Extractivismo, territorio

y conflictos en Bolivia
Odpor domorodých národů a rolníků na Jihu, kteří brání svá území a jsou vystaveni
obnovenému útoku těžařů, dnes představuje nejsilnější sílu, která se snaží zastavit a
omezit ničivou logiku nekonečného růstu, jež ničí podmínky, jež umožňují život na
planetě Zemi. Tyto boje vyjadřují strategické zájmy lidstva na zachování života.

Patricia Molina.

Až do roku 2011 bylo území TIPNIS, Territorio Indígena Parque Nacional Isiboro
Sécure, prakticky neznámé, přestože jeho obyvatelé vedli v roce 1990 První pochod
domorodců, který poprvé dosáhl uznání nížinných domorodých území pro jejich
následné označení. V souvislosti s konfliktem o výstavbu silnice, která by rozdělila
území a procházela jádrem parku v blízkosti ropných koncesí, se TIPNIS stal
celosvětově známým a upozornil na napětí mezi vládou prezidenta Evo Moralese a
původními obyvateli Amazonie.

Konflikt TIPNIS také zviditelnil mechanismy územní expanze a kapitalistické

akumulace, které rozšiřují tržní vztahy a postupně začleňují domorodé území do
ekonomického prostoru produkce koky na základě principu dělby práce a
specializace. TIPNIS však také zanesl ropný, těžební a finanční spekulativní kapitál na
geopolitickou mapu a vyvolal třídní boj. Dopravní infrastruktura a snižování jejích
nákladů jsou nevyhnutelně spojeny s těžebními aktivitami a přilákáním investic.

TIPNIS ukázal, jaké je toto území ve skutečnosti, produkt činnosti národů Yurakaré,
Chimán a Mojeño, které ho obývají. Jejich historie je kombinací pronásledování, které
se datuje více než sto let zpátky, kdy utíkali před redukcemi a později před
gumárenskými závody, a současnosti, kdy musí čelit obchodníkům, jataterům nebo
osadníkům.

Tito domorodci si přivlastnili území a vytvořili si identitu spojenou se správou

prostoru s velmi specifickými přírodními vlastnostmi. Pohoří a ekosystémy vytvořené
jeho strmým svahem, extrémně vysoké srážky – nejvyšší v zemi – a územní vazby
spojené se splavností řek, to vše spolu s vnějšími tlaky zintenzivnilo výměnu a
sociální a mezietnické vztahy uvnitř i vně území.

TIPNIS je výsledkem konstrukce a dynamiky akumulace znalostí, kolektivních a

individuálních zkušeností, výrobních postupů a hospodaření s hojnými a vzácnými
zdroji, jakož i regulace sociálních vztahů prostřednictvím vnitřních norem, které jsou
shrnuty v územních strategiích, jež jsou nyní viditelné. Z toho vyplývá jejich
schopnost vzdorovat a bránit své území, která se vyvíjela po staletí.

Dne 15. července 2009 zadržel prezident území Mosetén, které se nachází na sever od
La Pazu, západně od TIPNIS, rovněž v bolivijské Amazonii, ve své obci Simay [1]
několik vozidel patřících severoamerické společnosti Geokinetics, kterou si objednalo
konsorcium Petroandina – vlastněné Petróleos de Venezuela S. A. (PDVSA) a
venezuelskou ropnou společností Petroandina. A. (PDVSA) a Yacimientos Petrolíferos
Fiscales Bolivianos (YPFB) - provést seismický průzkum v bloku Lliquimuni, v němž
se nachází domorodé území. Jednalo se o první větší konflikt mezi domorodým
obyvatelstvem a státní společností od nástupu nové vlády.

V dubnu téhož roku schválila OSN na žádost bolivijského prezidenta Deklaraci o

původním obyvatelstvu. V mezinárodních úmluvách vyniká země svým kritickým
radikálním postojem na obranu práv Matky Země a původních obyvatel. Ukázalo se, že
při hledání postextraktivistické a postrozvojové transformace, která by účinně
reagovala na naléhavé problémy, jež vyvolala globální environmentální krize a její
závažné dopady na zemi, se nejedná o bezprostřední prioritu veřejné politiky.

Po tomto konfliktu následovaly další konflikty v těžebním sektoru, například v

Corocoro, Mallku Khota a Colquiri, které měly dramatické důsledky v podobě
konfrontací, násilí a represí. To zdůraznilo účinky zvolené neo-extraktivistické cesty.

