou jsem zírala na Damiena. „Ty si ze mě snad střílíš. Ještě jsi ani úplně
nedokončil nový dům, a už tu máš plně vybavenou garáž pro patnáct vozů ukrytou v
kopcích?“

„Nechtěl jsem mít tak velkou stavbu hned u domu, aby nerušila výhled,“ vysvětlil mi. „Ale
popravdě řečeno, garáž stála na pozemku už mnohem dřív než dům. Postavil jsem ji před
třemi lety. Můj architekt tehdy dělal plány na rezidenci. A jen pro vysvětlení, je to garáž pro
dvacet aut.“

Střelila jsem po něm znuděným pohledem. „Takového místa mezi kopci a jenom pro dvacet?
A tak daleko od domu? Vážně, pane Starku, co budete dělat, když začne pršet?“

„Použiju přístup tunelem,“ odpověděl a kývl k zadní stěně s kovovými dveřmi, na nichž stál
úhledný nápis „rezidence“, vyvedený v červených tiskacích písmenech.

„Ty jsi vážně pochodující klišé,“ prohodila jsem, ale přitom jsem se zasmála.

„Vůbec ne,“ namítl. „Já jsem totiž pojízdné klišé!“ Vypadal nadšeně jako kluk, který si pod
vánočním stromečkem hraje se svými nejoblíbenějšími hračkami. Ta nálada byla nakažlivá.

„Co je tohle za auto?“ chtěla jsem vědět, když jsem se zastavila hned u toho nejbližšího od
dveří.

Byl to staromódní otevřený vůz a já jsem si hned představila dámy ve vlajících róbách, jak se
projíždějí se spuštěnou střechou, mávají na mládence a jsou pyšné na svou opovážlivost.

„To je Gardnerův cestovní vůz,“ prozradil. „Ale pojď za mnou, tohle je můj pravý poklad.“
Přešli jsme o dvě místa dál ke starodávnému modelu tak naleštěnému a zářícímu, že doslova
svítil jako celá místnost. „Bakerův elektroautomobil,“ řekl. „Tohle auto kdysi vlastnil sám
Thomas Edison.“

„Doopravdy?“ Udělalo to na mě náležitý dojem. „To by mělo stát někde v muzeu!“

„Docela často ho tam zapůjčuju,“ odpověděl. „Ale ne permanentně. Nemělo by smysl vlastnit
výjimečné hračky, kdybych je nemohl mít pro radost u sebe. Stejně jako nevidím smysl mít
peníze a neužívat je pro získání zajímavých věcí, když ne pro sebe, tak pro lidi, na kterých mi
záleží.“

Pomyslela jsem na Moneta a fotoaparát a šaty a všechny další dárky, kterými mě zahrnul.
„Naštěstí pro nás, kdo přijímáme vaši velkorysost, máte výtečný vkus.“

„Přesně tak, slečno Fairchildová.“ Natáhl ke mně ruce. „Tak pojď. Ukážu ti, čím se dnes v
noci povozíme.“

Šli jsme dál podél řady aut, až jsme se zastavili před nízkým lahvově zeleným
dvousedadlovým vozem s kapotou málem delší, než bylo samo auto.
„Bezva,“ řekla jsem a nedokázala se přitom přestat umívat. „Řekni mi o tom všechno.“

Bylo to, jako když spustí vodopád. „Jaguar E-Type Roadster,“ začal a pak postupně
vypočítával všechny složité detaily tohoto skvělého auta, které, jak mě ubezpečil, nás luxusně
a stylově odveze k našemu cíli.

„Doufám, že mi pak nedáš test,“ přiznala jsem. „Protože jsem pochytila jenom název a fakt,
že na mě dělá obrovský dojem.“

„To bude úplně stačit,“ odpověděl.

„Tys ho předělal?“

„Jak jsi na to přišla?“

„Edward mi pověděl, jak jsi přestavěl bentley. Moc si tě neumím představit umazaného a od
oleje.“

„To je ale legrační,“ řekl s nepřeslechnutelným žárem v hlase. „To já si tě klidně umím
představit nahou a kluzkou od oleje, jak ležíš roztažená na posteli a čekáš na ošukání.“

„Ach,“ hlesla jsem. „Ach.“

Zasmál se a otevřel mi dvířka. Vůz byl nízký, že se v tak krátké sukni skoro nedalo slušně
nastoupit nebo vystoupit. Damien si toho nejspíš také všiml, protože mi rukou přejel po
stehnu a pak zamířil mezi nohy. Z jeho doteku jsem se roztřásla po těle a zasténala jsem, když
mi pomalu zastrčil dva prsty do vaginy. Musela jsem se přidržet dvířek, abych neztratila
rovnováhu. Celé tělo se mi chvělo touhou. Chtěla jsem sevřít stehna, ale nešlo to, protože
jsem měla jednu nohu uvnitř na podlážce a druhou ještě venku na betonu. Kdybych se
pohnula, upadla bych.

Vlastně jsem se ale pohnout ani nechtěla.

„Jo,“ řekl. „Takhle tě chci. Horkou a vlhkou a nažhavenou na mě. Chci tě šukat, Nikki. Chci,
abys byla připravená, kdykoliv a kdekoliv.“

„Já jsem na tebe připravená vždycky,“ zašeptala jsem jednak proto, že to chtěl slyšet, a jednak
že to byla pravda. „Mohl bych tě opíchat teď,“ řekl a přitom ve mně pomalu prsty pohyboval
sem a tam. Pohlaví se mi sevřelo a vtahovalo ho dovnitř, chtěla jsem víc a víc. Chtěla jsem ho
celého. „Mohl bych tě ohnout přes kapotu auta, zvednout ti sukni a nasekat ti na zadek, až by
byl celý červený a pálil. A pak bych ti mohl vrazit ptáka rovnou do tý tvý sladký, mokrý
kundy. Takhle bys to chtěla? Můžeš mi to říct. Pověz mi všechno, co chceš, abych s tebou
dělal, Nikki. Řekni mi, jak chceš, abych tě ošukal.“

Oči jsem měla zavřené, prsy ztěžklé. Byla jsem tak vlhká a tak plná. Měl ve mně tři, ne, teď
už čtyři prsty, a já se vlnila v bocích, jak jsem ho chtěla mít hlouběji, tvrději a rychleji.

„Řekni mi to,“ opakoval.

„Chci, abys mě šukal,“ řekla jsem. „Chci mít tvé ruce na kozách a ptáka hluboko uvnitř. Chci
tě, Damiene. Prosím, prosím, strašně moc tě chci.“

Vytáhl ze mě prsty a pomalu mi jimi kroužil kolem poštěváčku, zatímco mi dlaní třel pohlaví.
Cítila jsem vůni vlastního vzrušení a nestydatě jsem mu naléhala na ruku, abych ho cítila
silněji. Byla jsem blízko, tak blízko, a chtěla jsem vyvrcholit v jeho náruči. Bylo mi jedno, že
je to v garáži, že jsem napůl v autě a napůl venku. Chtěla jsem jen Damiena. Chtěla jsem, aby
mě dostal tam, kde jsem chtěla být.

„Děkuju,“ zašeptal a stáhl ruku zpátky.

„Damiene,“ zasténala jsem. „Zatraceně, Damiene, prosím.“

„Otrávená, slečno Fairchildová?“

„To víš, že jo.“

„To je dobře. Uspokojení v jeho hlase mě přimělo k úsměvu i přes mé zoufalství. „A teď si
nastup.“

Udělala jsem, jak mi řekl, a usadila se s nohama pevně přitisknutýma k sobě v naději, že mi
tlak pomůže ztišit rostoucí zoufalou touhu.

Obešel auto a posadil se vedle mě. Pak se na mě podíval a s očividným pobavením prohlásil:
„Nohy od sebe, slečno Fairchildová. Nebude nic, dokud neřeknu.“

Střelila jsem po něm kyselým pohledem, ale poslechla jsem.

„Bohužel jsem nic neslyšel.“

„Ano, pane.“

„Hodná holka.“

Zatímco jsem se usazovala, pohlcená svou sexuální frustrací, Damien nastartoval a vyjel s
autem z jeho parkovacího místa. Čekala jsem, že zamíří zpět na tutéž cestu, po které jsme
přišli, ale vydal se dopředu. Připadalo mi to divné, protože tím směrem jsem neviděla nic
jiného než zeď. Teprve když jsme přijeli blíž, zmáčkl tlačítko na palubní desce a část zdi se
odsunula.

Najednou jsme se ocitli v tmavém tunelu, lemovaném nekonečnými světelnými oblouky,

které ozařovaly celou cestu před námi. Každý oblouk se však rozzářil teprve tehdy, když jsme
se k němu přiblížili, což poskytovalo iluzi, jako bychom mířili do nekonečna. Trochu jsem si
připadala jako Bond Girl, pronásledující zlosyny. „Kam pojedeme?“

„Jen počkej,“ odpověděl. Najednou se před námi už další světla neobjevila a já jsem se na
chvilku lekla, že se Damienova miliardářská úniková cesta nějak pokazila. Ukázalo se však,
že jsme prostě jen dojeli na konec tunelu a ocitli jsme se na soukromé silnici – samozřejmě
Damienově. Po chvíli jízdy jsme zabočili na klikatou silnici v Malibu a následovali ji mezi
kopci, až jsme konečně dojeli k pobřežní dálnici Pacific Coast Highway.

„Opravdu mi neřekneš, kam jedeme?“ Pořád jsem byla na pokraji slastné propasti. Auto mělo
nízký podvozek a silný motor a já jsem vnímala celým tělem pravidelné vibrace motoru, které
dál přispívaly k mému vzrušení. Prsa jsem měla těžká a naběhlá, že i jemný šifon šatů mi tak
dráždil bradavky, až se bolestivě vztyčily.

Damien zůstal zticha, ale po straně mě pozoroval. Viděla jsem, jak mu na rtech pohrává
pobavený úsměv.

„Jedeme do L.A.? Už je skoro jedenáct.“

„Obávám se, že vás dnes zdržím i po večerníčku, slečno Fairchildová.“

Mohla jsem protestovat, ale bylo by to jen naoko. A tak jsem se usadila do sedadla z jemné
kůže a sledovala, jak po pravé straně ubíhá oceán. Cítila jsem však na sobě Damienův pohled,
a tak jsem se na něj obrátila s přísným výrazem: „Věnujte se řízení, pane Starku.“

„Radši bych se věnoval vám,“ prohlásil, ale otočil hlavu a zaměřil pohled na silnici před
námi. Natáhl ruku a upravil si zpětné zrcátko. „Takhle je to lepší,“ řekl a rty se mu roztáhly v
líném úsměvu.

„Líbí se vám výhled?“ zeptala jsem se. Nohy jsem měla od sebe, jak mi nařídil, a lem šatů
sotva sahal doprostřed stehen.

„Za minutku se mi bude líbit ještě víc.“ Pohlédla jsem stranou na něj a zmocnilo se mě
podezření. „Ale?“

„Viděl jsem, jak obdivuješ Blaineovu práci,“ řekl konverzačním tónem.

„Má velký talent.“

„Umí dokonale zachytit vzrušení, stud, sexuální touhu. Některé z jeho obrazů v galerii ukazují
ženu při orgasmu. Opravdu působivé.“

„Ty jsem ještě neviděla,“ řekla jsem.

„A který se ti nejvíc líbil dnes večer?“

„Líbily se mi všechny,“ odpověděla jsem.

„Opravdu? Měl jsem dojem, že ti vidím na obličeji známky mimořádného zájmu, když ses
dívala na obraz ženy na pohovce. Víš, který myslím?“

„Ano,“ přikývla jsem. Tep se mi zrychlil. Vzpomínala jsem si na ten obraz… a byla jsem
nedočkavá, kam tím Damien míří.

„Co dělala?“ zeptal se.

„Dotýkala se sama sebe,“ zašeptala jsem.

„Její milenec stál stranou. Roztažené nohy měla přivázané.“

„Ano.“ Musela jsem se nutit, abych ze sebe to slovo vypravila.

„Sundej si boty,“ řekl a já jsem se sehnula, abych si rozepnula sponky řemínků. „Vytáhni si
sukni až k pasu. Chci, abys byla nahá na koženém sedadle. Ach, Nikki, ano,“ řekl, když jsem
to udělala. Na rozpáleném těle jsem ucítila hebkou a chladnou kůži. Vibrace motoru pode
mnou mi připadaly stále smyslnější. Zmocnil se mě divoký chtíč.

„Roztáhni nohy, miláčku. Tak jako ta žena na obraze.“

Jeho slova – spolu s tím, co slibovala – působila stejně eroticky jako jeho dotek a moje už
beztak přecitlivělé tělo přeřadilo na ještě vyšší rychlost.

Uvědomovala jsem si každý okamžik, každý závan vzduchu na mé kůži, každý úder srdce,
každou drobnou kapku potu mezi ňadry. Musela jsem krotit svůj dech, když jsem zvedla
jednu nohu a zaklínila ji mezi dvířka a palubní desku. Pak jsem zvedla i tu druhou a zahákla ji
kotníkem za řadicí páku. Byla jsem roztažená, jak to jen šlo. Když jsem pak sáhla dolů, abych
odsunula sedadlo dozadu, posun mi pohnul boky a vyšel ze mě slabý, přiškrcený zvuk. Brnělo
mě celé tělo, ale nejsilněji jsem si uvědomovala prudké tepání mezi nohama.

„Leží tam a mlčky touží po svém milenci. Kundu má kluzkou, prsa citlivá a bradavky žadoní,
aby je někdo cucal.“

„Damiene, prosím…“

„Ale on se jí nedotýká,“ pokračoval Damien a já jsem spolkla zoufalý sten. „Nechává ji tak,
jen větřík jí hladí rozbolavělou kundičku.“

Natáhl se a seřídil klimatizaci, aby mi proud chladného vzduchu mířil přímo mezi nohy. Byl
jemný, působil dekadentně a přiměl mě zanaříkat.

„Kdyby na ni chtěl být hodný, dovolil by jí, aby si hrála sama se sebou, ale když se na ten
obraz podíváš pořádně, zjistíš, že ženina ruka je ve vzduchu, ale nedotýká se. Všimla sis toho,
Nikki?“

„Ne,“ odpověděla jsem pevně. „Jsem si jistá, že se sama sebe dotýká.“

„Vážně? No, to je na umění to nejlepší. Každý ho vidí jinak. Mám ti říct, co vidím já?“

Polkla jsem a kývla.

„Vidím muže, který na obraze není. Ta žena pro něj znamená všechno. A nic ho nemůže víc
potěšit, než když jí způsobí rozkoš. A ne jen nějakou rychlou šukačku a krátký orgasmus,
Nikki. Ne, chce jim vytvořit soukromou nirvánu. Přinášet novou a novou rozkoš, až překročí
všechny hranice a nikdo z nich si není jistý, zda jsou to muka, nebo slast.“
Olízla jsem si rty. V ústech mi vyschlo. Naléhavě jsem si uvědomovala své tělo i pohyb auta.
Svá prsa, tak citlivá pod tenkou látkou.

„Chce, aby mu jeho milenka důvěřovala. Aby se mu úplně odevzdala. Aby ho nechala pečlivě
připravit slast pro její tělo. Poslední volbu však ponechává na ní. Nechává jí jednu ruku
volnou, a to je ten okamžik, který Blaine zachytil na svém plátně.“

Obrátil se a krátce na mě pohlédl, než znovu věnoval pozornost silnici. „A tak zůstává otázka,
zda se hladila sama nebo zda se spolehla na něj?“ Jeho hlas byl vřelý a něžný a intimní jako
hlazení, po němž jsem tak prahla. „Řekni sama, Nikki. Pověz mi, co ta žena udělá?“

„Spolehne se na něj,“ zašeptala jsem.

A pak jsem zavřela oči a poddala se pohybu auta a Damienovým příslibům toho, co mělo
přijít.

Kapitola 16

„Jsme tady,“ prozradil po cestě, která musela mít snad tisíc kilometrů.

„Tady?“ zopakovala jsem. Vyhlédla jsem z okénka a viděla, že zastavujeme na příjezdové

cestě hotelu Century Plaza.

„Stáhni si sukni, miláčku,“ řekl mi. „Ledaže bys chtěla udělat radost vrátnému.“

Posadila jsem se a upravila si šaty. Pak jsem se sklonila níž a nazula si boty. Tělo jsem měla
rozbolavělé a plné touhy a jen těžko jsem dokázala přepnout na tuto novou realitu. „My se
jdeme přihlásit do hotelu?“ Vyhlídka to byla bezpochyby lákavá.

„Jenom ty,“ řekl a zastavil u zřízencova stanoviště.

Mladý muž v červené uniformě přispěchal k autu z Damienovy strany. „Jen tady vysadím
dámu,“ řekl mu.

Byla jsem totálně zmatená. „Co tady budeme –“

„Jdi se zapsat,“ řekl. „Neměj starosti, máš rezervaci. A radil bych ti dát si drink. Posaď se do
baru. Je to krásné místo a barman míchá výtečné martini.“
Pořád jsem seděla v autě, i když mi už zřízenec přidržoval otevřená dvířka. Čekala jsem, že
mi Damien ještě řekne něco dál, ale vytáhl telefon a začal si prohlížet esemesky. Pořád jsem
si nebyla jistá, co je to za hru, ale aspoň jsem chápala, že je to hra.

„Ano, pane.“ Vystoupila jsem z auta a pak jsem si vzpomněla na kabelku. „Počkej chvilku,“
řekla jsem a sáhla dozadu. Dala jsem si přitom záležet, aby se mi šaty vepředu nadzvedly a
umožnily tak Damienovi lákavý pohled na to, co jsem měla pod nimi. Což znamenalo
absolutně nic.

„Dej tomu mládenci dýško, drahoušku,“ řekla jsem, když jsem stála zase rovně. Pak jsem se
obrátila a zamířila do hotelu. Dávala jsem pozor, abych se pohupovala v bocích, až se mi při
chůzi vlnila sukně.

V tom hotelu jsem nikdy nebyla, ale byl úžasný. Chvíli mi trvalo, než jsem se zorientovala,
ale nakonec jsem snadno našla jak recepci, tak i bar v hale. Nejdřív jsem zašla do recepce.
Usmála jsem se na muže s ostře řezanými rysy, který mě už zdálky zdravil. „Jdu se zapsat.
Jsem Nikki Fairchildová.“

Vyťukal něco na počítači a pak se na mě podíval s ještě širším úsměvem. „Vidím, že budete v
našem podkrovním apartmá. Mám někoho poslat, aby se vám postaral o zavazadla?“

„Děkuju, ale ne.“ Neobtěžovala jsem se zmínit, že žádná zavazadla nemám.

„Jeden klíč, nebo dva?“

„Jenom jeden,“ odpověděla jsem. Koneckonců, jsem osamělá žena. Přemýšlela jsem, že bych
šla nahoru a lehla si nahá do postele, ale Damien mi řekl, abych si dala drink, a mě lákal jak
jeho plán pro dnešní večer, tak představa vynikajícího martini.

Ze všeho nejvíc jsem však nechtěla Damienovi poskytnout záminku, aby mě potrestal. Byla
jsem si totiž jistá, že mým trestem by bylo odepření sexu, a na něco takového jsem dnes
neměla nervy.

Bylo sice už pozdě, ale bar byl přesto plný. Žen tam bylo málo a většina mužů na sobě měla
obleky. Podle byznysové atmosféry jsem hádala, že se v hotelu koná konference, protože
téměř všechny stolky byly obsazené. Posadila jsem se na barovou stoličku, jak Damien řekl, a
objednala si suché martini. Zatímco jsem čekala, až mi ho barman namíchá, sledovala jsem
hotelovou halu, ale po Damienovi zatím nikde nebyla ani stopa.

Netušila jsem, co mám čekat, a tak jsem musela zápasit s nápadem, že vytáhnu mobil a
zavolám mu. Nakonec jsem si řekla, že trpělivost je ctnost. Ne sice nutně jedna z mých
ctností, ale ctnost to přesto je.

„Vypadáte rozrušeně. Mohl bych vám nějak pomoci?“

Hlas patřil dobře vypadajícímu muži, který se usadil o stoličku dál. Vtom jsem konečně
uviděla Damiena, a už jsem tomu muži chtěla říct, že ne, že jsem v pohodě, ale Damien se na
mě jen podíval a schválně se usadil k nedalekému stolku, kde už seděli tři muži.
„Ne, díky. Jsem v pořádku.“

Barman přede mě postavil martini. Upila jsem a netrpělivě jsem čekala, co bude dál.

Muž se přesunul na stoličku těsně u mě a pak se naklonil ještě blíž, až mi zasáhl do mého
osobního prostoru. Uvažovala jsem, že si přesednu na vedlejší místo, ovšem pak jsem se
rozhodla zůstat. Strnule jsem seděla a řeč mého těla byla velmi, velmi výmluvná.

Ten chlap však byl v řeči těla očividně naprosto negramotný.

„Jste tady na konferenci?“ zeptal se a z jeho dechu byl cítit alkohol.

„Ne,“ odvětila jsem. „Jen tu hledám chvíli samoty.“

„To se teda máte,“ řekl muž, který nepochopil narážku. „Směrnice pro pojišťování. Hodiny a
hodiny nekonečných přednášek.“

„Hmm,“ zabručela jsem. Nasadila jsem si svou chladně zdvořilou tvář, ale chlap byl zjevně
také slepý. Nahnul se ještě blíž, až už byl v takovém úhlu, že se buď musel přidržet barového
pultu, nebo riskovat, že spadne na zem. Upadla jsem v pokušení naklonit se na opačnou
stranu. „Umím si představit lepší způsob, jak strávit pozdní večer,“ nadhodil tiše s
nepochybným úmyslem. „Jsme tady v hotelu. Tak si to spočítejte dohromady.“

„V matematice jsem nikdy nebyla moc dobrá,“ zalhala jsem. Měla jsem chuť odejít k
jednomu ze stolků, ale Damien mi výslovně řekl, ať zůstanu na baru. A já jsem byla
rozhodnutá dnes dodržet jeho pravidla, ať se děje, co se děje.

„Vypadáte, že byste mohla být dobrá ve spoustě věcí,“ řekl ten chlap a zíral mi přitom na
prsa.

Obrátila jsem se k baru právě včas, abych viděla, jak ke mně barman přisunul další martini.
„Tady od pána,“ řekl a hlavou ukázal na Damiena.

„To je milé,“ prohodila jsem a usmála se na Damiena, což mého společníka očividně
podráždilo.

Damien vstal, pověděl něco mužům u svého stolku a přistoupil k baru. Postavil se přímo vedle
mě a jako vždy, když jsem se ocitla v Damienově blízkosti, jsem si náhle začala naléhavě
uvědomovat jeho, svoje tělo i otáčení zeměkoule pod našima nohama.

Usmála jsem se na něj. „Děkuju vám za drink, pane.“

Viděla jsem, jak mu ztuhl sval na čelisti, když jsem vyřkla poslední slovo, a musela jsem se
usmát. Tohle nečekal. „Doufám, že máte ráda suché martini.“

„Čím sušší, tím lepší,“ pronesla jsem.

„Tak hele. Nechcete se odsud ztratit? Zrovna si tady s dámou povídáme.“

Damien se na něj obrátil. „Ne,“ prohlásil. „Myslím, že ne. Já ji chci.“

Chlápek jenom vykulil oči, ale brzy se vzpamatoval. „Dáma si přála být sama.“ Očividně se
teď dal na rytířství.

„Vážně?“ Podíval se na mě a pak promluvil velice pomalu a velice zřetelně. „Přišla jste sem,
abyste byla sama? Nebo abyste se dala ošukat?“

„Já –“ Neměla jsem ponětí, jak mu mám odpovědět. Chlapíka vedle nás šok očividně umlčel.
„To by nejspíš záleželo na tom, kdo by šukal,“ vypravila jsem ze sebe nakonec.

„Ta odpověď se mi líbí,“ poznamenal Damien. „Jak se jmenujete?“

„Louise,“ řekla jsem. Moje prostřední jméno mi samo skočilo do pusy.

Damien se ušklíbl. „Těší mě, Louise. A teď chci, abyste se mnou odešla.“

Zalapala jsem po dechu. Byla jsem v rozpacích, ale taky jsem byla neuvěřitelně a
nepopiratelně nadržená. „Já –“

„Hned.“ Natáhl ke mně ruku a já zaváhala jen okamžik, než jsem ji uchopila.

Můj společník na nás zíral s ústy dokořán.

Damien mi pomohl ze stoličky a přátelsky pokývl k chlapíkovi z pojišťovny. „Třeba příště,“

prohodil a chlap se na Damiena díval, jako by mu předvedl nějaký kouzelnický trik. Aspoň že
zůstal vyjevený, a ne naštvaný.

Následovala jsem Damiena jako opilá štěstím. Chtělo se mi smát. Chtělo se mi vzít ho za ruku
a točit se s ním po hale. Chtělo se mi ho pořádně přitisknout ke zdi a zmocnit se jeho úst.
Chtěla jsem na sobě cítit jeho ruce. Chtěla jsem ho mít v sobě.

Chtěla jsem, aby mě ošukal přesně tak, jak sám řekl, a chtěla jsem to hned. Damien to
očividně chtěl taky. Jakmile se za námi zavřely dveře výtahu, přirazil mě ke zdi. Tvrdě mi
přitiskl rty na ústa, sáhl mi pod sukni a zastrčil do mě dva prsty. Vyrazila jsem boky proti
němu. Chtěla jsem ho, toužila jsem z něj mít víc, než se ve výtahu dalo.

„Bože, Louise,“ řekl a oba jsme se rozesmáli.

„Bála jsem se, že nás někdo pozná. To je moje prostřední jméno.“

„Já vím,“ řekl. „Ale myslím, že byli všichni moc nalití, než aby je to zajímalo. A taky v
náladě, že se jim podařilo vypadnout z domova.“

„Mohl tam ale někde být nějaký paparazzi.“

„Jebu na paparazzi,“ zvolal Damien a jeho slova byla drsná jako smirkový papír.

Kousek jsem se odtáhla. „Já radši jebu s tebou.“

Znovu mě políbil, a to tvrdě.

„Ten pán byl hrozně zklamaný,“ podotkla jsem, když jsme se od sebe odtrhli.
„Jen jsem si vzal, co je moje. A můžeme považovat za službu veřejnosti, že jsme tomu
chlapovi poskytli fantazii, která ho bude zaměstnávat celý večer.“ Zlehka mi zasunul do
vaginy třetí prst. Kousla jsem se do spodního rtu, abych zdusila výkřik slasti. „Neříkej mi, že
se ti to nelíbilo.“

„Líbilo se mi to,“ přiznala jsem. Dveře výtahu se otevřely. „Moc se mi to líbilo.“

Vytáhl ze mě prsty, zamířil ven z výtahu a pobídl mě k pohybu lehkým plácnutím přes zadek.
Náš pokoj byl na konci chodby, a když jsme vstoupili dovnitř, naplnil mě úžas. Rozlehlé
apartmá se skládalo z obývacího pokoje, jídelny a oddělené ložnice.

Dveře se za námi s bouchnutím zavřely.

„Na ženskou, která chce být moje, jsi s tím chlápkem moc pěkně flirtovala.“

Ještě jsem se vyjeveně rozhlížela po pokoji, ale na ta slova jsem se obrátila, připravená začít
se hájit. S panem Vlezlým jsem přece absolutně, v žádném případě neflirtovala.

Řeč mi však zmrzla na rtech, protože jsem v Damienově pohledu rozeznala veselí. Bylo tam
však ještě něco jiného a já už jsem věděla, kam to směřuje.

Ledabyle jsem pohodila hlavou. „A co jsem jako měla dělat? Ty jsi mě ignoroval. Prostě jsem
s ním jenom konverzovala.“

„On ale chtěl víc než jen konverzovat.“ Chytil mě za ruku a odtáhl mě do jídelny. Stáli jsme
teď u velkého kulatého stolu. Otočil mě, postavil se mi za záda a vjel mi rukou pod sukni.

„Musíš pochopit, jak naprosto jsi moje. Moje, abych ti dal rozkoš,“ řekl a dotekem lehkým
jako peříčko mi přejel přes klitoris, až jsem se rozklepala. „Nebo moje, abych tě týral.“ Tvrdě
mě udeřil přes zadek a já jsem vykřikla. Zvuk se mi vydral z hrdla doprovázen vlnou slasti.
„Líbilo se ti to?“ zamumlal.

Dobrý bože, ano. Nadzvedla jsem zadek, aby na něj lépe mohl.

„Roztáhni nohy.“

Dychtivě jsem uposlechla a čekala, že konečně Damiena ucítím v sobě. Zaslechla jsem
kovový zvuk rozepínaného zipu a pak lehké zašustění látky na kůži, jak si svlékl kalhoty.
Košili si však nechal na sobě, a když se nade mě nahnul a její naškrobený bavlněný okraj se
mi otřel o kůži, bylo to tak nečekané, že jsem z toho málem začala šílet.

Jednou rukou se vrátil mezi moje nohy a do druhé chytil můj prs. Chtěla jsem se zvednout, ale
uslyšela jsem ostrý povel, že mám zůstat, jak jsem – ohnutá a připravená. „Chceš být ošukaná,
nebo ne?“

„Ano,“ zasténala jsem. Ještě že jsem se rukama opírala o stůl, protože jen nohy by mě nejspíš
neunesly. Nezůstaly ze mě víc než pocity. Jen žádost, touha a sexuální energie a bála jsem se,
že jestli mě už brzy nenechá se udělat, ze vší té slasti se zhroutím.
Zasunul do mě dva prsty. Zasténala jsem a tělo mi kolem něj ztuhlo. Byla jsem už blízko – tak
strašně blízko – a tak jsem se zakousla do spodního rtu v očekávání ohromující exploze.

Jenže nepřišla.

Neudělala jsem se, a tak jsem zakňourala na protest, protože prsty zase vytáhl a ruce položil v
relativně cudné pozici na mé boky.

„Obrať se, miláčku,“ řekl. „Chci ti vidět do obličeje.“ Obrátila jsem se a jeho oči mi řekly víc,
než by dokázala slova. Málem jsem se rozplynula blahem z touhy, kterou jsem v nich spatřila.
Z jeho žádostivosti a chtíče. Propalovaly se do mě tak, až jsem věděla, že jediná věc na celém
světě, kterou chci, je Damien. „Polib mě,“ zašeptala jsem.

Políbil mě a divoký, hladový polibek drtil mé rty, až jsem ucítila chuť krve. Povalil mě zpátky
na bytelný stůl, pak chytil šaty za živůtek, roztrhl je a obnažil mi prsa. Vykřikla jsem a
prohnula se, abych mu vyšla vstříc. Rukama jsem ho popadla za hlavu a přitáhla ji k sobě.
Jeho rty se sevřely kolem mojí bradavky. Kousal mě do ní přesně tak silně, abych se ostře
nadechla a vznášela se na vlně intenzivní rozkoše, jež hraničila s bolestí.

„Teď,“ řekl a to, co zbylo z mých šatů, jsem rázem měla omotané kolem pasu. Do zad mě
tlačil stůl, ale bylo mi to jedno. Roztáhla jsem nohy do šířky a zakřičela, když do mě hluboko
vnikl. Prohnula jsem se, přirážela spolu s ním a připadala jsem si zběsile divoká, hříšná a
jeho.

Damienova.

Vyvrcholil ve mně s mým jménem na rtech. A pak, vyčerpaný a změklý, sjel rukou tam dolů,
kde jsem ještě byla kluzká od jeho semene. Zalapala jsem po dechu, jak mě tam hladil
drobnými kroužky, rychleji a rychleji, až jsem znovu vykřikla a moje tělo se vzepjalo v
orgasmu, který jím projel jako blesk. Teprve pak přišlo ztišení, jež přineslo vyčerpání a
blaženost.

„Páni,“ řekla jsem a přitulila se k němu.

„To teda,“ souhlasil.

Chvilku jsme si pak zůstali tiše ležet v náruči.

„Ten stůl je vážně nepohodlný,“ ozvala jsem se konečně.

Damien se vedle mě rozesmál.

„Myslím, že bychom tu měli taky trochu uklidit. Nevím, jestli by pokojské měly pro něco
takového pochopení.“

„Určitě už tohle všechno někdy viděly,“ řekl.

Otočila jsem se a se zdviženým obočím vyhledala jeho pohled.

„Tak dobře,“ souhlasil. „Postaráme se o to. Ale teď tě vezmu do postele.“

Natáhl ruku a já jsem za ním šla do rozlehlé ložnice s postelí, která vypadala rozhodně
mnohem pohodlněji než stůl. „Hele, matrace,“ poznamenala jsem. „Jaká novinka.“

„Pojď sem.“ Stáhl mě do postele, ale než jsme vklouzli pod přikrývky, ještě jsme se zbavili
zbytků svých šatů. Schoulila jsem se vedle něj a pak jsme tam spolu tak leželi celé hodiny,
povídali si, přepínali programy v televizi a dívali se na útržky starých filmů.

Tohle byla další věc, kterou jsem na Damienovi milovala – ten posun od okamžiků zběsilé
vášně k láskyplným chvílím, kdy jsem si vedle něj připadala hýčkaná, zbožňovaná a v
bezpečí. Působily sladce a konejšivě jako sklenice portského po opulentním jídle.

„Vůbec nejsem unavená,“ řekla jsem, když jsem si všimla, že hodiny už ukazují čtyři. „Řekla
bych, že toho budu ráno litovat, ale ono už ráno vlastně je.“

„Opravdu nelituješ?“ zeptal se.

Zavrtěla jsem hlavou. „Ani jedné minuty,“ potvrdila jsem.

„Děkuju ti.“

„Za co?“

„Že se se mnou oddáváš mým fantaziím.“

Zasmála jsem se. „Ale, pane Starku. Copak jste neslyšel? Jsem vaše a na povel.“

Zlehka mě políbil. „A jsem hrozně, hrozně rád.“

Chvíli jsme pak jen tiše leželi. Pak Damien promluvil. „Ten telefonický hovor, na který ses
předtím ptala. Byly to špatné zprávy. Od přítele.“

„Ach,“ ozvala jsem se. „To je mi líto.“ Připomněla jsem si, co říkal Charles Maynard. „Je ten
přítel z Německa?“

Ostře na mě pohlédl. „Proč to říkáš?“

Pokrčila jsem rameny. „Charlesův hlas se nesl dost daleko.“

„To je fakt. Ne, Německo je něco jiného.“

„Žaloba? Na některou z dceřiných firem Stark International nebo něco podobného?“

Když odpověděl, ústa mu ztvrdla. „Něco podobného.“

„Máš starosti?“

„Ne.“ To slovo znělo rozhodně. „Charles to zvládne.“

Přikývla jsem. O zákonech mezinárodního obchodu a financí jsem nic nevěděla, a tak jsem
dál v tomto rozhovoru už nechtěla pokračovat.

„Chceš mi povědět o těch špatných zprávách od přítele?“

Na vteřinu jsem si myslela, že řekne ne. Pak ale začal mluvit a jeho hlas byl tak klidný a
vyrovnaný, že bylo zřejmé, jak moc se snaží ovládat.

„Jde o Sofii.“

Trvalo mi chvíli, než jsem si vzpomněla. „Tvoji kamarádku z dětství? Jak o ní mluvil
Alaine?“

Přikývl. „Dostala se do nějakých problémů. Není to poprvé a je to frustrující. Pořád doufám,

že se dá dohromady, ale ona to pokaždé podělá.“

„Je mi to líto. Doufám, že to s ní bude lepší.“

Políbil mě na čelo. „To já taky.“

Čekala jsem, jestli mi nepoví ještě něco víc, ale mlčel. Bylo to však v pořádku. Vzala jsem ho
za ruku. „Děkuju.“

Ani se nemusel ptát, jak to myslím. „Snažím se,“ řekl jen.

„Já vím, že ano.“ Přitulila jsem se k němu zády a cítila jsem teplo a bezpečí. „A cením si
toho.“

Ležela jsem zády k němu a zavřela oči. Jeho prsty mě pohladily po nahé kůži. Minuty plynuly
a už jsem začínala dřímat, když znovu promluvil. Jeho slova mi zněla jako ve snu. „Nikdy
jsem nespal nahý.“

„Proč ne?“ Byla jsem vzhůru jen napůl a líbilo se mi, jak jsem odplouvala do spánku s
obrázkem nahého Damiena před očima.

„Protože když jsme byli na cestách, Richter za mnou mohl přijít do pokoje. Nějak se vždycky
stalo, že jsem míval samostatný pokoj, i když ostatní kluci spali společně.“

Teď už jsem měla oči úplně otevřené, ale neotočila jsem se k němu. Bála jsem se, že kdybych
se na něj podívala, přestal by vyprávět. „Co se dělo pak?“

„Přišel za mnou. A dotýkal se mě.“ Hlas měl napjatý. Tvrdý a odměřený. „Vyhrožoval mi a
tvrdil, že když to někomu povím, o všechno přijdu. Že můj otec nebude mít žádné peníze a
skončíme hladoví na ulici. A hlavně že si o mně budou všichni myslet, že jsem kluk, co
roznáší hnusné, hnusné lži.“

„Bastard.“

„Ano.“

Zůstala jsem zticha a doufala, že mi řekne víc. Damien však mlčel. Nevadilo mi to. Dnes v
noci jsem od něj slyšela už dvě pravdivá doznání a pochopila jsem, že se jedná pouze o malou
část čehosi většího, co se mezi námi začíná tvořit.

„Myslela jsem si to,“ řekla jsem po chvilce. „Ale mýlila jsem se v tvém tátovi.“
„Jak to myslíš?“

„Byla jsem přesvědčená, že věděl, že tě tvůj trenér zneužívá. V limuzíně jsem si však
uvědomila, že to nevěděl.“

Okamžik bylo pouze ticho. Pak Damien promluvil a jeho slova byla chladná jako led. „Věděl
to.“

Šok mě přiměl, abych se k němu obrátila. „Cože? Ale… ale jak teda pro všechno na světě teď
může čekat, že půjdeš na otevření tenisového centra, když ví, co ti ten odporný chlap dělal?“

„To nevím,“ přiznal Damien. Zaváhal, tvář se mu stáhla do tvrdých linek.

