GATO

SOUMRAKODLAK

indiánských čarodějů a učedníkům zen II


BRNO 1996
© GATO 1996
Cover photo © J. T. H. 1996
Layout © Boris Mysliveček 1996
© Spolek přátel vydávání časopisu HOST
© Intermezzo
A pravda je
jak hlava Medusy
Ti co o ní mohou
aspoň ř íct
ji viděli jen v zrcadle

MÍSTO PŘEDMLUVY, ÚVODU ČI ČEHOKOLIV
PODOBNÉHO
 MANG GONG OBJASŇUJE SVOJE KATZ!
Zenový mistr Mang Gong se svým př ítelem mistrem He Wolem navštívili jeden klášter. Př i obědě již bylo jídlo rozděleno a všichni
čekali na signál čuk-pi. Náhle He Wol vykř ikl: Katz!
Všichni byli zmateni a zaskočeni. Pohlédli na He Wola s údivem, ale ten bez ohledu na ostatní začal jíst. Mniši začali také jíst, ale
př emýšleli, proč mistr vykř ikl a co jeho výkř ik znamená.
Jídlo skončilo, misky byly vytř eny a zabaleny do plátna.
Zazněl signál čuk-pi a všichni vstali. Vtom Mang Gong vykř ikl: Katz!
Opět byli všichni zmateni. Po chvilce několik mnichů poprosilo Mang Gonga o poučení. Nejprve ř ekl: Je mi líto, ale nemohu vám
odpovědět.
Ale pak ř ekl: Nerad otvírám ústa, ale když tak naléháte a upř ímně se snažíte porozumět, poučím vás. Pak náhle vykř ikl: KATZ!
A odešel.
SOUMRAKODLAK
 DLOUHÁ DLOUHÁ LETNÍ NOC
Kamkoliv jsem se ten den podíval, viděl jsem bledé světlo. Mělo mě to napadnout hned. Ach, bože, často mívám pocit, že jsem krab
a věci vidím a rozpoznávám teprve poté, co jsem je minul.
Už podle toho bledého světla jsem měl poznat, co je to za den. Nemyslím, že by nějaké světlo bylo lepší než jiné, ale př esto. Jsem
na cestách dost dlouho, abych věděl, kdy někam jít a kdy zas ne.
Ale vdávala se mi kamarádka z lesů. Ne z těch obyčejných, kde člověk nic neuvidí a neuslyší. Ale z těch dávných pralesů, kde se
ještě může př ihodit všechno, co člověka právě napadne. Stačí ř íct: Pojď si hrát na objevovanou. A ty zmizíš a ten druhý tě musí najít,
můžeš být veverka, moudrý trouchnivějící pař ez, lehký vánek z jihu, veselý tulák – a teď hledej. Nebo za měsíční noci lze i toto: zmizet
úplně do toho druhého, vypůjčit si polovinu jeho těla a hrát si spolu. Zaujme tě nějaký př edmět, pomyslíš na něj a ten druhý ho musí
vypátrat, vzít do své ruky a př edat jej do tvé. A ty s ním uděláš to, co si ten druhý př eje. Navádí tě, stáčí ti zrak, lechtá tě myšlenkami.
Když si nedokážeš pomoci, začne se kmitat ještěrčí jazyk ve tvých ústech. Je to jediná část těla, která patř í zároveň oběma.
Ale to musí být krásná měsíční noc a puklina mezi dvěma světy musí být odkryta asi jako záclona v poletujícím pokoji.
A teď se vdávala. Nikdo nemůže žít ve škvíř e mezi dvěma světy, lesem a Pralesem, poté, co př estal chápat jeden z nich. Ještě teď,
po tolika letech, co padl poslední pralesní strom a př imáčkl mě čelistí do tohoto světa, můžu ukázat jizvy a rozvzpomenout si na nějaká
ta kouzla, která stejně nikdo nevidí. Ale zmizet, to už nedokážu nikdy. Když padl poslední pralesní strom, plakal jsem. Ještě jednou jsem
se vydal na planinu, kde dř ív stačilo trhat barvy stromů a tiše je balit do zvuků věčného jara, kde se dalo plout po moř i tónů veselých
her. Donesl jsem si odtam kus kmene. Byl starý a moudrý jako mlčící Indián. Udělal jsem si z něj knihu. Ne takovou, jak ji nakonec
Borges zahodil. Ta moje nemá stránky vůbec a je taky nekonečná. Dá se z ní vyčíst všechno, chutě, barvy, tóny, živí i mrtví, otázky bez
otázek, odpovědi bez otázek, lásky, dveř e bez dveř í. Je to moje poslední vzpomínka na Prales. Nic jiného už nemám. Ty jizvy jsem si
vymyslel. Mám svoji knihu dobř e schovanou, rád bych se však o ni podělil. Kdybych však o ní začal mluvit s někým, kdo na Prales
nevěř í, protože tam nikdy nebyl, ukázala by mi pak jen hromady písmen, která se stejně rozplynou, když se člověk podívá zblízka.
A kdo nevěř í, že Prales je, nemůže věř it ani na knihu z Pralesa. Teď už dobř e vím, že jsou i jiné pralesy, než byl ten můj. Ale ať člověk
s nečistým srdcem nemluví o rovnosti.
Kdysi dávno jsem si myslel, že by šlo pár stromů z Pralesa vysázet i mimo něj. Ale teď vím, že každé zasazené semínko jednoho
světa zničí strom z toho druhého. Proto se taky jednu bledou noc zavř ely čelisti, škvíra mezisvětí, př esně v okamžiku, kdy já tudy
procházel.
Když jsem pak listoval Knihou, napadlo mě př epsat pár stránek do ř eči lidí. Ale ř eč je jako ještěrka mezi dvěma kameny. Z temnoty
prosvítají jen dvě korálkové oči. Takže člověk nepozná, jestli je to ještěrka, nebo jedovatý had. Ale jak chcete uvidět ještěrku, když se
na ni bojíte sáhnout. Jedině tam vrazit klacek a tvora vyšťárat. Ale to už nemá nic společného s Knihou. To už je jen obyčejná ř eč lidí. To
už je jen paráda vycpaných tygř ích kůží. Ale když se mi Kniha sama př edčítá, vidím ještěrku v celé její kráse. Je krásná jako korálový
had. Jednou jsem chtěl př ečíst nahlas něco z Knihy a znělo to takto: Proučbychont. Pokusil jsem se to př eložit, svedl jsem to takto: Je to
tam růžové. Ale ani př i Je to tam růžové, ani př i Proučbychont jsem už ještěrku neviděl. Uklouzla mi, sotva jsem pomyslel na něco
jiného, než na její pralesní divokou nádheru. Jestli se vůbec něco dá zvát hř íchem, prvotním hř íchem, tak to bylo tehdy, když člověk
poprvé promluvil. V ten okamžik se všechny Pralesy mění ve spáleniště nebo okoralé zahrady.
Někdy si ř íkám, že Knihu zanesu zpět, ale co by mi pak z Pralesa zbylo, než vzpomínky na Prales a pak, tř eba jednoho dne budu
sedět u chvějícího se ohně, stín bude plápolat a někdo mě osloví: „Starče, vyprávěj. Vyprávěj něco o Pralese.“ Nebo když budu dost
trpělivý a budu sedět př ed škvírou mezi dvěma kameny, snad se mi ještěrka stulí do dlaní. A začnem si spolu hrát A lidé nebudou ř íkat
Proučbychont nebo Je to tam růžové, prostě jenom začnou trochu věř it na Prales a dost.
Den dohoř íval. Měsíc stál mezi hvězdami, sotva se př ehoupl př es klobouk Země. Byla doba, kterou nazvat večerem je neúctou
k noci. A když ji nazveme nocí, znamená to, že jsme noc nikdy necítili. Prošel jsem malým lesíkem k domku s rozžatými světly. Ven
doléhal zvuk svatebního veselí. Chvíli jsem meškal v bledém světle úplňku a zadíval se na jeho tvář a spatř il v ní všechny, kterým
ještě ublížím.
Zazvonil jsem. Př išla mi otevř ít ve svatebních šatech. Chvíli jsem ještě meškal v bledém světle úplňku a zadíval se na její tvář
a spatř il v ní všechny, kterým ještě ublížím. Vyměnili jsme si polibky. Ona mi dala ještě nějaké navíc. „Př edstav si, že můj manžel má
stejné jméno jako ty,“ ř ekla mi s úsměvem a př edstavila nás.
Noc pokročila a bledé světlo luny klepalo na okna. Bavil jsem se právě s nějakou dívkou, když na mě nevěsta skočila jako lvíče na
lva. Seděl jsem na zemi a mohl zůstat sedět i dál, ale př evalil jsem se na zem. Ležela na mně. „Dnešní noc bych dělala úplně všechno,“
pošeptala mi a měsíční paprsek jí tančil v očích. Musel jsem př ivř ít víčka, aby mi jím nezapálila můj zrak. Chtěl jsem ř íct: „Co to
děláš?“ Ale vím, že by mi stejně odpověděla: „Co to ř íkáš!“
Chtěl jsem ř íct něco úplně jiného, ale vypadlo ze mne: „Dnes ne.“ Byla to odpověď stejně hloupá jako každá jiná, chtěl jsem ř íct, že
jsme k sobě patř ili jen v Pralese, ale tam jsme si hráli úplně jinak.
Měsíční paprsek se mi zabodl do očí a já zašeptal: „V Pralese.“ Slyšela to, sklouzla z mého těla vedle na podlahu, sedla si, rukou
zakroužila kolem sebe a ř ekla: „Copak ty ho tady nevidíš?“
„Vidím a Nevidím,“ ř íkala Pravda. Ale já jsem si jen povzdechl. Copak se dá odpovědět: Vidím a Nevidím. Copak lze k něčemu
vůbec něco dodat. Otevř el jsem okno, bledé světlo se nahrnulo dovnitř , prohledávalo celý pokoj.
„Vidíš,“ ř ekla mi. „Vidím a Nevidím,“ odpovědělo bledé světlo mými ústy.
„Láska žije v Pralese,“ odpovědělo bledé světlo jejími ústy.
„Ano, v Pralese žije Láska, a kde je Láska, tam nemusí být milování,“ ř ekl jsem dř ív, než bledé světlo stačilo ovládnout můj jazyk.
„Jsme tady v Pralese?“ zeptala se.
„Vidím a Nevidím. Chvíli vím a chvíli zas nevím.“
 „Klín klínem?“ ř ekla a nechala bledé světlo, aby si pohrávalo s trylky jejího smíchu. „Myslíš, že jsme tam někdy byli?“ zeptala se.
„Myslíš v Pralese“ bledé světlo mě omámilo a já ztratil niť.
„Ne v Pralese, myslím tam, co žije Láska.“
„Kdybych neměl Knihu, nevěř il bych na Prales. A vůbec, proč zbytečně plašíš ještěrku. Vždyť víš, že se o tom mluvit nedá.“
„Tys ji viděl?“
„Ano, její krásné korálkové oči. Dívaly se na mě. Usmívali jsme se na sebe a tak trochu si hráli.“
„A jak víš, že to nebyly oči hada?“
Pokrčil jsem rameny. Člověk nemusí vidět, aby věděl, ale já nevěděl, jestli vím.
Zavř el jsem okno. Bledé světlo ještě chvíli pobývalo mezi námi a pak se pomalu rozplývalo v zář i elektrické lampy. Př es sklo jsem
se díval ven, drobné vlnky měsíčního tř pytu mě neodolatelně vábily. Stín v stínu měsíčního kouzla. Poletující raroh rybích šupin.
Zvedl jsem se k odchodu. Rozloučili jsme se. Nevěsta mě šla doprovodit až ke dveř ím. Scházeli jsme spolu do př ízemí. Uslyšel
jsem za sebou hlas:
„Po stř echách činžovních domů ohnivý rytíř nechá těstu plout do rúživých údolí.“
Znal jsem dobř e tu píseň. Zpívala ji vždy př edtím, než jsme se stali bytostí jedinou. Odpověděl jsem svojí písní: „V koř enech
divokých stromů promoklý havran nedopustí tělu hnít po hř ívách hor.“
„Dnes, dnes naposled,“ zašeptala mi do ucha. Př itiskla se ke mně. „Pojď, pojď, dnes naposled,“ šeptala. „Vždyť ty stejně víš, že
Prales je všude.“
Otevř el jsem venkovní dveř e. Bledé světlo se k nám př iťuklo. Pronikalo celým naším tělem. Najednou př icházelo i ze stěn.
Skapávalo ze stropu. Bylo všude, i tam, kde jsem ho nikdy př edtím neviděl.
„Tak dobř e, dnes naposled,“ ř eklo bledé světlo mými ústy. „Ale nevím, jestli to ještě dokážu,“ ř ekl jsem, a nabídl jí polovinu svého
těla.
„Dokážeš. Dokážeme to spolu, kde je Láska, tam nemusí být milování,“ ř ekla a zavř ela mezi námi dveř e.
Udělal jsem pár kroků do noci. Úplněk stál nad mojí hlavou. Měsíc zář il a stékal po jehličí borovice př ed domem. Najednou jsem
ucítil ještěrčí jazýček kmitat mezi zuby. Zasmáli jsme se. Do pravé ruky jsem uchopil šišku, která ve větvích čekala na něčí dlaň. Chtěl
jsem ji vložit do levé ruky, ta mi ji však vrátila a pohladila pravou tvář . Zadíval jsem se znovu na Měsíc a rozesmáli jsme se. Vrhl jsem
šišku po rozesmátém bledém kolu. Odrazila se od Měsíce a spadla rovnou do levé ruky. Pokrčili jsme rameny, oběma rukama položili
šišku doprostř ed cesty a spustili se na všechny čtyř i.
Když by nás v té chvíli někdo pozoroval, neviděl by nic víc než skotačícího tygra. Tygr doběhl do lesíka, sedl si a pozoroval
Měsíc. Pak se zadíval na sebe. Na své pružné pruhované tělo. A najednou mu bylo smutno.
Nevím, proč jsem se ohlédl. Nevím proč. Ale to už tygr zmizel a místo něho jsem stál zase jen já př ed zavř enými dveř mi a v ruce
jsem držel láhev plnou vína.
Chvíli jsem ještě meškal v bledém světle úplňku a zadíval se na jeho tvář a spatř il v ní všechny, kterým ještě ublížím. Moje rty se
začaly pohybovat. Nevím, jestli jsem to mluvil já, nebo jen šeptem opakoval to, co jsem právě odněkud slyšel: „Býval jsi nastaveným
zrcadlem, obrátila se snad Země, že zrcadlo odráží už jen tvou pokř ivenou rozšklebenou tvář ?!“
Otř ásl jsem se. Spustil zrak z mrtvého kusu kamene otáčejícího se kolem jedné z planet. Pomalu se vydal k lesíku. Sedl jsem si pod
strom. Byla krásná letní noc, všude kolem se rozlévalo bledé světlo. Měl jsem chuť se potichu zasmát, ale kdysi jsem načmáral na kus
papíru: Kdykoliv se zasměješ, někomu na druhém konci světa pomalu steče slza.
Setř el jsem si raději slzu z oka.
A pak se rozesmál.
V dáli jsem zaslechl kroky. Byly to kroky člověka, který neumí chodit ve tmě. Divné zvláštní kroky. První, co mě napadlo, bylo, že
se ten člověk nikdy nezaposlouchal do kočičích kroků př i úplňku.
Neznámý došel ke mně. Poznal jsem ho dř ív, než on mě zpozoroval. Byl to ženich. Př ekvapilo mě to asi tak, jako když čekáte, že je
půl šesté, a ono je sedm. Byl by zakopl o moje nohy, kdybych se nepohnul. Trochu se lekl. Jako člověk, který zjistí, že v noci není sám.
„Co tady děláš?“ zeptal jsem se, abych zaplašil jeho leknutí.
Trochu zdráhavě mu vyklouzl z ruky provaz se smyčkou. Měsíc mi musel ozář it tvář , že zachytil můj tázavý pohled.
„Zabil jsem ji,“ dodal na vysvětlenou.
„Ji?“ zeptal jsem se, abych se ujistil, o kom je ř eč.
„Ji,“ ujistil mě.
„V tom př ípadě nevíš, která bije,“ ř ekl jsem mu a chtěl dodat, že tygra může zabít jedině tygr.
„Vím moc dobř e, která bije.“
„V tom př ípadě nevis kde,“ ubezpečil jsem ho.
Trochu mi př ipadalo legrační sedět v pustém lesíku s člověkem, který se jmenuje stejně jako já, o jeho svatební noci. Nevěděl jsem,
jak ho oslovit, aby totéž oslovení nepatř ilo zároveň i mně.
Začal vyprávět svůj noční př íběh: „Dlouho se nevracela, tak jsem se šel podívat dolů…“ Udělal pauzu, nevěděl, jak dál.
„Našel jsi ji dole nahou, nevšímala si tě,“ pomohl jsem mu. Př ikývl.
„Milovala se,“ dodal.
„A ty jsi držel v ruce láhev…“
„Ale zasáhnout jsem chtěl jeho!“ vykř ikl a tiše dodal: „Trefil jsem ji rovnou do spánku.“
„A muž zmizel jako dým,“ ř ekl jsem, co jsme oba věděli.
Nabral dech a rozhlédl se, jako by se chtěl ujistit, že nás nikdo neposlouchá. Vypadalo to, že teď př ijde to nejdůležitější: „Když jsem
ji vzal do náruče, stačila už ř íct jen toto: Býval jsi nastaveným zrcadlem. Obrátila se snad Země, že zrcadlo odráží už jen tvou
pokř ivenou rozšklebenou tvář ?!“
Pak zmlkl a já věděl, že mu dokážu pomoci. Ale chyběla mi odvaha oslovit ho naším společným jménem. Chtěl jsem mu ř íct něco
o Pralese, nebo mu aspoň ukázat Knihu. Místo toho jsem jen ukázal na Měsíc, který se právě začal schovávat za kopce naproti.
 Nevím proč, ale zdálo se mi, že př ikývl.
A já se rozvykládal o Pralese, o tom místě, které se podobá matce ztracené mezi zástupy moudrých smějících se nemluvňat. O tom
místě, kde tygř i učí děti hrát si, o tom místě, kde každé slovo ruší divukrásné kouzlo beztížných okamžiků.
„Ta láhev, o které si myslíš, že ji zabila, je tady. Nikdy jsi ji v ruce nedržel,“ ř ekl jsem nakonec a chtěl jsem mu ji podat. Jenom se na
ni podíval. „Odkud to víš?“ zeptal se mne: „O tom Pralese a tak?“
„Celý život jsem se snažil projít tak, aby po mně nezůstala ani stopa, a to se pak člověk dostane ledaskam.“
„A jde ti to?“ zeptal se.
Vstal jsem a šel k místu, kde se v kaluži zrcadlil Měsíc. Vší silou jsem do ní dupl. „Asi takto,“ ř ekl jsem.
Prstem si seškrábl pár kapek, které dolétly až na něj. Olízl si prst jazykem. „Bláto,“ ř ekl trošku nevěř ícně.
Neměl jsem co dodat. Př esto jsem se zeptal: „Tys nikdy nic neslyšel o Pralese? Copak tys ho nikdy neviděl, netušil, necítil?“
„Ne,“ ř ekl. „Ale myslím, že by se mi tam docela líbilo.“
Př idal jsem historku k dobru: Jen jednou jsem slyšel o člověku, který v Pralese nebyl spokojen. Říkal, že je tam pro něj moc zima.
Tak si postavil dům a kamna, a pak zjistil, že ta kamna tam vůbec nejsou pro něj, ale že on tam je pro ně. Poř ád je musel krmit dř ívím,
aby nevychladla a bylo mu čím dál víc zima. Až si postavil ještě jedna, daleko větší, tak velká, že se jednoho dne do nich sám př iložil,
ř ekl jsem a dodal: „Ale já to taky slyšel jen vyprávět.“
„A ty Prales vidíš a cítíš?“ zeptal se.
Pokrčil jsem rameny, ústa nechal zavř ená a sklopil zrak. V tu chvíli jsem uviděl pod nedalekým kamenem svítit dvě ještěrčí oči.
„Podívej, ještěrka,“ ukázal jsem mu ji. Př iblížil se ke kamenu a chtěl ji vytáhnout. „Nech ho,“ ř ekl jsem mu. „Ho?“ zeptal se.
„Dokud ji nechceš vytáhnout, je to ještěrka. Když chceš, je to jedovatý had,“ upozornil jsem ho.
Upustil od toho. „Poslyš, ty víš, která bije?“ zeptal se.
„Nevím, která bije, ale vím kde. Ti, co nevědí o Pralese, možná vědí, která bije, ale rozhodně nevědí kde. S těma, co mají v hlavě
moc Pralesa, je to zas naopak.“
„A potkal jsi člověka, který věděl, která bije i kde?“ zeptal se. „Jednoho,“ ř ekl jsem.
„A co ř íkal?“
„Že se nemá mluvit.“
V dálce se ozval její hlas a volal ho. Vlastně stejně tak dobř e mohl volat i mě. Podíval se na mě. „Tak př ece jsi měl pravdu,“ ř ekl.
Mlčky jsem se podíval pod kámen. Dvě korálkové oči na mě zasvítily.
„Jo, s tím Pralesem jo,“ ř ekl jsem a chtěl zamrkat na ještěrku. Nikdo tam nebyl. Podíval jsem se na oblohu. Př ipadalo mi, že bledé
světlo pomalu mizí v pórech země. Měsíc se právě ztrácel za kopci. Už se dal spíš jen tušit.
Hlas se ozval znovu, naléhavě volal jednoho z nás.
„Tak já už musím jít,“ ř ekl.
Např áhl jsem k němu ruku a zcela nevědomky jsme si př edali to, co jsme drželi v dlaních. Trošku jsem se pousmál. Bledé světlo
zmizelo. Poslední stř ep Měsíce se vracel zpět ke svému majiteli.
Uslyšel jsem volání jména, které splynulo s táhlým vytím kočky.
„Tak já jdu hledat Prales,“ ř ekl mi ještě a definitivně se vydal na cestu.
V dálce zaznělo táhlé volání kočky, někoho úpěnlivě volala. „Tak já jdu hledat Prales,“ ř ekl jsem jí.
V dálce se ozvalo táhlé volání kočky, někoho úpěnlivě volala. Prsty jsem př ekontroloval smyčku.
V dálce jsem slyšel táhlé volání kočky, někoho úpěnlivě volala. Věděl jsem, kolik uhodilo.
 MARKOVA POMSTA
Marek byl zas s penězi na dně. Protože z jeho bytu se už nedalo prodat nic, aniž by to vážně neohrozilo jeho pohodlí, rozhodl se, že
vylepší jeden ze svých esejů a pokusí se ho vydat. Dlouho se prohraboval v žloutnoucí složce svých literárních výtvorů, až se rozhodl
pro esej o času. Zdál se mu hluboký, pravdivý a zároveň, jako by v něm zachytil i kousek pomíjivé prchavosti. „Čas, všudypř ítomný
průvodce všehomírem, neviditelně př esýpá naše hodiny života. Pomalu mění budoucnost v minulost. Sladkou naději a tajemné neznámo
př etvář í do pevné podoby – náhle nezměnitelné, neopakovatelné a téměř zbytečné. A právě pro tuto nezměnitelnost a neopakovatelnost
doby uplynulé se člověk vždy snažil nahlédnout klíčovou dírkou do budoucnosti a pokoušel se ji ovlivnit ve svůj prospěch. Př esto, že
není nic marnějšího než snaha o poznání budoucnosti, je tato touha věčná a stará jako lidstvo samo. Putování časem však navždy zůstane
jen napínavým dobrodružstvím fantastických románů a budoucnost sama neznámem, nikdy nepoznaným, nepoznatelným a dosud nikde
neexistujícím a vytvář eným až naším aktivním právem volby. A tak budoucnost navždy zůstává tabulou rasou, dokud na ni vlastnoručně
nevpíšeme svůj osud,“ končil Marek svůj esej. Pak ho spokojeně vložil do obálky a zaslal do redakce deníku Zaručené zprávy.
Ještě týž týden ho našel otisknutý. Dalších čtrnáct dnů čekal na honorář . Když se nedočkal, vzal noviny s esejem, složku svých
dalších prací a zašel do redakce. Zde ho čekalo nemilé př ekvapení. Bylo mu sděleno, že deník Zaručené zprávy otiskuje pouze
př íspěvky od vlastních redaktorů, a navíc, že každé číslo je dáváno do tisku s týdenním př edstihem. Markovi bylo po čtvrthodině
úporného hádání jasné, že vytoužený honorář nedostane.
Až doma zjistil, že s novinami nechal v redakci i složku svých prací. Mávl nad tím rukou. Když však v Zaručených zprávách objevil
další svůj esej, vtrhl do redakce znovu.
Tentokrát místnost opustil, až když redaktor vytáčel telefonní číslo policie. Vyběhl na ulici a byl rozhodnut, že svou kř ivdu pomstí.
V sobotu v noci se vydal k budově redakce. Př elezl zeď do zahrady, vylomil okno vedoucí do sklepení a vlezl dovnitř . Byl
rozhodnut, že dům podpálí. Seskočil na zem a rozhlédl se. Všude kolem byly jen regály s novinami. Vyvázané ležely v policích.
Baterkou na ně posvítil. Noviny zde byly staré dvacet let. Prošel uličkou až na konec místnosti. Řada zde končila novinami z loňského
roku. Prošel do další místnosti. K jeho př ekvapení i ta byla př ecpána novinami. Marek posvítil na datum z konce regálu. Zkoprněl
úžasem. Zíral na datum, do kterého scházely dva roky. Nevěř ícně vytáhl svazek novin a listoval v nich. Na první pohled se vůbec
nelišily od včerejších. Nalistoval poslední stránku a hleděl na výsledky mistrovství ve fotbale. Př ekvapením div svazek neupustil.
Rychle prošel celou místnost. Noviny v posledním regálu měly datum 1999. Pak se znovu vrátil k novinám s výsledky. Marek rychle
uvažoval: je-li to vše pravda, pak není nic snazšího než si opsat všechny výsledky a vyhrát první cenu v sazce. Marek vytáhl tužku
a opisoval. Pak mu došlo, že v novinách musí být i čísla sazky a sportky. Zastrčil svazek na místo a vyhledal noviny z nadcházejícího
týdne. Otevř el svazek hned na první straně pondělního vydání. Červený titulek ho udeř il do očí, hlásal: VELKÝ POŽÁR V BUDOVĚ
REDAKCE ZARUČENÝCH ZPRÁV. A menší pod ním: Vydávání našeho deníku nikterak neohroženo. A ještě jeden menší: Ve sklepení
nalezena mrtvola muže.
V tu chvíli Marek změnil své rozhodnutí. Ne, v žádném př ípadě budovu nepodpálí. Ale pak je to všechno lež a podvod, pomyslel si
a skepticky nalistoval poslední stránku stř edečních novin, aby si opsal čísla sportky. Až pak si všiml, že na něj z další stránky hledí
jeho vlastní obličej. Nápis pod ním zněl: Žhář identifikován. Marek otočil ještě jednu stránku. Do ruky mu vyklouzla zalepená obálka.
Rozdělal ji. Chvíli mu trvalo, než poznal vlastní rukopis. Rychle ho př elétl. Zrovna když četl, že „budoucnost je neznámem, nikdy
nepoznaným, nepoznatelným a dosud nikde neexistujícím,“ ucítil v nose palčivý kouř hoř ícího papíru.
 MÍCAČOVA CESTA K POZNÁNÍ
Mícač chodil světem a tápal. Viděl to, co jiní ne, a př esto mu to bylo málo.
Kam se podíval, viděl bezbř ehý oceán prostoru hvězd a miliony let a sebe, sladké nic, tát v ohni, který tř eba jednou zhasne.
Ne, že by se budil ze sna, ale s hrůzou pozoroval, jak se měsíční paprsek plíží pokojem a př ipomíná mu, že se tudy bude ubírat
i dávno po tom, co mícačovo tělo spolkne nebytí.
Mícač tušil, že ani nic tu není jen tak pro nic za nic, ale př esto nenacházel ani jediný pevný bod, ke kterému by se mohl vracet, na
kterém by mohl začít znovu a znovu svoji cestu. Nenacházel ani jednu věc, kterou by si byl jist.
„Mít tak jeden pevný bod, najít jen jedinou jistotu svého života, tohoto světa a věděl bych co dál,“ př emítal mícač a chodil dál jako
cizinec po tomto světě.
Až jednoho dne kráčel v zahradě kamenů a s hlavou zakloněnou po hvězdách. Náhle zakopl o bludný balvan poznání, upadl na zem
a ostrá bolest mu projela tělem.
V ten okamžik se mícač rozesmál na celý vesmír a zvolal: „Vždyť jediná jistota mého života je to, že žiji!“
 UBOHÁ
Vešel jsem do čekárny. Na prostých dř evěných lavicích sedělo asi dvacet lidí. Skromně jsem se posadil na rožek a čekal.
Bylo ještě pár minut př ed začátkem pracovní doby. Rozhlédl jsem se po ostatních. V koutku jsem zahlédl Yossariana. Poposedl jsem
si k němu.
„Co tady děláš? Snad nejdeš o něco škemrat?“ zeptal se.
Podíval jsem se na Jeho portrét visící na stěně. „Ke Skrčkovi? Škemrat!? Nikdy!“
Yossarian se spokojeně usmál: „Tak to jsme dva.“
„Zdá se mi, že se Skrček montuje do př íliš mnoha věcí, tak jdu na dialog,“ ř ekl jsem a vytáhl z kapsy punčochu naplněnou pískem
a těšil se, jak se roztančí po Jeho hlavě.
„Já to vezmu důkladnějc,“ na to Yoyo a př iložil mi k uchu svoji tašku. Něco v ní tikalo. Spokojeně jsme se na sebe zašklebili.
Vážné tvář e v čekárně se na nás pohoršené podívaly. Mrkli jsme na sebe a dusili v sobě smích.
Pracovní doba začala. V kancelář i cosi zašramotilo. Pak zarachotil Míč v zámku. Do čekárny nakoukla hlava prvního tajemníka.
Jazyk se mu motal a z dechu bylo silně cítit nektar: „Pán Bůh dneska nebude př ijímat. Dostal od šéfa volno.“
Pak se trochu zarazil, když viděl zdrcené tvář e v čekárně, a omluvně dodal: „To víte, musí si vyběhat žádost na slevu z jízdného.“
 MAREK V ÚDOLÍ STARCŮ
Marek pracoval jako redaktor. Největší úspěchy si vydobyl př i odhalování triků a podvodů spiritistů a okultistů. Jednoho dne se
dozvěděl, že se skupinka tibetských lámů, indiánských čarodějů, jogínů a buddhistických mistrů sejde v Údolí Starců. Marek se o tom
zmínil svému šéfovi. Ke svému př ekvapení byl ochotně vyslán na místo.
V bezpečném úkrytu za velkým kaktusem si př ipravil videokameru. Rozhodl se zůstat skryt až do konce a pak se prozradit.
Pozoroval skupinku lidí u ohně. Slunce se klonilo k západu. Oni stále mlčeli.
Marek dostal hlad, rozbalil chleba a začal jíst. V tom se jeden z nich, indiánský šaman, zvedl, tř ikrát poskočil, hodil cosi do ohně
a ulehl. Za chvilku se u Marka objevil havran. Bylo vidět, že i jemu by chutnal Markův krajíc. Ještě mě prozradí, pomyslel si Marek
a havrana zahnal. Okamžik po té vstal tibetský láma, uklonil se na čtyř i světové strany a mávl paží. Těžká kapka dopadla Markovi na
nos. Vzápětí se hustě rozpršelo.
Marek byl zvědav, co udělá skupinka u ohně. K jeho údivu však déšť končil př ed prvním sedícím. „To je zvláštní,“ pomyslel si
Marek, když se podíval na oblohu a uviděl jen jeden malý mráček nehnuté stojící nad jeho hlavou.
Když liják trval asi hodinu a mraku neubývalo, rozhodl se vylézt ze svého úkrytu a požádat o místo u ohně.
Když je chtěl oslovit a př edstavit se, ozval se buddhistický mnich: „Sedni si, Marku.“
Marka to nejprve zaskočilo, ale pak ho napadlo, že ho možná znají z hotelu, i když on žádného z nich neviděl dř ív než u ohně. „Ale
proč se nepokoušeli o žádný zázrak nebo kouzlo?“ ř íkal si v duchu.
„Ale Marku, proč myslíš, že zázrak či kouzlo má nějakou cenu? A proč myslíš, že neexistují?“ ptal se vlídně mnich. „Jsou tř i druhy
zázraků, jak pravil Buddha; tajemná moc siddhi, čtení myšlenek a zázrak poučení.“
„To je divné, to je divné,“ myslel Marek. „Tř eba i vědí, kdo jsem, a bojí se odhalení. To by pak vysvětlovalo, proč se celou dobu
nic nedělo.“
„Marku, věz, že kouzla i zázraky existují, ale vyjma zázraku poučení má tento kvítek stokrát větší cenu než jakýkoliv div,“ pravil
mnich a v prstech něžně otáčel sedmikrásku.
„Př ipouštím, že existují šikovné triky, hypnóza, sugesce, ale žádná mysl nebo vůle nemůže hýbat a měnit objektivní realitu, která je
na lidské vůli a mysli zcela nezávislá,“ vyhrkl Marek.
Muž sedící naproti ťukl holí o zem a zeptal se: „Kde se vzala mysl?“
„Mysl je jen odraz objektivní reality v našem mozku,“ pravil Marek.
„Tak se o ni nepopíchej,“ ř ekl zenový mistr a udeř il holí do země.
Marek ucítil ostré bodnutí v zadku. Zjistil, že sedí na kaktusu.
„To je divné, to je divné, že jsem si toho nevšiml, když jsem si sedal,“ pomyslel si Marek zmateně.
„Když př ichází jaro, tráva roste sama. Když se má probudit spící mysl, musí se tř eba i pomoci kaktusu ze země,“ děl mistr.
Marka napadlo, jak si snadno může ověř it schopnosti shromážděných, o kterých slyšel. „Můžete mi ř íct, co právě teď dělá moje
žena?“ zeptal se a podíval na hodinky.
„Na svou vlastní zodpovědnost,“ odvětil vyhublý jogín. Marek naléhal.
Jogín se vzpř ímil v džháně, jeho tělo se začalo rytmicky vlnit, až upadlo do naprosté strnulosti. Za chvíli jako by se duch vrátil do
těla.
„Tvá žena je doma s nějakým mužem,“ oznámil jogín a muže popsal.
Marek v něm okamžitě poznal svého šéfa. „To není pravda! To není pravda!“ vykř ikl zsinaje. „Chci důkaz!“ kř ičel.
„Nemohu brát, co mi není s láskou dáváno,“ ř ekl jogín. Když Marek dál naléhal a slíbil, že všechno vrátí, jogín svolil.
Zanedlouho podal Markovi dva snubní prstýnky. Marek je okamžitě poznal, manželčin a šéfův. „Spolčili jste se s mým šéfem! Taháte
mě za nos! Podvodníci!“ rozkř ičel se Marek. „Chcete mě ošálit, žádné zázraky neexistují!“
„Př išel jsi sem špehovat, a teď nás ještě obviňuješ ze zlých úmyslů. Buď tak laskav a odejdi,“ odvětil stař ičký černošský kouzelník.
„Neodejdu, dokud neuvidím nějaké kouzlo,“ trval na svém Marek.
„Dobrá, jak chceš. Proděláš zasvěcení nejtěžšího stupně. Tvá mysl bude bez opor,“ rozhodl láma. „Považuješ za dostatečný zázrak,
když tvé tělo zmizí a tvá mysl se stane kusem papíru?“ zeptal se Marka.
Marek př ikývl. Nedovedl si to celkem dobř e př edstavit, ale jako zázrak to vypadá.
Láma pokynul kouzelníkovi, který si od Marka vyžádal list papíru. Posypal ho popelem, vytrhl Markovi vlas a udělal na něm tř i
uzly. „Př istup blíž k ohni, nemáme rádi odpadky,“ poručil Markovi indiánský šaman. Pak kouzelník vrátil Markovi papír i vlas.
„Dělej př esně to, co ti ř eknu: vezmi papír do levé ruky, př elož ho na polovinu, ohyb uhlaď palcem a ukazováčkem, sroluj, ovaž
vlasem, tř ikrát natrhni a pak ho rozlož. Dej ruku nad oheň, zmačkej a počítej do sedmi.“
Poté, co Marek všechno splnil, láma mávl paží. V dálce se ozval hrom a tam, co stál Marek, se jen zvolna snášel papír do ohně.
 PRYČ DO KANIBALISMU
Nabrala lžičkou pomazánku ze sklenice. Nechala lžíci trčet kolmo dolů a pozorovala, jak pomazánka pomalu padá zpět.
„Máslo, samé máslo,“ pronesla znechuceně.
„Máslo snad nevadí,“ namítl nezúčastněně a dál cosi dělal, aniž by vzhlédl.
„Jak to? Vždyť je to př ece živočišnej tuk,“ vysvětlovala.
„No jo, ale není z mrtvoly a čakry nezanáší,“ oponoval už poněkud s větším zájmem.
„No právě! Vždyť to je ještě horší, než kdyby bylo z mrtvoly. Př edstav, si, že nosíš v žaludku kus někoho jiného, kdo ještě žije,“
pravila s rozhodným odporem.
„Nemělo by se to,“ ř ekl opět nezúčastněně a dál si dělal své.
„Co by se nemělo?“ zeptala se.
„No př ece jíst zvíř ata.“
„A jak je maso drahý,“ ř ekla a zatvář ila se rozumně. „Ale máslo mně nevadí,“ ř ekl v domnění, že celou věc uzavř el. „A to mně
zas teda jo,“ odporovala s novou chutí do hovoru. „Tak jez vajíčka,“ poradil jí.
„Tím zabíjíš kuř ata. Víš, jak je hezký takový čerstvě vylíhlý kuř e?“
„To bys pak nemohla jíst ani ovoce se semínkama. Víš, kolik by z nich mohlo být nových rostlin nebo stromů?“ Pokývala hlavou
a ř ekla: „A víš, co je nejhorší?“
„Ne.“
„Nejhorší je vlastně jíst chleba. Víš, kolik zrníček pšenice na to padne! Kolik nových rostlinek z toho mohlo být!“
„Hmm, a co teda budem jíst?“ zeptal se. Rozhovor ho začal zajímat.
„Myslíš, že jsou lidi dobř í?“ zeptala se zvídavě. „Proč ne.“
„Kolik masa si myslíš, že je na jednom kousku?“
„Nevím, možná př es dvacet kilo,“ hádal. „A bylo by laciný,“ ř ekla. „Bylo by laciný,“ př itakal.
„Myslím, že by mě docela bavilo lovit,“ ř ekla a podívala se z okna dolů na ulici.
 MAREK V LESE
Marek si s košíkem v ruce vykračoval lesem. Právě se sehnul pro takovou jakousi špičku, kterou nikdy př edtím neviděl. A hned
vedle další. Marek si je prohlédl, očichal a neodolal. Jednu po druhé snědl.
Pak ještě chvíli plnil košík houbami, když tu… Země pod ním povolila a on padal. Měkce př istál a zjistil, že je v nějaké rozlehlé
místnosti. Zády k němu seděli malí barevní mužíčci. Dívali se na jakousi obrazovku př ed sebou a př itom, jak se zdálo Markovi, hráli
ruletu.
Marek zpočátku ani nedutal, ale za chvíli se začal plížit blíž. Netrvalo mu dlouho př ijít záhadě na kloub a brzy začal rozumět
i hovoru.
Modrý mužíček vzal svou kuličku a hodil ji do rulety. Ta se dotočila a na obrazovce se objevil muž ř ídící auto.
„To je jasný!“ zvolali mužíčci sborově. Modrý mužíček zmáčkl několik tlačítek na klávesnici př ed sebou. Řidič zívl, víčka se mu
začala př ivírat. Za chvíli bylo na obrazovce vidět, jak auto př ejíždí dělicí čára a naráží do protijedoucího náklaďáku. Mužíčci se
rozhihňali.
Další z nich vzal kuličku a vhodil ji do rulety. Na obrazovce se objevil mladík s injekční stř íkačkou. „To je jasný!“ rozlehlo se
místností. Mužík cosi naklepal na klávesnici a Marek mohl pozorovat, jak koncentrace roztoku ve stř íkačce roste.
Jako další př išla na ř adu žena myjící okna v paneláku. Za velkého jásotu ostatních mužíčků jí jeden z nich nechal uklouznout nohu
a spadnout na chodník. Takové scénky se opakovaly stále dokola.
Náhle se všichni postavili do pozoru. Dovnitř vešel jeden rudě zbarvený mužíček a zeptal se: „Tak co?“
„Všechno podle plánu, šéfe. Plníme plán na sto pět procent. Máme o padesát kousků náskok př ed regionem C,“ př esvědčoval šéfa
duhově zbarvený mužík. „A to jsme ještě nemuseli použít ani zemětř esení, pumový atentát nebo záhadnou sebevraždu!“
„Dobrá, dobrá,“ chválil je šéf. Jen si udělejte nějakýho fóra na noc, ať to nemusíte ráno dohánět. Pak šéf zmizel. Mužíčci ještě
nějakou dobu pracovali, ale pak se zvedli a odešli.
Marek vylezl ze skrýše. „Sakra, sakra, takže smrt je jen takováhle ruleta a pár tlačítek!“ mumlal si pro sebe. „To musím taky
zkusit.“
Vhodil kuličku do rulety a díval se na obrazovku. Chvíli mu trvalo, než poznal, že postava, která se objevila na obrazovce, je on
sám.
 NÁVRAT ESA
Marek byl v sokolnictví skutečné eso. Tvrdili to o něm i lidé, kteř í v oboru pracovali př es tř icet let.
Když Marek odcházel na vojnu, zanechal doma dva sokoly a jednu poštolku.
Necelé dva roky na to měl klub sokolníků jeden ze svých srazů. Konal se ve velkém pavilonu. Každému seděl na rukavici jeho
oblíbený opeř enec.
Markovi scházelo do civilu už jen pár týdnů. Dostal opušťák a všem bylo jasné, že př ijde na sraz. Čekali.
Čekali dlouho.
Potom se brána otevř ela a objevil se Marek. Měl na sobě mazáckou uniformu s čepicí vysoko na hlavě.
Všechny oči se stočily k němu. S bezbarvým obličejem veskákal dovnitř .
Pohledy všech ulpěly na jeho ruce, kde podle očekávání měl sedět sokol př ipoutaný lankem. Místo toho měl kolem prstu provázek,
kterým točil stále dokola.
