HUSITSTVÍ A OBDOBÍ HUSITSKÝCH BOJŮ

PŘEDEHRA REVOLUCE
reakce na Husovo upálení – protesty české a moravské šlechty (list s 452 pečetěmi) i ost. obyvatel
V Čechách: v centru pozornosti přijímání z kalicha – Jakoubek ze Stříbra, 1416 odsouzeno kostnickým
koncilem, přijímání pod obojí způsobou (sub utraque specie) = utrakvisté (katolíci pod obojí), kališníci
radikalizace (vyhánění kněží pod jednou), 1419 vlna náboženského vytržení opírající se o Bibli jako jediný
zákon a spojená s eschatologickými náladami: poutě na hory (kázání potulných kazatelů, užívání biblických
názvů: Oreb, Tábor), myšlenka komunalismu (společného vlastnictví), chiliasmus = víra v tisíciletou vládu
Krista na zemi jako předzvěst konce světa – ohlas zejména mezi lidovými vrstvami
Václav IV. tlačen Zikmundem, aby zasáhl proti reformnímu hnutí; krize na Novém Městě pražském vrcholí
30. 7. 1419 – 1. pražská defenestrace = vyhození 13 až 14 konšelů z oken radnice, vede kněz Jan Želivský
(protest proti zatčení 3 studentů – příznivců reformního hnutí)
následně umírá Václav IV. a český stát se tak ocitá v krizi a bez panovníka, nároky na český trůn vznáší
Zikmund (syn Karla IV. a Elišky/Alžběty Pomořanské), nazývaný Liška ryšavá, velký podíl na odstranění
nejednoty v církvi (trojpapežství), od 1387 uherským králem, podruhé německým králem 1411
jednání stavů (zástupci panstva, rytířstva a měst) v Brně se Zikmundem o nástupnictví, uznán jen moravskými
stavy jako markrabě (1423 předal úřad zeti Albrechtu Habsburskému, manželkou Alžběta, Zikmundova dcera)
HUSITSKÉ SMĚRY V ČECHÁCH
husité = zahrnuje různé skupiny a směry reformního snažení, původně hanlivý název odpůrců, nevystihuje
podstatu (některé směry neměly s Husem moc společného), = utrakvisté, kališníci
a) umírnění – navazují na český reformní kruh při KU (kam patřil Jan Hus): městský svaz vedený Prahou
(pražané), husitská šlechta – Čeněk z Vartenberka
b) radikálové – většinou z venkova: Tábor (pokus o vytvoření rovnostářské komuny, v čele 4 hejtmani
/vojenské záležitosti/ a kněží, chiliasmus, vytvořen táborský městský svaz, k němu i další jihočeská centra),
východočeští radikálové – orebité (kněz Ambrož v Hradci Králové, později nazývaní sirotci), žatecký svaz
husitských měst
opora katolictví (katolíci pod jednou): rožmberské dominium v j. Č., České Budějovice, plzeňský landfrýd
(Plzeň a jeho spojenci)
husitství jen v Čechách, později určitý ohlas na Moravě, ne ve vedlejších zemích Koruny české
na jaře 1420 přijaty společné body programu – 4 pražské artikuly: přijímání podobojí, svoboda kázání,
trestání hříchů bez ohledu na postavení (tedy i kněží), zabavení církevního majetku a rezignace na světskou
politiku
1. OBDOBÍ – HUSITSKÉ BOJE
po pražské defenestraci rozsáhlé drancování a vypalování církevních objektů (kostely, kláštery, paláce)
jaro 1420 vyhlášení křížové výpravy, poražena Žižkou na Vítkově u Prahy (Žižka předtím už zvítězil nad
katolickým panstvem u Sudoměře)
červenec 1420 Zikmund se nechal korunovat českým králem – symbolické gesto, na podzim pod
Vyšehradem opět poražen východočeskými husity
1421 zemský sněm v Čáslavi – odmítl Zikmunda, provizorní vláda, pražské artikuly zemským zákonem
1420-1421 vrcholí radikální nálady obyvatelstva – táborité utopili světícího biskupa, pražané zničili
