Lynn Beachová

Stopy hrůzy 6
Temnota
 TEMNOTA

Lynn Beachová

Studio dobré nálady – nakladatelství Kredit

2
Copyright © 1991 by Parachute Press, Inc.
Translation © Antonín Hodek, 1992
ISBN 80-85279-57-6

3
 PROLOG

Nové místo.
Podivné nové pachy, nové tvary, nové zvuky.
Cesta sem byla vzrušující. Jeli ve velkém a hlučném autě, plném
neznámých zvuků a pachů. Bylo obtížné neštěkat. Ale nezapomněl na
svůj výcvik a zůstal klidný. Dělal to, co byla jeho povinnost a staral
se o Chlapce.
Tady to bylo jiné. Jiné než malý dům, ve kterém donedávna žili s
Mužem a Ženou. Zahrada, ve které si s Chlapcem hráli. Tady byla
zahrada velká, volná příroda, s neznámými rostlinami a živočichy. S
neznámými Chlapci a Děvčaty, Muži a Ženami.
A ještě něčím.
S něčím, co nebylo správné.
S něčím, co mělo pach, který poznával, i když se s ním nikdy
nesetkal. Pach nebezpečí.
Chlapec nebezpečí nevnímal. Nemohl cítit pachy, vidět tvary,
slyšet zvuky, které mohl on.
Bylo na něm, aby Chlapce chránil.
Chránil před nebezpečím.

4
 I.

Jason McCormack zdvihl kufřík a položil ho na postel. Pak ho

opatrně otevřel. I když nemohl vidět, prozkoumal každý centimetr
své poloviny velké čtyřhranné místnosti. Napravo od postele byl
prádelník a Jason věděl přesně, jak ho naplní: kalhoty a svetry dá do
spodní zásuvky, spodky a trička do prostřední, a knihy s věcmi na
psaní do horní.
První věc, kterou vyndal z kufru, byl dřevěný slon, kterého mu
táta přivezl z Indie. Postavil ho na prádelník, tak jako předtím doma.
Pak začal vybalovat šaty a prádlo. Pracoval pomalu, aby si byl jistý,
kde každý kus je, a mohl ho lehce najít. Občas zaslechl zavrzání
řemenů postroje, když se jeho pes Erroll pohnul na posteli, kam si po
jejich příchodu vlezl.
To je neskutečný, říkal si, když naplnil a zavřel spodní zásuvku,
začal pracovat na druhé. Bylo těžké uvěřit, že je konečně tady. Už
téměř rok nemyslel na nic jiného než na Chilleenskou akademii,
internátní školu schovanou v horách na Západě. Jeho nejlepší
kamarádku, Cissy Davisovou, poslali do Chilleenu v září minulého
roku, když se její rodiče odstěhovali z Jasonova městečka. Jason
chtěl jet s ní, ale jeho rodiče se domnívali, že není ještě připraven na
to, aby mohl žít mimo domov.
Od té doby snil Jason o toulkách kaňony a horami, daleko od
úzkostlivých rodičů, daleko od bolavé minulosti. Snil o tom, jak sám
a svobodně bude moci zkoumat divočinu.
A teď se mu sen splnil. Když skládal kupu triček do prádelníku,
napadlo ho, že by se měl štípnout, aby se ujistil, že nesní. Ale jestli to
je sen, říkal si, raděj se neprobudím.

5
 Najednou zaslechl kroky na chodbě. S napětím čekal, jestli někdo
vstoupí do jeho pokoje. „Už je tady…,“ zaslechl pronikavý hlas.
„Ten novej slepej kluk!“
Slepej kluk. Jasonova tvář zrudla. Sklopil oči a dobrá nálada se
začala vytrácet. Nenáviděl tahle dvě slova nejvíc ze všech – i když
byla pravdivá.
Nejvíc nenáviděl to, co si pod nimi lidi představovali.
Pitomeček.
Mrzáček.
Prostě jinej.
Jen Erroll, říkal si, jen Erroll věděl, jaký opravdu je. Pro Errolla
byl Jason jednoduše Jason. A společně mohli dokázat všechno
možné.
Cítil, že někdo stojí u dveří. Zaslechl hlas: „Ahoj.“
„Ahoj,“ odpověděl Jason a donutil se k úsměvu,
„Já jsem Sandy… budem spolu bydlet.“ Hlas byl přátelský, ale
pronikavý.
„Já jsem Jason,“ odpověděl méně přátelsky, než měl v úmyslu.
„Stavil jsem se, abych se tě zeptal, jestli nepotřebuješ něco
pomoct,“ křičel Sandy.
„Ne, díky.“ Jason se znovu usmál a mírně dodal: „A nemusíš tak
řvát. Slyším dobře – jen nevidím.“
„Tak to odpusť…“ řekl Sandy rozpačitě. „Ty,“ zeptal se
poplašeně, „to je tvůj pes? Tady je zakázaný mít zvířata na pokoji.“
„Erroll je můj partner,“ odpověděl Jason. „Pomáhá mi.“
„Chceš říct, že to je slepeckej pes?“ začal se Sandy zajímat.
„No, tak oficiálně ne,“ řekl Jason. „Oni nedávají psí průvodce
nikomu pod osmnáct. Ale můj strejda má psinec a dal mi Errolla k
posledním narozeninám. Sám ho trénoval.“
„A umí nějaký kousky?“ zeptal se Sandy a posadil se na postel.
„Jaký kousky?“
„Přece víš,“ řekl kluk netrpělivě. „Podat packu nebo se překulit?“
Jason se zamračil. „Erroll není takovej pitoměj pes,“ řekl. Začal
mít vztek.
„To je tedy blbý,“ otráveně řekl Sandy. „Možná, že bysme ho
mohli něco naučit pozdějc.“

6
 Jason zatřásl hlavou a začal pochybovat o tom, jestli se vůbec
někdy se Sandym sblíží. Byl zvědav na svého spolubydlícího, ale
Sandy byl přesně ten druh dotěrného řvouna, jaké Jason nesnášel.
Jako kdyby to chtěl dokázat, Sandy vstal najednou z postele a řekl
zase příliš hlasitě: „Pomůžu ti vypakovat.“
Než se Jason zmohl na slovo, vyrval mu Sandy hromádku prádla z
rukou a hodil ji do otevřené zásuvky.
„Kams to dal…?“ vykřikl zoufale Jason.
„Do prádelníku,“ odpověděl Sandy.
„Nevidím přece,“ připomněl mu Jason a dělal co mohl, aby
nevybuchl. To je důvod, proč si uklízím věci sám, abych věděl, kde
jsou.“
„A sakra… tak odpusť,“ řekl Sandy, ale vůbec to neznělo, že mu
to je líto. „Chtěl jsem ti jen pomoct.“
„Ále to je oukej,“ zamumlal Jason. Než se vzmohl na něco
dalšího, zarazil ho nový hlas. „Tuky ťuk…!“
„Cissy!“ V tom okamžiku Jasonova podrážděnost zmizela. Natáhl
ruce a kamarádku objal.
„Jasone! To jsem ráda, že tě zase vidím!“ Cissy ho k sobě
přitiskla. Nadechl se známé vůně a hned se cítil jako doma. Trochu
se od ní odtáhl a Erroll okamžitě skočil z postele. Začal bušit ocasem
do podlahy a nedočkavě čekal, až ho Jason představí.
„Cissy,“ řekl pyšně Jason, „to je Erroll – kvůli němu jsem se
konečně dostal do Chilleenu.“ Jason psal Cissy o svém strýci, který
byl trenérem psů… jak naučil Errolla, aby se stal Jasonovýma očima,
a jak spolu trénovali dlouhé měsíce. Jedině proto Jasonovi rodiče
souhlasili s tím, aby zkusil internátní školu – i když zatím jenom na
rok. Velmi neradi ho nechali jít a musel jim slíbit, že když to
nezvládne, vrátí se po roce domů. Bylo to těžké rozhodování, ale
Jason nepochyboval, že to zvládne.
„Potěšení na mý straně, Errolle,“ řekla Cissy. Jason slyšel, jak
Erroll očichává její ruku, pak ránu ocasem do podlahy, když Cissy
schválil. „Je ohromnej, Jasone,“ řekla Cissy.
„Já vím,“ usmíval se Jason.
„Jak to víš?“ vyhrkl Sandy. Zarazil se, ale po rozpačité pauze se
znovu zeptal: „Jak to můžeš vědět? Myslím, vzhledem k tomu, že

7
nemůžeš…“
„Že ho nemůžu vidět?“ zeptal se Jason. „Tedy… jednak mi lidi
řekli, jak vypadá. Je to černohnědý vlčák s překrásnýma hnědýma
očima. A když se ho dotýkám, tak vím, že má měkkounký, teplý
kožich a dlouhý drsný jazyk.“
„Jason ví hrozně moc.“ řekla Cissy. „No, mluv dál,“ požádala ho.
„Řekni Sandymu, jak vypadám já.“
„Máš dlouhé červené vlasy a zelené oči,“ řekl Jason. „A taky
pihy, který nemáš ráda.“
Cissy se rozesmála. „Šandy má víc pih než já. Má světle hnědý
vlasy, ostříhaný na ježka. Jo, a taky je hrozně hubenej.“
„Tak to tedy ne,“ bránil se Sandy. Mluvil uvolněně a Jason si
najednou uvědomil, že ti dva jsou kamarádi. Nedalo se říct, že by se
mu to moc líbilo.
„Jediná věc, kterou Jason nezná,“ řekla Cissy škádlivě, „je, že
neví, jak vypadá. Myslí si o sobě, že je opravdu pěknej kluk.“
„Samo, že jsem,“ řekl Jason. Přistoupil na jejich starou hru. „Mám
černý vlasy, modrý oči a vypadám jak filmová hvězda.“
„Přesně,“ řekla Cissy. „Pejsek Benji.“ Jason se rozesmál a Cissy
taky. „Mám obrovskou radost z toho, že vy dva budete spolu bydlet.
Je mi jasný, že my tři budem ohromný přátelé.“
„Taky si to myslím,“ řekl Sandy.
„Já laky,“ přidal se Jason a doufal, že to neznělo tak
pochybovačné, jak se cítil.
„Šandy!“ Cissy vykřikla najednou. „Tys mi neřekl, že jsi dokončil
ten model!“
„Jo,“ odpověděl Sandy, „dělal jsem na tom prakticky celý léto.“
„Pojď se podívat, Jasone,“ Cissy ho vzala za ruku a vedla ke stolu
v Sandyho polovině místnosti. Tam jemně uchopila několik jeho
prstů a opatrně je položila na křehký a komplikovaný třírozměrný
model. Jason s úžasem přejížděl prsty po stromech, cestách a
budovách, které Sandy vytvořil z papíru.
„Dotýkáš se Chilleenský akademie,“ informovala ho Cissy.
„Šandy maká na modelu Údolí přízraků už od jara.“
„Chtěl bych to poslat příští měsíc na krajskou výstavu,“ řekl
Sandy. „Slečna Millerová, co nás má na výtvarnou výchovu, si

8
myslí, že bych moh chytit nějakou cenu.“
Když tak Jason přejížděl prsty po modelu a představoval si ty
tucty hodin, které Sandy strávil na tak přesném a detailním díle, začal
k němu pociťovat velký respekt.
„To je neuvěřitelný,“ řekla Cissy, „Je to tak přesný – no, podívej,
tady dokonce máš Shadow Village!“
„Co je to?“ zeptal se Jason.
„Opuštěná indiánská vesnice pod horama,“ odpověděla Cissy.
„Tady.“ Posunovala Jasonovy prsty po stužce cesty, pak miniaturním
lesíkem, až k malému pahorku, ve kterém byla řada malých děr.
„Zbořeniny jsou tuhle,“ vedla mu prst. „Tadyhle je dávný
pohřebiště a tuhle jsou temný jeskyně. Říká se, že tam straší.“
„Straší?“ zeptal se Jason. „Vážně?“
Cissy se začala smát. „Kdybys dal na to, co si lidi povídají, tak
začneš věřit tomu, že aspoň v polovině Údolí přízraků straší. Mnoho
lidí tvrdí, že potkali duchy dávno zemřelých. Některý děcka tady
říkají, že dokonce i Část chilleenský školy je očarovaná.“
„Ohromný,“ řekl Jason.
„Já jsem tomu nikdy nevěřil,“ pronesl trochu povzneseně Sandy.
„Tedy já vlastně taky ne.“ pokračovala Cissy. „Šandy, musíš ale
přiznat, že se tu děly hodně podivný věci.“
„Nic takovýho jsem neviděl,“ řekl Sandy s úšklebkem a namířil si
to ke dveřím. „Tak si tu prima zaduchařte… já musím mazat na
hodinu tenisu.“
Sandyho kroky pomalu utichaly v chodbě a Jason si s úlevou
oddechl.,
„Co si o něm myslíš?“ zeptala se Cissy.
„No… ujde… teda… řek bych,“ odpověděl Jason.
„Stali se z nás dobří přátelé,“ řekla Cissy, aniž by si všimla
lehkého zklamání v jeho hlase. „Ty… máme ještě hodinu do večeře.
Pojď, trochu tě tu provedu.“
„Fajn,“ řekl Jason. „Jak daleko je Shadow Village?“
„Ne moc, ale nechceš nejdřív vidět ostatní školní baráky?“
„Už jsem byl aspoň v miliónu baráků, ale nikdy v indiánských
ruinách, kde straší. Pojďme.“
Cissy se rozesmála. „Ty ses ani trochu nezměnil. Pořád se snažíš

9
dokázat, že můžeš všechno.“
„To ti bůh řek, že můžu. Pojď, Errolle.“
Bez ohledu na sychravý podzimní vzduch, bylo Jasonovi teplo,
když kráčel přes školní pozemky s Cissy po boku. Jednak ho hřálo
vědomí, že poprvé v životě stojí na vlastních nohách a pak to, že byl
zase s ní. Většina lidí, které znal, byli jako Sandy a zacházeli s ním
jako s mrzákem – jenom Cissy ne. Znala ho prakticky celý život a
nikdy jí nevadilo, že je slepý.
„Ty, Jasone,“ tiše řekla, „moc bych si přála, abys moh vidět ty
hory a lesy. Jsou překrásný!“
„Já vím… můžu cítit vůni borovic a vítr mi fouká do obličeje.“
„Tady odsud je pěšina krapet hrbolatá,“ varovala Cissy. „Buď
opatrnej.“
„Erroll to bude hlídat za mě.“
„Vidíš, to jsem zapomněla. Takže, Errolle, buď ty opatrnej.“
Zaprášená pěšina začala stoupat lesem a Jason vnímal, jak byla
ušlapaná stovkami lidí.
„Shadow Village je už jen kousek,“ informovala ho Cissy. „Náš
učitel nám vyprávěl, že Indiáni tu žili několik století.“
„Co se s nima stalo?“ zeptal se Jason.
„To nikdo neví, prostě zmizeli před pěti stoletími.“
„To je divný,“ řekl Jason. Dostali se na vršek pahorku, kde les
končil. Cissy ho vedla jakýmsi polem s vysokou trávou, která se
šustivě otírala o jeho džíny.
„Tohle je jedna z těch zřícenin,“ konečně řekla Cissy a vzala
Jasonovu ruku. Pak ji položila na hliněnou, rozpadávající se stavbu.
„Dole v roklích jsou lepší.“ Jason pečlivě osahal zeď, pak se přikrčil
a pomalu postupoval podél základů. „Cissy,“ vykřikl, když se jeho
prsty něčeho dotkly.
„Cos našel?“ zeptala se.
„Špička šípu, myslím.“
„Ukaž… to je opravdu špička šípu! Byla jsem tu aspoň miliónkrát
a nenašla jsem vůbec nic.“
„Nechám si to pro štěstí,“ řekl Jason a dal si hrot do kapsy.
„Začíná se stmívat,“ řekla Cissy po chvíli. „Měli bychom se vrátit.
Mužem přijít zase zejtra, kdybys chtěl.“

10
 „Já se tmy nebojím,“ připomněl jí Jason. „Vrať se, jestli chceš. Já
bych ještě chvilku zůstal. Krásně to tu voní a Erroll ještě nikdy v lese
nebyl. Na chvilku ho propustím ze služby…“
„Když má obojek na krk, tak pracuje,“ vysvětloval Jason. „Tehdy
myslí jenom na mě a ne na psí věci. Ale když mu sundám obojek, ví
že je volný a může mít tu svou psí srandu.“
Cissy protestovala, ale Jason sundal Errollovi obojek a řekl: „Běž,
kamaráde!“ Vlčák radostně štěkl a zmizel v blízkých křovinách.
„Jseš si jistej, že se neztratí?“ zeptala se nervózně Cissy.
„Když ho zavolám, bude zpátky cobydup,“ řekl Jason. „Podívej.
Errolle!“
Pes se neobjevil. Za chvilku zaslechli jeho vzrušený štěkot. Bylo
to velmi blízko.
„Snad se mu něco nestalo?!“ vykřikla Cissy.
„Ale ne… asi jen něco našel,“ uklidňoval ji Jason. „Errolle, pojď
zpátky! Vidíš ho, Cissy?“
„Ano… je u takovýho velkýho balvanu. Ale…“
Errollův štěkot se najednou proměnil v pronikavé kňučení a Jason
si dokázal představit, jak se mu zježily na krku chlupy. „Pojď sem!“
vykřikl. Zvedl se a šel po zvuku Errollova štěkotu.
„Errolle, kamaráde, copak je?“ Zakopl o kořen, sklouzl a přistál
přímo u něj. Vlčák se třásl hrůzou, a když se ho snažil obejmout, aby
ho uklidnil, pes se mu vymkl a začal divoce skákat. Štěkal tak
hlasitě, že Jasona rozbolely uši.
Zmocnil se ho strach. „Cissy…!“ snažil se překřičet štěkot.
„Takhle nikdy nejančil… něco tu musí bejt!“

11
 II.

„Štěká na balvan,“ vysvětlovala Cissy. „Možná tam je nějakej had.“

„Něco ho muselo vystrašit,“ řekl Jason. Erroll teď vrčel a třásl se
na celém těle. „Jak ten balvan vypadá?“
„Nic zvláštního,“ popsala ho podrobněji, „sahá mi asi do pasu a je
opřenej o svah… Páni… začíná se…“
„Počkej,“ přerušil ji Jason. „Zkusím, jestli…“ Nakročil ke skále,
ale Erroll zavrčel hlasitěji a tvrdě do něj zpředu strčil.
„Errolle, ne!“ Jason rozkázal a nasadil mu zase obojek. „Lehni,
Errolle,“ nařídil. „Zůstaň!“ Vlčák se položil, ale jeho kňučení
zesílilo. „Pojďme raději!“ řekla nervózně Cissy.
„Jen vteřinku.“ Jason položil na balvan obě ruce. Jeho citlivé
dlaně vnímaly chlad a drsnost. Opatrně klouzal po povrchu, až
nahmatal hlubokou trhlinu, která šla nahoru a dozadu, někam tam,
kde se balvan dotýkal svahu. Strčil prsty do trhliny a cítil, jak se
povrch mění. Někde byl hladký, jinde oblázkovitý. A teplota se taky
měnila. Povrch balvanu si ještě udržoval trochu slunečního tepla, ale
čím hlouběji sahal, tím chladnější se kámen zdál.
Errollovo kňučení se zase změnilo ve vytí. A pak se balvan
najednou pohnul a natočil.
Jason vykřikl, když ucítil na tváři prudký závan chladného a
lepkavého vzduchu.
„Nestalo se ti nic?“ zvolala Cissy.
Jason ji skoro neslyšel. V hlavě mu vibroval podivný,
vysokofrekvenční tón. Něco takového ještě neslyšel. Zdálo se mu, že
bzučením pronikají jakási slova, ale když se je snažil rozeznat,
vibrace zesílily tak, že zněly jako tisíce podrážděných včel. Jasonovi