Na jeho konci byla př ivázaná velká zelená moucha.
 KLUKOVINA
„Tak co budem dělat, Ngrue?“ zeptal se svého staršího kamaráda Mbrun.
„Už dlouho př emýšlím, jak potrestat starýho Grugfoa za to, že nás poř ád vyhání ze zahrady a nenechá nás hrát liogul.“
„No jo, ale jak? Měl by být fakt fatálně potrestanej…“
„Mám nápad. Když to nikomu neprozradíš, tak to provedem spolu. Budeš mlčet?“ zeptal se Ngru a např áhl ke svému kamarádovi
všechny svoje ruce.
„Na čistotu svýho tykadla!“ př ísahal po klukovském způsobu Mbrun a spojil své ruce s Ngruem. „Tak dobř e, ale nikomu ani muk!“
uzavř el tajemství Ngru. Cestou viděli starého Grugfoa okopávat salát. Spiklenecky na sebe mrkli.
A za chvíli už byli u Ngrua v pokoji, prošli do kutilské dílny. Ngruova maminka za nimi ještě volala: „Nevyveďte zas nějakou
neplechu!“
Když byli sami, ř ekl z ničeho nic Ngru: „Pomůžem starýmu Grugfoovi nakypř it salát.“
„Cože?“
„Včera mě to napadlo, když jsem četl chemii… Př išel jsem na to, jak udělat takovej docela malej výbuch.“
„Ty ho chceš postrašit?“ tvář il se Mbrun nechápavě.
„Ale ne, jak už jsem ř ekl, chci mu nakypř it salát. Když nás stále vyhání ze zahrady, to je poř ád samý: Ať už vás tady nevidím,
darebáci, jenom mi šlapete po salátu, místo abyste mi ho pomáhali okopávat a zalívat… Tak mu ho chci tak nakypř it, že mu vylítne
uvař enej do druhýho patra,“ objasnil vše Ngru. „Hmm,“ podíval se Mbrun na svého kamaráda. Pak začali míchat různé chemikálie.
„Tak hotovo,“ oznámil Ngru. „Teď už to jen trochu stlačíme do kapsle a večer to nachystáme do záhonu.“ Mbrun vzal kuličku,
obalil ji tenkým plíškem a začal stlačovat.
Práááásk – v tom momentě kulička explodovala.
„Asi jsme něco udělali špatně,“ př iznal začouzený Ngru.
„Co to tam děláte!“ Slyšeli, jak z kuchyně kř ičí Ngruova matka: „Ani nevíte, co všechno se může stát!“
„Tak co budem dělat?“ zeptal se Pavel spolužáka.
„Jak jsem se včera učil fyziku, něco mě napadlo. Př ečti si todle,“ ř ekl Marek a podal Pavlovi učebnici.
Pavel četl nahlas: Náš vesmír je starý asi 20 miliard let. Nejmodernější hypotézy vysvětlují jeho vznik takzvaným Velkým tř eskem.
Byl to okamžik, kdy všechna hmota vesmíru byla soustř eděna do nekonečně malého bodu s nekonečně velkou hustotou. Ani dnešní
věda nedokáže objasnit, za jakých podmínek mohlo k této situaci dojít…
V ten okamžik Marek Pavla zarazil: „Nic tě nenapadá?!“
„Ne,“ př iznal Pavel.
„Velký tř esk!?“ pronesl tajemně Marek. „No a co?!“
„Nedávno jsem dostal návod na práskací kuličky.“
„To je chceš dát pod tramvaj?“ hádal Pavel.
„Seš vedle. Využijeme to líp. Dáme to na schody staré Kňouralce. To je poř ád samý: Darebáci, nekopte mně pod oknama. Kvůli vám
nemůžu spát. Kdybyste se radši učili… Když nás nenechá v klidu si ťuknout fotbálek, tak se vzděláme v chemii…“ zasmál se Marek.
Sklidil za to obdiv kamaráda.
„Ale nikomu ani muk. Víš, jak bych to zchytal doma!“
„No jasně, čestný pionýrský!“ př ísahal Pavel zdviženou pravicí.
Na schodech se povalovaly malé kuličky. Marek s Pavlem si kopali míčem o zeď. Dělali co nejvíc rámusu. Jejich pozornost však
dnes výjimečně nepatř ila pouze hř e. Sledovali dveř e od dvora.
Najednou se otevř ely a vyšla stará Kňouralka. Už už chtěla něco vykř iknout, když tu její podpatek př imáčkl k zemi malou kuličku.
Práááááásk.
„Pánové, náš vesmír pravděpodobně vznikl…“ zahájil ř ečník svoji př ednášku v sále zcela zaplněném duhovými mužíčky.
 PODSTATA TŘÍ LIBER LNU
Blížilo se období modrých dešťů. Tak tedy př išli a nikoho se neptali.
Domy po lidech z období Havraních návratů stejně nikomu nepatř ily. Vyšplhali se do posledního patra. Na každém poschodí byly
jenom dva byty. Kháj se dal do páčení dveř í, ale pak si Khjú všiml, že nejsou zamčeny. Stačilo vzít za kliku a vstoupit. Kháj nevěř ícně
zakroutil hlavou a udělal totéž.
Tak tedy vešli a nikoho se neptali. Bylo rozhodnuto. Tentokrát věčně se opakující období modrých dešťů stráví zde. Modré jehličky
deště začaly ťukat na okno.
„Tak akorát čas lehnout si na postel a nějakou dobu jen ležet a poslouchat,“ ř ekl si Khjú a hned udělal, co ho napadlo. Kháj ve
vedlejším bytě trochu nervózně př ešlapoval. „Co tady?“ př emítal a pak si ř ekl, že se může podívat po domě a zjistit, zda tu najde něco,
co by se mu mohlo hodit. Chvíli ještě pozoroval modrý déšť. Pak se pohnul a vyšel na chodbu. Př edtím si ještě ověř il, že dveř e nemají
zámky, jen kliky. „Muselo to být divné v době Havraních návratů,“ pomyslel si Kháj.
A jak prolézal patro za patrem, místnost po místnosti, zjistil, že žádná vrata, dveř e, dvíř ka, poličky, zásuvky, krabičky nejsou
zamčené.
Občas je jen nějaký mechanismus chránil př ed samovolným otevř ením, ale páčka či klika sloužící k otevř ení se dala najít. Kháj si jen
musel zvyknout na nezvyklé tvary a umístění otvíracích mechanismů.
Kháj procházel opuštěné místnosti. Všechny věci zde zůstaly jakoby př ipraveny pro něčí použití. Nikdo nepočítal, kolikrát př išlo
a odešlo období modrých dešťů od doby, kdy lid Havraních návratů zmizel, nebo odešel nebo nikdy nebyl.
Kháj nacházel nové a nové věci, o kterých si myslel, že by se mu mohly hodit. Za chvíli jich už měl plnou náruč, tak vyšel na
schodiště a stoupal po schodech do posledního patra. O poslední schod v posledním poschodí však zakopl a věci, které nesl v náruči, se
mu s lomozem rozkutálely po celé podlaze a některé propadly schodištěm až do sklepa.
Kháj zaklel a začal je zvedat z podlahy. Dveř e Khjúova bytu se otevř ely a vykoukla jeho př ekvapená tvář . „Co šílíš?“ zeptal se.
„Ale nic. Rozsypaly se mi věci, které jsem našel a které budu potř ebovat,“ odpověděl Kháj.
„Proč sis radši nezapamatoval, kde jsou, a nenechal je tam, dokud je skutečně nebudeš potř ebovat?“ pousmál se Khjú.
„Člověk nikdy neví,“ opětoval úsměv Kháj. Khjú pokrčil rameny a šel dál poslouchat modrý déšť za okny. A jak Khjú ležel
a naslouchal modrým krychličkám deště, zničehonic ho napadla tato písnička: „Možná proto se období modrých dešťů věčně vrací, aby
člověk ležel a naslouchal, ležel a poslouchal, naslouchal všemu, co se v něm děje.“
Kháj vynášel už asi tř etí náruč věcí do svého pokoje. Ale když otevř el dveř e, př ekvapením a úlekem zkameněl a věci se opět
rozkutálely do všech stran. V koutě totiž bylo něco, co nikdy neviděl. Vypadalo to, že je to něco, a zároveň, že to není nic. Jakási
duhová koule, zcela průsvitná, tř pytivá, otáčející se a jakoby rozplývající se do všech stran, a př esto nehybná. Její tř pyt se rozléval po
celém pokoji, a př esto, když na ni Kháj zaostř il svůj zrak, zcela zprůsvitněla a změnila se v okolní vzduch. Po prvním šoku se Kháj
vzpamatoval a utíkal do Khjúova bytu. Když otevř el dveř e a vstoupil, čekalo ho další př ekvapení.
Khjú klidně ležel na posteli, záda měl opř ená o stěnu a hrál si s Tím. Pohazoval si s Tím z ruky do ruky, pak To rychle roztočil,
vyhodil do výšky, nechal př istát na prstu a foukáním udržoval v pohybu. Všude v pokoji se z Toho linula modrofialová zář e. Kháj chvíli
hleděl s pokleslou spodní čelistí a vytř eštěnýma očima.
Khjú si teprve teď všiml Khájovy př ítomnosti. „Chytej!“ zvolal na něj a hodil To směrem ke Khájovi. Ten polekaně uskočil, avšak To
až k němu nedoletělo. Posunovalo se To v př ímce vzduchem čím dál pomaleji k místu, kde stál Kháj, až se To úplně zastavilo a jako
guma se To vracelo zpět ke Khjúovi, prošlo jím a jako by byl sám z plynu, odrazilo se To od zdi a bezpečně mu To př istálo na nose.
Khjú se rozchechtal. Kháj se trochu uspokojil. „Co to je?“ zeptal se.
„Možná je to ušulum,“ odpověděl Khjú tajemně.
Kháj zvážněl: „Myslíš, že je to ten jedovatej druh?“
„Může být,“ př ipustil Khjú a uchichtl se jako malé dítě. V životě totiž o ušulu neslyšel.
„A kde se to tady tak naráz vzalo?“ zeptal se Kháj.
„Možná to tady bylo vždycky a my jsme si toho nevšimli,“ pravil Khjú a dodal: „Vždyť jsme tady první den.“
Kháj jen dál zůstal sedět se stejným výrazem v tvář i. Pak skoro neviditelně kývl hlavou. Těžko ř íct, zda to bylo př itakání Khjúovi
nebo vlastním myšlenkám. Pak se pomalu obrátil a odešel do svého bytu.
Hned si oddechl, když zjistil, že To zůstalo zavř ené v druhém pokoji. Venku už se stmívalo a jemné šumění modrého deště kolébalo
ke spánku.
A tak se Kháj natáhl na postel a za chvíli usnul.
Celou dobu, co spal, se však neklidně př evaloval na lůžku, a uprostř ed noci se vzbudil. Rozhlédl se kolem. Sám ani nevěděl, zda
ho to př ekvapilo nebo ne, když uviděl, jak dveř mi od vedlejšího pokoje prosvítá tř pytivá duhová zář e, jakoby jemných duhových
krystalků nebo blikotavých kapiček světla. A ta téměř zář a skoro duha zář ila a otáčela se a mizela a objevovala se a když se na To
Kháj upř eně díval a př ál si, aby To nebylo, podař ilo se mu to. Ale jenom na chvilku. Jen po tu dobu, kdy vydržel neuhnout svým
zrakem a plně se soustř edit. A pak se To objevilo znovu a začalo tančit v prázdnu.
Kháj se př itiskl ke zdi a celý zbytek noci se jen př evaloval a už neusnul. Sotva se rozednilo, př esunul se do nižších pater a hledal
v knihách něco o ušulu. Nic však nenašel. Trochu si oddechl, ale pak mu do hlavy př iplula podivná myšlenka. Sám pro sebe si ji nahlas
zopakoval:
„Musí to být ušulum, a dokonce tak nebezpečné, že není ani v žádné knize.“ Když odkládal knihu do police, koutkem oka zahlédl
bledý tř pyt v rohu místnosti. Dokončil pohyb ruky a nedělal si žádné iluze. Nemusel se dívat dvakrát. Hned věděl, o co jde.
A jak tak procházel patro po patru, místnost po místnosti, zjistil, že To je všude. Vyšel zpět na schodiště a sedl si na schody.
Nenapadlo ho vůbec nic, tak zašel do Khjúova bytu. Když vstoupil do místnosti, spatř il Khjúa vznášet se spokojeně na zář ivém tančícím
kruhu z duhy. Když si Khjú povšiml Khájovy př ítomnosti, sklouzl na podlahu a posadil se. Kháj se zeptal: „Co děláš?“
„Hraji si v tom,“ odpověděl Khjú.
„Nebylo by např ed lepší zjistit, co to je?“
„Proč?“ zeptal se Khjú př ekvapeně.
„Může to být nebezpečné,“ pravil Kháj.
Khjú pohnul hlavou ze strany na stranu v nerozhodném gestu a pak ř ekl: „O tom vůbec nepochybuji.“
„Co si myslíš, že to může znamenat?“ zeptal se Kháj se zadostiučiněním v hlase. „Tř eba se vrátí lid Havraních návratů,“ ř ekl Khjú
první, co ho napadlo. „A víš, že je To tady všude?“ zeptal se Kháj znovu.
„Taky mě to napadlo, ale mně docela stačí to, co je tady,“ odvětil Khjú a opř el se o To zády. Kháj si povzdechl, měl pocit, že se
s Khjúem prostě nedá bavit. Ještě jednou se dlouze zadíval na Khjúa. Zkoumal, jestli na něm nenajde nějaké první zhoubné př íznaky. Nic
neobjevil.
Už byl na odchodu, když se ještě jednou pokusil navázat hovor na závažné téma: „Proč to tady vůbec je? Co To tady dělá?
Př emýšlíš vůbec o tom?“
„Nepř emýšlím. Nevím, co to tady dělá a ani mě to nezajímá,“ odpověděl Khjú a po chvilce dodal: „Tř eba je To tady prostě jen tak,
stejně jako my.“ Kháj si hlasitě povzdechl a vrátil se do svého bytu. Př istoupil k oknu a podíval se na oblohu. Byla plná plujících
modrých mraků, které př icházely kdoví odkud. A déšť neustával ani nesílil, jen se pravidelně dotýkal všeho, k čemu měl př ístup.
A tak další den končil v tichém šelestu dešťových jehliček a Kháj ulehl ke spánku př itisknut co nejvíce ke zdi.
Když ráno otevř el oči, zděsil se. Záludné To se v noci proplížilo dveř mi druhého pokoje a celého ho to obklopilo a on teď byl
uvnitř víř ícího blyštícího kruhu.
Hrůzou vykř ikl a vyskočil z postele. Doběhl k zrcadlu a začal se prohlížet. Za chvíli se dveř e otevř ely a vešel Khjú.
„Co se děje,“ zeptal se.
„Nevím,“ odpověděl Kháj a dodal: „Nejsu nějakej žlutej?“ Khjú pokrčil rameny: „Podívej se do zrcadla.“ Kháj si povzdechl a začal
se znovu prohlížet. „Co je po smrti?“ zeptal se zničehonic. „Tobě to teď nestačí?“ odpověděl Khjú.
„S tebou se vážně nedá mluvit,“ zakončil rozhovor Kháj. Chvíli ještě pobyl v koupelně a pak se vrátil do pokoje, sedl si do koutku,
kam ještě to tř pytivé, kolotající, skoro neviditelné To nedorazilo. Sedl si, upř eně se na To zadíval a vší vůlí si př ál, aby To nebylo.
Př es den si s Tím poradil tímto způsobem. Ale v noci, když usnul, byl proti Tomu bezmocný. Jakmile usnul, zdálo se mu o Tom, viděl,
jak ho To obkličuje a prostupuje. Ráno se budil zpocený a s pocitem nevyspání skutečně zjišťoval, že to nicotné, sotva postř ehnutelné To,
zabírá čím dál větší část pokoje, že To den ze dne dál a dál natahuje svá tř pytivá beztvará chapadla.
Jednou se vzbudil a zjistil, že v celém pokoji už snad není ani kousíček místa, kam ta kolotající koule nevyslala své paprsky.
„Já už to tady nevydržím!“ vykř ikl Kháj a doběhl do koupelny, jediného místa, kde ještě nepostř ehl př ítomnost Toho, a podíval se
ven z okna. Drobné kužele modrého deště stékaly po skle a mraků plujících oblohou bylo stále stejně. Kháj odešel do Khjúova bytu.
Našel ho tam, jak př edpokládal, skotačícího v zář ivých trylcích duhové koule. V tu chvíli ho něco napadlo. „Khjú, poslyš,“ začal.
„Dokázal bys To zmenšit tak, aby se ti To vešlo do dlaně, a pak s Tím odejít do mého bytu?“ Potom se zadíval na Khjúa a trochu
s rozpaky dodal: „Víš, napadlo mě, že bychom si mohli vyměnit byty.“
„Byty si klidně vyměnit můžeme, ale nevím, zda to dokážu zmenšit. Někdy se to prostě zmenší samo a já nevím jak. Ale zkusit to
můžu,“ odpověděl Khjú a hrál si s Tím dál, až do okamžiku, kdy se To skutečně zmenšilo na velikost dlaně. Kháj zatleskal a zvolal:
„A teď rychle do druhého bytu!“
Khjú se rozesmál a odcházel. Kháj ho doprovodil a zabouchl za ním dveř e.
Když osaměl v bývalém Khjúově bytě, poř ádně si oddechl. Rozhlédl se po místnosti a usmál se, nikde neviděl ani jediný paprsek
duhové zář e. Chvíli ležel na posteli, pak začal podř imovat a nakonec usnul.
V noci se vzbudil a hrůzou vytř eštil oči. To tu bylo zase a v intenzitě, jakou nikdy př edtím neviděl. „To nemůže být pravda! Já snad
celou dobu sním!“ vykř ikl Kháj a rozběhl se proti oknu.
Když se Khjú ráno probudil, okamžitě poznal, že období modrých dešťů končí. Na okna, téměř neslyšně, dopadaly poslední drobné
krystalky modrého deště. Po obloze plul už jen sem tam nějaký mrak. Kolem poledne i ten poslední zmizel. Khjú se šel podívat do
vedlejšího bytu. Kháje však nikde nenašel. Tak tedy po sobě vše uklidil a vyšel ven.
Období modrých dešťů skončilo a lid Havraních návratů se ani tentokrát nevrátil.
Khjú sešel dolů schodištěm a otevř el venkovní dveř e. Venku v kaluži př ed domem objevil rozpouštějící se Khájovo tělo. Pokrčil
rameny.
Odcházel a zpíval si písničku o věčně se opakujících modrých deštích.
Př itom si pohazoval z ruky do ruky s míčkem z čirého nic.
 VYŠŠÍ INTELIGENCE
A celá zeměkoule si ulehčené oddechla. Lidský rozum zvítězil.
Hrozba jaderné smrti byla jednou provždy zažehnána. Jaderné mocnosti se dohodly na nulovém ř ešení. Za nejlepší způsob, jak se
zbavit všech jaderných arzenálů, byl vybrán tento: všechny jaderné zbraně, hlavice a bomby budou naloženy do starých vysloužilých
raketoplánů a poslány pryč ze Sluneční soustavy.
„Šéfe, podívej! Oni nás letí př ivítat!“ zvolal navigátor. Na displeji bylo vidět několik př ibližujících se teček. Kapitána polil hř ejivý
pocit. Byl to on, kdo v Galaktické radě prosadil tuto cestu.
Kapitán mimozemské kosmické lodi svolal celou posádku. Když pronášel slavnostní projev, př iběhl první důstojník a nesl podivnou
zprávu: právě se vrátila sonda, která byla vypuštěna naproti raketoplánům. Tato sonda zjistila, že raketoplány jsou bez posádky a určila
jejich obsah. „To je teda vrchol!“ zuř il kapitán, „Např ed vysílají do kosmu tolik signálů, že se chtějí s někým setkat… a teď, takové
př ivítání! Když si vzpomenu, že jsem to byl já, kdo v Radě prosadil tuto cestu, místo abych obhajoval první místo na Galaktických
hrách…!“
Fyzikové a futurologové zatím uvažovali nad vyspělostí civilizace, která na den př esně vypočítá místo stř etu svých náloží
s korábem letícím nadsvětelnými rychlostmi. Kapitán si stále pro sebe brumlal: „Např ed nás sem volají jak zběsilí, a pak nás chtějí
zničit… sakra, mohl jsem vyhrát další Galaktický hry!“
Opět se sešla celá posádka. Po krátké poradě vydal kapitán toto rozhodnutí: „Pošleme jim to zpět, ať si to sami urychleně rozloží.
My se s tím párat nebudem. Chvíli počkáme, zda změní způsob př ivítání, a když ne, tak letíme zpátky.“ Pro sebe ještě dodal: „Možná
stihnu aspoň závěr Her.“
„Šéfe, jakou rychlostí jim to mám poslat zpátky?“ zeptal se technik, když silová pole vyslaná z korábu zastavila raketoplány
a nasměrovala je zpět. Kapitán se podíval na hodinky a ř ekl: „Světelnou.“
Když zanedlouho př estala modrá planeta existovat, kapitán si pro sebe zamumlal: „Sakra, sakra… to jsem teda př ehnal todleto… ale
stejně, kvůli nim mi unikl další titul Mistra Galaxie v jízdě zručnosti!“
 70. ROZMĚR
Koupal jsem se právě ve vaně. Koupelová pěna začala dosahovat okraje vany. V tu chvíli se rozlétly dveř e mého bytu. Slyšel jsem,
jak několik párů nohou vběhlo do haly.
Došlo mi, kolik uhodilo: Markova banda mě dopadla!
Bylo mi jasné, že nemám šanci uniknout. Slyšel jsem, jak rychlé kroky prohledávají celý byt. Už zbývala jen koupelna.
Nadechl jsem se a potopil pod pěnu. V tom okamžiku se otevř ely dveř e do koupelny. Několik mužů vběhlo dovnitř .
„Tyhle triky známe!“ slyšel jsem nad sebou Markův hlas a vzápětí zjistil, že odtok od vany je otevř en. A oni jen krutě počkají, až
všechna voda vyteče a já zůstanu nahý a bezbranný ležet na dně.
Tu jsem měl pocit, že se stále zmenšuji. Uchopil mě vír u odtoku vany. Viděl jsem výlevku pod sebou velkou jako kolo od traktoru.
Pak se mně zatočila hlava, jak mě vír vtáhl do odtoku, a já vzápětí proplouval potrubím.
To už jsem věděl, že i tentokrát Markově partě uniknu.
 MAREK A ZRCADLO
Toho dne se Marek holil jako každé ráno. Hleděl do kulatého zrcadla př ed sebou. V koupelně byla dvě zrcadla proti sobě. Když se
Marek podíval do jednoho z nich, viděl neomezené množství stále se zmenšujících koupelen. „Tak nějak vypadá nekonečno,“ myslel si.
Skončil s holením, ale ještě nějakou chvíli hleděl do zrcadel. Najednou uviděl, snad v sedmém nebo osmém odrazu, běžící postavu.
Jen se kmitla v zrcadle a zase zmizela. Šokem mu vypadl holicí strojek z ruky.
„Jano, honem pojď sem!“ volal manželku. Vylíčil jí př íhodu s postavou. Ani nemusela odpovídat. Marek poznal z jejího výrazu, co
si o všem myslí. Vyšel ven z koupelny a rozčileně práskl dveř mi.
Od toho dne trávil většinu času v koupelně. Př inesl si kř eslo z obýváku a nechal si tam nosit jídlo. O postavě se již nikomu nezmínil.
Věděl, jak by každý reagoval.
Jednou zase spatř il v zrcadle postavu. Běžela z jednoho zrcadla do druhého. Marek s hrůzou zjistil, že už je v prvním odrazu a ř ítí se
na něj. Zavř el oči a zakryl si hlavu. Chvíli čekal, nic. Opatrně zvedl hlavu a podíval se do zrcadla. Nikdo tam nebyl. Otočil se
a v druhém zrcadle ještě zahlédl mizící siluetu.
Ani nestačil zavolat manželku. Rozhodl se, že jí dnešní př íhodu zamlčí. Jana už beztak pochybovala o jeho rozumu.
V sobotu ráno ještě Marek polehával v posteli, když se z koupelny ozval strašlivý výkř ik. Marek vyskočil z postele. Našel
manželku sedící na vaně. Obličej měla zkř ivený hrůzou. Když se vzpamatovala, začala vyprávět: právě se česala, když ze zrcadla
vyšel nějaký muž a míř il př ímo k ní. Prošel jí, jako by byla z plynu a zmizel v protějším zrcadle. „Marku, prosím tě, udělej s tím
něco,“ žádala. „Rozbijem jedno z těch zrcadel, nebo je dáme jinam,“ navrhovala.
„Právě naopak,“ ř ekl Marek. „S těmi zrcadly se už vůbec nebude hýbat. V naší koupelně se děje něco ohromného. Snad je to okno
do jiného vesmíru, nebo do jiného časoprostoru. Je divné, že u postav nevidíme jejich odrazy v zrcadlech. Nejspíš to jsou osoby
vzdálené miliony kilometrů nebo tisíce let.“
„A myslíš, že by ses mohl dostat ty k nim?“ zeptala se Jana.
„Když se oni mohou dostat k nám, proč bych se nemohl já dostat k nim,“ prohlásil Marek.
Po této př íhodě se Marek z koupelny už vůbec nehnul.
Za měsíc se náhle objevil v pokoji a oznámil: „Máme vyhráno!“ Na dotaz manželky odpověděl, že zítra vše uvidí.
Ráno ji zavedl do koupelny a vyzval ji: „Teď se dobř e dívej!“
Vylezl na vanu, skrčil se a podivně skočil proti zrcadlu. Jeho nohy zmizely. Manželka oněměla úžasem.
Marek s úsměvem uvolnil ruce, kterými byl zapř íčen o zeď koupelny. Udělal několik kroků v neznámém prostoru, který Jana viděla
jako př esnou zmenšeninu koupelny. Marek jí zamával a obrátil se zády.
Jana uchopila skleněnou lahvičku od vody po holení. Rozmáchla se proti zrcadlu. Marek otočil hlavu. Vykř iknout už nestačil…
 MÍCAČOVA CESTA K POZNÁNÍ
Mícač seděl nahý na písku. Díval se, jak si oceán hraje s vlnami, jak je stálý, neměnný, a př itom poř ád v pohybu. Věčný, a př esto,
když mícač zavř el oči, oceán zmizel, mícač se usmál. Neměl už co dodat. Každé místo bylo jeho domovem.
A tak nahý mícač seděl na beztvarém písku a pozoroval věčný oceán bez jediného bodu na své hladině.
A oceán mizel a objevoval se, jak mícač otvíral a zavíral oči.
Nastal př íliv. Vlny začaly olizovat mícačovy nohy. Písek se mu proplétal mezi prsty. A voda stoupala výš a výš.
A mícač mizel pod vlnami a zase se objevoval podle toho, jakou jim oceán dával sílu.
A nahý mícač hleděl na věčný oceán a seděl na beztvarém písku.
A oceán se objevoval a mizel podle toho, jak mícač zavíral oči. A mícač mizel a objevoval se podle toho, jak si oceán pohrával
s vlnami.
A tak tam byli věčný oceán, nahý mícač, beztvarý písek
nebo nahý věčný písek
nebo věčný beztvarý mícač
nebo beztvarý nahý oceán
 MAREK MÁ KONÍČKA
Marek byl podivín. Žil sám na kopci vysoko nad vesnicí. S nikým se nestýkal. Neměl př átel ani nepř átel. O nikoho se nezajímal.
K životu mu stačilo málo. Něco si vypěstoval sám, něco koupil za prodané ovoce. Do práce nikam nechodil.
Jen jeden rok pracoval. Za výdělek si koupil krásný kus mramoru a sadu nástrojů na jeho opracování.
Měl vlastně jen jeden cíl. Udělat si ten nejkrásnější náhrobní kámen.
Každý den náhrobek zdokonaloval, vyrýval do něj ozdoby, kř íže, své jméno, datum narození. Byla to vlastně jediná věc, která
měla u něj doma nějakou cenu.
Nikdy nikomu neř ekl, proč si celý život dělá náhrobní kámen.
Jednou zase odjel do města na trh prodávat ovoce. Právě v tu dobu začalo v horách, kde Marek bydlel, zemětř esení. Jeho
zanedbaný a neudržovaný dům nevydržel. Zř ítil se strop a těžké nosníky stř echy rozlomily náhrobek na několik kusů.
Když se Marek vrátil domů, udivil ho vzhled jeho domu. Vlezl dovnitř a hned uviděl zničený náhrobek. V tu chvíli projela jeho
mozkem ř ada jehel a Marek padl mrtev na podlahu vedle náhrobku.
Lidé z vesnice ho našli asi za týden. Chtěli prodat jeho pozemek a za peníze mu poř ídit hrob s krásným náhrobkem.
Avšak kupec se nenašel.
Pohř bili ho pod velký dř evěný kř íž obecního hrobu.
 PODIVNÁ PLANETA
1. čtyř i nohy nejlepší
– – Ze zprávy ústřední radě planety – –
…naše kosmické sondy dosáhly včera tř etí planety Slunce n98. Na této planetě byly objeveny živé organismy s vysokou inteligencí.
Podle fotografických a rentgenových snímků se jedná o velice vyspělou kulturu mícačoidního typu. Obrazové záznamy byly poř ízeny
ze vzdálenosti 90 000 megavousů… na oběžné dráze planety byla též zaznamenána umělá kosmická tělesa. V jednom z nich byla
objevena mícačoidní posádka, ostatní byly automatické… lze tedy usuzovat, že i zde hraje tento druh dominantní roli…!
2. dvě nohy divné
– – Týdeník Vesmír + Astronuatika – –
„…v pondělí se vrátí z oběžné dráhy pokusný automatický modul Dobyvatel. Posádku pokusných zvíř at tentokrát tvoř í kočky
domácí…“
– – Deník Rovnost – –
„O víkendu jsme se opět mohli obdivovat kráse našich čtyř nohých př átel. V pavilonu A probíhal jubilejní dvacátý ročník výstavy
ušlechtilých koček.“
– – V jedenáct hodin v noci – –
„Mňau!“
„No co bys chtěl, miláčku? Pověz, chceš rybičku nebo mlíčko?“
„Mňau!“
„No to víš, kocourku, já bych pro tebe udělala všechno!“
3. čtyř i nohy lepší
– – Ze zprávy ústřední rady posádce rakety Dlouhý Vous – –
„… vaším úkolem je podrobně prozkoumat planetu a zaměř it se př edevším na dominantní vývojový druh planety. Perspektivně
vybrat variantu k navázání kontaktu podle Kosmického zákoníku… vaše práce musí v těchto fázích probíhat v naprostém utajení…
zásah do vnitř ních dění planety se povoluje jen v bezprostř edním ohrožení života některého z členů posádky…“
4. dvě nohy se táží
– – Měsíčník Fantastika – –
Clifford Simak v jedné ze svých povídek popisuje situaci, kdy se na Zemi objeví návštěva z vesmíru. Jsou to záhadné inteligentní
stroje. Za svou povinnost považují osvobodit i všechny pozemské stroje z područí člověka. Když by lidstvo v budoucnu objevilo
planetu, na níž by stroje vládly humanoidům, ubránilo by se pokušení zničit nadvládu strojů?
5. čtyř i nohy bez tíže
– – V kapitánově kajutě Dlouhého Vousu – –
„…Kapitáne, je to vůbec možné, že vypadají stejně jako my?“
„Nechce se mi tomu ani věř it, ale všechny závěry jednoznačně potvrzují, že ano. Tím bude naše situace jednodušší. Padá tun mnoho
psychologických zábran.“
6. dvě nohy nafouklé
– – Deník Daily Telegraph – –
„…Těžko si lze př edstavit krásnější stvoř ení ve vesmíru, než ta, která vám př edstavujeme na titulní straně: vítězky letošní soutěže
Miss World…“
– – Týdeník Vesmír + Astronautika – –
„…Bohužel, romantika snílkovských let z poloviny století pomalu ustupuje do pozadí reality. Život je i v tak velkém prostoru, jako je
náš vesmír, př íliš unikátní záležitostí. Nejnovější výzkumy odborníků jednoznačně hovoř í: ve vesmíru jsme sami.“…
7. čtyř i nohy rozchod
– – Zpráva kapitána Dlouhého Vousu ústřední radě – –
„… Dnešního dne se začalo s dokonalým průzkumem planety. Do akce se zapojilo šestnáct členů posádky. O průběhu celé akce vás
budeme informovat každých šest hamů…“
8. dvě nohy se táží
– – A. +B. Strugačtí: Piknik u cesty – –
„Moment,“ ř ekl Noonan. „Držme se věci. Vezměme si př íklad: člověk se setká s bytostí z jiné planety. Jak dvě bytosti zjistí, že jsou
inteligentní?“
„Nemám tušení,“ odvětil Valentine. „Všechno, co o této věci najdete v literatuř e, tvoř í bludný kruh. Jsou-li dvě bytosti rozumné, jsou
schopny kontaktu. A naopak, jsou-li schopny kontaktu, jsou rozumné. A vůbec, je-li bytost z jiné planety nadána lidskou psychologií, je
rozumná. A puntík…“
– – Deník Neue Zeitung – –
„Tragédie na honu… velká tragédie se odehrála včera na tradičním honu u malé obce Roten Wald. Snad nepř íznivý atmosférický
tlak a rozrušení zapř íčinily náhlou srdeční slabost a selhání srdce tř í zúčastněných lovců. Všichni tř i skonali náhle za sebou př i stř elbě
na lovenou zvěř . Ani rychlý zásah lékař e nešťastníkům nepomohl…“
– – Rozhovor u sousedů – –
„Tak si př edstav, že náš Aryn včera pošel. Šel jsem ho vyvenčit za kostel. Uviděl nějakou kočku a vrhl se za ní. Když byl kousek
od ní, tak najednou upadl a bylo po něm…“
– – U piva – –
 „Povídám, to je jedno k druhýmu, chlast a prášky. A pak se nedivte, že vykládá takový nesmysly, jako že včera v lese viděl kočky
vystupovat z rakety…“
9. čtyř i nohy se diví
– – Kapitán Dlouhého Vousu ústřední radě – –
„…př es podrobné dlouhodobé pozorování se domníváme, že problémy zůstanou nevyř ešeny i nadále, pokud nedojde k př ímému
kontaktu s dominující mícačoidní kulturou. Domníváme se, že z př ímého kontaktu žádné nebezpečí nehrozí. Žádáme ústř ední radu
o povolení. Doporučujeme verzi 7ůo podle Kosmického zákoníku… Z obranných důvodů jsme byli nuceni dočasně zastavit pomocí
našich mozkových bioproudů centrální ř ídící systém tř í blíže neurčených dvojnožců (patrně slouží dominující kultuř e jako biologičtí
roboti se stupněm ovládání 7j podle Kosmického zákoníku), stejné ř ešení jsme byli nuceni užít i u níže popsaného čtyř nohého tvora.
Poněvadž všechny akce byly nouzové, jedná se o dlouhodobé paralyzování mozkového centra, které však nepř ináší žádné komplikace
př i opětné restauraci životních pochodů…“
10. dvě nohy splasklé
– – Deník Neue Zeitung – –
„…Salvou z loveckých pušek se včera na pohř bu rozloučili se svými zesnulými spoluobčany obyvatelé obce Roten Wald…“
V ordinaci – –
„Pane doktore, prosím vás, podívejte se tady na našeho Mourka, on už chudáček dva dny nic nejí a moc kýchá. Viď, Mourku…“
– – Z článku astrofyzika Jozifa Šklovského – –
„…Často si myslíme, že je civilizací daleko víc, protože se domníváme, že př íroda několik miliard let chtěla vytvoř it právě nás,
a nakonec se jí to podař ilo. Je samozř ejmě lichotivé se považovat za tak důstojný cíl, ale pravda bude trochu jiná – že totiž rozumné
bytosti nemusejí být vrcholem stromu vývoje, ale jen vedlejší větví, př ičemž není vyloučeno, že je to větev, která dál neroste.“
11. čtyř i + čtyř i nohy
– – Zpráva ústřední rady Dlouhému Vousu – –
„Po pečlivém prostudování vašich poznatků o planetě jsme dospěli k závěru, že váš požadavek o povolení př ímého kontaktu
s dominující mícačoidní rasou je oprávněný a schválili jsme váš návrh na navázání př ímého styku se zdejší civilizací…“
12. dvě nohy se nafukují
– – M. Bauman: Labyrint říše rozumu – –
…profesor fyziky James Trefil napsal, že existují dva hlavní argumenty proti existenci jiných vyspělých civilizací: život na Zemi je
možný jedině proto, že šťastnou náhodou se ocitla naše Země v úzkém prstenci Sluneční soustavy př íznivém pro život. Jediný chybný
krok a naše planeta by se stala skleníkovou výhní Venuše s 550 stupni Celsia, nebo mrazivě chladnou koulí, jako je Mars. A za druhé…
př i př edstavitelné kolonizaci naši Galaxie současnou technikou by se mohly mimozemské civilizace dostat k nám v průběhu 30 milionu
let, což je v historii Vesmíru okamžik. Mnohé civilizace by musely být daleko vyspělejší než naše, a tudíž by tu již musely dávno být.
Autor se ptá společně s fyzikem Fermim: „Kde tedy jsou?“ a závěrem dodává:
‚Galaktický klub populární v šedesátých letech je nutno rozpustit.‘
– – Reklamy + Inzeráty – –
„Udělejte radost vašim dětem! Udělejte radost vašim zvíř átkům! Svěř te nám vaše čtyř nohé př átele a miláčky! Budou ještě
krásnější! U nás se jim dostane nejlepší péče! Př ijměte naše speciální služby!
Úpravna psů a koček“
13. př íliš mnoho nohou
– – Závěrečná zpráva Dlouhého Vousu ústřední radě planety – –
„Po nadějích, které jsme do této operace vkládaly, jsme velice zklamáni. Po dobu 880 hamů jsme nepř etržitě sbírali a hodnotili
informace o dominantní mícačoidní rase planety. Po dobu 360 hamů jsme se intenzivně pokoušeli o př ímý kontakt. Zkusili jsme všech 17
variant podle Kosmického zákoníku. Všechny selhaly. Zdejší civilizace je pro nás tím nepochopitelnější a záhadnější, vzhledem
k naprosté fyzické podobnosti s námi. Zdejší civilizace se asi ubírá naprosto jinými cestami než ta naše. Pro nás zcela nepochopitelná je
psychologie tvorů. Dominantní mícačoidní druh si zř ejmě vyř ešil všechny základní problémy, zejména ekonomické, sociální
a společenské, a to patrně v době již velmi vzdálené. Někteř í jedinci dávají př ednost tuláckému životu, jiní žijí ve velkých
společenstvích, další obklopeni dokonalou péčí dvojnohých robotů, kteř í se starají o všechny služby a výrobu. Roboti jsou patrně
dlouhodobě naprogramováni. V př ípadě nutnosti jsou ovládáni zvukovými signály, jejichž kód je srozumitelný i omezené mozkové
kapacitě dvojnožců. Způsob organizace společenství mícačoidů jsme nebyli schopni odhalit. Př ikláníme se k variantě, že se jedná o tvory
natolik vyspělé, že prostě žádná organizace neexistuje. Komunikace mezi mícačoidy probíhá podle všeho pomocí mezimozkových vln,
které jsme však nebyli s to odhalit. Jen silné emoce si sdělují zvukovými signály. Samotný pokus o navázání kontaktu skončil naprostým
nezdarem. Ani v jednom př ípadě jsme neuspěli. 96% jedinců nereagovalo vůbec. 3% reagovala útěkem. 1% reagovalo agresivně.
V jednom př ípadě př edal mícačoid povel dvojnohému robotu, který se nás snažil napadnout. V tomto př ípadě jsme již byli př ipraveni
a použili jsme k obraně jen velmi krátkodobého př erušení funkcí mozkového centra robota… Vzhledem k absolutnímu nezdaru
navrhujeme návrat expedice na základnu.“
14. ach ty dvě nohy
– – Rozhovor – –
„Včera měla babička smrt na jazyku! Dala Mícánkovi jídlo do misky a odešla. Najednou slyší hlasité zamňoukání. Vyběhla ven
a vidí, jak vedle Mícánka stojí cizí kočka a dívá se na něj. Tak se rozčilila, když ji chtěla odehnat, že z toho omdlela. Probrali jsme ji až
za pět minut…“
15. ach ty čtyř i nohy
– – V kapitánově kajutě Dlouhého Vousu – –
„Kapitáne, to jsme teda měli smůlu, co?“
„Nedokážu si to ještě poř ádně srovnat v hlavě. Takový nezdar. A mrzí to o to víc, že vypadají stejně jako my,“ odpověděl kapitán.
Srovnal si př i tom tlapkou vousy a úhledně složil ocas podél těla.
V průzoru kabiny se úžasnou rychlostí zmenšovala modrá planeta.
16. dvě + dvě
– – A. +B. Strugačtí: Piknik u cesty – –
…„A vy se mě ptáte: vrátí se, nebo ne?“
„Já jsem si to př edstavoval jinak,“ ř ekl Noonan. „Na to máte právo,“ poznamenal Pillman. „Tak oni si nás vůbec nevšimli?“
„Ne, neviděli nás. Ale proč vás to tak rozčiluje? Vždyť to nemá cenu!“
 NĚCO SE DĚJE
Marek měl jednoho př ítele. A ten strašně rád chodil v noci ztichlými ulicemi. Když se vracel domů, musel projít kolem vysokého
stavení. Byla to administrativní budova jakési firmy. Všímal si, že v posledním patnáctém patř e se svítí občas i v neděli po půlnoci.
Hloubal nad tím, co se tam může dít.
„Co by se tam mělo dít?“ dobíral si ho Marek.
„To právě nevím, ale mám z toho strach. Není možné, aby tam někdo soustavně zapomínal zhasnout, nebo tam v tu dobu pracoval,“
odvětil př ítel a za chvíli pokračoval: „Myslím, že se tam děje něco zlého a tajného. Nechceš se tam jít se mnou podívat a zjistit to?“
„Tos uhod, že nechci,“ odbyl ho Marek.
Jednou v noci př išel př ítel k Markovi domů. „Jdu se tam podívat,“ ř ekl. „Už se tam zase svítí.“
Marek vylovil z kapsy vystř elovací nůž. „Pro všechny př ípady,“ ř ekl.
„Co bych s tím dělal,“ odmítl ho Marek a rozloučili se.