Státní instituce vypracovaly různé strategie, jak konflikty zvládnout. Některým z nich
se podařilo vyjednávat a snížit napětí, ale samotný základ konfliktu zůstává nedotčen.
Při svém postupu nad územími bude snaha o extraktivismus i nadále konfrontovat
jejich obyvatele s destruktivními zájmy, i když jsou ospravedlňovány prioritními zájmy
státu.

Extrakcionismus a konflikty:

Termínem extraktivismus se označují činnosti, při nichž se těží velké množství

přírodních zdrojů, které se nezpracovávají (nebo jen v omezené míře), většinou na
vývoz. Neomezuje se pouze na minerály nebo ropu. Extractivismus je forma
akumulace, která se začala masově formovat před pěti sty lety v důsledku požadavků
metropolitních center rodícího se kapitalismu. Některé regiony se specializovaly na
těžbu a výrobu surovin, tj. primárních statků, zatímco jiné převzaly roli výrobců
průmyslových výrobků. První přírodu vyvážel, druhý ji dovážel [2].

Z tohoto pohledu se vůbec nebere ohled na vyčerpání zdrojů, a ještě méně na

udržitelnost extraktivistických projektů, a proto se jedná o mechanismus koloniálního
a neokoloniálního drancování a přivlastňování. Cílem je těžba surovin nezbytných pro
průmyslový rozvoj a blahobyt globálního Severu, jako jsou požadavky rozvíjejících se
zemí.

Historie ukazuje, že země s bohatými přírodními zdroji, které se rozhodly pro jejich
vývoz, dosáhly pouze rozsáhlé chudoby, opakujících se hospodářských krizí a
upevnění čistě "rentiérské" mentality. To je případ Bolívie a její těžby od koloniálních
dob.

Progresivní vlády v Jižní Americe se spoléhaly na extrakcionismus, aby vyřešily

požadavky obyvatelstva na přístup k vodě, potravinám, úvěrům a službám a upevnily
svou legitimitu a společenskou podporu, aby se udržely u moci a pokračovaly v
procesu změn. Ačkoli tedy provedly některé dílčí změny, například zlepšení daní, které
vedou k vyšším fiskálním příjmům, nedošlo k žádným podstatným změnám v
současné struktuře akumulace. Tyto vlády tvrdí, že těžební průmysl je nezbytný pro
boj s chudobou a podporu rozvoje. Neo-extraktivismus proto zachovává a reprodukuje
klíčové prvky koloniálního extraktivismu.

Odmítnutí extraktivismu a ničení životního prostředí obecně, stejně jako obrana území
původních obyvatel a rolníků tváří v tvář expanzivní logice akumulace, bylo jednou z
hlavních os antineoliberálních bojů. V posledním desetiletí se však zvýšila závislost
země na primárním vývozu. V Bolívii se podíl primárních produktů na celkové hodnotě
vývozu zvýšil z 89,4 % v roce 2005 na 92,6 % v roce 2010 [3].

Viceprezident Álvaro García Linera charakterizuje extraktivistickou politiku, kterou

prosazuje jeho vláda, jako první fázi vytváření materiálních podmínek pro odklon od
extraktivismu. Tvrdí, že "za nedávnou extraktivistickou kritikou revolučních a
pokrokových vlád se skrývá stín konzervativní restaurace" [4].

García Linera se domnívá, že extraktivismus, neextraktivismus nebo industrialismus

jsou "technické systémy zpracování přírody prostřednictvím práce a mohou být
přítomny v předkapitalistických, kapitalistických nebo komunitárních společnostech".
Dodává, že "kritici extraktivismu si pletou technický systém se způsobem výroby a z
této záměny spojují extraktivismus s kapitalismem, přičemž zapomínají, že existují
neextraktivistické společnosti, průmyslové společnosti, které jsou plně kapitalistické!
"V tom spočívá Vivir Bien: využití vědy, techniky a průmyslu k vytváření bohatství,
které by jinak mohlo být použito na stavbu silnic, zdravotnických zařízení, škol,
výrobu potravin, uspokojování základních a rostoucích potřeb společnosti," tvrdí [5],
[6],[7].

