OTORINOLARYNGOLOGIE

medicínský obor zaměřený na patologii, kliniku, léčbu a prevenci nemocí ucha, nosu, vedlejších dutin
nosních, hltanu a hrtanu
Anatomie a fyziologie
Sluchové ústrojí
Zevní ucho:
 boltec – chrupavka mušlovitéto tvaru, nálevkovité zúžení do ústí zevního zvukovodu – kostěný
úsek zvukovodu, končí bubínkem
 bubínek (membrana tympani) – oválná vazivová blanka, nálevkovitě vpáčená do středouší –
zvukové vlny přiváděné zevním zvukovodem rozechvívají bubínek – převádí kmity na středoušní
kůstky
Střední ucho:
 středoušní dutina (cavum tympani) – malý komůrkovitý prostor uvnitř spánkové kosti
 sluchové kůstky – kladívko (malleus), kovadlinka (incus), třmínek (stapes) – vzájemně pohyblivě
spojeny, vytvářejí páku – kmity bubínku přenášeny až k třmínku + zesílené – oválné okénko
(počátek blanitého hlemýždě)
 Eustachova trubice – spojuje středouší s nosohltanem, vyrovnává tlak v dutině středouší
Vnitřní ucho:
 Cortiho orgán s vlastními sluchovými receptory – blanitý hlemýžď (cochlea) – zcela uzavřen ve
spánkové kosti  vazivová, slepě uzavřená trubička zavinutá do tvaru ulity
uvnitř – tekutina + vláskové buňky (receptory) – pohyb kapaliny vyvolává chvění vazivové
membrány Cortiho orgánu a dráždí vláskové buňky
 vzruchy vzniklé drážděním vláskových buněk jsou vedeny vlákny osmého hlavového nervu do
mozkového kmene a dále do mozkové kůry
Orgány polohy a pohybu
 vestibulární ústrojí (labyrint) – uloženo v kanálcích a dutinách skalní kosti těsně v blízkosti
sluchového orgánu  tři polokruhovité kanálky ve třech na sebe kolmých rovinách  receptory –
drážděny krystalky nerostných látek na vrstvičce rosolovité hmoty
 vzruchy jsou vedeny osmým hlavovým nervem do mozkového kmene a odtud do mozkové kůry
 význam = vnímání polohy hlavy, orientace v prostoru, udržení vzpřímené polohy těla (též zrak)
Dutina nosní a nosohltan
 cavum nasi – prostor ohraničený kostěnými výběžky horní čelisti, strop – kost čichová – čichové
pole, vzadu dva nosní otvory (choany)  ústí do nosohltanu
septum naší – přepážky, horizontální členění – nosní skořepy
funkce – předehřát vdechovaný vzduch na tělesnou teplotu, očistit od mechanických nečistot (prach)
a mikroorganismů, zvlhčovat vzduch, lymfatické tkáň v podslizničním vazivu = první bariéra proti
možné infekci (imunoglobuliny v hlenu)

vedlejší dutiny nosní – sinus maxilaris (horní čelist), frontalis (k. čelní), ethmoidalis (k. čichová),
sphenoidalis (k. klínová)

 nosohltan (nasopharynx) – nálevkovitý úsek hltanu, do kterého choanami proudí vzduch z dutiny
nosní
hranice mezi nosohltanem a ústní částí hltanu  měkké patro a čípek – při polykání odděluje
svalovina měkkého patra dutinu ústní a dutinu nosní
na bočních stranách ústí Eustachovy trubice – v blízkosti ústí nakupeny lymfatické uzlíky
 tonsila pharyngea (nosohltanová mandle)  spojení nosohltanu s dutinou středouší je dána
možnost šíření infekce z dutiny nosní a dutinu ústní do středouší
Hrtan (larynx)
trubicovitý tvar, horní ústí otevřeno do dolní části hltanu, dolní úsek přechází plynule do průdušnice
chrupavka štítná, prstencovitá, hlasivková, epiglotis (příklopka hrtanová) – odděluje dutinu hrtanu
od hltanu  chrupavky spojeny klouby, hladké svalstvo  napínání a povolování, oddalování
a přibližování hlasivkových vazů  mění výšku hlasu  ten vzniká rozechvěním okrajů hlasivkových
vazů vydechovaným proudem vzduchu
dutina hrtanu vystlána sliznicí s řasinkovým epitelem – podslizniční vazivo + cévy = vazivo může
zánětlivě zduřet – otok rychle uzavírá průsvit hrtanu a vyvolá dušení

 vyšetřovací metody v otolaryngologii

Vyšetřovací metody
Vyšetření ucha:
 anamnéza
 fyzikální vyšetření – aspekce, palpace (zevní ucho a okolí)
 zevní ucho a okolí – vyšetřit pohledem
 zvukovod a ušní bubínek – otoskopem, popř. mikroskopem
 v průběhu vyšetření zachovávat naprostý klid – malé děti a neklidné nemocné sestra přidržuje
Vyšetření Eustachovy trubice – Politzerace:
 základní pomůcka – Politzerův balónek  olivku vsunout do lépe průchodného nosného otvoru,
palcem a ukazovákem stisknout nosní křídla  druhou rukou stisknout balónek, přesně
v okamžiku, kdy nemocný vysloví „kuku“, „bubu“ apod. nebo polkne doušek vody
 přetlak, který vznikl se přenese Eustachovou trubicí do středouší  vyvolá slyšitelný šelest,
křupnutí
 kontraindikace – záněty HCD nebo akutní zánět středouší
Tympanometrie
Valsalvův manévr: vydechnutí proti uzavřenému nosnímu vchodu zvyšuje tlak v nosohltanu a vede
k otevření ET a zvýšení tlaku ve středouší.
Politzerace: zvýšení tlaku v dutině nosní a nosohltanu pomocí balónku s olivkou zavedeného do nosní
dírky při současném uzávěru druhostranné nosní dírky vede k otevření ET a zvýšení tlaku ve
středouší. Pacient zároveň vyslovuje slabiky, při nichž dochází k velofaryngeálnímu uzávěru (kuku,
káva). Otevření ET a průnik vzduchu do středoušní dutiny je doprovázeno šelestem, který lze
zaregistrovat pomocí otofonu (hadička spojující ucho vyšetřované a ucho vyšetřujícího, nejprve
jednoho a pak druhého). Pacient udává subjektivní změnu sluchu.
Katetrizace: pomocí kovových katetrů lze v lokální nebo celkové anestézii nasondovat nosohltanové
ústí ET a provést pomocí balónku zvýšení tlaku ve středouší (podobně jako u politzerace). Vyšetření je
jednostranné.
Toynbee test: polknutí při uzavřeném nosním vchodu a ústech vede nejdříve k pozitivnímu tlaku
v nose a nosohltanu (1. fáze) s následujícím snížením tlaku (2. fáze). V 1. fázi pozitivního tlaku může
vzduch proniknout do středouší se vznikem přetlaku a během či po 2. fázi vzniká ve středouší podtlak,
nebo může přetrvávat přetlak z 1. fáze. Při poruše funkce ET nedojde k jejímu otevření a tlak ve
středouší zůstává nezměněn. Při neporušeném bubínku může být test hodnocen pomocí
tympanometrie před a po provedení testu. Pokud dojde ke snížení tlaku ve středouší po provedeném
testu, je funkce ET pravděpodobně normální. Pokud nedojde ke snížení tlaku, neznačí to nutně
poruchu funkce ET, je však třeba provést další testy.
Experimentální vyšetřovací techniky funkce ET: Pomocí RTG kontrastních látek lze vyšetřovat
ochrannou a drenážní funkci ET. Při vyšetření se aplikuje RTG kontrastní materiál nosním průduchem
do nosohltanu a sleduje se jeho retrográdní průnik do ET. Ochranná funkce ET je normální, pokud se
radiologický materiál nedostane při polykání do kostěné části ET. Drenážní funkci lze vyšetřit instalací
kontrastního materiálu do středoušní dutiny a sledováním jeho průniku do nosohltanu. Z dalších
vyšetřovacích technik lze použít scintigrafii nebo mikroendoskopii. Sonotubometrie je použitelná ve
výzkumu, není však dosud dostupná pro klinické využití.
Vyšetření vestibulárního ústrojí:
 hodnocení spontánních příznaků – závratě, nauzea, zvracení, pohyby HK při zavřených očích,
nystagmus
 pokusné podráždění – rotace těla na otáčecí židli, kalorické dráždění vstřikováním studené
a teplé vody do zvukovodu
 účel – zjistit, zda pacientovy obtíže jsou vestibulárního původu, periferní nebo centrální
metoda poskytuje objektivní výsledky těžko ovlivnitelné vůlí pacienta
Vyšetření sluchu:
 řečí – vyšetřovaný sedí k lékaři bokem
- zkouška hlasitou řečí – do zvukovodu nevyšetřovaného ucha zasunout Barányho ohlušovač
- šepotem – nevyšetřované ucho sestra zacpe prstem, druhou rukou zakryje oči
vyšetřovaného, aby vyloučila odezírání, lékař předříkává různá slova z různých vzdáleností,
fyziologických je 6 až 8 metrů
 ladičkou – mírně rozezvučená ladička se přikládá před vyšetřované ucho (zkouška vzdušného
vedení) a na přesně určená místa lebky (kostní vedení) = zkouška má relativní hodnotu
 audiometricky – vyšetření sluchu pomocí elektroakustických přístrojů, audiometrická laboratoř
sestra speciálně vyškolená – úkol – psychická příprava, instruktáž nemocného, vlastní vyšetření
a zhotovení audiogramu do předtištěného formuláře – hodnocení = lékař
Vyšetření nosu:
 anamnéza
 fyzikální vyšetření – aspekce, palpace
 instrumentální vyšetření – přední, střední a zadní rinoskopie – Hartmannovo, Killianovo nosní +
ústní lopatka, střední a zadní rinoskopie – v místní anestezii
sestra – zjišťuje alergii na anestetikum, příprava pomůcek a příprava a držení nemocného
 endoskopie nosu
 zobrazovací metody – diafanoskopie (prosvícení), RTG, CT, MRI
 další vyšetřovací metody – cytologie nosní sliznice, bakteriologické vyšetření, nosní provokační
testy, měření nosní průchodnosti (rinomanometrie, akustická rinometrie…)
 průchodnost nosu – vyšetřit pomocí studené kovové desky na kterou nemocný dýchne – hodnotí
se velikost zamlžení
 paranazální dutiny – vyšetřit diafanoskopicky (prosvícení), sonograficky, rentgenologicky
Vyšetření krku:
 pohled – nemocný otevře ústa, klidně dýchá, na vyzvu fonuje „éé“ – jazyk ve střední části stlačit
ústní lopatkou
 nepřímá laryngoskopie – vyšetření pomocí velkého laryngoskopického zrcátka
– u nespolupracujících nemocných obtížně proveditelné – zklidnit slovy nebo lokální anestezie
Přímá laryngoskopie:
 psychologická příprava, fyzická – nalačno, premedikace = uklidnit + antitusika, lokální anestezie
(jako u bronchoskopie)
 poloha – vleže na zádech s hluboce zakloněnou hlavou
 přístroj – laryngoskop
 po vyšetření – kontrola dýchání, vykašlávání, poloha v polosedě, 4 hodiny nic per os (jako
u bronchoskopie)
Další vyšetření
 zobrazovací metody – RTG (CT), sono, NMR
sialografie (pozitivní vyšetření slinných žláz)
 laboratorní – mikroskopická, mikrobiologická, histologická vyšetření
biologický materiál – sputum, výtěry, stěry, punktáty, bioptické částečky
 gustometrie – vyšetření chuťových funkcí

 vrozené poruchy sluchu, hluchota

Nedoslýchavost (hypakuze, hypacusis) je částečná redukce sluchu. Nedoslýchavostí je postiženo
přibližně 5 % populace v ČR, většinou se jedná o starší jedince s presbyakuzí. Těžký i lehký stupeň
nedoslýchavosti s sebou mohou přinášet výrazný handicap na poli profesním (např. muzikanti) i
sociálním. Výrazně tedy snižuje kvalitu života, v některých případech může nedoslýchavost vyústit až
v psychosociální izolaci pacienta. Může být také příznakem komplexnějšího a závažnějšího
onemocnění (např. tumor mozku). Náhle vzniklá nedoslýchavost představuje v ORL stavy, které je
třeba řešit urgentně. [1][2]
Poruchy sluchu mohou mít původ centrální, nebo periferní. Periferní nedoslýchavost je mnohem
častější než centrální.
Centrální nedoslýchavost[upravit | editovat zdroj]
Centrální nedoslýchavost vzniká v důsledku poškození na úrovni II.–IV. neuronu sluchové dráhy.
Povaha poškození je rozmanitá, vždy závisí na lokalizaci a velikosti léze, nejčastěji se jedná
o trauma nebo tumor. Proto často s nedoslýchavostí pozorujeme fokální neurologický deficit. Klinický
obraz nás může někdy svádět na „falešnou“ stopu fatické poruchy nebo poruchu intelektu.
Periferní nedoslýchavost[upravit | editovat zdroj]
Periferní nedoslýchavost může být převodní, nebo percepční.
Převodní nedoslýchavost[upravit | editovat zdroj]
Příčinou může být překážka v zevním nebo středním uchu; může se jednat o mazovou zátku
nebo zánět v zevním zvukovodu, perforaci bubínku, akutní či chronický zánět středního ucha, katar
Eustachovy trubice, otosklerózu apod.
Percepční nedoslýchavost[upravit | editovat zdroj]
Percepční nedoslýchavost vzniká v důsledku poškození vnitřního ucha nebo sluchového nervu. Lze ji
dále rozdělit na kochleární a retrokochleární. Ztráty sluchu jsou zpravidla nevyrovnané, nemocní
špatně rozumějí i po zesílení intenzity řeči. Často trpí diplakuzí:
diplacusis dysharmonica – tón slyší v každém uchu o jiné výšce;
diplacusis echotica – v jednom uchu slyší zvuk opožděně.
Percepční kochleární nedoslýchavost[upravit | editovat zdroj]
Jedná se o poškození hlemýždě (vláskové buňky); etiologicky se může jednat
o presbyakuzi, socioakuzi, Ménièrovu chorobu, ischemické nebo toxické poškození vnitřního ucha.
Převodní systém je v tomto případě v pořádku, diferenciálně diagnosticky je třeba
odlišit suprakochleární poškození.
Percepční retrokochleární nedoslýchavost[upravit | editovat zdroj]
Nejčastější příčinou jsou nádory mostomozečkového koutu. V 70 % případů se jedná o vestibulární
schwannom.[2] Zbylých 30 % připadá na meningeom, dermoidní cystu, neurofibromatózu, toxické
nebo parainfekční postižení.

