Sociální kontrola

„Sociální kontrola – social control - Procesy a mechanismy,

kterými společnost nutí své členy k  takovému chování, které je v  jejím
rámci považováno za žádoucí. Toho je dosaženo vnitřní kontrolou, kdy
jedinec považuje společenské normy chování současně za měřítko,
které je mu přirozeně vlastní, a vnější kontrolou udělováním
pozitivních a negativních sankcí. Sociální kontrola probíhá při
každodenní interakci, v  malých skupinách a během celého procesu
socializace . Strukturální funkcionalismus nahlíží sociální kontrolu
jako prostředek k  udržení společenských institucí, protože kdyby větší
počet lidí popíral společenské standardy chování, došlo by k  jejich
masivnímu zhroucení. Alternativou k  efektivní sociální kontrole je
pouze chaos. Stoupenci konfliktualistického paradigmatu soudí, že
sociální kontrola slouží ke zvýhodňování mocných skupin a
znevýhodňuje ostatní. Domnívají se, že žádné soc. uspořádání není
neutrální a chtějí demaskovat způsoby, jak instituce distribuují ve
společnosti statky a břemena.“ /Jandourek 2001: 131/
„Sociální kontrolu lze vymezit jako soubor všech prostředků
sociálních institucí a procesů, existujících v  sociálním útvaru, jimiž
sociální útvar (celek) a jeho podcelky, včetně jednotlivců, zajišťují
vzájemnou konformitu k přijatým hodnotám, cílům, potřebám a
normám. Formy, druhy a prostředky sociální kontroly se odlišují
jednak sociálními celky, konkrétní sociální situací sociálního celku
(útvaru), typem hodnoty, normy atp. a řadou dalších faktorů. V  zásadě
lze formy sociální kontroly rozdělit do dvou typů: 1. formální,
organizovaná, plynoucí převážně z  explicitních (slovních) norem, a
vykonávaná zejména mocí, donucováním a 2. neformální, spontánní,
plynoucí převážně z  implicitních (subzistentních) norem, spočívající
na působení zvyků, ideálů, hodnot, tj. spíše na nekompulzívním
působení. Oba uvedené typy forem sociální kontroly nejsou od sebe
nepropustně odděleny, podobně jako i způsob jejich realizace

1
(kompulzívní a nekompulzívní) představují spíše mezní body na
kontinuu tohoto jevu.
Druhy sociální kontroly představují do značné míry jednotlivé typy
sociálních institucí, doplněné o výchovu, umění, vědu, právo a
případně náboženství. Sociální kontrola představuje významný
regulativ sociálního života (existence) každého sociálního útvaru a je
významným faktorem všech procesů sociální integrace.“ /Geist 1992:
192/
Keller definuje sociální kontrolu jako „souhrnný termín označující
všechny mechanismy, jež mají zajišťovat řád a stabilitu společnosti. Je
souborem prostředků, které mají regulovat stav společnosti jak v  její
stabilitě, tak v  jejích proměnách. Bez této kontroly by se sociální řád
rozpadl, podobně jako se rozpadl řád tradičních společností.
První prací věnovanou speciálně tématu sociální kontroly je kniha
amerického sociologa E. Rosse Social control z  roku 1890. Pro
studium sociální kontroly měly velký význam práce etnografů
analyzující, jakými způsoby udržovaly po celá tisíciletí rovnováhu tzv.
primitivní společnosti. Na druhé straně byl výzkum sociální kontroly
inspirován negativními zkušenostmi s  absencí sociální kontroly
v případě přistěhovalců do velkých amerických měst. Studie chicagské
školy se zabývají tímto problémem ve 20. a 30. letech našeho století.
R. E. Park, vůdčí osobnost této školy, dělí mechanismy sociální
kontroly do tří kategorií: /Keller 2002:190/
1) Elementární systémy tabu zakazující konání určitých činností či
naopak obřady a rituály, které jsou pro členy skupiny závazné.
V obou případech je respektování předpisů a zákazů posíleno
strachem ze ztráty prestiže.
2) Veřejné mínění, které dohlíží nad dodržováním ustavených zvyků a
obyčejů a svým schválením či naopak odsouzením vytváří mocný
neformální tlak na členy skupiny. Součástí tohoto mínění jsou
pomluvy a klepy, které odstrašují ty, kdož by se mu chtěli protivit.

