Josef Václav Sládek 

miloval český venkov a jeho přírodu. Josef

Kožíšek obohatil naši mateřštinu legendární básničkou o polámaném
mravenečkovi a zároveň byl odborníkem na univerzální nadnárodní jazyk –
esperanto. Jiří Wolker patřil mezi první české skauty, ale bohužel zemřel
velmi mladý na tuberkulózu. Jaroslav Seifert dostal za svoji poezii dokonce i
Nobelovu cenu.

Jan Zahradníček vymyslel celou básnickou sbírku ve vězení, přestože tam

neměl papír ani psací potřeby. Také Oldřich Mikulášek byl později dlouho
zakázaným autorem, naštěstí však mohl psát aspoň soukromě, například o
své rodné Moravě. František Hrubín založil legendární dětský
časopis Mateřídouška a přitom byl odvážným občanem, který se zastával
utiskovaných kolegů. Zdeněk Kriebel dál přednost literatuře před paragrafy,
kterým se původně věnoval coby právník.

Josef Kainar měl problematické dětství, svůj smutek však později dokázal

vyjádřit skvělými jazzovými a bluesovými texty. Jana
Skácela poslali nacisté na otrocké práce, ale naštěstí přežil a mohl
vystudovat filosofii. Emanuel Frynta dovedl k dokonalosti nonsensovou
poezii, když povýšil nesmysl na humor.

Milan Kundera po sovětské okupaci emigroval, poté dosáhl světového

úspěchu jako prozaik a svoji poezii zavrhl. Zdeněk Svěrák napsal oskarový
film i řadu zlidovělých písniček a pohádek. Václav Hrabě nevědomky dodal
slova několika perfektním songům, ačkoli nešťastnou náhodou zemřel ještě
předtím, než byly zhudebněny. Karel Kryl se dočkal demokracie, avšak
zklamaný následným vývojem zanedlouho poté zesnul. Jiří
Žáček vystudoval stavařinu, ale nakonec píše veleúspěšné básničky pro děti.

Jiří Dědeček dokáže inteligentně podat i svoje politické postoje. Ondřej

Hník a Radek Malý jakožto vitální čtyřicátníci představují nejnovější poezii.