„Per astra ad libertas“

Věnováno všem lidem, kteří nenechali hvězdy,

aby je srazily na kolena.
Záblesk v minulosti
Na cvičišti se rozprostírá hrobové ticho, dokonce i ptáci ztlumili svůj zpěv. Ren nervózně
přešlápnul a pod podrážkami tenisek mu zapraskaly kamínky, jejichž zvuk protnul napjatou
atmosféru. Ten zvuk pro něj byl stejně hlasitý jako výstřel z děla. Nedokázal odtrhnout zrak od
špiček bot, protože věděl, že všechny pohledy se upírají na něj. Mistr, spolužáci… Očekávali,
kdy se přenese.
Zhluboka se nadechl, ovšem na sebevědomí mu to nepřidalo. Přesto zvedl hlavu,
napřímil se a s výdechem zavřel oči. Pokusil se představit si Tok času vlnící se v pramenech,
jak se jednotlivé nitky proplétají, přetékají přes sebe a navzájem se ovlivňují. V mysli si
vykreslil mapu složenou z tisíců linek, jenže teď ji musel přenést do skutečného světa. Řasy se
mu zachvěly a teprve pak naplno otevřel oči.
Pouze na chvíli zahlédl stříbrné pramínky, než se ponořily do prázdnoty. Téměř
okamžitě splynuly s okolím, jako by ani nikdy neexistovaly.
Bezmocně sevřel ruce v pěst. Zase to zvoral.
„Nevadí,“ zamručel nevzrušeně učitel. Ren se neobtěžoval obhajovat, raději spěšně
vyšel z kamenného kruhu a zařadil se mezi další tři žáky.
Byl mezi nimi nejstarší, a přesto nedokázal ani prohlédnout skrz prázdnotu. Na jednu
stranu ho jeho vlastní neschopnost rozčilovala, ale také se mu pokaždé svým způsobem ulevilo,
že se nedostat do minulosti.
„Pro dnešek by cvičení stačilo,“ rozhodne Desperatio. Dva chlapci a dívka vedle něj
svěsí ramena. Nevěděl, zda si oddechli, či byli z mistrova rozhodnutí zklamaní. „Zopakovali
bychom si něco málo z teorie. Posaďte se, kam je libo, nebo zůstaňte klidně stát, pokud je vám
to příjemnější.“ Ren se bez váhání svezl do trávy mezi spadané listí, mokrá stébla a poslední
odkvétající pampelišky. Pramálo mu záleželo na tom, že potom bude mít mokré kalhoty.
Mistr se lenivě opřel o strom, zastrčil palce rukou do kapes a překřížil nohy v kotnících.
Neupravené bílé vousy mu trčely do stran a staromódní černý kabátec měl na několika místech
pomačkaný. Vrásky kolem očí naznačovaly, že již prožil za ta léta mnohé, ovšem jinak než na
vzhledu se jeho stáří nijak neprojevovalo. I když jak se to vezme, pomyslel si Ren. Mohou
Emoce vůbec nějak zestárnout? Pokud teda muž před ním skutečně Emocí byl… Minimálně
ten kluk, který onehdy před pár týdny Rena po akademii provázel, tvrdil, že všichni učitelé na
škole jsou zhmotnělé lidské emoce a studenti tomu očividně věřili, avšak on sám byl zcela
novou součástkou zdejšího po staletí šlapajícího motoru, tudíž si netroufal soudit něco, o čem
téměř nic nevěděl.
3
 „Kdo z vás mi poví, jak cesta časem funguje?“
Přihlásila se drobná blondýnka, které bylo asi něco kolem třinácti let, což Ren odhadoval
podle patrných dětských rysů v jejím obličeji. Prameny vlasů si stočila na bocích dozadu do
miniaturního drdolu, na pihovatém nose měla posazené kulaté brýle a zápěstí ověšená zlatými
náramky. „Prosím, energie vynaložená na cestu časem je přímo úměrná vláknové potencionalitě
děleno dobou, do které se vracíme, potažmo pokud bych se vracela o tři minuty, pak je doba tři
minuty.“
Ren si sám pro sebe připomněl tuto zvláštní rovnici. Vláknová potencionalita se v ní
značila podivným klikyhákem zdánlivě připomínajícím písmeno G, ovšem co ta potencionalita
znamenala? Nerozuměl tomu. Doposud se mu povedlo skočit časem jen párkrát a vždy šlo o
neregulovaný skok, u něhož ani netušil, jak k němu došlo. Prostě stál na nějakém místě nebo
zrovna něco dělal a najednou lusknutím prstu byl někde jinde, v jiném roce. Stejně náhodně se
i navracel do současnosti. Povětšinou si lidi okolo ani nevšimli, že zmizel, protože ty probliky
trvaly sotva několik sekund, ovšem pro něj se někdy jednalo i o desítky minut.
Mistr pokýval hlavou. „Správně. A jak daleko do minulosti se lze dostat?“
„Záleží na věku a tréninku člověka. Stanovisko říká, že se v 10 až 15 letech pohybujeme
v řádu dnů nanejvýš týdnů,“ vychrlila dívka nadšeně.
Ren otráveně utrhnul několik nažloutlých listů jitrocele a začal je cupovat na kousíčky.
Prvně vejpůl, pak zase napůl, až z nich zbudou pouhé cucky. Natáhl se po nejbližší pampelišce.
Proč by se také měl snažit? Cesty časem ho nezajímaly, nic z toho, co se tady vyučovalo, ho
nezajímalo. Nepřál si ocitnout se tu. Jenže Renův život se nikdy neřídil podle jeho přání. Spíš
je s chutí zmačkal jako kus nepodstatného papíru a zahodil do koše, který již přetékal odpadky
po okraj. Navíc měl zde své nevyplněné sny vystavené přímo na očích jako výsměch.
V den, kdy ho sem přivezli v obrněném železném voze spoutaného řetězy, oblečeného
do pouhého roztrhaného kusu hadru, se už ani neodvažoval doufat v lepší zacházení, lepší
život, lepší budoucnost. Vyrůstal doslova s nálepkou na čele, podle níž se k němu jeho okolí
chovalo od nepaměti. Nemyslel si, že by se zde něco změnilo. Jenže se ukázalo, že Zapomenutá
akademie by pro něj mohla být skutečně novým začátkem. Neznali ho, a tak si o něm nemohli
vytvořit jakékoliv předsudky na základě předchozích činů. Na přísná pravidla byl zvyklý
odjakživa, pravidelný rozvrh hodin se mu dokonce i zamlouval, jelikož díky neustálé práci
nestíhal přemýšlet nad čímkoliv jiným. Při pohledu na přepych a bohatství, kterým toto místo
překypovalo, se mu tajil dech úžasem.
Líbilo se mu, jak bezstarostně tu lidé žijí, a zároveň jimi kvůli tomu opovrhoval.

4
 Líbily se mu potemnělé chodby zámku, ale neubránil se zlobě při pohledu na jasné
vyleštěné drahokamy zasazené v klikách dveří.
Líbilo se mu, jméno jeho Řádu i studenti, kteří k němu patřili. Naprosto mu vyhovovalo,
že Vlků není standartních sedm. Cítil se mezi nimi bezpečně, pořád si sice připadal trapně za
svou neschopnost – i Lucinda, ta třináctiletá blondýnka, svedla víc než on – ale stoprocentně
bezpečněji v porovnání s místem, odkud pocházel.
Z budovy se do zahrady neslo ozvěnou pronikavé zvonění na přestávku.
„Končíme,“ zatleská Desperatio. „Zítra touhle dobou zas tady.“
Všichni se postupně zvedají a odcházejí. Ren se postaví jako poslední, mezi prsty protáčí
pomuchlanou pampelišku už z poloviny opadanou.
***
„Kam nejdále jste se do Toku ponořili?“ nadhodí u oběda Vilém z ničeho nic. Renovi při té
otázce málem zaskočilo sousto. Zvykl si, že během jídla nikdo radši ani nepromluví…
Lucinda si na nose poposune brýle a pyšně se usměje. „Dva týdny. Ty?“ zeptá se nazpět.
„Patnáct dní,“ odpoví pohotově, aniž by na sobě dal něco najevo, avšak z toho jak pevně
sevřel vidličku mezi prsty Ren usuzoval, že dívce závidí její talent. Chápal ho. Vilém byl o tři
roky starší než ona. Rozdíl jednoho dne by se dal považovat za směšný.
„To není špatné,“ zalže pohotově Lucinda a kapesníčkem si utře rty od polívky.
Vilém se pochybovačně ušklíbne. „Nesnaž se.“
Dívka odloží ubrousek. Na spolužáka se však radši nepodívá, když opáčí: „Vážně si
myslím, že to není špatný výsledek.“
„Hmm,“ zamručí nespokojeně Vilém a sklopí pohled zpátky ke svým zeleninovým
rolkám. Minutu není slyšet nic jiného než skřípání příborů doplněné spokojeným
přežvykováním. Třeba se ode mě odpověď nevyžaduje, zadoufal.
„Měsíc.“ Všichni tři Vlci obrátili pozornost ke dvanáctiletému černovlasému chlapci
s tmavou pletí a pronikavýma modrýma očima. Rozpačitě si zastrčí za ucho neposedný pramen,
jako by právě mezi doposud vyložené karty nevhodil nejvyšší eso. „No co?“ pokrčí rameny.
„Ještě pořád mě může Ren překonat.“
Teď už se z toho nevyhrabu.
„Nikdy jsem časem neskočil,“ odsekne nevrle. Naštvaně napíchne kus rolky, jenže chuť
k jídlu ho zcela opustila při vzpomínkách na nepříjemný pocit škvařících se vlasů a kostí
rozpadajících se na prach, který pocítil pokaždé, když se z ničeho nic přemístil. Ani si
neuvědomil, kdy se mu začaly klepat prsty. Upustí příbor.

5
 Vtom se k němu Lucinda natáhne přes stůl a sevře jeho ruku chladnou jako kus
zmrzlého rampouchu ve své teplé dlani. Ren se jí pokusí vytrhnout, ale na holku má překvapivě
silný stisk. „Jednou se ti to povede,“ pokusí se ho uklidnit, ale nevědomky tím jenom přileje
olej do požáru strachu doutnajícího v Renově nitru. „A bude se ti to líbit, slibuju.“ Zkusí se na
něj povzbudivě usmát.
Nemohl se nadechnout. Nemohl pochopit, proč se k němu chová tak mile a jak by se mu
cestování v čase mohlo někdy líbit. V mysli ho od prvního okamžiku, kdy se vrátil z té strašlivé
procházky minulostí, strašily výjevy plné bolesti, krve a nářků. Vracely se mu ve snech, vídal
rudé stříkance v kapkách červené barvy, slyšel křik v šumění vody tekoucí z kohoutku, práskání
koženého biče v plesknutí spadlé učebnice, lámání vazu v plamenech ohně.
Musel pryč. Pryč od všech těch lítostivých pohledů.
Vyskočil z lavičky, roztřesené nohy ho skoro neudržely. Rozběhl se k nejbližší chodbě
vedoucí z jídelny.
Několik učitelů za ním naštvaně volalo, požadovali, aby se okamžitě vrátil ke stolu
a počkal, dokud i ostatní nedojí, jenže on nemohl. Nemohl…
Napůl čekal, že se rozbrečí, jako by mu byly zas čtyři roky. Nohy ho už neunesly, jelikož
ani po týdnech správného stravování se mu do svalů nenavrátila předchozí síla. Pořád v zrcadle
připomínal víc kostru potaženou kůží nežli člověka. V hrudi mu splašeně tlouklo srdce a jeho
rytmus se rozezníval celým Renovým tělem. Rozrazil nějaké dveře, zavřel za sebou a svezl se
na podlahu zády k nim. Před očima se mu rozmazával svět, splýval do jedné šmouhy. Rukávem
si utřel tvář, avšak očekávané slzy nepřicházely. Nedostal ze sebe jedinou reakci kromě
neustávajícího třasu v končetinách.
Potřeboval jenom pár minut na zklidnění, aby přiměl své tělo k poslušnosti a získal nad
sebou zpátky kontrolu.
Jsi právě tady a teď. Jsi právě tady a teď.
Jenomže představy vězení byly mnohem skutečnější.
Jsi právě tady a teď.
Noční můry oživlé za bílého dne. Jsem tady...
A v další sekundě byl Ren někde jinde. Během chvíle se celá jeho podstata rozložila na
atomy, roztrhala se na miliardy kousíčků a potom opět složila v jiném čase. Bolelo to. Bolest se
usadila uvnitř něj, stala se žíravinou rozleptávající mu vnitřnosti.
Zakryl si uši. Nechtěl to slyšet. Nechtěl naslouchat dalšímu pláči umírajících.