2
3) Instance náboženství, politiky či práva, jejichž posláním je
předepisovat žádané způsoby jednání a uvalovat sankce za jejich
nerespektování.
V moderní společnosti přistupuje k  těmto prostředkům
systematické dohlížení státu, stejně jako konformismus šířený
prostředky masové komunikace.“ /Keller 2002: 190, 191/
„Sociální kontrola je jedním z  nejobecněji používaných pojmů
v sociologii. Vztahuje se k  různým prostředkům, které společnost
používá pro udržení svých vzpurných členů v  řadě. Žádná společnost
nemůže existovat bez sociální kontroly. Dokonce i malá skupina lidí,
která se schází jen příležitostně, musí rozvinout své mechanismy
kontroly, nemá-li se skupina ve velmi krátké době rozpadnout. Je
samozřejmé, že nástroje sociální kontroly se značně mění od jedné
sociální situace ke druhé. Metody kontroly se mění podle účelu a
charakteru příslušné skupiny. V  každém případě má kontrolní
mechanismus za funkci vyloučit nežádoucí osoby a povzbudit ostatní.
Posledním a bezpochyby i nejstarším prostředkem sociální kontroly
je fyzické násilí. V nekultivované společnosti dětí je stále ještě
hlavním prostředkem. Ale i ve slušně jednajících společnostech
moderních demokracií je posledním argumentem. Žádný stát nemůže
fungovat bez policejních sil či jejich ekvivalentu v  podobě vojenské
síly. Toto krajní násilí nesmí být používáno často. Jeho použití mohou
předcházet nesčetná opatření na způsob výstrahy nebo důtky. Násilí je
prapůvodní základ každého politického řádu. Protože stálé používání
násilí by bylo nepraktické a také neefektivní, spoléhají se úřední
orgány sociální kontroly převážně na zastrašující vliv obecně známé
platnosti prostředků násilí. V každé fungující společnosti je násilí
používáno ekonomicky a jako poslední východisko z  nouze. Pro
každodenní výkon sociální kontroly stačí pouze pohrozit tímto krajním
násilím.“ /Berger 1991: 65, 66/

3
 „Hned za politické a legální formy kontroly bychom mohli umístit
ekonomický nátlak . Málo prostředků donucení je tak účinných jako
ty, které ohrožují něčí existenci nebo zisk.“ /Berger 1991: 67/
V primárních skupinách se uplatňují kontrolní mechanismy velmi
jemné, ale zároveň velmi mocné. Jde o přesvědčování, výsměch,
pomluvu a potupu. „V  základě tohoto zjevně nevyhnutelného nátlaku
ke konsensu pravděpodobně leží hluboké lidské přání být akceptován,
ať se toto akceptování týká jakékoliv skupiny. S  tímto přáním lze
velmi účinně manipulovat, jak je dobře známo ze skupinové terapie, od
demagogů a jiných odborníků z  oblasti vytváření konsensu.“ /Berger
1991: 68/
„Ještě jeden aspekt sociální kontroly by měl být zdůrazněn, fakt, že
je často založena na podvodných požadavcích . Možnosti podvodu
existují ve všech uvedených formách sociální kontroly. Proto má
inteligence určité hodnoty, které umožňují přežít v  boji s brutalitou,
zlomyslností a materiálními zdroji.
Jiný systém sociální kontroly, který vykonává nátlak na osamělou
postavu ve středu, je nátlak morálky a obyčejů. Jenom nejnaléhavější
aspekty tohoto systému jsou nadány právními sankcemi. To však
neznamená, že člověk může být beztrestně nemorální, výstřední a
nevychovaný. V  tomto okamžiku začínají působit všechny ostatní
nástroje sociální kontroly. Nemorálnost je trestána ztrátou zaměstnání,
výstřednost ztrátou nadějí nalézt novou práci, špatné chování vede
k tomu, že člověk je nezvaný a nevítaný ve skupinách, které respektují
to, co považují za dobré mravy.“ /Berger 1991: 69/

4
 Použitá literatura
Berger, P. L. 1991. „Pozvání do sociologie.“ Praha Správa sociálního řízení FMO
Geist, B. 1992. „Sociologický slovník.“ Praha Victoria Publishing
Jandourek, J. 2001. „Sociologický slovník.“ Praha Portál
Keller, J. 2002. „Úvod do sociologie.“ Praha SLON

Andrea Preclíková