1.

historie výroby papíru

papyrus, pergamen, vznik papíru, ruční výroba papíru, rozšíření výroby papíru do Evropy a českých zemí

2. vláknoviny
typy vláknovin podle původu, chemické složení dřeva

3. vlákniny
způsoby výroby vláknin ze dřeva, typy vláknin a jejich vlastnosti, bělení vláknin

4. výroba papíroviny
technologické operace při výrobě papíroviny, plnidla, klížidla, barviva

P
5. výroba papíru na papírenském stroji
hlavní součásti papírenského stroje, průběh výroby v jednotlivých částech papírenského stroje

6. zuŠlechťování Tiskových PaPírů

význam zušlechťování papíru, hlazení, natírání

7. rozdělení Tiskových PaPírů

základní rozdělení tiskových papírů podle vlákninového složení, povrchové úpravy, plošné hmotnosti

8. vŠeobecné vlasTnosTi Tiskových PaPírů

plošná hmotnost, tloušťka, objemová hmotnost, volumen, směr výroby, lícová a sítová strana

9. složení Tiskových barev, barvoTvorné složky

složení tiskových barev, typy barvotvorných složek používaných v tiskových barvách

10. složení Tiskových barev, filmoTvorné láTky, rozPouŠTědla, ředidla

složení tiskových barev, typy filmotvorných látek, rozpouštědel, ředidel používaných v tiskových barvách

11. meChanismy zasyChání tiskovýCh barev

fyzikální procesy, chemické procesy, faktory ovlivňující zasychání tiskových barev

12. tiskové barvy pro jednotlivé tiskové teChniky

vlastnosti barev určených pro knihtisk, flexotisk, ofset, hlubotisk, tampónový tisk, sítotisk

M
13. polymerní materiály
základní pojmy, rozdělení polymerů, struktura polymerů

14. typy polyreakCí

princip polymerace, polykondenzace, polyadice

15. Přírodní Polymery

polysacharidy, bílkoviny, využití v polygrafii

16. foToPolymery, sPeciální Polymery

princip fotopolymerace, fotopolymerní desky, termoplasty, reaktoplasty, využití v polygrafii

17. typy lepidel

lepidla na bázi polysacharidů, lepidla na bázi bílkovin, syntet ická lepidla

18. syntetiCké polymery

rozdělení syntetických polymerů významných pro polygrafii, vlastnosti a využití

19. vlasTnosTi kovových maTeriálů

krystalická struktura kovů, fyzikální a chemické vlastnosti kovů

20. kovy využívané v Polygrafii

obecná charakteristika kovů významných pro polygrafii, využití v jednotlivých tiskových technikách

21. sliTiny využívané v Polygrafii

obecná charakteristika slitin významných pro polygrafii, využití v jednotlivých tiskových technikách

22. acidobazické Teorie, síla kyselin a zásad

Arrheinova teorie, Brönstedova teorie, kyselost a zásaditost látek

23. úPrava kovových maTeriálů

elektrochemické a chemické procesy, vodiče elektrického proudu, elektrolýza, elektrolyt, elektroda

24. aPlikace elekTrochemických a chemických Procesů Při Tisku z hloubky

galvanické pokovování, leptání hlubotiskových válců

25. aPlikace elekTrochemických a chemických Procesů Při Tisku z Plochy a Tisku z výŠky
elektrochemické zdrsňování, eloxování, leptání knihtiskových forem
 1. historie výroby papíru
papyrus, pergamen, vznik papíru, ruční výroba papíru, rozšíření výroby papíru do Evropy a českých zemí

HISTORIE VÝROBY PAPÍRU

Pravěk
Lidé si vytvářeli záznamy vyrýváním znaků do kamene, dřeva, kostí,...

Starověk – 4. tisiciletí př. n. l.

Lidé vynalezli hliněné destičky/tabulky (v Mezopotámii – dnešní Irák a Sýrie), na které se psalo před vypálením klíno-
vým písmem trojúhelníkovou násadkou z rákosu. Byla to úrodná oblast, kde byl dostatek kvalitní hlíny. Popsané tabulky
byly obyčejně jen vysušené sluncem nebo se vypalovaly v ohni. Skladovaly se na dřevěných policích v knihovnách.

výhoda → vydrží několik století – zachoval se Epos o Gilgamešovi (když kmeny dobývaly vesnice a vypalovaly je,
zakonzervovaly ohněm hlínu a destičky byly odolnější)
nevýhoda → jsou neforemné (nesložitelné), těžké, křehké

Papyrus
Byl objeven v Egyptě ve 3.–2. tisíciletí př. n. l. Jedná se o materiál rostlinného původu → Šáchor papírodárný (vychází
ze slova „papura“ = patřící králi), který je 4–6 m vysoký. Rostlinu rozřezali, vybrali dřeň, rozřezali na proužky a skládali
přes sebe , poté je slepovali dužinou z papyrové rostliny. Psalo se na něj → uhlím + arabskou gumou + vodou =
„inkoust“, vytvářely se svitky. Přestal se vyrábět asi v roce 1100.

Pergamen
Byl vyvinut přibližně ve 2. tisíciletí př. n. l. ve městě Pergamon, který se nacházel v Malé Asii (dnes Turecko). Materiál
byl ze zvířecí kůže, která se po nějakou dobu máčela ve vápenné lázni, aby se odstranily chlupy, zbytky masa a tuků. Po
vytažení z lázně se napnula na rám, po uschnutí se posypala sádrou a opracovala se pemzou. Dnes je na něm napsaná
smlouva USA – pořád existuje.

výhoda → velmi kvalitní

nevýhoda → drahý materiál

První papír
Vynalezl ho Caj Lun v Číně v roce 105 n. l. Vyráběl se ze starého odpadového materiálu (zbytky rybářských sítí, konopí,..).
Tyto suroviny rozvlákňoval a pomocí papírenského síta vyráběl papír. Základní princip výroby papíru se zachoval dodnes.
Princip výroby papíru se rozšířil do ostatních asijských zemí (Korea, Japonsko), postupem času se dostal také do Evropy.

Ruční výroba papíru

Rozřezané hadry se nejprve třídily a čistily, poté se polily vodou a nechaly se několik týdnů zahnívat, aby se uvolnila jed-
notlivá vlákna. Poté se ručně roztloukaly v hmoždířích na jemnou kaši, která se v čerpacích kádích ředila vodou. Poté se
papírovina nabrala z kádě čerpací formou, která je tvořena z laťového rámu a drátěného síta. Výškou rámu se řídila vrstva
papíroviny. Přebytečná voda skrz síto odtekla a na sítu zůstala papírovina, která se po odklopení rámu sejmula mezi dva
plstěnce, aby se odsála přebytečná voda a zalisovalo se to. Po zalisování se jednotlivé archy sušily a po usušení se znova
máčely v živočišném klihu, vodě a kamenci. Znovu se sušily a lisovaly. Nakonec se hladily kamenem nebo kladivem.
Dnes kalandrem nebo žehličkou.

Rozšíření výroby papíru do Evropy a českých zemí

V Evropě se papír objevil až v 9. století, kam se dostal z arabských zemí. Velký rozkvět papíru začal po vynálezu knihtisku
J. Gutenbergem. První papírna v Evropě byla ve Španělsku, ve městě Jativa. První papírna u nás byla ve Zbraslavi (1499).
Začátkem 18. století bylo u nás již 114 papíren, z nichž nejznámější je ve Velkých Losinách, kde se papír ruční metodou
vyrábí dodnes.
2
 2. Vláknoviny
typy vláknovin podle původu, chemické složení dřeva

Vláknovina Vláknina Papírovina Papír

Typy Vláknovin podle původu

Vláknoviny jsou suroviny, ze kterých se získává vlákno pro výrobu papírů. Podle původu se vláknoviny dělí na:

rostlinné víceleté rostliny – dřeviny jehličnaté – smrk, borovice, trochu i jedle – vzácná
listnaté – buk, lípa, bříza, topol, osika
jednoleté rostliny – len, bavlna, konopí, juta
živočišné – vlna, hedvábí
nerostné – sklo, kov, keramika
syntetické – polyester, polyamid, viskóza (levnější náhrada přírodního hedvábí, svými vlastnostmi se podobá bavlně)
odpadové – recyklovaný papír, textil

Obecně platí, že jehličnaté dřevo obsahuje delší vlákna a vzniká tedy dlouhovláknitá buničina. Ta je mnohem kvalitnější
než buničina z listnatých stromů, která obsahuje krátká vlákna → krátkovláknitá buničina.

chemické složení dřeva

Dřevo 
Ve dřevě jsou 3 nejdůležitější látky pro výrobu papíru – celulóza, hemicelulózy a lignin.
D
Ř NÍZKOMOLEKULÁRNÍ LÁTKY CELULÓZA
E POLYSACHARIDY
V VYSOKOMOLEKULÁRNÍ (MAKROMOLEKULÁRNÍ) LÁTKY HEMICELULÓZY
O LIGNIN

nízkomolekulární látky
Pro výrobu papíru jsou nevýznamné, protože se při ní zpravidla rozpustí.

vysokomolekulární (makromolekulární) látky

Jsou tvořeny mnoha nízkomolekulárními látkami, měly by obsahovat více jak 10 molekul.

lignin
Vyplňuje prostory mezi vláknitými složkami dřeva. Z hlediska výroby papíru je nežádoucí, protože způsobuje jeho žlout-
nutí a rychlejší stárnutí. Pohlcuje část modrého světla viditelné oblasti a UV záření, proto se lidskému oku jeví nažloutlý
(působením světla žloutne).

celulóza
Je tvořena glukózou a je hlavní vláknitou složkou dřeva → tvoří základ vlákna papíru. Jedná se o polysacharid, jehož
základní stavební jednotkou je sacharid → D-glukóza. Vzorec celulózy je (C6H10O5)n, n je polymerační stupeň, který vy-
jadřuje kolikrát se v celulóze opakuje základní stavební jednotka (D-glukóza). Pro výrobu papíru se používá polymerační
stupeň 750–800 → (C6H10O5)750–800.

hemicelulózy
Jsou to vláknité složky dřeva, které společně s celulózou tvoří vlákno papíru. Mají kratší a rozvětvenější vlákno než ce-
lulóza. Jsou to polysacharidy, které nemají tak čisté chemické složení, jako celulóza. Celulóza a hemicelulózy neobsahují
viditelné světlo, lidskému oku se jeví jako bílé.