„Ne,“ opravil se. „Vím to. Tenisové centrum vlastní sportovní konglomerát se sídlem v
Německu. Vlivná společnost s vlivnými lidmi ve vedení.“

„Pořád to nechápu. Je tvůj otec součástí toho konglomerátu?“

„Ne. A mému otci je naprosto jedno, jestli podpořím tenisové centrum, nebo obchod s
domácími mazlíčky. Je to výměnný obchod. Já propůjčím své jméno tenisovému centru a ti
vlivní lidé možná zatahají v Německu za pár nitek.“

„Myslíš tu žalobu, o které pořád slyším?“

„Přesně tak. Mimochodem, Charles souhlasí s mým otcem. Kvůli tomu mému prohlášení po
večírku u Garretha Todda se příšerně rozzlobil, i když jsem mu připomněl, že čím déle se celá
záležitost potáhne, tím víc hodin práce mu budu muset zaplatit.“

Nevesele se zasmál. „Popravdě řečeno, měl jsem držet hubu. Nejsem zvyklý jednat unáhleně,
a to prohlášení bylo unáhlené.“

„Tak proč jsi ho vyslovil?“

„Protože to je pravda. Protože to centrum by se po něm jmenovat nemělo. A protože už toho

mám dost, aby si svět myslel, kdoví jak toho zkurvysyna obdivuju.“

„V tom případě jsi udělal dobře.“

„Možná. Jenže občas i správné věci přinášejí nepříjemné následky.“

„Je to tak zlé?“ Plíživě se do mě zakousl strach. „Má některá z tvých společností opravdu tak
velké potíže?“

Damien zaváhal. „Mohlo by to být hodně špatné,“ připustil konečně. „Ale nemyslím si, že to
zajde tak daleko. Pořád mám ještě pár nitek, za které můžu zatahat.“

Přikývla jsem, poněkud uklidněná. Pokud si nedělá starosti Damien, nebudu si je dělat ani já.
„Pojď sem,“ vyzval mě a já jsem dychtivě poslechla. Vklouzla jsem do jeho náruče a nechala
sílu jeho objetí zaplašit poslední zbytky obav. Jediné, co jsem chtěla, byl Damien, a tak jsem
upadla do spánku v útěše jeho paží.

Kapitola 17

Ostrý zvuk zvonku mě vytrhl ze spánku. Zmateně jsem se posadila. Ani jsem nevěděla, že v
hotelových pokojích jsou u dveří zvonky. V apartmá pro lidi bohatší než bájný král Midas
však očividně byly, protože rozhodně zvonil a rozhodně ještě nikdo neotevřel.

„Damiene?“ Čekala jsem, že z koupelny uslyším jeho odpověď, ale nic se neozvalo. A tak
jsem vyklouzla zpod hebké přikrývky a vstala. Byla jsem unavená a tělo mě bolelo, což se po
dobrodružství včerejší noci určitě dalo čekat.

Nadskočila jsem, když se ozvalo další zvonění. Tentokrát po něm následoval energický hlas,
který oznamoval: „Pokojová služba!“

Představa kávy mě uvedla do pohybu. „Vteřinku,“ zavolala jsem a začala shánět něco na sebe.
Objevila jsem župan, úhledně pověšený přes opěradlo židle. Což bylo vzhledem ke stavu
mých šatů jedině dobře. Samozřejmě, Damien mi ho tam nachystal, ale kde k čertu je?

Vyběhla jsem z ložnice a přes jídelnu pospíchala otevřít. Číšník sice musel čekat za dveřmi
přinejmenším pět minut, ale tvářil se naprosto nevzrušeně. „Dobré ráno, madam,“ pozdravil,
vjel se svým vozíkem dovnitř a začal rozkládat jídlo na stůl, teď už čistý a uklizený. Damien
měl ráno rozhodně dost práce.

Číšník při servírování vždycky každý talíř odklopil a já jsem si uvědomila, jaký mám hlad.
Byla tam káva, pomerančový džus, vajíčka, tousty, vafle, ovoce a tolik šunky, že by to
dokázalo nakrmit malou armádu. Stříbrné příbory ani šálky by však pro armádu nevystačily.
Vlastně tam byl jen jeden hrneček na kávu, jedna sklenka na džus a jen jeden uzlík s příbory,
zabalenými v černém látkovém ubrousku.

Nejspíš jsem byla toho rána nějak zpomalená, ale teprve v tu chvíli mi došla skutečnost, že
Damien na mě nepočkal.

„Budete si přát ještě něco jiného?“

„Ne,“ řekla jsem. „Děkuju. Mám podepsat šek nebo něco takového?“
„Ne, madam. Ale mám vám předat tohle.“ Sáhl do náprsní kapsy své uniformy. Vytáhl odtud
malou obálku a podal mi ji. „Pan Stark požádal, aby byla doručena s vaší snídaní.“

„Ach.“ Vzala jsem si vzkaz, překvapená, ale potěšená. „Děkuju vám.“

Držela jsem obálku v ruce, dokud neodešel. Byla z tuhého lněného papíru a na zadní straně
měla vyražené jméno hotelu. Byla zapečetěná, a tak jsem vybalila stříbrné příbory a nožem
obálku otevřela. Vyndala jsem z ní malý list ze stejného lněného papíru. Byl složený, a když
jsem ho rozložila, spatřila jsem Damienovo úhledné, přesné písmo.

Moje drahá slečno Fairchildová,

pochutnejte si na snídani. Pokud byste si přála něco jiného, prostě jen zavolejte pokojovou
službu. Nevěděl jsem, co byste si dala. Já sám jsem se vzbudil s chutí pouze na Vás. Vypadala
jste ale tak sladce, že jsem Vás nechal spát. Musel jsem být v San Diegu v šest ráno na
pracovní snídani s obtížným obchodním partnerem, ale kolem jedenácté už budu zpět v L.A.
Zůstaňte v pokoji. Kupte si něco v dárkovém obchodě. Využijte lázně. Cokoliv si budete přát.
Uvidím Vás za pár hodin a zbytek neděle už bude náš. Musím se přiznat, že jsem ještě nikdy
nesbalil krásnou ženu v hotelovém baru. Až díky Vám nyní vidím, o co všechno jsem
přicházel. Těším se na příští něžné setkání. Brzy se uvidíme. Zatím na mě myslete a hlaďte se.

Váš

Damien

P. S. Radil bych obléct si něco jiného než ty roztrhané modré šaty. Podívejte se do skříně.

Usmívala jsem se tak zeširoka, až mě bolely lícní svaly. Přitiskla jsem si dopis k hrudi,
povzdychla si a plácla sebou na postel. V duchu jsem si přehrávala všechny dekadentní
okamžiky uplynulé noci. Zbytek dopoledne jsem pak strávila podle Damienových rad. Ve
skříni pro mě byly připravené překrásné letní šaty s kytičkami a roztomilé žabky značky
Yellow Box.

Oblékla jsem si je a sešla dolů. V lázeňské zóně jsem si nechala udělat manikúru a pedikúru, a
když mi uschly nehty, procházela jsem se po hotelové hale. Koupila jsem sobě i Damienovi
obrovská trička s nápisem Beverly Hills a k nim stejné baseballové čepice.

Pak jsem se usadila k bazénu s časopisem a vypila jsem dva koktejly Bloody Mary. K tomu
jsem si četla o posledních výstřelcích celebrit, abych se pak mohla marně pokoušet udělat na
Jamie dojem svými hollywoodskými znalostmi. V časopisu byla jen jedna malá fotka
Damiena se mnou, a tak jsem se okamžitě rozhodla, že tento list je milionkrát zodpovědnější
než jeho konkurence.

V jedenáct nebylo po Damienovi stále ani vidu, ani slechu, a tak jsem šla zpátky do pokoje.
Vodka z koktejlu mi stoupla do hlavy a zřejmě jsem musela usnout, protože další, co jsem
věděla, bylo, že se matrace vedle mě prohnula. Otevřela jsem oči a spatřila jsem ten
nejúžasnější pohled na světě.

„Ahoj,“ řekla jsem.

„Ahoj. Co jsi dneska dělala?“

„Skoro nic,“ přiznala jsem. „Měla jsem se jako v nebi.“

„Měla bys něco proti tomu, kdybychom šli ven? Vím o jednom místě, kam bych tě rád vzal.“

„Jo? Kam?“

„Do Venice Beach, jezdit na kolečkových bruslích,“ řekl a já jsem propukla v smích – dokud
jsem nepochopila, že to myslí vážně.

„Fakt?“

„Je to fajn. Tys to nikdy nezkusila?“

Musela jsem přiznat, že ne, a Damien mi řekl, že je tedy nejvyšší čas, abych se do toho
pustila.

„V tom případě mám perfektní vybavení.“ Vybalila jsem trička a čepice, to svoje jsem si
natáhla přes šaty a vlasy jsem si zastrčila pod čepici. „Čím víc budeme vypadat jako turisté,
tím méně pravděpodobné je, že nás někdo pozná.“

„Nemluvě o tom, že takhle vypadáš zatraceně roztomile!“

Podívala jsem se na sebe ve velkém zrcadle a usoudila jsem, že by to mohlo být horší. Nebyl
to sice žádný módní výkřik, ale vypadala jsem prostě jako holka, která si užívá líné výletnické
nedělní odpoledne.

Damien však samozřejmě vypadal hříšně sexy v šedivém tričku, které lichotilo jeho postavě, a
v černé baseballové čepici, jež zdůrazňovala jeho ostře řezanou tvář se zářivým úsměvem.
Vzal si kožený batoh a nabídl mi, abych si k němu dala peněženku a telefon. „Všechno ostatní
můžeš nechat tady,“ řekl.

„My se odtud neodhlásíme?“

„Je to můj pokoj,“ vysvětlil mi. „No, přesněji řečeno naší společnosti. Držíme si apartmá pro
přijíždějící klienty a manažery odjinud.“

Dost dobrá dohoda, pomyslela jsem si, zatímco jsme sjeli výtahem dolů a zamířili ke
stanovišti hotelového zřízence. Chvilku nato už jsme seděli v jaguaru a ujížděli směrem na
západ po Santa Monica Boulevard.

Damien znal dobře malé uličky ve Venice, a tak jsme mohli brzy zaparkovat auto v garážích s
ostrahou. Pak jsme se posadili na lavičku, zašněrovali si vypůjčené kolečkové brusle a
nasadili si chrániče kolen a helmy.
O dvacet minut později jsme byli zase zpátky na lavičce, všechno jsme to sundali a vrátili v
malé půjčovně.

„Já jsem ti říkala, že to bude příšerné,“ řekla jsem.

„Byla jsi dost hrozná,“ přiznal. „Nemůžu pochopit, že někdo tak půvabný neumí vůbec držet
rovnováhu.“

„Já udržím rovnováhu,“ namítla jsem. „Ale ne na těch malinkatých kolečkách. Co takhle
kolo?“

Pochybovačně se na mě zadíval.

Dala jsem hlavu na stranu a významně zvedla obočí. „Ano. Umím jezdit na kole.“

Našli jsme stánek s půjčovnou a pak jsem mu další dvě hodiny dokazovala, že jsem své umění
z dětství ještě nezapomněla.

Ačkoliv, kdybych měla přiznat pravdu, vůbec se nejednalo o umění z dětství. Moje matka se
příliš bála, že bych se mohla odřít nebo si udělat modřiny. A tak jsem se naučila jezdit na kole
až na vysoké škole.

„Další věc, co ti v dětství chyběla,“ poznamenal Damien, když jsem se mu s tím svěřila.

„Mně to nevadí. Radši bych jezdila na kole jeden den s tebou na pláži než celé léto jako dítě.“

„Tak za to ti koupím zmrzlinu.“

Zastavili jsme u zářivě modrého zmrzlinového stánku a objednali si do kornoutů jeden

kopeček s posypáním. Sundali jsme si žabky, strčili je do Damienova batohu a sešli jsme k
vodě.

Voda v Tichém oceánu bývá studená i v létě, a tak jsem žasla, že lidé, kteří si ve vodě hráli,
nejsou úplně promodralí.

Procházeli jsme se mezi lámajícími se vlnami, nechali ubíhat písek pod nohama, drželi se za
ruce a jedli zmrzlinu. Nějaká mladá dívka házela klacík velkému hnědému psovi a já jsem
Damienovi řekla, jak jsem vždycky chtěla štěně a jak mi to matka – překvapení! – pokaždé
zakázala. On mi vyprávěl, jak jednou přivedl domů zatoulaného labradora, ale otec mu
nedovolil si ho nechat.

„Vzhledem k tomu, jak často jsem byl na cestách, to bylo jedině dobře,“ dodal Damien.
„Chudák pes by musel být pořád jenom v boudě.“

„Jenže v tom to právě bylo, ne? Říkal jsi otci, že chceš psa. Protože jsi chtěl skončit s tenisem.
Chtěl jsi být doma. Chtěl jsi psa. Protože jsi nechtěl cestovat.“

Damien se na mě zaujatě podíval. „Ano,“ odpověděl nakonec. „Přesně tak to bylo.“

„A měl jsi někdy psa? Myslím po tom, co jsi nechal tenisu a stal se z tebe pan Podnikatel.“
„Ne,“ řekl a svraštil obočí. „Ne, žádného jsem nikdy neměl.“ Vesele kývl k dívce. „Myslíš, že
by mi ho prodala?“

„Řekla bych, že ne.“

Vrátili jsme se ke kolům, nasedli a vyrazili zpátečním směrem do Santa Moniky. Jeli jsme
pomalu, dívali se na turisty a místní, jak si povídají a užívají den. Když jsme dojeli k centru,
zamkli jsme kola a vydali se pěšky po promenádě ke Coffee Bean & Tea Leaf. Vyzbrojení
ledovou kávou s čokoládou jsme pak pokračovali po nákupní ulici, dokud Damien neřekl, že
má pořádný hlad a že je čas zajít na oběd.

Navrhl, že půjdeme do Ivy, což je restaurace, o níž jsem věděla, že patří k tomu druhu míst,
kam se chodí, aby člověk viděl a byl viděn. „Zaprvé nemyslím, že by nás tam v tomhle
oblečení vůbec pustili,“ řekla jsem. „A zadruhé, určitě to není nejlepší nápad, jak se vyhnout
paparazzi.“

„Pizza do ruky ale je,“ odbyl mě, takže jsme skončili u malých plechových stolečků venku a
rukama jsme jedli poskládané kusy paprikové pizzy.

„Nemůže být lepší způsob, jak si užít Ivy,“ zamumlala jsem a v tomto dni a s tímto mužem
jsem to myslela naprosto vážně. Když jsme dojedli pizzu, podívala jsem se na oblohu.
„Začíná se stmívat. Neměli bychom jít vrátit kola?“

„Za chvilku,“ řekl Damien. „Chci ti ukázat ještě něco.“

Chtěl mi ukázat molo, i když jsem mu řekla, že už jsem tam někdy byla. „Ale jela jsi na
Ferritově obřím kole?“

„Ne,“ musela jsem přiznat. „Chceš tam jít?“

„Jsem záhadný muž, pamatuješ? Nedokážu se podělit o svá tajemství.“

„Budu to brát, jako že ano.“

„To je jedna z věcí, které na tobě nejvíc obdivuju. Tvůj bystrý intelekt.“

Usmívala jsem se celou dobu, než jsme tam došli a postavili se do fronty na projížďku. Byla
překvapivě krátká, takže jsme čekali pouze chvíli, než nás pustili do malé kabiny. Zřízenec za
námi zavřel dvířka a rozjeli jsme se nahoru.

Šťastně jsem se rozesmála. Nejenže jsem ještě nikdy nebyla na Ferrisově obřím kole, ale
nebyla jsem vůbec na žádném obřím kole. Pohybovalo se pomalu, ale kabinky se pohupovaly,
což by mě určitě znervózňovalo, kdyby tu se mnou Damien nebyl. Damien a jeho paže, která
mě pevně držela kolem ramen.

A pak – když se naše kabina zastavila přímo na vrcholu – Damien sáhl pro svůj batoh, který si
položil na podlahu k nohám.
„Co to děláš?“ vykřikla jsem. „Ať nespadneš!“ Podívala jsem se na svět kolem nás. Slunce se
chýlilo k západu a světla kolem mola zářila. Byl to jako ocitnout se uprostřed pohádky. I když
na pohádku přece jen poněkud vysoko. „Proč nejedeme?“ zeptala jsem se.

„Pasažéři nastupují a vystupují dole,“ vysvětlil mi. Damien teď stál a v ruce držel dva
zabalené dárky. Jeden z nich byl malý asi jako balíček vizitek, ten druhý o trochu větší. Asi
jako externí disk pro počítač.

„Tys mi přinesl dárky?“

„Přinesl,“ řekl.

Nevěděla jsem, co říct. „Já pro tebe nic nemám.“

Ukázal na čepici a na tričko.

„To jsem ale dala napsat na účet pokoje.“

„Snaha se cení! Ale jestli ty dárky nechceš…“ Sehnul se a předstíral, že je dává zpátky.

„Ne, ne,“ zvolala jsem. „Je to nádhera!“

Usmívali jsme se jeden na druhého. „Nejdřív ten malý,“ řekl a podal mi ho. V tutéž chvíli se
obří kolo zase rozjelo. Opatrně jsem rozbalila papír a našla jsem v něm malou zlatou
krabičku. Když jsem odklopila víčko, byly tam čtyři čokoládové lanýže. „Měla jsi sice už
fondue,“ prohlásil, „ale lanýže jsou naše specialita.“

„Jsou od tvojí firmy?“ zeptala jsem se. „Té ze Švýcarska?“

„Slíbil jsem ti přece, že řeknu Sylvii, ať ti je objedná.“

Široký úsměv mi roztáhl pusu a já jsem se mu nebránila. Vytáhla jsem jeden bonbon.

„Chceš kousek?“

Zavrtěl hlavou. „Ty jsou jenom pro tebe.“

Ukousla jsem si a zasténala blahem. Klidně bych je mohla nazvat čokoládovým ekvivalentem
nirvány.

Spolkla jsem lanýž a podala krabičku Damienovi, ať ji dá do batohu. „Děkuju,“ vydechla

jsem. „Opravdu jsi mě překvapil.“

„Tím, že jsem ti přinesl čokoládu?“

„Ano,“ řekla jsem upřímně. „A mnoha jinými způsoby zrovna tak.“

Něžně mě políbil a pak mi podal větší balíček.

„Teď tenhle.“
Opatrně jsem ho rozbalila, a když jsem uviděla, co v něm je, zalapala jsem po dechu.
Starožitný mosazný rám s obrázkem nás dvou ve večerním oblečení. Damien mě vzal do
opery a paparazzi se kolem nás jen rojili. Fotka pak vyšla v novinách – zkopírovala jsem si ji
do svého alba. Ale tohle vypadalo jako originál.

„Ach, Damiene. To je úžasné,“ zašeptala jsem. Nemohla jsem odtrhnout oči od nás dvou. „Jak
jsi tu fotku získal?“

„Zavolal jsem do novin a koupil ji,“ prozradil. „Na té fotografii vypadáš mimořádně krásně.
Tak jsem si řekl, že jsou paparazzi aspoň k něčemu dobří.“

„Tak daleko bych nezacházela,“ podotkla jsem s nakrčeným nosem. „Ale tohohle, tohohle si
budu vždycky vážit.“ Emoce mi sevřely srdce. Byla jsem po Damienově boku už tisíckrát a
nejméně stejný počet našich fotek zaplavil časopisy i webové stránky. Ale tohle – obrázek v
rámečku – vypadalo trvale a skutečně. Vypadalo to jako budoucnost.

Zamrkala jsem. Najednou se mi chtělo plakat, ale přitom jsem byla strašně, strašně šťastná.

„Myslel jsem, že by sis ji mohla postavit v práci na stůl,“ řekl.

„Tak to udělám,“ souhlasila jsem. „Aspoň se na nás budu moct dívat každý den.“

Ferrisovo kolo se znovu zastavilo, ale mně to nevadilo. Tiskla jsem si zarámovanou fotku
jednou rukou k hrudi a přitulila se k Damienovi.

„To je nejlepší dárek, jaký jsem kdy dostala,“ řekla jsem a myslela to vážně. „A byl to taky
nádherný den.“

V pondělí ráno v Innovative mi Trish hodila na stůl tunu papírů a já jsem vypisovala svou
adresu a podepisovala se jménem, až jsem dostávala křeč do ruky a říkala si, že nejspíš budu
muset na operaci. Pak mě provedla po firmě a všem mě představila. Usmívala jsem se,
pokyvovala hlavou a předstírala, že si budu pamatovat všechna ta jména, která na mě padala.
Už jsem ten okruh absolvovala jednou, ale stejně bylo hezké všechno vidět znovu, teď už z
pozice zaměstnance. Skončily jsme u mě v kanceláři. Byla to malá místnůstka na jižním rohu
s vyhlídkou na parkoviště, ale zato celá jenom moje.

Zrovna jsem si rovnala věci na stole, když vstoupil Bruce. „Tak jak vám jde druhý den v
práci? Máte už všechno vyřízené?“

„Jediné, co ještě teď potřebuju, je přístup na síť, a pak už budu mít všechno v kupě.“ Podívala
jsem se na telefon, abych zjistila čas. „Carla říkala, že mě během hodiny založí do systému,
takže už to asi brzy bude.“

Bruce přikývl a pak mi předestřel, co všechno mám na dnešek naplánováno v kalendáři.

Nakonec se však ukázalo, že jde pouze o interní schůzky a seznamování s různými produkty
společnosti. Do konce pracovní doby pak ještě zbývalo setkat se se svým týmem a probrat
produkty, které budu vést. Bylo toho dost, co jsem měla zvládnout – jak technické údaje k
produktům, tak jména personálu – ale celkově mě vyhlídky na dnešní den potěšily.

Bruce vstal. „Vím, že jsem vám slíbil na dnešek uvítací oběd, ale ukázalo se, že se musím
sejít se svým advokátem. Nevadilo by vám, kdybychom to odložili?“

„Nedělejte si hlavu. Upřímně řečeno, stejně budu mít co dělat, abych si to všechno stačila
pročíst.“

Vypadal, že se mu ulevilo, a tak jsem na něj ještě vrhla svůj nejlepší úsměv vstřícné
zaměstnankyně. Jenže vtom se jeho výraz změnil a já jsem se lekla, že se můj úsměv totálně
minul cílem. Jenže Bruce už nemyslel na práci. „Chtěl bych se vám ještě jednou omluvit za tu
sobotu.“

„Ne,“ řekla jsem, protože jsem se k tomu opravdu už nechtěla vracet. „To není třeba.
Doopravdy.“

Zadíval se na mě a pak zvolna přikývl. „Jenom doufám, že to nebyl ten důvod, proč jste s
Damienem tak brzy odešli.“

Cítila jsem, jak mi rudnou tváře, a nemohla jsem tomu zabránit. „To určitě ne. A prosím,
vyřiďte Giselle, že je to v pořádku. Přísahám, že se vůbec nezlobím.“

Jeho výraz ztvrdl. „Jestli ji uvidím, povím jí to,“ řekl a já jsem honem začala přemýšlet, jak
změnit směr hovoru, protože jsem zjevně šlápla do něčeho nepříjemného. Nakonec to byl ale
Bruce, kdo změnil téma. Hodil mi na stůl výtisk technického týdeníku Tech World Today.
„Už jste četla nejnovější vydání?“

Sice jsem ho nečetla, ale okamžitě jsem rozeznala obrázek na obálce časopisu v lehce
bulvárním stylu. Bylo to logo izraelské společnosti, které překrývalo screenshot nějakého
špičkového 3D modelovacího softwaru. Rychle jsem článek prolétla a pohlédla na Bruce.

„Už na tom nějakou dobu pracovali. Teď se ale zdá, že se jim podařilo projít beta testováním
dřív, než sami čekali.“

„Donesla se ke mně šuškanda, že jste pracovala na něčem podobném, když jste byla v C-
Squared,“ připomněl Carlovu firmu.

„Ano,“ potvrdila jsem. Rozhodla jsem se využít příležitosti a říct mu pravdu o tom, co se
stalo. Sice mě to štvalo, ale já jsem nic špatného neprovedla. „Patřila jsem do týmu, který šel
nabízet Damienovi podobný produkt od C-Squared.“

„Tak jste se poznali?“

„Ne,“ odpověděla jsem. „Ve skutečnosti jsme se seznámili už před několika lety v Texasu. A
pak jsme se znovu dali dohromady na jednom večírku u Evelyn.“ Nezmínila jsem se, že mě
Carl na party poslal se zvláštním úkolem – abych zaujala pozornost Damiena Starka. Byla to
pro mě první známka, že je Carl zmetek. Po ní přišlo v rychlém sledu ještě mnoho dalších
důkazů. „Každopádně ta schůzka dopadla výborně, ale Damien se nakonec stejně rozhodl do
produktu neinvestovat, protože už věděl o tom izraelském softwaru. Tehdy nám to však ještě
neřekl. Ale od té doby spolu chodíme.“ Znovu mě polilo horko, protože „chodit spolu“ ani
zdaleka nevystihovalo, co s Damienem děláme.

Zdálo se, že si Bruce mého ruměnce díkybohu nepovšiml. „A Carl z toho vinil vás.“

„A vyhodil mě,“ dodala jsem se slabým ušklíbnutím. „Na mém seznamu nejmilejších lidí si
nestojí moc vysoko.“

„Upřímně řečeno, Carl Rosenfeld není moc vysoko na seznamu oblíbenosti u nikoho.“

Usmála jsem se a okamžitě mi bylo lehčeji.

O chvilku později vešla do mé kanceláře Cindy s obálkou od místní kurýrní služby. Nebyla na
ní adresa, ale já jsem si samozřejmě byla jistá, že je od Damiena. Vzhledem k tomu, jak se
Cindy ochomýtala kolem mého stolu, si musela myslet totéž a byla zvědavá, co
nejpřitažlivější multimilionář na světě asi tak posílá své přítelkyni.

Já jsem byla zvědavá také, ale protože to bylo od Damiena, nechtěla jsem obálku otevřít,
dokud budou Bruce a Cindy u toho. Položila jsem ji na roh stolu hned vedle zarámované fotky
mě a Damiena. „Papíry k pojištění,“ podotkla jsem nonšalantně. Pak jsem se obrátila zpět k
Bruceovi a začala plácat první, co mě napadlo, o schůzce v bance Suncoast z minulého týdne.

Konečně oba zmizeli z mojí kanceláře a zanechali mě, jak jistě přepokládali, mé práci.
Okamžitě jsem se vrhla na obálku. Otevřela jsem ji, nahlédla do ní a objevila svůj vlastní
růžový šátek.

Dobře…

Ale aspoň jsem teď měla záminku, proč mu zatelefonovat. Ne že bych vlastně nějakou
záminku potřebovala.

Naneštěstí jsem se dovolala pouze do hlasové schránky. „Ahoj,“ řekla jsem. „To jsem já.
Díky moc za ten šátek. Krásně mi sluší. Jak jsi to pro všechno na světě mohl vědět? Moc jsem
si to včera užila,“ dodala jsem. Chvilku jsem zaváhala a pak ještě pokračovala. „A chceš něco
vědět? Mám na sobě džínovou sukni, purpurové tričko a džínové sáčko a jinak vůbec nic.“

Usmívala jsem se, ještě když jsem zavěsila, a stálo mě dost úsilí, abych se soustředila na
technické údaje, které jsem měla v Innovative zpracovávat a jež jsem si natáhla do notebooku.
Po chvíli jsem se přece jen zabrala do práce, a teprve když kolem jedné strčil hlavu do dveří
jeden chlapík z mého týmu, jsem si uvědomila, že chvíle se protáhla na několik hodin.

„Jdu si dolů pro nějaký sendvič,“ oznámil. „Nechcete taky něco?“

„Vy jste Alex, že?“

Přikývl.

„Nevadilo by vám, kdybych šla s vámi?“

„Ach. No, jistě. Dobře. Jo. Myslím jako, že si jenom něco koupím a vezmu si to nahoru.“

„To zní dobře.“ Popadala jsem peněženku a šla za ním k výtahu. Byl tak vysoký a hubený, že
jsem odhadovala, že vážím o dobrých pět kilo víc než on. Vlasy měl ostříhané nakrátko, skoro
na armádního ježka, a na sobě měl tričko s nápisem, že Pluto je pořád planeta. S tím jsem
mohla jedině souhlasit a taky jsem mu to řekla.

Bylo to, jako když se zvedne stavidlo. Začal mluvit, a než jsme dojeli do přízemí, už jsem o
něm věděla všechno kromě čísla sociálního pojištění. Taky mi nabídl, že se můžu kdykoliv
přidat k jeho gildě v počítačové hře World of Warcraft.

„Takže vy chodíte s Damienem Starkem,“ řekl, když jsme se blížili halou k malé jídelničce.
„To je super.“

„Taky si myslím,“ souhlasila jsem sice zdvořile, ale přesto jsem se neubránila malému
zachvění. Začínala jsem si uvědomovat, že být Damienovou přítelkyní znamená přijmout
kromě Damiena ještě spoustu dalších věcí. Dostala jsem se pod mikroskop. Pro někoho, kdo
prožil většinu života ukrytý za maskou zdvořilé netečnosti, to nebylo právě nejpříjemnější
místo.

„Jo, sendviče tady dělají docela dobrý,“ řekl Alex a já jsem byla ráda, že změnil téma. „Pizza
je občas dost děsná.“

„A co saláty?“

„Fakt nevím,“ přiznal. „Já to chroupání pro králíky nemusím. Sejdeme se pak zase tady?“

Přikývla jsem a vydala se do králičího oddělení. Zatímco jsem čekala, až mi obsluha nabere
salát, postavila se do fronty za mě povědomě vyhlížející Asiatka. Pokoušela jsem si
vzpomenout, kde už jsem ji viděla, ale vtom na mě ukázala prstem a pronesla: „Vy jste v
Innovative, že ano? Ta nová dívka.“

„Nikki Fairchildová,“ potvrdila jsem. „Omlouvám se, ale představili mi asi tak milion lidí,
aspoň mi to tak připadá, takže jsem zapomněla vaše jméno.“

„No, ještě jsme se neseznámily. Pracuju tady v budově. Jmenuju se Lisa Reynoldsová. Jsem
obchodní konzultantka a s Brucem se znám už léta.“

Najednou jsem si vzpomněla, kde jsem ji viděla. „Vy jste v pátek seděla v hale,“ řekla jsem.
„Tam u těch stolků.“

„Chodím tam minimálně jednou za den. Nemůžu žít bez kafe. Vezměte si to,“ dodala a
vytáhla z peněženky vizitku. „Až se vám bude chtít skočit na kafe, pískněte na mě.“

„Díky,“ řekla jsem. Doopravdy mě to potěšilo. Co jsem se přistěhovala do Los Angeles, moc
nových lidí jsem nepotkala, a tak jsem velmi stála o to, abych se tu s někým spřátelila.

Slíbila jsem Lise, že jí v týdnu určitě zavolám, a pak jsem odešla s Alexem nahoru. Chtěla
jsem se vrátit k práci, ale taky jsem si říkala, že bych se měla víc sblížit se členy svého týmu.
Navrhla jsem proto, že se najíme v odpočinkové místnosti. Musím ale přiznat, že se mi
ulevilo, když mi řekl, že se nají u svého stolu, aby přitom mohl hrát World of Warcraft.

Snědla jsem si svůj salát a právě jsem byla hluboce zabraná do analýzy jednoho obtížného
kódu, když zavolal Damien. „Ahoj,“ řekla jsem. „Už jsi viděl ten článek v Tech Worldu?“

„Budeme se bavit o práci, slečno Fairchildová?“

Zasmála jsem se. „O čem jiném bych měla mluvit? O tom šátku, co jsi mi poslal? Tvoje
schopnost vybírat dárky se sice nějak pohoršila, ale nejspíš má nějakou logiku. Když už ho
mám, tak se mi nejspíš líbí.“

„To je dobrý postřeh,“ ocenil. „Budu si to pamatovat při dalších dárcích. Ale teď jsem doufal,
že si popovídáme o nesmírně zajímavé korespondenci, kterou jsem ráno dostal.“

Nejdřív jsem vůbec nevěděla, o čem mluví. Pak jsem si vzpomněla na jízdu v bentleyi. Ach,
božíčku.

„Jsi v kanceláři, nebo tam máte kóje?“ zeptal se.

„Mám kancelář,“ odpověděla jsem a polkla, protože jsem si připomněla, co jsem mu do toho
dopisu všechno napsala.

„V tom případě, moje drahá slečno Fairchildová, bych vám doporučil, abyste zavřela dveře. A
vůbec, myslím, že byste měla zamknout.“

„Damiene, já jsem v práci,“ protestovala jsem, ale udělala jsem, co mi řekl.

„Jaká náhoda. To já taky. Představ si moje překvapení, když jsem ráno prohlížel poštu.
Žádosti, abych promluvil na obchodních konferencích. Investiční příležitosti. Nabídky
nemovitostí. Samé zajímavé možnosti, ale žádná z nich nebyla tak lákavá jako ta, když jsem
otevřel obyčejný dopis napsaný na mém vlastním dopisním papíru.“

„Damiene…“

„Vy to tedy se slovy umíte, slečno Fairchildová. Docela se mi ulevilo, že moje asistentka byla
u svého stolu, když jsem četl váš dopis. Nevím, jak bych před ní schoval erekci. Vy jste vážně
pěkná nestyda.“

Zvedla jsem obočí. „Já a nestyda?“

„Pořád musím myslet na Váš hlas,“ citoval, „tak hebký, že bych se mohla udělat už jen z jeho
pouhého zvuku. A chladné kožené sedadlo na rozpálené kůži mého zadku. Už tehdy jsem
toužila na sobě cítit Vaše ruce a mít v sobě Vašeho ptáka. Sotva jsem Vás znala, a přesto jsem
Vám chtěla naprosto podlehnout.“ Pak dodal: „Ano, myslím, že nestyda je velice přesné
označení.“

„Ach.“ Když jsem teď slyšela vlastní slova, musela jsem v duchu souhlasit. „Nějak mě to
inspirovalo.“
„To moc rád slyším. Když jsem ráno doma našel ten tvůj šátek, připomenul mi tě. A když
jsem pak dostal od tebe dopis, řekl jsem si, že bych ti ho měl hned vrátit. Víš co, ještě jsme
nestačili pořádně využít potenciál toho šátku.“

„Že ne?“ V ústech mi vyschlo.

„Ne,“ řekl něžně. „Ale míním to co nejdřív napravit. Se šátkem se dá dělat spousta věcí.
Spousta věcí se dá dělat s třásněmi. Jemný dotek na tvých vztyčených bradavkách. Dráždivé
pohlazení přes horkou kundičku. Slibuju, že brzo všechny ty možnosti prozkoumáme.“

„Ehm.“ Polkla jsem.

„Dej si ho na krk a mysli na to, co s ním budu večer dělat.“

„Dneska?“ zeptala jsem se a omotala si šátek kolem krku. Damien se zasmál. „Vyzvednu tě v
sedm,“ řekl. „A v osm už budeš nahá.“

Po zbytek odpoledne jsem se jen vznášela. Přece jen se mi ale nakonec podařilo odsunout
myšlenky na Damiena stranou, takže jsem dokázala zvládnout nějakou práci. Na konci
pracovního dne jsem pak se skloněnou hlavou vystoupila z výtahu. Četla jsem si textovku od
Jamie, v níž mi do detailu popisovala, jak je Raine úžasný. A tak jsem si nevšimla Carla,
dokud nestál přímo přede mnou.

„Nikki.“

Ztuhla jsem, zaskočil mě nepřipravenou. Hned jsem se ale vzpamatovala a pokračovala v

chůzi. „My dva si nemáme co říct.“

„Počkej,“ zavolal. „Prosím.“

Možná to bylo tím „prosím“, ale těsně u východu jsem se zastavila. Neotočila jsem se, ovšem
slyšela jsem, jak za mnou běží. „Dvě minuty,“ řekla jsem mu, vyšla ze dveří a počkala na
něho pod zastřešeným vchodem.

Vyklouzl ven společně s hloučkem vycházejících lidí a přišel za mnou. Neříkala jsem nic. Jen
jsem tam stála, obličej bez výrazu, ruce založené na prsou.

Pod paží měl zastrčené nějaké papíry a podal mi je jakoby na omluvu. Nevzala jsem si je, jen
jsem se podívala a zjistila, že je to stejné číslo časopisu Tech World, jaké mi předtím Bruce
přinesl do kanceláře. Zahleděla jsem se Carlovi do očí a mlčela dál.

„Zatraceně, Nikki, já jsem netušil, že s tím jde na trh nějaká jiná firma.“

„Co vlastně chceš, Carle?“ Můj hlas byl jako led.

„Já jenom – No, nejspíš jsem to přehnal.“

Že by? Měla jsem chuť na něj vykřiknout a dát mu facku. Jen s úsilím jsem zachovala stoický
klid.
„Prostě jsem jenom myslel, že šukáš se Starkem.“

Všechno se ve mně začínalo vařit a přála jsem si jedině dostat se pryč od tohoto otravného
mužíka. Přiměla jsem se však vykouzlit slabý úsměv a zvednout bradu. „To je pravda.“ Carl
vypadal, že je mu trapně. „Dobře, dobře. No, prostě, chci říct, no, viděl jsem fotky vás dvou a
tak vůbec. Jenomže, no, říkal jsem si, že ses s ním třeba pohádala. Nebo třeba že si Stark
myslel, že máš něco se mnou.“

„Ujišťuju tě, že v tomto ohledu má o mně vyšší mínění.“

„Zatraceně, Nikki, vždyť se ti snažím omluvit.“

„A tohle je teda ono?“ Byla jsem upřímně překvapená.