V článku "Topología del Estado" [8] García Linera tvrdí, že "[...] teritorialita
mnohonárodnostního státu je homogenní, tj. geograficky podobná z hlediska práv v
kterékoli části země" a s polycentrickou teritorialitou, "tj. s více póly rozvoje, uzly
vyzařování příležitostí, znalostí a výhod, které jsou schopny vyrovnávat blahobyt
jednoho regionu s ohledem na ostatní regiony, které tvoří zemi". Tato polycentrická
teritorialita ve tvaru sedmiúhelníku s gravitačním středem by tedy měla v každém ze
svých vrcholů rozvojový pól, "vyzařující a vyvažující jádro výrobních sil hospodářství
a společenského blahobytu". Podle Garcíi Linery jsou tyto póly:

1. Jižní vrchol, v Tarija Chaco, s těžbou a industrializací plynu.

2. Jihozápadní roh, Uyuni, s lithiem a průmyslovým komplexem.

3. Jihovýchodní kout s Mutunem, prekambrem a počínajícími industrializačními

procesy.

4. Severovýchodní část se San Buenaventurou a zemědělsko-lesnicko-

vodohospodářskou činností na severu La Pazu.

5. Severovýchodní vrchol s intenzivní zemědělskou a zemědělsko-průmyslovou

činností Santa Cruz.

6. Severní vrchol s Cachuela Esperanza, hydroenergetickým potenciálem a produkcí

kaštanů.

7. A centrální vrchol tropů s industrializací plynu a skloubením Amazonie a údolí.

V každém z těchto vrcholů, říká místopředseda, "suroviny spolu s industrializací tvoří

jádro mobilizující zdroje, technologie a zisky, které umožňují rovnováhu mezi regiony,
homogenní ozařování práv a vytváření nových vrcholů, nových regionálních pólů,
schopných využívat hospodářský potenciál, který mají" [9].

Kritika extraktivismu je založena na hledání civilizačních alternativ k dravé společnosti

nekonečného rozvoje. Extraktivismus zdaleka není jen "technickým vztahem k
přírodě". Jakmile je jednou ve společnosti zavedena ekonomická, politická a kulturní
logika rentiérství, získává setrvačnou dynamiku sebereprodukce, kterou je velmi
obtížné zvrátit, jak ukazuje venezuelská zkušenost. Rentiérská logika posiluje
vertikální a centralizovaný model státu, který je neslučitelný s pluralitou a komunitním
státem a systematicky podkopává jakoukoli možnost participativní a demokratické
samosprávy [10].

Extraktivismus a odpor:

V současné fázi ekologické krize dochází k přeuspořádání produkčních rolí území a

latinskoamerické země – ať už "pokrokové", nebo ne – vstoupily do hry, aby sehrály
svou roli. Toto dobývání nových území s sebou nese přesun násilí do jižních regionů,
protože kapitál potřebuje dobývat trhy, aby mohl vyvážet kapitál. Proto se ropné,
těžební a další společnosti předhánějí v získávání koncesí nebo smluv na třicet či
čtyřicet let, které pak za každou cenu udržují. To je případ společností Río Hondo
společnosti Petrobras a Tuichi společnosti Repsol, které měly průzkumné koncese
získané za předchozích vlád v oblastech Pilón Lajas, Madidi a TIPNIS, které byly
převedeny, přestože se odvolávaly na "doložku vyšší moci". Obě společnosti tvrdily,
že nebyly schopny smlouvu splnit kvůli překrývání s chráněnými oblastmi, ačkoli je k
tomu přiměla především mobilizace místních obyvatel proti ropným aktivitám na
územích s intenzivní ekoturistickou činností. Tyto kontrakty budou sloužit k finančním
spekulacím a jsou také obchodovatelné [11].

David Harvey přišel s pojmem akumulace vyvlastněním, který spočívá ve využívání

metod původní akumulace k udržení kapitalistického systému, komodifikaci oblastí
dříve uzavřených trhu, založené na vyvlastnění nebo drancování zdrojů, práce, a
dokonce i peněz, které jsou stále pod relativní kontrolou některých tříd, skupin nebo,
jako v případě Amazonie, domorodých národností/etnik. Rozšiřování agrolesnických,
těžebních a ropných hranic vede k vyvlastňování domorodých území, protože se na
nich nacházejí lesy, voda, biotické bohatství, nerostné suroviny a bohužel i ropa.
Hlavní příčinou vyvlastnění je privatizace společného majetku. Praktiky vyvlastňování
se řídí protokolem privatizace, financializace, krizového řízení a manipulace a státního
přerozdělování příjmů [12].

