K. J.

Erben: Vodník

Vodník: Ondra, Jan

Panna: Mája, Lucie
Matka: Jolča

Sbor
Vypravěč: Kamila
Pomůcky: 4 krát bílé pleny
Kostýmy: bílé noční košile, nebo černé
oblečení . triko a legíny
Panna – věneček
Šaty – bílé, ve stylu noční košile
Matka: dlouhá sukně, halenka, vestička,
šátek

Hudba: A. Dvořák , VODNÍK

Světla: modrá, zelená
I. sbor drží jezero, obejde jedno kolo, vlny
Sbor: 1krát
Světla: bodovka na vodníka - žlutá
otvorem v jezeru vstoupí vodník, prochází se po
Na topole nad jezerem vnějším jezeru
seděl Vodník podvečerem: diriguje sbor
Vodník a sbor:
„Sviť, měsíčku, sviť,
ať mi šije niť.
Sbor:
,,Sviť měsíčku, sviť, Hlasitý šepot
ať mi šije niť.
Vodník:
vodník přejde doprostřed jezera, výrazně při řeči
Šiju, šiju si botičky gestikuluje, vybírá si konkrétní členy sboru
do sucha i do vodičky:
sviť, měsíčku, sviť,
ať mi šije niť.
Sbor 1x:
„Sviť, měsíčku, sviť, Hlasitý šepot
ať mi šije niť.

Vodník, uprostřed jezera a vypráví

stále uvnitř jezera uvnitř jezera, ukazuje a
Dnes je čtvrtek, zejtra pátek — vypráví, poskakuje, je veselý
šiju, šiju si kabátek: Sbor sleduje vodníka očima
sviť, měsíčku, sviť,
ať mi šije niť.
Sbor 1x:
„Sviť, měsíčku, sviť, Hlasitý šepot
ať mi šije niť.
Vodník:
Zelené šaty, botky rudé,
zejtra moje svatba bude:
sviť, měsíčku, sviť,
ať mi šije niť.“
II. vytvoření zástěny v přehybu látky, hlavy schované
Vypravěč Kamila
Ráno, raníčko panna vstala, stojí na kraji zástěny, pravá strana
prádlo si v uzel zavázala:
panna a matka stojí proti sobě, hovoří, panna má
v ruce šátečky (bílé pleny 4 ks), hraje si s nimi,
Panna: raduje se, zatočí se
„Půjdu, matičko, k jezeru,
šátečky sobě vyperu.“
Matka:
„Ach nechoď, nechoď na jezero, výrazná gestikulace rukou, lomí rukama
zůstaň dnes doma, moje dcero!
Já měla zlý té noci sen:
matka drží dceru za ruce, ta se jí vytrhne, utíká
nechoď, dceruško, k vodě ven. k jezeru, vpravo za zástěnu, zase zpět dopředu
 před zástěnu, tančí s šátečky
Perly jsem tobě vybírala, matka odchází vlevo, přidává se ke sboru
bíle jsem tebe oblíkala,
v sukničku jako z vodních pěn:
nechoď, dceruško, k vodě ven.
na slovo bílé, hlavy sboru jsou vidět, recitace s
Sbor, hlavy jsou vidět na slovo bílé gradací
Bílé šatičky smutek tají,
v perlách se slzy ukrývají,
a pátek nešťastný je den:
nechoď, dceruško, k vodě ven.“ —
Pája
Nemá dceruška, nemá stání, hlasitě, s emocí, rychle
Monča
k jezeru vždy ji cos pohání,
Jakub
k jezeru vždy ji cos nutí,
Vítek
nic doma, nic jí po chuti. —
Tereza Panna si kleká uprostřed jeviště, namáčí šátečky
První šáteček namočila — Smutně
Hanička
panna padá na zem, sbor ji rychle přikrývá látkou,
tu se s ní lávka prolomila výrazné vlny
Vojta
a po mladičké dívčině
Sbor, roztažení látky
pokračování výrazných vln, nesmí přehlušit
zavířilo se v hlubině. mluvené slovo
Sbor:
Vyvalily se vlny zdola, Hlasitě, s gradací
roztáhnuly se v šírá kola;
položení jezera, sbor klečí, po slově zatleskal,
a na topole podle skal tleská vodník i sbor 5krát,sklopené hlavy sboru
zelený mužík zatleskal. Vodník stojí na židli nalevo
Hanička jde podél jezera, dotkne se ramene
Terky, výměna místa s Terkou, sbor skloněné
,Hanička jde okolo jezera hlavy
Nevesely truchlivy
jsou ty vodní kraje,
kde si v trávě pod leknínem
rybka s rybkou hraje.
Terka
Tu slunéčko nezahřívá,
větřík nezavěje:
chladno, ticho — jako žel
v srdci bez naděje.
Pája
Nevesely, truchlivy
jsou ty kraje vodní;
v poloutmě a v polousvětle
mine tu den po dni.
stojí uprostřed jezera, drží se za ruce stojí
Hanička Terka uprostřed jezera
Dvůr Vodníkův prostranný,
bohatství v něm dosti:
však bezděky jen se v něm
zastavují hosti.
Vytvoření brány, Terka s Haničkou jdou dopředu,
za nimi se vytváří brány, po domluvení i ony
A kdo jednou v křišťálovou vytvoří bránu
bránu jeho vkročí,
sotva ho kdy uhlédají
jeho milých oči. —