6
 Zatímco tak seděl schoulený, do pokoje vběhla malá vískající holčička, blonďaté skoro
bílé vlasy jí povlávaly kolem andělské tvářičky. Vesele se usmívala a radost z ní přímo
vyzařovala. Očividně někam spěchala, jenže když ho spatřila zhrouceného na zemi, zastavila
se. Zvědavě naklonila hlavu na stranu, zaujatě ho pozorovala. Pomalu přistoupila k němu
a dřepla si, aby mu mohla pohlédnout zpříma do očí. Vypadal tak zranitelně…
Ren nic z toho však nevnímal. Cítil jenom nekonečnou prázdnotu protkanou utrpením.
„Co se ti stalo?“ zašeptala dívenka. Natáhla k němu ruku a jemně se dotkla jeho vlasů.
V ten moment si konečně uvědomil, že není sám. V panice ucuknul. Odlepil zrak od dřevěných
prken, upřeně na ni hleděl a ona mu pohled nebojácně oplácela. Prohlížela si jeho stříbřité
vyděšené oči, tušila, že by ji měly znepokojovat, jenže o to víc ji přitahovaly. „Co se ti stalo?“
„Nic,“ vydechl rozechvěle.
„Lžeš.“ Její hlas se mu zdál povědomý stejně jako její andělský obličej. Někde
v minulosti se s ní již setkal. Vypadala tak nevinně...
Posunula se opatrně blíž, až ji od Rena dělilo jen několik málo centimetrů. „Líbí se mi
tvoje vlasy…“ Znovu se natáhla po namodro nabarvených konečcích. Napůl očekávala, že se
ten zvláštní kluk opět odtáhne, avšak tentokrát zůstal ochromeně sedět na místě.
Něco v něm se v tu chvíli zlomilo.
Do očí mu vhrknou slzy.
„Neplakej.“
„Já tě znám,“ zašeptá téměř neslyšně. Dívka se lítostivě usměje a setře z Renovy tváře
několik slaných kapek. Nejspíš je v šoku, pomyslela si. Chudák. Nemohl ji znát, protože si byla
jistá, že se s ním nikdy dříve nepotkala. Doposud na něj v Zapomenuté akademii jedinkrát
nenarazila.
Z chodby za zavřenými dveřmi se k nim donesl zvonivý radostný smích dětí.
„Proč se smějí?“ Ren tomu nerozuměl. Měl se ocitnout znovu uprostřed nějakého
strašlivého okamžiku, bylo tomu tak vždycky. Navíc akademie, tak jak ji znal, nepatřila
k místům, kde by vzkvétalo štěstí a radost. Žili tam ztrápení nedůvěřiví studenti, kteří se za
každou cenu snažili přes den plnit příkazy učitelů v obavě ze sklepení, ve kterém čekal šotek
se svým mučícím nářadím. Teprve za noci, kdy se scházeli členové jednotlivých Řádů ve svých
věžích, ze všech opadla ostražitost a otevřel se prostor pro přátelství.
„Proč by se nesmáli?“ nadhodí dívka.
Bolest. Rozkládající se kosti, trhající se svalovina, praskající žíly a krev hrnoucí se
z jeho těla. Ostré píchání v hrudi nahradilo tisíce pomyslných dýk, které jej probodly skrz na

7
skrz. Přál si zůstat tam s tou dívkou ještě alespoň chvíli, jenže jeho schopnosti si usmyslely, že
je na čase se vrátit.
Rozhlédl se kolem sebe. Pořád se opíral o zdobené dveře schoulený do klubíčka, ovšem
andělská dívenka zmizela a spolu s ní i radostný jásot.
Raději se nepokoušel postavit, jelikož ještě stále se ho držela podivná únava spojená
s přenosem. Připadal si, jako by se některé části jeho těla ještě nevrátily a uvízly někde napůl
cesty mezi přítomností a minulostí.
„Pane Alcarothare, jste tam?“ Ačkoliv byl Ren trochu dezorientovaný, hlas svého mistra
poznal i přes mlhu zastírající mu mysl.
„Dejte mi jen pár minut,“ zaúpěl prosebně.
Desperatio bez zeptání vešel dovnitř, přičemž dveřmi praštil mladíka do zad, jelikož
nestihl včasně uhnout. Učitelovo chmurně stažené obočí i ústa zkroucená v nespokojeném
šklebu nevěstila nic dobrého.
„Proč jste tak najednou utekl?“ rozohní se mistr.
Ren ustoupil bokem, dál od rozčileného učitele, nečekaně však klopýtl o hranu nějakého
menšího toaletního stolku. „Omlouvám se,“ vyhrkl. „Něco mě rozrušilo.“
Desperatio zavětřil ve vzduchu jako pes. „Jo, to zoufalství z vás přímo táhne,“ prohlásí,
„stejně jako zápach neregulovaného skoku.“ Rena do nosu uhodí puch kouře smíšeného se
spáleninou. Vybavilo se mu, jak si v hodině povídali o charakteristické vůni, která se uvolňuje
z prostoru mezi světy, kudy se každý cestovatel musí protáhnout společně s časovým vláknem
z Toku. Přece jsem se něco naučil, ušklíbl se v duchu a vzápětí se rozkašlal. Bože, jak to
předtím mohl necítit?
„Jak daleko jste cestoval? A nelžete mi!“
„Nevím,“ přiznal Ren bez okolků. Hrdlo mu svírala úzkost. Jestli ho pošle za šotkem…
Mistr si unaveně promnul spánky, jako by z něj měl migrénu. „Stává se vám to často?“
„Neregulovaný skok? Ano,“ přisvědčí váhavě.
„Dobře. Přijďte za mnou zítra po hodině, promluvíme si o tom,“ přikáže Renovi a beze
slova odejde.
***
Bydlet ve věži by se mohlo na první pohled zdát jako splněný sen. Jenže ze sebemenší škvíry
dovnitř táhlo, okenice v jednom kuse vrzaly ve větru zuřícím venku a kruhový půdorys
znemožňoval umístění některého nábytku ke zdi, tudíž překážel uprostřed místnosti. Žádná
z těchto věcí však Renovi nijak nevadila. Chlad a stísněný prostor mu připomínaly noci, kdy se

8
tisknul ve stanu k matce se sestrou. Jediné, co skutečně nenáviděl, byla jeho postel. Neměla
typický obdélníkový tvar, ale kruhový. Povlečení v modré barvě jako nebe, matrace tak měkká,
až si myslel, že se v ní jednoho večera utopí…
Vyrostl daleko od tohohle místa. V táboře, kde se k lidem jako byl on chovali nejhorším
možným způsobem. Málokdy poznal pohodlí. Spávalo se tam na zabahněné hlíně, v malém
přístřešku z látky nacpaném lidmi až po strop a osobní prostor v podstatě neexistoval. Pokud se
spustil déšť, kapky prosákly látkou. Pokud foukalo, vířil se písčitý prach. Pokud se drábové
rozhodli někoho zabít, neobtěžovali se vyjít před stan…
Nyní se od Rena očekávalo, že ulehne do luxusních přikrývek a bude jíst ze zlatých
talířů. A právě vzpomínka na známé, kteří stále v těch stanech žili, v něm poháněla jeho zášť
k tomuhle místu.
Stáhl pokrývku z postele.
Spát na podlaze taky neznělo špatně.
Zachumlal se do saténových peřin. Jejich hladký materiál ho svědil na kůži, zadrhával
se o mozoly na jeho dlaních a nepříjemně škrábal. Přes značné nepohodlí se mu i tak povedlo
nakonec usnout.
Okamžiky spánku pro něj byly vysvobozením z říše denního světla. Vnímal přechod do
chladivé temnoty beze snů jako zázračné požehnání. V té nicotě nad ničím nepřemýšlel, ničím
se netrápil. Nechal se jí unášet, užíval si její náruče a obával se momentu, kdy se bude muset
znovu probudit do nového dne.
Tentokrát jej temnota nečekala.
Poprvé za život se mu zdál sen.
A byl to divný sen o blonďatém andělovi uzavřeném v amfoře, o vynálezci, který se
shýbal nad kolečky z bronzu, o nesmrtelné duší uzamknuté v těle kováře, o dívce s božskou
silou, o služebné s rohy kozla a ryzím srdcem, o muži, v jehož hnědých očích planuly oranžové
jiskry a o spisovatelce, která čekala na Naději.
***
„Jsem rád, že jste přišel, pane Alcarothare. Mohu vám tykat?“ Učitelova otázka jej zaskočila,
ovšem na znamení souhlasu nepatrně přikývl. Ráno se vzbudil celý rozlámaný, schoulený mezi
dvěma knihovnami, nestihl snídani a na rozhovor s Desperatiem úplně zapomněl. Malátnost ho
pronásledovala jako neviditelný přízrak, strhávala na sebe pozornost jeho smyslů svou krásou
a pak se ztrácel v probíraném učivu, rozhovorech i sám v sobě. „Takže, Rene, říkal jsi, že včera
to nebyl tvůj první neregulovaný skok. Víš přesně po kolikáté jsi něco takového udělal?“

9
 Pokrčil rameny. „Možná po šesté, možná po desáté.“
„Proto se cestování časem bojíš?“
„Nebojím.“
Desperatio se posadil na spadenou kládu, on zůstal raději stát. Nevěřil svým nohám, že
by se následně dokázaly znovu postavit. Pořád se nacházeli venku, kousek od usměrňovacího
kruhu, kde trénovali přenášení. A Renovi se to znovu nepovedlo. Učitel vytáhl z kapsy svého
šedého kabátu fajfku, zapálil obsah uvnitř a labužnicky nasál. „Dobře. Tak se nebojíš. Ale
rozhodně víš, jak to bolí. Zajištěný skok by ti nezpůsobil žádnou bolest.“ Jak mluví, odpařují
se mu od úst obláčky mlhavého kouře, které následně stoupají k nebi, kde se rozprsknou
v třpytivý ohňostroj.
„Jenže já tomu nerozumím. Nechápu nějaké hloupé vzorce, neznám stanovisko,
nedokážu se na Tok ani podívat,“ odsekne.
„To je jistě pochopitelné. Nevyrostl jsi s ním. Vychovali tě na východě, kde na magii
nevěří. Všechno tady je pro tebe nové. Správně bychom k tobě měli přistupovat jako
k prvňáčkovi, který teprve nastoupil do učení, ne-li jako ke školkovému dítěti, jehož
seznamujeme s magii od okamžiku, kdy se naučí chodit.“ Ren si pobaveně odfrknul. „Přijde ti
to vtipné? Třeba by ti to skutečně pomohlo.“
„Co uděláte? Budete mi vyprávět pohádku?“ zažertoval.
„Proč ne? Pohádky jsou kolébkou, z níž vzešla magie. Byly jejím počátkem a budou
i jejím koncem.“
„A o čem ta pohádka bude?“
„O počátku. O konci ještě nic nevíme,“ z dýmky odplyne proužek dalšího kouře. „Měl
by ses posadit, budu mluvit celkem dlouho,“ upozorní kluka dopředu, ovšem ten ho tvrdohlavě
neuposlechne. Desperatio si povzdechne a z prostoru mezi světy, kam si s oblibou ukládal věci,
jež pro něj nějakým způsobem byly důležité, vytáhl starou knihu se zažloutlými stránkami.
„Předtím než se zrodili bohové z kostí samotné Smrti, chodili po světě tvorové Sedmi – Vrána,
Had, Vlk, Kůň, Vážka, Jelen a Lev. Podle nich jsou dnes pojmenované i naše Řády. Vrána
dávala život, Had představoval změnu, Vlk byl pánem času, Kůň ovládal hmotné i nehmotné
entity světa, Vážka symbolizovala znovuzrození do nového těla, Jelen odváděl mrtvé do
Věčných luk a Lev chránil bezmocné. Ke každému tvoru se váže samostatný příběh, dnes nás
ale bude zajímat jen Vlk.
Žil byl jeden nerozvážný, ale statečný chlapec. Bydlel i se svými milovanými rodiči
kousek od řeky Terevy, z níž získávali vodu pro své pole, které obhospodařovali.

