3.
Historiografie speciální pedagogiky (vývoj speciálně pedagogické myšlení - etapy, léčebná František Čáda byl hlavním představitelem pedologického směru u nás. Východiskem byla
pedagogika, pedologie, pedopatologie, nápravná pedagogika, defektologie, pedagogická
defektologie,…), osobnosti speciální pedagogiky – jejich význam pro rozvoj speciálně
pedagogického myšlení na území Čech a Moravy, osobnosti speciální pedagogiky v zahraničí;
transformace speciální pedagogiky (před a po roce 1990 v sociálním resortu a ve školství)
Vývoj speciálně pedagogického myšlení a osobnosti speciální pedagogiky
- Odborný zájem byl zprvu zaměřen na tyto jedince ze strany lékařské, teprve postupně se
dostávali do centra pozornosti právníků a pedagogů. Až do konce 18.století to byly pouze
jednotlivé děti řazené podle dobové terminologie. Ještě před vznikem prvních odborných
ústavů a zařízení je možné hovořit v naší zemi o neformálním zájmu významných
osobností o životní situaci různě znevýhodněných osob.
- Obecné pedagogické principy se snažil aplikovat na specifické podmínky práce s těmito
jedinci již Jan Ámos Komenský (1592–1670), který e svých dílech prosazoval, aby
všechny děti, nejen zdravé, ale i jakkoli nemocné či odlišné nadáním nebo sociálním posta-
vením, měly právo na vzdělání podle svých individuálních schopností a možností. Vize
tohoto vynikajícího pedagoga se ale historicky naplňovaly jen pozvolna.
- V 17. stol – pol. 19. stol. společenská situace v naší zemi příliš nepodporuje snahy
humánně zaměřených jedinců snažících se o realizaci všestrannější a odbornější péče o
postižené osoby.
Počáteční období speciálně pedagogického myšlení
Za počáteční období speciálněpedagogického myšlení u nás lze považovat dobu mezi objevujícím se
zájmem o léčbu, výchovu a řešení právní problematiky postižených a vznikem právě těchto prvních
odborných ústavů pro osoby s různými typy vad a poruch. Jako teoretická disciplína začala být
uznávána speciální pedagogika koncem 19.a začátkem 20.století. Teprve v průběhu 20.století se
začalo prosazovat komplexní chápání vztahu mezi obecnou a speciální pedagogikou.
1911 zavádí Dannemann, Schober a Schulze pojem léčebná pedagogika, v českých zemích se tento
termín ale neujal.
LÉČEBNÁ PEDAGOGIKA: v tomto označení je zřejmý prvotní podíl lékařských věd na odborném
přístupu k postiženým a také pojetí výchovného působení na ně jako přínos pro celkové ozdravení.
2.etapa speciálně pedagogického myšlení
Ve 2. pol. 19. stol. a začátkem 20. stol. vznikají v Praze, ale i na dalších místech v Čechách a na
Moravě důležitá střediska odborné péče o postižené. V nově vznikajících i stávajících ústavech se
začínají psát první učebnice pro zdravotně nebo mentálně postižené žáky. Moravský zemský zákon č.
33 z 18. 2. 1890 vydal tzv. nouzové opatření. To zajišťovalo nevidomým a neslyšícím žákům
možnost navštěvovat obecnou školu s ostatními žáky nejméně v rozsahu 4 hodiny týdně.
Začátek 20. stol. je důležitým obdobím rozvoje teorie výchovy a vzdělávání postižených, byly
realizovány pokusy o reformu školství.
V letech 1909-1913 se konaly tři české sjezdy pro péči o slabomyslné a školství pomocné.
Teoretickým východiskem nových pedagogických tendencí je nová vědní disciplína pedologie.
PEDOLOGIE: zahrnovala teorii výchovy mládeže a hygienu mládeže jako její nedílnou složkou.
Východiskem byl důraz na myšlenku, že dítě má nárok na vlastní právo, dětskou svéráznost a dětské
hodnoty.
myšlenka, že dítě má nárok na vlastní právo, dětskou svéráznost a hodnoty – není zmenšeninou
dospělého, ale jinou lidskou kvalitou s vlastním způsobem myšlení a prožívání.