Vady sluchu
 nedoslýchavost
 zbytky sluchu
 neslyšící
Vrozené sluchové vady
 závažná překážka ve vývoji dítěte  nutná včasná diagnostika – preventivní prohlídky +
screeningové vyšetření
 při zjištění vady – speciální péče – psychologické, logopedická, foniatrická, speciálně pedagogická
 neslyšící dítě = nevnímá hovor okolo sebe = není vytvořen předpoklad pro rozvoj řeči = vázne
rozvoj myšlení, zejména chápání abstraktních pojmů a rozvoj verbálně-logického myšlení
 vzdělání – speciální školy (internátní), v nejtěžších případech nutno učit znakovou řeč  učí se
celá rodina (rodiče, sourozenci)
 i při dobrých intelektových předpokladech a kvalitní reedukační péči – malá slovní zásoba, obtíže
při navazování kontaktů ve slyšícím prostředí (hůře srozumitelná řeč), hůře se orientují
 v některých sociálních situacích
osvojit si přiměřenou slovní zásobu a zvládnout alespoň základní gramatiku ČJ je pro neslyšící dítě
náročnější než pro slyšící dítě zvládnou konverzaci v cizím jazyce
 KOCHLEÁRNÍ IMPLANTÁTY
Získané vady sluchu
 děti již mluvící  začít ihned učit číst – upevní se již naučená řeč;  slovní zásoby, zhoršení
výslovnosti (NO zpětná kontrola sluchem)  deprese
 snížení ostrosti sluchu u starších lidí – nepřesné slyšení, nedorozumění až konflikty = opakovaně
vysvětlovat, přesvědčovat se, zde nemocný porozuměl
 SLUCHADLA
Zásady komunikace se sluchové postiženými
1. Vhodně na sebe klienta upozorněte (dotykem), představte se.
2. Zřetelně artikulujte, ale nepřehánějte.
3. Váš obličej musí být dobře osvětlen. Plnovous, zakrývání úst rukou a další překážky v odezírání
vytvářejí komunikační bariéry.
4. Mluvte pomalu.
5. Používejte jednoduché věty (zvláště u prelingvální hluchoty je nedostatečně vyvinutý abstraktní
pojmový aparát, neužívejte příliš odborné termíny, zdrobněliny).
6. Ptejte se.
7. Kontrolujte svou i klientovu nonverbální komunikaci.
8. Buďte trpěliví a neodsuzujte to, co může vzhledem k absenci zpětné vazby působit dojmem
nepřiměřeného chování.
9. Dávejte klientovi čas a možnost oddechu.
10. Pochvalte klienta (nestyďte se vyjádřit pochvalu neverbálně a nezalekněte se velmi expresivního
stylu odpovědi).

 zánětlivá onemocnění v otorinolaryngologii

Ošetřovatelský proces u nemocného
se zánětem středouší
 časté onemocnění dětského i dospělého věku, průběh subakutní, akutní nebo chronický
Příčina – cizí těleso, poranění bubínku, zavlečení zánětu přes Eustachovu trubici (usilovné smrkání),
virové nebo bakteriální agens
Příznaky:
 bolest – hlavy nebo přímo postiženého ucha, vystřeluje do záhlaví, temene, zubů, bolí pohyb
hlavou, zhoršené polykání
 zvýšená teplota až horečka, schvácenost, únava
 v další fázi – výpotek z ucha – zpočátku krvavý, pak hnisavý (žlutý až žlutozelený), snížení
bolestivosti a teploty
Terapie:
 konzervativní
 celková  antipyretika, analgetika, ATB
 místní  kapky do uší (ATB, analgetika), nosní kapky ( prokrvení nosní sliznice)
obklady – zpočátku studené, později teplé, solux
 chirurgická – paracentéza, drenáž – u chronického průběhu – stipuly
 ambulantní
 hospitalizace – novorozenci, pacient s komplikacemi, celkově zesláblý, závažné přidružené
choroby

Ošetřování:
 klid na lůžku ve zvýšené poloze (malé děti – chování ve svislé poloze)
 podávání léků a sledování účinků léčby
 aplikace místních léků – nemocný leží, hlavu otočenu na stranu (zdravé ucho dole)
– předepsaný počet kapek aplikovat do zvukovodu
 čištění uší – pomocí štětiček se nedoporučuje, raději odborný výplach
 výplach ucha – připravit injekční stříkačku (Janetova), sterilní plastovou cévku, výplachový roztok
ohřátý na teplotu těla, čtverce buničiny, EM
zaváděcí konec cévky vsunout do zevního zvukovodu – mírným tlakem na píst zvolna zvukovod
vypláchnout – vytékající roztok zachycovat do EM a buničiny
po výkonu ucho lehce vysušit měkkým smotkem
 další problémy nemocného – bolest, horečka, poruchy spánku, odmítání potravy, poruchy
vyprazdňování, nedostatek pohody, záporná emocionalita

OSE problémy:
 potenciální riziko šíření infekce – laryngitis, mastoitidis, meningitis sledovat, řádně léčit, klid,
tekutiny, učit pořádně smrkat
 akutní bolest z důvodu zánětlivého procesu a hromadění výpotku – cíl – klient netrpí bolestí –
sledovat, odvádět pozornost, zabavit, obklady, úlevová poloha, klid, analgetika
 neznalost pojmů – strach, úzkost, nedodržování léčebného režimu – řádně poučit o všech
zásadách (ATB)
 potenciální riziko dehydratace z důvodu teplot, nechutenství – projevy – suchost kůže a sliznic,
P,  kožní turgor – dbát na dostatečný příjem tekutin
 potenciální riziko poškození léčbou – ATB – střevní poruchy, gynekologické záněty, možná
alergie…
 riziko opakování infekce z důvodu nedostatečného užívání léků
Dieta:
 racionální dle věku (kaše), vitamíny, ovoce, zelenina, dostatečný příjem tekutin
 výběr jídel dle individuální chuti (nechutenství)
Péče o psychickou pohodu:
 uklidňující klima
 přítomnost blízké osoby

Stipuly – tympanostomické trubičky

Jedním z nejčastějších onemocnění dětského věku jsou záněty středního ucha. Tyto záněty většinou
nejsou příliš závažné, ale jsou pro děti nepříjemné a někdy mohou být sdruženy s akutními či
dlouhodobými komplikacemi, např. poruchou sluchu. Toto onemocnění často vyžaduje jen tzv.
symptomatickou léčbu na ztlumení bolesti, nezřídka je ale třeba i antibiotická léčba, zejména
u kojenců a při těžším průběhu infekce.
Po prodělaném zánětu ve středouší často zůstává tekutina, tzv. výpotek, který nemusí dělat žádné
potíže, ale také může být příčinou poruchy sluchu a zvyšuje vnímavost dítěte k dalším epizodám
zánětu středního ucha.
Většina zánětů středního ucha nevyžaduje žádný zákrok prováděný na bubínku. V některých
situacích, zejména při opakovaných zánětech středního ucha nebo při dlouhotrvajícím výpotku
mohou být zákroky na bubínku potřebné.
Myringotomie znamená proříznutí bubínku. Tento zákrok, prováděný ORL specialisty bývá u nás často
označován jako „paracentéza“. Tympanostomické trubičky (někdy se označují jako ventilační trubičky
nebo stipuly) jsou kovové trubičky, které se zavedou do proříznutého otvoru v bubínku a umožňují
tak dlouhodobou komunikaci mezi středním a zevním uchem přes bubínek.
(Na obrázku je vidět bubínek, ve kterém je zavedena tympanostomická trubička).
Zavedení trubiček by se mělo zvažovat při opakovaných zánětech středního ucha. Tato procedura je
velmi účinná v snížení frekvence epizod zánětů středního ucha a zlepšuje kvalitu života dítěte.
Rozhodování pro zavedení trubiček může být ovlivněno mnoha faktory, např. intenzitou či závažností
epizod zánětů, věkem a vývojem dítěte, nežádoucími reakcemi na antibiotika, přidruženými
onemocněními i přáním rodičů. Možnost tohoto výkonu by měla být s rodiči diskutována, když dítě
prodělá 3-4 epizody zánětu středního ucha léčené antibiotiky v průběhu 6 měsíců nebo 5 až 6
takových epizod v průběhu 1 roku.
Zavedení trubiček může být též indikováno při dlouhodobé přítomnosti výpotku (tekutiny) ve
středouší. Operační zákrok by se měl zvažovat, pokud jednostranný výpotek přetrvává déle než 3 až 6
měsíců, při oboustranném výpotku a/nebo poruše sluchu někdy i dříve. Prostá myringotomie
(rozříznutí bubínku a vyčištění středouší) je někdy účinná, ale bubínek se často zhojí dříve (během 48
hodin), než se znormalizuje sliznice ve středouší a výpotek se vytváří znovu. Zavedení trubičky
umožňuje ventilaci středouší po celou dobu její funkčnosti. Trubička vydrží zavedená v bubínku
v průměru 12 měsíců. Zavedení trubičky téměř vždy obnoví normální sluch. Funkčnost trubičky může
být negativně ovlivněna jejím ucpáním nebo spontánním vypuzením z bubínku. Zavedení trubiček je
ale většinou účinné v léčbě středoušního výpotku. Zavedení trubičky u dětí se středoušním výpotkem
nebo opakovanými záněty středního ucha zlepšuje kvalitu života dítěte.

Péče o dítě se zavedenými tympanostomickými trubičkami

Možné problémy
Většina dětí s trubičkami nemá žádné problémy. Nicméně mohou se objevit následující:
a) Trubičky vypadnou příliš brzy nebo naopak zůstanou příliš dlouho (v 5%).
b) Infekce.
c) Chronická perforace (proděravění) bubínku (1 až 5%).
d) Jakékoli podráždění bubínku může způsobit zjizvení (označuje se jako
myringoskloróza nebo tympanoskleróza) bubínku. Toto zjizvení většině dětí vůbec
nevadí a nezpůsobuje poruchu sluchu.

Všeobecně se doporučuje, aby byly trubičky zavedeny na dobu 8 až 12 měsíců (v některých případech
to může být déle). Trubičky z ucha samy vypadnou ve více než 90% případů. Pokud nevypadnou
během několika let nebo pokud způsobují infekci, mohou být odstraněny, což u většiny dětí vyžaduje
celkovou anestezii.

Často bývá doporučováno vyhýbání se vodě nebo zátky do uší. Mnoha studiemi bylo prokázáno, že
tato opatření nemají u malých dětí význam. Děti se mohou koupat, sprchovat i plavat. Riziko infekce
může být zvýšeno při potápění do větší hloubky nebo při plavání ve špinavější vodě.
Děti by měly být kontrolovány 1x za 3 až 6 měsíců.
Někdy se může stát, že se trubičky ucpou, zablokují. Nemusí to způsobovat žádné potíže a v tom
případě není potřeba žádný zákrok. Pokud ucpání trubičky potíže způsobuje, řeší se to kapkami do
uší. Výměna trubiček je potřeba vzácně.
Ošetřovatelský proces u nemocného
s peritonzilárním abscesem
• zánět vyvolán nejčastěji streptokoky a anaeroby
• zánět se odehrává v pouzdru mandle, kam se infekce dostává z hloubky lakun, jejichž dna
s pouzdrem sousedí
• je častější při chronické tonzilitidě

Dělení dle propagace zánětu:

• paratonzilární absces – šíření do předního oblouku
• retrotonzilární absces – šíření do zadního oblouku

Klinický obraz:
• jednostranná krutější bolest omezující polykání
• antalgické postavení hlavy – takové držení hlavy, ve které je bolest minimální
• huhňání a obtížná artikulace
• horečka
• třesavka
• vyčerpanost

Diagnostika:
• anamnéza
• klinický nález (zarudlý, vyklenutý, tuhý, nepohyblivý oblouk patrový, mandle je překrvená,
jsou zbytnělé spádové uzliny)

Terapie
• punkce a incize
• v lokální slizniční anestezii
• řez v předním nebo zadním patrovém oblouku
• dilatace incize jemným zahnutým peánem nebo štětičkou
• nemocný vykloktá zředěný peroxid vodíku
• krvácení rychle ustává
• hojení trvá 3 až 5 dnů
• jednou až dvakrát denně se abscesová dutina otevírá a obsah vypouští