V současné fázi akumulace vyvlastňováním se urychlilo vytváření finančních a

technologických kapacit, aby se překonala většina překážek, které ještě relativně
nedávno znamenaly, že celé regiony planety (Amazonie, Andy atd.) byly víceméně
chráněny před agresivním procesem komodifikace a zbožnění života. Jedná se o
území, kde žije vysoký podíl rolníků a domorodých obyvatel a komunit, kterým se
navzdory půltisíciletému koloniálnímu podmanění podařilo zachovat způsoby života,
které plně nepodléhají logice kapitálu a koloniální modernity [13].

Odpor domorodých národů a rolníků na Jihu, kteří brání svá území a jsou vystaveni
obnovenému útoku těžařů, dnes představuje nejsilnější sílu, která se snaží zastavit a
omezit ničivou logiku nekonečného růstu, jež ničí podmínky, jež umožňují život na
planetě Zemi. Tyto boje vyjadřují strategické zájmy lidstva na zachování života [14].

Je proto paradoxní, že právě lidová vláda, která vznikla jako výsledek bojů
domorodých národů, které podporovaly ústavodárný proces od V. pochodu
domorodců a které byly hlavními spojenci v obtížné fázi přípravy nové ústavy,
obviňuje domorodé národy z toho, že jsou politicky podřízeny vnějším diskurzům a
silám.

Nedostatek a potřeby velkých sektorů Bolívie se dlouhodobě nevyřeší tím, že se bude

postupovat podle vzoru, který vedl k vážné celosvětové environmentální krizi v
důsledku industrializace a plýtvání. Očekávaná materiální hojnost, která má následně
podpořit alternativní politiky zaměřené na život v harmonii s Matkou Zemí, je
přeludem, který se promítá do rozdávání různých druhů bonusů, jež nepřinášejí místní
rozvoj.

Jednou z překážek, kterou nelze přehlédnout při řešení sociálně-ekologických

konfliktů vyplývajících z neo-extraktivistických činností a politik, jsou obtíže při
navazování otevřeného a konvergentního dialogu o veřejných politikách v Bolívii. To
se projevuje v konfrontačním tónu debaty mezi vládou a jejími domorodými,
ekologickými a levicovými kritiky.

Stát, podniky a lidé:

Před více než deseti lety se projekt Světové banky snažil regulovat "ropné operace na
domorodých územích a v chráněných oblastech" v Ekvádoru, Peru a Bolívii. Ve
skutečnosti bylo cílem přenést konzultace stanovené v Úmluvě MOP č. 169 do oblasti
rozhodčího řízení v orgánech společností. Toto nařízení bylo v Bolívii těsně před
schválením, ale různým domorodým a dalším organizacím se podařilo jeho přijetí
zastavit a zároveň se na pořad jednání dostala potřeba vypracovat obecné nařízení o
konzultacích.

V roce 2007 bylo schváleno nařízení o konzultacích a účasti původních obyvatel a

rolnických komunit na činnostech v oblasti uhlovodíků. O dva roky dříve, v roce 2005,
byly v důsledku bojů v zemi do nového zákona o uhlovodících, který je v platnosti
dodnes, začleněny základní prvky konzultací s domorodými obyvateli. Tímto zákonem
se konzultace změnily z odpovědnosti podniků vůči státu na odpovědnost oddělení
životního prostředí ministerstva uhlovodíků, čímž se toto oddělení stalo přirozeným
spojencem podniků, aby bylo schvalování environmentálních licencí životaschopné.

Po konfliktech v Lliquimuni, TIPNIS, Corocoro a Mallku Khota bylo strategií státu

omezit konzultace s původními obyvateli. Sám prezident opakovaně zdůraznil, že
konzultace s původními obyvateli jsou pouze mechanismem, který brání rozvoji těžby
ropy v zemi, a při jiných příležitostech napadl proces posuzování vlivu na životní
prostředí, zatímco viceprezident poukázal na to, že konzultace s původními obyvateli
by se neměly uplatňovat v jiných případech, například u silničních projektů. V každém
případě se snahy vlády zaměřily na omezení konzultací, diskusi o jejich závaznosti a
jejich přeměnu na mechanismus vyjednávání o projektech, za který je odpovědný
Fond pro domorodé obyvatelstvo [15]. Jinými slovy, kompenzační mechanismy
spravované přinejmenším byrokratickými útvary, které propagují strategie nuceného
přijetí, jako by šlo o otázku místního rozvoje.