Zvýšená společenská potřeba řešení závažných sociálních problémů v období 1. světové války a řadu
let po ní se promítla i v oblasti péče o postižené jedince. Tato situace se stala východiskem rozvoje
komplementární disciplíny k pedologii – pedopatologie.
Čáda usiloval o to, aby propojovala poznatky o biologii i psychologii „abnormního“ dítěte,
zdůrazňoval nutnost vývojového pohledu na postižené děti. Poprvé užil termín děti „úchylné“,
kterým byla označována přechodová kategorie mezi hluboce mentálně postiženými („nejhlubšími
idioty“) a lehce mentálně postiženými („lehce abnormními“).Tento termín později nabyl širšího
významu a dostal se do názvu našeho prvního oborového časopisu „Úchylná mládež“, který vycházel
od r. 1925
PEDOPATOLOGIE: propojovala vědy o biologii i psychologii abnormálního dítěte. Zdůraznění
nutnosti vývojového pohledu na postižené děti a potřebnost jejich vnitřního členění.
Jan Mauer u nás zavedl termín nápravná pedagogika pro vědní obor, který měl být protiváhou
medicínsky orientované pedopatologie. Nápravná pedagogika měla za cíl pomáhat „abnormálním“
jedincům k tělesnému uzdravení, podněcovat jejich vývoj tělesným a duševním cvičením a
připravovat je pro praktický život.
NÁPRAVNÁ PEDAGOGIKA: vědní obor, který měl být protiváhou medicínsky orientované
pedopatologie. Nápravná pedagogika měla tři cíle: pomáhat abnormálním jedincům k tělesnému
uzdravení, podněcovat jejich vývoj tělesným a duševním cvičením, v rámci jejich možností je
připravovat pro praktický život. Největšího rozvoje dosáhla česká nápravná pedagogika v období
první republiky. Dokladem toho bylo pět sjezdů pro výzkum dítěte.
Největšího rozvoje dosáhla v období první republiky, kdy došlo k vybudování sítě „pomocného
školství,“ tj. speciálního školství, o což se nejvíce zasloužil pedagog Josef Zeman.
Byly položeny základy teorie komplexní rehabilitační péče a integrace těl. postižených, obhájena
nutnost zřízení škol při nemocnicích, publikovány první metodické příručky vyučování tělesně
postižených. V tomto období také dochází k zpracovávání jednotlivých speciálněpedagogických
podoborů.
Základní principy pedopatologie a nápravné pedagogiky nebyly dále rozvíjeny – a to ani tzv. princip
socializace.
3.etapa speciálně pedagogického myšlení
František Štampach se (v období 1945-1950) pokusil vymezit teorii pro nápravu „vad a chorob
mládeže“, kterou nazval sociální pedagogika
SOCIÁLNÍ PEDAGOGIKA: se zaměřovala na výchovu (dle tehdejší terminologie) tělesně, duševně
a mravně narušené mládeže. Rozlišil 4 odvětví – psychopedii pro vady duševní a mravní; ortopedii
pro vady tělesné; logopedii pro vady hlasu, řeči a sluchu; okulopedii pro vady zraku.
Později Štampach používá termín pedagogická defektologie.
PEDAGOGICKÁ DEFEKTOLOGIE: měla zkoumat formy a příčiny všech poruch a obtíží, které se
ve výchovném procesu mohou objevit.
DEFEKTOLOGIE: Nauka, která zkoumá příčiny, proč a za jakých podmínek se člověk stává
defektním, změny v oblasti somatické, psychické a sociální, tj. jak se postižení promítá do struktury
osobnosti člověka, možnosti a metody nápravné, výchovné a popř. preventivní péče
- 1953 prof. MuDr. et PhDr. Miloš Sovák používá také pojem defektologie
- 1954 František Ludvík uvádí pojem zvláštní péče
- 1957 Bohumír Popelář hovoří o speciální pedagogice
- 1965 se Ludvík Edelsberger pokouší zavést termín speciální pedagogika defektologická
- 1972 přechází Miloš Sovák definitivně k termínu speciální pedagogika (již v 1. vydání Nárysu
speciální pedagogiky, 1972). Termín se v našich zemích postupně ustálil na přelomu 60. a 70. let
20. století. speciální školství M. Sovák označoval jako „školství pro mládež vyžadující zvláštní
péče“.
