Kniha byla zakoupena na serveru Palmknihy.cz.

Kupující: Jitka VEJMELKOVÁ

ID 17810-24991996847400927162-327494-272

Upozorňujeme, že kniha je určena pouze pro potřeby kupujícího.

Kniha jako celek ani žádná její část nesmí být volně šířena na internetu, ani jinak dále zveřejňována.
V případě dalšího šíření neoprávněně zasáhnete do autorského práva s důsledky dle platného
autorského zákona a trestního zákoníku.
Neoprávněným šířením knihy poškodíte rozvoj elektronických knih v České republice.
Tak nám, prosím, pomozte v rozvoji e-knih a chovejte se ke knize, k vydavatelům, k autorům a také k
nám fér.
Přeložila:
EVA BROŽOVÁ

Meghan March: Království hříchu

Vydání první
Copyright © 2017 by Meghan March
Published by arrangement with Bookcase Literary Agency.
All rights reserved
Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4,
www.baronet.cz v roce 2021 jako svou 2441. publikaci
Přeloženo z anglického originálu Sinful Empire vydaného v roce 2017
Český překlad © 2021 Eva Brožová
Odpovědná redaktorka Marie Kejvalová
Korektorka Daniela Čermáková
Cover design: Letitia Hassar, RBA Designs
Cover photo: Sara Eirew
Přebal a vazba Ricardo a Baronet
Sazba a grafická úprava Ricardo
Veškerá práva vyhrazena.
Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována
či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení.

Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané

Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134.
ISBN 978-80-269-1611-6 (Formát ePub)
ISBN 978-80-269-1612-3 (Formát MobiPocket)
BARONET
Praha 2021
MEGHAN MARCH
KRÁLOVSTVÍ
HŘÍCHU
Mount Trilogy 3
 O KNIZE
Co je moje, bude moje navždycky, a to včetně Keiry Kilgoreové.
Už nestačí, že je mojí dlužnicí. Už nestačí, že mi patří její tělo.
Chci něco víc.
Snaží se vzdorovat, ale nikdy se jí nevzdám.
Nic nás nerozdělí.
Ani ona. Ani moji nepřátelé. Nikdo.
Svůj dluh může splatit pouze jediným způsobem – svým srdcem.
Království hříchu je závěrečný díl trilogie o Lachlanu Mountovi.
 JEDNA
Mount
Před dvaceti osmi lety
„Ty sráči! Vrať se! Za tohle půjdeš sedět.“
Prodíral jsem se davem, vrážel do turistů a točil se dokola, abych se
zbavil chlápka, který mě pronásledoval. Šlo o totálně promarněnou
příležitost, protože jsem ten zmatek ani nestihl využít, abych šlohnul další
naducané peněženky nebo drahé hodinky.
Jen protože jsem chtěl, aby ta pitomá snickerska na pár hodin umlčela
můj kručící žaludek, a neměl chuť za ni dát svoje těžce vydělané prachy.
Být v New Orleansu dítě žijící na ulici nebylo pro slabé povahy. Odvrácená
strana tohohle města by vás sežvýkala a vyplivla rychleji, než byste řekli
pytel na mrtvolu.
Nehledej přátele; hledej spojence. Ale neopovažuj se jim věřit.
„Vidím tě, uličníku! Poldové už jsou na cestě! Tentokrát jsi skončil!“
Ernie, kreténský majitel večerky, kde se daly cukrovinky ukrást nejsnáz
v celé Francouzské čtvrti, byl odhodlaný dostat mě jednou provždy do basy.
Ale nejdřív by mě musel chytit.
Tři roky na ulici a nikdo ji neznal líp než já.
Prokličkoval jsem davem, vběhl do postranní uličky a protáhl se mezi
dvěma křivými tyčkami v plotě z tepaného železa. Ernieho tlustý zadek se
mezi ně rozhodně nevejde. Sprintoval jsem po cihlovém chodníku k železné
bráně. Zamčeno. To pro mě nebyl problém.
Přelezl jsem ji jako opice a seskočil na opačné straně bloku. Ten dement
mě nikdy nenajde. Strčil jsem ruce do kapes a vytáhl peněženky, které jsem
štípnul, než jsem narazil na Ernieho. Musel jsem se jich zbavit pro případ,
že by mě sbalili.
Rozhlédl jsem se na obě strany, pak jsem se otočil zády do ulice a jednu
otevřel. Vytáhl jsem z ní dvě dvacky. To není špatné. Za to budu mít pár
týdnů jídlo. Přejel jsem očima průkaz, který byl uvnitř, a hodil peněženku
do kanálu.
Rocky Mount. Znělo to idiotsky. Kdo by takhle pojmenoval svoje dítě?
 Jakmile mi to blesklo hlavou, okamžitě jsem tu myšlenku vytěsnil.
Přinejmenším se ho obtěžovali pojmenovat.
Otevřel jsem druhou peněženku a našel zbrusu novou stovku. Super.
Když budu šetřit, mám vystaráno přinejmenším na dva měsíce, nebo
kdybych ji chtěl vsadit, možná bych tu částku dokázal zdvojnásobit.
Zadívám se na další průkaz. Lachlan Thorpe. Lepší než Rocky Mount.
Aspoň o trochu.
Když jsem hodil do kanálu druhou peněženku, vybalil jsem snickersku,
celou si ji nacpal do pusy, abych se zbavil posledního důkazu, a usilovně
žvýkal, protože se mi lepila na zuby. Žaludek se mi zahryzl do páteře, jak se
nemohl dočkat toho, co dostane. Snažil jsem se nehladovět déle než den
nebo dva, ale někdy jsem neměl na vybranou.
„Vidím tě, uličníku!“
Otočil jsem hlavu za Ernieho hlasem.
Sakra.
Když se za rohem vynořila jeho postava se dvěma poldy za jeho zády,
rozběhl jsem se opačným směrem.
Jsem rychlejší. Chytřejší. Aspoň jsem si to říkal, když jsem uháněl
po rozpraskaném chodníku.
„Zastav, lumpe!“
Slyšel jsem za sebou dusot, a když jsem dorazil na křižovatku, ohlédl
jsem se, místo abych koukal před sebe.
Chyba zelenáčů.
Černý mercedes projel na červenou a napálil to do mě.
Do hajzlu, to bolí.
Tělo se mi při nárazu napnulo, ale vyskočil jsem a vyhoupl se na kapotu.
Lokty jsem narazil do čelního skla, a jak auto prudce zastavilo,
katapultovalo mě dopředu. Než jsem sklouzl z plechu a dopadl na beton,
něco se mi zabodlo do boku.
Zatraceně, zkurveně to bolí. Ztlumil jsem výkřik, opřel se dlaněmi
o chodník a vyskočil ze země.
Ernie s poldy se blížili a všichni hulákali jako idioti.
Nejistě jsem se napřímil. Musím odsud vypadnout, jinak mě drapnou.
Kotník jsem měl v jednom ohni, a když jsem na něj přenesl váhu,
vypověděl mi službu. Opřel jsem se o kapotu, abych se znovu nesvalil
na zem, a snažil se udržet na nohou. V žebrech jsem cítil bodavou bolest,
ale zatnul jsem zuby. Nezlomil jsem si žebra poprvé, takže jsem už věděl,
že to bude na prd. Prostě jsem musel zmizet. Najít si místo, kde budu moct
omdlít, než mě bolest dostane přímo tady. Protože jestli tu zůstanu ležet,
jsem v hajzlu.
Jak jsem svíral ohnutý znak na kapotě, abych zůstal stát a nesvezl se zase
na kolena, dveře auta se otevřely – ty u řidiče a jedny vzadu.
Zkurvený boháči v bourácích s módními znaky.
„Ani se nehni, spratku! Tentokrát půjdeš do pasťáku –“
Ernie se odmlčel, a jak jsem se snažil zaostřit, vyskákaly mi před očima
černé skvrny. Majitel obchodu i oba poldové za ním se zastavili uprostřed
ulice.
„Pane Morello, promiňte, pane. Hned vám toho hajzlíka uklidíme
z cesty.“ Tohle řekl jeden policajt.
„Můžete mi vysvětlit, co se tady děje, pánové?“ pronesl hlubší hlas
s lehkým italským přízvukem.
Morello. Morello. Mozek mi nefungoval, tak jak by měl, ale to jméno
tam bylo. Měl bych ho znát. Morello.
„Je to jen zlodějíček. Snažíme se ho chytit už skoro dva roky.“
Po Ernieho vysvětlení se ozval dunivý smích.
„Takže ten kluk je buď chytrý jako opice, nebo vy jste totálně neschopní.
Co z toho platí?“ V jeho komentáři nebyla ani špetka úcty k Erniemu nebo
poldům a v tu chvíli se mi rozsvítilo.
Do hajzlu. Morello byl Johnny Morello, současný šéf zločinecké
organizace Morellových. Vládli tomuhle městu. Vlastnili tohle město.
Byl jsem v řiti, ať tak, nebo tak. Poškodil jsem Morellovi auto a jeho
gorila mi za to pravděpodobně prožene kulku hlavou. Poldové se na to
budou bezmocně dívat, protože se ho neodváží dotknout. Nikdo se toho
neodváží. A jestli mě ta gorila nezabije, nechá mě Erniemu a poldům
napospas, a mně bylo jasné, jak to dopadne. V téhle době soudili děti jako
dospělé za všechno, co mohli. Ernie určitě udělá všechno pro to, abych
do konce života nevylezl z basy.
V předklonu, opřený o auto, abych se udržel na nohou, jsem sledoval, jak
se ke mně blíží dvě boty z nablýskané černé kůže. Potlačil jsem nutkání
hodit na mercedes a polobotky šavli a přes bodavou bolest v hrudníku,
kterou jsem cítil při každém nadechnutí, jsem se přinutil napřímit.
 „Jak se jmenuješ, chlapče?“ zeptal se Morello klidně, ale s nepochybnou
autoritou. Podle toho, co jsem o něm slyšel, šlo o chlápka, kterému by se
měl člověk zdaleka vyhnout.
Podíval jsem se na něj, odhodlaný nedat najevo strach, což bylo víc, než
bych asi mohl říct o Erniem a těch poldech. Vsadím se, že si chčijou hrůzou
do gatí.
Během těch dvou let, co jsem žil na ulici, jsem neměl jméno. Michaela
Archa jsem nechal za kontejnerem, za kterým jsem se schovával, když jsem
sledoval, jak sociální pracovnice vyzvedává Hope s Destiny z církevního
útulku. Narodil jsem se bezejmenný, a tak jsem žil bezejmenný. Ale to jsem
Johnnymu Morellovi říct nemohl. A v žádném případě bych se mu
nepředstavil jako Michael Arch. Jak jsem věděl, pořád ho hledali pro
vraždu.
„Nikdy se neopakuju, chlapče.“
Někdo do mě zezadu dloubl a já se napřímil, i když mě žebra bolela jako
čert.
Zatímco mě Morello provrtával černýma očima, snažil jsem se vymyslet
odpověď. Vzpomněl jsem si na průkazy, které jsem právě hodil do kanálu,
a dostal jsem nápad.
„Jmenuju se Lachlan Mount, pane. Omlouvám se za škodu, kterou jsem
vám způsobil. Neudělal jsem to schválně. Nic proti vám nemám.“
Morello si mě zkoumavě prohlížel, nepochybně studoval můj potlučený
vzhled, tvrdý pohled a ostré rysy. „Lachlan Mount. Působivé jméno pro
chytrého kluka. Jsi takový, Mounte?“
„Ano, pane.“
„Ty se dva roky vyhýbáš poldům?“ Přimhouřil na mě oči, jako by čekal,
že zalžu. Jenže si neuvědomil, že už nemám co ztratit.
„Ano, pane.“
Nepatrně povytáhl tmavé obočí. „Takže dneska ti to nevyšlo podle
plánu.“
„Ne, pane. To tedy ne.“ Zatnul jsem zuby, protože čím déle jsem stál
vzpřímeně, tím byla bolest horší.
„Zničil jsi mi auto, Mounte. Jsi mým dlužníkem.“
Přikývl jsem, sáhl do kapsy a vytáhl odtud prachy, které jsem právě
ukradl. „Hluboce se omlouvám, pane.“ Podal jsem mu je. „Tohle je
všechno, co mám.“
 Morello se podíval na bankovky v mé ruce a bouřlivě se rozesmál. Ten
hluboký zvuk jako by se odrážel od vysokých cihlových budov, které nás
obklopovaly a bránily mi v útěku.
„Víš, kolik to auto stojí, chlapče? Protože za to, co jsi mi nabídl, bych
neopravil ani ten znak na kapotě.“
„Víc nemám, pane.“
Čekal jsem, že v zátylku ucítím hlaveň pistole, protože jsem slyšel, že
mafiáni preferují tenhle styl popravy, ale nic se nestalo.
Morello naklonil hlavu na stranu a dál mě studoval. „Jak dlouho ti trvalo
ty peníze ukrást?“
„Pár minut. Šlohnul jsem je cestou do krámu toho tlusťocha.“
„Hele –,“ vykřikl Ernie, připravený se bránit, ale Morello zvedl ruku a on
okamžitě zmlknul.
Potom si Morello pohladil černý knír, který už šedivěl, a ještě chvíli si
mě prohlížel. „Kolik ti je, Mounte?“
Čím častěji říkal jméno, které jsem si vybral, tím víc se mi líbilo.
Připadalo mi správné. Jako bych se s ním narodil.
Přes příšernou bolest jsem vypnul hruď. Měl jsem hrdost a ta byla
silnější. „Patnáct, skoro šestnáct.“ Tu druhou část jsem si vymyslel, protože
jsem neměl šajn, kdy mám narozeniny.
Morello si přestal hladit knír a provrtal mě pohledem. „Dneska máš tři
možnosti, Mounte, protože mám dobrou náladu.“
Mlčel jsem a čekal, jaký trest pro mě vymyslel.
„První, předám tě policistům a ti tě budou soudit jako dospělého, takže
poputuješ do vězení. Pochybuju, že do večera neskončíš jako něčí oblíbená
děvka.“
Snažil jsem se nereagovat, i když se mi z toho chtělo zvracet, protože
jsem věděl, že má pravdu.
„Druhá, Frankie tě na místě zastřelí za to, že jsi mi zničil oblíbené auto,
a necháme tvoje tělo ve škarpě, kde bys, jak tušíš, stejně jednou umřel.“
V tom se nespletl, ale ani jsem necekl.
„Třetí možnost je, že nastoupíš do auta, odvezeme tě k doktorovi, aby tě
dal dohromady, a svůj dluh si u mě odpracuješ, dokud mi nesplatíš každý
cent za opravu auta. Jestli to nepoděláš, uvidíme, jak se osvědčíš, a možná
budeš mít skutečnou práci, místo abys vybíral turistům kapsy.“
 Jeden z poldů konečně sebral odvahu promluvit. „Pane Morello, můžeme
ho odsud odvézt. Není třeba, abyste se obtěžoval s –“
Morello se k němu otočil a přerušil ho. „Kdybych chtěl znát tvůj názor,
zeptal bych se tě. A teď sklapni.“
Když se na mě znovu podíval, uslyšel jsem cvaknutí zbraně. Usoudil
jsem, že je to Frankie, Morellův zabiják, který se chystá provést druhou
možnost nebo zabít poldu za bílého dne.
Uvnitř jsem se rozklepal, ale nedal jsem najevo strach. Vybral jsem si
jedinou možnost, která připadala v úvahu.
„Trojka, pane. Vybral jsem si možnost číslo tři.“
Morello přikývl. „Myslel jsem si to, protože nejsi trouba jako tihle tři
idioti.“ Ukázal hlavou na poldy a pak se mi podíval přes rameno. „Posaď ho
do auta. Zavolej doktorovi. Ať nás čeká.“
Jakmile jsem na rameni ucítil ruku, otočil jsem se a zaťal zuby, abych
nevykřikl bolestí. „Umím do auta nastoupit sám.“
Frankiemu se mihl v očích pobavený výraz. „Sedni si dopředu, Mounte.“
Dokulhal jsem ke dveřím, otevřel je, prakticky se zhroutil na sedadlo
a zabouchl je za sebou. Nikdo naštěstí nemohl zaslechnout moje bolestivé
syknutí, protože Morello s Frankiem dál stáli venku a zírali na Ernieho
s poldy. Otevřeným zadním oknem jsem slyšel jejich zvýšené hlasy.
„Pane, se vší úctou –“
„Jméno Lachlan Mount jste nikdy neslyšeli. Nikdy ho nevyslovíte. Toho
kluka jste nikdy předtím neviděli. Zapomenete, že existuje. Teď je členem
mojí organizace, a kdyby vás snad napadlo, že po něm půjdete, s potěšením
budu sledovat, jak vás moji lidé stahují zaživa z kůže, a smát se, až budete
vřískat jako prasata. Potom vpálím kulku do hlavy všem, koho máte rádi.
Jasný?“
Všichni tři chlápci, včetně těch dvou v uniformě, kývali hlavou jako
pitomci a blekotali.
„Jasné, pane.“
„Nikdy jste o něm neslyšeli.“
„Nevíme, o kom mluvíte, pane Morello. Právě se vracíme na stanici.“
Strach z Morella se z nich linul jako smrad. Nebo se možná jeden z nich
podělal. Podle toho, jak se poldům třásly nohy, bych tomu i věřil. A pak tu
byl ten mokrý flek, který se šířil Erniemu po gatích.
Fakt se pochcal. No nekecej.
 Na druhou stranu, nepřekvapilo mě to. Morello měl autoritativní postoj.
Jeho rozkazy byly bezpodmínečné. Nepochyboval jsem, že by chlapy
na místě zabil a do písmene splnil všechno, co řekl.
Ještě nikdy jsem neviděl takovou autoritu. Nikdy jsem neviděl na tváři
žádného poldy takový strach. Vychutnával jsem si to.
Jaké by to bylo mít takový respekt?
Morello nastoupil do mercedesu a Frankie zavřel dveře.
„Nechtěj, abych toho litoval, Mounte, protože tě pohřbím zaživa, jestli
mě nebo moje lidi podrazíš.“
„Rozumím, pane. Nebudete toho litovat.“
„Fajn.“
Frankie si sedl za volant a nastartoval poničené auto, které mi zachránilo
kejhák. Někdy během té divoké jízdy, ať už jsme jeli kamkoli, jsem tiše
omdlel bolestí.
 DVĚ
Keira
Současnost
Když přicházím k sobě, cítím příšernou bolest. Dveře auta se rozlétnou
a přitažlivost mě vychýlí na bok. Zachytí mě silné paže.
„Držím tě. Otevři oči, ďáblice. Otevři sakra oči. Zatraceně, teď tě
nemůžu ztratit.“
Ten hlas. Hluboký. Temný. Chraplavý. Kdysi to byl hlas ďábla, ale už ne.
Teď je to hlas muže, na kterého jsem měla vztek, že si ho nemůžu po našem
návratu do New Orleansu nechat.
Otevřu oči a připadá mi, že mám prohlubeň v místě, kde jsem narazila
hlavou do okna, když jsme prudce odbočili za roh a povalili pouliční lampu.
Ve spánku mi tepe neúprosná bolest. Když zachytím ten důvěrně známý
pohled, jeho hrůza se změní v úlevu. Palčivý žár v jeho očích ve mně
obvykle vyvolával záchvěvy strachu, ale teď mi dodává sílu.
„Díkybohu.“ Lehce se dotkne čelem mého a já se nadechnu jeho dřevité
citrusové vůně.
„Myslíš, že se mě zbavíš tak snadno?“ pronesu tiše a nezřetelně, bez
přesvědčivosti, kterou jsem měla v úmyslu. Pokusím se posadit, ale
do pravého boku se mi zahryzne bolest. „Sakra, to bolí. Co se stalo?“
„To je fuk. Budeš v pořádku. Přísahám ti na svůj život, že budeš
v pořádku.“
Řekne to s absolutní jistotou v každém slově, takže mu věřím.
Sklopím oči a všimnu si krve na své blůze a střepů po celém autě.
„Proboha.“
Vezme mě za bradu, abych se na něj znovu podívala, ale stačím si
všimnout červených skvrn na jeho obleku.
„Panebože. Potřebujeme pomoc.“
„Budeme v pořádku. Rozumíš mi? Hlavně musíš zůstat při vědomí.
Dokážeš to?“
Přikývnu, přestože mi z toho tepání v hlavě málem praskne lebka.
Zvedne se mi žaludek.
 „Nemysli na bolest, Keiro. To zvládneš.“
Mělce se nadechnu a zachvěju se. „Zvládnu to,“ zopakuju a nemám
tušení, jestli lžu, nebo ne.
„Hodná holka.“ Strhne si sako a přitiskne mi ho na bok. „Pevně ho drž,
jako by na tom závisel tvůj život. Slyšíš mě?“
Když Lachlan Mount řekne, abyste něco udělali, jako by na tom závisel
váš život, zřejmě má pravdu. Vzpomenu si na hrůzu, kterou jsem mu viděla
před chvílí v očích.
„Umírám?“ Místo smutku ucítím vztek. Ještě nejsem připravená. Ještě
jsem s tímhle světem neskončila. Ještě jsem neskončila s tímhle mužem.
„Jasně že neumíráš. Nedovolím to.“ Z jeho slov čiší pevné odhodlání
a houževnatost.
„Dobře.“ Přitisknu si sako pevněji k ráně na pravém boku a Lachlan mě
obejme kolem pasu.
„Vypadneme odsud. Mí lidé jsou na cestě. Pevně se drž.“
Znovu přikývnu, a když mě Lachlan vytahuje z auta, při každém pohybu
mi před očima vybouchnou hvězdičky. V předklonu, se mnou v náručí, vůz
zezadu obejde a zastaví se mezi pomačkaným předkem a budovou, do níž
jsme narazili. Se syknutím klopýtne a zvuk jeho bolesti mě drásá víc než ta
moje.
„Zastav. Jsi raněný. Nemůžeš –“
„Až budeš v bezpečí. S tebou nehodlám nic riskovat. Kde sakra jsou?“
Rozhlédne se ze strany na stranu a mně se zatmí před očima.
Co to mám sakra s hlavou?
Zaostřím, protože v žádném případě nesmím znovu omdlít. Jsem silná.
Stisknu mu ruku, abych upoutala jeho pozornost. „Ani já tě neztratím.
Rozumíš? Přestaň se chovat jako tvrdohlavý parchant.“
Podívá se na mě, a když povytáhne jeden koutek, jako by zmizela
jakákoli známka bolesti, kterou před chvílí cítil. „Platí.“
Při zakvílení pneumatik otočím hlavu a prudce sebou škubnu, protože mi
do spánků vystřelí mučivá bolest. Jenomže nic nevidím, protože Lachlan
udělá krok k budově, ještě pevněji mě sevře v náručí a postaví se zády
k přijíždějícímu autu. Chrání mě vlastním tělem.
„Neopovažuj se –“
„Buď zticha, Keiro. Když jde o tebe, udělám to, co musím.“ Položí mi
dlaň na zátylek a přitiskne si moji hlavu na prsa.
 Se skřípěním brzd zastaví další vůz a do mé třeštící hlavy pronikne zvuk
otevírajících se dveří. Jakmile se na chodníku ozvou kroky, Lachlan se
ohlédne přes rameno.
„Díkybohu,“ zašeptá, uvolní se, a když se otočí, spatřím Jizvu.
Další tvář, která ve mně obvykle vyvolává strach, teď přináší jen úlevu.
Jizva se k nám rozběhne, mlčenlivý jako vždycky, ale z každého jeho rysu
čiší zuřivost.
Lachlan mě k sobě přitiskne ještě pevněji. „Odvez ji. Zamkni ji. Ručíš mi
za ni vlastním životem. Rozumíš?“
Mlčenlivý muž přikývne a Lachlan mě předá Jizvovi. „Hlavně mi
neumři, Keiro. Přísahám, že rozmlátím nebeskou bránu a osobně si pro tebe
přijdu.“
Jizva mě drží v náručí, jeho paže dobře znám, ale dál křečovitě svírám
Lachlanův límec. Když Jizva o krok couvne, látka se napne a vyklouzne mi
z prstů.
„Nenechám tě tu!“ Zmítám se Jizvovi v pažích, i když se mi při každém
pohybu bouří žaludek a tělo mě prosí, abych přestala. „Postav mě na zem.
Zůstanu s ním.“
Jizva mi zavrčí do ucha a já upřu oči na košili, kterou má Lachlan
na sobě. Celá levá strana je nasáklá krví. Nejdřív mi bleskne hlavou, že je
moje, ale podle rozervané látky a pravidelně stříkající krve poznám, že se
mýlím.
„Nech mě tady! Zachraň jeho! On tě potřebuje víc.“ Po tvářích mi tečou
slzy zoufalství, když se Jizva nenechá rozhodit mým směšným zápolením,
sevře mě pevněji a odnáší pořád dál a dál od Lachlana.
Běží k nám dva další muži, ale ty neznám.
„Zabij je!“ zaječím a skoro nepoznávám svůj hlas. „Neopovažujte se ho
dotknout, hajzlové!“
Lachlan zavrávorá a ti muži ho chytí, každý z jedné strany.
„Odvez ji do bezpečí –“ Odmlčí se a jeho tělo ochabne v pažích cizinců.
„Ne!“ zakvílím, jenže Jizva pokračuje v cestě k autu a ignoruje, co se
právě stalo. „Zastav! Musíš se pro něj vrátit!“
Snažím se mu vyškubnout, buším do něj, lhostejná k bolesti, která mi
rozdírá tělo. Když muži vlečou Lachlanovo bezvládné tělo k autu, jež
neznám, a Jizva míří opačným směrem, hrůza tu bolest přehluší.
 „Pusť mě!“ vykřiknu, když mě položí na zadní sedadlo a zabouchne
dveře, ale zlomí se mi hlas.
Zoufale zašátrám po klice, abych těm mužům zabránila odvléct Lachlana,
jenže Jizva už sedí za volantem. Dveře se zamknou, vůz prudce vyrazí
dopředu a rozjede se ulicí ve Francouzské čtvrti.
Před několika týdny bych se radovala, kdyby mě auto odváželo
od Lachlana Mounta, ale to bylo dřív. To, co řekl v hangáru, byla pravda.
Všechno se změnilo.
Když se otočím a podívám se tónovaným zadním sklem, po tvářích se mi
valí potoky slz. V dálce spatřím, jak muži nakládají Lachlanovo bezvládné
tělo na zadní sedadlo automobilu.
Do ochraptění vřískám na Jizvu, aby mě odvezl zpátky, ale jakmile
odbočíme za roh, ztratím Lachlana z dohledu.
„Ne!“
 TŘI
Keira
Nepamatuju si, že jsem omdlela, ale když se proberu v místnosti s bílými
stěnami, průmyslově šedou podlahou a pachem dezinfekce, vím, že jsem
musela ztratit vědomí.
Prudce se vztyčím na nemocniční posteli a rozhlédnu se. Špatný pohyb.
Dunění v hlavě zesílí a zatmí se mi před očima.
Skrz mlhu rozeznám další postel, která stojí vedle mojí, ale je prázdná.
Kde je Lachlan? Hlavou mi jako noční můra víří vzpomínky na to, jak ho
odvlekli dva cizí muži. Musím ho najít.
Strhnu ze sebe elektrody, které mám na hrudníku. Pravidelné pípání
přístroje se okamžitě změní v alarm.
Jsem ještě připojená k infuzi, ale odlepím náplast a chci si vyškubnout
jehlu. Dveře se rozlétnou a do pokoje přispěchá žena, kterou jsem nikdy
neviděla.
„Přestaňte. Když si ji vytrhnete, budeme vám muset zavést další. Trval
na tom, abychom s vámi nic neriskovali. Podle mě si dělá zbytečné starosti,
ale já nejsem šéf.“
„Kde je?“ V ruce sevřu hadičku, jako bych byla psychicky labilní
pacientka s nožem přitisknutým k zápěstí. „Řekněte mi to, nebo si tu jehlu
okamžitě vyškubnu.“
Když uslyší moji výhrůžku, vykulí na mě oči. „Jsou u něj doktoři a dávají
ho dohromady. Nemusíte vyvádět, jinak se na mě kvůli tomu naštve.“
Ruka mi ochabne.
„Dávají ho dohromady? Jak to s ním vypadá?“ Vybaví se mi jeho
rozervaná košile a krev tryskající z rány v jeho boku. „Co se stalo? Kde to
jsem?“
Moje vzpomínky jsou ještě útržkovitější než ten večer, kdy jsem se opila
v Dublinu. Ten večer, kdy jsem tančila s Lachlanem v hostinci.
Odpoví na moje dotazy na přeskáčku. „Jste na klinice v jeho areálu. Jsme
tu soběstační. Mounta postřelili, čistý průstřel. Vy máte kromě silného
otřesu mozku povrchové řezné ranky, pohmožděniny a slušně velkou tržnou
ránu na pravém boku. Měla jste štěstí, že nebyla hluboká. Nemuseli jsme ji
šít, stačil dermabond. Ošetřili jsme vás a udělali vám řadu testů. Budete
v pohodě.“
Pohlédnu na modré nemocniční oblečení, které mám na sobě, jako bych
mohla vidět skrz něj. „Řezné rány, pohmožděniny a otřes mozku? Nemělo
by to víc bolet?“
Žena, která, jak mi došlo, je buď lékařka, nebo sestra, se dá do smíchu.
„Zlato, máte v sobě tolik analgetik, že byste se měla cítit jako šampion.
Jen… si nechte tu kapačku v ruce. Všechno byste zašpinila. Dneska jsme už
odstranili spoustu krve.“
Tolik o mně.
„Kdy se Lachlan zotaví? Byl ten průstřel vážný? Uzdraví se, že? Tvrdil,
že bude v pořádku. Slíbil mi to.“
Prohlíží si mě, jako bych byla nějaký druh divokého zvířete, a právě teď
se přesně tak cítím.
„Ztratil mnohem víc krve než vy. Ani se nepokusil krvácení zastavit,
i když to umí.“
Matně se mi vybaví, že mi dal svoje sako, abych si ho přitiskla na ránu.
Možná na úkor vlastního života.
„Neumře.“ To není otázka. Nemůže být, protože bych ho ztratila.
Ale sestra nebo lékařka nebo kdo to sakra je, souhlasí. „Ne. Máte pravdu.
Neumře. Na to je zatraceně tvrdohlavý. I ďábel by ho hned poslal zpátky.“
Do paniky, která mi svírá hrudník, se propracuje maličký kousek úlevy.
„Víte to jistě?“
Přikývne. „Dělá na něm pár špičkových doktorů. Pro Mounta jen to
nejlepší. Ale ten paličatý mizera na sebe nenechal sáhnout, dokud neošetřili
vás.“
„Cože?“ Zlomí se mi hlas.
„Vytáhl na ně pistoli.“
Tohle se přesně podobá muži, kterého znám a miluju.
Počkat.
Miluju?
To slovo mi proletí hlavou jako kulka, která zřejmě roztříštila čelní sklo
auta.
Je to vůbec… možné?
Vyčerpaně se svezu zpátky na polštář a žena přistoupí blíž.
 „Jste v pořádku, paní Kilgoreová?“
Jsem v pořádku?
Nevím, co na to odpovědět. Právě teď se potýkám s nejpřekvapivějším –
ale očividným – zjištěním ve svém životě.
Zamilovávám se do Lachlana Mounta.
Zapomeňte na to. Nezamilovávám. Zamilovala jsem se.
„Paní Kilgoreová? Děje se něco? Máte bolesti?“
Zavrtím hlavou. „O to nejde. Já… prostě…“
V očích se jí objeví chápavý výraz. „Opožděný šok?“
„Možná.“ S hlavou na polštáři se zadívám na strop a smiřuju se s tím.
Slyšela jsem, že traumatické zážitky můžou mít očistný účinek na vaše
myšlenky, ale jak mi mohlo uniknout, co vzniká pod povrchem?
„Zatanči si se mnou, Lachlane. Zatanči si se mnou v Dublinu.“
Hlavou se mi mihne jeho úsměv z toho večera. Došlo k tomu tenkrát?
Záleží na tom?
„Můžu vám znovu připevnit ty elektrody, abychom vás měli pod
kontrolou? Jsem si jistá, že by mě zabil, kdybych dopustila, aby se vám teď
něco stalo.“
Přilepí mi zpátky kapačku a pak se přesune k přístroji, narovná zamotané
elektrody, které jsem si strhla, a znovu mi je připevní, ale já ji vůbec
nevnímám.
Proto mi možná unikne, že něco přidá do roztoku, který mi kape do žíly,
dokud nepromluví.
„Potřebujete si odpočinout,“ prohodí, když odstraní sáček s infuzí, která
tam visela.
„Co jste udělala?“
„Jen jsem vám dala trochu něčeho, abyste se cítila příjemně.“
Ztěžknou mi víčka a otevřu pusu, abych protestovala, jenže proti
analgetikům, co mi poslala do žíly, nemám šanci.
„Až se probudíte, bude tady.“
 ČTYŘI
Mount
Zatímco se zmítám na posteli a probírám se z neklidného spánku, hlavou se
mi opakovaně rozléhají Keiřiny výkřiky. Co mi to sakra dali? Řekl jsem
jim, že nic nepotřebuju. Musím zůstat vzhůru. Ve střehu.
Stejné myšlenky mi táhly hlavou, když ta podělaná kulka prorazila čelní
sklo. Nemůžu ji ztratit. Neber mi ji, prosím.
„Kde je?“ Můj hlas, když konečně spolupracuje, zní mým vlastním uším
ochraptěle, ale není možné přeslechnout zoufalství, které se skrývá pod
mým dotazem. „Je Keira v pořádku?“
„Jsem u tebe.“
Keira mi stiskne ruku. Při jejím doteku se uvolním, i když mi do nosu
zavane pach dezinfekce.
„Přinutila jsem je, aby tě přestěhovali blíž ke mně, protože mi
vyhrožovali, že mě připoutají k posteli, aby mě v ní udrželi, když jsem
chtěla jít k tobě.“
Hlas má zastřený a tichý, takže ji přes pípání přístrojů stěží slyším, ale
její slova mě obejmou a ještě víc uklidní. Nikdy nepochopím, čím jsem si
její oddanost zasloužil. A udělám všechno pro to, aby to tak zůstalo.
Studuju každý centimetr jejího těla od rozcuchaných zrzavých vlasů
po modré oblečení, které má na sobě. Už nikde žádná krev. Nic jí nechybí
a tvář nemá zkřivenou bolestí.
„Řekni mi prosím, že jsi v pořádku.“ V mé noční můře křičela, protože
umírala, a já ji nedokázal zachránit. Ty výkřiky byly horší než bolest každé
kulky, jaká mě kdy zasáhla. Milionkrát horší, než když mě kdysi dávno
srazil ten mercedes. Horší než každá bodná rána nebo jiné zranění, které
jsem utrpěl nebo si dokázal představit.
„Jsem v pořádku. A ty budeš taky v pořádku. Oba budeme v pořádku,
nebo přísahám Bohu, že najdu toho, kdo to udělal, a vlastnoručně ho
zabiju.“ V každém jejím slově je chladné odhodlání.
Moje krvežíznivá ďáblice. Moje vzpurná královna.
 Neměl bych se tomu smát, ale pokud jde o tuhle ženu, nic nemá logiku.
Přišla z bubliny, ze světa, ve kterém jsem nikdy nežil. Když jsem ji zatáhl
do šera a temnoty, nemyslel jsem na důsledky svého jednání, jen na pocit
vítězství, který mi přinese její zkrocení.
Jsem sobec. Znám se natolik dobře, abych to uznal. Jen beru a beru
a beru.
Tohle jsem chtěl provést s Keirou Kilgoreovou. Brát si ji, dokud se jí
nenabažím. Jenže jediné, co jsem si chtěl dneska večer vzít, byl každý
kousek její bolesti bez ohledu na to, jestli mě to zabije.
Nikdy jsem nevěřil v obětavost. Považoval jsem ji za mýtus. Ale
v souvislosti s Keirou Kilgoreovou se moje přesvědčení změnilo.
Všechno se změnilo.
Život mě naučil na ničem nelpět, protože nic na tomhle světě netrvá
věčně. Všechno je dočasné.
V jejím případě s tím už nesouhlasím. Je moje. Zůstane moje. Ani moje
černé srdce by se nedokázalo vyrovnat s její ztrátou. Když to bude nutné,
budu ji chránit do posledního dechu.
Vyhýbal jsem se slabině, jako se ostatní muži vyhýbají ďáblu… nebo
mně. Ale v okamžiku, kdy mi došlo, že bych o ni mohl přijít, jsem
na slabinu kašlal. Tehdy jsem si uvědomil něco jiného – ztratit Keiru
Kilgoreovou by znamenalo ztratit vlastní sílu.
Ta temperamentní zrzka s planoucíma zelenýma očima změnila podstatu
celého mého světa.
„Bála jsem se, že tě ztratím,“ pronese s úzkostlivým výrazem. „Už nikdy
to nechci znovu zažít.“
„Nikdy. Ďábel by mě ani nechtěl.“
„Slib mi to.“
Nic netrvá věčně, připomene mi vnitřní hlas. Ale já jsem kurva Lachlan
Mount a určuju pravidla, která můžu změnit, kdykoli se mi zachce.
„Slibuju.“
Stiskne mi ruku pevněji. „Dobře.“
„Měl bych tě poslat pryč. Na nějaké bezpečné místo co nejdál od sebe,
jenže –“
„Zkus to.“ Keira zvedne vyzývavě bradu.
„Kdybych byl lepší člověk, přesně tohle bych udělal.“
Na tváři se jí objeví umíněný výraz. „Pak je dobře, že takový nejsi.“
 Dveře se otevřou a do pokoje vejde jeden z lékařů, jehož jméno si
nepamatuju. „Pane Mounte, jak se cítíte?“
Teď bych měl pustit její ruku, aby neviděl, jak jsem do ní udělaný,
protože tím přiznám svoji slabinu. Ale neudělám to.
Místo toho si s ní propletu prsty.
„Jako když mě někdo postřelil a doktoři zašili.“
„Můžu říct sestře, aby vám přidala tišící léky. Pak vás nebude nic bolet.“
Začne couvat ke dveřím, ale zastavím ho.
„Ne. Už jste mi jich dali až dost. Nic dalšího nechci. Chci tu bolest cítit.
Každičký záchvěv. Už se otupit nenechám.“
„Lachlane –,“ hlesne Keira a pevně mi stiskne ruku. Když stisk opětuju,
odmlčí se.
„Postarejte se, ať má paní Kilgoreová léky proti bolesti a všechno ostatní,
co potřebuje, ale mě nechte na pokoji. A vyřiďte V., aby za mnou přišel.“
Lékař přikývne, před odchodem přejede pohledem naše spojené ruce.
„Stačí jediné slovo o tom, co se dneska večer stalo, a –“
„To bych si nedovolil, pane. Stiskněte tlačítko, kdyby někdo z vás něco
potřeboval. Jsme vám kdykoli k dispozici.“
Jakmile opustí pokoj, Keira mi vyškubne ruku. Chci ji znovu uchopit, ale
ona už na mě hrozí prstem.
„Nesnaž se snášet bolest jako paličák. Vezmi si ty léky.“
Otočím se k ní, tělo proti každému pohybu protestuje, ale musím jí vidět
do tváře, aby pochopila, proč jsem je odmítl.
„Když jsem utlumený, nemůžu tě chránit, a to nepřipadá v úvahu. Jsi se
mnou spojená. Tvoje bezpečí – tvůj život – je v mých rukou, a tohle nejsem
ochotný riskovat jen kvůli tomu, abych si ušetřil pár hodin bolesti.“
„Pár hodin?“ utrousí ironicky. „Postřelili tě. To není jako se říznout
o papír.“
„Nestalo se to poprvé. A pravděpodobně ani naposled.“
Keira zasténá a je zřejmé, že strach, který ze mě mívala, i když dobře
maskovaný strach, naprosto zmizel. „Neopovažuj se nechat znovu
postřelit.“
„To ti slíbit nemůžu.“
„Potom mi lži. Prosím.“
Chraplavě se zasměju. Je výjimečná. Věděl jsem to odjakživa a ona to
každý den dokazovala svým chováním.
 Lži. Nikdy jsem s nimi neměl problém. Přirozená věc. První volba. Ale
v tomhle případě lhát nemůžu.
„Žádné další lži. Ne mezi námi. Už nikdy.“
Keira na mě ohromeně vykulí oči. „Znamená to, že mi prozradíš všechna
svoje tajemství, když se zeptám?“
Zadívám se na strop. Samozřejmě že je bude chtít znát. Kdyby ne, nebyla
by tou partnerkou, kterou chci – kterou potřebuju –, i když jsem o tom dřív
nevěděl.
Dlouze vydechnu a jedna moje část nevěří, co se chystám udělat. Ale jak
jsem si nedávno uvědomil, všechno se změnilo.
„Co chceš vědět?“
 PĚT
Keira
To. Se. Mi. Snad. Zdá.
Nedává mi volnou ruku, abych mu položila jakoukoli otázku a dozvěděla
se pravdu, že ne? Ale upřímnost v jeho pohledu se nedá popřít. Na druhou
stranu, stejně tak se nedá popřít ani únava na jeho tváři.
Dřív bych využila šanci a toho muže důkladně vyzpovídala, abych se
dozvěděla odpovědi na všechny otázky, které se mi honí hlavou, ale právě
teď to nemůžu udělat. Záleží mi jen na tom, aby se cítil líp.
V okamžiku, kdy jsem sledovala, jak ho ti neznámí muži táhnou do auta,
se totiž pro mě stalo nejdůležitější jeho zdraví a bezpečí.
„Musíš si odpočinut. Prospat se. Protože rozpoutáš v tomhle městě peklo,
aby všichni věděli, že si nikdo nebude zahrávat s Lachlanem Mountem
a jeho ženou.“
Opět se mu mihne přes tvář úžas a zírá na mě, jako by mě viděl poprvé
v životě. Možná je to pravda. Protože takhle jsem se ještě nikdy necítila.
„Mojí ženou?“
Přimhouřím na něj oči. „To ty jsi chtěl, abych uznala, že ti patřím. Zdá
se, že traumatické zážitky zatraceně rychle vyjasní situaci.“
Zavře oči a teprve pak promluví. „Mluví z tebe léky. Až vylezeš z téhle
postele, zase mi budeš nadávat a žádat mě, abych tě nechal odejít.“
Stisknu rty, zkřížím si ruce na prsou a zamaskuju škubnutí bolesti, která
se prodrala medikamenty, co mi napumpovali do těla.
Je to těmi léky? Nevěřím tomu. Ten majetnický pocit, který jsem cítila,
a touhu rozbít zadní sklo, abych se k němu dostala, když ho ode mě
odváželi, nevyvolaly drogy. Možná adrenalin. Ale byla to nezpochybnitelná
pravda.
„Brzy zjistíme, kdo má v tomhle pravdu. Protože už přesně vím, jak to
bude probíhat.“
„Jak?“ zeptá se Lachlan, než však stačím odpovědět, otevřou se dveře.
 ŠEST
Mount
Jakmile vejde V. do pokoje, z jeho výrazu pochopím všechno, co potřebuju
vědět. Je to špatné. Hodně špatné.
Kdysi dávno jsem se naučil, že jediný způsob, jak od něj získat odpovědi,
když mi nepíše esemesky, jsou uzavřené otázky. A protože nemůžu najít
mobil, zbývá mi jen tahle možnost.
„Už jste našli střelce?“ Nemusel jsem ten rozkaz vydat. Věděl jsem, že J.
začne s pátráním, jakmile dorazí zpráva o tom, co se stalo.
V. zavrtěl hlavou.
„Postarali jste se o poldy?“ Někdo tu nehodu určitě oznámil, a kdyby
snad policisté dorazili na místo činu dřív, než zmizely důkazy, potřeboval
jsem, aby zapomněli na to, co viděli. Nikdo se nesmí dozvědět, co se stalo.
Pokud by se rozneslo, že někdo měl tu odvahu a pokusil se mě zlikvidovat,
narušilo by to rovnováhu sil. Naštěstí mi jde většina poldů v tomhle městě
na ruku.
V. přikývne.
„Odtáhli jste auto do garáže a odstranili všechny stopy?“
Další přikývnutí.
„Objevili jste kulku?“
Zvedne ruku se dvěma roztaženými prsty. Vím, že to znamená ještě ne,
ale pracuje se na tom.
„Rozeberte to auto na kousky. Ta kulka musí být někde vevnitř. Neviděl
jsem otvor, kudy vyletěla ven. Zjistěte, odkud přišla, a vypátrejte střelce.
Musíme vědět, kdo je takový idiot, že se o to pokusil.“
Další přikývnutí. V. se otočí k odchodu, ale zastavím ho.
„Zvládl jsi to na jedničku. Její bezpečí je pro tebe vždycky na prvním
místě – ať se děje, co se děje. Vždycky se postaráš nejdřív o ni, tak jako
teď.“
Keira se vloží do hovoru. „Ale ne. S tím nesouhlasím.“
Letmo se na ni podívám. „Do toho se nepleť. O tomhle nehodlám
diskutovat.“
 „Ne na úkor tvého bezpečí. Nechci se kvůli tomu trápit. Cena je příliš
vysoká.“
V. pohlédne z jednoho na druhého, nepochybně v šoku z nového tématu
naší hádky.
„Od koho přijímáš příkazy, V.?“ vyštěknu a V. na mě znovu upře oči.
Když na mě poslušně ukáže, podívám se na Keiru. „Je jedno, co říkáš, já
mám větší slovo.“
„Kecy.“
„Máš smůlu.“
V. znovu zachytí můj pohled a já adresuju další slova jemu.
„Hlídej na chodbě. Nikdo nesmí dovnitř, pokud to nebude lékař nebo
sestra, a pak jen prověřený personál. Prý si potřebuju odpočinout, abych
mohl v tomhle městě rozpoutat peklo a najít toho, kdo to udělal.“ S křivým
úsměvem se podívám na Keiru.
V. přikývne a zamíří ke dveřím.
Jakmile se za ním zavřou, přepadne mě únava, ale stejně natáhnu ruku
ke Keiře a ta mi ji stiskne.
Celá tahle situace – že se se mnou nedohaduje, že se nesnaží utéct – je
neskutečná. A stejně tak to, že se řídím jejími příkazy.
„Nedovolím ti –“
Umlčím ji pohledem. „Myslel jsem, že chceš, ať si odpočinu, abych se
mohl pomstít.“
Povytáhne obočí. „Ty mě fakt poslechneš?“
„Pod jednou podmínkou.“
„Ven s ní,“ vyhrkne okamžitě.
„Ty si taky odpočineš.“
Vzdorovitě našpulí pusu, tentokrát však z naprosto jiného důvodu. „Budu
dávat pozor. Ty spi.“
„V. hlídá venku. Nikdo se přes něj nedostane. Takže prosím aspoň
na chvíli zavři oči. Potřebuju, aby ses co nejdřív uzdravila. Mám s tebou
velké plány, ďáblice.“
Keira si mě dlouho prohlíží, než konečně odpoví. „A ty budeš spát, když
já taky?“
„Budu.“
„Platí.“
Natáhne ruku a já ji stisknu, abych dohodu zpečetil.
 Nějak, uprostřed toho zmatku, se změnily naše pozice. Už nejsem ten,
kdo ji nutí, aby plnila moje přání, protože nemá na vybranou. Teď jsme si
rovni. Partneři.
Je to úplně nový a jiný pocit, který by mě měl vyděsit k smrti, ale se
slabostí nemá nic společného. Ve skutečnosti jsem se nikdy necítil silnější.
Usnu s prsty stále propletenými s jejími.
 SEDM
Keira
Přestože mám v sobě léky proti bolesti, probudím se jako první. Myslím, že
jsem přinutila svoje tělo, aby se probralo, protože jsem se potřebovala
ujistit, že Lachlan stále dýchá.
Jako bych úplně zapomněla na svoje zranění. Mnohem větší starosti si
dělám o něj. I ve spánku je na jeho tváři vidět napětí.
Přísahala jsem, že ho budu až do smrti nenávidět. Že mu nikdy nedám to,
co chce. Že si kolem srdce vybuduju neproniknutelné zdi, i když mi popletl
hlavu a donutil mé tělo, aby mě zradilo.
Lachlan Mount ty zdi zbořil. Když se obrátil zády k ulici a chránil mě
vlastním tělem, bylo naprosto jasné, co ke mně cítí, a to jsem ještě
nevěděla, že ho postřelili.
Ale když budu naprosto upřímná, tehdy se nezačaly mé zdi bortit. Ne,
malta se začala drolit v okamžiku, kdy mě vzal do Dublinu a splnil mi
dlouholetý sen, ačkoli z toho sám nic neměl.
Možná jsem zatím neměla příležitost položit mu svoje otázky, ale jsem
ochotná vsadit všechno, co mám, že nesobecké jednání je pro Lachlana
Mounta novinka.
Dveře pokoje se znovu otevřou a dovnitř vejde V. Další změna, protože
už na něj nemyslím jako na Jizvu. Není to ten muž, kdo mě pomáhá držet
v zajetí, ale člověk, který je za mě ochotný položit život.
„Je všechno v pořádku?“ zašeptám.
Vím, že mi neodpoví, a přestože Magnolia tvrdila, že mu Lachlan vyřízl
jazyk, jsem si na sto procent jistá, že se pletla. Oddanost, jakou V. prokazuje
svému šéfovi, nepramení ze strachu nebo vydírání. Je to výsledek respektu.
V. přikývne, ale něco mi podá.
Moje peněženka. A v druhé ruce? Můj mobil.
Obojí položí vedle mě na postel a naléhavě kývne na telefon.
Podívám se na displej a spatřím několik zmeškaných hovorů od táty
a textovky od Temperance.
Sakra. Je jedna odpoledne, ale o den víc, než jsem předpokládala.
 Spala jsem mnohem déle, než jsem si myslela.
Na tom, že jsem ztratila pojem o čase, se podepsala změna času
po návratu z Irska, sedativa a chybějící hodiny v pokoji.
Odemknu displej a nejdřív si přečtu esemesky.
TEMPERANCE: Mame vyvesene telefony. Tvuj tata. Novinari. Rada pro turisticky
ruch. Distributori. Vsichni se zajimaji o cenu z GWSC. Vim, ze ses tam rozhodla jet
na posledni chvili, ale musim jim něco rict, sefko. Pomoz mi.
TEMPERANCE: Je vsechno v poradku? Kde jsi?
TEMPERANCE: Keiro, ozvi se sakra. Tvuj tata prohlasil, ze zitra rano sedne do letadla
a prileti sem.