12
bylo teď jasné, že se míchá do něčeho, do čeho mu nic není.
Zvuk se postupně vytrácel a Jason začal vnímat jiný, naléhavější –
Errollovo varovné vrčení. Vlčák se zakousl do Jasonovy bundy a
snažil se ho odtáhnout od balvanu.
„Au… Errolle, přestaň!“ Tahal za řemen, ale Erroll přestal vrčet
teprve tehdy, když ho odtáhl dostatečně daleko.
„Slyšelas to?“ zeptal se Cissy.
„Neslyšela jsem ani -ň- kvůli tomu randálu, co dělal Erroll.“
„Zdálo se mi, že jsem slyšel… ále nic,“ řekl Jason. „Vidělas, jak
se ten balvan pohnul?“
„Jo… bylo to strašně divný,“ odpověděla Cissy. „Skočil asi metr
dopředu, když jsi v něm začal šťourat. Jako by ses dotkl skrytého
vypínače. Páni, za tím balvanem je něco jako jeskyně.“
„Jeskyně?“ divil se Jason.
„Opovaž se tam lézt,“ rozhodně řekla Cissy. „Nezůstanu tu už ani
minutu. Je skoro tma, a když si nepospíšíme, přijdem pozdě na
večeři.“
„Tak fajn… stejně bych do tý jeskyně nešel – teď určitě ne.“
„Dobrý,“ uklidnila se trochu Cissy.
Podle hlasu Jason poznal, že byla opravdu vystrašená z toho, co se
právě stalo. Když se vraceli, požádal ji, aby mu popisovala to, co
vidí. Doufal, že se vyprávěním uklidní.
Cissy mu začala dychtivě popisovat krajinu. „Je tu většinou
jehličnatý les. Určitě cítíš tu vůni. V těch kopcích za námi jsou
červené skály. Podle mýho profesora pocházejí všechny kameny a
hlína z pradávných sopek.“
„No ne…“ Jason poklekl a začal odhrabovat vrstvu jehličí, aby se
dostal k hrubé písčité zemi.
„Jasone, už je vážně pozdě,“ řekla Cissy. „Začínají vycházet
hvězdy a… Nedořekla a prudce se nadechla.
„Co je?“ zeptal se Jason.
„Ohlídla jsem se. Jasone, něco nás sleduje!“
„Jak to vypadá?“ Erroll začal zase vrčet.
„Jediný, co jsem zahlídla, bylo něco tmavýho, měnivýho… něco
jako stín,“ šeptala Cissy.
„A jde to za náma?“

13
 Cissy zaváhala. „Už ne,“ řekla ne moc přesvědčivě. „Už to
nevidím.“ Vzala ho za ruku a zrychlila chůzi. „Co myslíš, že to
bylo?“ zeptala se, když už byli daleko.
„Asi nic,“ odpověděl Jason a trochu se zasmál. „Jen nějakej stín,
asi od stromů.“
„Ale já jsem viděla…“
„Vidět vůbec neznamená věřit,“ řekl jí Jason. „Nerad to říkám,
Cissinko, ale myslím, že začínáš moc věřit na duchy. Ani Erroll už
není vyděšenej.“
„Ale tam bylo něco plíživýho, a já to viděla. Něco se děje v
Shadow Village. Od teďka se tomuhle místu budu vyhýbat.“
„Ale jdi…“ odporoval Jason. „Myslím, že o nic nejde. Hned jak
budu moct, tak se tam vrátím.“

Dorazili zpátky do školy a jen tak tak, že stihli večeři. Cissy mu

vysvětlila a ukázala všechno, co kuchyně nabízela. Pak ho odvedla
ke stolu, kde se setkal s jejími kamarády. Jason byl rád, že Sandy
mezi nimi nebyl.
Seděla tam děvčata z gymnastického týmu, mezi nimi dvojčata
Stacy a Tracy Jamesovy. Všichni se chovali přátelsky a hned se
zamilovali do Errolla.
„Jak víš, co jíš?“ zeptala se Stacy. „Chováš se, jako když přesně
víš, co máš na talíři.“
„Stacy!“ vykřikla Cissy, protože jí bylo trapně.
„To je v pořádku,“ řekl Jason. A ukázal Stacy, jak se domluvil s
lidmi z kuchyně. Naservírovali mu»jídlo na talíři podle čísel na
hodinách. „Nahoře, dvanáct hodin, to je sekaná. V šest hodin, dole,
mám salát. Brambory v devět a hrášek ve tři.“
„To je fajn,“ řekla suše Stacy. A neznělo to tak, že si myslí, že to
je divné nebo bláznivé – jen že ji to zajímá.
„Jason může udělat skoro všechno, co ty,“ řekla Cissy pyšně. „Jen
některý věci dělá trochu jinak.“
Po večeři hráli Jason, Cissy a dvojčata monopoly v klubu, zatímco
Erroll spokojeně dřímal.
Později, když ho vedl Erroll po’schodech do jejich místnosti, cítil
se Jason šťastnější a volnější než kdy před tím. Já sem opravdu

14
zapadnu, říkal si, můžu bejt normální’ kluk, jako každej jinej.
Když vstoupil do pokoje, slyšel Sandyho, jak pomalu a pravidelně
oddechuje. Potichu se svlékl a vlezl pod deku. Erroll se pohodlně
uložil u jeho nohou. Jason nevěděl, jestli to byla ta dlouhá cesta nebo
rozčilení ze setkání s novými lidmi, ale najednou se cítil úplně
vyčerpaný. Ani prudká touha po domově, která ho přepadla, když
položil hlavu na polštář, ho neudržela vzhůru. Zhluboka se nedýchl
čerstvého vzduchu, plného vůně borovic, obrátil se a usnul.
Ale nespal dobře. Měl sen, že ho pronásleduje roj rozzuřených
včel. Snažil se jim uniknout, utíkal jak nejrychleji mohl, mával
rukama, ale dohonily ho a vletěly mu rovnou do uší. Vzteklé bzučení
mu naplnilo hlavu. Jason se najednou probudil, třásl se chladem a
uvědomil si, že slyší tytéž vibrace, které zaslechl, když pohnul
balvanem. Hned nato začal Erroll rozčileně štěkat.
Než ho stačil uklidnit, uslyšel Jason ospalý hlas Sandyho.
„Nemůžeš udělat něco, abys uklidnil toho čokla?“
„Errolle! Ticho!“ vykřikl Jason, ale Erroll ho ignoroval a štěkal
dál.
„Proč štěká, sakra?“ ptal se Sandy.
„Já fakt nevím,“ odpověděl Jason. Položil ruku Errollovi na hřbet
a řekl: „Nech toho! Stop!“
Erroll přestal štěkat, přisunul se blíž k Jasonovi a začal kňučet. Co
ho, krucifix, tak vystrašilo?
„Myslel jsem, že to je trénovanej pes,“ bručel Sandy.
„Taky že je,“ řekl omlouvavě Jason. „Jen je vystrašenej, protože
je v novým místě.“
„Já jen doufám, že si brzy zvykne. Ále co, snad se na to…“
najednou se zarazil. „Ty… proč jsi otevřel okno?“
„Já ne…“ řekl Jason. Pořád cítil ten chlad od chvíle, kdy se
probudil.
„Ale někdo jo… Je tu strašná zima.“ Jason slyšel, jak Sandy vstal
a okno zavřel.
Najednou Erroll seskočil z postele a začal zase výt.
„Jasone,“ ozval se vystrašeně Sandy, „něco se děje. Skočil na židli
a štěká na strop… ale tam nic není!“

15
 III.

Chlad. Nebezpečí bylo chlad a tma.

Prosáklo z temnoty za balvanem a jeho pach mu pronikl do
čenichu. Jeho hlas se mu vplížil do uší.
Zdálo se prastaré – tak jako země. Probudilo se z přehlubokého a
dlouhého spánku. A teď začalo nabírat na síle.
Vědělo, co chce.
To nebezpečí chtělo Chlapce. Nezastaví se, dokud ho nedostane.

16
 IV.

Jason přecházel trávník před školou a hrozně zíval. Byl unavený a

mrzutý, protože spal méně než pět hodin – pět neklidných hodin za
celou noc.
„Dej bacha!“ Jason uslyšel varovný výkřik jen pár vteřin před tím,
než ho něco uhodilo zezadu do hlavy.
„Hele, odpusť!“ Majitel hlasu se přiblížil a omlouval se. „To sis
nevšim, že tu hrajeme Frisbee?“
„Já totiž nevidím,“ řekl Jason.
„A jo, vidíš, ty jsi ten sle…, ten novej kluk,“ pokračoval hlas.
„Mě to vážně mrzí. Nechtěl jsem…“
„To je oukej,“ řekl Jason. „Nic se nestalo.“
„Já jsem Randy Moser,“ představil se hlas. „Kam jdeš? Můžu ti
nějak pomoct?“
„To je dobrý,“ odpověděl Jason. „Mám psa… díky.“
„Ale ty jsi přece… teda… novej. Víš to jistě?“
Samozřejmě, že to vím jistě, pomyslel si. Proč bych to jinak říkal?
Věděl, že ho ten kluk nechtěl urazit, ale přál si, aby s ním někdy
zacházeli jako s normálním člověkem.
Cissy mu včera udělala průvodce školou. Vedla ho z jeho pokoje
přes hlavní halu ven, až k dlouhé, nízké budově, kde se učilo.
Pochodovali s Errollem od jedné třídy ke druhé a zpět, dokud si trasu
nevtiskli do paměti.
První hodinu měli algebru. Zatímco učitel přednášel, Jason si
dělal poznámky na malé mašince, která měla rozměr polovičního
psacího stroje – na klávesách bylo slepecké písmo. Většina jeho
učebnic byla buďto psána slepeckým písmem nebo byla nahraná na

17
kazetě. Ale potřeboval někoho, kdo by mu předčítal z těch ostatních.
Doufal, že mu pomůže Cissy nebo jedno z dvojčat.
Po algebře přišla historie, pak angličtina a povinné studium v
knihovně. Jason slyšel plno chlapců a děvčat nadávat na spoustu
domácích úkolů, požadovaných v Chilleenské škole, ale jemu se to
nezdálo tak moc. Byl zvyklý pracovat tvrdě.
Hned po obědě měl tělocvik. Přišel tam dřív, takže se mohl
převléknout bez mnoha otázek a nabídek pomoci. Našel svou skříňku
bez potíží. Byla na konci dlouhé řady. Když se převlékl, zamkl
skříňku a dal si klíč na řetízku kolem krku.
Ozvěna v tělocvičně prozradila, že tam nikdo není. Zatím co čekal
na začátek hodiny, rozhodl se, že si střihne nějaké kliky. Proč ne,
vždycky měl rád gymnastiku.
Udělal jich skoro osmdesát, když zaslechl, že se otevřely dveře.
„Ahoj!“ Byl to hluboký, hutný hlas.
„Sedmdesátdevět, osmdesát,“ odpověděl Jason. Pak se postavil.
„Máš dobrejch patnáct minut, než začnem,“ řekl hlas s úsměvem.
„Já vím,“ odpověděl Jason, „já jen chci zůstat v dobrý formě.“
„Škoda, že to není nakažlivý,“ pravil hlas. „Jmenuju se Tam a
učím tělocvik.“
„A já Jason McCormack, jsem ve vaší třídě.“
„A kdo je ten fešák, co sedí vedle tebe?“
„To je Erroll,“ odpověděl Jason. Erroll začal bít ocasem do
podlahy.
„Tenhle semestr vám budu muset dát zabrat,“ pokračoval pan
Tam.
„To je ohromný, mně to někdy dělá potíže, udržet se ve formě.“
„Proč?“ zeptal se pan Tam.
Jason se nadechl. „Asi kvůlivá mým rodičům. Vždycky se o mě
děsně báli. Abych neriskoval a nepokoušel se o něco, co by mohlo
bejt nebezpečný.“
„To já chápu, ale nic se nenaučíš, dokud do toho nehupsneš po
hlavě. Co by ses tu rád naučil?
Jason nemohl uvěřit, že s ním konečně někdo zachází jako s
normálním klukem. Chvilku přemýšlel o jeho otázce. „Víte… já jsem
se vždycky chtěl naučit plavat.“

18
 „Klidně,“ řekl pan Tam. „Ale plavecký kursy začínají až příští
semestr. Co chceš dělat teď?“
„Já vážně nevím,“ odpověděl Jason. Nebyl zvyklý na to vybírat si
z více možností.
„Mám nápad,“ řekl pan Tam. „Jsem instruktor v horolezeckým
kroužku. Scházíme se po škole třikrát týdně. Chtěl bys to zkusit?“
„Jasně! Myslíte si, že bych moh’?“
„Můžeme to zkusit,“ řekl pan Tam. „Může to být nebezpečný. Ale
proč bys nemoh slaňovat?“
„Co je to?“
„Víš přece, co je lézt na skály, ne?“
„Samo, šplhat po stěně pomocí rukou a nohou.“
„Správně,“ řekl pan Tam. „Výstup obyčejně vezme spoustu času.
A slaňování je způsob, jak se dostat dolů rychle. Máš na sobě
řemeny, který jsou přivázaný k hlavnímu lanu a, abych tak řek,
houpáš se dolů podle stěny.“
„To je fajn, ale myslíte, že to můžu?“
„To se ví, že jo,“ řekl pan Tam. „Máme tu dobrý vybavení a ty jsi
silnej, jak vidím. Osmdesát kliků každej neudělá. Tyhle dvě věci jsou
nejdůležitější – vybavení a tvoje síla. Zítra jdem na to poprvé. Co ty
na to?“
„Celej žhavěj…“
Zbytek dne prožil Jason ve vzrušené náladě, takže si ani nevšiml
mrazivé vlhkosti, která přišla se zamračeným nebem. Nemohl se
dočkat, až bude vyprávět Cissy o svém setkání s panem Tamem.
Všechno je úplně perfektní, říkal si. Přesně jak jsem si představoval.
Poslední hodinu měl latinu, kterou si vybral proto, že to měl být
nejtěžší jazyk. Několik jeho nových přátel, jako Stacy a Sandy, bylo
také ve třídě. Bylo mu tam pěkně, psal si poznámky na mašince,
když Erroll najednou začal vrčet.
„Ticho, Errolle, šššt!“ šeptal co nejtišeji. Erroll se na chvilku
utišil, ale začal znovu a hlasitěji. „Šššt!“ opakoval Jason.
Učitelka a ostatní studenti to ignorovali několik minut, ale podle
šumotu Jason poznal, že se začínají dívat jejich směrem.
„Jasone,“ nakonec řekla učitelka, slečna Hicksová. „Asi ten pes
potřebuje jít na chvilku ven.“

19
 Jason ani nestačil odpovědět, když se Errollovo hluboké vrčení
změnilo ve vysoké zavytí.
Jason zmateně vstal. „Opravdu nevím, co mu je… promiňte.“
„Asi to bude tím, že je první den ve škole,“ řekla slečna Hicksová.
„Možná, odvedu ho do našeho pokoje a hned se vrátím.“
„Půjdu s nima,“ řekl Sandy, který seděl za Jasonem. „Pomůžu
Jasonovi zpátky.“ To Jasona umrtvilo. Chtěl mu Sandy opravdu
pomoct nebo se jen producírovat? Ale bylo to jedno, stejně, musel
jeho pomoc přijmout. Bez Errolla by se asi zpátky nedostal.

Když se Jason vrátil po vyučování do pokoje, Erroll byl šťastný,

že ho zase vidí a vzrušeně poskakoval. Chodil sem a tam a tiše
kňučel. Když mu Jason poručil, aby si sedl, vlčák poslechl, ale podle
cinkání zvonečků na řemení bylo jasné, že je neklidný.
„Co je to s tebou, kamaráde?“ zeptal se a začal hladit jeho krátkou
hustou srst. Erroll odpověděl kňučením.
Někdo zaklepal. „Pojďte dál,“ řekl Jason a přidržel Errolla.
„Ahojky,“ pozdravila Cissy. „Tak jak to dneska šlo?“
„Docela fajn,“ odpověděl Jason. „A jakás byla ty?“
„Taky fajn, až na anglinu. Máme na ni slečnu Harveyovou a to je
úplnej zabiják. Mrzí mě, že nemáme žádný společný třídy.“
„Mě taky, Cissy.“ Vyprávěl jí o svých třídách a panu Tamovi, jak
ho pozval do horolezeckého klubu.
„To je věc! Tam je moc fajn, krásně se směje… všechny holky
jsou do něj zamilovaný.“
„Nechtěla bys taky slejzat skály?“ zeptal se.
„Ráda bych, ale zapsala jsem si šermování – a to je taky po škole.
A jak jde škola tady dědkovi?“ zeptala se na Errolla. „Vsadím se, že
byl ohromnej v matice.“
„Jéje… a jak.“ Jason se rozesmál. „Sekal dobrotu celej den, až na
poslední hodinu.“ Vyprávěl Cissy o jeho nezvyklém chování v
hodině latiny.
„To tedy je divný,“ souhlasila.
„Třeba to bylo jen proto, že je to náš první den,“ snažil se jí Jason
vysvětlit.
„Možný to je,“ řekla Cissy. „Ale mohlo by to bejt taky něco

20
jinýho. Nikdo neví proč, ale tady v Údolí přízraků se zvířata někdy
chovají moc divně.“
„Není to zas jedna z tvejch pohádek?“ zeptal se.
„Ale kdepak. Je to pravda,“ řekla rozhodně Cissy. „Možná to má
co dělat s tím horských vzduchem tady. Ale co… ty, Jasone, dostala
jsem nápad, jak Errolla uklidnit.“ /
„Jak?“
„Vypadá to, že bude pršet, ale jestli bys to chtěl risknout, mohli
bysme ho vzít na louky za hlavní budovu. Tam by se moh krásně
vylítat. Chceš?“
„Že váháš.“

Táta s mámou by dostali infarkt, kdyby mě teď viděli, říkal si

Jason, když běželi loukou plnou divokých horských květin. Přestože
země byla posetá kameny, neklopýtl ani jednou. Erroll se radoval
jako štěně, i když byl přivázaný na řemenu.
Vesele štěkal na všechny pachy, které zachytil. „To je ohromný!“
křičel Jason.
„Já vím,“ volala Cissy. „Teď pojď, dáme si závod k lesu!“
Když bylo po všem, oba se unavení a zpocení pomalu vraceli ke
škole. Erroll se zdál klidnější. Asi to cvičení opravdu potřeboval.
„To není možný, že jsme byli venku tak dlouho,“ řekla Cissy. „Je
skoro tma.“
Když se dostali na pěšinu, která vedla kolem zadní strany hlavní
budovy, Erroll se najednou zastavil a snažil se Jasona stáhnout z
cesty. „Copak je, kamaráde? Cissy, je něco na pěšině?“
„Ne, nic,“ řekla trochu zmateně. „Je úplně prázdná.’,’
„Pojď, Errolle,“ nařídil Jason a táhl psa zpátky na pěšinu. „No tak,
jde se!“
Erroll šel, ale velmi pomalu. Začal tiše vrčet. „Copak je,
kamaráde?“
„Proč se chová tak podivně?“ zeptala se Cissy.
„Já ti nevím, co mu je…“ Erroll najednou prudce trhnul řemenem
a táhl Jasona mimo pěšinu. Jason málem ztratil rovnováhu. „Dej
pozor, Errolle!“
„Už jsme skoro ve škole,“ řekla Cissy. „Kdybys ho třeba

21
odved…“
Konec věty zmizel v ječivém bzukotu. Byl to tentýž děsivý zvuk,
který Jason slyšel, když pohnul tím balvanem. Tentýž, který slyšel
minulou noc ve svém pokoji. Najednou pocítil prudký náraz vlhkého
a mrazivého vzduchu, který už také znal. Právě se chtěl zeptal Cissy,
jestli zaslechla nebo pocítila totéž, když Cissy pronikavě vykřikla:
„Pozor… uskoč!“

22
 V.

Ještě než Jason stačil zareagovat na Cissino varování, Erroll se

prudce opřel do řemenů a strhl ho stranou. Jason upadl do trávy vedle
cesty a uslyšel hromovou ránu z toho místa, kde právě stál.
„Jasone!“ vykřikla Cissy. „Stalo se ti něco?“
Jason se posadil. „Ne, nic… aspoň myslím. Co se stalo?“
„Ze střechy spad obrovskej balvan… velkej jako televize. Kdyby
tě Erroll nestrhnul, tak spad na tebe!“
„Balvan? A ze střechy?“
„Vypadá jako jeden z těch, co z nich stavěj komíny,“ řekla Cissy.
Obklopila je malá skupinka studentů.
„Ten pes mu zachránil život,“ řekl vzrušeně hlas, který Jason znal.
Patřil Monice, Cissyině kamarádce. „Kdyby ho nestrhnul, tak ten
balvan spad rovnou Jasonovi na hlavu.“
„Díky, pejsku, dík…“ mumlal Jason a objal Errolla.
„Co se tu děje?“ Paní Danitová, ředitelka školy, přiběhla a začala
vyšetřovat. Studenti jí vyprávěli, co se stalo. Byla zděšená a nařídila
jim, aby se pěšině vyhýbali, dokud se někdo nepodívá na střechu a na
komín. „Už je pozdě, mažte všichni k večeři.“ Přistoupila k Jasonovi.
„Hrozně mě to mrzí, Jasone. Byla bych ráda, kdyby se na tebe
podívala ošetřovatelka.“
„To není nutný, paní Danitová, nic mi není, vážně.“
„No, když myslíš…“ řekla ředitelka, ale Jason cítil, že má strach.