10
 Jednoho dne otec poslal chlapce k Teveře samotného s tím, že chtěl, aby mu nanosil
vodu na umytí do obrovského škopku. Klučina neváhal, popadl vědro, které od otce dostal,
a vydal se k řece. Když k ní dorazil, sehnul se i s těžkým vědrem nad hladinu, aby nabral co
nejvíce vody. Jenomže neodhadl vlastní váhu, neudržel se a spadl do rozbouřených divokých
vln.“
„Nechte mě hádat. Utopil se?“ skočil mu do řeči Ren.
„Ano,“ přikývl mistr, snažíce se na něj nerozhněvat. Neměl rád, když ho někdo rušil.
„Nebožák se zalykal říční vodou, křičel o pomoc, ale nikdo nepřišel. Utonul. Ovšem tady příběh
neskončil. Pro chlapce si přišel Jelen, aby jej stejně jako všechny mrtvé odvedl do poklidných
Luk, kde měl najít věčný klid. Vkročil do Tevery, sehnul svůj dlouhý krk a ponořil obrovské
paroží do jejích hlubin, až dosáhly na dno. Duše kluka po nich měla vyšplhat jako po žebříku
zpátky na světlo, avšak umanutě se odmítla od postupně chladnoucího těla pohnout. Chtěla žít
dál. Držela se zuby nehty, naříkala nad svým osudem, spílala rodičům a nechápala, proč ji nikdo
nepřišel zachránit.
,Protože jsi měl umřít‘ odpověděl mu Jelen. Duše překvapeně pohlédla vzhůru. Zvědavě
přilétla blíž, aby si Jelena prohlédla. Ovinula se kolem jednoho z výběžků zlatého paroží, ovšem
výše neudělala ani krok.
,Ale proč? Co jsem udělal?‘ ptal se chlapec. ,Čím jsem si svou smrt zasloužil?‘
,Ukážu ti, jaký měla tvá smrt pro svět význam,‘ nabídl velkoryse. ,Jen za mnou vylez
nahoru.‘ Modrý obrys přízračného těla se zatřepetal a pak začal nejistě stoupat. S každým
krokem z duše odkapávaly kapičky vody, které jí předtím stahovaly dolů, opouštěly ji stejně
jako poslední zpřetrhávajíce se úponky života vedoucí k její hmotné schránce. Nakonec se
usadila mezi parohy na hlavě mocného bílého Jelena. Vyčkávala.
Jelen tedy zamířil po proudu řeky. ,Prvně bys měl vědět, že jsi do řeky nespadl kvůli
vlastní nešikovnosti, ovšem proto, že ve tvém vědru byly naházené kameny, jež do něj připravil
tvůj otec, jelikož se tě toužil zbavit. Tvá matka ovšem nebyla hloupá, brzy si dala dvě a dvě
dohromady. Se slzami v očích ho proklela na tisíc různých způsobů a utekla od něj.
Poté se usadila v nedalekém městě u své rodiny, kde začala pracovat v malém
soukromém pekařství. Do toho pekařství přišla jednoho dne ztrápená mladá žena, která kvůli
nákaze ztratila svou milovanou dceru, a žádalo o pracovní místo. Tvá matka se za ní zaručila,
a tak ji vedoucí přijal.
O 10 let později ona žena pomohla starému květináři sesbírat rozsypaná semena květin,
ten díky tomu ona semena mohl zasadit a prodat vyrostlé růže nezkušené tkadleně. Tkadlena

11
však neměla růže pro sebe, nesla je na hrob svým rodičům. Na hřbitově našla kulhajícího
umorousaného psa a řekla si, že se o něj postará.
Ten pes patřil ke královské lovecké družině, a jelikož byl králův oblíbenec, nechal ho
hledat po celé zemi. Když mu jej ta dívka přivedla, byl její krásou natolik okouzlený, že se ji
rozhodl učinit svou manželkou. Tkadlena se tak stala královnou a za pár let porodila zemi
následníka trůnu, který v budoucnu rozšířil území a pozvedl životní úroveň svého království.
V mladí byl ovšem velice nerozvážný a roztěkaný. A víš co ho změnilo?
Návštěva malého pekařství. Vyprávěla mu o něm matka královna stejně jako o všem, co
obnášel její předchozí život poddané. Původně zde měl princ namířeno, aby koupil pro matku
dárek, protože ji chtěl potěšit, avšak všechno změnila velice stará paní, s níž se tam setkal.
Pověděla mu, že jí připomíná jejího syna. Prince zaujala a zeptal se, kde její syn je nyní. Stařena
mu se smutkem odpověděla: „Mrtvý, zabila ho nenávist mého manžela.“
„Stihla ho spravedlnost?“ otázal se.
„Ne. Nikdo mi nevěřil. Slova ženy nemají pro tenhle svět žádnou váhu,“ zachraptěla.
Tehdy si princ odpřisáhl, že nikdy nedovolí, aby jeho úsudek zatemnila pýcha, či jakékoliv
předsudky. Zatoužil být spravedlivým vládcem.
A tak se kruh uzavřel.‘
Duše během celého vyprávění v tichosti naslouchala a s fascinací sledovala, jak se od
hladiny moře pomalu oddělily stříbrné pramínky. Kroužily kolem zářícího zlatého paroží,
zpívaly v mámivé písni. A čím hlouběji se do nové sféry kluk s Jelenem nořili, tím hustější
stříbrné nitě byly.“
Ren, kterého již začínaly bolet nohy, se radši posadil. Věděl, co ty stříbrné pramínky
byly zač. Tok. Byl to Tok času, do nějž se v příběhu potápěli a čím hlouběji zašli, tím Tok houstl.
„A kde je Vlk? Říkal jste, že to bude o něm?“ nadhodil nedočkavě. Ne že by se mu ta pohádka
nelíbila, pouze byl zvědavý.
„Už se tam objevil,“ usmál se mistr. „Takže, čím jsem skončil? Už vím. Mezi stříbrnou
řekou se míhala minulost, jako by řetězec událostí, o němž Jelen mluvil, ožíval před jejich
očima.
,Proto jsem umřel? Aby se zrodil princ?‘ zapochyboval naštvaně kluk.
,Ne.‘ Jelení kopyta proplouvala prázdnem stříbra, a přesto za sebou zanechávala téměř
neviditelnou éterickou stopu. ,Nestala by se jinak spousta dalších věcí, a ačkoliv ne všechny
byly nutně dobré, muselo to tak být. Čas tvou smrt předurčil, a kdyby k ní nedošlo, zhroutila by
se celá realita.‘

12
 ,To zní jako chatrný systém,‘ zkonstatoval, avšak hluboko v srdci stále zuřil. Připadal si
podvedený. Nějaká nehmotná entita se prostě rozhodla ukončit jeho život. JEHO. Ničí jiný.
Copak neexistovala žádná možnost volby? Něco jako svobodná vůle?
,Ano, to je. Hodil by se někdo, kdo by na ten řád dohlížel.‘ Tok pomalu mizel
a s ustupující září se před nimi objevila brána do Luk. ,Nyní je na čase se rozloučit.‘ Jelen sehnul
krk k zemi, duše pokorně přelétla z pohodlného místečka.
Brána se se zavrzáním otevřela.
,Tak běž,‘ pobídl kluka Jelen. Jenže místo toho, aby vykročil vpřed, ucouvl od ní dál.
,Nemusíš se bát,‘ pokoušel se ho uklidnit.
Pletl se. Kluk se nebál vejít do podsvětí ani v nejmenším. Cítil však, že tohle ještě není
jeho konec. Ještě mu nebylo předurčeno spočinout mezi mrtvými. Čas mu vzal budoucnost ve
světě živých, ale o té posmrtné již nepadlo jediné slovo.
Znovu ucouvnul a pak ještě jednou, až najednou utíkal směrem zpátky, odkud přišli.
Vrhnul se do záplavy stříbrných nití. Ty se mu ovíjely kolem kotníků, ovšem nepokoušely se
jej zadržet. Připadalo mu to příjemné, až opojné nechat se jimi laskat po kůži. Připadalo mu to,
jako by ho vítaly mezi sebou.
,Nabízím se jako Strážce!‘ zvolal.
Jakmile to vyřkl, nitě mu pronikly pod kůži a celého jej zahalily. Duše se rozzářila
pronikavým bílým světlem, které prosvítalo mezi úponky tak dlouho, dokud se i poslední její
část nestala nesmrtelnou. To, co se poté ze záplavy vln stříbra vynořilo, bylo mocnější než smrt
nebo život a nebezpečnější než spáry Lva ochránce.
Stvoření, které bylo samotným Časem, zrozené původně ze smrtelné duše, jež jednala
z hněvu a nenávisti. Vlk.
Jediným sklapnutím mohutných čelistí zrušil všechna pouta, která byla předurčena,
a nastolil svobodnou volbu. Něco, co jemu bylo odepřeno. Od toho okamžiku o svém osudu
rozhodoval každý sám a on tady byl proto, aby pouze dohlédl na naše volby a zasáhl v případě
blížící se katastrofy.
Svůj přídomek nezkrotný získal až o několik let později.“
Ren jen v tichosti zaraženě seděl. Jisté bylo, že všechna jeho únava z něj během
Desperatiova vyprávění vyprchala. Vnímal od začátku až do konce na sto procent.
„Rozumíš teď Toku lépe?“ nadhodil mistr a schoval tu podivnou knihu zpět do
časoprostorové kapsy.

13
 „Nejsem… nejsem si tím jist,“ odpověděl opatrně. Jestli se Tok alespoň v něčem
podobal svému Strážci, nejspíš v něm vřel nespoutaný vztek a zároveň… zároveň bolest. Tok
byla řeka ze stříbra a zároveň to byl původní Čas. Vlk býval malým klukem, který se utopil
v řece, což předurčil Čas. Jaký to musel být pocit chránit před zničením něco, co vás zabilo?
K nebi se vznesl poslední obláček kouře, jenže namísto, aby se rozprskl v jiskry,
rozpustil se v šedivé proužky. „Tak to pojďme zjistit,“ zavelel Desperatio. S námahou se zvedl
ze spadeného kmenu a zamířil zpátky ke kamennému kruhu.
„Co když se zase nic nestane?“ zachmuřil se Ren. Nervózně vyškubl několik stébel
trávy.
„Povím ti další pohádku, nebo ti do hlavy natluču tu hloupou teorii,“ ušklíbl se starý
muž. „Dělej, nemám na to celý den. Za půl hodiny mě čeká další vyučovací hodina!“
Ren se rozechvěle postavil na zesláblé nohy a vydal se za ním.
Kruh vypadal na první pohled zcela obyčejně – několik menších a větších balvanů
poskládaných tak, aby tvořily kolo. Až při bližším zkoumání si člověk všiml vyrytých spirál
v kamenech, jež se vlnily po jejich povrchu, plazily se po obyčejném šedém materiálu. Nyní
Ren chápal, co symbolizovaly, i tu zvláštní nadpozemskou moc, která se v jejich středu
kumulovala.
Vstoupil dovnitř.
Nedokázal ale odtrhnout své vědomí od normálně viditelné sféry.
„Zavři oči,“ poradil mu učitel.
Poslechl ho. Tentokrát však nemyslel na to, jak Tok vypadá. Představoval si Vlka a jeho
zlobu, rozbouřené masy vody mezi nimiž se topí malé dítě, bílou záři mrtvé duše. Soustředil se
na to, co Tok představoval.
Pod víčka mu pronikla ostrá stříbrná záře.
Otevřel oči.
Viděl to. Poprvé skutečně viděl Tok v jeho plné síle. Rozprostíral se všude kolem něj,
obklopoval ho. Všechno mimo kruh zmizelo zcela pod jeho vlnami. Ren natáhl ruku k nejbližší
nitce a ta se jednoduše ovinula kolem jeho prstu, zatímco jiná se mu vplétala do hnědých vlasů
jako blyštící se koruna. Dotek času mírně šimral a pálil zároveň. Pramínky se k němu nahrnuly,
aby si ho prohlédly, připomínaly mu zvědavé psy. Ta představa ho přiměla k úsměvu.
Najednou ticho protnulo hluboké zavrčení.
Ren zvedl zrak od svého prstenu a ztuhnul.

14
 Za hranicemi z kamenů stál Vlk. Jeho hustá srst byla jako stvořená ze žhnoucího stříbra
a bystré modré oči, které Rena zkoumavě pozorovaly, odhadovaly, zda se dá na útěk,
připomínaly zmrzlou mořskou hlubinu. Vlk znovu zavrčel a odhalil obrovské bílé tesáky.
Neustoupil. Uvědomoval si, jak bezmocný vůči němu je, ale i tak mu Strážce času
nenaháněl strach. Svým způsobem rozuměl, proč před těmi dávnými eony odmítl ohnout hřbet
a vstoupit do Luk. Bylo to stejné, jako když se on postavil na odpor vedoucímu táboru, namísto
aby se podvolil jeho rozkazu. Oba je poháněl vztek.
Šelma roztáhla pysky ve zvráceném úsměvu. „Jsi jako já,“ zachrčela potěšeně.
„Jsem jako ty,“ přisvědčil. V očích zvířete se mihl náznak uspokojení. Ren se ušklíbl
a napůl lítostivě dodal: „Nikdy se ti ale svou mocí nevyrovnám.“
Vlk dlouze zavyl smíchy. „Pleteš se, štěně. Jednou… jednou budeš mocnější než já.“
Potom se strážce rozplynul. Zmizel stejně záhadně, jako se objevil.

15
16
Kdy vzešla na světlo
Tma. Kolem ní se rozprostírala nekonečná temnota. Už si ani nepamatovala, zda tu byla
odjakživa, či se objevila postupně. Existovalo někdy nějaké světlo? Nejspíše ano. Něco přece
muselo být před… před tímhle.
Schoulila se do klubíčka, přitáhla si nohy blíže k tělu. Uvěznili ji tu. Proč? Z jakého
důvodu jí takhle hrozně ublížili?
Matně si pamatovala, že mívala vlastní život, který nebyl špatný. Býval prodchnutý
smíchem a radostí i z těch nejmenších maličkostí, jenže postupně zážitky bledly vedle temných
oblak, mezi nimž nyní žila. Občas si ještě něco málo vybavila. Nejčastěji obraz síně zalité
zlatým světlem, které se odráželo ze zrcadla do zrcadla, lidi vznášející se po parketu ve víru
tance, rozevláté sukně mladých dam, černé smokingy pánů. A tvář. Svou dětskou tvář v jednom
z těch obrovských zrcadel, jehož rám tvořily propojené vlny mořské hladiny a delfínů.
Byla tak malá. Nevinná. Důvěřivá.
Co však udělala, že skončila zavřená v téhle stísněné nádobě? Litovala, že na to
zapomněla.
Aby si uchovala alespoň nějaký zlomek zdravého rozumu, strávila v těch vzpomínkách
většinu svého času. Jakožto nesmrtelnou bytost pro ni neexistovala možnost vysvobození ani
v podobě smrti. Ach, kolikrát si přála být mrtvá, kolikrát se pokoušela odtrhnout od života.
Zdálo se jí to jako dobrý nápad. Zaobírat se svou minulostí, připomínat si jak úžasný
svět mimo amforu byl… Ponořit se do své paměti natolik, aby ztratila pojem o čase. Pár tisíc
let to fungovalo, jenomže potom se začaly vzpomínky vytrácet i s částmi její osobnosti. Přesto
se nedovedla přimět skoncovat s jejich požíváním, jelikož se pro ni staly jakýmsi druhem
narkotika, jehož konzumací tlumila bolest pramenící z její rozpadající se duše. Zbývala jí už
pouhá hrstka milované „drogy“ a bála se, co bude, až ji temnota připraví i o tu poslední pilulku.

