ZLATÉ ROUNO*

Děj legendy
Frixos a zlatý beran
V Orchomenu v Bojótii vládl král Athamás (řecky Αθάμας, latinsky Athamas), král boiótského
Orchomenu, syn theassalského krále Aiola, jeho děd byl Hellén, praotec všech Řeků, který měl se svou
manželkou Nefelé, bohyní oblaků, dvě děti: Frixa a Hellé. Když později Athamás zapudil Nefelé a
oženil se s Ínó, dcerou thébského krále Kadma, nastaly dětem krušné časy. Macecha je nenáviděla a
nastrojila úklady tak, že Athamás nakonec souhlasil s tím, aby obě děti byly obětovány a země tak
uchráněna před hrozbami neúrody a hladu, který hrozil vypuknout. V poslední chvíli před obětním
obřadem se objevil zlatý beran, poslaný matkou Nefelé, posadil si děti na hřbet a odletěl s nimi do
daleké Kolchidy (země na východním černomořském pobřeží). Cestou však Hellé spadla do moře a
utonula.
Aiétés, kolchidský král, Frixa přijal vlídně a přátelsky. Frixos obětoval zlatého berana bohům za
ochranu uprchlíků a zlatou kůži berana věnoval králi. Ten ji dal zlatými hřeby přibít na rozložitý vysoký
dub v Areově háji. Dal ji hlídat strašnému draku, který nikdy neusnul, na stráži byli ještě dva býci s
kovovými rohy a ohnivými nozdrami. Věštec Aiétovi řekl, že bude žít a kralovat tak dlouho, pokud
bude vlastnit zlaté rouno.
Frixos v dospělosti dostal za ženu královskou dceru Chalkiopé, měli čtyři syny. Po Frixově smrti se
však k nim jejich děd Aiétés choval natolik zle, že se odhodlali k útěku, chtěli se navrátit do
Orchomenu, rodiště svého otce.
V Iólku
Po mnoha letech se téma zlatého rouna objevilo ve městě Iólku v Thessálii, které založil Krétheus, po
něm měl převzít vládu Aisón, ale vlády se zmocnil jeho nevlastní bratr Peliás, úskočný i krutý. Aisón i
proto ochránil svého syna Iásona hned po narození, dal ho na vychování kentauru Cheirónovi. Když
Iásón dospěl, vrátil se do Iólku a žádal od krále Pelia vrácení moci. Peliás ho neodmítl, ale stanovil si
jako podmínku hrdinský čin, nejraději získání zlatého rouna. Iásón tento téměř nesplnitelný úkol
přijal. Nechal postavit velkou pevnou loď Argó, získal skvělou posádku složenou z hrdinů, siláků a
slavných mužů, bylo jich padesát, pro výpravu Argonautů do Kolchidy pro zlaté rouno.
Do Kolchidy
Cesta byla dlouhá, nebezpečná, plná nástrah. Nikdo dosud do Kolchidy neplul, takže zkušenost
posádky, ale také ochrana a podpora bohů, byly nutné. Všechny příběhy jsou vylíčeny v rozsáhlé báji
o Argonautech.
Posádka překonala všechna nebezpečenství a po dlouhé době skutečně doplula do Kolchidy. Cestou
do její posádky dokonce přibyli čtyři synové Frixa, kteří byli právě na útěku z Kolchidy. Král Aiétés
statečné mořeplavce přijal, vyslechl Iásónovo přání, ale protože neměl v úmyslu zlaté rouno vydat,
stanovil si nesplnitelnou podmínku: Iásón musí s býky s kovovýma rohama a plamennými nozdrami
zorat pole, zasít dračí zuby a až ze zubů vyrostou vojáci, musí je pobít, to vše v jednom dni. Když úkol
splní, zlaté rouno dostane. Jestli ne, plánoval král záhubu všech Řeků. Iásón úkol přijal. Byl odhodlán
usilovat o zlaté rouno nejprve po dobrém, nepůjde-li to, byl rozhodnut použít i násilí.
Sám by ho ovšem nesplnil, od začátku měl pomoc bohů, zejména Héry a Athény a hned poté
královské dcery Médeii, mocné kouzelnice. Tu zasáhl do srdce šíp boha Eróta a Médeia se z lásky stala
Iásonovou největší pomocnicí. Dala mu kouzelnou mast, která způsobila jeho jednodenní
nezranitelnost a poradila, jak zdolat válečníky z dračích zubů. Tak se Iásonovi podařilo splnit úkol.
Aiétés však pojal ihned podezření, a to přímo k některé ze svých dcer. Médeia měla silné výčitky
svědomí, že zrazuje svého otce, avšak její láska k Iásonovi byla větší a toužila stát se jeho ženou a
odjet s ním do Řecka. Proto se připravili oba k útěku, v posvátném háji pomocí kouzel omámila draka,
Iásón sebral rouno, doběhli k lodi a rychle odplouvali. Král Aiétés je marně pronásledoval i se svým
synem Apsyrtem, který zradou Médei zahynul mečem Iásonovým.
Návrat do Iólku
Po návratu král Peliás proradně odmítl předat vládu Iásonovi, za to zaplatil životem. Médeia mu
slíbila vrátit mládí, místo toho přiměla jeho dcery, aby mu otevřely žíly a pak nechala Pelia zemřít. Za
tuto vraždu Iásón a Médeia byli z Iólku vyhnáni.
O ústředním bodu tohoto příběhu, zlatém rounu, není dále žádné zmínky.