Ten večer byla jídelna tišší než jindy. Jason jedl masové
knedlíčky se špagetami a přemýšlel o tom, kolik studentů už slyšelo
o tom maléru. Mysleli si, že se to stalo proto, že byl slepý? Říkal si,

23
že je to jen jeho představa, že se na něj každý dívá. Ale to mu
nepomohlo, aby se cítil lip.
„Obávám se, že si dnes neuděláme oheň v hlavním krbu,“
oznámila paní Danitová po večeři. „Abychom zabránili případným
dalším nehodám, náš opravář zakryl komín prkny, než přijdou
řemeslníci a opraví to. Pan Raines si myslí, že ten kus komína, který
spadl ze střechy, spadl prostě náhodou, ale stejně musíme být
opatrní. Měli jsme štěstí, že to nikoho nezranilo.“
Teď si Jason byl jistý, že každý v místnosti se na něj dívá. Cítil,
jak rudne a sklonil hlavu do talíře. Cissy, která seděla vedle něj, ho
lehce poplácala po rameni. Trochu se styděl, ale usmál se a moc si
přál, aby všichni zapomněli na to, co se stalo.
Když už ležel v posteli, přemýšlel o tom, co říkala paní Danitová.
Zdálo se to logické, ale pořád tomu nemohl úplně uvěřit. Vzpomínal
na to, jak se choval Erroll – jak se prudce opřel do řemení, aby ho
strhl z pěšiny vteřinu před tím, než tam kámen spadl. Mohl Erroll
vědět, co se stane? A co ta plíživá a mrazivá vlhkost a podivný
bzučivý zvuk, které pocítil a uslyšel těsně předtím, než se to stalo?
Tak moment, Jasone – uklidňoval se – teď už začneš spolehlivě
věřit všem těm historkám o Údolí přízraků.
Ale co když jsou některé z nich pravdivé? Co když… co když byl
opravdu sledován nějakou, temnou silou nebo duchem? Bylo by něco
takového možné? A kdyby, proč by to sledovalo právě jeho?
Možná se to stalo proto, že měl psa, nebo – napadlo ho najednou –
to možná souviselo s tím balvanem, se kterým včera pohnul. Včera
přestal Erroll poslouchat rozkazy. A bylo to včera, kdy zaslechl ten
podivný zvuk a pocítil mrazení.
Možná, že všechny ty věci – zvuk, mráz a dokonce i Errollovo
podivné chování – patřilo nějak k sobě a možná, že jediná věc, která
je spojovala, byl ten balvan.
Řekl si, že jediná možnost, jak to zjistit, je – zase balvan navštívit.

„Já musím bejt úplně pitomá,“ řekla Cissy, když zase stoupala s
Jasonem a Errollem nahoru k Shadow Village.
„Prosím tě, proč?“ ptal se. Jason. „Není to daleko, a sama jsi
řekla, že do Shadow Village ještě smíme.“

24
 „To jo, ale běhá mi mráz po zádech, zvlášť, když je tak zamračeno
jako dneska. A navíc jsme se vzdali oběda!“
„Ale Cissy, nekušni, byl to fajn nápad, žes sebou vzala obložený
chlebíčky,“ říkal Jason, zatímco z jednoho ukusoval.
„Stejně si myslím, že tvůj nápad s tím balvanem je pitoměj,“
Cissy zase začala. „Stejně je ale něco podivnýho v Shadow Village.
No co, aspoň jsme se vypravili na pěknou túru.“
Jason se jen usmál. Vzduch tady byl tak čistý, že mohl cítit vůně
stovek divokých květin, které s sebou přinášel vítr. Dokonce i Erroll
se choval bezstarostně.
Jasonovi bylo moc pěkně, stoupal… ale Erroll se neočekávaně
zastavil a usedl uprostřed stezky. „Errolle, co je zase?“ zeptala se
Cissy.
„Vstaň, Errolle,“ nařídil mu Jason. „Jdeme!“
Erroll vstal, ale rozkňučel se.
„No maucta… zase,“ řekla Cissy. „Prosím tě, Jasone, proč ten pes
tak vyvádí?“
„Já ti nevím, možná proto, že se blížíme k tomu balvanu.“
A taky ano. Čím víc se blížili k Shadow Village, Erroll vrčel
hlasitěji a snažil se obrátit Jasona zpět. „Ne!“ rozkazoval Jason.
„Jsem tvůj pán a chci jít dál!“
Konečně Cissy řekla: „Ještě kousek… za tímhle vršíčkem je ten
zatracenej balvan.“
„Zaplať pámbu, protože s Errollem je vážně těžká práce.“
Sotva dořekl, Erroll se opřel do řemenů tak, že Jasona málem
porazil, když uskočil doprava. „Errolle!“ zařval Jason. Zaryl paty do
země a trhl řemením. Pes se zastavil a začal štěkat tak hlasitě, že
Jasonovi zvonilo v uších.
„Možná bysme ho měli přivázat,“ řekla Cissy. „Já tě dovedu sama
nahoru.“
„To je dobrej nápad. Pámbu ví, co s ním je, ale čím blíž jsme u
balvanu, tím víc blbne.“
„Buď hodnej,“ nakázal Errollovi, když ho Cissy přivazovala k
nejbližšímu stromu. „Ticho! Zůstaň! Vrátíme se za pět minut.“
Když Cissy vzala Jasona za ruku a obrátilo ho proti kopci, Erroll
začal štěkat a výt, jako kdyby zešílel. Skočil před Jasona a prudce

25
cvakl zuby.

26
 VI.

„Jasone!“ vykřikla Cissy a pevněji stiskla jeho ruku. „To není

možný! Erroll tě chtěl kousnout!“
„Sedni!“ nařídil Jason a trochu se rozklepal. Držel se Cissyiny
ruky a naklonil se k Errollovi. Když mu sáhl na hruď, překvapeně
zjistil, že se vlčák třese a rychle dýchá. Vypadal jako pes, který uběhl
dlouhou vzdálenost, nebo se velice vyděsil.
Jason zapomněl, že dostal zlost a klekl si, aby ho uklidnil.
„Errollku, není tu nic, co by ti mohlo ublížit. Cissy tu je se mnou.
Nemusíš se bát.“
„Třeba se nebojí on, ale co ty? Málem tě kousl, Jasone.“
„Nemyslím si, že by mi ublížil. Chtěl mě jenom zastavit. Z
nějakýho důvodu nechtěl, abysme se dostali blíž k balvanu.“
„Tak fajn, zdá se, že tentokrát vyhrál. Pojď, ty psisko,“ řekla
Cissy a odvázala Errolla. „Je skoro po obědě, musíme se vrátit.“
„No dobře,“ souhlasil otráveně Jason. „Pojď, Errolle.“
Když se otočili, Erroll zabušil radostně ocasem do pěšiny. Jason
doufal, že se vlčák úplně uklidní, než se dostanou zpátky do školy.
Ale při sestupu se Erroll často zastavoval, obracel se zpátky a větřil.
Pořád ho něco zneklidňovalo.
„Nerada to říkám,“ pravila Cissy, když se blížili ke škole, „ale měl
bys vzít Errolla k veterináři. Žádnej pes – a zvlášť ne pes jako ten
tvůj – by si neměl dovolit kousat.“
„Myslím, že měl moc vzrůša a potřebuje trochu času, aby se
uklidnil. Nechám ho odpoledne v pokoji.“ Ale sotva to dořekl, pes
začal zase kňučet. Něco tu opravdu nehrálo.

27
 Když přišli do pokoje, Jason sundal Errollovi řemení a připnul mu
k obojku obyčejnou šňůru. Tu pak přivázal k noze postele, aby vlčák
dosáhl lehce na misky se žrádlem a vodou. „Lehni si, staříku,“
poradil mu. „Dej si dvacet.“
Erroll se položil v nohách postele a tichounce kňučel, když se
objevil Sandy.
„Co s ním zase je?“ zeptal se. „Mám pocit, že to tady nemá rád.“
„Je unavenej, tak mu dám odpoledne volno.“
„Zase?“‘ zeptal se Sandy. „Jak to bez něj pořídíš?“
Jason vstal a vylovil z prádelníku dlouhou bílou tyč. Jako všichni
slepí musel se naučit chodit s bílou holí tak, aby nevrážel do věcí.
Ale Sandy se ptal dál: „Jak najdeš svou třídu?“
„To je fakt, s Errollem je to jednodušší,“ přiznal Jason. „Ale já
vím, kolik je schodů do přízemí a kolik na verandu. Pak už to je
lehký dostat se do budovy, kde máme třídy.“
„Já si stejně myslím…“ řekl Sandy. „Ále co… kam jdeš teď?“
„Na tělocvik.“
„Fajn, to máme stejnou cestu. Já jdu na anglinu. Pojď, vezmu tě
sebou.“
„Ale ne… já to zvládnu,“ odporoval Jason.
„To je v pořádku,“ řekl Sandy. „Žádnej problém. Pojď, mrskni
sebou, za chvilku začne zvonit.“ Uchopil Jasona za loket a doslova
ho vytáhl z pokoje. Jason si částečně uvědomoval, že mu Sandy chtěl
pomoci, ale navztekal se tak, že snad ani neslyšel Errollovo kňučení,
když zabouchli dveře.

Při rozcvičce se už natolik uvolnil, že zapomněl na Sandyho i na

neposlušného psa. Dával si do těla a brzy cítil, jak ho opouští napětí,
které se v něm nahromadilo.
Než se nadál, bylo po hodině. Už už chtěl vyrazit na latinu, když
mu někdo škubl paží. Dobrá nálada se okamžitě vytratila.
„To jsem já, Sandy!“ zbytečně hlásil jeho spolubydlící. „Řek jsem
si, že tě dovedu na latinu.“
„Fajn,“ opatrně řekl Jason, „já si ale myslím…“
„Hele, žádnej problém!“ A už ho vedl po cestě. „Ty bys přece
udělal pro mě to samý, kdybych byl slepej, že jo?“

28
 Jason se ani nenamáhal mu odpovědět. Viděl svou budoucnost v
ponurém světle. Tušil, že se mu Sandy zase vnutí po latině a bude ho
chtít odvést do pokoje, a pak na večeři, a pak všude tam, kam bude
muset – dokud se Erroll neujme zase vedení. Kdyby to mělo takhle
pokračovat, bylo by to stejné jako doma.
Řekl si, že do toho raděj praští hned, než to bude horší. Když se
tedy Sandy po latině zase ukázal, řekl mu suše: „Nepůjdu teď do
pokoje, jdu na schůzku kroužku.“
„Vážně? Jakýho kroužku? Odvedu tě tam.“
„Horolezeckýho,“ odpověděl Jason.
„Cože?“ Sandy málem oněměl. Pak se začal smát. „Ne, vážně…
co je to za kroužek? Šachovej?“
„Už jsem řek – horolezeckej. Pan Tam mě pozval.“
„Ty jseš praštěnej,“ vykřikl Sandy. „Vždyť si zlomíš vaz!“
„Protože jsem slepej?“ zeptal se Jason.
„No…“ zamumlal Sandy zmateně, „o to nějak moc nejde. Je to
nebezpečný. Já bych se o to nepokoušel!“
„Plno věcí je nebezpečnejch,“ zdůraznil Jason. „Musíš bejt prostě
opatrnej. A další věc je síla, kondice… a pak Tam řek, že na to
mám.“
„To teda musím vidět… kde začnete?“
„Cvičná skála je prej hned za školou.“
„Jo, já vím,“ řekl Sandy. „To je ten vysokej kopec… než začnou
lesy. Pojď, tadyhle tudy.“ Vzal ho za ruku, ale ne tak tvrdě jako
předtím. Sandy zřejmě pochopil.

„Ahoj, Jasone,“ přivítal ho pan Tam s úsměvem, když se objevil

se Sandym. „Jseš připravenej?“
„To se ví,“ odpověděl Jason. Pan Tam ho představil ostatním
členům kroužku. Pět děvčat a tři kluci se nemohli dočkat, až začnou.
Než začali, pan Tam se zeptal Sandyho: „Chceš se taky stát
členem kroužku?“
„No, ne,“ řekl rozpačitě Sandy. „Já jsem tu s Jasonem.“
„S Jasonem? Počkej, tomu nerozumím… chceš říct, že s ním
slezeš tenhle útes?“
„Ale ne,“ řekl Sandy nazlobeně a ostatní studenti se rozesmáli.

29
„Chtěl jsem jenom… že bych tady počkal… že jo… díval se.“
Nastalo trapné ticho. Jason se cítil velice nepříjemně. Pan Tam si
odkašlal a řekl: „Je mi líto, Sandy. Všichni jsme před startem trochu
nervózní a rozhodně nepomůže, když se na nás bude někdo dívat.
Třeba vstoupíš do kroužku někdy později, ale teď bych byl rád,
kdybys odešel.“
„Ale pane Tame…“ Samy začal protestovat.
„Tím končím,“ umlčel ho Tam. „Tak pojedem,“ obrátil se ke
členům kroužku. „Kdo bude první?“
Jason se třásl nedočkavostí a ani neslyšel, jak Sandy oddusal.
Vystoupil a zdvihl ruku. Ucítil dotyk na rameni – pan Tam ho vybral
jako prvního.
„Budeme to muset asi dneska zkrátit,“ řekl pan Tam. „Vypadá to
na bouřku.“
Jason cítil dusivé vlhko ve vzduchu, ale ani ho nenapadlo, aby to
vzdal proto, že bude pršet.
Pan Tam mu ukázal, jak se dostat do zajišťovacího řemení, což
byl kožený pás, který se připínal kolem beder. Vysvětlil mu základy
slaňování během cesty na vršek cvičné skály. „Připnu ti ještě tenhle
provaz, kterým tě udržím, kdybys začal jet dolů moc rychle. Je to
normální zabezpečení, který dáváme všem začátečníkům,“
vysvětloval Jasonovi. „Postavíš se na kraj skály, uděláš pár kroků,
odrazíš se a začneš se spouštět. Rychlost sestupu kontroluješ tím, že
uvolňuješ provaz, kterej prochází těmihle kovovými kroužky. Říká
se jim karabinky. A pak to pomalu opakuješ. Uvolníš provaz,
odstrčíš se a spustíš se. Uvolníš provaz, odstrčíš se, spustíš se.
Dneska se ještě moc neodvazuj, sjeď vždycky nejvejš půl metru. A
neboj se, pořád tě mám na tomhle druhým laně pro případ, že by se
něco dělo.“
Jason vyslechl instrukce a s bušícím srdcem začal sestupovat po
stěně.
„Je to dobrý, Jasone,“ volal pan Tam seshora. „Jseš asi tak v
polovině.“
Už v polovině! Jason tomu nemohl věřit. Nikdy předtím něco
podobného nezkusil. Říkával si, že většina slepců by nebyla schopná
něčeho takového. Vlastně by je to ani nenapadlo. A dokonce spousta

30
normálních lidí by to nedokázala, uvědomoval si s pýchou.
Když už byl kousek od země, uslyšel pochvalný pokřik studentů a
zároveň ucítil první dešťové kapky. Slunce muselo být úplně zakryto
mraky, protože necítil žádný dotek tepla.
A pak najednou uslyšel ten vysoký bzučivý tón – jako roj
rozzuřených včel. Úplně ho ohlušil.
„Nezastavuj se! Jsi skoro dole!“ křičel pak Tam a jeho hlas tak tak
pronikal ječivým bzukotem. Jason pokračoval a přál si, aby nemusel
nikdy přestat. Rozpršelo se a zvuk zesiloval. Najednou začalo
vibrovat i lano, na kterém visel, a v příštím okamžiku se přetrhlo.
Jason začal padat.

31
 VII.

Srdce se mu sevřelo, ale zajišťovací lano v rukách pana Tama

zpomalilo pád. Natáhl ruku ke stěně a zachytil se malého výběžku.
Hned nato se mu podařilo najít oporu pro chodidlo. Přitiskl se ke
stěně a čekal, až mu přestane bušit srdce. Pak uslyšel volání pana
Tama. Znělo jakoby z velké dálky:
„Jasone! Nehýbej se! Jsi asi čtyři, pět metrů od země. Hned tam
budu a pomůžu ti dolů!“
„Oukej…“ vykřikl Jason a doufal, že se mu hlas moc netřásl.
Tiskl se ke skále a cítil, jak se mu chvějí všechny svaly. I když pět
metrů nebylo moc vysoko, mohl si ošklivě nabít. Aby se uklidnil,
pomalu a zhluboka se nadýchl. Rozpršelo se, a to na něj také mělo
uklidňující vliv. Už jen pár minut, říkal si. Tiskl se ke skále a
vzpomínal na
podivný zvuk a chlad a na to, jak se lano roztřáslo těsně předtím,
než se přetrhlo. Nebylo to nějak ve spojení s jeho pádem?
Uslyšel něco těsně nad sebou a uvědomil si, že se k němu spouští
pan Tam. Za pár vteřin uslyšel jeho hlas: „Jsem vedle tebe. Teď bych
chtěl, aby ses natáhl a pověsil se mi kolem krku, jo?“ Jason
souhlasně něco zamumlal. O vteřinku později se snášel k zemi jako
ranec na zádech pana Tama.
„Jseš v pořádku? Opravdu?… vážně?“ Teď, když oba přistáli,
zazněla v učitelově hlase úzkost.
„Jsem… vážně,“ odpověděl Jason a utíral si mokrou tvář.
„Nechceš si zajít za doktorem na stanici, aby tě prohlídnul?“
„Ne, je mi dobře… opravdu,“ odpověděl Jason.
„Tak fajn, teď se kouknem na tvůj pás a lano.“

32
 Zamířili k tělocvičně a pan Tam si prohlížel lano. „To je teda
divný… vypadá to, jako když se úplně prodřelo.“
„Jak to…?“
„To je vážně divný,“ řekl pan Tam. „Je to všechno úplně nový. To
by se přece nemělo stát!“
To by teda nemělo, řekl si Jason. Nejdřív spadl balvan se střechy a
málem ho trefil, a teď tohle. K tomu všemu Errollovo nenormální
chování. Proč se tyhle všechny podivnosti dějí? A proč se dějí zrovna
mně? Vypadalo to, jako když ho něco, nebo někdo, chtěl zničit. Ale
nemělo to žádnou logiku.
Pan Tam odvedl studenty do tělocvičny a rozdal jim ručníky. Řekl
jim o dalších slaňovacích technikách, než je propustil. Jason vytlačil
všechny strašidelné úvahy a soustředil se na slaňovací diskusi.
A Tam zakončil: „Koukněte… když už se díváte na televizi,
vemte si do rukou dva tenisáky. Mačkejte je v dlaních… ruce vám
neuvěřitelně zesílej. A nedovedete si představit, jak bezpečněji se
budete cítit ve stěně.“
Bez ohledu na své starosti Jason okouzleně poslouchal pana
Tama. Já to taky dokážu, ubezpečoval se.
„No, a to by bylo dneska všechno. Tak ahoj, uvidím vás pozítří u
skály.“
Jason se zrovna chtěl zeptat pana Tama, jestli by se mohl pokusit
někdy o šplhání, když uslyšel Sandyho hlas.
„Tak co, jak to šlo?“
„Byla to legrace,“ odpověděl Jason opatrně.
„Měls ho vidět,“ řeklo jedno děvče, které sedělo vedle Jasona.
„Byl ohromnej – než mu ruplo lano.“
„Jaký lano?“ zeptal se zvědavě Sandy. „Co se stalo?“
Nebylo možné ho ignorovat. Kdyby mu to neřekl sám Jason, byl
by se dozvěděl o jeho smůle od někoho jiného. A tak mu tedy suše
pověděl o tom, co se stalo.
„No nazdar,“ řekl Sandy. „To lano se vážně přetrhlo? Tos měl
kliku, že ses nezabil!“
„Pan Tam mě držel na druhým, zajišťovacím lanu, tak se nemohlo
stát nic,“ řekl Jason. „Jsem si jistej, že příště to bude klidný.“
„Ty zas polezeš?… Ty ses zbláznil!“ vyjevil se Sandy.