Poslední textovku poslala před hodinou.

Zatraceně. Právě teď rozhodně nechci, aby byl táta kdekoli poblíž New
Orleansu. Ne, když jsem v téhle situaci. Lachlan přísahal, že se mojí rodině
nic nestane, a já mu věřím, ale stejně je tady nechci.
Zkontroluju signál a zjistím, že žádný nemám.
Podívám se na V. „Potřebuju si zavolat. Napsat pár esemesek. Musíš mi
pomoct. Táta sem nesmí přijet.“
V. vrhne pohled na spícího Lachlana a pak zpátky na mě. Očividně má
dilema.
„Potřebuju na pár minut odejít. Prosím. Je to důležité. Věř, že bych tě
o to neprosila, kdyby nebylo.“
Něco ho obměkčí, buď moje slova, nebo můj tón, a tak přikývne
a zvedne prst. V podstatě univerzální gesto pro chvilku počkej. Vyjde
z pokoje a vzápětí se vrátí se sestrou, která mě přesvědčila, abych si
nevyškubla kapačku z ruky.
„Potřebujete něco? Co se děje?“ Pohlédne ze mě na Lachlana.
„Potřebuju, abyste mě odpojila. Musím vyřídit pár telefonátů. Je to šíleně
důležité.“
Sestra přimhouří oči. „Ví o tom Mount?“
„Chcete mu vysvětlovat, proč jste neuposlechla jednoduchý příkaz?
Protože v tuhle chvíli vám můžu garantovat, že když nesplníte moji žádost,
bude to brát stejně, jako byste nesplnila jeho.“ Můj tón nepřipouští námitky
a každé slovo pronesu s autoritativní sebejistotou.
Můj komentář ji zaskočí a za necelou minutu se rozhodne. „Hned vás
odpojím.“
 V hlase má nepopiratelný respekt. Rychlými, efektivními pohyby mi
sundá elektrody z těla a vytáhne jehlu ze žíly.
„Stejně už to nepotřebujete, ale měla byste mu říct, že jste mě k tomu
donutila, jinak si to šeredně odskáču.“
„Nedělejte si starosti. Nic se vám nestane.“ Pohlédnu na V., který na mě
mlčky čeká. „Sežeň někoho, ať pokoj chvíli pohlídá. Někoho, komu
stoprocentně věříš.“ Škubnu hlavou ke spícímu Lachlanovi.
V. přikývne, znovu vztyčí ukazovák a zmizí.
Když se vrátí, aby mě odvedl z pokoje, jsem na nohou, ale
roztřesenějších, než jsem ochotná přiznat. Nejdřív ty dva muže za dveřmi
nepoznám, vím však, že už jsem je někdy viděla.
To jsou ti dva, co Lachlana zachytili, když upadl.
„Jestli ho necháte třeba jen vteřinu bez dozoru, oba vás vlastnoručně
zabiju. Jasný?“ varuju je a šok, který se jim objeví na tváři, je skoro
k smíchu.
To, že jsem tu výhrůžku vyslovila, mě nějak překvapí míň než to, jaký
z ní mám příjemný pocit. V tuhle chvíli jsem ochotná dotáhnout do konce
spoustu věcí, které by mě nikdy nenapadly. Prodala jsem svoje tělo, abych
ochránila svoji rodinu a přátele. Teď bych prodala svoji duši, aby
Lachlanovi nikdo neublížil.
„Jistě, madam. Můžete se na nás spolehnout,“ odpoví jeden z nich.
Kývnu na ně a muži to gesto s uctivým respektem opětují.
Změny prostě pokračují.
Už nejsem zajatkyně. Jsem manželka krále.
„Kde jsi sakra byla? Už celou věčnost se tě snažím sehnat,“ vyhrkne
Temperance místo pozdravu.
Jak držím telefon u ucha, třeští mi hlava, ale snažím se bolest ignorovat.
„Při návratu z Dublinu došlo k nečekanému zdržení. Omlouvám se, dřív
jsem se však ozvat nemohla.“ Jsem pyšná, jak profesionálně zní moje
hloupá výmluva a že se mi netřese hlas.
„K nečekanému zdržení?“ Má skeptický tón, v nejlepším případě.
„Nejdřív mi vyklop, co se děje, a pak ti musím říct pár věcí já. Věcí,
které nesmíš nikomu prozradit. A myslím tím nikomu.“
Moje asistentka ztichne. „Keiro, má to něco společného s tím řidičem,
který tě zničehonic začal před pár týdny vozit do práce?“
 Nepřekvapuje mě, že si všimla, že mě V. vozí, ale to, že se o tom zmínila
teprve teď.
„Jo, ale nejdřív byznys. Potom ti povím zbytek.“
Temperance na mě vychrlí seznam záležitostí, které vyžadují moji
pozornost, a všechny souvisí s oznámením, že Spirit of New Orleans získala
prestižní cenu. Cenu, která, jak už vím, mě zřejmě zachránila, protože
ztlumila náraz kulky, jež proletěla Lachlanovým tělem. Bylo by to
nejlogičtější vysvětlení vzhledem k ráně, kterou mi ošetřili na pravém boku,
v místě, kde mi stála na klíně skleněná láhev, pravděpodobně je pořád ještě
v tom rozstříleném autě. Ale nic z toho Temperance neřeknu.
„Takže, média chtějí oznámení a datum, kdy se začne whisky oficiálně
prodávat. Rada pro cestovní ruch chce kvůli zájmu novinářů vědět, kdy
můžeme zahájit exkurze. Tvůj táta chce vědět, kde jsi sakra sehnala peníze
na to, abys mohla jet na konferenci. Jo, a všichni naši distributoři chtějí
vědět, kdy se dostane k nim.“
Pomalu, mělce se nadechnu, protože mi třeští hlava, a nechám si dvě
vteřiny na to, abych všechny ty informace zpracovala a opět fungovala jako
výkonná ředitelka.
„Napiš tiskovou zprávu. Sděl zpravodajským serverům, že Spirit of New
Orleans uvedeme už velice brzy na trh v omezené exkluzivní edici
a pošleme jim předem vzorky, aby ji mohli sami ohodnotit.“ Odmlčím se.
„Jeffu Doonovi vyřiď, že provádíme přípravy na základě osvědčených
postupů, které jsem se dozvěděla v lihovaru, co nabízí prohlídky v Dublinu,
a jakmile budeme mít všechna bezpečnostní opatření hotová, spustíme to.
Taky mu řekni, ať to zkoordinuje s tiskem, aby novináři viděli nejnovější
neworleanskou atrakci jako první.“
„To se mi líbí, šéfko. Všechno si zapisuju.“
„Fajn. Distributoři – těm pošli stejnou tiskovou zprávu a řekni jim, že
jejich objednávky začneme přijímat dopředu, ale jako pojistku očekáváme
částečnou zálohu, protože předpokládáme, že první várky vyprodáme
za velice krátkou dobu.“
„Hmm. Drsný. Tohle je ještě lepší.“
Mám na jazyku, že jsem se učila u těch nejlepších, ale spolknu to. Místo
toho mi bleskne hlavou, jak moc mě Lachlan změnil. Sebedůvěra, kterou
jsem získala, a moje autorita nejsou náhoda. Díky němu jsem si začala věřit
a to byla prostě další puklina ve zdech kolem mého srdce, které se postupně
zhroutily. Usměju se a cítím se jako ředitelka nejvíc od toho dne, kdy mi
začal patřit ten stůl v suterénu.
Což mě přivede k další záležitosti.
„S tátou to vyřídím sama. V žádném případě nechci, aby sem on, máma
nebo sestry přijely.“
Temperance na druhém konci linky ztichne. „Má to něco společného
s těmi dalšími věcmi, které mi chceš říct?“
Chvilku přemítám, jestli je rozumné prozradit jí svoje tajemství, jenže
Temperance musí být připravená. Podle toho, co o Lachlanu Mountovi vím,
je jasné, že mi určitě nedovolí vrátit se k normálnímu, nebo aspoň částečně
normálnímu, životu, pokud mu hrozí, a tím pádem i mně, nějaké nebezpečí.
„Jo. A musíš mi přísahat, že to, co ti teď povím, si necháš pro sebe.
Kdybys to někomu řekla, mohlo by tě to stát život – a myslím to vážně.“
Temperance dlouho mlčí, místo aby překypovala otázkami, které, jak
jsem čekala, na mě začne bleskurychle chrlit. Kdybych byla na jejím místě,
zeptala bych se, jestli volám z psychiatrického oddělení v nemocnici a jestli
to je důvod, proč se se mnou nemohla spojit, Temperance to však neudělá.
Naopak mě překvapí.
„Vím, že podle tebe je život černobílý, Keiro, ale pro některé z nás je spíš
šedý. Ať mi řekneš cokoli, zůstane to mezi námi. Už teď vím spoustu věcí,
které by mě mohly poslat do hrobu, a umím držet jazyk za zuby. Není to
poprvé, kdy na tom závisel můj život nebo život člověka, jehož mám ráda.“
Takovou odpověď jsem nečekala, ovšem nic jiného slyšet nepotřebuju.
„Jednou mi povíš, co to znamená, ale teď na to nemáme čas.“
„Jasně, šéfko. Tak spusť.“
„Nějakou dobu nebudu docházet do kanceláře.“
„Teď vážně začínám litovat, že nemáme kódové slovo pro případ, kdyby
tě unesli.“
Neubráním se uchechtnutí a moje tělo zaprotestuje ostrou bolestí. „Jo,
pravděpodobně kódové slovo fakt potřebujeme, ovšem ne dneska. Měla
jsem malou nehodu a pak je tu bezpečnostní hrozba –“
Temperance mě v panice přeruší. „Nehodu? Jsi v pořádku? Co se stalo?“
„Jsem v pohodě, ale… ta nehoda se netýkala jen mě. Nemůžu ti říct
všechno, jen prostě potřebuju, abys mě zastoupila na pozici ředitelky. Budeš
řešit pracovní záležitosti osobně a já budu pracovat z domova.“
 Temperance se ostře nadechne. „Čtu mezi řádky, Keiro, a vůbec se mi to
nelíbí.“
Polknu, vytěsním bolest ve svém těle, odhodlaná to zvládnout jako šéfka,
kterou jsem. „Jsem v bezpečí a vím jistě, že se mi nic nestane. Nicméně aby
to platilo i dál, potřebuju, abys udělala přesně to, co ti řeknu.“
„Dobře. Už se tě nebudu vyptávat. Vím, že míň někdy znamená víc. Tak
mi pověz, co ode mě chceš.“
Dalších pět minut udílím Temperance pokyny a taky jí připomenu
zvýšení platu, které jsem jí slíbila. „Uvidíš to hned na příštím šeku.“
„Víš to jistě?“
„Jo.“
Je mi jedno, že dočasně budou financovat zvýšení jejího platu
Lachlanovy peníze, protože kvůli stejnému muži půjde Seven Sinners
ve světě whisky nahoru. Nebo jsem se konečně stala tou šéfkou, kterou, jak
jsem si díky němu uvědomila, jsem? Další změna.
„Mám, co potřebuju. Jen… můžeš být opatrná? Vím, že mi neříkáš
všechno, ale pochopila jsem dost na to, aby mi bylo jasné, že jsi v průšvihu.
A jestli to má něco společného s tím, co si myslím, dávej na sebe prosím
pozor.“
„Dám, děkuju.“
Znovu se odmlčí. „Fajn. Teď bys měla zavolat tátovi.“
„Hned to udělám. Díky, že jsi mě vyslechla… a četla mezi řádky.“
„Pořád chci kódové slovo pro případ únosu.“
„Slibuju, že utrousím něco o chardonnay nebo proseccu.“
Temperance vyprskne smíchy. „V tom případě budu fakt vědět, že jsi
v obrovském průšvihu.“
„Přesně tak.“
Když zavěsíme, zírám na mobil a přemítám, jak sakra zvládnu ten další
telefonát.
 OSM
Mount
„Kde sakra je!“
Když otevřu oči a zjistím, že postel vedle mě je prázdná a z tyče visí
odpojená hadička kapačky, šíleně se rozzuřím, i když na to nejsem nijak
pyšný.
Dveře se rozletí a dovnitř vpadnou Z. a D.
„Kde je?“ chci vědět a oba muži slyší v mém hlase tichou hrozbu.
„Je s V. Potřebovala si vyřídit pár telefonátů. Byznys. Rodina.“
Nejdřív mám chuť ji ohnout před koleno a naplácat jí, že odešla bez
mého svolení, ale ovládnu se. Trochu. Člověk nepřekročí vlastní stín.
„Kde jsou?“
„Nahoře, protože jsme tady pořád bez signálu. Váš příkaz, šéfe.“
V. ví, že kdyby se Keiře něco stalo, zemře, ale už několikrát dokázal, že
je za mě ochotný obětovat život. Předpokládám, že totéž by udělal pro ni.
„Okamžitě ji sem přiveďte.“
„Ale, šéfe. Paní Kilgoreová nám řekla, že vás nesmíme nechat bez
dozoru. Prý…“
Když se Z. odmlčí, pobídnu ho, aby pokračoval. „Co paní Kilgoreová
řekla?“
„Že nás oba vlastnoručně zabije, když to uděláme.“
Zacukají mi koutky. To, že Keira už dává rozkazy mým zaměstnancům,
mě překvapí. Jedna moje část si nebyla úplně jistá, jestli to, co mi před
chvílí řekla, nesouviselo s léky, adrenalinem nebo šokem, ale zdá se, že
jsem se mýlil. Keira se ujímá role, o níž jsem si nebyl jistý, jestli ji přijme,
a dělá to bez mého pobízení.
„A vy jste jí uvěřili.“
Oba muži přikývnou. „Myslela to vážně, pane.“
Usměju se. Moje malá ďáblice.
„Pošlete někoho nahoru, ať jí vyřídí, že vyžaduju její přítomnost.“
Dveře, stále trochu pootevřené, se rozlétnou dokořán.
„Vyžaduješ moji přítomnost? To zní strašně oficiálně.“
 I v haleně šmoulí barvy a o dvě čísla větší se Keira chová jako královna.
Kývne na oba muže, ti opustí pokoj a zavřou za sebou dveře. Keira zatím
dojde k mé posteli.
„Zařídila jsi, co jsi potřebovala?“
„Jo. Všechno, co jsem mohla. Spoustu věcí jsem přehodila
na Temperance. Po dobu mojí nepřítomnosti bude provozní ředitelkou.
A přesvědčila jsem tátu – bez výčitek svědomí, jak bych měla dodat – aby
nejezdil, dokud na něj nebudu mít čas.“
Při zmínce o jejím otci ztuhnu. „Teď není vhodná doba, aby byla tvoje
rodina v tomhle městě.“
„Já vím. A oni nepřijedou. Pořád na ně dává někdo pozor? Na všechny?“
„Jo. Budou pod dohledem, dokud ten rozkaz nezruším. Což nemám
v úmyslu. Dal jsem ti slib a dodržím ho.“
Keira stojí mezi našimi postelemi. Je vidět, že jí po tom výletě dochází
energie. Já možná dokážu fungovat s bolestí, ale jen proto, že jsem nikdy
neměl na vybranou. Jí by se to stát nemělo.
„Díky.“
„Nemusíš mi za to děkovat.“ Natáhnu se a vezmu ji za ruku. „Pojď sem.“
Jemně ji k sobě přitáhnu a bez ohledu na pronikavou bolest v ráně
po průstřelu se odsunu stranou.
„Nevejdu se sem.“
„Blbost.“
Vzdorovitě našpulí rty, ale stejně si lehne vedle mě a oba se co možná
nejpohodlněji uvelebíme. Když mám její obličej těsně u svého, znovu
promluvím.
„Řekla jsi, že mě neopustíš, a já tu byl sám, když jsem se probudil.“
„Naléhavá situace. Zajistila jsem, aby se ti nic nestalo.“
Zavrtím hlavou. „To není tvoje práce.“
„Ty bys to pro mě neudělal?“
„To je něco jiného.“
Přimhouří na mě oči. „Ne, není. Netuším, co nás do toho průšvihu
dostalo, ale vím, že ho společně zvládneme.“
Nás. To slovo mi rezonuje v hrudníku. Nikdy jsem nebyl součástí nás.
Ovšem díky způsobu, jakým to řekne a jak se chová v téhle vážné situaci,
mi dojde, že je to jediná žena, která by mi mohla stát po boku.
 „Můžeš dávat rozkazy mým zaměstnancům, ale nikdy na úkor vlastního
bezpečí. Jasné?“
„Jasné,“ zamumlá s očividnou neochotou.
„Mám pro tebe další pravidla.“
Stiskne mi ruku a já jsem závislý na tom, jak nenuceně a dobrovolně se
mě dotýká. „Poslouchám tvoje podmínky, Lachlane.“
Když vysloví moje jméno, znovu se usměju, což dělám v poslední době
až moc často, ale snad si jednou zvyknu, že se mi koutky stáčejí nahoru.
Nebo poteče v ulicích další krev, abych se pomstil.
„Podmínky. Pokud nejsem nedostupný, v bezvědomí nebo v nebezpečí,
dávám svým zaměstnancům rozkazy já.“ Když Keira otevře pusu, jako by
chtěla protestovat, pokračuju, dřív než stačí pronést jediné slovo. „Ale
vysvětlím jim, že každý tvůj příkaz má stejnou váhu jako můj.“
Na vteřinu stiskne rty a pak odpoví. „To přežiju.“
„Zadruhé, když ti řeknu, abys něco udělala pro svoji bezpečnost,
okamžitě to splníš. Snad si uvědomuješ, že situace, které jsou otázkou
života a smrti, nejsou nic výjimečného, když jsi součástí mého života.“
„Chápu.“
To, že se nehádá ani nediskutuje, mi vlije do žil nový pocit. Naději
do budoucna.
„Nakonec… v ložnici pořád rozhoduju já.“
Keira zvedne bradu v tom umíněném gestu, na které jsem si už zvykl.
„Chceš mi lhát a tvrdit, že se ti to nelíbí?“
Zavrtí hlavou. „Ne. Ale občas to necháš na mně.“
„Uvidíme.“
Tentokrát se jí mihne přes tvář letmý úsměv.
„Ještě jedna věc.“
„Co?“ zeptá se pobaveně.
„Dej mi pusu.“
Skousne si ret, lehce se o mě otře ústy a já jí odpovím stejným způsobem.
Když se odtáhnu, mám na jazyku její chuť.
„Nebudeš mi dávat žádné tamty příkazy, dokud se neuzdravíš,“
poznamená.
„Dokud se neuzdravíš ty,“ opravím ji.
„Platí.“
 Nadechnu se a dlouze, pomalu vydechnu. Nechci měnit téma, ale nedá se
nic dělat. Než se nechám Keirou a přísliby budoucnosti omámit, musím
odpovědět na její otázky a říct jí pravdu.
Je načase jí ukázat, jak černou mám duši, a zjistit, jestli ode mě neuteče.
Což je přesně to, co by měla udělat.
 DEVĚT
Keira
„A teď mi můžeš položit svoje otázky.“
Změna tématu po našem vyjednávání mě vyvede z míry a snažím se
rozlousknout, proč to udělal. Ale nezeptám se. Mám pocit, že odpověď už
znám.
Je to test. Ten, co rozhodne, jestli zůstanu věrná svým novým plánům
a postavení, které mám zaujmout, nebo vyděšeně prchnu z pokoje.
V tuhle chvíli jsem si naprosto jistá, že kdybych chtěla, nechal by mě jít.
I v něm se něco změnilo. Cítím to.
„Bojíš se, že uteču, až mi na ně odpovíš?“ zeptám se.
„To je tvoje první otázka?“ Má strohý tón, slyším však vzkaz, který se
v něm skrývá.
„Úvodní. Jen se chci ujistit, že chápu, proč jsi s tím začal.“
Lachlan se mi zadívá do očí. „Nenech se mýlit, Keiro. Nejsem dobrý
člověk. Jestli očekáváš na každou otázku bezúhonnou odpověď, budeš
zklamaná. Tvůj první dojem ze mě bude vždycky ten nejpřesnější.“
Po jeho slovech se mi vybaví první dojem, který jsem z něj měla ve své
kanceláři. Byl to strach, ale ještě něco. Ovládl veškerou moji pozornost
a byla jsem z něj příšerně nervózní. Jeho pověst mě děsila, ale vycházela
z něj energie, která si mě podmanila, dřív než mi došlo, že mi hrozí
nebezpečí.
To vlastně nebyl můj první dojem z něj. Protože ten jsem si vytvořila
ještě předtím, než jsem věděla, o koho jde. Tu noc na maškarním plese. Tu
noc, kdy změnil průběh mého života, a já o tom neměla tušení.
Můj skutečně první dojem z Lachlana Mounta byl – tohle je ten muž,
na něhož čekám celý život a chci s ním navždycky zůstat.
Takže bez ohledu na to, co mi poví, se budu pevně držet téhle vzpomínky
a všech těch věcí, které od té doby udělal, aby mi dokázal, že mám pravdu.
„Zvládnu to,“ prohlásím bez váhání.
„Tak se ptej.“
 Skoro jako by se mě snažil od mého rozhodnutí odradit, čímž mě v něm
naopak ještě utvrdí. Možná jde o obrácenou psychologii. Možná je to další
trik. Ale to si nemyslím. Jsem si naprosto jistá, že se mi chce Lachlan co
nejvíc otevřít.
„Dobře. Začneme lehkou otázkou. Zaplatil jsi mému manželovi, aby
zmizel a předstíral svoji smrt?“
Když promluví, není v tom ani stopa lítosti. „Jo, ale to už jsi věděla.“
„Zabil jsi ho?“
Lachlan se odmlčí a já přemítám, jestli odpoví. Po několika vteřinách to
udělá.
„Nikdy ti neřeknu, jestli jsem někoho zabil. Ne, protože ti nevěřím, ale
protože nechci, aby ses tím trápila nebo po tobě žádali, ať dosvědčíš něco,
co jsem ti prozradil.“
Skousnu si ret, protože jsem počítala s úplně jinou odpovědí.
Předpokládala jsem, že to bude strohé ano. Ovšem tahle odpověď je
mnohem složitější. Je naprosto upřímná a já se cítím nějak klidnější, než
kdyby mi odpověděl tak, jak jsem čekala.
V tu chvíli mi to dojde – Lachlan Mount chrání nejen moje tělo. Snaží se
ochránit moji duši před hříchy, které pošpinily tu jeho.
Když si to uvědomím, zaplaví mě vlna emocí. Tvrdí, že není dobrý
člověk, ale je mnohem lepší než ten, na jehož osud jsem se právě zeptala.
Nemám o tom nejmenší pochybnosti. Ale potřebuju se dozvědět, jestli se
Brett vrátí, nebo je doopravdy mrtvý. Prostě to potřebuju slyšet. Potřebuju
vědět, jestli můžu žít beze strachu, že se vrátí moje minulost.
„Keiro?“ řekne a jeho pobídnutí mi naznačí, že jsem mlčela déle, než
jsem si myslela. „Skončíme u první otázky?“
Nepatrně zavrtím hlavou. „Ne. Jen… přemýšlím.“
„A?“
„Musím vědět, jestli se někdy vrátí. Nepotřebuju znát detaily. Jen to
potřebuju uzavřít.“
Lachlan mi s vážnou tváří oznámí: „S jeho návratem si už nikdy nemusíš
dělat starosti.“
V hlavě mi zuří vichřice nových emocí a zjištění a tohle přidá do té
směsice pořádnou dávku úlevy.
„Děkuju,“ zašeptám.
Moje reakce ho překvapí. „Proč bys mi za to měla děkovat?“
 „Protože až do konce svého života nechci vidět jeho tvář.“
„Neuvidíš ji. Další otázka.“
Než se rozhodnu, na co se zeptat dál, na chvilku oba ztichneme. Když už
jsme u toho, existuje jedna otázka, kterou jsem nebyla schopná pochopit.
Tu noc, kdy jsem usoudila, že je pro mě ten pravý, ten, na něhož čekám
celý život… Pořád si nedokážu vysvětlit, jak se to mohlo stát. Zdá se, jako
by zasáhl sám osud, ale potřebuju znát pravdu.
„Jak ses dostal ten večer, kdy se konal maškarní ples, k mému vzkazu?“
Když jsem se poprvé dozvěděla, že to byl Lachlan, a ne Brett, rozzuřeně
jsem na něj zaútočila, ovšem teď to nemám v úmyslu. Přesto to musím
vědět.
„Nejde o to jak, ale spíš kdo,“ odpoví opatrně a mně v hlavě víří
nejrůznější možnosti a s každou další vteřinou sílí moje úzkost.
„Kdo?“
„Magnolia Maisonová.“
 DESET
Mount
Když Keira zbledne jako stěna, lituju, že jsem jí to prozradil, ale slíbil jsem,
že jí už nebudu lhát. Navíc to musí vědět bez ohledu na to, jak rád bych ji
ochránil před pocitem zrady, který teď bezpochyby prožívá.
„Ten vzkaz ti dala Magnolia? Jak? Proč? Nechápu, proč by to dělala.
Tvrdil jsi, že sis myslel, že jsem dárek. Nedává to smysl.“
Kéž bych pro ni měl lepší odpovědi, ale Magnolii jsem kvůli nim přivést
nenechal. „Nevím, co ji k tomu vedlo, ale rozhodně k tomu měla nějaký
motiv.“
„Jenže –“
Šokovaná. Jedině tak dokážu popsat její výraz. Propletu si s ní prsty
a stisknu je, abych neriskoval, že to mezi nás vrazí klín.
„Magnolia je bordelmamá. Svoji skvělou pověst získala díky tomu, že
má nejlepší holky a dokáže z jakéhokoli důvodu jakoukoli sehnat.“
„Ale proč by do toho zatáhla mě?“ zeptá se Keira nevěřícně a vyprostí mi
ruku. S bolestivým škubnutím se posadí, a než jí v tom stačím zabránit,
přehodí nohy přes okraj postele.
Chci ji obejmout, aby zůstala, hlavně proto, že nesnáším, když ji vidím
v bolestech, ale ona řeší věci takhle. Už jsem to pochopil a nechám ji být.
Každopádně na chvíli.
Kéž bych ji toho mohl ušetřit… jenže nemůžu. Zaslouží si znát pravdu.
„Věděla, že je ten vzkaz pro Bretta. Vždyť…“ Keira se odmlčí a mně je
jasné, co bude následovat.
„Navrhla ti, abys ho napsala?“
Keira přikývne, jako by ztratila řeč, a na její tváři válčí zmatek
s emocemi. Než tenhle rozhovor skončí, chci, aby byla jedna věc naprosto
jasná – že jsem šíleně šťastný, že jsem ten vzkaz dostal.
Natáhnu se a vezmu ji za ruku. „Podívej se na mě, Keiro.“
Upře na mě oči.
„Bez ohledu na to, jak nebo proč to udělala, dostat ten vzkaz bylo to
nejlepší, co mě kdy potkalo. Všiml jsem si tě. Bez něj bych se nedozvěděl,
že existuješ.“
Keira polkne a přikývne. „Tohle mě netrápí. Přísahám. Tu noc bych
za nic na světě nevzala zpátky.“ Stiskne mi ruku.
Její slova a pevný stisk mě opět naplní nadějí do budoucna. Překonáme
to. Překonáme okolnosti, které nás svedly dohromady. Už mi nezáleží
na tom, co k tomu Magnolii přimělo, ale vím, že na tom záleží Keiře,
a chápu, proč potřebuje odpovědi.
Bohužel jí ty odpovědi nemůžu dát. Mám jen o trochu víc informací, jež,
jak doufám, jí nezpůsobí další bolest.
„Ten vzkaz mi doručil kurýr a já byl zmatený. Magnolia mi řekla, že má
někoho výjimečného, o kom její anonymní dárce ví, že se mi bude líbit.
Tvrdila, že nenajdu jinou ženu, která by se ti vyrovnala, a měla naprostou
pravdu. Jsi jedinečná. Nezapomenutelná.“
 JEDENÁCT
Keira
Lachlan mi pevně stiskne ruku. Čerpám z něj oporu, kterou nabízí, i když
jsem v šoku z Magnoliiny zrady.
Ještě před chvilkou jsem netušila, že je možné zmítat se mezi dvěma
naprosto protikladnými emocemi. Jsem Magnolii vděčná, že mě přivedla
Lachlanovi do cesty, ale současně zklamaná, že mě zradila.
Vykreslila mi obrázek muže, který je děsivější než samotný ďábel,
a přesto mě Lachlanovi předhodila. Nemohla vědět, jak se to vyvine.
Mohla?
Prostě… tomu vůbec nerozumím.
„Nevím, jestli moje nejlepší kamarádka dělala dohazovačku, nebo mě
prodala.“
Lachlan mi znovu stiskne ruku a druhou mě vezme za bradu. „Tohle
o sobě nikdy neříkej. Podvedla nás oba, Keiro. Mistrovsky. Říkal jsem ti, že
je nepřekonatelná v tom, co dělá, z nějakého důvodu. Znala mě. Věděla, co
se mi líbí, možná líp než já sám. Potom mi tě poslala – jedinou ženu, o které
věděla, že ji budu chtít okamžitě znovu. Byla jsi jako droga. Spoléhala
na to, že ti po jediném setkání propadnu, a měla pravdu.“
Spadne mi čelist, v posledních několika minutách už asi podesáté, a nejen
proto, že jsem měla po té noci naprosto stejný pocit. Chtěla jsem ho znovu.
Potřebovala jsem ho znovu. Sakra, hned další den jsem si vzala muže,
s nímž, jak jsem si myslela, jsem zažila úžasný sex v přístavku.
„Ale její motivy nechápu. Nemá to logiku.“ A tohle byla skutečně ta část,
která mě naprosto vyvedla z míry. Šlo o další příklad toho, že Magnolia
vždycky ví všechno nejlíp? Nebo hrála s mým životem ruskou ruletu?
„Kéž bych ti na to mohl odpovědět, ale nemůžu. Magnolia Maisonová se
dostala tam, kde je, díky tomu, že všechno dělá s nějakým záměrem. Je
chytrá. Opatrná. Vždycky jsem si jí vážil. Ale musíš vědět ještě jednu
důležitou věc.“
Připravím se na další přiznání, o kterém si nejsem jistá, jestli ho unesu.
„Jakou?“
 Lachlanovi trochu zjihnou oči a pohladí mě palcem po tváři. „Ani dva
dny po tom maškarním plese jsem na tebe nedokázal přestat myslet. Na to,
jak jsi byla úžasná. Jak sis vyžádala, co jsi chtěla, a přesto jsi mi dala
všechno.“
Jeho slova mi zrychlí tep, když se mi ty vzpomínky vybaví, a zmírní
pocit zrady, protože si uvědomím to nejdůležitější – kam jsem se díky tomu
dostala.
„Vrátil jsem se k Magnolii a řekl jí, že tě chci znovu. Na dlouhou dobu.
Exkluzivně.“
„Vážně?“ Ohromeně na něj vykulím oči.
Lachlan přikývne. „Jasně. To, co jsi žádala a dávala, bylo naprosto
jedinečné. Dosáhla svého cíle. Věděla, že ti propadnu.“
Znovu se mě zmocní zmatek. „Myslíš, že doufala, že pro ni začnu
pracovat?“
„To taky nevím, ale když jsem se zeptal na podmínky a na to, jak tě
získat –“
Jakmile nad jeho volbou slov pokrčím nos, zamračí se.
„Ďáblice, takový jsem byl a tohle jsem dělal. Ženy byly majetek. Abych
je vlastnil. Používal je. A zapomněl na ně, jakmile mě přestaly vzrušovat.
Tohle nemůžu změnit.“
„Tahle část se mi nemusí líbit.“
Probodne mě pohledem. „Jaký jsem byl, než jsem potkal tebe,“ pronese
s důrazem na každém slově. „Nedokázal jsem tě vyhnat z hlavy. Pronikla jsi
do mého života. Všechno jsi změnila.“
Jeho doznání mě uklidní, přesto nezmění fakt, že mi Magnolia lhala. Ale
za to Lachlan nemůže a já mu to nebudu vyčítat.
„Tak co se stalo, když ses jí zeptal?“
„Magnolia prohlásila, že jsi byla jednorázová záležitost. Mimo byznys.
Potřebovala jsi peníze a souhlasila jsi pouze s jedinou nocí.“
Napětí v mých útrobách se trošku uvolní. „Takže neplánovala, že se mě
pokusí znovu nabídnout.“
Lachlan zavrtí hlavou. „Ne. Možná nechápu, proč to udělala, ale věřím,
že byla upřímná, když tvrdila, že šlo o jednorázovou záležitost.“
Chci tomu věřit, ale nevím, co si mám teď o svojí nejlepší kamarádce
myslet. Nikdy by mě nenapadlo, že je něčeho takového schopná, takže
v tuhle chvíli o ní jen těžko uvěřím něčemu jinému.
 „Jak si tím můžeš být tak jistý?“
„Protože jsem jí nabídl za další noc celé jmění, a ona stejně řekla ne.“
Slova muže, jehož jsem se dřív bála, opět zmírní bolest zrady z doznání,
které mě vykolejilo.
Potom mi bleskne hlavou, proč Magnolia neměla jinou možnost než ho
odmítnout.
„Nemohla ti dát další noc se mnou, protože jsem odjela s Brettem. Další
den jsem se za něj provdala kvůli tomu, co se stalo na plese. Myslela jsem
si, že jsi on. Jediné impulzivní rozhodnutí v mém životě –“
Lachlan se ostře nadechne. „Kéž bych za ní šel hned druhý den ráno.
Byla bys moje už od té noci. Když mi řekla, že ses vdala a už tě nemůžu mít
– že nejsi součástí našeho světa, jak to vyjádřila – rozzuřil jsem se.“
„Nikdy bych si ho nevzala, kdybych věděla –“
Opatrně mě obejme kolem pasu a přitáhne si mě k sobě. „Nevzdal bych
se tě. Za žádnou cenu.“
Políbí mě, já se k němu přitisknu a vstřebávám jeho vřelost a sebejistotu.
Tenhle muž změnil můj život, aniž to vůbec věděl. Když mi pustí bradu,
podívám se na něj.
„Když ses mě musel kvůli Brettovi vzdát, tak jak se potom stalo tohle?“
Ukážu na nás dva.
Lachlan se tváří spíš hrdě než provinile. „Dostanu všechno, co chci,
Keiro. Všechno.“
Ovládnu se, abych se jeho aroganci neusmála. V téhle bouři emocí
a zmatku je jedna věc naprosto jasná – Lachlan Mount ani na okamžik
nezapochyboval o tom, co chce. Mě.
Dílky do sebe začnou zapadat.
„Takže… tohle je tvoje práce. Od té doby jsi tahal za nitky ty.“
„Jasně. Když je cena lákavá, vynaložím jakoukoli námahu.“
Ani mu to nemůžu mít za zlé. Jak jinak by dokázal, abych se do něj
zamilovala? Nedovedu si představit jinou cestu, která by nás zavedla tam,
kde jsme. Díky čemuž je všechno ještě nepochopitelnější.
Vybaví se mi, jak mi Magnolia radila, ať si dám na Lachlana pozor
a nenechám se od něj zmanipulovat. Že se mu musím postavit. Věděla, že si
tím udržím jeho zájem? O všem, co mi kdy řekla, teď pochybuju. Zatímco
o tom přemítám, Lachlan pokračuje.
 „Přinutil jsem ji, aby mi prozradila tvoje jméno. Vypátral jsem tě,
dozvěděl se, že jsi vdaná. A od toho dne jsem tě začal sledovat. Sháněl
informace. Objevil jsem Brettovy slabiny. To, že tě oklamal. A pak jsem
čekal…“
Odmlčí se a já se nemůžu dočkat, až se dozvím, co bylo dál.
„Čekal na co?“
„Až si sama uvědomíš, co je zač. Držel jsem se v pozadí, dokud ses
nerozhodla zpřetrhat pouta.“
„Proč jsi čekal? To se ti nepodobá.“ Snažím se pro to najít vysvětlení, ale
marně.
„Obvykle možná ne, jenže ty jsi byla jiná.“ Nakloní hlavu na stranu.
Zmateně se zeptám: „Protože jsi potřeboval, abych byla co nejslabší, než
zaútočíš?“
Zavrtí hlavou. „Ne. Chtěl jsem, abys byla nejsilnější.“
„Ale já byla na dně –“
„Ne, nebyla, Keiro. Naopak ses stávala sama sebou. Netvrď mi, že
rozhodnutí ukončit manželství nevyžadovalo obrovskou odvahu.“
Dvakrát zamrkám. Má pravdu. Rozhodnutí ukončit naše manželství bylo
skutečně těžké. Strašně jsem se kvůli tomu trápila. Přestože jsme byli
s Brettem spolu jen krátce, nechtěla jsem si přiznat, že jsem se v něm
zmýlila.
„Takže jsi mě sledoval a vyčkával. Což vysvětluje, že jsi poznal ideální
chvíli. Když jsem šla k právníkovi. Pronajala si byt. Uvedla věci
do pohybu.“ Přitisknu si dva prsty ke spánku, protože do sebe zapadnou
další dílky skládačky. Kdyby mě už nebolela hlava, určitě bych teď dostala
migrénu. „A ten hajzl souhlasil, že si vezme peníze a zmizí, i když věděl, že
ty je pak budeš vymáhat po mně.“
Lachlan se to nepokusil popřít. „Udělal jsem, co jsem musel, abych
dostal to, co jsem chtěl.“
„Takže tohle všechno, od samého začátku, s těmi penězi nijak
nesouvisí…,“ pronesu užasle.
Zvedne ruku, aby mi zastrčil za ucho neposlušný pramínek vlasů.
„Ne, Keiro. Vždycky šlo jenom o tebe.“
 DVANÁCT
Keira
„Vždycky šlo jenom o tebe.“
Po těch slovech se roztřesu, ale ne strachem. Už ne strachem. Je to něco
úplně jiného – jistota, že mě nikdo jiný nikdy nechtěl tak, jako mě chce
tenhle muž. Sám to přiznal. Jsem jeho droga. Mohl na mě zaútočit v kukle
se svými gorilami a dopravit mě do svého komplexu ten den, kdy zjistil, že
jsem se provdala za Bretta, ale neudělal to.
Lachlan Mount není jen nemilosrdný – je ztělesněním vytrvalosti.
Prohlásil, že Magnolia je mazaná, ovšem on je geniální taktik. Výsledek si
nemůžu vynachválit, ale musím uznat, že jsem byla jen figurkou ve vyšší
hře, než jsem tušila.
„Hrál jsi šachy s mým životem a já ani nevěděla, že jsem na šachovnici.“
Nezlobím se na něj. Jen se stále snažím toho záhadného muže pochopit.
„Život je šachová partie, Keiro. Každý podělaný den děláš tahy, které
rozhodují o tvé budoucnosti.“
„A Magnolia mě proměnila v pěšce.“
„Ne.“ Lachlan pomalu zavrtí hlavou a znovu mě pohladí po tváři.
„V tomhle se pleteš, ďáblice. Nikdy jsi nebyla pěšec. Od prvního dne jsi
byla královna. Nejmocnější figurka na celé šachovnici.“
„Cože?“ Najednou mě zamrzí, že jsem se o šachy víc nezajímala, když se
mě je táta snažil v dětství naučit.
„Král má největší cenu, ale bez královny je mnohem míň silný. Společně
mají největší šanci na vítězství.“ Odmlčí se, znovu mě pohladí po tváři, jako
bych byla to nejvzácnější, čeho se kdy dotkl. „Celý život jsem se vyhýbal
vztahům, protože jsem si myslel, že je to slabost, kterou by mohli zneužít
moji nepřátelé. Dokud jsem tě nepotkal, netušil jsem, jak se mýlím. Dáváš
mi sílu a já přísahám Bohu, že nikomu nedovolím, aby mě o tebe připravil.“
Jeho prudký tón by mě měl děsit, ale naopak mě uklidňuje. A pak řekne
něco, co mě zasáhne ještě hlouběji.
„A protože bych nikomu nedovolil, aby mě o tebe připravil, právě teď ti
nabízím možnost, abys mi položila všechny svoje otázky. Vynesla svůj
soud. Rozhodla se podle vlastního uvážení. Potřebuju zjistit, zda dokážeš
zvládnout život po mém boku, Keiro, protože jestli ne, musím najít nějaký
způsob, jak tě nechat jít.“
Už samotná ta nabídka mi rve srdce tak, že to snad ani není možné, a při
té představě mi vyhrknou slzy do očí.
„Jestli máš další otázku, ptej se.“
Mozek mi pracuje na plné obrátky, a nedokážu přijít na nic, co by
změnilo mé rozhodnutí. Teď ne.
Až na…
Přitisknu si ruku na rty, protože se mi vybaví první krutá historka, kterou
mi o něm Magnolia vyprávěla. Jak přinutil ženu tančit na úlomcích skla,
dokud si nepodřezala žíly. Nedokážu si tu záležitost spojit s mužem před
sebou A co víc, ani nechci vyslovit možnost, že by to mohla být pravda.
Lachlan určitě vidí můj zmatený výraz, protože mě pustí. „Ptej se,
Keiro.“ Je to rozkaz.
Vydechnu a seberu odvahu. Nevím, co udělám, jestli se mýlím a je to
pravda. „Magnolia mi o tobě vyprávěla příběh…“
Nasadí nečitelný, nepřístupný výraz. Je to ta kamenná maska, kterou
nedokážu na jeho tváři snést. Jako by očekával to nejhorší, a možná
očekává.
„Koluje o mně spousta historek. Musíš být konkrétnější. Některé jsou
pravdivé, a některé jsou vymyšlené.“
Prostě to musím vyhrknout. To je jediný způsob. A tak spustím. „Ta
historka o ženě, kterou jsi přinutil tančit na střepech. Je to pravda?“
Když se ode mě odtáhne, jeho výraz se nezmění, ovšem ta malá mezera
mezi námi mi připadá jako Velký kaňon.
„Je to pravda.“
 TŘINÁCT
Mount
Postupně vypínám emoce a připravuju se na nevyhnutelné. Na okamžik,
kdy Keira řekne, že nemůže být se zrůdou, jako jsem já. A já jsem samotný
ďábel a není možné, aby mohla chtít být s někým, kdo je schopný věcí,
které jsem udělal.
To, že ji nechám jít, zničí všechno, co zbylo z mé lidskosti, ale nebudu ji