(Bohyni Nefelé stvořil Zeus, aby usvědčil Ixíóna z toho, že se mu snaží svést jeho manželku Héru.
Nefelé tedy vytvořil z oblaků do podoby Héry a když se s ní opilý Ixíón pomiloval, tak se narodil první
Kentauros, otec kentaurů. Zeus zároveň získal důkaz o Ixíónově vině a tvrdě jej za to potrestal.

Nefelé se následně stala manželkou orchomenského krále Athamanta a měli spolu dvě děti (Frixa a
Hellé). Athamás se ale časem zamiloval do Ínó, se kterou se i zasnoubil, a Nefelé vyhnal. Ínó se poté
rozhodla Frixa a Hellé obětovat a dokázala do toho zmanipulovat i samotného krále. Těsně před
obřadem ale děti zachránila Nefelé. Na pomoc jim poslala zlatého berana, kterému nasedly na hřbet
a zmizely v dálce.

Bohužel Hellé se nad mořem neudržela, spadla a utonula. Toto místo bylo na její počest pojmenováno
Helléspontos, tedy dnešní Dardanely. Frixos se úspěšně dostal až do Kolchidy, kde jej zachránil král
Aiétés. Tomu na oplátku Frixos daroval zlaté rouno, které poté střežil. Pro toto rouno se časem
vypravili Argonauti).

***
Zlaté rouno*

Eugène CANSELIET
(1899 – 1982)
Z francouzštiny přeložil K. A. Vekov. **

Důstojnost Argonautů nelze docenit, natož jejich nebezpečné dobrodružství v pohyblivých píscích
Syrty, hrozící ztroskotáním. Bez překonání písků by se Argonautům nepodařilo vysloužit si
nesmrtelnost.
(Zlaté rouno aneb Květ pokladů Šalamouna Trismosena.
La Toison d`Or ou la Fleur des Trésors, par Salomon Trismosin).

Pokud nicméně, jak se domníváme, cesta za Zlatým rounem, ačkoli zůstává tím, čím byla, alegoricky
poukazuje takto na nějaké tajemné významy, lze je rozluštit pouze ve světle hermetické vědy. Velmi
moudří autoři, starověcí i novověcí, kteří se snažili zpochybnit historii a chronologii vojenského tažení
do Kolchidy, byli vskutku odvážní. Ale o to ve skutečnosti nejde. Stačí pochopit, že vzájemně si
odporující detaily tohoto eposu nelze racionálně vysvětlit v rámci lineárního a kauzálního myšlení. Tím
spíše to platí o historii, geografii, chronologii...1
Vůbec není naším záměrem kritizovat nebo srovnávat různé pohledy na vzrušující Jásonova
dobrodružství; jinak bychom museli jít daleko za hranice našeho tématu - možné souvislosti mezi
Argonautickým eposem a Velkým dílem, zjištěné metodou fonetické vazby.

Zlaté rouno (řecky χρυσόμαλλον δέρας, chrysómallon déras)

***

Na začátku našeho textu si dovolíme poukázat na jeho hlavního hrdinu - v plném souladu s jeho
skvělým původem a svrchovanou důstojností. Athamás boiótského Orchomenu, božstva větru, už
svým jménem a božským původem naznačuje své zvláštní alchymistické poslání. Alchymisté o něm
vždy mluvili svým "temným" jazykem plným obezliček, metafor a náznaků, když opakovali Hermova
slova ze Smaragdové desky: Vítr ho nosil ve svém lůně.

Athamanthem jistě myslel Michael Mayer v latinském epigramu, který jsme přeložili pro jeho první
emblém2 v Prchající Atalanté:

V lůně Borea je ukryto embryo,

Ale na světlo nevyjde a zůstane, hledíc,
dokud Héraklés nevykoná všechny své činy.
Silou těla, duše, umění a vědění.
Ne jako César3 vyjde, ani před časem svým,
ani podle Agrippy4, nýbrž pod hvězdami.

Fulcanelli ve svém druhém díle5 výslovně zmiňuje jméno Athamant a Atamant (Athamas). Foneticky je
Athamas totéž, co Adamás, Αθάμας – nejtvrdší kov, zřejmě ocel, také diamant; "delta" je změněno na
"theta", přesně v souladu s eolským dialektem řečtiny, kterým se v Boeotii stále mluví. Zdá se tedy, že
Athamantes je obrazem mocného prvotního Adama, prvního Adama, kterého svatý Pavel staví do
protikladu k druhému Adamovi. Prvního člověka stvořil Bůh z červené země nebo červené hlíny, což
se dokonale shoduje s tím, co říká učenec Ambrosius Calepinus ve svém Dictionariu o řeckém
významu slova Adam: Idem est quod Rubber, quoniam a rubra est - Je tedy červený, protože byl
stvořen z červené země.

Pokud jde o mne, jakožto jediného přímého Fulcanelliho žáka, dovolím si využít této neocenitelné
výsady a po vzoru Mistra pochválit rezavou a mastnou látku, jejíž podivuhodné pokusy, odehrávající se
před našima očima, provázela tato starobylá slova. A není to tak dávno a stále mám před očima
slanou a lepkavou hlínu z knihy Genesis.

***

Athamantovu ženu Nefelé - Νεφελη, bohyni oblaků, tedy původní chaotický a mlhavý (nebuleux) stav
věci mudrců, vystřídá jeho druhá žena Ínó, dcera thébského krále Kadma - proměna je jen milníkem
na dlouhé cestě k dokonalosti, korunované tolik vytouženou kožešinou - rounem. Jestliže však jméno
Νεφελη označuje oblak či mlhu, která zahaluje tajemství jejího manželství či svazku, jeho další význam
je síto, jemná síť. Hermetičtí filozofové také rádi používají mytologickou alegorii o milencích Marsu a
Venuši, které překvapil Vulkán: zdůrazňuje působení rtuti, nazývané také magnézií nebo magnetem,
při chytání oceli (acier), jako když se chytají ryby do sítě.