3
 3. vlákniny
způsoby výroby vláknin ze dřeva, typy vláknin a jejich vlastnosti, bělení vláknin

Pro výrobu papíru je třeba vlákna ze dřeva uvolnit, z toho plyne, že získaný materiál je vláknina.

způsoby výroby vláknin ze dřeva

Existují 3 základní způsoby, jak se dá ze dřeva vyrobit vláknina:

A) mechanický
Tento způsob je nejméně kvalitní kvůli velkému množství ligninu, ale výtěžnost je až 99 %. Z tohoto procesu vzniká
dřevovina.

B) chemický
Tento způsob je nejkvalitnější a výtěžnost se pohybuje mezi 45–65 % kvůli rozpouštění. Z tohoto procesu vzniká buničina.

C) kombinovaný (mechanický + chemický)

Střed v kvalitě, výtěžnost se pohybuje kolem 85 %. Z tohoto procesu vzniká polobuničina.

typy vláknin a jejich vlastnosti

dřevovina
Dochází k mechanickému způsobu uvolňování vlákna broušením polen dřeva na brusném kameni. Společně s vláknitými
složkami dřeva se obrušují i ostatní nežádoucí složky (jako je lignin), proto je dřevovina nejméně kvalitní vlákninou, ale
její výtěžnost je naopak největší. Zpravidla se papír nevyrábí čistě z dřevoviny, ale přidává se k ní určitý podíl buničiny.

buničina
Dřevo se zpracovává ve formě štěpek a společně s chemikáliemi se vaří v obrovských nádržích. Díky chemickému procesu
se rozpustí nežádoucí složky dřeva (především lignin), které se po sléze odplaví vodou pryč. Zůstává pouze čisté celuló-
zové vlákno, proto je buničina nejkvalitnější vlákninou. Výtěžnost je menší kvůli rozpouštění. Existují 2 typické způsoby
výroby, a to sulfátový a sulfitový.

Polobuničina
Dřevo se zpracovává ve formě štěpek. Jedná se o kombinaci chemického a mechanického procesu, ve kterém se dřevo
chemicky (párou nebo chemikáliemi) částečně předupraví a následuje mechanické rozvláknění, které je potom jednodušší.
Z hlediska kvality se spíše blíží buničině a z hlediska výtěžnosti k dřevovině.

bělení vláknin
Máme 3 hlavní typy bělení vláknin:

A) chlór
Má velmi dobré bělící účinky, aniž by zásadním způsobem poškozoval vlákninu. Jenže bylo zjištěno, že chlór je zdraví
škodlivý a začalo se od tohoto způsobu bělení ustupovat.

B) ecf (Elementary Chlorine Free = částečné nahrazení chlóru)

Využívají se sloučeniny, které chlór obsahují, ale protože už je ve vázané formě, nemá takový škodlivý vliv na lidské zdra-
ví. Používají se 3 typy látek: chlornany (ClO-), chloritany (ClO2-), oxid chloričitý (ClO2).

C) TCF (TOTALLY CHLORINE FREE = úplné nahrazení chlóru)

Využívají se sloučeniny, které chlór vůbec neobsahují, a to elementární kyslík (O2), ozon (O3), peroxidy (O2-).

4
elementární kyslík ( O2)
Při reakci s celulózou dochází k jejímu poškození (pokles vyskozity). To se však omezuje přidáváním uhličitanu sodného
(Na2Ca3).

bělení ozonem = bělení do hloubky

Má několikrát větší bělící účinek, než stejné množství chlóru, ale musí se používat velice opatrně, aby nedošlo k rozkladu
celulózového vlákna.

bělení peroxidy = šetrné bělení

Mají malý bělící účinek, takže pro dosažení požadovaného efektu je nutné bělení několikrát opakovat, avšak téměř nepo-
škozují celulózová vlákna.

jiný typ bělení → OZP látky = opticky zjasňující prostředky

Jedná se o optický klam, kdy se k vláknině přidávají modré pigmenty – ty mění složení odraženého světla a vláknina se
tak jeví bělejší.

5
 4. výroba papíroviny
technologické operace při výrobě papíroviny, plnidla, klížidla, barviva

technologické operace při výrobě papíroviny

Aby z vlákniny mohla vzniknout hmota, která natéká na papírenský stroj = papírovina, musí dojít k několika technolo-
gickým operacím:

1. rozvláknění
Dochází k přeměně suchých nebo polosuchých vláken na vodnou suspenzi (jemně rozptýlené pevné látky v kapalině), kdy
se uvolní jednotlivá vlákna od sebe.

2. mletí
Dochází ke změně rozměru a struktury vláken, kdy se vlákna krátí v příčném směru, nebo dochází k úpravě tloušťky opra-
cováním v podélném směru. V současnosti se využívají diskové nebo kuželové mlýny.

3. plnění
K vláknině se přidávají plnidla (bílé pigmenty) za účelem vyplnění prostoru mezi vlákny, čímž papír získá rovnoměrnější
a uzavřenější povrch → papír bude mít vyšší opacitu (neprůhlednost), bude bělejší, hladší a bude lépe přijímat tisko-
vou barvu (spotřeba barvy nebude tak velká). Velkou nevýhodou je snížení povrchové pevnosti papíru, což se projevuje
především u ofsetu při tisku velmi viskózní lepivou barvou, kdy se mohou částečky plnidel společně s barvou odlou-
pnout → zanáší stroj.

typy plnidel

a) přírodní
křemičitanová (kaolín, mastek), uhličitanová (uhličitan vápenatý CaCO3, horečnatý MgCO3, barnatý BaCO3), síranová
(síran vápenatý CaSO4, barnatý BaSO4), oxidová (oxid titaničitý TiO2 – titanová běloba → nejtypičtější, oxid zinečnatý
ZnO – zinková běloba).

b) syntetická

4. klížení
Zvyšuje odolnost papíru vůči přijímavosti vody. Je to důležité především u ofsetových papírů, které jsou neustále v kon-
taktu s vlhčícím roztokem. Používají se různé pryskyřice.

typy klížidel

a) přírodní
pryskyřice → balzámová – získává se z lýka jehličnatých stromů.
→ kořenová – získává se z kořenů jehličnatých stromů.
→ mastková – získává se jako odpad při chemickém zpracování dřeva při výrobě buničiny (chemický proces).

b) syntetická

5. barvení
Nedochází pouze k obarvení papíru ve hmotě na požadovaný odstín, (např. červená) ale zpravidla se pouze tónuje pro
dosažení požadované bělosti.

6. směšování
Probíhá ve směšovací centrále, kde se důkladně promísí vlákna společně s plnidly, klížidly a barvivy a vznikne papírovina.

6
 5. výroba papíru na papírenském stroji
hlavní součásti papírenského stroje, průběh výroby v jednotlivých částech papírenského stroje

hlavní součásti papírenského stroje

V současnosti se papír vyrábí na papírenském stroji, který se dělí na mokrou a suchou část. Mokrá část zahrnuje část síto-
vou a lisovou. Suchá část je tvořena částí sušící. V mokré části obsahuje papírovina větší podíl vody než pevných složek
(především vláken). V suché části je v papírovině méně než 50 % vody.

nátoková skříň

1 % (vláken) 20–25 % 40–45 %

95 %

MOKRÁ SUCHÁ

SÍTOVÁ LISOVÁ SUŠÍCÍ

průběh výroby v jednotlivých částech papírenského stroje

sítová část
Z nátokové skříně natíká papírovina ve formě vodné suspenze s obsahem vody kolem 99 % na síto papírenského stroje.
Zde dochází k formování vlákna ve směru chodu papírenského síta, čímž je určen podélný a příčný směr papíru. Rychlost
nátoku ovlivňuje výslednou plošnou hmotnost papíru. Síto funguje jako filtrační přepážka a bývá vyrobeno z kovových
nebo syntetických vláken. Přes síto odteče za pomoci odvodňovacích prvků (prsní válec, sací skříně a odvodňovací lišty)
asi 20–25 % vody z papíroviny.

lisová část
V lisové části dochází k odstranění dalšího podílu vody (asi dalších 20 %) za pomoci lisů a lisovacích válců.

sušící část
Tato část papírenského stroje je energeticky nejnáročnější a nejnákladnější. Z pásu papíru se odstraňuje zbylá část vody
odpařením (dotykem pásu papíru s vyhřívaným povrchem sušících bubnů) nebo sušením (pomocí proudění horkého vzdu-
chu nebo infračerveného záření). Pás papíru musí být při průchodu mezi válci udržován v tahu, aby nedocházelo ke vzniku
záhybů a vrásnění. V této části obsahuje vyrobený papír asi 3–7 % vody.

