Zvuky jsou obvykle vytvořeny něčím v pohybu, cyklického rázu.
1. O ZVUKU
(teoretický úvod, fyzika zvuku, účinky
zvuku, zobrazování zvuku)
Zvuk je nositelem významného množství informací, které se
neodehrávají ve viditelné sféře. Zvuk jakožto vibrace je energie.
S touto energií je možno pracovat v mnoha oblastech. Zvuk cítíme, zvuk
námi prostupuje. Zvuk může (stejně jako ostatní smysly) vyvolávat pocity
a vzpomínky.
Fyzikální aspekt zvuku je daleko lépe uchopitelný, než emocionální vliv.
Zde hraje roli také subjektivní vnímání zvuku.
Jako zvuk označujeme mechanické vlnění, které vnímáme sluchem.
Zvuk je energie, která se šíří hmotným prostředím periodickým
stlačováním a rozpínáním tohoto prostředí. Zvuk se ve vzduchu šíří jako
postupné podélné vlnění.
obr.1 Mechanické vlnění
1 2
Jedná se o pulsování (dovnitř a ven), rozšiřování a smršťování, či vibrace
dopředu a dozadu. Přenos těchto pohybů se odehrává v hmotném
prostředí (například v kapalině, pevné látce, či plynu). A jejich
prostupováním oním médiem, které vede zvuk. Zdrojem zvuku může být
každé chvějící se těleso.
Akustika1 se zabývá fyzikálními ději spojenými se vznikem, šířením a
vnímáním zvukového vlnění. Patří mezi nejstarší obory fyziky.
Rychlost zvuku závisí na teplotě, tlaku, vlhkosti a prostředí ve kterém se
zvuk šíří. Ve vzduchu za normálních podmínek je to cca 330m/s. V
látkách, které nejsou dostatečně pružné se zvuk šíří špatně. Tyto látky
(například plsť, či polystyren) se používají jako materiály ke snížení
úrovně hluku v budovách a podobně.
Fyzikální (obecná) akustika – zabývá se způsobem vzniku a šíření
zvuku. Dále se zabývá odrazivostí a pohltivostí zvuku v různých
materiálech a prostředích
Obor akustika lze dle svého zaměření rozdělit na několik dalších
subdisciplín:
Hudební akustika – studuje zvuky včetně jejich kombinací s ohledem
na potřeby hudby.
Fyziologická akustika – zabývá se vznikem zvuku v hlasovém orgánu
člověka a jeho vnímáním v sluchovém orgánu.
Psychoakustika2 - analyzuje základní zákony sluchového vnímání a
rozdíly mezi objektivními a subjektivními parametry zvuku
Stavební akustika – zkoumá kvalitní podmínky poslechu hudby a řeči v
uzavřených prostorech, řeší ochranu budov od hluku
Elektroakustika – zabývá se záznamem, reprodukcí a šířením zvuku s
využitím elektrického proudu.
1 http://fyzika.jreichl.com/main.article/view/214-akustika-a-jeji-deleni
2 Hudební akustika - PhDr. Petr Kalina, Ph.D.