Zezadu k ní přistoupila postava v tmavém plášti. Láskyplně jí položila ruce na ramena,

jako by chtěla říct: Jsem tu pro tebe. Nemusíš se bát. Pokusila se na něj nejistě usmát a on jí
na oplátku vřele stiskl. Bylo to poprvé, co se k ní choval skutečně jako milující otec, kdy odložil
svou chladnou masku.
„Jsi nádherná,“ usmál se a uhladil průhledné bílé rukávy ušité z organzy.
Slovo nádherná jen s těží dokázalo popsat, jakým mistrovským dílem její šaty byly.
U pasu nařasená saténová sukně splývající až k nohám, jejíž lem zdobily lesklé vzory
propletených trnů, bude při tanci skvěle dokreslovat její pohyby. Korzet byl překvapivě
17
vytvořený tak, aby se v něm dalo dýchat, a zepředu na něm byla přišitá nejdražší bílá krajka,
která se plazila do stran ke štíhlým ramenům, čímž připomínala výstřih. Na záda jí spadala
dlouhá vlečka v barvě nevěstina závoje a pro efekt ji krejčí obdařil zvláštním kouzlem, jež
způsobilo, že jakmile na ni dopadalo světlo, zářila jako skutečné sněhové vločky na poledním
slunci.
Byla přesným opakem muže napůl skrytého ve stínech.
„Děkuji, tati.“
„Ale ještě něco tomu chybí.“ Pokynul sluhovi stojícímu u dveří, aby popošel blíž.
S sebou přinesl zvláštní krabici. Uvnitř spočívala na polštářku jednoduchá téměř obyčejná
korunka z bílého zlata. Dívka zatajila dech, když jí ji otec jemně položil na hlavu. Znovu se
usmál a uhladil několik trčících bělostných pramenů dceřiných vlasů. „Teď je to dokonalé. Ty
jsi dokonalá.“
Měl to být důležitý večer pro ně všechny.

Zatímco se vytrácel další kousek skládačky, přemýšlela, zda všechny ty šťastné záblesky
v její hlavě nakonec nejsou jen milosrdná lež. Možná se to nikdy nestalo, možná nikdy nestála
v tom sále, nikdy nenaslouchala té sametové hudbě, jež se linula ze zázračných houslí nadaného
mládence, nikdy neměla žádného milujícího otce. Co když si s ní její mysl jen pohrávala? Co
když už se zbláznila? Co vlastně věděla o svých vzpomínkách?
Přemítala o tom pořád dokola ve smyčce jako rozbitá gramofonová deska hrající pouze
určitou část písničky, jako kolovrat, který spřádá stále stejnou vlnu.
Čím déle seděla sevřená mezi stěnami amfory, tím lépe chápala složitost života.
V dětství zakopávala o překážky, znovu se zvedala, ačkoliv tušila svůj příští přešlap. Věděla,
že z nějakého důvodu pro ni od narození nebylo nic jednoduché. Bylo to jako tanec na křehké
niti a pád do nekonečné temnoty. Jenže za jaký ze svých přešlapů si vysloužila takový osud?

Dirigent dvakrát poklepal taktovkou na stojan, načež houslisté pozvedli smyčce a

spustili nacvičenou píseň.
Jediná dědička rodu Silverthornů padla do zajetí paží prvního tanečníka, který ji
nemilosrdně táhl po parketu, kam se mu zlíbilo. Pokusila se nadhodit nezávaznou konverzaci,
avšak host ji odpovídal pouze úsečně nanejvýš třemi slovy, a tak raději zmlkla. V tichosti
protrpěla celou skladbu v pevném sevření ocelových rukou, než se naskytla vhodná příležitost

18
k ústupu. Zdvořile se partnerovi uklonila jako správná dáma, poděkovala za tanec a utekla ke
stolu.
Cestou si od obsluhy vyžádala šampaňské bez alkoholu, jelikož potřebovala zůstat
pokud možno co nejdéle střízlivá. Otec tuto událost přece jen plánoval již dlouhé měsíce,
a proto mu ji nechtěla zkazit tím, že by vyvedla nějakou pitomost. Naposledy, když se opila na
své narozeninové oslavě, ji našli stráže na nádvoří zámku, jak se nahá s přáteli koupá ve
fontáně… Kdykoliv na to pomyslela, neubránila se smíchu. Ačkoliv se za své chování
samozřejmě styděla, reakce jejích starších bratrů byly nad zlato.
„Copak tě pobavilo, sestřičko?“ Na židli vedle ní vklouzl Derek, prostřední syn vévody.
„Pamatuješ na moje sedmnáctiny?“
Derekovy oči poťouchle zazářily. „Jakby ne. Ráno ses probudila v županu u Mattyho na
gauči a první, co jsi chtěla vědět, bylo, kde máš peřinu. Jak typické pro naši malou Sarai, která
vyspává do poledne.“ Kdyby se nenacházeli uprostřed sálu plného lidí, nejspíš by do něj ze
srandy přátelsky strčila s úmyslem shodit ho na vyleštěnou podlahu, jenže takhle se mohla
pouze nasupeně mračit jeho směrem.
„Upřímně, měla jsem spíš namysli tu část, kdy jsi v té fontáně křepčil i s Alarikem vedle
mě,“ vrátila mu hbitě posměšek. Derek se div neudusil jednohubkou, čemuž se následně oba
ještě několik minut společně smáli.
„Co tu vyvádíte?“ zvolal někdo přísně. Sourozenci vmžiku strachy ztuhli jako ledové
sochy. Když si uvědomili, že z druhé strany místnosti si to k nim rázuje jejich nejstarší bratr
nikoliv nabručený otec, znovu se uvolnili. Ne, že by Mattias nebyl hrozivý, ovšem většinou u něj
našli větší pochopení než u starého pána.
Okouzlující blonďatý muž v upjatém saku si je zamračeně měřil pichlavým pohledem.
„Proč nejsi s Kalistou?“ zaútočil ihned na Dereka.
„Rozhodla se zůstat doma se synem,“ odpověděl mu nevzrušeně.
„To bylo od ní moudré,“ souhlasil. „Kdo ví, co se tady bude dít.“ V ten okamžik se
konečně vrátil sluha i se sklenicí šampaňského. „Doufám, že ten kousek s fontánou dneska
nehodláš zopakovat…“ obrátil se na sestru.
„Nejsem hloupá,“ utnula ho, než si dopřála pořádný doušek bublinkového likéru. „Asi
bych se měla vrátit na parket, nebo mě táta zničí. Ráda jsem vás viděla, kluci.“
„Buď opatrná,“ varoval ji ještě Mattias neurčitě.
„Neboj, jestli mi pošlapou střevíčky, pošlu je za tebou, abys jim mohl vyúčtovat škodu.“

19
 Někdy se do svých myšlenek zamotávala jako do sítě. Probírala se scénáři již prožitých
okamžiků, hledala oko, které kdyby spravila, vyhla by se tomuto okamžiku, samotě, jež jí
sužovala, pocitu, který jí pronásledoval. Pocitu beze jména, co možná ani nebyl pocitem.
Nazývat jej lze různě: sebelítost, beznaděj… co když a co kdyby. Její minulá naděje. Snažila se
v minulosti dostatečně? Zpětně pochybovala o svém chování, o svých činech. A v momentě,
kdy by to oko v síti našla, změnilo by se v pytlákovu zbraň.
Smutek si na ni počíhal, políčil na ni pomyslnou past.
Již by nebylo Co když? ale Proč? Proč byla hloupá? Proč neřekla, co bylo potřeba? Proč
neudělala ten jediný správný krok?

Kolem jedenácté hodiny večer, kdy se většina hostů scházela u večeře, zamířila s jedním
z nich Sarai do zahrad. Stromy byly ozdobeny řetězy se svítidly, voda tryskající z kamenné
fontány příjemně šuměla.
„Proč jsi chtěl jít ven?“ obrátila se na něj. Zuby jí drkotaly o sebe, jak s ní lomcovala
zima, protože si nevzala žádný plášť. I vlečku dávno odložila, jelikož překážela při tanci.
Hunter si pročísl rozcuchané černé vlasy. Bílou košili měl u krku napůl rozepnutou, sako
někde v průběhu slavnosti ztratil a namísto něj si přes sebe přehodil flaušový kabát. „Nevím.
Potřeboval jsem na chvíli vypadnout z toho shonu,“ přiznal.
„Mohl si jít klidně sám a nemusel mě tahat s sebou,“ odsekla popuzeně. Její upřímnost
ho pobavila. „Myslím to vážně! Zmrznu tady.“
„Kdybych tě neznal, pomyslel bych si, že se mě snažíš svést.“
„Máš o sobě příliš vysoké mínění.“
Najednou se k nim z budovy donesl bolestný nářek. Nejprve si myslela, že to určitě musí
být nějaký omyl. Nejspíš se přeslechla. Jenomže jekot neustával, pouze se stupňoval. „Co se
děje?“ zmateně se otočila na Huntera, který taky vypadal vystrašeně.
„Zůstaň tady,“ přikázal jí a sám se rozběhl zpátky.
Mohla ho poslechnout, mohla počkat… jenomže tam uvnitř byla její rodina. Kolena se
jí podlamovala strachy, ale přesto se klopýtavě rozběhla směrem k zámku.

Tohle byla poslední vzpomínka, u níž pokaždé skončila. Po ní následovaly pouze

záblesky krve, agónie a vraždění. Kdysi byla přesvědčena, že tehdy zemřela. Ale jak se v tom
případě dostala sem? Nepřipadala si mrtvá, ba právě naopak. Jako by byla znovuzrozena…
ovšem za jakým účelem?

20
 Aby ji zavřeli do amfory?
Aby žila minulostí, protože její současnost sestávala z ničeho.
Z ničeho…?
Dusila se strachem a temnotou, zatuchlým vzduchem, ozvěnou vracející její volání
nazpět, vlastním křikem plným bolesti, svými pocity drásajícími její srdce, bezmocí
a myšlenkami i vlastním dechem, zalykala se jím, tonula v moři vlastních slz. Nejedla, nepila
ani nespala. Pomalu, ale jistě z toho začínala šílet.
Studené hladké stěny nádoby.
Její snaha zachytit se něčeho. Čehokoliv. Jakéhokoliv výstupku, nerovnosti, skuliny
v matné glazuře. Potřebovala se odtud dostat dřív, než zmizí i poslední zbytky jí samotné. Než
nadobro zapomene.
Polámané nehty, rozedřená bříška prstů, sedřená kůže do masa. Bylo to k ničemu. Její
vězení nemělo sebemenší vadu, neexistoval způsob jak utéct.
A potom se to stalo.
Skrz tenké stěny proniklo teskné volání houslí. Byly to ty stejné housle, které si
pamatovala z noci plné zrcadel. Postupně se k nim připojil i smutný klavír, roztoužená basa
a nakonec omamný altový hlas. Ta píseň neměla slova, alespoň ne slova, kterým by ona
rozuměla. Rozeznala pouze táhlé harmonické tóny zvoucí posluchače do neznáma.
Znovu se zvedla. Celým svým srdcem, tělem i myslí – vším, čím ještě byla – si přála
uniknout, natáhnout se k víku, odsunout jej bokem, vpustit dovnitř sluneční paprsky. Stejně
jako tehdy odmítla čekat na Huntera, než se vrátí, odmítala nyní čekat na své vysvobození.
S bojovným řevem se vrhla proti temnotě.
„Nepatřím ti! Pusť mě ven. PUSŤ MĚ VEN!“
Vtom k ní dolehly kroky. Uhánějící kroky někoho, kdo se spěšně řítil za neznámým
cílem. Rozpoznala moment, kdy neznámý zaškobrtl i vyděšený dívčí výkřik, jenž následoval.
Amfora se nebezpečně zakymácí a najednou letí vzduchem.
Chodbou se rozlehl zvuk tříštící se keramiky.
„Stázi!“ zvolá někdo. „Vstávej rychle. Vytrácí se!“ Neznámá dívka se dala znovu do
pohybu, aniž by tušila, koho právě vypustila do světa.
Mezi ostrými úlomky se jí protahovalo velice špatně, několikrát se pořezala, ale po
chvíli se jí povedlo vyváznout pouze s pár zraněními a za ně to rozhodně stálo, protože po
tisících letech byla opět konečně svobodná.
Svobodná, svobodná, svobodná.