7
 6. ZUŠLECHťOVÁní tiskových papírů
význam zušlechťování papíru, hlazení, natírání

význam zušlechťování papíru

Zušlechťování je povrchová úprava papíru → je to proces, který dodává papíru vlastnosti, které předtím neměl. Tiskové
papíry se zušlechťují za účelem potiskovatelnosti, zlepšení vzhledu a tiskoodolnosti vůči odírání. Obalové papíry se zu-
šlechťují za účelem dosažení lepších bariérových schopností.

hlazení (kalandrování)
Při hlazení papíru dochází k vyrovnávání povrchu papíru průchodem štěrbinou mezi dvěma hladícími válci. Máme
4 základní typy:

a) strojní hlazení
Hladící válce jsou zařazeny ještě v papírenském stroji, a to v jeho sušící části. Jedná se o soustavu 2–6 válců, které jsou
ocelové a mají tvrdý hladký povrch. Je to nejméně kvalitní typ hlazení, kdy dochází k vyrovnání povrchových nerovností,
a papír tak může nerovnoměrně přijímat tiskovou barvu.

b) hlazení na softkalandru
Jde o systém 2–3 válců, kdy papír prochází vždy mezi jedním válcem ocelovým s tvrdým hladkým povrchem a druhým
válcem, který má stlačitelný potah z pryžového materiálu. Dochází zde k vyrovnání tloušťky papíru, tlak je rovnoměrný,
což způsobuje rovnoměrnou přijímavost tiskových barev. Využívá se pro papíry, u kterých je požadována dobrá průchod-
nost strojem a dobrá potiskovatelnost (ofsetový tisk). Někdy bývá tento systém válců zařazen ještě v papírenském stroji.

c) hlazení na superkalandru (satinování)

Tento typ je nejkvalitnější, jedná se o nejvyšší stupeň hlazení. Je to samostatný výkonný stroj o 10–15 válcích, kdy papír
prochází mezi jedním válcem ocelovým s tvrdým hladkým povrchem a druhým válcem, který má potah ze stlačitelného
vláknitého materiálu. Válce mohou být vyhřívané nebo naopak chlazené. Dává papíru vysoký lesk a hladkost. Používá se
zvláště pro hlubotiskové papíry.

d) matové hlazení
Papíry prochází mezi válci, které mají stlačitelný povrch. Papír je poté hladký, ale matný, protože lesk papíru způsobuje
hladký povrch ocelového válce.

Natírání
Jedná se o jednostranné nebo oboustranné nanášení vrstvy pigmentové nátěrové směsi, která obsahuje bílý pigment,
pojivo, vodu a pomocné prostředky. Vytváří se tím hladký uzavřený povrch a papír se tak stává bělejším. Natírání probí-
há na speciálních natíracích zařízeních, ale může probíhat ještě přímo v papírenském stroji. Nátěry mohou být jak lesklé,
tak matné. Do lesklých nátěrů se jako pigment typicky přidává kaolín a do matných nátěrů uhličitan vápenatý (CaCO3).

8
 7. rozdělení tiskových papírů
základní rozdělení tiskových papírů podle vlákninového složení, povrchové úpravy, plošné hmotnosti

základní rozdělení tiskových papírů podle vlákninového složení (kolik obsahují

dřevoviny)

dřevité
Obsahují více než 50 % dřevoviny.

středně jemné
Obsahují 5–10 % dřevoviny.

bezdřevé
Obsahují méně než 5 % dřevoviny.

základní rozdělení tiskových papírů podle povrchové úpravy

• nehlazené papíry
• strojně hlazené papíry (hlazené v papírenském stroji)
• hlazené papíry (hlazené mimo papírenský stroj)

Dřevité nenatírané papíry

Používají se pro tisk časopisů, katalogů, reklamních letáků, prospektů, barevných předloh do novin, atd...
sc → Superkalandrované – 40–80 g/m². Jsou určeny pro kotoučový tisk → pro hlubotisk (sc-r) a pro ofset (sc-o).

sc-a (hlubostik, ofset), sc-b (hlubostik, ofset), sc-c (ofset).

sc-a plus → Jsou nejkvalitnější a mají nejvyšší bělost (výhradně pro hlubotisk).

sc-o → Mají vyšší povrchovou pevnost, jsou více klížené.

sc-r → Mají vyšší hladkost, vyšší bělost, jsou více plněné.

Dřevité natírané papíry

ulwc (ultra light weight coated) → Velmi lehce natírané papíry → 32–48 g/m2, plošná hmotnost nátěru je 5–7 g/m2. Jsou
využitelné pro hlubotisk a kotoučový ofset (ulwcr, ulwco)

lwc (light weight coated) → Lehce natírané papíry (papíry s lehkým nátěrem) → 51–70 g/m2, plošná hmotnost nátěru
je 9–12 g/m2. Jsou to 1x oboustranně natírané papíry využitelné pro kotoučový tisk, hlubotisk a ofset. Pro hlubotisk jsou
hodně plněné, pro ofset hodně klížené.

mwc (medium weight coated) → Papíry se středně těžkým nátěrem → 80–150 g/m2, plošná hmotnost nátěru je 20 g/m2.
Jsou to 2x oboustranně natírané papíry využitelné pro kotoučový a archový tisk.

Bezdřevé nenatírané papíry

ofsetové papíry
55-150 g/m², obsahují plnidla a jsou silně zaklížené. Bývají strojně hlazené nebo hlazené na softkalandru. Jsou jak archo-
vé, tak kotoučové.

9
voluminózní papíry (objemové)
Používají se u luxusních vydání řady svazků, knížek pro děti, beletrií, komiksů...

papíry odolné vůči stárnutí, kancelářské papíry, papíry pro laserový tisk, papíry pro ink-jet, ceninové a bankov-
kové papíry

bezdřevé natírané papíry (křídové)

lowc (low weight coated) → Jedná se o bezdřevou obdobu lwc papírů.

mwc (medium weight coated) → Papíry se středně těžkým nátěrem → 80–150 g/m2, mohou být hlazené na softkalandru
a superkalandru. Jsou to 2x oboustranně natírané papíry využitelné pro archový a kotoučový tisk.

hwc (heavy weight coated) → Papíry s těžkým nátěrem → 100–300 g/m2, plošná hmotnost nátěřu je 30 g/m2. Jsou
3x oboustranně natírané → nátěr je lesklý i matný a jsou využitelné pouze pro archový tisk.

speciální tiskové papíry

ekologické papíry, samolepící papíry, propisující papíry

syntetické papíry
Obsahují minimálně 20 % syntetických vláken. Oproti běžným papírům jsou odolnější proti vlhkosti, chemikáliím a me-
chanickému namáhání.

základní rozdělení tiskových papírů podle plošné hmotnosti

papír → do 150 g/m²

karton → 150-250 g/m²

lepenka → větší jak 250 g/m²

10
 8. Všeobecné vlastnosti tiskových papírů
plošná hmotnost, tloušťka, objemová hmotnost, volumen, směr výroby, lícová a sítová strana

Plošná hmotnost
Je definována jako podíl hmotnosti zkoumaného materiálu a příslušné plochy. Udává se v g/m². Podle pH se papíry rozdě-
lují: papír (do 150 g/m²), karton (150-250 g/m²) a lepenka (větší jak 250 g/m²). Je to jedna z nejdůležitějších vlastností
papíru (rozhodující kritéria při nákupu).

Tloušťka
Kolmá vzdálenost papíru mezi jeho protilehlými povrchy. Udává se v: mm nebo mikrometrech (µm) a měří se tloušť-
koměry.

Objemová hmotnost papíru

Je definována jako podíl hmotnosti daného materiálu a celkového objemu. Vypočítá se z plošné hmotnosti materiálu a jeho
tloušťky. Udává se: g•cmˉ³ nebo kg•mˉ³. Nepřímo vyjadřuje pórovitost, čím vyšší je objemová hmotnost papíru, tím menší
je jeho pórovitost.

Měrný objem papíru (volumen)

Vypočítá se jako poměr tloušťky papíru a plošné hmotnosti. Udává se: cm³gˉ¹.

Směr výroby
Většina vláken se orientuje ve směru chodu papírenského stoje. Dodržení správného směru vlákna má rozhodující vliv na
výslednou kvalitu některých polygrafických výrobků → knihy (směr vláken rovnoběžný se hřbetem knihy), etikety na
lahve (směr vláken příčný k podélné ose lahve).

podélný směr papíru

Směr rovnoběžný s pohybem papíru na sítu papírenského stroje.

příčný směr papíru

Směr kolmý na směr výroby papíru.

Lícová a sítová strana papíru

lícová strana papíru

Lícová strana papíru je ta, která při výrobě nepřichází do styku s papírenských sítem.

sítová Strana papíru

Sítová strana papíru je ta, která je při výrobě ve styku se sítem papírenského stroje. Má hrubší povrch, viditelné otisky síta
a chybí zde určitý podíl jemných vláken a plniv.

dvoustrannost papíru = odlišnost sítové a lícové strany.

11
 9. složení tiskových barev, barvotvorné složky
složení tiskových barev, typy barvotvorných složek používaných v tiskových barvách

složení tiskových barev

Tiskové barvy
Zajišťují přenos informace z tiskové formy na potiskovaný materiál. Je to směs pevných a kapalných látek. Z fyzikálního
hlediska je tisková barva dvoufázová disperzní (rozptýlená) soustava (suspenze).

1. fáze → pevná → disperzní (rozptýlená) → tvořena rozptýlenými částicemi (dispergované).

2. fáze → kapalná → rozptylující prostředí (dispergující).

Základní složky tiskových barev

• barvotvorná složka (koloranty) ← pevná fáze
• pojiva (filmotvorné látky) ← kapalná fáze
• rozpouštědla ← kapalná fáze
• ředidla ← kapalná fáze
• speciální přísady (aditiva) ← kapalná fáze

typy barvotvorných složek používaných v tiskových barvách

Dávají tiskové barvě barevný odstín. Základem jsou:

PIGMENTY
Jsou to pevné prášky, které se v systému tiskové barvy nerozpustí. V tiskové barvě jsou dominantní barvotvournou složkou.
bílé
anorganické černé
metalické

organické pestré

anorganické pigmenty

bílé pigmenty (běloby)– titanová běloba → oxid titaničitý (TiO2)

Titanová běloba má vynikající barvivost, kryvost, dobrou světlostálost a chemickou odolnost. Alternativou k titanové
bělobě je zinková běloba → oxid zinečnatý (ZnO), ten však nemá tak dobré vlastnosti, jako oxid titaničitý.