SPECIÁLNÍ PEDAGOGIKA: Nauka o zákonitostech rozvoje, výchovy a vzdělávání defektních
osob (dětí, mládeže i dospělých), tj. osob stižených efektivitou
Název oboru nemá dodnes jednotnou mezinárodní podobu, v některých zemích je SP stále
označována jako nápravná nebo léčebná pedagogika, jinde tento obor není ani systematicky uceleně
strukturován. Ve většině zemí je ale snaha uskutečňovat ve vztahu k postiženým lidem podobné
záměry.
Transformace speciální pedagogiky (před a po roce 1990 v sociálním resortu a ve školství)
PŘED ROKEM 1990
- Podmínky života lidí s postižením v ústavní sociální péči do roku 1990 byly zpravidla výrazně
horší než v zařízeních školských.
První republika: Poskytování jistého stupně výchovy prakticky všem osobám – snaha poskytovat
nejen zaopatření sociálního charakteru, ale i výchovu a vzdělávání
 Odložení dítěte – ekonomické, sociální a psychologické tlaky – pořadníky
 Segregace – ÚSP s celoročním pobytem,
- Stovky lidí
- Nedůstojné podmínky
- Upírána základní lidská práva a přirozené potřeby
- Personál bez patřičného vzdělávání (existovali samozřejmě i obětaví a zapálení
pracovníci- ale převládal spíše „burn out“ syndrom, neexistence klientského vztahu)
- Rodiče nemohli nic ovlivnit
- Absence kontroly a dohledu nad tím, co se tam dělo
Transformace speciálně pedagogické péče v zařízení resortu sociálních věcí II.
 I páchání trestných činů vůči klientům
- Omezení pohybu
- Nadměrná a neoprávněná medikace
- Zneužívání jejich pracovní síly
- Pohlavní zneužívání, apod.
 Do té doby pouze 27 paragrafů jedné vyhlášky MPSV
PO ROCE 1990
- Zatímco v 1. polovině 20. století byla u nás snaha o poskytování alespoň jistého stupně výchovy a
vzdělání prakticky všem osobám, v letech 1950–1990 byla situace takřka opačná → v oblasti péče o
postižené se výrazně uplatňovala segregace. Chyběla spolupráce systému institucí rezortů sociálních
věcí, zdravotnictví a školství a rozvinul se systém „vnitřní uzavřenosti“, kdy člověku se zdravotním
postižením bývaly poskytovány pouze služby jednoho z uvedených odvětví, a tak se stávalo, že např.
jedinec, který byl pro „nevzdělavatelnost“ umístěn v některém ústavu sociální péče, neměl nárok na
žádné vzdělávací služby, poskytované rezortem školství. Tento tzv. rezortismus se stal na počátku 90.
let brzdící překážkou ve snahách o výraznější transformaci speciálně pedagogické teorie i praxe
- V r. 1990 vypracovalo Ministerstvo školství ČR nárys koncepce výchovy a vzdělávání dětí se
zdravotním postižením. Tzv. „nový postoj“ k otázkám vzdělávání a výchovy těchto dětí vyústil v
novou koncepci. Podle ní ve všech případech, kde je to možné, má být zabezpečena výchova a
vzdělávání postižených dětí se zdravými vrstevníky v běžných školách. Těm dětem, pro které
takový způsob vzdělávání není vhodný, je určeno speciální školství.