21
 Jediné slovo, které jí svrbělo na jazyku.
Bylo tak cizí.
Padla na kolena mezi střepy, nevnímala, jak se jí zabodávaly do kůže. Plakala. Plakala
úlevou a radostí. Nemohla uvěřit tomu, že ji nečekala žádná další muka v podobě samoty a
šílenství, že se temnota kolem ní opravdu rozestoupila, aby odhalila své světlo.
Sarai Silverthornová vzlykala do dlaní a nemohla být šťastnější.

22
23
Pravda o bozích
Pro Maren to byl obyčejný den jako každý jiný. Z postele vstala s východem slunce zhruba
kolem čtvrté hodiny, aby se převlékla do prostých pytlových šatů s bílou zástěrou, které dostala
potom, co se poprvé objevila u Nejvyšší bludičky se svou nabídkou, a zamířila do sklepení.
Najít správné dveře jí trvalo skoro půl roku, od té doby tuto část zámku navštívila
tolikrát, že by sem trefila snad i se zavázanýma očima. Od mala měla skvělý orientační smysl,
zapamatovat si cestu proto Maren nečinilo nejmenší potíže. Sbíhala po točitých schodech věže
Bílých vran, rukou se pro jistotu přidržovala chladné stěny, kdyby náhodou zakopla, jelikož
boty služebnictva byly nepříjemně těžké a nepohodlné. Neustále ji v nich něco štípalo, či
svědilo na chodidlech stejně jako pytlovina na holé kůži. Navíc nikoho nenapadlo připojit
k dlouhému nebezpečnému schodišti zábradlí, ale hlavně že měly věže honosná lomená okna!
Po nekonečných minutách otevřela dveře do hlavního sálu, kde se každý den ráno,
v poledne a následně večer scházeli studenti i s učitelským sborem u teplého jídla. Takhle brzo
zde nebylo živé duše.
Osm dřevěných stolů se dvěma lavicemi, smetanové ubrusy, kovové svícny s novými
voskovými svíčkami působily bez žáků opuštěně. Zamířila k zadnímu východu. Když
procházela kolem stupínků vedoucích na vyvýšené pódium pro učitele, neubránila se
nasupenému odfrknutí. Museli se nad nimi tyčit i při tak prostém okamžiku jako byl oběd, aby
všem připomínali, kam patří.
Mávnutím odhrnula korálkový závěs a vkročila do dlouhé chodby, která se po pár
krocích rozdvojovala. Zámek se skládal z několika částí, jež některé nemohl navštěvovat ani
samotný vedoucí Zapomenuté akademie.
O několik zatáček později se před ní konečně rozevřela pustá chodba. Obyčejný člověk
by si pomyslel, že není ničím zajímavá, ovšem kdyby se pečlivěji zaměřil na jednotlivé cihly,
našel by mezi nimi jednu s vyrytým tajemným symbolem. Právě na ni Maren zprudka zatlačila.
Zeď zablikala a pak se rozpustila v hnědý kouř. Za ní se nacházela pokroucená mapa, Maren
ale její obsah nezajímal. Vyhrabala z kapsy šatů váček s nasušenými květy měsíčků a pomocí
svých kouzel je rozprášila po povrchu mapy.
S úsměvem si vzpomněla na první okamžik, kdy ji objevila. Tenkrát netušila, že
potřebuje nějaké květiny, nebo kouzlo. Měla zkrátka štěstí, jelikož bez faunky, která zrovna
z tajné místnosti vycházela, by byla v koncích.
Od středu mapy se rozlezla popraskaná pavučina. Natáhla se a jako by klepala na dveře,
dvakrát zaťukala. Falešná zábrana se rozpadla.
24
 Znovu uslyšela známé syčení páry, cinkání hrnců a nezaměnitelnou vůni kuchyně.
Odevšad byla cítit nejroztodivnější koření všeho druhu. Milovala to tu. Uvnitř ovšem panoval
obrovský zmatek. Kouzelné bytosti poletovaly od sporáku ke sporáku, někteří dohlíželi na
přípravu jednotlivých pokrmů a jiní zase přikládali do pece, aby nezhasl oheň.
„Tak ať to fičí! Dělejte! Už je tady Maren?“ vykřikoval štíhlý muž. Právě jemu se
všichni zodpovídali, a ačkoliv byl pořádný mrzout, občas, když měl zrovna dobrý den
(povětšinou za to mohla famózně upečená várka sladkého pečiva), se dokázal chovat i mile.
„Jsem tady!“ zvolala rychle, než se zrzavá hlava šéfkuchaře ztratila ve shonu.
„Maren, Maren, Maren,“ hudroval, zatímco se dral k ní. Jeho zástěra umazaná od směsi
těsta s moukou, nakrátko zastřižená bradka v barvě hořícího plamene, a bojovně pozdvižená
železná naběračka v ruce všem v okolí dávaly jasně najevo, ať se drží dál. Dneska to nebyl
Ernestův dobrý den. „Báječné, Vyvolená se uráčila přijít!“ zahartusil svým hlubokým basovým
hlasem, při němž měla Maren chuť se skrčit pod stůl a předstírat, že je polní myš. Za tenhle
týden už to bylo popáté, kdy jí někdo ze služebnictva vyplísnil za to, že patří mezi Vyvolené –
lidi ovládající magii. „Dejte jí klíč od branky,“ přikázal.
Někdo Maren vrazil do rukou malý proutěný košík, v němž na dně byl svazek dvou
stejně velkých klíčů a několika prázdných pytlíků s názvy jednotlivých koření.
S povzdechem zamířila dozadu do kuchyně, kde se za načerno natřenými prostými
dveřmi skrývala chodba vytesaná do zvláštního nazelenalého kamene. Na konci té chodby byly
železné mříže, které při odemykání vždycky strašně skřípaly a vrzaly. Byla to jediná cesta
z budovy zámku na jeho pánskou zahradu vyjímaje hlavní bránu. Nikdo se tam ovšem mimo
výuku nijak zvlášť nehrnul, většina se dokonce bála.
Jenže Maren, jakožto členka Řádu Bílých vran a jedna ze školních léčitelek, ke své
magii potřebovala určité rostliny a přísady, jež nebyly k sehnání nikde jinde, než právě zde.
Odmítala být závislá na přídělech. Správně by jí měly vydržet na celý měsíc, jenomže pro její
potřeby to ani zdaleka nestačilo.
Prošla kolem cvičiště pro měniče, kamenného kruhu pro Vlky a nakonec se zastavila
u malého oploceného kousku země. Vzala za kliku.
Slunce ještě bylo za horami, ovšem nebe již zdaleka nepřipomínalo temnou klenbu
z inkoustové modře, takže na bylinky vysázené v záhoncích bylo hezky vidět. Maren se dala do
sbírání. Tamhle natrhala květy měsíčků, tam petržel, bazalku a pažitku, potom heřmánek. Za
nehty se jí hromadila černá hlína, na kůži svědil a škrábal oděv, v němž se sotva dalo pracovat,
a přesto se zde mezi těmi rostlinami cítila příjemně. Okouzlovala ji jejich rozmanitost, bylo cosi

25
uklidňujícího na tom jen tak si přičichnout k listům meduňky, nasát tu omamnou vůni, která ji
ještě dlouhé hodiny poté bude šimrat v nose, a alespoň na chvíli se nestarat o žádná pravidla…
Jakmile naplnila všechny pytlíky po okraj, chystala se k odchodu.
Jenže něco ji přimělo zůstat.
Nevěděla, jak by to popsala, jenom to zkrátka cítila.
Otočila se zpátky. Mezi záhonky byly v hlíně ještě stále otisky jejích bot, na obzoru už
se probouzely k životu první sluneční paprsky. Nic nenasvědčovalo tomu, že je něco špatně. A
pak si uvědomila, že ticho vznášející se nad zahradou nebylo přirozené. Doteď v trávě cvrlikali
cvrčci, listy na stromech šustily ve větru, a nyní i samotná příroda tajila dech.
Venku není bezpečno. Bez učitele ani krok ze školy.
Zmocnila se jí panika. Co když měli pravdu? Co když všechny ty hloupé zákazy, nebyly
neopodstatněné? Připomenula si, že tady byla přece již mnohokrát, jenomže tísnivý pocit v její
hrudi nezmizel.
Najednou se nad pozemkem rozlehne plácání ptačích křídel a křik puštíka. Ale jakmile
Maren vzhlédne k nebi, obloha je až na šedá mračna zcela prázdná. Znovu se podívala na záhon,
ještě před sekundou se všechno zdálo být normální, ovšem nyní se od zvlhlé půdy linula bělavá
hustá mlha, jako by se rosa, která se v noci vysrážela na každém stéblu trávy, rychle vypařovala
do vzduchu.
Rozběhla se k brance, aby s hrůzou zjistila, že je zamčená. Z kapsy okamžitě vyhrabala
klíč, vsunula ho neobratně do zámku a prudce zalomcovala, ale její snaha byla marná. Ještě se
mohla pokusit přelézt po pletivu, ovšem to by musela být o dost šikovnější a mít na sobě
nějakou normální sukni a ne ošuntělou těžkou zástěru. Nezbývalo jí, než sledovat, jak se z mlhy
postupně formuje útlá ženská postava.
„Neboj se! Nic ti neudělám!“ vykřikl kouřový stín, jakmile jeho obličej získal základní
obrysy rtů a očí. „Maureen,“ zasténal jemným sametovým hlasem.
„Odkud znáš mé jméno?“ Přitiskla se tělem ještě blíž k železným vratům.
„Maureen, prosím.“ Kouřová dívka k ní natáhla v prosbě ruku.
„Kdo jsi?“ zašeptala téměř neslyšně, na místě ji držely pouze ledové spáry strachu.
Přízrak zavřeštěl bolestí, jeho matně nabytá podoba se opět pomalu rozpouštěla v mlhu.
Ten zvuk Maren trhal srdce. Zakryla si oči. Nedokázala se na to stvoření dívat, jak trpí. Bylo
proti její samotné přirozenosti jenom přihlížet. Moc v jejím nitru tepala, připravená k použití.
„Pomoz mi! Pomoz mi a všechno ti řeknu. Neublížím ti, přísahám.“
Ale ona nemohla.

26
 Nemohla tomu stvoření pomoct…
Vždyť ji mohlo chtít zabít, mohlo lhát, mohlo těmi kouřovými spáry z Maren vysát život
jako šťávu z maliny.
„Pomoc.“
Nevydržela to.
Vrhla se ke košíku s bylinkami a vehementně se v něm přehrabovala, dokud nenašla
farmen andělský. Spěšně ho několikrát promnula mezi prsty, čímž jej rozemlela na
chuchvalcovitou změť, z níž následně vymačkala co nejvíce tekuté šťávy.
„Maureen,“ přízrak chrčivě zasýpal, z posledních sil se sápal po její ruce. Stiskla
nabízenou dlaň a překvapilo ji, když namísto lehkého vzdušného doteku ucítila pod vrstvou
kouře teplem sálající kůži. Netušila, jestli se jí to povede, pouze mohla doufat. Jasně vnímala,
jak se její prsty zahřívají, až se jí z kůže odpařovala voda. Zatímco pomalu drmolila neurčité
fráze v latině, kterými umocňovala efekt své hojivé síly, kouř se seskupoval do uchopitelnější
podoby.
Nakonec přízračná mlha zcela opadla.
Před Maren se tyčila drobná štíhlá dívka s karamelově opálenou pokožkou, bílými vlasy
splývajícími v kudrlinách až na ramena. Oblečená byla jen v černé průhledné košilce, která
navíc sahal pouze do poloviny stehen. Očividně jí to ale bylo zcela jedno. S úžasem se dívala
na své tělo, na trávu šimrající ji na chodidlech.
„Já už jsem myslela, že mě necháš se rozpustit!“ prohlásila v záchvatu smíchu.
Opatrně od neznámé odstoupila. Jednak jí bylo nepříjemné, jak spoře byla oděná, avšak
děsily ji i její nepřirozeně úzké zornice podobné kočičím, žluté duhovky a nadpřirozená krása.
Zaujala obranný postoj, aby byla v nejhorším případě připravena k úhybnému manévru.
„Jak se jmenuješ? Kdo jsi?“ zopakovala svou předchozí otázku.
Dívka pobaveně nadzvedla úhledně upravené obočí. „Copak to není jasné? Snad na mě
svět nezapomněl během těch pár let.“
„Zřejmě se stalo, protože ani za mák nemám tucha, kdo jsi,“ odsekla Maren, kterou
dívčina neskrývaná domýšlivost a pýcha pouze unavovala. Hned, jak ta slova vypustila z pusy,
se měla chuť jít zakopat, protože i mávat lvu masem před obličeji by bylo bezpečnější, než se
hrubě osočit na kdysi kouřové monstrum.
Naštěstí se ta podivná holka neurazila, jenom se tomu opět hlasitě zasmála. „Tak mi
dovol, abych ti osvěžila paměť, smrtelnice.“ Lusknutím prstu si v dlani nechala rozhořet jasný