Pokud nám tyto indicie nestačí, připomeňme šílenství Nefela, osvobozeného Bakchem (Dionýsem),
tedy těkavost věci, a také přísadu soli, která se vždy získává z vína, činitele opojení. Věc mudrců je
šílenec Velkého díla, umístěný v čele dvaadvaceti karet tarotu, zatímco on sám je bezčíselný, čísla
zbavený, tajný Merkurius, pravý umělec. Proto bývá tato postava často nazývána také filosofem nebo
alchymistou.

Hlavní komín paláce Jacques-Coeur v Bourges zdobí štukový obraz tohoto šílence, snadno
rozpoznatelný podle pošetilé čepice vytažené až k uším a zavřených úst. Tento blázen je nepochybně
umělec nebo alchymista, skrze něhož se šíří šílenství Boha nebo světa, v němž podle apoštola Pavla
sídlí pravá moudrost. A zámek na ústech je slibem mlčení; právě o jeho dodržování řekl stříbrný kovář
Karla VII. nikoli bez humoru: "Do zavřených úst se nedostane žádná moucha." A tak se v tomto
případě jedná o slib mlčení.

Plodem spojení Athamanta a Nefelé je Phrixus (Frixos), projevující se v prvním okamžiku svého vzniku
při podivných a tajemných kovových zrozeních, uskutečněných na vroucí hladině rozžhaveného
roztoku, Filosofův kompost. Jméno Frixos, Phrixus, je odvozeno od Phrix, Phrixia, chvění kmitajícího
povrchu, a také vlna, hřídel. Po zrození Phrixose mizí Nefelé a přenechává své místo Ínó, inkarnaci
rtuti očištěné sublimací. Účelem této operace, kterou Philaletha nazývá létajícími orly (aigles
volantes), je činnost, jejíž řecký název je stejný jako název Ínó: Inao, očistit, vyvrhnout, vypustit.
Působivý orel s hlavou v kápi, kterého snadno nalezneme v řadě chimér na vnější galerii katedrály
Panny Marie v Paříži, jasně koreluje s tímto aspektem filosofické vědy.

Bez významu zase není jisté záměrné nezmínění mytologických rodičů Nefelé, zatímco u druhé
Athamantovy manželky jsou specifikováni: Ínó je dcerou Kadma (Cadmos) a Harmonie (Harmonie),
což v alchymii podle všech dobrých autorů odpovídá jejich kadmiu (černé zemi? – kadmium je
stříbrné barvy) a soli armagnac (sal harmoniac). Díky posledně jmenovanému lze filosofickou práci
nazvat také uměním hudby, bez níž se v průběhu Velkého díla neobejde žádná sloučenina. Šestá
rytina z Dvanácti klíčů od Basila Valentina ukazuje působení této sjednocující soli (sel d`harmonie)
neboli, kabalisticky řečeno, pečeti v podobě biskupa korunovaného mitrou, korunujícího filosofický
sňatek krále a královny. Mezi alchymisty je navíc tato sůl nazývána věrným služebníkem,
prostředníkem, který nezůstává ve spojení.

Tuto armagnackou sůl, kterou bychom neměli ztotožňovat s amonnou solí (sel ammoniac), tedy
chloridem amonným, nacházíme opět na kresbě Michaela Mayera v podobě samotného Alberta
Velikého v mitře a plášti, s holí v levé ruce. Pravou rukou žehná a ukazuje na dva spojené proudy, dvě
tváře FILOSOFICKÉHO REBISU, tedy dvojjediné věci. Před vámi je rytina ze Symbolů zlata u stolu
dvanácti národů, Symbola aurea mensae duodecim nationem (Francofurti, 1617), odhalující význam
jejich počtu: Všichni splývají v jedno, dělitelné dvěma.

Předobrazem tohoto rozdělení je Zlatý beran, jehož nádherná kůže byla předmětem touhy Argonautů
a jejich odhodlání k nebezpečné cestě. Pokusme se prozkoumat jméno tohoto záhadného zvířete jeho
etymologickým rozkladem následujícím způsobem: χρυσόμαλλον δέρας Chrisos, zlato, a Κριός beran,
mýlon μῆλον, jablko. Je zajímavé, že symbolem zlatého berana jsou zlatá jablka ze zahrady
Hesperidek: "Zlaté rouno (podle Velké encyklopedie) je materie použitá ve Filosofickém díle a také
symbolický název Kamene mudrců "6.

Za zmínku stojí skutečnost, že zlatý beran je plodem lásky Neptuna (Poseidona) a nesrovnatelné krásy
panny, kvůli níž se samo mořské božstvo proměnilo v berana, aby na sebe vzalo podobu mužského
zvířete. Tím spíše, není snad samotné jméno dívky Theophanie (Teofanie) plné zvláštního významu?
Neukazuje toto slovo přímo na nebeské zjevení, na božské zrození, na zázračný projev
podivuhodnosti? Víme, že svátek Zjevení Páně - Epifanie - jako den klanění králů mudrců se ve
starověku nazýval Theophania. Podstatné jméno theophanie znamená zjevení božství v lidské
podobě, tedy pro nás ohnivě světelné vyzařování v hmotně hmatatelné podobě. Přinejmenším si
velmi ceníme vodní a rtuťovité povahy našeho berana, potomka mořského božstva, neboť oživuje
univerzálního ducha, jehož světelné a hvězdné znamení se před umělcem objevuje během práce.
Pozorní čtenáři, nechť pohlédnou na druhou alegorickou kresbu ze Zrcadla pravdy! Byla to ona,
podivuhodná hvězda, která na počátku minulého tisíciletí ozářila svým světlem noční oblohu Judeje a
zjevila se mudrcům.

