Josef Kajetán Tyl

Josef Kajetán Tyl (4. února 1808

Kutná Hora – 11. července 1856 Plzeň)
byl český dramatik, režisér, herec,
překladatel, divadelní kritik, spisovatel
a novinář.

Od roku 1822 studoval staroměstské

Akademické gymnázium v Praze, roku
1827 odešel pokračovat na gymnázium
do Hradce Králové, kde se seznámil s
Václavem Klimentem Klicperou. Po
ukončení gymnázia (1828) začal
studovat Filozofickou fakultu Karlo-
Ferdinandovy univerzity v Praze.
Studium nedokončil.

Stal se členem Hilmerovy kočovné

společnosti, kde se blíže seznámil s
Magdalenou Forchheimovou, herečkou
a operní zpěvačkou, se kterou se pak v
roce 1839 oženil. Po dvou letech
působení u této společnosti se vrátil do
Prahy. V Praze získal místo účetního (fourier [fuʁje]IPA) ve vojenské kanceláři 28. pěšího pluku, kde
pracoval až do roku 1842.[6] Ve volném čase se dále věnoval divadlu a novinařině. Od roku 1833
prakticky vedl redakci časopisu Jindy a nyní, tento časopis se po roce 1834 změnil na Květy české a až
roku 1835 se název zřejmě na podnět Františka Palackého, zjednodušil na Květy. Redigoval jej do
roku 1836 a v letech 1840–1845. Dále vydával časopis Vlastimil (1840–1842), v letech 1846–1849
redigoval Pražského Posla. Roku 1849 se pokusil založit noviny pro venkov – Sedlské noviny, ale tento
pokus brzy ztroskotal.

V roce 1833, společně s Karlem Slavojem Amerlingem, Františkem Dittrichem, skupinou literátů z
okruhu Květů V. Filípkem, Františkem Hajnišem, Františkem Krumlovským, Karlem Hynkem Máchou a
dalšími, založil Kajetánské divadlo, které hrálo na pražské Malé Straně v Kajetánském domě lékárníka
a divadelníka Jana Dobromila Arbeitera. Bylo zaměřeno na vzdělanější vrstvy a během své čtyřleté
existence se zde konalo 25 představení především domácích dramatiků (Václav Kliment Klicpera, Jan
Nepomuk Štěpánek ad.). Od roku 1842 působil jako režisér a dramaturg v Novém divadle v Růžové
ulici. Dne 21. prosince 1834 byla uvedena na scéně Stavovského divadla jeho divadelní hra
Fidlovačka, kde byla poprvé zpívána píseň Kde domov můj.[7] V roce 1835 dal dohromady
ochotnickou společnost, která hrála české hry ve Stavovském divadle. Roku 1846 odešel do
Stavovského divadla, kde působil jako dramatik. Ředitelem Hofmanem byl pověřen řízením českých
představení (do roku 1851). V této době se dostal na vrchol kariéry, byly vydány všechny jeho spisy,
obdržel cenu Matice české a zlatý prsten za literaturu, byl nazýván miláčkem českého národa. V této
době působil také jako organizátor českého kulturního života (organizoval plesy atp.).

Během revolučního roku 1848 se zapojil i do politického dění. Byl členem Svatováclavského výboru,
účastníkem Slovanského sjezdu a účastnil se založení Slovanské lípy. Ve volbách roku 1848 byl zvolen
na rakouský ústavodárný Říšský sněm. Zastupoval volební obvod Unhošť v Čechách. Uvádí se jako
spisovatel.[8] Patřil ke sněmovní pravici.[9] V Kroměříži na Riegerově náměstí, kde během konání
Říšského sněmu bydlel, je umístěna pamětní deska, připomínající nejen jeho účast na jednání sněmu,
ale i to, že zde napsal své drama Krvavé křtiny, aneb Drahomíra a její synové.

Aby uživil početnou rodinu, snažil se úřadům zavděčit oslavnými texty na mocnáře – v roce 1853
například napsal oslavné díkuvzdání za nezdařený atentát na Františka Josefa I. (atentát z 18. února
1853).[10] Nic mu to však nepomohlo a dluhy nadále narůstaly. V této době si udělal spoustu
nepřátel a byl propuštěn z divadla. Poté odešel k Zöllnerově kočovné společnosti vedené Filipem
Zöllnerem, těžce onemocněl a nakonec zemřel v Plzni v bídě.

Cílem jeho tvorby bylo vytvořit české drama. Nejprve hry pouze překládal, ale pak je začal i psát. V
50. letech 20. století byla Tylova díla aktualizována pod vlivem dobové ideologie a koncepcí Zdeňka
Nejedlého. Tylova dramata byla dávána za příklad pro svou lidovost, realismus a společenskou
angažovanost.