Sbor (opakuje) Smutně, všichni stojí v pozici brány

A kdo jednou v křišťálovou
Bránu jeho vkročí
Sotva ho kdy uhlédají
Jeho milých očí.

Vodník sedí mezi vraty, bránou vchází vodník, za ním panna

spravuje své sítě panna má v ruce šátečky smotané do zavinovačky
a ženuška jeho mladá Vodník sedá vlevo, panna stojí napravo
chová malé dítě.
panna drží zavinovačku v ruce, něžně pohupuje s
Panna dítětem
„Hajej, dadej, mé děťátko,
můj bezděčný synu!
Ty se na mne usmíváš,
já žalostí hynu.
Ty radostně vypínáš
ke mně ručky obě:
Sbor vytvoří pomocí rukou kostel (jdou blíže
k sobě a zvednou ruce vertikálně, jako špičatá
a já bych se radš viděla střecha), zvedne ruce, dlaně se lehce dotýkají
tam na zemi v hrobě. kříž a kopec
Tam na zemi za kostelem
u černého kříže,
aby má matička zlatá
měla ke mně blíže. sbor vytvoří kolíbku, panna dá dítě do ní

Hajej, dadej, synku můj, kolíbka

můj malý Vodníčku!
Kterak nemám vzpomínati
smutná na matičku panna bere dítě, sbor vytvoří prostor pro svatbu
Starala se ubohá,
komu vdá mne, komu?

sbor vytvoří za párem zástup svatebčanů,

Však ani se nenadála, nastavené rámě
vybyla mne z domu! Sbor ustoupí dva kroky do strany, panna a vodník
dojdou doprostřed jezera, jsou od sebe vzdáleni
 na metr, sbor je obkrouží zleva a zprava, vytvoří
kruh a ten je natlačí k sobě, těly a rukama, poté
sbor klesne k zemi , je na hromadě uspořádán do
kruhu

Panna ukazuje na postavy kolem sebe (ryby, raci,

Vdala se, vdala již, …)
ale byly chyby:
starosvati — černí raci,
a družičky — ryby!
rozpojení páru, sbor návrat k jezeru rovnoměrně
Panna, uprostřed rozmístit, Vodník a panna uprostřed, vrací dítě

Vodník obchází svoje hrnečky, gestem počítání

obchází jezero po vnějším okraji
Panna stojí uprostřed jezera, mluví směrem k
A můj muž — bůh polituj! divákům
mokře chodí v suše
a ve vodě pod hrnéčky
střádá lidské duše.

Hajej, dadej, můj synáčku Naklání se k dítěti

s zelenými vlásky!
Nevdala se tvá matička
ve příbytek lásky.
Obluzena, polapena
v ošemetné sítě,
nemá žádné zde radosti
leč tebe, mé dítě!“ — předá dítě

Vodník Zastaví se na straně od panny a rozzlobeně říká

„Co to zpíváš, ženo má?
Nechci toho zpěvu!
Tvoje píseň proklatá
popouzí mne k hněvu.
Nic nezpívej, ženo má,
V těle žluč mi kyne:
sic učiním rybou tebe
jako mnohé jiné!“ —
Sbor ženy vytvoří zástup za pannou ve tvaru
šipky, muži za vodníkem, seřadí se jakoby do
stran, jsou od sebe vzdáleni
Panna
„Nehněvej se, nehněvej, Sladce panna přemlouvá muže
Natáhne ruku jakoby ho chtěla pohladit po
Vodníku, můj muži! rameni

Neměj za zlé rozdrcené,

zahozené růži.