Bioakustika - vnímání zvuků různými biologickými objekty (zkoumání
sluchového systému různých druhů živočichů atd).
Akustika řeči - teorie a syntéza řeči, rozpoznání řeči na pozadí šumu,
automatizované rozpoznávání řeči, atd.
Zvuk dělíme podle jeho frekvence na:
1. infrazvuk - pod 20 Hz
2. zvuk slyšitelný lidským uchem - přibližně mezi 20Hz a 20 000 Hz
3. ultrazvuk - nad 16 000Hz; je slyšitelný pro některé živočichy (netopýr,
delfín, pes, …)
obr.2 Frekvenční spektra
3 4
Dále můžeme zvuk rozlišit dle jeho časového průběhu na periodický a
neperiodický.
Periodické zvuky nazýváme hudební zvuky nebo tóny. Jestliže má zvuk
harmonický průběh, je to jednoduchý tón. Periodické zvuky složitějšího
průběhu označujeme jako složené tóny. Periodické kmitání zvukové
frekvence tzn. tóny, charakterizuje výška a barva. Mezi hudební zvuky
patří nejen zvuky hudebních nástrojů, ale například i samohlásky řeči.
Neperiodické zvuky vnímáme jako hluk (praskot, bušení, skřípání a
podobně). Neperiodický průběh mají také souhlásky. Zvláštním
příkladem neperiodického zvuku je šum, který v podstatě neustále
doprovází sluchové vjemy. Vzniká nahodilými neperiodickými změnami
tlaku v prostředí, kterým se šíří zvuk.
obr.3 Periodický vs. neperiodický zvuk
Tón3: je zvuk určité výšky, vznikající převážně periodickým
(pravidelným) kmitáním, vlastnosti tónu dále dělíme na:
a) subjektivní: výška, hlasitost, barva
b) objektivní: frekvence, intenzita, spektrum.
3 Ivo Bláha - Texty k úvodům do oboru zvuková tvorba
Hluk:
a) zvuk neurčité výšky, vznikající převážně neperiodickým
kmitáním;
b) rušivý, nefunkční zvuk, negativní ekologický faktor (noise)
U všech zvuků záleží na intenzitě, kmitočtovém složení a délce jejich
trvání. Frekvence určuje výšku daného tónu.
Průběh a tvar jednotlivých period určuje jejich zabarvení.
Při pohledu do světa přírody zjišťujeme, že kromě pár výjimečných
zpěvavých živočichů, jakými jsou třeba ptáci, se setkáváme spíše s
všemožnými šumy v podobě zvuků moře, lesa a jiných. Šumy lze dělit do
několika kategorií podle toho, jak náhodně nebo předvídatelně postupuje
jejich vývoj v čase. Za první takzvaný bezrozměrný šum považujeme bílý
šum. Pro bílý šum je typické, že jeho průběh odpovídá naprosté
chaotičnosti a jeho bezrozměrnost tkví v tom, že pokud jej zaznamenáme
a poté zrychlíme nebo zpomalíme, výsledná struktura bude znít vždy
stejně jako originál. Viditelným příkladem bílého šumu je známé zrnění
televize, které odpovídá zcela nahodilému pohybu elektronů v obvodech
bez signálu. Další druhy šumu nazýváme růžový, hnědý a černý šum. Tyto
šumy postupně vykazují vyšší míru předvídatelnosti, korelace se svým
předchozím vývojem.4
Vlastnosti zvuku rozhodují o kvalitě sluchového vjemu. Dají se vyjádřit
objektivně fyzikálními veličinami, které můžeme změřit nezávisle na
subjektivních pocitech vznikajících při vnímání zvuku. Často je však pro
nás důležitější než objektivně zjištěná hodnota akustické veličiny
subjektivní hodnocení zvuku, které lépe vystihuje sluchový vjem.5
VÝŠKA A FREKVENCE ZVUKU (PITCH)
Výšku jednoduchého tónu udává jeho frekvence. Čím vyšší je frekvence
tónu, tím má větší výšku. 6
4 Hudba Sfér, Lukáš Berta, 2006
5 Fyzika - Mechanické kmitání a vlnění, str. 85
6 https://edu.techmania.cz/cs/encyklopedie/fyzika/akustika/vyska-zvuku
5 6
Frekvence7 (též kmitočet) je fyzikální veličina, která udává počet
opakování periodického děje za daný časový úsek. Například v
obvodu střídavého proudu takto označujeme počet
kmitů napětí či proudu za jednotku času.
Symbol veličiny: f nebo (řecké písmeno ný)
Jednotka SI: hertz, značka jednotky: Hz
Často používané násobky:
kilohertz (kHz) = 1 000 Hz
megahertz (MHz) = 1 000 000 Hz
gigahertz (GHz) = 1 000 000 000 Hz
U jednoduchých tónů s harmonickým průběhem určuje frekvence
absolutní výšku tónu. Vzhledem k tomu, že u složeného tónu absolutní
výšku tónu většinou nedokážeme přímo určit sluchem, zavádíme
relativní výšku tónu. Je dána poměrem frekvence daného tónu
k frekvenci tónu základního (nejnižšího).
Referenční tón v hudební akustice je 440 Hz v technické praxi se
používá 1000 Hz (1 kHz)
HLASITOST A INTENZITA ZVUKU
Zvuková vlna v podstatě představuje periodické stlačování a rozpínání
pružného prostředí. To znamená, že například ve vzduchu dochází k
periodickým změnám atmosferického tlaku, které uchem vnímáme jako
zvuk určité hlasitosti. Čím větší jsou tyto změny, tím více se rozkmitává
bubínek v uchu a zvuk je hlasitější.8
Hlasitost zvuku je veličina subjektivní a závisí na citlivosti sluchu.
Objektivní hodnocení zvuků vyjadřují veličiny akustický výkon a intenzita
zvuku. Nejnižší hodnotě těchto veličin odpovídá práh slyšení 0 dB a
nejvyšší hodnotě práh bolesti 120 dB.
7 https://cs.wikipedia.org/wiki/Frekvence
8 Fyzika - mechanické kmitání a vlnění str. 87
Naše ucho je citlivé na zvuky v intervalu 100 Hz až 6kHz. Zvuky o
nízkém nebo naopak vysokém kmitočtu vnímáme méně.
Hlasitost souvisí s velikosti amplitudy (rozkmitu), respektive s intenzitou zvuku.
dynamika zvuku = rozpětí mezi minimální a maximální dosažitelnou úrovní akustického tlaku (dB),
dynamika v hudbě = poměry odstupňování hlasitosti (pp, p, mf, f, ff...).
AMPLITUDA (též výkmit či rozkmit) je maximální hodnota periodicky
měnící se veličiny. Spolu s frekvencí/úhlovou frekvencí, počáteční fází a
u vln též vlnovou délkou/vlnovým vektorem je amplituda jedním ze
základních parametrů periodických dějů. Největší okamžitá výchylka je
amplituda výchylky ym nebo zkráceně jen amplituda.9
obr.4 Amplituda
HLASITOST
Přicházejí–li k našemu uchu dva tóny o stejné hladině intenzity zvuku,
ale s různou frekvencí, nevnímáme je jako stejně hlasité, ačkoliv je
akustický tlak v obou případech stejný. Tento rozdíl v subjektivním
vnímání hlasitosti tónů je způsoben nestejnou citlivostí sluchového
orgánu k různým akustickým frekvencím. Tuto vlastnost nazýváme
subjektivní hlasitost a její jednotkou je fón (Ph). Hlasitost jednoho fónu je
totožná s intenzitou zvuku o frekvenci 1000 Hz. Pro jiné frekvence je ale
definována tak, aby se zachoval pocit konstantní hlasitosti.10
9 https://cs.wikipedia.org/wiki/Amplituda
10 https://edu.techmania.cz/cs/encyklopedie/fyzika/akustika/hlasitost
7 8
Přibližně tuto závislost vystihuje Weber–Fechnerův zákon: roste–li
hladina intenzity zvuku dané frekvence geometricky, jeho subjektivní
účinek se zvětšuje přibližně aritmeticky. Lidské ucho je nejcitlivější
v oblasti 1 – 3 kHz (což odpovídá frekvenci lidské řeči, dětskému pláči,
volání o pomoc). Směrem k horní i dolní mezi slyšení citlivost sluchu
klesá.
Oblast zvuků ohraničená prahem slyšení a prahem bolesti je sluchové
pole. Práh slyšení představuje nejmenší intenzitu tónu, kterou je
pozorovatel schopen při dané frekvenci vnímat. Zvuky nad prahem
bolesti vyvolávají bolestivý vjem a mohou vést k poškození samotného
sluchového orgánu. Vnímání zvuků je individuální a rozdíly můžeme najít
i mezi zdravými jedinci. Tvar sluchového pole se také mění s věkem.
obr.5 Zvukové spektrum
Zvukové vlny vycházející ze zdroje způsobují periodické zhušťování a
zřeďování okolního pružného prostředí. Při šíření zvuku tedy dochází
k tlakovým změnám, které ucho vnímá jako zvuk o různé hlasitosti.
Nejnižší tlaková změna, která již vyvolá v uchu sluchový vjem, je asi 10–
5 Pa a nazývá se práh slyšení. Naopak nejvyšší tlaková změna, při které
ještě nevzniká v uchu pocit bolesti, je asi 102 Pa, a nazývá se práh
bolesti.11
11 https://edu.techmania.cz/cs/encyklopedie/fyzika/akustika/intenzita-zvuku
DECIBEL
Jednotka primárně používaná pro měření hladiny intenzity zvuku. Jedná
se o fyzikálně bez rozměrnou míru obdobně jako procento, ovšem na
rozdíl od něj je decibel logaritmická jednotka.