27
plamen, žlutý jako její oči, jež fouknutím opět uhasila. „Tarien, bohyně zaklínadel a lásky, dcera
Daéna, boha kouzel a věd, a Paoline, bohyně přírody.“
Maren zavrtěla nechápavě hlavou, ráda by slova dívky popřela, ale božský oheň, který
žhnul barvou slunečních paprsků, vypovídal proti ní. „Bohové,“ zaskuhrala a raději polkla, než
pokračovala, „jak je to vůbec možné?“
„I bohové se mohou zamilovat,“ ohradila se Tarien a pohodila ofinou. „Sice to ne vždy
končí dobře, ale není na tom nic zvláštního.“
„Jo, to asi není,“ přiznala Maren rozpačitě. „Proč… proč jsi byla tím kouřem?“
„Ááále, jeden nevrlý mrzout mě proklel. Na pár let jsem si to po světě štrádovala v těle
puštíka, ale konečně mám zpátky zase svoje úžasný tělo,“ shlédla s obdivem na kus průhledné
černé látky, a pak zpátky na svou zachránkyni. Když si všimla, jak se dívka červená ve tváři,
vyhrkla: „Promiň, já zapomněla, že vy jste trochu upjatější. Mutat de die in diem.“ Kouzlem se
zahalila do dlouhého huňatého županu.
„Aha. Ehem, díky?“ Maren se rozpačitě zachmuřila, pořád trochu nechápala, jak je
možné, že se z mlžného přízraku vyklubala nesmrtelná bytost.
Bohyně si jednoduchou mašličkou kolem útlých boků zavázala pásek županu, z jehož
kapsy následně vytáhla hřeben a dala se do česání svých krátkých vlasů. „Takže o jakou odměnu
si řekneš?“
„Odměnu?“
„Pomohla jsi mi. Musím se ti něčím odvděčit.“
Maren chvíli přemýšlela, ovšem nedokázala se rozhodnout. Bylo příliš hodně věcí, co
by si přála a nedokázala si mezi nimi vybrat. Pohled jí padl na upuštěný košík povalující se
v blátě, na rozsypané koření. Bohužel pro ni se nebe dávno zbarvilo do modra, mraky získaly
růžový nádech a v kuchyni jistě čekali na její příchod. Měla hrozné zpoždění, Ernesto z ní
vymlátí duši, jestli si hned nepospíší a stejně se nejspíš před první vyučovací hodinou ani
nestihne pořádně najíst.
Nejistě si odkašlala. Krk měla vyschlý jako by týdny strávila na poušti bez vody.
„Prosím, mohla bych si to rozmyslet?“ zachraptěla.
Tarien na ni vykulila oči. „Co bys rozmýšlela?! Prostě si něco vymysli! Šperky, více
moci, věčné mládí…“ vyjmenovávala návrhy.
„J-já nechci svou volbu uspěchat.“
„Fajn, Maureen,“ povzdychla si bohyně, schovala hřeben a laskavě se na ni pokusila
usmát. „Máš 24 hodin na promyšlenou. Sejdeme se tady zase zítra ráno, kdy mi dáš svou

28
odpověď. Ať Akéla provází tvé kroky,“ popřála jí, načež se před jejíma očima změnila v puštíka
a odletěla k červánkům.
Až o několik hodin později si Maren uvědomila, že se Tarien nezeptala na to
nejdůležitější. Odkud věděla, jak se jmenuje a že bude dneska ráno v zahradě?
***
Snídani už bohužel skutečně nestihla, takže v dějepise se nedokázala na nic soustředit. Výklad
Crudelie o historii našeho světa ji však vždycky velmi zajímal, a tak se alespoň snažila
poslouchat, o čem učitelka zrovna mluví.
„… mimo zdi školy byste nalezli jenom pustiny, vypleněné krajiny, tisíce akrů pole na
nichž se válí kosti mrtvých. To způsobila válka, do níž se náš svět kdysi zapletl. Vymřelo tehdy
mnoho druhů kouzelných bytostí i mnohé mocné rody Vyvolených. Kromě pěti větších měst,
z nichž všechna se nachází tisíce kilometrů odtud, zůstal jen popel.“
Felix Malverne z Řádu Vážek se váhavě přihlásil. Curdelie mu prvně nevěnovala jediný
pohled, ale nakonec, jakmile sama domluvila, poskytla prostor pro dotazy. „Jak se ta města
ubránila zkáze?“ Třída upřela pozornost na učitelku, čekali, jak to vysvětlí.
„Rozhodli o tom bohové,“ odpověděla jednoduše, načež se vrátila k probíranému
tématu. Ukazovátkem cosi naznačovala na nějaké mapě, ale Mareniny myšlenky se ubíraly
jiným směrem.
Bohové? Byli to skutečně oni? Maren si uhladila záhyby sukně a trochu se na svém
polštáři povytáhla výš. Třeba by mohla Tarien požádat, aby jí zajistila budoucnost v jednom
z oněch měst, aby ji dostala pryč z akademie… I když tam by se jednou, až jí bude devatenáct,
měla dostat i bez její pomoci stejně jako ostatní dospělí studenti. Ovšem, kdo ví, kolik je pravdy
na slibech bezcitných Emocí.
Opřela se hlavou o zeď za sebou, protože jí do krku začala vystřelovat pichlavá bolest.
Malý blonďatý klučina krčící se vedle Felixe semkl rty do tenké linky. „A proč raději
celé krveprolití neukončili?“ nadhodil zdánlivě nevinně.
Crudelia pomalu jako predátor číhající na kořist přešla od mapy visící na zdi k němu,
nosní dírky široce roztažené vzteky. Přítomní zatajili dech. Pokud se Krutost naštvala, vedlo to
většinou k nějaké újmě na zdraví, což se stávalo poměrně často. Překvapivě ji bylo jednodušší
rozzuřit než Iru.
„Kdo ti dal právo mluvit bez vyzvání?“
„O-omlouvám se,“ vykoktalo dítě.

29
 „Tak je to správně,“ ušklíbla se. „Přesto… Zajdi o přestávce do sklepa. Pár ran rákoskou
ti prospěje. Třeba se příště prvně zamyslíš, zda by ses vůbec měl ptát na hloupé otázky, než
něco vyhrkneš.“
Z chodby do učebny dolehl zvuk mohutného kovového zvonu zavěšeného na nejvyšší
věži. Studenti si naházeli věci do tašek, vrátili polštáře na místo, odkud je vzali a vydali se
v tichosti na další hodinu.
Maren ovšem nikam nešla.
Namísto aby zamířila do druhého patra, sbíhala po schodech dolů do podzemní části
budovy. Ještěže ji většina zámeckých tvorů má v oblibě, jinak by její provinění vmžiku nahlásili
vedoucímu.
Skrčená následně čekala u dveří do šotkova doupěte, kdy blonďatý klučina vyjde
z mučírny. To čekání jí nahánělo husí kůži. Odevšad se ozývalo pleskání vody, kapající
ustavičně ze stropu, kamenná stěna slizká a kluzká jako šnečí hleny Maren rozhodně
nedodávala pocit pohodlí a navíc přes tlusté dubové dřevo pobité železem k ní nedolehl jediný
výkřik, či tlumené sténání – což by se možná dalo považovat za dobré znamení? Ne?
Třásla se chlady, do střevíců jí nejspíš i nateklo, ovšem přesto nehodlala odejít.
Promnula si ruce, aby do kloubů dostala trochu tepla a pokusila se v sobě probudit magii, která
jí ještě ráno málem spálila kůži na uhlí, ba doteď ji měla vyschlou. Nepomohlo ani ponořit obě
předloktí do umyvadla.
Naštěstí Maren její moc nyní poslechla a pomalu jí prohřívala zmrzlé kosti.
Zvuk jejího pravidelného oddechování smíšeného se skučením meluzíny protnulo
klapnutí kliky.
Blonďatý klučina si tiskl dlaně k tělu, po tvářích mu ještě stékaly poslední zbytky
chladných slz. Strčil zády do masy železa a dveře hlasitě bouchly, jak zapadly do pantů. V tu
chvíli už Maren věděla, že se nemusí bát. Vystoupila zpoza stěny.
Dítě se k ní okamžitě rozběhlo, zabořilo jí obličej do sukně a s nářkem se nanovo
rozbrečelo. Přitiskla si ho k sobě, lehce mu sevřela chvějící se ramena. „To bude dobré,“
utěšovala ho. Zkusila se rozvzpomenout, jak se jmenuje, ale jediné, co o si o něm dokázala
vybavit, bylo, že je mladším bratrem Felixe. „Ukaž ty ruce,“ vybídla ho něžně.
„Promiň, Maren. Nechtěl jsem ti přidělávat práci.“
„Žádnou práci mi nepřiděláváš,“ odpověděla a vzala do svých dlaní jeho zbičované ruce.
„Kolik jsi dostal?“ Pečlivě si prohlížela zarudlé polštářky jeho prstů, rozdrásanou kůži
a zkrvavené skvrny. Nemohla ho vyléčit úplně, jinak by poznali, že klukovi někdo pomohl,

30
alespoň však svedla napravit nejhorší a znecitlivět některé části kůže, které na tom byly nejhůře.
Kéž by se učitelé k žákům chovali mileji.
„O-osm. O dvě míň, než jsem měl.“ Bolestí sebou cukl, jak se Marenina hojivá síla dala
do práce. Že by se šotek přepočítal? Nemyslela si. Spíš to udělal záměrně.
Sledovala, jak se pod jejím dotekem zcelují nejmenší ranky, a zvedal se jí žaludek při
pomyšlení na Crudeliin spokojený úsměv, který by se rozlezl po jejím obličeji jako popínavý
břečťan, kdyby spatřila dílo biče.
„Mohu zahojit zcela jen ty nejmenší poranění,“ upozornila opatrně chlapce, zatímco
pracovala, „potom ti donesu mastičku, kterou si rány každé ráno poctivě natřeš, rozumíš?
Pomůže při urychlení procesu, a taky tě zbaví nejhorší bolesti. Brácha tě pohlídá, abys na to
nezapomněl. Jo?“
Blonďáček na ni jenom vykuleně zíral.
„Nekoukej se na mě tak,“ pokárala ho. „Kdybych ti zranění smazala z kůže, jako by
nikdy neexistovala, skončili bychom u šotka na pranýři oba. A rozhodně bychom schytali víc
než osm ran.“
Kluk potřepal hlavou. „Tvoje oči…“
„Co je s nima? Copak mi ďábelsky svíti jako nějakému strašidlu?“ uchechtla se tlumeně,
ale on se ani nepousmál. Ve tváři zůstával smrtelně vážný. „Nežertuješ?!“ vyhrkla
s předstíranou nevěřícností. „Narostly mi snad i rohy?“ Chodbou se konečně rozezněl dětský
smích.
„Ne,“ připustil. „Asi se mi něco zdálo.“
„No jo. Tak pojď ty snílku! Jdeme najít bráchu, jo?“
Na Felixe narazili až v knihovně, kde seděl nad hromadou zašlých knih s hlavou dlaních
a utrápeným výrazem na tváři. Jakmile je však uviděl, učísl si rozcuchané blonďaté vlasy
a nasadil zpátky obvyklou vyrovnanou masku, , jako by se nic nedělo. Kluk, který doteď stál
po jejím boku, vystřelil ke svému staršímu sourozenci a už se mu věšel kolem krku.
Z pohledu na dva milující se bratry se Maren sevřelo srdce. Kéž by taky měla nějakého
mladšího bráchu nebo sestru, na kterou by mohla dohlížet, smát se s ní hloupým vtipům, či
sdílet své obavy a strachy.
Už už se chystala, že odejde, ale najednou na ni Felix zavolal: „Děkuji, Maureen.“
Dívka zrudla v obličej. „J-jasně, však v pohodě. A klidně mi říkej Maren. Píše se to M-
A-R-E-N, ale čte jako Majrín,“ vychrlila ze sebe na jeden zátah rozpačitě. Do háje, víc jsem se
ztrapnit nemohla, říkala si.