věznit proti její vůli. Už ne. Tohle je za námi. Jestli prohlásí, že chce odejít,
nebudu jí bránit.
Zbledne jako stěna a nervózní záblesk, který se jí mihne v očích, mě
zdeptá.
Nechci, aby se mě bála, ale jak by si muž mého ražení mohl zasloužit
něco jiného?
Visí mezi námi těžké ticho, až Keira, královna, o které jsem netušil, že ji
potřebuju, najde ztracený hlas.
„Pověz mi proč.“
Není to otázka. Je to žádost, kterou jsem nepředpokládal. Nenapadlo mě,
že bude chtít znát důvod, proč se to stalo.
„Záleží na tom?“
Neznatelně přikývne, ale já si toho všimnu.
„Záleží na tom víc než na všem, na co jsem se tě kdy zeptala. Řekni mi
prosím, proč bys něco takového dělal. Musím věřit, že jsi k tomu měl
důvod.“ V hlase má slzy a radši bych se nechal opět střelit, než abych tenhle
tón slyšel znovu.
Nikomu svoje jednání nevysvětluju. Nikdy. Ale vím, že tohle je jediná
výjimka, kterou musím udělat, jinak ji jednou provždy ztratím.
Odvrátím pohled, protože nechci vidět její tvář, až jí ten příběh budu
vyprávět.
„Asi před deseti lety stepoval jeden malý kluk na nárožích Francouzské
čtvrti, blízko Jacksonského náměstí. Vídal jsem ho skoro pokaždé, když
jsem tudy procházel. Stejný kluk, každý den. Lidi si myslí, že když jsi šéf,
nevnímáš drobnosti, ale to se silně pletou. Když jsi mocný jako já, víš, že
drobnosti představují rozdíl mezi životem a smrtí. Tohle nebyla jedna z těch
drobností. Mělo mi být lhostejné, že vidím každý den stejného kluka, ale
nějak mě to zasáhlo.“
Odmlčím se, vybavím si výraz na jeho tváři a přinutím se pokračovat.
„Pokaždé, když jsem ho viděl, byl tajemnější. Měl být ve škole, nebo jsem
si to aspoň myslel. Mohlo mu být asi šest nebo sedm. Nebyl jsem si jistý.
Každopádně byl kost a kůže.“
Keira se při té představě zděšeně nadechne, já se na ni však nepodívám.
Jsem příliš pohlcený vzpomínkou.
„Jednou jsem se konečně zastavil, posadil se na lavičku a šest hodin
sledoval, jak mu turisti házejí dolary do misky, kterou měl před sebou.
Každé dvě hodiny se objevil chlápek nebo žena, vysypali ji a to děcko
stepovalo dál. Chodíval jsem tudy dost dlouho na to, abych poznal feťáky.
Byla jich tam spousta.“
„Panebože,“ zašeptá Keira, protože jí začalo docházet, kam ten příběh
směřuje.
Upírám jí oči přes rameno na protější stěnu, protože nechci, aby viděla
vztek, který mě popadne, když si na to vzpomenu.
„Neříkej mi prosím, že…“ Odmlčí se a já si přeju, abych jí mohl říct, že
tahle historka skončí jinak, než si myslí.
„Rauš z glassu, což je silnější forma speedu, může trvat osm až
čtyřiadvacet hodin. Když začal zpomalovat, popadli misku a na chvilku ho
odvedli. Ten den jsem je sledoval a viděl, jak mu ho ta ženská, jeho
zkurvená máma, dala.“
Keira hlasitě vzlykne. „Ne. Jak by mohla?“
„Existuje spousta rodičů, kteří dělají svým dětem příšerné věci, a není
možné je všechny zachránit.“
„Nedokážu ani pochopit –“
„Nesnaž se. Nemělo by se to dít, ale děje se to.“
„Takže, co jsi udělal?“
„Zavolal jsem pár svých lidí. Vzali jsme to děcko, mámu a toho dementa,
co byl její zkurvenej přítel a dealer.“ Odtrhnu oči od stěny, a zatímco Keiře
líčím, jak brutální dokážu bez výčitek svědomí být, sleduju její zděšený
výraz. „Nutila svoje dítě tančit na glassu, na skle, takže si to zasloužila
i ona.“
 Keira si přitiskne pěst na ústa, jako by jí bylo na zvracení, a já se jí
nedivím.
„Pouliční spravedlnost není klepnutí přes prsty nebo pár dní ve vězení.
Pouliční spravedlnost je víc než oko za oko. Je krutá. Je brutální. Takový
jsem, Keiro. Krutý. Brutální. Bez výčitek svědomí.“
Když spatřím její znechucený výraz, na okamžik zalituju, že jsem se
nenarodil jiný. Že nejsem člověk, který si ji zaslouží. Ale nestalo se.
Zocelily mě plameny pekla, ve kterém jsem vyrůstal. Přežil jsem na ulici
jediným způsobem, jaký jsem znal, tím, že jsem stoupal po žebříčku
v organizaci Johnyho Morella.
Odvrátím od ní pohled a předpokládám, že se rozběhne ke dveřím. Místo
toho mi tiše položí nečekanou otázku.
„Jak se ten kluk jmenoval?“
„Rubio.“
Studuju bílé povlečení, které jsem zmuchlal v ruce, abych se na ni
nemusel podívat. Zatím neutekla.
„Co se s ním stalo?“
Přinutím se látku pustit a bezvýrazným tónem odpovím: „Zařídil jsem,
aby ho adoptovala slušná rodina. Rodina, která mu nikdy neublíží, protože
ví, co by ji za to čekalo. Platím mu soukromou školu. Má samé jedničky.
Už ho lanaří školy do prvoligového týmu basketbalu, ale Rubio může jít,
kam bude chtít, a taky to ví.“
Keira mi přikryje ruku tou svou a já zvednu hlavu, abych se jí podíval
do očí.
„Zachránil jsi ho,“ zašeptá.
„Sledoval jsem, jak si jeho matka podřezala žíly.“ Mám tón stejně krutý,
jako jsem já. „Neopovažuj se ze mě dělat hrdinu, protože k tomu mám fakt
daleko.“
Keiře ztvrdne výraz v zelených očích. „Nepotřebuju hrdinu, Lachlane.
Potřebuju chlapa, který se nebojí zastat lidí, co se nemůžou sami bránit.
Říkej si tomu, jak chceš, ale podle mě je to spravedlnost a čest.“
Přimhouřím na ni oči. „Nechápeš to hlavní.“
Zavrtí hlavou a ještě o kousek zvedne umíněnou bradu. „Ne, ty nechápeš
to hlavní. Ty to nevidíš, ale já ano. Jsem ochotná vsadit všechno, co mám,
že ten kluk není jediné děcko, které jsi zachránil před osudem horším než
smrt. Za kolik dalších nevinných duší ses pomstil?“
Před osmnácti lety
Šéf mě poslal na schůzku s jedním ze staré gardy, bývalým vůdcem kartelu,
kterého CIA ubytovala v pohodlném domě v Garden District, což byla
součást jejich nabídky, když odejde do penze. Každý, kdo si myslel, že
obchod s drogami začali výhradně ti na jih od hranic, by se měli podívat
mnohem blíž k domovu. Válka s drogami je fraška, protože tuhle válku
jsme začali my a nikdy neskončí.
Měl jsem odevzdat balíček a na oplátku vyzvednout jiný. Výměna prachů
za informace.
Jedna věc, kterou jsem se naučil od Johnnyho Morella, byla, že
informace bývají k nezaplacení. Posledních deset let jsem stoupal
po žebříčku v jeho zločinecké organizaci. Jakmile pro ni začnete dělat,
jediný způsob odchodu je ve vaku na mrtvoly. Ale protože jsem neměl kam
jít, ochotně jsem uklízel sračky a šplhal stále výš, příčku po příčce.
Už mi důvěřovali. Morello si mě oblíbil z důvodu, který nikdy
nepochopím. Zaučoval mě. Věděl jsem to. Všichni to věděli. A zřejmě to
věděl i tenhle stařík, který popíjel na zahradě tequilu, jako by měl spoustu
času a já nemusel nikam spěchat.
„Máte ten balíček?“ zeptal jsem se ho podruhé. Jako Morello jsem se
často neopakoval.
„Posaďte se. Znervózňuje mě, když nade mnou stojíte.“ Angličtina toho
starce měla pořád akcent a mně blesklo hlavou, co za tenhle sladký život
federálům vyklopil.
Posadil jsem se na židli naproti němu a prsty jsem netrpělivě bubnoval
o kalhoty obleku z italské vlněné látky. Člověk by si myslel, že se budu
v neworleanském vedru potit, ale Morellův krejčí Giorgio používal jen ty
nejkvalitnější, nejjemnější látky.
Kdyby mi někdo před deseti lety řekl, že budu nosit oblek častěji než
roztrhaná, flekatá tílka, rozesmál bych se. I v tomhle bych se mýlil. Před
pěti lety, potom co jsem mu věrně sloužil, mě Morello přivedl do svého
úzkého kruhu a Giorgio mi ušil můj první oblek v životě.
Myslel jsem si, že si na dotek hedvábí na kůži nikdy nezvyknu, ale už mi
připadal naprosto přirozený. Konečně jsem pochopil, proč chlápci, kteří
nosí oblek, působí sebevědoměji a suverénněji. Protože přesně tak jsem se
cítil, když jsem se poprvé uviděl v zrcadle. Ten den mi taky Morello najal
soukromého učitele, abych přestal mluvit jako kluk z ulice a vyjadřoval se,
jako bych měl jiné vzdělání než krev a boj o přežití.
„Připadáte mi jako chytrej člověk, pane Mounte. Morello vás vychovává,
abyste se stal jeho pobočníkem, nemám pravdu?“
„Pane, bez urážky, jsem tady pro ten balíček. Mám další pochůzku.“
Starý Mexikánec potřásl hlavou. „Nikdy si nezvyknu na vaše americký
způsoby. V mojí zemi je to jiný.“
„Tady nemáme k dispozici všechen čas světa. Aspoň ne v organizaci
pana Morella.“
Stařec sáhl pro obálku vedle sebe, která obsahovala informace, jež jsme
si kupovali, abychom získali kontrolu nad dodávkou drog do města a kartel
udrželi mimo hru. Aspoň prozatím. Byl jsem natolik inteligentní, abych
dokázal předvídat budoucnost. Jejich moc bude dál růst a nakonec s nimi
budeme muset uzavřít dohodu. Morrello na to měl pravděpodobně jiný
názor, ale někdy mu jeho arogance bránila vidět věci v jasném světle.
Když mi stařec podal obálku, natáhl jsem se pro ni, ale on ji pevně držel
v ruce.
„Povězte mi, pane Mounte, jste dobrej člověk?“
Ta otázka mě zaskočila. „Proč vás to sakra zajímá?“
„Prostě stařecká zvědavost.“
Podíval jsem se mu do bledých hnědých očí a řekl mu pravdu. „Ne.
Nejsem.“
Z nějakého důvodu ho to potěšilo. Široce se usmál.
„Vážím si vaší upřímnosti.“ Ten úsměv zmizel stejně rychle, jako se
objevil. „Ale nevážím si vašeho šéfa. Vládne pomocí strachu a vydírání. Ne
pomocí respektu. Skutečná moc a schopnost si ji udržet vyžaduje všechny
tyhle tři věci.“
Jeho komentář mě vyvedl z míry, ale došlo mi, že má pravdu. Přesto jsem
zachoval lhostejný výraz, protože jsem věděl, na čí straně stojím, a nebyla
to strana starého Mexikánce.
„Jestli máte s panem Morellem nevyřízené účty, mě se to netýká.“
Stařec naklonil hlavu na stranu. „Co kdybych vám řekl, že se mu líbí
mladý holky?“
Zatnul jsem zuby. Jako by ten chlápek věděl, co mě vytočí. „Pokud jsou
zletilé a svolné, je to jeho věc.“
 Věděl jsem, jaké holky se Morellovi líbí. Čím mladší a blonďatější, tím
líp. Ale už jsem splnil svoji povinnost a ověřil si, že jsou všechny zletilé
a že to podle všeho žádná nedělá proti své vůli. Možná nejsem dobrý
člověk, mám však svoje hranice.
„A kdyby nebyly zletilý a svolný?“
Odstrčil jsem židli a probodl ho pohledem. „Tak už to vyklopte, protože
tu nejsem proto, abych odpovídal na vaše otázky.“ Došla mi trpělivost
a z hlasu mi zmizel respekt.
Stařec kývl na můj oblek. „Váš krejčí má dceru. Je mladá a blond. Kolik
jí je?“
To, že tuhle informaci znal, mi naznačilo, proč si ho CIA předchází, jako
by byl král.
„O co vám jde?“ vyštěkl jsem, protože se mi nelíbilo, kam tím míří. Tak
trochu jsem si myslel, že se mnou manipuluje, aby zjistil, nakolik jsem
skutečně loajální. Možná to byl test. Možná to na mě přichystali
s Morellem.
„Dávejte na dceru krejčího pozor, jestli vám na ní aspoň trochu záleží.
Protože v poslední době připadají Morellovi zletilý holky moc starý.“
Při představě, že se Morello dotýká Grety – čtrnáctileté holky, stejně
staré jako Hope, když se ji Jerry pokusil znásilnit –, do mě vjel stejný
vražedný vztek, jaký jsem cítil tenkrát v noci.
„Jak to kurva víte? A proč mi to říkáte?“
Stařec pokrčil rameny. „Třeba nemám rád chlápky, který ubližujou
dětem. Myslím, že tuhle věc máme společnou.“
Nemohl znát moji minulost. To bylo vyloučené.
Vyškubl jsem mu obálku a zastrčil si ji do podpaží. „Těšilo mě.“
„Mě taky, pane Mounte. Doufám, že vás zase brzy uvidím.“
Slova toho starého Mexikánce mě pořád pronásledovala.
Předal jsem obálku Morellovi, ale o těch obviněních jsem mu nic neřekl.
Místo toho jsem ho sledoval a čekal. Doufal jsem, že mi ten stařík kecal.
Když Morello poslal Giorgia do Itálie vybrat nové látky, usadil se mi
v kostech zlověstný pocit. Greta s Giorgiem bydleli v areálu. Giorgio byl
vdovec a Morello ho ujistil, že na Gretu v jeho nepřítomnosti dohlédne.
Neustále jsem pro něj vyřizoval pochůzky, takže jsem na ni nemohl dávat
pozor stejně, jako jsem spával Destiny u dveří a pak dohlížel na Hope.
 Chtěl jsem, aby se ten stařec mýlil, tušil jsem však, že má pravdu.
Schválně jsem se vrátil z pochůzky dřív a tajným bludištěm vnitřních
chodeb jsem se vydal do Morellovy kanceláře. Byla to jediná místnost bez
špehýrek a já dovnitř vstoupil bez dovolení – což mě mohlo stát život.
Ale intuice mi řekla, abych to udělal.
Nechtěl jsem věřit tomu, co jsem viděl. Morello měl Gretu položenou
na stole a držel ji za vlasy. Pták mu trčel ven z kalhot a ta holčina měla
roztrženou blůzu. Slyšel jsem její výkřiky a jeho posměšky a pak je
přehlušilo šumění krve v mých uších.
Viděl jsem Hope a Jerryho. Ne Gretu a Morella. Zaplavil mě vražedný
klid, ovšem nezastavil jsem se, abych zvážil důsledky svého jednání.
„Sundej z ní ty svoje zkurvený pracky.“ Jen stěží jsem ovládal vztek.
„Co tady sakra děláš?“ vybuchl Morello rozzuřeně. „Vypadni odsud,
nebo tě vlastnoručně zabiju.“
„Sundej. Z ní. Ty. Svoje. Zkurvený. Pracky,“ pronesl jsem s důrazem
na každém slově.
„Máš to spočítaný. A já do tebe vkládal takový naděje.“ Morello odstrčil
Hope – totiž Gretu – na stranu. Koutkem oka jsem zaregistroval její
uplakaný obličej ztuhlý hrůzou.
„Řekni mi, že je to poprvé, co ses jí dotkl, a čeká tě jen kulka do hlavy.“
„Jdi do hajzlu. Neopovažuj se mě vyslýchat. Dám si tvoji hlavu na stůl
jako těžítko.“
„Greto?“ zeptal jsem se, aniž jsem se na ni podíval, a dál se soustředil
na pistoli a Morella.
Mlčky vzlykla.
„Tak ven s tím, Morello. Přísahej, že ses jí nikdy nedotkl, nebo bude
těžítko z tvojí hlavy.“
Můj šéf konečně ztuhl, protože mu došlo, že to myslím vážně. „Skoro
jsem se jí nedotknul. Sama to chtěla. Přišla sem a žadonila o to. Chtěla
poznat pořádnýho chlapa.“
„Lže,“ protestovala Greta a hlas se jí zlomil. „Vyhrožoval, že mě zabije,
jestli to někomu řeknu.“
„Kolikrát?“ zeptal jsem se tichým, výhrůžným tónem.
„Pokaždý, když táta odjede.“
„Neposlouchej tu hloupou děvku. Jen chce bejt zajímavá jako –“
Natáhl jsem úderník revolveru a Morello zmlkl.
 „Než si to s tebou vyřídím, budeš si přát, abych stiskl spoušť. Greto, zmiz
odsud. Běž do svého pokoje a zamkni se tam. Nikoho nepouštěj dovnitř.“
Zvedla se ze stolu, rozběhla se ke dveřím a zašátrala po klice, bylo však
zamčeno.
Ten starý Mexikánec měl pravdu. Bylo mi jedno, proč chtěl, abych zabil
Morella, ale věděl, že to udělám. Zmanipuloval mě, ovšem to mě trápilo ze
všeho nejmíň.
Přitiskl jsem Morellovi hlaveň do zátylku a vytáhl z kapsy šestipalcový
vystřelovací nůž. Prolil jsem pro něj spoustu krve a teď proliju tu jeho.
„Budeš umírat pomalu, ty zkurvenej sráči.“
„Pak přijdeš na řadu ty.“
Stiskl jsem tlačítko na rukojeti a objevila se lesklá čepel. Když jsem mu
ji zabořil do ledviny, Morello zakvílel bolestí.
„Ne. V tomhle se pleteš, Morello. Protože budu šéf. Ode dneška je tahle
organizace moje. Každý, kdo bude proti, umře stejně jako ty.“ Vytrhl jsem
čepel ven a vrazil mu ji do druhé ledviny, jeho jinak bělostnou košilí už
prosakovala krev.
Tohle nebude rychlé ani hezké.
Když jsem s Morellem skončil, jeho uříznutá hlava ležela na desce,
na štosu lejster. Tělo sedělo na židli na opačné straně stolu. Na židli pro
návštěvníky, ne na šéfovské. Potom jsem si zavolal všechny členy nejužšího
vedení a oznámil jim výměnu stráží.
Revoluce neprobíhá bez krveprolití a pomsta taky ne.
 ČTRNÁCT
Keira
Současnost
Vidím mu to na tváři – čeká, že odmítnu jeho a všechno, čím je. Jenže
Lachlan Mount mě nezná tak dobře, jak si myslí, a ani já jsem se zřejmě
neznala tak dobře, jak jsem si myslela.
Z historky, kterou mi vyprávěla Magnolia, mi bylo nanic. Z historky,
kterou mi vylíčil Lachlan, se mi chtělo zvracet ještě víc, ale z úplně jiného
důvodu.
Vůbec se ho nebojím. Ani trošku.
Konečně začínám chápat, jaký je doopravdy. Lachlan Mount nikdy
nebude pohádkovým hrdinou, Rubio ho však určitě považuje za svého
zachránce. Vím jistě, že existuje i spousta dalších.
Lachlan Mount žije podle vlastních zásad, nikdy neomlouvá své činy, ale
to ještě neznamená, že mu chybí čestné motivy.
„Trestáš nespravedlnost, jak uznáš za vhodné, ovšem podle mě jsi nikdy
schválně neublížil nevinnému člověku.“
„Nelži si a nepředstírej, že všechny moje hříchy vyváží to, že jsem
zachránil pár dětí. Ani v pekle bys nenašla černější duši, než mám já.“
Je o svých slovech hluboce přesvědčený. Vidím mu to na tváři, avšak
podle mě se plete.
„Chceš, abych řekla, že se mi hnusíš? Pak se mi podívej do očí a pověz
mi, že bys mě obětoval, abys zachránil sám sebe.“
Lachlan na mě ohromeně vytřeští oči, nicméně pak se vzpamatuje. „Co
se snažíš sakra dokázat?“
„Pověz mi to.“ Můj příkaz je stejně nekompromisní jako muž vedle mě.
„Přesvědč mě o tom.“
Znechuceně se ušklíbne. „Ani za nic.“
Vítězoslavný úsměv, který mi zacuká koutky, je pravděpodobně stejně
zvrácený jako moje pocity, ale je mi to jedno.
„Umřel bys pro mě. Už jsi mi to dokázal. Vrhnul by ses do spršky kulek,
abys mě ochránil před jednou. Nedovolil jsi doktorům, aby se tě dotkli,
dokud neošetřili mě, i když jsi je potřeboval mnohem víc než já. Jestli
chceš, abych uvěřila, že jsi zrůda, pak se budeš muset mnohem víc snažit,
protože vidím jen muže, který stojí za to, abych ho měla vedle sebe.“
Přes tvář se mu mihne šokovaný výraz. „Vždyť jsem tě zastrašoval.
Sakra, nedělej z toho pohádku pro děti, Keiro. Tohle k ní má daleko.“
Odvrátí se ode mě, tentokrát však natáhnu ruku a napodobím jedno z jeho
oblíbených gest. Přitisknu dlaň na jeho tvář porostlou strništěm a otočím
mu hlavu zpátky k sobě.
„Nestojím o pohádku pro děti. Už jednou jsem si myslela, že v ní žiju,
a podívej, jak to dopadlo. Chci skutečnost a ty jsi ten nejskutečnější člověk,
jakého jsem kdy v životě potkala. Netajíš přede mnou ani jediný ze svých
hříchů. To, co tajíš, jsou pohnutky, které tě k nim vedly, a právě ty jsou
podstatné.“ Odmlčím se a sleduju, jak mu čelo zkrabatí záblesk
nevěřícnosti, a pak… možná naděje?
Zatím mu nedochází, že nepotřebuje naději. Už mě má.
„Nezastrašoval jsi mě. Možná jsem se tě trochu bála, ale chtěla jsem tě
stejně tak moc jako ty mě, jestli ne víc. Magnolia měla v několika věcech
pravdu včetně toho, že mi popleteš hlavu a postavíš ji proti mému tělu. Ale
spletla se v tom, co je nejdůležitější. Řekla mi, že se do tebe nesmím
zamilovat. Pravda je, že tě musím milovat, protože jinak bych toho
do konce života litovala. Už ti patřím, ať o mě stojíš, nebo ne.“
Lachlan na okamžik zavře oči. Když je znovu otevře, jako bych se dívala
na jiného muže. „Díkybohu, protože nemám tušení, jak bych se tě dokázal
vzdát.“
„To bych ti nedovolila.“
„Nezasloužím si tě.“
Věří tomu. Nevím, jestli někdy dosáhnu toho, aby svůj názor změnil, ale
udělám všechno pro to, abych mu dokázala, že se mýlí.
Nakloním se k němu. „Naštěstí to nezáleží na tobě. Záleží to na mně a já
se už rozhodla.“
Obejme mě. Opatrně, s ohledem na moje poranění, mě stáhne zpátky
do postele vedle sebe a přivine mě ke svému potlučenému tělu. Moje tvář
na jeho hrudi. Jeho brada opřená o mé temeno.
Lachlan Mount si možná myslí, že je ta nejchladnokrevnější zrůda, když
však usínám, slyším a cítím pod svým uchem pravidelné bušení jeho srdce.
 PATNÁCT
Mount
Když se Keiře zklidní dech do rovnoměrného rytmu, hlavou mi víří její
slova. Tuhle ženu si za všechny ty hříchy, co jsem spáchal, nezasloužím, ale
nevzdám se jí. Nejsem tak čestný, i když Keira ve mně podle všeho vidí
někoho, kým nejsem. Sakra, po té historce, kterou jsem jí vyprávěl, přece
není možné, aby mi mírumilovně spala v náručí. Ale je tady. Možná, jen
možná, je na tom, čemu věří, špetka pravdy.
Zabil jsem mnoho lidí. A než skončí můj život, vím, že jich zabiju ještě
víc.
Ale rezonuje ve mně něco z toho, co mi řekla.
„Jsi ten nejskutečnější člověk, jakého jsem kdy v životě potkala. Netajíš
přede mnou ani jediný ze svých hříchů. To, co tajíš, jsou pohnutky, které tě
k nim vedly, a právě ty jsou podstatné.“
Nebudu lhát a tvrdit, že každý můj čin má vznešený motiv, ale většina
z nich má důvod, který jsem považoval za naprosto ospravedlnitelný, ne že
bych někdy cítil potřebu je někomu, včetně sebe, vysvětlovat. Lítost
necítím. Někteří lidé musejí zabíjet a já s tím nemám problém.
Kvůli Keiře bych si měl přát, abych byl lepší člověk, ale nedokážu do té
myšlenky vložit přesvědčivost. Kdybych byl někdo jiný, než jsem, nedržel
bych ji právě teď v náručí.
Přežil jsem všechny sračky, které mi život přichystal, a začínám věřit, že
ten důvod je ona. Ona je moje odměna. Možná jsem ji do téhle situace
dotlačil, ale právě se mi dobrovolně vzdala a na to nikdy nezapomenu.
Budu ji chránit svým životem a veškerou mocí, kterou mám k dispozici.
Nikdo se jí nedotkne. Nikdy.
Usnu, ale jako obvykle spím s jedním okem otevřeným. Když vrznou dveře,
mám pistoli v ruce, dřív než si vůbec uvědomím, že jsem ji vytáhl zpod
polštáře.
J.
Když moje pravá ruka vejde dovnitř, skloním zbraň. Keira mi dál tiše
oddychuje v náručí.
 „Přišla balistická zpráva o náboji, který jsme našli v autě.“
„A?“
J. přejde pokoj a podá mi zprávu. „Ráže pět celých sedm. Podzvukový.“
Tenhle kalibr pistolí a pušek je u kartelů oblíbený, protože má průbojnou
munici. Jsou to specifické zbraně. Nemůžete je přehlédnout a v New
Orleansu je hlavně jeden kartel, který tyhle podělané zbraně vytahuje při
každé příležitosti. Podzvukový znamená, že se útočníci snažili střelbu utajit.
„Určitě to byla puška,“ prohodím. „Stříleli ze střechy. Viděl jsem
laserový zaměřovač. Jen díky tomu jsem dokázal strhnout řízení.“
J. přikývne. „Škoda že ses jí nedokázal vyhnout rychleji, šéfe. Pak by
do tebe doktoři možná nemuseli napumpovat tolik krve.“
„Kašlu na svoji krev. Zranili Keiru a za to všichni zemřou.
V neworleanských ulicích poteče jejich krev. Než se do toho pustíme, zjisti,
kdo střílel. Potom je všechny zlikvidujeme.“
J. vytřeští oči. „Všechny?“
Přikývnu. „Všechny do jednoho. Do půlnoci vypátrej střelce a shromáždi
chlapy. Ve dvanáct se sejdeme v generálním štábu, připravíme plán a pak to
rozjedeme. Vyrazíme na lov.“
J. zvedne koutky v krutém úsměvu. „Myslíš tím, že vyrazíme zabíjet.“
Přikývnu. „Běž.“
„Jdu na to, šéfe.“
Sotva za sebou J. zavře dveře, Keira se s trhnutím probudí. „Co se děje?
Přišla jsem o něco? Je všechno v pořádku?“
Když zkřiví obličej bolestí, políbím ji do rozcuchaných zrzavých vlasů.
„Nic se neděje. Všechno dobře dopadne. Ale potřebuješ si vzít prášek.
Vidím to na tobě.“
Otevře pusu, aby protestovala, přitisknu jí však prst na rty.
„Tohle se stalo kvůli mně. Přivedl jsem tě do svého světa. Dovol mi,
abych se o tebe postaral. Dovol mi, abych to napravil.“
„Dobře.“
Zvednu prst a políbím ji na rty. V boku ucítím ostrou bolest, ale
adrenalin, který mi už proudí v žilách, ji potlačí. Je mi fuk, jestli potřebuju
přelepit stehy izolační páskou. Nic mi nezabrání, abych se pomstil.
To, co jsem řekl J., jsem myslel vážně. Za to, že prolili kapku Keiřiny
krve, zaplatí všichni životem. V okamžiku, kdy na mě vystřelili, porušili
smlouvu, na kterou přistoupili, aby mohli prodávat drogy v mém městě.
Jestli mají mozek v hlavě, budou připravení, ale nebudou předpokládat, že
odpověď bude tak brutální.
Měli by.
S lidmi, kteří Keiře ublížili, nebudu mít slitování.
 ŠESTNÁCT
Keira
Lachlan odejde, aby něco zařídil, ale slíbí, že se brzy vrátí. V. má službu
za dveřmi. Zůstanu sama se svými myšlenkami, přinejmenším než mi
přinesou bezdrátový router, věcičku na zesílení signálu a můj notebook,
který zřejmě našli v autě. Konečně můžu zase pracovat.
Mělo by mi vrtat hlavou, jak Lachlan vyřešil tu nehodu s policií, ale
upřímně – je mi to jedno. Myslím na něco úplně jiného.
Na svoji nejlepší kamarádku.
Nebo možná na bývalou nejlepší kamarádku?
O co Magnolii šlo, když se rozhodla, že ten vzkaz předá Lachlanovi místo
Brettovi?
Chci si myslet, že mě zase chránila, udělala, co považovala za nejlepší.
Ale to, že vám vaše nejlepší kamarádka lže, zpochybňuje spoustu věcí.
Tvrdila mi, že jeho milenky zmizely. Jak mohla chtít, abych se stala
jednou z nich? Uvědomím si, že na tuhle otázku jsem se zapomněla zeptat,
ale ruku na srdce, nepotřebuju se na ni ptát. Lachlan by nevinnou ženu
nezabil a jsem naprosto přesvědčená, že mně by nikdy neublížil. Nikdy.
Přesto, Magnolia ho nezná tak jako já. Jestli si myslela, že je tu
přinejmenším možnost… jak mě mohla Lachlanovi předhodit?
Mám k ní blíž než k oběma svým sestrám. Napíšu jim textovku
k narozeninám a pošlu jim blahopřání. Ale když má narozeniny Magnolia,
dám si na nich záležet, stejně jako si dá ona záležet na těch mých. Před
několika měsíci jsem zařídila, aby její oblíbená restaurace připravila u ní
doma fantastickou večeři, a u šperkaře jsem pro ni objednala krásné stříbrné
jehlice do vlasů, protože miluje kimona.
Takže, jak mohla tak hazardovat s mým životem?
Už nedokážu zůstat v posteli. Analgetika zabírají, takže mě skoro nic
nebolí. Když mě přišla sestra posledně zkontrolovat, odpojila mi kapačku
s tím, že ji už nepotřebuju. Teď můžu přecházet po pokoji sem a tam
a snažit se přijít na nějaké vysvětlení, které by dávalo smysl.
Ale žádné nemám.
 Díky tomu, co Magnolia udělala, jsem zažila nejkrásnější večer ve svém
životě, jenže s nesprávným mužem. Nebo, pokud chcete být konkrétní, se
správným mužem, ale tajně jsem se provdala za nesprávného.
Pamatuju si, jak Magnolii překvapilo, když jsem jí řekla, že jsme se
s Brettem vzali. Myslela jsem si, že bude z mého impulzivního kroku
nadšená, že si mě bude dobírat, že jsem se konečně odvázala, ale jen na mě
ohromeně vytřeštila oči.
Magnolia není hloupá. To vím jistě.
Jak řekl Lachlan, tak vysoko se dostala proto, že šla přes mrtvoly, ale já
pro ni nejsem konkurence. Jsem její kamarádka. Je tohle příklad, že se
člověk chová ke svým nejbližším spojencům hůř než k nepřátelům? Tomu
nevěřím.
Než mi ten chlápek připojí počítač, nepřijdu na žádnou odpověď. Když
odejde, V. na mě vrhne nesouhlasný pohled a škubne hlavou k posteli, aby
mi naznačil, že bych se tam měla vrátit.
Otočím se k posteli, kde na mě čeká notebook, ale jen abychom si
ujasnili situaci, pronesu: „Posadím se, protože vsedě se líp pracuje.“
Odpoví předvídatelným zavrčením a nechá mě zase samotnou.
Zírám na telefon, prst se mi vznáší nad aplikací volání přes wifi
s Magnoliiným číslem a přemítám, co jí sakra řeknu.
Vlastně, k čertu s tím. Stačí, když jí položím jedinou otázku.
Proč?
Ťuknu na ikonu a čekám, až to zvedne.
 SEDMNÁCT
Keira
„Díkybohu že jsi v pořádku, Ke-ke. Slyšela jsem, že se někdo pokusil
sejmout Mounta a že s ním byla v autě nějaká ženská. Měla jsem strach,
jestli se ti něco nestalo. Vyšilovala jsem, protože ses mi strašně dlouho
neozvala.“
Její tón hraničí s hysterií, ale já se přinutím zachovat klid, jako bych byla
Mount.
„Kdyby se mi něco stalo, kdo by za to mohl, Mags?“
„Ten sráč, kterýmu zřejmě nezáleží na vlastním životě!“
„Kecy. V tom autě jsem byla tvojí vinou a teď chci vědět, proč jsi dala
můj vzkaz pro Bretta jemu.“
Magnolia ztichne.
„Co? Nemáš na to co říct? Myslela sis, že se to nikdy nedozvím?“
„Ke-ke…“
„Nesnaž se to popřít, Mags. Řekl mi, že jsi mu ten vzkaz dala. Podrazila
jsi mě.“ Okamžitě jsem venku z postele a s telefonem v třesoucí se ruce
pochoduju po pokoji.
Visí mezi námi ticho a naše přátelství se s každou další vteřinou rozpadá.
„Řekni něco, prosím. Pokusím se to pochopit, ale musíš mi vysvětlit
proč, Mags.“ Při posledním slově mi selže hlas. Přestože bych nechtěla
vrátit čas, její zrada je moc čerstvá a krutá, než abych se chovala rozumně.
„Byla jsi pro mě jako sestra a nabídla jsi mě na stříbrném tácu muži,
kterého jsi považovala za čiré zlo. Co si o tom mám myslet? Proč jsi to
udělala?“
Když Magnolia promluví, jako bychom si úplně vyměnily role. V jejím
hlase nejsou žádné emoce, protože všechny pustoší ten můj.
„Neposlouchala jsi, když jsem se ti pokusila vysvětlit, že Brett Hyde není
ten pravej. Jsi nejrozumnější a nejchytřejší ženská, jakou znám, a přesto ses,
pokud šlo o něj, chovala jako cvok. Snažila jsem se ti ho rozmluvit, ale
neposlouchala jsi. Totálně tě pobláznil a já s tím nedokázala nic udělat.“
„Mohla jsi mi říct, co je zač!“
 „Věřila bys mi? Pokaždé, když jsem o tom začala, jsi pořád mlela o tom,
že je tvoje spřízněná duše. A byla sis tím naprosto jistá. Kurva, Keiro. Byla
jsi tak šťastná, a já věděla, že je to všechno lež. Jenže jak jsem ti sakra
mohla vyrvat srdce a pošlapat ho? Ty jsi pro mě jako sestra, a tak jsem tě
musela nějakým způsobem přinutit, abys ho prokoukla a vykašlala se
na něj.“
„A ten způsob byl, že mi domluvíš sex s chlápkem, kterého jsem nikdy
neviděla? Zbláznila ses?“ Otočím se na patě a hlas se mi třese stejně jako
ruka s telefonem.
„Na ulici dlouho nepřežiješ, když si rychle nevytvoříš silný instinkty,
a rozhodně se nedostaneš tam, kde jsem, bez intuice, která hraničí
s jasnovidectvím.“
Zabořím si ruku do vlasů. „Co tím sakra myslíš? Vyhýbáš se mojí
otázce.“
„Přestaň kurva pochodovat, Ke-ke, a sedni si. Snažím se ti vysvětlit, proč
jsem se rozhodla riskovat budoucnost jednoho z nejdůležitějších lidí
ve svým životě.“
Zaúpím, protože mám vztek, že ví o mém pochodování, i když mě
nevidí. Posadím se na postel, ale jen proto, že mi zase třeští hlava.
„Takže ven s tím. Vyklop mi, proč sis zahrávala nejen s mým životem,
ale s mojí rodinou, mými přáteli, mými zaměstnanci, mojí firmou, se vším,
jen kvůli svojí podělaný intuici, a pak mi o tom všem lhala.“
Je mi nanic, když pomyslím na všechny ty lži, kterými mě krmila… a jak
jsem jí spolkla každičkou z nich, jako by to byla svatá pravda.
„Řekla jsem ti, že je tě pro Bretta Hydea škoda. A sledovala jsem, jak si
Mount bere jednu ženskou za druhou a ani jedna si neudrží jeho pozornost.
V žilách mi proudí krev kněžek vúdú. Možná nejsem jasnovidka, ale když
mám tak silný tušení, jako jsem měla o tom, jak na tebe Mount zareaguje,
musela jsem to udělat.“
„Zahrávala sis s mým životem!“
„Nezahrávala.“ Magnolia se přestane ovládat a rozohní se. „Snažila jsem
se ti nabídnout život lepší než všechno, co sis kdy dokázala představit.
Narodila ses, aby ses stala královnou. Jsi ztělesněním dobra, oddanosti
a spravedlnosti a tvoje síla z tebe sálá jako nejjasnější oheň, jaký jsem kdy
viděla. Každý vládce potřebuje královnu, jako jsi ty, i když to neví.
V hloubi duše jsem věděla, že jestli se s tebou Lachlan Mount jedinkrát
setká, bude ztracený.“
Tentokrát mlčím. Nevím, co na to říct. Měla pravdu, ale pořád se
nedokážu vyrovnat s tím, jak si s námi zahrávala. Jenže Magnolia
nepotřebuje slyšet moji odpověď, protože ještě neskončila.
„Měla jsem pravdu. Ale tys to celý podělala a provdala ses za toho sráče,
kterej si nezasloužil dejchat stejnej vzduch jako ty. Kdybych ho mohla sama
zabít, udělala bych to.“
„A proč jsi mě do toho svého vznešeného plánu nezasvětila, Mags?“
„Jak bych mohla? Nikdy bys s ním nesouhlasila. Vždycky jsem dělala to,
co je pro tebe nejlepší. Vždycky, i když jsi to nevěděla nebo to nechápala.
Vždycky jsem tě chránila. Postrčila jsem tě, když jsi to potřebovala.
Zařídila jsem, aby ses pro Mounta stala tím nejcennějším majetkem, jakej
kdy v životě měl.“
„Majetkem, ne partnerkou! Co kdyby mě chtěl mít, pak se mě nabažil
a poslal mě bůhvíkam, stejně jako všechny ty ostatní holky?“
„Poradila jsem ti, jak na něj musíš jít, a ty sis ho omotala kolem prstu.
Měla. Jsem. Pravdu.“
Její přesvědčení je silnější než cokoli, co jsem kdy slyšela. Věří, že to
udělala pro mě a že to bylo naprosto oprávněné.
„Mohla ses splést!“
„Ale nespletla, nebo jo?“
S třeštící hlavou zatnu ruku v pěst. Mám chuť ji uškrtit za její pokrytectví
a neochotu přiznat, že si hrála s ohněm a mohla spálit celý můj svět
na popel. I když jedna moje část ví, že bych jí měla poděkovat, ta druhá,
která sahá do dětství, se nedokáže s její zradou vyrovnat.
„Proč jsi dál lhala? Proč jsi mi to prostě neřekla, když si pro mě přišel?“
„Udělala jsem, co jsem udělat musela. Stejně jako vždycky. Od kouření
ptáka přes anální sex po oběti, který mi rvou srdce. A budu v tom
pokračovat. Řekni, že lituješ toho, co jsem udělala. Řekni, že chceš, abych
to vrátila. Tak do toho.“
„Nemůžu a ty to víš, ale tím se to nenapraví. Roky přátelství, a pak se
od Lachlana dozvím, že mi už celé měsíce lžeš?“
„Už je to Lachlan? Právě teď, tím jediným podělaným slovem jsi
dokázala, že celý můj plán dopadl tak, jak měl. Říkáš nejobávanějšímu
chlápkovi ve městě křestním jménem. A proč, Ke-ke? Pověz mi, že ho
nemiluješ. Pokus se mě o tom přesvědčit.“
Chci říct svojí nejlepší kamarádce, aby se šla bodnout, protože mám
vztek, jak spokojeně zní. Na druhou stranu, vidí pravdu naprosto jasně.
„Tohle bych neměla říct ani tobě.“
Z mikrofonu se ozve její chraplavý, ale zřetelný smích. „Přestaň se
litovat, Ke-ke, protože se ti za to, co jsem udělala, nikdy neomluvím. Jsi
přesně tam, kde máš být. Sedíš na trůně vedle chlápka, který vládne
v tomhle městě. Nemusíš mi to říkat, protože jsem zaslechla, že s tebou
odjel do Dublinu. Ten chlap je do tebe blázen. Možná to vidím zvnějšku, ale
vím, že jsem měla pravdu.“
„A účel světí prostředky? To chceš říct?“
„To si piš.“
Cloumá mnou bouřlivá smršť emocí, že si je tím tak jistá a necítí
sebemenší výčitky svědomí. Nevím, proč jsem od Magnolie čekala něco
jiného. Nestydí se za to, kým je, jaká je a jaká vždycky byla. Ale je v tom
víc. Pokud jde o ni, je v tom vždycky víc. Chci věřit, že jsou její motivy tak