Asi měsíc po té se Marek vracel pozdě v noci domů. Náhodou šel kolem patnáctiposchoďového domu. V tu chvíli si uvědomil, že
vlastně od té doby svého př ítele neviděl. Podíval se na budovu. V posledním patř e se svítilo.
Chvíli váhal, ale pak zamíř il ke vchodu. Vytáhl z kapsy nůž a vypáčil okno. Protáhl se dovnitř . Tiše stoupal po schodech.
V patnáctém patř e se zastavil a nabral dech. Potichu otevř el dveř e vedoucí do chodby v patř e. Pro jistotu je nechal otevř ené.
Př ikrčil se a plížil se podél stěny. Míř il k pootevř eným dveř ím, ze kterých se linulo světlo.
Došel k nim. Všude bylo ticho. Se zatajeným dechem nakoukl dovnitř . Nikdo tam nebyl. Oddechl si. Vyšel ven.
S hrůzou zjistil, že dveř e od patra jsou zavř ené.
Sevř el v kapse nůž.
V tu chvíli zhaslo v místnosti světlo.
 VYNÁLEZ PROFESORA LONGWHILEA
„Tak se nám to podař ilo!“ ohlásil profesor Longwhile a mnul si s uspokojením ruce. Z celého týmu vědců spadla nervozita. Dvacet
let se už moř ili s tímto preparátem. A teď bylo po starostech.
Pracovali na dokonalém prášku na spaní. Měl omezit mozkové pochody, vyř adit z činnosti receptory smyslů, všechny tělesné
procesy zastavit či zpomalit na nejmenší možnou míru.
„Náš preparát prodlouží život až o jednu tř etinu, omezí odumírání neuronů, zpomalí stárnutí,“ proklamoval profesor do televizních
kamer.
„Protože náš preparát je určený jen pro podmínky lidského těla, budu celý experiment demonstrovat na sobě. Celá akce proběhne
u nás v laboratoř i, kde budu pod kontrolou nejnovějších vědeckých př ístrojů. Fakta budou okamžitě zpracována, vyhodnocena,
zveř ejněna.“
Pak už jen televizní diváci sledovali profesora, jak zapijí bílou pilulku a ulehá na lůžko v laboratoř i. Tým asistentů př ipojil k jeho tělu
čidla př ístrojů. Profesor téměř okamžitě upadl do absolutního spánku. Tedy vše se podař ilo.
Asistent a Marek, kvalifikovaný jako pomocná vědecká síla, sepisovali inventář . „Tady toho mám taky zapsat?“ zeptal se Marek
a ukázal př itom na profesora ležícího na lůžku.
„Ne, toho nemusíš… I když on už tady spí asi deset let. Vymyslel tak dokonalé prášky na spaní, že ho nelze vzbudit,“ odpověděl
asistent a jakoby pro sebe dodal: „Takže ho vlastně taky můžeš zapsat.“
 MÍCAČOVA CESTA K POZNÁNÍ
V tu chvíli př išlo mícačovi všechno směšné
Byl asi tak napůl cesty mezi nikam a všude
Tak asi napůl cesty. Tak se tomu jen zasmál
Takže vlastně byl a nebyl
Jako každý
 ZKRAT
Př ímý př enos vrcholil. Holografické kamery snímaly oba muže.
„Všichni se mnou budete jistě souhlasit, když směle prohlásím, že se nám podař ilo zvítězit nad časem. Tento př ístroj je schopen
zastavit čas na celé Zemi a vrátit ho do okamžiku, kdy se zmáčkne tato páčka,“ deklamoval směle komentátor a př edal slovo šéfovi
vědeckého týmu, profesoru Longwhileovi.
„Ano, máte úplnou pravdu,“ př itakal profesor. „Bohužel musíme dodat, že se nám sice podař í oklamat čas, nikoliv však energii.
Během našeho experimentu bude 99% energie celého světa soustř eděno do našeho př ístroje. Neboť zastavení času a jeho vrácení do
výchozího bodu 0 je energeticky velmi náročné. Př i nedostatku energie by mohlo hypoteticky dojít k takzvané smyčce.“
Komentátor se opět ujal slova: „Víc, než dlouhé vysvětlování o významu tohoto vynálezu, poslouží malý alegorický čin. Zkuste se
mnou: v průběhu akce rozbiji sklenici, kterou držím v ruce, avšak když stroj vrátí čas zpět do bodu 0, budu ji opět mít v ruce
neporušenou.“
Celé lidstvo pak sledovalo profesora, chystajícího se pohnout páčkou do polohy ON.
„Hele, volové, nechte toho!“ zakř ičel Marek na dva kluky z party, kteř í se prali o to, kdo dnes bude Old Shatterhand. „Mám lepcí
nápad,“ oznámil Marek a potěžkal péro z pohovky, které našli na nedalekém smetišti. „Ten, kdo vyhodí tohle péro až na dráty, vyhrál,“
určil pravidla soutěže Marek a ukázal př itom na dráty vysokého napětí z nedaleké atomové elektrárny.
„Experiment začíná!“
„Deset!“ zahájil komentátor experiment. „Vše, co teď uděláte, budete mít možnost provést ještě jednou a jinak.“ Př i těch slovech
upustil na zem sklenici, „…čtyř i, tř i, dva…“
„Jsem Old Shatterhand!“ zajásal Marek, když se péro z pohovky bezpečně zaklínilo mezi jiskř ící dráty.
V okamžiku, kdy se komentátor chystal pronést NULA, se rozsvítila všechna poplašná světla na př ístroji. Oznamovala Zkrat.
Profesor se s děsem v očích vrhl k vypínači. Dř ív se však na displeji objevila NULA.
„Experiment začíná!“
„Deset!“ zahájil komentátor experiment. „Vše, co teď uděláte, budete mít možnost provést ještě jednou a jinak.“ Př í těch slovech
upustil na zem sklenici, „…čtyř i, tř i, dva…“
„Jsem Old Shatterhand!“ zajásal Marek, když se péro z pohovky bezpečně zaklínilo mezi jiskř ící dráty.
V okamžiku, kdy se komentátor chystal pronést NULA, se rozsvítila všechna poplašná světla na př ístroji. Oznamovala Zkrat.
Profesor se s děsem v očích vrhl k vypínači. Dř ív se však na displeji objevila NULA.
„Experiment začíná!“
„Deset!“ zahájil komentátor experiment. „Vše, co teď uděláte, budete mít možnost provést ještě jednou a jinak…“
 MAREK A KABELA
Když se Marek vracel domů, všiml si, že na zídce leží velká károvaná kabela. Vypadala zachovale. Až se setmělo, Marek se pro ni
vypravil.
Donesl ji domů a zjistil, že je úplně nová. Rozhodl se, že ji nějaký čas nebude používat.
Marek se právě chystal na nákup a poprvé vytáhl nalezenou kabelu. Vložil do ní láhev od piva, když tu zazvonil telefon. Př ítel ho
zval na výlet na př ehradu. Marek nabídku př ijal. Vzal kabelu a chtěl z ní vyndat láhev, aby do ní mohl naskládat věci na koupání.
Chvíli šmátral po dně a pak se podíval dovnitř . Láhev tam nebyla. „To jsem blázen,“ pomyslel si Marek. Pak začal do tašky skládat
věci – plavky, ručník, fotoaparát… Za chvíli dorazil př ítel a jelo se.
„Tak se pojďme př evlíct,“ ř ekl Marek, když došli na bř eh př ehrady.
Otevř el kabelu. Nic v ní nebylo. „Někdo mně ukradl věci!“ začal kř ičet. „Bral jsem si všechno možný, a teď tady nic není!“
Po celý zbytek dne byl př átelům pro smích, když trčel oblečený na bř ehu. Marek byl rozhoř čen. V duchu počítal výši ztráty. Pak
mu něco blýsklo hlavou. Potají vložil do kabely kámen a zavř el ji.
Když ji otevř el, kámen tam nebyl.
Po další sérii vtipů na Markův účet i jeho napadl malý žert. Nabídl svoji kabelu výměnou za starou plátěnou tašku, která patř ila
největšímu z posměváčků. Tato nabídka jen vyvolala další vlnu veselí a posměšků.
„Však je smích př ejde,“ mumlal si Marek pro sebe, když s uspokojením pozoroval, jak v kabele mizí př ítelovo rádio, peněženka,
doklady…
Celý zbytek dne si Marek mnul ruce a př edstavoval si, jak se asi bude zítra př ítel tvář it.
Ještě v noci zazvonil telefon. Když Marek uslyšel zmatený př ítelův hlas, dal se do nepř íčetného smíchu.
„Marku, co jsi mi to dal za kabelu? Všechny věci, co jsem do ní vložil, zmizely…“ V tu chvíli nabral Markův smích nové obrátky.
Př ítel však pokračoval: „Ale pak mě napadlo vzít tu zatracenou kabelu a obrátit ji naruby. A teď mám v pokoji takovou spoustu
peněženek, nákupů, foťáků a vůbec všeho možného, že nevím co s tím…“
 TAJEMSTVÍ EL FATÁHU
Bylo to př esně př ed dvěma dny, kdy se zmocnili tajemství El Fatáhu.
Pak už jen v rychlosti naložili nejnutnější zásoby na cestu a vyrazili. Dobř e věděli, že je jen otázkou času, kdy Elfatáhští zpozorují
ztrátu svého tajemství a vyšlou oddíl nejstatečnějších mužů pronásledovat uprchlíky.
Jeli už celý den a celou noc a další část dne. Ještě za rozbř esku si prozpěvovali písně o zašlých časech dávných hrdinů a o věčném
pohybu písku v poušti. Ale k poledni jeden velbloud nevydržel tempo útěku a pošel. Zbyli tř i muži a dva velbloudi.
Př eskládali tedy zavazadla a vydali se znovu na cestu. Na jednom velbloudu jeli dva muži. Ujížděli skoro celý další den. Když
slunce znachovělo písečné duny, podlomily se nohy dalšímu velbloudu, na kterém seděl jeden muž. Lehl si a už nechtěl jít dál. Muž
slezl z nehybného zvíř ete a několika kopanci, kletbami i modlitbou se ho pokoušel př imět k chůzi.
„Musí v tom být nějaké kouzlo spojené s tajemstvím El Fatáhu, že nám velbloudi hynou jako mouchy,“ pravil první muž. „Prokleté
tajemství, bude stát hlavu někoho z nás,“ dodal druhý muž a odplivl si. „Zbývá už jen noc cesty a budeme v bezpečí,“ ř ekl tř etí muž
a pátravě se podíval po druhých dvou. „Ale máme už jen jednoho velblouda a tř i na něm jet nemůžeme,“ ř ekl muž nad zjevně
dodělávajícím zvíř etem.
„Dej nám trochu vody a mošnu s tajemstvím,“ pravil bodrým hlasem jeden z mužů sedících na velbloudovi a ukázal př i tom na měch
s vodou a ranec př ivázaný na hř betě velblouda. „My pospíšíme do El Netafáhu a př ijdeme ti na pomoc,“ dodal druhý. Všem bylo jasné,
že do setmění budou Elfatáhští zde. „Proč bych tu já měl zůstat, když tvůj velbloud chcípl ráno?!“ ř ekl vyzývavě muž stojící nad
mršinou a pravou rukou poodhrnul svůj plášť. Zaleskla se rukojeť dýky vykládaná perletí.
„Má pravdu, tvůj velbloud taky chcípl,“ ř ekl tř etí muž. „Dejte mi tajemství a já př ivolám pomoc.“
„Tak si pro ně pojď!“ vyzval ho první muž a vytáhl dýku. Oba muži seskočili s velblouda.
První muž ř ekl: „Nechte si tajemství a já si vezmu velblouda.“
Dva zbývající se jako na povel hrubě zasmáli. „Dva na jednom velbloudu jet nemůžete, Elfatáhští vás polapí dř ív, než dorazíte do
El Netafáhu. Ztratili jsme př íliš mnoho času,“ ř ekl první muž smíř livě a krátce se podíval na každého z nich, pak na velblouda
a nakonec na mošnu s tajemstvím. Jeho slova je na chvíli zarazila. Koukli po sobě a znejistěli. „Prokleté tajemství! Prokletý El Fatáh!
Čert nám to byl dlužen!“ zaklel tř etí muž a zastrčil dýku zpět. Stejný pohyb udělali i druzí dva. Chvíli zůstali nehybně stát, př ekvapeni
svým jednáním v př edešlých okamžicích.
„Podívejte!“ vykř ikl jeden z nich a ukázal rukou. Zpoza skály, asi míli od nich se vynoř il muž jedoucí na velbloudu a za sebou měl
př ivázané další dva. Míř il k nim. Když se př iblížil asi na tř icet metrů, pohledem zhodnotil situaci a ř ekl: „Koukám, že jste v pěkné
kaši.“
Muži se na sebe podívali a pomalým krokem se blížili k neznámému. Muž na velbloudu se pousmál a zpod pláště mu vykoukla
hlaveň karabiny. Ti tř i se zastavili. „Prodej nám dva velbloudy,“ ř ekl jeden z nich.
„Proto jsem tady,“ odvětil neznámý tajemně. Do tř ech mužů jako by vjela jiskra. Jeden z nich vytáhl měšec a pohazoval si s ním
v dlani. Obsah těžce cinkal. Neznámý zakroutil hlavou. Pobídl velblouda a dojel k mršině. Po celou dobu nespouštěl muže z očí. Pak
ukázal na mošnu s tajemstvím El Fatáhu. První, který z těch tř í se vzpamatoval, vykř ikl: „Ale dobrý muži, nemůžeme tě ošidit. V tom
ranci není nic víc než pár oř echů, ovoce a sušené maso. Př ijmi radši naše peníze.“
„Jak víš, že jsem dobrý?“ zeptal se neznámý a pokračoval: „Dobř e tedy, vyberu si něco jiného.“ Pak slezl z velblouda, chvíli se
rozhlížel, aniž by př estal dávat bedlivý pozor na muže, a pak ř ekl: „Vybral jsem si. Vyměním svoje tř i velbloudy za vaše dva.“
Tř i muži se po sobě pátravě podívali, aby se ujistili, zda i tentokrát mohou uvěř it vlastním uším. Neznámý s úsměvem dodal: Jeden
jezdec, dva velbloudi, tř i zrnka v písečné bouř i. Muži neř ekli nic, jen sundali věci z živého i mrtvého velblouda. Neznámý př istoupil
k mršině a ř ekl:
„Vstávej, bouř e se blíží!“ Muži se podívali na nebe. Nikde ani náznak blížící se bouř e. Když se otočili zpět, omráčeni zůstali zírat.
Ještě př ed chvílí mrtvý velbloud vstal s neznámým na hř betě. Ten se ještě jednou otočil, pokynul jim a odjížděl i s druhým zvíř etem
směrem ke skále. Minul ji však a jel dál k horizontu. Muži ho nehnuté pozorovali s vytř eštěnýma očima.
„Rychle, nakládat!“ zvolal první, který se probral. Muži se vrhli k velbloudům. Sotva se jich však dotkli, velbloudi se začali
zmenšovat jako jezdec uhánějící k horizontu. Muži jen hleděli, jak se zmenšují na velikost písečného zrnka, jak rostou do země, až
zanikli docela.
„Bídák! Podvedl nás!“ zař val první muž a zahrozil směrem k neznámému. Ten, jako by to slyšel, se otočil a zamával na muže.
Vzápětí zmizel za písečným př esypem.
Zvedl se prudký vítr. Směrem od El Netafáhu se blížila písečná bouř e.
„Jsme ztraceni!“ vykř ikl druhý muž a s modlitbou se vrhl na kolena.
Tř etí muž rychle zhodnotil situaci a pak pravil: „Je tř eba jednat. Pokud se dostaneme tam k té skále, nic se nám nestane.“ Pak popadl
mošnu s tajemstvím a př ivázal si ji k tělu. Další dva vzali měch s vodou a vak s jídlem. Tryskem vyrazili ke skále…
Obloha potemněla bouř í a nocí. Vítr sílil. Muži utíkali a nohy se jim boř ily do písku. Na chvíli se zastavili, aby popadli dech
a nabrali nové síly.
„Podívejte,“ ř ekl první muž naprosto bezbarvým hlasem a ukázal směrem, kde ležel El Fatáh. Na obzoru bylo vidět asi tř icet teček.
Stíhací oddíl Elfatáhských. Druhý muž zaklel, tř etí zadrmolil modlitbu.
Všichni se však znovu rozběhli.
Když dorazili ke skále, bouř e již byla v plné síle. Zvedala oblaka písku a metala ho mužům do tvář í. Př itiskli se bř ichem ke
kamenné stěně a popadali dech.
„Prý je zde někde jeskyně,“ ř ekl muž nesoucí tajemství.
„Taky jsem o tom slyšel,“ př ikývl druhý.
 „Měli bychom ji najít, dokud je aspoň trochu vidět,“ dodal tř etí.
Se zakloněnými hlavami pátrali po vchodu. Když obcházeli skálu směrem př ímo proti větru, uviděli asi v patnáctimetrové výšce
černé místo.
Nebylo pochyb, že je to jeskyně.
Začali šplhat. První muž s měchem vody, druhý muž s vakem jídla a tř etí muž s mošnou obsahující tajemství El Fatáhu.
Vítr je bičoval a zrnka písku je pálila na tvář ích jako žhavé uhlí. Už bylo vidět sotva na pár metrů.
Obtížná místa se stř ídala s plošinkami, kde bylo možno odpočívat.
Asi po čtvrt hodině konečně první muž stanul u vchodu do jeskyně.
Vzápětí se vysoukal nahoru druhý a muž nesoucí tajemství se už prsty zachytil o plošinu př ed jeskyní. Stačilo se jen př ehoupnout
př es okraj.
On však náhle vykř ikl.
Pod jeho nohou se vydrolil kus zvětralé skály. Zůstal viset nad srázem, drže se rukama, nohy se mu klátily ve vzduchu a marně
hledaly oporu. Druzí dva hned př iskočili a začali ho vytahovat za ruce.
Ozval se zvuk př etrženého ř emínku. Pásek, který poutal mošnu s tajemstvím k jeho tělu, se zachytil o výčnělek a praskl. Vzápětí
bylo slyšet, jak mošna s tajemstvím naráží na skálu a padá do hlubiny.
Tak tam stáli tř i muži na malé plošině př ed jeskyní, šleháni písečnou bouř í. Nikomu z nich už nezbyly síly na kletbu nebo modlitbu.
Jen na sebe zírali jako kamenné sochy.
Pak se jeden z nich probral ze strnulosti a beze slova odešel do jeskyně.
Když se ráno probudili, nebylo po bouř i ani stopy. Jen písečné duny a př esypy změnily místo a tvar.
Nejdř íve se jeden z nich vyšplhal na vršek skály a rozhlédl se.
Po Elfatáhských nebylo nikde ani vidu ani slechu.
Pak všichni slezli dolů a chvíli bezmocně stáli u úpatí skály, kde někde pod tunami písku ležela mošna s tajemstvím E1 Fatáhu.
Mlčky se vydali na cestu.
K večeru spatř ili hradby El Netafáhu a trochu pookř áli.
Když procházeli branou, jeden z nich ř ekl: „Nemá to cenu.“
Další dva hned pochopili. Mysleli na to stejné. Druhý dodal: „Stejně by nám nikdo nevěř il, jaké bylo tajemství El Fatáhu.“
Tř etí př ikývl a ř ekl nahlas to, na co každý z nich hledal odpověď celý den: „Byl to dobrý čaroděj?“
 OSUDOVÁ VĚC
Markův život šel den za dnem v obyčejné změti všedních dnů. Ale vše se změnilo jednoho dne, když se Marek vypravil na delší
procházku Údolím oddechu. Marek kráčel s rukama v kapsách s úmyslem odreagovat se od shonu pracovních dnů, když tu se nad jeho
hlavou ozval ryk dravce. Marek vzhlédl a spatř il pár orlů honících se oblohou. Jeden z nich zaskř ehotal ještě jednou a něco mu
vypadlo z pař átů a padalo k zemi. Marek chtěl jít dál svou cestou, ale cosi mu nedalo a zamíř il k místu, kam věc dopadla. Když nad ní
stanul, zkoprněl. Zvedl ji a prohlédl. V ruce držel masivní zlatý př edmět, vypadající jako medaile zavěšená na ř etízku. Na jedné straně
byly vytepány zvíř ecí motivy, na druhé ornamenty př ipomínající prastará písma. Marek si užasle prohlížel př edmět z obou stran a po
deseti minutách pronesl dutým hlasem: „Ať je to cokoliv, musí to být znamení, které má změnit celý můj život.“
A skutečně, Markův život nabral nový směr. Vše, o co se Marek zajímal od onoho dne, se tak či onak týkalo jeho nálezu. Marek
př ečetl vše dostupné o augurech, věštění z letu ptáků, symbolu orla v okultních naukách a hlavně usiloval o vypátrání původu
př edmětu a rozluštění jeho nápisu. Ale to byla věc nadmíru těžká. Marek chodil za archeology, znalci starého písma i starožitníky. Ale
vše, co mu mohli ř íct, se týkalo jen př ibližného stář í př edmětu nebo vyjmenovávat písma a jazyky, v kterých nápis rozhodně napsán
není. Čím bezvýslednější bylo Markovo úsilí, tím více toužil po rozuzlení celé záhady. Po roční marné námaze se rozhodl. Vybral
úspory, prodal, co měl, a vyrazil na cestu. Byl odhodlán sjet celý svět, jen aby našel někoho, kdo by mu tajemný nápis př ečetl
a objasnil.
„Až na to př ijdu, zcela se změní můj osud,“ opakoval si vždy, když si prohlížel svou tajemnou věc.
Marek cestoval celým světem, ale jeho pátraní neneslo výsledky.
Až jednoho dne, když už byl s penězi i silami takř ka na dně, dorazil do malé vesničky na úpatí mexických hor. Zašel do hostince
a objednal si fazole s kukuř ičnými plackami. Když dojídal, všiml si, že na dně dř evěného talíř e jsou vyryty podobné znaky jako na jeho
př edmětu.
Události nabraly spád. Hostinský Marka poslal za výrobcem talíř ů, starým indiánským ř ezbář em. Marek ho okamžitě vyhledal
a bez okolků se zeptal na znaky na talíř i. Starý Indián odpověděl, že jen kopíruje tvary, které viděl na př edmětech svých př edků, a že
jeho děd ř íkal, že to původně byly znaky toltéckého písma. Marek vytáhl svůj př edmět a ukázal jej starci. „To by mohla být toltéčtina,“
odpověděl Indián a pomalu se rozvykládal o tom, že kdesi v horách směrem na jihovýchod leží úplně zapadlá vesnice, v níž snad žije
několik posledních Toltéků, kteř í by byli s to nápis př ečíst a př eložit. Od toho okamžiku byl Marek jak v transu. Celou noc př emítal,
v ruce držel záhadný př edmět a šeptal: „Už brzo se změní můj osud.“ Ráno začal s př ípravami na cestu. Koupil mulu a nejnutnější
zásoby. Chtěl si také najmout průvodce, ale nenašel se nikdo, komu by se chtělo trmácet horami tak daleko. Marek nedbal výstrah př ed
nebezpečnou cestou nehostinným krajem a vyrazil. Cesta však byla nad jeho síly. Po týdnu cesty se mula zř ítila do propasti a vyčerpaný
Marek brzy ztratil směr a ve vyprahlé pustině zahynul.
Za několik měsíců se kousek od místa, kde se již bělely Markovy kosti, utáboř ila expedice pátrající po zkamenělých zbytcích
pidlosaurů. Jednoho dne se profesor Longwhile s dvěma toltéckými průvodci vydal hledat do př ilehlých skal a objevil Markovu kostru.
Hned ho zaujal podivný př edmět v kostlivcově ruce. Vyndal ho a dlouze zkoumal. Pak věc ukázal svým dvěma toltéckým průvodcům
a zeptal se na znaky: „To je písmo?“ Indiáni př ikývli. „Umíte to př ečíst?“ Indiáni př ikývli, chvíli si to prohlíželi a pak jeden z nich ř ekl:
„Je tady napsáno: Tato věc změní tvůj život.“
Do večera našel profesor několik unikátních kostí z pidlosaura, ale k jeho vlastnímu př ekvapení ho to moc nepotěšilo. Cítil, jak se
v něm něco změnilo. Když v noci ulehl ve stanu, nemohl usnout. Zvenku zněl tichý zpěv jeho průvodců a jemu se hlavou honily stále
stejné myšlenky: Kdo byl ten mrtvý člověk? Co zde dělal? Co znamená ten podivný př edmět? A hlavně není to znamení, které má
změnit celý jeho další osud?
 MAREK A SIDPA BARDO
Marek byl sám u př ítele na chalupě a měl dlouhou chvíli. Když si prohlížel knihovnu, zrak mu padl na titul Bardo Thedol. Vzal tedy
tibetskou knihu mrtvých a začal ji číst. Za chvíli nevěděl, kde mu hlava stojí. Právě četl pojednání o stavu zvaném Sidpa Bardo, když
jeho trpělivost př etekla: že se po několika dnech po smrti vytvoř í éterické tělo schopné procházet zdmi?! Schopné objevit se podle př ání
na jakémkoliv místě?! Tělo pro lidské zraky neviditelné a neodrážející se v zrcadle?!
Takové nesmysly! Marek už toho měl tak akorát, když zazvonil telefon. Volala Markova žena Jana, která se př edčasně vrátila
domů a čeká ho tam co nejdř ív…
Marek se podíval na hodinky. Tak akorát stihnout vlak… Za chvíli vyběhl z chaty.
Kde se tady vzalo to nákladní auto? Kmitlo Markovi hlavou, když pocítil náraz. Stejně tak se mohl ptát: a kde jsem se tu vzal já?
Když se Marek probral, hned si vzpomněl, proč vyběhl ven. Podíval se na hodinky. Na displeji stálo: Př íliš pozdě.
„Cože!“ vykř ikl Marek a utíkal k nádraží. Nějaký vlak právě odjížděl ze stanice. V poslední chvíli, ba téměř zázračně do něj
naskočil. Bez problémů se dostal domů. Jen když šel po schodech, stala se mu divná věc, soused mu neodpověděl na pozdrav.
„Sakra, sakra, co jsem kdy zas vyved,“ př emýšlel Marek a pátral v paměti, kdy zase co vyved, že mu soused neodpovídá na
pozdrav.
Otevř el dveř e. Okamžitě poznal, že Jana dojela. Doma však nebyla.
Marek si pustil televizi. Obrazovka zůstala temná a ozvalo se: „Marek okamžitě vypne televizi, nebo př erušíme vysílání.“
Marek nevěř il… Hlas se ozval znovu: „Marku, neslyšel jsi!?“
„Cože?!“ vykř ikl Marek a rychle stiskl tlačítko.
„To je zvláštní, to je zvláštní, to se mi ještě nestalo,“ př emítal Marek. Vytočil číslo př esného času. Ozvalo se: „Hele Marku, jestli
čekáš na gong, tak to můžeš rovnou položit.“
„Ale já potř ebuju vědět, kolik je hodin,“ žadonil Marek.
Sluchátko odpovědělo: „Tak se podívej na hodinky.“
Marek se podíval. Na displeji bylo: Př íliš př íliš pozdě.
Poslední šanci skýtalo Markovi rádio. Když ho zapnul, oslovil ho dobrácký hlas: „Bože, člověče, Marku, podívej, měl bys to
pochopit, někdy prostě př ijde doba, kdy už je př íliš pozdě. A tak nás už neruš a vypni rádio.“
V tu chvíli zarachotil klíč v zámku. Markovi spadl kámen ze srdce.
Rychle otevř el skř íň se zrcadlem a chtěl se upravit. Když dovnitř vstoupila Jana v černém, hleděl Marek do zrcadla, ale ať se
díval, jak se díval, sám sebe neviděl.
 MÍCAČOVA CESTA K POZNÁNÍ
Mícač seděl a vedle tekla ř eka a za chvíli ústila do moř e.
Ach bože, v tu chvíli i mícač byl ř ekou a oceán jeho domovem.
A tak seděl a usmíval se, protože všechny cesty světa byly mícačovou cestou.
A proč by se neusmíval, když jeho domov byl všude.
Nemyslel na dobré ani na zlé.
„Teď! Teď!“ vykř ikl mícač a luskl prsty. „Teď je všechno dobré!“
A hned jak, otevř el ústa, věděl, že Ta chvíle už minula.
 BACILÍ KONCERT
Když Fen Beatoven strkal klíč do zámku, jeho skleslost dosáhla vrcholu.
„Neměl jsem tu zakázku na Requiem př ijímat,“ pomyslel si trpce. Po kolikáté dnes už. Otevř el dveř e a zdálo se mu, že se z pokoje
line tichá hudba. Př ekvapeně nakoukl dovnitř . Pokojem právě kráčel kocour.
V tlapkách opatrně nesl mrtvou myšku. Fen Beatoven kocoura pozdravil. Ten se na něj na chvilku podíval a pak kývl hlavou.
Promluvit dost dobř e nemohl, protože mezi zuby svíral bílý tulipán. Hudba rázem zmlkla.
Bylo slyšet tenký př ísný hlásek: „Vážení, všichni př ipraveni? Začínáme!“
Fen se podíval, odkud hlas př ichází. Udělal několik kroků směrem k pianu a pod jeho otevř eným víkem spatř il celý bacili sbor.
Dirigent, vyzáblý bacil tuberkulózy, dal pokyn taktovkou. Kulhavka udeř ila do tympánů a spalničky v první ř adě spustily ďábelský
houslový part. Jakési spirochety se př idaly saxofonovým laufem.
Fen zkameněl uprostř ed kroku. Nic takového v životě neslyšel. Kocour došel k pianu a opatrně položil mrtvou myšku. Pak vzal
tulipán do jedné tlapky, do druhé láhev od piva, kterou zde zanechal Fen Beatoven nedopitou, když rychle odcházel znechucen vlastní
tvůrčí neschopností.
Kocour se podíval dovnitř , př ičichl k ní a pak do ní vložil tulipán.
Takoví už kocouř i jsou.
Fen stál uprostř ed pokoje, naslouchal s pusou otevř enou a jediné, co ho napadlo, bylo: laik žasne a odborník se diví. Mrtvá myška
ležela položená na pianu a tvář ila se, že se jí to netýká.
Kocour, který chvíli ležel stočený do klubíčka, otevř el jedno oko a podíval se, kolik listů ještě zbývá př ehrát z partitury. Byli sotva
v polovině.
Kocour vstal, protáhl se, vyndal tulipán z lahve, lokl si a vrátil květinu na místo. Pak vyskočil, luskl prsty a začal zpívat napodobuje
dirigentův hlas:
„Když byla Jeany malá holka
k smrti se nudila s dospělejma
až si jednou vyladila newyorskou stanici.“
V tom okamžiku kocour skočil na šroubovací židli u klavíru a začal na ní bláznivě kř epčit. Dělal př emety, točil se dokola a šklíbil
se na vážné sboristy:
„A rázem se začala perfektně bavit
když uslyšela jak Lou hraje rock – and – roli.“
S posledním slovem se vymrštil z roztočené židle a př istál rovnou v otevř eném okně. Fen jako hypnotizován zvukem otáčející se
židle, se dal do pohybu. Mrtvá myška ležela s malým úsměvem ve tvář i a dělala jako by nic. Fen dosedl na židli a př idal se k orchestru.
Vzápětí si však stoupl a naklonil se nad piano, aby lépe slyšel bacili sbor. Jeho prsty se začaly pohybovat čím dál větší rychlostí
a nabývaly čím dál větší jistoty. Po chvilce zavř el oči a hrál a hrál. Ani si nevšiml, že bacili koncert už skončil, hráči se učesali
a pomalu odcházeli do zaměstnání. Mrtvá myška jim k odchodu zamávala. A jak tak Fen Beatoven hrál skladbu, s kterou se později
proslavil pod názvem Óda na radost, vypadala, že ji vzrušuje celý svět. Nenápadně se rozhlédla a když zjistila, že Fen je zcela zaujat
svojí hrou a kocour sedí na okenní ř ímse, klátí nohama, v tlapkách drží obrácený dalekohled a dívá se dolů na nehet u levého
malíčku, pustila se do tance.
 DŮKAZ EXISTENCE BOŽÍ
Na tento objev čekalo lidstvo celé věky. Konečně byl nalezen a potvrzen nevyvratitelný důkaz o existenci boží. O všechno se
zasloužil Marek, když jednoho dne v lomu, kde hledal trilobity, nalezl destičku, na které bylo vyryto, či vytištěno, či napsáno, prostě
tam bylo zcela zř etelně: BŮH JE.
Marek byl př ekvapen a nevěděl, co s tím. Naštěstí se o celé věci dozvěděl profesor Longwhile a šel se na destičku podívat. Když
byl na místě, tak užasl. Zjistil, že tato tabulka je stará asi miliardu let. Stejně tak i nápis. Geologické vrstvy, v nichž se nacházela, to
potvrdily, stejně tak i všechny expertizy všech vědců, kteř í ji zkoumali.
Profesor Longwhile si mnul ruce, pochichtával se a stále opakoval:
„Je to jasné, je to jasné, Bůh je. Máme konečný důkaz o existenci boží!“
Hned toho byly plné noviny, televize, a téměř všichni lidi se chovali jako profesor. V hospodách člověk pomalu neuslyšel nic jiného,
než že Bůh je. Jednou provždy byla jedna ze základních lidských otázek vyř ešena.
Jednoho dne zas př išel Marek navštívit profesora. Ten ho už z dálky vítal a začal ho plácat po zádech: „Nebýt tebe, Marku, tak
lidstvo tápe a neví, že Bůh je.“ Plácal profesor Longwhile Marka po zádech a usmíval se u toho…
To ještě nevěděl, že Marek nese v tašce dvě miliardy let starou tabulku s nápisem: BŮH NENÍ. Zaručeně pravou…
 VÍLA A DORIJÁNEK
Mohla ho tak vidět jen ona. Dorijánek stál na útesu a plakal. Moř ská víla viděla jen jeho obrys, př esto věděla, že pláče. Zvedal se
př íliv, vlny začaly Dorijánkovi dopadat na hruď.
„Ach vílo, vílo moje! Proč to tak musí být? Tobě patř í moř e a mým domovem je souš. Kdybys tak mohla být stále se mnou. Jen ty
dokážeš zkrotit vše zlé ve mně,“ nař íkal Dorijánek.
Víla naposled zamávala a zmizela ve vlnách. Milovala Dorijánka stejně hluboce jako on ji, ale její svět byl o tolik větší než jeho.
A navíc, u moř ských vil se nepozná, když pláčou.
„Mám zapř áhnout koně?“ slyšel Dorijánek hlas za sebou. Jeho tvář rázem ztvrdla. Nikdo by v ní nepoznal př edchozí pohnutí,
smutek a stesk.
Kočár se šplhal do strmého kopce. Na vrcholku se tyčilo tajemné stavem. Nikdo se neodvážil př iblížit k Dorijánkovu sídlu. Jen své
víle to dovolil. A těch pár lidí, kteř í v Dorijánkovi neviděli nic tajemného a nebáli se ho, sem stejně nikdy nezavítá.
„Kazlepko, nezdá se ti, že se někdo pohybuje kolem cesty?“ zeptal se svého sluhy. „Nevím, pane. Myslím, že by se nikdo
neodvážil.“
„Ach vy lidé, jste celou věčnost stejní! Kolikrát jsem ti ř íkal, abys mě neoslovoval pane,“ ř ekl Dorijánek a ještě chtěl dodat, že je
př ece jeden z nich.
Ale jeden z lidí rozhodně nebyl. Celou věčnost Dorijánek př emítal, zda by bylo lepší být člověkem. Většinou jimi pohrdal.
Shledával je ubohými a bezbrannými a pohrdal jejich namyšleností, když se domnívali, že právě oni jsou účel celého vesmíru. Když
viděl lidstvo nafouklé ve své ješitnosti, neodolal a musel propichovat ty balónky pýchy. Někteř í lidé mu začali ř íkat ďábel, ale nic
o něm nevěděli. Lidé neznali př íčinu Dorijánkových činů, a než aby nad nimi př emítali, raději drmolili nesmyslné prosby k tomu, koho
zvali Bohem a komu Dorijánek ř íkal Skrček.
Jen pár lidí se nestaralo ani o jednoho z nich a nad těmi také neměl žádný z nich moc. Dorijánek se už tolikrát pokoušel vše vysvětlit,
ale nikdy se mu to nepodař ilo. Myslel si, že jen jeho víla chápe jeho duši, bolest, úděl a prokletí.
Ráno se šel Dorijánek podívat dolů na cestu. Nedalo mu moc práce objevit v zemi pravidelně rozmístěné značkovací kolíky.
Pohrdavě se usmál a se samolibým úsměvem dodal: „Aá, pan ohromně vynalézavý!“
Bylo to samozř ejmě na Skrčkovu adresu. Ani víla nevěděla, že Dorijánek je smrtelný, př estože žije celou věčnost, a také nevěděla
o hř e, kterou Dorijánek hraje se Skrčkem. Neř ekl jí, že mu Skrček celou dobu usiluje o život za to, že jím Dorijánek opovrhuje za jeho
samolibost, ješitnost a polopravdy, kterým dává punc absolutní platnosti. Skrček ho za to nenáviděl a všechny své neúspěchy svaloval
na Dorijánka.
Scénka loučení s krásnou vílou byla pokaždé stejná. Dorijánek plakal. Plakal sám nad sebou, nad všemi, kterým proti své vůli
ublíží, nad svým prokletím, které všechny jeho skutky mění a odráží jako pokř ivené zrcadlo. Snad i to byl důvod, proč Dorijánek žil
daleko od lidí.
Cestou domů se zastavili v zájezdním hostinci. Dorijánek vstoupil dovnitř , pohledem př elétl obličeje, které hleděly na jeho nezvyklé
spř ežení. Zachytil jejich nedůvěru a zákmit strachu.
„Uzavírají se př ede mnou jen proto, že nikdy neviděli podobný kočár s koňmi,“ pomyslel si trpce. Hovor v místnosti zmlkl
a Dorijánek se chtěl posadit ke stolu. Avšak př iskočil hostinský a pravil: „Pro vzácného hosta – zvláštní salonek.“
Dorijánek se chtěl zeptat, čím je vzácný, ale když uviděl, jak se všem ulevilo, mlčel. Na chvíli záviděl Kazlepkovi, který klidně
seděl u stolu s ostatními a bavil se.
Když se znovu vydali na cestu, př itočil se Kazlepka k Dorijánkovi a důležitě prohodil: „Chlapi v hospodě ř íkali, že Bůh chystá
novou potopu.“ Pátral pak v Dorijánkově tvář i po nějaké odezvě.
„Já vím. A laskavě př ede mnou neř íkej Bůh. Znal jsem ho jako malýho kluka. Vždycky, když jsme hráli fotbal, chtěl být kapitán,
př estože to moc neuměl. Pak už s ním nikdo nechtěl hrát. Proto je teď tak ješitný a vymyslel novou hru s novými pravidly a tvrdí, že teď
do družstva vybírá jen on,“ odpověděl Dorijánek a sám sobě pošeptal: „A někteř í mu věř í.“
Př íští ráno šel Dorijánek do lesa a zpř eházel Skrčkovi značkovací kolíky. Když si toho Skrček všiml, vyslal anděla Slušnose, aby
to napravil. Dorijánek byl až zklamán, jak snadno anděla polapil.
„Ty kurvo boží,“ oslovil ho Dorijánek téměř něžně. Slušnos se chvíli snažil vykroutit, záhy však vyčerpán př estal. „To je prosím
anděl. Ta atrofující bečka otčenáše a sádla! Kdybys ve svém životě dělal i něco jiného, než dával požehnání, mohl jsi utéct.“ Opovržení
v Dorijánkově hlasu bylo neskrývané. „Takový slaboch, a chce pomoci spasit lidstvo. Ještě, že jsem už celou věčnost neviděl Skrčka, to
bych snad lítostí praskl!“
Dorijánek odvlekl Slušnose na svůj hrad. Anděl strachem omdlel. Až se probral, klekl si př ed Dorijánka a vzlykal: „Všechno vám
ř eknu, všechno vám ř eknu. Všechno, co se chystá. Já za nic nemohu. Budu u vás sloužit.“
Dorijánek se př estal ovládat a trhnutím uškubl Slušnosovi kř ídla a hodil je do krbu. „Myslíš, že nevím, co Skrček chystá!? A vis
proč? Jen se na něj podívej! Závidí, sprostě závidí! Chtěl by mít ze všech jen slabochy a zbabělce, kteř í by ř íkali, jaký je skvělý
a nenahraditelný. Mstí se všem, kteř í na jeho hru nepř istoupí. V dětství byl nula, a když my ostatní se rozešli do všech stran, on zůstal
a prohlásil se za stvoř itele. Jenom mu lichotí, když slyší, jak ho někdo prosí. Jak si ho můžu vážit, když za pravdu vydává něco, co o ni
ani nezavadilo. Jak ho můžu mít rád, za to divadlo, co hraje, a povyšuje to na absolutno. Copak to nikdo nechce vidět?!“
Pak chtěl Slušnose zabít a spálit v krbu. Vzpomněl si však na vílu a začal strašně litovat, že andělovi utrhl kř ídla. Udělalo se mu
špatně ze zla v sobě i všude kolem. Vzpomínal na dobu kosmického dětství, kdy vše byla jen hra. A najednou je tu tolik násilí a vše se
bere tak vážně s odhodláním zabíjet.
„Ach, kdyby tu tak byla moje víla! Ta by to nedopustila. Proč se všechny mé skutky mění v zlo?!“ př emítal Dorijánek a věděl, že
zde musel zůstat někdo z nich, starých, aby bránil Skrčkovi v jeho moci.
 Když se Dorijánek vyklonil z okna, uviděl Slušnose, jak utíká po cestě pryč. Bylo mu ho líto, věděl, jak dopadne. „Kdyby tak
každý znal své síly, než se ke mně př iblíží. Proč můj dotek už jen vše kroutí, deformuje a ničí?!“ povzdechl si nešťastně. Myslel na
všechny př átele, které měl a kteř í se vyčerpali a zničili na cestě, kterou on lehce zvládl. Myslel na všechny, které zatáhl do boje mezi
ním a Skrčkem. Do hry, která už dávno př estala být hrou. Myslel na všechny mrtvé mezi dvěma principy.