31
 „Zajímavé,“ pobaveně nadzvedl koutek úst. „Tak dobře, Maren,“ se smíchem zdůraznil
správnou výslovnost, „Děkuji, že jsi nám pomohla.“ Málem se jí podlomila kolena, když ho
slyšela vyslovovat své jméno. Bylo to jako splněný sen.
„Není zač,“ ukázala zdvižené palce. „Ještě se stavím, abych donesla nějakou mast na
urychlení hojení, ale teď musím na hodinu. Tak zatím ahoj.“ Spěšně se otočila a rozběhla se ke
schodišti do druhého patra.
„Čau,“ zamával jí na rozloučenou i se svým mladším bráchou.
S funěním vyšla posledních několik schodů, nerada to přiznávala, ale, co se fyzické
zdatnosti týkalo, byla hrozně neschopná. V plících jí pálilo a štípalo, popruh tašky se jí
zařezával do kůže. S potěšením zjistila, že dveře do třídy nejsou od vrcholku té namáhavé poutě
nijak daleko.
Co mohla říct, čtvrté patro zkrátka nesnášela. Jednak se tam špatně dostávalo, div člověk
při šplhání nahoru nedostal srdeční zástavu, a navíc jsou stěny natřeny na odporně pastelovou
žlutou, která jako by se násilím snažila prosvětlit temnou vrstvu utrpení a smutku vznášejícího
se nad celou akademií. U stropu se táhly navíc vystouplé oranžové proužky, z nichž vystupoval
reliéf vážek. Bylo tu to tak nechutně sluníčkové, až Maren vážně začala zvažovat, že bohyni
zaklínadel požádá, aby ohavnou stěnu přetřela na nějakou méně výraznou barvu. Třeba hnědá
by byla hezká.
Odhodila všechno své náčiní (potažmo momentálně snad tisícikilové závaží), načež se
vzápětí vrhla k němu na podlahu, aby zkontrolovala, jestli omylem nerozbila nějakou z lahviček
s elixírem. Jakmile se po důkladném prohlédnutí každé skleněné nádobky ujistila, že nedošlo
ke ztrátě jediné kapky její několikahodinové práce, úlevně si oddechla. To by byla ale smůla,
kdyby je teď těsně před prezentací s mistryní nehorázně rozflákala o zem!
Posadila se na kolena a začala baňky opatrně vracet do plátěnky, jednu vedle druhé.
Mezitím zběžně mrkla na kyvadlové hodiny visící na stěně, aby se ujistila, že má smysl ještě
vůbec spěchat. Do konce vyučování zbývalo půl hodin, což bylo celkem přijatelné. Pokud by
šlo o dvacet minut, asi by se na to vykašlala.
Než se odhodlala vstoupit, setřepala si ze sukně neviditelná smítka, jelikož její mistryně
považovala neupravenou uniformu za šílený prohřešek proti společnosti, ne-li proti světu.
Jemně vzala za kliku, na škvíru pootevřela a vklouzla do přednáškové místnosti.
„...není správně. Pokud se vám odvar z kopřivy a balenku zbarví do růžova, nejspíš jste
jej vařili příliš dlouho, nebo příliš krátce. Nelze přesně určit, kolik minut bude louhování trvat,
protože záleží hlavně na dávce, ale odhadem se uvádí 7 minut 30 sekund. Tehdy se voda zahřeje

32
na požadovanou teplotu a měla by se na několik okamžiků zbarvit do žluta.” Centralis pozvedla
ke stropu erlenku po okraj napuštěnou onou látkou. Byla svým vlastním výkladem natolik
zaujatá, že svému okolí nevěnovala sebemenší pozornost.
Maren si spěšně ukradla polštář z hromady nakupené v rohu a posadila se za
kamarádkami, které se marně pokoušely zaznamenat postup při přípravě kopřivo-balenkového
séra.
„O čem je právě řeč?” zašeptala. Vyštrachala z kapsy malý zápisník a od Carmen
z pouzdra si půjčila propisku, protože zvuku rozepínajícího zipu by si zaručeně Centralis
všimla.
Diana si zastrčila za ucho uvolněný pramen zrzavých vlasů, jenž jí neustále padal do
obličeje. „Znáš ji. Půl hodiny mele jenom o svých poznatcích a na naše projekty se dostane
možná v závěru. Centralis je sebestředná jako obvykle,“ nakrčila pohoršeně nos. S rázným
prásknutím odložila pero, čímž všem jasně naznačila, že se vzdává. „Frío, dáš mi to pak opsat?“
Mohutnější dívenka s na fialovo nabarvenými konečky, jejíž ruka letá od konce papíru
k začátku rychleji než myš utíkající před kočkou, nepřítomně přikývne.
„Díky!“ zazubí se Diana, načež se obrátí zpátky k Maren. „Kde jsi byla tentokrát?“
Natáhne se na břicho a ležérně si rukama podloží bradu.
Na Mareniny rty vklouzl potutelný úšklebek, v očích jí zazářily šibalské jiskřičky. „Však
mě znáš. Pomáhala jsem tomu nebohému klukovi z první hodiny.“
Carmen, která se doteď snažila předstírat, jak je pohlcena výkladem učitelky, zalapala
překvapeně po dechu. „Michalu Malvernovi?! Mladšímu bráchovi TOHO Felixe Malverna?“
Diana do ní ze srandy šťouchla. „Jen ať ti neupadne čelist, Car,“ upozorní ji, než svou
pozornost zaměří na potměšile se zubící kamarádku. „No a co bylo dál? Viděla jsi i jeho
bráchu?“
„Mooožná,“ protáhne neurčitě.
Kámoška se vyhoupne do lotosového sedu. „Bože, musíš nám všechno říct!“ vyhrkne
nadšeně. Maren se neubránila smíchu. Milovala Dianinu vášeň pro jakékoliv drama, ačkoliv
sama jej nikdy tolik neřešila. Vlastně milovala celý svůj řád, protože Bílé vrány se nějakým
zvláštním kouzlem pro ni staly mnohem víc než jenom spolužačkami. Byly si blízké skoro jako
sourozenci.
Vzpomněla si, jak před čtvrt hodinou sledovala Felixe s jeho bratrem, a taky zatoužila po
takovém druhu rodinného pouta. Ani si neuvědomila, že už několik věrných sester má.

33
 „Vlastně není moc o čem mluvit,“ přiznala zklamaně. „Jenom jsem za ním zavedla
Michala, on mi poděkoval a tím to skončilo.“
Carmen udiveně vykulila oči. „Jakože fakt?! Přeskočilo ti!“ vyhrkla. „Ty jsi fakt marná!
„Dámy!“ zahřměla pobouřeně mistryně. „Co to má znamenat?! Myslíte si, že to umíte
lépe než já?“ Dívky se k sobě přikrčily. Přehnaly to. „Fajn. Kdo nám odprezentuje svůj domácí
úkol jako první, hmm? Carmen, můžeš prosím předstoupit před třídu?“
Oheň se uchytil na taškách jejich veselého domku a pomalu se prokousával střechou na
trámy. Carmen nemluvila dlouho, než byla její sklenka mrštěna na podlahu, kde se roztříštila.
„Špatně,“ zkonstatovala nevzrušeně Centralis. „Další?“
Třesk.
„Další?“
Prásk o zeď.
„Další!“
Řach. Koberec se barví do vínova.
„Maren?“ vyzve jí učitelka záměrně neutrálním hlasem.
Celá rozklepaná se zvedla a vydala se k ní i se svou taškou plnou lektvarů. Nedívej se
na zem. Nedívej se na zem, opakovala si. Z čvachtání jejích bot v břečce smíchaných odvarů se
jí chtělo brečet. Tolik věcí, co by se s těmi lahvičkami dalo udělat. Tolik lidí, kterým by léčivý
vývar, jenž v nich byl připravený, mohl pomoct.
Pomalu vytáhla na stůl jednu baňku plnou fialovomodré tekutiny. Aby se uklidnila,
zhluboka se nadechla, jenže ze směsice květinových vůní sálajících z rozlitých tonik se jí
zamotala hlava. Se sklopeným zrakem začala drmolit připravený projev: „Připravila jsem
jednoduché, ale velice účinné sérum z modromrazivek. Slouží k tomu, aby utlumilo horečku,
ovšem zároveň podporuje metabolismus a také…“
„Stačí,“ umlčela ji učitelka hned v začátku. Maren ztuhla. Řekla snad něco špatně?
V napětí čekala, co mistryně poví dál. Centralis si přehodila dlouhý hnědý cop na záda,
zdlouhavě si prohlížela svoje nehty, než pokračovala. „Modromrazivky jsou známé pro své
tišivé účinky, co jiného však o nich víme kromě toho?“
Odkašlala si. „V určitých dávkách při špatném zpracování jsou smrtelné. Člověk po
pozření umírá téměř okamžitě.“
„Správně,“ zatleskala s pobavením. „Jsi si jistá, že jsi postupovala při přípravě dobře?“
„Já… Ano, madam.“

34
 „Tak to dokaž. Vypij to!“ Maren na vteřinu zaváhala, než se po sklence třesoucí se rukou
natáhla. Odšroubovala víčko, odložila ho bokem a přihnula si šťávy. Musela učitelce dokázat,
že si věří. „Až do dna!“ přikázala Centralis. Maren se sebezapřením pozřela celou dávku séra.
Jakmile nezbyla ani kapka, postavila baňku hrdě na stůl.
„Šikovná holka,“ pochválila ji mistryně. „Očividně sis při přípravě vedla velmi opatrně.
Ráda bych ti dala jedničku, avšak…“ strhla jí nemilosrdně z ramene tašku. „Ne!“ vykřikla dřív
než stihla svůj hlas zadusit v krku. S vyděšením sledovala, jak učitelka staví do řady zbývající
nádobky. „Zatajila jsi mi, kolik jsi toho séra ve skutečnosti připravila.“
Do několika minut letěly všechny sklenky vzduchem na nejbližší zeď.
Přála bych si, aby k nám učitelé byli vlídnější.
***
Po konci vyučování a překvapivě lahodném obědě, zamířila Maren do studovny. Ještě
se jí stále držel smutek, ovšem ne nadarmo existuje přísloví nebreč nad rozlitým mlékem (teda
v tomhle případě modromrazivkami).
Stoupla si do středu Akélina znaku. „Najdi mi všechny zmínky o Tarien, bohyni lásky
a zaklínadel,“ rozkázala nahlas. Zlaté linky znaku se na podlaze rozzářily, odlepily se od parket
a spletla se z nich buclatá postava Organizátorky.
„Najdi, najdi…“ brblala. „Tobě se to děvče řekne! Máš štěstí, že se o té prokleté bohyni
zmiňují jen v pár spisech, jinak bych tě poslala, ať si je jdeš hledat sama.“
Pár spisů v jejím překladu znamenalo přesněji řečeno 20 knih tlustých jako kmen
nejstaršího stromu v zahradě – dobře, možná méně. Každopádně měla Maren pocit, že než
všechny ty záznamy projde, uběhne několik měsíců. A tak si vybrala pouze pět dokumentů, jež
na ni působily jak důvěryhodně, tak i slibně, a posadila se s nimi k nejbližšímu studijnímu
stolku.
Kvůli nedostatku světla, si zapálila sirkami svíčku umotanou z včelí plástve, tudíž navíc
i nádherně provoněla zatuchlinu zašlé vazby. Za tichého šustění papíru se s nadšením pustila do
první kapitoly Svazku IV. pojednávajícím o rozsáhlé mytologii, jen aby ho po deseti minutách
listování s neúspěchem odvrhla. Nemluvilo se tam o Tarien nijak než v pouhých náznacích.
Přitáhla si před sebe druhou bichli. S úctou přejela po vystouplých písmenech na obálce,
jimiž iluminátor na vazbu vyvedl ve zlatě nápis: Immortalis. Dle anotace šlo o soupis života
všech nesmrtelných bohů, Strážců i jiných historických bájných postav.
O hledané bohyni se však psalo jen okrajově.

35
 Bohové na svět přišli za speciálních okolností, zvláštním způsobem. Bylo jich tehdy
v řádech desítek a několik staletí to vypadalo, že tak to i zůstane. Ze začátku žili neumírající
odděleni, netušili, že jich existuje více, proto si pro své hrátky vybírali především smrtelníky,
čímž vzniklo tisíce polobohů. Ti však zdědili pouze dar magie a dlouhověkosti. Zlom nastal
v den, kdy se setkali dva bozi a zplodili spolu dítě. Dalšího boha. Tehdy přišla první generace
nesmrtelných dětí mezi nejvýznamnější z nich patřil Perisan Nepřemožitelný, Wënolin Smrtice
a Tarien Zaklínačka.

„Copak to čteš?“ poklepal jí najednou někdo na rameno.

Zvedla udiveně hlavu od spoře osvětleného textu a střetla se zvídavým pohledem
jasných očí Malverna staršího.
Prudce Immortalis zaklapla. „Jé, ahoj!“ Spěšně si uhladila pramínky vlasů, které jí při
čtení vypadly z neupraveného drdolu. Určitě trčely vtipně kolem hlavy, ach jo, co si o ní
pomyslí.
„Mohu se podívat?“ Kývnul bradou směrem ke knize.
„Jasně. Není to ale nic vědeckého, nebo tak…“ upozornila ho předem, než mu ji podala.
Při předávání o sebe nešikovně zavadili prsty, což ji natolik vyděsilo, div se bleskově neodtáhla.
Carmen měla pravdu. Byla, co se týkalo vztahů, skutečně nemožná.
„Promiň. Mám ruce od oleje,“ omluvil se rozpačitě, a aby neumazal papír, otřel si je do
látky černých pracovních kalhot. Maren by přísahala, že v hlavě slyšela Dianin smích. Teď si
myslí, že se ho štítíš. Ty jsi zkrátka jedinečná, tleskala jí v jejích představách. Raději zahnala
svou vnitřní Dianu do kouta, ať jí dá pokoj, a soustředila se na Felixe. Mechanik si se zaujetím
pečlivě pročítal řádky, jako by v nich autor popisoval nějaký složitý postup k přípravě
třaskaviny. Několik generací staré báje, které se dochovaly díky klepům nebo pověrám
předávaným z úst do úst, v nejmenším neobsahovaly nic složitého.
Jak se na Felixe dívala, roztančilo se jí v břiše hejno motýlků. Jak dlouho se jí líbil?
Rok, možná dva? A přesto za celou dobu nesebrala odvahu, aby s ním promluvila.
„Hmm. Zajímá tě historie,“ usoudil nakonec, když jí spis vracel.
„Jak jsi na to přišel? Třeba jsem jenom fanatička do náboženství.“
Ve tvářích se mu při úsměvu objevily roztomilé ďolíčky. „To si nemyslím. Většinu
kapitol s chvalozpěvy jsi přeskočila.“ Udiveně vykulila oči. Podle čeho poznal, že je nečetla?
S úšklebkem jí odpověděl na nevyřčenou otázku: „Stránky. V tlustých knihách jako je tahle jde