čisté, jak tvrdí, znám ji však líp než vlastní sestry.
„Takže, pověz mi, Mags, pověz mi, že jsi to udělala jen pro mě a ty jsi
z toho nic neměla.“
To ji na dobré tři vteřiny umlčí.
„Vážně to chceš vědět, Ke-ke?“
„Vážně, Mags. Už žádné lži. Už žádné skryté pohnutky. Jediný způsob,
jak to přežijeme a zachráníme aspoň něco z našeho přátelství, je, když mi
teď hned všechno vyklopíš.“
„Nemůžeš se prostě radovat z toho, že máš pořádnýho chlapa, jak jsi
vždycky chtěla?“
V tu chvíli je mi jasné, že jsem se nemýlila. Neřekla mi všechno.
„Vyklop to, Mags. Nebo zavěsím a už nikdy s tebou nepromluvím.“ Už
jen vyslovit tu výhrůžku mě bolí. Kdybych o Magnolii přišla, dokonce
i teď, bylo by to jako přijít o ruku.
„Fajn. Ale neopovažuj se mě za to kritizovat. Dala jsem tě na první
místo. Takže co kdyby mi to, že se Mount zamiloval do mojí nejlepší
kamarádky, ulehčilo život?“
A je to tady. Mozek mi pracuje na plné obrátky. I když jsem tušila, že
k tomu měla nějaký postranní motiv, mám pocit, jako by mě právě praštil
Hulk do břicha. „Jak to sakra myslíš?“
„Mysli, holka. Řekněme, že tvoje ségra si vezme prince pitomý Anglie.
Nemyslíš, že jsi právě vyhrála první cenu spolu s ní?“
Rozesměju se, nebo by ten chraplavý zvuk, který mi vychází z úst, aspoň
měl smíchem být.
Teď je to jasné. Křišťálově, jako ta cena, která se rozbila a zapíchla se mi
do boku. „Jen ses to snažila ospravedlnit tím, že šlo výhradně o mě. Že jsi
mě zajistila na celý život. Ale od začátku šlo o tebe. Byla jsem figurka
v tvojí hře.“
„Nemyslíš, že si zasloužím klidnější život? Viděla jsem a dělala věci, ze
kterých bys okamžitě zešílela. Chceš mi upřít tu malou výhodu, kterou
získám, když budeš s ním?“
Šíří se ve mně provinilý pocit – kluzký a slizký. „Sama jsi mi řekla, že
nelituješ toho, co jsi provedla, toho, že jsi hazardovala s mým životem,
takže po tom všem, co máš na svědomí, se ve mně nesnaž vzbudit soucit.“
„Nebuď mrcha, Ke-ke. Obě víme, že jsem v tom lepší než ty.“
„Máš pravdu. Jsi.“
Magnolia přikryje telefon dlaní. Slyším ji vykřiknout: „Vydrž, už jdu!“
a pak se vrátí ke mně. „Mám tu klienta. Musím vyřídit pracovní záležitost,
protože takhle si vydělávám na živobytí. Chceš mě za to, co jsem udělala,
nenávidět? Posluž si. Ale věř mi, že jsem vždycky myslela na to, abys byla
šťastná. Jsi tam, kde jsi měla být, s chlápkem, se kterým jsi měla být, a jen
díky mně. Teď musím jít.“
„Mags –“
„Ne, Ke-ke. Už nemám čas poslouchat tvoje výčitky. Musím pracovat.“
Hovor se přeruší. Položím mobil a zírám na něj, jako by mu právě
narostla chapadla. Zatímco mi v hlavě víří její přiznání, lapám po dechu
a srdce mi buší jako zvon.
Jak je možné, že lidé, o kterých si myslíme, že je známe nejlíp ze všech,
jsou občas ti, které ve skutečnosti známe nejmíň?
Ovšem nemůžu popřít, že její intuice byla správná.
Tak či tak, tenhle rozhovor bude mít ještě pokračování.
 OSMNÁCT
Keira
Snažím se zabrat do práce, ale nejde to. Pořád musím myslet na to, co
Magnolia řekla a udělala. Když se otevřou dveře, otočím se v polovině
pokoje, po kterém už půl hodiny pochoduju.
Spatřím muže, s nímž mě dala dohromady moje nejlepší kamarádka,
a použila k tomu veškeré nezbytné prostředky. Chci ji odsoudit za lhaní, ale
nedokážu se náležitě rozhořčit. Lachlan by nebyl můj, kdyby se do toho
nevložila, ovšem to ještě neznamená, že nemám totálně protichůdné emoce,
pokud jde o ni a její rafinovanou manipulaci.
Lachlan mi zastoupí cestu a položí mi ruce na ramena. Ten prostý pohyb
trochu zklidní můj zmatek.
„Měla bys odpočívat, ale z tebe je už zase ďáblice.“
„Dalo by se to tak říct.“
„Chápu to dobře, že máš svoje odpovědi?“
Přikývnu.
„Dokážeš s nimi žít?“ Má tichý hlas, ale ne blahosklonný. Slyším, na co
se neptá.
Změní to vztah mezi námi?
Zachytím jeho pohled, který už znám skoro stejně jako ten svůj, včetně
toho, jak vzplane vášní, změní se v led nebo je nečitelný, když se Lachlan
stáhne do sebe. Právě teď je někde uprostřed. Opatrně odhodlaný.
„Nic se nemění.“
Záblesk úlevy je tak rychlý, až je skoro nepostřehnutelný, stejně ho však
zahlédnu, než mě k sobě jemně přitáhne, jednou rukou mě obejme kolem
pasu a druhou mi přitiskne na zátylek. Políbí mě na spánek a pak mi
tichým, pevným hlasem zašeptá do ucha: „Dobře. Protože teď tě nenechám
odejít bez ohledu na to, jak nebo proč jsme se sem dostali.“
Poslouchám pravidelný rytmus jeho srdce a hřeje mě teplo jeho těla.
Tenhle muž je můj. Na ničem jiném už nezáleží.
Když mě konečně pustí, všimnu si, že se mu změnil výraz, a zeptám se:
„O co jde?“ Po rozhovoru s Magnolií se připravím na něco nepříjemného.
 „Přesuneš se zpátky do našeho bytu. V. tě odveze, hned jak tě sestra ještě
jednou zkontroluje.“
Náš byt. Ne jeho. Ne můj. Náš.
„Bude to určitě lepší než tohle…“ Rozhlédnu se po holých bílých stěnách
a lékařských přístrojích. „A co ještě? Co se děje? Vím, že mi spoustu věcí
neříkáš.“
Stiskne rty a studuje moji tvář, jako by se ji učil nazpaměť. „Máš pravdu,
Keiro. A vždycky to tak bude. Něco se dozvíš, a něco ne. Ale dnešní večer
si ukradneme pro sebe, aspoň na dvě hodiny.“
„Jak to myslíš?“ Jeho slova jsou jako kód, ke kterému nemám klíč.
„Uvidíš. Běž s V. Až budeš připravená, odveze tě za mnou.“ Skloní hlavu
a otázky, které mám na jazyku, umlčí krátkým, tvrdým polibkem. „Brzy se
uvidíme, ďáblice.“
Když mě pustí a pozpátku míří ke dveřím, na rtech mu pohrává úsměv.
Až do posledního okamžiku, než se otočí, ze mě nespustí oči.
Co má za lubem? Přemítám o té otázce, vděčná, že mám něco, co mě
odvede od těch ostatních.
Sestra mi dá další léky proti bolesti a vychrlí na mě hromadu dotazů, aby
zkontrolovala můj duševní stav. Potom nenuceně prohodí, že jsem se
nepraštila do hlavy tak silně, jak si myslela.
Bez námitek následuju V., který mě vede bludištěm vnitřních pasáží, jež
ve mně stále vyvolávají úžas. Místo abychom vstoupili přímo do bytu,
vchodem ukrytým za obrazem, který sahá od země ke stropu, vstoupíme
do chodby.
„Přísahám, že tohle je nejúžasnější místo na světě.“
V. se skoro usměje. Skoro. Spíš cukne koutkem úst. Když se zastavíme
před černě nalakovanými dveřmi, kývne hlavou, aby mě upozornil
na novou krabičku na zdi vedle nich. Nějaké supermoderní zařízení. Snímač
otisků prstů?
„Co to je?“
Ukáže mi na ruku a pak na skleněnou podložku. Tipnu si, přitisknu
všechny čtyři prsty na sklo, vzápětí se rozsvítí zelené světlo a dveře se
odemknou.
„Páni. Vylepšujete místní bezpečnostní opatření?“ Otočím se k němu a V.
přikývne. „Můžu dovnitř?“
Znovu přikývne.
 „Kolik dalších?“ Zvedne ruku a natáhne tři prsty. „Takže, Lachlan a…“
Samozřejmě neodpoví a já usoudím, že je to fuk, pokud jim Lachlan
důvěřuje.
Když vejdu do bytu, V. zůstane na chodbě. Zavře za mnou dveře a mně
dojde, že mě opět bude hlídat.
Náš byt. Jde o stejný pokoj, ale teď mi připadá úplně jiný. Není to
vězení… je to nebe. Tady může být Mount Lachlanem a můžeme se tady
schovat před okolním světem.
Černo-zlato-bílé zařízení mi už nepřipadá zvláštní, ale útulné, protože
jeho zdůvodnění, proč volí tuhle barevnou kombinaci, je pro něj tak
typické, že se neubráním úsměvu.
Lachlan Mount je úplně jiný než všichni muži, které jsem kdy poznala,
a přestože není v mém životě první, doufám, že bude poslední.
Pomalu se zatočím dokola a zahlédnu vzkaz opřený o krabici na stole.
Upoutá mě moje jméno napsané jeho rukopisem.
Co si na mě vymyslel tentokrát?
Rozevřu přeložený list papíru a přečtu si vzkaz.
Odnes krabici do ložnice.
Na přípravu máš hodinu.
Důvěřuj mi.
Kdyby nebylo těch posledních dvou slov, ten vzkaz by mi připadal stejný
jako všechny předchozí. Pánovitý a chladný. Ale tahle dvě slova mění
situaci, což je v pořádku vzhledem k tomu, jak se všechno změnilo.
Zamířím pro krabici, jež mi připomíná tu, co jsem našla na posteli u sebe
v bytě, tentokrát však zareaguju úplně jinak.
Minule jsem volala Magnolii, protože jsem se bála, že uvnitř najdu část
těla někoho ze svých blízkých, ale ona mě uklidnila. Protože s námi měla
plány. Odsunu ty myšlenky stranou, odhodlaná na ni dneska večer už
nemyslet.
Dnešní večer patří Lachlanovi a mně. Nikomu jinému.
Zvednu krabici, potěžkám ji v ruce, a zatímco se snažím uhodnout její
obsah, projdu dveřmi do ložnice. Ale než vůbec začnu spekulovat o obsahu,
ztuhnu na místě.
Co to sakra je?
 Na posteli leží plesové šaty a jejich sukně splývá přes okraj. Ten živůtek
pošitý kamínky a pajetkami moc dobře znám, protože jsou to stejné šaty,
které jsem měla na sobě na tom osudném maškarním plese při oslavách
Mardi Gras.
„Co má za lubem?“ zeptám se do prázdné místnosti a položím krabici
vedle šatů.
Když přejedu prsty po živůtku, zaútočí na mě vzpomínky z té noci.
Zaplaví mě vzrušení, jak se mi snad po milionté vybavují nejrůznější
podrobnosti.
Nadzvednu víko krabice a odhrnu hedvábný papír. Nahoře spatřím
škrabošku, kterou jsem měla tu noc na obličeji. Asi bych měla být
překvapená, ale nejsem. Jestli ty šaty dokázal sehnat, je jasné, že dokázal
sehnat i škrabošku.
Položím škrabošku na postel, a když rozbalím další papír, objevím
přesnou kopii tang, která mi strhl z těla, a pak mi předvedl, komu
ve skutečnosti patří, a nádherné lodičky na jehlách.
Rozbuší se mi srdce. Zopakujeme si to. Nevím proč, vůbec mi to však
nevadí. Kdybych si musela vybrat jednu noc, kterou bych chtěla prožívat
stále dokola, byla by to tahle.
Když z krabice vytáhnu tanga a nové boty, které jsou mnohem svůdnější
a dražší než ty, jež jsem měla na plese, objevím na dně vzkaz.
Nic neříkej. Jen si všechno vezmi.
Je to parafráze slov vzkazu, který jsem napsala ten večer, kdy se konal
ples, a mně se zrychlí tep nedočkavostí.
Ať naplánoval cokoli, jsem připravená.
 DEVATENÁCT
Keira
Stojím před velkým zrcadlem v koupelně, nasazuju si škrabošku a dívám se
na jinou ženu, než byla ta, která ji měla na sobě předtím.
Když jsem si zavazovala tyhle hedvábné stuhy posledně, byla jsem
nervózní, ale nedočkavá. Plná naděje, ale i vyděšená. Optimistická, přesto
plná pochybností. Dneska večer cítím až neuvěřitelnou sebejistotu, a není to
kvůli té poslední krabičce, kterou jsem našla na pultu v koupelně, i když
obsahovala další překvapení.
Byla čtvercová, asi patnáct centimetrů dlouhá a sedm a půl centimetru
vysoká. Když jsem ji otevřela, na černém sametu ležela tiára jako pro
princeznu – ne, pro královnu.
„Od prvního dne jsi byla královna. Nejmocnější figurka na celé
šachovnici.“
Spustím ruce podél boků a prohlížím si svůj odraz. Dneska večer,
dokonce i s několika řeznými rankami a modřinami, skutečně vypadám jako
královna a jsem přichystaná pro svého krále.
Přes tvář se mi mihne úsměv plný sebedůvěry a sebejistoty a pak se
odvrátím od zrcadla. Přejdu náš byt a odemknu vstupní dveře.
V. na mě trpělivě čeká venku. Když se otočí, vytřeští oči a poprvé
za celou dobu, co ho znám, mu drsné rysy zjemní opravdový úsměv.
Bleskne mi hlavou, před čím ho Lachlan asi zachránil, protože
nepochybuju, že jeho oddanost pramení z něčeho, co si ani nedokážu
představit.
„Myslím, že jsem to za hodinu celkem slušně zvládla, co?“
Nevím, proč se ho ptám. Už vím, že přes pár poranění vypadám dobře.
Po zádech mi v hedvábných vlnách splývají zrzavé vlasy a na hlavě se
třpytí tiára. Pak je tady ta sebedůvěra, kterou cítím – na všechno vrhá zlatý
lesk.
V. přikývne, nabídne mi rámě jako skutečný džentlmen a já ho přijmu.
Doprovodí mě zpátky k obrazu, který se po stisknutí tlačítka odsune
stranou. Vede mě nahoru a dolů chodbami, až otevře další tajné dveře
a vstoupíme do tlumeně osvětlené místnosti vyvedené ve zlaté a bílé barvě.
Je to… taneční sál se zdobnější verzí nástěnných svícnů, které jsem
viděla ve vnitřních chodbách, ale ze stropu visí křišťálové lustry, jež
propůjčují místnosti měkké, romantické světlo. Není tak veliký jako taneční
sál ve filmu Kráska a Zvíře, ale menší, jakoby určený pro intimnější
záležitosti. Připomíná mi interiér hotelu Roosevelt, všude samé zlato
a mramor z minulého století. Dokážu si představit, jak tu moderní mladé
ženy 20. let tančí a popíjejí šampaňské s muži ve fraku.
V. spustí paži a ukáže k jedněm závěsům, které sahají až do stropu. Jsou
přinejmenším šest metrů dlouhé.
„Tam je?“ zeptám se a kývnu na závěsy. Dojde mi, že je za nimi nějaký
přístavek, pokud si máme zopakovat noc, kdy se konal maškarní ples.
V. zavrtí hlavou, ale zvedne ukazovák.
„Mám minutu počkat?“ snažím se přeložit jeho jednoduchý znakový
jazyk.
Přikývne.
Zamířím k závěsům, a jak se mi do krve žene adrenalin, srdce, které už
mi buší jako zvon, ještě zrychlí rytmus. Když se protáhnu úzkou mezerou,
světlo se změní v duhové barvy z obloukového okna a zábradlí před ním.
Jde o jakýsi vnitřní balkon, z něhož je skrz barevné sklo výhled na nádvoří,
osvětlené měsícem v úplňku.
Vitráž promění tohle malé útočiště v cosi z fantazie.
Co je to za místo? Opřu se o zábradlí, a zatímco poslouchám vzdalující
se kroky V., plná úžasu a dychtivosti čekám, až se ke mně Lachlan připojí.
Neslyším ho přicházet. Nikdy ho neslyším. Nicméně když se závěs
za mými zády na okamžik rozevře a pak se vrátí na své místo, zježí se mi
chloupky na těle.
Skousnu si ret, abych zůstala zticha, a obemknu prsty zábradlí, abych se
neotočila.
Už neposlouchám jeho pokyny ze strachu, ale z naprosto jiného důvodu.
Z lásky.
 DVACET
Mount
Stojím v potemnělém koutě a sleduju, jak vchází na protější straně
do tanečního sálu. Číhám v přítmí, kde žiju celý život, kde jsem byl
vždycky spokojený. Patřím tam. Jenže Keira patří na světlo.
Nějak tohle všechno zařídím, protože nic menšího nepřipadá v úvahu.
Její sebedůvěra, jistý krok a vztyčená hlava naznačují, že přesně tohle chce.
Nikdy se přede mnou nekrčila. Ani ten první večer v knihovně, kdy ze
sebe strhla trenčkot a vzepřela se mi svým henovým tetováním.
Ale tohle je jiné než vzdorovitost. Keira Kilgoreová se konečně stala
sama sebou. Je to nejúžasnější žena, jakou jsem kdy viděl. Ruce, které byly
potřísněné krví tak často jako moje, by se jí neměly dotýkat, ale nenechám
ji odejít. Nikdy.
Tiše přejdu místnost, což jsem se kdysi dávno z nutnosti naučil, a teď
toho využívám pro vlastní účely. Lehkým pohybem zápěstí odhrnu závěs
stranou a vejdu tam, kde není přítmí ani bledé světlo, ale duhové barvy.
Možná patříme sem.
Ne do stínů. Ne do světla. Ale někam, kde je to pro nás naprosto
jedinečné.
Spustím za sebou závěs a uzavřu nás uvnitř. Keira se napne, ovšem ne
jako by chtěla utéct. Ne, je to čirá dychtivost… aspoň si to myslím, protože
totéž koluje v žilách mně.
Přes svá předchozí zranění necítím bolest. Ne, když se na ni dívám.
Neměl bych se s ní dneska večer milovat; vím to. Měl bych počkat, až bude
úplně v pořádku, teď však nemám tolik času.
Dneska večer musím napravit škody minulosti a vytvořit novou
vzpomínku.
Přistoupím blíž, přitahován zářivě zrzavými vlasy, které vypovídají
o jejím temperamentu, a líbí se mi, jak ztuhne očekáváním. Místo abych se
přenesl zpátky do té noci, kdy si myslela, že jsem někdo jiný, zůstanu pevně
ukotvený v přítomnosti.
Protože dnešní večer Keira dobře ví, kdo jsem.
 Překonám zbývající vzdálenost mezi námi a odhrnu jí vlasy na stranu,
potěšený, když spatřím na její hlavě tiáru. Všechny ty drahé kameny si
zaslouží a pravděpodobně netuší, že smaragdy pableskující v bílo-zlatém
prostředí jsou pravé.
Už žádná přetvářka. Žádné imitace. Ode dneška je všechno tak skutečné,
jak má být.
Keira Kilgoreová je moje.
 DVACET JEDNA
Keira
Nedočkavostí mě mrazí v zádech. Když mě Lachlan políbí na totéž místo,
do prohlubně mezi krkem a ramenem, zasténám. Pod živůtkem se mi vztyčí
bradavky a klitoris drážděný piercingem mi divoce pulzuje.
Nechápu, že moje tělo na něj dokáže zareagovat tak rychle, ale je to tak.
Stačí jediný jeho dotek, abych se vzrušila.
Když mi přejede zuby po šíji, zatnu prsty do zábradlí a pevně ho sevřu.
Lachlan mě něžně hryzne do lalůčku a já zakloním hlavu a položím mu ji
na rameno. Gesto kapitulace. Podvolení.
Ochutná každý centimetr mé obnažené pokožky, potom mi vykasá sukni,
natáhne ruku a zepředu mi s ní vklouzne mezi nohy. Když zjistí, že jsem už
vlhká, ostře se nadechne.
Z toho zvuku, který mě dřív stejným dílem děsil i vzrušoval, mi teď
naskočí husí kůže. Jakmile mi přitiskne prst na piercing, zachvěju se
rozkoší.
Jakákoli předchozí bolest včetně migrény, jež mě celý den
pronásledovala, okamžitě zmizí. Nevím, jestli je to tím mužem, léky, nebo
rozkoší, která se mi už šíří tělem, ale jsem připravená na všechno, co mi
poskytne.
Jeho dlaň vyjede vzhůru, zahákne mi prsty za pasovku tang a strhne je ze
mě stejně jako tenkrát. Ale teď je to mnohem lepší, protože přesně vím, co
bude následovat.
Lachlan položí ruce na ty moje, které svírají zábradlí, a pevně je sevře,
jako by mi připomínal, ať je tam nechám. Přitisknu hýždě k jeho
ztopořenému penisu, abych mu dala najevo svůj souhlas. A pobídla ho, aby
pokračoval.
Jeho ruce zmizí stejně rychle, jako se objevily, a pak se do mě zaboří
jeden prst, takže opět zasténám.
Následuje zašustění rozepínaného zipu a vzápětí mi přitiskne žalud
na stydké pysky. Vklouzne dovnitř jen pár centimetrů a zastaví se. Nejen si
jistá, na co čeká, ale pootočím hlavu jen natolik, abych zachytila jeho
pohled, rozjasněný zářivými barvami tak, jak jsem ještě nikdy neviděla.
Možná je to osud, že ho vidím v naprosto novém světle.
Když mě políbí, oči mu planou vášní. Zatímco mě hypnotizuje svým
pohledem, pomaličku, centimetr po centimetru do mě vnikne. Opatrně.
Jemně. Přesto není pochyb o tom, komu patřím.
Patřím Lachlanu Mountovi – moje tělo, srdce i duše.
 DVACET DVA
Mount
Na rozdíl o té noci, která změnila naše životy, si ji beru pomalu, naprosto
beze spěchu a s větší něhou než kdykoli předtím. Nejen kvůli našim
zraněním, ale protože dnešní večer je jiný bez ohledu na to, jak podobně
začal. Všechno se změnilo.
Jakmile se jí sevřou vnitřní svaly, konečně se přestanu kontrolovat
a vyvrcholím.
Když z ní vytáhnu penis, otočím ji k sobě a nechám jí sukni sklouznout
dolů. Zatímco si upravuju kalhoty, zvednu oči k jejímu zrůžovělému
obličeji. Škrabošku má nakřivo, už na tom však nezáleží. Zvednu ruku
a rozvážu jí hedvábné stužky na zátylku, takže škraboška spadne na zem. Já
si ji dneska večer nevzal a ta její byla jen symbolická.
Narovnám jí tiáru na hlavě, a i když má kvůli mně rozcuchané vlasy,
vypadá jako královna.
„Děkuju,“ hlesne.
„Za co?“
„Že mi vždycky dáš přesně to, co potřebuju, i když nevím, že to
potřebuju.“
Vezmu ji za ruku a propletu si s ní prsty, pak ji zvednu ke rtům a políbím
na hřbet. „Ještě jsme neskončili. Ani zdaleka.“
Přivinu si ji k sobě pevněji a políbím ji, což je něco, čeho se nikdy
nenasytím. Před ní jsem žádnou ženu nelíbal a Keira je jediná, kterou kdy
líbat budu.
Žádný jiný muž ji nepolíbí. Nedotkne se jí. Neochutná ji. Nezažije její
orgasmus.
Je moje. A po dnešním večeru o tom nebude pochybovat.
Když ji pustím a Keira znovu otevře oči, odvedu ji k závěsům. Tam se
zastavím a položím jí nejdůležitější otázku ve svém životě.
 DVACET TŘI
Keira
„Věříš mi?“ zeptá se Lachlan s naléhavým pohledem.
Jak se na to může ještě ptát?
„Samozřejmě.“
Vtiskne mi polibek na prsty a pak mě spustí. „Přišel jsem ze tmy. Nikdy
s tebou nebudu moct žít veřejně. Život se mnou nikdy nebude normální,
nikdy nebude takový, jaký sis představovala. Nikdy.“
„Je mi to jedno. Nemusím žít normálně. Chci prostě tebe.“
„Nevím, proč mi důvěřuješ.“
Zvednu ruku a sevřu klopu jeho saka. Nechápe to, ale jednou to pochopí.
„Neskrýváš, kdo jsi.“
„Jsem ďábel v obleku.“
Zavrtím hlavou. Mýlí se. „To si myslíš, ale já vidím to, co je schované
pod povrchem. Je v tobě krása, kterou neuvidíš, dokud se na ni nepodíváš
mýma očima.“
„Nesnaž se ze mě udělat prince na bílém koni, Keiro. K tomu mám
daleko.“
„Ano. Máš. Ale taky nejsi ďábel. Spíš jsi jako archanděl Michael. Porazil
jsi satana. Bránil jsi ty, kdo se nemohli bránit sami. Pomstil jsi je. Udržuješ
rovnováhu. Klidně si o sobě mysli, že jsi zlý, ale podle mě jsi zničil víc zla,
než jsi kdy způsobil.“
Na okamžik vytřeští ohromeně oči, pak se ovládne a prudkým pohybem
odhrne závěs.
Lachlan mě vede tajnými chodbami, ani na okamžik mi nezvedne ruku
z kříže, až se zastavíme před bezpečnostním zařízením, které je stejné jako
to, co mi V. ukázal na dveřích bytu. Přitiskne na něj prsty, panel se odsune
a za ním se objeví naše šatna.
„Jednou se v těch chodbách naučím orientovat.“
S něžným výrazem se na mě usměje. „Jednou se naučíš všechno,
ďáblice.“
Dveře se za námi zavřou a Lachlan se ke mně otočí.
 „Řekl jsem, že tě budu chránit, a svůj slib splním. Nabízím ti svůj život
a všechno, co mám. Tohle je nejlepší způsob, jak to udělat. Dneska večer
mám pro tebe ještě jednu krabičku, Keiro.“ Stiskne mi ruku a zamíří se
mnou přes koupelnu do ložnice.
Když otočí koulí na dveřích, zrychlí se mi tep a v duchu si zopakuju jeho
slova.
Myslí tím…
Než si tu otázku stačím v hlavě zformulovat, Lachlan otevře dveře
ložnice a v obývacím pokoji spatřím dva muže. Oba jsou celí v černém až
na velice nápadný bílý kolárek.
„Otče. Vaše Ctihodnosti. Jsme připraveni.“
 DVACET ČTYŘI
Keira
O dva dny později
V New Orleansu dál roste počet mrtvých členů známého kartelu a my
pokračujeme v našem zpravodajství. Vyjádření, které jsme získali
od policie, neobsahuje žádné podrobnější informace kromě varování, jež
máme sdělit našim divákům.“
„Zůstaňte doma. Vycházejte ven pouze v nezbytně nutných případech.
Civilní oběti byly do této doby minimální a úřady chtějí, aby to tak
zůstalo. Tady, v televizi, nevíme jistě, co si o tom myslet, ale přestože
v ulicích teče krev, obyvatelé jisté čtvrti tvrdí, že spíš opět mají pocit bezpečí
než strach.“
V ulicích teče krev, ale já se kvůli tomu necítím provinile. Je to jednoduchá
otázka příčiny a následku. Akce a reakce. Obnovení rovnováhy.
Než k tomuhle všemu došlo, byla bych další vyděšená občanka, která
přemítá, co se v mém městě děje, ovšem teď to vidím z jiné – a podle mého
názoru jasnější – perspektivy.
Lachlan Mount tohle město neterorizuje. Snaží se, aby bylo bezpečnější.
Neozval se mi. V. už několik dní střeží ve dne moje dveře, a když jsem
v noci v ložnici, spí v obýváku, pravděpodobně s jedním okem otevřeným.
Jsem na nejbezpečnějším místě, kde bych asi mohla být, pod dohledem
oddaného ochránce.
Teď jen potřebuju, aby se Lachlan vrátil domů.
Mezitím se snažím rozptýlit prací.
Telefon zazvoní v dohodnutý čas.
Temperance.
„Ahoj. Všechno šlape?“
„Jo. Jak jsi chtěla, všichni, kteří tu nemusejí být, pracují z domova.
Restaurace je pořád zavřená a díky ochrance, jež hlídá budovu, máme my
ostatní pocit, jako by nás střežila Národní garda. Nevím, kde jsi na to vzala
peníze, ale… ale jsem moc ráda, že jsi je sehnala.“
 Přejedu si dlaní po obličeji a znovu mi bleskne hlavou, jestli jí nemám
říct pravdu, nakonec však usoudím, že čím míň toho ví, tím líp. Aspoň
prozatím. „Kdybys měla dojem, třebas na vteřinu, že tobě nebo někomu
jinému ve firmě hrozí nebezpečí, úplně přerušíme výrobu a všichni se podle
plánu evakuují.“
„Šéfko, nic přerušovat nebudeme. Tady v Seven Sinners nejsme žádná
ořezávátka. Musely by se stát mnohem horší věci, než je pár výstřelů venku,
abychom přestali dělat whisky. Navíc nám dál přicházejí objednávky a já je
odkládám, protože je jich tolik, že v žádném případě nedokážeme všem
distributorům vyhovět.“
Můj mozek, který se neustále strachoval o Lachlanovu bezpečnost, až
jsem málem vyšlapala na koberci v ložnici pěšinku, se konečně zase plně
soustředí na byznys. „Nabídka a poptávka. Musíme zvýšit ceny.“
Temperance se na okamžik odmlčí. „Proč mě to nenapadlo?“
„Napadlo by tě to. Situace byla trochu hektická,“ namítnu a obě se tomu
eufemistickému označení zasmějeme.
Probereme, jak vyřešit zvýšení cen, a pak Temperance načne nové téma.
„Právě mi volal ředitel marketingu Voodoo Kings a dělal si starosti, že
oslavy Mardi Gras budou letos kvůli vyšší míře násilí příliš nebezpečné. Už
zvažovali možnost, že by tu akci zrušili, i když se má konat až za několik
měsíců. Řekla jsem mu, že je to hloupost. Snad jsem ho přesvědčila, že je to
ukvapená reakce, ale asi by sis s ním měla promluvit a zjistit situaci.“
„Nemůžou to zrušit.“
„Taky jsem mu to řekla, ale když to udělají…“
Mozek mi běží na plné obrátky a přemýšlím o kontraktu. „Vydrž.
Podívám se na doložku o zrušení. Není tam něco o propadnutí zálohy,
pokud akci zruší jistý počet dní předem?“
Vzpomínám si, že se právník o něčem takovém zmínil, ale skoro jsem
tomu nevěnovala pozornost, protože mi šlo spíš o to, abychom tu
zatracenou smlouvu podepsali, než o podrobnosti.
„Jo! Je to tam!“ vykřikne Temperance vzrušeně.
Vytáhnu vlastní kopii, přečtu si drobný text na konci a pak zkontroluju
kalendář.
„Mají smůlu. Kdyby teď od smlouvy odstoupili, přišli by o celou
padesátiprocentní zálohu.“ V břiše se mi rozlije úleva – sladká, přesladká
úleva. „Určitě nebudou chtít zaplatit polovinu večírku, který se nebude
konat, ne?“
„Ne, madam. Chceš, abych zavolala a připomněla jim to, nebo to uděláš
ty?“
Dál přecházím po pokoji a zvažuju možnosti. „Zavolám jim.
V přátelském duchu. Postavím to jako moc by mě mrzelo, kdybyste přišli
o zálohu jenom kvůli současné bezpečnostní situaci, která nemůže trvat
dlouho.“
„Máš nějakou tajnou informaci o tom, jak dlouho ten blázinec potrvá?“
zeptá se Temperance.
„Jasně že ne,“ odpovím, což není úplně lež. „Ale samozřejmě jim můžu
říct, že na základně iracionálních obav udělají špatné rozhodnutí a zbytečně
přijdou o zálohu.“
„Nechám to na tobě, šéfko. Podle mě bude taky lepší, když se toho ujmeš
ty.“
„Taky si myslím. Co dál?“
„Jeff Doon chce vědět, jestli jsme pokročili s přípravou exkurzí. Ale
pochopitelně netlačí na to, abychom s nimi začali hned teď.“
„Možná je to skryté požehnání. Ještě nejsme úplně připravení. Něco
dalšího?“
„Myslím, že je to všechno až na…“ Odmlčí se.
„Na co?“
„Jsi pořád na nějakém bezpečném místě? Dělám si o tebe starosti.“
Rozhlédnu se po luxusním bytě uvnitř pravděpodobně nejlépe střeženého
komplexu ve městě. „Jsem v bezpečí. Přísahám.“
„A nic jiného mi říct nechceš?“
„Právě teď ne. Ale brzy se ozvu. Jak jsem řekla, jestli budeš mít pocit
ohrožení, máš moje oprávnění nařídit Louisovi, aby výrobu ukončil
a vyklidil budovu. Ochranka tě odveze domů a dohlédne na to, aby se
nikomu nic nestalo.“
„Zůstaneme tady. Louis by spíš opustil novorozence na ulici než
palírnu.“
Nikdy nepochopím, čím jsem si tuhle oddanost a loajalitu svých
zaměstnanců zasloužila, stejně jsem však za ni vděčná.
„Oba za to dostanete rizikový příplatek. Dej mi vědět, kdyby se něco
změnilo.“
 „Jasně. Ty mně taky.“
Když zavěsíme, zavolám panu Josephovi, řediteli PR z Voodoo Kings,
a připomenu mu dodatek o odstoupení, který podepsali. Po chvíli protestů,
brblání a mém ujištění, že všechno bude v pohodě, souhlasí s tím, že akci
nezruší.
Vítězství dnešního dne.
Jakmile hovor ukončím, začnu znovu pochodovat po pokoji.
Nemůžu si pomoct.
Nedokážu s tím přestat, dokud znovu neuvidím Lachlana, a s každou
další hodinou se o něj strachuju o něco víc.
 DVACET PĚT
Mount
„Kolik ještě?“ zeptám se Saxona a skloním pušku s dalekohledem.
Za pouhých dvaasedmdesát hodin jsme zbavili New Orleans skoro všech
členů Eduardova gangu.
„Čtyři. Schovávají se v tom průmyslovém areálu a klepou se hrůzou,“
prohodí zabiják, znechucený zbabělostí vedení kartelu.
„Jdeš po nich, takže mě to ani nepřekvapuje.“
Saxon nakloní hlavu na stranu. „Pravda.“
Keira mě přirovnala k archandělu Michaelovi – což je vzhledem k mému
původnímu jménu samo o sobě děsivé –, ale my tu neusilujeme o boží
spravedlnost. Jo, mstím se za každou kapku její krve, je to však také odveta
za to, že kartel porušil dohodu. V mém postavení si neudržíte moc tím, že
exemplárně potrestáte jednoho člověka.
Ne. Musíte je potrestat všechny. Do. Posledního. Muže.
A až tenhle kartel přestane v New Orleansu existovat, k moci se dostane
jejich konkurence, ale s respektem k mým pravidlům, který se zrodil z krve
jejich nepřátel.
Jsem celý v černém, stejně jako Saxon, na sobě mám neprůstřelnou vestu
a k dispozici víc munice a lepších zbraní než mariňák v bojové akci.
Sedíme na střeše asi půl míle od ústředí kartelu a čekáme na ty poslední
čtyři.
Poslal jsem Mexiku jasnou zprávu, že jestli pošlou přes hranice ještě
jednoho muže, budu to považovat za pozvánku k návštěvě a přivedu s sebou
armádu. A když říkám armádu, myslím to nejlepší, co může Strýček Sam
nabídnout ze všech agentur, které mám pod palcem. Tahle drogová válka
sice mohla už dávno skončit, nicméně pro obě strany je zatraceně výnosná.
Na střeše se vynoří další postava a já i Saxon na ni okamžitě namíříme
zbraně.
Ransom zvedne ruce nad hlavu. „Jen do toho, tak mě do prdele zastřelte.
Kdo je pak nechá zmizet, až je odprásknete? Novináři by se posrali, kdyby
věděli, kolik dalších mrtvol poldové nenašli.“
 Ransom má pravdu, a tak se Saxonem namíříme pušky zpátky na areál.
Nechali jsme v ulicích jen pár těl, abychom dokázali, že to myslíme vážně,
a získali odpovídající pozornost médií.
„Jsi za to placený. Tak co se staráš?“
„Nejsem kurva funebrák. Jsem pašerák. Plejtvám tady svýma
schopnostma. To si pište, že po týhle sračce budu chtít za odstranění
mrtvoly víc prachů.“
Přes rameno vrhnu na Ransoma letmý pohled. „Nechceš si vzít pušku
a přidat se k nám, abys to neměl tak stereotypní?“
Vytáhne dlouhý nůž. „Radši zabíjím z větší blízkosti a osobně. Jakej
generál řekl: Nestřílejte, dokud neuvidíte bělma jejich očí? To mi vyhovuje
víc. Ne tahle sračka na dálku.“
Saxon zavrčí, jasné jdi-se-bodnout Ransomovi. Ti dva muži spolu možná
pracují, ale nejsou právě kamarádi a nikdy nepropásnou příležitost dát
najevo, co si o tom druhém myslí.
„Vidím pohyb,“ oznámí Saxon a ukazovák mu klouže po spoušti
ostřelovačské pušky.
„Jak kurva může vidět –“
Než Ransom stačí větu dokončit, Saxon vystřelí. V dalekohledu spatřím,
jak se čísi hlava změní v červenou spršku.
„Dobrej zásah,“ utrousím suše a Saxon se na mě nesouhlasně podívá.
„Všechny byly dobrý.“
Saxonova sebedůvěra je jedním z důvodů, proč si ho najímám na každou
práci, která vyžaduje citlivý přístup. Nejradši by pro mě už nikdy
nepracoval, prý to nechává moc stop, ale mně je to ukradené.
Najímám si toho nejlepšího a platím mu celé jmění. Zvládne to.
Vím, že jednou zmizí a zahladí za sebou stopy, takže ho už nikdy
nenajdu, ale nestane se to, dokud nedokončí tuhle práci.
„Takže zůstávají tři?“
Saxon přikývne.
„Pošlu tam kluky. Je načase poznat ty hajzly osobně.“
 DVACET ŠEST
Mount
Když jsem přivedl Keiru do svého světa, bylo mojí povinností chránit ji
a postarat se, aby se nikdy nedozvěděla, že existují jisté hrozby. Jeden
z těch kreténů to podělal, protože na mě vystřelil v době, kdy seděla vedle
mě. Dneska večer za to on a jeho kámoši zaplatí a uzavřeme to.
Nevím, jak se Ransomovi podařilo získat kód k bráně do ústředí kartelu,
a je mi to jedno, ale když vjedeme na nádvoří a pod kryté sloupořadí, všude
panuje klid.
Z reproduktoru se ozve J. „Areál jsme vyčistili, šéfe. Nic nehrozí. Tvůj
člověk se nachází v obývacím pokoji. Až projdeš halou, zahni doprava.
Nemůžeš to minout.“
Můj člověk je Eduardo, ten muž, který seděl u mého stolu, když jsem
rozděloval drogový trh v New Orleansu, a souhlasil, že si vezme na starost
distribuci koksu, speedu a tablet. Byl jsem víc než férový, jenže Eduardo
z nějakého zpropadeného důvodu překročil hranici. Porušil pravidla.
Ignoroval smlouvu.
Teď za to zaplatí.
S tím mizerným střelcem, který mi prostřelil čelní sklo, jsem si to už
vyřídil, a neřekl nic víc, než že mu to nařídil jeho šéf. Teď si to jeho šéf
odskáče.
Z. otevře dveře opancéřovaného escalade a já vystoupím. Cestou
ke dveřím si všimnu zahradních nůžek, které tam zřejmě nechal zahradník,
co pravděpodobně utekl, když se před několika dny začalo střílet. Z. jde
za mnou a já na ně kývnu.
„Vezmi je.“
„Jasně, šéfe.“
Než mu dám pokyn, aby otevřel dveře, vytáhnu z kapsy kubánský
doutník, zapálím si ho a několikrát z něj potáhnu. Saxon, Ransom a celá
jednotka mých nejlepších lidí nás kryje ze všech úhlů. Ne že by tu byl
v tuhle chvíli někdo, kdo by nás mohl ohrozit.
 Vstoupím dovnitř, moje kroky se rozléhají na mramorové podlaze
vzdušné haly a podle instrukcí J. odbočím doprava.
Eduardo je přikurtovaný lepicí páskou k židli, je vzteky bez sebe a chrlí
ze sebe výhrůžky ve dvou jazycích. Možná ve třech.
Stejně je mi to fuk.
„Za tohle chcípneš, Mounte. Chcípneš. Ty a všichni, koho máš rád.“
Zírám na něj a bafám z doutníku. „To ty jsi porušil pravidla. Dovolil jsem
ti vstoupit do svého města, vydělat haldu prachů, a ty se na mě opovažuješ
vystřelit?“
„Já na tebe kurva nestřílel!“ Po tváři mu tečou čůrky potu a od pusy mu
odletí slina.
„Střílel tvůj zabiják. Přiznal to. Prý jsi mu to nařídil.“ Mluvím chladným
tónem. V žilách mi koluje led.
„Lhal!“