„Kazlepko, dnes má př ijet moje víla. Až dorazí, odjeď někam na týden,“ poručil Dorijánek a dodal: „A vezmi si všeho, kolik chceš.“
Za chvíli př iběhl Kazlepka a kř ičel vyděšeně: „Pane, je zle!“
Dorijánek se podíval ven. Z míst, kam Slušnos zaťukal kolíky, tekla proudem voda. Nerozlévala se však po okolí, ale stoupala
v ohraničeném prostoru vzhůru. Dorijánek se jen opovržlivě usmál: „Kazlepko, to já už dávno čekám. Skrček používá stále ty stejný
triky. Dávno už mám př ipravený batiskaf.“
Kazlepka na Dorijánka užasle pohlédl. Náhle se však na Dorijánkově tvář i objevil smutek a stesk: „Víš, Kazlepko, on je jen pro
jednoho. Promiň, s tebou jsem nepočítal.“ Dorijánek se nemohl podívat Kazlepkovi do očí. Otočil se a zmizel ve skrýši.
„Zase za to platí jiní. Copak se to už nedá zastavit?!“ nař íkal Dorijánek a plakal. Usedl do batiskafu a př emýšlel nad př íběhem
svého života: tolik, tolik lidí lepších než on lemuje svými těly cestu, kudy se on ubírá. A on sám ze všeho vychází snadno a lehce. Ví
všechno dopř edu, ví všechno první, ale nějak mu nedošlo, že zachránit se sám není umění. Copak to taky není pýcha a ješitnost?! Došlo
mu, že celý život jen boř il to špatné, co jiní vytvoř ili, ale že dobrého neudělal nic. Ze všeho unikal. Myslel si, že lze stát mimo jako čas.
Myslel si, že lze s nadhledem stát opodál a mít pro všechno jen temný úsměšek. Myslel si, že lze př ekročit skutečnost tohoto světa.
Naráz mu došlo, že nic skutečnějšího není.
Dorijánek uzavř el batiskaf a dal povel k otevř ení vrat. Neotevř ela se. Nemusel dlouho př emýšlet proč. On na Kazlepku nemyslel
ve svých plánech na záchranu, ale Kazlepka si na něj př i svém umírání vzpomněl. Vypnul v celém sídle proud.
Dorijánek ku podivu a snad poprvé v životě pocítil velkou úlevu. Opovržlivě se zasmál, tentokrát poprvé patř il jeho škleb jemu
samotnému.
Dostavila se trpkost nad vlastním životem, nad promrhanou gigantickou silou. Teď už Dorijánek tušil, kam by ji zacílil. Ale už se
mohl jen pousmát. Vzpomněl si na svoji malou moř skou vílu a věděl, že jen ona by sílu v něm dokázala zkrotit a nasměrovat. Pak mu
došlo, že př ece dnes měla dojít. Mohla by ho ještě zachránit… Vzápětí se podruhé opovržlivě zasmál. Podruhé sobě. Vchod k batiskafu
zamaskoval tak dobř e a dokonale, že si byl jist, že ho nikdo nemůže najít.
Když už se dusil, ztrácel vědomí a halucinace se mísily se skutečností, viděl, jak se vrata otevř ela, voda se nahrnula dovnitř a pak
půvabně vplula malá moř ská víla. Dorijánek se z posledních sil zvedl a zamával na ni.
Víla př iplavala blíž a př ed Dorijánkovýma očima se proměnila ve Skrčka.
Dorijánek zíral př es sklo průzoru.
„Ach bože, celou dobu byla moje duše na prodej!“ zasípal a viděl, že se bytost za sklem na něj usmála.
 RÁJ MOUDRÉHO JIMY
(střep hliněné tabulky nalezené v Nag el Hayendu)
Cesta návratu byla daleká vlastně to byl starý spirálový paradox asi záleželo na prolomení kruhu snad se v té souvislosti užívá
slovo bludný nevím byl jsem dlouho pryč tak dlouho že slova př ede mnou utíkají jako tma př ed světlem byl to zvláštní pocit být jen
pocit ale př edtím než jsem rozhrnul listí a objevil strop Jimova ráje co jsem byl př edtím hledal jsem a byl jsem sám spadl jsem do
Jimova bludiště hledali byste pod zemí ráj kdo asi byl krásný Jima když vytvoř il pod zemí to co ostatní hledali vzhůru v nebi bloudil
jsem opodál kruhovitých stěn rukou dotykem kontakt byl zachován kdo asi byl moudrý Jima když pod zemí udělal ráj a př išel o tělo
př išel o tělo udělal ráj tápal jsem podél kruhovitých stěn bez rukou záleželo na prolomení kruhu jak bez kontaktu poznáte zda tápete do
stř edu nebo ven a co když se stř edem projde a nic stále záleží na prolomení kruhu copak stř ed není docela maličký kruh ve kterém je
ještě jeden kruh a ten kruh má stř ed docela maličký ale copak ve tmě v zemi bez těla poznáte že tento stř ed není jen docela maličký
kruh v němž je
 PÁTÁ KOMNATA
Marek právě kráčel Údolím oddechu. Bylo parné léto. Podél cesty bublal čistý horský potok. Na stromě visel za ocas na větvi
mícač lesní. Houpal se nad keř em ostružin a malin. Stř ídavě bral tlapkou plody z jednoho a pak druhého keř e a krmil se. Občas se
spustil až dolů k zemi a natrhal si pár borůvek. Marek ho chvíli pozoroval a začaly se mu sbíhat sliny. „Taky bych si dal něco dobrého
k jídlu a pití,“ ř íkal si a vzápětí uviděl velký poutač, na kterém byl namalovaný mrkající kuchtík pod nápisem OBČERSTVENÍ a šipka
s ukazatelem.
Marek se pousmál a zamíř il tím směrem. Došel ke skále, kde byl ten stejný poutač vedle dveř í. Marek př istoupil blíž a dveř e se
automaticky otevř ely. Vstoupil dovnitř , dveř e se zavř ely. Rozhlédl se. Byl ve velké místnosti, jejíž stěny byly doslova obsypány
různými laskominami a plechovkami s pitím. Uprostř ed byl stůl a za ním, zády k Markovi kdosi seděl. Marek př istoupil blíž k sedícímu
a strachem ucouvl.
„Tak tahle reklama by mohla ledaskoho odradit,“ ř ekl trochu podrážděně a zároveň s jistou hrdostí, že on není z těch, kteř í by se
dali touto reklamou odradit. Hleděl totiž na kostru oblečenou v šatech. Na stole př ed ní ležel nějaký papír. Marek ho vzal a začal číst:
„Jdu městem v podivném čase. Je večer a slunce vychází. Proti mně kráčejí neznámé tvář e variabilních lží. Bože, jak povědomí, jak
cizí! Nikde bych se necítil opuštěněji. Kráčejí proti mně ty obličeje. Ty obličeje, vidím je, i když se podívám na stěny okolo. Stejná
barva, stejný výraz, stejné napětí v omítkách. Pamětníci. Pamětníci vlastních životů. Jak rád bych je měl rád. Kráčím, kráčím uprostř ed
lidí, uprostř ed dokonalých cizinců. Kráčím, míř ím k jiným lidem, o kterých si myslím, že jsou mi bližší než ti, co jsou právě okolo.
Cítím dokonalou prázdnotu a za chvíli mě zas poleje ten krásný hř ejivý pocit spř ízněnosti s celým světem. Př ipadám si, jako bych mohl
číst př íběhy z duší. Ale co, tř eba duše neexistuje, nemám co číst. Hledím pod sebe – i když míjím lucerny, můj stín mne opustil.“
Když Marek dočetl, pokrčil rameny a vydal se vybrat si nějaké jídlo a pití, které leželo v regálech podél stěn. Byly zde jen samé
sušenky a nealkoholické nápoje. Marek obešel celou místnost a došel ke dveř ím, které vedly do druhé místnosti. Automaticky se
otevř ely. Marek vstoupil.
Ocitl se v místnosti, která vypadala jako gotický sál. V každém rohu byl krb, kde se na rožni opékalo maso. Stěny byly obsypány
starými lahvemi s vínem. Uprostř ed stál bytelný stůl, za kterým seděla postava v černém plášti. Marek k ní př išel a podíval se jí do
obličeje. Samozř ejmě uviděl jen prázdné oční důlky a nahé čelisti. V holých kostech držela kostra pergamenový svitek. Marek ho
rozdělal a začal číst:
„V bouř livém dnu, či spíše noci, bez záhadných znamení jsem začal svoji pouť. Jen rozlitý chaos, ke kterému jsem míř il a který jsem
chtěl zase př ivést zpět k tomu, jenž se sám rodí. Jen tak jsem př ehodil svoji nehmotnost černým pláštěm a vydal se na cestu staletími
a světadíly.
Nevěděl jsem, kdo mě př edurčil k nekonečné pouti, nevěděl jsem nic o prvním hýbateli, zato jsem dobř e znal svůj cíl. Listoval jsem
knihami mrtvých, rozvíjel svitky tajemství, četl traktáty o bohu a naslouchal tajným učením ezoteriků. Pozoroval plápolavou pomíjivost
pohř ebních hranic. Šel jsem krajem, kde válečníci stář ím neschopni udržet meč, odcházeli do hlubokých lesů vstř íc svým divokým
bohům smrti. Bloudil jsem celým světem a stále hledal.“
Když Marek dočetl, vložil svitek zpět, trochu se napil vína z poháru a zamíř il ke tř etím dveř ím. Ty se př ed ním automaticky
otevř ely. Vešel do sálu, který doslova praskal nabit ovocem a demižony se šťávou.
„Na to zrovna chuť nemám,“ ř ekl si Marek a rovnou zamíř il ke stolu, kde seděl kostlivec. Hlavu měl opř enou o desku a pod
rukávem nedělního obleku ležel papír. Marek ho vzal a rychle př elétl zrakem:
„No a co, najít cestu nebylo těžké. Za posledním pahorkem. Tam a ještě kousek vpř edu. Sem tam jsem někoho potkal. Setkání bylo
vždy stejné. Kradmé pohledy očí, rychlé a pátravé. Každý, kdo sem min, jde za stejným cílem. Ano, i já utíkám sám př ed sebou. Toto je
prý jediné místo, kde mi pomohou. Všichni, co sem míř í, nemohou zůstat s vlastní duší ani chvíli o samotě. Proto ty kradmé pohledy
míjících se lidí. V bleskovém stř etu dvou párů očí může každý číst němou otázku: Proč ty?
Někteř í nedojdou, ale je jsou všude. A můj př íběh?
Zabil jsem svého anděla. Zcela chladnokrevně. Jednou provždy jsem ho zabil. Jednou provždy je mrtvý. Děsí mne to ticho, kdykoliv
ho oslovím. Už se mi nikdy neozve.
Stalo se to takto: tiše jsem bděl nocí a hledal život, jistotu, pravdu a grál. A on mne oslovil a docela tiše se mne ptal. Byla to taková
zkouška, dokud jsem na vše neodpověděl správně, nenalezl jsem klid a neusnul. Anděl se mě ptal a já odpovídal a hledal to strašlivé
tajemství vesmíru. Pátral jsem po základní jistotě své existence. Věděl jsem, že mám na to, abych ji nalezl. Anděl mi vkládal do mozku
lákavé, ale chybné odpovědi. Já se však nedal zmást. Když mi náhle položil poslední otázku, já pochopil, kam celou dobu míř il.
Pochopil jsem, proč mě vedl tak dlouhou a složitou cestou, když odpověď byla tak prostá a jednoduchá. Když by mi sám ř ekl tu
odpověď, zavrhl bych ji. Právě pro její prostotu a jednoduchost. Bylo to tak jasné a já věděl, že je to pravda a děkoval andělu
a př ísahal, že nikdy nezklamu. Díky němu jsem věděl největší tajemství vesmíru, jedinou jistotu mého života.
A kolik času př ešlo a já opustil svoji pravdu. Asi jsem tušil, že to zničí anděla ve mně i všechen můj cit. Vysmíval jsem se andělovi:
Kdo stojí o tvou jistotu? Vždyť krásná a lákavá nejistota je víc. A on umř el. Nebyl jsem hoden takového poznání. Nikdy se mi už
neozval. Nějaký čas vše bylo krásné. Ale pak jsem poznal, že ztráta je nenahraditelná. A proto jsem tady, na cestě. A teď klepu na
dveř e.“
Marek položil papír zpět a zamíř il k čtvrtým dveř ím. Vešel dovnitř .
Bylo zde doslova vše, nač si Marek vzpomněl. Jen sem tam něčeho uždibl, něčeho upil. „To jsem zvědavý, co všechno může být
v další místnosti,“ ř ekl si a už chtěl zamíř it k pátým dveř ím. Zastavil se však u kostry, která seděla v barevných letních šatech na židli
u stolu. I zde ležel popsaný papír. Marek se dal do čtení:
„Obyčejně se začíná od začátku. Jak tak však mám začít, když jsem se probudil a ležel jsem vedle vlastní mrtvoly. O jakém životě
tedy mám vyprávět? A kde je vlastně hranice mezi životem a smrtí? Nevím, jedno se stále proplétá do druhého, a obojí je tak plytké
a neúplné. A teď, když jsem mrtvý, tak bych chtěl být mrtvý poř ádně a definitivně. Celá tato vesmírná geneze je ukázkou diletantství.
Ještě včera jsem jel vlakem. Nastoupil jsem poslední zastávku př ed cílovou stanicí. Nastoupil jsem sám. Zběžně jsem se rozhlédl po
kupé. Když se dal vlak do pohybu, získal jsem pocit, že lidé ve vlaku očividně stárnou. Tvář e mužů zarůstaly bílým vousem, vlasy jim
mizely př ed mýma očima. Dívky se měnily v ženy a hned se krabatily vráskami, až z nich byly stař eny. Nejsem zvyklý se divit. Byl
jsem snad na Satanově večírku?
Vypadalo to, že vlak nikdy nedojede do stanice. Pobavilo mě, když lidem začalo vypadávat maso z těla. Nevadilo mi, že sedím
s mrtvolami. Jen mě zajímalo, jak asi bude vypadat průvodčí. Náhle mi něco steklo po obličeji na podlahu. Vytáhl jsem ruku z kapsy.
Podivně zachř estila. Mé bezzubé čelisti se bezhlase rozesmály. Tak mi najednou došlo, kam jede tento nedělní vlak.“
Když Marek dočetl, honem zamíř il do páté komnaty. Vešel dovnitř . Pokud ve čtvrté místnosti bylo všechno, co si dokázal
př edstavit, tato místnost byla plná i toho, co si Marek př edstavit nedokázal. Na stěnách visely uzené chobotnice, trsy neznámého ovoce
a jiné nepojmenovatelné pochoutky. „Ještě, že jsem se nenacpal př edtím,“ olizoval se Marek a hned se zakousl do chapadla chobotnice.
Bylo však z gumy. Marek chodil po celé místnosti a zjišťoval, že jídlo není pravé. Došel k šestým dveř ím. Chvíli u nich postával.
Neotevř ely se.
„Tř eba jsou taky jen namalované,“ ř ekl si trochu roztrpčeně a vrátil se kolem stolu, kde nikdo neseděl, zpět ke dveř ím vedoucím do
čtvrté místnosti.
Došel k nim a čekal, až se otevř ou. Nestalo se tak.
Hledal nějakou kliku nebo něco, čím by se daly otevř ít Nic nenašel.
„No, možná bych se měl posadit a počkat, až mě př ijdou obsloužit,“ ř ekl si Marek. „Jak by se vlastně pak př išlo na to, kolik mám
platit za to, co jsem zkonzumoval?“
Uklidnil se a zamíř il ke stolu. Chvíli u něj seděl. Neozval se jediný zvuk.
„Možná je tady nějaké tlačítko, kterým se př ivolává obsluha,“ pomyslel si Marek a začal prohlížet stůl. Otevř el zásuvku. Nebylo
v ní nic víc, než kupa papírů a pero.
 ORGANIZACE PRO POTÍRÁNÍ SMRTI
Na žlutou budovu dopadal stín stromů. Marek k ní zamíř il pevným krokem. Popisné číslo souhlasilo.
„Tak tedy toto je to důležité sídlo,“ ř ekl si. Uchopil těžkou mosaznou kliku osahanou tisícem dlaní. Otevř el bytelné dveř e natř ené
na černo. Ovál ho zatuchlý domovní puch. Pečlivě si upravil šaty.
Tiše vycházel po špinavých ochozených schodech.
„Je život dar, je život trest?“
„Je smrt dar, je smrt trest?“ vyryl někdo na stěnu.
Prohlížel si zaprášené cedulky na dveř ích. Trochu ho zklamalo, že Organizaci nepatř í celý dům. Pomalu vystupoval do posledního
patra. V koutě stál smeták, na něm visela pavučina čekajícího pavouka.
Konečně vyšplhal do posledního patra. Zůstal chvíli stát př ed ošoupanou rohožkou, která ležela př ed kluzkým prahem a barevně
pomalovanými dveř mi s nápisem.
Popošel k rozbitému oknu a začal si prohledávat kapsy. Vyndal z nich šedé desky, z kterých vytáhl inzerát z novin o náboru nových
členů. Potom k němu př iložil svoji žádost o členství, její kladné vyř ízení, pak ještě složenku o zaplacení členského př íspěvku a peníze
na celoroční př edplatné.
Kývl spokojeně hlavou. Uložil vše nazpět do šedých desek. Z druhé kapsy vytáhl torzo zrcátka a hř ebínek. Začal si upravovat svůj
stř ih. Nakonec i to zastrčil do kapsy. Dř ív se však př esvědčil, jak mu na tvář i sedí veselý úsměšek. Spokojen se sebou zamíř il ke
dveř ím označeným Organizace pro potírání smrti.
Otevř el prudce dveř e a chystal se někomu př edložit své cennosti z šedých desek. Avšak úsměv z tvář e mu rychle vyprchal.
Spatř il místnost plnou lidí všeho věku ve smutečních oblecích.
Najednou se opět začal usmívat a hlasem zbarveným pochopením a veselostí prohodil: „Aha, to je zas určitě nějaká vaše finta proti
smrti!“
Lidé v černém na něj pohoršené vzhlédli.
Jedna z nich promluvila: „Žádná finta, fešáku, př edseda nám zemř el.“
 JEŽÍŠ A LAZAR
Lazar měl vždycky smůlu. Narodil se churavý a skoro celé dětství odstonal. Měl snad všechny dětské nemoci aspoň tř ikrát. A navíc
ta jeho starší sestra! Modlila se za Lazarovo uzdravení aspoň tř ikrát denně. Lazar zpočátku sdílel obecné mínění, že za vším je pouze
její sesterská láska, zbožnost a milosrdenství. Ale jednoho dne tajně vyslechl její modlitbu. Zněla asi takto: „Hospodine všemohoucí,
vyslyš už mé prosby a dopř ej zdraví Lazarovi, ať už konečně může pracovat a pozná, co je to tvrdá práce a vstávání ve čtyř i ráno.“
Nicméně v celé vesnici panoval názor, že Lazarova sestra je světice. Když Lazar jakýmsi zázrakem dospěl do jinošského věku, byla to
ona, kdo mu zař ídila roční pobyt v lázních u Rudého moř e. Pomohlo to, Lazar se po roce vrátil zdráv. Sestra se zaradovala a hned mu
nař ídila budík na čtvrtou hodinu ranní a o postel opř ela motyku. Lazar zatím v krčmě popíjel s kumpány. U šenku stála mladá Sarah.
Neobvyklý př íval zdraví a moku posílily Lazarovo sebevědomí do té míry, že se rozhodl Sarah sbalit. Sarah se chytala. Náhlý pocit
chlapáctví vlil nové netušené možnosti do Lazarových žil. Aby se v tom utvrdil, chtěl ještě fyzicky pokoř it neznámého cizince se žlutou
pletí a šikmýma očima. Když už ho chtěl pod jakousi záminkou natáhnout džbánkem po hlavě, Číňan vyprsil jedno yokogeri a bylo po
chodéru. Číňanův př esný a razantní kop zlomil Lazarovi nohu př esně v koleně a učinil kloub navždy nehybným.
Když donesli zmrzačeného Lazara domů, jeho sestra polykala slzy vzteku a př ede všemi slavnostně př ísahala, že každý den
v kostele zapálí svíčku za Lazarovo uzdravení. Svůj slib plnila, a aby dodala všemu na váze, započala tajný milostný vztah s mladým
knězem. Aby byl Lazarův kalich hoř kosti větší, Číňan si vzal Sarah a založil ve vesnici školu kung-fu. Na reklamním poutači byl
namalován on sám, kterak jakousi parádičkou likviduje obra dvakrát tak velkého, který měl v obličeji zcela zř etelně Lazarovy rysy.
Lazar byl odkázán na pomoc bližních a často sedával na rohu náměstí. Když měl dlouhou chvíli, zatrpkle si př edstavoval, jaké
divočinky asi dělá jeho sestra s knězem na modlitebních lavicích a ve zpovědnici. Pravda, jeho př edstavy neměly daleko ke skutečnosti.
A jak tak byl jednoho dne Lazar zabrán do snění, nevšiml si zavčas splašeného koňského potahu vezoucího klády. Když tak učinil, bylo
už pozdě. Vůz se př evrhl, klády se rozsypaly a jedna z nich rozdrtila Lazarovu zdravou nohu. Zanedlouho se noha zachvátila infekcí
a po pár týdnech se choroba rozlezla do celého těla. Lazar opuchl a zežloutl. Nikdo mu nedával víc než měsíc života. Všichni by to
vzdali, ale Lazarova sestra ne. Jen ještě znásobila své prosby k Hospodinovi a př iměla kněze, aby vykonal za Lazara oběť.
Asi to zabralo. Následující den se ve vesnici roznesla zpráva, že krajem putuje světec jménem Ježíš a koná zázraky.
„Slepí vidí, hluší mluví, chromí opět tancují,“ př edcházela ho pověst. Lazar už stěží dýchal a smíř en čekal na svou poslední hodinu.
Ať už ho po smrti čeká jakýkoliv úděl, horší než zaživa to být nemohlo. S takovou myšlenkou taky vydechl naposled. Když se jeho
duše oddělila od těla, honem se letěla podívat, jak bude sestra reagovat na zprávu o Lazarově smrti. Ta jen zatla zuby a př esvědčila
kněze, aby okamžitě vyslal procesí k Ježíši s žádostí o bratrovo vzkř íšení. Lazar se ve své duši uchechtával pod vousy. Když však
viděl Ježíšovy kousky a dozvěděl se, že Ježíš pohnut milosrdenstvím a zbožností sestry skutečně př ispěchá učinit zázrak, smích mu
ztuhl. Lazarovi bylo v duši bez těla pohodlně a neměl žádnou chuť se vrátit do pozemského života. Nikdy se nemodlil, ale sotva spatř il,
jak Nazaretský chvátá učinit další zázrak, žádal Hospodina, ať nechá jeho tělo rychle shnít, nebo ať tělo sežerou psi. Nestalo se tak.
A tak když Ježíš př istoupil k Lazarovu mrtvému tělu, udělal magické gesto a pronesl: „Lazare, vezmi lože své a běž,“ Lazar zuř il.
Duše se vrátila do těla a Lazar udělal př esně to, co mu Nazaretský poručil. Po tvář ích mu tekly slzy vzteku a bezmoci, v kterých dav
viděl znamení díků a radosti.
Lazar měl vždycky smůlu. Ale když k němu př istoupila sestra a vítězoslavně mu podávala motyku…
 MAREK NA SOUDĚ BOŽÍM
Jednoho dne Marek zemř el a byl mrtvý. Okolní svět zmizel a Marek se propadl do jakéhosi tunelu, na jehož konci blikalo drobné
světélko. Marek si sedl na zem a tupě civěl. Červené světélko se blížilo k Markovi víc a víc. Po chvíli Marek rozpoznal, že světélko je
zapálené cigáro, které si mezi sebou podávají dvě postavy. Byli to černoši v kř iklavě fialových oblecích, se zrcadlovými brýlemi
a dlouhými copánky sahajícími do půli zad. Ten, co právě nekouř il, si prozpěvoval reggae. Druhý si dal posledního práska, típl cigáro
o zeď a ř ekl: „Áaa, Marek.“ Marek seděl dál schoulený a tupě zíral.
„Tak sakra, Marku, vstávej a jde se!“
„Proč?“ vypadlo z Marka.
„Seš př ece mrtvěj,“ pravil první konejšivě a chtěl ještě něco dodat. Marek mu však skočil do ř eči: „Právě proto, že jsem mrtvěj, tak
nikam nejdu.“
„Hele, Marku, jestli chceš dělat problémy, tak…“ ř ekl druhý a všeř íkajícím gestem si párkrát klepl obrovskou pěstí do brady.
„Dobrá, dobrá, snad jsem toho zas tolik neř ek,“ na to Marek a neochotně vstal. „Nic ve zlým,“ poplácal první Marka po zádech:
„To víš, šichta je šichta.“ Marek se pousmál a zamíř il se svým doprovodem na konec chodby. „Kam že to jdeme?“ zeptal se Marek.
„Př eci na soud boží,“ pravil druhý a ubalil v levačce další cigáro.
„Ajajaj,“ zaúpěl Marek: „Tak je to př ece jen pravda.“
„Žádnej strach, šéf je dobrák,“ uklidnil Marka první. Ten trochu pookř ál a poočku si znovu prohlédl své průvodce. „Takže vy ráčíte
být andělé,“ pravil uctivě.
„Někdo to dělat musí,“ usmál se na Marka druhý.
Za chvíli došli ke dveř ím. „Jen rač vstoupit,“ vybídl ho první a druhý mu dal př átelskou herdu do zad a rozloučil se s Markem: „Jen
žádnej strach.“
Marek vešel do velké prosluněné místnosti. Uprostř ed seděl v kř esle muž neurčitého věku s úzkými černými brýlemi.
„Áaa, Marek,“ prohodil a gestem Markovi ukázal, aby př istoupil blíž. Marek tak učinil a zvědavě si prohlížel místnost. Podél stěn
stály skř íně. V těch pootevř ených Marek zahlédl různé masky a př evleky. Taky zvíř ecí. Došel až k židli, na které ležel krásný jaguář i
př evlek. Marek ho zvídavě pohladil.
„Tak nebudem to prodlužovat, Marku,“ ř ekl Bůh. Marek nevěděl co, tak př ikývl. Bůh vzal do ruky stř edně velkou knihu, která
ležela př ed ním na stole. Na obale bylo napsáno MAREK. Začal v ní listovat. Polohlasem mumlal: „Hlavní znaky: tělesná a duševní
lenost, skepticismus, nezř ízená záliba v oř íškové čokoládě a fantastických filmech podř adné úrovně… Celkem vzato, podtrženo,
spočítáno – 15 bodů.“ Pak knihu odložil a nahlas pravil: „To ses moc nevytáhl, Marku. S tímhle ohodnocením můžeš být v př íštím
životě tak leda had, ryba, krokodýl, a ze savců pak jen ovce, osel, morče a slepá vrána. To ale není savec.“
„Nevadí,“ ř ekl Marek. Chvíli vypadalo, že si něco srovnává v hlavě, a pak dodal: „To skutečně o mně víte úplně všechno?“
Jasně, Marku. Tady v té knize mám o tobě napsaný úplně všechno, usmál se Bůh a prsty zabubnoval na knihu.
„No dobrá, ale co kdyby se ta kniha, dejme tomu, ztratila?“
„Hele, Marku, ta kniha tady bude vždycky a prostě se ztratit nemůže.“
„Ale co kdyby př ece jen,“ naléhal Marek.
„Hele, nepleť se do věcí božských,“ pravil Bůh rozkazovačně, sáhl do zásuvky a vytáhl z ní katalog př evleků v rozmezí 15-17
bodů. Podal ho Markovi. „Marku, za svůj život právě skončený si nezasloužíš nic lepšího, než nějakou dobu žít ve zvíř ecí podobě. Víš,
ta čokoláda a ty fantastický filmy, nad tím bych zamhouř il oko, ale ta duševní lenost… Prostě si vyber př evlek, v noci se v něm
vyspíš, ve spánku se naučíš všemu, co má takový zvíř e umět, a ráno se někde narodíš tř eba jako osel nebo aligátor.“
Marek vzal katalog, listoval v něm a tiše úpěl.
„To jste skutečně všemocný?“ zeptal se po chvilce. „Se ví,“ odpověděl Bůh.
„A mohl byste mi prokázat milost?“
„Už jsem ti prokázal. Dal jsem ti k dispozici i př evleky o dva body výš, než si zasloužíš.“
Marek odložil katalog, prosebně se podíval na Boha a ukázal na jaguář i kůži. „Myslím, že by mně docela sedla,“ ř ekl potichu.
„Nasrat,“ odvětil Bůh suše.
„No já myslel… když jste fakt všemocnej,“ zkoušel to Marek dál.
„Jasně, že jsem, copak si nemůžeš svobodně vybrat aspoň mezi 50 př evleky?“ pravil Bůh. Když však viděl dál Markův
zkormoucený obličej, vzal knihu znovu do ruky a listoval v ní. „Hledám něco pozitivního,“ prohodil k Markovi jakoby na vysvětlenou.
„Aáá, tady to máme. Čtu, že ses nikdy nepomodlil, nikdy jsi ode mne nic nežádal,“ oznámil Bůh radostně a dodal: „Abys věděl, že
milost boží jakožto i moje všemohoucnost je bezmezná, můžeš být v př íštím životě i pes.“
Marek si honem promítl, co to obnáší být psem, a jako by nic se zeptal: „A patř i tam i pes dingo, šakal a kojot?“
„Ty lišáku,“ zasmál se Bůh pobaveně: „Budiž ti vyhověno.“
Pak zmáčkl tlačítko na desce stolu a dovnitř vešel jeden z andělů. Př es ruku nesl př ehozené tř i zvíř ecí kůže a masky. Položil je
př ed Marka. „Vyber si,“ děl Bůh žoviálně.
Marek si prohlédl zvíř ecí tvář e a ohmatal kožešiny, a pak se rozhodl pro šakala a začal se př evlékat.
„Šéfe, a co mám dělat, abych v př íštím životě dostal lepší ohodnocení?“ zeptal se Boha.
„Být tím nejšakalovitějším šakalem,“ pravil Bůh otcovsky a poplácal Marka po srstnatých zádech.
Markovi zbývalo už jen nasadit si masku na obličej: „Šéfe, můžu poslední otázku?“ Bůh př ikývl.
„Baví vás to tady?“
Bůh si sáhl levačkou na černé brýle a už už to vypadalo, že si je sundá. V posledním okamžiku se však ruka zarazila a on ř ekl:
„Šichta, Marku, šichta. Rovnejch 100 bodů.“
 MŮJ PŘÍTEL MAREK
Zazvonil zvonek. Vyklonil jsem se z okna a chtěl hodit př íchozímu klíče. Nikdo tam nebyl.
Ach ano, to vypadá na moji ženu Niku, pomyslel jsem si. Ráda zazvoní dole, abych ji mohl př ivítat hluboko na schodišti. Byl jsem
rád, že zas budu s ní, a zároveň mě roztrpčila její touha být vítána. Vždyť př ece ví, že ji mám rád.
Než někdo vyšplhá do druhého patra, chvíli to trvá. Podle rytmu kroků jsem však poznal, že to není ona. Potom jsem spatř il postavu.
Byla mi cizí a př esto něčím povědomá.
„Nazdar,“ prohodil. „Já půjdu dál.“
Př ikývl jsem a zavř el za ním dveř e.
„Měl bych se př edstavit,“ ř ekl. „Marek,“ př edstavil se.
Neř ekl jsem nic.
„Seš př ekvapenej, co? Nečekal jsi mě.“
Musel jsem odpovědět, že ne. A kdo by si taky pomyslel, že se jednou může setkat tvář í v tvář s hlavním hrdinou tuctu vlastních
povídek.
Marek cosi vytáhl z kapsy a rozhodil to po pokoji. Drobné útržky papíru dopadaly na podlahu. Povídky.
„Kolik smrtí jsi pro mne př ichystal!“ vykř ikl.
„Život a smrt jednou jsou,“ odpověděl jsem.
Asi jsem ho nepř esvědčil.
„Tak, jedno jsou!“ vykř ikl znovu. V jeho ruce se objevila pistole.
V tu chvíli už jsem si nebyl tak jistý, zda život a smrt jedno jsou.
„Teď si role vyměníme,“ ř ekl Marek. A já se snažil vzpomenout na jakoukoliv mystickou školu, která by tvrdila, že literární postava
autora může oživnout. „Marku, ty a tvůj protivník jste jedno a totéž. Kdyby tvá mysl neznala jen Jest a jen Není, nebyl bys tady,“ ř ekl
jsem a vzápětí mi došlo, že to stejné platí i o mně. Na chvíli mě zachvátil strach ze smrti, či spíš znovuzrození, ale pak jsem si uvědomil,
že ten strach nemá nic společného s mým pravým Já. Když Marek tiskl spoušť, strach už jsem necítil.
Poprvé mě trefil tam, kde je blahoslavená podstata Blahoslaveného Člověka Shůry, stojícího v nezrozené síle.
Druhá kulka zasáhla tu smrtelnou podstatu dole. A ta tř etí šla př esně tam, kde je ta Vítězící a nesmrtelná podstata, nebude-li
podoby.
Ráno jsem se probral v zahradě u schodů, př esně tam, kde jsem ležel tu noc, co jsem se poprvé poř ádně opil. Nahmatal jsem klíče
v kapse a začal se škrábat do schodů.
Vešel jsem do bytu. Na zemi se válely roztrhané povídky. Postel byla rozesílaná a na prostěradle tř i kapky krve.
„Jediné, co z Marka zbylo,“ pomyslel jsem si.
Pak jsem si náhle uvědomil, že moje žena by měla být doma. Znovu jsem se podíval na kapky krve. Tam bývá, když má žena krvácí
a my se milujem.
„Cože!“ vykř ikl jsem a př edstavil si ji s Markem.
Snad její milenec a já jedno jsme, ale ona mě vždycky dokáže ranit.
Zazvonil zvonek.
Vyhlédl jsem z okna. Nikdo tam nebyl.
A kdo má klíče, ať si otevř e sám. Lehl jsem si na postel, kde zůstaly dvě kapky krve, a když zarachotil klíč v zámku, nevím, proč
jsem ř íkal sám sobě: „Proč seš tak nervózní, Marku?“
 MÍCAČ JE PŘIPRAVEN POZNAT POSLEDNÍ VZNEŠENOU
PRAVDU
Mícač seděl v hospodě na městském tržišti.
Byl tam již delší dobu a snažil se neř íkat ani Ano, ani Ne.
Pak se zvedl a odešel na záchod.
A jak tak stál u pisoárové mušle, př išel kdosi a zeptal se mícače:
„Hele, vole, chceš po hubě?!“
„Ale jó, proč né,“ odpověděl mícač,
a dostal…
 KRAK
Marek seděl v kř esle pohroužen do četby, když se ozval zvonek. Byl tak začten, že slyšel až napodruhé. Neochotně vstal a šel
otevř ít. Př ed dveř mi byl profesor Longhwile a hned bodř e zdravil Marka. Profesor si ho velmi oblíbil a nedal na něj dopustit od
události, kdy Markovou zásluhou byl podán důkaz o existenci Boží. „Mám něco, co je hodno tvého objevitelského talentu.
Dobrodružství na nějaký ten měsíc,“ vyklopil profesor rovnou důvod své návštěvy. Marek se zatvář il rozpačitě a odpověděl: „No,
právě jaksi mám co dělat.“ Profesor vrhl tázavý pohled. Marek též beze slova poklepal na knihu. Profesor ji zvedl a štítivě př ečetl její
název: „Milostný vztah jako šichta a kontrolované bláznovství.“ Pak zaníceně dodal: „Marku, jedině věda je hodna úsilí velkých
mužů.“ Marek pokýval hlavou a zabručel: „Chtěl jsem teoretické poznatky ozkoušet v praxi.“ Profesor ho otcovsky poplácal po zádech
a vytáhl z kapsy několik složených papírů. Pečlivě je rozložil a rozprostř el po stole. „Co na to ř íkáš?“ pronesl vítězoslavně. Marek ale
mlčel. Viděl na papírech jakési čmáranice, které mu nic neř íkaly. „To je mayské písmo,“ vysvětlil profesor. „Právě jsem z toho rozluštil
př esnou polohu jedné dosud utajené svatyně a observatoř e.“ Marek dál mlčel. Profesor tedy pokračoval: „Pokud jsem se nezmýlil,
nedá nám moc práce ji najít. V tom př ípadě by byla nehynoucí sláva na poli vědy zaručena pro nás pro oba.“ Po vteř ině př ipustil: „No
a jestli jsem se spletl, nikdo další se o tom nedozví a my si uděláme dobrodružný výlet.“ Profesora dosud tížil posměch, který utržil
mezi odborníky za komerční neúspěch jinak dokonalého elixíru stář í. Když Marek stále mlčel, profesor vytáhl poslední trumf: „Kousek
od tam znám místo, kde je spousta obrovských zkamenělin trilobitů a pidlosaurů.“ Markovi zajiskř ily oči, pidlosaura ještě ve skutečnosti
neviděl. Bylo rozhodnuto.
Tentokrát byly profesorovy závěry správné. Po několikatidenním úsilí vypátrali jeskyni a za pár dalších dnů odkryli její zatarasený
vchod a konečně stanuli uvnitř . Profesor rozžehl velkou elektrickou svítilnu a postavil ji doprostř ed. Pak oba obcházeli podél stěn
v němém úžasu. Po stranách se kupily zlaté sošky a obsidiánové př edměty. Celé svatyni však vévodil obrovský kalendář vytesaný do
skály proti vchodu. Měl tvar kola s malým kruhem uprostř ed, který obepínaly souměrné pruhy, jež s rostoucí vzdáleností od stř edu
byly rozděleny na více a více částí. Marek i profesor prošli celou místnost a v posvátné bázni se zastavili př ed kalendář em vysokým
snad čtyř i metry. Marek tázavým pohledem žádal vysvětlení. Profesor př istoupil blíže ke skále a pohnutým hlasem začal objasňovat:
„Zde je vytesán celý filozofický názor Mayů na svět.“ Ukázal na stř ed, ničím nedělený kruh s ornamentem písma uprostř ed: „Toto je
symbol pro boha, který byl podle Mayů prapř íčinou všeho. Říkali mu: ‚Ten, jenž myslí sám sebe.‘ Byl jako podstata všeho obsažen ve
všem, povznesen nad všechnu dualitu, vznik i zánik, mimo cokoliv, co by se dalo vyjádř it slovy. Jednoduše, vše, co je i není, je on sám.“
Pak ukázal na pruh rozdělený na dvě poloviny a obepínající stř ed kolem dokola. Obě půlky byly označeny ornamenty. „Tento pruh
značí dva nejvyšší bohy pojmového světa, díky nimž věci vznikají a zanikají, mají tvar a jméno a jsou udržovány v chodu. Říkali jim
Rodička a Ploditel, symbolizují ženský a mužský princip, dualitu, která provází všechny stvoř ené věci. Tato dvojice bohů v sobě navždy
spočívá a taktéž je povznesena nad veškeré pozemské dění.“ Pak ukázal na následující kruh, rozdělený na čtvrtiny a obepínající pruh
př edchozí. „Toto je symbol pro bohy ‚Pány čtyř ech světových stran‘, kteř í vládli a ř ídili pozemské dění. A tak to stále pokračuje
směrem k obvodu kruhu. Jsou to symboly pro bohy, kteř í ř ídí tu či onu věc ve světě. Čím vzdálenější místo od stř edu zaujímají, tím
jejich vliv a moc slábne a tím je také jejich funkce specializovanější.“ Ukázal na ornament na samém obvodu kruhu a ř ekl: „Toto je
např íklad bůh kukuř ice.“ Pak se profesor odmlčel a cosi zkoumal. Marek, dychtivý dalšího vyprávění hodil udičku: Já myslel, že je to
kalendář …
„Samozř ejmě že je, ale je dost obtížné proniknout jejich filozofii času. Podle nich byl čas něco konkrétního, co se promítalo do
lidského dění a co se muselo udržovat v chodu a vytvář et, aby svět nezanikl. Př edstav si, že čas je bř emeno, rozdělené na tisíciletí,
století, rok, týden a den, které musí bohové nést a př edávat. Jeden ze skupinky těch nejmocnějších bohů nese bř emeno tisíciletí a po
skončení svého časového úseku ho př edá dalšímu. Jejich vliv na události je největší. A tak je to i s každým stoletím, rokem týdnem
a dnem. Povaha a nálada toho kterého boha nesoucího čas se odráží konkrétním způsobem na charakteru toho kterého okamžiku,
a každý moment je tedy výslednicí povahy pěti bohů – různé moci – právě zainteresovaných v této práci. Pokud zcela konkrétně nesl
nějaký rok bůh, který nepř ál sklizni kukuř ice, Indiáni ji ani neseli. Když nějaký den př ipadal na zlého a zlomyslného boha, tak prostě
v ten den nic důležitého nepodnikali a nechali to, až čas bude v rukou jim nakloněného boha.“ Marek skočil profesorovi do ř eči. „To
jako že i v pochmurném století byly úspěšné roky či veselé dny,“ uchichtl se. Profesor př ikývl. Marek se opět ujal slova: „Pokud tomu
dobř e rozumím, je to asi takto: dejme tomu, že každý bůh, který v danou dobu nese čas, se dá charakterizovat barvou, barevným
sklíčkem, př es které lidé vidí svět. Samozř ejmě, že čím je časový úsek, který spadá do sféry toho či onoho boha, kratší, tím je i jeho
barevné sklíčko tenčí a průhlednější. Když je bůh, který nese tisíciletí modrý, lidé tisíc let ř íkají: ‚Svět je ve své podstatě modrý.‘ Ale
každých sto let se dohadují na odstínu, když se změní bůh nesoucí století. Rok je př íliš krátká doba, než aby mohlo vzniknout něco, co
by výrazně ovlivnilo svět, tak se mluví jen o úspěšném nebo zlém roku. No, týden je dobrý leda na to, aby se dalo vyř ešit něco
osobního, a bůh, co nese čas jediný den, může jen zvrtnout jazýčky vah ve prospěch štěstí či smůly. Je to tak, profesore?“ Profesor
dlouho soustř eděně mlčel, a pak př ipustil: „No, vlastně to tak mohli myslet.“ Marek pokračoval: „Když abstrahujeme od času, totiž od
bohů, co ho nesou, uvidíme prapůvodní božskou dvojici: Rodičku a Ploditele, stvoř itele všech projevených věcí. A když se povzneseme
nad dualitu pojmového projeveného i neprojeveného, uzř íme zdroj všeho: ‚Toho, jenž myslí sebe sama.‘“ Profesor zíral na Marka a jeho
dosud nevídaný sklon k filozofování. Pak trochu rozpačitě př ikývl: „No, něco na tom může být.“ Marek se rozchechtal: „No to je př ece
jasné. Ve starověku byl hlavní nosič bůh, který měl rád magii a hrdinské kousky, tak se věštilo, čarovalo a podnikaly se heroické
výpravy. Ve stř edověku to byl úzkoprsý pochmurný chlapík, co si potrpěl na obř adnost a duchovní monotónnost. Tak vznikaly
monoteistické kulty se svými obř ady a jejich zarputilé obhajování. Zatímco bůh našeho tisíciletí rád všechno relativizuje, dialekticky
rozpitvává a zkoumá, tak žijeme v době zmatku a vědy. A vědci celé to lidské kolotání nazývají civilizačním pokrokem, vývojem
lidstva a triumfem vědy.“ Profesor se cítil osobně dotčen: „Pokrok vědy je nesporný, na rozdíl od primitivních pověr Indiánů. A navíc
by se tvá teorie musela vědecky dokázat.“ Marek se však dál šklíbil a cosi si pobrukoval. Profesor se zachmuř il ještě víc. Po chvilce
vítězoslavně zvolal: „Není nic snazšího než tvůj blud vyvrátit. Jednoduše si podle tohoto kalendář e uděláme př edpověď pro př íští
týden.“ Vytáhl několik tabulek, kalkulačku, papír s tužkou a dal se do práce. „Máme štěstí, máme štěstí, tento kalendář je dokončen
pouze do roku 2000,“ prohodil a pokračoval v práci. Za chvíli však zamumlal: „To jsem blázen.“ Když to pronesl potř etí, Marek se
zeptal, o co jde. „Podle tohoto kalendář e má být od zítř ka celý týden v režii Psylohuby.“
„A co má být?“ zeptal se Marek. „To je něco velmi zvláštního, protože Psylohuba se dosud nikdy nepodílel na nesení času. Vlastně
to byl velmi prapodivný bůh, obestř ený závojem tajemná. Ve své době o něm kolovalo spousta legend. Nikdo však o něm nic určitého
nevěděl. Byly jen dohady o jeho původu, jeho moci, funkci i sféř e vlivu. Nevědělo se př esně, čím si ho lze naklonit. Byl
nevypočitatelný a rozmař ilý. Nazývali ho Taškář nebo Nepř ítel na obě strany. Vypadalo to, že jeho jedinou prací a zábavou bylo bavit
se na účet lidí. Byl tím prvkem, který mohl ovlivnit průběh i výsledek události, která podle všech př edpokladů měla být jednoznačná.