"V jazyce Adeptů," upřesnil Fulcanelli, "je Zlaté rouno jak hmotou připravenou pro Dílo, tak jeho
konečným cílem.

Jásonova trofej je alfou a omegou díla, symbolizuje jak výchozí materii, tak tutéž materii zušlechtěnou
do stadia Medicíny na konci operací. Je to fyzický obnovitel, který dává začínajícímu Adeptovi trojí sílu
poznání, zdraví a bohatství. Proto řečtí básníci tvrdili, že Zeus - jinými nazývaný Áres - obdaří člověka,
který vlastní Zlaté rouno, nevýslovnými poklady.

Vzdušná cesta - let Frixa a jeho sestry na beranu Zlatého rouna - je připisována operativní fázi získání
elixíru (elios, soleil, slunce a ixis, příchod, místo příchodu), který odpuzuje slunce zapečetěné hvězdou
- (le soleil cache sous l`etoile) - "latet sol in sidere" - tedy osamocené a stabilní kovové zrno. Hellé,
řecky Έλλη, Frixova sestra, se během svého letu zřítí do moře - svědectví o čistě duchovní, ohnivě-
sirné podstatě "místa-bytí". Spolu s ní v hlubinách filosofického Rebisu, proměněného do stavu léku
druhého řádu a zbaveného ničivých příměsí vody, které překážejí obdivu, mizí vše hrubé a spálené.

Tento kovový Duch, těsně a skrytě spjatý s novým, křišťálově skleněným a světlo pronikajícím tělem, v
němž se zjevuje zvukový a světelný prostor posledního vření, Duch, který byl zbaven všeho a téměř
ztratil půdu pod nohama, se nyní stává pouze úložištěm páté podstaty, orgánem vnímání veškeré
božské důstojnosti. Byli jsme šťastni, když jsme jako obdivující diváci stáli poblíž pece našeho mistra a
kontemplovali toto sklo prostoupené pomalu se měnícími barevnými odstíny filozofického hranolu.
Přitom teplota v samotné peci nebyla tak vysoká a neméně zajímavé bylo i zahřívání
nejpodivuhodnější substance křišťálu, krystalu, Kristovy soli, sel de Christ (Kristou a Cristal), o níž se
tak moudře píše na straně 82 Příbytků Filosofů7.

***

Obětování zlatého rouna Jupiterovi, které provedl Frixus, je alegorií dokončení velkého díla, jehož
průběh je velmi stručně shrnut. Na znamení této oběti mladík zavěsí drahocenné Zlaté rouno na
rozložený dub v Areově háji, poblíž ústí řeky Phasis v Gruzii, tam známé jako Rioni. Phasis (Φᾶσις,
Phᾶsis znamená znamení, vidění, zjevení). Dub je symbolem černého a drsného původního nerostu,
obdařeného antickými rysy Lucifera s otevřenými ústy, zatímco přepychová beraní kožešina je vnějším
projevem zázračné postavy, která vytváří očekávané plody alchymistické práce8 .

Všimněme si, že řecké homonymum francouzského chene (dub), i když bez charakteristického šepotu
(langue d`oillangue d`oil - "husí řeč" severní Francie - pozn. překl.) je khkn - husa9 a kořen khaino
znamená otevřít, rozevřít (jako starý dub Nicholase Flamela), zející, doširoka otevřená ústa.

Připomeňme si nyní, co nám Fulcanelli vypráví o hlavě ďábla z pařížské katedrály Panny Marie
Milostiplné, kterou lid nazývá Mistr Petr Nárožný10. Tato hlava s doširoka rozevřeným hrdlem,
umístěná na rohu chóru, není nic jiného než hieroglyfická figura temnoty nad propastí, chaosu
prvního řádu (prvotního), který Bůh při stvoření uchoval na zemi pro "lidi dobré vůle". Proto řecké
chaos, odvozené od kořene khaino, znamená nejen směs živlů, tmu, soumrak, ale také rozlehlost,
otvor, propast; zároveň je to tajemná, nezakrytá tma v čele, otevřená v judském Betlémě mudrcům a
pastýřům rozjímajícím o Narození nejmenšího Dítěte.

***

Sledujme však naše poutníky, jejichž dobrodružství nám svými různými okolnostmi nadále odhaluje
esoterický význam jejich činu, inspirovaného a vrcholícího získáním zázračného berana a jeho
metalického rouna. Vše, co se s nimi děje, není, jak jsme se již přesvědčili, nic jiného než proměny
filosofické materie, objevující se nyní u Jasona v závěrečných a nejdůležitějších fázích modus
operandi; úkolem autora je nyní ovládnout sílu působení chemických figur, zkrotit jejich bouřlivost a
omezit jejich řádění.
Nejprve si povšimněme, že jónské jméno Iáson (Ἰάσων) nebo Jáson, Iazo (I vyslovované J), nese dva
významy; prvním je mluvit jónským dialektem11 a štěbetat jako pták, žvanit, prozrazovat tajemství
(jaser), druhým je nabývat fialového zbarvení. K druhému významu se ještě vrátíme, ale zatím nechť
nám čtenář dovolí věnovat pozornost prvnímu a poukázat na fonetickou kabalu, pocházející
bezpochyby z původního řeckého jazyka, jako základ starověkého magického umění Médea (Μήδεια,
Médeón, ten, kdo je zodpovědný, kdo vládne, tj. hlava, šéf, pán).