„Jak mám vědět, že nelžeš ty?“ Podívám se přes rameno na Z. „Vezmi ty
nůžky a popusť uzdu fantazii.“
Když k němu Z. přistoupí, Eduardo mi začne sprostě nadávat. Po pár
vteřinách se jeho nadávky změní v jekot a vzápětí přistane na podlaze jeho
malíček. Po něm následuje prsteník, který cinkne, když na mramor dopadne
jeho zlatý snubní prsten.
„Jdi do prdele, Mounte! Za tohle zhebneš! Já mu nic nenařídil.“
Znovu kývnu na Z.
Místností se rozlehne řev, ale já před sebou jen vidím, jak Keira zbledla,
když se po té nehodě snažila zůstat při vědomí.
„Nezahrávej si se mnou nebo s tím, co je moje.“
„Nemám s tím nic společnýho. Udělal to na vlastní pěst!“
„Pak bys měl mít svůj kartel víc pod kontrolou. Tohle a to, že jste prolili
byť jen kapku krve mojí ženy, tě bude stát život.“
Zachytím jeho pohled plný nenávisti, vzteku a strachu. Co jsem já
provedl jemu, není nic ve srovnání s tím, co on provedl ostatním.
„Nemám páru, o čem to kurva mluvíš, Mounte.“
Znovu potáhnu z doutníku. „V tom případě mi nejsi k ničemu.“
Z. ustoupí a já na něj kývnu. „Zlikviduj ho. Nehodlám s ním ztrácet čas.“
Otočím se na podpatku a zamířím k východu. Za zády se mi ozývají
nadávky, až typický zvuk podzvukové kulky umlčí Eduarda natrvalo.
 DVACET SEDM
Keira
„Zdá se, že teror, který vládne tento týden ulicím New Orleansu, skončil.
Úřady i nadále doporučují obyvatelům, aby při vycházení z domu
zachovávali opatrnost, ale už se nestřílí. Policie zatím nevydala oficiální
prohlášení, očekáváme ho však v nejbližší době.“
Každou další hodinu mám čím dál silnější pocit, že se zblázním. Zprávy
na internetu stále přinášejí protichůdné informace o tom, co se děje, ale
jejich tón se změnil.
Jestli se přestalo střílet, tak kde je sakra Lachlan?
Za poslední tři dny jsem na koberci prakticky vyšlapala pěšinu z obýváku
do ložnice, ale nedokážu ani předstírat, že mi to vadí. Jediné, co chci, je,
aby byl zase tady, živý a zdravý.
Práce je to jediné, co mě drží při smyslech. Palírna pořád jede
na maximální výkon. Louis odmítl odejít a zaměstnanci ho podpořili.
Připomněli mi, že my z New Orleansu se jen tak něčeho nelekneme.
Temperance si vede jako provozní ředitelka skvěle, takže dokážeme
vyřešit většinu pracovních záležitostí na dálku. V každém případě se ale
musím v Seven Sinners co nejdřív objevit, pokud ne z jiného důvodu, pak
proto, abych poděkovala všem svým zaměstnancům za jejich oddanost
firmě.
Otočím se, abych pokračovala v okružní cestě po důvěrně známém
koberci, ale když uslyším zaklepání na dveře, ztuhnu.
I když si strašně moc přeju, aby to byl Lachlan, už vím, že není. Proč?
Protože by sakra neklepal.
Není ani poledne a mně už pro dnešek došla veškerá trpělivost, což
znamená, že uvítám každé rozptýlení. Zamířím do obývacího pokoje,
otevřu dveře a spatřím V. s obědem.
„Pojď dál.“ Když kolem mě projde s podnosem, zavřu za ním. „Nevíš,
kde je? Nemůžeš mi něco říct?“
V. položí tác na stůl, u kterého každý den jím, a otočí se ke mně. Má
stejně nečitelný výraz jako vždycky.
 „Můžeš mi aspoň potvrdit, že je v pořádku? Protože jestli se dozvím, že
není a ty jsi my to tajil, šeredně si to odskáčeš.“ Divoce gestikuluju, jako by
to z něj snad mohlo vymámit odpověď.
Zamručí.
„Co to znamená?“ Z mého pronikavého tónu je zřejmé, že nemám daleko
ke zhroucení.
V. ukáže na zakrytý podnos s jídlem.
„Teď na jídlo kašlu, V. Prostě mi odpověz – je v pořádku?“
Přikývne.
„Tak kde sakra je? Už je po všem? Musím se něco dozvědět.“
Na to nereaguje, takže moje frustrace vyletí do rekordních výšek.
V. začne couvat ke dveřím, ale zastavím ho.
„Nechoď pryč. Ještě ne. Sama se tady zblázním. Nemůžeš si sednout
a počkat tu se mnou?“
Přimhouří na mě oči, ale vrátí se ke stolu a znovu ukáže na jídlo.
„Ty se posadíš. Já se najím. Dobře?“
Přikývne, sedne si, zvedne poklop a posune tác ke mně.
Roztřesenou rukou zvednu vidličku, ale vůbec nevnímám chuť jídla,
které si strkám do pusy.
Totéž zopakujeme o několik hodin později při večeři.
Lachlan Mount pořád nikde.
Kde sakra je?
 DVACET OSM
Mount
Promočený vejdu do koupelny vedle své kanceláře, svléknu si sako a hodím
ho na podlahu. Podívám se na ruce, potom pustím vodu, počkám, až bude
vařící, a důkladně si je vydrhnu mýdlem.
Bez ohledu na to, kolikrát si ruce umyju, stále na nich vidím krev. Přesto
necítím výčitky.
Dělám, co je nutné.
Strach. Vydírání. Respekt.
Takhle vládnu své říši. Takhle chráním své lidi. Po odplatě, kterou jsme
vykonali během několika minulých dní, nebude už nikdo zpochybňovat
moji autoritu a jen člověk, který si přeje zemřít, by se odvážil prolít kapku
Keiřiny krve.
Konečně máme čistý stůl. Uzavřeli jsme dohodu. A život pokračuje.
Když vypnu vodu, zrcadlo je zamžené. Natáhnu se pro ručník, a jakmile
si osuším ruce, otřu páru na skle.
Jen málokdy se na sebe dívám do zrcadla. Nepotřebuju vidět ďábla, který
z něj na mě zírá. Tentokrát však spatřím něco víc, a nejsou to jen stříkance
krve na sněhobílé košili. Ne, je to muž plný odhodlání. Muž ochotný
zaplavit ulice krví, když chce ochránit to, na čem mu nejvíc záleží.
Před Keirou jsem měl všechno, co jsem chtěl, ale nic, co bych mohl
ztratit.
Teď bych obětoval všechno, aby byla v bezpečí. Odhodlání. Tím se liší
síla od slabosti.
Keira prohlásila, že vždycky záleží na pohnutkách. Možná měla pravdu.
Nikdy se nepodívám do tohoto zrcadla a nespatřím někoho šlechetného
a úctyhodného, ale jestli je to ten muž, kterého při pohledu na mě vidí ona,
dokážu s tím žít – pokud si ji budu moct nechat.
Svléknu se donaha, vstoupím pod sprchu a vydrhnu si celé tělo, dokud si
nejsem jistý, že na mně nezůstala ani kapka krve. Přinejmenším na povrchu.
Vždycky budu krutý. Nemilosrdný. Zuřivý při obraně toho, co je moje.
 Tuhle moji stránku vidět nemusí. Nikdy. Ale můžu jí nabídnout tu část
své osobnosti, kterou ještě nikdo jiný neměl, a doufám, že to bude stačit.
Když tajnou chodbou vklouznu do šatny, pohybuju se tiše jako vždycky.
Škvírou pod dveřmi ložnice sem proniká slabá záře, ale jinak všechno tone
ve tmě.
Neslyšnými kroky zamířím ke světlu.
K ní.
Spí uprostřed postele, zrzavé vlasy má rozcuchané a v ruce svírá telefon,
jako by čekala na jeho zazvonění.
Měl jsem zavolat. Měl jsem jí říct, že jsem v pořádku. Ale ještě jsem si
na to nezvykl.
Doufám, že nebude žádné příště, ale lhal bych sám sobě, kdybych to řekl.
Vždycky bude nějaké příště. Další hrozba. Další člověk, jehož je třeba
zabít.
Jenže při pohledu na ženu, co spí v mojí posteli, mi dojde, že se nemusím
mstít osobně.
Musím být tady. S ní. Aby neusínala sama, s tmavými kruhy pod očima.
Toužím ji probudit nebo aspoň vklouznout do postele vedle ní. Místo
toho si sednu v přítmí na židli a dívám se, jak spí.
Má výsada a můj trest.
 DVACET DEVĚT
Keira
Probudím se z děsivého snu. Ze snu, v němž se ke mně Lachlan nevrátí
domů, protože jeho krev odtekla kanálem a jeho tělo zmizelo a nikdy se
nenajde. Noční můra.
„Ne,“ zašeptám. „Ne. Musí se vrátit domů.“ Omotám kolem sebe paže
a pevně je stisknu.
„Jsem doma.“
Otočím se za tím hlubokým hlasem, šťastná, že muž, na kterého dlouhé
dny čekám, sedí na židli v rohu. „Díkybohu. Bála jsem se, že jsi mrtvý.“
Vyskočím z postele a vrhnu se k němu. V tlumeném světle vidím jeho
tvář zbrázděnou únavou. Mount. Ne Lachlan.
„Nejsem mrtvý.“
„Děje se něco? Co se stalo? Jsi raněný?“ Zastavím se před ním a všimnu
si nažehleného obleku. Toužím osahat každý centimetr jeho těla, abych se
přesvědčila, že je v pohodě.
„Všechno je v pořádku. Nic mi není.“
Využiju to jako záminku, abych překonala zbývající krátkou vzdálenost
mezi námi, Lachlan mě obejme a pevně přitiskne k sobě. Necukne sebou,
a tak doufám, nejen že se jeho střelná rána hojí, ale že opravdu neutrpěl
žádné další zranění.
„Tolik jsem se o tebe bála. Příště mi musíš zavolat nebo napsat esemesku
nebo vyslat bat-signál. Cokoli. Vrčení a přikyvování V. to nespraví.
Potřebuju důkaz, že jsi naživu.“
Položí mi dlaň do zátylku.
„Bat-signál?“
Vdechuju jeho důvěrně známou vůni, opájím se jí a je mi jedno, že se
chovám jako šílená. „Jsi v podstatě Batman, takže jo, hodil by se bat-
signál.“
Roztřese se mu hrudník a já usoudím, že se mi směje, ale nechci se
pohnout, abych se o tom mohla ujistit.
„Víš, že takhle bat-signál nefunguje, že?“
 „Nehádej se se mnou, Lachlane. To je skoro stejně tak hrozné jako nechat
svoji ženu o svatební noci samotnou a nedat jí vědět, že jsi v pořádku.“
Políbí mě na spánek. „Jsem ženatý poprvé v životě. Určitě toho ještě
spoustu zpackám.“
S přimhouřenýma očima se na něj podívám. „Pravidlo číslo jedna – dej
svojí manželce vědět, že jsi naživu, obzvlášť v případě, kdy se někomu
mstíš.“
Manželka. Pořád nemůžu uvěřit, že si tak zase můžu říkat, ale je to
pravda. Složila jsem slib a myslela jsem ho vážně.
V očích se mu zablýskne. „Teď určuješ pravidla ty?“
Zvednu bradu. „Ano. Vzala jsem si krále. Připadá mi, že mám díky tomu
jisté výsady.“
Přitiskne mě k sobě pevněji. „Pořád nemůžu uvěřit, že jsi souhlasila.“
Vymaním se mu z objetí a přejedu mu palcem po čerstvě oholené tváři.
„Samozřejmě že jsem souhlasila. Miluju tě.“
Na tváři se mu v rychlém sledu střídají emoce, každá další živější
a intenzivnější než ta předchozí. „To nemyslíš vážně.“
Zachytím jeho temný, planoucí pohled, který ve mně vyvolával boží
bázeň a zbavoval mě kontroly nad tělem. Teď mě naplňuje jistotou.
„Myslíš, že bych slíbila dokud nás smrt nerozdělí, kdybych to nemyslela
vážně?“
„Máš moji ochranu –“
Přitisknu mu prst na rty a přeruším ho. „Mám tebe. Nic jiného nechci.
A kdybych ti musela do konce života dokazovat, že myslím vážně každé
zatracené slovo, udělám to.“
„Nikdy tě nenechám odejít. Nikdy.“
Jeho slib má v sobě stejné odhodlání jako ten můj, takže vím, že všechno
dobře dopadne.
„Fajn. Jsem rád, že na tomhle jsme se shodli. A teď se se mnou vrať
do postele. Musíme si vynahradit svatební noc.“
 TŘICET
Mount
Slova neměla v mém životě nikdy takovou váhu jako činy. Aspoň ne
do téhle chvíle a téhle ženy.
„Miluju tě.“
Divoké majetnické instinkty, které rozdmýchávají vášeň v mých žilách,
zesílí pokaždé, když si její slova v duchu zopakuju.
Nezasloužím si lásku. Její lásku. Ničí lásku. Ale to neznamená, že si ji
nevezmu. Že si ji nenechám. Že si nenechám Keiru. Že ji nebudu chránit.
Že ji nebudu hýčkat.
Lhal jsem, podváděl, kradl a zabíjel a všechno to budu dělat dál, zejména
když to bude nutné, abych dodržel slib, který jsem složil před duchovním
a soudcem.
Neexistuje nic, co bych pro Keiru neudělal.
Když přistoupím k posteli, položím ji na ni jako vzácný dar, ale tahle
něha nepotrvá dlouho. Adrenalin z několika posledních dní nedokážu ze
systému vytěsnit.
Potřebuju ošoustat svoji ženu. Vlastnit ji. Zabořit se do ní, dokud
nebudeme oba křičet.
Keira to nějak vycítí.
Když promluví, má silný, zvučný hlas. „Dokážu si od tebe vzít všechno,
co máš. Takže mi to radši dej dobrovolně.“
Zasténám, strhnu ze sebe sako a odhodím ho. Keira na mě zaútočí se
stejnou nedočkavostí, prudkým škubnutím mi rozhalí košili, až knoflíky
létají do všech stran. Rozepnu si kalhoty, stáhnu je ze sebe a stojím před ní
nahý, připravený strhat z ní oblečení, stejně jako to udělala ona mně.
Jenže Keira zvedne prst a ukáže na mě. „Chtěla bych tě stejně tak moc,
i kdybys měl na světě jen to, co máš teď na sobě. Milovala bych tě stejně
tak bláznivě.“
Nevím, jak ta slova říct, protože jsem je ještě nikdy nevyslovil, ale kvůli
ní se to naučím.
Brzy.
„Potřebuju tě. Teď.“
 TŘICET JEDNA
Keira
Lachlan se promění ve zvíře a strhne ze mě hedvábnou noční košili.
Zatímco mě vášnivě líbá, zabořím mu nehty do ramen jako tu první noc
na stole v jídelně.
Ty pocity jsou dneska ráno stejně intenzivní, ale pramení z něčeho úplně
jiného. Sundá si moje ruce z ramen, přitiskne mě zpátky na postel a zlíbá mi
celé tělo, něžně, kvůli mým hojícím se zraněním. Pořád má na hrudníku
obvaz, ale chová se, jako by ho nic nebolelo.
Sveze se na kolena a roztáhne mi stehna. „Už jsi vlhká.“
Otevřu pusu k odpovědi, ale když vezme do úst můj piercing, jenom
zasténám. Taková nespravedlivá výhoda, ale nikdy si na ni nebudu stěžovat.
Jak mě Lachlan laská, křičím rozkoší, až mu vjedu prsty do vlasů
a vytáhnu ho k sobě nahoru. Když mě znovu políbí, jeho rty chutnají jako já
a mně se to líbí.
„Teď je řada na mně.“
Potřese hlavou. „Ani náhodou. Nemůžu čekat.“
Chytí mě za boky a se zuřivým majetnickým výrazem mi vrazí penis
mezi nohy. Nezaváhá, a já o to nestojím.
Jeden pohyb. To stačí, aby byl celý ve mně. Pořád dokola do mě vniká,
až se mu tvář zkřiví rozkoší a moje vnitřní svaly se sevřou kolem něj.
„Miluju tě, Lachlane Mounte!“
 TŘICET DVA
Mount
Ztratil jsem přehled, kolik měla Keira orgasmů, ale když vedle mě
vyčerpaně usne, přitáhnu si ji k sobě a oba nás přikryju. Možná jsme neměli
svatební noc, ale vynahradím jí to.
Pořád se mi honí hlavou to, co řekla. Sakra, co křičela.
„Miluju tě.“
Nikdy jsem netušil, co slovo milovat znamená. Když jste vyrostli bez
lásky, nikdy ji necítili, nechápete ji.
Už jsem věděl, že bych se pro Keiru nechal zastřelit. Zemřel pro ni. Žil
pro ni.
Jestli je tohle láska, pak jí možná konečně začínám přicházet na kloub.
Bezpochyby rozumím aspoň jedné její stránce – nikdy o tohle nechci přijít.
O Keiru.
Naprosto jistě vím, že už nikdy nechci vidět její krev na svých rukou.
Nikdy.
Přitulí se ke mně blíž a já ji políbím na spánek a pevně obejmu.
„Už se tě nikdy nedotknou.“
Konečně zavřu oči. Ale místo abych upadl do bezesného spánku, bojuju
s noční můrou, v níž se mi někdo snaží Keiru ukrást.
Když se probudím, nevím, kolik času uplynulo, ale Keira otevře oči
v okamžiku, kdy se vztyčím na posteli.
„Co je? Děje se něco?“ Je okamžitě ve střehu a natáhne ruku k nočním
stolku, na jehož boční stěně visí pouzdro s nabitou pistolí.
Tahle žena je pro mě ta pravá.
„Nic se neděje.“ Vezmu ji za ruku a zadržím ji, dřív než popadne
revolver. „Všechno je v pohodě.“
Zhluboka si vydechne. „Nemohli bychom se příště probudit bez infarktu?
To by bylo skvělé.“
Z hrdla se mi vydere jakýsi zvuk a já si uvědomím, že je to smích. Nebo
spíš pokus o něj. „Zapracuju na tom.“
„Fajn.“
 „A teď si sbal tašku. Je nejvyšší čas vypadnout z města.“
Keira na mě vykulí oči. „Proč? Myslela jsem, že jsme tu v bezpečí.“
„Jsme. Ale chci tě jen pro sebe. Daleko odsud. Bez neustálého
vyrušování.“
„Něco jako líbánky?“
„Říkej tomu, jak chceš, ale je načase odjet. Nechám natankovat tryskáč
a za hodinu můžeme vyrazit.“
Keira si skousne ret. „Vím, že to bude znít nevděčně, ale pochop prosím,
odkud pocházím.“
Obrním se a přemítám, co ten nejistý výraz na tváři mé ďáblice sakra
znamená. „Co se děje?“
„Nemůžu teď odjet. Několik dní jsem tu byla zavřená a snažila se řídit
svoji firmu – která se rychle mění – na dálku. A předtím jsem byla skoro
týden v zahraničí a vůbec jsem s tím nepočítala. A potom ta cena a milion
objednávek… V palírně je totální blázinec. Potřebuju jít prostě do práce.“
Nejdřív mám chuť její námitky ignorovat a říct jí, že je to směšné.
Nemusí jít do práce. Už nikdy. Mám dost peněz na to, aby nám navždycky
zajistil život v luxusu. Ale ovládnu se.
„Takže takové to je, když se člověk ožení s ředitelkou firmy.“
Přikývne. „Chci, abys to pochopil, protože je to pro mě důležité.“
„Takže kompromis.“
Keira na mě povytáhne obočí. „Ty víš, co to slovo znamená?“
Zacukají mi koutky a zřejmě se pokoušejí o úsměv. „Jenom s tebou.“
„Pak si vyposlechnu tvůj návrh.“
Za ten drzý tón ji přišpendlím k posteli. „Nejdřív tě ošoustám. Potom ti
strčíme do zadku ten poslední kolík, abys pro mě byla připravená.“
Nadzvedne boky a otře se o mě. Jo, je pro mě ta pravá.
„To je všechno?“
„Potom tě V. odveze do práce, zůstane s tebou, a až všechno zařídíš,
vrátíš se ke mně domů. Máš na to dva dny a pak vypadneme z téhle
podělané země, abychom byli Lachlan a Keira na pláži, kde na míle daleko
není jediná lidská bytost.“
Na tváři se jí objeví rozzářený úsměv. „To by šlo.“
„Fajn. Protože nemáš na vybranou.“
„Myslela jsem, že je to kompromis.“
Pokrčím rameny. „Skoro.“
Když ji o hodinu později konečně pustím z postele, mám stísněný pocit.
Možná kvůli tomu, co se odehrálo minulý týden, nebo možná kvůli něčemu
jinému. Zatímco se chystá do palírny, vyjdu na chodbu, kde hlídkuje V.
„Ručíš za ni vlastním životem.“
 TŘICET TŘI
Keira
Když vstoupím do budovy, zamířím přímo do své kanceláře a doufám, že se
dostanu do suterénu, dřív než si někdo všimne mého bodyguarda.
Nejsem si jistá, proč Lachlan chce, abych měla V. za zadkem, ale
nehodlám jeho rozhodnutí zpochybňovat. Můj život se změnil. Když jsem
pronesla manželský slib, věděla jsem, že vstupuju do jiného světa a nějak
budu muset přijít na to, jak ho skloubit s tím svým.
Temperance mě potká ve dveřích kanceláře, překvapeně se podívá na V.
za mými zády a pak na mě. „Šofér už nečeká v autě?“
„Pojďme dovnitř. Potřebuju ti vysvětlit pár věcí.“
Když zavřu dveře a V. zůstane stát na chodbě, vím, že to jen vyvolá další
otázky. A právě tohle potřebuju s Temperance probrat.
Mojí nové provozní ředitelce nic neunikne. Zadívá se mi na levou ruku.
Ten masivní oválný diamant na tenkém kroužku z růžového zlata
posázeném brilianty totiž nemůže nikdo přehlédnout. Určitě má přes pět
karátů. Neměla jsem čas ani chuť se Lachlana zeptat, kde tenhle nádherný
prsten za tak neuvěřitelně krátkou dobu sehnal, protože jsem byla příliš
ohromená tím, že se opravdu bereme. Na druhou stranu, je to Lachlan
Mount. Když zavelí, dějí se zázraky.
Celá ta záležitost mi pořád přijde neskutečná a stejně tak nový snubní
prsten na mé ruce. Jenže tenhle mi z nějakého důvodu připadá správný.
„Páni, šéfko. To je teda šutr. Vyloupila jsi klenotnictví a schováváš se,
než se situace uklidní?“
„Je to trochu jinak.“ Koutky se mi zvednou v lehkém úsměvu, což se
stává často, když se na ten třpytivý kámen podívám.
„Kdy nastane ten velký den?“
Stisknu rty a skoro nemůžu uvěřit, že jí to řeknu. „Totiž… vlastně už
byl.“
Temperance klesne čelist a vykulí na mě oči. „A já ani nedostala pozvání
na svatbu?“ Zvedne ruku. „Dělám si srandu, ale vážně? Ty… Věděla jsem,
že mi něco tajíš, ale tohle je fakt něco. A tím nemyslím jen prstýnek.“
 „Řekněme… že to bylo impulzivní rozhodnutí.“
„A ten šťastlivec?“
„Jednou ho poznáš.“
Sedne si na židli naproti mému stolu. „Vůbec nevím, jak na to reagovat.“
Kéž bychom s Lachlanem probrali, co smím a nesmím lidem říct, ale
radši zachovám opatrnost. „Je to šok, já vím, ale chtěla jsem to.“
„Určitě? Nikdo ti nedržel pistoli u hlavy?“ zeptá se bez sebemenší stopy
humoru.
Vzpomenu si na soudce a duchovního, kteří slyšeli náš slib, a všechna ta
lejstra, co jsme podepsali. „Ne. Udělala jsem to dobrovolně.“
„Ale jednou mi to všechno povíš, ne?“
„Co nejvíc budu moct.“
Temperance se nadechne, dlouhou dobu se na mě dívá a pak vydechne.
„Fajn. Ty jsi šéfka. Takže, co chceš probrat nejdřív?“
Když se pustíme do seznamu úkolů, Temperance jasně dokazuje, jak moc
si svoji novou pozici zaslouží. Taky mi dojde, že v žádném případě
nedokážu za pouhé dva dny vyřídit všechno, co vyžaduje moji pozornost.
Takže musím najít způsob, jak dostat Lachlana zpátky k jednacímu
stolu… ale naštěstí mám nápad.
 TŘICET ČTYŘI
Keira
„Přece jsme se domluvili, že za mnou přijedeš, ženo.“
Z majetnického způsobu, jakým Lachlan to slovo pronese, když vyjde
z výtahu a zamíří ke mně, mi přejede mráz po zádech.
„Plány se mění, muži. Posaď se.“ Ukážu rukou na nejžádanější stůl v naší
restauraci, na kterém je to nejlepší jídlo, jaké je v New Orleansu k mání,
a rozhodně ta nejlepší whisky. „Mám víc práce, než jsem tušila, a protože
kvůli tomu nebudeme moct odjet na líbánky… napadlo mě, že bys možná
ocenil večeři s výhledem. Neumím vařit, takže tohle je to nejlepší, co jsem
dokázala vymyslet.“
„Co to znamená, že neumíš vařit?“
„Nikdy ses na to neptal. Doufám, že s tím nemáš zásadní problém,
protože už ses se mnou oženil.“
Prázdnou jídelnou se rozlehne jeho smích.
Rozhodla jsem se ji nechat zavřenou až do zítřejšího večera, ale požádala
jsem Odile, aby přesto přišla. Teď jí dlužím obrovskou laskavost a podle
toho, jak hltala očima V., když mě doprovodil do kuchyně, mám pocit, že
vím, co to bude.
Mojí drzé cajunské šéfkuchařce je jedno, že V. nemluví. Je natolik
výřečná, aby konverzovala za oba.
„Naštěstí máme oba dva kuchaře, jinak bychom zhynuli hlady,“ prohodí
Lachlan, když mi přidrží židli.
Než obejde stůl, aby zaujal místo proti mně, zeptám se: „Ty taky neumíš
vařit?“
„Nic, co by se dalo pozřít.“
„Dobře že vás dneska večer oba pořádně nakrmím.“ Když nám Odile
přinese na stůl moji poslední objednávku – malý dort na stříbrném podnosu
–, nápadně vrtí boky.
Ale neřekla jsem jí, že je to můj svatební dort, protože Bůh ví, že by měla
milion dalších otázek. Nějak jí unikl můj snubní prsten, a já jsem za to
vděčná.
 Zaprvé, potřebuju, aby mi muž na protější straně stolu objasnil, jak sakra
vysvětlím lidem, že jsem najednou vdaná, a komu to vůbec můžu prozradit.
Vím, že prohlásil, že náš život nebude normální, a já netoužím
po normálnosti, ale musím jim něco říct. Zatím nechci ani pomyslet, jak to
oznámím svojí rodině.
„Díky, Odile.“
Šéfkuchařka si dá ruce v bok. „Můžu pro vás ještě něco udělat, než půjdu
domů?“
„Ne. To je všechno. Moc děkuju.“
Podívá se na mě a pak na Lachlana. „Bon appétit.“
„Oba moc děkujeme, paní Bordelonová.“
Nevím, proč mě překvapí, že Lachlan zná její příjmení, ale Odile to
každopádně ohromí.
Bojovně vystrčí bradu. „Nemusím nic vědět, jen to, že se k ní budete
chovat slušně, pane.“
Skousnu si ret, zvědavá, jak Lachlan odpoví.
„Máte moje slovo.“
„Pak vám oběma přeju hezký večer a rozloučím se.“
Když couvne od stolu a upře oči na V., který stojí poblíž výtahu, usměju
se.
„V., doprovoď paní Bordelonovou k jejímu autu a pak máš volno.“
Když Odile uslyší Lachlanův příkaz, rozzáří se a prakticky se k tomu
mlčenlivému muži rozběhne.
„Nemáš tušení, co jsi právě rozpoutal.“
Lachlan na mě upře oči. „Myslíš, že ho Odile nezvládne?“
Sleduju, jak Odile nastupuje s V. do výtahu a už mu něco štěbetá.
„Nejsem si jistá, jestli on zvládne ji.“
Místností se opět rozlehne jeho smích, zvuk, který chci slyšet mnohem
častěji.
Když se uklidní, pohlédne na dort a pak zpátky na mě. „Ví to?“
Zavrtím hlavou. „Temperance jsem řekla to nejnutnější, ale nikomu
jinému. Já totiž nevím, co jim mám povědět.“
„To, co je pro tebe nejjednodušší. Cokoli, nebo nic. Sakra, ani nemusíš
nosit prsten, jestli to vyvolá moc otázek.“
Ucuknu rukou a druhou si ji obemknu, jako by mi snad chtěl prsten
sebrat. „Nesundám ho.“
 Přes tvář se mu mihne spokojený úsměv. „Dobře. Protože se mi na tvém
prstě líbí.“
„Ale ty žádný nemáš. I když, ty bys asi žádný nenosil, co?“
„Proč myslíš?“
„Nevyvolalo by to moc otázek?“
„Mě se nikdo neptá, ale tebe ano.“ Široce se usměje a já jeho úsměv
opětuju.
„Nehodlám se za to omlouvat.“
„To po tobě nebudu chtít.“
S úsměvem se natáhnu pro whisky před sebou a zvednu ji k přípitku.
„Na nás,“ pronesu, když Lachlan uchopí svoji sklenici.
„Na nás,“ zopakuje.
„A na naše království,“ dodám, odtrhnu od něj pohled a zadívám se
na slunce zapadající nad neworleanským panoramatem a na vycházející
úplněk.
„Na tohle se rozhodně napiju.“
Přiťukneme si a vyprázdníme sklenice. Když položím tu svoji na stůl,
zadívám se mu do očí.
„Takže, ta věc s análním kolíkem… Kdy přesně se na to mám připravit?“
Restaurací zaburácí další výbuch smíchu a já usoudím, že smích
Lachlana Mounta mám ze všech zvuků na světě nejradši.
„Brzy, ďáblice. Brzy.“
Zatímco si pochutnáváme na lahůdkách, které pro nás Odile připravila,
a klábosíme o všem, co nás napadne, s každou další minutou ve mně sílí
naděje do budoucna.
Tohle je prokazatelně podruhé, co jsem se vdala z náhlého popudu, i když
bych řekla, že za úplně jiných okolností. Jenže tohle manželství, jak věřím,
bude fungovat.
Nejen proto, že se opírá o sílu Lachlana Mounta, ale protože oba víme,
jaké problémy nás čekají, a jsme ochotní je společně zvládnout.
Nabídl mi všestrannou pomoc. Svůj čas. Své schopnosti. Své peníze. Teď
ho jen musím přimět, aby si uvědomil, že mě miluje stejně jako já jeho.
Ukrojím dva kousky dortu, položím je na talířky, které nám Odile
přichystala, a potom jeden posunu přes stůl k Lachlanovi. „Víš, k čemu to
je?“
 Zamračí se. „Dort? Sníš ho.“
Usměju se. „To není obyčejný dort.“
Na tváři se mu objeví výraz pochopení. „Aha, jasně. Chceš mě přemluvit,
abys tu mohla zůstat déle a pracovat, místo abych tě unesl na nějakou
opuštěnou pláž?“
„Ne.“ Nakloním hlavu na stranu. „Ale jak jsi věděl, že jsem to měla
v plánu?“
Úsměv na jeho obličeji je skoro stejně okouzlující jako jeho smích.
„Protože tohle místo miluješ a neodejdeš, dokud si nebudeš jistá, že
všechno běží jako po drátku.“
Vidí mě. Nejen vnějšek, který mi ukazuju, ale do hloubi duše.
„Máš s tím problém?“
Zavrtí hlavou. „Moc dobře jsem věděl, koho si beru, a od začátku jsem
s tím byl smířený.“
„Pak máš nade mnou výhodu, protože já tohle netuším.“ Odmlčím se
a snažím se přijít na to, jak mu přesně vysvětlit, co chci říct. Lachlan tiše,
skoro netrpělivě čeká. Pravděpodobně na nejhorší. Jenže o tomhle
nepřemýšlím. „Jsi ten nejkomplikovanější muž, jakého jsem kdy v životě
potkala.“
Otevře ústa, aby něco řekl, ale já pokračuju.
„Pochopitelně to nemyslím ve zlém.“ Kývnu na dort před sebou.
„Nevzala bych si tě, kdybych tě už nemilovala. A myslím, že jsem se
do tebe začala zamilovávat, když jsi mi konečně ukázal svoje pravé já.
V Dublinu. Tam jsem skutečně poznala Lachlana, ne Mounta.“
„Jeden bez druhého neexistuje.“
„Pak je asi dobře, že mám oba.“ Vstanu a zvednu svůj talířek s dortem.
„Takže ať je to oficiální.“
Postaví se a v ruce drží talířek. „Myslel jsem, že jsme naše manželství
uzavřeli před knězem a soudcem.“
„Jsi typický chlap. Manželství není oficiální bez dortu a tance.“ Setkám
se s ním na konci stolu.
„Tanec?“ zeptá se a povytáhne jedno obočí.
„Samozřejmě.“
Popadne kousek dortu z mého talířku a současně mi strčí do pusy sousto
z toho svého. Odilin dort z čokoládové whisky a s polevou z irského krému
se rozplývá na jazyku.
 „Zatraceně, to je dobrota,“ zamumlá Lachlan a já souhlasím.
„Po tanci si můžeš přidat.“
Vezme mi talířek z ruky, a když oba položí na stůl, porcelán hlasitě
zařinčí. „Než začneme tančit, je tu ještě jedna věc.“
„Jaká?“
Lachlan mě obejme. „Budu líbat nevěstu, jak dlouho chci.“
Široce se usměju. „To přežiju.“
Lachlan mě políbí a mně se štěstím zatočí hlava.
 TŘICET PĚT
Mount
Ignoruju telefon, který mi třikrát zavibruje v kapse, ale když začne vibrovat
počtvrté, Keira se zasměje a odejde pustit jinou hudbu.
Vytáhnu mobil z kapsy, naštvaný, že se mě někdo opovažuje rušit během
provizorní svatební hostiny. Jen Keira a já tančící při svíčkách po restauraci
a jasné světlo měsíce, které sem dopadá oknem.
Na displeji spatřím J.
„Co se sakra děje, že to nedokážeš vyřešit beze mě?“
„Přišlo mi echo, že poldové dneska večer chystají šťáru v kasinu, šéfe.
Napadlo mě, že bys to chtěl vědět.“
Do hajzlu.
„Dneska večer? Koho sakra nemáme na výplatní listině? Kdo se kurva
opovažuje?“
„Zřejmě je v tomhle městě víc slušných poldů, než jsme oba tušili.“
„Zavři kasino a nech ho vyklidit.“
„Chceš se o to postarat osobně, nebo se s nima mám sejít já?“
Keira s tichým pobrukováním vypije dalšího panáka whisky, projíždí
playlist a čeká, až dotelefonuju. Chci v téhle místnosti zůstat navždycky, ale
tohle je součást mého života. Nemůžu pokaždé naplánovat, kdy poldové
udělají razii.
Dám jim ale jasně najevo, že nejsou v mém podniku vítáni.
„Přijedu.“
„Vážně? Protože –“
„Postarej se o kasino. Hned dorazím.“
„Dobře, šéfe. Jdu na to.“
Keira s ustaraným výrazem postaví na stůl prázdnou sklenici. „Nějaký
problém? Co se děje?“
„Nic, s čím by sis měla dělat starosti, musím však něco zařídit.“ Natáhnu
k ní ruku a ona si se mnou proplete prsty. „Ale o líbánkách si tohle
zopakujeme.“
„Teď jsme tým. Jestli se něco děje, můžeš mi to říct.“
 Zatnu zuby. Její otázka a tón jsou tak plné očekávání, jenže moje
instinktivní reakce je chránit ji za každou cenu. „Vždycky budou existovat
věci, o kterých nemusíš vědět.“
„Ale některé věci mi říct můžeš. Kdybych měla právě teď telefonát, který
by mi změnil náladu stejně jako ten tvůj tobě, nenechal bys mě odejít bez
vysvětlení, Lachlane. Navíc mě už nikdo nemůže nutit, abych proti tobě
svědčila.“
Má pravdu a já si vážím jí i její touhy vědět. Tohle není záležitost života
a smrti, kterou si musím nechat pro sebe, a tak se jí rozhodnu svěřit.
„Poldové chystají šťáru v kasinu, a tak se musím postarat, aby tam kasino
nebylo, až přijedou.“
Vykulí na mě oči. „Člověk by si myslel, že budou mít radost, když jsi
za ně právě vyčistil ulice.“
„Podle mě se mi touhle mocenskou hrou snaží naznačit, že o moji pomoc
nestáli.“
„Už k tomu někdy došlo?“
Přikývnu. „Jednou, když jsem převzal organizaci. Otestovali si mě
a dospěli jsme k dohodě. Platí už dlouho. Tohle je jen další test, ale bude to
v pohodě.“
„Dobře. To mi stačí. Zařiď si, co potřebuješ.“
Rozhlédnu se po restauraci, protože ji tu nechci nechat samotnou bez V.,
ale dal jsem mu na dnešní večer volno. „Kdo je ještě v budově?“
Keira se podívá na hodinky. „V tuhle dobu? Jenom Temperance. Řekla
jsem jí, aby šla domů, ale prohlásila, že neodejde, dokud nepůjdu já.“
„Zavolám V., počkám, než dorazí, a pak –“
Keira si podrážděně povzdychne. „Běž. Vyřiď si svoje záležitosti. Budu
v pohodě.“
„Nenechám tě tady bez ochrany.“
„Mám v kanceláři zbraň. Každý, kdo se mě pokusí dostat, bude mrtvý,
dřív než projde dveřmi. Jsem si naprosto jistá, že Temperance se o sebe taky
dokáže postarat.“
Přestože zní sebejistě, pořád se mi nezamlouvá představa, že tady zůstane
bez V.
„Napíšu V. esemesku. Neopovažuj se odejít z budovy bez něj.“
Keira mi vtiskne polibek na rty. „Neboj se o mě. Běž.“
 Zabořím jí ruku do vlasů, a než se odtáhnu, vášnivě ji políbím. „Později
budeme pokračovat. Ty, já a žádné další vyrušování.“
„Platí.“
Když zamířím k výtahu, mám stejný tísnivý pocit jako dneska ráno.
Pošlu zprávu V., aby se okamžitě vrátil do Seven Sinners.
 TŘICET ŠEST
Keira
Telefon mi začne vyzvánět ještě předtím, než dorazím do kanceláře.
Temperance.
„Jedu dolů,“ oznámím jí. „Co se děje?“
„Požární poplach ve skladu se sudy. Právě mi volali. Když jsi byla
v Dublinu, požádala jsem dispečink, aby jakékoli potíže hlásili nejdřív mně.
Musíme jet. Už jsem zavolala hasiče. Jsou na cestě.“
Zatraceně.
„Už jdu,“ vykřiknu, potom přeruším hovor a rozběhnu se do kanceláře.
Temperance už stojí s kabelkou na chodbě. „Dělej. Budu řídit.“
„Dobře, protože tady nemám auto.“ Pro naléhavé případy, jako je tenhle
– musím si o tom promluvit s Lachlanem.
Rozběhneme se na parkoviště a nasedneme do jejího tahoe.
„O ten sklad nemůžeme přijít. To by –“ Temperance je stejně vyděšená
jako já.
„Já vím, že ne. To by byl náš konec. Tohle se přece neděje. Určitě jde
o falešný poplach.“
Temperance se řítí k periferii města, ztělesnění řídí, jako by to auto
ukradla. Sklad je vysoká, nenápadná budova; nikdo by nepoznal, co v ní je,
pokud by jí nevěnoval pozornost.
Když Lachlan v podstatě přiznal, že z ní ukradl soudek Spirit of New
Orleans, pochopila jsem, že musím vylepšit bezpečnostní systém. Ale
vzhledem k tomu, co se od té doby stalo, jsem se k tomu ještě nedostala.
Teď to samozřejmě okamžitě udělám.
„Táta mě vydědí, jestli se s tou whisky něco stane.“
Temperance na mě vrhne rozzuřený pohled. „Do hajzlu s tvým tátou. Co
sakra řekneme všem těm distributorům, se kterými jsme právě podepsali
smlouvy za spoustu prachů?“
Zbytek cesty absolvujeme v napjatém tichu a konečně zastavíme u plotu
z ostnatého drátu, který průmyslovou budovu obklopuje. Z jednoho horního
okna šlehají plameny, ale v dohledu není žádný hasičský vůz.
 „Kurva!“
Temperance vyťuká kód na bráně, a když zběsilou rychlostí vjede
na parkoviště a prudce zastaví, SUV plive štěrk od pneumatik.
„Kde jsou hasiči?“ zeptám se.
„Nevím! Volala jsem jim. Dispečer tvrdil, že hned přijedou.“
Není slyšet siréna a mně se sevře žaludek. „Zavolej jim znovu. Hned. Jdu
pro hasicí přístroj.“
Než stačím otevřít dveře, popadne mě za paži. „Děláš si ze mě srandu?
Tam jít nemůžeš.“
„Je to můj majetek. Nebudu sedět s rukama v klíně a sledovat, jak shoří
na popel.“
Vyskočím z auta a rozběhnu se k budově, k postrannímu vchodu
za rohem.
S mobilem v ruce vyhledám Lachlanovo číslo, ale než můžu stisknout
tlačítko VOLAT, něco těžkého mě udeří do zátylku.
Ucítím pronikavou bolest a pak všechno zčerná.
 TŘICET SEDM
Mount
Když dorazím do komplexu, kasino je částečně vyklizené, ovšem ne úplně.
Ale do příjezdu poldů se to stihne a já na ně budu čekat kvůli naprosto
zbytečnému rozhovoru. Než se odporoučí, nebude pochyb o tom, že tohle
město pořád patří mně.
Napíšu V.
MOUNT: Mas ji?
V.: Jeste ne. Jsem na ceste.
MOUNT: Dej mi vedet, az budes u ni.
V.: Dam.