0 dBFS = digitální nula

Jedná se o nejvyšší možnou hodnotu, kterou dokáže digitální audio
formát zvládnout.

HLADINA INTENZITY ZVUKU

Průměrný jedinec slyší nejvýrazněji frekvence kolem 1-3 kHz

Fyziologické porovnávání hladiny akustického tlaku:

• Práh slyšitelnosti je 0 dB
• Tichý pokoj odpovídá asi 33 dB
• Tikot hodin odpovídá asi 35 dB
• Šum ve studiu odpovídá asi 40 dB
• Šepot z 10 cm odpovídá asi 50 dB
• Šelest listí odpovídá asi 60 dB
• Kytara z 40 cm odpovídá asi 70 dB
• Silný provoz odpovídá asi 80 dB
• Saxofon z 40 cm odpovídá asi 92 dB
• klavír ze 40 cm odpovídá asi 93 dB
• Hlasitý výkřik odpovídá asi 96 dB
obr.6 Oblast řeči a hudby
• Práh nepříjemnosti je asi 102 dB
• Vzlet tryskového letadla odpovídá asi 116 dB
• Výstřel z děla odpovídá asi 120 dB BARVA ZVUKU (TÉMBR)
• Výbuch dělostřeleckého granátu odpovídá asi 132 dB Témbr je to, co dělá zvuky navzájem odlišné, když hrajeme stejný tón se
stejnou intenzitou, díky témbru od sebe dokážeme odlišit jednotlivé
LIMITY HLUKU nástroje).
V ČR stanoví limity hluku nařízení vlády 272/2011. Základní hladinou pro
venkovní prostory je limit 50 dB. Pro dobu v noci se snižuje o 10 dB, ale Barva zvuku umožňuje subjektivně rozlišit tóny stejné výšky, které
pro hlukovou zátěž v blízkosti komunikací se zvyšuje až o 20 dB. vydávají různé zdroje, např. hudební nástroje. Říkáme, že zvuky
Ekvivalentní hladina akustického tlaku se určuje buď měřením či hudebních nástrojů i lidské hlasy mají různé zabarvení. Každý zvuk jehož
výpočtem podle provozu na komunikacI.12 průběh je přibližně sinusový se nazývá tón. Tóny vydávají např. ladičky,
hudební nástroje nebo tónové generátory. Podle Fourierovy teorie lze
každý hudební zvuk rozložit na tzv. harmonické složky. Amplituda
vyšších tónů harmonických je různá, ale podstatně menší než amplituda
tónu základního. Výsledný zvuk je vlivem vyšších tónů harmonických pro
daný zdroj zvuku zcela charakteristický. Čím více takových
12 https://cs.wikipedia.org/wiki/Decibel harmonických složek daný tón obsahuje a čím výrazněji tyto složky znějí,
9 10
tím je barva tónu plnější, sytější. Když jsou z vyšších harmonických tónů
silné jen některé, zvuk nabývá pronikavosti a lesku, jako například zvuk
houslí. Tóny chudé na vyšší tóny harmonické znějí dutě, prázdně. Barvu
tónu u jednotlivých hudebních nástrojů můžeme ovlivňovat tvarem a
materiálem rezonanční skříňky. Tím se zesilují nebo zeslabují určité vyšší
harmonické tóny.13
obr.7 Skládání tónů
LIDSKÉ VNÍMÁNÍ ZVUKU
Zdá se, že hudbu považujeme za zajímavou a působivou právě tedy,
když nabízí přiměřenou míru uspořádanosti a můžeme ji do určité míry
předvídat. 14
PROSTOROVOST ZVUKU
(DOZVUK, OZVĚNA A ZVUKOVÁ PERSPEKTIVA)15
Zvuk šířící se v přirozených podmínkách je zpravidla provázen odezvou
konkrétního prostředí – odrazy zvuku od okolních překážek.
13 https://edu.techmania.cz/cs/encyklopedie/fyzika/akustika/barva-zvuku
14 Hudba Sfér, Lukáš Berta, 2006
15 Jiří Moudrý, Ivo Bláha - Úvod do oboru zvuková tvorba
11
DOZVUK (HALL) vzniká v uzavřeném nebo skoro uzavřeném prostoru
mnohonásobnými, sluchem nerozlišitelnými odrazy. Jedná se o difúzi
(rozptýlení) odražených zvukových vln, způsobující, že zvuková energie v
daném prostoru přetrvává i po tom, kdy podnět přestal působit. Původní
zvuk se tak o určitý čas prodlužuje. Doba dozvuku je čas od skončení
působení zvukového zdroje do doby, kdy hladina akustického tlaku
poklesne o 60 dB.
Doba dozvuku se v různých prostorách liší. Záleží tu na velikosti prostoru
a členitosti i akustické pohltivosti povrchu stěn, podlahy a stropu.
Přednáškové sály mají pro zajištění srozumitelnosti mluveného slova
kratší dobu dozvuku (do 1 sec.), v koncertních sálech je pro kvalitní
poslech hudby zapotřebí doba dozvuku poněkud delší.