Konzultace s domorodými obyvateli, jak je zakotvena v Úmluvě MOP č. 169,

ratifikována jako zákon republiky, stejně jako v Deklaraci OSN o domorodých
národech a v zemi rovněž konstituována, se totiž stala hlavním obranným
mechanismem těchto národů proti těžebním projektům. Do dnešního dne (2013) se
návrh zákona o konzultacích stále projednává, a to navzdory mnoha ověřovacím
seminářům a všem mechanismům, které byly použity k získání souhlasu domorodých
organizací.

Mezi tyto další mechanismy řešení konfliktů mezi domorodým obyvatelstvem, které
vznikají v důsledku obrany území a prosazování těžebního průmyslu, patří rozdělení
domorodých organizací, zejména Konfederace domorodého obyvatelstva východní
Bolívie (CIDOB), ačkoli těmto pokusům neunikla ani Národní rada Ayllus a Markas
Qullasuyu (Conamaq). Přestože se paralelní CIDOB nepodařilo prosadit legislativu
týkající se konzultací, tato situace brání plnému fungování organizace uznané vyšším
orgánem, Koordinačním orgánem domorodých organizací povodí Amazonky (COICA),
a dodnes je dokonce zpochybňována její legalita.
Těžební extraktivismus:

V období 2001-2005 byl růst hrubého domácího produktu způsoben nárůstem těžby
uhlovodíků, zejména zemního plynu, s průměrným ročním tempem 10 %. V období
2006-2009 to byla těžební činnost, která dosáhla průměrného ročního tempa o něco
více než 20 % [16].

V případě těžby chybělo znárodnění jako proces navrácení soukromých společností

do rukou státu, a proto je účast státu stále okrajová. Reformy se omezily na částečnou
úpravu daňového režimu pro výrobní společnosti, přičemž bylo respektováno
vlastnictví koncesí a smlouvy o sdružení se státem a třetími stranami. Během prvních
čtyř let vlády tak výrobní aspekty nadále přebíral soukromý sektor, zejména díky
zahájení těžebního megaprojektu San Cristóbal v roce 2007. V těžbě nerostných
surovin nadále převažuje přítomnost zahraničních soukromých společností, které jsou
řazeny do skupiny "střední a velké těžební společnosti". Stát prostřednictvím
Bolivijské těžební společnosti (Comibol) omezuje těžbu cínu těžební společností
Huanuni a mědi těžební společností Corocoro.

O významu těžební společnosti San Cristóbal od roku 2008 svědčí skutečnost, že

kontroluje 69 % produkce zinku, 84 % olova a 46 % stříbra, což jsou nerostné suroviny,
které v tomto roce představovaly 96 % těžební produkce země.

Doplňkem privatizace těžebních ložisek v zemi je rozmach těžebních družstev,

neformálních podniků, které přežívají na základě extrémního vykořisťování pracovní
síly v předkapitalistických a ekologicky znehodnocujících technických podmínkách.

Družstevníci představují sektor, který představuje třídní diferenciaci zakamuflovanou v

organizaci, která zdědila odborovou disciplínu, protože přijala přesídlené horníky z 90.
let. Podpořili novou vládu a prosadili svou přítomnost ve vládě a v diplomatickém
sboru, čímž si zajistili nabytá práva a dosáhli rychlého uspokojení svých požadavků.
Vyvolaly mimořádně násilné konflikty, jako například v případě Colquiri, kdy během
pochodu ve městě La Paz došlo ke zraněním, a dokonce k jednomu úmrtí hornické
federace. S těmito skupinami jsou spojeny četné případy převzetí dolů, násilného
vyvlastnění a střetů s komunitami. Uzavírají aliance s nadnárodními společnostmi, aby
jim usnadnily přístup k ložiskům, a stávají se mocenským faktorem, který podporuje ty
nejodpornější formy extraktivismu, a to jak z hlediska vykořisťování lidí, tak z hlediska
nedostatečného řízení životního prostředí, a to vše zdůvodňované vytvářením
pracovních míst tam, kde stát v tomto odvětví nedosáhl podstatného pokroku.