 V popředí segregace – od intaktní společnosti, také druhy postižení od sebe navzájem –
systémy institucí, metod a forem práce
 Resortismus – člověk s postižením byl zabezpečen službami jednoho resortu (sociálních
věcí, školství, zdravotnictví) – spolupráce nebyla možná
 Pojem nevzdělavatelnost – nevzdělavatelný člověk byl v ÚSP (resort sociálních věcí) a
vzdělávací služby z resortu školství mu byli odepřeny
Transformace speciálního vzdělávání I. (od 50.let)
 Vzdělávání ve dvou proudech
 Děti s těžkým stupněm mentálního postižení a děti s kombinovaným postižením byly ze
vzdělávání vyčleněny…..institut osvobození od povinné školní docházky
 Integrace??? – minimální možnost – pouze výjimky na přání rodičů
 Integrace nebyla ošetřena legislativně….na libovůli školy a učitelů…speciálně pedagogická
podpora byla ojedinělá, případně zcela nedostatečná….
 Dítě muselo splnit všechny podmínky a standardy daného typu školy a vzdělávacího
obsahu…
Transformace speciálního vzdělávání II.
 Do konce 70.let byl obsah a organizace vzdělávání na prvním stupni volnější…
 V základních školách bylo množství dětí s lehčí formou mentálního postižení či dětí
z nepodnětného sociálního prostředí…
 Zavedení nové koncepce vzdělávání dětí s lehčí formou MP byly přemísťovány do škol pro
děti vyžadující zvláštní péči (velký počet žáků ve třídách)
 S názory rodičů na vzdělávání jejich dětí nebylo počítáno – přeřazení žáka do jiné školy
bez souhlasu rodičů
Transformace speciálního vzdělávání III.
 Pozitiva:
- Vzdělávání a obětaví pracovníci, kteří usilovali o zlepšení podmínek vzdělávání a
péče o děti s postižením
- Prostředí speciálních škol umožnilo vypracovat řadu obecných didaktických zásad a
metodických postupů
- Bylo využíváno množství kompenzačních a rehabilitačních pomůcek, které byly jinak
pro jedince s postižením těžko dostupné
- Na relativně vysokém stupni byly učebnice a studijní materiály…např. pro děti se
smyslovým postižením
 Vzdělávání dětí s postižením bylo výhradně v rukou odborníků, byly omezeny přirozené
rodinné, komunitní a širší sociální vazby dítěte v jeho přirozeném prostředí (internátní
zařízení)….
Transformace speciálního vzdělávání IV. (90.léta)
 Vznik velkého množství organizací postižených
 Vznikají i první soukromé speciální zařízení
 Přetrvává stávající forma speciálně pedagogické podpory – volba segregovaného
vzdělávání je chápána jako přirozená a odpovídající zájmům dítěte s postižením
 Koncentrace žáků s P do jednoho zařízení snad jen v humánnějších podmínkách
 O prosazení integrace se zasadili především rodiče
Transformace speciálního vzdělávání V. (90.léta)
 1990 – koncepce nového postoje k otázkám vzdělávání dětí se zdravotním postižením….
 „ ve všech případech, kdy je to možné, by měla být zabezpečena výchova a vzdělávání
postižených dětí se zdravými vrstevníky v běžných školách. Těm dětem, pro něž takový
způsob vzdělávání není vhodný, je určeno speciální školství.“
 V koncepci rozpory – vedly k problémům v praxi – definice integrace, kdo má být
integrován, kdo je zodpovědný za volbu vzdělávací cesty dítěte,….
 Současnost – nový školský zákon
Transformace speciálně pedagogické péče v zařízení resortu sociálních věcí III.
 1991 – 2002
 Žádná změna v ústavnictví, i když speciální školy v rámci ÚSP doznaly řady změn
 Snaha o „moderní ústavní péči“ , ale i přetrvávající nedostatky „státních“ ÚSP na základě
nedostatečné právní úpravy – diskuze o zkvalitnění péče je od 90.let v plném proudu – do
roku 2006 se téměř nic z pohledu legislativy nezměnilo
 Rezignace speciálních pedagogů na řešení problémů v sociálním resortu a zaměření se na
školství
 Vzniká nový obor – sociální práce – není moc dobrá koncepce
 2003 – spadají pod působnost krajů