černé pigmenty (černě) – saze → jemné částice amorfního uhlíku

Saze vznikají spalováním organických látek (zemního plynu, olejů a acetylenu) za omezeného přístupu vzduchu. Pro od-
stranění nahnědlého odstínu sazí se používají tzv. zkrášlidla → modrá nebo nafialovělá barviva, která zdůrazňují odstín
černé. Saze mají dobrou barvivost, kryvost, světlostálost i chemickou odolnost, ale špatně se mísí s ostatními pigmenty.

metalické pigmenty (kovové) – zlatá bronz → mosaz (měď + zinek)

– stříbrná bronz → al (čistý hliník)

organické pigmenty
Obsahují skupiny atomů, které dokáží selektivně absorbovat světlo (chromofory) anebo světlo zesilují (auxochromy).

chromofory → azoskupina – N = N –
→ karbenilová skupina O = C

12
auxochromy → hydroxilová skupina – OH
→ aminoskupina – NH2
→ sulfoskupina – SO3H

Typické skupiny organických pigmentů: → azopigmenty (purpurová, žlutá)

→ ftalocyaniny (azutová)
→ fanály
→ antrachinony
→ chinakridony

barviva
Jedná se o prostředky k úpravě barevného odstínu pigmentu. Mají vysokou barvivost a transparenci, ale kryvost a světlo-
stálost mají nízkou. Ve srovnání s pigmenty pokrývají větší škálu barevných odstínů.

plniva přírodní (kaolín)

syntetické (uhličitan vápenatý CaCO3, síran barnatý BaSO4)

pojiva
Jsou to přírodní nebo syntetické látky schopné vytvořit na potiskovaném materiálu tenký po zaschnutí nelepivý film
s dobrou adhezí (adheze → aby barva dobře přilnula k potiskovanému materiálu).

speciální přísady

vosky → dodávají odolnost vůči vodě a oděrům.

sušidla → aby barva zaschla.
změkčovadla → dodávají barvě větší pružnost a přilnavost k potiskovanému materiálu.
antioxidanty → zabraňují želatinaci barev (hrudky).

13
 10. složení tiskových barev, filmotvorné látky,
rozpouštědla, ředidla
složení tiskových barev, typy filmotvorných látek, rozpouštědel, ředidel používaných v tiskových barvách

složení tiskových barev

Tiskové barvy
Zajišťují přenos informace z tiskové formy na potiskovaný materiál. Je to směs pevných a kapalných látek. Z fyzikálního
hlediska je tisková barva dvoufázová disperzní (rozptýlená) soustava (suspenze).

1. fáze → pevná → disperzní (rozptýlená) → tvořena rozptýlenými částicemi (dispergované).

2. fáze → kapalná → rozptylující prostředí (dispergující).

Základní složky tiskových barev

• barvotvorná složka (koloranty) ← pevná fáze
• pojiva (filmotvorné látky) ← kapalná fáze
• rozpouštědla ← kapalná fáze
• ředidla ← kapalná fáze
• speciální přísady (aditiva) ← kapalná fáze

Typy Filmotvorných látek

filmotvorné látky (pojiva)

Jsou základem pojiv pro tiskovou barvu (pojivo bývá směsí dvou a více filmotvorných látek). Jsou to přrodní
nebo syntetické látky schopné vytvořit na potiskovaném materiálu tenký po zaschnutí nelepivý film s dobrou adhezí
(adheze → aby barva dobře přilnula k potiskovanému materiálu).

a) rostlinné oleje
Lněný olej, sójový olej, tungový olej (dřevný). Získávají se extrakcí plodů nebo semen. Jsou to estery vyšších mastných
kyselin a glycerolu.

estery
Vznikají chemickou reakcí, která se nazývá esterifikace. Je to reakce kyseliny a alkoholu, při které vzniká ester a voda.
Estery disponují nějakým pachem, většinou voní po ovoci, některé nesnesitelně páchnou.

b) přírodní pryskyřice → kalafuna (z různých druhů borovic)

c) přírodní zušlechtěné pryskyřice

d) syntetické pryskyřice Maleinátové, kumaronové, alkydové, fenolické, asfaltové.

rozpouštědla a ředidla
Neměla by být toxická a nesmí působit na části tiskových strojů a na tiskovou formu.

rozpouštědla
Musí rozpustit filmotvorné látky a současně být mísitelné s ostatními složkami tiskových barev (zajišťují správné zasy-
chání tiskové barvy).

ředidla
Mají v tiskových barvách pomocnou funkci, snižují viskozitu = tekutost tiskové barvy a zvyšují těkavost rozpouštědel.
Používá se více druhů, při tisku se odpaří z barvové vrstvy a díky tomu vznikne pevný film.
14
anorganická
Jednodušší sloučeniny (neobsahují uhlík) → voda.

organická
Složitější sloučeniny (vždy obsahují uhlík).

→ alkany, cykloalkany (ropné trakce – benzín, petroleje).

alifatické uhlovodíky
aromatické uhlovodíky→ toluen a xylen.
deriváty uhlovodíků → ethanol, isopropilalkohol a ethyl-methyl-keton.

speciální přísady

vosky → dodávají odolnost vůči vodě a oděrům.

sušidla → aby barva zaschla.
změkčovadla → dodávají barvě větší pružnost a přilnavost k potiskovanému materiálu.
antioxidanty → zabraňují želatinaci barev (hrudky).

15
 11. mechanismy ZASYCHÁNÍ TISKOVÝCH BAREV
fyzikální procesy, chemické procesy, faktory ovlivňující zasychání tiskových barev

U tiskových barev je velmi důležitý mechanismus jejich schnutí na potiskovaném materiálu. Tento mechanismus určuje
zejména tisková technika, rychlost tisku, vlastnosti potiskovaného materiálu a požadavky na kvalitu tiskové barvy po jejím
zaschnutí. V případě potřeby se může schnutí tiskové barvy urychlit sušícím systémem.

fyzikální procesy

zapíjení (penetrace) → potiskovaný materiál musí být savý (např. novinový papír).
odpařování → můžou zasychat pouze těkavé barvy (barvy pro hlubotisk, flexotisk,...).
Těkavost = vypařovat se.

chemické procesy

oxypolymerace → jedná se o vytvrzení barvy pomocí polymerace vyvolané kyslíkem.

fotopolymerace → vytvrzování na základě UV světla, barva musí obsahovat fotoiniciátor.
Jsou to jediné způsoby, jak může barva zaschnout na nesavých materiálech.

kombinované procesy

quick-set → kombinace fyzikálního a chemického procesu. penetrace + oxypolymerace.

Tento proces zasychání barev je typický pro tisk ofsetem na papír.

faktory ovlivňující zasychání tiskových barev

• složení tiskové barvy (zejména typ plnidel a rozpouštědel)

• struktura potiskovaného materiálu (porézní, uzavřená)
• fyzikálně-chemický charakter povrchu potiskovaného materiálu
• teplota potiskovaného materiálu

16
 12. tiskové barvy pro jednotlivé tiskové techniky
vlastnosti barev určených pro knihtisk, flexotisk, ofset, hlubotisk, tampónový tisk, sítotisk

viskozita = tekutost.
pseudoplastické barvy → viskozita klesá s rychlostí deformace.
tixotropní barvy → s dobou působení napětí viskozita klesá (nátěrové hmoty, laky se po delším působení štětce snáze
roztírají a po skončení roztírání nestékají).

knihtiskové barvy
Mají tenkou vrstvu barvy (suchý film 3 μm). V mnohém se podobají ofsetovým barvám → vysokovizkóní (2–150 Pa*s).
Na rozdíl od ofsetových barev se při formulaci knihtiskových barev nemusí brát v úvahu tvorba emulze vlhčícího roztoku.
Jsou pseudoplastické a tixotropní.
Zasychají zapíjením, oxypolymerací a UV vytvrzováním.

flexotiskové barvy
Mají tenkou vrstvu barvy (suchý film 3 μm). Svým složením a vlastnostmi jsou podobné hlubotiskovým barvám, ze
kterých byly odvozeny. Jsou nízkoviskózní (50–500 mPa*s) → musí docházet k úplnému zaplnění a vyprázdnění jamek
aniloxového válce, ze kterého se barva přenáší na flexibilní tiskovou formu. Běžně jsou dodávány ve formě koncentrátu.
Většinou obsahují velmi těkavá rozpouštědla → barva musí rychle zasychat (vzhledem k technologii tisk do suché), ale
zároveň nesmí zasychat už v jamkách aniloxového válce.
Zasychají odpařením rozpouštědla (běžné flexotiskové barvy).

ofsetové barvy
Nejnižší tloušťka přeneseného barvového filmu (suchý film 1–2 μm) → nízká přenosová kapacita tiskové formy pro tisk
z plochy, nepřímá technika přenosu barvy přes ofsetový válec. Jsou vysokoviskózní (pastózní 2–100 Pa*s) → pseudo-
plastické a tixotropní chování. Nesmí obsahovat kapalné složky těkavé za normální nebo mírně zvýšené teploty → barva
nesmí zasychat na válcích barevníku a na tiskové formě. Nesmí se použít agresivní rozpouštědla, která by narušovala
pryžový potah ofsetového válce. Typický nejsložitější barevník z klasických tiskových technik → soustava velkého poštu
válců, pro rovnoměrné rozetření vysokoviskózní barvy je zapotřebí delší čas. Podmínkou je vytvoření stabilní emulze →
tisková barva – vlhčící roztok, aby nedocházelo k nežádoucímu zabarvení netisknoucích míst.
Zasychají pomocí quickset (dominantní u archového ofsetu na savé materiály), oxypolymerací (tisk na nesavé materiály
→ plasty, kovy), UV vytvrzováním (tisk na nesavé materiály → plasty, kovy) a odpaření rozpouštědla (kotoučový heatset).

kotoučové barvy

heatsetové → tisk na natírané papíry (zasychají působením horkého vzduchu nebo IČ zářením).
coldsetové → novinový tisk (zasychají za pokojové teploty).