„Posral jsem to, stačí? Choval jsem se jako debil a celý jsem to přehnal.“ Vjel si rukama do
vlasů, takže mu odstávaly od hlavy a tím mu dodávaly ještě uštvanější výraz. „Unáhlil jsem se
a je mi to líto.“

Naklonila jsem hlavu a snažila se slyšet to, co neřekl. „Teď mluvíme ještě o něčem jiném než
jen o tom, že jsi mě vyhodil, že ano?“ Kůže mě svrběla obavami. „Co jsi provedl, Carle?“

„Ale, k čertu. Další kravinu. Však víš.“

„To tedy nevím,“ podotkla jsem. „Řekl jsi jenom, že Damiena ojebeš. Tak co jsi udělal?“

Levou ruku jsem pevně sevřela do pěsti a nehty si zaryla do dlaně. Pouze obrovskou silou
vůle jsem se držela v klidu. „Zatraceně, Carle. O jakém dalším svinstvu tady mluvíš?“

Mlčel a jeho výraz byl nečitelný.

„Prokristapána, Carle, proč jsi sem vlastně vůbec přišel?“

Vtáhl do sebe doušek vzduchu. „Ty víš, jak Stark vyplatil Padgetta, že jo? A Padgett teď musí
držet hubu.“

„Jak ses o tom dozvěděl?“ Eric Padgett vyhrožoval, že zveřejní svou teorii, že Damien měl
něco společného se smrtí jeho sestry, a Damien pak skutečně vypsal šek, aby toho červa
umlčel. Nebylo to nic, na co bych ráda myslela. A ještě ke všemu zůstaly podmínky této
dohody tajné.

„Vím toho hodně. Padgett toho stačil napovídat dost, než dostal od Starka ty prachy. A nejvíc
mluvil s lidma, kteří se chtěli dostat Starkovi na kobylku. Věř mi, když ti řeknu, že jsem se
hezky rychle dozvěděl, že Padgett je to nejmenší, kvůli čemu by si měl Stark dělat starosti.
Okolo je spousta lidí, co se těší, až ten průser začne.“

„Včetně tebe,“ vyštěkla jsem na něho.

„Já ne. Teď už ne. A proto jsem tady. Pochopil jsem to. Předtím jsem se na to díval špatně a
nasral jsem Damiena a nasral jsem i tebe. Jenom chci říct, že nejsem jediný.“
„Tak kdo ještě? O jaký průser jde?“

Potřásl hlavou. „Jenom Starkovi řekni, že tohle by nemusel rozdejchat.“ Vyrazil z hrdla drsný
zvuk. „Byl jsem úplně hotovej, když jsem se dozvěděl, s kým se dal Padgett dohromady, aby
mohli dostat toho tvýho miláčka.“

Stála jsem úplně tiše. Vyděsil mě víc, než sám zřejmě věděl. „Takže mi neřekneš, o koho se
jedná?“

„Už jsem ti pověděl všechno, co jsem mohl. Sehrál jsem svou úlohu a teď z toho svinstva chci
vypadnout. Co se stane dál, nejde ode mě, to ti odpřísáhnu.“

„Tak proč jsi sem vůbec přišel?“

„Protože když to řeknu tobě, je to stejné, jako bych to řekl Starkovi. Svět je malej a já jsem
spálil most, kterej jsem spálit nechtěl.“

„A ty si myslíš, že to tímhle napravíš?“

„Ne, ale myslím si, že je to začátek.“ Podíval se mi do očí. „Pověz Starkovi, ať si kryje záda.“

„Řeknu mu to,“ pronesla jsem celá pyšná, že se mi přitom neklepe hlas. „Ale to on dělá
vždycky.“

Kapitola 18

Když jsem šla k autu, vlastně jsem si přála, aby se kolem objevili paparazzi. Aspoň bych
mohla být naštvaná, a ne vydšená a ustaraná kvůli Damienovi.

Jakmile jsem se dostala do auta, sáhla jsem do palubní přihrádky pro nabíječku na mobil.
Chtěla jsem zavolat Damienovi, ale ta zatracená věc tam nebyla. Zapomněla jsem si ji dát do
aktovky, takže jsem si celý den nemohla telefon dobít a teď byl takřka mrtvý. Přesto jsem
vyťukala jeho číslo a řekla si, že budu mluvit co nejrychleji. Ulevilo se mi, že Damien
odpověděl skoro okamžitě.

„Narazila jsem na Carla,“ spustila jsem bez úvodu.

„Jak narazila?“ Jeho hlas byl tichý, odměřený a velmi, velmi zlověstný.
„Tak, že přišel do Innovative a čekal na mě v hale.“

„Není ti nic? Co udělal?“

„Jsem v pohodě,“ ujistila jsem ho, protože jsem z něj cítila jak starost, tak vztek. „Chtěl,
abych ti řekla, že si máš hlídat záda.“

„Vážně? Pověz mi všechno, co řekl i jak přesně to řekl.“ Spustila jsem a odvyprávěla jsem mu
celý rozhovor se všemi detaily, na které jsem si dokázala vzpomenout.

„A nic dalšího ti už neprozradil?“

„Ne,“ potvrdila jsem. „Máš nějakou představu, o čem to mluvil?“ Zatajila jsem dech a čekala,
jestli se Damien zmíní o té záležitosti, jež se odehrávala v Německu. Nebo o tenisovém
centru. Nebo dokonce o ujednání s Erikem Padgettem. Existovalo tolik věcí, jichž by se to
mohlo týkat, a i když jsem já o tom neměla tušení, Damien určitě ano, tím jsem si byla jistá.

Jenže když promluvil, neřekl nic. „Myslím, že to je celé jen Carlova snaha, jak vypustit
kouřovou clonu.“

„Proč by to dělal?“ zeptala jsem se.

„Řekla jsi, že by chtěl obnovit spálené mosty. Jaký způsob by byl lepší než varovat mě před
nějakým blížícím se nebezpečím?“

„Protože u člověka, jako jsi ty, se vždycky může jednat o nějaké nebezpečí,“ odpověděla
jsem, když jsem pochopila směr jeho uvažování.

„Rozzuřená konkurence. Vyhozený zaměstnanec. Ukradený patent. A najednou si přijde Carl

a říká, abych se měl na pozoru. Takže až dojde k nějaké nekalé záležitosti, hned si pomyslím,
ach, to mám ale štěstí, ještě že mě Carl varoval, a řeknu si, že ten malý kokot přece jenom
není tak špatný.“

Zasmála jsem se, protože Carl je malý kokot a nic to nemůže změnit. Ale ani smích nezaplašil
moje obavy. „Takže ty si opravdu neděláš žádné starosti?“

„Rozhodl jsem se starosti si nedělat,“ prohlásil Damien. „Není to k ničemu.“

„Damiene –“

„Přestaň,“ zastavil mě jemně.

„S čím mám přestat?“

„Přestaň se kvůli mně strachovat. Plýtváš drahocennou energií.“

„A co jiného bych měla dělat?“ prohodila jsem zvesela. „Kdybys tu byl aspoň se mnou.“

Zasmál se. „Hodná holka,“ zamumlal. „Kde jsi?“

„Na parkovišti. Chci zajít do potravin a pak domů.“

„Dobře. Byla bys tak hodná a vzala mi nějaké –“

A v tu chvíli se můj telefon rozhodl chcípnout. Proklela jsem ho, ale aspoň jsem s Damienem
stihla promluvit o Carlovi.

I když si s tím Damien nelámal hlavu, já ano, a ta záležitost mi ležela v hlavě i celou dobu, co
jsem nakupovala v Ralph’s. Vzala jsem kafe, zmrzlinu a další základní životní potřeby. Určitě
jsem ještě na něco zapomněla, ale seznam zůstal uvězněný ve vybitém telefonu, takže jsem to
musela nějak zvládnout i bez něj.

Skončila jsem se dvěma plastovými taškami různých nezbytností a jela domů. Auto jsem
nechala vzadu na parkovišti a po chodníku kolem domu jsem se vydala k hlavnímu schodišti.
Tísnil se tam nějaký dav a mně chvíli trvalo, než mi došlo, že tam číhá na mě.

Do prdele.

Ještě před chvílí jsem byla v náladě, kdy bych jim dokázala čelit, ale to už bylo pryč. Teď už
jsem chtěla jedině být doma, jíst zmrzlinu a čekat na Damiena.

Narovnala jsem ramena, ubezpečila se, že jsem z tváře vymazala veškeré stopy emocí, a
kráčela dál.

Slétli se na mě okamžitě.

„Nikki! Nikki, podívejte se sem!“

„Jste na tom obraze úplně nahá?“

„Jsou tam obvyklé Blaineovy prvky jako bondáž?“

Ztěžka jsem dýchala, byla mi zima a cítila jsem se ulepená. Netušila jsem, jak na ty otázky
přišli, a měla jsem strach – měla jsem obrovský strach – nad tím začít příliš přemýšlet.

„Proč jste to dělala, Nikki? Bylo to pro peníze nebo pro zábavu?“

„Nikki! Můžete potvrdit, že jste od Damiena Starka získala milion dolarů za to, že jste
pózovala nahá pro erotický obraz?“

Ztuhla jsem, příliš vyděšená, než abych mohla udělat další krok. Kolem mě zářily blesky
fotoaparátů. Udělalo se mi špatně a byla jsem si jistá, že každým okamžikem začnu zvracet.

„Už jste někdy předtím pózovala nahá?“

„Je ten obraz odrazem vašeho sexuálního života s Damienem Starkem?“

„Proč jste souhlasila, že budete spoutaná?“

Byli všude okolo mě, obklíčili mě a já jsem sáhla po Damienově ruce, ale ta tam samozřejmě
nebyla. Podlamovala se mi kolena a dalo mi práci zůstat stát. Nesmím upadnout, nesmím
zareagovat, nesmím jim udělat tu radost, aby věděli, jak mě dostali.
Ale dokázali to. Jak na mě pršely stejné otázky v různých podobách – jak jsem se snažila
dostat ke schodům, a přitom jsem se pohnula sotva o pár centimetrů – pochopila jsem, že brzo
začnu křičet, už jen z šoku. Jen abych se odtud dostala.

Do hluku se prořízl hlasitý výkřik, až jsem si na okamžik myslela, že jsem to zakřičela já,
protože dav se náhle rozestoupil. Vzhlédla jsem a zalapala po dechu.

Damien. Běžel ke mně od silnice a jeho černé ferrari zůstalo stát uprostřed. Pokud jsem si
někdy nebyla jistá, jestli by Damien dokázal někoho zavraždit, nyní už jsem jistotu měla.
Viděla jsem to v jeho očích. V sevřené čelisti. V napětí, jež naplňovalo každý sval jeho těla.
Právě teď, v tomto okamžiku, by zabil, aby mě ochránil.

Natáhl se a chytil mě za paži a mně se tak ulevilo, že jsem málem začala plakat. Drsně mě
přitáhl k sobě, položil mi ruku kolem ramen a přitiskl mě k sobě. Tak jsme se prodírali davem
k autu.

Hodil potraviny na podlážku a posadil mě dovnitř. Když mi zapínal pás, viděla jsem, že se v
něm něco zlomilo. „Miláčku,“ řekl, a i když to slovo bylo sotva dost hlasité, aby dolehlo k
mým uším, slyšela jsem v něm omluvu a hlubokou lítost.

„Prosím,“ vydechla jsem. „Vypadněme odtud.“

Skočil do auta a vyrazil k Ventura Boulevardu dřív, než jsem se vzpamatovala. Pravou ruku
držel na řadicí páce, ale jak jsme se dostali na silnici, vztáhl ji ke mně. „Je mi to strašně líto.
Ten obraz. Peníze. Nikdy by mě nenapadlo…“

„Ne.“ Slovo zaznělo ostřeji, než jsem chtěla. „Později. Teď chci dělat, jako by se nic nestalo.“

Podíval se na mě tak smutně, až se mi sevřelo srdce. Chvíli jsme mlčeli. Pak ale ticho
prolomila rána, jak Damien rukou těžce udeřil do volantu.

„Kdo to udělal?“ ptal se. „Kdo to prozradil?“

Zavrtěla jsem hlavou. Pořád jsem si připadala mimo. Dívala jsem se sama na sebe odkudsi
zvenčí a uvědomovala si, že nevnímám. Zajela jsem rukou do prostoru mezi svým tělem a
dveřmi vozu a pevně jsem sevřela pěst. Mačkala jsem a mačkala, až se mi nehty zaryly
hluboko do masa. Kousla jsem se do jazyku a ochutnala krev.

A toužila jsem – ach, jak jen jsem toužila – mít ještě ten malý nožík, který jsem nosívala na
klíčence.

„Podívej se na mě,“ vyštěkl Damien.

Poslechla jsem. Dokonce jsem se i usmála. Pomalu jsem se začínala vzpamatovávat.

Zhluboka jsem se nadechla, šťastná, že zase funguju. Ale, ach, bože, ach, bože, tohle
nepřestane. Číhají na mě, budou mě pronásledovat dál a nikdy toho nenechají.

„Carl,“ zašeptala jsem. „Před tímhle mě varoval.“

„Možná, ale já si to nemyslím.“

„Tak kdo teda?“

„Ví Ollie o tom obrazu?“

„Ne!“ To slovo ze mě vypadlo rychle a tvrdě, ale okamžitě jsem zaváhala. Mohl se to nějak
dozvědět? „Ne,“ řekla jsem ještě jednou. „A i kdyby to věděl, tak by mlčel. Nechtěl by mi
ublížit.“

„Nebuď si tak jistá,“ namítl Damien ponuře.

Polkla jsem, protože Damien se přece musel mýlit. I kdyby měl pravdu v tom, že je Ollie do
mě zamilovaný, určitě by tohle neudělal, ani kdyby se mi chtěl pomstít za to, že jsem s
Damienem. Nebo snad ano?

Zavřela jsem oči, protože jsem nedokázala snést tuto myšlenku. „Nakonec je jedno, kdo to
byl,“ řekla jsem a uvolnila pěsti. „Prostě je to tak.“

Damien neodpověděl a dál jsme jeli městem mlčky. Jeho vztek byl tak silný, že doslova
zaplnil vnitřek vozu.

„Jak ses to dozvěděl?“ zeptala jsem se konečně.

„Od Jamie. Byla doma. Zřejmě se přes ně musela taky nějak prodrat. I jí se ptali na ten obraz.
Tvářila se, že nemá ponětí, o čem to mluví, a pak ti hned zavolala.“

„Měla jsem vybitý mobil,“ pronesla jsem strnule.

„Já vím. Když se ti nemohla dovolat, zatelefonovala mně a já jsem to pak zkoušel taky. Když
jsem se ti nedovolal a nemohl ti říct, že se máš vyhnout –“

„Tak jsi mě přijel rovnou zachránit.“

„Naštěstí jsem byl v Beverly Hills a ty ses ještě někde po cestě zastavila, než jsi dojela
domů.“

„Děkuju,“ řekla jsem.

Otočil se ke mně na tak dlouho, aby se na mě mohl podívat, a jeho úsměv byl smutný.
„Vždycky tě budu chránit,“ řekl. „Ale tohle –“

Zprudka se odmlčel a já jsem viděla, jak mu zbělaly klouby na prstech ruky, jíž svíral volant.
Rozuměla jsem. Proti tomu mě ochránit nemohl a nenáviděl se za to.

Popravdě jsem z toho nebyla nadšená ani já.

Damien mlčel celou dobu, než jsme došli do bytu. Vybuchl hned v okamžiku, jak jsme zavřeli
dveře. Jediným rozmáchlým pohybem popadl ozdobnou vázu s květinovým aranžmá, která
tvořila dominantu zádveří, a mrštil s ní o zem.

„Do hajzlu!“ zařval a sílu jeho hlasu ještě podtrhlo řinčení skla, tříštícího se o podlahu, a
cáknutí vody, která se všude rozlévala.

Neudělala jsem nic, jen jsem stála. Věděla jsem, jak mu je. I já jsem měla chuť vybuchnout a
něco rozbít.

Ne, nebyla to pravda. Nechtěla jsem vybuchnout, zoufale jsem toužila, abych to tak cítila.
Toužila jsem, abych i já mohla chytit skleněnou tretku a udeřit s ní tvrdě o podlahu, a uměla
tak najít útěchu v tom, že to byly moje ruce a moje síla, které ji rozbily.

Jenže něco takového by mě neuspokojilo. Skleněné střepy nebyly mým cílem, jen
prostředkem k mému cíli. Nebyla bych spokojená, dokud by sklo neprořízlo moji kůži, a
neustala bych, dokud by bolest nevymazala všechny ostatní hrůzy kolem mě. Ty příšerné
blesky fotoaparátů. Posměšky reportérů. Rozpaky, ponížení a vědomí, že ať se stane, co se
stane, po zbytek mého života to nikdy neskončí.

Otřásla jsem se. Připadala jsem si strašně ubohá a představovala jsem si váhu nože ve své
ruce.

Ne.

Stálo mě velké úsilí, že jsem nešla a nesebrala střep z rozbité vázy. Jen jsem se podívala na
Damiena, který tam stál se zaťatými pěstmi a výrazem skutečného utrpení na tváři. „To bude
dobré,“ řekla jsem, protože to byl onen druh frází, které si lidé mezi sebou říkají, i když tomu
ve skutečnosti ani sami nevěří.

„Leda hovno,“ vyštěkl. Projevil se tak vztek, jímž byl tak proslulý v dobách své tenisové
kariéry a který přispěl k jeho nebezpečné pověsti. Ostrý tvrdý zlom, který ho dostal do mnoha
sporů a zanechal příliš mnoho jizev včetně tmavého oka, jež na mě nyní pohlíželo s výrazem
hořkého, odhodlaného hněvu.

„Nic z toho se nemělo stát,“ vyštěkl. „Měl bych být schopný tě ochránit. Měl bych být
schopný zabránit tomu zmetkovi, mýmu fotrovi, aby mi lezl do života nebo do auta. Nechci,
aby byl on a ty jeho sračky kolem mě. A už vůbec ne kolem tebe. A to všechno další po celým
zasraným světě –“

Odmlčel se a já jsem si chvíli myslela, že je mimo sebe.

Ale nebyl. „Měl bych být schopen udržet tvá tajemství stejně dobře jako svoje. A zase,“ dodal
s neveselým smíchem, „se to podělalo. Do hajzlu.“ Udeřil rukou tak rychle a tvrdě, že mu pěst
prošla omítkou.

Zírala jsem s otevřenými ústy. „No,“ hlesla jsem, „to už bude chtít víc než jen smetáček a
lopatku.“
Chvíli na mě hleděl a pak se mu začala otřásat ramena. Okamžik mi trvalo, než jsem
pochopila, že se směje. Ne proto, že by tu snad bylo něco k smíchu, ale proto, že byl vyřízený.

Chtěla jsem ho obejmout, chtěla jsem mu pomoct. Ale neuměla jsem pomoct ani sama sobě.

Roztřeseně jsem se nadechla a uvědomila si, že rukou svírám cíp růžového šátku, který jsem
měla pořád na krku.

Pomalu jsem za něj zatáhla, až mi volně sklouzl. Jeden konec jsem si pevně omotala kolem
zápětí a ten druhý podala Damienovi. Vzal ho, i když jsem v jeho očích viděla otázku.

„Svaž mě,“ zašeptala jsem. „Nařezej mi. Řekni mi přesně, co chceš, abych dělala. Dělej, co
chceš. Chceš do něčeho praštit? Tak uhoď do mě.“

„Nikki –“

„Prosím, Damiene. Nemůžeš ovládat celý svět. No a co? Tak ovládni mě.“ Vyhledala jsem
jeho pohled. „Prosím,“ řekla jsem znovu a slyšela přitom chvění svého hlasu. „Prosím,“
zašeptala jsem. „Já to taky potřebuju.“

„Ach, Nikki.“ Naklonil hlavu ke straně a zadíval se tam, kde hluboko uložená čekala všechna
moje tajemství. „Potřebuješ?“ zjišťoval. „Nebo chceš?“

Olízla jsem si rty, jako kdyby to mělo nějak usnadnit moje další slova. „Jednou jsi mi řekl, že
až budu potřebovat bolest, mám přijít za tebou. Porušila jsem ten slib dvakrát.“ Ukázala jsem
na svoje vlasy a pak na špičku prstu. „Takže ano, Damiene, potřebuju to. Potřebuju tebe, jestli
to mám překonat. A myslím, že ty mě potřebuješ taky.“

Chvíli nic neřekl. Pak protáhl šátek mezi prsty. „Myslím, že jsem ti říkal, že mám s tímhle
svoje plány.“

„Ano,“ potvrdila jsem.

Tiše stál a prohlížel si mě od hlavy k patě. Jeho pohled začal u mých nohou a putoval
neuvěřitelně, mučivě pomalu po mém těle vzhůru. Nedotýkal se mě, ale přesto mi tělo hořelo
už jen tou prohlídkou. Uvolnila jsem se, podvolila jsem se moci, kterou nade mnou měl. Nad
mým tělem. Tohle jsem chtěla. Chtěla jsem Damiena a jeho sílu. Chtěla jsem, aby se mě
dotýkal.

Nejvíc ze všeho jsem chtěla, aby způsobil, že celý svět odpluje někam pryč.

Pokračoval dál ve své žhavé obhlídce. Tvář měl temnou a hladovou jako vlk a právě tak
nebezpečnou. Stravoval mě pohledem a já jsem, bůh mi pomoz, chtěla být strávená. Chtěla
jsem zmizet – ztratit se někam, kde mě může najít pouze Damien.

Nohy jsem měla slabé, v pohlaví mi pulzovalo očekáváním. Mezi ňadry mi vyskočily
drobounké krůpěje potu a bradavky pod tričkem mi ztuhly.
Dívali jsme se na sebe. V ústech mi vyschlo, tep zrychlil své tempo. Už tu nebyl Damien,
který vtipkuje a škádlí, kdo mě objímá a utěšuje. Nebyl tu muž, který by chtěl odhalit svá
tajemství přede mnou nebo před kýmkoliv jiným, a rozhodně tu nebyl muž, který vybuchne
zuřivým vztekem.

Ne, muž, který teď přede mnou stál, byl ztělesněním důstojnosti a sebeovládání. V jeho
doteku se skrývala moc, stejně jako v jeho pouhém pohledu.

Byl tu tvrdý muž, který ovládá miliardové podniky, a v tuto chvíli jsem byla prostě jen jedna
další věc, kterou vlastní. Kousla jsem se do spodního rtu. Ta myšlenka mě nijak nepohoršila.
Naopak, to vědomí mě rozechvívalo po těle. Být majetkem Damiena Starka bylo omamné.

„Svlékni se.“

Poslechla jsem. Zbavila jsem se sáčka, pak jsem si přes hlavu stáhla tričko. Neměla jsem
podprsenku, protože jsme opět hráli naši hru. Když to uviděl, v koutku úst mu zahrál náznak
úsměvu. Potom jsem si rozepnula zip na sukni a nechala ji spadnout k nohám. Bylo to, jako
by všechny ty stovky chvil, kdy mě viděl nahou, byly zapomenuty. Styděla jsem se a
připadala jsem si neohrabaně. Ale když jsem viděla, jak mě hltá očima, připadala jsem si
krásná.

„Roztáhni nohy,“ řekl, a když jsem to udělala, klekl si na kolena. Přidržel si mě za boky a pak
mi vtiskl něžný polibek těsně nad pupík. Ten obyčejný dotek mě celou rozechvěl. Tělo mi
zachvátil žár, planula jsem očekáváním. Sáhla jsem dolů a zajela mu prsty do vlasů.

„Ne,“ zamumlal. „Chyť se za prsa. Jo, takhle, miláčku,“ dodal, když jsem poslechla. „Hlaď si
bradavky. Jsou už tvrdé?“

„Ano,“ zašeptala jsem.

„Dobře,“ řekl. „Chci, aby byly ještě tvrdší. Chci, aby byly tak ztuhlé, že už jenom dotek
špičkou prstu na bradavce se ti propálí až dolů do kundičky. Co ty na to?“

„Ano. Ano, pane.“

Usmál se ke mně nahoru úsměvem plným chvály a příslibů a pak se vrátil k mému holému
bříšku. Přejížděl mi tam rty, níž a níž, až se dostal k úhledně vyholené lince ochlupení. A pak
ještě níž, až jazykem našel můj klitoris, a já jsem neměla jinou možnost než porušit
Damienova pravidla a pevně se ho chytit za rameno, protože kdybych to neudělala, určitě
bych se skácela.

Jeho jazyk byl nemilosrdný. Dráždil mě, šukal mě, tvrdě a naléhavě, dokud mi v těle
nevybuchla exploze smyslných pocitů. Byl tak pozorný, že nedovolil, abych upadla. Stáhl mě
k sobě dolů na kolena. „Chutnáš úžasně,“ prozradil a pak mě jako na důkaz políbil. Byl to
hluboký polibek, ale příliš krátký.

„Teď tě opíchám, Nikki,“ řekl. „Hned teď, hned tady. Tvrdě a rychle, aby tě rozkoš zachvátila
jako uragán. A pak se do toho dáme znova, pomalu a lehce, ať to narůstá, jako když se malé
semínko mění v masivní strom. Víš, jak dlouho to trvá, Nikki? Umíš si představit rozkoš,
která trvá nekonečně dlouho?“

Rty jsem měla suché, ale dokázala jsem odpovědět. „S tebou ano.“

Usmál se. „Dobrá odpověď. Teď mi rozepni džíny.“

„Ano, pane.“

Byla jsem už tak nadržená, že se mi třásly prsty, když jsem zápasila s knoflíkem jeho džínů.
Nakonec jsem to ale zvládla, roztáhla látku do stran a konečně pohladila jeho penis, stále ještě
uvězněný ve slipech.

Slyšela jsem, jak Damien ostře vtáhl vzduch. Vychutnávala jsem si vědomí, že mám nad ním
stejnou moc, jako má on nade mnou.

„Hodná holka,“ pochválil mě. „Teď mi ho vyndej a otoč se. Na kolena, Nikki.“

„Ano, pane,“ řekla jsem, ale měla jsem jiný plán. Zajela jsem mu rukou do džínsů a
pokračovala přes bouli na slipech, až jsem ptáka našla. Byl velký a tvrdý, a když jsem ho
uvolnila, vyskočil ven, jako by si zoufale toužil hrát. Věděla jsem, že se teď mám obrátit – a
věděla jsem, že budu nepochybně potrestaná, ale nemohla jsem odolat pokušení.

Naklonila jsem se dopředu a přejela jsem jazykem po sametové délce jeho údu. Chutnal slaně
a mužně a lahodně, a když jsem Damiena slyšela zasténat a volat moje jméno, moje tělo se
jako by otevřelo. Sevřela jsem rty kolem kulovité hlavy a dráždila ho jazykem. Pomalu jsem
ho zasunula do úst, pak zase povytáhla a přitom jsem mu po něm zlehounka přejela zuby.

Ruku jsem měla položenou na jeho boku, a tak jsem poznala, kdy se jeho tělo začalo chvět.
Zvedla jsem se na kolenou, abych na něj mohla v lepším sklonu. Chtěla jsem z něj víc. Chtěla
jsem ho udělat.

Zkřížil mi však plány, když mě vzal rukama za paže a jemně zvedl na nohy. „Nestydo,“
prohodil žertovně.

Nevinně jsem se na něj usmála.

„Ach, ne,“ řekl. „Tak lehce z toho nevyvázneš.“ Šátek, který jsem měla ovázaný kolem
zápěstí, se uvolnil a spadl. Damien ho teď sebral z podlahy a pevně mi ho omotal kolem pravé
ruky. Pak mě na něm jako na vodítku odvedl do ložnice. Čelo postele tvořilo masivní dřevo, v
jehož středu bylo masivní kovové oko. Všimla jsem si ho už předtím, ale nevěnovala jsem mu
pozornost. Teď mi Damien nařídil, ať si lehnu na postel na záda s rukama nad hlavou.
Poslechla jsem a on protáhl šátek okem a volný konec přivázal k mojí druhé ruce. Paže jsem
tak měla nad hlavou do trojúhelníku. Čekala jsem, že mi sváže taky nohy, ale nedočkala jsem
se. Když spatřil můj zvědavý pohled, vzal mě za boky a otočil mě na břicho. Překvapilo mě
to, ale taky jsem pochopila, proč chtěl, abych měla nohy volné.

Cukla jsem sebou, když jsem si uvědomila, že určitě nejsem první ženou, která se obeznámila
s okem na posteli. Přesto mě to nijak nerozrušilo, protože jsem si byla jistá dvěma věcmi.
Jednak jsem první, kterou vzal do domu v Malibu. Ale ještě důležitější bylo, že jsem s
naprostou jistotou věřila, že jsem zároveň ta poslední.

„Na kolena,“ zavelel Damien. Poslechla jsem a on mě tak nechal se zadkem trčícím vzhůru,
rukama roztaženýma a s hlavou nakloněnou do strany, abych viděla, co dělá.

Stál vedle postele a otevřel dvířka ozdobné skříňky, kterou používal jako noční stoleček.
Vyndal odtud kufřík podobný tomu, který jsem si pamatovala z oné vzrušující noci u mě
doma. Tenhle byl však větší. Otevřel ho a já jsem byla ráda, že i ze svojí perspektivy vidím,
co obsahuje. Kovová pouta. Svíčky. Devítiocasou kočku. Pásku přes oči. Šňůrku korálků. A
ještě pár dalších věcí, které jsem nepoznala.

„Pouta?“ poškádlila jsem ho. „Chceš mě snad zatknout?“

„Možná.“ Vytáhl devítiocasou kočku, malý bičík s mnoha proužky kůže na jednom konci.
„Ale ještě ne.“

Poodešel dozadu, takže jsem mu neviděla do obličeje. Zahlédla jsem jen jeho nohy a pořádně
ztvrdlého ptáka, a to jen když jsem sklopila hlavu a dívala se mezi svýma vlastníma nohama.

Nekoukala jsem však dlouho, protože se jemnými koženými konci biče dotkl mého ramene a
zad. „Chceš?“ zeptal se. „A potřebuješ to?“

„Ano,“ odpověděla jsem, jak se mi náhle vrátila hrůza z událostí dnešního večera. Chtěla jsem
ty vzpomínky a emoce zaplašit. Chtěla jsem je pokořit a zničit. Chtěla jsem je přežít. A chtěla
jsem, aby byl Damien tím, kdo mi k tomu pomůže. „Ano,“ řekla jsem znovu, ale moje slovo
zaniklo v prásknutí bičíku o jemnou kůži mého zadečku.

Štíplo to a já jsem vykřikla. Zavřela jsem oči, přijala bolest a zvykala si na ni. Chtěla jsem ji,
ano. A taky jsem ji potřebovala. Ale s Damienem, který mi rány uštědřoval, jsem nemohla
popřít, že mě zároveň vzrušovala. „Ještě,“ vyjekla jsem, zatímco jeho ruka třela místo, kam
dopadl úder. „Prosím, Damiene, ještě.“

Vyhověl mi a tvrdě mě uhodil, znovu a znovu, a pak mi třel hebkou kůži. Představovala jsem
si, jak už musí být zrudlá. Bylo to lepší než nůž. Bezpečnější, ano, ale také mnohem
opravdovější. Obrátila jsem něco hrozného v něco dobrého. Být s Damienem dokázalo
všechno změnit.

„Roztáhni nohy,“ nařídil. Poslechla jsem a špička biče hned zaútočila na moje pohlaví. Byla
jsem vlhčí, než jsem si kdy pamatovala, a Damienovy slastné steny mě vzrušovaly ještě víc.
„Nařežu ti taky přes kundu,“ řekl. „A pak tě ošoustám, protože, zatraceně, Nikki, už nemůžu
čekat.“

Bič mi zlehka dopadl mezi nohy a já jsem se rozechvěla, jak se letmo dotkl mého poštěváčku.
Teprve nedávno jsem s Damienem zjistila, jak moc se mi líbí tento mimořádný pocit, a ten
vjem se ani v nejmenším nezměnil. Znovu a znovu, až jsem křičela mimořádnou intenzitou
této rozkoše. Byla jsem jako v ohni. Celá jsem hořela. Byla jsem planoucí oheň a jedině
Damien mohl uhasit ten žár.
„Prosím,“ žadonila jsem. „Prosím, Damiene, už.“

Nezaváhal. Vzal mě za boky, pak jsem ucítila hlavu penisu u vaginy a už byl ve mně, hlouběji
a hlouběji, až jsem si myslela, že se už do mě víc nevejde. Přidržoval si mě jednou rukou a
tou druhou mě třel ve stejném rytmu se svými zásuny, až jsem úplně propadla přemíře slasti.

„Udělej se pro mě,“ požádal a moje tělo se kolem něj sevřelo. „Udělej se pro mě,“ zopakoval.
„Zatraceně, Nikki, chci cítit, jak se uděláš.“

A pak, jako by moje tělo skutečně poslouchalo na slovo jeho vůli, mě zachvátil hluboký,
zničující orgasmus. Roztřásla jsem se. Svaly se mi sevřely a vtáhly ho ještě pevněji dovnitř. A
paže mi ochably. Zhroutila jsem se na postel a ztěžka dýchala, jak se mnou valily nové a nové
vlny divoké rozkoše, než se konečně zklidnily do slastného blaha nesmírného uspokojení.

Damien se pohnul, vytáhl penis a lehl si vedle mě. Prsty mi líně přejížděl nahoru a dolů po
zádech. „Otoč se,“ řekl mi po chvilce. „Chci ti něco ukázat.“

Zvědavě jsem se otočila. Přinesl do postele kufřík a tentokrát odtud vyndal červenou špičatou
svíčku.

„Damiene?“ zeptala jsem se ostražitě. „Co chceš dělat?“

„Něco nového.“

Sedl si na mě s nohama kolem mého pasu, takže jsem nemohla pohnout vlastníma nohama, a
protože jsem měla ruce ještě pořád připoutané, byla jsem vlastně úplně znehybněná.

„Věříš mi?“

„Ano,“ odpověděla jsem, ale když škrtl sirkou a svíčku zapálil, neovládla jsem se a kousla se
do spodního rtu. „Lhářko,“ řekl mi. „Zavři oči.“

Udělala jsem to a musela jsem přitom vypadat směšně, jak jsem pevně svírala víčka a zuby
jsem drtila ret.

„Uvolni se,“ řekl.

„To se ti lehko řekne.“

„Pověz mi, co je tohle.“

Ucítila jsem lehké pohlazení ve žlábku mezi prsy. „Tvůj prst?“

„A tohle?“

Teď bylo na mých prsou cosi jemného a mírně vlhkého. „Tvůj jazyk.“

„Tohle?“

Bylo to drsné a zároveň hebké.

„Nevím.“

„Pírko,“ prohlásil, i když mi nevysvětlil, kde ho vzal.

„A tohle?“

Nejdřív jsem necítila nic. Pak jsem na bradavce pocítila ostré pích, které se rychle proměnilo
v něco chladného a svíravého. Nebolelo to, ale bylo to intenzivní. Vlastně to bylo ohromné.
„Já – Svíčka?“

„Velmi dobře. Teď se nehýbej.“ Pocítila jsem to zase, ale tentokrát ono pích trvalo delší dobu
a neomezilo se jen na jediné místo. Vzepjala jsem se vstříc slasti, která působila jako dlouhý
dotek prstu na kůži prsu. Pak se pocit opakoval znovu a znovu a já jsem si kousala rty už ne z
nervozity, ale z úžasného vytržení, jež se mi rozpoutalo v těle a šířilo se jako elektrické
výboje od ňader až do přirození. A pak jiskřivé chvění zasáhlo i prsty na rukou a nohou.

„Otevři oči,“ řekl.

Když jsem to udělala, spatřila jsem dlouhé pramínky červeně, křižující moje prsa. Kůže pod
voskem byla stažená a ztuhlá, a protože už jsem měla ňadra i bradavky rozcitlivělé, slast byla
neuvěřitelná.

Damien, který na mně pořád ještě seděl, se teď svezl stranou a jemně mi roztáhl nohy. Pomalu
do mě vstoupil, nahnul se dopředu, a jak do mě zasouval penis, zároveň s pohyby mi mačkal
prsa.

Spolu s rostoucím vzrušením začal vosk praskat. Svaly se mi stáhly ve snaze dostat ho ještě
hlouběji, a když jsem se konečně udělala, Damien zesílil svůj stisk a poslední zbytky vosku
odpadly.

Vykřikla jsem, ztracená v exotických pocitech, jež mi projížděly tělem, a prohnula jsem se,
jako bych tím mohla oddálit jejich konec.

A pak, když se mé tělo přestalo chvět, jsem zavřela oči a poddala se kouzlu spánku, jenž mě
vtahoval do své moci.

Kapitola 19
Probudila mě vůně slaniny. Zjistila jsem nejen, že mám volné ruce, ale že jsem také zabalená
do přikrývky. Usmála jsem se a protáhla. Připadala jsem si dobře ošukaná a taky dobře
opečovaná.

Vyklouzla jsem z postele, ve skříni si našla košili a vydala se podle vůně do rozlehlé kuchyně
zařízené v černé a nerezové oceli. Na žulovém ostrůvku prskala elektrická pánev. Damien stál
u sporáku s pánví na omelety v ruce. Vedle na malém prkénku leželo úhledně poskládané
nakrájené avokádo, kousky krémového sýra a ještě něco, co jsem nepoznala.

Dvě skleničky na šampaňské byly napůl plné a vedle nich stála karafa s pomerančovým
džusem.

„My něco slavíme?“ zeptala jsem se. Došla jsem k němu a nahlédla do pánve.

„Slavíme,“ přikývl. „Po takovém dni, jaký byl včera, bychom měli oslavit ty důležité věci.“

„Po dni?“ zopakovala jsem. Tělo jsem měla stále ještě sladce rozbolavělé. Protáhla jsem se a
pomalu se usmála. „A co ta noc?“

„Ta byla oslavou sama o sobě,“ řekl. Přejížděl po mně očima. Vzala jsem si na sebe jednu z
jeho košil – sahala mi až do půli stehen. Rukávy jsem měla vyhrnuté a rozepnuté knoflíčky
poskytovaly víc než velkorysý výhled do výstřihu. Usmál se svým pomalým, sexy
damienovským úsměvem a touha v jeho očích byla nepřehlédnutelná. Bylo mi jasné, že i já se
brzy nažhavím.

Přeběhl prsty po rozhaleném výstřihu košile. „Líbí se mi, když máš na sobě moje oblečení.“

„Mně taky.“

„Ale bez něj se mi líbíš ještě víc.“

Zasmála jsem se a laškovně uhnula před jeho rukou. „Ať tě to ani nenapadne,“ řekla jsem.
„Mám příšerný hlad.“

Zasmál se.

