Souhrn

První hodina
Bios x Zoé
Zoe je biologický život –Bios pak život, kterému dáváme náplň svou činnosti
● Bios theoretikos – život typicky provázen pohrdáním druhých (?)
● Bios praktikos – život činnorodý. Život člověka, který se může věnovat správě obce (nemusí řešit svou obžibu – první filozofové jsou aristokraté).
Cílem tohoto života je čest. Tímé x atimia
▪ Bios politikos – maximum toho, kde se člověk může uplatnit – jednám jako příslušník obce, v zájmu vyššího celku
→ antická filozofie se snaží přijít na to, jak bios theoretikos a bios politikos spolu souvisí, jak je dát dohromady, protože jsou povahově svými protiklady?
Panuje představa, že oba života patří k sobě, mají se kloubit → Platónova představa filosofa-vládce. Bios theoretikos a bios politikos se musí spojit
v postavě osvíceného člověka.
V antice – konání povinností

Stoicismus – rozšířený při výchově římské elity
● Bios apulaustikos – život, který kopíruje přirozené impulsy, život, který si člověk nevolí. Ztracemí se ve strastech (před čím člověk utíká) a
slastech (co člověk honí) – konzumní způsob života
● Bios kerdastikos – život výdělečný – vydělávám peníze způsobem pro to, abych se mohl věnovat zbylým třem druhům života. Známe z našich
životů. Filosofie v dřívější době záležitost aristokracie – otázka obživy nebyla většinou jejich nejnaléhavější starostí
Aristotelova teze – poezie je ctnostnější žánr než historie

Básnictví je bližší filozofii
Filosofie obecně
Ekonomické podmínky vzniku filosofie

Z Aristotelovy zprávy v oddíle B. je zjevné, že o poznání, jež není v praktickém životě užitečné (což je podstatou filosofického poznání), může usilovat
pouze člověk, který je materiálně už zabezpečen. Proto ne náhodou vznikla filosofie na území Malé Asie (západ dnešního Turecka), na kterém se vždy
dařilo obchodu, neboť představovalo hranici a kontaktní místo mezi Řeky a východními civilizacemi (Foiničany, Káry, ale třeba i Peršany). Obchodníci se
totiž mohou vždy zaměřit na zboží, jehož je dostatek a o něž je zájem, zatímco třeba specialista pěstitel oliv při nepřízni počasí spláče nad výdělkem
a na zlepšení musí čekat do příštího roku. Zkušený obchodník má zkrátka větší šanci na zbohatnutí.
Politické podmínky vzniku filosofie

Hospodářský rozvoj řeckých obcí však měl také významné politické důsledky. Shrnuto jednou větou — přispěl k přechodu politického zřízení řeckých obcí
od království přes aristokracii k oligarchii.
Kolem r. 1000 př. n. l. byly řecké obce královstvími (vzpomeňme na Homérovy verše — významné postavy jsou představeny jako králové jednotlivých
městských států). Později — v 8. st. př. n. l. — však královské rody ztrácejí svou moc, jež se dostává do rukou malých aristokratických skupin. Ale také
jejich mocenské postavení bylo během následujících dvou století podlomeno.
Rozvíjela se totiž specifická složka válečných sil — hoplíté, těžkooděnci. Ti potřebovali nákladné vybavení (pancíř, štít, zbraně atd.), Hoplítou se tedy mohl
stát pouze majetný člověk. Dostatečné bohatství pak měli obchodníci, neboť obchodní aktivity právě v této době vzkvétaly. A protože tehdy stejně jako
v jiných dobách platilo — kdo má peníze, má zbraně, kdo má zbraně, má moc — moc se postupně stěhovala k většímu počtu bohatých občanů bez
aristokratického původu. Ti často podporovali silného vůdce, který s jejich pomocí provedl protiaristokratický převrat, a pak vládl jako tyran (τύραννος).
Tyranové se začali objevovat v 7. st. př. n. l. ve vlastním Řecku, v Iónii asi o několik desítek let později. Zatímco dnes má jejich titul zcela negativní
nádech, řecké tyranidy měly často pozitivní dopad, protože podporovaly ekonomický rozvoj obcí.
Jak ale tyto politické procesy souvisejí se vznikem filosofie?
Vznik psaných zákonů

Pro zdárné provozování obchodu jsou nezbytná jasně a pevně stanovená pravidla — zákony. Ovšem v dobách království a aristokracií vládlo právo nepsané,
jež bylo na základě tradice v rukou dědičných vládců, kteří tedy rozhodovali o každém případu individuálně. Nyní — v 7. st. př. n. l. — však bylo třeba
zákonů všeobecně známých a platných nezávisle na osobě soudce, tedy zákonů psaných.
Z řečeného plyne, že nové zákoníky už nebyly vytvářeny shora, nýbrž vznikaly z vůle podstatné části obce a musely získat souhlas většiny občanů (nebo
aspoň většího počtu bohatých občanů). Občané tedy stanovovali zákony sami sobě. Reflexe této skutečnosti jistě podpořila sebevědomí současníků při
rozvíjení nových a od předchůdců odlišných výkladů celé skutečnosti. (Všimněme si analogie mezi ději v přírodě a právními určeními v Anaximandrovu
zlomku B1!)
Podstatný je i fakt, že se jednalo o psané zákony. To si totiž vyžádalo rozšíření znalosti písma a jeho užití (pokud měly být zákony přístupny širší veřejnosti),
čímž se podstatně rozrostl okruh potenciálních čtenářů filosofických výkladů přírody. Připomeňme, že mýtus se šíří naopak především ústní
tradicí.
Předchozí pasáže jsou zpracovány podle knihy Hussey, E. Presokratici. Praha: Nakladatelství Petr Rezek, 1997.
Celkově vzato přinesly ekonomicko-politické změny možnost přemýšlet novým způsobem a s využitím vlastních intelektuálních schopností jednotlivce.
Historická situace a nejstarší filosofie
Rodící se filosofie byla dotčena také velkými historickými událostmi, jež přesahovaly politické záležitosti jednotlivých obcí. Asi nelze říci, že dějinné okolnosti
přímo přispěly ke vzniku filosofie, ale zcela jistě ovlivnily její rozvoj a její šíření (nejvíce snad v osobě Xenofana). Jakým způsobem se tak stalo?
Filosofie vzniká v řeckých osadách na pobřeží Malé Asie, tedy v dnešním Turecku a na přilehlých ostrovech (vyhledejte si na mapách Mílétos, Efesos,
Kolofón, ostrov Samos). Tím se myslí, že právě z těchto sídel pocházeli nejstarší myslitelé považovaní za filosofy.
Při osídlování dnešního Řecka došlo k „rozlití“ řeckých kmeny do okolních oblastí, např. do jižní Itálie, na Sicílii a také na ostrovy v Egejském moři a blízké
východní pobřeží (viz mapa řeckého světa).
Přitom severní část pobřeží obsadili Aiolové, jih Dórové a uprostřed v asi 150 km pásu se usadili Iónové. Právě Iónie byla kolébkou předsókratovského
myšlení.
Sídla nejstarších filosofů se nacházela mezi vlastním Řeckem a blízkovýchodními civilizacemi, kde se čile a úspěšně obchodovalo. Obchod přináší kontakty
a výměnu, a to nejen v rovině materiální, nýbrž i z hlediska kultury či vědomostí. Tedy obchodníci — pokud byli i zvídaví a přemýšliví — mohli zároveň
získat nejvíce poznatků a podnětů od svých obchodních partnerů a — pokud byli úspěšní a bohatí — měli dost času třeba na přemítání o čemkoli, tedy
například o otázkách, jež budou později spadat do filosofie.
Ovšem bohatství těchto obcí lákalo také jejich sousedy, kteří na něm chtěli získat nějaký podíl, a proto byla maloasijská řecká města téměř neustále vystavena
různým formám nátlaku z východu (tedy z centra dnešního Turecka). Nejdříve se o jejich podrobení pokoušela lýdská říše. Kolem poloviny 6. st. př. n. l.
se to povedlo lýdskému králi, věhlasnému boháči Kroisovi. Určitou samostatnost si udržel pouze Mílétos.
Lýdové se sami museli bránit útokům z dálnějšího východu. V letech 591-585 př. n. l. bojovali s médským králem Kyaxarem. Boj skončil ve všeobecné panice
způsobené zatměním Slunce (tím, které předpověděl Thalés) smírem. Jako hranice mezi oběma říšemi byla stanovena řeka Halys.
Médskou říši však v polovině šestého století dobyl perský král Kýros II. Veliký, a dostal se tak do sousedství říše lýdské. Lýdský Kroisos se podle věštby
(„Překročíš-li řeku Halys, zničíš říši velikou.“) rozhodl překročit řeku Halys a skutečně zničil velkou říši — totiž tu svou — a sám padl do zajetí. Pro řecké
obce a potažmo řeckou filosofii tak vyvstalo obrovské nebezpečí.
Perská nadvláda
Peršané následně ovládli řecké osady v Malé Asii, přičemž jejich nadvláda byla mnohem tíživější než lýdská. Lýdští králové totiž podporovali řecký obchod,
protože z něj měli zisk ve formě daní. Také měli slabost pro vyspělou řeckou kulturu. Peršané však podporovali jim geograficky bližší foinické obchodníky.
Řecká města se s touto situací nedokázala smířit a r. 499 př. n. l. povstala proti perské nadvládě. Po počátečních úspěších bylo povstání potlačeno a jeho
centrum Mílétos roku 494 př. n. l. zničeno. Pomoc, kterou povstavším maloasijským osadám poskytla města z vlastního Řecka, především Athény
a Eritrea, se stala pro Peršany záminkou k útoku na Řecko, čímž dospíváme k proslulým řecko-perským válkám. Válečné události jistě ztížily či přímo
znemožnily filosofické tázání a snad i ony přispěly k přesunu filosofie do vlastního Řecka a do Athén.
Kulturní zdroje řecké filozofie
Po osídlení Iónie, tj. v 10. a 9. st. př. n. l. ještě nebyla řecká kultura příliš rozvinuta, a to ani řemesla ani výtvarná umění. Až kolem r. 700 př. n. l. dochází
k zásadním změnám, jež nastartovaly kulturní rozkvět.
Intenzivně se rozvíjel zahraniční obchod, tj. obchod s mimořeckými oblastmi. Iónové v čele s Mílétem byli zdatnými mořeplavci a dokázali obchodovat
v celém východním Středozemí. Kromě obchodu však byli také zvídaví a vstřebávali nové poznatky. Přitom se o Řecích říká, že v mnoha oblastech sice
vyšli z dědictví sousedních kultur, avšak pak je dokázali samostatně rozvinout a dovést mnohem dále (příkladem převzetí písma od Foiničanů, jež
Řekové podstatně vylepšili zavedením znaků pro samohlásky).
Babylónie — matematika a astronomie
Vliv nejbližších východních sousedů — Lýdů a Frygů — nebyl příliš silný, Řekové od nich přejali některé hudební motivy (viz např. Platónova Ústava III
398e-399a nebo Aristotelova Politika VIII 7, 1342a28-b33) a v hospodářské oblasti mince, které poprvé razili Lýdové kolem 600 př. n. l. Mnohem
významnějším zdrojem myslitelských podnětů byla východnější Babylónie, jež dosáhla svého vrcholu v 6. st. př. n. l. před vzestupem Persie. V ní Řekové
čerpali vědomosti matematické, astronomické a příběhy o bozích a o světě, ovšem je těžké určit míru získaných poznatků.
Příklad matematické inspirace přitom ukazuje, jak Řekové naložili s převzatými poznatky. Babylóňané pěstovali matematiku pouze pro praktické účely
a pojímali ji jako sbírku postupů k řešení každodenních problémů. Proto jakmile v ní dosáhli dostatečného rozvoje (snad už kolem r. 1600 př. n. l.), dále ji
nerozvíjeli. Neměli totiž zájem o abstraktní teoretickou rovinu matematiky. Řekové velmi pravděpodobně (lze to ovšem obtížně dokázat) praktickou
babylónskou matematiku převzali, avšak následně na tomto základě rozvinuli dvě odvětví čisté („teoretické“) matematiky — aritmetiku a eukleidovskou
geometrii a koncipovali základní metodologické postupy a pojmy jako axióm, teorém, definice, důkaz.
Podobný poměr se ustavil také v oblasti astronomie. Babylóňané nashromáždili hodně empirických dat a odhalili některé jednoduché zákonitosti nebeských
úkazů, avšak až Řekové dospěli k představě sférického kosmu a určení příčin kruhových pohybů na nebi (viz Platónův Tímaios a Aristotelův
spis O nebi). Ovšem otázka přenosu babylón-ských astronomických poznatků do Řecka je velmi nejasná.
Foinície — písmo
Část babylónského vlivu se k Řekům dostala přes Foiníčany. Ti byli vyhlášenými mořeplavci (viz „Fajákové“ v homérské Odysseii), a proto také úspěšnými
obchodníky. Řekové od nich přejali především písmo, z nějž po úpravách vytvořili svou alfabetu.
Egypt — výtvarná umění
Egypt představoval pro samotné Řeky (např. Hérodotos, Platón — opět Tímaios) pokladnici starověké moudrosti. Mnozí Iónové i další Řekové tuto zemi
navštívili v 7. a 6. st. př. n. l. jako obchodníci a žoldnéři, o mnohých filosofech se tvrdilo (ovšem ne vždy jsou tato tvrzení podložená), že právě v Egyptě
získali podněty pro vlastní myšlení či přímo svou moudrost (např. o Pýthagorovi či Platónovi). To je však problematická představa, neboť není zřejmé,
v čem by se mohli zrovna v Egyptě inspirovat. Tamější matematika a astronomie byly totiž na nižší úrovni než v Babylóně. A i když Hérodotos tvrdí, že
z Egypta se do Řecka dostaly představy o nesmrtelné duši a jejím stěhování, moderní badatelé takový vliv zpochybňují (viz Pýthagorovo pojetí duše).
Snad se z Egypta do Řecka dostaly aspoň medicínské znalosti.
Emancipace iónské kultury

Řekové tedy absorbovali četné vlivy z různých světových stran a v četných oblastech kultury. Snad jen v poezii pak nebyl cizí vliv nikdy
významný. Ílias a Odysseia vznikly na tradiční řecké látce asi v 8. st. př. n. l., ovšem vycházely ze starší ústní poezie (viz oddíl věnovaný Homérovi).
Všechny vlivy zapracovali řečtí umělci a myslitelé zcela organicky do vlastních děl a systémů, čímž vytvořili svébytnou a typicky řeckou kulturu,
jedním z jejíchž specifik je právě filosofie. Nesmíme však zapomenout na jeden důležitý domácí zdroj této kultury a v nemalé míře i filosofie samotné, jímž
je mýtus.
Mýtus
Chceme-li ukázat vztah filosofie a mýtu jakožto jednoho z jejích zdrojů a konkurentů, musíme si aspoň v obryse naznačit, čím řecký mýtus byl a jaký měl
význam pro Řeky. Začneme samotným slovem a podíváme se na jeho významy ve slovníku.
Μῦθος = slovo, řeč, rozhovor, vypravování, mínění, pověst, událost, bajka, myšlenka, rada. Podle K. Flosse první byl význam původně stejný jako
u slova λόγος, ale časem termín μῦθος nabýval významu „vymyšlená historie“, „pověst“, „legenda“, „pohádka“ – naopak λόγος byl chápán stále více jako
řeč rozumová a dokazatelná, tedy jeho význam se blížil pojmům „vědecké poznání“, „věda“.
/ Význam a obecná charakteristika mythů

Tedy báje či pověsti — co však bylo jejich obsahem a k čemu měly sloužit? S určitým zjednodušením lze říci, že mýty plnily pro nejširší publikum podobné
funkce, které bude mít i filosofie (ta ovšem nikdy nebude tak široce přijímána). Mýtus totiž kromě jiného odpovídal na otázku po vzniku světa a vkládal
do skutečnosti řád např. prostřednictvím výkladu o generacích bohů a héroů (viz oddíl o Hésiodovi). Z toho je zřejmé, že mýtus a filosofie mohou být
brány jako konkurenční výklady skutečnosti.
Mýtus však neplnil pouze poznávací funkci, ta dokonce není ani jeho hlavní funkcí. Mýtus je totiž v prvé řadě jakýmsi předlogickým uspořádáním a rámcem
veškeré lidské zkušenosti. To znamená, že člověk posuzoval všechno, co prožíval a s čím se setkal, ve světle mýtických vyprávění. Řekové měli
například za to, že olympští bohové, o nichž vyprávějí mýty, jsou s nimi důvěrně spojeni, a dokonce se přímo účastní lidského jednání. Mýtus vyjadřoval
samozřejmě přijímanou pravdu, bez níž by se člověk vůbec nemohl ve světě orientovat, protože by vše kolem něj bylo jenom chaosem, navršením
nesouvisejících, a proto nepřátelských věcí.
Z hlediska pozdějších filosofických výkladů je přitom důležité, že řecká mýtologie je naturalistická, vychází z přírody a z radostí pozemského života, jimž
jsou nakloněni i bohové. Bohové mají povahy podobné lidským a mají i lidské chyby. Nejsou všemocní ani vševědoucí, Osud stojí nad nimi (podle
homérské Íliady ani nejvyšší bůh Zeus nemohl v trójské válce zachránit své oblíbence, pokud jejich los na vahách osudu klesl k zemi). Právě kvůli těmto
nedostatkům a slabostem olympských bohů jim filosofové záhy upřeli status principu světa a jeho řádu.
/ Forma mythů
Jak mýtus „vypadá“, tedy jaká je jeho podoba, má-li plnit tyto funkce? Lze rozlišit dvě roviny:
a) Mýtus jako příběh o minulosti
Řecký mýtus vypráví o tom, co se — pro vypravěče i posluchače — skutečně kdysi odehrálo a co zároveň vytvořilo současný řád skutečnosti. (Řekové ctili
tradici a to, co bylo staré, bylo také posvátné. Proto byl posvátný i řád, který byl vytvořen ději a událostmi v dávné minulosti, neustále předávanými dalším
generacím v mýtických příbězích. A určitá část této posvátnosti se pak týkala i mýtu samotného.)
Jako příběh má mýtus slabou složku intelektuální, rozumovou, a proto nepodléhá rozumové kritice. Proto lze mýtus označit za „polosen mysli“.2 V mýtu se totiž
stejně jako ve snu nepozastavujeme před fantastickými jevy a ději. Člověk se až po probuzení diví, co všechno ve snu pozoroval a prožíval jako
každodenní samozřejmost. A přitom to bylo něco zcela nereálného a naprosto nemožného. V mýtu je tomu podobně, ovšem z mýtu se člověk ráno
nemůže probudit tak jako ze snu.
Na rozdíl od konkrétní teorie (např. teorie idejí) nejsou mýtické příběhy výtvorem jednoho konkrétního člověka. Vznikají anonymně, jsou dílem celého
kulturního společenství. Jejich utváření se spoluúčastní každý člověk, který mýtus poslouchá, a pak sám vypráví třeba svým dětem. Mýty jsou tak
předávány z generace na generaci, z otce na syna. Přitom se dětem předává i samozřejmá víra v pravdivost příběhů.
Přesto lze vyzvednout roli některých konkrétních osob při formování mýtu. Jelikož v tehdejším Řecku neexistovala kněžská kasta jako sociální vrstva, která by
zajišťovala vztah k posvátnému a božskému a která by dohlížela na utváření a uchovávání mýtu, stali autoritami pro mýtická vyprávění básníci,
především Homér a Hésiodos. A vzhledem k výše řečenému byli básníci autoritami také pro výklad skutečnosti.
b) Mýtus jako aktivní vykonávání kultu

Mýtus ovšem není jen vyprávěním o minulosti, nýbrž představuje i součást přítomného života. Jeho druhou základní formou totiž je náboženský kult.
V kultovním rituálu se opakuje původní mýtický děj. Cílem takového opakování je zajistit si přízeň přírodních sil, jako to učinil onen děj v minulosti. Jedná
se např. o kult plodnosti, který oslavuje znovuzrození přírody na jaře a který se váže k mýtu o Persefoně: Tato bohyně symbolizuje obilí a její matka
Démétér zemi, z níž obilí roste. Kultovní slavnosti na jaře vítají Persefonu, která podle mýtického příběhu přichází na dvě třetiny roku z podsvětí zpět mezi
živé (aby se na podzim zase vrátila do podsvětí).
Mýtus je tedy výsledkem neuvědomělé snahy člověka nekriticky porozumět přírodním dějům a zajistit si v jejich rámci příznivé podmínky pro vlastní přežití.
/ Filosofie a mythus
Zdroje filosofie v mýtu
Filosofie jakožto výklad skutečnosti může navázat pochopitelně spíše na vyprávění než na kult. Ale jak vlastně na mýtus navazuje?
Především přebírá předmět výkladu. Dobře to vidíme zvláště v Xenofanově vysvětlení kosmických a meteorologických jevů: Kde mýtus nachází bohyni Isis (tj.
duhu), tam je podle Xenofana jen oblak určitého typu (viz zlomek DK 21 B32). Xenofanés své vysvětlení formuluje výslovně v polemice s mýtickým
výkladem. Podobně postupuje i Platón, když odmítá tradiční mýtické představy o bozích, aby mohl vypracovat filosofičtější koncepci boha
(viz Euthyfrón 6a-c a zvláště druhá a třetí kniha Ústavy). Blízko k tomuto přístupu má zřejmě i Anaximenés, když bohy podřizuje přirozenému principu,
jímž je pro něj vzduch
Snad se filosofie inspirovala také mýtickým hledáním počátku a zdroje všech věcí, jehož mýtickou podobu reprezentuje nejlépe Hésiodos. Hésiodovu líčení se
pak blíží především poetická, ale už filosoficky koncipovaná kosmologie Parmenidova (viz zlomek DK 28 B13). Tento přístup snad vidíme v i mílétském
hledání počátků všech věcí.
Hned však upozorníme také na odlišnost filosofie od mýtu: Filosofické vysvětlení je rozumově či empiricky odůvodnitelné, často vychází ze všední zkušenosti
(zvláště u Míléťanů) a je založeno na dějích a silách obsažených v přírodě.
I tehdy, kdy se filosofie sama utíká k božským mocnostem (to bude v antice často, protože bude převažovat teleologický výklad skutečnosti), odmítá příliš
antropomorfní bohy řeckých mýtů a konstruuje dokonalého boha filosofického (Xenofanés, Platón, Aristotelés, stoikové).
Vztah filosofie k mýtu lze charakterizovat následovně:
Mají totožný cíl — vysvětlit skutečnost (případně určit člověku jeho úkol v rámci skutečnosti).
K cíli směřují rozdílnými cestami a prostředky — filosofie podává vysvětlení a argumenty, mýtus pouze neověřitelné a často evidentně vymyšlené příběhy.
Mají rozdílnou motivaci — mýtus pomáhá člověku v přežití a orientaci mezi věcmi, zatímco filosofické úsilí směřuje především k poznání skutečnosti (i když
samozřejmě poznání lidského úkolu je součástí tohoto úsilí).
/ Mýtus ve filosofii
Mýty byly některými filosofy ostře kritizovány (zvláště Xenofanem a Platónem, viz ale také poznámka níže), avšak trochu překvapivě se staly také součástí
některých filosofických výkladů. Filosofové využívali symbolického významu některých mýtických postav — např. Zeus či Erós (Afrodíta) se objevují
ve výkladu mnoha filosofů (namátkou u Hérakleita, Parmenida, Empedoklea, Platóna).
Výjimečně pronikl mýtus do filosofie ještě hlouběji, a to — ano, u velkého kritika mýtů Platóna. Platón se často dovolává těch nejobvyklejších mýtických
představ tam, kde dospívá na hranici lidského rozumu, zvláště při popisu osudů duše po jejím oddělení od těla. Pomocí obecně srozumitelného
a názorného mýtu se pak snaží přesvědčit o morálních pravdách širší publikum, jež možná nedokázalo sledovat předchozí rozumové argumenty.
S jiným — racionálně-kritickým — vztahem filosofa k mýtu se můžete seznámit v knížečce Palaifatos — O neuvěřitelných příbězích, Praha: KLP 2005.
Překladatelka Irena Radová v „Úvodu“ charakterizuje dvě typické interpretace mýtů — alegorickou (v níž patří mezi čelní zástupce také filosof — jeden
ze spoluzakladatelů epikúreismu Métrodóros z Lampsaku) a racionalistickou, jež se pěstovala v Aristotelově škole (s. ix-xi). Mezi významné představitele
racionalistického výkladu mýtů patřil právě také Aristotelův žák Palaifatos. Věcí, kterých si všímat – jednak jeho opatrného, ale i skeptického vztahu
k božskému působení (viz také „Úvod“, s. xiii) a jednak jistoty, kterou připisuje svému výkladu. Srovnejte tento druhý bod s přístupem jeho velkého učitele!
/Zdroje mythů
Abychom věděli, kde se můžeme s mýty detailně seznámit (kdybychom se chtěli pustit do detailního srovnávání s filosofií), představíme si jejich zdroje.
a) Ústní
Mýty se v prvé řadě předávaly ústním vypravováním (podobně jako se dnes vyprávějí dětem pohádky; odmysleme si ovšem dnešní vymoženosti — běžně
dostupné pohádkové knihy, pohádky v rozhlase, v televizi, v kině).
Tento zdroj je pro dnešní studium samozřejmě nedostupný.
b) Písemné
Teprve časem se mýtické příběhy dostaly i do psané podoby, a to zásluhou epických (Homér, Hésiodos) a dramatických (Aischylos, Sofoklés, Eurípidés)
básníků. Zvláště řecké tragédie až na výjimky zpracovávaly mýtologické náměty. Tato díla se — v případě tragédií aspoň zčásti — dochovala, a proto
z nich můžeme čerpat představy o tradiční řecké mýtologii.
Výklad o mýtu zakončíme stručným představením dvou nejvýznamnějších zdrojů mýtických představ, jejichž díla se dochovala až do naší doby — Homéra
a Hésioda.
Homér
Žil asi ve 2. pol. 8. st. př. n. l., v „temném“ období (charakteristikou „temné“ se rozumí nedostatek
pramenů pro toto století). O jeho osobě ani o jeho životě není nic známo, už v antice se o poctu být jeho
rodištěm přelo sedm míst. Tradičně je považován za autora dvou velkých eposů — Íliady a Odysseie,
ale hned ukážeme, že ani to nemůžeme o Homérovi tvrdit s jistotou.
Tyto eposy líčí hrdinské činy mykénské epochy (13. st. př. n. l.), avšak písemné podoby nabyly až
v 8. st. př. n. l. (To víme podle toho, že v básních jsou užity některé reálie typické právě pro toto
období — např. pohřeb žehem a běžné užívání železa.)
Líčení reálií však také prozrazuje, že Odysseia je asi o půl století mladší než Ílias, proto se moderní
zkoumání kloní k závěru, že eposy jsou dílem dvou různých básníků.
Jak jsme už řekli, eposy byly sepsány v 8. st. př. n. l., poté už v 6. st. př. n. l. za vlády tyrana
Peisistrata v Athénách došlo k jejich redakci, tj. jakémusi oficiálnímu uspořádání. Nám se však
fyzicky dochovaly teprve opisy ze středověku, tedy z doby téměř 2000 let po vzniku obou básní. Oba
eposy představují písemný záznam či písemné zpracování ústně podávaných veršů, jež šířili potulní
pěvci — aoidové. Ústní charakter se projevuje např. v používání fixních přívlastků jako „chytrý
Odysseus“, „rychlonohý Achilleus“ (to se totiž dobře pamatuje). K tomuto závěru se dospělo
ve 20. — 30. letech minulého století srovnáním s dosud živou ústně tradovanou epickou poezií
u jihoslovanských národů.
Homérské eposy a filosofie

a) Narážíme na předfilosofické užití některých pozdějších filosofických termínů (κόσμος, ἰδέα, πῦρ, αἰθήρ) — zkoumání jejich výskytů napomáhá odhalení
významu a zvláštností jejich pozdějšího filosofického užití.
Především však zde najdeme první popis celku (lidského) světa — „Achilleův štít“ (Ílias XVIII, 478-608).
Achilleův štít
Je dílem boha (Héfaista), tzn. následný popis je prezentován jako božský pohled na celek světa, ne jako pohled lidského ducha či rozumu. Štít má
kruhový tvar a jsou na něm zobrazeny čtyři pruhy soustředně umístěné kolem středového kruhu
Uprostřed:
Země, nebeská báň, mořská hladina — základní prostorové vymezení řeckého života.
1. pruh (kolem středu)

a) Město v míru: svatba, soud;
b) město ve válce: záloha, boj.
Na tomto pruhu Héfaistos zobrazil svět lidského soužití — jednak soužití podle zákona a řádu a proti tomu porušení zákona, řádu a uplatňování síly. Obojí patří
k lidskému společenskému životu.
2. pruh:
Venkovský život: orba, žně, vinice — obstarávání obživy, „rostlinná výroba“.
3. pruh:
Lvi přepadnou stádo, pastvina, tanec = „živočišná výroba“ — skot, ovce.
Druhý a třetí pruh představují člověka v přírodě, z níž získává obživu. Homér zřejmě spatřuje v takovém venkovském životě správné určení pro člověka,
protože popis obou pruhů končí tancem a zpěvem.
Na rozdíl od toho začíná popis městského života svatbou, tj. spojením lidí, pokračuje soudem, tedy rozepří a rozdělením, které je ještě urovnáváno podle
práva. Líčení pak končí válkou, v níž se nezachovávají žádná pravidla — dochází k přepadení ze zálohy. Homér sice přisuzuje vytvoření štítu bohu, ale
sám volí počátek, směr a konec popisu, a tím zřejmě prozrazuje své hodnocení znázorňovaných skutečností.
4. pruh:
Ókeanos, který tvoří okraj celého štítu, a objímá tak celý lidský svět.
Jak tento výklad „celku skutečnosti“ zhodnotit z filosofického hlediska?
Hésiodos
Hésiodos byl o něco mladší než Homér — žil asi kolem r. 700 př. n. l. a tentokrát známe i místo jeho pobytu — celý svůj život zůstal v Boiótii (území na sever
od Attiky). Vytvořil dvě velké básně — Theogonii a Práce a dni — a my si z každé z nich představíme jeden motiv, jenž bude později rozpracován
filosoficky.
Vznik světa a počátku

Výklad o vzniku podává Hésiodos v básni Theogoniá („O původu bohů“ nebo také „Zrození bohů“)
Proces plození pak pokračuje mnohem dále: Noc sama ze sebe zrodila Osud, Moranu, Smrt, Spánek, Sny, Hoře, Hesperidky, Moiry či Kéry (Klóthó, Lachesis,
Atropos), Nemesidu, Šalbu, Lásku, Starobu, Eridu. Ta zase zrodila Trud, Zapomenutí, Hlad, Žaly, Vřavy, Vraždy, Bitvy, Řeže, Spory, Hádání,
Nezákonnost, Zkázu, Přísahu.
Hésiodos tedy udává původ nejen všech „věcí“, ale také všech lidských vztahů, pocitů a činností. Všechno to spojuje božský původ a božský charakter
(všechno je potomstvem bohů, tedy samo bohem či božstvem), tedy popis vzniku všeho představuje vlastně jakousi božskou genealogii.
Je otázkou, zda to Hésiodos myslel doslovně jako reálnou posloupnost generací, nebo zda chtěl spíše naznačit jisté vztahy mezi jednotlivými
skutečnostmi, s nimiž se setkáváme. Tento druhý pohled asi bude užitečnější pro porozumění např. uvedenému výčtu potomků Noci — temnou noc si
přece běžně spojujeme s neblahými událostmi (proto Smrt, Morana či Nemesis, ale také bohyně sváru Eris a její potomstvo) a ještě samozřejměji je Noc
spojena se spánkem a se sny.
Pak můžeme říci, že Hésiodos odhaluje souvislost a jednotu všech skutečností lidského světa, a tedy jeho strukturu. V tom případě bychom měli najít
ty nejzákladnější a nejobecnější strukturní vztahy. Jsou vlastně popsány ve výše uvedených verších a lze je intepretovat tímto způsobem (opět podle
knihy Kratochvíl — Bouzek, Od mýtu k logu):
● Nejprve byl Chaos — propast, nestrukturovaná bezednost, protiklad a předchůdce kosmu, řádu. Pak se rodí Gaia a v ní Tartar, a pak Erós (toužící láska
po tom, co chybí). Dále se z Chaosu rodí Temnota (Erebos) a Noc. Potom se ze Země zrodí Nebe (Úranos), Noc a Erebos zplodili Aithér a Den. Takto se
z Chaosu postupně vyděluje lidský svět a jeho struktura — časová (Den a Noc) i prostorová (Země a Nebe). Především Země je pro člověka základní
oporou („pevnou půdou pod nohama“), vzhledem k ní se člověk orientuje a ona mu umožňuje, aby se nechal Erótem, toužící láskou, vést k tomu, co
potřebuje, aby mohl lidsky žít.
● Bohové jsou uspořádáni do tří základních generací:
o Gaia + Úranos (země a nebe — podle Kratochvíla mimolidská struktura, a to prostorová).
o Kronos + Rhea a Titáni (Prométheus) — do jejich éry náleží zlatý věk a zlaté plémě (viz níže) — struktura časová (Rhea znamená proud, navíc
Kronos pohlcuje své děti, což má být projevem sebevztažnosti časové struktury).
o Zeus + Héra — tato generace odpovídá napětím v kosmu i v lidské duši.
Theogoniá činí krok ke vzniku filosofie tím, že explicitně pojmenovává skutečnosti, které doposud byly jen pozadím mýtu (vznik země a nebe, dne
a noci). Tyto skutečnosti však nejsou ještě interpretovány a nejsou předmětem tázání: Chaos je jen kladen, není rozebírán, analyzován. Podle
Kratochvíla nejde o historii božských rodů, ale o „jevovou logiku“ zkušenosti božství, archaickou „fenomenologii“ vynořování řádu z Chaosu.
Theogoniá je nejstarším dochovaným pokusem o uspořádání božských vztahu. Pořádá také různorodé starší mýty a vytváří mýtologický systém (např.
tři generace bohů).
Patero pokolení
Ve své druhé velké básni, Práce a dny, líčí Hésiodos pět pokolení či „věků“ (stádií, fází): pokolení zlaté, stříbrné, bronzové, hérojské, železné. Básník jednotlivá
pokolení a věky hodnotí, a to z hlediska „kvality života“ (jak bychom řekli dnes) a z hlediska mravů. Nejlepší bylo a nejlépe se mělo první
pokolení — zlaté, pak zřejmě následují héroové (časově až na čtvrtém místě), poté druhé pokolení — stříbrné — a ještě horší bylo pokolení bronzové
ve třetím věku. Věk železný je dobou Hésiodovou a v ní se žije velmi zle, neboť:
̶ lidé jsou neustále vystaveni bědám, strastem a lopotě,rozpadají se rodinné vztahy, příbuzní se už navzájem nectí a nepomáhají si,
̶ spravedlnost přestává být hodnotou a vytrácí se mravnost ve vzájemném jednání.
̶ Ale když se Hésiodos lituje, že musí žít v tomto věku, říká něco, ve smyslu, kterým implikuje, že bude následovat další věk a další pokolení, které na tom
bude lépe.
Za zmínku stojí také skutečnost, že v této básni Hésiodos představuje morální a životní ideál zcela odlišný od ideálu homérských hrdinů — vrcholem
lidského života už není slavná smrt ve válce, nýbrž každodenní bohabojná práce.
Hésiodos a filosofie
Vysvětlení světa z jeho počátků nalezneme u Míléťanů, Anaxagory, Empedoklea, atomistů. Výklad o proměnách člověka či lidské společnosti podá později
Empedoklés, Platón a mnohem později Augustinus (v jeho výkladu se také objeví „věky“).
Hésiodos stejně jako Homér podává popis určitých zkušeností. Na rozdíl od Homéra přidává i jisté vysvětlení — vysvětluje vznik všeho jako proces
božského plození. To je ovšem vysvětlení v duchu mýtů, nikoli vysvětlení ověřitelné či vycházející ze zkušenosti, s jakým se setkáme třeba u Thaléta
nebo Anaximena. Podobně je tomu i u jednotlivých pokolení — stříbrné bylo vyhubeno přímo Diem a tentýž osud je ohlášen i pokolení železnému.
Především je ale třeba si všimnout, že tato pokolení nejsou vývojovými stupni jednoho a téhož „druhu“, nýbrž jakoby různými „druhy“, z nichž každý byl
vytvořen Diem. Hésiodovo líčení tedy nelze chápat jednoduše jako popis vývoje téhož subjektu, čímž se liší od jmenovaných filosofických následníků. Ani
tuto úvahu tedy nelze považovat za úvahu filosofickou.
Pojmy:
σοφία - moudrost, schopnost racionálně myslet, v řecku nejvyšší hodnost
φιλοσοφία - láska k moudrosti/zájem o filozofii, touha hledat odpovědi na otázky existence a chápat skutečnosti
ἀρετή - ctnost - odkazuje na vlastnoti které jsou dobré a důležité pro dosažení nadmateriální hodnosti,
kardinální - základní a důležité ctnosti (spravedlnosti, rozvážnost, statečnost a odvaha) x technické ctnosti - spojené s konkrétními aktivitami
ἡδονή - radost/potěšení - jedna ze zákldních lidských potřeb - filozofové se zabývali tím jak dosáhnout této blaženosti/štěstí
τύχη - štěstí/osud - koncept něčeho, co je mimo lidskou kontrolu/předurčeno
τιμή - cena/hodnota - př. Aristoteles - hodnota je dána praktičností a užitkem x Platón - hodnota je dána pravdou a dobrem
παιδεία - vychování/vzdělání - proces formování charakteru a rozvoj schopností - důležté pro dosažení moudrosti a ctností (Platonovo ideální město a ideální
výchova)
ζήτησις - hledání/zkoumání, otázky jakým způsobem hledání provádět a co je jeho cílem
σκέψις - úvaha/myšlení - proces poznávání pomocí myšlení. jak funguje myšlení a co je jeho cílem
προσοχή - pozornosti/vnímání - schopnost zaměřít se na něco konkrétního
θεραπεία παθῶν - léčba - spojovaná s medicínou. Platón - cílem léčby je obnovení zdraví a duševní rovnováhy x Aristoteles - odstranění příčiny choroby
ζωή - život/bytí - koncept existence lidkých bytostí a jejich podstatou
βίος θεωρητικός / πρακτικός / ἀπολαυστικός / κερδαστικός - způsoby života
teoretický - zaměření na poznání - chce dosáhnout moudrosti
praktický - zaměřený na práci
zaměřený na zábavu/rozkoš - snaží se dosáhnout uspokojení a radosti pomocí zábavy..
zaměřený na zisk a prospěch - snaží se dosáhnout úspěchu a bohatství obchodem etc.
φύσις - příroda/původ - jaká je podstata věcí a jevů (Aristotelova přirozená podstata/vlastnost věcí)
ἦθος - charakter/mravní vlastnosti - otázky co je dobrý a špatný charakter, jak se formuje..
θεωρία - teorie/poznání - koncept teoretického poznání a zkoumání skutečností
Druhán hodina - Sedm mudrců
- Nevyjádřitelnost slova λὀγος → neznamená slovo v dnešním slova smyslu. Řekové ve svém zápisu neoddělovaly slova mezerami slova a je možné, že je
jako samostatné jednotky v zápisu nevnímali. Slovo logos má významy jako rozum, příměr, smysl, význam,
-
- Další politický a hospodářský rozvoj obce → rozvoj filosofie (+společenské lyriky)
Sedm starověkých myslitelů, kterým je přisuzována téměř bájeslovná moudrost. Sedm mudrců vystupuje vždy v počtu sedmi kvůli své symbolice, ačkoli v
odlišném složení – symbolické číslo sedm zřejmě ze sumerské tradice „sedmi ochranných duchů“. Nejstarší dochovaná zmínka v Platónově dialogu
„Protagoras“??
Thalés z Milétu
Solón
Pittakos z Mytilény
Bias z Priény
Periandros – tyran v Korinthu (rodina Kypselovců)
Kleubúlos z Lindu
Cheilón ze Sparty – je mu přisuzována militarizace Sparty
Anacharsis – Skyt,
Epimenidés
Mysón z Chén
…
Jejich moudrost zachována zpravidla v mudroslovných výrocích – jsou těmto mudrcům připisovány, ačkoli se může jednat o pozdější shrnutí jejich
moudrosti/dřívější mudroslovnost.
Solón
Athénský politik, archont + autor athénské ústavy. Po sestavení nových zákonů a řadě demokratických reforem se vzdal úřadu. Jeho společenská lyrika užívána
jako vzor pro děti, které se jí učili nazpaměť → tradování politických myšlenek další generaci.
„Ničeho příliš“
„Učiň si vůdcem rozum“
Člověk nemůže být považován za šťastného, dokud nezemře (z anekdotického vyprávění o setkání Solóna a Kroisa, lýdského krále) – ten se považoval za
nejšťastnějšího člověka, ale to mu Solón vyvrátil udáním příkladů šťastných mužů, o kterých lze prohlásit, že byli šťastní, protože jsou již po smrti – vždy se
může přihodit neštěstí.
Člověk má vrstvu [etakos] = mravní vrstva ([etaké] = poměrně proměnlivá – daná??
Pojmy :
καλοκαγαθία - dobrota/dobročinnost (literally ze slov krásný a dobrý) - vlastnost, která je spojovaná se ctnostmi jako je spravedlnost, rozumnost, štědrost etc. -
dosažení štěstí
ἀπορία - nejistota/nevědomost - důležitý stav v procesu poznávání (pravdy) - vede k hlubšímu zkoumání věci
ἄγνοια - neznalost - žádné informace o dané situaci - snaha o překonání
ἐπιστήμη - věda/znalost - soustava infomací a poznatků získaních pomocí racionálního myšlení
ἐμπειρία - zkušenost - soustava informací a poznatků získaných pomocí zkušenosti a činnosti a pozorováním
ἀμηχανία - bezmoctnost/neschopnost - stav kdy člověk nemůže nijak ovlivnit dění - překážka v dosažení cíle
ἐπιστήμη θεωρητική / πρακτική / ποιητική - pojmy se vztahují k vědě a znalostem
teoretická / praktická / tvůrčí věda
ἀρχή - počátek/základ - základní prvek věci/myšlení..
αἰτία - příčina/důvod - prvek který vyvolává/zdůvodňuje jednostlivé jevy
ὁμοίωσις τῷ θεῷ - přiblížení se k bohu - proces/cesta k přiblížení se k bohu, respektive k jeho ctnostem a vlastnostem
ἀθανατίζειν - nesmrtelnost
τὰ θνητὰ φρονεῖν - uvažovat o pozemských/pomíjivých věcech/záležitostech - materiální věci a pozemské radosti
πέρας - konec/cíl - to k čemu se snaží člověk dostat, účel lidského života
Třetí hodina - Ionští myslitelé
Thales
Iónští myslitelé
Vhodné podmínky v obchodních osadách:
▪ materiální blahobyt
▪ styky s jinými kulturami (Sardy, Pont, Egypt…)
Styky mezi Milétem a kolonií Naukratis na nilské deltě (velmi pravděpodobné, že Milétští myslitelé Egypt navštívili/navštěvovali (Egypt pokládán za
studnici řecké vědy – považován za nejstarší kulturu)
▪ kulturní a slovesné tradice homérských eposů (vystupuje se zřejmě z podobného genealogického postupu jako u Hésioda v Theogonii).
Pro Mílétské myslitele typická praktická všestrannost a obratnost (inženýři, státníci, filozofové…)
Předpoklad jediné prvotní látky, jejíž vyčlenění bylo nejdůležitějším krokem každého systematického výkladu skutečnosti → φισικοί = přírodozpytci/přírodní
filosofové → podle Aristotela charakterizováni jako ti, kteří uznávali pouze (nebo především) jednu z jeho čtyř příčin (Aristotelovské terminologie), příčinu
ve smyslu látky (řada myšlenek přírodních filosofovů je takto Aristotelem zredukována či desinterpretována).
Obecná charakteristika
▪ pozorování meteorologických a biologických jevů
▪ z pozorování vytvářena přesvědčení → společný základ či počátek
▪ pralátka není zatížena řeckým mýthem, lepší označení jako racionální, založená na hledání přirozených principů skutečností
▪ označováni většinou za „hylozoisty“ – problematiky je složitější
- jako první se pokouší o racionální popis povahy světa