archové barvy

uv tvrditelné → pro archový i kotoučový tisk

barvy pro ofset bez vlhčení

hlubotiskové barvy
Mají větší tloušťku barvové vrstvy (v suchém stavu 6–8 μm). Jsou nízkoviskózní (10–200 mPa*s) → musí docházet k
dokonalému plnění a následnému vyprazdňování jamek hlubotiskového válce při vysokých rychlostech tisku. Většinou
obsahují velmi těkavá rozpouštědla → barva musí rychle zasychat (tisk do suché), ale zároveň nesmí zasychat už v jam-
kách hlubotiskového stroje. Nejjednodušší barevník z klasických tiskových technik → hlubotiskový válec se brodí přímo
v tiskové barvě.
Zasychají odpaření rozpouštědla → základním rozpouštědlem hlubotiskových barev je toluen (dobré vlastnosti při tisku
X toxicita toluenu).
17
publikační barvy
Pryskyřice na bázi modifikované kalafuny, toluen, xylen.

obalové barvy
Deriváty celulózy, ethanol.

barvy pro tampónový tisk

Mají větší tloušťku barvové vrstvy (10 μm). Svým složením jsou velmi podobné sítotiskovým barvám.
Zasychají odpařením rozpouštědla (potisk papírů a běžných plastů) a UV vytvrzováním (potisk neporézních materiálů →
kovy, sklo).

jednosložkové
Pryskyřice rozpuštěná v organickém rozpouštědle,

dvousložkové
Pryskyřice rozpuštěná v organickém rozpouštědle + tužidlo

sítotiskové barvy
Mají největší tloušťku barevné vrstvy ze všech tiskových technik (suchý film 8–30 μm, ale i větší, průměr 12 μm). Jsou to
nízkoviskózní až pastózní barvy (1,5–4 Pa*s), viskozita souvisí s typem barvy, požadovanou tloušťkou barvového filmu
a hustotou síta, mají tixotropní charakter. Viskozita musí být dostatečně nízká, aby se barva nanesená na síto dobře roztí-
rala a procházela přes oka síta, nesmí dojít k přilepení síta k potiskovanému materiálu, a zároveň musí být viskozita do-
statečně vysoká, aby byl tisk zřetelný. Nesmí obsahovat příliš těkavá rozpouštědla → sítotisková forma je otevřená, barva
by zasychala na sítu. Široká oblast využití sítotisku vyžaduje různé druhy tiskových barev.
Zasychají nejčastěji odpaření rozpouštědla (rozpouštědlové a vodové barvy), zapíjením (olejové barvy), oxypolymerací
(olejové barvy) a UV vytvrzováním.

18
 13. Polymerní materiály
základní pojmy, rozdělení polymerů, struktura polymerů

základní pojmy

Polymery
Polymery jsou makromolekulární látky (vysokomolekulární látky), které vznikají spojováním monomerů (nízkomoleku-
lárních sloučenin).

Monomer
Monomer je nízkomolekulární látka, která je základní stavební jednotkou polymeru. Je to nejmenší seskupení atomů, které
se v řetězci periodicky opakuje.

Makromolekulární sloučeniny
Makromolekulární sloučeniny jsou látky, jejichž stavebními částicemi jsou makromolekuly.

Makromolekuly
Makromolekuly vznikají spojováním velkého počtu malých molekul do dlouhých řetězců

Polymerační stupeň
Polymerační stupeň se značí malým písmenem n a udává počet molekul výchozího monomeru v makromolekule polyme-
ru.

Oligomer
Oligomer je nízkomolekulární látka (n < nebo = 10), přidáním další jednotky monomeru se zásadně změní vlastnosti
sloučeniny.

Polymer
Polymer je vysokomolekulární látka (n > 10), změnou počtu monomerů se vlastnosti sloučeniny nezmění.

rozdělení polymerů

polymery

přírodní (biopolymery) syntetické (plasty)

• sacharidy (cukry)
• lipidy (tuky)
• proteiny (bílkoviny)
• nukleové kyseliny

homopolymer
Polymer vzniklý z jednoho typu monomeru.

kopolymer
Polymer složený z více jak jednoho typu polymeru.

19
Struktura polymerů

Podle uspořádání jednotlivých monomerů v řetězci kopolymeru

→ jednotky monomerů jsou řazeny nahodile (statisticky) za sebou.

statistické kopolymery
A–B–A–B–B–A–A–A–B

→ jednotky monomerů se pravidelně střídají.

alternující kopolymery
A–B–A–B–A–B–A–B–A

periodické kopolymery → periodicky se opakují sekvence dvou a více druhů jednotek monomeru.
A–A–A–B–A–A–A–B
A–A–C–B–A–A–C–B

blokové kopolymery → polymerní řetězec je tvořen vzájemně spojenými kratšími řetězci (bloky) homopolymeru.
A–A–A–B–B–B

roubované kopolymery → ze základního řetězce jednoho polymeru vyrůstají boční řetězce jiného polymeru.
B
A–A–A–A–A–A–A
B B
B

síťované kopolymery → vytvářejí se trojrozměrné sítě.

B–A–B
A–A–A–A–A
B–B–B
B–B–B
A–A–A–A–A

Podle tvaru molekuly

lineární

rozvětvené

zesíťované

Tvar molekuly je dán funkčností monomeru. Funkčnost je určena počtem chemických vazeb, které je monomerní jednotka
schopna navázat se sousedními jednotkami:

dvojfunkční monomery → vytváří lineární polymery.

trojfunkční monomery → vytvářejí rozvětvené polymery.
vícefunkční monomery → mohou vytvářet zesíťované polymerní skupiny.
20
 14. Typy polyreakcí
princip polymerace, polykondenzace, polyadice

Polymery
Polymery jsou makromolekulární látky (vysokomolekulární látky), které vznikají spojováním monomerů (nízkomoleku-
lárních sloučenin).
polymerace
polyreakce polykondenzace
polyadice
Reakce při nichž z monomerů (nízkomolekulárních látek) vznikají polymery (makromolekulární látky).

Princip polymerace
Polymerace je reakce, při které reagují nenasycené (mají dvojnou nebo trojnou vazbu) monomery za vzniku polymeru.
Nevzniká vedlejší produkt.

Typy polymerací

homopolymerace → reagují stejné monomery.

kopolymerace → reagují 2 a více druhů monomerů.

Polymerace dělíme Podle typu iniciátoru:

iontová → vyvolává ji iont.

radikálová → zahajuje je radikál (R●) = látka, která má volný elektron (●).
Radikálová i iontová polymerace probíhá ve 3 fázích:

1) iniciace (zahájení)
1. dojde k rozpadu iniciátoru (látka zahajující polymeraci) na radikály
R-R R● + R● R R
(iniciátor) (radikály)

2. radikál napadne molekulu monomeru a dojde k vlastní iniciační reakci

R● + CH2 = CH2 R - CH2 - CH2●
monomer
(- CH2 - CH2)
2) propagace (šíření, růst polymerního řetězce) → na vzniklý radikál se postupně navazují další monomery.

R - CH2 - CH2● + CH2 = CH2 R - CH2 - CH2 - CH2 - CH2●

3) terminace (ukončení, spojení dvou narůstajících řetězců)

P● P●
R - CH2 - CH2 - CH2 - CH2● + R - CH2 - CH2 - CH2 - CH2● P-P (polymer)

Polykondenzace
Jedná se o polyreakci, při níž reagují dva různé monomery, z nichž každý má nejméně dvě různé funkční skupiny. Jako
vedlejší produkt vzniká nízkomolekulární látka (H2O, NH3).
n A (monomer 1) + n B (monomer 2) polymer + C (vedlejší produkt)

Polyadice
Funguje obdobně jako polykondenzace. Polyadice je reakce, při které reagují dva různé monomery, přičemž každý z nich
musí mít minimálně dvě různé funkční skupiny. Vzniká polymer, ale nevzniká žádný vedlejší produkt.
n A (monomer 1) + n B (monomer 2) polymer
21
 15. Přírodní polymery
polysacharidy, bílkoviny, využití v polygrafii

Polymery
Polymery jsou makromolekulární látky (vysokomolekulární látky), které vznikají spojováním monomerů (nízkomoleku-
lárních sloučenin).

Přírodní Polymery
Přírodní polymery využívané v polygrafii jsou např. celulóza a její deriváty, lignin, škrob, kasein, přírodní kaučuk a pry-
skyřice.

Polysacharidy
Polysacharidy jsou tvořeny deseti a více cukernými molekulami. Mezi nejběžnější zástupce polysacharidů patří škrob,
glykogen, celulóza a chitin. Často jsou amorfní (bez vnitřní struktury), nerozpustné ve vodě a nemají sladkou chuť.
V polygrafickém průmyslu a používá především škrob a celulóza. Vyrábějí se z nich lepidla a papírové vlákno.

Škroby
Škroby jsou makromolekuly tvořené glukózou a patří mezi nejdůležitější sacharidy. Využívají se v dokončovacím zpraco-
vání na výrobu škrobových a dextrinových lepidel. Z chemického hlediska je škrob obdobný celulóze = oba jsou tvořeny
molekulami glukózy → škrob má ale molekulu ve tvaru klubka, zatímco celulóza ve tvaru přímého řetězce.

Celulóza
Celulóza je lineárně kondenzovaný polymer glukózy, polysacharid vyskytující se v přírodě, který se získává z bavlny,
produktu bavlníku nebo ze dřeva ve formě tzv. buničiny (vybělené dřevné celulózy). Používá se pro výrobu všech papírů
(viz. chemické složení dřeva).

Bílkoviny (proteiny)
Bílkoviny jsou vysokomolekulární přírodní látky, které jsou složené z aminokyselin → aminokyseliny, které se spojují
do různě (a většinou značně) dlouhých molekul, čítajících až několik desítek tisíc aminokyselin. Patří mezi biopolymery.

Aminokyseliny
Aminokyseliny jsou jakékoliv molekuly obsahující karboxylovou (COOH) a aminovou (NH2) funkční skupinu.
Snadno se rozpouštějí v polárních rozpouštědlech (voda, etanol), v nepolárních rozpouštědlech jsou nerozpustné.

Využití v polygrafii

Přírodní lepidla

rostlinná lepidla
Jejich základní surovinou pro jejich přípravu je škrob obsažený v bramborách, pšenici rýži a dalších plodinách.

a) škrobová lepidla

b) dextrinová lepidla → pražením se přemění na dextriny.

