Franz Kafka (3.7.1883 – 3.6.

1924)

Franz Kafka byl pražský spisovatel, jeden z literárně nejvlivnějších spisovatelů 20. století. Narodil se 3.
července 1883 ve Starém Městě do rodiny židovského velkoobchodníka Hermanna Kafky a Julie Kafkové.
Přestože byla jeho rodina židovského původu, on sám se židovské obce zřekl. Jako malý navštěvoval Německou
chlapeckou obecnou školu, poté přešel na Německé státní gymnázium a na Karlo-Ferdinandově Univerzitě v
Praze v roce 1906 získal titul doktora práv.
Po studiu byl krátce zaměstnán v pojišťovně Assicurazioni Generali. V letech 1907 až 1922 pak pracoval v
Dělnické úrazové pojišťovně, a to nejprve jako koncipient, později na různých pozicích tajemníka. V tomto
zaměstnání byl velmi nešťastný a své zaměstnavatele neměl příliš rád, přesto však dosáhl dobrého kariérního
úspěchu. Na podzim roku 1917 u něho propukla tuberkulóza, kvůli níž opustil v roce 1922 své zaměstnání.
Mnoho let do svého úmrtí pobýval v různých sanatoriích, kde také psal. 3. června 1924 v Kierlingu u
Klosterneuburgu Franz Kafka na následky nemoci umírá. 10. června je pohřben na Novém židovském hřbitově v
pražských Strašnicích.

SOUKROMÝ ŽIVOT
Narodil se v Praze, v rodině židovského velkoobchodníka Hermanna Kafky a Julie Kafkové. Ke svému otci měl
velmi složitý vztah. Snažil se ho vychovávat tak, aby z něho byl silný, rázný muž, ale k tomu neměl malý Franz
žádné předpoklady. Celý život si v sobě nosil vzpomínky na přísného otce, které v něm vyvolaly nejednu lítost.
Byl prvorozeným z 6 dětí, měl dva bratry, Georga a Heinricha, kteří zemřeli v dětském věku, a tři sestry – Elli ,
Valli a Ottlu. Všechny byly později oběťmi nacistického teroru a zemřely v koncentračních táborech.
„Ve mně byli a jsou dva…,“ napsal Felice Bauerové po prvním zrušení zásnub. Jeho vztah k ženám byl velmi
složitý. Prožil několik milostných vzplanutí, avšak nikdy se neoženil a nikdy v žádném z nich dlouho nesetrval.
Od studií na Karlo-Ferdinandově Univerzitě udržoval přátelství s Maxem Brodem, které trvalo až do Kafkovy
smrti. Max Brod byl dokonce poslední Kafkovou vůlí požádán, aby natrvalo zničil veškeré jeho rukopisy. To však
nikdy neudělal a naopak nechal jeho tvorbu vydat. Tento čin odsoudil například Milan Kundera a dodnes se o
Kafkova díla vedou soudní spory.

VLIV A RYSY DĚL

 přísná výchova otcem během dětství a dospívání, v dospělosti se mu o svém prožívání svěřil
 odcizení společnosti – stál na okraji společnosti, netoužil se včlenit, udržoval jen velmi málo vztahů
 často ve své tvorbě využíval absurdity a uplatňoval vyšší moc, proti níž není možné bojovat – dosahoval
pocitů sklíčenosti a bezmoci (tak si o sám vlastně připadal)
 do děl promítal také fantasknost, kterou umocnil logikou snu – iracionálním pojetím na hranici chápání
 uplatňoval sobě vlastní pesimismus a formu rezignace
 využíval prvky expresionismusmu, surrealismusmu a existencialismu
 svou tvorbu staví na imaginacích, snech, různých představách a velmi často v psaní šifruje místa Prahy,
která nejsou na první pohled patrná
 Franz Kafka psal německy a používal jednoduchý jazyk.