- intelektuální zvídavost a nespokojenost se starými mytologickými výklady
- systematický fyzikální výklad přírodních fenoménů
- mnohostranná obratnost
- Arché
- teoretičtí badatelé o přírodě
- Egypt = studnice řecké vědy, časté návštěvy
- Milét
- Tháles z Milétu, Anaximandros, Anaximenés = pracují s předpokladem jedné prvotní látky, která je v základu světa
- genetický a genealogický přístup k přírodě
- podobné Hesiodově Theogoni
- Herakleitos z Efesu
- látkový monismus
- základní substance
- Xenofanes
- z Kolofonu, ale nepatří k žádné ze škol
Thálés
Pověst o Tháletových foinických předcích (jeho rodina pravděpodobně ne plnokrevně semitská, ale původem Kadmejští z Boiótie – Thálés pravděpodobně původem
Řek jako většina Miléťanů) měla podpořit obecně rozšířenou teorii o východním původu řecké vědy. (+ Thálés zřejmě Egypt navštívil/pobýval tam). Chápán jako
traditor blízkovýchodních tradic.
Pravděpodobně sám nic nenapsal – o tom hovoří již starověcí učenci.
̶obecně mudrc – předpokládá se, že tradoval předovýchodní poznání
̶inženýr
̶geometrik; matematické objevy – spousta empirických měření, ale zřejmě neformuloval příliš teorií
̶astronom; výpočet zatmění Slunce + nepravidelná perioda slunovratů → na základě přístupu k Babylonským záznamům (kněží měřili částečná i úplná zatmění Slunce
+ cyklus slunovratů, kde může dojít k zatmění)
→ Thálés stanovil, že v rozmezí určitého roku dojde k zatmění
o definoval Malou medvědici + upozornil na užitečnost v mořeplavbě
„Poznej sám sebe“
Thálétova kosmologie
Země plave na vodě (představa značně ovlivněna raně řeckými polomytologickými, genealogickými tradicemi – myšlenka, že Země pochází z vody obsažena už u
Homéra + tradice Předního Východu, Egypta)
̶ raná předovýchodní koncepce Země vyvstávající z původních vod.
̶ Mezopotámie: Apsú a Tiámat jako prvotní vodstva – x Marduk → rozdělení Země a nebe
̶ Egypt: Země je plochá a spočívá jako miska na vodě → nebeská várka pluje nad, poté ji také podplouvá
̶ Řecko: řeka Ókeános, která obepíná Zemi
Indoevropský původ Řeků – tyto kosmogonické představy tedy zřejmě nepochází z vnitrozemské domoviny indoevropských kmenů → podobným
kosmogonickým představám vděčí řecká kultura zřejmě předovýchodním mytologickým tradicím.
Počátkem všech věcí je voda – o bližších Tháletových myšlenkách na vodu však není nic známé, je možné, že fakt, že svět vzešel z vody, neznamená, že Země a její
složky jsou nadále vodou, nebo některé složky vody jsou v nich obsaženy. Mohl se domnívat, že svět pochází z neomezené expanze prvotní vody, že Země na této
vodě stále plave a že je stále odpovědná za určité přírodní jevy, aniž by se musel domnívat že náš hmotný svět a lidé jsou vytvořeni z vody. Takové pouto nemusel
domýšlet, ale klidně mohl – chybí přesná představa o tom, jak jsou věci s vodou spjaté.
*Podle Aristotela uváděl Thálés fyziologické důkazy, podle směru myšlenek Thálétových následovníků pravděpodobně předkládal důkazy meteorologické.
Duše je pro Tháléta zdroj pohybu. Duše pokládána za zdroj vědomí a života – u Homéra (podle archaické řecké tradice) sestupuje duše do Hádu jako pouhý stín
kvůli odloučení od těla, kde již nemůže působit život a pohyb → animismus u primitivních kultur (stromy, řeky jsou živé kvůli zdánlivé schopnosti hýbat samy
sebou a proměňovat se) – u Tháléta nalézáme stopy po tomto nefilosofickém animismu – způsob myšlení v řecké mytologii, jehož kořeny jsou hlubší, než je
úroveň artikulovaného myšlení.
Thálés posouvá těžiště kosmogonických představ od bohů, které si můžeme pohněvat, k přírodním silám a principům, které hýbou světem. Obecně opouští od
mytických formulací.
Vše je plné bohů → svět jako celek projevuje schopnost působit změnu a pohyb – tato schopnost pro svou trvalost, rozsah a proměnlivost považována za božskou –
svět za ní musí vděčit přítomnosti jakési nesmrtelné ψυχή.
(→ Thálés připisoval život také magnéskému jantaru) → všechny věci jsou prodchnuty jakýmsi životním principem, celý svět je jakýmsi způsobem živý, proto není
nutné přírodní změny vykládat (?)
→ *hylozoismus
a. Předpoklad, že naprosto všechny věci jsou živé
b. Víra, že svět je proniknut životem, že na první pohled neoduševnělé části duši mají (u Thaleta pravděpodobně ne zcela)
c. Tendence pojímat svět jako celek jako jeden živý organismus
● nejstarší
● počátek 6.století př. n. l.
● státník a inženýr, astronom = mnohostranná obratnost
● symbolem matematické a geometrické vynalézavosti (αντροποσ Θαλες )
● předpověděl zatmění Slunce - 585 př. n. l.
● objevil zatmění Slunce a nepravidelnou periodu slunovratů , a rovnodennosti
■ podle slunovratů může docházet k zatměním slunce na některých místech
Matematické objevy
- připisuje se mu vymyšlení nejjednodušší možná metoda měření pyramid - pravděpodobně se ji naučil od Egypťanů - (délka pyramidy
má k délce jejího stínu stejně daleko jako má výška jakéhokoli svislého měřitelného předmětu k délce jeho vlastního stínu ve stejnou
denní dobu )
- věta o podobných trojúhelnících - prostředek k měření vzdálenosti na moři
- musela být známa výška pozorovatele nad mořskou hladinou - theodolit, dvě tyčky a otáčející se hřebík
- průměr půlí kružnice
- úhly při základně rovnoramenného trojúhelníku jsou stejné
- vertikálně protilehlé úhly jsou stejné
- prováděl rozmanitá empirická měření - ale nemusel nutně formulovat geometrické teorie - pouze odhad
- Thales pravděpodobně žádnou knihu nesepsal, jeho současníci tvrdili, že nikdy žádnou jeho knihu nečetli, a pokud mu přisuzovali autorství jednalo se o
sporná tvrzení - nešlo je dokázat
- jeho dílo chybělo v alexandrijské knihovně - což mohlo a nemuselo znamenat, že nic nenapsal
Kosmologie
- Země plave na vodě (podobně jako kus dřeva)
- pravděpodobně ovlivněn Předním východem - v Egyptě je vnímána jako plochá, vroubená miska, která plave na vodě a zaplňuje
nebe; i Babylonem
- dozvídáme se o ní od Aristotela - může se jednat o jeho vlastní interpretaci Thaletových myšlenek
- argument : Pevné věci nespočívají ve vzduchu, ale leží na vodě, tedy Země musí plavat na vodě)
- sporné - Thales by musel najít něco co podpírá vodu, která podpírá Zemi
- Thales pravděpodobně zastával myšlenku, že to co je pod Zemí je tak hluboko, že není třeba takový problém řešit (stejně tak
přemýšlela většina lidí 6.století a Homér)
- Myšlenka Země plavající na vodě měla vyřešit otázku, co vlastně podpírá Zemi
- počátkem všech věcí je voda
- počátek - původní konstitutivní látka věcí, která přetrvává jako podklad, do které věci zaniknou
- je možné, že Thales Země pochází z vody - že z ní tuhne
- nemusel ale nutně myslet, že Země a její složky jsou vodou, že i nadále mají k vodě vztah (kromě toho, že na ní Země
plave)
- je možné předpokládat, že Thales se domníval : Že tento viditelný svět je ve své rozvinuté podobě v nějakém smyslu voda
- Thales se také mohl domnívat, že svět pochází z nekonečné expanze prvotní vody, na níž stále (Země) plave a je dále odpovědná za
některé přírodní jevy (= voda by pro něj znamenala apeiron - což by znamenalo, že je bezmezná, tedy její rozsah je neurčitý nikoliv
nekonečný )
- což by znamenalo, že vše na Zemi je skutečně z vody, nebo že jsou formou vody
- Anaximenes se domníval, že vše je ze vzduchu (Tháletův pokračovatel)
- Thales si představoval celek světa jako živý nebo oduševnělý
- Duše byla považována za zdroj vědomí a života - i když byla spojována s dechem, krví či s míšní tekutinou
- duše je zdrojem našeho pohybu a života
- pokud omdlíme, duše se schová nebo ztratila své schopnosti
- pokud zemřeme duše odchází pryč (dle Homéra k Hádovi )
- Zdánlivě neživé předměty mají duši a jsou živé, jelikož mají schopnost se pohybovat - stromy,...
- “Vše je plné bohů”
- bohové - nesmrtelní, věčný život a neomezená moc; proto mají přístup k oduševnělému i neoduševnělému světu
- svět jako celek projevuje moc působit změnu a pohyb - tento projev není zcela lidský, pro svou trvalost, rozsah a proměnlivost je
považován za projev božský
- za tuto moc svět vděčí přítomnosti nesmrtelné ψυχε
- svět je jakýmsi způsobem živý - tento předpoklad sloužil i ostatním přírodním filosofům = hýloizmus - 3 různé myšlenkové postoje:
a) předpoklad, že naprosto všechny věci jsou tak či onak živé
- vnímána jako extrémní, ale v řeckém prostředí možná forma
b) víra, že svět je protknut životem, že mnohé jeho části, které se zdají být neoduševnělé jsou oduševnělé
- je nejblíže Thaletově víře
c) tendence pojímat svět jako celek, jako jediný živý organismus bez ohledu na strukturu
- přítomna ve starém genealogickém pohledu na dějiny světa
Čtvrtá hodina - Anaximandros, Anaximenes

Anaximandros
Víra v neomezenost vzduchu – interpretační obtíže. První, o kom víme, že se pokusil o souhrnný a podrobný výklad všech aspektů světa lidské zkušenost.
Méně informací než u Thaléta, ale filozofové se znali – žák/kolega, zřejmě o něco málo mladší než Tháles, jeho akmé spadá pravděpodobně do doby vlády
Polykrata na Samu.
zprávy o nálezech či výtvorech – gnónóm (primitivní sluneční hodiny) na cestě do Sparty
dle tradice byl prvním, kdo vytvořil mapu světa, sestrojení modelu nebeské sféry
napsal filosofický spis –Περὶ φὐσεως – Aristoteles ho měl v ruce, poté výtah z jeho díla => dochování v minimální míře
Ἂπειρον = neomezené
S Thaletem sdílel předpoklad, že za vznikajícími a zanikajícími věcmi stojí společný trvalý a stálý počátek. Počátek je však něco jiného než čtyři klasické prvky
→ soustředil se mimo jiné i na abstraktní motivy, nikoliv jen na to, co sám pozoroval
Argumentace, Aristoteles – proč apeiron?
Charakteristika dvou důvodu, proč jeho předchůdce vedlo k tomu, že počátek musí být něco neomezeného
fyzikální – předpoklad, že něco vzniká a zaniká z jednoho počátku, vše vzniká a zaniká permanentně, tudíž počátek musí být něco neomezeného,
nevyčerpatelného
dialektický = vychází z významu slov – počátek je to, co z jiného počátku nevychází; vše, co je omezené, musí nutně začínat u své meze → proto je počátkem
něco neomezeného.
Epické homérské formule snadno pronikaly do archaické prózy → v jednom úryvku se dovídáme, že obklopující látka „je božská; neboť je nesmrtelná a
nezničitelná, jak tvrdí Anaximandros a většina badatelů o přírodě“.
Problematika čtyř tradičních živlů → tvrzení, že při neomezenosti počátku nemůže existovat jeho protiklad, a tudíž živly nepřicházely v úvahu (oheň X voda)
Co je to apeiron?
Aristotelova spekulace:
střední hustota této látky na škále čtyřech živlů → odlišná látka
rozvážná směs všech čtyřech prvků, jsou v ní obsaženy a neutralizovány všechny jejich charakteristické vlastnosti
→ základem věcí není žádný z vnímatelných prvků, je to něco jiného, ale zároveň je to něco, co je s vnímatelnými prvky spřízněno
Hýlozoistické pozadí apeironu, předpokládá tedy nejen fyzikální vlastnosti → oživenost počátku/ apeiru/ souvisí se vznikem světa z něho dle Aristotelovi Fyziky
je apeiron nesmrtelný a nezničitelný, tudíž mu přidává božské vlastnosti
Apeiron a svět
vzniklé jsoucí z nutnosti i zaniká
základem všeho pro obě roviny [οὺρανοί = vesmíry] i [κόσμοι = světy] + na úrovni jsoucen → všechny věci zanikají do toho, z čeho vzešly
„…nekonečno nemá počátek … ale zdá se, že je počátkem ostatních věcí…“
apeiron je pohyb pro sebe samo, z jeho pohybu vznikají jednotlivá jsoucna
při vzniku světa je podstatné vyčlenění protikladů (teplého a studeného) → charakteristika jednotlivých věcí na světě
„…Zánik jedné věci je vznikem jiné věci a veškerenstvo je přitom omezené…“
→ Anaximandrův postoj k fyzikální změně – neexistuje žádné plýtvají. Protikladné substance si navzájem platí pokutu za vzájemné zasahování. Výraz
ἀλλήλοις značí, že k odplatě dochází navzájem mezi zúčastněnými činiteli, jež jsou podmětem věty. Užívá právní metafory z lidské společnosti: převaha
jedné substance na úkor jejího protikladu je „bezpráví“, reakcí na ně je znovunastolení rovnosti prostřednictvím uloženého trestu (zajištěna kontinuita i
stabilita přírodní změny). Bezpráví musí být bezvýhradně potrestáno (setkáváme se s pojetí nevyhnutelnosti odplaty již u Solóna).
Věci, které se navzájem dopouštějí bezpráví, si však musejí být rovné, sice odlišné, ale korelativní → takovými věcmi jsou zřejmě protikladně substance, které
vytvářejí diferencovaný svět.
Vytvářením protikladům – podstatné stadium kosmogonie. Anaximandros zřejmě neobjasnil přesně vztah mezi vydělenými protiklady a Neomezeným
jsoucnem. Také je pravděpodobné, že neznáme také přesnou charakteristiku těchto protikladů, jednalo se pravděpodobně povahou o jakési síly.
O víru se u Anaximandra nehovoří, pouze u Aristotela – vymezuje se proti jiným přírodním filozofům a říká, že „Země u něho setrvává uprostřed díky
rovnováze, a nikoli díky působení „sil“ → je možné, že co se na prvním místě Anaximandrovy kosmogonie vydělilo z neurčita, byl vír. Anaximandros
nevytváří vznik prostřednictvím proměny prvku, nýbrž oddělováním protikladů skrze věčný pohyb.
Přesvědčení o dlouhodobé stabilitě založené na rovnováze či symetrii prvků,
není ale věčné, poněvadž svět zase zanikne, na vyšší úrovni je stálost zaručena apeirem. Výkladový princip v mnoha oblastech – kosmogonie, kosmologie,
biologie, meteorologie. Jeho myšlení nemělo na pozdější vývoj řecké filosofie zásadní vliv.
- žák a nástupce Thaleta

- počátkem všeho je neurčito, nevymezoval, že se jedná o vzduch, vodu nebo jiný základ
- přinesl do Řecka (nevynalezl ho jak tvrdí některé prameny) gnomon = astronomický nástroj, který pomocí stínu ukazuje polohu slunce
- nakreslil mapu Země a moře, zhotovil nebeský globus
- objevil, že Země leží uprostřed, ukazatele hodin a představil základy geometrie
- pokusil se o souhrnný a podrobný výklad všech aspektů světa lidské skutečnosti
- Apeiron - neurčito / nekonečno
- Anaximandros ho nijak nedefinoval ani neanalyzoval - jedná se až o pozdější výklady
- tato přirozenost je věčná a nestárnoucí, objímá všechny světy
- generativní látka / substance
- synonymem pro počátek
- neomezená přirozenost, z které vznikají všechny vesmíry a světy v nich
- to z čeho pochází znikání jsoucích věcí a do čeho směřuje jejich zanikání - podle nutnosti
- αρχε = počátek nebo zdroj, použito jako speciální termín pro generativní substanci
- nemůžeme si ale být jisti, zda byl v této době pojem nekonečnosti vnímán - ne dokud Zenon a Melissos nepoložili otázky souvislé
rozprostraněnosti a souvislé dělitelnosti
- Xenofanes tvrdil, že Země sahá dolů ‘ες απειρον = neomezeně, tedy za hranice lidské představivosti nebo vnímání = i takto lze pochopit
nekonečnost apeironu
- 2 teorie o původu Apeironu :

1. apeiron je tvořen protiklady - protiklady se vydělují z jednoho v němž jsou obsaženy (vyděluje se jedno ze směsi)
- to co má být mezi prvky je nekonečnem - prvky jsou vůči sobě navzájem protichůdné(vzduch je studený, voda vlhká, oheň teplý),
proto kdyby jeden z nich byl nekonečný zničil by ostatní
2. také ale můžeme apeiron chápat jako substanci, která je mezi 2 prvky - obvykle mezi ohněm a vzduchem nebo mezi vzduchem a vodou
- pohyb je věčný a dochází při něm ke vzniku vesmíru

- ve světě neexistuje žádné plýtvání - protikladné substance si navzájem platí pokutu za vzájemné vztahování = nic nevzniká a nic nezaniká
- pokud bylo nekonečno chápáno jako božské - jelikož ovládání a obklopování je na sobě nezávislé, ale pravděpodobně ze sebe plyne
- hovoříme o předpokladu cílevědomé činnosti :
1) metody řízení na základě obklopování :
a) neurčito brání další expanzi rozrůzněného světa (všech věcí)
b) napravuje plýtvání plynoucí z existence změny ve světě
2) metody řízení na základě imanence (= zahrnutosti, obsaženosti) ve všech nebo některých věcech
a) jako hybná nebo oživující síla
b) jako princip / pravidlo nebo zákon změny
3) díky způsobu, kterým započal svět = byl opatřen trvalým pravidlem nebo zákonem změny
- toto tvrzení je nejpravděpodobnější pro připisování Anaximovy
- vládu nad všemi věcmi vykonával zákon odplaty mezi protiklady
- takový zákon začíná působit v okamžiku, kdy se v apeironu objevily protikladné substance
Protiklady
- pravděpodobně odvozeno pozorováním střídání ročního období
- převaha jedné substance na úkor jejího protikladu je bezpráví
- reakcí na bezpráví je vyrovnání (přestupník a oběť) - přestupník je zbaven části své původní substance a ta je předána oběti = obět je
přesycena (vlastní substance + substance přestupníka) = obět se tímto dopouští zločinu na původním přestupníkovi
- tímto je zajištěna kontinuita i stabilita přírodní změny
Nesčetné světy
- nekonečně rozlehlá přirozenost, ve které vznikají všechny vesmíry a světy v nich
- není jisté, zda s tou teorií přišel An. nebo se jednalo o chybný výklad
- nebeská tělesa pokládal za otvory v ohnových prstencích
- neexistoval důvod si myslet, že když tento svět zanikne nahradí ho jiný
- Theofrastos chápal An. světy jako postupné i současné
Kosmologie
- 3 rysy An. kosmologie
- teorie, že Země je obklopena množstvím, možná nekonečným, prstenců nebeských těles
- teorie, že Země vysychá - součástí teorie o cyklických změnách na zemském povrchu
- vzájemné interakce substancí v rámci světa
- co se vydělilo z neurčita byl vír, který stahoval vše objemné ve vesmíru k sobě - tedy Země musí být středem
- celé neurčito se nacházelo ve vířivém pohybu
- tvrdí, že Země setrvává v klidu, jelikož není možné, aby to co je ve středu a je všude stejně vzdálené od okrajů, pohybovalo
- Země se volně vznáší v prostoru a nic ji nedrží - ale zůstává nehybná a stejně vzdálená ode všeho
- Tvar Země se podobá sloupovému dříku - lidé žijí na jeho vrcholu
- Země se nachází uprostřed prstence nebeských těles
- rozešel se s lidovou myšlenkou, že Zemi musí něco podpírat
Nebeská tělesa
- vznikají jako kruh ohně - oddělila se od ohně a jsou obklopena vzduchem
- píštělovité průduchy, v nichž se ukazují nebeská tělesa - takto vzniká zatmění, průduchy se ucpou
- prstence se skládají z ohně obklopeného vzduchem - z každého otvoru v každém z nich vychází oheň jako z trysky měchů
- Zatmění a lunární fáze jsou způsobeny úplným nebo částečným ucpáním
- matematický základ světa - což mohlo ovlivnit Pythagoru
Zoogonie a Antropologie
- původ zvířat a lidí
- zrodily se ve vlhku a byly obaleny ostnatou kůrou - když dosáhli vyššího věku vystupovali na sušší místa - kůra praskla a oni žily krátký čas jiným
způsobem života
- člověk se zrodil z bytostí jiného druhu - jiné bytosti se brzy živí sami, ale člověk musí být kojen dlouhou dobu = nemohl by tak dlouho přežít
- lidé byli původně podobní rybám - narodili se v nich a byli jimi živeni jako žraloci, a když byli soběstační vystoupili z nich a usadili se na zemi
Anaximenés
O jeho životě moc zpráv nemáme, napsal také filosofický spis. V r. 525 BC, kdy zemřel, končí filosofické myšlení „mílétské školy“
- žák Anaximandra
- Arché
Άήρ = vzduch
Také se domníval, že počátek musí být neomezený. Odmítl však Anaximandrovy abstraktní spekulace, za prvek počátku zvolil něco vnímatelného. Vzduch je
proměnlivý, snadno se mění na jiné věci, a proto z něj mohou vzniknout (fysikální důvod). → existence plynných, kapalných a pevných látek na základě
rozdílné komprese jediné látky (tj. vzduchu). Jako příklad mu mohla sloužit vzájemná přeměna vody, ledu a páry.
teplo spojeno s rozšiřováním – chladno se stlačováním/zhušťováním → na základě toho sestaveno následující schéma
oheň (zředění) ← vzduch → (zhuštění) vítr → oblak → voda → země → kámen
souvislost vzduchu a dechu (objímají celý svět)

vzduch je pohyblivý => ukazuje na argument, že počátek musí být pohyblivý, aby se jím dal vysvětlit počátek všeho ostatního
vzduch je imanentní, proměnlivý a pohyblivý (=> odmítavá reakce pozdější řecké filosofie: [1] Parmenidovo pojetí jsoucna, [2] Aristotelovo rozlišení příčin)
Vzduch a vznik věcí – zřeďování a zhušťování

Teplo a chlad jsou výrazem hustoty vzduchu (hustější je chladnější) + existuje nějaký prostřední stav.
Empirický základ tohoto tvrzení – foukáním si ochlazujeme popáleniny, dechem si zahříváme zmrzlé ruce
Podle Anaximandra je nejchladnější kámen, poněvadž se nachází na konci škály. Věci na této škále jsou rozdílné pouze kvantitativně (zředěním kamene
vzniká opět oheň) => dovršení milétského myšlení, že všechny věci mají stejný počátek
=> Platón myšlenku o vzájemné přeměně živlů procesem zřeďování a zhušťování popisuje ve svém Timaiovi
Vzduch a vznik kosmu:

Slunce stejně jako Měsíc či hvězdy vznikli ze Země, Slunce je schopno pohybovat se na základě dostatečné teploty. Země je plochá a je nadnášená
vzduchem. => když vše ostatní vzniká ze země, která je nadnášená vzduchem, tak má celé uspořádání vesmíru počátek ve vzduchu
Kosmologie a meteorologie
V kosmologii se uplatňuje motiv vzduchu a pohyb Slunce i jiných nebeských těles kolem Země. Spolu s Anaxagorem a Démokritem tvrdil, že příčinou
nehybnosti Země je jejích plochost (Aristotelés)
Pohyb existuje od věčnosti; říká, že když se vzduch stlačoval, vznikla nejprve Země, a to velmi plochá; proto se také, což je pochopitelné, vznáší na vzduchu
... [Pseudoplútarchovy Stromateis]
Meteorologie
Základem jevů je vzduch/ vanutí [πνεῦμα]
„Blesk vzniká, když se mraky rozestoupí silou vanutí, neboť jejich rozestoupením vzniká svítivá a ohnivá záře. Duha se rodí ze slunečních paprsků, když
dopadají do nashromážděného vzduchu. Zemětřesení vzniká, když je země příliš změněna ohřátím a chladnutím.“ [Hippolytos, Refutatio omnium
haeresium I]
Shrnutí:
● blíže smyslové zkušenosti /na rozdíl od Anaximandra/
● komplexní a fysikálně vysvětlující mnoho jevů
● imanentní proměnlivost a pohyblivost
● vlastnost vzduchu zřeďovat se a zhušťovat se
● pojetí bohů = nejvýslovněji z Miléťanů přijímá existenci boha/ů
● základem přírodní skutečnosti však zůstává fysika vzduchu
● olympijští bohové jsou podřízeni vzduchu [Augustinus]
● fysikální rovina je totožná s bohem [Cicero, Aëtios]
● podává výklad racionální, nikoliv mystický
● měl nejvýraznější vliv na pozdější myslitele (ze tří milétských filosofů)
● [1] myšlenka vzduchu jako počátku
● [2] zavedení procesu zřeďování a zhušťování do výkladu proměn látek
Kirk, Raven :
- vzduch a neomezeno
- neohraničený
- neomezený vzduch, povstává z něj to co bylo a bude - bozi i božské věci - zbytek povstává z božského potomstva
- bohové vznikli z prvotního vzduchu
- prvotní vzduch byl božský
- je stejnoměrný, neviditelný, ale ukazuje se nám pomocí chladu, tepla, vlhka a pohybu
- je neustále v pohybu - věci, které se mění se mění pouze pokud jsou v pohybu
- Anaximenes ho považoval za “dech světa” , věčný, božský zdroj
- každý druh přírodní substance vysvětluje jako přímou formu vzduchu - tento názor nezastával a místo něj ! = existují určité základní formy - oheň, vzduch,
vítr, oblaka, voda, země, kámen - z kterých se skládají ostatní věci
- tyto myšlenky poté rozvinul Empedoklés - o existenci 4 prvků, z kterých jsou složeny ostatní předměty - myšlenky
- generativní substance a základní podoba látky

- mění se zhušťováním a zřeďováním - ve svých existenčních podobách se tímto liší
- když se zřeďuje = stává se ohněm
- když se zhušťuje = stává se větrem, pak oblakem (stlačení vzduchu), poté vodou, zemí, a kameny (hustší už být nemůže) - záleží na míře
zhuštění
- ostatní věci vznikají z těchto forem
- z toho plyne - nejdůležitější složky vznikání jsou protiklady - teplé a chladné
Kosmologie
- hvězdy se nepohybují pod Zemí, ale kolem Země
- pohyb existuje od věčnosti
- příčina nehybnosti Země je její plochost - jelikož neprotíná vzduch pod sebou, ale zakrývá jej
- i Slunce, Měsíc a jiná kosmologická tělesa se vznáší ve vzduchu díky své plochosti
- povaha nebeských těles je ohnivá - mají mezi sebou zemitá tělesa, která se pohybují a jsou nám neviditelná (planetky, měsíce)
- Slunce je ploché jako list
- hvězdy jsou pevně umístěny v něčem, co je podobné ledu
Meteorologické jevy
- oblaka vznikají, když vzduch stále houstne, při dalším stlačení vzniká déšť, když padající voda ztuhne vzniknou kroupy
- když je ve vlhku obsažen vzduch vzniká sníh
- zemětřesení - Země je promočena nebo vysušena, otřásá se pod náporem ulamovaných pahorků
- v době sucha se vysuší a puká
- v době deštů je zavlažena nad míru a rozpadá se
- duha - odrážení slunečních paprsků od vzduchu
Kosmogonie
- když se vzduch stlačoval - nejdříve vznikla Země, a to velmi plochá - proto se vznáší na vzduchu
- Slunce, Měsíc a nebeská tělesa vznikla ze Země = Slunce je vlastně Země jen získalo rychlým pohybem dostatek tepla
- A jak ? Ze Země vystupuje vlhkost, jejím zřeďováním vzniká oheň a z ohně, který stoupá do výše se tvoří hvězdy
kosmický vzduch x dech-duše
- duše prostupuje celým tělem
Pojmy:
ἀναθυμίασις - přemýšlení/rozjímání
μάνωσις - myšlení/úvaha - týká se schopnosti přemýšlet a zkoumat různá témata
πύκνωσις - zúžení/zhuštění - zhuštění myšlenky/argumentu pro lepší pochopení a vysvětlení
πνεῦμα - duše/duch lidský - důležité pro pochopení lidské povahy a vlastností
στοιχεῖον - prvek/část - týká se základních částí a toho z čeho se co skládá
τὸ χρεώ - povinnost (zaplatit) - týká se povinností a závazků, které z něčeho vyplývají
χρόνος - čas -
δίκη - právo a spravelnost
γένεσις - vznik(ání) - lidkské povahy(?)
φθορά - zkáza/zničení - u A. vysvětluje proč se věci mění a rozkládají
ἀγήρως - stáří
ἀνώλεθρον - nekonečné
κινούμενον - něco co se pohybuje a mění - Arestoteles tak nazývá věci, které jsou schopné se měnit samy (živé bytosti) - vysvětluje pohyb a změny v přírodě
θεῖον - něco co je božské/nadpřirozené - P. tak označuje to co je důležité
τὸ ἄπειρον - u Anaximandra - něco co je nekonečné a co je původ všeho
τρόπος - způsob, kterým se něco děje - P. v kontextu toho jak dosáhnout cíle x A. způsob jak věci poznávat
ἐκπύρωσις - znovuzrození - P. vysvětluje jak se duše může znovu zrodit x Stoikové tak vysvětlují pohyb a změny vesmíru (stálé opakování)
κατάκλυσμα - potopa/povodeň - P. vysvětluje jak je možné, že se ztratila znalost o minulosti
πῦρ ἀείζῳον - věčný oheň - pro Stoiky symbol vesmíru a zdroj všeho
Xenofanes z Kolofonu
Základní informace
psal ve verších
za jeho žáka je považován Parmenidés
narodil se a vyrůstal v Ionii - ovlivnění Ionskou filozofií, poté přinucen k odchodu, žil hlavně na Sicílii
nebyl typickým ionským filozofem
Spojování s Elejí
existuje domněnka, že zde strávil zde alespoň část svého života a založil elejskou školu
spojitost mezi Xenofanem a Parmenidem = povrchní podobnost Xenofanova jednoho nehybného boha a Parmenidova nehybného jsoucna v podobě koule
pravděpodobně složil básně o založení Kolofonu a kolonizaci Eleje
nebyl typickým představitelem elejské školy jako Pythagoras
O přírodě
nechtěl podat ucelený výklad přírodního světa
věnoval se teologii - vyskytují se zde teologické poznámky k přírodovědným tématům
Význam
předmětem jeho bádání (jeho zájem) bylo náboženství a bohové
což bylo v rozporu s tehdejším básnickým vzorem a pilířem vzdělání= Homérem
odporoval Homérské theologii
úsudek z pozorované skutečnosti převedený na obecnou hypotézu = předsokratici tento postup nepoužívali
Theologie
dle Xenofóna není důvod se domnívat, že bohové jsou antropomorfní - jelikož kdyby zvířata uměla znázornovat své bohy, taky by se jim podobaly
různé rasy lidí / odlišné kultury přiřazují bohům své vlastní charakteristické rysy
Homérovi a Hesiodovi bohové jednají často nemorálně
Konstruktivní theologie
bůh je pouze jeden
je největší mezi lidmi a bohy - ústupek lidové náboženské mluvě, která uznávala více bohů
smrtelníkům není podobný ani tělem ani myslí
je nehybný - setrvává na jednom místě; není hodno boha, aby se pohyboval, když mu stačí jediná myšlenka, aby otřásal vším
Celou svou bytostí slyší, vidí a myslí
je možné, že Xenofanův bůh vycházel z myšlenky božské substance = látka, která prostupuje věci ve světě a obdařuje je možností pohybu a života
měl tělo, jelikož netělesné bytí bylo nemyslitelné, ale významově bylo jeho tělo druhořadé stejně jako umístění těla
Myšlenky o přírodě
- myšlenka o složení nebeských těles je nejasná rsp. existují dvě :
- nebeská tělesa jsou koncentrací ohnivých částic; nebo pouze Slunce samo je koncentrací ohnivých částic a ostatní nebeská tělesa jsou
vznícené oblaky
- jedná se vznícené oblaky
- Slunce je každý den nové

- těmito myšlenkami se inspiroval Hérakleitos
Zatmění Slunce - okolo Země existuje mnoho Sluncí a Měsíců, a pokud dojde k zatmění znamená to pouze, že S nebo M vstoupily do “prázdna”, kde je
nemůžeme spatřit
- moře je nejrozsáhlejší formou vody, je to zdroj všech řek (stejný názor měl Homér) ale i deště a mraků
- země se mísí s mořem a časem se země působením vlhka rozpouští; důkazy:
- ve vnitrozemích, v horách se nacházejí mušle
- otisky ryb a mořských řas v kameni
Zánik lidstva : dochází k němu tehdy, když se země sesune do moře a promění se v bahno, pak začíná další proces obnovy
- všechny světy mají takovýto základ
- tento je jev je cyklický
- bytosti vznikají z bahna a jejich zánik je způsoben potopou - nebo jinou přírodní katastrofou
Meze lidského poznání

usilovné zkoumání přináší pozitivní výsledky, bohové totiž lidem nevyjevili všechny věci od počátku, ale lidé postupným hledáním naleznou lepší varianty
protiklad - bohové jsou schopni poznat vše x lidské poznání je omezené
Pátá hodina - Hérakleitos
Filosofie postavena na obratech ohně = probíhá mezi živly
Mezi silami světa panuje válka (πόλεμος), spor (ἔρις).
Stoicismus v tomhle navazuje na Hérakleita (ačkoli si jeho filozofii dosti po lopatě převracejí)
→ v rámci této koncepce je třeba zjistit, jak funguje ψυχή: duše se jeví jako fáze mezi vodou a ohněm – v rámci těchto dvou protikladů se duše pohybuje v
podobě výparu. Od této představy se odvíjí vlastnosti duše:
duše může vysychat: blíží se věčnému ohni, stává se moudrou
duše může vlhnout: blíží se vodě přílišným pitím vína…
δύναμεις ἄλογοι = ?? (živelné pohyby??)