Stručně řečeno, státní těžební politika není zaměřena na obnovu zdrojů nebo
znárodnění, ale spíše na udržení soukromých zahraničních investic a posílení
těžebních družstev. Kromě toho, že to brání dosažení vládního cíle státní kontroly nad
výrobním řetězcem, vystavuje to vládní aparát riziku, že bude vystaven velmi
násilnému sektoru, který nemá žádné zábrany uzavírat nebo rušit spojenectví.

Konflikty v oblasti těžby: případ Mallku Khota, zájmy a požadavky

Udělení koncese – bez předchozí konzultace – na jedno z největších světových

nalezišť stříbra, india a galia kanadské společnosti South American Silver
zmobilizovalo stovky členů komunity ze severu Potosí k sídlu vlády, kteří požadovali
práva na přírodní zdroje na území svých předků. Společnost South American Silver
získala koncesi v roce 2006, za vlády prezidenta Evo Moralese, aniž by se poradila s
komunitou Mallku Khota nebo aillu Sullk'a Jilaticani.
Pochod v Mallku Khota odrážel nesouhlas s prováděním veřejných politik a
nekonzultovaných rozhodnutí vlády Evo Moralese týkajících se projektů, které se
přímo dotýkají komunitních pozemků původu (TCO).

Mallku Khota (v ajmarštině "jezero Kondora") se nachází na severu Potosí, mezi

obcemi Sacaca a San Pedro de Buena Vista. Obklopuje ji pět sladkovodních lagun, z
nichž největší nese stejné jméno; na jejích březích žije komunita Mallku Khota, která
spolu s dalšími komunitami tvoří součást aillu Sullk'a Jilaticani, označovaného jako
komunitní země původu.

Pět lagun je strategickými zdroji vody. Napájejí prameny, které zásobují vodou celý
sever Potosí, a to jak pro lidi a zvířata, tak pro pěstování plodin. Jsou napojeny na
hydrologický systém regionu a jsou zdrojem a zásobárnou vody pro šest mikropovodí,
která se rozprostírají v horském pásmu a jsou zásadní pro zemědělskou a rybí
produkci.

Kromě toho, že je Mallku Khota významným zdrojem vody pro celé severní Potosí, je
jedním z největších známých nalezišť stříbra, india a galia na západní polokouli a má
také významné zásoby zlata.

Členové komunity požadovali splnění dohody podepsané s ministerstvem těžby, která

zaručovala dokončení fáze průzkumu nerostných zásob regionu. Konflikt se
prohloubil v roce 2009 a od té doby se Aillusové stále domáhají vyhoštění společnosti.

V prvních květnových dnech roku 2012 přerostl konflikt v krizi poté, co společnost
oznámila, že zahájí těžbu ložisek v povrchovém dole; komunita musela místo opustit a
přestěhovat se na jiné pozemky. Protesty nabraly na síle a v reakci na ně byl nařízen
zásah policie v Mallku Khotě.

South American Silver Corp. je nezkušená těžební společnost se sídlem ve

Vancouveru v Kanadě, kótovaná na kanadské burze pod kódem TSX: SAC.
Odhadovaná hodnota akcií společnosti na konci roku 2010 činila něco málo přes 80
milionů amerických dolarů.

Dne 7. května 2012 společnost South American Silver oznámila, že právě podepsala
dohodu o financování projektu Mallku Khota ve výši 16 milionů USD s několika
asijskými high-tech investičními skupinami.

Na svých internetových stránkách (červen 2012) se společnost popisuje jako rostoucí

těžební společnost, která se zabývá průzkumem a rozvíjí jedno z největších
nevyužitých ložisek stříbra, galia a zejména india na světě: projekt Mallku Khota s
kvalifikovanými zásobami 230 milionů uncí stříbra a 1481 tun india a předpokládanými
zdroji 140 milionů uncí stříbra a 935 tun india. Kanadská společnost tvrdí, že toto
ložisko by mohlo zajistit 10 % nebo více světových dodávek india a galia. Obchodní
návrh kombinuje znalosti a zkušenosti týmu v oblasti excelence a spojuje zaměření na
silné vztahy s komunitou a sociální odpovědnost podniků [...] s 20 lety zkušeností v
Bolívii. Společnost provádí finanční transakce na burze cenných papírů v Torontu a na
americkém trhu". Popisuje Mallku Khota jako zcela soukromý projekt s "očekávanou
životností 15 let".