Bezdozvuková („mrtvá“) komora a exteriér: 0,00 sec.
interiér dekorace, pokoj - podle zařízení a akustické pohltivosti stěn: 0,4
až 0,8 sec.
kostel: 3 až 6 sec. (i více)
OZVĚNA (ECHO)
V otevřeném terénu s jednotlivými, dostatečně velkými překážkami
(skalní stěna) vzdálenými nejméně cca 17 m vznikají následně jednotlivé,
sluchem rozlišitelné odrazy zvuku - neboli ozvěna. Podmínkou je, že
posluchač je v těsné blízkosti zdroje zvuku a odrazná plocha je nejméně
17 m vzdálená. Sluchový orgán totiž rozlišuje dva průběhem shodné
zvukové signály jako samostatné, je-li mezi jejich dopadem časový rozdíl
větší než 0,1 sec. Pro časové rozdíly menší než 0,1 sec (100 msec.) a
větší než 0,05 sec. (50 msec.), vnímá ucho dva zvuky nikoli odděleně,
ale považuje je za signál jediný.
Při rychlosti zvuku cca 340 m/s a vzdálenosti poslechu 17 m urazí zvuk
cca 34 m právě za 0,1 sec.
ZVUKOVÁ PERSPEKTIVA: Charakter zvuku odpovídá pozici zdroje
vzhledem k hloubce zobrazeného prostoru. S větší vzdáleností zdroje
ubývá hlasitosti, mění se témbr (slábnou vyšší kmitočty), ev. se mění
odezva prostředí.
Binaurální slyšení (oběma ušima) – je využíváno pro vnímání prostorovosti zvuku.
Při binaurálním slyšení se zvýší sluchová ostrost, hlasitost zvuku, zlepší se extrakce signálu ze šumu,
signálu z dozvuku a je umožněno směrové a prostorové slyšení.
Při binaurálním slyšení lze určit směr a vzdálenost přicházejícího zvuku a to z rozdílu intenzity a
časového rozdílu, se kterým zvuk dostihuje jedno nebo druhé ucho.
12
 2. VZTAH ZVUKU
Rozdíl intenzity se uplatňuje u zdrojů blízkých, hlava je překážkou pro tóny vyšší než 200 Hz.
Rozdíl časový - vnímání pomocí časového posuvu je možné pro tóny nižší než 800 Hz.
Vzdálenost lze určit pouze na základě sluchových zkušeností ve vztahu k intenzitě toho kterého zvuku.
Stereofonní reprodukce a příjem zvuku
Monofonní signál nemůže přenést směrovou prostorovou informaci.
Stereofonní reprodukce je vlastně mnohakanálová reprodukce. (Pojem stereofonní se zúžil vulgarizací
termínu pouze na přenos zvuku dvěma kanály.) Dokonalou prostorovou informaci lze získat pouze

A OBRAZU
nekonečným počtem přenosových kanálů. Z praktických a ekonomických důvodů je počet přenosových
kanálů omezen u 35 mm Systému Dolby na 4; u 35 mm Dolby Digital a DTS na 5+1 (6+1); u SDDS na 8;
u domácích zvukových zařízení bývá počet kanálů 2 až 6+1.
Monofonní příjem zvuku mikrofonem
Při monofonním příjmu zvuku mikrofonem schází směrová informace; mikrofon přijímá objektivně
všechny zvuky ze všech směrů, pomineme-li ovšem jeho směrovou charakteristiku.
Člověk sice slyší směrově, ale až v mentální rovině vybírá určité zvuky, které chce vnímat („slyšet“) a
které potlačit („neslyšet“). 16
(stručný přehled historického vývoje
zvuku a zvukové techniky, bližší pohled
na filmový zvuk, zvuk a jiné audiovizuální
formy, základy zvukové dramaturgie)
Zvukové vlny se začaly šířit v momentě, kdy pro ně vzniklo prostředí ve
kterém se mohly šířit. Hlavním podnětem pro vývoj sluchu byla
pravděpodobně schopnost komunikovat a dorozumívat se. Vydávat
zvuky, je totiž daleko snazší než například změnit barvu nebo
světélkovat. Ruchy jsou tvořeny snadno. Tak snadno jako dýchání.
Z dechu se postupně vyvinula schopnost hovořit. Lidé pravděpodobně
nejdřív zpívali, než si osvojili schopnost řeči. I zvuky beze slov mají velký
význam a nesou velké množství informací. Takové zvuky se již od
prehistorie spojují s emocionální reakcí. Díky evolučnímu vývoji vzniklo
pouto mezi emocí a zvukem.17

HISTORIE VNÍMÁNÍ ZVUKU

Pythagoras (legenda o kovárně, Monochord, objev harmonie skrývající

se v poměrech souzvuků)

Robert Hooke dokázal v 17. století jasnou souvislost mezi frekvencí a

výškou tónu.