δύναμεις μετα λόγου = síly s rozumem (u Hérakleita se objevuje na úrovni živlů)
κατα λόγου = podle rozumu – řádu → pokud takhle nebude např. Slunce jednat (bude se vychylovat ze své dráhy, nebude vycházet atd.), poštve si proti sobě
*Erínye = pomocnice *Diké (personifikace Spravedlnosti)
Hérakleitův ἴδιος κόσμος a duše

Vedeme život uvnitř našich hlav – v tom tkví jistý paradox: žijeme ve vnitřních světech (ἴδιος κόσμος) → (ἴδιος λόγος), a to i přestože jsme součástí jediného
společného loga → (τὸ ξυνόν). Člověk si hraje na něco svémyslného, na něco „svého“, ale z toho se musí probudit do společného řádu. Expanze našeho
mikrosvěta zakrývá společný, pravdivý logos, ke kterému není možné se dopracovat, pokud zůstáváme ve vlastní světě a rozvíjíme vlastní sny.
„Prozkoumal jsem sám sebe.“
Vnitru jeho vlastní duše je společný logos → paradox: co je člověku nejvlastnější, nejpřirozenější je všem společné.
Hranice duše nelze najít. Když se je Hérakleitos pokouší najít, nemůže → uvnitř je jeho duše příliš hluboká (nalézá tam totiž společný logos). Duše tedy není
jednoduše „moje“ → duše je tím, co mě propojuje se společným řádem.
Už se nesetkáváme s představou nějakých slepých sil, které na sebe naráží. Duše mají nějaký poměr k ἀρχή a k λόγος.
Hérakleitos se jeví jako autor poměrně nezávislý. Deklarativně se odstřihuje od předchozí tradice.
- priklady a oheň
- nebyl příliš oblíbený, nepodložený fakt - = odešel do hor, stal se misantropem - dostal vodnatost - sestoupil do města a vyptával se lékařů, jak udělat ze
záplavy sucho, nerozuměli mu- zahrabal se do hnoje a očekával, že se z něj voda teple vypaří = ničeho tím nedosáhl, zemřel
- s jistotou víme, že celý život prožil v Efesu, pocházel z aristokratické rodiny
- “plačící filozof” - tato přezdívka vznikla v době římské a naráží na myšlenku Panta Rhei jako řeky
- stoikové si ho přivlastnili jako starobylou autoritu ve věci přírodních otázek
- ομολογουμένως ζων = život v souladu s přírodou, tuto myšlenku od něj stoikové převzali nezměněnou
- zbytek jeho myšlenek si upravili k obrazu svému - přisoudili mu myšlenku εκπυρωσις = periodické pohlcování celého světa ohněm
O přírodě
- kniha; rozdělena do 3 částí - o veškerenstvu, o politice a o theologii
- rozdělení na 3 části není původní
- pravděpodobně : ji napsal a věnoval Artemidinu chrámu, aby k ní měli přístup jen urození a bohatí
Herakleitovo myšlení
- logos = skutečná složka věcí, významově se kryje s prvotním kosmickým konstituentem = ohněm; může být chápaný jako zakládající formuli nebo
přiměřený způsob uspořádání věcí
- logos je složka, která zajišťuje, že změna mezi protiklady bude vyvážená
- lidé podle Herakleita nejsou schopni poznat “skutečnou “ pravdu = to znamená platná pro všechny a přístupná všem, ale to pouze v případě, ž používají
pozorovací a rozumovou schopnost - ! zaroven nesmí být sami sobě tvůrci osobního a klamného myšlení
- všechny přírodní jevy jsou vyvážené a pravidelné - příčinou rovnováhy je oheň
- lidské chování se řídí logem
- duše je z ohně, jehož část uhasíná
Protiklady
- protiklady od sebe nejsou nikdy skutečně odděleny
- různé způsoby protikladů:
a) protiklady, které jsou nedílnou součástí jednoho předmětu nebo jsou jím současně vytvářeny
b) protiklady, které jsou spojeny na základě toho, že představují různá stádia jednoho invariabilního procesu
A)
- tatáž věc vyvolává odlišné reakce u jiných subjektů - Moře je voda nejčistší i nejšpinavější - pro ryby pitná a pro lidi ne
- různé popisy stejné věci - Cesta nahoru a dolů je jedna a tatáž
- dobré věci jako zdraví nebo odpočinek jsou dobrými pouze pokud poznáme jejich protiklady
- každý pár protikladů tvoří jednotu i mnohost, různé páry jsou navzájem spojeny
- spojeniny jsou celé a necelé, zvučné a nezvučné, souzvučné a nesouzvučné - ze všeho je jedno a jednoho je vše
- spojeniny = protiklady, ve smyslu: to co spojujeme s nocí je den = protiklad
- spojejiny tvoří jedno kontinuum v jednom ohledu, v jiném ohledu existují jako osamostatněné složky
- což znamená, že vše tvoří jednotu, ale z této jednoty lze oddělovat jednotlivé složky
- Každý protiklad lze vyjádřit s ohledem na boha - mír je božský, ale to neznamená, že i boj není božský = každý protiklad je prostoupen božskou substancí
B)
- Jak může něco co směřuje od sebe směřovat k sobě?
- cokoli co směřuje od sebe = každý nespojitý pár protikladů
- Na každý pár protikladů lze pohlížet jako na:
- heterogenní pár, který můžeme analyzovat z hlediska oddělených pólů nebo extrémů
- pár směřující k vytvoření jednoty sebou samým
- existuje spojení nebo způsob spojení skrze protichůdná napětí
- παλιντονοσ = protichůdná napětí jsou taková, která směřují stejnou měrou do opačných směrů; napětí v jednom
směru vyvolává napětí rovnocenné v opačném směru - pokud tomu tak není systém se zhroutí
- takové napětí vytváří stabilní a dobře fungující celek
- z čehož vyplývá, že pokud zmizí rovnováha mezi protiklady jednota a koherence světa by zmizely
C) Celková rovnováha v kosmu může být zachována pouze za předpokladu, že změna v jednom směru vede nakonec ke změně v opačném směru, tj.
pokud existuje neutuchající svár mezi protiklady
- svár / bor = metafora pro dominantní postavení změny ve světě
- týká se vzájemného působení mezi protiklady
- pokud mezi sebou navzájem bojují dva protiklady, tak stejně jako na bojišti mohou dospět do mrtvého bodu, kdy nabudou vzájemné rovnováhy -
jedná se o přechodný vztah
D) Podobenství o řece ilustruje druh jednoty závisející na zachování míry a rovnováhy v rámci změny
- “Na ty, kdo vstupují do týchž řek, se valí stále jiné a jiné vody .. Rozptylují se a .. spojují se.. shromažďují se a odtékají … přicházejí a
odcházejí.”
- podobenství o řece má potvrdit absolutní kontinuitu změny v každé jednotlivé věci - vše je v nepřetržitém proudu
E) Svět je věčně živý oheň, jehož částí stále znovu uhasínají, aby vytvořily dvě další světové masy, moře a zemi. Změny mezi ohněm, mořem a zemí se
navzájem udržují v rovnováze - čístý neboli aitherický oheň má řídící schopnosti
- tento světový řád nevytvořili lidé ani bozi, ale vždy tu byl a vždy bude
- ohen věčně živý, rozněcují se a zhasínající podle míry
- ohen je archetypickou podobou látky
- svět je možné popsat jako oheň - určité množství uhasíná a určité množství se opět rozněcuje - ale nikdy nehoří všechen oheň zároveň = svět byl vždy v
takovém stavu
- oheň už není neurčitý a neomezený jako u Iónských myslitelů
- je trvalým zdrojem přírodních procesů
- jedná se o jednu z 3 světových mas - země, moře, oheň
- čistý kosmický oheň je aither = jiskřivá ohnivá látka, která vyplňuje nebe a obklopuje svět
- považován za božský
- místo, kde sídlí duše
F) Kosmologie
- kosmos se skládá z mas země - místy prostoupena druhotným ohněm = lidský oheň - a moře, které je obklopeno obal ohně nebo aitheru
G) Astronomie
- nebeská tělesa jsou nádoby s ohněm, jež se sytí výpary z moře
- nádoby obrácené dutou stranou k nám, které shromažďují výpary a vytvářejí plameny = nebeská tělesa
- nejjasnější a nejteplejší je plamen slunce
- k zatmění Měsíce a Slunce dochází, když se nádoby obracejí vzhůru
- fáze Měsíce = nádoba se pozvolna otáčí
H) Bdění, spánek a smrt

- ve spánku se člověk dotýká smrti
- ve spánku jsme odpojeni od své paměti - uzavírají se kanály smyslového vnímání
- oheň jako duše hoří slabým plamenem, proto se člověk ve spánku podobá mrtvému
- spánek je mezistav mezi životem a smrtí
- v bdělém stavu je spojení mezi kosmickým ohněm a duší zajištěno přímým stykem smyslů s věčným ohněm
- s okolím / s okolním aitherem - nebo s logem, který je přítomný ve věcech jako forma aitheru
I) Duše
- vzniká z vody
- měly by se život vlhkem
- živí se vnějšími i vnitřními výpary(z krve a jiných tělesných tekutin)
- vnější - absorbované z dýchání = vlhké
J) Ctnostné duše se po smrti těla nestávají vodou, ale přežívají, aby se nakonec spojily s kosmickým ohněm
- duše má svoji celu, ale tělo není lepší, než hnůj - proto by mělo být vyhozeno, ale tělo přetrvává
- duše jsou ve své podstatě ohnivé, ale po smrti se mohou stát vodou = přestávají být dušemi
- některé duše smrt přežijí a stávají se daimony =
- duše nemocných lidí jsou zvhlé a neaktivní - jejich nositelé se totiž nachází v polovědomém stavu = něco jako spánek
- po smrti se duše stávají zcela vodou
- duše padlých v boji jsou zabiti ve stavu největší aktivity duše, duše je rozohněná ctnostnou a statečnou činností
- z větší části ohnivé, i po smrti
- po smrti se spojí s aitherickým ohněm
- nějakou dobu ale přetrvávají v podobě daimonů
K) Náboženství
- zvyklosti tradičního náboženství jsou pošetilé a nelogické, i když občas náhodně ukazují cestu k pravdě
- nesouhlasil s antropomorfismem
- neodmítal některé představy o náboženství
- rituály náboženské povahy mohou ale lidi vést k porozumění logu
L) Etické a politické rady
- důležitá je uměřenost - ta ale závisí na správném posouzení vlastních schopností
- osobní úděl člověka je dán jeho povahou, kterou má do jisté míry ve své moci
- lidské zákony jsou živeny božským universálním zákonem - v souladu s logem
- spojení mezi lidskými zákony a logem jsou nepřímé
Pojmy:
λόγος - rozum/myšlenka/poznání - Herakleitos - všeobjímající princip, který spojuje všechny věci ve vesmíru x Platon - nejpřesnější způsob poznání, je to
základ vědění
πόλεμος - válka/boj - H. - boj je základ pro pohyb a změnu -> určuje řád vesmíru x P. - boje vznikají z nedostatku rozumu a dobré vůle
ἔρις - spor/konflikt - obdobný jako válka
τὸ ξυνόν - společné/sdílené - společné vlastnosti rozdělují věci/společnost do kategoríí
ἴδιος κόσμος - osobní svět - každý človek ho má - reprezentuje myšlenku/názor - každý je schopný poznávat svět pouze v rámci toho svého vlastního
τὰ ἀντικείμενα - protikladné - H. v tom zase vidí boj, tudíž řád vesmíru x P. protiklady jsou nezbytné pro možnosti rozumět věcem
Pythagorejci
Původem z Íonie (kvůli perské invazi připlouvá se svou rodinou do osad na jih Itálie, na Sicílii) → Pythagora už v pokročilejším věku přijíždí do obce Krotón jako
divotvůrce. Ví, jak ohromit prosté lidi, a získává si přes mladé zvědavé aristokraty také náklonnost aristokratických krotónských rodin. Zakládá tajné sdružení, kde se
zřejmě předávaly tajné nauky původem od něj a jeho rodiny (v tomhle kultu měly slovo i jeho manželka s dcerami – nebo byly minimálně zasvěceny).
Pythagoras měl jako jediný údajně dar od Herma, protože si údajně pamatoval na své předchozí životy. Stylizoval se do role téměř poloboha a všichni v sektě mu
byli podřízeni. Udělal z ní nepřístupné společenství, velmi elitářské a názorově vyhraněné. Noví členové procházeli řadou zkušebních období, byl to mnohaletý trénink,
který nemusel skonči úspěchem. V sektě nebylo možné osobní vlastnictví (?), a tak byl všechen majetek jedince předán do rukou sekty – v krátkém čase nabyla
sekta značného materiálního bohatství + oslabila pozici zbytku aristokratické rodiny.
Vzbudilo vlnu odporu v obci. Proti Pythagorejcům se pomalu sbírala opozice, tvořena zbytkem rodiny, která byla tímto způsobem připravena o majetek + zavrhnutí
členové sekty (pokud někdo neprošel pythagorejským výcvikem, byl mu vrácen všechen majetek (další krok, který posílil zdání elitního uskupení myslitelů, nikoli
šarlatánů) + jedinci, kteří nebyli k sektě přizvání tak či onak → Pythagora předvídal odpor, který se na ně obrátí a sám včas uprchl. Zbytek sekty upálen při „nehodě“.
Pomocí těchto praktik se dostala sekta k moci v obci a začala řídit dění v ní (nejprve pozvolna, Pythagora pouze ovlivňoval mínění v radě obce) Provozování
přísného životního stylu nařídila všem krotónským občanům.
V jeden moment vyhnal Pythagora Krotón do války se sousední Sibarou, mocnou a silnou obcí, kde vedli život v silném protikladu k Pythagorovým hodnotám →
nařídil město srovnat se zemí. Všichni povražděni + město údajně zaplaveno.
Charakteristika pythagorejské sekty:

▪ přísný, limitovaný vstup + „výcvik“
• několikaleté mlčení
• po letech věnovali sektě všechen svůj majetek
• pěstování pocitu vyvolení
v rámci sekty pomalu vzrůstaly mocenské ambice na získání vlivu na dění v obci → v Krotónů vzniká napětí (propadlý majetek, odmítnutí vstupu do sekty…)
▪ přísná dietetická opatření (vycházelo z představy o převtělování duše)
▪ cvičení
μιασμα = znečištění, (poskvrnění?) → nutné se očistit
Rozdělení pythagorejské sekty:

a. Na prvním místě stál přirozeně Pythagoras – tři typy bytostí (bohové, Pythagoras, obyčejní lidé – Pythagoras zvěstoval tajné zprávy kruhu nejzasvěcenějších
b. μαθηματικοί
lidé, kteří chápou elementární proces omezování neomezeného pomocí čísel. K omezování neomezeného dochází na všech úrovních kosmu → omezování
vlastního požitkářství – brání se neomezenu.
„vyladěnost“ – pokud by se zahltili, ztratili by „naladěnost“.
Pochopení určitých vztahů. Jak mezi omezuje omezené, a jak mezi nimi vzniká harmonie.
ἀριθμός = číslo
c. ἀκουσματικοί
učili se nazpaměť učení a přikázání pythagorejské sekty, dodržovali je a tradovali je a učili dál. Naprosto oddaně následovali Pythagoru.
Proč čísla?
V sektě se projevoval velký zájem o matematiku + vliv hudby => zájem o hudební intervaly (oktáva, kvinta, kvarta) lze vyjádřit pomocí poměrů prvních čtyř
přirozených čísel. Změření délky struny příslušných tónů + čísla vyjadřují hudební harmonii, a proto lze vše na světě vyjádřit číselným poměrem
Číslo deset shrnuje celou hudbu, proto mu náleží mimořádná role při popisu skutečnosti =
předpoklad, že hudební poměry platí pro stejnou skutečnost.
Moderní badatel G. Real – vysvětlení pythagorejskému příkonu k číselnému výkladu: jako první se
systematicky zabývali matematickými vědami, mnoho věcí a přírodních jevů lze vyjádřit číselnými poměry.
Prvně odhalili číselné poměry v hudbě = čili závislost výšek tónů bušivých kladiv na jejich
hmotnosti, výšek tónů strun na jejich délkách. Od hudby přesun k popisování skutečnosti na základě
matematických poměrů → číslem vyjadřujeme také jevy na nebi => počítáme rok, měsíc, den…
Číslo nejskutečnější věcí, tudíž může být počátek jiných věcí
Základ tvořila spíše celá kladná čísla a bez jednotky (základ čísel, tudíž číslem nebyla).
Číslo a věci
Věci jsou složeny z čísel, jak hmotné skutečnosti, tak abstraktní vztahy (nebe, spravedlnost, sňatek, duše, rozum). U pythagorejců i u milétských filosofů se málo
setkáváme s propracovaným konkrétního problému => filosofické motivy jsou teprve načrtávány. Čísla mají u pythagorejců geometrický ekvivalent = čísla lze
znázornit pomocí bodů, mohou mít prostorovou velikost
„Neboť jedno je bod, dvě jsou čára, tři trojúhelník a čtyři čtyřstěn. Všechny tyto věci jsou první a jsou počátky jednotlivin těchže rodů.“ (Iamblichos, Theologúmena
Arithmeticae
=> tělesa jsou vymezena nějakým počtem bodů = číslem
Τετρακτύς = skupina čtyř, čtveřice

= desítka jako završení čísel (součet prvních čtyř čísel)
Používání desítkové soustavy (vysvětlení kulturně-historický), desítka se součtem čtyř prvních čísel (vysvětlení aritmetické) + geometrická konstrukce desítky
Význam desítky je obrovský

• aritmetický (1+2+3+4)
• geometrické znázornění tetraktydy => základní hudební poměry (2:1, 3:2, 4:3)
• geometrická konstrukce vyjadřuje vznik kosmu
• desítka znázorněna zdvojováním první jednotky-bodu, mezi zdvojené body byla zahrnuta, tím omezena část neomezeného
• vznik kosmu jako vdechování apeira omezující pra-jednotkou (spojení základního protikladu meze a neomezeného)
• našli desítku ve stávající struktuře kosmu – zásadní postup z hlediska posouzení pythagorejské metodologie
• obsahuje nehybné a pohybující se
• zahrnuje dobro a zlo
• počátek zdraví
=> poslední tři důvodu jsou za hranicí aritmetiky, nelze je v rámci kritického myšlení vysvětlit
Desítce přispívali všemožná působení bez aritmetického a logického založení (Filoláovo přesvědčení, ten se domníval, že desítka je počátkem božského, nebeského
i lidského života, bez nich je vše neohraničené, nezřetelné a nejasné).
Počátky čísla – protiklady – věci vypočítávaly pomocí čísel, skutečnost obsahuje čísla. Protiklad apeira je dvojitým počátkem???
Kosmologie a kosmogonie
Protizemě(??) a hudba sfér

Vypočítané charakteristiky skutečnosti nejsou předmětem empirického ověřování, platí to. Protizemě má vlastnosti nepozorovatelného, aby byla
nevyvratitelná. Pohybující se nebeská tělesa vydávají tóny => kosmos hraje hudbu sfér. V kosmu se pojí tři motivy – hudba, číselné poměry, pohyby nebeských těles.
Jiné oblasti pythagorejského studia

Na rozdíl od milétských filosofů se nezajímali o meteorologii, v ní by bylo obtížné nacházet číselné poměry
+ z Iamblichových výpovědí se pythagorejští filosofové zabývali hudbou, lékařstvím a věštectvím
Pojetí duše
Duše je nesmrtelná a převtěluje se. Pythagorejci byli první filozofové, kteří vytvořili systematičtější koncepci duše.
Egyptské motivy (nesmrtelnost duše, reinkarnace po tři tisíce let).
▪ převtělování duše
▪ duše vstupuje do lidských i do živočišných těl
▪ nezávislost duše na těle, primárnost před tělem [rozdíl od řecké epické tradice, kdy je duše stínem těla a při jeho opouštění ztracení vlastnosti jako řeč, doživotně
tráví čas v podsvětí]
▪ dle Platónova dialogu Faidón je tělo vězením duše
Otázky, na které od pythagorejců neznáme odpověď:

→otázka, proč se duše vtěluje?
→oduševněné tělesného světa: jako Platónův Tímaios?
→provinění duše… otázka jakého provinění?
→otázka, pokud je duše souzena – kdy, kde, kým – je souzena po každém vtělení či až na konci cyklu?
→musí duše projít určitým počtem vtělení za čas [Empedoklés], anebo se může očistit a vymanit se dříve [Platón, Faidros]?
Nesmrtelná duše a číslo

Hledání po propojení číselného výkladu skutečnosti a úvahy o duši. U Aristotelova výkladu pythagorejců se setkáváme s charakteristikou duše jako harmonie
[určitý poměr, zlomek]. Nevíme, jakému číslu by se duše měla podobat, ani jak je kvantitativně určen žádoucí poměr duše jakožto tělesné harmonie.
Vliv orfismu
6. století BC = vznik orfické sekty, možná inspirace pythagorejské filosofie o převtělování. Dle tradice byl zakladatel thrácký pěvec Orfeus
Uctívání Dionýsa Zagrea (rozervaný), syna Dia a Persefony => žárlivá Héra navedla Titány (potomci bohyně Gaie a boha Úrana), aby Dion. zabili [byl totiž Diovým
levobočkem] => to se jim podařilo, když se Dionýsos změnil v býka, rozsekali ho na kusy a snědli ho. Zeus je za to zapálil bleskem a z popela vyvstali lidé => mají v sobě
něco [1] titánského a [2] dionýsovského => úkolem člověka je očistit duši od všeho zlého => duše se cítí v těle jako ve vězení, má se očisťovat obřady a asketickým
životem, odvrácením se od světa a přikloněném se k bohu.
Po tělesné smrti nastává posmrtný soud + návrat v novém těle podle předchozích zásluh. Jakmile se duši podaří očistit, opouští cyklus a žije s bohem navěky.
Rozdíly:
U pythagorejců zcela chybí potřeba empirického ověřování výsledků číselných operací, které v moderní vědě představuje kritérium teorie. Jestliže
nepozorujeme, co jsme „vypočítali“, znamená to pro pythagorejce, že špatně pozorujeme, pro moderní vědu naopak že výpočet byl špatný nebo vycházel z neadekvátních
východisek. Pythagorejci používaný matematický aparát byl spíše symbolický a „zábavný“ než odborně založený.
A podstatný rozdíl spočívá také v ontologickém statusu matematiky: Podle pythagorejců jsou čísla základem skutečnosti, podle moderní vědy je matematika
pouze nástrojem, který sám o sobě (tj. bez dodaných fyzikálních dat) o skutečnosti vůbec nic neříká.
Navzdory uvedeným zvláštnostem či přímo nedostatkům (a také zřejmé naivitě) mělo pythagorejské myšlení obrovský vliv na další myšlení, nesrovnatelně větší než
mílétská filosofie. A to dokonce ve dvou ohledech:
▪ Číselný výklad
Číslo svou určitostí a přesností se zdá být velmi vhodným prostředkem k popisu, identifikaci a odlišení věcí, tedy k jasnému a zřetelnému poznání (jak zní požadavek
jednoho mnohem pozdějšího slavného myslitele). Proto se mohla pythagorejská myšlenka uchytit, přestože zpočátku byly možnosti matematického popisu skutečnosti
velmi skromné.
▪ Pojetí duše
Druhé stěžejní téma pýthagorejského myšlení zase představovalo výrazný motiv pro etické úvahy, neboť nabízelo garanci pro lidskou touhu po spravedlnosti. Bylo
využito v linii pýthagorejci → Empedoklés → Platón → novoplatónismus. Tato myšlenka a s ní související důraz na „péči o duši“ pak patřily k tomu, co činilo platónismus
přitažlivým i pro křesťanství, které zavádí podobnou garanci téže lidské touhy.
Milón z Krotónu
Nedochovaný spis Fyzika.
Dochovala se celá řada pověstí o jeho osobě – kolik toho snědl atd. Významný atlet, olympijský vítěz,
Vojevůdce ve válce s Sybaridou – když vedl vojsko do války, byl oděn jako Hérakles.
Filozofie na Západě
- první dva, kteří vyučovali na Západě = Xenofanés a Pythagoras
- metafyzické paradoxy
- Empedoklés - jediný pokračoval i Ionské tradici (ten, co skočil do sopky s zbyly po něm jen papučky)
- Jižní Itálie a Sicílie byly známé uctíváním mysteriózních kultů týkajících se smrti a náboženství
Pythagoras ze Samu
- Pythagorismus - dvě strany - náboženská a etická, filozofická a vědecká
- Pythagoras sám nenapsal nic
- ψυχη - někdy může znamenat princip života, mysl nebo osobnost
- Pythagoras se zabýval úvahami o tom, co se děje s duší po smrti
- reinkarnace - další z myšlenek, které jsou ale patrně převzaty od Egypťanů
- Tarent - zde se pythagorejci zdrželi o mnoho déle, než v jiných městech Jižní Itálie
- pythagorejci museli žít podle přísných pravidel - nesměli jíst ryby, jelikož byly pokládány za posvátné a lidé nemohou jíst stejný pokrm jako bozi; nesměli
rozlamovat chleba; nesměli sebrat ze země, co spadlo od stolu - to bylo určeno mrtvým
- jeho výklad byl často podáván záhadným způsobem jako hádanka nebo jako věštba
- moře nazýval slzou Kronovou
Akusmata
- = slyšené věci / klíčová slova / znamení
- dělíme do 3 skupin :
1) označuje co jaká věc je
- příklad : Co je věštírna v Delfách ? Tetraktys
- Co jsou ostrovy blažených ? Slunce a Měsíc
- pythagorejci museli doufat, že po smrti získá pro svou duši blaženost
- konkrétní odpovědi
2) co má nějakou vlastnost v nejvyšším stupni
- Co je nejspravedlivější ? Obětovat
- Co je nejmoudřejší ? Číslo, ale hned na druhém místě je ten, kdo dal věcem jména
- Co je nejkrásnější? Harmonie
- Co je nejmocnější? Znalost
- Co je nejlepší? Štěstí
- Jaká věc platí za nejpravdivější ? Že lidé jsou špatní
3) vymezuje co je třeba činit nebo nečinit
- Tetraktys = skutečný pramen moudrosti, který postihuje všechny všechny věci; první 4 přirozená čísla
- objevil skutečnost, že základní hudební vztahy v oktávě mohou být vyjádřeny jednoduchými číselnými poměry
- dvě větve pythagoreismus :
1) akusmatici
- byli uznáváni za pythagorejce
2) matematici
- považováni za učence Hippasa (i on byl pythagorejec)
- zemětřesení je setkání mrtvých

- duha je záře slunce
- ozvěna v našich duších je hlas těch, kteří jsou mocnější než my
- eschatologie
1) po smrti se duše stává předmětem božského soudu
2) špatné lidi očekává v podsvětí trest
3) pro dobré je vyhrazen lepší osud, jelikož se nakonec mohou dostat na ostrovy blažených, pokud se dokážou za života zdržet špatnosti - a to i na onom
světě i ve své další reinkarnaci
- duše je nesmrtelná, přechází do různých živočichů, aby se pak nakonec vrátila do člověka
- věci, které se odehrávají probíhají v cyklech
- nic není zcela nové
- všechno co se jeví jako oduševnělé je třeba pokládat za příbuzné
- pythagorejské mlčení = pythagorejci zachovávali své učení pouze v okruhu svých stoupenců
Pythagorejství 5. století
- zabývali se matematikou
- z toho soudili, že principy matematiky jsou principy všech věcí
- předpokládali více přirozenosti v číslech, než v živlech
- určitá vlastnost čísel tvoří spravedlnost, jiná duši a intelekt
- čísly lze vyjádřit i stavy a poměry harmonií
- čísla jsou z celé přírody prvotní
- vesmír je harmonie a číslo
- pokládali číslo 10 za úplné a dokonalé - proto určili, že ve vesmíru je 10 těles - viditelných pouze 9 z nich, devátá byla vymyšlená Protizemě
- číslo je principem látky pro věci i jejich proměnné a setrvalé stavy
- prvky čísla jsou sudost a lichost
- celý vesmír jsou čísla
Aristotelova kritika pythagorejství

- uznávají jeden druh čísla - matematické číslo
- není oddělené, skládají se z něj smyslové podstaty
- sestavují celý svět z čísel - ne z abstraktních jednotek, předpokládají prostorovou velikost
- nedokáží říct, jak se utvořila tato první jednotka, která měla prostorovou velikost
- pokud číslo nepovažujeme za něco existujícího odděleně odpadá tím mnoho nemožných výsledků
- pokládat tělesa za složená z čísel je nemožné
- není správné mluvit o nedělitelných velikostech - jejich jednotky nemají žádnou velikost
- Aristoteles chápe pythagorejce tak, že přímo ztotožňuji čísla s věcmi
Matematika a filozofie
- Pythagoras
- objevil, že čtverec nad přeponou pravoúhlého trojúhelníku se rovná součtu čtverců nad odvěsnami = pythagorova věta
- na tu přišli čistě náhodou, neměli pravděpodobně na mysli nějaký konkrétní geometrický důkaz
- snažili se najít korespondující vlastnosti čísel určitých řad čísel typu - 3,4,5
- za toto poznání obětoval bohům jako výraz vděčnosti
pythagorejci
- každý trojúhelník má vnitřní úhly rovné 2 pravým
- poměr diagonály čtverce k jeho straně je iracionální
- v podstatě vytvořili řeckou matematiku - tento názor moderní věda odmítá
- manželství se ztotožňuje s číslem 5, protože představuje součet prvního ženské a prvního mužského čísla - 2 + 3 = 5
- neomezené je sudé
- pokud je uzavřeno a omezeno lichým poskytne neomezenost jsoucím věcem
- jako principy užívali sudost a lichost a stejně tak omezenost a neomezenost
- snažili se tyto dvě dvojice principů spojit
- jiné členové pythagoreismus tvrdí:
- existuje 10 principů, které se uvádějí ve formě párů :
- mez a neomezeno - klid a pohyb

- lichost a sudost - rovnost a křivost
- jedno a mnohost - světlo a tma
- pravost a levost - dobro a zlo
- mužskost a ženskost - čtverec a obdélník
Kosmogonie
- to první co bylo harmonicky spojeno, jedno, se ve středu koule nazýva krb
- Neuznávají zrod věcí, které jsou věčné - to je nemožné
- když bylo vytvořeno jedno, byla do něj hned vtažena a mezí vymezena nejbližší část neomezena
- prázdno existuje - vstupuje do světa z neomezeného vzduchu a vdechujícího i prázdno
- prázdno rozděluje povahy věcí - odděluje je a odlišuje členy následujících řad
- v první řadě se to děje u čísel - prázdno rozděluje jejich přirozenost
- svět je jeden a z neomezena jsou do něj vtahovány čas, dech a prázdno
- čas i oddělitelná tělesa jsou počitatelná
Astronomie
- Ostatní myslitelé tvrdí, že Země stojí ve středu X Pythagorejci ne
- tvrdí, že ve středu je oheň a že Země je jedna z hvězd
- tato hvězda Země vytváří den a noc svým kruhovým pohybem kolem středu
- vytvářejí dvou Zemi, která leží naproti naší = Protizemě
Duše
- někteří pythagorejci tvrdili, že duše se skládá z částeček vzduchu
- tyto částečky jsou v pohybu i za úplného bezvětří
- podle jiných je duše to co s nimi pohybuje
- duše je určitá harmonie - harmonie je smíšení a skladba protikladů a tělo se z protikladů skládá
- duše je díky své podobnosti s nesmrtelnými bytostmi nesmrtelná - tu vlastnost má proto, že se stále pohybuje
- všechno božské je v neustálém pohybu = Slunce, Měsíc, hvězdy a celé nebe
- duše je přirozenost, která se sama od sebe pohybuje věčným pohybem = je nesmrtelná a podobná bohům
- oduševnělé bytosti se dokážou pohybovat právě protože mají duši
Etika
- náboženské a etické jistoty
- příkazy a zákazy, které se týkají uctívání bohů - např. zákaz pozření některých částí těla zvířete
- celý život je uspořádán k tomu, abychom mohli následovat boha
- lidé jsou směšní = hledají dobro někde jinde, než u bohů
Shrnutí
- pythagoreismus se velmi podobá naukám, které se připisují samotnému Pythagorovi
- od pythagorejců jsou pro nás důležité jejich texty zabývající se
- metafyzická témata
- kosmologická témata
- astronomie
- psychologie
- matematika
Pojmy:
μάθησις - poznání/vzdělání - pro P. to je nejpřesnější způsob poznání, umožňuje chápat trvalé hodnoty. A. - je to základ vědění - proces poznávání, na
základě racionálního uvažování a argumentace
γνώμη - názor/mínění - schopnost pochopení situace - součást poznání a vědění / dosáhnutí pravdy
περαίνοντα - přecházející (skrze) - něco co je dočasné a proměnné - odrazy a náznaky skutečné povahy věcí
τὰ ἀπέραντα - nekonečné/neomezené - to neomezené je to skutečné, my vidíme pouze odrazy
ἁρμονία - harmonie/souzvuk - je mezi věcmi, které spolu souvisí a jsou nějak spojené
ἀριθμός - číslo/počet - základ pro matematiku
μαθηματικοί - matematický - poznávání skutečnosti skze matematické chápání věcí
ἀκουσματικοί - sluchový - poznávání skutečnosti pomocí sluchu
Šestá hodina - Parmenides
„Jsoucno je nezrozené a nehynoucí, celé, jednorodé, neochvějné a dokonalé.“
Svou filozofii vyložil v hexametrické básni (dochováno díky Sextu Empeirikovi). Složité, temné vyjadřovaní dané složitým úkolem, napasovat filozofické myšlenky do
pevně dané metrické formy.
▪ Homérský hexametr dodává vážnosti jeho vyprávění
▪ Distancuje se jako literát a jako autor od těchto myšlenek – dělá je to objektivnějšími
Kompozice:
● Prooimion
● První část = výklad o „neochvějném srdci dobře zakulacené pravdy“
V každém zkoumaní jsou pouze dvě logicky koherentní možnosti, které se ale vylučují: předmět buď existuje, nebo neexistuje. V závěrečném oddílu první části
deduktivním postupem vysvětluje, „že existuje-li cosi, pak to nemůže vznikat ani zanikat, proměňovat se ani podléhat jakékoli nedokonalosti.“
● Druhá část – zlomkovitě – výklad o „míněních smrtelníků, v nichž není pravé spolehlivosti“
Parmenidovská filozofie nenechá prostor kosmogonii ani světu uchopitelnému našimi smysly. Tvrdí, že to, co vnímáme, je zavádějící – nejsou jednotlivé věci, ale
pouze jediné „bytí“.
Obsah básně sděluje božská bytost, Parmenidés ho tlumočí.
Božská bytost: Spravedlnost a Nutnost => bohyně je principem skutečnosti a je nejkompetentnější sdělit pravdu
Parmenides se snaží přesvědčit, že podává božské/ pravdivé poznatky
̶Poesie v antice chápána jako božské sdělení skrze básníka
̶posvátné vytržení podobně jako věštec, rozum je oslaben a prochází jim božský rozum => básník božský nástroj ke sdělování pravdy
Prooimion (úvodní básně)

̶na začátku symbolicky ukazuje jeho vlastní cestu k poznání Pravdy
̶Pravdu popisuje v minulém čase [vědoucí], má nárok poučovat všechny ostatní
̶rozumní koně ho vezli k bohyni práva, cestu mu ukazovaly sluneční dívky
̶sliby bohyně:
o poznání Pravdy [Άλήυεια] – jisté vědění
o Pravda – o jsoucnu jako náplní první části
o poučení o nejistých domněnkách [δόζαι] smrtelníků – domněnky vztahující se k empirickému světu
Rozlišení úrovní našich poznatků: => dále viditelné např. u Platóna

Poznatky jisté a nutně pravdivé
Cesty zkoumání pravdy
Pokud něco vzniká, muselo to předtím nebýt – v určitém časovém bodě jsme o tom říkali, že to „není“, to však popírá premisu vznikání jsoucna, protože to nic neexistuje
– argument vylučuje vznikání.
Parmenidéš v básni pokračuje tím, že to, co neexistuje, označuje jako „nic“ – neexistence znamená nebýt vůbec ničím (nemít žádné atributy – vlastnosti) x existovat
znamená být něčím nebo být něčím jiným.
Nepoznatelnost toho, co neexistuje – negativní existenciální výpověď nevyjadřuje žádnou myšlenku (musíme uchopit to něco, co není, přestože předmět našeho
zkoumání neexistuje, a tudíž nemůže být uchopen).
Nepoznatelnost světa skrze smysly - Bohyně říká: „Bezradnost totiž řídí bludnou mysl v jejich prsou a oni jsou unášeni jako hluší a slepí, užaslí, nesoudné davy, majíce za
to, že být a nebýt je totéž a není totéž, a ve všem je pro ně cesta, která se obrací do protisměru.“
První a druhá cesta: volba být x nebýt

+ třetí cesta, když většina smrtelníků rozhodnutí neučiní, protože neužije svých kritických schopností.
Pravda (jsoucno)
̶Parmenidův výklad má deduktivní systém
̶nutnost stanovení axiómů (= tvrzení, které se nutně předem pokládá za platné) => vyvození celého systému poznatků, stanovení těchto počátků axiómů je
nejproblematičtější
̶výběr počátků je nejsnáze napadnutelný krok deduktivního postupu
̶typický postup racionalistické metodologie – neuplatňuje se jiná poznávací schopnost než rozum
„Nuže tedy, já ti řeknu (a ty si s sebou odnes výklad, který uslyšíš),

jaké jediné cesty zkoumání lze myslet.
Jedna, že [to] jest a že je nemožné, aby [to] nebylo;
to je cesta Přesvědčivosti (neboť Přesvědčivost následuje Pravdu).
Druhá, že [to] není a že je třeba, aby [to] nebylo;
o té prohlašuji, že je to naprosto nezbadatelná stezka:
neboť nemůžeš poznat to, co není — vždyť se to nedá provést —,
ani to nemůžeš vyjádřit.“
hlavní témata úryvku:

̶ uvažování o jsoucnu – nakonec zůstane jen jedna přijatelná možnost po selekci => zůstává pouze axióm „jest“ [ἒστι], axióm οὺκ ἒστι je nepřijatelný
̶ jeho záměrem je omezit lidské zkoumání na jsoucí a omezit na nejsoucí => základní kritérium na odlišení toho, co můžeme poznávat
̶ cesta k tomu, co není nemůže být, a proto je vyloučená
̶ subjekt je vynechán, aby se zdůraznil význam jest – subjekt může být dosazen
̶ poznání se týká jen jsoucího, abstraktní rovina [něco jest a něco není]
̶ splývání Slunce a Měsíce – liší se vlastnosti, ale obojí jsou jsoucí ve stejné míře
„Totéž je myšlení a předmět myšlenky. Neboť nenajdeš myšlení bez jsoucího — v němž je myšlení vyjádřeno. Neboť není ani nebude nic jiného mimo jsoucno, protože
Sudba je spoutala, aby bylo celé a nehybné. A tak bylo nazváno všemi jmény, která smrtelníci ustanovili v důvěře, že jsou pravdivá: vznikat a zanikat, být a nebýt,
měnit místo a střídat jasnou barvu.“
▪ sepětí myšlení a jsoucna

▪ když hovoříme či přemýšlíme o něčem, pořád je to něco jsoucího
▪ nejsoucno myslet nejde => když myslíme a říkáme nejsoucno, tak stále máme na mysli něco jsoucího
/Dedukce z jest
▪ jsoucno nevzniká a nezaniká
▪ je celé, nemá části
▪ je homogenní
▪ nepodléhá působení (nedá se otřást), je pevné, přesně určené – nehybnost a neměnnost
▪ je dokonalé (do jsoucnosti mu nic neschází)
Nevzniklé a nezanikající
› jsoucno nemůže vznikat z nejsoucího, protože ho nemůžeme vymyslet či vyslovit
› pokud by jsoucno vzniklo z nejsoucna, proč vzniklo v určitém okamžiku, a ne již dříve?
› z nejsoucna nikdy nemůže vzniknout nic jiného – to, co není, to navždy není
› v principu jsoucí nemohlo vzniknout, protože je a musí být vždy
důležité je slovo „být“ jako něco věčného [později Platón a jeho ideje]
Celé a homogenní
› vyloučení nejsoucna mělo za následek další vlastnost jsoucna => jednotnost a homogenitu
Zénón později vysvětloval, že jedině nejsoucno by mohlo od sebe oddělovat jednotlivá jsoucna
Neměnné a nehybné
› jsoucno je neměnné a nehybné – byla vyloučena schopnost vznikání a zanikání
› problém: jsoucno je a tím se vyčerpává jeho podstata, pak lze změnu chápat jako změnu v jeho jsoucnosti, směrem od jsoucnosti => změna
by znamenala vstup do nejsoucnosti
› pokud vedle jsoucna nic není, nemůže se pohybovat – nutností je svíráno na svém místě (nehybné)
› Aristotelés poté rozlišuje vznik a kvalitativní změnu jako rozdílné druhy pohybu => mění se jeho barva, tvar, velikost, jsoucno se může na
místě pohybovat a vyměnit si místo s jiným jsoucnem bez toho, aby se předpokládala existence nejsoucna
› Parmenidova tvrzení představují krajní a nepropracované pochopení změny a pohybu => tuto problematiku otevírá jako první
Dokonalé (úplné)
› jsoucnu ke jsoucnosti nic nechybí
› tvar koule – pro Řeky nejdokonalejším tělesem
› problém:
o přestává být homogenní – rozlišujeme střed koule a její povrch
o jsoucno tvoří kouli, uvnitř ní ale musí být nejsoucno [důsledkem toho Melissos upírá jsoucnu jakýkoliv tvar]
Domněnky svět
= náplň druhé části básně
̶ obsahuje domněnky – kontrast k Pravdě, poznání smyslové skutečnosti
̶ výklad předpokládající existenci dvou počátků
̶ kombinací světlého a temného prvku je dána struktura kosmu
Smysl druhé části básně

̶ v pravdě vede je racionální výklad o jsoucnu, lidé ale také touží podat výklad smyslové skutečnosti
̶ proto předpokládá nejlepší možný výklad smyslové skutečnosti („abys míněním lidským již nikdy předstižen nebyl„) => pouze podobný pravdě
̶ Parmenidův výklad i tak bude nejpodobnější, protože pochází od bohyně
Raven, Kirk:
v každém zkoumání existují pouze dvě logicky koherentní možnosti - které se navzájem vylučují
- bud předmět zkoumání existuje nebo neexistuje
- stěžuje si na obyčejné smrtelníky, že nesledují cestu “jest” a cestu “není”, nerozlišují je - ale následují je obě
- cesta “jest” = pokud cosi je, pak to nemůže vznikat ani zanikat, proměňovat se ani pohybova, ani podléhat nedokonalosti
- “Klisny, které táhly vůz a nesly Parmenida k branám bohyně Diké”
- vyzdvihuje tím nárok na poznání pravdy, který ale leží mimo poznání smrtelníků
- Parmenidova pout k bohyni připomíná putování šamanů
- Sextos chápal P. putování jako alegorii osvícení - přenesení z noci nevědění do světla poznání
- Parmenides se snaží opustit důvěrně známý svět běžné zkušenosti, kde se střídá den a noc
- vydává se místo toho na cestu myšlení - má vést k transcendetnímu pochopení neměnné pravdy i smrtelného mínění
- je zde zábrana, která mu brání dosažení cíle - zabraňuje uniknout z říše smrtelného mínění, je obrovská , ale ustupuje
laskavému výkladu
- jako předlohu používá Theogonii
Pravda
- báseň - 2 části
1.část básně
- bohyně specifikuje jediné cesty zkoumání

- tyto 2 cesty jsou logicky exkluzivní - vydáš se po jedné, ale už nemůžes po druhé
- kotradiktorické = protikladné
- “Jedna, že (to) jest a že je nemožné, aby (to) nebylo -to je cesta Přesvědčivosti (přesvědčivost následuje pravdu )
Druhá, že (to) není a že je třeba, aby (to) nebylo; o té prohlašuji, že je to naprosto nezbadatelná stezka; nebot nemůžeš poznat to, co
není - vždyť se to nedá provést - ani to nemůžeš vyjádřit.”
- to = estin, lze přeložit jako jest - jakýkoliv předmět zkoumání, u jakéhokoli zkoumání předpokládáme, že předmět našeho
zkoumání buď je nebo není
- estin je těžké proložit, lze jej přeložit dvojím způsobem :
- existencionální
- existuje
- predikativní
- je, něčím nebo něčím jiným
- pokud něco vzniká, muselo to předtím nebýt = v určitém čase tedy bylo pravdivé označení, že něco není - proto nemůže
existovat vznikání
- vznikat v tomto kontextu znamená = začít existovat
- není znamená neexistuje
- to co neexistuje, ale můžeme označit jako nic
- neexistenci chápe jako = nebýt naprosto ničím
- nemá žádné atributy
- existovat = být něčím nebo být něčím jiným
- negativní existenciální odpověd nevyjadřuje žádnou zřetelnou myšlenku = je nezbadatelná
- “Pan Pickwick neexistuje” = tato věta nevyjadřuje žádnou skutečnou myšlenku
- jelikož se nejde seznámit s jejím předmětem = P. P.
- Myšlení a bytí je totéž

Smrtelný omyl
- jsoucno je
- nic není
- co se má vypovídat a myslet musí být jsoucí
- podle bohyně Diké existuje i třetí cesta - ta na, které se smrtelník ocitne, pokud se nerozhodne mezi 2 logicky koherentními možnostmi
- nevyužije svých kritických schopností
- člověk tak uzná, že existuje vznik i zánik a bloudí po třetí cestě - uzná že věc je i není
- jeho kroky se budou obracet do protisměru
- na cestě bud epoznávat, že je a není - nejsou to stejné
- ale protože se nerozhodl ani pro jednu cestu bude de pokládat za to stejné
- co je musí mít jednu a tu stejnou povahu - myšlenka monuismu
- co jest nemůže vzniknout ani zaniknout
- to co jest je ve věčné přítomnost - totiž to co je nikdy nebude, jelikož se nachází ve stavu věčné všudypřítomnosti
- to co vzniká v sobě obsahuje určitý stupeň rozvoje - tento rozvoj vysvětluje svou samotnou existencí vznik
- to co neexistuje neobsahu princip rozvoje
- To co jest je souvislé v každém rozměru, který zaujímá
Teze
- není možné, aby to co jest vznikalo nebo zanikalo
- existuje beze změny v poutech meze
- která je svírá kolem dokola
- zůstává tímtéž a na stejném místě - nehybnost
- meze - lze chápat jako určenost
- to co jest nemá žádnou možnost být různé - ať už časově nebo v jiném ohledu
- jsoucí není nedokonalé - není takové, aby se mu něčemu nedostávalo
- kdyby to takové nebylo, nedostávalo by se mu toho
- myšlení není bez jsoucího
- nemůže totiž být nedostatečné - co nemůže být nedostatečné nemůže být nedokonalé
2. část básně
- obsahuje obsáhlý výklad o Theogonii, kosmologii - odkazuje na Hesioda a na Anaximandra
- kosmologie je popsaná jako svět, ve který věří smrtelníci, pomocí pojmů, které používají
- zabýval se vznikem člověka, Země, Měsíce a Slunce, Nebe,...