Bez moudré rady a pomoci dcery kolchidského krále Aiétése (Αἰήτης, byl synem boha Slunce Hélia) by
Jáson svůj plán nikdy neuskutečnil, stejně jako by se Théseus nedostal z krétského labyrintu bez
pomoci Ariadny. Právě prostřednictvím Médeie, od níž také získal zázračnou ohnivou vodu, získal
Jáson nezpochybnitelné vědění; právě to se podle Fulcanelliho v templářských rituálech nazývalo
bafomet, tedy křest moudrosti nebo křest směsice ras - le Bapteme de Metee, Metis (směs, smíšené
plemeno, moudrost, umění).

Ať tak či onak, zkušenost Aietasova syna se podivně podobá té, kterou popsal ctihodný Cyliani ve
svém malém pojednání plném moudrosti. Snivého alchymistu, který usnul u kořenů hustého dubu,
sklíčeného nad svým neštěstím, navštívila ženská bytost s nadpřirozenou mocí, nymfa dosud ukrytá ve
stromě, a oslovila ho těmito slovy: "Nic ti nepřidám k tvým neštěstím, jen je zmírním. Má podstata je
nebeská, mým zdrojem je polární hvězda. Má moc je taková, že vše oživuje, jsem hvězdný duch,
dávám život všemu, co dýchá a roste, jsem vševědoucí. Řekni mi, co pro tebe mohu udělat? "12

Stejně jako Médeia, i tato nebeská bytost vloží Kiliánovi do kapsy korkovou nádobu s tekutinou
potřebnou k otevření dveří paláce, kde se nacházejí dvě posvátné mísy střežené drakem.
Poznamenejme v této souvislosti, že starověcí nazývali klíčem jakoukoli tekutinu, stejně jako měsíční
výlev (menstruum), schopný realizovat základní rozuzlení. Proto je znakem Filosofického vitriolu
(vitriol philosophique) kovový předmět, který otevírá zámky.

Nymfa Kiliani lépe než milovaný Jáson vysvětlila a odhalila svému svěřenci celý proces naší počáteční
práce, který je podle obecného mínění všech autorů obtížný, bolestivý, dokonce nebezpečný. Než ho
však Kiliani opustila, zanechala mu oštěp, jímž bude muset draka zabít, a tuto radu: nejprve je třeba
jej zčervenat obyčejným ohněm a pak oštěp zarazit co nejhlouběji do těla šelmy.

Drak, kouzelná voda a kopí jsou tři hlavní účastníci - ženský, zprostředkující a mužský - tohoto
chemického sňatku, po němž následuje neuvěřitelná ontogeneze, nejpodivnější ze všech zplození.
 ***

Jacques de Voragine ve Zlaté legendě vypráví, že svatá Marta podnikla stejnou plavbu po moři, která
předcházela jejímu nebezpečnému činu, jaký je vysvětlen v profánně-pohanském mýtu, který zde
analyzujeme:

Marta, její bratr Lazar, její sestra Magdaléna a blahoslavený Maximin, aniž by si s sebou vzali byť jen
zásoby jídla, se nalodili na loď bez kormidla a větrných mlýnů13 a pod vedením samotného Spasitele
přistáli v Marseille. Tam v lese na levém břehu Rhôny žil drak s ocasem plným obrovských zubů14 ,
který napadal všechny pocestné. A přestože předtím byl zabit každý, kdo se ho dotkl, Marta statečně
vstoupila do houští, postavila se před netvora a pokropila ho svěcenou vodou a vztyčila nad ním kříž.
Drak se stal krotkým jako beránek a místní obyvatelé ho zabili oštěpem.

Tato křesťanská legenda potřebuje komentář; nepochybně souvisí s pohanskými mýty, které jsou
určitě hermetického původu. Samotné jméno netvora, kterého chytila Ježíšova hospodyně, připomíná
jednu z operativních fází Díla. Obyvatelé sousedních vesnic Tarascon a Boker draka nazývali (v
ženském rodě) Taraska ve zcela zřejmé souvislosti s významem tohoto slova v helénském jazyce:
Taraxis znamená neklid, úzkost, rozčilení. S tímto významem jsme se již setkali v souvislosti s
narozením Frixa. V této souvislosti je vhodné připomenout velmi vzácnou knihu z knihovny kardinála
Mazariniho, nazvanou Del Leno Santo15. Patří Franciscu Delicadovi (1525) a je doplněna dřevorytovým
frontispisem, na němž je vyobrazeno následující: nad Stromem stojí Panna Maria, po jejímž boku stojí
svatá Marta (hospita Christi) a svatý Jakub Starší. Sestra Máří Magdaléna drží v ruce palmovou
ratolest zakončenou malým křížkem, zatímco slavná Taraska, ležící na břiše, požírá nemluvně mizející v
jejím hrdle.