živočišná lepidla
Jsou z kostí a kůží.

a) glutinová lepidla → glutin je základ kolagenu, bílkoviny z kostí, chrupavek a šlach zvířat.
b) kostní klihy → z vepřových, hovězích nebo ovčích kostí.
c) kožní klihy → z jatečných odpadů a klihovky, která se získává při výrobě kůží v koželužnách.
e) tekuté klihy → vodné roztoky, tekuté i za běžné teploty.
22
 16. Fotopolymery, speciální polymery
princip fotopolymerace, fotopolymerní desky, termoplasty, reaktoplasty, využití v polygrafii

Polymery
Polymery jsou makromolekulární látky (vysokomolekulární látky), které vznikají spojováním monomerů (nízkomoleku-
lárních sloučenin).

Princip fotopolymerace
Jedná se o děj, při němž polymer mění svoji strukturu působením světelného záření; přitom dochází k jeho zesíťování nebo
degradaci. Fotopolymerace je podobná polyadici. Dochází k navazování monomerů na radikál jako u polyadice, ale rozdíl
je v tom, že monomerní řetězce nenavazují pouze v podobném směru, ale také ve směrech příčných. Tím se vytvoří síťová
struktura, která způsobí, že vznikající polymer má zcela jiné fyzikální vlastnosti jako výchozí látka.

Fotopolymerní desky
Dělí se na pevné (jednovrstvé, vícevrstvé) a tekuté.
pozitivní
ofset – scv negativní
flexotisk
tamponový tisk

Ochranná vrstva chrání před mechanickým poškozením a před vlivem prostředí (před kyslíkem). Vrstva se před osvitem
odstraňuje.

Zhotovení (flexotisk)

1) osvit rubové strany (tvarování reliéfu)

2) hlavní osvit (lícová strana přes negativ, tisková místa se vytvrdí)
3) vymývání (vyplavení nepolymerovaných míst)
4) sušení
5) fixace (úprava štočku a jeho lepivosti)
6) konečný osvit (polymerace nedostatečně polymerovaných částí)

Termoplasty
Jedná se o plastické, deformovatelné materiály, které si tyto vlastnosti uchovávají i po zahřátí a opětovném ochlazení.
Používají se na reliéfní tisk plastem. Skládají se z makromolekul s dlouhým řetězcem. V širokém rozsahu teplot to jsou
viskózní kapaliny. Přesnou teplotu tání nelze určit, protože se polymer skládá z makromolekul různé délky. Teplotní rozsah
tání běžných termoplastů polystyrenu se pohybuje mezi 100 °C a 130 °C.

Reaktoplasty
Reaktoplasty (např. bakelit) jsou zesíťované polymery, které vytvářejí prostorovou trojrozměrnou síť. Zesíťování nastává
až při tváření plastu vlivem tepla a tlaku, někdy působením katalyzátorů. Jakmile je zesíťování dokončeno, není další tvá-
ření možné, protože opětovným dodáváním tepelné energie není možno hmotu roztavit. Husté příčné zesíťování se nazývá
vytvrzování.

+ UV barvy

23
 17. Typy lepidel
lepidla na bázi polysacharidů, lepidla na bázi bílkovin, syntetická lepidla

Lepidla na bázi polysacharidů

Škrobová lepidla
Jedná se o nejstarší a nejvíce používaná lepidla. Základem je polysacharid – škrob, který se získává drcením brambor
nebo zrní a vyplavováním vodou. Tento roztok škrobu se poté vysuší. Následuje výroba tzv. škrobového mazu a to buď za
tepla, nebo za studena. Škrobová lepidla se využívají na lepení papírových materiálů (předsádky, přílohy).

výroba mazu za tepla

Škrob se rozmíchá ve studené vodě a za stálého míchání se vlévá do horké vody.

výroba mazu za studena

Škrob se rozmíchá ve vodě, přidá se alkálie (silná zásada), kyseliny, soli a oxidační činidla (látka, která přijímá elektrony
od jiné látky, oxiduje ji a sama sebe redukuje).

Dextrinová lepidla
Základem je dextrin, což je polysacharid, který vzniká v těle při absorbování škrobu. Jsou odolnější a rychleji schnou než
škrobová lepidla, vydrží i mírný mráz. Uměle se vyrábí pražením škrobu při 160–200 °C. Dextrinová lepidla se využívají
při strojovém lepení papírových materiálů (předsádky, přílohy).

Do dextrinových i škrobových lepidel se přidávají přísady, které zlepšují jejich vlastnosti → změkčovadla, bělící látky,
odpěňovače, plniva a konzervační látky.

Lepidla na bázi bílkovin

Jsou to lepidla živočišného původu. Nejvýznamnější jsou glutinová, albuminová a kazeinová.

Glutinová lepidla
Základem těchto lepidel je glutin, což je bílkovina obsažená v kostech a kůžích zvířat. Glutinová lepidla vznikají buď
z kostních, kožních a rybích klíhů nebo želatiny.

kostní klíhy
Základní surovina je glutin. Vyrábějí se z hovězích, vepřových a ovčích kostí. Po zbavení nečistot se kosti extrahují
(vyluhují) benzínem nebo sirouhlíkem (nazývá se také sulfid uhličitý, sloučenina uhlíku a síry → CS2) a následuje
propírání vodou. Takto očištěné kosti se vloží do autoklávu (záření, kde působí vysoké teploty a tlak) a tím se získá bílko-
vina glutin. Glutin je však obsažen v roztoku, kterému se říká glutinová břečka. Proto se vkládá do vakuových odparek,
kde se odpaří přebytečná voda.

kožní klíhy
Výroba je velmi podobná, jako u kostních klíhů. Kožní klíhy se vyrábějí z jatečných odpadů a zbytků, které se získávají
při výrobě kůží v koželužnách – je tedy kvalitnější než kostní klíh. Oba typy klihů se využívají pro ruční i strojní výrobu
desek.

rybí klíhy
Vyrábí se z rybích odpadů a mají velkou lepivost.

želatina
Jedná se o nejčistší klíh. Na jeho výrobu se využívají vybrané zbytky z koželužských závodů (tzv. štípenková klihovka).
Tyto vybrané zbytky se 6 až 10 týdnů vápní, poté se několikrát properou teplou i studenou vodou, až vznikne klihová břeč-
ka, která se opět zahustí. Poté se přidávají další přísady podle využití želatiny.
24
Albuminová lepidla
Základem jsou albuminy, což jsou jednotlivé bílkoviny rozpustné ve vodě, kyselinách a alkáliích (silná zásada).

Kazeinová lepidla
Základem je bílkovina zvaná kazein. Kazeinové lepidlo je v podstatě odtučněný, vysušený a na prášek rozemletý tvaroh,
který se mísí s páleným práškovým vápnem, hydroxidem sodným nebo uhličitanem draselným. Směs se rozpustí ve vlažné
vodě. Roztok má barvu smetany.

Syntetická lepidla
Všechna syntetická lepidla vytvoří po zaschnutí pružný, nerozpustný film, který se nesnadno odstraňuje a čistí. Výhodou
je jejich velká lepivost, jsou však dražší než rostlinná a živočišná lepidla.

Vynilická lepidla (PVA)

Jedná se o polyvinylacetátové vodné emulze, které se dají ředit vodou a míchat se škrobovými lepidly. Používají se na
lepení zušlechtěných a hlubotiskových papírů. Ve směsi s akrylovými lepidly se hodí ke slepování průhledných fólií
s papírem.

Akrylová lepidla
Jde o vodné emulze butylmetakrylátu a butylakrylátu. Používají se například pro lepení kůže a pro podlepování desek
z PVC. Jsou vhodná jako podkladová vrstva pro lakování pórovitějších papírů.

25
 18. Syntetické polymery
rozdělení syntetických polymerů významných pro polygrafii, vlastnosti a využití

Polymery
Polymery jsou makromolekulární látky (vysokomolekulární látky), které vznikají spojováním monomerů (nízkomoleku-
lárních sloučenin).

Syntetické polymery
Polymery označované jako syntetické se v přírodě nevyskytují. Vytváří je člověk, přesto je nesprávné je nazývat umělými.
Vyrábějí se chemickou syntézou, odtud pramení pojem syntetické polymery.

Rozdělení syntetických polymerů významných pro polygrafii

Jedná se o plasty, které jsou založeny na řetězci uhlíkových atomů. Syntetické polymery se dělí podle typu reakcí, kterou
vznikají → polymerací, polyadicí a polykondenzací.

Syntetické polymery vyráběné polymerací

polyethylen (pe)
Polyethylen vzniká polymerací ethylenu. Je pevný a odolný vůči vodě, chemikáliím a mrazu. Protože propouští CO2 a O2,
ale nepropouští vodu, je vhodný pro balení potravin, které musí dýchat, ale nesmí vyschnout. Vyrábí se z něj sáčky, lahve
a kelímky.

polypropylen (pp)
Polypropylen vzniká polymerací propylenu (propenu). Má obdobné vlastnosti jako polyetylen, ale je pevnější a odolnější
vůči vysokým teplotám. Vyrábí se z něj vlákna (provazy) a lahve.

polyvinylchlorid (pvc)
Polyvinylchlorid vzniká polymerací vinylchloridu. Jsou dva druhy polyvinylchloridu → měkčený a neměkčený.

měkčený (novoplast)
Linoleum, podlahy, hračky, fólie a igelit.

neměkčený (novodur)
Trubky, desky a izolační materiál.

polystyren (ps)
Polystyren vzniká polymerací styrenu. Vyrábí se z něj obalový materiál. Jsou dva druhy polystyrenu → měkčený a neměk-
čený.

měkčený
Obalový a izolační materiál.

neměkčený
Spotřební materiál, misky a desky.

teflon → polytetrafluorethylen (ptfe)

Polytetrafluorethylen vzniká polymerací tetraflourethylenu. Patří k nejodolnějším plastům (chemicky i tepelně). Slouží
jako výborný elektroizolátor. Vyrábí se z něj fólie.

polyvinylacetát (PVAc)
Polyvinylacetát vzniká polymerací vinylacetátu. Je nehořlavý a dobře přilne k materiálu. Je součástí lepidel, laků a nátě-
26
rových hmot (latex).