- kosmologické principy jsou pro něj světlo a noc - vzniká z nich vše
Kosmologie
- nade vším je aither
- pod aitherem je ohnový útvar = Nebe
- pod ním je oblast Země
- smíšené prstence - jsou zde ohnivé prstence uprostřed ohňových prstenců
- jsou smíšené ze světla a tmy
- uprostřed prstenců je prvotní příčina pohybu a vznikání - Spavedlivost a Nutnost
- vzduch je výměšek Země - vypařil se vlivem silného tlaku
- Slunce je výdechem ohně a stejně tak Mléčná dráha
- Měsíc je směs ohně a vzduchu
Alkmaion
- považuje za pouto zdraví rovnováhu sil - vlhkého a suchého, studeného a teplého, hořkého a sladkého
- samovláda jedné z těchto stran je příčina nemoci
- nemoc vzniká přímo z přebytku tepla nebo chladu, nepřímo z velkého množství nebo nedostatku stravy, jejím sídlem je mozek/ krev/ morek
- podle Parmenida
- není stvoření vydělování z původní jednoty, ale interakce a harmonie protichůdných sil
Smyslové vnímání
- působení podobného na podobné
- existují 2 prvky a jejich poznání závisí na přebytku jednoho z nich
- myšlení se mění podle toho, zda převládá teplé nebo studené
- lepší a čistší je poznání podmíněné teplem
- myšlení a smyslové vnímání jsou totéž
Pojmy :
ἑστία - střed/centrum - bohyně, která je středem všeho - stžed z hlediska umístění ve středu sféry; Hestia bylo jméno bohyně, která se starala o rodinný
krb, udržovala ohen = v přeneseném významu udžovala řád a život; hestía je tak pomyslný střed domu a celé rodiny
τὸ πρῶτον ἁρμοσθέν - první příčina/činitel - je to absolutní pravda, která umožňuje řídit všechno
τετρακτύς - pojen s Pythágorejci - symbol plnosti a harmonie, čtyřka, základ matematických a geometrických myšlenek
νοῦς - rozum/mysl - vyšší forma intelektu, která je schopna pochopit pravdu
αἴσθησις - (smyslové) vnímání - prostředek k získání zkušeností a informací o světě
τὸ εἶναι - bytí - spojován s pojmem substance - věci ve své pravé podstatě, nebo idea - nehmotná substance - ontologie
τὸ ὄν - existence - spojováno s esencí.. podobný jako bytí
δόξα - doměnka/přesvědčení - víra v něco, co nemusí být ničím ověřený
νύξ - noc/temnota - spojovaná s nevědomostí a chaosem . protiklad kosmosu
φάος - světlo - spojováno s pravdou a znalostí
ἀλήθεια - pravda/skutečnost - epistéme - poznání na základě ověřených faktů
κάθαρσις - purifikace - čištění duše a uvolnění napěti a negativních emocí
Eleaté
Myšlenkové proudy navazující na Parmenida – Eleaté
Eleja = leží na jihozápadním pobřeží dnešní Itálie. Založena uprchlíky z Fókaie (oblast Malé Asie – jedna iónských obcí), výborní mořeplavci, opustili svou obec,
když si maloasijské obce začali podmaňovat Peršané a zasahovat do vnitřních uspořádání obcí).
Hlavní motivy
▪ Smyslové poznání je nespolehlivé
▪ Pravdivé poznání poskytuje rozumová úvaha
▪ Poznání skutečnosti – racionální postup bez ohledu na smysly
▪ Pokud něco zkoumáme rozumem, zkoumáme tak myšlenkové koncepty, pojmy => pozdější pojmová analýza
▪ Problémy jsoucna, jednoho, mnohosti a pohybu.
▪ U Parmenida nalézáme počátky metafyziky/ ontologie. Typickým rysem elejské ontologie bylo popření mnohosti a pohybu => avizují stálost a
neměnnost
● Odlišení rozumového vědění, které je jisté od smyslového mínění
Chronologie vývoje elejské filozofie

● Parmenidés – kolem r. 500 BC
o otec elejské filosofie, v Eleji prožil celý život, sepsal zákony
o Platónova zpráva o tom, že Parmenidés navštívil Athény = Platón jako mystifikátor
o základní teze:
▪ jsoucno je, nejsoucno není
▪ jsoucno nemůže vzniknout z nejsoucna
▪ jsoucno se nemění
▪ jsoucno je jedno
● Zénón
o pocházel z Eleje
o čtyři paradoxy pohybu
o Platón – Zénónovy námitky proti Parmenidovi v otázce mnohosti, (prázdnému) prostoru a pohybu
● Melissos ze Samu
o eleatou je svým myšlenkovým záběrem
o odlišně rozpracoval Parmenidovu koncepci jsoucna
o r. 441 BC velel samskému loďstvu ve vítězné námořní bitvě s Athénami [Perikles]
● Xenofánes z Kolofónu
o nejstarší, 565–475 BC, dožil se devadesáti let
o kritika tradičních náboženských představ
Sedmá hodina - Zenon, Melissos, Xenofanes
Zenon
Rozpracoval své čtyři paradoxy pohybu, kterými vyvrací koncepty možnosti pohybu.
Zénónová metoda
Dle Aristotela byl považován za zakladatele dialektiky. Jeho postup nazývaný „důkaz sporem“
„Jestliže jsou věci mnohé [H], je nutné, aby jich bylo právě tolik, kolik jich je, tj. ani více, ani méně. Avšak kdyby jich bylo tak mnoho, kolik jich je, byly by omezené. [D]
Jestliže jsou věci mnohé, jsou neomezené, poněvadž vždy jsou mezi nimi nějaké další a mezi nimi opět další. A tak jsou věci neomezené.“
(H) → (D) & (x D)
(H) = hypotéza
(D) = důsledek
(x D) = opačný důsledek
námitka na triko kritiků (odvolávající se na smyslovou skutečnosti) Parmenidova tvrzení, že jsoucno je jedno
→ z úvah kritiků vyplývá rozpor (tvrzení, ze kterého vyplývá rozpor nemůžeme připustit, a proto hypotézu musíme odmítnout)
Aporie
Slovo ἀπορία znamená „obtíž“, „nesnáz“, „hádanku“ či „otázku k diskusi“. Aristotelés jím označuje Zénónovy argumenty, a tím přiznává jejich závažnost. Sám
věnoval hodně úsilí jejich řešení (viz Phys. VI 2 a 9), měl tedy za to, že se jedná o důležité problémy při vysvětlování pohybu.
Ze zmíněné Platónovy zprávy z Parmenida (viz oddíl B.) lze vyčíst, že Zénón sepsal více podobných argumentů, novoplatonik Proklos v komentáři
k Parmenidovi (694,23-25, viz DK 29 A15/1) určuje jejich počet na čtyřicet. Ovšem nevysvětluje, jak bylo možno asi 900 let po Zénónově smrti zjistit přesný údaj.
Nám se dochoval podstatně menší soubor argumentů — pětina počtu uvedeného Proklem. Jsou to:
▪ 2 aporie proti mnohosti
▪ antinomie omezeného a neomezeného
▪ antinomie rozlehlého (velkého) a malého
▪ 4 aporie proti pohybu
▪ 1 aporie proti místu či prostoru
▪ 1 aporie proti spolehlivosti smyslového vnímání
Proti mnohosti
Při vysvětlování metody v předchozím oddíle jsme si uvedli jeden argument proti mnohosti, nyní představíme ten druhý. Má stejnou strukturu jako ten náš
dřívější, tedy dvě úvahové větve. Ty se dochovaly na různých místech Simplikiova spisu, proto jsou rozděleny do dvou zlomků:
„V tomto argumentu dokazuje, že to, co postrádá velikost, masivnost a objem, nemůže vůbec existovat. ‚Neboť‘, říká, ‚kdyby to bylo přidáno
k nějaké jiné jsoucí věci, nemohlo by ji to zvětšit, poněvadž nemá-li něco žádnou velikost a je to k něčemu přidáno, pak to nemůže přispět
k velikosti. A tak to, co přibývá, je ve skutečnosti nic. A jestliže se věc při ubývání nezmenší a při přibývání nezvětší, je zřejmé, že
přidané i ubrané bylo ničím.‘ A toto Zénón neříká proto, aby zrušil jedno, ale z toho důvodu, že každá z mnoha nesčíslných věcí má velikost,
poněvadž před tím, co je vzato, je vzhledem k nekonečnému dělení vždy něco jiného. To dokazuje, když předtím podal důkaz, že nic nemá
velikost, ježto každá z mnohých věcí je se sebou totožná a jedna.“
DK 29 B2 (Simplikios, In Physica 140, 7-19)
„Neomezenost co do velikosti dokazoval dříve, a to stejnou argumentační metodou. Poté, co nejprve dokázal [viz B2], že pokud něco nemá žádnou velikost,
nemůže to ani existovat, pokračuje takto: ‚Jestliže nějaká věc je, je pro každou nutné, aby měla určitou velikost a masivnost a aby jedna její část byla
vzdálena od druhé. A tentýž argument platí i pro část, která je před ní, poněvadž i ona bude mít velikost a nějaká její část bude před ní. Vyjde však
nastejno říci to jednou a říkat to stále, poněvadž žádná její část nebude poslední a žádná část nebude prosta vztahu k části jiné. — Pokud jsou takto věci
mnohé, jsou nutně malé i velké: tak malé, že nemají velikost, a tak velké, že jsou neomezené.‘“
DK 29 B1 (Simplikios, In Physica 140, 34-141, 8)
Hlavní motiv argumentu je obsažen v jeho poslední větě. V detailu pak Zénón tvrdí:
a) Má-li být více věcí, každá z nich musí být jednou a od ostatních odlišnou věcí. To předpokládá jednotu a totožnost každé z mnohých věcí. Ale jednota
a totožnost zdá se vylučuje velikost, a co nemá velikost, to vůbec není.
b) Předpokládáme-li naopak, že každá existující věc musí mít velikost, jsme nuceni připustit, že má také části, jež zaujímají odlišná místa. Ovšem i těm
musí náležet velikost, mají-li existovat, tedy i část bude mít odlehlé části s velikostí, a takový argument lze opakovat stále. Každá věc tedy bude mít
nekonečně mnoho částí, a to pro Zénóna znamená, že je nekonečná.
Poslední závěr jistě neplatí, stačí si připomenout, že součet nekonečně mnoha „částí“ typu 1+1/2+1/4+1/8+1/16+.... není nekonečně velký, nýbrž roven dvěma.
Tuto aporii jsme si však představili proto, abychom pak lépe porozuměli Anaxagorově myšlence, že „všechno je ve všem“ (viz oddíl 6. D. a.). Jí totiž Anaxagorás
polemizuje právě se Zénónovou obavou, že nekonečný počet částí znamená nekonečnou velikost.
Proti pohybu
Argumenty proti pohybu jsou nejznámější. Vysvětlíme si tři z nich.
„První paradox tvrdí, že pohyb neexistuje, poněvadž to, co se pohybuje, musí nejprve dojít do poloviny své dráhy, než dojde k cíli...“
DK 29 A25 (Aristotelés, Fyzika VI 9, 239b11-13
... a do čtvrtiny, než dojde do poloviny, do osminy než do čtvrtiny atd., takže chce-li pohybující dospět do cíle, musí projít nekonečným počtem bodů dráhy. A jak
by bylo možné navštívit nekonečný počet míst v konečném čase? Nikterak, proto se nic pohybovat nemůže.
Zřejmě takto se ubírala Zénónova úvaha. Přitom předpokládala, že dráhu lze dělit neomezeně. Ovšem pak si stačí uvědomit, že podobně můžeme dělit i čas,
a najednou budeme mít přesně tolik časových okamžiků, kolik dokážeme určit bodů na dráze — polovinu celkového času potřebného pro přechod z místa A do
místa B, jeho čtvrtinu, osminu atd.
Tuto aporii, zvanou „půlení“ (dichotomie) nebo „stadión“ ilustruje následující obrázek. Běžec zdá se si ještě nepromyslel její vyvrácení, protože zatím
s vyběhnutím váhá:
„Druhým paradoxem je takzvaný Achilleus. Spočívá v tom, že nejrychlejší běžec nikdy nemůže v běhu předstihnout nejpomalejšího tvora,
poněvadž pronásledující musí nejprve dosáhnout bodu, odkud vyběhl pronásledovaný, takže ten pomalejší musí být vždy o něco napřed. Tento
argument je založen na témže principu, na kterém závisí půlení, ačkoli se od něj odlišuje v tom, že přidaná velikost není dělena na poloviny.“
DK 29 A26 (Aristotelés, Fyzika VI 9, 239b14-20)
(Překlad převzat z KRS.)
Poslední věta zlomku naznačuje souvislost s předchozí aporií, což Aristotelés myslel zřejmě takto: Dejme tomu, že Achilleus je desetkrát rychlejší než želva (tak
interpretoval Aristotelův výraz „nejpomalejší tvor“ Simplikios v komentáři k tomuto místu Fyziky — 1014,5) a že želva má na začátku náskok deseti metrů. Když
se po odstartování Achilleus přiřítí do místa, z nějž startovala želva, zjistí, že ta mezitím popolezla jeden další metr. Když pak přispěchá do bodu, kde byla želva při
prvním mezičase, ta se posunula o dalších deset centimetrů. A tak dále a tak dále — Achilleus je zkrátka nucen proběhnout mezičasem po deseti metrech,
po jedenácti metrech, dále po jedenácti metrech deseti centimetrech atd. A želva bude vždy o kousek před ním!
Tedy zatímco u první aporie vznikala geometrická řada s kvocientem 1/2, zde vzniká podobná řada, ovšem kvocient se
liší podle toho, jak určíme poměr rychlostí nejrychlejšího a nejpomalejšího běžce. Opět se předpokládá, že můžeme
prostor i čas dělit neomezeně, tedy že jsou kontinuální.
„Třetí právě zmíněný paradox spočívá v tom, že pohybující se šíp je v klidu. To vyplývá z předpokladu, že čas se
skládá ze samých ‚nyní‘. Pokud totiž tento předpoklad neplatí, nevyplyne ani výše zmíněný závěr.“
DK 29 A27 (Aristotelés, Fyzika VI 9, 239b30-33)
"Zénón vyvrací pohyb, když říká:

‚Pohybující se nepohybuje ani na tom místě, kde je, ani na tom, kde není.‘“
DK 29 B4 (DL IX 72)
(Překlad převzat z Fysis.cz, 21. 7. 2014.)
Třetí aporie podle Aristotelova komentáře pracuje naopak s předpokladem diskontinuitního času a prostoru. Pak lze pohyb chápat jako sérii filmových políček:
Na každém z nich je pohybující se v klidu a mezi políčky nic dalšího neexistuje. Za tohoto předpokladu by tedy Zénónovi vycházelo, že v následujících časových
okamžicích (jakoby políčkách filmu, těch Aristotelových „nyní“) se šíp sice nachází na různých místech, avšak v žádném okénku své místo nemění, tedy se nehýbe.
Zénónův význam
Co Zénón těmito provokativními a paradoxními argumenty sledoval? Už jsme si řekli, že obecně vzato podporoval Parmenida tím, že vyvracel názory těch, kdo se
snažili vyvrátit názory Parmenidovy.
Zároveň tím vyostřil spor rozumu se smysly. Aporie ukazují, že údaje smyslů jsou velmi problematické z hlediska racionálního výkladu (všimněte si, že občas jsme
dokonce použili matematické operace). Respekt vůči elejským racionalistickým závěrům prozrazuje, že řečtí myslitelé nedokázali jednoduše říct — „přece to
vidím na vlastní oči, tedy je to samozřejmé“, nýbrž že přikládali velkou váhu racionálnímu vysvětlení a myšlenkové konzistenci.
V tom se skrývá význam a dopad Zénónových úvah. Bylo již zmíněno, že důkladnou analýzu a vyvrácení Zénónových aporií podal Aristotelés. Takový počin byl
nezbytnou součástí jeho Fyziky, tedy spisu, v němž předkládá racionální vysvětlení a teorii pozorovaných pohybů. Bez vyvrácení aporií by Aristotelés takovou
teorii předložit nemohl.
Připomeneme-li ještě Anaxagorovu reakci na problém nekonečného počtu částí a doplníme-li, že podle Platónova Parmenida lze i teorii idejí formulovat jako
polemiku se Zénonovou aporií proti mnohosti (viz Parm. 127e-130a), vidíme, že Zénónův vliv na pozdější myšlení byl skutečně výrazný.
Kirk, Raven:
- miloval Eleu, Athény moc nemusel, strávil zde celý život

- pouze jediné doložitelné literární dílo - filozofická kniha hlavolamů
- v knize jsou popsány 4 paradoxy pohybu, dva páry - jeden pár (stadion, Achilleus) je založen na předpokladu, že prostor a čas jsou do
nekonečna dělitelné; druhý pár (Šíp, Pohyblivé řády) na tom, že čas a prostor se skládají z nedělitelných minim
- u těchto párů - jeden vždy vedl k absurditám o pohybu tělesa - vůči pohybu sebe samého, druhý k absurditám o představě pohybu
tělesa - byl uvažován jako relativní vůči pohybu tělesa jiného
Antinomie
- jestliže jsou věci mnohé je nutné, aby jich bylo právě tolik, kolik jich je - ne více nebo méně
- ale ! pokud by jich bylo tolik kolik jich je byly by omezené
- jestliže jsou věci mnohé jsou neomezené
- to co postrádá velikost, masivnost a objem nemůže vůbec existovat
- každá z mnoha nečíselných věcí má velikost
- aby věc byla je nutné, aby jedna její část byla vzdálena od druhé
První větev antinomie

- pokus o dokázání toho, že pokud existují mnohé věci jsou tak malé, že nemají velikost
- každý člen určité plurality musí být totožný sám se sebou a musí být jeden - proto nemůže mít části potřebné pro velikost
Druhá větev antinomie
- pokud něco nemá žádnou velikost, potom vůbec neexistuje - to protiřečí prvotnímu předpokladu, že mnohé věci existují
- věc, která má velikost má nekonečný objem
1) jakákoliv velikost má nekonečný počet částí
2) celek nekonečného počtu částí pozitivní velikosti je sám nekonečný
3) velikost jakéhokoli členu nějaké plurality je nekonečná
- Zenon pokládal nekonečnou dělitelnost za důsledek rozprostraněnosti a masivnosti nebo objemu

- elatský monismus rozprostraněnosti
Paradoxy pohybu
- jsou 4
- pokládány za druh hlavolamů
Stadion
- tvrdí, že pohyb neexistuje
- nelze přejít stadion
- to co se pohybuje by muselo dojít do poloviny své dráhy, než dojde k cíli
- nekonečné věci nazývá s ohledem na - jejich dělitelnost nebo naše hranice
- sám čas je v tomhle ohledu nekonečný
- aby běžec na stadionu dosáhl cíle musí urazit ½ dráhy, ¼ dráhy, ⅛ dráhy, … vždy poloviny polovin
- není možné dotknout se nekonečného množství bodů v konečném čase
- proto běžec svého cíle nedosáhne
- podle Aristotela ale musíme odmítnou tezi, že konečný čas je nekonečně dělitelný a nekonečně dělitelný čas stačí běžci na to, aby
překonal nekonečně dělitelnou vzdálenost a dotkl se při tom bodů, které ji rozdělují
- Je možné projít nekonečné věci v čase nebo vzdálenosti ? Určitým způsobem ano, určitým pak ne
- pokud tyto věci existují v aktu není to možné
- pokud existují v potenci pak ano
Achileus a želva
- nejrychlejší běžec nemůže v běhu předstihnout želvu
- běžec by musel první dosáhnout bodu, kdy vyběhla želva - z čehož vyplývá, že želva bude vždy o něco rychlejší
- po tom co dosáhne bodu, ze kterého želva vystartovala musí dosáhnout bodu, kterého želva dosáhla mezitím, co se Achileus snažil dosáhnout
jejího startovního místa
- a tak dále až do ad finitum
Šíp
- pohybující šíp je v klidu
- předpoklad, že čas se skládá ze samých nyní
1) cokoli zaujímá nějaké místo, které přesně odpovídá jeho vlastní velikosti, spočívá v klidu
2) v přítomnosti to, co se pohybuje, zaujímá určité místo, které odpovídá jeho vlastní velikosti
3) tedy - v přítomnosti to, co se pohybuje, spočívá v klidu
4) to co se pohybuje se pohybuje vždy v přítomnosti
5) to co se pohybuje je vždy - po celou dobu svého pohybu - v klidu
- nyní = nedělitelný okamžik

- to co je pravda v každém okamžiku nějaké časové periody je pravda v průběhu celé časové periody
- pohyb se musí odehrávat v přítomnosti
Pohyblivé řády
- stejná tělesa se pohybují na stadionu podél stejných těles stejnou rychlostí z opačné strany
- jedna řada se pohybuje z konce stadionu - směrem k nám
- druhá se pohybuje ze středu - směrem od nás
- z toho vyplývá, že polovina času se rovná svému dvojnásobku
- předpokládá, že pokud se tělesa pohybují stejnou rychlostí podél pohybujícího se tělesa stejné velikosti, potřebují pro svůj pohyb
stejný čas
- tělesa jsou velmi malá a nedělitelná
- Popis
- tělesa ve třech řadách
-
- tělesa A se nacházejí ve středu stadionu
- první těleso G začíná ve stejném středovém bodu jako první těleso B
- první těleso řady G minulo všechny tělesa řady B, minulo těleso B pouze 2 tělesa z řady A, ale všechna tělesa řady G
- Zenon předpokládal, že každé pohybující se těleso musí strávit stejně dlouhý čas proti každému tělesu, které míjí
- první těleso B potřebuje k tomu, aby minulo polovinu těles řady A polovinu času, které potřebuje první G, aby minulo všechny B
- čas, za který těleso B mine polovinu z řady A je polovina času, který potřebuje aby minulo všechny tělesa řady G
Zenonovy cíle / vliv

- všechny paradoxy napadají zdravý rozum
- ovlivnil Leukippův a Demokritův Atomismus
Melissos
„... se zdá, že Parmenidés chápe jedno pojmově (κατὰ τὸν λόγον), Melissos však látkově (κατὰ τὴν ὕλην); proto také jeden praví, že
je něčím omezeným, druhý, že je neomezené.“
DK 30 A11/2 (Aristotelés, Metafyzika I 5, 986b18-21)
„... jejich [tj. Xenofanovy a Melissovy] názory jsou ještě nemálo hrubé. Parmenidés však, jak se zdá, mluví již spíše jako vidoucí.“
DK 30 A7/1 (Aristotelés, Metafyzika I 5, 986b26-28)
„Neboť oba, i Melissos i Parmenidés, usuzují po způsobu eristiků; jednak se totiž chápou nepravdivých premis a jednak jejich důvody
obsahují chyby v usuzování.
Melissovo odůvodňování je neobratnější a neobsahuje žádnou obtíž, nýbrž je-li dán jeden nesmysl, vyplývá z toho ostatní; to však
není nic obtížného. Je tudíž zjevno, že se Melissos dopouští chybného úsudku; má totiž podle své domněnky za to, že má-li počátek
všechno, co vzniklo, pak to, co nevzniklo, počátek nemá.“
DK 30 A7/2 (Aristotelés, Fyzika I 3, 186a6-13)
Jak vidno, Aristotelés často srovnává Melissa s Parmenidem, a to vždy se záměrem ukázat, že Melissos je podřadnější myslitel. My se Aristotelovým
srovnáváním inspirujeme a představíme si Melissovu koncepci jsoucna ve srovnání s Parmenidovou. Takové srovnání bude užitečné z didaktického
hlediska, díky němu totiž lépe pochopíme některé kroky Parmenidových úvah i jejich slabé stránky. Už z tohoto důvodu nebudeme Aristotela následovat
v jeho podceňování Melissa.
/Melissova argumentace
Melissovy zlomky umožňují snad ještě lépe než u Parmenida identifikovat argumentační linii jeho úvahy, tedy postup vyvození z výchozího axiómu, jímž je
základní elejské „jsoucno je“ (viz DK 30 B1):
1. Co bylo (a je), to vždy bylo a vždy bude. Kdyby totiž vzniklo, před tím by nebylo nic a z ničeho by nemohlo nic vzniknout (DK 30 B1).
i. Je také neměnné, neboť sebemenší změna znamená, že jsoucno zaniká a vzniká nejsoucno. Kdyby se změnilo jen trochu, v celém
čase by celé zaniklo (DK 30 B7).
2. Jestliže nevzniklo, nýbrž vždy bylo, je a bude, je neomezené — nemá totiž počátek ani konec (DK 30 B2).
3. Z toho Melissos vyvozuje i neomezenost co do velikosti (rozsahu; DK 30 B3 a B4).
4. Jestliže je jsoucno neomezené, musí být jedno. Kdyby jich bylo více — vzájemně by se svými hranicemi omezovala (DK 30 B6).
i. Melissos se také brání jednoduché námitce — „vždyť přece vidím mnoho věcí, takže existuje mnoho jsoucen“:
Smyslově vnímaná mnohost totiž není reálně existující mnohostí, neboť všechny smyslově vnímatelné mnohé věci se mění — nelze
je tedy označit za jsoucna (viz 1. i.). Mnohá jsoucna by musela mít stejné vlastnosti jako jedno jsoucno.
Jelikož nám smysly předkládají mnohost věcí (jsoucen), a současně nás právě ony informují o proměnlivosti těchto mnohých věcí
(jsoucen), jsou jejich údaje vnitřně rozporné. Proto jsou nespolehlivé a nemůžeme z jejich vjemů usuzovat na reálnou existenci
mnohosti (mnoha jsoucen; DK 30 B8).
5. Jestliže je jedno, je homogenní. Kdyby bylo rozrůzněné, už by obsahovalo mnohost a nebylo by jedno (DK 30 A5).
6. Jsoucno není prázdné, neboť prázdno je nic a nic nemůže existovat (DK 30 B7).
7. Jestliže neexistuje prázdno (nic), nemůže se jsoucno pohybovat, neboť nemůže ustoupit do prázdna (DK 30 B7).
8. Jsoucno jako jedno nesmí mít tělo — majíc (rozprostraněné) tělo mělo by části a opět by nebylo jedním (DK 30 B9).
Jak nyní tato úvaha dopadne ve srovnání s Parmenidovými verši?
/Melissovo a Parmenidovo jsoucno
Srovnání povedeme ve dvou rovinách — obsahové a argumentační.
A. Z hlediska obsahu se Melissos s Parmenidem ve většině tvrzení shoduje:
● jsoucno je, nevzniká a nezaniká

● ani se nemění
● je veskrze stejné, tj. homogenní
● je jedno (to zdůrazňuje více než Parmenidés)
● nejsoucno neexistuje (i když Melissos používá jiný termín — nikoli τὸ μὴ ὄν, nýbrž κενεόν, tj. κενόν, tedy „prázdno“)
● není-li prázdno, nemůže být ani pohyb
Najdeme však i určité rozdíly:
● Melissos rozhodně tvrdí (dokonce i za cenu logické nepřesnosti), že jedno jsoucno je neomezené.
● S tím souvisí druhý rozdíl — jsoucno má být netělesné, což má zajistit nemožnost rozlišit nějaké části. To spolu s neomezeností znamená, že
jsoucno nemá žádný tvar. Vzpomeneme-li na problematičnost Parmenidova přirovnání jsoucna ke kouli, můžeme Melissovo tvrzení brát jako
pokus vylepšit elejský výklad.
● A za třetí — Melissos jsoucnu nepřipisuje dokonalost.
B. Z argumentačního hlediska je Melissova úvaha určitě konzistentnější a ucelenější, k čemuž jistě přispěl i střízlivější výklad (žádná bohyně a žádné
opovržlivé shlížení na smrtelníky) a evidentně i prozaická forma, jež dovolila přesnou argumentaci.
Kirken, Raven:
- psal pravděpodobně o Parmenidovi

- pravděpodobně byl jeho žákem
Nezrozené a nezničitelné
- pokud něco existuje nemůže to vznikat
- vždy bylo to, co bylo, a vždy to bude
- kdyby něco vznikalo, znamenalo by to, že předtím nebylo nic, což je nemožné
Neomezený rozsah
- nic nevzniklo, pouze to JE , BYLO , a BUDE
- = pak nemá nic začátek ani konec
- je neomezené a věčné, trvale existující
- nic co má začátek i konec není neomezené a věčné
Jedno
- pokud je jsoucno neomezené musí existovat pouze jedno, pokud by nebylo neomezené mohly by existovat dvě - měla by hranice vůči sobě
navzájem
- vyvozuje monismus z premisy, kterou Parmenides odmítl = neomezený obsah
Homogenní
- odvozuje jí z jedinečnosti - protože existuje JEDNO je všude stejné
Nezměnitelné
- věčné, neomezené, jediné a celé stejné
- nemůže nic ztrácet, stávat se menším nebo větším, nemůže se měnit a nemůže ani trpět bolestí nebo zármutkem
- pokud by něco takového zažívalo nemohlo by být jedním
- to co trpí bolestí nemá stejnou moc jako to co je zdravé
- snaží se dokázat dokonalost jsoucna
Nehybnost
- jsoucno není prázdné - jelikož prázdné je nic a nic neexistuje
- nic nemůže existovat
- jsoucno se nepohybuje, nemůže proto ani ustoupit = je plné
- kdyby existovalo prázdno mohlo by ustoupit do prázdna
- PRÁZDNO JE PŘEDPOKLADEM POHYBU
- prázdnota je totožná s nicotou
Vyvracení zdravého rozumu
- největší důkaz toho, že existuje pouze jedno
- žádná věc se nemůže měnit nebo se stávat jinou (bílé, červené, smrt, život, …)
- útočí na pojetí reality
- pokud lidé věří, že je něco reálné, činí tak na základě spoléhání na své smysly
Netělesné
- jestliže by existovalo, muselo by být jedno. A pokud by bylo jedním, nesmělo by mít žádné tělo. Kdyby mělo masivnost, mělo by části a už by
nebylo jedno
- realita je netělesná
- jsoucno je plné - proto nemůže připustit pohyb v něm nebo do něj
Xenofanes z Kolofonu
/Xenofánes o bozích
„Všechno to bohům v básních svých Homér a Hésiod přiřkli,

všechno to, cokoli zdá se být u lidí hříchem a hanbou,
krást i cizoložit a navzájem podvádět sebe.“
DK 21 B11 (Sextos Empeirikos, Adversus mathematicos IX, 193)
Tento zlomek prozrazuje hned několik podstatných momentů Xenofanovy kritiky. Především vidíme, že kritizuje morální rovinu tradiční představy
o bozích, a to z toho důvodu, že řečtí bohové jednají stejně nemorálně jako lidé. Jinak řečeno — řečtí bohové sice převyšují člověka nesmrtelností a snad
i blahobytem, nikoli však svým „duchem“. Proto nemohou sloužit jako vzory či působit jako garanti mravních zásad a mravního řádu.
A proto je Xenofanés nucen kritizovat také Homéra a Hésioda, neboť právě v jejich básních byli bohové takto vylíčeni a díky jejich autoritě jako učitelů
Řecka se takové představy šířily.
Kvůli barvitosti doplňme, že terčem kritiky tohoto zlomku mohl být mj. Hermés (myslí se samozřejmě představa Řeků o Hermovi), který byl vzýván také
zloději a podvodníky, dále pochopitelně Zeus jako velký záletník (Danaé, Léda, Alkméné či Semelé — jen některé příklady jeho mimomanželských vztahů)
a jistě také všichni olympští bohové, kteří se osobně zapojili do trójské války a stáli či přímo bojovali proti sobě (jak to líčí Homér v Íliadě).
Všechny tyto představy vlastně vycházejí z jednoho společného jmenovatele, který je odhalen v následujících verších:
„Lidé myslí o bozích, že rodí se,

lidské že mají šaty a hlas i podobu lidskou.“
/Kritika antropomorfního pojetí bohů
Řekové si totiž představují bohy jako lidi (dokonalé, krásné lidi — viz např. Hérakleitův zlomek DK 22 B83 v 4. C. b.), proto jim nevadí, že bohové
mají i stejné tužby a názory jako lidé a stejně jako lidé se i chovají.
Z toho však plyne, že takoví bohové a takové náboženství jsou dílem lidí, a nikoli nadlidským principem skutečnosti. Tento podmíněný původ řeckých
bohů Xenofanés ironizoval až parodoval v dalších zlomcích:
„Aithiopové svým bohům nos tupý a černou pleť přiřkli,

Thrákové svým oči modré a vlasy dávají rusé.“
DK 21 B16 (Kléméns Alexandrijský, Stromata VII 22)
„Kdyby však voli a lvi a koně též dostali ruce,

anebo uměli kreslit i vyrábět tak jako lidé,
koně by podobné koňům a voli podobné volům
kreslili podoby bohů a právě taková těla
jejich by robili, jakou i sami postavu mají.“
DK 21 B15 (Kléméns Alexandrijský, Stromata V 110; zlomek následuje po B14)
Podle toho jsou náboženské představy podmíněny geografickými podmínkami, a dokonce až biologickými dispozicemi.
Proč by ale takové náboženské představy měly být nežádoucí a odsouzeníhodné?
Morální pozadí Xenofanovy kritiky
„U Lýdů poznali rozmar, jenž k žádnému prospěchu není,

v době, kdy nevládla nad nimi ještě tyrannis zlá.
na agoře se oni celí v purpuru scházeli,
přitom jejich celkový počet byl nejméně tisíc;
vznešení, s volnými vlasy, jež v slunci se úpravně leskly,
dovedně připravená mast jim dávala vůni.“
DK 21 B3 (Athénaios, Deipnosophistae XII, 31)
Tento zlomek o Kolofóňanech, tedy Xenofanových krajanech, ukazuje, že náš básník — filosof kritizoval také mravy svých smrtelných současníků. Snad
to souviselo s postupujícím perským nebezpečím, jež posléze dospělo až do Kolofónu, který byl Peršany podroben. Xenofanés se mohl — nikoli
neoprávněně — domnívat, že přílišný luxus a rozmařilost učinily maloasijské Řeky méně otužilými a bojeschopnými. To v jeho očích asi přispělo k jejich
podrobení.
Jestliže pak sami Homérovi a Hésiodovi bohové sledují soukromé zájmy a holdují svým choutkám, nemohli být Řekům vzorem v jejich boji s vnějším
nebezpečím. Možná právě z těchto důvodů Xenofanés hledá (či vytváří) božskou bytost, jež by neměla lidské slabosti a jež by představovala pevný
a neměnný princip skutečnosti.
/Xenofánův bůh
„Jest jeden bůh, mezi bohy a lidmi největší, který

smrtelníkům ni tělem, ni myslí podoben není.“
DK 21 B23 (Kléméns Alex., Stromata V, 109)
„Celý on vidí, celý též myslí, celý též slyší.“

DK 21 B24 (Sextos Empeirikos, Adversus mathematicos IX, 144)
„Na témže místě stále on zůstává, aniž se pohne;

nijak mu nesluší, aby snad přecházel tam nebo onam.“
DK 21 B25 (Simplikios, In Physica 23, 19)
„Beze vší námahy všechno on koná myšlenkou ducha.“

DK 21 B26 (Simplikios, In Physica 23, 10)
Takový bůh nemá s člověkem a jeho zájmy nic společného. Podle J. Mansfelda (Die Vorsokratiker, 1991) může být chápán jako zosobnění a garant
světového řádu, a odvozeně pak i jako záruka pro právní řád v obcích, který je vlastně součástí řádu světového. Následování takového boha by tedy
přispělo k mravnímu životu jednotlivců i k pevnosti obcí.
Tato úvaha by tedy spojila Xenofanův život (odchod z podrobeného Kolofónu), jeho mravní a sociální kriticismus s jeho kritikou náboženských představ.
Ovšem jak je vidět z uvedených citátů, potřebovali bychom ještě další zlomky, abychom úvahu dostatečně podložili. Bohužel, jiné zlomky nemáme.
/Xenofánes o přírodě
Zdá se, že Xenofanés nerozpracoval myšlenku boha jako počátku světového pořádku natolik detailně, aby vyšlo najevo, jaký je přesně vztah mezi jedním
bohem a fyzikálními ději v kosmu.
Přesto však můžeme uvést aspoň jeden důsledek jeho kritiky náboženství pro jeho „fyziku" — odmítá vysvětlení přírodních jevů jakožto projevů božských
sil, jak vidíme nejlépe z tohoto zlomku:
„Ta, kterou Iridou zvou, je také jen oblakem pouhým,

na pohled fialovým a červeným, jakož i žlutým.“
DK 21 B32 (Schol. BLT Eust. ad Hom. II)
Duha tedy není Iris, poselkyně bohů, nýbrž zcela přírodní útvar — oblak či mrak. Podobným způsobem vysvětluje Xenofanés všechna nebeská
tělesa — jsou zapálenými oblaky nebo nahromaděnými vznícenými výpary z moře (A32, A33, A38, A40, A43). Z toho také vyplývá zásadní význam vody,
jenž je dále potvrzen především v B30, kde je „moře“ označeno za pramen všech vod, větrů a mraků, navíc podle Hippolytova A33 pravidelné zatopení
povrchu Země limituje existenci všeho živého.
Doplníme ještě dvě informace.
„Všechno, co se rodí nebo roste, je zemí a vodou.“