TVORBA

POVÍDKY ROMÁNY DOPISY

Rozjímání Nezvěstný Mileně
Ortel Proces Felicii
Proměna Zámek Ottle a rodině
Venkovský lékař
V kárném táboře
Umělec v hladovění (1922)
 PROCES (1914 – 1915)
Román Proces byl vydán až po Kafkově smrti (autor zemřel roku 1924) a z dochovaných útržků, zápisků a
jednotlivých kapitol jej navzdory autorově vůli sestavil a vydal Kafkův blízký přítel Max Brod. Kniha se proto dělí
na dvě části - samotný román Proces a Fragmenty, což je oddíl knihy obsahující nedokončené nebo nedochované
kapitoly.
Text románu Proces zachycuje jednotlivé etapy proměn v myšlení Josefa K. - jeho prvotní rozhořčení nad
neoprávněným obviněním a jistota, že přece musí být nevinný, společně s rozhodnutím, že něco tak absurdního
jako tento proces bude ignorovat, se mění v pochybnosti a nakonec je hlavní hrdina i proti své vůli vtažen do
vnitřního světa zákona a úřednického labyrintu, kde platí naprosto jiná pravidla.
Proces je prodchnutý náladou strachu, pocitu viny ale i bezmocností, která pramení z neúprosně pracující
mašinérie úředníků. Stává se tak existenciální metaforou - Josef K., obyčejný úředníček, který je spokojený ve své
práci, vede však nerovnoměrný boj se záhadným soudem a složitým soudním systémem, kterému - jak se zdá -
nerozumí ve skutečnosti ani sami lidé, kteří pro soud pracují. Josef K. se tak stává symbolem zoufalého člověka,
který se snaží porozumět neznámému a nepřátelskému světu, kterým je obklopen.
Kafkův text má blízko k expresionismu, i když nějaké přesné škatulkování zde vůbec není na místě - Proces je
experimentálním románem, který nás udivuje svou absurditou, neexistujícím prostředím a nesmyslným
procesem.

DÍLO
 na základě vyprávěného děje se tedy jedná o epiku
 absurdní, psychologický román, patří do experimentální tvorby, a to z důvodu složité symboliky a
bourání významové roviny.
 V tomto díle Kafka také detabuizoval otázku morálních stavů v závislosti na vyšší moci.
 objevuje se zde alegorie, existencialismus, expresionismus, fikce
 nedokončený, po smrti vydal a sestavil Max Brod – poprvé vyšel v roce 1925 jako Der Prozess

KOMPOZICE
Nedokončené dílo vydané posmrtně Maxem Brodem, proto 2 části: Proces a Fragmenty, 10 kapitol.
Psáno er-formou, funguje zde tedy vypravěč, který vypráví z pohledu ústřední postavy.
Uplatňuje motiv bezvýchodnosti a paradoxních situací.

DĚJ
Hlavním hrdinou románu je Josef K., osamělý bankovní úředník, žijící v nejmenovaném městě. V den svých
30. narozenin je zatčen. Nikdo mu nesdělí důvod zatčení ani obvinění, které proti němu vznesl neznámý soud.
Zatím je ponechán na svobodě a jen občas ho předvolají k vyšetřování. To se vždy koná na zaprášené půdě
odlehlého činžovního domu. Josef K. považuje nejdříve obžalobu za nesmysl. Cítí se být nevinen a bere vše jako
legraci. Později se začne znepokojovat a snaží se soudní řízení ovlivnit. Vyhledává pomoc advokáta, malíře, který
má styky se soudem. Dovídá se, že soud má pod sebou rozvětvenou organizaci a že neuznává hmatatelné důkazy
neviny. Soud žádá jeho doznání. Josef K. se nakonec přizná, protože začne pochybovat i sám o sobě. Nikdy
nespatří své soudce, ani neslyší rozsudek. V podvečer svých 31. narozenin ho dva muži odvedou do opuštěného
lomu a tam mu vrazí nůž do srdce. Josef K. je zavražděn jako pes, aniž by se bránil = absurdita.
Rámec příběhu tvoří detailně propracované scény, které nespěchají s vyústěním, ale naopak prodlévají ve
svém postupu.

JAZYKOVÁ STRÁNKA
Útvary jazyka: Použití spisovné češtiny, jak v případě vypravěče, tak postav.
Stylové rozvrstvení slovní zásoby, pojmenování: Slova stylově neutrální. Využití řečnických figur (řečnické
otázky prostřednictvím vypravěče).
Textové prostředky: Styl vyprávěcí střídá styl popisný a charakterizační. Dialogy, řeč postav přímá.

ADAPTACE
 filmy Proces (1962, 1993)
 kniha Proces (grafický román, adaptaci ztvárnila Chantal Montellierová a David Zane Mairowitz)
 množství divadelních adaptací, audioknihy
  film Kafka (1991)
 Franz Kafka (1992)
 animovaný film Kafka podle Rybczynského (1992)
 S Kafkou do kina (2002) – německý film sledující Kafku jako diváka začínající kinematografie
 dokumentární Kdo byl Kafka? (2006)
 japonský film Venkovský lékař (2007)

VÝTVARNÉ SOUVISLOSTI
Vlevo tři Kafkovy karikatury, vpravo Franz Kafka ztvárněný Andy Warholem.