33
 „Samo, a když mě pan Tam nechá, začnu i se šplháním.“
„Jseš frajer,“ obdivné řekl Sandy. Vystupovali po schodech k
jejich pokoji a Jason se usmíval.
„Ty, Sandy,“ řekl, když došli ke dveřím, „díky za tom, žes mi
odpoledne pomáhal – opravdu děkuj u.“
„Ále to nic,“ řekl potěšené Sandy, „to je samozřejmý.“
Třeba se opravdu skamarádíme, myslel si Jason. Sandy se mu
začínal líbit. Možná…
Ale nápad nedomyslel, protože uslyšel otevření dveří a hned nato
Sandyho zoufalý výkřik: „No tohle! Cos to zase proved?!“

34
 VIII.

„Podívej se, co ten tvůj pitoměj čokl udělal!“ křičel Sandy a hlas se
mu třásl vztekem.
„Co udělal?“ zeptal se Jason, který byl ještě na chodbě.
„Celá ta práce je v hajzlu!“ Sandy praštil knihami na podlahu.
Erroll tichounce skučel.
„Jaká práce? Prosím tě, řekni mi, co se stalo,“ ptal se Jason.
„Můj model Údolí přízraků!“ vykřikl Sandy. „Je úplně zničenej, a
udělal to ten tvůj blbej pes.“
Jasonovi se sevřelo srdce, když si představil složitý model, a kolik
času a práce na něj Sandy vynaložil. Když se blížil ke stolu, kde
model stával, jeho noha po něčem sklouzla. Zdvihl to a podle hmatu
poznal, že to je model Chilleenské akademie – tedy spíš jen část.
Miniaturní a trpělivě vytvořený architektonický model byl roztržen v
půli.
A zbytek modelu byl na tom ještě hůř. Kamkoliv Jason sáhl –
budovy, malé domy, cesty a pahorky byly buďto srovnány se zemí
nebo roztrhány. Jen tu a tam některý strom nebo skála připomínaly
původní podobu.
„Možná, že bysme mohli…“ začal Jason.
„To určitě! Víš ty, kolik tejdnů mi to vzalo?! Musím teď začít
kompletně od začátku. To snad není možný. Ten blbej čokl!“
„Erroll to neudělal. Jsem si jistej!“ řekl Jason.
„Jó…?“ odsekl Sandy. „Nikdo jinej tu nebyl!“
„To je pravda, ale byl přivázanej k mý posteli.“
„Teď není přivázanej,“ řekl Sandy.
„Někdo nebo něco ho muselo odvázat… uvolnit,“ oponoval Jason.

35
„Šandy, Erroll je perfektně trénovanej. Nikdy by nic nerozkousal!“
Erroll začal zase tiše skučet.
„Jsem si jistej, že na tomhle zapracoval! Jestli je tak dobře vy
trénovanej… to ho nemůžeš uhlídat?“
„Čestný slovo, mě to hrozně mrzí, ale Erroll…“
„Prosím tě, přestaň hájit to hovado! Já vím, že za to nemůžeš, ale
neměl bys ho vyměnit za jinýho čokla?“
Jason se začal zase omlouvat, ale Sandy praštil dveřmi a odešel.
Chvíli se prohrabával troskami zničeného modelu, ale pak přešel k
Errollovi a pevně ho objal. „To je dobrý, pejsku, neboj se. Já vím,
žes to neudělal… ty bys nikdy neudělal něco podobnýho.“
Ale jestli to neudělal Erroll, kdo tedy?!

„Proč tě chce vidět pan Elias?“ ptala se Cissy, když doprovázela

Jasona k administrativní budově. Pan Elias měl kancelář v přízemí.
Vzkázal Jasonovi, aby se u něj stavil před večeří.
„Já nevím,“ ponuře odpověděl Jason, „ale mám pocit, že to má
něco společnýho s Errollem.“
„Myslíš s tím, jak jsi ho nechal ve svým pokoji?“
„Jo,“ přiznal Jason. „Nechtěl jsem, aby zase zmatkoval.“
„Tak jsme u kanceláře,“ řekla Cissy. „Počkám tu na tebe.“
„Pojď dál, Jasone.“ Pan Elias měl vřelý a hutný hlas.
Dal Jasonovi ruku na rameno a přivedl ho k židli. Pak mu položil
otázku: „Jak se ti tu líbí?“ „Moc… opravdu moc.“
„To rád slyším.“ Na chvilku se odmlčel a pak začal. „Přál bych si,
abychom měli lepší důvod k hovoru, ale musím ti říci, že moje
kancelář obdržela několik stížností na chování tvého… no… psa.“
I když očekával něco jako důtku nebo pokárání, Jason přece jen
zrudl a řekl: „Mě to mrzí, pane Eliasi, ale Erroll si pořád zvyká.
Necítí se tu ještě jako doma. Slibuju vám, že se usadí.“
„To asi nebude jednoduché,“ řekl pan Elias úsečně. „Slyšel jsem,
že ve třídě velmi rušil a dokonce zničil i cennou věc.“
Sandy, řekl si Jason, Sandy to tedy hned rozjel.
„… a protože tu bylo víc stížností, musím tě varovat. Vím, že jsi
závislý na svém vlčákovi, ale jestliže ho nemůžeš uhlídat… je mi
líto, ale budeš ho muset vyměnit.“

36
 Jasonovi přejel mráz po zádech. „Co tím myslíte?“
„Jednoduše… nemůžeme si dovolit mít tady zvíře, které narušuje
klid,“ laskavě odpovídal pan Elias. „Když jsme tě přijímali, bylo
jaksi domluveno, že ten pes je dobře vycvičen.“
„Ale on je,“ protestoval Jason. „Něco tady ve škole ho děsně
vystrašilo. Jsem si jistý, že se mě snaží ochraňovat… bránit.“
Pan Elias se na chvilku odmlčel. „Bránit? Před čím?“
Jason sklopil hlavu. Jak by to mohl vysvětlit panu Eliášovi, když
tomu sám nerozuměl? Nakonec řekl: „Víte, Erroll ví, že mě musí
hlídat. Možná, že to někdy trošku přežene.“
„Možná,“ řekl Elias. „Ale musí se naučit, aby to nepřeháněl. Jinak
ho budem muset poslat zpátky. Je ti to jasné?“
„Ano, pane,“ odpověděl Jason. Měl pocit, že svět je naruby.
Kdyby nebylo Errolla, nikdy by se nedostal do Chilleenské školy.
Jeho rodiče s tím souhlasili jenom proto, že viděli, jaký je Erroll
dobrý průvodce. A teď, kdyby ho pan Elias donutil zbavit se Errolla,
rodiče by ho určitě vzali zpátky domů.
Nějak musí přimět Errolla, aby lip poslouchal.
Když opouštěl kancelář pana Eliase, přemýšlel zoufale o tom co
dělat.
Cissy čekala venku. „Co se stalo? Vypadáš dost mizerně.“
„Taky se tak cítím. Mužem jít na chvilku do mýho pokoje?“ Jason
jí začal vyprávět o tom, co se stalo s modelem Sandyho a taky o
výhrůžkách pana Eliase.
„Ty myslíš, že Sandy udal Errolla?“ rozhořčila se.
„No, byl pěkně vzteklej. Já ho úplně chápu, ale nemá pravdu,
když si myslí, že to udělal Erroll.“
„To je peklo!“ řekla Cissy. „Přece potřebuješ Errolla, aby ses moh
hejbat… musíme na něm zapracovat, aby se choval lip. Víš co? Já ti
tenhle víkend pomůžu!“
„Díky, díky, Cis,“ řekl Jason a trochu se mu ulevilo.
„To je jasný, neboj. A teď půjdem a pokusíme se zpacifikovat
Sandyho.“
Když došli ke dveřím, Jason je pootevřel. Zavolal, ale nikdo
neodpověděl. Sandy tu není, trochu si oddechl. Otevřel je úplně a
vstoupil. V tom okamžiku o něco zakopl a natáhl se na podlahu.

37
 „Jasone, co se stalo?“ Cissy za ním vběhla. „Myslela jsem, že…
ježíšmarjá!“
Jason se posadil. Prsty mu řekly, že zakopl o prádelník, který ležel
hned za dveřmi. Prádlo, které tak pěkně naskládal do zásuvek, bylo
rozházené po podlaze.
„Kristepane!“ vykřikla Cissy.“ „Tady je hroznej bordel!“
„Zakop jsem o prádelník, co myslíš tím bordelem?“
„Všechno je vyházený na zemi,“ křičela. „Válej se tu prázdný
zásuvky, všude jsou knihy a šaty… postele jsou vprostřed pokoje a…
Jasone… Erroll tu není!“
„Errolle!“ zoufale vykřikl Jason, a znovu: „Errolle1.“ Ticho, žádná
odpověď. Pes byl pryč.

38
 IX.

„Errolle!“ zavolal ještě jednou. „Cissy, co se s ním mohlo stát?“

„Okno je otevřené,“ řekla tiše. „Možná, že vyskočil?“
„Musím ho najít,“ řekl Jason.
„Ale kde…?“ zeptala se smutně Cissy. „Počkej, něco jsem
zaslechla.“
„Já taky,“ řekl Jason. Uprostřed místnosti vibroval slabý, vysoký
tón.
Spustil ruce na podlahu a pomalu se začal sunout ke středu
místnosti. Narazil hlavou na postel a pak pod ni natáhl ruku. Ucítil
měkký kožich. „Je pod postelí,“ řekl Cissy. „Tak pojď ven,
kamaráde.“ Erroll tiše kňučel, ale nehýbal se. Jason ho tedy musel
pomalu vytáhnout.
„Kristapána,“ vykřikla Cissy, „vždyť je napůl mrtvej!“
Jason opatrně ohmatával vlčákovo třesoucí se tělo. Kolem čenichu
měl pěnu, prudce oddechoval a téměř se nepohnul.
„Má takový divný oči,“ pokračovala Cissy. „Vypadá, jako když
nic nevidí.“
„Musím najít někoho, kdo by mu pomoh… panebože!“ vyděsil se
Jason.
„Počkej,“ Cissy ho zarazila. „Po tom, cos mi řek, bude nejlepší
dát to tady zase do kupy – než se vrátí Sandy.“
Jason vzdychl. Cissy měla pravdu, ale teď mu bylo fuk, nač právě
myslela, nebo co chtěla dělat. „Pojď, Errollku,“ něžně ho vyzval a
opatrně ho tlačil do kouta. Erroll slabě zavrtěl ocasem a olízl
Jasonovi ruku. „Hej, Cissy, zdá se, že mu je trochu lip!“
„To jsem ráda… pojď mi teď pomoct dát postele zpátky.“

39
 Začali horečně dávat pokoj do pořádku. Zatímco Cissy dávala
dohromady prádelník, Jason se postaral o postele a pak jí pomohl
uložit prádlo a zastrkat knihy do knihovny. Právě skončili, když
poprvé zazvonil zvon, který ohlašoval večeři.
„Pojď, půjdem,“ řekla Cissy. „Po tom všem nesmíme přijít
pozdě.“
„A co s Errollem?“ zeptal se Jason.
„Zdá se v pořádku,“ odpověděla Cissy. „Aspoň oči má zase
normální.“
Jason přešel k rohu, kde tiše ležel jeho pes. „Jakpak ti je,
hošíčku?“ zeptal se a škrabal vlčáka za ušima. Erroll mávl párkrát
ocasem. „Vypadá pořád úplně vyčerpaně,“ řekl smutně.
„No, žádnej div po tom, co z tyhle místnosti udělal.“
„Cissy,“ vyděšeně řekl Jason, „přece si nemyslíš, že tohle udělal
Erroll?“
„Já to říkám hrozně nerada, vážně, ale musel to bejt on. Jak jinak
by se to mohlo stát?“
„Ale. Cissy… Cissy,“ bránil se Jason. „Erroll by nikdy neudělal
něco takovýho!“
„Já vím, to jsi už říkal,“ smutně odpověděla Cissy. „Ale Erroll se
už od příchodu sem chová hrozně podivně. To musíš přiznat.“
„To přece neznamená, že tu udělal ten cirkus? Není dost silný na
to, aby převrátil knihovnu a posunul postele!“
„Dobře… tak kdo to byl?“
Jason pokrčil rameny. „Já vážně nevím. Musel to bejt někdo –
nebo něco – hrozně silnýho, aby bylo schopný tohle udělat.“ Chvíli
přemýšlel o všech těch záhadnostech, které se děly po jejich příchodu
do školy. „Jo, něco silnýho… zlýho… samo Zlo…?“

40
 X.

Nikdy předtím se necítil tak utahaný. Ani tehdy, když byl ještě štěně
a hrál si celý den. Stalo se mu to proto, že musel zápasit s
Nebezpečím. Přišlo zase do pokoje jeho Chlapce a čekalo na něj.
Bojoval s Nebezpečím a zahnal ho. Ale tentokrát bylo Nebezpečí
mnohem silnější. Zranilo všechny věci, které Chlapci patřily.
A pořád Chlapce hledalo. Nesmí dovolit, aby se k jeho Chlapci
zase přiblížilo. Ať se děje co chce, bude Chlapce bránit.
Nebezpečí se skrývalo za velkým balvanem, kterým Chlapec
pohnul. Teď je větřil a cítil jeho pach čím dál víc, – zvláště ve vyšších
polohách.
Zdálo se, že i Chlapec začal Nebezpečí vnímat, protože hodinu od
hodiny bylo větší a silnější.
Už dvakrát Chlapce napadlo z výšky a teď přicházelo do jeho
pokoje, kdykoliv se mu zachtělo.
Pořád byl silnější než Nebezpečí. Pořád je mohl z pokoje vyhnat.
Ale věděl, že se vrátí. Vrátí se, aby mohlo napadnout Chlapce. Musí
tomu zabránit. Nesmí se od Chlapce hnout ani na krok, protože bez
něj je bezbranný.

41
 XI.

„Můžu se podívat na tvou knihu?“ zeptala se Tracy Jasona.

Boubelaté dvojče se pozvalo ke stolu v knihovně, kde seděl s Cissy.
„Tracy, nech ho studovat,“ šeptala Cissy.
„Ale já vím,“ řekla Tracy, „jen si chci zkusit, jaký je to Braillovo
písmo.“
„Ale to nic… na, sáhni si,“ pozval ji Jason. Vzal ji za ruku a
pomalu jí vedl prsty po tlustých listech knihy s Braillovým tiskem.
„Cítíš ty malý vytlačený tečky? To jsou písmena. Když se jich
dotýkám, můžu číst to, co je tam napsáno.“
Tracy přejížděla prsty po písmenech. Po chvilce to vzdala a řekla:
„Zdají se mi všechny stejný.“
„Musela bys to cvičit…“
„Promiňte,“ vpadl nový hlas a přerušil Jasona. Jason rozpoznal
pana Taylora, který dohlížel na pořádek ve studovně. „Tady se má
studovat a ne povídat.“
„Ale Jason mi jen ukazoval…“ začala Tracy.
„Já vím,“ zarazil ji Taylor, „ale tady nikdo nemá co ukazovat. Co
kdyby ses do konce hodiny přesunula na druhou stranu studovny,
Tracy?“
Tracy nabručeně sebrala své věci a odešla. Jason se vrátil ke
knize, ale nemohl se soustředit. Po několika minutách do něj Cissy
šťouchla. „Taylor je fuč,“ zašeptala, „jak jsi na tom s dějinama?“
Jason zavřel knihu. „Nic moc… Napoleon je před nářezem u
Waterloo, ale mně to je nějak fuk.“ Zpod stolu se ozvalo psí zívnutí.
Cissy se rozesmála.
„Dokonce i Errolla to otravuje,“ řekla a poškrabala vlčáka za

42
ušima.
„To je blbý, že jsme tu zavřený,“ pravil tiše Jason.
„No co, už máme jen patnáct minut do oběda,“ uklidňovala ho.
„Fajn, já jsem totiž dostal nápad. Jednak potřebuju malou
rozcvičku, a za druhý dokážu, že Erroll není blázen.“
„Teď mluvíš ty, jako bys byl praštěnej,“ řekla Cissy. „O co ti
jde?“
„Myslím na to už od včerejška, kdy jsme našli ten hroznej binec.
Vím, že si myslíš, že to udělal Erroll, ale jsem si jistej, že to nebyl
on. Cissy…
možná si řekneš, že jsem padlej na hlavu, ale vím určitě, že něco
jde po mně.“
„Máš pravdu v tom, že se tu děje něco záhadnýho,“ řekla opatrně,
„ale proč by to něco mělo jít právě po tobě?“
„Já fakt nevím… ale právě proto bych chtěl jít zase do Shadow
Village.“
„Tak to tedy ne,“ prohlásila Cissy. „Tam straší! Když jsme tam
přišli poprvé, tak jsi hnul tím mizerným balvanem a podruhy tě
Erroll málem kousnul.“
„Vidíš?“ řekl Jason. „Tam nahoře se taky dějou pěkný věci.“
„A to je perfektní důvod pro to, abysme tam nechodili!“
„Počkej, Cissy, poslouchej… Všechny průšvihy začaly hned ten
den, kdy jsem přijel… když jsem hnul tím balvanem.“
„No, to pamatuju, jak se Erroll vyděsil.“
„Asi k tomu měl důvod. Myslím si, že když jsem pohnul tím
balvanem, že jsem něco vysvobodil. Něco jako zlo.“
„Přece si nemyslíš, že to je jeden z Příběhů ze záhrobí?“ řekla
Cissy, ale roztřesený hlásek ji prozradil.
„Zní to asi blbě, ale třeba na těch báchorkách o Údolí přízraků
něco bude. Musíme ten balvan dát zpátky.“
„Musíme?“ zeptala se Cissy.
„Potřebuju tvou pomoc. Errolla sebou vzít nemůžu.“
„A já taky nepůjdu!“ rozhodně řekla. „Prosím tě,“ žadonil Jason.
„Potřebuju tě. Polední pauza začne za deset minut.“

„Ty vážně věříš, že za balvanem číhalo nějaké zlo?“ zeptala se

43
Cissy, když vedli Errolla do pokoje.
„Všechny ty věci se začaly dít od okamžiku, kdy jsem tím
balvanem pohnul. To je všechno, co vím. Nenecháš mě v tom, Cissy,
viď?“
„Ne, neboj,“ slabě vzdychla, „jestli se ti uleví, když ten pitoměj
balvan šoupneš zpátky, tak v tom jedu s tebou. A taky, když se ti
uleví, Erroll se třeba uklidní a ty a Sandy zas budete fajn.“
„Je tu nějaký pravidlo, který říká, že spolubydlící musej bejt
nejlepší přátelé?“ zeptal se.
„Ale kdepak,“ odpověděla. „Jen jsem si myslela, že by bylo fajn,
kdybyste to zase zkusili.“
„Já jsem se o to pokusil mockrát, ale on mě prostě nemá rád –
nebo mýho psa.“ Prsty mu řekly, že je u dveří svého pokoje. „Pojď,
Errollku, domů, sundáme ty řemeny… tak… vidíš…“ Erroll se
slastně otřepal, ale jen se Jason hnul ke dveřím, už byl za ním. „Ne,
Errolle!“ rozkázal Jason. Půjdem s Cissy sami. Sedni, pejsku, sedni!“
Erroll začal kňučet. „Hele, nech toho, Errolle,“ řekla popuzeně
Cissy. „Jdeme se jen trochu projít.“
Kňučení se proměnilo ve vrčení a pak v krátká a ostrá štěknutí.
„Ne, Errolle,“ řekl rozhodně Jason. „Nepůjdeš s námi.“
Pes začal zase vrčet a snažil se dostat mezi Jasona a dveře.
„Cissy,“ řekl Jason, „jdi první.“ Když uslyšel, že otevřela a
zavřela dveře, přísně nařídil Errollovi: „Lehni, Errolle, no tak, lehni.“
Vlčák poslušně ulehl. „Hodnej pejsek… zůstaň.“
Erroll začal zase kňučet, ale nehýbal se. Jason rychle vyšel ven.
Slyšel, jak se Errollovo kňučení změnilo ve vytí. A pak uslyšeli ještě
něco – prudký náraz, který otřásl dveřmi.
„Ježíšmarjá, co blbne?“ zeptala se ustrašeně Cissy.
„Vypadá to, jako když se snaží prorazit dveře. Pojď pryč. Třeba
přestane, když nás neuslyší.“
„Já ti nevím, Jasone, ale třeba se mu opravdu něco hnulo v tý jeho
psí palici.“

Prošli lesem a začali pomalu stoupat k horám. Byl překrásný den a

Jason ucítil, jak se mu slunce usadilo na ramenech. Bylo mu dobře a
skoro zapomněl na zoufalé Errollovo vytí v pokoji.