DK 21 B29 (Simplikios, In. Arist. Phys. 189, 1)
Tento zlomek přibližuje Xenofana k mílétskému výkladu, protože vlastně udává, co je všech věcí nebo aspoň počátkem všech organismů. Od Míléťanů se
ovšem liší tím, že počátky mají být dva.
„Xenofanés se domnívá, že země se mísí s mořem a časem se působením vlhka rozpouští. Říká, že má o tom takovéto důkazy:
ve vnitrozemí a v horách se nacházejí mušle a v syrakúských lomech byl nalezen otisk ryby a mořských řas, na Paru zase hluboko
v zemi otisk vavřínu a na Maltě ploché otisky všech mořských živočichů. A tvrdí, že ke vzniku těchto věcí došlo tehdy, když bylo
v dávné době všechno pokryto bahnem a otisk v bahně zaschl.“
DK 21 A33 (Hippolytos, Refutatio omnium haeresium I 14, 5-6)
Vidíme, že Xenofanés zakládal svůj výklad o pravidelné potopě na empirických pozorováních. To potvrzuje domněnku, že jej kritika tradičního
náboženství, jež vysvětlovalo mnohé přírodní jevy působením bohů, přivedla k podstatně odlišnému způsobu vysvětlení:
Vše v přírodě se děje „přirozeně“, tedy na základě příčin, jež náležejí samotné přírodě a jež jsou běžně pozorovatelné. Ze zlomků se však bohužel
nedozvídáme, co je — aristotelsky řečeno — hlavní „působící“ příčinou (snad voda, jež pravidelně vystupuje na souši a zase ustupuje zpět?) a co
zajišťuje pravidelnost jevů.
Shrnutí
„Jsoucno je“, „nejsoucno nemůže být“ a především „jsoucno nemůže vzniknout z nejsoucna ani zaniknout v nejsoucno“. Také je třeba odmítnout vše, co
by mělo nějaké spojení s nejsoucnem — jestliže to platí o pohybu, neexistuje pohyb, jestliže to platí o tvarové určitosti, jsoucno nemůže mít tvar.
Tím je v kostce elejské myšlení shrnuto. Jsou to tvrzení velmi striktní a mají radikální důsledky (neexistuje pohyb, neexistuje mnohost atd.). Přesto se
pozdější filosofové až do konce antiky k elejským závěrům — aspoň k některým — hlásili.
Už jsme zmínili, že tento fakt byl dán sílou elejské logiky, racionální analýzy pojmů, jež představovala nový, typicky elejský metodologický přístup
k výkladu skutečnosti. Řecká filosofie byla převážně racionalistická (vzpomeňme na úvodní obecnou charakteristiku), proto racionální argumenty brala
s plnou vážností.
Přesto však následující myslitelé nedokázali jít s Parmenidem a Zénónem až na konec jejich dedukcí a přijmout všechny dílčí závěry, protože na této
cestě by se museli vzdát možnosti vysvětlit svět kolem nás, v němž žijeme a v němž jednáme. To je přitom snad ještě obecnější zásada filosofie, vždyť
pomocí ní jsme si filosofii definovali: Filosofie vysvětluje skutečnost. Filosofové po eleatech se tedy snažili podat vysvětlení vnímatelného světa při
zachování platnosti základních elejských tezí.
Elejská logika dovedla do krajnosti další typické řecké přesvědčení — přesvědčení o stálosti a neměnnosti pravého bytí (či skutečného jsoucna). Zároveň
dospěla k nejvyšší možné jednotě, neboť je-li jsoucno jedno a nic jiného (nejsoucno) být nemůže, pak se setkáváme s absolutní jednotou.
Eleaté rozvinuli myšlenky, jež nikdo po nich nemohl pominout (chtěl-li se zvát filosofem), jež však zároveň nikdo nemohl přijmout do posledního důsledku.
Pro nás mohou být elejská tvrzení zajímavá ještě z jiného důvodu. Moderní věda (především fyzika a chemie) stojí
na uznání zákonů zachování (hybnosti, energie atd.). Zdá se, že v elejském „nic nemůže vzniknout z nejsoucna“
dospělo lidské myšlení poprvé — a to čistě spekulativně! — k jistému tušení pozdějších zákonů zachování. Proto
otázka: Co mají elejská tvrzení a fyzikální zákony zachování společného a v čem se liší?
Kirken, Raven:
Základní informace
- psal ve verších
- za jeho žáka je považován Parmenidés
- narodil se a vyrůstal v Ionii - ovlivnění Ionskou filozofií, poté přinucen k odchodu, žil hlavně na Sicílii
- nebyl typickým ionským filozofem
Spojování s Elejí
- existuje domněnka, že zde strávil zde alespoň část svého života a založil elejskou školu
- spojitost mezi Xenofanem a Parmenidem = povrchní podobnost Xenofanova jednoho nehybného boha a Parmenidova nehybného
jsoucna v podobě koule
- pravděpodobně složil básně o založení Kolofonu a kolonizaci Eleje
- nebyl typickým představitelem elejské školy jako Pythagoras
O přírodě
- nechtěl podat ucelený výklad přírodního světa
- věnoval se teologii - vyskytují se zde teologické poznámky k přírodovědným tématům
Význam
- předmětem jeho bádání (jeho zájem) bylo náboženství a bohové
- což bylo v rozporu s tehdejším básnickým vzorem a pilířem vzdělání= Homérem
- odporoval Homérské theologii
- úsudek z pozorované skutečnosti převedený na obecnou hypotézu = předsokratici tento postup nepoužívali
Theologie
- dle Xenofóna není důvod se domnívat, že bohové jsou antropomorfní - jelikož kdyby zvířata uměla znázornovat své bohy, taky by se jim
podobaly
- různé rasy lidí / odlišné kultury přiřazují bohům své vlastní charakteristické rysy
- Homérovi a Hesiodovi bohové jednají často nemorálně
Konstruktivní theologie
- bůh je pouze jeden
- je největší mezi lidmi a bohy - ústupek lidové náboženské mluvě, která uznávala více bohů
- smrtelníkům není podobný ani tělem ani myslí
- je nehybný - setrvává na jednom místě; není hodno boha, aby se pohyboval, když mu stačí jediná myšlenka, aby otřásal vším
- Celou svou bytostí slyší, vidí a myslí
- je možné, že Xenofanův bůh vycházel z myšlenky božské substance = látka, která prostupuje věci ve světě a obdařuje je možností pohybu a
života
- měl tělo, jelikož netělesné bytí bylo nemyslitelné, ale významově bylo jeho tělo druhořadé stejně jako umístění těla
Myšlenky o přírodě
- myšlenka o složení nebeských těles je nejasná rsp. existují dvě :
- nebeská tělesa jsou koncentrací ohnivých částic; nebo pouze Slunce samo je koncentrací ohnivých částic a ostatní nebeská tělesa
jsou vznícené oblaky
- jedná se vznícené oblaky
- těmito myšlenkami se inspiroval Hérakleitos
- Zatmění Slunce - okolo Země existuje mnoho Sluncí a Měsíců, a pokud dojde k zatmění znamená to pouze, že S nebo M vstoupily do
“prázdna”, kde je nemůžeme spatřit
- moře je nejrozsáhlejší formou vody, je to zdroj všech řek (stejný názor měl Homér) ale i deště a mraků
- země se mísí s mořem a časem se země působením vlhka rozpouští; důkazy:
- ve vnitrozemích, v horách se nacházejí mušle
- otisky ryb a mořských řas v kameni
- Zánik lidstva : dochází k němu tehdy, když se země sesune do moře a promění se v bahno, pak začíná další proces obnovy
- všechny světy mají takovýto základ
- tento je jev je cyklický
- bytosti vznikají z bahna a jejich zánik je způsoben potopou - nebo jinou přírodní katastrofou
Meze lidského poznání

- usilovné zkoumání přináší pozitivní výsledky, bohové totiž lidem nevyjevili všechny věci od počátku, ale lidé postupným hledáním naleznou lepší
varianty
- protiklad - bohové jsou schopni poznat vše x lidské poznání je omezené
Pojmy - Zenon, Melissos, Xenofanes
δοξαστόν - považováné za pravdivé/správné - i nehledě na to, jestli to správné opravdu je (bez důkazů)
αἰσθητόν - vnímatelné/zřetelné - skrze smysly x myšlení
νοητόν - myšlenkové - myšlenky, názory, představy, vjemy, koncepty, teorie
ἄλογον - bez rozumu - neschopnost racionálního myšlení
ἀνόητον - nevysvětlitelné -
ἀνώνυμον - bezejmenné - něco co nemá specifické vlastnosti - kontext duše např. / Platon - absolutní idee a nekonečno
ἀνάγκη - nutnost/nezbytnost - popis sil, které vedou k určitému výsledku
συνεχές - spojený/souvislí - Plútarchos - teorie poznání - lidské poznání je vzájemně propojené.. Zénon - všechny věci jsou spojené v jednom celku
ἕν - jednota/jediné - může se používat v kontextu spojení
πειθώ - věřit/souhlasit - velká trojice - otázka co je to co nás vede k věření něčemu a jak můžeme důvěru opřít o racionální argumenty
παλίντροπος κέλευθος - obrácená/zpětná cesta - souvisí s poznáním duše (asi introspekce??)
διαλεκτική - rozprava - otázky pravdy/poznání, dialektika je způsob uvažování/diskuze - vyjasňování pravdy, nástroj filozofování
κρίνειν - rozsoudit/vyhodnotit - rozsudky morálních, etických a racionálních otázek - soudcovská funkce rozumu a myšlení
Osmá hodina - Empedokles
Stará témata milétské filozofie jako pozadí Parmenidových myšlenek:
Empedokles, Anaxagoras, Atomisté
Co bylo cílem myslitelské činnosti Empedoklea, Anaxagory a atomistů? Samozřejmě výklad skutečnosti, ovšem musíme doplnit, že usilovali o výklad smyslově
vnímatelné skutečnosti. Zatímco se eleaté omezili na racionální uchopení nejabstraktnější roviny skutečnosti — jsoucnosti, poelejské výklady se vracejí
k vysvětlování toho, co kolem sebe běžně vidíme. To vlastně znamená návrat k témuž cíli, který si kladli Míléťané i Hérakleitos. Ovšem v 5. st. př. n. l. už nebylo
možné postupovat tak jednoduše jako v časech starých Míléťanů.
Nebylo totiž možné ignorovat některé základní elejské teze, o nichž jsme řekli, že se staly (více či méně) nezpochybnitelnými axiómy celé další antické filosofické
tradice. Ke kterým z nich se Empedoklés, Anaxagorás a atomisté přímo hlásí?
Empedoklés
„Ale řeknu ti něco jiného: žádná z veškerých smrtelných věcí nemá zrození a žádná nemá ani konec v bídné smrti, nýbrž jest jenom mísení
a vzájemná výměna toho, co se mísí — avšak lidé to nazývají zrozením.“
DK 31 B8 (Plútarchos, Adv. Col. 10)
„Pošetilci! Neboť jejich myšlení nesahá daleko. Věří totiž, že to, co předtím nebylo, vzniká anebo že něco umírá a naprosto hyne.“
DK 31 B11 (Plútarchos, Adv. Col. 12)
„Neboť je nemožné, aby něco vzniklo z nejsoucího, stejně jako je neproveditelné a neslýchané, aby zaniklo to, co jest. Vždycky to totiž bude tam,
kam to kdo zrovna postaví.“
DK 31 B12 (Pseudo-Aristotelés, De Melisso Xenophane Gorgia II 6, 975b1)
- z jeho děl se dochovaly pouze útržky

- ale nejrozsáhlejší, co se nám dochovaly od jakéhokoli předsokratika
- psal v hexametrech
- pluralista
- imitoval Parmenida
O přírodě
- stěžuje si na velmi omezené lidské chápání světa, kterého lze dosáhnout smysly
- pokud budeme pomocí jeho poučení užívat veškerých smyslových dat dovedou nás k jasnému poznání každé věci
- přirozené schopnosti člověka jsou omezené - ale lze je učinit schopny činů, které se jeví nemožné
Čtyři kořeny
- zářivý Zeus, životodárná Hera, Aidoneus a Nestis, která slzami smáčí smrtelné prameny
- tyto jména představují základní a navzájem nepřevoditelné prvky - z těchto prvků jsou tvořeny všechny ostatní věci
- Nestis je voda
- Zeus je ohen
- Héra je vzduch
- Aideoneus je země
- připisuje jim nespecifikované síly a vlastnosti
Cyklus změny
- dvojí je zrod smrtelných věcí stejně jako je dvojí jejich zánik
- podvojný proces tvoření - nepřetržitě se opakuje, což je vysvětleno nepřetržitým střídáním Lásky a Sváru ve světě
- věci vznikají, ale jejich život není stálý - ale díky nepřetržitému střídání mezi jednotou a mnohostí jsou vždy neměnné
- zrození, smrt a změna jsou neměnné, ale bytí je neměnné a věčné
Hybné síly a materiál cyklu

- Láska a Svár jsou hybnými silami cyklu
- Lásku nelze vidět, ale zle její přítomnost poznat podle jejích účinků v lidském světě
- Svár je ve sporu s kořeny
- Láska je v souladu s kořeny
- každý z prvků se podílí na řízení světa si musí být vzájemně roven (Herakleitos dával nadvládu ohni)
- pokud se na celém procesu podílí Láska a Svár musí si být určitým způsobem rovny
- zastává názor, že všechny prvky se navzájem mísí - což znamená, že není možné, aby existovalo zrození a zánik
Zrození a smrt
- je pouze mísení a vzájemná výměna toho, co se mísí - to lidé nazývají zrozením
- mohou se smísit do podoby muže, zvěře, atd … hovoří se o zrodu
- když se oddělují jedná se o zánik
- není možné, aby něco vzniklo z nejsoucího nebo aby zaniklo co jest
- nauka o převtělování
- naše existence sahá před zrození a za smrt
Sfairos a kosmos
- Svár a Láska tvoří kosmos - cyklické = Svár dosáhne vrcholu své moci a začne ustupovat před Láskou
- na počátku byl vír, ze kterého se vyčlenil Svár a Láska
- Svár rozpojuje kořeny, Láska je opět spojuje
- Láska tvoří zoologii = “nesčetné plemena smrtelných bytostí”
- Svár tvoří kosmologii - v nejvyšším bodě jeho vlády
-
- tvar kosmu závisí na tom, zda je uspořádán pomocí Lásky nebo Sváru
- Láskou - ve tvaru koule, rovný sám sobě
- když všechny kořeny dokonale sjednotí vznikne Sfairos
- kosmos je tvořen z rozdělených prvků
- Sfairos
- je smrtelný
- všechny věci jsou sloučeny = nehybné
- pokud ve Sfairu zavládne Svár opět se vzniká opět pohyb
První stadium kosmologie
- jako první se z víru oddělil vzduch
- jako druhý ohen
- po něm země a ze země se oddělila voda (byla příliš svírána silou rotace, musela se oddělit)
- prvotní směs prvků
- každý ze 4 prvků se postupně odděluje - pravděpodobně pomocí víru vyvolaného Svárem
- jelikož při Sváru existuje pohyb
Kosmologie - přítomný svět

- z vody se vypařil vzduch a ze vzduchu a vzniklo nebe
- Slunce vzniklo z ohně
- tělesa kolem Země se tlakem vyloučila z těch ostatních
- kolem Země se otáčejí dvě hemisféry - jedna z ohně druhá smíšená ze vzduchu a trochy ohně
- jedná se o noční a denní hemisféru
- k počátku pohybu došlo tak, že se na jednom místě nahromadil oheň - ten vytvořil tlak
- Slunce není oheň, ale odraz ohně
- Světlo má Měsíc od Slunce
Zoogonie
- doména Lásky
- první generace rostlin a živočichů se nerodily jako úplné
- ale rozpojené do nesrostlých údů
- tváře bez krků
- nahé paže bez ramen
- druhá generace
- srůstání těchto údů
- podobala se bytostem ze snů
- spojení, ale neuspokojivé
- tvorové s 2 tvářemi, lidé s tváří zvířete
- obludy, někteří vymřeli, někteří přežili
- třetí generace
- přirozeně srostlé celky
- jedná o úplné bytosti, ne pouze části
- čtvrtá generace
- nevznikala z homogenních částí
- vznikala ze vzájemného mísení
Biologie
- všímal si homologických funkcí u zdánlivě nepodobných částí velmi odlišných druhů
- vznikání je kvůli bytí a ne naopak
- vnímání vzniká tehdy, když něco zapadá do průchodů jednoho ze smyslu
- proto jeden smysl nemůže posuzovat předmět jiného smyslu
- myšlení a nevědomost - myšlení je myšlením podobného o podobném
- nevědomost je nevědomostí nepodobného o nepodobném
- myšlení je proto to stejné co smyslové vnímání nebo velmi podobné
- popisuje boha jako dokonalou bytost, která má proto daleko k lidství - my jsme nedokonalí
Očisty
- tato báseň se obrací k širší veřejnosti
- v této básni Empedokles líčí, že byl stejně jako ostatní daimmones odsouzen ke smrtelnému údělu, ale že božství lze opět dosáhnout po
uplynutí cyklu převtělování
Reinkarnační cyklus
- Bohové vydaly zákon, který po prohřešení odsuzuje k sledu převtělení, než opět dosáhnou božství
- pokud daimoni poruší zákon budou se převtělovat do té doby, než božství opět dosáhnou = 30 000 let
- hřích je spojen s důvěrou v šílený Svár
- Empedoklés zde mluví o svém sestupu na místo, kde se shromáždili ostatní padlí daimoni
- daimoni byli poté oblečeni do cizího masa a podrobeni protikladným silám - které vládnou smrtelné existenci
- dokazoval tím, že tento život je zasazen do širších dimenzí, než pouze času a prostoru
- daimon může postupně stoupat v jednotlivých říších, vtělí se v každé z nich do nejlepší možné podoby a nakonec dosáhnou božského statutu
(rostlina - lev - věštec/lékař/ kníže - bůh )
- Empedokles tvrdí, že nejvyšším bohem byla Láska a ne Kronos - naráží na Theogonii
- krvavé oběti a požívání masa jsou prvotní hříchy
- zakazuje zabíjení živých bytostí
- reinkarnační teorie - pokud otec zabíjí králíka, zabíjí vlastního syna - proto zvíře tolik naříká, chce svého otce odvrátit od hrozného hříchu
Vztah obou básní

- Očisty a O přírodě
- lidský život je řízen týmiž silami a týmiž vzorci proměn
- Empedokles přemýšlí o člověku jako o padlém bohu nebo o božském duchu
- Daimon je vždy vtělený, je odsouzen k nepohodlnému a nepřirozenému tělu z lidského masa a touží po dokonalém těle Sfaira
Anaxagoras
Anaxagorás
Předpokládá nevznikají, nezanikající jsoucno, jedná se však o jsoucno neomezené (na rozdíl od Parmenida i Empedokla).
Pracujeme u Anaxagory s pojmy, kterým nerozumíme – význam možná ztracen v nezachovaných fragmentech x možná nebyly řádně vysvětlené v první řadě.
Musíme dělit donekonečna – když mám něco malého, můžu mít ještě něco menšího – jdeme do nekonečných minim a maxim… → ἄπειρον, k němuž Anaxagorás
dochází, je původní jednotou všeho. Apeiron se podle Anaxagory dostává do pohybu, jakéhosi rotačního pohybu – víru. Tento rotační pohyb vyděluje základní
kvality (teplé, studené, vlhké, veliké, tmavé… všechny možné protiklady – cokoli je vnímatelné, to se tady vydělilo).
Základní úvaha: energie se rotací polarizuje a rozevírá do protikladů, které zveme chrémata => v textu se objevuje jako synonymum k pojmu věc.
Anaxagorova koncepce tedy předestírá představu jedné energie, původního jsoucna, které se různě modalizuje → dochází k nakupení polarizací, protikladů
zvaných chréma.
V těchto přeměnách jsoucího je vše obsaženo – v každé věci obsaženo vše jen v odlišném poměru – převaha jednoho prvku, ale nikdy ne pouze prvek jediný
(výjimkou vύς).
[panta enpiathi] = všechno je ve všem
[πάντα ὁμοῦ] = všechno je naráz
vύς = jedná se také o chréma, ale na rozdíl od ostatních v něm není obsaženo vše. Sám v sobě se krouživě pohybuje → je všude, ale není součástí polarizace →
vnáší do jednoty světa pohyb (vyvolává vyvstávání protikladů + udává řád)
voύς má tedy kosmogonické vlastnosti: organizační vlastnosti, nikoli interakční.
Komplikace Anaxagorovy filosofie

● νoύσ = něco, co nemá charakter ničeho dalšího (funguje u Anaxagory jako deux ex machina)
● σεμεν = má tvořit… primitivní konfigurace živých bytostí
Parmenidés trvdí, že nejsoucí není.
- byl vyhnán z Athén - pravděpodobně

- své stáří strávil v Lampsaku
- byl ovlivněn Parmenidem, ale reagoval i na Zenona a Empedoklea
- pluralista
Spisy
- napsal pravděpodobně jen 1 spis
- dochované u Simplikia
- nalezneme zde poznatky o astronomii, meteorologii, fyziologii a smyslovém vnímání
Reakce na Parmenida
- všechny věci byly pohromadě, neomezené co do množství i do malosti - malost byla neomezená
- všechny věci byly pohromadě = jejich malost nebyla zřetelná
- všechny věci zaujímaly aither a vzduch - oba neomezené
- než byly tyto věci odděleny byly pohromadě a nebylo možné poznat jejich barvu
- poznání barvy bránila směs věcí = tepla a chladu, vlhka a sucha, světla a tmy - ve směsi bylo mnoho země a semena
- všechny věci byly obsaženy v celku a žádná nebyla podobná té druhé
- žádná věc nevzniká ani nezaniká - je součástí směsi, ze které se vyměšuje a zase se do ní slučuje
- vznikání je míšením
- zanikání rozlučováním
Reakce na Zenona
- nejmenší není nejmenším = vždy existuje něco co bude menší
- není totiž možné, aby jsoucno nebylo = musí se neustále měnit
- vždy je něco větší, než něco co považujeme za největší
- co do množství je velké rovné malému a každá věc je sama vůči sobě velká i malá
Mysl
- je neomezená, samovládná a není s ničím smíšená, je samostatná
- všechny ostatní věci jsou směsí
- přesto je ale přítomná ve všem
- netělesná entita
- ovládá všechny věci, které mají život
- ze všech věcí je nejjemnější a nejčistší
- má veškeré poznání a vládne nejvyšší silou
- mysl začala otáčení - otáčením se věci začaly oddělovat - čím víc se věci otáčely a oddělovaly tím větší oddělování působily
- pohyb nemůže být považován za samozřejmou věc - insp. Parmenidem
- musí být vysvětlen
- jedná intelektuální hybná síla Mysl (např. místo Lásky a Sváru)
- Dualismus Mysli a látky
- Mysl je tělesná a moc nad látkou má díky své čistotě
- látka je také tělesná
Ve všem je díl všeho

- díly velkého i malého jsou co do počtu stejné = je všechno ve všem
- není možné aby věci byly zvlášť - všechny mají díl všeho
- nejmenší díl se nemůže existovat - nemohl by se sám od sebe oddělit ani osamostatnit = proto musí být vše pohromadě a stále dělitelné
- vyjímka je Mysl - ale existují věci, ve kterých je Mysl přítomna
Semena a díly
- věřil v nekonečnou dělitelnost látky
- moira = díl, podíl
- teoreticky ani prakticky nikdy nemůže být oddělen od toho v čem je obsažen
- látky obsahují nekonečný počet dílů
- např. šálek kávy obsahuje vodu, cukr, kávu, mléko = všechno je smíchané tak, že se tekutika jeví jako homogenní
- Anaxagoras by tvrdil, že v sobě šálek kávy obsahuje všechny substance, jejich proporce, které existují
Semena a opozita
- žádná věc nevznikla z ničeho
- protiklady vznikají ze sebe navzájem = musela být v sobě už obsažena - nic nemůže vzniknout z ničeho
- ze zlomků se dozvídáme, že semena měla různé barvy a chuti - z toho vyplývá, že alespoň některé z protikladů byly v semenech přítomny
- každé semeno je charakteristické tím, čeho je v něm nejvíce
Protiklady
- protiklady byly primárními prvky - nadřazeny substancím
Počátky kosmologie
- aithér i vzduch se odlučují od směsi obklopující - tato směs neomezená
- husté, vlhké, studené a temné ustoupily na místo, kde je nyní zem
- řídké, teplé, suché a světlé postoupily daleko do aitheru
- z věcí, které se odlučují tuhne země
- voda se odlučuje z mraků
- země z vody
- ze země se díky chladu tuhnutím stanou kameny
- podobné Anaximenovi, ale podle Anaxagora základní princip netvoří vzduch
Výživa a růst
- základními principy věcí jsou homoiomerie
- nic nemůže vzniknout z nejsoucího nebo do nejsoucího zaniknout
- potravu přijímáme jednoduchou a homogenní - chléb, voda - a z ní jsou vyživovány vlasy, žíly, tepny, maso, šlachy, kosti a jiné části těla
- v této výživě jsou obsaženy díly - které produkují krev, šlachy, kosti, … které jsou nahlédnutelné pouze rozumem
- chléb a voda jsou složeny ze semen a každé z těchto semen obsahuje díl všeho
- makrokosmos = svět, ve kterém žijeme
- mikrokosmos = individuální živá bytost
- chléb, voda a jiné subsatnce se skládají z semen, každé semeno obsahuje díl všeho
Homoiomerie
= věci s podobnými částmi
- Anaxagoras považoval opozita i přirozené substance za prvotní elementy
- termín homoiomerie - Anax. neužíval pojem semena, to až pozdější autoři jako Simplikios a Aristoteles - ale pojmenovávali tak Anax. “ta
spermata”
- patrně proto, že každé semeno obsahuje díl všeho, předpokládáme, že podobné díly bude obsahovat i vše z dílů složeno, ne pouze
semeno
Shrnutí systému přírodní filosofie
- poskytl vysvětlení vzniku světa bez odvození plurality z původní jednoty nebo připuštění, že něco vzniká nebo se mění
- Anax. učinil látku nekonečně dělitelnou
- Anax. vyloučil vznikání nebo odvození z plurality z jednoty = není možné kvůli nekonečné různosti substancí
- X atomisté = látka se skládá z nedělitelných částí
- X pokládali každou substanci za homogenní
Speciální nauky
Nesčetné světy
- Anax. věřil v pluralitu současně existujících světů - pravděpodobně
- jiné zdroje tvrdí, že věřil v pouze jediný svět, může se jednat o chybu v pochopení Anax. textů
- mohl odkazovat ne na jiné světy, ale na neprobádané části našeho světa
Astronomie a Meteorologie
- Slunce vkládá záři do Měsíce
- Odraz Slunce v mracích nazýváme duhou
- Země je plochá a setrvává v prostoru nehybně
- a to díky své velikosti
- díky tomu, že neexistuje prázdno
- díky tomu, že vítr ve vesmíru nadnáší Zemi
- Voda na zemi
- moře vzniklo z vody na Zemi
- voda se vypařovala - tím se stvořily řeky a vše ostatní
- řeky se formovaly částečně pomocí dešťů, částečně díky vodám v zemi
- Země je dutá a má ve svých útrobách vodu
- Slunce, Měsíc a hvězdy jsou žhavé kameny, které jsou spolu unášeny otáčením aitheru
- Nebeská tělesa jsou vytvořena z kamene
- Nebeská tělesa byla odtržena od Země - kvůli své pevnosti
Biologie
- živočichové na počátku vznikli ve vlhku, později se pak rodili jeden z druhých
- tím následuje Anaximandra
- život byl na Zemi přinesen pomocí deště
- všechny živé bytosti mají i díl Mysli
Smyslové vnímání
- kvůli slabosti smyslů nejsme schopni posoudit pravdu
- jevy jsou projevem nezjevného
- podobné nepůsobí na podobné - vnímání se pak děje na základě opozit
- poznáme studené teplým, hořké sladkým
- na základě toho, co můžeme vidět si můžeme představit i to, co vidět nemůžeme
Pojmy - Empedokles, Anaxagoras:
Σφαῖρος - koule/sfera - pro Platona symbol dokonalosti a harmonie

ῥιζώματα - kořeny/základy - počátky teorií a myšlenkových systémů, konceptů, teorií
μῖξις - kombinace/součet - Aristoteles - nekonečná řada prvků, které tvoří celek, tím že se mezi sebou míchají
φιλία - přátelství - založeno na společných zájmech, názorech..
νεῖκος - spravedlnost/právo - primární hodnota řecké společnosti - co je spravedlivé a jak to v praxi uplatnit
ἱερὴ φρήν - posvátná mysl - nejvyšší forma myšlení a poznání - schopnost poznání absolutního dobra a pravdy (Platón)
κατὰ φύσιν - podle přirozenosti - definuje přirozenost/řád věcí a vlastností, chování lidí atd.
παρὰ φύσιν - proti přirozenosti - uměle vytvořené - v rozpopru s přirozeným chováním
διπλῆ γένεσις - termín vysvětluje myšlenku dvojího původu - Platon - původ duše, též se může mluvit o dvojím charakteru
πάντα ὁμοῦ - všechno je současně přítomno a nerozděleno (například v Bohu, nebo v prostoru a čase
νοῦς - termín užíván především Platónem a Aristotelem - schopnost lidského rozumu poznávat skutečnost (může se chápat jako vnitřní hlas)
Devátá hodina - Atomisté
„Leukippos se však domníval, že má argumenty, které jsou v souladu se smyslovým vnímáním a které neruší ani vznik, ani zánik, ani
pohyb, ani množství jsoucen. V tom se shoduje s jevy, ale s těmi, kteří zastávají jedno, se naopak shoduje v tom, že bez prázdna by
nebyl pohyb, že prázdno je nejsoucí a že nic jsoucího není nejsoucí. Takové však prý není jedno, nýbrž těchto jsoucen je nekonečně
mnoho a jsou neviditelná pro nepatrnost svých objemů. Pohybují se v prázdnu (neboť prázdno je), svým slučováním vytvářejí vznik
a svým rozlučováním zánik.“
DK 67 A7 (Aristotelés, O vzniku a zániku I 8, 325a23-32)
Poslední zlomek — Aristotelova interpretace Leukippovy myšlenky — potvrzuje, že atomistům záleželo na vysvětlení smyslově vnímané skutečnosti.
Zároveň však měl Leukippos souhlasit s elejskými tvrzeními, že prázdno je nezbytné pro vysvětlení pohybu, avšak prázdno není jsoucí.
Všechny zlomky se pak hlásí k ještě základnější elejské tezi, totiž že nic nemůže vzniknout z nejsoucna, a tedy že jsoucí je bez vzniku a bez zániku.
Na druhé straně však přijímají jako samozřejmé, že přece jen se něco nového objevuje, tedy něco se děje, něco — jak běžně říkáme — „vzniká a zaniká“.
Jak je to možné, když jsoucí v žádném případě nevzniká, nýbrž je („tam, kam to kdo zrovna postaví“)?
Těmito ději totiž jsou ve skutečnosti slučování a rozlučování či mísení jsoucích (v elejském smyslu) věcí. To ovšem nutně předpokládá, že musí
existovat více od sebe odlišných jsoucen, aby mohla svým slučováním vytvářet rozdílné smyslově vnímatelné skutečnosti.
Aristotelovy zlomky k Anaxagorovi a atomistům přidávají ještě jednu důležitou okolnost (která platí částečně i o Empedokleovi): Chceme-li vysvětlit
různost a mnohost vnímané skutečnosti, musíme předpokládat existenci počátků či principů, které jsou nepřístupné našim smyslům. Podstata skutečnosti
je tedy skutečně skrytá, nevidíme ji, poznat ji můžeme pouze racionálními postupy.
V této obecné charakteristice musíme zmínit ještě jeden styčný bod, který není obsažen ve vybraných zlomcích: Jestliže tvrdíme, že se jsoucna nějak
slučují a rozlučují, tedy pohybují, musíme určit příčinu pohybu.
Demokritos
→ jsoucí nevzniká, nezaniká (Parm.) – nesouhlasí však s tím, že je povaha jsoucna jednotná. Promýšlí teorie o živlech na základě Parmenidovských
tezí → Empedoklés rozlišuje čtyři živly: tzv. kořeny = ῥιζωμα.
▪ (živly mají také božská jména → Gaia, Poseidon…)
▪ nikdo před Empedoklem nepovažoval za arché zemi
▪ aplikace míšení živlů v různých oborech… živlům odpovídají tělesné šťávy
̶ flegma = hlen (chladné a vlhké) → zima
̶ žluč (teplé, suché) → léto
̶ μελανχολη černá žluč → podzim
̶ krev (vlhká, horká) → jaro → sangvinici
▪ οντα = to jest
Teorie míšení živlů – spojuje se podobné s podobným → na opětovném spojování a rozpojování v pravidelných cyklech postavena Empedokleova
kosmogonie.
Kosmogonie:
Kosmos by měl být rozdělen na čtyři vrstvy – odpovídající stav: živly rozdělené = καταστασις. V této fázi vládne ve světe svár.
Proti tomuto principu stojí princip opačný – láska = ἁρμονια (termín původem možná z pythagorejského slovníku – spojitost s Empedokleovým rodištěm a
místem působení Pythagorejců). Pro tento princip však sám Empedoklés užívá další jména. Láska je principem spojujícím. Příčina míšení živlů, toho, co
se smísit nemělo.
→ snaha spatřovat toto míšení ve všech oblastech lidského tvoření (τεχνη). Umění ve smyslu techné vnímáno jako přetváření přírody člověkem.
Otázka, jak pracuje láska v umění? → Umělec spojuje to, co bylo rozpojené v harmonickém souladu – spojení nesourodého, co se k sobě ale
hodí.
(ozvuk pythagorejských myšlenek)
Na základě lásky vysvětluje Empedoklés i soudržnost obce (malý zázrak) – nepřirozená pospolitost nesourodých prvků. Jednota obce podmíněna
láskou. Zapomenutý motiv (pro zdárné fungování obce nejsou důležité pouze zákony). Musí být přítomné i něco víc, občanská přátelství/občanská láska
(φἰλια) → rozbroje (στασις)
Živly tvoří dokonalou směs dokonalou harmonii. Avšak oheň zůstává ohněm, voda vodou – zachovávají si své vlastnosti, jsou pouze dokonale navrstvené
→ příměr s vrstvením barev, barvy jsou kladeny na sebe v tenoučkých vrstvách, které se jakoby dokonale
*σφαιρος = maskulinum od fem. σφαιρα (řecky koule). V Empedokleově pojetí se jedná o výsledek míšení živlů při nejsilnějším působení Lásky →
dokonalé propojení živlů v celistvý svět.
[endaimonestelos] = nejblaženější → sfairos považován za nejblaženější stav
*interval = doba kosmogonie, kdy opadá láska a dochází k separaci živlů. Dochází k uvolnění prostoru → vznikají samostatné bytosti, které si zachovávají
část sfaira → bytosti vznikají tím, že k sobě přichází věci, které k sobě patří (živelně?).
Žijeme v době postupného sváru, rozkladu → jsme svědky řeckých tragédií, politických bojů + rozkládáme se vinou svárů.
Poznávání podobného skrze podobné.

Původní dokonalá směs: pokud máme část této směsi v sobě (jak o sobě tvrdil Empedokles – považoval se za částečného daemóna) → byl schopný
sfairu porozumět.
Rafinace směsi = čím lepší harmonie směsi – čtyř živlů → tím lepší φρόνησις ([fronésis] = praktický úsudek) → to pomáhá překonat hranice zkušenosti →
jsme schopni promýšlet, co prožíváme, vidíme, že co prožíváme je součástí (pouze malá) sfaira. (Sledujeme obecnou tendenci antických filozofů dokázat,
že co prožíváme má širší rámec.)
Podle Empedoklea myslíme krví.
Genesis (genesis smrtelných tvarů) u Empedoklea dvojí = geneze, když ustupuje Svár, stejně jako když ustupuje Láska:
a. 2. generace vzniká, když ustupuje Svár a Láska pomalu sílí. Ze separovaných živlů se rodí osamocené části těla (krky bez hlav atd), protože
chybí pospolitost → pospolitost sílí se sílící láskou: spojují se části, které k sobě nepatří (tak Empedokles vysvětluje výskyt mytologických
bytostí)
b. dochází k vítězství lásky – sfairos se stává celistvým
c. láska ustupuje Sváru, vzniká prostor mezi živly pro vznik nových bytostí
d. …
Tvorové vzniklí ve dvou rozdílných genezích se od sebe podle Empedokla neliší. V rámci těchto odlišných genezí vznikají i jiní bohově → mají společné
to, že v nich pracuje původní směs.
Kirk, Raven:
Leukippos z Milétu
- spojil se původně s Parmenidem, ale nevydal se jeho myšlenkovou cestou
- za základní prvky považoval plno a prázdno
- teorii atomů vypracoval jako odpověd na elatský elenchos (Sokratovská metoda)
- měl být údajně žákem Zenona
- máme o něm velmi málo informací, někteří dokonce popírali jeho existenci
Demokritos z Abdér
- s jistotou víme jen, že pocházel z Abdér
- vytvořil teorii o vnímání
- psal o rozsáhlých tématech, široký záběr - tím odpovídal sofistům
- zpracoval atomistickou nauku
- jeden z nejplodnějších starověkých autorů - 13 tetralogií
Metafyzické principy
- staří myslitelé
- musí být jedno a musí být nehybné
- prázdno totiž není
- bez odděleného prázdna nemůže být pohyb
- nemůže být ani mnohost, pokud není nic oddělujícího
- atomisté
- veškerenstvo není souvislé, ale skládá se z malých částic
- tyto částice se dotýkají navzájem
- existuje mnohé a je prázdné - protože pokud je vše delitelné, tak nic není jedno = mnohost ani veškerenstvo nemohou být prázdné
- jsoucen existuje nekonečné množství a pro svou velikost jsou neviditelná, pohybují se v prázdnu (protože prázdno je), svým
slučováním vytvářejí vznik, svým rozpadem zánik
- svým skládáním a splétáním něco vytvářejí
- Leukippos stanovil existenci nejsoucího, které je totožné s prázdnem
- souhlasí s Melissem v jeho myšlence, že smysly nás vedou zle - pokud má existovat mnohost, tak každý její člen musí být takový jako je
Melissovo jsoucno
- atomy mají vlastnosti:
- plnost
- absence vnitřní změny
- neporušitelnost
Smyslová data
- Demokritos - nic není pravdivé, nebo nám pravda není zjevná
- jelikož se nám stejné věci jeví opačným způsobem než ostatním živočichům
- jsoucí jsou jen atomy a prázdno
- existuje dvojí poznání - skrze smysly a skrze myšlení
- poznání skrze myšlení nazývá pravým - spolehlivé ve zkoumání pravdy
- poznání skrze smysly nazývá temným - není dostatečně stále k poznání pravdy = zrak, čich, sluch, chuť, hmat
- upírá smyslům jakoukoli gnoseologickou funkci
- vnímání zahrnuje interakci mezi předmětem a pozorovatelem, která závisí na povaze každého z nich
- proto je každý případ jiný - jeden tvrdí, že vítr je studený, druhý, že je teplý = individuální = smysly nás klamou
Atomy a prázdno
- kombinace atomů musí být pouze dočasné kvůli neustálým srážkám
- prvky jsou plno a prázdno
- plno je jsoucno - je plné a pevné
- prázdno je nejsoucno - prázdné a řídké - je mu ale přiznaná existence
- prázdno není chápáno jako prostor nebo místo, ale jako negace substance
- to co je plné a pevné je nedělitelné = musí se jednat o atom
- atomy jsou roztroušeny po nekonečném prázdnu a jsou nekonečné co do počtu a tvarů
- liší se tvarem a uspořádáním
Utváření světů
- veškerenstvo je nekonečné - složky jsou plno a prázdno - z nich vznikají nekonečné světy, ty se do těchto dvou složek zase rozpadají po svém
zániku
- světy vznikají na základě odštěpování z nekonečna - množství tělísek (atomů) vtahováno do prázdna, kde se shlukují a vytváří vír
- ve víru na sebe narážejí, oddělují se o sebe = podobné směřuje k podobnému
- když jim jejich množství brání pohybu v rovnováze, jemnější z nich se uvolní a unikají zpět do prázdna - zbytek zůstává, zaplétá se do
sebe a tvoří kulovitou tkáň - tkáň se odděluje jako blána (jsou v ní obsaženy atomy všech tvarů a velikostí) - tělíska díky odporu víří
dokola = vnější blána se ztenčuje, sousední tělíska se neustále sbíhají dohromady
- takto vzniká Země = tělíska jsou zahnána do středu a zůstávají pospolu
- tento proces probíhá v prázdnu
- první stadium - atomy se osamostatní v prázdnu
- druhé stadium - atomy se seskupí do víru, dochází k tomu podle nutnosti
- atomy, které se v procesu oddělí vytváří ostatní nebeská tělesa
- Světů je nekonečně mnoho - liší se velikosti, některé nemají Slunce a Měsíc

- rozestupy mezi světy jsou různé
- některé světy rostou, některé jsou v rozkvětu, některé chřadnou
- světy zanikají v důsledku vzájemných srážek
- některé světy jsou bez rostlin, živočichů a úplně bez vlhka
- dle Leukippa - Země je plochá a má bubnovitý tvar
- oba se domnívali, že Země se směrem k jihu sklání
- protože existuje nekonečné množství atomů není pravděpodobné, že by existoval pouze jeden svět
- jedná se o první autory, kterým můžeme připsat teorii nekonečných světů
Chování atomů
- každý nedělitelný atom je úměrně těžší svému přebytku - většímu objemu
- rozlišuje těžké, lehké atomy na základě velikosti
- složená tělíska - jsou lehčí ta, ve kterých je více prázdna
- vlastnosti atomů - velikost a tvar
- Epikúros přidává třetí vlastnost - váhu
- prvotní tělíska (tuhé atomy) nemají váhu, pohybují se v nekonečnu tak, že do sebe narážejí = tím si předávají energii
- pro Demokrita měly atomy váhu, ale ta závisela na jejich velikosti = jelikož tělesa v našem světě mají také váhu
- tělíska nemají tendenci pohybovat se dolů, protože nemají váhu v našem slova smyslu, pouze v závislosti na velikosti - jinak jsou nehmotná
- jejich pohyby závisí pouze na vzájemných srážkách
- není vhodné je popisovat jako lehká nebo těžká
Pohyb
- prvotní tělíska se neustále pohybují v prázdnu a v nekonečnu
- původní pohyb = ten, který způsobuje jejich srážky
- původní pohyb = nejedná se o teorii atomistů, ale o teorii KRSch - původní pohyb byl pohyb nahodilý, bez jakékoli tendence a směru - proto
muselo zákonitě dojít ke srážce
Utváření těles
- nikdy z nich nevzniká jedna přirozenost
- atomy se spojují do těles, ale nikdy nebudou spojeny plně - mezi sebou mají mezery
- výsledek srážek - ty atomy, které mají slučitelný tvar se spojí do těles, neodskakují od sebe
- typy atomů:
- háčkovitý
- hranaté
- kulaté
- nedochází ke srůstu atomů - udržují si individualitu
- kulatý atom není slučitelný s žádnými atomy svého tvaru, ale přesto se slučuje s tvoří jediný typ komplexu / dva spolu související komplexy -
duše a oheň
- duše je rozptýlena po celém těle
- oheň je viditelný, skládá se z kulatých atomů, a pravděpodobně velmi malého množství jiných atomů
- kulaté atomy se spojují na základě principu podobné k podobnému - srážky ani zaháčkování zde neplatí
- mysl je shlukem duševních atomů
Smyslové vnímání a myšlení

- všechny smyslově vnímatelné předměty jsou vnímatelné hmatem
- smyslové vnímání vznikají z obrazů, které přichází z vnějšku
- myšlení = dochází k němu, když atomy z vnějšku zapůsobí na atomy duše nebo mysli a uvedou je do pohybu
Etika
- člověk by neměl dělat nic, co přesahuje jeho síly
- lehké břemeno je bezpečnější, než těžké
- nedostatek a nadbytek se mění ve svůj protiklad a působí v duši mocná hnutí = chudí zbohatnou a neví kde je míra
- pokud se duše pohybuje ve velkých výkyvech není vyrovnaná a ani myšlení pak nemůže být dobré
- je rozumnější zůstat v mezích našich schopností
- přirozenost lze dle Demokrita změnit učením
- máme srovnávat naši vlastní situaci s těmi, kteří jsou na tom hůře než my
- poněkud bezcitný, racionální popis
- lepší si dítě adoptovat, než zplodit - můžeme si tak vybrat jaké dítě si přejeme
- blaho státu je prvořadé
Shrnutí
- atomismus je vrcholem řeckého filosofického vývoje před Platónem
- dotvořil iónský látkový monismus
Atomismus
Postavena Leukippem na základní tezi o sématech, dané Parmenidem, později rozpracováno plně Démokritem. V čem se rozchází s učením Zenóna, to
je nedělitelnost: kdybychom měli dělit donekonečna, budeme muset v jeden okamžik dělit bod (když rozdělíme tak, jak se má dělit, dostaneme ve
výsledku bod) – ze samostatného bodu ale nic neposkládáme. Kdyby nám ale zbylo něco jiného než bod, nedělili jsme zase správně.
Z toho usuzujeme, že v základu je něco nedělitelného – tzv. atomos. Mezi tím, co je možné dělit, musí být nějaké prázdno/prostor (není, kudy vést řez) –
mezi atomy prostor není, proto jsou nedělitelné (jsou [pléres] = plné)
Démokritos
Funkce prázdna v atomistické filozofii

Démokritovy snahy dokázat experimentálně existenci prázdna – velmi naivní pokusy.
▪ Má být příčinou pohybu
Nic nás nenutí k tomu, abychom upřeli prázdnu jsoucnost.