Často chodíval př estrojen mezi lidi a zkoušel je. Z boháčů dělal chudáky a mnohdy i naopak, zř ejmě jen podle toho, jak ho kdo pobavil.
Jeden př íběh vypráví o tom, jak se dva znepř átelení vojevůdci snažili o Psylohubovu př ízeň v rozhodující bitvě. Oba si na něm vymínili
stejný slib, že jim pomůže zničit vojsko protivníka do posledního muže. A skutečně Psylohuba vyhověl oběma. Jako poslední živí zůstali
na bojišti oni dva vojevůdci, a když se vzájemně prokláli obsidiánovými oštěpy, rozehř měl se Psylohubův smích, který jim př ipomněl
dokonalé splnění slibu zničit vojsko protivníka do posledního muže. Prostě a jednoduše byl tak nevypočitatelný a vrtkavý, že se nikdy
nestal nosičem času, ani nepatř il mezi nějakou skupinku bohů.“ Marek rád poslouchal profesora, tak zůstal dál mlčky sedět a profesor se
znovu rozvykládal: „Pak je ještě jedna verze, takové čarodějné báchorky. Jeden nespolehlivý pramen tvrdí, že se Indiáni nepídili po
nějakém technickém pokroku a výdobytcích civilizace, poněvadž žili v područí čarodějů, které pramálo zajímal tento svět. Byli to však
lidé tak mocní, že si podrobili zbytek populace. Postupem času ovládli všemožné čarodějné techniky. Byli prý schopni př eměnit ve
zvíř ata sebe i jiné, číst myšlenky, věštit, cokoliv zničit a ve vteř ině znovu postavit, jako by se nic nestalo. Naučili se prý ovládat své
vědomí i ve spánku natolik, že si vytvoř ili jakási snová astrální těla, své dvojníky, v kterých se mohli rychlostí myšlenky pohybovat po
tomto světě, procházet pevnými př ekážkami a dokonce i létat k jiným planetám. Až už jim vše bylo málo, začali vyzývat samu smrt, ve
snaze uniknout jí. Pomocí speciálních technik prodlužovali své životy na stovky i tisíce let. No a právě Psylohuba měl být, podle těchto
povídaček, jediným takovým čarodějem – vyzyvačem smrti, který př ežil zánik př edešlého světa a žije doposud. Tím, že unikl smrti, si
však na sebe upletl bič věčné existence. Jen málo věcí již ho dokázalo pobavit a rozptýlit. Tak se stal jakýmsi patronem a prubíř ským
kamenem indiánských čarodějů. Tito čarodějové, když už se domnívali, že jsou př ipraveni a vyučeni všemu, chodili za Psylohubou na
jakousi zkoušku. Pokud však jen na okamžik zakolísali, nebo v nich vznikla klamná myšlenka, Psylohuba je bez milosti zahubil nebo
tř eba př eměnil v kámen. Pokud uspěli, byli uznáni za čaroděje a Psylohuba se s nimi podělil o svá tajemství. Tato čarodějná utkání byla
Psylohubovi skutečným koníčkem a rozptýlením v jeho nesmrtelnosti. S př íchodem Španělů se však všechno změnilo. Spousta čarodějů
bylo pobito nebo radikálně změnilo kurz své cesty, když si uvědomili neužitečnost svého snažení. Tak i Psylohuba př išel o své
kratochvíle. Když viděl, že nastal definitivní konec starých časů, př evlékl se za kejklíř e a šel př edvádět čarodějné kousky př ed palác
španělských místokrálů. Nedalo mu mnoho práce, aby byl jat jako ďáblův spř eženec a odsouzen církví ke smrti upálením. Celou dobu
se smál a tropil si ze Španělů blázny. Když byl již na hranici, chechtal se a nař íkal, že je mu zima, ať př iloží. A ať Španělé dělali co
chtěli, oheň ne a ne se rozhoř et. Až už to Psylohubu př estalo bavit, sestoupil z hranice, jediným mávnutím př enesl oheň na španělské
paláce a vyř kl hrozivou př ísahu, že se do pěti set let vrátí a př edvede ta nejstrašlivější kouzla, kterých bude schopen. Pak se vzedmul
ohromný vítr a Psylohuba zmizel v oblacích. Tolik tedy legendy čarodějů.“ Profesor domluvil, podíval se na zápěstí na své atomové
hodinky a ř ekl: „Mňo, tedy uvidíme, za pár sekund bude půlnoc. Začne týden Psylohubova vlivu a pak se ukáže co jsou povídačky a co
je věda…“ Sotva to doř ekl, otř ásla se země. Zaburácel hrom a bylo slyšet valící se kamení. Celou svatyni zaplavilo jantarové světlo,
stěna s kalendář em se pohnula a jeskyně se začala hroutit. Marek ještě zaslechl profesorův hlas: „Ať se stane cokoliv, za týden se zde
pokusíme sejít…“
Pak se svět s Markem propadl a on se znovu probral až v kř esle ve svém pokoji. Př ekvapilo ho to, ale nevyděsilo. Tušil, že si s ním
Psylohuba pohrává. Nevěděl, co by, tak udělal první, co ho napadlo. Vzal kazetu s Hendrixem a pustil si ji. Místo kytary se však
ozvala jakási vážná hudba. Marek se podivil a zkusil jinou kazetu. Místo př edpokládaného se opět ozvalo něco, co Marek nikdy
neslyšel. Chvíli nevěděl, zda má zuř it, že je jeho sbírka moderní hudby nenávratně pryč, nebo se podivovat nad podstatou př eměny.
Nakonec se rozhodl zapnout televizi. Hned od prvního okamžiku mu bylo jasné, že se světem něco není v poř ádku. Místo plánovaných
poř adů se vysílaly ze studia reportáže o záhadných proměnách a katastrofách, které postihly celou zeměkouli. Záhy Marek pochopil, že
se věci zcela libovolně zaměňují. Krev př ichystaná k transfuzím se proměnila v malinovou šťávu. Proměna nafty v coca-colu zcela
znemožnila dopravu a způsobila ř adu leteckých katastrof. Papírové peníze se proměnily v obrázky ze žvýkaček. V Severní Americe již
pět hodin hustě sněžil čistý kokain a lidé podlehnuvší př edávkování na ulicích mizeli v závějích. Naopak ledovce a sněhy Himalájí se
změnily ve zmrzlinu se šlehačkou. Marek s vytř eštěnýma očima sledoval televizi až do chvíle, kdy se program změnil v kreslenou
grotesku. Marek již začínal mít hlad a žízeň, když však z vodovodního kohoutku tekl avivážní prostř edek a v lahvi od mléka našel
lepidlo, obojí ho př ešlo. Řekl si, že musí vydržet do dalšího rána, kdy nést čas dne př ipadne na jiného boha a Psylohuba bude muset
změnit své kousky. Protože ho nic lepšího nenapadlo, pouštěl si jednu kazetu za druhou se zvědavostí, v co se ten či onen jeho oblíbený
interpret př eměnil. Tak také znaven usnul.
Když se další den probudil, jeho první pohled patř il hodinkám. Chvíli na ně rozespale hleděl, ale místo aby se mu pohled zaostř il,
zdálo se mu, že se ručičky rozplývají. A skutečně, nebyly tam. Marek se dál př ekvapeně díval na hodinky tak dlouho, až i ty zmizely.
„Hrome! vyšmíroval jsem si hodinky!“ zaklel, a byla to pravda. Pak upř el svůj zrak na malý kaktus na stole a díval se na něj tak
dlouho, až se kaktus začal rozplývat, až zmizel docela. „Tak takhle to dnes bude,“ pravil Marek a ani sám nevěděl, zda v jeho hlase
zazněl respekt, pobavení či strach, kterým by vyjádř il svůj vztah k Psylohubovi. Posléze se Marek opatrně zadíval na nehet u levého
malíčku. Díval se dlouho, ale nic se nestalo. „Ještě že tak,“ oddechl si a vydal se na záchod. Pak znovu zasedl k televizi. Akorát včas.
Začínal př ímý př enos z parlamentu. Chystal se projev prezidenta, který se měl vyjádř it k pohromám př edešlého dne. Sotva však vešel
do sálu, všechny zraky ulpěly na něm. On začal blednout a rozplývat se, až zmizel docela. V sále začala panika a př enos rychle
skončil. V tom okamžiku už i Markův televizor začal pozbývat pevných tvarů. „Př ece si nevyšmíruju byt!“ rozhodl Marek, oblékl se
a vydal do ulic. Na náměstí právě začínali členové nějaké sekty hlásat své učení o konci světa. Snažili se př ilákat co nejvíce
posluchačů. A to byl jejich konec. Řečník zmizel jako první. Kdosi z davu vykř ikl: „Lidi, nedívejte se na ně, nebo se rozplynou.“ Ale to
neměl dělat. Svým hlasitým výkř ikem na sebe upoutal pozornost okolostojících a následoval osud členů sekty. Marek byl ještě
svědkem anihilace půvabné dívky v minisukni, když se rozhodl: „Aj, aj. Mezi lidem je nebezpečno. Honem domů!“ Př ed jeho domem
však stál hrozivý dav lidí a hádal se. Marek změnil plán. Zamíř il na parkoviště, kde měl svůj motocykl. Vše velmi zběžně zkontroloval.
Benzín byl zas benzínem. Tak nastartoval a odjížděl pryč do lesů. Když večer usínal v kupce sena pod krmelcem, tiše pronesl: „Tak to
bychom měli druhý den.“
Když se ráno probudil, vzal první věc, která mu padla do ruky, a pokusil se ji vyšmírovat. Nešlo to. „Výborně! Výborně!“ zajásal.
Pak odešel k potoku a zkusil, zda-li to, co v něm teče, je voda. Bylo tomu tak. Slunce stálo vysoko nad obzorem, Markovi kručelo
v bř iše, nic nebezpečného se nedělo, tak se rozhodl zajít do blízkého městečka. Na lesní cestě potkal první skupinku lidí. Byla to
rodina se psem. Sotva ji minul, př ihodilo se to. Zdálo se mu, že se celý svět zvětšil a že se na něj zř ítila opona. Vzápětí mu v uších
zazněl pronikavý jek a kř ik. Když se ze všeho vymotal, došlo mu, o co jde. Jeho tělo se zmenšilo na velikost dvaceti centimetrů
a zavalily ho vlastní šaty. Když se otočil směrem, odkud slyšel ř ev, viděl tak akorát, aby pochopil, co se stalo. Pes právě požíral
posledního člena rodiny. „Snad v tom bylo něco osobního,“ chlácholil se Marek, když se díval na místo masakru. Pes si ho však
nevšímal. Marek honem vytáhl kapesník z kapsy, zahalil se jím jako pláštěm. Do ruky si vzal pevnou ostrou větvičku jako kopí a uháněl
k městu. „Více lidí snad bude schopno kolektivní obrany,“ pomyslel si. Jak šel po silnici, nacházel trosky havarovaných vozidel, která
se stala neovladatelná pro ř idiče náhle zmenšené na téměř desetinu své původní výšky. Když Marek dorazil do městečka, zvíř ata již
začala chápat, že jsou pány situace. Psi, kočky, a dokonce i slepice a krysy volně pobíhali po ulicích a př íležitostně lovili lidi, pro které
bylo neř ešitelným problémem vrátit se do bezpečí bytů. Několik domů hoř elo, patrně od zapnutých žehliček a jiných věcí, které náhle
nebylo v lidských silách vypnout. Z téhož důvodu se z několika míst ř inula voda. Z hospody se však linul veselý ř ev a smích. Marek se
odebral tím směrem. Po značné námaze vylezl tř i schody a vstoupil otevř enými dveř mi. Př i pohledu dovnitř se rozesmál. Po podlaze
proudem teklo pivo z otevř ené pípy. Několik mužů leželo na zemi a srkalo z pivní ř eky. Několik dalších se snažilo otvírákem načnouti
jedno lahvové z bedny, kterou se jim podař ilo př evrhnout. Skupinka vedle se pokoušela škrtnout sirku a zapálit jednu cigaretu, aby dál
mohli holdovat své vášni. Na stole Marek uviděl plný půllitr, z kterého vyčnívaly nohy utopence. Jiné hloučky zcela nahých lidí
zpívaly v družném objetí a upíjely z podlahy. Na okamžik měl Marek chuť př idat se k tomuto veselí, ale když uviděl, jak se nedaleko
mužů se sirkami podař ilo další skupince rozbít láhev vodky, tušil, jak to zde dopadne. Honem snědl pár drobků slané tyčinky povalující
se na podlaze, z číchsi šatů vzal velký špendlík se skleněnou hlavičkou a zamíř il k východu. U dveř í již šmejdila první krysa. Marek
uchopil špendlík do obou rukou a př ipravil se k obraně. Když se krysa nebezpečně př iblížila, bodl ji vší silou do čenichu. Krysa
zapištěla a utekla. Pokud Marek od lidí očekával kolektivní postup, mýlil se. Kam se podíval, viděl bezradné jedince, většinou nahé,
krčit se v různých skrýších. Sem tam po ulici prošel pes nebo kočka s člověkem v tlamě. Markovi došlo, že většina zvíř at čeká na
soumrak, aby se vypravila za potravou. Marek zhodnotil situaci. Př ehlédl náměstí z jednoho konce na druhý. Jeho oči utkvěly na stánku
s nafouklými balónky. V povětř í bylo relativně bezpečno. Rozhodl se pro únik vzduchem. Marek se př ivázal k balónku a pak provázek
poutající ho ke stánku př eř ízl o ostrou hranu pultu. Hned se vznesl do výše. Chtěl se nechat unášet větrem, dokud nenalezne bezpečné
místo pro pobyt, pak propíchnout balónek špendlíkem a pomalu př istát. Ale nestalo se tak. Zanedlouho se setmělo a Marek ukolébán
větrem usnul př ivázaný k balónku.
Když se ráno probudil, ležel nahý na zemi. Slunce stálo př esně nad jeho hlavou. Vstal a porovnal se se svým okolím. Zjistil, že má
opět svoji obvyklou velikost. Oddechl si a rozhlédl se kolem dokola. Nacházel se na kř ižovatce dvou prašných cest, které se sbíhaly
na planině a ve všech směrech mizely v lese. Marka sužoval hlad a žízeň, a navíc slunce neúprosně žhnulo jeho nahé tělo. Posadil se
tedy doprostř ed kř ižovatky a dětským rozpočitadlem vybral směr, kterým se vydal. Kráčel bos a snad i vidina bot ho nutila udržovat
vysoké tempo. Šel stále dál a dál, aniž by viděl jakékoliv známky osídlení, či další rozcestí. Ani krajina se neměnila. Stále jen vyprahlá
písečná půda s ř ídkými borovicovými lesíky.
Když se slunce dotýkalo horizontu, spatř il př ed sebou kř ižovatku. Čím víc se však blížil, docházelo mu, že se vrací na místo,
odkud vyšel. Př icházel př esně z opačného směru, než kudy vyrazil. Sotva dospěl do stř edu kř ižovatky, slunce se opět vrátilo do
polohy nad jeho hlavu. „Asi jsem použil špatný rozpočitadlo,“ zabručel Marek. Pomocí jiného rozpočitadla zvolil jeden ze dvou
zbývajících směrů a znovu se vydal na cestu. Šel a šel, a když slunce začalo zapadat, poznal, že se vrací k výchozímu bodu. „Mohlo
mi to dojít hned, že ty cesty jsou zde jen proto, aby mi chvíli trvalo, než pochopím, že není kam dojít,“ prohodil zmoženě, a místo aby
pokračoval v chůzi až ke kř ižovatce, zastavil se a ulehl pod borovici. V tom momentě slunce zapadlo a znavený Marek vzápětí usnul.
Když se Marek probudil, již svítalo. Protože však stejně neměl nic jiného na práci, znovu usnul. Tentokrát se však stalo něco
podivného. Marek cítil, jak je jeho neobyčejně jasné, a př esto spící vědomí kamsi taženo. Jako by celé jeho tělo, zbavené hmotnosti,
proplouvalo několika vrstvami mlhy, až se vynoř ilo u vrcholku staré indiánské pyramidy. Jeho tělo zůstalo viset v prostoru. Marek se
rozhlédl kolem. Na samé špičce pyramidy seděl muž neobyčejného vzezř ení s nepř edstavitelně zář ícíma očima. Markovi došlo, že je
to sám Psylohuba. „Dnes dělám kouzla jen ve druhé a tř etí dimenzi,“ oznámil Markovi a zasmál se. „Rozhodl jsem se, že ti dnes ukážu
snění čarodějů. Zatímco tvé hmotné tělo spí, tvé vědomí v astrálním těle se bude toulat a dovádět, jak ti bude libo. Skutečnost je sen
a sen je skutečnost.“ Rozchechtal se znovu. „V tomto světě se vše ř ídí jen tvou osobní silou, př áním a vůlí, kterou snadno ovládneš,
uvědomíš-li si, že sníš, a podíváš-li se na své ruce.“ Opět zaburácel jeho smích. „A nezapomeň! Skutečnost je sen a sen je skutečnost!“
Pak se jeho tělo bez jediného pohybu odlepilo od pyramidy, vzneslo se a odlétalo pryč. Marek se vzpamatoval a snesl se na místo, kde
ještě př ed chvílí seděl Psylohuba. Podíval se na své dlaně a zcela mu došlo, že zatímco jeho hmotné tělo spí pod borovicí, kde včera
ulehlo, část jeho vědomí, naprosto bdělého a vědomého si celé situace, se octlo i se svým astrálním tělem v tomto podivném světě.
Marek se rozhodl napodobit Psylohubu a prozkoumat své okolí letem. Skočil z vrcholu pyramidy. Jeho pokus př ipomínal let ptačího
mláděte. Zkusil to znovu. Pohyboval se spíš v dlouhých skocích, a navíc se bál, aby nevrazil do nějakého stromu nebo skály. Nad
hlavou mu zasvištěla skupinka tř í mužů. Zpozorovali Marka a snesli se k němu. „Jak to, že vám to tak jde?“ zeptal se on. „Na tom zhola
nic není,“ odpověděl jeden z nich. „Stačí mít jen pocit letu, očima si vybrat cíl a jednoduše se tam pohledem př itáhnout.“ Hned to
Markovi př edvedl v několika různých polohách těla vhodných pro let. Nic nedbal pevných př ekážek ve své cestě, jednoduše jimi
pronikal. Markovi naplno došlo, že tělo je jen iluze, a proto nemusí mít obavy. Prohodil s nimi ještě několik vět, podíval se na své ruce,
aby načerpal sil, a vzlétl. Nyní už šlo vše bez problémů. Putoval krajinou, jejíž zjev ho zcela omračoval, neměl obdoby v ničem, co
dosud viděl. Obrovské kopce z podivných materiálů, sem tam byly roztroušeny stavby neobyčejných tvarů, na obloze zář ila dvě slunce.
Pak se dostal k moř i. Zprvu měl obavu a bál se utonutí, ale vzápětí si opět uvědomil celou věc. Po chvilce váhání se vrhl do vln
a pohyboval se ve vodě stejným způsobem jako ve vzduchu. Když se však v blízkosti objevily obrovské ryby, Marek se vynoř il
a pokračoval povětř ím. V jednom okamžiku si všiml, že ho následuje nějaká mladá žena.
To už se oba př iblížili k malému městečku na bř ehu. Marek i dívka př istáli na náměstí, a to tak nešťastně, že porazili skupinku lidí.
Marek dělal jako by nic a kř ičel s ostatními: „To nemůžete dávat pozor!“ Měl trochu vztek na dívku, protože si myslel, že ona byla
př íčinou toho, že nedával pozor. Když ho oslovila, on jen cosi zabručel. „Počkej tady na mě, jdu se př evléct,“ ř ekla mu a odešla.
Marek se chvíli poflakoval po náměstí, když se k němu př itočil malý kluk a ukázal na vyř ezávaný kůl, na kterém byly př ivázány tř i
provázky. „Hele,“ oznámil Markovi, zadíval se na kůl a jeden provázek zmizel. Pak se zasmál, soustř edil se znovu a další dva
provázky se objevily. „To je dobré!“ zvolal Marek. Kluk do něj znovu šťouchl. Ukázal mu dlaň, pak se na ni zadíval a v ruce se mu
objevila duhová kulička. Po další chvilce soustř edění se kulička zvětšila a vznesla se do vzduchu. Kluk ji nechal plout vzduchem asi
dva metry př ed sebou a ovládal její dráhu pohybem levé ruky. V tom si Marek všiml, že za ním stojí ona mladá žena. Marek opět užasl,
tak oslnivou dívku v životě neviděl. Na vodítku měla psa. „Kdo jsi?“ zeptal se. „Kdo ví, tř eba jsem něčí blíženec,“ odpověděla
s úsměvem. „A kde to vlastně jsme?“ ptal se Marek dál. „Však víš,“ ř ekla hlasem, který nepř ipouštěl pochyby. Pak zaštěkal pes
a chtěl ji táhnout pryč. Marek, jehož vztah ke psům nikdy nebyl moc př átelský, se na něj zadíval a soustř edil se, aby pes nebyl. Pes
zmizel. Dívka se rozesmála. „Vidíš, kolik si toho pamatuješ,“ ř ekla pobaveně a dodala: „Pamatuješ si toho víc než já, asi jako mícač
toho ví víc než veverka.“ Marek na ni civěl. Smysl věty pro něj byl holým tajemstvím. Ale př esto měl pocit záhadné důvěrné známosti
se vším, co se dálo. „Asi se ještě někde potkáme,“ ozvala se dívka znovu a vykročila. Marek se k ní př idal. Pak však něco upoutalo
jeho pozornost, a když se znovu otočil, dívka již byla pryč. Začal ji hledat po náměstí a volal: „Veverko! Veverko!“ Už ji však nenašel.
Vydal se znovu na cestu. Prolétal další údolí… Když uviděl jednu zvlášť záhadnou stavbu, rozhodl se ji prozkoumat. Vstoupil dovnitř .
Ocitl se v místnosti, která v každé stěně měla jedny dveř e. Vybral si jedny, otevř el a vstoupil. Procházel jednu místnost za druhou.
Zdálo se být pevným pravidlem, že každá místnost měla čtvero vchodů. Marek na nikoho nenarazil, př esto se mu zdálo, že je mu stále
někdo v patách. Bloudil dál a dál, až ho omrzelo stálé otvírání dveř í, tak procházel zdmi. Když se dostal ven, na obloze již svítily
hvězdy. Marka něco napadlo. Zadíval se na jednu jasně zář ící hvězdu s vůlí a př áním cestovat vesmírem. Vzlétl a letěl mezihvězdným
prostorem. Když míjel nebeská tělesa, viděl je v podobě obrovských, zář ících, éterických bytostí, které vypadaly jako postavy
z dávných mýtů. Všude okolo zněla krásná podivná hudba.
V tom okamžiku Marek ztratil kontrolu nad svým sněním. Cítil, jak jeho snové tělo dělá př emety a kotrmelce a jeho vědomí se
pomalu vrací do hmotného, spícího těla. Náhle se zcela probudil s plným vědomím a př esnými vzpomínkami na vše prožité. Očarován
pronesl: „To byl teda nář ez.“ Kousek od něj zašuměl svist kř ídel a šibalský hlas zakrákal: „Všecko je nář ez! Všecko je nář ez!“ Marek
otočil hlavu právě včas, aby zahlédl odlétajícího papouška. Ležel oblečený v kukuř ičném poli a v dáli viděl hory, které mu byly
povědomé. Pak mu svitlo. Byl asi den cesty od místa, kde se nacházela svatyně s kalendář em. Hlad mu př ipomněl, že naposledy jedl
jako dvaceticentimetrový muž zbytky slané tyčinky. Vrhl se na klasy kukuř ice. Marek byl tak zabrán do jídla, že si až za hodnou chvíli
všiml, že ho pozoruje stař ičký Indián. Marek pozdravil. Indián pokýval hlavou a tř aslavým hlasem ř ekl: „Co se dnes s tím světem děje?
To za mých mladých let nebývalo.“ Marek př itakal a dál holdoval kukuř ici. „Někdo by to měl ř ádně vědecky vysvětlit,“ pokračoval
indián. Po těch slovech Marek strnul, zbledl a znovu na něj pohlédl. Avšak teď tam již stál sám Psylohuba a smál se hromovým hlasem,
až se hory otř ásaly. Jak se ti líbilo posledních šest dnů? Z Marka samovolně vypadlo: „Jak to šest?“ Psylohuba se pousmál: „Šest nebo
pět. To je jedno. Někomu jsem ten jeden den prodloužil, jinému zkrátil, dalšímu odepř el. Ale tobě, Marku, jsem ho zabalil do balíčku,“
pravil ledabyle. Např áhl ruku, v které se mu zničehonic objevil úhledný balíček. „Tu máš,“ podával ho Markovi. Marek si byl jist, že to
není jen takový obyčejný balíček. Ale věděl, že ať tak, nebo tak, je stejně vydán na milost a nemilost Psylohubovým kouskům, a proto
s malou dušičkou př istoupil a věc si vzal. V okamžiku, když se jeho prsty dotkly balíčku, se stalo něco př esahující všechna slova.
Markovo tělo i mysl zmizely a on se stal čirým vědomím. Okolní svět se rozplynul, i s Markovým já, a vše, co mohl vnímat, byl
nekonečný prostor složený z modrých a červených geometrických obrazců. Tímto nekonečným prostorem neustále probíhaly jakési
vlny energie, které s sebou nesly vědomí. Kdykoliv se nějaké dvě vlny stř etly, objevilo se něco, co Marek mohl vnímat jako své já.
A oproštěnému od všeho ostatního, mu krátké zášlehy vlastního uvědomění působily ohromnou radost. Cítil, že když by měl tělo,
každý takovýto okamžik by se ohlásil záchvatem smíchu. Pak se celý prostor zaokrouhlil na dvou koncích. Na jednom se shromáždily
červené ornamenty a slily se v jednolitou červenou masu. Totéž v modrém se stalo na opačném konci. Pak se oba dva konce začaly od
sebe vzdalovat a zaoblily se do tvaru koule. Červená polovina začala blednout a změnila se ve Slunce. Modrá polovina ztmavla
a zaoblený konec se změnil v Měsíc. Potom se celý prostor zhroutil do sebe. Markovi př ipadalo, jako by to, co se za chvíli proměnilo
v jeho vlastní tělo, vypilo celý vesmír a původní Slunce se stalo jeho levým okem a Měsíc pravým. Ve vteř ině stál opět Marek z masa
a kostí př ed Psylohubou. „Takže šest dní,“ prohodil Psylohuba žoviálně. „Šest,“ vypadlo z Marka. „A protože je kdesi psáno, že sedmý
den se má odpočívat, tak už tě dnes čeká jen docela maličké př ekvapeníčko až na samý závěr dne,“ pokračoval. „Áá, abych
nezapomněl. Dáreček pro našeho profesora,“ ř ekl šibalsky. V ruce se mu objevily noviny. „Dnešní New York Times,“ zamrkal na
Marka spiklenecky, př edal mu noviny a zmizel. Marek se podíval do novin. Byly psány mayským písmem. Zastrčil si je za opasek
a zamíř il ke svatyni. Jak Psylohuba př edpověděl, vše proběhlo bez problémů. Marek našel profesorovo terénní vozidlo na svém místě.
Vzal z něj elektrickou lampu a šplhal do jeskyně. Když vstoupil dovnitř , našel úpícího a hromujícího profesora, který si mnul hlavu
oběma rukama. Když uviděl Marka, hned se zeptal: „Kolikátého dnes je?“ Marek mu ř ekl datum. „To teda byla rána. Týden jsem byl
v bezvědomí. Něco mě praštilo do hlavy. Probral jsem se až teď.“ Pak se zeptal, co se po celý týden dělo. Marek napodobil
Psylohubův hlas a ř ekl: „Áá, abych nezapomněl. Psylohuba vám posílá noviny.“ Profesor se okamžitě dal do čtení. Už byla noc, když
profesor skončil a roztř eseným hlasem ř ekl: „Podle stř ízlivých odhadů čtyř i pětiny lidstva nepř ežily tento týden. Může to být pravda,
Marku?“ Marek př ikývl. Profesorův obličej nabral rysy šílence. S výkř ikem se vrhl k puklému kalendář i a vší silou kopal do míst, kde
byl ornament znázorňující Psylohubu. Po obzvlášť silném úderu se stěna zachvěla a začala se pomalu hroutit. Profesor uskočil
v poslední chvíli. Skála se zbortila a za ní se objevila další místnost. Na jejím konci byl opět kalendář . Profesor se okamžitě uklidnil
a jeho vědecký zájem zcela př evládl. Popadl svítilnu a došel ke stěně. „Hleďme, kalendář od roku 2000 dál,“ pravil potěšen. Vzápětí
se však jeho hlas zlomil a do očí mu vytryskly slzy beznaděje. „Psylohuba,“ zašeptal plačtivým hlasem. „Co je s ním?“ zeptal se
Marek. „Ponese čas celé př íští století,“ oznámil zdrcený profesor. Pak jeho hlas dramaticky ožil: „Honem, honem, musíme varovat celé
lidstvo!“
 „No jo, ale př ed čím?“ zeptal se Marek. Profesor chvíli př emýšlel a pak sklesle povzdechl: „To je fakt. Př ed čím?“
Marek př istoupil ke kalendář i, podíval se na ornament značící Psylohubu nesoucího celé jedno století, neovládl se a šíleně se
rozchechtal: „Život jako šichta a kontrolované bláznovství!“
 HODINA ŠPANĚLŠTINY
Jako každý den toho léta jsme se setkali na malém náměstí. A pak jsme zamíř ili př es most na druhý bř eh ř eky. Prošli kolem
Ďáblova koníčka a už spř ádali další nové př íběhy a scénky. V ní jsem našel posluchače a spoluautora stejně hravého a uchechtaného,
jako jsem já sám. Ale vše jsem jí musel vyprávět ve španělštině, aby mi rozuměla. A ona se snažila ze všech sil, abych tento jazyk
pohotově ovládal. Když jsme př echázeli most, pátrali jsme po krokodýlech v rákosí, o jejichž existenci jsme věděli jen my a několik
lstivých lovců krokodýlů, kteř í však toto tajemství žárlivě stř ežili. Bahnitý bř eh mi př ipomněl bludičky, které lehkovážnému
kolemjdoucímu mohly uchystat podobný osud jako hladový krokodýl. Snažil jsem se vyzvědět něco o španělských lesních žíňkách.
Ale nedohodli jsme se, co je to močál. Př es všechnu moji snahu mi ona stále vnukala jen pohyblivé písky, zavodňovací kanály nebo
zemětř esení. Nicméně osud poutníka jsem popsal dokonale. Rozesmáli jsme se. Zeptal jsem se jí: „Oyé, Mosca, co je podle tebe
nejnebezpečnější monstrum na světě?“
„Př ece ten obrovskej chlap s jedním okem,“ odpověděla bez váhání.
„Myslíš Kyklopa?“ ověř oval jsem si. „Př esně tak, Gato.“
„Kyklop je moc láčovej kalousek, než aby mohl být nejnebezpečnější,“ ř ekl jsem pohrdavě. Žádala vysvětlení. „Když se blíží,
tř ese se země, takže se můžeš schovat. A když tě chytí, můžeš mu flusnout do jediného oka a zdrhnout. A navíc o něm každej ví, že je
nebezpečnej,“ vysvětlil jsem. Zavrhla tedy Kyklopa a zeptala se: „Gato, co je teda nejnebezpečnější monstrum na světě?“
„Nevím, Mosca, ale myslím, že bychom na to mohli př ijít sami.“ Hned jsme oba věděli, o čem bude dnešní hodina španělštiny. Došli
jsme na druhý bř eh, prošli pod Zasněženým stromem a lehli si v parku do stínu.
„Základní vlastnost toho nejnebezpečnějšího monstra na světě je, že to o něm nikdo neví, netuší a ani by do něj nikdy neř ekl nic
nekalého.“
Pochopila a pokývala hlavou: „Musí vypadat jako dobrák, nebo koktavý prosťáček.“
„Prostě jako ty nebo já,“ upř esnil jsem. Rozchechtali jsme se. „No jo, ale co dělá se svými oběťmi?“ pátrala dál. „To je ono, jen
bř ídilové a amatéř i na straně zla zabijí své oběti, čtvrtí a požírají, vysávají jim krev a jinak fyzicky likvidují,“ zkoušel jsem dál. „To je
jasný. Když se najde mrtvola, nebo někdo zmizí, hned je z toho poprask a dř ív nebo později by se na monstrum př išlo.“
„Takže, co už víme: monstrum je zcela nenápadné, vypadá jak prostomyslný dobrák, a př esto nějakým způsobem zcela ničí lidi,
i když je fyzicky nelikviduje.“
Pokradmo se podívala kolem dokola a zašeptala: „Trošku se začínám bát.“
Zatvář il jsem se jako prosťáček a cosi zakoktal. Po chvilce smíchu jsme se pustili do práce. „Vše, co monstrum dělá, musí být
dokonale prokalkulováno a ono samo nesmí mít žádné slabé místo, jako ostatní strašidla nebo lidi.“
„Myslíš jako záliba v cukroví, touha po slávě či penězích, drogy, chlast a tak?“ ujasňovala si. „A ženský,“ dodal jsem s úsměvem.
Zatvář ila se nevinně. Pak ještě jednou všechno zrekapitulovala a zvolala: „Joder! Co hrozného teda ta př íšera dělá?“ Zkoušel jsem dál:
Jedno je jisté, to nejnebezpečnější monstrum na světě potř ebuje živé lidi, aby mu zcela nevědomky sloužili jako potrava. „Jak to myslíš,
Gato?“ zeptala se. „Už v tom začínám mít jasno. To monstrum žije z energie a pozornosti, kterou mu lidé věnují. Poslouchej, Mosca.
Bylo nebylo, jednoho dne se objevilo lidstvo a kráčelo cestou př írody, cestou srdce. V té stejné době se objevilo i monstrum, kterému
byla dána schopnost živit se hloupostí, ochablostí a slabostí ve formě lidského vědomí á pozornosti. Monstrum záhy poznalo, že když
bude mít dostatek potravy, bude moci prodlužovat svoji existenci donekonečna. Ale dokud lidé kráčeli po Cestě, potravy moc nebylo
a monstrum sláblo. Tak začalo vymýšlet pasti, lákadla a pomocí šikovných triků na ně vábit lidi. Jakmile se lidé nechají svést a kráčí po
cestě, jež nemá srdce, stávají se obětí monstra, vyživují ho svou pozorností, a tím prodlužují jeho život. A protože monstrum žije od
počátku věků, stačilo již ovládnout spoustu věcí. Ideologie, náboženství, sdělovací prostř edky. Někteř í již ho uctívají jako Stvoř itele.
Jiní si jeho lákadla vpravují do těla ve formě narkotik nebo cigaret. Další ho př ijímají v podobě peněz, slávy, sexu a tak.“ Rychle
uhasila cigaretu a ř ekla: „To vypadá, jako bys mluvil o lidské blbosti.“ Podíval jsem se na ni a rozesmál se: „Ono je to v podstatě jedno,
čemu člověk naletí.“
„Gato, to je strašné. Myslíš, že se s tím dá něco dělat?“ Pokrčil jsem rameny. „Myslíš, že někdo může to monstrum zabít?“
sondovala dál. „Víš sama, že to nejnebezpečnější monstrum je bez slabých míst, že má ohromný vliv, a kdo ví, jak právě teď vypadá.“
Prohlédli jsme si zkoumavě jeden druhého. Inu, možné je vše… „Gato, př ece musí mít nějaké slabé místo, jinak to př ece nejde…“
„Ale má. Je to jeho vlastní touha po životě. Mnoho mudrců v různých dobách již odhalilo jeho existenci, ale zabít ho dosud nikdo
nemohl. Snad se jednoho dne narodí princ… Ale co je určitě v moci každého, je jednat tak, aby se nestal vyživovatelem a obětí
monstra.“
„Tak už dost o př íšerách, Gato,“ pravila rozhodně. Pak utrhla stéblo, dala si ho do pusy a ř ekla: „Vis co, budem současně ukusovat
to stéblo, každý z jedné strany. Naschvál, jak krátký ho dokážeme udělat.“ Skončili jsme se rty na sobě. Podal jsem jí zbytek stébla
a uvažoval, jaké pro a jaké proti by mělo, kdybych vyměnil svoji existenci zenového mnicha za život laika. Usmál jsem se a lehl si do
trávy. Ona vzala další stéblo a šimrala mě s ním. Dokonale ovládala půvabné a neodbytné umění rozptylovat a pokoušet. Ve svém
minulém životě byla krásnou tropickou vážkou s obrovskýma očima, která létala kolem meditujících mnichů a odváděla jejich pozornost.
Když už její akce volaly po odvetě, vrhl jsem se na ni. Zaúpěla: „Dělej mi, co chceš, dělej mi, co chceš, jenom mě nelechtej!“
Samozř ejmě, že jsem ji lechtal. A pak už jsme se celou dobu jen smáli, chodili po zábradlí nad ř ekou a vymýšleli roztodivnosti.
Když jsme se odpoledne vraceli do ulic, míjeli jsme velký výklad se zrcadly. V tom ode mne polekaně odskočila a vykř ikla: „Hele,
to monstrum!“ Ukazovala prstem do zrcadel. Věděl jsem, že kdybych se podíval tam, kam míř il její prst, uviděl bych sám sebe.
„Podívej, támhle je to nejnebezpečnější monstrum na světě!“ opakovala znovu s rukou např aženou směrem k výloze. Já však zůstal
hledět na ni. Měl jsem tu nejfantastičtější a nejnebezpečnější učitelku španělštiny na světě.
 MAREK ODCHÁZÍ
Marek kráčel po boku svého zenového mistra. Šli rozjezděným polním úvozem. Marek šel po travnatém prostř edku, mistr se brodil
blátivou kolejí. Chýlilo se k večeru, když došli do malého lesíku, kde se cesty kř ížily. „Tady př espíme,“ rozhodl mistr.
Marek ohř íval jídlo v miskách. Stále musel myslet na to, proč se mistr brodil blátem, když mohl jít po trávě.
„Mistř e, proč jsi šel blátem?“ zeptal se a podal mu misku.
„Chceš to snad dělat za mě?“ odpověděl mistr.
„Ne.“
„Vidím, že se stáváš bystrozrakým lvem,“ ř ekl mistr a př etáhl Marka holí po prstech. Markova miska s jídlem se př evrhla do ohně.
„Budu-li jíst, je to dobré. Nebudu-li jíst, je to taky dobré,“ ř ekl Marek.
„Nebudu-li jíst, je to dobré. Budu-li jíst, je to lepší,“ na to mistr a podal Markovi svoji misku.
Když se uložili ke spánku, Marek se zeptal: „Mistř e, mohu ještě zazpívat svoji samsárovou píseň?“ Mistr svolil. Marek se dal do
zpěvu:
„Anděl se zachechtal
když sklapla pouta na rukách boha
A poslední náklad
spasených lidí byl př evezen
rychlíkem pozdě v noci
z nebe do horoucích kotlů pekla
Pak už jen andělé trochu poobrátili
ukazatele k ráji
Poslední cihlou zazdili vchod
a na zem př evrhli kýbl s odpustky
které slétaly z oblohy
jako propagační materiál nepř átel
A stař ičký bůh už pár tisíciletí věř í
že si s ním andělé hrají na četníky a zloděje
a on je ten zloděj
V záchvatu dobromyslnosti podepsal
šéfovi pekelného království plnou moc
Jen se trochu diví kam dal Gabriel
svoji troubu speciálně vyladěnou
na Poslední soud
A Gabriel ji zatím vykšeftoval
za holku s nahejma stehnama
a pár litrů bourbonu ročník 1937“
Když se ráno mistr probudil, ucítil v nose nepř íjemný zápach. Hned zjistil, odkud př ichází. Asi dva metry od mistra ležela jeho
zenová hůl, na kterou Marek vykonal svoji potř ebu. Mistr vstal a šel se podívat na rozcestí. V hlubokém bahně spatř il Markovy stopy
táhnoucí se k horizontu. Mistr se usmál a vykročil po travnatém prostř edku opačným směrem. Do kroku si začal zpívat:
„Anděl se zachechtal…“
 MÍCAČ POTKÁVÁ MÍCAČE PRALESNÍHO
Mícač šel právě lesem a cosi si pro sebe prozpěvoval. Právě ho bavilo vyluzovat zvuk. Když tu náhle zpoza stromu se objevil mícač
pralesní a zeptal se mícače: „Vis, že můžeš kdykoliv zakalit?“ A cvrnkl po něm peckou.