• tonzilektomie

Ose problémy:
• akutní bolest
• neefektivní průchodnost DC
• riziko aspirace
• riziko infekce
• porušené polykání
• zhoršená verbální komunikace
• únava, strach, úzkost
• porucha spánku
• možný deficit sebepéče
Ošetřovatelský proces u dítěte se zánětem vedlejších dutin nosních
Záněty – katarální (provází většinu zánětů HCD), hnisavý (důsledek chronické rýmy nebo komplikací
často se opakujících zánětů průdušek)
Příznaky:
 akutní zánět:
 bolest hlavy – citlivě reaguje na tlak a poklep na příslušnou VDN
 zvýšená teplota až horečka
 chronický zánět:
 celkové neprospívání, únava, nechutenství
 neustupující rýma s jedno nebo oboustrannou hnisavou sekrecí
 kašel v noci
 dýchání jedním nosním průduchem, při oboustranném zánětu dýchání ústy
potvrzení dg: sonografie nebo rtg VDN
Přijetí:
 ORL oddělení
 ambulantní léčba
Léčba
 potlačení základního onemocnění – u akutního zánětu ATB
 místní podávání nosních kapek
 aplikace tepla – Solux (infračervené záření)
 dítě má tmavé brýle, obličej přímo nastavený ke zdroji
 vzdálenost od zdroje – cca 30 až 60 cm – pocit příjemného tepla
 menší dítě držet na klíně, udržovat v klidu (pohádka, písnička)
 po ukončení má dítě zůstat v teple
 punkce a výplachy nemocné dutiny
 příprava – psychická, místní anestezie – do nosního průduchu vložit vatový tampón
s místním anestetikem a Adrenalinem (anemizace)
 připravit všechny pomůcky – pinzety, nosní zrcátko, punkční (Lichtwitzova) jehla s hadičkou,
Janetova stříkačka, výplachový roztok – ohřátý na 37C, injekční stříkačka s ordinovaným
lékem, EM, buničina, gumová zástěra, světelný zdroj
 výkon se vede v lehké celkové anestezii na malém sálku
 ambulantně léčené dítě zůstává 1 hodinu po výkonu pod odborným dohledem
Ošetřování
 základní pokyny – čisté, dobře větrané prostředí, optimální vlhkost vzduchu, základní hygiena,
péče o volné DC, účinné smrkání, dýchání nosem, lehce zvýšená poloha, dostatek tekutin, strava
přiměřená věku a aktuální chuti, dostatek vitamínů, klid na lůžku
 specifické pokyny – návod jak zacházet se Soluxem, způsob podávání léků (ATB), kdy a kam se
dostavit ke kontrole
 po ukončení léčby – zvyšování celkové odolnosti, racionální životospráva, otužování, procházky
na čerstvém vzduchu, pobyt na horách
Ose problémy u sinusitidy
 bolest hlavy z důvodu nahromadění hlenů ve VDN
 snížená chuť k jídlu z důvodu bolesti nebo plného nosu
 neznalost pojmů z důvodu nízkého věku, nedostatek informovanosti
 strach (úzkost) z důvodu odloučení od matky
 strach (úzkost) z důvodu instrumentálního zákroku (punkce VDN)
 nedostatečná (nebo žádná) spolupráce při výkonu
 změny tělesné teploty z důvodu zánětlivého onemocnění
Ošetřovatelský proces u nemocného
s akutní laryngitidou
Zánět hrtanu – závažné onemocnění, zejména u malých dětí
Příčina
 viry – adenoviry, viry influenzy, myxoviry, parainfluenzy, spalničky
 další příčiny – nervové, hormonální a imunitní příčiny nebo nepříznivé klimatické podmínky
např. fyzikální (chlad, prach, horko), chemické (dráždivé plyny a výpary)
Výskyt – sezónní zejména na podzim a v zimě
Typický pacient – dítě 1 až 3 roky
Příznaky:
 projev – zejména v noci, rychlé zhoršování stavu
 dítě si jde lehnout zdravé, nebo se známkami počínajícího kataru horních cest dýchacích
 v noci se vzbudí, je výrazně neklidné, pláče
 štěkavý kašel
 dušení – inspirační stridor – výdech bývá volnější a přichází úleva
 otok v oblasti podslizničního vaziva – hrozí snížení průchodnosti trachey
 zvýšení dechového úsilí – zatahování měkkých částí hrudníku
 poslechově – přenesené fenomény např. inspirační stridor, nejhorší je při poslechu nad plícemi
ticho
 cyanóza, dráždění laryngu může způsobit laryngospasmus
První pomoc
 inhalace chladného vzduchu
 ZZS
Terapie
 JIP nebo ARO
 chladného vzduchu – chladný zvlhčený O2
 kortikosteroidů i.v., i.m., případně p.o. – dexamethason nebo methylprednisolon
 (v PNP rectodelt 100 mg per rektum)
 adrenalin 2,5 – 5 mg ve 3 ml FR inhalačně
 mukolytika, sedativa
 po zvládnutí otoku dle příznaků antitusika, antipyretika, ATB obvykle lokálně
 při obturaci DC – ETI nebo tracheosomie – péče o DC
 klid na lůžku – úprava stavu obvykle do týdne
 dospělí – hlasový klid, NEKOUŘIT!!!

Ošetřování
 péče o prostředí – přiměřená teplota a zvlhčovat vzduch
 podávání léků dle ordinace
 sledování efektivity léčby – FF, dýchání (dušnost), kašel, neklid...
 pitný režim (Vincentka)
 obklady krku
 klid na lůžku, hlasový klid
 péče o psychickou pohodu – přijetí s doprovodem
 dieta – dle věku a přidružených chorob, při boleti v krku – kašovitá strava, vitamíny
Komplikace
 bakteriální superinfekce
 dlouhodobé dráždění hrtanu – chronická laryngitida – trvalé změny na sliznici – nádory
Ose problémy u laryngitis
 dušnost z důvodu obstrukce DC otokem sliznice
 snížení objemu tělesných tekutin z důvodu bolesti při polykání a zvýšené teploty
 strach (úzkost) z důvodu odloučení od matky
 neklid jako následek zhoršeného dýchání
 neznalost pojmů z důvodu nízkého věku, nedostatek informovanosti (u matky)
Ošetřovatelský proces u nemocného
s akutní epiglotitidou
Příčina
 bakteriální onemocnění – nejčastěji Haemophilus influenzae typ B
Typický pacient – dítě od 3 do 7let
Výskyt – jakékoli roční období nebo denní doba
Díky očkování snížený výskyt
Příznaky:
 relativně pozvolný rozvoj příznaků (hodiny až dny)
 horečka – přes 40°C
 bolest v krku
 polykací obtíže – nadměrná salivace
 bledost, ortopnoe, někdy laryngeální stridor
 ortopnoická poloha – (nepokládat!)
 nápadně klidné, hodné, nemluví
První pomoc
 podobně jako u laryngitidy
 urychleně volat ZZS
 dítě nepokládat
 uklidňovat
Léčba
 v PNP dítě netraumatizovat, transportovat zcela v klidu, v sedě
 endotracheální intubace
 hospitalizace na JIP, ARO
 odběr hemokultury
 i.v. ATB – cefalosporiny 2. či 3. generace (cefuroxim, ceftriaxon, cefotaxim) 7 až 10 dní

Ošetřování
 na JIP či ARO – zajištění DC – ETI – péče o DC
 podávání léků dle ordinace
 péče o invazivní vstupy
 závislý pacient – veškerá ose péče dle potřeb pacienta
 při lehčím průběhu podobná péče jako u laryngitidy

Diferenciální diagnostika epiglotitidy a subglotické laryngitidy

Epiglotitida Subglotická laryngitida

věk 3-6 let 1-3 roky

vznik během hodin náhle, v noci

stridor inspirační, exspirační nebo inspiračně inspirační, ostrý, sílí při křiku
exspirační (chrčivý)

kašel bojí se kašlat pro bolest v krku štěkavý, suchý

bolest v krku výrazná, krk bolí i při tlaku není

polykání nemůže polykat, sliny vytékají z úst bez obtíží

hlas nechce mluvit, tichý, bolesti v krku při dysfonie až afonie

 fonaci
horečka vysoká, dítě schvácené obvykle nebývá vysoká

poloha vynucená, vsedě event. v předklonu, není vynucená poloha

brání se položení

 nádorová onemocnění v otorinolaryngologii

Vznik karcinomů v oblasti hlavy a krku může být vyprovokován nejrůznějšími příčinami, nejvíce
zde působí vlivy zevního prostředí. Převážná většina se vyskytuje u kuřáků cigaret (v tabákovém
kouři je uváděno více než 40 karcinogenů). Časnější výskyt je prokázán při současném nadužívání
tabáku a alkoholu. Alkoholu se zde přisuzuje role kokarcinogenu, to jest látky, která sama o sobě
nemá schopnost vyvolat nádorový růst, avšak v přítomnosti látky která je schopna nádorový růst
vyvolat, avšak v přítomnosti karcinogenů, dokonce i velmi slabého, vyvolává a podporuje vznik
zhoubného novotvaru. Konzumace alkoholických nápojů navíc snižuje obranyschopnost
organismu před karcinogenními látkami. Relativní riziko pro vznik karcinomu je u těžkých pijáků 2
až 6 x vyšší, při abusu tabáku je vyšší 5 až 25x. Karcinogenní účinek byl prokázán také u
marihuany. Při vzniku nádorů hlavy a krku hrají roli i některé typy virů, zvláště HPV (lidský
papilomavirus) ve vztahu k nádorům orofaryngu, který je v poslední době v centru pozornosti,
dále genetická predispozice, karcinogenní látky v zaměstnání (nikl, chrom, olovo, azbest, fluor,
arzén, uhlovodíky v sazích, dehtu a průmyslových olejích) a expozice na radiační záření. Může zde
sehrát roli i nízká hygiena dutiny ústní a špatná výživa. Výskyt se zvyšuje se stoupajícím věkem,
nádory v této oblasti jsou typické pro osoby starší 50 let. Dle randomizované studie stoupá
incidence benigních i maligních nádorů parotis s počtem hovorových hodin mobilním telefonem
až trojnásobně5.
Příznaky nádorů hlavy a krku dle lokalizace
Nádory oblasti nosu, nosohltanu a huhňavost
vedlejších nosních dutin nosní neprůchodnost (zejména jednostranná)
krvácení z nosu (zejména jednostranné)
zápach z nosu
porucha čichu
bolest hlavy
porucha sluchu (zejména jednostranná)
bolesti uší (zejména jednostranná)
zduření na krku
zduření v obličeji
obrny hlavových nervů
dvojité vidění
zhoršení zraku

Nádory v oblasti orofaryngu a bolesti v krku a uších

hypofaryngu pocit cizího tělesa
bolestivost při polykání
obtíže při polykání
zápach z úst
krvácení z dutiny ústní
zduření na krku

Nádory hrtanu chrapot

dušnost
 pocit cizího tělesa
bolesti v hrtanu
polykací obtíže
váhový úbytek
zduření na krku

Nádory velkých slinných žláz zduření v oblasti slinných žláz (příušní, podjazykové a čelistí)
bolestivost v těchto krajinách
parestézie nebo obrna lícního nervu