Syntetické polymery vyráběné polykondenzací

polyestery (pes)
Polyestery vznikají polykondenzací dvojsytných alkoholů s dikarboxylovými sloučeninami. Jsou pevné a odolné vůči
oděrům. Vyrábí se z nich polyesterová vlákna a rozměrově stálé podložky (filmy, fotopolymerní desky).

polyamidy (pad)
Polyamidy vznikají polykondenzací diaminů (NH2) s dikarboxylovými kyselinami. Jsou pevné a dobře tvarovatelné. Vy-
rábí se z nich vlákna a fólie pro různé účely.

epoxidové pryskyřice
Epoxidové pryskyřice vznikají polykondenzací vícesytných fenolů a sloučenin s epoxidovou skupinou. Jsou tvrdé a dobře
přilnavé. Vyrábí se z nich laky a lepidla.

fenoplasty
Jedná se o fenolformaldehydové pryskyřice, které vznikají polykondenzací fenolu s formaldehydem. Vyrábí se z nich
nátěrové hmoty a laky.

Syntetické polymery vyráběné polyadicí

polyuretany (pur)
Polyuretany vznikají polyadicí dvojsytných alkoholů s diisokyanáty. Jsou pevné a lehké. Vyrábí se z nich lepidla, molitan
a vlákna (textilní).

27
 19. Vlastnosti kovových materiálů
krystalická struktura kovů, fyzikální a chemické vlastnosti kovů

Krystalická struktura kovů

Asi 2/3 prvků periodické tabulky mají kovový charakter. Kovy se vět-
šinou v přírodě nevyskytují ryzí, ale ve formě svých sloučenin. Většina
kovů krystalizuje v tzv. krychlové soustavě. Pro kovy je typická chemic-
ká vazba kovová, která je charakteristická tím, že se uvnitř krystalické
mřížky kovů volně pohybují valenční elektrony a v uzlových bodech
mřížky zůstávají kationty příslušného kovu. Pohyb elektronů je rychlý
a neuspořádaný, nelze přesně určit pozici elektronu, proto se o kovové
vazbě mluví jako o vazbě delokalizované (nelokalizované). Všechny
vlastnosti kovů souvisí právě s typem vazby a krystalickou strukturou.

Chemické vlastnosti kovů

a) schopnost kovu tvořit slitiny

slitiny
Jsou to směsi dvou a více prvků (kovů i nekovů), přičemž převažující složkou musí být vždy kov. Kovy jsou v roztaveném
stavu schopné vytvořit homogenní směsi → slitiny. Vyrábí se za účelem zlepšení vlastností. Vlastnosti slitin lze měnit
změnou poměru výchozích složek.

b) odolnost kovu vůči korozi

koroze
Dělíme ji na atmosferickou a chemickou. Působením vnějších vlivů (voda, vzdušná vlhkost, kyslík, oxid uhličitý, kyseliny,
zásady,...) se kov obalí vrstvičkou své sloučeniny, která nemá kovový charakter a kov se tak degraduje.

Fyzické vlastnosti kovů

a) Deformace kovu
Působením vnější síly dochází ke změně tvaru a rozměru kovu.

b) Pevnost kovu
Je dána napětím, při kterém se kov přetrhne nebo zlomí → poruší se jeho soudržnost.

c) Tvrdost kovu
Je definována jako odolnost kovu vůči vtlačování cizího tělesa.

d) Tepelná vodivost kovu

Je dána pohyblivostí valenčních elektronů uvnitř krystalické mřížky, které dokáží přenést teplo ve velmi krátké době
z jednoho místa do celého kovu.

e) Elektrická vodivost kovu

Je dána volným pohybem valenčních elektronů uvnitř krystalické mřížky, díky nimž jsou kovy velmi dobré elektrické
vodiče.

28
 20. Kovy využívané v polygrafii
obecná charakteristika kovů významných pro polygrafii, využití v jednotlivých tiskových technikách

Obecná charakteristika kovů významných pro polygrafii

Kovy jsou prvky chemicky charakterizované jako elektropozitivní, mají snahu předávat valenční elektrony a tvořit jednoa-
tomové kationty. Jsou hojně průmyslově využívány pro svoje ojedinělé fyzikální vlastnosti a pro snadnou zpracovatelnost.

Kovy p-bloku

hliník (Al)
Patří do III. A skupiny. Je to stříbrobílý, lesklý, a tažný kov. Na vzduchu je poměrně stálý, protože se pokrývá vrstvou své-
ho oxidu, který ho chrání před další oxidací. Jedná se o nejrozšířenější kov v zemské kůře. Používá se na ofsetové tiskové
desky a pro tamponový tisk jako podložka. Vyskytuje se pouze ve svých sloučeninách. Pro výrobu je nejdůležitější ruda
bauxit → průmyslově se z něho dělá Al.

křemík (Si)
Patří do IV. A skupiny. Využívá se především v elektronice. Jedná se o polovodič, je velmi málo reaktivní a s ostatními
prvky se slučuje za velmi vysokých teplot. V přírodě se vyskytuje jako sloučenina minerálů → křemen (SiO2 ) → ametyst,
citrín a růženín.

cín (Sn)
Patří do IV. A skupiny. Je lesklý, kujný, tažný a měkký. V polygrafii se používá v písmovině. V přírodě se vyskytuje jako
ruda → cínovec ( SnO2). Je dobře odolný vůči vodě a kyslíku.

olovo (Pb)
Patří do IV. A skupiny. Je modrošedé, lesklé, kujné, tažné (za tepla i za studena) a nejměkčí ze všech běžných technických
kovů. Je značně odolné vůči atmosférické a chemické korozi. Je hlavní složkou písmoviny. V přírodě jej nalezneme ve
formě galenitu (PbS) → sulfid olovnatý. Olovo a jeho sloučeniny jsou jedovaté.

Kovy d-bloku

chrom (Cr)
Patří do VI. B skupiny. Je stříbromodrý, lesklý a je velmi tvrdý a odolný vůči korozi. V přírodě se vyskytuje jako chromit.
Tvoří ochranou vrstvu hlubotiskových válců.

nikl (Ni)
Patří do VIII. B skupiny. Je to bílý kov s nádechem dožluta. Je velmi tvrdý a odolný vůči korozi. V přírodě se vyskytuje
vázaný se sírou, arsenem nebo mědí. Používá se u hlubotiskových válců (tvoří mezivrstvu na ocelovém jádře hlubotisko-
vého válce).

měď (Cu)
Patří do I. B skupiny. Má červenou barvu, je kujná, tažná, měkká a velmi dobře elektricky i tepelně vodivá. Na vzduchu
se pokrývá vrstvou zeleného uhličitanu měďnatého. V přírodě se vyskytuje v rudách, které obsahují síru → chalkopyrit,
malachit a azurit. Tvoří hlavní vrstvu hlubotiskového válce, do které se dělají tiskové jamky. Dále se používá na výrobu
hlubotiskových štočků a do metalických barev.

zinek (Zn)
Patří do II. B skupiny. Je to namodralý lesklý kov a dobře se odlévá. V přírodě se vyskytuje jako minerál sfalerit (ZnS).
Používá se jako pigment do metalických barev a k výrobě knihtiskových štočků.

29
stříbro (Ag)
Patří do I. B skupiny. Je to bílošedý lesklý a měkký kov, který dobře vede elektrický proud a teplo. Je to poměrně nere-
aktivní kov s výjimkou síry a sirovodíku, které urychlují zčernání stříbrných povrchů. Ze sloučenin stříbra jsou známé
halogenidy stříbra Ag X, které jsou rozpustné ve vodě a jsou citlivé na světlo. Halogenidy se působením světla rozkládají
za vyloučení kovového (redukovaného) stříbra → využívá se ve fotografii (černobílá fotka → to černé je čisté kovové
stříbro).

železo (Fe)
Patří do VIII. B skupiny. Je to stříbrný, lesklý a křehký kov. Není kujný ani tažný. Je velmi málo odolný vůči korozi.
V přírodě se vyskytuje jako ruda → krevel a hnědel. Využívá se ve slitinách a technických konstrukcích.

Kovy s-bloku

hořčík (Mg)
Patří do II. A skupiny. Je to lesklý stříbrný kov, který je kujný, tažný a vysoce reaktivní. Je málo odolný vůči atmosférické
i chemické korozi. V přírodě se vyskytuje pouze ve svých sloučeninách → magnezit (MgCO3 ) a dolomit (MgCO3• CaCO3).
Využívá se na výrobu knihtiskových štočků.

hlubotiskový válec → nikl, měď a chrom.