„Tak co přesně teda slavíme?“

Přejel mi po rtech rychlým polibkem. „Nás.“

Z toho obyčejného slova mnou projelo zachvění. „Tak na to si připiju,“ řekla jsem.

„Dobře. Můžeš dolít džus do skleniček. A pak se jdi posadit.“ Ukázal mi na jednu ze stoliček
u jídelního pultu. „Když jsi tu, hrozně mě rozptyluješ. Sice by to mohlo vést k velmi
zajímavému kuchyňskému sexu, ale taky by se určitě mohly připálit omelety.“

„Mám hlad,“ připustila jsem. Dolila jsem džus a podala mu skleničku. Svoji jsem si odnesla k
pultu, který byl propojený s kuchyňským ostrůvkem. Sedla jsem si a užívala si pohled na
Damiena v domácké podobě. „Nevěděla jsem, že umíš vařit.“
„Jsem muž mnoha tajemství,“ odpověděl.

„Já jsem příšerná kuchařka,“ přiznala jsem. „Ani se mi nechtělo se učit vařit, protože moje
matka byla přesvědčená, že jediné, co člověk potřebuje, je mrkev a list salátu.“

„Když moje matka zemřela, otec nás tahal na každé jídlo do restaurace,“ prohodil Damien.
„Nedokázal jsem být s tím člověkem pokaždé tak dlouho, a tak jsem mu řekl, že jestli mám
podávat lepší výsledky, musím taky lépe jíst. A tak jsem vždycky uvařil, vzal si talíř k sobě
do pokoje a on ten svůj k televizi. Fungovalo to skvěle.“

„A ty ses naučil něco užitečného.“ Usmívala jsem se, ale srdce se mi svíralo. Moje dětství sice
rozhodně nebylo nijak hvězdné, ovšem aspoň jsem měla vedle sebe Ashley po všechny ty
roky, kdy mi matka jen tak pro svoji zábavu skoupě odměřovala kalorie. Damien však neměl
nikoho než jen hnusného otce a trenéra, který ho zneužíval. „Měl jsi nějaké kamarády?“
zeptala jsem se. „Myslím, když jsi jezdil po turnajích. Spřátelil ses s ostatními hráči?“

„S někým jiným než s Alainem a Sofií? Ani ne.“ Naskládal sýr, avokádo a onu záhadnou věc
na omeletu a pak ji zručně přeložil na talíř.

„Povídej mi o Sofii.“

Jeho úsměv byl smutný. „Měli jsme hodně společného. Oba naši otcové byli parchanti.“

„Byla to tvoje kamarádka nebo přítelkyně?“

„Kamarádka, pak přítelkyně a pak zase kamarádka.“

Přikývla jsem a hladově vstřebávala střípky Damienovy minulosti.

„Byla tvoje první?“ zeptala jsem se.

Tvář mu potemněla. „Ano. Ale nebyl to ani pro jednoho z nás žádný okamžik radosti a slasti.
Byli jsme moc mladí a rozhodně jsme na to nebyli připravení.“

„Omlouvám se. Nechtěla jsem zabrousit na nějaké bolavé téma.“

„To nic,“ řekl s náznakem úsměvu, který trochu ubral ze strohosti jeho slov. „Fakt.“ Upil
šampaňské s džusem, přidal na talíř kousek slaniny a přisunul ho ke mně. „No?“

Vzala jsem si od něj vidličku, ochutnala malý kousek a zavrněla jsem blahem. „To je úžasné.
Co je to vevnitř?“

„Humr.“

„Ty máš jen tak náhodou v ledničce humra?“

„Jasně,“ odpověděl s kamennou tváří. „Ty ne?“

„Ani omylem. Auta, hotely, tryskáče a továrny na čokoládu očividně nejsou jedinými
výhodami toho, že jsi nechutně bohatý.“
Zasmál se a já jsem se pustila do snídaně. Damien stál u sporáku a dodělával si svoje jídlo.
Vtom mi zazvonil mobil. Překvapilo mě to, ale pak jsem si všimla, že mi ho Damien dal do
nabíječky a nechal na jídelním pultu. Chtěla jsem nechat hovor spadnout do hlasové schránky,
protože jsem neměla chuť nechat se obtěžovat okolním světem. Jenže to byla Jamie, a tak
jsem hovor přijala.

„Kristova noho,“ vyjekla, ani se neobtěžovala s obvyklým „ahoj“. „Zrovna se tady zastavil
Douglas a řekl mi, že je tě plný internet,“ spustila. „Jako bych to už nevěděla sama. Douglas!“
dodala, jako kdyby to byla největší urážka ze všech.

Měla jsem chuť Jamie připomenout, že když ji jednorázovka se sousedem od vedle tolik štve,
pak v první řadě s Douglasem neměla vůbec spát. Raději jsem ale mlčela. Už jsme to probraly
předtím.

„Takže se o tom všude píše?“ zeptala jsem se. „Nechci se ani dívat.“

„Bohužel,“ řekla a hlas jí přitom přetékal účastí. „Dokonce mi volala i tvoje matka.“

„Tobě?“

„To mám teda štěstí, co? Řekla, že je moc rozrušená na to, aby zavolala přímo tobě, ale že –
Ach, do háje, Nikki. Co ti k čertu záleží na tom, co si ona myslí?“

„Já vím dobře, co si myslí,“ odpověděla jsem. „Že jsem ji zklamala. Že jsem zničila dobré
jméno naší rodiny. Že mě nevychovala, aby se ze mě stala štětka.“

Podle Jamiina mlčení mi bylo jasné, že jsem se trefila. Damien mě mezitím pozorně sledoval.
Blíž však nepřišel. Měla jsem pocit, že se bojí, abych se nerozsypala.

Nestalo se to. Pouhé pomyšlení na moji matku – na to, že víc dá na to, co se píše v bulvárním
tisku, než na to, co se skutečně stalo – mě naštvalo tak, že jsem byla silná. No, aspoň silnější.

„Takže je to teda všude?“

„Jo,“ potvrdila Jamie. „Ti rozhodně nemarnili čas. Bulvární deníky, sociální média, dokonce i
regulérní zprávy. Dostaneš milion dolarů za pózování nahá od chlapíka, jako je Damien, a
reportáž o tom přinese i CNN. To budou žebříčky sledovanosti!“

„Jamie.“

„Promiň! Promiň! No a jak ti je? Chci říct, co teda budeš dělat?“

„Jsem v pohodě,“ řekla jsem. Tváře mi jen hořely, a když jsem se podívala na Damiena,
musela jsem se ptát, jak se to vlastně stalo, že jsem se z úplné trosky začala cítit relativně
normálně. „Aspoň zatím.“ Nedívala jsem se na televizi. Dokonce jsem se ani nepodívala na e-
maily. Vzhledem k tomu, co jsem ve schránce mohla najít od své matky, jsem na to ani
neměla chuť.
Zachytila jsem Damienův pohled a uvědomila si, že uvažuje nad stejnou věcí jako já: budu v
pohodě i pak, až se zase vydám do světa?

„Dneska zůstaneš doma, ne?“ zeptal se.

„Nemůžu. Musím jít do práce.“

Damien zakroutil hlavou. „Vezmi si den volna. Bruce to pochopí.“

„Já jsem to slyšela,“ ozvala se Jamie. „Poslechni Damiena. On tomu rozumí. A stejně musíš
zatelefonovat Bruceovi, než půjdeš do práce. Volal sem a hledal tě tady.“

„Zavolám mu, ale stejně tam půjdu.“

Jenže jsem samozřejmě nešla nikam. Protože když jsem Bruceovi zavolala, řekl mi, že bude v
nejlepším zájmu firmy, když si vezmu volno. „Je mi líto,“ řekl, „ale tohle je prostě víc, než
když chce pár fotografů jen vyfotit přítelkyni Damiena Starka. Tuhle story si nedají ujít,
hemží se kolem jako mouchy. A já si nemůžu dovolit, aby se mi tady kolem budovy
potloukali novináři, co si vás chtějí vyfotit. Ne teď.“

„Teď?“ Zopakovala jsem po něm. „Co je na dnešku mimořádného?“

Slyšela jsem, jak do telefonu hlasitě vydechl. „Giselle a já se rozvádíme. Sice jsem o tom
předtím nemluvil, ale nejdůležitější teď je, abych zůstal čistý jako lilie, a můj právník se
domnívá, že –“

„Chápu,“ řekla jsem. „Jsem propuštěná.“

„Dovolená,“ opravil mě. „Prosím.“

„Vypadá to, že dnešek bude pěkně hnusný den, Bruci. Nemohli bychom aspoň věci nazývat
pravým jménem?“

Bylo ticho a pak se znovu ozval: „Je mi to vážně líto, Nikki. Je to krásný portrét a je nefér, že
to pro vás má tyhle následky. Opravdu bych u nás v Innovative moc rád využil váš talent. Ale
vy to určitě zvládnete.“

„Jo,“ řekla jsem a podívala se na Damiena. „Já vím.“

„Myslím, že si dneska udělám volný den,“ prohodil Damien, když jsem položila telefon.

„Nemusíš mě utěšovat.“ Ukázala jsem na dveře, které vedly ze soukromého apartmá do

kancelářské části. „Jdi. A vydělávej prachy.“

„Díky tomu, že jsem udělal dost vynikajících investičních rozhodnutí, jsem naštěstí v
takovém postavení, že vlastně nemusím dělat nic, abych vydělával peníze.“ Naklonil hlavu ke
straně, jako by poslouchal. „Hele. Slyšelas to?“

„Co?“
„Cinkání mincí. Právě jsem vydělal dalších pár tisíc.“

Protočila jsem oči. „Mluvím vážně. Když si dnes uděláš volno, budu si připadat na obtíž.“

„Třeba Švýcarsko. Nebo Řecko.“

„Damiene.“

„Na Havaji je taky hezky. A navíc tam mám dům. Tuhle večer jsme si říkali, že bychom si
dali suši. Mohli bychom si zaletět do Japonska.“

Teď už jsem se smála. „Řekla bych, že až budu chtít suši, stačí zajít do toho malého podniku
na Sunsetu, co máme tak rádi.“

„Taky pravda. Ale s tou dovolenou to myslím vážně. Reportéři jsou jako žraloci. Když je pryč
návnada, ztratí se taky. V pondělí se objeví nějaký další skandál a ty se pak budeš moct vrátit
do mnohem klidnějšího L.A.“

Nemohla jsem popřít, že mě to lákalo. Ale ne. Nechtěla jsem být dívka, která zdrhá. „Utekla
jsem z Texasu, abych se dostala od své matky,“ řekla jsem. „Utekla jsem do L.A., protože to
bylo místo, kde jsem chtěla začít nový život. Vybrala jsem si to. Jsem tady. A zůstanu.“
Pokrčila jsem rameny. „Je to tak, jak říkáš, přežene se to. Budu se vyhýbat pozornosti.“

Damien se na mě díval se zvláštním výrazem.

„Copak?“

„Byla jsi předhozená žralokům, a přesto jsi to zvládla a nebojíš se. Jestli mi ještě jednou
řekneš, že nejsi silná, ohnu si tě přes koleno a nasekám ti.“

„Sliby, sliby,“ zatrylkovala jsem a seskočila z barové stoličky. „Když ses teda rozhodl udělat
si taky volno, já vím, co bychom dnes mohli dělat.“

V jeho očích se objevil nepokrytý chtíč. „Já si umím představit všechno možné, co bychom
dnes mohli dělat,“ prohlásil.

„Tohle ne,“ řekla sem. „I když mám pocit, že z toho, na co myslím, ti ztvrdne taky.“

„Teda, ty ale umíš provokovat,“ poznamenal. „Tak řekni, co budeme dělat?“

„No,“ řekla jsem. „Doufala jsem, že bychom si mohli promluvit o penězích.“

„Opravdu to záleží na tom, jaké máš cíle,“ řekl mi Damien a špičkou tužky poklepával na kus
papíru pokrytý čísly.

Přikývla jsem. Chtěla jsem se od něj naučit všechno, co bylo možné. Jak to vypadalo, byla
jsem momentálně bez příjmu, ale Jamie měla pravdu. Měla jsem milion dolarů. A když už se
kvůli tomu na mě dívají skrz prsty a pomlouvají mě, aspoň toho zatraceně dobře využiju.
„Ten milion je pro můj byznys,“ řekla jsem. „Už to víš, ale chci se ujistit, že je to naprosto
jasné. Nechci ten milion promarnit.“

„Je to jistina,“ podotkl.

„Ano. Jistina musí být tady – a hotově – kdykoliv ji budu potřebovat. Ale jestli mám být bez
práce, potřebuju, abych mohla žít z úroků a dividend. Nějaké peníze mi chodí každý měsíc za
moje aplikace pro chytré telefony a pár dalších mám už připravených.“ Zašklebila jsem se.
„Ještě jsem je nespustila, protože jsem na to neměla čas, ale řekla bych, že na to se teď už
vymlouvat nemůžu.“

Vzal mě za ruku a stiskl ji. „Budeš v pohodě.“

„Jsem už teď,“ řekla jsem odhodlaně. Rozhodla jsem se, že jediný způsob, jak celou situaci
zvládnout, je postupovat po jednotlivých krocích. Nebyla jsem si úplně jistá, jaký krok by mě
mohl přenést přes zahanbení, které mi přinesla pozornost bulváru, ale aspoň se dokážu
vyrovnat s tím ostatním. A když mám být očerňovaná za to, že jsem si vydělala milion, ten
milion si taky zatraceně dobře ohlídám.

„Pomůžeš mi s tím tedy? Potřebuju vědět, jaké procento z těch peněz můžu investovat na
burze nebo do dluhopisů a tak podobně.“

„Naučím tě, co budeš chtít,“ ujistil mě.

Přikývla jsem pomalu a váhavě a Damien mě ostražitě pozoroval. „Brokerům se platí za

transakce, že je to tak?“ Možná jsem vynikala v matematice, ale nikdy jsem si nelámala hlavu
s investičními strategiemi. Nikdy jsem to ani nezkusila, vážně. Vždycky jsem měla strach, že
to podělám tak jako moje matka, a představa, že bych se podobala své matce, mě příšerně
štvala.

„Přesně tak,“ potvrdil. „Mohli bychom oslovit finanční poradce. Ti si sice také berou nějaké
procento, ale pokud to umí, zisk pokryje náklady.“

„Přesně takhle to zvrtala matka,“ poznamenala jsem. Nechtěla jsem to říct nahlas, ale když
jsem se podívala na Damiena, viděla jsem na jeho tváři jemné porozumění.

„Vybrala si špatně,“ řekl. „To ty neuděláš.“

„To si nejsem jistá. V minulosti jsem provedla spoustu špatných rozhodnutí.“ Nedělala jsem
to záměrně, ale uvědomila jsem si, že palcem bezděky přejíždím po jizvě na vnitřku stehna.

„Už to, jak jsi opatrná a vyptáváš se na tolik věcí, mi dokazuje, že budeš v pohodě. A tvoje
peníze zrovna tak. Spolupracuju s několika brokery a poradci. Jestli chceš, řeknu Sylvii, ať ti s
nimi domluví pár schůzek. Pozveme je dneska do kanceláře, když budeš chtít.“

„To by bylo skvělé,“ řekla jsem, ale okamžitě jsem to vzala zpět. „Ne. Radši ne, jestli ti to
nevadí.“

„No dobře,“ pronesl zvolna, ale na očích jsem mu viděla, že se trošku urazil. „Jak si přeješ.“
„To je ono,“ zvolala jsem. „Já už vím, koho na to chci.“ Zhluboka jsem se nadechla. „Uděláš
to pro mě? Neumím si představit nikoho jiného, komu bych v tomhle věřila víc než tobě.“

V jeho tváři už nezbylo po ublíženosti ani stopy. Teď už tam bylo vidět jen cosi něžného a
milého. Usmál se pomalým úsměvem a ještě pomaleji zavrtěl hlavou. „Ne,“ pronesl a já jsem
překvapeně zalapala po dechu. „Tohle já nedělám. Ale dohlédnu na svoje vlastní poradce s
tak detailní pozorností, že si mě určitě zařadí mezi nejnepříjemnější klienty. Procenta, která
tak získají, jim naštěstí tu nepříjemnost dostatečně vynahradí. Nechci ti spravovat peníze, ale
dohlédnu na ně. Představím tě svému poradci, dáme to dohromady, vysvětlíš mu, jaké máš
cíle, a pak budu sledovat, jak peníze přibývají. Zní ti to dobře?“

„Vysvětlíš mi, podle čeho mám při investování vybírat?“

„Vysvětlím ti, co budeš chtít. Půjdeme do toho spolu, jo? A kdo ví. Třeba příště už budeš
chtít, abych ti pomohl založit vlastní firmu.“

„Netlač mě do toho,“ namítla jsem. Už jsem mu předtím vysvětlila, proč na to chci jít pomalu,
ale věděla jsem, že v tomhle se podobá Jamie. Damien do všeho prostě skočí rovnou po hlavě
a dojde ke skvělým výsledkům. Já se chci pomalu plížit – a dojít ke skvělým výsledkům taky.

Zvedl ruku jako na obranu. „Já tě do ničeho netlačím. Proč bych tě nutil, abys podnikala
samostatně, když bych tě mnohem radši viděl jako součást Stark Applied Technology?“

Zasmála jsem se. „Až tu firmu budu mít a budu vydělávat peníze, pak ji můžeš koupit za
nechutnou kupu dolarů. Ale začnu na vlastní pěst.“

„V pořádku,“ uznal. „Jen chci vidět, že doopravdy začneš. Jen čekám, víš. Rozhodně mám v
úmyslu koupit licenci na některý tvůj software, aby se používal v mých firmách. Ten
meziplatformový systém pro sdílení poznámek přes web, o kterém jsi mi vypravovala, mi
připadá fakt šikovný.“

„Další důvod, proč se do toho nepouštět dřív, než budu připravená,“ prohlásila jsem pevně.
„Nechci tě zklamat.“

„Ty mě nikdy nemůžeš zklamat,“ namítl a přitáhl si mě na jeden krátký, rychlý polibek. „A
Nikki? Děkuju.“

„Za co?“

„Že mi věříš, že ti pomůžu s tím milionem.“

Pomalu jsem přikývla. Rozhodla jsem se tak, protože muž, jemuž jsem věřila, je náhodou
geniální, co se týká peněz? Nebo se jenom chovám stejně jako včera v noci a předávám velení
Damienovi, místo abych se rozhodovala sama?

Už několikrát mi řekl, že je ve mně síla. I když mi jeho slova dělala dobře, nevěděla jsem, zda
jim skutečně věřím. Včera večer jsem si vůbec nepřipadala silná. A pokaždé, když pomyslím
na to, že tisk jde jako vzteklý po mém soukromí, se mi zvedá žaludek.
Damien se však na mě díval s takovou něhou, že jsem nic z toho nevyslovila nahlas. „Věřím ti
z celého srdce,“ řekla jsem, protože to bezpochyby byla pravda. „Proč bych ti tedy neměla
věřit ohledně peněz?“

Mluvila jsem zlehka, ale Damienův výraz byl vážný.

„Víš, že já ti taky věřím?“

„Samozřejmě,“ přikývla jsem.

„I když mi to trvá déle, neznamená to, že bych ti věřil méně.“

„To já vím,“ odpověděla jsem, protože rozumem jsem to tak chápala, a musela jsem uznat, že
už mi toho řekl dost. V srdci jsem však toužila, aby se mi svěřil se vším, co dosud pevně
zamykal uvnitř. Ale přála jsem si to, abych byla pro něj silná tak, jak je on silný pro mě?
Nebo jsem prostě byla jen sobecká a hledala hmatatelné potvrzení jeho citů, i když jsem z
každého pohledu a z každého doteku už věděla, že o mě stojí?

Po zbytek odpoledne jsme nedělali nic jiného, než lenošili v posteli a s nohama zapletenýma
jeden do druhého jsme se drželi za ruce. Damien si pročítal e-maily, které mu Sylvia poslala
na iPad. Já jsem si listovala v časopisech a zakládala stránky s oblečením, které se mi líbilo
nebo které by podle mě vypadalo dobře na Jamie. Když jsem občas zahlédla zajímavý kousek
nábytku, ukázala jsem ho Damienovi a on mi vždycky řekl, ať si označím stránku. Slíbil také,
že se spolu brzy vypravíme do Pacific Design Center a zkusíme tam některé z nich najít pro
dům v Malibu.

„Myslela jsem, že si svůj dům budeš chtít zařídit sám,“ podivila jsem se.

„Ne. Řekl jsem, že všechny věci, které v něm mám, jsou pro mě nějak významné. A když
něco vybereme spolu, bude to pro mě ještě cennější.“

Jeho slova byla něžná jako pohlazení. Přitulila jsem se ještě blíž a on mě vzal levou rukou
kolem ramen. Naklonila jsem se k iPadu, který držel v té druhé.

„Myslela jsem, že máš dneska volno,“ řekla jsem.

„Máš snad lepší nápad?“ opáčil se svůdnou záludností v hlase.

„Popravdě řečeno, mám.“

Nemyslím, že Damien očekával, že by můj návrh spočíval v dělání popcornu a dalších

koktejlů ze šampaňského, polehávání v posteli a sledování starých filmů Thin Man, ale přijal
to dobře. A překvapilo mě, že ty filmy znal stejně dobře jako já.

„William Powell je v té roli báječný,“ podotkl, „ale já mám větší slabost pro Myrnu
Loyovou.“

„To já mám slabost pro její oblečení,“ přiznala jsem. „Ráda bych žila v té době. Šaty na míru
a rozevláté večerní róby.“
„Možná bychom tě měli vzít na nákupy.“

„To by se mi líbilo,“ řekla jsem. „Ale už jsi mi naplnil celý šatník v Malibu, a dům je přitom
prázdný.“ Hodila jsem mu časopis Elle Decor, v němž jsem si předtím listovala. „Jestli máme
jít nakupovat, tak nábytek.“

„Dobře,“ souhlasil. „Domluveno.“ Ani jeden z nás však neřekl kdy. Věděla jsem, že je
směšné skrývat se v Damienově bytě. Pokud jsem se chtěla skrývat, pak jsem měla přijmout
jeho nabídku, že odjedeme někam do ciziny. Koneckonců, nikdy jsem nebyla ve Švýcarsku.
Ale teď jsem chtěla být tady, pohodlně si hovět vedle Damiena. Ne kvůli strachu z tisku,
číhajícího venku, ale kvůli sladkému potěšení z přítomnosti tohoto muže po mém boku.

Zrovna jsme se dodívali na první film a pustili si další – After the Thin Man – když mi
zazvonil mobil. Číslo bylo neznámé, a tak jsem váhala, zda mám hovor přijmout. Když však
přestanu brát telefony, znamenalo by to, že se opravdu skrývám před světem, a to jsem
nechtěla připustit. „Haló?“ ohlásila jsem se váhavě.

„Nikki? Tady Lisa. Setkaly jsme se v jídelně.“

„Ach!“ Překvapilo mě, že ji slyším. „Jestli chcete jít na kafe, dnes nejsem v práci.“ Nezmínila
jsem se, že už tam nebudu nikdy.

„Já vím,“ řekla. „Hele, slyšela jsem, co se stalo, a jen jsem vám chtěla říct, že je mi to líto.
Novináři jsou hejno supů a je příšerné, že vás tak otravují.“

„Díky,“ odpověděla jsem.

„Zastavila jsem se pro vás v kanceláři, a když jsem se dozvěděla, co se stalo, Bruce mi dal
vaše číslo. Jen jsem vám chtěla povědět, že moje pozvání na kafe pořád platí. Kdykoliv. Stačí
zavolat.“

„Zavolám,“ slíbila jsem, a ne pouze ze zdvořilosti. Hned když jsem se s ní setkala, jsem si
pomyslela, že by bylo fajn mít v L.A. o přítelkyni víc. A byla jsem ráda, že teď, kdy jsem se
stala předmětem posměchu a opovržení, se nepřidala k těm, co se na mě s křikem seběhli.

Blaine a Evelyn volali také. Byli stejně pohoršení a stejně vyjadřovali podporu. Blaine mi
řekl, že se cítí provinile – koneckonců to byla erotická podstata jeho díla, která spustila v tisku
takový humbuk.

„To ne,“ zalhala jsem. „Bylo to kvůli penězům.“

Nejspíš jsem ho moc neuklidnila, ale tvrdila jsem mu, že jsem v pořádku a že se s Damienem
s nimi oběma brzy rádi uvidíme.

Zavěsila jsem a v tu chvíli jsem si uvědomila, že jediný člověk, o kterého stojím a který se
ještě neozval, byl Ollie. Málem jsem to Damienovi řekla, ale pak jsem si to rozmyslela. Podle
něj byl Ollie na prvním místě v seznamu podezřelých, kteří mohli věc prozradit. A to, že se
neozval, by jen mohlo dál rozdmýchat oheň.
Jenže vzhledem k tomu, jak důvtipný a pozorný Damien byl, jsem si byla jistá, že už si určitě
sám všiml, že se Ollie nenamáhal, aby si o mě dělal starosti.

Sice jsem si nemyslela, že by to prozradil Ollie, ale nemohla jsem popřít, že poněkud zranil
moje city.

„Dáš si ještě popcorn?“ zeptal se Damien.

Převalila jsem se, abych na něj viděla. Jen jsem se dívala a vpíjela se pohledem do té
nádherné tváře a očí, které mě dokázaly vidět lépe než všechny jiné.

„Damiene,“ řekla jsem.

„Copak?“

„Nic,“ usmála jsem se. „Jen ráda vyslovuju tvoje jméno.“

„A já ho zase od tebe rád slyším.“ Natáhl ruku a pohladil mě po krku nad límcem jeho košile.

„Damiene,“ řekla jsem znovu.

„Ano?“

„Vadilo by ti moc, kdybychom vynechali ten film? Mám lepší nápad.“

„Vážně?“

Vylezla jsem z postele, natáhla ruku a přiložila si prst na rty. „Žádné mluvení,“ řekla jsem.
„Až zase budeme zpátky v posteli. Teď to bude podle mých pravidel. Souhlas?“

V duchu naší hry přikývl. Usmála jsem se, vzala ho za ruku a táhla ho za sebou do koupelny.

Vypadala stejně působivě jako koupelna v Malibu. Teď mě však nezajímala sprcha s mnoha
tryskami, obrovitá šatna, a dokonce ani vyhřívaný držák na ručníky. Zajímala mě jedině
neuvěřitelně velká vana. Roztočila jsem kohoutky a nechala jsem vodu téct. Pak jsem se
vrátila k Damienovi a začala ho pomalu a beze slova svlékat.

Byl to nádherný proces. Dopřála jsem si polibek na každém malém kousku jeho kůže, který
jsem odhalila. Jeho rameno. Jeho paže. Svaly na hrudi. Jazyk, přejíždějící po jeho bradavce.
Dlouhé olíznutí kolem pupku.

A pak, když jsem ho pomalu zbavila džínsů, jsem mu přejela rty po boku. Po těch pevných,
sexy svalech dole na břiše. A po penisu, ztopořeném a připraveném na moje polibky, když
jsem mu stáhla slipy.

Neporušil moje pravidla, ale když jsem ho vzala mezi rty a ucítila jeho slanou chuť, zaryl mi
prsty do vlasů. Byla to tak mocná reakce, jako kdyby nahlas vykřikl moje jméno.
Ochutnávala jsem a laskala a zkoumala jeho ptáka. Hladila a lízala jsem mu koule.
Prozkoumávala jsem každý centimetr tohoto muže, jehož tělo jsem znala tak dobře a který
znal se stejnou důvěrností to moje.

Naplnilo mě nezměrným uspokojením, když rukou sevřel skleněnou stěnu sprchového koutu.
Pochopila jsem tak, že by bez opory klesl k zemi a že jsem to byla já, kdo ho dostal až na
okraj.

Nedovolila jsem mu však, aby se udělal, protože to do mojí hry nepatřilo. Zatím ne.
Pokračovala jsem ve zkoumaní, dokud nebyla vana plná a Damienovy oči tak plné žáru, že
jsem věděla, že mě dokonale ošuká.

Nad tím pomyšlením jsem se musela usmát.

Přidala jsem do vody trochu pěnové koupele a vstoupila do vany. Natáhla jsem k němu ruku v
tiché výzvě a on mě následoval. Byla to jednoznačně moje hra a já jsem rozhodovala, ale brzy
jsem si uvědomila, že Damien dosáhl svých hranic. Teď byl na řadě on. Když mě popadl v
pase a přitlačil mě k sobě v divokém pohybu, při němž voda vystříkla z vany ven,
neprotestovala jsem.

Naopak, v dychtivém očekávání jsem roztáhla nohy. Odměnil mě tak, že si mě posadil na

klín. Nadzvedla jsem se, přitom jsem se o něj otřela celým tělem. A pak jsem vykřikla
překvapením, protože mě chytil za boky a pevně a hluboce si mě narazil na ptáka. Usmál se a
přitiskl si ukazováček na rty. Byla jsem úžasně zvlhlá a neuvěřitelně nastartovaná. Naklonila
jsem se nad něj a vychutnávala tlak jeho penisu uvnitř svého těla i nádherné šimrání jeho
ochlupení na klitorisu.

Začala jsem se na něm pomalu a plynule pohupovat, odhodlaná dovést nás oba k šílenství.
Pokud měl být výraz Damienovy tváře nějakým ukazatelem, pak můj plán vycházel perfektně.

Rozkoš byla stále silnější a silnější. Ticho narušovalo pouze cákání vody a zvuky našich
zmítajících se těl.

Už jen ty zvuky samy o sobě mě dokázaly omámit. Byla jsem čím dál nažhavenější, čím dál
víc vzrušená. Jak jsem na něm rajtovala, Damien mě držel rukama za boky a jeho silné paže
mi tak pomáhaly klouzat po jeho údu, tvrdém jako kámen. Opájela jsem se tou sexuální
symfonií a hleděla mu hluboko do očí, až jsme oba tiše a beze slova vyvrcholili jeden
druhému v náručí.

Druhý den ráno jsem se probudila sama. Okamžitě jsem vyklouzla z postele a vydala se najít
Damiena. Zastavil mě však zvuk hlasů, a tak jsem spěchala do šatny najít si něco na sebe.

Stejně jako v domě v Malibu, i tady mi Damien naplnil celou skříň. Natáhla jsem si černé
tričko a džínovou sukni a pak jsem se šla podívat do obývacího pokoje, kdo to přišel.
To, co jsem uviděla, mě však hned zastavilo. Damien stál do pasu nahý uprostřed místnosti.
Na sobě měl šedivé tepláky, volně spadající z boků. Balancoval na jedné noze, ruce měl
natažené. Stála jsem za ním, takže jsem viděla jeho svaly na zádech, když hýbal pažemi v
pomalých, přesně ovládaných pohybech. Působil jako ztělesnění elegance a síly, a teprve když
se mi nepříjemně sevřela hruď, uvědomila jsem si, že na něj hledím celou dobu se zatajeným
dechem.

Konečně jsem tedy nabrala vzduch do plic a Damien položil nohu na zem. Obrátil se a usmál
se na mě. „Tai či,“ prohlásil, aniž by čekal, až se zeptám. „Udržuju si tak kondici. Pojď dál.
Pokračuj, Charlesi. Co jsi to říkal?“

Pohled na Damiena mi zamlžil zrak – měla jsem oči jen pro něho. Teď se mi však vrátilo
normální vnímání, takže jsem si konečně všimla Charlese Maynarda, sedícího na pohovce z
kůže a oceli. Před sebou měl na konferenčním stolku rozloženou spoustu papírů. Místnost
zalévalo světlo přicházející přes skleněnou stěnu a to – společně s pohledem na Damiena – mi
vykouzlilo úsměv na rtech i přes všechno, co se událo.

„Podařilo se nám docílit, že v žádném z důležitých titulů se neobjeví zobrazení dotčeného

uměleckého díla,“ konstatoval Charles. „Musím však říct, že mě poněkud překvapilo, jak se
vedení redakcí posadilo na zadek, když dostalo tu žádost. Přičítám to tvojí pověsti a tučným
kontům. S Damienem Starkem se nikdo nechce dostat do sporu.“

„Nejspíš vědí, že kdyby mě k tomu dotlačili, prostě je koupím.“

„Myslíš to vážně? Pokud by se někdo z nich vzpouzel, pak mu tuto informaci rozhodně
předám.“

„Myslím to vážně,“ potvrdil Damien. „Pokud by bylo nutné, aby tohle skončilo, přesně to
udělám.“ Zatímco mluvil, díval se na mě s tak ochranitelským výrazem, že jsem zeslábla v
kolenou. Přešla jsem k pohovce a posadila se na opěradlo.

„Blaine odfaxoval svoje místopřísežné prohlášení,“ pokračoval Charles, „takže jsme hned
ráno mohli podat žádost o dočasný soudní zákaz.“

„Vy jim opravdu můžete zabránit o tom mluvit?“ zeptala jsem se.

Charles se obrátil na mě. Tvářil se sice chápavě, ale zároveň profesionálně. „Obávám se, že to
nepůjde. Můžeme je žalovat pro pomluvu, ale to by vyžadovalo prohlášení, že to není pravda.
Damien mi však sdělil, že ty pověsti jsou pravdivé.“

Tváře mi hořely, ale přikývla jsem. „Co tedy uděláte?“

„Chceme zabránit zveřejnění samotného obrazu. Nebo kterékoliv jiné z Blaineových prací.
Jeho styl jen přilévá olej do ohně. Potvrzuje předpoklad, že obraz je temný a erotický.“

„Ach.“ Tváře mi zahořely ještě víc. „Jak jim ale chcete zabránit, aby nepublikovali
fotografie? Viděla jsem, jak jeden reportér fotografoval na večírku. A v jižní Kalifornii musí
být celé tucty Blaineových maleb. Kdokoliv, kdo si bude chtít přivydělat, si může pozvat
domů reportéra a nechat ho pořídit pár snímků.“

„Majitel obrazu k němu nevlastní autorská práva,“ vysvětlil Damien. „Ta má výhradně
Blaine. Takže na to půjdeme tudy.“

„Samozřejmě však mohou otisknout vaše fotky,“ ujal se Charles opět slova. Věděla jsem, že
existují spousty a spousty fotek, na kterých jsem zachycená společně s Damienem.

„Chápu,“ řekla jsem. „Myslím, že nám může pomoct každá maličkost. Ale jak jste to pro
všechno na světě dokázal dát dohromady tak rychle?“

„Určitě víte, že Damien je jedním z mých nejdůležitějších klientů.“

„Jenom jeden z?“ ozval se Damien pohoršeně.

„Můj nejdůležitěji klient,“ opravil se Charles se smíchem. „Když mi poslal zprávu, ve které
zdůraznil, že jde o urgentní záležitost, hned jsem to rozjel.“

Podívala jsem se na Damiena a uvědomila si, že si včera v noci – kromě všech jiných věcí –
dokázal najít čas, aby to pro mě udělal.

„Děkuju,“ řekla jsem. „Děkuju vám oběma.“

„To je jenom začátek.“ Damien pohlédl na Charlese. „Přinesl jsi ty nahrávky?“

Charles odsunul stranou papíry na konferenčním stolku a vytáhl DVD. „Je tam všechno, co už
se zatím odvysílalo, a všechny nesestříhané záběry pořízené kolem bytu Nikki, které se nám
podařilo získat.“

„Proč?“ zeptala jsem se.

„Někdo to prozradil,“ odpověděl Damien. „A já hodlám zjistit, kdo to byl.“

„Říkal jsi ale, že pokud je to pravda, legálně se s tím nedá nic udělat.“

„Ne,“ řekl Damien s křivým, nebezpečným úsměvem. „Legálně s tím nemůžu udělat ani
jednu zatracenou věc. Ale chci vědět, kdo ti to provedl. Neříkej mi, abych s tím přestal, Nikki.
Protože já nepřestanu.“

„To ti říkat nebudu,“ ujistila jsem ho. Pravda totiž byla, že jsem se to chtěla dozvědět taky.
„Ale jak nám v tom může pomoci, když se budeme dívat na ty záběry?“

„Chci identifikovat všechny reportéry, co ti kladli otázky,“ prohlásil. „A pak si se všemi

Charles nebo já trošku popovídáme.“

Nejspíš to ode mě bylo hrozně ošklivé, ale přesto jsem si nemohla pomoct a přála si být při
takových rozhovorech malou muškou na zdi.

„Něco dalšího?“ zeptal se Damien.

„K tomu už ne.“ Charles se podíval na mě. „Ale v Německu nám to hoří, Damiene. Už mají
správce. Musíme očekávat nejhorší.“

„Já vždycky čekám to nejhorší,“ prohlásil Damien. „Proto jsem doteď přežil.“

„V Evropě se toho děje víc,“ pokračoval Charles. „Opravdu bys měl –“

„Já vím,“ řekl Damien a přitom po mně hodil rychlým pohledem. „Jenže momentálně jsem
vázaný tady.“

„Počkej,“ vmísila jsem se do rozhovoru. „Já sice přesně nevím, o co jde, ale jestli má tvoje
firma na druhé straně oceánu nějaké právní komplikace a ty bys u toho měl být, jeď tam. Já to
tady zvládnu.“

„Má pravdu,“ podotkl Charles. „Měl bys být v Londýně.“

Překvapilo mě, že Charles jmenoval Londýn, a nikoliv Německo. „Sofia?“ otázala jsem se.
Nemohla jsem si nevšimnout udiveného pohledu, který Charles na Damiena vrhl.

„Musím se postarat o nějaké finanční záležitosti,“ podotkl Damien.

„To můžeš zvládnout za pár hodin,“ připomněl Charles. „Ale je potřeba, abys byl tam na
místě.“

„Dobře,“ připustil Damien. Přistoupil k oknu a zadíval se na město rozkládající se za

skleněnou tabulí. „Pojedu v pátek večer.“

„To se ale koná ten ceremoniál v tenisovém centru,“ namítl Charles. „Damiene, měl bys tam
jít.“

„Ale já tam nepůjdu. Už jsem řekl proč. Je to definitivní rozhodnutí.“

Dívala jsem se z jednoho muže na druhého. Byla to patová situace, ovšem já jsem sázela na
Damiena.