Na límec mi kape pot, jak pomáhám odnášet stoly a nakládat je

do kamionů, které opustí město každý jiným směrem.
V. mi ještě neodepsal, a od té doby už uplynulo skoro čtyřicet minut.
Něco není v pořádku.
MOUNT: Mas ji?
V.: Neni tady. Hledam ji. Nemuzu ji najit.

Celý život jsem se řídil intuicí a měl jsem jí naslouchat. Něco se totálně
podělalo.
MOUNT: OKAMZITE JI NAJDI.

Potom zavolám J. „Nezapomněli jsme na někoho?“ Nemusím

vysvětlovat, o čem mluvím.
„Ne, šéfe. Dostali jsme všechny. Úplně každýho.“
„Víš to jistě? Protože jestli se pleteš –“
„Nepletu. Co se sakra děje?“
„V. nemůže najít Keiru v palírně. Něco je špatně.“
„V. je trouba. Ten barák je obrovský. Možná zabloudil.“
Ten přezíravý tón mě tak vytočí, že se neobtěžuju s odpovědí. Zavěsím.
 TŘICET OSM
Keira
Proberu se s rukama spoutanýma za zády a do nosu mě udeří příšerný
zápach.
„Panebože. Co to je?“
„Zkurvená mrcho. Ty prostě nechcípneš, že ne?“
Okamžitě otevřu oči a zadívám se do světla baterky a na blondýnu, která
stojí hned za ním a vlasy má v měsíčním světle skoro bílé. V životě jsem ji
neviděla.
„Co jste sakra zač?“ vykřiknu. Kvůli tomu ohavnému zápachu málem
vyzvracím všechno, co jsem dneska večer snědla.
„Jenom já mu rozumím. Jsem jeho osud.“
„O čem to sakra mluvíte?“ Snažím se posadit, ale opřu se rukou o něco,
co pod ní křupe a drolí se.
Na vteřinu odtrhnu oči od blondýny a podívám se dolů, abych zjistila, co
to je.
„Panebože.“ Ležím na hromadě těl. Koster. Rozkládajících se mrtvol.
A všechny na sobě mají dámské oblečení.
Škvírami ve stropě proniká světlo měsíce a mně dojde, že jsem v hrobce.
Ne. Ne, tohle se neděje. Jen se mi to zdá.
Když na mě ta žena namíří pistoli, ucítím v krku pachuť žluči.
„Jestli chceš něco udělat dobře, vždycky to musíš udělat sama.“
Zatímco se snažím zvednout a odplazit dozadu, stiskne spoušť. Když mi
kulka proletí ramenem, ucítím sžíravou, palčivou bolest, která mi vyrazí
dech, a svalím se na bok na cosi měkčího.
Jak se blondýna otočí k odchodu, světlo baterky poskočí, ale než zavře
dveře, paprsek dopadne na obličej, který mám kousek od toho svého.
Magnolia.
Ach, ne. Tohle ne.
„Cos to sakra udělala, ty bláznivá mrcho?“ zaječím.
„Ty jsi bláznivá mrcha. Nejdřív byl můj a vždycky bude můj. Udělalas
chybu. Už ji neuděláš. Žádná z vás nedostane druhou šanci,“ prohlásí
blondýna, než zmizí poslední trocha světla a nechá mě postřelenou krvácet
vedle mojí nejlepší kamarádky.
„Pomoc!“ hulákám, dokud neochraptím a všechno kolem mě znovu
nezčerná.
 TŘICET DEVĚT
Mount
„Kde se sakra flákáš?“ zeptám se J. „Poldové se neukázali. Kdo ti dal to
podělaný echo? Protože jestli to byl kec, někdo si to šeredně odskáče.“
„Je to spolehlivý zdroj. Jsem na cestě. Za pět minut jsem u tebe, šéfe.“
V. pořád nemůže najít Keiru. Auto její asistentky zmizelo. J. je na cestě
a já začínám šílet.
Ten náhrdelník. Její lokátor GPS. Keira ho má pořád na krku.
Vyhledám aplikaci a snad milion let čekám, než se načte.
Žádný signál. Zapomněl jsem, že jsem v kasinu, kam jsme zablokovali
veškeré bezdrátové a internetové připojení.
Kurva. Kurva.
Vyběhnu z kasina a řítím se chodbami k sobě do kanceláře. Jakmile jsem
na místě, snažím se, aby se mi aplikace načetla do mobilu a současně
zobrazila na monitorech počítačů. Když se konečně načte na plochu,
do kanceláře vejde J.
„To přece nedává smysl,“ zašeptám. Tohle místo znám, jezdím tam
přinejmenším dvakrát ročně. Určitě je to omyl.
„Našel ji V., šéfe?“
„Nenašel. V. ji prostě nenašel. Mně se to právě podařilo, ale teď mi
vyklop, co se kurva děje.“
Probodnu J. pohledem. Světlé vlasy jí splývají na ramena, místo aby je
měla sčesané do úhledného uzlu, který obvykle nosí.
„Uklidni se, Mikey. Bude to v pohodě.“
„Takhle mi kurva neříkej. Dobře víš proč, J.“
Před sedmnácti lety
Na pageru mi zavibrovalo číslo, které jsem moc dobře znal, následované
číslicemi 911.
Do hajzlu, do jakého průšvihu se Hope dostala tentokrát? Věděl jsem, že
se potýká s potížemi. Stejně jako jsme se s nimi potýkali my všichni ostatní
kvůli těm sračkám, kterými jsme si prošli.
 Ten den, kdy Hope Jonesová vyšla po schodech do pěstounského domova
z pekla, jsem věděl, že se všechno změní. Měl jsem takové tušení.
První člověk, kterého jsem kdy zabil, byl ten sráč Jerry s vytaženým
ptákem, co se chystal znásilnit čtrnáctiletou holku. Doufal jsem, že když
jsem ji dostal z toho domu, dřív než se jí stačil dotknout, půjde po lepší
cestě, a šla – nějakou dobu.
Ty roky, co jsem strávil na ulici, jsem nemohl dělat nic jiného než Hope
s Destiny zpovzdálí sledovat, abych měl jistotu, že neodcházejí ze svého
nového domova s modřinami nebo vyčerpané. Na obě jsem dohlížel, jak
nejlépe jsem mohl. Když mě Morello přijal do své organizace, můj život
patřil jemu. Nakonec jsem získal o něco větší moc a postaral se, aby Hope
dokončila střední školu a mohla dostat Destiny do péče.
Léta jsem jim platil účty, a nejen proto, že Hope ještě nedokončila studia.
Cítil jsem za ně zodpovědnost. Nedohlížíte na dva lidi takhle dlouho, abyste
na ně pak zapomněli.
Já aspoň nezapomněl.
Možná v tom byl ten problém. Měl jsem Hope přimět, aby se za svůj
zatracený život cítila víc zodpovědná. Několik let studovala vysokou
a pořád neměla diplom, ale já ji nedonutil, aby si místo toho našla práci
na plný úvazek.
Hlavně proto, že jsem chtěl, aby se starala o Destiny. Hope pro ni možná
nebyla tím nejlepším vzorem, ale byla mnohem lepší než to, v čem jsem
vyrůstal.
Navíc, Destiny byla chytrá jako čert a měla budoucnost, kterou jsme jí
chtěli s Hope zajistit.
Odešel jsem z kanceláře s mosazným boxerem a zapalovačem Zippo
v jedné kapse, vystřelovacím nožem v druhé a dvěma pětačtyřicítkami pod
sakem – z té kanceláře, kde jsem zabil Morella za to, že se dotkl jiné dívky
stejně, jako se Jerry odvážil dotknout Hope. Nůž jsem si už do přestřelky
nebral.
Sakra, ani jsem se té přestřelky nemusel účastnit. Ale tuhle věc jsem
nebyl ochotný svěřit někomu jinému. Hope a Destiny byly vždycky osobní
záležitost.
Za deset minut jsem stál u domu, který jsem Hope koupil. Uvnitř se
rozbíjelo nádobí a hulákal tam nějaký chlápek.
 Destiny se krčila venku pod schody a kolébala se ze strany na stranu.
Bylo jí skoro osmnáct, ale takhle schoulená a vyděšená mi připomněla tu
pětiletou holčičku, kterou jsem kdysi znal.
„Co se sakra děje?“ zeptal jsem se jí.
„Nevím. Je… šíleně naštvaný. Hope ho nechtěně probudila a on začal
vyvádět. Postavila se mezi nás a já utekla. Už ji neslyším, Mikey. Bojím
se.“ Destiny popotáhla. „Proč ji neslyším?“
To už jsem bral schody po dvou, příliš soustředěný na situaci, než abych
ji upozornil, ať mi takhle neříká. Michael Arch umřel, když mi bylo třináct.
Vpadl jsem dovnitř s vytaženou pistolí a rozhlédl se po místnosti.
Ale nebyl jsem jediný, kdo měl v tomhle domě bouchačku.
Za kuchyňským ostrůvkem stál chlápek, házel na zem jeden talíř za druhým
a z pravé ruky mu visel revolver.
„Pitomá, zkurvená děvko. Víš, že nemáš dělat kravál, když spím.“ Mrštil
na zem další talíř.
Destiny měla pravdu. Hope jsem neslyšel, ale i když jsem nechtěl nic
jiného než prohnat tomuhle sráči kulku hlavou, že vyděsil Destiny k smrti,
nemohl jsem vypálit, dokud nezjistím, kde je.
„Otoč se, ty hajzle.“
Opilecky se obrátil a jako gangster na mě od boku namířil starobylý
revolver. Podělanej idiot.
„Kdo sakra jsi?“
„Kde je Hope?“
„Do toho je ti hovno.“
Zvedl druhou ruku a natáhl úderník. V tu chvíli jsem si všiml, že
z rukojeti pistole kape něco tmavého.
Krev. V životě jsem viděl dost na to, abych ji okamžitě poznal.
„Polož tu bouchačku, hned, nebo tě odprásknu. Stáhnu tě zaživa z kůže
a budu poslouchat, jak škemráš o slitování.“
„Takhle se mnou nemluv. Jsi horší než ta uječená děvka, ale už jsem jí
zavřel hubu.“
Jak jsem k němu zamířil, cítil jsem, jak při každém kroku sílí pach
kyselého potu, tělesného odéru a chlastu.
„Co si kurva myslíš, že děl–“
Než stačil větu dokončit, zmáčkl jsem spoušť svojí pětačtyřicítky.
Chlápek vykřikl a z visícího rozmašírovaného pahýlu, co byl dřív jeho ruka,
mu vypadl revolver. Bouchačka přistála na podlaze a vypálila. Do hajzlu.
Tohle se nemělo stát.
„Tys mě kurva střelil!“ Zamával zbytkem paže, z níž divoce stříkala krev,
a pak upřel oči na zem. „A ji taky!“
Srdce, ten černý kus uhlí v mém hrudníku, mi na vteřinu vynechalo.
„Cože?“
Vrhnul jsem se za roh a spatřil na linu ležet Hope schoulenou
do klubíčka, jako by do ní předtím kopal. Po podlaze se válely střepy
a z drobných ranek na pažích a nohou jí kapala krev. Ale to nebylo všechno.
Destiny vběhla do domu s baseballovou pálkou v rukou. Zkurvený
Louisville Slugger. Nebyl stejný jako ten, který jsem kdysi použil já, ale
hodně se mojí první vražedné zbrani podobal.
„Nedovol mu, aby jí zase ublížil!“ zaječela ze dveří, připravená svoji
starší sestru bránit.
Nevěděl jsem, jestli jí odvahu dodala moje přítomnost, nebo to už někdy
musela udělat. Právě když mi do mozku narazilo slovo zase, spatřil jsem
obrovskou díru v Hopině hrudi a její krví nasáklé vlasy v místě, kam ji ten
hajzl zřejmě praštil pistolí. Krev z obou zranění vytvořila kolem jejího těla
kaluže. Hrudník se jí nehýbal.
„Vybral sis špatný ženský, ty sráči.“
Vypálil jsem, ustřelil mu většinu druhé ruky a Destiny se rozběhla
do kuchyně. Chytil jsem ji kolem pasu, abych jí zabránil vidět to, co jsem
spatřil já.
Mrtvé tělo její sestry.
Ani v nejmenším jsem nepochyboval, že to má Hope za sebou.
Jenom jsem nevěděl, kdo ji zabil – ten zkurvysyn, co se se dvěma
kašovitými pahýly místo rukou svíjel na podlaze vedle ní, nebo já, protože
jsem mu vyrazil pistoli z ruky.
Z té představy se mi zvedl žaludek.
Je mi to tak líto, Hope.
Přestal jsem dávat pozor, podcenil jsem, jak je Destiny mrštná, vyklouzla
mi z objetí.
„Desi, ne!“ Doběhl jsem ji, právě když šlápla bosou nohou na střep.
Zvedl jsem ji do náruče a otočil tváří k sobě.
„Pusť mě!“
„Nepustím. Tohle vidět nemusíš.“
 „Ale Hope –“
„Hope je mrtvá, Desi. Je mi to moc líto.“ Dlouhé roky jsem neměl
v hlase tolik emocí jako teď.
„Ne!“ křičela, když jsem ji vynášel z domu, a její slzy se mi vsakovaly
do košile. Po chvíli se výkřiky změnily v srdcervoucí vzlyky. „Prosím. Ne.
Ne. Ne.“
Než jsem došel k autu, Destiny mi v náručí ochabla. Sotva jsem ji ale
položil na přední sedadlo, znovu ožila, začala se se mnou prát a snažila se
dostat zpátky k domu a k Hope.
Chytil jsem ji za hubená ramena a zatřásl s ní. „Nevrátíš se tam.
Rozumíš?“
„Mikey –“
„Mounte,“ opravil jsem ji ze zvyku, protože zřejmě nedokázala
zapomenout na minulost. No, na dnešek nezapomene ani jeden z nás.
„Hope…“
Zachytil jsem její uslzený pohled. „Seber se, Desi. Hned. Hope je mrtvá.“
„Nemůže být mrtvá.“ V jejím hlase bylo tolik zoufalství, že se nad ním
svíralo to, co zbylo z mého srdce. Popotáhla, objala si kolena pažemi,
stočila se na předním sedadle do klubíčka a kolébala se ze strany na stranu.
„Je mi to strašně líto, ale je mrtvá. Ovšem ty ne a teď tě odsud odvezu
pryč. Budu se o tebe starat, jako jsem se vždycky staral, Desi. Rozumíš?“
Kolébající se Destiny přestala plakat, skousla si ret a přikývla. Na takhle
mladou holku projevila neuvěřitelnou sílu, když tak rychle ovládla svoje
emoce.
„Prosím, nenech ji tam s ním,“ žadonila. „Prosím.“
„Neboj se. Nenechám. Nikdy bych ji neopustil. Pokusíš se být silná?“
„Jo. Jo. Prosím, hlavně pro ni dojdi.“
„Dýchej, Desi.“
Znovu přikývla, stále se kolébala, ale zhluboka se nadechla.
Zavřel jsem dveře auta a nejdřív zamířil do kůlny vedle domu. Najít
kanystr benzinu mi trvalo pouhých třicet vteřin. Běžel jsem dovnitř
a po schodech nahoru a rozlil ho po všem, co hoří, kromě prošívaného
přehozu v ložnici. Ten jsem strhl z postele, potom sešel do přízemí
a opatrně do něj zabalil mrtvou Hope.
Ten sráč na zemi vedle ní už ztrácel vědomí. Nikdy se nedozvím, co se
před mým příchodem doopravdy stalo, ale už na tom nezáleželo.
 Vytáhl jsem z kapsy zapalovač, potom vzal Hope do náruče a zamířil
k východu. Než se za mnou zabouchly dveře, otevřel jsem víčko zapalovače
a cvaknul. Jakmile jsem ho hodil na podlahu obýváku, benzin se vzňal.
Kráčel jsem k autu, v zádech cítil teplo z ohně a oknem na mě zíral
Destinyin ohromený obličej.
Zvedl jsem mrtvé tělo její sestry výš, otevřel zadní dveře a položil ji
na sedadlo. „Neopovažuj se ohlédnout, Desi.“
Když jsem Hope zabouchl vevnitř, Destiny otočila hlavu dopředu. Potom
jsem otevřel dveře u řidiče, sedl si za volant a nastartoval.
„Už nebudeš chodit na tu pitomou Louisianskou univerzitu, Desi. Musíš
vypadnout z města.“
Když jsem se zběsile rozjel po popraskaném asfaltu a nechal hořící dům
za zády, v dálce zakvílely sirény.
Destiny popotáhla, ale dusila v sobě smutek, stejně jako já vytěsnil ten
svůj. „Chci zůstat s tebou.“
Projel jsem na červenou, ale nepodíval se na ni. „Ne. To není řešení.
Vyber si, jakou školu chceš, a dostaneš se tam. Ale tady nezůstaneš. Chci,
abys byla co nejdál ode mě.“
Už jsme byli skoro ve Francouzské čtvrti, když Destiny konečně zase
promluvila.
„Slyšela jsem, že MIT má moc dobrý program informatiky.“
Překvapeně jsem se na ni podíval. Byla neuvěřitelně odolná. Další kytka,
která vyrůstala v prasklinách chodníku. „Takže MIT.“
Už nikdy jsme se o Hope nebavili. Než jsem ji odvezl na MIT, chtěl jsem
si s ní o její sestře promluvit, jenže Destiny se úplně uzavřela, jako
porouchaná hračka.
Nikdy jsem jí neřekl, že jsem Hope pohřbil v hrobce za městem a dbal
na to, aby vždycky měla v den výročí své smrti a narození čerstvé květiny.
Taky jsem jí nikdy neprozradil, že jsem si neodpustil to, co se ten den
stalo. Že jsem je líp nechránil. Že jsem nedorazil dřív. Že nevím, jestli jsem
Hope nezabil.
Místo toho jsem se soustředil na budoucnost a postaral se, aby ji měla
vyřešenou Destiny. Nic víc jsem udělat nemohl.
 ČTYŘICET
Keira
Současnost
Prodírám se tmou a otevřu oči. Bolí mě celé tělo a je to daleko horší než
po té autonehodě.
Jediné světlo v hrobce pochází z úplňku a proniká škvírami v maltě
v jednom horním rohu. Není ho tolik, abych viděla tu hrůzu kolem sebe, ale
cítím ji.
„Mags?“ Hlas se mi zlomí v šepot, když se obrním proti bolesti a natáhnu
k ní ruku. „Mags, ty nemůžeš být mrtvá. Prosím.“
Rozešly jsme se ve zlém a já s tím nedokážu žít.
Jestli to přežiju.
V hrůze z toho, co nahmatám, kloužu prsty po hedvábném kimonu,
dokud neucítím holou kůži na krku.
Ještě je teplá.
„Mags!“ Tentokrát její jméno vykřiknu, ona však neodpoví.
Nevím, jak dlouho trvá, než mrtvé tělo vychladne, ale odmítám uvěřit, že
je to tenhle případ.
„Nemůžeš být mrtvá, Magnolie Marie. Nevěřím tomu.“
Levé rameno mi při každém úderu srdce pulzuje, takže vím, že mi teče
krev. Musím krvácení nějak zastavit, ale nejdřív potřebuju zjistit, jestli je
Magnolia naživu.
Najdu její krkavici, zavřu oči, a zatímco se modlím, abych nahmatala tep,
vytěsním z hlavy vlastní bolest.
Nejdřív nic necítím. Ale pak… Je tam. Nitkovitý. Tenhle výraz se
používá v těch seriálech o pohotovosti, ne? Není mrtvá.
„Mags! Prober se, sakra!“ Sáhnu jí na tvář a zoufale si přeju, aby mi
odpověděla, jenomže mlčí.
Jsem zamčená v tiché hrobce a přesvědčená, že těla, která mě obklopují,
patří těm pohřešovaným dívkám. Možná dokonce Richelle LaFleurové.
Ale jak to?
 Lachlan Mount, muž, za kterého jsem se provdala, by nevinnou ženu
nezabil. Ale ta blonďatá mrcha? Chovala se jako cvok.
Jenže kdo to sakra je?
„Neopouštěj mě, Mags,“ zašeptám. Utrhnu si z blůzy pravý rukáv
a přitisknu si ho na levé rameno. Látka se okamžitě nasákne krví.
Vykrvácím. Netuším, jak to vím, ale vykrvácím.
Jenže v tom případě umře Magnolia se mnou. S tím se nedokážu smířit.
Pokusím se posadit a vstát, abych nás odsud dostala ven, jenže bolest je
příliš velká. Zřítím se zpátky na tu děsivou hromadu a před očima mi tančí
černé tečky.
Ne, musím to zkusit znovu. Jak mi bolest zaplavuje smysly, dochází mi
zásoby sil.
Když začnu opět ztrácet vědomí, mihne se mi hlavou poslední jasná
myšlenka.
Jestli se mi něco stane, Lachlan spálí tohle město na popel.
 ČTYŘICET JEDNA
Mount
Místo, které mi ukázaly GPS souřadnice, znám až moc dobře. A nedává to
smysl. Nebo to dává až moc velký smysl…
To je vyloučené.
Zvednu se od stolu a vytáhnu ze zásuvky pistoli.
„Co chceš dělat?“ zeptá se J.
„Najít svoji ženu.“
„Ty ses s tou děvkou oženil?“
Při jejích slovech mi všechno dojde.
Podívám se na ni. „Dávej si pozor na pusu, když o ní mluvíš, a vyklop
mi, co jsi kurva udělala.“ Namířím na ni pistoli.
J. za mnou přišla čtyři roky po tom, co úspěšně ukončila studia na MIT
a během víkendů a školních prázdnin absolvovala soukromý bojový trénink
vhodný pro profesionální ochranku. Zocelená bojem, tak se nazvala, když
požádala o místo v mé organizaci s tím, že New Orleans je její domov a já
jsem její jediná rodina.
Řekl jsem jí, že když jí dovolím zůstat, nikdo se nesmí dozvědět, kdo
ve skutečnosti je. A jako všichni v mé organizaci byla známá pouze pod
iniciálou. Pod prvním písmenem svého příjmení – Jonesová.
„Jak sis ji mohl vzít!“ vykřikne.
„Co jsi udělala, J.?“
„Říkej mi sakra Destiny!“
Pohupuje se na podpatcích a vypadá jako ta zoufalá dívka, která se kdysi
schovávala pod schody, ale nesmím na to myslet. Právě teď mi intuice
napovídá, že je za tím vším ona.
„Jestli do dvou vteřin nevyklopíš, co jsi s Keirou provedla, na místě tě
zabiju. Kašlu na minulost.“
Přes tvář se jí mihne pocit zrady a ohromení, ale pak jí ztvrdne výraz.
„Udělala jsem, co jsem musela.“
„Jestli jsi jí zkřivila jediný vlásek, přísahám Bohu –“
 „Co? Zabiješ mě, Mikey? Po celý týhle době? Překážela. Vždycky
překážely, ale postarala jsem se o ně, hned jak tě omrzely, takže nám nic
nehrozilo. Pak ta bordelmamá překročila svoje pravomoci a nabídla ti
jednu, co nebyla děvka. Přinejmenším zezačátku. Mělo ji napadnout, že se
jí vymstí, když se tě pokusí podfouknout. Nikdo z těch, kdo to udělal,
nepřežil.“
„Co jsi s ní provedla?“ vyštěknu.
„Neměl jsi ji milovat. Měl jsi milovat mě. Takže jsem se jí zbavila stejně
jako všech ostatních!“
Kanceláří se rozlehne můj zoufalý výkřik a pak stisknu spoušť. Kulka ji
zasáhne do ruky, a když vystříkne krev, J. zakvílí bolestí.
Do místnosti vpadne D. a sklouzne pohledem z J. na mě a zase zpátky.
„Šéfe?“
„Někam J. ukliď. Nespouštěj ji z očí, nebo vás oba odprásknu. Pojedu se
Z. najít svoji ženu a všichni se modlete, aby byla ještě naživu.“
 ČTYŘICET DVA
Keira
Ztrácím pojem o čase, probouzím se a marně se snažím zůstat při vědomí.
Křičím, dokud mi neselže hlas. Na Magnolii nedokážu najít žádná zranění,
ale zahřívám ji vlastním tělem. Ani jedna z nás dlouho nepřežije.
Z polospánku mě vytrhne řev motoru. Před touhle hrobkou, kde, jak jsem
si byla jistá, zemřu.
Zahulákám, přitáhnu si hlavu své nejlepší kamarádky na hrudník
a najednou pod rukou ucítím něco ostrého.
Její jehlice do vlasů.
Vytáhnu jednu ven a sevřu ji v pravé ruce. Jestli se ta mrcha vrátí, umře
ona.
Nedokážu logicky uvažovat, a jak se snažím vstát, celé moje tělo křičí
bolestí.
Pode mnou křupou kosti a z hnilobného zápachu se mi zvedá žaludek.
Na tohle nezapomenu, ať už budu žít jakkoli dlouho.
„Pomoc!“ vyjeknu selhávajícím hlasem. Ztratím rovnováhu, svalím se
zpátky, a když přistanu obličejem na mrtvole, stříbrná hůlka mi vyletí
z ruky.
Vzápětí kovově zaskřípou panty a dveře se rozlétnou dokořán.
Chci se zvednout z hromady těl a bodnout tu mrchu do srdce, ale právě
jsem svoji jedinou zbraň ztratila.
„Vydrž. Vydrž, sakra. Neumírej mi, Keiro!“
To je Lachlanův hlas.
Nebo mám zase halucinace?
Už nedokážu rozlišit skutečnost od zlých snů. Aspoň dokud nezvednu
hlavu a neoslepí mě světlo baterky.
„Keiro!“
„Lachlane?“
Natáhne se a chytí mě za ruku. „Neopovažuj se mi umřít, ďáblice. Teď
ne. Nikdy.“
 Zamrkám a jeho vyděšený pohled mě zasáhne přímo do srdce, právě
když ten můj začíná slábnout. Tvář mu zahalí černé tečky a já zašeptám
svoji poslední prosbu.
„Mags. Zachraň i Mags.“
 ČTYŘICET TŘI
Mount
Strach. Spoustu let jsem ho necítil, ale sevře mě jako démon z pekla, když
Keira obrátí oči v sloup a já ji vytáhnu z hromady mrtvých těl v Hopině
hrobce.
To, na co dívám, nedokážu hned pochopit. To přece není možné. Tohle
nemohla J. udělat. Nebo mohla?
Strhnu ze sebe sako, abych Keiře zastavil krvácení.
Mags. Než Keira omdlela, vyslovila její jméno. Zahulákám na Z.
„Podívej se, že jestli tam není Magnolia. Volám devět-jedna-jedna.“
Za třicet let jsem nebyl ani jednou v nemocnici, ani nevolal na policii pro
pomoc. Ale pro Keiru bych udělal všechno na světě.
Když jí přitisknu sako na ránu v rameni, operátorův hlas slyším v uchu
velice slabě, ale možná za to může šumění krve, že zní všechno zvláštně.
Musím se uklidnit, dát se dohromady. Jedna moje část panikaří při
pomyšlení, že přede mnou moje žena vykrvácí, a druhá odříkává GPS
souřadnice toho podělaného místa spolu s výhrůžkami, co je čeká, jestli sem
nedorazí dost rychle. Když mi dispečer řekne, abych zavěsil, poslechnu
a zavolám svým lidem.
V. zvedne telefon, ale mlčí.
„Mám ji a nehodlám o ni přijít.“ Nadiktuju mu stejné souřadnice jako
operátorovi tísňové linky.
Když hovor ukončím, Z. vyjde z hrobky s bezvládným tělem Magnolie
v náručí.
„Je mrtvá?“
Z. ji položí na zem vedle Keiry a zkontroluje jí pulz. „Skoro. Zatím žije.“
„Kurva!“
Poprvé v životě se modlím, aby se ozvaly sirény hlasitěji, přijely rychleji,
protože se mi hroutí celý svět. Keiřina krev, která barví trávu bez ohledu
na to, jak silně na ránu tlačím, vypadá v měsíčním světle skoro černá.
„Tohle se kurva neděje! Budeš sakra žít! Neopouštěj mě! Miluju tě!“
 ČTYŘICET ČTYŘI
Mount
Myslel jsem si, že peklo je systém pěstounské péče nebo život na ulici.
Mýlil jsem se. Peklo je nemocniční čekárna, když nevíte, jestli jediná žena,
již jste kdy milovali, bude žít, nebo zemře.
Nabízím všechno, co mám – včetně svého podělaného života –, Bohu,
ďáblovi a jakékoli vyšší moci, která bude naslouchat, pokud ji nechá
naživu.
Proč si nevezmeš mě? Já jsem ten sráč, který si nezaslouží dotýkat se
někoho tak dobrého, jako je ona.
Možná existují duše, které jsou tak černé, že je nebude chtít ani peklo.
Svezu se na kolena a poprvé za víc než třicet let mi při modlitbě tečou
slzy po tvářích.
 ČTYŘICET PĚT
Keira
„Probuď se, zlato. Podívej se na mě. Prosím, Keiro,“ pronikne mi
do vědomí jakýsi hlas.
Víčka mám jako z olova. Nadechnu se, na hrudníku mi však leží tíha.
„Uhhh.“
„Keiro! Zlato! Vrať se k nám. Prosím.“
Kdosi mě chytí za ruku a stiskne ji. Podaří se mi otevřít oči, ale všechno
mám rozmazané.
Chci se zeptat: Co se stalo? Ale je z toho spíš: „Costllo?“
„Jsi v pořádku. Všechno dobře dopadne, Keiro. Uvidíš.“
Bolí mě krk. Bolí mě rameno. Bolí mě hlava. Bolí mě všechno. Mám
pocit, jako bych se už nikdy nechtěla pohnout.
Přísahám, že už jsem se takhle cítila.
Bílé stěny. Dezinfekce. Pípání.
Copak se mi to zdá?
Hlas v mé hlavě na mě huláká, abych se sakra probrala. Dvakrát mrknu
a konečně zase vidím ostře.
Jenže tvář přede mnou není ta, kterou očekávám.
Vztyčím se na nemocniční posteli a otočím hlavu ze strany na stranu.
Tentokrát vedle sebe nemám žádnou prázdnou postel.
Zasténám, snažím se z hrdla dostat další zvuk, ale je to jen ochraptělé
zasténání.
Kde je? To je moje první myšlenka. Kde je Lachlan?
Ale nahlas vyslovím úplně jinou otázku.
„Mami?“
„Díkybohu. Takhle nás už nikdy nesmíš vyděsit.“ Její zelené či, tmavší
než moje, jsou plné slz a její tvář vypadá o mnoho let starší než na její
poslední fotografii, kterou jsem viděla.
„Dobrý bože. Díky ti, Pane!“ Když táta vstoupí do mého zorného pole,
jeho hluboký hlas ji přehluší.
 „Tati?“ Nedává to smysl. Jak se sem naši dostali? A kde je Lachlan? „Jak
–“
„Pst, zlato. Nemluv. Při operaci jsi byla několik hodin v narkóze. Prý tě
bude bolet v krku z dýchací trubice. Kristepane, když nám zavolali
z bezpečnostní agentury a pak jsi to nebrala a o pár hodin později se ozvala
Millie, že tě přivezli samotnou v záchrance –“ Samotnou? Mámě se zlomí
hlas. „Porušili jsme snad všechny dopravní předpisy, abychom se sem
dostali co nejdřív. Nevěděla, jestli to přežiješ.“
Millie? Jak se rozhlížím po pokoji, mozek mi začíná pomalu fungovat.
Podívám se za ně a hledám jediný obličej, který potřebuju vidět, ale vím, že
ho nenajdu.
Millie. Mámina sestřenice a sestra na pohotovosti. To vysvětluje, jak mí
rodiče zjistili… Ale samotnou?
„Co se stalo?“ zeptám se znovu, otupělá z léků, které do mě
napumpovali. „Kde –“
„Postřelili tě,“ vysvětlí táta. „Paramedici a záchranka, která tě přivezla,
zmizeli. Co se sakra stalo, Keiro?“ Táta má v hlase úzkost a strach a další
emoci, již jsem u něj už dávno neslyšela.
Když polknu a zašustí mi rty, máma začne jednat.
„Vodu. Potřebuješ vodu.“ Než stačím odpovědět, přiloží mi k ústům
ohnutou slámku.
Napiju se a voda mi úlevně ochladí hrdlo. „Postřelili?“
„Ššš, zlato. Je to v pořádku. Teď si s tím nemusíš dělat starosti. Prostě…
odpočívej. Jsme šťastní, že vidíme tvoje krásné oči. Zavolám sestru, ano?“
„Musím vědět, kdo mojí holčičce ublížil, abych mohl popadnout
brokovnici a lopatu a vyřídit si to s ním.“ Tátova drsná slova mě proberou
z otupělosti ještě víc.
„Já nevím,“ zamumlám a zavřu oči. Pořád mám příšerně těžká víčka.
„Řekni mi cokoli. Jméno. Místo. Barvu vlasů. Osobně je vypátrám.“
„Pst, Davide. Přestaň.“
„Neříkej mi, abych přestal, Kath. Někdo postřelil moji malou holčičku.“
Zatímco se mí rodiče tiše dohadují, nechám oči zavřené. Pravidelně se
nadechuju a vydechuju, soustředím se na to, protože nic jiného nedává
smysl.
Skoro nic si nepamatuju. Je to ještě horší než to ráno, kdy jsem se
probudila v Dublinu.
 Dublin.
„Zatanči si se mnou, Lachlane. Zatanči si se mnou v Dublinu.“
„Kde je?“ Zaskřehotám hůř než skokan volský v močálu.
„Kdo?“ zeptám se táta. „Ten chlap, co ti to udělal?“
Pokusím se zavrtět hlavou, ale když s ní pohnu, všechno se se mnou
zatočí. Nemám ji obvázanou?
Snažím se zvednout ruku, abych si ji ohmatala, ale je strašně těžká. Ne,
nemůžu s ní hýbat.
„Co se stalo?“ zeptám se znovu, a když sklopím oči, spatřím závěs kolem
ramene.
„Na to se tě ptáme my.“
Mrtvoly. Magnolia. Panebože.
„Mags?“
„Ona s tím měla něco společného?“ Mámin hlas se o oktávu zvedne. „Je
v tom zapletená?“
Naštěstí nemusím odpovídat na další otázky, protože se otevřou dveře
a do pokoje vejde několik lidí.
„Paní Kilgoreová, jsme moc rádi, že jste vzhůru. Jak se cítíte?“ zeptá se
mě blondýna a já se napnu.
Blondýna. Zrychlí se mi dech.
„Kdo jste?“ vydechnu.
„To je doktorka, zlato. Stará se o tebe. A tady je Millie. Strávila tu s námi
celou noc.“
Zírám na blondýnu a moje tělo zareaguje na dilema „boj, nebo útěk“
přípravou k útěku. Je to ona? Útržky paměti jsou stále popraskané
a rozbité, takže nevím. Sevřu ruce v pěst, nemám však zbraň. Nic, čím bych
se mohla bránit.
To je doktorka. Tohle řekla máma, ale nemůžu nikomu věřit. Už ne. Kde
je Lachlan?
Zadívám se za blondýnu a doufám, že zachytím jeho temný pohled,
spatřím však kyprou brunetu, která má vždy připravený úsměv na tváři.
„Mám radost, že ses probrala, Keiro,“ pronese Millie.
„Můžete nám říct, jak se cítíte?“ zeptá se mě opět doktorka.
„Unavená. Rozbolavělá,“ odpovím stručně. Nejenže jí nevěřím, ale
připadá mi, že mám porouchaný mozek.
 „To si umím představit. Utrpěla jste poranění hlavy a máte prostřelené
rameno. Dokážete si vzpomenout, co se stalo?“
Zavrtím hlavou, to je však špatný nápad. Přepadne mě závrať a vybaví se
mi, jak jsem se probudila v nemocničním pokoji minule.
„Nic si nepamatuju,“ odpovím. Ani se nemusím snažit, aby to znělo
přesvědčivě. Mám zpustošený hlas.
„Má amnézii?“ vyhrkne máma.
„Je možné, že kvůli poranění hlavy mohla o některé vzpomínky přijít.“
Chci mámě říct, že nemám amnézii. Jenom nedokážu zachytit všechny ty
střípky, které mi plují hlavou, protože bez toho muže, jenž by měl být
v tomhle pokoji, nedává nic smysl. Sbalím do dlaně prsty levé ruky, která
mi spočívá na hrudníku, sklopím na ni oči a ztuhnu.
Prsten je pryč. Zvednu si pravou ruku ke krku. Náhrdelník je taky pryč.
Lékařka mluví s mými rodiči, ale já jejich hovor neslyším, protože mi
do mozku buší děsivá otázka.
Copak jsem si to všechno představovala? Proto tady není? Je Lachlan
Mount jen výplod mojí fantazie?
Ne. To není možné. Je skutečný. To, co máme, je skutečné. Nebo ne?
Lachlan není duch. Je opravdový. Vážně?
Rozhlédnu se po pokoji, krev mi šumí v uších a přehlušuje všechno až
na moje myšlenky.
„Co se stalo?“ zeptám se a všichni kolem mě ztichnou.
„To bychom rádi zjistili, Keiro,“ odpoví doktorka. „Nesnažte si
vzpomenout. Prostě odpočívejte. Některé vzpomínky se vám snad vrátí,
když necháte mozek odpočívat.“
„Víte to jistě?“ Další vyděšená otázka mojí mámy, ale já chci taky
odpovědi.
Doktorka se odmlčí. „Možná si nevzpomene na všechno. Budeme muset
prostě počkat a uvidíme.“
„Počkat a uvidíme? Někdo postřelil moji holčičku!“
„Davide!“ vyštěkne máma a táta zmlkne.
Potom mě všichni obskakují, kontrolují mi srdce, dech. Berou mi krev…
A já zase zavřu oči.
Když se znovu probudím, máma je pořád u mě, táta však zmizel. Tentokrát
se cítím líp, ale pořád jsem naprosto zmatená, protože muž, jehož chci vidět
ve svém pokoji, tu není.
Nemůžu se na něj zeptat. Máma neví, že Lachlan Mount existuje.
Nicméně já to vím. Je skutečný. Vím to. Tak kde teda je?
„Zlato, napij se vody.“ Máma mi opět zvedne ke rtům ohnutou slámku
a já usrknu. „Táta vyšiluje.“
„To mě mrzí.“
„Ššš. Ty za to nemůžeš. Nechtěla jsi přece, aby tě postřelili. To vím jistě.
Ale na chodbě čeká policie a mají spoustu otázek, na které neznáme
odpovědi, až na…“
„Na co?“ zeptám se a upřu na ni oči.
„Na ten požár ve skladu. Našli tvoji asistentku.“
„Temperance! Je v pořádku?“
