Kulturně historické souvislosti

1)Charakteristika doby
Po celá 50. léta 19. stol. vládl v Rakousku Bachovský absolutismus. Na sklonku let se
objevuje zjevná nespokojenost a touha po změně režimu a po liberalizaci rakouské
společnosti. Působily zde vnější, zahraniční síly: Rakousko bylo velkou středoevropskou
mocností, ale už od pařížského míru z roku 1856 dochází k oslabování jeho moci – nemělo
velký zisk z krymské války. V r. 1859 prohraje bitvu u Solferina (severní Itálie)- od této chvíle
dochází k otřesům moci. Liberální směry si na císaři vymohou, že se musí zbavit Bacha a
20.10.1860 vydat tzv. říjnový diplom, na jehož základě se zříká absolutistické vlády, a že
napříště bude vládnout liberálně. Je to počátek ústavně-právních změn. V r. 1861 je vydána
ústava Antona Schmerlinga, která má uzákoňovat základní rozhodnutí císaře. Je nepovedená,
má mnoho chyb – nerozlišuje moc zákonodárnou, výkonnou a soudní; je postavena
centralisticky a ostatní národy tím pobouří. Přijímá podivný volební systém do zemských
sněmů – volí se jen zástupci velkostatkářů, obchodníků, měst, zástupci venkova; ale
nezohledňuje chudé vrstvy a roli žen. V Čechách došlo k oživení života: na poč. 60. let je
založen Sokol, spolek Hlahol, Umělecká beseda. V r. 1862 je otevřeno Prozatimní divadlo
Hálkovou hrou Král Vukašín. V letech 1859 – 1874 vychází Riegrův Naučný slovník. V tomto
období začne také pracovat Hlávkova firma – je spjat s Klatovskem. Počátek 60. let přináší
oživení do života českých zemí i Rakouska. Dochází k všeobecnému uvolnění a přináší také
aktivitu v oblasti spolkové činnosti. Tato doba je počátkem české politiky po r. 1848, když v
době Bachova absolutismu byla zastavena. Vůdcové české politiky zatím zůstali stejní:
František Palacký, František Ladislav Riegr = strana staročechů; mladočeši = Karel
Sladkovský. Staročeši byli výrazně konzervativní, mladočeši sdružovali inteligenci a rodící se
podnikatele. Rieger kontaktuje hraběte Clam Martinice. Dochází k prohloubení spolupráce s
Moravanem KarlemPráškem. Získány noviny. Riegr při jednání s rakouskými úřady neuspěl,
Julianu Grégrovi se podařilo, že 1.1.1861 jsou mu svěřeny Národní listy – stal se jejich
vydavatelem. Riegr zde přijde s programovým prohlášením, v němž vysvětlí záměry české
politiky – touha po svobodě slova, shromažďování, popíše vývoj českého národa do
bodoucnosti. Česká politika se v duchu tohoto programu začne realizovat. Hned první krok je
sporný – Češi se nemohou smířit se Schmerligovou výrazně proněmeckou a prorakouskou
ústavou a přistoupí k politice národní rezistence, na 16 let opouští řady rakouského
parlamentu.Zůstávají v opozici na důkaz nesouhlasu s ústavou. Stávají se pasivními kritiky v
1. polovině 60. let 19. stol.

2)Karolína Světlá (24.února 1830, Praha – 7.září 1889)

Karolína Světlá, vlastním jménem Johanka Rottová, se narodila 24. února 1830 v Praze.
Vyrůstala spolu s mladší sestrou v měšťanské obchodnické rodině. Babička ji přivedla k
lidovému umění a otec ji vštěpoval úctu k lidské práci.
Její výchova byla podle tehdejšího zvyku německá. Školní léta strávila v poněmčelém ústavu,
který jí podlomil zdraví, ale zároveň probudil touhu po vzdělání, které si později sama
doplňovala studiem a četbou. Po prozrazení jejích prvních školních literárních pokusů, kterým
otec nepřál, byla ponechána v domácnosti.
Roku 1843 přišel do rodiny venkovský učitel hudby Petr Mužák, který v ní prohloubil
vlastenectví a přivedl mezi některé známé spisovatele. Roku 1852 se za Petr Mužáka
provdala. Narodila se jim dcera, která však záhy zemřela. Tuto bolest se snažila překonat
duševní prací a vznikly první literární díla. Karolína Světlá žila se svým mužem v Praze, ale
každé prázdniny trávila v rodišti svého muže ve Světlé pod Ještědem. Tento kraj s nedotčenou
přírodou a zdejšími lidmi ji velmi uchvátil a přenesla jej i do svých děl. Zde se cítila jako

