BOŽENA NĚMCOVÁ - asi 1820 – 1862

- vlastním jménem Barbora (Barunka ) Panklová

- její původ je dodnes zahalen tajemstvím
- pravděpodobně se narodila sestře kněžny Zaháňské – Dorothey a jejímu milenci
francouzskému hraběti – Clam-Martinicovi – tajně v jihofrancouzských lázních
- poté byla dána na výchovu do rodiny Panklových, kteří sloužili na panství kněžny Zaháňské
- ( ta měla své panství v Ratibořicích u České Skalice – blízko Náchoda)
- příjmení Panklová získala, až si její matku Terezii Novotnou r. 1820 vzal Johann Pankl
- ( její matka – pracovala jako služka, otec – panský kočí)
- r. 1821 se rodina přestěhovala do Ratibořic – zde bylo letní sídlo kněžny Zaháňské
- tady také Němcová strávila své dětství
- do Ratibořic se za nimi přistěhovala i jejich babička Magdaléna Novotná, která měla na
výchovu Barunky velký vliv
- školu navštěvovala v České Skalici
- a později byla vychovávána na zámku ve Chvalkovicích
- v 17 letech byla provdána za svého budoucího muže – Josefa Němce, který byl o 15 let
starší– a pracoval jako komisař finanční stráže = celník
- manželství nebylo příliš šťastné – přesto měli spolu 4 děti
– Němec byl drsný hrubý člověk
- Němcová byla jemná, půvabná žena , společensky angažovaná
- Němec měl však velké vlastenecké cítění, a proto byl pro svou vlasteneckou činnost
překládán z místa na místo
- seznámil ji s předními představiteli vlastenecké a kulturní inteligence a spisovateli
- se svým mužem byla nucena pobývat na Chodsku - v Domažlicích, Uhrách, Praze a na
Slovensku
- r.1848 byl Josef Němec obviněn ze spiknutí a později přišel i o práci
- začíná velmi těžké období Němcové – rozpadá se jí manželství, r.1853 jí umírá nejstarší syn
Hynek, sama je nemocná a trpí velkými existenčními starostmi – v těchto těžký dobách píše
svou nejznámější povídku Babička
- r.1861 odjíždí k přátelům do Litomyšle a odtud ji o Vánocích již velmi nemocnou
Němec odváží do Prahy , kde 21.1. ledna 1862 umírá a je pochována na vyšehradském
hřbitově – na Slavíně

pomník B.Němcové
DÍLO:

- do literatury vstupuje básněmi – Slavné ráno a Ženám českým

- poté následovala prozaická díla :

pohádky:

Národní báchorky a pověsti – 1845 – 47- toto dílo obsahuje pohádky, legendy a pověsti
Slovenské pohádky a pověsti – 1857- 58 – jsou to převyprávěné slovenské pohádky

( v lidových pohádkách Božena Němcová zvýraznila absolutní spravedlnost, jednoznačně

dává zvítězit lásce a dobru )

národopisné studie:

Obrazy z okolí domažlického – 1845 - zachycuje zde život chodského lidu, kulturu, zvyky,
kroje
tyto povídky vycházely časopisecky

povídky
- ty tvoří jádro její tvorby a vznikaly až v posledních deseti letech jejího života

Baruška, Karla, Divá Bára, Domácí nemoc, Dobrý člověk, Hospodyně na slovíčko,
V zámku a podzámčí, Pohorská vesnice, Chudí lidé, Chýše pod horami, Pan učitel,