Jak jsem na ni mohla proboha zapomenout?
„Pst. Nepřepínej se. Je v pohodě. Někdo ji praštil do hlavy. Když hasiči
vyrazili dveře skladu, našli ji tam v bezvědomí.“
„Panebože.“ Jakmile mi dojde, co se jí mohlo stát, rozbuší se mi srdce.
„Ale je v pořádku?“ V očích mě pálí slzy. A tohle všechno jen kvůli mně.
Temperance mohla umřít a byla by to moje vina.
„Je v pořádku. Jen se nadýchala kouře. Naštěstí se k ní dostali včas.
Kvůli hlavě si ji v nemocnici nechali přes noc na pozorování, další den ráno
ji však propustili. Jen si odskočila na záchod. Od té doby tady s námi drží
hlídku.“
Další den ráno? Jak dlouho tady ležím?
„Co je za den?“
„Prospala jsi dva dny, zlato.“
„Dva dny?“
Máma přikývne. „Bděla se mnou a tvým tátou u tvé postele. Máš
úžasnou kamarádku.“
Kamarádka. To slovo způsobí, že další dílek mé roztříštěné paměti
zapadne na původní místo.
„Magnolia,“ pronesu tiše. „Je… Je…“ To poslední slovo vyslovit
nedokážu, ale pamatuju si její hladkou pokožku a nitkovitý pulz pod bříšky
prstů.
Mámě se napnou rysy a zachvějí se jí rty. „Je v kómatu, Keiro. Doktoři
nevědí, jestli to zvládne.“
 Pevně zavřu oči. „Ne. Ne. Ona nemůže – My… musím s ní mluvit. Ona
nemůže –“
„Šššš. To bude dobré. Taky se za ni modlíme. Lékaři se o ni starají. Byla
jsem se za ní podívat. Věděla jsem, že by sis to přála.“
Bez ohledu na to, co moje nejlepší kamarádka provedla, nedokážu
pochopit, proč jsem se k ní během našeho posledního rozhovoru chovala
tak nenávistně. Protikladné emoce mi vženou slzy do očí a chci poprosit,
aby mi někdo řekl, kde je Lachlan, ale nemůžu.
Táta vejde do pokoje s Temperance v závěsu. Doprovázejí je dva
policisté.
„Keiro!“ Temperance tátu oběhne, aby u mě byla první. „Díkybohu.
Probrala ses.“
„Moc se omlouvám,“ zamumlám.
„Za co? Ty za to nemůžeš.“
V tom se plete. Dokonce i se svým potlučeným tělem a otřeseným
mozkem vím, že je to stoprocentně moje vina. Nebýt mě, Temperance by se
nic nestalo.
„Paní Kilgoreová, myslíte si, že byste nám dokázala zodpovědět pár
otázek?“
„Teď ne, pánové.“ Do pokoje vejde sestra a přistoupí ke mně, nachystaná
do mě píchat, dloubat, prostě dělat to, co mi prováděli předchozí dva dny.
„Musíte ji nechat odpočívat.“
„Se vší úctou, madam, potřebujeme několik odpovědí, abychom mohli
pokračovat ve vyšetřování.“
Temperance se k nim obrátí. „Co kdybyste nejdřív oslovili hasiče
a společně zjistili, kdo ten sklad zapálil? Protože na tohle ještě odpověď
neznáme. Nebo vypátrali, kdo mě praštil do hlavy? Možná byste mohli
nejdřív vyřešit tuhle otázku.“
„Madam, my nemůžeme za to, že vaše bezpečnostní kamery
nefungovaly.“
„Cože? Jak to?“ vyhrknu nechápavě.
„Promiňte, madam. To nevíme,“ odpoví policista. „Hasiči dospěli
k závěru, že šlo o žhářství, ale stále zjišťují motiv.“
„Pak na tom radši zapracujte, protože jsem vám už řekla, že my jsme to
neudělali.“ Temperance má tón ostrý jako prásknutí bičem. „Potřebujeme
každý pitomý sud, abychom mohli splnit objednávky. Takže jestli vás snad
napadlo, že by mohlo jít o pojistný podvod, vraťte se na policejní
akademii.“
„Nechtěli jsme –“
„Samozřejmě že ne,“ přeruší ho táta. „Protože žádný Kilgore ani
zaměstnanec Seven Sinners by nedovolil, aby se s tou whisky něco stalo. Je
to naše krev. Náš majetek. Naše dědictví.“ Táta na Temperance pochvalně
kývne, jako by byli tým.
Cítím se provinile, protože vím, že jsem to způsobila já. Ani jeden z nich
to netuší. „Je mi to líto, tati –“
Prudce se ke mně otočí. „Ty za to nemůžeš. Ať to udělal kdokoli, zaplatí
za to. Přinutíme ho zaplatit.“
Zamrkám, protože mě v očích opět pálí slzy. Jediný člověk, který by
mohl odpovědět na všechny tyhle otázky, tady není.
Byla za tím vším ta blondýna? Trochu si ji pamatuju. Jeho osud. Ale co
je ta ženská zač?
„Pane Kilgore, slečno Ransomová, nechceme tvrdit, že jste s tím měli
něco společného. Jen hledáme odpovědi stejně jako vy.“
„Nevzpomínám si.“ Když tu lež vyslovím, všichni se na mě podívají.
„Nic si nepamatuju. Omlouvám se. Kéž bych vám mohla pomoct.“
Jsem rozpolcená – stará loajalita proti nové. Bez ohledu na to, co se stalo
a proč, říct to poldům ničemu nepomůže. Spravedlnost se teď nastoluje
jinak. Přinejmenším bude, jestli se Lachlan někdy vrátí.
Zatímco se mi honí hlavou stále stejná otázka, pevně zavřu oči. Kde je?
„Nechám tu svoji navštívenku, kdybyste si na něco vzpomněla,“ pronese
polda a já nedokážu dešifrovat jeho tón.
Jsem špatná lhářka? Pozná to?
„Určitě se ozveme, ale zatím dělejte svou práci.“
Tátovo rozloučení vyprovodí policisty z pokoje a já se zatím snažím
složit dohromady zbytek toho, co se stalo. Otevřu oči a zadívám se
na Temperance. Potřebuju si s ní promluvit o samotě, ale myslím, že mi to
máma nedovolí.
„Jsi v pořádku?“ zeptám se Temperance.
Moje provozní ředitelka přikývne. „Jsem v pohodě. Mám tuhý kořínek.
K tomu, aby se mě zbavili, jedna rána do hlavy nestačí.“
„Tvůj bratr…“
Významně na mě přimhouří oči. „Prověřuje různé věci.“
 Dělá to i Lachlan? Proto tady není?
Temperance pohlédne na moji levou ruku a pak zachytí můj pohled.
„Chceš, abych zavolala ještě někomu jinému?“
„Máš můj mobil?“ Vynoří se další vzpomínka. Než všechno potemnělo,
chtěla jsem zavolat Lachlanovi.
„Nemám. Nevzpomínáš si, kde jsi ho ztratila?“
Ještě nikdy nebyly důsledky toho, že u sebe nemám mobil, tak hrozné.
Bez svého mobilu nemůžu zavolat manželovi. Neznám totiž jeho číslo.
„Sklad. Měla jsem ho s sebou ve skladu,“ vyhrknu s rostoucí panikou.
„Nikdo neoznámil, že ho našli, ale jestli potřebuješ někomu zavolat,
půjčím ti svůj.“
Skousnu si ret. „Já… Jsi moc hodná. Ale potřebuju svůj mobil.“
Temperance s chápavým výrazem přikývne. „Zeptám se hasičů. Možná
ho našli, nechali si ho jako důkaz, a zapomněli se o tom zmínit.“
„Díky.“
„Co ještě mám udělat?“
„Můžete ji nechat odpočívat,“ pronese táta. Potom, co vyprovodil ty dva
poldy, má strohý tón. Je zřejmé, že jeho respekt k Temperance rychle
vyprchal.
„Nech toho, tati. Temperance je moje provozní ředitelka. Je úžasná. Buď
na ni hodný.“
„Provozní ředitelka?“ Škubne k ní hlavou. „Myslel jsem, že jste
asistentka.“
„Přestaň,“ zopakuju vyčerpaně. „Teď na tohle nemám energii.“
„Davide, dala bych si ještě jednu kávu,“ zasáhne máma.
„Ale právě jsem ti přinesl –“
„Ještě jednu. Hned.“
Táta sice reptá, nicméně se otočí k odchodu.
Máma na mě vrhne omluvný pohled. „Promiň, zlato. Je rozrušený.“
Temperance ke mně natáhne ruku a proplete si se mnou prsty. „Chceš,
abych tu zůstala, nebo mám střežit pevnost?“
„Měla bys jet domů a odpočívat.“
„Šéfko, vždyť mě znáš. Navíc, jen mě někdo praštil do hlavy. Nemám
díru v rameni. Jsem v pohodě.“
„Nechci po tobě, abys pracovala. V žádném případě.“
 Usměje se. „Nemusíš. Stejně bych tě neposlechla. Kdybys cokoli
potřebovala, zavolej.“
Když mě pustí, chci ji poprosit, aby našla Lachlana a přivedla ho
za mnou, ale zatím jsem jí o něm skoro nic neřekla. Jediný člověk v mém
světě, který o něm ví, je Magnolia, a ta je někde v téhle nemocnici,
v kómatu. Kvůli té bláznivé blonďaté mrše.
Kdo to byl? Proto Lachlan zmizel? Ublížila mu? Ta představa mě drtí. Je
mrtvý?
Ne. Ne. Ne.
Odmítám tomu uvěřit.
Lachlan Mount je nadčlověk. Ani kulka by ho nedokázala zastavit.
Předtím ho nezastavila.
Tak proč tady není? Bojuje ve mně vztek se zoufalstvím, jsem ochotná
zaprodat duši, jen abych viděla jeho tvář a ujistila se, že je v pořádku.
Neopustil by mě. Neopustil.
Jsem zase unavená, ale musím mámě položit jednu velice důležitou
otázku.
„Byl tu za mnou ještě někdo, mami?“ Když přikývne, rozbuší se mi
srdce. „Kdo?“
„Zastavil se tu skoro každý, koho ve městě známe. Táta je všechny
zastavil na chodbě, ale bylo to dlouhé procesí.“
„A… a někdo, koho jste neznali?“
Svraští obočí. „Jak to myslíš, zlato?“
Tolik se jí chci zeptat, ale nemůžu. Místo toho zbaběle zavřu oči,
a zatímco mi srdce zase puká zármutkem, předstírám spánek.
Kde je Lachlan?
 ČTYŘICET ŠEST
Keira
„Zatanči si se mnou, Lachlane. Zatanči si se mnou v Dublinu.“
Jeho tvář, obvykle tak přísná, se dneska večer změnila. On se dneska
večer změnil. Když mě vezme za ruku a vtáhne mě do davu tančících Irů
a Irek, jeho úsměv je to nejkrásnější, co jsem kdy viděla.
„Jsi nádherná,“ řeknu mu. Jsem opilá, a je mi to jedno.
„Muži nejsou nádherní.“
„Lži. Samé lži. Protože ty jsi.“
Zatímco předstíráme, že známe tenhle irský taneční krok, zatočí se se
mnou dokola a přitáhne mě zpátky ke svému pevnému tělu. „Shodneme se,
že se neshodneme.“
„Fajn. Ale stejně mám pravdu.“
Jeho úsměv rozzáří celou místnost. Přísahám, že by dokázal rozjasnit
oblohu černou jako uhel. Nakloní se ke mně a otře se mi rty o ucho.
„Nemáš pravdu, ale stejně jsi k nezaplacení.“
„Pst. Oba známe moji cenu. Zjistil jsi ji,“ odpovím bez přemýšlení,
protože kvůli pití nemám zábrany.
Probodne mě pohledem a jeho dobrá nálada okamžitě zmizí. „Tohle
neříkej. Protože tohle je naprostá hloupost. Nemohl bych si tě koupit ani
za všechny dolary, co mám.“
„Ale –“
„Ale nic. Mysli si, co chceš, přísahám však, že se pleteš.“
Bleskne mi hlavou, že jsem v pěkné bryndě, protože mi srdce buší jako
zběsilé, když se teď muž, který mě kdysi děsil, na mě dívá s vřelostí
a obdivem v očích.
„Opatrně, Lachlane. Určitě by ses na mě nechtěl vázat.“
Políbí mě na ústa. „Pozdě.“
Prudce se probudím a předpokládám, že vedle sebe najdu mužské tělo,
jenže není tady.
„Kde je?“
 „Paní Kilgoreová, jste v pořádku?“ Sestra odloží moji kartu, kterou drží
v ruce, a přistoupí k posteli. Je blonďatá.
Okamžitě ztuhnu. „Já… já…“ Odmlčím se, protože nemám tušení, jak mi
je. Ale v pořádku určitě nejsem.
„Máte větší bolesti?“
„Jsem v pohodě.“
„Nevypadáte tak.“ Zamíří ke kapačce, já jí ovšem nevěřím. Nevěřím
nikomu, koho jsem viděla v tomhle pokoji, kromě Temperance a svých
rodičů.
Kde sakra jsi, Lachlane? Potřebuju tě.
„Mami? Řekni jí, že je mi dobře. Nepotřebuju další léky. Můžu zůstat
vzhůru.“ Mám slabý hlas, ale máma je jediná obrana, kterou proti té
neidentifikovatelné blondýně mám.
Máma se s trhnutím probudí. „Co je? Co se děje?“
„Jen jsem jí přišla upravit medikamenty a odvézt ji na test.“
„Na test?“ Máma se napřímí na polohovacím křesle po mé pravici.
„Na jaký test? Děje se něco?“
Sestra se podívá na mámu a já se rozhlédnu po zbrani. Čistě pro případ.
Na stolku vedle postele stále leží podnos s jídlem, které jsem nesnědla.
Zatímco jí blondýna vysvětluje, že jde o nějaký druh neurotestu, volnou
rukou sáhnu pro nůž na máslo a schovám ho pod přikrývku. Za moc nestojí,
ale je to lepší než nic.
Kov se mi zaryje do dlaně a vtom si vzpomenu, jak držím v ruce
Magnoliinu stříbrnou jehlici, kterou jsem pro ni nechala vyrobit. Chtěla
jsem tu blonďatou mrchu probodnout, kdyby se vrátila. Jen si nedokážu
vybavit její tvář.
„Všechno je v pořádku, paní Kilgoreová. Je to jen rutinní kontrola.
Za chvilku ji přivezu zpátky.“ Sestra upraví to, co do mě pumpují z tyče
připevněné k posteli, a uvolní brzdu.
„Půjdu s vámi.“
Máma se zvedne z křesla a mně bleskne hlavou, jestli se její
ochranitelské instinkty probudily ze stejného důvodu jako ty moje. Jestli je
to opravdu ta bláznivá mrcha, nechci, aby byla máma v její blízkosti.
Obzvlášť jestli ji budu muset bodnout nožem.
„Hned se vrátíme. Není třeba, abyste se vláčela chodbami a pak na nás
stejně čekala venku.“ Zatímco se máma snaží rozhodnout, sestra dodá:
„Věřte mi. Nic se jí nestane.“
Mě naopak její chlácholivý tón vybudí a připravím se k boji. Mlčím,
protože nechci dát mámě záminku, aby šla s námi.
Když konečně přikývne a sveze se zpátky do křesla, skoro okamžitě jí
klesnou víčka.
„Mami, to je v pohodě. Za chvilku jsem zpátky. Měla by sis zdřímnout.“
Tomu, co říkám, nevěřím, ale stejně jí to povím.
„Mám tě ráda, zlato.“
„Taky tě mám ráda, mami.“
Když mě sestra odváží pryč, máma už tiše pochrupuje.
Nemocniční chodby jsou tiché, což mě ještě víc znervózní.
„Kam jedeme?“
„Jen vám znovu zkontrolují hlavu. Dostala jste prudkou ránu.“
Málem se jí zeptám, jestli byla od ní, ale kdyby to byla fakt ona, přišla
bych o moment překvapení.
Čím víc se vzdalujeme od mého pokoje a mámy, tím se moje paranoia
stupňuje. Nakonec už to nemůžu vydržet. S nožem v ruce otočím hlavu
a ignoruju tepající bolest.
„Kdo jste a kam mě sakra vezete?“
Popojde dopředu a udeří do kulatého stříbrného kola, které aktivuje
dvoukřídlé dveře, a ty se otevřou.
„Nebojte se, Keiro. Slibuju, že všechno dobře dopadne.“ Otočí mě
k otevřenému průchodu a za ním není nic než tma.
„Jestli na mě sáhnete, přísahám Bohu, že –“
Zvedne ruku v obranném gestu. „Nemusíte mít strach. Neublížím vám.
Na to se mám moc ráda. Teď vás dva nechám pár minut o samotě.“ Zaveze
mě do temné místnosti a vycouvá.
Vás dva?
Zatímco se její kroky vzdalují po chodbě, rozkoukám se ve tmě
a konečně spatřím jeho tvář.
 ČTYŘICET SEDM
Mount
Keira se rozpláče a na podlahu dopadne se zařinčením něco kovového.
Zatraceně, ty její slzy mě ničí.
„Kde jsi byl?“ vzlykne, když si kleknu vedle její postele.
Po tvářích se jí řinou slzy, tolik, že je nestačím otírat palci. Vyškubne mi
hlavu z rukou a hrudník se jí prudce zdvihá.
Umíral jsem touhou po něčem víc, než byly ty letmé pohledy
v předchozích dnech. Vídal jsem ji jen tehdy, když ji vozili z jejího pokoje
na testy a zase zpátky, ale jakmile za ní zavřeli dveře, zase mi zmizela.
Proklínal jsem nemocnici už jen za to, že má na chodbách bezpečnostní
kamery.
„Dával jsem na tebe pozor. Sledoval jsem tě. Byla jsi v bezpečí.
Přísahám.“
„Ale kde jsi byl?“
Při zvuku jejího zoufalého hlasu mě zaplaví provinilý pocit. Kvůli mně je
tahle hrdá, silná žena na dně. Je to všechno moje vina.
„Nemohl jsem být u tebe. Tví rodiče přijeli, když jsi byla na operačním
sále, a tak jsem musel zmizet. Předstírat, že mě neničilo čekat, abych zjistil,
jestli to přežiješ.“
„Ale –“
„Když tvoje příbuzné zavolali nahoru, já tam jít nemohl. Nemohl jsem
nikomu z nich vysvětlovat, kdo sakra jsem. Kdo sakra jsem pro tebe. Že i já
jsem součást tvojí rodiny.“ Když si ty okamžiky bezmoci vybavím, je mi
stejně zle jako tenkrát.
„Takže jsi mě tady nechal? Samotnou? Tolik dní? Abych šílela, jestli tě ta
strašná blonďatá mrcha zabila?“
Moc dobře vím, o jaké strašné blonďaté mrše mluví. „Nebyla jsi sama.
Ani vteřinu, Keiro. Kdyby ano, přišel bych.“
„Jak je možné, že ty – Lachlan Mount – s celou tou svojí neomezenou
mocí, jsi mi nedokázal poslat vzkaz, že jsi v pořádku?“
 Zamrkám, protože mi konečně dojde, proč je tak rozrušená. Taky se o mě
celou tu dobu bála. „Nevěděl jsem, že ti mám poslat vzkaz.“
„Byla jsem hrůzou bez sebe, protože jsem nevěděla, jestli žiješ! Jestli
nejsem cvok. Jestli se mi to všechno jen nezdálo.“
„Keiro –“
Rozpláče se ještě víc. „Nic už nedává smysl. Nechápu, co se stalo. Musíš
mi to vysvětlit. Kdo to byl? A Mags – pokusila se zabít i ji. Všechny ty
ženy –“
Přitisknu jí prsty na rty, abych ji umlčel. I když bych jí všechno rád řekl,
teď to nejde.
„Tady ne. Teď ne, Keiro. Ještě ne.“
„Kdy? Musím to vědět.“
Uchopím její tvář do dlaní a znovu se jí snažím otírat slzy. „Už neplač,
ďáblice. Teď je nejdůležitější, abys ses uzdravila. Abys byla zase
v pořádku.“
„Ne! Potřebuju znát odpovědi a potřebuju svého manžela.“
„Keiro. Nemůžu –“
„Neříkej mi, že ty něco nemůžeš, Lachlane. Protože ti neuvěřím.“
Je o tom hluboce přesvědčená a já si přeju, aby měla pravdu. Tuhle víru
si od nikoho jiného nezasloužím. Zvlášť ne teď.
„V tom se pleteš. Kdybych mohl něco udělat, vrátil bych čas zpátky, aby
se nic z toho nestalo.“
 ČTYŘICET OSM
Keira
Jeho slova mě zasáhnou s větší prudkostí než kulka do ramene a zvedne se
mi žaludek. „To je všechno? Ty…“ Zamrkám, protože přes slzy skoro
nevidím.
Když se dveře otevřou a sestra se vrátí, Lachlan má tvář zkřivenou
stejnou bolestí jako já.
„Mám ještě odejít?“ zeptá se sestra, když zaregistruje napjaté ticho
v místnosti.
„Ne. Odvezte ji,“ pronese Lachlan. „Její rodina si určitě dělá starosti
každou vteřinu, co ji nevidí.“
Otevřu ústa, abych něco pronesla. Cokoli. Ale on už není Lachlan. Je
Mount.
Pevně tisknu rty, pak mi však bleskne hlavou kašlu na to. Jestli je to
naposledy, co ho vidím, řeknu mu, co si přesně myslím a cítím.
„Ještě jsem neskončila. My jsme ještě neskončili.“
Mount zachytí můj pohled. „O tom, kdy skončíme, rozhoduju já.“
Když uslyším slova tak podobná těm, která pronesl tu noc u sebe
v jídelně – tu první noc, kdy jsem mu poškrábala záda –, otevřu ústa.
Otočím hlavu a přes rameno se podívám na sestru. Jak léky přestávají
působit, bolí mě celé tělo. „Vypadněte.“
„Paní Kilgoreová –“
„Vypadněte. Sakra.“
Sestra vycouvá a dveře se opět zavřou.
Obrátím se zpátky k manželovi. „Neskončili jsme. Rozumíš? Složila
jsem slib a myslela jsem vážně každičké slovo.“
Z jeho tváře spadne neproniknutelná maska a objeví se na ní zmatek.
„Chceš snad naznačit, že já ne?“
„Chtěl bys vrátit čas, abys se nic z toho nestalo? Ukončit to?“
Zaboří si ruku do vlasů a s naprosto zničeným výrazem se na mě podívá.
„Proboha, Keiro. Takhle jsem to nemyslel, ale možná by to tak bylo lepší.
Kdybych měl v těle aspoň kousek slušnosti, vzal bych všechno zpátky
do okamžiku, kdy jsem se tě poprvé dotkl.“ Zní to, jako by ta slova ze sebe
nutil. „Ale i kdybych měl tu moc, nic bych zpátky nevzal. Ani jednu
podělanou vteřinu. A jestli to ze mě dělá toho nejsobečtějšího hajzla
na téhle planetě, kašlu na to.“
„Tak jak jsi to sakra myslel?“ Rozbrečím se ještě víc. Zčásti proto, že
vůbec ničemu nerozumím, ale hlavně proto, že nedokážu snést ten zmučený
výraz na jeho tváři.
„Že bych vrátil čas, abych tě ušetřil i té nejmenší bolesti. Přenesl nás
zpátky do chvíle, kdy jsme jedli dort a tančili. Do okamžiku, než jsi kvůli
mně skoro umřela.“
Z každého jeho slova čiší provinilost a já to nenávidím. Nebyla to jeho
vina. Nechci, aby si to vyčítal.
„Ty jsi ten kohoutek nezmáčkl. To ona.“
„Ale měl jsem tomu zabránit. Měl jsem to tušit.“
Dotknu se jeho paže a čerpám z něj sílu. Zoufale se snažím zbavit ho
bolesti, stejně jako on se snaží zbavit bolesti mě. „Vím, že jsi nadčlověk, ale
ani ty nemůžeš vědět všechno.“
Když se skloní a uchopí moji tvář do dlaní, napnou se mu svaly na čelisti.
„Slíbil jsem, že se ti nic nestane, a nesplnil jsem to. To je něco, s čím budu
muset žít do konce svého života.“
Vtisknu mu obličej do ruky a políbím ho na dlaň. „Pokud budeš žít
do konce života se mnou, společně to zvládneme.“
„Keiro –“ Moje jméno zní z jeho rtů jako modlitba.
„Potřebuju vědět jednu věc.“
„Jakou?“ zeptá se a znovu vezme moji tvář do dlaní, jako by ji nechtěl
nikdy pustit.
„Už jsem v bezpečí?“
Přikývne. „Ano. Naprosto. O všechno jsem se postaral.“
Chci mu položit tucet dalších otázek, ovšem jak řekl – teď ne. A tak se
spokojím s tou nejdůležitější.
„Co se stane, až mě propustí?“
Lachlan přimhouří oči a upřeně se na mě zadívá. „Pojedeš ke mně domů.
Tam, kam patříš.“
 ČTYŘICET DEVĚT
Keira
Podepsali mi propouštěcí papíry. Po sedmi dnech v nemocnici bych měla
pospíchat ven ze dveří, ale nepospíchám.
„Zlato, víš to jistě?“ Máma mi stiskne rameno, když se moje kolečkové
křeslo zastaví u dveří soukromého pokoje. U dveří soukromého pokoje,
který nepochybně platí můj manžel.
„Vím, že jsi Mags nikdy neměla ráda, ale –“
Ztuhne. „Ne že bych ji neměla ráda, zlato. Jenom jsem nechtěla riskovat,
že tě svede na špatnou cestu.“
Při těch slovech polknu. Jak můžu někdy svojí matce říct, že stojím
na začátku cesty, která je daleko nebezpečnější než ta, po níž se vydala
Magnolia? Jsem královnou hříšného impéria a mám v plánu strávit zbytek
života po boku jeho vládce.
A obzvlášť jí nemůžu říct, že jsem královnou právě díky Magnolii a že se
mi tahle role moc líbí.
Zvednu zdravou ruku, kterou nemám v závěsu, položím ji na máminu
a potom k ní vzhlédnu. „Mám tě ráda, mami. Děkuju za všechno.“
„Taky tě mám ráda, zlato.“
„Ale teď potřebuju být s Mags chvilku sama. Já… jí musím říct pár věcí,
které jsou určené jenom jí.“
Pustí moje rameno a couvne. „Dobře. Počkám venku, táta zatím zařídí
všechno ostatní.“
Ošetřovatelka mě zaveze do pokoje, zaparkuje křeslo vedle Magnoliiny
postele, potom odejde a zavře za sebou dveře.
Magnolia má tmavé vlasy omotané gázou, která jí zakrývá skoro celou
hlavu. O jejím stavu mi nikdo nedokázal nic říct kromě toho, že je
na přístrojích a dostává se jí té nejlepší péče. Je prý v kómatu a doktoři
nevědí, jestli se z něj někdy probere.
Natáhnu se a vezmu do zdravé ruky tu její ochablou „Magnolie Marie
Maisonová, to jsi celá ty.“ Popotáhnu. „Musíš vyvolat drama, abys k sobě
přitáhla pozornost a my ostatní napjatě přemýšleli, co se děje.“
 Jedinou odpovědí na můj ubohý pokus o humor je pípání přístrojů.
Stisknu jí prsty. „Mags, prosím. Musíš se probrat. Jsi bojovnice. Jsi ta
nejhouževnatější holka, jakou znám, a tohle zvládneš. Rozumíš mi? Prostě
se nesmíš vzdát.“
Pravidelné pípání přístrojů se nezmění, ani náznak toho, že by slyšela
jediné mé slovo. Ale já vím, že existuje výzkum o tom, že lidé v kómatu
slyší hovor kolem sebe, i když jsou v bezvědomí. Strašně moc doufám, že
mě moje nejlepší kamarádka vnímá, protože jestli tuhle naději ztratím,
zhroutím se u její postele v záchvatu pláče.
Ovšem k tomu možná dojde i tak.
Položím si její ruku na tvář. „Poslouchej mě, ženská. Ty ze světa takhle
neodejdeš. Neodejdeš potichu. Budou tě muset odervat násilím a ty budeš
bojovat jako lvice, kopat kolem sebe a vřískat. Slyšíš mě? Taková jsi.
Neopovažuj se mě zklamat. Potřebuju, aby ses probrala. Musím ti říct
spoustu věcí a potřebuju vědět, že je slyšíš.“
Následné ticho vyvolá další příval slz.
„Vím, že jsi udělala to, o čem sis myslela, že je pro mě správné. Že
vždycky děláš to, o čem si myslíš, že je pro mě správné. Kašlu na to, co tě
k tomu vedlo, protože jsi mi dala dárek, který ti nikdy nemůžu oplatit. Měla
jsem ti poděkovat, když jsem tu možnost měla.“
Na zápěstí cítím její tep, hrudník se jí pohybuje nahoru a dolů, ale to je
všechno.
„Mags, jak mi sakra povíš já ti to říkala, když se neprobereš, abych ti
tohle mohla říct, až nebudeš v bezvědomí?“
Skloním hlavu a na dlaň jí tečou moje slzy.
„Odpouštím ti. Miluju tě. Prosím, vrať se ke mně. Svět by byl bez tebe
mnohem smutnější místo. Můj svět by byl smutnější a já vím, že tohle
nechceš.“
Čekám dlouhé, tiché minuty, ale ona se stále neprobouzí.
Co si vlastně myslím, že se stane? Že to bude jako v Šípkové Růžence
a tohle odpuštění moji nejlepší kamarádku nějak probudí jako princův
polibek? Pochopitelně ne.
„Mám tě moc ráda, Mags.“ Políbím ji na dlaň a položím jí ruku zpátky
na postel. „Vrať se k nám. Slibuju, že budeš mít všechny ty výhody
královniny sestry.“
Když dorazíme k východu, máma švitoří o úžasném místě, které si s tátou
na několik příštích týdnů pronajali, a jak moc se mi tam bude líbit.
U obrubníku čeká jejich auto z půjčovny s běžícím motorem. Jakmile nás
táta uvidí, vyskočí ven, a když vstoupí na chodník, zastaví za ním další vůz.
Černý Mercedes-Maybach s tónovanými okny. Nemusím vidět dovnitř,
abych poznala, kdo sedí za volantem.
„Bude to pro tebe pohodlnější na zadním sedadle, nebo vpředu, zlato?“
Máma pořád mluví, probírá tu otázku s tátou, nečeká na moji odpověď.
Což je dobře, protože pozoruju to černé auto.
Dveře na straně řidiče se otevřou a V. vystoupí ven. Zadívá se na mé
rodiče, ovšem ti to nezaregistrují. Když upře pohled na mě, přikývnu
a proběhne mezi námi rozhovor beze slov.
Jo, jsem připravená jet domů. Odvez mě k němu.
V. opětuje moje přikývnutí a zamíří ke mně. Když se zvednu
z kolečkového křesla na roztřesené nohy, V. je okamžitě u mě.
Máma se prudce otočí a našim konečně dojde, že přijel někdo další.
„Zlato! Co to děláš? Kdo je ten člověk?“
V. mě odvede k zadním dveřím mercedesu a přidrží mi je, než však
stačím nastoupit, táta se k nám rozběhne. Kdyby měl pistoli, určitě by právě
teď přitiskl V. hlaveň ke spánku.
„Nevím, co si sakra myslíte, že děláte, ale okamžitě sundejte pracky z mé
dcery.“
„Zlato? Co se děje? Mám přivolat ochranku?“ Mámě rezonuje v hlase
strach stejně intenzivní jako tátova hrozba visící ve vzduchu.
Nedivím se jim. Uprostřed noci je vzbudil telefon a dozvěděli se, že můj
život visí na vlásku. A přesto jim pořád nemůžu říct pravdu.
„Mami, tati, mám tady odvoz. Svého řidiče. Slibuju, že na mě dá pozor.
Díky němu budu naprosto v bezpečí.“
Táta přimhouří oči na V. „Kde sakra byl, když tě postřelili, pokud tě tak
dobře chrání?“
Nejdřív chci tátu poprosit, aby se se mnou nedohadoval, ale místo toho se
přes svá zranění co nejvíc napřímím a postavím se mu.
„Některé věci ti teď nemůžu říct, až však budu moct, udělám to.“
„Tohle se mi nelíbí. Vůbec se mi to nelíbí.“ Máma si před sebou sepne
třesoucí se prsty. „Zlato, prosím, pojeď s námi. Nenastupuj do toho auta.“
 V. si odkašle. „Když to bude nutné, položím za ni život. To vám
přísahám.“ Jeho hluboký hlas zní kvůli dlouhému nepoužívání ochraptěle.
Jsem totálně zmatená. Ty sakra mluvíš, V.? Děláš si ze mě srandu?
Vykulím na něj oči, ale spolknu otázky, které se mi derou na rty.
„Co jste zač? Pro koho pracujete? Už jsme se někdy viděli?“ Tátovi se
napnou svaly na čelisti a sevře ruce v pěst.
V. opět oněmí a mně bleskne hlavou zvláštní myšlenka, že slyšet jeho
hlas je totéž jako zahlédnout v divočině sněžného levharta. Jednou za život.
Postupně zachytím vyděšený pohled obou svých rodičů. „Tati, uklidni se.
Mami, oba vás miluju. Přísahám, že je všechno v pořádku. Nic se mi
nestane. Brzy se vám ozvu.“
„Keiro –“
Táta vyštěkne moje jméno, ale přeruším ho, dřív než mi začne kázat nebo
mě hubovat.
„Zítra ráno se uvidíme v palírně, tati. Plánuju ve firmě pár změn a byla
bych moc ráda, kdybys mi na ně řekl svůj názor. Chystám Seven Sinners
posunout na vyšší úroveň a nic mě od toho neodradí.“
Táta škubne hlavou dozadu. „Zítra ráno? Slibuješ?“
Přikývnu. „Slibuju. Budu tam. Možná bys měl vzít mámu dneska
na večeři. Určitě se jí stýská po pořádném pikantním étouffée s mořskými
plody.“
Táta chvíli studuje mě a pak V. „Brzy budu chtít slyšet pár odpovědí.“
Usměju se, a dokonce i s rukou v závěsu si připadám jako královna.
„Dostaneš je, až budu připravená. Takže, tati, mami, uvidíme se zítra.“
V. mi pomůže na zadní sedadlo maybachu a já jsem vděčná za ten
absurdně pohodlný interiér. Když si sedne za volant a vyjede od chodníku,
rodiče stojí bez hnutí vedle svého auta.
„Tak kdy jsi mi chtěl říct, že můžeš mluvit? Nemysli si, že to nechám
plavat.“
Se zavrčením se podívá do zpětného zrcátka. Rozesměju se, první šťastný
zvuk, který po týdnu opustí moje rty.
Jedu domů.
 PADESÁT
Mount
Klidně bych si mohl změnit jméno na Keiru, protože během posledních
deseti minut nedělám nic jiného než přecházím po našem obýváku. Snažil
jsem se pracovat, ale nedokážu se soustředit, když vím, že je na cestě domů.
Domů.
Nikdy jsem tyhle místnosti domovem nenazýval, ale s Keirou se všechno
změnilo.
Zámek vstupních dveří cvakne a Keira vejde dovnitř. Nespoutané zrzavé
vlasy má v zátylku sčesané do nedbalého uzlu a kolem obličeje jí visí volné
pramínky. V. na mě zpoza ní kývne, a jakmile Keira stojí v místnosti, zavře
dveře.
Moje žena.
Moje milenka.
Moje láska.
„On mluví!“ vyhrkne Keira.
Zamrkám na ni, protože jsem nečekal, že tohle budou její první slova.
„Cože?“
„V.! Mluvil! S mými rodiči. Táta chtěl zavolat ochranku, ale V.
promluvil.“
Za koutky mě zatahá úsměv, něco, co mohla v tuhle chvíli způsobit chvíli
jenom ona. „Vždycky mohl mluvit, ďáblice. Jen se rozhodl opačně.“
Spojí si prsty jedné ruky vedle spánku, pak je doširoka rozevře a prudce
odtáhne. „Totální. Šok.“
Hlasitě se rozesměju. Jenom tahle žena…
Přejdu místnost a opatrně ji obejmu. „Strašně jsi mi chyběla.“
„To jsem ráda, protože ty jsi mi taky chyběl. Jedna tajná schůzka
v útrobách nemocnice mi rozhodně nestačila. Už to neuděláme, ano?“
Zabořím jí bradu do vlasů. „Platí.“
Odtáhne hlavu od mého hrudníku a podívá se na mě. „Políbil bys mě?
Prosím?“
„Pořád ještě nejsi úplně zdravá…“
 Prosebně se na mě zadívá. Veselá nálada, která s ní vstoupila do dveří,
zmizela. „Já vím. Ale když jsem se probrala na té nemocniční posteli a ty
jsi tam nebyl a neměla jsem prsten ani náhrdelník, chvilku jsem si
myslela… po té ráně do hlavy… myslela jsem si, že třeba nic z toho –“
Zlomí se jí hlas.
„Přestaň, ďáblice.“
Keira potřese hlavou. „Ne. Musím ti to říct. Je to důležité.“
Položím jí dlaň na tvář a setřu slzu, která se jí objeví v koutku oka. „Tak
povídej.“
„Když mi blesklo hlavou, že jsem si možná tohle všechno vymyslela a že
nejsi skutečný… byla jsem zoufalá. Už nikdy to nechci zažít. Nikdy.“
Pevně ji objemu. „Skutečnější to být nemůže. Ty a já. Strávíme spolu
celý život.“
„Slibuješ?“
Pustím ji, pravou rukou zalovím v kapse a vytáhnu prsten, který jsem si
vzal z jejích osobních věcí zpátky.
„Tenhle kroužek už nikdy nesundáš z prstu,“ prohlásím a navleču jí ho
tam, kam patří.
Při pohledu na něj se jí rozzáří oči, potom zachytí můj pohled a zvážní.
„Budou mi ho muset strhnout z mojí studené, mrtvé ruky.“
„Tohle sakra neříkej. Když jsem si myslel, že o tebe přijdu, málem jsem
se v té čekárně v nemocnici sesypal. A ani já to už nechci nikdy zažít.“
Keira polkne, a jakmile se ke mně přitiskne, v očích se jí opět lesknou
slzy. „Polib mě a jsme dohodnutí.“
Sotva ucítím její rty na svých, bolest z té vzpomínky zmizí.
 PADESÁT JEDNA
Keira
Nemůže mi zakázat, abych šla do práce. Slíbila jsem tátovi, že tam dneska
ráno budu. Slyšel jsi mě. Jsi blázen, jestli tě třebas jen na okamžik napadlo,
že táta nezavolá poldy, když se ve firmě neukážu.“
V. zavrčí a prsty se mu rozběhnou po klávesnici telefonu, protože opět
nemluví. Na mobil mi přijde textovka, což je fakt nepohodlný
a neuspokojivý způsob, jak se hádat.
V.: Sef rekl, ze zustanete tady.