Jak se hned ukázalo, měla jsem pravdu.

„Dobře,“ souhlasil Charles. „Odjedeš tedy v pátek. Když budeš mimo, budeme aspoň mít
další vysvětlení, které můžeme předhodit tisku.“

„Ani za mák mi nezáleží na tom, co tisku řekneš,“ zareagoval zostra Damien podrážděným
hlasem. „Ale jenom na otočku, Charlesi. A jestli mě nemůžeš rychle dostat tam a zase zpátky
běžnou linkou, oznam Graysonovi, že si bereme náš tryskáč.“

„Zařídím to.“

Obrátil se ke mně. „Víš to určitě?“

„Máš na starosti spoustu věcí,“ odpověděla jsem. „Ale hlídání dětí k nim určitě nepatří. Ano.
Vím to určitě.“
„Fajn, chci však, abys zůstala tady, až budu pryč.“

Založila jsem si ruce na prsou. „Doma mi bude líp.“

„Budou tě nahánět,“ namítl. „A budou nahánět taky Jamie,“ dodal, protože mě znal natolik
dobře, aby věděl, že to zabere. „Hlavně tak budu klidnější. Prosím, Nikki. Zatím tě žádám.
Nechtěj, abych to musel vyžadovat.“

Byl to jeho způsob, jak říct, že je to on, kdo udává pravidla hry, s jejímž pokračováním jsem
souhlasila. Rezignovaně jsem tedy kývla. Pravda byla, že jsem také chtěla raději zůstat tady.
Ráda bych byla dost silná, abych mohla říct, že je mi opravdu jedno, jestli mě budou
obtěžovat na schodech před bytem. Jenže to tak nebylo.

„Fajn. Zůstanu tady.“

„Děkuju. Kromě toho chci dát k tvému bytu nainstalovat lepší bezpečnostní systém. Charlesi,
až budeš odcházet, řekni Sylvii, ať to zajistí a pak dá vědět slečně Archerové, až to bude
zařízené. Co je?“ chtěl vědět, protože si všiml mého úsměvu.

„Nic.“ Naštěstí jsem si nemyslela, že by Jamie vadilo, kdyby kolem ní poletoval tým
bezpečnostních techniků. A Damien je prostě Damien.

Jako obvykle mi četl myšlenky. „Oprava,“ poznamenal Charlesovi. „Řekni Sylvii, ať se zeptá
paní Archerové, zda může nechat nainstalovat bezpečnostní systém, a pokud ano, kdy by se jí
to hodilo. Lepší?“

Přikývla jsem. „A díky.“

Doprovodili jsme Charlese ke dveřím, a jakmile byl pryč, přitiskla jsem se k Damienovi.
Položila jsem mu dlaně na holá prsa. „Takže Londýn, hmm? Už teď se mi stýská.“

„Aby bylo jasno, nechci, abys zůstala u mě doma kvůli tomu, že mám o tebe strach.“

„Ne?“

„Chci tě tu mít, protože se mi líbí představa, jak jsi v mojí posteli.“

„Tak to tedy krásně vyšlo. Mně se totiž taky líbí být ve tvé posteli. Ale ještě víc se mi líbí ve
tvé náruči.“

Kapitola 20
V pátek odpoledne už jsem toužila po dopravních zácpách a po smogu. Toužila jsem vyjít ven
do světa, ať se jdou bodnout všichni zatracení reportéři a paparazzi a obyčejní čumilové.

Přitom jsem si ale užívala tuto domáckou bublinu, kterou jsem sdílela s Damienem.
Rozvaloval se na pohovce, bosé nohy na konferenčním stolku, v jedné ruce držel svůj iPad a u
druhé mu stála lahev perlivé vody. Měl nasazené sluchátko , ale z té strany, kam jsem
neviděla. Působilo to, jako by si jen pro sebe něco mumlal. Už jsem ho přestala poslouchat. I
když jsem byla jinak z Damiena celá pryč, přesto jsem nepotřebovala vědět každou
podrobnost o potížích, které má jedna z jeho dceřiných firem na Tchaj-wanu.

Já jsem mezitím dočetla staženou verzi Marťanské kroniky. Původně jsem se do knihy pustila
především kvůli představě mladého Damiena, když byl ještě kluk, ale ke konci mě děj i
postavy naprosto vtáhly.

Teď jsem ale byla v koncích, co dál. Neměla jsem s sebou svůj notebook, takže jsem nemohla
dohromady nic dělat. Neměla jsem ani náladu začít číst další knihu a televize mě nezajímala
už vůbec. Přemýšlela jsem, že Damienovi uspořádám módní přehlídku z šatů ve skříni, které
mi nakoupil, ale nějak jsem se k tomu nemohla donutit. V poslední době jsem mu zabírala
většinu času, ačkoliv ne záměrně. I když svou potřebu dohlížet na vlastní impérium teď bral
dost zlehka, věděla jsem, že svět Damiena Starka by se rozpadl, kdyby nestál aktivně u
kormidla.

Zašla jsem do kuchyně uvařit si hrnek zeleného čaje, protože prý uklidňuje a já jsem byla
hrozně nervózní. Kvůli tisku jsem už nevyšilovala, ale nemohla jsem přijít na to, zda jsem
podrážděná, protože tak dobře zvládám tuhle novou krizi ve svém životě, nebo zda je to
prostě tím, že jsme tu s Damienem zavření ve vzdušném zámku a problémy obyčejných
smrtelníků se nás netýkají.

Začalo se mě zmocňovat podezření, že jde spíš o tu druhou možnost a že jakmile vyjdu zpět
do světa nebo se podívám na internet, můj samolibý pocit jistoty zmizí, jako když foukneš do
chmýří pampelišky. Jako důkaz pro moji teorii stačilo, když jsem se podívala na telefon.
Matka volala dvakrát, a já jsem dvakrát nechala hovor spadnout do hlasové schránky. Její
vzkazy jsem si neposlechla. Zpátky jsem jí nezavolala. Skutečně jsem nevěděla, jestli to
vůbec někdy udělám. Moje matka měla takovou schopnost vyvést mě z míry, že by to
nedokázal ani plný autobus paparazzi.

I když byl svět plný reportérů a Elizabeth Fairchildových a dalších nepříjemných tvorů, byla
jsem tak nervózní, že jsem se rozhodla radši skočit do vody a vydat se pěšky do Muzea
současného umění. Pochybovala jsem, že by tam na mě mohli číhat novináři. Bylo to jen pár
bloků ulic odtud – dost blízko, aby se Damien neznepokojoval. Nebo spíš aby se
neznepokojoval příliš. Kdybych začala panikařit, byl by tam pěšky za pět minut.

Navíc jsem opravdu potřebovala na čerstvý vzduch.

Vzala jsem si svůj čaj a novou vodu pro Damiena a vydala se zpět do obývacího pokoje.
Dorazila jsem tam zároveň se Sylvií, která přišla zadním vchodem z kanceláří Stark
International.

„Slečno Fairchildová,“ řekla. „Jak se máte?“

„Dobře,“ odpověděla jsem. „Jak jde život tam venku?“

Damien se na mě zazubil. „Začíná ti chybět rozruch?“

„Ne že by se mi nelíbil tenhle pohádkový palác, ale –“

Vydal neurčitý zvuk a pak se obrátil k Sylvii, která očividně zakrývala úsměv. „Co pro mě
máte?“

„Jen pár věcí k podpisu,“ oznámila a podala mu podložku s několika dokumenty. Podívala se
na mě. „A tohle přišlo pro vás,“ dodala a předala mi obyčejnou bílou obálku. Bylo na ní moje
jméno s adresou uvedenou jako Stark International. Zpáteční adresa chyběla, ale razítko na
známce bylo z Los Angeles.

„To je divné,“ podotkla jsem. Damien odhodil podložku na polštář a přišel ke mně.

„Otevři to,“ vybídl mě.

Poslechla jsem. Uvnitř byl přeložený kousek papíru. Vytáhla jsem ho a okamžitě se mi
udělalo zle.

Děvko. Couro. Kurvo.

„Ten hajzl,“ vydechl Damien a vytrhl mi z ruky obálku i dopis. Z konferenčního stolku vzal
časopis a obojí vložil mezi jeho stránky a pak časopis podal Sylvii. „Předejte to Charlesovi.
Nenechte na tom svoje otisky prstů.“

„Jistě, pane Starku. Slečno Fairchildová, je mi to hrozně líto. Neměla jsem tušení.“

„Ne, samozřejmě že ne,“ řekla jsem.

„To je v pořádku, Sylvie.“ Damienova slova znamenala pokyn k odchodu.

Přikývla. „Vrátím se pro ty dokumenty později.“ Obrátila se ke dveřím, ale zastavila se a

podívala se na mě. „Omlouvám se, slečno Fairchildová, jestli je to moc osobní, ale když jsem
byla před večírkem v domě v Malibu domluvit se s dekoratéry, viděla jsem tam ten obraz.“

Tupě jsem zírala na časopis, který skrýval ohavný dopis, ale teď jsem se zájmem vzhlédla a
zadívala se jí do obličeje.

„Je to nádherný portrét,“ pokračovala. „Úžasný a podmanivý. Upřímně si myslím, že se panu

Starkovi povedla velice výhodná koupě. Podle mě má cenu přinejmenším dva miliony.“
Při jejích slovech se mi do očí tlačily slzy, ale teď jsem propukla v smích, i když zdušený
vzlykem. „Děkuju,“ řekla jsem a popotáhla nosem. Střelila jsem po Damienovi křivým
úsměvem. „Je skvělá. Mám ji ráda.“

„Ano,“ prohlásil suše. „Je velmi schopná.“ Ústa měl stažená, ale přesto jsem na jeho tváři
viděla náznak pobavení. Dokonce i tichý dík v podobě kývnutí, když Sylvii řekl: „To bude
všechno.“

Přikývla a odešla pryč.

„Na světě jsou spousty hnusných lidí,“ obrátil se pak Damien ke mně. „Nesmíš jim dovolit,
aby tě dostali.“

„Nikdy se ti nepodaří zjistit, kdo ten dopis poslal.“

„Možná že ne, ale rozhodně se o to pokusím. Mimochodem, už jsem přišel na to, který
reportér původně rozjel ten tvůj případ.“

„Charles už s ním mluvil?“

„Odmítl prozradit svůj zdroj. Budu ho muset navštívit sám, ale chtěl jsem nejdřív použít
civilizovanější způsob. Najal jsem soukromého detektiva. Hádám, že se s tím zdrojem už
osobně setkal. S trochou štěstí se ten můj chlapík určitě něco dozví.“

Přikývla jsem, ale moc jsem od toho neočekávala. A upřímně řečeno jsem ani nevěděla, jestli
o to stojím. Byla jsem si jistá, že to nebyla ani Jamie, ani Ollie, a ti dva byli jediní, od nichž
by mě zrada doopravdy bolela. U ostatních by mě zranil jen samotný fakt bez ohledu na to,
kdo věc prozradil. Ducha, jednou vypuštěného, už zpátky do lahve nevrátíš. Ani teď, ani
nikdy.

„Chtěla bych jít ven,“ řekla jsem Damienovi, který se na mě udiveně díval. Očividně se snažil
pochopit moji náhlou změnu tématu.

„Někam konkrétně?“

„Myslela jsem do muzea,“ vysvětlila jsem. „Počítám, že tam na mě žádní reportéři v záloze
nečíhají.“

„Tak dobře,“ souhlasil. „Pojďme.“

„Jenže pak jsem si to rozmyslela,“ pokračovala jsem. „Chci jít nakupovat. Pojďme se podívat
po věcech pro dům. V Melrose je spousta takových obchodů. Nebo třeba v Západním
Hollywoodu. Nemyslíš, že by to mohla být zábava?“

„Já se bavím vždycky, když jsem s tebou,“ odpověděl. „Ale na takových místech je pořád
plno lidí. Pak stačí jeden, aby zavolal do redakce TMZ nebo do jiného plátku, a v tu ránu se
na nás slétnou supi.“
„Já vím,“ řekla jsem. „Ale je mi to jedno. Chci zpátky do světa. Stejně mě můžou dostat i
tady. Copak mi jeden z nich zrovna neposlal dopis?“

Zašklebil se, ale kývl. „Tak teda dobře,“ svolil. „Jsme domluvení.“

Nehledali jsme nic konkrétního kromě vzájemné společnosti, a tak bylo bloumání po
obchodech příjemnou záležitostí, obzvlášť když si nás nikdo nevšímal.

Ve Fairfaxu, kde nedávno otevřeli obchod s luxusními starožitnostmi, se můj pohled okamžitě
zastavil u masivní postele s čelem a pelestí z krásně vyřezávaného dubu.

„Postel, slečno Fairchildová?“ podivil se Damien.

„Nevím,“ řekla jsem. „Ale stojí za úvahu. Koneckonců, v domě teď žádná postel není.“ Lehla
jsem si do ní, pak jsem se kousek odkulila a poklepala na matraci. K tomu jsem se významně
usmála. „Vyzkoušíme ji?“

Rty mu zacukaly. „Opatrně. Podléháte mým pravidlům, pamatujete? Kdo ví, co bych od vás
mohl chtít?“

„Dobrá připomínka,“ řekla jsem a posadila se. Natáhla jsem ruku, zahákla mu prst za pásek na
džínsech a přitáhla si ho k sobě. Zakopl a padal dopředu. Než stačil zmírnit svůj pád rukou,
opřenou o matraci, skulil se přímo na mě.

„No nazdar,“ řekl a políbil mě. „Přísahám, že jsem to nenarafičil.“

Zasmála jsem se a už jsem si chtěla taky ukrást jeden polibek, ale vtom jsem si všimla dívky
za pultem, jak na nás zírá. Možná že ji zákazníci, kteří si hráli na vystaveném nábytku, pouze
pobavili nebo třeba popudili, ale mně to tak nepřipadalo.

Rychle jsem se zvedla a protáhla se přes Damiena. „Pojďme pryč,“ řekla jsem mu a tváře mi
hořely. „Ta postel stejně není ani zdaleka tak úžasná jako ta naše stará.“

Když jsme odcházeli, prodavačka neříkala nic, a tak jsem si pomyslela, že jsem zbytečně
podezíravá. Jenže když jsme o patnáct minut později opouštěli další obchod, ukázalo se, že
jsem neměla pravdu.

V blažené nevědomosti jsme nakupovali, prohlíželi si dekorativní svíčky a krásné vázy ze

zdobeného skla. Ale v momentě, kdy jsme vyšli na chodník, nás obklopily kamery, mikrofony
a ječící smečka reportérů, kteří se zřejmě museli masově vynořit z kanálů.

Damien mě už držel za ruku předtím, ale teď mi ji stiskl pevněji. Stiskla jsem mu ji na oplátku
také a čerpala jsem z ní sílu, abych se zklidnila.

„Nikki! Je pravda, že vás vyhodili z Innovative pro porušení etického kodexu?“

„Slavnostní otevření tenisového centra se bude konat už za pár hodin, pane Starku. Mohl
byste objasnit své předchozí prohlášení ohledně Merlea Richtera?“
„Damiene! Jste informován o obsahu místopřísežného prohlášení pana Schmidta? Je pravda,
že dostal zaplaceno za mlčení?“

Nevěděla jsem, kdo je pan Schmidt, ale dala jsem si záležet, abych se nepodívala na Damiena.
V žádném případě jsem nechtěla dopřát těm bastardům, aby mohli moji nevědomost zachytit
na kameru.

„Co budete dělat se svým milionem dolarů, Nikki?“

Skoro jsem na tu otázku odpověděla. Kdybych jim řekla, že s těmi penězi chci založit vlastní
podnik, jistě bych jim připadala méně zajímavá.

Jeden reportér s úzkými rty a v úhledně vyžehleném obleku pokročil dopředu a nastrčil mi
mikrofon přímo do obličeje. „Můžete se vyjádřit k pověstem, že jste dříve spala s muži pro
peníze? Je pan Stark váš nejlukrativnější klient?“

Jeho dotaz mě zasáhl jako úder. Zapotácela jsem se a couvla a náhle se mi udělalo na
zvracení. Ještě horší bylo, že mě zaskočil a moje fasáda spadla. Zatraceně dobře jsem věděla,
že popiska k fotce bude tvrdit, že jsem byla šokovaná odhalením svého tajemství, a ne tím,
jaký je to nesmysl.

Že Damien pustil moji ruku, jsem si všimla až tehdy, kdy jsem zaslechla ostré křup, jak jeho
pěst dopadla na reportérovu bradu.

„Damiene! Ne!“

Obrátil se ke mně a v očích mu hořelo. Věděla jsem, že v této chvíli je jeho divoká ohnivá
povaha stoprocentně zaměřená na to, aby mě pomstil.

„Ne,“ zopakovala jsem a chytila mu ruku dřív, než se mohl znovu rozpřáhnout. „Chceš se dát
zavřít? Odvedli by tě pryč, a i kdyby to bylo jen na pár hodin, než složíš kauci, zůstala bych
sama, než by ses dostal ven.“

Trochu ho to zklidnilo. Vzal mě za ruku a táhl mě zpátky do obchodu. Vytáhl telefon a pak
jsem slyšela, jak Edwardovi nařizuje, aby sem přijel s limuzínou.

Prodavačka, která se dívala výlohou ven, se teď otočila k Damienovi. „Ehm, pane? Řekněte
mu, že vzadu je ulička.“ Ukázala na dav, který se stále potloukal před obchodem. „Pokud
ovšem nechcete znova projít přes ty příšery.“

Damien se na ni podíval a pomalý úsměv smazal poslední stopy jeho vzteku. Nejraději bych
tu dívku objala.

Celou zpáteční cestu mě Damien držel kolem ramen. Nepromluvil, dokud jsme nebyli doma v
podkrovním apartmá. Očima se zastavil na místě, kde předtím stála váza. Neměl sice žádné
služebnictvo, ale uklízeči z kanceláří udržovali i jeho byt, takže už tady rychle vysmýčili a
odstranili všechny střepy. Dokonce i omítka už byla opravená. Žádné stopy Damienovy
zuřivosti tu nezůstaly, ale přesto jsme oba věděli, že tu jsou.
„Měl jsem mu rozbít hubu,“ zavrčel Damien.

„Ne, to jsi teda neměl,“ opáčila jsem. Zatajila jsem dech, protože jsem o tom přemýšlela. „A
kromě toho měl svým způsobem pravdu.“ Damienův ostrý pohled mě skoro zarazil v řeči, ale
pokračovala jsem. „Ten milion nebyl jen honorář za pózování a víme to oba dva.“

Otevřel ústa, pak je zase zavřel a třel si spánky. „To jsem ti způsobil já.“ Slova zněla měkce a
byla plná bolesti.

„Přísahám, že jsem ti nechtěl ublížit. Že jsem vždycky chtěl být ten, o koho se můžeš opřít. A
teď jsem tím, kdo ti to všechno způsobil.“

„Ne.“ Můj hlas byl drsný. Důrazný. „Neudělal jsi nic, čím bys mi ublížil. Nikdy. A já jsem ty
peníze přijala, protože jsem je chtěla. A přijala jsem tu smlouvu, protože jsem chtěla tebe.
Upřímně řečeno,“ dodala jsem s křivým úsměvem, „bych řekla ano i za mnohem méně
peněz.“

„Vážně?“ Zvedl obočí. „Tak to si teď teprve připadám jako blázen. Pojď sem,“ dodal a pak
mě políbil.

Moje slova ho však dostatečně neuklidnila. Pořád jsem cítila napětí, jež z něho vycházelo,
jako když příliš natáhnete pružinu. Když se na mě díval, v tváři měl temnou naléhavost lovce
a já jsem se cítila zranitelná jako jeho kořist.

„Pojď sem,“ řekl. „Ty víš, co chci. A co oba potřebujeme.“

Následovala jsem ho do ložnice. Po ničem jsem netoužila víc než zapomenout na okolní svět,
a když jsem uviděla, co má v plánu, věděla jsem, že za pár minut už nebudu myslet na nic
jiného než na Damiena. Vytáhl svůj kufřík s hračkami a na ukazováčku pohupoval kovovými
pouty.

„Tak se mi zdá, že tohle bude nejjistější způsob, jak tě udržet v mém bytě – a v mojí posteli –
když budu v Londýně.“

„To si nedovolíš,“ řekla jsem a schovala se na druhou stranu postele.

„Že ne?“

Skočil na postel, překulil se a obklíčil mě, abych nemohla utéct ke dveřím. Vykvikla jsem,
když mě vytáhl a položil na sebe a velice rychle mi zacvakl jedno pouto kolem zápěstí. Pak
ho připevnil k oku na čele postele.

„Na to ani nemysli,“ zasmála jsem se, i když jsem věděla, že žertuje. Nebo jsem si aspoň
myslela, že žertuje…

„Ne?“ zeptal se a začal mi vytahovat sukni nahoru. „Ty bys nechtěla takhle zůstat, být v mojí
posteli, neustále připravená, abych tě mohl ošukat?“
„No, když to postavíš takhle,“ vydechla jsem a zavřela oči slastí, když mi začal sázet jeden
polibek za druhým nahoru po stehně. Byla to sladká muka, protože Damien věděl naprosto
přesně, jak mě přivést k šílenství. Jeho dech mi hladil pohlaví, jeho rty mě rozdivočely.
Zmítala jsem se pod jeho doteky, jak ve mně každý z nich objevoval nové pocity, nové
důvody, proč se kroutit a prosit. Dokonce i pohlazení prstů po kotníku a lízání vzadu na
koleni mi rozesílalo žhavé šípy slasti po celém těle.

Kroutila jsem se a obracela mezi přikrývkami, ale chladný kov, který mi poutal zápěstí, mi
bránil uniknout před smyslným přívalem, z něhož jsem pomalu přicházela o rozum. Pouto se
mi zarývalo do kůže a s každým otočením, s každým pohybem, jsem ho cítila tvrději. Chtěla
jsem bolest. Chtěla jsem ten tlak. Chtěla jsem mít modřinu. A ne proto, abych unikla hrůzám
dnešního odpoledne – popravdě to byl ten nejmenší důvod.

Ne, chtěla jsem to, protože to představovalo přítomnost. Tuto chvíli, kdy jsem měla
Damienova ústa na své nahé kůži a jeho prsty prozkoumávaly každý kousek mého těla a
nacházely nové erotogenní zóny a nová erotická tajemství.

Chtěla jsem mít modřiny jako fyzickou připomínku toho, jak se s Damienem cítím.

Až bude v Londýně, modřina se měla stát důkazem, že jsem byla v jeho posteli – a
připomínkou, že se ke mně vrátí.

A tak jsem se zmítala ve svých poutech ne proto, abych se osvobodila, ani kvůli potřebě
bolesti. Chtěla jsem to, co pouta znamenala.

Že jsem Damienova.

S ním svázaná. Jím poznamenaná. Jím pokořená.

A v tu chvíli to bylo jediné, čím jsem chtěla být.

Kapitola 21

Byl sice střed léta, ale když Damien odjel, vypadalo to spíš jako studená a mokrá sobota
někdy v prosinci. Věděla jsem sice, že se v neděli odpoledne zase vrátí a že jde jen o krátkou
cestu, ale z mého pohledu vůbec krátká nebyla.
Byla jsem neklidná a osamělá. Damien mi poslal esemesku, když přistál. Ptal se v ní, jak se
mám, a já jsem se jen usmála a pohladila si modřinu, která obepínala moje zápěstí jako
náramek. „Myslím na tebe,“ odepsala jsem. „Stýská se mi.“ Byla to všechno pravda, ale co
jsem mu nenapsala, byl fakt, že jsem se nudila. Jak jsem Damiena znala, byl by objednal
Cirque du Soleil, aby přijel do obývacího pokoje a pobavil mě.

Jamie mi jako odpověď na moje SOS poslala v textovce virtuální objetí. Zrovna byla s
Rainem ve Venice zajezdit si na kolečkových bruslích. Doufala jsem, že neskončí na zadku
tak často jako já. Napadlo mě zavolat Lise, ale ještě jsem ji neznala tak dobře. A tak jsem si
nakonec radši řekla, že bude lepší začít nejdřív obyčejným kafem, než na ni rovnou udeřit,
aby mě přišla bavit během osamělého sobotního večera.

Zbývalo mi pustit se buď do práce, nebo do fotografování, ale protože jsem foťák nechala v
Malibu, rozhodla jsem se pro práci. Teď byla doba stejně vhodná jako kdykoliv jindy, abych
dokončila programování svých dvou aplikací pro chytré telefony, které už byly téměř
připravené pro uvedení na trh. To ovšem předpokládalo rychlý výlet ke mně domů. Vzhledem
k tomu, že jsem si k Damienovi s sebou nebrala auto, nebylo to tak snadné, jak by se zdálo.

Telefon v kuchyni sloužil jednak jako normální telefon, a zároveň jako interkom do
Damienovy kanceláře. Mockrát jsem ho viděla, jak ho použil, a tak jsem zmáčkla knoflík,
kterým se zařízení ovládalo. „Haló?“ řekla jsem váhavě.

„Ano, slečno Fairchildová? Jak vám mohu pomoci?“ Vesele jsem se zašklebila. Tohle je
vážně paráda.

„Ehm, no. To je paní Petersová?“ zeptala jsem se, když jsem vyšťárala z paměti jméno
Starkovy víkendové asistentky.

„To je od vás hezké, že si mě pamatujete. Ano, jsem to já. Co pro vás můžu udělat?“

„Nemám tady auto a potřebovala bych si vzít něco doma. Mohla byste mi zařídit taxi nebo – “

„Pošlu vám Edwarda s limuzínou. Když sjedete výtahem na parkovací podlaží C, bude tam na
vás čekat.“

„Ach. Výborně. Díky.“ Položila jsem telefon a šťastně odtancovala do kuchyně. Ano, mít
peníze má rozhodně svoje výhody.

Jak paní Petersová slíbila, Edward už na mě čekal.

„Mockrát děkuju,“ řekla jsem mu.

„Není vůbec zač, slečno Fairchildová. Kam pojedeme?“

„Ke mně do bytu,“ odpověděla jsem. „Jen tam zaběhnu a něco si vezmu. A opravdu bych
chtěla, abyste mi říkal Nikki.“

„Samozřejmě, slečno Fairchildová,“ odpověděl, ale přitom se na mě zazubil.

Vklouzla jsem do limuzíny a schoulila se do rohu. Vzpomínala jsem na první večer, kdy jsem
se seznámila s Damienem. Vlastně kdy jsem se s ním seznámila podruhé, pomyslela jsem si.
Naše první setkání před šesti lety se skoro nedalo počítat. Zavřela jsem oči a vzpomínala, co
mi Damien šeptal. Jak jsem byla rozparáděná jen ze slov, která mi říkal do telefonu, a jak mě
šokovalo, co všechno jsem byla svolná provádět na zadním sedadle limuzíny.

Než jsme dorazili ke mně do bytu, přehrála jsem si v hlavě celý večer – a opravdu velice jsem
postrádala Damiena.

„Zdržíte se dlouho?“

„Moc dlouho ne. Potřebuju si stáhnout pár věcí do notebooku, to je všechno. Posloucháte
nějakou knihu?“

„Rozhodl jsem se zkusit taky klasiku,“ odpověděl. „Čtu teď Hraběte Monte Christa. Zatím to
není špatné. Vůbec to není špatné.“

Usmála jsem se nad jeho míněním o jedné z mých nejmilejších knih a pak už jsem pospíchala
nahoru po schodech.

Odvedle z Douglasova bytu jsem zaslechla hlasitý rachot, až jsem sebou škubla. I když jsem
věděla, že to není Jamie, kdo tam s ním řádí v posteli, stejně jsem se zamračila na jeho dveře.

Jakmile jsem byla vevnitř, odhodila jsem kabelku na postel, která se stále tyčila uprostřed
obývacího pokoje, vyběhla po schodech a vyjekla, když se vpravo zprudka otevřely dveře od
koupelny.

Ollie.

„Ježíšikriste!“ zařvala jsem. „Já snad z tebe budu mít infarkt! Co tady děláš?“ Vypadal
pekelně. Oči měl podlité krví, vlasy mu zplihle visely kolem obličeje pokrytého fleky. Šla
jsem blíž. „Jsi v pořádku?“ Vtom mě napadla příšerná myšlenka. „Do prdele,“ vyhrkla jsem.
„Ty a Jamie jste ne… Chci říct, že je teď přece venku s Rainem.“ Představa, že Jamie a on
spolu sprosťačili jen chvíli předtím, než šla na rande se svým novým přítelem, mi připadala
stejně odpudivá jako fakt, že by Ollie podvedl svoji snoubenku.

Celá záležitost mě otravovala a vůbec jsem nebyla nadšená, že jsem Ollieho našla u sebe
doma. Nechtěla jsem myslet na jejich drama. A navíc mě ještě pořád štvalo, že od doby, co
jsme se potkali na tom večírku na střeše, se Ollie vůbec neozval. Jistě, mohl mít hodně práce,
ale co se provalily zprávy o obrazu za milion, určitě mohl poslat aspoň esemesku. Ale dny
míjely a on mi neřekl ani slovo k pomluvám, jež kolem mě vířily jako listí ve větrné bouři.

Nebo jako žraloci cítící krev, jak by řekl Damien.

„S Jamie jsem nedělal nic,“ odsekl mrzutě. „Pohádali jsme se s Courtney.“

„Ach. To je mi líto,“ hlesla jsem, ačkoli mě to nijak nepřekvapilo.

„Jo, to mně taky.“ Povzdechl si a podíval se na hodinky. „Máme se sejít na oběd. Nějak to
urovnat. Aspoň v to doufám.“

„Já taky.“ Neřekla jsem však, že o tom pochybuju. Ollie toho měl na svědomí už víc, a i když
byl pořád můj přítel – jak jsem aspoň doufala – nemohla jsem si pomoct a říkala jsem si, že
Courtney by si zasloužila někoho lepšího.

Ollie si hrábl rukama do vlasů. „Jamie mě tu nechala přes noc. Spal jsem ve tvém pokoji.“
Hodil tázavým pohledem po posteli, která zabírala prostor mezi jídelním stolem a dveřmi.
Neřekla jsem nic, a tak po chvíli pokrčil rameny a pokračoval. „Nenapadlo mě, že by ti mohlo
vadit, když budu spát ve tvé posteli.“

„To mi teda vadí,“ vyjela jsem dřív, než jsem si ta slova stačila rozmyslet. Na tváři jsem mu
viděla, že ho to ranilo, ale bylo mi to jedno. Byla jsem naštvaná a chtělo to ze mě všechno
ven. „Ty sis prostě vlezl ke mně do postele, jako by se nechumelilo? Jenže už to není, co to
bývalo. Potřebovala jsem přítele, a tys mi ani nezavolal.“

„Třeba jsem ti nezavolal, protože jsi mi neřekla o tom obrazu,“ opáčil. „Milion dolarů. Je to
pravda?“

„Je to pravda,“ potvrdila jsem.

Potřásl hlavou. „Stark je špatnej chlap, Nikki.“

„Ne,“ odpověděla jsem pevně. „To teda není. A napadlo tě vůbec, že přesně proto jsem ti o
tom obrazu nic neřekla?“

„Proč jen jsi tak zatraceně tvrdohlavá? Bojíš se, že se o něm dozvíš pravdu? Nebo se bojíš, že
se já dozvím pravdu o tom, co s ním provádíš?“

Chrlil na mě slova, očividně stejně naštvaný jako já. Najednou mě bez varování popadl za
ruku a táhl k sobě. Drsně zaryl prstem do modřiny na zápěstí. Ucukla jsem a zrudla, čímž
jsem nepochybně odpověděla na všechny Ollieho dotazy ohledně původu těchto stop.

„Chováš se jako idiot,“ řekl. Natáhl se a uchopil pramen mých vlasů a pak významně ukázal
na moje stehna. „Jak dlouho to ještě bude trvat, než ti Stark provede něco dalšího, kvůli čemu
na sebe zase použiješ nůž?“

Ani jsem si neuvědomila svůj pohyb, dokud jsem neucítila pálení, jak se moje dlaň střetla s
jeho tváří. „Zatraceně, vypadni z mého bytu,“ řekla jsem.

Zůstal nehybně stát, ústa pootevřená, a těžce dýchal. „Do prdele,“ zašeptal. „Do prdele, do
prdele, do prdele. Nikki, je mi to líto.“

„Ne, to teda není!“ vyštěkla jsem. „Ty bys byl nadšením bez sebe, kdybychom se s
Damienem rozešli. Nevím, proč ho tak nesnášíš –“

„A já nevím, proč jsi tak slepá.“

„Nejsem slepá,“ bránila jsem se. „Já ho vidím naprosto jasně.“

„Vidíš jenom to, co vidět chceš. Ale zapomínáš, kde pracuju. Zapomínáš, že můj šéf je jeho
advokát. A na Starka se valí pořádnej průser,“ pokračoval Ollie, „a já bych nechtěl, abys
přišla k úhoně.“ Povzdechl si. „Copak jsem tě nevaroval? Teď jsi v centru pozornosti, a to
není nic pro tebe. Aspoň by nemělo být.“

Připadalo mi, jako by se mi krev valila žilami až příliš rychle, a začal se mi trochu zvedat
žaludek. „Prostě jdi pryč.“

„Dobře, jak chceš. Jen si vezmu svoje věci a vypadnu.“ Zašel do mého pokoje a vynořil se
odtud s kufříkem. Dopochodoval ke dveřím a tam se zastavil. „Ne, víš co? Vidím, jak se to
mezi námi podělalo, a je mi to líto. Ale tohle nemůžu pominout. Víš aspoň, kde je teď?“

Založila jsem si ruce na prsou. „V Londýně.“

„Proč?“

„Kvůli obchodu.“

„Jo?“ Sáhl do kufříku pro svůj iPad a našel na něm internetovou stránku časopisu Hello!.
„Tak se koukni,“ řekl a strčil mi tablet pod nos.

Byla tam fotka Damiena, jak drží kolem ramen nějakou ženu. Hlavu měla sklopenou, na očích
sluneční brýle a klobouk jí zakrýval větší část tváře. Neznala jsem ji, ale mohla jsem to
uhodnout. Zato Hello! očividně nikoliv, protože pod fotkou stálo:

Dal Damien dámě definitivní důkaz? Je mezi Damienem Starkem a texaskou královnou krásy
Nikki Fairchildovou konec? Naše zdroje tvrdí, že se Stark choval velmi důvěrně k této
neznámé ženě, s níž se dnes společně procházeli po Hampstead Heath. Stark přijel do
Londýna bez ženy, za jejíž portrét zaplatil úctyhodný milion dolarů. Že by litoval své
investice?

Podala jsem mu tablet zpátky a cítila jsem se povzneseně. „To je kamarádka.“

„Myslel jsem, že tam jel kvůli obchodu.“

„Copak se nemůže sejít s kamarádkou, i když tam je kvůli obchodu?“

Za zdí, jíž náš byt sousedil s Douglasovým, se ozvala hlasitá rána, následovaná velice
hlasitým a velice uspokojeným výkřikem. Podívali jsme se s Olliem na sebe a jako na povel
se oba začali smát.

Na těch pár vteřin jsme to zase byli my, Ollie a Nikki. Jenže ty vteřiny zase rychle pominuly.

„Nechci, aby se to mezi námi podělalo,“ hlesl Ollie konečně.

„Už se stalo,“ řekla jsem. „Teď se můžeš jedině pokusit to napravit.“

Chvilku jsem myslela, že na mě taky vyjede. Ale pak přikývl. „Jo. Nejspíš jo.“ Podíval se ke
dveřím. „Nejdřív bych to ale měl napravit se svou snoubenkou. Poslední dobou nedělám nic
jiného. Naštvu lidi a pak se to pokouším napravit.“

„Ollie…“ Když odešel, padl na mě smutek. Připomněla jsem si, co řekl Damien – že je Ollie
do mě zamilovaný. Nemyslela jsem si však, že je to pravda. Spíš bych řekla, že se trápí. Po
celý náš život jsem to byla vždycky já, kdo měl větší problémy, a Ollie byl jako skála, jíž
jsem se mohla přidržet. Teď jsem se ale dala dohromady, našla si novou oporu v Damienovi,
a Ollie si proto říká, jak to s námi bude dál.

To však nebyla otázka, na kterou bych mu mohla dát odpověď. Určitě ne teď. Ne teď, kdy
útočí na Damiena pokaždé, když se spolu setkáme. Doufala jsem však, že nějaká odpověď
přece jenom existuje, protože jsem ho nechtěla ztratit. Věděla jsem ale, že pokud bych se
musela rozhodnout, šla bych za svým srdcem. Šla bych za Damienem.

Uvědomila jsem si, že Edward už teď musí být nejméně v půlce Hraběte Monte Christo, a tak
jsem si pospíšila do svého pokoje pro notebook a soubory, které jsem potřebovala. Ještě jsem
se zastavila u dveří a pak se vrátila do skříně pro svůj starý Nikon. Úžasná digitální Leica,
kterou mi Damien daroval, zůstala v domě v Malibu. I když jsem z ní byla celá pryč, Nikon
byl dárek od Ashley a já jsem se ho nechtěla úplně vzdát.

„Pojedeme teď zpátky do apartmá?“ zeptal se Edward, když mi přidržoval dvířka od

limuzíny.

Pevně jsem sevřela fotoaparát v ruce. „Vlastně je ještě jedno místo, kam bych chtěla zajet,“
řekla jsem.

„Jak to zvládáš, Texasanko?“

„Dobře, řekla bych.“ Byly jsme u Evelyn na terase s vyhlídkou na pobřeží. Blaine byl někde
venku s přáteli, a tak byla Evelyn nadšená, když jsem jí zavolala z limuzíny a pozvala se k ní
na návštěvu.

Byla jsem tady jenom jednou – tehdy večer, kdy jsme se s Damienem setkali v Malibu –, ale
připadala jsem si tu jako doma. Přičítala jsem to víc té ženě než místu. „Když jsem doma a
daleko od všeho, je mi skvěle. Ale jak uvidím noviny nebo mě přepadnou reportéři, začnu se
hroutit. Vážně nevím, jak to zvládají celebrity.“

„Ty mají geny pro slávu,“ řekla. „Ty ne.“

„Že by platilo, že nic jako špatná reklama neexistuje?“ zeptala jsem se suše.