Prázdno, funguje jako [chóra = volný prostor, kam lze vstupovat] – do tohoto prostoru se atomy vydělují (vyděluje se celý vír atomů)
[Dímé] = rotace
Atomy se dostávají do rotačního pohybu (k němu dochází v prázdnu, kterým jsou obklopeni?) → tento pohyb zakládá [kosmopoiesis] = tvoření světové
řádu.
Atomy mají nekonečný počet tvarů. [Stoicheia] = písmenka, která se skládají dohromady a tvoří celá slova a věty → jako sdruženiny a věci, které
vnímáme, kterými jsme – z atomů je stvořeno všechno, i bohové a třeba duše.
Vyvstává otázka, jak vysvětlit, proč se atomy skládají do smysluplných celků?

Démokritos rozpracoval teorii, jak
Na úrovni atomů vymizí význam [diké] (u Anaximandra diké balancuje přírodní síly, analogie mezi lidskou zkušeností) – na elementární úrovni hraje roli
pouze [anantchos] = nutnost, ne diké. Přírodnímu řádu je úplně jedno, jestli jsou nějací lidé nebo ne, bude se řídit svými pravidly bez našich zásahů.
Pro Démokrita běžné poznání, zprostředkované smysly, je poznání, které je skoro nepoznání. Jedná se o stínohru. Podobné skepsi Eleatů. [skotié
gnómé] Nedůvěra ke zkušenosti – vidíme už u Parmenida – příznak nezkušenosti??
Všude vládne nutnost, ale ne úplně.

Život podobný bohům – život blažených
[eudaimon] = máme uvnitř dobré daimóna
[kakodaimon] = máme uvnitř špatného daimóna
Etický rozměr atomistické filozofie
Démokritos i Aristoteles oba vychází z antické tradice etické – výsledek pro lidský život, zarámovaný na pozadí odlišných filozofických škol a názorů, bude
nakonec podobný.
Protiklad pasivní lidské existence – žije v modu zahálky, čeká, až ji spadne štěstí do klína – eupetheia, pohodlnost… X ideál člověka, který se o něco
snažší, který v životě o něco bojuje.
Ponos = námaha → patří do slovníku řecké filozofie, docela běžně sklonované
To, čím je naplněn Hérakleův život jsou ponoi = je potrestán
→ motiv námahy, za kterou přijde odměna → motiv hérojský
Demokritos spojuje s motivem [didaché] → poznání nutnosti, poznáme, v jakém životě žijeme (nejedná se jen o život lidských bytostí a zlovolných bohů,
štěstěny atd.
[matchésis]
Musíme se statečně podívat pravdě do očí, žijeme ve světě, kterému vládne nutnost. Přesto pro nás existují některé možnosti. Výkon našeho života je
v tom, že přijmeme, co je nutné, ale zároveň se naučíme vyhlížet to, co je možné. Nechtěj víc, než co máš – s tím udělej to nejlepší, co můžeš.
Stav, kdy je člověk tohoto schopen, se nazývá = euxynatos (dobře chápající) exydeireka? (jasnozřivost)
Pokud tohle umíme, nějakým způsobem se transformujeme – nepodléhat tomu, co se mnou momentálně zamává → posouváme svou dynamys
(dynameis = možnosti) → rozšiřujeme si své možnosti, tím, že se proměňujeme
Stáváme se Dynatóteros → ???
Metarytchmizei = přerytmizování,
Funkce prázdna v atomistické filozofii: má být příčinou pohybu.

[chóra]
[kenon] = prázdno, prázdné
Nic nás nenutí k tomu, abychom upřeli prázdnu jsoucnost. =>
Striktně odůvodnit, že máme pravdu,
→ hořké konce Parmenidovské tradice

Nerozhodnost → ve skeptické tradici stojí na počátku přístupu „zdržuji se úsudku“. Všechno ostatní je dogmatický přístup, lidí, kteří
[epoche]
Kdo postupuje obojí?

Plnému říká jsoucí, prázdnému nejsoucí → dochované paradoxní tvrzení (přes polemiku Aristotela atd.), že atomisté tvrdí, že jsoucí je, ale je i nejsoucno.
Prázdno, funguje jako [chóra = volný prostor, kam lze vstupovat] – do tohoto prostoru se atomy vydělují (vyděluje se celý vír atomů)
[Dímé] = rotace
Atomy se dostávají do rotačního pohybu → tento pohyb zakládá [kosmopoiesis] = tvoření světové řádu.
Atomy mají nekonečný počet tvarů. [Stoicheia] = písmenka, která se skládají dohromady a tvoří celá slova a věty – jako sdruženiny a věci, které vnímáme,
kterými jsme – z atomů je stvořeno všechno, i bohové
> Jak vysvětlit, že se atomy skládají do smysluplných celků?
Démokritos rozpracoval teorii, jak
Když jsme se rozešli s Aristotelem, na scénu se dostává opět Démokritos – lze z něj čerpat i v moderní filozofii. Jak na základě jeho filozofie rozumět
životu? Je život pouze výsledkem mechanických sil? Jak se lidské bytosti poznáváme a orientujeme v přírodních zákonech.
Dynamika atomů má co
Na úrovni atomů vymizí význam [diké] (u Anaximandra diké balancuje přírodní síly, analogie mezi lidskou zkušeností) – na elementární úrovni hraje roli
pouze [anantchos] = nutnost, ne diké
Přírodnímu řádu je úplně jedno, jestli jsou nějací lidé nebo ne,
Pro Démokrita běžné poznání zprostředkované smysly je poznání, které je skoro nepoznání. Jedná se o stínohru. Podobné skepsi Eleatů.
[skotié gnómé]
Afekty .
Z afektů skládáme coo CO doxa funguje trochu, ale v důležitých chvílích selhává
Proti tomu Démokritos staví jiný druh poznání
Gnésie gnómé –
Nedůvěra ke zkušenosti – vidíme už u Parmenida – příznak nezkušenosti??
Všude vládne nutnost, ale ne úplně.

Život podobný bohům – život blažených
[eudaimon] = máme uvnitř dobré daimóna
[kakodaimon] = máme uvnitř špatného daimóna
Protiklad [nomos] a [fysis]

Atomy jsou něco, co se vyskytuje přirozeně → všechno, co je „skutečnost vyšší úrovně“, co je vystavěno nad nimi, to je vystavěno konvencí, [nomé] –
Jako synkrisis jsme také nomé a namlouváme si, že jsme jsoucno – zpráva od Plutarcha.
Démokritos i Aristoteles oba vychází z antické tradice etické –výsledek pro lidský život, zarámovaný na pozadí odlišných filozofických škol a názorů, bude
nakonec podobný.
Protiklad pasivní lidské existence – žije v modu zahálky, čeká, až ji spadne štěstí do klína – eupetheia, pohodlnost… X ideál člověka, který se o něco
snažší, který v životě o něco bojuje.
Ponos = námaha → patří do slovníku řecké filozofie, docela běžně sklonované
To, čím je naplněn Hérakleův život jsou ponoi = je potrestán
→ motiv námahy, za kterou přijde odměna → motiv hérojský
Demokratos spojuje s motivem [didaché] → poznání nutnosti,poznáme, v jakém životě žijeme (nejedná se jen o život lidských bytostí a zlovolných bohů,
štěstěny atd.
[matchésis]
Musíme se statečně podívat pravdě do očí, žijeme ve světě, kterému vládne nutnost. Přesto pro nás existují některé možnosti. Výkon našeho života je
v tom, že přijmeme, co je nutné, ale zároveň se naučíme vyhlížet to, co je možné. Nechtěj víc, než co máš – s tím udělej to nejlepší, co můžeš.
Stav, kdy je člověk tohoto schopen, se nazývá = euxynatos (dobře chápající) exydeireka? (jasnozřivost)
Pokud tohle umíme, nějakým způsobem se transformujeme – nepodléhat tomu, co se mnou momentálně zamává → posouváme svou dynamys
(dynameis = možnosti) → rozšiřujeme si své možnosti, tím, že se proměňujeme
Stáváme se Dynatóteros → ???
Metarytchmizei = přerytmizování,
Naše fyziologická struktura se proměňuje našim učením – učení tvoří naší přirozenost.
Čím víc člověk chce, tím větší riziko, že nebude mít nic. Měli bychom získat něco, o co nikdy nepřijdeme. Jsou dobra, která nám nemůže nikdy vzít –
např. ctnost – o to má člověk usilovat, a k tomu nám vede [didaché]. Učíme se, že na nás útočí nutnosti, se kterými se musíme vypořádat, a přes které se
musíme učit vidět naše možnosti
[Tropos] = způsob, mrav

Dobrý tropos = eutropie → zakládá dobrý bios
[Krésis, krásis] = směs, dobrá směs, tak jak to má být namícháno

[Míxis] = směs
Pokud má člověk krásis, pak má všechny vlastnosti, které by měl mít, a povede blažený život.
→ etická východiska
Demokritos - pojmy:
λόγος δυναστὴς μέγας - mocný velký rozum - vztahuje se k božskému rozumu, který řídí celý vesmír
ψυχαγωγία - výchova ducha - proces formování a rozvíjení lidkého ducha a mysli
φάρμακον - léčivý prostředek
τὰ ἄτομα - atom - nedělitelný/nečísitelný - čas, prostor, energie (i kvality - barva, vůně, chuť)
τὸ κενόν - prázdno/nicota - je považován za základni princip vesmíru. Demokritos - teorie atomy x prázdno
τὸ πλῆρες - úplné/celé - je důležitá pro pochopení pravdy - pro lidské dobro
δίνη - síla/moc - fyzická i duševní - síla pro získaná moudrosti a dosažení pravdy
κίνησις - pohyb/livost - otázka jakým způsobem se věci můžou pohybovat
αὐτάρκεια - samostatnost/nezávislot
πόνος - únava/úmornost - práce, námaha; motiv námahy, za kterou přijde odměna, heroiský motiv
ἡ διδαχὴ μεταῤῥυθμίζει τὸν ἄνθρωπον - výuka přeměňuje člověka - poznání nutnosti,poznáme, v jakém životě žijeme (nejedná se jen o život lidských
bytostí a zlovolných bohů, štěstěny atd.
γνησίη γνώμη - pravá mysl/skutečný názor - Sokrate - zabýval se otázkou pravdy - γνησίη γνώμη je názor založený na skutečném poznání a je
opřen o důkazy
σκοτίη γνώμη - temná mysl/nepravdivý názor - opak
μὴ μᾶλλον τὸ δὲν ἢ τὸ μηδέν - ani více nic než nic?? - Parmenides - princip, podle kterého je nemožné, aby něco nebylo, nebo bylo více než jednou -
staví se jako odpor pro představě o proměně nebo vývoji
φύσει ~ νόμῳ - podle přirozenosti - podle zákona - role zákona; fysei = to co je od přírody; nomo = to co je dáno zákonem, zvykem, dohodou
εὐτροπίη - flexibilita/pružnost - Platón - schopnost reagovat na změny a přizpůsobit se
κρῆσις (κρᾶσις) - rozhodnutí - proces, při kterém někdo přemýšlí o něčem a poté se rozhodne co si o tom myslí:D
Desátá hodina - Gorgias, Protagoras, Sokrates
Sofismus
V dřívější době můžeme sledovat neutrální výrazovost slova „sofista“ –
Sofisté jsou často cizinci, sofistika přišla z Itálie – vstupují do prostoru s něčím, s čím tam lidé obvykle nevstupují.
Sokrates
Aristofanova oblaka – tvrdě negativní konotace – obraz sofisty a filozofa splývá (splývá i v očích Athéňanů)
[ta meteóra] = svět nad zemí
[ta hypogeia] = svět pod zemí
[tous tcheois mé nomizein] =
Antické společenství – nejenom společenství lidí, ale společenství lidí a bohů → porušení tohoto řádu je narušení diké → na lidi padá život ohrožující
nebezpečí, pokud upřou bohům jejich oběti. Sofisté jsou zhoubný živel, který rozrývá obec jako společenství lidí i společenství bohů a lidí a učí to
další generaci.
Obrovský vliv na budoucí smýšlení → sofistika znovu objevována + filozofie si postupem času osvojuje rétoriku.
Gorgias
„Nic není. I kdyby něco bylo, nedalo by se to poznat. I kdyby se to dalo poznat, nedalo by se to popsat druhému.“
- teze : právě tak může něco být a nebýt jako je a není nic
- zpochybňuje dialektiku Parmenidovu
- Nic není, kdyby bylo nelze to poznat, pokud bychom to poznali nemůžeme to nikomu ukázat, pokud to někomu ukážeme tak to nemůže
pochopit
- Jeho teze jsou mnohdy ironické a nelze určit co a jak myslel kdy vážně
- filozofie ho zas tolik nezajímala, zabýval se s ní v mládí - Peri tu iontos (Spis o nejsoucím), z jeho mládí, kdy přicházel do styku s
Parmenidovskou filozofií
- poté se zabýval řečnictvím
- Gorgios tvrdí, že pokud je někdo skvělý vojevůdce, ale neovládá řečnictví není k ničemu
- pathos = emoce, hnutí
- řečník musí vědět, jaké jsou emoce jeho posluchačů a pohnout s nimi
- ethos = mrav; to jak sám sebe prezentuje řečník v té řeči, ne v soukromí, jedná se o divadelní prvek o impersonace - přizpůsobení publiku,
záleží zda mluvíme k dětem nebo k dospělým
- situace vyžaduje abychom se stylizovali do určité role, abychom byli přesvědčiví
- impersonace - schopnost teatrálního vystupování, tato schopnost je pověstná pro Gorgiu
- získání moci skrze řeč - není zde vyjasněná otázka cílů, ale záleží na samotném řečníkovi, Gorgiovo učení to neřeší
- Gorgiův žák = Isokrates, nejslavnější žák, v Athénách založil první filozofickou školu
Protagoras
„Člověk je měrou všech věcí, jsoucích, že jsou, nejsoucích, že nejsou.“
Protagoras jako osobnost

Spojován s Periklem, problémy s Athénským soudnictvím (obviněn podobně jako Sokrates z bezbožnosti). Významná osobnost Athénského
kulturního života. Prameny, z nichž čerpáme, se o něm však většinou vyjadřují špatně a nelichotivě – obvykle polemiky mířené proti sofistické
filozofii.
Co se komu jak jeví

Pravdivé je člověku to, co se mu jako pravdivé jeví – je to pravdivé jen pro něj. Pravda je relativní.
Člověk je metrom – míra – žádná jiná instance posuzující to, co je pravdivé, není. V jiném světě jsou to možná bohové, v tomhle světě jsme ale
mírou my, možná jiné světy nejsou (obviněn z bezbožnosti).
→ pokud máme pořád všichni pravdu, jaký smysl má kohokoli cokoli učit?
Nejsme sami pány toho, jak se nám věci jeví – věci se nám čase můžou vyjevit jiným způsobem, ačkoli jsme se domnívali, že máme pravdu, nebo
pravdu z našeho úhlu pohledu (kontext řecké tragédie – např. Oidipus – něco se mu jeví pravdivé, na základě toho jedná (snaží se vypátrat
vraha předchozího krále – počíná si moudře) – postupně ale odkrývá pravdu (sám je oním vrahem). Zlo, které chtěl sám odhalit, nalézá sám v
sobě.
Protagoras zavádí relativismus – [eisageio to pros ti]
Není už skoro vidět, čí je to pravda, nebo čeho je to pravda.
Všechno je v neustálém pohybu, všechno plyne, (kořeny už Homérovi, Hérakleitovci) → povaha věcí se neustále mění – když říkám „já“, dávám si
nálepku, pod kterou se ale neustále mění obsah.
[alétcheuein] = pravdit – poznávat pravdu?

→ Protágorův spis Alétcheia („Pravda“). Filosofové často pojmenovávají své spisy těmito dramatickými velkými jmény.
Protagoras stojí na počátku relativistické tradice.
Za klíčovou lidskou ctnost považoval [euboulia] = dobrá rada, schopnost dobře si poradit/dobře si nechat poradit.
Schopnost jednat dobře v záležitostech oikos
Jednat dobře v rámci obce – třeba v rámci obce objevit tuto schopnost u politiků (podle Protagory nejspíš např. Perikles…)
- Protagoras chápe eubuliu jinak, než jako techné (liší se od pojetí sofistiků). Jedná se o schopnost poradit si v situaci, kdy je stále velká možnost
nezdaru. Je to jakási obezřetnost. V takových situacích můžeme vždy jednat lépe nebo hůře, můžeme se naučit jednat ze zkušeností a
odhadovat pravděpodobné [to eikos].
Pak například u soudního řízení platí:
Pravděpodobné → přesvědčivé
[metaballein] – proměňovat.
Sofisté umí proměňovat, jak se lidem pravda jeví + sofisté umí tuto proměnu řídit
Jak tuto proměnu provádí?
=> „slabší důvody (řeči) činit silnějšími“ → „ἀδοκιμαστὸς βίος οὐκ ἄξιος ζῆν“
Eristická = klameme, ačkoli víme, že klameme

Sofistická argumentace → Protagoras měl výchovnou a politickou vizi, jako by to mělo fungovat.
(??) Děti mají zjednodušené vnímání – je nutné pravdu schematizovat a zjednodušit, aby ji pochopili. Nemůžeme s nimi polemizovat, ani logicky
argumentovat – je nutné si s pravdou pohrát, abychom ji mohli představit dětskému úhlu pohledu (??)
Sofistika je reflexí demokracie z demokratických pozic – způsob, jak myslet v nově zformované demokracii, způsob, jak se zorientovat, jak z ní udělat
něco dobrého, jakým účinným způsobem sjednotit vůle?
epikurejská fyzika je rozvíjením Démokritovi fyziky + odvrat od přírodní filozofie
- permanentně se měníme - panta rhei

- relativismus
- ten kdo vnímá a ten kdo se jeví se v každou chvíli mění
- pravda se mění
- Oidipus - člověk, který považuje něco za pravdivé
- to co považuje za pravdivé se neustále mění (jiné věci jsou podle něj pravda)
- to že se nám něco jeví pravdivé bývá začátek tragédie, jelikož nevíme, zda se nám to stejné bude zdát pravdivé později
- (euvolia) = schopnost dobře jednat ve věcech domácích (pán/paní domu), schopnost dobře jednat ve věcech politických (v polis)
- Protagorovska zápletka - jsme v situaci, kdy nevíme co máme dělat
- v protagovském pojetí se jedná o politickou cnost, která je poměrně vzácná
- protagorovská mise (sofistická) spočívá v umění proměnovat nebo posouvat (metaballeiv = proměnovat) - řízená proměna
- sofista je schopný řízené proměny
- Jak ? (tus hetus logus kretus kai kretus poein)
- slabší důvody činit silnějšími - sofistická schopnost klamat, ukázat tak aby se to jevilo pravdivým
- Apologie Sokratova
- ten kdo činí slabší důvody silnějšími
- další výklad : (např. pokud něco vysvětlujeme dětem) - podáme důvody, proč to co si myslí, že je pravda není zas tolik dobré = nakonec
pochopí
- Sofistika - je reflexí demokracie, pokus myslet v demokratickém prostředí, jak chápat a vyznat se v demokratickém světě, který byl nový
- jak si osvojit způsob, jak sjednocovat společnou vůli = účinný způsob je rétorika
- je třeba se dohodnout ve veřejném prostoru
- euvolia není dle Protagora techné, je to schopnost umět si poradit v situaci, kdy je stále otevřená možnost nezdaru /dopředu nevíme výsledek ),
můžeme jednat lépe nebo hůře
- ( to eikos) = pravděpodobnost, sofistický pojem
- Sofista - v 5.století se v řadě pramenů neobjevuje s negativním nádechem (Herodotos, Sokrates); člověk, který vstupuje do veřejného prostoru /
politického prostoru
- Sofisté - typicky jsou cizinci, přicházejí do Athén / do politického života s něčím s čím nejsou lidé v Athénách obeznámeni
- (ta metaora) - věci nad zemí - nebe, obloha, hvězdy, …. božstvo,...
- (ta hypogeia) - věci pod zemí
- učebnice sofistiky
Sokrates
Jak se od sofistů liší Sokrates??

Obžaloba proti Sokratovi je vyústěním mnohaleté nenávisti proti sofistům (stále vnímáni jako rozvraceči obce). Obvinění zněla: a) Sokrates kazí mládež + b)
bezbožnost → obě vyvrací u soudu na sofistický způsob vedení sporu
Sofisté přichází s nabídkou moudrostí – Sokrates říká, že za to nic nechce, Sokrates nikoho nic neučí, protože nemá co učit.
▪ [daimonia] = činy, působení věci, kterou [daimoni – činitelé] dělají
▪ [to daimoneon] = už v antice vnímáno jako přítomnost boha v člověku => pronikání božského světa do lidského života (otázka, jestli interpretovat
jako hlas svědomí). Vystupuje jako odvracející se hlas, jakési „tohle nedělej“ – s tím se Sokrates potkával údajně celý svůj život.
→ negativita, tohle „ne“ je velmi typická pro celou Sokratovou filozofii → vyvrací argumenty svých společníků a usvědčuje z neznalosti
Sokrates vnímán trochu jako hérojská figura – filozofové obecně vnímáni jako herojské postavy (?). Sokrates vnímán jako charismatická osoba. Strhující svou
zaťatostí, že šel s cílem poznání, že věnoval celý svůj život poznání. Mravní sebenasazení
▪ [hybris] = bláznivá sebestřednost –

▪ [exetasis] = vyšetřování (osoby i věci, mínění…)
Sokrates se snaží vyšetřovat, zda-li je skutečně nejmoudřejší – sám si nepřipadá nejmoudřejší – kdyby přijal tvrzení, je sebestředný, jedná se o hybris, kdyby
tvrzení odmítl, zpochybnil by věštbu Apollóna. Sám se snažil zjistit,
▪ [diplé amatchia] = Dvojí nevědomost
Filozofie = touha něco vědět, touha po moudrosti
Sokratův Erós – prezentován jako

Paradigmatická síla filozofie, sice nadlidská persona, která však trpí určitým nedostatkem, touží…
Pederastický rámec tehdejší společnosti – možná zmírńuje fakt, proč
Krása se má ukázat, když se zkoumá to, co považuje člověk za krásné – Sokratovo zkoumání ukazuje lidskou povahu jako něco krásného nebo něco ošklivého.
Odhaluje lidské pokrytectví
Eros je touha po tom, co je krásné.

V životě nejdůležitější a nejtrvalejší – krása duše, a ne pouze těla.
Duše se stává předmětem Sokratova zkoumání – obrací se k člověku –

Člověku
Hledání toho, co je dobré a krásné – tomu chce Sokrates věnovat svůj život (a to žádal od svých spoluobčanů). Nárok zapojit do filosofického hledání i prostý lid
→ hledáním dobrého se udělá obec lepším místem – když budou občané usvědčení ze sledování „špatných“/“ne
Program péče o duši = „epiméleia tés psychés“
Problém lidského společenství je, že někdy považujeme špatné věci za krásné, dobré věci za ošklivé.
Rozhovor → usvědčování,
Jakási logoterapie – logos se vrací v dialektice a osvobozuje duši, která je zapletena do sebeklamů a sebeiluzí → musíme se očisťovat a stvrzovat se v tom, co je
krásné. Společně pak vytváříme společenství lidí, kteří hledají společně krásu a kteří se vzájemně milují, protože jsou krásní.
Spojuje existenční témata hledání krásna a starých filozofických záměrů –
Být – něco znamenat.

Opakem je sice nějak existovat, ale nebýt nic.
Jeden z cílů Sokratova snažení je očišťování jeho dialektických partnerů - vědomí, co je krásné, co je úctyhodné dělat, co základá určitou vážnost, respekt?
Sokratovými partnery – lidé, co něco znamenají, co si myslí, že něco znamenají, nebo co chtějí něco znamenat.
Sokrates předvádí,
[dyplé amatchia] = dvojí nevědomost → vyvracející, us

[elektitké]
Duše se očišťuje od nějaké své iluze/sebeklamu, týkajícího se podstatných životních věcí.
Sokratova dialektika – může se zdát, že se jedná o slovíčkaření. Předmětem Sokratova snažení jsou však věci podstatné pro život
- to agatche = to dobré
- to kalon = to krásné
-é arété = ctnost – to, o co Athéňané usilují –

-é timé = čest
Předpokladem pro to, aby byli ctěni,
Všichni se domníváme, že jsme přirozeně znalci toho, co je dobrého a krásného (máme představu, že těmto základním věcem rozumíme). V tomhle však lidé
K tomu, aby bylo co vyvracet, je nutné mít zformované mínění [doxa]. Často případ mladíků, kteří mají
[maieutiké techné] = učení porodnictví
Jsme plni určitých mínění, která jsou nevyřčená, nedoformulovaná, ale jsou „na cestě“, jsou „počata“ → Sokratova dialektika se je snaží vytáhnout a
ukázat, jestli jsou schopné obstát či nikoli. Výsledkem práce je, ¨
[dokymasia] = zkouška, kontrola
[dialektika]= zkoušení druhých prostřednictvím řeči, hovoru – kladeny otázky, které mají dokázat, jestli je tvrzení koherentní,
→ vaše myšlenka je nehodná, nejsoucí (neznamená nic), dutá a prázdná
[aporia] = bezvýchodnost, bez cesty – dialektika, která končí bez „šťastného“ konce. – člověk si hledá cestičky, jak se z aporie vymotat, jak proklouznout.
Sokrates tvrdí, že to nejlepší
(jsou myšlenky, které jsme zdědili něčím hodnotným? – podle Sokrata život, který není ochotný/schopný podstupovat tyto zkoušky za mnoho nestojí –
„nezkoušený život nestojí být zkoušen žít“ – [adokimastos bios ouk axios zén] → životní existenciální náboj, který dialektika má – jedná se o metodu, jak se
vyzkoušet – je to, čím jsem, něco, co za to opravdu stojí?
Sokrates tvrdil, že arete je epistémé, vědění. Sokratova dialektika viděla východiska, jak z [amatchia] = nevědomost) dojít přes [matchésis] – učení) ke krásnu [to
agatchon/ to kalon]. Sokratova dialektika měla otvírat
Distanc od pozitivních výsledků – zaměření se na negaci nepravého úsudku.
Otázky
[horismos] = pozitivním výsledkem Sokratova tázání???
[elegchos] =
Sokratova dialektika
Pomocí rozhovoru usvědčuje
Menší Sokratici (Sokratovské školy)

Skupina bezprostředních Sokratových žáků – řada z nich polemizovala s Platónem → Antischenés z Athén
Zřejmě neprávem spojen se založením kynické školy.
Definice nejsou důležité – vždy vyjadřuju určitou …. Hledání definic je Platónský artefakt. Zřejmě přechod mezi Sokratovou dialektikou a Platónskou – definice
otevírají pohled na eidetickou strukturu toho, co je člověk, co je ctnost, pohled na to, čemu se v řekcé filozofii říká [eidos] – u Platóna něco
[to katcholou] = obecnina
Když definujeme, ukazujeme obecné –
Pojmy :
εὐβουλία (eubulia) - dobrá rada – schopnost dobře si poradit (nechat poradit) = základní lidská ctnost
σοφιστής (sofistés) - mudrc
τὸ πρός τι (to pros ti) - člověk je mírou všech věcí, jsoucích, že jsou a nejsoucích, že nejsou - jevy jsou jedinečné pro každého
πάντων χρημάτων μέτρον ὁ ἄνθρωπος (pantón chrématón metron o anthrópos) - měrou všech věcí je člověk
τὸ εἶκος (to eikos) - pravděpodobné
τοὺς ἥττους λόγους καὶ κρείττους ποιεῖν (tus héttus logus kai kreitus poiein) - slabší důvody činit silnějšími
Sofistické pořekladlo
ἐξέτασις (exetasis) - vyšetřovat – mínění určitého člověka
ἔλεγχος (elenchos) - který vyvolává mnohý svár
μαιευτική (maieutiké) - babické umění – porodní umění
διαλεκτική (dialektiké) - umění zkoušení druhých prostřednictvím rozhovoru (otázky – to, co říká musí obstát argumenty)
τὸ δαιμόνιον (to daimonion) - vnitřní hlas, u Sokrata ten který mu říká, co nemá dělat; to božské, božství
ἐνθουσιασμός (enthusiasmos) - bůh v člověku, proto je nadšený
ἔρως (erós) - Láska
διπλῆ ἀμαθία (diplé amathia) - dvojí nevědomost
ἀσέβεια (asebeia) - bezbožnost, Sokrates byl odsouzen za bezbožnost kvůli zavedení daimones
τοὺς θεοὺς νομίζειν (tus theus nomizein) - uctívání bohů v tradickém slova smyslu, použito v dialozích s Platonem -
ἀδοκιμαστὸς βίος οὐκ ἄξιος ζῆν (adokimastos bios uk axios) - nezkušený život nestojí být zkoušen žít
ἐπιμέλεια τῆς ψυχῆς (epimeleia tés psychés) - péče o duši, Sókratés vyzýval, aby člověk věnoval samostatnou, na vnějším životě nezávislou pozornost
svému duševnímu životu
Hodina jedenáctá - Platon
Platón jako historický pramen – postavy zapracovává do vlastních pozic (nevíme, kde začíná historie, kde začíná fikce). Sokratovská dialektika se jeví jako cesta
k teorii idejí (přes definice). Pokud je definice správně, na straně definující definované máme něco, co je zdrojem poznání [gnórimon]. Věc, která je zdrojem
poznání, protože vystihuje nějakou vztahovou strukturu, do které něco patří??
Ctnosti a složky duše

Platónské ctnosti:
▪ [andreia] = statečnost
▪ [sofrosyné] = střídmost
▪ [fronésis]/[sofia] = moudrost
▪ [dikaiosyné] = spravedlnost, ctnost, která zahrnuje všechny předchozí ctnosti (je to schopnost dát všem, co jim náleží; utvářet rovnováhu) – kde
nepracuje diké, tam jen nerovnováha, tam vzniká rozkol → vzniká na úrovni polis, i duše.
Spojené s úvahami –
Schopnost statečně jednat napříč strachu kvůli dobru → tato struktura vyplývá u
Ve Faidrovi se rýsuje trojí podoba Platónské duše.

▪ [to logistikon] = rozvažovací schopnost duše – fronésis je složka této části duše.
▪ [to epitchymétikon] =
▪ [to tchymos] = „vznětlivost“ duše, ktrerá si hlídá svou čest, která se rozčiluje, když jsme ponižování, která je spokojená, když jsme chváleni… Pokud
máme správnou výchovu, měla by tato část duše reagovat při nepsraveldnost
→ protože je Platónova duše takhle rozvrstvená, složitá, může selhávat na několika úrovních, může i v řadě směrů vy
Tělesné slasti jsou jako siamská dvojčata – nejprve kráčí slast ihned za ní strast
Eidetické universum vztahů

Otevírá se před námi obrovská síť vztahů a souvislostí, (geometria, mathematika má tak zásadní úlohu v platónské filozofii – mají obecnou platnost → zkušenost
úplně jiného druhu od . Poznáváme typy vztahů, ,které nemají vůbec takovýto pomíjivý charakter → Platonova dialektika nemá být primárně omezená na sféru
matematiky, která zkoumá různé typy vztahů → dialektika má odhalovat vztahy, které ve výsledku možná budou v jistém smyslu dialektické.
[agrapha dogmata] = nepsané nauky – dochované zmínky např. od Aristotela/Platónových následovníků – liší se od nauky z Platónových dialogů – v jistém
smyslu matematická nauka, má nejspíše některé pythagorjské zdroje, které se však rozvíjeli na pozadí Platónovy Akademie.
Vyznačují se
▪ Obecností
▪ Stálostí (jsou stále stejné)
Dialektika ukazuje, co stále jest.
[to aei on]
[to gignomenon] = to, co vzniká
[to ftcheiromenon] =
[chórismos] = oddělení – mezi tím, co je, a tím, co vzniká????
Cíle, to, po čem toužíme – určité podoby dobra/krásy. Ctnosti jsou duše
Sporná otázka, co jsou
Vztah mezi idejemi, a tím co stále vzniká a zaniká, je stav účasti = [metchexis]/[metoché] (participacio). Věci, které vznikají a zanikají, nejsou tím, čím jsou, čistou
náhodou. Jsou ovlivněné ideou. Svět má určité stabilní strukturu – ty zrcadlí svět paradigmat (eidetickou strukturu, která zanikajícímu a vznikajícímu předchází).
To, co je dobré – věc nemá dobro, ale má z něj něco – dobro ji předchází
[metechei] = mít z části, účastnit se…
Teorie metexis je bouřlivě diskutovaná,
Ideje, jsou věci participované [ta metechomena] + to, co se na nich podílí [metechonta]
Universum je věčné [aei] –
Zajímavá role přísluší duši. Duše má vztah původně k universu, ale je spojená i s vnímatelným světem. Duše je nějakým způsobem zapuštěná v eidetických světem
idejí – duše je obeznámena s idejemi, eidetickýmu formami – duše má apriorní poznání)
[anamnésis] = rozpomínání si.
Podle toho, jakou má ctnost, se její rozpomínání daří, či nikoli
→ Platón rozpracovává celou mytologii toho, jak k tomuto rozpomínání dochází. Duše je nesmrtelná, převtělená (nejedná se jednoduše o přeskakování z těla do
těla – dialog Faidron: to, co je se ale děje, je
Duše v průvodu bohů – to, co duše vidí v primordiální struktuře idejí je něco krásného, něco, co není možné vidět v našem světě – duše vidí průvod, který vede
někam za něčím úžasným, každá duše to chce zahlédnout –
Každá duše má alespoň nějaký poměr k původním věcem universa. Aniž si to uvědomuje, aplikuje tyto primordiální formy.
Tradice orfických nauk – pracuje s představou nesmrtelných nauk, které získá v Hádu, vše ale zapomene potom, co se napije z řeky zapomnění.
Pohled na něco krásného v tomhle světě – vytrhává duši (jedná se o napůl reminiscenci na něco, co už někdy viděl – touží být u toho, mít to krásné). Platón tímto
způsobem zpracovává a transformuje sokratovskou nauku o Erotovi (Sokrates považován za znalce milování)
Odkrývá krásu duší,
Menón
Na příkladu otroka předvádí, že i otrok bez vzdělání je schopná
Matematika je sféra, kde se apriorní schopnost duše vyjevují – jsme schopni soustředit se na vztahy, které už nějakým způsobem známe – tyto věci se před námi
začínají otevírat – můžeme zavřít oči,
[matchemata]
Příroda v tomhle smyslu není matematická – matematika

→ kombinované vědy. Hráli velkou roli v řecké pojetí výchovy, na které se podílel Platón
a) Gymnastika = péče o těle
b) Musiké = péče o duši
a. Součástí muziky je i matematika (té součást astronomie = pozorování hvězd, zkoumáme vzahy pohybů, kdy se hvězdy o
Hvězdy jsou živé bytostí žijícím zvláštním způsobem (projevují se určitým krouživým pohybem – kruh je dokonalý tvar, nekonečný –
začátek i konec) → pohyb vesmíru
Setkání s prapůvodním životem, tak, jak byl prapůvodně stvořen – pro duši důležité setkat se s původním pohybem. Duše vržená do
smyslového věta je infikovaná jinými druhy pohybu (lineárními, arytmickými) → jiné pohyby, jiné životy → pohybujeme se jinak než
hvězdy, astronomie však uvádí duši do souladu s hvězdami, s původním pohybem.
Tímaios – dovídáme se o stvoření duše. Duše je stvořená jako něco pohyblivého. Pohyb duše je původní kruhovým pohybem – myšlení
je kruhovým pohybem – celý život se točíme kolem téhož. Tohle točení je se kruhový pohyb – ve své nejčistščí podobě připomíná
hvězdy – my jsme však v zajetí pohybů
Cílem života je obnovit původní pohyb, kynesis duše. Úsilí o navrácení duše k jejímu původnímu pohybu – Platónova definice filozofie
Démiourgos – tvůrce duše – díval se na paradigma duše → podle
Noéton zóon = duchovní, inteligentní živočcih
Platón má oduševnělý svět → světová duše (lidská duše je mi
Lidksá duše obrácená k paradigmatu duše – na druhé straně je silou, která na základě obrácení ke vsému vzoru, že poznává, co je prospěšné, krásné, dobré, je
schopná uspořádávat, co nemá charakter duše, to, co je jí svěřeno, což je její materiální forma.
→ duše neustále vše obkružuje, drží vše v sobě. Ačkoli dochází k zvratům, vše vyrovnává – diké duše – duše má vztah k primordiální formě, podle toho organizuje
kosmos
Dvojí zaměření duše.