Nádory ucha vleklý výtok z ucha často s příměsí krve,

nedoslýchavost
ušní šelest
bolesti ucha
závratě
obrna lícního nervu

Chirurgická léčba karcinomu nosu a vedlejších dutin nosních

Cílem chirurgické léčby vedlejších nosních dutin je odstranit nádor, zajistit drenáž postižené dutiny do
dutiny nosní a při výrazném funkčním či kosmetickém defektu i zrekonstruovat operovanou krajinu.
Odstranění krčních uzlin je vzhledem k poměrně malému riziku rozsevu do uzlin (přibližně 20 % všech
případů karcinomů vedlejších nosních dutin) doporučováno jen u pacientů s pozitivními uzlinami. Pro
nádory vyššího stadia je doporučeno následné ozáření. Pro nádory, které nejsou chirurgicky řešitelné
lze použit kombinaci chemoterapie a záření.
Chirurgická léčba karcinomu dutiny ústní
Léčba je daná rozsahem nádoru , jeho lokalizací a postižením uzlin. Řešení je ve většině případů
chirurgické. Chemoterapie je reservována pro místně pokročilé, neoperabilní, metastazující nebo
recidivující onemocnění.
Chirurgická léčba nádorů orofaryngu
Orofarynx představuje bazi jazyka, tonzily, měkké patro a zadní část faryngální stěny. 15 až 75%
nemocných má postižené regionální uzliny. Léčba je chirurgická s následným zářením.
Chirurgická léčba karcinomu hrtanu
Karcinom hrtanu patří prognosticky k příznivějším lokalizacím rakoviny hlavy a krku. Je to dáno
skutečností, že většina nádorů hrtanu zůstává v časných stadiích omezena v prostorách ohraničených
vazivovými membránami hrtanu a rakovina hlasivek navíc metastazuje poměrně málo často. Tato
skutečnost umožňuje u méně pokročilých forem karcinomu hrtanu částečné odstranění hrtanu s
dobrými funkčními výsledky – nemocní jsou většinou schopni adaptace na nové anatomické poměry
a mohou dýchat, polykat a mluvit. Částečné výkony na hrtanu nejsou indikovány u celkově
oslabených nemocných se špatnou plicní funkcí. Kvalita života těchto nemocných může být
uspokojivější po úplném odstranění hrtanu než po funkčně neúspěšné částečné resekci hrtanu,
komplikované možností vdechnutím jídla nebo slin.
Karcinom vchodové části hrtanu
Hlavním principem je radikální odstranění nádorem postižené části hrtanu, přičemž je odstraněna
horní polovina štítné chrupavky spolu s přilehlými měkkými tkáněmi. Je zachována pohyblivost
hlasivek (hlas) a zabezpečena možnost hlasivkového uzávěru při polykání jako ochrana proti aspiraci.
V různě dlouhém pooperačním období může být přechodně snížená kvalita života právě pro
zaskakování potravy do dýchacích cest. Již u malých supraglotických nádorů je vysoké riziko
uzlinových metastáz, proto je i u klinicky negativního nálezu na krku indikována selektivní odstranění
uzlin a/nebo pooperační radioterapie. Při zjištění postižení uzlin je indikováno chirurgické odstranění
uzlin a pooperační radioterapie.
Karcinom hlasivek
Částečné odstranění hrtanu je indikováno pro T1 – T2 nádory hlasivky. Nádory větší než 2 cm jsou
většinou indikovány k úplnému odstranění hrtanu. Úplné odstranění hrtanu umožňuje léčbu
pokročilejších nádorů. Odstraněním celého orgánu je většinou splněna podmínka dostatečné
chirurgické radikality, ovšem, za cenu obětování funkce hrtanu. Výsledkem operace je trvalé oddělení
dýchacích a polykacích cest, pacient dýchá přímo průdušnicí vyústěnou v hrdelní jamce a dolní část
hltanu přechází volně v místě spodního hltanového svěrače v jícen. Ochrannou funkci hrtanu lze
částečně nahradit různými typy filtrů, například tzv. HME filtr částečně filtruje prachové látky a
zároveň zvlhčuje vdechovaný vzduch do průdušnice. Hlas lze rehabilitovat pomocí jícnového hlasu,
event. hlasové protézy, při neúspěchu lze použít elektrolarynx. Jícnový hlas spočívá v nabírání
vzduchu o dostatečném objemu do jícnu a jeho zpětném vypuzování přes hltan a dutinu ústní. V
místě přechodu hltanu v jícen dochází k rozkmitání sliznice a podslizniční vrstvy, při kterém vzniká
vlastní jícnový hlas. Tímto způsobem komunikuje v praxi asi 20-30% pacientů po totálním
odstraněním hrtanu. Při tvorbě hlasu pomocí tzv hlasové protézy se nasává z dýchacích cest umělým
spojením průdušnice s jícnem, které je opatřeno jednocestným ventilem. V tomto případě se naučí
hovořit asi 80% pacientů.
Rakovina sublotis
Rakovina hrtanu v dolní části je poměrně vzácná, onemocnění bývá dlouho bez příznaků a většinou
bývá diagnostikováno až v pokročilém stadiu. Základní léčebnou metodou rakoviny této lokalizace je
kombinace úplného odstranění hrtanu s následnou radioterapií. Prognosticky patří subglotická
lokalizace karcinomu hrtanu k nejméně příznivým.
Chirurgická léčba karcinomu slinných žláz
Léčba karcinomů slinných žláz je radikálně chirurgická. V oblasti podčelistní slinné žlázy se odstraní
nádor spolu se žlázou a dolní čelistí, je-li postižena. Je indikována i odstranění lymfatických uzlin. U
rakoviny příušní slinné žlázy je prováděno úplné odstranění nádoru, eventuelně s přilehlou čelistí.
Vzhledem k obavě z šíření nádoru podél nervů je indikováno odstranění lícního nervu s možností jeho
náhrady periferním nervem v jedné operační době. Při postižení spádových lymfatických uzlin se
provádí chirurgické odstranění lymfatických uzlin. U nádorů příušní slinné žlázy s vyšším stupněm
malignity je indikována chirurgická léčba lymfatických uzlin i v případě negativního klinického nálezu
na uzlinách.
Chirurgická léčba karcinomu ucha
Prognóza rakoviny ucha je lepší u formy povrchní než u hluboce vrůstající formy. Chirurgická léčba
spočívá v klínové excizi nebo totální amputaci boltce s odstraněním spádových lymfatických uzlin,
jsou-li postiženy. Amputovaný boltec je možné nahradit plastikou nebo protézou. Je-li rakovinou
postižen zevní zvukovočba spádových lymfatických uzlin.
Současná medicína klade stále více důraz na kvalitu života nemocných, proto se zavádí tzv. záchovný
protokol. Cílem tohoto léčebného postupu je ušetření orgánu a tím i jeho funkce. Uplatnění
záchovného protokolu je indikováno u nemocných s místně pokročilým nádorem, který by ještě bylo
možné operovat. Chirurgická léčba je zcela vynechána nebo alespoň prováděna v minimálním
rozsahu. Toto šetření orgánů nesmí být na úkor délky přežití nemocných.
Záchovný protokol nelze použít u všech nemocných s karcinomem hlavy a krku, pouze ve velmi
pečlivě vybraných případech. Použití záchovného protokolu je indikováno zvláště u
laryngofaryngeálních nádorů (zachování hrtanu) a u karcinomu předních 2/3 i kořene jazyka
(zachování jazyka). Při uplatnění záchovného protokolu u laryngeálního a hypofaryngeálního nádoru
je šetřen hrtan. Nemocnému zůstává zachována funkce řeči, dýchání i polykání. Záchovný protokol je
zvlášť výhodný, je-li nádor převážně v hypofaryngu – při chirurgické léčbě by bylo nutné obětovat i
funkčně normální hrtan. K dalším výhodám patří i možnost použití chirurgické léčby v případě recidivy
onemocnění a pozitivní vliv na psychologii nemocných.
K nevýhodám záchovného protokolu patří zvýšená toxicita, vedlejší účinky léčby se sčítají a to bez
prodloužení života. Řada nemocných s karcinomy hlavy a krku také mají závažné přidružené choroby,
které neumožňují podání konkomitantní chemoradioterapie. Je nutno také zvážit, že chirurgická
léčba má sice jasně negativní vliv na kvalitu života, ale je schopna kontrolovat nemoc až do nadklíčku
ve velké většině případů spolehlivěji.
Použití záchovného protokolu má svá omezení. Pravděpodobnost, že budeme nuceni obětovat funkci
orgánu při snaze o dosažení lokální kontroly nad nádorem vzrůstá se zvětšujícím se objemem nádoru.
Při nárůstu toxicity léčby u nemocných s laryngofaryngeálním karcinomem stoupá podíl nemocných
vyžadujících trvale vyživovací sondu. Při rozhodování o způsobu léčby by měla být zvolena léčba,
která nabízí nejlepší dobu celkového přežití a také nejlepší možnou kvalitu života (zachování orgánu a
jeho funkce). Pro rozhodování o zařazení nemocných do záchovného protokolu nebyla dosud
nalezena spolehlivá kriteria. Z klinického hlediska nejsou považováni za vhodné kandidáty pro
záchovný protokol nemocní s příliš pokročilým nádorem|(např. průnik nádoru chrupavkou). V
budoucnu budou zřejmě při indikaci záchovného protokolu hrát významnou roli biologické markery.
Při rozhodování o zařazení do záchovného protokolu je třeba také respektovat přání samotného
nemocného. Po léčbě v rámci záchovného protokolu je nutná kvalitní rehabilitační péče o polykání,
výživu, řeč a eliminace kouření.

Laryngektomie:
 částečné nebo úplné odstranění hrtanu
 indikace – nádory
Předoperační příprava:
 všeobecná
 speciální:
 rehabilitace dýchání – nácvik odkašlávání, inhalace mukolytik
 kompenzace základního stavu a přidružených chorob dle klinických a laboratorních nálezů
 psychická – individuálně, dle potřeby za účasti psychologa + spolupráce s rodinou
 obavy nemocného – totální laryngektomie – úplná a trvalá ztráta hlasu, částečná – dočasná
ztráta hlasu  zánik schopnosti verbální komunikace
strach z osobního diskomfortu a sociální devalvace
Pooperační péče:
 transport ze sálu za účasti anesteziologa (dýchání ambuvakem)
 JIP – řízená ventilace (napojí anesteziolog, nastavení parametrů dle dechové aktivity nemocného)
+ monitory – FF + saturace O2
 poloha – mírný polosed s lehce předkloněnou hlavou
 mobilizace sekretu v DC  tryskou  Mistabron nebo Broncholysin a Mezokain (pozor na
alergie)
 plnění ordinace lékaře – ATB, analgetika, antiemetika, indi medikace
 aktivní sledování stavu – dostatečnost ventilace, operační rána, celkový stav
 převazy – první pooperační den – výměna plastové kanyly za kovovou  asistence dvou sester
(jedna instrumentuje a druhá odsává)  předem pacienta uklidnit – má zhluboka a pravidelně
dýchat
převazy 1x denně, při nadměrné sekreci nebo komplikovaném hojení dle potřeby i vícekrát
drény ex 3. až 4. den – dle
 odsávání a čištění kanyly – dle okamžité potřeby
 výživa – inf. + NGS  před vyjmutím RTG = pasáž jícnem, pak pacient zkouší okolo sondy polykat
FR, pak čaj, za příznivého vývoje NGS ex 12. až 14. den
 pooperační dieta – tekutá  šetřící mixovaná  nácvik přirozeného příjmu stravy obtížný,
vyžaduje od nemocného trpělivost  větší potíže přetrvávají po částečné laryngektomii –
nemocní lépe přijímají tekutou stravu než tuhou
 RHC – dechová + celkové kondiční cvičení (sed, stoj, chůze)  sestra přidržovat hlavu
 hygiena + vyprazdňování – dle celkového stavu, obvykle potřebná pomoc sestry – nejprve úplná
závislost, dle úpravy stavu sestra pomáhá
Ose problémy:
 operovaný, závislý pacient – pooperační péče, dokonalá ošetřovatelská anamnéza – dle toho oš.
dg., plán + přesná realizace
 tracheostomie – péče o stomii + zachování průchodnosti DC
 operační rána + R drény – převazy + sledování odváděného sekretu
 žilní kanylace – péče o kanylu, příprava inf. dle ordinace
 změny v příjmu tekutin a živin – inf., NGS, nácvik orálního příjmu tekutin, dieta
 změny ve vyprazdňování – defekace vleže, PK, sledování bilance tekutin
 bolest, ztráta osobní pohody – tlumení bolesti, šetrné ošetřování, zajištění optimálního pohodlí
 ztráta verbální komunikace – kompenzace písemnou formou, neverbální komunikace, ve fázi
doléčování nácvik náhradních hlasových funkcí
 psychická dekompenzace – produktivní chování všeho ošetřujícího personálu, projev osobního
zájmu

Možnosti náhrady hlasu po odstranění hrtanu:

 reedukace jícnového hlasu – nejjednodušší, nejstarší metoda – nácvik po zhojení rány a po
ukončení hospitalizace  náhradní hlas se vytváří pomocí vzduchu, který nemocný aspiruje do
jícnu a potom vytlačuje přes uzavřené ústí jícnu, kde se rozkmitají slizniční řasy a vzniká základní
tón  úspěch metody je individuální, některý nemocný není schopen si tento postup osvojit

 přístroj Elektrolarynx – aparát podobný holicímu strojku, pohybuje se s ním po krku jako při
holení a přitom fonuje  vzniklé záchvěvy přístroj přenáší a interpretuje do okolí  nevýhoda –
poněkud umělý zvuk  proto se někteří nemocní zdráhají přístroj užívat

 hlasová protéza – největší komfort, umožňuje téměř dokonalou fonaci  protézka se zavádí
v krátkodobé anestezii nebo ambulantně, v případě nutnosti je možné ji vyměnit, hlas, který
pomocí protézky vzniká je velice kvalitní

Klub laryngektomovaných (vznik 1996) – hlavní ideou je pomoc postiženým v návratu do běžného
života a zdravotní prevence pro snižování výskytu nádorových onemocnění