1
doma. V tomto kraji se stala úplnou spisovatelkou a přijala umělecký pseudonym Karolína
Světlá.
Velký význam v literárním i osobním životě mělo pro Karolinu Světlou přátelství s Boženou
Němcovou, která ji byla vzorem a dále sblížení s Janem Nerudou.
Karolina Světlá se v životě i ve svých dílech vždy hlásila k vlastenectví, protiměšťáctví,
prostému lidu i právu žen. Účastnila se práce v ženském hnutí, pomáhala mladým ženám v
jejich prosazování v životě. Například spisovatelce Elišce Krásnohorské. Karolinu Světlou
provázely již od mládí různé choroby, které ji ztěžovaly práci. Po roce 1890, kdy s její
zdravotní stav nezlepšil a po smrti svého manžela, ustala ve své literární práci. Od roku 1887,
kdy byla naposledy na Ještědsku, neopustila Prahu a po dlouhé nemoci 7. září 1899 zemřela.

Černý Petříček: Hlavním hrdinou knihy je Černý Petříček, který žije na Koňském trhu a
vychovává svého bratra Františka. Na trhu má zařízený malý krámek,kde leští a prodává staré
knoflíky.Jeho jediným důvěrným přítelem je paní od Beránka, která zas vychovává svou stále
nemocnou dceru Stázičku. Největším Petříčkovým přáním je, aby se František stal knězem.
František a Stázička mají velké hudební nadání. František chodí každý den k Beránkovi a
doprovází Stázičku při zpěvu hrou na housle. Tak se oba mladí lidé do sebe zamilují. Stázička
si má však vzít za muže pyšného úředníka a František vstoupil do semináře. Proto oba utečou
ze slavnostního procesí do ciziny a stanou se pocestnými muzikanty. František je však zabit
jedním bohatým pánem. Stázička se vrací i se svou dceruškou Františkou domů, kde umírá.
Román je obrazem mladé ženy, která si zařídila život po svém, a ani při své smrti toho
nelitovala.

3)Kulturní charakteristika doby

 výtvarné umění – Josef Mánes –malíř; Luděk Marod – grafik a malíř; Delacroix –
francouzský malíř a kreslíř (obraz Dante a Vergilius v pekle); Amálie Mánesová –
malířka;
 literatura – Neruda, Čech, Vrchlický, Sládek, Zeyer, Jirásek, Winter; manifest České
moderny – J.S.Machar, O. Březina, A.. Sova…
 divadlo – Josef Kvapil, Karel Želežný…
 hudba – Smetana, A. Dvořák, Leoš Janáček
 pěvkyně – Ema Destinová…

Znaky českého realismu:

1. znaky světového realismu - např. zobrazování jevů, které se objevují ve společnosti;
zobrazování průměrného člověka; hrdina sledován ve svém vývoji; typická je er-forma;
náměty ze současnosti; důraz na detail; typizace postav a determinace
2. v českém realismu se náměty braly nejen ze současnosti, ale i z historie
3. vypravěč není v díle přítomen
4. každá postava mluvila svým jazykem, např. nářečí, historismus…
5. literární dílo má být přesné, má sloužit jako pramen poznávání
6. problematika zobrazována z různých úhlů pohledu