Ve své ekonomické studii a na základě různých scénářů vývoje cen kovů kanadská
společnost odhaduje, že amortizace projektu – doba potřebná k tomu, aby se provoz
vrátil veškerý investovaný kapitál, tj. náklady na průzkum, výstavbu infrastruktury,
těžbu, pracovní sílu, licenční poplatky atd. - je zaručena za pouhých patnáct měsíců;
zbývajících čtrnáct let by tedy pro společnost znamenalo plný zisk.
Společnost plánovala povrchovou těžbu s loužením kyselinou chlorovodíkovou.
Plánovala otevřít čtyři otevřené jámy v těsné blízkosti lagun, na jejichž březích žijí
obyvatelé vesnice Mallku Khota.

Viceprezident García Linera potvrdil legálnost koncesí společnosti South American

Silver Corp. a obvinil členy komunity, kteří vedli pochod, z nelegální těžby zlata, která
kontaminuje laguny Mallku Khota. Ujistil, že ze čtyř aylů žijících v oblasti, kterou tvoří
přibližně šedesát komunit, všechny kromě dvou podporují přítomnost kanadské
nadnárodní společnosti.

Vzhledem k absenci předchozí konzultace navrhla společnost strategii, jejímž cílem

bylo zajistit podporu komunity pro své plány na průzkum a využívání těžebních zásob,
a to na základě úspěšných modelů, které zavedla společnost Suminoto v dole San
Cristóbal a Newmont v dolech Inti Raymi. Tyto modely se zaměřují na "silný důraz na
vztahy s komunitami s cílem aktivně usnadnit vzájemně výhodné dohody" [17].

Taková strategie zahrnovala vyjednávání dohod s aillusy, kterým území patřilo, o

zmírnění dopadů a poskytování výhod, jako jsou stipendia, příspěvky místním školám,
podpora zdravotnických iniciativ, zapojení do monitorování životního prostředí,
školení místních komunit pro průzkumné práce, podpora tradičních a kulturních
aktivit, projekty v oblasti zdraví zvířat a programy očkování a veterinární léčby
domácích zvířat, aby se zlepšila ekonomika regionu - která je založena na
samozásobitelském zemědělství - a také spolupráce s domorodými komunitami na
projektech, které mají usnadnit hospodářský a obchodní rozvoj regionu.

Výše uvedená strategie nezohlednila skutečnost, že Mallku Khota je spolu s dalšími

komunitami součástí komunitního území Ayllu Sullk'a Jilaticani (TCO) a že vzhledem k
tomu, že se jedná o kolektivní vlastnictví, není možná jiná strategie než uplatňování a
dodržování platných předpisů týkajících se územních a domorodých práv zakotvených
v Úmluvě MOP č. 169, Deklaraci práv domorodých národů a politické ústavě státu.

Ve vlastní zprávě společnosti South American Silver Corp. se uvádí, že projekt se

nachází v povodí pramenů, z něhož vychází šest malých dílčích povodí. Tato jezera
jsou nezbytná pro zemědělskou produkci obyvatelstva žijícího po proudu řeky. Jejich
zánik by znamenal nepředvídatelné změny a dopady na ekologický a vodní systém a
samozřejmě i důsledky pro podmínky zemědělské produkce obcí.

Další dopad je spojen s produkcí odpadu. Podle zprávy kanadské společnosti se

očekává, že bude produkovat v průměru 25 milionů tun odpadu ročně, což znamená,
že po patnácti letech by tento projekt zanechal v oblasti přibližně 375 milionů tun
odpadu, což by si spolu s jeho zařízeními vyžádalo zábor velkých ploch, z nichž by
vytlačil obyvatelstvo, které je v současnosti obývá.

Všechny sloučeniny india je navíc třeba považovat za vysoce toxické, protože

poškozují srdce, ledviny a játra a mohou být teratogenní (způsobují vrozené vady).
Dostupné údaje o účincích této látky na lidské zdraví jsou nedostatečné a dosud
nebyly prozkoumány, proto je podle společnosti Water Treatments Solutions Lenntech
třeba dbát mimořádné opatrnosti [18].

Vláda nakonec ustoupila tlaku a zrušila těžební koncese, včetně těžebního projektu
Mallku Khota. Společnost zahájila v roce 2013 mezinárodní arbitráž podle rozhodčích
pravidel Komise OSN pro mezinárodní obchodní právo a smlouvy o ochraně investic
mezi andskou zemí a Spojeným královstvím.
Závěry:

Extractivismus pokračuje, i když nabývá nových forem ve státě, který získal zpět své
role a příjmy. Mezi tyto formy patří partnerství státu a podniku, partnerství mezi státem
a družstvem a partnerství mezi družstvem a podnikem.