„Jo,“ ř ekl mícač, chytil pecku a začal si s ní pohazovat do rytmu.
Mícač pralesní se kdesi ztratil.
Mícač šel dál lesem a dál si pohazoval peckou.
Najednou mu na nose př istála borůvka. Opodál visel za ocas na větvi mícač pralesní a šklíbil se.
„Chceš teď zakalit?“ zeptal se.
„Ne,“ ř ekl mícač.
„Proč?“ zeptal se mícač pralesní.
„Proč jo,“ odpověděl mícač a dál si vyluzoval zvuk.
Mícač pralesní se zhoupl na větvi a kdesi zmizel.
Když mícač vycházel z lesa, kdosi na něj zahvízdal. Byl to mícač pralesní.
„Hele, teď zakalíš,“ oznámil mu mícač pralesní.
„Proč ne,“ odpověděl mícač a oba dva se rozř ehtali na celé kolo.
 NEVSTUPOVAT DO DĚJE
Auto rychle a bezpečně sjíždělo poslední serpentiny prašné cesty. Zastavilo u osamoceného domu na bř ehu moř e. Uvnitř seděli dva
lidé.
„Vždycky jsem chtěl mít osobní ř idičku,“ rozesmál se na ni. Př esně neodhadla, co to znamená, nebo jestli to znamená něco víc než
holý obsah slov, a tak ř ekla trochu víc důrazněji a vyzývavěji, než chtěla:
„Př esně za tř i dny musím odjet.“
Opět se rozesmál. Hlasitě a upř ímně. V její tvář i se objevil výraz zmatení, př ekvapení a odhodlání bránit se a bojovat. Dobř e ho
znal. „Každý den je tím posledním dnem př ed koncem světa,“ ř ekl. „Pche,“ odpověděla trochu víc znechuceně, než chtěla, vytáhla
klíčky od motoru a vystoupila.
„Chtěl jsem jenom ř íct, že nikdy nevím, co budu dělat př íští okamžik, ale vím, jaký u toho budu nebo jaký se u toho budu snažit
být.“
Podíval se na ni a pomyslel na absurdnost slov. Řeč snad kdysi uklouzla lidem, když se poprvé pokusili promluvit, a od té doby je
mostem na druhý bř eh, napadlo ho.
Pak taky vystoupil a došel za ní na bř eh moř e. Tak tam stáli na tisících zrncích písku a nebe mlčelo za ně a vlny mluvily místo nich
a slunce je hř álo.
„Napadlo tě už někdy, že slunce je stále v úplňku?“ zeptala se.
Místo odpovědi se dlouze zadíval do slunce, po chvilce př ikývl a rozchechtal se. „Ó mnichové, jen tř i věci na světě nejsou skryté,
nýbrž zjevné všem a zář ící na věky: slunce, měsíc a učení Tathagáty,“ pravil směšně slavnostním hlasem. „Učení koho?“ zeptala se.
„Buddhy,“ odpověděl.
„A co učil?“ zeptala se znovu.
„Chi,“ uchichtl se jako malé dítě. Př ekvapeně na něj pohlédla. Spatř ila v jeho očích šibalský plamínek čehosi dětsky moudrého
a jeho tvář př ipravenou vybuchnout smíchem.
„Chi,“ uchichtl se ještě jednou a oba se dali do upř ímného dlouhotrvajícího smíchu.
„Kdo by si to byl pomyslel,“ ř ekla nakonec. Př istoupil k ní, vzal ji do náruče a kráčel do moř e. Slaná voda jim prosákla šaty
a okolo bylo slyšet jen ticho vln a moř ské ptáky.
„A co ještě učil?“ př erušila ticho.
„Abys nevstupovala do děje,“ rozesmál se a ponoř il ji pod vodu. Když se její hlava vynoř ila, dodal: „Ale když už v něm seš, tak
jednej ř ádně.“ A znovu ji potopil. Když se opět objevila, začala po něm rozzlobeně cákat. Dal se na útěk ke bř ehu a volal: „Když ses
ptala, musel jsem odpovědět.“
V momentě, kdy doběhli na souš, smála se i ona. Svlékli si promočené šaty a sedli si do písku.
„A jak se toho dá dosáhnout?“ navázala.
„Když jsi stále jako tygr př ipravený ke skoku, jednoho dne zjistíš, že nikdy nemusíš skočit,“ ř ekl a po chvilce zamyšlení dodal:
„Nebo aspoň ne vícekrát než jednou.“ Tázavě na něj pohlédla. Opět se pousmál: „Protože se to stejně všechno děje samo. Protože stejně
stále padáš nebo letíš.“
„Já to stejně nechápu,“ ř ekla po chvilce.
„Tak je to vždycky. Kde je vůbec nic a člověk to tam nevidí, tak z toho udělá tu nejsložitější složitost,“ ř ekl. Udiveně opakovala:
„Kde je vůbec nic a člověk to tam nevidí, tak z toho udělá tu nejsložitější složitost.“ Jejich oči se stř etly. On pohledem ukázal na Slunce:
„Ptej se radši Slunce. Slunce je Buddha. Bez jediné otázky zář í každou vteř inu a dává život všemu bez rozdílu a nic za to nechce.“
Př evrátila se na záda a bez jediného pohybu sledovala oblohu. Po dlouhé pauze ř ekla: „Nerozumím ř eči slunce, měsíce, moř e
a větru, a př esto chci znát pravdu.“
„Je to, jako by byly dvě pravdy. Tu první dočasnou lze sdělit slovy. A ta druhá, věčná, je to, co ti nikdy nikdo nevysvětlí, neř ekne,
neukáže, př esto na tebe čeká, obklopuje tě, vyplňuje tě, a můžeš ji nabírat plnými dlaněmi, ale to už pak nebudou ani ruce, které by
braly, ani co by šlo brát, ani kdo by ji bral,“ pravil. Vstal a odcházel po bř ehu moř e k útesům na obzoru. Kráčel př esně v dosahu vln.
První vlna zrušila př esný tvar stop. Když př ešla druhá vlna, na místě stop zbyly jen nepatrné prohlubně. Tř etí vlna zahladila vše, jako
by tam nikdy nikdo nešel.
Když se vrátil, obloha se již šeř ila. Ona byla v domě. Seděla u piana osvětleného svíčkou a hrála. Vešel dovnitř , př ioblékl se, vzal
si deku a vrátil se zpět na bř eh. Naslouchal př íboji, ptákům a její hř e. Dlouho. Dlouho.
Hlas piana utichl. Uslyšel její kroky míř ící k němu. Posadila se na deku. Byla už noc. Spousta odstínů černé.
„Co to k nám v noci př ichází?“ ř ekla: „V noci hyne vše slabé a nemoudré. V noci jsou lidé napospas snům. Když je někdy taková
tma jako teď a tady, tak mě napadá, že je kolem nás úplně jiný svět než ve dne. Tř eba kdybys strašně rychle a neočekávaně rozžehl
lampu, tak bys na chviličku uviděl něco úplně neznámého. Co všechno platí a existuje v noci z toho denního světa?“ Ztichla a pátrala
v černém tichu. „Ale každé ráno se probudím a najdu svět takový, jaký ho znám.“
On bez hlesu ležel. Nevěděla, zda spí, a nechtěla se ptát. Vstala a odešla si lehnout do domu.
Ráno našla svět takový, jaký ho znala. Vyšla z domu ven na svěží letní jitro. Ovál ji moř ský vzduch. On seděl u stolu, na kterém už
byla př ipravena snídaně.
„To je krásně. Vůbec se mi odsud nechce,“ ř ekla.
„Tak tady zůstaň.“
Zatvář ila se vážně a zodpovědně: „Víš dobř e, že pozítř í musím odjet.“
„Ne,“ ř ekl. „Zatím jen vím, že se chystáš prohrát svou duši a tvář it se, že o tom nevíš.“
Šlehla po něm pohledem. On se na oplátku pousmál: „Samozř ejmě. Ty musíš odjet, abys cvičila hru na piano. Znovu a znovu hudbu,
která se k tobě vůbec nehodí a která tě zas tak moc nebaví, aby z tebe jednoho dne byla světová interpretka vážné hudby, aby pak byli
všichni spokojení. Tvá vážená rodina, tvůj skvělý manažer, všichni ti báječní dospělí a důležití lidé, kteř í tvrdí, že život je vážná věc
a že k němu musíš př istupovat seriózně, zodpovědně a rozumně. To znamená tak jako oni, abys podle jejich měř ítek něco v životě
dokázala.“ Potom ztišil hlas. Podíval se jí př ímo do očí a dodal: „V dospělých lidech už není život. Pouze hrají role, které od nich
očekávají jejich bližní. A pokud si nedáš pozor, staneš se jedním z nich.“ Vztekle ze sebe vyrazila: „Pokračuj! Pokračuj!“
„Proč?“ zeptal se. „Kdybys naslouchala hlasu v sobě, tak by ti to všechno dopověděl. Ale ty to stejně všechno dobř e víš, jen se to
bojíš ř íct nahlas sama sobě. Vždyť stejně víš, že i když toho všeho dosáhneš, tak že to bude k ničemu.“
„A co ty?“ vyjela: „Odjedeš na druhý konec světa, abys hledal jakési poznání.“
„Ne. Odjedu ze sebe vyzvracet vše, co mi nešlo jedním uchem tam a druhým ven. A poznání je taky jedno z těch slov. Prostě až budu
prázdný, plně pochopím ř eč slunce, měsíce, stromů a hvězd.“
„Já v tom nevidím rozdíl,“ ř ekla nepř esvědčivě: „A proč kvůli tomu odjedeš na druhý konec světa?“
„Když chceš lyžovat, tak taky nezůstaneš na bř ehu moř e. A navíc, nemám pocit, že bych do děje vstupoval, nebo byl mimo. Vlna
mě unáší po mé cestě dál a dal a moji jedinou prací a snahou je být pro radost všemu a všem, které na své pouti potkám. Prostě si jen tak
být.“
„Jasně, já vím,“ ř ekla ironicky: Jsi svobodný, protože děláš to, co musíš. Rozesmál se: „Př esně tak.“ Pak k ní př istoupil, vzal ji za
ruce a tiše pravil: „Vždyť víš, že ty jsi jediná, s kým bych mohl žít, ale jak vidíš, nejde to. Tak odejdu kamsi do hor a pouští, ne proto, že
bych tě neměl rád, ale protože tě miluju víc, než jsi schopna pochopit.“ Vyškubla mu ruce a odešla do domu. Za chvíli se ozvalo piano.
Samá vážná a složitá hudba. On si vzal věci na potápění a odešel do skal.
Když se po poledni vrátil, stále ještě cvičila. Př ipravil oběd a prostř el ve stínu na terase. Když bylo vše hotovo, zavolal ji. Vstala od
piana, zašla k poličce s knihami. Jednu z nich vybrala, chvíli v ní listovala, pak mu ji otevř enou podala. Byla to kniha o životě Buddhy
s jeho kázáními. Kniha byla otevř ena na stránce s citátem: „Netěším se ze života, netěším se ze smrti, v bdělé rozvaze čekám na svou
hodinu.“
„To je moc pěkný,“ ř ekla jedovatě. Př ečetl si to, vzal tužku, celý citát škrtl a cosi napsal pod něj. Knihu jí opět podal. Ani se na to
nepodívala a knihu zavř ela.
Pousmál se a pravil: „Př edstav si, že celý život musel vysvětlovat, jak se věci mají lidem, jako seš ty. A nemohl tř eba hrát na piano,
nebo ping-pong, nebo lyžovat, koupat se v moř i, chodit do kina, tančit po jedné noze, zpívat, co ho právě napadne, hledat garfu,
opravovat moskastiku, dělat asnučera a točit se na ventilátoru 2.“ Rozesmála se a pomohla mu: „Poslouchat Rou Leeda, kouř it listí
z triburonu a plivat dírou po vyraženém zubu.“
V tu chvíli se už oba váleli smíchem po zemi.
Odpoledne se vypravili potápět spolu. Vrátili se v noci. Na cestu jim svítil měsíc. „Víš, že je zítra zatmění slunce?“ zeptala se.
„Ne,“ odpověděl.
Když se ráno probudili, slunce stálo vysoko nad moř em. Vyšli na bř eh a sedli si. „Stejně je zatmění Slunce divná věc,“ ř ekla. Je,
př itakal.
Nebe rychle zšeř elo, jak docházelo k zatmění. Za chvíli byla úplná tma. Bylo slyšet jen pravidelné šumění moř e a poděšený kř ik
ptáků.
Dlouho mlčky seděli v naprosté tmě. Jen cítili př ítomnost toho druhého. Na obloze nebylo nikde vidět ani náznak světla, ani jediný
paprsek. Vzal ji za ruku a ř ekl: „Pojď dovnitř , vypadá to, že někdo zhasl.“ Po paměti zamíř ili k domu.
Udělala pár kroků a vyděšeně se zeptala: „Co teď?“
„Čekat, až zas někdo rozžne,“ odpověděl.
Neposlouchala ho, mluvila sama k sobě: „Co se to jen stalo! Jak může slunce naráz př estat svítit… hvězda z helia a vodíku…“
Zastavil ji a tiše pronesl: „Tř eba proto, že to není hvězda z helia a vodíku, ale tř eba zlatý kočár tažený koňmi, nebo bytost jako ty
nebo já, a už ji dál nebavilo svítit.“
Rozplakala se. Vzal ji do náruče a odnášel do domu. Chvíli trvalo, než našel vchod. Pak ji položil na postel a rozžal svíčku. Vzal
její hlavu do dlaní a ř ekl: „Když jsem př išel na svět, nikdo mi nezaručil, že slunce vyjde každý den mého života. Ani Slunce mi neř eklo:
Jsem hvězda z helia a vodíku, a jsem zde proto, abych vám dennodenně navěky svítilo. Vlastně mi nikdo nic nezaručil a já to př ijal. Svět
pro mě nikdy nebyl poznatelným bezpečným místem bez tajemství a př ekvapení, kde bych si mohl ř íct: tyto tř i dny strávím u moř e
a pak odjedu tam a tam. Svět pro mě nikdy nebyl místem, kde bych si ve vší vážnosti mohl něco naplánovat a skutečně věř it, že své
plány uskutečním.“
Pomalu př estala vzlykat a uklidnila se. Potom téměř neznatelně př ikývla a zeptala se: „Co budem dělat?“
„Já mohu ve své cestě pokračovat i potmě. Za všech okolností. Cíl mého určení neuhnul ani o kousek.“
Mlčela. Plynuly hodiny. Svíčka dávno zhasla. Všude kolem byla černočerná tma. V celém domě se neozval jediný zvuk. Pak
pronesla do ticha: „A z mých plánů nezbylo vůbec nic.“
Vstala a chvíli hledala další svíčku. Zapálila ji, sedla si k pianu a začala hrát. Hodiny a hodiny. Venku se nic nezměnilo. Jen plamen
svíce př ipomínal Slunce. Když skončila, on spal natažený na posteli. Lehla si k němu a oba př ikryla.
Uběhlo snad několik dnů černého ticha, když se znovu zeptala: „Co budem dělat?“
„Nevstupovat do děje!“ odpověděl s úsměvem.
Rozesmála se a dodala: „Jasně, protože se to všechno stejně děje samo.“ A pak dodala: „Myslela jsem, že bychom se mohli někam
podívat autem.“
Zavrtěl hlavou: „Ne. Buď ráda, že jsme zde sami.“ Opět se pousmál: „Pamatuješ si, jak jsi ř íkala, že v noci hyne vše slabé
a nemoudré. Že ve tmě jsou lidé necháni napospas snům?“
Mlčky př ikývla. Pak se její tvář rozjasnila a ř ekla: „Víš co, uděláme si jako den. Rozděláme oheň v krbu. Bude spousta světla.“
Rozesmál se a pomohl jí donést dř iví.
Ještě papír na podpálení, oznámila mu. Vzal z poličky knihu Buddhových kázání a podal jí ji. Trošku př ekvapeně se po něm
podívala, vzápětí však začala trhat stránky a dávat je do krbu. U jedné se zastavila. Nad tou s Buddhovými slovy: „Netěším se ze
života, netěším se ze smrti, v bdělé rozvaze čekám na svou hodinu.“ Celá stránka byla škrtnutá a dole bylo napsáno: „Těším se ze
života, těším se ze smrti, v bdělé rozvaze užívám každou svoji hodinu.“
Př ečetla si to a znovu na něj udiveně pohlédla. Pak zažehla oheň, sedla si k pianu a hrála melodie, které měli oba nejradši. On ležel
na posteli a poslouchal. Když dohrála, ještě jednou př iložila do krbu a lehla si. Jak oheň dohasínal, př itulila se k němu a pošeptala:
„Tř eba někdo zhasl, abych se probudila.“ Rozesmál se a pohladil ji.
„Myslíš, že zas budou báje pravda?“ zeptala se.
„Copak někdy nebyly?“ odpověděl.
Začali se milovat. Spolu poprvé. Kdesi nad jejich hlavami se ozvalo zaržání koně. Na obloze se objevil náznak rozednívání.
Když vyšli ven, po moř i nebylo nikde ani památky. Stáli uprostř ed hor, nedaleko od ovčácké boudy, z které se linul zvuk píšťaly
a zpěv:
Paprsek světla se na mě pousmál
abych si uvědomil, kde jsem co ztratil
a pak si rozpomenul
na dávný úsměv nevěsty
která zapomněla, kdy př ichází noc.
A v těch dávných oblacích
kde jednou bude svítit slunce
Tam kdesi daleko
tam daleko
někdo rozžal svíci.
Pohlédli vzhůru, až tam, kde se rozplýval dým z komínu ovčáckého domku. Vysoko na nebi spatř ili zlatý kočár tažený koňmi.
 SOUMRAKODLAK
Toho dne poutník časem došel do rúživého údolí. Cesty se sem sbíhaly ze všech stran. Šumící potok, líná zrcadlící ř eka, kývající
se stromy, skály s kameny vyšlehanými do tvarů obličejů. Uprostř ed údolí rostla stará borovice a pod ní doutnalo v ohništi pár uhlíků.
Poutník k němu zamíř il. Př esto, že sem vedlo tolik cest, poutník neviděl jedinou stopu. Nebýt dýmu, ř ekl by si, že toto místo dlouhá
léta nikdo nenavštívil. Slunce se dalo do zapadání. Ozvěny slunečních paprsků hladily celé údolí žlutooranžovým dotykem. Horský
vzduch se odrážel od hladiny země, a než se rozhodl, že půjde výš a výš, chvíli váhal a rozplýval pevné tvary údolí.
„Zvláštní místo,“ pomyslel si poutník. Došel k borovici, sedl si a hodil hrst klacíků na žhavé uhlíky. Dř íví zapraskalo, ale oheň
nevyšlehl. Kdesi se ozvalo zaržání koně. Černý prach začal barvit sluneční jas. Ze Slunce zbývala už jen půlka pomeranče položená na
kopci a Měsíc už tu taky někde byl. Jejich paprsky se setkaly v ohništi, u kterého seděl poutník. Z uhlíků povyskočil jasný zář ivý
plamen. Oheň plál a hoř el jen tak. Poutník se pousmál. Byl už na cestě dost dlouho, aby př estal věř it vlastním očím. Rúživým údolím
se rozlehl klapot koňských kopyt. Poutník vzhlédl a uviděl sjíždět indiánské bojovníky z úbočí kopců. Z měsíční strany př ijížděli na
bílých koních. Tam, kde ležela propadávající se půlka pomeranče, poutník viděl sjíždět bojovníky na černých koních. Pohodlně se
opř el a nechal oči otevř ené. Tak skoro uprostř ed údolí se strhla bitva. Poutník byl dost blízko, aby viděl postavy, a dost daleko, než
aby viděl stíny. Neviděl ani zbraně bojovníků. Ale snad nějaké museli mít, protože padali z kom na zem. Anebo to byla kouzla? Anebo
to byla kouzla. Když bojovník spadl na zem, jeho protivník seskočil z koně, př istoupil k poraženému, podal mu ruku, jako by mu chtěl
pomoci vstát. Když se jejich ruce stř etly, bojovníci se př eměnili v stín a stín zas v nic. A nic? A volní koně v mraky a mraky v déšť,
který skrápěl jarní trávu, a ta dávala prérijním koním sílu jít tam, kam právě chtěli…
Sítem oblohy už propadla všechna čerň, když se poslední bojovník ochotně proměnil v nic a poslední kůň věnoval své tělo rašící
trávě. Poutník se stulil blíž k ohni a zdálo se mu, že usnul.
Noc už byla taková, aby každý, kdo chce, pociťoval její hloubku a cítil sílu stínů, když poutník měl náhle pocit, že už je vzhůru.
Tak nezbývalo než otevř ít oči a podívat se, kde je. Proti sobě uviděl dva stíny, které se změnily v postavy, jakmile si jeho oči př ivykly
tmě. Pár ohnivých plamínků a měsíční stř íbro rozlité po krajině dalo poutníkovi vidět to, co viděl: dva muže sedící právě tak daleko od
ohně, aby zř etelně rozeznal obrysy. Chvíli ještě pozoroval, jak si opatrně př edávají dlouhou dýmku a uvážlivě polykají dým. Když
jeden z nich popotáhl z dýmky, uhlík ozář il jejich tvář e. „Vypadají, nebo nevypadají stejně?“ zeptal se poutník sám sebe. V dálce se
ozval hlas nočního ptáka: „Kdoví. Kdoví.“
Poutník se vsedě např ímil a prolomil mlčení. „Kam zmizeli bojovníci?“ zeptal se.
„Tam, kam bylo potř eba,“ odpověděl Indián. „A odkud jdeš ty?“
Jdu zdaleka, snad proti proudu času, odpověděl poutník časem.
Je-li čas, pak je moř em, kde je tedy proud?
„Jsem poutník časem,“ trval na svém poutník a vzápětí uslyšel hlas, který nepatř il žádnému z Indiánů: „Obyčejný pasažér.“
Ale možná to byl jen zvuk praskajícího ohně a šum borovice. Asi to tak bylo, protože oheň povyskočil a ozář il Indiánům tvář e.
Poutník si všiml, že jejich obličeje se liší jen barvou ornamentů. Jen černá a bílá, bílá a černá.
„Pak jsi zde cizincem. V našem světě je jen den a noc, soumrak a svítání, léto a zima, jaro a podzim,“ pravil Indián.
„Copak ve vašem světě není smrt?“ zeptal se poutník. „Stále na ni narážím na svých cestách. Na lidi, bohy a smrt.“
„Čas není potř eba, když žiješ tímto okamžikem. To pak noc pokročí za smrt a ty začneš nový sen,“ odvětil Indián. A z ohně vylétla
jiskra na znamení souhlasu nebo jen tak.
„Ano, já vím, lidé chodí spát, když pomyslí na noc, a zdá se jim o dni,“ ř ekl poutník a cítil neodolatelnou touhu jít až kamsi výš nad
čerň oblohy, nad to plátno, kde jen otvory po hvězdách dávaly tušení bílého dne. Poutník se znovu upř eně podíval na muže proti sobě.
„Kdo jsi?“ zeptal se.
Jsem to, co právě není on, odpověděl jeden z nich a ukázal př itom na druhého. „A kdo jsi ty?“ zeptal se poutník druhého muže, na
jehož tvář i př evládaly černé ornamenty.
„Teď jsem Slunce, teď jsem nastavenou tvář í Měsíce.“
Poutník se pousmál, poprvé za věčnost měl pocit, jako by někdo poodhalil oponu a chtěl ho nechat nahlédnout tam za ni, jako by mu
chtěl ř íct, z čeho jsou utkány kulisy poutníkova světa a těla. Ale on raději zavř el oči a zeptal se: „A kdo jsi, když nejsi Slunce?“
Jsem Měsíc, odvrácená tvář Slunce.
Poutník př ikývl, na své cestě kulisami světa potká každého a vyděsí k smrti ty, kteř í ho budou považovat za skutečnějšího než sami
sebe. Ale tentokrát ho naplnil hluboký smutek. „Nikdy se k vám už nemohu vrátit. Až př ijde rozbř esk, zvednu se a půjdu a vás již nikdy
neuvidím,“ pravil a v tu chvíli měl pocit, že cítí, co je to smrt.
„Nikdy vás už neuvidím,“ zašeptal sám pro sebe. „Copak mě neuvidíš den co den jako rudý pomeranč, který někdo poslal
oblohou?“ pravil ten s černou kresbou na tvář i. „Copak mě neuvidíš noc co noc jako stř íbrného luňáka plachtícího temným nebem?“
pravil druhý a bílá malba jeho obličeje se zatř pytila ozář ena paprskem z ohniště. Temný dlouhý mrak právě polkl Měsíc a nechal ho
proplouvat útrobami. Nad jejich hlavami se ozval šustot kř ídel a osamělý ptačí sten: „Kdoví. Kdoví.“
Poutník př ikývl temnotě a ř ekl: „Ale nevím, zda někdy budu cíli blíž, než jsem byl na počátku. Je někde odpověď, bůh, nebo něco
víc než svět? A nebo je to krajina, co hledám?“
„Bloudíš krajem otázek a odpovědí, každý den jsi cíli blíž i dál o ten kus cesty, který jsi ušel. Ale zde, v rúživém údolí, není otázek,
není odpovědí. Je jen noc a den, a každé svítání a každý soumrak spálíme v naší dýmce vše, co touží po věčnosti. V ř íši dne a ř íši noci
věci trvají věčně, protože jsou čiré nic,“ ř ekl Indián.
„Po dni následuje noc a noc př edchází dni,“ pravil druhý.
Měsíc zatím proplul mrakem a znovu nabídl své stř íbro krajině.
Jednou mi kdosi ř ekl, že když sním i kráčím, tvoř ím osudy lidí v čase, že jsem věčný, protože nejsem. Co jsem zde, ve vašem
světě? Zeptal se poutník. Indián popotáhl z dýmky, vypustil dým do vánku a vyklepal dýmku do ohně.
„Viděls?“ zeptal se poutníka. Poutník se pousmál a napodobil hlas nočního ptáka: „Kdoví. Kdoví.“
Indián př ikývl: „Kdoví, kde je teď vánek, popel i dým.“
Noc pokročila. Poutníkovi se zavř ely oči a zdálo se mu, že má sen, ve kterém se vrací do tohoto údolí a nachází zde jen domy
a světla, která zář í tmou a dělají z noci den, a lidi, kteř í se bojí, až se jednoho dne ocitnou naprosto sami v úplné temnotě. A on v tom
divném světě chodil a hledal starou borovici a u doutnajícího ohně muže ze světa, kde je jen den a noc, léto a zima, soumrak a svítání,
jaro a podzim. Chodil a hledal a bloudil a byl si jist, že zde jsou a každé smrákání se schází, aby v dýmce spálili vše, co touží po
věčnosti. A byl si jist, že už je nikdy nemůže spatř it. Čas změnil kulisy světa.
Poutník měl náhle pocit, že už je vzhůru. Otevř el oči a spatř il jednoho starého Indiána sedět u několika doutnajících uhlíků. „Kam
zmizeli bojovníci?“ zeptal se.
Indián se pousmál a odpověděl: „Včera byla slavnost slunovratu. Bojovníci se milovali se svými ženami.“
„Kde je tvůj bratr?“ zeptal se poutník.
„Kdo ví? Můj bratr zemř el, když jsem se narodil,“ pokýval Indián hlavou. Pak vytáhl z mošny dvě kukuř ičné placky a položil je na
žhavý kámen. Potom vyndal misku a z nedalekého potoka do ní nabral čirou pramenitou vodu a položil ji kousek od ohniště. Vyklepal
dýmku a znovu nacpal. A houni, na které seděl, očistil od prachu noci.
„Př ece jsi ř íkal, že v tvé zemi není smrt,“ ř ekl poutník.
„To pravil můj bratr,“ odvětil Indián a ukázal směrem k východu. Rozbř esk byl tu. Poutník pohlédl tím směrem a spatř il postavu,
která kráčela údolím k borovici. Otočil se zpět a chtěl něco ř íct. Uviděl však jen misku s čirou vodou, ohř ívající se kukuř ičné placky,
nacpanou dýmku, rozprostř enou houni a dýmající oheň.
Poutník vstal a šel. Ještě dnes musel projít údolím černobílých grošovaných koní.
Když se míjel se starým Indiánem kráčejícím k borovici, zeptal se ho: „Kde je tvůj bratr?“
Indián se pousmál a ř ekl: „Můj bratr se narodí, až já zemř u.“
Poutník př ikývl a šel dál rúživým údolím.
„Kdy bude př íští noc?“ zeptal se sám sebe. „Kdoví. Kdoví,“ zasténal pták.
„Až se oranžový pomeranč skutálí z oblohy a bílý luňák vzlétne ze svého severního hnízda,“ odpověděl si poutník. „Kdoví.
Kdoví,“ zasténal pták rúživým údolím.
 MÍCAČÍ SBOHEM
Slunce už nějakou dobu svítilo a vějíř jeho paprsků hladil zemi. Jaro se stř ídalo s létem. Po obloze táhlo hejno ptáků. Na palouku
tiše seděl mícač opř ený o strom a pozoroval motýly poletující z květu na květ. V údolí se ozvalo zahoukání vlaku a hukot jeho kol
ještě chvíli duněl údolím i po té, co vlak zmizel.
Slunce se dál kutálelo modř í oblohy a teplý vzduch tančil na všem, čeho se dotýkal. Na stezce, která vedla k mostu př es ř eku,
mícač uviděl obláček prachu. Pak mícač rozeznal malého pasáčka jedoucího na buvolu. Když př ijel blíž, usmáli se na sebe a zamávali
si. Pasáček vytáhl píšťalku a zahrál veselou bezstarostnou písničku, mícač se rozesmál a pohledem pasáčka doprovodil až k místu, kde
se stezka ztrácela v lese.
Slunce se pomalu začalo dotýkat korun stromů a na palouk se tiše vplížil večer, mícač naslouchal osamělému vrzání cikád a slunce
ho hř álo na tvář ích a nutilo ho do př íjemné dř ímoty.
A v jednom okamžiku snad mícač usnul, protože jasně cítil, jak se jeho kůže mění v hebkou černou kocouř í srst pod dotekem
posledních večerních paprsků. A když slunce zapadlo, tu měl zř etelný pocit, jak se jeho, teď už zcela tmavé tělo zvětšuje a mění se
v čerň noční oblohy. A když už cítil, že je velký a černý jako celé noční nebe, líně, po kocouř ím způsobu, otevř el jedno oko a podíval
se dolů pod sebe. Uviděl jen na klidné hladině rybníku zrcadlit se měsíc v úplňku.
Měsíčním př ítmím došly na palouk dvě postavy. Drželi se za ruce. Beze slova se zastavili pod košatým stromem, sedli si a stulili se
k sobě.
On ukázal prstem na nebe a pravil tiše: „Podívej, jak dnes svítí měsíc.“
„Však je úplněk,“ pousmála se ona.
„Tak tedy zítra bude svítit nakously měsíc,“ ř ekl.
Opět se pousmála.
„Něco pro tebe mám,“ ř ekl a př itiskl ji k sobě blíž. Zvědavě se na něj podívala. „Tak poslouchej,“ pošeptal jí.
„Až spolu budem hledět po krajině
a černý kocour velký jak nebe
nakousne svou misku měsíce
stř íbrné mléko se rozuteče do noci
Pak se začnem toulat
ty ve mně
já v tobě.“
SOUMRAKODLAK Z DRUHÉ STRANY
 MOŽNÁ MÁM PRAVDU, MOŽNÁ TAKY NE
„Věčnost začíná v tomto okamžiku,“ pravil jeden zenový mistr.
Souhlasím, ale je věčnost stále stejná?
Nahlédneme-li např íklad do náboženství pársů, Aztéků, hinduistů, Mayů, či nauky džinismu, zjistíme, že vývoj světa je podle nich
rozdělen do více či méně př esných period. Může se jednat jen o symboliku. Ovšem vše, co podléhá změně, má svůj zrod, dobu
formování, zralý stř ed a postupné zanikání v nově se tvoř ícím. Zen má k této otázce i tyto koany: Vše se vrací do Jednoho, kam se
vrací Jedno? Proč se všichni Buddhové a bódhisattvové vracejí?
Pokusím se udělat něco velmi nezenového – slovy se př iblížit k odpovědi na tyto koany.
Celá západní civilizace je posedlá logikou. Chce mít vše podchyceno, utř íděno, zaznamenáno a spočítáno. Historii nevyjímaje. Je jí
zatěžko pochopit nezájem či popř ení jakékoliv historie a minulosti u národů mimo evropský vliv a rámec. Zkusím udělat jakýsi pokus
a podívat se na malý výsek historie jinak, než pohledem evropské logiky.
Zhruba 500 let př ed narozením Ježíše začal Buddha hlásat svoji nauku plnou naděje, lásky a dobra. Nauku, která měla podle svého
zakladatele, podobně jako moř e, jen jednu chuť – chuť konečného vysvobození. Buddha začal svoji kazatelskou činnost poté, co sám
dosáhl nirvány – stavu dokonalého osvícení, pochopení, vyrovnám, očištění svého srdce a mysli. Stavu, který je nad veškerou dualitu
tohoto světa, zrod i zánik. Ve svých kázáních ukazoval ostatním cestu do tohoto stavu, nad který již nic není. Objasnil, že nirvány dosáhl
díky vyššímu soustř edění, vyššímu poznání, vyšší mravnosti. Celou cestu musel objevit, pochopit a projít úplně sám. Takové též dával
naučení mnichům – spoléhej jen sám na sebe, věř jen tomu, o čem se sám př esvědčíš, není jiné síly než tvé vlastní, která by tě mohla
dovést ke konečnému cíli. Toto prvotní Buddhovo učení bylo později nazváno hínajánou – malý vůz ke spáse. Př estože tato dokonalá
nauka byla dokonale hlásána, Buddha sám pravil, že př ijde doba, kdy tato nauka pozbude platnosti, př estože Buddhova pravda je
věčná. Za jakých okolností se tak stalo?
Jak Buddha začal kázat, dal podnět k zakládání mnišských buddhistických obcí. Zprvu byli do mnišského ř ádu př ijímáni pouze muži.
Dlouho Buddha odmítal povolit mnišský život ženám. Svolil až v posledních letech svého života na žádost svého žáka Ánanda,
a pronesl tato slova: „Ánande, kdyby ženy nebyly obdržely povolení v učení a ř ádě hlásaném Dokonalým, aby odešly z domova do
bezdomoví, svatý život by byl dlouho trval. Dobrá nauka by trvala po tisíc let… Protože však ženy obdržely povolení v učení a ř ádě
hlásaném Dokonalým, aby odešly z domova do bezdomoví, nebude svatý život dlouho trvat, potrvá jen pět set let.“
Domnívám se, že se celá věc dá nejsnáze pochopit, když př ijmeme rozdělení všech věcí, podléhajících změně, na protiklady –
čínské jin a jang. Uděláme-li z jin synonymum pro ženské, zárodečné, pasivní, citové atd. a z jang synonymum pro mužské, aktivní,
rozumové, tvoř ivé atd., snadno zjistíme, že počátky lidstva byly jinové. Doba vystoupení Buddhy zajisté také spadá do doby, kdy
rozum měl stále ještě bázeň př ed př írodou a jejími silami, víra v bohy byla pevná, př íroda sama stačila uživit lidstvo bez větších zásahů
do sebereprodukce. Tedy v době, kdy v lidských dějinách stále ještě mělo jin př evahu, začal Buddha hlásat nauku, která zavrhovala oba
principy jako nestálé a klamné, tudíž nevedoucí ke konečnému vysvobození. Mezi pojmy klamné byl zahrnut i termín Bůh či Stvoř itel.
Byl by tedy úbytek principu jin (v době jin) v podobě buddhistických mnišek schopen př iblížit př echod světového koloběhu na
opačný princip o 500 let a udělat tak z hínajánového buddhismu slepou uličku?
Ocitáme se na půdě věcí nezměř itelných – vůle, snahy, soustř edění, vnitř ní síly člověka. Př ipomeneme-li si tř eba vítězství
Gándhího a nejsme-li př ipoutáni k podobě či formě, měli bychom odpovědět: nevím. Krátce př ed svou smrtí Buddha kázal mnichům
(pod fíkovníkem – posvátným stromem buddhismu a symbolem osvícení) o tom, proč se narodili na tomto světě a proč př echázejí
z života do života. Vysvětlil jim to tím, že dosud nepoznali pravou mravnost, pravé soustř edění ducha, pravé vědem a vykoupení. Jediné
slůvko tu zní podivně – vykoupení. K vykoupení je tř eba vyšší síly, chceme-li Boha či Spasitele. Avšak hínajána nic takového nezná
a př ímo učí, že spoléhat na něco takového by bylo velkou chybou. Buddha sám sebe jako vykupitele rozhodně popř el. Musel tedy
mluvit o době, kdy už hínajána platit nebude, o době po př íchodu nějakého Vykupitele. O době, která př išla za 500 let tak, jak to
Buddha ohlásil.
Zakladatel nauky buddhismu se vydával za Učitele, zatímco zakladatel kř esťanského náboženství nese označení Vykupitel již ve
svém jménu. Př i čtení kanonizovaného evangelia najdeme zajímavou pasáž o prokletí fíkovníku: „…Když vyšli druhého dne, dostal
hlad. Spatř il z dálky fíkovník, který měl listí. Šel se podívat, zda na něm něco nenalezne. Když zjistil, že nemá než listí, protože není
čas fíků, ř ekl mu: ‚Ať z tebe již navěky nikdo nejí ovoce!‘ Učedníci to slyšeli… Když šli ráno kolem, uviděli fíkovník uschlý do
koř enů. Petr se rozpomenul a ř ekl: ‚Mistř e, pohleď, fíkovník, který jsi včera proklel, uschl.‘ Ježíš jim odpověděl: ‚Mějte víru v Boha!
Amen, pravím vám, že kdo ř ekne této hoř e: Zdvihni se a vrhni se do moř e, a nebude mít pochybnosti, ale bude věř it, že se tak stane,
bude to mít. Proto vám pravím: Věř te, že všecko, oč v modlitbě poprosíte, je vám dáno a budete to mít. A kdykoliv povstáváte
k modlitbě, odpouštějte, co proti druhým máte, aby i váš Otec, který je na nebesích, vám odpustil vaše př estoupení.‘“
Odpověď Ježíše Petrovi je celé kř esťanství v kostce. Ovšem znali-li bychom Ježíše jen z této př íhody, museli bychom ř íct, že Ježíš
je pomstychtivý hlupák, který nejenom že neví, kdy v jeho rodné zemi rostou fíky, ale ještě navíc fíkovník zničí, aby se z něj už nikdo
jiný nenajedl, když on sám si posloužit nemohl. Na Petrovo upozornění na zničený fíkovník odpovídá zdánlivě zcela od věci: Mějte víru
v Boha.
Ovšem o Ježíši máme i jiné prameny než Nový zákon a z nich se můžeme dozvědět, že Ježíš měl i jiné učedníky než ten tucet
nechápavých. Z mimokř esťanských pramenů se dozvídáme o učednících pojímajících Ježíše jako jakýsi světový princip, chápajících, že
v podstatě není rozdíl mezi Ježíšem a kýmkoliv jiným. Mezi tyto gnostické prameny patř í i Tomášovo evangelium obsahující 114
tajných výroků Ježíše. Motto celé sbírky se dá shrnout Ježíšovými slovy: Říkám svá tajemství těm, kteř í jsou jich hodni.
Nechci se př ít o autentičnost výroků, ale domnívám se, že nikdo jiný než Ježíš je prostě vyř knout nemohl. Každý, kdo se do nich
začte, musí uznat, že toto evangelium muselo zůstat jen mezi hrstkou ezoteriků. S výroky typu: ‚Když se postíte, zhř ešíte, a když se
budete modlit, budete odsouzeni, a když budete dávat almužnu, způsobíte újmu svým duchům…‘ se rozhodně světové náboženství
dělat nedá.
Z celé sbírky je poznat, že se Ježíš vydává za jakýsi věčný princip, dosažitelný pro každého. Pojem Boha zde ustupuje do pozadí,
prosvítá zde i učení o karmanu a inkarnacích. Celá sbírka se dá shrnout dvěma výroky: „Buďte kolemjdoucími!“ a „Nedělejte to, co
nenávidíte!“
Př ečteme-li si Nový zákon důkladně, zjistíme, že v něm nejsou žádné údaje z života Ježíše mezi 13. a 30. rokem. Jedna z teorií,
známa spise na Východě, zní, že Ježíš byl po tu dobu vychováván buddhistickými mnichy. V Tibetu je prý i klášter, který se vydává za
místo Ježíšova vyučení. Podivuhodné kousky, kterými je Nový zákon protkán, to rozhodně nevyvracejí. Když př ipustíme, že není
důvod, proč by mělo být z Ježíšova odkazu více v kř esťanství než v gnózi, pak se nauka Buddhy s naukou Ježíše obdivuhodně
doplňují. Je to jakési př enesení Buddhova ducha do západního racionálního prostř edí. Buddha nechává stranou všechny metafyzické
otázky. Jasně vysvětluje, co to je fenomenální existence, její složky, př íčinu i důsledek dobrého i zlého činu, cestu vedoucí ke
konečnému vysvobození. Pojem duše, Boha, stvoř ení není na rozdíl od kř esťanství či gnóze vůbec zmiňován. Jejich místo částečně
supluje nauka o karmanu a inkarnacích.
V kř esťanství je to naopak – Západ musí mít př ísného dohlížitele a soudce – Všemohoucího Boha – aby celé desatero mělo nějakou
váhu. Je to jediná možnost, jak nahradit učení o karmanu. V otázkách mystiky se některé výroky z Tomášova evangelia a učení gnóze
dost shodují s buddhistickou ezoterikou.
Když uvážíme, že Nový zákon je směsí, obsahující cokoliv – aspoň zdánlivě – nesouvisejícího s gnózí, a když př ipustíme, že
možnost vyučení Ježíše u buddhistických mnichů je stejně pravděpodobná jako kterákoliv jiná, pak dostává celá př íhoda kolem
fíkovníku – symbolu hínajány – nové dimenze. Ježíšova odpověď na Petrovo upozornění, že fíkovník je mrtvý: „Mějte víru v Boha!“
a vše, co dál následuje, je krátkou negací hínajánového buddhismu, který právě dosáhl 500 let trvání. Mohl tedy Ježíš mluvit
o Buddhovi, stejně tak, jako Buddha mluvil o Ježíši?