„Pro některé lidi je to otřepaná pravda. Dívala ses někdy na reality show?“
Musela jsem se zasmát. Nedívala jsem se sice pravidelně, ale přesto jsem s Jamie viděla dost
epizod, abych pochopila, co chce říct. Některým lidem nevadí ukazovat se jako trosky, na
které se ostatní dívají. Mně to vadí.

„Za chvíli už to budou leda staré zprávy. Ale do té doby hlavu vzhůru a usmívej se.“

Zazářila jsem na ni dokonalým soutěžním úsměvem. „To je něco, co fakt umím.“

Přímo před námi začalo slunce sestupovat za obzor. Vytáhla jsem Nikon a fotila jeden závěr
za druhým a jen jsem doufala, že až obrázky vyvolám, dokážu v nich zachytit aspoň zlomek
té nádhery.

„Ukážeš mi ty záběry, cos udělala na večírku, doufám,“ řekla Evelyn. „Čím víc mých fotek
tam bude, tím líp si vyberu tu, kde mi to doopravdy sluší.“

„Ani ze mě nezkoušej vymámit nějaké komplimenty,“ odbyla jsem ji se smíchem. „Jsi

nádherná a úžasná a taky to o sobě víš.“

„To je pravda,“ souhlasila. Vyndala cigaretu a zapálila si. „Jen doufám, že si to bude
pamatovat taky Blaine.“

„Řekla bych, žes ho pořádně dostala.“ I přes věkový rozdíl působili skutečně jako perfektní
pár. Po dramatu s Olliem bylo příjemné zjistit, že někteří z mých přátel přece jenom mají
stabilní vztah.

Hnala jsem se sem po nepříjemnosti s Olliem, ale teď, když jsem tu byla, jsem zjistila, že se
mi o tom už nechce mluvit. Raději jsem si užívala společné klábosení. Už jsme spolu probraly
fascinující téma mužských modelů, botox i současné letní filmové hity. Bavily jsme se o
tolika různých věcech, že mě překvapilo, když Evelyn nakonec nakousla i přízrak mého
osobního pekla s bulvárem.

„Blaineovi je kvůli tomu pořád hrozně trapně,“ dodala. „Myslí si, že je to jeho vina.“

„To je k smíchu,“ řekla jsem. „To já jsem přece přijala peníze za to, že jsem pózovala nahá, a
pak jsem souhlasila s tím, že budu svázaná. Pokud to je něčí vina, pak moje.“

„My jsme neměli ani tušení, že ti Damien zaplatil,“ pokračovala Evelyn, „ale teď, když to
víme, musím přiznat, že souhlasím s Blainem. Prodala ses lacino.“

Zasmála jsem se a připomněla si, že totéž řekla i Sylvia. V takových chvílích, kdy jsem byla s
přáteli a s lidmi, kteří neměli v žilách žraločí krev, jsem skoro začínala být pyšná na to, co
jsem udělala. Vyjednala jsem dohodu. Získala jsem peníze na rozjezd. Tak co je na tom k
sakru špatného?

„Jú, hele ji, Texasanku. Vidím ti na nose, že ses nad tím zamyslela. A to bys neměla. Dala by
sis trochu vína?“

„Moc ráda,“ řekla jsem.

Zmizela vevnitř a o chvilku později se vrátila s vychlazenou lahví Chardonnay a dvěma
skleničkami.

Posadila se k tepanému stolku a koncem cigarety ukázala na protější židli. „Tak a teď mi
řekni ten zbytek,“ vyzvala mě.

„Zbytek? Zbytek čeho?“

„Toho, jak jde život, Texasanko. Dvakrát vyhozená z práce – jo, promiň, podruhé to bylo
jenom dočasné propuštění. Vztah s fakt dobrým úlovkem, jestli to tak smím říct. Tvoje
spolubydlící dostala práci v reklamě. Spousta věcí za tak krátkou dobu. Vážně se ti povedlo se
chytit v našem krásném městě.“

Když to postavila takhle, musela jsem s ní souhlasit. „Až na ty vyhazovy a bulvár, o kterém
nebudeme mluvit, je všechno skvělé. Teď se budu nějaký čas věnovat pár dalším aplikacím,
které chci uvést na trh.“

Ukázala na mě. „A umělecké aplikaci pro Blainea. Nezapomněla jsem.“

Zazubila jsem se, protože jsem si nebyla jistá, jestli to myslí vážně. „Stačí říct. Ale tohle jsou
jenom moje plány na nejbližší dobu. Ty dlouhodobé jsou ještě ve vývojovém stadiu.“

„A Damien? Říkala jsi, že je v Londýně? Kvůli byznysu?“

„Jo, ale myslím, že si našel čas na návštěvu kamarádky. Sofie. Nejspíš se dostala do nějakých
potíží.“

„To je blbý,“ podotkla Evelyn. Opřela se pěstí o stůl a vážně na mě pohlédla. „Řekl ti, o jaké
potíže se jedná?“

„Ne.“

„Hmm,“ zabručela. „A co Jamie? Co dělá?“

Zaváhala jsem, než jsem odpověděla. Zvrat v rozhovoru mě překvapil. Zná Evelyn Sofii? Ví,
jaký druh problémů má? Uvědomila jsem si, že to možné je. Sofia patřila k Damienově
tenisové minulosti a Evelyn bývala jeho agentkou, když byl ještě mladým sportovním idolem
a propagoval tenisovou obuv a bůhví co ještě.

Chtěla jsem se zeptat, ale udržela jsem jazyk na uzdě. Z Evelyn se stala dobrá přítelkyně a já
jsem nehodlala kalit vodu tím, že bych ji využívala jako prostředníka mezi sebou a
Damienovou minulostí.

„Jamie je v sedmém nebi,“ řekla jsem, abych odpověděla na původní otázku. „Fakt se dala
dohromady s chlápkem, co spolu točí tu reklamu. Bryan Raine. Znáš ho?“

„Znám,“ odpověděla Evelyn, ale její hlas nezněl nijak nadšeně. „Tvoje kamarádka se mi líbí.
Moc milá holka. Trochu nezkušená, ale však to zvládne. Ovšem Bryan Raine… Je to
kariérista a já si nejsem jistá, jestli je ta tvoje kamarádka dost tvrdá na to, aby zvládla průser,
až ji kopne do zadku.“

Srdce se mi sevřelo. „To myslíš vážně?“

„Bojím se, že jo. Ten si nedá pokoj, dokud neopíchá nějakou další úžasnou krasavici. Sice
dává přednost ženským, ale kdyby si myslel, že mu to pomůže dostat se nahoru, ojede
cokoliv, co se hýbe. Chlapy, ženský, snad i drobná hospodářská zvířata.“ Tvrdě na mě
pohlédla. „Zvládne to ta tvoje kámoška, až jí dá kopačky?“

Otevřela jsem pusu, že řeknu, že Jamie je pořádně tvrdá, ale nějak mi to nešlo z pusy. Nebyla
by to pravda. Pod drsnou slupkou byla uvnitř měkká a zranitelná.

„Doufám, že se mýlíš,“ řekla jsem.

„To já taky, Texasanko. To já taky.“

Kapitola 22

Na limuzínách je skvělé, že mají řidiče. Plně jsem této příležitosti využila, a tak jsem dorazila
zpátky do Damienova apartmá víc než jen trošku nametená, protože jsem u Evelyn spořádala
půl lahve velice luxusního Chardonnay.

Nechtěla jsem nic než jít spát, a tak jsem si vlezla rovnou do postele. Zaváhala jsem jen na tak
dlouho, abych stačila zalitovat, že jsem v ní sama.

Sáhla jsem po mobilu, který jsem si odložila na noční stolek, a vyťukala zprávu. Jsem ve tvojí
posteli. Opilá. Přála bych si, abys tu byl.

Netušila jsem, kolik je v Londýně hodin, a měla jsem v sobě tolik vína, že jsem se nehodlala
obtěžovat matematikou, abych to zjistila. Takže jsem ani nevěděla, jestli je damien vůbec
vzhůru. Ale uplynulo jen pár vteřin, než jsem dostala jeho odpověď. Taky bych si to přál.
Jsem na letišti. Jedu domů za tebou. Řekni mi, že jsi nahá.

Usmívala jsem se, když jsem psala odpověď. Úplně. A vlhká. A toužím po tobě. Spěchej
domů. Potřebuju být damienizovaná a myslím, že to bez tebe už dlouho nevydržím. Na
vysvětlenou – damienizování: viz Mít potřebu Damiena, především ve smyslu šukání a
sprostých řečí. Hledej např. Nikki Fairchildová.
Jeho odpověď byla téměř okamžitá. Líbí se mi nové dodatky do tvého slovníku. A teď ho
budu mít tvrdýho celý ten dlouhý let domů. Jdeme na palubu. Brzy na shledanou. Do té doby
na mě mysli a hlaď se.

Nevěděla jsem, jestli mu ještě zpráva stačí dojít, ale přesto jsem mu naposled napsala. Ano,
pane. A pak jsem s mobilem v ruce upadla do spánku.

Vzbudilo mě bzučení telefonu těsně u obličeje. Překulila jsem se, celá popletená, a zjistila
jsem, že už je po půlnoci a že jsem prošvihla hovor. Rychle jsem ověřila, zda nebyl od
Damiena, ale byla to jenom hlasová schránka od Evelyn, že jsem u ní zapomněla fotoaparát.
Tiše jsem zanadávala a otevřela si e-maily. Chtěla jsem jí poslat krátkou zprávu, že se pro něj
brzy zastavím.

Uviděla jsem však, že tam na mě čeká zpráva do Damiena.

Nikki, jsem na krátké zastávce v Amsterodamu. Na letišti budu v pět odpoledne. Nevadilo by
ti, kdybychom večer zašli na dobročinnou módní přehlídku? Začíná v devět. Mnohem radši
bych byl s tebou doma, ale Maynardova firma je sponzorem. Slibuju, že tam nebude moc
novinářů. Nakopu jim zadek, kdyby se tě jenom pokusili obtěžovat. Jamie je taky pozvaná.
Dej mi vědět. Stýská se mi…

Přečetla jsem si zprávu dvakrát, abych zjistila, nad čím se tak bláznivě usmívám. Zrovna jsem
ji začínala číst potřetí, když mi došlo, že se mě ptá, nikoliv oznamuje. Vzala jsem ten fakt na
vědomí a hýčkala jsem si ho na srdci. Pak jsem naťukala svoji odpověď, ačkoliv mi bylo
jasné, že ji dostane teprve po přistání.

Zajisté, pane. Ale jak vás napadlo žádat můj souhlas, když víte, že udělám, cokoliv chcete,
kdekoliv a jakkoliv. Doufám, že celou cestu v letadle budete uvažovat o nějaké zajímavém
„jakkoliv“…

P. S. Doma mám báječné šaty. Vyzvedneš mě tam v osm? Zatím zjistím, co má Jamie ve
společenském kalendáři…

Jak se ukázalo, Raine řekl Jamie, že má nějakou pánskou jízdu, a tak byla naprosto nadšená,
že nám s Damienem může dělat třetího.

Neuměla jsem si představit, co se dá čekat od módní přehlídky sponzorované právní firmou,

ale ukázalo se, že Bender a Twain jsou jen jedním z mnoha sponzorů události, jejímž cílem
bylo sbírat peníze pro mladé diabetiky. Akce se konala v jedné restauraci v Beverly Hills.
Interiér byl však tak upravený, že se dalo jen těžko uvěřit, že by zde někdy bylo něco jiného
než prostor pro módní přehlídky.

Obrovskou místnost přetínalo dlouhé přehlídkové molo, obklopené řadami židlí. Po obvodu
byly rozestavené stoly, na nichž ležely tiskové zprávy, tombola a dárkové tašky. Jamie i já
jsem popadly každá jednu a zaradovaly se, když jsme zjistily, že jsou plné kosmetiky, kartáčů
na vlasy, a že je tam dokonce i krásné tílko.

„To je báječné,“ řekla Jamie Damienovi. „Díky, že jsi mě sem vzal.“

„Jsem rád, že tě tu máme,“ odpověděl. Od té doby, co se vrátil z Londýna, byl v dobré náladě.

„Tak co, dopadla ta cesta dobře?“ zeptala jsem se, když Jamie odběhla bavit se s ostatními
návštěvníky.

„Ale jo,“ broukl.

„Sofia je v pořádku?“

„Jakž takž,“ řekl. „Což u ní znamená, že to vlastně jde. A taky jsem mluvil s Charlesem. Dali
něco dohromady s mým advokátem v Německu a s trochou štěstí se ten problém taky podaří
vyřešit.“

„To znamená, že tě nebudou žalovat?“

Naklonil hlavu a podíval se na mě. „V to doufám.“

„To by bylo skvělé,“ řekla jsem. „Nemám sice ani ponětí o mezinárodním byznysu, ani o tom,
jaké německé předpisy jsi porušil, ale určitě víš, že o tom se mnou můžeš mluvit. Možná to
nepochopím, ovšem slibuju, že budu mít pochopení.“

Výraz jeho tváře byl překvapivě ostražitý. „Někdy, až na to budu připravený, ti to povím.“
Přitáhl si mě blíž na jeden krátký, cudný polibek. „A ano, vím, že bys měla pochopení.“

Přes rty mi přeběhl úsměv. Potěšil mě, ale přesto jsem se nemohla zbavit dojmu, že jsme oba
hovořili o naprosto rozdílných věcech.

Neměla jsem příležitot se na to zeptat, protože přehlídka právě začala. Posadili jsme se na svá
místa a sledovali, jak se na molu předvádějí modelky ve sporých, sexy šatičkách. Damien mi
přitom šeptal své názory, ve kterém z modelů by mě nejraději viděl. Reportéři a fotografové
stáli těsně pod pódiem. Bylo vidět, že Charles splnil svůj slib – tisk nás s Damienem nechával
na pokoji. Obavy, které mě tížily, ze mě trochu opadly. A tak jsem se pohodlně opřela a volně
se těšila z vědomí, že aspoň na chvíli nejsem jako hmyz pod mikroskopem.

Když přehlídka skončila, hosté byli vyzváni, aby se šli bavit a popíjet k některému z
placených barů, zatímco personál začal připravovat dobročinnou aukci. Ohlédla jsem se po
Jamie, ale ta už zmizela v davu, nejspíš rovnou k baru.

Zato jsem však zahlédla Ollieho. Sevřelo se mi hrdlo. Mluvil zrovna s nějakou ženou, která
mi byla povědomá, ale nemohla jsem si vzpomenout, odkud ji znám. Damien si ho ještě
nevšiml, ale já jsem vycítila přesný okamžik, kdy nás našel Ollieho pohled.

Nevím, proč mě překvapilo, že je tady také. Koneckonců přece pracoval u Charlese

Maynarda. Dav se pohnul a já jsem spatřila hezkou tmavovlasou ženu, jak k němu přichází a
nese v rukou dva drinky. Courtney. A pak se Ollie, Courtney a ta další žena vydali k nám.
Chytila jsem Damiena za ruku a usmála se úsměvem společenské Nikki. Bylo to poprvé, co
jsem cítila potřebu se na Ollieho takhle připravit, ale věděla jsem, že potřebuju jak svoji
masku, tak Damienovu sílu. A bylo mi z toho smutno.

„Nikki, Damiene, rád vás tady vidím.“

„Ollie,“ pozdravil Damien zdvořile. Pohlédl na obě ženy.

„Courtney,“ řekla jsem, „to jsem ráda, že jsme se zase potkaly.“ Zlehka jsem ji objala a pak ji
formálně představila Damienovi.

„Moc ráda vás poznávám,“ řekla Courtney. Pak se obrátila na mě. „Chystám loučení se
svobodou, ale ještě jsem se nerozhodla, kde to bude.“ Přistoupila blíž k Damienovi a mluvila
teď i na něj. „Jestlipak přijdete i vy dva? A Jamie s Rainem taky.“

Můj pohled se automaticky stočil k Olliemu, ale jeho výraz byl příliš ostražitý, než abych v
něm mohla číst.

„Těším se, až mi o tom všechno povíte,“ pronesla jsem diplomaticky. Popravdě jsem si nebyla
jistá, jestli bude nějaká svatba, natož loučení se svobodou. Courtney však vypadala naprosto
nevzrušeně.

Druhá žena vedle Ollieho se představila jako Susan Morrisová. Měla jsem nasazený svůj
zdvořilý úsměv, ale v duchu jsem se zamračila. Pořád jsem si nemohla vzpomenout, odkud ji
znám.

Už jsem se chtěla zeptat, ale Ollie pokračoval. „Susan řídí dnešní módní přehlídku.“

„Mám natrénováno ze soutěží krásy,“ prozradila Susan, „i když to byl spíš neformální trénink.
Spíš takové učednictví.“

„Susan Morrisová?“ zeptala jsem se. Konečně mi to došlo. „Matka Alicie Morrisové?“ Susan
Morrisová tahala svou dceru po soutěžích skoro stejně jako ta moje.

„Doufala jsem, že si na mě vzpomenete,“ usmála se. „Ollie říkal, že přijde Damien Stark se
svojí přítelkyní, a tak jsem vás prostě musela vidět.“

„To mě skutečně těší,“ špitla společenská Nikki. Ta skutečná však o pozůstatky vlastní
minulosti neměla vůbec zájem. Damien zjevně viděl moje pravé já, protože mi povzbudivě
stiskl ruku. „A s vaší matkou se pořád stýkáme. Od té doby, co jsem se přistěhovala do Park
Cities, spolu aspoň jednou týdně zajdeme na oběd,“ dodala. Na mysli měla bohatou čtvrť v
Dallasu, kde jsem vyrostla. „Zrovna dneska ráno jsem s ní mluvila.“ Její hlas zněl podivně
přiškrceně a já jsem toužila co nejdřív se dostat pryč od této ženy, která mi tolik připomínala
matku.

„To je milé,“ řekla jsem a znovu nasadila široký soutěžní úsměv. „Teď se ale budu muset jít
poohlédnout po své přítelkyni Jamie. Bylo pěkné si s vámi popovídat.“
Ukročila stranou, aby mi zabránila v odchodu. „Vaší matce je tak trapně, že ani nemůže na
veřejnosti chodit s hlavou vzhůru. A vy o to vůbec nedbáte. Ani jste jí neodpověděla na volání
nebo na e-maily. Je to od vás příšerně nevděčné, Nichole.“

Nevděčné. Co to má k sakru znamenat?

Damien ke mně přistoupil blíž. „Myslím, že Nikki právě řekla, že se chce podívat po své
přítelkyni.“

Ale Susan Morrisová jeho narážku nepochopila. Namířila na Damiena prstem. „A vy!
Elizabeth mi vyprávěla, jak jste ji vypakoval pryč, když ji Nichole tolik potřebovala.“

Brada mi doslova spadla. Že jsem ji potřebovala? Potřebovala ji? Potřebovala jsem jediné –
aby už byla pryč.

„A teď jste ji ještě ke všemu zatáhl do tohoto… tohoto… pokleslého životního stylu!“ Susan
Morrisová mluvila rychle jako kulomet a nadělala zrovna tolik škod. „Pózovat nahá. Erotické
umění. A přijmout peníze jako nějaká obyčejná děvka. To je odporné.“ Poslední slovo
doslova vyplivla a já jsem viděla, jak jí z úst vyletěly drobné kapičky slin.

Dokázala jsem na ni jen zírat. Moje fasáda společenské Nikki se pod neočekávaným útokem
úplně rozpadla.

Damien ale nezůstal tak zkamenělý. Udělal krok dopředu a tvářil se jako hrom. Mlhavě jsem
si pomyslela, že ji udeří a že bych měla natáhnout ruku a zastavit ho, ale nedokázala jsem to.
Dokázala jsem myslet jedině na svou nevolnost, úzkost a lepkavý chlad, který mě polil.

„Vypadněte odtud, zatraceně,“ pronesl Damien s rukama v bok.

„Nepůjdu,“ opáčila. „Vy si myslíte, že si můžete všechno koupit? Dokonce i dívku, jako je
Nichole, do své postele? Typy, jako jste vy, já moc dobře znám, Damiene Starku.“

„Opravdu?“ Pokročil ještě blíž k ní a ona měla aspoň tolik rozumu, že se zatvářila vyděšeně.
„V tom případě myslím, že poslechnete, když vám říkám, abyste odešla. A mimochodem,
Nikki je žena, ne dívka. A vybrala si podle svého.“

Otevřela ústa, ale neodpověděla mu. Místo toho se obrátila opět ke mně. „Vaše matka od vás
čekala něco lepšího.“

Dokázala jsem tam jen tak stát. Byla jsem jako zmrazená, tělo ledové až na kost. A zatraceně,
začala jsem se klepat. Hlubokými, roztřesenými záchvěvy, jež jsem nedokázala ovládnout a
které jsem nechtěla dát před Susan Morrisovou najevo.

Během toho všeho stál Ollie bez hnutí. Courtney mu pevně svírala paži. Teď ale také přikročil
blíž. „Udělejte, co vám řekl pan Stark, a vypadněte odtud, nebo vás dám z téhle přehlídky
rovnou vyhodit, a to hned.“

„Já –“ Zavřela pusu, vrhla na nás všechny ostrý pohled a odešla.

Nevím, jak jsem se dostala do Damienovy náruče, ale prostě jsem v ní byla. Cítila jsem teplo
a bezpečí a můj třes se začal zmírňovat. Nechtěla jsem, aby mě pustil, protože jsem nechtěla
znovu čelit světu. Chtěla jsem být s ním doma. Zpátky v podkroví, kde na mě nevyskakují
přízraky minulosti. Tam, kde mě nikdo neobviňuje, že jsem děvka. Tam, kde můj soukromý
život nepropírají lidé, kteří mě neznají a kteří už vůbec nevědí, co mě vedlo k mým
rozhodnutím.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se Courtney.

„Ne,“ odpověděla jsem. „Nejsem.“

Viděla jsem, jak Ollie hodil po Damienovi pohledem plným žluči. Sice se mě zastal proti
Susan Morrisové, ale bylo jasné, že žádným fanouškem Damiena se nestal.

„Odvezu tě domů,“ prohlásil Damien.

Přikývla jsem, ale pak jsem zaváhala a zavrtěla hlavou. „Ne. Chci tu zůstat.“

„Víš to jistě?“

Váhala jsem jen chviličku, pak jsem kývla. „Potřebuju si jenom dojít na toaletu. Pak chci najít
Jamie. Ještě jsme si to tu všechno neprohlédly.“ Byla jsem na sebe pyšná. Mluvila jsem úplně
klidně a vyrovnaně, ačkoliv jsem se tak vůbec necítila.

Damienovi zabzučel telefon. Podíval se na displej, naťukal rychlou odpověď a pak mobil zase
strčil do kapsy.

„Něco důležitého?“

„Charles,“ sdělil mi. „Je u jednoho baru a rád by si rychle promluvil. Napsal jsem mu, že jsem
s tebou a že byznys může do zítřka počkat.“

„Fakt?“

Zadíval se mi přímo do očí. „Teď mi záleží jedině na tobě.“ Vzal mě pod paží. „Myslím, že
dámské toalety jsou hned tady.“ Damien čekal venku a já jsem vešla dovnitř. Okamžitě jsem
se opřela o umyvadla. Strašně jsem se snažila, aby Damien nepoznal, jak se hroutím. Susan
Morrisová. Moje matka. Drby o sexu za peníze. Všechno se mi to pletlo v hlavě jako hlučná
kakofonie zvuků a potřebovala jsem si to přebrat. Chtěla jsem být s Damienem – ale věděla
jsem, že si dává sám vinu. Jen kdybych se dokázala trochu sebrat. Jen kdybych mohla udělat
jeden malý pohyb, kterým bych se dala zase dohromady…

Rozhlédla jsem se po něčem ostrém, ale nic tam nebylo. Jen žulové umyvadlo, zrcadlo a
keramická nádobka na tekuté mýdlo.

Vzpomněla jsem si na apartmá a na skleněnou vázu, kterou Damien roztříštil. Zavřela jsem
oči a představila si, že v ruce svírám imaginární střep. Ostré sklo, řezající ze všech stran. Bylo
to dokonalé. Jako malý zázrak, zakusující se do dlaně.
Zdivočele jsem otevřela oči a hledala něco, čím bych rozbila sklo. Popadla jsem dávkovač
mýdla, ustoupila a chtěla jím hodit proti zrcadlu.

V tu chvíli jsem spatřila svůj odraz. Ach, bože. Co to dělám?

Prsty mi ochably, dávkovač dopadl na zem – a zezadu místnosti, za zavřenými dveřmi jedné
kóje, kdosi zaječel.

Nadskočila jsem – neuvědomila jsem si, že tam někdo je – ale hned jsem se uklidnila, když
jsem viděla, že je to Jamie. Obličej měla flekatý a make-up rozmazaný, ale já jsem musela
vypadat ještě hůř, protože jí stačil jediný pohled na mě a na keramické střepy na podlaze. „Jdu
najít Damiena,“ řekla jen.

„Jamie!“ zavolala jsem na ni. Snažila jsem se ji zadržet, ale bylo pozdě. Už byla venku ze
dveří a jen o pár okamžiků později vešel dovnitř Damien.

„Nic jsem nedělala,“ vyhrkla jsem. „Jenom mi upadla nádobka na mýdlo. To je celé. Jamie
přehání.“

Podíval se na mě tak naléhavě, až mi bylo jasné, že mi vidí do hlavy a ví, že lžu. „Dobře,“
řekl pomalu. „A teď mi všechno pověz.“

Povzdychla jsem si a sklopila pohled. Počítala jsem do pěti a pak se na něj znovu podívala,
teď už s nově nalezenou rozvahou. „Chtěla jsem to udělat,“ přiznala jsem. „Ale rozmluvila
jsem si to. A pak jsem doopravdy upustila tu nádobku. Je kluzká.“

„Ty sis to sama rozmluvila.“ Bylo to oznámení, nikoliv otázka.

„Uviděla jsem svůj odraz v zrcadle. Chtěla jsem ho rozbít,“ přiznala jsem a ukázala bradou na
mazlavou hromádku na podlaze.

„Ty jsi chtěla rozbít zrcadlo ve veřejné restauraci, místo aby sis promluvila se mnou?“

Přejížděla jsem si zuby spodní ret. Neodpověděla jsem.

„Chápu.“

„Nechtěla jsem ti to dělat ještě těžší. Stejně jsem to však nakonec udělala.“

„Ale teď už jsi v pořádku?“ Mluvil velmi opatrně.

„Ano. Byl to jenom momentální výpadek. Teď už jsem kompletně nahodila systém. Bylo to
kvůli té ženské. Té příšerné ženské.“

„Tak dobře,“ přikývl konečně. Vzal mě za ruku, ta jeho byla teplá a uklidňující. „Jdeme.
Musíme říct údržbě, ať ten svinčík uklidí.“

Přikývla jsem a šla za ním. Už mi bylo lépe, stačilo vědět, že je Damien po mém boku. Když
jsme přišli zpět do restaurace, hledala jsem Jamie, ale nikde jsem ji nenašla. „Mám o Jamie
starost,“ oznámila jsem mu. „Byla v hrozném stavu.“
„Nevíš proč?“

„Ne, ona jenom – Ach, do prdele. Je to ten, kdo si myslím, že to je?“ Ukázala jsem do davu a
Damienův tichý šepot: „Jo, kurva,“ mi řekl, že mám pravdu. Bryan Raine byl na akci také, a
to ruku v ruce, rty na rtech, s elegantní, sexy blondýnou.

„To je Madeline Aimesová,“ upozornil mě Damien.

Vzpomněla jsem si, co řekla Evelyn. „Filmová hvězda? Se stoupající kariérou?“

Vrhl na mě tázavý pohled. „Odkdy se zajímáš o Hollywood?“

„Nezajímám. Jen dobrý odhad.“ Rozhlédla jsem se znovu po místnosti, náhle plná obav. „Teď
ale vážně musím najít Jamie.“

Našla jsem jen Ollieho, ale ten Jamie také neviděl. Jestli jsme dosáhli nějakého smíru, když
na mě zaútočila Susan Morrisová, pak už byl zapomenutý, protože Ollie teď mlčel, choval se
odtažitě a jen házel zuřivé pohledy na Damiena. Já jsem však měla tolik starostí o Jamie, že
jsem se o tom nezmínila.

Trvalo ještě dvacet minut, než jsme se od Edwarda dozvěděli, že odvezl Jamie domů.

„Omlouvám se, pane Starku,“ řekl Edward, když jsme se s ním setkali na parkovišti za
restaurací. „Tvrdila mi, že vám o tom řekla.“

„Nedělej si kvůli tomu hlavu,“ uklidnil ho Damien. „Jak jí bylo?“

„Vyrozuměl jsem, že má nějaké problémy s tím mladým mužem, co se s ním stýkala. Budete
muset doplnit zásoby skotské v limuzíně.“

Damien se ušklíbl. „Pojedeme se na ni podívat?“ zeptal se mě.

Přikývla jsem. Bylo už po půlnoci, a když Jamie zmizela bez omluvenky, chtěla jsem jít
domů. Vykročila jsem k limuzíně, ale zastavil mě Ollieho hlas. „Raine ji prostě jenom tahal
za nos.“

Otočila jsem se k němu. „No jo. Jasně.“

„Jasně?“ Bodl ukazováčkem směrem k Damienovi. „On dělá s tebou to samé.“

Chytila jsem Damiena za ruku, nejen abych cítila jeho dotek, ale taky abych ho udržela u
sebe. „Co to tady vykládáš, zatraceně?“

„Jste spolu, ale on to nemyslí vážně.“ Zvedl ruce a obkroužil si zápěstí. „Je to jenom vrtoch
pro pobavení, a až tě bude mít dost, prostě tě odkopne.“

„Ty malej sráči,“ vyštěkl Damien.

„Pletu se? Vážně? Víš zatraceně dobře, že je to pro tebe jenom hra. Proto jsi jí nikdy neřekl o
všech svých průserech. Proto jsi jí ani neřekl, že jsi v Německu obžalovaný z vraždy.“
Kapitola 23

Z vraždy!

Přebíhala jsem pohledem z Ollieho na Damiena. Ollie se tvářil povýšeně. Damien se tvářil
zmateně.

„K žádné žalobě nedošlo,“ řekl Damien.

Na okamžik se zdálo, že se Ollie zalekl, ale brzy se vzpamatoval. „No, zřejmě jenom došlo k
odkladu. Ovšem žaloba byla vznesena před pěti minutami. Tys to nevěděl?“

„Počkej,“ ozvala jsem se. Hlava se mi točila a vůbec jsem nevěděla, co vlastně skutečně cítím.
Vztek? Bolest? Strach? Zmatek? Všechno se ve mně mísilo a v tu chvíli jsem měla pocit, že
mi exploduje hlava.

Vzpomněla jsem si na keramické střepy a zalitovala jsem, že jsem si je nevzala s sebou do

kapsy.

Ne. Prostě dýchej. To zvládneš.

Nabrala jsem vzduch hluboko do plic a obrátila se k Damienovi.

„Takže celou dobu, co jsem si myslela, že se ta žaloba v Německu týká nějakého porušení
předpisů v byznysu, šlo ve skutečnosti o vyšetřování vraždy?“

Připadalo mi, že jeho váhání trvá celou věčnost. Mlčel a jeho oči se upíraly jen na mě, jako by
se snažil nalézt kdesi hluboko ve mně ukrytou odpověď na svou otázku.

„Ano,“ řekl.

A bylo to tady. To největší ze všech jeho tajemství, to, k jehož odhalení jsem mu poskytla asi
tak devět miliard příležitostí. Myslela jsem na to, kolikrát jsem se zmínila o německých
předpisech. Kolikrát mě nechal uvěřit, že jde jen o nějakou záležitost kolem byznysu. Prostě
jen Stark International, potýkající se s tím druhem problémů, jaké velké korporace obvykle
řešívají.

„Myslela jsem, že tvoje firma porušila nějaké předpisy ohledně územního plánování nebo že
zaplatila příliš málo na daních nebo něco takového. Tohle je –“

„Horší,“ doplnil Damien. „Mnohem horší.“

Čekala jsem, že mi poví něco víc. Že mi to vysvětlí. Že bude lhát. Něco. Cokoli.

Ale on mlčel.

Sykavě jsem vtáhla vzduch mezi zuby a přitiskla si prsty ke spánkům. Musím myslet. Hlavně
jsem však potřebovala být sama. „Odcházím,“ řekla jsem. „Musím se podívat na Jamie.“

„Dobře,“ odpověděl Damien až příliš klidným hlasem. „Edward a já tě dovezeme domů.“

„Dojedu domů sama. Díky.“

„Já tě odvezu,“ prohlásil Ollie.

„Leda hovno,“ vyjela jsem na něj. Co se týká Damiena, unášel mě vír vzteku a smutku a
zmatku a bůhví čeho ještě. Na Ollieho jsem byla jen tak obyčejně naštvaná. „Vezmu si
taxíka.“

Když jsem odcházela, jednou jsem se otočila a vyhledala pohledem Damiena. Zaváhala jsem,
čekala, jestli na mě zavolá, ale neozval se. Potlačila jsem popud obejmout se, abych se
ochránila před nastupujícím chladem. Pomalu jsem se k Damienovi obrátila zády a vydala se
na ulici. Byla jsem zraněná a zmatená, ale v tu chvíli jsem se nutně potřebovala soustředit na
jedinou věc. Potřebovala jsem se prostě dostat domů.

Z Beverly Hills to bylo do Studio City jen kousek přes kopec, a tak jsem byla doma v mžiku.
Spěchala jsem dovnitř, čekala jsem, že Jamie najdu v slzách v posteli.

Nebyla doma.

Klid, klid. Hlavně musím myslet. Kde by mohla být?

Znala jsem Jamie tak dobře. Proto jsem věděla, že by si mohla chtít léčit poraněné ego tím, že
se vyspí s nějakým jiným chlápkem. V duchu jsem začala probírat volné muže v našem domě,
s nimiž se ještě neocitla v horizontální poloze. To byla celá Jamie – málokdy se pouštěla do
opakovaného představení.

Jakoby pro podtržení mého brilantního uvažování se z vedlejšího bytu ozvala série výkřiků a
stenů. Douglas měl zase jednou štěstí.

Toho jsem aspoň mohla vyškrtnout ze svého seznamu. Douglas sice dával jasně najevo, že by
byl pro druhé kolo, ale Jamie mu opakovaně říkala ne.
Přecházela jsem po bytě sem a tam a přemítala, kde může být. Zatelefonovala jsem do
ošumělého baru na rohu nedaleko našeho bytu, ale tam se neobjevila už několik dnů. Zavolala
jsem Steveovi a Andersonovi, ale ti s ní taky nemluvili. Dali mi však aspoň jména několika
dalších společných přátel, ale nikdo o ní dnes večer neslyšel.

Kurva, kurva, kurva.

I když mi bylo jasné, že to nebude k ničemu dobré, zavolala jsem dokonce i na policii. Byla
jsem natolik při smyslech, že jsem nevolala 911, ale rovnou na místní stanici. Mluvila jsem s
velícím důstojníkem, vysvětlila mu, že moje spolubydlící odešla nalitá domů, ale teď tu není,
a že se bojím, že leží někde mrtvá v příkopu.

Byl docela milý – ale taky sem neposlal žádnou pomoc, dokud nebude pryč mnohem déle než
pár hodin.

Zavřela jsem oči a přemýšlela jsem. Neřekla snad něco Edwardovi? Třeba že se doma jen
převlékne a pak vyrazí dál do klubu? Že půjde na návštěvu ke známým? Že jede na letiště a
vyhodí spoustu peněz za noční let do New Yorku?

Na Edwarda jsem neměla číslo, a tak moje prsty zaváhaly nad Damienovým jménem. Nebyla
jsem ještě připravená s ním znovu mluvit, ale potřebovala jsem se to dozvědět. Nadechla jsem
se, napočítala do tří a zavolala.

Zvedl telefon na první zazvonění a já jsem – k čertu se mnou – ze sebe skoro nemohla
vypravit slovo kvůli slzám, které mi svíraly hrdlo.

Nějak jsem ze sebe vysoukala, jestli můžu mluvit s Edwardem. Pořád jsem ještě měla
Damiena na telefonu, když se najednou otevřely vchodové dveře a on vešel dovnitř. Zmateně
jsem zamrkala. Došel ke mně, jemně mi vzal telefon z ruky a zavěsil.

„Jak ses sem dostal tak rychle?“

„Edward parkuje na konci bloku. Stejně jsem chtěl jít za tebou, jen jsem ti chtěl dopřát víc
času.“

„Ach. Zeptal ses ho na Jamie?“

„Neřekla mu nic,“ odpověděl Damien. „A doprovodil ji až ke dveřím a slyšel, jak za sebou

zamkla. Myslel si, že půjde okamžitě spát.“

Přitiskla jsem si ruku k čelu. Potřebovala jsem se rozmyslet, co mám dělat dál, ale nic mě
nenapadalo. Nevěděla jsem, co si počít. Byla jsem úplně ztracená – a taky k smrti vystrašená.

„Byla opilá a naštvaná, mohla by provést nějakou hloupost.“

„Zkontrolovala jsi její auto?“

„Zatraceně,“ řekla jsem. „To mě vůbec nenapadlo.“

„Mohla si sice vzít taxíka nebo ji mohl svézt nějaký přítel, ale pokud má auto pořád tady,
mohla by to být stopa. Mohl bych říct někomu z mojí ochranky, ať obvolají taxislužby, jestli
se jim neozvala, a pak –“

To už jsem vysprintovala ke dveřím, že se půjdu podívat na parkoviště. Rozrazila jsem dveře

– a zkameněla, protože tam stála Jamie. Šaty měla sice nakřivo, vlasy rozcuchané, ale jinak
vlastně vypadala docela dobře.

„Jamesi!“ popadla jsem ji do náruče. Pak jsem si ji přidržela před sebou, abych mohla
zkontrolovat případná vnitřní zranění. „Jsi v pořádku? Kde jsi byla?“

Pokrčila rameny, ala oči jí na vteřinku zaletěly ke zdi, kterou jsme sdílely s Douglasem.