***

Vraťme se však k Jásonovi, který poté, co usekl hlavu drakovi (hadovi), získává s pomocí zázračné
vody, kterou mu zanechala Médeia, schopnost ovládat dva býky, kteří na něj zaútočili. Tito strašní
býci, které Aiétesovi daroval Vulkán, měli stejně jako ti, které Héraklés zkrotil na Krétě, měděná
kopyta a měděné rohy; jejich nozdry a tlamy chrlily oheň. Na těchto býcích, zapřažených do pluhu,
zoral Jáson Marsovo pole, které pak osázel dračími zuby. Stejně tak můžeme pomocí dvojího ohně,
obyčejného a filosofického, hluboce otevřít naši minerální zemi, abychom v ní ukryli sirný zárodek,
který se bude živit a rozvíjet v jejích hlubinách. Vytažení zubů z chřtánu poraženého netvora je
subtilním vytažením kovového semene, pravého a nesmazatelného Salamandra, který žije mezi
popelem a škvárou (cendres) naší živé kalcinace. V tom spočívá nezaměnitelná podobnost
alchymistické práce s prací na poli - proto se alchymii často říká nebeské rolnictví.

Stejně jako ozbrojení bojovníci, kteří se vynořují z této setby a násilně se navzájem pobíjejí, dochází k
velmi důležitému vaření, které musí filosof zvládnout prozíravě a obezřetně.

V tichu, které nastane po bitvě, se Jáson zmocní Zlatého rouna, jehož dvě barvy, bílá a červená,
odpovídají dvěma posledním stavům Kamene mudrců. Nebudeme, neboť tak již učinil Fulcanelli,
popisovat léčebné a fyziologické účinky tohoto podivuhodného všeléku, ale k potěše krásného a
něžného pohlaví uvedeme pasáž patřící peru velkolepého umělce, věnovanou obnovujícímu účinku
Léku "v bílém" na ženskou krásu a svěžest:
"Tento lék má nejpozoruhodnější vlastnosti. Je-li to bílý elixír, je pro dámy tak užitečný, že dokáže
obnovit a navrátit slabost a zkázu jejich těl ke zdraví, které je vlastní mládí, a vzhled každé z nich se
stává podobný věku devatenácti let.

Za tímto účelem je třeba připravit koupel s mnoha vonnými bylinami, jimiž je třeba potřít tělo, a pak
vstoupit do další koupele, bez bylin, ale se třemi granulemi bílého elixíru rozpuštěnými v půl šálku
vinného destilátu nalitého do vody. V této lázni by měli setrvat čtvrt hodiny a poté, aniž by si otřeli
tělo, by si měli připravit velký oheň a pomocí něho drahocennou tekutinu vypustit. Po provedení
tohoto úkonu získají dámy takovou sílu a bělost těla, jakou si bez zkušeností ani nelze představit. "16

To vše má přímou souvislost s onou magickou mocí, s níž Médeia oživila v kotlíku s vůněmi lidské tělo
a pomohla tak Aisónovi i samotnému Jásonovi. Aietesova dcera předtím rozsekala oběť na kusy; toto
přípravné zničení těla je ve Velkém díle použito čistě alegoricky - není to nic jiného než rozpuštění
(solutia), prováděné v souladu s hermetickým výrokem, že "kdo nezná způsob zničení těla, nezná
způsob jeho zdokonalení". Symbolicky je to znázorněno na obrázku 10 slavného traktátu Salomona
Trismosena, Paracelsova předchůdce; obraz vyjadřuje nadčasový význam - mrtvola, rozřezaná na kusy
a vykrvená, se topí v proudu vody.17

Opět obnovené, oživené a oslavené tělo vzniká až sublimací, která je vždy rozhodující a radikální
změnou, "transsubstanciací"; trváme na tom, že po osvobození naší věci z její nedokonalé a zchátralé
schránky, která je odsouzena k zániku, se objevuje fialová, tj. zářivá barva. Proto je samotné jméno
Iáson, Jáson, tj. fialová nebo fialová, barva složená ze dvou krajních barev našeho díla, modré a
červené, tj. ze rtuti a síry.

Připomeňme si v této souvislosti, že skromná fialka našich zeměpisných šířek kvete na jaře, v květnu,
a květy této malé rostlinky, symbolu alchymistického Rebisu, jsou dvoudomé. Proto konzistoř sedmi
strážců ztepilé vědy, která se za Ludvíka XIV. stala Akademií kvetoucích her, udělovala v květnu
vítězům hermetického turnaje ceny fialky z ryzího zlata.18

***

Při líčení cesty Argonautů do Kolchidy jsme, nuceni omezit rozsah naší studie výhradně na samotné
Zlaté rouno, jeho původ, vývoj a zkoušky a výkony jeho šťastného majitele, opomineme okolnosti
jejich návratu domů. Museli jsme ve velmi úzkých mezích vysvětlit pomocí obrazů dobývání a vítězství
pouze hlavní fáze suché cesty, tedy jeskynní (de creuset) akci, nám známou a vedoucí ke konečnému
výsledku vždy rychleji a snadněji.

V ostatním raději odkážeme čtenáře na obsáhlý a pečlivý výklad Antoina Josepha Pernetiho o Domu
(Dom - označení mnišské hodnosti - překlad), který podal ve dvou svazcích věnovaných plavbě Arga19.
Mokrá cesta, po níž se vydali benediktini, kteří líčí tuto nebezpečnou plavbu, má mnoho analogií s
krátkou cestou, kterou žárlivě střežili adepti a kterou často skrývali pod rouškou výkladu cesty první.