44
 „Už tam budem,“ oznámila Cissy, která byla jen pár kroků před
ním. „Je tu dneska opravdu krásně.“
„Já vím… cítím to.“
„Dobrý,“ řekla Cissy. „Jsme teď blízko třech zbořenin. A tady je –
přímo před náma.“
„Balvan?“ zeptal se Jason.

„Jo-o,“ řekla nervózně. „A jeskyně je hned za ním. Všechno se

zdá úplně normální.“
Jason se zastavil a hluboce vdechoval vzduch provoněný
borovicemi. Taky se mu všechno zdálo úplně normální. Jako by tu
nikdy nestrašilo. Ale přece si to nevymyslel?
„Pojď,“ vyzvala ho a vedla ke skalnatému svahu. Natáhl ruce, až
zase ucítil balvan. Bylo to jako poprvé. Z jeskyně vanula mrazivá
vlhkost, ale tak to přece bývá… v jeskyních?
„To je blbý, že nemáme čas tu jeskyni prozkoumat,“ řekl napůl v
legraci.
„Tak na to se vybodni,“ řekla Cissy rozhodně. „Pojď mi pomoct,
strčíme ho zpátky.“ Opřeli se do balvanu, jak nejvíc mohli, ale ten se
nehnul ani o píď.
„Já myslím, že potřebujeme nějakou páku,“ řekl Jason. „Kdybych
to vzal ze strany…“
„No, možná,“ zapochybovala Cissy. Vyměnili si pozice, opřeli se
o balvan, ale marně – jako by se opřeli o horu.
Cissy našla tlustou větev a Jason ji strčil pod balvan. Začal páčit,
ale zase nic, nic. „Já to vzdávám,“ řekla Cissy unaveně. „S tím
blbounem prostě nehnem.“
„Asi máš pravdu, ono o moc nejde.“ Ale hned nato ucítil studený,
vlhký vzduch, který začal vanout z jeskyně a věděl s určitostí, že o
něco jde. A že jde o moc.
Najednou ho ohlušilo šílené bzučení. Jasonovi bylo okamžitě
jasné, že dokud bude jeskyně otevřená, ta věc uvnitř ho bude
ohrožovat.

45
 XII.

Pozdě v noci, když ostatní studenti sladce pochrupovali, se Jason

náhle probudil. Srdce mu bušilo, jako kdyby právě skončil maratón.
Na vteřinku se vyděsil, protože nevěděl, kde je, a co ho vlastně
probudilo. Pak uslyšel vrznutí dveří. Jasně. Byl ve škole. Všechno
bylo v pořádku.
Braillovy hodiny mu řekly, že jsou tři ráno. Sklouzl z postele a po
hmatu se dostal ke dveřím. Asi nebyly úplně zavřené, říkal si. Ale
proč ho Erroll neupozornil?
„Errolle?“ hlasitě zašeptal. „Kdepak jsi?“
Žádná odpověď. Slyšel jen Sandyho hluboké oddechování.
Že by Sandy vlčáka vyhnal? Ale hned zapochyboval – Sandy by
snad neudělal něco tak krutého.
Co se s ním tedy mohlo stát? Že by utekl? Ale kam? Snažil se
potlačit vzrůstající strach a horečně přemýšlel o tom, kde ho hledat.
Kdyby tak mohl probudit Sandyho a požádat ho o pomoc, ale tím
by se jen zvětšila jeho averze vůči Errollovi. To bylo jisté. Cissy
spala v jiném křídle, a tak se rozhodl, že půjde sám.
Vklouzl do tenisek a přes pyžamo si hodil bundu. S pomocí bílé
hole se dostal chodbou do haly a pak po dlouhém schodišti až do
přízemí. Každou chvilku volal tiše Errolla. Když se dostal do spodní
haly, mrazivý vzduch mu prozradil, že hlavní dveře jsou dokořán.
Opatrně vystoupil ven. „Errolle? Kde jsi?“
Žádná odpověď. Ale jako by se odtamtud ozval, Jason věděl s
určitostí, kde vlčák je. V Shadow Village! Rychle si v paměti promítl
ty předešlé výlety. Byl si jistý, že si poradí sám.
Dobrý je, že se nemusím bát tmy, říkal si.

46
 Přešel trávník a na okamžik se zastavil u pěšiny, která vedla lesem
nahoru ke kopcům. Obklopily ho noční zvuky – šelestění hmyzu,
truchlivé soví houkání, rychlý cupot malých nočních živočichů.
Nemám se čeho bát… znám to tu a Erroll mě potřebuje, ujišťoval
se.
Natáhl ruku s holí a ťukal do drobného štěrku, promíchaného se
sopečným prachem. I když nemohl vidět rozdíl mezi dnem a nocí,
cítil jej ve vzduchu. Teď byl vzduch těžší a jaksi hrozivější.
Vstoupil do lesa, borovice se rozvoněly. Zbystřil sluch a začal
znovu volat Errolla. Jednou se mu zazdálo, že zaslechl štěknutí, ale
byla o jen větev, která v nočním větru škrábla o kmen stromu.
„Už jdu, kamaráde,“ vykřikl. Zhluboka se nadechl a začal stoupat.
Pak to zaslechl. Zamrazilo ho. Bzučení, zpočátku slabé jako zvuk
hmyzu v horkém letním dni. „Ne,“ šeptal. „Proboha ne.“
Bzučení rychle zesilovalo. Z té děsivé hrozby se mu rozbušilo
srdce. Studená mlha se valila Údolím přízraků. Obklopil ho strašný
chlad.
„Néé…!“ vykřikl. Otevřel ústa, ale mlha mu vnikla dovnitř a
začala ho dusit. Chtěl se bránit, ale v tom ledovém vzduchu mu ruce i
nohy úplně ztuhly. Pokusil se znovu vykřiknout, ale teď už nemohl
ani dýchat. Sesul se na kolena a pak pomalu na bok. Ječivý bzukot
neustával. Jediné, co teď vnímal, byl strašný chlad a ten zvuk.

47
 XIII.

Jason ležel na pěšině. Snažil se bojovat, ale cítil, jak rychle slábne.
Takhle tedy vypadá smrt zadušením? Studená mlha jako by žila svým
vlastním životem a rozhodla se ho tady pohřbít.
Už začal ztrácet vědomí, ale bzukot najednou zeslábl a zaslechl v
dálce jiný, známý zvuk: vzrušený štěkot a dupot nohou.
Mlha zmizela tak rychle, jako se přivalila. Okamžitě se mu lépe
dýchalo. „Tady jsem!“ vykřikl chraptivě.
Štěkot se přiblížil a za okamžik byl Erroll u něj. Začal ho radostně
olizovat a třít o něj své chlupaté, teplé tělo. Mužský hlas pronikl
tmou: „Tak jsem tady!“
„Errolle, pejsku můj… já jsem měl o tebe takovej strach.“ Jason
ho pevně objal a cítil, jak se mu do těla přelévá Errollovo teplo.
„Jak ti je?“ Jason rozeznal hlas pana Fernandeze, který pracoval
ve škole jako strážný.
„Teď už fajn,“ odpověděl. „Jak jste mě, prosím vás, našli?“
„Byl to vlastně Erroll,“ řekl Fernandez. „Obcházel jsem stáje a
zaslechl jsem kňučení, jako když má pes bolesti nebo je vystrašenej.
Šel jsem za tím nářkem až na kraj hřiště a tam jsem našel Errolla.
Těžce oddechoval a byl úplně studenej. Chtěl jsem ho vzít sebou do
stáje, aby se zahřál, ale utekl mi a mazal si to přes trávník a pak až
sem k tobě.“
„To jste hodnej, že jste mu chtěl pomoct.“
„Ale to je samozřejmý,“ řekl Fernandez. „Hele, copak vy dva
děláte tady? To se přece nesmí odejít v noci z intru?“
„Já vím, mě to vážně mrzí, ale Erroll se nějak dostal z pokoje,
když jsem spal, a já ho přece musel najít.“

48
 „Tomu rozumím, taky jsem měl hodně psů. Jeden byl dokonce
moc podobnej tomu tvýmu.“
„Že o tom nikomu nepovíte, prosím vás?“ požádal ho Jason.
„Povědět co? Já jsem tě přece vůbec neviděl…“ prohlásil
Fernandez. „Ale teď vás dva odvedu zpátky domů.“
Když dorazili ke dveřím internátu, Jason řekl: „Ještě jednou děkuj
u, pane Fernandez i. Mrzí mě, že jste měl kvůli nám takový starosti.“
„Ale vždyť se nic nestalo,“ odpověděl strážný. „Teď už maž do
hajan a pěkně se vyspi.“
„To teda udělám.“
Nahoře v pokoji dal Errollovi čerstvou vodu a vklouzl do postele.
Ale nemohl usnout. Přemýšlel o tom, co se stalo – nebo skoro stalo.
Teď si tím byl jistý. Jakési zlo ho pronásledovalo. A jako by mu
chtěl přitakat, vlčák smutně zakňoural. „Pst, pejsku,“ zašeptal Jason.
„Neprobuď Sandyho.“
Erroll seskočil z postele. Jason uslyšel jeho tlapu šátrat po
prádelníku, jako kdyby se chtěl na něj vyšplhat. „Errolle, ne!“
rozkázal, ale vlčák se už vrátil s něčím v zubech. Byl to hadrový
slon, kterého si Jason přivezl z domova. Erroll ho opatrně spustil do
jeho dlaní.
Jason ho položil vedle sebe a objal Errolla. „Stejská se ti, pejsku?“
zašeptal. „To je to, co bys mi rád řek?“
Místo odpovědi se vlčák posadil a olízl mu ruku. „Víš, hochu, ať
je to cokoliv, co mě pronásleduje, nemůžeme odjet a tak tomu utéct,“
vysvětloval vlčákovi právě tak jako sobě. „Kdybych školu opustil,
máma s tátou by mně už nikdy nedovolili stát na vlastních nohou.
Tohle je má jediná šance, kamaráde, chápeš to?“
Erroll uhodil ocasem do měkkého koberce.
„Nějak si s tou věcí poradíme, vid? Ať je to co chce. Spolu, ty a
já. Nic nás odtud nevyžene. Čégro.“

49
 XIV.

Ráno Jason trochu zaspal. Pospíchal na snídani a přemýšlel o tom,

co se stalo minulou noc. Rozhodl se, že nic neřekne Sandymu ani
Cissy – stejně si oba mysleli, že Erroll je praštěnej. A zvlášť teď, ve
dne, s normálními zvuky, rámusením studentů, kteří se připravovali
na školu – to všechno, co se stalo v noci, mu připadalo jako noční
můra. Ale věděl, že to byla pravda.
Po snídani položil tác s nádobím na pohyblivý pás, který ho
odvezl do kuchyně a odešel do telefonní centrály. Tady přepínal
telefonní hovory. Patřilo to do učebního plánu školy a Jason sem
chodil dvakrát týdně.
. „Dobré jitro, Chilleenská akademie,“ odpověděl asi dvakrát,
třikrát na volání zvenku. „Počkejte,
prosím, přepojím vás.“ Za pár vteřin našly jeho prsty správné
knoflíky a volajícího spojil.
Když zvonilo poprvé, byl úplně vzhůru a připravený jít do třídy.
Přes den měl tolik práce, že skoro zapomněl na to, co se v noci
dělo.
Po vyučování se dohodl s panem Tamem, že ho nechá slézt
cvičnou stěnu, zatímco ostatní zkoušeli slaňování. „Je to mnohem
obtížnější než slaňování,“ varoval ho trenér.
„Já vím,“ řekl Jason, „právě proto bych to rád zkusil.“
„Musíš stoupat pomalu. Horolezci jsou strašně závislí na tom, co
můžou vidět… kde se zachytit prsty, například. Musíš to nahradit
tím, že budeš opatrnej a že polezeš pomalu.“
Jako pavouci nacházely jeho citlivé prsty malinkaté výstupky ve
skále. Když se dostal nahoru, každý sval křičel o pomoc. Byl šťastný

50
a dostal roupy. Můžu všechno, říkal si.
„Vypadá to ohromně, Jasone,“ řekl pan Tam a poplácal ho po
zádech. „Za pár týdnů tě pustím na opravdový skály.“
Po večeři seděl Jason v klubovně a naslouchal Tracy, která mu
četla z učebnice angličtiny. Pak se vrátil do pokoje a poslouchal
pásky z hodiny latiny.
Já tu školu vážně miluju, říkal si, než usnul. Ještě nikdy předtím
mu nebylo tak dobře jako teď.
Příští dny byly narvané školní činností a prací ve studovně. Pro
angličtinu měl Jason napsat esej o někom, kdo mu v životě nejvíce
pomohl. I když Erroll nebyl osoba, Jason se rozhodl, že esej napíše o
svém vlčákovi. Ťukal do Braillova psacího stroje, když někdo
zaklepal a vešla Cissy.
„Tohle si musíš poslechnout,“ řekla bez pozdravu.
„Copak?“ zeptal se. „Píšu esej.“
„Tohle je důležitější!“ řekla vzrušeně. Jason pokrčil rameny a
obrátil se k Cissyinu hlasu.
„Vzpomínáš si, jak jsem študovala ve třídě antropologie dějiny
americkejch ‘Indiánů?“ Jason přikývl. „Jo, tak jsem si zašla do
knihovny a objevila několik knih o Indiánech, kteří žili tady, v Údolí
přízraků. A je tam celá sekce, která se zabývá legendárná.“
„Myslíš tím duchařiny?“
„Počkej se srandou, než uslyšíš tohle. To nebudeš věřit.“ A začala
číst. „Jedna legenda vypráví o Duchu temnot. Tento neviditelný
duch, říká se, ovládal údolí z jeskyně, ze které čerpal sílu. Když se
Indiáni přistěhovali sem, vyrušili spícího ducha, který začal údolí
terorizovat.
„No nazdar,“ řekl Jason. „A co ještě?“
„V tyhle knize už o tom moc není,“ odpověděla Cissy. „Ale
nakoukla jsem do jinejch. Je tam hodně zmínek o Duchu temnot.
Jedna je třeba o tom, že prej zaútočí na každýho, kdo ho vyruší.
Kdykoliv se nějaký Indián dostal po setmění k jeho jeskyni, zemřel
zadušením.“
„Řeklas zadušením?“ Jasonovi začalo bušit srdce.
„Není to fujtajbl?“ Cissy se otřásla. „Říká se, že dno jeskyně je
pokrytý kostma jeho obětí. Představuješ si to?… Koberec z kostí?“

51
 Jason zapomněl úplně na esej, který měl napsat. „A co ses ještě
dočetla?“
„No… jedna z těch legend vypráví, že nějakej statečnej bojovník
podfouk toho ducha a zavřel ho navěky do jeskyně. A pak ten vchod
zašpuntoval velkým balvanem…“
Hlas jí slábl a nakonec se vytratil. Jason dlouho mlčel. Pak přece
jen řekl: „Velkej balvan, jo? O tom bysme přece měli něco vědět,
ne?“
„To určitě, podobnej jako jsme našli v Shadow Village. No, ale
dál… legenda vypravuje, že ten duch čeká na pomstu. Kdyby ho totiž
zase někdo vyrušil, bude ho pronásledovat tak dlouho, dokud ho
nezničí.“
„Ale co když jsem ho už vyrušil?“ Jasonovi přejel mráz po
zádech.
„Taky mě to napadlo,“ řekla Cissy, ale rychle dodala: „Stejně je to
jen pověst.“
Jason znervózněl. „Ale některý pověsti jsou založený na skutečný
události.“
„Stejně to nemá logiku. Proč by chtěl zničit člověka, kterej by mu
pomoh z jeskyně? Já bych spíš čekala, že bude vděčnej.“
„Třeba není rád, když ho někdo otravuje. Možná se mu líbí v tý
tmě, kde je sám.“
„No třeba…“ Cissy se najednou rozesmála. „To snad není možný,
sedíme tu jak dva pitomečkové a snažíme se uhádnout myšlenky
nějakýho zlýho ducha.“
Jason se taky rozesmál, ale stejně se nemohl zbavit pocitu, že
pověst vlastně perfektně vysvětlovala to, co se dělo kolem něj. I
kdyby to byly jen povídačky bez podkladu, ve všech se mluvilo o
tom, že v Údolí přízraků řádí duch, který dusí své oběti. „Díky za
výzkum, Cissy, asi to budou jen pohádky, i když tam nějaký jádro
je.“
„Možný to je, ale moc si to nepřipouštěj. Posledních pár dní tu byl
klid, třeba už to dá pokoj.“ Její hlas zněl pevně, ale přece jen v něm
zakmitala malá úzkost.