Člověk poznává, podniká výstup k idejím → zároveň se však od idejí vrací zpět do materiálního světa (na základě poznání, dialektiky) uspořádává svět, který
může (primárně svět politický). Struktura, kterou Platón odhaluje v duši, je patrná i v obci → podle ní je třeba přeorganizovat dění v obce.
To, co se v duši odehrává, je nerv politiky? Ne kdo bude vládnout, ale co bude vládnout → obec je spravedlivá/nespravedlivá (pak musí
Tímaios – konkurent klřesťanské geneze

Svět, který věčně jest, je vždy v pohybu, neustále v čase, v proměně (novoplatonické názvosloví – [to aidion – věčné] x [
Jako za Parmenida, máme [nus], ten je nám nějakým způsobem přítomen – můžeme ho nějakým způsobem do nás dostat. Lidská duše se k [nús] připojí, není
úplně náš, ale můžeme mít na něj podíl. [Nous] u novoplatoniků je duše v původní podobě zcela mimo náš čas, přejímá veškeré sktruktury toho, co následuje????
Hmotný svět – nikdy nezaniká
Nemůžeme chápat vztah smyslového světa a eidetického ne jako vztah napodobenství. V některém smyslu napodobují věci smyslového světa ideje. Ta nápodoba
se ale projevuje v úplně jiném prostředí, které je cizí idejím [chóra] – [titchéné] – obraz něčeho, co do sebe něco přijímá.
Demiurg, když vyrábí svět v tomhle prostředí chůvy/ chóry, naráží na určitý odpor. [kata to diaton] = jen na kolik je to možné → demiurg přesvědčuje Chóru, aby
ideje přijala
Kauzalita idejí a kauzalita nutnosti

Svět je průsečíkem věcí (ideje mají účast na svých vzorech, jsou o ) + jsou výsledkem [anagké] = nutnost
Věci, které vidíme kolem sebe, jsou výsledkem střetu těchto dvou idejí. Platón užívá obrazu otce a matky, co vzniká je potomek, určitý [triton]= třetí. To působení
má charakter přemlouvání
Platónův svět je světem jedinýjm – [monogenes ???] = jednorozený syn, svět → by sice mohl vziknout, ale nikdy nevznikne – je to, to nejlepší, co může vzniknout,
takže to nevznikne.
Celý svět řízen dobrotiností demiurga, který chce mít svět tak dobrý, jak jen může podle idejí být??? KOULE
Geneze, kterou líčí Platón, není geneze v čase. Tato myšlenka zcela převrací řecké myšlení. Jedná se o určité shrnutí předchozí filozofie + předpoklady k
Dialektika
předmětem jsou věci životně nejdůležitější - obrat k věcem lidským, co v lidském životě nejdůležitější, co mu dává orientaci v životě (το αγαθον - to dobré) a to
krásné (το καλον)
αρεθε - (více překladů slova - arethe ) - to v čem člověk vyniká, za co ho ctíme
timé - čest η τημ
μαιευτικη = babické umění - posuzování životaschopnosti novorozeného dítěte
απορια - bezvýchodnost, ztráta východiska - aporetické dialogy nevedou k pozitivnímu východisku; člověk by měl v životě hledat cestu, kterou by mohl uniknout
a najít východisko, ve filozofii je třeba dělat první opak - pokud uvízneme v problému, jsme na správném místě
k čemu vedou Sokratovská dialektika ? - Sokrates nic nenapsal, takže vše je sepsáno žáky nebo ostatními filozofy
επιστημη - vědění
Sokrates tvrdí, že αρεθε je επιστημη
ορισμοσ - pozitivní výtažek Sokratova učení - co je krásné, co je dobré
sokratovské dědictví - debatovali s ním o jeho dědictví
eidos - u Platona znamená něco obecného, co je předmětem definice, pokud něco definujeme ukazujeme obecnou strukturu
katholou - postavení definice
γνωριμον - zdroj poznání, vystihuje vztahovou strukturu, kterou jsme dříve neviděli a nepoznali
4 ctnosti - andrea - statečnost = musí být spojená s rozumem, není možná uskutečnit nebo existovat bez úvahy co je dobré a co je krásné, Sokrates tvrdí -
statečné je co je krásné a co je dobré, není dobré a krásné ani statečné, když se jedná o zločin; ve vztahu k tomu co člověku nahání strach a co ho ohrožuje;
struktura, kterou jsme neviděli -
sófrosyné - uměřenost = schopnost ovládat se a znát správnou míru vzhledem k tělesným prožitkům, souvisí s rozumem, ale není to ctností rozumu
fronésis - specifická ctnost, ctnost rozumu, žádostivost, je třeba ji držet na uzdě, jinak nemá meze a rozvrací duši - čím více slastí, tím větší je pravděpodobnost
rozvrácení rozumu
sofia - moudrost
dikeosyne- spravedlnost, schopnost dávat každému co mu náleží / co mu patří, je třeba vytvářet správnou rovnováhu; vzniká už na rovině duše
το θυμοσ - zbabělé jednání, vznětlivost
Sokrates se setkává s pokroucenými dušemi - ty se stávají překroucením thimos a frosines
slasti a strasti jsou jako siamská dvojčata - jdou ruku v ruce
χορισμοσ - předěl, - to co vzniká a zaniká je oddělené
idea člověka nebo duše
co vše jsou idee ? Sporná otázka, řešil jí Platon
Pojmy:
ἀπορία (aporia) - problém?
ἐπιστήμη (epistémé) - vědění, moudrost
μάθησις (mathésis) - zlepšování rozumu, rozum je třeba trénovat – učit rozum co je dobré
τὸ ἀγαθόν (to agathon) - to dobré
τὸ καλόν (to kalon) - to krásné
ὁρισμός (horismos) - definice – výměr, vymezení
τὸ εἶδος (to eidos) - forma, tvar - dávající tvar, zakládající jednotu
τὸ καθόλου (to katholu) - obecno, může být podstatou všeho nebo ničeho - obecno je ve více věcech
ἀνδρεία - (andreia) – statečnost
σωφροσύνη (sófrosyné) - uměřenost (sebeovládání se – v tělesných požitcích)
φρόνησις (fronésis) - také můžeme překládat jako rozum – rozumnost – ctnost, umožňuje poznat, co je pro nás dobré
δικαιοσύνη (dikaiosyné) - spravedlnost – co je třeba komu dát, co si nezaslouží
τὸ λογιστικόν (to logistikon) - vozataj – rozum
τὸ ἐπιθυμητικόν (to epithymétikon) - koně – toužení
τὸ θυμοειδές (to thymoeides) - naštvání – vznětlivost
χωρισμός (chórismos) - oddělení (sféry vznikání a zanikání)
μέθεξις (methexis) - klíčový problém platónské filosofie, vztah účasti
ἀνάμνησις (anamnésis) - duše si vzpomíná na to co viděla, podle toho jakou má ctnost se jí vzpomínání daří nebo nedaří
μετεμψύχωσις (metempsychósis) - duše je nesmrtelná a převtěluje se
μανία (mania) - šílení = boží dar, největšího dobra se nám dostává právě díky šílení, je krásnější, než uměřenot (Sokratova promluva)
δημιουργός (démiurgos) - božský stvořitel duše
νοητὸν ζῷον (noéton zóon) - myslící živočich – podle něj demiurgos vytvořil celý svět
τὸ ἀΐδιον (to aidion)- první z těles, které je věčné - nepřibývající ani neubývající, nestárnoucí, neměnné a nepřijímající vnější působení
τιθήνη (tithéné) - “chůva pro vše co vzniklo” - tvárná hmota pro vše co v ní má vzniknout - schrána nebo nádoba, která je i tvárnou hmotou, může nabývat
tvarů - mohou v ní vznikat věci
anima mundi - duše světa, zmíněno v dialogu Timaios - proces vzniku světa jako harmonické smíšení, spojení mezi všemi bytostmi světa, které jsou ve
stejném vztahu jako duše k tělu
Hodina dvanáctá - Aristoteles
Chápán jako někdo, kdo se vymezuje proti Platónovi, ve skutečnosti si jsou však obě filozofie velmi blízké.
Svět zaplněn všemi formami nús?? Na vrcholu této sféry je idea dobra, nejvyšší [atchéma], nejvyšší poznání.
Na vrcholu aristotelovské filozofie také [to agatchon]
U Platóna je
*chórismos = oddělení stálých ideií jsoucna, proti vznikajícímu a zanikajícímu.
Äristoteles zná také oddělenou sféru [tó chórizmos] –

Nehybný hybatel (spiritus movens)
Bipolární schéma toho, co věčně je (známe již od Parmenida) a toho, co se mění → tento vztah mezi původní jednotou, stálostí a věčností světa a prostředím, ve
kterém žijeme my, světa proměnlivého a nestálého, bývá chápán různým způsobem. Základní půdorys u Aristotela z§stává i v tomto ohledu zachován
Platón má pluralitu ideji – pluralita eidetických struktur → Aristoteles má také eidetitu struktur
[ta eide] = forma (starší překlady ‚vid‘) – (proti Platp
Charakter vztahu – vůči primárnímu jsoucnu
Formy neoddělené, netvořící vlastní sféru, ale dostatečně, aby tvořili stabilní hodnotu poznání??
Aristoteles umožňuje založení přírodních věd –
(pro Platóna nebyla přírodní věda možná – příroda je proměnná, zkoumání proměnlivé světa vlaje na pozadí
Aristoteles má také eidetickou strukturu – věci však nemají účast na tvorbě této struktury. Věci své formy mají [échein].
Duše se obrací k proměnlivému světu, ale i k eidetické formy.

U Platóna je duše nesmrtelná – Aristoteles nemá stejné nároky na nesmrtelnost duše. Duše má však určitý podíl na nesmrtelnosti – v určitém ohledu je svou částí
totožná s prvopočátkem světa. Vztah původní a odvozeného je jedním z klíčových témat řeckého filozofování (tento vztah můžeme vnímat jako identitu –
radikální domyšlení tendence v řeckém myšlení)… Něco v člověku je totožné s bohem = [nús]
Věci tohoto světa jsou souběhy toho, co vzniká zapřiřiňováním ze strany ideje, pak ze strany původní materie, např. [chóra] (
To, co vzniká a zaniká je [triton]
U Aristotela vidíme podobnou tezi. Aristoteles nepoužívá obrazný platónův slovník – používá slova [hylé] = dřevo, látka, hmota (nedobrý český překlad). Pro
Aristotela je hmota už nejakým způsobem zformovaná hylé, u Aristotela je to nějaká receptivita předtím, než vůbec přijmu tvar a vlastnosti a povahu.
Tuto jednotu Aristoteles chápe jako jednotu látky a formy.
Nauka o dynamis a energeia (vyložena v deváté knihy metafyziky). Zde

[dynamis] = potencialita
[energeia] = činnost
[entelechia] = bytí u konce, u cíle – docilování

Aristoteles řeší problémy, které před něj postavili jeho předchůdci
● Vztah počátku a identity – v jakém smyslu je to, co vychází z počátku totožné s počátkem? → jedná se o zapřičińování??
Člověk roztažen do spousty činností a děl
● [to ergon tou antchropou] = dílo člověka
→ život.
Ohlížíme se za svým životem, To je dílo, které člověk koná.
Zoe x Bios
Aristoteles říká, že Zoe má trojí základní podobu:
1. Zoe kreptyké = vyživovací život – spočívá v přijímání něčeho zvenku a jeho metabolizaci
U rostlin i živočichů (u Aristotela jsou živočichové jen dalším navrstvením
2. Zoe estetiké – vnímací život
Orientuje se mezi slastí [hédoné – rozkoš, ale i radosti, slasti podle toho, o jaké slasti mluvíme] a strastí [lypé – strasti, bolesti, analogicky
různé]
3. Zoe praktiké
Typické pro člověka – dílo, na kterém nám záleží – zabýváme se odléváním mincí, výrobou soch = [poiesis] = tvořivá činnost – jsou součástí
našeho zaměření? – každá činnost zakotvená v jednání??
Jednání = [praxis] – liší se tím, že je racionální, vedená rozumem [logos]
Problém u Aristotela s logem – logos je určitým způsobem přítomný i u zvířat
[Zool logon echon] = živočich mající rozum
Život praktického typu souvisí zásadním způsobem s rozumem. Život lze žít lépe či hůře. Pokud etchos bude fungovat dobře, budeme i my
žít dobře.
Smyslem praktického života je žít dobře – [eusoia] = dobré žití.
Aby ten život byl dobrý, musíme mít v pořádku rozum a etchos → pak se bavíme o ctnostech mravu a ctnostech rozumu. Zde se otevírá
veliké téma Aristotelovských ctností dvojího typiu
Mít [nús] a [logos] jsou různé věci

[logos] = můžeme se chovat rozumně/nerozumně – může být správný/nesprávný
→ držení logu na různý způsob
● Lze ho mít jako bytost, která ho poslouchá/neposlouchá – část nás, která se logu podřizuje nebo nepodřizuje → etchos
(mrav) = část duše, která je iracionální, fakticky nemyslí, ale je schopná rozumět tomu, když ji někdo rozumný něco
rozumného řekne – podle toho, jak je etchos vychovaný, může poslouchat nebo ne
[echein]
Ctnost:
● Ctnosti mravní, ctnosti povahy = [etchikai aretai]
● Ctnosti rozumu = [dia noetikai aretai]
Člověk koná
Mravní špatnost určitého druhu?

Aretai a Kaketai jsou [hexeis] = (habitus) habity, zvyky.
Jde o to, abychom si vytvářeli habity dobré – rozum vede habity, rozumí, co je dobré, a vede.
Rozum je v tomhle ohledu trénovat. Učení – zlepšování rozumu. Na úrovni mravu je důležitý zvyk. V jednání to funguje podobně
Co se týče mravních ctností

● Sofrosiné = uměřenost → každý se s tím musí vypořádat (ctnosti spojené s tělesnými slastmi a strastmi) – sebeovládání se ve třech oborech tělesných
požitků.
Pro Aristotela typické schéma: ctnosti mravního druhu jsou jakési střednosti [mesotés] = schopnost najít v té které situaci a toho konkrétního člověka
(individualita) najít to, co je mezi přebytkem a nedostatkem (to, co není ani příliš málo, ani příliš hodně).
Anaitestchesia = nevzrušivost, lhostejnost k smyslovým vjemům (
● Statečnost (má složitou strukturu) – co je přehnaná troufalost, co je zbabělost, oba extrémy jsou ošklivé a hanebné → zaměření ke správnému cíly, ke
zlaté střední cestě.
● Velkomyslnost
● Ctnosti ve společenském kontextu…
● Upřímnost
→ Etika Nikomachova
Logos je něco jako měřítko, jako kanón pro to zjistit, co je třeba udělat? Aby člověk na
Aristotelova etika nabízí ucelený přehled ctností
Ctnosti rozumu = [dia noetikai aretai]

Nemají charakter střednosti
Energeia tes psychés = energie duše
Pokud je dělána dobře – kata ten areten = činnost duše podle ctnosti
Definice ctnosti, blažený život
Vědění ve své JAKÉ VRSTVĚ je moudrostí
Ctnosti, které náleží k epistemoniku a které náleží k logistiku
[Hé Fronésis] = klíčové slovo i n -… = schopnost – rozumnost (prozíravost), ctnost, která nám umožňuje chápat, co je pro nás prospěšné v té které situaci.
Přirozené dispozice, na které dosedají schopnosti??

[….] – výchovou rozvíjeny, přirozený základ (vztahování se k
Druhá lidská přirozenost = etchos

Hexis = ctnostnou částí
Přes fronésis vede k Aristotelově úvaze k politice → úpolitik, který nemá fronésis
Vztahování se k tomu, co je dobré → v životě na sebe naráží různé pochopení toho, co je dobré.
1. Individuální
2. Společenská
3. Politika fronésis
a. Poradní rozumnost – [bouleutiké??]
b. Schopnost dobře soudit [dikastiké]
4. Zákonodárství (nejvyšší podoba fronésis) – prozíravost → vymyslet zákony tak, aby obec prosperovala a odehrávalo se tam to, co se tam
odehrávat má
Druhá část, duše která se vztahuje k tomu, co nemůže být jinak (episthémé)
Každá epistémé je vždycky podle Aristotela vztažená k tomu, co nemůže být jinak. Extenzivní zájem o zoologii (
Aristoteles má pocit, že celý eidetický řád není nutný, tam kde však není nutný, je minimálně pravidelný??
[taxis] = řád,
Moudrost je nějaká epistémé, nějaká věda (pro nás je nejspíše moudrost něco, co je více chápavost…, v moderní době asi jiné pochopení moudrosti
Sofia u Aristotela je vědění o počátcích
Další ctností myšlení je nús = samotné nahlédnutí počátků
Moudrost je jednotou nús (nahlížení počátků), a epistémé, poznání konce??? → moudrost korunuje tohle?? Člověk musí být schopen spojit začátek a konec a
vidět vztah mezi nimi → pak se může nazývat moudrým
Na vrcholu tohoto lidského poznání
Aristotelská politika
Etika Nikomachova je předmluvou ke spisu politika – určen primárně pro lidi, kteří mají politické ambice (tři typy životů) – pro lidi, co mají vážný zájem o
poznání toho, co je dobré (nemusí to být nejvyšší dobro, ale může to být dostatečně dobré) = [spúdé]
Aristoteles uznává, že existuje určitý rytmus, že člověk potřebuje občas uvolnění (proto je třeba mít i ctnost společenskou) – promýšlí tuto etickou problematiku,
zábava je taky fajn občas, přitáhnout a odtáhnout??
Jsme bytosti zaměřené na jednání – jsme však i bytosti, které chtějí poznávat (pokud v tom máme zmatek, poznáváme špatně). Poznávání však není vázané na
jednání. Moudrost je neužitečná (kdyby k něčemu byla, pak by nebyla nejlepší, protože lepší by bylo to, k čemu se natahuje). Jedna z notorických obtíží npři
výkladech Aristotelské etiky je ta, jak spolu dva životy, praktický a teoretický, souvisí – co má větší přednost?
Vytváříme společenství, prostředí, podmínky, ve kterých lidé mohou správně jednat a pěstovat správné podmínky habitu (jsou schopni se ovládat nekřivdí si,
přáteství je důležitý habitus) – smyslem společenství jnení jen dobře jednat, ale díky tomu jednání vytvořit si pro sebe navzájem volno (cílem vytvořit
podmínky, pro to, užít si volno)
[scholé] = volno
Proti tomuto volnu se všechny boje mají dělat, pro to
Takovým paradoxem je, že lidé, kteří vynikají, kteří dávají takovou práci a dřou si pak volno neumí užít (š´touchá si do Sparty) . Existuje způsob trávení volného
času, který je lepší než chození do divadla atd. → filozofie.
Nedíváme se na obrázky bohlů prezentované básníky, ale sami nad tím přemýšlíme (tcheoria). Tohle je velmi důležité, pro jeho pojetí politiky. Cílem
politika je činit z lidí lepší občany. Dělat je lepšími neznamená nic jiného, než v nich pěstovat ctnosti. My smai jako politici něčím jsme – obrazem ctnosti nebo
neřesti → oni v nás něco vidí
Další moment – my můžeme navrhovat zákony.
Zákony jsou nejvyšší rámec pro zdárný rozvoj lidského života (proto záleží na zákonech a hlavně na politicích).
Fronésis , pokud je to skutečně fronésis, nesmí zůstat pouze na individuální rovině (i v rodinách vychovává otec děti tak, jak by měl na mysli ideální obec,
optimální stav – tam se zrcadlí optimální stav obce?
Politeiá = politické zřízení
Úkolem zákonodárce je vymyslet zákon tak, aby politické jednání (zlepšování občanů) mohlo v obci probíhat. Základní odpověď je taková, že vždycky záleží na
podmínkách, v jakých je společnost stavu.
Dobré – politika ve vlastní slova smyslu (=péče o to, jak dělat Špatné (apoptóseis) – degenerované formy vlády. Neporozumění
občany lepšími) tomu, co má politik dělat, ale i toho, co
Monarchia Tyranis – pečuje o své vlastní blaho. Uzurpuje si životy lidí
Vládne jeden kolem, dělá si, co chce
Aristokracia Oligarchia – vládnoucí skupina vládne ve svůj vlastní prospěch
Vládne více jedinců
Politeiá (republika) Demokratia
Více dobrých, vládnou společně, třeba střídají Vládnou nikoli bohatí, ale chudí – vládnou ve svůj prospěch, ne
Výhodou je, že je tam více svobody (jedinci si nejsou ani sobě ani na blaho obce.
druhým nebezpeční).
Člověk je podle aristotelovské antropologie zosobněním dobrého jednání → stasis = povstání
Aristoteles je k demokracii shovívavější – cení si momentu svobody

Všichni chtějí být svobodní, všichni si chtějí být rovni → nehledě na to, jaké jsou schopnosti (chybí odbornost, ctnost – ctnost přirozeně vytváří nerovnost)
(Platonova kritika demokracie) → demokracie se sama podkopává – z vedoucích postů
Náš politický systém je blíž politei – v řecké demokracii se losuje.
Aristoteles: politické režimy jsou často smíšené →v obcích se mísí prvky všech zmíněných
Cílem zákonodárce je vymyslet optimální směs pro tu danou společnost → vidíme dnes na struktuře našich systémů.
- něco oddělené podobné jako idee

- pluralita eidetických struktur
- επιστήμη = vědy
- umožnil založit přírodní vědy = sféra vznikání a zanikání, která je za idejemi
- eidetická struktura -
- věci mají formu
- έχει - něco je, nemá idei bytí, ale skutečně existuje
- něco v člověku je podobné bohu = νουζ
- νουζ
- τρίτον - to co zaniká, tzv. dítě
- χιλή = hmota, v nejradikálnější podobě nemá podobu ničeho, čirá receptivita před tím než přijme tvar - jednota eidos a hylé chápe Aristoteles
jako hodnotu hylemorfickou = jednota látky a formy (Patočka)
- tutéž jednotu chápe Ar. jako vztah ponciality (dinamis) a činnosti / bytí při díle(energea)
- entelecheia - uskutečnění / uskutečňování, bytí u konce (doslova)
zoe = má trojí podobu - vegetativní život, život rostlin, přijímá pasivně živiny, je u lidí i u živočichů - vnímavý život (zoe aischetike), je i v náš přítomen, vnímáme,
vyznačuje se orientací mezi strastí a slastí, zoe praktike - život umožňující jednání, dílo na kterém nám záleží (tvořivá činnost - je součástí našeho praktického
životního zaměření, děláme to protože se musíme živit, protože nás to těší), tyto činnosti jsou zapuštěny do našeho jednání (praxis)
- zoe practike - je to u živé bytosti
- člověk je živočich mající schopnost uvažovat (v řečtině existuje mnoho druhů rozumů)
- nús a logos jsou dvě různé věci
- logos je správný a špatný
- logos je možný mít jako bytost, která se podřizuje logos nebo naopak nepodřizuje
- to v nás co poslouchá nebo neposlouchá logos je ethos (mrav) = část duše, která je sama o sobě iracionální, nemyslí, ale
je schopná rozumět tomu, když nám někdo řekne něco rozumného
- dle toho jak je ethos vychovaný poslechne nebo neposlechne na výrok
- vnímáme život ve dvou podobách - žití a život
- hedone = slasti
- lipé = strasti
- logos je nějakým způsobem přítomen i u zvířat
- euzen, euzoa = dobré žití
- aby byl život dobrý musí být dobrý ethos a rozum
- ctnosti mravu a ctnosti rozumu - lze o nich hovořit pouze pokud je ethos a rozum dobrý
- ctnosti dvojího druhu
- ctnosti mravní - ethicai aretai
- cnosti rozumu - diagneetikai aretai
- cnosti = určité způsoby uchopení života, praktického života rozumem obdařené bytosti, odehrává se na dvou
rovinách - mravu a rozumu
- člověk koná složité dílo - na jedné straně pracuje na vytváření rozumových dispozicí - pokud se mu to nedaří vznikají špatnosti (kakiai)
- habitai - na základě nich jedná
- musíme vytvářet dobré habitai, k tomu je potřeba rozum, jelikož habitai vede - ale rozum nemusí vždy objektivně posoudit co je dobré a co je
špatné
- rozumíme tomu o čem máme uvažovat ?
- jedná se o učení a zlepšování rozumu = matchesis (Opakování matka moudrosti)
- sófrosyné = uměřenost, spojené s tělesnými slastmi a strastmi, je to sebedisciplína,
- mravní ctnosti
- střednosti = mesotes - to co není příliš málo ale ani příliš hodně
- uměřenost je různá - ve vztahu k jídlu např. dospělý člověk s výdejem energie sní víc, než starý člověk
- co je zbabělost a co je statečnost - oba extrémy jsou hanebné, střed je krásný
- intelektuální ctnosti
- nemají charakter střednosti
- rozlišují se - logistikon a epistenomikon
- energie duše - znamená život, zoe
- uvažovací schopnost - logistikon
- to co se nemění - epistenomikon ´to co je schopno vědění
- vědění je vědění toho co nemůže být jinak, pokud to může být jinak, tak to nevíme
- logistikon
- má vlastní ctnosti
- techné - jedna z ctností, ale nesouvisí přímo, jelikož souvisí s jednáním
- hlavní ctností je fronesys (hefronesys - jedno z klíčových slov řecké antropologie, rozum - čeština nemá dostatečnou slovní
zásobu, aby to zachytili; = rozumnost)
- ctnost, která nám umožňuje pochopit co je pro nás prospěšné
- pokud ji někdo nemá - je přehnaně neopatrný
- je do značné místo přirozená a lze ji kultivovat
- přirozený základ
- Římani nazývají = prudentia
- politická schopnost, pokud ji politik nemá tak je špatným
- formy (4) : individuální, domácnost, politiké, zákonodárství (nejvyšší forma)
- zákonodárství - je nejvyšší jelikož díky ní musí být dány zákony, aby obec byla vedena jak má
- politická fronesys - má dvě podoby :
- schopnost dobře soudit
-
- fronesys = stahování se k dobru, jak poznat co je dobré, narážejí na sebe různé způsoby jak být dobrý
- tyto ctnosti jsou do jisté míry přirození, výchova nebo osobnostní zrání je rozvoj dinameis
- Epistemikon - ctnost rozumu
- věda je možná - jelikož eidetický řád není nutný, ale má části, které nutné jsou a ty které nutné nejsou
jsou pravidelné
- co je nejcennější poznání ? Sofia - moudrost
- moudrost = episteme (věda)
- něco co člověk nabývá s věkem - jiný pojem moudrosti (ale ne sofia)
- sofia - vědění o nejdůležitějších věcí (Patočka)
- nús - nahlédnutí do počátku
- jednota nús a episteme (= nahlédnutí do moudrosti) = moudrost
Aristotelské politika
- etika Nikomachova - předmluva ke spisu Politika
- spis určen pro lidi, kteří mají k politice blízko
- sledování toho co je opravdu dobré - studium (latinsky) / spúdé (řecky)
- poznání není nutně vázáno pouze na jednání
- moudrost je neužitečná, není k ničemu, kdyby byla tak by nebyla nejvyšší, ale to neznamená, že není dobrá - právě proto je nejlepší
- jak spolu praktický a teoretický život souvisí ? Co má přednost? Jak je spolu zkloubit?
- vytváříme společenství - podmínky, prostředí, kde lidé mohou správně jednat a pěstovat habity mravu - nekřivdí si a spravedlnost,
přátelství
- smyslem společenství je díky jednání vytvořit si pro sebe navzájem volno = člověk nemá pouze pracovat
- vytvořit podmínky, kdy máme aspoň někdy volno - scholé
- díky tomuto volnu se má dělat vše - boje, učení,...
- Paradox - jsme pracovití, nebojácní, snaživí, ale když máme volno, tak nevíme co s ním dělat
- mířeno na Spartu, což bylo neobvyklé, jelikož pro Athéňany bylo ponižující se zabývat Spartou
- filozofie je nejlepší trávení volného času - díváme se přímo na bohy a přímo na to co dělají
- úkolem politika = činit z lidí dobré občany, dělat je lepšími = pěstovat v nich ctnosti
- my sami někým jsme a jsme obrazem ctnosti a nebo naopak špatnosti
- můžeme navrhovat zákony - nejvyšší moc, která tvoří rámec k ctnostnému životu
- proto musíme mít dobré politiky
- fronesys - nemůže zůstat na individuální rovině
- otec vychovává děti a myslí při tom na optimální obec, ve které rodině žije - měl by i ve své rodině vytvářet optimální politický řád
- úkolem zákonodárce je vymyslet rámec zákonů, aby v něm mohlo probíhat zlepšování občanů
- Aristoteles nenabízí odpověď jaký by měl být řád - ale záleží na tom v jakém je společnost stavu
- společnost, která není v dobrém stavu - měl by vládnout Tyran nebo skupina lidí, kteří se ale opravdu starají o lidi
- Tři druhy zřízení :
- politika ve vlastním slova smyslu = péče ve společný prospěch
- monarchie - vládne jeden, král
- aristokracie - vládne menší počet vynikajících jedinců, kteří se starají o ne tak vynikající občany
- politeia - republikální zřízení, více svobody, nejsou nebezpeční sobě ani jiným, proto se mohou podílet na vládě
- mimo tyto tři režimy existují degenerované formy
- základní cíl odpadá
- tyranis - degenerace monarchie, nepečuje o blaho ostatních, ale o své vlastní blaho, ostatním ubližuje, uzurpuje
si životy všech lidí kolem
- stará řecká tyranis - ne vždy katastrofa
- oligarchie - degenerovaná forma aristokracie, skupina vládnoucích vládne ve svém vlastním zájmu bez ohledu na
zbytek společnosti
- ne v tom smyslu jako dnes
- mohlo jich být více - více početné
- demokracie - vládne lůza = chudí, ve prospěch sobě a ne ve prospěch obce
- jiný režim, než naše
- zastupitelský režim
- volby = nerovnost, tento člověk bude volit lépe než já = v tomto režimu se nevolí ale losuje
- neporozumění v degenerovaných režimů - co je prospěšné mě samému
Pojmy:
ἕξις (hexis) - soudržnost, stav člověka, jeho předpoklady - lidský charakter, zdraví nebo moudrost
ἔργον τοῦ ἀνθρώπου (ergon tu anthrópu) - dílo člověka
ζωὴ πρακτική (zóé praktiké) - dílo, na které nám skutečně záleží – tvořivá činnost – je racionální, vedena logem
ἐνέργεια τῆς ψυχῆς κατὰ τὴν ἀρετήν (energeia tés psychés kata tén aretén) -
ζῷον λόγον ἔχον (zóon logon echon) - živočich mající rozum; Život praktického typu souvisí zásadním způsobem s rozumem. Život lze žít lépe či
hůře. Pokud etchos bude fungovat dobře, budeme i my žít dobře
δύναμις (dynamis) - potencialita, možnost - člověk má možnost dostat se k episteme, pokud je zde možnost bylo by nepřirozené, aby se
neuskutečnila
ἐνέργεια (energeia) - činnost - je vykonána na základě možnosti (dynamis), uskutečnění
διανοητικαὶ ἀρεταί (dianoétikai aretai) - ctnosti rozumu
ἠθικαὶ ἀρεταί (éthikai aretai) - mravní ctnosti
ὕλη (hylé) - látka
μορφή (morfé) - tvar
μεσότης (mesotés) - ctnosti mravní jsou střednosti – mesothés – schopnost najít v konkrétní situaci pro konkrétního člověka (individualita) to co je
mezi přebytkem a nedostatkem – co není ani příliš málo ani příliš hodně
πολιτεία (politeia) - politické zřízení = republika, Více dobrých, vládnou společně, třeba střídají; Výhodou je, že je tam více svobody (jedinci si nejsou
ani sobě ani druhým nebezpeční). - opakem je demokracie = vláda lůzy
správný způsob vlády
ὀλιγαρχία (oligarchia) - špatný způsob vlády, vládne skupina, pouze ve svůj vlastní prospěch
μοναρχία (monarchia) - dobrý způsob vlády, vládne pouze jeden
δημοκρατία (démokratia) - špatný způsob vlády, vládne lůza - vládnou pro svůj propěch a ne pro blaho obce
τυραννίς (tyrannis) - špatný způsob vlády, tyran pečuje pouze o své vlastní blaho, uzurpuje životy lidí kolem sebe a stará se jen o sebe - ne o blaho
obce
ἀριστοκρατία (aristokratia) - dobrý způsob vlády, vládne více jedinců
ζῷον πολιτικόν (zóon politikon) - život politický, velmi důležitý aspekt muže, měl by se aktivně účastnit politického dění v obci
Hodina třináctá - Epikureismus, Stoikové, Skeptikové
Rozlišení trojího života

a) Život poživačný
b) Život teoretický – musí mít nějaké místo v praktickém životě
c) Život praktický/politikos
Aristotelova etika Nikomachova – souvztažnost praktického a teoretického způsobu života – r.zné filosofické školy jsou odpověďmi na to, jak bude
Úkolem politiky je vytvořit takový prostor, prostřednictvím péče je možné pro kritické množství jedinců vést teoretický život.
[Koinónia] ´= lidská společnost
Lidská polis je tu od toho, abychom mohli žít život hodný člověka – život božský??
Epikúreismus
Náplní života je slast [hédoné] → pomluvy – Epikuros je prý zastáncem poživačného života.
(klíčový pramen je Désátá kniha Diogena Lértského – nejzásadnější pramen k poznání Epikureismu + přikládá tři autentické spisy Epikúra (dopis Herodotovi,
Ni…, a Menaikovi
Další prameny:
● Lucretius – dost věrně nejspíš zachovává epikurejské dogma
● Další prameny z pozdější římské doby → spisy uloženy v Herkuláneu.
● Dopis Menaikovi – autentický spis/list
Proč potřebuje Epikuros filosofy, aby žil život podle slasti?

Život slasti – život filosofický
K čemu potřebujeme poznání a jaké poznání??
Zcela zásadní pro vedení slastného života je fyzika.
Epikúrejská fyzika v zásadě atomismu (podle Epikura Leukippos je fiktivní postava). Proč je důležitá fyzika?? → vysvětluje nám přírodní dějství odehrávající se
ve světě ve kterém žijeme, způsobem, kdy vidíme, že příroda se obejde bez zásahu bohů (jak se dříve lidé domnívali)
→ Dopis Pítokleiovi
Člověk zasazen do světa, kterému ze strany těles (mrtvých těles – atomové shluky, které se podle atomické zákonitosti pohybují – na základě jakých zákonů se
hýbou, to je možné si domyslet
Motiv strachu je v epikurejském smýšlení akcentovaný – filosofie je tu od toho, aby se lidé zbavili strachu z bohů. Strach brání
Strach – forma strasti

[lypé] = strast – duševní trápení i fyzické bolesti
[hédoné] = radost z toho, že máme přátele, ale i fyzické prožitky
Strach z bohů
1. Strach ze smrti
a. Nejedná se pouze strach z nebytí a neexistence
b. Strach u z toho, že nevíme, co čekat po smrti → smrt může být pouze předěl k něčemu horšímu
2. Strach z bohů
a. Z psychologie náboženství je to nevšední reflexe
b. Žijeme ve světě, který je nám neznámý, tušíme, že tu bohové jsou, ale nevíme, co je rozhněvá atd.
i. → neštastné události našeho života přikládáme hněvu bohů, jehož příčiny však nemůžeme poznat
ii. Odkazuje se na určité rozšířené představy o posmrtném životě (bakchické, orfické kulty → smrtí nic nekončí, může ale začít i
něco horšího
Helénismus doba, kdy se rozpadá řecká polis – doba veliké nestability, lidé nemají fakticky možnost ovlivňovat svůj život a osud – poměry se
mění → ekonomické otřesy a nejistoty, lidé a filozofie spolu s nimi hledá odpovědi na to, jak se zařídit v novém světě a pevné místo v něm –
jak nebýt pouze obětí mocných politických hybatelů
3. Strach z toho, že nás potká nesnesitelná boles/utrpení
a. Bolest se dá vydržet, a pokud je příliš silná, bolest potrvá krátce
4. Strach z toho, že nedostihneme, co je v životě dobré
→ vystrašenost, panické zařizování se ve světě – smrtelníci mají ukvapený, iracionální směr a rytmus myšlení – jako když se člověk ocitne ve stavu stresující
situaci (když si to zeslabíme – to je základní konstelace lidského života)
→ proti tomu je třeba se naučit se bránit
→ [farmakon] = lék → filozofie
Čtyřlék [tetrafarmakos] – lék, proti čtyřem zmíněným strachům

U Demokrita silný důraz na ponoi- člověk se musí namáhat, musí mít zbystřenou mysl, aby poznal, co je mravně správné.
Epikuros tvrdí, že dobro je
Dobro spočívá v jednoduchých slastech.
Druhy slastí
1. Přirozené a nutné slasti – spojeny např. s tím, že se člověk nají/napije. Nemůžeme si je odepřít. Stejně
2. Extenze, nadstavby na přirozené slasti – lahůdky (milujeme třeba určitý druh jídla… tohle nejsou věci, o které bychom měli usilovat.
Usilováním o ně ohrožujeme vlastní [autarkii] = soběstačnost (znamená mít to, co potřebuju, a s tím si vystačit. Epikuros není asketa, nechce si něco
schválně odpírat, ale chce být soběstačný (čím víc toho člověk potřebuje, čím zvyklejší je na přepych, tím zranitelnější je)). Není špatné dát si něco
nadstandartního, ale nesmíme si na to zvykat.
Silný motiv neohroženosti,
3. Slasti vázané na něco nepřirozeného
Řadí sem bohatství, uznání ze strany druhých, moc. → podle Epikura nepřirozené
Třeba se jim vyhýbat
Motiv z kynického užívání – vystačit si s málem – vést odolný, drsný život, vysmívat se většinové společnosti, která se točí v lichých touhách. Motivy však nejsou
zcela shodné. U Epikura vidíme větší touhu po bezpečnosti.
Antické filozofie plná
Slabina – uzavřít se do svého individuálního pouzdra znamená, že mu budou vládnout lidé horší než on. Lidé usilující o nejkrásnější věci se vzdalují sféře
politické. Přesto je třeba, aby lidé, kteří hledí na zdroj pravdy se musí účasnit politického života, a je třeba ho donutit, pokud by chtěl (Platón).
Epikuros si cenil přátelství – uzavřené společenství lidí, kteří se věnují filozofii, blízcí lidé se stejným smýlšením – intimní společenství, téměř sekty (až na to, že
Pythagorejci měli silné politické ambice). Společenství otevřené mnoha lidem z hlediska společenského statusu – otroci, ženy, hetéry, chudí, bohatí…
Výsledkem Epikurejského života není poživačný život
Římané mají určitý odstup od řecké filozofie – hledí na ni jako na celek → jejich pohled eklektický. Snaha o novou syntézu a převzít schůdné prvky staré filozofie
do nového syntetického celku (nosné prvky i v Epikurejsmu)
Římané se rozpínají na základě své ctnosti → vede k návyku na jejich bohatství, které vede k mravní degradaci →
[aponia] = zbavenost starostí – nemusíme nikoho uplácet, nikoho ovládat – stačí nám trocha dobrého jídla a pár přátel, kteří se o nás postarají
Bohové také nemají žádné starosti.
Platónův pohled na ateismus

● Nejtvrdší ateismus = popíráme existenci bohů
● Deismus = bohové existují, ale o pozemský svět se nestarají – nemá smysl obětovat, modlit se k nim,
o Pokud jej lze uprostit, přemluvit, znamená to, že bůh neví, co je správné? Jak můžou smrtelníci zviklat vůli bohů?
● Představa, že se bohové podobají lidem se všemi jejich slabostmi a lidskými vrtochy
[to ef hémin] = to, co je v naší moci