Piere Simon Laplace (1816) objevil, že rychlost zvuku závisí na hustotě

a pružnosti média kterým prochází.

16 Jiří Moudrý, Ivo Bláha - Úvod do oboru zvuková tvorba

17 Sound A Very Short Introduction, Mike Goldsmith, Oxford
13 14
 Vynález prvních elektro-akustických přístrojů v polovině 19. století vedl k
revoluci v porozumění a ke schopnosti kontrolovat (zpracovávat) zvuk.
Mikrofon, telefon, reproduktor!
Všechny tyto vynálezy byly popoháněny rapidním vývojem ve výzkumu,
obchodě i umění. 20. století a elektro inženýrství začalo společně s
vynálezem diody. (První směřovače byly zpočátku určené k detekci
radiového signálu).
V roce 1903 byla vynalezena trioda (prvního zesilovač). Jedná se o
anodu, katodu a mezi nimi umístěnou mřížku). Trioda je nejjednodušší
zesilovací elektronka, používaná pro zesilování signálu. Je to základ
elektronických zařízení 1. poloviny 20. století. - později jsou triody
vytlačeny polovodiči.
Vývoj elektrotechniky byl výrazně podpořen světovými válkami.
Podstatný byl totiž výzkum podvodní akustiky (díky ponorkám a
podvodní detekcí lodí). Nejprve se zkoumala horní hranice slyšitelnosti,
přiblížili se sonaru).
Od poloviny 20. let můžeme sledovat obrovský vývoj elektroakustické
technologie, která doopravdy transformovala svět. Život může být
zaznamenáván, nahráván a analyzován tak, jako nikdy předtím.
Vznikla spousta nových oblastí tvorby, včetně zvukového umění.
Zvukové umění nemá zcela konkrétně definované kořeny. Jisté základy
bychom však mohli nalézt například ve futuristickém hnutí mezi lety
obr. 8 Luigi Russolo - Nel Laboratorio degli Intonarumori a Milano
15
1900 a 1930. Dílo Luigi Russola - Gran Concerto Futuristico (1917) je
ranným příkladem tohoto fenoménu.
Zvukové umění je také úzce spojeno s vývojem elektronické hudby a
evolucí/rozvojem nahrávacích technologií.
S rozvojem zvukové techniky se také významně rozvinulo zvukové
znečištění po celém světě. Náš sluch je vystavován nepřebernému
množství zvuku a často nás může vést ke zmatení, stresu, rozrušení a
tak podobně.
Pro více informací o vývoji, vnímání a vlivu zvukoprostoru doporučuji knihu R. Murray
Schafera - The New Soundscape.
HISTORIE FILMOVÉHO ZVUKU
Thomas A. Edison vynalezl v roce 1877 fonograf (jedná se o zařízení,
které umí zaznamenat a reprodukovat zvuk. Nosičem informací je
voskový cylindr.
Když se v roce 1888 setkal Edison s Edwardem Muybridgem
(vynálezcem zoopraxiskopu) vznikl nápad spojit pohyblivý obraz se
zvukem. Bohužel tehdy nebylo možné, aby fonograf vydával dostatečně
silný zvuk. Muybridge proto od tohoto nápadu odstoupil. Edison však
pokračoval dále a věřil ve smysl promítání filmů individuálně nikoliv pro
velká divadla.
obr. 9 a 10 zoopraxiskop a fonograf
16
Vynález Kinetoskopu přinesl možnost dalšího rozvoje projekce. Roku 1894 byl v New Yorku otevřen první kinetoskopický salón, zde bylo
k vidění 5 edisonových “peep shows”.
Kinetoskop
Edisonův přístroj z roku 1894 sloužící k prohlížení 50 stop dlouhého filmového pásu spojeného do
nekonečné smyčky. Obrazový formát, šířka pásu a perforace se téměř nelišily od dnešního 35mm
filmu. Přístroj byl poháněn elektromotorem, s obrazovou frekvencí okolo 40 obrázků za sekundu.
Divák pozoroval film prosvětlený žárovkou přes rotující kotouč s radiální štěrbinou.18

V roce 1894 Edison a Kennedy Laurie Dickinson experimentovali s

nahráváním zvuku a obrazu. Vytvořili zařízení nazývané Kinetofon (což je
kinetoskop spojený s fonografem).

obr. 11 Kinefofon

Kinetofon: Dickson Experimental Sound Film (1894)

https://youtu.be/SwIcRSvQ_TY
This is the world's first known experiment in creating a movie with a synchronized soundtrack.
Filmed in Thomas Edison's Black Maria studio, it features director W.K.L. Dickson playing on violin a
piece of "The Chimes at Midnight", an opera by Jean Robert Planquette.

Edison Kinetophone Sound Film 1913

https://www.youtube.com/watch?v=rQEImz2P8Cg obr. 12 Kinetoskopický salón

18 http://www.ntm.cz/heslar/kinetoskop
17 18
 S rozvojem projekční techniky, se však postupně ukázalo, že se Edison v
úvahách o “osobní projekci” mýlil a že pohyblivý obraz nachází své
místo ve především ve veřejných divadlech.

Další etapa technologického vývoje zvukové techniky narážela na potíže

především v oblasti hlasitosti, synchronizace a také v limitované délce
záznamu (kotouče Kinetofonu dokázaly zaznamenat maximálně 5 minut).