Když se jedna cesta ukáže neprůchodnou, musí se objevit nová. 500 let po smrti Buddhy dochází v buddhismu k velkým změnám.
Př edně dochází k tomu, př ed čím Buddha varoval: zakladatel buddhismu začíná být uctíván jako bůh, od kterého lze očekávat pomoc.
Druhá změna je vznik nové větve – mahájány – velkého vozu ke spáse. Stručné vyznání mahájány pronesl Šestý patriarcha Chuej Neng:
„Př ísahám a uvažuji se k vysvobození všech bytostí bez výjimky. Ke skoncování všech trýzní, bez výjimky. Ke studiu všech učení
dharmy. K dosažení nejvyšší Buddhovy cesty.“ Ideálem buddhismu se stává bódhisattva – světec, který se zastavil př ed prahem nirvány,
aby pomohl všem ostatním tvorům k nalezení pravé cesty a vysvobození. Celou etiku věčně se navracejícího mahájánového světce lze
vyjádř it slovy zenového mistra: Jsem svobodný, protože dělám, co musím.
Taková byla i pouť Ježíše, která skončila na kř íži. I on se stává potenciální silou pomáhající lidem, kteř í o to stojí, v jejich cestě
k očištění vlastního srdce.
Učedníkům zenu je znám tento koan: mnich se zeptal mistra: „Má pes Buddhovu podstatu?“ Mistr ř ekl: „Ne.“ Když se ho na totéž
ptal jiný mnich, mistr odpověděl: „Ano.“
Ani jedna odpověď není nesprávná.
Buddha př ichází v době, kdy náboženství je výhodný obchod. Nikdo nepochybuje o existenci bohů a jejich moci. Kněžská vrstva si
udělala ze svého povolání výhodnou existenci. Celá kněžská etika se dá shrnout: obětuj bohům a oni ti dají, oč žádáš. Tento způsob vedl
jen do stále většího zaplétání se do fenomenální existence, do stále většího př ipoutám, k prohlubování společenských rozdílů.
Ježíš př ichází v době, kdy ř ecký racionalismus již stačil vše zpochybnit, roztř ídit, spočítat, popř ít. V době, kdy vládnoucí složky si
mohou dovolit dělat vše, co jim právě vyhovuje, i př ekračovat hranice dané tradičním náboženstvím. Lid vidí, že trest za porušování
tabu nepř ichází, a začíná vážně pochybovat o vyšší spravedlnosti stojící nad lidmi. Pragmatický rozum začíná vítězit nad vírou, právo
legalizované vládnoucí vrstvou, zatlačilo právo zvykové či vrozené. Víra př edků je př ekř ičena ř ímským Carpe diem. V době, kdy
kdejaký císař je prohlášen bohem, víra ve světový poř ádek a spravedlnost je otř esena a nahrazována skepsí, farizejstvím,
agnosticismem a ateismem.
Tedy Buddhovo: Není bohů a Ježíšovo: Mějte víru v Boha, znamená ve své době zhruba totéž.
Celé vystoupení Ježíše je poznamenáno tušením velkých změn, velkého př edělu v dějinách lidstva. Ježíš ř íká, že staré už neplatí,
proroci jsou mrtvi, chrám je zboř en, nastává nový ř ád. Nebo jinou terminologu: karman lidstva se př esunul do doby jangové, rozum
př evážil cit, ateismus nahrazuje vrozenou religiozitu, př íroda a člověk se dostávají do opozice.
Z tohoto hlediska musíme také hodnotit vznik mahájány, jako pokračování pravého odkazu Buddhovy dharmy v nových podmínkách.
V době, kdy vědomí jakési kosmické zodpovědnosti za svůj život – kodifikované v židovském desateru, nauce o karmami, tradičním
právu, nebo prostě úctou př ed tvoř ivou silou, které člověk podléhá – začíná být potlačováno touhou mít se dobř e v tomto životě za
jakoukoliv cenu, př estává mít cesta osobního vysvobození valnou cenu. Je tř eba odejít ze samoty hínajánové kontemplace a aktivně
ukazovat cestu stále se zvětšujícímu počtu tápajících. Buddhisté si dobř e uvědomují, že všichni lidé, či správněji, všichni tvorové jsou
v podstatě bytostí jedinou. Nebo jak praví Ježíš: Já jsem veškerenstvo. A zenový mistr dodává: Jsou-li bytosti šťastné, i já jsem šťastný.
Jsou-li bytosti nešťastné, i já jsem nešťastný.
Velká změna nastává i v uskutečňování konečného mahájánového stupně. Člověk usilující o osvícení či osobní zdokonalení není na
své cestě sám. Současný patriarcha korejského zenu, mistr Seung Sahn ve své knize popisuje svoji cestu. Od jistého stupně věděl a cítil,
jak mu př i meditaci a udržování jasné mysli pomáhal jeden z př edních světců mahájánového panteonu. Stav bódhisattva je velká energie,
která zůstává i po tělesné smrti člověka, který tohoto stavu dosáhl, a pomáhá každému kráčejícímu za vlastním zdokonalením. Každý
se může na tento princip napojit a vlastním úsilím se jím nechat vést jak vyjetou kolejí. A to je snad vykoupení, o kterém mluvil Buddha.
Je to pomocná ruka např ažená všem hledajícím. V zenu se mění i názor na nirvánu. Podle zenových mistrů je nirvána jen př ipoutáním
k prázdnotě. Už to není tedy konečný cíl, nad který nic není. Tibetský buddhismus kráčí stejnou cestou jako zen, umírající mnich má toto
př ání: nechci brát ze smrti ten největší užitek. Chci se věčně navracet na tento svět a pomáhat všem živým bytostem zbavovat se strastí,
nacházet pravou cestu, chci se navracet, abych mohl uskutečňovat dobro sloužící všem bytostem.
Podíváme-li se znovu na Ježíšův odkaz v kř esťanství, zjistíme, že je to jakýsi kompromis mezi hínajánou a progresivní mahájánou –
zenem. Hínajána není př ipoutána k Bohu ani čemukoliv jinému, ale na první místo staví osobní vysvobození. Toto učení je dokonalé jen
v době, kdy vládne všeobecné náboženské (v dobrém slova smyslu) cítění a mravní zodpovědnost.
 Kř esťanství je velmi př ipoutáno k Bohu, ale klade důraz na milosrdenství, konání dobrých skutků (byť za odměnu), což je dobré
v době, kdy vrozená zodpovědnost se již ztrácí a víra spolu s desaterem musí nahradit vlastní cestu k rozpoznání dobra a zla.
Zen není k ničemu př ipoután a svůj cíl vidí ve vysvobození všech bytostí od utrpení. Př ipoutanost k pojmu Boha v kř esťanství často
vedlo k zneužití Ježíšových ideálů, což se v buddhismu nikdy nestalo.
A co ř íci závěrem na tento neobvyklý pohled na část historie? Snad jen to, že i dokonalá nauka bezchybně hlásaná Dokonalým
pozbude na platnosti, nebude-li sledovat otáčky kola vývoje – dharmy, což je právě to, co měl Buddha na mysli, když ve svém
největším kázání po celou dobu jen mlčel a pak zvedl květinu. Mnichovi, který jediný pochopil a pousmál se, př edal Buddha svoji
dharmu, nástupnictví a pravdu.
Zenem jsem začal, tak tedy hu.
Ve 12. století př ijel do Japonska jeden mnich, aby př edával učení zenu. V Japonsku bylo toto učení neznámé a buddhisté setrvávali
př i čtení súter. Jeden starý muž se otázal mnicha: „Nedovedu pochopit, jak se tráva a kameny mohou stát osvícenými. Vysvětli mi to.
Stále na to musím myslet.“
„Proč raději nemyslíš na to, jak by ses ty sám stal osvíceným,“ odpověděl mnich.
„Na to jsem nepomyslel,“ př ipustil starý muž.
 VLIV OMAMNÝCH KULTOVNÍCH LÁTEK NA LEDACOS
Srovnáme-li západní, východní a indiánskou kulturu, zpozorujeme na první pohled, že Západ celou svoji historii učí, jak myslet, učí
analytickému př ístupu ke světu. Východ se snaží pojmout vše synteticky, nemyslet, ale jednat srdcem. A Indiáni mlčí v moudrém
okouzlení nad světem. Ať již zastáváme evoluční, biblický či mystický názor na vznik světa a jeho vývoj, na jednom se můžeme
shodnout: člověk se na Zemi neobjevil dř ív než rostlinstvo.
Poslechněme si rozhovor o psychedelických látkách mezi současným držitelem Buddhovy dharmy – mistrem zenu Seung Sahnem – a
jeho žáky. Jeden z žáků se zeptal: „Mnoho lidí se k zenu dostane po zkušenostech s psychedelickými látkami nebo, jak ty ř íkáš,
speciálními léky. Je př ijímání psychedelik dobré, nebo špatné?“ Seung Sahn odpověděl: „Není důležitá otázka, je-li to dobré, nebo
špatné. Důležitější je, proč tyto látky bereš.“ Další žák ř ekl: „Co chápeš tím dobré, nebo špatné?“ Seung Sahn odpověděl: „Je dobré
př ijímání léků, abys porozuměl. Př ijímání léků, aby ses cítil dobř e, je špatné.“
„Je tedy možné dojít k porozumění skrze speciální léky?“ Seung Sahn odpověděl: „Je to možné. Mnoho lidí, kteř í se poutají
k názvu a formě, bere takový prostř edek a pět nebo deset hodin mají stejný zážitek, jakým je smrt. Nemají př ekážky stran těla, ani tužby
těla. Je to jako sen. Je pouze svobodná činnost jejich karmického já. Pochopí tak, že celý život je prázdnotou. Život je smrtí, smrt je
životem. Chápou jasně, že války a rozbroje mezi lidmi jsou zbytečné a že jsou prostě skutkem zlého myšlení. Netouží už být bohatí nebo
slavní. Bohatství a bída, sláva a neúspěch jsou totožné.“ První žák ř ekl: „Př esvědčil jsi mě vlastně, abych bral speciální léky dvakrát
denně.“ Seung Sahn ř ekl: „Jestliže je vezmeš jednou, nebo dvakrát, může ti to velmi pomoci, ale častější užívání je nebezpečné. Je
možné se velice rychle př ipoutat k speciálním lékům. Ty už jsi žákem zenu, chápeš tedy, že život je prázdnotou, chápeš, co je to pravá
cesta. Když je tvé tělo nemocné, je někdy nutné vzít velmi silný lék, ale když jsi zdráv, léky nebereš. Tyto speciální léky léčí určité
choroby, ale vytvář ejí jiné. Když je př ijímáš, hodně se poutáš. Nemáš chuť pracovat, nechceš vydělávat peníze. Chceš pouze odpočívat
nebo pracovat na zahradě nebo poslouchat hudbu nebo se dívat na umění.“
V počátcích lidstva naprosto splýval náboženský názor s názorem světovým nebo jakýmkoliv jiným. Názory na věci metafyzické,
otázky života a smrti, názor na bohy si člověk vytvář el podle toho, jaké měl možnosti tyto věci poznat vlastní zkušeností. Stávalo se
tak i ve stavech neobvyklého psychického vnímání, zvláště po účincích psychoaktivních látek, kdy se člověk domníval, že se může
s „bohy“ spojit, poznat a pochopit. Člověk se s omamnými látkami setkal již v úplných počátcích své existence, př i sběru potravy. Tyto
látky pak zásadní měrou formovaly vytvář ení celé myšlenkové nadstavby, kultury, náboženství, umem a kultu. V době prehistorické
bylo v Evropě a Asii značně rozšíř eno užívání halucinogenních muchomůrek – známé védské sómy nebo íránské hoamy. Ponechme
však dobu prehistorickou stranou a podívejme se na vliv kultovních omamných látek na kultury již usedlé v některých částech světa.
Latinská Amerika je oblast, kde užívání psychedelických látek nabralo největších rozměrů. Drogy se podílely na formování kultury
takovým způsobem, že bez znalosti jejich účinků snad ani nelze některé indiánské kultury pochopit. Psychedelické látky aktivují části,
mozku, které jinak nejsou v činnosti. Posouvají lidské vědomí a uvědomění si sebe sama do stavů slovy nesdělitelných, do stavů
bezpř edmětového vnímání. Čas i prostor nabývá nových rozměrů a člověk může vidět věci takové, jaké jsou, nezatížen vlastními
názory. Většina psychoaktivních látek je stimulující a pomáhá domorodcům vypoř ádat se s obtížnými př írodními podmínkami. Indiánské
psychedelické drogy „oživují“ př írodu, zcela stírají rozdíl mezi živými a neživými věcmi. Každá věc, včetně veličiny tak abstraktní,
jako je čas, se stává živou bytostí, která může aktivně zasáhnout do života Indiána, jenž si toho je dobř e vědom a snaží se s celou okolní
př írodou velmi dobř e vycházet. (Pojetí času u mexických Indiánů bylo obdivuhodné: každý časový úsek – den, měsíc, rok… byl
personifikován bohem – nosičem bř emene času, které nosič odkládá a př edává po skončení svého časového úseku.)
V době objevení Ameriky byly v její latinské části dvě velké ř íše, které se na první pohled podobaly svou militantností. Př i bližším
zkoumání zjistíme, že tento rys byl jen vnější a nesl charakter kultovních drog, které u Aztéků př edstavoval teonánacatl (což znamená
tělo boží), a v Incké ř íši to byla koka – stimulující látka bez psychedelických účinků.
Náboženství Aztéků je známo př edevším lidskými oběťmi, které neměly svou masovostí obdoby. Jsou známy př ípady obětování
tisíců lidí v jediném dni. Aztékové si dokonce dohodli se svými sousedy „květinové války“, které se konaly v př edem stanovený den na
určitém místě. Účelem těchto stř etů, které se mohly obejít beze ztrát na životech, bylo zajistit si dostatek zajatců k obětem. Lidské oběti
byly oficiálně konány za účelem odvrácení konce světa, což byl pojem rozšíř ený u indiánských civilizací. K psychickým stavům jakési
kosmické katastrofy dochází př i užití teonánacatlu v kombinaci s další drogou – tlaloče, též hojně užívanou mexickými kněžími.
Domnívám se také, že možný způsob užití teonánacatlu u prostého lidu na jedné straně a u kněží (nejvlivnější společenské vrstvy) na
straně druhé, měl svůj podíl na vytvář ení kultu.
Př i občasném užití velkých jednorázových dávek téměř pravidelně dochází ke stavům (u př írodních národů zvlášť), o kterých
mluví Seung Sahn – úplnému splynutí s př írodou, všehomírem, k pochopení tohoto života jako zastávky v těle na cestě k nadosobní
síle. Tento stav byl natolik kontrastní k těžkému životu Indiánů, že se nelze divit, že zmanipulováni podstupovali, spíše dobrovolně než
nedobrovolně, vlastní smrt př i obětech. Zvlášť, když jim byl (podle kněží) jako obětovaným, zaručen nejvyšší stupeň ráje. Tedy jen
návrat do stavu, o kterém se př esvědčili, že existuje. Na rozdíl od prostého lidu, který se s teonánacatlem asi setkával jen př i
náboženských slavnostech, mohli kněží tuto látku užívat poměrně pravidelněji v menších dávkách. Tento způsob užití vede ke
ztotožnění se s „duchem bohů“. Je to stav, kdy vědomí i vnímám je téměř v normálních mezích, až na jakýsi pocit božskosti, který může
ústit do př evrácení etického cítění, kdy celý svět včetně lidí je zde jen k pobavení bohů, kterými se kněží stávají pojídáním „těla bohů“.
Z tohoto hlediska lze chápati aztécké kultovní hry, jejichž závěrem byla pohádková odměna vítězům a obětování poraženého mužstva.
Snad kněží poř ádali masové oběti i za účelem získávání jakési energie z umírajících obětí, kterou využívali ke svým čarodějným
účelům;
Západu daleko pochopitelnější je druhá z velkých indiánských ř íší – ř íše Inků. Kultovní droga Inků byla koka – látka bez
psychedelických účinků, droga stimulující, velmi bystř ící myšlení a rozhodování př i ř ešení konkrétních situací. Její užití vede k pocitu
nesmírného sebevědomí a k př esvědčení o vlastních nezdolných silách. Tak se také projevovala incká expanzivnost. Vedla př ímo
a nejrychlejší cestou ke zničení a zdeptání protivníka včetně př esídlování poražených do cizích krajů.
V amazonských pralesích, místě výskytu nejúčinnějších drog, je jejich užívám životní nutností. Indiáni pomocí nich poznávají,
získávají a užívají nesmrtelné duchy př írody – hekurá. Tito duchové mají jména podle zvíř at, která žijí v pralese – ovládnutím jejich
hekurá i Indiáni získávají schopnost a šikovnost, kterou to které zvíř e obdař ila př íroda (k získávání potravy, ochrany př ed nepř ítelem
atd.). Indiáni pak užívají síly př írody, což ovládají tř eba i zenoví mistř i bojových umění. Nechávají za sebe jednat svoje hekurá,
př edmyšlenkové, př edkoncepční TO, které je podstatou př írody a vlastně se nemůže mýlit. Toto velmi časté užívání drog – epená –
vede k promíchání stavů života a smrti, jejichž nerozlišování může vést až k etickým paradoxům, kdy je menším hř íchem člověka zabít,
než někomu odmítnout dát věc, o kterou požádal.
Mimo běžné užívání omamných látek existují (a to nejen v Americe) šamani a čarodějové, lidé, kteř í dokonale tyto látky ovládli
a využívají jejich ohromného potenciálu. Pomocí těchto látek jsou schopni léčit i zabíjet, odhalovat věci skryté, př edávat zprávy na
dálku, cestovat v astrálním těle, vidět do budoucnosti. Bylo by chybou tyto věci a priori odmítat jen proto, že jsou pro člověka ze
Západu stejně nepochopitelné a záhadné, jako pro Indiána televize nebo letadlo.
Dalším místem značného rozšíř ení psychedelik je indický subkontinent. Árjové – etnická skupina, která formovala indické myšlení
do podob, o kterých již máme písemné zprávy – př išli do Indie již s takř ka rozvinutou naukou o věčném př evtělování. Tento stav smrti
a znovuožití je běžný účinek sómy – kultovní drogy Árjů. Protože se však tato houba v Indii, kam se Árjové ze své pravlasti př esunuli,
nevyskytuje, došlo k rozvíjení náboženských př edstav i pod vlivem dalších drog, zejména velmi rozšíř ené bangy. Banga není
psychedelikum v takové míř e jako americké drogy. Po krátkém stimulujícím účinku může vést k setrvávání v meditativních stavech,
k jejich rozvíjení, k př esnému formulování myšlenek na kvalitativně vyšším základě.
Př estože v Evropě lze najít př írodní látky se stejnými účinky jako tř eba v Mexiku, jen dvě známější náboženské skupiny užívaly
psychedelik př i svých náboženských a zasvěcovacích obř adech. Byli to orfikové a gnostické sekty. Je př íznačné, že jsou to jediné větší
náboženské skupiny, které př ijaly a rozvíjely nauku o inkarnacích.
Pozoruhodné jsou gnostické traktáty, které mnohdy zjevně nesou prvky psychedelických zážitků. Snaží se zachytit tyto stavy až
k poznání a pochopení Prvního tajemství, jak někdy v gnózi bývá zván princip, který je v kř esťanství označován jako Bůh Otec.
K tomuto Prvnímu tajemství chrání cestu archonti aionů (strážcové jednotlivých sfér), kterými musí lidské vědomí projít, aby mohlo
pochopit a splynout s Absolutnem, místem, které by mělo být konečným cílem uvědomění si své vlastní podstaty. Tyto strážce sfér lze
př ekročit jedině nelpěním nebo plným soustř eděním se na První tajemství. Vstup do každé další sféry je charakterizován kvalitativně
vyšším chápáním skutečnosti.
Zbývá se zmínit, nakolik lze považovat účinky psychedelik za podobné či rozdílné na různé jedince. V počátcích účinků psychedelik
je fáze, kdy je lidské vědomí náchylné k různým predikacím. Dá se ř íci, že platí: ulož si otázky, na které chceš znát odpověď, do
paměti, látka tě poučí.
Je pravděpodobné, že lidé užívající kultovní omamnou látku kvůli poznání svého božstva a splynutí s ním mají stejné zážitky, které
také odpovídají podstatě účinku drogy. Navíc zasvěcování vedli lidé, kteř í látku dokonale znali a byli schopni nasměrovat vědomí
druhých správným směrem.
Avšak pro Evropu a Mezopotámii (kde stav po smrti je líčen jako místo velkých strastí, pokud za zemř elého nejsou konány
pravidelné oběti) byl kultovní omamnou látkou alkohol, který se posléze stal drogou všední. Alkohol má zcela opačné účinky než
psychedelika. Jestliže psychedelika lidské vědomí mnohonásobně rozšiř ují, otvírají nové obzory a posouvají lidskou psychiku do
kvalitativně vyšších oblastí, pak alkohol vyř azuje z činnosti i ty části mozku, které normálně fungují. Jestliže psychedelika vedou
k vyrovnání se se skutečností př es vědomí věčnosti a sounáležitosti s všehomírem, alkohol pomáhá jen k dočasnému zapomnění na
skutečnost. Jestliže psychedelika vedou k syntetickému uvažování a splynutí protikladů, alkohol vede k myšlení v protikladech,
k dělení na subjekt a objekt, život a smrt, člověk a bůh… k myšlení analytickému, které je výsledkem toho, že člověk má těžší možnost
vymanit se ze svého jáství, rozumu a svého způsobu uvažování, které je tvoř ením kategorií a rozlišováním. Podle toho se také v Evropě
vyvinula př edstava o Bohu, který je spíše podoben úř edníkovi schopnému lidem zprostř edkovat cestu do ráje, než jakýmsi světovým
principem.
Na závěr se zmíním o Indiánech Severní Ameriky, místě, kde se v mnohých oblastech žádné drogy neužívaly. Proto si myslím, že
zde původní světový názor zůstal v téměř prvotní podobě. Svou roli jistě hrálo i to, že zde nedocházelo k velkému prohnání kultur,
poněvadž Indiáni v rozlehlých pláních neměli jiného dopravního prostř edku než vlastní nohy. Tvrdí se, že severoameričtí Indiáni vlastně
ani náboženství neměli. Pojem Boha v našem slova smyslu jim byl cizí. Znali jen nadosobní sílu Manitoo, z které vše pochází a ke které
se vše vrací. Mluvit o ní považovali stejně tak za zbytečné jako nesmyslné a poněkud urážející. Prostě pro ně tady je a je, jaká je.
Z období conquisty je znám tento př íběh: misionář i shromáždili Indiány a začali je poučovat o bibli, stvoř ení světa, bohu atd. Když
misionář i skončili svá rozumování, začali Indiáni vyprávět své př íběhy a mýty o počátcích světa. Běloši je nenechali domluvit a pustili se
do kř iku: „To není pravda! Nic takového v bibli není! Jste ve spárech ďábla!“ Indiáni odpověděli: „Proč vy nevěř íte našim př íběhům,
když my věř íme vašim?“
Skutečnou pravdu nelze ani pomyslet, natož ř íct, pravil Buddha.
 UNIKNOUT ORLOVI
indiánská cesta k totální svobodě
Již jsem dán síle, která vede můj osud
Již po ničem netoužím, a tak nemám co bránit
Nemám myšlenek, a tak mohu zř ít
Již ničeho se neobávám, tak proto se rozpomenu na své Já
Klidného a odpoutaného mě Orel nechá projít ke svobodě
Když př išli Španělé do Ameriky, pro všechny Indiány to byla katastrofa, pouze pro jednu skupinu lidí to bylo dobré, ř ekl jednou
Carlosu Castanedovi indiánský čaroděj a muž poznání, don Juan. Pro koho? Zeptal se Castaneda. Pro čaroděje, odpověděl don Juan.
A skutečně, to, co se běžným lidem jeví jako skutečné, hodnotné a normální, čarodějové považují za klamné, bezvýznamné
a směšné. Je-li pro běžného člověka smrt nepř ítelem a hrozbou, pro čaroděje je smrt nejlepší pomocník a jediný protivník hodný
souboje. Je-li pro běžného člověka denní realita skutečnější než sen, čaroděj tvrdí opak, protože je schopen sny měnit a vyvíjet.
Spoléhá-li běžný člověk na rozum a logičnost světa, čaroděj se tomu vysměje, protože celá logičnost je jen jakýsi popis, který nám byl
od dětství vnucován a který jsme nakonec př ijali za svůj, a rozum je jen omezující př ekážka, která se musí př ekročit, abychom došli
skutečného poznání. Snaží-li se běžný člověk něčeho dosáhnout, někým být a něco po sobě zanechat, čaroděj usiluje o to být nikým,
nepovšimnut a beze stopy zmizet z tohoto světa. Běžný člověk často mění své slovo, ale smrt je pro něj nezměnitelná. Čarodějovo slovo
je dané jednou provždy, za to může manipulovat se svou smrtí. Chápe-li běžný člověk svět a př edměty v něm za věci existující samy
o sobě, čaroděj vše považuje za vlnění energie a věci i svět za existující jen proto, že je zde někdo, kdo je tak vnímá. A jednou
z hlubokých pravd čarodějů je, že s vnímáním může být nepř edstavitelně manipulováno.
Když se poprvé v roce 1960 setkal Carlos Castaneda, tehdy student antropologie na univerzitě v Los Angeles, shánějící informace
o psychotropních rostlinách užívaných Indiány, s Indiánem z kmene Yaqui, donem Juanem, netušil, že ten v něm okamžitě poznal svého
vyvoleného žáka, kterého pak bude 13 let učit starodávné čarodějné techniky, krotit sílu, která provází vše živé ve vesmíru, a zanechá
mu velkou výzvu – stát se mužem poznání. Castanedovi bylo tehdy dvacet pět let a vůbec neměl v úmyslu se zdržovat u dona Juana
déle, než bude nezbytně nutné, aby napsal svoji dizertační práci. To don Juan dobř e věděl a pomocí síly a kouzla své osobnosti
Castanedu začal kousek po kousku učit cestě bojovníka a čaroděje. Castanedovi se po několika setkáních stala př ítomnost Indiána
drogou, učarovaly mu společné výpravy do hor a pouští, a stejně tak př ekrásné a mnohdy otř esné zážitky ze speciálně pěstovaných
a rituálně požívaných halucinogenních rostlin. Castaneda toto učení, trvající desítky let, dokonale popsal v devíti dosud vyšlých
knihách, které vydal během dvaceti šesti let. Je to učení tak ohromující, podrobné a v neposlední ř adě praktické, že Castanedovy knihy
mohou sloužit každému, kdo se vydá po cestě muže poznání.
Když se člověk narodí, př ináší si s sebou určité penzum síly, kterou však obyčejně promrhá na světské věci a zemř e stejně tak
chytrý, nebo spise ještě hloupější, než se narodil. Spousta neviditelných věcí je pro něj i neexistujících, protože nemá dost síly je vnímat,
poznat, ovládat. Proto se mu také př íběhy a učení čarodějů jeví jako nesmyslné bláboly. Bojovník, na druhé straně, neplýtvá svou silou.
Naopak ji podle starých osvědčených pravidel poznává, loví, krotí a rozmnožuje. A uspěje-li na svém lovu, stává se mužem poznání.
První věc, kterou musí udělat každý, kdo chce být bojovník, je uspoř ádat svůj život tak, aby se stal př ístupným síle. To v první
ř adě znamená zbavit se všech nesmyslných činností, dát svému životu pevný dl, osvojit si disciplínu bez doktríny a spoustu nových
zvyků, které jeho život udělají silným a neotř esitelným, aby mohl dospět k životnímu zlomu, jakémusi čarodějnickému satori – do bodu,
kdy zastaví svět a nechá ho zkolabovat. K nejzákladnějším rysům bojovníka patř í př edevším osvojení si zodpovědnosti za všechny své
činy. Poněvadž vše, co jsme v životě udělali, se k nám tím či oním způsobem vrátí. Mám-li toto stále na zř eteli, jednám vždy tak, abych
toho v budoucnosti nemusel litovat. Abych se jednoho dne nedostal př ed nepř ekročitelnou př ekážku, která je výsledkem mých minulých
činů. Pomocnou technikou k tomu je i smazání osobní historie. Bojovník se vždy snaží být neznámý a nepovšimnutý, pokud nemá dobrý
důvod k opaku. Běžný člověk se musí v každém okamžiku vyrovnávat s př ítomností i minulostí, kterou za sebou vleče jako svou
osobní historii, musí stále být sám sebou. Bojovník, na druhé straně, utíká z místa na místo, až už se nenajde jediný člověk, který by ho
doopravdy znal, který by znal jeho minulost. V tom okamžiku bojovník smazal svoji osobní historii. Sám a podle okolností si určuje,
kým chce být, odkud jde a kam jde, ať ř ekne o sobě cokoliv, není to lež, protože není nikdo, kdo by to vyvrátil. Je volný jako pták
a čelí pouze př ítomnosti v roli, kterou si sám vybral.
Aby bojovník dal váhu svým činům, aby dokázal ř ádně rozlišit, který čin udělat a který ne, jakou cestou se má dát, bere si př ed
každým jednotlivým aktem smrt jako poradce. Tím jeho konání nabude ř ádné síly a dostane správný směr. Neboť tento rádce mu ř íká,
že život se může skončit každým okamžikem, a právě takový pocit dává každému činu bojovníka punc poslední bitvy na zemi. Proto
nemůže být bojovník ničím př ekvapen a zaskočen. Vše je pro něj poslední bitvou na zemi, a proto je vždy a všude př ípraven zaujmout
své poslední útočiště. Stálé vědomí vlastní smrtelnosti a dočasnosti je vynikající rádce. Př edně nutí bojovníka, aby nic nebral př íliš
vážně, a pomáhá mu zbavit se pocitu sebedůležitosti. Pocit vlastní důležitosti je největší př ekážka na cestě poznání. Je nutné ji všemi
prostř edky vykoř enit. Jen tak se lze na všechny věci dívat nezaujatě a správně. A také až po ztrátě sebedůležitosti se člověk stává
skutečným př ínosem pro druhé. Člověk jdoucí po cestě by měl v sobě stále nosit pokoru bojovníka, který se př ed každým skloní, ale
nikdo ho neohne, a zároveň nikomu nedovolí, aby se př ed ním ohýbal.
Stává-li se člověk př ístupným síle, musí se ji naučit lovit. Rozpoznávat, jak a kdy se síla projevuje, udělat si z ní svoji koř ist. Svět se
pro bojovníka musí stát jeho loveckým revírem. A každý ř ádný lovec zná rutiny a zvyky všeho, co loví, a sám se musí učinit
nedostupným, nepř edvídatelným a zrušit všechnu životní rutinovanost, aby se sám nestal koř istí. Celá tato ř ada rysů muže poznání
kulminuje v př ijetí duše bojovníka. To znamená konečně pochopit, že nikdo nikomu nic nedělá, že vše se mu děje jen proto, že si to sám
zasloužil, že je zde a v této pozici proto, že sem celý život směř oval. Mít duši bojovníka znamená mít nad sebou plnou kontrolu
a zároveň v tom stejném okamžiku sám sebe opustit. Bojovník počítá se vším. To je kontrola. Když jeho kalkulace končí, uvolní se
a nechá skrze sebe jednat sílu. Opustí vše, co v sobě má, vše, co se naučil bez ohledu na cokoliv. To je opuštění. Nikdo ho nepř iměje
jednat proti soudu jeho nejlepšího př esvědčení. I když je bojovník zraněn, nikdy není uražen, smutný či sebelítostivý. Pro bojovníka zde
není nic nepř íjemného ze strany druhých lidí, protože v duši bojovníka jsou si všechny věci rovny – lidé, zvíř ata, věci, př írodní jevy. Ve
všem vidí tutéž kosmickou sílu.
Prvních pět let dával don Juan Castanedovi paralelně lekce dvojího druhu. Ty první směř ovaly právě k osvojení si duše bojovníka.
Ty druhé byly za pomoci účinků halucinogenních rostlin – peyotlu, hub psilocybe, ďáblovy byliny – datury. Don Juan učil svého žáka
sbírám, pěstování, př ípravu a užití těchto rostlin podle pradávných čarodějnických návodů a skutečně, Castanedovy zážitky byly
šokující. Po kouř ení hub se jeho tělo stalo éterickým, schopným procházet zdmi a všemi pevnými př ekážkami. Po dalších zkušenostech
byl dokonce schopen změnit se v havrana. Po užití masti z ďáblovy byliny byl schopen létat a požití peyotlu ho př ivedlo k setkání
s bohem tohoto kaktusu, který mu mlhavě vyjevil budoucnost. Tyto lekce měly dva cíle. Př edně poznat, že magické rostliny mají
v sobě nepř edstavitelnou sílu, která se dá ř ádným a poctivým poznáváním nalézt a zkrotit, a to až do takové míry, že si člověk uchová
mnohé schopnosti vyvolané požitím rostliny i za normálního stavu. Druhým důležitějším cílem bylo př imět Castanedu, aby pochopil, že
to, co pokládal za reálny svět, pevně daný a neměnný, složený z věcí, které existují samy o sobě, je pouhá iluze, která se radikálně
změní, jakmile pohneme úhlem našeho vnímání. Svět pak už nikdy není tím, čím býval dř íve. Stává se místem, kde je možné naprosto
vše, kromě zbavení se odpovědnosti za následky svých činů. Tímto poznáním se nastává zlom v životě bojovníka, k okamžiku, kdy
zastaví svět a nechá ho, aby se zhroutil.
Castanedovi se to podař ilo po deseti letech učení, kdy se stal svědkem mnoha čarodějných a rozumem nevysvětlitelných kousků ze
strany dona Juana a později i jeho př ítele a pomocníka, mayského čaroděje Genara. Tyto kousky vrcholí, když Genaro nechá zmizet
z louky Castanedovo auto a pak ho nechá objevit se pod vlastním kloboukem. Po tomto zážitku Castaneda odjíždí sám do hor a zastaví
svět poté, co pozoruje brouka, a pochopí, že mezi ním a broukem není rozdílu, že po smrti budou oba to stejné nic. Pochopí svět jako
prázdno. Pak v hlubokém pohnutí spatř i kojota, který k němu př istoupí a zeptá se: „Jak se máš?“ a prohodí s ním několik vět.
Svět dávných mýtů a pohádek ožil. Realita se zhroutila a Castaneda poznal, že vše, co vnímáme jako skutečnost, je jen kulisa, která
nemá s pravdou moc společného. Když následující den vykládal svou př íhodu s mluvícím kojotem donu Juanovi, ten mu odpověděl:
„Ale on nemluvil.“
„Tak co to tedy bylo?“ zeptal se Castaneda. „Tvé tělo poprvé porozumělo. Ale ty jsi neuspěl rozpoznat, že to nebyl kojot, kdo
s tebou mluvil… Včera jsi zastavil svět a poprvé jsi mohl zř ít… Včera se v tobě zastavilo něco, co ti lidé ř íkali, že je svět. Podívej, lidé
nám ř íkají od okamžiku našeho zrození, že svět je to a to, a my pochopitelně nemáme jinou možnost, než vidět svět způsobem, jakým
nám jej lidé popisují. Včera se pro tebe svět stal tím, co ti ř íkají čarodějové. Ale já chci, abys zř el. A to se stane jen tehdy, když někdo
proklouzne mezi světy. Mezi svět běžných lidí a svět čarodějů. Včera jsi věř il, že kojot s tebou mluvil. Každý čaroděj, který nedokáže
zř ít, věř í v to stejné. Ale ten, kdo umí zř ít, ví, že věř it v to znamená př ipoutat se ke světu čarodějů. A opačně, každý, kdo nevěř í, že
kojot mluví, je př ipoután ke světu běžných lidí.“
Tou dobou by už měl bojovník mít osvojené základní vlastnosti muže poznání a vědět něco o jeho čtyř ech př irozených nepř átelích
a hlavně ve svém životě uplatňovat nejdůležitější zásadu – neschopnost spáchat hř ích. Tento pojem nezhř ešitelnosti, bezvadnosti, na
první pohled zavání moralizováním. Opak je pravdou. Chce-li bojovník zacházet se silou, kterou loví, musí k tomu mít dostatek energie.
Nic nedávat bokem na malicherné a nesmyslné věci. Nenechat se spoutat žádnými dogmaty a př edsudky. Být bezvadný, neschopný
spáchat hř ích, znamená v mluvě dona Juana být v každém okamžiku schopen a př ipraven odvést to nejlepší, co v člověku je, a zaměř it
to na tu nejužitečnější a nejhodnotnější věc. Kdokoliv se vydá po této stezce, musí počítat s čtyř mi př irozenými nepř áteli muže poznání,
kteř í bedlivě toto poznání stř eží a neúprosně oddělují slabé od silných. Jsou to strach, jasná mysl, moc a stář í.
Když se člověk vydá po cestě poznávání, nemá jasno v sobě, nemá vlastně vůbec ponětí, co to učení je a co lze na této cestě
očekávat. Učení nikdy není to, co si př edstavuje. Po počátečních krocích a lekcích se objeví první nepř ítel – strach. Je to děsivý
nepř ítel číhající na všech úsecích cesty. Dá se porazit jediným způsobem. Vyzývat ho na souboj, navzdory němu postupovat dál,
a hlavně neustupovat. Když se tím bojovník ř ídí, postupuje krok za krokem s obavou, ale jednoho dne si uvědomí, že strach ustoupil, že
už ho nebere v potaz. Tím navždy př ekonal prvního nepř ítele. Ke slovu však př ichází druhé nebezpečí – jasná mysl. Ta rozptýlí strach,
ale taky zaslepí. V okamžiku, kdy strach zmizí, si člověk myslí, že vidí jasně. Má pocit, že to je to pravé poznání. Ale to je chyba.
V této fázi je jasná mysl pouze fiktivní silou, která dává pocit moci a nepř ipoutanosti, a to až do okamžiku, kdy podlehnuvšího bojovníka
zmate natolik, že už nebude schopen se dál něčemu naučit, nebo po něčem toužit. Tento nepř ítel je nejzáludnější, protože se do něj vejde
vše a nedá se spolehlivě, na rozdíl od strachu, rozpoznat. Porazit se dá jediným způsobem. Uvědomit si, že jasný pohled je téměř vždy
chybou, netvoř it žádný názor, nedomnívat se, že člověk vidí do věcí, trpělivě čekat a užívat jasnou mysl pouze k vidění. Když se tím
bojovník ř ídí, jednoho dne prohlédne a pochopí, že jasná mysl je jen bod př ed jeho očima. Od toho okamžiku se jasná mysl změní ve
skutečnou moc. Jeho vůle se napojí na jakousi kosmickou intencí. Od té doby ví, že síla, kterou tak dlouho krotil, je konečně jeho.
Dokáže udělat vše, na co pomyslí. Vše je na dosah. Začíná tím, že se pouští do dobř e zvážených riskantních situací, končí tím, že
udává pravidla. Je skutečně mistr.
A tak ho pomalu začíná obkličovat tř etí, nejsilnější nepř ítel – moc. Je snadné a pohodlné oddat se jí a podlehnout. Jestliže to
bojovník učiní, jednoho dne neočekávaně prohraje bitvu, a to z něj udělá krutého, nedůvěryhodného muže a moc sama se mu stane
bř emenem jeho života. Způsob, jak moc porazit, je opět vyzývat ji na souboj. Uvědomit si, že moc, kterou nabyl, ve skutečnosti není jeho
a nemá sloužit a nesmí sloužit k osobním účelům. Víc než kdykoliv jindy musí bojovník držet sám sebe zkrátka a mít vládu sám nad
sebou. Dokáže-li to, př emůže tř etího nepř ítele. Dostane se do stavu, kdy už nemá strach ani netrpělivou jasnou mysl a jeho moc je pod
kontrolou. V této fázi je už těžké najít skutečnou motivaci hodnou činnosti muže poznám a pomalu se objevuje touha zapomenout
a odpočívat, která se naráz změní v posledního nepř ítele – stář í. S tímto nepř ítelem se musí bojovat dál a dál, znovu a znovu, stále žít
naplno. Jen ten, kdo se po každém kole pouští znovu do boje s tímto nepř ítelem, může být zván mužem poznání, i kdyby to mělo být
jen na krátký okamžik, kdy úspěšně př ed smrtí dobojoval další bitvu.
Tento moment jasného zř ení, moci a poznám je naprosto postačující. Základních atributů bojovníka je pět a jeden je vnější. Jsou to:
kontrola, disciplína, snášenlivost, schopnost vše načasovat a vůle.
Vnější atribut je skutečně pozoruhodný – čarodějové mu s humorem sobě vlastním ř íkají prťavý tyran. Je to osoba v postavení
autority, která má moc nad životem bojovníka, nebo je aspoň v tak autoritativním postavení, že může bojovníka sužovat brutalitou,
násilím v různé podobě, či aspoň mu působit vztek či smutek. Pod tlakem takového tyrana by obyčejný člověk podlehl, nebo se k němu
dal, aby měl pokoj. Pro bojovníka je to naopak výzva k zdokonalení svých vlastností a k ztrátě sebedůležitosti, schopnosti všemu se
vysmát a nic nebrat moc vážně, př íležitost k praxi jednoho ze čtyř velkých mistrovství čarodějů – kontrolovanému bláznovství neboli
pátračství. Význam tyrana v životě bojovníka nejlépe dokumentuje historka ze života dona Juana. Ten se dal v mládí najmout na jakousi
práci, která se však ukázala být pastí, neboť padl do rukou tyrana, který ho beze mzdy nechal těžce pracovat a pohrozil mu, že ho př i
pokusu o útěk zastř elí. Don Juan se skutečně o útěk pokusil a skutečně byl dvakrát stř elen do hrudi. Byl by zemř el, kdyby se ho neujal
jeden muž, který ho vyléčil a začal učit cestě bojovníka. Po několika letech tréninku se don Juan dobrovolně vrátil k tyranovi
a nepoznán se nechal najmout na tutéž práci. Tentokrát však využil všeho, co se naučil. S klidnou myslí a pečlivostí blázna plnil vše, co
mu tyran př ikázal, a nikdy se mu také nezapomněl vysmát a zesměšnit ho. Jednoho dne, když ho don Juan př ede všemi nazval
zbabělcem, věděl, že se blíží k rozhodující bitvě. V okamžiku, kdy byl don Juan sám, se na něj vrhl tyran s dýkou. Don Juan utekl do
ohrady s divokými hř ebci a tyran skočil za ním, ale jeden kůň ho ukopal k smrti. Tak se don Juan př esvědčil, že vše, co rozhoduje
o životě bojovníka, je jeho osobní síla, a že bez pocitu vlastní důležitosti jsme nezranitelní.