[synkatatchesis] = přitakání – musíme vždy jednat, ale buď přitákáme, nebo ne → trestní zodpovědnost
Epikuros
- Epikúros se nechce zabývat politickým životem, ale není uzavřený individualista, cenil si lidského přátelství, šlo mu o budování uzavřeného
společenství - společenství, které pěstuje vlastní filosofii a vede dle ní život, který mimo toto společenství vést nejde
- toto společenství je otevřené lidem s různým sociálním statusem - otroci, ženy, …
- epikurovská představa vlasti
- život, který z venčí připomíná život křesťanských mnichů, nebo život který vedli stoici (Seneca - stoik, za toto ho chválí, i přestože
stoici Epikura kritizovali) - díky rozpínání Říma, získáním bohaství začali Římané degenerovat = proto byly tyto ideály Senecovi blízké
- Římané mají odstup vůči řecké filozofie - berou ji jako celek a nesnaží se jí hlouběji pochopit
- ataraxia = aponia = v epikurejském podání - zbavenost starostí a námah
- představa upadlého politického života
- stačí vám pár přátel, kteří vám pomohou, když budete v nouzi
- žijete jako bůh - nemáte žádné starosti Epikurova základní myšlenka
- Epikuros je obviňován z ateismu - nespravedlivě
- bůh se o lidi nestará, nezasahuje do světa
- deismus = bohové jsou, ale o svět se nestarají
- nemá smysl jim obětovat, nemá smysl se k nim modlit - akorát by ho to obtěžovalo, on to nepotřebuje a o nás se nestará
- tyto myšlenky směřují k paradoxním představám o bozích
- dle Platona bohové neexistují - 3 formy ateismu
- básnická představa o bozích - jsou podobní lidem
-
- cílem života je slast (thenome) - neodpovídá představám poživačného života, jak ho popisuje Aristoteles
- život podle slasti je životem filozofickým - dle Epikura
- k čemu potřebujeme poznání ? Jaký druh poznání ?
- zcela zásadní pro slastný život je fyzika - atomismus
- převzatá Leukippova nebo Démokritova nauka
- Démokritovská fyzika -
- atomistická fyzika = vysvětluje přírodní dějství způsobem, díky kterému vidíme, že příroda se obejde bez zásahu
bohů; tak jak si to představovalo řecké náboženství
- člověk je zasazen do světa, ve kterém mu ze strany nebeských těles nic nehrozí - nejsou pod nadvládou bohů,
ale pohybují se podle určité mechaniky nebo pravidel
- není žádná zlověstná skrytá síla v pozadí - element strachu
- člověk se má zbavit strachu, filozofie je zde od toho, aby nás zbavila strachu
- hédoné(- v alfabetě idovi) - slast, radost
- lipé (v alfabetě lipi) - strast
- filozofie má nabízet lék (farmakum)
- dobro spočívá v jednoduchých slastech
- slasti se dělí na 3 základní skupiny
- přirozené a nutné - nemůžeme si je odepřít
- např. najíme se, napijeme se
- přirozené
- nadstavby nad přirozenými slastmi
- pijeme víno, ale pouze z jedné oblasti
- luxus
- tyto bychom neměli chtít jelikož tím ohrožujeme vlastní soběstačnost (autarkeia)
- soběstačnost je individuální - každý má hranici soběstačnosti jinde
- soběstačnost = vystačíme si s málem a nejsme tím pádem ohroženi a jsme v bezpečí
- motiv bezpečí je v helénismu velmi častý, což je způsobeno dobou
- slasti vázané na něco nepřirozeného
- sláva, bohatství, moc, obdiv ze strany druhých, touha po uznání
- je zapotřebí se jim vyhýbat
- tetrafarmakos - čtyřlék, který nás má zbavit 4 základních strachů
- strach z bohů
- žijeme ve světě, který je nám neznámý, který je ovládaný bohy, a my si nemůžeme být jistí, zda jednáme v jejich očích správně -
neznámé příčiny jejich hněvu ani je nelze poznat, jejich hněv se projevuje jako katastrofy - osobní, …
- doba, kdy se rozpadá polis, po rozpadu Makedonské říše pod nadvládou Alexandra, období nestability, nejistota,
ekonomické otřesy, filozofií hledají cestu ven jak nebýt pouze obětí situace
- strach ze smrti - strach z toho, že nevíme co nás čeká po smrti
- posmrtný život - smrtí život nekončí, může nás čekat i něco ještě horšího
- strach z bolesti
- nabízí lék - bolest se dá vydržet nebo pokud je příliš veliká tak trvá pouze krátce
- nazýván thenumikem ?
- epikureismus
- epikuros je zastáncem poživačného života - (bios … )
- důležitým pramenem je Lucretius - popisuje Epikurejskou fyziku
Stoikové
Řada podobností mezi Epikúrejci a Stoiky
● Ideál prostého soběstačného života
● Fyzika – podobnost spočívá, že stoická fyzika je materialistická (dnes termín korpo-realistická → všechno ve stoickém universu má charakter tělesa)
Činná příčina x
[to piston] = matérie, která je určitým způsobem formována
[to poiún] = oheň (??) – stoická filozofie užívá
Stoická filozofie bývá chápána jako reinterpretace Hérakleita
Oheń je činnou
OheŇ vystupuje sám ze sebe → zakládá něco jiného než sám sebe → jako první zakládá [pneuma] = dech, ten se dál materializuje
→ teplý element, větší síla ohně – logos
→ pokud oheňpovo
→ fyzis = přrozenost v užším slova smyslu (rostlin, )
→ hexis = soudržnost
[echein] = držet → držet pohromadě
Původní oheń Zeus – ale ve všem následně pulzuje [pneuma] (překlad do češtiny jako „duch“) – v nejnizší modalitě prostě soudržnost – strukturace jsou projevy
prvotní činné síly, která má rlzné podoby různě modalizovaného pneumatu
Proces probíhá cyklicky – oheň ze sebe vystoupí, následní se stahuje zpátky – [ektyrósis] = ????
Od část nauky později odstoupeno.
Stoicismus má mnoho podob
Výroková logika – založena Stoiky.
Zenon, Chrisipos,…
● Stará stoia
● Střední stoia – období republiky
o Naukové změny zapříčiněné střetem s římským světem
o Poseidónius
● pozdní stoia = římská stoia
o Seneca
o Mussonius Rufus? → jeho žák Epiktétos, otrok, filozufující, který na svém životě dokázal, že život v nejnižším postavení může vést život
o Marcus Aurelius (konec druhého století) – obdivovatel Epiktétův
Nabízí filozofii, která je pro každého. Umožńuje lidem velkých říší, ačkoli nemají přímý politický vliv, na sobě pracovat a vést život, který má nějakou vnitřní
cenu a hodnotu – může se jevit jako stejně hodnotný jako život politický, aristokratický
→ syntetická představa, jak filozofický život musí zapadat do praktického
→ v helénismu vzniká velká řada lidí, kteří sice podléhají kontrole panovníků, přesto však mají jisté filozofické sebevědomí, které vychází z představy vnitřní
hodnoty → jsme lidé, kteří mají logos, máme všichni rozum. Bytost obdařená životem jmá také část bohů (Zeus, bůh, tradiční podoba přírody je také logos/nús.
Náboženské vědomí člověka římské doby – už blízké představě křesťanství – jedinec, jehož jádrem a těžištěm existence je logos.
Pokud je člověk ve své podstatě logos, rozum, je na stejném místě jako to, co je na počátku světa – motiv vztahu člověka a boha → připodobňování se bohu.
Připodobňujeme se tomu, co je nám přirozené, co je v nás.
(motiv, který se v antické filozofii neustále vrací).
→ rozehrávají se stejné otázky a problémy, které se vra

Lidský logos se potřebuje opírat o božský logos → na některé tyto otázky odpovídá křesťanství (musí se ukázat pravý logos, aby ten pochroumaný lidský logos
mohl být kompletní a mohl fungovat – jisté paralely stoicismu a křesťanství)
Lze sledovat na problému ctnosti. Člověk, který je logos, má v životě jediný cíl – uvědopmit si, že je onen logos, a zdokonalit se v něm → potřebuje učení, trénink
[askésis]. Souvisí také s naukou o okeiósis (o přijetí z avlastní sebe sama a své blízké a zbytek světa – nemyslitelná bez představy, že jsme ve své podstatě logos –
člověk se k sobě vztahuje přirozeně jako k logické bytosti, druhé také milujeme jako lidské bytosti – původně jsme všichni původně božské logy).
Logos spermatikos = logos zasazen do jednotlivých lidských bytostí – může růst, může kvést, může nést plody…, může se to samozřejmě pokazit…
Protože jsme schopní se rozeznat jako božské logy, jsme k sobě navzájem schopni cítit lásku.
Filautia = Arisoteles – láska k sobě

V tomto kontextu láska k rozumné bytosti
Láska k sobě nakonec zahrnuje celý svět → tak se zakládá autentické společenství (spoluláska transcendující obecně rodinu, obec, atd…). Představa stoická, co
má člověk v životě dělat:
● Má usilovat o dobro (Agatcha = věci dobré)
● Dobro je všechno, co pomáhá zdokonalování logu → přes ctnosti?
● Dosažení dokonalosti logu skrze ctnosti
o Andreia = statečnost – schopnost poznat, čheo je třeba se být
o Sofrosiné – měřítko, ???
o Dikaiosiné – spravedlnost – co je třeba komu dát, co si nezaslouží
o Fronésis = rozumnost – co je třeba dělat obecně, poznání dobrého a zlého
→ v této fronésis se shodujeme s bohem (starší formy stoismu)
To čemu se máme vyhýbat [kaka] = věci špatné (spáchání zločinu např.)
→ nejednáme uměřeně, nejednáme rozumně, ale protože jsme stržení určitými [patché (patchos)] = síla, která v nás budí možnost omylu, dělat chybu…
Sledování patických stavů duše –
Zdravá duše se vyznačuje tím, že je dokonale ctnostná, pokud není dokonale ctnostná, není zdravá.
Co nepřispívá k dobru ani zlu → věci lhostejné [adiafora] = my, nepoučení stoickou filozofií, o ně často usilujeme (považujeme je buď za dobré nebo špatné) –
např. nemoc, smrt, zranění (to není nic špatného, ale věc lhostejná), → člověk ve válce se lekne, třeba so bojí, že zemře → jednání → buď jednáme statečně (pak
dobře), nebo utečeme, protože se bojíme lhostejného
Je vůbec člověk schopný jednat podle stoických ctností?? Seneca se domnívá, že představa stoického mudrce
Lidská bytost je slabá a nemůže jednat tak, jak by chtěl Zenon atd, abychom jednali.
V nejstarší vrstvě stoické nauky – ctnostné jednání je takové jednání založené na ctnosti – můžeme jednat spravedlnivě, jen tehdy, když jsme spravedlnivý (pokud
jsme
Někdo může jednat konat spravedlnivé činy bez toho, aby byl spravedlivý, štědrý, aniž by byl sám byl skutečně štědrý. Někdo může dělat spravedlivé, aby se zalíbil,
udělal dojem, protože sleduje vlastní cíle…
Vztah mezi habitem (zvykem) a jednáním
Pokud je ideál lidské ctnosti je nedosažitelný → lidské jednání je pouhá nepravá podoba ctnostného jednání (tomu ctnostmému jednání říká
[katortchóma] = správné jednání

Kdybychom chtěli tvrdit jako Seneca, že člověšk není schopný dosáhnout v přísných zákonitostech ctnosti → nikdo není spravedlivý,
Řešení: lidé nemusí být ctnostní, aby jednali ctnostně – musí poslouchat vnější autority, např. zákon. Činy, které člověk koná a jsou spravedlivé na základě příkazů
spravedlivé autority
[katetchonta] → překládáno jako oficia (povinnosti) – sféra pomyslného mudrckého jednání, se kterýám se v praxi není možné setkat. Nedostižný iděál.
Člověk ve stoickém pojetí má být veden k tomu, aby jednal v souladu s těmito předpisy, aby konal své povinnosti.
Tento model se nám velmi výrazně socializuje → role zákona [nomos]
Epikuros má představu kontraktivní pojetí spravedlnosti? Lidé se domluví, že si nebudou škodit

Pro stoiky jsou však zákony jistý racionální rozvrh světa a vztahů, tkeré mají napomáhat k rozvoji a růstu zasetých logů, v lidech, kteří vytváří společenství.
Logos se zhmotňuje v zákonu jednotlivých obcí (v některých obcích se zákony překrucují…?) – zákony však dostávají filozofický rozměr (to, k čemu se přihlíží je
ideální zákon, ideální vztah, vztahy mezi lidmi, které mají podobu logu)
Konkrétní podoba logu v zákonu je konkrétní podoba přítomnosti boha v lidském společenství.
Zákon je cosi jako boží dar.
Zenón (z Kypru – mohl něco nasát z hebrejského prostředí a cosi ze starého zákona převzít do řecké filozofie). Předatava zákonodárce má hluboké kořeny
v antické filozofické tradici.
Lze pochopit, jak je logos přítomen v lidské společnosti – zprostředkovaně skrze zákony.
Patché, duševní hnutí

Co patří k výrazným, kontroverzním rysům stoické nauky, je pojetí patché, duševních hnutí. Cílem stoického životě je [apatcheia] = apatie, doslovně –
osvobozenost od psychických hnutí, které jsou zdrojem omylu, které blokují cestu k logu a ctnosti.
Zbavit se všech patché? Jen některých?

Cílem není apatchia, ale eupatchia = stavy kultivovaných psychických stavů, které neruší logos.
Stoik je člověk, nemůže chladně soudit, má slasti (radost, že se mu něco podařilo…) → důležitý prvek, na který klade i Epiktétos. Musíme se radovat, protože
radost přidává naší činnosti větší energii, větší sílu, stupňuje sílu naší ctnosti.
Vázanost ctností na slast? → takhle probíhá spontánně výchova dětí (vytváří asociace mezi slastí a dobrých jednáním → lidé si v dospělosti můžou udržet tyto
dobré habity a jednat dobře).
Když se podíváme na střední etiku s Aristotelem

Stoikové nerozlišují dvě stupně duše (etos= mravní část duše + rozum sám → na tom založeny dvoje druhy ctnosti)
Stoikové říkají, že je pouze jedná logická duše, která buď dělá logické chyby v úsudku, nebo nedělá, duše buď jedná dobře, nebo nejedná → patché mají charakter
omylů
Patché jsou impulzy iracionální
[hormé] = puzení x ty musí logos moderovat. HOrmé společně s logem tvoří → [hégemonikon] = vůdčí složka, vůdčí prvek v duši (podle starých stoiků logos →
pokud je špatně zorientovaný, řídí činy špatně)
Ve střední stoii má *něco* dvojí podobu
Stará stoia – PATCHÉ mají povahu logických omylů
Popud = [hormé]
Představový obsah (to, k čemu se jednání upírá) = [fantasiá] (představa)
[synkatatchesis] = souhlas
Lidská bytost je zacílená v lidském jednání na předměty, na cíle (na co chce dosáhnout/čemu se chce vyhnout – za něčím jdeme/něčemu se vyhýbáme) – to, s čím
se potkáváme, nemáme ve své moci + je v nás určité puzení (svět se nám podává jako předmět našeho jednání, to k čemu směřujeme/čemu se vyhýbáme) –
horami = přirozené pudy…
Synkatatchesis = je v naší moci

V našem dynamickém jednání (puzení stimulované představami), do tohoto procesu se můžeme vložit,
To, co nás stimuluje, tomu můžeme dát svůj souhlas, nebo naopak souhlas nedat
→ na tom založena právní odpovědnost
→ stáváme se tím zároveň svobodní
[prattein]
[paschein]
Existence vnitřního dobra –

Typické pro hellénistické myšlení
Takové dobro, taková nerušenosti [ataraxiá] je člověku nedosažitelné – usilování o nadliský ideál → člověk je křehké stvoření, bytost, která může být raněna,
zlomena a je to v pořádku
Porozumění lidskému životu (učení)

Cvičení – filozofická praxe
→ to umožňuje člověku snášet a zvládat nesnáze života. Filozofie, podle které se dá žít,
Jako lidé musíme mít schopnost rozlišovat, co je dobré a co není + schopnost
Sokratovské dědictví je stále živé – produkuje zcela protichůdné pozice

Zenón s Kýthia byl také v Akadémii (→ ze Sokrata si vzal to, že lidské jednání je založeno na poznání dobra [arété] = dispozice, na základě které jednáme dobře,
je dispozice – cokoli, co člověk dělá, dělá protože se domnívá, že je to dobré.
→ reakce na tuto sokratovu teorii (např. obecně [akrateia] = nezdrženlivost, nestřídmost, neschopnost se ovládat
Existuje cesta, jak se k této ctnosti, arété dostat
Ačkoli máme toto vědění, neznamená, že budeme jednat dobře → můžeme přesně vědět, co je dobré, a přece to neudělat, nebýt schopen udělat atd.
Jedná se o určitou příčinu, opříčinění lidské odpovědnosti
- soběstačný život
- základní představa - téměř identická s epikurejci
- fyzika - také materialistická = korporealistická (pro filozofii vhodnější termín), vše ve světě má charakter tělesa
- aktivní činná příčina x trpná příčina
- to pojon to paschon
- to pojon = ohen, využívá starých kosmologických vizí
- stoická fyzika bývá vnímána jako herakleitovské učení
- pneuma - živý dech, pneuma se dále modalizuje - pokud je v něm hodně teplého ohně má podobu loga - pokud síla ohně poleví má podobu
duše - pokud zchladne je to fysis - pokud zchladne ještě více stane se exis
- fysis - přirozenost, např. rostliny
- exis - soudržnost
- čistý oheň = Zeus
- ve všem pulzuje pneuma - ale je jinak rychlé
- překlad d o čj jako duch
- stažení zpátky - ekpyrosis = vyhoření, požár
Poseinodos z Apamaje
- slavný filozof
- skoro nic se zachovalo
Římští stoici
Seneca
Musonius rufus
Epiktétos
- otrok
- dokázal, že člověk v nejnižším společenském postavení může žít nejvyšší možný život = filosofický život
Helénistické království
- poddaní, kteří sice podléhali králům, ale měli filozofické sebevědomí
- byli si vědomi vlastní ceny
- bytost, která má logos = bytost která je logem - touto bytostí je i bůh
- podoba přírody je logos - nebo núz (u stoiků)
- leitmotiv sebevědomí = náboženské vědomí
- takový člověk je blízko křesťanství
- za svou podstatu považuje logos - pokud je člověk ve své podstatě logos je blízký tím co je v základu světa - bůh
- připodobnění se bohu - připodobňuje se tomu čím ve své podstatě jsme
- lidský logos se opírá o božský logos - tímto odpovídá křesťanství - musí se ukázat pravý logos, aby ten slabý lidský logos byl
kompletní
- stoicismus není stejný jako křesťanství
- problém ctnosti
- člověk má v životě jeden základní cíl - uvědomit si, že je logem a zdokonalit se jakožto logos
- k tomu je zapotřebí učení a trénink
- nauka o oikeiosis - přijetí sebe sama za vlastní, sebe sama, svých blízkých, svého okolí
- tato představa není možná pokud vyloučíme logos
- člověk miluje sám sebe jako logickou bytost a ostatní také jako logické bytosti
- logos spermatikos - božský logos je zaset do lidské bytosti
- přirozeně k sobě pociťujeme přátelství / lásku
- oikeiosis - začíná u sebelásky = láska k logické bytosti
- člověk má usilovat o dobro
- dobro je to co podporuje zdokonalování v logu, co vede ke ctnosti a co je na ctnosti založeno
- andrea = statečnost, schopnost poznat čeho je třeba se bát a čeho není třeba se bát ¨¨
- sófrosyné = uměřenost, čemu je třeba se vyhýbat, čemu ne
- dykaosyné = spravedlnost, co je komu třeba dát a co si nezaslouží
- fronésis = rozumnost, co je třeba dělat, schopnost poznání dobrého a zlého
- bůh když organizuje svět užívá něco podobného fronesys, tím se blížíme bohu
- agatha adiafora - věci dobré
- kaka adiafora- věci zlé
- patchos - patche (pl.)= vášně - hlavní síla, která nám vytváří možnost omylu a možnost dělat něco špatného
- sledování patických stavů duše -
- zdravá duše se vyznačuje tím, že je dokonale ctnostná
- co nepřispívá ke zdokonalování duše = adiafora = věci lhostejné
- je vůbec člověk schopen žít dle stoického mudrce ?
- Seneca se domnívá, že ne
- bůh sám hi také nenaplňuje, jelikož se nenachází ve stejných situacích jako člověk
- mravní jednání - jednání založené na ctnosti, můžeme jednat spravedlivě jen pouze ve chvíli, když jsme spravedliví
- někdo může jednat stejné skutky, ale bez toho, aby byl sám spravedlivý
- vedlejší motivy = chce udělat dojem, chce se zalíbit, chce něčeho dosáhnout
- mravní jednání = musíme tak činit bez postranních úmyslů
- ctnostné jednání = katorthoma - mudrcká jednání, spíše ideál a teoretický termín, pravděpodobně nedostižný
- paradox = nikdo z nás nejedná spravedlivě, ….
- lidé nemusí mít ctnost, ale i tak mohou jednat spravedlivě, pokud poslouchají vnitřní autoritu - např. zákon
- ta kethekonta - officia - to co má dělat ten římský občan, povinnosti
- lze ho praktikovat na rozdíl od katorthoma
- člověk je veden k tomu, aby konal své povinnosti
- nomos = zákon; domluva lidí aby spolu dokázali fungovat a navzájem se nezahubili; určitá podoba logu,
racionální rozvrh světa a vztahů, které mají napomáhat rozvoji a růstu zasetých božských logů v lidech, kteří
vytvářejí společenství
- zákon získává teologické měřítko
- není pouze domluvou lidské domluvy, musí se přihlížet k ideálnímu zákonu a k ideální dohodě mezi
lidmi = logos
- zákon - boží dar
- Zenon - inspirace hebrejským prostředí - Mojžíšovi knihy
- v Římě se kultivovalo právnické myšlení
- Stoická terminologie
- pro všechno existuje i stoiků zvláštní termín
Patche - duševní hnutí
- cílem stoického života je apatchea = apatie, osvobozenost od vášní nebo duševních hnutí, které jsou zdrojem omylu
- blokují cestu k logu a cestu ke ctnosti
- cílem je zbavit se patche - je cílem zbavit se všech? = patche se nelze zbavit, ale lze je kultivovat, ale nelze se zbavit všech
- kultivované patche = eupatchea - na rozdíl od patchea neruší logis
- přiblížení k logu
- člověk má i nějaké slasti = tímto se blížíme k epikureismu
- potřebujeme radost = stupňuje naši vůli, dodává nám energii
- vázanost ctností na slast - tomuto tématu se věnuje i Platón nebo Aristoteles
Ve srovnání s Aristotelem
- stoikové nerozlišují vrstvy duše - ethos a rozum sám
- dvojí systém ctností
- podle stoiků je jen jedna rozumové duše - bud dělá dobré věci nebo ne
- reformy v rámci Stoické školy - někdo se vrací k Aristotelovi, někteří se odvrací
- hormé = pud x logos - logos je nucen moderovat pudy, chování, vášně a duševní hnutí
- hormé + logos = to hegemonikon = vůdčí složka, vůdčí prvek; pokud je dezorientovaný tak duše jedná nesprávně; druhý výklad - hlavní úlohu
má i tak logos, který moderuje vášně
to efthemi = to co je v naší moci
sigkatathesis = přitakání, možnost, ale máme možnost odmítnout nebo přijmout
- základ zodpovědnosti
Skeptikové
Polemika se stoicismem. Navazují též na Sokrata, ale zpochybňují, že možnost poznání dobrá je možná.
Ačkoli praktikujeme synkatatchesis (zastavíme se rozvážíme, co je dobré a co špatné) – nám však chybí poznání toho, co je dobré.
Kritika
● Takže jednáme jako zvířata?
Jeden z proudů
● Pyrhonismus
Pyrhon pronáší výroky o skepticismu, které se více blíží dogmatismu
Věci jsou nepoznatelné, neexistuje nějaké objektivní měřítko, věci jsou lhostejné… jediný postoj, který lze zaujmout je, že ničemu nepřidává žádnou
pravdivostní hodnotu, nic nebere vážně…
(o nauce dochováno málo, Pyrhon nic nenapsal)
→ skeptikové budují pozici, ze které mohou svou teorii obhajovat (pokud tvrdí, že nic není pravda, pak ani jejich tvrzení není pravda atd. - tot
● Ainesidémos –
Všichni máme jiné dispozice k vnímání – individuální i kulturní relativnost → vnímání odrazem vnitřních predispozic.
Každá výpověď má stejnou sílu
[isostcheneia] = odlišné výroky a předpoklady mají stejnou moc a sílu
[doxa] = mínění (spojena s tvrzením, že máme pravdu → jsme v neklidu, když máme dojem, že někdo říká, že nemáme pravdu atd.)
Skeptik to všechno vidí a chápe, že musí zaujmout [epoché] = zdržet se soudu → tento postoj přináší ataraxii – žiji v klidu (vyhněme se tvrzení něčeho,
čemu nerozumíme) → ataraxia kata doxan
U Parmenida a dalších
Toto uvažování se vrací způsobem, který dává smysl…
Sokratovské dědictví spočívá v tom, že jsme nyní schopní dialektikou vyvrátit ostatním jejich hon za dokazováním toho,
Kritika:
Galén (technités – vědec, lékař, dobré filozofické vzdělání) → respektoval aristotelovskou vzdělanost, ale udržoval si odstup (římská filozofie tímto
typická) → čím ověřujeme? Kde jsou kritéria pravdy?
[to kritérion] = „sudidlo“ (pojem epikúrejské filozofie
● Sextus Empeirikos (cca 2. století našeho letopočtu)
Náročné čtení → různé interpretace
Rozvíjí tyto myšlenky v době, kdy je v kurzu jiný druh poezie (střední platonismus/novoplatonismus)
Druhý proud: akademická skepse

Zvláštní obrat v rámci školy, která se vyznamenala rozvíjením spekulativních myšlenek (platonismus) → „nová Akadémie“
● Arkesiláos?
● Karnadés – Řím definitivně přemáhá Helladu (
Oponují Stoikům – s tím, že něco poznáváme, to přeháníte

„milie“ – prostředí, se kterým se Římané setkávají, když se začínají zajímat o filozofii (především první století př.n.l.)
Akademická skepse – netvrdili, že všechno je jedno, že není rozdíl mezi pravdou a nepravdou → věci se dají zkoumat, mají se rozlišovat, ale výsledek nikdy není
jen pravda, ale pouze se pravdě podobá → je to pouze přesvědčivější.
[to pitchanon] = to přesvědčivé
(známe z rétoriky → Cicero – probabile, verisimile)
Od skepticismu zpátky k Platónovi (středoplatonismus

Tyto obraty zároveň velmi špatně dochovány
Poodba určité systematizace Platónovy nauky – co to teda Platón hájil? Vzniká určitá potřeba vyjevit Platónovo myšlení ne prostřednictvím dialogu (otevřeným
básnickým interpretacím), ale přesně ho vymezit proti jiným filozofickým systémům.
Tradice nepsané Platónovy nauky – velkou roli hraje určitě pythagoreismus
Novoplatonismus sehrává v rekonstrukci Platónovy nauky velkou roli
Antiochos s Askalónu (předznamenáno Filónem z …) + souvisí s přenesením filozofické činnosti do Říma
Plútarchos z Chaironeie → dostal Platónovu nauku do svých životopisů? Ukázal, co to znamená, když člověk má/nemá ctnost, co to dělá v obci, v mezilidských
vztahů atd. + pojetí ctností z pohledu Platóna
Spekulativní texty, polemiky se Stoiky atd.
86BC (vyplenění Athén) – rána pro město → končí kulturně helénistická doba, pak post-helénismus/římská doba
Platonismus se stává nástrojem pro poznání náboženského cítění tehdejšího života – proto se v různých typech společností a kultur stále objevoval takový
zájem o Platónovy nauky (+eklektické/snykretické myšlení)
● Nauky týkající se duše
o Zájem živen náboženskými kulty, které se už začínají šířit
o
● Nauky týkající se Kosmogonie – jednoduše interpretace Tímaia („o stvoření světa“ – ačkoli svět je věčný, je neustále generován ze svého zdroje) →
o Didaskalikon (2.století př.n.l.)
▪ Demiurg vytváří duše (matematické poměry, v tom a tom poměru je duše tvořena tím a tím…)
▪ Idea totožnosti, bytnosti atd…
▪ Ideje, to, k čemu kouká demiurg a podle čeho tvoří svět – ty ideje jsou myšlenky v mysli demiurga → myšlenky boží
● Ovlivnilo pohled na knihu Genesis
● Z demiurga se stává nejvyšší bůh
● Vedle tohoto boha máme primordiální látku (platónická chůva, kojná) → výsledkem je svět
● Přijatelné i pro Židy (v Alexandrii??), tak i pro křesťany
S A
*exoterní texty = texty, které kolovaly mezi lidmi (znám ve zcela jiné podobě) – nic nedochováno
*ezoterní texty = texty, které nekolovaly, pro interní potřeby školy
→ tyto texty vymizely ze známosti (skrze dědictví odchází z Athén, do Sképsis (Malá Asie) – Neilos (po jeho smrti zůstává v drk žení jeho rodiny, která
už nemá vztah k filozofii → k tomu se dostává kdovíkdo, převáží to zpátky do Athén, začíná se opisovat → vyplenění Athén v devadesátých letech →
převezeny do Říma (Andronicos z …) – teprve v této době se do kulturního oběhu dostávají Aristotelovy ezoterní texty (mnohem náročnější na četbu
→ komentáře atd. (vyrovnávání se s Aristotelem, kterého do té doby všichni znali úplně jinak))
Předávané tradice by se měly shodovat (všechno je božská tradice???) → symfonia tradice, harmonie těchto systémů → velmi ambiciozní vize, na které tehdy
začínají filozofové pracovat
Vytváří se korpus, která bude integrovat všechny tyto staré nauky velkých myslitelů
Jeden z pohledů, jak nahlížet na tehdejší eklekticismus – práce na promýšlení systemtické jednoty toho, co kdy moudrého bylo v Řecku a v Římě a třeba i Keltů
řečeno, učeno… → pro to je třeba mít základní rámec, který toto vědění pohltí → tímto rámce se stává Platón, filozof, který umožňuje tento pohled
Aristoteles rozvíjí Platónovo myšlení takhle… tady se plete…
Křesťanská filozofie se rodí v téže době – lidé mají stejné vzdělání – plody slabého lidského rozumu se najednou ocitají ve světle zcela jiného božského rozumu,
zjeveného na základě Kristova učení → nový rámec → do něj je třeba zase pohltit antickou filosofickou tradici
+ orientální zdroje, Egypt atd.

Náboženské tradice mají, co říct. Skrytá moudrost (ano, je skrytá, ale toto vědění lze vydolovat)
Židi
Nové synkretické útvary (ne nutně filosofické, ale ovlivňují kulturní prostředí) – gnóze,
Gnostici – polemici Plotínových

Hermenistické spisy
Orfické spisy – novoorfismus (duše skrze náboženské zasvěcení poznává pravý úděl)
Filozofie se v tomto prostředí snaží najít svou pozici, ale zároveň tohle prostředí kultivuje.
[Paradosis] = Někdo nám něco předává

[paradoché] = přijímám
Lidé si něco myslí, předávají si to, tak se učí. V té době však existuje myšlenka, že paradosis je historická podoba něčeho, čemu se říká metadosis = předávání na
úrovní božksé moudrosti? Bůh předává vědění lidem (Platón byl synem Apollóna a zjevoval Diovu moudrost)
Paradosis – metadosis
Paradoché – metoché (přijímám shora)
Představa, co je to tradice, a proč je nutné se o ni starat. Dává zásadní rámec kultury – kultura se udržuje u svých zdrojů. Jak vzniká, jak dál trvá.
Spojena tolerance a schopnost přijímat různé nauky, zákony, básně jako součást určitého široce pojaté božské meadosis (bohové posílají svě vědění tu přes
Platóna, přes jiné filosofy, přes římské zákon atd atd) → tento postoj přijímají i novoplatonici.
Novoplatonismus lze chápat jako završení tohoto procesu, sbírání filozofického vědění do určtié ucelené podoby.
Interpretace nejenom filozofů, ale i básníků (Homéra atd)
Dříve mám eboj mezi filozofií a básnictvím → najednou se zdá, že to celé lze obejmout a zastřešit a ucelit.
Zákony jsou dobrotivé projevy boží moci – (skrze Mojžíše dává bůh zákony lidem atd) – zákony jsou projevem božské vůle na zemi (Lýkurgos ve Spartě,
Solón, v Říme kdo?)
Podobné přijetí se dostává i náboženskému kultu a obřadu (tcheurgia) → fungují jako svátosti (sacramentum) obsahu, které zprostředokávají do lidského života
božské dobrodiní, filozofie je také dobrodiní bohů
Novoplatonici
Platínos přichází do Říma kolem roku 200??? V Alexandrii pochází Amónios Sakkas?? Byl učitelem Plotínovým – v základních bodech své nauky se neodchyluje
od svého učitele z Egypta.
Amónios – dva dochované zlomky se zdají být typických středoplatonismem? – duše je nesmrtelná + mezi Aristotelem a Platonem je symfonia
Je tu demiurg (nějaký [nús], který myslí co → nějaká ta noéta (jinými slovy ideje) → na základě těchto myšlenek formuje svět
Ve středu středoplatonismu stojí tedy nous
V Aristotelovi tam také stojí nous (ale myslí sám sebe) → noésis noéseus (první hybatel??) –
Středoplatonský bůh obsahuje mnohost idejí, Aristotelův ne

→ Plotínos posouvá na novou úroveň – myšlení je nejvyšší podoba života (božský život)
Noésis – zóé (určité naplnění života)
Myšlení se však vztahuje k sobě, k životu → na jedné straně je to, co myslí [to nooun] (v pozdější novoplatonském slovníku to noerou
Bůh myslí sám sebe – sám na něco myslí, je ale sám něčím myslitelný
To on = to jsoucí
Nejsme na nejvyšší rovině skutečnosti – nejsme u toho, o čem velký Pythagoras tvrdil, že je na počátku – jednota, jednoduchost [to en]
→ má dvojí povahu
Myšlení je vždy pohybem návratu k tomu, čemu ono samo je – bytí

V tomhle smyslu je něčím pozdějším, protože se navrací →
→ myšlenka návratu (zpět) – (proodos)
→ jemu přecházejícímu vycházení (epistrofé)
Bytí, to on, jsoucí, které se zjevuje, které ze sebe vystupuje – tohle vystupování má charakter dynamis (nějaké síly). Představitelné jako světlo (fós) – tahle síla je
něco, co je schopné se obrátit ke svému zdroji. V určitém okamžiku se otáčí samo k sobě (epistrofé) → když se tohle stane, je založena nová existence (hypostasis)
– obrácením síly ke svému počátku – na jendu stranu je něco živého, ale něčím myslícím (protože je zároveň nejdokonalejší podobou sama sebe) – zcela se
pochopí, uvidí se, nalezne sama sebe → protože se jedná o zcela promyšlený život, který si není sám sobě cizí, rozumí si, vidí se, proto je označen jako [nous].
Když mluvíme o tradici, myslíme pouze o nous → vynecháváme
Hyparxis = to, co se ustaví

Struktura typická pro nous, ale ne pro hen, protože té je to cizí
Tohle celé se odehrává mimo čas, mimo prostor, ale nejedná se o pohyb („pohyb bez pohybu“). Bewegtheit (=pohnutost), ale mimo prostor a čas.
Tímto procesem se ustanovuje mnohost idejí → tím, jak se mysl snaží pochopit svůj zdroj, počátek svého života, promítá se jí do sítě vztahů → promítá se jí
mnohost a universum idejí.
Soustava těchto vztahů je obsah života nous – to jeo obsah života demiurga u Platóna (do tohoto obsahu života ideálního živočicha on vidí, podle něho vytváří
ideální svět, duše).
Identita má charakter dynamický – obrácenost zpátky, hledání vlastního počátku

→ to zakládá strukturu duše – člověk je sám sebou pouze tak, že se obrací ke svému původu.
Nous je součástí duše. Tím, že se sám ustaví jako hypostasis, vystoupí sám ze sebe, vydá energii → tato energie ustaví vlastní hypostasis a ustaví duši. Duše dělá to
samé → vydá energii, která vytvoří tělo – to je to, co nás drží pohromadě – dílo jednoty, nakolik je to možné, původní on předává jednotu, celost dál → proto se
jedno nazývá dobrém, protože se dělíme (bohové jsou dobří, protože chtějí, aby jejich život pokračoval v nás dál? To jedno se vydává dál, pohyb předává dál.
Cyklický rozvíjející se pohyb až kam?
Funguje se neustále, věčně, nikdy tomu nebude jinak
My máme jako filosofií pochopit, že duše je zakotvená v této smyčce, péče o ctnosti je pouze příprava, abychom pochopili, že v nás probíhající tyto cykly – duše je
něco, co v sobě skrývá tuto strukturu až se vztahem k jednu.
Plótínos bojuje proti tomu, že jsme jednotlivci oddělení → nene, jsme všichni propojení (např. parafráze z Hérakleita, když se probudíme, zjistíme, že máme
jediný svět)
Dalším kruhem je fysis – člověk jako živočich zakládá vlastní fysis (novoplatonismus má vliv na německý co?? Schilling) –
Na konci je hyle – nezformovaná látka, kde proces končí – na hoře je en, také není hypostasí, protože nemá tuto smyčku.
Nous se primárně vztahuje k jednomu. Cíl filosofie, cíl života → henósis (sjednocení?) (→unium mystica)
Jsoucí je jednotou meze a bezmezna, ale tam už nemá myšlení místo – to on je mikton (smíchanina meze a bezmeznosti – přítomnost vlivu Pythagorejsmu).
Sféra bohů – sféra jednot (henades), které předcházejí nous – je dvanáct (Zeus, Acthéna, Héra, Apollón….)
Pojmy:
ἀταραξία - ἀπονία (ataraxia – aporia) = v epikurejském podání zbavenost starostí a námah; představa upadlého politického života, stačí pouze pár přátel,
kteří pomohou, když jsme v nouzi = život boha = žádné starosti; = nerušenost
τετραφάρμακος (tetrafarmakos) = čtyřlék, který nás má zbavit 4 základních strachů; Epikuros předkládá tyto 4 strachy = strach z bohů, strach ze smrti,
strach z bolesti, (jaký je 4?)
τὸ ποιοῦν (to poiun) = stoikové; oheň - je činná příčina = to co způsobuje aktivně změnu
τὸ πάσχον (to paschon) = stoikové, trpná příčina
οἰκείωσις (oikeiósis) = pochází z římského stocismu, nauka přijetí sama sebe za vlastní, i své okolí, rodinu,.. - začíná u sebelásky = láska k logické bytosti
λόγος σπερματικός (logos spermatikos) = božský logos, který je zaset do lidské bytosti
ἀδιάφορα (adiafora) = věci - dělí se na agatha a kaka; agatha jsou věci dobré a kaka věci zlé
πνεῦμα (pneuma) = živý dech, stále se modalizuje- pokud je v něm hodně teplého ohně má podobu loga - pokud síla ohně poleví má podobu duše -
pokud zchladne stává se fysis - po úplném vychladnutí se stává exis; existuje ve všem
exis = soudržnost
fysis = přirozenost
ἐκπύρωσις (ekpyrósis) = cyklus zanikání světa, ohen ze sebe vystoupí a následně se stahuje zpátky
λύπη (lypé) - strasti, bolesti
hedone - rozkoš, radosti, slasti
συγκατάθεσις (synkatathesis) - přitakání – musíme vždy jednat, ale buď přitákáme, nebo ne → trestní zodpovědnost
τὸ ἐφ’ ἡμῖν (to ef hémin) - to, co je v naší moci
κατόρθωμα (katorthóma) - správné jednání
καθῆκον (kathékon) - povinnost, sféra pomyslného mudrckého jednání, se kterým se v praxi není možné setkat. Nedostižný ideál. Člověk ve stoickém
pojetí má být veden k tomu, aby jednal v souladu s těmito předpisy, aby konal své povinnosti.
ὁρμή (hormé) - puzení x ty musí logos moderovat
τὸ ἡγεμονικόν (to hégemonikon) - tvořen hormé a logem, vůdčí složka, vůdčí prvek v duši (podle starých stoiků logos → pokud je špatně zorientovaný, řídí
činy špatně)
ἀπάθεια (apatheia) - apatie, doslovně – osvobozenost od psychických hnutí, které jsou zdrojem omylu, které blokují cestu k logu a ctnosti
εὐπάθεια (eupatheia) - stavy kultivovaných psychických stavů, které neruší logos
φιλανθρωπία (filanthrópia) - jedna ze ctností, láska k bližním / k lidem, laskavost

Souhrn

Uploaded by

Document Information

Copyright

Available Formats

Share this document

Share or Embed Document

Sharing Options

Did you find this document useful?

Is this content inappropriate?

Copyright:

Available Formats

Souhrn

Uploaded by

Copyright:

Available Formats

První hodina

V antice – konání povinností

Aristotelova teze – poezie je ctnostnější žánr než historie

Ekonomické podmínky vzniku filosofie

Politické podmínky vzniku filosofie

Vznik psaných zákonů

Emancipace iónské kultury

/ Význam a obecná charakteristika mythů

b) Mýtus jako aktivní vykonávání kultu

Homérské eposy a filosofie

1. pruh (kolem středu)

Vznik světa a počátku

Člověk má vrstvu [etakos] = mravní vrstva ([etaké] = poměrně proměnlivá – daná??

- jako první se pokouší o racionální popis povahy světa

„Poznej sám sebe“

Čtvrtá hodina - Anaximandros, Anaximenes

Přesvědčení o dlouhodobé stabilitě založené na rovnováze či symetrii prvků,

- žák a nástupce Thaleta

- 2 teorie o původu Apeironu :

- pohyb je věčný a dochází při něm ke vzniku vesmíru

oheň (zředění) ← vzduch → (zhuštění) vítr → oblak → voda → země → kámen

souvislost vzduchu a dechu (objímají celý svět)

Vzduch a vznik věcí – zřeďování a zhušťování

Vzduch a vznik kosmu:

- generativní substance a základní podoba látky

- Slunce je každý den nové

Meze lidského poznání

δύναμεις ἄλογοι = ?? (živelné pohyby??)

Hérakleitův ἴδιος κόσμος a duše

„Prozkoumal jsem sám sebe.“

H) Bdění, spánek a smrt

Charakteristika pythagorejské sekty:

μιασμα = znečištění, (poskvrnění?) → nutné se očistit

Rozdělení pythagorejské sekty:

=> tělesa jsou vymezena nějakým počtem bodů = číslem

Τετρακτύς = skupina čtyř, čtveřice

Význam desítky je obrovský

Protizemě(??) a hudba sfér

Jiné oblasti pythagorejského studia

Otázky, na které od pythagorejců neznáme odpověď:

Nesmrtelná duše a číslo

- zemětřesení je setkání mrtvých

Aristotelova kritika pythagorejství

- mez a neomezeno - klid a pohyb

„Jsoucno je nezrozené a nehynoucí, celé, jednorodé, neochvějné a dokonalé.“

Prooimion (úvodní básně)

Rozlišení úrovní našich poznatků: => dále viditelné např. u Platóna

První a druhá cesta: volba být x nebýt

„Nuže tedy, já ti řeknu (a ty si s sebou odnes výklad, který uslyšíš),

hlavní témata úryvku:

▪ sepětí myšlení a jsoucna

Smysl druhé části básně

- bohyně specifikuje jediné cesty zkoumání

- Myšlení a bytí je totéž

- To co jest je souvislé v každém rozměru, který zaujímá

- zabýval se vznikem člověka, Země, Měsíce a Slunce, Nebe,...

Chronologie vývoje elejské filozofie

"Zénón vyvrací pohyb, když říká:

- miloval Eleu, Athény moc nemusel, strávil zde celý život

První větev antinomie

- Zenon pokládal nekonečnou dělitelnost za důsledek rozprostraněnosti a masivnosti nebo objemu

- nyní = nedělitelný okamžik

Zenonovy cíle / vliv

Jak nyní tato úvaha dopadne ve srovnání s Parmenidovými verši?