Na Světové výstavě v Paříži v roce 1900 bylo vystaveno hned několik

zařízení, které operovaly s obrazem a zvukem. jednalo se o Phonorama,
Chronophone (první nástroj pro mix dvou stop a crossfade) a Phono-
Cinema-Theatre. všechny zařízení se potýkaly s výše zmíněnými
problémy.

Ještě 20 let po prvních Edisonových a Dicksonových pokusech s

filmovým zvukem je stále běžné, že je film beze zvuku. I přesto (a nebo
právě proto), že film se nachází na výsluní zábavního průmyslu.

obr. 13 Chronophone Od roku 1915 se z filmu stává vytříbené umění. Film má rafinovanou
střihovou skladbu a ve scénáři jsou vynechávány scény, které jsou bez
zvuku nesrozumitelné.19 Němý film ale nebyl tak úplně němý. Postupně
se rozvinul zvyk doprovázet obraz živou hudbou. Zaměstnávaly se velké
orchestry, které krom hudby dodávaly filmu i zvukové efekty. Někteří
režiséři (například D. W. Griffith) určovali které partitury by měly zaznít v
konkrétních scénách filmu.

V menších divadlech vytvářel zvukový doprovod k obrazu většinou

klavírista, ovšem i to byla poměrně nákladná záležitost, proto se
následně úsilí zaměřovalo na možnost před nahrání zvukové stopy, aby
nebylo potřeba vynakládat peníze na hudebníky.

Místo nahrávání zvuku na oddělené disky nyní přichází snaha o záznam

zvuku přímo na filmový pás (sound on film). Jedná se o proces Tri-Ergon,
kterou si v roce 1919 patentovali tři němečtí vynálezci Josef Engl, Josep
Massolle a Hans Vogt.

Tri-ergon systém využívá fotoelektrických nahrávacích metod. Zvukové

vlny se převádí do elektrického napětí, které vykresluje světlo. Toto
světlo je následně zaznamenáno na filmovém pásu. Hustota osvětlení
odpovídá síle signálu. Při přehrávání se audio pás prosvěcoval světlem a
obr. 14 Issac Asimov, Jean Marc Cote - Futuredays: A Nineteenth Century Vision of the Year 2000