V noci se Jasonovi zdálo o včelím roji v jeskyni. Najednou ho

52
probudil Errollův strašlivý štěkot. Prudce se posadil. Okamžitě
pocítil ten smrtící chlad.
„Errolle!“ Polekal se, že to vlčáka zase popadlo. „Errollku!“
„Krucifix! Co je zase?“ ozval se ospalé Sandy. „Spí ten čokl
vůbec někdy?“
„Přestaň, Errolle!“ nařídil Jason. „Šandy… neslyšíš to? To
bzučení?“
„Jediný, co slyším, je tvůj praštěnej pes,“ řekl vztekle. „Tak ho,
kruci, nějak umlč!“
„Ticho, Errolle,“ opakoval Jason, ale Erroll začal výt.
„To není možný!“ řekl Sandy. „Já zkusím rozsvítit, třeba
přestane.“ Jason slyšel Sandyho vstát a šourat se k vypínači, který
byl na Jasonově straně pokoje.
„Páni,“ Sandy najednou vykřikl. „Jak to, že tu je taková hrozná
zima?“ V hlase se mu objevil strach. „Jasone! Ten pes chňape do
prázdnýho vzduchu!“
„Errolle…!“ Jason sklouzl z postele a rozešel se k němu.
„Cos to udělal? To na mě posíláš toho čokla kvůli tomu, že jsem
mluvil s panem Eliášem?“ křičel Sandy.
„Samozřejmě, že ne,“ rozzlobil se Jason. „Třeba děláš něco, co ho
rozčiluje!“
„Chci jen rozsvítit, ale Erroll mi tu překáží. Chová se, jako kdyby
u vypínače seděla kočka nebo něco, ale nic tam není. Tak neblbni,
Errolle!“
„Sem, Errolle!“ zavolal Jason.
„Proč tu je, sakra, taková zima?“ ptal se znovu Sandy. „Celá tahle
strana pokoje je jako lednička! A co… hej! Zpátky, Errolle! Zpátky!“
„Errolle…“Jason natáhl ruku směrem ke strašlivě štěkajícímu psu,
ale nahmátl jenom vzduch. Hned nato uslyšel hlasité chňapnutí a
Sandyho bolestný výkřik.

53
 XV.

„On mě kousnul!“ zařval Sandy. „Tvůj pes mě kousnul do ruky!

Teče mi krev!“
Jasonovi se rozbušilo srdce. Popadl Errolla za obojek a odtáhl ho
od Sandyho. Uslyšel Sandyho, jak otočil vypínačem, a hned potom
bzučení sláblo, až zmizelo úplně.
„Toho čokla musíš někam zamknout,“ ječel Sandy. „To snad není
možný!“
„Jsem si jistej, že ti nechtěl ublížit.“
„Co kecáš, chtěl mě zabít! Nestůj tam tak blbě. Zavolej…“
Dveře se prudce otevřely. „Co se tu děje?!“ Byl to pan Elias,
rozzuřený pan Elias. „Slyšíme vás až na druhé straně budovy!“
„Jasonův pes mě kousnul!“ řekl Sandy. „Ten čokl se zbláznil!“
„Ukaž,“ řekl pan Elias pochmurně. Podíval se a promluvil jako
majitel pohřebního ústavu. „Vypadá to moc zle. Zavolám sestru,
zatím si na tom zranění drž kapesník.“
Za chvíli Sandy odešel se sestrou na ošetřovnu, aby tam strávil
zbytek noci. Ruku měl pečlivě ovázanou. Když procházeli dveřmi,
Jason zaslechl, jak říká potichu panu Eliášovi: „Už jsem vám to
jednou říkal, pane Eliasi, ten pes je vztekleji“
Dlouho bylo ticho. Pak se ozval Jason. „Není vzteklej, ani
nebezpečnej.“ Chtělo se mu brečet, když si představil, co si teď
každý bude myslet o Errollovi. Hladil mu kožich a přemýšlel o tom,
jak ho bránit.
„Já vím, co ten pes pro tebe znamená, ale musím myslet na své
studenty.“
„Já ho budu hlídat,“ řekl Jason rychle. „Můžu si ho přivázat na

54
noc k posteli… možná, že by Sandy mohl mít jiného
spolubydlícího?“
„Je mi líto, Jasone,“ odpověděl pan Elias. „Já vím, že za to
nemůžeš, ale zdá se být jasné, že se tvému psovi nedá věřit. Obávám
se, že ho musíme poslat domů.“
„Ale on jen chtěl bránit Sandyho,“ protestoval Jason. „Jak bych
vám to vysvětlil… je tu, je tu…“ Zarazil se. Věděl, že neexistuje
žádná možnost, jak vysvětlit cokoliv o Duchu temnot. „Já vážně
nevím…“
„Prosím tě, věř mi,“ řekl pan Elias. „Já vím, jak ti je. Měl jsem
taky psa, když jsem byl chlapec. Ale obávám se, že musíš vzít na
vědomí, že tvůj pes se zkazil.“
„Zkazil?“ zeptal se Jason.
„Ano, zkazil,“ odpověděl pan Elias. „Někdy se to stává. Bez
konkrétního důvodu, dokonce i trénovaný pes zaslechne volání
divočiny. Když se stane tohle, nedá se mu už věřit.“
„Ale to není to, co se stalo s Errollem!“ vykřikl Jason. „Prosím
vás, pane Eliasi, dejte mu ještě šanci.“
„Bohužel,“ odpověděl Elias. „Už jich několik měl. Nemáme nic
proti tomu, abys měl jiného psa, samozřejmě.“
„Nechci jiného psa. Chci Errolla. Potřebuju ho – pro všechno.“
„Je mi líto,“ opakoval Elias. „Teď mi dej řemen a já ho odvezu do
některého psího útulku… na noc.“
„Ne!“ zoufale vykřikl Jason. „Vůbec to nepochopí! Prosím vás,
nechte ho tady do rána. Neberte mi ho teď!“
„Nevím, jestli by to bylo pro tebe bezpečné,“ zaváhal zástupce
ředitele.
„Nikdy mi neublížil, viď Errollku?“ Vlčák několikrát udeřil
ocasem do postranice, aby to potvrdil. „A ani Sandy tu teď není. Co
by se mohlo stát?“
„Já bych to tedy nedělal… Tak dobře… ale jenom do rána.“
„Moc vám děkuju, pane Eliasi.“
Když Elias odešel, Jason si sedl k Errollovi a pevně ho objal.
Zabořil mu tvář do kožichu a vdechoval jeho teplý pach. „Errollku,
kamaráde… já vím, že ses nezkazil…, že bys nikomu schválně
neublížil… ty víš, že já to vím, viď?“ Vlčák tichounce pokníkával a

55
olízl Jasonovu tvář.
„Nenechám Eliase, aby tě poslal zpátky. Nějak mu to vymluvím.
Slibuju ti to, buď klidnej.“
Dlouho Errolla objímal a pak vyčerpaně vlezl do postele a
okamžitě usnul. Sny se vrátily. Zlé sny o zlém duchu a vyjícím psu,
který se snažil bránit svého pána. Sen byl čím dál horší a Jason začal
cítit, že se dusí.
„Ne… ne…,“ chroptěl. Něco mu vysávalo vzduch z plic a
příšerně svíralo hrudník. Něco na něm sedělo tak, že nemohl
vydechnout!
Jason se vzepřel vší silou, aby se osvobodil od té těžké a dusivé
Věci. Obklopilo ho to, zavalilo, úplně zakrylo jeho tvář a horní část
těla.
„Ne…“ pokusil se křičet. „Ne-e…!“
Ale ta Věc byla každou vteřinu těžší. Začla se hýbat a vrčet. Jason
se s hrůzou probudil.
Ta Věc, která na něm ležela, byl Erroll!

56
 XVI.

Převalil se na bok. Erroll přistál na podlaze, ale okamžitě skočil

zpátky na postel. Jasonovi se rozbušilo srdce. Přitiskl se prudce ke
zdi. „Errolle,“ zvolal a snažil se zakrýt strach ve svém hlase. „Copak
je, kamaráde?“
Neměl pan Elias pravdu? Nepřevládly v Errollovi pradávné pudy?
Nezačínal útočit na vlastního pána?
Pes tiše vrčel a blížil se k Jasonovi. Jeho zuby byly už jen několik
centimetrů od chlapcova krku.
„Lehni!“ nařídil mu Jason. Doufal jen, že pes uposlechne rozkaz
aspoň na tak dlouho, než se dostane z pokoje. Místo toho se vlčák
přisunul blíž a vrčel dál. Těžce oddechoval a Jason cítil horký dech
na tváři.
„Nech toho, Errolle.“ Jason se nepozorovaně snažil dostat k
nohám postele, ale po každém jeho
posunu následoval vlčákův. Pes byl neustále nad ním.
Když se dostal na konec postele, spustil nohu z matrace a položil
ji na podlahu.
„Klid, Errolle, klid…“ chlácholil ho tiše. „Hodnej pejsek.“ Už měl
obě nohy na zemi a chystal se vstát.
Najednou vlčák vztekle zavrčel, skočil doprostřed postele a začal
chňapat kolem sebe. A pak Jason zase uslyšel ten zvuk – ječivé
bzučení, které znamenalo, že ta „věc“ je tu. Zvuk zesiloval, jak Erroll
s „věcí“ bojoval – skákal, chňapal a obracel se na posteli. Jason cítil,
že Erroll ztrácí sílu. Musí přivolat nějakou pomoc!
Zatímco pes zápasil a kňučel, Jason otevřel dveře. Neslyšel nic,
což asi znamenalo, že chodba jé prázdná. Věděl, že noční hlídač

57
prochází někdy osvětlenými chodbami. Už chtěl zavolat o pomoc,
když se bzučení začalo vytrácet.
Zvuk byl čím dál slabší, až úplně zmizel. Erroll naposled tlumeně
zavrčel, skočil z postele a přiběhl k Jasonovi. Jednu tlapu mu položil
na nohu a olízl mu ruku.
Jason si oddechl. „Ty můj pejsku milej,“ řekl tiše, „víš to, žes mě
nejdřív vyděsil? Ale teď už vím, žes mě chtěl bránit.“ Erroll zřejmě
cítil, že se duch vrátí a položil se mezi Jasona a nebezpečí.
Poklekl a vlčáka objal. Zabořil tvář do jeho měkkého a teplého
kožichu. Bylo mu jasné, že by mu Erroll nikdy neublížil. Pes ho
miloval a myslel na jedinou věc – jak ho chránit.

58
 XVII.

Blížilo se.
Nebezpečí se blížilo. Znovu Chlapce napadlo.
A jeho napadlo taky. Čím dál častěji. Nutilo ho k neposlušnosti – k
obcházení Pravidel.
Co bylo nejhorší, snažilo se mu zabránit, aby ochraňoval
Chlapce. Pokoušelo se je rozdělit.
Ale nepodaří se mu to. A{ se děje, co chce, nepřestane dělat svou
povinnost – Chlapce hlídat a ochraňovat ho.

59
 XVIII.

„Jasone, vypadáš hrozně. Co se dělo?“ zeptala se Cissy, když ho

potkala ráno po první hodině.
„Táta s mámou… přijedou po obědě, aby nás odvezli.“
„Ježíšmarjá,“ vykřikla, „to přece nemůžou udělat!“
„Ale můžou.“ Rozhodil beznadějně ruce a vyprávěl jí o tom, co se
minulou noc stalo Sandymu.
„Erroll ho kous!?“ vykřikla. „To není možný!“
„Víš, myslím si, že Sandy se nějak dostal mezi Errolla a toho
ducha. Ale Sandy věří, že ho Erroll kousnul schválně.“
„Ty si vážně myslíš, že tě pronásleduje nějaké zlo… duch?“
„Určitě. Vím, že to vypadá pitomě, ale neexistuje jiný, logický
vysvětlení. Elias volal o půlnoci mý rodiče. Dneska ráno chytli první
eroplán z Chicaga a budou tu co nevidět.“
„No maucta. To mě vážně mrzí.“ Přiklekla k Errollovi, který
poslušně seděl Jasonovi u nohy.
„Ach jo, Errollku, budeš mi tu chybět,“ prudce ho objala. „Myslíš,
že si tě taky vezmou s sebou?“
„Erroll byl vlastně jedinej důvod, proč jsem směl přijet. Myslí si,
že to bez něj nezvládnu.“ Chvilku mlčel, pak řekl: „Já už nevím,
třeba mají pravdu.“
„Jasone!“ Cissy se rozzlobila. „To bych teda nečekala… přece to
jen tak nevzdáš?“
„To není to, já jen… že…“
„Kecáš,“ a začala ho postrkovat směrem ke třídě. „Je na tobě,
abys přesvědčil rodiče, že tu můžeš zůstat. A rychle začni něco
vymejšlet. Já tu bez tebe nezůstanu, aby bylo jasno!“

60
 Ach jo, říkal si, když sklíčeně kráčel s Errollem do kanceláře pana
Eliase. Budu muset psát Cissy z domova – jako předtím. Bylo už
odpoledne a poslední hodiny strávil tím, že vymýšlel, jak tu s
Errollem zůstat. Ale měl asi tolik nápadů jako zrána – tedy žádné.
Jason dorazil ke kanceláři. Když ho uvedli dovnitř, okamžitě
rozeznal ostrý matčin parfém a otcovu kolínskou. Začal se nervózně
potit.
„Ahoj, mami. Ahoj, t-tati,“ trochu se zakoktal.
„Jasone, miláčku!“ Matka ho pevně objala. „Vypadáš úplně
ohromně! A jak jsi opálený!“
„Jo, dostal jsem se ven víc než normálně.“
„Ano, máme tady horolezecký klub a Jason s nimi šplhá a slaňuje
skály,“ informoval oba rodiče pan Elias.
„Slaňuje?!“ ozval se ostře Jasonův otec. „Není to nebezpečné?“
„Vůbec ne, když používáš zabezpečovací lano,“ uklidňoval ho
Jason. „Je to ohromný.“
„Oh, drahoušku,“ matka téměř omdlévala, „ani ve snu by mě
nenapadlo, že by ti tahle škola dovolila tak nebezpečný sport!“
„Je to absolutně bezpečné,“ ujišťoval ji pan Elias. „Pan Tam, to je
instruktor, který vede ten kroužek, mně řekl, že Jason je výborný.“
„Nepochybuji o tom,“ řekl suše Jasonův otec a nenechal nikoho
na pochybách, že tomu nevěří.
„No, tak tím to tedy končí,“ uzavřela čile matka. „Máš sbaleno.
Jasone?“
„Tedy já… já,“ Jason zamumlal. Musel rodiče přesvědčit, aby ho
tu nechali – ale jak?
„Já jen doufám, že jsi hotov,“ řekla matka. „Letadlo letí za dvě
hodiny a na letiště to je daleko.“
„Mami,“ začal Jason nejisté, „vím, že se bojíte, že to tu je na mě
moc… ale naučil jsem se tu plno věcí. Nejenom v lezení po skalách,
ale v seznamování se s novým místem… taky už tu mám kamarády
a…“
„Ale, Jasone,“ přerušila ho matka. „Přece víš, když jsme
souhlasili s tvou cestou sem, že to bude na chvíli, než se ukáže, jak to
bude fungovat. A zdá se jasné, že ne!“

61
 „Promiňte, že trochu nesouhlasím,“ řekl mírně pan Elias. „Jason
sem zapadl výborně. Jeho školní práce jsou vynikající. Je to jen pes,
který nám dělá potíže.“
„Zdá se tedy jasné, že bez psa tu Jason nemůže být,“ řekla matka.
„Já jsem si vždycky myslela, že by neměl chodit do internátní školy.“
„Mami, vždyť jsi slyšela pana Eliase,“ protestoval Jason. „Jsem
dobrej. A i kdybyste odvezli Errolla, taky si tu poradím. A
nezapomeň, byl jsem dobrej i předtím, než jsem Errolla dostal.“
„Ale to jsi žil doma,“ zdůraznila matka. „A měli jsme pro tebe
domácí učitele. Nikdy jsi nežil v něčem podobném jako tady.“
„Jsem jenom slepej, žádný nemluvně!“ Najednou se rozzlobil. „A
líbí se mi tady!“
„Och, synáčku, drahoušku…!“ vykřikla hystericky a rozeštkala se.
„Podívej se, co jsi udělal,“ řekl pan McCormack. „Zase jsi matku
rozčílil.“
„Možná bychom mohli udělat nějaký kompromis,“ vpadl pan
Elias. „Nechte tady Jasona až do pololetí. A do té doby se ukáže.“
Nastalo dlouhé ticho. Pak matka nerozhodně zavzlykala: „Já
nevím…“
„Prosím tě, mami,“ řekl Jason dychtivě. „Vím, že to bude oukej.
Zbývá už jenom měsíc a půl. Slibuju, že budu opatrnej.“
„Johne?“ zeptala se manžela.
„Já myslím, že se nemůže nic stát, když tu chlapce ještě
necháme.“ Trochu vzdychl a pokračoval. „Můžeme si o tom
promluvit zase později.“
„Výborně,“ uzavřel spokojeně pan Elias. „Tak to bychom měli
tohle. Jasone, je Erroll připravený na cestu?“
Jason se zarazil. Tolik se upnul na to, aby ho tu rodiče nechali, že
skoro zapomněl na Errolla – na to, že mu ho odvezou.
„Je venku,“ vypravil ze sebe. Pak vyšel z kanceláře a zamířil k
recepci, kde čekala Cissy s Errollem.
„Co říkali, Jasone?“ šeptala, „přesvědčils je?“
„Můžu zůstat do pololetí,“ začal smutně vysvětlovat. „Ale
Erroll… Erroll musí odjet dnes.“ Slzy se mu tlačily do očí. Vzal od
Cissy řemen a pohladil Errolla po hlavě. „Tak pojď, pejsku… no
co…“

62
 „Jdu s tebou,“ prohlásila Cissy. Strčila rozhodně do dveří
kanceláře.
„Á… Cissy, nazdar Cissy,“ přivítala ji vřele paní McCormacková.
„Pan Elias mi právě vyprávěl, jak jste se ohromně spřátelili – ty a
Jason a jeho spolubydlící.“
Jason se ušklíbl. Cissy si toho musela všimnout, protože se
rozkašlala, ale pak to zvládla. „Nějak tak to bude, myslím.“
„Ach, to je skvělé,“ prohlásila matka. „Jsem si jistá, že Jason ti
bude velmi vděčný. K smrti ráda bych se zdržela a popovídala si, ale
bojím se, že musíme vyrazit.“
Jason to už nemohl vydržet. Poškrábal Errolla na hlavě a uslyšel,
jak několikrát šťastně uhodil ocasem do podlahy. Kdyby tak dostal
nějaký nápad, jak ho tu udržet!“
Ale už bylo pozdě. Rodiče vedli vlčáka k pronajatému vozu. Cissy
sevřela Jasonovu paži a šla za nimi.
„Hupsni tam, Errolle,“ řekl otec, když došli k vozu. „Dozadu.“
„Počkejte chvilku,“ požádal Jason. Klekl si u psa a objal ho.
„Ahoj, dědku… ty víš, že nechci, abys odjel, viď?“ Pak ještě
zašeptal: „Slibuju ti, že se vrátíš, čégro!“
Ještě jednou vlčáka stiskl a vstal, aby objal rodiče. Pak už jen
předal otci Errollův řemen. Erroll začal nešťastně kňučet.
„Jde se, Errolle,“ vyštěkl Jasonův otec otráveně.
„Běž, Errollku,“ řekl s přemáháním Jason. „Pamatuj si, co jsem ti
řek.“
Erroll naposledy srdceryvně zakňučel a Jasonův otec ho vstrčil do
auta. Všechny tři dveře se zabouchly a Jason slyšel, jak vůz odjíždí.
„Sakra, to je blbý…“ řekla smutně Cissy.
„Já vím… ale on se vrátí. Mám teď šest neděl, kdy musím
dokázat, že to je ten duch a ne Erroll, kdo tu dělá takovej zmatek.“

63
 XIX.

Rrrrr! Túú! Taúúú!