***

Tentýž fyzický zázrak téže starobylé tradice stál u zrodu Řádu zlatého rouna, ačkoli jeho hlavní
členové, představitelé vysokého rytířství (haute chevalerie, vysoké kavalerie), někdy hovořili o jiném
původu svého bratrstva. Proč však k historkám o milostném prachu Filipa Dobrého (Philippe le Bon),
zakladatele řádu, přidávat absurdní, ne-li přímo nečestné domněnky o jakémsi obchodu s vlnou? A
známá nestálost statečného burgundského vévody odporuje povrchnímu vysvětlení jeho tajemného
hesla Nebude jiné (Aultre n`auray). Má-li být totiž adresováno ženě, pak jedině té nejkrásnější ze
všech, samotné Panně Marii.
Nebyl to snad Filip Dobrý, kdo naslouchal výzvě Matky Spasitele a svatého Ondřeje, kdo vytvořil
nejslavnější řád křesťanského světa, jehož esoterickým symbolem byl boj koně s hadem20, ústřední,
spolu s palmovou ratolestí, obraz Zlaté legendy? Latinské heslo erbu řádu mnohé vysvětluje a
prozrazuje i alchymistický význam: "Ante ferit quam flamma micat" - udeřit dříve, než se oheň rozhoří.
Druhé rčení "Premium laborum non vile" naznačuje, že beraní kůže zavěšená na větvích je odměnou
za práci; oznamuje ji anděl zobrazený na druhé rytině Sabiny Stuart de Chevalier, který klade
vavřínový věnec na již korunovanou hlavu alchymisty, jenž právě zasáhl mečem tříhlavého draka.

Také my doufáme v takové vítězství, doufáme, že bez přehnaného nadšení nebo neplodného
výsměchu, a jsme vskutku šťastni, jestliže se nám na těchto několika stránkách podařilo nastínit celou
jeho nekonečnou hodnotu a svrchovanou nesmiřitelnost.

Červen 1936, ATLANTIS

Gus-Khrustalny 1996-1997

Poznámky:
* Kapitola ze zásadního díla Eugèna Cancelliera Alchymie. Různé studie o hermetickém symbolismu a
filosofické praxi. (Alchymie. Etudes deverses du Symbolisme hermetic et de pratique Philosophale.
Paris, Jean-Jacques Pauvert, 1964). Poprvé jako samostatný článek: Atlantis, červen 1936. Kniha v
kompletní podobě v ruštině by měla brzy vyjít v nakladatelství Enigma.

** Vekov K. A. (Bugrov-Jermus Kliment Alexandrovič), se narodil v roce 1954 ve městě Ust-Iliči.

Studoval na Moskevském státním pedagogickém institutu Maurice Thoreze. Maurice Thoreze (3
kurzy), MEPhI (1 kurz), Vyšší režijní kurzy (1 semestr). Autor studií "Efekt bílé houby a princip
adicionality v kvantové fyzice", "Boletus virtualis", "Troja, Pskov, Remeš" (všechny tři práce - v hlavě).
Žije v Gor. Gus-Chrustalnyj, Vladimirská oblast. Pracuje jako profesionální houbař a dodavatel hub na
moskevské trhy, kde je znám pod přezdívkou houbař Moskvy, kde je znám pod přezdívkou "Děd".

1 Eustathius, soluňský arcibiskup. Esej o Dionýsiovi Areopagitovi.

2 Tento obrázek jsme si vypůjčili ze Scriptinium Chymicum per oculus et intellectui - Studie o chemii
zraku a intelektu. Ve skutečnosti jde o přetisk Atalanta fugiens, který jsme zvolili jednoduše proto, že
se jeho kopie v rezervě Národní knihovny ukázala jako vhodnější k přefotografování. Byla také dříve
kolorovaná než ostatní.

Raymundi Lullii Codicillus, sen Vade mecum, aut Cantilena, Coloniae, 1572, kap. 32&47: Lapis est ignis
deportatus in ventre acris - Kámen je oheň nesený v břiše větru. Viz také Jahannae-Jacobi Magnetis
Bibliotheca chemica curiosa, sv. I.

3 qui caeso matris utero natus est - který se narodil z rozříznutého lůna své matky. Plútarchos. I o. 7,
kap. 9. Odtud císařský řez, tj. abdominální hysterotomie.

4 což zdůrazňuje popis případů zvláště obtížných porodů ve starověké medicíně - ab aegro partu -
spojený s tím, že dítě vychází ven nikoli hlavou, ale nohama napřed. - Dicitur quorum nascendo, non
caput, sed pedes primi exierunt.

5 Les Demeures Philosophales. Paris, Jean Shemit, 1930, str. 108. Reimp. chez Jean-Jacques Pauvert.
6 V knize Exodus čteme, že příbytek byl pokryt potahem z šarlatových kůží (XXVI, 14; XXXVI, 19).

7 Paříž, Jean Shemit, 1930. Tato kniha spolu s předchozí knihou nazvanou Tajemství katedrál - Le
Mysteres des Cathedrales obsahuje všechny spisy a poznámky našeho mistra, které zanechal před
svým odchodem, s výjimkou těch, které jsou obsaženy v jeho posledním díle Finis Gloriae Mundi,
určeném k dokončení Fulcanelliho trilogie Les Mysteres des Cathedrales, Reimp. chez Jean-Jacques
Pauvert.