vrcholnou povídkou je Babička – r.1855

- podtitul knihy – Obrazy z venkovského života
- velmi zidealizovaně popisuje vzpomínky na své dětství prožité v ratibořickém údolí
- hlavní dějová osnova babičky se skládá ze dvou pásem:
první : je věnováno životu na Starém bělidle
- ústřední postavou se zde stává babička, která se stala symbolem dobra a lásky, lidové
moudrosti a nositelkou celého množství vesnických zvyků a tradic. Tráví tady se svými
čtyřmi vnoučaty – mezi nimi i Barunka – poslední léta svého života a svým láskyplným
chováním a ochotou vždy pomoci, si získává všechny lidi ve svém okolí – dokonce i kněžnu
Zaháňskou.
Kromě babičky se zde setkáváme i s jinými postavami knihy – bláznivou Viktorkou,
která se pomátla na rozumu z nešťastné lásky k vojákovi=černému myslivci, se kterým
čekala dítě, se schovankou kněžny Zaháňské – slečnou Hortensií, s rodinou mlynáře nebo
Kristlou – dívkou z hospody a jejím mládencem Jakubem, kterého babička zachránila
před vojnou , s chudým Kudrnou, kterému zajistila práci u kněžny aj.
druhé: představuje popis přírodního dění během jednotlivých ročních období a vylíčení
života od jara až do zimy – chronologicky zachytila lidové zvyky a obyčeje – draní peří,
Mikuláše, Vánoce, loučení se se zimou, vynášení smrti, Velikonoce, dožínky atd.
V zámku a podzámčí – dochází zde ke konfrontaci dvou společenských prostředí:
Na jedné straně ukazuje zahálčivý způsob života na zámku, kde žijí bezdětní manželé
Skočdopolovic, kteří si koupili zámek a i šlechtický titul hrabě ze Springenfeldu.
Poznáváme přepychový život zámecké rodiny , kdy paní Skočdopolová poskytuje svému
psíkovi Jolimu ty nejvybranější pochoutky na křišťálových miskách.
Na druhé straně se seznamuje s životem a chudobou v podzámčí – kde se stává ústřední
postavou malý Vojtíšek – syn vdovy Karáskové, která i s dalším malým dítětem umírá na
choleru.
Spojnicí mezi těmito dvěma světy je další významná postava díla pan doktor.
Zlom v chování nafoukané paní kněžny nastává ve chvíli , kdy sama onemocní cholerou a
zakouší utrpení i ostatních lidí. V jejím novém pohledu na svět ji pomáhá pan doktor, který jí
spoustu věcí ukazuje a odhaluje.
Malý Vojtíšek jednoho dne zachrání psíka paní kněžny, který se neopatrností její služky
dostává do nebezpečí a paní kněžna se Vojtíška ujímá.
Celé dílo vrcholí přiznáním pana hraběte, že má nemanželské dítě, které je umístěno
v sirotčinci.
Uzdravená a šťastná paní kněžna se sirotka ujímá a všem začíná na zámku nový život.

Divá Bára

"Divá Bára" je jedno z nejvýznamnějších děl českého romantismu, jehož autorem je Karel
Jaromír Erben. Tento literární skvost, patřící do sbírky "Kytice", vypráví příběh mladé dívky
jménem Bára, která je známá svou divokou a nepoddajnou povahou.

Příběh se odehrává v malebném venkovském prostředí, kde Bára žije se svým otcem, starým
rybářem. Bára je ztělesněním divoké přírody; miluje svobodu, je silná, nezávislá a nebojí se
stát proti společenským konvencím. Její divokost a krása přitahují pozornost mnoha mužů, ale
ona je odmítá, neboť se nechce vázat a ztratit svou svobodu.

Jednoho dne se však Bára zamiluje do mladíka, který je jí rovnocenným partnerem jak svou
silou, tak touhou po svobodě. Jejich vztah je plný vášně, ale také konfliktů, protože oba mají
silné osobnosti a nechtějí se podřídit.

Tragédie nastane, když Bára při bouři vyjde na loď zachránit svého otce. Přes veškerou snahu
je oba zastihne neštěstí. Bára zahyne, což zanechá jejího milého i celou vesnici v hlubokém
žalu.

"Divá Bára" je příběhem o lásce, svobodě, divokosti a také tragédii. Erben v něm mistrovsky
zachycuje krásu české krajiny, lidové tradice a pověry, ale především hloubku lidských emocí
a vášní. Dílo reflektuje romantickou ideu přírody jako zdroje pravdy a krásy, zároveň ale
ukazuje na nevyhnutelné střety mezi lidskými touhami a společenskými omezeními.
KAREL HAVLÍČEK BOROVSKÝ 1821- 1856

- básník, novinář – je považován za zakladatele žurnalistiky, satiry a literární kritiky