Auto bylo obklopeno smečkou jiných vozů. Jejich ohony
vypouštěly smradlavý kouř.
Proč ho poslal Chlapec pryč? Ted už přece o tom Nebezpečí
věděl? A že spotřebuje jeho pomoc. Musí se vrátit. Musí ho hlídat.
Chlapec nesmí zůstat sám, zvláště ne teď, když Nebezpečí je každou
hodinu silnější. Ale byl tady uvězněn.
Jííík! Auto zpomalilo, pak se zastavilo.
Ten člověk vpředu začal křičet.
Taúúú… Taúúú!
Pokaždé, když se auto rozjelo, odváželo ho dál od Chlapce. Musí
se dostat ven. Musí se dostat ven, až se zase zastaví.
Taúú! Túúú!
Venku byla silnice. Přivede ho zpátky k Chlapci. Teď! Napjal
všechny svaly a vyskočil otevřeným zadním oknem.
Tělo se mu otřáslo, když dopadl na silnici. Byl volný!
Za sebou slyšel křik. Že by ho ten Muž a Žena pronásledovali? V
panice přeběhl pruh asfaltu. Pak úzký travnatý pruh. Dostal se na
jinou silnici, kde jela auta opačným směrem.
Běžel, jak nejrychleji mohl. Už byl skoro na druhé straně.
Jííúk!
To ho zastavilo. Ohlédl se a spatřil za sebou velký vůz. Ještě
vteřinu a srazí ho!

64
 XX.

Jason si sedl za stůl a začal se připravovat na zkoušku z dějin.

Pořádal si poznámky, psací stroj poklapával, ale čím víc psal, tím víc
musel myslet na Errolla. I když nebyl úřední „Pes – Průvodce
slepců“, ulehčoval mu život tisícerými způsoby. Doprovázel, vlastně
vodil ho, chránil ho před nebezpečím, měl ho rád a dělal mu prostě
společnost. Jak se teď bez něj obejde?
Jeho uvažování přerušilo zaťukání na dveře. Byl to Carson, jehož
práce – praktická část studií – spočívala v tom, že roznášel vzkazy.
„Máš přijít k panu Eliášovi.“
Co zase? Další protesty proti Errollovi? To snad ne? Existovala
jediná možnost, jak se to dozvědět.
Našel zábradlí, opatrně se prohmatal ke kanceláři pana Eliase a
zaklepal na dveře.
„Dále,“ ozval se pan Elias. „A, Jason… posaď se.“
Jason šel po hlasu, našel židli u psacího stolu a posadil se.
„Jak bych začal, Jasone…?“ hlas pana Eliase potemněl. „Bojím
se, že mám pro tebe špatné zprávy.“
Špatné zprávy? Může přijít ještě něco mizernějšího než to, co se
už stalo? „Před chvilkou volali tvoji rodiče. Vypadá to na to, že
Erroll vyskočil z vozu na dálnici.“
Jasonovi se rozbušilo srdce. „Jak to myslíte?“
„Zdá se, že zpanikařil a vyskočil zadním oknem. Byl tam hustý
provoz a tvým rodičům chvilku trvalo, než mohli sjet na stranu a
začít psa hledat.“
„A našli ho?“
„Je mi líto, ale asi ne. Tvůj otec hledal na obou stranách dálnice,

65
ale nic.“
„To znamená, že ho nic nepřejelo,“ oddechl si Jason.
„No, aspoň ne tam, kde utekl z auta,“ souhlasil pan Elias.
„To znamená, že ho pořád můžu najít?“
„Snad,“ řekl tiše pan Elias. „Ale moc bych s tím nepočítal. Spíš
bys měl počítat s tím, že ho už neuvidíš.“
„Ne, tomu nevěřím.“
„Vím, jak ti je,“ řekl pan Elias a pak se zeptal trochu srdečněji,
„jak vypadají tvoje studie?“
„Myslím, že fajn,“ nepřítomně odpověděl Jason.
„Když jsem mluvil s tvými rodiči, chtěli, abych ti řekl, že je moc
mrzí to, co se stalo s tvým psem.“
Jason administrátora moc nevnímal. „Fajn… děkuju, pane Eliasi.“
Když se vrátil do pokoje, Sandy ho radostně přivítal. Trochu tu
radost přeháněl. „Prosím tě… vypadáš, jako bys ztratil nejlepšího
kamaráda.“
„Taky že jo,“ snažil se, aby se mu hlas netřásl. „Ale ty o tom
přece víš?“
„Vím jen to, že tvý rodiče psa odvezli,“ váhavě přiznal Sandy.
„Je to horší,“ řekl Jason. „Erroll z auta vyskočil někde na dálnici a
teď je v čudu.“
„To je teda blbý,“ řekl Sandy a myslel to upřímně. „Víš, mě to
vážně otravovalo žít s ním v jednom pokoji, ale opravdu bych
nechtěl, aby se mu něco stalo.“
„Já taky ne…“
„To je teda průser,“ řekl Sandy. Chvilku mlčel a pak dodal: „Ty,
musím jít teď do knihovny, ale jestli bych ti moh’ pozdějc nějak
pomoct, tak mi řekni, jo?“
„Jo… díky, Sandy.“
Když Sandy odešel, Jason si sedl na postel a poslal všechno
studování do háje. To není možný, že se vypařil jen tak, Erroll určitě
ne.
Především – Erroll by nikdy nezpanikařil v autě. Vyskočil,
protože měl důvod vyskočit. Chtěl se vrátit, protože mě chce chránit.
Chránit před tím zlem, které jsem osvobodil z jeskyně.
Viděl Errolla, ztraceného a zraněného, někde v Údolí přízraků…

66
A pak mu došlo, kde ho určitě najde.
Musí teď být v Shadow Village! napadlo ho. A věděl, že to jinak
nemůže být.
Musím mu pomoct, nesmí na to být sám. Dnes večer se musím
dostat do Shadow Village.
Ulevilo se mu. Bál se zla, ale věděl, že s Errollem to zvládnou.
Věřil tomu, doufal.
Vytáhl tornu ze skříně a strčil do ní pár věcí – deku, kousky
čokolády a krabičku s obvazy.
„Co to děláš?“ Jason se tak soustředil na přípravy, že neslyšel, jak
Cissy otevřela dveře.
„Připravuju se na něco, co musím udělat,“ jen tak prohodil.
„Šandy mi řek, co se stalo s Errollem,“ začala Cissy. „To mě
vážně mrzí. To není možný, že Erroll zmizel.“
„Kdepak,“ řekl Jason a podělil se s ní o svou teorii – o tom, kam
jeho pes odešel a proč.
„Ty, poslyš, asi to tak bude…“ souhlasila Cissy. „Ale je to teda na
psa dlouhá cesta.“
„Necelejch osm kilometrů, z dálnice do Shadow Village. Zeptal
jsem se pana Eliase to pro Errolla nic není.“
„Možná bysme se tam zejtra mohli vypravit a najít ho.“
„Zejtra by mohlo bejt pozdě,“ řekl Jason. „Jdu tam dneska.“
„Do Shadow Village…?“ vypískla Cissy.
„Musím tam jít,“ řekl Jason a snažil se potlačit svoji úzkost.
„Erroll riskoval svůj život, aby mi pomoh. Teď je to na mně, nemůžu
ho nechat ve štychu.“
„Půjdu s tebou,“ řekla Cissy najednou. „Já jsem ti o to neříkal.“
„Já vím, ale samotnýho tě jít nenechám.“ „Tak fajn.“ Byl rád, že
nebude sám. „Díky, Cissy, počkám na tebe před barákem, až se
setmí.“

Uplynuly čtyři hodiny. Byla tma. Cissy a Jason stáli před

budovou, která byla tichá a beze světla. „Jestli nás chytnou, tak jsem
v pěkným průšvihu,“ , zašeptala.
„Já vím, chceš to vzdát?“
„Ale kdepak,“ odpověděla Cissy. „Už kvůli tomu úplňku

67
nemůžu.“ A zbytečně mávla rukou nahoru k nebi.
„Myslíš, že nám pomůže, abysme se báli míň?“ zeptal se zvědavě.
„No, krapet jo, ale měsíční světlo je hrozně bílý a všechno
vypadá, jako když se to hejbe.“
„Myslím, že je dobrý, že to nemůžu vidět,“ ušklíbl se Jason.
„Aspoň si nebudu vymejšlet blbiny, kterejch bych se pak bál.“
„Ha-ha-ha… srandy pytel,“ řekla suše Cissy. Šla půl kroku před
Jasonem, který se jí držel za loket.
„Co vidíš?“ zeptal se jí.
„Skoro nic,“ odpověděla. „Baterka ukáže jen pár metrů pěšiny. A
já… co to bylo?“ Vyskočila a zastavila se. „Slyšels to?“
Jason se zaposlouchal. „Je to jen sova. Zdá se hlasitější než ve
dne, protože v noci vnímáš zvuky víc. Ale v noci se objevujou
většinou jen zvířata a ptáci.“
„Myslela jsem, že to bylo… ale nic…“
Začali znovu stoupat a Jason se zeptal: „Ty se vážně bojíš?“
„Ale kdepak!“ odpověděla a rozesmála se trochu příliš hlasitě.
Jason se pousmál. „Mě to jen tak* napadlo… já i ve dne vidím
kulový.“
„Ale i kdybych se trochu bála, za to vzrůšo to stojí.“
Když se dostali k Shadow Village, Cissy už byla klidnější. „Vidíš
něco?“ zeptal se jí.
„Moc ne,“ odpověděla. Vnímal houpavý pohyb její paže, jak
svítila na cestu před nimi. „Počkej… tamhle je balvan!“
„Je tam Erroll?“
Chvíli mlčela a pak řekla: „Bohužel, nevidím ho.“
Jason zesmutněl. To je průšvih, pomyslel si. Tolik spoléhal na to,
že najde Errolla tady. Ale jestli nepřišel sem, kde by mohl být? Třeba
leží někde u dálnice zraněný – nebo něco horšího? Možná ještě
nedorazil?
A pak to zaslechl – slabounké kňučení.
„Slyšels to?“ zašeptala Cissy.
„Myslím, že to je Erroll,“ řekl Jason vzrušeně, „přichází to shora.“
„Máš pravdu, je to někde u jeskyně.“ Začala opatrně stoupat.
Jason se přidržoval jejího loktu. „Přichází to zvnitřku jeskyně,“ řekla.
„Errolle,“ zavolal Jason. „Jsme tu, kamaráde!“ Zvuk zmizel tak

68
najednou, že si Jason nebyl jistý, že ho vůbec slyšel. „Posviť na
vchod do jeskyně,“ požádal ji.
„Jo, ale nevidím žádný… moment! Tady jsou čerstvý stopy!“
„Errolle,“ zavolal znovu Jason. „Tady jsem… tady!“
„Není tady, Jasone. Aspoň ne teď.“
„Pak teda musí bejt v jeskyni,“ trval na svém Jason. „Počkej tu, já
se tam podívám.“
„Ty ses zbláznil,“ zděšeně vykřikla. „Tam nesmíš jít! Je skoro
půlnoc. Vůbec nevíš, co se může…“
„Já se nebojím.“
„Ale já jo!“ prohlásila paličatě. „Udělej jedinej krůček k jeskyni,
Jasone McCormacku a já jdu… já jdu zavolat tvýho tátu. Nech toho!
Pojďme pryč… najdem nějakou pomoc!“
„To je moc fajn. A copak jim asi povíme? Že můj pes zmizel na
dálnici a teď se pere v jeskyni se zlým duchem, jo? Prosím tě,
pochop, že nám to vezme spoustu času dostat se zpátky. A Erroll je v
průšvihu teď.“ Pustil se jejího lokte a začal ťukat holí směrem ke
vchodu do jeskyně.
„Jasone!“ Teď už na něj zařvala. „Ty tam nepůjdeš!“
„Počkej tu na mě,“ řekl.
„Je to strašně nebezpečný! Takovou pitomost přece neuděláš!“
Jason už došel k balvanu a ucítil ten známý chladný vzduch, který
proudil z jeskyně. Zastrčil ruce do otvoru mezi balvanem a jeskyní.
Byl široký skoro metr – dost na to, aby vklouzl dovnitř.
„Jasone,“ křičela Cissy, „prosím tě, neblbni, pojď zpátky!“
Postavila se před něj a snažila se ho odstrčit od vchodu do jeskyně.
„Sakra, nech mě bejt, Cissy. Přece nenechám Errolla ve štychu?“
„Ale, Jasone…“ nedořekla a začala zoufale křičet. „Jasone,
pomoz, pomoz mi! Něco mě táhne dovnitř…!“

69
 XXI.

Tma. Všude byla tma. Ani pramínek světla, aby viděl Nepřítele.
Světlo vlastně nepotřeboval. Věděl, že to nebezpečné Zlo je tady.
Cítil jeho pach. Pronikavé bzučení mu vniklo do uší.
Přišel Chlapec. A s ním jeho přítel – to Děvče. Pokusil se
zaštěkat, aby je varoval. Ale Zlo ho vtáhlo do tmy dřív, než se mu to
podařilo.
Začal prozkoumávat tvrdou, neforemnou skálu. Musí tu být nějaký
východ. Musí ho najít. Chlapec byl v nebezpečí. Musí se dostat ven a
zachránit ho.

70
 XXII.

„Cissy!“ Jason se zastavil a strnul, když uslyšel hrůzu v jejím hlase.

„Pomoz mi!“ křičela. „Něco mě táhne do jeskyně!“
Zahodil hůl, natáhl obě ruce a snažil se ji najít. Konečně se mu
podařilo zachytit její zápěstí.
„Pořád mě to táhne,“ křičela Cissy a hlas se jí třásl hrůzou.
„Zastav to, Jasonku, prosím tě… pomoz!“
„To víš, že ano…“ sliboval. Podařilo se mu uchopit její druhé
zápěstí a začal táhnout ze všech sil. Ale nepomohlo to, protože to
něco v jeskyni bylo silnější a začalo to vtahovat oba do tmy jeskyně.
Podrazilo mu nohy. Spadl tvrdě na břicho.
Zoufale se postavil. Jeden kotník se mu zachytil v malém, hustém
křoví. Několikrát kopl volnou
nohou. Pak i tou se mu podařilo zachytit. Teď se už mohl
soustředit na to, aby nepustil Cissy.
„Ježíšmarjá, co to je?“ křičela. Také už ležela na zemi. „Vždyť mě
to přetrhne!“
„Drž se, neboj… jsem tu!“
„Táhne mě to a teď to se mnou začalo škubat…!“
Jason dělal, co mohl, ale ruce mu začínaly slábnout. Najednou
ucítil, jak mu povolila jedna noha. Vyděsil se, kopl zpátky, aby se
zase zachytil té slabé kotvičky. Nic. A pak se uvolnila i druhá noha.
Nezbývalo nic jiného než to vzdát. Pořád Cissy držel, ale teď už
oba byli vtahováni do hloubi jeskyně. Následoval dlouhý skluz a pád.

Jason se zmateně posadil. Přistál tvrdě na dně jeskyně. Pohnul

opatrně rukama a nohama uvědomil si s ulehčením, že nemá nic

71
zlomeného. „Cissy?“ zašeptal. „Jseš v pořádku?“
Seděla vedle něj. „Myslím, že jo.“
„Vidíš něco?“
„Baterka zřejmě chcípla. Jediný, co můžu vidět, je slabounký
světýlko asi deset metrů nad náma. Tam někde je vchod… tam odsud
nás to vtáhlo.“
Uslyšel, jak třepe baterkou, pak cvaknutí knoflíku. „Je to dobrý!“
vykřikla. Ale okamžitě začala naříkat. Hlas se jí třásl. „Tady odsud
se nikdy nedostanem. Ty stěny jsou děsně příkrý…!“
„Neboj… tady určitě bude nějakej jinej východ.“ Jason dělal, co
mohl, aby v hlase potlačil strach.
„Ale nejdřív musíme najít Errolla.“ „Jak…?“ Cissy začala plakat.
„A co když ten duch…?“
„Přestaň na to myslet,“ přerušil ji. Začal jeskyni pomalu obcházet
podle stěn, aby zjistil její velikost. „Cítíš to?“ najednou se zeptal.
„Co?“
„Slabounkej větřík.“ Natáhl ruce a nahmatal malý výklenek ve
skále.
„Tady to je, Cissy. Vidíš něco?“ „Je tam nějaká škvíra.“
„Ale tady dole to není jenom škvíra,“ Jasonova ruka sklouzla po
skále. „Hele, je tu velká ďoura… myslím, že je dost velká na to,
abysme prolezli.“
„Ty chceš jít dál do jeskyně?“
„Musíme. Je to naše jediná možnost jak se dostat ven a jak najít
Errolla.“ Sehnul se a skrčil, jak nejvíc mohl. Pak se otvorem protáhl.
„Tak pojď,“ vyzval Cissy. Za moment uslyšel, jak vklouzla za ním.
Dva, tři kroky, a podle ozvěny poznal Jason, že se dostali do
velkého prostoru. „Jak to tu vypadá?“ zeptal se.
„Je to tu veliký,“ řekla překvapeně. „Jsou tu krápníky… visí od
stropu… je to překrásný.“
„Nevidíš nějakej průchod?“
„Úplně vzadu je nějakej tunel, nebo co…“ odpověděla, když
trochu zamávala baterkou. Vzala ho za ruku a opatrně ho tam vedla.
Chladný větřík zesílil.
Cissy mu položila ruce na vchod do tunelu. „Pojď,“ vyzval ji.
„Myslím, že tudy se dostaneme ven.“

72
 Opatrně vešli. Cissy vedla a Jason ji následoval s rukou na jejím
rameni. Po pár metrech se tunel zúžil a začal se kroutit. „Vede dolů,“
řekla Cissy, „musíme bejt už dost hluboko.“
„Máš pravdu,“ odpověděl Jason a přestal mluvit, aby šetřil dech.
Čím víc se tunel svažoval, tím byl vlhčí. Dalo jim práci, aby
neuklouzli. Stěny, které je obklopovaly, byly teď úplně mokré.
Neustále volal Errolla, ale odpovídala mu jen ozvěna.
„Tady buď opatrnej,“ varovala ho Cissy. „Je tu prudká zatáčka.“
Jason se na chvilku zastavil, opatrně se rozkročil a stáhl ruku z
Cissyina ramene. Když se chtěl zase opřít, hmátl do prázdna. „Cissy,
počkej na mě!“
Žádná odpověď.
„Cissy!“ vykřikl. Pořád nic. Přece by teď neudělala takovej fórek,
nervózně se ujišťoval.
Zahnul za roh. „Cissy, neblbni, pojď zpátky.“ Nic. Jen ozvěna.
Byl v tunelu sám. Cissy prostě zmizela!