 poruchy hlasu a řeči

10.1 Poruchy hlasu
Na tvorbě hlasu se účastní dýchání a fonace. Poruchy hlasu mohou mít původ organický nebo
funkční. Organické poruchy hlasu jsou působeny nerovnostmi na hlasivkách na podkladě zánětů,
nádorů a objemovými rozdíly mezi hlasivkami. Funkční poruchy mají svůj původ v neuropatických a
myopatických obrnách a v hlasivkových dyskinezích.
10.1.1 Hlasivkové dyskineze
Funkční porucha tvorby hlasu se projevuje někdy hyperfunkcí a spasticitou, jindy hypofunkcí až
atonií.
Hyperkinetická dysfonie je vyvolána neúmyslnou nadměrnou kontrakcí fonačního svalstva, včetně
zevního svalového závěsného aparátu hrtanu, a často též dýchací a artikulační svaloviny. Postihuje
děti i dospělé. Hlas je chraptivý, tlačený, s tvrdým nasazením, nemocní pociťují různé parestézie a
hlas je snadno unavitelný. Extrémní formu hyperkinetické dysfonie představuje tvorba hlasu
uzávěrem vestibulárních řas.
Dysphonia spastica je podobná, je však řazena již mezi hlasové (psycho)neurózy. Při laryngoskopii je
hlasová štěrbina sevřená, při snaze o fonaci nejsou stroboskopicky patrné kmity, je patrné stažení
epiglottis a arytenoidních hrbolů směrem do vestibula hrtanu, který se vysouvá k bradě. Často při
zpěvu nález mizí. Jednotka se blíží níže uvedeným dyskinezím, které mají psychogenní původ.
Hypokinetická dysfonie je charakterizována atrofií m. vocalis a následkem je poloměsíčitě nebo
vřetenovitě zející štěrbina mezi hlasivkami při fonaci. Nález připomíná obrnu m. vocalis. Vzniká místní
nebo celkovou tělesnou slabostí a vyčerpaností při konzumpčních poruchách a nemocech látkové
výměny, při oběhových a respiračních chorobách a může být konečným důsledkem hyperkinetické
dysfonie. Hlas je nevýrazný, nezvučný, dyšný až šeptavý.
Fonastenie se projevuje unavitelností hlasu se snížením jeho dynamiky a zúžením frekvenčního
rozsahu. Přitom je laryngoskopický nález normální a soudí se, že jde rovněž spíše o psychogenně
navozené obtíže.
Hysterická (psychogenní) obrna hlasivek je funkční centrální porucha, která vzniká častěji u žen po
nadměrných emočních podnětech. Projevuje se afonií při uchování zvučnosti reflexních hlasových
projevů, jako je kašel, pláč a smích.
Psychogenní původ mají též vzácnější dyskineze hlasivek: při pokuse o tvorbu hlasu zůstávají hlasivky
v abdukci a výsledný šepot je obtížně slyšitelný, často jsou vyrážena afonická slova nebo jen slabiky.
Tento stav bývá kombinován s inspirační křečí hlasivek s nádechovým stridorem, který nemocní
někdy využívají k tvorbě hlasu.
10.1.2 Mutační a hormonální poruchy hlasu
Mutační poruchy hlasu vznikají častěji u chlapců, u nichž dochází v pubertě vlivem růstu hrtanu a
zejména délky hlasivek k fyziologickému snížení hlasu a zúžení jeho rozsahu, dočasně až o jednu
oktávu. Výjimečně jde o poruchy organické, endokrinní, častěji o opoždění mutace. V léčbě je
důležité nevyčkávat na samovolnou úpravu, fixací fistulkového hlasu vzniká nejen psychický stres, ale
často i druhotné organické poškození hlasivek. Časná rehabilitace je i rychle úspěšná.
Hormonální poruchy hlasu vystupují častěji do popředí u žen v souvislosti s endokrinními výkyvy v
pubertě, těhotenství a menopauze, méně výrazně v průběhu ovulačního cyklu. Hlas ovlivňuje
podávání androgenů a testosteronů (např. při medikamentózní léčbě hormonálně závislých nádorů),
hormonálních kontraceptiv, předávkování tyreostatik, a dále změny u akromegalie, hypertyreózy, při
poruchách nadledvin aj.
V léčbě hlasových poruch je zaměřena pozornost k prvotním i následným zánětům, chirurgicky se
odstraňují nerovnosti hlasivek, jizvy, uzlíky, polypy. Kauzálně jsou léčeny zjištěné hormonální příčiny,
odstraňovány chyby v hlasové hygieně aj. Na počátku léčby je nařízen naprostý hlasový klid. Pak jsou
zvnějšku prováděny masáže svaloviny galvanickým proudem za současného hlasového cvičení. Podle
okolností jsou zapojovány do fonační funkce nebo naopak z ní vylučovány zevní fonační a
prelaryngeální svaly. Cvičením je zlepšována dechová technika, nasazení hlasu a jeho výšky,
artikulace vokálů a konsonantů. Psychické trauma je často podkladem nebo důsledkem nemoci a je
proto nezbytná povzbudivá psychoterapie. Podávání sedativ a psychofarmak má podpůrný význam. U
dětí je využívána též aktivní muzikoterapie.
10.1.3 Profesionální poruchy hlasu
Činitelé, kteří vedou k profesionální poruše hlasu, mají povahu organickou, funkční a psychickou,
často sdruženou. Organické poškození hlasivek vzniká působením prostředí s prašností, s plyny a
výpary, zejména ve spojení se zvýšeným hlasovým úsilím. Hlasové přetížení a duševní stres mohou
vyvolat poruchu funkční.
Hlasové přetížení vzniká jednak u hlasových profesionálů, jednak u pracovníků v nadměrném hluku,
kdy jsou na intenzitu mluvy kladeny mimořádné nároky. Tak je tomu např. v textilním a strojírenském
průmyslu. Hlas je běžně přetěžován při překonávání hlukové kulisy v dopravě a na diskotékách. U
hlasových profesionálů, herců, zpěváků, učitelů a politiků, spolupůsobí nezřídka emoční a psychické
faktory. Vzniká pestrý obraz hyperkinetických a hypokinetických dysfonií a hrtanových změn.
V jejich prevenci je důležitá foniatrická porada při výběru povolání a pěstování zásad hlasové hygieny.
V léčbě zpěváckých uzlíků, kontaktních ulcerací hlasivek, vleklých otoků a pachydermií jsou používány
inhalace, chirurgická léčba a zejména hlasová edukace. Ke vzniku poruch hlasu přispívají kouření, pití
alkoholu, užívání hormonálních kontraceptiv, vleklé infekce dýchacích cest aj.
10.1.4. Tremor hlasivek
Tremor hlasivek je příznakem řady neurologických onemocnění, ale vyskytuje se i v esenciální
podobě, bez neurologických příznaků. Jde o rytmické mimovolní oscilační pohyby hlasivek, které
interferují s volní tvorbou hlasu a vedou k fluktuaci amplitudy a základní frekvence hlasu. Postihují
především vnitřní a někdy i zevní hrtanovou svalovinu, samostatně nebo ve spojení nejčastěji s
tremorem svalů měkkého patra, bránice, hrudní a břišní stěny.
Hlasový tremor přichází:
1. Jako doprovodný jev Parkinsonovy nemoci a s ní přidružených syndromů (např. při multisystémové
degeneraci), dále u myasthenia gravis, u ataxií, hrtanové dystonie a též hypertyreózy.
2. Na podkladě funkčních hlasových poruch a spastické dysfonie.
3. Samostatně bez jiných neurologických poruch jako esenciální.
Patofyziologie: Svalovina hrtanu pro svoji multifunkčnost má složité neurologické řízení. Při tremoru
se uplatňuje více patofyziologických mechanismů, mj. např. porucha v interakci mezi centrálním
oscilačním zdrojem a periferní reflexní zpětnou vazbou.. Tremor obecně zpravidla pramení z lézí
postihujících extrapyramidální systém a mozeček. Přitom svaly, podílející se na tvorbě hlasu a
artikulaci, mohou být postiženy v různých kombinacích, na rozdíl od spastické dysfonie, která
postihuje jen vnitřní hrtanovou svalovinu. Esenciální hlasový tremor vychází z cerebeloolivárního
systému a často souběžně postihuje i větší část horního aerodigestivního traktu.
Hrtanové dystonie jsou častější u žen než mužů (asi 1 : 4), sdružují se ve vysokém procentu se
spastickou dysfonií. Esenciální tremor přichází nejčastěji ve 2. a pak až v 6. deceniu, u lidí nad 55 roků
obvykle ve spojení s Parkinsonovou nemocí a dysfonie patří i k prvním příznakům této nemoci. Asi u
poloviny esenciálních tremorů lze zjistit autozomálně dominantní dědičnost. Esenciální tremor je
charakterizován posturálním a kinetickým tremorem horních končetin a hlavy, který se výrazně mírní
po požití alkoholu. Hlasový tremor stupňuje úzkost, stres a mírní alkohol.
Léčba spočívá v léčbě základních neurologických onemocnění.
- Parkinsonovy nemoci L-dopa terapie ve spojení s behaviorální léčbou, zkouší se hloubková mozková
stimulace.
- U adduktorové spastické dysfonie je na dobu 3-4 měsíců účinná topická injekční aplikace
botulotoxinu A
- Esenciální hlasový tremor: farmakoterapie propranololem, primidonem i methazolamidem mají
výsledky nejisté.
- Dobré výsledky, byť přechodné, lze někdy docílit hlasovou a mluvní edukací. Diagnostika a léčba
musí být výsledkem spolupráce otorinolaryngologa, neurologa, foniatra a logopeda.