30
 21. Slitiny využívané v polygrafii
obecná charakteristika slitin významných pro polygrafii, využití v jednotlivých tiskových technikách

Obecná charakteristika slitin významných pro polygrafii

Slitina
Slitina je směs nejméně dvou prvků (kovů i nekovů), přičemž převažující složkou musí být vždy kov (tvoří více než
50 % z celku). Další složky nemusí být kovové. Slitiny se dělí podle počtu prvků, ze kterých jsou vytvořeny:

a) binární(2 prvky)
b) ternární (3 prvky)
c) kvarterní (4 prvky)

Většina kovů je v kapalném stavu dokonale mísitelná (tvoří homogenní taveninu). Pro většinu slitin jsou důležité teploty
tání. Pro polygrafii mají největší význam slitiny, jejichž hlavní složkou je železo, olovo, měď a hořčík.

ocel a litina
Jsou to binární sloučeniny → slitiny železa a uhlíku. Liší se pouze obsahem uhlíku, který má velký vliv na jejich vlast-
nosti.

ocel
Obsahuje méně jak 2 % uhlíku. Při zahřívání zvolna měkne a dá se dobře tvarovat. Bez přísad → uhlíková ocel, s přímě-
semi → legovaná ocel. Využívá se především pro součásti tiskových strojů.

litina
Obsahuje více jak 2 % uhlíku. Taje náhle, není tvárná a dá se zpracovávat pouze odléváním. Obecně je využívána na tis-
kové stroje. Litina má dvě základní formy:

a) šedá litina
Uhlík je obsažen ve formě rozptýleného grafitu.

b) bílá litina
Uhlík je obsažen ve formě tvrdého karbidu železa → Fe3C. Používá se jako bočnice strojů.

písmovina
Je to ternární sloučenina → slitina olova, cínu a antimonu. Žádný z těchto kovů se nedá použít samostatně → olovo a cín
jsou příliš měkké a antimon je sice dostatečně tvrdý ale je křehký. Písmovina je tedy měkký kov a je odolná vůči korozi.
Využívá se na knihtiskové štočky.

mosaz
Je to binární sloučenina → slitina mědi (hlavní složka) a zinku. Mosaz je mnohem pevnější než měď, dobře se odlévá,
tváří, obrábí a svařuje. Má nižší tepelnou a elektrickou vodivost než měď. Mosaz je odolná vůči korozi, ale má nižší
odolnost než měď. Využívá se jako mosazné válce určené k aplikaci ražby za tepla, na knihtiskové štočky a na výrobu
metalických barev.

elektron
Je to kvartérní sloučenina → slitina hořčíku (hlavní složka), manganu, zinku a uhlíku. Základním kovem je hořčík, který
je velmi hořlavý a má nízkou hmotnost. Hliník se zinkem zvyšují pevnost slitiny a mangan snižuje hořlavost. Slitina je
velmi tvrdá a pevná, dobře se leptá, ale je náchylná ke korozi. Využívá se pro výrobu štočků a je vhodná i pro barvotisk
(kvůli náchylnosti ke korozi se musí dát pozor na pH barvy → nesmí být kyselé).

31
 22. Acidobazické teorie, síla kyselin a zásad
Arrheniova teorie, Brönstedova teorie, kyselost a zásaditost látek

Acidobazické teorie (teorie kyselin a zásad)

Acido = kyselina, bazické = zásada. Původní naivní teorie o tom, co jsou kyseliny a zásady byla, že kyselina je látka chut-
nající v roztoku kysele a zásada je látka chutnající v roztoku louhovitě.

Arrheniova teorie
Tato teorie se dá aplikovat pouze na vodní roztoky. Arrheniova teorie říká, že kyselina je látka schopná ve vodném pro-
středí odštěpit H+, což je kation vodíku, nebo proton, a že zásada je látka schopná ve vodném prostředí odštěpit OH-, což
je hydroxylový anion.

kyselina
H2SO4  H+ + SO4-, HCl  H+ + Cl-

zásada
BOH  OH- + B+, H2O  H+ + OH-

Voda má dvojí charakter, může fungovat jako kyselina nebo jako zásada.

Brönstedova teorie
Tato teorie platí obecně. Brönstedova teorie říká, že kyselina je látka schopná odštěpit H+, což je kation vodíku, nebo pro-
ton, → je tedy dárcem (donorem) H+. Zatímco zásada je látka schopná přijmout H+, → je tedy příjemcem (akceptorem) H+.
-H +
zásada

HCl + H2O  H3O+ + Cl-

kyselina
+H+

kyselina
NH3 + H2O  NH4+ + OH-
zásada

Kyselost a zásaditost látek → pH 0 7 14

pH = -log CH+
kyselé zásadité
pH = 7 → neutrální
0 < pH < 7 → kyselé
7 < pH ≤ 14 → zásadité

Síla kyselin a zásad

Čím silnější je kyselina, tím snadněji odštěpuje H+ (kation vodíku nebo proton). Čím silnější je zásada, tím snadněji při-
jímá H+ (kation vodíku nebo proton).
Obecně platí, že anorganické kyseliny jsou silnější než organické kyseliny (C2H4O2 → kyselina octová,CH2O2 →kyselina
mravenčí – nejsilnější, C6H8O7 → kyselina citronová...). Všechny bezkyslíkaté anorganické kyseliny jsou silné, přičemž
nejsilnější jsou halogenvodíkové (Hf, HCl, HBr, HI). U kyslíkatých anorganických kyselin se síla určuje z počtu kyslíku
a vodíku v molekule kyseliny → čím větší je poměr mezi počtem vodíků a kyslíků, tím je kyselina silnější.

anorganické kyslíkaté kyseliny – určení síly kyselin

Hn X On → stejný počet vodíků a kyslíků = velmi slabá (H3BO3).
Hn X On+1 → + 1 kyslík = slabá (H2SO3, H2CO3).
Hn X On+2 → + 2 kyslíky = silná (H2SO4, HNO3).
Hn X On+3 → + 3 kyslíky = velmi silná (HClO4).
32
 23. úprava kovových materiálů
elektrochemické a chemické procesy, vodiče elektrického proudu, elektrolýza, elektrolyt, elektroda

Elektrochemické procesy

A) Galvanické pokovování
B) Elektrochemické zdrsňování
C) Anodická oxidace (eloxování)

chemické procesy

Leptání

leptání hlubotiskových válců (viz. otázka 24)

leptání knihtiskových forem (viz. otázka 25)

Vodiče elektrického proudu

vodiče 1. třídy
elektronové vodiče = pevné látky (kovy) → elektrický proud je veden pomocí elektronů.

vodiče 2. třídy
elektrolyty = kapaliny a taveniny → elektrický proud je veden pomocí iontů.

vodiče 3. třídy
= ionty silně ionizovaných plynů.
plazma

Elektrolýza
Proces, kdy jsou do elektrolytu ponořeny dvě elektrody připojené na zdroj elektrického napětí → tím začne procházet
obvodem elektrický proud a elektrolyt se rozpadá na ionty, které jsou poutány k elektrodám.

zdroj

elektrody

ionty

elektrolyt

kladně nabitý iont = kation (v množném čísle kationty).

záporně nabitý iont = anion (v množném čísle anionty).

Elektrolyt
Látka, která v kapalném stavu vede elektrický proud a při elektrolýze se rozpadá na ionty.

Elektroda
Jedná se o vodič 1. třídy a je to vždy kov.
anoda = kladně nabitá elektroda. Přitahuje anionty (probíhá oxidace).
katoda = záporně nabitá elektroda. Přitahuje kationty (probíhá redukce).
33
 24. Aplikace elektrochemických a chemických procesů při
tisku z hloubky
galvanické pokovování, leptání hlubotiskových válců

Galvanické pokovování
Jedná se o nanášení vrstev kovu na sebe.
měď
nikl
ocelové jádro

chrom

1. Galvanické niklování
Jedná se o nanášení základní niklové mezivrstvy na ocelové jádro hlubotiskového válce pomocí elektrolýzy za průchodu
stejnosměrného proudu, kdy se jako elektrolyt uplatňuje síran nikelnatý (NiSO4). Tato vrstva zajišťuje lepší nanášení ná-
sledné vrstvy mědi.

2. Galvanické mědění
Jedná se o nanášení hlavní měděné vrstvy, jejíž tloušťka je určena tak, aby zabezpečila požadovaný obvod formového hlu-
botiskového válce. Vrstva se nanáší opět pomocí elektrolýzy za průchodu stejnosměrného proudu, kdy se jako elektrolyt
uplatňuje síran měďnatý (CuSO4).

3. Galvanické pochromování
Jedná se o nanášení chromové vrstvy, která se používá ke zlepšení tiskových vlastností hlubotiskové formy, zejména zvý-
šení odolnosti při tisku. Vrstva se nanáší opět pomocí elektrolýzy za průchodu stejnosměrného proudu. Jako elektrolyt se
používá kyselina chromová (H2Cr2O4).

Leptání hlubotiskových válců

Leptání se provádí na předposlední vrstvu mědi. Jako leptací roztok se používá chlorid železitý (FeCl3).

34
 25. Aplikace elektrochemických a chemických procesů při
tisku z plochy a tisku z výšky
elektrochemické zdrsňování, eloxování, leptání knihtiskových forem

Elektrochemické zdrsňování
Provádí se na povrchu hliníkové ofsetové desky pro lepší přilnutí světlocitlivé vrstvy. Jedná se o speciální případ elektrolý-
zy za průchodu střídavého proudu. Jako elektrolyt se používají roztoky anorganických kyselin → kyselina chlorovodíková
(HCl), kyselina dusičná (HNO3) a kyselina trihydrogenfosforečná (H3PO4).

Proces zdrsňování má 4 fáze:

V 1. fázi dochází ke tvorbě zárodků zdrsňování → mají tvar vyleptaných jamek.
Ve 2. fázi se zárodky zdrsňování rozrůstají po celé desce.
Ve 3. fázi dochází k rovnoměrnému zdrsnění a proces se zpravidla ukončuje, aby nedošlo ke 4. fázi.
4. fáze je koroze povrchu, která se projevuje malými černými tečkami.

Anodická oxidace (eloxování)

Využívá se kvůli tomu, aby hliníková deska lépe přijímala vlhčící roztok. Jedná se o elektrolýzu za průchodu stejnosměr-
ného proudu, kdy se na hliníkové ofsetové desce (anodě) vylučuje oxid hlinitý (Al2O3), který zvyšuje hydrofilitu tiskové
formy (jedná se o druh povrchové úpravy hliníku). Jako elektrolyt se používá roztok kyseliny sírové (H2SO4) nebo fos-
forečné (H3PO4). Oxid hlinitý má pórovitý charakter a dobře v něm tedy ulpívá voda. Problém může nastat v souvislosti
se skladováním, kdy oxid přijímá vzdušnou vlhkost, tím pádem se zaplní a při tisku pak může docházet k tónování i na
netisknoucích místech.

Leptání knihtiskových forem

V současnosti se uplatňuje jednostupňový lept kyselinou dusičnou (HNO3), protože štočky jsou ze zinku a hořčíku. Pokud
jsou štočky mosazné, leptají se chloridem železitým (FeCl3).

35