Konzultace s domorodými obyvateli se staly hlavním obranným mechanismem,

zejména pokud se uplatňují na územích, která usilují o ochranu území, a nikoliv pouze
o jednání o kompenzaci.

Objevují se nové strategie a nové převleky, které omezují konzultace a podporují

činnosti, na nichž je založena těžební ekonomika, jako je rozdělování malých projektů,
vytváření divizí organizací nebo projektů "sociální odpovědnosti".

Území s identitou se zdá být nepochopitelné pro úředníky a vládce, kteří s mentalitou
rentiérů nebo kapitalistické modernity nechápou, proč jsou jeho aktéři – lidé, kteří ho
obývají – odhodláni bránit svou historii, minulost, přítomnost a také budoucnost.

Notas:
(1) Véase Pablo Cingolani , vitemos otro Baguá en Bolivia. Paremos la violencia. En Amazonia Blues.
Denuncia y poética para salvar la selva. FOBOMADE. La Paz-Bolivia, 2009.
(2) Véase Alberto Acosta, “Extractivismo y neoextractivismo, dos caras de la misma maldición,
en Más allá del desarrollo. Quito y La Paz, Fundación Rosa Luxemburgo, 2011.
(3) Véase Edgardo Lander, Carlos Arze, Javier Gómez, Pablo Ospina y Víctor Álvarez, Promesas en
su laberinto.Cambios y continuidades en los gobiernos progresistas de América Latina. La Paz,
Instituto de Estudios Ecuatorianos (IEE), Centro de Estudios para el Desarrollo Laboral y Agrario
(CEDLA) y Centro Internacional Miranda (CIM), 2013.
(4) Álvaro García Linera, Geopolítica de la Amazonía. Poder hacendal-patrimonial y acumulación
capitalista. La Paz, Vicepresidencia del Estado Plurinacional de Bolivia, 2012, p. 110.
(5) García Linera, Geopolítica de la Amazonía, ob. cit., p. 107.
(6) García Linera. Geopolítica de la Amazonía, ob. cit., p.107.
(7) García Linera, “Las tensiones creativas de la revolución. Quinta etapa del proceso de cambio”, La
Razón, 6 de junio del 2011.
(8) García Linera, “Topología del Estado en animal político”,La Razón, 17 de febrero del 2013.
(9) García Linera, “Topología del Estado…”, ob. cit.
(10) Véase Lander y otros, Promesas en su laberinto, ob.cit.
(11) Patricia Molina, “Etnocidio y lucha de clases en elTIPNIS”, en SENA No 16/06/13.
(12) Véase Patricia Molina, “TIPNIS: ¿destruyendo los vínculos comunicativos del territorio?”, en
Boletín del Servicio de Noticias Ambientales (SENA), n.° 117, 27 de agosto del 2012.
(13) Véase Lander y otros, Promesas en su laberinto, ob. cit.
(14) Véase Lander y otros, Promesas en su laberinto, ob. cit.
(15) Véase Rubén Pinto, “Análisis del anteproyecto de Ley de Consulta Previa, Libre e Informada”
en Boletín del Servicio de Noticias Ambientales (SENA), n.° 181, 27 de noviembre del 2013.
(16) Véase Edgardo Lander, Carlos Arze, Javier Gómez, Pablo Ospina y Víctor Álvarez, Promesas en
su laberinto. Cambios y continuidades en los gobiernos progresistas de América Latina. La Paz,
Instituto de Estudios Ecuatorianos (IEE), Centro de Estudios para el Desarrollo Laboral y Agrario
(CEDLA) y Centro Internacional Miranda (CIM), 2013.
(17) soamsilver.com
(18) Véase Zulema Alanes y Patricia Molina, “Mallku Khota: el vuelo de los cóndores”, en Boletín del
Servicio de Noticias Ambientales (SENA), n.° 109, 16 de junio del 2012.
- Publicado en PUNTO DE VISTA, No 5, noviembre 2013. Revista de la Red de Industrias Extractivas
RLIE.
Fuente: Oilwatch
https://www.biodiversidadla.org/Documentos/
Extractivismo_territorio_y_conflictos_en_Bolivia