8 Táž myšlenka spojení původní hmoty a konečného drahého kamene (gemme - též safír, pupen,
borová pryskyřice – překlad), černého a červeného, inspirovala kdysi stavitele katedrály Panny Marie v
Paříži. Na levém portálu, na rohu Monastyrské ulice (du Cloitre), lze snadno spatřit postavu havrana
(corbeau), jehož oči a zobák směřují k jakémusi tajnému bodu stavby. Tam, ve skrýši, spočívá kus
kamene mudrců, přesně v souladu se středověkou tradicí, která trvá na tom, že každý nový chrám, ať
už je jeho význam jakýkoli, musí být postaven v přísném souladu s Kristovými slovy: "A já ti říkám, že
ty jsi Petr a na této skále postavím svou církev a brány pekelné ji nepřemohou..." (Matouš XVI.
(Matouš XVI, 18). - "Ty jsi Šimon, syn Jonášův, ty se jmenuješ Kéfas, ty se budeš jmenovat Petr." (Jan, I,
42). Jméno Kéfas, Kefas, pochází z kefale, což znamená hlava, hlava, o níž sám první apoštol napsal:
"...kámen, který stavitelé zavrhli, stal se hlavou úhelnou..." (I Petr, II, 7, 7). (I Petr, II, 7, 8). (Plný
slovanský text: "...kámen, který stavitelé zanedbali, ten kámen se stal hlavou úhlu, kamenem úrazu a
kamenem pokušení; o něj se potácejí i ti, kdo se protiví Slovu, na zemi a postavení byli - přel.)

9 Je známo, že filosofové velmi často používali tohoto ptáka k označení Merkura (Tajná kniha
antického filosofa Artephia); znali vznešenou hru na husu (le noble jeu de l`oie), která zahrnovala i
takovéto dispozice, hostinec, labyrint, smrt, tmu, z nichž každá nese hermetický význam.

10 Často se používá v ženském rodě, la maitresse pierre du coin de l`angle (la maitresse pierre du coin
de l`angle).

11 Nejstarší známé příslovce řeckého jazyka. Používal ho už Homér.

12 Odhalený Hermés. Hermes devoile. Paříž, Chacornac, 1915, s. 15.

13 Lodi Argonautů se také říká mísa (aisseau); postavená ze dřeva mluvících dubů dodonského lesa
byla podle některých autorů kulatá. Nebyla v takovém případě pečeť templářů, znak nadřazenosti a
autority jejich velmistra, která se nazývala koule, stále stejnou mísou, lodí, dutým dubem,
mikrokosmem a atributem královské důstojnosti v rukou Věčného Otce a velkých panovníků?

14 Podobný zubům draka, jimiž Jáson oséval Martovo pole.

15 Je třeba poznamenat, že toto jméno ve španělštině hovoří jak o Svatém stromu, tak o Svatém
kalichu: podstatné jméno Leno nese oba významy.

16 Cayo (Cailleau). Klíč od Velkého díla neboli Listy strážce státní pečeti Andělské věže. Clef du Grand
Њuvre ou Lettres du SANCELRIEN Tourangeau. Paříž, 1777, s. 54.

17 Zlaté rouno aneb Květ pokladu. La Toyson d`Or ou la Fleyr des Thresors. Paris, Charles Sevestre,
1612.

18 Autor starobylého traktátu neopomněl zmínit dvě jména dvojího alchymistického arkánu,
Flamelova dubu a krásného malého poupěte, které Fulcanelli považoval za fialku vyrůstající v puklině
jeho kořene: DUB, PÁN Fialek. Přehled nejpodivnějších a nejvzácnějších tajemství týkajících se kovové
a minerální medicíny. DU CHESNE, SIEUR DE LA VIOLETTE. Recueil des plus curiex et rares secrets
touchant la medecine metallique et minerale. Paris, Pizet, 1648.
19 Báje egyptské a řecké, odhalené a redukované na stejný začátek, s výkladem hieroglyfů, také o
trojské válce. Les Fables egyptiennes et grecques devvoile0es& re0duites au même principe, avee une
Explication des Hieroglyphes, et de la Guerre de Troye. A Paris, chez Deladain l`aine, libraire, rue
Saint-Jacques, ?240 M DCC LXXXVI.

20 V překrásné, druhé zleva, vitráži z šestnáctého století v kostele Montmorency (Seine et Oise, Sene-
et-Oise), připisované knížeti Enguerrandovi (Enguerrand le Prince), u vchodu do krajního portálu, lze
snadno nalézt vzácný hermetický poklad, obraz císaře Karla V. se zlatým rounem na krku. V pravé ruce
drží panovník obrovský meč a v levé kouli, tj. světovou sféru. Bohužel se tento velkovévoda, zkušený v
politice, disponující pružnou myslí, velkou vůlí a schopností sebeovládání, nechal strhnout
pochybnými a jednoduše falešnými myšlenkami, které přežily až do našich dnů, myšlenkami
dovedenými Voltairem do logického extrému.

χρυσόμαλλον δέρας, chrysómallon déras

νεφέλη, ἡ, (νέφος) cloud, mass of clouds, mrak, množství mraků, jemná síť proti ptákům, v Alchemii –
sublimate (Demokritos)

μᾶλλον - μαλλός, ὁ, flock of wool, spousta vlny, kadeř

κράνος (A) [ᾰ], εος, τό, helmet, ship's ram

κρῑός, ὁ, ram, souhvězdí Berana

χριστός, ή, όν, (χρίω) - k roztírání, použití jako mast nebo mast, Mesiáš, Pomazaný

χρύσεος - zlatá barva, zlatožlutá, zlatý,

χρῡσός, ὁ, gold, zlato

δέρας – δέρος = δέρω = kůže, ze zvířat

δέρρις, εως = kůže, kožená krytina

μελᾰν-ία, ἡ, (μέλας) blackness

μέλῐ - med, sladká guma sbíraná z určitých stromů, manna

μέλᾱς – popel, temný, kalný, černý

μέλᾰν – černé olovo

μῆλον (B), τό, Dor. and Aeol. μᾶλον, apple or (generally) any treefruit