c




 

5.1.1998

Zemřel Richard Glazar

î posledních dnech loňského roku přišla zpráva, že z tohoto světa z vlastní vůle odešel Richard Glazar, jeden ze
čtyřiapadesáti válku přeživších obětí vyvražďovacího tábora Treblinka a v čase své smrti zřejmě poslední aktivní
svědek tamější vzpoury v srpnu 1943. Jeho smrt vnější podobností připomíná dobrovolné odchody osvětimských
vězňů Prima Leviho, Tadeuzse Borowského nebo Jeana Ameryho, kteří stejně jako Glazar zachytili svou
strašlivou zkušenost literárně. Glazarova sebevražda - provedená skokem z okna pražského penzionu - souvisí
pravděpodobně bezprostředněji s nedávným skonem jeho manželky než s půl století starými hrůzami. I tak se
nelze zbavit myšlenek, jež koneckonců sám Glazar před třemi lety v rozhovoru pro tento časopis (Respekt č.
7/95) formuloval takto: "Nejsem si jist, zda to (sebevraždy P. Leviho a J. Ameryho, pozn. J. P.) nebylo právě
kvůli tomu hroznému ponížení či zda neměli strach, tak jak stárli, před umíráním, jehož byli neustálými svědky.
Nejde o smrt, ale vždy o to, co jí předchází."
Richard Glazar (nar. 1920) nebyl filozofem nebo historikem, nebyl ani tím, čemu se dalo říci profesionální
literát. Do dějin holocaustu se Glazar zapíše jako očitý svědek, jako autor svědectví, jež i v tom rozsáhlém
kvantu literatury o šoa nebude možné přehlédnout. Svou knihou Treblinka, slovo jak z dětské říkanky splnil
závazek vyplývající z té ohromné nepravděpodobnosti, že se právě jemu z mnoha a mnoha desítek tisíc podařilo
přežít. î Treblince bylo v letech 1942-1943 na rozměru několika fotbalových hřišť (o přibližně 400x600
metrech) usmrceno více než 700 tisíc lidí, každý den několik tisíc. Po příjezdu transportu okamžitě následovala
cesta do plynových komor. Ani selekce tu - na rozdíl od Osvětimi - neprobíhala, žádné tetování, hned
"dezinfekční koupel" a kremační pece. Jedinou výjimku tvořilo pár lidí nahodile vyčleněných na otrocké práce,
především na odklízení mrtvých. Richard Glazar se v říjnu 1942 vůlí náhody dostal právě mezi ně. î citovaném
rozhovoru o tom říká toto: "Když mě, už svlečeného do naha, vytáhl esesák z řady čekajících lidí, vůbec jsem
nevěděl, co se děje. (...) Cítil jsem, že všechno kolem mě je obrovské vlnobití, kterému se nesmím vzpěčovat,
jinak okamžitě zajdu. Musím si na vlny lehnout a ony mnou budou pohybovat samy. A tak se mi podařilo přežít
ty první, nejdůležitější chvíle. Zbytek byla jen snaha udržet se naživu další minutu, další hodinu, další den."
2. srpna 1943 se sedm stovek ubitých, ponížených a zbědovaných treblinských vězňů, vyzbrojených několika
složitě získanými granáty, pěti puškami, revolverem a zápalnými láhvemi, vzbouřilo. Sebevražedná a
osamocená revolta nemohla skončit jinak než rychlou smrtí většiny vzbouřenců, přesto se jí podařilo treblinský
stroj na smrt natolik ochromit, že ho brzy nato Němci přestali používat. Přežít se podařilo třiadvacetiletému
Glazarovi a jeho kamarádovi Karlovi Ungerovi. Jejich celodenním úkrytem v močálu se začíná druhé dějství bez
velké nadsázky jednoho z nejdramatičtějších příběhů tohoto století. Z Treblinky na severovýchodě Polska se jim
po neuvěřitelné pouti, během níž mohl každý chybný krok znamenat smrt, podařilo získat falešné dokumenty a
přečkat poslední roky války v srdci Německa, v ocelárnách v Mannheimu. Glazar s Ungerem, dva mladí čeští
Židé, kteří měli být již dávno fakticky i sociálně mrtví, tu pracovali jako pomocné árijské síly z protektorátu.
Glazar, jak říkal, byl "posedlý touhou přežít, aby podal svědectví". î knize Treblinka, slovo jak z dětské
říkanky, která po dlouhých peripetiích (psát ji začal bezprostředně po válce, pak o ni však nebyl zájem, v roce
1969 Glazar odešel z opět okupované země do Švýcarska) vyšla česky až v roce 1995 (nakl. Torst), toto své
odhodlání splnil.
Kdo se s Richardem Glazarem třeba jen krátce setkal, ví, že se jednalo o člověka s jemností i humorem a s jaksi
překvapivě vyrovnaným a racionálním pohledem na svět i na hrůzu, kterou musel on sám projít. Účast na
vzpouře, která rozhodně nezůstala omezena jen na ten jeden heroický den v srpnu 1943, ale byla přítomná v
celém jeho životě, ho vyztužila noblesou a důstojností. Není třeba pochybovat, že tento poslední svědek z
Treblinky takovým zůstal až do úplného konce.
Autor/ři: Jiří Peňás