36
text na konci řádku špatně přečíst, a tak je lidé často různě rovnají, krčí, přičemž nevědomky
ničí vazbu.“
„Tím chceš jako říct, že jsem ji zničila?!“ Založila si naštvaně ruce na hrudi
a s pobavením si užívala, jak ho vyvedla z míry. Vždycky mu v takových situacích mírně
zrůžověla líčka jako malým klukům a rukou si rozpačitě třel zátylek ve snaze to zakrýt. „Neboj,
jen žertuju.“
Felix si úlevně oddechl. „Tak to mi spadl kámen ze srdce,“ uchechtl se a ona mu s radostí
úsměv oplatila. „Pátráš po něčem konkrétním?“ zeptal se následně. Chvíli zvažovala, kolik je
mu ochotná z ranního dobrodružství prozradit, ovšem nakonec v ní zvítězila po léta zakořeněná
nedůvěřivost. Mezitím, co si rozmýšlela svou odpověď, se posadila na stůl vedle Immortalis
a ležérně houpala nohama ve vzduchu.
„Upřímně? Zajímá mě jedna bohyně, o které jsem nedávno slyšela,“ vysvětlila velmi
zjednodušeně. „Avšak skoro nikde se o ní nic nepíše. Ani v téhle krásce.“ Poklepala na desky
z kůže.
„Jak se jmenuje? Třeba bych mohl pomoct.“
„V pohodě. Nechci tě nijak zdržovat od práce,“ vyhrkla okamžitě při vzpomínce na jeho
věčně umazané ruce a ustaraný vyčerpaný výraz, jenž na pár sekund zahlédla, jak se s Michalem
vracela ze sklepa. Když nad tím tak víc uvažovala, celkově vypadal strhaněji než obvykle – na
čele měl neustále vrásky, často na jejich společných hodinách usínal uprostřed práce a působil
roztěkaně...
S povzdechem si Felix prohrábl rozcuchané vlasy, které Maren hned zařadila do svého
vymyšleného seznamu: Co vše je poslední týdny špatně s dokonalým Malvernem. „Jo, no mám
toho poslední dobou mnohem víc,“ připustil váhavě. „Ale na pár minut si odpočinout neuškodí.
No ne?“
To nemohla popřít, a tak mu pověděla, co o Tarien zatím zjistila.
Bohužel ani ve dvou po další hodině čtení moc nezjistili. Nedohledali jméno boha, který
jí zaklel, a už vůbec ne proč. Každopádně šlo o její nejšťastnější hodinu v životě, protože být
s klukem, který se vám líbí, sedět společně nad hromadou bájí při světle svíček, prostě stojí i za
každé neúspěšné hledání.
Ještě pozdě v noci jí při vzpomínce na příjemně strávené odpoledne na rty vklouzl
zasněný melancholický úsměv a bylo jí úplně jedno, že si z ní kvůli tomu kamarádky v kuse
utahovaly.
Líbil se jí.

37
 Byl by to podvod přát si zítra, aby k ní cítil stejnou náklonost jako ona k němu?
„Holky, co byste si přály?“ skočila najednou z ničeho nic do řeči Rianě, která
s ostatníma vesele pomlouvala Crudelii. Rozhostilo se dunivé ticho a Maren zalitovala, že
vůbec promluvila. Jenomže potřebovala zjistit i názor ostatních, nechtěla zbytečně promarnit
jedinečnou šanci… Lepší příležitost než jednotýdenní srazy Řádu Bílých vran neměla.
„Jakože, kdyby bylo možné cokoliv?“ ujistila se Fría.
„Hezkýho kluka, s černými vlasy a svaly“ zavrněla Diana rozvalující se na její posteli.
„Což se mi asi nikdy nesplní.“ Pokojem se rozezněl smích. Nakonec si Diana odkašlala, aby
všeobecné pobavení utišila. „Takže kdybych měla být realista… Chtěla bych, aby se k sobě lidi
na téhle škole chovali víc přátelsky, včetně učitelů.“
„Já bych si přála zrušení všech trestů,“ vyhodnotila rychle Carmen, a na to se přidali
i ostatní se svými návrhy.
Jediná Fría dlouhé minuty mlčela, než odpověděla: „Nevím. Nedovedu si vybrat.
Nejlepší by byl světový mír, nebo obnovit svět za branou zničený válkou. Jenže nemyslím si,
že by kdy někdo mohl mít takovou obrovskou moc. Ani bohové, ani Strážci.“
***
Ráno zhruba ve stejný čas Maren postávala uprostřed zahrady, prázdný košík odložený
u záhonku s mrkví. Předchozího dne chytře neodevzdala správné množství surovin, aby jí
museli pustit opět ven a ona se tak mohla setkat s bohyní. Zatímco čekala, kdy se Tarien dostaví,
přemítala stále o včerejší debatě s holkami.
Tu se z nebe ladně jako pírko nesené větrem sneslo mládě puštíka. Při dosedání na zem
mávlo křídly tak prudce, až roztočilo spadané listí do malého víru. V záblesku čistě žlutého
ohně uschlé větvičky shořely na popel a z něj se následně vynořila Tarien.
„Očividně miluješ dramatické příchody,“ ušklíbla se Maren.
Bělovlasá dívka pokrčila nevzrušeně rameny. „Možná.“ Uhladila si záhyby jednoduché
černé sukně ze saténu, jejíž lem byl beztak ponořen do několikacentimetrové vrstvy bahna.
Zamračeně si špínu na látce změřila pohledem, načež se zhluboka nadechla, aby se uklidnila.
„Takže,“ obrátila svou pozornost zpět na ni. „Ráda bych to měla, co nejdřív za sebou. Co si
přeješ?“
„Obnovit na světě rovnováhu, mír, a aby se k sobě lidé chovali hezky,“
„Ha, ha. Dobře víš, že s tímhle ti nepomohu.“ Založila si ruce v bok.
Pravda. Skutečně s tím počítala.
„Teď sem s tím, co chceš opravdu vědět,“ vybídla ji.

38
 Maren si rukama promnula oči. Připadala si jako nejvíc sebestředný člověk na planetě,
jako neskutečně sobecká… jenže, kdo jiný by jí mohl dát na tuhle otázku odpověď než
neumírající? S rezignovaným vydechnutím všechny ty myšlenky hodila za hlavu a vyhrkla:
„Proč mi svítí oči jako bohům?“
Tarien již unavovalo stát na místě, navíc jí zajímalo, kolik božské moci v očích dívky
zahlédne, tudíž se pomalým krokem vydala k ní a zastavila se jen několik centimetrů od
vystrašené Maren. Jakmile spatřila obyčejnou hněď jejích očí, usoudila, že musela lhát,
jenomže v moment, kdy se hodlala odtáhnout se škodolibým úšklebkem na rtech, problesknul
v těch obyčejných očí společně s doutnajícím vztekem i oheň žluté. „Hloupá holko, na to bys
měla být schopna přijít sama.“
„Cože?!“
„Jsi polobůh, má drahá. Být tebou moc bych si na nové schopnosti nezvykala. Brzy
o vše přijdeš stejně jako já. A věř mi, že smířit se s tím mi trvalo několik staletí.“ Dál si dívky
nevšímala. Otočila se k ní zády a už si představovala, jak se vznese k nebi.
„Hej!“ vykřikla zoufale Maren. „Jak to myslíš?“ Bohyně jí ignorovala. „Přeji si, abys
mi okamžitě řekla, proč bych o svou moc měla přijít!“
Teprve to Tarien zastavilo. Než se ohlédla zpátky na probouzející se polobohyni,
v duchu sama sebe ještě desetkrát proklela, že si nedávala větší pozor. Poskytla jí odpověď
v podstatě zadarmo i s přísně střeženou informací jako bonusem. Copak se nepoučila z minula?
Prostořekost se nevyplácí.
„Proč bych o ni měla přijít?“ Děsilo jí to. Děsila jí představa, že teplo, které pocítila
kdykoliv sáhla do hlubin své magie, by mělo zmizet, že by po něm zůstala v její hrudi jen
chladná díra bez života. Patřila mezi Vyvolené, mezi lidi vládnoucí kouzly, ke své rodině Bílých
vran… Ta moc byla její. Byla jí a nezáleželo na tom, jestli ji zdědila po nějakém bohu nebo se
s ní narodila. Nemohla ztratit část sebe.
Bylo to poprvé kdy téhle zvláštní osůbce Tarien rozuměla. Soucítila s Maren a zároveň
jí záviděla. Polobohy neodsoudili k věčnosti, k nekonečnému čekání na ten nevyhnutelný
okamžik. Většina z nich se s ohněm v krvi narodila i zemřela. Pořád pro tu dívku existovala
nepatrná šance, že si magii vezme s sebou do hrobu. Jenže od svého vysvobození ze spárů
kletby si uvědomovala nepříjemné škrábání na zádech, pálení tetování pokrývajícího její kůži.
Osudný den byl blízko.
„Ach, Maureen,“ zaúpěla. Marně se pokoušela najít nějaké rozuzlení, spočítat si, kolik
důležitých informací může zatajit, aby její vysvětlení pořád dávalo smysl.

39
 „Proč.“ zopakovala odhodlaně dívka.
„Jen mi slib, že to nikomu nepovíš.“
„Máš mé slovo.“
„Natáhni ruku,“ rozkázala zprudka. Maren zmateně nakrčila čelo, jenže to už ji Tarien
popadla za zápěstí. „Veritas inter nos maneat. Teď to zopakuj.“
„Veritas inter nos maneat.“ Ať pravda zůstane mezi námi.
„Dobře.“ Pustí ji a ucouvne o několik kroků. „Takže… Kde mám začít? Asi u toho,
odkud se naše moc vzala. Určitě jsi někdy slyšela příběh, jak bohové vznikli z kostí Smrti.
Jenže… Kosti by nestačily. Potřebovali i krev, jež by jim proudila v žilách. Nevím, kolik víš o
tom, jak byla Smrt poražena, ale při tom boji zemřela i nejsilnější bytost světa a právě její krev
posloužila k našemu zrození. Vedlejším efektem byla však i skutečnost, že jsme se staly
nádobkami pro moc, jíž vládla. Mé matce to připadalo jako požehnání Strážců naší existenci,
jenže to se brzo obrátilo ve zkázu, když Daéne předpověděl, že ona bytost se vrátí. Jednou.
Vrátí se a bude požadovat svou moc zpátky.“
„Bohové i polobohové jsou jen schránky…“
„Ano. A všichni do jednoho brzy zemřou.“

40
41
Poslední slova
Poděkování:
Nemusíte být Vyvolení, abyste dokázali změnit svět…
A tak bych závěrem ráda poděkovala všem, kdo nějakým způsobem změnili ten můj.
Na prvním místě je moje rodina, která za mnou vždycky stála, ať jsem byla sebevíc
protivná, otravná nebo zdivočelá. Vím, že pro mě chcete jen to nejlepší . Bez vás bych
rozhodně nebyla tím, kým dneska jsem.
Dále mám na seznamu všechny učitele, díky nimž jsem se toho mnohé naučila, a
speciálně musím zmínit paní učitelky Mgr. Alenu Kadeřábkovou, která mě v první třídě naučila
psát a číst a podporovala mě v mých prvních pokusech o psaní krátkých povídek, a Mgr.
Gabrielu Volkovou, která se za mě vždy postavila a troufám si říct, že díky ní jsem se naučila
pečlivě kontrolovat opakování slov.
Zvláštní poděkování patří dvěma velmi milým knihovnicím paní Jitce Slezákové a paní
Iloně Kroupové, které mi věřily od přečtení mé první povídky a podporovaly mě v dalším psaní!
Také děkuji svým spolužačkám, bez nichž bych školu už dávno opustila, a kamarádkám,
jež často byly i mými prvními čtenářkami: Anežce K., Elišce P., Ivě M., Rozi M., Adě S., Klárce
P., Lidušce N. a všem lidem, s nimiž jsem si kurzem, jehož výsledkem je tato e-sbírka, prošla.
Jste všichni skvělí
Nakonec děkuji tobě čtenáři, že jsi došel až sem, protože bez tebe by psaní příběhů
nemělo význam…

42
 Obsah
Záblesk v minulosti 3
Kdy vzešla na světlo 17
Pravda o bozích 24
Poslední slova 42
O autorce 44

43
O autorce
Ellie Decaelo (* 2007), studentka obyčejného gymnázia
v malém městečku na Moravě, která má však hlavu plnou
neobyčejných příběhů. Dříve, než uměla psát, vyprávěla
povídky v jednoduchých obrázcích, a jakmile přišla do
školy, zaplnila svými nápady i první papír. Od té doby jí už
vyšlo několik prací ve sbornících literární soutěže O poklad
strýca Juráša nebo byly uveřejněny ve školních slohovkách.
Miluje především svůj počítač (pozn. autorky: i když občas
je protivný), ale také ráda tančí, kreslí a čte fantasy romány.

44
E-sbírku napsala a obálku vytvořila: Ellie Decaelo
Korektury: -----
Ilustrace: Ellie Decaelo
Copyright: © Ellie Decaelo, 2023
Všechna práva vyhrazena

45