10.2 Poruchy řeči

Mluva představuje speciální koordinovanou jednotu funkcí slyšení, paměti, fonace, dýchání a
artikulace. Porucha kterékoli z uvedených funkcí se projeví poruchou mluvené řeči. Podle věku je
můžeme rozdělit na poruchy vývoje řeči a poruchy vzniklé po vyvinutí řeči, orientačně na poruchy
dětské a dospělé řeči.
Poruchy dětské řeči:
- Dyslálie, patlavost.
- Prostý opožděný vývoj řeči: pozdní nástup řečových schopností bez funkční nebo organické
poruchy mluvidel, CNS, smyslů, intelektu a stimulujícím životním prostředím Projevuje se s ohledem
na věk malou slovní zásobou, tvorbou jednoduchých vět a často dyslálií.
- Vývojová dysfázie, tj. porucha kognitivních a exekutivních funkcí při lehké mozkové dysfunkci.
Tento termín vyjadřuje etiologii poruchy a v logopedii je dávána přednost popisu projevů syndromu,
kterými jsou porucha pozornosti a hyperaktivita (Attention deficit hyperaktivity disorder - ADHD;
hyperaktivitu mj. doprovází často též impulzívnost, vztahovačnost a nepřiměřené reakce). Často se k
této formě dysfázie přidružují další psychické poruchy, jako např. dyslexie, dysgrafie, dyskalkulie atd.
Vývojová dysfázie je projevem deficitu mezi řečovou produkcí a abnormalitou řečové percepce. Může
být perceptivní, když vnímání řeči zaostává za intelektem, nebo expresívní, když vyjadřovací
schopnost zaostává za intelektem.
- Vývojová dysartrie, tj. porucha řečového projevu při dětské mozkové obrně, ojediněle je anartrie,
často dysfagie. Je přítomen závažný neurologický nález.
- Opožděný vývoj řeči u pervazivních (všepronikajících) poruch: primární je narušení sociálních
vztahů a dovedností (s projevy deficitu sociálního cítění, abnormální komunikace a stereotypního
chování). Autismus má patofyziologický podklad v postižených limbických strukturách, včetně
neokortikálních a kmenových. Většinou je spojen s mentální retardací (tzv. nízkofunkční autismus).
Vzniká interakcí genetických a vývojových faktorů.
- Opožděný vývoj řeči při postižení rozumových schopností – defektu intelektu, mentální retardaci.
Jeho etiologie může být pre, peri a postnatální. Určení stupně retardace vyplývá z kvality, jakou dítě
zvládá nároky životního prostředí. Je snížena schopnost abstraktního a logického myšlení, často při
zachované dobré mechanické paměti a vizuálně motorické dovednosti.
- Organicky podmíněná porucha vývoje řeči při vadách mluvidel, např. při rozštěpech. Sem patří
např. rhinophonia clausa a aperta.
- Sluchově a zrakově podmíněná porucha vývoje řeči. Extrémem je hluchoslepota s návaznými
potížemi při komunikaci, sociální a funkční interakci s okolím. Hluchoslepota brání postiženému, aby
si zajišťoval vlastní potřeby a mohl se smysluplně začlenit do společnosti.
- Sociálně podmíněná porucha vývoje řeči (sociální vyřazení, deprivace, komunity hluchých). Defekt
sociálního prostředí v oblasti mluvní komunikace, chybí mluvní vzor.
- Narušení plynulosti řeči - neurodynamické poruchy řeči: koktavost a breptavost. Jde o porušení
funkcí mechanismů koordinace tvorby řeči, zejména fonace, artikulace a výdechu se senzorickými
vjemy, především sluchovými.
Vážnými poruchami řeči trpí děti asi v 8 %, z toho vývojové poruchy řeči tvoří 5- 7 % a koktavost 1-2
%. Dyslaliemi – lehkou poruchou řeči trpí v předškolním věku až 40 %.
Poruchy vyvinuté řeči (u dospělých):
- Afázie při a po cévních mozkových příhodách, úrazech a u nádorů.
- Dysartrie z těchže příčin, s poruchami artikulace, polykání a další neurologickou symptomatologií.
- Jiné neurologicky podmíněné, např. u Parkinsonovy a Alzheimerovy nemoci, při demenci,
roztroušené skleróze, úrazech CNS apod. s fatickými, artikulačními a polykacími poruchami.
- Psychicky podmíněné při poruchách myšlení, emocí aj.
10.2.1 Opožděný vývoj řeči
Časové údaje vývoje řeči zdravého dítěte lze shrnout takto:
- do 6. týdne života období křiku
- od 6. týdne do 6. měsíce rozvoj vazby sluch - hlas, 1. období žvatlání
- od 6. do 9. měsíce na vazbu sluch - hlas se napojuje artikulace, 2. období žvatlání, na konci stadia
napodobování a první rozumění slovům, období ozvěny
- od 9. do 12. měsíce počátek účelových slovních projevů
- od 12. do 15. měsíce zpřesňování významu slov, řeč jako funkce symbolů
- od 15. do 18. měsíce jednoslovní věty, kolem 20. měsíce fyziologická fáze koktání
- od 18. měsíce do 2 roků dvojslovní věty a agramatické víceslovní věty, začátek období dotazů
- kolem druhého roku delší agramatické oznamovací věty, upevnění symbolů v paměti
- ve třetím roce formované víceslovní věty, přebírání gramatických vztažných prostředků
- ve čtvrtém roce druhé období dětských otázek, budování logických a emocionálních vztahů,
zdokonalování procesu paměť – řeč.
(Vývojová stadia řeči z hlediska lingvistiky: pragmatizace do 1 r. věku, segmentace a sémantizace do 2
r., lexemizace ve věku 3 až 4 r., gramatizace ve věku 4 až 5 r., intelektualizace od 5 r.)
Opožděný vývoj řeči má své příčiny v poruchách sluchu, intelektu, mozkových ústředí pro řeč a
expresívních nervových drah. Sluchové ústrojí představuje pro řeč nejdůležitější vjemový orgán, a
proto podle stupně a druhu nedoslýchavosti vzniká kusý a opožděný vývoj řeči nebo němota.
Včasným zjištěním stavu sluchu dítěte určíme způsoby rehabilitace řeči. Při poruchách intelektu se
vyvíjí řeč opožděně, výrazově a obsahově deformovaná. Vývoj řeči vázne u slyšících dětí v rodinách s
omezenou mluvní komunikací, např. při hluchotě, intelektuální nebo sociální nedostatečnosti rodičů.
10.2.2 Poruchy výslovnosti
Poruchy výslovnosti vznikají z příčin organických, jsou-li porušena mluvidla, sluch nebo intelekt, nebo
z příčin funkčních.
10.2.2.1 Funkční poruchy výslovnosti
Jde většinou o jednoduché a často dočasné, sociální vývoj dítěte nehendikepující poruchy chybné
fonetické realizace hlásek, při které se může patologicky fixovat jednoduší fonetická varianta hlásky.
Patlavost - dyslalie je charakterizována vynecháváním nebo nesprávným vyslovováním a tvořením
hlásek. Samohlásky jsou postiženy zřídka, souhlásky často.
Šišlavost - sigmatismus je nesprávný způsob tvorby sykavek s, c, z, vzácněji š, č, ž. Vada často souvisí
s nedoslýchavostí ve vysokých tónech a fyziologicky je organická při dočasné ztrátě prvních řezáků.
Ráčkování - rotacismus vzniká tím, že dítě nedovede vytvářet kmity špičkou jazyka a obvykle
zaměňuje r za l, nebo tvoří náhradní kmit rty, tváří, měkkým patrem a pod. Vadná výslovnost ř je
rotacismus bohemicus, l lambdacismus atd.
10.2.2.2 Organické poruchy výslovnosti
Organické poruchy výslovnosti vznikají při anatomických a funkčních změnách artikulačního aparátu,
např. při poruchách hybnosti jazyka, měkkého patra, dolní čelisti, poruchách v rozměrech, vzdušnosti
a průchodnosti rezonančních prostor a poruchách v celistvosti a tvaru patra a stavu chrupu. Dále
vznikají při nedoslýchavosti a hluchotě a mentální poruše.
Huhňavost - rhinolalia a rhinophonia vzniká buď neprůchodností horních dýchacích cest a je pak
označována jako uzavřená – clausa, nebo naopak při nedostatečném patrohltanovém uzávěru při
rozštěpech nebo obrnách patra - palatolalie - a je pak označována jako otevřená - aperta. Uzavřená
huhňavost se vyznačuje nesprávným zněním nosovek: m zní jako p nebo b a n jako d nebo t. Při
otevřené huhňavosti je podstatně zkreslen přirozený zvuk řeči změněnou rezonancí a podle okolností
poruchou artikulace na úžině patrohltanové a jazykopatrové. Řeč může být až nesrozumitelná.
Poruchy výslovnosti při nesprávném skusu (otevřený skus, předkus) vedou především k šišlání.
Léčba záleží v odstranění organických závad a v nápravných cvičeních, která zejména u dětí s rozštěpy
patra musí být intenzívní a soustavná. Při nesprávném skusu se radíme s ortodontem. Je-li příčinou
porucha sluchu, napravujeme ji podle okolností sluchadly, chirurgicky nebo rozvíjíme řeč za pomocí
náhradních metod.
Prevence poruch výslovnosti spočívá v předcházení organickým vadám a poruchám a v jejich
včasném léčení a v důsledné výchově ke správné výslovnosti v předškolním věku. To vyžaduje správný
vzor řeči v rodině a mateřské školce. Ideální by bylo, kdyby pedagogové předškolní výchovy ovládali
základy logopedie a po případě totéž učitelé základních škol.
10.2.3 Neurodynamické poruchy řeči
Jde o poruchy ve vyšší nervové činnosti.
 Koktavost - balbuties vzniká převážně v dětství, častěji u chlapců. Příznaky jsou tělesné a duševní.
Prvé se projevují nadměrnou námahou, vyjádřenou křečovitými stahy dýchacího, fonačního a
artikulačního svalstva a poruchou koordinace jejich činnosti a též tiky. To znemožňuje nemocnému
souvislý slovní tok jehož příznaky jsou protahování slov, opakování, vsuvky, zrychlené tempo, pomlky
atd. Dysfluence řeči je pak překonávána zvýšenou mimikou a gestikulací. Duševní příznaky jsou
charakterizovány psychickou tenzí: strachem před určitými hláskami, slabikami a slovy (logofobie),
kterým se snaží nemocný ve svém mluvním projevu vyhnout. Koktavost má své psychosociální
důsledky, nemocní jsou ostýchaví, samotářští a trpí pocity méněcennosti. Léčba v dětském věku je
dlouhodobá, a aspoň částečně úspěšná, v dospělosti bývají výsledky skromnější. Spočívá ve cvičné
léčbě, podávání sedativ, anxiolytik, myorelaxancií a v psychoterapii. Koktavost má zřejmě organický
podklad v oblasti mozkového kmene, ale na jejím projevení se podílí nesprávné výchovné prostředí s
psychickou a fyzickou traumatizací.
 Breptavost - tumultus sermonis - je charakterizována postižením tempa řeči, která je překotná,
zbrklá a v důsledku spolykaných koncovek zkomolená a nesrozumitelná. Koktavost a breptavost se
mohou kombinovat.
 Mutismus může svojí dramatičností imitovat poruchy řečových ústředí. Nejčastěji se vyskytuje u
dětí. Vzniká po nadprahových afektech u neuropatických osob. Ztráta mluvního projevu se může
vztahovat jen k určité osobě, (elektivní mutismus) může trvat krátce, ale i několik roků. U totálního
mutismu chybí jakékoliv zvukové projevy, např. intonování, kašel a kýchání (podobně jako u
hysterické afonie.) Surdomutismus představuje ztrátu řeči s útlumem sluchového vjemu. Nemocní
přitom jednají logicky, mají zachovanou vnitřní řeč a jsou nápadní schopností "odezírat". Příčiny jsou
stejné jako u předešlých stavů. (Nezaměnit za surdomutitas, tj. hluchoněmost).
 Mluvní negativismus charakterizuje neochota či nechuť ke komunikaci obecně, nemocný nechce ani
nahrazovat řeč neverbální, např. písemnou podobou.
10.2.4 Dysfázie – afázie
Systematika:
 Motorická – expresívní – Brocova afázie.
Při poruše motorických korových ústředí řeči vzniká dysphasia až aphasia motorica. Jde o poruchu v
mluvním vyjadřování, plynulosti řeči. Doprovází mozkovou mrtvici s hemiparézou, nádory aj. patologii
v oblasti kortexu lobus insularis a přilehlé oblasti dominantní hemisféry. Nemocný je si vady vědom.
- Mírná forma - dysfázie: Mluví málo, agramaticky, obtížně artikuluje, řeč je výrazově chudá,
redukovaná až na jednoslovní vyjádření. Je zvýšená hlasitost, tempo řeči je zpomalené, jsou projevy
zadrhávání.
- Těžká forma – afázie: Nemocný nemluví, ale rozumí, posunky naznačuje souhlas nebo nesouhlas
s řečeným a podle toho i vyhoví žádostem mluvčího.
 Senzorická – percepční – Wernickeova afázie – Akustická agnosie řeči
Akustická agnosie řeči je jednou z forem centrální poruchy sluchu v důsledku postižení mozkové kůry
v oblasti sluchového analyzátoru. Vzniká porucha chápání lidské řeči, nemocný nerozezná hlásky,
slabiky, slova a obecně známé zvuky. To má za následek postupný rozpad řeči a vzniká dysphasia
sensorica. Řeč se stává tichou a setřenou, pro poruchu jednoty zvuku a jeho významu nedovede
nemocný ani opakovat, ukázat nebo pojmenovat. Je porušeno rozumění řeči i v psané podobě.
Nemocný si poruchu neuvědomuje, na dotazy a výzvy adekvátně nereaguje. Vzniká při patologii v
oblasti fossa Sylvii dominantní temporální (event. temporoparietální) krajiny.
- Mírná forma: Nemocný mluví jakoby plynně, hodně, ale „ne k věci“, artikulace nevázne.
- Těžká forma: Nemocný mluví s přesmyky písmen či slov (nahrazuje je nesprávnými), takže řeč je
zmatená.
- Současně jsou různou mírou vyjádřeny projevy alexie, agrafie, často hemianopsie a poruchy
parietální senzibility.
 Úplná – globální – totální afázie
Je kombinací obou předchozích a doprovází rozsáhlejší léze frontoparietální a horní temporální
oblasti mozku. Současně bývá hemiplegie, hemihypestezie a hemianopsie.
 Kondukční afázie
Řeč je relativně plynulá s početnými parafráziemi, nemocný vcelku rozumí dobře, při těžší formě
obtížně opakuje. Vzniká obvykle jako projev reparace percepční afázie, a nebo při lézích v parietálním
laloku a v oblasti horní části fossa Sylvii.
 Amnestická – amnesticko-dysmonická afázie
Nemocný zapomíná pojmy, nedovede pojmenovat i běžné předměty, popisuje je, ví k čemu slouží, z
nabídnutých termínů vybírá správně, rozumění je správné. Vzniká při patologii hlubších struktur
dominantního temporálního laloku mozku.
10.2.5 Dysartrie
Dysartrie představují poruchu výslovnosti při postižení CNS v oblasti mluvního aktu. Mluva vzniká
činností mluvidel v souhře s hlasovým a dechovým ústrojím a stojí pod kontrolou sluchu a
proprioceptivního systému mluvidel. Dysartrie dělíme podle úrovně nervové integrace na kortikální, z
poruch bazálních ganglií a mozečku. Dysartrie doprovází celou řadu neurologických diagnóz, poměrně
často cévní mozkové příhody. Podle etáže postižení se dysartrie kombinují s poruchou sluchu,
žvýkání, polykání, tvorby hlasu a koordinace mluvního projevu. Poruchy artikulačních, fonačních a
koordinačních ústředí s následnou dysartrií, fonastenií a koktáním mohou vzniknout vlivem
neurotoxinů (berylium, kysličník uhelnatý, sirouhlík, mangan, rtuť aj.). Diagnostika a léčba afázií a
dysartrií se děje ve spolupráci s neurology, mutismů s psychiatry. Prognóza je závislá na vývoji
organického podkladu stavů.
  poruchy sluchově rovnovážného ústrojí
Závratě neboli poruchy rovnováhy postihují v důsledku stárnutí populace a nezd-ravých
civilizačních návyků stále významnější část obyvatelstva. Podle některých statistických
údajů jsou dokonce nejčastější obtíží, na kterou si nemocní stěžují u lékaře.