Už od prvních dnů, aniž to Castaneda věděl, byl učen čtyř em velkým uměním čarodějů – je to umění pátračství, neboli
kontrolovaného bláznovství, umem sněm, mistrovství být si vědom a mistrovství záměru.
Snad nejvíce šokující a nejpř esvědčivější metoda a způsob nahlédnutí do světa čarodějů je umění snění. Patrně proto, že hned první
snění nás zanese do jejich světa. Je to prastará čarodějná technika, která učí, jak ovládat své sny, naučit se v nich cestovat a hledat ř ešení
problémů, jak být bdělým ve spánku, a která končí vyvinutím svého „snového dvojníka“ s neobyčejnými vlastnostmi. Umění snění je
vlastně schopnost využít obyčejných snů a př etvoř it je do kontrolovaného uvědomění speciální silou pozornosti, kterou čarodějové
nazývají druhá pozornost.
Celý proces začíná tím, že se člověk ve snu musí rozpomenout a podívat se na své ruce. Tím nastane př ekvapující zlom v celém
snu. Člověk si uvědomí, že spí, a začne sám sebe ve snu ovládat týmž způsobem jako v bdělém stavu. Po nějakém období praxe si to
uvědomí a začne využívat výhod, které má snové tělo a vůbec nehmotné prostř edí snu. Může se naučit ve snu létat, procházet pevnými
př ekážkami, pohybovat se pod vodou, dokáže vůlí nechat se objevovat či mizet či měnit různé př edměty, pohybovat s nimi podle vůle
a tak dál. Druhá fáze po nalezení svých rukou ve snu je, podle dona Juana, naučit se cestovat. Vybrat si místo, kam chci jít, a během
snění ho navštívit. Tř etí, velmi obtížná fáze, je naučit se ve snění navštívit místo, kde leží hmotné spící tělo. Když se dosáhne i toho,
k úžasu se zjistí, že v snovém těle lze vstoupit i do „reálného hmotného světa“ a hledět na své spící tělo.
V tomto stadiu si bojovník uvědomí, že lze uvolnit část vědomí a pohybovat se v ní nezávisle na hmotném těle. Po delší praxi
čaroděj dokáže lehce uvolnit své snové, astrální tělo, a tím dosáhne schopnosti být na dvou místech v témž čase: bilokace. Podle
čarodějů vypadá snové tělo stejně jako hmotné, až na to, že se na něj nevztahují fyzikální zákony. Může vším prostupovat a př emisťovat
se rychlostí myšlenky. Spousta činů a kousků, které oba Indiáni Castanedovi př edvedli, bylo učiněno právě za pomoci těchto těl –
dvojníků.
Jedním z př edpokladů k proniknutí do tajemství snění je schraňovat svoji sexuální energii.
Jestliže umění snění je již zpočátku šokující a jeho království leží daleko za hranicemi světa běžného člověka, umění
kontrolovaného bláznovství je tak nenápadné a tak nepostř ehnutelné, že ve skutečném mistrovi této techniky nikdo nikdy neobjeví
čaroděje. Pátračství je souhrn postojů a procedur, jejichž praktikování umožňuje udělat a získat to nejlepší v jakékoliv situaci. Pátračství
vychází z jednoduchého př edpokladu: vše, co jsme udělali, se nám tím či oním způsobem vrátí, a proto je záhodno vysbírat po sobě
všechny stopy od nynějška až po okamžik narození. Pátrač začíná tím, že znovu projde a př ehodnotí svůj život. Pomocí speciální
dýchací techniky je schopen si vybavit všechny své pocity až do okamžiku narození. A protože od okamžiku, kdy se dal na cestu
bojovníka, praktikujícího kontrolované bláznovství, by po sobě neměl zanechávat stopy v podobě nedoř ešených situací a chybných
činů, aplikuje v každé situaci 7 principů:
1. Bojovník si vždy vybere bitevní pole. Nikdy nejde do boje, když neví, co je okolo.
2. Odloživše, co není nezbytně nutné.
3. Všechnu svou energii dá do rozhodnutí, zda do bitvy jít, či ne. Bojovník musí být př ipraven a ochoten zaujmout vždy a všude své
poslední stanoviště, nikoliv však horem pádem.
4. Jestliže se rozhodne jít do bitvy, musí zrelaxovat, opustit sám sebe. Jen tak může síla, která nás provází, do něj vstoupit a pomoci
mu.
5. Když čelí někomu nebo něčemu podivnému, s čím nemůže zacházet, stáhne se na moment a nechá svou mysl volně plynout, neboť
odpověď či ř ešení může př ijít odkudkoliv.
6. Bojovník musí umět stlačit čas. V boji o život je vteř ina věčností. Může rozhodnout výsledek. Bojovník neplýtvá ani vteř inou.
7. Poslední princip je dokonalá aplikace šesti př edchozích.
Bojovník by měl aplikovat těchto sedm principů i na všechny triviální a směšné situace v životě. Tím se naučí sebekázni a další
ohromné věci: nebrat sám sebe vážně a naučit se všemu vysmát a eliminovat věci, které jen zbytečně odvádějí pozornost a plýtvají sílu
bojovníka. Ten se nebojí být pokládán za blázna, a tak může každého zmást. Pomocí tohoto umění dokázalo mnoho skutečných
čarodějů př ežít vybíjení Indiánů za conquisty. Tak např íklad jeden čaroděj z př ímé linie dona Juana pracoval v době nejtěžšího
španělského útlaku jako zvoník v kostele, aby se zaštítil katolickou církví. Pátrač nikdy nestaví sám sebe do první linie a nenechá
o sobě uniknout jedinou informaci. S tím souvisí i čtyř i hlavní vlastnosti, které musí dobrý pátrač mít – neúprosnost, lstivost, trpělivost
a sympatičnost. Ovšem zde neúprosnost neznamená krutost, ale opak lítosti; a zvláště sebelítostí. Lstivost neznamená záludnost, ale
schopnost př imět kohokoliv k zainteresovanosti a kooperaci. Trpělivost není nezájem či rezignace, ale schopnost nekonečné improvizace.
Být sympatický neznamená lichotit, ale umem jednat s lidmi. Tyto vlastnosti však pátrač v první ř adě aplikuje na sebe, na vychytání
vlastních chyb a slabostí. Př estože kontrolované bláznovství je umění praktické a používané v každodenním životě, bojovník si je
vědom, že svět kolem je nezbadatelné mystérium, a taktéž si uvědomuje, že jeho povinností je pokusit se je odhalit, aniž by však jen
doufal, že se mu to podař í. Tun také považuje sám sebe za jedno z těchto mystérií a klade všechno sobě na roven. Sebe sama, kameny,
zvíř ata, př írodní jevy. Vše si je rovno. To je nicotnost bojovníka. Bojovník ví, že vše na tomto světě bylo stvoř eno pro to, aby to bylo
užíváno. A tak nemá žádnou obavu vzít a užít vše, co potř ebuje. Na druhé straně mu také nevadí, když sám je někým brán a užíván.
Poslední dvě velká mistrovství čarodějů – umění být si vědom, a z něj vyplývající umění záměru – př ímo souvisejí s čarodějným
vysvětlením světa. Podle čarodějů žít znamená být si vědom. A čarodějové k tomu užívají celé tělo a části vědomí a smyslů, které jsou
mimo dosah a uvědomění si běžného člověka. Pro čaroděje pokolumbovské doby je totiž jen jeden cíl hodný snažení – dosáhnout
konečného stavu sebeuvědomění, kdy každá buňka i celek jsou si naprosto vědomy absolutnosti a úplnosti sama sebe.
Podle čarodějů má člověk dvě strany uvědomění, levou – nagualovou, pravou – tonalovou. Levá půlka je však u běžných lidí
v latentním stavu, a chce-li člověk fungovat jako zř ec nebo čaroděj, musí ji vybudit speciálními technikami a způsobem života.
Tím jsme se dostali k čarodějnému vysvětlení světa. Podle něj je svět stvoř en z dvou naprosto nezávislých jsoucen, tonalu a nagualu.
Tonal je vše, co lze vymyslet, vše, co vidíme, vše, co lze pojmenovat. Naprosto vše, pro co existuje slovo, je tonal. Tonal člověka
začíná narozením a končí smrtí. Tonal je ochránce a strážce, organizátor tohoto světa. Tonal je to, co dělá svět světem, ačkoliv sám nic
nestvoř il. Funkce tonalu je organizovat, soudit, hodnotit a být svědkem. Tonal je jak kolektivní, tedy vše, co můžeme pojmenovat
a pomyslet, co sdílíme společně a mužem o tom mluvit, tak i každá bytost má svůj osobní tonal.
„Je-li vše, co známe o sobě a o světě, tonal, co je tedy nagual?“ zeptal se Castaneda dona Juana. „Nagual je ta část, s kterou vůbec
nijak nemůžeme pojednávat, nemůžeme ji nijak popsat, pojmenovat, nijak ji cítit, nijak poznat,“ zněla odpověď.
„Je potom nagual Nejvyšší bytost, všemocný Bůh?“
„Ne.“
„Ale v mém chápání, done Juane, je Bůh vše, co existuje.“
„Ne. Bůh je pouze všechno, co si můžeme pomyslet, a proto, správně ř ečeno, Bůh je pouze další položka tonalu,“ odpověděl don
Juan a znovu dal př irovnání: tonal je ostrov, na kterém jsou všechny věci a kolem dokola je nagual. Nebo: tonal je stůl se všemi věcmi,
Bůh je ubrus na tomto stole a prostor okolo je nagual.
Okamžiky př ed narozením a př esně v okamžiku zrození je člověk pouze nagual. Avšak abychom mohli fungovat, musíme mít
druhou odpovídající část. Tonal nám chybí, což nám dává pocit neúplnosti. V tom okamžiku se začíná tonal vyvíjet, a to takovým
způsobem, že zcela zastíní nagual. V okamžiku, kdy př evládne tonal, začínáme dělat protiklady, tvoř it páry. Cítíme naše dvě strany,
ale už vždy je reprezentujeme jen položkami tonalu: mysl – hmota, dobro – zlo, bůh – ďábel atd. A tak pomocí logiky a rozumu velmi
záhy v dětství př estaneme cítit nagual, který zůstává skryt, a až na výjimky se s ním člověk znovu setká teprve v okamžiku smrti.
Ovšem je-li tonal organizátor světa, a to, co mu dává smysl a tvar, v nagualu je skutečná síla a čaroděj si dokáže najít způsob, kterým se
do něj dostat a pomocí jeho síly dělat skutky, které jsou pro tonal nemožné a neuvěř itelné. S tím souvisí levá půlka uvědomění, tajemná
strana člověka, kterou každý zř ec a čaroděj musí v sobě posilovat, kultivovat a zfunkčnit.
Avšak během života dochází k př eměně počátečního stavu – být si vědom, uvědomění – v pozornost. Pozornost je zapojení
a zvyšování uvědomění procesem žití. Rozlišují se tř i druhy, či spíše úrovně pozornosti.
První pozornost je to, s čím většina lidí vystačí celý život. První pozornost v člověku je animální uvědomění, které se vyvíjí
procesem zkušeností do schopnosti jednat v každodenním životě ve všech jeho aspektech. Naopak druhá pozornost má co dělat s věcmi
abstraktními, neviditelnými a podvědomými. Tato pozornost se dá obrátit na všechny věci náboženské, magické, mystické atd. Je to svět
tajemná a vůle. Je poměrně jednoduché do této pozornosti vstoupit a její pole je tak rozsáhlé, jako abstraktní fantazie sama. Po čase
koncentrace na tuto sféru si člověk může uvědomit její př ítomnost a vnitř ní zákonitosti. Tato pozornost bývá cílem a působištěm všech
náboženství, mystických a magických nauk. Její hloubka a rozlehlost je tak obrovská a lákavá, že si zde člověk stěží uvědomí, že lze
a je tř eba jít ještě dále, a to i př esně opačným směrem. Don Juan př irovnává druhou pozornost k močálu a ř íká, že by do ní nezabloudil
za nic na světě. Naráží na to, že člověk uspokojený mystickými či náboženskými zážitky v nich může pokračovat prakticky do
nekonečna a nabýt tak dojmu, že jde o skutečné poznání, cestu a dl. Hrozí zde nebezpečí nepř ekonatelného zabř ednutí a př ipoutání,
které je vlastní všem náboženstvím.
Ovšem i v člověku, který nemíř í k žádným duchovním cílům, hraje druhá pozornost velkou úlohu, a to i př esto, že si toho naprosto
není vědom. Druhá pozornost je to, co př ivolává události. Každý člověk má svůj život nějak vědomě, nevědomě i podvědomě zaměř en
Toto zaměř ení se projevuje tendencí, vůlí, která ho nenápadně vede tam, kde právě je. Čarodějové užívají druhé pozornosti i na
uvědomění se v průběhu snů – umění snění. Tř etí pozornost je dosažena tehdy, když dojde k úplnému uvědomění a poznání. Podmínkou
je, aby dvě př edchozí pozornosti byly k sobě tak spoutány a úzce propojeny, že čaroděj prostě vše vnímá v každém okamžiku celým
svým tělem a nesmí být rušen procesem myšlení – vnitř ního dialogu. Don Juan ř íká, že zastavení myšlení, př erušení vnitř ního dialogu,
je klíčem do světa čarodějů. Člověk, který vstoupil do tř etí pozornosti, dosáhl úplného poznání a svobody. Není už dále poután
podmínkami tohoto světa a v okamžiku odchodu z něj zažehne oheň z nitra, kterým dosáhne absolutna a vyvane beze stopy.
Mistrovství být si vědom, být stále bdělým, je věc, která se zdůrazňuje ve všech naukách. Ale na rozdíl od východních nauk, kde
učedník je veden buď př ímo do tř etí pozornosti, nebo do specifických stavů pozornosti druhé, se indiánské učení zabývá vším a kousek
po kousku odhaluje snad všechny kosmické a lidské síly v celé komplexnosti a ve všech rovinách.
Poslední z umění čarodějů je mistrovství záměru. Na první pohled je to vlastně jednoduché: mít nezlomný úmysl a dobř e hospodař it
se svou energií, vynakládat ji v každém okamžiku tím nejlepším způsobem. Podle čarodějů je svět a osobní život věcí vůle, osobní síly
bojovníka. Nezlomný úmysl, který zapř áhne a zaměř í vůli, je to, co dává věci do pohybu.
Čarodějové věř í, že celým vesmírem proniká síla, která dává všem živým bytostem jednat – Intence. Intenci charakterizují jako slepé
neosobní zášlehy energie, které nás nutí dělat to, co děláme. Čarodějové tuto energii využívají a směrují pomocí svého nezlomného
úmyslu. Díky kontrole, disciplíně a poznání čaroděj dokáže tuto sílu př imět dělat to, co si př eje, či lépe vyjádř eno, dělat to, co je
potř eba. Pomocí této síly a vlastností nagualu je schopen čaroděj dělat takové věci, které se vymykají všem kritériím rozumu
a všedního světa. Ovšem užití této síly není samoúčelné, ale vede k tomu, aby bojovník pochopil, poznal a uskutečnil jakýsi kosmický
Záměr či Cestu, a tomu podř ídil svoji cestu a svůj záměr.
Bojovník kráčející po stezce poznání prochází čtyř mi stavy svého spojení se Záměrem-Cestou. První je, když s ním má povrchní,
nedůvěryhodné spojení. Druhý je, když se mu ho podař í vyčistit a př imknout k němu. Tř etí je, když se s ním učí manipulovat. A čtvrtý,
poslední, když se učí př ijímat všechny věci Cesty.
Bojovník si je vědom, že vlastně všechny věci a pokroky na jeho cestě začínají tím, že je sám zamýšlí, př eje si je a př ivolává svým
nezlomným úmyslem. A muž poznání končí tak, že všechny pokyny a podněty ke svému jednání dostává př ímo, bez prodlení a beze
slov a myšlenek od kosmického Záměru-Cesty, z místa tichého poznání.
II
Čarodějové tradice Los nuevos videntes, kam patř il i don Juan, dávají svým žákům paralelně lekce dvojího druhu, pro nagualovou
a tonalovou část vědomí. Jestliže tonalová část učení je víceméně srozumitelná a dostupná i běžným lidem, pro nagualovou část platí
opak, a i učňům čarodějů trvá spoustu let, než vše ř ádně pochopí a osvojí si. Čarodějové pokolumbovské tradice Los nuevos videntes
tvoř í vždy př esně danou uzavř enou skupinu, která je pouze cyklicky obnovována o pečlivě vybrané učedníky, na které je pak
př eneseno celé učení se svými pravidly. Každému učedníkovi je dř íve či později vyjeveno i mytické jádro této nauky zvané Řád
Naguala:
Síla, která vládne osudům všech živých bytostí, se jmenuje Orel. Ne proto, že by to byl orel, nebo že by tato síla měla cokoliv
společného s orly, nýbrž proto, že zř ecům se jeví jako nezměř itelný černočerný orel, nekonečné velikosti, v pozici, jak se orlové tyčí.
Když zř ec zkoumá tuto čerň, čtyř i záblesky světla mu odhalí to, co Orel je. První záblesk světla pomůže zř eci zhlédnout obrysy
Orla. Druhý záblesk odhalí vibrující čerň, tvůrce větru, která plápolá jako orlí perutě. Př i tř etím záblesku zř ec spatř í nelidské,
všepronikající oko. Př i čtvrtém, posledním záblesku, uzř í konání Orla.
Orel požírá vědomí všech živých bytostí, které okamžik př ed smrtí a př esně v momentě smrti, př ilétá k zobáku Orla, jako roj
světlušek, aby se setkalo se svým pánem. Orel rozloží tyto malé plaménky, a pak je konzumuje, neboť vědomí je potravou Orla.
Orel, síla, která ovládá osudy všech živých tvorů, také v každém okamžiku nezaujatě odráží tyto bytosti. Proto je nesmyslné, aby se
člověk k Orlovi modlil nebo ho žádal o milost, neboť lidská část Orla je př íliš zanedbatelná, než aby mohla pohnout celkem.
I když Orla nedojme osud žádné živé bytosti, př esto poskytl dar každému z tvorů. Každý z nich, jestliže si tak př eje, má moc
uchovat si zář svého vědomí a neposlechnout povel zemř ít a být stráven. Každý živý tvor má moc, př eje-li si to, hledat bránu ke
svobodě a projít jí. Orel poskytl tento dar, aby zvěčnil vědomí.
Z důvodů vést živé tvory ke svobodě, Orel stvoř il Naguala (zde Nagual je označení lídra čarodějů). Nagual je dvojitá bytost, které
byl sdělen tento ř ád. Nagual se objevuje vždy v párech, ženský a mužský. V očích zř ece se nagualový muž nebo nagualová žena jeví
jako světelná koule rozdělená na čtyř i části. Na rozdíl od běžného člověka, který má své světelné tělo rozdělené pouze na dvě části,
pravou a levou, má Nagual každou z těchto stran rozdělenu ještě podélně na poloviny.
Orel stvoř il první nagualový pár jako zř ece a umístil je do světa, aby zř eli. Nagualové, díky faktu své dvojitosti a poté, co př ijali
sdělený Řád Naguala, jsou nuceni hledat cestu ke svobodě.
Orel podpoř il nagualovou dvojici čtyř mi bojovníky a čtyř mi bojovnicemi, kteř í zastupují různé charakterové typy lidské rasy. I tito
lidé mají specifické znaky svého světelného těla. Tato skupina lidí tvoř í základní družinu Naguala. Poté, co původní skupina čarodějů
ovládne vše, co je potř eba ke splnění jejich úkolu, nalezení brány ke svobodě a jejímu projití, vyhledají své učedníky a nástupce, které
vyučují vše, co sami ovládají. Teprve po splnění tohoto úkolu je původní družina Naguala volná a v jediném okamžiku odchází společně
z tohoto světa a prochází kolem Orla branou ke svobodě. Tento cyklus se stále opakuje. Tolik tedy prastarý čarodějný mýtus, který
ř ádně rozveden a vysvětlen zahrnuje celé učení Los nuevos videntes. Carlos Castaneda, současný Nagual, shrnuje stručně toto učení do
devíti premis.
1. Vesmír je nekonečné seskupení energetických polí př ipomínajících světelná vlákna.
2. Tato energetická pole, zvaná Orlovy emanace, vyzař ují ze zdroje nepř edstavitelných proporcí, metaforicky zvaných Orel.
3. Lidské bytosti jsou také složeny z nezměř itelného počtu týchž, vlákna př ipomínajících polí energie. Čarodějům se lidé jeví jako
světelné koule s pažemi roztaženými do stran, jimiž prochází ona vlákna nekonečného rozsahu.
4. Z celkového počtu polí energie, která prochází světelnými koulemi, je pouze jejich malá část zažehnuta uvnitř koule, okolo bodu
jasné zář e, který se nachází na povrchu koule.
5. K vnímání dochází tehdy, když energetická pole v této malé skupině bezprostř edně obklopující bod zář ení, rozšíř í své světlo,
aby osvětlilo identická energetická pole mimo – vně koule. Protože pro vnímání jsou dostupná pouze pole energie, zažehnutá bodem
zář ení. Tento bod se nazývá „bod, kde je slučováno vnímání“ nebo krátce „slučovací bod“.
6. Slučovacím bodem lze pohnout mimo jeho obvyklou polohu na povrchu koule do jiné pozice. Zář ení slučovacího bodu může
zažehnout jakákoliv energetická pole, s kterými př ichází do kontaktu. Proto, když je př emístěn do nové pozice, okamžitě zažehne nová
energetická pole a tím je učiní př ístupná vnímání. Toto vnímání je známo jako zř ení.
7. Jestliže se pohne slučovacím bodem dostatečně mocně, lze vnímat kompletně jiný svět, tak objektivní a úplný, jako ten, který
vnímáme normálně. Čarodějové vchází do tohoto druhého světa, aby získali energii, sílu, k ř ešení odpovědí na základní i částečné
otázky, nebo čelili nepř edstavitelnému.
8. Intence je vším pronikající síla, která způsobuje, že vnímáme. Nestáváme se vědomými, protože vnímáme, nýbrž vnímáme
výsledkem tlaku a vměšování Intence.
9. Cíl čarodějů je dosáhnout stavu totálního uvědomění tak, aby poznali všechny možnosti vnímání dostupné člověku. Tento stav
uvědomění vede dokonce k odlišnému způsobu smrti. První tř i body neř íkají nic nového. Moderní fyzika pohlíží na vesmír jako na pole
energie a mystické i náboženské systémy tvrdí, že jsme v podstatě světelné bytosti. Jsou lidé schopni vidět auru druhých, čarodějové
jdou pouze dál a učí se vidět celého člověka jako zář ící energetickou bytost. Naproti tomu pojem „slučovací bod“ vyžaduje
podrobného vysvětlení. Je alfou a omegou učení v naguálové půlce uvědomění. Př esto, že se s tímto pojmem, samozř ejmě pod jiným
názvem, můžeme setkat i ve východních naukách, nikde nahraje tak zásadní roli, jako v učení čarodějů.
Čarodějové tvrdí, že všechny bytosti jsou v podstatě vnímači. Celý svůj život a každý okamžik vnímají. Svět je pro ně to, co je
dostupné jejich vnímání. Ovšem ono vnímané není něco objektivního, konstantního a reálného, nýbrž pouze to, co je každá bytost
schopna a nucena vnímat.
Podle čarodějů však to, co vnímáme, není realita, ale pouze odraz reality, ř ádně zcenzurovaný a zpitvoř ený naší schopností vnímat.
To, co provádí selekci a rozhoduje, co budeme vnímat, je právě bod, kde je slučováno vnímání, respektive jeho poloha. Don Juan celou
dobu Castanedu učil, že lidské bytosti jsou schopny vnímat vše. Castaneda odporoval a poukazoval na kosmická zář ení. Don Juan trval
na svém a tvrdil, že každý člověk vnímá jen to, k čemu byl od dětství učen a vytrénován, nicméně že lidské možnosti pokrývají vše.
Jinými slovy: každý vnímá jen ta energetická pole, která učinil dostupnými pro svůj slučovací bod. Nejlepší př íměr, který, mě napadá, je
př irovnat člověka k televiznímu př ijímači. Televize také může v jednom okamžiku být vyladěna pouze na jednu stanici, př estože její
rozsah může pokrýt všechny stanice. Rozdíl mezi čarodějem a běžným člověkem je však ten, že čaroděj ví o tom, že existují jiné stanice
a frekvence, učí se je hledat a vnímat. Tedy učí se pohybovat svým slučovacím bodem z místa na místo, a tak učiní dostupnými pro své
vnímání i další pole energie, která tvoř í jiné světy. Naproti tomu člověk, který je př esvědčen, že svět je něco reálně existujícího,
nezávislého na jeho vnímání, se podobá televizi stále vyladěné a př ehrávající jeden jediný kanál. A právě poloha slučovacího bodu je
jak hledáček, který určuje, o který program jde.
V podstatě všechny techniky, praktiky a instrukce, které př edává čaroděj svému žákovi, mají mít jediný efekt – pohnout slučovacím
bodem a udělat jej mobilním. Zde je opět velký rozdíl mezi čaroději a obyčejnými lidmi. Když běžní lidé učí své děti, nedělají nic jiného,
než že se snaží dosud čisté dětské vědomí a vnímání vmanipulovat do klece, v které se již nachází jejich vlastní mysl. Jinými slovy,
dospělí za pomoci praktik zvaných výchova, vzdělám atd. př imějí slučovací bod dětí pohnout se a fixovat v poloze velmi podobné té
jejich, kterou sami považují za „správnou a normální“. Ale všechny mystické, šamanské, meditační, jogínské, čarodějné… techniky mají
za úkol pravý opak – nashromáždit dostatek energie, za pomoci které by bylo možno pohnout slučovacím bodem, tak rozšíř it své
vnímám a vědomí a učinit pro ně dostupné i jiné světy či aspoň vidět svět z mnoha odlišných pohledů. Technik k tomuto manévru je
spousta, výsledek je však vždy týž. V ř eči čarodějů to znamená: př imět první pozornost, aby se dočasně vzdala kontroly, a tím př estane
být slučovací bod fixován ve své obvyklé pozici, pomocí vůle dojde k jeho př emístění, což má za důsledek ozář ení nových
energetických polí, a tím i zásadní změnu vnímaného. To, co fixuje slučovací bod v jeho poloze, je myšlení, vnitř ní dialog. Proto
všechny duchovní nauky tím či oním způsobem učí, jak tento neustálý tok myšlenek př erušit a zastavit. Cesty jsou různé – dervišské
tance, meditace, šamanské praktiky, jogínská cvičení, odř íkávám manter či modliteb, požívání halucinogenů či snění a čarodějný způsob
chůze.
Každá změna pozice slučovacího bodu s sebou nese i změnu úhlu pohledu na svět. Nepatrná vychýlení, která jsou běžná pro
všechny, s sebou nesou změnu nálady a zbarvení myšlenek. S větším pohybem slučovacího bodu se běžný člověk setkává pouze ve
svých snech, a taktéž př i různých deprivacích a okamžicích blízkých smrti. Všechny lidské bytosti vnímají totéž, táž stejná energetická
pole, jestliže je jejich slučovací bod umístěn ve zcela shodné poloze uvnitř jejich světelného těla. Proto, když don Juan pomocí své síly
pohnul slučovacím bodem Castanedy na př edem plánované místo, př esně věděl, co jeho učedník vnímá. Každý pohyb slučovacího
bodu směrem doprava uvnitř světelného těla vede k posílení a zdůraznění racionálních postojů člověka. Zatímco pohyb doleva vede do
stavů, kde člověk nabývá parapsychologických, magických, věšteckých a jiných vlastností. Všichni velcí světci a mudrci uměli pohnout
svým slučovacím bodem do míst, kde tyto zázračné vlastnosti byly běžnou realitou. Čarodějové tento pohyb nazývají zř ením, protože
jim dovoluje vhled do energetické podstaty všehomíra. Pohyb slučovacího bodu směrem dolů vede k ozář ení energetických polí
zvíř ecího světa. Tohoto vůlí ovládaného pohybu využívali př edevším př edkolumbovští čarodějové k totální př eměně svého těla v tělo
zvíř ecí.
Všechny duchovní nauky, náboženství i moderní fyzika tvrdí, že je mnoho světů, které se vzájemně př ekrývají. Čarodějové to vědí
a jsou schopni do nich vcházet. Jednoduše, vše záleží na schopnosti pohnout svým slučovacím bodem tak mocně, aby došlo k ozář ení
energetických polí tvoř ících jiné světy. Když se to podař í, čaroděj zmizí z tohoto světa a vstoupí do druhého, který je pro běžného
člověka neprodyšně oddělen bariérou vnímání. Nejlepší př íměr, který mě napadá, je holografický obraz, který se mění podle toho,
z jakého úhlu se na něj díváme. Anebo si lze př edstavit, že celý prostor je vyplněn nekonečně malými krychličkami, jejichž strany jsou
označeny číslicemi 1 až 6. Běžné lidské vnímání je však vytrénováno a schopno vidět pouze strany krychliček, které jsou označeny
číslicí 3. Zbytek prostě není dostupný vnímání běžného člověka, proto mu také nezbude tvrdit nic jiného, než že realita a objektivní svět
jsou strany krychliček s číslicí 3, zatímco vše ostatní je fantazie či výmysl. Aplikujeme-li tento model na kř esťanství či východní nauky,
lze ř íct, že vůle Boží či karma př iměje lidi, aby v průběhu své lidské existence vnímali svět číslo 3. V okamžiku smrti však, kdy je jejich
vědomí konfrontováno s Absolutnem, to z důsledků skutků a zásluh toho či onoho jedince a podle Božího soudu či výsledku karmy
znamená, že vědomí toho kterého jedince vstupuje do jiných světů – pekla, ráje… Což neznamená nic jiného, než že vědomí je nuceno
vnímat svět tvoř ený stranami krychliček 2 nebo tř eba 5.
Zatímco běžný člověk musí strávit svůj pozemský život v tomto světě, velcí světci a duchovní učitelé vždy dokázali vstoupit i do
nadzemských světů. Totéž platí i o čarodějích tradice Los nuevos videntes.
Don Juan s humorem vysvětlil i praktičnost této dovednosti, když byl i se svým žákem pronásledován lidožravým jaguárem. Don
Juan ř ekl, že by to byl Castaneda, kdo by byl šelmou sežrán, protože on umí ovládat a zadržet svou smrt. Castaneda žádal vysvětlení.
Don Juan dal př iklad: když by se octli v údolí a valila by se na ně lavina balvanů, Castaneda by pod nimi zahynul, ale on sám by ve
vteř ině pohnul svým slučovacím bodem a stvoř il by jiný svět, kde by samozř ejmě žádné nebezpečí nehrozilo, a tím by smrti unikl.
Bod číslo 8 a 9 snad lze také př ejít bez vysvětlení. Čarodějové ř íkají, že Intence je vším pronikající síla, která způsobuje, že
vnímáme. Slovo Intence lze nahradit termínem vůle Boží či dharma, a jsme u nauk a náboženství nám blízkých. Také konečný cíl
čarodějů by se zajisté dal nahradit adekvátním slovem z jiných nauk.
Běžný člověk může zpochybnit a vysmívat se všemu, co tvrdí Los nuevos videntes. Avšak čarodějnický učeň na závěr svého
tréninku musí projít zkouškou, která jednou provždy rozptýlí jeho pochybnosti. Musí skočit do propasti, a pokud nechce zahynout na
jejím dně, musí pohnout svým slučovacím bodem až do míst, kde se nalézají energetická pole jiných světů, ozář it je, složit jiný svět,
a tím uniknout smrti.
Inu, bojovník nežije proto, aby mluvil nebo myslel, ale proto, aby jednal.
Ještě bych chtěl objasnit termín čaroděj, který zde užívám podle vzoru dona Juana. Don Juan se sám považoval za bojovníka, který
zř í, nikoliv za čaroděje. Říkal, že čarodějové byli Indiáni př edkolumbovské tradice Los antiguos videntes, a hned dodává, že být
skutečným čarodějem, to znamená provozovat magii, je skutečné prokletí a bř emeno. Provozovat magii je něco jako vstoupit do slepé
uličky. Př estože všichni Los nuevos videntes znali mnohé čarodějné techniky svých př edchůdců, nepraktikovali je a sami byli oddáni
jedinému cíli – hledání totální svobody. Poněvadž učení čarodějů je absolutně ateistické, podobně jako Buddhovo prvotní učení, užívání
čarodějných technik a termínů vede k jediné věci. Vytvoř it jiný, čarodějný popis světa a pak ho porovnat s popisem světa běžných lidí.
Z tohoto srovnání zjistit, co je skutečně platné a hodnotné a nakonec se oběma popisům vysmát a zavrhnout je. Jednoduše od popisu
skutečnosti př ejít do „skutečné skutečnosti“, která se nedá popsat ani obsáhnout myšlením. Tedy pro Los nuevos videntes je čarodějnictví
jen jakýsi dopravní prostř edek, který se v př íhodné době musí opustit, aby se došlo k cíli.
Závěrem je tř eba zmínit jednu věc. Podmínky, v kterých vznikala a žila tato krásná nauka. Chtěl-li se někdo v Evropě či Orientě
věnovat duchovním a náboženským cvičením, odešel do kláštera, nebo žil jako poustevník. Více či méně byl celou společností ctěn,
vážen a podporován.
V pokolumbovské Americe tomu však bylo jinak. Indiáni byli bílými považováni za zvíř ata, a tak s nimi bylo nakládáno. Kdo by se
př ihlásil, nebo byl odhalen jako člen Los nuevos videntes, byl by upálen. Proto po dlouhá staletí Indiáni tajili svá učení a dobrovolně
separovali svou skupinku od ostatních praktikantů. V naprostém útlaku tiše kráčeli po cestě poznání. Jejich velké umění kontrolovaného
bláznovství nemá obdobu a bylo reakcí na tyto podmínky. Stejně tak i osoba tyrana, který má moc nad životem bojovníka. Indiánští
zř eci záhy poznali, že ten, kdo je schopen čelit takovému tyranovi, je také schopen čelit všemu neznámému, co ho potká na cestě jinými
světy. Nakonec bojovníci tvrdili, že je šťastný ten, kdo na své cestě potká mocného tyrana, a ten, kdo ho nemá, musí sejít ze své cesty
a po nějakém se podívat. Tak nakonec bojovníci vše dokáží obrátit a z každé situace odejít obohaceni a posíleni. Celá tato nauka je nyní
dobř e dostupná a známá díky dvěma mužům. Indiánu donu Juanovi (1891-1973) a jeho žáku Carlosu Castanedovi (1935), který dosud
neukončil svoji cestu jak čarodějnou, tak spisovatelskou.
Proto nemohu skončit jinak než citací dona Juana z Castanedovy knihy:
„Muž poznání si vybere cestu, jež má srdce, a kráčí po ní. Pak kouká a veselí se, a později zř í a ví. Ví, že se jeho život skončí
v mžiku oka, ví, že on, stejně jako všichni ostatní, nejde nikam. Ví, protože zř í, že nic není důležitější, než cokoliv jiného. Jinými slovy,
muž poznání nemá čest ani důstojnost, ani rodinu ani zemi, pouze život, který žije. A tak jediná věc, která ho pojí s ostatními lidmi, je jeho
kontrolované bláznovství. Muž poznání se snaží, potí se a supí, a když ho někdo pozoruje, jeví se jako běžný člověk až na to, že
bláznovství jeho života je pod kontrolou. Jestliže nic není důležitějšího než cokoliv jiného, muž poznání si vybere jakýkoliv čin a koná
ho, jako by mu na něm záleželo. Dík svému kontrolovanému bláznovství ř íká, že to, co dělá, je důležité. Ale on dobř e ví, že to
důležité není. Když dokončí své činy, odejde v pokoji, bez lítosti či starostí, zda jeho konání bylo dobré, nebo špatné, zda př ineslo
výsledky, či ne.“
 SEN O ZENU, ZEN O SENU.
Řeknu „Buddha“ a Mistř i vztyčí svoje hole a já budu čelit ranám. Kdo káže Buddhu bez osvícení, zabíjí buddhismus.
Ale toto osvícení podivná je věc. Když ho dosáhneš, nic tím nezískáš.
Ani jedničku ti zadarmo nenalejou. A pak, aby ho člověk s sebou všude vláčel, a už se ho nezbaví. Nakonec ještě odešel do kláštera
a objasňoval nechápavým, jak se věci mají. No prostě šichta, a mnohé věci světského světa chutnají tak sladce!
Tak vzhůru do víru jejich sladkosti! Ale jak tak léta jdou, chutě odlétají na perutích iluze. Začíná prosakovat stále tatáž chuť, pachuť
smrti. Jednou na ulici ustrneš v nesmyslném reji prchavých masek.
Jakže to Buddha ř íkal s tím utrpením? Že by př ece jen… Sednout si, zkř ížit nohy a snažit se odhodit svou mysl, své tělo, své já. Co
s tím, jiný lék prostě není. Hmmm, cože je ten Zen?
Nevím, co je Buddha, Osvícení, Nirvána, Podstata mysli… Vím jen, jaký je to pocit kráčet den za dnem po cestě, která má srdce,
a v duté prázdné lebce nechat znít svůj smích. Zen je sen, do kterého je dobré se probudit.
V prázdnotě je zavěšeno zrcadlo
a odráží to co odráží
V prázdnotě pluje zrcadlo
a odráží to co chceš
když ho rozbiješ
KDO CO UVIDÍ?
MÍSTO ZÁVĚRU, DOSLOVU ČI ČEHOKOLIV
PODOBNÉHO
STÍNY
STÍNUJÍ
DO PRÁZDNA

A DUŠE
BOJOVNÍKA
LISTÍM ZŮSTANE
SKRYTA
 GATO
SOUMRAKODLAK II

Fotografie na obálce J. T. H. Grafická úprava Boris Mysliveček Odpovědný redaktor Igor Fic Sazba písmem Cushing Marie Široká
Knižní ř ada HOST sv. 1
Vydává Spolek př átel vydávání časopisu HOST Moravské nám. 15, 602 00 BRNO tel. 05-41 21 76 09 &
Nakladatelství Intermezzo Kroměř íž 160 stran
Druhé rozšíř ené vydání Cena včetně DPH: 78,– Kč
Tuto knihu distribuuje

velkoobchod s knihami
Lublaňská 34 120 00 Praha 2 tel./fax: 02/ 29 19 25
 GATO
dvanáct let snahy dobrat se konečné pravdy zenu. šest let praxe indiánských čarodějných technik, nevšední životní př íhody,
meditace, univerzitní studia starověkých náboženství a filozofií, toulky světem… tolik o autorovi.

SOMRAKODLAK II kniha, která vznikala deset let, je literární reflexí jeho životní pouti, více jak čtyř icet zenových, čarodějných
i fantaskních povídek spontánně zachycuje jeho cestu poznávání, závěr tvoř í čtveř ice neobvyklých esejů: srovnání učení Buddhy
a Ježíše vzhledem k dharmě; o vlivu kultovních drog; o indiánském čarodějnictví v knihách Carlose Castanedy; o zenu.

O SOUMRAKODLAKU Je to kniha rozptýlení a poučení. Rozptýlení vlastních neměnných pravd a poučení o sobě. Každý, kdo ji
bude číst, může např íště pohlížet na svět z výšin své vlastní plnosti, může si ověř it, kým a kde již mnohokrát usekl kus sebe samého.
Soumrakodlak ani ne tak usvědčuje z neschopnosti, jako spíš proměňuje. Jsme trochu jiní než jsem byli. Lhostejno zda lepší či horší. Ale
jiní v úplnosti. V jaké? To nikdo neví, nebo aspoň já ne, tř ebaže je mi jasné, že jen člověk, kterého je půl, je schopen zla. Lidí, kteř í
v sobě mají jen něco málo z tohoto čtení se bát nemusím… Nad knihou se mě zmocňuje bezuzdné veselí, když vidím, jak na jejím
pozadí blednou naprosto vážně míněné ř eči o duchovní obnově, očistě konzervativním myšlením atd. Soumrakodlak vydá tak za
patnáct – osmnáct slovníků politického myšlení, filozofických studií, sociologických rozborů a nejednu veř ejnou instituci… I. F.I
 Obsah
MÍSTO PŘEDMLUVY, ÚVODU ČI ČEHOKOLIV PODOBNÉHO
MANG GONG OBJASŇUJE SVOJE KATZ!
SOUMRAKODLAK
DLOUHÁ DLOUHÁ LETNÍ NOC
MARKOVA POMSTA
MÍCAČOVA CESTA K POZNÁNÍ
UBOHÁ
MAREK V ÚDOLÍ STARCŮ
PRYČ DO KANIBALISMU
MAREK V LESE
NÁVRAT ESA
KLUKOVINA
PODSTATA TŘÍ LIBER LNU
VYŠŠÍ INTELIGENCE
70. ROZMĚR
MAREK A ZRCADLO
MÍCAČOVA CESTA K POZNÁNÍ
MAREK MÁ KONÍČKA
PODIVNÁ PLANETA
NĚCO SE DĚJE
VYNÁLEZ PROFESORA LONGWHILEA
MÍCAČOVA CESTA K POZNÁNÍ
ZKRAT
MAREK A KABELA
TAJEMSTVÍ EL FATÁHU
OSUDOVÁ VĚC
MAREK A SIDPA BARDO
MÍCAČOVA CESTA K POZNÁNÍ
BACILÍ KONCERT
DŮKAZ EXISTENCE BOŽÍ
VÍLA A DORIJÁNEK
RÁJ MOUDRÉHO JIMY
PÁTÁ KOMNATA
ORGANIZACE PRO POTÍRÁNÍ SMRTI
JEŽÍŠ A LAZAR
MAREK NA SOUDĚ BOŽÍM
MŮJ PŘÍTEL MAREK
MÍCAČ JE PŘIPRAVEN POZNAT POSLEDNÍ VZNEŠENOU PRAVDU
KRAK
HODINA ŠPANĚLŠTINY
MAREK ODCHÁZÍ
MÍCAČ POTKÁVÁ MÍCAČE PRALESNÍHO
NEVSTUPOVAT DO DĚJE
 SOUMRAKODLAK
MÍCAČÍ SBOHEM
SOUMRAKODLAK Z DRUHÉ STRANY
MOŽNÁ MÁM PRAVDU, MOŽNÁ TAKY NE
VLIV OMAMNÝCH KULTOVNÍCH LÁTEK NA LEDACOS
UNIKNOUT ORLOVI
SEN O ZENU, ZEN O SENU.
MÍSTO ZÁVĚRU, DOSLOVU ČI ČEHOKOLIV PODOBNÉHO