- narodil se v Borové u Přibyslavi
- odtud získal své příjmení – tak začal podepisovat své první články
- jeho otec vlastnil kupecký krámek a malé hospodářství
- aby syn mohl studovat, rodina se přestěhoval do Německého Brodu
- absolvoval studium na gymnáziu v Německém Brodu ( dnes Havlíčkův Brod ) - r. 1838
- ve škole nepatřil k nejlepším studentům ani prospěchově, ani chováním
- poté začal studovat filosofii v Praze – zde si uvědomuje národní cítění – seznamuje se s díly
Kolára, Čelakovského
- po dvouletém studiu filosofie, se pak rozhodl pro studia další
- otec z něj chtěl mít právníka, matka kněze
- nakonec vstoupil do kněžského semináře, aby mohl co nejlépe působit na lid
- seminář jej však velmi zklamal – nemůže se ztotožnit s kasárenským způsobem života,
s drilem a jen formálním pojetím víry. Všude spatřoval faleš a přetvářku.
- zjišťuje , že církev je konzervativní a protinárodní
- za rok seminář opouští a stává se až do konce svého života odpůrcem a kritikem církve
- Havlíček cestuje po českých krajích a Slovensku – a je velkým pozorovatelem lidu, sleduje
jeho život a názory
- r.1842 dostává prostřednictvím Šafaříka místo vychovatele v rodině ruského profesora
- odjíždí do Moskvy – nadšen myšlenkou slovanské vzájemnosti
- zpočátku byl ruským prostředím nadšen, ale po několika měsících poznává pravdu o
sociálních poměrech v carském Rusku a zjišťuje , že ruský absolutismus je ještě mnohem
horší, než rakouský
- r.1844 se vrací domů – do Německého Brodu - s přesvědčením, že slovanská vzájemnost je
zcela nemožná
- r. 1845 odjíždí do Prahy , kde se chce věnovat novinářské činnosti:
- r. 1846 se stal redaktorem v redakci - Pražské noviny
- r. 1848 působí v redakci – Národních novin, vedle kterých si založil jejich satirickou
a humoristickou přílohu Šotek – tady se začaly objevovat ostré epigramy, vtipy,
parodické politické texty zaměřené na vládu
/ věnuje se také politickému životu – stal se poslancem říšského sněmu – od.r. 1849
proti vídeňské vládě ostře vystupuje a stává se nepohodlnou osobou /
- Havlíčkovi byla novinářská činnost v Praze zakázána – r. 1850 vyšlo poslední číslo
Národních novin
- a tak se přesunul do Kutné Hory – již v květnu r. 1850 začal vydávat svůj poslední
časopis Slovan - působení tohoto časopisu bylo protkáno neustálými konflikty s policií
a soudy
- nakonec r. 1851 Havlíček vydávání tohoto časopisu sám zastaví, aby předešel úřednímu
zákazu
- Havlíček se vrací zpět do Německého Brodu, kde jej 16.12.1851 kolem třetí hodiny ranní
Rakouská policie zatýká a deportuje jej do Brixenu – do rakouských Alp
- zde je nucen pobývat čtyři roky – přijíždí jej navštívit na nějaký čas i jeho žena s dcerou,
ta jej však, aniž by to tušili nakazí tuberkulózou
- tady taky vznikají jeho tři nejzávažnější satirické básnické skladby
Tyrolské elegie
Král Lávra
Křest svatého Vladimíra
- na jaře r. 1855 se vrací zpět do vlasti, žena už nežije a přátelé se ze strachu od něj odvracejí
- umírá 29.7. 1856 a jeho pohřeb se stal celonárodní demonstrací – B.Němcová mu klade
na rakev trnovou korunu, jako symbol mučednictví

DÍLO:

- je tvůrcem a pěstitelem epigramu

epigram = krátká satirická vtipná útočná báseň s pointou /myšlenkou/
vyjadřoval v nich svůj kritický postoj ke světu a životu
napsal 5 oddílů epigramů, nazvaných podle toho, jaké instituci je věnoval
Církvi, Králi, Vlasti, Múzám, Světu

Satirické básnické skladby :

TYROLSKÉ ELEGIE - 1852

- název je myšlen ironicky = > elegie = žalozpěv , zde jde i vtipnou ironickou skladbu
- líčí zde humorně své zatčení a deportaci do Brixenu
- vyjadřuje zde svůj odpor k despotické absolutistické vládě

"Tyrolské elegie" je báseň českého básníka Karla Hynka Máchy, napsaná v roce 1831.
Toto dílo vzniklo jako reakce na politické a společenské události v Tyrolsku na počátku
19. století, zejména na boj Tyrolanů proti napoleonským vojskům v letech 1809. Mácha
v "Tyrolských elegiích" vyjadřuje svůj obdiv k odvaze a vlastenectví Tyrolanů, kteří se
postavili proti přesile a bojovali za svou svobodu.