„Ach, Jamesi,“ řekla jsem, ale vypadala tak děsně zoufale, že jsem už dál raději mlčela.
Přednáška může počkat. Teď bylo nejdůležitější dostat mou velice opilou a velice rozrušenou
přítelkyni co nejdřív do postele.

„Musím se o ni postarat,“ vysvětlila jsem Damienovi a dodala: „Hned budu zpátky.“

Přikývl a já jsem Jamie dovedla do jejího pokoje a pomohla jí svléknout. Padla do postele v
kalhotkách a v podprsence. „Pěkně jsem to podělala, co?“ zeptala se.

„Pěkně to podělal Bryan Raine,“ odpověděla jsem. „A teď musíš spát.“

„Spát,“ zopakovala po mně, jako by to byla ta nejúžasnější věc na světě.

„Dobrou, Jamesi,“ zašeptala jsem. Už jsem byla na odchodu, ale chytila mě za ruku. „Máš
štěstí,“ řekla. „On tě miluje.“

Pevně jsem sevřela víčka, aby mi nevytryskly slzy. Chtěla jsem jí všechno říct, ale moje
nejlepší kamarádka už byla napůl v bezvědomí a muž, který mě prý miloval – ale zato mi
docela určitě lhal –, na mě čekal v obývacím pokoji.

Nebyla jsem na to sice připravená, ale přesto jsem nechala Jamie v pokoji a vrátila se k
Damienovi.

Když jsem přicházela, zrovna končil hovor. „To byl Edward,“ řekl. „Poslal jsem ho domů.
Dnes zůstanu spát tady.“

„Nemyslím, že by to –“

„Zůstanu tady,“ zopakoval. „Ve tvojí posteli, na gauči nebo třeba k čertu ve vaně. Je mi to
fuk, ale rozhodně se mě nezbavíš. Dneska určitě ne.“

„Dobře. Jak chceš.“ Slyšela jsem ve svém hlase vyčerpání. „Ale já jdu do postele.“ Podívala
jsem se na postel, která zaplňovala prostor obývacího pokoje – naši postel – a smutek, jenž
mě zachvátil, mě málem srazil na kolena. „Do postele ve svém pokoji,“ objasnila jsem. „Ve
skříni v předsíni je deka. Posluž si z ledničky, čím chceš.“

A pak jsem se obrátila, odešla do svého pokoje a zavřela za sebou dveře.

O pět minut později jsem už byla v posteli a třeštila oči do tmy. Vtom se ozvalo tiché
zaklepání na dveře. Mohla jsem předstírat, že už spím. Chvíli jsem tuto možnost zvažovala.
Na jednu stranu jsem pořád byla ublížená a rozzlobená, ale na druhé straně jsem toužila po
Damienovi.

Ta druhá strana vyhrála. „Pojď dál,“ řekla jsem.

Vešel se dvěma hrnky horké čokolády. Musela jsem se usmát. „Kde jsi ji našel?“

„V kredenci,“ odpověděl. „Nevadí?“

Zavrtěla jsem hlavou. Neměla jsem náladu na víno nebo tvrdý alkohol, zato útěchu v podobě
čokolády jsem uvítala.

Postavil mi ji na noční stolek a sám se usadil na kraji postele. Nad námi tíživě viselo ticho.
„Jde o Richtera,“ prolomil konečně mlčení. „Jsem obviněn z vraždy Richtera.“

Snažila jsem se tu informaci zpracovat, dát si ji do souvislosti s tím, co už jsem věděla o

Damienovi a co jsem věděla o Richterově smrti. „To přece byla sebevražda,“ řekla jsem. „A
je to už spousta let.“

„Vycházejí částečně z faktu, že jsem zdědil jeho peníze.“

„Opravdu?“

Přikývl. „Svůj první milion. Tisk se o tom nedozvěděl. Velkou část z těch peněz jsem zaplatil
Charlesovi, abych si pojistil, že se to nedostane do tisku. Moji nepřátelé by tvrdili, že milion
dolarů je silný motiv.“

„Tohle že by říkali? Vždyť jsi byl ještě kluk.“ Každý na světě tehdy slyšel, jak se to seběhlo.
Trenér Damiena Starka, mladé tenisové superstar, spáchal sebevraždu skokem z tenisového
stadionu v Mnichově. „A už sis přece sám vydělával.“

„Lidé, kteří mají peníze, chtějí mít ještě víc.“

„To je ale směšné,“ namítla jsem. „Ty peníze ti určitě odkázal ze stejného důvodu, proč
spáchal sebevraždu. Byl to zneužívající slizoun a cítil vinu.“

„Neřekl bych, že si Richter někdy v životě připadal provinile,“ odpověděl Damien. „Ale ať je
to, jak chce, oni stejně přikládají větší váhu svědkovi než penězům.“

„A kdo je ten svědek?“

„Správce. Elias Schmidt. Přišel zrovna v okamžiku, kdy Richter zemřel, ale můj otec mu
zaplatil, aby zmizel dřív, než by se ho mohla policie začít vyptávat. Pomáhala mi s tím tenkrát
Evelyn. A taky Charles. Chystala se tehdy kniha, která přišla s hypotézou, že jsem zabil svého
trenéra. Zabránili jejímu vydání a udrželi ty pověsti pod pokličkou.“

Pokoušela jsem se to všechno nějak pobrat. „Takže ten správce dostal zaplaceno, ale přesto se
vrátil zpátky?“
„Ne,“ řekl Damien. „Nevrátil se. Německá policie se o něm dozvěděla a začala po něm
pátrat.“

„Jak to?“

„Nevím,“ odpověděl Damien tiše. Vlastně se celou dobu choval tiše a já jsem si uvědomila, že
přešel na způsob, který si osvojil v byznysu. Hovořil o detailech transakce, ale neangažoval se
přitom citově. „Myslím ale, že jim dal tip můj otec.“

Byla jsem víc než v šoku. „Cože? Proč? Proč by to dělal, pro všechno na světě?“

„Aby mě potrestal za to, že už mu nedávám peníze.“

Neubránila jsem se zachvění, které mnou projelo. Můj vztah s matkou byl příšerný, ale tohle
bylo mimo chápání.

Pravda je, že jsem byla vyděšená. „Však jim sklapne, až se pustíš do obhajoby. To bude
dobrý. Chci říct, že tě to sice bude stát kupu peněz, ale ty přece máš miliony kup peněz, že? A
jsi nevinný, takže nakonec obvinění stáhnou.“

„Peníze pomůžou,“ souhlasil Damien, „ale ještě nic nezaručí. A každou chvíli bývají
odsouzeni i nevinní lidé. A kromě toho,“ dodal hlasem stejně vyrovnaným jako jindy. „Já
nejsem nevinný.“

Kapitola 24

Zírala jsem na něj. Byla jsem si jistá, že jsem určitě nemohla slyšet dobře. „Ne. Ne. Richter se
zabil sám. Skočil z budovy a spáchal sebevraždu.“ Když to budu říkat pořád dokola, bude to
pravda.

„Spadl a zabil se, to ano.“

Hleděla jsem na Damiena, do tváře muže, jemuž jsem úplně propadla. Dokáže zabít člověka?

Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat – věděla jsem, že ano. Dokázal by zabít, aby mě
ochránil, tím jsem si byla jistá. A dokázal by zabít, aby ochránil sám sebe.
Najednou už jsem o jeho slovech neměla pochybnosti. Otřásla jsem se, ale ne proto, že bych
byla pohoršená. Ne, chvěla jsem se strachem, že ho ztratím. Že ho odsoudí za to, že se chtěl
ochránit před mužem, který byl jednoznačně zrůda.

„Nikki,“ řekl a v jeho hlase zněl nekonečný smutek. „Je mi to líto. Odcházím.“ Začal se
zvedat z postele.

„Ne,“ vyrazila jsem ze sebe, drsně ho chytila za ruku a stáhla ho nazpět. „Neopouštěj mě.
Udělal jsi jen to, co jsi musel. Co jen to ten tvůj otec provedl, ten zmetek. Přísahám, že
kdybych u toho tehdy byla já a věděla, co ti ten zkurvysyn dělá, zabila bych ho sama.“

Damien pomalu zavřel oči. Zdálo se mi, že na jeho tváři vidím úlevu.

„Pověz mi, co přesně se stalo,“ vyzvala jsem ho jemně.

Damien setřásl moji ruku a vstal. Chvíli jsem se bála, že chce opravdu odejít, ale pak jsem
pochopila, že se jen potřebuje hýbat. Obešel postel a zastavil se před Monetem. Obilné snopy
na poli a nádherné barvy západu slunce.

Západ slunce.

Byla to naše záchranná slova. Slova, která jsem si vybrala oné první noci, kdy jsem byla jeho,
abych je mohla použít, kdyby zašel příliš daleko.

Podívala jsem se na něj a zadoufala, že ho teď nepoužije. Chápala jsem, jak musí být těžké
vrátit se do minulosti a říct mi, co se tehdy v noci stalo. Ale já jsem to potřebovala slyšet. A
co víc, potřebovala jsem, aby mi to Damien byl schopen říct. A horečně jsem doufala, že
tajemství, která se naučil tak mistrně skrývat, mu už jazyk svazovat nebudou.

„Damiene?“

Neotočil se. Ani se nepohnul. Slyšela jsem jen jeho hlas, tichý a klidný. „Začalo to, když mi
bylo devět. Doteky. Hrozby. Nebudu ti vyprávět detaily – nechci mít ty vzpomínky ve své
hlavě, natož v té tvojí. Ale můžu ti říct, že to bylo strašné. Nenáviděl jsem ho. Nenáviděl jsem
otce. A nenáviděl jsem i sebe. Ne proto, že bych se styděl – nikdy jsem se nestyděl. Ale proto,
že jsem neměl dost síly, abych ho zastavil.“ Teď se obrátil ke mně. „Poučil jsem se, jak je
důležité mít moc. Je to jediná věc, která tě může doopravdy ochránit, ale tehdy jsem žádnou
neměl.“

Sotva jsem přikývla v obavě, že kdybych promluvila nebo zareagovala silněji, mohl by přestat
mluvit.

„Tak to pokračovalo celé roky. Byl už jsem pak větší a silnější, ale Richter byl kus chlapa. A
jak jsem dospíval, přidal do svého repertoáru další výhrůžky. Měl fotky. A taky –“ Odmlčel
se a zhluboka se nadechl. „Taky tu byly další věci, kterými mi vyhrožoval.“

„Co se změnilo?“ zeptala jsem se jemně. Nepřála jsem si, aby teď v duchu musel znovu
prožívat všechny ty roky. Jen jsem chtěla vědět, co se stalo oné noci, kdy Richter zemřel.
„Za celou tu dobu mě neznásilnil.“ Jeho hlas byl tak tichý a monotónní, až mě z něj mrazilo.
„Když mi bylo čtrnáct, byli jsme v Německu v tenisovém centru v Mnichově. Jednou v noci
jsem vyšel nahoru na střechu, kde byly tenisové kurty – už ani nevím proč. Nemohl jsem
usnout, byl jsem nervózní. To je jedno. Přišel tam nahoru taky. Byl opilý. Cítil jsem to z něho.
Snažil jsem se odejít pryč, ale zabránil mi v tom. Zkusil – poprvé zkusil zajít v té své
zvrácené hře dál.“ Damien vyhledal můj pohled. „Nedovolil jsem mu to.“

„Tys ho shodil ze střechy?“ Přes hlasité bušení tepu v uších jsem skoro neslyšela.

„Ne,“ odpověděl.

Zmátlo mě to. „Tak co se teda stalo?“

„Porvali jsme se,“ pokračoval. „Udeřil jsem ho raketou. Vytrhl mi ji z rukou. Praštil mě s ní
zezadu po hlavě – naštěstí rána nebyla vidět, jinak by se o mě začala policie víc zajímat už
tehdy. Byla to ošklivá rvačka – a byli jsme u kraje střechy v místech, kde už nebyl plot, který
kolem kurtů bránil zatoulaným míčkům spadnout dolů. Nepamatuju si přesně, jak se to stalo.
Skočil po mně a pořádně do mě narazil. Zavrávoral dozadu a o něco klopýtl. Dodnes nevím,
co to bylo. Byl nalitej, takže možná jeho vlastní nohy. Přepadl, ale ještě se stačil zachytit o
římsu. Visel tam, ale já jsem byl přimrazený na místě. Nemohl jsem se ani pohnout. Volal mě,
abych mu pomohl.“

Uvědomila jsem si, že ani nedýchám.

„Jen jsem tam stál. Řval na mě a pamatuju si, jak mi v hlavě hučelo po té jeho ráně, ale udělal
jsem jeden krok k němu. Jeden krok a pak jsem se zastavil. A on pak spadl.“ Zavřel oči a bylo
vidět, že se celý chvěje. „Vrátil jsem se k sobě do pokoje, ale nespal jsem. Druhý den pak
přiběhl pomocný trenér se zprávou, že je Richter mrtvý.“

„Rozhodně tě nemohou obvinit,“ řekla jsem. „Nic špatného jsi neudělal.“

„V tu chvíli jsem ho mohl zachránit. Mohl jsem být rychlejší. Mohl jsem ho chytit.“

„Neopovažuj se obviňovat sám sebe z toho, co ‚bys mohl‘,“ řekla jsem.

Jeho pohled byl tvrdý, když se na mě zadíval. „Ne. Nelitoval jsem toho ani na vteřinu.“

„Damiene, copak to nevidíš? Prostě policii musíš tohle všechno říct.“

„Co všechno? Všechno o zneužívání?“

„Ano,“ potvrdila jsem.

„Ne.“

„Ale –“

„Nikki, řekl jsem ne.“

Zhluboka jsem se nadechla. „Tak co tedy bude dál?“

„Volal jsem Charlesovi z limuzíny. Zítra pojedeme do Mnichova. Právnický tým už je na
místě. Doufám, že se nám povede přednést obstojnou obhajobu.“

„Ty už máš obstojnou obhajobu.“

„Netlač mě do toho, Nikki. Tuhle část svého života nehodlám zveřejňovat. Richter mi toho
vzal hodně, ale moje soukromí mi nevezme.“

Přikývla jsem, protože nemělo smysl se s ním v tu chvíli přít.

„Takže v Německu jsou nějací důležití lidé kolem tenisového centra,“ začala jsem. „Charles a
tvůj táta doufali, že když podpoříš Richterovo tenisové centrum, tihle lidé nějak zapůsobí na
policii?“

„Přesně tak.“

„Ale ty jsi přece říkal, že otec to celé rozjel.“

„Říkal jsem, že si to myslím,“ připomněl Damien. „Nevím, co všechno spadá na jeho hlavu,
ale vím jistě, že než jsem se dohodl s Padgettem, nejméně dvakrát se sešel s mým otcem. A
vzhledem k tvému rozhovoru s Carlem si myslím, že je do věci zapletený také. Jsem
přesvědčený, že otec musel Padgettovi říct, že správce – Schmidt – zřejmě viděl naši rvačku, i
když odešel dřív, než Richter spadl ze střechy.“

„Padgett se tě tím snažil vydírat, než jste se dohodli?“ Když Carl řekl, že se na Damiena řítí
průser, musel mít na mysli toho správce. „Chtěl tu informaci o správci zveřejnit?“

„Myslím, že ne. Žádal po mně víc peněz pro sebe i pro mého otce, který tahal za nitky. Ale
když jsme se s Padgettem dohodli, otec byl naštvaný, že se mu zkřížily plány. Proto upozornil
německou policii. Nečekal jsem, že by to mohlo dojít tak daleko. Ten případ je nakonec už
hodně starý a nikdy nebyl vyšetřovaný jako vražda. Původně asi chtěl jen získat moji
pozornost – a dostat ze mě prachy.“

„Jenže německá policie případ znovu otevřela.“

„Ano. A otec pak chtěl, abych zůstal čistý. Jeho dům, jeho auto a velká část jeho bankovních
kont je totiž psaná na mě. Kdyby mě odsoudili – nebo kdybych jen potřeboval finance na
obhajobu –, mohl by o všechno přijít. A ještě horší by pro něj bylo, kdyby se veřejnost
dozvěděla, že byl spoluviníkem toho, co mi Richter prováděl.“

„Tvůj otec je zkurvysyn,“ prohlásila jsem drsně.

„Ano,“ souhlasil Damien. „To je.“

„Ale ty se z toho dostaneš.“ Nedokázala jsem si vůbec připustit možnost, že by byl skutečně
obviněn.

„To si nejsem jistý,“ přiznal. „Teď už však na to dál nechci myslet.“

Odhodila jsem přikrývku a natáhla k němu ruku. „Tak na to nemysli.“

Podíval se na mě. „Měl jsem ti to říct.“

„Ano,“ potvrdila jsem. „Ovšem řekl jsi mi to aspoň teď.“

Na okamžik jsem mu v očích viděla smutek. Pak se však usmál a moji potemnělou ložnici
jako by zaplavilo světlo.

„Nesmíš nikdy zapomenout, jak moc pro mě znamenáš, Nikki,“ řekl, když se zase posadil
vedle mě.

„Nezapomenu. Ale tobě se nic nestane.“

Zrovna měl plné ruce práce s mým tričkem, které jsem měla na sobě místo pyžama, ale
pohlédl na mě s vážným výrazem. „Víš, že tě budu vždycky chránit. Že udělám všechno, co
bude potřeba, abych tě ochránil.“

„Přestaň,“ prohlásila jsem pevně. „Nebudeš odsouzený. Nepůjdeš do vězení. Zůstaneš tady.
Se mnou.“

Neřekl nic, jen se naklonil a vtiskl mi polibek na čelo. Tričko už bylo dole a jeho dech na mé
nahé kůži působil jako kouzlo. „Dnes večer se s tebou budu milovat,“ řekl. „Pomalu a sladce a
tak dlouho, jak to jen vydržíme.“

„To bude opravdu hodně dlouho,“ vydechla jsem. Začal mě líbat na krku a pak dolů až ke
ztuhlým ňadrům. Už se mi touhou po něm napjalo tělo. Už jsem cítila, jak mu erekce napíná
kalhoty. „Sundej si je,“ vybídla jsem ho. „Chci tě cítit. Chci tě mít u sebe. Chci tě mít tak
blízko, až se nepozná, kde já končím a ty začínáš.“

Nadzvedl se, aby se na mě mohl podívat. Jeho ústa pomalu zvlnil úsměv. „Ano, paní,“ zavrněl
a já jsem se musela zasmát.

Skulil se z postele a zvolna si rozepínal košili. Sledovala jsem ho a užívala si ten pohled. A
ještě víc jsem si užívala vědomí, že tento dokonalý vzor muže patří mně. Složil košili a
položil ji na stůl. Zul si boty a stáhl kalhoty. Měl šedivé boxerky a i v příšeří bylo vidět, jak
mu erekce napíná jejich bavlněnou látku. Pak sundal i je a já jsem si uvědomila, že jsem si
olízla rty. Damien si toho všiml také a z jeho tichého smíchu jsem zrudla.

„Co přesně si bude dáma přát?“ zjišťoval.

„Chci se tě dotýkat,“ řekla jsem. „Chci tě ochutnat. Chci tě vzít až do nebe.“

„To je náhoda,“ usmál se a vlezl si ke mně. „Já chci totiž úplně totéž.“

To už klečel a táhl mě za ruce, abych si klekla vedle něj. Pomalu mě pohladil po tváři a
přitom ze mě nespouštěl pohled. „Chci si tě zapamatovat,“ řekl. „Každou linku, každý rys.
To, jak voníš, jak chutnáš. Chci si tě vtisknout do paměti, abych už nikdy nebyl bez tebe.“

„Nebudeš,“ slíbila jsem mu.

„Nikki –“
Čekala jsem, že řekne něco víc nebo že mě políbí, ale moje jméno zůstalo jen tak viset ve
vzduchu. Na jeden krátký, podivný okamžik se mě zmocnil strach, ale odsunula jsem ho
stranou. Neodsoudí ho, neodtrhnou ho ode mě. Věřila jsem tomu. Opravdově. Ale když jsem
se znovu položila, natáhla jsem ruce a stáhla ho na sebe, protože jsem už nemohla snést, aby
byl ode mě tak daleko ani o vteřinu víc, než bylo nutné. „Žádné hračky,“ řekla jsem a zlehka
jsem mu přejela po rtech. „Žádné úchylky. Žádné hry. Jen ty ve mně. To jediné dnes chci,
Damiene. To jediné dnes potřebuju.“

Jeho ruce mě hladily, jeho ústa se mě dotýkala. „Já to chci taky tak,“ přikývl. „Jenom tebe,
Nikki. Mít tě v náruči. Mít tě vpálenou do vzpomínek. Tebe, jak mě vtahuješ stále hlouběji.
Jak mě držíš, jak jsem jen tvůj.“

Ruce jsem měla na jeho zádech, těsně nad křivkou zadku. Roztáhla jsem nohy, zvedla kolena
a sevřela ho v objetí, v němž jsme se pohybovali společně, tělo na tělo, kůže na kůži.

Nechtěla jsem, aby ten sladký okamžik někdy skončil, ale byla jsem vlhká a připravená a
musela jsem ho mít. Musela jsem ho v sobě cítit. Musela jsem vědět, že je můj a já jsem jeho
a že jsme opravdu spolu – a že spolu budeme navždy.

„Damiene,“ žadonila jsem. „Prosím, prosím, chci tě teď hned.“

Nadzvedl se na posteli, roztáhl mi nohy a otevřel si mě, aby do mě mohl vniknout. Pak jsem
ucítila špičku penisu na pohlaví. Pohyboval se zvolna, pronikal do mě pomalu, tak mučivě
pomalu, až jsem si byla jistá, že zešílím.

„Už,“ zaprosila jsem. „Damiene, teď. Chci tě hned.“

„Já tě taky chci, Nikki,“ řekl a tvrdě ho do mě zasunul. Naplněná jeho mužstvím jsem se
prohnula slastí. Prolétla mnou, jako bychom tvořili elektrický okruh a naše spojení vysílalo
vysoké napětí, které jen sršelo kolem nás.

Pohyboval se v magickém rytmu a já jsem se nadzvedávala, abych vyšla vstříc každému jeho
zásunu. Moje tělo ho vtahovalo dovnitř, svaly se mi stahovaly a rozkoš se stupňovala stále
víc, až se mi zdálo, že už neležím na posteli, ale vznáším se nad ní. Až už jsem nebyla jen
ženou, ale explozí hvězd.

Až už jsem byla jen Damienova, a to bylo jediné, čím jsem kdy chtěla být.

Kapitola 25
Damien odešel druhý den brzy ráno, aby se v apartmá ve věži setkal s Charlesem a mohl si
zabalit na cestu do Německa. Nakoukla jsem k Jamie, ale ta nevěděla o světě. Byla jsem
zničená, protože jsem se bála o Damiena a potřebovala jsem si s někým promluvit, ale taky mi
bylo jasné, že se z toho všeho musí vyspat.

Moje obavy musely počkat.

Pár minut jsem štrachala po kuchyni. Rozmýšlela jsem se, jestli si mám dát vajíčka, nebo
housku, a nakonec jsem si dala černou kávu. Nemohla jsem setřást zlou předtuchu, která se
mě zmocnila, a tak jsem se nakonec rozhodla, že půjdu za Damienem. Bylo mi jedno, že se
musí připravit na odjezd do Mnichova. Musela jsem ho ještě jednou vidět. Musela jsem ho
obejmout a za bílého dne mu říct, že všechno, co mi včera svěřil, nemohlo nic změnit. Že mu
věřím. Musela jsem mu říct, že ho miluju.

Rychle jsem se převlékla do lněné dlouhé sukně. Na bílé tílko jsem si navlékla ještě jedno
růžové a k tomu jsem si nazula žabky. Obvyklou úpravu vlasů a make-up jsem omezila jen na
lesk na rty a řasenku. Netušila jsem, v kolik má odletět jejich letadlo, a nechtěla jsem riskovat,
že přijdu pozdě.

Protože jsem nevěděla, jestli před vchodem nečíhají jako pijavice paparazzi, použila jsem k
cestě na parkoviště zadní východ. Ano, mohli se sice slétnout na moje auto, až bych vyjížděla
bránou, ale s trochou štěstí jsem mohla být na ulici dřív, než by si všimli, že jsem to já.

Jak se ukázalo, štěstí jsem měla. Na chodníku tábořil jediný fotograf se skládací židličkou.
Zmohla jsem se na křivý úsměv. Podle mého názoru byl ten chlap ve spolku s ďáblem. Uměla
jsem si představit jen málo věcí, které by byly pekelnější, než sedět v parném létě venku v San
Fernando Valley, když pláž s chladivým mořským vánkem byla jen pár mil odtud.

Moje myšlenky se však u paparazzi dlouho nezdržely. Soustředila jsem se na jiné dvě věci:
dostat se k Damienovi a šlapat na spojku tak, aby se honda cestou nerozsypala.

Nějakým zázrakem se mi podařilo dojet do centra bez zdržování a pak už to bylo jen pár
bloků, než jsem zastavila v podzemních garážích, které sloužily Stark Tower a přilehlé
budově.

Vybrala jsem si nejbližší volné parkovací místo, ze spolujezdcova sedadla jsem sebrala
kabelku a sprintovala k výtahu.

Když jsem doběhla do haly, u bezpečnostního pultu seděl Joe. Zamávala jsem mu a zavolala:
„Jdu nahoru do apartmá. Zabzučíte mi?“

„Samozřejmě, slečno Fairchildová.“ Ano, být šéfovou přítelkyní má své nepopiratelné

výhody.

Prošla jsem dovnitř a výtah už na mě čekal. Nastoupila jsem, zmáčkla knoflík a celou jízdu
vzhůru jsem poklepávala nohou. Pořád jsem byla nervózní, a i když to byl expresní výtah, pro
mě nemohl jet dost rychle. Dveře se otevřely do obytné části podkroví a já jsem se ocitla v
hale. Damiena ani Charlese jsem neslyšela, ale předpokládala jsem, že ještě do Německa
neodletěli, protože to by mi Joe jistě řekl.

„Damiene?“ zavolala jsem tiše.

Odněkud zezadu jsem zaslechla bouchnutí, a tak jsem spěšně zamířila tím směrem. Doufala
jsem, že je to Damien a že je sám. Objevila jsem ho v ložnici, s kufrem položeným na posteli
a zády ke mně. Žabky však nepatří mezi tichou obuv, a tak se otočil, sotva jsem vešla do
místnosti.

Chtěla jsem se vrhnout k němu – netoužila jsem po ničem víc než se mu schoulit do náruče –,
ale cosi v jeho výrazu mě zastavilo. Bylo v něm překvapení a radost, to ano. Ale také
ostražitost. A ještě něco temnějšího. Něco, čemu jsem nerozuměla, ale bála jsem se, že je to…
lítost?

„Damiene?“ Byla jsem vyděšená, ačkoliv k tomu nebyl vlastně žádný důvod, ale sílící
nepříjemný pocit mě ničil. Tohle je přece Damien. Muž, který by mi nikdy neublížil. Který by
přenesl hory, jen aby mě ochránil. Tak čeho se zatraceně bojím?

Ale v koutku duše jsem už věděla, čeho se bojím – a mohla jsem jen s horečným zoufalstvím
doufat, že se mýlím.

„Nikki.“ Úsměv, který mu přelétl přes rty, byl tak vřelý a opravdový, že mi dodal odvahu.
Všechny chmury, které mě tížily, se prostě mýlily. Hodila jsem je za hlavu a spěchala k
Damienovi.

„Musela jsem se přijít ještě jednou rozloučit,“ vyhrkla jsem.

„To jsem rád,“ odpověděl. „Neměl jsem od tebe odejít bez pusy. Budeš mi chybět víc, než si
dokážeš představit.“ V jeho tónu nebyl nic divného a díval se na mě s takovým citem, až mi
překypovalo srdce. Ale děsivé pomyšlení se přesto vrátilo.

Nenechala jsem se však odradit. „Chtěla jsem, abys věděl, že to, co jsi mi včera v noci řekl,
nic nezměnilo. Bylo by mi fuk, i kdybys strčil Richtera ze střechy schválně. To, co ti dělal,
bylo hanebné, a já stojím při tobě, Damiene. A neuteču, ať se děje, co se děje.“

Díval se na mě neuhýbavým pohledem a jeho úsměv byl smutný. „Věřím ti,“ prohlásil.

„Pamatuješ, jak jsi mě žádal, abychom znovu začali hrát naši hru? Řekl jsi, že potřebuješ
vědět, že tě neopustím, i kdybych se o tobě dozvěděla cokoliv. Že se bojíš, že bych odešla,
kdybych znala tvoje tajemství. No, řekla bych, že teď už vím nejspíš všechno, a přesto
neodejdu. Miluju tě, Damiene Starku. A zůstanu s tebou.“

Ostře se nadechl. Jeho tvář vypadala téměř bolestně, což rozhodně nebyla reakce, v jakou
jsem doufala. „Vím, že mě neopustíš.“

„Nikdy,“ potvrdila jsem, ale zůstávala jsem ostražitá. Rozhodně nebyl v dobré náladě, nebylo
se však co divit, byl přece na odjezdu do cizí země, kde ho měli soudit pro vraždu. Chtěla
jsem ho trošku povzbudit. „Nikdy neodejdu.“
„Což je ten důvod, proč to musím být já, kdo opustí tebe.“

Ztuhla jsem, pak jsem si znovu v hlavě přehrála jeho slova. To nemůže být pravda. Určitě
neřekl, co si myslím, že řekl.

„Je mi to líto,“ pokračoval. Mluvil teď zvolna a zřetelně a tak něžně, že mi to vhánělo slzy do
očí. „Rozcházím se s tebou, Nikki. Je konec.“

V uších mi hučelo. Určitě mám halucinace. Je to sen. Noční můra. Protože v žádném případě
– prostě nikdy, zatraceně – by mi Damien Stark nemohl nic takového říct.

A přesto jsem tam stála a dívala se na něj a mráz, který mě roztřásl, rozhodně nepůsobil jako
sen. Byla to skutečnost. Byla to prázdnota. Vzpomínala jsem si na její chladnou drsnost ze
svého dětství a nebylo to nic, k čemu bych se chtěla vracet.

Uvědomila jsem si, že jen pomalu kroutím hlavou, a přiměla jsem se promluvit.

„Já – Ne. Ne, nemůže to skončit. Jsem tvoje, Damiene. Navždycky. Sám jsi to řekl.“

Trhl sebou a odvrátil hlavu, jako by nedokázal unést připomínku vlastních slov. „Mýlil jsem
se.“

„Leda hovno. O co tady k sakru jde?“ Teď už jsem měla vztek, a byla jsem proto ráda.
Vzteklá Nikki nepláče. Vzteklá Nikki prostě vyžaduje odpověď.

„Řekl jsem ti, že tě opustím, pokud to bude nutné k tomu, abych tě ochránil.“ Hlas měl tak
tichý a klidný, že jsem měla chuť ho uhodit.

„Ochránil? Damiene, všechno je v pořádku. Já jsem v pořádku.“

„To tedy nejsi. Jsi úplně vyřízená ze vší té pozornosti tisku kvůli obrazu, Nikki. Nesnaž se to
popírat. Viděl jsem, jak jsi vypadala na toaletách. Chtěla ses říznout hluboko do masa. Už jsi
chtěla rozbít zrcadlo, abys měla kus skla. Chtěla jsi krev, Nikki. Chtěla jsi bolest.“

Mlčela jsem. Nemohla jsem nic namítnout, protože to, co řekl, byla pravda. Mohla jsem jen
prostě říct: „Ale neudělala jsem to.“

„Ovšem bude to jedině horší. Už vlastně je.“

Nevěděla jsem, jak to myslí.

„Tisk, Nikki. Oni nepůjdou jen po mně. Damien Stark, obviněný z vraždy. Řekla bys, že je to
zajímavé, že? Jenže očividně ne tak zajímavé jako jeho přítelkyně, která, aspoň podle těch
kreténů, vůbec jeho přítelkyně není. Jen malá vypočítavá kurva, která se vyspí s každým, kdo
jí pomůže nahoru, včetně vrahů.“

Žaludek se mi divoce kroutil. Ještě že jsem měla ráno jenom kávu. „Je mi to fuk,“ zalhala
jsem. „Já to zvládnu.“

„Ale nemusela bys.“

„Zatraceně, Damiene, já nejsem žádná farma na potraviny nějakého taťky s mamkou. Když
mě necháš, nezachráníš mě. Jen mě tím zničíš. Potřebuju tě. Jenom tebe. Copak to nechápeš?“

„Nesnesu tě vidět zlomenou. Zvlášť ne, kdybych to byl já, kdo ti ublížil.“

„Ale ty mi ubližuješ!“ vykřikla jsem. „Jestli mě necháš, zničí mě to.“

„Ne,“ řekl prostě.

Teprve když jsem ochutnala sůl svých slz, uvědomila jsem si, že pláču. „Myslím, že jsi mi
řekl, že jsem silná. Nebo to byly jenom kecy?“

„Jsi silná,“ prohlásil a jeho hlas byl klidný až k zbláznění. „Dost silná, aby ses ode mě
nenechala stáhnout do pekla. To já jsem slabý, Nikki, protože jsem tě příliš dlouho držel všem
na očích. Nedokázal jsem tě opustit a tím jsem ti ublížil. Ale teď to napravím.“

Zapnul zip na kufru a sundal ho z postele. Chvíli stál a jen se na mě díval. Marně jsem se
pokoušela přijít na něco, co bych řekla, na kouzelnou větu, která by ho přiměla vzít všechno
zpátky. Jenže tohle nebyla pohádka a já jsem se tvrdě poučila, že nebude žádné „a žili šťastně
až do smrti“. A pak odešel ke dveřím.

Opouští mě. Damien Stark mě opouští. Muž, jemuž jsem ze všech nejvíc věřila, že mi nikdy
neublíží. Odchází ode mě a mně to utrhne srdce.

Popadla mě chladná zuřivost, násobená zoufalstvím. Slzy mi tekly po tvářích. Sehnula jsem
se, abych si sundala smaragdový řetízek z kotníku. Nadechla jsem se a hodila ho po něm. „K
čertu s tebou, Damiene Starku,“ zašeptala jsem. „K čertu s tebou za to, že to vzdáváš.“

Zastavil se a ve tváři se mu zračila bolest. Podíval se na řetízek, který mu dopadl k nohám.

Chtěl ho zvednout, ale zarazil se. Sledovala jsem jeho výraz a čekala na slova útěchy.
Nepřišlo nic. Zaslechla jsem jen dvě slova, která bych raději neslyšela. „Sbohem, Nikki.“

A pak byl pryč.

Nevím, jak jsem se dostala do Malibu, ale nějak jsem to zvládla. Když jsem zastavila před
Evelyniným domem, už jsem přes slzy v očích skoro neviděla.

„Dobrý bože, Texasanko,“ řekla, když mi otevřela. „Co se ti stalo?“

„On mě nechal,“ vyrážela jsem ze sebe slova mezi vzlyky.

„Myslí si, že mě tím chrání, a tak mi dal kopačky.“

Sykla. „Zatracenej kluk,“ řekla. „Je mi fuk, jak o něm každý říká, jakej je to zatracenej
génius, tohle prostě posral. To teda jo, a jak.“

Nad jejími slovy jsem se rozplakala ještě víc.

„Ach jo, děvče, pojď dál, sakra.“

„Je Blaine doma?“

„Je v ateliéru,“ odpověděla. Šlo o samostatnou budovu na pozemku. „To je v pohodě. Jen se
klidně vyplač, jak potřebuješ.“

„Já nechci plakat,“ řekla jsem. „Chci ho zpátky. Jenže on je tak zatraceně přesvědčený, že
dělá správnou věc!“

„Před čím si myslí, že tě musí k čertu chránit?“ zeptala se, zatímco mě vedla do kuchyně a
usadila mě ke stolu.

„Před paparazzi.“

„Pffff,“ odfrkla si opovržlivě. „Ať jdou do prdele.“

„Přála bych si, aby to bylo tak snadné.“ Zkoumavě jsem se na ni zadívala. „Blaine ti to
neřekl?“

„Co mi měl říct?“

Nechtělo se mi o tom mluvit, ale potřebovala jsem pomoc. A Evelyn proto musela vědět, proč
Damien odešel. Proč si myslel, že musí odejít.

„Mám jizvy,“ vypravila jsem ze sebe konečně.

Zvolna přikývla. „Jednu máš i na obraze. Na boku. Vypadá to, že nějaké jsou i na stehnech,
ale přes stíny se to dá těžko poznat. Tak co se ti to stalo, Texasanko?“

Polkla jsem. „To já sama.“

Slova zůstala viset ve vzduchu a já jsem čekala na své slzy, ale žádné nepřišly. Nevěděla
jsem, zda je to mnou, nebo Evelyn, ale náhle se mi zdálo snazší o tom mluvit. Ne, to nebyla
pravda. Věděla jsem to. Bylo to mnou. Damien mi pomohl dívat se na vlastní chyby jinak.

Zašklebila jsem se. K čertu s ním za to, že mě opustil.

„Takže chceš říct, že si Damien myslí, že by ses zase začala řezat?“

Byla bych ji políbila, že je tak chápavá a jde přímo k věci. „Ano,“ odpověděla jsem.
„Neudělala jsem to – od té doby, co jsem v L.A. Ale byla jsem blízko.“

„Kvůli paparazzi?“ Postavila přede mě sklenici vody a já jsem z ní vděčně upila.