2
Obsah:
Děj příběhu se odehrává v Podještědí a do děje nás uvádí hádka babky a dědka. „Doba
tehdejší na všecky strany byla spletena, vše povolovalo a šlo jako z klihu; ani kněží, ani
úředníci nevěděli, jak to s nimi dopadne a jak jim to přijde. Jedni říkali, až se dostane
korunní kníže Josef na trůn, všecky kněze dočista že vyžene; druzí zas, tak že se stane
s úřadníky, lid že si bude svoje záležitosti spravovat sám.“1 (náměty z historie, literární dílo
má být přesné a sloužit jako pramen poznání). Celý život spolu prožili v poklidu a nikdy
se nehádali, ale vždycky jak přišla řeč na Frantinu, hned se chytli.
Říkával dědek: „Tahle Frantina, to byla, panečku, nějaká ženská! Takových bylo a bude málo
na světě. V našich horách se již taková nevyvede, a kdyby ještě stály celých tisíc let.“
Na to zas bába: „Neříkám, že hezká a chytrá nebyla, ale pravé víry – ne, to neměla!
Čarodějnice to byla, nechť si mluví kdo chce co chce, a ne ženská jako jiná.“ 2
(každá postava mluvila svým jazykem a ten určoval charakter postavy)
Frantina je již několik let po smrti a málokterý člověk si na ni pamatuje, na to jaká doopravdy
byla. Po babčině smrti, však dědek nenechal Frantinu upadnout v zapomnění a všem o ni
spravedlivě vypověděl. „Neříkám nadarmo, že taková ženština u nás se již nevyvede, a kdyby
stály hory naše ještě celých tisíc let. Nikdy, co mi bůh dopřeje zde života, nepřestanu litovat,
že se jí nedostalo vychování jiného; ta by se byla zaskvěla na dráze ctností křesťanských co
vzor katoličky příkladné.“3 (současné náměty – křesťanství). Dědek šel tenkrát pracovat ke
Kvapilům do dvora. Nepřemýšlel nad ženění a byl velmi protivný. Doma trávil většinu času
za kamny a protože byl tak líný, tak z něj udělali rychtáře, to bylo povolání nenáročné.Tenkrát
to nebylo nic namáhavého, vybíral daně, které potom odváděl úředníkům do panského dvora.
Na schůze nechodil a místo sebe tam vždycky posílal dědka se vzkazem a ten pak přinesl
vzkaz jemu. Stejně by tam k ničemu nebyl, protože by seděl a přikyvoval, jeho srdce bylo
příliš měkké na to, aby se postavil vrchnosti.
Když ho teda ze sedláka povýšili na rychtáře, chtěl se naučit nějaké vědě a stát se alespoň
trošičku vzdělaný. Přes zimu se od kostelníka naučil psát „má“ a „dá“, více už mu nešlo
vtlouct do hlavy. Však i to mu stačilo pro jeho úřad, daně vybíral poctivě a tak jak se mělo,
když mu někdo nezaplatil, musel to zaplatit ze svého, ale nikdy po nikom nic nechtěl.
Důsledkem toho jeho dům postupně chátral a ještě ke všemu ho vykrádala obávaná banda
loupežníků. Té vedl muž, kterého nikdo neznal, nikdo nevěděl jak vypadá, ale všechno mu
vycházelo a loupežníci mu byli doslova oddáni.
Kvapil se jednoho dne oženil s nádhernou dívkou, které se později začalo říkat Frantina.
Frantina byla dívka, která celé své dětství strávila se svým strýcem v lese, daleko od všech
lidí, daleko od civilizace. Její strýc ji učil, že všichni lidé jsou zlí, že se má od nich držet co
nejdále. Avšak za ní do lesa chodil hoch, se kterým se spřátelila a on ji vždy vyprávěl jací lidé
jsou. Trávili společně hodně času. „Chodili jsme po lese tam, kde nemíval strýc v obyčeji se
procházet; bála jsem se tuze, aby mého přítele se mnou nespatřil a mi nezakázal, abych s ním
nic neměla, žeť z toho falešného plemene lidského.“4 (zobrazování jevů ve společnosti,
vypravěč není v díle přítomen, každá postava má svůj charakteristický jazyk) Ale
jednou se stala zvláštní věc a hoch již za Frantinou nepřišel. Ona se rozhodla, že ho půjde
hledat a půjde mezi lidi. Ve vesnici potkala rychtáře, kterému se velmi zalíbila, on se jí také
líbil a protože věděla, že je nemocný rozhodla se, že mu pomůže. Proto se spolu vzali. Ona
byla pohanka a převážná většina lidí ve vesnici byli křesťané, jí však nedělalo problémy se
něco učit a brzy se modlila devětkrát denně jako ostatní lidé. S láskou se starala o manžela, i
1
Světlá, K., Frantina, Československý spisovatel v Praze, 1988, str. 35-36
2
Světlá, K., Frantina, Československý spisovatel v Praze, 1988, str. 21
3
Světlá, K., Frantina, Československý spisovatel v Praze, 1988, str. 97
4
Světlá, K., Frantina, Československý spisovatel v Praze, 1988, str.68