Dílo je rozděleno do několika částí, v nichž Mácha lyricky popisuje krásu tyrolské
krajiny, hrdinství jejích obyvatel a tragédii války, která tuto idylickou krajinu změnila
na bojiště. Báseň je propletena elegickým tónem, reflektujícím ztrátu, smutek a
melancholii nad nepřízní osudu a nad krutostí války.

"Tyrolské elegie" nejsou jen poctou Tyrolsku a jeho lidem, ale také výrazem Máchova
pacifismu a jeho snahy o nalezení univerzálního lidského bratrství a míru. Mácha zde
vyjadřuje své rozčarování z politické situace své doby, z nepřátelství mezi národy a z
neustálého cyklu násilí a utrpení, které války přinášejí.

Toto dílo je také významné svým jazykem a stylem, který odráží Máchovu osobitou
poetiku a jeho schopnost proměnit politické a sociální téma v hluboce lidský a
emocionálně silný literární zážitek. "Tyrolské elegie" představují jednu z mála
Máchových básní s konkrétním historickým a politickým kontextem, což je výjimečné v
kontextu jeho celkového díla, které je často zaměřeno spíše na univerzální a filozofická
témata.
KRÁL LÁVRA – 1854

- jedná se o převyprávění staré irské pověsti o králi s oslíma ušima, kterou přenesl do českého
prostředí
- postavy : král Lávra, holič – Kukulín, jeho matka , poustevníček
- jedná se o kritiku společnosti – kde vládne absolutisticky pouze jeden člověk
- vysmívá se hlouposti korunovaných hlav a omezenosti systému

Dílo "Král Lávra" je satirická báseň napsaná Karlem Havlíčkem Borovským, poprvé
publikovaná v roce 1849. Tato báseň je považována za jeden z vrcholů českého
literárního humoru a satiry 19. století a kriticky se vyjadřuje k politické a sociální
situaci v tehdejším Čechách.

Příběh se točí kolem krále Lávry, který je známý svými dlouhými ušima, jež pečlivě
skrývá pod svou korunou, aby jeho tajemství nebylo odhaleno. Král si najímá osobního
holiče, kterému se musí zavázat, že o jeho uších nikomu neřekne. Holič, nesoucí tíhu
tohoto tajemství, to však nedokáže vydržet a své tajemství se rozhodne "vyzradit" zemi,
do které zařízne. Z této země pak vyroste rákosí, které šeptá pravdu o králových uších.

Báseň vrcholí momentem, kdy se pravda o králových uších rozšíří mezi lid, což krále
Lávru staví do směšné situace. Přestože se snaží situaci zachránit, nakonec je zesměšněn
před celým královstvím.

"Král Lávra" je alegorií na absolutistické vládce a na společnost, která přehlíží nebo se

bojí otevřeně hovořit o nedostatcích a chybách svých vůdců. Havlíček skrze tuto báseň
poukazuje na důležitost svobody slova a kritiky autorit, stejně jako na nebezpečí, které
představuje společenské ticho a poslušnost. Dílo je oslavou odvahy říci pravdu a zároveň
satirou na ty, kteří si udržují moc skrze utajování a manipulaci.

KŘEST SVATÉHO VLADIMÍRA

- nedokončená skladby
- námět se váže k historické legendě o nástupu křesťanství v Kyjevské Rusi
- kdy dal ruský car vhodit sochu pohanského boha Peruna do vody
- tato skladba právě líčí konflikt pohanského boha Peruna s ruským carem Vladimírem
- konflikt končí Perunovým zatčením, soudem a utopením
- a celá skladba pak konkurzem na novou církev

Mezi další díla patří : např.

Obrazy z Rus – reportáže z Ruska, které píše pod jeho vlivem pobytu v Rusku

Pojmy:

- satira – útočná, humorně podaná kritika

- ironie – vtipné, výsměšné vyjádření, často využívajícího protikladu
- sarkasmus – jedovatý až urážlivý posměšek