KAFKOVA PRAHA
Na fotografiích náměstí Franze Kafky a pomník od Jaroslava Róny. Obojí v Praze 1.
Kafka je zde také pohřben. Se svými rodiči leží na Novém židovském hřbitově ve Strašnicích.

CENA FRANZE KAFKY

 první mezinárodní literární cena v České republice
 zřizovatelem je Společnost Franze Kafky
 pravidelně každý rok udílena od roku 2001

Na fotografii 10. držitel ceny – Václav Havel v roce 2010.

UKÁZKY
Boj s byrokracií (řeč advokáta Hulda o přístupu soudů k prvnímu podání)
„Bohužel, na to musí K. ovšem upozornit, někdy se stává, že první podání u soudu ani nečtou. Přiloží je
prostě ke spisům a připomenou, že výslech a pozorování obžalovaného je prozatím důležitější než všechna
podání. Začne-li žadatel naléhat, podotknou, že před rozhodnutím, jakmile bude sebrán všechen materiál, budou
přezkoumány všechny spisy, tedy také toto první podání, ovšem v náležité souvislosti. Bohužel prý většinou ani
to není pravda, první podání se obyčejně založí nebo se úplně ztratí, a i když zůstane zachováno až do konce,
sotva se čte, jak se advokát dověděl, ovšem jen z doslechu. Toho všeho je třeba litovat, není to však zcela
bezdůvodné. Ať K. nezapomíná, že řízení je neveřejné, veřejným se může stát, pokládá-li to soud za nutné, zákon
však zveřejnění nepředpisuje. Proto také jsou soudní spisy, především obžalovací spis, obžalovanému a jeho
obhájci nepřístupné, takže se všeobecně neví nebo aspoň ne přesně, proti čemu by se první podání mohlo
obracet, a tak může vlastně jen náhodou obsahovat něco, co by mohlo mít význam.“
Poprava
„Pánové posadili K-a na zem, opřeli ho o kámen a položili mu hlavu na svrchní plochu kamene. Přes všechnu
námahu, kterou vynakládali, a přes všechnu ochotu, kterou jim K. projevoval, bylo jeho držení napořád velmi
nucené a nevěrohodné. Jeden z pánů požádal proto druhého, aby mu na chvilku přenechal uložit K-a bez účasti
jiných rukou, ale ani tím se to nezlepšilo. Nakonec ponechali K-a v poloze, jež ani nebyla nejlepší z poloh dosud
získaných. Pak rozepjal jeden pán šosatý kabát a vyňal z pochvy, jež visela na pásu napjatém kolem vesty, dlouhý
tenký řeznický nůž broušený po obou stranách, povznesl jej a zkoumal ostří na světle. Znova začaly ty odporné
zdvořilosti, jeden podal nůž přes K-ovu hlavu druhému, ten jej zas vrátil přes K-ovu hlavu. K. věděl teď zcela
najisto, že by bylo jeho povinností, aby uchopil nůž ve chvíli, kdy se nad tím vznáší z ruky do ruky, a aby jej do
sebe vetkl. Ale neučinil tak, nýbrž otáčel krkem dosud volným a rozhlížel se. Dokonale se osvědčit nemohl,
nedovedl odnít úřadům veškerou práci, odpovědnost za tuto poslední chybu měl ten, kdo mu odepřel zbytek síly
k tomu potřebné. Utkvěl zrakem na posledním poschodí domu, který sousedil s lomem. Jako vyšlehne světlo,
rozletěly se tam okenice jednoho okna, jakýsi člověk, slabý a tenký v té délce a výšce, vyklonil se trhnutím daleko
ven a rozepjal paže ještě dál. Kdo to byl? Přítel? Nějaký dobrý člověk? Někdo, kdo cítil účast? Někdo, kdo chtěl
pomoci? Byl to jednotlivec? Byli to všichni? Byla ještě nějaká pomoc? Byly námitky, na něž se zapomnělo? Zajisté
byly takové námitky. Logika je sice neotřesná, ale člověku, který chce žít, neodolá. Kde je soudce, jejž nikdy
nespatřil? Kde je vysoký soud, k němuž se nikdy nedostal? Zvedl ruce a roztáhl všechny prsty.
Ale na K-ův chřtán se položily ruce jednoho z pánů, zatím co druhý vrazil nůž do srdce a dvakrát jej tam
obrátil. Hasnoucíma očima viděl ještě K., jak pánové, blízko před jeho obličejem, opírajíc se o sebe tvář vedle
tváře, pozorují rozhodnutí. „Jako pes!“ řekl, bylo to, jako by ten stud ho měl přežít.“