73
 XXIII.

Nikdy v životě se necítil tak opuštěný. Dva nejlepší kamarádi –

Cissy a Erroll – zmizeli. Tak zčistajasna! „Cissy!“ znovu zavolal.
„Cissy!“ Nic, jen ozvěna.
„Errolle, pejsku, kdepak jseš?“
Na okamžik se úplně zastavil a jenom naslouchal. Jeskyně byla
tichá, jen kapky vody vydávaly slabounký zvuk. Co teď? Co budu
dělat? Jak je najdu?
Opatrně ohmatával stěny jeskyně, zvláště v té části, kde zmizela
Cissy. Ale nenašel nic, co by mu řeklo, jak a kam zmizela.
Poprvé si přál, aby měl nějakou zbraň nebo aspoň svou hůl.
Sestupoval dolů a opatrně zkoumal chodbu, jestli nenajde nějaký
ostrý kámen. Najednou se dotkl kulatého kovového předmětu.
Baterka! Měla na jedné straně sponu. Zastrčil si ji za pásek.
Baterka je dobrá. A těžká, řekl si. Ale jakou zbraň by musel mít
proti tomu zlu?
„Nestraš se,“ řekl si hlasitě. Jediné, co mohl udělat, bylo sledovat
průvan. Jestli nenajde Cissy a Errolla, půjde prostě do školy pro
pomoc.
Ulevilo se mu a začal postupovat kroutícím se tunelem hlouběji
do vnitra hory. Jednou rukou se přidržoval zdi, aby udržel
rovnováhu.
Za chvilku přišel k místu, kde se chodba rozdělovala. Proud
vzduchu se zdál přicházet z pravé strany. Brzy nato začala chodba
klesat ještě příkřeji. Najednou Jason uklouzl a dopadl tvrdě na zem.
Vsedě začal prozkoumávat prostor kolem sebe. Když jeho ruka chvíli
hmatala do prázdna, bylo mu jasné, že jedna strana chodby končí v

74
propasti. Shodil dolů oblázek a čekal. Trvalo velmi, velmi dlouho,
než ho uslyšel dopadnout.
Otřesený se postavil a vydal se zase chodbou dolů. Rukou se
přidržoval stěny na druhé straně propasti. Věděl, že s holí by to bylo
jednodušší, ale byl vycvičený, aby se obešel i bez ní. Musím sledovat
proud vzduchu, říkal si.
Ale vánek se začal brzy měnit. Doposud mírný proud vzduchu se
stával těžší a mrazivější – měnil se v hustou, dusivou mlhu. Zastavil
se s bušícím srdcem. Čekal, co se bude dít. Děsivé vibrace ho začaly
znovu obklopovat. Byly silnější než kdykoliv předtím. Dokonce i
stěny jeskyně se rozechvěly tím ječivým bzukotem.
Jason naslouchal a zdálo se mu, jako by se zvuk snažil zformovat
do nějakých slov. Zaposlouchal se pozorněji. Byly to jen halucinace
nebo zaslechl hlas? „Vnikl jsi do mého panství,“ jako by ten hlas
říkal. Slova, jestliže to vůbec byla slova, přicházela ze všech stran
najednou.
„Ne!“ vykřikl. „Já tu nechci být! Nechtěl jsem tě vyrušit!“
„Zavřel jsi mě tu. Byls to ty!“
„Ne, to jsem nebyl já!“ křičel Jason. „S tím balvanem jsem pohnul
náhodou!“
Teď Jason pochopil, proč ho duch pronásledoval. Myslel, že je
tím domorodcem, který ho kdysi dávno podvedl.
„Kde je Cissy?“ zeptal se. „Cos jí udělal?“
„Je se mnou,“ zahučel hlas. „Čekáme na tebe.“
Bzučení zesílilo tak, že mu praskaly bubínky. Pak prudce zmizelo
a zároveň s ním i hustá, dusivá mlha.
Opřel se o skálu a čekal, až se mu zklidní srdce. Nikdy předtím se
tak nepoděsil. Kam duch odvedl Cissy? Musí ji najít a zmizet z
jeskyně co nejrychleji. Ale jak? Několik minut sestupoval příkrou
stezkou a pak zaslechl slabý hlas, který volal o pomoc.
Cissy! Zdálo se, že hlas přichází ze všech stran najednou, jak ho
znásobovala ozvěna. „Cissy!“ začal volat. „Kde jseš?“
„Tady jsem,“ slyšel odpověď. „Jasone! Pomoz mi!“
„Už jdu…!“ znovu zavolal. „Čekej!“ Začal se bát, že zahnul
nesprávně tam, kde se chodba rozdělovala.
Uklidni se, rozkázal si. Zhluboka se nadechl a začal rozvažovat,

75
co by bylo nejlepší udělat. Podle ozvěny poznal, že je u dna obrovské
sloje. Nejrychlejší cesta k Cissy bude pokračovat až na dno a pak jít
podle jejího hlasu k ústí druhé chodby.
Položil dlaň na stěnu, nadechl se a nechal se vést „podle čichu.“
Když se opravdu soustředil, mohl na svém putování předem cítit
překážky. Pomalu, velmi opatrně, aby zase neuklouzl, se spouštěl
chodbou dolů. Cissyino volání bylo hlasitější. Jason poznal, že se k
ní blíží. V tom okamžiku se cesta začala ještě víc svažovat a on
nezadržitelně sjížděl dolů.
Zastavil se až na dně. Slyšel rachot oblázků a kapající vodu. Podle
ozvěny poznal, že je v obrovském prostoru – ale jak velkém,
nedokázal odhadnout. Teď už slyšel Cissy jasně. Na druhé straně a
někde nad sebou.
Šel, jak mohl nejrychleji, ale dělalo mu potíže udržet rovnováhu.
Neustále klopýtal v moři kamenů a oblázků. Někde do nich zapadal
až po kotníky.
Zvědavě poklekl a vzal do ruky jeden z těch kamenů. Byl oválný
a měl po stranách otvory. Podle hmatu se mu zdálo… Jason ztuhl. S
hrůzou to odhodil. Byla to lidská lebka.
Uvědomil si, že ostatní „kameny“ jsou kosti a lebky. Stovky a
stovky kostí a lebek.

76
 XXIV.

Jasonovi se zatočila hlava. Pověst byla pravdivá! Dno jeskyně

opravdu bylo pokryto kostmi. Než se rozhodl, co udělá, uslyšel zase
bzučení, ale tentokrát slabší. Nepřicházelo taky ze všech stran, ale z
části, kde naříkala Cissy.
Jason se plně soustředil na to, aby určil přesný směr. Když došel
až na druhou stranu sloje, zjistil, že Cissy byla někde vysoko nad
ním. Na nějakém převisu nebo něčem podobném.
Začal zkoumat skalnatou stěnu, jestli by nenašel cestu nahoru.
Byla plochá. „Jasone, pomoz mi!“ křičela Cissy. „Dusí mě to!“
Nebyl čas na to hledat cokoliv schůdného. Bylo mu jasné, že jediná
možnost jak se dostat k Cissy, je vyšplhat se tam. Její hlas mu
pomůže. „Jdu nahoru, Cissy… Čekej!“
Nezapomněl na to, co jim pan Tam říkal o slézání skalních stěn.
Jak to je těžké i pro lidi, kteří vidí. Jak je důležité být schopen najít
téměř neviditelné prohlubeniny ve skále, ve kterých se mohou
zachytit prsty nohou a rukou. Podařilo se mu vylézt cvičnou stěnu
dvakrát. Tady to byla opravdová skála a neměl žádný zabezpečovací
pás ani lano. Jestliže spadne nebo uvázne, nikdo mu nepomůže.
Cissy začala křičet hlasitěji. „Jasone, já mám hroznej strach.
Pomoz mi, prosím tě!“
Jason se zhluboka nadechl a přitiskl se ke stěně. Opatrně a pomalu
ji ohmatal po stranách a nad sebou. Našel nějaké praskliny a
výstupky a začal šplhat.
První metry se mu zdály lehčí, než čekal. Stěna byla hrbolatá a
bylo na ní hodně výstupků a prohlubenin, za které se mohl zachytit
prsty. Avšak některé z hrbolů byly křehké a lehce se drolily.

77
Dokonce ani úzké římsy nebyly tak pevné, jak se zdály. Právě se
chtěl vytáhnout na jednu z nich, když hlasitě praskla!
Přitiskl se ke skále a slyšel, jak malé kameny rachotí v kostech na
podlaze jeskyně.
Já to snad nedokážu! říkal si, ale neměl jinou šanci. Znovu se
zhluboka nadechl a volal: „Ještě tu jsem, Cissy, neboj…“
„Pospěš si, prosím tě!“
A zase začala úmorná práce, centimetr po centimetru se sunul
nahoru, nemyslel na nic jiného než na další úchyt, který mu pomůže
dostat se o kousek výš. Ruce a záda ho začaly bolet. Byl zalitý
potem. Konečky prstů mu znecitlivěly. Asi taky začaly krvácet.
Jak daleko to ještě může být? Už se vyšplhal výš než na cvičné
skále a Cissyin hlas se pořád zdál daleko. Nahmatal širší, pevnou
římsu a vytáhl se na ni. Byl rád, že si může na chvilku odpočinout.
Tak dělej, neflákej se, řekl si po několika minutách a unaveně se
postavil. Roztáhl ruce a přilepil se ke skále jako pavouk. Bzučení
bylo teď blíž, ale Cissyin hlas slábl.
Ted už to nemůže být daleko… Nahmatal nad sebou další římsu,
povytáhl se a uslyšel Cissy, jak těžce oddychuje. Je konečně u ní,
uvědomil si s radostí.
Hledal oporu pro chodidlo, aby se mohl přetáhnout přes okraj
římsy, ale jakási síla se do něj shora opřela. Jason vykřikl a snažil se
udržet na římse. Zbytečně. Hrana se začala pod jeho prsty drolit. To
Něco bylo neuvěřitelně silné. Prsty mu sklouzly a začal padat.

78
 XXV.

Padal pozpátku. Vykřikl. Ale naštěstí přistál za okamžik na římse,

na které předtím odpočíval. Dopadl tvrdě a začal si opatrně
ohmatávat tělo. V rameni cítil ostrou bolest. Potloukl se, ale
zlomeného neměl nic.
„Cissy?“ zavolal. Tentokrát se neozvala. Strach o ni mu dodal
novou sílu. Jít nahoru podruhé bude teď snadnější. Už věděl, kde
jsou opory pro chodidla a prsty.
Donutil se dýchat zhluboka a uvolnit se, než začal znovu šplhat.
Ruce a nohy se mu chvěly námahou, ale nesměl zpomalit. Když
dosáhl římsy, na které byla Cissy, opatrně hledal pevnou část hrany.
Posledními silami se vytáhl nahoru a posadil se.
„Cissy, kde jseš?“
„Tady,“ odpověděla slabě, „je mi strašná zima…“
Vydal se po čtyřech za hlasem. Bzučení bylo čím dál silnější a tak
pronikavé jako nikdy předtím. Přisunul se blíž a strašlivá, mrazivá
vlhkost ho obklopila. Cissy tichounce naříkala: „Ne, nech mě…“
Jason vrazil ruce do mrazivé mlhy, která zavalila Cissy a dusila ji.
„Pomoc,“ sípala, „nevidím!“
„Vydrž, Cissy, už jsem u tebe.“ Pokusil se ji z mlhy vytáhnout, ale
ta se k ní přitiskla ještě víc a snažila se ji zadusit.
Vzpomněl si, jak mu chtěl Erroll nedávno pomoci. Skočil k Cissy
a položil se mezi ní a mlhu.
Teď mlha obalila i jeho.
Vlhký a sychravý chlad mu vnikl do nosu a ústa. Nechtěl
propadnout panice, ale to Zlo mu počalo vysávat vzduch z plic.
Tloukl kolem sebe a převalil se vedle Cissy. Mlha za ním.

79
 „Jasone!“ zděšeně ho volala. „Co se stalo?“
Nemohl odpovědět. Potřeboval dech na to, aby mohl bojovat se
Zlem. Bzučení se změnilo ve smích a Jason věděl, že teď už to je jen
otázka vteřin, než přestane dýchat.
Začal chroptět, ale pokračoval v boji se studenou mlhou. Začal
ztrácet vědomí, když do něj něco prudce zarazilo. Pak uslyšel vzteklé
psí vrčení.
Byl to Erroll.
Popadal dech, zatímco vlčák vrčel a převaloval ho sem a tam.
Cítil, že mlha se nadzvedla a zmizela.
Omámeně se posadil. Erroll zápasil s mlhou – mohl slyšet jeho
vrčení, štěkot a chňapání. Přisunul se k Cissy. „Je tu taková tma,“
vzlykala vyděšeně.
„Ššš, Cissy,“ uklidňoval ji. „Malej moment.“ Vzpomněl si, že má
za opaskem baterku. Vytáhl ji a rozsvítil. „Je to lepší?“ zeptal se.
„Ano, já… podívej se…“ nechtěně řekla. „Erroll s tím bojuje!“
Jason slyšel jeho vrčení a štěkot. Aby ji uklidnil, namířil světlo
baterky na Errolla. A najednou začalo být teplo. Že by se mlha
vytratila?
„Bojí se světla!“ vykřikla Cissy. „Nech ji rozsvícenou!“ Jason se
zarazil a svítil stejným směrem. K jeho radosti se vzduch stále
oteploval. Najednou se mu Erroll vrhl kolem krku. Položil mu tlapy
na ramena a olizoval mu tváře.
„Všimni si, Jasone,“ řekla rozrušeně. „Nikdy se to neobjevilo v
denním světle, nemám pravdu? Jen v noci nebo když bylo
zamračeno!“
Měla pravdu. Jasonovi se ulevilo. A vzpomněl si, jak to zesláblo,
když se na to posvítilo. „Možná, že by ho světlo mohlo úplně zničit.“
Soustředil své smysly na chlad a začal to sledovat po úzké
stezičce. Děsivé bzučení se změnilo v jekot. V bolestné ječení.
Duch zahnul prudce doleva. Jason ho následoval, ale hned si
uvědomil, že ho zavádí k okraji. Zastavil se a posvítil tam, kde cítil
vlhkou mlhu, dokud nezmizela.
Erroll zavrčel, chytil ho za džíny a přitáhl ho k Cissy. „Přestaň,
kruci,“ vykřikl Jason. „Vím, co dělám!“ Znovu vykročil s baterkou
proti Zlu.

80
 A znovu Erroll zavrčel a chtěl ho stáhnout zpátky.
„Jasone… počkej!“ zvolala Cissy. „Myslím, že vím, o co jde
Errollovi. Je tam ve skále díra!“
Jason pochopil. Nepřestával na Zlo svítit. Vnímal teplo – Zlo tedy
bylo slabší. Teď věděl, jak na ně. Použil světelný paprsek jako
bodec, kterým ho zatlačoval tam, kam on, Jason, chtěl. Začal tu Věc
pomalu tlačit k Cissy. Erroll stál vedle ní a zuřivě štěkal. To je ono,
musím to zatlačit do díry a svítit na to.
Cítil, jak Věc je čím dál menší a menší.
„Už tam je!“ křičela Cissy.
Stiskl baterku a nesl ji ke vchodu otvoru.
Tam jeho ruku uchopil mrazivý chlad. Prudce ji sevřel druhou
rukou, ale světlo spadlo na zem. Začal šmátrat po baterce. Cissy
polekaně vykřikla.
„Jasone, prokristapána, světlo zhaslo!“

81
 XXVI.

Jason našel baterku a zatřepal s ní, aby se rozsvítila. Ještě než zjistil,
jestli funguje, zaslechl něco jako žbluňknutí, potom vysoký chvějivý
tón, který byl strašlivě silný. A pak nastalo ticho.
Nic než úplné ticho.
„Podařilo se nám to!“ křičela Cissy.
„Podařilo co…?“
„To Zlo, ducha… zničili jsme to!“ Cissy jásala. „Tys ho zatlačil
do ďoury a já k ní šoupla balvan. Zašpuntovala jsem ho! A je v pytli,
Jasone. Tedy v ďouře! Už se ven nedostane!“
No, a máme to z krku, řekl si Jason. Je po noční můře. Posadil se.
Byl úplně vyčerpaný.
„Baterka se probrala k životu, když jsi s ní zatřepal. Ale teď už jen
bliká. Baterie jsou v čudu.“
Erroll se otřel o pána a znovu olízl jeho tvář. Jason ho objal a cítil,
jak mu předává své teplo. Mrazivý chlad zmizel a s ním i strašlivé
vibrace.
„Pejsku můj milej,“ řekl. Erroll ho odměnil dalším olíznutím a
bušením ocasu do skály.
„Co se s tebou dělo, když nás to oddělilo?“ ptal se Jason. „Prostě
jsi zmizela.“
„Já ti vážně nevím. Najednou mi byla strašná zima a něco mě
táhlo tím tunelem. Než jsem mohla začít řvát o pomoc, byla jsem
tady. Já jsem ti dostala takovej strach, Jasone!“
„Myslím, že ten duch nebo co, se tě snažil jenom vystrašit.
Opravdu jel jen po mně. Hrál si se mnou jako kočka s myší. A tys
byla návnada.“

82
 „Tak moment,“ ozvala se Cissy a začala se hihňat. „Jestli ten duch
byl kocour a ty jsi byl myš, a já byla návnada… jakou roli hrál
Erroll?“
„Erroll?“ Jason zapřemýšlel. „Myslím, že hrál psa!“ A rozesmál
se, přestože měl na sebe vztek. Cissy se přidala. Po chvilce nervózně
řekla: „Baterka chcípe… je po ní.“ Pak už jen dodala: „Je tu pěkná
tma.“
Jason ji uklidňoval: „Neboj, teď už se tmy nemusíme bát.“
Vstal. „Pojď, Cissy. Podej mi ruku. Abysme se dostali ven, na to
já světlo nepotřebuju.“
Všichni tři procházeli pomalu temnými a točivými chodbami.
Čerstvý průvan je vedl ven z jeskyně.
Konečně Cissy zvolala: „Před námi je světlo… asi ten druhej
vchod do jeskyně!“ Začala kráčet rychleji. Jason přidal. Erroll začal
radostně štěkat.
„Jasone… víš, že už je ráno?“ vyhlásila Cissy. „Slunce právě
vyšlo.“
Na chvilku zůstali všichni tři stát před vchodem do jeskyně a
vdechovali čerstvý ranní vzduch. To teda bude ale krásnej den, řekl
si Jason. Někde v hlubinách hory pod nimi byl na věky zavřen Duch,
To, Věc, Zlo… Nadobro. Navždy.

83
 EPILOG

„Já jsem strašně ráda, že tu oba zůstanete,“ řekla Cissy, když se

procházeli s Errollem u hlavní budovy.
„Nevěřil jsem, že s tím táta s mámou budou souhlasit, ale když
jim pan Elias vyprávěl o tom, jak se Erroll vrátil z takový dálky, aby
nás zachránil z tý jeskyně…“
„A abys nezapomněl, že máš zatím samý jedničky,“ dodala Cissy.
„Ty chlape, ty máš nejlepší prospěch z celý třídy!“
„Jo, ale je tu jeden problém…“
„Se ví… právě přichází,“ oznámila Cissy.
„Ahoj, frajeři,“ pravil slušně Sandy.
„Těbůh, Sandy,“ pozdravil Jason, taky slušně. „Podívej, mě to
vážně mrzí, že…“
„Ále, vybodni se na to,“ odpověděl Sandy.
„Celá škola mluví o tom, jak jste se dostali z tý
jeskyně. Máte úplně nejslavnějšího čokla v celým
Údolí přízraků.“ /
„Jo, a taky nejchytřejšího,“ dodala Cissy.
„Pan Elias říkal, že se můžeš přestěhovat, kdybys chtěl,“
informoval ho Jason.
„Já vím, řek mi o tom, ale… kdybys proti tomu nic neměl, tak já
bych radši zůstal s tebou. Teda, s tebou a Errollem… že jo…“ lezlo z
něj rozpačitě.
Jason se Cissy se podívali na sebe, ale ani jeden z nich nevěděl, co
na to říct. Byli rádi, že Sandy ještě neskončil. Chvilku hledal slova.
„Víte…“ pokračoval. „Když jsem byl malej kluk, tak… no,
kousnul mě sousedův pudl. A od tý doby se psů bojím. Ale Erroll…

84
já bych to zkusil, kdyby on taky…“
„Co si o tom myslíš, frajere?“ zeptal se Jason.
Erroll jednou štěkl, posadil se vedle Jasona a začal vrtět ocasem.
Sandy přišel k Jasonovi a klekl si vedle vlčáka. Erroll nepřestal
vrtět ocasem, ani když Sandy natáhl ruku. „Potřesem si?“ zeptal se.
Erroll se na něj krátce podíval. Pak zdvihl pravou tlapu a položil ji
do Sandyho dlaně. Jednou štěkl, jako by chtěl říci: „Platí.“

85
Lynn Beachová
TEMNOTA
Z anglického originálu The Dark, vydaného
nakladatelstvím Pocket Books, New York 1991,
přeložil Antonín Hodek.
Obálku navrhl Oldřich Pošmurný,
grafickou úpravu a sazbu zhotovil KURS 99.
Vydalo Studio dobré nálady – nakladatelství Kredit
v edici Buldok jako svou 22. publikaci. Praha 1992.
Odpovědný redaktor Zdeněk Rosenbaum.
Vytiskl Tisk, s. p., Brno.
1. vydání.

Cena 25 Kčs

ISBN 80-85279-57-6

86
87