Základní anatomické a fyziologické poznámky

Rovnovážný systém se skládá z několika částí, které spolu úzce spolupracují.
- Receptory reagují na určitý podnět. Patří k nim především vlastní rovnovážné ústrojí -
labyrint a dále zrakové ústrojí a receptory hlubokého čití.
- Prostřednictvím příslušných nervů jsou informace z receptorů převáděny do
- center, která tyto signály zpracovávají. Tato centra tvoří především oblast vestibulárních
jader v mozkovém kmeni a mozeček.
Symptomatologie
Vertigo znamená primárně točivou závrať. Používá se však i k označení jiných poci-tů, jako
jsou tah do stran, nejistota při chůzi, pocit hrozícího pádu. Porucha rovnováhy znamená,
zjednodušeně řečeno, poruchu vztahu mezi okolním prostorem a jednotlivcem trpícím
poruchou rovnováhy. Podle teorie senzomotorického konfliktu jsou subjektivní obtíže
vyvolávány neshodou (konfliktem) mezi informacemi přicházejícími z jednotlivých částí
rovnovážného systému, tedy vestibulární, vizuální a somatosenzorické části. Závrať je
obvykle provázena výraznou nevůlí s nauzeou, zvracením, pocením, palpitacemi a jinými
vegetativními projevy.
Mezi další příznaky poruch rovnováhy patří nystagmus a porucha chůze - ataxie. Sledování
obou se využívá v diagnostice.
Schopnost udržovat rovnováhu je závislá na správné funkci jednotlivých receptorů i na
schopnosti centrálního nervového systému adekvátně reagovat na přijaté informace. Lze
tedy stavy spojené s poruchou rovnováhy rozdělit do dvou velkých skupin:
- Onemocnění, která ovlivňují řídící a koordinační centra. Souhrnně se nazývají centrální
vestibulární syndrom a zabývá se jimi především obor neurologie.
Mezi hlavní příčiny centrálního vestibulárního syndromu patří: ischemie a infarkty
mozkového kmene, demyelini-zační choroby, tumory mostomozečko-vého koutu,
posttraumatické závratě, léze zadní jámy lební.
- Onemocnění, kdy je postiženo vlastní rovnovážné ústrojí a/nebo statoakustický nerv.
Souhrnně se nazývají periferní vestibulární syndrom a zabývá se jimi obor ORL.
Při jednostranném postižení si pacient stěžuje na rotační závrať spojenou s nauzeou nebo
se zvracením. Současně bývá postižen i sluch. Při náhlém vzniku pacient není schopen
vzpřímeného držení těla. Obtíže se zhoršují při pohybech hlavou.
Při oboustranném postižení si pacient stěžuje na poruchy chůze a na nejistotu při chůzi,
tzv. ataxii. Obtíže se zhoršují ve tmě a na nerovném povrchu. Bývá i rozmazané vidění při
rychlých pohybech hlavou, tzv. oscilopsie.
Paradoxně jsou subjektivní obtíže mírnější u oboustranných a chronicky progredujích lézí.
Kromě uvedených skupin závratí existují ještě závratě nepravé. Patří mezi ně výškové
vertigo, psychogenní vertigo, cirkulační závratě, závratě vzniklé na základě hematologické
či metabolické poruchy.
Některá závrativá onemocnění periferního typu
Benigní paroxysmální vertigo
Jde o jednu z nejčastějších příčin závratí periferní etiologie a představuje typický příklad
paroxysmální vestibulární dysfunkce. Podkladem nemoci je patologie zadního
semicirkulárního kanálku, která sama je sekundární, způsobená degenerativním
poškozením utrikulární makuly. Toto degenerativní poškození vzniká následkem traumatu,
chirurgického zákroku na středním uchu, infekcí labyrintu nebo samotným stárnutím.
Podstatou je uvolnění malých částeček buněk s obsahem minerálů, tzv. otokonií, z oblasti
utrikulární makuly a jejich vyputování do jednoho ze zadních kanálků labyrintu. Tyto
patologicky uvolněné otokonie ovlivňují při pohybu hlavou pohyb endolymfy, dráždí tak
vlastní smyslové buňky a způsobují pocit závratě. Klinický obraz je dosti typický. Pacient
mívá při určité změně polohy hlavy silnou rotační závrať - tato poloha hlavy je u daného
nemocného vždy stej-ná. Obtíže jsou obvykle při převracení z boku na bok vleže nebo při
uléhání na lože. Závrať se objevuje s malým časovým zpožděním po vyvolávajícím pohybu
a zpravidla za několik sekund vymizí. Obvykle nejsou přítomny projevy poškození ostatních
částí vnitřního ucha, tzn. nedoslýchavost ani tinitus. Onemocnění je diagnostikováno
pomocí speciálního manévru. Pomocí podobného manévru dle Semonta je i léčeno
(Casani, 2001). Cílem je odstranění otokonií z oblasti kanálku. Recidiva obtíží je možná.
Meniérova nemoc
Klasickou triadu symptomů - tinitus, nedoslýchavost a vertigo - popsal již
v r. 1861 Prosper Meniér. Patogenetic-kým substrátem onemocnění je dysfunkce
endolymfatického saku, struktury, která je odpovědná za resorpci endolymfy. Dochází k
akumulaci endolymfy, k rozpínání membranózního labyrintu a k jeho následné ruptuře.
Endolymfa, bohatá na draslík, takto difunduje do perilymfatického prostoru, který je
normálně na draslík chudý. Náhlý nadbytek kalia způsobuje depolarizaci aferentního
neuronu akustického a vestibulárního nervu (Haid, 2003).
Příznakem, který převažuje nad oběma ostatními, je vertiginózní krize - záchvat rotačního
vertiga, který je velice proměnlivý, co se týče průběhu, intenzity, trvání, frekvence.
Obvykle předchází aura: 15 - 60 minut trvající jednostranné sluchové obtíže - pocity plnosti
či tlaku v uchu, změna charakteru či zesílení tinitu. Tyto příznaky upozorní pacienta, který
již alespoň jeden záchvat prodělal, na blížící se recidivu.
Vertigo dosahuje vrcholu své intenzity během několika minut a trvá v průměru dvě až tři
hodiny. Další dva příznaky, tinitus a nedoslýchavost, jsou obvykle jednostranné. Tinitus je
konstantní nebo intermitentní, zesiluje v době, která předchází záchvatu rotačního vertiga.
Následná nedoslýchavost postihuje v počátcích onemocnění hluboké frekvence, je
charakteristická svou fluktuací. Sluch se může zcela normalizovat během několika hodin či
dnů. V průběhu onemocnění se však nedoslýchavost zhoršuje, postihuje všechny
frekvence, k úpravě sluchu již nedochází a stabilizuje se na ztrátě kolem 50 až 70 dB. Vývoj
k úplné hluchotě je velmi výjimečný. Diagnostika onemocnění vychází z vyšetření sluchu a
rovnováhy a z průběhu onemocnění. Kauzální léčba není známá. V období záchvatu jsou
podávány léky tlumící závrati a léky, které upravují složení a množství endolymfy. Po
selhání všech ostatních možností je indikována chirurgická léčba.
Závratě vzniklé následkem traumatu
Ve vztahu k závratím jde především o následky transverzální fraktury kosti skalní s
poškozením vnitřního ucha. Typickým projevem je tzv. periferní vestibulární syndrom
zánikový. Klinickému obrazu dominuje prudká závrať, nauzea, zvracení. Obvykle je
přítomna těžká percepční nedoslýchavost. Pokud není přítomno další neurologické
poškození, dochází během několika dnů v důsledku centrální kompenzace k úpravě
poruchy rovnováhy. Sluch však zůstává postižen. U geriatrických pacientů a za přítomnosti
doprovodné centrální léze je centrální kompenzace pomalejší. Důležitá je co nejrychlejší
mobilizace nemocného.
Lehčí úrazy hlavy mohou mít za následek komoci labyrintu. Jde o funkční postižení
labyrintu, které se projevuje nedoslýchavostí či závratí nebo oběma příznaky. V těchto
případech se většinou sluch do 2 týdnů výrazně zlepší, zatímco závratě mohou přetrvávat
delší dobu např. v podobě benigního paroxysmálního vertiga.
Dále je třeba zmínit perilymfatickou píštěl, příklad recidivující tranzitorní vestibulární
dysfunkce. Jde o abnormální komunikaci mezi perilymfatickým prostorem vnitřního ucha a
prostorem středního ucha. Píštěl může být původu kongenitálního, ale častěji vzniká
následkem erozivního či zánětlivého procesu v okolí, úrazu hlavy, náhlé změny tlaku v
okolí (let letadlem, potápění) či iatrogenně při chirurgickém zákroku na středním uchu.
 Mezi hlavní příznaky patří poruchy rovnováhy, které se objevují při prudké změně polohy,
při změně tlaku ve středouší (smrkání, kašel). V případech zhoršování sluchu je indikováno
chirurgické řešení.
Závratě vzniklé následkem toxického poškození vnitřního ucha
Jde především o různá léčiva (např. aminoglykosidy), která se krevní difuzí dostávají do
nitroušních tekutin a mají negativní vliv na vlastní smyslové buňky. Mohou poškozovat
izolovaně sluchovou nebo jen rovnovážnou funkci, ale i obě zároveň. Míra poškození je
dána velikostí dávky, dobou užívání a schopností organi-smu tyto látky vylučovat - renální
insuficience značně zvyšuje pravděpodobnost ototoxického poškození. Klinický obraz je
dosti typický, včetně několikatýdenní doby latence mezi podáním léku a prvními příznaky
(Haid, 2003). Poškození je oboustranné a symetrické, takže vestibulární příznaky bývají
relativně diskrétní. Postihují hlavně chůzi, která je nejistá a zhoršuje se ve tmě. Je zhoršena
schopnost vidět okolí ostře při pohybech hlavou, tzv. oscilopsie. Závratě mohou přetrvávat
nebo časem zcela vymizet, ale poškození sluchu je trvalé.
Závratě způsobené zánětem
Zánět vnitřního ucha, tzv. labyrintitida, se může objevit v průběhu otitidy akutní, ale častěji
chronické. V obou případech dojde k přestupu virové či bakteriální infekce ze středouší do
vnitřního ucha. Stejně tak může dojít k labyrintitidě šířením infekce cestou vnitřního
zvukovodu při meningitidě. Postižení vnitřního ucha se obvykle manifestuje silnou závratí
a zhoršením již existující nedoslýchavosti.
Závratě vzniklé následkem postižení vestibulárního nervu
Zánět vestibulárního nervu, neuronitis vestibularis, je velmi častá příčina závratě
periferního původu. Jde o případ náhlé, úplné, jednostranné ztráty vestibulární funkce,
pravděpodobně virové etiologie. Hlavním příznakem je náhle vzniklá silná rotační závrať,
provázená nauzeou a zvracením (Cooper, 1993). Nedoslýchavost a tinitus nejsou
přítomny. Do několika dnů dochází k úplné úpravě stavu. Léčba spočívá v podávání
kortikoidů. Rychlá mobilizace nemocného usnadní proces centrální kompenzace.
Neurinom akustického nervu je benigní pomalu rostoucí nádor. Mezi nejčastější příznaky
patří poruchy rovnováhy - nejistota při chůzi a jednostranná percepční nedoslýchavost.
Diagnóza se stanoví pomocí magnetické rezonance. Léčba je chirurgická.
Závratě centrálního původu
Diagnostika a léčba centrálního vestibulárního syndromu patří do rukou neurologů. Místo
postižení je v oblasti jader kmene mozkového, mozečku, jader okulomotorických neuronů
a prodlou-žené míchy.
Závratě centrálního původu nejsou tématem této stati.
Náhlé poruchy sluchu
Definice: Náhlé zhoršení sluchu minimálně o 30dB na 3 sousedících frekvencích v průběhu 3 dní.
Patogeneze:
virová – serósní Labyrintitis
zhoršené prokrvení – zvýšené riziko u pacientů s hypercholesterolémií, hypertenzí, diabetes mellitus,
věk nad 50 let
poškození kochleárních mebrán – fraktury spánkové kosti, akutrauma, barotrauma, přetlak ve
vnitřním uchu
imunitně mediované poškození
Klinické příznaky: zhoršení sluchu, zhrošení rozumění řeči, tinnitus, plnost a tlak v uchu, bolest ucha.
V případě současného poškození blanitého labyrintu příznaky poruch rovnováhy – závrať, návaly na
zvracení (nausea), poruchy vidění (problémy se zaostřováním na pohybující se předměty, nebo při
rychlé změně pohledu).
Autoimunitní choroby vnitřního ucha
Definice: (Fluktuující progresivní) náhlá senzorineurální porucha sluchu, s poklesem v průběhu
několika dní o 15 dB na jedné frekvenci, nebo o 10 dB na dvou a více frekvencích. Reaguje na
protizánětlivé léky, zejména kortikoidy.
Klinické příznaky: Většinou oboustranná nedoslýchavost, tinnitus, plnost a tlak v uchu, výjimečně
bolest ucha. V případě současného poškození blanitého labyrintu příznaky poruchy rovnováhy –
závrať, nausea.
Diagnostika: audiometrické vyšetření, v případě poruch rovnováhy vestibulární vyšetření, laboratorní
vyšetření.
Terapie: Kortikoidy (léky odvozené od hormonů kůry nadledvin). Ne všichni pacienti zareagují na
léčbu a ne u všech, kteří na léčbu zareagují se podaří remisi udržet. Pravděpodobnost úspěchu
terapie klesá s dobou uplynulou od počátku příznaků, hranice efektivity je cca 30 dní.
Pravděpodobnost úspěchu terapie klesá s dobou uplynulou od počátku příznaků, hranice efektivity je
cca 30 dní.
Komplikace a následky: V případě neúspěchu sluchová vada až hluchota, poruchy rovnováhy.
Dlouhodobější kortikoidní terapie celkově přináší výrazné vedlejší nežádoucí účinky, které převažují
nad potenciální ztrátou sluchu a/nebo rovnováhy.
Menierova choroba
Definice: Hydrops (změny tlaku mezi endolymfou a perilymfou) vnitřního ucha bez známé příčiny.
Klasifikace:
hydrops kochlearis – postižení pouze hlemýždě (ze symptomů schází závrať)
hydrops vestibularis – postižení rovnovážného ústrojí (ze symptomů schází porucha sluchu)
Etiologie: neznámá, známé jsou endokrinní vlivy (častější výskyt v období menstruace, menopausy).
Symptomy: fluktuující porucha sluchu, tinnitus, rotační závrať (vertigo) minimálně několik minut,
zalehnutí ucha a pocit tlaku v uchu. Symptomy jsou epizodické.
Diagnostika: vyšetření sluchu, vestibulární vyšetření, BERA. MRI mozku k vyloučení patologie
sluchového nervu a mozku. CT spánkové kosti.
Terapie: dietní opatření (omezení soli, kofeinu a alkoholu), diuretika, kortikoidy, symptomatická
terapie (antiemetika, sedativa). V případě častých recidiv, které zásadně zhoršují kvalitu života, lze
přistoupit k destrukci vnitřního ucha chemicky nebo chirurgicky.
Nedoslýchavost způsobená hlukem
Klinicky rozlišujeme 3 diagnostické jednotky:
akutrauma
poruchy sluchu z dlouhodobé zátěže hlukem (zejména profesionální) – působení opakované
nadměrné hlukové zátěže v průběhu měsíců až let
socioakusis – sluch městského obyvatelstva je signifikantně horší než obyvatelů venkova
Patofyziologie: dočasná změna sluchu je způsobená metabolickým vyčerpáním vláskových buněk
vystavených nadměrnému hluku. Prolongace zátěže vede k mikrotraumatům zevních i vnitřních
vláskových buněk, zániku vláskových buněk a tím následně k trvalému zhoršení sluchu. Postižení je
největší na frekvencích 3000–6000 Hz, často s největším zubem na 4000 Hz.
Etiologie: Stupeň postižení a pravděpodobnost zlepšení závisí na dávce hluku (intenzita hluku x doba
zátěže). Postižení je v případě dlouhodobější zátěže symetrické. U třesků (vysokointenzitních a
krátkodobých hluků) často spíše jednostranné v závislosti na směru přicházejícího hluku. Expozice
hluku 85 dB po dobu 8h již většinou způsobuje poruchu sluchu. Zdvojnásobení energie zvuku (zesílení
o cca 3 dB) způsobí podobné postižení za 1/2 doby. Nepřetržitý zdroj hluku je více patogenní než
intermitentní.
Diagnostika: vyšetření sluchu.
Diferenciální diagnostika: Zejména u chorob z povolání, nebo v případě odškodnění je třeba
z forenzních důvodů vyloučit simulaci, disimulaci, agravaci.
Terapie: Neexistuje ověřená efektivní terapie. Můžeme nabídnout kortikoidní, vasodilatační a
hyperbaroxyterapii s patřičným poučením o nežádoucích účincích a sporném efektu.
Presbyacusis
Definice: změny sluchu spojené se stárnutím.
Etiologie: genetická predispozice, diabetes mellitus, arterioskleróza, hluk, ototoxické noxy, stres.
Diagnostika: vyšetření sluchu.
Terapie: kausální terapie není žádná. Podstatná je prevence (eliminace etiologických faktorů).
Kompenzace vad sluchu sluchadlovou protetikou (sluchadla, kochleární implantát, FM systémy a další
pomůcky), odezíráním.