Sbor Opakuje po panně

Nehněvej se, nehněvej, Sladce, přemlouvavě
Vodníku, můj muži!
Neměj za zlé rozdrcené,
zahozené růži.

Panna
Mladosti mé jarý štěp
přelomil jsi vpůli:
a nic jsi mi po tu dobu
neučinil k vůli.

Panna
Stokrát jsem tě prosila, Sepjaté ruce, panna stojí
přimlouvala sladce,
bys mi na čas, na kratičký,
dovolil k mé matce.
Sbor Sepjaté ruce sboru, přiblížení k vodníkovi
Stokrát jsem tě prosila,
přimlouvala sladce,
bys mi na čas, na kratičký,
dovolil k mé matce.

Panna
Stokrát jsem tě prosila
v slzí toku mnohém,
bych jí ještě naposledy
mohla dáti sbohem!

Sbor

Stokrát jsem tě prosila

v slzí toku mnohém,
bych jí ještě naposledy

Panna Pokleknutí panny

Stokrát jsem tě prosila,
na kolena klekla:
ale kůra srdce tvého
ničím neobměkla!

Sbor Pokleknutí sboru

Stokrát jsem tě prosila,
na kolena klekla:
ale kůra srdce tvého
ničím neobměkla!

Panna
Nehněvej se, nehněvej, Panna vstane, sbor, také se zvedá, vytlačují
vodníka z jezera
vodníku, můj pane!

Sbor
Anebo se rozhněvej, Panna a sbor couvá
co díš, ať se stane.

Panna
A chceš-li mne rybou míti, Panna a sbor se přibližují
abych byla němá:
učiň mne radš kamenem,
jenž paměti nemá.
Učiň mne radš kamenem
bez mysli a citu,
Panna chytá vodníka za ruku, otočí se k němu
by mi věčně žel nebylo zády
slunečního svitu!“ —

Vodník
„Rád bych, ženo, rád bych já
věřil tvému slovu:
ale rybka v šírém moři —
kdo ji lapí znovu?
Nezbraňoval bych ti já
k matce tvojí chůze:
ale liché mysli ženské
obávám se tuze!
Nuže — dovolím ti já, Panna se otáčí čelem
dovolím ti zdůli; drží se za ruce, dívají se jeden druhému do očí
však poroučím, ať mi věrně
splníš moji vůli.

Neobjímej matky své, Pouští se, vodník dává kázání

ani duše jiné:
sic pozemská tvoje láska
s nezemskou se mine.
Neobjímej nikoho
z rána do večera:

Sbor kluci
Neobjímej nikoho
z rána do večera:

Vodník
před klekáním pak se zase
vrátíš do jezera.

Sbor kluci
před klekáním pak se zase
vrátíš do jezera.

Vodník
dávám lhůtu tobě:
avšak mi tu na jistotu
sbor se zvedá, Panna přebírá dítě od chůvy a dává
ho vodníkovi, vodník odchází, má dítě v náručí,
sbor podél jezera, přesune se do pozice zástěny,
zůstavíš to robě.“ obličeje schované

IV
Vypravěč
Jaké, jaké by to bylo
objetí matky a dcery před zástěnou, radují se
bez slunéčka podletí? hlavy jsou vidět, radostný výraz, shledání
Jaké bylo by shledání
bez vroucího objetí?

A když dcera v dlouhém čase Matka češe vlasy dceři, hladí jí, …
matku svou obejme zase, Zatočí se, drží se za ruce
aj, kdo může za zlé míti
laskavému dítěti?