19 Jiří Moudrý, Ivo Bláha - Úvod do oboru zvuková tvorba

19 20
poté se signál světla převáděl zpět na zvuk. Tri-ergon proces využíval
nestandardní filmové šířky 42mm, která v sobě obsahuje zvukovou
stopu a také 35mm film.
Tak se povedlo vyřešit problém se synchronizací a délkou záznamu.
Nikoliv však možnosti amplifikace (zesílení).
Ukázkou může být dílo Walthera Ruttmanna - Lichtspiel Opus 1 (1921)
Problematiku zesílení vyřešil až vývoj v oblasti radiového vysílání.
Dr. Lee de Forest si v roce 1906 patentoval vynález elektronky (triody).
(Zdokonalil Edisonovu diodu tak, že přidal řídící mřížku mezi katodu a
anodu). Nazval ji Audion. Byl to první efektivní zesilovač elektrického
signálu. Jedná se o klíčový objev v oblasti radiového vysílání a
telekomunikace.
Do vynálezu tranzistoru v roce 1947 byla elektronka součástí
všech rozhlasových a televizních přijímačů, radarů a telefonů.20
V roce 1919 se de Forest začal soustředit na oblast pohyblivého obrazu,
neboť si uvědomil, že jeho trioda by mohla poskytnout lepší amplifikaci
pro sound-on-film systém. V roce 1922 navrhl vlastní systém DeForest
Phonofilm a založil v New Yorku de Forest Phonofilm Company. Tato
společnost začala produkovat zvukové filmy a již v roce 1934 využívalo
této technologie 34 divadel na americkém východním pobřeží.
Během čtyř let vyprodukovali na 1000 filmů. Od kabaretních čísel, přes
hry až po proslovy prominentních osob jako například prezidenta Calvin
Coolidge. Produkovali také komediální výstup Eddieho Cantona v roce
1923.
20 https://cs.wikipedia.org/wiki/Lee_de_Forest
21
Tento de Forestův úspěch na východním pobřeží však nesklidil mnoho
zájmu. Nabízel svůj vynález magnátům jako byl Carl Laemmle z
Universal a Adoph Zukor z Paramountu. Ti však neviděli důvod, proč
vyrušovat němý film něčím tak pošetilým, jako je zvuk. To ovšem jen do
momentu, kdy zlepšující se technologie začala naznačovat nové
směřování.
Vitaphone (sound-on-disk process)
Jedná se o systém filmového zvuku vytvořeno společností Western
Electric a Bell Telephone Labs v raných 20. létech 20.století. Zvuk byl
zaznamenán na disk a následně přehráván odděleně od filmového pásu,
avšak synchronizace byla zajištěna fyzickým propojením motoru
projektoru a fonografu. Narozdíl od Phonofilmu Vitaphone zajišťoval
daleko kvalitnější zvuk.
Tuto technologii se také snažili prodat Hollywoodu a čelili stejnému
nezájmu jako de Forest. Až na jedno relativně malé, avšak odvážné
studio Warner Bros. Pictures.
V roce 1926 Warner Bros. za finanční podpory Goldman Sachs ustanovili
Vitaphone Corporation. Vypůjčili si zvukovou technologii od Western
Electrics v hodnotě 800 000$ se záměrem propůjčovat ji dalším studiům.
Warner Bros. nikdy nezamýšleli technologii použít k vytvoření “mluvících
obrazů”. Využívali ji k poskytnutí synchronizovaného zvukového
doprovodu jejich filmy.
V roce 1926 uspořádali WB na Brodwayi honosnou premiéru filmu Don
Juan s bohatým zvukem v podání newyorského filharmonického
orchestru. Před filmem byl promítán krátký proslov Willa Hayse
(presidenta Motion Picture Producers & Distributors of America, inc.),
který představil technologii Vitaphonu, jakožto moderního zařízení, které
umožňuje synchronizaci zvuku a obrazu.
22
https://www.youtube.com/watch?v=FbIWXbLQw4o
Tato událost zvedla obrovskou vlnu zájmu a chválu kritiky. Následovalo
turné po Americe i Evropě.
V roce 1920 založili Warner Bros. první zvukové studio na světě
a začali pracovat na filmu, který následně zvuk a obraz na dobro stmelil.
Jedná se o snímek The Jazz Singer (1927), originálně to byl němý film,
který byl v několika částech hudební improvizace ozvučen mluveným
slovem (Al Jolson). Vliv tohoto počinu byl obrovský.
Warner Bros. pokračovali ve vývoji a vytovřili film Lights of New York
(1928) jednalo se o první zvukový film. (Vůbec prvním československým
zvukovým hraným filmem se stal snímek Tonka Šibenice režiséra Karla
Antona z roku 1930.)
Přibližně ve stejné době William Fox (Fox Studio) podobně jako Warner
Bros. viděl potenciál v mluveném slovu. Za použití tri-ergon zvukového
procesu začal vydávat 3-4x za týden Fox Movietone News. Jednalo se o
rozhovory s významnými osobnostmi (Například Mussolini, G.B.Shaw, či
Marylin Monroe.)
https://www.foxmovietonenews.com/
https://archive.org/details/NET356_R-2
I navzdory velkému úspěchu, filmový průmysl stále popíral budoucnost
zvuku. Celá ekonomická struktura filmového průmyslu by se totiž
musela výrazně změnit. Bylo by potřeba vybudovat nová studia a
nakoupit velmi drahé technické vybavení pro nahrávání. Vzhledem k
23
tomu, že zatím neexistoval žádný standardní zvukový systém bylo by
potřeba přizpůsobit divadla zvukové složce.
Tato změna se také dotýkala herecké oblasti. A to především školy
pantomimy. Doposud se vyučovalo herectví bez mluveného slova a toto
zlepšení by přineslo možnost poprvé vnést do filmové herecké akce řeč.
Obávaný dopad této změny byl také na zahraniční prodej. Neboť
zaběhnutý systém úvodních titulků němého filmu bylo snadné přeložit
(změnit). Dialog však přináší komplikace a dabing a cizí jazyky jsou v
této době stále technologií budoucnosti.
Změna měla v neposlední řadě vliv také na hudebníky, kteří byli doposud
zaměstnáni jako zvukový doprovod k filmu.
Hollywood tedy doufal, že zvuk je pouze dočasný trend, a že vlna zájmu
o něj brzy přejde. Mezitím však začali jednat (především na popud
velkých úspechů studia Warner Bros). Ke konci roku 1927 již začalo být
naprosto jasné, že zvuk u filmu už nadobro zůstane.
Mezi lety 1927 a 29 vznikla dohoda Big Five a s ní zlaté časy
Hollywoodu. Velká studia se zavazovala k přijetí jednoho zvukového
systému, do jehož vývoje zároveň investovali. Jednalo se o RCA
Photophone. (Radio Corporation of America)
RCA Photophone was an optical sound, "variable-area" film exposure system,
in which the modulated area (width) corresponded to the waveform of
the audio signal.21
Mezi lety 1927 a 28 byl celý filmový průmysl Hollywoodu inovován od
produkce až po možnosti zobrazování a doplněn o zařízení k práci se
zvukem. Byla to obrovská investice, která se však vyplatila, neboť diváci
byli od počátku na straně zvuku. Také díky zvuku byl Hollywood
schopen přežít první vlnu Velké hospodářské krize, která začala krachem
na burze v říjnu 1929. Když o pár let později došla krize i do Hollywood,
němý film byl kompletně zapomenut.
Tehdejší standard pro zvukovou produkci:
V Americe: Fox Movietone, Rca Photophone
V Evropě: Tobis-klangfilm, Tri-Ergon
21 https://en.wikipedia.org/wiki/RCA_Photophone
24