katedrálu, Želivský se pokusil nastolit teokratickou samovládu  zatčen a popraven umírněnějšími
staroměstskými husity 1422, v Táboře Žižka zlikvidoval sektu pikartů, rozhádal se s táborskými kněžími a
odchází do vých. Čech, zformoval polní vojsko (u Rábí ztratil druhé oko)
1424 bitva u Malešova (proti koalici husitských konzervativců a katol. pánů), Žižka chtěl pak táhnout na
„zrádcovskou Prahu“, došlo ke smíru díky Janu Rokycanovi; v říjnu 1424 Žižka zemřel při obléhání
Přibyslavi
do čela vojsk Prokop Holý (Tábor), porážky dalších křížových výprav: u Ústí nad Labem (1426), u
Tachova (1427), 1431 u Domažlic – tam kardinál Cesarini, poté se teprve začalo s husity jednat
ve 20. letech katolická strana v defenzívě, arcibiskup Konrád z Vechty se 1421 přiklonil ke straně podobojí
 kurií sesazen a exkomunikován, kališníkům sloužil dál; oficiální hlavou katolické strany pod jednou byl
olomoucký biskup Jan Železný; pražský stolec do 1561 neobsazen, ale kališníci uznávali za svou hlavu Jana
Rokycanu (†1471)
koncem 20. let tři vůdci: pražané Jan Rokycana, táborité Prokop Holý, sirotci Prokop Malý
polní obce táboritů a sirotků – vojenská uskupení žijící z kořisti, pražané platili žoldnéře
rozšíření husitství na Moravu + spanilé jízdy (rejsy) do okolních zemí, šíření myšlenek a hlavně kořist,
postupně vyčerpání vnitřního potenciálu
2. OBDOBÍ – JEDNÁNÍ S HUSITY
spojenectví Cesariniho se Zikmundem (1433 korunován císařem SŘŘ), jaro 1432 jednání zástupců
basilejského koncilu se zástupci umírněných i radikálních husitů v Chebu, výsledek tzv. soudce chebský –
husitským teologům přiznáno a zaručeno právo vystoupit na koncilu jako rovnocenní partneři, ne jako kacíři
(tehdy průlomové!), hledali jednotu a společnou řeč
1433 jednání na basilejském koncilu o artikulech – neměla však valné výsledky, ale země vyčerpaná, všichni
chtěli klid a volali po jakémkoli slušném kompromisu
polní obce ale chtěly přijetí artikulů jako zemského zákona, 1433 na podporu požadavku oblehly Plzeň (bašta
čes. katolicismu)  umírnění husité se spojili s katolíky a 30. 5. 1434 porazili zatvrzelá polní vojska u Lipan
(padl Prokop Holý)  otevřena cesta k dohodě
5. 7. 1436 skončilo v Jihlavě zdlouhavé vyjednávání husitů s koncilem a Zikmundem vyhlášením
basilejských kompaktát: nový typ dohody mezi státem a církví, utrakvistům povolen kalich a zaručeno
naplnění tří ostatních artikulů (duchovenstvo ztratilo v Čechách zastoupení na zemském sněmu), katolíků se
to netýkalo  praktické dvojvěří = katolíci pod jednou a pod obojí, nemělo v té době obdobu!, husité obhájili
svou víru a zůstali v univerzální církvi; Zikmund to akceptoval, včetně majetkových přesunů (zábor majetku
katol. církve a konfiskace majetku uprchlých měšťanů  významné počeštění), účast měst na sněmu,
respektoval volbu Rokycany pražským arcibiskupem (1435), husité zato akceptovali jeho 16 let starou
korunovaci českým králem
kompaktáta nepřinesla do země klid, Zikmund je respektoval, ne papežská kurie (neuznala ani Rokycanovu
volbu); uvádění kompaktát do života provázely mnohé praktické problémy, táborité se bouřili, chtěli vlastní
církev  1437 dobyt Sion u Kutné Hory, poslední výspa radikálů, Jan Roháč z Dubé s kolegy na šibenici
1437 umírá Zikmund – Lucemburkové vymřeli po meči, na český trůn zvolen zeť Albrecht Habsburský,
zemřel 1439, než stačil obhájit své nástupnictví