 úrazy a cizí tělesa v otorinolaryngologii

Krvácení z nosu – epistaxe
• přechodné krvácení z porušených cév v oblasti nosní sliznice
• nejčastější zdroj krvácení – locus Kiesselbachi – kavernózní pleteň na septu ve výši střední
skořepy
• epistaxe je v některých případech urgentní stav v ORL

Příčiny místní
• trauma obličeje
• akutní nebo chronická rinosinusitida, resp. záněty (TBC, syfilis, sarkoidóza)
• nádory
• cévní malformace
• těžké ataky kašle, usilovné smrkání
• mechanické čištění nosu, cizí tělesa
• suchá sliznice – O2, exhalace, nosní spraye (steroidy)
• adenoidní vegetace

Celkové příčiny
• angiopatie
• koagulopatie: hemofilie, trombocytopenie
• antikoagulační terapie – (warfarin, ACP)
• hypertenze
• jaterní a ledvinové selhání
• DIC
• horečnaté infekce
• hypovitaminóza C

Diagnostika
• Anamnéza:
– užívání antikoagulancií
– hypertenze
– jaterní onemocnění
– krevní onemocnění
– úraz nosu
– nosní operace
• měření tlaku, pulzu
• endoskopie nosu, přední rinoskopie
• vyšetření krevního obrazu (trombocyty), INR (Quick), APTT
• vyšetření internistou, hematologem

První pomoc:
 postiženého posadit do mírného předklonu s podepřenou hlavou
 na dobu 4 až 5 minut mu palcem a ukazovákem pevně stisknout nosní chřípí
 převoz k lékaři – při masivním krvácení nebo jestliže mírné krvácení neustane do
10 minut od poskytnutí PP

Léčba:
 • přední nosní tamponáda
• zadní nosní tamponáda
• balónková tamponáda
• embolizace nebo podvaz a. maxillaris

Obrázky, ukázky, popisy, videa – možno najít na googlu – hledejte…

Ošetřovatelská péče u ambulantního pacienta

• uložit pacienta do polohy v polosedě
• informovat: nepolykat krev, ale vyplivovat
• uklidňovat
• přikládat studené obklady na čelo a zátylek
• asistovat lékaři při vyšetření
• plnit ordinace lékaře (podat lék, měřit TK, puls)
• zajistit následnou péči (předání do domácího ošetřování, k hospitalizaci)

Edukace po ošetření epistaxe

• nejíst, nepít nic horkého, nekoupat se a nesprchovat v horké vodě
• nesklánět se prudce, nedělat prudké pohyby
• dodržovat spíše klid na loži v polosedě
• vlhkost sliznic udržovat dostatečným příjmem tekutin, v místnosti zvlhčovat vzduch
• při vyšší teplotě neužívat Acylpyrin

Krvácení z ucha:
 postiženého posadit s hlavou skloněnou ke krvácející straně  pod ucho položit sací vrstvu
 zajistit převoz k odbornému ošetření
 při současném poranění hlavy a bezvědomí  stabilizovaná poloha, sací vrstva pod ucho
RZP
Krvácení z úst:
 raněný skousne pevný svitek látky nebo mulu přímo proti krvácejícímu místu
 poloha vsedě v mírném předklonu
Poranění hrtanu
 zevní poranění – náraz na tvrdý předmět, při cíleném úderu (bojové sporty), při vražedných či
sebevražedných pokusech (škrcení, oběšení, podřezání)
 vnitřní poranění – při zaklínění větších cizích těles, při endoskopických výkonech nebo při
poleptání
 reflexní – podráždění n. vagus – např. cizím tělesem – může vyvolat reflexní zástavu dechu
i srdeční činnosti s následným šokovým stavem, bezvědomím, event. i okamžitou smrtí
První pomoc:
 zvládnutí šoku
 zabezpečení dýchání a zvládnutí případného krvácení
 bývá třeba tracheotomie se zavedením tracheotomické kanyly
 PNP – koniopunkce, popř. koniotomie

Cizí tělesa v nose a paranazálních dutinách

 nejčastěji u dětí – strčí si je do nosu při hrách, korálek, knoflík atd.
 ve snaze předmět vyjmout dojde většinou k jeho zasunutí dále do nosní dutiny  dítě se často
k příhodě nepřizná a časem vzniká okolo tohoto cizího tělesa hnisavý zánět  hnisavý exsudát
vytékající z nosu
 u dospělých – při otevřeném poranění obličeje, do dutin paranazálních při stomatochirurgických
zákrocích  vtlačení zbytku zubního kořene do sinus maxilaris
První pomoc
 obvykle se nejedná o urgentní situaci
 jakákoli neodborná manipulace může situaci zhoršit
 uklidnění postiženého, přesun na ORL ošetření (možno i po vlastní ose)
 ZZS při příznacích dušení
Léčba a ošetření
 extrakce těles z DN – speciální zahnutá sonda  pronikne za těleso a pokoušíme se je posunout
dopředu k nosnímu vchodu
 nikdy nepoužíváme pinzetu, zvláště jedná-li se o tělísko kulaté  při pokusu o vynětí může
vyklouznout  posunout se dále a zapadnout do hltanu či hrtanu
 extrakce těles z paranazálních dutin je možná pouze chirurgicky
Cizí tělesa v hrtanu, průdušnici, průduškách
 hluboký nádech z DÚ – smích, mluvení při jídle…
 děti – hry s drobnějšími předměty, konzumace cucavých bonbonů, žvýkaček apod.
 v bezvědomí po úrazu – aspirace zvratků, zubů, zubní protézy, můstků
 asi 70% všech aspirovaných cizích těles končí v pravé průdušce
 průběh dramatický
Příznaky
 dusivý křečovitý kašel  vyvolaný drážděním pohybujícího se tělesa
 dojde-li k zaklínění tělesa na stabilním místě  kašel se po několika minutách utiší
 větší cizí těleso může obturovat DC  smrt udušením!
 obturace průdušky – hrozí atelektáza (nevzdušnost) příslušného segmentu
První pomoc:
 při vědomí
 Gordonův manévr – údery do zad
 Heimlichův manévr
 odsátí
 zklidnění postiženého
 v bezvědomí
 pokus o intubaci a UPV
 alternativní zprůchodnění DC – vstup do dýchacích cest pod cizím tělesem – koniopunkce
nebo koniotomie
Laryngospasmus
 dočasná spastická kontrakce hlasivek, resp. svalů, které je uzavírají
 projev – záchvat dušení – trvá jednu až několik minut
 výskyt – u dětí se sklonem ke spasmům nebo při laryngitidách
 smrtelné komplikace jsou vzácné
 uvolnění – obvykle spontánně
Prevence poškození sluchu
Negativní vlivy prostředí:
 hluk a vibrace – akutní trauma z nadměrného hluku – projev pokles sluchu popř. tinitus (zvukové
vjemy nevyvolané zevními sluchovými podněty – hučení, znění, šelesty)
 nadměrný hluk + detonace – uplatňují se i přetlakové změny  poškození středouší, zejména
bubínku
 chronické působení nadměrného hluku – nenávratné ztráty sluchu – ohroženi pracovníci
v hlučných provozech...
Prevence:
 snižování hlučnosti pracovního prostředí
 nošení individuálních ochranných pomůcek
 vystříhání se přísunu nadměrného hluku (hlasitá hudba ze sluchátek)
 pracovníci v nadměrně hlučných provozech – pravidelné kontroly sluchu odborným lékařem

Adenotomie – chirurgické odstranění nosohltanové mandle – lymfoidní tkáň v době puberty

atrofuje – proto adenotomie problematika dětského klienta

 předoperační příprava – všeobecná

 zákrok – v místní anestezii
 příjem dítěte – obvykle v den operace, po zákroku několik hodin pod lékařským dohledem
a potom propuštění do domácího ošetření
 bezprostředně po zákroku – poloha na boku, studený obklad na krk
po 15 minutách nechat dítě vysmrkat – odstranit zbytky krve (před aplikovat ordinované nosní
kapky)
 sledování:
 kontrola krvácení – kontrola slin
 do druhého dne podávat chladné tekutiny, množství dle chuti dítěte
 1 až 2 dny – kašovitá dieta, dále normální strava dle věku dítěte
 učit dítě dýchat nosem (do zákroku obvykle dýchalo ústy)

Tonzilektomie – chirurgické odstranění krčních mandlí

 hospitalizace na ORL, celková nebo místní anestezie

 předoperační příprava – všeobecná
 po operaci – poloha v polosedu, na krk studený obklad
 sledování po výkonu:
 kontrola krvácení – sliny – nemocný je nepolyká, ale vypouští do EM
 měření FF + kontrola celkového stavu
 hygiena DÚ – dokonalá čistota – po jídle vyplachovat antiseptickým roztokem – odvar
heřmánku nebo H2O2
 2 až 3 dny chladné tekutiny
 kašovitá dieta – individuálně dlouho, posléze přechod na stravu dle věku a aktuálního
zdravotního stavu
 bolest při polykání – analgetika – podat cca 30 minut před jídlem
Hlavní ošetřovatelská rizika:
 bolest
 časné a pozdní krvácení
 poruchy vitálních funkcí
 infekce
 poruchy příjmu potravy
 poruchy spánku – zvláště u dospělých
Nástroje pro adenotomii:
 lopatka na jazyk
 adenotom
 kyreta do nosohltanu
 rovný peán
Nástroje pro tonzilektomii:
 lopatka na jazyk
 stříkačka na obstřik
 rovná jehla
 zahnutá tonzilární jehla
 kádinka s anestetikem
 skalpel
 tonzilární nůžky
 elevatorium podle Friera (oboustranné)
 škrabka na mandle s hákem na patro
 chirurgická a anatomická pinzeta
 pinzeta podle Maršíka
 2 zahnuté peány
 skřipec na mandle
 ústní rozvěrač
 odsávačka – u výkonu v celkové anestezii
Ošetřovatelský proces u nemocného
s tinitem

Tinnitus (z latiny – znít, zvonit)

• nepříjemně vnímaný šelest, zvonění, hučení nebo pískání v uchu či v uších, které slyší pouze
pacient a není tedy vnímáno okolím
• subjektivním tinnitus – šelest, zvonění, hučení nebo pískání v uchu či v uších, které slyší pouze
pacient a není tedy vnímáno okolím
• objektivní tinnitus – vzácně – u pacienta se projevuje stejně, ale je pro okolí slyšitelný či
změřitelný přístrojem (fonendoskopem)
• pro vznik tinnitu může existovat celá řada příčin (od ušních zánětů či prožití akustického trauma
až po úraz v oblasti hlavy nebo krku)
• trvání:
• akutní tinnitus (do 6 měsíců trvání)
• chronický tinnitus (déle než 6 měsíců trvání)

Příčiny:
• cévní – A-V zkraty, malformace, aneurysmata
• nádory
• kontrakce svalů středouší
• hlučné prostředí
• stres
• ušních záněty
• akustické trauma, úraz v oblasti hlavy nebo krku

Vyšetření
• ORL (audiometrie, tympanometrie, audiovestibulární vyšetření)
• neurologie (závratě…)
• stomatologie
• RTG, CT či MR (mozek, krční páteř…)
 • interní vyšetření (krevní tlak apod.)

Léčba
• Betahistin, Betaserc (vasodilatancia)
• kortikoidy
• infuzní terapie (vasodilatancia)
• barokomora
• fyzioterapie
• vyhnout se stresu, omezit kávu, alkohol, kořeněná a přesolená jídla (glutamát)…
• transkraniální magnetická stimulace (TMS) → chronický tinnitus
• poslech terapeutických nahrávek

Transkraniální magnetická stimulace (TMS) je schopna regulovat aktivitu ve vybraných oblastech

mozku. TMS je neinvazivní metoda, která využívá principu elektromagnetické indukce k aplikaci
elektrického pole do mozkové kůry. Izolovaná cívka je držena v kontaktu s hlavou nad oblastí
konkrétního zájmu. Při průchodu elektrického proudu cívkou prochází magnetické pole přes kůži a
lebku do mozkové kůry do hloubky až 20 mm od povrchu cívky v závislosti na vodivosti stimulovaných
anatomických struktur.

Maskování tinnitu, poslech terapeutických nahrávek

Léčbu akutního i chronického tinnitu je velmi vhodné podpořit i poslechem sluchovému ústrojí
lahodících zvuků (bílý šum, zvuky přírody, lesa, tekoucí vody, vodopádu apod.). Na trhu se již v
současnosti nachází velké množství výrobků, které se využívají např. k terapii spánku a jsou často
primárně vyvinuty právě pro pacienty s tinnitem – např. generátory šumu, zvukové oázy,
profesionálně nahraná CD s terapeutickou hudbou. Tento druh terapie může pacientovi s tinnitem
pomoci s překrytím nepříjemných zvuků tinnitu, zvládáním stresu a v neposlední řadě lze poslechem
terapeutických nahrávek zlepšit i spánek, jehož kvalita bývá u pacientů s tinnitem velmi zasažena.