Celý den se v pláči těší V objetí, sedí

s matkou žena z jezera:

Panna
„Sbohem, má matičko zlatá! Rozpojení objetí, sedí
Ach, bojím se večera!“ —

Matka Matka vstává

“Neboj se, má duše drahá,
nic se neboj toho vraha;
nedopustím, by tě v moci měla
vodní příšera!“ —

Monika
Přišel večer. — Muž zelený Za oponou hlasy jednotlivců
Vanesa
chodí venku po dvoře;
Týna
dvéře klínem zastrčeny,
Kamila
matka s dcerou v komoře.
Položení jezera na zem ve tvaru provazu napříč
jevištěm, sbor si kleká, metr od provazu, matka a
dcera za provazem, sbor jakoby za nimi
Matka
„Neboj se, má drahá duše,
nic ti neuškodí v suše,
vrah jezerní nemá k tobě
žádné moci nahoře.“ —

Vypravěč
Když klekání odzvonili, sbor klečí, oběma rukama buší na zem, 5 krát
buch buch! Venku na dvéře:

Vodník Před provazem, hranice, za kterou nesmí

„Pojď již domů, ženo moje,
nemám ještě večeře.“ —

Matka
„Vari od našeho prahu, Stojí v nepřátelské pozici, napřažená ruka

Sbor
Vari od našeho prahu, Napodobí gesto matky, křičí

Matka
vari pryč, ty lstivý vrahu,

Sbor
vari pryč, ty lstivý vrahu,

Matka Vodník zklamaně odchází

a co dřív jsi večeříval,
večeř zase v jezeře!“ —

Vypravěč
O půlnoci buch buch! zase
na ty dvéře zpukřelé:

Sbor Sbor klečí, 5 krát buch, buch na zem

Vodník
„Pojď již domů, ženo moje, Vodník s dítětem v náručí, láskyplně ho drží
pojď mi ustlat postele.“ —

Matka
„Vari od našeho prahu, Zlé gesto, rozčíleně, hystericky
vari pryč, ty lstivý vrahu,

Sbor Zvedá se, napodobuje gesta matky

„Vari od našeho prahu,
vari pryč, ty lstivý vrahu,

Matka
a kdo tobě prve stlával,
ať ti zase ustele!“ —

Sbor klečí, 5 krát buch buch, až poté mluví

Vypravěč vypravěč
A potřetí buch buch! zase,
když se šeřil ranní svit:

Vodník
„Pojď již domů, ženo moje, Zoufale, rozčíleně, pln emocí
dítě pláče, dej mu pít!“

Panna
„Ach matičko, muka, muka — Drží se rukama na prsou, výraz úzkosti
pro děťátko srdce puká!
Matko má, matičko zlatá,
nech mne, nech mne zase jít!“ —

Matka V útočné pozici

„Nikam nechoď, dcero moje!
Zradu kuje vodní vrah;
ač že péči máš o dítě,
mně o tebe větší strach.
Vari, vrahu, do jezera!

Sbor

Vari, vrahu, do jezera!

Matka V náručí křečovitě objímá dceru

Nikam nesmí moje dcera;
a pláče-li tvé děťátko,
přines je sem na náš práh.“ —
Sbor vytvoří jezero, vlnobití, matka a dcera před
rozbouřeným jezerem, osamocené, blíž
k publikum, v křečovitém objetí

Vypravěč Stojí napravo

Na jezeře bouře hučí,
v bouři dítě naříká:
nářek ostře bodá v duši,
potom náhle zaniká. stále bouří jezero, menší vlnobití

Panna
Vymaní se z objetí matky, stojí osamoceně,
„Ach matičko, běda, běda, opuštěně
tím pláčem mi krev usedá:
matko má, matičko zlatá,
strachuji se Vodníka!“ —

Vodník vyhodí z jezera směrem k matce a panně

Vypravěč zakrvácené bílé plátno
Něco padlo. — Pode dveřmi
mok se jeví — krvavý;
a když stará otevřela,
kdo leknutí vypraví!

Pustí jezero naráz na zem, ruce svěšené podél

těla, vyjádření smutku, matka s dcerou vezmou
dva zakrvavené šátky, bolestně vykřiknou zoufala
Všichni hrůzně zakřičí a omdlí
Sbor klečí, hlavy dolů, výraz smutku
Vypravěč
Dvě věci tu v krvi leží —
mráz po těle hrůzou běží:
dětská hlava bez tělíčka
a tělíčko bez hlavy.