Nová kapitola nastává v momentě vzniku a vývoje televize a multikanálového
zvuku
Bohatá studiová éra mezi lety 1920 a 1950 úspěšně ustanovuje silné pouto
zvuku a obrazu. Tvoří se muzikály a animované filmy, mluvené a romantické
komedie. Díky německému expresionismu přichází nový žánr gotického
hororu. Divák si zvyknul.
S příchodem televize mezi lety 1946 až 1955 klesá filmově-divadelní
sledovanost až o 50%. Diváci jsou uchváceni technickou novinkou, jejíž
velkou výhodou je to, že se nachází přímo u nich doma se nachází doma.
Zapnout TV je snazší, než vyrazit do kina.
V padesátých letech tedy nastávají časy další restrukturace filmového
průmyslu. Je zde velké úsilí o vylepšení filmového zážitku u a přilákání diváka
zpět do kinosálů. Probíhají první pokusy se stereoskopickým 3D promítáním a
také se změnou poměrů filmového plátna. Původně bylo zvykem promítat
filmy ve formátu 4:3. Tento formát začala využívat také televize, která na sebe
poutala veškerou pozornost. Vznikla tedy tzv. “válka o širokoúhlý filmový
formát”.
25
obr. 15 Cinerama
Další vylepšení, kterým se film obohatil je také multikanálový zvuk.
Prvním multikanálovým snímkem je Dysnieho animovaný film Fantasia
(1940). Pro tento film byl vyvinut speciální stereofonní systém zvukové
reprodukce s názvem Fantasound.
Cinerama (1952) - širokoúhlý formát - 3 filmové pásy jsou promítány
vedle sebe. Projekce byla doplněna také o několika kanálový zvuk.
Vznikalo mnoho multikanálových systémů jako například Cinemascope
Future (20th Century Fox - 4CH), Vistavision - perspecta (MONO: L - C -
R) požíváno především pro oddělené zvukové efekty a bylo opuštěno v
roce 1958), dále například Todd Ao s 6 CH zvukem.
Problém s těmito multikanálovými systémy byl v tom, že stále používaly
magnetické pásky, které byly velmi drahé na reprodukci a zanášely
projektory. Jakmile se Hollywood ustálil v novém stylu výroby filmu v 60.
letech. Začal se preferovat 35mm film s mono optickou stopou.
Významným mezníkem v tomto vývoji byl vynález Ing. Ray Dolbyho. Ten
přišel na to, jak spojit signál z více kanálů a zároveň potlačil nežádoucí
šum. Vymyslel kompresi zvuku z mikrofonu ještě před nahráním na
26
záznamové médium. Při znovu přehrání použil dekompresi, čímž
radikálně zmírnil šum nahrávky. Jedná se o Dolby A (1966). Konfigurace
• Dolby Digital 1.0 – mono
DOLBY A MODERNÍ ZVUK • Dolby Digital 2.0 – obsahuje 2 zvukové kanály a může být buď
Ve filmu Mechanický pomeranč z roku (1971) byla nahrazena stereo nebo mono.
akademická křivka tzv dolby “x curve”. Poprvé se začalo uvažovat o • Dolby Digital 2.0 Surround – Dolby Surround, na rozdíl od
kalibraci reproduktorů podle psychoakustické odezvy. analogově zaznamenaného zvuku ve formátu Dolby Surround však
obsahuje navíc informaci o tom, že se jedná o Dolby Surround.
1976 - Dolby Stereo • Dolby Digital 4.0 – nepříliš častá varianta, obsahující 4 samostatné
Redukce šumu a nové ekvalizační standarty kanály (levý, střední, pravý a zadní).
- 4 kanály zaznamenány ve dvou linkách na filmovém pásu • Dolby Digital 5.0 – nepříliš častá varianta (obsahuje ji například
LT (left total) levý kanál DVD Vodní svět), obsahující 5 samostatných kanálů (přední levý,
RT (righ total) pravý kanál střední, přední pravý, zadní levý a zadní pravý) bez basového LFE
C channel byl spojením LT a RT ovšem o 3db zeslaben kanálu.
Surround channel LT+90 a RT -90 • Dolby Digital 5.1 – nejčastější varianta, obsahující 5 hlavních
plnorozsahových kanálů (přední levý, střední, přední pravý, zadní
1977 - Starwars DOLBY STEREO first showcase levý a zadní pravý) a jeden LFE kanál. Prvním filmem v tomto
formátu byl Batman se vrací z roku 1992.
1983 - Lucasfilm LTD THX Soundsystem - deep note
O rok později přichází na scénu další dva zvukové formáty
1986 - DOLBY SR (second generation - lepší redukce šumu a
dynamický rozsah (Robocop + Interspace) DTS - Digital Theatre System (Jurassic Park)

1992 - DOLBY DIGITAL (Batman Returns - 5.1 surround sound + AC-3 SDDS- Sony Dynamic Digital Sound - 7.1 surround sound Cinerama in
compression algoritmus = digitální data jsou zakódovány mezi dírky audio channels (Last Action Hero, 1993)
filmového pásu + na okraji je starý dobrý pás jako záloha pro kina, které
nemají digitální čtečku NHK 8k 22.1/2 Surround sound system (japonsko)
https://www.youtube.com/watch?v=WNIGloQVxGo
Dolby Digital (původní označení AC-3) je standard kódování audia pro ztrátovou kompresi zvuku,
vyvinutý společností Dolby Laboratories roku 1991. Je přímým následníkem formátů Dolby Stereo,
resp. Dolby Surround a konkurentem formátů DTS a SDDS. Nejčastěji se vyskytuje v konfiguraci
5.1 kanálů (pět hlavních plnorozsahových kanálů a jeden nízkofrekvenční „basový“ LFE
kanál využívaný subwooferem při explozích a podobně), ale podporováno je i stereo, mono, Dolby
Surround a některé další konfigurace. Plnorozsahové kanály mají rozsah od 20 Hz do 20 kHz, LFE
kanál má rozsah do 120 Hz. Původně se tento formát používal v kinech (zde vždy v konfiguraci 5.1,
od roku 1998 i v konfiguraci Dolby Digital Surround EX), později se začal používat i na laserdiscích,
v digitálním televizním vysílání a je to i základní formát pro kódování zvuku
na DVD a Bluray discích. Dá se nicméně použít i jako součást videosouborů AVI, OGM, nebo MKV.
Zvukové soubory formátu Dolby Digital mají typicky příponu ac3.22

Audiostandard AC-3 může mít maximální datový tok 640 kbit/s. U DVD Videa má maximální datový
tok 448 kbit/s, přičemž nejčastějšími datovými toky na DVD-Video jsou 192 nebo 224 kbit/s pro
konfiguraci 2.0 a 2.0 Surround, 384 nebo 448 kbit/s pro konfigurace 5.0 a 5.1, a 448 kbit/s pro
konfigurace 5.1 EX. Maximální datový tok při použití u digitálního televizního vysílání je 448 kbit/s.
Maximálním datovým tokem při použití na ATSC je 384 kbit/s.

22 https://cs.wikipedia.org/wiki/Dolby_Digital
27 28