3
když ho nikdy doopravdy nemilovala a o celý statek. Svou lásku se snažila dávat všem lidem,
ale nikdo jí lásku nevracel takovým dílem, jakým by si zasloužila.
Svatý Josefe! To byly nějaké oči, až to se mnou trhlo. Takových krom ní nikdo již na světě
neměl a mít nebude. Plápolaly jí pod černými řasami jako dva nejjasnější paprsky ranního
sluníčka; člověk dlouho nevydržel do nich se dívat, hned se mu udělaly z jich záře mžitky před
očima. Nemusila jediného slova promluvit, a přec každý věděl, co mu chce, její pohled znal
všecko tak vyjevit jako u jiného nejobratnější řeč.5
(popis Frantiny)
Osud byl k Frantině velice krutý. Nemoc manžela se stupňovala a nakonec Frantina ovdověla.
Ten den byl zvláštní, nikdo na něm nic zvláštního nepozoroval. „ Konečně na ní si žádal
pohádku, a to hodně žertovnou, že má dnes chuť se zasmát. Vyhověla mu, a na jaký si jen
vzpomněla šprým, každý do svého povídání vpletla. Když byla právě v nejlepším, žert stíhal
žert, a on najednou již se nesmál, podívala se naň, proč ve veselosti ustává, a tu teprv viděla –
že má oči v sloup.“ 6 (popis jevů ve společnosti, zobrazení průměrného člověka, typická
er – forma). Byla to pro ni veliká rána. Po jeho smrti, se musela zvolit osoba, která se
rychtářského řemesla ujme. Tou osobou byla zvolena Frantina a zastupovala ho velmi poctivě
a dobře.
Selka zabrala se do svého nového úřadu, který ovšem již delší čas zapřenou zastávala,
s takovou horlivostí, že snad neměla ve dne v noci jiného myšlení, než jak by vše nejlépe
zavedla.7
(vypravěč není v díle přítomný, popis současnosti a jevů ve společnosti)
Lidé však viděli jak se Frantina trápí, po smrti svého manžela, proto se snažili sehnat pro ni
nového muže. „Od té chvíle, co se v okolí rozneslo, že dvorský sedlák Kvapil je v pánu, k nám
se předjížděli o překot ze všech stran na kočárech ověnčených a koních zapletených jako
družice. Hlásili se k ní statkáři, mlynáři, sládci, samí největší nás boháči, vdovci i
svobodníci, mladí i v letech prostředních.“ 8 (popis jevů ve společnosti). Ona však o žádného
nestála. Jednoho dne přijel do města Apolinář a nikdo mu neřekl jinak než „pan Apolín“ nebo
„hrabě Apolín“. Byl to muž, kterého lidé chtěli pro Frantinu. Byl bohatý a bylo vidět, že mu
jeho obchod se dřevem vynáší. Avšak jeho otec a ostatní lidé z vesnici už nemohli dále snášet
vysoké daně a Březina vystoupil proti pánům, ale byl i se svou rodinou vyhnán. Víc o nich
nikdo neslyšel, avšak po nějaké době se jeho syn – Apolinář Březina do vesnice vrátil. Byl
povrchní a s lidmi se nebavil, když nešlo o obchod. S nabídkou koupi dřeva přišel i do
stavení, kde žila Frantina. „Nuže teď konečně mi bude spatřiti tu vyhlášenou soudkyni a
mudrkyni, tu druhou královnu Sábu, která byla rovněž tak slavně jako Marie Terezie
panovala, kdyby se byla narodila v císařském paláci. To bude asi vzácná podívaná na tu
nejapnou selku, kterou potutelní sousedé nad sebou rychtářem udělali, aby za ně lakotným
pánům platila pokuty.“9(popisuje aktuální jevy ve společnosti, ale zároveň se obrací do
minulosti – panování Marie Terezie). Když se však uviděli, oba dva ztuhli.
Frantina však na tom byla stejně, beznadějně se zamilovala do Apolena. Přestaly ji zajímat její
rychtářské povinnosti a začala plánovat svatbu. Den před svatbou však přišla strašlivá rána.
Zjistila pravdu o svém milovaném muži. Byl to on, kdo velel místním loupežníkům, to on byl
jejich strašlivý vůdce. Neváhala a v den svatby svého muže zabila – probodla mu nožem
srdce. Mezi lidmi na ni nepadl ani stín podezření, kolovaly zvěsti, že ho zabili loupežníci. Ona
jediná však znala pravdu. Opět se vrhla s vervou do práce, jako po smrti jejího prvního
manžela. Usilovně pracovala aby zahnala bolest a výčitky. Když umírala, přivolala si
Bartoloma a všechno mu o svém životě a provinění vypověděla. Povídala jak milovala
5
Světlá, K., Frantina, Československý spisovatel v Praze, 1988, str. 52-53
6
Světlá, K., Frantina, Československý spisovatel v Praze, 1988, str.90-91
7
Světlá, K., Frantina, Československý spisovatel v Praze, 1988, str. 104
8
Světlá, K., Frantina, Československý spisovatel v Praze, 1988, str.100 - 101
9
Světlá, K., Frantina, Československý spisovatel v Praze, 1988,, str.123