„Pak mi to bude muset říct do očí. Jinak vyjdu z té pitomé brány

na nádvoří a zastavím si taxík. Vážně si myslíš, že se mu to bude líbit?“
V. se zamračí a pošle mi další zprávu.
V.: Nema cas. Telefonuje. Musite počkat.

„Kdy jsi za celou tu dobu, co mě znáš, usoudil, že mi nevadí čekat? Jestli

budu muset, začnu vřískat. Nikdo z nás přece nechce, aby táta zavolal
policii. Víš to ještě líp než já.“
V. znovu zavrčí a já mu zabodnu prst do rozložitého hrudníku.
„Okamžitě mě k němu odveď, jinak budeš mít obrovský problém,
protože už teď jsem šíleně naštvaná.“
Další zavrčení.
„Hned.“ Dloubnu do něj ještě silněji a zjistím, že dávat rozkazy mi
připadá naprosto přirozené.
V. se zamračí a škubne hlavou ke dveřím. Znám řeč jeho těla natolik
dobře, abych věděla, že to znamená následujte mě.
„Vidíš? Není jednodušší, když prostě uděláš, co řeknu?“
Vyjdeme na chodbu a pak otvorem za obrazem vstoupíme do bludiště
tajných pasáží.
„Existuje mapa, kterou bych mohla dostat k dispozici? Protože bych se tu
ráda vyznala.“
V. se neobtěžuje odpovědět, což mi vyhovuje, protože chci být co nejdřív
u Lachlana. Pokud možno ještě předtím, než táta přinutí celé policejní
oddělení pročesávat město, aby našli mě a černý maybach.
Když se odsune knihovna stranou, V. mě nechá vejít dovnitř, ale sám
zůstane stát v chodbě. Lachlan sedí u stolu, v ruce drží mobil a s někým se
dohaduje. Jakmile mě spatří, vstane.
Pohledem se mě zeptá: Co tady děláš?
Tiše odpovím, v podstatě jen pohybem rtů. „Potřebuju odjet do práce,
dřív než táta zalarmuje poldy.“
Lachlan zvedne prst a zamíří k otevřenému vchodu, kde dosud stojí V.
Zatímco dál hovoří s kýmsi na druhém konci linky, dám se do pohybu,
protože mi dochází trpělivost.
Hovor vytěsním. Už jsem dospěla k závěru, že existuje spousta věcí,
které nemusím o podnikání svého manžela vědět.
Jakmile dojdu ke stolu, otočím se na podpatku a chystám se vydat
nazpátek, ale cosi na monitoru upoutá moji pozornost.
S výkřikem k němu přistoupím a přitom se praštím o roh stolu do boku.
Skoro tu prudkou bolest nevnímám, protože na obrazovce spatřím blondýnu
připoutanou k nemocniční posteli, na které jsem ležela po autonehodě.
Blondýna. Ta žena, která mě postřelila a zamkla v hrobce s hromadou
mrtvých těl. Včetně skoro mrtvého těla mé nejlepší kamarádky.
„Co to sakra je?“ vykřiknu.
Lachlan se ke mně otočí. S prázdným výrazem spustí ruku s telefonem
a beze slova hovor ukončí. „Keiro –“
Udělá krok mým směrem, ale já ukážu na záznam z kamer.
„Tohle mi musíš vysvětlit. Hned. Teď. Protože to nedává smysl.“
„Keiro –“ Zopakuje moje jméno, ale stěží mi pronikne bzučením v uších.
„Řekl jsi, že se o to postaráš. A když jsi řekl, že se o to postaráš, věřila
jsem ti! Víš proč? Protože pokaždé, když tohle řekneš, znamená to, že se
o to sakra postaráš!“
„Mohla by ses uklidnit –“
„Neopovažuj se mi říkat, abych se uklidnila! Je tam dole i můj manžel?
Kolik lidí jsi zavřel do suterénu?“
Jeho už tvrdý výraz se změní v kamenný. „Je na dně mokřadu, ne v tom
pitomém suterénu.“
Divoce máchnu paží k obrazovce. „Tak co tam do hajzlu dělá ona?
Pokusila se mě zabít! To kvůli ní je moje nejlepší kamarádka v kómatu!
A co ty další ženy v hrobce? Proč je ještě naživu?“
 Lachlanovy kamenné rysy vystřídá zoufalý výraz. „Protože jsem ji prostě
nedokázal zabít, rozumíš? Nedokázal jsem zmáčknout kohoutek.“
Chytím se okraje stolu a snažím se pochopit, co se tady sakra děje.
Očividně mi uniká něco zásadního.
„Pověz mi proč, Lachlane. Musíš mi povědět proč.“ Pečlivě artikuluju
každé slovo, jako by na tom závisel můj zdravý rozum, protože možná
doopravdy závisí.
Můj manžel – o kterém začínám pochybovat, že ho vůbec znám – si
přejede dlaněmi po obličeji. „Je to složité.“
„Tak tě žádám, abys to okamžitě zjednodušil. Napadá mě, jestli vůbec
tuším, kdo vlastně jsi, a to se mi vůbec nelíbí.“
Lachlan si přitiskne prsty ke spánkům, na okamžik zavře oči a pak se
na mě podívá. „Mám ohavnou minulost.“
„A já se za tebe provdala s tím, že vím, jaký a kdo jsi – přinejmenším
jsem si to myslela!“ Ukážu na ženu na monitoru. „Postřelila mě. Řekla mi,
že je tvůj osud. Řekla, že máš milovat ji. Myslím, že si zasloužím
vysvětlení.“
Jeho tvář se změní v tu neproniknutelnou masku, kterou jsem už tolikrát
viděla. „V tom případě si sedni, protože je to dlouhý příběh. Příběh mého
podělaného života.“
Svezu se do jeho křesla, moje zranění proti tomu náhlému pohybu
protestují, a zadívám se na obraz ženy v bezvědomí, připoutané
k nemocniční posteli, a potom zpátky na svého manžela.
„Začni, až budeš připravený. Nejlíp hned.“
 PADESÁT DVA
Mount
Před třinácti lety
Promoce. Tohle byla první, které jsem se zúčastnil, protože sám jsem
nestrávil na vysoké ani jediný den. Sledovat, jak Destiny kráčí po pódiu
a přijímá diplom z MIT, ve mně vyvolalo příval hrdosti.
Po promoci jsem čekal venku v davu příbuzných, kteří se objímali
a oslavovali. Nikdy v životě jsem se necítil víc nepatřičně bez ohledu na to,
jak drahý jsem měl oblek.
Když se Destiny prodírala davem, ani jednou se nezastavila, aby s někým
prohodila pár slov. Celou dobu na mě upírala oči a pak se mi vrhla
do náruče. Instinktivně jsem ji zachytil.
„Vidíš? Dokázala jsem to!“
„Ani vteřinu jsem o tom nepochyboval.“ Destiny byla vždycky chytrá.
„Škoda… že tu není Hope, aby to viděla.“
Ucítil jsem provinilé bodnutí ostřejší než vystřelovací nůž, který nosím
v kapse. Pořád jsem nevěděl, jestli jsem ji zabil já, nebo jestli byla mrtvá,
než jsem tam přišel. Nikdy v životě si to ale nepřestanu vyčítat.
Při pohledu na Destiny jsem se přinutil k úsměvu. „Určitě se teď na tebe
shora dívá.“
Na rtech se jí zachvěl úsměv. „Myslíš?“
„Jasně.“
„Snad máš pravdu.“
Abych změnil téma, zeptal jsem se: „Připravená?“
„Jo. Všechno mám sbalený.“
Otočil jsem se k odchodu, ale když jsem uslyšel její slova, překvapeně
jsem se zastavil. „Myslel jsem na večeři. Ne na stěhování. Do New
Orleansu se nevrátíš. Tam tě štěstí nečeká.“
Destiny, ta holka, kterou jsem si pořád pamatoval jako pětiletou žábu,
před jejímiž dveřmi jsem spával, si založila ruce a umíněně vystrčila bradu.
„Vrátím se. Nedřela jsem jako mezek jen proto, abych všechno, co umím,
nabídla někomu jinýmu.“
 „O čem to sakra mluvíš?“
„Budu pro tebe pracovat.“ Měla neústupný tón, ovšem ne tak neústupný
jako já.
„Na to zapomeň. V žádném případě. V mém světě nestrávíš ani jediný
den, Desi. Po dnešku se musíš držet co nejdál ode mě a New Orleansu.“
Zamířil jsem k autu. Jak se za mnou rozběhla, podpatky jí na chodníku
hlasitě klapaly. Odemkl jsem vypůjčené auto a Destiny se zastavila u dveří
spolujezdce.
„Boj zblízka. Střelecký výcvik. Identifikace mikrovýrazů. Taktické
řízení.“
„Co to sakra znamená?“
„Během poslední čtyř let jsem se naučila ve škole i mimo ni všechno, co
jsem mohla, abych byla přínosem pro organizaci. Abych byla přínosem pro
tebe. Nikdy tě nenapadlo, k čemu jsem potřebovala ty peníze navíc?
Na kurzy. Jestli si myslíš, že mě někam odlifruješ, a předpokládáš, že tam
zůstanu, pak mě moc dobře neznáš.“
„Destiny –“
„Ne. Odteď jsem J. Takhle to funguje, ne? První písmeno mýho příjmení.
Skoro dvacet let jsi mě chránil, a teď je řada na mně. Budu ti užitečná. Už
nejsem dítě, Mounte. Jsem přínos. Využij mě.“
„Proto jsem tě sem poslal. Máš šanci vést normální život –“
Destiny nasadila posměšný výraz. „Fakt? Protože jsem nezažila stejný
sračky jako ty? Myslíš, že se proměním v hospodyňku a porodím pár děcek
nějakýmu obchodníkovi z vyšší střední třídy, co šoustá svoji sekretářku?
Tohle pro mě fakt chceš?“
„Zabil bych ho.“
Vítězoslavně se usměje. „Přesně tak. A já zlikviduju každýho, kdo naštve
tebe. Teď je řada na mně, abych ti oplatila to, co jsi pro mě celý život dělal.
Dokážu ti, že jsem dost silná. Že jsem dost dobrá. Takhle to mělo vždycky
být, Mounte. Ty a já proti celýmu světu.“
Prudce jsem otevřel dveře, posadil se za volant a vrazil klíček
do zapalování. Mlčky vklouzla na vedlejší sedadlo. Když jsem nastartoval,
přál jsem si, abych mohl říct, že nechápu, co to do ní vjelo, ale chápal jsem
to. Věděl jsem, jaké to je, když chcete dokázat, že za to stojíte. Dokázat, že
někam patříte.
 „Ať toho nikdy nelituju, J.“ Vrhl jsem na ni varovný pohled a zařadil
zpátečku.
„Můžeš se na mě spolehnout, šéfe. Uvidíš.“
 PADESÁT TŘI
Keira
Současnost
Při každé další historce, kterou mi vypráví o Hope a Destiny a o tom, co
zažily, hlavně při té, jak se Destiny dívala, když vynášel tělo její sestry
z hořícího domu, se mi srdce rozpadá na menší a menší kousky.
Ne kvůli mně, ale kvůli nim. Kvůli nim všem. Kvůli dětem, které dětmi
nikdy nemohly být. Kvůli šanci, kterou v normálním životě nikdy
nedostaly.
Lachlan mi během minulých dvou hodin všechno řekl. No, vykládal to
mému rameni. Nebo zdi. Nebo stropu.
Nakonec zachytí můj pohled a v tom jeho je skoro víc bolesti a smutku,
než dokážu snést.
„Kdyby byla kdokoli jiný, už dávno by byla mrtvá za to, co ti provedla.
Ale prostě jsem ji nedokázal zabít. Jsem ten největší pokrytec na světě,
protože jsem z tohohle města vymazal jeden kartel, který prolil tvoji krev,
a celé to uvedla do pohybu Destiny. Najala si bezvýznamného člena kartelu,
aby na mě vystřelil. Oni s tím neměli nic společného, byla to její práce, a já
celý ten týden, co jsi byla v nemocnici, napravoval škody, jež způsobila. To
Destiny je důvod, proč jsem uzavřel smlouvu s tím druhým kartelem.
Převezmou za ty vraždy zodpovědnost a na oplátku získají monopol na celý
obchod s drogami ve městě.“ Znovu se zadívá na strop. „A přesto jsem jí
nedokázal prohnat kulku hlavou, jak si zaslouží. Sakra, ani jsem to
nedokázal nařídit někomu jinému, protože jsem –“
Přeruším ho. „Ne ta zrůda, za jakou ses považoval? Protože jsi člověk?“
Lachlan se mi podívá přímo do očí. „Ne –“
Vstanu, obejdu stůl a přistoupím k muži, kterého jsem si vzala. Vím, že
v jistých směrech ho znám líp, než se zná on sám.
„Neměla bys –“
„Milovat tě? Říct ti, že po tom všem, co jsi mi vyprávěl, bych ji na tvém
místě nedokázala zabít ani já? Protože přesně tohle ti řeknu.“
Opatrně si mu sednu na klín a omotám kolem sebe jeho ztuhlou paži.
 Zmateně se na mě podívá. „Měla bys chtít, aby byla mrtvá za to, co tobě
a Magnolii provedla. A, proboha… všem ostatním.“
Při vzpomínce na těla v hrobce se mi zvedne žaludek, ale ovládnu se.
„Jak můžu toužit po její smrti, když ses o ni prakticky celý její život staral?
Je jako tvoje sestra. Nikdo z vás neměl stejnou šanci jako ostatní, ne
od začátku. Je narušená, Lachlane. Ty za to nemůžeš. Podepsal se na ní
život.“
„To ještě neznamená, že není zodpovědná za svoje jednání.“ Jeho slova
znějí stejně chraplavě, jako když promluvil V.
„Je stejně zodpovědná jako každý duševně chorý zločinec. Není
psychicky v pořádku. Netvrď mi opak.“
Se zaťatou čelistí odvrátí pohled. „Vždyť je geniální, Keiro. Státnice
na MIT složila jako jedna z nejlepších v ročníku. Nechci ji omlouvat –“
Vezmu ho za bradu a obrátím jeho tvář zpátky k sobě. „Pak to udělám já.
Protože může být klidně geniální, a přesto mít vážné psychické problémy,
které před tebou celou dobu pečlivě tajila. Potřebuje pomoct.“
Lachlan polkne a ohryzek mu poskočí. „Ale jak jí sakra pomůžu? Ví toho
příliš, než abych ji odvezl na nějakou kliniku a nechal ji tam zavřít.“
„Jsi bohatší než Bůh, Lachlane. Nevykládej mi, že pro ni nedokážeš najít
pomoc a současně ochránit svoje tajemství.“
Skloní hlavu a přitiskne si čelo na moje. „Rve mi to srdce od okamžiku,
kdy jsem zjistil, co udělala.“
„Pak mi dovol, abych ti s tím pomohla. Jsme tým. Neexistuje nic, co
bychom společně nezvládli.“
Zvedne hlavu a na tváři se mu objeví cosi podobného úžasu.
„Nezasloužím si tě.“
„Naštěstí vím, že se pleteš. No tak, musíš něco vymyslet. Naplánovat, jak
to vyřešit, protože tohle přece děláš. A já musím jet do práce, než táta
zavolá FBI.“
Lachlan mi zaboří ruku do vlasů a zašeptá dvě slova. „Děkuju ti.“
 PADESÁT ČTYŘI
Keira
O tři měsíce později
„Kam sakra jedeme?“ zabrblá mi Lachlan do ucha, když šplháme
po schůdcích do jeho tryskáče. Do tryskáče, který posádka na mou žádost
natankovala a přichystala na líbánky, jež jsem naplánovala.
Otočím se a vrhnu na něj provokativní úsměv. „Pamatuješ, jak jsi mi řekl,
že letíme do Dublinu, až když jsme byli ve vzduchu? Teď se situace
obrátila. Navíc, brblej si, jak chceš. Podle mě je to sexy.“
„Keiro –“
„Trpělivost, Lachlane. Trpělivost.“
Probodne mě pohledem, ale zmlkne. Jsem si naprosto jistá, že se musí ze
všech sil ovládat, aby nenapochodoval do kokpitu a nepožadoval od pilota
cíl našeho letu. Od pilota, kterého jsem zavázala k mlčenlivosti výhrůžkou,
že přijde o práci.
Zdá se, že lidé už berou moje výhrůžky vážně.
To ovšem neznamená, že minulé dva měsíce byly bez problémů. Destiny
se nachází na uzavřeném zařízení se čtyřiadvacetihodinovou péčí
a nespočtem terapeutických sezení a léků. Oficiálně jí diagnostikovali
disociativní poruchu identity. Je chytrá jako čert a už mnohokrát se pokusila
utéct. Naštěstí velké množství bezpečnostních opatření v areálu zmařilo
každý pokus, dřív než se dostala moc daleko. Ale hodně mluvila, i o tom,
jak léta věděla, že je Hope pohřbená v té hrobce, protože sledovala
Lachlana na výročí smrti své sestry a viděla, jak klade ke dveřím květiny.
Magnolia se konečně probrala, díkybohu, ale nepamatuje si nic z toho, co
se stalo. Asi je to tak lepší. Vzala si v zaměstnání „dovolenou“, protože
podstupuje nejrůznější rehabilitace a ergoterapie. Jednoznačně se jí dostává
výhod královniny sestry.
Palírně se daří a vyrábí nejlepší whisky v zemi. Já však nejsem
objektivní. Přestože sklad vyhořel, nepřišli jsme o všechno. Kouř a oheň
zničily několik sudů, ale můj otec s celoživotními zkušenostmi měl
hypotézu, která se ukázala jako geniální – kouř a ožehnuté dřevo sudů
dodaly whisky naprosto jinou chuť, v pozitivním slova smyslu. Když jsme
stočili pár sudů, které byly správně zralé, whisky chutnala senzačně. Asi už
to nikdy nedokážeme napodobit, ale vzhledem k malému množství vyletěla
cena prudce nahoru.
Phoenix Label je teď jedna z nejvzácnějších a nejdražších whisek na trhu.
Experimentujeme se zakuřováním a opalováním našich sudů, ale tentokrát
bez toho, abychom museli přivolat hasiče.
Také jsme v omezeném počtu uvedli na trh Spirit of New Orleans
a odezva byla fenomenální. Náš projekt na rozšíření palírny se pro nás stal
úkolem číslo jedna, protože už včera jsme potřebovali větší kapacitu. Asi
za šedesát dní bychom měli projekt dokončit a potom začneme
s prohlídkami palírny, takže New Orleans bude mít zbrusu novou
turistickou atrakci.
Táta s mámou se asi za měsíc vrátili na Floridu, ale před odjezdem mi
táta řekl něco, na co jsem čekala spoustu let.
„Nikomu jinému bych tuhle firmu nepředal. Jsem na tebe pyšný, Keiro,
protože jsi dokázala se Seven Sinners věci, o kterých se mi nikdy ani
nesnilo. Tvůj dědeček a jeho otec by na tebe byli také pyšní. Děláš čest
jménu naší rodiny, holčičko.“
Pořád ještě jsem našim neprozradila, že už vlastně nenosím rodinné
jméno ani že ten prsten na mé ruce není jen zásnubní. Když jsem poprosila
Lachlana o radu, jeho odpověď byla prostá. „Můžeš jim to říct, ale nemusíš.
Kdykoli a cokoli chceš. Bez ohledu na to budou vždycky v bezpečí.“
Jo… Pořád se na to chystám, jsem si však naprosto jistá, že to tátovi
došlo. Není hloupý a neustálá přítomnost V. v palírně je jasný důkaz, že se
něco hodně, hodně změnilo.
Ovšem kupodivu netlačí na pilu a nějak zařídil, že se mě máma taky
nevyptává.
Už nežiju na denním světle, ale ani Lachlan nežije výhradně ve tmě.
Našli jsme zlatou střední cestu a ta zlatá střední cesta je odjezd ze země,
abychom byli opět Lachlan a Keira jako tehdy v Dublinu.
Když se chci posadit vedle něj, přitáhne si mě na klín.
„Povíš mi to. Žádám tě o to.“
„Ty žádáš? To je vážné. Totiž, s tvojí pověstí a tak.“
„To si piš, ďáblice. Měla by ses mě bát, protože mi patříš.“
Přestože má zlověstný, drsný tón, neubráním se úsměvu.
 „Já ti patřím… hmm? Takže to znamená, že ti patří můj zadeček? Nebo
jsem nosila ten příšerný kolík jen tak pro nic za nic?“
Šok. Tenhle výraz na jeho tváři často nevídám, ovšem tentokrát tam
rozhodně je.
„Cože?“
Nasadím výraz předstírané vážnosti. „Neopakuju se.“
Oči mu planou vzrušením. „V tom případě se zřejmě budu muset osobně
přesvědčit, jestli je pravda to, co jsem právě slyšel.“
Zatímco se tryskáč řítí po ranveji, Lachlan mě vášnivě políbí. Zavrtím se
mu na klíně a vzrušení, které už cítím mezi nohama, se zvýší asi o sto
stupňů.
Než vystoupáme do letové hladiny, nemám blůzu a mazlíme se na dlouhé
pohovce v zadní části letounu.
„Potřebuješ letadlo s ložnicí. Nejvyšší čas ho zmodernizovat, Lachlane.“
„Kdybych věděl, že se zamiluju do ženy, která mě bude vzrušovat pouze
tím, že dýchá, dávno bych si takové pořídil.“
Když to dořekne, ztuhnu. „Miluješ mě?“
Uběhly už měsíce, a přestože jsem si byla naprosto jistá, že mě Lachlan
Mount miluje – protože když nic jiného, je to spíš muž činu než slova –,
stejně jsem tu větu chtěla slyšet.
„Zbláznila ses, ďáblice? Samozřejmě že tě miluju. Představa, že bych
o tebe přišel, mě málem zničila. Nevěděl jsem, jak někoho milovat, ale ty
jsi mě to naučila. Je prostě vyloučené tě nemilovat.“
Skousnu si ret a v očích mě pálí slzy.
„Neopovažuj se brečet. Ne teď.“
„Neříkej mi, co mám dělat, Lachlane Mounte.“
„Budu ti říkat, co máš dělat, kdykoli se mi zachce, Keiro Mountová.
Obzvlášť když jsi nahá.“
Pálení v očích zmizí. „Ale ne. Nevyhrožuj mi tím, že se spolu
pobavíme.“
Políbí mě, autoritativně jako vždycky. „Pověz mi, kam letíme,“ zašeptá.
„Ne. Ještě ne.“
„Jak dlouho to podle tebe dokážeš tajit, když ti při milování nedovolím,
aby ses udělala?“
„Uvidíme.“
 PADESÁT PĚT
Mount
„Prosím! Nech mě, ať se udělám!“
„Pověz mi to!“
Moje žena na mě vycení zuby jako divoké zvíře. To, že jím je, můžu
dokázat škrábanci na zádech, ale jinou bych ji nechtěl.
Zatlačím na kolík v její zadničce a jsem u vytržení, jak na něj stéká její
sekret, když jí dráždím piercing jazykem.
„Ne!“
„Umíněná, umíněná ďáblice.“ Lehce přirážím kolíkem. „Až ti zasunu
ptáka do téhle úzké dírky, určitě vykřikneš moje jméno a všechno ostatní,
co chci vědět.“
Prohne se v zádech a vyjde mi vstříc.
Ve skutečnosti je mi úplně ukradené, kam letíme, ale být s Keirou –
obzvlášť když jsme nazí a probíhá mezi námi souboj vůlí – zbožňuju nejvíc
na světě.
„Zkus to,“ ucedí. Zoufale se snaží dospět k orgasmu a já jí ho dám,
protože jí nedokážu nic dlouho odpírat.
Když vykřikne moje jméno, jsem vlastně pyšný, že mi svoje tajemství
neprozradila. Nikdy jsem neměl rád překvapení, ale s Keirou je všechno
jiné.
Život už není černobílý. Je barevný, a nejen zlatý.
„Hodláš pokračovat, Lachlane, nebo jsem dělala všechny ty přípravy
zbytečně?“
Každý den mě provokuje. Díky ní jsem ve střehu – a můj penis
v pohotovosti – skoro čtyřiadvacet hodin denně, sedm dní v týdnu.
„Ach, ďáblice, měla bys vědět, že není dobré mě popichovat.“
Jednou rukou uchopím kolík a druhou zvednu lubrikant, který si přinesla
v kabelce. Už jsem se zmínil, že je to také nejdůvtipnější žena, jakou jsem
kdy potkal?
Než kolík vytáhnu, nanesu si lubrikant na prsty a jeden z nich zasunu
do její téměř panenské dírky. „Komu patří tvůj zadeček?“
 Zatváří se umíněně. „Mně.“
Proniknu dovnitř druhým prstem a stisknu tlačítko na ovladači vedle
sebe. „Nechceš to zkusit znovu?“
„Tohle není fér!“ vykřikne o oktávu vyšším hlasem, vyjde mi vstříc
pohybem pánve a tělo jí rozechvějí vibrace z erotické hračky v kundičce.
„Udělám se.“
„Ne, dokud nebudu hluboko v tvém zadečku, který mi patří. Moje ženo.
Moje manželko. Moje lásko.“
Přes tvář se jí mihne něžný výraz. „Nehraješ fér.“
„Nikdy jsem nehrál. Nikdy nebudu. Ne, když jde o tebe. A teď mi pověz,
co chci slyšet.“ Začnu ji laskat prsty a Keiře se sevřou svaly.
„Miluju tě.“
„A?“
 PADESÁT ŠEST
Keira
Přísahám, že vždycky vyhraje.
Ale naštěstí pro mě, když vyhraje on, vyhraju já.
Lachlan ze mě vytáhne prsty a otře si je zvlhčeným ubrouskem, který
jsem měla v kabelce s lubrikantem. Možná jsem v téhle oblasti pořád ještě
technicky panna, ale už mám spoustu zkušeností. Lachlan si nanese
na penis lubrikant, a když přitiskne žalud k mému nejtěsnějšímu otvůrku,
nervózně se napnu.
Zručně ze mě vytáhne vibrátor a přiloží mi ho na piercing.
„Tohle není fér!“
Vnikne do mě jen natolik, aby překonal svěrač, a moje nervová
zakončení se rozvibrují rozkoší a před očima mi vybuchnou hvězdičky.
„Pověz mi to,“ naléhá, zatímco mi dráždí klitoris.
„Patřím ti.“ S vítězoslavným pohledem do mě vklouzne a kvůli tomu
slastnému pocitu poslední slovo pouze zasténám. „Ale ty patříš mně.“
Když do mě můj manžel ponoří penis, usměje se. „To si piš. Tělem.
Srdcem. Duší.“
Stáhne se a znovu do mě vnikne, ale já už jsem skoro hotová.
Zažívám další a další orgasmy, až se Lachlan konečně udělá
a jeho výkřik se hlasitě rozlehne kabinou letadla. Naše srdce buší
ve stejném rytmu a z čela nám stéká pot.
„Tak kam sakra letíme?“
Usměju se. „Uvidíš.“
 PADESÁT SEDM
Mount
Když se letadlo dotkne ranveje, Keira vytáhne z kabelky desky a podá mi
je.
„Co to je?“
„Nezlob se…“
Když zaslechnu v jejím hlase nejistotu, ztuhnu. „Proč bych se měl
zlobit?“
„Protože jsem ti ukradla vzorek DNA, označila ho falešným jménem
a přes P. O. box ho…“
Dvakrát mrknu a znovu si přehraju v hlavě její slova. „Proč bys to
proboha dělala?“
Vyškubnu jí desky z ruky a podívám se do nich. Nikdy jsem se nechtěl
nic dozvědět o ženě, která mě odložila na schodech kostela, ale nemůžu
popřít, že jsem o svých kořenech často přemýšlel, obzvlášť potom, co jsem
viděl, jak se Keira cítí v Dublinu.
„Protože jsem chtěla, abys věděl, odkud pocházíš. Chtěla jsem, abych
mohla říct našim dětem, jaké mají příbuzné – z obou stran rodiny.“
Probodnu ji pohledem. „Ty jsi –“
Keira zavrtí hlavou. „Ještě ne. Ale rozhodně si o tom chci brzy
promluvit.“
Děti. Rodina. To, o čem jsem nikdy před ní neuvažoval, ale teď na to
pořád myslím. Vyhýbal jsem se jakémukoli vztahu kvůli strachu ze slabého
místa, ovšem už nepochybuju, že Keira je moje nejsilnější stránka. Díky ní
mám důvod se každé ráno probudit a se ctí vládnout svému impériu. I když
je poskvrněné a pokřivené.
Otevřu desky a výsledky jsou na první straně.
73 % Itálie/Řecko
„Tak kde teda jsme?“ Ohromeně k ní zvednu oči.
„V Řecku. Napadlo mě, že začneme tady a uvidíme, jak se budeš cítit.
Další je na řadě Sicílie. Připadala mi příhodná. Odtud se můžeme vydat,
kam budeš chtít.“
 „Nevím, co na to říct.“
„Nemusíš nic říkat. Jen jsem ti chtěla něco dát. Něco, co by sis podle mě
sám nikdy nedal. Něco, co jsi dal ty mně – možnost poznat, odkud
pocházím.“
„Já… Doslova jsi mi vyrazila dech.“
„Což je skvělé. Ale pro případ, že by tě to zajímalo, je mi jedno, odkud
pocházíš. Záleží jen na tom, že se z tebe stal muž, jakým jsi. Ten, kterého
miluju. Ten, se kterým chci strávit zbytek života. Ten, se kterým chci založit
rodinu. A jednou muž, který se seznámí s mými rodiči, pokud možno ještě
předtím, než se nám narodí první dítě.“
Při těch posledních slovech se rozesměje a já vstanu a vytáhnu ji ze
sedadla.
„Můžou se s námi sejít v Itálii. Řecko jsou naše líbánky. Tam rodiče
nesmí.“
Keira se usměje.
„Platí.“
 EPILOG
Keira
O měsíc později – Mardi Gras
Někdy je smlouva s ďáblem ta nejlepší věc, jakou můžete udělat. Zejména
když si uvědomíte, že to žádný ďábel není.
Až na dnešní večer.
Zatímco ve mně vibruje erotická hračka, s nacvičeným úsměvem
poslouchám, jak majitel neworleanských Voodoo Kings vychvaluje
přednosti whisek Seven Sinners a svou nejoblíbenější – Phoenix Label.
„Jsem moc ráda, že vám chutná.“
„Nakoupím jí, kolik budu moct. Vsadím se, že komisaře by jedna nebo
dvě láhve potěšily. A to jsem si myslel, že Spirit of New Orleans
nedokážete překonat.“
„Zajistím, aby vám tu pár láhví nechali, pane.“
„Byl bych vám moc vděčný,“ pronese a opět se napije.
„Kdybyste mě teď na chvilku omluvil, potřebuju zařídit pár věcí.“
„Ale jistě. Ta oslava byla úžasná. Příští rok s chlapci můžete zase
počítat.“
Chlapci myslí celý fotbalový tým a já mám co dělat, abych
nezapumpovala pěstí ve vzduchu. „Těšíme se na další spolupráci.“
„Děkuju, paní Kilgoreová.“
Couvnu od něj a škubnu sebou, jak mi tělem projedou vibrace.
Málem jsme se s Lachlanem pohádali, protože se chtěl kompletně
postarat o bezpečnost akce. Nesouhlasila jsem, Seven Sinners je přece moje
dítě.
„Vzhledem k tomu, že bych chtěl, abys porodila moje dítě, mám právo
starat se o tvoje bezpečí.“
„S tímhle teď nezačínej. Nejsem ani těhotná.“
„Pustím se do toho, až budu chtít. Jsi moje žena.“
Naše výměna názorů přerostla v zuřivou hádku a skončila tím, že jsme ze
sebe v afektu navzájem strhali oblečení – takhle totiž končí všechny naše
rozepře.
 Potom, na zmuchlaných prostěradlech, mi Lachlan nabídl kompromis.
Moje bezpečnostní opatření doplní podle potřeby svými, ale hlavní slovo
budu mít já.
Souhlasila jsem.
Jenže když jsem dneska večer vešla v plesových šatech do obývacího
pokoje, čekal na mě v dokonale padnoucím obleku a v ruce držel
povědomou koženou krabici. Když zvedl víko, uvnitř ležela černo-zlatá
erotická hračka, která vypadala nevinně, já jsem ovšem věděla, že k tomu
má daleko.
„Můžeš si ji zavést sama, nebo to udělám já. Bez ní však neodejdeš.“
„Jde o obchodní záležitost, Lachlane.“
„Tik tak, Keiro.“ Podíval se na hodinky. „Do našeho odchodu zbývá
patnáct minut.“
Vztekle jsem zavrčela, zlozvyk, který jsem od něj pochytila,
a kontrovala. „Jenom když si nejdřív klekneš.“ Zvedla jsem na křeslo botu
na jehlovém podpatku a vykasala si sukni šatů až nahoru, aby pod ní viděl
třpytivá tanga.
Zablýsklo se mu v očích. „Jen kvůli tobě. S radostí kvůli tobě.“
„To si piš.“
Tři hodiny rychle utečou a já umírám touhou, aby mě odtáhl do rohu, abych
mohla žadonit, ať mě ošoustá – ale nejdřív ho musím najít v téhle spoustě
lidí v Mardi Gras maskách, sladěných s jejich nóbl obleky na míru.
Přikyvuju a usmívám se, vděčná, že mám zakrytý obličej, takže nikdo
nevidí můj skoro orgastický výraz, a následující půlhodinu pátrám
po Lachlanovi, který mě vytrvale mučí.
Kam sakra zmizel? Až ho najdu, zabiju ho.
V. stojí v masce u výtahu. Požádal o tohle místo, aby mohl dohlížet
na kuchyň a Odile. Nejsem si jistá, co se mezi nimi děje, ale začal se k ní
chovat ochranitelsky. Hlavně jsem však ráda, když vidím, že se dokáže
usmívat, obzvlášť proto, že jsem ho už nikdy neslyšela znovu promluvit.
„Kde mám sakra manžela?“ pošeptám mu do ucha.
Ukáže dolů.
„Je u mě v kanceláři?“
V. přikývne.
Ten prohnaný parchant.
 Nastoupím do výtahu, stisknu tlačítko suterénu, ale zastavím v přízemí.
Temperance se u recepčního pultu dohaduje s vysokým, rozložitým
mužem v obleku a vysvětluje mu naši politiku ohledně klíčů od auta.
„Poradíš si s ním?“ zavolám na ni, zatímco držím dveře výtahu otevřené.
Odtrhne oči od zamračeného muže a podívá se na mě. „Jasně, šéfko. Živí
se hraním her. Rozhodně nic, co bych nedokázala zvládnout.“
Muži se roztáhne chřípí a já uvažuju, že vystoupím z výtahu, abych
situaci zklidnila, ale hračka ve mně se opět probudí k životu. Křečovitě
sevřu kovovou tyč na stěně výtahu, abych se udržela na nohou.
Připomenu si, že venku stojí Z. Temperance bude v pohodě, pomyslím si.
Co by se mohlo stát?
Stisknu tlačítko ZAVŘÍT DVEŘE, a než k tomu dojde a výtah se rozjede
do suterénu, netrpělivě poklepávám nohou.
Když dorazím ke kanceláři, slyším zevnitř kroky a vybaví se mi ta druhá
noc, kdy mi Lachlan Mount změnil život. Prudce otevřu dveře a zadívám se
do tlumeného světla, jež se mi rozlévá po stole.
„Co chceš?“ zašeptám. „Proč jsi tady?“
Vstane, tvář skrytou v šeru, a širokými prsty si zapne knoflík na saku.
„Máte u mě dluh, paní Mountová, a já si ho jdu vybrat.“
Konec
 PODĚKOVÁNÍ
Jakmile mi v říjnu 2016 vtrhl do hlavy Mount a zabydlel se tam, věděla
jsem, že příběh Mounta a Keiry je výjimečný. Mount byl neodbytný.
Pánovitý. Stravující. Když konečně přišel na řadu, převrátil můj svět vzhůru
nohama, protože rozpoutal ještě dramatičtější příběh, než jsem tušila.
Po třech dnech práce na konceptu jsem pochopila, že ho nemůžu vložit
do jedné knihy. Do tohoto projektu jsem investovala své srdce, duši
a veškeré emoce a málem mě zničil. Jedno je jisté – sama bych to
nezvládla. Každá kniha potřebuje vesnici, ale tenhle příběh potřeboval
armádu.
I když si ho obvykle nechávám na konec, musím poděkovat svému
fantastickému muži, že mi byl oporou, když jsem se sesypala z nevyspání,
stresu z termínu odevzdání a zvratů a změn nejintenzivnější zápletky, jakou
jsem kdy zdolala. Je mým největším fanouškem a největší předností.
Děkuju ti, J. D. W., za všechno, co děláš. Moc tě miluju.
Angela Smithová – Páni. Pustily jsme se do zdánlivě nezvládnutelného
úkolu. Díky, že jsi se mnou byla během každého kroku cesty, když jsem
na příběhu pracovala. Jsi opravdu úžasná žena a já jsem moc vděčná, že tě
mám ve svém týmu a že jsi moje báječná kamarádka.
Můj tým JJL – Motivovali jste mě, abych se vykašlala na všechny ty
motivační řeči, hlavně Mo, abych se sebrala a dokončila tuhle knížku, když
jsem měla pocit, že mě zničí. Nikdy se nerozloučíme. Všechny vás miluju.
Pam Berehulkeová – Jsi jako vždycky tišina v prudké bouři mého
neustále se měnícího harmonogramu. Prosím, prosím, nikdy nepřestaň dělat
to, co děláš. Strašně ráda s tebou pracuju na každém projektu, do něhož se
pustíme. Moc ti děkuju za pozornost, kterou věnuješ detailům, a naprostou
profesionalitu.
Danielle Sanchezová – I když se moje kreativní múza rozhodne zničit
všechny naše nejdokonalejší plány, přizpůsobíš se stejně rychle jako já.
Děkuju za tvoji podporu, nápady a povzbuzení.
Jamie Lynn – Nedokážu ti dost poděkovat za to, že mě udržuješ při
smyslech a na všechno dohlížíš, když zmizím v temných hlubinách
spisovatelské jeskyně. Jsem moc šťastná, že tě mám ve svém týmu,
a nemůžu se dočkat, až zjistím, kam se vydáme příště!
Kim a Natasha – Děkuju za to, že jste mimořádné testovací čtenářky
a pomohly jste mi, aby příběh Mounta a Keiry byl takový, jak jsem si přála.
Váš čas je dar a já si ho vážím víc, než tušíte.
Julie Deatonová a Michelle Limová – Jste moje hvězdné korektorky!
Díky za váš ostříží zrak a fantasticky rychlou práci!
Letitia Hassarová – Když se jeden přebal postupně změnil ve tři, přišly
jste s úžasnými návrhy. Díky za vaši kreativnost a šikovnost!
Sara Eirewová – Děkuju, že jsi pro tuhle trilogii vytvořila perfektní
obrázky!