„A kvůli všemu tomu bláznění kolem obrazu. Bylo to – no, dostalo mě to.“

„Zatraceně, taková věc by dostala každého.“

„Teď o mně v tisku začali psát všechny možné sračky o tom, že spím s vrahem, a Damien si
myslel, že –“
„Že ze sebe musí udělat hrdinu a odkráčet středem. Zatracenej kluk. S vámi dvěma to přece
nemůže skončit jako tragédie.“

„Věř mi,“ pronesla jsem kysele, „ani já nejsem nadšená poslední změnou scénáře. Ale co
mám dělat?“

„Musíš pohnout zadkem a přivést svýho kluka z Německa zpátky.“

„Jenže on by mě určitě poslal zpátky. Myslí si, že se chová jako rytíř, vzpomeň si. Musím ho
přesvědčit, že to dokážu zvládnout, ale jak? Nemůžu přece vydržet rok bez řezání a pak mu
jen říct ,vždyť jsem ti to říkala‘. Tak co teď můžu udělat, abych ho přesvědčila, že budu v
pořádku?“

„Ach, teď jsi na to přesně kápla. Protože tohle je přesně ten druh vychcanosti, kterej se naučíš
jedině v Hollywoodu. Prostě musíš zahnat tisk do kouta a nedat mu žádný prostor.“

„Nechápu.“

„Tisk na tobě zajímá jenom tvoje story. Tak tu story musíš sama vytvořit.“

Zamrkala jsem a snažila se pobrat, co mi právě řekla. A pak mi to všechno docvaklo.

Vyskočila jsem ze židle a popadla Evelyn do náruče. „Ty jsi úžasná!“

„To máš teda kruci pravdu. Proč myslíš, že bych jinak byla v tomhle městě legendou?“

„Znáš někoho, kdo má kontakty na tisk?“

Evelyn se usmívala tak zeširoka, jak jsem u ní ještě neviděla. „Jen to nech na mně.“

Tak jsem to udělala a pak jen s úžasem sledovala, jak se všechno skládá dohromady. Ani ne
za dvě hodiny už bylo všechno připraveno k první tiskové konferenci v mém životě.

„A víš, co je na tom vážně jedinečný?“ prohodila Evelyn s bouřlivým řehotem. „Že všechno,
co řekneš, je stoprocentní pravda.“

Další hodinu jsem si třídila myšlenky. Nestydím se mluvit před kamerou – za to můžu
děkovat matce a její posedlosti soutěžemi krásy –, ale byla jsem nervózní, abych mluvila
jasně a aby mě mohli citovat. A se spoustou šťavnatých přímých řečí.

Když se pak konečně ozvalo zabušení na dveře a Evelyn otevřela televiznímu štábu s
kamerou, byla jsem připravená. „Jsi si jistá, že to chceš udělat, Texasanko?“

„Podle mě je to jediný způsob, jak ho dostat zpátky,“ odpověděla jsem. „A ještě důležitější je,
že to musím udělat kvůli sobě.“

Přikývla. „Tak dobře. Pojď, uděláme tě ještě slavnější.“

Zasmála jsem se, ale musela jsem uznat, že má nejspíš pravdu. Musela jsem si taky připustit,
že to celé možná nezabere, ale to teď nebylo důležité. Důležité bylo jen to, že se princezna
vydá zabít draka, místo aby se ukrývala ve věži.
Štáb tvořil kameraman, reportérka a produkční. Nestála jsem o to, aby se mnou udělali
interview, a tak se reportérka rozhodla, že úvod natočí až později ve studiu. Tohle mělo být
jen moje prohlášení a já jsem hodlala svůj čas využít.

Postavila jsem se na místo, kam namířili světla, počkala jsem, až mi kameraman dá znamení,
a začala jsem mluvit.

„Jmenuju se Nikki Fairchildová a nedávno jsem přijala milion dolarů jako honorář za
pózování pro Blaineův akt. Hotový originál nyní visí u pana Damiena Starka v jeho domě v
Malibu a jedná se o výjimečné umělecké dílo. Je vkusné a zároveň erotické. Můj obličej na
něm vidět není.“

Odmlčela jsem se, abych si uspořádala myšlenky. Reportérka na mě povzbudivě kývla a já

jsem se usmála. Prohodily jsme spolu sice jen pár slov, ale byla mi sympatická.

„Souhlasila jsem s pózováním i s odměnou, protože jsem potřebovala peníze. Neutratila jsem
je a ani neutratím, dokud nebudu připravená. Chci však zdůraznit, že dohoda byla důvěrná a
nikdo mimo pana Starka a malíře nevěděl, že na portrétu jsem já. Moje identita však byla
nějakým způsobem odhalena a pan Stark i já jsme pak byli neustále obtěžováni reportéry a
fotografy, kteří očividně neměli nic lepšího na práci. A pravda je, že toho nyní lituju.“

Když jsem to vyslovila, přemýšlela jsem, zda Damien nahrávku uvidí.

Pokračovala jsem dál. „Ne toho obrazu. Ani peněz. Ne, lituju v první řadě toho, že jsem po
Blaineovi a panu Starkovi žádala, aby utajili moji totožnost. Přiznávám, že v minulosti jsem
se za své tělo styděla, ale tyto časy jsou už pryč. Jsem přesvědčená, že obraz je mimořádný. A
domnívám se, že honorář za pózování byl přiměřený. Naproti tomu, co je vlastně přiměřená
suma za zpodobnění ženského těla? Kdyby mi pan Stark zaplatil deset dolarů, nazýval by mě
pak tisk lacinou šlapkou?“

Podívala jsem se na Evelyn, která se uznale šklebila. „Upřímně řečeno, myslím si, že pan
Stark dostal obraz lacino. Pokud by chtěl získat další akt, musel by mi zaplatit dva miliony
dolarů. Přinejmenším.“

Reportérka na mě znovu povzbudivě kývla. „Dnes ráno se však drby o mně změnily. Podle
nich jsem nyní žena, která spí s vrahem, aby se dostala nahoru. Zamysleme se nad tím. Spím a
Damienem Starkem? Ano, a ráda, ale nikoliv proto, abych udělala kariéru. Ve skutečnosti
jsem poctěná a cítím vděčnost, že s ním můžu sdílet jeho život i postel.“

Najednou jsem si uvědomila, že už nejsem vůbec nervózní. Cítila jsem se silná. To, co jsem
dělala – co jsem říkala – bylo správné. „A pokud se týká nařčení, že Damien Stark je vrahem,
mohu pouze říct, že tomu nevěřím. Důkazy ho zprostí viny. Ale i kdyby byl nějakou příšernou
chybou vesmíru odsouzen, ani pak se nic nezmění. Nechci ho opustit a také ho neopustím.“

Nadechla jsem se a pustila se do závěru své řeči. „Nehodlám poskytovat tisku další
prohlášení, a proto chci nakonec zdůraznit ještě jednu věc. Miluju Damiena Starka a do
hodiny za ním odletím do Německa, abych ho podpořila během nadcházejícího soudního
procesu. Je nevinen a všechna obvinění jsou mylná. Děkuju vám.“

Stála jsem před prezidentským apartmá v děsivě luxusním hotelu Kempinski v Mnichově a
zhluboka jsem se nadechla. Byla jsem velkou dlužnicí Sylvie, která by mohla přijít o práci,
kdyby se Damien na svou asistentku rozzlobil, že mi prozradila místo jeho pobytu.

Netušila jsem, jak zareaguje, až mě tam uvidí, a už vůbec jsem nevěděla, jestli viděl moje
vystoupení. I kdyby ano, nemohla jsem vědět, zda s ním nějak pohnulo.

Ohledně toho vystoupení: když jsem jela z letiště taxíkem do hotelu, prošla jsem si půltucet
mailů od Jamie, v nichž mi popisovala, jak tisk začal šílet. Očividně jsem už nebyla šlapka a
Damien už nebyl žádný vrah. Teď jsme byli milenci, jimž osud nepřeje.

Tisk je prostě strašně přelétavý. Teď jsme konečně poznali jeho vstřícnou, vřelou tvář.

Ještě důležitější však bylo, že fáze číslo jedna mého plánu prozatím fungovala. To vědomí mi
dodávalo kuráž. Další část bude jistě fungovat také. Rozhodně jsem totiž netoužila volat
Sylvii a žádat ji, aby mi zajistila ubytování v mnichovském protějšku levného Motelu 6.

Tak, dost otálení.

Zhluboka jsem se nadechla, hlasitě zaklepala na dveře a čekala. Za moment jsem zaslechla
Damienův hlas. „Minutku!“ Pak jsem uslyšela odemykání a zatajila jsem dech, než se dveře
otevřely.

A teď tam stál. Na sobě měl černé kalhoty a rozepnutou košili. Vypadal nádherně a zároveň
rozrušeně. Držel ruku ohnutou nahoru, jako by se snažil zapnout si manžetu. Když mě uviděl,
zkameněl.

„Nikki.“

„Chceš, abych ti to udělala?“ zeptala jsem se. Beze slova ke mně natáhl ruku. Pořád na
chodbě jsem mu zapnula manžetu a pak jsem udělala krok dovnitř a zapnula mu druhou. Aniž
bych pronesla slovo, začala jsem mu pak zapínat i knoflíky na košili.

Byl napjatý a ostražitý a já jsem nemohla poznat, zda je rád, že mě vidí, nebo má vztek, nebo
jen nemůže uvěřit, že jsem skutečná.

„Viděl jsem tvoji tiskovou konferenci,“ řekl konečně.

„Ach?“ Snažila jsem se, aby to znělo lehce a povzbudivě, ale srdce mi přitom málem puklo.
Jestliže to viděl a byl rád, že jsem přijela, neměl by mě vzít do náruče?

„Nečekal jsem, že tu budeš tak rychle.“

„Když víš, že chceš být s někým, koho miluješ, chceš se k němu dostat, jak nejrychleji to
jde.“ Můj úsměv pohasl a najednou jsem se začala bát, že se rozpláču. Až doteď jsem si
nepřipouštěla, jak moc od něj chci slyšet těch pár milých slov. Ale chtěla jsem. Jenže on je
neřekl a navíc se zdálo, že mě ještě ke všemu bude chtít poslat pryč.

„Ach, Nikki.“ Moje jméno v jeho ústech v sobě obsahovalo tolik emocí a já jsem je nemohla
poznat. „Nezáleží na tom, co jsi řekla tisku. Zasloužíš si něco lepšího než vztah s chlapem za
mřížemi.“

„Zasloužím si tebe,“ řekla jsem. „Ale když říkáš, že to nezvládnu, máš v jistém smyslu
pravdu. Nezvládnu. Bez tebe ne. Damiene, copak to nechápeš? Nemůžu přece jen tak sedět
stranou a dívat se, jak tě soudí pro vraždu. Potřebuju být tady. Musím být tady. Potřebuju tě.“
Odmlčela jsem se, abych nabrala dech, a pak jsem naklonila hlavu a zadívala se mu do očí.
„A myslím, že ty mě taky potřebuješ.“

Zdálo se, že ve vteřinách, než odpověděl, visela tíha věčnosti.

„Ano,“ řekl a pak znovu: „Bože, Nikki, potřebuju tě.“ Bylo to, jako by se skleněná stěna, jež
ho obklopovala, náhle roztříštila. Život se vrátil do jeho očí, úsměv na jeho tvář. Najednou
jsem byla v jeho objetí. Tiskl mě k sobě a já jsem do sebe nasávala rytmus tlukotu jeho srdce
a vdechovala vůni muže, jehož jsem tak hluboce milovala.

„Takže jsi rád, že jsem přijela?“ Můj tón byl váhavý a nejistý.

„Ach, miláčku, to víš, že ano,“ řekl a city obsažené v jeho hlase mě málem přivedly k slzám.
„Jsi moje krev, bez tebe jsem pouhou prázdnou slupkou.“

„Neměl jsi mě opustit,“ hlesla jsem.

„Ne,“ odpověděl rozhodně. „Musel jsem odejít. Musel jsem ti dát šanci, aby ses ode mě
osvobodila. Protože tě čeká peklo, Nikki. I když si myslíš, kdoví jak jsem silný, vůči tobě
jsem slabý. Jsem sobec. Jednou jsem tě opustil, abych tě chránil, ale už to znovu neudělám.
Jestli chceš odejít, udělej to teď. Jinak musíš zůstat po mém boku, protože tě tam chci mít.
Zůstaň se mnou, Nikki. Navždycky.“

Chvěla jsem se úlevou nad jeho slovy a dokázala jen hloupě přikyvovat.

„Bez tebe to bylo peklo,“ pokračoval. „Každou minutu jsem musel bojovat s pokušením.
Chtěl jsem pro tebe poslat letadlo. Chtěl jsem poslat k čertu všechny ohledy, co je pro tebe
nejlepší, a nechat si tě pro sebe a svoje sobecké potřeby.“

Olízla jsem si rty. „Myslím, že se s tím dokážu srovnat.“

„Ne,“ namítl a obdivně zakroutil hlavou. „Byl jsem na tebe hrozně pyšný. Na to, co jsi řekla.
Takové riziko, co jsi na sebe vzala! Dokázala jsi vyhnat démony, Nikki. Tisk by tě mohl
otravovat, ale ty jsi mu tu možnost sebrala. Nemá sílu tě zničit. Kvůli tomuhle už ne. A
nejspíš kvůli ničemu.“

„Bylo to snadné. Prostě jsem si jenom připomněla, jak mi pořád říkáš, že jsem silná.“
Pohladil mě konečky prstů po lícní kosti. Pak přitiskl svá ústa k mým v dlouhém, uvítacím
polibku, z něhož jsem zeslábla v kolenou a celé tělo mě začalo pálit v očekávání jeho doteku.

„Chci se s tebou milovat,“ řekl.

„Díkybohu,“ řekla jsem já a jeho to rozesmálo.

„Jenže nemůžeme.“

Vzhlédla jsem k němu v náhlé obavě, že jsem se zmýlila a že mě přece jenom nakonec
odkopne.

„Mám teď schůzku se svými advokáty.“

„Ach. Tak potom?“

„Potom docela určitě. A budeme to dělat hodně dlouho. Mohla bys ale teď jít se mnou? Chtěl
bych, abys byla u toho, až se setkám se svými právníky.“

„Samozřejmě,“ souhlasila jsem okamžitě. „Znamená to tedy, že můžu zůstat?“

„To si piš.“ Pomalu se usmál a oči mu zářily.

„Co je?“ zeptala jsem se.

„Jenom doufám, že nejsi fata morgana.“

Zeširoka jsem se usmívala. „Jsem skutečná!“

„Dokaž to,“ řekl, sáhl do kapsy a vyndal odtud řetízek na kotník. Polkla jsem. „Navlékni si
ho,“ požádal.

„Ale jak –“

„Vrátil jsem se pro něj,“ vysvětlil mi a pak se sehnul a zapnul mi řetízek kolem kotníku. Stačil
lehounký dotek jeho ruky na kůži a už mi tělem prolétly vlny vzrušení. „Musel jsem tě mít s
sebou… aspoň jako talisman.“

„Damiene.” Hlas se mi lámal, srdce mi překypovalo.

Vstal a přitiskl mi prst na rty. „Později. Když s tím začneme, nikdy odsud neodejdeme. Chtěl
bych tě hned teď – ale nesmím propást tu schůzku.“

Usmála jsem se, šla za ním ke dveřím a myslela na ono „později“.

Zastavil se na zápraží. „Ještě jedna věc. Víš, jak jsem ti řekl, že můžeš zůstat? Vlastně jsem
tím chtěl říct, že tě miluju.“

Dívala jsem se na něj, když konečně vyslovil ta slova a oči mu přitom zářily. Moje ústa se
zvlnila v radostném úsměvu a najednou jsem zjistila, že se směju jako dítě.

Co má být, že je před námi soud za vraždu? Já a Damien se milujeme.

A to mi v tu chvíli úplně stačilo.

Konec 2. dílu

NEMŮŽETE SE DOČKAT, CO PŘINESE BUDOUCNOST NIKKI A DAMIENOVI?

ČTĚTE DÁL A NAHLÉDNĚTE DO STRHUJÍCÍHO ZÁVĚREČNÉHO DÍLU TRILOGIE

Ukázka z třetí části cyklu

J. Kenner

PROPUSŤ mě

Kapitola 1

Děs mě vytrhl z hlubokého spánku. Zprudka jsem se posadila. Místnost byla ponořená do
tlumeného nazelenalého světla z digitálního budíku, který oznamoval, že je právě po půlnoci.
Sotva jsem popadala dech, a i když jsem měla vytřeštěné oči, neviděla jsem nic. Poslední
závan téměř zapomenuté noční můry mnou projel jako dotek rozervaného lemu přízračného
pláště. Byl dost silný, aby mě naplnil hrůzou, ale přitom tak neurčitý, že když jsem se ho
pokusila zachytit, zmizel jako mlha.

Netušila jsem, co mě tak vystrašilo. Věděla jsem jen to, že jsem sama a že jsem vyděšená.

Sama?

Rychle jsem se otočila, převrátila se na posteli a sáhla vpravo. Ale ještě dřív, než jsem se
prsty dotkla chladného luxusního povlečení, jsem věděla, že tam není.

I když jsem usnula v Damienově náruči, opět jsem se probudila sama.

Přinejmenším jsem si však uvědomila původ té noční můry. Byl to stejný strach, jejž jsem
zažívala každý den a každou noc už po celé týdny. Strach, který jsem se pokoušela skrýt pod
umělým úsměvem, když jsem sedávala den za dnem po Damienově boku, zatímco jeho
advokáti s ním probírali do nejmenších detailů podrobnosti jeho obhajoby. Když společně
procházeli záludnosti postupu při žalobě z vraždy podle německých zákonů. Když ho doslova
prosili, aby jim pomohl vnést světlo do temných zákoutí svého dětství, protože dobře věděli,
stejně jako jsem to věděla já, že tato tajemství mohou znamenat jeho záchranu.

Jenže Damien dál tvrdohlavě mlčel, a já jsem tak zůstávala ponořená ve všudypřítomném
strachu, že ho ztratím. Že mi ho vezmou.

A nebyl to jen strach. Zápasila jsem také s příšerným, vše prostupujícím vědomím, které ve
mně vzbuzovalo paniku, že na celém zatraceném světě neexistuje jediná věc, co bych proti
tomu mohla udělat. Nic kromě toho, že budu čekat a doufat.
Jenže já nerada čekám a taky jsem svou víru nikdy nevkládala jen do pouhé naděje. Oddávat
se naději je skoro totéž jako spoléhat na osud, a obojí je pro moji povahu příliš vrtošivé.

Potřebovala jsem něco dělat, ale jediný, kdo něco dělat mohl, byl Damien, a ten to zarputile
odmítal.

A to bylo, myslím, ze všeho nejhorší. I když jsem totiž chápala důvody jeho mlčení,
nedokázala jsem v sobě zdusit sobeckou jiskru hněvu. Protože v podstatě nejde jen o to, že by
se Damien obětoval. Já jsem taky oběť. Do prdele, oběti jsme oba.

Chyběl nám čas. Soud už měl začít za pár hodin, a pokud Damien nezmění názor ohledně své
obhajoby, je velmi pravděpodobné, že o něj přijdu.

Pevně jsem sevřela víčka, abych se přiměla neplakat. I když se mi podařilo zaplašit strach,
hněv se ve mně zvedal jako živý tvor, až jsem se obávala, že přes veškerou snahu ve mně
vzkypí bez ohledu na následky.

Ke všemu mi bylo jasné, že po všem tom přemáhání a potlačování bude konečný výbuch o to
brutálnější.

Když došlo k žalobě, Damien se mě snažil odsunout stranou v domnění, že mě tím chrání.
Jenže se mýlil – a já jsem letěla celou tu dálku až sem do Německa, abych mu to řekla.

Teď už jsem tady více než tři týdny a za celou tu dobu nebylo dne, kdy bych toho litovala.
Neměla jsem pochyb, že to, co řekl, když mě uviděl ve dveřích, je pravda – že mě miluje.

Ale ani toto vědomí nijak nezmenšovalo neblahé tušení, které uvnitř mě stále rostlo. Zlou
předtuchu, která sílila především v noci, když jsem se probudila sama a věděla jsem, že se
uchýlil k samotě a skotské, zatímco já jsem ho toužila mít v náruči. Miluje mě, ano. Jenže
zároveň mám strach, že mě od sebe znovu odhání. Ne najednou, ale postupně, po malých
krocích.

Nic, kašlu na to.

Zvedla jsem se z chladivého pohodlí naší postele a postavila se. Byla jsem nahá, a tak jsem se
začala shánět po přepychovém bílém županu, který poskytl Hotel Kempinski. Damien mi ho
stáhl z ramen poté, co jsme se spolu včera večer sprchovali, a já jsem ho nechala ležet tam,
kam spadl jako hebká kupka bavlny vedle postele.

To však neplatilo o pásku od županu, ten jsem musela vykutat zpod zmuchlaných přikrývek.
Sex s Damienem byl vždycky intenzivní, ale jak se soud blížil, začal být ještě divočejší, ještě
mocnější. Jako by tím, že ovládal mě, Damien mohl ovládat i to, co mělo přijít.

Nepřítomně jsem si třela zápěstí. Žádné známky na nich nezůstaly, ale to jen proto, že byl
Damien opatrný. Totéž jsem však nemohla říct o svém zadku, kde mě na kůži stále pálily
stopy jeho dlaní. Obojí se mi líbilo – jak přetrvávající štípání, tak vědomí, že potřebuje moji
podřízenost, stejně jako se mu já potřebuju oddat.
Nakonec jsem pásek našla zahrabaný v nohách postele. Dnes v noci mi svazoval ruce za zády.
Teď jsem si ho uvázala v pase a pořádně utáhla. Po tom, jak dramaticky jsem se probudila,
jsem si teď vychutnávala luxusní pohodlí. I pokoj sám teď působil uklidňujícím dojmem.
Každý detail zde byl doveden k dokonalosti. Každý kousek dřeva byl perfektně vyleštěný,
každá drobnost a umělecký kousek měl své pečlivě vybrané místo. Teď mě však kouzlo
pokoje nechávalo pochopitelně chladnou.

Chtěla jsem jen najít Damiena.

Ložnice byla spojena s obrovskou šatnou a ohromnou koupelnou. Rychle jsem nahlédla do
obou dvou místností, i když jsem nepředpokládala, že bych ho tam mohla najít. Pak jsem se
vydala do obývací části.

V rozlehlém prostoru se skvěle vyjímala pohodlná sedací souprava a kulatý psací stůl, který
teď pokrývaly stohy papírů a složek jak Damienova byznysu, jež nehodlal přestat řídit ani
teď, když se svět kolem nás rozpadal na kusy, tak různých právnických dokumentů, které
Damienovi nařídil prostudovat jeho obhájce Charles Maynard.

Nechala jsem župan ležet, kde jsem zrovna stála, a natáhla jsem si na sebe vzorované
pouzdrové šaty, které mi Damien večer svlékl a pak je kavalírsky pohodil přes opěradlo
křesla. Předtím jsme na několik hodin unikli realitě tím, že jsme nakupovali na věhlasné
mnichovské třídě Maximilianstrasse, kde jsem si vybrala tolik bot a šatů, že bych si mohla
otevřít svůj vlastní butik.

Prohrábla jsem si prsty vlasy a zamířila jsem na druhou stranu místnosti k baru, kde byl
telefon. Ovládla jsem se a nezašla jsem do koupelny vylepšit si nalíčení, které se mi určitě
setřelo. Bylo to pro mě náročnější, než to zní – mantru, že dáma nikdy nevyjde ven
neupravená, mi vtloukali do hlavy už snad od narození.

Jenže s Damienem po boku jsem se naučila dělat dlouhý nos na mnohé strasti svého mládí a
teď jsem se právě mnohem víc soustředila na to, abych ho našla, než na to, že bych si měla
čerstvě namalovat pusu.

Vzala jsem sluchátko a zmáčkla nulu. Téměř okamžitě se na druhém konci ozval hlas s
typickým přízvukem. „Dobrý večer, slečno Fairchildová.“

„Je v baru?“ Nemusela jsem vysvětlovat, koho mám na mysli.

„Je tam. Mám mu přinést telefon ke stolku?“

„Ne, to je v pořádku. Přijdu dolů.“

„Sehr gut. Můžu pro vás udělat ještě něco?“

„Ne, děkuju vám.“ Už jsem skoro položila sluchátko, když tu mě napadlo, že něco přece ano.
„Počkejte!“ zadržela jsem recepčního dřív, než zavěsil, a pak jsem ho požádala o pomoc se
svým plánem, jak odvést Damienovu pozornost od jeho démonů.
Bez ohledu na stáří budovy a eleganci jejího interiéru se hotel pyšnil moderním prostředím a
já jsem se uvnitř jeho zdí cítila jako doma. Netrpělivě jsem čekala, až přijede výtah, a když
jsem konečně byla uvnitř, připadala jsem si ještě netrpělivější. Zdálo se mi, že trvá celou
věčnost, než kabina sjede dolů, a když se dveře konečně otevřely a objevila se okázalá
hotelová hala, zamířila jsem rovnou do baru ve staroanglickém stylu.

Byl sice pozdní večer v neděli, ale v Jahreszeiten baru bylo rušno. Hloučku, shromážděnému
kolem piána, tiše zpívala nějaká žena. Nevěnovala jsem jí pozornost. Nepředpokládala jsem,
že bych Damiena objevila mezi posluchači.

Místo toho jsem se proplétala skrz dřevo a rudou kůži barového interiéru. Odmítla jsem
pomoc číšníka, který mě chtěl někam usadit. Na okamžik jsem se bezmyšlenkovitě zastavila
vedle plavovlasé ženy zhruba ve svém věku, která usrkávala šampaňské a smála se na muže,
jenž by mohl být jejím otcem, ale já bych se vsadila, že nebyl.

Pomalu jsem se otáčela a rozhlížela se kolem sebe po místnosti. Damien nebyl v hloučku u
piána a neseděl ani u baru. Nevyskytoval se ani v jednom z červených kožených křesel,
pravidelně rozestavěných okolo stolků.

Začínala jsem mít obavy, že odešel dřív, než jsem přišla. Pak jsem ale ukročila vlevo a vtom
jsem si uvědomila, že to, co jsem považovala za pevnou zeď, je pouze optická iluze tvořená
sloupem. Teď jsem viděla i na zbytek místnosti, včetně plamenů šlehajících z krbu ve zdi na
opačné straně.

U něj stálo malé dvojkřeslo a dvě židle. A ano, byl tam také Damien.

Vydechla jsem úlevou tak obrovskou, že jsem málem musela využít rameno té blondýny jako
oporu. Damien seděl na jedné ze židlí zády do místnosti a hleděl do ohně. Ramena měl rovná
a dost široká, že by na nich mohl udržet váhu celého světa. Přála jsem si, aby to neměl
zapotřebí.

Pohnula jsem se směrem k němu. Zvuky mých kroků tlumil hustý koberec i šum okolního
hovoru. Zastavila jsem se kousek za ním a okamžitě jsem pocítila ono známé puzení, jaké se
dostavilo vždy, když jsem byla Damienovi nablízku. Zpěvačka teď broukala „Since I Fell for
You“ a hlas se nesl ostře a jasně přes celou místnost.

Její zpěv zněl tak tklivě, až jsem se bála, že ve mně spustí záplavu slz jako reakci na všechen
ten stres posledních několika týdnů.

Ne. Jsem tady proto, abych utěšila Damiena, z žádných jiných důvodů, a tak jsem s novou
rozhodností vykročila k němu. Když jsem byla konečně až u něho, položila jsem mu ruku na
rameno a sklonila se, až jsem se rty dotkla jeho ucha. „Je tohle soukromý večírek, nebo se
může přidat, kdo chce?“

Úsměv jako odpověď jsem spíš slyšela, než viděla. „Záleží na tom, kdo se ptá.“ Neotočil se
ke mně obličejem, ale zvedl paži a natáhl dlaň v mlčenlivém pozvání. Vložila jsem mu do ní
svou ruku a on mě jemně vedl kolem křesla, dokud jsem nestála přímo před ním. Znala jsem
každou črtu tváře tohoto muže. Každý úhel, každý rys. Znala jsem jeho rty, jeho výrazy. I se
zavřenýma očima bych dokázala vidět ty jeho, potemnělé touhou i rozjasněné smíchem.
Stačilo by mi podívat se na jeho vlasy, zbarvené jako půlnoc, abych si vybavila hebkost jejich
hustých kudrn v mých prstech. Nebylo na něm nic, co by pro mě nebylo důvěrně známé, a
přesto mě každý pohled na něj zasáhl jako úder, rozechvívající mě silou, jež mě pokaždé
dokázala srazit na kolena.

Už na pohled byl úchvatný. Jenže to nebyl jen jeho vzhled, který tak ohromoval. Šlo o
celkový dojem. O sílu, sebedůvěru, hluboko uloženou smyslnost, které nemohl zapřít, i kdyby
se sebevíc snažil.

„Damiene,“ zašeptala jsem, protože jsem se nemohla dočkat, až ucítím jeho jméno na rtech.

Jeho široká, působivá ústa se rozšířila v pomalém úsměvu. Za ruku si mě přitáhl na klín.
Stehna měl pevná a vysportovaná. Dychtivě jsem se usadila, ale nepřivinula jsem se k němu.
Chtěla jsem sedět rovně, abych mu viděla do tváře.

„Chceš o tom mluvit?“ Věděla jsem, co mi odpoví, ale přesto jsem zatajila dech a v duchu se
modlila, abych se tentokrát mýlila.

„Ne,“ odpověděl. „Jen tě chci objímat.“

Usmála jsem se, jako by jeho slova znamenala sladkou romantiku, abych nedala najevo, jak
moc mě z nich zamrazilo. Ano, toužila jsem po jeho doteku. Ale chtěla jsem od tohoto muže
víc.

Pohladila jsem ho po tváři. Od včerejška se neholil, a strniště vousů pod mou dlaní bylo drsné.
Účinek doteku mnou otřásl, hruď se mi sevřela a dech zrychlil. Přijde někdy doba, kdy
dokážu být v jeho blízkosti, aniž bych po něm nezatoužila? Aniž bych neprahla cítit dotek
jeho kůže na své vlastní?

Nebyla to jen pouhá sexuální touha – to rozhodně ne. Bylo to vlastně puzení. Jako by na něm
závisel můj další život. Jako bychom byli dvěma polovinami celku a ani jeden z nás nemohl
přežít bez druhého.

S Damienem jsem byla šťastnější než kdykoliv předtím ve svém životě. Ale zároveň jsem se
cítila také mnohem zoufalejší. Protože nyní jsem skutečně pochopila, co je to mít strach.

Přiměla jsem se k úsměvu, protože jsem skutečně nechtěla, aby Damien věděl, jak strašně se
děsím možnosti, že bych ho mohla ztratit. Bylo to marné, Damien mě znal až příliš dobře.

„Jsi vyděšená,“ konstatoval a smutek, jenž mu zabarvil hlas, byl dost silný, aby mě rozplakal.

„Jsi jediný člověk na světě, jemuž bych za nic nechtěl ublížit, a stejně jsem ten, kvůli kterému
máš oči plné strachu.“

„Ne,“ řekla jsem. „Vůbec nemám strach.“

„Lhářko,“ pronesl něžně.

„Zapomínáš, že jsem tě viděla v akci, Damiene Starku. Zatraceně, jsi jako přírodní síla.
Nedokážou tě zadržet. Možná to o tobě ještě nevědí, ale já ano. Však ty se z toho dostaneš.
Půjdeš domů jako volný člověk. Jinak to prostě dopadnout nemůže.“ Pronesla jsem ta slova,
protože jsem jim potřebovala uvěřit sama. Ale Damien měl pravdu: byla jsem zoufale
vyděšená.

Samozřejmě že mi z těch keců neuvěřil ani slovo. Jemně mi zastrčil pramen vlasů za ucho.
„Máš právo mít strach. Tohle je ten typ případu, nad kterým každý prokurátor slintá blahem.“

„Bylo ti ale teprve čtrnáct,“ namítla jsem.

„Proto mě také nebudou soudit jako dospělého.“

Zamračila jsem se. I když mu tehdy bylo pouhých čtrnáct let, přesto mu hrozily desítky let
vězení.

„Jenže ty jsi Merlea Richtera nezabil.“ To je nakonec na celé věci to nejdůležitější.

Jeho výraz potemněl. „Pravda je ohebná záležitost, a jakmile vejdu do soudní síně, pravdou se
stane to, co řekne porota.“

„Pak se tedy musíš snažit, aby soudci poznali skutečnou pravdu. Zatraceně, Damiene, ty jsi ho
nezabil. Ale i kdybys ho zabil, pak jsou tady přece polehčující okolnosti.“ Damien mi teprve
nedávno řekl, co se vlastně tehdy stalo. Rvali se, a když Richter spadl, Damien zůstal stát a
odmítl pomoci trenérovi, který ho tolik let zneužíval.

„Ach, Nikki.“ Přitáhl mě k sobě, vzal mě kolem pasu a přitiskl si mě na klín s takovou
rychlostí, že jsem až zalapala po dechu.

„Víš přece, že nemůžu udělat to, co ode mě žádáš.“

„Já přece nic nežádám,“ odpověděla jsem, ale moje slova zněla planě, protože jsem od něj
samozřejmě něco žádala. K čertu, nežádala, žadonila jsem. Damien to věděl zatraceně dobře.
A přesto moji prosbu odmítal.

Vzplál ve mně hněv, ale než jsem stačila vybuchnout, jeho ústa se přitiskla k mým. Polibek
byl hluboký, drsný a stravující, až se ve mně zvedla horká touha. Nezaplašila sice můj hněv
ani strach, ale dokázala je ztišit, a tak jsem se přitiskla blíž k němu a přála si nikdy nemuset
opustit bezpečí jeho náruče.

Tělo mu ztuhlo a džínsy se mu napjaly erekcí, která mě dráždila na zadku. Nadzvedla jsem se
a přitiskla se blíž. Líbala jsem ho víc a víc a strašně jsem si přála, abychom byli nahoře ve
svém apartmá, a ne ve veřejném baru.

Po chvíli jsem se odtáhla a bez dechu hlesla: „Miluju tě.“

„Já vím,“ řekl, a třebaže jsem čekala na stejná slova od něj, obdobného vyznání se mi
nedostalo.

Trochu se mi sevřelo srdce, ale přiměla jsem se k úsměvu. K takovému tomu druhu oslavného
úsměvu, jako že: „Hlavně, aby byl všude na světě mír.“ K takovému úsměvu, který je určen
okolí, nikoliv Damienovi.

Říkala jsem si, že je jenom unavený, ale vlastně jsem tomu nevěřila. Damien Stark nikdy
nedělal nic jen tak. I když jsem mu nemohla vidět do hlavy, přece jsem ho znala dost dobře na
to, abych mohla odhadnout jeho pohnutky, a chtělo se mi vyskočit na nohy a řvát. Chtělo se
mi ho prosit, aby mě od sebe neodháněl. Měla jsem chuť na něj ječet, že to chápu, že vím, že
se mě snaží chránit, protože ví, že u soudu může prohrát. Že ho ode mě můžou odtrhnout. Ale
k čertu, copak nevidí, jak mi ubližuje to všechno, co dělá?

Věřila jsem celým svým srdcem, že mě Damien miluje. Bála jsem se však, že jen láska
nestačí. Nestačí, když mě od sebe odhání v jakémsi zvráceném pokusu, aby mě ochránil.

Takže se s ním nebudu dohadovat. Není to sice boj, který bych mohla vyhrát, ale můžu tuhle
hru hrát po svém.

S novým odhodláním jsem znovu nahodila plný výkon svého úsměvu. Sklouzla jsem mu z
klína a natáhla k němu ruku. „V deset musíte být u soudu, pane Starku. Myslím, že byste měl
raději jít se mnou.“

S ustaraným výrazem vstal. „Chceš mi říct, že bych se měl trochu vyspat?“

„Ne.“

Přejel po mně pohledem a moje tělo se zachvělo, jako by se mě fyzicky dotkl. „Dobře,“
pronesl a to jediné slovo v sobě nejen obsahovalo celý vesmír příslibů, ale zároveň obrousilo
hranu mrazivého strachu, kterého jsem byla plná.

Dovolila jsem koutku úst pohnout se v náznaku úsměvu.

„Ale to taky ne. Aspoň zatím ne.“

Zmatek v jeho tváři vyvolal na mých rtech skutečný úsměv. Damien však neměl šanci se
vyptávat, protože se k nám blížil manažer hotelu. „Všechno je připraveno, slečno
Fairchildová.“

Můj úsměv se rozšířil. „Děkuju vám. Vaše načasování je dokonalé.“ Vzala jsem za ruku toho
zmateného muže, jehož jsem milovala, a vedla jsem ho za správcem skrz halu až před hotel.

Tam, zaparkované vedle velice nadšeného zřízence, stálo třešňově rudé lamborghini.

Damien se na mě otočil. „Co je to?“

„Půjčené. Napadlo mě, že by sis dnes v noci zasloužil trochu zábavy, a dálnice A9 je jenom
kousek odtud. Rychlé auto. Německá autobahn. Řekla bych, že není tak těžké dát si to
dohromady!“

„Kluci a jejich hračky?“

Ztlumila jsem hlas, aby správce nemohl nic zaslechnout. „Vzhledem k tomu, že v pokoji už
nějaké zajímavé hračky máme, mě napadlo, že bys třeba ocenil změnu.“ Vedla jsem ho blíž,
tam, kde stál zřízenec a přidržoval otevřená dvířka.

„Myslím, že je velice citlivé, a vím, že se ti bude ohromně líbit ovládat všechnu skrytou sílu.“

„Tak takové to je?“ zeptal se. Přejel mě pohledem shora dolů, a tentokrát byl v jeho pohledu
oheň. „Je to tak, přesně tohle mám rád. Vnímavost. Sílu. Moc.“

„Já vím,“ řekla jsem. Vklouzla jsem na sedadlo pro spolujezdce a přitom jsem ukázala větší
než malé množství svého stehna.

Vteřinku nato se už Damien usadil za volant a nastartoval silný motor.

„Když jedeš dost rychle, je to skoro stejné jako sex,“ poškádlila jsem ho. A pak, protože jsem
nedokázala odolat, jsem ještě dodala: „No, přinejmenším to může být výjimečná předehra.“

„V tom případě, slečno Fairchildová,“ řekl s chlapeckým úšklebkem na tváři, kvůli němuž to
všechno stálo za to, „bych vám radil, abyste se pevně držela.“

O autorce

J. Kenner miluje víno, hořkou čokoládu a knihy. Žije v Texasu se svým manželem a jejich
dcerami. Navštivte ji online na www.jkenner.com a dozvíte se víc o ní i o dalších
pseudonymech, pod nimiž píše své knihy. Na stránce také zjistíte, na čem zrovna pracuje, a
budete se s ní moci spojit na sociálních sítích.