4
Apolena, ale její láska ji zradila a dozvěděla se o něm tu hroznou pravdu. Proto ho nalákala do
jejich jeskyně a tam ho probodla. „ Dej mne do rakve položit v těchto mých šatech
svatebních,m i vymysli si něco, abys to mohl učinit již druhý den a nikoli teprve třetí a
zároveň mohl dát hned víko zabednit. V noci mne pak s rakví zdvihni, zaobal do příkrovu a
odnes. Nebudu ti těžká a bát se mne také nemusíš. Vždyť sem pohanka, jak vždy mi vyčítals,
nemám v sobě deše, kteráž by tě strašila. V jeskyni vedle Apolína mne polož. Směle mne do
nesvěcené země ustlat můžeš, vždyť nejsem vaší víry… (každá postava mluvila
charakteristickým jazykem;vypravěč se nevyskytuje v díle;popis činnosti)
I přes tuto strašlivou zpověď, kterou byl Bartolom velice zdrcen, učinil po její smrti to co po
něm žádala. „Položil jsem ji, jak si toho přála, v jeskyni na mech právě vedle ženicha,
Zachovalo se jeho tělo v tom studeném sklepení, vypadal jako zaživa, nůž dosud v srdci mu
vězel. Vytáhl jsem mu ho z prsou a do studánky spustil, aby byla s ním potopena všecka
památka o smutném tom ději.“ 10 (vypravěč se v díle nevyskytuje, detailní popis činnosti).
A tak Frantina ležela po boku muže, kterého vždy nejvíce milovala.

Vlastní názor:

10
Světlá, K., Frantina, Československý spisovatel v Praze, 1988, str.223 - 224

5
 Děj celého příběhu se odehrává ve vesničce Světlá pod Ještědem. Tato
vesnice výrazně ovlivnila život Karolíny a dokonce si podle ní vzala i svůj
pseudonym – Světlá.
Román je napsán na základě pravdivých událostí, které se dochovaly díky
vyprávění pravnučky Bartoloma. Světlá od místních lidí a především od té
pravnučky, získala informace o Frantině životě.
Celý román je silně ovlivněn křesťanstvím – katolickou vírou a tehdejší
dobou. Lidí jsou všichni pomalu až donuceni vyznávat boha, musí se denně
devětkrát modlit a jinými způsoby vyznávat a dokazovat svoji víru. Kritika
křesťanství a jeho zákonů je zde jen lehce nastíněna. Další problém, který
pravděpodobně chtěla autorka vyzdvihnout v tehdejší společnosti, bylo nízké
postavené žen, proti mužům. Každá žena zde, byla jen „posluhovačkou“ svého
muže. Starala se o něj, vařila mu, prala a uklízela. Je zde typická žena
v domácnosti. Až po smrti svého manžela se Frantina vymaní z toho stereotypu
a s radostí převezme po nebožtíkovi funkci rychtáře. Tím se jí zvýší postavení,
jako snad jediné ženě v románu.
Co se týče jazyka díla, ten byl středně složitý. Občas mi dělalo problém
přečíst a pochopit některé části psané v nářečí, ale po několika stránkách si
člověk trochu zvykl. Nářečí jezde hojně využíváno a hodně přibližuje tehdejší
dobu a zvyky. Celkově jsou díla z této doby poměrně složité, a to jak jazykem
tak formou, na čtení.
Postava Frantiny mě ale velice zaujala. Líbila se mi její odvaha a
sebezapření. Vždy se radši obětovala pro druhé. Již jako malá bydlela v lese jen
se svým strýcem, daleko od lidí a všech. I přes všechno toto, se rozhodla vydat
se hledat svého ztraceného přítele a to mezi lidi, které znala jenom z doslechu.
Dokázala potlačit ten rozdíl a poměrně šťastně se provdala. Dokonce přijmula i
víru, i když nikdy doopravdy nevěřila. Pak ji osud přinesl první těžkou ránu a
ona ovdověla. Ani po tom se však nevzdala a vzala na sebe další břemeno –
rychtářské povinnosti. Její život nebyl lehký, ale nakonec zemřela šťastně,
protože věděla, že už navěky bude se svým milovaným mužem.
Knížku bych si rozhodně nepřečetla znovu sama od sebe, nebyla vyloženě
špatná, ale příliš mě prostě nezaujala. Je to spíše celkově obdobím, než autorem.

6
Bibliografie:
Světlá, K., Frantina, Československý spisovatel v Praze, 1988

………………………..